ARGO. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

ARGO

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Přeložila Dominika Křesťanová Memoirs of an Imaginary Friend © Argo, 2014 Copyright © 2012 by Matthew Dicks Translation © Dominka Křesťanová, 2014 Cover art © Anna Neborová, 2014 ISBN 978-80-257-1123-1 (váz.) ISBN 978-80-257-1205-4 (e-kniha)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS196054

Pro Claru


kapit ola 1

Pro začátek pár faktů o mně: Jmenuju se Budo. Jsem na světě pět let. Na někoho, jako jsem já, je pět let pořádně dlouhá doba. To jméno mi dal Max. Max je jediná lidská osoba, která mě vidí. Maxovi rodiče mi říkají imaginární kamarád. Mám moc rád Maxovu paní učitelku Goskovou. Nemám rád tu druhou učitelku, Pattersonovou. Nejsem imaginární.

[9]


kapit ola 2

Z hlediska imaginárních kamarádů mám ohromnou kliku. Jsem na světě už mnohem delší dobu než většina z nás. Kdysi jsem znal jiného imaginárního kamaráda jménem Filip. Patřil k jednomu děcku, co chodilo s Maxem do školky. Filip vydržel sotva týden. Jeden den se vykulil na svět, skoro k nerozeznání od člověka, až na ty chybějící uši (spousta imaginárních kamarádů je nemá), a o pár dnů později byl ten tam. Navíc mám štěstí, že Max má velkou fantazii. Kdysi jsem znal imaginárního kamaráda jménem Mlask, co nebyl nic víc než skvrna na zdi. Prostě jen takový trochu rozpitý černý flek, který se ničemu nepodobal. Mlask uměl mluvit a mohl se trochu posouvat po stěně nahoru dolů, ale byl dvourozměrný jako list papíru, takže se vlastně bez té zdi neobešel. Neměl ruce ani nohy, jako mám já. Neměl dokonce ani obličej. Imaginární kamarádi vypadají podle toho, jakou mají jejich člověčí kamarádi představivost. Max je ohromně tvůrčí kluk, takže mám dvě ruce, dvě nohy a obličej. Nechybí mi jediná část těla. Ve světě imaginárních kamarádů jsem výjimka. Většině z nás to či ono chybí a někteří ani nevypadají jako lidi. Třeba zrovna Mlask. Přemíra fantazie ale taky nedělá dobrotu. Jednou jsem potkal imaginárního kamaráda jménem Pterodaktyl a ten měl oči na dvou dlouhých zelených tykadlech. Jeho lidskému kamarádovi to nejspíš připadalo super, ale chudák Pterodaktyl prostě nezaostřil, kdyby se rozkrájel. Taky si stěžoval, že je mu věčně špatně od žaludku a každou chvíli zakopne o vlastní chodidla, což byly jen takové nepravi[ 10 ]


Paměti imaginárního kamaráda

delné šmouhy na dolním konci nohou. Jeho člověčí kamarád se natolik soustředil na Pterodaktylovu hlavu, a zvlášť na ty oči, že mu nic z toho, co se nacházelo pod úrovní pasu, nestálo za námahu. Ani to není nic neobvyklého. Taky mám kliku v tom, že se můžu pohybovat. Spousty imaginárních kamarádů se od svého člověčího kamaráda prakticky nehnou. Někteří mají kolem krku vodítko. Jiní měří deset centimetrů a dají se strčit do kapsy od bundy. A někdo je jen flek na zdi, třeba Mlask. Ale já se díky Maxovi můžu pustit, kam mě napadne. Klidně ho můžu nechat plavat a jít si po svých. Ovšem dělat to moc často by nejspíš byla z hlediska vlastního zdraví pořádná nerozvážnost. Existuju jen potud, dokud ve mě Max věří. Lidi jako Maxova máma a moje kamarádka Graham tvrdí, že proto jsem imaginární. Ale to není pravda. Možná existuju díky Maxově fantazii, ale mám svoje myšlenky a žiju si svým životem nezávisle na Maxovi. Jsem s ním spojený asi tak, jako je astronaut připoutaný nejrůznějšími drátky a hadičkami k vesmírné lodi. Když loď vybuchne a astronaut umře, neznamená to, že byl imaginární. Prostě jen přišel o zdroj živin. Se mnou a s Maxem je to zrovna tak. Potřebuju ho k životu, ale jinak jsem svým vlastním pánem. Můžu říkat a dělat, co se mi zachce. Občas se dokonce s Maxem pohádáme, ale nikdy nejde o nic zásadního. Jen se dohadujeme, na co budeme koukat v televizi nebo co si zahrajeme. Ale je záhodno (tohle slovo nás minulý týden naučila paní učitelka Gosková), abych se Maxovi držel co nejvíc nablízku, protože potřebuju, aby na mě myslel. Aby na mě věřil. Nerad bych, aby to se mnou dopadlo podle úsloví sejde z očí, sejde z mysli, což někdy říká Maxova maminka, když tatínek zapomene zavolat, že se zdrží. Kdybych se zdržel moc dlouho já, mohl by na mě Max přestat věřit, a v tom případě fííí, byl bych ten tam.

[ 11 ]


kapit ola 3

Maxova paní učitelka z první třídy jednou povídala, že mouchy žijí asi tak tři dny. Rád bych věděl, jak je to s průměrnou délkou života imaginárních kamarádů. Počítám, že o moc lepší to nebude. Mezi imaginárními kamarády jsem nejspíš učiněný metuzalém. Max si mě vymyslel, když mu byly čtyři, a já se prostě najednou objevil a bylo to. Když jsem se narodil, znal jsem jen tolik, kolik znal Max. Uměl jsem barvy a pár čísel a věděl jsem, jak se různé věci jmenují, třeba stůl, mikrovlnka a mateřská letadlová loď. Měl jsem hlavu plnou přesně těch věcí, které tak může znát čtyřletý kluk. Ale Max si mě vymyslel mnohem staršího, než byl sám. Bylo mi tak kolem patnácti, počítám. Možná i víc, těžko říct. Nejsem o moc vyšší než Max, ale rozhodně jsem jiný. Už když jsem se narodil, byl jsem zralejší a vyrovnanější než on. Chápal jsem věci, které jeho mátly. Uměl jsem vyřešit problémy, se kterými Max nehnul. Možná to takhle mají při narození všichni imaginární kamarádi. Nevím. Max si ten den, kdy jsem přišel na svět, nepamatuje, takže ani neví, co si tenkrát představoval. Ale vzhledem k tomu, že si mě vymyslel staršího a zralejšího, jde mi učení mnohem rychleji než jemu. Hned jak jsem se narodil, uměl jsem se soustředit líp, než to Max zvládá dokonce i dneska. Pamatuju si, že ten první den se Maxova matka snažila naučit ho sudá čísla a jemu to vůbec nešlo do hlavy. Ale já to pochopil raz dva. Rozuměl jsem tomu, protože můj mozek byl zralý natolik, aby se ta sudá čísla naučil. Maxův ještě ne. Tak si to aspoň vysvětluju. [ 12 ]



Navíc taky nespím, protože Max si při tom vymýšlení nepředstavil, že bych potřeboval spát. Tím pádem mám na učení víc času. A nejsem s Maxem úplně pořád, takže znám spoustu věcí, které Max jakživ neviděl a neslyšel. Když jde spát, sedím s jeho rodiči v obýváku nebo v kuchyni. Díváme se na televizi nebo jen poslouchám, jak si povídají. Někdy chodím ven. Zajdu si k benzínce, co nikdy nezavírá a jsou tam lidi, které mám po Maxovi a jeho rodičích a paní učitelce Goskové nejradši na světě. Chodím taky do baru U Rafa, to je od nás jen kousek, nebo na policejní stanici a do nemocnice (i když do nemocnice už nechodím, protože je tam Osvald a já se ho bojím). A když jsme ve škole, zajdu občas do sborovny anebo do jiné třídy, tu a tam dokonce do ředitelny, a všude poslouchám a učím se, jak se věci mají. Nejsem chytřejší než Max, ale vím toho o hodně víc než on, jelikož jsem víc vzhůru a chodím na místa, kam se Max nedostane. A to je dobře. Aspoň můžu Maxovi pomoct, když si někdy s něčím neví rady. Jako třeba minulý týden. Max si chtěl udělat sendvič s burákovým máslem a zavařeninou, ale zavařenina mu nešla otevřít. „Budo!“ obrátil se na mě. „Mně to nejde otevřít.“ „To zvládneš,“ řekl jsem. „Zkus tím víčkem točit na druhou stranu. Do levý to poleví.“ Přesně tohle si totiž Maxova maminka občas opakuje pro sebe, když otevírá zavařovačku. A pomohlo to. Max tu sklenici otevřel. Ale tak ho to rozhodilo, že ji upustil na zem na dlaždice a zavařovačka se rozletěla na milion kousků. Svět je někdy pro Maxe hrozně složitý. I když něco udělá dobře, dopadne to špatně. Já mám v tomhle světě dost podivné postavení. Žiju v prostoru mezi lidmi. Většinu času trávím s Maxem a jinými dětmi, ale na druhou stranu jsem dost často s dospělými, jako jsou jeho rodiče nebo učitelé, kteří mě ovšem nevidí. Maxova máma tomu říká mít dilema. Používá to skoro vždycky, když se Max nemůže o něčem rozhodnout, a to se stává hodně často. [ 13 ]


MATTHEW DICKS

„Chceš modrého nanuka, nebo žlutého?“ zeptá se třeba a Max ztuhne. Zamrzne jako ten nanuk. Když se má o něčem rozhodnout, bere vždycky v potaz hrozně moc věcí. Je červená lepší než žlutá? Je zelená lepší než modrá? Který je studenější? Který se bude rychleji rozpouštět? Jak chutná zelená? Jak chutná červená? Chutnají různé barvy různě? Byl bych radši, kdyby Maxova máma rozhodla za něj. Ví přece, jak je to pro něj složité. Ale když ho nutí vybrat si a jemu to nejde, někdy mu pomůžu. „Vezmi si modrého,“ zašeptám a on pak řekne: „Vezmu si modrého.“ A je to. Konec dilematu. A takhle podobně žiju i já. Ve věčném dilematu. Žiju ve žlutém i v modrém světě. Žiju s dětmi a žiju s dospělými, a tím pádem nejsem tak úplně dítě, ale nejsem ani úplně dospělý. Jsem jak modrý, tak žlutý. Jsem zelený. A znám i další kombinace barev.

[ 14 ]


kapit ola 4

Maxova učitelka se jmenuje Gosková. Mám ji moc rád. Chodí po třídě s dlouhým pravítkem, říká o sobě, že je na rošťáky metr, a když děti hubuje, mluví, jako by měla v puse knedlík, ale její žáci vědí, že to dělá jen z legrace. Je náramně přísná a všichni se musí v jejích hodinách snažit, nikdy by ovšem žádné dítě neuhodila. I tak je opravdu metr. Její žáci musí sedět pěkně zpříma a v tichosti pracovat, a když někdo zlobí, paní učitelka řekne: „Kdo chce zůstat hloupý, ať se klidně baví dál!“ nebo „Tyhle nesmysly ti projdou, panáčku, až opadá listí z dubu!“ Ostatní učitelé o ní někdy říkají, že je ze staré školy, ale děti vědí, že je na ně přísná proto, že je má ráda. Max si na lidi moc nepotrpí, ale paní učitelku Goskovou má rád. Vloni učila Maxovu třídu paní učitelka Silborová. Ta byla taky přísná. Taky chtěla, aby se její žáci snažili, jako paní učitelka Gosková. Ale bylo znát, že nemá děti tak ráda jako ona, a nikdo se nesnažil tolik jako letos. Zvláštní, že učitelé chodí takových let na vysokou, aby se dozvěděli, jak správně učit, ale spousta se jich za celou tu dobu nenaučí to nejjednodušší. Třeba jak děti rozesmát. A dát jim najevo, že je má rád. Nemám rád paní Pattersonovou. To není opravdová učitelka. Je akreditovaná asistentka. To znamená, že pomáhá paní učitelce Goskové starat se o Maxe. Max je jiný než většina dětí, a tak netráví celý den ve třídě. Někdy chodí do výukového střediska, kde pracuje s paní učitelkou McGinnovou, někdy si procvičuje s paní učitelkou Rinerovou správné mluvení a jindy si u paní Humeové hraje s ostatními dětmi. A občas čte a dělá domácí úkoly s paní Pattersonovou. [ 15 ]


MATTHEW DICKS

Pokud je mi známo, nikdo neví, proč je Max jiný než ostatní děti. Maxův otec tvrdí, že Max prostě jen ještě nedozrál, ale kdykoli to řekne, Maxova máma se rozzlobí a přinejmenším do večera s ním nemluví. Já osobně nechápu, proč Max připadá všem tak komplikovaný. Jen zkrátka nemá lidi rád stejným způsobem jako ostatní děti. Má je rád, ale po svém. Má lidi rád zdálky. Čím se od Maxe držíte dál, tím vás má radši. Pak taky nemá rád doteky. Když se Maxe někdo dotkne, celý svět se rozbliká a roztřese. Tak mi to jednou popsal. Já se Maxe dotknout nemůžu a on se nemůže dotknout mě. Možná proto spolu vycházíme tak dobře. Max navíc nechápe, když lidi říkají jednu věc, ale myslí něco jiného. Jako třeba minulý týden. Max si o přestávce četl knížku a přišel k němu jeden čtvrťák a povídá: „A hele, náš malý génius.“ Max mu na to nic neřekl, věděl totiž, že kdyby odpověděl, zůstal by tam ten kluk déle a otravoval by ho. Ale já poznal, že je zároveň zmatený, protože to znělo, jako by ten čtvrťák říkal, že je Max chytrý. Já ovšem vím, že to od toho kluka bylo ošklivé. Myslel to ironicky, jenže Max ironii nechápe. Věděl sice, že to je ošklivé, protože tenhle kluk se k němu vždycky chová ošklivě, ale nechápal, proč o něm řekl, že je génius. Být génius je přece obvykle spíš dobré. Max je z lidí zmatený, a tak mu dělá potíže s nimi vycházet. Proto si musí u paní Humeové hrát s dětmi z jiných tříd. Max to pokládá za naprostou ztrátu času. Nesnáší, když musí sedět na zemi u monopolů, jelikož sedět na zemi není tak pohodlné jako sedět na židli. Paní Humeová ale chce Maxe naučit hrát si s dětmi. Chce, aby pochopil, jak to ostatní myslí, když mluví ironicky nebo dělají vtipy. Jenže Max tomu prostě nerozumí. Když se Maxova maminka hádá s tatínkem, říká mu, že pro les nevidí stromy. Max to má přesně takhle, ale s celým světem. Nevidí podstatné věci, protože mu v tom překáží spousta maličkostí. Dneska není paní Pattersonová ve škole. Když některá učitelka není ve škole, obvykle to znamená, že je nemocná, nebo že má nemocné [ 16 ]



dítě, nebo že jí umřel někdo z rodiny. Paní Pattersonové jednou někdo z rodiny umřel. Vím to, protože někdy jsou k ní ostatní učitelé laskaví a ptají se „Jak to zvládáš?“ a jindy si mezi sebou šeptají, jakmile odejde z místnosti. Ale to bylo dávno. Když paní Pattersonová chybí, obvykle to znamená, že je pátek. Dneska za ni nikdo nesupluje, takže můžeme s Maxem zůstat celý den ve třídě paní učitelky Goskové, a to mě těší. Nemám paní Pattersonovou rád. Max ji taky nemá rád, ale nemá ji rád stejně jako většinu ostatních učitelů. Nevidí to, co já, protože se dívá na stromy a nevidí les. Ale paní Pattersonová je jiná než paní učitelky Gosková a Rinerová a McGinnová. Nikdy se doopravdy neusměje. V hlavě se jí vždycky honí něco jiného než je jí znát na obličeji. Nezdá se mi, že by měla Maxe ráda, ale tváří se, že ano, což je podle mě ještě strašidelnější, než kdyby ho prostě neměla ráda. „Ahoj, Maxi, ty můj kluku zlatá!“ řekne paní učitelka Gosková, když vejdeme do třídy. Maxovi se nelíbí, když mu říká můj kluku, protože žádný její kluk není. Už přece jednu matku má. Ale nepoprosí paní učitelku, aby mu tak přestala říkat, protože žádat ji, aby mu neříkala můj kluku, by bylo horší než denně poslouchat, jak mu tak říká. Max radši neřekne nikomu nic, než aby na někoho promluvil. Max sice nechápe, proč mu paní učitelka Gosková říká můj kluku, ale ví, že ho má ráda. Ví, že to nemyslí nijak ošklivě. Jen říká matoucí věci. Rád bych paní učitelku požádal, aby Maxovi neříkala můj kluku, jenže ona mě nevidí ani neslyší a já ji nedokážu přimět, aby mě viděla nebo slyšela. Imaginární kamarádi se v lidském světě nemůžou ničeho dotknout, natož s tím pohnout. To znamená, že neotevřou sklenici se zavařeninou ani nemůžou zvednout tužku nebo ťukat do klávesnice. Kdyby to šlo, napsal bych paní učitelce Goskové vzkaz, ať Maxovi neříká můj kluku. Já můžu o skutečný svět jen zavadit, nemůžu se ho doopravdy dotknout. Ale i tak mám štěstí, protože když si mě Max vymýšlel, představil si, že umím procházet dveřmi nebo okny, třebaže jsou zavřená. Podle [ 17 ]


MATTHEW DICKS

mě měl strach, že kdyby rodiče večer zavřeli dveře jeho pokoje a já byl náhodou venku, nedostal bych se dovnitř, a Max nerad usíná, když nesedím na židli u jeho postele. To znamená, že můžu projít dveřmi nebo oknem a dostanu se kamkoli, ale zdí ani podlahou procházet neumím. Neprojdu zdí ani podlahou, protože si Max nepředstavil, že by to mohlo jít. Natolik divná věc ho prostě ani nenapadla. Imaginárních kamarádů, kteří umějí chodit dveřmi nebo oknem, je spousta, a někteří můžou dokonce procházet zdí, ale je taky dost těch, kteří neprojdou ničím, a často pak někde nadlouho uvíznou a nemůžou ven. Stalo se to třeba Štěněti, mluvícímu psovi, který jednou uvízl přes noc u školníka ve skříni. Jeho lidská kamarádka, Piper ze školky, byla celou noc pořádně vyděšená, protože neměla tušení, kam se Štěně poděl. Ale ještě větší strach měl Štěně, protože občas se stává, že když imaginární kamarád zůstane trčet ve skříni, je to jeho konec. Někdy třeba kluk nebo holka nedopatřením (nebo dokonce naschvál) zamkne imaginárního kamaráda do skříně, do kredence nebo do sklepa a pak fííí! Sejde z očí, sejde z mysli. S imaginárním kamarádem je amen. Umět procházet dveřmi může jednomu zachránit život. Ale dneska chci zůstat ve třídě, protože paní učitelka Gosková předčítá třídě Karlíka a továrnu na čokoládu a mně se hrozně líbí, jak čte. Má přitom takový tichý, ševelivý hlas, takže se k ní všechny děti naklánějí a ani nedutají, aby slyšely, a to Maxovi naprosto vyhovuje. Zvuky ho totiž ruší. Když Joey Miller ťuká tužkou o lavici nebo Danielle Gannerová poklepává nohama o zem, což dělá v jednom kuse, Max neslyší nic jiného než tužku nebo nohy. Neumí ty zvuky ignorovat jako ostatní děti, ale když paní učitelka předčítá, sedí každý úplně tiše. Paní učitelka Gosková vždycky vybírá ty nejlepší knížky a vypráví nejlepší historky ze svého života, které s knížkou tak či onak souvisejí. Karlík Bucket třeba udělá nějakou potrhlost a paní učitelka nám hned poví, jak její syn Michael vyvedl něco potrhlého, a my se všichni smějeme, až se popadáme za břicho. Někdy dokonce i Max. Max se nerad směje. Lidi si někdy myslí, že je to proto, že mu věci nepřipadají legrační, ale to není pravda. Některé vtipy Max opravdu [ 18 ]



nechápe. Slovní hříčky a legrační rýmovačky mu nedávají smysl, protože říkají jednu věc, a myslí jinou. Když má slovo celou kupu významů, dělá mu potíže vybrat si ten správný. Nechápe taky, proč by mělo slovo znamenat něco jiného podle toho, kdy ho užijete, a já se mu nedivím. Taky se mi to moc nezamlouvá. Ovšem jiné věci připadají Maxovi k popukání. Jako třeba když nám paní učitelka Gosková vyprávěla, jak Michael z legrace objednal pro školního trapiče dvacet sýrových pizz a dal mu je poslat i s účtem, a když za Michaelem pak přišel domů strážník, aby mu nahnal strach, paní učitelka chtěla syna potrestat, a tak strážníkovi řekla: „Jen si ho odveďte.“ Všichni se té historce smáli. Dokonce i Max. Dávala mu totiž smysl. Měla začátek, prostředek a konec. Paní učitelka Gosková nás dneska učí taky o druhé světové válce, což není v osnovách, jak nám řekla, ale mělo by být. Dětem se to ohromně líbí, a Maxovi obzvlášť, protože má pořád plnou hlavu válek a bitev a tanků a letadel. Někdy nemyslí celé dny na nic jiného. Kdyby se ve škole probíraly jen války a bitvy, a ne počty a psaní, byl by Max nejlepší žák na světě. Dneska paní učitelka mluví o Pearl Harbor. Japonci ho bombardovali 7. prosince 1941. Paní učitelka říkala, že Američani nebyli na tak nenadálý útok připravení, neuměli si totiž představit, jak by na nás mohli Japonci na takovou dálku zaútočit. „Američanům chyběla fantazie,“ říká paní učitelka. Kdyby byl Max na světě v roce 1941, možná by to dopadlo jinak, protože Max má fantazii vynikající. Vsadím se, že by si uměl plán admirála Jamamota představit úplně dokonale, včetně těch pidiponorek, torpéd s dřevěnými kormidly a všeho ostatního. A byl by mohl americké vojáky varovat, poněvadž v tomhle je Max opravdu dobrý. Umí si představit všechno možné. Uvnitř v hlavě se mu pořád odehrává spousta věcí, a tak ho nijak zvlášť nezajímá, co se děje venku. Jenže tohle lidi nechápou. Právě proto mu radši zůstávám nablízku, pokud to jde. Někdy si zapomíná všímat, co se děje kolem. Minulý týden se zrovna chystal nastoupit do autobusu, když mu vítr vytrhl z ruky vysvědčení a odfoukl [ 19 ]


ARGO. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents