Aleš Binar, Ph.D. NACIONALIZMUS Rozšiřující studijní text k předmětu Vybrané kapitoly světových a českých dějin (VKD)
Nacionalizmus Ve světových dějinách se od konce 18. století nacionalizmus stal fenoménem, který zásadním způsobem určoval běh dějin. Přesto je jeho definice značně obtížná. Na straně jedné totiž představuje formu kolektivních a individuálních postojů, na straně druhé se jedná o politické hnutí. Příčinou byla skutečnost, že termín se stal předmětem veřejné a politické diskuze, což jej zatížilo množstvím konotací a hodnotových soudů. Jak bude dále uvedeno, nejasnosti a hodnotová mnohoznačnost souvisí s tím, že nacionalizmus prošel za takřka čtvrt tisíciletí své existence řadou proměn. Zpravidla se uvádí, že nacionalizmus je taková představa uspořádání světa, ve které má každý národ tvořit stát, respektive přesvědčení o výjimečnosti určitého národa. Skutečnost je však mnohem obtížnější. Podle Hanse KOHNA, amerického politologa pocházejícího z Čech, je nacionalizmus stavem mysli: „Nacionalismus je politické přesvědčení, které představuje základ soudržnosti moderních společností a legitimizuje jejich nárok na autoritu. Nejvyšší loajalitu převážné většiny národa orientuje na národní stát, ať už existující ve skutečnosti, nebo jen jako předmět tužeb.“ O těsném spojení nacionalizmu a určitého státu svědčí i jeho podoba jako procesu nacionalizace, znárodňování, tj. vykoupení, respektive převedení soukromého majetku do vlastnictví státu. Obdobně nezřetelná je definice národa. Národ sice představuje formu kolektivní identity, avšak na rozdíl od ostatních identit lze jen obtížně vytýčit jeho základní principy. V češtině vychází slovo národ z kořene slova „rod“, tímto termínem se proto označovaly osoby, které spojoval původ (zrození). Obdobně i latinský termín natio, národ, který převzala řada jazyků, vychází ze slovesa rodit se (nascere), například angličtina (a nation) nebo francouzština (la nation). V obou jazycích tyto termíny od konce 18. století současně označovaly všechno obyvatelstvo určitého státního útvaru. Koneckonců v prvním vydání francouzské Velké encyklopedie nebyl jako definiční znak národa uveden jazyk, teprve druhé vydání akceptovalo i tuto charakteristiku. Výsledkem bylo, že anglické a francouzské slovo národ se stalo označení současně i pro stát. Naopak ve středoevropském prostoru dr slovo národ (v němčině die Nation) stalo termínem, který se vztahuje na obyvatelstvo stejného jazyka a kultury. Nadto kromě slova národ se ve
středoevropském a východoevropském prostoru rozšířilo jako označení pro národ slovo „lid“; německy das Volk, zatímco v ruštině slovo народ označuje nejen národ (v českém významu slova), ale vlastně jakýkoliv souhrn obyvatel (lid, populace). Hans KOHN tento rozdíl interpretoval jako výsledek odlišného vývoje nacionalizmu v Evropě; na straně jedné západní liberalizmus pokrokový (liberální a demokratický), na straně druhé středoevropský (nezápadní) liberalizmus autoritativní (iracionální až mytický); hovoří se proto o tzv. Kohnově dichotomii. Jak bude dále uvedeno, není rozdíl v nacionalizmech jednotlivých národů tak jednoduchý. Naopak podle výstižné zkratky českého myslitele Vladimíra ČERMÁKA je národ potřebou identity. Přestože definic národa existuje celá řada, následující výčet se pokouší shrnout ty, na kterých se shoduje většina relevantních badatelů. V obecné rovině představuje národ velkou skupinu lidí, která je charakterizována především vědomím sounáležitosti. Základními znaky národa jsou tedy: 1) Úplná sociální a kulturní stratifikace – od nejnižších společenských vrstev po (vládnoucí) elitu. 2) Současně však rovnost – kterou zajišťuje existence společného zájmu. 3) Komunikace. Příslušníci určitého národa mezi sebou komunikují mnohem intenzivněji než s příslušníky jiného národa, tzn., že převažuje komunikace dovnitř nad komunikaci navenek. Tím lze také vysvětlit význam jazyka jako definičního prvku národa. 5) Vlastní území. 4) Existence kolektivní pamětí, kterou představují národní mýty, „nacionální“ hodnocení historie; jako příklady lze uvést hodnocení některých bitev jako „národních tragédií“, například bitva na Moravském poli 1278, bitva u Lipan 1434 anebo bitva na Bílé hoře 1620, bez ohledu na skutečný dopad pro společnost. 6) Conditio sine qua non – vědomí národa! Ernest RENAN přišel s další výstižnou zkratkou, totiž, že „národ je každodenní plebiscit“. Hugh SETON-WATSON formuloval tento
obdobnou myšlenku slovy: „národ existuje, jestliže se podstatný počet lidí v jisté pospolitosti domnívá, že tvoří národ, nebo se chovají tak, jako by jej tvořili.“ S národním (kolektivním) vědomím jsou úzce spojeny termíny vlastenectví, respektive patriotizmu. Přestože v češtině lze mezi oběma termíny najít významové rozdíly, oba mají základ ve slově vlast, latinsky patria. Jedná se o vztah, který tedy směřuje nikoliv k etniku/národu, ale k určitému územnímu útvaru. To také do jisté míry znamená, že nositelé vlastenectví zpravidla vycházejí z odlišných kulturních a společenských vrstev. Z vývojového hlediska lze vlastenectví považovat za předstupeň nacionalizmu, jako forma vztahu k určitému teritoriu je záležitostí osvícenskou (17. a 18. století). V osvícenství navázal patriotizmus na jeho římské pojetí, tzn. aktivní účast na veřejném životě (římský patriotizmus se nevztahoval k teritoriu nebo společnosti, ale k politickému systému). Osvícenské pojetí patriotizmu bylo doplňováno patriotizmem zemským, místním a kulturním. Nicméně na regionální úrovni může být patriotizmus ztotožněn s nacionalizmem. Týká se především příslušníků národnostních menšin, které obývají kompaktní, uzavřené území. Vztah nacionalizmu a národa. Ve zjednodušení existují dvě teorie. Podle první byl „na počátku“ národ, který dal vzniknout nacionalizmu, podle druhé to byl naopak nacionalizmus, který formoval vznik národů. První tézi reprezentuje Miroslav HROCH. Podle něj je národ stálou a vcelku stabilní a pevně vymezenou etnicko-politickou jednotkou. Jeho teze vychází především z etymologické analýzy středověkých a raněnovověkých pramenů, kde se hovoří o „národu“, přičemž tento termín je vztažen na skupinu obyvatel určenou společným jazykem, případně územím; takto například chápe národ již J. A. KOMENSKÝ. Koneckonců i v 19. století, v období, kdy národ teprve „vznikal“, prohlásil František PALACKÝ o českém národě, že „byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“, čímž chtěl říct, že zatímco státní útvary zanikají, národy jsou trvalé. V období moderní společnosti však byl národ postaven na první místo z různých identit, čímž vznikl nacionalizmu. Druhou tézi, že za vznik národa je odpovědný nacionalizmus, zastává zejména Ernest GELLNER a Benedict ANDERSON. Podle E. GELLNERA není národní identita součástí lidské přirozenosti, ale až produktem nacionalizmu; a nacionalizmus jako takový je
výhradně produktem moderní průmyslové společnosti, neboť ta utváří společnost stejnorodou, homogenní a do jisté míry též anonymní. Podmínkou šíření nacionalizmu je též široce rozšířená vzdělanost, především gramotnost. Své přesvědčení vtělil do hesla: „Nacionalismus vytváří národ, a ne naopak.“ Otázkou však je, proč se utvořila kolektivní identita velikosti národa. E. GELLNER odpovídá, že je to dáno tím, že podmínkou jsou takové kolektivní identity, aby byly dostatečně velké na udržení vlastní vzdělávací soustavy. Lze však uvažovat dál. Musí se současně jednat o entity, které jsou schopné soupeřit s jinými entitami a současně nesmí být tak velké, aby jejich existence byla příliš abstraktní. „Nacionalismus je podle něho [tj. E. GELLNERA] součástí moderní průmyslové společnosti. Konkrétněji řečeno její sociální mobility, atomizace, anonymity a zejména stále rostoucího významu sémantické povahy práce. […] V průmyslových společnostech roste rychle podíl duševní, tj. sémantické práce, čili stále důležitější jsou manipulace s informacemi a komunikace mezi lidmi. Je to často a stále více interakce mezi anonymními a navzájem neznámými, neviditelnými partnery.“, s. 9 B. ANDERSON přišel s termínem „imagined communities“, čímž mínil skutečnost, že podmínkou existence národa je schopnost představit si jeho abstraktní existenci. V krajní poloze lze národ označit za svévolnou konstrukci, za „naraci“ v postmoderním slova smyslu, hraničící až s podvodem vůči jejím příslušníkům, tak, jak to například svého času formulovali marxističtí myslitelé („buržoazní nacionalizmu“). V českém prostředí tuto myšlenku rozvinul Dušan TŘEŠTÍK, který vychází z postmoderní koncepce „inventing“ (vynalézání, vytváření, vymyšlení); podle něj jsou totiž veškeré pojmy pouze umělými konstrukcemi (nejen národ, ale i ostatní sociální a kulturní jevy, například stát!. Stejně tak i národ vznikl nejdříve jako umělý konstrukt skupiny „obrozenců“ a teprve centrifugálně od této skupiny se šířil mezi širší společnost. Tezi o vytváření národa podporuje mj. skutečnost, že především 20. století bylo vcelku plodné na příklady „vymýšlení“ národů par excellence. Kupříkladu v období vzniku moderní české občanské společnosti existoval mezi českými obrozenci konstrukt slovanského národa, který by zahrnoval všechno slovansky hovořící obyvatelstvo, během první světové války byl
naopak šířen konstrukt čechoslovakizmu, tzn. teorie, že Češi a Slováci jsou jeden národ, který byl Slovenským národním povstáním usvědčen jako nereálný. Další příklad poskytuje Jugoslávie, ve které byla, poněkud nedůsledně, šířená a propagována myšlenka existence jugoslávského národa. Ten měl být tvořen všemi etniky Jugoslávie, zejména však Srby a Chorvaty. Závěr. Přes uvedené obtížné definice zůstává národní vědomí klíčovou kolektivní identitou, přičemž aktuální politický vývoj dokazuje (Skotsko, Benátsko, Ukrajina), že nacionalizmu nepatří pouze minulost, ale že je s ním nutno počítat i v budoucnosti.
Doporučená literatura GELLNER, Ernest: Nacionalismus. Brno CDK 2003, 133 s. HOBSBAWM, Eric John: Národy a nacionalismus od roku 1780. Program, mýtus, realita. Brno 2000, 207 s. HROCH, Miroslav: Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha Slon 2009, 315 s. TŘEŠTÍK, Dušan: Vymysliti si český národ. In: Národní obrození a rok 1848 v evropském kontextu. Praha – Litomyšl 1998, s. 21 – 30.
