Aleš Binar, Ph.D. GENOCIDA ARMÉNŮ Rozšiřující studijní text k předmětu Vybrané kapitoly světových a českých dějin (VKD)
Genocida arménské populace Osmanská říše představovala až do mladoturecké revoluce (1908) mnohonárodnostní stát. Ještě v polovině osmnáctého století říši obývali jihoslovanští Srbové a Bulhaři, Albánci, Řekové, Arméni, Kurdové, Arabové a Židé, přičemž Turci představovali pouze menší část vší populace. Osmanská říše koneckonců nenesla název po žádném etniku, ale po dynastii, která říši vládla. Většina obyvatel se nadto identifikovala nikoliv se svým jazykem, ale s převažujícím náboženstvím – islámem, případně s rodem Osmanů. Avšak krize státu a jeho úpadek (v důsledku ztrát území se proporčně zvyšoval počet tureckého obyvatelstva) a paralelní šíření nacionalizmu znamenalo, že v interetnických vztazích stoupalo napětí. K prvnímu střetu mezi Armény a osmanskou mocí došlo v letech 1894 až 1896 a znova roku 1909; dohromady si pogromy vyžádaly desítky tisíc obětí. Genocidu Arménů během první světové války lze považovat za první genocidu dvacátého století. Postupně, jak upadala moc Osmanské říše, rostl nesouhlas jednotlivých národů s osmanskou nadvládou. Do roku 1913 si balkánské národy postupně vydobyly nezávislost, v Evropě zůstalo Osmanům pouze nevelké území přiléhající k Istanbulu. Po roce 1914 se těžiště národnostních rozporů přeneslo do asijské části Osmanské říše, do oblasti obývané Araby, ale zejména Armény. Arméni tvořili asi 1,3 až 2,0 miliónů z celkem asi 23 miliónů obyvatel Osmanské říše; obývali převážně východní část dnešního Turecka a v rámci diaspory i města na pobřeží, především Istanbul (čtvrť Galata). Po vítězství mladoturecké strany (Ittihad ve Terakki, Výbor pro jednotu a pokrok) v letech 1908 a 1909 začala sílit idea panturkizmu, tj. požadavku sjednocení všech turkických národů v jednom státě, obzvláště po mocenském převratu roku 1913, kdy se panturkizmus stal fakticky státní ideologií. V důsledku prohraných balkánských válek, kdy křesťanské balkánské státy (Bulharsko, Černá Hora, Řecko a Srbsko) porazily muslimskou říši, začala se osmanská vláda zabývat myšlenkou „vyčištění“ tureckého území od Řeků a Arménů (křesťané). Tímto úkolem byla pověřena tzv. Tajná organizace (Teskilat-i Mahsusa), vládní výbor, který dbal o bezpečnost státu. Etnická čistka byla spuštěna okamžikem vstupu Osmanské říše do války v listopadu 1914. Vzápětí byly zahájeny připravované deportace Řeků a Arménů. Po úspěchu ruské ofenzívy na
přelomu let 1914 a 1915 a za krátko i nové hrozbě ze západu v podobě Gallipolské operace (od 25. dubna 1915) bylo rozhodnuto, aby na jaře 1915 byly urychleny deportace Arménů z Anatolie, která byla bezprostředně ohrožena ruským vpádem; Rusové totiž dlouhodobě využívali arménské obyvatelstvo pro své zájmy, zvlášť když se nacházelo ve strategicky důležitém týlu fronty. Deportace se záhy změnily ve vyhánění a vraždění arménského obyvatelstva. Tisíce Arménů byly zavražděny příslušníky armády, která exodus organizovala. Část arménského obyvatelstva byla současně uvržena do vězení. Dne 24. dubna 1915 byli vyhnáni i Arméni z Istanbulu; toto datum slouží pro arménskou komunitu jako připomínkový den genocidy. Deportace se vlastně stala technickým prostředkem genocidy; Arméni se totiž museli pěšky, případně v nákladních vagónech, bez jakéhokoliv materiálního zabezpečení přepravit přes poušť až na území dnešní Sýrie a Iráku. O smyslu transportů vypovídá i to, že ne vždy byly vedeny nejkratší cestou, ba naopak často dlouhými oklikami. Řada Arménů proto během transportu zemřela na vyčerpání, hlad, žízeň, nemoci, další část byla zavražděna vojáky anebo Kurdy, kteří asistovali deportacím. Odhaduje se, že transporty přežilo jen asi 15 % (!) deportovaných. Pro ně však ani dosažení cíle neznamenalo konec útrap. V novém místě totiž pro deportované nebylo připraveno ani ubytování, ani strava. Nadto někteří byli i znovu posílání dále na jih, směrem na Jeruzalém nebo na Bagdád. Vyhnáním Arménů genocida neskončila. Etnické střety pokračovaly i po skončení války mezi zbytky arménské populace a Turky. Po roce 1918 se krátce existující arménský stát pokusil anektovat území východní Anatolie. Ozbrojený konflikt byl doprovázen masakry jak Turků, tak Arménů. Etnický konflikt byl nakonec vyřešen okupací Arménie vznikajícím Sovětským svazem, který v nových hranicích od sebe oddělil arménské a turecké obyvatelstvo. Dodnes není přesně známo, kolik Arménů přišlo během genocidy o své životy. Pravděpodobné odhady hovoří o 600 000 až 800 000 zabitých. Koneckonců evidence obyvatelstva v této době chyběla, kupříkladu není ani známo, kolik bylo na jaře 1915 „potenciálních“ obětí.
Deportace Řeků a Turků Těsnou návaznost na genocidu Arménů měla etnická čistka Řeků; ti v rámci osmanské říše představovali etnikum o počtu asi 1,5 až 2,0 miliónu. Po roce 1914 byli Řekové deportováni do tureckého vnitrozemí. Tyto deportace se však obešly bez větších ztrát na životech a bez rozsáhlejšího násilí. Konflikt mezi Řeky a Turky se s plnou intenzitou rozhořel v letech 1918 až 1923. Koncem roku 1918 okupovala řecká vláda přístav Smyrnu, který byl z větší části obýván řeckým obyvatelstvem. Pod dojmem tohoto úspěchu zahájila řecká vláda v létě 1921 ofenzívu, která směřovala na hlavní turecké město, Ankaru. Přes počáteční úspěch se útok před hlavním městem zastavil, Turci přešli do ofenzívy a během pozdního léta 1922 ovládali egejské pobřeží. Ozbrojený konflikt byl doprovázen etnickými čistkami nejdříve Řeků na tureckém obyvatelstvu, po zahájení turecké ofenzívy Turků vůči řeckému obyvatelstvu. Dne 11. září 1922 bylo v Mudanii podepsáno mezi oběma zeměmi příměří a konflikt byl posléze ukončen lausannskou mírovou smlouvou ze dne 24. července 1923. Mezitím, v lednu 1923, byla uzavřena dohoda o vzájemné výměně obyvatelstva. V jejím rámci Turecko opustilo asi 1,2 až 1,5 miliónů Řeků, Řecko asi 0,4 miliónů Turků, kteří obývali Makedonii. Dlouhodobě napjaté řecko-turecké vztahy se znovu komplikovaly po roce 1960, kdy Kypr dosáhl nezávislosti. V čele řecké populace stala strana Enosis, která sledovala politiku sjednocení s Řeckem. Proti tomu však razantně vystoupilo turecké obyvatelstvo Kypru. V roce 1964 byly na ostrově rozmístěny síly OSN. Od roku 1967 vládla v Řecku vojenská junta, která podpořila vojenský převrat na Kypru; k tomu došlo v červenci 1974. V důsledku těchto události vylodily se dne 20. července 1974 na Kypru turecké jednotky. Na území obsazené tureckou armádou byla utvořena Severokyperská turecká republika – kterou však uznává pouze Ankara. Řecko sice formálně vyhlásilo válku Turecku, avšak vojenská junta tímto okamžikem padla a k moci se dostala civilní vláda. Znovu se obě země dostaly do konfliktu, když v roce 1995 Řecko přistoupilo na Konvenci OSN o mořském právu (UNCLOS). Ta umožnila rozšířit suverenitu až na 350 námořních mil od pobřeží (tj. 648 km). Dosud Řecko kontrolovalo 43,5 % Egejského moře a Turecko 7,5 %, po přistoupení k UNCLOS hrozilo, že Řecko ovládne 71,5 %, respektive takřka celé moře. V prosinci navíc došlo ke sporu o neosídlený ostrov Imia/Kardák.
Doporučená literatura NAIMARKT, Norman N.: Plameny nenávisti. Praha 2006, 235 s. WERFEL, Franz: Čtyřicet dnů. Praha 1988, 637 s.