Jak jsme se nedali aneb Kapitoly z djin národního úpní. Zdenk Šmíd

Jak jsme se nedali aneb Kapitoly z d jin národního úp ní. Zden k Šmíd.

Národy se skoro vždycky chovají podle toho, co si myslí o svých d jinách. Ušlápnut , nabub ele, lstiv , state n . Problém nás ech tkví v tom, že jsme odedávna v ili spisovatel m a básník m tak bezmezn , že mezi námi obstál jenom ten historik, který jim v il taky. Jsme d tmi legend. Vynechme exkluzivní kroniká e, a už psali esky nebo latinsky. Málokdo jim tenkrát rozum l. Prvním tv rcem eského sebeuv dom ní se tak stává až autor kroniká ského bestselleru, Václav Hájek z Libo an. Pracoval v tradici nejlepších pohádká , mysliveckých latiná , hospodských vyprav a drben. Co nev d l, vymyslil. D kan Kosmas, pravda, seznámil národ s praotcem echem, Libuší a P emyslem o ty i sta let d ív, ale sám p iznává, že nejstarší p íb hy slyšel od d de k a že to jsou možná jen takové plky. To Václav Hájek byl jiný kos: Libuše vládla od roku 713, je n kdo proti? Jak na to ten lov k p išel, zatím nikdo neví. V noval národu i Bivoje s kancem a Šemíka s Horymírem. Jen tak, dílem tuším od Kelt , dílem z hlavy. Vymýšlení si zaslouží úctu, vždy spousta lidí za celý sv j život nevymyslí nic. Génius Hájek tím vyty il sm r. Ty historické postavy, jejichž jsoucnost a iny jsou pevn ukotveny v realit a doloženy prameny, po ali pak zhrzení literáti aspo kádrovat, což m lo úsp ch tak nesmírný, že s tím eši nep estali dodnes. Ludmila byla hodná, Drahomíra zlá, Václav byl hodný a o Boleslava I. by si žádná eská gramotná d va neop ela ani traka . Bojovní národní ateisté sice pak prohlásili, že Boleslav byl správný a Václav posera, ale na tv r í podstat eského lidového d jepisu to nezm nilo nic. Old ich byl hodný, protože si vzal plebejku Boženu za ženu. B etislav byl správný chlap, vždy ukradl zlod jským N mc m N mku Jitku p ímo z jejich kláštera, cheche! P emysl Otakar II. byl hodný, ale moc si o sob myslel. Jan Lucemburský se toulal, Karel IV byl hodný, Václav IV. byl m kkota a flamendr. Husiti byli hodní, Zikmund byl zlý, Bílá hora byla tragédie, Rudolf II. byl cvok, Židi jsou lstiví, Psohlavci byli pokrokoví, Lomikar byl zlý, Habsburkové byli zlí, jezuiti strašn zlí, obrozenci byli hodní, t i sta let jsme trp li, za Rakouska bylo lip, za první republiky bylo taky lip, Masaryk byl tatí ek, Masaryk dal st ílet do d lník , všichni nás zradili, jen Rusové byli hodní, co ech, to partyzán, se Sov tským svazem na v né asy, Rusové jsou zlí, komunisti jsou zlí, disidenti hodní, Havel je hodný, Havlová je zlá, za bolševika bylo lip, máme nejvyšší IQ na sv t , Evropa nás chce zhltnout, N mci nás cht jí zhltnout, Cikáni jsou hodní, Cikáni jsou zlí, všichni jsou zlí, jenom my ne, Cechy Cech m, všichni politici kradou a ze všeho nejhorší jsou N mci. S takovým v domostním vybavením se žije dob e. Všechno je jasné a m žete se v novat d ležit jším v cem. Jen n kdy lov ka napadne, zeje to p ece jen snad až moc jednoduché. Ale neklesejte na duchnu, jak napsal m j p ítel básník Huptych Tato kniha vznikla z naivního p ání uvést staré eské fámy na pravou míru, i aspo p ibrzdit jejich zb silý cval. Ale co je pravá míra? Vždy i já jsem jen dít tem d tí legend. Ani já jsem se nevyvaroval drobných fámi ek. V ím jen, že ty mé se dají rozpoznat: nediktovala je ideologie, nýbrž poezie. Ani ode m , milí tená i, ne ekejte objektivitu. Spisovatelé píší z pohnutek, které objektivitu vylu ují. Pokud jsem však zd raznil n kterou stranu pravdy, tedy vždycky tu, kterou slyšíme neradi. Ne inil jsem tak z touhy po oslav našich nes etných nep átel, nýbrž z touhy po rovnováze. Setrva nost nerovnovážného letu pivních politruk eských m d sí. Neudržíme-li rovnováhu na lan d jin, spádném.

I. PRAOTCOVÉ. BYLI JSME TU PRVNÍ! Já to vidím takhle: archetypální krajinou pov stí, mo ály, lesem, mezi mlhou, sv týlky a vytím vlk táhnou po léta, jen co se oteplí, orvané tlupy blon atých i rusovlasých rozježenc , žen a d tí, n kdy zase vále níci provázení otroky mongolského vzez ení, jindy nedefinovatelná chátra míšenc , zplozená ze spojení východních hromotluk sivých o í s temnookými Avarkami. N kdy s sebou ti lidé ženou ovce, krávu, chlupatého koní ka. N kdy se usadí p i pstruhovém potoce muži s vypálenými znaky otroctví, jindy tlupa pyšných suverén . V tšinou mí í z jihu, východu i p es pr smyky Karpat na jižní Moravu a dál do ech. Nesp chají, zdrží se pár dní, týdn nebo let, ale všichni v í, že je eká n co lepšího, možná skoro tak dobrého jako jejich stará ves, kterou opustili ve strachu z krutých nažloutlých muží k , co na koních i spí. Pov st o praotci echovi je skoupá. Podle ní sem p išli všichni eši v jednom houfu, i s b žky, skotem a bravem. Praotec vystoupil na íp, nazít í tam znova nahnal spoustu lidí a pronesl památná slova, v jejichž d sledku jsme se narodili tady. A a tu zem nazvali po n m, a prý potom vládl ech m ješt t icet let, víme o Praotci vlastn jen dv v ci: a) že m l bratra Lecha, který se p i první p íležitosti odst hoval až do Polska a tam ho uznali za národního sv tce, b) že m l Praotec slavný poh eb. Jako kdyby se o n m naši p edkové necht li bavit, aby se nemuseli roz ilovat.

Možná starc m vadilo, že je vojvoda ech i s vy ezávanými posvátnými poleny nahnal na ten zatracený kopec, odkud stejn vid li jen mo ály a les, a když se naho e vymluvil, zas je i s poleny sehnal dol . P itom kvalitu polabské p dy jist poznal n kdo pod kopcem: musel se do ní zabo it, ichnout k ní a zamnout ji mezi prsty. Praotec ho nejspíš nenápadn pozoroval a pronesl pak o úrodné zemi e , jíž se, na rozdíl od ml ícího objevitele, proslavil. Ale to je b žná praxe. Závažn jší je, že Praotec ne ekl pravdu. i spíš ne ekli tu pravdu jeho duchovní otcové. T eba Kosmas bez za ervenání napsal, že do zem „nevešel lov k, který by se jí dotekl". Vypustil tak daleko do budoucnosti ideologický šum, aby se zdálo, že eši sem p išli první. Ale nep išli. V nížinách p i Morav , Vltav a Labi se této zem po ád n kdo dotýkal: srpem, rý em, orným hákem. Rozlišujeme ty d í e podle hrní k , ná adí, ozd bek a roztodivných žabikuch . A p išli Keltové, podle jejichž kmene možná - i když kdoví? - nazvali ímané tu zemi Bohemiae a eští odborníci zkomolili jejich jméno: Bojové. Mnozí tu jist z stali i pak, v pralesích jim nikdo neoznámil, že je st hování národ , a tak na loveckých stezkách náhle potkávali cizince odlišné e i, pleti i chlupu. Ale žádné nešt stí, o pár bud p i ece víc nebo mí , sta ilo vyklu it les a chránit se p ed jeho duchy. Germánští Markomané se v echách usadili. A p išli jiní Germáni, poutni tí rekordmani Gótové, Langobardi... asto je hr za z Asiat i ze siln jšího souseda uvád la do nového pohybu, p edtím tu však seli obilí, pásli ove ky a leckde s tím nep estali, ani když do zem vkro ili Slované. Tenkrát bylo pro všechny dost místa a Slované s Germány se v tšinou neprali, aspo tak soudí archeologové. Domorodce jist p itahovaly ženské cizích rys , které e domácích patlaly s p vabným p ízvukem, takže byla radost plodit s nimi d ti. D kazem jsme i my. U Teplic, zdá se, splynuli germánští Cheruskové s eskými Lu any. Tedy jakápak odv ká vlast. Ostatn : kolik národ na sv t m že odpov dn prohlásit, že byly n kde první? Podle Jiráska zas Praotec oznámil ech m, že tato zem oplývá mlékem a strdím. V eli ky, majitelky strdí, mohly nadšeného kmeta opravdu prohnat už pod ípem. Ale kdyby v té zemi nikdo nebydlil, kde by se tam vzaly krávy oplývající mlékem? Praotc v proslov se tedy jeví vcelku nezodpov dným, a že jinak o echovi nic nevíme, jeví se nám nezodpov dným celý Praotec. Ale nebu me smutní: národy mají horší praotce. Kup íkladu praotcem ady afrických kmen je krokodýl. KOHO ZPLODIL KROK. Po Praotci vládl prý ech m vojvoda Krok, který nikam nevystoupil, nic neprohlásil, s nikým nebojoval a nikoho neporazil. Dokázal zplodit t i dcery, syna žádného. Fakt, že na tak nedomrlou osobu p esto eši nezapomn li, je výmluvný: sv d í o tom, s jakou láskou odedávna lnul náš národ ke svým nenáro ným géni m pr m rnosti. Odtud obliba eských film o stejn nanicovatých hrdinech, plebejcích bez ambicí pinožících se životem mezi hospodou, uzeným, prací, kanapem a televizí, hrdin , v jejichž sádlem obrostlé hrudi bije tak n jak lidské srdí ko a všichni je máme rádi, protože je s nimi sranda a nic jim nemusíme závid t. Ty dcery byly divné. Ideoložka Teta (ob adnictví, modloslužebnictví aj.) po sob žádné smysluplné dílo nezanechala. P ijateln jší je homeopatická lé itelka Kazi; i proto, že díky ní se v kytici základních eských pov stí objevuje první z celkem ty (!) hrdinských in : vladyka Bivoj chytí v lese divoké prase a p inese je na zádech p ed Kazi s Libuší. Tam prase pustí, a než se vep ík vzpamatuje, Bivoj ho protkne ošt pem. Kazi pak propadne erotické extázi a neprodlen unese Bivoje na hrad Kazín. Není divu, vždy sv tu eských pov stí, v nichž bylo té milé dívce souzeno žít, se tém žádných hrdin nedostávalo: Bivoj p epral prase, eští mužové zmasakrovali vlastní ženské a Horymír na út ku p ed spravedlností usmrtil v rného kon . (Až na konci t ch pov stí se objeví opravdový hrdina, Tyr, ale ten, jak velí uplakaná tuzemská tradice, skon í špatn .) Zatímco v evropských ságách in í zbroj a rekové sekají do drak i do sebe pro lásku krásné princezny, eši nic. P itom mají skute ných hrdin dost, od rytí ských král až po legioná e, piloty a tankisty. To jenom naše národní v domí tesané nedomrlými špatn placenými vzd lanci se jimi nedá znervóznit. Fenomén hrdinství dodnes není v kmeni ech p edm tem uctívání. Je akceptovatelný nejvýš jako nám t pro veselohru. JAK KN ŽNA LIBUŠE K ŽENICHOVI P IŠLA. est knížecího rodu zachránila až Kroková dcera nejmladší, kn žna Libuše. Její tv rcové ji vybavili všemi znaky emancipovaných ženských. Proto se tak dlouho nevdávala. Byla moudrá, ešila problémy a sama si vybrala ženicha. Není divu, že s takovou image to u muž nem la lehké. Hloupou ženskou nad sebou muž snese, nebo v í, že ji p evyšuje aspo v rovin duchovní. Ale moudrá ženská na knížecím stolci, to je neúnosné už jako p edstava. Aspo tak uvažovali muži v nezkaženém osmém století a ekali na p íležitost. Ta se naskytla, když dva vladykové vedli spor o pole a kn žna Libuše je rozsoudila podle svého nejlepšího sv domí. P itom se zjistilo, že kn žna ech je sice moudrá, ale mazaná není v bec. Ne že by u soudu aspo chvíli p edstírala p vabnou ženskou bezradnost, nechala si poradit, uronila slzu a pak teprv to ukojeným chlap m tvrd nasolila. Místo toho po ád e nila o jakýchsi principech, což bylo platidlo už na úsvitu st edov ku teoreticky úctyhodné, le v praxi vyhaslé, chytala se p itom za hlavu a hovo ila altovým hlasem, až ten, který prohrál, už to opravdu nemohl poslouchat a rozk ikl se: „Daleko jsme to, echové, dopracovali, s ženskou! Hanba! Co si pomyslí cizina, až si k nám proklestí cestu?" Libuši to, jaký div, p išlo líto. Šla se vyplakat za palisádu, pak svolala všechny muže a oslovila je: „Tak dobrá, vy tu i nesoudní, chcete chlapa, máte ho mít! To budete ješt koukat, co jste si nava ili, protože chlap, to není jako já, která si p edevším v ští, vzd lává se a nechá vás žít! Chlap vám tak zvedne madle, vy paznehti pralesní, že jste to v

život nevid li! Až na vás houkne, postavíte se do pozoru a v tom pozoru se istou hr zou (autocenzurováno) do vejšky! Jak myslíte! Konec matriarchátu! Otevírám vrata diktatu e, protože nic jiného si, vy trubci, nevymyslíte, nic jiného si nezasloužíte a nic jiného vám tak nesedí!" Vyslala pak posly na sever pro budoucího knížete. A aby zd raznila duševní mén cennost prominentních mužských vyslanc , p ikázala, a je vede k . A v roz ilení (nebo m la duši istou jak lesní studánka) se pro ekla, že b louš je k budoucímu knížeti bezpe n dovede, protože tou cestou krá el mnohokrát. Mazané poselstvo si hned domyslilo, koho tam Libušin osobní b louš nesl a pro , a viln se tomu celou cestu pochechtávalo. tvrtého dne zastavil k poblíž vsi Stadice, kde oral pole orá P emysl. Nap ed se lekl, zeje vše prozrazeno a poslové ho jdou popravit, když se však dozv d l, o jde, pronesl t i historická slova: JE TO DOST! Ta slova zaznamenal jeden jediný kroniká a toho zabili, aby velebnost eské historie nebyla ni ím zpochybn na. Pak se udalo n kolik známých gag , volové odlet li do skály, P emyslova otka se zazelenala a vyrostly z ní n jaké v tve. (Technická poznámka: Otka není žádný prut na voly, jak se b žn soudí, nýbrž je to bytelná ty s kovovým b item, jímž se z radlice seškrabuje hlína.) P emysl též obrátil pluh, aby se na n m dalo sva it. Pronesl pak n kolik konzervativních myšlenek, jako že dokud budou eši sva ívat u takového stolu, bude v echách dob e ( ímž literát, který to vymyslil, hodil aspo nepatrný klací ek pod nohy jak pr myslové revoluci, tak p ípadné snaze ech n kam to dotáhnout). ekl, že kdyby Libuše na n j tak nechvátala, pole by dooral a v echách by už nikdy nebyl hlad (kterýmžto dalším vymyšleným výrokem zahájili literáti tradici trapných výmluv, když se nám neda í). Poslové pak sebrali zablácené škrpály a mošnu na chleba a vše odvezli do Prahy jako d kaz P emyslova nízkého p vodu, ímž, jak se domnívali, budou P emysla držet v šachu, kdyby ho snad napadlo vládnout po svém. Mazaný P emysl je však p evezl tím, že sv j p vod vyhlásil za p ednost, škrpály z lýka povýšil na atributy státní moci a za al vládnout po zem d lsku. Od té doby máme všichni vládnutí po zem d lsku tak n jak rádi a nesnášíme, když se na nás, voby ejný lidi, kdejakej fláka s titulem i dokonce s erbem vyvyšuje. JAK LIBUŠE V PUSTÉM LESE PRAHU UVID LA. Kn žna Libuše vid la i do budoucnosti. Zv daví echové ji pro tu schopnost ješt více milovali, ale ona sama z toho žádnou radost nem la. Když t eba p edpov d la, že se brat i P emyslovci porvou o vládu jak hyeny a cizák že jim bude šlapat v týl, eši na ni potom vy ítav koukali až do ve era. Jindy zas m la p íznivé vid ní o Karlu IV, posledním výhonku p emyslovské krve, a sotva to vladyk m nadšen dovypráv la, p išlo na ni další vid ní, podle n hož se t ch pár kapek p emyslovské krve v Karlovi IV úpln ztratilo ve prosp ch krevní sm sice burgundské, uherské, polské, francouzské a s odpušt ním n mecké: tohle protistátní vid ní Libuši prošlo jen proto, že st edo eští eši znali tenkrát ze soused pouze Lemúze, Lu any, Zli any, Charváty, Pšovany a pár Dúdleb . Zato Libuši chválili za v štbu o Praze. Došlo k ní na vyšehradské skále. Vladykové už to znali: kn žna vždycky zbledla, up en se zadívala n komu do obli eje, jako by mu po n m cosi lezlo, pak zav ela o i a vztáhla ruce. „Už to na ni jde," radostn zvolali vladykové a obklopili ji, aby jim neuniklo slovo. A Libuše, aniž otev ela ústa, barytonovým hlasem promluvila. „Vidím velké m sto! Jeho sláva se dotkne hv zd!" Vladykové se chvíli hašte ili, protože kn žn se sev enými rty bylo špatn rozum t a mnozí místo m sto slyšeli t sto. Dost je to vyd silo. „Rci, má drahá, co m žeme proti tomu d lat?" s úzkostí zvolal sám P emysl. „Musíte to m sto rychle založit!" „Kam?" ptali se vladykové. N kte í navrhovali je rovnou zakopat a nechat shnít. „Tam, kde eka tvo í p lkruh, bude jeden tesat práh," rytmicky kvílela Libuše. „Na h ebeni nad tím chlapem za nete pak stav t hrad. Pod tím hradem m sto vyroste a k radosti v rných ech dále poroste!" Lidé z toho nebyli moc moud í, ale kn žna už sv sila ruce, otev ela o i, zat epala hlavou a byla z ní zas tém normální ženská. A tak se n kolik muž sebralo a šli na sever, kde eka tvo í p lkruh. Vrátili se ve er se zprávou, že tam opravdu chlap tesal práh. „To mi ekni, jak to d láš, Libuš," pobaven kroutil hlavou P emysl. Libuše tu primitivní poznámku stadického zem d lce pominula a ekla: „To není špatné jméno, Práh. Ale n co tomu chybí. Moc ne, ale n co málo." Všichni za ali p emýšlet a jeden holobrádek, p íliš mladý, než aby si dovolil plést se do e i p tat icetiletým starc m, vypráv l, jaká že to byla krása, když v t ch místech Vltava utíkala p es ty placáky, p es ty prahy. Ale nikdo ho neposlouchal, protože nebyl ani vladyka, ani kmenový šaman, ani žádného takového syn. Jenom Libuše pravila: „Prahy, prahy, to jsi íkal ty? To by taky nebyl špatný název, Prahy. Jenom by to cht lo malou zm nu. Ale jakou?" „Na té stráni proti ece," ekl chlapec, „tam se bude ten hrad dob e vyjímat. Ale nem l by vypadat jako hrad, spíš jako takový n jaký kostel, trochu divný, dv v že do špi ky a jedna velká tlustá a pak dlouhá, dlouhá st echa a pod ní stovky okýnek v šesti nebo i víc adách nad sebou. A na st eše prápor, abychom v d li, že je kníže doma, lidi, já ten hrad vidím," vyk ikoval chlapec a rozhán l se džbánkem, že z n j medovina st íkala až do lesa. Ale všichni ho ok ikovali, v že do špi ky, stovky okýnek, co je to za hloupost? „A hlavn tam v té stráni," ekl chlapec, „bylo krásn teplo, co teplo, horko, k padnutí, ony jsou tam všude vypálené paseky a slunce do nich praží, až je ta zem celá vypražená, jakže se jmenuje takový ten vypražený flek, praha! Velká praha je tam u té eky." „Praha," pošeptal mu nejvážen jší rádce, „to by nebyl špatný název pro to m sto, ale nikomu to, chlap e, ne íkej , ješt by se nám tam n kdo nast hoval, protože bydlet v Praze, to v ím, to by se každému líbilo!" Pak odvedl chlapce k ob tišti a tam ho zavázal p ísahou, že chlapec navždy zapomene slova práh, prahy, praha a podobn , jinak ho sežere vlkodlak. Pak se kmet p ito il ke kn žn Libuši a skromn pravil: „Už vím, kn žno, jak by se ten hrad naho e m l jmenovat. Dovolím si navrhnouti: Praha."

„Praha," zajásala kn žna, „to je ono! P esn takhle n jak jsem to slyšela, jenom jsem to neum la íct! Za ten nápad, starce, t bohat odm ním!" A bohat ho odm nila. Pak potkala toho kluka, laskav se usmála a ekla: „Tak jak se ti líbilo v budoucím slavném m st Praze?" A chlapec v rozpacích vyhrkl: „Když my tomu po ád nerozumíme!" „ emu? Rci, junáku, co vím, ráda povím!" „Mohu se vás teda, paní kn žno, zeptat," osm lil se chlapec, „co je to m sto?" JAK SI ŽENSKÉ ZAVA ILY. Hlavním cílem dív í války byl z ejm pokus eských žen vyhladit stávající muže a asem si po ídit n jaké jiné. Kdo nev í, a si vzpomene na dosavadní vývoj. Už praotec ech, jak dávno odhalil Miroslav Horní ek, monumentálními slovy maskoval svou momentální neschopnost pokra ovat v cest , a mu bylo pouhých padesát. Krok zas nedokázal zplodit syna. A pro po n m zvolili eši kn žnou Libuši? Protože široko daleko žádný chlap nebyl. Takový, aby se postavil t eba proti všem, praštil p stí do stolce a ekl: „Ticho, smradi! Bude to, jak to chci já!" Tenhle typ v echách chyb l. Nakonec, když už to samotným vladyk m p išlo hloupé, sehnala jim knížete sama Libuše, ovšem pozor! T i a p l dne cesty od Prahy a navíc ze Stadic, tedy z kmenového území Lemúz , kde se p ítomnost istokrevných eských orá jeví p inejmenším problematickou. Stadický venkovan však náhlou slávu neunesl a za al se nemírn vyvyšovat, a koliv vcelku taky nic nevykonal: poslušen otrockých duší t ch, kdo si ho vymyslili, nikdy nezazlobil, nikoho nep epadl, nikoho nepodvedl ani nevyvraždil, nevyhnal jediného cizího kupce, prost žádný vládce, nýbrž orá . To vše t žce nesly ambiciózní dívky z Libušiny družiny, zejména Vlasta, docela p kná ženská, ale chlapi ji necht li. Namlouvala si, chudák, že ji necht jí pro její nadm rnou inteligenci a rázné jednání, zatímco muž m by docela sta ilo, kdyby si aspo jednou za m síc oholila knírek pod nosem. Vlastino lobby p esto tu bídu mužn snášelo, vždy všechny vroucn milovaly kn žnu Libuši. Když ale kn žna zem ela, odpadl d vod zpupné muže hájit. A tak Vlasta svolala všechny v rné ešky na Zlíchov. „Což nevidíte, jak vás ponižují?" pok ikovala v sedle erného kon a temný vlas jí div vlál, „nejste víc než služky zaostalc , kte í na vás ukájejí své zví ecí chtí e! Chrápou, klejou, smrdí, všechno sežerou, mlaskají, krkají, bijí vás, a jak se sejdou aspo t i, opijí se jako kon ! A baví se o úplných blbostech! A mo í ve stoje, aby vás ponížili ješt víc!" „M m j Sudihlav nebije," namítla jakási žínka od Bohnic. „A m j Dobrouš je taky hodný," vzep ela se jedna Klade a ka. „To oni jen tak d lají, vy husy," rozk ikla se Vlasta. „Nebo kup íkladu porodní bolesti, to jsou hrozné bolesti, já to jednou vid la! A oni? Pijou medovinu a tralala, tralala! Proto je musíme pobít." „Když ono by n kterých bylo škoda," namítaly ty p kn jší, hodn jší a spokojen vdané. „No - pár si jich necháme k orání," couvla Vlasta. „Ne aby ídili pluh, to zvládnem taky. Oni ten pluh potáhnou jak stadi tí volové po dvojicích!" Dívky se š astn rozesmály a hned ve er se kolem Vlasty utvo ila boj vka složená z žen, které muži bili, jejichž muži pili, a také z žen, které se vdaly z pubertální nerozvážnosti a te honem pot ebovaly ovdov t. Na zlíchovském kopci postavily si hrad D vín a za aly tam cvi it ve zbrani. Jenže i ty druhé ženské doma náhle vid ly, eho by si nikdy nepovšimly, nebýt Vlasty: že jejich mužští mlaskají, smrdí a p i aktu lásky funí jako opravdoví kanci, že se baví o úplných blbostech, mo í ve stoje a ani je nenapadne uva it ob d nebo porodit dít . Že jsou odporní a denn lov ka mu í už jenom svou existencí. A jedna po druhé své muže opoušt ly, daly se zapsat do dív í armády a místo va ení se u ily rubat me em, píchat nožem, st ílet z luku, vrhat kopí, pádit v sedle, škrtit, dusit, bodat, kopat, zapomínat na chlapy a milovat své ozbrojené družky. Na cvi išti pod D vínem padaly z koní, trefovaly se do figurín a chlapi naproti na vyšehradském kopci se mohli umlátit smíchy. „Jenže mn se dneska v noci zdála hrozná v c," zkazil jim to P emysl jednoho rána. „Kou , pánové, stoupal z ho ících hospod a z rozpáraných chlap . P es ty chlapy lezla taková divná holka a šlapala mrtvým na b icha. A vždycky jak šlápla, tak z toho mrtvého vyst íkla krev. A ona tu krev chlemtala jak upír! Byla už celá pobryndaná! A p íšern se chechtala a tancovala p i tom! Myslím, že to byla ta z Bohnic." Po t ch slovech se muži tak ulekli, že za jednu jedinou noc postavili na vyšehradské skále hrad a schovali se do n j. Za pár dní se jakási Mladena z Libn vrátila dom , protože ji to už na D vín s Vlastou nebavilo. Ale její muž se naivn domníval, že byla s n jakým chlapem, ona se mu smála a on ji zabil. „Ne aby vás napadlo jít dom ," ekla Vlasta. „Taky vás zabijou." A hned v noci za aly sekeru do toho z Libn , co zabil Mladenu. Ale Libe ák se sekerou v lebce se vyhoupl na kon , dojel na Vyšehrad, a když se chlapi ptali, jak se mu to stalo, ukázal na D vín, spadl z kon a um el. Atak si mužové slavn slíbili, že ho pomstí. Ale po ád se k tomu nem li. Jenom vladyka Ctirad se svou družinou notorických bojovník p epadl dív í pr zkumný oddíl v oblasti Smíchova a Ctiradovci pak s bojovným vytím všechny pr zkumnice n kolikanásobn znásilnili. Pak ty ženské, pohan né, zasn n se potácející a se zcela rozloženou morálkou, propustili. A ty pr zkumnice vedly potom na D vín tak rozkladné e i, že na n Vlasta musela uvrhnout karanténu a izolovat je od t ch nenarušených. Ale nenarušené dívky tajn chodily ke dví k m prase ího chlívku a s rozzá enýma o ima se po ád t ch pohan ných ptaly, jaké to bylo. „Jen po kej, Ctirade," zvolala Vlasta, „na tu smíchovskou zábavi ku hned tak nezapomeneš, grázle sexistická!" V lese dala uvázat k dubu p knou osmnáctku Šárku a vymyslily spolu lest tak pr hlednou, že by ji odhalil i st edn dementní zajíc: Šárka m la p edstírat, že jest návnadou na medv dy. Jenže ji ty slepi í radikálky uvázaly u cesty, kudy nechodili medv di, nýbrž mužští. Postavily k ní džbán s medovinou a na b icho jí položily lovecký roh. Uznejte sami: vypadá snad takhle návnada na medv dy? Za pár minut tu byl Ctirad s družinou. Spat ili Šárku, ucítili medovinu a po ali se

chlípn olizovat. Jen jeden Ctirad v muž se nad tu bý í tupost dokázal povznést a povídá: „Taková klika, nezdá se vám to, mládenci, podez elý?" Ten chlap se jmenoval Bystromysl a nebyl na ženské, ani nepil, takže ho nikdo nebral vážn . Všichni ohromen zírali na Šárku, která za ala muže vábit, jak ji to Vlasta nau ila. „Jsem návnada na medv dy," rozšeptala se medovým hlasem, „a íkají mi Šárka." „Na medv dy? Taková p kná?" užasl Ctirad, napil se medoviny a divže hned neza al troubit, jako inívají jeleni. „Ony m sem dívky uvázaly za trest, protože jsem strašn na mužské," vydechla Šárka, p esn podle vále ného scéná e, „mn sta í, když vidím jednoho, ááách, a kór když je jich víc..." A svíjela se jakoby touhou, až jí spadly provazy, olizovala si jazykem horní ret a d lala všechno, co žádná normální ženská, ani když je na mužské, nikdy ned lá, o emž si však nezkušení režisé i erotických film myslí, že d lá, nebo místo správných ženských znají jen nestydy emocionáln nedonošené. Ctiradovi muži ty pohyby se zájmem pozorovali, ale nic jim to ne íkalo, protože ani jejich ženské se nikdy neolizovaly pod nosem, ani si nestrkaly prsty do pusy a tak. Usoudili, že tahle asi bude nemocná, a proto zeji p íbuzenstvo nabízí medv d m, aby se netrápila. Nechali ji Ctiradovi a pustili se do medoviny. Záhy se nad budoucí Prahou rozezn ly bohatýrské zp vy a Šár ino sv dné chichotání. „Jde to dob e," zamnula rukama Vlasta v protisvahu, „ale pomalu, do Peruna." Brzy však opilecký zp v p erušilo Ctiradovo vep ové sup ní a o n co pozd ji i Šár iny líbezné vzdechy. „No toto?" zrazen zvolala Vlasta, „to jsme si nedomluvily !" A v ele dív í boj vky vyrazila z houští. V té chvíli už Ctiradova družina upadla v hluboký spánek. Zato Ctirad s Šárkou byli ilí doslova až hanba. „Šárko, ty b hno bezectná, zradila jsi svatou ženskou v c," v ískla Vlasta a rozp áhla se kopím, ale ti dva pod dubem ji nevnímali, šeptali si sladká sloví ka a ohmatávali se jako nep í etní slepci. „Povídám!" zavyla Vlasta, zvedla opušt ný roh a mocn do zadula z celé hloubi své zrazené duše. Ti dva se kone n lekli a pustili se. Dívky s vále ným vytím vtrhly na paseku. Jenom Ctiradovi muži chrápali, mlaskali, fun li a páchli. Dívky je svázaly do kozelc a odkutálely na D vín. A že dív í válka trvala už skoro m síc, popraly se o ty ožraly hned na nádvo í a p etahovaly se o n , až jich pár p etrhly. Ctirada pak vpletly do kola a schváln si tím kolem koulely p ed hradbami D vína, aby muže vyd sily. To jim však nevyšlo. Muka Ctiradovc se naopak stala poslední kapkou ukápnutou do poháru mužské lenivosti. Jak se rozednilo, vy ítili se chlapi z Vyšehradu. S neurvalým evem, za dusotu kopyt, zpití p edstavou, že jim tentokrát žádná ženská neunikne, že všechny pochytají a pak za ne masakr! Ženy nem ly sebemenší šanci. Už když se ti samci s tasenými me i blížili k vále nému poli, bojovnice v hr ze poklekaly, n které si rovnou lehaly, a medovými hlasy prosily o milost. „Pozd , vy piškuntálky," ry el P emysl v ele šiku a jeho rozlícené vojsko za ním temn valo: „Pozd , piškuntálky! Žádnou neušet íme! Neschovávej se, Božka, já t vidím!" V rozporu s obecn rozší eným výmyslem o vyvražd ní všech odbojných žen ale k masakru nedošlo. Pobity byly jen zatvrzelé feministky a ženské nad ty icet p t let, které na dobrácké výzvy svých muž „mámo, p esta blbnout a poj dom ," reagovaly st elbou. Vále né pole se pak nepokrylo mrtvolami, nýbrž naopak záplavou ilých dvojic, ba i trojic, provozujících tam životadárné orgie. Díky t m orgiím se kmen ech nap esrok tak rozmnožil, že i on mohl, jak se dozvíme v n které z dalších starých eských fám, kone n vstoupit na širší kolbišt st edoevropské politiky. Mimochodem N kdo to možná zná jinak, ale nevadí. I kn z Kosmas lí í dív í válku spíš jako veselý spor mezi pohlavími, mládenci tam nakonec unesou dívky a na vrcholu velkolepého mejdanu rozja ená mládež podpálí D vín. To až ve vrcholné gotice stalo se milování ostudnou záležitostí. Masové vražd ní naopak požívá zádum ivé úcty, jež je školní mládeži vnucována podnes. A tak od dob císa e Karla IV. není už podstatou dív í války zdravý, š astný, dovádivý sex, ale perverzní zabíjení muž ženami a naopak. Všechny pozd jší verze v etn Hájkovy, ale i Jiráskovy, jsou už jen úchylnou kru árnou, jež si krvavostí nezadá s kultovními zabije skými filmy, po ínaje bé kovým Texaským masakrem motorovou pilou a kon e vysoce um leckým Pulp Fiction. Ne už zdroj života, ale orgie smrti. Lid, produkce a um lecká obec jásá. A moralist m se to snad taky líbí i co. JAK HORYMÍR O KON P IŠEL. Když echové vynalezli krumpá , za ali rozbíjet skály a hloubit díry do polí. Nekopali nazda b h, nýbrž jen tam, kde prabába Libuše prorocky spat ila kovový lesk. Když však narazili na rudu cínovou, m d nou, železnou, ba i na st íbrnou a zlatou, tolik to n které nadchlo, že kopali po ád, všude, do všeho. Mnozí opustili pole a dali se ke kovkop m: v ili, že až vykopou zlato, chleba si koupí a p du nebudou pot ebovat. Tito eši byli pokrokoví. Druzí se polí drželi a t šili se, že až ti první budou pot ebovat chleba, oni se jim vysm jí. Ne že jim ho prodají. Morální satisfakce by je h ála víc než hmotný zisk. To byli eši konzervativní. Jenže ti první mizerové m li chleba po ád dost, protože za vykutané kovy kupovali jídlo od zaostalejších Dúdleb , od Lu an a i, s odpušt ním, od arabských kupc . Konzervativci marn doufali, že kovové žíly zmizí nebo že Arab m pochcípají velbloudi už na Šumav . ekali a nehnuli se z polí, jedni že byli líní a neschopní, jiní že m li své zásady. Mezi ty se zásadami pat il vladyka Horymír z Neum tel. Vlastnil tvrz, pole, poddané, kon Šemíka a nic mu nechyb lo. Až mu jednou pokrokoví kovkopové p esadili v noci hrani ní mezníky blíž k tvrzi a na získaném území za ali kopat v naivní ví e, že to Horymír nezpozoruje. Horymír to zpozoroval, sotva ráno koukl z okna, nedosnídal, vypráskal kovkopy bi em a donutil je p esadit mezníky zpátky. Pak si p išel st žovat oddaný poddaný, že mu všichni synové

p eb hli ke kovkop m, on sám že je sta i ký, nesta í obd lat polí ko a Horymírovi s láskou odevzdat p l úrody, tak co prý má d lat, jestli se má jít utopit nebo co. Do t etice p icválal vladyka z B ezových Hor, že už toho konzervativní vladykové mají dost, lidi že utíkají z polí, všude se ší í zkáza mrav a pole pustnou. Kovkopové že si ni eho neváží, protože nic nemají, všechno zesm š ují, jedním slovem je to verbež, vladykové si jedou st žovat ke knížeti K esomyslovi a Horymír by m l jet taky. Horymír poradil sta e kovi, a se zatím netopí, t eba nebude tak zle, a jel. Na Vyšehrad už vladykové mávali tomahavky a volali na knížete, a dá zavalit doly i s kovkopy, než bude pozd . „Mn nap íklad," st žoval si vladyka z K ivoklátská, „syn odmlouvá, je sprostý a ne že se opíjí medovinou jako správný ech, on kupuje od kovkop jakési cizácké svinstvo a š upá to! A když hrozím, že ho vy d dím, sm je se mi! Že prý si u kovkop vyd lá víc!" „A mý dce i útek ženich, zejí kašle na v no!" „Mn p esadili mezníky! A když jsem na n poslal cvi ený vlky, ta sebranka utekla na stromy a tam vydali prohlášení, že ty mezníky zpátky nep esadí, protože by tím de facto p iznali, zeje p esadili p edtím tam!" „Tož já nevím," ekl kníže K esomysl a v rozpacích se potahoval za úpln nový zlatý et z, „ony ty rudné kovy p inesou naší zemi velkou budoucnost. Musíte to, páni vladykové, vid t z dlouhodobé perspektivy." „Až nám zpustnou pole," odsekl Horymír, „všichni pom em v perspektiv tak krátkodobý, že dlouhodobá perspektiva už žádná nebude!" A vladykové nadšen volali: „Má e !" -„Na zte !" -„Slib si dejme, zabíjejme!" - „Žádnej mír!" - „Horymír!" K esomysl je s papalášským smíchem poplácal po pleci a ekl, že n jak bylo, n jak bude, hlavn a s t mi šmejdy vyjdou po dobrém, protože poslední, co tahle rozvrtaná zem pot ebuje, je válka. Opravdu ekl šmejdi, protože Staro eši ješt neznali písmo ani špionážní št nice, takže mu takovou stranickost nikdo nemohl dokázat. „Máš krásný et z, K esomysle," p ek ikl ho Horymír. „Bijme se, p átelé, do hlavy, že nás v naší poctivosti nenapadlo p ivézt na Vyšehrad pár voz s nejlepší moukou! T eba by se kníže k našemu zoufalství stav l jinak!" K esomysl zrudl, zbledl, ekl, zeje mu z té Horymírovy urážky špatn , a ztratil se jako kluk. To byl celý výsledek protestní akce konzervativních vladyk . Horymír se vracel se zachmu eným elem. Všude spouš a nemrav, sv oval se Šemíkovi, žádná káze , ád je v pytli, rodina praská v základech, v kovkopských táborech se h eší za peníze, prý i se ženskými. Kam to povede? Šemík neodpovídal, nasával vzduch a náhle ekl: sakra. Horymír za enichal, také ekl sakra a už pádili k tvrzi. Ho ely domy, stohy, oborohy, chyb l dobytek a pytle s obilím. Poddaní si bu lízali rány, nebo byli mrtví. „Kdo to ud lal?" rozk ikl se Horymír a Šemík s lehkým despektem odv til: „To nebyla práv inteligentní otázka, pane. Prost už kovkopové v dí, cos ekl K esomyslovi." „Co zbylo, si vezmem zpátky," oslovil Horymír poddané: „Hrrr na n !" A juž se všichni ítili k hornickému táboru. Spálili stany a boudy. Rozbourali pece. Zavalili štoly. Roztavené zlato nalili kovkop m do hrdel. Zkrátka se v bec nechovali jako konzervativní zem d lci, nýbrž ádili jak sprostá l za. Ale kovkopové si za ali. Ale tihle zase byli v tší surovci. A op t to skon ilo na Vyšehrad . K esomysl už m l t i zlaté et zy, diamantový cvo ek v uchu a novou staro eskou beranici z íránského persiánu. A ješt mu to nesta ilo. „Cos to posledn vykládal," oslovil Horymíra, „že jste m li poslat pytle s moukou na Vyšehrad? To byl dobrý nápad! To bychom možná i p imhou ili o i nad tvým vražd ním." „Mouka není," za val Hory mír. „Ukradli ji kovkopové! Takže víš, co dostaneš?" A také mu to ekl. Za tu urážku odsoudili Horymíra k odd lení hlavy od t la me em. Tu se však do v ci vložil Šemík a vyžádal si soukromý rozhovor s K esomyslem. „M j pán to tak nemyslel," ekl mu. „Jen mu p išlo líto, že ti cht l nabídnout m a tys mu to zkazil. M l bys mluvícího kon , K esomysle, a ješt po ád m m žeš mít! Sta í, zachováš-li Horymír v život." „Mluvícího Šemíka," vydechl K esomysl, „to by bylo n co! Ale pro mi t nenabídne Horymír sám?" „M j pán, kníže, je rozený v dce, takže se spíš domluvíš s jeho kon m, než s ním." Dohodli pak, že Horymír vysloví poslední p ání: bude se chtít projet na Šemíkovi. K esomysl nechá odemknutá vrata, Šemík do nich klepne kopytem a s Horymírem prchne. Pak se k jakoby smutn vrátí se zprávou, že Horymír spadl a zabil se. A podle Libušina zákoníku propadá majetek odsouzenc v po jeho smrti knížeti i s Setníkem, takže všechno bude právn ošet eno. Horymír se sice potom najde, ale dostane milost. Šemíka už ne. „U Svantovíta," podivil se K esomysl, „to by hned tak n jaký k nevymyslil! My dva to spolu, Šemí e, dotáhnem daleko!" Stalo se pak, jak bylo domluveno: Horymír vyslovil poslední p ání, K esomysl je schválil a Horymír se vyhoupl na Šemíka. Objeli nádvo í poprvé, podruhé, a když objeli pot etí, ude il Šemík kopytem do vrat. Jenže ta se neotev ela. (Pro taky. Podle Libušina zákoníku, ekl si K esomysl, bude Šemík stejn m j, jen co Horymíra popravíme. Prokázal tak, že ani nejmoud ejší k nesta í na zkorumpovaného papaláše, protože ten první si ve své ušlechtilosti nedokáže v bec p edstavit hloubku mravní bídy toho druhého.) Horymír se naklonil k Šemíkovu h betu a pošeptal mu do ucha: „Co te ?" „Drž se, pane," ekl Šemík a bez výstrahy p esko il hradby. „Co blbneš, zabijeme se," za val Horymír, ale moudrý Šemík odv til: „Pus se m a sko do vody nohama nap ed. Já to asi nep ežiju, protože my kon máme dosti m kká b icha." Nato Šemík s ohlušujícím plácnutím dopadl na hladinu a plaval k prot jšímu b ehu. S Horymírem v sedle pak uhán l k Neum tel m, v zádech nadšený ev muž na hradbách. P ed tvrzí Horymírovou Šemík ulehl a chystal se zem ít. A to bylo poprvé, kdy Horymír plakal. „Bolí t to, m j milý?" šeptal a hladil kon po hebkém krku. „Jen trochu, pane," odv til Šemík, „ale nevadí, protože my kon milujem své pány víc než sebe. A když vás zachra ujeme, tak nás to sladce vzruší a v krvi nám za nou kolovat takové mr avoulinké jakoby te i ky, které ješt nevím, jak se jmenují, vždy lidstvo je objeví až asi za tisíc p t set let, až v dob pokroku, a ty te i ky nám, abych tak lidov ekl, oblbnou mozek a my jsme nadšení, takže nic necítíme." „Jakého pokroku?" tázal se Horymír ned v iv , protože tím cizím slovem se ohán li i kovkopové i zrádný K esomysl. „To je takové neustálé vylepšování a zpohodl ování a zpest ování a zrychlování života za pomoci nástroj a hejblat

n kdy i dosti legra ních," usmál se Šemík. „Lidé se do toho zblázní stejn jako kovkopové do svých kov , ale ode dneška asi tak za tisíc p t set let je ten pokrok p itiskne ústy ke zdi. Náhle se jim vyjeví, že každá v c má sv j konec, i jedinec, i civilizace, i celý lidský rod. A že ím rychleji se k tomu konci pádí, tím rychleji pak bude konce dosaženo. Kdybych byl v tom ase ješt na sv t , ekl bych jim brzd te, vladykové, brzd te pokrok ze všech sil, protože jen bržd ním tím oddalujete smrt všeho, co máte rádi. Ale oni by m neposlechli, protože jim pár krátkozrakých žvanil namluvilo, že pokrok je pokrokový. Jsem opravdu rád, že se toho nedožiju. A te už, pane, musím jít," ekl Šemík, zav el krásné o i a s hlavou v Horymírov náru í skonal. Jeho duše odlet la na nebeské pastviny, kde se š astní kon prohán jí travou, vesele ehtají a ekají na své pány. Jenže ti páni už za nimi nikdy nep ijdou. Vždy žádný pán není hoden žít na nebeských pastvinách pro š astné kon . To se ale kon nikdy nedozv dí. Tak tam budou v n ekat a v n budou š astni. JAK HODNÍ EŠI ZLÉ LU ANY ZMORDOVALI. Tenhle povedený p íb h vystihuje staletou lidskou zkušenost: sousedé se perou jako divá zv , jen hlavní hrdina má pov st ušlechtilého pacifisty, dokud se nezjistí, že je prost srab. Tím srabem byl bájný kníže Nekla . A jemu v rní eši, místo aby takovou ostudu vší mocí ututlali, ješt se chlubili, jakým že jsou holubicím kmenem, že jejich kníže p edstihl barbarskou dobu, že si oškliví klání, a proto že se tak jmenuje. Po takových informacích si kdejaká tlupa za ala na echy brousit zuby, nejvíc však Lu ané v povodí Oh e, nebo oni jediní se mohli po tem s pražskými Cechy m it. Luckým knížetem byl Vlastislav, dobyvatel a surovec z povolání. Když zv d l, že ech m vládne ba kora Nekla , spálil pár eských vsí, obyvatele pobil a zbytek zotro il, schváln , aby vid l, co Nekla podnikne. Nekla nepodnikl nic, nepo ítáme-li jalová prohlášení, že násilí plodí zas jen násilí a že nejsme jako oni. A když mu vladyka Chrabroš p ipomn l, že násilí už je zplozeno a že nebýt jako oni nemusí nutn znamenat být hloup jší než oni, Nekla ho dal uv znit jako populistického ši itele jednoduchých ešení. Zatím Lu ané zmasakrovali p l eského severozápadu a valili se k Bud i. Neklanovi se rozt ásly ruce, srdce, zuby, brada a kolena, prohlásil, že Vlastislav jen provokuje, a vydal zákon, že kdo o Lu anech ekne n co špatného, bude p edhozen medv d m za rozn cování nenávisti mezi kmeny, nebo jsme ješt zdaleka nevy erpali všechny možnosti, jak zp sobit, aby nás Lu ané m li rádi. Zatím Lu ané v pohod pronikli až k Levému Hradci a Nekla za al smolit další mírotvorné prohlášení. Našt stí tam z istajasna p icválali Lemúzi, Litom ici, ba i vzdálení D ané, napadli Lu any z boku a hnali je až do Lucka, protože se na tu bídu pražských ech už nemohli dívat. Nekla jim všem pod koval a svým vladyk m vít zn pravil: „Tak co, vy zub i, m l jsem pravdu, nebo ne?" Po tom všem byl bojechtivý Vlastislav ješt víc na koni. Pádil na n m proti toku Oh e, k ižoval luckou zemí od Postoloprt a Žatce po srázy Krušných hor. A jeho k iklouni všude k i eli, že bude válka s Lemúzi, Litom ici. D any, nejd íve však s Pražáky, kte í svou zbab lostí všechno za ali. K iklouni p itom bimbali konopnou oprátkou pro dezertéry a mávali posvátným me em. Kdo byl delší než ten me , musel do války. Branná povinnost se týkala i zví at, takže každý vlastník vlka, vlkodava, vlkodlaka, rosomáka, medv da a všech druh drak musel ty nevinné bytosti vzít s sebou. Lu tí bojovníci m li i p evahu leteckou, vždy v každé jejich chatr i nejenže sk ípal zuby pes jak almara, ale také se tam na bidle epý il raroh, pochop moták, sup mrchožrout, orel lidožravý i p inejmenším sokol s výmluvným jménem krvest eb. A všechna ta žoužel se jednou ráno vyhrnula z prales lucké zem do vzorn obd lávaných polí holubicích ech . K ik a št kot, svist k ídel a kletby v luckém dialektu se valily p ed nimi, za nimi pak páchly požáry, zkáza a smrt. „Já na tohle prost nemám povahu," kvílel kníže Nekla , „nebylo lip jim n co slíbit? Vždy takový p kný, baculatý kompromis je chlebí kem politiky, p ece na m nechcete, abych vzal do ruky ten ošklivý me a vyjel proti t m rabiát m?" Když však mu Lu ané vzkázali, co si myslí o kompromisech, zahalil si kníže Nekla hlavu volskou kožešinou a k u el jak opušt né št n . Tehdy vstoupil do knížecích komnat mladi ký hrdina Tyr, str il hlavu pod kožešinu a šeptem sd lil Neklanovi neslýchaný návrh. Nekla š astn p ikývl a za chvíli už hrdina Tyr v zel v Neklanov vále ném pancí i a p ilb , že ho nikdo od knížete nerozeznal. V sedle Neklanová kon vzty il paži s Neklanovým nikdy nepoužitým me em a mužn zvolal: „Za mnou, hrdinové eští! Lu ané jsou psi a jako psi zhynou! Tak pravím já, Nekla , veliké kníže Cech ! Haúúúú!" Muži zavyli vl ími hlasy, vytasili me e, hole, praky, sekery, dýky, píky a luky, tvá e jim vzplály, bob í epice se jim vzrušením vznesly deset coul nad hlavu a všichni s vále ným rykem vyrazili na severozápad. Na planin , kde dnes stojí Tursko, spat ili v dáli pta í mrak. Lu ané p icházeli. Zaplavili plá a sku ení jejich vlk , ps a vlkodlak p ehlušilo vále ný k ik ech . „Vizte eské zbab lce," vzk ikl Vlastislav, „t esou se hr zou tak rychle, že je skoro nevidím, nebo že by jich bylo tak málo?" „I kdyby nás bylo jen p l, plechová hubo," odv tili eši, „vyfackujeme vás holýma rukama, že s brekem pob žíte k mamince, jenže k ní nedob hnete, protože než krkavec t ikrát zakrká, všichni budete žrát hlínu naší milované vlasti!" Ješt chvíli se vzájemn dráždili, až jim naráz povolily nervy a vrhli se na sebe zu iv vyjíce. Nebe z ernalo pod mra nem dravc , plání se hnali prapsi bojových plemen, vlci, vlkodlaci, medv di, ba i letka tém vyhynulých drak , ale eši m li takový vztek a tak milovali svého state ného Neklaná, že se bili jako medv di, kousali jak vlkodlaci a

rvali lucké maso jako sokoli a diví orli. Vlastislav se s p nou u úst probíjel bojišt m a val: „Ukaž se, Neklane, ty hnido na prase ím ocase, poseroutko rozmetaná, ty páchnoucí lejno arcisraba všech srab , ty bacile malárie, ty hnilobo, vystr rypák, a t pod íznu jak vep e!" Když byl v nejlepším, probil se k n mu hrdina Tyr. Chvíli Vlastislava jen tak o ukával, pak ho me em naplacato srazil z kon a nakonec ho me em naostro p ipíchl k zemi. Lu ané zana íkali a naráz prokláli hrdinu Tyra devíti ošt py a sedmkrát sedmi šípy. eši ale vzk ikli ješt hlasit ji, až Lu ané v hr ze couvli, a eši do nich bili, až t la vet elc pokryla turské pole jako stébla obilí na šarlatovém plášti. Ti, kte í p ežili, hr zou zapomn li na est, odvrhli zbra a pádili dom . eši je však prchnout nenechali: opilí vít zstvím, šílení smutkem a touhou pomstít state ného Neklana pobili Lu any do jednoho. S ali pak mrtvému knížeti p ilbu a spat ili, že to není Nekla . Že je na ta jatka nevedl kníže, nýbrž mladi ký hrdina Tyr, který se dosud ni ím neproslavil. Kdyby se kdekoli jinde v tehdejším starém dobrém sv t p ihodila podobná v c, zklamaní a uražení bojovníci by svého nehodného knížete roztrhali na míst . Nebo aspo tv rce p íb hu by roztrhal na míst papír s takovou trapností. Ne tak v holubicích echách. Po krvavém potvrzení své zbab losti si Nekla v pohod p icválá na bojišt , jako by se nechumelilo, zaplá e nad hrdinou Tyrem a dá ho pochovat na pahorku. A jediného vladyku, natožpak kmána, nenapadne zvolat fuj, písknout na prsty nebo po bezectném knížeti aspo hodit psí trus! Nekla tedy v pohod vládne dál. Božínku, každej jsme p ece ákej! Cizinec to t žko chápe a rychle pak ztrácí p ehled o situaci, což se tenkrát p ihodilo i té stv e Durynkovi. Jeho osud u inil za luckou válkou nej ern jší ze všech erných te ek. Po bitv na Turském poli vtrhli vít zové do Lucka. Nekla se ni eho nebál, vždy Lu ané byli mrtví a eši potkávali jen d ti, starce, ženské a rozli né pidivajzlíky kratší než Vlastislav v me . A tak Nekla sm le velel: támhletu obec zapalte, tenhle hrad pobo te, t m vezm te dobytek. Plá a kletby vdov mu lemovaly cestu. Tak p itáhli až k Vlastislavovu hradu u Lovosic, kde po luckém knížeti zbyl sirotek. Dle vále ných zvyklostí ho eši cht li hned zamordovat, Nekla však byl humanista, chlape ka se mu zželelo a po vojensku, nebo byl neohrožený vojev dce, na ídil chlape kov durynskému vychovateli: „Pokra ujte ve výchov ." Durynk srazil kufry a pokra oval ve výchov . Ale n jak mu to nešlo z hlavy. Nekla je známý poseroutka, íkal si, proto on si netroufá prcka zabít. A koli až kluk vyroste, sebere vojsko, které tady do té doby též vyroste, a s echy bude zle. Nekla to ví. Ale d lá, že to neví, srab. Kdyby ovšem sirote ka zamordoval n kdo jiný, dál rozjímal Durynk, Neklanovi by se ulevilo a toho lov ka by odm nil. A tak v zim slíbil Durynk sirotkovi, že mu dírou v ledu ukáže rybi ky. Hošík se naklonil nad dírou a Durynk mu sekyrou u al hlavu. Zabalil tu hlavu do šátku, odjel do Prahy a ekl Neklanovi: „Já do tebe vidím, kníže. Ty p ece nejsi žádný blázen, aby sis támhle n kde u Lovosic p stoval hadí plemeno. Jenže já vím, máš svázané ruce, morálka, Evropa atakdále. A tak já, tv j v rný sluha, jsem vykonal, o em ty si ani netroufáš snít. Koukej, co jsem ti p inesl!" Rozbalil šátek a ukázal Neklanovi d tskou hlavu. Nekla jako správný pacifista se z toho nejd ív pozvracel, a když ho upravili, nesmírn se roz ílil. „Neexistuje trest," d l kníže, „který by postihl hnusnost tvého inu. Sám si vyber: bu t dám mu it až k smrti, nebo se n kde ob síš, abych t už nikdy nevid l." Durynk slíbil, že se tedy ob sí, vytratil se z hradu jako opa ený a vymyslil t etí možnost, že totiž ute e na západ ke Germán m. Ale náhle spat il sirote ka, jak se mu schovává za stromy. Ve er ulehl a zahalil se plášt m, ale sirote ek tu byl zas a vy ítav se tázal, pro mu Durynk neukázal ty rybky. Durynk s ná kem vystr il hlavu z plášt a nad sebou v temnu noci spat il sirote kovu hlavu: chv la rty a skomírav svítila jako zelený úpln k. Dobrá, a je po tvým, ekl Durynk. Ráno ho našli ob šeného na olši a tím skon ila historie lucké války. NA ROZLOU ENOU. Možná na n kterých t ch pov stech n co je, ale spíš není: ty p íb hy se vypráv jí i jinde. Možná n koho roz ílí, že se o tom musel u it ve škole, jako by to byla pravda. Na to, milé d ti, mám jedinou odpov : vy i te si to s paní u itelkou. My máme nejvyšší as zmínit se i o našich pohanských bozích, než je raní k es ané spálí a vyženou ze zem . Na obrázcích od Alše i V nceslava erného jsou b žkové p edk ze d eva a za hlavou jim ní p kné tlusté d ev né paprsky. Jmenují se Perun, Radegast, Morana, Velen, Živa... Vše je to jen krásný vlastenecký sen. Opravdové bohy eských Slovan už nikdo nezná. Perun hromoval daleko na východ , Radegast kdesi p i Baltu. Jist n kdo hromoval i tady, ale nikdo to nezapsal. Tak to dopadne, když neumíte psát a nemáte ani gramotné nep átele, aby o vás podali zprávu potomk m, jako se to pošt stilo Germán m s ímany nebo pozd ji severním Slovan m s Germány. Radegast v Beskydech je nesmysl. Rohaté paprsky za hlavami slovanských b žk vyrobili v 18. století ty i pomo anští N mci a úsp šn je prohlásili za prav ký nález. Na rozdíl od tv rc eských Rukopis tak neu inili pro v tší slávu naší vlasti, nýbrž pro kšeft.

II. MORAVANÉ. JAK FRANK SÁMO KE KRÁLOVSTVÍ P IŠEL.

První jakžtakž historickou postavou zapletenou do d jin našich Slovan je kupec Sámo. N kdo by o n m m l nato it velkofilm. Ne takový ten um lecký, aby diváci p emýšleli, nýbrž takový ten hezký, aby žasli. Aby odcházeli dom s povznášejícím pocitem, že hrdinové opravdu žili, a aby v n znova za ali v it. Jinak totiž je to v pytli, p átelé. M j filmový Sámo je sm lý a tvrdý chlapík, chladný po tá , diplomat, organizátor, vojev dce i stratég s mozkem Einsteina a se svaly Tarzana v nejlepších letech. Karavany jeho voz kodrcají po kupeckých cestách nebezpe né Evropy z Burgundska až k avarským tábor m za ekou Moravou, lesy a pustinami bez zákona. Od osudu m j hrdina pot ebuje jen dv v ci: slušné po así a mír. Zbytek si za ídí sám. Jednou v povodí Dyje p ijel do vsi Slovan , ale nikdo s ním neobchodoval, nebo byli všichni mrtví. Pak p ijel do avarského ležení a tam bylo též prázdno, protože všichni honili po lesích Slovany, kte í ješt nebyli mrtví. Utábo il se, rozestav l stráže, ale jen usnul, zapálili mu n jací huncúti v z, protože myslili, že kšeftuje s Avary. Sámo ty chlapy pochytal a zrovna když se je chystal rozv šet na stromy pro výstrahu, p ihnalo se dv st Avar s vále ným vytím. Sámo m l s sebou svých t icet hrdlo ez , ale nezaváhal. „Nabízím vám kšeft století, hoši," oslovil ty pochytané huncúty. „Vy my pom žete pobít Avary a já vás nepov sím, platí?" „Platí," ekli ti huncúti slovanskou e í, Sámo jim p esekl pouta, vrátil luky, šípy, me e, kopí, sekery i nože a pak se strhla nádherná ež mezi lesem a kupeckými vozy, kde t iat icet ušlechtilých Frank a vznešených Slovan pobilo sto ty icet dev t mrzkých žlutých sk et . Posledního nechali žít, aby mu na záda vy ezali vzkaz, že jak se sem Ava i vrátí, dopadnou h . (Stop. Žádný vzkaz nevy ezali, protože tam nikdo neum l psát. Možná Sámo, ale ten zas v t ch pom rech nem l komu. Prost Avara mlátili tak dlouho, až se nau il výstražné hlášení nazpam , a pak ho vypustili na jihovýchod.) Ti huncúti, nyní už state ní Slované, dovedli Sáma k jiným state ným Slovan m, kte í též úp li pod avarskym ja mem. A jejichž ženské Ava i každého jara znásil ovali, takže se pak Slovan m rodili už po dv generace šikmoocí ohyzdové, což Slovany nesmírn štvalo. A ty šikmooké ohyzdy zas vytá elo, že vinou nenávid ných Avar vypadají jako šikmoocí ohyzdové, a toužili své šikmooké ohyzdné otce pobít do jednoho, jenže jim chyb l chlap, který by to zabíjení um l zorganizovat. „Dobrá," ekl Sámo. „Já, hoši, jsem pragmatik: pro m za m si bu Frank, Bajúvár, Slovan nebo Avar, vypadej jak chceš, modli se, k emu chceš, hlavn kupuj, prodávej a neši . A nezotro uj mi kun ofty, protože oni pak nemyslí na kšeft, nýbrž na svobodu, bou í se, zabíjejí lepší zákazníky a zpomalují tak chod tržního mechanismu. Tím umrtví prosperitu oblastí, sníží její koup schopnost a vystavují mou firmu nebezpe í krachu. Takže vy se mi te zavážete, že po válce budete kupovat zboží výhradn od mých dealer a že budete st ežit stezky, aby mi sem nejezdila konkurence. Já se vám za odm nu postavím do ela, vytvo ím unii slovanských kmen , vy si nabrousíte zbran a dáme se do práce, platí?" „Platí," vzk ikli Slované a pak pod Sámovým velením vyhnali Avary daleko za eku Moravu a možná až za Váh. Z vd nosti pak Sáma prohlásili králem. Stalo se však, že slovanské stráže zahnaly na út k i íránské kupce, protože po slovanských lesích sm li te jezdit jen Sámovi deale i. Ty kupce to urazilo a odcválali si st žovat Dagobertovi, králi všech Frank . Když to Dagobert uslyšel, s úlevou se rozchechtal a zamnul si uchvatitelské dravci pa áty. „P esn to j sem pot eboval," ekl. „Sámo už mi dlouho brnká na nervy. Vždy ona ta jeho íše je po ád v tší! Nejvyšší as to tam na východ vylikvidovat a zmenšit, panstvo, do zbran !" A zatímco se sjížd li rytí i z celé Franské íše, vyslal Dagobert k Sámovi posla, a se Slované vzdají, jinak je Dagobert všechny pobije, dá shrábnout na hromadu, polije psím sádlem a spálí. Ale posel m l ze Sáma takový strach, že se oblékl do jakéhosi nesmyslného kroje a p edstíral, že je Slovan. „Zdraví t , králi," oslovil Sáma slovanskou e í, „pokorný rab hrdinného reka, vraha krutých Avar ." Ten chlap rá koval tak strašn , že to už p i pátém slov vyvolalo ot esy p dy o síle sedm a p l stupn Richterovy škály. A že tenkrát byli humanitní vzd lanci vzácní, poznal Sámo hned, že tak p íšern rá kovat m že jenom N mec cizozemec. „Jsi germánský franský srab," opá il Sámo plynnou slovanštinou, „co si netroufá p ed králem Avarobijcem p iznat národní barvu a zrazuje tak franské bratry navzdory mn , který jsem rovn ž z franské rodiny!" Posel se z toho pomátl hr zou a v tom stavu vmetl Sámovi v tvá všechny urážky, kterými si ulevoval Dagobert, jemuž se za to ovšem daleko za horami nemohlo nic stát: že jsou Slované psi, že je Dagobert vypráská až n kam za Dn pr a Vislu, kam beztak pat í, a takové v ci. Ale Sámo se jen smál. „Vy i Dagobertovi, franské prase," odv til s úsm vem, „že vás rozdrtíme! Stráže, vypráskejte germánského spros áka z hradu!" Dagobert se to dozv d l za pár dní a rozžhavený dob la vtrhl s vojskem do Sámovy íše. Sámo ho porazil v bitv u Vogastisburku, která byla tak hrozná, že dnes nikdo ani neví, kde v bec Vogastisburk stál. Od té doby dali už Sámovi pokoj Ava i i Frankové, takže on pak už mohl jenom vládnout. Te si vzpomínám, že jsem slíbil výpravný film pro diváky, kte í si spíš pot ebují odpo inout než p emýšlet, a takový film se neobejde bez milostného vztahu. Žádný strach, vztahy tam jsou taky. Vždy Sámo m l dvanáct slovanských žen a zplodil s nimi t icet sedm d tí. Mimochodem V p edcházejícím p íb hu jsem zneužil informací z franské kroniky e ené Fredegardovy. Události tam popsané odehrály se o sto let d ív, než by podle sedmilhá e Hájka býval vládl v echách P emysl Orá , kdyby ovšem Orá byl býval existoval. P esto Sámo eské bájeslovce nezaujal. Asi proto, že nebyl žádný Slovan, nýbrž Frank. Spoust lidí to nedalo spát. A

tak t ebas autor jedné knížky slovanských pov stí a bájí sáhl ke svalnatým starovlasteneckým teoriím: P ímými p edky Slovan prý byli Bojové, což v bójštin znamenalo bojovníky. Slavným jejich kmenem byli Moravané, jejichž jméno kroniká i zkomolili na Markomany. Žádní Markomané tedy neexistují, Germáni tu nikdy nebyli a bašta. Pokud jde o Sáma, je autor ješt odvážn jší: Sámo m l prý slovanského otce. A ucházel se o kn žnu Libuši, jenže ta ho necht la, protože byl Sámo Frank. Sámo se však cítil býti Slovanem, a vždycky když p ijel ze svého nenávid ného domova do sladkých slovanských zemí, ob toval slovanským boh m, aby mu odpustili, že se u Frank modlí k es ansky. Pro fámy tohoto typu razím podtitul mobiliza ní. MORAVA BYLA VELIKÁ. I když to Pražák m není recht, musíme prozradit, že náš první stát nebyl ízen z Prahy, nýbrž odn kud od Uherského Hradišt . V té dob Pražáci nejspíš ješt poskakovali na mýtin kolem losí lebky. Nejslavn jším panovníkem Velkomoravské íše byl Svatopluk. S íránskou pomocí svrhl vlastního strýce Rostislava, jehož pak Frankové oslepili a uv znili. Svatopluka pro jistotu uv znili taky a pov ili tam vládou dva Bavoráky. Proti t m se Moravané vzbou ili, a tak franský vládce Ludvík N mec na n vypustil Svatopluka, kterého až dosud v znil, a sv il mu franské vojsko. K tomu vzácnému projevu státnické tuposti dosp l Ludvík na základ úvahy, že se Svatopluk vyzná v terénu. Svatopluk zavedl Franky na Moravu, dal jim pohov, p ešel k domácím a s vojskem moravským pak Franky, dosud stojící v pohovu, drtiv porazil. Pak se s nimi - už jako moravský vládce - bez problém znovu skamarádil. Dnes n kte í politici razí pro takové lidi titul výrazná osobnost. JAK SE PADOUCH SVATOPLUK POLEPŠIL . Když kníže Velkomoravské rozší ilo svou zemi až do Uher, Polska, Lužice a do ech, pochopilo, že nad n není. P esto mu však osud co chvíli p ipomn l, že nad n je, a z toho byl Svatopluk vždycky dlouho zmatený a smutný. Smutek vyhán l z duše krutými iny, hlavn lovem zv e, jak iní jemu podobní papaláši dodnes. Prorajtoval na zp n ných koních karpatské lesy, Pálavu i Ch iby, zabíjel jak pominutý, a když mu arcibiskup Metod j doporu oval pokoru, skrze níž se údajn dostaví klid duše, nejrad ji by Metod je též na míst skolil. Bál se však jeho svatosti, a tak aspo v ned li chodil na mši. „S tím Rostislavem to taky nebylo p kný," obo il se na n j jednou Metod j, „já ho nau il íst, a k emu mu to te je?" „Já za to nem žu," k oural Svatopluk, „to N mci!" „Nevymlouvej se," opá il Metod j, „poštvals je a to je, jako kdybys to ud lal sám." Knížete ta logika tolik rozb snila, že odjel lovit zubry na celý týden. Vztek ho p ešel až v pátek a v sobotu vzkázal, že v ned li ráno p ijde na mši. V ned li byl plný kostel, sluní ko už dávno vstalo, ministranti zvonili, modlili se, zpívali, pak už nev d li co - a Svatopluk nikde. Arcibiskup Metod j nakonec pravil: „Mše svatá je bohoslužba, a žádná svatoplukoslužba. Zazvo , chlap e, jdeme na to!" A když byli v nejlepším, když se lid vroucn modlil, chorál zn l a kostelem se nesla v n kadidla, náhle venku rachot, dusot, št kání a k ik. Rozlet ly se dve e a v nich stál Svatopluk. Koukal jak vlkodav. Ani nes al beranici, neodložil myslivecká zabíjedla, nepok ižoval se. Rázoval p ímo k oltá i a je el: „Co jsem vzkázal? Jakto, že jste nepo kali? Já jsem kníže velkomoravské!" A vypadalo to, že arcibiskupovi jedním trhem uškubne hlavu. Lid zbledl hr zou. Ale Metod j se nepohnul, zabodl do k iklouna jeden ze svých nejost ejších pohled a pravil: „Co tu veš? Kde myslíš, že jsi? Má snad Pánb h ekat, až se v lese vyvraždíš, ty šašku?" „Joj," zavýskl jakýsi horkokrevný poddaný z Dolnomoravského úvalu a to už všichni v d li, že bude zle. Jenže Metod j proti Svatoplukovi máchl rukama, jako se odhán jí husy, a vzk ikl: „Opus boží d m!" A Svatopluk, do ista zhypnotizovaný sálajícím zrakem sv tce, ani necekl, obrátil se a s rukou na jílci me e vypochodoval z kostela. Až p ed kostelem se mu ud laly mžitky p ed o ima, plácal se do ela a zmaten šeptal: „Necht l já náhodou n koho zabít? Ale koho?" Takovou sílu m l arcibiskup Metod j. Ale toho šaška mu Svatopluk neodpustil. P i první p íležitosti povolal zp t kn ze latinské a dal všechny Metod jovy slovanské žáky vyhnat ze zem . Následkem toho státnického inu píšeme dnes latinkou a nikoli azbukou jako v zemích, odkud byzantské v rozv sty v as nevyhnali. Na Svatopluka prý pak Pánb h zanev el a dle obecné fámy se už jemu za al stát rozpadat pod rukama. Rádi bychom si p isadili fámou, že se mu za al zjevovat i slepý Rostislav, byl by to však pr hledný výmysl, protože kdyby se st edov kým panovník m m li zjevovat všichni jejich vinou pobití, oslepení, zni ení a zmrza ení, musely by se jim zdát strašné sny šestat icet hodin denn . Zkrátka toho na Svatopluka bylo moc, po al litovat svých h ích , zejména jak vynadal arcibiskupovi, a jednoho podzimního dne se ztratil. Sám pak táhl hlubokými lesy, stržemi a skalami, fujavicí i váno ní záv jí, až dorazil do hor k poustevník m, kte í se tam uchýlili p ed marností lidskou. P ijali ho, nepoznali a vykázali mu k pobytu skalní škvíru. Tam pak Svatopluk žil, živil se ko ínky a deš ovou vodou a rozjímal nad svými h íchy, dokud nevypršel jeho as. A až na smrtelné posteli se poustevník m p iznal: „Já jsem velkomoravské kníže Svatopluk." „To jsme nikdy neslyšeli," odv tili poustevníci, „co je to velkomoravské?" A Svatopluk spokojen zem el. Ale fámotv rci ho ani pak nenechali na pokoji a vymyslili si, že Svatopluk um el v posteli, že dal svým t em syn m svazek t í prut a m l d tskou radost, že ten svazek žádný z nich nep elomil. Až když sm li zlámat jeden prut po

druhém, provedli to lehce a Svatopluk ekl: „Z toho, chlapci, vidíte, že když budete držet spolu jak ty pruty, nikdo vás nep em že." Chlapci ho nejspíš neposlechli, protože za pár let se p ihnali Ma a i, ale to už fáma o Svatoplukovi ne eší. Mimochodem P íb h o Svatoplukových prutech si vymyslil a sepsal jeden vzd laný byzantský císa . Jenom nikdo neví, jak p išel na t i syny, když Svatopluk m l nejvýš syny dva. Asi že t i synové jsou v každé správné pohádce. Kdyby m la pohádka jen syny dva, možná by se n komu zdála odflinknutá. CYRIL A METOD J BYLI V ROZV STI. Také m ve škole u ili, že ti dva byli v rozv sti, a už tenkrát málokdo v d l, co je zv stovat, i dokonce co je víra. íkali jsme jim zv rozv sti: lip se to vyslovovalo. Ale i ten správný název je fámou, vždy Konstantin s Metod jem jenom obcovali s Bohem v Moravan m srozumitelné staroslov nštin , kterýžto jazyk speciáln pro ten ú el upletli z bulharsko-makedonského ná e í. K es anskou víru tady zv stovali léta p ed Konstantinem N mci cizozemci e í latinskou. Šlo jim to však pomalu, nikdo jim nerozum l, a než sta ili pok tít vzdálen jší venkov, Svatopluk je vyhnal. Latina mu nevadila, N mci však byli cizáci a on necht l být na cizácích závislý. Sta ilo, že mu cizáci pomohli k velkomoravskému tr nu. Ani Konstantin a Metod j však nebyli naši. Nebyli ani Slované, nýbrž Rekové. Pocházeli z kultury mnohem vzdálen jší, než byla ta bavorská i saská. Ne adíme je však k cizák m, nýbrž pouze k cizinc m. Cizinec se od cizáka liší tím, že toho prvního sneseme. Sneseme ho proto, že a) pochází z národa p íliš malého, slabého i zaostalého, než aby nás ohrožoval, nad námi se vyvyšoval i jinak vzbuzoval pocity národní mén cennosti, b) pochází z národa p íliš vzdáleného, než aby - viz a). Z t ch d vod monopol na cizáctví v echách a na Morav m li odjakživa N mci. Díky globalizaci stávají se dnes horkými kandidáty cizáctví též Ameri ané a Židé, s výjimkou Karlových Var pak Rusové, kte í však, dokud byli ob any Sov tského svazu, cizáky nebyli: nebyli jimi proto, že nám to tehdy ve škole, v novinách ani v um lecké literatu e nikdo neoznámil. Fámy o v rozv stech lí í i radost, s jakou je Moravané vítali. Tou radostí si nejsem jist. Možná by moravští k es ané rad ji vítali n koho, kdo by se jim nepletl do odv kých pohanských radostí, jako byl incest, sexuální orgie a medovinové smršt . (Nezjistíme už, zda to oba bratry šokovalo, nebyla to p ece jejich první misie a nep išli sem z prost edí o nic mravn jšího: jejich byzantský císa Michal III. se honosil p ezdívkou Opilec, Opilc v strýc byl milencem císa ovy sestry a sám císa byl zase milencem vlastního podkoního, který potom všechny zabil a stal se císa em sám.) A už tomu bylo jakkoli, následující p íb h je ozv nou legendy, která je zas ozv nou opravdových starostí Konstantina a Metod je. JAK KONSTANTIN SVATOU VÍRU ŠÍ IL. Když kníže Rostislav pozval na Moravu bratry ze Solun , aby tu srozumitelným jazykem ší ili k es anskou víru, p išli sem ti dva až z ecka p šky. Vzali s sebou pár žák , mladi kých mnich , které nikdy nebolely nohy ani pusa, a cesta všem p kn ubíhala. Když ale krá eli t etí a tvrtý den strašlivou Panenskou nížinou a ani dne pátého nevid li nic než placku, placku a zas placku, ud lalo se Metod jovi z toho placatého nesmírná špatn a nakonec i s žáky musel z stat u dobrých lidí na moravské hranici. Slíbil, že se uzdraví a že se sejdou na Morav . Konstantin pak krá el dál s mladi kým mnichem Zerýrínem. Jenže Zeíýrín za ínal mít útrap cesty taky dost. Neposkakoval, nežvanil, nýbrž vr el, fun l, sténal, sku el, úp l a nakonec i na íkal. Bylo horko, u soutoku Moravy a Dyje na n zaúto ily spojené šiky slovanskouherskych komár , ale Konstantin, nadšen svatým úkolem, si po ád jen zpíval a velebil Pánaboha. Zato Zeíýrín m l ustavi n k n emu p ipomínky: že má komá í hore ku, že ho tla í sandály, že mu srdce bouchá v mozku a že má žíze . Marn mu Konstantin p ipomínal: „Podívej se, takový Kristus Pán, nap íklad, nesl k íž až na pár metr úpln sám, do kopce, na hlav korunu z trní, myslíš, že se nepotil? Víš, jaké je o Velikonocích v Jeruzalém horko? A slovem si nepost žoval! Tady je rovina, ty máš jen mošni ku, trn v pat , nikdo t nebije, nestydíš se?" „Stydím," f ukal Zefyrín a hodný Konstantin ekl: „Dobrá, odpo ineme si tady pod stromem." „Kyrie elejson," jásal Zefyrín, „a te se napiju vody!" Konstantin však odpov d l: „Ne, Zefyríne, žádné pití, te se budeme modlit!" Zefyrín chvíli odmlouval, jenže žádnou vodu nem li, a tak jim nezbývalo, než vroucn prosit Pánaboha, aby je dalšího utrpení ušet iti rá il. A hle, jen s tím za ali, n co zabublalo pod ko eny dubu a vydral se odtamtud pramínek. Ti dva se s úlevou napili, jakož i ze sebe smyli prach stepi, mravence, trní, pavu iny, housenky a hmyzí larvy, odpo inuli si v tráv a táhli dál. Za soumraku je obklopil hluboký hvozd. V tom hvozdu ho ely ohn a hemžili se divní lidé: hopsali kolem d ev né modly a hrozn vali. Zeíýrín si cht l taky zahopsat, ale Konstantin ekl: „Ne, Zeíýríne, žádné tancování, jsme k es ané, oni jsou pohané, to je jako kdyby sis vzal za ženu psa nebo tak. Ale víš ty co? Když už jsme tady, obrátíme pohany na naši víru!" Zeíýrínovi se jen z té p edstavy hr zou zježily vlasy, ale bylo to po ád horší: pohané p ivlekli pla ící dívku, p ivázali ji k modle a velekn z si za al brousit n ž. Zeíýrín pípl, že Moravané už jist netrp liv ekají na v rozv sty, a hled l se ztratit v kravinách, ale Konstantin ho p itáhl za cingulum a pravil: „Ne, Zeíýríne, my tu dívku musíme zachránit." „Zachra si ji sám," opá il Zeíýrín drze, „já mám na ízeno od císa e jít na Moravu a ší it tam k es anskou víru."

„Ne, Zeíýríne," opá il Konstantin, „my tu dívku zachráníme spolu." A vykro il z k oví rovnou mezi ty bandity, jako by se už opravdu docela zbláznil. Jeho vousatý zjev pohany tak p ekvapil, že p estali hopsat a ztichli. „Co hodláte u initi s touto nevinnou?" pravil jim. „Pod ízneme ji," odv tili pohané, „protože neprší. Tím se zalíbíme svému bohu a on nám možná za odm nu pošle déš . Možná nepošle, ale zkusit se to musí." „Jak k tomu, vy vrazi, ta dívka p ijde?" zah m l Konstantin. „Na základ všeobecného slosování," odv tili pohané. Když to Zeíyrín uslyšel, op t se obrátil na út k, Konstantin si ho však znova p itáhl za cingulum a d l: „Ne, Zefyríne, ty se na to všechno budeš dívat, abys vid l, jak jsou pohané zlí, kdežto k es ané hodní." Pohany pak oslovil: „Ne, hoši, vy tu holku nepod íznete, protože m j B h si to nep eje!" Pohanský velekn z se té sm losti tak podivil, že mu upadla mísa na krev. Kázal pak Konstantina p ivázat k dívce, že je oba dva pod íznou jedním šmikem. Konstantin se však rozk ikl: „Co máte v hlav místo mozku, lidé pohanští? Jak se m žete klan t bohu, jenž žádá nevinnou krev vašich dcer? Copak to je n jaký b h? To je u m oby ejná krvela ná kláda! To m j Pánb h, pane ku, ten je docela jiný! Hodné odm uje a zlé trestá! Tomu se poklo te a odvažte tu holku, burani, než se já s mým Pánembohem doopravdy rozzlobíme!" „Má pravdu," vyk ikla neš astná maminka té p ivázané holky, a hned po ní ta slova vyk ikl její otec, brat i, sestry a všichni p íbuzní. „A co když pravdu nemá?" vzk ikli všichni nep íbuzní. „Má," zvolali p íbuzní. „Nemá," zaje eli nep íbuzní. „To bych ekl, že nemá," zvolal velekn z. „Podejte mi mísu na krev, a m žeme za ít!" A všichni za ali hledat mísu na krev, nep íbuzní aby ji podali velekn zi, p íbuzní aby ji zakopli ješt víc do tmy. Všichni se strkali a byli neoby ejn vzrušeni, nebo si náhle nebyli jisti ni ím, ím po všechna léta žili, a všichni povykovali: „Má pravdu!" - „Nemá pravdu!" - „Má!" - „Nemá!" „Ticho, pohani," p ek ikl všechny Konstantin. „Já te p jdu na kopec prosit svého Pánaboha, aby zapršelo. Když zaprší, vy uznáte, že m j B h je mocný, dívku pustíte a spálíte tenhle hnusný pe . Když nezaprší, spálíte m , platí?" Velekn z cht l sice Konstantina zamordovat hned, už skrz ten protistátní výraz „hnusný pe ", a chtiv si brousil ob tní n ž, ale p íbuzným se poda ilo odvrhnout mísu daleko do lesa. A jak ji všichni hledali, p ipomn li p íbuzní nep íbuzným, že i oni mají dcery, a co když hnusný pe si bude žádat další ob ti? Konstantin se zatím na kopci vroucn modlil. Byla horká noc, m ry ho obt žovaly, komá i bodali, netopý i se mu zaplétali do vlas , vlci vystoupili z k ovin a la n slintali v kruhu kolem v rozv sta. Ale nezapršelo. Nep íbuzní zatím našli v houští mísu a nesliji velekn zi. Ale p íbuzní jim ji vytrhli, zakli kovali, rychlou p ihrávkou jiným p íbuzným se vyhnuli hradb nep íbuzných a obratn driblujíce mísou zmizeli v erných hlubinách lesa: nejvyšší p íbuzný pak s mocným výskokem vrhl nádobu do eky. A na kopci se dál modlil Konstantin: „Pane, prosím, dej nám déš , zachra žíznící zemi, nebohou dívku i naše životy." A kolem Konstantina za ali tan it vlci, vlkodlaci, úpln nahé nezletilé arod jnice a úpln nazí sta í erti, strašili ho, lechtali ho, pišt li mu do uší, škrábali ho a kousali do uší. A nep íbuzní pohané vylovili mísu na krev z eky a slavn ji nesli velekn zi. Ale tu se tam p ipletl k smrti vyd šený Zeíýrín. Plácl nejsiln jšího nep íbuzného p es mordu, vzal mu mísu, fauloval nejrychlejšího úto níka, ob hl t i další a ztratil se v lese, kde mísu rozt ískal o skálu. A Konstantin, obložen démony jako vznešená mršina hejnem sup , se po ád modlil: „Pane, dej nám déš , vždy ono ani tak nejde o t ch pár kapek ani o naše zanedbatelné životy, ale spíš o to, abys ukázal svou velikost, protože jestli tenhle trik vyjde, celá ta banda pohanská bude už navždycky vyznávat jen tebe a tvou slávu, takže myslím by taková menší pr trž byla vysoce návratnou investicí, amen." A náhle vonný vítr odvál všechny p íšery a za alo pršet tak siln a vlaze, že z toho všichni pohané byli št stím bez sebe, p íbuzní i nep íbuzní, vzali dívku kn žím a pustili ji do lesa. Jenom velekn z m l po ád e i, že je to náhoda. V tu chvíli však zah m lo, blesk ude il do modly a ta se s praskotem rozev ela do tvaru V jako Vít zství. A když to velekn z vid l, urazil se a odcestoval z perspektivní Moravy až n kam do zaostalých ech. Konstantin vroucn pod koval Pánubohu a v dešti upaloval z kopce. Zeíyrín cht l zase honem na Moravu, že už vid li dost, ale Konstantin mu šlápl na cingulum a ekl „ne, Zeíyríne, ty se budeš p kn na to všechno dívat, abys už nikdy nepochyboval, že se vyplatí bojovat za Pánaboha." A tak se Zeíyrín díval a nikdy nezapomn l. Ješt v noci se všichni pohané nechali pok tít, postavili kostel a žili, jak správní k es ané žít mají. A vždycky o výro í té zázra né události se scházeli kolem modly ve tvaru Vé a plivali na ni. A svlíkli se do nahá a tan ili kolem jak zb silí a provád li tam r zná sexuální zv rstva jako za mlada, a to všechno na Konstantinovu po est. Jen Konstantin o tom nesm l v d t. Mimochodem 1) Ve skute nosti vstoupili Konstantin a Metod j na p du Velké Moravy spolu, s vozy, pr vodem, kn žici a ozbrojenci. Oslnili tím lid stejn , jako jejich císa p edtím oslnil moravské poselstvo p lmiliónovým m stem Byzanc, h íšnou krásou palác , lázn mi, tržišti, zlatými lvy, co kývali hlavi kou, zlatými ptá ky zp vá ky a jinými monumentálními tit rnostmi. 2) Konstantin byl p ed smrtí p ek t n na Cyrila, takže to n kdy vypadá, že slovanští v rozv sti byli t i. V pov sti o Svatoplukových prutech nám našt stí zas jeden lov k p ebývá, a tak kdo chce, m že se pustit do vlastních fámotvorných kombinací. 3) Metod j v hrob hledají v dci v Mikul icích, fámisté na Velehrad a pod n jakým domem u Puchová. Lidová jasnovidka Klementina Maštalí ová ho zas našla u jakýchsi Osv timan, což jí p vodn v ili i odborníci. P edivo fámy tak obklopuje svatého muže ješt tisíc let po jeho skonu.

III. P EMYSLOVCI ASNÍ. BO IVOJ A JEHO ROD. Zatímco moravská knížata známe i s jejich špatnostmi, o eších se neví skoro nic až do doby, kdy se z bezedné jámy v k vyno il Bo ivoj, chlap bez minulosti, jako by ho vytáhli z kouzelnického klobouku. A snad by nebyli vytáhli ani jeho, kdyby nebyl býval p ijal na Morav k est. Na jednom obraze dosud nek t ný Bo ivoj sedí na podlaze u nohou knížete Svatopluka a jí z misky jako pes, protože pohan nemá nárok sed t s k es anem u jednoho stolu. Jen ta p edstava štve echy dodnes a neuklidní je ani, že jen co Bo ivoje pok tili, sm l si sednout na židli. Stav se k es anem, stál už vzd lanc m za zmínku: víme, že byl P emyslovec, a že tedy ech m kdysi jakýsi P emysl nejspíš vládl. S chotí Ludmilou, údajn Pšovankou od M lníka, kterou uškrtili, protože byla hodná, m li dva syny, z nichž Vratislav zplodil s ambiciózní pohankou Drahomírou Václava a Boleslava. Václav byl hodný. Aspo to tvrdí tv rci legend. V zájmu k es anského míru odvád l prý Jind ichu Ptá níkovi nek es anský poplatek za neúto ení. Boleslav však byl zlý. Horší byla už jen matka Drahomíra. Buržoazní vlastenci a komunisté prosadili pozd ji zrcadlovou fámu, že totiž byl Václav zbab lec a že ho Boleslav právem zamordoval, aby ušet il eskou zemi dalšího zesm š ování od nenávid ných N mc . Liberálové pak v í, že a už je to pravda, nebo ne, šlo o tr n, tedy o moc a o majetek, takže Boleslav jednal racionáln , tedy tržn , tedy p irozen , jak by jednal každý z nás, a že žádní zapšklí moralisté mu do toho nemají co žvanit. Proto se p iklo me k verzi nejb žn jší, než ji beze zbytku pohltí oceán zapomenutí, nebo než ji n který liberál zakáže. JAK HODNÉHO VÁCLAVA ZLÝ BOLESLAV VRAŽDIL. Hodný Václav žil u babi ky Ludmily, nebo tatínka už nem l a matku pohltila politika. Nikdy nezlobil, p kn zpíval, dob e se u il a um l íst. Když se matka Drahomíra dozv d la to poslední a p edposlední, vyd sila se a zvolala: „Tak to ne! Tohle je knížecí sídlo, tady mi nikdo um t íst nebude!" Vyšvihla se na kon , p i ítila se ke tchyni, zabavila Václavovi knížky, poslala ho trefovat se kopím do vrat a vtrhla do babi iny komnaty. Ludmila se tam práv modlila, což Drahomíru ješt víc rozb snilo. „Je vám v bec, babi, známo," zasy ela ta zmije, „že za pár let bude Václav vládnout celý eský zemi od Litom ic po Benešov? A od Postoloprt až támhle n kam k Brandýsu nad Labem? A jakpak tak ohromný zemi m že vládnout, když bude hodnej? A ješt ke všemu vzd lanej?" „Pro by nemohla mít eská zem ušlechtilého vládce?" podivila se od života odtržená Ludmila. „Protože bude furt p emejšlet a nic nevyhraje! Víte v bec, babi, co je to politika? Me , švih, rána, hlava dol , spíchnout z kon , kopytem do b icha, tu máš, tu máš! Žádný úvahy! Oslepit! Vykleštit! Rozzzmorrrdo masssakrro rozzzzmašírovat to všecko, aby se ti zbylí báli! Tak se vládne! Kdežto vy mi, babi, z následníka knížecího stolce vyrábíte mnicha!" Na ta slova Ludmila kultivovan pozdvihla levé obo í. Jestli n co Drahomíra nesnášela, tak když tchyn pozdvihla levé obo í. Práskla dve mi a odvlekla syna do Prahy. Ludmila vzdychla, pomodlila se za Drahomí inu bloudící duši, dále pomáhala chudým, slepým a nemocným a sem tam zajela za Václavem. Vždy ho laskavými slovy utvrdila ve ví e, nau ila ho zbožnou písni ku a z kapsá e pro vyt epala n co ke tení. Až už toho bylo dost a Drahomíra poslala vrahy, aby Ludmilu uškrtili. „Prosím vás, pánové," ekla jim Ludmila, ,já chápu, že rozkaz je rozkaz, ale nemohli byste m aspo probodnout? Vždy mám snad nárok na mu ednickou smrt, a ta se vyzna uje prolitím krve, kdežto když je lov k uškrcen, udušen, otráven, vyhladov n, vyžízn n, zalehnut..." „Ale no tak my vás probodnem až potom," slíbili jí ti dva, protože se jim babi ky zželelo. „D kuji vám, dob í lidé," vydechla Ludmila, a když ji škrtili její vlastní šálou, usmívala se. „To by se ti tak hodilo, s vo vysokoškolská," sk íp la zuby Drahomíra, když se to doslechla, „aby z tebe ješt ud lali svatou za to, žes mi zkazila syna!" Ale ani vražda Drahomí e nepomohla. Václav vyrostl a stalo se z n j hodné kníže. Ne že by se bál, um l se ohán t me em a ná elníka Lemúz zahnal až do Lemúzska. Ale pak mu vzkázal ze Sas Jind ich Ptá ník, a mu eši posílají sto dvacet vol a p t set h iven st íbra jako da za neúto ení, jinak že Ptá ník zaúto í. A Václav ani nemrkl a hned za al ty voly shán t. A ješt se s Jind ichem sp átelil a Jind ich mu z vd nosti v noval ramenní kost svatého Víta, z ehož tedy Drahomíru opravdu už málem trefil šlak. „Takhle jedná chlap a kníže?" zavyla. „Sty se!" Ale Václav vzal tabulku a rydlo a hbit vy íslil škody, které v p ípad války domácí i nep átelská jízda nad lá na jednom tvere ním sáhu obilí, násobil vše po tem tvere ních sáh obilí na eském území, odhadl množství obilí vyrostlého na jednom tvere ním sáhu, vyjád il jeho cenu v eských h ivnách, porovnal s hodnotou p ti set h iven, které by v tom p ípad ušet il, a dosp l ke skandálnímu záv ru, že by neušet il nic a že se ech m válka s N mci nevyplatí, i kdyby ji vyhráli. Drahomíra tomu p estala rozum t už p i násobení tvere ního sáhu po tem sáh a p i p evád ní hodnoty obilí na eské h ivny jí stoupla teplota. „To jsi celej ty," vy etla mu. „Násobení, sáhy, h ivny, srandi ky - a co est kmene? Bosých Pšovan je dneska i s kojencema t icet šest, a bránili by se! Ale my holt ne, my bysme prod lali!" Ve er zašla na radu k pohanské arod jnici. Baba sva ila žabí sliz, soví oko, mlo í trus a syslí krev, vypila to, zkamen la, a když p išla k sob , ekla: „Sliz a trus a krev íkají, že oko vidí, že máš syny dva." „To vím i bez trusu," prskla Drahomíra. „Jenže Boleslav dostal jen Starou Boleslav. Tr n pat í Vaškovi." „I kdyby Vašek um el?"

„Tak to by potom - a sakra," ekla objevitelsky a ihned pospíchala do Boleslavi k Boleslavovi. „Chceš se stát knížetem?" oslovila ho. „Neštvi m , máti," smutn ekl Boleslav. „Dy víš." „A kdyby Vašek um el?" „Tak to by potom - a sakra," hryznul se Boleslav do fous a v o ích mu blýskla vražda. Mezi zvrhlou matkou a synem udal se pak temný rozhovor: „P iznej se mi, Bolku, ale up ímn : umíš íst?" - „Neumím!" - „A což psát?" - „Neurážej, matko! Copak jsem žebravý mnich?" - „A když N mec ekne: zapla st íbro, nebo bude válka?" - „Vyženu ho ze zem ." - „A když nevyženeš?" - „Vyženu!" - „A kdyby ti všichni vojáci um eli na mor?" - „Tak ho vyženu sám!" - „A kdyby ti upadly ob ruce?" - „Tak N mce z vlasti vykopu! Já jsem Boleslav, eské kníže! Krleš! Krleš! Krleš!" „Yeah!" vzk ikla Drahomíra. „Hiphip! Budeš dobré kníže!" Všechno další byla jen otázka organizace. Boleslav pozval Václava na krtiny svého synka a Václav p íkladn odv til: „D kuji ti, brat e, za pozvání. P ijdu rád. Jaké jméno dáváš svému chlapci?" „Ešt nevím," odv til Boleslav. Až jak to dopadne, pomyslel si a pozval ty i hrdlo ezy, aby hned ve er zabili Václava p i hostin , kde bude dost lidí, aby se ne eklo, že Boleslav vraždí tajn . Václav m l ten ve er dobrou náladu, dokonce dal p i ve e i k dobru pár duchovních písní. Boleslavovi se p i tom odporem rozšn rovaly boty, zato všichni ty i hrdlo ezové poslouchali se zatajeným dechem, slzy se jim koulely po zjizvených lících, umínili si, že se polepší, a úpln zapomn li, že mají Václava sejmout. „Srabové," sy el Boleslav, „te abych to ud lal sám." Ráno, když šel Václav na mši svatou, Boleslav ho probodl u dve í kostela. Václav upadl, op el se o kostelní dve e a vy ítav pozvedl k Boleslavovi o i. „Pro , brat e m j ubohý?" vydechl. „Protože p ekážíš sv tlý budoucnosti eskýho národa." „To jsem si nevšiml," zašeptal Václav. „Smím se t ješt na n co zeptat?" „Pro ne," ekl Boleslav, p iklekl k bratrovi a podložil mu hlavu. A vzpomn l si, jak si v d tství hrávali, jak byl na n j Václav vždycky hodný, jak ho chránil a jak hezky zpíval. A došlo mu, že už to nikdy nebude, že Václavova laskavá tvá se už nikdy neusm je a že on, Boleslav, bude te na celém sv t sám, jenom s matkou, studenou jak n ž, která stejn všechno zavinila, smutek ho zaplavil jak modrý p íval, hrdlo se mu stáhlo, vzlykl a dobrý Václav ekl: „Nepla . Vždy já ti odpouštím. Jen mi ješt ekni, jak se jmenuje tv j nejmladší, n jak mi to v era uniklo." „Strachkvas," ekl Boleslav a Václav se usmál: „To se ti teda, brat í ku, povedlo," zasíp l z posledních sil a hasnoucí zrak obrátil k nebi. A z modra oblohy se práv snášelo sedm špan lských and l , krásných a zá ících, aby na zlatém polštá i odnesli do nebe Václavovo pravé já, jeho velikou a krásnou duši. Mimochodem 1) Fámu, že Václav platil N mc m 120 vol a 500 st íbrných h iven, má na sv domí Palacký. Možná to vymyslil p i tení Kosmovy kroniky: podle ní všechny ty voly a h ivny platili eši dávno p ed Václavem východofranskému vládci Pipinovi Krátkému. 2)1 Boleslav vál il s Jind ichem a pak s jeho synem Otou adu let. Nakonec se též Otovi poddal. Pomohl N mc m porazit Ma ary v bitv na ece Lechu, ehož kdyby nebylo, možná by všude až k Atlantiku dodnes vládli stepní muží kové na koních a v místech Pa íže i Prahy by se rozkládala lesostep. Nic z toho však Boleslavovi nepomohlo. V pam ti národa z stává bratrovrahem s p íjmením Ukrutný. 3) Babi ka Ludmila se po letech stejn stala svatou. 4) Zato Drahomíra nenašla po smrti pokoje a dodnes straší na Loretánském nám stí: o p lnoci jezdí Poho elcem nahoru i dol v erném ko á e, p íšern se sm je, na íká a úderem jedné se propadne do nadp irozené jámy mezi klášterem františkán a ministerstvem zahrani í. 5) Václav se stal svatým a navíc patronem eské zem . Na jeho po est se stav ly sochy i kostelíky a Vašk je v echách tolik, že bychom je mohli vyvážet, kdyby je n kdo cht l. Mrtvý kníže si však nedal pokoj, sestavil kavalerii z mrtvých bojovník a uhnízdil se s ní v hlubin hory Blaník, ba dle místních pov stí i leckde jinde. Až bude nejh , vyrazí prý Praze na pomoc. Ale po ád nejh není. Možná také, že už nejh bylo, ale nikdo si rytí nevšiml: t eba je, neznalé p edpis , zd šené a bezmocné, rozšmelcoval na dálnici první tirák.

SLAVNIKOVCI BYLI HODNÍ, P EMYSLOVCI STÁTOTVORNÍ. Zatímco n které události eských d jin jsou neustále rozmazávány, oplakávány i velebeny (namátkou: praotec ech šplhá na íp, Libuše v ští, Svatopluk láme pruty, Žižka bije N mce, Bílá hora tragická, Dalibor s houslemi, zlý Koniáš), události jiné jsou naopak obcházeny, zatloukány, p eskakovány, zametány pod koberec a zamykány do sk íní, protože se literárním tv rc m eských d jin nehodí. Sem pat í i p íb h o kone ném ešení mezi P emyslovci a jejich konkurenty Slavníkovci, jehož výsledkem bylo sjednocení zem . Boleslav zvaný Pobožný vládl už mnoha kraj m až po severní a západní prales, ale po ád to nebylo ono. Na jih až k Šumav se táhlo ohromné území Dúdleb , lidí mírných a pracovitých, kte í si radši ve er p ed chalupou poplkali o strašidlech, než aby snili o vít zstvích. Prost Jiho eši. Na východ se zas st edo eští eši mísili s tak e enými Charváty a ti už byli ambiciózn jší a ilejší, ale i zarputilejší, a když se zasekli, nebyla s nimi e , zkrátka Východo eši.

Jejich kníže Slavník jim vládl z hradu Libice nad soutokem Labe s Cidlinou, razili vlastní peníze, m li vlastní armádu, a kdykoli jim P emyslovci p ipomn li, že by je Charváti m li poslouchat, kníže Slavník se tomu vždy velmi smál. To bylo pro Boleslava Pobožného, syna toho Ukrutného, p íliš: tolik se snažil, aby byl ze všech knížat v eské zemi nejd ležit jší, pral se o moc, porážel sousedy, stav l kostely, i biskupství se za atými zuby založil a neustále zd raz oval, že bez n j a jeho rodiny by se evropská civilizace zhroutila, prost Pražák. V tomto p íb hu nic vyvracet nebudem, vždy sami literáti eských d jin ho obcházejí tak tiše, že - krom anekdot o biskupu Vojt chovi - o n m snad ani žádné fámy nejsou. JAK EŠI SVATÉHO VOJT CHA T IKRÁTE ROZZLOBILI. Když ech m um el biskup, shán l Boleslav jiného. Avšak vzhledem k osmadevadesátiprocentní negramotnosti na území P emyslovc - zbylá dv procenta tvo ilo pár mnich , t i muslimští uprchlíci, šílený poustevník z Brd a n kolik nepoužitelných magor - padal v úvahu jen kn z Vojt ch z nepopulárního rodu Slavníkovc : m l cizí školy, znal e i a byl velmi zbožný. Boleslav si ho dal zavolat a ve volném novo eském p ekladu mu pravil asi toto: „Stal ses druhým mužem v zemi. Ten první jsem já. Ale že jsi s odpušt ním Slavník v syn, eknu ti jenom t i v ci, za první: pozor! Za druhý: ješt jednou pozor! A do t etice: žádný vylomeniny!" Vojt ch odpov d l latinsky, takže si Boleslav vzteky ohlodal ruku až na kost, ale d lal že nic, vždy byl pohovoru p ítomen saský vyslanec. Záhy se zjistilo, že m l P emyslovec pravdu: Vojt ch byl zbožný p íliš. Nebylo kázání, aby nevynadal Pražan m, že se p ejídají, že moc pijí, že k es ané nesm jí smilnit všichni se všemi jako n jací vep i. Praný oval zrádce, kte í v ned li uhán li ze mše svaté rovnou do lesa a tam se klan li zub í lebce, aby jim ten kostel odpustila. A to nemluvím o zbab lcích, h m l Vojt ch, co se potom cestou dom vždycky staví v kr m , aby se z t ch nerv vzpamatovali! Brzy ho m li eši plné zuby a Vojt ch ech ješt víc. „Vemte si p íklad z Ma ar ," h ímal z kazatelny, „v era pohané, dneska k es ané! Ale vy?" „Tak se vra do Ma arska," vzk ikl jakýsi opilý vladyka a hned v kostele ho roz ilením trefil šlak, protože se p ejídal, p i svých sto šedesáti centimetrech vážil sto dvacet kilo a do kostela p išel rovnou z hampejzu. „Taky že pudu," odsekl Vojt ch, odebral se však do íma a zav el se tam do kláštera, aby se uklidnil. Ale nevyšlo to. Zlí N mci si za ali z Boleslava utahovat, že chce do Evropy, a nemá ani biskupa. A kníže Vojt chovi napsal, a se vrátí, že to eši tak nemysleli a že už budou hodní. A u ený, le d tsky prostoduchý Vojt ch uv il a vrátil se. Potom um el na Libici kníže Slavník a Boleslav, aby se ne eklo, p ijel též na poh eb. Nad otcovou rakví klopilo hlavy šest syn , Vojt ch, Spytimír, Pobraslav, Po ej, áslav a Sob bor. Boleslav je chmurn pozoroval. „Nezdá se ti," ekl po poh bu Vojt chovi, „že vás mladých Slavníkovc je ák moc?" „No a?" vyjel Vojt ch. „Nic, jen si íkám, že když z vás každej zd dí kousek vaší državi ky, tak na žádnýho moc nezbyde. Možná vás pak napadne dobýt si území za državi kou. T eba moje území." „Naše državi ka," rozk ikl se Vojt ch, ,je dost velká! A mí brat i ti na tvou državi ku kašlou!" „No jak myslíš," couvl Boleslav, nebo se bál, že mu Vojt ch zas ute e. Ale bylo h . eši zlobili dál a jistí Vršovci p ímo p i mši vytáhli z kostela ženskou, která se tam p ed nimi schovala, a u vrat ji ubili k smrti. „Co vám ud lala, vy vrazi?" roz ílil se Vojt ch. „Vona ví," ekli Vršovci a dál se nebavili. A Boleslav, když mu to Vojt ch žaloval, se mohl smíchy strhat. „Aby ti nepraskla kýla," ekl Vojt ch a vrátil se do íma. „Zahnali jste mi biskupa," vy etl za pár týdn Boleslav Vršovc m. „Ale jinak dobrá práce, hoši. Mám pro vás ješt jednu. Když to nezkazíte, budete mít vlastní hrad." Potom odjel s N mci a s armádou Slavníkovc k mo i lovit pohany. Na Libici z staly jen stráže. Byl p kný podzim, sobota, slepice táhle krákoraly, sem tam cinklo brn ní, zaplakalo d átko. Boží mír. A vtom k ik! in ení zbraní! Dusot kopyt! Zav ít bránu, volaly stráže. Zápalné šípy dopadly na st echu. Do brány se za aly sekery P emyslovc . A Vršovci, psi P emyslovc , la n zavyli. „Po kejte aspo , až bude po mši, je svatýho Václava," zvolal na n z hradeb jeden kmet. „Kašlem na Václava! Boleslav! Boleslav!" odv tili Vršovci a sest elili kmeta jako sluku. Boj trval t i dni. Dne t etího Libice padla. A nastalo mordování. Zahynuli ty i Slavníkovi synové, všechny jejich ženy a všechny d ti. P emyslovci pozabíjeli ele , stráže i p íbuzné. Kdo utekl, toho chytili v lesích. P ežili jen dva ze Slavníkova rodu: biskup Vojt ch v ím a Sob bor, pátý Slavník v syn. Za ten in pak v noval Boleslav Vršovc m hrad Libici. Tak se P emyslovci stali jedinými pány celé eské zem . T i dny po masakru sloužil Vojt ch v ím mši a náhle zkamen l. Koukal skrz oltá , ruce rozpažené, a když do n j š ouchali, nepohnul se. Myslili už, že ho budou muset odnést, ale Vojt chovi náhle znovu nasko ila motorika, zat epal hlavou, matným zrakem pohlédl na ministranty a povídá: „Kde mám rukavici?" „Jakou rukavici?" užasli ministranti. „Už jsem si vzpomn l," ekl Vojt ch. „Vždy já ji nechal na oltá i ve své rodné Libici. Já tam totiž práv te byl na poh bu svých brat í." „Na jakým poh bu? Jakých brat í?" šeptali Italové a pak asi t i týdny s Vojt chem nez stávali o samot , aby je t eba nepokousal. T etího týdne však p icválal posel z ech a oznámil, co se na Libici stalo. Odevzdal i dopis proradného Boleslava: že ta v c knížete mrzí a a se Vojt ch hned vrátí do Prahy, protože ho všichni eši mají rádi, nejvíc Boleslav. „Tos uhád," odv til Vojt ch. „Jsem možná trochu naivní, jak už tak ušlechtilí vzd lanci bývají, ale že bych byl takový blb, to zas nejsem." A v život se do ech nevrátil. Truchlil potom pro všechny, které m l rád, a sám císa Ota, aby ho aspo trochu rozveselil, vzal Vojt cha do Pa íže prohlédnout si hrob svatého Diviše. Ani to však nezabralo a Vojt ch si ujasnil, že chce být radši v nebi se svými bratry, než se sám a sám potloukat po sv t . Necht l se však Pánubohu protivit sebevraždou, a tak odplul do zem pohanských Prus , že je bude obracet na víru. Vstoupil tam do

jejich posvátného háje a chvíli hlasit zpíval. V tu chvíli p ib hli Prusové. „Jedeš z lesa, fráterníku?" zkusili to nap ed po dobrém. „Okamžik, dob í lidé," usmál se Vojt ch. „Rád bych vám ekl pár slov o svém jediném Bohu!" „Jen si ho nech," vzk ikli pohané, „my máme svejch dost!" „Ale takovýho nemáte," nedal se Vojt ch. „Je jeden, a sou asn jsou t i!" „Cože?" zavyli pohané, probodli Vojt cha, u ízli mu hlavu a už klidn ji dodali: „V našem svatým háji si z nás nikdo srandu d lat nebude." A biskupovo já se vzneslo vzh ru, po ád vzh ru, brat i mu mávali v obla né brán a Vojt chov š astné duši ce se k idélka jen míhala. O NEŠ ASTNÝCH BRAT ÍCH I. Kníže Old ich vkro il do eských fám nadvakrát: oženil se s eskou selkou a založil Sázavský klášter. Ty dva iny vcelku nemají nic spole ného, a tak jsme místo jedné velké fámy zvolili dv fámy malé, tém o rozm ru klepu. Rámujeme je však rozmáchlým dramatem z d jin P emyslovc , na n mž je nejúžasn jší, že se doopravdy odehrálo. Old ich pocházel z vážené, le problémové rodiny. D de ek zabil vlastního bratra. Otec dal pobít celý konkuren ní rod i s nemluv aty. A Old ich v nejstarší bratr, Boleslav III. zvaný Ryšavý, byl padouch a šílenec. Ryšavcova zr dná paranoia vytvo ila scéná , jakým by nepohrdl ani Shakespeare. S ohledem na trp livost tená , kte í už p i prvních slabikách jména Shakespeare p epínají televizi, uvádíme onen p íb h pouze v bodech: 1) Boleslav Ryšavý z obavy o tr n dá pro jistotu vykleštit mladšího bratra Jaromíra. Nejmladšího Old icha chce zabít. Nevyjde to. Old ich, Jaromír i matka prchnou do N mec. 2) Ryšavec si naštve všechny dosud nenaštvané echy. eši povstanou, Ryšavec uprchne do N mec. Ale do jiných. 3) Vzhledem k nep etržitým úprk m tu nikdo nevládne. Polák Boleslav Chrabrý v t í p íležitost a navrhne ech m opilce Vladivoje. Ten je takový srab, že a to po n m nikdo nechce, požádá n meckého krále, aby mu ud lil echy v léno. Radostn p ekvapený N mec s ochotou vyhoví. Po tom precedentu se vládci n mecké íše po nou automaticky chápat jako lenní páni eských knížat. Nato se Vladivoj kone n uchlastá k smrti. 4) Jind ich dosadí na eský stolec klešt nce Jaromíra. Polský král je pobou en, že si v echách d lá N mec, co chce: správn si tam p ece má d lat, co chce, Polák! Vyreklamuje z N mec Boleslava Ryšavého a dosadí ho ech m na stolec. Klešt nec Jaromír zas prchne do N mec. Ryšavec se uvede masopustní hostinou, kde dá povraždit výkv t p ítomné šlechty. Sám rozpoltí me em zrádnou lebku vlastního zet Vršovce. P eživší eši žádají o pomoc Poláka Boleslava Chrabrého. 5) Polák echy vyslyší: v Praze ho vítají jásotem a kvítím. Dá Ryšavce oslepit a zav ít. 66 6) N mecký král se diví, pro ho Polák nepoprosil, aby mu N mec ud lil echy v léno. Polák se diví, že se N mec diví. N mec tedy s vojskem vtáhne do ech. Provází ho Old ich s Jaromírem, které všude ukazuje7) eši jsou radostn p ekvapeni, že ješt po ád mají n jaké P emyslovce, a vyženou Poláka do Polska. Jaromír se stává eským knížetem podruhé. Old ich se zatím spíš fláká a práv do t ch let spadá fáma o jeho velké lásce. JAK OLD ICH BOŽENU ZA ŽENU POJAL Sta il krátký pohled na neduživého eunucha Jaromíra, a každý pochopil, že knížetem eským bude brzy Old ich. Už te Old icha oženili s hubenou fuchtlí z n meckého miniknížectví a pak ješt s jednou takovou: následníka stolce s žádnou nezplodil, nebo ob byly studené jak ryby. A když si cht l spravit chu s n jakou vladyckou i selskou dcerkou, vždycky Old ichovi bylo líto, že s tím p kným ilým d v etem nezplodí následníka, a ze samého smutku vychladl d ív, než za al. Už si o tom vypráv lo p l venkova a holky se se smíchem p ely, kterého z t ch mladších brat í vlastn jejich starší bratr vykleštil. A že se Old ichovi neda ila láska, že se mu smáli a že, a budoucí kníže, nem l žádnou vážnost, za al st ílet zví átka. Takové zví e se vám neposmívá, nebo se vás doopravdy bojí. Prchá lesem, div si nožky nep erazí, má z vás hr zu a vy jste najednou pánem nad n ím životem a pak s elegancí ud láte bac! - zví átko se p ekulí a je po n m. Tak definitivní moc má ten, kdo zví átka loví. A tak jednou Old ich lovil zv v lesních pustinách u Postoloprt a ve vsi jménem Peruc spat il holku jako lusk, jak se tam ráchá v potoce. Sukni m la vysoko vykasanou, košilku hluboko vyst iženou, a když zvedla o i, Old ich docela zapomn l, že se mu holky smály i pro se smály. A jak v t ch š astných p edgotických dobách bylo zvykem, vášniv zachrapt l: „Poj za dub! Já t chci!" „Nem žu," ekla ta hezká eská buchta, „peru prádlo!" „Na to kašli! Já jsem tv j kníže Old ich!" „To jsi ty, ten Old ich, co nem že - chichi?" ekla ta holka, ale Old ich byl tak zamilovaný, že se zamiloval i do jejího posm chu a za val: „Poj za dub, morcec hadry, já ti ukážu, jestli m žu, nebo ne!" A holka, zmámená tím mužným evem, šla za dub a tam poznala, že Old ich m že tak krásn a siln a n žn a moc, jak ješt nikdy nikdo nemohl, aspo co ona pamatovala. A pamatovala hodn , protože sta í Slované tyhle v ci brali úpln jinak než my, a ona byla mladá stará Slovanka. Když pak leželi pod dubem, koukali do v tví a necht li se pustit, ptal se Old ich dívky, jak se jmenuje. „Božena," ekla. „Božena K esinová." „Tak p jdu za tátou K esinou, a mi t dá. Já si t vezmu, a se Evropa zblázní. A budu mít nezdegenerovanýho syna, kterej bude vládnout po mn ! Hejsasa!" Naproti tomu vlastenecký kroniká Dalimil tvrdí, že Old ich ekl: „Božena bude má žena! Rad ji si chci ešku vzíti, nežli za ženu princeznu N mku míti. N mkyn by cht la n meckou ele míti a d ti n mecky u iti. Bylo by z toho jazyka rozd lení a zemi jisté zkažení!" N jak p itom Old ichovi uniklo, že jeho matka i babi ka byly taky N mky. „Ale," ekla Božena, „K esina není m j táta. K esina je m j muž." „Tak ho povýšíme na vladyku, pojedeme n kam na

vále nou výpravu, a co si tam K esina naloupí, to mu nechám." Zašli za K esinou, Old ich si s ním plácl a bylo to. Pak už jen Old ich odchytil n jakého mnicha, aby ho oddal, a Božka z P nice se stala eskou kn žnou. Za tím dubem zplodil tenkrát Old ich s Boženou následníka knížecího stolce, mužného B etislava. JAK OLD ICH JELENA P I SÁZAV ŠTVAL. Eunuch Jaromír neumíral, naopak byl po ád zdrav jší, až Old ichovi došla trp livost, vyhnal ho do N mec pot etí a stal se tak sám eským knížetem. V t ch asech žil p i ece Sázav poustevník Prokop. Odešel do t ch pustin, aby m l blíž k Bohu. Jako naschvál však si zvolil místo s nejvyšší koncentrací ert v celé zemi. Pletli se mu pod nohy, házeli po n m šišky, chechtali se bez p í iny a rušili Prokopa v modlitbách. M nili se v krásné ženské a v sudy medoviny, houpali se na strop jeskyn jak netopý i a v plamenech vyst elovali p ímo ze zem . Našt stí m l Prokop buvolí sílu a trp livost, vytesal pár k íž a m l pokoj. Sp átelil se pak s lesní zv í a m l i vystaráno: dojil lan , veverky mu nosily o íšky, straky kradený chleba, v lét mu zpívali slavíci a v zim se mu kolem krku omotávaly kuny, hranostajové i tcho i, aby poustevník nenastydl. Ale erti se nevzdávali: podpálili Prokopovi k íže a znova ho za ali obt žovat. Jeden satanáš mu ohavným zp sobem zne istil sv cenou vodu, zasmradil jesky ku, podpálil mu poustevnický deník a ješt d lal neslušné posunky na and lí ka, až ten and lí ek z ervenal jak ert, t i dni nemohl zblednout a necht li ho potom pustit do nebe. „ íkáš si o to, máš to mít," ekl Prokop zlov stn , erta chytil, nasadil mu n kolik ecko ímských chvat , které se nau il v Soluni a v ím , a zap áhl erta do pluhu. Uchopil pak držadla pluhu a nelítostn bi oval pekelníka svatými slovy. ert se snažil uniknout, ale táhl za sebou celý pluh i s Prokopem. Tak spolu ti dva vyorali brázdu mezi ernými Budami a vsí Chotou . Táhne se Posázavím podnes a je tak dlouhá a hluboká, že ji mnozí považují za hranici mezi Zli any a echy. Od té doby dali erti Prokopovi pokoj, nechali ho zpívat, modlit se, obcovat s and lí ky, potírat pohanské nezbednosti, oddávat Posázavany, k tít je, poh bívat - a práv tenkrát vtrhl do té p kné fámy Old ich. Byl kníže, tedy úsp šný chlap, ale kdoví: možná už ho Božena necht la, nebo naopak zbabkovat la a Old icha necht ly jiné, navíc všichni kuli proti n mu pikle, zkrátka Old ich znovu propadl vášním z d ív jška, zase cválal lesem a st ílel jeho obyvatele. Vid l se, jak pronásleduje a st ílí všechny své bratry, n meckého císa e, polského krále, zrádné Vršovce a holky, co se mu kdysi posmívaly, já vám dám, vy zv i! Jednou hnal jelena a p edstavoval si, zeje to ženich jedné holky, co se vloni Old ichovi smála, až spadla ze stohu. Hnal to zví e hlubokými lesy a jelen už nemohl. „Mám t ," zavyl kníže vprost ed skal, vložil šíp na t tivu a natáhl luk, „já ti dám se mi smát!" A vyst elil. Ale trefil jenom dub. Stál u n j statný fousá v poustevnické íze. Jelen se mu schoval za záda a tiše mu žaloval do ucha. Chlap se mra il, jako by se Old icha nebál, takže se za al bát Old ich a ekl: „Jelen pat í mn . Já jsem kníže eské zem ." „No a?" ekl chlap. „Mn íkají Prokop. A poslouchají m jiní lot i, než jsi ty." „Jací lot i?" „ erti," odv til Prokop a Old ich smutn sklonil luk: vždycky se najde n kdo, kdo m nakonec ut e. N mec Konrád t eba. Nebo polský král. Ani v lese tomu neute u. Jelen olízl Prokopovi ruku. „B ž se pást, chlap e," ekl Prokop. „Tenhle už ti neublíží." Jelen p ikývl a šel. Prokop podal Old ichovi vodu a ta se zm nila ve víno, jak už to v pohádkových lesích chodí. Old ich pil a Prokop vypráv l. „Támhle se pasou mí jeleni," ukázal do luk. „Dob í chlapci: nejblíže žere Prchoslav, za ním B hata, Pádimír, Troubislav, Krmibor. A la ky: íjena, Pásluše, Hopsaná, B žena a B hna. B hna má nejradši Pádimíra. A tys jí ho cht l zabít. Pro ?" „To je mi otázka. Já nev d l, zeje tv j." „Není m j. Je boží. Jako ty a já. Pro jsi cht l božího tvora zabít pro zábavu?" „Pro zábavu ne," ekl kníže. „To ze smutku." A ekl mu o své zr dné rodin i o t žkém úd lu knížete, kterého nikdo nemá rád, co nemá as ani na vlastní ženu, takže to s ní taky není ono... „Inu, brat e," ekl Prokop, „ty trpíš krizí st edního v ku. To se spraví, vykonáš-li n jaký historický in." „Proti Konrádovi táhnout nem žu," zamra il se Old ich. „To by se do m pustili všichni, i ten m j nezvedenec B etislav. Jedin že bych nap ed pobil Vršovce, oslepil Jaromíra, dal probodnout Konráda, vyvraždil p íbuzné v Polsku, vyklestil biskupa, Boženu uvrhl do v zení, syna vyhnal ze zem ..." „To je k ni emu," ekl Prokop. „Což takhle založit klášter? Centrum civilizace, to te fr í!" „No nevím," ekl Old ich, ale zkusil to. Stavební práce ídil sám Prokop a pomáhali mu erti. Klášter rostl jako z vody. Stal se slavným v t ch neslavných asech. íká se mu klášter Sázavský. O NEŠ ASTNÝCH BRAT ÍCH II. 8) Old ich si dál d lá, co chce. Krále N mc to žere. Old icha lapí, uv zní a na tr n zas posadí Jaromíra. 9) Old ich uprchne, svrhne Jaromíra, dá ho oslepit a zav ít. Syn B etislav pro jistotu uprchne p ed vlastním otcem. Kam? Správn , do N mec. 10) Old ich um e. Na tr n je po tvrté uveden Jaromír, eunuch a slepec. Ten vykoná první prokazateln vznešený in v d jinách P emyslovc : vzdá se tr nu ve prosp ch synovce B etislava. Varuje ho p itom p ed nep áteli hodných P emyslovc , zlými Vršovci. Padouši jsou mrtvi, ušlechtilé ob ti si podávají ruce. Konec p edstavení.

Te ka za d jem: 11) Slepého kastráta Jaromíra zavraždí Vršovci za to, zeje pomlouval. Bídný byl jeho život, bídná je i jeho smrt: vrah íhá pod otvorem záchodu. Jakmile slepec usedne, je proklán kopím od itního otvoru až po srdce. Mimochodem Na p íb hu Old icha a Boženy udivuje jeho v hlas: kdo nap íklad zná jméno prvního eského krále? Boženu však znají všichni. Možná m la její bájná existence p etrumfnout fakt, že samotná eskost P emyslovc je s každou další generací sporn jší: po ínaje Boleslavem Ukrutným všichni plodili zákonné d dice s Polkami, Uherkami a N mkami, ímž se procento domácí krve eských vládc snižovalo daleko pod hranici vlastenecké únosnosti. Když už po ád mluvíme o N mcích a o n mecké íši: Ve st edov ku žádní N mci neexistovali. V dnešním N mecku žili Bavo i, Míš ané, Durynkové, Švábové, Sašové, Frankové, Pomo ané. To jen eši jim všem tak íkali, že jim všem stejn nerozum li, že pro Cechy byli n mí. Co tedy m li Bavo i, Švábové, Sašové i Durynkové spole ného? Co je pozd ji spojilo v n mecký národ? P íslušnost k íši. Svatá íše ímská m la být st edov kým pokra ováním impéria starých íman na v tšin území západní Evropy, v etn Francie. Po smrti jejího nejslavn jšího panovníka Karla Velikého se rozd lila a scvrkla zhruba do prostoru dnešního N mecka. Proto se jí pozd ji též íkalo Svatá íše ímská národa n meckého. Byla volným svazkem knížectví a vévodství, vládl jí „ ímský" (v optice dnešních Cech n mecký) král. Papež mohl ímského krále povýšit na císa e, ale nemusel. K íši pat ily i eské zem . Proto se nám n mecký král tak asto pletl do politiky. Když se eský stát stal mocnou zemí st ední Evropy, vymohli si jeho vládci samostatnost a d di ný titul krále. V íši ale i pak setrvali -pro by ne? Vždy eští králové se d di n podíleli na volb král n meckých a sami se jimi n kdy stávali! JAK HODNÝ B ETISLAV K NEV ST P IŠEL. P íb h o B etislavovi a Jitce má spoustu podob, každou jinou. Nám se nejvíc zalíbila vlastenecká inohra pro ochotníky z roku 1869 od jistého pana Eberta. Podle ní spat il B etislav Jitku na císa ském hrad v ezn a její krása ho tak ohromila, že úpln zapomn l, pro je v N mecku. Do Jitky zas, když B etislav vešel, jako by sjel blesk, selhaly jí nervy a dala se do plá e. „Nepla , panno," mužn chropt l B etislav, „bu mou a já zabiju každýho, kdo je vinen tvou jedinou slzou." „Jakpak nemám plakat," plakala Jitka, „když chci tolik pat it tomu, na n mž se mé o i práv jak dv š astné ovce pasou? Korun rytí stva, která mi tak sladce íká: bu mou! Je však pozd , b da! M j mrzký otec spolu s mrzkým císa em Konrádem brzy ráno zaslíbili panenský m j vínek mrzkému Vršovci P eslavovi!" B etislav zadupal hn vem tak strašn , že je na tom míst v ezn dodnes d lek, protože si práv vzpomn l, co v N mecku d lá: pronásleduje P eslava, aby ho dovlekl k soudu otce Old icha, knížete eského. Vždy ten hanbá P eslav v ele zlot ilých Vršovc p epadl v lese strý ka Jaromíra eunucha, do nahá ho svlékli, na zem p ivázali, na koních p eskakovali a zesm š ovali jeho neexistující mužství. A te arcilotr P eslav unikl p ed spravedlností do císa ova ezná! Což všechno nestojí za e ve srovnání s faktem, že se ten šmejd vršovská opováží pomyslit na nejlíbezn jší kv t n mecké íše, který, jak se práv vyjevilo, vyrostl pro B etislava! „Já ho zabiju," zavyl B etislav, „p ísahám, panno Jitko, že ho zabiju a rozsekám, i kdybych m l kv li tomu zabít, rozsekat a sníst samotnýho císa e n meckýho, arrrgh!" „Jak porou íš, pane," zašeptala Jitka a omdlela slastí. Ješt ráno P eslav žaloval císa i Konrádovi, že jsou P emyslovci banda nemytá, že si v echách d lá každý co chce, jednou n kdo uškrtí svatou Ludmilu, jindy probodne knížete Václava vlastní bratr, klešt ní, oslepování a vraždy jsou na denním po ádku, takže Matka eská vlast žádá císa e, aby do ní po vojensku vnikl a dosadil na tr n P eslava, jinak pokoj nebude. A nejhorší ze všech že je B etislav, tuhle že rozma kal v p sti kus zlata a vyk ikoval, že takhle rozma ká n meckého císa e p ímo na ezenském tr n . „To že vyk ikoval?" rozb snil se Konrád,, je-li tomu tak, milý P eslave, vyhladíme P emyslovce jako potkany! Nebude to zadarmo, ale zaplatí mi Vršovci i P emyslovci a tob náleží provize, chceš to v h ivnách, nebo ve volech?" „Net eba mi h iven ani vol ," odv til P eslav, „toužím toliko po spanilé Jitce, dce i hrab te Oty, která mi ukradla srdce a já te nem žu spát." Jit in otec Ota zvaný Bílý byl tak nechutný patolízal, že z toho i samotnému císa i bývalo nevolno. T eba nabídl císa i k narozeninám svou vlastní dceru Jitku. Ale Konrád moc na ženské nebyl a nev d l, co s ní. P eslav v milostný chtí vše vy ešil, a tak císa Otovi slíbil, že už má pro jeho dceru ženicha. Chudinka Jitka byla smutná, jednak že a je jí jen patnáct let, už nemá maminku, která by ji jist bránila, jednak že má bezectného otce, který s ní kup í jak s bavorskou kravi kou, a do t etice všeho zlého že ji cht jí provdat za P eslava, který se jí nelíbil: m l zlý pohled, plíživý krok, hadí hlas a krut se šklebil, prost padouch. Kdežto ona ve dne v noci snila o ztepilém rytí i, který má up ímný pohled, istý smích, sm lý krok a jasný hlas. Jenž p ed Jitkou poklekne zmámen její krásou a ekne: rcete, zda m chcete následovat do mé zem , ó panno, a Jitka ekne ó ano, a on si ji vezme, a kdyby m l císa nebo její groteskní tatík n jaké p ipomínky, ten rytí je prost pobije a šmytec. A v prvním lese spolu padnou v mech. Z t ch sn Jitce hu elo v hlav , nejedla, smála se bez p í iny a bolelo ji b icho z nedostižné krásy. A te vidí, že onen rytí nejenže opravdu existuje, ale p ijel si pro ni! N žný barbar B etislav! Zatím B etislav, jak byl v ráži, poshazoval stráže z padacího mostu, vtrhl do audien ní místnosti a s neslýchanou drzostí se rozk ikl: „Žádám t , císa i, o vydání P eslava Vršovce!" „Jak se opovažuješ m o n co žádat?" pípl císa v hr ze. „Vršovec,"

ukázal B etislav prstem, z n hož sršely blesky, „pohan l strý ka Jaromíra, jako by nesta ilo, že je strý ek zbaven mužství, že je slepý -" „A kdo ho dal vykleštit, co?" zachechtal se císa . „Nebyl to tv j roztomilý strýc Boleslav? A kdo ho oslepil, nebyl to tv j knížecí otec?" Ale B etislav odsekl „to sem te nepat í" a zadupal, až pod císa em praskla noha od tr nu, „^dej mi P eslava, císa i, já si ho odvezu do ech a m j otec mu dá utnout hlavu." „Ani nápad," ekl císa , „P eslav je estný muž, nebo jsem mu slíbil urozenou pannu Jitku za ženu, zatímco ty se chováš jako vzteklý pes a nemáš ani d kazy." „Já ti dám takový d kazy," zahromoval B etislav, „že obrátím ezno v trosky, jestli mi hned nevydáš Vršovce!" Za tu drzost by B etislavovi ur it urazili hlavu na míst , kdyby se v poslední chvíli nevyno ila Jitka. „Jak na n j sáhnete," vzk ikla jasným hlasem, „sko ím z v že! Rozk ikne se to a bude ostuda!" A ekla to tak jímav , že císa ekl „dobrá, tak toho zb silce jen vyho te z ezná. Kde jsme to p estali, milý P eslave, že p epadnem eskou zemi a jmenujeme t tam knížetem?" „A že mi dáte Jitku, ponížen prosím," ekl mrzký Vršovec. Císa ho znechucen propustil, dal k sob povolat Jit ina otce a ekl mu: „Poslyš, on ten B etislav nemá vychování, ale jinak je rytí , jak se pat í. On by se mi hodil jako spojenec, co takhle dát radši Jitku jemu? Ne hned, to by myslil, že se ho bojím, ale ekn me tak za t i roky." „Tak dlouho on nepo ká," k u el zbab lý Ota. „Schovejme ji radši n kam do kláštera, co nejdál, t eba do Sviního Brodu, to je z ech daleko." „Dobrý nápad," ekl císa , P eslavovi vysv tlil, že pokud jde o Jitku, nap ed se musí vyvraždit P emyslovci, potom císa ud lí P eslavovi eskou zem v léno a pak se uvidí. A Ota kryt plášt m noci odvezl dceru do Sviního Brodu. B etislav se vrátil do ech a tam ekl: „Já tu holku najdu a vezmu si ji, kdybych m l podpálit celý císa ství, kdo jede se mnou?" Sebral partu kamarád , houf zbrojnoš a vyrazili. V N mecku se dozv d li, že Jitka úpí až ve Švajnfurtu za Bamberkem. A pak dnem i nocí pádili lesy, horami a poli až ke svinibrodským hradbám. Abatyše v klášte e ten ve er ekla: „Zem se chv je, zdalipak se neblíží zem t esení?" Nejstarší jeptiška však odv tila: „I kdež, spíš se mi zdá, že z východu se sem ítí sm lé vojsko, jen aby to nebyli eši." Sestry v hr ze rozhoupaly klášterní zvony a Otovy stráže s tasenými me i zaplavily nádvo í. V tu chvíli už B etislav v ele svých hrdlo ez rozráží bránu, seká, bodá, kopyty tepe a volá: „Kde jsi, panno má nejdražší?" A Jitka v kom rce jásá: „Tu jsem, pane m j nejdražší!" B etislav v h ebec vykopne dve e cely a Jitka se plavným skokem vrhá v B etislavovu náru . A juž pro tu velkou lásku umírají n me tí zbrojnoši, eští zbrojnoši a sem tam i jeptiška, která v as neuhnula. Zavírají bránu, ale ta se zasekne. Strážci brány napnou et z od pilí e k pilí i, tak vysoko, aby k nep esko il, a tak nízko, aby k nepodlezl. V líté se i umírají další statisté. B etislav na tan ícím o i, s Jitkou v náru í se v ítí na nádvo í, seká a seká, však v cest má et z. Bleskne me . Mihne se B etislavova paže. Za in í kov. A et z padá k zemi, p e at na dva kusy. Tu se proti únosci rozbíhá Vršovec P eslav. B etislav máchne me em. P eslav padá k zemi, p e at na dva kusy. To když vidí dosud živí strážci, odhazují zbran jati hr zou. A B etislav na zp n ném h ebci, s Jitkou v objetí branou proletí. Zbrojnoš vlastním t lem zachytí šíp ur ený B etislavovi. Umírá. Kníže to nezpozoruje. Pádí s Jitkou na východ. N mci je pronásledují dnem i nocí. Marn . Pochytají jen eské zbrojnoše a nelidským zp sobem, do jednoho je umu í k smrti. B etislav unikne. B etislav je hrdina a vít z. Mimochodem 1) Podle v tšiny vyprav se B etislav s Jitkou potkali až ve svinibrodském klášte e. Ona se tam vzd lávala, on jel kolem. Jitka byla dcerou nordgavského vévody a Ota zvaný Bílý nebyl její otec, nýbrž její bratr. 2) V Praze byli milenci oddáni. Když pak kníže Old ich um el a slepec Jaromír postoupil tr n synovci, stala se Jitka eskou kn žnou a povila B etislavovi p t syn . 3) Na rozdíl od v tšiny P emyslovc vládl B etislav jako sebev domý suverén. U Domažlic porazil císa e tak drtiv , že ho fámotv rci obda ili p ezdívkou „ eský Achilles". Pak ale vladykové suveréna B etislava nechali na holi kách, což budou pro velký úsp ch provád t suverén m už po ád. Opušt ný B etislav musel v ezn p ijít p ed císa e bos, padnout na tvá a prosit za odpušt ní. OBDOBÍ KOULA

.

Vztah P emyslovc k mocným vládc m íše sledujeme s rozpaky. Vlastenci zd raz ují, že eši se t žce bránili mocichtivým N mc m, zatímco p ívrženci kritického fámismu p ipomínají, že mocichtiví P emyslovci se neštítili podlézat n meckým král m. Kulantn jší je íct, že to P emyslovci s N mci prost kouleli. Že už spor mezi Václavem a Boleslavem spo íval v otázce, jak to s N mci nejlíp skoulet. Koulení je taktika vhodná v situacích, kdy n co naléhav pot ebujem, ale nemáme sílu to získat prostým elním tlakem. Koulení není eské specifikum, jak se nám snaží namluvit fámotv rci sebemrska i. S N mci to kouleli vládci Velkomoravské íše, Mojmír, Rostislav i Svatopluk, koulelo a koulí se v Evrop západní i východní, v OSN i mezi lidojedy. Cizí výraz pro koulení je diplomacie. Nejde však o chování politické, nýbrž biologické. I šakal to musí se lvy n jak skoulet, chce-li si z pakon aspo olíznout žebro. Také B etislav, když krá el bos k císa skému tr nu, zajisté si íkal: je to trapné, ale n jak to s tím náfukou musím skoulet. I jeho d dici to s císa i kouleli, jak se dalo: dávali jim sestry, dcery, táhli s nimi do války a n kdy mezi nimi

propukalo i ryzí funkcioná ské bratrství. Zase žádné specifikum: i eští privatiza ní loupežníci chodili s ministry na tenis, vzájemn se zvali na ve e e a plácali se po zádech. P emyslovské koulení se však vyvíjelo pozitivn : v Boleslavovi, B etislavovi a pak stále ast ji prosazoval se typ koula e heroického, který za mocnými nedolézá, nýbrž s nimi soupe í. Poslední P emyslovci dosáhli pak takové moci, že N mci byli asto nuceni n jak to skoulet s nimi, ale nep edbíhejme. Mezi heroické koula e pat il t eba Vratislav. Jako estný rytí neopustil císa e, ani když ho opustili všichni. Za to se stal prvním eským králem. JAK SOB SLAV CÍSA E ZAJAL A PAK PUSTIL. Byli i tací, kte í se tvá ili, že s nikým koulet nebudou. T eba kníže Sob slav, panovník state ný, velkorysý, moudrý a navíc prý abstinent. Nakonec to s N mci skoulej taky, ale na úrovni tak vysoké, že získal císa ovu úctu. Fám , která z toho vykvetla, neodolal ani Alois Jirásek. V ervnu toho roku zamrzly potoky a padal sníh. V zim zase h m lo, blýskalo se a sn žilo. Všichni se báli, že bude válka nebo konec sv ta. Jako vždycky p išlo to první. Tenkrát vzkázal císa Lothar Sob slavovi, že ho na tr n nechce vid t, nebo tam chce vid t jakéhosi Otu z Olomouce. A Sob slav v rozporu s dosavadní praxí P emyslovc vzkázal císa ovi, a se stará o svý. To Lothara tolik urazilo, že si ani nevšiml, jak je venku, sebral vojsko a vyrazil do ech. Byl únor a ani eši nem li z té války žádnou radost. Na íkali, že je císa blázen, že v záv jích nelze bojovat, že jejich hrdinství v té sibérii nevynikne a že ob vojska zmrznou na bojišti pro smích polní zv i. Milovali však svého knížete a taky Lotharovi natruc nabrousili me e a sekyry, osedlali kon a táhli Praze na pomoc. Ale v Praze jim Sob slav ekl, že vymyslil kromoby ejný vojenský trik: Lothar se totiž práv brodí sn žnými pr smyky Krušných hor, a až je p ebrodí, budou muset N mci znova sebrat síly. eši však nepo kají, až N mci ty síly seberou, nýbrž se na N mce vrhnou hned pod horami, zima nezima. Tak se eši ujistili, že mají knížete state ného, ale také dost blázna, pok ižovali se a vyrazili k horám. Tu ekl kaplan Vít: „Ke mn p išel dneska v noci svatý Vojt ch a povídá já ku, pro pak vy echové jdete bojovat jen tak, jak pohani, bez práporu? Já povídám: prápor máme dost, a Vojt ch: vy ale pot ebujete prápor nadp irozené síly, to jest prápor mýho otce Slavníka. A já povídám nezlob se, Vojt chu, ale kdepak jste ten prápor m li, když vás P emyslovci na Libici pobili jak pašíky? A Vojt ch povídá to byl p ece táta dávno mrtv j, ale v tom to práv je! On ten prápor schoval do kostela támhle ve Vrb anech, abychom ho vytáhli, až bude Slavníkovc m nejh . Jenže když bylo nejh , tak nebyl as b žet do Vrb an pro prápor! Ale vy to možná sta íte, tak tam pošlete pár lidí, amen." Potíž byla v tom, že Lotharovo vojsko se práv spoušt lo z Krušných hor, zatímco Vrb any leží ve východních echách a Sob slav byl v Praze. Ale že byl hrdina, nezpanika il, poslal kaplana pro prápor k východu, dal mu nejrychlejší kon a sám vyrazil v ele ech na sever. Boj vka kaplana Víta pádila od rána po zasn žených cestách, ale do Vrb an p ijeli za prvních hv zd. Ve stejný as se vojsko Sob slavovo utábo ilo na p l cest mezi Krušnými horami a Prahou. Kaplan vzbudil fará e, vnikli do kostela, zapálili sví ky, pomodlili se a za ali hledat. Prosmej ili kdejaký kout, obrátili dlaždice, p enášeli lavice, otevírali náhrobky, ukali do zdí, lezli po strop a plašili netopýry. Tou dobou už Sob slavovo vojsko s nek es anským klením vstávalo, omyli se sn hem, posnídali rampouch s k enem, rozmrazili kon a za ali na n šplhat. Ve Vrb anech se kone n našel prápor ve výklenku za oltá em. Byl hedvábný, bílý, dvojcípý, s hv zdou. Vrátili fará i sví ky, a je pozhasíná, až jim rozmrznou plameny, pobídli kon a ranní tmou pádili na severozápad. V poledne Sob slav s vojskem vyjel na terénní vlnu a p ed sebou spat il st íbrnou hradbu na kost zmrzlých Krušných hor. A jak se kochal tou krásou, uslyšel za sebou dusání. Byl to kaplan Vít a zdálky mával slavníkovským práporem! „Bu bohu chvála," vzk ikl Sob slav. „P ivážem ho na kopí svatého Václava, co si ho vezu až z Boleslavi, a to by v tom byl ert - tedy pardon," pok ižoval se, „to by bylo, abysme s tak posv cenou výzbrojí nevypráskali N m oury zpátky do N mec!" „Hrrr na N mce," zavyli bojovníci a juž se ítili jak dravá eka k císa ovu ležení. Strhla se strašlivá ež. Jenže kaplan Vít m l zmrzlé prsty, po ád se mu neda ilo p ivázat Vojt ch v prápor na Václavovo kopí, a tak Lothar zahnal eské bojovníky skoro až do tábora. „Dej to sem, nešiko," oslovil kaplana muž medv dího vzez ení, obrovskými tlapami nad lal na práporu jem ounké uzlí ky, t mi uzlí ky prápor na kopí p ivázal, zvedl do výše, pobídl kon a za val: „Sob slav!" „Sob slav," zvolali bojovníci tísn ní císa ským vojskem, a tu hle - nad práporem, p ímo ve vzduchu spat ili samotného svatého Václava. M l bílý pláš , bílého kon , mával me em a líbezným bary tonem volal: „Hrrrr na n ! Bijte N mce cizozemce! Cechy Cech m!" A eši když to slyšeli, jati byli šílenou odvahou a zatla ili N mce zpátky, sekali a bili, až se probili k samotnému císa i Lotharovi. Lothar, bledší než sn hová kalamita, vzk ikl: „To snad ne?" „Ale ano," zajásali echové a vrhli se na císa ský doprovod jako vlci do ov ince. V tu chvíli však Sob slav jako pravý rytí sklonil me , poklonil se Lotharovi a pravil: „Jste mým zajatcem, císa i!" „U asa," ekl císa , „porážka od takového hrdiny není ostudou, nýbrž ctí." „Tak se mi to líbí, hoši," ekl svatý Václav spokojen a pak se rozplynul, nebo už ho nebylo pot eba. Mimochodem eši tenkrát opravdu zajali samotného císa e, což se jim nepoda ilo nikdy p edtím ani potom. Sob slav mohl Lothara ponížit, zabít i ho propustit za výkupné. Ale Sob slav byl rytí . (I když eši budou rad ji s hrdostí p ipomínat, že byl také liška podšitá.) Prokázal zajatci císa ské pocty a propustil ho. Když tak dostate n p edvedl svou šlechetnost i

vojenskou sílu, bez váhání odjel do N mec a dal si - dle dávného zvyku zavedeného opilcem Vladivojem - od císa e ud lit eskou zemi v léno. V d l, co je d ležité, co není a jak jsou ve st ední Evrop rozdány karty. Získal si císa v respekt a p átelství. Sob slav, první P emyslovec, který svým nadhledem p ekro il stín p edk . JAK STATE NÍ EŠI MILÁN DOBYLI. Následovali Vratislavovi synové, synovci, bratranci a prabratranci z ech i Moravy, stejn jako jejich ujci, kmot i a p íbuzní t ch ujc , a všichni vytvo ili zmatený chuchvalec zjev tak nevýrazných, že si je nelze ani zapamatovat, natož aby jejich iny sta ily aspo na jednoduchou státotvornou lež. A tak za vypráv ní stojí až heroický koula Vladislav, druhý eský král. Vladislav byl rytí a dobrodruh, tak trochu Jan Lucemburský v p emyslovském vydání, ale chyb la mu Lucemburkova lstivost. Vyjel kup íkladu s eským vojskem do Palestiny dobýt boží hrob a p ilepšit si. Dojel však jen do Ca ihradu, protože mu kolegové panovníci z Francie a N mec vysv tlili, že si nep ilepší, nebo k ižák je moc, a a radši jede do Polska k tít pohany, to že je taky k ížová výprava. Vladislav tedy d v iv obrátil na sever, táhl Kyjevskou Rusí a dál a na pochodu ztrácel po ád víc voják . Nakonec oblehl Št tin, že jej obrátí na víru a vydrancuje. Ale ukázalo se, že Št tin dávno obrácen na víru je, takže chybí d vod k drancování. Otráven, se zbytkem vojska, jehož kosti se b laly nejmí v sedmi státech, se Vladislav vrátil dom . eši mu spílali, pro nez stal doma, a drtili ho stupidními otázkami, jako t eba kdo vrátí sirotk m táty a podobnými žvásty bytostných nevoják . „Hlavu vzh ru, Vladislave," ekl mu však císa Fridrich Barbarossa. „V Polsku ses opravdu vyznamenal, ud lám t králem. Za to mi pom žeš proti Milánu, ti darebáci m necht jí poslouchat. A lžou mi do o í, že jsou svobodné m sto. Ostatn soudím, že Milán musí být zni en." Vladislav ho ujistil, že Mediolan zni en bude, protože z eského vojska iší hr za, tíse a d s do dáli, do ší e i pod zem. A tak mu císa obstaral královskou korunu, Vladislav se ujistil, že mu sluší, a zvolal: „Za mnou, eští páni! Na Mediolan!" Ale nikdo za ním nejel. Ba n kte í eští páni se netajili p áním, aby se Vladislavovi n co p ihodilo. Pád z kon , náb h na kopí i podobn . Vždy jestli Milán dobudou, nebude s tím lov kem k vydržení! „Vemte si jenom už te ty jeho funkce," šeptali si, „císa skej íšník. Král. To my se pak t žko mužem prosadit. A kdyby ten Mediolan náhodou dobyl, my si neškrtnem už v bec. My máme povinnost bránit království, a ne se trmácet s králem do Mediolánu, dy to m sto možná v bec neexistuje!" „Jak myslíte," odv til Vladislav,, já tedy pojedu ve vlastní režii. Ale necho te pak za mnou, že chcete n co z té pohádkové ko isti, co se tam všude válí." „Ohó," ekli si páni. „Že se v tom Mediolánu pohádková ko ist jen tak válí? Ohó!" Sebrali knechty a provázeni plá em budoucích vdov vyrazili s Vladislavem p es Alpy. A že Vladislav zas tolik pen z nem l, v Bavorsku poradil armád , a se o sebe postará. Za pár dní ho elo p l Bavorska, bu ely pobíjené krávy a úhrnem to byla taková hr za, že císa radši poslal echy nap ed, aby ho Bavo i s t mi nenažranci nespojovali. Posíleni bavorským hov zím eši bez problém p ešli alpské pr smyky, zadrancovali si v taliánské nížin , a jen co ut eli pusu od mastnoty, zastavila jejich pochod rozvodn ná eka Áda. Chvíli na ni koukali a pak si ekli: „Kdepak. To nep ebrodíme. Ani nep eplavem. A za ekou jsou Taliáni z Mediolánu." Stáli tam, plivali do vody a klackem zkoušeli hloubku, až je dohnal voj císa e Fridricha. „Co vy tady?" rozk ikl se Fridrich. „Jak to, že ješt nejste v Mediolánu?" „Tak to zkuste první, náfukové," zpupn odv tili eši. „ eka, to je toho," odv til císa , ale když vid l ty vlny, tu sílu, ten tah a když vid l, jak Milánští za vodou napínají samost íly a chechtají se jak opice, ekl: „Kdepak. To nep ebrodíme. Ani nep eplavem. Kdyby aspo hrom uhodil do t ch šašk z Mediolánu." A tu král Vladislav, hazardér evropského formátu, ale také dobrý znalec svého lidu, ekl eským voják m: „Taliáni se sm jou nám! Že prý eku nep ekro íme d ív, než ji p ekro í císa ! Protože prý eši bez císa e nedají ani ránu! A až se za ne topit císa , tak že se utopíme taky, to že prý jsme celí my!" Nic takového Milánští nepok ikovali a Vladislav ani milánsky neum l, ale správn p edpokládal, že echy ty urážky rozpálí do fialová. „My jsme sice malý národ," vyk ikl jakýsi vladyka z pohrani í, „ale proto se ješt nenecháme tupit! Tohle vám, pakáži cizácká, p ijde draho! Na n !" A povode nepovode vehnal kon do zp n ných vln. Hned se utopil i s kon m, ale nikdo si toho nevšiml, všichni eši bojovn zavyli, máchli me i a vrhli se za tím prvním. Milánští nev ili svým o ím, myslili, že koukají na fata morgánu nebo zeje nep átelský kámen praštil do hlavy. Ale než se vzpamatovali, eši byli na druhém b ehu. Zabíjeli Taliány jak zb silí a po každém máchnutí me e si ulevovali: „My vám dáme, že jsme malej národ! Cos to íkal, že bez císa e nedáme ránu? Tak tady máš ránu, že nenajdeš hlavu ani o posledním soud , švih, švih, švih!" A když Taliáni prchli, Vladislav echy spo ítal, zjistil, že se jich pom rn dost neutopilo, a zavolal na N mce: „Nebojte se, kluci, nic to není!" Kutilové eši postavili ihned z druhé strany lávku a jen díky tomu se císa ovi N m ou i dostali k milánským hradbám. Pak za alo obléhání. Jeho nudu si Vladislavova vojska zpest ovala žerty ryze eskými, jak je známe z našich hospod, továren, lešení, hasi ských zbrojnic i polí. Když se t ebas dozv d li, zeje Taliáni považují za lidožrouty, co se živí malými d tmi, pronesl kterýsi zbrojnoš výrok charakteristický pro náš lid: „Poj te se mnou, bude sranda." A sranda byla, nebo eši uplácali z t sta baculatá batolata a pak to t sto opékali p ed Milánem za zp vu agresivních písní. Z hradeb to vypadalo, že si eši opékají batolata opravdová, a z toho se Talián m ud lalo tak špatn , že mnozí zvraceli z hradeb a nedokázali udržet me . Jindy se zas ech m doneslo, že je Taliáni považují za erty. A tak si eši op t slíbili, že bude sranda, vždycky dva

vojáci vsedli na kon , zabalili se do jednoho plášt a p ihnali se k m stu, p i emž jeden koukal nalevo a druhý napravo. Milánští myslili, že je to pekelná p íšera s dv ma hlavami, a n kte í se tak lekli, že spadli z hradeb. A p esn ve chvíli, když z toho všeho Milánští dostali pr jmy, tiky, t as a poruchy neurovegetativního systému, zaúto il císa na hradby. eši si zas pošeptali, že bude sranda, nasadili si ertovské masky a šplhali s me i v zubech po žeb ících nahoru. A Milánští prchali v d su, protože um ít, to se ješt dá vydržet, ale nechat se odnést ertem do pekla, to od vás opravdu nem že nikdo chtít. A tak eši tenkrát v Milán slavn zvít zili, a má-li mít tahle fáma všechny náležitosti, císa jim to do smrti nezapomn l. V noval prý ech m znak bílého lva a vladykovi z Choustníka erb se žlutým žeb íkem v modrém poli. protože Choustní ák op el sv j žeb o milánské hradby první. Mimochodem 1) P íb h o state ném eském vojsku p ed hradbami Milána není výmysl. I seriózn jší kroniká i nás ujiš ují, že eši strašili Milánské shora uvedenými zp soby, že první p ekro ili rozvodn nou Ádu a v bec že se chovali, vál ili i umírali hrdinsky a zt ešt n , jak se na správné vojáky sluší. A jen pravlastenci eští v dí, pro to slavné tažení nikdo nep ipomíná, na rozdíl od truchloher, jak jsme trp li pod Brambory, jak Komenskému sho ela knihovna nebo že na Bílé ho e jsme prohráli všechno. 2) Pravda však i je, že eši ani N mci tenkrát Milán nedobyli. Milánští se vzdali sami. Až za pár let napadl císa Fridrich Barbarossa Milán podruhé, už bez pomoci ech , a dal to krásné m sto skoro srovnat se zemí. 3) Není pravda, že byl císa Vladislavovi do smrtí vd en. Když za al být Vladislav k stáru p íliš samostatný, zajistil mu císa fešácké vyhnanství.

IV. P EMYSLOVCI POZDNÍ. MISTR KOULA SKÉHO CECHU. Hodní vlastenci i zlí kosmopolité svorn uznávají, že poslední P emyslovci byli mocní. Jen se n kdy nedovedou shodnout, bylo-li to dob e, nebo špatn . Slavnou adu eských suverén zahájil mistr koula P emysl Otakar I. Tr n získal origináln : t sn p edtím, než dle staleté p emyslovské tradice se Otakarovi muži za ali mordovat s muži bratra Vladislava, Vladislav se tr nu vzdal se slovy, že P emysl bude lepším králem. eši se z té šlechetnosti nevzpamatovali do konce století. Vždy co pam sahala, se P emyslovci hašte ili, vraždili, svrhávali z tr nu, podmazávali íšské krále a prosili je o pomoc, až se jim poda ilo prošustrovat Moravu, biskupství a kdeco. P emysl Otakar I. za al podobn . Jenže co u slabých vyzní jako lumpárna, u n j vyzn lo jako rytí ská sm lost. Nejd ív to skoulel s jedním kandidátem na císa e, potom s jeho protivníkem, potom s papežem a pak znova s tím prvním, a než se i ta mén t žkopádná ást N mc vzpamatovala, získal zpátky Moravu, biskupství a nakonec vymámil na císa i i Zlatou bulu sicilskou, která P emyslovi zajistila slávu, eskému království samostatnost a nejstarším syn m P emyslovc d di ný titul král . P esto je o P emyslovi klep málo. Asi že státnická lejstra k vytvá ení legend neponoukají. A tak nás spíš zaujme jedna z králových dcerek, spanilá, pozd ji blahoslavená a ješt pozd ji svatá, pov stmi op edená P emyslovna Anežka. JAK HODNÁ ANEŽKA O ŽENICHY P IŠLA. Anežka byla prý dívka od d tství n žná, ušlechtilá a krásná. Nanešt stí se narodila královským rodi m posedlým myšlenkou, že ji vdají za jakéhokoli cizího, nejmí královského syna v zájmu v tší slávy eské zem . Atak když byly Anežce t i, zasnoubili ji s princem polským. A aby nebre ela, ujiš ovali ji všichni, že mít ženicha je prima. Princ ale um el, když Anežce bylo šest, a všichni s ní pak jednali jak s nemocnou. Hladili ji po tvá i ce a hu eli do ní, že to není žádné nešt stí, že se jednou ur it vdá, takže Anežce došlo, že to nešt stí je, že se ur it nevdá a že nevdát se je mnohem horší osud, než když t eba n kdo následkem lepry oslepne, a tudíž nevidí, jak mu upadává ucho za uchem. Ale když bylo Anežce už skoro dev t, vše se v dobré obrátilo. P išel ženich! Žádný adový králí ek, nýbrž syn samotného císa e n meckého! A žádné n jaké zdegenerované princátko, nýbrž krásný, p ibližn desetiletý, v Itálii vychovávaný milovaný Jind íšek, s nímž život bude jedna báse . A Anežka poprvé v život voln vydechla bez dloubavé tísn , že se nevdá. Tvá i ky jí z ervenaly, po ád si zpívala a nemohla se té svatby do kat. „Nevím ovšem, m j královský manželi, zda si uv domujete," pravila jednou ušt pa n uherská maminka Konstancie králi P emyslovi, „že naše dít má sice klášterní školu, le žádné opravdu západní vychování." P emysl si drsn odplivl a potom Anežku poslali na rakouský dv r mezi nebety né panáky a snoby. Anežka však chápala, že se ocitla v té víde ské blbárn jen proto, aby byla hodná svého císa ského ženicha, a poctiv na sob pracovala. Vrátila se vychovaná, jemná, bledá, chudokrevná, že na ní maminka mohla o i nechat a drsný P emysl se odjel do lesa opít. A zas to nevyšlo. Mezinárodní rejdy byly siln jší než Anež ina láska a krásný Jind íšek si namísto dokonalé Anežky

musel vzít užvan nou rakouskou fuchtli Markétu Babenberskou, která byla nejmí o patnáct let starší než on. A zas kolem Anežky všichni chodili po špi kách a zas jí íkali, a neplá e. „Jakpak nemám plakat," plakala Anežka, „když z stanu na ocet a nikdy nebudu mít muže, abych mu s láskou sloužila, aby m chránil? Já bych tak ráda dopadla jako sest i ka Markéta, co si vzala dánského krále, p kn si po Dánsku koná dobro, lid ji miluje, skládá o ní písni ky a íkají královna Dagmar, Denní paní! Já bych taky cht la, aby mi íkali t eba Sunshine nebo Morgenlied nebo aspo Serekose iitok, ach, maminko moje zlatá." „Všude je n co, má drahá," konejšila ji maminka, „ona naše Markétka koná po Dánsku dobro, aby zapomn la, že ji král Waldemar zanedbává, ale tomu ty ješt nerozumíš." A tak Anežce nakonec došlo, že jsou na sv t i bohulib jší v ci než svatba, a ty že m že Anežka konat už te . Ne pro uspokojení n jakého támhle primitiva, ale pro službu Kristu Pánu, který za to stoprocentn stojí a na rozdíl od korunovaných tupohlavc ji nikdy nezklame. Za ala pomáhat chudým a nemocným, poznala, že jejich vd k je víc než chlípné slintání urozených, a málem už slíbila Pánubohu, že se nevdá, jenže práv v tu chvíli se objevil král anglický a cht l si Anežku vzít. A ta neš astnice znova vzplála láskou a znova se rozesnila, jak te už budou s jejím milým po ád spolu, on jí bude íkat Sunshine, ona mu bude tkát košile, jalov s ním rozmlouvat a mávat mu z v že, až pojede do války, ímž její život kone n dojde napln ní. A zas to nevyšlo. Možná se Anežka zdála Angli anovi moc chudokrevná a vychovaná, než aby ho to vzrušovalo. Tentokrát však plakala Anežka nejvýš m síc. Pak ji cht li ješt provdat za císa e Fridricha, toho mizeru, který nap ed Anežce nabídl vlastního syna a pak ho oženil s p estárlou Rakušankou, ale to už P emyslovic zkoušeli jen tak, aby si nemuseli vy ítat, že neud lali všechno. A Anežka jim beztak ekla: „Nic nebude. Já sv j život ob tuju už jen Kristu Pánu." Odjela do íma, skamarádila se tam se svatou Klárou, zakládala kláštery a ády, dále pomáhala nemocným a chudým a stala se eholnicí. Chodila po dlaždi kách bosá a v košili z ko ských žíní, jedla jen jablí ka a chleba, pila vodu a byla š astná, protože Pánb h, jemuž se oddala, jí nikdy nic pozemského neslíbil, a tak ji ani nemohl zklamat. V klášte e žila už po ád, konala dobro a as od asují vyšel i n jaký zázrak. Jednou t eba, to už byla stará, zbledla a povídá: „Vidím kon , spoustu koní! Vidím šípy, kopí a sekery! A ty šípy k n mu letí! Ta kopí se do n j no í! A sekery do n j bijí, ojojoj!" Sestry eholnice ji odnesly do postele, dávaly jí zábaly, div Anežku neumo ily. A za pár dní p ijel posel, že P emysla Otakara II., Anež ina synovce, rozsekali na Moravském poli. Potom um ela i Anežka, a že byla Bohu blízko, po ád konala zázraky. T eba Karla IV, když byl tak malý, že se ješt jmenoval Václav, a skoro umíral, položila maminka Eliška na Anež in náhrobek a on se uzdravil. A tak všichni cht li Anežku prohlásit za svatou, ale vždycky jim do toho n co p išlo. T eba husiti klášter tak zdemolovali, že se ztratily i Anež iny ostatky a bez ostatk se svato e ení nedá provést. A tak ješt p ed necelými dv ma sty lety, v místech, kde dnes v Praze stojí chrám svatého Haštala, vycházíval každé úterý a pátek pr vod mrtvých mnišek a nosily prý ty ostatky po dvo e. Ale nikdo je necht l, i co, Anež ino t lo se zkrátka nenašlo. A zázraky taky p estaly, protože jsme ztratili dar jim v it. VÁCLAV I., ZLÝCH SUDE ÁK PRVNÍ HOSTITEL. P emysl v syn Václav, tvrtý eský král, p išel na lovu o oko a byl pak ješt k eh í a nervózn jší, následkem ehož se v noval hlavn kultu e. Aspo se to íká. A že drsná zem nabízela kulturních slastí mén než poskrovnu, zval sem Václav loutnisty a minnesangry, p eborníky rytí ských turnaj a u itele dobrých mrav z vychovan jší Evropy, hlavn z N mec. Navíc byl k t m povale m št d ejší než bolševický ministr kultury, což domácí šlechtu, která k jemným mrav m chovala zdravý živo išný odpor, rozb snilo tak, že se v ní zrodilo národní cít ní. Václav zval do zem i n mecké sedláky. Osidloval jimi hrani ní hvozd, aby ho vykáceli, p em nili na líbezný kraj a usadili se v n m, aby ta rozsáhlá území p inesla království užitek. Sami eši totiž na ty kraje po tem nesta ili. Sedláky by eští páni Václavovi odpustili, vždy sedláci nejsou žádný národ, on však do t etice všeho zlého zakládal m sta a zval do nich emeslníky a kupce. N mecké! Zap ete však své city, milí tená i, a uznejte sami: kde m l král tenkrát vzít jiné? Vždy pokud jde o m stská povolání, eši t ch let ani nev d li, o em je e ! N mci p išli z kraj , kde se to už v d lo, a tak se svou zkušeností hráli v eských m stech od samého po átku prim. Se vším, co takový prim obnáší. P esn stejn jako o šest set let pozd ji, po vzniku eskoslovenska, hráli prim eši na Slovensku: také tam tenkrát mén zkušení, tedy mén úsp šní, tudíž zatrpklí Slováci nemohli echy vystát. T m nejzaostalejším a nejmí úsp šným to rovn ž vydrželo dodnes. Douška pro ty, kterým p i zmínce o vyšší vysp losti N mc stoupl krevní tlak: a se nám to líbí, nebo ne, vývoj v Evrop se i tenkrát ší il ze zdroj ne eských. Kdo žil zdroji blíž, m l náskok. Národy dnešního N mecka m ly náskok p ed námi. I ony však byly pro Francouze zaostalým Východem. Ve Francii dávno p edtím mýtili barbarství Caesarovi zabijáci. Ale cokoli v selském a vojenském ím bylo inspirativního, pocházelo z ecka. A zase zpátky: Už sta í ekové pohlíželi na ímany jako na tupce. Právem? Caesar shledával francouzské Kelty a Germány nemytými primitivy. Právem? Mnozí Francouzi na humpolácké N mce hledí svrchu dote . Právem ? Mnozí N mci se u nás chovají s p itroublou arogancí. Právem? Mnozí eši pohlížejí na Slováky, Rusy, Bulhary a Rumuny jako na chamra nižšího ádu. Právem? Jedno je jisté: má to ád. Podléhá to stejným pravidl m. A tak se neptejme, zda právem. Vždy nejen N mci „ to mají v sob ". Také Francouzi, eši a v bec my lidé to všichni máme v sob . Jde vždycky jen a jen o to, kdo nám dá p íležitost. Namísto uk ivd ného mudrování se tedy spíš snažme, abychom ji jiným nedávali my.

JAK ZLÍ TATA I MORAVU SUŽOVALI. . Za krále Václava se d ly i ak n jší události. Nap íklad se na Morav objevili Tata i. Fámy o nich vymýšleli hlavn Moravané, protože s tou krvela nou sb í m li zkušenosti. Ale i Rukopis královédvorský, senza ní falzum z devatenáctého století, které p edstírá, že je vymyslili n kdy ve století t ináctém (pokud ovšem není fámou záv r odborník , že jde o falzum), Rukopis královédvorský tedy vypráví o eži na Hostýne. Existují sice pov sti o jiných ežích na jiných moravských vrších, fáma Rukopisu však navíc sd luje, kde se Tata i vzali. Daleko na východ , v srdci tatarské íše, doneslo se prý krásné dce i Kublaj chána, že daleko na západ žijí také lidé a ti že jsou úpln jiní než Tata i. Zv davá princezna vyrazila tedy na západ se vší orientální nádherou, s bednami drahokam , zlata a blyštivých háv . Sama jela vp edu s hrdlem posetým diamanty a s odhalenými adry, ímž vším si ti tatarští blázni koledovali o loupežnou vraždu. Princezna si navíc koledovala o znásiln ní a taky že jí to vyšlo. Potkali ji N mci (t žko vysv tlit, pro tak daleko na Východ zrovna N mci, nezapomínejme však, že Rukopisy byly sepsány i objeveny rusofilními eskými obrozenci), pobili Tatary, ukradli poklady, s princeznou provád li hrozné v ci a pak ji pro jistotu zavraždili taky. A práv z té a nejiné p í iny vyrazil prý lítostí šílený Kublaj chán na západ, zabral Kyjevskou Rus, Novgorod, Polsko, Slezsko a vtrhl na Moravu. Jeho strašlivá jízda zpomalila až u vrchu Hostýna, zmasakrovali tam spojené šiky moravských pán , jejich hlavy nabodali na kopí a použili jako výzdobu tatarského tábora. Pak zas chvíli vít zili Moravané, ale vcelku se to neprojevilo, protože tatarské stany se ježily až ke Krom íži. A bylo horko a na Hostýne nebylo co pít. Moravané se modlili k Panence Marii dnem i nocí, až náhle, co byste ekli? Za alo pršet. A v tom dešti rachot kopyt, a kdo nep ijel? Sám král Václav a vp edu jeho vojev dce Jaroslav ze Šternberka! A jak byl Jaroslav rozjetý, rovnou se pustil do Tatar , všechny zrubal, rozsekal a zahnal zpátky do Polska tak svinským krokem, že už se sem Tata i nikdy neodvážili. Dobrou noc, d ti. Mimochodem 1) Tata i se opravdu pro vraždili do Slezska a v kruté eži pobili posádku vévody Jind icha. Vévodovu hlavu, jak kázal tatarský mrav, si odvezli jako suvenýr. Ani potom však nezato ili na žádný po ádný cíl. Jenom na koní cích pár dní projížd li sem a tam, pálili, loupili, oplod ovali, vraždili a nabodávali bledé tvá e na k ly bez jakékoli dobyvatelské koncepce. 2) Král Václav, a vyhlášený neurotik a p ítel um ní, byl tenkrát tém jediným evropským panovníkem, který po zpráv o Tatarech nepanika il, organizoval obranu a rychle opev oval Prahu. Prý vyrazil vévodovi Jind ichovi na pomoc, ale v rozporu s vypráv ním Rukopisu p ijel pozd . 3) Žádná bitva u Hostýna nebyla. Tata i se ztratili i bez ní. Jejich ná elník, ingischán v vnuk Bátú, sp chal dom , protože starý chán um el a s novým chánem se rozd lovala nová koryta. 4) Ti zb silí jezdci se správn jmenovali Mongolové a jejich íše sahala od Pacifiku k Polsku. To ruští popové je nazvali Tartaros podle eckého ozna ení pekla. Tata i. Podle jiné teorie je tak nazývali í ané: tcha-tcha, esky smrdutí.

JAK TATA I MORAVAN M UŠI NEU ÍZLI. Zmín ný masakr umis ují tv rci fám též na Svatý Kope ek u Olomouce a leckams jinam. Skon eme tedy tatarskou kapitolu pov stí slezskou. I v ní je hrozné horko a obránci nemají co pít. Nejspíš s sebou v onom roce 1241 p ivezli Tata i i stepní po así. Jednou p iharcovali Tata i pod kopec Kotou u Štramberka. Stojí na n m v ž Štramberská trúba a Tata i si ekli: tak p knou trúbu jsme nikdy nevid li, ta bude p kn ho et. Hurá do útoku! Nap ed zkoušeli drancovat ve vsích pod Trúbou, ale ty byly prázdné, protože lidé utekli za hradby na Kotou . Vypráv li si tam, jak jsou Tata i zlí, že ežou všem Netatar m uši. „To je jen taková fáma," smáli se jiní, „co by s nimi d lali? Ucho není k ni emu, když je nemáš na hlav ." Ale ti první íkali, že Tata i si moravské uši p išívají ke svým vlastním uším tatarským, aby lip slyšeli. A jak si to vypráv li, rozt ásli se strachem, až se rozt ásl celý vrch Kotou a ze Šternberské trúby padalo kamení. „Což o to," íkali d de kové, „sem se Tata i nedostanou a jídla máme dost. Ale co budem pít? Není tu studna a šest m síc nepršelo." Tata i to uslyšeli, zamnuli vražednickýma prackama a pak už jen ekali, až za nou mít Moravané žíze . Slunce pálilo. Na obloze ani mrá ku. A Tata i schváln pili pod hradbami vodu z kastrol a polévali se jí, aby se z toho na Kotou i pomátli a slezli dol . „Nás už m že zachránit jen svatý Petr," ekl nejstarší d de ek. „M l by za ním n kdo jít do nebe. Ono to už nebude daleko, možná sta í vylézt na v ž a zavolat - ale kdo si to troufne? Co když Pánaboha rozzlobíme? A za trest nás z Trúby srazí hrom?" Strýcové se ošívali, jeden m l rýmu, druhý závrat , t etí moc h ích , až to kluk jménem Jurášek nemohl poslouchat a p ihlásil se sám. Vylezl na Trúbu a zvolal: „Mohu prosím hovo it se svatým Petrem? Já totiž moc pot ebuju, aby pršelo!" „Co se mi do toho pleteš?" zazn lo sh ry. „Až budu chtít zapršet, tak zaprším!" „Zatím tady na Kotou i um em žízní," volal Jurášek a hromový hlas opá il: „Tak se b žte napít pod kopec!" „Tam nem žem! Tam jsou Tata i!" „A co tam d lají?" podivil se svatý Petr. „T ší se, že nám u íznou uši," volal Jurášek a

hlas v nebi zahu el: „To jsou mi v ci, hle me, hle me." Potom hodil svatý Petr Juráškovi z nebe zlatou meteorologickou š ru. Jurášek za ni zatahal a hned vypukla pr trž mra en. „Sláva," k i eli lidé, „p ipravte hrnce a vany, juchú!" Jurášek Petrovi pod koval a ješt chvíli koukal z Trúby do zmoklé krajiny. A vid l, že tatarský tábor je samá louže a že to Tatary p kn štve. Potom spat il velký rybník nad tatarským táborem. A dostal nápad! „Pot ebuju t i siláky," ekl, „kte í se nebojí!" P ihlásili se siláci Ondráš, Juráš a Mariáš. Jurášek je p ivedl k rybníku. „Zvedn te stavidla!" zavelel. Ondráš, Juráš a Mariáš je zvedli. V tu chvíli se všechna voda z rybníka vyvalila ven na tatarský tábor! Tata i nesta ili utéct. Voda jim sebrala stany, šaty, bedny s nádobím, šavle i nože na uši. A nadzvedla kon ! A nadzvedla Tatary a nesla je pry ! Až do Olomouce, do eky Moravy, do Dunaje! Tata i plavali, mrskali sebou a volali: „Pane ná elníku, takhle ten Kotou nedobydem! Už jsme tak daleko, že zpátky netrefíme! To je vody, to je vody! Jej te jsem ztratil n ž na uši! Ta voda je n jak slaná! Nevíte, pane ná elníku, pro je ta voda tak slaná?" „Protože nás, Tata i moji," volal ná elník, „odnesla až do mo e!" Moravané slezli z hory Kotou a byli rádi, že to tak dopadlo. „Jsme živi, živijó," k i eli. „A máme všechny uši! A žije panenka Maria, svatý Petr a náš Jurášek." Na památku toho vít zství dodnes pe ou hospodyn v t ch krajinách medový perník, p kn zakroucený do kornoutu. íká se mu šternberské uši. O NEZ ÍZENÉ PÝŠE P EMYSLA OTAKARA II. Nejmocn jší eský král p edvedl už ve trnácti, co v n m v zí, když vedl eské pány do vzpoury proti vlastnímu tatíkovi. Pravda je, že do vzpoury spíš vedli páni P emysla. Otec Václav rozprášil rebely už p ed bitvou a pak uspo ádal výhružnou smi ovací hostinu: podával bažanty, kance, medovinu, le odbojní páni dostali jen syrové ryby na znamení, že jsou v nemilosti. Otakárek musel odprosit, chvíli za trest úp l na P imd a pak mu otec prominul. V dci vzpoury, jistému Ctiborovi, b hvípro zvanému Moudrý, nechal Václav setnout hlavu prknem. Ani tohle však P emysla nepou ilo. Až do své slavné smrti byl stejn ctižádostivý, odvážný a zbrklý, celý život sahal výš, než sta il. Kdyby byl jiný, nestal by se nejmocn jším P emyslovcem. „Hladce a rychle," prohlásil jednou, „u iním z eského království velmoc." A oženil se s vdovou Markétou, d di kou zemí rakouských. Markéta byla oním historickým strašidlem, které p ed lety p ebralo ženicha P emyslov tet Anežce a to už tenkrát byla Markéta o dobrých patnáct let starší, než ženich. Našemu devatenáctiletému králi to ale nevadilo, vždy si nebral Markétu, nýbrž Rakousko a Štýrsko. Jenže i ženy padesátnice, by tehdy šmahem azené mezi báby, sestávají z masa, krve a pal ivých cit . Na zajochy byla Markéta zvyklá, a tak se do P emysla zamilovala. Mladý král nic nenamítal, vždy Štýrsko s Rakouskem byly opravdu vzrušující kusy. K Markét se choval jako k hodné tet a asto se jí sv oval s vlada skými starostmi. „Víš, jak mi íkají?" chlubil se, „král železný a zlatý! To první vymyslili Kumáni, když je mí opancé ovaní rytí i na opancé ovaných koních rozsekali d ív, než sta ili íct Taklamakan. Ale zlatý král nejsem. Tady se kutá jen st íbro. A to m štve." „Ale to víš, že si m j zlatej," rozšišlala se Markéta áste n z vilnosti, áste n z mate ské lásky a áste n proto, že technika zubních protéz nev zela tenkrát ani v plenkách. P itiskla se k P emyslovi, hladila jej, zalehla ho a sápala se na n ho. A P emyslovi po alo docházet, že ho to Rakousko se Štýrském p išly p kn draho. Dávno v d l, co je láska: miloval mladi kou dvorní dámu Annu, které bychom možná dnes íkali Kastr lek nebo Helmi ka, protože nosila vlasy ost íhané podle kastr lku, jako nosívali chlapci. Tenkrát takové p ilbici, a tím i oné dráždiv výst ední dívce íkali Palcé ík. A když Markéta vy etla P emyslovi, že kv li n mu opustila klášter, P emysl jí cynicky poradil, a se tam vrátí. Markéta p esto stála P emyslovi v rn po boku, jela s ním i na bojišt , ale nepomohlo jí to: vždy svou láskou k chlapeckému králi i ona sahala výš než dosáhla, než lov k v bec dosáhnout m že. Milující Palcé ík porodila zatím královi t i d ti. Její syn však nesm l zd dit tr n: nebyl z manželského lože. Taky dob e, ekl si král. Pot ebuje má zem d dice tr nu? Pot ebuje. Dá mi ho Markéta? Nedá. Co zbývá? Rozvod. Bez rozvodu se neožením. Skoulel to s papežem a ten mu rozvod povolil. Opušt ná Markéta se vrátila do kláštera, a koho myslíte, že si P emysl vzal? Palcé íka? Kdepak, tak urozená Palcé ík p ece nebyla! eský král pojal za ženu uherskou princeznu Kunhutu, vyženil kus pusty a na Ani ku Palcé íka zapomn l. Nem l jinou volbu. Vždy to nebyl oby ejný mužský, nýbrž král. JAK HODNÉHO P EMYSLA NA MORAVSKÉM POLI ZABILI. eská fáma zní zhruba tak: P emysla Otakara každý ctil. Jen Rudolf Habsburský ho nem l rád a provád l eskému králi co nejhoršího. Habsburkové byli odv kými nep áteli ech . Po ád nás utiskovali. P emysl se nedal, a tak za ala válka. Habsburk však p emluvil eské pány, aby P emysla zradili. State ný P emysl se Rudolfovi p esto postavil. Jak to skon ilo, víme, protože na Moravském poli tenkrát došlo k naší první národní tragédii a tragédie my si pamatujem. Moravské pole však neleží na Morav , nýbrž v Rakousku a v bec je leccos jinak. Prap í inou války nebyl Habsburk: to eský král vztáhl ruku po tr nu n mecké íše. Ta zlacená sesle po n m pošilhávala, hrabala goticky zakroucenýma nohama a milostn se olizovala v touze po splynutí. Nedivme se P emyslovi: Kunhuta mu povila d dice! Osud P emyslovi p ál! Pro by, u asa, nemohl být eský král i králem n meckým? Pat í p ece k sedmeru kurfi t , kte í krále volí! A n mecký král práv um el! P emyslovi konkurenti? Slabost a chudoba. „Budu vládnout N mc m," oznámil královn Kunhut . „Jsem nejbohatší. Všechny zkorumpuju. A mám železnou armádu." „ eský král je nejbohatší," ekli si kurfi ti, králové, vévodové i sám papež. „Toho nezkorumpujeme. A má železnou

armádu. My ale pot ebujeme krále chudáka, aby nás poslouchal, a ne aby nám vládl jako ákej císa . Což t eba takový Rudolf z Habichtsburgu, znáte ho? To nic, on ho nezná nikdo, to jsou nýmandi z hor. Pat í jim jenom pár Šváb , kamení a lesy s medv dama, s tím si budem d lat, co chcem, a žije král Rudolf!" „Mým protikandidátem," ekl P emysl Kunhut a velmi se smál, „je Ruda Habsburk, ty ho neznáš? On ho nezná nikdo, jen pár medv d a Šváb v horách. Za mnou ale stojí eské st íbro, železní rytí i a eské panstvo." „Kdo podpo í P emysla, zrazuje zemi," d lo eské panstvo, „vemte si už te ty jeho funkce: d di ný král. Arci íšník. Kurfi t. Pat í mu Rakousko. Štýrsko. Korutany. Kra sko. Atakdál. Jestli ten náfuka bude íšským králem, bude brzy i císa em, a my si pak ani neškrtnem! A žije Rudolf Habsburský! Vy ho neznáte? To je p ece ten Šváb s medv dem nebo tak n jak podobn , sláva mu!" „Stav l se tu mladej Vítkovec," ekla P emyslovi královna Kunhuta, „ten s tím sm lým zrakem, ten co má tak p kn zast ižený vous, Záviš z Falkenstejna," pravila a zapý ila se, „povídal, že Vítkovci jdou s Habsburkem, takže ty prohraješ, protože oni jsou nejmocn jším eským rodem, ale že on Záviš z lásky k tob a taky ke mn ," zrudla, až na to bylo hanba hled t, „že t zap ísahá, abys tím n meckým králem nebyl, jinak že eští páni p eb hnou k tomu Rudolfovi. To je n jakej horal, co má doma švába a medv da císa skýho, já to možná nepochopila, on ten Záviš na m koukal..." dodala a zmlkla v p vabném zmatku. Ale P emysl nic nezpozoroval, nebo práv upíral zrak do sv tlé budoucnosti své zem , a ekl: „Aspo poznám, kdo je mi v rnej. Nev rníky rozdrtím, rozmašíruju, rozsekám a rozšmelcuju na železný piliny a nejvíc pilin bude z toho habsburskýho Švába, protože jen já jsem král železnej a zlatej!!!" Ale než se P emysl rozkoukal, zvolili kurfi ti Habsburka králem. A Rudolf P emysla vyzval, a se mu p ijede poklonit. P emysl mu vzkázal n co, co se nám p í í napsat, protože zpozdile v íme, že kniha má být tlumo níkem krásna. Ukázalo se však, že Habsburk není zas tak chudý, zato že je rázný a chytrý. Chvíli to zkoušel po dobrém, pak sebral armádu a vytáhl na P emysla. „Jen poj ," výskl P emysl, ,já te rozšmelcuji tvé cizáky na šrot a tebe pošlu zpátky mezi medv dy. eští páni, za mnou!" Ale páni se vzbou ili, nebo je už dlouho hn tlo, že si u silného P emysla Otakara neškrtnou. Vedli je jiho eští Vítkovci, kv li jejichž Závišovi se královna Kunhuta ervenala. Tak vyšlo najevo, že bez eských pán si neškrtne ani železný a zlatý král. P emyslovi nakonec nezbylo, než se p ed Rudolfem, tím nýmandem habsburským, s hanbou poko it a prosit, a mu Rudolf milostiv nechá aspo echy s Moravou. Rudolf mu je nechal, když P emysl slíbí, že žádného rebelanta nepotrestá. P emysl to slíbil, vrátil se dom , krev v n m va ila, v noci nespal a k ránu zvolal: „Však já ti, k upane velehorská, ješt ukážu!" Dal pochytat vzpurné pány a na Pet ín jim kat stínal hlavy, jen to svišt lo. Záviš sta il emigrovat, protože z jihu ech bylo do Rakouska blíž než do Prahy. Královna Kunhuta prý pak m la dlouhé týdny uplakané o i. Rudolf tedy sebral vojsko a P emysl u inil totéž. St etli se v roce 1278 mezi B eclaví a Vídní. Fáma praví, že v p edve er bitvy zašel k P emyslovi Záviš z Falkenštejna a nabídl mu, že te zas pro zm nu zradí Habsburky, za což žádá beztrestnost, protože s tou vzpourou to bylo úpln jinak, než se z povrchního pohledu P emyslovi jeví. A král ho prý vyhodil, místo aby ho dal okamžit zabít. V bec je p edve er té bitvy op eden pov stmi, které mají spole ného jmenovatele, že totiž v nich eský král jedná, jako by nem l všech p t pohromad . Jedna babka kup íkladu prý P emysla varovala, že ho v bitv n kdo zradí. A P emysl sezval eské pány, rozhalil si košili a prohlásil: „ Je-li mezi vámi zrádce, a m probodne hned. Nebudou umírat nevinní." Ta scéna je hodná št tce Mikoláše Alše, jenže takové hlouposti králové netropí. Možná m la babka pravdu: eští páni se v té bitv nevyznamenali. Pro ale hned za vším vid t zradu? Pro nep ipustit, že císa ovo vojsko prost bojovalo lip a že jich bylo víc? Prý P emysl padl v bitv tak prudké, že nikdo nev d l, jak se to stalo. Prý se vzdal mén urozeným hrdlo ez m a ti mu pak vrazili ošt p mezi lopatky. Prý ho našli pod hromadou mrtvých, probodaného a posekaného sedmnácti ranami. Jiní tvrdí, že ho nenašli v bec. Po sedmi stech letech však královu kostru zkoumali odborníci. Zjistili, že P emyslovi roz al lebku t žký me . Že se tedy král bil a um el p esn tak hrdinský, jak se bijí rytí i ve slavných fámách cizích národ . Mimochodem O neš astném Moravském poli slyšel každý. Kdo ale slyšel o bitv u Kressenbrunu, kde P emysl slavn porazil Uhry? eské pravlastence nezajímá vít zství: vždycky je víc vzruší utrpení a zrada, jež nám dnem i nocí chystá celý sv t. JAK ZLÍ BRANIBO I V ECHÁCH PLENILI. Smetanovi Branibo i v echách pat í k respektovaným národním operám, nebo se naplno v nují základnímu nám tu eské literární historie, totiž jak jsme trp li. Opera Od zdvižení opony až do konce plundrují eskou zemi N mci Oty Braniborského. Ten správcuje ech m, dokud jim nevyroste král Václav. Václav roste rychle, takže N mci musí rychle plundrovat. Pražský primátor Volfram si však beze studu užívá p írody na svém statku za Prahou, z ehož lze usoudit, že vlivní eši prchali p ed mizérií doby na venkovské víkendhausy už ve vrcholném st edov ku. Marn ho volají, že Praha ho í, že Branibo i vraždí, Volfram se nehne: v zoufalých o ích má psáno, že cht l p vodn natírat plot. Až když Branibo i ukradnou i krále Václava, znechucen vyrazí do m sta plnit povinnosti. Dcery zanechá na statku, aby se jim v Praze n co nep ihodilo, z ehož je patrné, že eským politik m už ve vrcholném st edov ku chyb la zp tná vazba. Do chalupy totiž ihned vnikne N mec Tausendmark a lacinými e mi obloudí d v ivé panny, nositelky neuv itelných jmen Ludiše, D ana a Vl enka.

Nejchlípn ji touží po Ludiši. Ludiše však miluje n jakého Junoše, a tak agresivním sopránem se ve Tausendmarka, a táhne z její krásné vlasti. Tausendmark povolá Brambory, vyrabují statek, chytí Ludiši, D anu i Vl enku a odcválají s nimi na sever. Prahu zatím bo í jiní Branibo i, všechno ho í, soldateska krade pytle, truhly, zlato a dcery na vdávání. St ední vrstvy se zoufalým kejháním pádí ulicemi. K dovršení chaosu se vzbou í l za, zvolí králem žebráka Jíru a za nou krást taky. Jsme si rovni, chlap i pán, zd raz uje libretista Sabina základní myšlenku eského národního obrození, ze které se eši nevzpamatovali dodnes. Ludiše zatím ute e Tausendmarkovi, její Junoš ale nikde na jevišti není, a tak dívka prosí o pomoc krále žebrák Jíru. Netuší, jak hluboká sociální a kulturní propast ji d lí od toho šmejda. Záhy se p i ítí Tausendmark a Jíra mu neváhá Ludiši prodat. Tausendmark smlouvá, chudina se chce prát, Branibo i znova Ludiši chytí a už podruhé ve stejné ope e s ní prchají na sever. Kone n vtrhne na scénu starosta Volfram, dozví se, že mu Branibo i ukradli všechny dcery, jednu dokonce dvakrát, roz ílí se, a místo aby za al honit ty, co utekli, za ne soudit ty, co z stali. Tausendmark lže, že zachránil dívky z Jírových spár . Jíra vynadá Tausendmarkovi do cizák a Volfram za ta slova odsoudí Jíru k smrtí. L za zpívá, že starosta nemá d kazy, a zatímco se handrkují, kdo co zavinil, Branibo i s dívkami uhán jí dál na sever. (Což mimochodem dokazuje, že už ve vrcholném st edov ku... - ale co bychom se roz ilovali.) I venkovský lid se lou í s domovem, prchá p ed cizáky do lesa, všechno ho í, N mci kradou dobytek, znásil ují ženské a mají strach, že to nestihnou. Tausendmark Brambory dožene a znovu se sápe po Ludiši. „Nep ibližuj se ke mn , cizácká ohavo," piští Ludiše, ,já pat ím jen svému krásnému milému." Taková slova nevypustí rozumná ženská z úst, dokud se nep esv d í, že chlap nemá po ruce žádnou se nou, bodnou, eznou ani tlu nou zbra . Ludiše se nep esv d í, Tausendmark tasí dýku a zpupn za ve n co ve smyslu: „Zhyn, slovanský odpade!" Chceme-li n koho zabít ve tm plné stín , pod íznem ho rychle, tiše a nezdržujem se hanobením rasy ani p esv d ení. Po zlosynov výk iku tma ožije, na scénu vtrhne trestné komando Pražák v ele s Junošem a Tausendmarka zneškodní. Jírova žebravá jednotka rychlého nasazení osvobodí zbylé dcery. Tausendmark chce prchnout, ale mezi statisty se neprotla í. Zato se až k nápov dní budce procpe starosta Volfram, který, mezi námi, nevykonal v bec nic, obejme všechny dcery, jednu dá Junošovi, pronese e a skamarádí se s žebrákem Jírou. Tak to má být. eši vyhnali N mce a ti s ostudou táhnou dom . Pravd podobná pravda. Život v echách po P emyslov smrti byl horší, než si tv rce vlasteneckého libreta, prostý konfident Sabina, dokázal p edstavit. Branibo i však byli jen následkem, nikoli p vodcem všech hr z. eský sen se splnil víc, než páni doufali. Nejenže te nem li silného krále. Nem li žádného krále. Kone n si d lali, co cht li. V zemi, která v era byla spo ádaným královstvím, si te nikdo nebyl jist životem ani majetkem. Oblíbené kratochvíle: Pomsta, zejména krevní. Trestání králových spojenc . Zabírání a následné rozebírání královských statk . Velkolepé požáry. Vítkovci vypalují Zlatou korunu. Obléhání Bud jovic. Švamberkové rabují v Tachov . Tehdy se královna vdova ve strachu o syn v život obrátila na synovce Otu z Branibor, a ud lá v echách po ádek. Ota si pomyslil, že má fantastickou tetu. P ijeli Branibo i. Plundrování se znásobilo a získalo organizovanou podobu. Až musel na další Kunhutinu prosbu zakro it sám Rudolf Habsburský. Vtrhl do zem , Kunhut dal zámek v Hradci u Opavy (Moravu si, na rozdíl od v n rozhádaných ech, Rudolf nechal), zasnoubil Kunhutina Václaví ka s vlastní dcerkou Gutou, ale pak to zkazil: Brambora Otu jmenoval správcem ech a p stounem malého Václava, d dice tr nu. Ledvaže Rudolf vytáhl z ech paty, zachechtal se Ota Braniborský padoušským smíchem a uvrhl královnu i s Václavem na Bezd z, já vám dám Hradec u Opavy! Následujících p t let dnem i nocí kodrcalo bohatství eských m st a klášter na p etížených vozech k Berlínu. Ho ely vsi s úrodou, hynul dobytek. Venkované šílení hladem táhli do m st a kradli tam hrnce s jídlem rovnou z plotny. Ve vánicích zalézali do hnoje, mrzli a umírali. Nikdo je nepoh bíval. Kdo p ežil, živil se zdechlinami ps a koní. Leckde se hladovci vraždili a pojídali navzájem. Lidojedi se houpali na šibenicích. Lidé však kradli ob šence z poprav ích vrch a va ili rozsekaná t la v hrncích. Tenkrát se v poslední k e i zvedlo právo. eští páni se shromáždili a první z nich se užasle tázal: „Jak je to možné? My jsme p ece vždycky byli spo ádanou zemí! A dnes? Slušný lov k si tu ani neškrtne." „Pot ebujem silnou ruku," d l druhý. „Má e ," ekl t etí. „Pot ebujem krále. Branibore, vydej nám ho! Sláva Václavovi! A nám vládne tlapou železnou!" JAK ZLÝ ZÁVIŠ Z FALKENŠTEJNA HODNÉ P EMYSLOVCE ZRADIL . Podle jedn ch byl Záviš hodný, nebo z lásky pe oval o královnu Kunhutu. Jiní tvrdí, že byl k ivop ísežník, chlípník, zlod j a všech padouch futrál. My však odoláme pokušení Záviše kádrovat. I když ten lump si o to koleduje víc než kdo jiný. Záviš z Falkenštejna z rodu jiho eských Vítkovc pat il ke koula ské extrat íd . K Habsburkovi se p idal v pravý as. K estní jméno královny vdovy dodnes ozna uje ženské jistého druhu, a tak se snad ani nelze divit e em, že Kunhuta Záviše zmámila, když byl ješt král naživu. Nyní, když P emysl naživu nebyl, nabobtnal Záviš v svatý cit do obludných rozm r . Královna se však spíš starala, jak se dostat z internace na Bezd zu, a když se jí to poda ilo, jak odtamtud dostat synka. „Co já bych za to dala," na íkala na svém zboží v Hradci nad Opavou, „kdyby tu se mnou aspo ten m j Václaví ek

byl." Uslyšel to Záviš (slyšel vždycky všechno), p išel k ní, zap edl jako kocour a ekl: „Nepla , paní, já seženu peníze a dám je Rudolfovi i t m ošklivým Brandeburák m, a ti Václaví ka vrátí, já totiž pro tebe dokážu všecko na sv t ." Kunhutu ta Závišova oddanost, láska a drzé chvástání dojaly a zamilovala se do n j tolik, až z té lásky upadla do jiného stavu. To bylo vzhledem k p edchozímu d ji spole ensky neúnosné, a tak si Kunhuta Záviše ádn vzala. To však bylo vzhledem k p edchozímu d ji spole ensky ješt neúnosn jší. Závišovi to nevadilo, byl nad malichernosti povznesený. A Kunhuta byla znovu pod epcem, což má pro ženskou vždycky v tší význam než n jaké e i. Záviš tak vyženil královské hrady a m sta i s poddanými, polnostmi a veškerým dobytkem. Za to vyreklamoval malého P emyslovce z okružní jízdy po esko-n meckých v zeních, p ivedl ho k domácímu krbu a za al s ním kamarádit. A Václav jeho p átelství p ijal, nebo a si tato zmírající civilizace tvrdí cokoli, tátu nenahradí synovi sebelepší maminka. Václavovi bylo nejmí dvanáct a eští páni se nemohli do kat, až zas povstanou, jen co jim Ota krále vrátí. Kunhuta však byla ze všeho tak utrápená, že um ela, a Václav osi el docela. Královské hrady a m sta te pat ily Závišovi a eští páni m li vztek: d ív si p edstavovali, jak se Záviš válí v posteli se spanilou Kunhutou, te zase si p edstavovali, jak se válí v pen zích, zatímco oni si neužili jednoho ani druhého. Záviš se o ty nek uby nestaral, vzal si uherskou princeznu a panstvo se zase div nepomátlo: vždy ten lotr vdovec po královn vdov a ze uherského krále takhle získá eský tr n! Ale všeho do asu. Václav dosp l, stal se králem Václavem II. a kone n mu p edali i dávnou nev stu Gutu, rozenou Habsburkovou. Podle n kterých znalc to byl Záviš v konec. „Tak si tak sedím a p emýšlím," ekla jednou Guta Václavovi, „co je vlastn ten tv j Záviš za . Tuhle mi to písa hodil na papír." Zavolali te e a Václav s rozho ením naslouchal: Pan Záviš z Falkenštejna je hodný, nebo : 1) A v zájmu všech v rných ech stál proti diktátorovi P emyslovi, v as ho varoval p ed nebezpe ím. 2) Podle rytí ských zvyklostí u inil cho svého pána vládkyní svého srdce. Té lásce dal pr chod až po králov smrti, kdy se k svému citu estn p iznal a pojal paní Kunhutu za manželku. 3) Po léta ob tav uleh oval osud královny vdovy i jejího syna a poctiv spravoval jejich majetek. 5) Byl mladému králi dobrým p ítelem i otcem. Naproti tomu pan Záviš z Falkenštejna je zlý, nebo : 1) Zradil krále, vedl vzpouru, p ešel k nep íteli. Zavinil tím královu porážku i smrt. Král Václav je sirotkem Závišovou vinou. 2) Pan Záviš zneuctil královu matku. Nestydat se zmocnil ženy po muži, jehož smrt zavinil. Obt žkal ji levobo kem a na posm ch památce velkého krále P emysla se s královnou vdovou oženil. 3) Okradl ji i její d ti o královský majetek. 4) Beze studu se pak vet el do p ízn krále Václava. Už jen za to zaslouží stonásobnou smrt. Václav se ude il do ela, až mu spadly z o í šupiny. „A já mu tak v il!" zavyl. „Záviši, ty lumpe proradná!" Koula Záviš dob e v d l, že Guta rozená Habsburkova na n j žárlí, nebo v d l vždycky všechno. Aby hysterickou královnu zpacifikoval, vydal se pozvat krále na synovy krtiny. Václav ho však nepustil dál. Než se Záviš vzpamatoval z hr zné skute nosti, že král s ním odmítá koulet, vytasilo na n j dvanáct chlap me . Záviš se state n bránil, ale p emohli ho a uv znili. „A mám t , ty nešt stí mého žití, vrahu mého otce, przniteli mé matky, zlod ji mé zem a uchvatiteli mých hrad a m st," oslovil ho až te erstv zpracovaný král Václav. Poté dal zavolat pána z Mlad jovic, nejvyššího koula e královského dvora, a ekl mu: „Tob se taky líbila má matka, co? Taky si t nikdy ani nevšimla, mám pravdu? Taky jsi p išel o zuby, jak jsi jimi p t let sk ípal, když sis vzpomn l na Záviše, he?" Pán z Mlad jovic vyst ídal osm barev za šest vte in a pak pohnut zana íkal: „Výsosti, nikdy bych si nedovolil ani o kem, ani myšléne kou, natož..." „Správn ," pochválil ho Václav. „Takže te objedeš s houfem zbrojnoš Závišovy hrady a m sta. A budeš s sebou vodit Záviše v poutech jak medv da, co tomu íkáš?" Mlad jovicova tvá se oddan rozzá ila. „Vždycky zastavíš pod hradbami a ekneš: Jménem krále chci klí e od m sta. Jak tady ty klí e nebudou hned a jak neslíbíte, že odte budete poslouchat jen krále Václava, tak vašemu Závišovi rovnou tady dám useknout hlavu!" „A když neposlechnou?" zašeptal Mlad jovic s nad jí. „Dáš mu useknout hlavu. Jel bych sám, ale je mi z toho zrádce špatn , jak se na n j podívám, vše je jasné?" „Useknu Závišovi hlavu," š astn vyk ikl Mlad jovic, políbil královi st evíc, kázal vyvést lumpa z v zení, sebral zbrojnoše a za veselých zp v vyrazili. Byl to p kný výlet. Záviše hnali p šky, takže už ani nemohl chodit, trápili ho hladem, a když odpo ívali, posazovali ho do mraveništ . Záviš se modlil, aby n který jeho v rný kastelán kone n odmítl vydat klí e, ale marn . Hrady se vzdávaly a m sta královy vyslance devótn hostila, takže všichni byli za pár dní jak sudy, jen Záviš hubnul. Až p ijeli p ed Hlubokou, kde bydlil Záviš v bratr Vítek. Mlad jovic promluvil, p inesli špalek, položili na n j Závišovi hlavu a kat se jakoby rozp áhl k rán . „Dej sem klí e," houkl Mlad jovic a Vítek, když vid l bratra tak zkormouceného, tolik poníženého, že možná už ani žít necht l, odv til: „Jak to vidíš ty, brat e? Mám mu ty klí e dát?" „Vopovaž se," ekl Záviš. „Dy já se ve dne v noci modlím, aby mu ty klí e n kdo nedal, protože co já mám ze života, Kunhuta mi um ela, tu druhou nemiluju, z v zení m nepustí a hlavn hlad, brat e, ten hlad!" „Tak bu s Pánembohem, brat e," pohnut ekl Vítek a vyslanc m oznámil: „Dostanete prd!" „Po kat," vzk ikl Mlad jovic. „Tv j bratr je takový mizera, že si nezaslouží me . Ob sit ho taky nem žem, protože, nic naplat, on je šlechtic. Tak mu utnem hlavu naost eným prknem, nerozmyslíte si to ješt , pakáži Vítkovská?" „Nežva , dones prkno," pohrdav odv til Záviš. A Mlad jovic vzdychl, protože v d l, že pomsta skon ila. P inesli prkno, kat se znova rozmáchl a p ed o ima všech bratr Vítkovc u al Závišovi hlavu. „Te si vezm te ty zatracený klí e," odv til mužn Vítek a ani slzou neprozradil, co se mu v srdci odehrává. Závišova duše se pak odebrala do míst, v nichž nemají dodnes historici jasno: na první pohled se zdá, že do pekla, ale t eba je to jinak, co když m l Záviš

Kunhutu opravdu rád, co když cht l p ed neurvalým P emyslovcem chránit eskou zemi a potom se hlavn snažil, aby Václava pustili za maminkou? To tajemství, jaký opravdu byl, si Záviš s sebou vzal do hrobu. Tak už to v život mocných bývá, že je soudí lidé cizí, docela cizí. POKUS O STRU NÝ KÁDROVÝ PROFIL VÁCLAVA II. Podle jedn ch byl Václav II. psychopat: ne esky zbožný. v žín ném rouchu po Hrad anech brouzdající, své už tak chatrné t lo d tkami bi ující, Pánubohu po ád n co slibující a zakládající kláštery. Jiní vidí Václava naopak jako psychopata, který své už tak chatrné t lo dorážel erotickými výst ednostmi, jehož h íšné eskapády m ly za následek adu levobo k a jehož nejv tší vášní se stala jeho druhá cho , krásná dvanáctiletá polskošvédská míšenka, Eliška Rej ka. Zcela jinak spat ují Václava jeho sou asníci: král prý nesnášel ko i í m oukání, bál se bou ky a nechal si postavit oltá í ek, kam se za bou e zavíral jak do kadibudky a strachem se tam chv l. P i rozsáhlejším h m ní musel p ed tou budkou sedat kn z a íst povzbuzující žalmy z Písma, takže, a si jiní íkají, co cht jí, Václav byl psychopat. A když Záviš z Falkenštejna v noval jeho žen Gut závoj, Guta ten dar hodila do ohn , protože si vymyslila, že ta v c je otrávená a rozežere jí hlavu. Tím se - s p ihlédnutím ke králov vztahu k m oukání naše podez ení, že Václav byl psychopat, m ní v jistotu, nebo s takovou ženskou v dom nelze psychopatem nebýt. Co však íká historie? Václav II. za krátkých patnáct let u inil echy bohatou zemí, jako by tu p edtím ani ne ádili Branibo i. Byl prvním eským králem, který p esn v d l, co po ít se st íbrem Kutných Hor. Zavedl pražské groše, nejslavn jší st edoevropské mince. Byl i králem polským a synovi za ídil kralování v Uhrách. Udržel na uzd šlechtu a zajistil zemi mír P esto se Václav fámotv rc m nezavd il. Po ád ho srovnávali s megalomanským otcem a sám Palacký vidí Václava jako mdlou postavu bez v le a ctižádosti. Václavovu jménu nejspíš uškodilo, že se nedal vehnat do války, v níž by eský národ krut mordovali cizáci a nakonec by sám Václav tragicky padl. Aby to však p íznivc m eských národních nešt stí nep išlo líto, p idáme vypráv ní o opravdové válce, v níž náš král Václav slavn zvít zil, aniž se sám dotkl me e. JAK VÁCLAV VÁLKU PO VÁCLAVSKU VYHRÁL. Na sklonku století t ináctého vládl Václav II. ech m i Polák m. Synovi koupil korunu uherskou, takže m li P emyslovci už koruny t i. P erostli tak p es hlavu samotnému papeži a ten se z t ch p í in nestyd l sejít se s Habsburkem Albrechtem. „Vemte si už te , Svatosti, tu jeho rozpínavost, ten drajv," d l Albrecht. „Za chvíli se bude starej Václav válet na št tínský pláži, mladej u Jadranu a všechny ty pláže budou jejich! A t ch pen z! V Uhersku mám p ece vládnout já!" „Jen klid," ekl papež, „Václav je psychopat a bojí se bou ky. Tím víc se bude bát m !" A vzkázal starému Václavovi, pro se mladý Václav nedovolil papeže skrze tu uherskou korunu? Starý Václav však zpupn opá il, pro by se m l mladý Václav papeže dovolovat? „Protože jsem hlavou k es anstva, ty psychopate," odv til papež, „a v bec, jak to, že ty ses m neptal, zda smíš nosit korunu polskou? Ihned ten krám sundej z hlavy, nebo uvidíš!" Václav nato prohlásil, že papež má úsm vné e i. Papež na n j cht l poslat Albrechta, ale bál se, že mu p eroste p es hlavu Albrecht, a tak si pro za átek zakoupil jen vzpouru v Uhrách. Václav vzdychl, zahnal ko ky, pomodlil se, sebral vojsko a jel si do Uher pro syna. A jak byl v ráži, p ivezl do Prahy nejen mladého Václava, ale i uherské korunova ní klenoty a košili svatého Št pána. Uh i pak m li sice e i, zeje starý Václav zlod j, ale psi št kají, a karavana jde dál. A stejn pak tu košili museli eši vrátit. Když se papež dozv d l, co Václavové provedli, poslal na Václavy p ece jen Albrechta a um el. Albrecht Václavovi vzkázal: „Vzdej se Uher i Polska a všechno st íbro, co v echách vykutáš, bude šest let moje, jinak s tebou zato ím h , než zato il m j táta s tvým tátou, zrád e!" Poté Albrecht vpadl do jižních ech. „Musíte se Albrechtovi postavit, Výsosti," pohoršovali se rádcové. „Víte, co by ud lal váš state ný otec?" „Víte, jak m j otec skon il?" opá il Václav, ale vojev dci d lali, že neslyší. Václav se pak dopustil jednoho z nejostudn jších výrok staro eské politiky, že totiž vláká Albrechta do hlubin eské zem . Totéž po staletích napadlo Kutuzova, ten zas vlákal Napoleona do hlubin Ruska. Rozdíl je ovšem v hloubce t ch hlubin. A tak cizácké voje pálily vsi a dupaly v obilí, aby Václava rozzlobily. Václav se však nerozzlobil a dál honil po Hrad anech ko ky. Blížila se zima. „Vydržte, vojáci," volal Albrecht, „oh ejem se v Praze." Ale neoh áli. Praha byla dob e opevn ná. Albrecht se pokusil p im t Václava k rozhodující bitv , ale Václav se zav el v protihromové kadibudce a dal si p ed ítat n co veselého. „Nevadí," ekl Albrecht, „dobudem Kutnou Horuje tam st íbro a bydlí tam N mci." Dopustil se ale osudného omylu, nebo Kutná Hora byla t ch N mc domovem. Ani je nenapadlo otev ít brány cizáckému králi jen proto, že mluvil jejich e í. „Po kejte, zrádci," zahrozil Albrecht kutnohorským haví m, „za to vás vyhladovíme." Zima se plížila nep ív tivými echami a za ali hladov t úto níci. A náhle v Albrechtov vojsku vypukla nemoc. Vyhlížela zprvu jako b havka, p esn jší je však slovenský výraz hna ka. Vždy lov k p i tom neb há dobrovoln , nýbrž je krut hna kou hnán. Kutnohorští na hradbách vše sledovali a n mecky jásali: „B ží! N mci b ží!" Okolí tábora se zm nilo v hnojišt . Pak vojáci za ali umírat. A ti živí ší ili paniku, že král Václav táhne m stu na pomoc. A haví i v hloubi šachty po ád lili do potoka rtu . Ten potok vyv ral za m stem a dobyvatelé z n j pili. Pak se vojsko

obrátilo na út k. Jenže stejn jako v Rusku za Napoleona, i tady mezi armádou a hranicí ležel zni ený a pomsty chtivý venkov. A Rožmberkové. Albrechta prý celý ten špás stál t icet tisíc mrtvých. Král Václav vyhrál válku bez jediné bitvy. Možná po celou tu dobu chlípn dorážel na mladi kou cho , uchyloval se do oltá í ku a pronásledoval ko ky, prost psychopat. Když v pouhých ty iat iceti umíral, povolal k sob syna a sd lil mu: „Až ti, chlap e, budou íkat, jak jsme bohatí, nev jim. Všechno jm ní spolkl hloupý zápas o ty dv zatracené koruny. Chovej se podle toho, vra tu uherskou Uhr m a slib mi, že ušet ené peníze vrátíš každému, komu jsme dlužní." Mladý Václav všecko slíbil, starý Václav vydechl a jeho duše vzlet la k nebi. Až tam se vyd sila, nebo z nebe je vid t nejenom do jiných duší, ale i do budoucnosti. VÁCLAV III. A POSLEDNÍ. O mrtvých jen dob e. Ale o posledním P emyslovci nikdo nic dobrého neví. Opustil sv t ve v ku, kdy je život nejhez í, kdy však ti, kte í ho žijí, se snaží vyhlížet, hovo it a jednat co nejodporn ji, aby stvrdili, že už nejsou žádné n žné setsakra d ti ky. Pubertální Václav III. byl krásný, chytrý a znal ty i e i, le i on se choval jak hovádko a nikdo ho nem l rád. Ani matku Gutu neznal, um ela po porodu. Opíjel se, prohrával peníze a d vka il. Po t ech pintách ehokoli rozdával léna, vsi, ú ady a zapomn l, co slíbil tátovi, že v itel m P emyslovc všechno vrátí. My ho jednou zabijem, ulevovali si v itelé. M l si vzít Alžb tu Uherskou, jenže zjistil, že ji nechce, a opovrhl uherským tr nem kv li feromon m jisté Violy z T šína, dcery adového vévody bez konexí. Temperamentní Alžb ta roztrhala svatební závoj, spálila ho v ohni, ten ohe bosýma nohama udusala a celou tu dobu k i ela, že Václava zabije. Viola však šestnáctiletého zhýralce též brzy omrzela a místo k ní do postele sp chal za nocí do hambinc . Já ho zabiju, slíbila si Viola, když se vyplakala. Václav dál plundroval královskou kasu h než Brambo í, až si ho pozvali moud í starci a ekli mu: „Nalijem ti, králi, istého vína. Jestli ti n co zbylo, tak dluhy. Pro tedy, k ertu, rozdáváš vyžírk m zbytky svých statk ?" „Já si nepamatuju, že bych n komu n co dával," vzbou il se král a starci sm le odv tili: „Bodej by sis pamatoval, ochmelko. P esta pít a za ni vládnout. Nebo t už doopravdy zabijem." A hle - Václav si ta slova p ebral, rozlou il se s pubertou a za al vládnout. Vyvlastnil vyžírk m hrady a vsi, které jim p edtím rozdal. Pár vyžírk vsadil do v zení a zbylé pojala hr za. „Na mou duši, páni, že ho zabiju," ekl mnohý z nich. „Jen co se to bude hodit." A Poláci si práv usmyslili, že cht jí mít krále Poláka, jako by to p i té krevní sm sce všech královských rodin Evropy nebylo jedno. Václav si to nedal líbit, sebral vojsko a vyrazil do Polska. „Já ho zabiju," ulevil si polský uchaze o tr n Vladislav Lokýtek. Cestou se Václav stav l v Olomouci a na d kanství si dal šlofíka. Když se probudil, stál nad ním chlap s dýkou a t ikrát ho bodl. Po t etí rán poslední P emyslovec um el. Stráže pak polapily n jakého Durynka, protože b hal po d kanství s dýkou od krve, což se jim zdálo nápadné. Pro jistotu ho hned rozsekali na kusy, takže se od n j nikdo nic nedozv d l. Ruku vraha mohl však vést kdokoli: Alžb ta, že ji vym nil za Violu, Viola, že ji vym nil za nev stky, nev stka, zeji vym nil za jinou nev stku. Mohli ho zabít Uh i, Poláci, N mci, šílenci, v itelé, fanatici, sokové, lapkové, vyžírkové, kdekdo. Štýrský kroniká Otakar soudí, že Václava zabili eští páni. Že jim za patnáct let otrnulo a šok z Branibor vyst ídalo tradi ní zoufalství: co když král vyroste, zesílí a oni si pod ním zas ani neškrtnou? A tak prý dvanáct panských mstitel metalo kostky, kdo Václava zbaví života. Kdo pak vym ní v rnou stráž za stráž nev rnou a zbytek v rných stráží pobije. Vrah v té slavné kriminální kauze eských d jin nebyl nikdy odhalen. Zazvonil zvonec a s P emyslovci, první a poslední dynastií eskou, byl konec.

LUCEMBURKOVÉ. JAK EŠI NEV STY PRODÁVALI. D ív se eské zem P emyslovci jen hemžily, mordem olomouckým však jejich zásoba došla. Královská krev kolovala už jen v houfu ženských, které po Václavech zbyly. Ale co je do královny, když to není chlap? A tak za ali eši P emyslovnám vhodné chlapy shán t. Staršího Václava dcera Anna jednoho m la: vzala si tuctové n mecké vévo átko Jind icha z Korutan. eši ho korunovali, Jind ich zíral, jako kdyby vyhrál džekpot, a vše by bylo v po ádku, kdyby n kdo nevyzvonil Habsburk m, že um el poslední P emyslovec. Císa Albrecht vzplál hn vem, sebral syna a vytáhl na Prahu. eským králem p ece bude jeho Rudolf, má n kdo p ipomínky? Rudolf, pravda, žádnou P emyslovnu nevlastnil. Zato m l v rukávu mladou polsko-švédskou vdovu po starém Václavovi. Bylo jí te sedmnáct, p stovala um ní a jemný mrav. Z drsné zemitosti ech dostávala vyrážku. Eliška Rej ka, nejkrásn jší pátá kolona cizák , jaká kdy operovala na našem území. eši zrovna n jak nebyli ve form , lekli se císa ova hn vu, sebrali Jind ichovi korunu rovnou z hlavy a ujistili císa e, že to tak nemysleli. Jind ich prchl do Korutan, císa ech m odpustil a na eský tr n poprvé usedl Habsburk. Rudolfa eši rádi nem li: byl cizák a navíc držgrešle. Žádné hostiny ani hrdinské pitky, nýbrž p íkladná n mecká otrava. íkali mu král Kaše, protože tu hmotu opravdu jedl. Prý byl špatný na žaludek: jaký div po tom, co si do denn

tláskal! Možná ale za al jíst kaši, až když pohlédl do královské kasy a se etl dluhy P emyslovc . Jen co ho vzk ísili, prohlásil, že král má hájit est tr nu, a tak po ítal, lakotil, koukal jak sova a z ušet ených groš poctiv vyplácel v itele. P esto se mnohým nezavd il, hlavn na jihozápad ho neposlouchali. Rudolf tedy oblehl Horaž ovice, ale ráno si dal kaši, dostal úplavici a um el. Už cestou z poh bu se eští páni div nepop áli. Jedni cht li Habsburky, nebo ti aspo spláceli dluhy. Druzí cht li Korutana, protože byl hodný. T etí cht li krále echa, aby byl náš. Aspo že císa e Albrechta práv tenkrát zabili p íbuzní, takže se po et rozvad ných panských stran zúžil na dv . Ti, co cht li krále echa, se na žádném nemohli shodnout: sotva n kterého navrhli, hned mu za ali závid t a k dovršení frustrace jim prozápadní biskup Tobiáš z Bechyn ekl: „Chcete echa? Tak b žte do Stadia Seberte tam zas prvního chlapa od vol a šup s ním na tr n!" A eské pány to tak rozzlobilo, že Tobiáše na míst zabili. Potom znova korunovali Jind icha Korutanského, který z toho úpln zdivo el a div že taky neza al jíst kaši. Z jeho bezelstného úžasu panstvo usoudilo, že si mohou d lat, co cht jí, a nemýlili se. A zaradovali se, protože m li pam se ízenou nejvýš na patnáct let, takže už na Brambory zapomn li. Zas vypukla léta blaženosti, loupilo se na potkání, a když n kdo musel z domu, tak jen s ošt pem. P i sousedském klábosení zblízka se hodil i me , dýka i sekyra, na venkov cep. Ho ela m sta, vsi i obilí, až se zase sešli páni a pravili: „Jak je to možné, páni? My jsme p ece odjakživa byli spo ádanou zemí! A dnes? Slušný lov k si tu ani neškrtne." A že jim ješt po ád zbývaly P emyslovny, pokusili se vecpat osmnáctiletou Elišku do rodiny nového císa e, frankofilního Jind icha z rodu Lucemburk . „Což o to," ekl císa . „Ale našemu Janovi je teprv trnáct." „Vždy s ní nemusí nic mít," smáli se eši. „To náš Václav si vzal císa ovic Gutu, když mu bylo sedm." „Což o to," ekl císa . „Ale našemu Janovi už je trnáct. To aby už z stal v echách a vládl." „Ale v bec ne," smáli se páni, „vládnout my budeme za n j! A rádi! To už j e u nás taková tradice!" „Což o to," d l Jind ich Lucemburk pot etí, „ eská zem je jak sádek do pohádek. Jenže když vy jste taková sebranka, nikoho neposloucháte, furt se vám n co nelíbí, žádnej král vám není dost dobrej, nemáte vychování, kradete jak straky a perete se mezi sebou jako kon . A do takové zem mám já poslat syna, co mu je teprve trnáct?" eští páni však císa e zap ísahali, že jsou te už úpln jiní a dávno se pou ili z chyb. „A necht li byste za krále spíš mého bratra Walrama?" zkusil to císa naposled. „Tomu už je t icet, je rázný, chytrý, to by byl dobrý král." „V žádném p ípad , d kujeme mockrát, rádo se stalo," vyk ikli eši, zbledli a pospíchali dom . A cestou rozho en brebentili: Walram, rázný, skoro t icet, to tak, abychom si zas ani neškrtli, to by se vám, cizáci, hodilo! „No dobrá," vzkázal jim za pár dní císa , „tak mi aspo ukažte nev stu." eši v d li, že Eliška si svou p ív tivostí a krásou císa e získá. A nemohli se do kat, až tu holku zdravou a pevnou jak boucha ka postaví vedle n mecko-francouzských bledulí, vychrtlých jak bacil tularemie. Císa se na Elišku p emýšliv zahled l. A Eliška se usmála všemi krásnými zuby v plných rtech. „Jejda," ekl císa , „vždy ona je to úpln dosp lá ženská! Ta by se hodila k Walramovi, ten už by pane ku v d l, co s ní! Ale když si ji p edstavím v posteli s naším Honzí kem, to nejde, víte, co by z chlapce zbylo? Ta by nám Honzíka zkazila! A když p ipo tu, v jaké zemi ta krásná divoška žije..." „V té zemi, Výsosti, se nachází též Kutná Hora," vy ítav d li eští páni, „st íbro, groše, N mci - nic?" „To je vlastn pravda," císa si poklepal na elo. „Když se na to podíváme z téhle stránky, tak musíme uznat, že je v sázce rytí ská est Lucemburk . Toho bohdá nebude, aby m j syn z postele utíkal." Pak už musel chlapec Jan jen dobýt Prahu, kam ho Korutanec necht l pustit. Pražané však m li dobrodružství dost a Janovi prý otev eli pražskou bránu ezníci. Za to jim král v noval speciální znak: lva, jak mává eznickou sekerou. JAK ZLÝ LUCEMBURK HODNÝM ECH M VLÁDL. eští tv rci historických legend Lucemburka rádi nem li. Nejvíc se jim líbilo, jak um el. P edtím byl prznitel královské pokladny a hlavn cizák, který nepochopil drsnou, le lahodnou duši ech . Nekraloval, utrácel a p edvád l se v cizích bitvách. Ne že by to v bec nebyla pravda — ábelskost militantních fám spo ívá v polopravdách, nikoli ve lžích. A tak zkusme pohlédnout na Jana polopravdou jeho vlastních o í. P edstavte si, že je vám trnáct, jste obklopeni vysoce kultivovaným prost edím, v Pa íži jste jako doma, máte vzd lané p íbuzenstvo a rodi e vás milují. Noblesa královského dvora je pro vás samoz ejmostí, stejn jako úcta k ádu. S vaším otcem hovo í šlechta v pokleku na jednom koleni, dokud jim král nedovolí vstát. Jist že jim to dovolí, není p ece barbar, nýbrž šlechetný muž.) Rodi ovská láska neznamená, že vás rozmazlují: vaší cestou je cesta rytí ! Atak se u íte bojovat, strádat, padáte z kon a snášíte rány, jste samá mod ina a sem tam krev, ale tak to má být! Jednou budete králem, a ne ledajakým! Budou o vás zpívat a vaše sláva se za váma potáhne jako páví chvost. Když vás to moc bolí, maminka vás tajn pohladí a ekne: to p ejde, Honzíku. Potom vás ožení s nafoukanou holkou o ty i roky starší a pošlou vás do divné zem plné zamra ených hašte ivc , co smrdí esnekem a pošt kávají na vás bez dovolení, jako kdybyste byl jedním z nich. Doufáte aspo , že vás ti rabiáti co nejrychleji dovedou k nejvyšší reprezentaci zem , ale pak zjistíte, že ta reprezentace už jsou oni. Chcete se tedy aspo v klidu vyspat na královském hrad , jenže ten vyho el a oni ho za sedm let nedokázali opravit, aby m li as na neutuchající podrazy, kterým tady íkají politika. Ubytují vás v m š anském dom , a místo aby vám pop áli dobrou noc, otravují ješt v noci s n jakým papírem, v n mž se máte zavázat, že si od nich necháte všechno líbit. A chcete-li je doopravdy naštvat, trvejte na rádcích ze svého civilizovaného prost edí: v tu chvíli jste u nich cizák, co nadržuje cizák m. Ani nepo kají na vašeho císa ského otce, ožení vás div ne v b hu, jen aby tím aktem vstoupilo v platnost další zatracené lejstro, jímž se eským pán m vydáváte na milost a nemilost.

A královna Eliška, jinak ženská jak se pat í, proti níž i nejp vabn jší íšské dámy vyhlížejí jak bacily tularemie, ta vás má za nemehlo a elí zdejším orientálním intrikám za vás. Jsou to ale intriky tak složité, že nakonec nevíte, je-li Eliška s vámi, nebo proti vám. Zda t eba s n kterým tím esneká em nespí, protože ona je tak temperamentní, že lov ka to s ní kolikrát už ani nebaví, zvláš když ho roz ílí eští páni. Zatímco ji to baví po ád. A vy, a je vám šestnáct pry , za ínáte žárlit jako kluk. Pak vám v dáli um ou tatínek i maminka a vy jste na celém sv t sám. Eliška vás lituje, to jo, ale ne dost, protože ona je sirotek od d tství, pro ni je to normální a neví, jak vám je. A eští páni, místo aby m li pár dní ohled, hned se do vás pustí jako sršni, protože už se nebojí vašeho táty císa e. A ješt po vás cht jí opravit ty Hrad any. Radši honem odjedete n kam do války, abyste p išel na veselejší myšlenky. A tak Jan k ižoval sv tem a konal divy udatnosti. Všude ho znali a skládali o n m písni ky. Cválal p ed vojskem v zá ivém brn ní, jindy táhl krajinami sám v žín ném hávu, protože už nem l peníze: to vždycky mí il ku Praze. Vyt epal pokladnu, vyhlásil dan , pohádal se s echy a zas odjel. eši mu nazna ovali, aby se styd l, ale on nev d l pro : nebyl p ece upacht ný kup ík, neotro il penízk m, ani svému brachu. Byl rytí , muž ducha! Prohrát jm ní? Darovat nejdražšího kon ? Pro ne? Máme víc: svou slávu a est! Pro est, pro p ítele, pro veliký in, pro dámu a pro sladkou píse rádi um eme! Vy mi nev íte? Vy to ani nechápete? Ach, vy ubozí! Eliška byla dál hodná a m la Jana ráda. Nesnášela však macechu, dvojnásobnou královnu vdovu, chytrou, krásnou, stejnojmennou a k dovršení vší odpornosti jen o ty i roky starší Elišku Rej ku. Ke všemu se Rej ka stala milenkou nejmocn jšího eského pána, Jind icha z Lipé, zatímco Eliš in Jan se st ídav nacházel na cest do boje, na cest z boje a na bojišti. „Ona je schopna všeho," varovala Jana P emyslovna, „tátovi vlezla do postele, když jí bylo dvanáct, uštvala ho k smrti, pak m la kašežrouta, za pár let byl na prkn taky, kdoví, co mu do kaše sypala, táta um el ve ty iat iceti, není to divný? A te spí s tím náfukou, víš pro ?" „Nevím," ekl Jan a zívl. „Nežívej, když s tebou mluvím," zavyla Eliška, „Jind ich z Lipé bude eským králem! Ona se už postará! Nasype ti do brn ní jed, to brn ní se rozloží..." „Jind ich nem že být králem," usmál se Lucemburk, „není p ece královského rodu." „Náš p edek, ty un o, jezdil s volama," síp la Eliška. „Klidn si zas je do války jako král, já ti garantuju, že se z ní vrátíš jako bezdomovec!" Té p edstavy se Jan ulekl a dal pána z Lipé zav ít. „D láš chybu, chlap e králi," ekl eský velmož, „a taky nevím, kdo ti p j í peníze, když ne já." Jan znejist l, ale nepovolil. A když sladká Rej ka p išla prosit za Jind icha, v bec ji nepustil ke slovu, jen ji dal prošacovat, jestli s sebou nemá jed do brn ní. Potom ale p išli eští páni, zachrastili zbran mi a Jan musel Jind icha s ostudou pustit. A ješt musel za trest pán m t ikrát podepsat n jakou proticizáckou aktivitu. „Ode dneška, Jene, už nejsi mým rytí em," ekla mu Eliška v slzách. „Pro m jsi ba kora na v né asy." A když Jan Elišce p ipomn l, že pro zbytek sv ta je eský král rekem z pov stí, zasmála se jeho cho arod jnickým smíchem a odnesla si pe iny do vedlejší komnaty. „To nic, chlap e," ekl mu zanedlouho sám Jind ich z Lipé konej sivým basem. A Jan, jehož mládí mužný Jind ich imponoval, s t žkým srdcem zvedl me a ekl: „Svému králi ekls už podruhé chlap e. Tu urážku smyješ krví. Bra se, pane z Lipé." Jind ich ale poklekl, podal králi me a ekl, že bojovat nebude, protože má krále rád. Že se však nebude ani omlouvat, nebo Jan dluží omluvu jemu, když ho nevinného zav el do v že jak n jakého lapku. Tím však, že te Jind ich ekl králi „chlap e", jsou vyrovnáni, takže Jeho Výsost král Jan m že kdykoli Jind icha navštívit a zahrát si s ním šachy. „Šachy? V echách? Tady n kdo hraje šachy?" zaradoval se Jan. Tak se král Jan skamarádil se sv tákem Jind ichem a s paní Rej kou. Jan pokaždé prohrál, nebo místo na figurky zmámen hled l do šedých o í Jind ichovy milenky. Ale nic si neza ínal, nebo rytí sky ctil pána z Lipé. A Jind ich se zajímal o b h sv ta, o krásu a o um ní. Tím horší to bylo doma: „Že ty jsi zase byl u t ch zrádc eské v ci?" vítala ho Eliška a Jan už se nemohl do kat, až zas n kde vypukne válka. Jednou mu dokonce dobrý Jind ich poradil, a vyrazí na pány s žoldné ským vojskem, to že se leknou. Jan vyrazil, ale páni se nelekli a pustili se do n j všichni i s Jind ichem, takže jim Jan zase musel n co podepsat. Otráven pak odjel do války a pov il nejobratn jšího diplomata Evropy, Petra z Aspeltu, a se s t mi echy n jak slušn domluví. Geniální Petr z Aspeltu se s nimi nedomluvil v bec, prchl rovn ž na Západ a do smrti se v eské zemi neukázal. Tenkrát Jana napadlo, že západní rytí se svou hrdostí a jinými p edsudky musí ve sv t eských koula zákonit dopadnout jak trouba, ale šlo pouze o krati ké osvícení, které se nikdy neopakovalo, a pokud si vzpomínáme, dodnes neosvítilo ani jednoduché potomky on ch rytí . A Eliška byla po ád víc sama. Bála se každého vrznutí dve í, protože její rytí byl rytí em každému, jenom jí ne. V noci chránila své t i d ti pod k ídly jak kvo na a nakonec se s nimi schovala na hrad Lokti. „Ta tvoje Eliška," ekl jednou Jind ich z Lipé, když byl zas Jan u nich na návšt v , „to je p kné kvítko! Ona proti tob , p edstav si, kuje pikle!" „Tomu nev ," zasmál se Lucemburk, „taje hodná! Stará se o d ti a vyšívá!" „Stará se o prince Václava," opá ila krásná Rej ka. „Vyšívá zradu. Chce, aby eští páni zvolili Václava králem!" „To je sm šné," ekl Jan, „král jsem p ece já. Václavovi jsou dva roky nebo tak n jak." „No a?" ekl Jind ich z Lipé. Rej ka p itom pohladila Jana po p st ných zlatých vlasech a dráždivým hlasem zavrn la: „Ach, ty hlupá ku." Podle jedné fámy si Jind ich z Lipé Eliš iny pikle vymyslil. Podle jiné fámy nevymyslil, nebo Eliška už m la bláznivých francouzských N mc dost. Pravdou z stává, že Jan vtrhl se zbrojnoši na Loket, choval se tam jak hulvát, pochytal d ti a vyrval Václaví ka z mamin iny náru e, já vám dám pikle, bando p emyslovská! A aby si to d dic tr nu užil, odvezl mu maminku a sourozence na M lník. Václav už svou matku nikdy nevid l. Ve svých sedmnácti, když se vrátil do ech, mohl už jen postát nad jejím hrobem. Nikdy to otci neodpustil a nikdy ho nem l rád. Ani když se z malého Václaví ka stal veliký Karel IV Jak Jan stárnul,

zajímaly ho echy mí a mí . Žil pro velká rytí ská dobrodružství. Jednou uvízl s k ižáky v litevských mo álech, nastydl a oslepl na jedno oko. A arabský fel ar ve spolupráci s p edními léka i Francie p ipravil ho o zrak docela. V doprovodu syna Karla dojel slepý král na bojišt u Kres aku. P átelé Francouzi ho posílali zpátky, le Jan vztekle vyk ikoval, že toho bohdá nebude, zeje spojenec a že bojovat mu velí rytí ská est. Jenže jaká est: cožpak lze me em bojovat slepý? Jan si p ijel pro smrt. Vždy jediné, emu se nikdy nezpronev il, byla legenda o n m samém. Byl chabý politik, špatný manžel a nemožný otec. Um l žít jen jako rytí . Nezbylo mu, než aby tak i zem el. Dal p ivázat kon ke koním v rných p átel: Heinricha z Klingenbergu a Heinricha, mnicha z Basileje. Zavázal je tím ke spole né smrti, což oni oba rytí sky p ijali. V Janov doprovodu byli i mladí, hlavn n me tí šlechtici a n kolik ech : pro n všechny byl Jan poslem slávy, bohem cti, pro echy byl sv tlem v tuzemské tm . S tasenými me i ho vyjeli chránit. Angli ané jich na padesát pobili. Sám král padl s probodeným hrudníkem, s bodnou ranou v mozku vedenou skrze slepé oko. Myslete si o Janovi, co chcete. Avšak práv on se stal nejslavn jším eským vládcem v o ích st edov kého sv ta. V hlas eského království vzrostl s jeho jménem. I tak byl Jan u nás cizincem. Byl jiný. Bláznovstvím, rozma ilostí, hlavn však iracionalitou, s jakou žil i zem el. Nikdy v tomto kraji nebude pochopen, vždy dodnes se tu setkávají s porozum ním spíše chytráci, Honzové a Chytré horákyn , nežli princové, rytí i, mocní kouzelníci a hrdinové komiks . Škoda. KAREL IV.BYL NÁŠ. V Norimberku na nám stí mají orloj. Karla IV na n m obíhá sedm kurfi t n mecké íše. eši by z toho mohli mít radost, kdyby si orloje všimli. Jenže je to nezajímá. eský král obíhaný N mci v nás nezažehne žádné asociace. Nehodí se do p edstav o smutném úd lu ech , do nichž nás zahnízdili jako do pelíšku. Vlastenci rádi p ipomínají, že Karel IV byl sice n mecký císa , ale hlavn byl eský král. N mci to spíš vidí tak, že Karel byl sice eský král, ale hlavn byl n mecký císa . Mnozí eši Karla chválí, že vládl n mecké íši z eské Prahy. Mnozí N mci tvrdí totéž, jenže to Karlovi vy ítají. Když bylo Václaví kovi Lucemburskému sedm, posadil ho otec Jan do ko áru a vysadil v Pa íži: sedmiletého d dice tr nu je lepší mít na o ích. Jinak vám v ele eských pán m že dát brzy na kokos. Zcela dezorientovaného prince oženili se stejn starou hol i kou Blankou z Va lois, d ív než Václav sta il íct Mon Dieu. Ale rychle si zvykl. V Pa íži ho všichni hý kali, vzd lávali, kamarádil se slavnými lidmi, strý ek s tetou ho milovali a problémový otec Jan ho ob as zasv coval do velké politiky. (Tehdy Václav p ijal k estní jméno svého bi movacího kmotra a strýce, francouzského krále Karla IV. Po adové íslo po n m nezd dil: o íslovali ho, až když se stal tvrtým n meckým císa em svého jména.) O deset let pozd ji vrátil otec Karla do ech, a se s t mi berany handrkuje místo n j. eši ho p ivítali s vírou, že se s ním domluví lip než s bláznem Janem. Karel nezklamal. Všechny p ivábil na sm lé plány a na lásku k zemi, což byla po zkušenostech s Janem taktika zcela unikátní. Otev eli mu srdce i pokladny s nevídanou ochotou. A Karel, by ješt dlouho pouhé markrab moravské a Jan v spoluvládce, zavád l po ádek, v šel lapky, stav l královský palác a skupoval královské hrady, které otec probendil. Nikdy však nep estal být práskaným pa ížským diplomatem. Když u inil Pražský hrad obyvatelným, p ijela za ním milovaná Blanka s velkolepým doprovodem. Sotva Karel tu šaškárnu zahlédl, hned v d l, co se odehrává v pražských duši kách: že se jim jeho usm vavá Francouzka líbí, že však její doprovod je p íliš velkolepý, což je d kazem, že už se zas v echách roztahují cizáci. Atak moudrý Karel hned zavelel: Brzd te, Frantíci, moji eši vám nerozum jí. Dob e ud lal. Rozum l svým ech m. JAK KAREL SVOU VLAST STAVBAMI ZDOBIL. Karla mají eši rádi. Postavil jim novou Prahu. A Karl v most. A Karlštejn. A jiné hrady, m sta, mosty, kláštery, kostely. Založil univerzitu. Investi ní a zakladatelská mánie toho lov ka nemá u nás obdoby. Jeho nep íliš zdravé t lo pohán l motor extrémní inorodosti. Obda il své ženy houfem d tí. Vydával listiny, zákony, stav l, sepsal životopis, pletichaní a ješt m l as sbírat ostatky svatých. A vzd laný humanista, nebyl žádný demokrat. V il, že vládne z boží v le, a že tedy jeho rozhodnutí jsou svatá. Dal však na odborníky. Vyslechl je, rozhodl se, konec debaty. S Pánembohem se nediskutuje. V tom se podobal Johance z Arku. Jen své víry užíval moud eji než ona: k tomu, aby houfy snaživých žvanil nebrzdily jeho velké dílo. O tom díle vznikly pozd ji matoucí fámy i p kné pov sti, t eba: O Novém M st Jednou se nad Prahou rozprost el vlahý letní ve er, ale Karel to netušil: práv m l poradu s panstvem, kn žstvem, ú ednictvem a jinými umrtvujícími typy. Klábosili o mezinárodní politice, každý p edstíral, zejí rozumí, a když už císa nemohl ty e i poslouchat, unikl na pavlá ku - a tam práv ho potkal vlahý letní ve er. St echy pražské se stáp ly v erváncích, st íbro Vltavy se matn lesklo jako slavná minulost Karlovy rodné zem , a pak vyšel m síc. Bledý svit zrodil erné stíny, sinav zá ily v že kostel a císa tu stál krásou zasažený tak dlouho, až se šli prominenti p esv d it, jestli jim nespadl z pavlá ky. A též oni tu stanuli zasaženi krásou jako hlou ek duch . Císa pak prohodil, že Praha je vskutku nejkrásn jší m sto sv ta a jestli si snad n kdo myslí n co jiného. A všichni se zhrozili, že by si snad císa mohl myslit, že oni si nemyslí totéž. Zvlášt když toho sladkého ve era nebylo t žké s císa em souhlasit. Karla to povzbudilo: nezodpov dn prohlásil, že te už napo ád bude Praha jenom slavn jší a slavn jší, a požádal p ítomného astrologa, aby mu to potvrdil.

Neš astný astrolog nejd ív p edstíral, že tam není, potom že špatn slyší, pak že on m l a nakonec breptal, že ztratil astrologické tabulky, ale Karel IV pojal podez ení, že z n j tady, p ede všemi prominenty, jeho vlastní astrolog iní vyklešt ného býka na t i. Astrolog si tedy odkašlal a mužn pravil. „Já vám to, Výsosti, ne eknu, ani kdyby m mu ili." „V tom p ípad ovšem já chci v d t úpln všechno," lekl se císa , „i kdybych t m l dát mu it! P iznej se, chlape, co íkají hv zdy?" „Hv zdy tvrdí, že Menší M sto Pražské s prominutím zcela sho í. A Staré M sto že spláchne povode . A jedna hv zda - ale já už s ní nekamarádím! - povídala, že potom už nebude žádná Praha." „A hrome," zaklel arcibiskup, Karel zbledl a p ítomní prominenti se za ali tvá it, že by se nejradši rozeb hli dom , sbalili v ci a vyrazili na venkov. Ale císa se vzpamatoval první, p estal blednout, zrak mu vzplál, dupl si a zvolal: „Praha vydrží! Ajust! Co má sho et, sho í! Co má uplavat, uplave! Jenže já, chachá! Já postavím támhle na návrší ješt jedno m sto! Nové m sto! A to nesho í! Ani neuplave!" „Geniální idea," jásali prominenti a tiše po ítali, kolik je ten plezír bude stát. Spo etli, že moc, pokra ovali však v jásání, aby je král nevym nil. Karel pak zavolal stavitele, na márali první plány, a tak a nejinak za alo Nové M sto r st. O Nekázance Ke Karlovi p icházeli stavitelé, fantastové, architekti, návrhá i, podvodníci, fachmani i šílenci. Jeden že postaví kostel, druhý d m a t etí to cht l všechno za velké peníze ídit, ale na Karla si nep išel, protože Karel nejrad ji ídil všechno sám. Od rána do ve era b hal po staveništích, plánoval ulice a kontroloval, jestli všechny vedou, kam vést mají. Bez jeho v domí nesm l zedník ani zvednout kámen. Jen jednou se stalo, že se císa musel hodinu ohán t diplomatickou žehli kou, a než se vrátil mezi normální lidi, hned stavitel p imázl do m sta novou ulici, protože se mu to zdálo hez í. Císa e div netrefil šlak, ale pak uznal, že tam ta ulice vlastn pat i, a tak jenom na ídil, aby jí íkali Nekázanka. Aby kdyby si na ni n kdy n kdo st žoval, tak aby bylo jasné, že on, Karel, ji stav ti nenakázal. Dote je ta ulice šedivá, úzká, pustá a nesm lá, jako by se styd la za to, zeji císa necht l. O kostelu na Karlov Ke Karlovi p ivedli též italského stavitele, a ten byl tak mladý, že ješt ani nesta il nic postavit. A práv on cht l na nejvyšším pahorku Nového M sta vybudovat kostel. Když ukázal plány st edov ké komisi, všechny roz ílil, protože na dílo tak troufalé a líbezné se až dosud žádný zasloužilý sta ec nezmohl. Všichni zap ísahali císa e, a Itala vyhodí, dokud je as, vždy ten holobrádek vymyslil kopuli rozlehlou jak nebeskou bá , která z t ch d vod spadne, jen co pod ní zedníci rozeberou lešení. To lešení zedníci nesta í ani odnést, takže je kopule navždy poh bí, a to všechno za peníze Jeho Milosti, které by Jeho Milost rad ji m la poskytnout zasloužilým odborník m, jimž ob i kopule nespadne nikdy, protože takovou hloupost, jako je ob i kopule, oni nikdy stav t nebudou. Ale císa jenom mávl rukou, nebo práv vymýšlel Karl v most. A tak mladý Ital dál stav l ten kostel nevídané krásy, se štíhlými okny a sloupy jako stvoly italských palem. Ale zasloužilí architekti se dál posmívali, že mu spadne kopule, že všechny zabije a že neubijí-li ho poz stalí, nikdo mu už nikdy nedá postavit ani psí boudu. Mladík z toho byl nervózní, nespal, m il, po ítal, ale vždycky mu vyšlo, že kopule nespadne. Jenže ráno už zas na n j ekal n kdo zasloužilý, aby mu p ipomn l, že spadne. Jenom císa Italovi v il. Nesmál se mu, že je mladý a že má moc kuráže. Císa se totiž nesvíjel závistí, že to n kdo dotáhl dál. Vždy on sám to dotáhl nejdál ze všech. Ani se nežral v domím, že n kdo umí víc než on. Vždy sám um l zas jiné v ci tak dob e jako málokdo jiný. Kopule nespadla ani za m síc, a tak si zasloužilí za ali šuškat, že se Talián spojil s áblem. A všichni si chodili sahat na individuum, které je s áblem zadob e, a pak si tu ruku honem chvátali umýt ve sv cené vod . Na to téma vzniklo pár dce iných fám, kterými se tu nebudem zabývat, aby nás nezavalily jak ten strop, až spadne kopule. Kone n bylo vše hotovo, vymalováno, vyzlaceno, post íb eno. Sta ilo rozebrat lešení. Ale to už i zedníci v d li, že všechno spadne, jak sáhnou na první trám. Nedostali byste je pod kopuli ani za mísu brambora ky. „A což po kat, až to shnije?" nesm le navrhl Ital. Už byl sám zviklaný ve ví e, když ji všichni zpochyb ovali. Napadlo ho, že než tohle lešení shnije, sta í on postavit dvacet nových kostel , takže ten, který pak spadne, mu možná historie odpustí. „To tak," ekl císa , ,já chci mít Nové M sto hned, a ne, až na n m shnije lešení, kdo to ek, takovou hloupost?" „Já," pípl mládenec, už mu bylo všechno jedno a sám zapálil lešení. D evo vzplálo a lidé utíkali pry , aby je kostel nezavalil. Nejrychleji utíkal mládenec. Necht l vid t, co se stane, prchal dál a dál a pak uslyšel, eho se d sil nejvíc - strašný h mot a tupou ránu, až se ot ásla zem . Když se obrátil, spat il místo kostela jen sloup šedého prachu. B da, m li pravdu, zana íkal. Promrhal jsem královské peníze a rouhal se zákon m st edov ké fyziky. Jsem špatným stavitelem. M že mi n kdo odpustit? Nem že. Mám n jakou budoucnost? Nemám. To ka vytáhl z kapsy provaz a ob sil se na olši. Podle jiné verze sko il do Vltavy. V téže chvíli se dým a popel ze z íceného lešení usadil a slunce ozá ilo nový chrám na Karlov , stavbu s nejodvážn jší kopulí, jakou do té doby lidské o i spat ily. Postavil ho ten, jehož t lo se houpalo na v tvi i plulo proudem s tvá í obrácenou ke dnu jenom proto, že on sám v sebe ztratil víru. O Hladové zdi Jednou v echách ádil hladomor a bída taková, že se chudí vydali za dobrým krále Karlem, a pro n vymyslí n jakou práci. Když vás zni ehonic zastaví t í sta lidí a všichni na vás n co cht jí, vypadá to spíš na revoluci. Ale Karel se nelekl a slíbil, že n co vymyslí. P emýšlel tedy, poradil se s rádci a vymyslil toto: staví se dost, ale na stavbách jsou zedníci z venkova. Vždy pražská chudina jsou takoví lemplové, že se po ádn d lat nenau ili, vždycky žili jenom z p ízn mocných, protože je mají u samého nosu, a když pošlu ty nek uby stav t já nevím t eba Karl v most, postaví ho zaru en tak špatn , že se propadnu do Vltavy, sotva tam zadupám na prvního povale e. A když je pošlu stav t kostel, tak budou už na lešení mluvit tak sprost , že se tam Pánb h odmítne nast hovat. Ale i nek ubové cht jí jíst, takže já je prost pošlu stav t n jakou ze , hodn tlustou, kolem které nechodí moc lidí, kdyby spadla. A Menší m sto stejn pot ebuje opevnit. Potáhnem ten lidumilný nesmysl p es Pet ín... A nestálo by to moc, l ze sta í polívka a placka denn . A je to prozírav jší, než jim cpát n jakou sociální dávku, nejsem p ece trouba, abych rozmazloval lenochy. To

opevn ní pak vd ní Pražané nazvali Hladovou zdí, aby se na v ky nezapomn lo, že Karel IV zachránil chudé Pražany od hladu a ješt je nau il vztahu k práci. O Karlov most Kamenného mostu p es Vltavu se Karel zvláš nemohl do kat. T šil se, jak p est ihne pásku a pak p jde v ele slavnostního pr vodu po tom dlouhém, širokém a nerozbitném zázraku, který musí být tak pevný, aby se nezachv l, ani kdyby do na ja e ude ily ledy z Vltavy, stromy z hor a navíc hromobití. Stavitelé namítali, že takový soub h katastrof žádný most nevydrží, ale Karel odv til, že on to tak chce. „Tak dáme do vápna mléko, víno, vejce," po ítal nejstarší stavitel, „hlavn to poslední. ím víc vajec, tím víc vápno drží." Jenže když si p edstavili délku mostu, pochopili, že tolik vajec neseženou, ani kdyby se slípky z celé Prahy strhaly. A tak Karel p ikázal všem bližším m st m dovézt do Prahy n co mléka, n co vína a zejména pak v z slepicích vajec. Vozy z vejci, mlékem a vínem kodrcaly dnem i nocí po kamenitých cestách a speciální družstvo zedník lilo mléko, víno a zbytky vajec do vápna. Všechno vycházelo, až p ijel povoz z Velvar a ten vypadal divn : nevytékal z n j jediný žloutek, ani z n ho nevisely bryndavé bílky. „To mi teda vysv tlete," užasl polír vaje ných rozbíje , Jak to, že se vám ty vejce nerozbily, když se rozbily každýmu?" A velvarský rychtá pyšn odv til: „My totiž, vy jedni Pražáci, myslíme hlavou. K emu jsou ty vejce? Do vápna! Pevný vápno - pevnej most. Pevný vejce - pevný vápno! Jaký vejce jsou nejpevn jší? Natvrdo! ím tvrdší, tím pevn jší! To koukáte, co? To je, pane ku, filozofie!" Co bylo dál, nevíme. Možná císa uspo ádal na b ehu Vltavy vaje né hody a k obveselení chudiny p edvád l Velvarské jako skupinku cvi ených medv d . V každém p ípad se Velvarští vrátili dom spravedliv rozho eni a slavn si slíbili, že co živi budou, nedají Pražák m ani vají ko, ani kdyby se Pražáci p ed jejich kurníkem chystali hlady zdechnout. Podle n kterých zpráv se nezesm šnili sami. Z Unhošt prý p ivezli do Prahy místo mléka tvaroh a syre ky. O Karlštejn O Karlov nejmilejším hradu žádnou budovatelskou pov st neznáme, jen fámu, že tam nesm ly ženské, ale to už Karlštejn stál. Jaroslav Vrchlický pak o tom napsal komedii, v níž královna Eliška od na za páže tajn proniká za hradby. B hem hry se zjistí, že na hrad už jedna p evle ená ženská je, což císa e tak otráví, že pohlavní apartheid zruší a od t ch dob smí na Karlštejn kdekdo. Jak to bylo doopravdy, není jisté. Možná tam ženy jenom nesm ly p enocovat. Možná nesm ly do komnat, kde Karel, jak on tomu íkal, meditoval. Zavíral se v kapli svaté Kate iny, kam mu strkali jídlo a lejstra k podepsání dírou ve zdi. Zakázanou p dou mohl být též kostel svatého K íže s výklenkem pro korunova ní klenoty, kde prý se císa modlíval v žín ném rouchu a bos. Mimochodem Kdo chce t m zednickým p íb h m v it, jeho v c. Ale t eba Nekázanka je mladší. Když Karel budoval Nové M sto, rostla v t ch místech jen tráva. Kostel na Karlov je z Karlových as , ale jeho kopuli postavili o dv st let pozd ji. Také není známo, že by si stavitel kv li ní sáhl na život. Hladovou ze Karel nepostavil z d vod humanitárních, nýbrž proto, že opev oval m sto. Nestav l ji za hladomoru, ale o rok pozd ji, když už bylo v Praze lip. P íb h o vejcích je pov stí kocourkovskou. Ty vznikají proto, že lidé odedávna touží mít svého ernocha, aby vypadali b lejší, svého Žida, aby vyhlíželi árijšt ji, a sv j Kocourkov, aby p sobili chyt eji. SEXUÁLNÍ SKANDÁL PYSKATÉ MARKÉTY. Nikdo snad už dnes nev í, že byl Karel ušlechtilejší než jiní vládcové. Byl jen vzd lan jší a vychovan jší. M l-li však možnost si polepšit, ani jeho netrápil falešný stud. P íkladem budiž nám pou ná odbo ka do zahrani ní politiky. Jan Lucemburský oženil jiného svého syna, Jana Jind icha, s Markétou z Korutan. (Nemýlíte se, šlo o dceru téhož Korutanského, jehož p edtím Jan osobn vyhnal z Prahy.) V nem získala nev sta pracovité Korutance a malebné Tyroláky, za což te Lucemburk klidn nechal d tinského švagra podepisovat se i nadále „ eský král", když mu to d lá dob e. Markét íkali Maultasch, což se u nás decentn p ekládá jako Pyskatá, Papulata, ale také h , zatímco kup íkladu prérijní Indiáni by ji z ejm nazývali Ta, která má ústa jako tašku. (Znalci zas tvrdí, že nedorozum ní zavinil Lion Feuchtwanger, když román o té p íše e nazval Ošklivá vévodkyn . Markéta prý byla hezká a Maultasch jí íkali jen z legrace.) Po deseti letech se Markéta náhle dala rozvést. Bez výstrahy, ale s jakým kraválem! Rozhlásila, že se rozvádí pro nep ekonatelný odpor, nebo ten salát lucemburská ji ani po desetiletých pokusech nedokázal zbavit panenství. To byla tenkrát strašlivá ostuda, a kdyby v té dob existovaly kanály, všichni Lucemburkové by po dlouhá léta chodívali jen jimi. Ale Markét to nesta ilo: sotva ji rozvedli, vdala se do rodiny nového císa e, Ludvíka z rodu bavorských Wittelsbach . A ten lotr jediným škrtem pera p ipravil Lucemburky o Korutance i o Tyroláky, protože ob ty zem v noval novomanžel m jako léno. Odtud tedy vane vítr, vzk ikli Lucemburkové, b da vám, vy smluvení padouši! A že je císa Ludvík iritoval i jinak, p i etli mu Tyroláky s Korutanci k tíži, všecko se etli a podškrtli. (Chudák Jan Jind ich zatím s ervenýma ušima p esídlil do Brna. Chvíli tam hledal kanály, aby se m l kudy projít, ale nenašel je. A tak pár let sed l doma, a když se na ostudu zapomn lo, oženil se podruhé. A te pozor - zplodil šest prokazateln vlastních d tí! Tím se vyjevilo, že je zcela zdráv, nesmí ovšem sdílet lože s ženskou, co kuje s císa em pikle a ke všemu má hubu jako tašku.)

KAREL ARCIKOULA . V ten as Karel ješt eským králem nebyl: d lil se o vládu s otcem. Otec Jan však vládl rok od roku h : za ostudu s Markétou hrozil císa i válkou, ale vál it nemohl, protože si práv zp erážel kosti na n jakém turnaji. Karel se mohl ujednat, aby zabránil dalším nešt stím, vdával vlastní dcery, aby rozbil protilucemburské koalice, ale otec mu dusal v porcelánu dál, dokud ho slepota nep inutila p edat Karlovi eskou korunu. Karel šiji posadil na hlavu a vyrazil na vále nou stezku za skalpem císa e Ludvíka, který p ipravil jeho rod o Tyroláky. Ale usiloval o císa v skalp jinak než otec. M l vlastní metodu. „P edstav si, že císa Ludvík nás p ipravil o Tyroláky," ekl brzy na to v ím p íteli z d tství, nyní papeži. „Já toho lov ka nesnáším," odv til papež. „On si klidn narazí na hlavu císa skou korunu, a m se neptá! A neposlouchá m ! Jak já pak vypadám?" A tak ti dva uzav eli tajné bratrstvo proti císa i Ludvíkovi. Karel investoval kutnohorské st íbro, papež prohlásil Ludvíka arcikací em a oznámil sedmi kurfi t m, že budou volby. Jednoho kurfi ta zkorumpovali st íbrem, drahému zaplatili dluhy, t etímu slíbili p l království, na tvrtého zadupali, pátý hlas náležel Lucemburk m, jenom s šestým hlasem nehnuli a sedmý kurfi t pro jistotu nep išel. A tak byl íšskon meckým králem zvolen náš Karel. Být na Ludvíkov míst , taky byste si to nedali líbit. Zvláš když s vámi drží p es p l N mecka. A tak Karel, sotva jeho bojechtivý otec padl u Kres aku, sám se válce nevyhnul. A že m li odp rci p esilu, asi by se nevyhnul ani porážce, jenže v tu chvíli, co byste ekli? Excísa Ludvík si vyjel na medv dy, aby se uklidnil, ranila ho tam mrtvice a ješt si zlomil vaz. Pak už Karlovi jen zbývalo skoulet to s v erejšími nep áteli, n co jim dát, n co slíbit, a všichni ho zas m li rádi. A když pak papež korunoval Karla císa em, jásali, div se nestrhli. Nakonec se na Karla nejvíc zlobil papež, protože ho Karel p estal poslouchat N kterým to nesta í a Karlovi s posm chem íkají „popský král". Osvícený eský panovník prý byl neosvícen pobožný: vždy sbíral svaté ostatky, p ál klášter m, a co provád l na Karlštejn , to by snad eši ani nem li íst. Císa vlastnil zaru en pravé kopí, které probodlo bok Krista Pána, trn z Kristovy koruny, d evo svatého k íže, závoj a vlasy Panny Marie, zub Jana K titele, zuby Karla Velikého 3 ks, rameno svaté Anny, t ísky z hole Mojžíšova bratra, n kolik ástí svatého Václava a spoustu jiných krásných v cí. Všechno to schovával na Karlštejn a jednou za rok ukazoval v Praze svému lidu. Út cha pro zaryté ateisty: Kdo vládl eskému panstvu, pot eboval spojence. A nebylo siln jšího spojence nad církev. Vroucí císa ovu víru v Boha to však ani trochu nevylu uje: koulení je produkt rozumu, víra je v cí duše. D jinami eskými i naší knížkou se jako ervená nit táhne sebezni ující vyvád ní eských vladyk , pozd ji panstva. Janu Lucemburskému kralování v echách nadosmrti znechutili. A za Karla nic? Kde jsou ti páni? Samoz ejm , po ád v echách. Co by s nimi jinde d lali? To jen koula Karel nedopustil, aby si snad páni mohli myslit, zeje po jejich. Jako s t mi zákony: Císa Karel vydal pro celou íši novou Zlatou bulu. Napsal tam, že eši mají krále d di né, že ti králové d di n volí s jinými íšskými kurfi ty n meckého krále, že však vym e-li v echách královský rod, volí si eši svého krále sami a nikdo jim do toho nemá co mluvit. Spousta výhod pro echy a málo pro N mce. A p ece N mci až na pár vzpurník a nevýrazné brblání Zlatou bulu p ijali: císa je císa ! Naproti tomu když Karel navrhl ech m první ádnou sbírku zákon , Majestas Carolina, eští páni div nevylet li z k že. Už když jim z t ch lejster p e etli, že král vládne z v le boží, takže Karlem vymyšlený zákoník je svatý, roze vali se jak tu i: na my pot ebujem n jaký zákoník, dokonce psaný? A co teprv, když slyšeli, ím vším jim král Karel chce p ist ihnout k ídla! Ani krále nedoposlouchali, prchli na své hrady a tam harašili zbran mi. Karlovi došlo, že to tentokrát p ehnal a že zákoník neprosadí. Myslíte, že to p iznal? Ani nápad. Místo toho vydal královský list a v n m stálo, že jako na potvoru mu ten návrh zákoníku spadl do ohn a že nemá kopii. (Pokud tomu nev íte, citujeme z p íslušné listiny: „... nahodilým pádem ohn zni en byl a vnive obrácen.") Pán m se ulevilo: nebýt toho ohn , íkali si, kdoví, jak by s námi nakonec král zato il! Kdoví, jaké má ten ábel v ruce trumfy! Vždy na rozdíl od svého hrdinného otce nám Karel nikdy neustoupil! CÍSA

V KONEC.

Nakonec se Karel stal císa em, zestárl a zplodil d dice. Kone n ! Dvanáct jeho starších d tí bylo totiž politicky nepoužitelných: bu brzy um ely, nebo to byly ženské. A tak š astný císa pro jistotu korunoval d dice Václava eským králem, už když mu byly dva roky. Pak zas m l hr zné sny, že až um e, kurfi ti se na Václava vykašlou, že ho nezvolí králem ímsko-n meckým, takže ho papež neprohlásí císa em, a co pak chudák Václav bude d lat? Když bude jen králem eským? A tak Karel, pohrdnuv vlastními dekrety, zkorumpoval kurfi ty, že zvolili patnáctiletého Václava králem n meckým, i když dosavadní král, totiž sám Karel, byl dosud naživu. Tím vším se mu poda ilo vychovat z Václava rozmazleného spratka bez vlastní v le, lenocha a opilce, hystericky vyvád jícího p ed kdejakou p ekážkou. Ideální ob eských pán , kte í se p i pouhém vyslovení princova jména nedo kav olizovali. A co ženy? Ani náznak nev ry i jiných senzací. Všechna ty i státnická manželství se Karlovi zvrhla v opravdovou lásku. První, n žná Francouzka Blanka, byla s Karlem stejn stará. Všechny další byly stejn krásné a mladi ké, že z toho muselo být Karlovi po ád víc úzko: ve t iat iceti si bral dvacetiletou Annu Falckou. Polka Anna Svídnická, Václavova matka, se vdávala ve trnácti a Karel byl starší o t iadvacet let. Poslední nev sta, Eliška Pomo anská, ho jediná p ežila. Byla enormn silná, energická a obratná. Lámala me e, ohýbala podkovy. Karla to jist neodpuzovalo, snad ho ani nikdy nenapadlo, že má doma varieté, naopak byl ve svých sedma ty iceti k šestnáctileté Elišce bou liv p itahován: vždy s ní zplodil šest d tí, tolik, jako se všemi p edešlými láskami dohromady ! Z té poslední Karlovy

várky vstoupil pak do d jepisu Zikmund, šelma ryšavá, a nakrátko i smutný hrdina Jan Zho elecký. Když Karel umíral, rozezn ly se prý pražské zvony samy od sebe: želely smrtí nejv tšího z eských král . Možná ale zvony v d ly víc. Možná se lou ily s dlouhým mírem. P icházel jiný as. A jestli v n m Karlovi potomci zklamali, nebyla to jenom jejich vina. Možná slávu samotného Karla zachránilo, že zem el v as. Státník m, jimž p eje št stí, se to n kdy stává. Fáma: Byl hodný, jak jinak? M l p ece bratra Zikmunda, a ten byl zlý! Ve skute nosti král Václav pro eskou zem žádnou výhrou nebyl. M l se narodit jako adový ochmelka, um lec i aspo nek uba ze zbohatlické rodiny. P inejmenším by ho nesrovnávali s geniálním otcem. Otci ovšem bylo hej. V místech Betlémské kaple byla za Karla IV jen studna, Husa nikdo neznal, Viklefa nebrali vážn a Jan Žižka poklidn okrádal rožmberskou sebranku v jiho eských hvozdech. N kdy, pravda, se Václav zamyslil a šel do sebe. Ale nešel zas moc daleko. P estrojen prý bloumal Prahou, kupoval preclíky, maso nebo víno, a když zjistil, že peka šidí, dal ho v koši potáp t do Vltavy za nadšeného evu chátry. eští sociální fámisté Václava za takový zp sob vlády chválí. Potáp ní peka a pokleslý humor dvorního šaška Žita pokaždé krále tak rozja ily, že hned sp chal do hospody s kamarádem katem, hráli tam vrhcáby a pili. Chodívali též do lázní, cárali se ve zdobených škopcích nazí, nalévali se vínem a h ešili s lazebnicemi. P ízna né je, že i tenhle málo schopný lov k vášniv rád štval a lovil zv . Jeho oblíbenými spole níky byli psi zabijáci. Sta ilo prý, aby na vás zlískaný král ukázal, a jeho pes vám poslušn prokousl hrdlo. Fámy o Václavovi jsou i jinak dost hr zné. Po nepovedeném jídle nechal prý král zaživa opéct na rožni kucha e. Oblíbenému lvu p edhodil neoblíbeného rytí e. (Ten se však se lvem sp átelil, pot ásl mu rukou a Václav ob ma odpustil.) Jindy prý zas Václav zast elil na lovu mnicha, aby mu neb hal po lese. Nejcenn jší na Václavovi byly ob jeho manželky. Johana sice krásy nepobrala, byla však možná jediným lov kem, jemuž byl Václav oddán. Um ela v necelých p tadvaceti, nejspíš zardoušena královým psem, který s manželi sdílel ložnici. Zhroucený m kkou Václav ji ani nedokázal doprovodit na poslední cest . Až te byl doopravdy sám. Macecha Eliška p ála svému Zikmundovi. A tak král zhrzený životem za al ádit. Druhá cho Žofie to vydržela. Ani ona mu však nedala potomka. K dovršení nešt stí byla krásná, a tak Václavova žárlivost dala vzniknout temnému p íb hu. íká se, že fámu o neš astném zpov dníkovi královny Zone vymyslili katolíci v dob Temna. Ale není to pravda. Ten p íb h se vypráv l brzy po Václavov smrti. JAK ZLÝ VÁCLAV HODNÉHO NEPOMUKA MUKÁM KRUTÝM VYSTAVIL . Královna Žofie byla hodná. A hezká. Královým chováním trp la. Div s ním nejednala jako s pejskem: Z sta ! Jedeš? Tam nesmíš! Fuj, to se d lá? Ale Václav po ád chodil dom k ránu. Žofie ho peskovala a pomlouvala mu kamarády, až mstiví královi milci rozší ili klep, že se královna spouští s arcibiskupem. Ten se sice královi v ni em nevyrovná, ale aspo nepije. Podle jiné fámy trp la Žofie estn a na nev ru nem la pomyšlení. Ale Václav se jí stejn bál: co kdyby se zlá Žofie nakonec spol ila se zlým bratrem Zikmundem? Chodil dom v nejnemožn jších okamžicích, aby se ujistil, že Žofie nekuje pikle. asto se jí rafinovan tázal: „Nekuješ ty tady náhodou s n jakým ancikristem pikle? Nezahrávej si! Víš, jak dopadla má první žena!" Kterážto stupidní výhr žka zpochyb uje fámu o roztrhané Johan : možná šiji Václav vymyslil, aby sv dnou Žofii zastrašil. Jindy zas jakoby odjel lovit na hrad To ník, a za hodinu na Žofii vybafl v ložnici. Nebo jen tak sed l a sledoval svou ženu krhavým zrakem. erv paranoii živený sílící opileckou demencí se králi den po dni hloub ji zavrtával do duše. Má-li s n kým n co, napadlo ho jednou, je to h ích. Z h ích se k es ané zpovídají. Pravdu tedy zná Žofiin zpov dník. Tím je tuším ten nesympatický bledulín Johánek z Pomuku. „Jestli mi ne ekneš, co ti ve zpov dnici vyslepi ila královna, dám z tebe nad lat žrádlo pro psy," oznámil král Johánkovi. Johánek se lekl, ale ne ekl nic. Král prosil, hrozil, sliboval peníze, ú ady a novou faru, Johánkovy rty se však pevn sev ely, nebo to, co v d l, sm l v d t jen on a Pánb h. (Cynici a vyznava i ateistického realismu ovšem tvrdili už tenkrát, že Johánek ml el, nebo nic nev d l. I kdyby královna Václava podvád la, nebyla p ece tak prašt ná, aby to vyzvonila zpov dníkovi. Zejména když podvád t n koho jako Václav nebyl h ích, nýbrž akt základní sebeobrany.) Král si Johánkovo ml ení vyložil nejhorším možným zp sobem, ožral se, dal Johánka mu it, osobn vzal pochode , propálil mu bok, až mu mezi žebry byly vid t plíce, a cht l mu vytrhnout jazyk. I katovi se však Johánka zželelo a upozornil krále, že od lov ka s vytrženým jazykem se nedozví kór nic. A tak zašili zbytek Johánka do pytle a svrhli do Vltavy. V tu chvíli se rozzá ila hladina nebeskými sv tly a kolem hlavy zmu eného kn ze zaplálo sedm st íbrných hv zd. Což bylo d kazem, že Johánek opravdu zem el pro zpov dní tajemství a pro svatou víru. Tak náš národ získal dalšího mu edníka a po staletích i sv toznámého sv tce Jana z Nepomuku. PRAVD PODOBN JŠÍ PRAVDA O JOHÁNKOVI Z POMUKU. Dle historických údaj nezem el však Johánek pro zpov dní tajemství, nýbrž ve službách pražského arcibiskupa. Ten se jmenoval Jan z Jenštejna, byl stejn starý a zpo átku i stejn zkažený jako král Václav. Ale onemocn l, zázrakem se uzdravil a zm nil se: od té doby nepil, nesmilnil a prý se i bi oval trním za mladistvé h íchy. Král tím byl do ista

zhnusen a p estal s Jenštejnem kamarádit. Tenkrát m li k es ané dva papeže, v ím a v Avignonu. Vzájemn se proklínali a Václav s Jenštejnem fandili ímanovi. „Papež pat í do íma," dupl si Jenštejn a cht l, aby Václav dupl taky: od eho je ímskon mecký král? „Proklat , zas politika," zana íkal Václav a snažil se zmizet v revíru, ale Jenštejn ho dohnal a ekl: „Nikam. Musíš taky íct, že papež pat í do íma." Rádcové však Václava ujistili, že v c je složitá, nebo vyslovíme-li se proti Avignonu, rozzlobíme Francii, která jediná drží na uzd nám nenaklon né Polsko dynasticky vázané s Uherskem - „Tichóóó," rozk ikl se Václav, „já te jedu na kance!" A jel. Jenštejn zasy el, že císa pat í do íma a Václav mezi kance, ale Václav to slyšel. A schváln nechal jiného kamaráda stav t na Labi jez a zatopit tak Jenštejnovi pole. Jenštejn ten jez zboural. Strhla se p i tom taková mela, že tam prý poprvé na eském území st íleli z n jakých prapušek, a Václav si ujasnil, že je as Jenštejna zklidnit. „Vezmu Jenštej ákovi Kladruby," rozhodl se. V klášte e kladrubském práv umíral opat, který do toho m l co mluvit. Než arcibiskup potvrdí opata nového, ekl si Václav, my ten klášter vyvlastníme, nebo tak n jak. Jenštejn však zmobilizoval fráternické síly, a sotva opat vypustil duši, už m li kladrubští náhradu. Václav ostrouhal. Volbu opata pak ú edn potvrdil Jenštejn v generální viká Johánek z Pomuku. Václav se zví ecky opil a poslal pro Jenštejna s jeho fráterníky. K i el na n , že támhletoho utopí, toho taky, zesm š oval Jenštejna, ale n jak ho nemohl najít. Když se zjistilo, že v nastalém chaosu odvedli Jenštejnovi zbrojnoši svého pána zpátky do bezpe í králi p ed nosem, Václav se rozzu il a zbylé ú edníky, kte í v bec za nic nemohli, dal strašliv mu it. Janovi z Pomuku p itom osobn pochodní propálil bok. Pak n kdo Václava upozornil, že až se to dozví papež, bude pr švih. Václav se lekl, nutil mu ené, aby podepsali, zeje nikdo nemu il, ale Johánek už nic podepsat nemohl, nebo umíral. Dál to známe. Mimochodem P ední eský fámotv rce Hájek z Libo an m l v obou p íb zích jasno: Václav prý utopil Johánky dva, jednou Jenštejnova viká e, jindy královnina zpov dníka. Za Habsburk m l kult mu edníka Nepomuckého vytísnit kult mu edníka Husa. Na n kterých sochách se Nepomuk Husovi podobá. Tím nám vstupují do hry už Janové t i. Nakonec se odborníci vcelku shodli, že umu ený Jan byl jeden, nezahynul pro zpov dní tajemství, nýbrž kv li opatovi v Kladrubech. Možná. V roce 1962 se objevila revolu ní teorie, že neexistoval v bec žádný Jan Nepomucký. Proti tomu všemu už je mali kost, že všichni Johanové z Pomuku se stali pozd ji Jany z Nepomuku. Jejich rodné m ste ko prost za Habsburk p ejmenovali. Ani v hrob nedošel Johánek pokoje. Po ád ho st hovali a tahali z rakve, zdali je to doopravdy on. Už p i první exhumaci ve Svatovítském chrámu mu vypadl z lebky jazyk, nabobtnal a zr žov l: zázrak! Dnes ten div svád jí v dci na bakterie a na prost edí, kde Johánek ležel. A ona vypadlá morbidita nebyl prý jazyk, nýbrž kus mozku. Jan Nepomucký je po knížeti Václavovi nejslavn jší eský svatý. Jeho socha postává na mostech celé bývalé habsburské íše: nejen v Rakousku, N mecku, Špan lsku, ale i v Mexiku a v Jižní Americe. Kol hlavy má hv zdi ky, které tenkrát zá ily nad Karlovým mostem. Mívá prst na ústech, že nevyzradil tajemství, a drží k íž s Kristem, že byl umu en skoro tak strašliv jako sám Pán Ježíš. JAK KRÁSNA ZUZANA KE ŠT STÍ P IŠLA. Další fámy o králi Václavovi: prý byl tak neschopný, že se ho eští páni v bec nebáli, sem tam ho lapili a zav eli, dokud jim zas n co nepodepsal. Z bryndy mu pak pomáhali, jako v pohádkách, prostí lidé. Václav Hájek kup íkladu zjistil, že si král oblíbil lazebnici Zuzanu, která mu pak pomohla v jedné prekérní situaci. Alois Jirásek, plod cudného národního obrození, si naopak nep ipouští myšlenku, že by dobrý král Václav, by pijan a lehkomyslník, se n kdy v život snížil k emusi tak nemravnému, jako je s odpušt ním lazebnice. Protože však p íb h o p vabné necud zaujal i jeho, upravil ho tak, že se ti dva seznámili náhodou. Fámy o té v ci praví p ibližn toto: Jednou zas Václav rozzlobil pány a ti ho s pomocí zlého bratra Zikmunda uvrhli do v zení Špinka ve Starom stské radnici. Dnešní vrah recidivista by do takové internace odmítl vstoupit, st žoval by si nejmí v Helsinkách a možná by kv li n mu padl i editel kriminál , ale na st edov k to byla slušná basa. Král tam m l co pít, bacha i s ním hráli vrhcáby a p ed usnutím k n mu posílali loutnistku, pokaždé jinou. Ale Václavovi se tam stejn nelíbilo. Bylo léto, král se potil a ve Špince nem li vanu. „Na izuji," ekl král eským pán m, „abyste mi okamžit umožnili d stojnou koupel. Jinak tu shniju, a až se mezi lidem rozk ikne, že jejich dobrý král um el ve Špince na špínu, p isámb h, z Prahy živi neuprchnete." Páni se lekli a odvezli krále do lázní ke Karlovu mostu. Nasadili na n j ty i zápasníky: dva hlídali dve e a dva vlezli s králem do vany, aby bylo jisté, že neute e. „Jak si dovolujete lézt za mnou do škopku, vy tu i?" rozb snil se král. „A už jste za dve ma! Jediná bytost, kterou tu strpím, je lazebnice. Jakákoliv, hlavn když to nebude chlap, zmizte," pravil Václav tak královsky, že svalovci zmizeli a poslali do lázn Zuzanu. Byla krásná, m la plné rty, hluboké o i a dob e stav nou postavu v lehké staro eské košili. V té košili žblu kla do vany a n žn zašeptala: „Jak to chceš, cukrouši?" „Hlavn to chci rychle. Pom žeš mi?" „Tob vždycky, cukrouši," ekla a post íkala krále s dráždivým smíchem. „Umíš krást? Dobrá. Ukradneš lo ku. Umíš zpívat? Ješt lip. Zazpíváš, já vysko ím na pavlá ku a spustím se do lo ky" „No ale ve van je to lepší," namítla Zuzana. „Jedno po druhým," vzk ikl Václav. „A ne íkej mi cukrouši. Já jsem tv j král."

„No to m podrž, cukrouši," roz ehtala se Zuzana. „Odkdy krále zavírají do lapáku?" „Od té doby, co jsem tv j král já," zesmutn l Václav. „Te jsem v ze na út ku. Chceš mi pomoct?" „Mn se líbí každej, kdo je na út ku, cukrouši," ekla Zuzana, vyb hla z vany, spustila se z pavlá ky, ukradla lo ku, p iveslovala pod lázn a zazpívala. „Vítej, svobod nko," vydechl Václav se zroseným zrakem, p esko il pavlá ku a Zuzana se op ela do vesel. Protože o takových ženských si vy myslete, co chcete, ale práv ony, když n komu te e do bot, bývají ty nejoddan jší kamarádky. Zuzana veslovala proti proudu, a když už nemohla, zkusil to Václav. Ale skoro si vypíchl veslem oko a Zuzana smíchy div nevypadla z lo ky. „Seš fakt milej, cukrouši," ekla. Václava to dojalo, protože tak hezká slova mu ne ekl ani jeho kamarád kat, natož jeho královská manželka, a slíbil Zuzan , že když všechno dob e dopadne, bohat sejí odm ní. „Takovejch už bylo," pravila Zuzana. „Nežva a vesluj. Ty seš takovej chudák, že t mám asi ráda." Václav vesloval, ale málo, takže je eka vtáhla zpátky pod most. Všude tam b haly stráže a volaly: „Chy te krále!" A pražská chátra se seb hla a volali: „Kdo nám tady chytá krále? Šelma Zikmund? Chy te ho!" A že král plul od Vyšehradu k lázním, nikoli od lázní k Vyšehradu, nikdo si ho nevšímal. Zbrojnoši od in eli hledat krále do Starého M sta, Zuzana se op ela do vesel a doplula s Václavem k Chuchli. Pak utekli do Kunratic, kde m l Václav nový hrádek zvaný Nový hrad. „B ží sem chlap v prost radle a ženská," oznámila stráž a purkrabí na ídil: „Zvedn te most, k ikn te Dále od hradu, dále, a když vás neposlechnou, prost je zast elte." Málem se to doopravdy stalo, kdyby Zuzana v as nezvolala: „Spus te ten most, cukroušové! A otev ete bránu, copak m , hergot, neznáte?" A že Zuzanu všichni znali, radostn ji pustili dovnit . A až pak leknutím upadli naznak, protože vid li, že ten nahá v osušce je opravdu pan král. „Do zbran , chlapci," na ídil Václav, „budou se zavírat eští páni. Já jim dám!" Jak to dopadlo, fáma nepraví, ale Zuzan se král odm nil královsky: koupil jí d m s t mi lázn mi, zahrnul ji p ízní a jejímu cechu vymyslil znak, papouška ve v níku. V ník je šál s uzlem, jenž rozprost en do kulatá vypadá jak v nec. Sám Václav m l znak podobný, ve v níku mu však nesed l papouch, ale led á ek. Prý že led á ek i v ník jsou symboly v rnosti. Možná je papoušek symbolem nev ry, kdoví. Dodnes ten znak vidíme na Starom stské v ži. PRAVD PODOBN JŠÍ PRAVDA O V ZN NÉM KRÁLI. Z e eného by byl dobrý román pro ženy. S trochou p itvrzujících detail by se hodil i do asopis pro pány. Pravdivý však není. Nejen proto, že hrádek v Kunraticích teprv stav li. V opravdové historii v znili Václava dvakrát. Poprvé ho zajali eští páni na Hrad anech, podruhé sám bratr Zikmund. Z panského v zení nezachránila krále lazebnice, nýbrž ho odtamtud vy reklamoval bratr Jan Zho elecký. Stálo ho to tolik pen z, že se nadosmrti zadlužil, a ješt dostal od Václava vynadáno. Podruhé uv znil Václava sám Zikmund: Václav už vládl tak špatn , že d lal ostudu všem Lucemburk m, a když cht l Zikmund vládnout za n j, ješt se bránil. Ryšavec odvlekl Václava do Vídn a Václav, místo aby jako hrdý šlechtic p ipravoval út k, smolil u okýnka ho ké verše: V cizí zemi host, smutku mám až dost, ta tam má radost. Z vlasti jsem vypuzen a z Moravy vyhozen. Jsem tu jako venkovan, nejsprost ji udolán. Kdybych byl rytí em, harcoval bych. Kdybych byl lotrem, drancoval bych. Nejsem asi rytí ani lotr, jsem jen praubohý žá ek-kmotr Uh i, to jsou pánové! Kdepak, spíše lotrové. Satan, ten je sebere, na vidle je nabere a pak všechny posere. Ty verše opravdu napsal náš král Václav ve víde ské internaci. Našel jsem je v knížce pana doktora echury o Lucemburcích na eském tr n . Když Václav z Vídn p ece jen utekl, vznikly o tom další dramatické fámy: podle jedné se Václav prokopal z v ze ských komnat do konírny, podle jiné prchl latrínou. T etí fáma n jak souvisí s fámou o Zuzan . Král Václav se ve víde ském v zení skamarádil s Grundlem, který lovil v ece grundle. Nosil je smažené Václavovi a oddan na n j hled l, když Václav jedl. „Já jsem eský král," ekl mu Václav. „Já si d lám sám peníze v Kutné Ho e, a kdo mi pom že, bude se mít do smrti dob e." A dobrý Grandi opá il: „Já ti rád pom žu, cukrouši, ale když oni m stráže šacujou, n kdy mi i vezmou kýbl s grundlema. A každou rybi ku prohnou, jestli jsem do ní nestr il pilník." Václav však Grundlovi poradil, jak propašovat do v zení š ra. V noci p ijel Grandi s lo kou pod v ž, kde král úp l. Václav se po š e spustil do lodi ky a Grandi ho doma zahrabal do hnoje. Když utichlo pronásledování, Grandi krále vyhrabal, Václav p ijel dom , Grandi dostal hrad a m l se nadosmrti dob e. Ve skute nosti byl král v út k nudn jší. Václav si prost vyjel za m sto, tam na n j ekali eští páni, kte í už Zikmunda necht li, a než se Víde áci vzpamatovali, doklusali eši i s králem do Mikulova. ZIKMUND BYL ZLÝ. Václav v v znitel a bratr Zikmund je ve všech eských fámách výtažkem padoušství. Jeho odpornost v é e husitské je tak nesmírná, že ho pr m rn vzd laný ech automaticky považuje za N mce. I hodnému Václavovi škodí, jak m že. Zrazuje ho. P ipraví ho o titul eského krále, n meckého krále, ba i císa e. Cokoli Zikmund u iní, je špatn . Atak je spravedlivé se ho zastat. Žádný Rychlý šíp to, pravda, nebyl. Ale nebyl proradn jší než jiní úsp šní politici. A v bec, vždy si to p edstavte: jste o deset rok mladší než nešika Václav, který je eským králem od dvou let, od patnácti králem íše. Vy se díky matce dom žete aspo tr nu uherského. Ocitnete se tak na vídrholci civilizace a jste Evrop

dobrý leda k tomu, abyste ji chránil p ed zb silými Turky. Víte o sob , že jste cílev dom jší, rázn jší a šikovn jší než bratr ochmelka. Vám se kup íkladu nem že stát, co se stalo bratru Václavovi, který se p i státní návšt v Francie už první den tak zlískal, že t i dny nebyl schopen ú astnit se slavnostní recepce. Ješt že je francouzský král dementní a že nic nepoznal. Nebo: ímský papež ud lí Václavovi císa skou korunu a prosí krále, aby si pro ni p ijel. A Václav? Nemá as! Honí vlky u Berounky! Papež se namíchne. Kurfi ti se též namíchnou a zbaví Václava íšského tr nu. On se vzteká, ale myslíte, že bojuje? Nebojuje! Chlastá! A co vám, Zikmundovi, zbývá? Hájit est rodu! P ece nedáme tr n tomu trouboví Ruprechtovi! Chcete, aby vás Václav aspo jmenoval spolukrálem. On nechce, vy ho zav ete do humánní internace, vaši Kumpáni napadnou echy, vyrabujete eskou pokladnu, obsadíte Kutnou Horu, a když hrozí, že tam dostanete na kokos od vzácn spojených eských pán , ušlechtile ustoupíte násilí. Ale už jste u nich nadosmrti šelma ryšavá. A už na vás svedou Kostnici, husity a všechno. KUTNOHORSKY DEKRET: TO JSME JIM TO DALI! O Kutnohorském dekretu krále Václava vypráv jí eští bardi zhruba toto: Karlova univerzita, to bylo n co! Teprv díky jí se stala Praha metropolí, vždy nic podobného na sever od Alp a na východ od Pa íže nebylo k vid ní! A vidíte, práv tam Otec vlasti echy odstr il, jako by to ani nebyly jeho vlastní d ti. Ta univerzita p ece byla eská, vždy stála v Praze! Ale císa Karel ustanovil, že N mci tam budou mít p i rozhodování hlasy t i, a eši jen jeden. Po letech se Mistr Hus za al trefovat do h íšného kn žstva, ba i do papeže a eským mistr m se to líbilo. ech m se vždycky líbilo, když se n kdo do n koho trefoval. Zato se Husovy e i nelíbily mistr m n meckým. N mci cht li všechno ešit shora, a ne zdola, vyznávali po ádek, káze a citliv jší z nich už te mrazilo za krkem, když si s nasazením aristotelské logiky vypo etli, jak taková anarchie skon í. A jeden n mecký žalobní ek práskl papeži, že eši na univerzit p stují úchylný a nebezpe ný viklefismus. „Je to pravda?" zah m l papež na krále Václava a Václav, aby se ne eklo, že své echy nezvládne, ekl, že není. „No proto," uklidnil se papež, ale Václav ne. N mecké mistry nem l rád, po ád kritizovali, nesnášeli sympatického Husa a žalovali. Ke všemu v ím i v Avignonu po ád strašili ti dva papeži. Bylo to nechutné, nebo papež má být p ece jeden, zastupuje Boha na zemi, a emu má pak lov k v it? A tak další boj vka intelektuál , až ze Sorbony, zorganizovala v Pise koncil, který m l skoncovat s ob ma papeži a dosadit t etího. K tomu pot ebovali souhlas autorit, a tak se vydali i za Václavem. Václavovi se ten nápad líbil: svitla mu nad je, že ho koncil zas uzná za n meckého krále, z kteréžto funkce ho kurfi ti sesadili a bratr Zikmund vyštípal. Zato arcibiskup o koncilu necht l slyšet, a Václav nebyl zas takový bourák, aby praštil do stolu a prosadil si svou. A tak mu zbyla univerzita. „My eši t podpo íme," ekli Václavovi eši, „protože toho z íma nemáme rádi. A toho druhýho taky ne." Ale N mci ekli: „Ani nápad. íman je náš, my ho chcem a dál se diskutovat nebude, kdo je pro?" A vyhráli, nebo m li hlasy t i, kdežto eši jen jeden. Když se to král dozv d l, zmocnil se ho další predeliriální záchvat a bý ím hlasem zary el: „Tak to ne! Já vám ukážu, kdo je tu králem!" Potom se uklidnil, poradil se s Husem a v Kutné Ho e vydal dekret, že odte je všechno jinak: eši mají hlasy t i, kdežto všichni N mci dohromady jeden! „A te hlasujte, kdo je pro ten zatracenej koncil! T i hlasy pro, jeden proti. Správn . Já vám dám," ekl král Václav a šel na panáka. N mci se rozzlobili, odst hovali se z Prahy, založili univerzitu v Lipsku a byl pokoj. Tak dobrý král Václav na radu Mistra Jana geniálním tahem zp sobil, že naše eská univerzita byla kone n eská. Mimochodem 1) Univerzita se d lila na ty i „národy": bavorský, saský, polský a eský. Každý „národ" disponoval jedním hlasem. K „národu" bavorskému pat ili i všichni jižní N mci, k Sáš m Skandinávci a N mci severní, k Polák m východní N mci a Slezané. K Cech m pat ili též studenti z Uherska a N mci z ech a Moravy. 2) P íslušnost k národu (nikoli univerzitnímu, ale v b žném smyslu) byla tenkrát vymezena spíš spole ným územím než spole ným jazykem. Proto i eští a moravští N mci byli jinými chápáni - a sami se chápali - jako n mecky mluvící eši. Stejn tak nejen Ma a i, ale i Slováci a v Uhrách žijící Jihoslované se chápali jako Uh i. 3) eský univerzitní „národ" (s Uhry a eskými N mci) tvo il asi 20 % všech student univerzity. Etnických ech bylo ješt mén . 4) Odchodem cizinc se univerzita opravdu stala eskou. Sou asn tím p estala být sv tovou. Odklon od Evropy zapo al. Z úsilí posledních P emyslovc i Lucemburka Karla za pár let zbyly trosky. VI. HUSITÉ. JAN HUS BYL HODNÝ.

Nikdo by do Jana ne ekl, že práv on bude vyvolen ke sláv a utrpení historických rozm r . Univerzitou prošel za neutuchajícího hladu. Netajil se touhou stát se n kým a mít se dob e. Zdá se, že až v ase, kdy poznal, že p i svém p vodu a slušném vychování se dob e nikdy mít nebude, propukl v n m zdravý revolu ní hn v. Byl však veselého ducha. Rád se bavil, pil a zpíval. Pak si p e etl bu i e Viklefa a bylo mu jasno: církev je nemocná. Já, její syn Jan, znám lék. B h obtížil má ramena Posláním a od té chvíle jsou mé touhy nicotné. Chci už žít jen Posláním a pro n . Netušil, že pro n i zem e. Kázal v kapli Betlémské a všechny zmámil: venkovany, vždy byl též ze vsi. M stské strejce, znal je z hospod. Vzd lance a smetánku, nebo sám byl hluboce vzd laný. Okouzlil i královnu Žofii, stal se jejím chrán ncem. I král ho m l rád, vždy Hus nem l rád papeže. Arcibiskup Zbyn k Zajíc m l zprvu rád papeže i Husa, nebo Zajíc byl spíš voják než kn z, moc tomu nerozum l, ale v d l jedno, že Jan, morcec hadry, se taky nikoho nebojí! Jan si troufal po ád víc. Psal knížky, zavedl v kostele neslýchanou novotu, sborové zpívání. Zejména však h m l na vyd šený lid, že církve jsou dv : ta pravá je v nebi a vládne jí B h. Druhá je na zemi a té vládne ábel, Antikrist. Tu první sv tská sláva nezajímá. Držme se jí a slova božího, chceme-li být spaseni. Pro kn ze to platí t ikrát víc! A ne že fará i budou chlastat, honit holky, mít nemanželské d ti a okrádat v ící. Husovým snem byla církev Kristových apoštol . Jako vedlejší produkt mu vznikli revolucioná i. Nebudem zde nudn vypisovat, ím vším Hus namíchl svatou stolici. Poslední kapkou do džbánu papežské trp livosti však jist bylo Husovo tažení proti ceduli kám zvaným odpustky: tady p estávala legrace, šlo o velké peníze! Kdo si koupil cedulku, tomu papež z titulu božího zástupce odpustil h íchy. Chudí h íšní na odpustky nem li, a tak musili po smrti do pekla, na rozdíl od lump bohatých, kte í si zaplatili nebe. Taková diskriminace národ rozzlobila, zvláš když jim to Jan Hus správn objasnil. V Praze se demonstrovalo, papež byl ech m za kašpara a mládež pomazávala jeho odpustkové vyhlášky fekáliemi. Bi ici pak zatkli t i nejveselejší mládence a kat jim srazil hlavy. Prahu zahltil šok. Hus ješt p itvrdil. Na povstání bylo zad láno. Vyd šený arcibiskup Husa proklel. Rozkázal zbourat Betlémskou kapli, jenže bourací dostali od Husových fand na kokos a utekli. A tak za hlaholu zvon , rozžíhání svící, jejich op tného zhášení a p elamování, jakož i za vrhání kamen prokletí sm rem k Betlémské kapli vyhlásili kn ží nad Husem nejstrašn jší klatbu v bec. Nikdo s ním nesm l mluvit, ani mu sloužit, ani ho krmit i napájet. A kdož by neposlechl, zaviní po celé Praze zákaz mší a náboženských úkon : mrtví by pak hnili doma vedle nek t átek, živí by se neženili a h íšníci by zmírali bez odpušt ní. P i té p edstav Hus radši odešel na venkov. Proškolil tam vesni any stejn jako p edtím Pražáky, což už bylo opravdu na pováženou. A tak kardinálové pozvali Husa do Kostnice, aby své u ení bu uspokojiv vysv tlil, nebo je odvolal. Hus se tam vydal, nebo s naivitou intelektuála v il, že mu bude umožn no to první. Papeženc m pochopiteln šlo jen o to druhé. Fáma školní: šelma Zikmund prý Husa oklamal glejtem, který mu m l zaru it bezpe nost. Ale pak Jana uv znil a dal upálit, zrádce zrzavá. Z té fámy pln odpovídá pravd pouze výraz „zrzavá". Koncilu nevládl Zikmund, nýbrž kardinálové. Ti Husa pozvali, uv znili ho, zabili a dál ešili hlavní problém shromážd ní: skandální stav, kdy církev už nem la dva papeže, nýbrž t i, a kdy íše m la stejn tak ostudn t i krále. Zikmund m l zcela jiný problém: koho ze t í ímských král koncil podpo í - Václava, Ruprechta, nebo jeho, Zikmunda? M l se zastat kací e a riskovat tr n? Vy byste to v jeho situaci ud lali? V jeho dob , v jeho funkci? U v domí, že Husovi beztak nepom žete, nebo kardinálové v zí už po krk ve své vlastní h e a cht jí ji vyhrát? Panovníci, i ti hodní, dodnes posílají v zájmu tr n na smrt statisíce lidí, tát , chlapc , stejn nevinných, stejn tak toužících žít, jako toužil Mistr Jan. Pokud jde o ten glejt, m l zajistit Husovi bezpe í cestou z Cech do Kostnice a zpátky. Nic víc, nic mí . Na slavném Brožíkov obrazu Hus p ed koncilem vidíme krásného, štíhlého a vysokého Mistra Jana s temným vousem, všemi opušt ného, jak nejspíš íká: „Já? Já se p ece držím bible! To vy jste sejí pustili!" A preláti, kardinálové i sám král Zikmund se tvá í zavile, protože na Husa nemají, ani jim to tak nesluší, všichni jsou nadutí a n kte í se pochechtávají jak hyeny, nebo si už p edstavují, jak na Husovi chytají fousy. Jen dole, skoro až na rámu, postávají p kní chlapi, eši. Mra í se, vždy už v dí, že všechno je v háji, a jeden z nich, Mistr Jeroným Pražský, kterého pak upálili taky, o ividn tuší sv j konec. Ušlápnutí vlastenci nám vnutili p edstavu, že mocní vládci st edov ku cítí stejn pateticky jako oni. Že už se nemohou do kat, až Husa umu í a poníží, že se chtiv pochechtávají. Ale mocní vládci nebyli pateti tí ani tenkrát. Moc jsou šachy. Nep áli si Husa umu eného: na š ourat do eského úlu? Cht li Husa, který odvolá. Jen takový má cenu: vrátí církvi prestiž, pom že jí zpátky do sedla. Proto ho trápili, proto mu hrozili. Jenže Hus nebyl hrá . Srdce mu usedalo strachem, ale své pravdy se nez ekl. A církev, už tak zostuzená, nemohla hrozit naplano. Malý, tlustý, proplešat lý a bezvousý piknik Hus v Kostnici nelidsky trp l: na smrt nemocný, hore kou sužovaný, v zn ný ve stále studen jších žalá ích podalpské ledomorny. Veselého loví ka, který m l rád život, nakonec zaživa spálili na b ehu Rýna. Do té eky nasypali prý i jeho popel, dokonce i jeho postel spálili. A tak nám po Husovi nezbylo nic hmotného. Ani nevíme, v kterém Husinci se narodil. V tom u Prachatic ukazují jeho rodnou sv tni ku, kde se nenarodil ur it : d m s tou sv tni kou je mladší. Chalupu, která tam za Husova d tství stála, strávil ohe , když celý jiho eský Husinec vyho el. O CHILIASMU A JINÉM POKROKU. Plameny z Kostnice sežehly klid v echách. Husovi mstitelé v štili na kopcích p íchod Krista a poslucha i od nich

p ijímali t lo i krev Pán , jak prý si to p eje B h a Mistr Jan. Na kopcích se scházejí lidé s istou duší, ale i lot i, kapsá i a l za: ím víc lidí, tím lip se krade. Páni nepracujících v ících a zdupaných polností se snaží zavést po ádek ohn m a me em. Vbijme tedy h eby do cep , naost eme kosy! Lapkové a zabijáci nás nau í bránit se a vraždit. Prvotní vírou husit je chiliasmus, u ení o tisícovce. Kon í tisíc let vlády ábla. Tisíc let te bude vládnout Kristus. Už je n kde tady, skrývá se. Zjeví se, až vymýtíme sv tskou marnost. Zabíjejme tedy: katolíky, kn ze, mnichy, upalujme jeptišky. On pak p ijde. Dostaví se 14. února 1420. Ale 14. února se Kristus neobjevil. V rné chiliasty to nezmátlo: Pobili jste všechny jeptišky a fráterníky? Spálili jste všechny svaté obrazy? Zbourali jste všechny kostely? Že ješt ne? Tak emu se divíte? Nezbytné vysv tlení pro eské ateisty: Prostí katolíci dodnes p ijímají jen symbol Kristova t la, malou oplatku, hostii. Katolický kn z však p ijímá též symbol Kristovy krve, doušek erveného vína. Hus a jeho v rní takové privilegium odmítali. Proto všichni husité p ijímali Kristovo t lo i krev, obojí. Odtud ozna ení podobojí i utrakvisté, což je totéž. Víno pili husité z kalicha, byli tedy kališníci. Obešli se bez kn ze, nikoli však bez Nového zákona. Ten obsahuje zprávy o život a umu ení Krista, evangelia. Proto se podobojím íká též evangelíci. Když se po n mecké reformaci rozší ily na Západ modern jší formy kališnictví, za alo se jejich vyznava m íkat protestanti: jejich šlechta na jistém sn mu totiž protestovala proti omezování luterské víry. Zkrátka: podobojí, kališníci, utrakvisté, evangelíci a všechny druhy protestant jsou k es ané, kte í se rozešli s tradi ním k es anstvím katolickým. P ijímají krev i t lo Pán v podob hostie a vína. JAK KRÁL VÁCLAV OSUD NEOŠIDIL. Protože mé vypráv ní bude odte po ád krvav jší, jízliv jší a v bec chmurné, odleh eme je veselou povída kou, jak král Václav um el. Jednou zase Václav IV. p estrojen za opilce z lidu pa il s živly a jakási cikánka mu hádala z ruky. „Máš to blbý, brácho," ujistila ho. „Ty skon íš p ed v ží svatýho Víta, daj groš, mrtvolo." Václav se lekl, zaplatil, dal se poznat, nasadil si korunu a vzk ikl: „Okamžit tu v ž zbourejte! A b da, jak ji n kdo za ne stav t znova! Já te totiž budu živ po ád! Protože p ed v ží, která není, nem žu um ít!" Za ali v ž rozebírat, ale pomalu. A zrovna v t ch dnech revolucioná Želivský mnohanásobným mordem zahájil revoluci. Když to Václavovi ekli, rozb snil se, ud lalo se mu špatn a za pár týdn um el. V štba se naplnila: král skon il P ED v ží, to jest skon il, d ív než skon ila ona. Je to pon kud nejapné a též jazykov uhozené, ale co byste cht li? Pov st, no. JAK JAN ŽELIVSKÝ SE ZRÁDCI ZATO IL. Našeho dobrého Václava má opravdu, by nep ímo, na sv domí Jan Želivský, polodivoký kazatel z chrámu Panny Marie Sn žné, v dce hyperaktivní pražské chudiny. „Vidím, že vás svrbí dlan , brat i," zah m l jednou v ervenci 1419 z kazatelny, „chcete bacit Ancikrista rovnou do nosu?" „Chceme, chceme," volali hyperaktivní chudí. „Chcete si mo it pa áty v krvi jeho vyznava ?" „Správn ! Pa áty! Mo it! V krvi!" jásali spravedliví a n které posedlo takové št stí, že to s nimi docela švihlo na dlaždice a u úst se jim objevila náboženská p na. „Zejtra p jdem p ijímat t lo i krev Pán just a schváln ke svatýmu Št pánu, odkud nás p ed p lrokem vyhodili!" „Taky je vyhodíme," jásala chudina. „Fráterníci poletí z v že! Plesk! Plesk!" „Nepoletí," zah m l Želivský a chudina se ztišila. „Poletí jiný, a až eknu! Na svatý p ijímání si každej vezme ošt p, me , vidle, prost n co ostrýho, ale tajn , aby nev ící psi nic netušili!" „Netušili," špitli chiliasté a o i jim plály. Nazít í vyšli se zbran mi pod rouchem ku svatému p ijímání pod obojí zp sobou, jenže u Št pána jim nikdo nebránil, takže se vrátili ideologicky neukojeni. Fámotvorní literáti asto lí í další události tak, že chudí utvo ili procesí, v ele krá el Jan Želivský s monstrancí v rozšt pené ty i, všichni zpívali a nikomu nic ned lali. Když krá eli kolem Novom stské radnice, vykoukli z oken protihusitští konšelé a za ali si z chiliast utahovat. Ale oni po ád nikomu nic ned lali. To by bylo, ekli si konšelé a mrskli po nich kámen. Kámen trefil monstranci, a to už bylo p íliš. Protihusitští fámisté zas tvrdí, že ten kámen mrskli chiliasté a trefili purkmistra. Každý však pochopí, že je to úpln jedno, protože ty zbran s sebou chiliasté zajisté tajn nevlekli kv li svatému p ijímání. „Co jsem vám slíbil?" zvolal Jan Želivský. „Že budou lítat," výskli chiliasté, zak ep ili p ed vraty, vyvrátili je a vyb hli do patra. Vyházeli konšely z oken na vzty ená kopí, na me e, vidle a kosy. A smá ejíce boty své konšelskou krví b želi do radni ního v zení a osvobodili své druhy, které nespravedliví konšelé v znili za výtržnosti a ni ení chrámových inventá . „Jak se te cítíte, brat i?" optal se Jan Želivský t ch vraždících a oni ho s bezelstným úsm vem širokých lidových vrstev ujistili, že se cítí výborn . „To rád slyším," ekl Želivský, ustavil nové, husitské konšelstvo v ele s ezníkem, a tak na Novém M st pražském za ala revoluce. KONEC ROZMAZLENÉHO KRÁLE.

A co král Václav? Škoda ho: v posledních deseti letech se zdálo, že za al chvílemi tém vládnout. Hájil svou zem p ed pomluvami papeženc , chránil i Husa a eští páni stáli za ním. Vládl však s odporem a nakonec to vzdal. Želivského exhibice rozzlobila krále až k smrti. A jeho posmrtný osud byl práv tak temný jako zákoutí jeho nebohé duše. Na d stojný poh eb krále bylo v Praze p íliš ned stojno. A tak rakev s králem nap ed tajn st hovali na Hrad any, a když chaos trval, pro jistotu s ní zas tajn , v noci, odpluli na Zbraslav. Za rok ale napadli Zbraslav husité kn ze Korandy, zplundrovali klášter, zkonzumovali mnišské vinné sudy, ožrali vytáhli nabalzamovaného Václava z rakve, ov n ili ho senem a lili mu pivo do úst, nebo prý když byl král naživu, taky se rád napil. (Nev íte mi? Ani Starým letopis m eským?) Pak husité klášter zapálili a mrtvého krále ukryl hodný rybá Moucha pod placatým kamenem. Po t ech letech za ali eši svého Václava hledat, vyhlásili odm nu, Moucha se p ihlásil a král Václav ve vrcholném husitském roce 1424 s velkou slávou kone n spo inul v hrad anské hrobce. Mimochodem Želivský vedl novom stské ostré hochy ješt dva roky. V t ch sladkých letech drancování klášter a katolických truhel však radikální konšelé zbohatli, ímž p estali být radikální. Jen Želivský po ád mlel svou. Když potom prohlásil, že lidské zákony dobrý k es an neposlouchá, nebo poslouchá jen Krista Pána, m li ho už i na Novém M st dost, spojili se s tradi n zazobanými Starom stskými, vylákali kazatele do radnice a popravili ho. Od té doby, kdyby záleželo na Praze, mohlo být po revoluci. Ale nezáleželo na ní. Hlavní slovo už m l Žižka s jeho tábory. Železný zákon revoluce: My chudí nenávidíme bohatství a úsp ch! Vždy nám jsou odep eny! S gustem rozbijeme, co nám nepat í. To jest: všechno. Bohaté a úsp šné pobijem. T m, kdo mají na holi e, aspo ust ihneme vrko e. Kníratým ufiknem knír. Smik! Když vyhrajem, za nem vládnout. Což znamená: chráníme dosud nerozmlácené zbytky hodnot p ed t mi pomalejšími. Nebo p ed t mi, kte í m li ztíženou možnost startu. Vždy ty hodnoty te pat í nám! Le , co naplat, jsou to jen poslepované zbytky. (Proto s každou další revolucí ubývá hodnot a p ibývá zbytk . Co zbývá? Náhražky. Um lé hmoty.) JAN ŽIŽKA A INOVÉ JEHO. Jan Hus sice trp l v souladu s eskými požadavky na uplakanou historii, le co naplat, byl to pouhý kn z. Ve starých dobrých echách se tak stal symbolem husit profesionální hrdlo ez a geniální stratég Žižka, zeman z Trocnova. Vstoupil do d jin až po své šedesátce a moc se v nich neoh ál. Tím lip pro fámy a pro jejich ne estné obcování s pravdou. Trocnovští prý m li v erbu raka, ale t žko se to pozná: mnozí tvrdí, že to je v ela. Štípavá i bodavá žoužel se k Žižkovi hodí. Mládí prosoudil a prozápasil v bojích s Rožmberky, ve st edním v ku pat il k bratrstvu silni nich lapk , v Polsku vál il s k ižáky. Šel z n j strach: m l mocný nos, slepé oko, p es tvá jizvu. Nabit vále nými zkušenostmi až po epici se usadil v Praze, sloužil královn a zbož oval Husova kázání. Když šlo v Praze do tuhého, navlékl pancí . as p ál jeho talentu. Závratná kariéra: za pár týdn se stal v dcem tábor . Pár dosud neob šených p átel z bratrstva silni ních lapk povýšil na hejtmany svých vojsk: ti chlapi se vyznali v boji. V království bez krále m l pak hlavní slovo on, bez ohledu na št betání ideolog . Dob e to v d l. Chiliasté zatím založili m sto Tábor a ekali, až se k nim snese Kristus. Do kádí u táborských bran (ale i v Písku i ve Vod anech) m li v rní k es ané odevzdat všechen majetek. Chudí sem házeli poslední grošíky. Bohatí se t m bláznivým m st m vyhýbali. Když po slavné bitv u Sudom e vjel Žižka do Tábora a spat il kád , zježil fousy, založil si ruce v bok a za val: „Vy jste se snad zbláznili?" A kn z Húska povídá: „Brat e Žižko, takhle my chiliasté napomáháme p íchodu tisícileté íše Kristovy. Skon ilo království Satana a p ijde království boží. A b da, kdo bude mít n co svýho! Všechno bude všech. A tak, kdo n co má, dá to do t ch kádí, takže nebude mít nic, a tím pádem bude Pánubohu milý. A kdo to neodevzdá, toho Satan spravedliv nabere na vidle." „No nevím," chmu il se Žižka, ,já jsem, chlapi, taky pro království boží, ale to neznamená, že tu budu trp t n jakej komunismus. Všechno zadarmo, to v ím, to by se vám hodilo, vy lemplové. Poslyš, Húska, já te jedu vyhnat Zikmunda z Prahy, a až se vrátím, nechci tu ty kád vid t!" Poté Žižka s vojskem odjel zachránit Prahu. Pražané ho o to sami požádali, jako by jim tam ne ádili náboženští šílenci z venkova nejmí dvakrát p edtím a jako by to vždycky nebyla istá hr za. I te tábo í p irachotili s t žkými vozy, vážní, chudí a vzteklí. Hned u brány za aly potíže: Pražanky se odívají jak áblovy nev sty! Sestry, strhejte jim to! A na hlav nosí h íšné útvary! Sestry, rozcuchejte je! N kterým h íšnicím byly vid t vlasy. Sestry, ost íhejte je! Pražští mužové se oblékají jako kašpa i, voní se vo avkami, brat i, zmla te je! V kostelích mají obrázky, sochy a zlato, ur it je z toho Pánubohu špatn ! Jen po kejte, h íšníci, revoluce vás rozseká a spláchne! Už tady šli fundamentalisté Žižkovi dost na nervy. Nemohl se do kat, až Zikmund zaúto í a vyžene táborským sestrám ú esy z hlavy. Zikmund si však jako schváln dával na as. Ale nevydržel, zaúto il a na Vítkov ho e dostal od Trocnovského tak p íšern na kokos, že se tomu kopci dodnes íká Žižkov. Nechal na svahu tisíce mrtvých, znova prohrál pod Vyšehradem a za jásotu vít z zklaman odtáhl z ech. Jen co zneškodnili Zikmunda, po ali se Pražané a Táborští p ít. Movití m š ané vyk ikovali, že by táborské radikály Hus hnal z Prahy, zatímco táborští radikálové tvrdili, že by Hus hnal z Prahy ty movité. A pražští vzd lanci, kte í byli vždycky proti pán m, sou asn si ale ošklivili krev, vytkli tábor m dvaasedmdesát chyb. Zejména je pohoršila teze, že „každý v ící si má omýt ruce v krvi nep átel Krista". Ani se neshodli, má-li kn z sloužit mši v ornátu, nebo jen tak. Vrchní hejtman Mikuláš z Husi se p itom tolik roz ílil, že na cest do Tábora spadl z kon a zlomil si nohu. A doma

dostal zápal plic. A um el. Nakonec se shodli na ty ech prioritách zvaných pražské artikuly, ale sotva je jedni použili, za ali ti druzí k i et, že oni to myslili jinak, a rvali se dál, ba vzájemn se zabíjeli, mrza ili se a pálili si hrady, což jim s výjimkou krátkých p ím í vydrželo po celé husitství. V Tábo e zatím šílenec Húska a kn z Kániš rozvíjeli revoluci po chiliasticku: žádný sv tský ád, nýbrž nespoutaná radost z brzkého p íchodu Krista. Nikdo nic ned lal, emesla chátrala, všichni se modlili, zpívali a š astn vyvraceli o i k nebi. Kdyby byl Žižka o n co mí mužný, nejspíš by p i návratu spráskl ruce. Takhle prost chiliasty vyhnal z m sta a na ídil otev ít všechny brány, okna a st ílny, aby po t ch anarchistech m sto vy v tralo. Húskovci se usadili u P ib nic, na Nežárce a leckdes jinde. T m nejdivo ejším se íkalo adamité. Ti aby dokázali, že jsou si p ed Pánembohem rovni, a ne že jeden všechno a drahý nic, b hali po lukách nazí, a když jeden na druhém n co cht l, tak mu to musela dát. Ale n kdo to zas práskl Žižkovi. Žižka tam p ijel a nemohl uv it svému oku. „Tak se podívejte, brat i," ekl svým bojovník m, Jaký nám tu jiní brat i d lají z náboženství chlív, dejte to pry ." A Žižkovi bojovníci zmordovali adamity jak australské králíky, a že už je bolely ruce, nahnali ten zbytek na Klokoty i s ženskými a všechny je spálili. Tak bratr Žižka zlikvidoval levicovou úchylku a zdálo se, že už nic nestojí v cest sv tlé budoucnosti husitského hnutí podle p edstav Jana Žižky. Ale Žižka byl od té doby na Tábo e nesv j, taky že tam mnozí adamité m li p íbuzné, a tak odtáhl na Oreb do východních ech. V té krajin žili též radikálové, ale nikdy by je nenapadlo b hat po T ebechovicích nazí. Proto s t mi orebskými Žižka z stal. Postavil si na Metuji hrádek, nazval ho Kalich a dal si pak íkat Jan Žižka z Kalicha. A zatím ve m st Tábo e, zbaveném tvrdého chiliastického jádra, se revoluce tiše civilizovala, ímž p estávala být revolucí. Bolševické kád zmizely, výrazy jako „tisíciletá Kristova íše" tam slušný lov k nevypustil z úst a venkovánci odvád li m stu povinnou da jako d ív, když ješt úp li. Žižku nemusíme mít rádi, metál génia mu však neodpá em. Selský v z prom nil v tank. Zatuhlé mozky hejtman nau il improvizovat. Kopce, lesy, bahno, rybníky a mlhu nau il spolupracovat. Ko ské podkovy nau il klamat: sta ilo je obrátit a pronásledovatel uhán l na sever, zatímco k prchal na jih. Bahno rybník povýšil na bojový prost edek. Kozí h bet Vítkova povýšil na zbra hromadného ni ení. Kdykoli a kdekoli vytvo il z voz pevnost. A h eby v cepech. Kosy na žerdích. D lost elba. ada krytých houfnic pálí do zdivo elé masy lidí a koní v šestimetrových rozestupech ránu za ranou. D sledné dobíjení poražených: nikoho neživte! Strach. A ješt strach. A vraždy nevinných. Katolíci hynou v ho ících domech, stodolách a vápenicích. Zv rstva v klášterech dosahují orientálních rozm r . V plamenech prachatického kostela mniši marn škrábají do zap ených dve í. T icet upálených ve Vod anech. V boji o klášter pobijí Chomutovští n kolik husit . Co si to dovolujete, troubové? užasne Žižka a odvetou dá vybít veškeré obyvatelstvo m sta Chomutova. Jen pár tatík ušet í, aby poh bili mrtvé. Odleh ení: fáma praví, že husité byli i milosrdní. Když nap íklad v Praze dobývali Anežský klášter a chystali se k obvyklému mordování jeptišek, p ib hla k nim abatyše, teta samotného Žižky. A moc Jeníka prosila, aby ušet il ji, její jeptišky i klášter, že ony už budou hodné. Že jsi to ty, teto, ekl prý Žižka a odjel mordovat jinam. Tak ušlechtilý lov k to byl. A byl uznalý: když u Kutné Hory dobyli husiti klášter v Sedlci, n kdo zapálil kostel, ale ten kostel se Žižkovi líbil. Byl to však jen kostel fráterník , a tak Jan pouze prohlásil: „Správn , chlapi! Kdo ten kostel zapálil, dostane hroudu zlata!" P edstoupil snaživý bratr a hrd pravil: „Já to byl!" A Žižka mu tu hroudu zlata doopravdy dal. Ale nap ed ji nechal roztavit a pak mu zlato dal nalít do krku. Tak velice Žižka miloval krásu. Jednou zas na ece Metuji dobývali hrad Vl inec a nemohli se do n j trefit. Ke všemu tam v okn v že hrál lov k na housle. „Uml te toho amatéra," vr el Žižka, „kdo to má poslouchat?" Houslistu sest elili a pak už lehce rozst íleli hrad na mad ru, protože je neznervóz oval vlezlý hudební smog. Takový byl Žižka dobrý psycholog. Jindy Žižka dobýval hrad Rábí. Dodnes tam mají kresbu, jak v dce obránc pan Kocovsky volá z hradeb: „To jsi ty, brat e Žižko?" - „Kdo jinej," zavr í Žižka a Kocovsky odv tí zvu nou staro eskou v tou: „Krejž holého!" A st elí Žižkovi šíp do posledního oka. Výzva krejž holého znamená, že si oslovený má krýt holou ást t la. Jan Žižka, a chudý zeman, m l tehdy už holou pouze tvá . Jinak, aspo na tom obrázku, byl celý v brn ní. Celá ta scéna je divná. Bu cht l Kocovsky st elit Žižku do obli eje, nebo necht l. Jestli cht l, tak pro volal? A jestli necht l, pro st ílel? Ani zbavený zraku se Žižka osudu nepodrobil. Velel dál: dal si vysv tlit situaci, popsat krajinu, kde je nep ítel a co d lá. A dál v bitvách vít zil. Obdivuhodný, surový, tvrdý k sob i k tvrdému sv tu. Jako správný voják um el Žižka na vojenském tažení. Nikoli však na smrtelnou ránu, nýbrž na nemoc. Jeho orebité si pak íkali sirotci. Papeženci rozší ili fámu, že sirotci stáhli mrtvého v dce z k že a tou k ží si potáhli vále né bubny. Jen proto prý vít zili i bez Žižky. echy jsou poseté Žižkovými skalami, Žižkovými valy, Žižkovými lipami, Žižkovými poli, Žižkovými studánkami a Žižkovými kameny, co ze strany vypadají úpln jako Jan Žižka a n které mají p es oko žulovou pásku. U Hradce Králové je prý kopec, na n m ty i lípy a javor. Tam Žižka ve e el u zlatého stolu ze st íbrného talí e a vojáci mu zpívali. Nikdo neví pro . V duchu správné fámy pak všechno to bohatství pod javorem zakopali. P íkladem pozitivn motivované devastace je osud trocnovského dubu, pod nímž se Žižka narodil. Kdo cht l dub porazit, sekl se. Kdo ho cht l spálit, popálil se. Kdo ho cht l vyrýpnout, urýpl si nohu. Kdo cht l pole p i dubu zorat, chcípli mu voli. Kdo ale cht l z dubu kus na top rko, tomu se nic nestalo. Atak na poli asem zbyl jen pahýl. Pak n kdo vymyslil, že kdo z pahýlu utne t ísku, zesílí. Kdo do n j zatlu e h eb, bude mít sílu ješt v tší. Všichni sekali, štípali, ezali a mlátili do d eva h eby. Z t ch d vod m žete dnes celé Žižkovo pole zorat a voli ani traktor vám nechcípnou, protože z dubu nez stalo nic.

ZIKMUND A N MCI. Už jsme psali o tom, j ak by 1 Zikmund na Václava zlý. Na husity byl však ješt horší. Cht l se, drzoun, stát eským králem! N mec eským králem, to by to dopadlo! Takže znova: Zikmund nebyl o nic víc N mec než jeho nevlastní bratr, slovansky bodrý král Václav. Matkami obou Lucemburk byly Polky. A Václav se narodil v Norimberku, zatímco Zikmund byl rodilý Pražan, vltavská krev! Na eský tr n m l nárok, bratr Václav nezanechal potomky. eši ale Zikmunda necht li, že dal upálit Mistra Jana. (Už víme, že on ho upálit nedal. Ale víme to pozd .) Zikmund však o eskou korunu velmi stál, a když papež vyhlásil první kruciátu, postavil se jí do ela. Dostal t ikrát napráskáno, za rok to zkusil znovu a u Kutné Hory mu napráskali zas. S k ižáckými vpády souvisí pozoruhodná teorie, že husitství bylo bojem ech s N mci. V Pražském poslu z roku 1848 píše dokonce buditel Malý: „A nevím, nevím, zda by tu ješt kus eského echa bylo, kdyby nebylo Žižky bývalo!" Já zas p i nejlepší v li nevím, kdo by tenkrát eské echy mordoval, kdyby nebylo bývalo Žižky. Ale budiž, po ítejme: první i druhá kruciáta dohromady trvaly p ibližn rok. Každá další kruciáta byla kratší než ta p edcházející. P idejme i krátké a vzácné vpády z N mec, t eba nájezd Míš an i Slezan . Nebu me troška i, dejme N mc m u nás ty i roky. Jenže - husitství trvalo patnáct let! S kým bojovali boží bojovníci zbývajících jedenáct rok ? i aspo odstra ovali po N mcích škody, budovali zemi? Kdepak! Zabíjeli se bez ustání s jinými echy: podobojí s katolíky, tábo í s Pražany, Východo eši s Moravany. Kde máme onen slavný boj ech s N mci, páte husitství? Mimochodem: dávno p ed Husem úsp šn bou il pražské N mce proti papežovi rakouský kazatel Konrád Waldhauser. PROKOP HOLÝ BYL HODNÝ. Když se papeženci dozv d li, že Žižka um el, s úlevou se rozchechtali a rozhoupali ty nejjásav jší zvony, nebo každý v d l, že bez slepého v dce si te antikristi neškrtnou. Zvláš když Jana Žižku vyst ídal kn z Prokop, synek pražských bohatc . Ale zmýlili se. Prokop o peníze nestál a naopak se leckdy tvá il, jako by cht l po echách znovu rozestav t bolševické kád . íkali mu Prokop Holý, nebo si bez ohledu na módu husitských kn ží holil bradu. Strážci monumentality eské historie však u v domí, že husitství je vážná v c, dali Prokopovi nudnou p ezdívku Veliký. Pouhý rok po Žižkov smrti p irachotili k ižáci pot etí, že te už to ur it vyjde. Nevyšlo. Ale papeženci byli nevynalézaví a pali atí, takže navzdory ostudné porážce to zkusili po tvrté. Výsledek? Posm ch tady, hr za tam. Vzájemn se mordující eši se pokaždé bratrsky semkli, od Tachova hnali k ižáky až na hranice a u Ústí nad Labem je rozprášili tak rychle, že se v t ch místech dodnes íká Na b hání. „Nejspíš je to tím," skromn by nám dnes v médiích vysv tlil kn z Prokop, „že do m p ed bitvou vstupuje Žižk v duch. Pokaždé cítím, jak se do m souká. Ud lá se tma, já se rozzlobím, ale všechno vidím: te tamhle vyb hnou k ižáci, my je ob hneme, oni nám nab hnou, myje dob hneme, a už b ží!" „A se Prokop nevytahuje," ekli by dnes reportér m husitští páni. „Zvládli bychom to i bez n j. S Žižkovou taktikou ve st edov ku nem žete prohrát. A Prokop ji nevymyslil." Páni prost Prokopa nem li rádi. Kazil tržní morálku, nebo mu šlo o boží pravdu. A ani m š ané Prokopovi nerozum li: cht li už zas obchodovat a vyráb t boty, nikoli žít na permanentních jatkách. P esto všichni bojovného kn ze poslouchali: m l za sebou profesionální bojovníky, kte í dávno zapomn li orat, sít i vyráb t boty, takže by zrušením permanentních jatek p išli o jedinou obživu. SPANILÉ JÍZDY BYLY SPANILÉ. Když už si pak nikdo netroufl echy napadnout, vyráželi husité za hranice na spanilé jízdy, zvané též rejzy. Prý tak ší ili svou pravdu a získávali sympatie pro své myšlenky. Každý však znal praktickou p í inu t ch nájezd : po deseti letech plundrování a všudyp ítomné smrti nebylo v zemi co jíst. A tak boží bojovníci vyjížd li sklízet, co zaseli pracovit jší sousedé. Dobývali m sta, brali výkupné a pustošili okolí. Hrady hejtman se plnily zlatem, zbran mi, zrním i cizím dobytkem. Spanilá rej za od Norimberka p ivezla ko ist na t ech tisících vozech. V Bambergu ší ili husité boží pravdu tak ú inn , že chátra ovládla radnici. Zoufalí konšelé z m sta Naumburg poslali husit m vst íc d ti s t eš ovými ratolístkami, protože, jak znali husity, už to bylo stejn jedno. Dojatí husité však prý Naumburg ušet ili a z té radosti se tam dodnes slaví Slavnost t ešní. (Též se tvrdí, že husité sami podarovali d ti t ešn mi. Nep átel m husit se zde p ímo nabízí p sobivá fáma, jak p ed tím zlí husité dali hodným d ti kám vypít v dro vody.) V n kterých oblastech N mecka podnes existuje lidový termín pro chaos: Husitenrei. POSLEDNÍ KRUCIÁTA. Umín ný papež cht l husity napadnout po páté, ale nikomu už se do ech necht lo a sám Zikmund se omluvil pro nemoc. To doh álo kardinála Piccolominiho, naverboval vojsko a p ekro il s ním hranice. To vojsko se údajn chv lo hr zou už ve hvozdech pod erchovem, ale kardinálovi politrukové jim vysv tlili, že husit je málo a že melou z posledního, takže všechno dob e skon í. Hu eli do nich tak dlouho, až jim vojáci uv ili a na chodských svazích se p ipravili k boji.

Podle slavné fámy zaslechli v tu chvíli z les u Domažlic hrozivý husitský chorál. Když k nim vítr zavál slova Ktož sú boží bojovníci a zákona jeho, zneklidn li. P i druhé sloce p estali vyhlížet jako bojový útvar. Dílo zkázy pak dovršila t etí sloka, která je návodem k úsp šnému mordování: zbra svú rukama chutnajte, Buoh náš Pán k ikn te! A když zazn l záv r sloky: p ed nep áteli neutíkejte, cizozemci zavyli hr zou, ani ne ekali, jak je to dál, a s vyd šeným kdákáním se rozb hli zpátky k bavorské hranici. (Já o ú incích chorálu pochybuji. Husité i s vozbou p itáhli na Chodsko od Berouna, dobrých sto t icet kilometr , za dva dni. P šky! Vžijte se do toho: dnem i nocí klušete prachem, v helmici, s okovaným cepem p es rameno a na konci cesty vám p ikážou zpívat. Opravdu v íte, že co se vám vydere z vyschlého hrdla, je píse ? Podobá se snad ta sm s chrapotu, dýchavi ných sk ek a fun ní lidskému hlasu? Není však vylou eno, že k ižáky mohly k smrti vyd sit práv ony strašidelné zvuky.) V každém p ípad vše prob hlo dle b žného scéná e: k ižáci se rozutekli, tentokrát už p ed bitvou, a byli pak standardn pobíjeni v lesích. Sám kardinál hr zou ztratil orientaci, místo do Bavor uhán l kamsi ke Kdyni a u Kouta na Šumav ztratil klobouk. Potomky husit to tak rozja ilo, že tam postavili altán a íkají dnes tomu návrší Na Klobouku. To byl konec sv tových snah polidštit echy me em. . BASILEJSKÁ DÝKA V ZÁDECH. „Oni ti eši nejsou zas tak složití," ekl pak papež. „Oni cht jí každý n co jiného, ale v jednom se shodnou: že necht jí nás. Tak je neprovokujme! Nejezd me tam, stejn vždycky dostaneme na kokos. My na to musíme jinak. Myje rozleptáme zevnit ." „Oni už rozleptaní jsou," p isv d ili kardinálové. „T m divokým je jedno, jak jejich zem vypadá, oni po ád zírají jen k nebi. Ale ti seriózní, kte í nám ukradli, co se dalo, ti už by zas rádi žili v klidu, co je tedy pozvat do Basileje? Navrhnem jim mír za n jakých podmínek, jedni na n p istoupí, druzí ne, pak se kv li tomu porvou a bude pokoj." Pozvali Prokopa s husity do Basileje jako rovnocenné partnery a dvanáct kardinál z toho zlostí ranila mrtvice. Pragmati t jší preláti však všechno p ekousli, i to, že si tam husité d lají reklamu: Prokopovi kn ží p ehádali papežence, husitská šlechta se po Basileji naparovala v šatech po katolících a eští eledíni, ba i ženské prý vykládali zírajícím domorodc m Písmo svaté. „My chceme mír," vzk ikli papeženci. „My taky," pravili husitští páni. „Nikdy," ekli zástupci polních vojsk Když to papeženci uslyšeli, zesílili tah na branku: „Pole vám pustnou, mravy se bortí, d ti se nerodí atakdál, ne íkejte, zeje vám to jedno..." „Dokud nep ijde království boží, je to jedno," vr el drsný Prokop. „Není to jedno," vr eli husitští páni a papeženci si zamnuli ru i ky tak rychle, že jim dlan za aly doutnat. „Však se dohodneme," vst ícn se zubili papeženci, „necht si, co jste nám vzali, p ijímejte si t eba z v dra, ale složte zbran , žijte zas jako normální národ a Zikmund bude váš král." „P ijímáme," ekli husitští páni. „Vy jste se snad zbláznili?" užasl Prokop Holý. „Vždy my na vás nechvátáme," d li papeženci tak sladce, že se z toho radikál m ud lalo špatn , „všechno si v klidu rozmyslete, pora te se..." A když rozvrácená delegace odešla, znova si za ali mnout dlan tak chtiv , až od toho v Basileji chytla radnice. Doma se husitští páni sešli s pány katolíky a jeden z nich pravil: „Takhle to dál nejde, páni! My jsme p ece vždycky byli spo ádanou zemí. A dnes? Slušný lov k si tu ani neškrtne!" „Tato zem nevzkvétá," odv til druhý. „Proto a si každej p ijímá, co chce a jak chce, pošlete pro Zikmunda a odpus me si, co jsme si, platí?" Pak si podali ruce a založili panskou jednotu. JAK SIROTCI O VELBLOUDA P IŠLI. Když se to radikálové dozv d li, zvolali: „Zrada!" a oblehli Plze . Plze byla totiž p ed trnácti roky husitská, a tedy správná. íkali jí m sto Slunce. Tábor tenkrát ješt nestál, a tak se v d lo, že až Kristus sestoupí z nebe, p istane v Plzni. Potom ale Plze ští zradili, protože už m li chiliast dost, a dali se radši ke katolík m. Žižka odtud odtáhl do Tábora a husité už nikdy nedobyli Plze zpátky. Není divu, že to m sto leželo božím bojovník m mimo ádn v žaludku. „Dobytím katolický Plzn pány pod síme," zvolal hejtman P ibík z Klenové, který tu sebevražednou akci vymyslil. „Rozmašírujem to tam tak strašn , že se zrádci v hr ze p idají k nám!" Ale dobývání m st nikdy husit m moc nešlo. Plze ští se na n smáli mastnou pusou, protože se dob e zásobili, vody m li plné kašny a tajnými dví ky vyráželi na venkov pro vejce a pro špek. Hlad m li jen husiti: vyjedli Plze sko, a úsp ch nikde. „Je nás málo," d l kn z Prokop, „každej si d lá, co chce. apek ze Sán ší í víru na Baltu, Pražani po nás hodili bobek a n kte í brat í rabují v Bavorech." A P ibík z Klenové dodal: „Já hned íkal, že na Plzni si vylámem zuby, kdo si vymyslil tu hloupost, dobýt Plze ?" Toho dne se vrátila spanilá jízda z Bavor. Bez ko isti, s mrtvými a ran nými, nebo tam dostali p íšern na kokos. „Jak je to možný?" zvolal kn z Prokop. Vrhl se na velitele rejzy, ale táborští v dci už m li Prokopa dost a hejtman jménem Tvaroh ho praštil do hlavy stoli kou. „Zav ete toho zrádce," vzk ikl Tvaroh. „Te to tu povedu já! Na izuji rázný útok na hradby!" Pár dní se husiti znemož ovali pod novým vedením, ale bez úsp chu, a tak nakonec odmítli poslouchat n koho, kdo se jmenuje Tvaroh. Prokopa pustili a odprosili ho. Možná by jim Prokop i odpustil, nebýt té p íhody s velbloudem. Velblouda obdržel hejtman apek ze Sán od polského krále. Když jeho voj i s nevídanou obludou dorazil p ed Plze ,

vymýšleli, jak takového tvora využít: vojáci z n j cht li mít pozorovatelnu, kn ží se spíš p iklán li k mobilní kazateln . Nakonec pasovali velblouda na psychologickou zbra , nebo p i pohledu na zví e se Plze ák m z eteln chv ly ruce a nedokázali se trefit. „Takových velbloud ," rozk ikli se na Plze ské hejtmane, „máme za kopcem stovky. Až se na n posadíme, umlátíme vás hrbama! Takže se radši vzdejte, zejtra bude pozd !" A hned za ali pálit na plze ské hradby. Plze ští si to nedali líbit, a tak se obléhací stroje op t rozžhavily doruda, šípy, be ky žhavé sm ly, kamení a fekálie létaly tam i zpátky, Plze ští padali z hradeb a husiti ze žeb ík , ho ely plze ské st echy i husitské vozy a v tom dýmu nebylo na krok vid t. A kdyby byla v ava jen o n co menší, zajisté bychom v ní zaslechli n žné hlásky: „No poj , malej, neboj se, to víš že dostaneš travi ku, vodi ku, ne um, bestie, a klusej!" Když se dým rozptýlil, všichni strnuli. Nebo tam, kde d ív stál velbloud, te nestálo nic. „Kde je?" zavyl apek ze Sán. Ti snivé ml ení bylo mu odpov dí. V náhlém tichu zaklapla brána m sta Plzn . apek ze Sán se nejd ív domníval, že mu velblouda z legrace schovalo n které pubertální prá e. „Okamžit vra te tu obludu," zah m l na husitskou mládež. „ Jakpa ji m žou vrátit," chechtali se Plze áci na hradbách, „dyž ji nemají?" „Vy se do toho neple te," i el pan apek, „nebo vás všechny sest elím!" „A copa dyž je ten vebloud u nás?" smáli se Plze áci. „Tak ho ukažte," smáli se husité. „Kdepak vy, a ukrást n co nám! My jsme totiž boží bojovníci, vy piva i!" „Pro pa bysme vám ho neukázali," zvolali Plze ané, domluvili p ím í a vpustili husitskou delegaci až na nám stí, kde velbloud práv vy izoval kašnu. „Krindypindy," zaho ekovali delegáti, „to my pak mužem tu zatracenou Plze obléhat v n , když oni jsou spol eni s Ancikristem!" Tak skon ilo obléhání m sta. Prokop Holý prohlásil, že to bylo naposled, co se mu n co nepovedlo, odte že už bude vodit sirotky od vít zství k vít zství, a vyrazil s vojskem rovnou k vísce Lipany. Král Zikmund pak Plze ák m dovolil, aby si velblouda p imalovali do znaku. Oni sice m li už ve znaku spoustu jiných krám , klí e, v ži ku a kdeco, ale velblouda tam cht li mít, protože toho opravdového, živého, museli dát Norimberským. Prý aby zaplatili dluhy. Možná ale se jen báli, že je velbloud sežere. TRAGEDIE U LIPAN. Povídání o bitv u Lipan každý zná, protože je to o zrad a o národním utrpení. I když, jak lze vyvodit z prosté etby u ebnic za použití nejprostších mozkových úkon , patnáctileté utrpení národa skon ilo práv bitvou u Lipan. Žádný cizák se u Lipan nevyskytoval. Husité se tam pobili sami. Dv vozové hradby, houfnice proti houfnici, finta proti fint . Stejné zkušenosti, stejná víra. Jednu z t ch fint, p edstíraný út k, prokopovci neprokoukli, d v iv vzk ikli „b ží!", vyrazili za pány a zmasakrovala je panská jízda. Kn z Prokop padl a sedm set zajatc upálili vít zové ve stodolách. Zbytky skalních radikál ší ily pak n jaký as husitství až na Slovensku. Nau ili dost Slovák esky, o výhodách p ijímání podobojí je však nep esv d ili, a tak poslední boží bojovníci vstoupili do služeb eského i uherského krále, Habsburka Ladislava Pohrobka. Bojovali za n j proti Uhrovi Hunyadymu, a když jim Ladislav um el, stejn rázn vstoupili do Hunyadyho služeb. Jedni vál ili v žoldu šelmy Zikmunda proti Turk m, jiní proti husitovi Ji ímu z Pod brad. Všichni se jich báli. Hunyady je od l do erného. Budili d s už svým názvem: erná rota. JAK JAN ROHÁ V RN PRAVDU BRÁNIL. Z hrstky poražených, kte í neum eli, nevzdali se ani neutekli, vstoupil do legendy zeman a husitský hejtman Jan Rohá z Dube. Jirásek o n m napsal hru, a ta je tak pohoršliv aktuální, že to snad její autor ani tak nemyslil. Posu me sami. P ed bitvou u Lipan se sejdou zástupci t ch, kte í už mají dost (revoluce), s t mi, kdo doufají, že to hlavní teprv p ijde. Mají se smí it, místo toho si však po nou vzájemn klást tradi ní eské otázky: a) kdo koho zradil, b) kdo co ukradl, c) kdo to za al. A vždycky, když navzdory té bíd ducha se v dáli za ne rýsovat jakýsi kompromis, vbourá se do jednání Jan Rohá z Dube a s bravurní nenuceností opakovan vrací rozhovor do výchozích pozic a), b) a c). Prokopovci tvrdí, že bojují, protože si to p eje selský lid, a koliv to už trnáct let není pravda. Umírn ní vynesou trumf: zájmy zem . Prokopovci p ebíjejí esem: boží p í. Nejsoudn jším radikálem se jeví apek ze Sán, Rohá mu však vy te, že když na spanilé jízd dal upálit dvacet ech za spol ení s N mci proti Polák m, to že jednal jako dobrý lov k, kdežto te , když tvrdí, že mír je lepší než válka, jedná jako lump. apek se nad tím zamyslí, ale n kdo p ipomene, že mu v Plzni ukradli velblouda, a apek se chce prát. Prokop mu šlápne na me , aby ho nemohl zvednout, a všichni se nep átelsky odml í. Rohá dál proklíná Zikmunda a svou vý e ností všechny tak znechutí, že se rozejdou, dojde k bitv u Lipan a za ne pršet. Ve druhém d jství už je po bitv . Ran ný Rohá leží v dom umírn ných husit . Sd lí mu, že už je mír, vrátí mu me a pošlou ho dom . Rohá prohlásí, že podmínky míru odmítá, ale me p ijme a svobodu taky. Pronese další pou nou e o p irozených nep átelích N mcích, a koliv tam žádní nejsou, a odkva í porazit šelmu Zikmunda. V t etím d jství Rohá ovi v rní braši Baba s Hrdinkou zkazí Zikmundovi parádu, nebo práv když v Jihlav eské panstvo jásá, že se kone n Zikmunda do kalo, p edají ti dva ve ejn Zikmundovi lejstro, v n mž mu Rohá vypovídá válku. Zikmund je takový zloduch, že chce dát posly hned mu it, eským pán m se to však zdá žinantní a pou í primitivního císa e, jak se má Evropan chovat k posl m. V dalším jednání v zní Rohá na svém hrad Sión zkažené šlechti ny a podez elou inteligenci (mnich, bakalá , masti ká , kejklí ), aby každý vid l, že revoluce zas vít zí a Antikrist dostává na kokos. Sám je však obléhán panským

vojskem, jemuž velí Rohá v synovec, ímž si vysv tlujeme, že obléhání trvá od jara a už máme podzim. Otrávený Zikmund hrozí, že pošle na Rohá e Ma ary, Rohá ale vytrvá, ušlechtile propustí vzd lance i nemravné šlechti ny a v domí blízkého konce v n m probudí nejni iv jší záchvat výmluvnosti v bec: nám známá témata a), b) i c) rozvede do takové ší e, že se synovcova vojska zatím prokopou do hradu. Posádku dílem pobijí, dílem pochytají, šelma Zikmund dá postavit t ípatrovou šibenici pro desítky osob, a a eští páni prosí o Rohá v život, Zikmund dá Rohá e just pov sit nejvýš. Na to pán m spadnou z o í šupiny a Zikmunda opustí. V celé zemi už proti ryšavci sílí odpor, takže každý divák pochopí, že kdyby Rohá ješt chvíli vydržel a páni se k n mu p idali, byly by výsledky Lipan anulovány a mohli jsme tady mít husitskou revoluci dodnes. Patnáct let hr zy a smrti. Pro vlastn ? Pro lidskou rovnost? Byli p ece i bohatí husité, které ani nenapadlo majetek rozdat, zatímco i chudé kn ze boží bojovníci zabíjeli: sta ilo, že p ijímali pod jednou. i snad to všechno za ali chudáci venkované? Ale v p edhusitských letech na tom eský venkov zas tak špatn nebyl. O boj s N mci, jak už víme, taky nešlo. Tak pro ? Copak se ti lidé opravdu zabíjeli jen pro víru? Jen? Kdo z nás aspo matn tuší, co se d je v duši fundamentalisty? O em sní pravov rný talib? Že to nem žeme v d t? Pro se tedy pokoušíme rozum t st edov kému lov ku? Princip je stejný! A i dnes ve velké ásti sv ta platí nehmotné pravdy víc než živobytí, a pro takové pravdy se tam zabíjejí. Jaké nehmotné pravdy? Co že tu blábolím, ptáte se? Konzumní ateisté eští, vzdejte to. Spokojte se s tím, že dob e chápete posledních dvanáct z patnácti let husitství - ten as, kdy už nešlo o víru, nýbrž o boj mezi t mi, kte í si polepšili, a t mi, kte í ješt ne. Ale po átek husitství? Chiliasmus? Vy, kdo dohlédnete jen od pováno ní slevy k dalšímu rozvodu slavné zp va ky, pravím vám: nemu te se. Stejn mi neuv íte. A p ece tomu tak bylo. A p ece tomu tak leckde je. Je-li to dob e i špatn , pat í k zásadním otázkám p ežití naší civilizace. VII. POD BRAD A JAGELLOVCI. ZLÍ HABSBURCI DO T ETICE. Ti husité, kte í u Lipan vyhráli, podepsali s papeženci dohodu a pak se s nimi dv st let dohadovali, na em vlastn se v té dohod dohodli. Pro istou nediplomatickou duši p itom na lejstrech zvaných kompaktáta nic nejasného nebylo: podle nich sm li u nás svorn a v rovnosti žíti katolíci s vyznava i kalicha. Za Zikmund v nevrlý souhlas s tou evropskou raritou ho eši p ijali za krále. Ryšavec se z tr nu t šil rok a um el. Vyst ídal ho habsburský ze Albrecht. Vypadal jako chodící brn ní, hovo il bu rázn , nebo v bec. eští páni ho tradi n neuznali, což h motný bohatýr vcelku ignoroval. Našt stí práv vpadli do Evropy Turci a Albrecht od in el na Balkán. Turk m na ezal, ale na cest dom ho skolila úplavice. eši hbit nabídli tr n jinému Albrechtovi: ten aspo nebyl Habsburk. P inesli mu eskou korunu na sametovém polštá ku až do Bavor, ale ten hulvát je poslal zpátky: šetrn jim vysv tlil, že není padlý na hlavu, aby se stal králem v zemi, kterou nikdo nemá rád, kde si po ád vymýšlejí n jaké zvláštnosti a bez souhlasu eských pán si tam vládce ani neškrtne. eši m li v rezerv ješt kojence Ladislava. íkali mu Pohrobek, že se narodil, až když otec Albrecht um el. Ladík však byl na kralování p ece jen dost malý, a tak tu léta zas nevládl nikdo. Ale zvláštní v c: jako se špinavá eka v pe ejích sama istí, tak i eské d jiny jako by náhle dostaly rozum. V tom ase bez krále za aly fungovat krajské panské spolky, landfrídy. Ob as se do sebe pustily, ale také zavád ly ád, prohán ly lapky, a tak si zem vcelku spo ádan lízala rány. Nejv tší vážnost si vydobyl landfríd východo eský. Rok od roku v n m m l v tší slovo sotva ope ený klu ík Ji í z rodu husitských pán z Kunštátu. POSLEDNÍ ESKÝ KRÁL. V dávných asech visel ve školách i po hospodách Alš v obraz: nad stolem se vznosn ty í Ji í Pod bradský. v židli se choulí papeženec, uherský král Matyáš Korvín. Vzp ímený Ji í Matyášovi odpouští zradu, zatímco pokroucený Korvín je od pohledu lump. Ani Mistr Aleš jis t nedokázal št tcem vyjád it, že Ji í byl lstivý diplomat, pe livý ú etní, šet ílek a punti ká , zatímco uherský král Matyáš proslul jako úctyhodná renesan ní osobnost. Na kreslit však aspo mohl, kdyby býval cht l, že skute ný Matyáš m l atleticky urostlou postavu, zatímco náš Ji í byl stárnoucí obézní nemotora. Páni z Kunštátu nebyli nejbohatší, a tak v rn vyznávali husitství od p ijímání z kalicha až po p erozd lení papeženských statk . Nebyli však ani nejchudší, a tak odmítali revolu ní l zu, která cht la p erozd lit všechno. Žádné prominentní kamarády, kte í by ho procpali k moci, Ji í nem l. Kmotr Žižka dávno um el, a pak v bitvách umírali další a další, s výjimkou ba kor , kte í o nic neusilovali a nikam se necpali. Tajemství Ji íkovy kariéry spo ívalo zpo átku i v tom, že na eském kališnickém smetišti došli kohouti. V osmadvaceti už Ji í správcoval eské zemi. P ály mu hv zdy a snad i plameny pekla: práv když Ladislav Po

hrobek vyrostl, když se chystal pod kovat Ji ímu záv rné služby, poslat ho kone n do Pod brad a vládnout sám, jako naschvál záhadn um el. Že by opravdu leukemie? Nebo p ece jen šikovn podaný jed? Kdo mu ho podal? Kdo m l prosp ch z královy smrti? Jist že z t ch zaru ených domn nek zvonilo Ji ímu v uších, div neohluchl. Ale a . Byl už dost silný, aby ho eští páni navzdory tak žinantní situaci zvolili králem. Pro jistotu poflakoval se jakoby náhodou p ed volebním sálem kat s me em. Zvolen byl Ji í jednomysln . Tragici asto zd raz ují, že Ji í byl posledním králem eské krve. Pokusíme seje pot šit: Následkem staletého k ížení P emyslovc se zbytkem Evropy byl Ji í, pokud jde o tu krev, i eským králem prvním. S krví m l Pod brad v bec problémy: nebyl královského rodu. Mátožným dynastiím v Evrop svitla tím nad je na erstvé geny, Ji í je však zklamal. V asech svého dynamického správcování zplodil deset d tí, ale jak se stal králem, konec. Manaže i prý ten problém znají. A tak žádné Ji ího dít nem lo na tr n nárok: nezplodil je král. JAK BRATR PALE EK NEÚNOSNÉ ŽERTY INIL. Protože autor tohoto spisku den ode dne bezmocn ji sleduje, jak se mu lehkonohé up es ování mýt a pov r nezadržiteln zvrhává v prachsprostý d jepis, zamýšlel v t chto místech zpest it nudnou historii vzpomínkou na bratra Pale ka, šaška krále Ji ího. Ale to jsem si dal! Zpo átku to vypadalo dob e. Jan Pale ek sliboval být veselým d kazem, že mezi šaškem a filozofem nemusí být rozdíl, je-li šašek moudrý a filozof od legrace. Když jsem si však n kde p e etl, že ve srovnání s nemorálním vlámským hrubcem Eulenspiegelem je Pale ek humanistický a sociální, zkrátka náš, pojal jsem plíživou obavu, že s tím chlapem zas taková legrace nebude. A opravdu: nebyla. V mých o ích je Pale ek p emoud elý protiva p stující do únavy lidovou osv tu, sociální satiru a podobná zv rstva. O tvo iv jší je šašek krále Václava, ký ovitý kouzelník Zito, který p i aroval N mc m rohy, jiné N mce vypil, vyplivl a nakonec si nechal upadnout nohu! To Pale ek nenosil ani apku s rolni kami. Tím víc radil, což je známou vášní plebejc , kte í za nic neru í. A o sympati t jší byl p edcházející Ji ího šašek, jistý Kmotr Otrava! Když Ji í p ijal váženého, nadm rn nosatého cizince, Kmotr Otrava ve své prostot podotkl: Výsosti, vy máte ale fr ák! Jist že ho hned zmlátili, a šašek, aby tu nep ístojnost vyžehlil, druhý den povídá: Ach, Výsosti, jaký vy to máte n žný malý nosánek! A zmlátili ho zas. Aha, ekl si nebohý Otrava, už chápu! A t etí den oslovil do ista zhnuseného zahrani ního hosta: Abyste v d l, Výsosti, mn je úpln jedno, jak s tím nosem vypadáte! Takovou poezii však Ji ík, ou ada bez fantazie, nedokázal ocenit, Kmotra Otravu vyhodil a nasadil si na dv r Pale ka, sociálního inženýra, kterému d lalo dob e, že mohl íkat králi brat e, nebo byli oba podobojí. Abyste mi uv ili, uvádím pár Pale kových p íhod k popukání: Jeden urozený nek uba se Pale ka ptal, pro je tak chytrý. To je snadné, odv til Pale ek, prost se živím knihami. Na ta slova ten nevzd lanec skute n sežral vlastní knihovnu, samoz ejm s p ílohami, jako jsou nap íklad kan í kýty, k epelky i pstruzi, vše zapíjel pivem, ale nezabralo to. Vidíš, vidíš, ekl Pale ek a šlechtic se za ervenal. Jednou chodil po Praze chlap z N mec a vyk ikoval, a se lidé všeho zbaví, že zítra bude konec sv ta. Potom se šel do Vltavy vykoupat a Pale ek mu zatím spálil šaty. Chlap se vztekal, ale Pale ek mu ekl: sám jsi k i el, že bude konec sv ta, že se máme všeho zbavit! Chlap se vztekal ješt víc a Pale ek mu ekl: vidíš, vidíš. Jindy se zas na hrad ob dvalo, u jednoho stolu král se šlechtou, a t m nosili velké ryby. U jiného stolu sluhové, a t m p inesli jen takové udli ky. Pale ek každou tu udli ku zvedl a tiše s ní hovo il. Až si toho všiml král a povídá: co zas blbneš, Pale ku? A Pale ek ekl: ále, utopil se mi vloni bratr, tak se ptám t ch udli ek, jestli ho n kde nezahlédly. A ony íkají, že nic nev dí, že jsou ješt malé, a prý se zeptám t ch velkých ryb, které máš na stole, brat e králi, ty. Král se za ervenal. Jednou šla paní královna na pou a Pale ek jí povídá: kdybys, královno, radši sed la doma na iti (tak to opravdu ekl), p edla len, natkala z n j košili a dala ji n jakému chudákovi, to by m l z tebe Pánb h v tší radost, než když trdluješ po poutích. A královna se za ervenala. Králi Ji ímu chcípl oblíbený k a štolbu z toho taky div netrefil šlak, protože prý Ji ík utrousil, že od koho se první dozví, že ten k um el, tak s tím že je amen taky. Šel kolem Pale ek a povídá: štolbo, jsi n jak bledej, stalo se n co? Štolba mu ekl o tom nešt stí a Pale ek ekl: nech to na mn , dobrý ko áku. P išel za králem a povídá: tak ten tv j k leží ve stáji, ani se nehne, nežere a nefuní. A jéje, ekl Ji í Pod bradský, tak to on chcípl. Tys to ekl první, králi, opá il Pale ek. Sám jsi ekl, že kdo to poví první, s tím že bude amen, tak se b ž ob sit nebo n co, nebo že by sis ud lil milost? Král se za ervenal a Pale ek ekl: vidíš, vidíš. JAK NÁŠ JI ÍK S PAPEŽEM A S UHRY VÁL IL. Než se stal Ji í králem, musel slíbit, že bude spravedliv chránit katolíky i kališníky. Papeži zas musel slíbit, že ho bude poslouchat, ni it kací e a hájit jednotu víry. Následkem té slibovací smršti zmítal se Ji í po celou svou vládu v problémech jak slon v bažin . Pozavíral sta i ké husitské kn ze, honil po lesích eské bratry, a stejn mu to nepomohlo. Když ho papež lstiv lákal do Itálie, že spolu vyrazí na Turky a pak že se Ji í dá ke katolík m, Ji í se omluvil, že už nikam nejezdí, protože je tlustý. A hned vypravil posly k francouzskému králi s neslýchaným návrhem: a vládcové Evropy utvo í spolek proti Turk m. (Mezi námi, milý Ludvíku: což ten spolek nazvat t eba Proti všem, aby papež neodhalil, že ten podnik zakládáme proti každému, kdo nám pije krev?) Ale Francouzi se spol ovat necht li.

Jednak že z Turecka je do Francie o dost dál než z Turecka do Pod brad, b) Ludvík nebyl žádný posthusita, takže mu papež zas tolik krev nepil. Jak myslíte, žabožrouti, ekl si Ji ík, a tak vinou Francie vzniklo OSN až po ty ech stech padesáti letech. Nato se stal papežem p estárlý plejboj podd stojnických manýra. „Takže Pod brad," vzkázal Ji ímu, „na kompaktáta zapomenu, jasný? Kališníci, kon íme!" Ji í chvíli d lal, že to nepochopil, ale papež uvrhl Ji ího do klatby a s náhlostí no ního poplachu vyhlásil proti ech m kruciátu, já vás zv trám, bando kací ská! Jenže narazil: Evropané m li v mozcích zakódováno, že s eskou vozovou hradbou nejsou žerty, a tu výpravu necht l nikdo vést. Už se zdálo, že se papež po zásluze zesm šní, když v rozhodující chvíli op t spolehliv zasáhli eští páni. Svolali sn m, posteskli si, že Ji í chce vládnout sám, takže oni si pak ani neškrtnou. A aby to nebylo po ád stejné, založili tentokrát kališnicko-katolickou Jednotu zelenohorskou. Ji í byl však navzdory své tlouš ce obratného ducha, kralováním si p išel na spoustu pen z, koupil žoldné e, rozprášil pány - a v té chvíli se projevila zvláštní Pod bradova vlastnost, kterou si dovolujeme nazvat morální zpáte kou. Kdykoli totiž Ji í zvít zil, stal se rytí sky velkorysým, ímž jako by dal událostem zp tný chod. I te : místo aby pár pán pozavíral nebo n komu usekl hlavu, všem odpustil. Výsledek byl okamžitý. Sotva se do ela proti eské kruciáty postavil uherský král Matyáš Korvín, páni z Jednoty se ot epali a p idali se k n mu. Marn Ji í Korvínovi vy ítal, že mu dal za ženu vlastní dceru a on že te takhle. Korvín cynicky namítl, že ta dcera um ela, tak v em je problém? A že kruciáta byl papež v nápad, ne Korvín v, takže má-li Ji í námitky, a si to vy íká s papežem. Ji í tedy oprášil myšlenku st edov kého OSN a vyslal posly z ech až na konec sv ta. Tehdy se tam jezdilo p es Špan lsko a Portugalsko. Cestou eši všude konali divy udatnosti, vít zili v turnajích a všelijak bavili domorodce, ale z OSN nebylo zas nic. A Korvín zaúto il. A Pod brad vzkázal polskému králi: „Je zle, Kazimíre, Uher ádí na Morav , d lej n co, vždy jsi taky aspo trochu Slovan! Já za to, až um u, dám království vašemu Vlá ovi, co íkáš?" „Dob e," odv til Jagellovec Kazimír, ale ani nezvedl zadek, aby Ji ímu pomohl. Král Ji í se ze zoufalství pochlapil, obklí il Matyáše u Vilémova, ten slíbil, že už bude hodný, a Ji í za adil morální zpáte ku: velkoryse Matyáše propustil. S celou armádou! A Matyáš, neoslaben, pustil se do Ji ího znova. To jsem dal dceru p knému lumpovi, není divu, že mi tam p išla o život, ulevil si Pod brad a tolik se roz ílil, že se mu ud lalo špatn . eši sice pak už jenom slavn vít zili, ba sama královna Johana s úsp chem velela obránc m Prahy, jenže Morava už Korvínovi z stala. Nebo práv v t ch dnech náš tlustý a t ikráte zrazený král ješt víc otekl a um el. Na eský tr n usedl pak syn polsko-litevského Kazimíra Jagellovec Vladislav. DALIBOR BYL HODNÝ. V asech krále Vladislava II. e eného Dob e se všichni p eli se všemi o všechno a vždycky to skon ilo u královského soudu. Unavený Vladislav tam s námahou p edstíral, že poslouchá stížnost, a když žalobní ek skon il, král pravil: „Dob e." Pak promluvil odp rce, král se rozesnil na jiné téma, a když ho vzbudili, zas ekl: „Dob e." Ale jinak se Vladislav snažil: postavil ech m Prašnou bránu a spravil Hrad any, dal zbudovat Vladislavský sál a vzadu novou v ž. Tu v ž cht li pok tít podle prvního jejího v zn , jenže navzdory obecnému chaosu - nebo možná práv jeho vinou po ád nikoho nezavírali. Když se to nakonec poda ilo, vznikla o prvním v zni té v že jedna z nejdojemn jších eských fám. Fáma základní. Rytí Dalibor z Kozojed byl hodný, ale sousedy m l zlé: sužovali poddané, nutili je robotovat, bili je a páchali na nich všechna zv rstva, jimiž oplývají filmy o zlot ilém feudalismu nato ené v dobách, kdy se zdálo, že to ješt n koho zajímá. Jeden z t ch soused , zeman Adam Ploskovský z Drahonic na Litom ícku, byl takový padouch, že se mu sedláci vzbou ili, vlámali se mu do tvrze, p eprali ho, zranili a byli by ho ur it i zamordovali, kdyby jim byl Adam neslíbil, že bude hodný a že si odte jeho poddaní mohou d lat, co cht jí. Dokonce jim to dal písemn . Jenže sedláci mu stejn nev ili, a jen co se na Adamovi odreagovali, vydali se k sousednímu pánu, hodnému Daliborovi, rytí i z Kozojed. „Copak mi nesete, moji milí?" uvítal je Dalibor v brán své tvrze a oni, dojati jeho laskavostí, se mu o své v li poddali jako nové vrchnosti a moc ho prosili, aby si je nechal. „Ale to nejde, p átelé," domlouval jim dobrotivý Dalibor. „To bysme porušili královskou v li, dotkli se soukromého vlastnictví a zalomcovali veškerým feudálním ádem! Jednou pat íte Adamovi, a kdybych si vás nechal, tak by si to král mohl vyložit jako polní pych!" Ale sedláci mu ukázali lejstro, kde Adam na svou est prohlašuje, že je zbavuje poddanství, a Dalibor usm vav vzdychl: „Tak dob e, d ti. Co mám s vámi d lat." A nechal šije. Ten krásný in popudil pány na Litom ícku. Spravedlivou dohodu sedlák s Daliborem si vyložili jako selskou vzpouru, poslali do Drahonic vojsko, sedláky zmasakrovali, Dalibora odvedli v železech na Hrad any a str ili ho do v že, která se od t ch dob jmenuje Daliborka. Dalibor tam trp l. Nevid l ven, nudil se a m l hlad, vždy v t ch asech v zn nikdo nekrmil. Ne že se na královské útraty cpali suchým chlebem a zapíjeli vodou. V zn tenkrát živily bu jeho úspory, nebo jeho známí, a když n kdo nem l to ani ono, žebrala za n j u v že žalá níkova žena. A n kdy vodili v zn po ulicích na et ze jak medv da, a si žebrá sám. Takovou pohanu hrdý Dalibor odmítl. Ležel na slám a poslouchal vy ítavé melodie vlastního žaludku, když ho

napadlo, že by mu umírání víc uteklo, kdyby dovedl na n co hrát. A tak v noval žalá níkovi poslední grešli ku, aby mu opat il housle. Hudební pokusy Daliborovy m ly zpo átku jediný efekt: hned první noc opustily Hrad any myši a citliv jší hmyz. Vzáp tí uprchlý ko ky, psi ušlechtilejších plemen, n které stráže a nakonec i pár dob e placených královských ú edník . Dalibor nepovolil. A práv toho dne, kdy král Vladislav na návrh purkrabího, aby Daliborovi housle vzali, ekl „dob e", nastal zlom a Dalibor bez chyby zahrál Když jsem plela len. Téhož ve era si troufl i na hymnus Bývali Cechové statní jonáci. Pak už hrál Dalibor lip a lip, a když dostal žalá ník rozkaz, aby rozbil housle Daliborovi o hlavu, dobrý ten muž vzpurn pravil: „O hlavu? Jemu? Housle? Rozbít? To si snad d láte srandu?" A žalá ní chasa dál dojat naslouchala, jak Dalibor s citem hraje milostné písn D evo se listiem odievá, Anjelíku rozkochaný, Zakukala žežuli ka a nakonec dorazil vzlykající poslucha e hymnem Svatý Václave. Bylo to den ze dne dojemn jší, k Daliborce lid p icházel poplakat si za zvuk ušlechtilé hudby, až jednou žalá ník ekl Daliborovi: „Tuhle ti má stará posílá provaz! Ne aby ses na n m v šel, nemáš pro ! P ivaž na n j košík, spus ho z okna!" Dalibor poslechl a hned vytáhl košík plný jídla a pen z. A tak hrál dál, t ikrát denn spoušt l provaz a vytahoval vzh ru neuv itelné v ci: dvacetileté víno, nadívané bažanty, paštiky ze slavi ích jazý k , polštá , pe inu a no ní košili, jenom postel neprošla okýnkem, spadla na lidi a n kolik jich zranila. A Dalibor, když slyšel jejich ná ek, myslil, že je to zabilo, a na znamení smutku spustil drásavé poh ební písn . „Dob e," ekl král Vladislav, ,já mám taky rád muziku, ale ten chlap je už moc populární, skon íme to, než nám p eroste p es hlavu. Proces bude zítra na nádvo í, moc se o tom nezmi ujte, a sem nep ijdou lidi, tady budu sed t já, támhle bude stát Dalibor a hned za ním vzty íte poprav í lešení, a to spláchnem z jedné vody na isto, dob e?" Atak Dalibora ráno obvinili, že ukradl Adamovi sedláky, a koli to nebyla žádná pravda. Dalibor se nep el, rozlou il se s houslemi, sklonil nad špalkem hlavu a kat mu ji u al. N kdo si vzal housle, jiný víno, t etí pe inu a sám král prý si poslal pro tu no ní košili, ale žalá níková byla rychlejší. A tak po neš astném Daliborovi zbyla jen v ž Daliborka a jedno pedagogické eské p ísloví, že totiž nouze nau ila Dalibora hráti na housle, neboli housti. Fáma operní. Složil ji Bed ich Smetana s libretistou Wenzigem, který oproti p vodní fám p itvrdil, takže: 1) Zlot ilého Adama z Ploskovic sedláci rovnou zamordovali. 2) Dalibor nebyl souzen v tichosti, naopak, na nádvo í bylo nabito. P ipletli se sem i venkované v krojích. Pražáci, kte í vždycky v dí všechno první, jim šeptem h motn zpívali: „Dnes ortel bude provolááááán," rozhlížejíce se bázliv na všechny strany. 3) P vodní fámu rozost uje existence dvou ženských, které tam p ísn vzato nemají co d lat: n žné Daliborovy schovanky Jitky a temnookého bouráka Milady, sestry zavražd ného Adama. Milada Daliborovi zava í nejvíc: dosv d í, že Dalibor vedl sedláky proti jejich tvrzi. Když však Dalibora vyvedou z cely, Miladu postihne milostná k e , zazpívá cosi jako „Panebože, to je chlap," a ch ípí sejí chv je. (Samo o sob to sta í jako d kaz, že si p edtím vymýšlela: kdyby Dalibora opravdu zahlédla už p i vražd ní, bu by užasla už tenkrát, nebo v bec ne. Ušet ilo by ji to pozd jších trapných altových výk ik , že to tak nemyslila a že svou výpov odvolává.) Dalibor se mužn hájí. P izná, že se mstil Adamovi a Litom ickým za to, že mu zabili p ítele Zde ka a jeho hlavu nabodli na k l. „Zkrátka jsem si ek," velmi zhruba prohlásil Dalibor, „že Adama zabiju. A když já eknu, že n koho zabiju, tak je ten chlap mrtv j d ív, než se k takový v t v bec nadechnu." Byla to tak drsná e , že se král probral z d ímoty, zapomn l íct „dob e" a místo toho vyjel: „Kdo mi zamorduje purkrabího, tak to je, jako kdyby zabil samotnýho krále!" Ale Dalibor se nepolekal a rozeh m l se na téma: „No a co? Ty mi radši, králi, necho do rány, nebo to odská eš taky!" Pak už se pochopiteln s Daliborem nikdo nebaví, odsoudí ho k smrti, Dalibor vzpomíná na mrtvého p ítele a všem zazpívá Když Zden k m j ve svatém nadšení, pozd ji i O, Zde ku, jedno jen obejmutí. Ale Miladou to neot ese, a a koli je po t ch písních Daliborova sexuální orientace vcelku jasná, p ipravuje se schovankou Jitkou dobytí Daliborky. P evle ena za chudého harfenistu získá p íze žalá níka Beneše a ten ji pošle do Daliborovy cely, aby odsouzenci p inesla housle. Dalibor se tam válí p itažliv zanedbaný, takže Milada se mu hned p izná ke své stravující lásce, rozpustí si vlasy a dá mu pilník. Dalibor je pohnut, n žn ji obejme a znovu se sv í s láskou k Zde kovi. Milada to pochopí, zkorumpuje žalá níka a vrátí se do podhradí. Žalá ník nechápe, pro byl zkorumpován, a vše oznámí nad ízeným. Dalibor má být popraven hned, než dojde k p edpokládanému p epadu Daliborky. K tomu v tu chvíli skute n dojde, Daliborovi zbrojnoši se bijí s hradní stráží a Milada je vede. Nanešt stí drží me jak va e ku, takže ji probodnou už na schodech a ona po smutném pop vku umírá š astna v Daliborov náru í. Dalibor pak Miladu odloží a po ne si prosekávat cestu na Kozojedy, ale zabijí ho ješt na Hrad anech. Jenom Jitce se nic nestane, protože po ád zpívá, n kdy i se svým snoubencem, o n mž se nám dodnes nepoda ilo zjistit, pro v bec v té ope e je. Pravd podobná pravda Podle soudních zapisuje skute nost st ízliv jší. Dalibora odsoudili k smrti, nebo si neprávem p isvojil Adamovu tvrz. Možná celou rebelii režíroval. S p ihlédnutím k jeho p edchozím in m to nep ekvapí: vždy i Dalibor v otec, vážený muž a královský purkrabí, ho pohnal dvakrát p ed soud, pokaždé proto, že si jeho syn neprávem p isvojil majetek vlastního bratra: poprvé ošidil sourozence o dobytek, podruhé o peníze. Úsloví, že nouze nau ila Dalibora housti, má též mén poetický p vod. Housle íkávali zlo inci mu idlu zvanému sk ipec: v zn na tom napínali jako strunu tak dlouho, až on v nouzi za al zpívat, tedy housti, tedy vypovídat.

Mimochodem Operní Dalibor byl tehdejší vzd lanou ve ejností pochopen jako symbol eského reka, který elí cizák m. A se v ope e žádní cizáci nevyskytují, stala se její premiéra roku 1868 vlasteneckou manifestací eských vzd lanc proti n meckému útlaku. Autor libreta Josef Wenzig s vysokou pravd podobností neum l esky. Smetanovi už tenkrát mnozí vytýkali, že hudba jeho Dalibora nezní esky, nýbrž n mecky a že je poplatná hudb Richarda Wagnera. KONEC JAGELLOVC . O krásném synkovi Vladislavov , Ludvíkovi, nesta ili ani vymyslit fámu. Prošel prý životem p íliš chvatn : p ed asn ho matka porodila a on pak p ed asn dosp l, p ed asn mu rostly vousy, p ed asn ho oženili, p ed asn mu vtiskli žezlo do ruky a p ed asn poslali do války s Turky. Ludvík na n p ed asn zaúto il a p ed asn zahynul, v pouhých dvaceti letech se na út ku p ed machometánskou záplavou utopil v bahnech u obce Mohá , na hranici Chorvatska a Uher.

VIII. HABSBURKOVÉ P ED HOROU. HABSBURKOVÉ BYLI ZLÍ. Po s atku Ludvíkovy sestry Anny s mladým Ferdinandem zmoc ují se našeho, a tedy, p átelé, i vašeho tr nu na celých ty i sta let Habsburkové, ter naší vznešené zloby. Každý podu itel vám o Habsburcích ekne, že zavinili staleté utrpení ech . Cht li nás odnárodnit a málem se jim to povedlo. Kdo ví, nebýt jich, možná by dnes místo nesrozumitelné angli tiny i sm šné ínštiny hlaholil sv tem od Nové Pevnosti (dnes New York) po Severní Stolici (dnes Beijing, esky Peking) náš lahodný jazyk. Habsburk m se tenkrát da ilo. Pat il jim císa ský tr n a p l sv ta, vyvraceli indiánské íše a topili se ve zlat . Byli katoli t jší než papež, v jejich Špan lsku ho eli kací i, ale v jejich Nizozemsku obchodoval sv t a zn ly nikdy neslýchané výrazy, kup íkladu obchodní spole nost nebo banka. Habsburka Ferdinanda p ijali eští páni za krále proto, že a) v d li, že zemi prospívá, když je zas jednou n kdo postaví do lat a zamezí tak rozpadu království. Až se království zmáto í, je nezbytno silného panovníka vytrvalou prací ve prosp ch všech urozených ech oslabit, zahnat do kouta a tam mu nastr it lejstro, po jehož podepsání si zas ani neškrtne. b) Turek dávno pochodoval po Balkánu a brousil si šavli na k es any. Mohli ho zastavit jen Habsburci. (Také ho zastavili.) c) Ve svatováclavské kapli na Hrad anech bylo horko a tísnilo se tam ty iadvacet dob e živených eských stav ! (A to nepozvali Moravany, Slezany a Luži any, kte í ech m to hulvátství nikdy neodpustili.) Nikdo se nemohl do kat, až všichni sborov zah mí zdráv bu Ferdinand, král eský, zazpívají si a p jdou dom . JAK ZLÝ FERDINAND HODNÝM ECH M VLÁDL Ferdinand o sestru utopeného Jagellovce zprvu nestál: zdála se mu v pase tlustá, v o ích bledá a po ád m la n jaké názory. Ale když máte bratra císa em íše, nad níž slunce nezapadá, musíte ho poslechnout. O eské království Ferdinand taky moc nestál: zdálo se mu nesrozumitelné a eská šlechta m la na všecko po ád n jaké názory. Ale lepší n co než nic. Však já vám ukážu, zvolal malý Habsburk zprvu potichu, aby ho eští páni neslyšeli. eské království se záhy vyjevilo ješt nesrozumiteln jší, než si Ferdinand p edstavoval. Katolíci s kališníky tam žili p kn spolu, každý si p ijímal, jak cht l, a král jim do toho nesm l mluvit. Syn z rodu zap ísáhlých papeženc se tomu podivil, ale nepovažoval to až tak za d ležité. Hlavn že ho budou poslouchat. S tou radostnou myšlenkou p ijel na hranice, kde ho m li eští páni slavn p ivítat. Jako urozený muž zvyklý na po ádek dorazil na minutu p esn . Ale eští páni nikde! Ne že by se o chvíli zpozdili, což samo o sob je neodpustitelné, kdepak! On, jejich král, ekal na své poddané celou hodinu jako n jaký lokaj, a pro ? Protože ti zlo inci se hodinu hádali n kde v lese, v jakém po adí budou krále vítat! Král p ijal hold s neskrývaným odporem a do Prahy vjel vzteklý. A páni ho ihned žádali, aby jim podepsal lejstro, že si tu dál sm jí d lat, co cht jí. Malý rozzu ený panovník ješt víc zachmu il elo a pak, místo aby je i s lejstrem vyhodil, ml ky jim podepsal náboženské svobody a všecko. Vy mi, šaškové, nestojíte ani za to, abych bral vážn vaše lejstra. Však já s vámi ješt zato ím! Roztrp en a ponížen se vrátil ke své Ann , která se mu rovn ž nelíbila, ale aspo ho poslouchala. Praštil do stolu, se val komorníka, rozbil vázu a vše Ann vypov d l. A jeho cho ekla: „Nech je být. Jsi

jejich král. Však tyje nau íš po ádku a poslušnosti. Ty ano." A ekla to hezky. Ferdinand k ní vzhlédl a spat il, že Anna v bec nemá tlustý pas, ani bledé o i a vydechl hrome! Vždy ona se mi líbí! A ty názory, co po ád má, to jsou dobré názory! Vždy já se do své ženy nakonec i zamiluju, to je legrace, to Habsburci ješt nezažili, takovou lásku - a legitimní! Té noci zplodil s milovanou chotí první dít . Zatímco Anna byla ím dál sladší, Ferdinandovi eši se naopak p ekonávali v kyselosti. T eba p ijel Ferdinand do Prahy a spat il káru s odsouzencem. To nic, ekli mu, to jen vezou luterána na mu ení. Luterána? podivil se Ferdinand, copak v echách nežijí jen katolíci a dávno bezproblémoví starokališníci? A v bec, jak to, že nic nevím o mu ení luterána? Vodítko pro eské ateisty: krom katolík byla u nás povolena i církev kališnická, te už sta ecky hodná, zvaná starokališníci. Zato lidovou a radikální Jednotu bratrskou pronásledoval už Ji ík z Pod brad. Po n mecké reformaci se vyno ily další církve podobojí: luteráni, kalvinisté, novoutrakvisté. Byly zakázané, ale mnozí eši p edstírali, že to nev dí, a zpo átku jim to procházelo. Ferdinand však nev d l víc v cí. T eba že p ímo v Praze vládne už léta krutý diktátor Pasek z Vratu, nemanželský syn hokyná ky ze zapadákova tak zapadlého, že v n m ani neznali zvony a v poledne tam dosud plácali prknem o rybník. To je ale zapadákov, íkal si malý Pasek, tady nez stanu, ani kdyby m mu ili. A šel do Prahy. Byl nadaný, a tak hladem polomrtev vystudoval práva, stal se písa em a radil. A že radil dob e, brzy radil za peníze. A že m l peníze, stal se pražským kanclé em a nejp edn jším konšelem, pozavíral konkurenty, sebral jim majetek a stal se primasem. Kdo byl v Praze proti n mu, ten šel do bán . Za Jagellovc Páskoví nikdo v ni em nebránil, a tak primas v il, že to skoulí i s Ferdinandem. Vždy je to jen pyskatý Habsburk, íkal si a rozpoutal starokališnickou kampa proti luterán m p esv d en, že mu ji katolík Ferdinand schválí. Pozavíral spoustu lidí, jiným napa il pokuty a svolal dva tisíce pražských m š an , aby jeden každý osobn p edstoupili p ed Paska z Vratu a slíbili mu v rnost po všechny asy. A ješt mu to nesta ilo a dal dva luterány popravit. Já vám ukážu, Pražáci nafoukaní, íkal si, jak s vámi zato í bastard z vesnice, kde ješt plácají prknem o rybník. Nebo nejstrašn jší vládou je vždycky vláda t ch, kdo mají do mozku vpálen cejch ponížení. No po kej, drzoune, po kejte, eši, rozzlobil se Ferdinand, když mu to kone n ekli, tady totiž vládnu já a se mnou sem vtrhla Evropa, vy divoši! A obžaloval Paska z Vratu z n kolika desítek delikt tak d sivých, že and lé strážní Paska se zd šeným kdákáním opustili a Smrt si s gustem plivla na brousek. Ale že byl Pasek právník, v d l, že z téhle žaloby se nevykroutí, a požádal Ferdinanda o milost. „Já ti dám milost, že z toho zhebneš, p íšero kací ská," zachechtal se Ferdinand, „nic ti nedám!" Ale jeho Anna ekla: „Dej mu milost! Jsi veliký král! Pro by ses m l mstít jak malý bastard ze zapadákova?" „To je pravda," užasl Ferdinand a poslal Paska do vyhnanství, ímž prokázal, že je velkorysý. Ale taky že se tu bude vládnout podle Habsburk , a ne podle pravidel místní lesostepi. A eské pány pojala tíse , že si možná pod Ferdinandem v bec neškrtnou. Ferdinand pak miloval svou Annu po ád víc a plodil s ní po ád víc d tí. P ál si, aby byla š astná, a dal jí postavit letohrádek Belvedér, s vyhlídkou na Prahu. Ta stavba lásky má st echu jako p evrácená lo , stejný kýl a žebroví a za v tru vrže, ale nepovolí, stejn jako velká láska. A Anna se krásn smála, vždycky když si p edstavila, jak v tom letohrádku bude snít a myslit na nevzhledného milou kého Ferdinanda, správného muže a krále. V tom zasn ném ase medu a sladkých sn mu povila patnáct d tí. A když byl její letohrádek skoro hotov, p ivedla Anna na sv t milá kovo dít šestnácté a um ela. „Tak to Ani ka už tuhle krásnou st echu neuvidí," zaplakal nevzhledný Ferdinand a sv t mu zhasl. A v d l, že žádný nový sv t pro n j už není, že mu slunce navždy zašlo a že jeho život už nebude žitím, nýbrž v ným plá em. Ten plá je král povinen skrýt v nejhlubší propasti duše, nebo takový je úd l urozených. A práv te , dvacet let poté, co Ferdinanda zvolili králem, usoudili eští páni, že Habsburk neplní sliby, že nep eje evangelík m, že jim sahá na práva, že už dávno nepovstali a že je nejvyšší as krále poko it. Netušili, že si vybrali as nejhorší. Že je te už nikdo p ed Ferdinandem neochrání, nikdo mu nep ipomene jeho velikost, takže on už navždycky bude jen malý. EŠTÍ PÁNI BYLI HODNÍ. Tenkrát císa Karel V. bratra Ferdinanda požádal, aby mu pomohl proti luterán m ve válce e ené šmalklandské. Ferdinand zas požádal o pomoc eské stavy: nemohl p ece jet do války bez vojska. Ale evangelíci eši necht li bojovat proti evangelík m N mc m za krále katolíka, a v bec bylo na ase ukázat, kdo je v echách pánem. A tak se eši až na pár vyd šenc ani nedostavili na vále nický sraz. Císa musel vyhrát válku sám. Taky dob e, ekl si malý Ferdinand, te vám to spo ítám i s vaší evangelickou p irážkou. A spo ítal. Ohobloval m st m práva, privilegia a extrabu ty, nebo zejména Pražáci s jejich nevymýtitelnými Pasky mu dávno pili krev. Dal popravit dva rytí e a dva m š any, zatímco pány potrestal jen pokutami a odhadl, že se leknou, v emž se nemýlil. eská kádrovací fámologie pak zpravidla vyhodnotila královy sankce v tom smyslu, že Ferdinand byl krutý schváln , aby zasadil ránu eské samostatnosti. Samostatnost to, pravda, odnesla, doba žádala tvrdou vládu, vždy do vrat Evropy bušil Turek! S eskostí i ne eskostí to však zase nem lo nic spole ného: ve Vídni p i jiné p íležitosti zato il Ferdinand se vzbou enci h . Dal jich popravit osm. Rakušan . N mecky mluvících. JAK MAXMILIÁNOVI K ÍDLA P IST IHLI. Nejstarší Ferdinand v syn, a tedy následující náš král Maxmilián, prošel d jinami tiše, tém tajn . Nejspíš proto, že nebyl šílený ani odpudivý, aby vkro il do víde ských klep , a nebyl ani krutý, aby vzbudil eské rozho ení. A samotní Habsburkové o n m mluvili s p ísn staženými habsburskými rty. Maxmilián totiž zlobil. Tato zelená ratolest bytostn katolického rodu laškovala s protestantstvím, etla podez elé

filozofy a vedla i na ve ejnosti tak divné e i, až sám Ferdinand si jednou posteskl, že jeho vlastní syn mu d lá z poddaných kací e. Ale ani protestanti by z n j radost nem li, nebo byli p ísní, kdežto Max vytloukal hospody, na ženské byl jako as a as od asu se na schodišti zmocnil služky, které prý pak, ot hotn la-li, koupil hodného ženicha. Úhrnem lze íci, že s p ihlédnutím k podivínským p íbuzným byl Maxmilián nenormální tím, že byl tém normální, aspo co se hormon tý e. „Kdoví, po kom je ten lov k tak zdegenerovanej," prohlásili nakonec Habsburci a po astovali se podezíravými pohledy, „tak to ovšem nelze nechat, vždy Max bude eským a rakouským králem!" Aby Maxe oddegenerovali, oženili ho s vlastní sest enicí Marií. Byla to strašlivá ženská. Nenávid la chlapy a protestanty, její život se skládal z oltá , mší, litanií, kadidel a klekátek, celé noci se špan lskou vášní na t ch klekátkách kle ela a ve jménu víry byla kdykoli ochotna osobn podpálit hranici pod vlastním p íbuzenstvem. Kdo však eká tragédii, bude zklamán. Maxmilián byl sice náramný anarchista a nezávislá osobnost, jakmile však na n j houkli, srazil kufry, p ísahal na katolictví a s tou špan lskou p íšerou se oženil. A jediné, co si dovolil, byly závistivé vzdechy v p ítomnosti svého mladšího bratra Ferdinanda Tyrolského: „Ty se máš, holomku," stýskal si Max, „máš Filipinu, milujete se, kašlete na náboženství i na p íbuzný, a co já chudák?" A unikalo mu, že každý jsme str jcem svého št stí, že na rozdíl od Maxe se Ferdík doopravdy vzbou il, když se tajn oženil s neurozenou dcerou banké e Welsera. Že když se po letech k té lásce p iznal, rodina ho zbavila nároku na jakýkoli tr n a Ferdík dokázal láskypln íct své Filipin : „Nevadí, mn sta í, když budu králem tvého srdce." Což všechno by si samoz ejm mohl dovolit i Max: jist by m l i komu to íct, vždy byl p itažlivý, bohatý a mladý. Nem l však state nou duši. Jeho Marie byla tak ošklivá, že mu ji p ed svatbou radši neukázali. Byla chorobn hubená, bledá, s myšíma o ima a bambulovitým fr ákem, který Maxmiliánovi p ipomínal kropenku. Max však v d l, co je jeho povinností v i habsburskému erbu. Vždy ve er si zopakoval ot epaný slogan, že není ošklivých žen, že jen málo pijeme, a zplodil s tou bytostí patnáct d tí. Jedním z nich byl i legendární císa Rudolf II. BLÁZEN A JEHO PRAHA. Leckdo se te možná t ší, jak vyvrátím fámu, že král a císa Rudolf II. byl blázen. Zklamu ho. Rudolf II. opravdu byl blázen. Ne od narození, ale p ece. Tvrdit, že Rudolf II. byl normální, znamená p estat si vymýšlet a za ít vyložen lhát. Rudolf se do Prahy hodil. Existence šíleného císa e byla t ešni kou na dortu závratné doby, kterou spisovatel Kratochvíl tak p kn nazval asem hv zd a mandragor. Nikdy p edtím ani potom nebyla Praha tak tajemná, matn zlatá v modré noci, plná strašidel. Znovu byla velkým st edem malého st edoevropského sv ta. Vejd me a procházejme se nocí: když se Rudolfovo m sto pono í do tmy, d jí se tam divné v ci. V dílnách alchymist bliknou modré plamínky. Sem tam vyrazí okna výbuch. Beznosý Tycho de Brahe mí í dalekohledem k nebi a d sí se, co hv zdy íkají. V hlubinách Starého M sta ve sv tle voskovic páchá doktor Jesenius první pitvu. A na popravišti, pod ob šencem, jímž pohazuje vítr, dobývá italský dobrodruh ko en z mandragory. Mandragora roste z ob šencova spermatu a její ko en se podobá muží kovi: kdo ji rve ze zem , nech má uši zalepené voskem, aby neslyšel bolestivý ev ko ene. V dom na Dobyt ím trhu h mí a v oknech se blýská: to bezbožník Faust prodává duši áblu za nicotné poznání. V klikatých uli kách židovského m sta duní Golem v krok. Rudolf II. m l Prahu rád. Vracel jí, ím ji obda il už císa Karel a o ji p ipravilo barbarství husitských tlup. Ale nebylo to totéž. Karel stav l Prahu jako kolonista, který si buduje nový a jediný domov. Rudolf v vztah ku Praze byl vztahem chalupá e. Prchal sem p ed nesnesitelnými p íbuznými, kte í po n m ve Vídni po ád n co cht li, kup íkladu aby vládl i aby je živil. V tom se podobal Václavovi IV: ten zas prchal z Prahy p ed stresem a nudou panování do zátiší svých loveckých hrádk . Zatímco impotentní Václav lé il svou chandru st elbou do zví átek, šílený Rudolf se v Praze uklid oval ženskými a um ním. Sbíral skoro všechno. Vlastnil neuv itelné v ci, t eba opravdovou ploutev vodní panny nebo živého ducha zašpuntovaného v láhvi. Obraz a soch sebral na tisíce. Prý m l jemný vkus. Jiní tvrdí, že v tšina t ch p edm t , jimiž nacpal n kolik rozlehlých komnat Pražského hradu, v bec um lecká není a že Rudolf II. vkus nem l, ale nalijme si aspo n kdy mén zkaleného vína, co to vlastn je to um ní a jak se pozná? A jaký vkus je ten vkusný? A pro práv ten? Na rozdíl od Václava Rudolf d ti m l, ale pouze nemanželské. Nikdy se neoženil. Možná necht l rozmnožovat nepoda ené p íbuzenstvo. Ironií osudu však nejzr dn jšího potomka, opilce, psychopata a sadistického vraha mladých dívek, zplodil se svou stálou milenkou Annou Marií Stradovou, dcerou archivá e. Mimochodem Alchymisté nebyli podvodníci. Byli prachemici. D v ivý podivín na císa ském tr n jist lákal i šejdí e. Ale cožpak dnes žádají milionové granty na laik m nesrozumitelné projekty jen slušní v dci? Ve Zlaté uli ce na Hrad anech alchymisté nebydlili. Žili tam naopak netv r í halamové z hradní posádky i s rodinami. T pytný název uli ky se prý odvozuje od splašk a exkrement , které v souladu s liberálním pojetím tehdejší hygieny protékaly st edem toho romantického koutu. P íb h o doktoru Faustovi dorazil do Prahy z N mecka. Alchymistu toho jména u nás nikdo neznal. P esto ho pražské fámy obdarovaly hned n kolika domy. Nejznám jší je ten na Karlov nám stí. Asi proto, že v n m bydlil sv tácký šarlatán magistr Kelly. JAK RUDOLFA HABSBURCI NECHT LI. Jako by šerosvit m sta asem pohltil i duši císa ovu: vždy zpo átku to s Rudolfem nebylo tak zlé! Jak ale šel as,

vstupoval do n j podivín, melancholik, vztekloun a nakonec všem nebezpe ný šílenec. Nenávid l p íbuzné a své vlada ské b emeno. Ješt víc však nenávid l, když ho p íbuzní cht li vlada ského b emene zbavit. To by se vám hodilo, sebranko! Vládl ím dál h . Vál il s Turky, taky ím dál h . Dokonale ovládal jediné um ní: nad lat si ze spojenc nep átele. „Takhle ne, Rudolfe," íkávali p íbuzní a on je k sob p estal poušt t. „Dovolujeme si, Veli enstvo, namítnout," koktali poslové vznešených vládc a on je s bý ím evem vyhazoval. Pak už kamarádil jenom s lokaji, ko áky a lazebníky a rodinná rada ekla dost, v sázce je est a síla rodu. Neschopného Rudolfa nahradíme schopným bratrem Matyášem. Jak to Rudolf uslyšel, zfackoval komorníka, rozbil vázu a roze val se tak, že to slyšeli až ve Vídní. Po takovém k iku nezbylo Matyášovi než sebrat vojsko a p iharcovat s ním p ed Prahu. A co eští páni? V tu zlou chvíli, kdy všemi opušt ný Rudolf rozbíjel na Hrad anech vázy, kdy po porad s arod ji pok til jistého psa jménem Matyáš a dal ho umu it, kdy spálil rukáv bratrových šat , aby mu p ivodil smrt, tehdy mu zbyli jen oni. Troska Rudolf jim nevadila. Zato v d li, že pod rázným Matyášem by si ani neškrtli. Byli však d di ní koula i, a tak od Rudolfa žádali podpis na lejstru zvaném Majestát, že jim žádný Habsburk nesmí žvanit do starých práv, do politiky ani do náboženství, a oni že za to císa e podrží. Rudolf se zdráhal, jednou se uražen vzdálil, jindy val jak býk. A když kone n Majestát podepsal, zjistil, že je pozd . Matyáš harašil zbran mi a Rudolf, náhle všemi opušt ný, protože všichni v d li, jak to skon í, musel podepsat v ci daleko horší, že totiž Matyášovi p edává vládu na Morav , v Uhrách i v Rakousku. Rudolfovi zbyly echy a titul císa e, kterého už nikdo nebral vážn . A tak se Rudolf naposled pokusil získat zp t ztracené tr ny, aniž si vzpomn l, že je p edtím necht l. JAK ZLÉ PASOVSKÉ HODNÍ EŠI VYHNALI . Za devaterými horami a nejmí sedmi ekami, daleko na západ , leželo tenkrát mr avé vévodství, jehož vévodové vym eli, a na Rudolfovi bylo, aby rozhodl, kdo je zd dí. ízen svým osv d eným bystrozrakem p id lil je bratranci Leopoldovi, hejskovi s biskupskou hodností, navzdory Francii, Anglii, Savojsku i rýnským protestant m, a div tím nevyvolal t icetiletou válku o t icet let d ív. Leopold shromáždil v Pasov žoldné e na dobytí svého vévodství, jenže mu z vévodství vzkázali, a ho ani nenapadne se tam ukázat, a tak se tam neukázal. Jenže co s žoldné i? Dodnes nikdo p esn neví, koho napadlo poslat je do ech, ale podobá se tém pravd , že Rudolf Leopoldovi ekl: „Když mi, chlap e, pom žeš srazit Matyáše na kolena, u iním t eským králem i císa em n mecké íše, tak p ísahám p i zcela jasném rozumu! Nárok máš, vždy jsi taky Habsburk!" A bratranec Leopold, t iadvacetiletý a mimo ádn naivní, poslal žoldné e na Prahu. Zpustošili eský jih, p elezli Hladovou ze , spálili Malou Stranu, zplundrovali Hrad any a Rudolf ve svých komnatách se tomu šílen smál. Nikdo se žoldné m nepostavil. eští páni bez rozdílu vyznání zaujali polohu mrtvých brouk , nebo nev d li, jak to skon í. Jen Rožmberk Petr Vok posílal do Prahy varovné listy, ale nebrali ho vážn , protože Vok miloval víno, um ní, ženské, p es dluhy nevid l a byl moc chytrý. Jak jsme se však dávno mohli p esv d it, selže-li v d jinách n jaká složka, vždycky mají d jiny náhradní program. Na eskou scénu tradi n posázenou nudnými politiky vstoupili totiž náhle a bez nárok na odm nu ost í hoši z obou nejv tších pražských m st. P i pohledu na ho ící levý b eh Vltavy, na žoldné skou sebranku a na neschopnost p edních politických herc jim došlo, že své domy a ženy si musí chránit sami. A když Pasovští zaúto ili p es Karl v most, st elil do nich jistý ezník v brán v že kanónem a z poloviny oddílu nad lal prejt. Šedesát žoldné p esto vjelo do Starého M sta, ale nevrátili se: v uli kách je sousedé pobili klacky, sekerami, motykami, vidlemi. Ty, kte í pronikli pod Vyšehrad, pobili Podskaláci. Jaká škoda, že namísto srdceryvných žalm o národním utrpení málokdo z nás ve škole slyšel t eba o t chto eských hrdinech. Vždy vznešené hrdinství - na rozdíl od fanatismu - nespo ívá v rabování ani v mordování nevinných pro jinou víru, nýbrž ve state né ochran vlastního hnízda a v ochran bezbranných. To je pak t žké žádat od národa hrdé vlastenectví, když ho p edtím ne padesát, ale sto padesát let s pohnutím pou ujeme, že naši p edkové byli z ásti ubozí nevolnící, kte í si až na výjimky ani neškrtli, zatímco jiní naši prad dové neohrožen upalovali jeptišky a mnichy. Komupak zdravému by takové d jiny imponovaly? Pasovští se tedy zahnízdili na levém b ehu, š astnému Rudolfovi složili na Hrad anech hold a namluvili mu, že vyhráli. Ale Praha nepadla a žoldné m docházelo jídlo. A když k m stu dorazilo deset tisíc voják s králem Matyášem, Pasovští odtáhli na jih a dál pustošili zemi. Ho ely vsi a umírali venkované. Nikdo je nechránil. Nikdo se žoldné m nepostavil. V t ch dnech vstupuje na jeviš átko eských d jin znovu Petr Vok z Rožmberka. Poslední svého rodu, renesan ní bonviván a sv ták, vyznava všeho, co zušlech uje ducha, holka , a p ece n žný a ob tavý manžel své duševn choré Kate iny, luteránskobratrská v tev na katolickém strom rodu, muž velkoryse utrácející, le také poctiv splácející nep edstavitelné dluhy rožmberských p edk , nekorunovaných král jižních Cech. On jediný z eských stav se Pasovským postavil. Naverboval dvoutisícovou armádu: možná ji nad lal z kapr . Vokovo d lost electvo rozprášilo Pasovské v bitvách u Sob slavi a u T ebon : v sítinách Rožmberského rybníka zahynulo na patnáct set žoldné . Dobrá, vyhlásili Pasovští po tom debaklu, my už tedy budem hodní. Nap ed ovšem pot ebujem zaplatit. D lá to sto sedmdesát p t tisíc zlatých. Jinak mordujeme dál. eští páni vcelku správn prohlásili, že ú et má platit biskup Leopold. Leopold však všechny ujistil, že je tém na mizin a že iniciátorem tažení je ostatn císa Rudolf. Rudolf namítl, že takový blázen zas není, a pak se rozna íkal, že je chudý a ubohý císa , že ho nikdo nemá rád a všechno že mu vzal bratr Matyáš, a tedy platí on. Matyáš rázn vzkázal, že na rozdíl od bratra není blázen, aby platil nep átelské žoldné e. A eští páni, v jejichž nejvlastn jším zájmu bylo dostat Pasovské z ech, se taky rozna íkali, že jsou chudí a nikdo jim nic zadarmo nedá, že kšefty nejdou a že neprší. „Tuhle máte sto tisíc zlatých, vy verbeži," ekl Petr Vok, i když v d l, že ty peníze, kv li nimž prodal sv j st íbrný poklad, v

život neuvidí. ást zbylé sumy už pak dali v jižních echách n jak dohromady. Elita eské šlechty p edvedla v té v ci orgie neochoty. A tak opravdu jen díky Petru Vokovi odtáhli žoldné i z ech. Tehdy bylo poslednímu z Rožmberk dvaasedmdesát. Rudolf II. p išel za trest i o eské království, sm l však z stal na Hrad anech a brzy tam um el. Petra Voka p ežil o pár týdn . Bratr Matyáš pak stav m slíbil obvyklé modré z nebe a oni ho uznali eským králem.

IX. POVÉSTI ZE ŽIDOVSKÉHO M STA. NAŠI RODNÍ CIZINCI. Rudolfínské p íše í by nebylo úplné bez ghetta pražských Žid . Ani v Praze nežili Židé s Cechy, nýbrž vedle nich. Cizinci v rodném m st , chyt í, ale jinak, usm vaví, jenže divn , v Boha v ící, le nek es ansky. Opovrhovaní, ob as vybíjení xenofobní chátrou gój . Jako všude ve sv t , i zde je obklopovaly fámy: že si Židé k smrti rádi st žují, nej ast ji že na íkají na svou chudobu, milioná e nevyjímaje. Že vám bez za ervenání zap ou do o í, co slíbili p ed minutou. Že vás pokaždé umluví bez ohledu na chatrnost argument . Dále jsou Židé obklopeni fámami, že ty p edchozí fámy v bec nejsou pravda. Ale j sou i fámy opravdu zlé: že synové Izraele mohou za všechna nešt stí, morem po ínaje a válkami kon e, že jsou hlasateli bolševismu, i dokonce že do t sta maces mísí krev k es anských d tí. Existují také fámy v cn pravdivé, le hloupé, t eba že Židé uk ižovali k es an m Pána Krista. Ten však, stejn jako první k es ané, byl rovn ž Žid, takže by bylo s podivem, kdyby ho uk ižovali kup íkladu Dánové i Korejci. JAK MORDECHAJ MAISL K BOHATSTVÍ P IŠEL. Jiné fámy vypráv jí, že Židé jsou nejbohatší na sv t . Mén už se zd raz uje, že jen n kte í. Úctyhodný Mordechaj Maisl byl opravdu nejbohatším Židem Rudolfovy Prahy a p j oval císa i peníze. Stal se dobrodincem chudých, dbal o židovskou tvr , dal vydláždit ulice, postavil synagogu. P vodn však prý byl Maisl takový chudák, že za átek té pov sti ani není o n m. Je o bohatém primasovi, jak zabloudil v lese, narazil na trpaslíky u hromady zlata a hned se ptal, í to zlato je. „Tvoje ne," odsekli trpaslíci a ztratili se i s hromadou. Jen ten poslední ješt vyš ourával lopatou t i zla áky z bor v í. „Já se neptám, í to zlato není," roz ílil se primas, ,já se jen ptám, í to zlato je." „Jednoho Žida," ekl trpaslík. „Ale ty to nejsi." „A kdy to zlato Žid dostane?" „Až se vdá tvá dcera, primasi." Primase napadlo, že to nejsou oby ejní trpaslíci, protože jak by jinak v d li, kdo jsem a že mám dceru? „Poslouchají, trpaslíku," oslovil sk eta po zp sobu svého lidu, „nemohli by mn voni ty tri zlatý dát? Co jim to ud lá, dy já jsem chudej, tak chudej, až je to k plá i," zkusmo se rozplakal, „kdopak si mý dít ubohý vezme, když nemám ani na v no, na v ní ko." „Neztrap uj se, primasi," odbyl ho trpaslík, ale primas na n j pohlédl tak slzav , jak to žádný gój nedokáže, kdyby krájel tri dni cibuli v kobce metr krát metr, až to pidivajzlíka do ista umrtvilo a zavr el: „Tak šije vem a zmiz." Primas se trpaslíkovi hluboce poklonil, zvedl p i tom pohybu zla áky z bor vek a zmizel. Vše m l promyšleno: najít p íjemce pokladu, kontaktovat ho, získat si ho, investovat do n j, v nejhorším mu dát dceru, nakonec n komu ji dát musím, ud lat z n j spole níka, tolik zla ák , jezusmankote, to by v tom byl šejtan, aby ty peníze za mnou nakonec samy nep ib hly! Jak toho lov ka najdu? P ece p es ty zla áky, je to vcelku nudná stopa ská záležitost. Doma primas koukl z okna, hodil peníz na ulici a íhal. Ale jako schváln tudy nekrá ela žádná zasloužilá, sympatická, ba ani slušn vyhlížející osobnost, nýbrž spratek v hadrech, zvedl zla ák, posko il a zmizel v davu. Jen klid, ekl si primas, nazít í vyhodil z okna druhý zla ák a zas ho zvedl ten spratek. To už se primas rozechv l zlým tušením a pot etí mu t etí zla ák sebral týž pobuda. Pokaždé zajuchal a pokaždé zdrhl. Primas se z toho zpotil a dal vyhlásit, že kdo najde a vrátí mu jeho tri zla áky, tomu že on osobn pot ese rukou a p edá skromný upomínkový p edm t. Celé ghetto valo smíchy, ale sklaplo jim, když spratek v hadrech p išel s pen zi a ješt se omlouval, že ten t etí peníz proinvestovala jeho chudá matka, takže ho primas obdrží, jen co se kšeft proto í. Primas naslouchal s d sem, nebo taková poctivost mu p išla stokrát nadp irozen jší než deset tisíc trpaslík s lopatou na peníze, a za nepotla itelného cvakání zub se kluka optal po jmén . „Mordechaj Maisl," ekl kluk. Dál se p íb h rozvíjí, jak ekáme: primas Maisla zam stnal v kšeftu, Mordechaj pracoval poctiv , takže si sm l po deseti letech vzít primasovu dceru. A hned po svatební noci volal primas p ede dve mi ložnice: „Dost zábavy, mládeži! Mordechaj, jedeme do lesa!" V lese pískal primas ve dne v noci na prsty, ale sk eti nep išli. Ani druhou noc, ani za týden. Ani za rok. „Ty podvodníku," zu il primas, „tys ze m vylákal dceru! To bylo po ád e í, že zbohatneš!" „Já p ece ani nemukl," divil se Mordechaj, ale s primasem nebyla e , spílal dce i i ze ovi, zap el, co jim slíbil, a mezitím na íkal, že ho do ista ožebra ili. To už bylo na mladé nezkažené Maisly dost, odst hovali se, ud lali se pro sebe, a že byli snaživí, obchod jim kvetl. Jednou tam p išel sedlák, že by koupil kosy, ale že nemá peníze. Že prodá obilí, až je t mi kosami nakosí, a pak že by Maislovi zaplatil. A už se klidil ke dve ím, protože v d l, že ho Maisl beztak vyrazí. Ale poctivec Mordechaj v poctivost v il. „Jen si vemte i t ch pár kosi ek, pantáto," povídá. „Zaplatíte, až budete mít."

A sedlák se vyplížil z krámu a v hospod vym nil jednu kosu za t i prcky žitné, aby se vzpamatoval, protože se lekl, že se dostal do pohádky. „Aspo ses m l zeptat," vy etla Mordechajovi žena, Jak se ten chlap jmenuje, kde bydlí, kdo ho zná, je-li to v bec sedlák." Ale Maisl s širokým úsm vem opá il, že pro pár kos nezchudne a že poctivost je jak známo nakažlivá. A opravdu zas p ijel sedlák k Maislovi a na voze m l bednu. A prý si ji Maisl nechá, než mu sedlák zaplatí ty kosy. Co je v bedn , sedlák nev d l. Klí nem l a p i pokusu bednu otev ít zni il Maisl t i kvalitní krumpá e. P ešlo léto, podzim a zima, zazelenalo se osení a sedlák nikde. „To jsi celej ty," vzk ikla primasova dcera, „p ej že poctivost je nakažlivá, já ti garantuju, že toho chomouta v život neuvidíš." A m la pravdu. „Tak aspo , hadrycucky, Maisl, otev i tu bednu," zu ila žena. Maisl poslechl, pohladil bednu, aby ji odprosil, že do ní vniká bez svolení majitele, - a bedna se sama otev ela. Byla plná zla ák . Za ty peníze si Maislovi mohli žít dob e až do smrti a ješt by zbylo! Však taky hned p isp chal tchán primas, samý úsm v, samá láska a nejmí sto podnikatelských projekt firmy Primas a Maisl, omlouval se Mordechajovi a dojemn slzel, schváln co to s Maislem ud lá. Mordechaj však odv til, že ty peníze nepat í jemu, nýbrž sedlákovi. „Ty trulante," zavyl tchán a o i mu zaplály divným svitem, „ta bedna je od trpaslík ! Proto jsem v lese pískal na prsty! Hvizd, hvizd! Trpaslíci vylezte, chachacha, já jsem blázen, hihi, trpaslíku neschovávej se, já t vidím, budliky budliky, hahehihohuhy." A když Maislová vid la, že její otec z toho všeho ztratil rozum, za vala na muže tak, až spadla synagoga a Maisl kone n uznal, že ty peníze jsou jeho. Užil je k dobrému, k radosti chudých a k rozkv tu obce, dal postavit novou synagogu, Maislovu, a pen z po ád neubývalo. To proto, že byl poctivý, skromný a pracovitý. Bu te i vy takové, milé d ti. Šalom. JAK PINKAS K OPICI P IŠEL. V židovských fámách nikdo nezbohatne lehce. Ne že t eba n kdo šel ožraly z hospody a v lese zakopl o poklad, jak se zhusta stává eským i n meckým Honz m. Židovští vyprav i o cestách k majetku v d li víc, stejn jako o zv i ví víc myslivec než t eba filatelista. Fáma o Maislovi má nejspíš ko eny v p íb hu ješt starším, totiž o Pinkasovi. Ten byl též chudý a též potom postavil synagogu, jist že Pinkasovu. Jeho dobrodincem však nebyl primas, nýbrž hodný hrab . Po každém hrab cím daru Pinkas pod koval Panubohu, až to hrab te naštvalo a povídá: „V dí voní co, Pinkas? Když po ád d kujou Pánubohu, a ne mn , tak a jim ty peníze dává Pánb h, já u toho taky nemusím bejt, maucta." Nedal Pinkasovi nic a ten z toho div neum el hlady i s rodinou. Ale když už se jim slabostí tm lo p ed o ima, náhle jim n kdo uprost ed noci mrskl skrz zav ené okno chcíplou opici. Pinkasovci se lekli, že je to ert, a když vid li, že není, lekli se ješt víc: opice je vzácný tvor, co když utekla císa i? A co když te Pinkase zav ou, zeji zabil? Pinkas ale nelenil, na íkal nejvýš p l hodiny a cht l opici spálit v kamnech, aby ji u n j nenašli. Jenže jak ji tam cpal, vypadl té stv e z mordy zla ák. Pinkas honem vytáhl opici z kamen, uhasil na ní chlupy a až te si všiml, jak je ten tvor t žký a jaké má tvrdé b icho. Roz ízl to b icho, rozpáral žaludek, a pokud se vám, spanilé tená ky, ješt po ád neud lalo špatn , budete odm n ny za state nost informací, že v tom žaludku našel Pinkas hromadu zla ák . „Ajvaj, ajvaj, to je ješt horší, te už mám na krku nejenom vraždu císa ské opice, ale i krádež, jestli já nejsem ten nejneš astn jší Žid na sv t , nikdo m nikdy nic nedal, kšefty se nehejbou, okno mi rozbili, bude pr van, d ti mi nastydnou, podzim na krku, l j podražil, co ješt tak honem..." A práv v tu chvíli n kdo na ulici volal, že se panu hrab ti ztratila jeho milovaná opice, a kdo by o ní n co v d l, a mu to oznámí, že dostane zla ák a možná dva. „Ajvaj, ajvaj," rozna íkal se Pinkas, „te je to ješt horší, vždy ta bestie m la v žaludku nejmí padesát zlatých, mohl jsem je dát do kšeftu a m li bysme vystaráno, ale te je musím vrátit panu hrab ti, protože jsem poctivec a stejn by se na to p išlo, pan hrab mi dá zla ák, což je sice taky profit, ale v porovnání s t mi padesáti by to bylo k smíchu, kdyby to nebylo k plá i." Všechno však hrab ti poctiv odevzdal, i padesát zla ák , i opi í žaludek, i tu vykuchanou mrchu. A potom se rozplakal. „Vidím, že jsou slušnej lov k, Pinkas," ekl hrab , „tak v dí, co? Nechaj si ty peníze všecky, já si vezmu jen tu vopici skrzevá jejího vycpání a vystavím šiji ve foajé." Pinkas nemohl uv it svému št stí, sepjal ruce, vy kroutil o i ke stropu a chv jícím hlasem zvolal: „D kuji ti, Panebože, za ten vzácný dar, dy já v d l, že m neopustíš." Hrab si významn odkašlal a pak otráven dodal: „Vidím, Pinkas, že voni už jinej nebudou, ale vlastn mají pravdu, protože kdyby si Pánb h nep ál, abych byl hodnej, št drej a ušlechtilej, tak by voni, Pinkas, m li celej život prd." Potom pop ál hrab Pinkasovi š astné a veselé bohatnutí a šel dom . A Pinkas, vyzbrojen tržním talentem svého národa, opi í peníze zru n rozmnožil, pomáhal chudým a postavil synagogu. JAKI RABBI S CÍSA EM KAMARÁDIL. Ani pro Židy nebyl majetek nejvyšší hodnotou. Prvním mužem jejich eských pov stí není Pinkas ani Maisl, nýbrž renesan ní intelektuál rabín Jehuda Low ben Bezalel, zvaný též Veliký rabbi pro sv j vzr st, schopnosti, v hlas a charisma. Práv v jeho p íb zích, temných a lehce hr zných, se nás nejciteln ji dotkne vábivá tíse rudolfínské Prahy.

Jednou se zas císa Rudolf zbláznil a vydal papír, že všichni Židé musí opustit Prahu. Zd šení Izraelité p ib hli k rabbimu a rabbi ekl: „To je n jaká hloupost. To on se Rudolf zase zbláznil. Já s ním promluvím a ono ho to pustí." A vydal se na Karl v most, kde práv hradní stráž rozhán la chátru, aby mohl projet ko ár s císa em. Chátra m la p ipomínky, kon se plašili, Rudolf se vztekal, cizinci tam jako vždycky p ekáželi, stráže klely a vším tím chaosem se dral rabbi Low. Rozhrnoval dav a mra ným zrakem d sil stráže, až pronikl ke ko áru a poklekl p ed ním. „Co je to tam za blázna?" povykoval císa a stráže p edstíraly, že nev dí, protože se bály, že na n rabín pošle Golema. Chátra zu ila, že ji ženou z mostu, kdežto Žida ne, rvali kamení z dlažby a házeli je na rabbiho. Ale rabbi rozpažil, dlan obrátil vzh ru a hle - než se ho kamení dotklo, zm nilo se v r že! Kv ty pršely, až z nich rabbimu koukala jen hlava, Rudolf z toho p estal šílet a ekl: „To jsem blázen, jak to ten chlap d lá?" „Rád ti to povím, císa i," zvolal rabbi, „až zrušíš výnos, že m j národ se musí odst hovat z Prahy!" „Jakej výnos zas?" ekl otráven Rudolf II., nebo p i slovech jako výnos, vyhláška, nota i demarše mu vždycky za alo bodat pod žebrem. „Jakej národ? A kdo že se má z Prahy co?" Rabbi mu to vysv tlil a Rudolf odv til: „Praha bez Žid , to je hloupost, to já nena ídil, nejsem p ece blázen. Já ten výnos ruším a ty mi te ekni, jak d láš kytky z kamení." „Snadno," ekl rabbi. „Jen takhle roztáhnu ruce a mumlám: mo e ku e stavení, a jsou r že z kamení. Ale musí se to cvi it." „Neuv itelné," jásal Rudolf. „Umíš ješt n co podobného?" „Nejsem eskamotér," zavr el rabbi Low, Jsem Jehuda Low ben Bezalel, nejvyšší rabín pražské židovské obce. Zajímášli se ale o nevšední v ci, zvu t do svého domu." Doma rabín ukázal Rudolfovi pár pradiapozitiv , z nichž se Rudolfovi nejvíc líbily Turkyn s nahým b ichem a Hrad ana. Pustil mu i laternu magiku, ale Rudolf po ád otravoval, dokud mu rabín nep edvedl hologramy hrdin Starého zákona, Abraháma, Izáka, Mojžíše, Saula. Rudolf se p i tom tak smál, že spadl strop a ur it by došlo k nešt stí, kdyby ten strop rabbi nezastavil silou v le t sn nad císa ovou kebulí. Rabínova žena se zlobila, že jak se ti dva sejdou, nad lají svin ík, podlahu zasviní r ži kama, podruhy div nezbourají barák, prost pak už Rudolf k rabínovi nikdy nesm l. JAK RABBI GOLEMA STVO IL. O bytosti zvané Golem vládnou v echách zvláštní p edstavy. U kolébky t ch p edstav výjime n nestojí tragi tí vlastenci, nýbrž jejich antipody Voskovec a Werich. Vymyslili Golema legra ního s tragickým koncem. V kramá ské písni se jejich Golem zamiluje do rabínovy tety, p istihne ji s jiným, povraždí spoustu lidí a spáchá v ece sebevraždu rozmo ením. V komunistickém filmu o císa ov peka i vyhlíží naopak Golem jako k íženec bubliny a peka ské pece. Podle toho filmu si dodnes p edstavuje Golema v tšina ech . Pravý Golem židovských pov stí však vypadá spíš jako Arnold Schwarzenegger než jako pec na chleba. Jen je pracovit jší a svalnat jší. Jednou, když zas gójové povraždili v ghettu pro nic zanic stovky Žid , rozhodl se rabbi Low, že sestrojí bytost podobnou lov ku, která by ghetto hlídala, m la sílu a šel z ní strach. Pánb h mu pak pro lepší p edstavu seslal sen, ve kterém ta bytost už b hala, a též mu v tom snu seslal návod na výrobu. Podle návodu rabbi a dva pomocníci sedm dní meditovali, sedmé noci se pak omyli v lázni, od li se do bílého a šli na vltavský b eh. Tam za zp vu žalm vymodelovali z hlíny sochu ležícího muže, sedmkrát ji obkrá eli a vzývali zemi, z níž vzešla. Vzývali pak sedmkrát ohe a figura se rozžhavila doruda, vzývali vodu a figura zchladla, vzývali vzduch a figura se rozfun la. Pak si ješt zazpívali, Golem vstal a šel s nimi dom . Doma ho rabbi posadil na lavici a ekl žen : „To je náš Josef. Není to lov k, nýbrž stroj. Je n mej a hloupej, ale to neznamená, že bude pomáhat v domácností. Má vyšší poslání." Golem pak v noci procházel ghettem a hlídal. M l sílu a rána od n j byla horší, než když kopne k . Rabína poslouchal na slovo. Zapomn li jsme totiž íct, že než tam u Vltavy Golem vstal, vsunul mu rabbi do úst programový ip zvaný šém. Šém obsahoval pokyn, co má Josef d lat: ST EŽIT GHETTO P ED NEP ÁTELI A P EPRAT JE. Protože však Golem byl pitomý a nic si nepamatoval, musel mu rabbi ten šém každý pátek p ed šábesem vym nit za šém nový, který obsahoval p esn stejný pokyn. Kdyby to neud lal, zapomn l by Josef, co má d lat, nev d l by, pro je vlastn na sv t , propadl by existenciální krizi, rozzu il by se a srovnal by ghetto se zemí. Dlouho se ned lo nic. Ve dne sed l Josef u kamen a ani se nehnul. Jenom rabínov žen se p í ilo, že se takový silák válí za pecí, poslala ho jednou pro hrušky a Josef jí t ch hrušek p inesl šest metrák i s bábou, co je prodávala. Jindy zas rabínova cht la drhnout podlahu a poslala Josefa nosit vodu, jenže pak se zapovídala se sousedkou a Golemovi ne ekla, aby p estal, takže tenkrát div neuplavalo židovské m sto. Potom se ztratila k es anská holka, která sloužila u bohatých Žid . Hledali ji po celé Praze, š ourali ve Vltav , marn . A aby toho nebylo málo, jedna mladá židovka prohlásila, že se chce stát k es ankou, a utekla z ghetta. K es anští kn ží zast ihali ušima, biskup pohladil Židovku po vlasech a povídá: „Rci, co t vede k bohulibému rozhodnutí stát se k es ankou, mé sladké dít ? Ale pravdu, nebo t dám upálit, potvoro židovská." A Židovka mu prozradila, že tajn vyslechla, jak Židé na ídili Golemovi, aby tu k es anskou holku chytil, zabil, pod ezal, její krev nachytal do rituálního kyblíku a p inesl to do synagogy k obvyklým náboženským orgiím, které se nikdy neobejdou bez krve k es anských holek. Ta Židovka vypráv la, že se jí z toho ud lalo špatn , a proto že radši bude k es ankou. „No toto," vzkyp l biskup, všechno nahlásil co nejvýše a do t í dn se m l v Praze konat soud s Židy. Vyd šení Židé

p ib hli za rabbim a schovali se v synagoze, na jejíchž st nách ješt radly krvavé cákance od posledního pogromu. Rabbi zavolal Golema a ekl mu: „Do t í dn , Josefe, najdeš tu k es anskou holku. P ivedeš ji sem. Hledej v celé Praze, a když nebude tam, hledej v celých echách nebo i dál, protože jestli ji nep ivedeš, gójové nás všechny zabijou." Golem p ikývl a šel. A puber áci gój už te házeli po Židech kamení. P išel ve er a Golem se nevrátil. Marn ho ekali i drahý den. To už do ghetta proudila chátra s pochodn mi a klacky. P išel den soudu a židovská holka odp isáhla, že opravdu slyšela, jak Žid posílá Golema, aby zabil k es anku a pustil jí krev za ú elem židovských náboženských orgií. „M žeš dokázat, rabbi, že to není pravda?" zah m l soudce na rabína Lowa. Rabín si odkašlal. V sále vypuklo ticho, které p edchází masovou vraždu. „Jist že to mohu dokázat," pravil rabbi. „Musím ale po kat, až se vrátí Golem a p inese k es anku živou a zdravou." „Juden raus," zaje el jeden uhrovatý gójský pitome ek a veškeré k es anstvo se zu iv roze valo, protože to by samoz ejm mohli ekat na Golema, až by všichni um eli sešlostí v kem, a co pogrom? Jehuda ben Bezalel vztáhl proti davu ruce, ale dav svým vztekem p emohl i rabbiho v li, vstali, pozvedli hole - a v tu chvíli Golem vyrazil dve e. V náru í m l k es anskou holku. Ta k es anka bez p estání je ela: „Pus m , kraci, jak to, že m drží, jak to, že m sem táhne až od eský Lípy, já tam byla normáln u tety -" „Já ti dám u tety," vzk ikl její otec, „by las tam za hajnýho synem, tajn a nemravn , nestydo pob hlá!" A židovská dívka omdlela jak špalek, nebo poznala, zeje vše ztraceno. Vždy si všecko vymyslila jen kv li k es anskému mládenci ze Starého M sta, aby ji vzali ke k es an m a on si ji pak mohl vzít - te však, když se vyjevilo, že ona kv li své lásce málem zp sobila vyvražd ní pražských Žid , si ji nevezme už nikdo, ani žádný gój, ani žádný Izraelita. Sex je prokletím lidstva, pomyslil si rabbi Low, ale nahlas to ne ekl, aby se to ješt nedostalo do u ebnic, a tak pouze podrbal Josefa Golema za ušima a ekl mu: „Hodnej." JAK RABBI POPRVÉ MOR ZASTAVIL . Pak ve m st znovu ádil mor a na ten byl krátký i superman Golem. Rabbimu umírala dcerka, všude rachotily vozy s nebožtíky a Veliký rabbi se denn rozžehnával s mrtvými na h bitov . Potom bloudil h bitovem a zoufal si. Náhle proti n mu stanul chlap, koukal do lejstra a zaškrtával si tam spln né úkoly. Rabbi ho hned poznal, vytrhl mu lejstro a schoval je pod plášt m. „Vra ten seznam," vzk ikl chlap, „nebo uvidíš!" „To ur it ," ekl rabbi a honem lejstro sn dl. „Dneska jsi vyhrál, rabbi," ekl chlap a trochu se zmenšil, „ale vyhráls naposled. Já si t najdu. Na tom seznamu jsi byl i ty." Rabbi p ikývl a taky se náhle sám sob zdál o dost menší, protože ten chlap, to byla sama Smrt. JAK RABBI GOLEMA ZEMI VRÁTIL. Rabbi p išel dom a hle, dcerka byla zdravá, koukl z okna a hle, lidé byli zdraví a všichni uhán li do synagogy, nebo byl pátek a za ínal šábes, kdy Židé nesm jí nic d lat: ani va it, ani kšeftovat, ani škrtnout sirkou. „Ta má hlava," za ukal si rabbi na elo, vždy na šábes skoro zapomn l, ale v synagoze na rabbiho ne ekali a sami za ali zpívat slavný žalm, po jehož dozpívání teprv šábes za íná. Vtom zazn l v ulicích nesmírný rachot, lidé prchali, t eštili o i a k i eli: „Rabbi! Honem! Golem!" Rabbi se podruhé klepl do ela: zapomn l vym nit šém, takže Golem nev d l, co má d lat, roz ílilo ho to, šel ulicemi a ádil. Vytrhával stromy. Rozbíjel okna. Srážel st echy. Vyrážel vrata. Zapaloval stodoly. Vboural se do synagogy a t ásl s ní zevnit . Rozžvýkal lavice. Sfoukl sedm sedmiramenných svícn . Strhl lustr a fun l. A práv když se chystal sežrat svitek posvátné tóry, poklepal mu na rameno rabbi Low a povídá: „Co zas blbneš, Josefe?" Golem obrátil tvá k rabbimu, že ho taky sežere, a rabbi mu obratn vy al z pusy šém. Golem vychladl a zmrtv l. Rabbi šém vym nil, poslal Golema dom a Golem šel. „Ale rabbi," volali Izraelité, „te jsi spáchal velký h ích, protože jsi o šábesu manipuloval se šémem, a to už je práce!" „Dozpívali jste ten žalm?" houkl rabbi. „Jak bychom ho mohli dozpívat," rozna íkali se Židé, jako by je odšpuntoval, „když na nás p išlo takové nešt stí, Josef zboural stromy, domy, to jsme si nezasloužili, kdo nám te co dá?" „Jak víte, co Golem zboural, když jste ješt nevyšli ze synagogy?" rozk ikl se rabbi. „A já žádnej h ích nemám, protože jste ten žalm nedozpívali, takže šábes neza al, zpíváme znova, a až potom za ne šábes, jasný? Á, dva t i!" Tak rabbi Low uklidnil Golema a ješt sta il zachránit svou duši. Jenže lidé tu spouš Golemovi nezapomn li a báli se ho dál. A když za pár let dorostli moud ejší k es ané a po ali se Židy vycházet v dobrém, Golema nebylo zapot ebí. Bylo lip ho vrátit vod , hlín , ohni a vzduchu. A tak v noci rabbi s pomocníky uložili Golema na p d Staronové synagogy, rabbi mu vy al šém a pak kolem n j všichni chodili pozpátku a pronášeli svatá slova stvo ení, jenže taky pozpátku, tak dlouho, až Golem seschnul, rozdrobil se a vítr rozvál jeho prach po p d . Proto Golema dodnes nikdo nenašel. JAK ICIK MRTVÉ DÍT ROZPLAKAL . Pak p išel mor ješt horší a Židé zas prosili rabbiho Lowa, aby jim pomohl. A rabbi ekl: „Nap ed musím v d t, pro mor je. To se dozvím na h bitov , jenže speciáln tam na m íhá Smrt a uml í m , d ív než n co zjistím, takže kdo se

na ten h bitov vydá místo m ?" Hlásili se všichni, ale když jim rabbi vysv tlil, že tam budou muset v noci, nehlásil se nikdo, až na známého poseroutku Icika. Rabbi se ho optal: „Nebojíš se, Iciku?" „Bojím," odpov d l Icik. „Tak se schováš v noci na h bitov," ekl rabbi Low, „a až o p lnoci vyjdou mrtvé d ti z hrob , ud láš, co pot ebuju. Nic to není, hlavn musíš rychle b žet, aby t nechytily." Icik zb lel jak mrtvá nev sta vápnem obalená, na sníh položená. Rabbi mu pak blíže vysv tlil jeho morbidní úkol, který vám možná v bec neprozradím, nebo je to opravdu hrozné a nechutné. „Že jsi to ty, veliký rabbi," jako ze sna pravil Icík, odpotácel se na h bitov a tam se tiše chv l až do p lnoci. Když odbila dvanáctá, uslyšel všude kolem podivné škrouchání. Mrtvé d ti vstávaly z hrob . Všechny byly bílé, n které už celé rozežrané tlením a ervy, ale nic si z toho ned laly, to víte, d ti. Plácaly si z erné hlíny bábovi ky, lítaly po h bitov , doslova, házely po sob ervy, hrály vybíjenou s lebkami a Icík z toho dostal k e e neurovegetativního systému, ale z lásky k rabínovi vydržel. A když hv zdy zbledly a d átka se chystala zpátky do hrobe k , dle rabbiho pokyn se vrhl po nejbližším mr ousovi, strhl mu rubášek a upaloval s ním k rabbimu. Za sebou slyšel d tský plá a chrastivé skoky. Vb hl do rabínova domu, dal mu rubášek a to už jim okradené d átko bušilo na okno. „Vra te mi prosím rubášek," plakala ta malá mrtvolka, „já bez n j nem žu do hrobe k !" „Vrátím ti ho," ekl rabbi, „až nám ekneš, pro na nás Pánb h seslal mor." „To se nesmí íkat," plakalo d átko, „ale jak vyjde sluní ko a já nebudu v hrob , víte, co se mi stane?" „To ví každej," ekl rabbi, i když to nev d l nikdo. „Takže rychle: pro je mor?" „Mor je," vyhrklo d átko, „protože dv maminky v židovském m st zabily svá novoroze átka! Byly to ty dv nestydy od spodní kašny." Rabbi pohladil d átko po vláscích, vrátil mu rubášek a ekl: „D kuji ti, mali ké. Upaluj." A d átko i s rubáškem odpelášilo pry . Ty dv krkav í nestydy od kašny se pak p iznaly a byly odsouzeny k humánní smrti provazem. Jejich muži, že všechno v d li, skon ili na galejích a mor poslušn odešel z židovského m sta. JAK RABBIHO SMRT P ECE DOSTIHLA . Rabbi Low se dožil vysokého v ku, nebo v d l, že Smrt ho hledá, a dovedl sejí vyhnout. Nechodil na h bitov ani na ulici, nekonal v decké pokusy, s nikým se nep el ani ne etl roz ilující knížky, protože tam všude se mohla skrývat Smrt. A když mu bylo sto let, sešly se jeho d ti, vnou ata i pravnou ata, aby ho s láskou pozdravily, a bylo jich tolik, že v tšinu z nich rabbi ani neznal. Všichni mu p inesli dary, nejvíce u ené knihy, vždy v d li, že pravdy v knihách obsažené rabbiho pot ší nejvíc. Ale on knihy odložil z obavy, že v nich íhá Smrt. A krásná pravnu ka, již rabbi neznal a nevid l v ní pravnu ku, nýbrž krásnou ženu, mu podala r ži a sama jako r že von la. S láskou a se smutkem stá í rabbi k té r ži p ivon l. A naráz š asten zem el, nebo všev doucí Smrt se skryla do r že vo avé dívky. Tak se lásce poda ilo, co se nepoda ilo moudrosti praotc . Ono vít zství sv žesti a jara nad u eností, tu tragédii všech mudrc , dodnes p ipomíná socha velkého rabbiho vytesaná p i vchodu do pražské radnice.

X. HABSBURKOVÉ PO HO E. JAK HODNÍ EŠTI PÁNI ZLE CIZÁKY Z OKNA SMETLI. Verze vlastenského u itelstva: Císa Rudolf byl estét a cvok, zato Matyáš byl zlý. A zdegenerovaný byl taky, vždy jinak by v d l, že Praha je krásná, že je st edem sv ta, matkou m st a staletí že lidem zpívá nad Vltavou. Kam se na ni hrabe Víde , která leží nap l na Balkán a je to na ní znát. Matyáš to ale nev d l a zabydlil se v tom zaostalém hnízd . P est hoval si tam tr n, kancelá , dvorní dámy, rádce, strážce a v Praze zanechal jen dva slouhy, aby se s tou bandou eskou hašte ivou evangelickou handrkovali sami. (Mimochodem: ze všech vypsaných p ívlastk vystihuje pravdu beze zbytku pouze výraz „hašte ivou".) Ti místodržící se jmenovali Slavata a Martinic. Odstrkovali echy, zavírali evangelík m kostely a v bec se chovali, jako by Rudolfem stvrzený Majestát neexistoval. (Mimochodem: Evangelík Slavata se v as p evlékl do katolického kabátu. Martinic byl mladší, takže se sta il narodit jako katolík a nikdo mu nemohl nic íct. Oba byli eši jako polena.) eským stav m zkrátka došla trp livost, sjeli se do Prahy, znova si p e etli Majestát a našli tam, že „kdokoli by jeho ustanovení rušiti cht l, aby ho z okna vyhodili". „Alles ist klar, meine Herren," po vojensku zvolal v d í eský stav generál Matyáš Thurn, „Slavata a Martinic neposlouchají Habsburky, ergo jsou co? Vzbou enci! Ale my jim to zatrhnem, protože jsme co? V rní císa ovi poddaní! A tak ud láme co? Vyhodíme zrádce z okna!" „Vrvat, freilich, na n ," krvela n zavylo shromážd ní eských stav , o i jim ztemn ly a dýky v bronzových pochvách se jim samy od sebe rozch estily. Vy ítili se z Vladislavského sálu, vyb hli po schodech a vbourali se do zemské kancelá e ke Slavatovi s Martinkem. (Mimochodem, Thurn m l na oba místodržící žíze . Tenhle pon m elý Ital byl p ed pouhým rokem karlštejnským purkrabím, kterýžto post p edstavoval na nebi eského korytismu hv zdu nejjasn jší. Thurn tenkrát vystrnadil z Karlštejna Slavatu. A když pak s p íchodem Matyáše katolicky p ituhlo,

p imluvil se zhrzený Slavata, aby Thurna z toho zlatého pelechu vystrnadil Martinic.) „Mezi námi, mein lieber Thurn," zašeptal eský stav Andreas Schlick, „oni ti dva Scheiskerle jen poslouchají císa e a za nic nem žou, ale musíme d lat, že m žou, aby to pak ješt nevypadalo, že jsme se vzbou ili my!" „Kdo to ek?" zah m l rozený v dce Václav Vilém z Roupova, „tady n kdo ek n co ošklivého, lživého a hlavn hloupého, takže možná sletí z okna taky, kdo to ek?" Nikdo se nep iznal, a tak stavové bez bázn a hany pevn uchopili místodržící. A ti plni hr zy ze smrti volali totéž, co p ed chvílí sta ecky zabreptal Andreas Schlick, že za nic nem žou, že ve všem jen plní císa ova p ání. „To vám tak akorát v íme," jásal Matyáš Thurn, já jim dám Karlštejn, procpali je okny ven, pažbami pistolí je tloukli do prst , až se ti nebozí ú edníci pustili rám , a jak byli stavové v ráži, ješt za nimi hodili písa e. (Mimochodem, všichni t i spadli do p íkopu na letitou hromadu odpadk , takže se jim skoro nic nestalo, jenom Slavatu museli odnést. Zato písa Fabricius na tom pádu vyd lal. Císa ho povýšil do šlechtického stavu s p ídomkem „von Hohenfall".) „My vám dáme zrazovat našeho milovaného císa e," hrozili stavové z okna na prchající a st íleli za nimi z bambitek. Ale nadšení už je p ešlo a dávali pozor, aby netrefili. Pak si umyli ruce a honem napsali císa ovi dopis, že ho Slavata a Martinic zrazovali, ale už nebudou, neb eští stavové v dí, co je jejich povinnost. „No jo," ekl kterýsi poraženec, „ale co když nám to císa neuv í? Co když si tu defenestraci vztáhne na sebe?" „Hlouposti," pravili druzí, „kdybysme mysleli, že je zrádce císa , tak bysme vyhodili z okna císa e, to snad pochopí i velbloud! Kdežto my jsme vyhodili koho?" „Místodržící," odv tili stavové už bez elánu, nebo jim za alo leccos docházet. Když se pak Slavata lé il ze zran ní u jisté vlivné dámy, n kte í stavové ho osobn navštívili s dotazem, jak se mu da í. A Slavata ekl, že dob e. To je dob e, hlavn se nám brzy uzdravte, zašveholili stavové a zp sobn se vzdálili. A stejn jim to nepomohlo: Matyáš nebyl hlupák, dob e v d l, kdo se bou í a že nejde království ani o víru, nýbrž o moc korytní. ili že tu pod pr hlednou rouškou víry propukla tradi ní vzpoura eské šlechty proti panovníkovi, který jí p er stá p es hlavu, takže oni si pak ani neškrtnou. A vzkázal vyhazova m, že tohle jim neprojde. „I hrome," užasli eští stavové, „to nám te už doopravdy nezbývá než bojovat." M li pravdu. Válka, kterou vyvolali, trvala pak t icet let. JAK HODNÝM ECH M ZIMNÍ KRÁL PANOVAL. Když Matyáš vid l, co stavové vyvád jí, radši um el. eši tak od Habsburk obdrželi už druhého Ferdinanda. Tenhle byl malý, kulatý a pihovatý, jenže te už se stav nikdo neptal, zda se jim líbí. Ani eští stavové se však nikoho neptali a shán li si krále vlastního. „Já myslím," ekl dejme tomu m š an Bohuchval Berka, „a je eským králem Fridrich, kurfi t z Falce. Víte, koho on si vzal? Princeznu anglickou, Jakuba Stuarta dceru!" „To nám pom že i anglické lo stvo," vyhrkl Václav Š astný P tipeský, který si ze všeho d lal srandu, protože mu bylo teprv ty icet sedm let. Ale hodn stav s tím nesmyslem souhlasilo, jako by jim bylo p t. „Das ist ganz falsch," prohlásil Ota z Loosu. „M j astrolog vid l v kouli, že ten Jakub brzy um e. A že v Británsku bude revoluce, ale opravdová, ne jako jsou ty naše. Bude se v šet a tak." „Ale až v roce 1642," p ek ikl ho Václav Budovec, který též m l astrologa. „Za dvacet let! To už tady, chacha, dávno žádná válka nebude!" Z ehož vidíme, že astrologové rudolfínské školy sice um li leccos, ale že i jim unikalo to hlavní. Díky tomu se stal eským králem t iadvacetiletý Fridrich z Dolní Falce na Rýn . Ve škole nás nau ili, že tu Fridrich vládl jen p es zimu a pak zbab le utekl, takže si vysloužil p ezdívku „zimní král". Ale zas je to ne úpln , nýbrž hodn jinak: Fridrich sice vládl v zim , ale taky na ja e, v lét a na podzim, víc než rok. Mladí ho milovali, nebo Fridrich kolem sebe ší il odér západního sv ta. Zbytku Pražan šel zimní král z týchž d vod na nervy: v zablešeném bezpe í domov si šeptali, že by pot eboval napráskat. A ta jeho jakbysmet. Královna, a courá po Praze bez manžela, s partou rozjívenc , hih á se jak pradlena a ten výst ih! „Tedy ona je kus a jejím dámám už úpln normáln koukají - nev íte? Jen si na n po íhejte odpoledne v parku, krása, totiž co íkám, hr za, to Británsko bude asi p knej hanbinec." Fridrich obt žoval každou sukni, že prý se to sluší, usmíval se na holky jak August a na potkání je líbal na ústa, p ed lidmi! Div je p itom nepoložil, jak je vždycky prohnul, a jeho královna se mohla uchechtat. A když ho páni cht li p im t ke státnickým povinnostem, Fridrich jim se smíchem utekl na strom, což není fáma, nýbrž holá skute nost! Tohle u nás nebývalo, šeptali si stavové, to by mu Habsburci, pane ku, dali! Samá noblesa, a v lét leze do Vltavy se sprostými lidmi jak poslední ko ák! A když leze z vody, košile se na n j p ilepí a je mu vid t t lo! Sice jen obrysy, ale kde všude! eským pán m, i t m, kte í byli N mci, se Fridrich líbil den ode dne mí . Oni byli také v rní protestanti, ale s rozumem, kdežto Fridrichovi kn ží o vánocích prom nili katedrálu svatého Víta v kalvínskou k lnu, s ali obrazy, k íže, sochy a v té ratejn po ádali ve e i Pán . Místo hostie jedli chleba a král ho lámal! eští páni luteráni na to musili koukat a knír se jim ježil. NAŠE VÁLKA S HABSBURKY. Pak za ala opravdová válka. Nikdo nám nepomohl, ba mnozí cizá tí protestanti se nestyd li tázat, o t m ech m vlastn po ád jde. Evropa je jednou takhle rozd lená, všude platí, že jakou víru má pán, takovou mají jeho kmáni, všem

to vyhovuje, jen eši cht jí mít po ád n jaké extrabu ty. Král anglický zase vzkazoval, že z Anglie do ech je daleko, a si poradíme sami. Takoví jsou Angli ané krkav í rodi e. Ale eši stejn doufali, že jednoho rána zavlají na Vltav prapory británských vále ných lodí a pak bude zas dob e. Nezavlály. Ani královnini dánští p íbuzní, ani její p íze nizozemská nám nepomohli. Ani N mci protestanti. Ani Ma a i. Všichni se na nás zas vykašlali. Jako vždycky. Dva roky armáda eských stav s armádou císa skou kroužily kolem sebe jak bázliví zápasníci, jedna druhou strašily, že te už opravdu zaúto í, podupaly všecko obilí v Dolních Rakousích a v jižních echách, u Rakovníka i u Berouna. A až na kope ku zvaném Bílá hora došlo stavovským generál m, že s Prahou v zádech by se už couvat nem lo. „Kdepak jsou ty asy, meine Herren," povzdechl si generál Matyáš Thurn, „když králové vedli svá vojska do bitvy první. Nap íklad váš - nebo náš? - no prost když eský král Jan Lucemburský vsedl na k , stáhl si p es o i hledí, protože stejn nevid l, a ekl: Toho bohdá nebude, a než to do ek..." „Chcete snad íct, pane, že vás mé vedení neuspokojuje?" užasl nejvyšší velitel eské armády Kristián z Anhaltu. „Ale v bec ne, mein lieber Kristián," chlácholil ho Thurn, „vy p ece nejste král. Jeho Veli enstvo Fridrich se má bít v ele! Vy byste to jenom z Prahy ídil." Ta p edstava Anhalta usmí ila, jenže Fridrich Falcký nem l k bitvám správný pom r a žádný eský stav se neodvážil tak efektní sebevraždu Fridrichovi nabídnout. BÍLÁ HORA, HORA KLETÁ. Bitva na b lohorském svahu se zapsala do eské fámologie jako nejv tší národní katastrofa v bec. Až se n kdy zdá, že nebýt jí, staly by se echy první sv tovou velmocí a na západní hranici bychom nesta ili st ílet n meckou chudinu, která by sem ilegáln proudila za prací. Osud však rozhodl jinak. V té bitv nás zradili cizá tí žoldnéri. Místo aby svým prostým hrdinstvím vyjád ili vd nost, že sm jí bojovat na správné stran , po ád se dožadovali žoldu, a kde m li eši ty peníze po ád brát? Komunisti tí d jepisci sice ech m poradili, že má šlechta zapomenout na své t ídní zájmy a spojit se s lidem jako za husit , lid že zas cizáky vyžene. Jenže to radili s t ísetletým zpožd ním a také bylo za dané situace t žké chtít na nevzd laném lidu, aby rozpoznal, kdo z t ch pletichám naho e a hrdlo ez dole je cizák a kdo našinec. echy zradili i spojenci. Ma ar p ijel, ale pozd . Ješt h se zachoval sp átelený katolík Emanuel Savojský. Nap ed nás estn podpo il proti svým souv rc m, protože se cht l stát eským králem. Když si však eši zvolili Fridricha Falckého, vévoda savojský zrádn p ešel zpátky ke svým katolík m. Nebo takový Mansfeld. Zrada za zradou. K nejfrekventovan jším výraz m kádrofilních eských d jin pat í slovo ZRADA. Sluší mu p ívlastky LICOMERNY, PRORADNÝ, PODLÝ, LSTIVÝ, ÚHO OVITÝ a mnohé jiné. Lze tak sestavit úderná sousloví, t eba PRORADNÝ LICOM RNÍK, LSTIVÝ ZRÁDCE, LICOMERNY ÚHO i ÚHO OVITÝ PODLEC Tímto koní kem se pravicoví národovci neliší od bolševik . Nahrazením historie hysterií kádrují však ti i oni hlavn sebe: prozrazují, že jsou schopni vnímat jen Jedinou Správnou Pravdu. My co žádnou takovou svou JSP nemáme, vidíme, že je to složit jší. Že se v politice nezrazuje zas tak šmahem: zato se v ní asto složit a bezohledn manévruje. „Ale Prahu nedáme," slíbili si eští stavové, když následkem nes etných zrad museli ustoupit z Rakous k Táboru, z Rakovníka k Berounu a z Berouna do ep. Opevnili se na b lohorské stráni p i letohrádku Hv zda. Správn usoudili, že než k nim nep ítel dosupí, bude u ícený, zpocený, ran ný, kulhavý, tisíci kulemi provrtaný, takže sta í do ukazová kem uknout a skoulí se zas dol . A zas to nevyšlo. Hned ráno v husté mlze, v níž se houfce d stojník stavovského vojska poklidn vracely z pražských hampejz , zmordovali sp átelenou uherskou jízdu znep átelení polští jezdci. P ed polednem se šestadvacet tisíc císa ských vrhlo na levé k ídlo eských stav , zrovna když se jejich žoldné i chystali ob dvat. Žoldné e to oprávn n rozzlobilo. Elitní jízda Matyáše Thurna se rozjela proti císa ským. A vyst elila. Jenže se hned potom obrátila na út k, protože nedostali v as zaplaceno. A když jejich spolubojovníci vid li, že císa ští jsou nezaplaceným žoldné m v patách, vzpomn li si, že taky ješt nedostali zaplaceno, a dali se rovn ž na út k. A císa ští je mordovali jak ovce, protože si ekli, že ím víc koleg nedostane zaplaceno, tím víc pen z že pro n zbyde v eské stavovské pokladn , až sejí zmocní. Zatímco generalissimus stavovských vojsk Kristián z Anhaltu si z toho zoufal, jeho syn nedokázal trpn hled t na pohromu, jíž velel jeho vlastní otec, a v ele svého oddílu se vrhl proti císa ské jízd . V tom ztraceném boji se bil jako lev, nebo mu bylo teprve jedenadvacet. A otec, muž poctivý, le v kem zm klý, na to s hr zou shlížel a modlil se Panebože, a jde celé stavovské vojsko k ertu, hlavn a m j synek vyvázne živ, vždy ho mám rád. První p ání se Anhaltovi splnilo m rou vrchovatou. Potom houkla rána z bambitky a Anhalt v syn spadl z kon . Generalissimus si v tu chvíli zast el tvá a sv t mu zhasl. „ ekáme, pane," naléhali v rní d stojníci, „ješt mužem bránit Prahu na strahovských hradbách." Ale Anhalt je zahnal, vsedl na kon a cválal z bojišt , nebo v jeho duši nezbylo už nic krom smutku. Le eský génius loci op t spolehliv zm k il hloubku tragédie: Anhalt v syn byl jen ran n, zajali ho a stal se hrdinou. To však nebyl jediný velký in té bitvy. Všichni víme z d jepisu, jak u zdi obory vzdoroval záplav císa ských žoldné hlou ek Moravan hrab te Šlika. Prý tam padli do jednoho, a tak svou v rností a state ností zachránili est celé stavovské armády. Mimochodem 1) Nejvyšší velitel stavovských vojsk Kristián z Anhaltu byl N mec. Nevelel Cech m, ale cizím žoldné m. eská

armáda nebyla eská. Jen samotní eští stavové byli z v tší poloviny eši, po ítáme-li k nim i ty echy, kte í esky neum li. Ze všech t ch d vod naši fámotv rci dodnes p esv d iv nezodpov d li otázku, kdo na Bílé ho e vlastn prohrál. 2) Údajní Moravané padlí u zdi letohrádku byli žoldné i, hlavn N mci. Sloužili pod moravským praporcem hrab te Slika a neustoupili, protože nebylo kam: v zádech m li ze p íliš vysokou, aby se dala p elézt, a p íliš tlustou, aby se dala honem zbourat. Není ani pravda, že padli všichni. Ti, kdo p ežili, naopak zanedlouho vstoupili do služeb Habsburk i s hrab tem Slikem. 3) Krati kou a strategicky druho adou b lohorskou bitvu vyhráli císa ští tak lehce, že je to samotné p ekvapilo a své vít zství pak p i kli Panence Marii. (Jinak to p ece není možný, ekli si). I pak ale mohli stavové bránit dob e opevn nou Prahu. Ani je to nenapadlo. A tak do otev ených bran m sta vtrhli za prchajícími i vít zové. Plenili, pálili a zabíjeli ti i oni. Pražská chátra rozkradla zbytky. 4) V dcové vzpoury nechali Prahu strádat a v tšinou se rozutekli na svá panství, nebo se schovali u soused . Odtamtud n kte í posílali císa ovi dojemné dopisy, aby jim odpustil, že to tak nemyslili. (Joachim Andreas Schlick). Jiní prchli z ech pod záminkou, že musí chránit prchajícího krále a královnu (Matyáš Thurn, Kristián z Anhaltu). Úctyhodný p edák stav Václav Vilém z Roupova prohlásil, že krále doprovodí jenom kousek cesty, a vrátil se do ech za jedenáct let. Ti, kdo neutekli, si snad po ád myslili, že vše, co rozpoutali, je jen taková napínavá ušlechtilá hra. Z toho tradi ního omylu eských intelektuál je vyvedla až vlastní poprava na Starom stském rynku. 5) Ani král Fridrich se nezachoval královsky. Sotva první vlna poražených dorazila do Prahy, potkali v brán elitní královu jízdu. Fridrich sp chal na bojišt ! Práv ten den p ijímal vyslance anglického tchána a trošku se to protáhlo. I tak mohl Fridrich po ád bránit Prahu. Ani se nepokusil. Možná jasnoz iv usoudil, že s t mito povstalci díru do sv ta neud lá. Poslední pražskou noc p espal s rodinou na Starém M st . Ráno jeho v z nenápadn vyrazil severní branou do Polska. 6) Výsledek bitvy byl nešt stím pro povstalce, pro ást vzd lanc a pro opravdov v ící protestanty. Nemyslím si, že osobní nešt stí p íslušník t chto t í minorit unese kvalifikaci nešt stí národního. Není p esn jší íct, že Bílá hora byla katastrofou pro jmenované skupiny, pro mnohé echy že znamenala p inejmenším v jedné generaci nep íjemnosti, jiným p íslušník m národa že vývoj nevadil a ješt jiným že Bílá hora pomohla? JAK ZLÍ HABSBURKOVÉ HODNÝM ECH M ŽIVOT VZALI. Za pár m síc dal Ferdinand II. popravit dvacet sedm hlavních povstalc . Nikoli dvacet sedm eských pán . jak praví fáma. Páni byli popraveni jen t i. O život p išlo i sedm rytí a sedmnáct m š an , i když páni celou rebelii vedli. Ale spravedlnost už je taková, že ji nejmí odnesou ti nejvyšší a naopak. T i m š any potupn ob sili. Na šibenici p ibil kat i ceduli ky se jmény jiných t í pán , opravdových v dc , jejichž t la se dávno moud e nacházela v emigraci. Za tu popravu pasoval náš národ Ferdinanda II. na surovce a nep ítele ech . Ale pro ta hysterie? Co bychom na n m, na eském králi, cht li? Zodpovídal za po ádek v monarchii! Copak jsme si nevšimli, že i nejušlechtilejší panovníci, i ti, které milujeme, po staletí posílají do svých válek na smrt tisíce tát a kluk na žen ní? Ve srovnání s touto hr zou poprava sedmadvaceti politik . kte í p inejmenším m li v d t, do eho jdou, nestojí za e . A byli tu jinší dravci než král Ferdinand. T eba nejvyšší sudí, ech Karel z Lichtenštejna. „Te s vámi kone n zato ím, bando eská kací ská," prohlásil ten nedávný eský bratr hodn nahlas, aby se to Ferdinandovi doneslo, a rozeslal provinilým stav m obsílky k hrdelnímu soudu. A naivní stavové místo aby prchli a zastavili se až n kde u Baltu orámovaného luterány, p ichvátali k soudu poslušn jak ovce. Hned je zav eli a nikdy se nevrátili. Lichtenštejn speciáln pro n vymyslil 325 otázek, a a stavové odv tili jakkoli, každá odpov je postr ila blíž k popravišti. Ale oni nezapírali, takže vše šlo jako na drátku. „To není žádný soud," prohlásil Lichtenštejn, „to pak vypadá, že já svou funkci nejvyššího postrkáva e k popravišti flákám. Budem pokra ovat, ale v mu írn ! P ipravte žeb íky, pale nice, pálit boky, drtit prsty, už a to lítá!" Dobrý m š an Martin Fruwein to uslyšel, vysko il z okna a zabil se. Bylo z toho velké roz arování a Lichtenštejnovi mu írnu zakázali, protože jestli nám všichni vyská ou z okna, tak kdo by pak na popravišti vystupoval? „Tak aspo ," smlouval Lichtenštejn, „ tvrcení za živa, to je p sobivé, to se dají ke katolík m i ti nejzatvrzelejší eští brat i, dejte na m , já to musím v d t!" Ale Ferdinand povolil jen jedno tvrcení, a ješt po smrti, a ješt neve ejn , protože když tvrceného tvrtíme, mohly by se v míst trhu ukázat i stydké ásti t la. Na popravu bude hled t školní mládež, a jestli n kterou tu stydkou ást uvidí, zanechá to v ní doživotní trauma, a jak by se pak Habsburkové mohli podívat rodi m t ch d tí do o í? Nakonec se dohodli na ty iadvaceti s atých, t ech ob šených, na jednom ut tí ruky p ed st tím, jednom ut tí po st tí a na doktoru Jesenském, jemuž p ed st tím vytrhnou jazyk, protože tím jazykem íkal, co nem l, a po smrti mu roz tvrtí t lo, když si u nás první dovolil ty pitvy, tak a vidí, jaké to je. V listopadovém jitru p edstupovali pak odsouzení p ed kata jeden po druhém, a a jsme jim dosud nijak zvláš nefandili, te po pravd zve ej ujem, že všichni do jednoho šli na smrt state n , bez zaváhání, ba n kte í astovali Lichtenštejna a habsburský d m trefnými bonmoty, takže sympatie krvechtivých dav m li na své stran . Ale co, íkal si Lichtenštejn, hlavn že se lidi bojí. A hned po poprav vystup oval bezp íkladnou trestnou kampa , v níž propadl veškerý majetek nejenom t ch popravených, ale i majetek stovek jiných, pokutovalo se, konfiskovalo a prodávalo z cizího po dlouhé m síce, po léta. Jedenáct hlav popravených pov sili v klecích na Mosteckou v ž. Po letech, kdy Prahu na as obsadili Sašové, s ali ty lebky emigranti, kte í šli Sas m v patách, a poh bili je, nikdo však neví kam. A tak vždy o výro í t ch státotvorných jatek scházejí se u radnice duše popravených, hledí na orloj a p ou se, kolik v jejich zemi uhodilo. Že by snad cht li chránit vlast jako svatý Václav, až bude nejh , je nenapadne. Snad ztratili odvahu, možná zmoud eli. V mnoha p ípadech to bývá totéž.

JAK ZLÝ VALDŠTEJN ZA MÍR BOJOVAL. Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna byl vévodou frýdlantským a meklenburským, knížetem, hrab tem, generalissimem císa ských vojsk, nejvyšším hejtmanem, generálem Oceánského i Baltského mo e a lec ím jiným, viz vojev dcovy tituly. eské i n mecké fámy ho lí í jako zrádce, zlod je a zbohatlíka. Básník Schiller v n m vid l zneuznaného romantického hrdinu, který bojoval za mír. Pro nás z toho plyne ten záv r, že kádrovací fámy nejsou eskou specialitou. Co fáma není: a) Valdštejn byl nemocný, b) Byl mr ous. c) Byl sirotek, d) Byl z chudého rodu. Z t ch všech d vod a) Valdštejn se špatn u il, zlobil, pral se, pil. b) Byl povahy neveselé, v kolektivu nebyl oblíben, c) Toužil prý jen po sláv , po pen zích a po moci. Nem l kamarády. M l pouze spojence a nep átele. Záv r: I když Valdštejn dodnes pat í k nejznám jším ech m, i když byl mocn jší a bohatší než císa , jeho osudem byla trýze . Jak Valdštejn za ínal Ambice pána, možnosti kmána. Takovým zbývá vojna. Našt stí se vál ilo s Turky: Albrechta tam st elili do ruky, dostal vlastní oddíl a syfilis, ale za útrapy to stálo: brzy v Praze vymáhá žold pro fron áky tak úsp šn , že je jmenován expertem p es vyplácení žoldu pro fron áky. Stoupá výš, má nápady, myslí rychleji a lip než jiní, takže ho jiní nemají rádi, každý mu lichotí, už je plukovníkem. Jenže po ád, sapristi, jsou mu nejvyšší patra moci uzav ena! Lehká pomoc: a vyznáním eský bratr, p estoupí ke katolík m. (Žádný skandál: už za Rudolfa to bylo b žné, ne že ne.) Jenže po ád, sapristi, je chudý! Lehká pomoc: vezme si bohatou Moravanku. Když mu um e, zd dí po ní kus Valašska, skoro tisíc nevolník . Jenže po ád, sapristi, nepat í k urozené špi ce! Lehká pomoc: ožení se podruhé, tentokrát s nóbl dcerou císa ského rady, pána z Harrachu. Dávno p edtím zapo ali stavové svou romantickou rebelii. Valdštejn vidí dál než oni: p idá se k císa i Ferdinandovi. Dokonce mu p ivádí pluk moravských stav , jemuž velí, ale ti zrádci se vzbou í! Nejdrzejšího d stojníka Valdštejn zabije a unese do Vídn aspo plukovní pokladnu. Pro Habsburka je to žinantní, vždy moravští stavové s ním dosud ve válce nejsou! Moravané prohlásí Albrechta velezrádcem, ale vd ný císa vyzdvihne jeho hrdinství ve prosp ch habsburského domu. Pokladnu si nechá, a aby Moravany nepopudil, dovolí jim, a Valdštejnovi zabaví vyžen né panství. Valdštejn nad tím mávne rukou. Tou druhou si drží klobouk, nebo d sivou rychlostí jede do kopce: sta í pár m síc v konfiska ní komisi kolegy Lichtenjštejna, získá frýdlantské vévodství a staví Ji ín! Kazí m nu, lacino kupuje, draze prodává. Ví, že kdo v téhle branži chvíli stál, navždycky stojí opodál! Válka za ne doopravdy. Císa nemá peníze. „Lehká pomoc, Výsosti," ekne Valdštejn, „postavím vám, vycvi ím a pošlu na bojišt nejv tší a nejdokonalejší armádu v Evrop !" „To je od nich p kné, Albrecht," d l malomysln Ferdinand, „ale kde na ten špás, donnerwetter, vezmou?" „Já už na to, Milosti, dávno mám," d l Valdštejn a rozeslal verbí e po Evrop pro nejlepší žoldné e. To vojsko pak dob e platil, sytil, oblékal, tvrd cvi il a krut trestal. Hrdlo ezové ho milovali, nebo hrdlo ezové a ženy milují sílu. Jenže co je do žoldné ské lásky? Jak schováte bi , už vás neznají. Albrecht nebyl vále nický génius. Byl však prvot ídním manažerem. Velkopodnikatelem ve vojenství. Jeho privátní armáda držela císa v tr n. Ferdinandovo blaho, možná i život, závisely na Albrechtovi, a ten pod císa skými k ídly bohatne dál. A užívá si to, aby se zapomn lo, aby sám zapomn l, zeje malý, nemocný a sirotek, že trpí neláskou a že nezbohatl ušlechtile. Nezapomn li však nep átelé, to jest všichni: protestanti, katolíci, N mci, eši, mniši, generálové, lichvá i, ošizení, okradení. Sta í íct „Valdštejn" a p edním knížat m se závistí zvedá pudr z paruk. Pomlouvají Valdštejna, že moc rozhazuje. „Ale pánové," dí císa , „vždy on rozhazuje ze svého, copak já mám peníze na takovou armádu? On pracuje pro naše vít zství! Pro vaše vít zství, páni! Nevidíte, že je válka?" Valdštejn si pak zvolí heslo: Navzdory závisti! To je poslední kapka. Jak Valdštejn skon il Tehdy se do války vrhli Švédové, zbran mi se rozharašil celý Západ. Habsburk m hrozila porážka, avšak práv v této vachrlaté chvíli nenapadlo jejich generály, dvo any a intrikány nic lepšího, než žádat císa e, aby propustil Valdštejna. Závist už taková je: kam se na ni hrabe paralýza mozku. íšští kurfi ti dokonce nazna ili, že má-li Ferdinand v synek získat íšský tr n, musí se otec Ferdinand Valdštejna zbavit. AFerdinand poslechl, protože by bylo hrozné, kdyby jeho malý Ferdinand nesm l být íšským králem, co jiného by d lal, vždy nic neumí? Ani si to Albrechtovi netroufal íct do o í, vzkázal mu to, kousal si nehty a ekal, až se Valdštejn naštve, se svou dokonalou armádou vyrazí na Víde a sest elí císa e z tr nu. Ale Valdštejn nic. Pohovo il s posly lehkým konverza ním tónem a ud lal se pro sebe. Stav l si Ji ín, n kdy radil císa i, jindy Sas m, ba i Švéd m. Prý se cht l se Švédy zrádn spojit. Ale d kaz chybí. A pro zrádn ? Valdštejn byl te svobodný vévoda bez závazk . Mohl kamarádit, s kým cht l. To jen v o ích Habsburk byl zrádcem. Habsburský pohled pak ochotn p ejali eští fámotv rci, protože mají-li mít d jiny porobených glanc, zrádc není nikdy dost. Ale dob e mu nebylo. Už zas byl jen nemocný sirotek a nem li ho rádi. Ani jeho nóbl žena ne, protože byl hulvát, smrd l kasárnami a v posteli byl nemožný skrz tu zatracenou nemoc, s níž si nejsou zcela jisti ani dnešní historikové, natožpak tehdejší léka i. Císa ští pak dostávali na kokos, ale Albrecht se neradoval, tak byl uražen. Vzpomínal, jak pro císa e ukradl moravskou pokladnu a jak císa , nezdvo ák, se div neštítil ji p ijmout, jak mu Valdštejn zaplatil tisíce voják , jak bez malého Albrechta nebylo by ani velikého Ferdinanda a jak se za to Ferdík odvd il. A bylo h . Tak zle, že císa zas Albrechta prosil: že tenkrát musel, že ho to mrzí, že ale už nikdy, hlavn a se k n mu Albrecht vrátí. Ale Albrecht se zdráhal, aby si Ferdovo k ourání užil. Zatím se Švédové rozlili po N mecku a Sasíci, spojenci Švéd , obsadili p l ech, také Valdštejnovo Frýdlantsko a Prahu. S nimi p icválali nejrychlejší emigranti,

kterým d ív pat ilo, co te pat ilo Valdštejnovi. Jindy bystrý Valdštejn se praštil do ela až te , takže p ece jen m l asi syfilis, a za val: „Já h up! Vždy jestli je nevyženu, oni vyženou m !" P ihlásil se u císa e, Ferdinand se zaradoval, Valdštejn sebral své dojaté veterány, vyjednal se Sasy p ím í, vystrnadil je z ech i s emigranty a rozjel se do N mec proti Švéd m. Bitvu u Liitzenu prohrál, ranili ho, ale Švédy zastavil, nebo p i té ezni in padl slavný švédský král Gustav Adolf. Generálové se t šili, jak te Švédy poženou do mo e, - ale Valdštejn nic! Jeho ráznost byla tatam. Cítil se špatn a válka ho nebavila. Sta ilo mu, že se všichni zas div neudusili závistí. A zcela už popletený Ferdinand se náhle dozv d l, že Valdštejn p ipravuje spiknutí, protože nem že císa i zapomenout, jak byl ponížen. Prý mu Švédové nabídli jakési holuby na st eše, kup íkladu tr n eského krále. „Tak já nevím," vzdychl císa v kruhu svých našeptáva . „Že bych ho dal p ece jen penzionovat?" „Vaše prostoduché Veli enstvo," šeptali našeptáva i, „to by vám neprošlo, Valdštejn má styky. Vy ho musíte dát zabít!" A Ferdinand je vyhodil, nebo v d l, že mají pravdu. Za pár dní, když Valdštejn cestou do Saska se rozstonal v Chebu, p iharcovali sem žoldné ští d stojníci, Ir, Skot, Francouz a Ital, s bandou zabiják . Pobili tu všechny stráže, jedno páže a pak Valdštejna probodli. Na rozdíl od populárního obrázku ho nep ipíchli halapartnou na ze , ale k posteli: Albrecht prý byl tak nemocný, že by um el i bez halapartny. Nem lo by to ovšem ten efekt. Tak se Habsburkové zbavili muže, který jim zachránil tr n. Dopustil se, pravda, hanebností. Ale možná byl Ferdinandovi v rný. Jednal prý se Švédy, že pot eboval mír, aby dostav l sv j Ji ín. Vždy válka se vlekla proto, že nikdo nem l dost síly, aby nad tím druhým zvít zil. Valdštejn se Švédy by to dokázal. Švédsko by se stalo velmocí a my bychom možná mluvili švédsky. Opravdu si n kdo myslí, že by nám to dnes vadilo? Byli bychom bohatí a puritánští, pili bychom ješt víc a aspo jedna válka by byla o pár let kratší. KOMENSKÝ BYL HODNÝ. Kdo z ech by neznal jeho bustu! P edstírá, že je z bronzu i dokonce ze zlata, sta í ji však upustit, a zjistíme, že je ze sádry jako každý jiný trpaslík. Nejv tší smola eských d jin netušil, co ho eká po smrti: pat í k chmurným školákovým rán m, k pachu chodeb, k tísni editelen, k hysterickému je eni rakouskouherských u itelek až po naše asy. Mžourá a prach mu sedá na vousy. Ponurý zjev pachatele moderního školství podtrhuje epi ka ámoska, rovn ž vzbuzující melancholii. Není to spravedlivé. Vždy muž jeho elánu a zvídavosti jist denn žasl nad barevností sv ta, m l rád lidi a radost byla v n m. B h, který ho zkoušel, ho obdaroval vírou, rájem srdce, kam se spráskaný u enec po každé nové katastrof schoulil a kde se znova ujiš oval, že bolestný život je jen p edsíní v nosti. Proto byl tak silný, d lný a tvrdohlavý. Že nikdy nebyl sám. Z pohledu bezbožných pravnuk je ovšem život U itele národ jednou hr zou. Jeho životopis m že nést název Seznam nešt stí. Stru ný p ehled nešt stí Jana Amose 1) V p edve er 17. století se narodil eskobratrským rodi m. 2) Rodi e um eli. Jan bydlil u hodné tety. 3) Vzbou enci spálili tetin d m. Jan sotva zachránil život. 4) Jana odvedli od hodné otcovy sestry k poru ník m. Poru níky duchovno nedojímalo. Janovo nadání rovn ž ne. Byl tak sám, že dodnes nevíme, ani kde se narodil, ani jak se jmenoval (Komenský? Nivnický? Nebo po slovenských p edcích Segeš?) P estávka v nešt stích Zlo zlého osudu v zí v tom, že nedopustí, abyste si na n zvykli. Chvíli po ká, až se zahojíte, dá vám nad ji. A když té nad ji uv íte, osud výskne: tu máš! Ve svých t inácti se Jan d jinám ztrácí. D jiny ho vyš ourají až na univerzitách. V Heidelbergu opojen vystr í tykadla. Naplno prožívá závra z dráždivých propastí ducha. U itelé jsou bozi! O arují ho na celý život. Vždy si to p edstavte, t eba: mezi rozumem a vírou lze dosáhnout harmonie! (Nic? Nevadí, to je váš problém.) Nebo t eba: encyklopedie! Shromáždit veškeré lidské v d ní do jedné knihy! A lidstvo by bylo lepší, protože veškeré poznání p ece vede k dobru! (Že nevede? No nic. To je vlastn taky váš problém.) Prost Všev dou ku blahu lidstva! Jan hned za ne na Všev d pracovat. Vrací se nabitý misioná skou touhou p edávat st edoevropským divoch m božská poselství. Stává se bratrským kn zem, v moravském Fulneku je editelem n mecké bratrské školy, š astn se ožení, píše, káže, u í. Slasti n žné Magdalenky splývají mu se slastmi moravské vlastiv dy. Magdalenka mu dá syna a už je zas v jiném stavu! Takže, jak zkušený tená jist tuší, osud už se s gustem rozp ahuje. Pokra ování stru ného p ehledu nešt stí Jana Amose 5) Bitva na Bílé ho e. Vít zové po t ech letech dorazili do Fulneku, honí po kraji eské bratry. Kn z Jan se skryl v lesích. Ženu odvezl k mocnému p íteli do bezpe ného P erova. 6) Magdalenka i oba synové v P erov um eli na epidemii. 7) Naráz. Všichni t i. 8) Kapucíni vyš ourali ve Fulneku Janovu knihovnu a spálili ji. 9) Celou. Do mrt . 10) P t let se Jan skrýval ve vlastní zemi jako psanec. 11) V zim 1628 opustil vlast navždy. Na ty icet emigrant zamí ilo do polského Lešna. Zda se v únorové sibérii lou ili se zemí na R žovém palou ku, není doloženo. 261 P estávka v nešt stích.

S Janem už putuje druhá žena, Dorotka. Nadšený Jan píše v Lesn knížky, nad nimiž pozd ji žasne sv t. Ale v í i v perpetuum mobile. Sám ten nesmysl sestrojí, domnívá se, že to funguje, a napíše o perpetuu neuv itelných 1100 stran. U ebnice o tom ml í, ale nem ly by. Vždy tím, že tak horliv propadl omylu, stal se Jan jedním z nás chybujících a mužem ho mít rádi. Slavnou Bránou jazyk , Didaktikou, Labyrintem sv ta dokázal pouze svou genialitu a m žeme na n j být hrdi. Není ale láska víc? U í na gymnáziu, jinak, než je v kraji zvykem. Píše i nezvykle hravé u ebnice. A u ebnice správného u ení. Nové cesty k cizím jazyk m, knížky o výchov , to všechno je pro vzd lanou Evropu zjevením, aniž to vyhnanec v Lesn tuší. A když si Komenský neskromn umíní, že shrne do souboru knih všechno poznání lidstva, evropské u ence ohromí už ten nápad. Pozvou ho do Londýna. Stane se tam šéfem týmu, který smolí Všev du. Jan je š asten. Angli ané pozvou i Janovu rodinu, do smrti se budete mít dob e! Dorotka však do Londýna nechce. Ví pro . Další pokra ování stru ného p ehledu nešt stí Jana Amose 12) V Londýn vypukla revoluce. Plen ní, popravy. Na Všev du náhle nem l nikdo náladu, a tedy ani peníze. Zklamaný Jan odplul dom . Sen o encyklopedii se rozplynul. Nad je na výd lek rovn ž. P estávka v nešt stích. Evropa šílí z Janovy Velké didaktiky, kde Jan p ekvapiv tvrdí, že u ení m že být radostné, jen chtít a v d t jak nato. P etahují se o n j Francouzi, N mci, Nizozemci. Švédsko-nizozemský podnikatel de Geer p edstaví Jana švédské královn a jejímu kanclé i. Nabídne mu dobré bydlo. Podmínka: Jan napíše pro Švédy u ebnice, aby až potomci Viking dobudou Evropu, nevypadali v nijako n jací primitivové. U asa, zas u ebnice, posteskne si Jan Amos, nebo už je dál: pracuje te na Všenáprav v cí lidských, za kterou mu ovšem nikdo nenabízí ani cent. Dob e, couvne Amos, u ebnice budou, když se Vaše Milosti p imluví za osvobození naší krásné vlasti od habsburského jha, vždy jsme všichni, já ku, protestanti! Švédové výslovn neodporují, a tak Jan v m ste ku Elblag, dnes polském, p edtím pruském a tehdy švédském, se pustí do gigantické práce, nebo a) dál pracuje na nápadech, jak napraviti sv t, b) neustále Švédy obt žuje, co bude s tou eskou náboženskou svobodou, c) ve volných chvílích, kterých je po ád mí , píše ty pitomé u ebnice. Pokra ování p ehledu nešt stí Jana Amose 13) Jan v sponzor de Geer mu nedal pokoj, vy ítal a vyhrožoval tak dlouho, až Jan u ebnice odevzdal, sice pozd , zato spíchnuté narychlo. Bylo to znát, takže si pak Švédové rad ji napsali u ebnice sami a rozešli se s Janem v atmosfé e ledové. Práci nezaplatili. Jan však také nevrátil apanáž, za kterou v Elblagu smolil n co úpln jiného, než smolit m l. 14) Sotva se Jan vrátil do Lešna, um ela mu Dorotka. Z stal sám se ty mi d tmi. 15) Konec t icetileté války. Habsburkové a Švédi se dohodli, že echy pat í Habsburk m na v né asy. Jana Amose tím odsoudili k doživotní emigraci. Tehdy píše Jan sv j zoufalý Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Ale jeho víru sv t ani te nezlomil: „V ím i já Bohu," vzkazuje národu, „že po p ejití vich ic hn vu vláda v cí tvých do rukou tvých se zas navrátí." 16) Jan má v Uhrách vybudovat všev dnou školu. Ožení se tedy pot etí, mladi kou nev stu Janu nechá doma se svými ty mi d tmi a odjede do Šarišského Potoka. Záhy vyšlo najevo, že si to Uh i p edstavovali jinak. Že ani Komenský neumí rozdávat kolá e v d ní bez práce. Po výbuchu všeobecné nevrlosti se Jan vrátil do Lešna. 17) Švédsko-polská válka. Jan m l Švédy rád, vždy byli též podobojí! Vyšel jim s radními p ed hradby vst íc, domluvil, že se Lešno vzdá a Švédi že ho nevydrancují. Tím víc pak Švédové drancovali na venkov . Venkov se vzbou il, vtrhl do zrádného Lešna a vydrancoval je švédským stylem. P itom se vzbou enci s výhružným podtextem tázali, kde zeje ten Komenský, jemuž Polsko poskytlo domov. Komenský ukryl veškeré spisy pod podlahou domu a prchl s rodinou do Slezka. Lešno sho elo. 18) Všechny ukryté spisy sho ely s Janovým domem. Nem l už co nabídnout sv tu. P išel o majetek i o domov. Konec trápení Jana Amose. A když se zdálo, že je dn konec, když rodina U itele národ uboze putovala po známých od m sta k m stu, ujal se ho syn de Geera, toho, pro n hož Jan p ed lety nenapsal švédské u ebnice. Syn velkoryse p ešel, že Jan zklamal a ztrapnil otce p ed švédským dvorem. V d l, kdo je Jan Amos. Zasadil se, aby Jan obklopen svými drahými poklidn dožil v Amsterodamu. Holandská metropole poskytla Janovi mír, p átele i novou sílu. Dokon il tu a vydal p es polovinu svých knih. Ale v Amsterodamu potkal i nejkrut jšího nep ítele: stá í. Jan sem p išel v p tašedesáti. A jak stárnul, psal po ád divn jší v ci. T eba soubor blouznivých proroctví, podle nichž sestoupí Kristus na zem a zni í nenávid né Habsburky. U enec Komenský tu sn šku hloupostí shrnul do knížky Sv tlo v temnotách a rázem se tím znemožnil p ed vzd laným sv tem. A jako by to nesta ilo, rozesílal dopisy císa i, papeži, francouzskému králi i carovi ruskému, že v roce 1673 nastane tisícileté Kristovo království a oni že mají poslední p íležitost polepšit sv t i sami sebe. Adresáti, kte í rovn ž znali Komenského slávu, tyhle listy posledního chiliasty ani ne etli. Sv t moudrých má našt stí delší pam než p íznivci bulváru. A tak i když pak Jan v osmasedmdesáti um el, sláva jeho dobrých in daleko p ežila omyly k ehkého stá í. JAK HODNÍ JEZUITÉ VYHNALI ZLÉ ŠVÉDY Z MOSTU.

Jedna událost na konci t icetileté války zasko ila naše p ední fámotv rce tolik, že dodnes nev dí, jak na ni správn hled t. Na Pet ín je její panoramatický obraz: kdo vykli kuje z bludišt , stane p ed jakousi bitvou na pražském most , o které nikdy neslyšel. Je to bitva utajovaná. To proto, že se k Bílé ho e, ke Komenskému a k faktu, že jsme t i sta let trp li, nehodí. V posledním roce t icetileté války p itáhli Švédové ku Praze tajn , lstiv a v noci. Kdo je spat il, toho zabili, vymyslili tajná hesla a adu jiných vynález tém indiánských, protože tušili, že dobýt Prahu bude t žší než t eba eský Brod, z n hož nez stal kámen na kameni. Opravdu to t žší bylo. Do Prahy vnikli jen proto, že jim kdosi ukázal díru v hradbách. Ta díra se nacházela na B evnov , a než se Pražané vzpamatovali, sta ili Švédové zamordovat dv st civilist a zapálit Hrad any i Malou Stranu. A byli by se bez potíží dostali p es most na druhý b eh, kdyby je nezradil jejich shromaž ovací pud. V plamenech požár a za ná ku Malostranských, který bylo slyšet až ve Starém M st , plundrovali Švédové domy, vraždili muže a užívali si s ženskými. A loupili: nejen živeln a pokoutn , ale i ukázn n , organizovan , ve velkém. Na Hrad anech objevili Rudolfovy sbírky v etn obraz , soch, vzácných spis , zlacených biblí, vázi ek, pohár , talí k , perel, diamant , vy ezávaných lavic, almar, zbraní a zlatých monstrancí. To vše nakládali na vory a plavili po Labi do Hamburku. Z Hamburku pak plula ko ist do Stockholmu a švédská královna Kristina, nebo byla první opravdu kulturní švédskou panovnicí, rozdávala pozd ji ty v ci lepším návšt vník m z poloviny sv ta jako suvenýr. Na starom stském b ehu bylo lip: postávala tam spousta lidí, kupci a emeslníci kvapem st hovali truhly a ženské do tajných sklep , zatímco mládež se chvástala, že jak Švédové p ekro í Vltavu, dostanou na kokos. T etího dne Švédové zjistili, že levý b eh Vltavy je totáln vydrancován, zatímco ve Starém a Novém M st žijí též bohatí kupci dosud neokradení a že mají dcery dosud neznásiln né. Jediná cesta do toho ráje vedla p es Karl v most, a tak chvíli st íleli na jezuity v Klementinu, dokud neza ala kolej ho et, a pak se vrhli po most proti Starému M stu. „Tak to tedy prrrr," prohlásil vážený profesor Klementina, jezuita Ji í Plachý, „mou Prahu mi žádný cizák huntovat nebude." Vzty il se, aby ho všichni vid li, což nebyl problém, nebo dle dochovaných zápis m il páter Plachý metr devadesát ty i. A studenti z Karolina i z Klementina se bojovn semkli kolem n j. A že i tito mladí muži, stejn jako studenti v celém sv t až po naše asy byli p ipraveni za svou pravdu t eba um ít, dáti se probodnout, štít, zast elit, roztrhat granátem i rozjezdit tanky, hynout v bolestech, hlavn že se p edtím o tu pravdu aspo chvíli poperou, tak i tihle chlapci n kde sehnali muškety, arkebuzy, šavle, kordy a stanuli s tím vším proti švédským profesionál m na hradbách m sta. Stáli tu nejvznešen jší mužové Prahy, nebo byli p ipraveni pro své m sto, sv j majetek, pro své ženy a d ti prolít krev. Na jejich praporu se ve v tru chv l z jedné strany esky lev, na stran druhé žehnala t m muž m Panna Maria. Za ala pak nádherná ež, z pušek se kou ilo, létaly dlažební kostky, páter Plachý neohrožen poskakoval na barikád , ale Svédi ho netrefili, nebo byl sice vysoký, ale dost tenký. Blízko n j se rozhán l šavlí p vodní eský bratr, poté emigrant a nakonec katolík, slavný malí Karel Škréta. A jezuita Balbín: toho ran ného odtáhli z barikády. Zlatá mládež. Vážení m š ané. emeslníci. Klerici v erných sutanách. A pražští Židé. Švédové však zaplavili most a pronikli k Mostecké v ži. „Pozd , chlapci," zasmáli se obránci Starého M sta a bránu ve v ži zatarasili m íží. Švédové narychlo stloukli luny a pustili se v nich po proudu proti Novému M stu. „Pozd , chlapci," zasmáli se Podskaláci, vora i, lodníci a rvá i a za ali Švédy potáp t. Švédové za ali st ílet z východu na bránu Horskou a Ko skou. Pálili na hradby t i m síce. Ale nerozst íleli je. Ani když jim p itáhlo na pomoc ty icet tisíc koleg . A když obránci nedovedli už té síle vzdorovat, když oddíly Švéd pronikly troskami bran do m sta, p ijel posel se zprávou, že válka skon ila. Švédy to pochopiteln otrávilo a mnozí m li e i, že když to mordování trvalo t icet let, mohlo vydržet aspo tu p lhodinku, kterou by zajisté nevydrželi obránci Prahy. Rektor Plachý pod koval Pánubohu, za alo se zase u it, jednota obránc pominula a ty krásné neopakovatelné dny byly navždy pry . Katolíci pak tvrdili, že jim pomohla Panenka Maria a že Pražané jsou správní, když ubránili Habsburk m Prahu. Na pam vít zství v rných Pražan dal pak císa postavit na Starom stském nám stí barokní sloup. Ten eši hned v roce 1918 strhli, nebo jim ležel v žaludku celých t i sta let, kdy trp li. A to ješt mnozí namlouvali potomk m, aby si ho nevšímali, že je to sloup morový. Jistý fámotv rce v devatenáctém století vylí il tu bitvu jako vrchol eské tragédie: „Tam za hradbami v pozicích švédských echie minulosti, echie Budovcova a Komenského, vyd d ná a do ciziny vyhnaná hn vem vít ze. Uvnit hradeb, pod prapory císa skými, echie budoucnosti, katolická a polocizácká, držitelka urvaného statku vyhnanc ." Jenže když jste v obleženém m st a ti venku, by t eba ideoví spojenci, se chystají zamordovat vám d ti, ženské i vás, podpálit vám d m, a co nesho í, ukrást, potom, nejste-li od života odtrženým intelektuálem ani zaostalým fanatikem, necháte politiku plavat, vezmete flintu a za nete po ideových spojencích st ílet. Za hradbami ve švédských pozicích neležela p ece echie Komenského, nýbrž proslulá žoldné ská sebranka pod švédským velením. Pat í k jízlivosti d jin, že Komenského favorité v rámci osvobozování uloupili jeho echii majetek nevy íslitelné ceny. (Pravda je, že tento majetek echie pocházel hlavn ze sbírek n meckého Habsburka Rudolfa.) Jist by Švédové rozkradli víc, kdyby je eši pod vedením jezuit nezastavili. Prý se té bitvy na švédské stran ú astnili i n kte í emigranti z echle Komenského: doufali, že Švédové porazí Habsburky a oni se pak vrátí do milované Prahy. B h jim odpus , že zahled ni do vlastního problému nev d li, co iní a která bije. Dnes dávno víme, že to není nic nového pod sluncem.

TEMNO BYLO TEMNÉ. Jak nás pou ily nejmí ty i generace podu itel , nastala po t icetileté válce doba tak e eného temna. („Podu itelem" zde míním pedagogického nádeníka, který se opravdovým u itel m nevyrovná ani d stojností, ani odborností, ani v lí p emýšlet o tom, co vlastn u í.) To oni napumpovali do našich duší ho ké obrazy, jak cizá tí jezuité pálí eské knihy, nebo že k nám degenerovaní Habsburci nasadili cizácké baroko, aby jeho strašidelnost strašila eské nevolníky a oni pak víc poslouchali. Hodným jezuitou byl shledán jen Bohuslav Balbín, který si troufl bránit náš jazyk v knížce Obrana jazyka eského. Proto prý mu zlí nad ízení zakázali u it eskou mládež. Zlým jezuitou byl naopak Koniáš, fanatický nep ítel eského lidu. Strašil venkovany peklem, ch estil et zem a mu il sedlá ky, aby mu prozradili, kam schovali eské knihy. Sám t ch knih spálil na t icet tisíc, tedy skoro celou eskou literaturu, takže naši obrozenci museli pak za ít od nuly. JAK ZLÍ JEZUITÉ HODNOU HELENKU SVÁD LI . Na jednom panství žil myslivec Machovec, vdovec, a ten byl hodný, vždy byl evangelík! M l syna Tomáše a dceru Helenku, též hodné: také byli evangelíci. Sloužili pán m, kte í byli vcelku hodní, jenže byli s odpušt ním katolíci. Pán m ale sloužil správce, katolík ze všech nejhorší: tak dlouho špehoval myslivce, až odhalil, zeje evangelík, a ekl to katolík m. Jezuiti vtrhli do myslivny a našli za prknem evangelické knížky. Ušlechtilý myslivec hned emigroval do Polska a nechal ob své neš astné d ti v eském flan áckém pekle. D ti to však pochopily, a a prodány do Prahy, vzájemn se posilovaly ve ví e. Helenka sloužila u hodných, i když katolických pán a tajn se zamilovala do jejich Ji íka. Ji ík se tajn zamiloval do Helenky. Nikdy si však lásku nevyznali: jen jednou ukázal Ji ík Helence betlem, ale byla u toho babi ka. Helenka z té lásky málem p eb hla ke katolík m a d sila se noci, v níž si pro ni p ijdou její fádní evangelíci. Taky že p išli, Helenka však neuprchla, dala p ednost Ji íkovi. Všichni myslili, že Helenka z stala z lásky k Pann Marii, a milovali pak hodnou Helenku ješt víc. Zbývalo jen poslat Ji íka na kn ze, jak si jeho otec dávno p ál. Ji ík však se též zatvrdil a na kn ze nešel, protože cht l z stat s Helenkou. ekl to ale jen jí a p itom se lehce dotkl její ruky. Jenže co ert necht l, zrovna se tam p ipletli katolíci, vid li ten dotek, spadly jim z o í šupiny a došlo jim, pro Ji ík neposlechl. Cht li prodat zrádkyni Helenu na venkov a Ji íka k ní nepustili. V noci však tajn p isp chal pro dcerušku sám myslivec Machovec a smutná Helenka s ním šla do Polska. Smutný Ji ík se stal kn zem. Nikdy už Helenku neuvid l. A mezi tím vším jezuité pálili emigrant m p íbuzné za nadšeného jásotu všech vrstev, Koniáš ch estil et zy, i vzd lanci v ili v Jana Nepomuckého, šlechta uvažovala na úrovni sboru mongoloid a nebylo úniku, nebylo jiného myšlení, všude jen temno, temno. Mimochodem Jirásk v román Temno fandí evangelík m, ale je to poctivý román. Však také Jirásek, když Temno psal, nebyl už mladík a v d l o život své. Fámy o té dob nemá na sv domí ani tak Jirásek, jako spíš eští podu itelé, podnoviná i a vlastenci z povolání. To oni m nutí p ipomenout, že 1) Jezuité opravdu pálili knihy na hranicích, což bylo nechutné jako každé ni ení a každý fanatismus. Nevadila jim však eština t ch knížek, vadilo jim, že - jak se lze do íst i v Temnu - byly evangelické. eské knížky vycházely dál. T m náro n jším však ubylo tená : vzd lanci emigrovali, nebo p išli o hlavu, nebo etli knihy v módní n m in . 2) Slogan „ú el sv tí prost edky" nikdy jezuitským heslem nebyl. Je to pomluva. Jisté množství sadist se ale prosadí p i každém d jinném zvratu. (S výjimkou zvratu sametového, o kterém však zase není jisté, je-li to opravdu nezvratný zvrat.) 3) Páter Koniáš pálil knihy, ale nikoho nemu il. Motivem jeho žhá ství byla fanatická víra, že tak pomáhá zbloudilým Cech m ke spasení. Koniáš byl ech a zakládal si na tom. 4) Jezuita Balbín svou Obranou jazyka eského žádnou díru do doby temna neud lal. Dopsal ji a str il do šuplíku. Až po více než stu letech ji vydali první obrozenci. Balbín se proslavil jinak, t eba knihou Svaté echy o našich sv tcích. Nad ízení mu nezakazovali u it mládež proto, že byl vlastenec, nýbrž proto, že byl pedofil a ne vždy dokázal svou neš astnou orientaci tajit. 5) Nejen husité, ale i jezuité bojovali za o istu církve. Vzali to však za opa ný konec než reformáto i. Byli p ísní a neuplatní, nic neodpoušt li jiným ani sob . Ob tovali se do krajnosti. P i morové rán v Praze 1680 dnem i nocí pe ovalo o umírající všech 27 pražských jezuit . Mor jich p ežilo p t. 6) Baroko nebylo víc cizácké než všechny slohy p ed ním i po n m. Smi me se s tím, že eši žádný historický sloh nevymyslili. Naše vrcholné barokní stavby projektovali Italové a N mci, ale nebu me smutní: ve sv t se tenkrát proslavilo hodn krajan - Komenský, rytec Hollar a také eští muzikanti. O SELSKÉM UTRPENÍ. Temno nejvíc odnesli venkované. Žoldné i je vybíjeli, mor je kosil, páni je ždímali, nebo objevili p vab efektivity práce. Živí robotovali za mrtvé a mrtvých bylo víc. Sedláci se bou ili, a protože to vždycky dopadlo špatn , nemohli se naši vzd laní fámotv rci t ch vzpour nabažit. Až se zdá, jako by se eské d jiny té doby skládaly jen z rebelií, z panské zv le a z úp ní.

O Bredovi. Hrab Breda na Kolínsku byl ukázkový lump. Hrával t eba karty o nevolníky se stejn tak po ouchlými sousedy, a když vyhrál, celé vesnice na íkaly: „B da! Koupil nás Breda!" A když ze sedlák nevyždímal ani halí , zachechtal se, dal pochytat venkovské holky a drábové je ost íhali dohola. Ty vlasy Breda prodal, takže zas vyd lal, zatímco nevolnice si balily hlavy do šátk i v noci, aby se jejich už tak ubozí muži a milenci ráno neulekli, že spali s eledínem. Jednou lapil Breda holku tak p knou a tak zlatovlasou, že k ní vzplanul chlípnou vášní a zpupn p ikázal: „Tuhle nest íhejte, tu já chci i s vlasama!" Skute n si hned odtáhl vlasatici do lože a zamkl se. Nepustil dovnit ani komorníka se snídaní, ani toho s ob dem. Když ale nepustil ani toho s ve e í, p estali se komorníci lascivn pochechtávat a vyrazili dve e. A opravdu: ve zvrhlíkov posteli ležel Breda uškrcený nejkrásn jšími vlasy na panství. Dívka se bu spustila po záclon z okna, nebo se na té záclon ob sila, to v oné Vrchlického balad není moc jasné, protože je to Um ní. V každém p ípad to Breda odskákal a o nic jiného nešlo. O Ondrášovi a Jurášovi. V moravských horách se zdržovali zbojníci, a ti byli hodní, protože bohatým brali a chudým dávali. Jedním takovým byl Ondráš, který state n utekl do hor, aby nemusel úp t pod panským ja mem. Potkal tam loupežnickou bandu, kterou d vodn podez íváme, že se chovala standardn , že tedy bohatým brala, ale chudým nedávala nic. Ondráš se hned stal jejím ná elníkem, protože se um l ze všech nejlíp prát. State ný Ondráš v út k však odnesl ubohý otec, jehož dal správce panství zbít lískovkou, aby si prop íšt rozmyslel mít takové syny. Když to Ondrášovi ekli, rozzlobil se, unesl správce do hor i s lavicí a s lískovkou na nevolníky, k lavici p ivázal správce a lískovkou ho zt ískal jako pes. Jako psa tedy. Tím výpraskem pomstil otce a sou asn vykonal sv j nejslavn jší in. Zatímco Ondráš je jako folklorní typ vcelku jasný, nikdo po ádn neví, co s Jurášem. Procpali ho sice i do ve erní k , kde s Ondrášem p kn pásl ovce a nezlobil, jenže už nejsme malé d ti. Juráš totiž v p íb hu o Ondrášovi funguje jako záporný typ. A rovn ž zbojník, Ondráše zradil, zabil ho a mrtvého vydal pán m. Tu odpornost spáchal hlavn proto, že ho Ondráš kdysi p epral a p ipravil o ná elnictví: takovou v c vám žádný Juráš nikdy neodpustí. Moc ten p íb h s utrpením lidu nesouvisí, ale sociální fámotv rci si myslí, že souvisí, takže tu ho máte. LOMIKAR BYL ZLÝ. Jak se mužem do íst v Jiráskových Psohlavcích, bývali Chodové d ív svobodní a hlídali hranice p ed N mci cizozemci. Pak se však stal pánem Chod zlý N mec Lomikar. Bral jim svobody a nutil je robotovat. Ale Chodové se nedali. Román za íná napínavou no ní scénou, jak stará Kozinová se dv ma dobrými Chody schovává pergameny, aby jim je Lomikar nevzal. V t ch pergamenech dávno mrtví eští králové potvrzují, že Chodové mají hlídat hranice a nemusí robotovat. Stará Kozinová odmítne o no ní akci informovat syna Jana Sladkého e eného Kozinu, protože prý není správný chlap, stará se jen o rodinu a ší í poraženecké fámy, že jsou páni siln jší než Chodové. Když ale Lomikar chce porazit Kozinovi lípu, aby vyzkoušel, co ten lov k snese, Kozina to nesnese, popere se s pacholky a vyžene jez pole. Záhy se ukáže, že je navíc tak vý e ný, že ho nep ehádá ani sám Lomikar. Tím se Kozina proti své v li zaplete do politiky, stará Kozinová je na n j hrdá, jeho žena Han e plá e a není cesty zp t. Události dostanou spád: Chodové si st žují na Lomikara u císa e. Hodný císa dá vše prošet it nižší instanci. Ale neví, že tou instancí je zas Lomikar! Delegace to zkouší znova, ve Vídni i v Praze, tak dlouho, dokud je nezav ou a nerozst íhají jim poslední dva pergameny, aby Chodové kone n pochopili, že ta lejstra nemají cenu. Chodové z toho jen pochopí, že jim rozst íhali pergameny, a zatímco Kozina s rychtá em Hrubým sedí ve v zení, Chodsko se vzbou í. Lomikar zavolá vojáky, Chodové se ale nedají. Pošlou ženské, d ti a dobytek do les , opráší flinty a akany, shromáždí se v Pocinovicích ve stodole a odtamtud ude í na vojáky. V líté eži podlehnou p esile. Padne i poslední chodský prapore ník, obr Mat j P ibek. I ve smrtí pevn t ímá žer praporu s psí hlavou. To povstání Lomikara doopravdy rozzlobí a zachce se mu n koho pov sit. Odnese to Kozina, jehož se Lomikar bojí, protože na rozdíl od neškodných chodských cholerik je Kozina moudrý, uvážlivý, nesnesiteln asertivní a snad i gramotný. Poprav povinn p ihlížejí všichni Chodové i s p vabnou Kozinovou Han i a s jejich ob ma d tmi. Kozina zvolá: „Lomikare, Lomikare! Do roka ha do dne zvu t na boží súd! Hin se hukáže, hdo z nás...," ale nedo ekne. Lomikar je od popravy nesv j, rok však ub hne, a nic. A tak posledního dne Lomikar, š astný, že má ten stres za sebou, dá vystrojit hostinu a na ní se zpupn sm je mrtvému, že špatn prorokoval: „Rok je pry ," povídá, „ty tam, a já dosud tu!" Vtom ude í hrom, okna se rozletí, pe ený kohout zakokrhá, zasviští vítr, svíce zhasnou a sálem se nehybn ubírá bílá postava ob šeného. Když se hosté vzpamatují, je Lomikar mrtev. PRAVD PODOBN JŠÍ PRAVDA O REBELII. Alois Jirásek leccos zatajil a leccos nafoukl, což je svatým právem básníka. Mraven í píle eského podu itelstva, které Mistrovo sn ní dodnes vydává za pravdu, nás však op t nutí p ipomenout, že 1) Chodové nikdy svobodnými sedláky nebyli. Byli poddanými eských král . Králové asto nev d li, jak z dluh , a dávali Chody do zástavy, což byla

feudální forma vetešnictví ve velkém. Chod m tak leckdy vládli ti, kdo p j ili králi, Švamberkové, m sto Domažlice... Do frcu je bez milosti šoupli Jan Lucemburský, Karel IV, Václav IV i ada jejich nástupc . Zástavní páni po ád n co cht li a zakazovali, jenže každý cht l a zakazoval n co jiného, a tak negramotní Chodové m li o svých právech asto oslnivé p edstavy. O ty p edstavy se p eli s vrchnostmi dávno p ed Bílou horou. 2) Spor Chod s Maxmiliánem Lammingenem z Albenreuthu, Chody zvaným Lomikar, byl srážkou pokroku s p ežilými po ádky. Lomikar, schopný hospodá , hájil pokrok. Na svém panství zarputile rozvíjel podnikání, které jinde dávno fungovalo. Z izoval vrchnostenské dvory, skelnou hu , železárnu, hamry, pivovar i plátenickou manufakturu. K tomu všemu pot eboval robotníky. M l sm lu, že jeho robotními silami byli Chodové. 3) Chodové nebojovali ani u Pocinovic, ani nikde jinde. Odep eli jen poslušnost a pak se vzdali. Pár mládenc prchlo do lesa a jednoho zabil náhodný voják v výst el. To byl jediný padlý celé rebelie. 4) Žádný prapor s sebou Chodové nem li. Praporecník Mat j P ibek, v bitv u Pocinovic hrdinn padnuvší, nikdy neexistoval. 5) Chodové si nikdy ne íkali Psohlavci. To jméno jim vymyslil až Jirásek. Inspiroval se nadávkou Hundskopfe, kterou astovali Chody Bavoráci. Na starším zobrazení chodského praporu není psí hlava, ale pár bot. Jirásek však zvít zil nad nedomrlou skute ností. Co víme o opravdových vzpourách proti šlecht ? Nic. Velké povstání na Ov ím vrchu roku 1680, kde padlo více než sto sedlák , jako by nebylo. Tam to lze ješt pochopit: ti sedláci byli z velké ásti N mci. Kdopak ale ví, že t icet let p ed Kozinovou smrtí ob sili za vzpouru dva sedláky z Mezholez u Kdyn ? O Ov ím vrchu ani o Mezholezích nenapsal však Alois Jirásek povedený román, který byl dvakrát zfilmován, jednou zopern n a p eložen do mnoha jazyk , dokonce i do hebrejštiny a ínštiny. Jirásek vybi oval i chodskou fantazii. A tak se zlý Lomikar zjevuje na Chodsku jako pes, k , kocour, ohnivá svin a jako Lomikar. V Trhanov p estali jeden as chodit do kostela, dokud je fará nep esv d il, že ten obraz u dve í není portrét Lomikara, nýbrž svatého Ji ího. Pochován je Lomikar v rodinné hrobce Lammingen p i klene ském kostele, ale nemá tam klid. Netrápí ho nadp irozené bytosti, nýbrž sami Chodové. Donedávna pat ilo k lidovému bontonu hodit do hrobky okýnkem kámen. Hrobka s Lomikarovou rakví je zaházená kamením až po strop. Moje známá z Domažlic mi vypráv la ot esné p íhody z ve erních besed na chodském území p ed t iceti lety, kdy se snažila poslucha m vysv tlit, že Lomikar byl pokrokový, ale Chodové mu to kazili. Z n kolika hospod byli nositelé nevítané osv ty bezohledn vyhnáni. V jedné vsi hodili za autem vidle. JAK HODNÝ JE MÍNEK VŠEM HLAVU SRAZÍ. Úrodné moravské Hané vládl kdysi hrab z Chropyn . Býval prý dobrák, ale pak se zkazil: Haná byla p kn rovná, Hanáci hodní, všude zrálo obilí ko, hrab te všichni zdravili a žena ho tak milovala, že mu nah ívala pantofle o kamna, než p išel dom . To ho zkazilo. Na pozdravení neodpovídal, doma schváln chodil v ponožkách a našel si špatné kamarády. Zval je dom na Chropyni rovnou z hospody, rozbíjeli talí e, d lali nepo ádek a dobrá hrab nka je musela obsluhovat. K dovršení vší odpornosti pak chropy ský hrab se svou bandou nemytou za al lovit zv . Kon zdupali obilí, a jak m li sedláci e i, šup s nimi do hladomorny! Zv e ubývalo, sedlák v hladomorn p ibývalo a obilí nedozrálo. Jednou zas na ídil hrab kucha i, a p ipraví hostinu, ale kucha ekl: „Bohužel, Vaše lovecká výsosti, zajíci nejsou! Srn í došlo. Koroptve ulet ly. Buchty taky nebudou, protože není mouka. A mouka není, že vloni nebylo obilí. Obilí nebylo, nebo Vaše lovecká výsost s urozenými kumpány je rozšlapala." Hrab se rozb snil, kucha e vsadil do hladomorny a dal ve vsích vybubnovat, že každý sedlák odevzdá te všeho t ikrát víc než d ív, protože Jeho hrab cí Blahobytnost trpí hlady. A kdo neposlechne, šup s ním do hladomorny! To nejde, lekli se sedláci, dy sami nemáme co jíst! Ale hrab se dob e díval, kte í to íkají, a šup s nimi do hladomorny! Svolal kamarády, že budou lovit jeleny, a zdupali sedlák m všechna pole. Schváln , protože každý ví, že na Hané jeleni nejsou. „Tak to už nám nezbývá," ekl jeden Hanák, „než jít za paní hrab cí manželkou, protože ona je hodná a svému muži domluví." A když hrab odejel lumpa it n kam až do Vídn , sedláci té paní všechno ekli. „A tož my se bojíme," pokývali smutn hlavi kami, „že už nám nezbude než se vzbou it." „Co to je, vzbou it se?" lekla se paní. „Ale to se jenom vezmou cepy, kosy, motyky, ty ky z plotu, znáte to. Zapálí se zámek, zapíchne se pan hrab , my opravdu neradi, paní, ale tak to dál nejde! Tož kdybyste mu, Vaše nejdobrotiv jší Sluné ko, skrz ta pole a ty dan domluvila." Když se hrab vrátil, hrab nka mu oznámila, že jak bude dupat sedlák m po poli a chtít vyšší dan , tak oni se vzbou í. „Takže ty s nima držíš?" zavyl hrab a vytasil me . A hrab nka ven z pokoje. A hrab za ní. A hrab nka pry ze zámku. A hrab hup na kon . A hrab nka do polí. A hrab za ní. Ale hrab nka um la dob e utíkat. Byla to nejrychlejší hrab nka na Hané. Hrab jí nesta il ani na koni. A tak se vrátil a na svou vlastní ženu poštval psy, a ji roztrhají! Nebohá hrab nka se skryla v je meni, a hle, její nohy nezlámaly jediné stéblo a pole se za ní zav elo jako za koroptvi kou. Psi vb hli do je mene, ale klasy je šimraly v nose, že se rozkýchali, až ztratili ich, a s ostudou se vrátili zpátky. „Nevadí," ekl hrab a rozkázal sedlák m: „Posekáte mi tenhle lán je mene, a to lítá, hned!" „A ne a ne a ne," dupli si sedláci, „to je poslední nezdupaný je men na Hané! A ten se poseká, až dozraje! A šmytec!" „Já vám dám šmytec," rozzu il se hrab a vytáhl bambitku. A sedláci vytáhli na hrab te cepy, kosy, vidle a zapálili

zámek. Hnali hrab te p es celou Hanou až n kam na Slovensko a tam prý ho sežrali medv di. Ale to už bude spíš jenom taková pov st. Hlavní je, že hrab byl pry . Všechno te pat ilo chudým. Na návsi si zatan ili, a když je men dozrál, šli ho sklidit. Jak sekali, slyšeli plá . Šli za tím plá em a našli v je meni ženskou. Chovala novoroze átko. Chlape ek m l žluté vlasy jako je men a plakal, zato jeho maminka ze sebe nevydala hlásku. A byla jim n jak pov domá. Ujali se jí, vyklidili pro ni ve statku kom rku a ženská jim pomáhala p i žních. Po žních ekla: „Já te musím pry a moc d kuju, že jste na m i na mého Je mínka byli hodní. Já jsem totiž vaše hrab nka, ale z toho si nic ned lejte, na shledanou." Ženské se ulekly, zejí tykaly a íkaly jí, myslím, Ma eno, ale hrab nka ekla: „To je v po ádku, d cka, vždy já se s vámi cítím lip než s tím mým ukrutníkem. Já odcházím navždycky, ale tuhle m j Je mínek, z toho bude král. Vrátí se k vám, až bude na Hané nejh ." A ztratila se i s Je mínkem. Jako pára. Selky prohledávaly slámu, koukaly do žlab a na íkaly, co je to zas za kouzlo, a volaly Ma eno, nehloupni, ukaž se nám, ale marn . A plakaly. „Nepla te, ženský," ut šovali je muži. „Vemte to perspektivn . Aspo te víme, že až bude nejh , tak to bude nesmírná krása! Protože v echách vyjede svatej Václav z Blaníku a z M lníka, u nás vyjede z Hostýna, ve Slezsku vyjede bezejmennej rytí z hory antoryje, z Vltavy se vyno í Libušina kolíbka, na Karlov most zakopne o me Bruncvik, zvedne ho a zvolá: všem nep átel m hlavy dol ! A nám pom že Je mínek - to je n jakých pomocník ! Dy my nebudeme muset hnout prstem! To bude nádhera, až bude nejh , už aby to bylo!" A rozešli se spokojen do svých chýší. A po ád v ili, že Je mínek p ijde. Nebo že už tuje! N kte í si myslili, že Je mínek je císa Josef II., vždy pro by jinak rušil nevolnictví? Ale pak si na svobodu zvykli, pracovat museli po ád, císa Josef um el, války neustávaly a ustavi n s nimi n kdo zametal, takže uznali, že císa Josef ješt nebyl ten pravý. A ulevilo se jim, vždy se mohli t šit dál: na kolébku Libušinu, na rytí e v Blaníku, v Hostýne i v antoryji, na Francouze, na Rusy, na Ameri any - n kdo p ece musí sakra p ijít, aby nám tak ák pomoh, aby nám zas bylo dob e, vždy p ece my, tak malej národ, tak chytrej, srdce Evropy... Ale ono to tak není. Nikdo nám, p átelé pravnuci nevolník , nepom že. Ani hokejisti. Ani jiným nikdy nikdo jen tak pro nic zanic nepomohl. Mezi velkými si každý musí pomoci sám. Dobou Temna eské d jiny nekon í. Za pár let si p edkové užili ranních ervánk , aniž si mnozí z nich všimli, že nejde o ervánky speciáln jejich, nýbrž o ervánky nového sv ta. Ten fatální omyl, a co z n ho pro vlastenecké ideology vyplynulo, by si však zasloužil jiné vypráv ní a jinou knížku. Z POUŽITÉ LITERATURY. echura, Jaroslav. eské zem v letech 1378-1437. Lucemburkové na eském tr n II. Praha : Libri, 2000. echura, Jaroslav. Selské rebelie roku 1680. Sociální konflikty v barokních echách a jejich každodenní souvislosti. Praha : Libri, 2001. echura, Jaroslav et al. Historie eských spiknutí. Praha : Akropolis, 2000. Ebert, Karl Egon. B etislav a Jitka. Vlastenecká inohra v p ti jednáních. Praha : Mikuláš aKnapp, 1869. Hájek z Libo an, Václav: Kronika eská. Uspo . Jaroslav Kolár. Fmha : Odeon, 1981. Hiršal, Josefa Kolá , Ji í. Pale ek krále Ji ího. Brno : Atlantis, 1992. Hora-Ho ejš, Petr. Toulky eskou minulostí. Díl 1. Od nejstarší doby kamenné po práh vrcholného st edov ku. Praha : Práce, 1985. Hora-Ho ejš, Petr. Toulky eskou minulostí. Díl 2. Od as P emysla Otakara I. do nástupu Habsburk (1197-1526). Praha : Práce : Mladý sv t, 1991. Hora-Ho ejš, Petr. Toulky eskou minulostí. Díl 3. Od nástupu Habsburk (1526) k pob lohorskému stmívání (1627). Praha : Baronet, 1994. Hora-Ho ejš, Petr. Toulky eskou minulostí. Díl 4. Od bitvy na Bílé ho e (1620) do nástupu Marie Terezie (1740). Praha : Baronet, 1995. Janá ek, Josef. Rudolf II. a jeho doba. Praha : Svoboda, 1987. Jirásek, Alois. Staré pov sti eské. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. Kosmova kronika eská. Z lat. orig. Chronica Bohemorum p el. Karel Hrdina a Marie Bláhová. Praha : Svoboda, 1975. Kronika tak e eného Dalimila. Ze staro es. orig. p el. Marie Kr mová. P ebásnila Hana Vrbová. Praha : Svoboda, 1977. Kroutvor, Josef. Potíže s d jinami. Eseje. Praha : Prostor, 1990. Macura, Vladimír. eský sen. Praha : NLN - Nakladatelství Lidové Noviny, 1998. Palacký, František. D jiny národu eského v Cechách a na Morav . Díl první. Od prvov kosti až do roku 1253. Praha : L.Mazá , 1939. Palacký, František. D jiny národu eského v Cechách a na Morav . Díl druhý. Od roku 1253 až do roku 1403. Praha : L.Mazá , 1939. Palacký, František. D jiny národu eského v Cechách a na Morav . Díl t etí. Od roku 1403 až do roku 1439. Praha : L. Mazá , 1939. Palacký, František. D jiny národu eského v Cechách a na Morav . Díl tvrtý. V k Ji ího z Pod brad od roku 1439 až do roku 1457, ili do smrti krále Ji ího. Praha : L. Mazá , 1939. Palacký, František. D jiny národu eského v Cechách a na Morav . Díl pátý. V k jagelonský, kralování Vladislava II. a Ludvíka I. od roku 1471 do roku 1526. Praha : L. Mazá , 1939.

Palacký, František. D jiny národu eského v Cechách a na Morav . Díl šestý. Praha : L. Mazá , 1939. Pánek, Jaroslav. Poslední Rožmberk. Životní p íb h Petra Voka. Praha: Brána, 1996. Petiška, Eduard. Der Golem. Jiídische Sagen und Marchen aus dem alten Prag. Brandýs nad Labem : Martin, 1992. Polišenský, Josef. Doba Rudolfa II. Praha : Václav Petr, 1941. Polišenský, Josef. T icetiletá válka a eský národ. Praha : Naše vojsko, 1960. Polišenský, Josef a Kollmann, Josef. Valdštejn, ani císa , ani král. Praha : Academia, 1995. Pynsent, Robert B. Pátrání po identit . Z angl. orig. Questions of Identity p el. Blanka Hemellková. Jino any : H & H, 1996. Rak, Ji í. Bývali Cechové. eské historické mýty a stereotypy. Jino any : H & H, 1994. Sp vá ek, Ji í. Václav IV (1361-1419). K p edpoklad m husitské revoluce. Praha : Svoboda, 1986. T eštík, Dušan. Po átky P emyslovc . Vstup ech do d jin (530-935). Praha : NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 1997. Wenig, Adolf. Moravskoslezské pov sti. Praha : L. Mazá , 1933. Wenig, Adolf. Staré pov sti pražské. Praha : Levné knihy KMa, 2000. O autorovi Zden k Šmíd se narodil 17. kv tna 1937 ve Kdyni. V letech 1951 až 1955 navšt voval gymnázium v Domažlicích. Absolvoval nejprve vyšší pedagogickou školu v Plzni a v roce 1971 obor historie- eský jazyk na Filozofické fakult UK v Praze. Zpo átku u il na základních, pozd ji na st edních školách, krátce byl zam stnán jako redaktor v Západo eském nakladatelství. Od roku 1986 je spisovatelem z povolání. Od roku 1991 p sobil jako publicista a politický komentátor v západo eských denících Vltava. Od roku 1996 je publicistou na volné noze, k pot šení široké tená ské obce píše dál knihy, spolupracuje s televizí a rozhlasem. Ti, kdo mají to št stí, se s ním mohou as od asu setkat na vodáckých festivalech i na besedách, které po ádá p edevším pro studenty st edních škol. Zden k Šmíd je podruhé ženatý, má t i dosp lé d ti. Žije v Praze, pracuje však p evážn na chalup v jižních echách. Je lenem Obce spisovatel a PEN klubu. Volný as tráví nejrad ji v p írod , má rád etnickou muziku a jazz. Dává p ednost dobrým film m p ed sou asným divadlem. V televizi up ednost uje publicistické po ady, spíše než beletrii te literaturu faktu. První knížka, román Sbohem, Dicku!, vyšla Zde ku Šmídovi už v roce 1977. Od té doby se stal jedním z nejoblíben jších a nej ten jších sou asných eských spisovatel . Mezi jeho knihami p evažují humorné a poetické knihy pro mládež. P ipome me p edevším úsp šnou, dnes již kultovní vodáckohoráckou trilogii Pro bychom se netopili aneb Vodácký pr vodce pro Ofélii (1979), Pro bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách (1984) a Pro bychom se net šili aneb Jak se držet nad vodou (1998) nebo knihu z prost edí slavného písni ká ského festivalu Nejlepší holka našeho života aneb Miss Porta (1988). Zden k Šmíd se ale nebrání ani jiným žánr m, a tak ve vý tu jeho knih objevíme moderní parafráze na regionální pov sti Strašidla a krásné panny (1983), Dudáci a vl í hlavy (1987) a P edposlední trubadúr (1991), turistického pr vodce a historické pojednání v jednom Mé staré dobré Vary aneb Váš žoviální pr vodce pitím i žitím (1999), ale i romány. Jedním z nejzda ilejších je Cejch (1992), v n mž lí í životní p íb hy krušnohorské rodiny, do jejíhož osudu krut zasáhnou politické události 20. století. Podobn tematicky zam ená je i sbírka povídek Lesk a bída ekání (2001). V posledních letech si Zden k Šmíd splnil své cestovatelské sny a podíval se do vzdálených kraj . Navštívil všechny evropské státy, severní Afriku, St ední Ameriku, ínu, Malajsii, Thajsko, Singapur. O nezapomenutelné zážitky z putování po Norsku, Maroku, Mexiku a Guatemale se pod lil se tená i v humoristických cestopisech Za písní Severu aneb Pro bychom se neztratili (2000), Bubny Berber aneb Pro bychom se nesušili (2001) a Jak se mají Mayové aneb Pro bychom se ned sili (2004). O cest kytaristy Lubomíra Brabce do Antarktidy a jeho exkluzivním kytarovém koncert za jižním polárním kruhem je kniha S kytarou v Antarktid (1998). Humorn lad ný pohled na mýty eské historie a eského vlastenectví od st edov ku po sou asnost Jak jsme se nedali aneb Kapitoly z d jin národního úp ní vyšel poprvé v roce 2002 a pro velký zájem vychází nyní již podruhé. Knihy Zde ka Šmída se tou skute n jedním dechem. Jejich literární úsp šnost tkví zejména v um ní autora vtáhnout lov ka do d je a ve schopnosti dokonale vykreslit charaktery postav a p edevším v jeho laskavém humoru, kterým si dokázal získat srdce již n kolika tená ských generací.