Arménská genocida první moderní genocida v dějinách?

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra sociologie

Arménská genocida – první moderní genocida v dějinách? Bakalářská práce

Lucie Pospíšilová

Vedoucí práce: PhDr. Michal Vašečka, Ph.D. UČO: 363860 Obor: Sociologie – Sociální Antropologie Imatrikulační ročník: 2009

V Brně, 11. 5. 2012

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala sama a to pouze s použitím uvedených pramenů a literatury. 11. 5. 2012 2

Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu mé práce PhDr. Michalu Vašečkovi, Ph.D. za odborné vedení i za cenné a podnětné rady a připomínky při zpracovávání této práce.

3

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá Arménskou genocidou. Jejím cílem je analyzovat to, zda lze masakry spáchané Tureckem na arménském obyvatelstvu Osmanské říše skutečně považovat za první moderní genocidu v lidských dějinách. Aby bylo na danou otázku možno odpovědět, je v práci nejprve definován zločin genocidy. Poté jsou uvedeny charakteristické rysy tradiční a moderní genocidy s důrazem na to, čím se od sebe liší. Následně jsou v práci aplikovány charakteristiky moderní genocidy na konkrétní případ Arménských masakrů, aby mohlo být prokázáno, zda je či není možné Arménskou genocidu považovat za první moderní genocidu v dějinách, tak jak se na tom shodují sociální vědci a odborníci na téma genocidy. Mezi nimi existuje jednotná shoda, nicméně v rámci pole mezinárodních vztahů taková shoda nepanuje. Některé země dosud Arménskou genocidu neuznaly a samotné Turecko popírá, že by masakry, které byly vůči arménskému obyvatelstvu během první světové války spáchány, byly genocidního charakteru. Na závěr je uvedeno krátké srovnání moderních genocid, mezi které dle odborníků spadá i genocida Arménská. Konkrétně jde o její srovnání s holocaustem, který bývá vnímán jako specifická moderní genocida. Klíčová slova: Arménská genocida, genocida, tradiční genocida, moderní genocida, holocaust

Počet znaků: 79 993 4

Abstract This thesis deals with the Armenian genocide. Its aim is to analyze whether the massacres committed against the Armenian population can be considered as the first modern genocide in human history. In order to be able to answer this question, there are definitions of the crime of genocide. Then there are the characteristics of traditional and modern genocide with an emphasis on what they differ from one another. After that, there are the characteristics of modern genocide to a specific case – Armenian massacres – in order to prove whether or not the Armenian genocide can be considered as the first modern genocide in history. There is uniform agreement among social scientists that Armenian massacres can be considered as the first modern genocide in history. However there is no such consensus in the field of international relations. Some countries refuse to recognize the Armenian genocide and Turkey is denying that the massacres that were against the Armenian population during World War I. have the genocidal character. In the end, Armenian genocide is compared to another modern genocide. Namely to the Holocaust, which is known as the specific and unique case of modern genocide. Key words: Armenian genocide, genocide, traditional genocide, modern genocide, holocaust

5

Obsah Anotace....................................................................................................................................... 4 Abstract ...................................................................................................................................... 5 2. Genocida................................................................................................................................. 9 2.1 Definice genocidy ............................................................................................................. 9 2.2 Typologie genocidy ........................................................................................................ 11 3. Tradiční a moderní genocida ................................................................................................ 13 3.1 Tradiční genocidy ........................................................................................................... 13 3.2 Moderní genocidy ........................................................................................................... 14 3.2.1 Vykonání genocidy .................................................................................................. 16 3.2.2 Vykonavatelé genocidy ............................................................................................ 17 4. Arménská genocida .............................................................................................................. 19 4.1 Arménský národ ............................................................................................................. 19 4.2 Co vedlo k Arménské genocidě? ........................................................................................ 19 4.3 Průběh Arménské genocidy ............................................................................................ 21 4.4 Reakce okolního světa .................................................................................................... 22 4.5 Turecké popření .............................................................................................................. 23 4.6 Reakce na Turecké popírání ........................................................................................... 25 5. Arménská genocida – první moderní genocida v dějinách? ................................................ 26 6. Genocidy v období modernity – srovnání s holocaustem .................................................... 29 7. Závěr..................................................................................................................................... 33 8. Seznam použité literatury ..................................................................................................... 35 9. Jmenný rejstřík ..................................................................................................................... 36

6

1. Úvod Tato bakalářská práce, jejíž téma nese název „Arménská genocida – první moderní genocida v dějinách?“, se bude zabývat tím, zda lze skutečně masakry namířené proti Arménům, které se odehrály v Osmanské říši na počátku 20. století, považovat za první moderní genocidu v dějinách lidstva. Sociální vědci, kteří se odborně zabývají tématikou genocidy (např. Chalk, Jonassohn, Dadrian aj.), se sice shodují na tom, že ano, neboť turecké akce namířené proti arménskému obyvatelstvu nabyli ve všech svých podobách genocidního charakteru. V rámci politického spektra a pole mezinárodních vztahů však již takováto shoda nepanuje, neboť ne všechny státy arménskou genocidu uznaly. I samotné Turecko, ostatně jako většina jiných zemí, které kdy genocidu spáchaly, popírá, že by opatření namířená proti Arménům byla genocidního charakteru. Práce se tedy zaměří na to, zda lze arménské masakry považovat za genocidu, konkrétně genocidu moderní, se všemi náležitými charakteristickými rysy, jež ji odlišují od masakrů spáchaných v dobách minulých. Základní otázka, kterou si tato bakalářská práce klade, se tedy ptá po tom, zda je Arménská genocida první moderní genocidou v dějinách lidstva, či nikoliv. Odpověď na tuto otázku, která by měla být v průběhu práce odhalena, budu čerpat z dostupných materiálů sociálně vědního charakteru, neboť práce by měla být sociologického rázu (byť zde bude zmíněno také historické hledisko a politické souvislosti). V návaznosti na základní otázku, zda je Arménská genocida genocidou moderní, se objevují i další otázky, respektive podotázky, které bude nutné v rámci práce zmínit a uvést je na pravou míru. Jsou to otázky následující: Co je to genocida? Čím se vyznačuje genocida spáchaná v období modernity? Jak se taková moderní genocida liší od tradičních masakrů? Kdy, kde, jak, proč a kým spáchána Arménská genocida? V souvislosti s těmito otázkami je práce rozčleněna na jednotlivé kapitoly, z nichž každá by měla na některou z daných otázek přinést odpověď. Cílem této bakalářské práce je zodpovědět výše uvedené otázky, zejména pak otázku hlavní, to vše za pomoci relevantní literatury a pramenů. Práce bude pojata ze sociologického, nikoliv pouze z historického či politického hlediska. Díky využití sociologického pohledu tak bude relevantní i v rámci oboru sociologie. Nebude zaměřena jen na historická fakta nebo politické souvislosti, ale také na to, proč sociální vědci hovoří o Arménské genocidě jako o genocidě moderní. Mnohým lidem se navíc v souvislosti s modernitou vybaví spíše (pouze) holocaust a Arménská genocida bývá opomíjena, tudíž i připomenutí arménských událostí lze vnímat jako možný přínos této bakalářské práce. 7

Tématu genocidy se věnoval nejeden z humanitních vědců. Tím prvním byl Raphael Lemkin, autor pojmu genocidu. Dále je možno uvést Chalka a Johassohna, kteří na genocidy pohlíželi ze sociologického pohledu. Systematické zpracování moderních genocid podává francouzský lékař Yves Ternon. Otázkou modernity a genocidy se zabýval také Zygmunt Bauman, který se věnoval zejména analýze holocaustu, jakožto jedinečné moderní genocidy. Díky zmíněným autorům a jejich dílům jsou známy definice a typologie. Na základě dostupných pramenů je možné odlišit genocidu moderní od tradičních genocidních masakrů. U Arménské genocidy pak lze vymezit, kdy, kde a za jakých okolností k ní došlo. A zejména to, proč ji někteří chápou jako první moderní genocidu v dějinách lidstva, za to jiní ji jako genocidu neuznávají. Tato bakalářské práce se zaměří na to, jak tomu je z faktického hlediska. Na to, proč se sociální badatelé v otázce Arménské genocidy shodnou a to i přesto, že v rámci politické a mezinárodní sféry jednotné přesvědčení o tom, že Arménská genocida je skutečně (první moderní) genocidou, nepanuje. První kapitola bakalářské práce se bude zabývat tím, co to genocida je. Než bude popsána Arménská genocida jakožto genocida modernity, je nutno objasnit to, jaký zločin je možno za genocidu považovat. V první kapitole tedy budou představeny některé z mnoha možných definic genocidy, které byly sociálními vědci v průběhu 20. století publikovány. Dále pak zde bude naznačena typologie a klasifikace genocid, která se opět různí v závislosti od toho, kdo a z jakého úhlu pohledu se otázkou genocidy zabýval. Druhá kapitola bakalářské práce se bude věnovat tomu, co je genocida tradiční a co genocida moderní. Zda a jaké jsou společné charakteristiky, čím se od sebe zásadně odlišují. Třetí kapitola bakalářské práce bude popisovat Arménskou genocidu jako takovou. Bude zde zmínka o tom, proč k ní došlo, jak a kdy probíhala. Bude uvedena reakce tehdejších mocností na arménské masakry. Popsáno bude i následné turecké popření proběhnutých událostí. Čtvrtá kapitola bakalářské práce se vztahuje k základní otázce, tedy tomu, zda lze Arménskou genocidu považovat za první moderní genocidu v dějinách se všemi náležitostmi, jež k tomu, abychom mohli vnímat spáchané masakry za genocidu moderního rázu, náleží. V této kapitole bude poskytnut sociologický pohled a to ve smyslu toho, že budou aplikovány charakteristiky moderních genocid na případ protiarménských masakrů. Pátá kapitola bakalářské práce pak bude kratším srovnáním moderních genocid, konkrétně půjde o srovnání Arménské genocidy a holocaustu. Bude přitom poukázáno na to, proč bývá některými sociálními vědci (např. Bauman, Arendt aj.) holocaust vnímán jako jedinečný. 8

2. Genocida Genocida. Masový zločin, na jehož konci jsou tisíce až miliony obětí a který bývá v mnoha případech vykonán bez racionálního důvodu. Oběti genocidy se oběťmi staly pouze proto, že náleží k vybrané obětní skupině, která má být zlikvidována. Masakry, které jsou nyní chápány jako genocida, však takto nejsou označovány a vnímány od nepaměti. Samotné slovo genocida1 se totiž poprvé oficiálně objevuje až v dokumentech z října 1945, tedy až v období modernity. Za autora pojmu bývá považován polsko-židovský právník Raphael Lemkin, který chápe genocidu jako vyhlazení určitého národa nebo etnické skupiny. 2.1 Definice genocidy „Rozlišit, co genocida je a co ještě není, je samozřejmě obtížné“ (Zrzavý, 2004: 99). Definicí genocidy tudíž najdeme nespočet, liší se v závislosti od toho, kdo a z jakého úhlu pohledu se danou problematikou zabýval. Raphael Lemkin, autor pojmu genocida, tento pojem vytvořil k definování válečných praktik nacistického. Tyto praktiky se totiž nedaly srovnat se zločiny, které byly spáchány do té doby. Jako genocidní tedy Lemkin chápe zločiny, které směřují k vyhlazení určitého národa nebo etnické skupiny. „Z obecného hlediska nejde nutně o okamžité vyhlazení, spíše jde o koordinovaný plán různých akcí směřujících ke zničení podstatných základů života národních skupin, což pak vede k zničení těchto skupin samotných“ (Lemkin citován in Ternon, 1997: 12). Genocida je podle něj vedena proti skupině jako takové, přičemž akce, které jsou v jejím průběhu podnikány, směřují vůči jednotlivým individuím. Nikoliv však kvůli jejich individuálním vlastnostem, nýbrž proto, že jsou příslušníky vybrané obětní skupiny. A ačkoliv pojem genocida vytvořil k definování praktik spáchaných v období války, zdůrazňuje, že genocida může být spáchána i v období míru. [Ternon, 1997]. Otázkou definice genocidy se zabývalo i Valné shromáždění OSN, které svou definici předneslo 11. prosince 1946. Genocida je jím definována jako upření práva na život celým skupinám lidí, stejně jako je vražda upřením práva individua na život. Valné shromáždění OSN tedy pojalo genocidu jako zločin v oblasti mezinárodního práva, přičemž navrhlo, aby byla co nejdříve a nejrychleji zorganizována mezinárodní spolupráce států, která by zajistila přijetí preventivních opatření proti zločinu genocidy. Za tímto účelem pak byla na doporučení Valného shromáždění OSN Hospodářskou a sociální radou zpracována tzv. Úmluva o zločinu 1

Slovo „genocidium“ je složeno z řeckého „génos“ (= narození, rasa, rod) a latinského „cidium“ odvozeného od slova „caedere“ (= zabít, zbít, porazit).

9

genocidy, která vstoupila v platnost 15. ledna 1951. Na základě Úmluvy se genocidou rozumí jakýkoliv čin, který byl spáchán v úmyslu úplně či částečně zlikvidovat určitou národní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu. Pod genocidní chování tedy spadá: „a) usmrcení příslušníků takové skupiny, b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny, c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení, d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí, e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné“ (Ternon, 1997: 34). Ternon však uvádí, že tato Úmluva zůstala prakticky ode dne, kdy vešla v platnost, jen pouhým „cárem papíru“. Zločinům genocidy totiž nedovedla zabránit, ani je potrestat, a tyto zločiny byly páchány i nadále. [Ternon, 1997]. Mezi další průkopníky v oblasti sociálně-vědního bádání o genocidách bývají řazeni např. Chalk a Jonassohn, Kuper nebo Charny. Chalk s Jonassohnem definují genocidu takto: „Genocida je forma jednostranného masového zabíjení, během něhož zamýšlí stát či jiná autorita zlikvidovat vybranou skupinu, přičemž tuto skupinu, stejně tak jako členství v ní, definují vykonavatelé oné genocidy“ (Chalk, Jonassohn, 1990: 23). Důraz přitom kladou na to, že genocida je vždy zabíjení jednostranné, to znamená, že jedna ze dvou znepřátelených stran je zcela pasivní, nemá žádné vražedné úmysly, natož aby měla sestavenu řádnou obrannou sílu. Zločin genocidy je namířen proti určité skupině, tedy příslušníkům skupiny jako jejím členům, nikoliv proti jednotlivým individualitám. To vše je pak vykonáváno autoritou, kterou podle Chalka s Jonassohnem představuje ve 20. století výhradně stát. V mnoha definicích genocidy je kladen důraz na úmysl pachatele zločin spáchat. Lemkin i Chalk s Jonassohnem zastávají názor, že úmysl je v souvislosti s vymezením genocidy tím nejpodstatnějším. Chalk s Jonassohnem dokonce uvádí, že pokud je nějaká skupina vyhubena skupinou jinou, aniž by to tato skupina předem plánovala a měla v úmyslu, pak se nejedná o genocidu. Takovéto redukci pojmu genocida pouze na úmysl se však mnozí jiní badatelé brání. Patří mezi ně například Israel Charny, izraelský psycholog a historik. Jeho vymezení genocidy kombinuje prostor (tj. rozsah zaměření zločinu) a kontext (kolonialismus, válka, apod.). Na základě tohoto pak Charny rozlišuje: a) genocidní masakry (tj. masové vraždy na menším prostoru), b) úmyslné genocidy (u nichž je patrný explicitní záměr zničit obětní skupinu), c) genocidy v rámci kolonizace, d) genocidy v rámci útočných nebo nespravedlivých válek, e) válečné zločiny proti lidskosti, f) genocidy jakožto důsledek ekologického poškozování. [Shaw, 2007].

10

Socioložka Helen Fein pod pojmem genocida vidí účelové jednání pachatelů, jehož cílem je zničení vybrané skupiny pomocí masových vražd a skrze potlačení možnosti její biologické a společenské reprodukce. [Fein, 1993b]. Jednu z nejnovějších definic genocidy pak uvádí sociolog Martin Shaw, jenž se věnuje otázce mezinárodních vztahů a světové politiky. „Genocida je forma násilného sociálního konfliktu nebo války mezi ozbrojenými organizacemi, které mají za cíl zničit civilní sociální skupiny a skupiny a další aktéry, kteří odolali tomuto ničení“ (Shaw, 2007: 154). 2.2 Typologie genocidy Jak genocidy klasifikovat? Na základě jakých kritérií? Do jakých skupin a podle čeho? Tyto a mnohé jiné otázky se snažili historikové a sociální badatelé během 20. století zodpovědět. A stejně tak, jako existuje nespočet odlišných definic genocidy v závislosti na úhlu pohledu každého badatele, existuje i mnoho jejich typologií a klasifikací. Jednu z prvních klasifikací genocid přináší roku 1972 polemolog Hervé Savon ve své knize Du cannibalisme au genocide. Rozlišuje celkem tři typy genocid: substituční, devastační a eliminační. V případě substituční genocidy je vyhlazen jeden národ druhým národem, který chce zaujmout jeho místo. V případě devastační genocidy je vyhlazen jeden národ druhým národem, nicméně získané území zůstane prázdné. V případě eliminační genocidy je z dané populace vyloučena určitá skupina osob, které se pak stane zčásti cizím a rušivým elementem. Savon však, na rozdíl od mnoha jiných badatelů, zohledňuje ve své klasifikaci pouze výsledek genocidy, nikoliv příčiny a motivy tohoto zločinu. [Ternon, 1997]. Naopak Raphael Lemkin, Vahakn Dadrian či Frank Chalk s Kurtem Jonassohnem věnují ve svých definicích i klasifikacích genocid hlavní pozornost právě motivům, které vedly ke spáchání zločinu. Největší důraz přitom kladou na vražedný úmysl. [Ternon, 1997]. Lemkin zakládá svou typologii na tom, s jakým záměrem pachatel genocidu spáchal. Uvádí tři typy genocidy. První typ genocidy, do něhož spadají vyhlazovací války z dob starověku a středověku, představuje úplné nebo téměř úplné vyhlazení obětní skupiny či národa. Druhý typ genocidy, který se objevuje v období modernity, představuje vyhlazení určité kultury, ale bez fyzické likvidace jejích nositelů. Třetí typ genocidy je kombinací předchozích dvou typů, neboť některé skupiny jsou vybrány k okamžité likvidaci, jiné k etnické asimilaci. Do tohoto typu genocidy Lemkin řadí židovskou genocidu v nacistickém Německu. [Chalk, Jonassohn, 1990] Dadrian, historik a sociolog, odborník zejména na otázku Arménské genocidy, v návaznosti na Lemkina, rozlišuje celkem pět hlavních typů genocid: kulturní, latentní, 11

trestnou, utilitární a optimální. V případě kulturní genocidy bývá usilováno o asimilaci členů obětní skupiny. K latentní genocidě dochází jakožto k nezamýšlenému důsledku epidemie či války. V případě trestní genocidy je obětní skupinou minoritní skupina, která vzdoruje té majoritní. U utilitární genocidy je cílem získat ekonomickou kontrolu a ekonomické zdroje. V případě optimální genocidy je cílem zcela zlikvidovat vybranou skupinu. [Ternon, 1997]. I Chalk a Jonassohn klasifikují genocidy podle kritéria úmyslu. Tím mohlo být buď odvrácení skutečného nebo potencionálního ohrožení, terorizování skutečných nebo potencionálních nepřátel, nabytí ekonomického bohatství, anebo realizování určité víry, teorie nebo ideologie. [Shaw, 2007]. V posledním případě pak dochází ještě k dalšímu dělení v závislosti od toho, zda je hrozba reálná či nikoliv (tj. je pouze zdánlivá) a zda vybraná obětní skupina skutečně existuje či nikoliv (tj. je vrahem uměle vykonstruována). [Ternon, 1997]. Další z mnoha typologií genocid uvedla Helen Fein. Poprvé svou typologii zmínila roku 1976 v knize Accounting for Genocide, kde rozlišila dva typy genocidy před vznikem národního státu a tři typy v moderním státě. Před vznikem národního státu je to genocida zaměřená na eliminaci jinověrců a genocida skupin, které jsou brány jako neasimilovatelné. V moderním státě je to genocida jako potvrzení toho, že bere osud dominantní skupiny do vlastních rukou, genocida sloužící k eliminaci domorodé skupiny, která brání ekonomické expanzi a genocida s cílem rozdrcení odporu rebelů. Roku 1984 Fein svou typologii poupravila a definovala celkem čtyři typy genocid: genocidu spojenou s kulturním rozvojem, genocidu despotickou, genocidu trestnou a genocidu ideologickou. [Ternon, 1997] Klasifikaci genocid podává roku 1981 i filozof a sociolog Leo Kuper. Uvádí, že v dobách minulých je možno uvést celkem tři typy genocid a to v závislosti od toho, jaké pohnutky k nim vedly. Jedná se o genocidy jakožto řešení náboženských, rasových nebo etnických konfliktů, o genocidy jakožto terorizování podmaněného národa a o genocidy spáchané za účelem potvrzení jisté ideologie. To, že v moderní době dochází k událostem genocidního charakteru stále častěji, Kuper vysvětluje tím, že dochází ke vzniku nových pluralitních společností a také se neustále střídají fenomény kolonizace a dekolonizace. [Ternon, 1997]. I Kuper svou typologii následně poupravil a definoval dva možné typy genocid: genocidu vzniklou na základě mezinárodního konfliktu a genocidu vzniklou na základě vnitřních odlišností. Ta se dále dělí na genocidu proti původnímu obyvatelstvu, genocidu následující po dekolonizaci, genocidu v rámci bojů o moc či autonomii mezi etnickými, rasovými nebo náboženskými skupinami a genocidu proti rukojmím. [Chalk, Jonassohn, 1990]. 12

3. Tradiční a moderní genocida To, co genocida je, bylo definováno a objasněno až v průběhu 20. století. Které z masových masakrů minulosti lze tedy ke genocidě zařadit? Docházelo vůbec v minulosti ke genocidám? Ano, ke genocidám docházelo i mnohem dříve než ve 20. století, nicméně genocidy minulé se od genocid moderních značně odlišují. Odlišnost tradiční a moderní genocidy tkví především v tom, za jakým účelem a z jakého důvodu byl zločin spáchán. V souvislosti s tím se pak značně liší i technologie a prostředky využité k dosažení zamýšleného cíle. „Až do 20. století byla genocida používána racionálně, jako nástroj k dosažení konkrétního cíle“ (Ternon, 1997: 63). V minulosti byly genocidy namířeny proti vnějším skupinám, nepřátelům a cizincům za hranicemi. Oproti tomu genocida v období modernity je genocidou monopolní nebo ideologickou a likvidovány při ní bývají vnitřní skupiny. To, co je tradiční i moderní genocidě naopak společné je fakt, že ohrožení, které pro danou skupinu představuje skupina druhých, kterou je tedy nutno vyhladit, ve skutečnosti nebývá tak bezprostřední, jak se pachatelům zdá. V mnoha případech dokonce zcela chybí. 3.1 Tradiční genocidy O zločinech a masakrech dávno minulých většinou neexistuje dostatečné množství pramenů, jež by byly věrohodné. Ty nejstarší zločiny jsou známé pouze z legend, v lepším případě kronik, které se podařilo dochovat do dnešní doby. Nejdůležitější důkaz, jímž bývá v období modernity svědectví přeživších obětí a dalších osob, chybí. Proto je poměrně obtížné přesně a jasně vymezit, který z masakrů minulosti je genocidního charakteru a který nikoliv. Za jeden z možných pramenů, z nichž lze čerpat při snaze o odhalení a vymezení genocid již dávno minulých, lze podle Ternona považovat Bibli. Ta odhaluje, že Izrael vyhubil mnoho okolních národů z důvodu, že se jejich bůh příliš odlišoval od izraelského. To znamená, že oběti se staly oběťmi jenom proto, že byly jiné. Nezapadaly do společnosti, kde hlavním bohem byl bůh izraelský. [Ternon, 1997]. Genocidy v minulosti nejprve úzce souvisely s vyhlazovacími válkami a obdobnými výboji. „Velikost říší byla úměrná jejich výbojům. Vyhlazování nepřátel nestály v cestě žádné morální zábrany, žádné náboženské přikázání“ (Ternon, 1997: 223). Později (tj. během období zhruba posledních pěti století) pak genocidní masakry souvisely s kolonialismem. Jako první případ vyhlazovací války v historii lze podle dochovaných pramenů chápat zničení Kartága Římem. Tyto dva městské státy byly v období 2. a 3. století př. n. l. velmocemi, které spolu po dlouhá léta soupeřily o nadvládu a kontrolu nad obchodem 13

v oblasti Středomoří. Vzájemná nevraživost a nepokoje přerostly do tzv. punských válek, v nichž Kartágo utrpělo drtivou porážku. Ve třetí punské válce bylo Kartágo srovnáno se zemí, tak jak o to Římané po celou dobu usilovali.2 Okolí města bylo prokleto, aby nemohlo být nikdy více obnoveno. Na rozdíl od zločinů v období modernity, jimž je připisován genocidní charakter, však v této vyhlazovací válce nešlo o zničení Kartáginců jakožto skupiny lidí (národa). Římským cílem bylo zničit Kartágo jakožto námořní a obchodní velmoc. Přeživším obyvatelům bylo proto dokonce nabídnuto, že si mohou vybrat jiné místo k životu, pokud bude daleko od pobřeží. [Ternon, 1997]. Mezi vyhlazovací války pak bývají řazeny také okolnosti, které doprovázely křížové výpravy, či hon na čarodějnice, který probíhal prakticky po celou dobu 15. až 18. století. 3.2 Moderní genocidy Je tedy zřejmé, že masové vyvražďování není moderním vynálezem. Otevřené konflikty mezi navzájem znepřátelenými skupiny, které mohly skončit úplným vyhlazením jedné z nich, se vyskytovaly od nepaměti. V čem jsou tedy genocidy spáchané v době modernity jedinečné? Kromě toho, že jsou moderní genocidy, na rozdíl od těch tradičních, vždy naplánované a zcela úmyslné a také toho, že technologie a nástroje k vykonání genocidy jsou v době modernity na zcela jiné úrovni, než tomu bylo dříve, je možné uvést ještě jeden důležitý fakt podtrhující jedinečnost a odlišnost moderních genocid od předchozích masakrů. Od nástupu modernity se totiž očekávalo, že moderní doba přinese změnu společenské situace a skoncuje s nelidským chováním člověka k druhému člověku. To se však nestalo. [Bauman, 2010]. „Moderní masové vraždění se vyznačuje absencí téměř veškeré spontánnosti na jedné straně a převládnutím racionálního, pečlivě prokalkulovaného plánu na straně druhé“ (Bauman, 2010: 141, 142). Pro moderní genocidu je tedy typický důraz na efektivnost plánovanost, koordinovanost či odbornost. Vše je předem dokonale promyšleno a následně i provedeno podle stanoveného plánu. Moderní genocida nebývá součástí vyhlazovacích válek. Jejím cílem není zničit nepřítele, který se postavil útočníkovi do cesty. Při moderní genocidě je zničení nepřítele součástí širšího plánu. Plánu, na jehož konci stojí nová a lepší společnost. A do této společnosti ti, kteří zde do doby před realizací genocidy byli, už nezapadají. Oběti moderní genocidy nejsou vnější, nýbrž většinou vnitřní „nepřátelé“.

2

O dlouhodobém úsilí Říma zničit Kartágo jednou provždy svědčí výrok, který prohlásil censor Marcus Porcius Cato: „Ceterum (autem) censeo Carthaginem esse delendam“ (Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno).

14

Od tradičních genocid se ty moderní odlišují také co do velikosti. Nelze říci, že by snad počet obětí postupem doby rapidně vzrůstal a že by obětí tradičních genocidních masakrů a vražd bylo o poznání méně. Nicméně v rámci moderních genocid se zkracuje doba, během níž jsou tak velké počty obětí zlikvidovány. S tím úzce souvisí i rozvoj technologie a prostředků, jichž se k vykonávání genocidních zločinů používá. Na průběh moderní genocidy dohlíží byrokracie. To neznamená, že by byrokracie genocidu předurčovala, nicméně díky své racionalitě umožňuje její průběh. Díky hierarchizované dělbě práce na jednotlivé specifické úkony zajišťuje byrokracie oslabení vědomí odpovědnosti a svědomí pachatelů. Jinou práci vykonávají během genocidních masakrů úředníci, jinou práci technici, jinou filozofové. „Všichni tito logistici koordinují jednotlivé momenty zločinu, aniž se tážou na cíl, k jehož dosažení přispívají. Tak je amorálnost racializována a hranice překročeny, aniž by se to dotýkalo svědomí“ (Ternon, 1997: 83). Dělba práce vytváří odstup mezi jednotlivými vykonavateli daných úseků práce a konečným výsledkem kolektivní práce jako takové. Tímto se pak odlišuje dělba práce v období modernity od dělby práce v dobách minulých. Dříve platilo, že s rostoucí pracovní pozicí se úměrně zvyšovali také dovednosti a znalosti pracovníků. V rámci byrokratického aparátu však toto neplatí. „Všechny tyto účinky distance vytvořené hierarchickou dělbou práce se radikálně umocňují, jakmile se dělba stane funkcionální“ (Bauman, 2010: 152). Vykonavatelé jednotlivých úkolů se tak od zadaných povinností vzdalují jednak díky svým osobním přesvědčením a jednak i díky nedostatečné podobnosti mezi konkrétním zadaným úkolem a celkovým úkolem dané instituce. „Jedna věc je dát příkaz k nakládání bomb do letadla, a zcela jiná starat se o pravidelnou dodávku oceli do továrny, kde se vyrábějí“ (Bauman, 201: 152). V momentě, kdy se dělba práce stane funkcionální, ztrácí daná funkce sama o sobě svůj konkrétní význam. Ten je jednotlivým funkcím a pozicím přisuzován až posléze a není tak předem určen vykonávanou činností. V rámci byrokratického aparátu dochází k dehumanizaci předmětů byrokratické činnosti, což má za následek eticky neutrální vnímání všech těchto předmětů. „Dehumanizaci si spojujeme s děsivými záběry, kdy předměty byrokratické činnosti mohou být a jsou v důsledku distance redukovány na soubor kvantitativních veličin“ (Bauman, 2010: 155). Lidé jsou dehumanizaci podrobeni v okamžiku, kdy ztrácí svoji výlučnost. Jsou vnímáni jako kvality zbavené entity. Dalším nástrojem, který genocidu umocňuje a urychluje, je technologie. V období modernity technologie poskytuje nástroje a zbraně stále lepší a výkonnější. Objevuje se a poté 15

rozvíjí informační technologie, jež zajišťují efektivnější zpracovávání a šíření potřebných informací. Díky tomuto se zvětšuje fyzický i emocionální odstup mezi vykonavateli a jejich oběťmi, což zmírňuje „tvrdou realitu“ vyvražďování. [Ternon, 1997]. „Celkový závěr je ten, že byrokratický způsob jednání, tak jak se rozvinul v průběhu procesu modernizace, obsahuje všechny technické prvky, které jsou, jak se ukázalo, nezbytné při provádění genocidy“ (Bauman, 2010: 157). 3.2.1 Vykonání genocidy Vykonávání genocidních masakrů je dlouhodobé a v jeho průběhu se prolíná několik různých aktů, jako jsou odnárodnění, vyhnání, vyvlastnění, masakry či deportace. Samotná genocida je tedy až finálním momentem. „Genocida je zločin státu, vykonání vůle svrchovaného státu, což ji odlišuje od masakru, který mohou způsobit bandy či vojska, které tím jejich vláda nepověřila“ (Ternon, 1997: 50). Hrozba genocidy se tedy objevuje téměř výhradně v rámci státního zřízení. Zničení zvolené skupiny totiž vyžaduje podporu a oddanost státních orgánů. To však neznamená, že by každý stát na zemi byl ve své podstatě potencionálně genocidní. Nicméně lze říci, že každý stát je s to se v jistých případech uchýlit ke krajnostem, mezi něž může patřit i genocidní chování. „Genocidní jsou společnosti, v nichž stát volně disponuje životem svých občanů“ (Ternon, 1997: 57). Vrcholnou formou takovéhoto typu společnosti je totalitní stát. Totalitarismus, jehož hlavním znakem je úplná absence rozdílu mezi soukromým a veřejným, je mnohými spojován výhradně s moderní společností. Hannah Arendt, která se touto problematikou zabývala, tvrdí, že totalitarismus se objevuje až v modernitě proto, neboť lidé v této době sice žijí spolu, ale prakticky se neznají, jsou od sebe izolováni. A dochází tak k jakémusi „vykořistění člověka“. Mezi charakteristické rysy totalitarismu, tak jak je vymezili Carl J. Friedrich a Zbigniew Brzezinski3, patří: jediná oficiální ideologie, jediná politická strana, kontrola komunikačních prostředků, kontrola zbraní, centrálně řízená ekonomika a represivní aparát. Genocidu mohou provést i státy netotalitní, nicméně totalitarismus má veškeré potřebné prostředky a splňuje všechny podmínky, které ke genocidě vedou a umožňují ji. „Prostřednictvím byrokracie stát zajišťuje a udržuje svůj vliv na veškeré sociální aktivity. Prostřednictvím ideologie shrnuté ve světovém názoru kontroluje člověka

3

Politologové Carl J. Friedrich a Zbigniew K. Brzezinski uvedli svůj koncept totalitarismu roku 1956 v knize Totalitarian Dictatorship and Autocracy. I dnes bývá tento koncept vnímán jako jeden ze základních, nicméně jeho prvek „centrálně řízené ekonomiky“ bývá mnohými zpochybňován a kritizován. Mezi kritiky se řadí např. Giovanni Sartori, podle kterého tento bod chybí u nacistického Německa, které je však zcela nepochybně (spolu s Itálií za vlády Mussoliniho a SSSR za vlády Stalina) jedním z nepříkladnějších totalitních režimů.

16

totálně“ (Ternon, 1997: 57). Podle Ternona lze navíc jisté zárodky totalitarismu nalézt ve všech moderních společnostech. Dříve, než dojde k útoku fyzickému, objeví se útok slovní. Genocidní rétorika sice není nijak specifická, nicméně jako nástroj k odlidštění budoucích obětí, k mobilizaci mas k útoku a poté k tomu, aby byl celý akt jako takový popřen, slouží velice účinně. A to zejména v prvotních fázích genocidy, kdy dochází ke slovnímu zrušení identity obětí. Teprve, až je obětní skupina zbavena své lidské identity, tj. dostává se na úroveň zvířat či věcí, která je přirozeně brána jako úroveň nižší než úroveň lidská, může dojít k její likvidaci. Neboť, jak uvádí Ternon, likvidace nachází v tomto slovním odlidštění své ospravedlnění. „Transformací své oběti mění vrah smysl svého zločinu: jeho čin se stává z negativního pozitivním, hygienickým opatřením či chirurgickým zákrokem“ (Ternon, 1997: 78). Používání slovních obratů k masovému vyvražďování se přitom liší v závislosti od toho, zda je či není daná genocida založena na ideologickém základě (tedy zda jde o genocidu moderní anebo tradiční). „Používání slov ke zločinným účelům je v přímém vztahu s byrokratickým a technokratickým rozvojem“ (Ternon, 1997: 76). Poté, co dojde ke slovnímu vyloučení oběti, nastává vyloučení fyzické. Obětní skupině jsou odejmuta občanská práva, což má za následek její vyloučení z politického života společnosti. Mimo to je odejmutím občanských práv popřena také jedinečnost člověka jako lidské bytosti. „Upření občanství je upřením individuality. Dovoluje sáhnout ke krajním opatřením“ (Ternon, 1997: 79). To znamená, že jakmile přestanou být členové obětní skupiny vnímáni jako jedinečné lidské bytosti, začíná se s nimi nakládat jinak, než je to běžné. Začíná se s nimi nakládat hůř. Dochází k diskriminaci, po níž často následuje perzekuce. Jediným momentem, kdy jsou členové obětní skupiny vnímání i v průběhu vykonávání onoho zločinu jako jedinečné individuality, je období tzv. selekce. Během ní dochází k tomu, že jsou příslušníci budoucí obětní skupiny identifikováni jako její členové. Ne vždy je tato příslušnost zcela zřejmá a tudíž je nutno mezi množstvím jedinců rozpoznat ty, kteří se poté stanou obětí. To je o to těžší, čím víc se daní jedinci smísili s obyvatelstvem většinové společnosti. „Po této selekci je vše připraveno k vyhlazování. Oběti jsou identifikovány „jako takové“ a mohou se vrátit zpět do anonymity skupiny určené k vyhlazení“ (Ternon, 1997: 80). 3.2.2 Vykonavatelé genocidy V každé společnosti v každé době se najdou takoví, kteří se (ať už z jakýchkoliv důvodů, ať už zcela dobrovolně nebo ne) na zločinech a masakrech budou větší či menší mírou podílet. Mezi nimi se mohou vyskytnout osoby fanatické povahy, které budou dělat 17

všechno, co bude třeba a ještě mnohem více. Fanatici ale nebývají ti, kteří při vykonávání genocidních masakrů převládají. „Genocida je abnormální čin, který vykonávají normální lidé“ (Ternon, 1997: 99). Jak je něco takového možné? „Každý člověk je schopen vykonat zločin, jestliže ovšem příslušné motivace odstraní jeho zábrany“ (Ternon, 1997: 99). Podle Herberta C. Kelmana lidé ztrácí morální zábrany, které jim za běžných okolností brání vykonat nebo se podílet na něčem jako je genocida, tehdy, jsou-li splněny (ať už dohromady či zvlášť) následující tři podmínky: a) násilí je schváleno autoritou, b) násilné jednání je rutinizováno, c) oběti násilí jsou dehumanizovány. [Ternon, 1997]. Často se tyto zábrany ztrácí ve vypjatých mezních situacích. O tomto pojednává ve své knize V mezní situaci francouzský filosof Tzvetan Todorov. Uvádí, že právě v mezních podmínkách lidé ztrácejí veškeré morální hodnoty, veškeré nabité pojmy dobra a zla. Člověk se totiž nemůže chovat lidsky v nelidských podmínkách. Mimo to se podle Todorova u vykonavatelů takovýchto masakrů objevuje tzv. rozparcelování. Díky němu si člověk rozdělí jednotlivé části svého života a zásadně je nemíchá dohromady. Velmi často bývá tímto oddělen právě soukromý život od toho veřejného. V každém z těchto životů se pak člověk chová naprosto odlišně. Ačkoliv je určitá míra parcelace pro náš život nezbytná, mnozí vykonavatelé zločinů rozparcelování zneužívali a využívali jej pro obranu svého chování. Odvolávali se na to, že jejich vnitřní přesvědčení je zcela odlišné od toho, co konají. Odvolávali se na rozkazy a své nadřízené a odmítali převzít zodpovědnost za své činy. [Todorov, 2000]. „Genocidní voják vraždí, aby chránil, rozšiřoval či udržoval své teritorium“ (Ternon, 1997: 100). Na slovo „své“ je potřeba klást důraz. „Genocida je primárně umožněna rozlišením lidí na naše a cizí, rozdělením lidstva na konkurující skupiny, ať už definované jakkoliv“ (Zrzavý, 2004: 101). Při pohledu na genocidní masakry hraje podstatnou roli rozdělení zúčastněných skupin na skupiny „my“ a „oni“. Jak v knize s názvem Myslet sociologicky uvádí Zygmunt Bauman – jak vlastní skupina, tak i cizí, odvozuje sobě vlastní charakteristiky i své zvláštní emocionální naladění ze vzájemného antagonismu. [Bauman, 2004]. Oběťmi genocidy jsou skupiny, které jsou vykonavateli genocidy vnímány jako jiné, zvláštní nebo odlišné. A jako takové jsou tedy i potencionálně nebezpečné a je třeba je dříve či později zlikvidovat. Kromě aktivních vykonavatelů genocidy, jako jsou vojáci či byrokraté, se na genocidě podílí i spousta dalších lidí. „Jestliže byla ideologická příprava dostatečná, uskuteční se genocida se souhlasem ne-li převážného, pak alespoň značného počtu lidí. Jedni konají, druzí poskytují svou tichou podporu a většina zůstává pasivní“ (Ternon, 1997: 99). Ty, kteří 18

poskytují podporu a přispívají k šíření genocidní mentality, lze označit jako napomahače. Mohou to být filozofové, právníci či pedagogové, kteří poskytují ideologické podporu a také technici, kteří poskytují všemožné prostředky a nové technologie nezbytné k vyhlazení. Co se týká diváků, těmi jsou všichni, kteří genocidě pasivně a lhostejně přihlížejí a nezasáhnou. Jsou to svědci masového vraždění a nepokusí se mu zabránit. „K tomu, aby člověk nezůstal pouhým divákem a přišel obětem na pomoc, je třeba vzácné odvahy“ (Ternon, 1997: 104).

4. Arménská genocida „Arménská genocida představuje prototyp genocid 20. století, příklad toho, co označil Melson4 jako totální genocidu, úplné vyhlazení skupiny osob státem“ (Ternon, 1997: 149). 4.1 Arménský národ Arméni pocházející z Frýgie, se začali na území malé Asie (východně od Anatolské náhorní roviny, jižně od Kavkazu a Černého moře, na západ od Kaspického moře) objevovat zhruba v 7. století př. n. l.. Arméni patří k nejstarším národům, o čemž svědčí fakt, že byla Arménie první zemí na světě, která přijala křesťanství jako své státní náboženství.5 Poloha na křižovatce mezi východem a západem a také arménská orientace na křesťanskou víru měla za následek to, že byla Arménská říše a její obyvatelé vždy předmětem sporů a bojů o moc mezi jednotlivými okolními říšemi. 4.2 Co vedlo k Arménské genocidě? Po dlouhá léta se Arménům dařilo přežívat veškeré spory a soupeření. Měli totiž vše potřebné k tomu, aby jejich národní příslušníci pociťovali jednotu a sounáležitost. Měli svou vlastní víru, jazyk, rituály i svou církevní hierarchii. To vše jim na dlouhou dobu zajistilo politické přežití a možnost udržení si autonomie. Celá situace se však změnila počátkem 16. století, kdy obsadili západní část Arménie osmanští Turci (východní část přitom zůstala v rukou Persie). Osmanská říše ponechala ovládaným menšinám jejich jazyk, kulturu a náboženství, nicméně na oplátku této tolerance jinakosti zbavila příslušníky těchto menšin veškerých občanských práv. Arméni se tak dostali do podřadného postavení – neměli žádnou zákonnou ochranu, nevlastnili pozemky ani půdu, kterou obdělávali, nemohli se podílet na politickém chodu říše. Nerovný statut, který jim byl Turky přidělen, je po celá staletí

4

Emeritní profesor politologie a člen programu židovských studií na Purdue University v Indianě v USA.

5

Stalo se tak roku 301. V Římském impériu přitom bylo křesťanství oficiálně povoleno až roku 313 a státním náboženstvím se zde stalo až roku 380.

19

udržoval v závislém postavení. „Tento sociálně politický systém byl prvním článkem řetězu příčin vedoucích ke genocidě“ (Ternon, 1997: 150). Druhý článek, jenž byl součástí Ternonem zmíněného řetězu příčin, které vedly k Arménské genocidě, vytvořily tehdejší evropské mocnosti, byť nepřímo. Evropa byla v té době (počátek 20. století) zmítána nacionalistickými ideály, což zapříčinilo, že svou národní identitu si začali uvědomovat i příslušníci menšin, které byly součástí Osmanské říše. Došlo ke zrodu arménského národního vědomí. V souvislosti s tím pak došlo i ke vzniku dvou hnutí řešících arménskou otázku. Hnutí legálního představovaného arménským patriarchátem v Istanbulu, který se věnoval otázkám mezinárodního charakteru. A hnutí nelegálního, které tajně vytvořily revoluční strany, přiklánějící se dříve k terorismu a požadující ozbrojený souboj. „Věrný millet (jak až doposud sultáni říkali arménskému společenství) začal rebelovat“ (Ternon, 1997: 151). To se Turkům nelíbilo. Aby byla vzniklým hnutím učiněna přítrž, nařídil sultán Abdülhamid, tehdejší osmanský vládce, protiarménské masakry. Během nich bylo na 200 000 Arménů systematicky pobito. Tím, že se jednalo o naplánovaný akt selektivního a systematického charakteru, nabyly protiarménské masakry genocidní podoby. Kromě toho, že měly tyto masakry dát za vyučenou rebelujícím Arménům, jimi chtěl sultán Abdülhamid také vyzkoušet odhodlanost a reakci evropských mocností. Díky Berlínské smlouvě z roku 1878 se totiž Arméni stali „součástí“ Evropy, jejíž mocnosti si tímto zavdaly záminku k humanitárním intervencím do říše, kterou si následně chtěly mezi sebe rozdělit. K vojenské intervenci ze strany evropských mocností však nyní nedošlo, mocnosti se omezily pouze na protest. Na druhou stranu tyto masakry posílily arménský odboj, který vedl ve východních oblastech říše guerillu, jež byla Armény plně podporována. Sultánská moc v rámci Osmanské říše postupně slábla. Vrcholem tohoto byl převrat roku 1908, uskutečněný stranou Jednota a Pokrok (tj. Mladoturky, jak je nazývala Evropa). Tento převrat znamenal konec osmanského absolutismu. V Osmanské říši byl nastolen ústavní režim. Evropa se (mylně) domnívala, že Mladoturci mají se zemí jen ty nejlepší úmysly. Že chtějí postupné a pomalé reformy, usilují o modernizaci říše. Ve skutečnosti však Mladoturci představovali zcela protichůdné a odlišné názorové tendence. Postupem času došlo k radikalizaci strany a její představitelé se začali přiklánět k panturkismu či dokonce k turanismu. „Mladoturecký radikalismus se po roce 1909 projevil masakry v Kilíkii, které nabyly genocidní formy: bylo tu zabito na 30 000 Arménů a odpovědnost strany Jednota a Pokrok je prokázána“ (Ternon, 1997: 152).

20

Zanedlouho poté Rusko opět otevřelo arménskou otázku a začalo vyjednávat s Tureckem. Jejich jednání byla završena smlouvou z února 1914, která měla zajistit provedení reforem ve východní Anatolii a to pod dohledem inspektorů z Evropy. To však Turci považovali za vměšování do vnitřních záležitostí své říše, což pro ně bylo nemyslitelné. Ráz Osmanské říše se změnil, říše přestala mít mnohonárodní povahu. Arméni, kteří nyní představovali největší etnickou menšinu uvnitř říše, se stali i jedním z hlavních nepřátel. Mladoturci se stali výhradně nacionalistickým hnutím, které hlásalo, že Turci jsou národem mluvícím turecky a obývajícím Turecko. Usilovali o nezávislost Turků a rasovou očistu říše. To vše v rámci své ideologie. „Ta sestávala z xenofobního nacionalismu, který měl podepřít jejich sny o nové říši sahající od Anatolie do západní Číny, jejímž základem by byl Islám a turecká národní příslušnost“ (Wistrich, 2008: 274). Arménská menšina, jejíž členové byli na rozdíl od Turků křesťany, do tohoto obrazu nezapadala. Stala se parazitem, kterého je nutno co nejdříve a co nejrychleji odstranit. Vhodnou příležitost k odstranění Arménů přinesla vypuknuvší válka. V jejím pozadí došlo k arménské genocidě. [Ternon, 1997]. 4.3 Průběh Arménské genocidy V létě 1914 váhala vláda Osmanské říše, zda a jak se zapojí do války. Díky tlaku, který na ni vyvíjelo Německo, se na podzim téhož roku zařadila k táboru centrálních mocností. Arménská menšina reagovala na nově vzniklou válečnou situaci tím, že nadále usilovala o neutralitu země. V případě, že by se však Osmanská říše přece jen do války přímo zapojila, Arméni se vyslovili, že loajálně splní svou povinnost osmanských občanů. A tak se i stalo. V lednu 1915 se však turecká vojska, která byla v rámci plánované invaze na Kavkaz vyslána na území dnešní Arménie, střetla s ruskými vojáky u Sarikamiše, kde byla krutě poražena. To vše jen díky špatné strategii, kterou turecké vedení zvolilo. Vina však padla na Armény, kteří podle tureckých teorií pomohli ruským vojákům orientovat se v labyrintu arménských hor, čímž Osmanskou říši, jíž dříve slíbili plnou podporu, zradili. A tak se začalo, pod vedením radikální strany Jednota a Pokrok a za přítomnosti mnoha významných činitelů, s přípravou plánu na definitivní vyhlazení Arménů. „Tato genocida nebyla ráznou odpovědí na arménské provokace, nýbrž reakcí na turecké válečné debakly a etapou v dovršování turecké národní revoluce“ (Hovannisian citován in Ternon, 1997: 157). První část plánu se týkala zejména arménských vojáků, významných arménských osobností a obyvatel východní říše. V období od ledna do dubna 1915 byli všichni arménští vojáci odzbrojeni, poté zařazeni do pracovních praporů k výkonu pročišťovacích prací a následně zlikvidováni. Během dubna bylo zatčeno na 250 příslušníků arménské inteligence, 21

kteří byli následně 24. dubna 1915 popraveni. Tento den je oficiálně uznáván jako začátek Arménské genocidy. V průběhu května až července byli buďto vyvražděni anebo deportováni Arméni ze sedmi východních provincií (Erzurum, Bitlis, Van, Diyarbakir, Trabzon, Sivas a Kharput). Uprchnout se podařilo pouze části Arménů z provincie Van, kteří se díky válečnému postupu ruské armády dostali na území Ruska. Pro to, aby celý čin vypadal alespoň zdánlivě jako legální, bylo vyhlašováno nařízení o deportaci, při kterém dostali Arméni za úkol vyklidit své domovy, sbalit si příruční zavazadlo a připravit se k odchodu (nic z toho se ale netýkalo významných Arménů, kteří byli zavražděni ještě před oním vyhlášením). Jakmile Arméni takto učinili, byli rozděleni do skupin, s nimiž se pak jednalo dál. Mladí a zdraví muži byli na místě zabiti. Starci, ženy, nemocní a děti byli posláni do sběrného tábora v Alepu, přičemž valná většina z nich nepřežila krutou cestu na místo. [Ternon, 1997]. Druhá část vyhlazovacího plánu se týkala Arménů na zbylém území Osmanské říše. Proběhla v době od srpna 1915 do července 1916 a dotkla se všech Arménů, kromě Arménů sídlících poblíž Istanbulu, které ochránil německý generál von Sanders.6 Tato část probíhala odlišně, než část první. Osmanská vláda si během ní dávala mnohem větší pozor a kladla větší důraz na zdání legality. Oběti už nebyly pobíjeny na místě, byly deportovány do tábora v Alepu. Odtud pak byly posílány buď do koncentračních táborů na území Sýrie, nebo do Daj az-Zóru (Mezopotámie). Valná většina opět zahynula během cesty. Ti, kteří cestu přežili a dostali se až do Daj az-Zóru, byli buďto vyhnáni do pouště, kde neměli nejmenší šanci na přežití, nebo nahnáni do tamních jeskyň, politi benzínem a zaživa upáleni. [Ternon, 1997]. Takto zahynuli zhruba dvě třetiny Arménů, podle odhadů 1 000 000 až 1 500 000 osob. Osud zbylé třetiny Arménů byl různý. Některé mladé ženy a děti byly převychovány muslimskými rodinami a poté žily pod jinou identitou. Ti, kteří přežili útoky a deportace, se rozprchli do celého světa, aby se zachránili. Arménská genocida měla za následek arménskou diasporu. 4.4 Reakce okolního světa Dohodové mocnosti reagovaly na vzniklé události v Osmanské říši ihned, jakmile se o nich dozvěděly. V nótě, zaslané osmanské vládě v květnu 1915, hrozily vykonavatelům zločinu tím, že po skončení války budou všichni bez milosti postaveni před soud. Němečtí a rakouští vyslanci žijící na území Turecka, kteří tyto praktiky odhalili jako jedni z prvních,

6

Od roku 1913 byl velitelem německé mise v Osmanské říši.

22

poslali do svých zemí veškeré podstatné informace. Německá ani rakouská vláda však nechtěla ohrozit nabytá spojenectví, na nichž spočívala jejich válečná strategie, a tudíž nechala událostem v Turecku prozatím volný průběh. A tak genocidní masakry pokračovaly i nadále. Turecko zareagovalo na nótu z května 1915 tím, že veškerá osmanská opatření byla zcela oprávněná. Mimo to dokonce obvinili dohodové mocnosti z toho, že tím, že zorganizovaly a řídily arménské revoluční hnutí, byly samy příčinou vzniklých událostí. [Ternon, 1997]. Po skončení války se však Evropa jen stěží vzpamatovávala z válečných událostí, čímž pádem se na Arménskou genocidu pozapomnělo. O tom svědčí i výrok Adolfa Hitlera o několik let později: „Kdo dnes ještě mluví o vyhlazení Arménů?“.7 4.5 Turecké popření Bylo dokázáno, že radikální strana Jednota a Pokrok, jejíž členové se hlásili k panturkismu, se netajila touhou po násilném řešení arménské otázky. To bylo umožněno se vstupem Turecka do první světové války, kdy se vzniklá situace jevila jako nejpříhodnější pro zlikvidování Arménů. Existence plánu na vyhlazení arménského obyvatelstva osmanskými Turky dokazuje, že celá akce byla genocidního charakteru a že je za ni zodpovědný turecký stát. „Nejprůkaznější jsou turecké prameny, písemnosti shromážděné roku 1919 pro proces proti Mladoturkům, viněným z odpovědnosti za arménské „masakry““ (Ternon, 1997: 158). O situaci a genocidních masakrech namířeným proti Arménům, ke kterým během první světové války došlo, věděli všichni obyvatele Osmanské říše. Ať už byli přímými vykonavateli, nebo pasivními diváky, kteří nezasáhli a tiše přihlíželi. Aby však vina nepadla na veškeré turecké obyvatelstvo, byli jakožto hlavní viníci shledáni Mladoturci. Ti sice usilovali o to, aby stopy, které během masakrů zanechali, byly dokonale zahlazeny, nicméně jisté písemné prameny byly byrokracií uchovány. A následně se staly jedním z klíčových důkazů pro usvědčení Arménské genocidy. Mimo to bylo důkazním materiálem i odhalení tzv. Speciální organizace (SO), která byla po celou dobu konání arménských masakrů v utajení. Tím, že tuto organizaci, jejíž existence prokázala, že deportace byly jen pouhou záminkou k vyvolání zdání o legálnosti zločinu, Mladoturci vytvořili, sami sebe postavili mimo zákon. Hlavním důkaz je přitom svědectví přeživších Arménů. [Ternon, 1997].

7

S tímto výrokem se Hitler v srpnu 1939 obrátil ke svým jednotkám v souvislosti s plánováním „konečného řešení“ židovské otázky.

23

Promyšlenost a plánovanost útoků proti arménskému obyvatelstvu Osmanské říše, jichž se Turci dopouštěli po dobu dvou let, tedy byla četnými důkazy potvrzena před vojenskými soudy. Turecká vláda však vše, co bylo prokázáno, popřela. To, že by se stát ke spáchání genocidy doznal, bývá výjimkou. Jednu z mála představuje Německo, které uznalo svou odpovědnost za holocaust a souhlasilo s tím, že ponese následky. Turecko však takovou výjimkou není. „Arménská genocida byla připravena lží a dovršena ve lži“ (Ternon, 1997: 160). Celý masakr byl proveden tak, aby se jeho vykonavatelé mohli odvolávat na jeho oprávněnost. A to jednak v rámci dokumentů o deportacích, které jim připisovaly legální charakter, neboť je považovaly za nutný následek revolučních nepokojů arménského obyvatelstva. A jednak pak oprávněnost masakrů podtrhovala existence tajné strany SO, jejíž praktiky byly vnímány jako běžná zcela praxe tajných služeb v období války. „Popření bylo tedy už součástí činu. Dříve, než byl zločin spáchán, byl už nepřiznaný a nepřiznatelný“ (Ternon, 1997: 161). V meziválečném období se Turecko odvolávalo na fakt, že příslušná opatření, která byla během první světové války na území Osmanské říše učiněna, byla nezbytná, aby mohl vzniknout nové sjednocený velký národ. Popírání arménské genocidy dosáhlo svého vrcholu poté, co se Turecko stalo členem OSN a podepsalo Úmluvu o genocidě. Celou záležitost totiž vzkřísily akce u příležitosti 50. výročí genocidy. Turecko v té době změnilo svou mlžící strategii. Přestalo popírat fakta týkající se arménských genocidních masakrů a začalo popírat existenci Arménů jako takových. Začalo prokazovat neexistenci oběti. Lze tedy říci, že celé turecké popírání Arménské genocidy se opírá o tři stěžejné argumenty: 1) První argument, který je hlásán již od roku 1915, převrací odpovědnosti. Podle tohoto argumentu Arméni zradili důvěru Turků a vyčerpali jejich trpělivost. Navíc to byli oni, kdo se dopustil genocidního chování. Arménské bandy se na východní hranici říše chovali během let 1915 až 1917 násilně vůči tureckému obyvatelstvu. [Ternon, 1997]. 2) Druhý argument popírá genocidní úmysl tureckého jednání. Turecko uznalo, že shodou náhod a za důsledku vzniklé situace došlo k deportacím Arménů, nicméně tyto deportace nebyly plánované. Podle tohoto argumentu tedy nemůžou být protiarménské události vnímány jako genocida, neboť nebyly úmyslné. Aby své tvrzení potvrdili, dovolili Turci nahlédnout do úřednických archivů, v nichž měli uložené veškeré potřebné dokumenty o deportacích. Při zapisování těchto dokumentů byl přitom kladen důraz na to, aby byl deportacím připsán zákonný charakter. [Ternon, 1997]. 24

3) Třetím argumentem, na základě kterého Turecko popírá Arménskou genocidu, jsou rozporuplné údaje ve statistických žebříčcích. Podle arménských údajů žilo v Osmanské říši až 2,1 milionů Arménů, nicméně podle oficiálního tureckého sčítání lidu to bylo pouze 1,29 milionů. Počet obětí Arménské genocidy je dle arménských pramenů 1,5 milionů osob, kdežto podle pramenů tureckých jen něco mezi 200 000 až 800 000 lidmi. Turecká statistika, která uvádí nižší počet Arménů žijících na území Osmanské říše, však svou statistikou obětí udává, že zahynula třetina, nebo dokonce až polovina arménského obyvatelstva. [Ternon, 1997]. Všemi těmito rozporuplnými tvrzení se však Turecko podle Ternona stává svým vlastním vězněm. „Arméni prý jako takoví nikdy neexistovali; Turecko nikdy neuvažovalo o tom, že je vyhubí; to oni naopak chystali a zahájili genocidu proti Turkům; jestliže byli Arméni vyhubeni, bylo to jen a jen jejich vinou; počet obětí nebyl zase až tak vysoký. Absurdnost tohoto stanoviska vyjadřuje formulace: nic se jim nestalo, a přesto si to plně zasloužili“ (Ternon, 1997: 163). 4.6 Reakce na Turecké popírání Popírání arménské genocidy vyvolalo u Arménů nejprve krizi identity, nakonec však přispělo k ožití jejich uvědomění. Začalo se s opětovným shromažďováním potřebných důkazů, jehož výsledkem byla důvěryhodnější dokumentace proběhnutých událostí, díky které se Arménská genocida stala historickou pravdou. Otázka arménské genocidy byla otevřena i během jednání OSN. V předběžné zprávě z roku 1973 stálo následující: „Pokud jde o současnou epochu, můžeme poukázat na dosti hojnou dokumentaci o arménském masakru, který je považován za „první genocidu XX. století“.“ [Ternon, 1997]. Ve zprávě z roku 1979 však byly tyto řádky vynechány, tak jak o to turecká delegace usilovala. Vypuštění této informace však radikálně podnítilo arménská hnutí toužící po spravedlnosti, což vyústilo v několik teroristických útoků proti tureckým diplomatům. Následující žádost o uznání Arménské genocidy pak byla formulována diplomatičtěji. Roku 1984 bylo Stálým tribunálem národů rozhodnuto, že „vyhlazení arménského obyvatelstva deportacemi a masakry zakládá nepromlčitelný zločin genocidy“. Evropský parlament uznal skutečnost Arménské genocidy v roce 1987 a prohlásil, že odmítání jejího uznání ze strany Turecka představuje vážnou překážku pro jeho vstup do Evropského společenství. [Ternon, 1997].

25

5. Arménská genocida – první moderní genocida v dějinách? Byla tedy Arménská genocida první moderní genocidou v dějinách či nikoliv? Pokud budeme mít za to, že Arménské masakry byly genocidního charakteru, pak lze odpověď na tuto otázku podat na základě několika kritérií. Patří mezi ně fakt vztahující se k tomu, jaký byl cíl a účel Arménské genocidy, neboť ty se u tradičních a moderních genocid odlišují. Dále pak využití byrokratického aparátu, který dohlíží na průběh moderních genocid. Svou roli hraje také rozvíjející a modernizující se technologie. Dalším kritériem je specifická genocidní rétorika moderních genocid. V neposlední řadě je pak nutno zmínit také velikost a rychlost průběhu, které se u tradičních a moderních genocid zásadně odlišují. Nejprve by však bylo vhodné se na celou situaci Arménů a Turků a jejich vzájemných vztahů v rámci Osmanské říše podívat ze sociologického pohledu trochu hlouběji. Můžeme říci, že Arméni byli poměrně početnou a rozšířenou skupinou v rámci Osmanské říše, zejména v její východní části. I přesto však byly v podřadném postavení vůči vládnoucím Turkům. Slovy Jeffreyho Alexandera bychom mohli vymezit Turecké obyvatelstvo jako tzv. ústřední skupinu (core group) a Armény jako tzv. okrajovou skupinu (out group).8 Vzájemně se od sebe odlišují svými primordiálními vlastnostmi, jako je například jazyk, náboženství nebo kultura (tj. vším, co je považováno za dané). Arménům byl Turky ponechán jejich vlastní jazyk, náboženství i kulturní specifičnost. Na oplátku za to však přišli o svá občanská práva. To je přitom jeden z charakteristických znaků genocidy, neboť tímto dochází k fyzickému vyloučení oběti ze společnosti, zejména pak z politického života. Odepřením občanských práv oběti přestávají být vnímání jakožto jedinečné individuality a začíná se s nimi nakládat jinak (ve většině případů hůře) než s plnoprávnými občany. Mezi klíčové faktory, které odlišují moderní genocidu od tradičních masakrů, patří cíl a účel, za jakým byly útoky spáchány. Zatímco v minulosti se jednalo o zcela konkrétní cíl – zničení nepřátel a získání nadvlády nad daným územím, v období modernity je tomu jinak. „Zbavit se protivníka není cílem o sobě. Je to prostředek k cíli – nutnost vycházející z konečného cíle, krok, který je třeba udělat, má-li se někdy dospět na konec cesty“ (Bauman, 2010: 142). Cílem je vidina nové a lepší společnosti. Turci snili o zemi, která bude zcela sjednocená. A to jak z národnostního, tak i z náboženského hlediska. Byla by to jednotná země Turků, nikoliv nejednotná říše s obyvateli odlišných kultur a náboženského vyznání.

8

Každá z těchto skupin pak sdílí kolektivní identitu, přičemž mezi příslušníky dané skupiny se vytváří pouto, jež může být označeno jako solidarita (ústřední solidarita/okrajová solidarita). Solidarita odkazuje ke společenské struktuře dané skupiny. A spolu s náboženstvím, ekonomikou či politikou je nezávislým rozhodujícím činitelem společnosti. [Marada, 2006].

26

Útoky a masakry tedy byly namířeny proti „vnitřním“ nepřátelům, což je jeden ze znaků typických pro moderní genocidu. Na základě typologie, kterou podal sociolog Leo Kuper můžeme říci, že Arménská genocida byla genocidou vzniklou na základě vnitřních odlišností. Namířená přitom byla proti skupině tzv. obětních beránků či rukojmích. Těmi se Arméni stali hned ze dvou důvodů – jednak byli menšinou podřízenou většině, jednak byli křesťany. Tudíž absolutně nezapadali do tureckého snu o jednotné společnosti. Vzhledem k tomu, že dosažení tohoto snu nebylo jen tak, bylo nutné vše dobře naplánovat. A právě plánovanost a koordinovanost jsou součástí moderního způsobu (nejen) vyvražďování. Plánovanost je totiž součástí celkového moderního způsobu života a moderní kultury. „Moderní kultura je zahradnickou kulturou. Definuje se jako plán na ideální život a dokonalé uspořádání lidské situace“ (Bauman, 2010: 143). Podle klasifikace socioložky Helen Fein může být jedním z typů moderní genocidy genocida ideologická. Můžeme říci, že arménské masakry byly motivovány právě ideologicky, přičemž turecká ideologie byla založena na xenofobním nacionalismu, na základě kterého by se nová společnost skládala z národa mluvícího turecky, obývajícího Turecko a vyznávajícího Islám – tedy z Turků, nikoliv z Arménů. „Ti, kdo zorganizovali genocidu arménského obyvatelstva, nebyli reakční islámští fundamentalisté, ale tvůrci nového, poturečtělého osmanského národa. Pro Armény a další menšiny, které představovaly pluralismus, heterogennost, nejednotnost, disharmonii a zradu, v něm nebylo místo“ (Naimark, 2006: 43). Moderní genocida je genocida, kterou vykonává stát, neboť její provedení vyžaduje podporu státních orgánů. Organizovanost a plánovanost ji pak odlišuje od masakrů, jež byly spáchány nepověřenými osobami za účelem dosažení racionálního zisku. V případě Arménské genocidy byly masakry namířené proti arménskému obyvatelstvu nařízeny nejprve samotným sultánem a následně pak po převratu z roku 1908 ve zločinu pokračovala také strana Jednota a Pokrok (tj. Mladoturci) hlásící se k panturkismu či turakismu. Její členové byli posléze shledáni jako hlavní odpovědní za Arménskou genocidu. Počet obětí Arménské genocidy čítá dle odhadů zhruba 1 000 000 až 1 500 000 osob, což jsou celé dvě třetiny tehdejšího arménského obyvatelstva Osmanské říše. Od masakrů minulosti se však Arménská genocida neliší jen počtem obětí, ale zejména tím, že šlo o tzv. kategoriální vraždu. „Genocida se od jiných vražd liší v tom, že jejím předmětem je kategorie“ (Bauman, 2010: 303). Zařazením do kategorie určené k likvidaci je osud všech obětí (mladých/starých, mužů/žen) definitivně rozhodnut. Ať už by udělali nebo neudělali cokoliv, nic z toho by jim nepomohlo jejich osud změnit. Žádná z jejich individuálních 27

vlastností by je nemohla zachránit. Pokud byli jednou zařazeni do příslušné kategorie, bylo to zpravidla konečné a neměnné rozhodnutí. Arméni byli vnímáni jako cizinci a nepřátelé, kteří neměli ve vidině nové společnosti místo, neboť byli kategoriálně odlišní svou národností a vyznáním. Kategorie křesťanů a kategorie Arménů jakožto „rasy“ (tj. národa v biologickém smyslu) se přitom v mladotureckém pojetí překrývaly nebo zcela splývaly. [Naimark, 2006]. Kategoriální vraždy se vyznačují svou jednosměrností. „Kategoriální vraždění je pravým opakem boje, střetu dvou sil, z nichž každá chce zničit protivníka, byť by ji k tomu poháněla pouze nutnost sebeobrany a i kdyby ji do konfliktu vtáhly provokace a útoky druhé strany“ (Bauman, 2010: 18). Jednosměrnou záležitostí byla i Arménská genocida. Nebyl to boj mezi dvěma znepřátelenými stranami o to, která z nich získá kontrolu nad územím Anatolie, jež považovaly oba národy za jádro svého domova. Byl to jednostranný útok Turků na arménské obyvatelstvo, přičemž Turecko se následně odvolávalo na fakt, že bylo do boje vtaženo právě arménskou provokací. Logičnost kategoriálního vraždění se navíc pojí s cílem moderních genocid, jímž je vidina nově uspořádané říše. „Společenská logika kategoriální vraždy je logikou budování řádu“ (Bauman, 2010: 27). V rámci tohoto nového řádu není pro jedince, kteří nesplňují dané požadavky pro možnost pobývání v oné lepší a nové společnosti, místo. V případě Turecka byly těmito požadavky národnost, jazyk a náboženské vyznání, tedy vše, čím se Arméni od Turku primordiálně odlišovali. „Nejzákladnějším cílem genocidy je nepřítele „připravit o hlavu““ (Bauman, 2010: 175). Zatímco u tradičních genocid a masakrů byli nepřátelé likvidováni zejména proto, že vlastnili něco, po čem pachatelé toužili. Ať už to bylo území nebo ekonomické bohatství. V případě moderní genocidy, jakožto kategoriální vraždy, jsou nepřátelé zabíjeni proto, jací jsou. Nejde o jejich vlastnictví, ani o jejich osobní kvality. Jde jen o to, zda spadají do kategorie určené k likvidaci či nikoliv. V případě Arménské genocidy bylo cílem zničení Arménů jakožto soudržné etnické skupiny. První útoky byly tudíž namířeny proti arménským významným osobnostem, inteligenci a vojákům (tj. těm, kteří drželi Armény pospolu). Byli zlikvidováni v období od ledna do dubna 1915. Dalším charakteristickým znakem, který dává odborníkům za pravdu, že Arménská genocida byla opravdu první moderní genocidou, se vztahuje k osobám vykonavatelů. Zatímco během vyhlazovacích válek a masakrů se na vyvražďování podílela zejména vycvičená vojska, nyní se na zločinu podílí i běžní občané. V arménských masakrech nebyli útočníky profesionální a vyškolení vrahové, ale i místní, kteří se podíleli na regionálních masakrech (např. topení obětí v Černém moři apod.). [Wistrich, 2008].

28

Záměr vyhnat nebo vyhladit určitou skupinu osob usnadňuje genocidní rétorika, díky níž jsou oběti dehumanizovány. S Armény se během deportací jednalo tak, jako by to ani nebyli lidské bytosti. Nedostávalo se jim pravidelného jídla, přístřeší nebo hygieny. [Naimark, 2006]. S osobami vykonavatelů zločinu velmi úzce souvisí hierarchická dělba práce, kterou udržuje byrokratický aparát. Na základě dělby práce se totiž oslabuje svědomí vykonavatelů daného zločinu. Mnohdy jsou vykonavatelé tak vzdáleni od konečného cíle, k němuž jejich pracovní výkon směřuje, že si v podstatě ani neuvědomují, jaký cíl to je a jaké má následky. Práce, kterou vykonávají, je pro ně povinností, která musí být splněna. A takové racionální jednání, oproštěné od emocí a kladoucí důraz na efektivnost, je jedním z rysů moderní společnosti. „Modernita by se nedostala tam, kde je, kdyby se spoléhala na něco tak nevyzpytatelného, vrtošivého a veskrze nemoderního jako jsou lidské vášně. Spoléhala se naopak na dělbu práce, vědu, techniku, vědecké řízení a schopnost racionálně kalkulovat náklady a zisky, což jsou všechno naprosto neemocionální věci“ (Bauman, 2010: 326). K absenci svědomí způsobené právě dělbou práce, pak lze slovy amerického psychologa Stanleyho Milgrama dodat, že z psychologického hlediska je snadné nemyslet na případnou odpovědnost, pokud je člověk v rámci celého řetězce jednání pouhým mezičlánkem stojícím daleko od konečných důsledků.9 [Bauman, 2010]. V tomto ohledu však nebyla Osmanská říše až tak daleko, jako holocaust o pár desítek let později. Během protiarménských masakrů totiž stáli vykonavatelé obětem mnohem blíž. Policejní jednotky mučili a zabíjeli své oběti již přímo během deportací (nebo ještě dříve). I tak je ale možné říci, že Arménské masakry byly genocidního charakteru a se vším ostatním, co k tomu patří, se staly první moderní genocidou v dějinách lidstva. A přestože se odehrály v období modernity, byly vykonány poměrně zaostalou společností. „Turci sice měli k dispozici nějaké technické prostředky, později používané nacisty, jako železnici, telegraf, byrokratickou mašinerii a moderní způsoby propagandy, ale samotné zabíjení probíhalo neobyčejně primitivními prostředky zaostalé společnosti“ (Wistrich, 2008: 273).

6. Genocidy v období modernity – srovnání s holocaustem Arménskou genocidu lze považovat za první moderní genocidu v dějinách lidstva. Nebyla ale moderní genocidou jedinou. V době modernity došlo hned k několika obdobným 9

K tomuto tvrzení dospěl Milgram na základě svého experimentu z roku 1963, kterým se snažil zjistit, jak daleko jsou lidé schopni zajít ve své poslušnosti vůči autoritám, kolik bolesti jsou schopni druhým způsobit jen na základě plnění příkazu vydaného autoritou.

29

masakrům. Tím nejznámějším je holocaust Židů, který bývá mnohdy vnímán jako zcela jedinečný typ moderní genocidy. Jako další genocidy spáchané v době modernity lze uvést např. genocidu spáchanou v Kambodži v letech 1975 až 1979 nebo genocidu, ke které došlo ve Rwandě roku 1994. Všechny výše uvedené genocidy se odehrály ve 20. století, tedy v období modernity10, která se objevuje v souvislosti s průmyslovou revolucí a generalizací trhu, kdy postupně dochází k zániku tradičních hodnot. Tradiční společnost mizí a objevuje se společnost moderní, která se vyznačuje zcela odlišným způsobem života, hodnotami i sociálními institucemi.11 Moderní genocida je genocida s účelem, genocida naplánovaná a na jejím konci stojí vidina nové společnosti. To všechno Arménská genocida splňuje. Čím se tedy odlišuje od holocaustu? Proč bývá holocaust považován za jedinečný a specifický typ moderní genocidy? O jedinečnosti holocaustu pojednává vícero autorů (např. Chalk a Jonassohn, Arendt nebo Bauman). Chalk a Jonassohn tvrdí, že jedinečnost holocaustu tkví v postoji pachatelů a obětí ke genocidě. Není běžné (spíše naopak), že by se ti, kteří genocidu spáchali, ke svému aktu následně dobrovolně přiznali a uznali svou vinu, natož aby došlo k odškodnění obětí. To vše však poválečné Německo udělalo. Stejně tak Židé, jako oběti holocaustu, usilují o to, aby nebyly proběhnuté události zapomenuty. [Chalk, Jonassohn, 1990]. Turecko přitom genocidu Arménů popírá a to hned několika různými argumenty, dle kterých sice došlo k útokům, ty ale nebyly předem plánované a mimo to si za ně mohli arménští obyvatelé sami, neboť je během války zradili. Enver Paša12 totiž Armény varoval, že pokud budou ve válce podporovat Rusy, bude se turecká vláda muset uchýlit k extrémním prostředkům. [Naimark, 2006]. Hannah Arendt pak vidí jedinečnost holocaustu v tzv. banalitě zla, což souvisí s tím, že člověk není schopen rozpoznat a představit si konečné důsledky svých činů.13 Díky 10

Podstatu modernity tvoří procesy individualizace, abstrakce a generalizace společenských vztahů a funkční diferenciace společenských subsystémů. [Keller, 2005]. 11

Podle A. Giddense se moderní sociální instituce od těch tradiční liší hned v několika rysech, mezi které patří: rytmus změny (tj. neobvyklá rychlost změn v podmínkách modernity), rozsah změn a svébytná povaha moderních institucí. Dynamika modernity je pak odvozena z oddělení času a prostoru, které jednak ničí spojení mezi sociálními činnostmi a jejich vázaností na zvláštnosti kontextů přítomnosti a jednak usměrňuje jednu z příznačných charakteristik modernity, kterou je racionalizovaná organizace. [Giddens, 2003]. 12

Jeden z předních představitelů Mladoturků a ministr války Osmanské říše.

13

O tom pojednává ve svém díle Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla. Eichmann, který měl na starost transport Židů do koncentračních táborů, se podle Arendt sice dopustil neomluvitelných činů, v jejich pozadí však stály okolnosti, které mu znemožňovaly vědět, že to, co dělá, je špatně. [Arendt, 1995].

30

byrokracii a hierarchické dělbě práce došlo k odosobnění vykonávané činnosti a jejích záměrů a cílů. „Užití násilí je nejúčinnější a nákladově nejefektivnější, když jsou prostředky podřízeny výhradně instrumentálně racionálním kritériím, tedy odděleny od morálního hodnocení cílů“ (Bauman, 2010: 150). Zygmunt Bauman se domnívá, že holocaust je jedinečný a specifický ve dvojím smyslu. „Je ojedinělý mezi jinými historickými případy genocidy, protože je moderní. A jako ojedinělý se rýsuje na pozadí každodennosti moderní společnosti, protože spojuje určité běžné faktory modernity, které jsou normálně odděleny“ (Bauman, 2010: 145). Mezi tyto faktory řadí Sarah Gordon, která se věnovala studiu holocaustu Židů, radikální antisemitismus, antisemitskou politiku centralizovaného státu, byrokratický aparát, výjimečnou válečnou situaci, a pasivitu a nezasahování obyvatelstva. Nutná přitom byla kombinace všech faktorů, každý zvlášť by v holocaust nevyústil. [Bauman, 2010]. Holocaust byl moderní genocidou, která byla jednak selháním, jednak produktem moderní společnosti. „Jako všechno, co se dělalo moderním – racionálním, plánovaným, vědecky podloženým, odborným, efektivním, koordinovaným – způsobem, i holocaust předstihl a zahanbil všechny své údajné předmoderní ekvivalenty, které ve srovnání s ním vypadají primitivně, nákladně a neefektivně“ (Bauman, 2010: 140). Arménská genocida sice byla předem naplánovaný zločin vykonaný státem, k jehož dosažení bylo využito státních orgánů a byrokratického aparátů. Zcela se tak lišila od masakrů spáchaných do té doby. Nicméně, na rozdíl od holocaustu, nebyla provedena zcela odborným a technicky vyspělým způsobem. Průmyslová mašinerie, rozvinutá technologie a věda u Arménské genocidy chyběly. I když byly likvidace Arménů na počátku 20. století naplánované, nebyly provedené technologicky rozvinutou a efektivní cestou. Oběti Arménské genocidy byly deportovány do vyhlazovacích táborů (v Alepu, Sýrii, Daj az-Zóru), kde měly být zlikvidovány. Velká většina přitom zahynula již během cesty (ať už vyčerpáním, nebo umučením či zastřelením příslušníky policie). Ti, kteří cestu přežili, byli poté likvidováni např. upálením v tamních jeskyních nebo utopením v Černém moři. Významnější arménské osobnosti (církevní hodnostáři, podnikatelé, lékaři aj.) přitom byly uvězněny a zabity ještě dříve, než k deportacím došlo. Holocaust postupně nahradil hromadné zabíjení puškami hromadným likvidováním v plynových komorách vyhlazovacích táborů. Během toho došlo k odosobnění od vykonávané pracovní činnosti a vykonavatelé tak nepociťovali takový pocit viny, jakoby někoho přímo zastřelili. V případě arménských masakrů (při kterých ještě nebyla moderní technologie tak daleko) tomu bylo tak, že pokud na přímé zastřelení neměli příslušníci policie žaludek, pak jejich úlohu převzali členové SO nebo místní lidé, jimž bylo následně dovoleno ponechat si 31

cennosti a šaty zabitých. [Naimark, 2006]. Průmysl moderní společnosti kladl důraz na efektivnost a co největší zisky s co nejmenšími možnými náklady. O to nacisté usilovali i během vyhlazovacích procesů. Mnohé vyhlazovací tábory bývají nazývány „továrnami na smrt“. O tomto svědčí i tvrzení, které podává Henry Feingold, věnující se studiu holocaustu, o koncentračním táboře Osvětim. „Místo produkce zboží zpracovávala jako surovinu lidi, konečným produktem byla smrt a vedoucí pracovníci do výkazů produkce poctivě zaznamenávali množství jednotek za den“ (Bauman, 2010: 39). Koncentrační a vyhlazovací tábory nacistického Německa však nesloužili jen k vyhlazování obětí. Jejich celkový účel byl mnohem hlubší. Jejich účelem nebylo jen vyhlazování lidí, ale také odstranění spontánnosti jakožto projevu lidského chování a tím pádem přeměna člověka na pouhou věc. [Arendt, 1996]. Arménská genocida splňuje prakticky veškeré rysy moderní genocidy. Holocaust je splňuje všechny. Ani v jednom z případů neměl stát, jakožto vykonavatel zločinu, s pronásledovanými oběťmi slitování. V obou případech se opíral o ideologii, jíž chtěl svým jednáním prosadit. Genocidní rétorika Osmanské říše si tou nacistickou nezadala. Obě genocidy byly plánované a namířené proti „vnitřním“ nepřátelům, pro které nebylo ve vidině nové společnosti místo. Nacisté usilovali o likvidaci Židů nadobro, zatímco Mladoturkům šlo především o to, vyhnat Armény z území Anatolie a to jakoukoliv cestou. Nacisté pak celý zločin spáchali mnohem systematičtěji, efektivněji a nemilosrdněji. Jejich ideologie ovládla celou německou společnost a jejich byrokratický aparát dal zločinu masově-průmyslový rozměr. [Naimark, 2006]. Celkově pak můžeme specifičnost holocaustu, shrnout slovy Z. Baumana následovně: „Tím, že byl spáchán v srdci Evropy, která se v té době pokládala za vrchol historického pokroku a za naváděcí světlo pro méně civilizovaný či k civilizaci méně tíhnoucí zbytek lidstva; že se prováděl s neobyčejným odhodláním, metodicky a důsledně po dlouhý čas; že získal pomoc „toho nejlepšího“ z vědy a techniky, oné koruny a pýchy moderní civilizace, a že měl po celou dobu k dispozici jejich spolupráci; že vyprodukoval děsivé množství mrtvol a široko daleko rozséval nebývalou morální zkázu, neboť většinu Evropanů proměnil v tiché svědky hrůz, které měly pronásledovat jejich svědomí po řadu příštích let; že nechal daleko vzadu neobyčejně rozsáhlý seznam krutostí, zkaženosti, ponížení a pokoření, o nichž máme písemné či jiné zprávy; že si získal celosvětovou publicitu a že se do celosvětového podvědomí vetřel hlouběji, než kterýkoli jiný případ kategoriální vraždy – tím vším a pravděpodobně ještě z dalších důvodů si holocaust Židů vysloužil ve vědomí doby zcela specifické místo“ (Bauman, 2010: 19).

32

7. Závěr Tato bakalářská práce si kladla za cíl podat odpověď na otázku, zda byla Arménská genocida skutečně první moderní genocidou v lidských dějinách, tak jak to tvrdí sociální badatelé, kteří se zabývají tématem genocid. Práce byla vymezena tak, aby v ní nešlo pouze o konstatování historických skutečností, ale aby nabídla i sociologický pohled a to ve smyslu vymezení charakteristik moderních genocid a jejich následné aplikace na masakry namířené proti Arménům během počátku 20. století (a také na holocaust). Aby bylo možné na danou otázku odpovědět, bylo třeba nejprve v práci vymezit, co to vlastně genocida je a jak se od sebe liší genocida tradiční a moderní. Genocidu lze chápat jako úmyslné vyhlazení předem vymezené skupiny. Tradiční genocida bývala povětšinou spojena s dobyvatelskými boji a vyhlazovacími válkami. Jejím cílem bylo zničení nepřátel, odvrácení hrozícího nebezpečí, získání nadvlády v dané oblasti, rozšíření říše, ekonomický zisk. Ti, na nichž byly masakry páchány, byli většinou vnější nepřátelé, které bylo nutno zlikvidovat, aby byl dosažen požadovaný cíl. Moderní genocida bývá motivována ideologicky, jejím cílem je vidina nové a jednotné společnosti. Zničení vnitřních nepřátel, kteří do této vidiny nezapadají, je tedy nutností, aby bylo cíle dosaženo, nikoliv cílem samým. Díky důrazu, který je v době modernity kladen na efektivnost, odbornost a plánovanost, se i moderní genocida vyznačuje plánovaností a úmyslností. Díky použití prokalkulovaného plánu, využití podpory byrokratického aparátu a rozvíjejíce technologie, se moderní genocida odlišuje od tradičních masakrů i co do počtu obětí. Na základě získaných poznatků o genocidách a o tom, jaké jsou charakteristické rysy genocid moderních, můžeme na kladenou otázku odpovědět. Arménské masakry splnily téměř vše, co je charakteristické pro moderní genocidu. Od ideologického základu, přes plánovanost a koordinovanost, využití byrokratického aparátu, až po fakt, že se jednalo o zločin vykonaný na základě vůle státu za pomoci místního obyvatelstva. To, čím za moderními genocidami jako takovými (zejména pak holocaustem) Arménská genocida zaostává, je absence moderní technologie, rozvinutého průmyslu a vědecké spolupráce, díky čemuž mohlo být vyhlazování osob co nejefektivnější, s maximálními zisky a minimálními náklady. Holocaust byl spáchán mnohem systematičtěji a jeho vykonavatelé nebyli díky vysoce hierarchické dělbě práce v tak přímém kontaktu s oběťmi jako vykonavatelé protiarménských masakrů. Neuznání a turecké popírání Arménské genocidy není příliš adekvátní, neboť ostatní charakteristické znaky, které pro moderní genocidy stanovili sociální odborníci, Arménská genocida splnila. Holocaust, který je vnímán jako jedinečný (proto)typ moderní genocidy, 33

de facto znásobil a „zdokonalil“ vše, co bylo obsaženo i v masakrech Arménů, které se odehrály o několik desítek let dříve. Odpověď na stěžejní otázku této bakalářské práce, zda byla Arménská genocida (první moderní) genocidou, tedy zní: ano, Arménskou genocidu lze považovat za první moderní genocidu v dějinách lidstva.

34

8. Seznam použité literatury Alexander, J. C. 2006. „Ústřední solidarita, etnická okrajová skupina a sociální diferenciace.” In Marada, R. (ed.) 2006. Etnická různost a občanská jednota. Brno: CDU, s. 16-48. Alexander, J. C. 2006. „Promýšlení způsobů začlenění„: asimilace, napojování a multikulturalismus jako varianty občanské participace.“ In Marada, R. (ed.) 2006. Etnická různost a občanská jednota. Brno: CDU, s. 49-71. Arendt, H. 1995. Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla, Praha: Mladá fronta. Arendt, H. 1996. Původ totalitarismu, Praha: OIKOYMENH. Bauman, Z. 2003. Modernita a holocaust, Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Bauman, Z., May, T. 2004. Myslet sociologicky: netradiční uvedení do sociologie, Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Fein, H. 1993b. Genocide: A sociological perspective, London: Sage Publications. Giddens, A. 2003. Důsledky modernity, Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Chalk, F., Johassohn, K. 1990. The history and sociology of genocide, London: Yale University Press. Keller, J. 2005. Dějiny klasické sociologie, Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Naimark, M, N. 2006. Plameny nenávisti, Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Shaw, M. 2007. What is genocide?, Cambridge: Polity press. Ternon, Y. 1997. Genocidy XX. století, Praha: Thermis. Todorov, T. 2000. V mezní situaci, Praha: Mladá fronta. Wistrich, S. R. 2008. Hitler a holocaust, Praha: Slovart. Zrzavý, J. 2004. Proč se lidé zabíjejí. Homicida a genocida, Praha: Triton.

35

9. Jmenný rejstřík Alexander, J.

26

Arendt, H.

8, 16, 30, 32

Bauman, Z.

8, 14, 15, 16, 18, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33

Brzezinski, Z. K.

16

Dadrian, V.

7, 11

Fein, H.

11, 12, 27

Feingold, H.

30

Friedrich, C. J.

16

Giddens

30

Gordon, S.

31

Chalk, F.

7, 8, 10, 11, 12, 30

Charny, I.

10

Jonassohn, K.

7, 8, 10, 11, 12, 30

Keller

29

Kelman, H. C.

18

Kuper, L.

10, 12, 26

Lemkin, R.

8, 9, 10, 11

Naimark

27, 28, 30, 31, 32

Savon, H.

11

Shaw, M.

10, 11, 12

Ternon, Y.

8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 23, 24, 25

Todorov, T.

18

Wistrich, S. R.

21, 28, 29

Zrzavý, J.

9, 18

36