Občanská válka a genocida ve Rwandě

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Občanská válka a genocida ve Rwandě Bakalářská práce

Michal Kučera

Vedoucí práce: Mgr. Vladimír Vaďura UČO:

182226

Obor:

PL – BSS

Imatrikulační ročník: 2005

Brno, 2008

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Občanská válka a genocida ve Rwandě vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně, 5. 5. 2008

.................podpis...................................

Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval Mgr. Vladimíru Vaďurovi za odborné vedení práce, cenné konzultace a připomínky.

2

OBSAH 1. ÚVOD .................................................................................................................................... 4 2. VYMEZENÍ POJMŮ - DEFINICE GENOCIDY A OBČANSKÉ VÁLKY ........................ 5 3. HISTORICKÉ PŘÍČINY KONFLIKTU ............................................................................... 7 3.1. PŘEDKOLONIÁLNÍ ÉRA ............................................................................................. 7 3.2. KOLONIÁLNÍ ÉRA ....................................................................................................... 8 3.3. DEKOLONIZACE .......................................................................................................... 9 3.4. OBDOBÍ II. REPUBLIKY ........................................................................................... 10 3.4.1. IDEOLOGIE .......................................................................................................... 11 4. OBČANSKÁ VÁLKA ......................................................................................................... 14 4.1. FORMOVÁNÍ OPOZICE - VZNIK RPF ..................................................................... 14 4.2. INTERVENCE RPF ...................................................................................................... 15 4.3. REAKCE VLÁDY ........................................................................................................ 17 4.3.1. VOJENSKÁ ROVINA ........................................................................................... 17 4.3.2. POLITICKÁ ROVINA .......................................................................................... 17 4.4. DOHODA Z ARUSHE A JEJÍ NÁSLEDKY ............................................................... 18 5. GENOCIDA ......................................................................................................................... 20 5.1. PŘÍPRAVNÁ FÁZE ..................................................................................................... 20 5.1.1. STRANICKÁ JEDNOTA ...................................................................................... 20 5.1.2. DEFINICE NEPŘÍTELE ....................................................................................... 20 5.1.3. PROPAGANDA..................................................................................................... 21 5.1.4. VOJENSKÁ PŘÍPRAVA ...................................................................................... 23 5.2. POČÁTEK GENOCIDY........................................................................................... 24 5.3. PRŮBĚH GENOCIDY ................................................................................................. 25 5.3.1. AKTÉŘI ................................................................................................................. 25 5.3.2. MOTIVACE PACHATELŮ .................................................................................. 26 5.3.3 STRATEGIE ........................................................................................................... 28 6. ŘEŠENÍ KONFLIKTU ........................................................................................................ 30 6.1. UKONČENÍ KONFLIKTU .......................................................................................... 30 6.2. OSN ............................................................................................................................... 31 6.3. FRANCIE ...................................................................................................................... 32 6.4. USA ............................................................................................................................... 33 6.5. POST-GENOCIDNÍ SPOLEČNOST ........................................................................... 35 7. DŮSLEDKY GENOCIDY .................................................................................................. 37 7.1. OBĚTI ........................................................................................................................... 37 7.2. REGIONÁLNÍ DIMENZE ........................................................................................... 38 8. ZÁVĚR................................................................................................................................. 39 Seznam použité literatury: ........................................................................................................ 42 Anotace..................................................................................................................................... 47 Klíčová slova ............................................................................................................................ 47 Přílohy: ..................................................................................................................................... 48

ROZSAH TEXTU JE 85 514 ZNAKŮ VČETNĚ MEZER

3

1. ÚVOD Na počátku 90. let proběhl ve Rwandě z počátku nenápadný konflikt. Jednalo se o občanskou válkou mezi tamními frakcemi reprezentujícími dvě hlavní etnika. Brzy se však tento konvenční konflikt vyvinul v něco, co je mnohými odborníky nazýváno jako nejhorší genocida v moderní historii lidstva. Ne však proto, že by zde zahynulo nejvíce lidí, nýbrž proto, že zaráží především svojí rychlostí a počtem aktérů. Občanská válka a genocida ve Rwandě se proto staly tématem řady odborných textů. Tato bakalářská práce z těchto materiálů čerpá, přičemž páteří práce jsou informace získané z textů nevládní organizace Human Rights watch, zejména pak z knihy Leave None to Tell the Story od uznávané expertky na problematiku Rwandy Alison Des Forges, a dále pak informace pocházející z odborných článků periodika Journal of Genocide Research zaměřeného na problematiku genocidy. Na válku ve Rwandě je laickou veřejností často nahlíženo jako na produkt odvěkého nepřátelství zmiňovaných etnik či naopak jako na nový konflikt, jež je zapřičiněný bojem o moc v novém světovém uspořádání, tedy po pádu bipolarity. Podstata konfliktu je však mnohem hlubší a složitější. Jeho kořeny sahají do konce 19. století. A právě zde je nutno začít. Práci lze pomyslně rozdělit do tří základních částí. První část je věnována předkoloniální, koloniální a postkoloniální éře, přičemž jejím úkolem je prokázat vinu koloniálních mocností na vzniku nepřátelství mezi Huty a Tutsii. Dále pak nastíním určité mechanismy, které měly zásadní význam pro průběh dalších událostí. Druhá část představující průběh občanské války a genocidy mj. objasnuje roli etnicity v konfliktu, přičemž se pokusím prokázat, že se etnicita nestala příčinou genocidy, ale jejím prostředkem. Za nezbytné dále považuji zmínit postoj světových mocností, zejména pak roli OSN, USA a Francie. V posledních kapitolách jsou pak zhodnoceny lokální a regionální důsledky konfliktu a jejich následné řešení. Základním cílem této práce je tedy podat ucelený přehled vývoje občanské války a genocidy ve Rwandě a analyzovat jejich příčiny, faktory, které ovlivňovaly jejich průběh a posléze důsledky, které s sebou přinesly, přičemž větší důraz při analýze bude kladen na problematiku genocidy. Pro zkoumání materiálů a následné sestavení práce jsem použil přístup empiricko-analytický, přičemž tento přístup bude doplněn dalšími metodami jako např. metodou dedukce a deskripce.

4

2. VYMEZENÍ POJMŮ - DEFINICE GENOCIDY A OBČANSKÉ VÁLKY I přes to, že rozsáhlé masakry obyvatelstva probíhaly od pradávna, k institucionalizaci termínu došlo až ve 20. století. Teprve 9. prosince 1948 Valné shromáždění OSN schválilo Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy. V úmluvě "smluvní strany potvrzují, že genocidium, spáchané ať za míru nebo za války, je zločinem podle mezinárodního práva, a zavazují se proto zabraňovat mu a trestat je" (Ternon 1997: 33). V článku II a III je pak genocida definována jako kterýkoliv z dále uvedených činů, jež byly spáchány v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou: a) usmrcení příslušníků této skupiny, b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny, c) úmyslné uvedení kterékoliv skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení, d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí, e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do druhé. Trestné jsou pak tyto činy: a) genocidium, b) spolčení k spáchání genocidia, c) přímé a veřejné podněcování k spáchání genocidia, d) pokus spáchání genocidia, e) účastenství na genocidiu (Ternon 1997: 34). Kromě této právní definice však lze nalézt i různé typologie genocidy. Její podstata je ale definována v zásadě vždy stejně. Např. Scherrer nabízí definici "moderní genocidy": "Moderní genocida je státem organizované masové vraždění a zločiny proti lidskosti charakterizované úmyslem vládnoucích vyhladit individuality patřící k nějaké konkrétní národní, etnické, náboženské nebo rasové skupině (genocida), kulturní skupině (ethnocida), politické skupině (policida) nebo sociální skupině (democida). Genocida je předem zvážený masový zločin, který byl systematicky naplánován, připraven a vykonán". Genocidu pak dále dělí na genocidní akty, tedy masakry a pogromy, částečnou genocidu, kdy je cílem vyhladit pouze část konkrétní skupiny obyvatel za účelem zisku dominance nad touto skupinou, totální genocidu a totální genocidu plného rozsahu mající za cíl úplné vyhlazení konkrétní skupiny (Scherrer 1999: 15). Jako další lze uvést vymezení genocidy vůči etnické čistce podle N. M. Naimarka. Ten tvrdí, že "genocida je plánované vyvraždění určité etnické, náboženské nebo národní skupiny osob nebo její čásií, a jejím cílem je tedy národ či národy fyzicky zlikvidovat, tj. vyhladit"(Naimark 2006: 9). Na druhé straně "účelem etnické čistky je odstranit určitý národ (a často i veškeré připomínky jeho existence) z konkrétního teritoria, jinými slovy zbavit se ho

5

a zmocnit se území, které obývá" (Naimark 2006: 9). Primárním cílem etnické čistky tedy není vyhladit, nýbrž spíše přesídlit. Jiní autoři, jako např. Ternon a Stanton, nabízejí zase etapizaci genocidy. "Genocida…" , tvrdí Ternon, "…představuje finální moment krize ohlašované příznaky, která se odvíjí po etapách, aniž by byla na jejím začátku patrná nezbytnost" (Ternon 1997: 76). Přitom uvádí tyto etapy: odlidštění nenáviděné skupiny obyvatel; vyloučení inkriminované skupiny ze společnosti; selekci skupiny populace; naplánování vyvraždění; provedení a popření. Stanton je pak trochu konkrétnější. Celkem uvádí osm etap: klasifikaci sociálních skupin na my a oni; označení skupiny (př. žlutá hvězda); odlidštění pomocí přirovnávání skupiny ke zvířatům apod.; organizace (výcvik, vytváření seznamů); polarizace společnosti (kdo nejde s námi, jde proti nám); bezprostřední příprava na genocidu; provedení a popření genocidy (Stanton 2004: 213-217). Občanskou válku lze pak definovat jako "organizovaný ozbrojený boj o státní moc mezi rozdílnými sociálními, národnostními nebo politickými skupinami uvnitř země, státu. Občanské války mohou být vedeny jako antirežimní, autonomistické nebo secesionistické (je přitom možné propojení těchto kategorií)" (Mareš 2004: 22). Vedle toho lze nabídnout i definici J. Vasqueze, který klasifikuje občanskou válku jako totální válku uvnitř státu mezi dvěma rivaly (Waisová 2003: 63). V této souvislosti se na závěr nabízí Ternonovo vymezení genocidy vůči totální válce. "Odlišnost mezi genocidou a totální válkou se týká selekce obětí a respektivních situací obou protivníků. Tyto situace nejsou totožné, jednomu z nich chybí prostředky k vítězství a tím spíše ke zničení druhého. Totální válka proti sobě staví Jednoho a Jednoho, genocida Jednoho a Druhého. Druhý je protivníkem Jednoho jen proti své vůli a toto protivenství jen trpně snáší" (Ternon 1997: 82).

6

3. HISTORICKÉ PŘÍČINY KONFLIKTU 3.1. PŘEDKOLONIÁLNÍ ÉRA

Území Rwandy obývají tři hlavní etnika, většinoví Hutuové, menšinoví Tutsiové (cca 10%) a pygmejové Twa, kteří představují přibližně 1% populace. Rwanda samotná je jak zeměpisně, tak kulturně spojována s oblastí Velkých jezer a vnikla spojením tutsijského knížectví Východu a po té hutuského knížectví Západu do středového státu pod vládou tutsijské dynastie z rodu Banyiginya (Ternon 1997: 273). Tento útvar dosáhl poměrně velkého stupně centralizace, zejména v oblasti sociální kontroly. Byl založen feudální systém uburetwa, jehož prostřednictvím chudí hutuští farmáři vyměňovali práci za přístup k půdě vlastněné převážně Tutsii (Abong, Bigagaza, Mukarubuga 2002: 53). Takovéto uspořádání společnosti vyplývá zejména z kulturní podstaty každého etnika. Zatím co Hutuové se zabývali převážně zemědělstvím, hlavním rysem Tutsiů je lov a pastevectví a zároveň, což dokazuje i výše zmíněný společenský systém, byli i schopnými vládci. Na základě výše zmíněného lze tedy vytvořit následující vzorce:

HUTU = zemědělec + nádeník TUTSI = pastevec + majoritní vlastník půdy

Navzdory tomuto "škatulkování" však nelze hovořit o nijak výrazném nepřátelství. Naopak, obě etnika navazovala úzké jak obchodní, tak rodinné vztahy. Navíc smíšenými sňatky a existencí společného jazyka kinjawardština se v mnohých případech smazala i jistá fyziologická odlišnost. Hutusko-tutsijská diferenciace tak až do příchodu německých kolonistů vycházela "ze staré kategorizace kmenů a z definice společnosti uspořádané do dědičných stavů a rangů" (Ternon 1997: 273).

7

3.2. KOLONIÁLNÍ ÉRA

Prvními kolonisty Rwandy byli Němci, kteří přišli koncem devatenáctého století. Shodou okolností se však období německé kolonizace shoduje s úpadkem prosperity země1. Německý mandát byl také pociťován jako násilný, což nahrávalo Belgii, které území po první světové válce připadlo. A právě zde lze identifikovat první historický předěl v konfliktu mezi Huty a Tutsii. Od 30. let 20. stol. v důsledku hospodářské krize výrazně sílilo vykořisťování kolonií. K tomu však již nestačila pouze evropská elita, nýbrž bylo potřeba se opřít i o elity místní, jež by byly zcela konformní se správou kolonistů. Tato místní elita se začala rekrutovat z řad Tutsiů, jež jako "rození náčelníci prý mají smysl pro poroučení a řízení" (Ternon 1997: 274). Záhy si také začala osvojovat evropské způsoby: "Vzdělaná menšina si vytvořila soubor představ a přesvědčení, který ji zjednal přístup k poevropštěnému životnímu stylu, a navíc zajistil historickou budoucnost koloniálním formám sociální nerovnosti" (Ternon 1997: 272). Tutsiové se tak stali privilegovaným etnikem. Hledání zaměstnání, karierní postup či přístup ke vzdělání2, to vše záviselo na etnické příslušnosti. Vzhledem ke zmiňované provázanosti obou etnik však musel být stanoven jednotný a hlavně zřetelný "cejch". Belgičané objevili jeden velice jednoduchý, nicméně, jak se později ukázalo, velice účinný způsob. Jednalo se o zavedení povinných identifikačních karet v roce 1931, jež mj. obsahovaly příslušnost k jednomu či druhému etniku (Abong, Bigagaza, Mukarubuga 2002: 53). Tyto dramatické zásahy do struktury společnosti zákonitě nesly důsledky. Bezpochyby nejzávažnějším důsledkem je změna společnosti jako takové. Z původní předkoloniální Rwandy, kde etnicita hrála druhořadou roli, se náhle, s příchodem kolonistů, stala hlavním určovacím znakem společenského postavení. Z tohoto důvodu nelze rozdělení obyvatelstva považovat jen za etnické, nýbrž za etnosociální (Bell-Fialkoff 2003: 196). Jinými slovy, vznikl zde třídní systém etnické stratifikace

- ranked system of ethnic

3

stratification , kde je společenské postavení úzce spjato s etnickou příslušností (Anthow, Blanton, Mason 2001: 175). Nejpodstatnější ale je, že "frekvence, intenzita a forma konfliktu se různí podle toho, jestli jsou mezi-etnické vztahy charakterizovány jako třídní či netřídní"

1

Úpadek země zapříčinily přírodní pohromy, epidemie, dynastické spory a nájezdy obchodníků s otroky. 2 Například v období před získáním nezávislosti představovaly děti z tutsijského etnika 60,8 % všech žáků. (Bell-Fialkoff 2003: 199). 3 Opakem je unranked system of ethnic straticication.

8

(Anthow, Blanton, Mason 2001: 175). Rwanda, jakožto klasický příklad třídní společnosti, je důkazem tohoto tvrzení. Následkem zmiňovaných společenských změn se zrodil zatím pouze sociální konflikt, v němž na jedné straně stáli privilegovaní Tutsiové a na straně druhé ukřivdění a podřadní Hutuové. Intenzita konfliktu se však stupňovala. K prohlubování diferenciace také přispěla smyšlená ideologie, která pomyslnou propast prohlubovala. Tvrzení, že jsou Tutsiové od přírody nadřazení, muselo mít ovšem oporu v nějakém paradigmatu. Již první misionáři si povšimli jistých "šlechetných rysů". Například Monsignore Le Roy o Tutsiích prohlásil: "Jejich inteligence a jemný vzhled, jejich láska k penězům, jejich schopnost se adaptovat na jakoukoliv situaci, to vše jsou znaky jejich semitského původu" (Miles 2000: 109). Historiografie nakonec Tutsiům přiřkla naprosto fiktivní minulost, jež se zakládala na hamitské tezi4. Podle ní vyšší politické formy africké civilizace, kmenové monarchie, se v srdci Afriky objevily až s příchodem pastýřů, kteří původně pocházejí z Egypta a Údolí Nilu. Ti se postupně afrikanizovali, nicméně fyziologicky zůstaly nadále odlišní5. Původní Afričané tak byli označováni jako Bantus, jakožto intelektuálně a politicky slabší rasa. Němečtí kolonizátoři velice rychle rozpoznali podobnost Tutsiů s Hamity a Hutů s Bantusy a šikovně hamitskou tezi aplikovali na rwandské podmínky. Jejich belgičtí následníci pak tuto tezi dále rozšiřovali (Miles 2000: 108-109).

3.3. DEKOLONIZACE

Důležitým momentem je konec padesátých let. Právě zde totiž dochází k dramatickému obratu v politice kolonizátorů. "Historie falšovaná původně z rasistického hlediska, je nyní falšována ze sociálního zorného úhlu. Z popudu duchovenstva se vytvářejí nové mýty, nalezené na smetišti feudálních kuriozit" (Ternon 1997: 275). Privilegované etnikum bylo najednou, hlavně kněžstvem, podezříváno z přílišné náklonnosti bolševismu, což si kapitalistický koloniální režim v dobách Studené války nemohl dovolit trpět. Začal se tedy opírat o hutuskou kontraelitu. Hutuové byli nyní stylizováni do role pravých Rwanďanů, jež jako původní obyvatele zde mají právo žít. "Právě zde se zrodila hutuská rasová ideologie, založená na protikladu dvou ras: jedna, původní, má právo zde žít, druhá, cizí, nikoliv" (Ternon 1997: 275).

4 5

Bible dělí tehdejší světovou populaci na tři kategorie Semity, Evropany a Afričany (Hamité). Hamité se vyznačovali vyšší postavou, jemnějšími rty a užším nosem.

9

Kombinace několik desítek let trvajícího pocitu křivdy s dramatickým obratem v koloniální politice dala Hutům dostatek sebevědomí k rozhodujícímu kroku. Tím se stala tzv. Hutuská revoluce z roku 1959, která byla prvním velkým konfliktem v dějinách Rwandy (Abong, Bigagaza, Mukarubuga 2002: 54). Vedena byla hutuskou nacionalistickou stranou PARMEHUTU (Parti du Mouvement de l'Emancipation Hutu), v jejímž čele stál Gregore Kayibanda (Kissi 2004: 119). Nyní dochází k obratu a tentokrát Tutsiové jsou vylučováni z ekonomického i politického života. Je však třeba zdůraznit, že z převratu profitovala zejména hutuská elita, obyčejní chudí hutuští farmáři byli z přístupu k moci taktéž prakticky vyloučeni. Noví vůdcové navíc začínají uplatňovat represálie proti Tutsiům všech tříd. Výsledkem je, že již v roce 1959 opouštějí zemi první Tutsiové. Jejich útočištěm se staly okolní státy, tedy Tanzanie, Uganda, Burundi a Zair (pozdější Kongo), odkud také organizovali první ataky proti nové vládě. Tyto ozbrojené výpady však byly spíše kontraproduktivní, protože zpravidla následovaly tvrdé odvetné akce. Hutuská revoluce končí v roce 1962 vyhlášením nezávislosti6, útoky Tutsiů z exilu však pokračují až do roku 1967, kdy se je podařilo eliminovat. Celkem vzato, v období 1959 - 1967 zahynulo na 20 000 Tutsiů v důsledku vládních represálií a okolo 200 000 dalších opustilo zemi. Celkový podíl Tutsiů na rwandské populaci tak klesl ze 17 % na 9 % (Kuperman 2004: 63). Vítězem prvních demokratických voleb v roce 1962 se stala výše zmíněná strana PARMEHUTU a její vůdce se ujal úřadu prezidenta. Nastala tak vláda jedné strany, která původní nacionalistickou ideologii uplatňovanou v průběhu revoluce přetransformovala v oficiální politiku státu (Kissi 2004: 119). Nicméně po zmiňovaném potlačení odporu v roce 1967 nedocházelo již k větším konfliktům. K opětovnému vyostření situace došlo až o šest let později, kdy Kayibanda, ve snaze zachránit upadající režim, opět vytáhl na povrch otázku Tutsiů. Jeho snahy a prakticky i období první republiky7 však skončily pučem v roce 1973.

3.4. OBDOBÍ II. REPUBLIKY

Puč z roku 1973 vedený hutuským důstojníkem ze severu země Juvenalem Habyarimanem znamenal začátek dalšího období, druhé republiky (1973-1994). Jedna vládní elita sice nahradila druhou, nicméně protitutsiovsky zaměřená politika pokračovala. Tato fáze 6

V referendu z roku 1961 se 80% Rwanďanů vyslovilo proti monarchii a prohutské strany obdržely 81,2 % hlasů (Bell-Fialkoff 2003: 199). 7 Období první republiky: 1963-1973.

10

je však z hlediska pozdějšího vývoje v devadesátých letech klíčová. Za prvé, díky předchozímu přechodnému období došlo ke stabilizaci poměrů ve společnosti. Jinými slovy byla zakořeněna nová struktura společnosti. A za druhé, vznikly jisté mechanismy, či spíše společenské rituály, které se v první polovině devadesátých let ukázaly jako velice užitečné nástroje genocidy. Podstatný je i fakt, že režim II. republiky nelze chápat jako vládu Hutů nad Tutsii, nýbrž jako vládu Hutů z Habyarimanova klanu Bashiru a ze severních provincií Ruhengiri a Byumba nad zbytkem Rwandy. Tomuto uskupení se říkalo akazu (malý dům) a lze jej chápat jako jakousi neformální vládnoucí organizaci či klan, jehož členové zastávali nejvýznamnější posty ve státní správě a v armádě ( až 80 procent vedoucích funkcí v armádě mělo v rukou právě akazu) (Jones B. D. 2003: 5).

3.4.1. IDEOLOGIE Habyarimanův režim se opíral o vládu jedné strany MRND (Revolutionary Movement for National Developement), která prostupovala prakticky všemi vrstvami společnosti. Každý rwandský občan od nemluvňat po starce musel být členem strany. Každá vedoucí funkce byla vybírána z řad stranických kádrů (Verwimp 2000: 340-341). V zemi se tak etabloval autoritářský režim, jež poskytl prostor pro implementaci Habyarimanových vizí.

Glorifikace zemědělství: Jedním ze základních pilířů ideologie se stalo zemědělství, což vycházelo z Habyarimanova přesvědčení, že ekonomika Rwandy by měla být v otázce zemědělské produkce soběstačná. Každý správný Rwanďan má tedy pracovat v zemědělství, protože "ti, jež nepracují v zemědělství, ne-venkované, jsou škodliví pro společnost…a pouze hutuský sedlák, ten který obdělává půdu, je přínosem pro společnost" (Verwimp 2000: 335). V jeho očích jsou pak Tutsiové viděni jako "pastevci, kteří odmítají obdělávat půdu" (Verwimp 2000: 336). Ačkoliv se může zdát tato ideologie absurdní, má svůj racionální základ. "Zemědělská politika" de facto držela značnou část populace na jednom místě, čímž došlo k zamezení urbanizace a nekontrolovatelnému pohybu obyvatelstva8. Dále pak režim profitoval zejména na vývozu kávy, protože čím více lidí pracuje v zemědělství, tím více jich pěstuje kávu a tím větší je zisk9.

8

V roce 1973 a 1993 žilo na venkově shodně 95 % populace. Urbanizace tak byla nulová. Na vývozu profitovala výhradně elita. Káva byla vykupována monopolní společností od farmářů za nižší ceny. 9

11

Brzy se však ukázaly nedostatky této politiky. Z jednoho z největších zemědělských producentů Afriky se pomalu stával stát s dramatickým nedostatkem potravin. Mohl za to především populační růst. Obyvatelé přibývali, ale zemědělská půda ubývala. Její úrodnost se také snižovala a v důsledku majoritního vlastnění půdy státní elitou docházelo k nerovnoměrnému rozdělování půdy. Buďme ale konkrétnější. Např. mezi lety 1980 a 1988 populace narostla o 3,3%, ale naproti tomu přírůstek zemědělské půdy činil pouhých 0,3 %. Dále, v roce 1984, z celkových 1 112 000 farem bylo přibližně 50% zemědělské půdy v rukou 182 farem. V roce 1990 pak průměrná rozloha půdy na jednu rodinu činila 0,7 hektaru. Důsledkem pak bylo, že v roce, kdy vypukla občanská válka, přes dva miliony lidí trpělo nedostatkem potravin (Abong, Bigagaza, Mukarubuga 2002: 68-69). Situace však nebyla všude stejná. Habyarimanův severní "vládní region" nedostatkem příliš netrpěl. Jak půda, tak mezinárodní dotace se vždy rozdělovaly ve prospěch elity. To samozřejmě nezůstalo nepovšimnuto a převážně na jihu země se začala zvedat opozice, a to z řad obou etnik. K vyostření situace v osmdesátých letech přispěl dramatický pokles cen kávy na světových trzích. Režim tak ztrácel významné příjmy a podpora obyvatelstva v důsledku zhoršující se ekonomické situace začala prudce klesat.

Umuganda: Druhým významným pilířem státní ideologie je tzv. politika Umuganda10 (Verwimp 2000: 344). Jednalo se o velice vlivnou politiku, a to jak z ideologického, tak i z ekonomického hlediska. V zásadě šlo o to, že každý občan musel alespoň jednou týdně vykonat neplacenou kolektivní práci pro veřejné účely. Co se týče ekonomické stránky věci, tak Umuganda poskytovala značné množství neplacené pracovní síly pro udržování pořádku v ulicích či pro stavbu veřejných budov jako školy, nemocnice atd. Síla této politiky však tkvěla v její ideologické podstatě. Za prvé, Umuganda měla zajistit, aby úplně každý kolektivně manuálně pracoval, protože pokud i intelektuálové náchylní k opozičnímu smýšlení dělají totéž co ostatní, tak nejsou pro režim nebezpeční. Základním cílem tedy bylo, "tvrdou prací držet jejich ústa zavřená" (Verwimp 2000: 345). Za druhé, Umuganda sloužila jako kontrola občanů. Veřejné práce totiž organizovaly místní autority, jako starostové apod., a ty tak měly přehled o místním složení populace. Navíc, jak se později ukázalo, schopnost rychle a

10

Umuganda znamená v kinyarwandštině dřevo, které se používá ke stavbě budov.

12

efektivně zorganizovat pohyb osob se v průběhu občanské války a genocidy ukázala jako klíčová11. Shrneme-li zásady ideologie druhé republiky, vyjde nám, že byla anti-městská a antiintelektuální. Převedeme-li to do roviny konfliktu Hutu-Tutsi, tak nám podle Philipa Verwimpa vyjde následující vzorec: Městský=konzumní=nemorální=obchodník=intelektuál=menšina=Tutsi Versus Venkovský=produktivní=morální=farmář=manuální pracovník=většina=Hutu (Verwimp 2000: 351)

11

Není prokázáno, že by Umuganda byla od svého počátku (1974) zamýšlena jako nástroj genocidy, nicméně fakt, že bylo v době občanské války využito dlouholetých zkušeností jejího "provozu", je nepopiratelný.

13

4. OBČANSKÁ VÁLKA 4.1. FORMOVÁNÍ OPOZICE - VZNIK RPF

První náznaky resistence se objevují již dva roky po Hutuské revoluci. Tehdy skupiny uprchlíků, nazývané inyenzi12, podnikaly první útoky převážně z ugandského a burundského exilu (Kuperman 2004: 63). Jejich hlavním cílem byl návrat monarchie. Nejúspěšnější výpad se uskutečnil v roce 1963, kdy se "rebelové" dostali až na 10 km k hlavnímu městu Kigali. Vážnějších úspěchů však již nedosáhli a díky úspěšným vládním odvetným akcím došlo již v roce 1967 k téměř úplnému utlumení dalších přepadů. Situace se nezměnila ani ve II. republice. Uprchlí Tutsiové stále trpěli nedostatečnými kapacitami a hlavně slabou organizovaností. Za hlavní základnu odporu lze označit sousední Ugandu. Je to poněkud paradoxní, ale stalo se tak i přes to, že zde od samého začátku neměli příliš vhodné podmínky. Podpora místních elit byla nestálá. Jednou se Tutsiové těšili plné ochraně, jindy se zase stali terčem násilností jak ze strany státu, tak i obyčejných Uganďanů. V zásadě byly problematické tři základní body. Za prvé, uprchlické tábory sloužily jako zázemí a rekrutační středisko pro inyenzi. Za druhé, rwandští uprchlíci se těšili nemalé mezinárodní pomoci od OSN, což u místních vzbuzovalo pohoršení a v mnohých případech i závist. A za třetí, Tutsiové navazovali styky s kulturně příbuzným, leč v místních podmínkách nepopulárním, ugandským etnikem Hima (Kuperman 2004: 65). Nicméně i přesto vzniká v roce 1979 organizace RRWF (Rwanda Refugee Welfare Foundation) na podporu uprchlíků poškozených násilnostmi. Později se přejmenovává na RANU (Rwanda Alliance for National Unity). Zde však nastává zlom. Organizace se vzdává předešlých cílů, tedy násilí a znovunastolení tutsijské monarchie, a přiklání se k marxistické ideologii. Vzhledem k represáliím ugandského režimu funguje v utajení a ještě v roce 1983 má pouhých 100 členů. Mezitím se ale řada uprchlíků přidává k ugandské Museveniho povstalecké skupině NRA (National Resistance Army), která bojuje proti vládnímu režimu Miltona Oboteho, jež vůči uprchlíkům vedl ne příliš vstřícnou politiku13.

Po Museveniho

vítězství v roce 1986 obdrželi Tutsiové jako vděk významné posty ve státní správě a hlavně v 12 13

Inyenzi znamená šváb, jakožto symbol vytrvalosti. Státem organizované zabíjení, rabování, znásilňování atd.

14

armádě, kde měli dostatečný přístup ke zbraním14. Navíc nově přejmenovaná RANU na RPF (1987) (Rwandan Patriotic Front) se vzdala marxistické ideologii, prosazovala umírněnou politiku dělby moci a připustila užití ozbrojené síly pro návrat do vlasti (Kuperman 2004: 6668). Změna politiky přilákala řadu nových rekrutů z uprchlických táborů a hlavně začala přicházet finanční pomoc z tutsijské diaspory15: "…za hranicemi, v našich jednotkách a ve Rwandě, všude byli lidé, kteří podporovali náš boj v diaspoře. Každý byl přesvědčený, že musíme

vést

tuto

válku

a

že

jí

musíme

vyhrát

"

(http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/ghosts/interviews/kagame.html).

4.2. INTERVENCE RPF

Prvopočátky invaze sahají ke vzniku RPF v roce 1987. Fakt, že přípravy trvaly tři roky, svědčí o tom, že se nejednalo o impulzivní útok, nýbrž o dobře naplánovanou akci16. Operace se také držela v maximální tajnosti, protože hlavní představitelé RPF zastávali významné posty v ugandské armádě a jejich prozrazení by mohlo znamenat jejich propuštění a tím i ztrátu přístupu ke zbraním. Nicméně, díky infiltraci rwandské tajné služby, se o připravované invazi vědělo. Jak Museveni, tak Habyariman se snažili akci zabránit17. Veškeré pokusy o mírové řešení však selhaly. Dokonce i Habyarimanova nabídka na bezpečný návrat tutsijských uprchlíků (ovšem pouze z Ugandy) do vlasti nebyla RPF vyslyšena. Opozice proti vojenské intervenci se zvedala i ve vlastních řadách, ovšem ti nejhlasitější byli zavražděni svými radikálnějšími stoupenci. Bylo tedy rozhodnuto. K definitivnímu rozhodnutí došlo v červenci 1990 a již v září téhož roku vydala RPF rozkaz pro tutsijské vojáky v řadách ugandské armády, aby opustili své posty a vydali se na jih. Hlavními vůdci invaze byli tutsijší uprchlíci, jež bojovali po boku Museveniho v NRA, Fred Rwigyema, toho času důstojník ugandské armády (UA) a Paul Kagame18, jež dokonce zastával vysokou pozici ve vojenském zpravodajství UA. Je také nezbytné zmínit, že jednotky RPF disponovaly jen lehkou výzbrojí a pohybovaly se výhradně pěšky. Naproti tomu FAR (Forces Armées Rwandaise) měla k dispozici nejen početnější armádu, ale i obrněná vozidla a 14

V roce 1986 tvořili NRA celkem 3000 ze 14 000 rebelů tutsijští uprchlíci. Až o 1 milion dolarů ročně. 16 Byly např. připraveny skladiště potravin, sušené maso a potřebné potraviny se pěstovaly v okolních státech. 17 Museveni se bál obvinění z napomáhání rebelům a tedy ztráty zahraniční pomoci. 18 V době invaze se Kagame nacházel na služební cestě v USA. 15

15

helikoptéry. 1. října jednotky vedené Rwigyemou překročily ugandskou hranici a proti všem očekáváním se k nim připojilo dalších 4000 tutsijských vojáků (včetně 120 důstojníků) a 3000 civilistů, kteří se doslechli, že nastal čas pro návrat domů (Kuperman 2004: 70). Oddíly RPF postupovaly velice rychle a během pár dní obsadily město Gabiro v severovýchodní provinciidomov presidenta Habyarimana. Další průběh však již nebyl v režii povstalců. Dezorientované FAR přišly na pomoc zairské a francouzské jednotky a odřízly rebelům cestu do hor. Musely se tak vydat skrze otevřenou savanu, kde se staly snadným terčem. Po drtivé porážce, kdy přišlo o život i několik důstojníků RPF včetně Rwigyemy, se musely stáhnout zpět do Ugandy. RPF ale brzy seskupila své síly a, tentokrát v čele s Paulem Kagamem a odlišnou strategií, uskutečnila druhou ofenzivu. Cílem se nyní stala hornatá oblast na severozápadě země, kterou záhy také obsadila. Odtud potom vedla sérii guerillových operací. Sám Kagame měl velkou praxi ve vedení guerillového boje a také ho považoval za jedinou možnou cestu k úspěchu. Později v jednom rozhovoru na otázku, v čem tkvěl jejich vojenský úspěch, Kagame odpověděl: " …umění využití situace a vedení guerillového boje. Vyžadovalo to čas, trpělivost, odvahu a přesvědčení, že to, oč bojujete, je správné, a když bojujete správně, když máte správnou strategii, když používáte správnou taktiku potom je to otázka času " (Frontline 2004). Již v prvních měsících roku 1992 rebelové zcela ovládali takřka celou ugandskorwandskou hranici. Klíčová se však stala ofenzíva z února následujícího roku, kdy se podařilo rozptýlit obranné linie FAR, obsadit téměř třetinu území a dostat se až na 23 km k hlavnímu městu. Iniciativa se nyní nacházela zcela v rukou rebelů. Zde ovšem nastává velice zajímavá situace. RPF má nyní veškeré výhody, získala vojenskou převahu a je na dosah Kigali. Tanzánská a francouzská zpravodajská služba uvedla, že pokud by se v tento

moment

rozhodla RPF dobýt hlavní město, s největší pravděpodobností by se jí to povedlo. Zřejmě se tak ale nestalo ze tří důvodů. Za prvé, RPF se obávala francouzských posil, které přišly Kigali na pomoc. Za druhé, existoval zde mezinárodní tlak na mírové řešení a konečně za třetí - lze usuzovat na záměrný taktický krok Rwandské vlastenecké fronty, protože přistoupení k vyjednávání se v daném okamžiku jevilo jako vhodnější varianta než přímé vojenské vítězství (Jones B. D. 2003: 4). Otevřela se tedy cesta k dohodě.

16

4.3. REAKCE VLÁDY

4.3.1. VOJENSKÁ ROVINA Habyariman reagoval na invazi velice rychle. Jeho strategie spočívala jak ve vojenském protiútoku, tak v útoku na tutsijské civilisty. Během tří dnů po intervenci bylo zadrženo 10 000 - 15 000 jeho oponentů, z nichž 8 000 - 13 000 zůstalo uvězněno (Kuperman 2004: 71). Nezůstalo však pouze u zatýkání. V říjnu 1990 bylo zavražděno 300 tutsijských civilistů ve městě Kabirira, v listopadu téhož roku zmasakrovalo vládní vojsko 500 - 1000 civilistů. Dále v lednu 1991 v Kinigri taktéž 500-1000 Tutsiů přišlo o život a následujícího roku se stalo obětí hutuských milic dalších asi 300 civilistů v Bugeseru (Stanton 2004: 216)19. Tyto masakry byly z velké části prováděny v rámci tzv. "sebeobraných operací - self-defence operation", kdy na základě fiktivních, vládou šířených zpráv o vyvražďování hutuských civilistů jednotkami RPF, byli Hutuové motivováni a podněcováni k preventivní eliminaci potencionálního nepřítele v nejbližším okolí, tedy tutsijských vesnic. I přes vojenskou převahu se FAR po počátečním útoku nedokázala efektivně zorganizovat a prakticky se stala závislou na cizí pomoci. Bezprostředně po útoku reagovala zairská armáda (Forces Armées Zairois - FAZ) a vyslala své posily. Druhým , a podstatně významnějším, spojencem se stala Francie, jakožto vojenský poradce, dodavatel zbraní a jednotek. Konžané se ale nezdrželi dlouho. Pro FAR sice vykonali dobrou službu při zvládnutí počátečního náporu, nicméně po tom, co se konžští vojáci začali chovat spíše jako okupanti, tedy že začali loupit, rabovat, znásilňovat apod., je vláda vyzvala k odchodu z Rwandy. Francie ovšem zůstala a takřka po celou válku podporovala FAR.

4.3.2. POLITICKÁ ROVINA Invaze RPF odvrátila na chvíli pozornost od jiného tématu. V průběhu roku 1990 sílil ze strany Západu tlak na zahájení politických reforem, které by vedly k demokratizaci systému. Občanská válka sice z počátku odvedla tuto problematiku na druhou kolej, ale v žádném případě se na ni nezapomnělo. Otázka demokratizace se vrátila zpět v letech 1991-

19

Před zahájením genocidy proběhlo celkem 15 útoků v rámci self-defence operation.

17

1992. Vzhledem k závislosti Rwandy na západní pomoci20 nešlo tyto tlaky jen tak pominout. Habyariman tedy i na nátlak francouzského prezidenta Mitteranda zahájil v roce 1991 cestu k vícestranickému politickému systému. Z počátku se jednalo o úpravy spíše kosmetické, protože všechny vládní posty stále zastávali členové vládnoucí strany MRND. Po zvýšení nátlaku a pouličních protestech, kdy např. v lednu 1992 vyšlo do ulic okolo 50 000 demonstrantů, byl v dubnu 1992 přinucen ustanovit koaliční kabinet (Gibson 2003: 514). Stále ale většinu ministerských křesel ovládala MRND. Kromě MRND tedy nový kabinet obsahoval tyto strany: Parti Liberal (PL), Parti Socialiste Democratique (PSD), Mouvement Democratique Rwandaise (MDR) (B. D. Jones 2003: 6). Jedním z nezamýšlených důsledků multipartismu však byl vznik hutuských extremistických formací. Nejvýznamnější takovou stranou se stala CDR (Défense de la République). CDR, v mnoha ohledech radikálnější než MRND, začala spolu s ostatními extrémisty roztáčet spirálu protitutsijské propagandy a na základě hesla: "kdo nejde s námi, jde proti nám", označovala opozici, včetně hutuské, za pátou kolonu RPF (Gibson 2003: 514). Habyariman se tak ocitl ve velice složité situaci. Za prvé, musel čelit vojenské hrozbě RPF. Za druhé, z obav ze zamezení přísunu pomoci musel učinit Západu řadu ústupků. Za třetí, objevil se nový problém, a to radikální hutuská opozice. A konečně za čtvrté, jeho režim dramaticky ztrácel podporu obyvatel. I on měl tedy zájem na přistoupení k vyjednávání.

4.4. DOHODA Z ARUSHE A JEJÍ NÁSLEDKY

Vzniklá situace dovedla obě strany k vyjednávacímu stolu. První kroky byly učiněny v červnu 1992, kdy se RPF a rwandská vláda sešly ve Francii a dohodly se na tom, že jednání budou probíhat v Arushi v Tanzánii. Vyjednávání však mělo podobu spíše jednostranného kladení požadavků. RPF si byla dobře vědoma své výhodné pozice a prakticky si diktovala podmínky. Habyarimanovi tedy nezbývalo než opět sáhnout k výrazným ústupkům. Kromě omezení funkce prezidenta pouze na ceremoniální roli, přistoupení na princip dělby moci spolu s RPF a souhlas s přítomností jednotek RPF v hlavním městě a s vysláním neutrálních mezinárodních sil došlo k mnohem významnějším ústupkům, jako přistoupení na zásadu zastoupení obou etnik v armádě v poměru 50:50 a vyloučení strany CDR z jednání, ba co více, vůbec se s ní nepočítalo do budoucí vlády. K podpisu takto jednostranně prospěšné 20

Rwanda byla závislá na zahraniční pomoci již od 80. let, kdy se její ekonomika začala prudce zhoršovat.

18

smlouvy nakonec došlo 4. srpna 1993 (Scorgie 2004: 68-70). Na dohlížení implementace dohod pak měla dohlížet mise OSN UNAMIR (viz kapitola 6.) vyslaná na podzim téhož roku. S výsledkem dohody se však v žádném případě nespokojili radikálové. Nejen že se báli ztráty moci a nabytého majetku, ale báli se i bezpečnostní nestability plynoucí z pro ně nepříznivého složení ozbrojených sil. Vše bylo dáváno za vinu příliš "měkkému" vyjednávání a tedy i Habyarimanovi. Již v prvních fázích rozhovorů ho také mnozí na jistá nebezpečí upozorňovali, včetně jeho velitele zpravodajské služby. Ten ho upozornil na nebezpečí plynoucí z jeho umírněnosti, která by mohla vést až k puči či dokonce, pokud by se RPF odhodlala k dalšímu útoku, armáda by pravděpodobně zabila všechny politické lídry zodpovědné za ústupky a obyvatelstvo by při svém útěku masakrovalo tutsijské civilisty (Human Rights Watch 2006: 7-8). Habyariman si to zcela jistě uvědomoval, ale musel řešit zásadní dilema. Podepsání dohody znamenalo takřka jistou politickou i faktickou sebevraždu, ale její nepodepsání prakticky také. Bez zahraniční pomoci by se režim zcela zhroutil. Vybral tedy třetí cestu. Dohodu podepsal, ale zahájil proces, který měl za každou cenu zabránit její implementaci. CDR a jiní extrémisté měli totožný plán. V tento moment se tak začala rýsovat jiná alternativa Arushských dohod.

19

5. GENOCIDA 5.1. PŘÍPRAVNÁ FÁZE

Za klíčovou fázi lze označit období mezi podepsáním Arushských dohod a vypuknutím genocidy. Právě zde totiž leží kořeny plánování, příprav a rozhodnutí o "konečném řešení". Právě zde byla etnicita zdůrazněna v maximální možné míře a právě zde byl konflikt Hutu-Tutsi využit jako nástroj udržení moci vládnoucí skupiny.

5.1.1. STRANICKÁ JEDNOTA Pro vedení účinného boje proti nepříteli je životně důležitá jednota rozdílných frakcí. V podmínkách po srpnu 1993 však byla situace poněkud nepříznivá. Stále zde totiž existovala hutuská opozice, kterou bylo třeba odstranit. Je pravdou, že někteří umírnění se po únorové ofenzivě RPF začali pomalu naklánět k Habyarimanovi a dalším extremistům, nicméně stále se zde nacházelo podstatné množství těch, kteří šli opačným směrem. Postupné sílení radikálních křídel uvnitř stran je ovšem začalo přesouvat na druhou kolej. K marginalizaci umírněných a ke sjednocení extremistů nakonec přispěly události, které se odehrály mimo Rwandu. V sousední Burundi tamní tutsijští ozbrojenci zavraždili prvního demokraticky zvoleného prezidenta z hutuského etnika Melchiora Ndadaye. Poté následovaly v zemi masakry tisíců hutuských civilistů. V těchto událostech našel Habyariman dostatečnou oporu pro svá tvrzení, že tutsiové představují pro huti existenční hrozbu (Kuperman 2004: 76). Navíc se velice snadno uchytil mýtus o angažovanosti RPF na burundském atentátu a masakrech. Ve Rwandě se tak etablovalo silné tvrdé jádro z řad MRND, CDR, akazu a dalších extremistických formací, jež nepochybovali o tom, že strůjcem jejich potencionálního konce je jeden nepřítel, tedy Tutsiové.

5.1.2. DEFINICE NEPŘÍTELE Pouhý měsíc po podepsání Arushského protokolu vydal velitel štábu FAR zprávu, v níž přesně definuje nepřítele. Nepřítel se podle ní dělí na dvě základní kategorie, a to na

20

hlavního nepřítele a na přívržence nepřítele. Hlavní nepřítel je ve zprávě definován jako: "…Tutsiové uvnitř i mimo zemi, extrémističtí a toužící po opětovném získání moci, kteří nikdy nerozpoznali a nikdy také nerozpoznají pravou podstatu "sociální revoluce" z roku 1959", a kteří touží po znovuzískání moci všemi dostupnými prostředky, a to včetně zbraní" (Human Rights Watch 2006: 8). S druhou definicí byl z počátku trochu problém. Nejdříve měli její tvůrci za to, že by političtí oponenti neměli být pojímání jako nepřítel státu. Později však našli jednoznačnou shodu. Nyní jsou Tutsiové označováni za viníky ztráty hutuské solidarity. Multipartismus je pak viděn jako vhodná příležitost pro infiltraci RPF. Jinými slovy, pod nálepkou přívrženec nepřítele rozumíme všechny Tutsie a Huty, jež jsou v opozici vůči Habyarimanovi (Human Rights Watch 2006: 9).

5.1.3. PROPAGANDA Kromě důležitosti jednoty politických elit je však nezbytné i sjednocení národa pro „státní“ cíle. Lid musí být přesvědčen o správnosti názorů svých vůdců a v případě potřeby musí být schopen i adekvátně jednat pro dosažení určitých cílů. Jinak řečeno, vůdce či vůdcové musí disponovat loajalitou alespoň části obyvatelstva. Tato loajalita však byla v důsledku ekonomické krize počátkem osmdesátých let silně narušena. Habyariman již nemohl obhajovat svoji pozici ekonomickými argumenty a musel tedy nalézt jiný zdroj legitimity. Pro něj se jako jediná vhodná varianta jevilo využití etnické otázky. Jak tvrdí J. D. Fearon: "Etnické násilí slouží jako nástro, jehož prostřednictvím si elity udržují či zvyšují veřejnou podporu" (Fearon 2004: 6). I když De Figueiredo a Weingast zastávají názor, že "když si členové etnické skupiny nejsou jisti koho je třeba obvinit z eskalace etnického konfliktu, z racionálního hlediska mohou podpořit vůdce" (Fearon 2004: 6), je třeba si podporu pojistit. Nejvhodnějším způsobem je pak propaganda. Již před rokem 1990 Habyarimanův režim uplatňoval protitutsijskou propagandu. Po invazi RPF se však propaganda stala systematičtější, konkrétnější a co je podstatné, s jasným cílem21. S trochou nadsázky lze za „bibli“ propagandy označit "Deset hutuských přikázání (Ten Commandments of the Hutu)" otištěných v prosinci 1990 v novinách Kangura (Stanton 2004: 214) (viz příloha č. 1). 21

Po genocidě nalezli pracovníci org. Human Rights Watch ve vládní kanceláři skripta s metodami propagandy. Skripta byla vytvořena na základě knihy Psychologie de la publicité et de la propagande francouzského profesora Gogera Mucchielliho .

21

Pro úspěch propagandy je také nezbytné, aby se hlásané "poselství" dostalo do všech oblastí země. Proto se nejčastěji využívaným nástrojem stala média. Již krátce po říjnu 1990 se objevuje řada extremisticky zaměřených deníků. Téměř každý se tak mohl dozvědět "o pravé tváři a záměrech Tutsiů". Těm, kteří neuměli číst, byl obsah druhými předčítán22. Mnohem významnější roli ale hrálo rádio, konkrétně Rádio Rwanda23, a v červenci 1993 extremisty založené Radio télévision des mille collines (RTML) (Fujii 2004: 104). Radio Rwanda jakožto státní rádio se zaměřovalo spíše na oficiální projevy představitelů režimu, což svým způsobem mělo přispět i k větší věrohodnosti vysílaných zpráv. Za zlomový projev lze uvést řeč jednoho z Habyarimanových přívrženců Léona Mugusera z listopadu 1992. Ten se ve svém projevu několikrát zmínil o potřebě "vyhlazení a likvidaci tutsijské havěti a špíny", dále pak informoval posluchače o "připravovaném" vyhlazování Hutů nepřítelem a o nutnosti povstat v rámci vlastní obrany, protože "buď zabiješ nebo budeš zabit" (Fujii 2004: 103). Populární se ale stalo zejména RTML, jež celý den vysílalo protitutsijské projevy jak místních, tak celostátních autorit, a několikrát denně pouštělo písně či anekdoty s protitutsijsky zaměřenými texty. RTML také úspěšně přeneslo minulost do přítomnosti, a to když sociální revoluci z roku 1959 vsadilo do devadesátých let. Z radiových přijímačů se tak ozývalo, že Tutsiové ohrožují pokrok započatý revolucí, a že "revoluce by měla být dokončena ve jménu zachování jejího úspěchu" (Li 2004: 13). Propaganda nakonec slavila úspěch. Svojí pronikavostí se infiltrovala do všedního života obyvatel a stala se každodenní samozřejmostí. Běžné se staly situace, kdy lidé ve skupinách seděli u radiových přijímačů a se zaujetím poslouchali vysílání vybízející k nenávisti a odstranění Tutsiů . Často jste mohli potkat člověka, který si zpíval protitutsijskou píseň, jejíž text si podvědomě zapamatoval. Stručně řečeno, tato genocidní rétorika se stala námětem pro každodenní konverzaci běžných Rwanďanů.

22

Noviny často obsahovaly i obrázkové vyprávění (komiks). Tak mohl obsahu porozumět opravdu každý. 23 Založené v roce 1962.

22

5.1.4. VOJENSKÁ PŘÍPRAVA Již od samého počátku se dalo vypozorovat, že vojenští důstojníci zaměřovali svoji pozornost spíše na civilisty a milice. Docházelo k rekrutaci civilistů, vyzbrojování a cvičení milicí regulérní armádou. Nejznámějšími milicemi byly Interahamwe organizované MRND a Impuzamugambi pod patronací CDR (Stanton 2004: 215). Dodávky zbraní přicházely také místním autoritám, zejména pak starostům24. Začátkem roku 1994 se sešla komise armádních důstojníků a usnesla se na dokumentu pod názvem "Organizace civilní sebeobrany (Organisation de l'Auto-Défense Civile)" (Human Rights Watch 2006: 12). V dokumentu se uvádí potřeba lidového odporu v rámci otázky znovuobnovení bojů. Dále pak specifikuje, že tento odpor musí být veden příslušníky armádních složek, policisty, reservisty či stoupenci politických stran, kteří "brání principy republiky a demokracie" (Human Rights Watch 2006: 13). Došlo také k vypracování rozsáhlé hierarchie vedení, prezidentem počínaje a místní správou konče. Téměř každý měl určené své místo. Ministerská předsedkyně Agathe Uwiliyigiyimana a několik dalších starostů ale nebyli kvůli své opozici vůči Habyarimanovi do plánu vůbec zahrnuti. Oficiálně měly být výše zmíněné "lidové síly" použity v rámci sebeobrany proti RPF, dále měly chránit veřejný majetek, zajistit informace o pozici nepřítele a udávat špióny a komplice nepřítele, poskytovat informace armádě a čelit nepříteli dokud nepřijede vojsko. Jejich organizace spočívala v rozdělení do skupin podle administrativních jednotek, přičemž v čele každé skupiny stáli regulérní vojáci, kteří byli úzce napojeni na místní autority (Human Rights Watch 2006: 13-14). Se zapojením široké veřejnosti se vyskytla i potřeba jejího vyzbrojení. Ovšem nyní se nejednalo o několik tisíc vojáků, nýbrž o statisíce bojovníků, které bylo potřeba zaopatřit zbraněmi. V tak krátkém čase je ale velmi nákladné vyzbrojit tak vysoký počet lidí. Navíc, jejich distribuce by jistě neunikla mezinárodním organizacím. Organizátoři tedy přistoupili na nejlevnější a relativně nenápadnou variantu, tedy vyzbrojení tradičními chladnými zbraněmi jako mačety, meče či oštěpy25. V praxi to vypadalo tak, že jádro skupiny, regulérní vojáci či policisté, disponovali automatickými samopaly a zbytek měl zmíněné chladné zbraně.

24

Rwanda mezi lety 1990-1994 utratila za zbrojení 112 milionů dolarů, což představovalo třetí největší částku z celé Afriky (Stanton 2004: 215). 25 Jednou z možných variant proč tak malé množství "vojáků" mělo automatické zbraně je i možnost, že si tak vláda chtěla udržet situaci pod kontrolou. V případě, že by všichni vlastnili střelnou zbraň, pozdější odzbrojení by bylo velice komplikované.

23

5.2. POČÁTEK GENOCIDY Podle Filipa Tesaře existují tři nutné předpoklady pro provedení genocidy. Za prvé, je nutná existence či tradice konfliktu mezi oběma skupinami. Za druhé, musí existovat nerovnováha sil v neprospěch budoucí oběti a za třetí, musí nastat vhodná příležitost (Tesař 2007: 208). Tuto riádu lze aplikovat i na případ Rwandy, kde je přítomna stoletá tradice konfliktu mezi Huty a Tutsii. Dále pak Hutuové mnohonásobně převyšují počet minoritního etnika Tutsiů. Až do dubna 1994 však chyběla vhodná příležitost. Země sice byla prakticky ve válečném stavu, což se jako vhodná příležitost jeví, nicméně po Arushské dohodě, kdy se obě strany "zavázaly" k jejímu plnění, nebyla válka vhodným "spouštěčem". Tím musela být nečekaná událost, jednoznačný a jednostranný akt nepřátelství, zkrátka událost, která by nikoho nenechala na pochybách, že mu hrozí existenční nebezpečí. 6. dubna 1994 se prezident Habyariman vracel ve svém letadle z jednání v Tanzánii, kde měl definitivně souhlasit s ustavením široké přechodné vlády. Při přibližování k letišti byl však letoun zničen střelou země-vzduch a všichni na palubě zemřeli26. Dodnes ale není jasné, kdo za atentátem stál. Uděláme-li si stručný průzkum, zjistíme, že autorem mohl být za dané situace kdokoliv. Zájem na smrti prezidenta mohla mít zcela jistě opozice, která v Habyarimanovi viděla hlavní překážku implementace arushských dohod. Úplně stejný zájem ale mohli mít i extremisté z jeho vlády. Ti se zase mohli obávat prezidentovi přílišné ústupnosti zahraničním mocnostem a tedy ztráty vlastního postavení. Na smrti hlavy státu mohla rovněž profitovat RPF, a to hned ze dvou důvodů. Motivem by mohl být buď strach z toho, že Habyariman nadále nebude dodržovat dohody ze srpna 1993 nebo naopak obava z jejich plnění a tím znemožnění dosáhnout absolutního vojenského vítězství. To vše jsou ale pouze možnosti, jejichž pravdivost nelze řádně ověřit. Jedno je však jisté, atentát na rwandského prezidenta vyvolal znovuobnovení konfliktu s RPF, čímž dal vzniknout vhodné příležitosti pro uskutečnění genocidy. Bezprostředně po zřícení letounu se velení ujal plukovník Bagosora. Do ulic se vydala jak armáda, tak milice a začaly na ulicích stavět blokády, jež sloužily jako kontrolní body. Během několika hodin po atentátu se objevují první oběti z řad opozice. Ve svém úkrytu byla vystopována a posléze zastřelena ministerská předsedkyně Uwilingiyimana. Po ní příslušníci armády a policie začali vraždit ostatní opoziční politiky jako např. kandidáty na post předsedy prozatímního shromáždění Féliciena Ganga z PDS a Landoalda Ndasingwa z PL. 7. dubna 26

Na palubě byl také burundský prezident C. Ntaryamira, velitel generálního štábu FAR a tři francouzští členové posádky.

24

odpoledne pak z opozičních struktur již neexistoval nikdo, kdo by mohl převzít vládu. Organizátoři však šli mnohem dál a uskutečnili poněkud riskantní plán. Rádio RTML začalo bezprostředně po atentátu vysílat falešnou zprávu o účasti belgických jednotek na prezidentově smrti. Následkem toho rwandské jednotky zatkly a posléze zabily 10 belgických vojáků UNAMIR. Risk se ale dokonale vyplatil a Belgie své zastoupení stáhla. Už 8. dubna byla sestavena nová vláda tzv. Hutu Power složená výhradně z hutuských stran. Prezidentem se stal nevýrazný Theodore Sindikubwado ze strany MRND. Jeho postava se však stala spíše figurkou. Skutečnou moc měl nový premiér Jean Kambanda z MDR. Dva dny po letecké katastrofě tak měla Rwanda novou vládu složenou ze zastánců konečného vyřešení tutsijské otázky. Pro zakrytí svých skutečných cílů však musela navenek zastávat jiné principy. Oficiálně tak nová vláda prohlásila, že urychleně zajistí bezpečnost v zemi a bude pokračovat v jednáních s RPF a v instalaci Arushských dohod (Human Rights Watch 1999).

5.3. PRŮBĚH GENOCIDY

5.3.1. AKTÉŘI Na vzniklých násilnostech se podílely přímo i nepřímo lidé prakticky všech vrstev a všech povolání. Přesto lze vytvořit tři základní kategorie, do nichž je možné pachatele násilí zařadit. Političtí aktéři: Za politické aktéry označuji osoby zastávající významné civilní posty ve státní správě, tedy od prezidenta po starosty. Jejich pozici lze bez nadsázky označit jako hlavu či mozek genocidy. Právě oni totiž byli hlavními iniciátory násilí, právě oni šířili mýty o Tutsiích a také oni vyzývali k jejich odstranění ze společnosti. 19. dubna prezident Sindikubwabo dokonce svoji vládu označil jako "spasitelskou vládu, která by měla jít přímo mezi lidi, aby jim řekla, co od nich očekává" (Human Rights Watch 1999). Ministři a jiní vysoce postavení členové vlády skutečnš jezdili po zemi a hlásali potřebu útoku proti Tutsiům. Spojencům nabízeli odměnu, v opačném případě pak hrozili tresty. Angažovanost v podněcování násilí vůči Tutsiům se stala zdrojem karierního růstu. Čím více byl politik viděn a slyšen ve spojitosti s protitutsijsky zaměřenými hesly, tím více stoupala jeho prestiž. Navíc se jednalo i o způsob jak odstranit politické oponenty. Organizačně nejdůležitější roli ovšem hráli ti nejníže postavení - starostové. Byl to právě starosta, kdo využíval své autority a

25

zkušenosti s politikou Umuganda (srovnej kap. 3.4.1.) k mobilizaci lidí pro "veřejné účely". Bez nich by vláda jen ztěží získala vojáky pro svoji válku. Regulérní ozbrojené síly: Regulérními ozbrojenými silami byla prezidentská garda, rwandská armáda a národní policie. Počtem ne příliš silná, nicméně významná výkonná síla. Tyto ozbrojené složky poskytovaly hutuským civilistům a milicím výcvik, návod a názornou ukázku jak zabíjet nepřítele. V ostré akci pak přímo řídily masakry. Významnou roli sehrály také jako dodavatelé zbraní. Milice: Milice tvoří poněkud specifickou kategorii. Původně vznikly jako jakési soukromé ozbrojené síly jednotlivých politických stran čítající pár tisíc příslušníků (nejznámější jsou Impuzamugambi a Interahamwe z CDR a MRND27). Po vypuknutí genocidy se však jejich řady rozrostly na dvacet až třicet tisíc. Jejich činnost oficiálně podléhala jak vojenskému, tak civilnímu velení. Ostatně jak sám Kajuga, velitel

milicí

Interahamwe, poznamenal: "Vláda nás oprávnila. Šli jsme přímo za armádou. Sledovali jsme je a učili se od nich…Museli jsme bránit svoji vlast. Vláda nás oprávnila, abychom se bránili holemi, mačetami, zkrátka všemi dostupnými zbraněmi" (Human Rights Watch 1999). Se vzrůstajícím počtem členů se ale jejich činnost stávala více autonomní a ve skutečnosti si vytvořili vlastní strukturu velení.

5.3.2. MOTIVACE PACHATELŮ Výše zmíněné aktéry lze označit za jádro jakéhosi genocidního organizmu. Svým počtem by však nikdy nebylo schopno (alespoň ne v tak krátkém čase) dosáhnout vyvraždění statisíců lidí. Museli se tedy opřít o mnohem početnější sílu, lidové masy. Jak ale dosáhnout toho, aby obyčejný člověk vzal život svého souseda, přítele či dokonce příbuzného, a to jen kvůli tomu, že je Tutsi? Je sice pravdou, že desetitisíce Hutů reagovalo na výzvy k vraždění zcela spontánně a někteří i s chutí, byli zde ale takoví, jež k jejich činnům přinutily rozličné okolnosti. V následujících řádcích se tedy pokusím nastínit alespoň několik základních motivů. Dehumanizace: Po desetiletí označovala hutuská propaganda Tutsie za cizáky, kteří škodí jejich zemi. Zdůrazňovala jejich podřadnost a zdráhala se je označovat jako lidi. Místo toho užívala jiné termíny jako havěť, špína, rakovina apod.. Jinými slovy, propaganda postupně zbavila Tutsie lidské podstaty a získala tak ideologické ospravedlnění pro svůj 27

Dalším příkladem může být milice Inkuba z MDR.

26

genocidní záměr. Vybíjení Tutsiů bylo chápáno ve smyslu lovců, kteří pronásledují svoji zvířecí kořist. Důsledkem toho lidé snáze zabíjeli druhé, protože "když členové druhého etnika nejsou lidé, potom jejich zabití není vraždou" (Stanton 2004: 214). Ostatně, zabíjení se stalo něčím přirozeným. Sami propagandisté výraz zabíjet nahrazovali výrazem "práce". Např. jeden z hlasatelů RTML sděloval posluchačům: "Mobilizujte se, na kterémkoliv místě země pracujte, pojďte pracovat s vaší armádou. Pojďte pracovat s vaší vládou a braňte svoji zemi" (Li 2004: 15). K tomu ještě každé ráno začínalo RTML své vysílání větou: "Ahoj, dobré ráno, už jsi začal pracovat?" (Li 2004: 15). Někteří útočníci pak své jednání jako práci skutečně vnímali. Nutno poznamenat, že masakry Tutsiů doprovázela neobyčejná brutalita. Oběti byli ponižovány, mučeny, mrzačeny, znásilňovány28 a mnohokrát jejich těla zůstala na místě činu, dokud neshnila nebo je nesežrali psi. Chudoba: Je třeba si uvědomit, že ve Rwandě se v roce 1994 nacházelo 86 procent obyvatel pod hranicí chudoby. Ze sociálního hlediska chudoba nejvíce deprimovala mladé muže. Bez země a půdy nemohli postoupit na společenském žebříčku, nemohli se oženit a už vůbec nemohli dosáhnout sociálního statusu jejich rodičů. S vypuknutím genocidy proto bylo velice lákavé prakticky beztrestně zabít majetnějšího Tutsie a přivlastnit si tak jeho majetek, peníze či dobytek (Jones A. 2002: 67). Chudí lidé se také stali vyhledávanými rekruty. Milice chodily po městech a vesnicích a verbovaly do svých řad převážně chudé muže či bezdomovce. Ti se nechali zlákat vidinou snadného obohacení loupením a vražděním, a to s minimálním postihem. G. Prunier poznamenává: "Pro tento druh lidí, genocida byla to nejlepší, co je mohlo v životě potkat" (Jones A. 2002: 68). Sociální konformismus: Po obnovení občanské války a vypuknutí genocidy se stalo cestování a komunikace mnohem složitější. Lidé se tak stali více závislými na vysílání rozhlasových stanic a téměř nikdo nemohl uniknou propagandistickým heslům. Proč se ale statisíce nechali ovlivnit jednostrannými pomluvami a zapojili se do vražedné kampaně? Možná vysvětlení jsou hned dvě. Za prvé, je zde "schopnost médií vytvářet efekt kolektivní reakce, jež je částečně založený na tendenci lidí stát se v časech krize a nestability závislými na informacích a instrukcích poskytovaných médii" (Fujii 2004: 105). Druhým vysvětlením může být skutečnost, že jedním z dominantních rysů rwandské kultury je konformita. F. Reyntjens v této souvislosti použil termín "sociální konformismus", což znamená, že "mnoho Rwanďanů má tendenci dělat to, co dělá jeho soused a dělat to, co mu autorita říká, že má dělat" (Lemarchand 2002: 513). 28

Na tutsijské ženy bylo nahlíženo jako na manipulátory hutuských mužů. Znásilnění tutsijské ženy pak mělo znamenat zahanbení a pokoření tutsijské populace (strugling to survive s. 7-12).

27

"Kdo nejde s námi, jde proti nám": Někteří lidé se na masakrech podíleli čistě zištně, některým dokonce dělalo zabíjení potěšení, ovšem bylo zde velké množství těch, kteří z různých důvodů násilí odmítali. I takoví ale mnohdy nakonec zabíjeli. Ten, kdo se odmítal podílet na násilnostech, byl označen za zbabělce, jež není o nic lepší než Tutsi. Navíc široce rozšířenému heslu "kdo nejde snámi, jde proti nám" se málokdo odvážil postavit. Pasivita či odpor k násilí tak mohl znamenat podezření z napomáhání nepříteli a tím i ztrátu života. Nenávist a paranoia: Některé k účasti na genocidě dovedla nenávist k Tutsiům zapříčiněná ať už špatnou zkušeností s RPF nebo paranoiou způsobenou všudypřítomnou propagandou. Během čtyřleté občanské války bylo několik set tisíc obyvatel nuceno opustit své domovy. S pokračujícími úspěchy totiž RPF tlačila uprchlíky pryč z jimi okupovaného území. Při tomto se nedopouštěla o nic menších násilností než FAR a její spojenci. Mnozí Hutuové se na zákadě této zkušenosti přidávali k milicím a aktivně participovali na masakrech. Jiné zase k jejich činu přiměla paranoia vyprovokovaná propagandou. Ostatně jak jeden z pachatelů uvedl: "Ve skutečnosti jsem nevěřil, že Tutsiové přicházejí, aby nás zabili a vzali nám půdu, ale když vláda stále vysílala zprávy o blížící se RPF, která nám chce vzít půdu a zabít Huty a když to opakovala stále znovu a znovu, začal jsem cítit určitý strach" (Fujii 2004: 106). Dalším důvodem je také tzv. "třídní odplata" (Jones A. 2002: 81), kdy převážně chudí a nevzdělaní Hutuové vtrhli do sídel majetných tutsiů a vyrabovali je.

5.3.3 STRATEGIE Po atentátu na prezidenta Habyarimana byl vyhlášen zákaz vycházení. To umožnilo organizátorům rozmístit po hlavním městě zátarasy s kontrolními body, na nichž patrolovali ozbrojené síly a milice. Již druhý den ráno měli všichni povolaní v Kigali k dispozici seznam politických oponentů, jež bylo třeba zneškodnit. Blokády sloužily především k zamezení útěku nepohodlných osob a v zásadě každého Tutsie. Posádka kontrolních bodů pak měla v rukou život všech průchozích. Právě oni totiž rozhodovali o etnické příslušnosti. Kromě již zmiňovaných identifikačních průkazů sloužil jako indikátor i fyzický vzhled. Příslušník hlídky si tedy všímal i obličejové rysy a stavby těla29. Kromě toho také kladl pozornost na jakékoliv známky příbuznosti s RPF, jako např. otlačeniny od řemenů pušek či vojenských bot. V identifikaci nepřítele hrály také významnou roli místní autority. Starostové či prefekti

29

Mnohdy došlo i k chybné identifikaci.

28

měli díky praxi s veřejnými pracemi v rámci Umugandy velmi dobře zmapované složení obyvatel jejich obcí. Mohli tak poměrně snadno oddělit Tutsie od Hutů. Jak jsem se již jednou zmiňoval, nepřítel se dělil na dvě základní kategorie. Na Tutsie jako skupinu a na konkrétní individuality, tedy politické oponenty a napomáhače nepřítele z řad obou etnik. Cíl této strategie byl jasný. Nejdříve eliminovat ty, kteří by se mohli chopit moci, a posléze ty, jež nesli označení jako pátá kolona RPF. Např. římskokatolický biskup Monsignore Phocas Nikwigize o Tutsiích poznamenal: "Jako v každé válce, tak i v té naší jsou špióni. Aby RPF uspěla ve svém puči, musela se infiltrovat do všech koutů země. Tutsiobé byli kolaboranti, přátelé nepřítele, s kterým byli v neustálém kontaktu. Musíme je všechny zničit, protože jinak by nás zradili" (Mironko 2004: 51). Pachatelé se nejdříve pohybovali spíše v bandách a zabíjeli kdekoliv se naskytla příležitost. Někdy chodili dům po domu, přičemž kradli, vraždili a znásilňovali. Brzy se ale jejich "práce" stala mnohem systematičtější, a to jak ze strany způsobu likvidace Tutsiů, tak ze strany organizace útoků. V této souvislosti nelze pominout termín Igitero neboli skupinový útok. Výraz igitero je však v kontextu genocidy nutné chápat ve dvou rovinách. Za prvé, igitero se ve rwandské historii používal jako výraz pro lov zvěře. V průběhu genocidy

se však jeho význam

pozměnil a byl prakticky chápán jako lov Tutsiů. Za druhé, v tradiční rwandské společnosti se při ohrožení komunity používá řada signálů pro zavolání pomoci. Když je někdo napaden a začne křičet o pomoc, tak ti, co žijí ve stejné vesnici, jsou ze sociálního a morálního hlediska povinni pomoci. Ovšem během genocidy bylo igitero přetransformováno na způsob shromáždění útočníků. Zmiňované signály (např. píšťala) byly tentokrát použity k vydání znamení na seskupení a k útoku na Tutsie (Mironko 2004: 52-53) . Lidé se dříve v krizových situacích shromažďovali na veřejných místech, kde jim byla poskytnuta ochrana. Toho Hutuové využili a nabízeli uprchlíkům „ochranu“ právě na takových místech jako školy, kostely, nemocnice či jiná veřejná místa. Hned 20. dubna se na jednom takovém místě uskutečnil jeden z nejrozsáhlejších masakrů 20. století. Ve farnosti Karama v Butare bylo během šesti hodin zavražděno 35-43 tisíc lidí (Jones A. 2002: 71). Ten, kdo odmítl přijít na podobná shromaždiště, byl přinucen buď fyzicky nebo lstí. Například sami starostové nabízeli transport na "bezpečná" místa. Zpravidla ale důvěřivé Tutsie předali milicím. Tutsiové tak byli vražděni systematicky jak po malých skupinkách, tak po tisících30. Genocida tak od svého počátku nabrala tempo v moderní historii nevídané (viz příloha č. 2.).

30

V období od 11. dubna do začátku května proběhly nejrozsáhlejš masakry.

29

6. ŘEŠENÍ KONFLIKTU 6.1. UKONČENÍ KONFLIKTU

RPF v implementaci Arushských dohod příliš nevěřila, tudíž zůstávala nadále v pohotovosti a prakticky se nevzdala plánu na vojenské dobytí země. Již v prvních měsících roku 1994 stáhla z Kigali své politické zástupce a naopak posílila své vojenské zastoupení z 600 na 800 mužů. Mezi tím byly jednotky na severu země uvedeny do pohotovosti. Po zřícení letounu jednotky RPF vyčkaly 24 hodin na reakci UNAMIR. Když se nic nestalo, Kagame nařídil třetí velkou ofenzivu (B. D. Jones 2003: 4). Jednotky umístěné v Kigali na sebe navázaly značnou část FAR a umožnily tak snadnější postup vojska shromážděného na severu. Ačkoliv již po dvou týdnech padlo za oběť genocidě přes 100 000 obětí, RPF se strikně držela svého plánu, tedy jít směr jiho-východ a po směru hodinových ručiček obklíčit Kigali. Je pravdou, že takto, díky snazšímu terénu a slabému odporu nepřítele, postupovala rychle, nicméně kdyby se vydala ihned jiho-západně do šesti provincií, kde se nacházelo asi 86 procent tutsiů, zcela jistě by zachránila mnohem více životů (Kuperman 2004: 78). Když pak v červnu 1994 rebelové obsadili i jiho-západ, většinu Tutsiů našli již mrtvých. Toto pouze dokazuje fakt, že pro RPF bylo pravděpodobně důležitější vojenské vítězství, a tedy strikní dodržení plánu, než-li záchrana co největšího počtu lidí. Pro obranu RPF hovoří snad jen její podcenění nepřítele. Paul Kagame na otázku, zda předpokládal genocidu odpověděl: "Byli jsme si jisti, že probíhaly masakry, že cílem byli Tutsiové, a že se tak dělo i před tím. Čím jsme si ale nebyli jisti byl rozsah celého problému. Z počátku jsme tomu zcela neporozumněli…" (Frontline 2004). Ofenziva tak de facto poskytla genocidě relativně nerušený průběh. Je zde ale ještě jedna událost, která ovlivnila průběh dění. Postup RPF byl v červnu pozastaven francouzskou intervencí. Francie tehdy vyslala pod mandátem OSN své jednotky do jiho-západu Rwandy. Akce s názvem Operace Turquoise měla oficiálně zastavit genocidu a umožnit přístup humanitární pomoci pro oběti genocidy a uprchlíky. Ve skutečnosti však byla operace umístěna v oblastech, kde již genocida z velké části proběhla. Operace Turquoise se tak stala spíše kontraproduktivní. Nejen, že zpomalila postup RPF, ale v zásadě usnadnila útěk příslušníkům FAR do Konga, což mělo nemalé pozdější důsledky (Jones 2003: 14). Masakry pokračovaly až do 17. července, kdy se RPF

30

podařilo obsadit celou zemi. Genocida a občanská válka tak byla ukončena totálním vojenským vítězstvím jedné strany - Rwandské vlastenecké fronty.

6.2. OSN

Počátek působení OSN v regionu se datuje k 22. červnu 1993, kdy byla rezolucí č. 846 schválena mise UNOMUR31. Jejím primárním zaměřením tehdy bylo monitorování ugandsko-rwandských hranic za účelem zamezení dodávek zbraní do Rwandy (UN reference paper 1994: 21). Podstatnější je však schválení rezoluce č. 872 5.října 1993, která uvedla v život misi UNAMIR32 s cílem monitorovat bezpečnostní situaci v zemi a dodržovat příměří (UN reference paper 1994: 21). UNAMIR se však od samého počátku potýkala s celou řadou problémů. Slabý mandát pod hlavou VI umožňoval pouze dohlížení na příměří, nikoliv však aktivně jednat. V žádném případě tak nemohli příslušníci mise zabavovat zbraně apod. Problém spočíval také v malém počtu vojáků a jejich nedostatečné výzbroji. Celkem mise UNAMIR čítala 2 500 lidí, což byla pouhá polovina toho, co požadoval její kanadský velitel Roméo Dallaire (Adebajo, Landsberg 2001: 173). Navíc všichni její členové ze zúčastněných zemí, Belgie, Bangladéše, Ghany a Tuniska, disponovali pouze lehkou výzbrojí a někteří, např. ghanské modré přilby, přijeli bez jediného bojového vozidla. Velitel UNAMIR byl také jedním ze dvou hlavních osob, které přímo Sekretariátu OSN poskytovaly zprávy o situaci v zemi33. A právě on měl nejlepší přehled o situaci. 11. ledna 1994 poslal telegram, v němž na základě tvrzení svého informátora tvrdí, že polovojenské hutuské milice tajně shromažďují zbraně a vytvářejí seznamy Tutsiů. Tímto také žádal o povolení zasáhnout proti ilegálním skladištím zbraní. Telegram se ale nikdy k Radě bezpečnosti nedostal a sekretariát mu žádné svolení nedal (Kovanda 2004: 48). Mohl tedy pouze přihlížet. Po vypuknutí genocidy a zabití deseti belgických vojáků se Belgie, jakožto páteř UNAMIR, rozhodla stáhnou své zastoupení, čímž misi oslabila. Na základě rezoluze č. 912 z 21. dubna 1994 se dále Rada bezpečnosti rozhodla snížit vojenské zastoupení mise na pouhých 270 mužů (UN reference paper 1994: 8). Proč ale OSN činila takové kroky, když ve Rwandě zrovna probíhala genocida? Odpovědí je hned několik. Za prvé je nutné zmínit

31

United Nations Observer Mission Uganda-Rwanda United Nations Assistance Mission for Rwanda 33 Druhou osobou byl Jacques-Roger Booh-Booh, zvláštní představitel generálního tajemníka a nejvyšší civilní představitel OSN ve Rwandě. 32

31

špatnou informovanost, kdy od různých zdrojů plynuly rozporuplné zprávy. Rozhodování RB také mlžily názory a informace Rwandy, jež byla tehdy nestálým členem RB a jež se skládala z hutuských zástupců. Za druhé je tu nezájem světových mocností jako USA, Čína či VB o daný region či naopak jejich přílišný zájem (Fr), z čehož plynuly jejich snahy o ovlivnění RB. A za třetí, vyhýbavé stanovisko k označení situace ve Rwandě za genocidu, protože na základě Konvence o předcházení a trestání zločinu genocidy je povinností státu proti takovému jednání zakročit. Slovo genocida poprvé použila až Česká republika, jakožto tehdejší nestálý člen RB, respektive její velvyslanec Karel Kovanda: "…Naše delegace je zhrozena situací v této zemi a je otřesena tím, že ani Rada bezpečnosti, ani sekretariát OSN zatím nedokázaly nazvat masakry ve Rwandě tím jediným slovem, které jim odpovídá-totiž genocidou" (Kovanda 2004: 55). Právě ČR spolu s dalšími nestálými členy Argentinou, Novým Zélandem a Španělskem tvořila skupinu skutečně nezaujatých zemí, která vyvinula určitý tlak na RB v podobě návrhu předsednického prohlášení, aby označila situaci ve Rwandě za genocidu. Koncem dubna se podařilo návrh prosadit, nicméně až 17. května 1994 byla vydána rezoluce č. 918, která mj. zvýšila počet členů UNAMIR na 5 500, posílila jejich mandát a uvalila na Rwandu zbrojní embargo (UN reference paper 1994: 22-23). 31. května pak generální tajemník OSN vydal oficiální zprávu, v níž označuje masakry ve Rwandě za genocidu. Stručně lze o působení OSN ve Rwandě konstatovat následující. OSN měla mírovou misi v zemi, kde nebyl žádný mír, na který by bylo třeba dohlížet, přičemž od svého počátku se jednalo o misi založenou na slabě vyzbrojených jednotkách převážně z rozvojových zemí, které postrádaly jak politickou, tak finanční podporu světových mocností a stálých členů RB OSN.

6.3. FRANCIE

Poněkud kontroverzní je francouzský přístup k občanské válce a genocidě ve Rwandě. Vztah Francie a Rwandy se začal vyvíjet na bázi vojenské spolupráce už od roku 1975. Francie dokonce přispěla Rwandě i na nákup zbraní z Egypta, a to v době34, kdy byl egyptským ministrem zahraničí Butrus-Ghálí (Kovanda 2004: 52). Vztah k Rwandě měl však mnohem hlubší podstatu. Francie měla velký zájem na udržení Rwandy ve frankofonii. 34

28. října 1990 dodal Egypt Rwandě zbraně a munici v celkové hodnotě 5,9 milionu dolarů (Stanton 2004: 215).

32

Podporovala tedy Habyarimana a tím i francouzštinu. Tutsijové uprchlí do Ugandy a po generace zde žijící se totiž z velké části asimilovali a identifikovali s anglo-saskou kulturou (Dadrian 2004: 516). To Francie nechtěla dopustit a tudíž poskytovala Habyarimanovi pomoc při zvládání tutsijských ozbrojených výpadů a později proti RPF. Velkou roli hrály i osobní vztahy. Prezidenti Habiariman a Mitterand byli přátelé a syn francouzské hlavy státu údajně ve Rwandě vlastnil plantáže a pravděpodobně se také angažoval v obchodech se zbraněmi (Stanton 2004: 215). Tento vztah se samozřejmě projevil i v době, kdy se otázka Rwandy začala objevovat na poli OSN. Právě Francie silně podporovala přítomnost mise UNAMIR, nelze v tom však hledat snahu o hledání oboustranného smíru, nýbrž spíše snahu využít jednotky OSN k vlastním účelům, tedy udržet Habyarimana u moci (Adebajo, Landsberg 2001: 182). Když pak došlo k sestřelení jeho letounu, francouzský velvyslanec při OSN Jean-Bernard Mérimée nepochyboval o tom, že šlo o teroristický útok v režii RPF. V tomto našel absolutní shodu s rwandským velvyslancem Bizimanou, samozřejmě z hutuského etnika. Francie měla také vliv na jiné členy RB. Např. Velká Británie se nechávala zcela ovlivňovat francouzskou diplomacií35 a tehdejší nestálý člen Džibutsko, existenčně závislé na francouzské pomoci, si nemohlo dovolit zastávat odlišný názor než jeho hlavní "sponzor". Pomyslným vrcholem francouzské intervence je její přímá vojenská a logistická podpora FAR od samého počátku občanské války. Po květnové rezoluci si však již takovouto jednostrannou podporu nemohla dovolit. Pod mandátem OSN tak v červnu 1994 uskutečnila operaci Tyrkys, jež proklestila jejím chráněncům cestu do Konga (viz kap. 3.1.). Ať se tedy na pozici Francie díváme z jakéhokoliv úhlu, vždy je zde patrný zájem na ochraně Hutů.

6.4. USA

Po osvobození Kuwaitu v roce 1991 americký prezident Bush ohlásil příchod "Nového světového řádu", ve kterém bude OSN hrát roli jakéhosi vznešeného Leviathana chránícího mezinárodní společnost před "darebáckými státy" a warlordy" (Adebajo, Landsberg 2001: 166). Nicméně americké dobrodružství v Somálsku o dva roky později, které stálo americké jednotky ztrátu 18 mužů, definitivně ukončilo „jepičí“ život Nového světového řádu. Po 35

VB neměla ve Rwandě své vlastní velvyslanectví, tudíž se spoléhala na informace z druhé ruky.

33

událostech v Somálsku totiž bylo přijato Prezidentské rozhodnutí - direktiva 25 (PDD 25) prezidenta Clintona, jež zásadním způsobem upravilo zahraniční politiku USA. PDD 25 výrazně limitovalo americkou podporu peacekeepingovým misím. Proto, aby USA mohly zasáhnout na území jiného státu, musely existovat národní zájmy, tedy zájmy USA v dané zemi, zásah musel být schválen Kongresem, musely být k dispozici patřičné finanční zdroje a muselo být stanoveno konkrétní datum stažení jednotek z oblasti (Graybill 2002: 91). A právě Rwanda se stala první zkouškou této politiky. Spojené státy o masakrech ve Rwandě věděly skrze své velvyslanectví v Kigali a informace vojenských zpravodajských služeb. Ovšem po zkušenostech ze Somálska se již nehodlaly plést do záležitostí Afrických států. PDD 25 tak posloužilo jako vhodný argument pro neangažovanost. USA skutečně neměly ve Rwandě žádné politické ani ekonomické zájmy. Toto přesvědčení sdílelo mnoho vysokých politických představitelů. Např. senátor Robert Dole řekl: "Nemyslím, že bychom zde měli nějaké zájmy…Doufám tedy, že zde nebudeme zasahovat" (Graybill 2002). USA ale nechtěly pouze zamezit vlastnímu zásahu, nýbrž i zásahu OSN, protože, když zde nebude žádná peacekeepingová operace, nebude ani potřeba podpora od USA. Proto odmítaly použít slovo genocida, a to přes to, že řada jejich zpravodajů toto slovo použila už dávno. Místo něj používaly slovo občanská válka. Dokonce i americký velvyslanec v Kigali označil situaci ve Rwandě za "pokračování občanské války, která zemi sužuje od roku 1990" (Stanton 2004: 220). Vyhýbání se slovu genocida totiž znamená vyhýbání se intervenci. Poprvé pak byl tento výraz americkou stranou vysloven až na tiskové konferenci 10. června, a to poněkud kuriózně. Tisková mluvčí Ch. Shelly tehdy prohlásila, že akt genocidy mohl být spáchán, nicméně že vláda není připravena použít termín genocida.To byl ovšem poněkud nelogický argument. Podle článku 2 konvence o genocidě totiž akt genocidy znamená genocidu stejně jako např. akt znásilnění znamená de facto znásilnění (Stanton 2004: 219). USA tak přiznaly, že jde o genocidu dva měsíce po jejím vypuknutí a týden po té, co tak učinil generální tajemník OSN. Je pravdou, že se pak americká finanční a materiální pomoc stala velice významnou, zvláště pak v uprchlických táborech v okolních zemích, ovšem po celou dobu trvání genocidy se jí nijak nesnažila zabránit. Až čtyři roky po skončení občanské války prezident Clinton navštívil Rwandu a jménem amerického lidu se omluvil za to, že USA nereagovaly dostatečně rychle.

34

6.5. POST-GENOCIDNÍ SPOLEČNOST

Podle M. A. Drumbla lze Rwandu označit za "dualistickou post-genocidní společnost", což znamená, že "iniciátorovi genocidy se nepodařilo vyhladit cílovou skupinu a obě etnické skupiny spolu nadále žijí v jednom národním státě" (Drumbl 1999: 27). V případě Rwandy se navíc moci ujala minoritní skupina, tedy RPF. Navzdory vládou proklamované národní jednotě tak ve státní správě působí většinově Tutsiové. Nejzávažnějšími otázkami jsou ale potrestání viníků a proces usmíření. Vláda RPF zvolila cestu rozsáhlého věznění a trestání pachatelů genocidy. To však přineslo značné potíže. Zatímco v roce 1994 bylo ve věznicích 10 000 obviněných, v roce 1998 už to bylo 130 000 (Drumbl 1999: 31)36. Obvinění se nacházejí ve velmi špatných podmínkách a navíc musejí čekat dlouhé roky na soud. A právě zde spočívá hlavní problém. Např. ve zmiňovaném období 1994-1998 se pouhých 300 vězňů dočkalo rozsudku. Úspěšnější není ani OSN založený Mezinárodní soudní tribunál pro Rwandu (ICTR). Jeho činnost se datuje od roku 1995 a sídlo má v Arushi v Tanzánii. Jeho cílem je trestat zločiny genocidy a zločiny proti lidskosti, ke kterým došlo v období od 1. ledna do 31. prosince 1994 na území Rwandy nebo v okolních státech, přičemž se vztahuje i na občany, jež nemají rwandskou státní příslušnost (http://www.ictr.org). Činnost ICTR je však kritizována pro jeho neefektivitu a nákladnost. Kritika má ale v jednom pravdu. Od roku 1995 do 2007 totiž ICTR odsoudil pouhých 27 vysoce postavených organizátorů genocidy. Na druhou stranu rwandské soudnictví nebylo schopno podat lepší výsledky. Značná část právníků a soudců zemřela nebo uprchla a soudní budovy byly zpravidla poškozeny či zničeny. Rwanda se tento problém rozhodla řešit oživením tradičních soudů Gacaca. Soudní systém Gacaca funguje od roku 2001 a jeho hlavním smyslem je nalézt cestu k usmíření. Gacaca se konají po celé zemi a vedou je obyčejní, ale zvolení občané. Každý týden se tak sejdou oběti s pachateli s cílem podnítit v pachatelích přiznání a omluvu obětem (Zorbas 2004: 36). Velkou roli v usmiřovacím procesu hraje Komise národní jednoty a usmíření, která pořádá různá setkání a konference na téma jednoty a usmíření. Dále pak organizuje tzv. "tábory solidarity" - ingandos a podílí se na demobilizaci ozbrojených jednotek a jejich začlenění do společnosti (Zorbas 2004: 38). Po celé zemi vznikla řada památníků a muzeí a 36

Skutečný počet pachatelů je však prakicky nemožné stanovit. Zdaleka ne všichni přímo zabíjeli. Někteří se stali masovými vrahy, jiní zabili "pouze" jednou, někdo přihlížel a někdo zase šel pouze s davem. Scott Straus proto na základě svého výzkumu uvádí odhadem 200 000 přímých pachatelů genocidy (Straus 2004: 95).

35

každoročně se "slaví" národní den smutku za oběti genocidy, v jehož rámci jsou exhumována těla obětí a následně pohřbena se všemi poctami. Mnoho lidí také našlo útěchu v náboženství a právě církev se zdá být jedním z nejúspěšnějších nástrojů usmíření ve Rwandě. Příbuzní obětí a vrahů se tak scházejí ve stejném kostele, kde je spojuje stejná víra.

36

7. DŮSLEDKY GENOCIDY 7.1. OBĚTI

Přesná čísla o počtech obětí neexistují, proto je možné se opřít pouze o obecně přijímané odhady. Odhady OSN tedy uvádějí 800 000 mrtvých Rwanďanů, nicméně toto číslo nelze zaměňovat s počtem obětí genocidy. Jsou zde totiž započítány i oběti válečné. Profesor G. Prunier uvádí, že v červenci 1994 zůstalo naživu 150 000 Tutsiů. Pokud je jeho odhad správný, tak z předgenocidní populace tutsiů, tedy 657 000 osob, padlo genocidě za oběť 507 000 tutsiů. To znamená, že zhruba tři čtvrtiny tutsijské populace byly vyhlazeny (Human Rights Watch 1999). Zůstalo ale i mnoho živých obětí, které se musí se svými fyzickými a psychickými následky potýkat po zbytek svého života. Např. speciální zpravodaj OSN pro Rwandu R. Degni-Ségui odhaduje, že během genocidy došlo oběma bojujícími stranami ke znásilnění 250 000 až 500 000 žen, přičemž tyto ženy zpravidla na základě této zkušenosti utrpěly trauma. Některé také otěhotněly a nesly tak následky sociálního vyloučení vlastní rodinou. Jiné se zase nakazily pohlavními chorobami, což přispělo k rychlému šíření viru HIV v zemi. Oběti mnohdy o své nemoci něvědí a v důsledku častého střídání partnerů zapříčiněného menšinovým počtem mužů v populaci, dochází k většímu šíření tohoto onemocnění (Jones A. 2002: 85-86). Obětmi jsou také děti. Nejen, že jich mnoho zemřelo, ale mnoho se jich i aktivně podílelo na genocidě. Jejich naivita a snadná ovladatelnost autoritami z nich dělala snadněji zabijáky než propaganda. Zajímavý je výzkum organizace UNICEF, která se ptala 3000 dětí na jejich zkušenost z genocidy. 80% z nich přišlo o člena rodiny, 70% bylo svědky zabití či zranění, 35% vidělo jak dítě zabilo či zranilo jiné dítě, 88% vidělo mrtvá těla a jejich části, 80% se muselo ukrývat, 61% bylo vyhrožováno smrtí a 90% bylo přesvědčeno, že zemře (Human Rights Watch 2003: 8 ).

37

7.2. REGIONÁLNÍ DIMENZE

Občanská válka a genocida vyvovalal nepříznivé důsledky v celém regionu. Konflikt se totiž "přelil" z jednoho státu do druhého. Jak k tomu došlo? Úměrně tomu, jak postupovala vojska RPF, mnoho obyčejných Hutů, příslušníků FAR a milic uprchlo za hranice země, především pak do Konga. Zde se jejich síly znovu seskupily a začaly organizovat znovudobytí Rwandy, přičemž rozsáhlé uprchlické tábory sloužily jako zázemí a zároveň tvořily významný rekrutační potenciál. Nová rwandská vláda o jejich záměrech věděla a rozhodla se pro preventivní útok. Bez prostředníka byl ale takovýto krok riskantní. Rwandská armáda se tedy spojila s konžským rebelem Kabilou, jež stál v čele Alliance des Forces Democratiques pour la Liberation du Congo-Zaire (AFDL) a roku 1996 podnikla útok na konžské utečenecké tábory. Tato aliance nakonec uspěla a Kabila se ujal vlády. Brzy se mu však přítomnost cizích vojsk na jeho území stala nepohodlnou a požádal je, aby odešly. Mnoho jednotek ale zůstalo a začala tak tzv. druhá konžská válka. Popis jejího průběhu již není obsahem této práce, nicméně podstatné je, že se do konfliktu zapojila celá řada států jako Angola, Namibie, ČAD, Zimbabwe, Rwanda, Burundi a Uganda, což vedlo k destabilizaci nejen Konga, ale i celého regionu. Prakticky do dnes zůstávájí na území Konga hutuské jednotky představující pro Rwandu nemalou hrozbu (Global Security 2006). . Z kapitol 6.5. a 7 tak vyplývá, že ač vojenské vítězství RPF přineslo konec válečných útrap, nepřineslo stabilitu. Nová vláda je opět etnicky homogenní a její politika masového trestání zločinů genocidy, která drží ve věznicích desetitisíce hospodářsky produktivních lidí, bude nadále udržovat etnicitu jako hlavní společenské dělítko. Země je navíc neustále ohrožována hutuskými milicemi, které působí za hranicemi Rwandy, zejména v Kongu. To vše jsou překážky, které brání stabilizaci a nedávají dobré vyhlídky do budoucna. Rwanda se tak stala zemí se silným potenciálem k opětovnému vypuknutí etnického konfliktu.

38

8. ZÁVĚR Za prvotní příčinu konfliktu ve Rwandě musíme označit změnu struktury původní rwandské společnosti, ke které došlo v koloniální éře. Nejdříve němečtí a posléze belgičtí kolonizátoři určili jako místní elity menšinovou tutsijskou populaci, která díky tomu mohla využívat ekonomická a sociální privilegia, a to na úkor většinových Hutů. Společenský status tak závisel na etnické příslušnosti. Tyto nerovnosti daly vznik etnickému pnutí ve společnosti. V důsledku podezření, že jsou Tutsiové nakloněni bolševismu, se pak v prostředí bipolárního uspořádání světa belgická správa rozhodla pro podporu hutuské kontraelity. To lze označit za zlomový faktor v emancipaci Hutů, která nakonec vyústila v Hutuskou revoluci, jejímž produktem byla nová, nicméně, nutno podotknout, demokraticky zvolená, hutuská elita v čele s Kayibandou. On a posléze pučem nastolený Habyariman praktikovali odvetnou politiku vůči Tutsiům. Sociální postavení tak opět záviselo na etnické příslušnosti, tentokrát však v opačném gardu. Hutuská revoluce a následné vládní politiky ovšem také vyprodukovaly vlnu tutsijských uprchlíků, jež nalezli útočiště v okolních zemích, zejména pak v Ugandě, která se stala základnou pro formování tutsijského ozbrojeného odporu, jehož členové byli právě z řad uprchlíků. Uprchlíci, zformovaní v RPF, se nakonec odhodlali k invazi do Rwandy. Invaze RPF v roce 1990 se tedy stala bezprostřední příčinou občanské války. Základní cíl RPF se však v průběhu války změnil. Původní snaha o nastolení nové vlády založené na principu dělby moci se v průběhu konfliktu změnila na snahu o totální vojenské vítězství. Toto rozhodnutí ještě umocnilo nedodržování dohod z Arushi. Snahu o svržení hutuské vládní elity totálním vojenským vítězstvím dokazuje sama strategie rebelů, která upřednostnila právě vojenské vítězství před vyjednáváním. Občanskou válku ve Rwandě lze tedy označit za antirežimní válku s nulovým součtem, kdy jedna strana (RPF) získala vše a strana druhá (Hutu Power) vše ztratila. Všechny citované definice v úvodu práce se shodují v jednom, a to, že genocida není spontánním, nýbrž záměrným a dobře naplánovaným aktem. Jinak tomu nebylo ani v tomto případě. Shromažďování zbraní, výcvik milicí, propaganda a mobilizace hutuských civilistů, to vše jsou důkazy o důkladné přípravě organizátorů. Naplánování se projevovalo prakticky v celém jejím průběhu, od vyvraždění opozice do systematického vyhlazování všech Tutsiů. Bezprostřední plánování bych však řadil spíše do období po podepsání Arushských dohod. I když někteří autoři uvádějí, že masakry prováděné za II. republiky a v počátcích občanské

39

války sloužily jako jakási psychologická příprava pro pozdější genocidu, nelze tato tvrzení prokázat. Tyto masakry jistě sehrály důležitou roli, nicméně jejich účel byl spíše Tutsie terorizovat. Jak jsem uvedl, genocidní myšlenka se u hutuských extremistů zrodila až s reálnými obavami o ztrátu moci, tedy v důsledku jednání v Arushi. Stejně tak přeceňovat původní význam politiky Umuganda také není správné. Její význam v průběhu genocidy je značný, nicméně názor, že byl tento mechanismus vytvořen za účelem pozdějšího genocidního využití, je velice nepravděpodobný. Na místě je také vyvrátit pochybnosti o tom, zda šlo v případě Rwandy skutečně o genocidu či lze tyto události označit spíše jako etnickou čistku. Použijeme-li Naimarkovu definici, musíme se přiklonit k prve jmenovanému termínu. Je zřejmé, že primárním cílem nebylo vyhnání, nýbrž vyhlazení. Je pravdou, že mnoho Tutsiů následkem válečného a genocidního běsnění uprchlo do exilu. To však lze označit za přirozenou reakci. Kdyby zůstali, zcela jistě by zemřeli. Vládní jednotky sice měly mnohdy přichystané transporty, ty však nesloužily k deportaci mimo území Rwandy, ale k systematickému shromažďování Tutsiů na předem určená místa, kde došlo k jejich zmasakrování. Rwandskou genocidu lze aplikovat také na Ternonovu a Stantonovu etapizaci. Je zde patrná selekce obyvatelstva na základě etnicity, přičemž jako rozlišovací znak sloužily např. občanské průkazy. Dehumanizace nabyla značných rozměrů především díky všudypřítomné propagandě. Nelze přehlédnout ani organizaci v podobě výcviku milicí či vytváření seznamů budoucích obětí. Provedení genocidy pak bylo usnadněno jejím neustálým popíráním. Skrýváním genocidy za občanskou válku se tak vláda snažila zmást světové mocnosti. I přes to všechno nelze hledat příčinu genocidy a nevraživosti mezi oběma etniky v etnicitě. Etnicita sloužila pouze jako prostředek. V úvodních fázích II. republiky se mohl Habyariman opřít o relativní ekonomické úspěchy. Když se ale hospodářská situace zhoršila, musel hledat legitimitu někde jinde, tedy ve využití etnické otázky. Etnicita tak sloužila jako prostředek udržení moci jak ve II. republice, tak v průběhu občanské války a genocidy. Důkazů je hned několik. Opozice, která se zvedla proti vládě, byla z řad obou etnik. Navíc členové hutuské opozice zaplatili svými životy jako jedni z prvních. Konečný důkaz podali sami iniciátoři prostřednictvím svých oficiálních prohlášení, když Tutsie definovali jako primárního nepřítele, nikoliv však jediného. Nepřítel byl každý, kdo s Tutsii spolupracoval, a tedy každý, kdo se postavil proti režimu. Tímto můžeme otázku etnicity, jakožto příčinu genocidy, vyloučit. V konečném zhodnocení nelze pominout ani skutečnost, že válka a genocida probíhaly v témže čase na území jednoho státu. Použijeme-li Ternonovu termiologii, tak zde máme, 40

díky ozbrojeným silám Tutsiů (RPF), zvláštní případ paralelního vztahu Jednoho (Hutu Power) a Jednoho (RPF) na straně jedné a vztah Jednoho (Hutu Power) a Druhého (Tutsiové obecně) na straně druhé. Díky výše zmíněným okolnostem však tyto dva konflikty probíhaly takřka po celý průběh genocidy odděleně. Ke spojení došlo až v poslední fázi konfliktu, Kdy RPF dosáhla totálního vojenského vítězství. Poválečná rwandská společnost je ovládána opět etnicky homogenní vládou, která uplatňuje striktní politiku potrestání všech pachatelů genocidy. Navíc existence hutuských ozbrojených skupin v sousedním Kongu stále představuje nemalou bezpečnostní hrozbu. Díky těmto faktorům tak je ve Rwandě patrný potenciál k opětovnému vypuknutí konfliktu, jehož určujícím prvkem může být etnicita.

41

Seznam použité literatury: 1. Adebajo, A. - Landsberg, Ch. (2001): Back to the future: UN Peacekeeping in Africa, in: Adebajo, A. - Spiram, Ch. L. (eds., 2001): Managing Armed Conflicts in the 21st century, New York, International Peace Academy, p. 161-185. 2. Anthow, B. - Blanton, R. - Mason, T. D. (2001): Colonial Style and Post-Colonial Ethnic Conflict in Africa, Journal of Peace Research, Vol 38, No 4, p. 473-491. 3. Bell-Fialkoff, A. (2003): Etnické čistky: Bosna, Kypr, Karabach, Kosovo, Palestina, bývalý Sovětský svaz, Rwanda a Burundi, Srí Lanka, Transylvánie, Ulster, Praha, Práh. 4. Kovanda, K. (2004): Česká republika v Radě bezpečnosti OSN. Genocida ve Rwandě, 1994, Mezinárodní vztahy, roč. 39, č. 3, s.45-65. 5. Naimark, N. M. (2006): Etnické čistky v Evropě 20. století, Praha, Nakladatelství Lidové noviny. 6. Ternon, Y. (1997): Genocidy 20. století: zločinný stát, Praha, Themis. 7. Tesař, F. (2007): Etnické konflikty, Praha, Portál. 8. UN reference paper (1994): The United Nations and the situation in Rwanda, New York, The United Nations Department of Public Information. 9. Waisová, Š. (2003): Současné otázky mezinárodní bezpečnosti, Dobrá Voda u Pelhřimova, Aleš Čeněk. 10. Wolff, S. (2006): Ethnic conflict: A global perspective, New York, Oxford University Press.

Internetové zdroje: 11. Abong, C. - Bigagaza, J. - Mukarubuga, C. (2002): Land Scarcity, Distribution and Conflict

in

Rwanda,

on-line

text

(http://www.iss.org.za/PUBS/BOOKS/Scarcity+Surfeit/Chapter2.pdf). 12. Bartrop, P. (2002): The relationship between war and genocide in the twentieth century: a consideration, Journal of Genocide research, Vol 4, Issue 4, December, p. 519-532,

on-line

verze

(http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 13. Dadrian, V. N. (2004): Patterns of twentieth century genocide: the Armenian, Jewish, and Rwandan cases, Journal of Genocide research, Vol 6, Issue 4, December, p. 487522,

on-line 42

verze

(http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 14. Drumbl, M. A. (1999): Sobriety in post-genocidal society: good neighborliness among victims and aggressors in Rwanda?, Journal of Genocide Research, Vol 1, Issue 1, March,

p.

25-41,

on-line

verze

(http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 15. Fearon, J. D. (2004): Ethnic Mobilization and Ethnic Violence, on-line text (http://www.stanford.edu/~jfearon/papers/ethreview.pdf). 16. Frontline

(2004):

Interview

Paul

Kagame,

on-line

text

(http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/ghosts/interviews/kagame.html). 17. Frontline (2004): Rwanda today: The International Criminal Tribunal and the Prospects

for

Peace

and

Reconciliation,

on-line

text

(http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/ghosts/today/). 18. Frontline

(2004):

Timeline,

on-line

text

(http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/ghosts/etc/crontext.html). 19. Fujii, L. A. (2004): Transforming the moral landscape: the diffusion of a genocidal norm in Rwanda, Journal of Genocide research, Vol 6, Issue 1, March, p. 99-114, online

verze

(http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 20. Genocide

in

Rwanda:

The

Hutu

Ten

Commandments,

on-line

text

(http://www.trumanwebdesign.com/~catalina/commandments.htm). 21. Gibson, S. (2003): The role of structure and institutions in the genocide of the Rwandan Tutsi and the Armenians of the Ottoman Empire, Journal of Genocide research,

Vol

5,

Issue

4,

December,

p.

503-522,

on-line

verze

(http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 22. Global

Security

(2006):

Congo

civil

war,

on-line

text

(http://www.globalsecurity.org/military/world/war/congo.htm). 23. Graybill, L. (2002): “Responsible .... by Omission”: The United States and Genocide in Rwanda, Seton Hall Journal of Diplomacy and International Relations, Vol 3, Issue 1,

winter/spring,

p.

86-103,

on-line

(http://diplomacy.shu.edu/journal/new/pdf/VolIIINo1/graybill.pdf). 43

verze

24. Human

Rights

Watch

(1999):

Leave

None

to

Tell

the

Story:

Genocide in Rwanda, on-line text (http://www.hrw.org/reports/1999/rwanda/). 25. Human

Rights

Watch

(2003):

Rwanda

Lasting

Wounds:

Consequences of Genocide and War for Rwanda's Children, on-line text (http://hrw.org/reports/2003/rwanda0403). 26. Human Rights Watch (2004): Struggling To Survive: Barriers to Justice for Rape Victims in Rwanda, on-line text (http://hrw.org/reports/2004/rwanda0904/). 27. Human Rights Watch (2006): The Rwandan Genocide: How It Was Prepared, on-line text (http://hrw.org/backgrounder/africa/rwanda0406/). 28. International Criminal Tribunal for Rwanda (http://www.ictr.org). 29. Jones, A. (2002): Gender and genocide in Rwanda, Journal of Genocide research, Vol 4,

Issue

1,

March,

p.

65-94,

on-line

verze

(http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 30. Jones, B. D. (2003): Keeping the Peace, Losing the War: Military Intervention in Rwanda’s

‘Two

Wars’,

on

line

text

(http://www.ciaonet.org/conf/iwp01/iwp01ac.html). 31. Kissi, E. (2004): Rwanda, Ethiopia and Cambodia: links, faultlines and complexities in a komparative study of genocide, Journal of Genocide research, Vol 6, Issue 1, March,

p.

115-133,

on-line

verze

(http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 32. Kuperman, A. J. (2004): Provoking genocide: a revised history of the Rwandan Patrioti Front, Journal of Genocide research, Vol 6, Issue 1, March, p. 61-84, on-line verze (http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 33. Lemarchand, R. (2002): Disconnecting the threads: Rwanda and the Holocaust reconsidered, Journal of Genocide research, Vol 4, Issue 4, December, p. 499-518, online

verze

(http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 34. Li, D. (2004): Echoes of violence: considerations on radio and genocide in Rwanda, Journal of Genocide research, Vol 6, Issue 1, March, p. 9-27, on-line verze 44

(http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 35. Mareš, M. (2004): Vymezení pojmů terorismus, válka a guerilla v soudobé bezpečnostní terminologii, Obrana a strategie, roč. 2004, č. 1, s. 19-32, on-line verze (http://www.army.cz/mo/obrana_a_strategie/1-2004cz/mares.pdf). 36. Miles, W. F. (2000): Hamites and Hebrews: problems in "Judaizing" the Rwandan genocide, Journal of Genocide research, Vol 2, Issue 1, March, p. 107-115, on-line verze (http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 37. Mironko, Ch. (2004): Igitero: means and motive in the Rwandan genocide, Journal of Genocide

research,

Vol

6,

Issue

1,

March,

p.

47-60,

on-line

verze

(http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 38. Scorgie, L. (2004): Rwanda’s Arusha Accords: A Missed Opportunity, The Canadian Undergraduate Journal of Development Studies, Vol 1, Issue 1, winter, p. 66-75, online verze (http://www.undercurrentjournal.ca/2004I1%20-%20scorgie.pdf). 39. Scherrer, Ch. P. (1999): Towards a theory of modern genocide. Comparative genocide research: definitions, criteria, typologies, cases, key elements, patterns and voids, Journal of Genocide Research, Vol 1, Issue 1, March, p. 13-23, on-line verze (http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 40. Stanton, G. H. (2004): Could the Rwandan genocide have been prevented?, Journal of Genocide

research,

Vol

6,

Issue

2,

June,

p.

211-228,

on-line

verze

(http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 41. Straus, S. (2004): How many perpetrators were there in the Rwandan genocide? An estimate, Journal of Genocide research, Vol 6, Issue 1, March, p. 85-98, on-line verze (http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 42. Verwimp, P. (2000): Development ideology, the peasantry and genocide: Rwanda represented in Habyariman's speeches, Journal of Genocide research, Vol 2, Issue 3, November,

p.

325-361,

45

on-line

verze

(http://han.nkp.cz/han/sfx/web.ebscohost.com/ehost/results?vid=2&hid=5&sid=794f1 865-a69b-404c-a1a0-8bd6b7a7bcab%40sessionmgr102). 43. Zorbas, E. (2004): Reconciliation in post-genocide Rwanda, African journal of legal studies,

Vol

1,

Issue

1,

spring,

p.

29-52,

(http://www.africalawinstitute.org/ajls/vol1/no1/zorbas.pdf).

46

on-line

verze

Anotace Práce se zabývá problematikou občanské války a genocidy ve Rwandě, která proběhla v letech 1990 – 1994. Text se zaměřuje na historické a bezprostřední příčiny konfliktu, dále pak na celkový vývoj skutečností, které ke konfliktu vedly, na faktory, jež ovlivňovaly jeho průběh a na události, které následovaly po jeho skončení. Práce v souvislosti s konfliktem ve Rwandě také zohledňuje otázku angažovanosti OSN a zahraničních mocností, zejména role USA a Francie.

Annotation This text deals with the issue of civil war and genocide in Rwanda in 1990 – 1994. The text is focused on historical and exciting causes of the conflict and on events which led to this conflict, on factors which influenced its continuance and on events which followed its ending. The text takes into account the issue of engagement of UN and of foreign powers, especially the role of the United States of America and France.

Klíčová slova genocida, etnicita, občanská válka

Keywords genocide, ethnicity, civil war

47

Přílohy: Příloha č. 1:

DESET HUTUSKÝCH PŘIKÁZÁNÍ 1) Každý Hutu musí vědět, že tutsijská žena pracuje pro účely tutsijského etnika. Z toho vyplývá, že zrádcem je každý Hutu, který si vezme tutsijskou ženu, má tutsijskou milenku nebo má tutsijskou sekretářku či chráněnku. 2) Každý Hutu musí vědět, že naše hutuské dcery jsou jako ženy, manželky a matky hodnotnější a svědomitější. 3) Hutuské ženy bděte a ujistěte se, že vaši muži, bratři a synové vidí smysl toho všeho. 4) Každý Hutu musí vědět, že všichni Tutsiové jsou v obchodě nečestní. Jejich jediným cílem je nadřazenost. Z toho vyplývá, že zrádcem je každý Hutu, který s Tutsii vytváří obchodní aliance, investuje své nebo veřejné prostředky do tutsijských společností, půjčuje nebo bere půjčky od Tutsiů a poskytuje Tutsiům výhody jako importní licence, bankovní půjčky či půdu. 5) Strategické pozice v politice, administrativě, ekonomice a bezpečnostních složkách musí být vyhrazeny pouze Hutům. 6) Hutuové musí tvořit většinu i ve vzdělávacím systému (žáci, učitelé) 7) Rwandská armáda musí být složena výhradně z Hutů. Žádný voják si nesmí vzít tutsijskou ženu. 8) Hutuové nesmějí mít s Tutsii soucit. 9) Hutuové musí zůstat jednotní, solidární a nesmí jim být lhostejný osud jejich hutuských bratrů. Hutuové ve Rwandě i mimo ni musí neustále hledat přátele a spojence pro hutuský účel. Hutuové musí zůstat bdělí a odhodlaní vůči svému společnému nepříteli: Tutsiům. 10) Sociální revoluce 1959, referendum 1961 a hutuská ideologie musí být vštípena Hutům každého věku. Každý Hutu musí ideologii šířit kdekoliv se zrovna nachází. Každý Hutu, který jakýmkoli způsobem trestá svého hutuského bratra za šíření ideologie je zrádcem.

(zdroj: http://www.trumanwebdesign.com/~catalina/commandments.htm)

48

Příloha č. 2:

ZNÁZORNĚNÍ NÁRŮSTU POČTU OBĚTÍ OD VYPUKNUTÍ GENOCIDY AŽ DO JEJÍHO KONCE

Datum

Odhadované množství obětí

6.dubna (den první)

8 000

9.dubna (den čtvrtý)

32 000

15.dubna (den osmý)

64 000

16.dubna (den devátý)

72 000

19.dubna (den dvanáctý)

100 000

21.dubna (den čtrnáctý)

112 000

25.dubna (den osmnáctý)

144 000

27.dubna (den dvacátý)

160 000

28.dubna (21. den)

168 000

1.května (25.den)

200 000

3.května (27. den)

216 000

5.května (29. den)

232 000

13.května (37. den)

296 000

17.května (41.den)

328 000

25.května (49. den)

392 000

22.června (77. den)

616 000

17.července (100. den)

800 000

( zdroj: http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/shows/ghosts/etc/crontext.html)

49