argo bez_hlavy288.indd :43:29 Ukázka knihy z internetového knihkupectví

argo

bez_hlavy288.indd 1

17.6.2016 13:43:29

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Otázka ztracené hlavy

bez_hlavy288.indd 3

17.6.2016 13:43:29

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS218812

bez_hlavy288.indd 4

17.6.2016 13:43:30


E. J. Copperman a Jeff Cohen

Otázka ztracené hlavy

argo

bez_hlavy288.indd 5

17.6.2016 13:43:30


Přeložila Markéta Musilová The Question of the Missing Head Czech edition © Argo, 2016 Copyright © 2014 by E. J. Copperman and Jeff Cohen Translation © Markéta Musilová, 2016 Cover art © James Steiberg/Gerald and Cullen Rapp ISBN 978-80-257-1797-4 (váz) ISBN 978-80-257-1890-2 (e-kniha)


Všem, kteří jsou byť jen nepatrně jiní. A kteří vědí, kdo jsou.

bez_hlavy288.indd 7

17.6.2016 13:43:30


1 Zazvonil telefon. Je možné, že už zvonil dvakrát nebo třikrát předtím, ale nevšiml jsem si toho. Není až tak neobvyklé, že jsem pohroužený v myšlenkách a nedám se ničím rušit, i když si ostatní třeba myslí, že to jsou důležité věci. Osobně nechápu, proč by měl mít zvonící telefon přednost před problémem, kterým se v té chvíli zabývám. Jenže nesmím zapomínat na praktickou stránku toho všeho – nabízím určitou službu, a pokud nebudu zvedat telefon, moc nových klientů nezískám. Každopádně je to těžké, když se musím učit všímat si takových věcí, zatímco mám hlavu plnou něčeho tak komplikovaného. Soustředil jsem se na řešení problému, který mě tou dobou zaměstnával již celé dvě hodiny. Jakmile jsem si všiml, že mi zvoní telefon, podíval jsem se na ID volajícího a zjistil, že to je nějaký TAYLOR. Hned pod tím stálo i telefonní číslo. Tak jsem to zvedl. „Otázky a odpovědi,“ řekl jsem do mluvítka. Není to sice přesně to, co mě učili říkat při zvedání telefonu, tedy: „Dobrý den.“ Ale z obchodních důvodů je třeba utvrdit volající v tom, že se dovolali tam, kam chtěli. Přeučit se mi trvalo pouhé tři týdny, což mi přijde jako docela slušný výkon. Ještě pořád pracuji na tónu hlasu, který používám. Někteří lidé tvrdí, že můj hlas postrádá jakékoliv zabarvení. Já to tedy neslyším. „Haló?“ ozval se ženský hlas. Nic jiného už neřekl, což mi přišlo divné. Po chvíli jsem odpověděl: „Ano?“ „Měla bych na vás takovou otázku,“ pokračovala.

9

bez_hlavy288.indd 9

17.6.2016 13:43:30


„To jsem si myslel.“ Koneckonců, moje agentura se přece jmenuje Otázky a odpovědi. Někteří „normální“ lidé přehlížejí to, co je zjevné, a soustředí se na podružnosti, které já podle nich pomíjím. „Kolik mě bude stát odpověď?“ „To je ta vaše otázka?“ zeptal jsem se. „Ne.“ A pak už zas, z nějakého důvodu, nic neřekla. Přišlo mi, že potřebuje povzbudit. Kdybych já volal do agentury, která by měla vyřešit nějaký můj problém, tak bych povzbuzovat nepotřeboval, ale už jsem stihl přijít na to, že ne všichni uvažují stejně jako já. „Jaký máte tedy problém?“ zeptal jsem se. „No, je to trochu komplikované,“ řekla ta žena. Podíval jsem se na ID volajícího na telefonu. Podle telefonního čísla ústředny volala z Cranfordu, New Jersey, byla tedy nějakých sedmnáct mil od mé kanceláře. „Víte, nedávno jsem přišla o práci. Pracovala jsem jako fotografka u Home News-Tribune. Ale museli snižovat stavy. Bývám teď hodně doma. Takže tu sedím a luštím křížovku v New York Times.“ Poslouchat jsem ji přestal už před osmi sekundami. „Vy jste fotografka?“ zeptal jsem se. Fotograf by se mi při řešení záležitosti, jíž se celé ráno zaobírám, docela hodil. Žena, kterou jsem podle hlasu odhadoval na nějakých třicet a něco, zněla překvapeně. „Ano,“ řekla. „Přesně tím se živím. Kolik bude stát vaše odpověď?“ „Odpovím vám zdarma,“ řekl jsem jí. „Tedy pokud přijedete do naší kanceláře na 735 Stelton Road v Piscataway.“ A zavěsil jsem. Pak jsem si uvědomil, že jsem možná měl ještě před zavěšením říct „na shledanou“. Někdy na to zapomínám. Z Cranfordu je to sem dvacet dva minut jízdy. Nezbývalo nic jiného než čekat.

10

bez_hlavy288.indd 10

17.6.2016 13:43:30


Otázky a odpovědi jsem si otevřel před třemi měsíci a své služby jsem zatím poskytl jen několika málo klientům. Už jsem i vyvěsil inzerát na net, jenže lidi na většině sociálních sítí a ve sdílecích službách evidentně zajímají jenom věci kolem sexu – což není až tak úplně obor, v němž bych měl dostatečnou kvalifikaci. Krátký inzerát v kulturní rubrice New York Times – což je levnější než v rubrice hlavních zpráv – mi přinesl asi tři nebo čtyři zákazníky. Každopádně jsem si už začínal myslet, že výhodnější to bude v nějakých lokálních novinách. Bohužel jsem četl jen New York Times a na jiné tištěné zdroje se nespoléhal. Budu se asi muset zeptat mámy, které další noviny z naší čtvrti by byly dobré. Hodně mi pomohla máma. Myslím, že byla moc ráda, že dělám taky něco jiného, než jen surfuju u sebe v podkroví na internetu. Taky jsem musel uznat, že díky tomu, že řeším problémy jiných lidí, jsem získal i celou řadu podnětů do svého výzkumu. Stoupnul jsem si, protože jsem už celých dvacet tři minut nestál. Rozhodl jsem se totiž, že to budu dělat třikrát do hodiny. Ten telefonní hovor mi narušil režim. Prošel jsem se po kanceláři, protáhl si stehenní svaly a při chůzi zvedl ruce nad hlavu. Je důležité v pravidelných intervalech zvyšovat srdeční tep a povzbudit cirkulaci krve v celém těle. Kancelář je relativně velká, nebo tak aspoň působí, protože je skoro prázdná. Pronajal jsem si totiž místo, kde dřív bývala pizzerie jménem San Remo. Její majitelé odešli na důchod do stejnojmenné oblasti Itálie. A protože šli do důchodu, nepotřebovali už většinu stálého inventáře, takže mi v zadní části místnosti zůstala nepoužívaná pec na pizzu a taky automat na limonády, který jsem si nechával jednou týdně doplňovat člověkem jménem Les zeleným čajem a vodou. Když jsem dokončil šest koleček po místnosti, což činilo přesně jednu třetinu míle, sáhl jsem do kapsy s drobnými a vylovil z ní

11


17.6.2016 13:43:30


pět čtvrťáků, abych si mohl ve svém automatu koupit láhev vody. Padesát centů dostanu nazpátek, až se tu Les staví pro peníze. Posadil jsem se ke stolu a zadíval se na monitor svého MacBooku Pro. Od chvíle, kdy jsem zavěsil, uplynulo dvacet sedm minut. Ta žena má zpoždění. Protože jsem byl ve stresu, vůbec jsem nehleděl na to, v jakém tempu do sebe liju vodu. Čili jsem tu láhev vypil za pouhé čtyři minuty. To nebylo dobré, protože si celých dalších dvacet minut nebudu moct dopřát žádnou další vodu. Taky budu muset jít na záchod mnohem dřív, než jsem měl v úmyslu. Ale to byla prkotina. Cranford byl odsud jen dvacet dva minut jízdy autem, takže neexistoval důvod, proč by měla mít takhle velké zpoždění. Stala se snad nějaká dopravní nehoda? Nezjistila si pořádně, kudy má jet? Možná jsem jí to měl povědět, když jsem s ní mluvil. Nějak mě však nenapadlo, že by mohl mít někdo problémy s tím trefit do kanceláře, kam předtím volal. Možná se prostě jen rozhodla, že nepřijede. Neměl bych jí zavolat nazpátek? Nutně jsem potřeboval, aby přijela brzo. To, že bych jí zavolal na číslo podle ID volajícího, jsem zavrhl. Dřív bych přesně tohle udělal jako úplně první věc, ale máma mi vysvětlila, že se lidi někdy necítí dobře, když jim volají nebo k nim domů chodí neznámí lidé. Nazvala to stalkingem. Mně to přijde spíš jen jako snaha o komunikaci. Jenže máma se v těchto věcech obvykle vyzná líp než já. Dalších deset minut se děsně vleklo. Docházela mi trpělivost. Buď není ta žena vychovaná, nebo jsem ji něčím odradil. Musel bych si v hlavě tu konverzaci přehrát a pokusit se přijít na to, jestli jsem náhodou neřekl něco, co by jí mohlo připadat divné. V 8:57 zaparkovala v čárou vyhrazeném prostoru před výlohou podniku modrá KIA Spectra. Majitelé nákupního centra, v němž sídlila i má kancelář, přidělili každému nájemníkovi čtyři

12


17.6.2016 13:43:30


parkovací místa, plus tam byla ještě povinná místa vyhrazená pro lidi s handicapem. Ale podniky, které tu sídlily, moc návštěvníků nepřitahovaly, takže se tu vždycky dalo najít místo k zaparkování. Aspoň tak to říkala máma, když mě sem jednou ráno vezla. Ze spectry vylezla asi jednatřicetiletá žena. Očividně si prohlížela mou výlohu. Na velké plátno jsem vyvedl nápis „Otázky a odpovědi“ a vyvěsil ho nad přední výlohu. Mnohem větší nápis nade dveřmi by mě totiž přišel mnohem dráž. Nečekal jsem, že by mnoho zákazníků chodilo až sem do kanceláře. Profesionálně vyhotovený nápis byl prostě luxus, který ještě mohl nějakou dobu počkat. Žena se otočila, aby zavřela dveře auta. Přišlo mi však, že váhá. Napadlo mě, jestli bych neměl jít ven a pozvat ji dovnitř, ale třeba i to by se dalo vykládat jako stalking. Navíc to vůbec nemusela být ta žena, která předtím volala. Nepřišlo mi, že by měla s sebou foťák. Nakonec však zazvonila na zvonek u dveří. Nevešla, spíš jen nakoukla dovnitř. „Haló?“ zavolala. Stejný hlas jako předtím v telefonu. „Mluvili jsme spolu před třiceti osmi minutami,“ řekl jsem, „z Cranfordu vám to sem mělo trvat dvacet dva minut. Máte zpoždění.“ Povytáhla obočí, pak je zas nechala klesnout. Už jsem ten výraz předtím viděl. Znamenalo to, že jsem řekl něco překvapivého. „Sprchovala jsem se,“ odpověděla ta žena. Neznal jsem ji tak dobře, abych si už dovolil vytáhnout Beatles. Máma říkala, že některým lidem přijde moje záliba v Beatles divná, nebo že ji dokonce berou jako „posedlost“. Mně však jde jen o sběr informací o tématech, která považuju za zajímavá. Kdybych znal tuhle ženu lépe, asi bych zacitoval „A Day in the Life“, v níž se zpívá o tom, jak se ráno vypravujete. „Vy jste paní Taylorová?“ řekl jsem.

13


17.6.2016 13:43:30


Žena se koukla na dveře, možná dokonce zvažovala, zda nemá odejít. „Ne. Taylor je můj manžel. Jsem tu správně v Otázkách a odpovědích?“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se mě ptá, ne že to oznamuje. „Ano.“ Žena chvíli přemýšlela, ale nakonec se viditelně nadechla a řekla: „Jsem Janet Washburnová. Jak víte, že jsem z Cranfordu?“ „ID volajícího,“ odpověděl jsem. Uvědomil jsem si, že jsem se jí u toho nedíval do očí – díval jsem se do monitoru počítače a taky na dveře –, tak jsem se přiměl k tomu napravit to. „Vy jste si vyhledal na počítači moji předvolbu?“ podivila se. Byla průměrně vysoká, blond, hnědé oči. Nemyslel jsem si, že by měla odbarvené vlasy, ale bylo to klidně možné. Zavrtěl jsem hlavou. „Kdepak. Pamatuju si je.“ „Vy si pamatujete všechny telefonní předvolby ve čtvrti?“ Lidi to často fascinuje. Já to beru jen jako určitý talent, stejně jako když umíte žonglovat. Žonglovat sice neumím, ale zato si umím zapamatovat matematické vzorce, když se tedy snažím. „Ne,“ odpověděl jsem, „v celé zemi. Teď se snažím naučit nějaké další ze západní Evropy.“ Na paní Wasburnovou to tedy udělalo mimořádný dojem. Jako by se snažila v ústech zformovat slova, ale pak to zavrhla, protože je nedokázala vyslovit. „Co… vy jste zač?“ dostala ze sebe na třetí pokus. Tohle jsem už uměl – napřáhl jsem pravou ruku a řekl: „Dovolte, abych se představil. Jsem Samuel Hoenig.“ Chvíli váhala, ale nakonec mi ruku podala. „Těší mě. Říkají vám Same?“ To mělo znamenat co? „Kdo jako?“ „Nevím. Vaši přátelé.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jmenuji se Samuel.“ Už jsem však nepovažoval za nutné sdělit jí, že přátel mám jen pár.

14


17.6.2016 13:43:30


Paní Wasburnová přikývla. „Měla bych na vás otázku.“ „Nemáte foťák,“ řekl jsem. Že by to s tou fotografkou byla lež? Opět povytáhla obočí, tentokrát rychleji. „Nechala jsem ho v autě.“ „Tam vám je k ničemu,“ pověděl jsem jí. „Dojděte si pro něj.“ Zatvářila se překvapeně, ale šla ven a vytáhla z kufru auta brašnu s foťákem. Pak se vrátila do kanceláře a postavila se několik kroků od mého stolu, jako by se bála, že se snad na ni jako nějaký tygr vrhnu. Ještě než jsem jí stihl vysvětlit, co po ní chci, paní Washburnová řekla: „Promiňte, že se vás na to ptám, ale vy máte aspergera?“ Sakra, poznala to.

15


17.6.2016 13:43:30


2 Za Aspergerův syndrom se nijak nestydím, proč taky? Navíc má osobnost díky němu získala na kvalitách, které jsou dosti užitečné. Jen si vybírám, kdy o tom svým známým povím, pokud tedy vůbec. Když se mě však na to někdo přímo zeptá, stejně jako teď Janet Washburnová, vyvede mě to na okamžik z míry. Asperger je porucha (i když já to považuju jen za charakterový rys) autistického spektra. Lidé, kteří ho nemají – a i někteří z těch, kdo ano –, si myslí, že to je handicap, takový problém v komunikaci s ostatními lidmi nebo taky ve vztazích. Prostě si myslí, abych byl přesný, že jsme divní. To mně kupříkladu přijdou divní všichni takzvaní normální lidé a myslím si, že to naopak já se chovám vcelku racionálně. Jenže nás není dost, abychom utvořili většinu, a taky se všichni nechováme stejně. Když najdete šest lidí s aspergerem, bude to šest lidí, kteří toho nebudou mít mezi sebou o moc víc společného než s ostatními lidmi. „Promiňte,“ omluvila se paní Washburnová, „uvedla jsem vás do rozpaků?“ Přesně tohle je přístup, o němž tu mluvím. Paní Washburnová usoudila, že jenom proto, že nejsem stejný jako ona, považuju i já sám svou osobnost za problematickou, čili že když to pojmenuje, budu se za to stydět. „Kdepak,“ řekl jsem. „Jen jste mě zaskočila. Ano, diagnostikovali mi Aspergerův syndrom. Jen mě překvapilo, jak rychle jste na to přišla.“

16


17.6.2016 13:43:30


argo bez_hlavy288.indd :43:29 Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents