Obal
THOMAS HYLLAND ERIKSEN
Syndrom velkého vlka Hledání štěstí ve společnosti nadbytku
Ti t u l
THOMAS HYLLAND ERIKSEN
Syndrom velkého vlka Hledání štěstí ve společnosti nadbytku
Společensko-ekologická edice Nakladatelství DOPLNĚK
This translation has been published with the financial support of NORLA. Překlad této knihy finančně podpořila nadace NORLA.
© 2008, H. Aschehoug & Co. (W. Nygaard) A/S Translation © Daniela S. Zounková, 2010 ISBN 978-80-7239-264-3
Předmluva překladatelky
PŘEDMLUVA PŘEKLADATELKY Dostává se vám do rukou překlad další z knih norského sociálního antropologa a neúnavného popularizátora vědy, Thomase Hyllanda Eriksena. (V roce 2010 vyšlo v nakladatelství Doplněk již druhé vydání jeho knihy Tyranie okamžiku.) Stejně jako v předchozím díle, i v Syndromu velkého vlka autor vychází především ze situace v Norsku, zemi s rozvinutým sociálním systémem a nesmírným přírodním i jiným bohatstvím. Některé úvahy či stesky nad stavem společnosti či přemírou volnosti a konzumu mohou lidem, kteří v bývalém Československu zažili reálný socialismus, připadat poněkud úsměvné či přitažené za vlasy. Text tedy můžeme číst jako poučení o tom, jaké starosti budeme řešit, až se na úro veň Norska dostaneme. V mnoha ohledech jsou však Eriksenovy úvahy obecné a týkají se nás stejně jako Norů. A už si to připouštíme, či nikoli, i my v České republice patříme ke „globální střední třídě“, o níž autor v textu opakovaně mluví. Že je náš HDP stále o dost nižší než norský nebo třeba německý, nehraje vlastně žádnou roli. T. H. Eriksen je i v Norsku proslulý výmluvností a schopností zprostředkovávat komplikované myšlenky a koncepty srozumitelnou formou. Jeho knihy, ač patří k odborné literatuře, jsou přístupné široké veřejnosti, čtivé a zábavné. Text se hemží hovorovými obraty, odkazy na komiksy, sci-fi romány i autorovy osobní zážitky. Eriksenovou specialitou jsou také různá názorná přirovnání, jejichž cílem je čtenáři co nejsrozumitelněji přiblížit popisovaný jev. V jeho knihách se často objevují zmínky o nejrůznějších osobách z norské historie, kultury a politiky, o jevech běžných ve skandinávské společnosti a v neposlední řadě o mnoha norských městech a místech. Mnohé z těchto odkazů by pro českého čtenáře nebyly srozumitelné. Proto po dohodě s autorem ně které z nich vysvětlujeme, jiné nahrazujeme obecně známým ekvivalentem, k dalším připojujeme příklad z českého prostředí. Naším hlavním cílem bylo vytvořit srozumitelný a čtenářsky přívětivý text. Daniela S. Zounková 5
Předmluva
PŘEDMLUVA Žijeme v podivuhodné době, o níž se dá říct ledacos, rozhodně však ne, že je nudná. Svět nám závratnou rychlostí poskytuje velké radosti a stejně velké starosti a nikdo neví, co nás čeká za další zatáčkou – zda bude toto století naplněno novými válkami, globální klimatickou katastrofou a vzrůstající nespravedlností, či naopak mírem a prosperitou. Vycházejí vědecky podložené knihy a články, které s vervou hájí všechny výše jmenované a ještě mnohé další scénáře. Každá z knih a článků pravděpodobně obsahuje něco pravdy, žádná však nemá celou pravdu. Budoucnost je otevřená a nejasná. Když říkám, že žijeme v podivuhodné době, mám však na mysli cosi jiného než nejistotu ve vztahu k budoucnosti. My, kteří máme to štěstí a patříme ke globální střední třídě, jsme se totiž nikdy neměli tak dobře jako nyní, ovšem i tak si neustále stěžujeme. Existují výzkumy, z nichž vyplývá, že obyvatelé západního světa jsou v dnešní době přibližně stejně spokojení – či nespokojení – jako byli před padesáti lety. Jiné výzkumy ukazují, že lidé v Indii, Mexiku a Vietnamu jsou stejně spokojení jako my, i když jsou po materiální stránce mnohem chudší. Tímto způsobem je nám připomínáno, že ke štěstí je nezbytné něco víc než podlahové vytápění v koupelně, terénní auto a tři DVD přehrávače. Možná je dokonce potřeba něco úplně jiného. A taková je také ústřední otázka této knihy: Co je potřeba k tomu, aby se člověk měl dobře, a proč nám není ještě lépe, než nám nyní je? Máme přeci všechno, my, co žijeme v dnešní době, a máme to štěstí, že patříme k nejbohatší pětině lidstva, tedy k oněm dvaceti procentům, která spotřebovávají osmdesát procent zdrojů. A stejně si stěžujeme. Už dlouho si kladu otázku, co je třeba k tomu, aby se člověk měl dobře. Stačí víra, naděje a láska, nebo by si měl člověk spíš pořídit chalupu na horách a několikrát za rok vyrazit k moři? Jsou bohatí lidé šastní, nebo jen frustrovaní z toho, že nejsou ještě bohatší? Přináší náboženská víra štěstí, či spíše úzkost? Našli indičtí žebraví sádhuové smysl života, nebo na něj jen rezignovali? Co se to stalo s lidmi, kteří 7
mají všechno, a stejně si stěžují? Můžeme se v této oblasti něco naučit od tradičních kultur, nebo se můžeme učit jen z jejich chyb? Když jsem začal shromažovat materiál pro tuto knihu, neměl jsem žádné od povědi, jen nejasné tušení. Musel jsem se nad sebou zamyslet a na ně které věci jsem změnil názor. Ve Skandinávii se o štěstí moc nemluví, to slovo je pro střízlivé a ná božensky vlažné protestanty příliš veliké a velikášské. Americká otázka „Are you happy?“ se překládá spíše jako „Máš se dobře?“ než jako „Jsi šastný?“. Štěstí dosáhnou princ a princezna na konci pohádky, a ti pak „žijí šastně až do smrti“. Mnohé samozřejmě napadlo, že Popelka se časem asi taky naštvala, když princ začal prdět v posteli, že Sněhurka třeba chtěla studovat práva než do omrzení pořádat jeden ples za druhým, a že je docela možné, že Šípková Růženka každou druhou noc usínala s pláčem, protože jí nedovolili zúčastnit se ani jedné křížové výpravy proti pohanům, kteří obsadili biblickou zemi. Každopádně je slovo štěstí v našem jazyce téměř nemravné; spíše jsme ochotni akceptovat termín „kvalita života“, což ovšem mnohým zní formálně a suše. Ale výraz „mít se dobře“ nikomu problém nedělá. Mít se dobře je něco, co všichni chtějí a co jsou ochotni také přiznat. I lidé, kteří by nikdy nedokázali nahlas vyslovit „miluju tě“ nebo „jsem úplně šastný“, dokážou bez problémů vyslovit „mám se dobře“ jak v první, tak ve druhé a třetí osobě. Kdokoli o sobě může bez mrknutí oka prohlásit, že se má dobře, nebo se na to druhého zeptat, a neupadne u toho v podezření, že je homosexuální nebo zamilovaný. Mít se dobře (norsky trives, pozn. překl.), severský příbuzný dánského slova hygges, je kulturní zvláštnost, ve které Norové a Švédi excelují. Nedávno jsem slyšel o jednom indickém tatínkovi, jehož syn měl nastoupit do mateřské školy v Oslu. Otec ho první den přivedl, zdvořile se představil vedoucí oddělení a zeptal se: „A co se tady učí?“ Učitelka na něj chvíli nechápavě hleděla, rychle se však dovtípila, profesionálně se usmála a odpověděla, že se neklade žádný zvláštní dů raz na to, aby se děti něco konkrétního naučily; nejdůležitější je, aby se měly dobře. Předpokládám, že otec odešel do práce s vědomím, že tuhle zemi nikdy beze zbytku nepochopí. 8
Bonheur, Glück, happiness, geluk, felicidad, felicità, lycka... dokonce i v blízce spřízněných západoevropských jazycích se používají slova zcela odlišného původu, mluví-li se o štěstí. A použitý výraz má v různých jazycích úplně jiné konotace. Jsou-li tak veliké rozdíly mezi kul turami, které jsou si jinak dost podobné, je třeba předpokládat, že vystoupíme-li ze severoatlantického kulturního okruhu, rozdíly se ještě prohloubí. Existuje pro dobrý život vůbec nějaký společný jmenovatel? Dá se předpokládat, že ano. Každý, kdo má všech pět pohromadě, si nepřeje být uškvařen zaživa, zavražděn, uvězněn bez spravedlivého soudu, ztratit příbuzné nebo nedobrovolně chodit spát hladový. Lidské utrpení poznáme okamžitě, když se na nás hrne z televizní obrazovky, takže by se totéž mělo týkat také štěstí, nebo chceme-li raději použít střízlivějšího výrazu, příjemného živobytí. Musí existovat něco společného. Otázka zní, co to je. V posledních letech jsem často lidem vykládal, že mám v plánu napsat knihu o štěstí nebo lépe řečeno o kvalitě života. To je obrovité téma, říkali někteří, vypadá to jako nemožný úkol. Co je pro mě ráj, může být pro jiného peklo, ne? Co jsou někteří ochotni vyvažovat zlatem, tomu se jiní za každou cenu snaží vyhnout, řekl spisovatel a mu o zikant O/ivind Hanes. Jiní mi doporučovali různé filozofické, psychologické a ekonomické knihy. Další mi řekli jen „přečti si Dostojevského“. Někteří začali mluvit o Darwinovi, jiní o náboženství či lásce. Kolegové ze sociální antropologie (kromě několika výjimek) se podezřívavě škrábali za uchem, jakmile se v rozhovoru objevila slova jako štěstí nebo kvalita života. Pravda je, že společenskovědní obory se po celé 20. století popisem dobrého života zabývaly překvapivě málo. Všichni byli příliš zaneprázdnění znepokojením a zkoumáním utrpení, útlaku a moci, takže na štěstí nezbýval čas. To se v posledních letech trochu změnilo, ovšem není jisté, zda je tento nový trend („věda o štěstí“) dobrým či špatným znamením. V mém oboru zatím štěstí jako předmět výzkumu nebylo objeveno. Neil Thin, můj kolega ze Skotska, se v této souvislosti zmiňuje o průzkumu, který provedl v rozsáhlé databázi – ukázalo se, že sociální antropologové toho napsali mnohem víc o výrobě košíků z proutí než o pozitivní kvalitě života. Samozřejmě existují stohy článků o zdraví, pokračuje Thin, ovšem naprostá většina z nich se věnuje nemocem. Proto je v této knize méně antropologického 9
materiálu, než jsem si původně myslel. Obsahuje naopak více toho ostatního. O štěstí a kvalitě života si každý něco myslí, ale nenajdete dva, kteří by měli stejný názor – výjimku tvoří vědci, a ti se bu tímto tématem zabývají z nějakého specializovaného úhlu, nebo ho naopak nezkoumají vůbec. Je tedy spousta důvodů, proč k němu přistoupit s otevřeným hledím. Pracovní verzi rukopisu přečetla spousta lidí, kteří mě upozornili na trapné omyly nebo navrhli různá jiná zlepšení. Chtěl bych jmenovat zvláště následující (v abecedním pořadí): Harald Engelstad, Mariann Idstad, Henrik Sinding-Larsen, Kari J. Spjeldnaes a Arne Johan Vetlesen. Dlužím jim všem velký dík. Oslo, leden 2008 Thomas Hylland Eriksen
10
1. kapitola
DILEMA VELKÉHO ZLÉHO VLKA Nuerové jsou šastní, „když má rodina dost krav, které dávají mléko, protože pak jsou děti dobře živené a ze zbytků je možno vyrábět sýr a nabí‑ zet příbuzným a hostům“. E. E. Evans-Pritchard Dopoledne jsem tu měl řemeslníka, kvalifikovaného řemeslníka. Byl to odborník na kabely a připojení, co se stará o kabelovou televizi. Můj televizor měl totiž v posledních dnech nekvalitní obraz. Zvuk byl v pořádku, ale obraz byl poněkud rozostřený, a stejný problém se objevoval na všech 23 kanálech. Pomocí elektronického rádiového zaměřovače opravář zjistil, kde je chyba, vyšplhal na nejbližší stožár s telefonním vedením a spravil kabel. Celé to měl za chvilku hotové. Zjevně už to někdy dělal. Využil jsem příležitosti, a než odešel, zeptal jsem se ho na pár věcí. Když jsem se totiž snažil zjistit, proč se nám tak náhle zhoršila kvalita obrazu, našel jsem si při té příležitosti spoustu podrobností o digitálním vysílání televize a o HDTV (high definition television). Kdybychom si pořídili dekodér, mohli bychom získat dalších dvacet kanálů; vlastně ještě víc, kdybychom si něco připlatili. O hodně víc kanálů, abych byl přesný. Ovšem kabelová společnost v reklamním letáku propagovala také HDTV, o níž se říká, že poskytuje nesrovnatelně lepší kvalitu obrazu než běžná televize. Lidé, kteří o HDTV diskutovali na síti, tvrdili, že už se te na obyčejné vysílání na zastaralé televizi nemohou dívat. Teprve když si člověk pořídí HDTV, zjistí, jak hrubozrnný obraz má tradičnítelevize a jak moc bliká. Opravář na mé hloupé, ovšem zaujaté otázky jasně a srozumitelně odpovídal, ale z jeho řeči vyplývalo, že během několika let určitě budou mít HDTV všichni. Je to jen otázka času. Rozhovor s opravářem mi v mysli vyvolal vzpomínky z dětství na dobu, kdy se v Norsku zaváděla barevná televize. Došlo k tomu poměrně pozdě. (Pozdě ve srovnání s čím? Samozřejmě ve srovnání s těmi, se 11
kterými se neustále porovnáváme, tedy hlavně se Švédy a hned po nich s Američany.) Prodej barevných televizorů se rapidně zvýšil až v době konání mistrovství světa ve fotbale v roce 1974; v tom čase se také začala barevně vysílat většina programů. Toho jara jsme výhody a nevýhody barevné televize zaujatě rozebírali na školním dvoře. Nakonec někdo řekl: „Jo jo, ale programy stejně nebudou lepší, když je začnou vysílat barevně.“ Tenkrát se nám tahle poznámka nezdála obzvláště hluboká či duchaplná a možná ani nebyla. Možná rodiče toho dítěte jen neměli dost peněz. Uplynula nějaká doba, dejme tomu rok, a barevný televizor přestal být zvláštností. Sledovat černobílé vysílání začalo být pod naši úroveň. Dřív se nám nikdy nezdálo divné, že jsou všechny programy v odstínech šedé, protože to tak přeci bylo odjakživa. O mnoho let později si lidé začali kupovat ploché obrazovky; zhruba ve stejnou dobu byly staré dobré krabice s poměrem stran 4:3 nahrazeny širokoúhlými televizemi. V průběhu několika let byly velké neforemné skleněné obrazovky odsouzeny do technického muzea. Ani ploché obrazovky neměly žádný vliv na kvalitu programů. Televize samozřejmě vypadaly moderněji a elegantněji, ale na to si člověk rychle zvykl a všechno bylo zase jako dřív. Nevěřím, že by HDTV většině lidí přinesla štěstí. Jen nám přibude pár věcí, které nás budou dráždit: všechny programy, jež se nadále vysílají ve starém rozlišení; kanály, které tvrdí, že HDTV zavedou v průběhu podzimu, a neučiní tak; nemluvě o hrozných programech, jejichž kvalitu nezlepší ploché ani širokoúhlé obrazovky, digitální signál ani HDTV. Podobné myšlenky člověka nejspíš dvakrát nepotěší. Pokud nám HDTV život nijak nevylepší, jak se má pak člověk postavit ke všem dalším projevům pokroku, vývoje a blahobytu? Přineslo ohromné zvýšení kvality bydlení od druhé světové války většině lidí větší pocit štěstí? Nejspíš ne. Najdou se tací, kteří tvrdí, že dětem způsobuje trauma, mají‑li spát ve vlastním pokoji, navíc člověk si časem zvykne na všechno. Jeden americký psycholog, který provádí výzkumy lidského štěstí, tvrdí, že studenti v Minnesotě si namlouvají, že studenti v Kalifornii musejí být šastnější, protože žijí v příjemnějším podnebí. Ve skutečnosti však kalifornští studenti nejsou ani více, ani méně šastní než ti minnesotští. 12
Pěkné počasí pro ně totiž není nic zvláštního, mají ho přece neustále. Milostné problémy, ekonomika a zkoušky je znepokojují úplně stejně jako jejich kolegy na Středozápadě. A pak si člověk v novinách přečte, že obyvatelé Nigérie a Vietnamu jsou neuvěřitelně šastní, zatímco on sedí v tramvaji v jednom z nej bohatších a nejbezpečnějších měst světa a kolem sebe vidí všechny ty kyselé podzimní obličeje. Něco tu nesedí. Celé 20. a velkou část 19. století byla politika založena na přesvědčení, že zvýšení materiálního blahobytu je jednoznačně po zitivní věc. V dobách, kdy lidé trpěli hladem a zimou, to nepochybně tak bylo, ale dnes? Nadále se chováme tak, jako by nám něco scházelo; pravda je, že nám cosi chybí, ale není to majetek. Žádný z vrcholných politiků není ochoten zcela proměnit své politické cíle, přestože by to možná bylo nejlepší jak pro tuto zemi, tak pro celý svět a každého jednotlivce. Možná je to proto, že jsme přesvědčeni, že víme, v čem spočívá životní štěstí, možná jsme na tuhle otázku zkrátka jen zapomněli. Tolstoj v tom měl za sebe jasno. Slavný začátek románu Anna Karenina zní: „Všechny šastné rodiny jsou si podobny, každá nešastná rodina je nešastna po svém.“ No, možná ano. V každém případě je zajímavé, že krásná literatura se jen zřídkakdy zabývá štěstím jinak než ve snu. Často se sice objevuje krása, zvláště v poezii, ovšem obvykle ve formě melancholie, tedy spojená s vědomím pomíjivosti. Kdy jste naposledy měli v rukou román pojednávající o lidech, kteří našli rovnováhu, klid duše a harmonický vztah ke svým blízkým? Pamatuju si, že jsem několik takových knih četl. Literárně vzato měly jen malou hodnotu a snadno se zařadily po bok ideologicky zatížené literatury plné nezajímavých prkenných postav zalykajících se zarputilým pedantismem. Když chtěl Aldous Huxley, proslavený dystopií Konec civilizace aneb Báječný nový svět, na konci svého života vytvořit pozitivní utopii, napsal Ostrov, který je z pochopitelných důvodů proslulý spíše svými politickými myšlenkami než literární hloubkou. Dobré romány jsou mnohoznačné a nabízejí více otázek než odpovědí. Kromě toho v nich většinou vystupují lidé, kterým se život vymkl z rukou, kteří jsou vystaveni různým zkouškám či nepřízni osudu nebo usilují o něco, co dříve či později skončí zklamáním a frustrací. Pravda je, že v mnoha případechje na konci dobré knihy naděje. Štěstí tedy začíná až poté, co 13
spisovatel ztratil zájem a za příběhem udělal tečku. S nadsázkou můžeme říct, že většina nositelů Nobelovy ceny za literaturu jsou specialisté na popis lidského utrpení ve všech jeho podobách. Chce-li člověk knihu s jednoznačně pozitivním koncem, musí si často vystačit s červenou knihovnou. Má tedy Tolstého vypravěč pravdu – a s ním stovky tisíc společenskovědních badatelů, které zajímají výhradně problémy? Zdá se, že štěstí je nudné téma, protože lidskému dramatu dávají obsah a formu konflikty a nepřízeň osudu. Ovšem je-li skutečně pravda, že štěstí není pro literaturu dostatečně nosné, je i to samo o sobě zajímavé. Pokud je opravdovým literárním tématem jen to, co člověka činí nešastným, co mu v duši vytváří touhu, vyplývá z toho, že ústředním tématem literatury je tak i tak štěstí, nebo vytváří vábivý cíl v dálce, díky němuž je možné překonat zoufalství a dát svým tápavým pokusům jasný směr. Štěstí je dialektickým protikladem utrpení; jedno implikuje druhé. Štěstí je tudíž přítomno v každém popisu trápení jako implicitní kontrast; je tedy příliš banální, aby zasloužilo pozornost samo o sobě? No, kdyby byli v 19. století všichni obyvatelé Evropy šastní, byli bychom jistě ušetřeni romantismu. Možná je skutečně nuda mít se dobře. Možná právě to je ta příčina, proč si neustále nacházíme nové důvody k nespokojenosti. Nebo jak nás noviny i ostatní média opakovaně upozorňují, v naší části světa „jsme se nikdy neměli lépe“. A mají projednou pravdu, držíme-li se měřítek, u nichž panuje jakási shoda. Pravda je, že v našem severozápadním cípu světa jsme za poslední zhruba půlstoletí, co uplynulo od druhé světové války, dosáhli fantastických životních podmínek. Zároveň s nárůstem bohatství však stále většímu počtu lidí pomalu dochází, že život v ráji nám nepřinesl štěstí; jsme trochu ufňukaní a frustrovaní, mentálně podvyživení a bloudíme bez cíle. My, kteří máme to štěstí být na světě na počátku třetího tisíciletí, žijeme objektivně viděno v ráji. „My“ v této souvislosti bohužel nezahrnuje celé lidstvo, nýbrž jen jeho nejbohatší pětinu, něco přes miliardu lidí, tedy globální střední třídu. My, co žijeme ve vilových čtvrtích globální vesnice, co máme připojení k internetu a mobilní telefon, přemýšlíme, co si dáme k obědu, a sníme o úžasné dovolené. Nikdy předtím 14
nemělo tolik lidí takový luxus – tolik věcí, tolik příležitostí k zábavným volnočasovým aktivitám, tak dobré zdraví, takovou možnost volby, tak vysokou předpokládanou délku života. Úplně obyčejní lidé si užívají materiální úroveň, která ve většině oblastí převyšuje životní standard šlechty před sto padesáti lety. Ponechme stranou, že máme méně křišálových lustrů a dostihových koní, možná také méně broušeného skla a soukromých komorních orchestrů než aristokracie 19. století. To je ale možná dobře. Vědci se v polovině 19. století pokusili odhadnout, kolik koňského hnoje bude pokrývat londýnské ulice v roce 1950, bude-li stejným tempem pokračovat tehdejší rozvoj, a čísla byla skličující. Pesimisté předvídali, že v blízké budoucnosti bude možné přejít Piccadilly Circus pouze v gumácích. Pár let poté se objevila podzemní dráha a ještě o pár desítek let později se z koní stala pouhá turistická atrakce, stejně jako z vorvaňů na Lofotských ostrovech. Objekt sám – tedy kůň nebo velryba – se fyzicky vůbec nezměnil, ale náhle je kuriozitou, nikoli potřebným zdrojem. My z globální střední třídy se docela dobře obejdeme bez dvou set broušených skleniček a okázalých nepraktických lustrů. Komorní orchestry byly už dávno nahrazeny levnými asijskými stereopřehrávači, které reprodukují hudbu ve stejné kvalitě jako originál. Úplně obyčejní lidé, náležející do globální střední třídy, což se týká prakticky všech obyvatel severní Evropy, žijí ve velkolepém luxusu bez ohledu na to, s kým se člověk srovnává. Bydlíme v nezakouřených, vyhřátých, světlých a v neposlední řadě prostorných obydlích. (V roce 1946 mělo průměrné evropské obydlí dva pokoje, kuchyni a koupelnu.) Můžeme jíst víceméně to, na co máme chu. Potraviny mají zajištěnou kvalitu a většinou chutnají výborně. (Že se tak úplně dobře nemají zvířata, je jiná věc, ale zvířata to dřív taky neměla snadné.) Díky zlepšeným výrobním postupům chutná levné krabicové víno z Austrálie nebo Jižní Afriky lépe než nápoje, které se před několika sty lety podávaly na královských dvorech. Na rozdíl od šlechty v 19. století si však dnes můžeme celoročně pochutnávat na banánech, pomerančích a na všemožných chutných a podivuhodných potravinách, o kterých oni nikdy neslyšeli. Knihy jsou v současnosti neuvěřitelně levné. Mnohé stojí méně než průměrná hodinová mzda a výběr je téměř neomezený. Kdykoli můžeme 15
poslouchat oblíbenou muziku, a to i době, kdy muzikanti spí. Když si vezmeme čtyři, pět či šest týdnů dovolené, na které máme každoročně nárok, mohou miliony z nás její část strávit v pohodlném hotelu v ně jaké vzdálené zemi. Každý rok. Před sto lety většina lidí neměla vůbec žádnou dovolenou; před padesáti lety jeli nejspíš pod stan k Máchovu jezeru, před třiceti lety byla i Jugoslávie exotika; dnes už se Thajsko považuje za celkem běžnou destinaci. (Tedy očima Evropana; pro většinu obyvatel Thajska je to stále ještě něco jiného než běžná turis tická destinace – je to nadále Thajsko.) V roce 2006 vyrazili čtyři z pěti Norů na delší dovolenou do zahraničí; průměrně strávili dva týdny někde v hotelu. Z toho vyplývá, že taková dovolená už dávno není nic výjimečného. Když má příslušník globální střední třídy volnou chvíli, a těch má dost, protože pracovní doba se v posledních sto letech postupně zkracovala, nabízí se mu spousta různých možností. Mnozí se věnují různým volnočasovým aktivitám od golfu po pěvecký sbor, ale mohou se také nechat bavit někým jiným. Koncertní sály, kina, sportovní centra a divadla prodávají vstupenky, které si může dovolit skoro každý, ale doma má naprostá většina televizi s rozmanitým výběrem zábavných a vzdělávacích programů. V posledních letech se významným zdrojem zábavy a poučení stal také internet. Úroveň vzdělanosti stoupá a podíl nebezpečných a vyčerpávajících zaměstnání byl redukován na naprosté minimum. V zemi, jako je Norsko, je úroveň nezaměstnanosti na historickém minimu. Počet hodin, které ženy stráví domácími pracemi, se postupně snižuje od druhé světové války, zatímco velikost podlahové plochy bytů roste. Kromě toho žijeme déle než předchozí generace včetně šlechty, která často umírala v mladém věku na tuberkulózu nebo na zármutek. To se týká i rozvojových zemí s výjimkou afrických států, které jsou nejhůře postiženy AIDS. V roce 1900 se lidé na Zemi dožívali v průměru 31 let; o sto let později to bylo 66,8 let a v mnoha nejbohatších zemích světa je to kolem 80 let. Mnozí ze čtenářů této knihy se dožijí 100 let. Jsme zdravější než předchozí generace, a to díky lékům a očkování, lepší výživě a v neposlední řadě také díky změnám ve způsobu práce. Odlidštěné a nebezpečné práce v zemědělství a průmyslu byly v této části světa odstraněny a v naší globální společenské třídě je výjimkou, že by 16
lidé byli fyzicky opotřebovaní ve 40 letech, nepočítáme-li v to profesionální boxery a zápasníky ve volném stylu. Dnes se zkrátka stárne jinak než dřív. Před několika lety zemřel můj blízký kolega; bylo to velmi smutné zvláště proto, že umřel tak mladý, bylo mu teprve 62 let. Ovšem ještě v roce 1928 předpovídal americký demograf Louis Dublin, že se průměrná délka života zvedne dokonce na 64,57 let. Byl optimista, protože v jeho době se lidé v USA dožívali průměrně 57 let. (On sám žil až do 87 let.) Když Paul McCartney v roce 2006 slavil 64. narozeniny, našla se na celém světě spousta dychtivých novinářů, kteří srovnávali text prastaré písně „When I’m Sixty-Four“ (byla to jedna z prvních, napsal ji v šestnácti letech) s jeho současným stylem života. Shodovalo se jen máloco. Není to pouze tím, že McCartney nežije zcela obvyklým stylem života. Popis v jeho písni odpovídá jiným šedesátníkům, než je on sám. Především žijeme asi o deset let déle než v roce 1967; člověk, kterému je dnes 64 let, má tedy před sebou zhruba tolik let, s kolika mohl počítat 54letý v roce, kdy vyšla nahrávka Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Většina lidí tohoto věku, patřících ke globální střední třídě, ještě nezažila pocit „usychání“, jak se tomu v písni říká, a velká část z nich netráví většinu času tím, že by „seděla u krbu a štrikovala svetry“. Mnozí se těší na důchod, který v dnešní době začíná o tři až pět let dříve než v roce 1967, a na to, jak se budou moci věnovat svým zájmům a realizovat se svobodnějším a uspokojivějším způsobem než v letech vyplněných prací. Zatímco ještě nedávno byl na vrcholu kariéry člověk zhruba v padesáti letech, dnes zdaleka není odepsaný ani v šedesáti. Mnozí lidé v tomto věku jsou štíhlí a mají dobře formovanou postavu, chodí v riflích, krmí se pilulkami na potenci, barví si vlasy a poslouchají rock. Část mužů tohoto věku má sice na hlavě pleš, jak to McCartney popisuje, ale jen minimum z nich se musí velmi uskromnit, aby si mohli dovolit výlet na ostrov Wight. Dnes je řeč spíše o Maledivách. Jedno choulostivé téma ale McCartney přece jen otevřel: Když se ptá Will you still need me, dotýká se problému pro naši společnost zcela zásadního. Další řádek jeho textu zní Will you still feed me, což se dá číst jako převrácení téhož, a vykládat tedy jako „Will I still need you?“. Píseň tedy mluví o vzájemné závislosti. Ovšem bez ohledu na to, kdo koho bude krmit, je ten druhý řádek už passé. V dnešní době není nic 17
levnějšího než jídlo. V roce 1960 utratila průměrná norská rodina 39 % svého příjmu za jídlo, přestože se ženy v domácnosti předháněly v tom, která dokáže přijít na levnější náhražku, aniž by si toho strávníci povšimli. V roce 2007 se toto číslo pohybovalo kolem 9 %, ženy v domácnosti v podstatě vymizely a většina obyvatel si může dovolit jíst maso tak často, jak si jen usmyslí. Už nějakou dobu žijeme v ráji. Větší část příslušníků globální střední třídy zná absolutní nedostatek a chudobu jen z vyprávění nebo z médií. Žijí-li v zemi s velkými třídními rozdíly, občas zahlédnou chudobu cestou do práce nebo za zábavou. Výjimku tvoří přistěhovalci z chudých zemí a jejich děti. Pro ně je chudoba živoucí vzpomínka a v jejich domovské zemi nejpřítomnější skutečnost. S rájem se pojí dvě obecné vlastnosti, které se hodí zmínit. Za prvé – a to se týká všech rájů na zemi – víme, že nemohou trvat věčně. Za druhé, a to se týká speciálně našeho ráje, víme nyní, že objektivně rajské podmínky nečiní obyvatele ráje nutně šastnými. Studie z Velké Británie a USA ukazují, že subjektivně prožívaná kvalita života se nijak zvláš nezvyšuje od roku 1950, tedy od doby, kdy se nejezdilo na dovolenou do zahraničí, nebyly mobilní telefony ani barevné televize a v sobotu se chodilo do práce. Existují výzkumy, které naznačují, že pohoda nemá jasnou spojitost s příjmem, tedy minimálně pro ty, kteří nežijí v absolutní bídě. Vědci se v tomto zcela neshodují. Někteří jsou toho názoru, že zvýšení příjmu by neznamenalo žádný rozdíl jen pro 25 % nejbohatších obyvatel země, zatímco jiní si myslí, že u většiny lidí se míra spokojenosti se zvýšením příjmu nemění, jakmile dosáhnou přiměřeného životního komfortu. „Máme vše, ale to je vše, co máme,“ říkával kdysi zpěvák a satirik Ole Paus. Tohle úsloví se již dvakrát vyskytlo v novoročních projevech norských premiérů, aniž by se to však promítlo do reálné politiky. Nadále platí, že prosazovat nižší spotřebu a snížený materiální standard se rovná okamžité politické sebevraždě (pokud se tomu nedá jiné jméno, například lepší pohoda a větší svoboda). V žádné společnosti se nikdy tolik lidí nemělo tak dobře a nemělo obdobné množství příležitostí. Zároveň se nikdy tolik lidí nemělo tak špatně. Před pár lety jsem četl v norských novinách rozhovor s jedním 18
mocným byznysmenem. Jak se na takový rozhovor sluší, nemluvil pouze o práci, ale filozofoval o životě obecně. V jednom místě se zmínil, že strašně rád chodí na výlety do bažin – ano, dokonce prohlásil, že má dojem, že výlety do bažin jsou velmi nedoceněná činnost a že by se jim mělo věnovat více lidí. Nezní to moc zábavně. Bažiny jsou placaté a jednotvárné. Když tudy člověk jde, čvachtá mu pod nohama, musí si vzít holínky a pořád se soustředit na to, kam šlape. Když jde člověk bažinou, nemůže zkrátka dělat nic jiného, než jít bažinou. Pravda je, že právě o tu jednotvárnost a šedivost při výletech do bažin jde. Onen zaneprázdněný kapitalista, který tráví více než sto dní v roce na služebních cestách, na schůzích, na letištích, s mobilním telefonem v ruce nebo před monitorem počítače, má ohromnou potřebu nedělat nic jiného než tiše jít. Možná by se dokonce dalo říct, že Norové, kteří jsou v podstatě pragmatičtí a praktičtí lidé, obecně získávají své náboženské prožitky v přírodě: tam se konečně dostanou do kontaktu sami se sebou a možná i s něčím jiným, nepopsatelným, božským. Zmíněný podnikatel zjevně chodil na výlety do bažin málo často. Až bude jednou ležet na smrtelné posteli (doufejme, že po dlouhém a naplněném životě) a bude přemýšlet nad svým životem, zcela jistě nebude litovat, že příliš často podnikal výlety do bažin, abych tak řekl. Ocitl se ve špatné společnosti a byl příliš zaměstnaný získáváním peněz a moci, než aby měl čas na to, co ho bavilo nejvíc. Mnozí podnikatelé a vysoce postavení lidé nezřídka svým blízkým říkají: „Te zrovna vůbec nemám čas, ale už brzy to bude lepší, určitě!“ Jen kdyby to tak skutečně bylo. Ve skutečnosti to říkají celý život a tenhle syndrom se rychle rozšiřuje celou společností. Všichni zrovna te vůbec nemají čas, ale už brzy to bude mnohem lepší. Možná že se v téhle situaci poznáváte, vůbec se to totiž netýká jen přepracovaných šéfů. Když se někdo zeptá, většina lidí odpoví, že nejvíc si cení dobrého kontaktu s blízkými přáteli, dětmi nebo rodinou, času stráveného v přírodě, umění a literatury, dobrého jídla, chození na ryby, hudby nebo něčeho podobného. Zároveň však větší část života žijí s jazykem na vestě a s frustrací, že nestíhají vše, o čem si myslí, že by stíhat měli. Podle jednoho výzkumu z roku 2001 se jen 9 % Norů domnívá, že se v budoucnosti bude v naší společnosti lépe žít. 44 % má dojem, že to 19
bude spíše horší. Ještě zajímavější ovšem je, že celých 38 % si myslí, že se naše společnost v posledních letech zhoršila, a jen 23 % je přesvědčeno, že se naopak zlepšila. Není jasné, jak si tato čísla vykládat, jednoznačně však ukazují rozpor mezi růstem materiální úrovně a subjektivním prožitkem spokojenosti, pokud tedy člověk těmto výsledkům věří. Ve zmíněném protikladu se ukrývá politická rozbuška. Bohaté země se nacházejí v unikátní historické situaci. Máme tolik peněz, že nikdo přesně neví, jak je nějakým rozumným způsobem využívat. Máme vzdělané a zdravé obyvatelstvo a ve srovnání s jinými historickými epochami nás netrápí žádné sociální problémy, které by stály za zmínku. I chudí a sociálně vyloučení mají v podstatě dostatek jídla a oblečení. Zároveň však v současné západní společnosti panuje taková nouze o vize, že je diné, co politici nabízejí, jsou o něco nižší daně, o něco lepší školy, o něco kratší čekací lhůty v nemocnicích a o něco levnější potraviny. To je dost slabé, vezmeme-li v úvahu fakt, že problémy chudoby světa zdaleka nejsou vyřešeny, problémy životního prostředí dosahují globálního měřítka a že jsme všichni v podstatě na jedné lodi. V mediální realitě je cosi surrealistického, když si v novinách jeden a týž den můžeme přečíst následující titulky: LED NA PÓLECH SE ROZPOUŠTÍ RYCHLEJI, NEŽ SE PŘEDPOKLÁDALO a LETECKY DO THAJSKA SKORO ZADARMO! Všichni, kteří umějí číst a už někdy slyšeli
o skleníkových plynech, chápou, že tahle aritmetická hádanka, tahle ne smyslná míchanice znepokojení a nadšení zkrátka nemá řešení. Musíme si vybrat mezi ledními medvědy a levnými letenkami. Děti v deseti letech nemají s chápáním takových věcí problém. (Problémy ledních medvědů jsou smutné, ale v mém světě – i když se to zjevně netýká světa médií – je mnohem smutnější to, že v důsledku globálního oteplování se mnoha milionům lidí na světě zhoršily podmínky k životu.) Nebo si dnešní generace bude užívat levných letenek do ciziny a účet za nás potom zaplatí naši vnuci? Dnes to tak každopádně vypadá. V praxi na tento podivný rozpor upozorňují pouze ekologičtí moralisté. Tihle lidé mají skoro vždycky pravdu – ovšem nedělají to dobře. Vyvolávají v lidech špatné svědomí, místo toho, aby apelovali na princip slasti. Špatné svědomí ještě nikdy svět nezměnilo. Na společnosti bez vizí je něco malého a opovrženíhodného. Před několika lety mělo Norsko ministerského předsedu, jehož hlavní vlast20
ností byl nepřehlédnutelný zájem o fotbal. V době psaní této knihy máme ministerského předsedu, který kromě toho, že polovinu obyvatel země naštval přiznáním, že ho fotbal absolutně nezajímá, dělá všechno proto, aby vypadal spíše jako výkonný ředitel než jako politik. Příště možná nastoupí předseda vlády, který bude tvrdit, že změny klimatu nejsou politická záležitost. (Co by nás pak ještě mohlo potkat? Popírač holocaustu s rasistickými sklony?) Nedostatek vizí v politice znamená, že lidé mají pocit, že jsou všechny problémy vyřešeny. Protože k čemu jsou velkolepé projekty, když je obyvatelstvo zdravé, vzdělané a dobře živené? Vizionářská či také utopistická ideologie patří do 19. století. Ve 20. století proběhlo několik pokusů uvést některé utopie do praxe. Skončilo to špatně. Velmi špatně, máme-li být upřímní. Marxistické utopie se po převedení do praxe navlas podobaly zajateckým, nebo dokonce koncentračním táborům, a pokud se dnes některý z komunistů odváží vyjádřit myšlenku, že Stalin byl „ze 70 % dobrý a ze 30 % špatný“, všichni kolem něj se zahanbeně otočí zády. Nacismus byl svým způsobem také utopie, zároveň však šlo o největší humanitární katastrofu 20. století (jediným důstojným soupeřem je v tomto ohledu právě stalinismus). Možná však utopie v malém měřítku přeci jen existují. První utopii moderní doby popsal Thomas More v imaginativním eseji Utopia (název samotný znamená něco jako „ne-místo“) z roku 1515. Tato utopie možná připomíná křesansko-socialistický kolektiv, kde jsou všichni obyvatelé zcela solidární jeden s druhým, pracují, věří v Boha a užívají si všeobjímající důvěry. Přestože byl More křesan, popsal ráj bez hada. Nakonec se však i v této verzi zahrady edenské had objeví, přijde však zvenčí v podobě morálně zvrhlých cizinců. Utopie Thomase Morea připomíná také „přirozený stav“, který dvě stě let poté popsal Jean Jacques Rousseau, a také pozdější Marxovo a Engelsovo líčení „prvotního komunismu“. Zatímco Moreova společnost je na tehdejší poměry moderní, Rousseau i Marx s Engelsem popisují společnost využívající jen základní technologie, jednoduchou dělbu práce a omezené možnosti zneužití moci ve větším měřítku. Nevím přesně, proč tak vytrvale přežívá idea, že tradiční společnosti, zvláště nemytí lovci a sběrači, vlastnily záhadnou ekologickou moudrost a měly intuitivní vhled do tajemství lidského života, což jejich členy činilo 21
pokojnými a šastnými. Je pravda, že mí kolegové sociální antropologové k rozšíření tohoto mýtu částečně přispěli, ovšem na jejich obranu je třeba říct, že někteří z nich už se sto let také snaží tento blud vymýtit. Na druhou stranu bychom neměli přehlížet fakt, že společnosti bez peněžní ekonomiky nebo společnosti, kde peníze hrají jen minimální roli, na tom mohou být v otázce spokojenosti poměrně dobře. Vzorem stresovaných a životem unavených obyvatel západního světa, kteří hledají jednoduchý, harmonický a možná i duchovní život, byly po mnoho let malé himálajské národy. Sen o Šangri-La už byl nějakou dobu na světě, když v roce 1933 vydal James Hilton román Ztracený obzor. V knize popisuje skupinu Angličanů, kteří jsou nuceni nouzově přistát v dalekém himálajském údolí, jehož obyvatelé žijí v harmonii s přírodou i jeden s druhým, povznášeni mírným buddhismem a laskavostí přátelského lamy. O pár desetiletí později se slavnou Hiltonovou knihou (a neméně slavným filmem Franka Caprase Ztracený obzor z roku 1937) inspiroval Carl Barks při tvorbě kresleného komiksu Tralla La. Příběh začíná v pokladnici Kačerova, kde se multimilionář strýček Skrblík nachází na hranici nervového zhroucení. Lékař mu předepíše klid a od počinek a Skrblík se rozhodne odjet na místo, kde „nejsou žádné peníze a bohatství nic neznamená“. Dostane se do himálajského údolí Tralla La, kde lidé žijí v pokoji a nic k tomu nepotřebují. Dlouho se Skrblíkovi ve společnosti, kde neznají peníze ani jiné předměty z kovu, daří dobře, mezi místními se proslaví jako zedník. Jenže pak jeden z obyvatel údolí, Hop Sing, objeví kovovou zátku ze Skrblíkova letadla. Aniž by o tom uvažoval, věnuje Skrblík Hopu Singovi zátku a ten ji okamžitě za deset ovcí prodá. Jako vlastník celých pěti kovových zátek se Skrblík okamžitě stane nejbohatším obyvatelem celého údolí. V Barkově příběhu to nakonec se zemí Tralla La dopadne dobře (zů stane harmonicky nedotčena nenasytností okolního světa), ovšem naprostá většina skutečných obyvatel země Tralla La by měla s odmítnutím modernity mnohem větší problémy. A tak či tak, modernita je naším osudem, a naše cesta k dobrému životu by tento fakt neměla ignorovat. Kromě toho je k dispozici mnoho příkladů moderních společností, které se sice v menším měřítku, ovšem zajímavým způsobem snaží o odstranění utrpení. Už od 19. století byly prováděny experimenty s rovným platem, k dalším příkladům patří princip „každý podle 22
svých možností, každému podle jeho potřeb“, ekologicky odpovědný přístup, ploché struktury, rovnoprávnost a pacifismus. Zatím nejnovější utopii tohoto typu představovalo hnutí hippies. Od konce 60. do konce 70. let 20. století vznikly na okrajích moderní bohaté společnosti tisíce malých komunit inspirovaných ekologickým a anarchistickým způsobem uvažování, které se vymezovaly proti spotřební společnosti plné konkurence. Některé z komunit se snažily o soběstačnost (tedy alespoň do první zimy), jiné žily z různých forem poskytování služeb, například různých ručních prací, novinařiny a podobně. Často se jednalo o nejrůznější kombinace výše jmenovaného. Mnohé z těchto komunit fungují i dnes a projevuje se v nich jistá míra pragmatické koexistence s okolním světem. Lze nalézt také jednotlivce či rodiny, které se rozhodnou „vyskočit z koloběhu“, prodají veškerý majetek, pořídí si dům na venkově například v Andalusii či v Telemarku, kde si sice nemohou dovolit totéž co dřív, ale odměnou jim jsou příležitosti k lepšímu kontaktu se sebou samými i se svými nejbližšími. V těchto případech nejde o ambice na razantní změnu společnosti (mnohem aktuálnější to bylo v dobách největšího rozmachu hnutí hippies), ovšem ti, kteří „vy skočí z koloběhu“, si i tak vybrali způsob života, který není závislý na očekáváních většinové společnosti. Jsou známkou toho, že ani v nejbohatších částech světa není vše tak úplně v pořádku. Dřívější drobné pokusy o utopii mohou na papíře také prokazovat docela dobré výsledky. Jedním z příkladů je vzorová továrna Roberta Owense; tento příklad je obzvláště zajímavý proto, že se neobracel proti moderní společnosti, ale snažil se ji pozměnit tak, aby byla k lidem přívětivější. Robert Owen (1771–1858) byl pracovitý samouk, syn skotského vetešníka. K penězům přišel jak vlastní prací, tak výhodným sňatkem a už v roce 1800, ve 29 letech, převzal textilní fabriku svého tchána v New Lanarku ve Skotsku. Owen okamžitě začal zlepšovat životní podmínky svých dělníků. Nechal jim vyspravit obydlí, prosazoval čistotu a spořivost a nabídl všem bezplatné vzdělání. Alkohol, v té době pohroma dělnické třídy, byl přidělován pouze v omezeném množ ství (k velkému ulehčení žen, dětí a jistě i části mužů) a v obchodech v okolí továrny mohli dělníci nakupovat kvalitní zboží za přiměřené ceny. Část zisku továrny se tak vracela zpět k dělníkům ve formě levných výrobků. 23
Owenova utopie fungovala tak dobře, že se stala předobrazem pozdějších družstev a inspirovala filantropicky založené majitele továren v mnoha zemích, mezi jinými například Bedřicha Engelse. Další, rozsáhlejší utopie většinou ani neopustily rýsovací prkno svého tvůrce. To se týkalo například hraběte de Saint-Simona (1760–1825), zakladatele francouzského socialismu, a jeho vznosných idejí. Saint-Simon se domníval, že lidé jsou v základu nenasytní egoisté a že je společnost musí naučit jinak myslet. Pro to by bylo nutné zřídit dost rozsáhlý a komplikovaný systém, jenž by způsobil, že by člověk mohl začít uvažovat o štěstí a dobrém životě. Někteří vidí jistou podobnost mezi Saint‑Simonovou utopií a sociální demokracií, hrabě však byl dítětem své doby, a tím pádem o dost nekompromisnější než (typičtí skandinávští sociálně demokratičtí politici) Per Albin-Hansson a Einar Gerhardsen. Pravda je, že v 19. století se s utopickými mysliteli roztrhl pytel; mnozí z nich přicházeli s konkrétními a praktickými projekty, jež byly často uváděny do praxe, zvláště v USA. Někteří byli inspirováni radikálními výklady křesanství, jiní se nechali nadchnout francouzskou revolucí a ideálem volnosti, rovnosti a bratrství. Cílem vždy bylo poskytnout co největší spokojenost co největšímu počtu lidí. Občas se to i chvíli dařilo. Ovšem v každém ráji se najde nějaký had, a už se mu říká vliv zvenčí nebo zneužití moci zevnitř komunity. Člověk by také neměl přehlížet fakt, že život v ráji může být k uzoufání nudný a předvídatelný. Utopické projekty byly většinou bu aristokratické, vzdálené realitě, totalitární nebo protikulturně zaměřené. Jen minimum z nich bralo v úvahu například řidiče autobusu v okresním městě nebo nočního hlídače v grandhotelu. Vzhledem k tomu, že většina lidí má ráda své jisté a jen nerada se zříká věcí, o kterých se domnívá, že na ně má nárok, je k dramatickým společenským změnám obvykle třeba donucení nebo absolutního zoufalství. Kromě toho není nikde psáno, že kvalita života stoupne pouze na základě skutečnosti, že všichni začnou stejně hodně či málo vydělávat nebo že každý získá hlasovací právo na všeobecném shromáždění. V dnešní době se zdá, že většina společnosti se shoduje, že „je třeba omezovat spotřebu“. Nikdo ovšem neví, jak by se to mělo provést, a těch, kteří se v této otázce spoléhají na politiky, je poskrovnu, jsou-li vůbec nějací. Zeptáte-li se, většina lidí vám potvrdí, že peníze, moc 24
a sláva nikoho šastným neučiní, zároveň však tyto hodnoty vládnou jak v zaměstnání, tak v makroekonomice. Velká část členů globální střední třídy tvrdí, když se jich na to zeptáte, že my všichni jsme příslušníky jednoho lidského rodu, a musíme tudíž společně nalézt všemi akceptovaný způsob života, zároveň však v bohatých společnostech existuje značná netolerance vůči těm, kteří jinak myslí a jinak se chovají. To je zvláštní rozpor současné kultury. Ano, možná je pravda, že máme všechno, ale to je také vše, co máme. Možná tedy nepomáhá žít v dobře organizované, bohaté a pokojné společnosti. Co když jsou k dobrému životu potřeba úplně jiné věci? Má to snad znamenat, že veškerý růst životní úrovně byl na nic? Ano i ne. Dělníci ze vzorové továrny Roberta Owense se určitě měli lépe než dělníci z běžné britské továrny v dané době. Mohli si dovolit více věcí, měli lepší bydlení, volný čas a lepší zdraví, ovšem zároveň měli také skutečnou možnost spolurozhodovat o vlastním životě. Co nám tedy vlastně chybí? Pro začátek vám nabídnu krátkou odpově: Chybí nám naděje. Pro většinu příslušníků globální střední třídy je život po smrti v nejlepším případě poněkud vágní představa. Chudoba je zažehnána a nezdá se, že by se za našeho života měla navrátit. Celkem beze strachu se můžeme bezpečně pohybovat ve svém životním prostoru, nehrozí nám napadení divou zvěří nebo bandou loupežníků. Když onemocníme, počítáme s tím, že se zase uzdravíme. V celé historii lidstva byl ústředním motivem boj o přežití. My privilegovaní se ničím takovým už zabývat nemusíme. Život je jednoduchý, existence je přepnuta na bezproblémového autopilota. Diagnózu bychom mohli pojmenovat jako „syndrom velkého vlka“. Lačný a neustále hladový vlk z komiksů o kačeru Donaldovi má velký životní sen. Touží chytit, uvařit a sníst tři baculatá růžová prasátka, která žijí v lese necelý kilometr od něj. Každý den hned po spartánské snídani (obvykle mívá ovesnou kaši) začne spřádat nekalé plány. Vynalézá originální převleky (nejoblíbenější je shrbená stařenka s hůlkou a naondulovanými šedinami) a konstruuje na prasátka důmyslné pasti, používá lstivé manévry jako zkušený šachista. S nesmírnou trpělivostí číhá na místech, kudy prasátka obvykle chodívají. Prasátka bývají většinou před vlkem o krok napřed (tedy lépe řečeno, to nejchytřejší z nich), 25
ovšem při jedné příležitosti se vlkovi podařilo všechna tři vypasená prasátka chytit, svázat a nacpat do kotlíku. Došlo k tomu někdy v 70. letech minulého století. Voda v kotlíku se pomalu ohřívala, už v ní plavala nakrájená mrkev a cibule a vše nasvědčovalo tomu, že prasátka skončí vlkovi na talíři. V tu chvíli se ovšem nejchytřejší prasátko, to v modráčkách a s kšiltovkou na hlavě, k vlkovi otočilo a povídá: „No, zlý vlku, a copak budeš dělat zítra, hm?“ Když vlk pochopil, na co se prasátko ptá, hrklo v něm. Co pro všechno na světě bude zítra dělat? Na okamžik se zamyslel a s odvráceným pohledem prasátka pustil, čehož sice okamžitě začal litovat, ale v tu chvíli už vepříci vyskočili oknem ven a pádili pryč. Ve vzácném záblesku sebeuvědomění vlkovi došlo, že celý smysl jeho existence je založen na snu o polapení, zabití, uvaření a snězení tří malých prasátek. Bez vábivých prasátek na obzoru (či „na mušce“, jak se také říká) by neměl vůbec důvod vstávat ráno z postele. Dostali jsme se do situace vlka, který prasátka včera večer snědl. Spisovatel Erlend Loe o své generaci říká, že se nepodílela na budování země. Ti, kteří se po druhé světové válce narodili do globální střední třídy, se v podstatě nastěhovali do hotového domu v dobrém stavu. Jediné, čím jsme mohli přispět, odhlédneme-li od drobných oprav oprýskaných okenních rámů, byla instalace vířivek, nákup luxusní sedací soupravy a zavedení kabelové televize. Mnohé naznačuje, že bychom potřebovali nějaká nová prasátka, na která bychom mohli uspořádat hon. Had v našem pozemském ráji nese jméno beznaděj. Člověk nakonec ztratí naději, je-li extrémně chudý, ale co když to platí i v případě, když je člověk extrémně bohatý? V dnešní době v podstatě není o co usilovat. Sny jsou malé, soukromé a víceméně realistické. A to v dlouhodobé perspektivě není moc dobré. Když si temné podzimní večery krátíte sněním o dovolené u smaragdově zelené laguny na korálovém ostrově a hned následující léto se tam dostanete, byl ten sen příliš malý a realistický. (A stejně je člověk nakonec zklamaný, protože na takovém místě vždycky zjistíte, že tam chcípl pes.) Je dobré mít pevné zdraví a dožít se vysokého věku, ale samo o sobě to nestačí. Pomáhá, když si člověk může číst Dickense a poslouchat Mendelssohna (nebo třeba Ludluma a Springsteena), když se mu za chce, a párkrát do měsíce si dopřát pravou svíčkovou. Ale ani to nestačí. 26
Dále pomáhá, když člověk žije ve společnosti, kde nikdo nechodí spát hladový, ovšem to za nějakou dobu začneme brát jako samozřejmost a ani nás nenapadne, že bychom za to měli být vděční. Dobrý život je ještě něco jiného než tohle. Nemám v tuhle chvíli žádné konkrétní otázky, ale vsadím se, že odpově má něco do činění s těmi prasátky.
27
2. kapitola
PAST SROVNÁVÁNÍ Nejdůležitější není vyhrát, ale porazit Švédy.
Norské rčení
Jeden z klasických skečů skupiny Monty Python se jmenuje „Four Yorkshiremen“; čtyři chlapíci na dovolené v tropech si povídají o tom, jak byl v době jejich dětství život těžký. Jejich rozhovor začíná zhruba takto: A: Nic se nevyrovná sklence dobrého Château de Chassilier, že Joziáši? B: To máš teda pravdu, Obadiáši. C: Kdo by byl před třiceti lety řek, že tu budem takhle sedět a popíjet Château de Chassilier? D: Jo tehdá, to jsme byli rádi, když jsme si mohli dovolit aspoň čaj. A: Studenej čaj. B: A bez mlíka a bez cukru. C: A bez čaje. A: Ve špinavým nakřáplým hrnku. D: To my jsme ani hrnek neměli. Pili jsme to z novinovýho kornoutku. B: To my jsme si akorát mohli dovolit cucat kus mokrýho hadru. A: No jo, ale stejně jsme byli šastný, i když jsme byli chudý. (...) D: Byl jsem tehdá šastnej, a přitom jsem neměl nic. Bydlívali jsme tehdá v malinkatým domečku s obrovskýma dírama ve střeše. A: V domečku? Tak to jste měli štěstí! My jsme všichni bydleli v jednom pokoji, šestadvacet nás bylo, žádnej nábytek. A půlka podlahy úplně chyběla – všichni jsme se krčili v jednom rohu, protože jsme se báli, abysme tam nepopadali. B: Tak to jste měli štěstí, když jste bydleli v pokoji. My jsme žili na chodbě. 28
C: Bydlet na chodbě, to byl náš sen! To by pro nás byl palác! My jsme žili ve staré cisterně na skládce. Každý ráno jsme se probudili tím, že na nás vysypali hromadu shnilejch ryb. Domeček? To teda ne... D: No, říkám sice domeček, ale byla to díra v zemi přikrytá kusem hadru. Pro nás to ale byl dům. B: Nás z díry soudně vystěhovali a pak jsme museli bydlet v jezeře. C: Tak to jste měli štěstí, když jste měli jezero! Nás bylo sto padesát a všichni jsme žili v krabici od bot uprostřed cesty. A: V krabici od bot? C: Jo. A: Tak to jste měli dobrý. To my jsme tři měsíce bydleli v papírovým pytlíku v žumpě. (...) V podobném duchu rozhovor pokračuje, až se chlapíci začnou dohadovat, jak těžce museli jako děti pracovat. Jeden z nich například musel vstát každou noc, vylézt z krabice od bot, kde celá rodina bydlela, a vylízat jazykem celou ulici do čista, zároveň ale 24 hodin denně pracoval v továrně. V zoufalém pokusu překonat ostatní uzavírá debatu jeden z mužů takto: D: Dobře. To já jsem musel vstávat každý ráno v deset večer, půl hodiny před tím, než jsem šel do postele, vypít hrnek kyseliny sírové, pracovat 29 hodin denně ve fabrice a majiteli fabriky platit za to, abych do té práce vůbec mohl chodit, a když jsem pak přišel z práce domů, máma s tátou nás zabili, tancovali na našich hrobech a zpívali u toho Haleluja! A: A nejhorší je, že když to dneska vyprávíte mladejm... tak vám nikdo nevěří! Tento poněkud bláznivý rozhovor je zřetelně inspirovaný starými historkami o tom, jak se v Evropě žilo za války. Vyprávění o typicky norských válečných tuřínových karbenátcích na rybím tuku, podomácku pletených kousavých svetrech a všeobecném nedostatku banánů mají mladým vysvětlit, že by měli být vděční, že se mají tak dobře. 29
Hlavně si nemají co stěžovat, protože my jsme na tom přece tehdy byli nepoměrně hůř. Každý se s někým srovnává, aby díky poměřování mohl zlepšovat. Podobná srovnání vytvářejí soustavu souřadnic pro naše místo ve světě, naši identitu. Bez kontrastů neexistují obrysy, jen různé odstíny šedé. Bez zimy nemůže být léto. Bez noci nemůže být den. Bez chudoby neexistuje bohatství. Bez islamistů, fiktivních či skutečných, by nebylo jestřábů z Pentagonu (v minulosti k témuž sloužili komunisté). Morální srovnání se zpravidla týkají toho, že my jsme lepší (hodnější, chytřejší, čistotnější, racionálnější atd.) než ti druzí. Kulturní srovnávání může být podobné tomu morálnímu, může ovšem také fungovat jako názorný příklad komplementarity: jeden druhého obohacujeme a dělá nám radost, že můžeme poslouchat muziku toho druhého, číst jeho básně, ochutnávat jídlo a podobně. Nyní nemluvíme o srovnávání tohoto druhu, ale spíše o tom, při němž je tráva vždycky zelenější na druhé straně plotu. Ten, s kým se srovnáváš, z tebe dělá toho, kým jsi. Díky mužům existují ženy, díky Čechům Moravané, díky starým mladí a tak dále. Srovnáváme se neustále a na mnoha frontách, díky tomu získáváme komplexní identitu. V neposlední řadě se srovnáváme, pokud jde o úspěch v životě. Vsadil bych se, že nejedno staré přátelství se rozpadlo kvůli tomu, že jeden z přátel začal stoupat po společenském žebříčku vzhůru, zatímco druhý klesal dolů. Však se také říká, že teprve v nesnázích poznáte pravé přátele. Pokud člověk o svá přátelství nepečuje, protože nemá čas, je příliš zaneprázdněný kariérou nebo hlazením vlastního ega, hodně tím riskuje. S takovými lidmi to většinou jde později z kopce, snad proto, že se neřídili radou, kterou hudební žurnalista Charles Shaar Murray dával úspěšným muzikantům: „Chovejte se slušně k těm, které potkáváte cestou nahoru, protože ty samé lidi budete potkávat cestou dolů.“ Sociologické výzkumy stále potvrzují, že lidé mají tendenci se družit s příslušníky stejné sociální třídy. V etnicky různorodé společnosti na Mauriciu vytváří většina obyvatel nejtěsnější vazby v rámci vlastní etnické skupiny; v některých případech je etnická příslušnost důležitější než výška příjmu. Ovšem pro některé i tady hraje etnicita menší roli – 30
týká se to zvláště těch, kteří se pohybují na samém vrcholu či na spodním konci společenského žebříčku. Mezi nejchudšími nehraje žádnou roli, zda jste hinduista či katolík, a skupina nejbohatších si také vzájemně dobře rozumí. (Týká se to navíc ještě skupiny idealistických kosmopolitů, kteří sami o sobě vytvářejí kulturní elitu, přestože finančně na tom zase tak dobře nejsou.) Lidé se druží se sobě rovnými a uspokojují si tím potřebu vlastního sebepotvrzení, zároveň se však srovnávají s těmi, se kterými by si podle svého mínění měli být rovni. Někdy taková srovnávání vedou k rovnostářské morálce, ovšem stejně dobře mohou povzbudit ctižádost postoupit výše. V takovém případě si člověk nepřeje stáhnout ostatní dolů na svoji úroveň, nýbrž se naopak dotáhnout na tu jejich. Takové bylo dilema „nečistých“ v rasově segregovaných koloniích před i po zrušení otroctví. Takzvaní mulati byli často potomky černých otrokyň a bílých majitelů plantáží; měli tedy smíšený původ a rasově byli těžko zařaditelní (na rozdíl od dnešních USA, kde je každý, jemuž v žilách koluje alespoň kapka africké krve, považován za černého, přestože jeho původ je ve stejné míře také evropský). L’homme de couleur byl často kultivovaný a měl dobré vzdělání, nicméně nebyl přijímán jako bílý. Černým být nechtěl, to by byla známka společenského úpadku. Byl tedy frustrovaný, protože svůj život zakládal na srovnáních, jimž se nikdy nemohl vyrovnat, a u lidí se smíšeným původem se častěji než u černých či bílých objevovala psychická onemocnění. Reklamní průmysl z větší části žije z široce rozšířené touhy podobat se někomu, kdo je na tom o něco lépe než my samotní. Marketingoví experti už dávno vědí, že potřeba keep up with the Joneses, tedy nezůstávat o nic pozadu za svými sousedy, je v úsilí prodat nové výrobky důležitou hnací silou. Občas slýcháme o majitelích počítačových továren, kteří zadarmo rozdávají notebooky nejoblíbenějším studentům v přesvědčení, že ostatní, kteří se těmto miláčkům davu snaží podobat, si pak stejný model přijdou koupit. Osobnosti udávající trendy jsou pro lidi od reklamy velmi cenné – pokud taková celebrita propaguje jejich zboží, ostatní ji napodobí. Je to jednoduchý princip. Jeden můj známý tráví letní dovolenou na chatě u moře. Jednoho dne byl na návštěvě u sousedů, kteří si interiér chaty natřeli na bílo. Když přišel domů, vyprávěl můj známý, kriticky si prohlížel přírodní borové 31
obložení vlastní chaty a poprvé ho napadlo, hmm, nemáme to tu příliš tmavé? Rok nato se pustil do rozsáhlého natírání. Než se dostal do poloviny, hořce toho litoval. Naše rodina také tráví dovolenou u moře. Jednoho slunečného dne před několika lety jsme si s dětmi v zátoce hráli s lodí, když tu najednou kolem nás rozvážným tempem proplula nádherná milionářská jachta. Dětem, kterým v té době bylo přibližně pět a sedm let, se rozšířily oči. Všimly si lesklého teakového obložení, paluby se stolkem a židličkami, žebříku na koupání, tmavého plexiskla se stěrači a toho podivného kulatého zařízení na střeše (je docela jedno, k čemu slouží, důležité je, že bylo lesklé a pomalu se otáčelo). Ó, tatínku, nemůžeme si taky koupit takovou lo? Odkašlal jsem si a řekl jsem, že takové lodě jsou hrozně nepraktické, protože se s nimi nedá otočit v mělké zátoce a zakotvit, kde se člověku zlíbí, pořád se na ně musí dávat pozor a spousta času se stráví jen leštěním zábradlí a umýváním oken a navíc se uvnitř v kajutě musí v jednom kuse uklízet. Představte si, že byste museli zabíjet čas uklízením v lodi! Mimo to, dodal jsem, pochybuju, že posádka té lodi se má líp než my tady. Pravděpodobně jim není tak dobře jako nám, protože se pořád musejí starat, aby se jim nepoškrábala lo, aby měli dostatek benzinu, aby jim na palubě správně svítila všechna světla, aby jim pořádně fungoval záchod a vůbec o spoustu dalších zbytečností. Kromě toho nemohou z lodi jen tak rukou zkontrolovat, jak je teplá voda. Děti to okamžitě pochopily a v podstatě ani nebylo nutné se zmiňovat o tom, že taková lo stojí pěkných pár milionů. O několik měsíců později jsem byl na návštěvě v Sarajevu. Jednoho pozdního odpoledne jsem procházel městem, které se příjemně, i když úplně bezbranně rozkládá na dně údolí. Toho lednového dne tam však nic příjemného nebylo, jen zima a lezavo a sněhová břečka mi pomalu prosakovala do bot. Měl jsem v úmyslu se podívat na malý kopec jižně od centra města, ale stmívalo se a byla mi zima, už jsem se chtěl otočit a vrátit do hotelu, když můj zrak upoutalo svítící okno v malém cihlovém domku. Byl napůl spravený, napůl zanedbaný, na střeše mizerné tašky, ze zdí opadávala omítka (neviděl jsem však žádné stopy po srbských granátech), ale kolem bylo několik pěkných keříků, v té době zasněžených, a velikánský keř vinné révy, který v létě jistě vypadá 32
nádherně. Svítící okno odkrývalo pohled do malého obývacího pokoje s několika jednoduchými krajinkami na stěnách, starou kostkovanou sedačkou, dvěma křesly a rozsvíceným televizorem. Na pohovce seděla starší paní a pletla, v křesle starší muž se sklenkou nějaké hnědé pálenky. Nábytek, obrazy, televize i svetr vznikající v rukou té staré paní, pálenka i oblečení, co měli na sobě, všechno vypadalo lacině. Takové věci se u nás dají v bazaru koupit za pár korun. Ovšem na stolku ležel vyšívaný ubrus a na dalším stole stála váza s květinami. Šel jsem dál – nezůstal jsem stát a zírat do toho okna – a první, co jsem si uvědomil, nebyla lítost nad těmi dvěma, že si nemohou pořídit koberec z merino vlny, plochou TV obrazovku a koňak Renault Carte Noire. Spíše mě napadlo, že se nejspíš nemají ani lépe, ani hůře než důchodci v zemi, kde je průměrný příjem na hlavu šestinásobný. O tom, jak se mají, totiž rozhodují úplně jiné věci. Zda mají dospělé děti, které je navštěvují; zda ztratili někoho ze svých nejbližších ve válce proti srbským nacionalistům; zda se hádají, nebo jsou naopak dobří přátelé; zda dávají v televizi něco zajímavého; zda mají sklony spíše se rozčilovat nebo radovat. Možná mají stále ještě radost z toho, že už není válka; nebo jsou naopak stále ještě nešastní, že některý z jejich nejbližších sousedů stál ve válce na straně nepřítele. No a možná že každý večer nadávají na to, že nežijí v Německu, kde je k dispozici více televizních programů, kvalitnější pití, co já vím. Jak se máte, závisí na tom, s kým se srovnáváte. A to, s kým se srovnáváte, záleží na tom, v jakém světě žijete. Tento svět si částečně sami tvoříte, závisí ovšem také na okolí a podmínkách, které jste si nevybrali. Kulturní antropolog Clifford Geertz poeticky napsal, že „člověk je zvíře zavěšené v síti významů, kterou si sám vytvořil“, zatímco jeho kritik Bob Scholte odpověděl, že „pouze někteří skutečně tvoří sítě, většina je prostě jen chycena“. Jsme opravdu pány svých životů, nebo jen oběmi systému? Tohle je ve zkratce jeden z největších problémů sociální filozofie a na tuto otázku samozřejmě neexistuje žádná konečně platná odpově. Platí do určité míry obojí, jak nezávislost, tak tlak systému. Když někteří američtí psychologové nabádají své posluchače k tomu, aby mysleli pozitivně a kladli si realistické, ale přiměřeně obtížné cíle, máme chu se cynicky smát. Copak asi oni vědí o tom, jaké to je žít 33
v ledové pustině, být čerstvě rozvedený a nezaměstnaný, vyletět ze zkoušky nebo mít to nejnudnější zaměstnání na světě? A jakou radu asi mají pro všechny obyvatele slumů a nejchudší rolníky? Všichni jsme oběmi okolností, ovšem i tak musíme uznat, třebas neochotně, že psychologové občas nestojí oběma nohama na pevné zemi. Když je člověk v bezpečí a nekručí mu v břiše, začne hodně záležet na tom, jaký postoj k životu zaujímá. Vrame se však ke srovnávání a k tomu, jaký vliv to má na naše prožívání kvality života. Historik Benedict Anderson napsal knihu, která by se česky mohla jmenovat nejspíš „Prokletí srovnávání“, v originále The Spectre of Comparisons. V ní popsal, jaký šok zažívali lidé v koloniích, když zjistili, jak se žije v metropolích. Přestože většině z nich se v době kolonialismu po materiální stránce nežilo hůře než dřív, začali se vět šinou hůře cítit, protože se rozšířil jejich horizont srovnávání. Už v 60. letech minulého století mluvil indonéský prezident Sukarno o krizi očekávání ve třetím světě. Obyvatelé nových států slyšeli o materiálním nadbytku na Západě, někteří se tam dokonce vydali a vrátili se zpět, a najednou si uvědomili, jak chudý a žalostný život žijí – což je nenapadlo dříve, než přestali sledovat vlastní malou vesničku a upřeli zrak k mýty opředenému světu za velkou louží. Badatelé v sociálních vědách tomuto jevu říkají relativní deprivace. Relativní je proto, že se mění v závislosti na změně podmínek. Přestože vaše reálná situace zůstane nezměněna, pocitově se zhorší ve chvíli, kdy se začne lépe dařit vašim sousedům nebo se horizont očekávání změní jiným způsobem. Většina lidí tento jev intuitivně chápe. I Marx a Engels ho znali. V Komunistickém manifestu píší o tom, že ve chvíli, kdy se na okolních pozemcích začnou objevovat honosné vily, se z ma lého domku stane nuzná chatrč. Marxův a Engelsův postřeh je výstižným popisem relativní deprivace, ovšem rozdíl je ten, že se z našeho světa stala jedna velká vesnice a okolní pozemek pro indonéského dělníka se může klidně nacházet v Texasu nebo ve Stockholmu. U nás v Norsku se srovnávání se severoamerickým životním stylem nemusíme bát; z materiálního hlediska jsme na tom minimálně stejně dobře. Proto si místo toho stěžujeme na počasí. Tady u nás v blízkosti severního pólu je nutně větší zima, ovšem díky příznivému větru a mořským proudům mohou být léta docela příjemná. A stejně si stěžujeme, 34
v obchodě, v práci, v novinách, při obědě a vůbec všude možně, na ošklivé léto, přestože nás meteorologové ubezpečují, že je všechno v pořádku a léto je docela normální. Příčina tkví pravděpodobně v tom, že si Norové zvykli cestovat do jižních krajů a nevědomě srovnávají letní počasí u nich doma s létem u Středozemního moře nebo se zimou v Thajsku. Pak není divu, že se severské léto s charakteristickými přechody tlakových výší a níží z takového srovnání neukazuje v příznivém světle. Benedict Anderson si název své knihy vypůjčil ze scény v románu, jejž napsal filipínský spisovatel a národní hrdina José Rizal. Popisuje v ní, jak se hlavní hrdina, kterého v mládí uchvátila krása botanické zahrady v Manile, vrací domů z Evropy a poprvé vidí, jak malá, provinční a zanedbaná „ve skutečnosti“ zahrada je. V mezidobí navštívil překrásné botanické zahrady v evropských městech; najednou musí filipínské úspěchy srovnávat s těmi evropskými. V takové konkurenci vše filipínské ztrácí lesk. Globalizace očekávání, která začala v době kolonií a později nabrala na rychlosti, vytváří subjektivní chudobu na místech, kde objektivní chudoba v zásadě není. Ti ostatní, které člověk vidí v televizi, slýchá o nich nebo je potkává jako turisty, mají všeho více. Přicházejí z míst, kde je tráva vždycky zelenější. Nejhorší krize očekávání však nastane v případě, že se někdo z indonéské vesnice nebo zuboženého afrického města do míst s údajně zelenější trávou vydá a zjistí, že skutečně zelenější je, ale jen pro tebe, pro mě ne. Nelegální přistěhovalci, kteří v USA pracují dvanáct hodin denně za mizerný plat, se už nemohou srovnávat se sobě rovnými kdesi daleko v zemi původu, ale denně je jim jejich mizérie připomínána při setkáních s bohatstvím těch, kteří jsou v té zemi doma. Přemýšlení o globálním srovnávání, kdy jsou obyvatelé polynéských ostrovů nebo afrických slumů denně konfrontováni s vlastní chudobou a izolací, nutně přivádí myšlenky k intergalaktické spravedlnosti. Ve science-fiction románu, který se už dávno měl stát klasikou, popisuje Kurt Vonnegut nejtěžší trest, ke kterému člověka může odsoudit kosmický soud. Kniha se jmenuje Sirény z Titanu a trest probíhá tak, že je odsouzený umístěn do krabice o velikosti klasické telefonní budky. A v ní onen provinilec v jednom koncentrovaném okamžiku pocítí, jaký 35
kosmický význam má jeho či její život. Všichni krabici opouštějí zničení, cítí se jako ty nejposlednější nicky. Psychicky se zhroutí a zbytek života stráví s pohledem sklopeným k zemi. Existuje však jedna výjimka. Jeden jediný člověk z krabice vyleze se spokojeným výrazem na tváři. Ten se později stane neomezeným vládcem univerza. Rád bych věděl, zda tohle náhodou není komentář socialisty Vonneguta k americkému snu („každý se může stát prezidentem, pokud to bude dostatečně chtít“). Sám za sebe tuhle četbu vždy beru jako úvod do studia o relativní deprivaci. V mnoha směrech vede globalizace ke zjednodušování a zplošování. Všechno se díky ní zmenšuje. Vezměte si například fotbal. Jakmile se v Norsku objeví fotbalový talent, začnou média spekulovat nad možností závratné kariéry v některé z velkých evropských lig. Být dobrým fotbalistou v norské lize je něco jako vynikat v nižší divizi a shodnou se na tom všichni, co je zajímá fotbal. Před pouhou generací byla vlastně jediná cizí fotbalová liga, kterou jsme dobře znali, ta anglická. Než se Premier League změnila v bezduchou globální mašinu na peníze, vysílala klíčové zápasy každou sobotu odpoledne norská televize (a přispívala tak významnou měrou k chlapáckému družení, stejně jako v ostatních zemích) a všichni věděli, že hvězdy jako Kevin Keegan, Denis Law a George Best patří k absolutní špičce. Nikoho ani nenapadlo srovnávat místní hráče s anglickými hvězdami. Když Norsko v roce 1981 porazilo Anglii 2:1, bylo všem jasné, že nemohlo jít o nic jiného než o zásah vyšší moci. Jenže pak globalizace přišla i do světa fotbalu. Vezměte si následující příklad: V roce 1990 měl Arsenal v základní sestavě jediného hráče, který nebyl Angličan. To je tedy méně než 10 %. Do té doby pocházela dokonce větší část hráčů ze severního Londýna, tedy ze čtvrtí rozkládajících se v blízkosti domovského stadionu Arsenalu Highbury! V sezóně 2007/2008 má klub v kádru dva anglické hráče a ani jeden z nich ne figuruje v první jedenáctce. Největší hvězdy jsou z Toga, Nizozemska, Běloruska a z Katalánie. Všechny velké evropské ligy, ovšem anglická obzvláště, se v průběhu několika let změnily v nadnárodní. Evropské pohárové soutěže získávají na důležitosti a na rozsahu, takže je jed nodušší jednotlivé ligy srovnávat. Všichni vědí, co znamená, že i ty 36
nejlepšínorské týmy se jen zřídkakdy kvalifikují do boje ve skupinách. Norsko nemá mnoho fotbalových hvězd, ale ti, kteří se prosadili v zahraničí, v první řadě Solskjær, Gamst Pedersen, Carew a později i Riise, přitahují obrovskou pozornost médií v domovské zemi a stávají se vzorem pro mladé hráče. Mezi Manchesterem United a místními fotba lovými kluby je volný pohyb, z fotbalu se stal jednolitý systém, kde lze všechno srovnávat se vším. Proto když se někdo v extralize začne výrazněji projevovat, lokální média se okamžitě ptají: Neměl by hrát v nějaké lepší lize? Tím pádem norská extraliga degraduje na kombinaci farmářského zázemí pro velké zahraniční kluby a odpočinkové kopané pro starší hráče, kteří už své v zahraničí předvedli. Netýká se to samozřejmě pouze Norska. V globalizovaném fotbalovém světě v podstatě existuje jen pět ligových soutěží, které se počítají: anglická, italská, španělská, německá a francouzská. Latinskoamerickým klubům se zatím daří držet nad vodou díky silné lokální podpoře, a to navzdory dost napnuté finanční situaci, ovšem v mnoha afrických ze mích zradili diváci své místní kluby ve chvíli, kdy se v lokální televizi objevil špičkový evropský fotbal. Jsou si dobře vědomi rozdílu v kvalitě a navíc mohou fandit svým krajanům, kteří hrají za Chelsea nebo za Barcelonu. (Nedá se vyloučit ani možnost, že některé z klubů v tomto ohledu postupovaly docela pragmaticky. Můžeme jen spekulovat, jaký byl pravý důvod toho, že Manchester United v roce 2005 koupil korejského hráče Park Ji-Sunga, je ovšem neoddiskutovatelný fakt, že zazobaný Man U je nejpopulárnějším fotbalovým týmem ve východní Asii a vydělává tam slušné peníze na prodeji suvenýrů.) Navzdory všem báchorkám a vyprávěním o životě ve vzdáleném ráji nebo za devatero horami se většina lidí srovnává s těmi, které zná nebo o kterých alespoň ví, kdo to je. O koupi ploché obrazovky začnete uvažovat, když si ji pořídí Novákovi odnaproti, nikoli třeba Phil Collins. (Existuje i negativní srovnávání. Je docela možné, že křivky prodeje iPodu o malinko poklesly, když se ukázalo, že jeden vlastní i George Bush mladší, který ho pravděpodobně neumí ani ovládat.) Mezi těmi, se kterými se srovnáváme, jsou mimo jiné kolegové ze zaměstnání. Sociolog Michael Marmot, který prováděl velký výzkum životních podmínek ve Whitehallu, tedy v britské vládní administrativě, 37
učinil několik překvapujících zjištění. Mimo jiné přišel na to, že lidé na vyšších pozicích, například vedoucí jednotlivých úřadů, se dožívají znatelně vyššího věku než střední a nižší funkcionáři. Neprokázalo se, že by méně pili nebo kouřili, ani více či méně necvičili. Jedinou rozhodující proměnnou se zdálo být jejich pracovní zařazení. Postavení na vrcholu společenského žebříčku jim dělalo tak dobře, že se jim z toho zkrátka zlepšilo zdraví. Jednodušší studii potvrzující tentýž obecný princip provedli vědci Redelmeier a Singh. Dokazují v ní, že držitelé filmového Oscara žijí v průměru o čtyři roky déle než ti, kteří byli na cenu pouze nominováni. (To by mohlo souviset také se skutečností, že vítězové jsou obecně starší než nominovaní, ale data to nepotvrzují.) Pocit, kterému Američané říkají achievement, tedy velký individuální úspěch, zjevně pozitivně ovlivňuje radost ze života a ta se zase promítá do zdravotního stavu. Jinými slovy to znamená, že k dlouhověkosti vám nepomůže pouze jíst mrkev, běhat a spát každou noc osm hodin. Aby tato metoda fungovala, musel by u toho člověk také křičet hurá. Mimochodem říká se, že ti, kteří pravidelně běhají, žijí déle – přesně o tu dobu, kterou stráví během. V dané souvislosti se možná také hodí zmínit, že úplní abstinenti se dožívají o něco kratšího věku než ti, kteří pijí s mírou. Zároveň je pravda, že obyvatelé Harlemu mají kratší život než obyvatelé Bangladéše, přestože mají několikanásobně vyšší příjem. Jenže lidé z Harlemu se nesrovnávají takto globálně, ale s ostatními obyvateli New Yorku. A tam si denně uvědomují, že se nacházejí na spodním konci žebříčku společnosti, kterou zajímá hlavně postavení neboli success, jak se tomu v údajně rovnostářských Spojených státech říká. V roce 1966 vydělávali muži černoši v USA průměrně $ 26 000 a očekávaná délka života u nich byla 66 let. Muži v Kostarice vydělávali $ 6 400 (upraveno podle kupní síly), ovšem dožívali se v průměru 75 let. Stejný princip platí i v třídně rozděleném Oslu. Průměrný věk dožití pro muže ve čtvrti Sagene je 68,4 roku, zatímco muži ve Vest Akeru mohou očekávat, že se dožijí 80,5 roku. Rozdíl v očekávaném věku dožití mezi nejchudší a nejbohatší čtvrtí Osla je tedy 12 let. To odpovídá rozdílu mezi Norskem a Marokem! Obyvatele Sagene vydělávají o dost méně než ti, co bydlí ve Vest Akeru, ale pořád je to dvakrát tolik co američtí černoši a osmkrát tolik co muži v Kostarice. 38
Důležité tedy není to, kolik člověk má či vydělává v absolutních číslech, nýbrž kolik má v porovnání s těmi, které zahrnuje do svého nejbližšího okruhu zvaného „my“. Je příjemné být velkou rybou v malém rybníku, dokud člověku někdo nepřipomene, že je v podstatě jen nevýznamnou drobotinou v mnohem větším rybníku. Američtí psychologové se ptali studentů, zda by raději vydělávali $ 40 000 ve společnosti, kde se průměrně vydělává $ 50 000, nebo $ 30 000 ve společnosti, kde je průměr $ 20 000. Většina respondentů se dovtípila (přece jen to byli studenti psychologie) a odpověděla, že raději $ 30 000. Ti, kteří měli v koncentračním táboře přístup k alkoholu a cigaretám, se měli jako králové. Ovšem ti, kteří s sebou v Auschwitzu měli Prousta a poznámkový sešit, byli také králové, ale v trochu jiném smyslu. Richard Easterlin, jeden z průkopníků výzkumu štěstí založeného na ekonomických principech, má k dispozici data, která naznačují, že lidé s nadprůměrnými příjmy se obvykle mají lépe než ostatní, ale že zvýšení příjmu všech lidí ve společnosti nevede k obecnému zvýšení pocitu pohody. V takovém případě si totiž vzhledem k druhým udrželi stejnou pozici. V USA vzrostl v letech 1973–2000 průměrný reálný příjem zhruba o 15 %, ovšem příjem malé skupinky nejbohatších se ve stejné době zvýšil o 120 %. To tedy znamená, že se velká většina má vlastně spíše hůře. V Japonsku se průzkumy subjektivní kvality života provádějí od 50. let 20. století. Průměrný příjem Japonců mezi lety 1958 a 1991 se zvýšil šestkrát. Začátkem 90. let měly téměř všechny japonské rodiny telefon, barevnou televizi a automobil. Přesto byly podle výzkumů přesně stejně spokojené jako jejich rodiče koncem 50. let. Někde uvnitř tohle všechno víme, přesto však děláme, jako bychom to nevěděli. Ve starém kresleném seriálu kačer Donald správně tipuje všech 13 vý sledků v sazce. Je nadšením bez sebe, když slyší v televizi vyhlašovat výsledky (popcorn létá na všechny strany, synovci výskají v pozadí) a běží za milou Dolly, aby jí radostnou novinu sdělil. Tam už je celá rodina usazená před televizní obrazovkou a ukáže se, že první pořadí mají všichni, dokonce i líný bratranec Gustav. Ano, a jeden z bratranců má dokonce dvakrát první pořadí. Odhlédneme-li od toho, že díky historicky výjimečné koncentraci třináctek v Kačerově rodině vypadá 39
Donaldův výkon skromně a obyčejně, nevyhnutelným důsledkem je také nižší výše výhry v prvním pořadí, o kterou se musí podělit mnoho výherců. Není těžké pochopit, že záleží na tom, co člověk porovnává a s kým se porovnává. Jedna moje známá, zvyklá být vždycky nejlepší, mi vyprávěla, že se nikdy necítila tak zkroušená a apatická, jako když získala místo hostujícího vědce na jedné z nejlepších britských univerzit. Každý druhý, se kterým se tam dala do řeči, byl kandidátem na Nobelovu cenu. Studie prováděné mezi studenty však ukazují, že většina z nich je přesvědčena, že jsou spíše podprůměrní. Naopak sociální antropolog Arne Martin Klausen ve svých memoárech vzpomíná, jak jako chlapec z dělnické třídy na ostrově Herøya (ta kové norské Ostravsko) snil o tom, že se stane středoškolským učitelem. Tím se nikdy nestal, ale místo toho byl mnoho let profesorem, vedoucím katedry a také živoucí legendou Institutu sociální antropologie na univerzitě v Oslu. Měl by si tedy člověk na cestě ke spokojenosti zpočátku stanovovat skromné cíle a postupně přidávat ty ambicióznější? Možná. Ovšem několik otázek stále zůstává nezodpovězených. Za prvé: Absolutní chudoba tedy neexistuje, kvalitu života ovlivňuje pouze relativní postavení vzhledem k ostatním? Za druhé: Lze stanovit nějaká společná kritéria pro hodnocení takového postavení? Rozhodují jen peníze, moc a sláva, nebo v jedné a téže společnosti funguje několik různých žebříčků úspěchu? První otázka byla podrobně zkoumána a v zásadě zodpovězena. Na základě nejspolehlivějších dat, která jsou k dispozici, je možné graficky znázornit vztah mezi hrubým domácím produktem a subjektivní kvalitou života (do té míry, do jaké lze druhou veličinu objektivně změřit). Křivka zachycující tento vztah chvíli strmě stoupá, ale pak se zcela narovná. Jinými slovy to znamená, že se zvýšením příjmu se kvalita života významným způsobem zlepšuje pouze v případě, že je člověk hodně chudý, ovšem od jistého bodu už o spokojenosti rozhodují jiné faktory. Mnohé ukazuje na to, že ve většině zemí se křivka začne srovnávat, jakmile průměrný příjem dosáhne výše odpovídající přibližně 200 000 Kč. Zemí s nejvyšším příjmem na hlavu je Japonsko, ovšem obyvatelé země udávají nižší spokojenost než například Irové, kteří jsou ve srovnání s Japonci mnohem chudší. 40
Jednoduše se to dá vysvětlit tím, že kvalita života ve společnosti závisí také na rozdělení bohatství. Čím větší rozdíly, tím obecně horší kvalita života. (Ve světle této informace je zajímavé říct, že chudí Francouzi žijí déle než bohatí Američané, přestože kouří a méně navštěvují fitness kluby. Bu je to pozitivní vliv červeného vína na zdraví člověka..., anebo to souvisí s tím, že Francie je sociální stát.) Ovšem roz dělení bohatství nevysvětluje vše. Život v Japonsku může být velmi stresující, a v Irsku stále z dob nedávné chudobné minulosti přežívá představa, že člověk by měl být vděčný za to, čeho se mu dostává. Count your blessings, bu rád, že jsi rád, říkají Irové, když se jim přihodí nějaké banální neštěstí. Navíc se Irsku v poslední době po ekonomické stránce daří dobře. Podobné faktory nemají s rozdělením bohatství ve společnosti nic do činění. Mnozí tvrdí, že bohatí se mají vždycky dobře, ale podle mě to tak vždy není. Jen si vezměte, jak obrovské rozdíly existují mezi bohatými a chudými ve velkých městech. Ti nejbohatší se ukrývají v takzvaných gated communities, uzavřených enklávách, nejlépe obehnaných ostnatým drátem a s ozbrojeným hlídačem u vjezdu. Když chůva děti vyprovází ke školnímu autobusu, stojí rodiče s obavami u okna a ostražitě sledují, zda je v autobuse přítomen uniformovaný zaměstnanec soukromé školy. Pobyt v nákupním středisku se zkracuje na minimum ve strachu z možného únosu nebo okradení. Ve městech jako Johannesburg se lidé bojí zastavit na červenou, protože se ve křoví mohou skrývat vykradači aut. S podezřením sledují služebnictvo (co kdyby kradli), v noci se s leknutím budí, když sousedovic kočka shodí květináč, trvá jim deset minut, než skrze všechny zámky proniknou do vlastního domu. V takových městech žijí bohatí v neustálém strachu z chudých a chudí v neustálé zlosti a závisti k bohatým. Ti uprostřed se dostávají do velkého tlaku. Znám jihoafrické akademické pracovníky, kteří si do svých skromných bungalovů z nutnosti instalují bezpečnostní zámky a platí si hlídače, protože v tak striktně rozdělené třídní společnosti není pro střední třídu příliš prostoru. Absolutní chudoba existuje a moc pěkný pohled to není, bez ohledu na to, s čím chcete srovnávat. Ovšem zákon srovnávání nám připomíná, že chudoba reálně existuje i v bohatých zemích, protože naši chudí si ne mohou dovolit zboží a požitky, které jsou pro jejich známé samozřejmostí. 41
Neporovnávají se totiž s chudáky v Kalkatě, ale se sousedy. Když navíc nemají reálnou naději, že se z chudoby dostanou, může jim takový stav způsobit nemoc či depresi. K dosažení dobrého života potřebují víc než většina ostatních ve stejné společnosti. Vše nasvědčuje tomu, že strádání chudých je lépe viditelné než blahobyt bohatých. Třetina nejchudších ve většině společností projevuje větší nespokojenost než třetina nejbohatších dává najevo pocit pohody. „Bolesti si všímáme dvakrát silněji než úspěchu,“ píše Aver Offer, jenž provedl výzkum subjektivní kvality života zahrnující čtyřicet zemí. Jeho závěry potvrzují psychologové, ekonomové i sociologové, kteří se zabývají stejným tématem. Chudí trpí více, než si bohatí užívají, a negativní pocity z toho, když se vám začne dařit hůře, jsou silnější než radost z toho, že se vám daří líp. Na absolutní chudobu totiž lidé umírají a v takové situaci už nejde o to, zda se cítí být chudými, protože mají méně než soused; zkrátka jsou chudí bez ohledu na to, s kým se srovnávají a v jaké kultuře žijí. Jenže pak tu máme ještě tu druhou nezodpovězenou otázku. Existují nějaká společná, obecně platná kritéria pro hodnocení postavení? Touží všichni, nebo alespoň téměř všichni lidé po tomtéž? V takovém případě by to znamenalo, že kletba srovnávání bude lidstvo trápit navěky. Závist a hořkost budou běžné pocity. To nezní úplně dobře, jde to ovšem dobře otočit. Mnozí se domnívají, že právě závist, či dokonce zahořklost jsou hnací silou vývoje a pokroku. Pokud člověk lehce pootočí negativní pocit závisti, dostane soutěživou mentalitu, neřku-li dokonce soutěživou identitu. Všichni přece známe tu krátkodobou euforii, která přichází ve chvíli, kdy se nám v konkurenčním prostředí podaří někoho překonat. Být na cestě vzhůru je vždy příjemné; jedinou nevýhodou je, že aby v takovém systému mohl jeden stoupat, musí jiný klesat. Možná je to nevyhnutelné. Kdybychom své výkony přestali poměřovat s ostatními, mnozí by možná ztratili chu dělat cokoli navíc. Týká se to stejně kulturní i hospodářské sféry, přestože konkurence je patrnější v průmyslu a finančnictví než v literatuře a malířství. Je zbytečné předstírat, že to funguje jinak. Vyznavači darwinistické teorie mají tendenci se domnívat, že za fasádou kultury a civilizace se v každém člověku nachází neměnné jádro lidské podstaty. Tato podstata je téměř vždy mužského pohlaví (tak to stojí 42
v úhelných textech darwinistů) a má prosté potřeby: touží po sexu a moci nad druhými lidmi. Zastánci neodarwinismu také často vyjadřují poněkud dětinskou fascinaci „alfa samcem“, mužským vládcem, jenž si dělá, co chce, a hřeje se na výsluní ostatních. Smyslem života je podle neodarwinistické teorie mít děti („šířit vlastní geny“). Jak známo mají mocní muži možnost zplodit děti s více ženami než muži bez‑mocní; je tedy přirozené, že se muži snaží získat moc, protože to je prostředek k častějšímu sexu s dalšími ženami. Podle tohoto výkladu mají muži a ženy v životě zcela odlišné cíle. Někteří darwinisté se domnívají, že by to politici měli vzít v potaz a přizpůsobit politiku tak, aby brala v úvahu rozdílné zájmy mužů a žen. Ženy hledají bezpečí a stabilitu, zatímco muži (zvláště alfa samci) chtějí riziko a výzvu. Muže přitahuje mládí a krása žen, ženy přitahuje moc a autorita mužů. Neměli bychom přehlížet fakt, že na těchto názorech může něco být – mocné ženy jako Hillary Clintonová a Margaret Thatcherová nedokážou přitáhnout takovou pozornost jako muži typu Billa Clintona nebo Tonyho Blaira –, ale jsou příliš zjednodušující. My lidé máme složitý citový život, nevíme, co vlastně chceme, naše geny občas samy nevědí, co je pro ně nejlepší, a když sami nevíme, co vlastně chceme, je pocit rozpolcenosti pravý a zažíváme ho přesto, že nám pragmatičtí darwinisté říkají, že si „vlastně“ přejeme udělat něco nebezpečného a získat si tak pozornost, která nám pak pomůže svést několik dalších žen (jsme‑limuži) nebo vybudovat stabilní párový vztah pro bezpečí našich dětí (jsme-li ženy). Geny nám sice vydávají jisté pokyny, ale vzhledem k tomu, že je doposud žádná kultura otrocky neposlouchala, měli bychom předpokládat, že čas mezi narozením a smrtí není určen jen genetickým naprogramováním. Trapné to začne být ve chvíli, kdy někteří vyhlášení darwinisté, například Richard Dawkins, začnou tvrdit, že náboženství je iracionální a že rodičům by nemělo být dovoleno vycho vávat děti nábožensky, přestože dobře vědí, že většina lidí na světě v nějakého boha věří a že víra dává jejich životu smysl a směr. Téměř se zdá, že Dawkins sní o člověku, který by byl kombinací počítače a zakrslého šimpanze. Ve svém rozlíceném spise dští síru na veškerou religiozitu a je z něj jasné, že kdyby mohl, vybral by si jiné lidstvo, zklamaný z toho, že většina lidí odmítá stát se „schránkou k reprodukci genů“ (Dawkinsova proslulá formulace ze Sobeckého genu). 43
Nejsou ale vždy důslední, tihle neodarwinisté. Jednou byl Dawkins na konferenci v USA. O přestávce se dal do řeči s respektovaným darwinistou Irvenem DeVorem, který v tu dobu právě vydal knihu. Nad drinkem se mu DeVore přiznal, že jeho nejdůležitější motivací k napsání knihy bylo „sbalit nějaký ženský“. Dawkins se s odporem odvrátil. Ovšem ve skutečnosti bylo DeVoreho vysvětlení zcela kompatibilní s neodarwinistickou představou, že jediné, kolem čeho se točí svět, je rozmnožování. Dawkins měl místo nevěřícného pohrdání svému kolegovi pogratulovat k racionální argumentaci. Není to tedy tak, že různí lidé usilují o různé věci, a tudíž mají různá měřítka a různé okruhy, v rámci kterých srovnávají své výkony s ostatními? Pragmatické doporučení, které se vyskytuje minimálně v polovině knih, jež byly o štěstí v posledních letech napsány, říká, že člověk by se měl srovnávat pouze s těmi, kteří jsou na stejné úrovni jako on sám nebo alespoň ve stejné divizi. (Proč tihle autoři vždycky dělají ze čtenářů hlupáky?) Pomineme-li fakt, že taková rada je zcela banální, má dva zásadní nedostatky. Zaprvé předpokládá, že si člověk sám volí okruh, v rámci kterého se srovnává. Neexistují tedy sociální struktury, tlak skupiny, média a reklama; každý člověk je izolovaná monáda. (A každý se může stát prezidentem, jen to musí dostatečně chtít.) Za druhé vychází z podivného, ovšem pevně zakořeněného předpokladu, který však bez diskuse přijímají jak psychologové, tak ekonomové, totiž že všichni nebo skoro všichni usilují o totéž. Pokud fotbalistu nekoupí nějaký velký klub, většinou říká, že se mu stejně nejvíc líbí doma v Kristiansandu (Halmstadu, Ålborgu, Turku...), kde má všechny kamarády, nebo že nemá chu investovat nejlepší léta svého života do nejisté existence vrcholového sportovce. V podtextu však slyšíme, že to vzdává. Fotbalový hráč má tedy pouze jediný možný cíl, totiž stát se nejlepším fotbalistou na světě, protože fotbalista prostě není nic jiného než fotbalista. Je nemyslitelné, že by mohl například tak rád rybařit nebo posedávat s kamarády v hospůdce, že se zkrátka nechce stěhovat do nějakého zapadákova v Midlands, nebo má přítelkyni, která si buduje kariéru ve zdravotnictví a nemá chu se jí vzdát. V jednodimenzionálním světě existuje pouze jeden způsob srovnávání: vše se dá srovnávat se vším ostatním. Nikdo kromě jistých psychologů a ekonomů v takový svět nevěří. 44
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
