ETICKÝ MANIFEST PROTI TOTALITĚ A DISKRIMINACI. 1. Právo na potrat a eutanazii genocida totalitních společností str. 1

ETICKÝ MANIFEST PROTI TOTALITĚ A DISKRIMINACI

1. Právo na potrat a eutanazii – genocida totalitních společností … str. 1 2. Zneužití skutečné či domnělé diskriminace homosexuálů směřující k deformaci lidských práv, prosazení pohlavního rasismu, ideové a právní likvidaci manželství, zestátňování rodiny a mateřství … str. 2 3. Prohomosexuální agenda – perzekuce oponentů, ztráta svobody projevu a přesvědčení, ideologizace vědy, porušení lékařské etiky, rizika adopcí a asistované reprodukce homosexuálním párům, nehumánní principy genderové teorie…str. 5 4. Školní sexuální výchova – totalitní prostředek k degradaci důstojnosti lidské osoby a porušování rodičovských práv … str.8 5. Rozvod a asistovaná reprodukce – legalizace manželské nevěry a diskriminace dětí … str. 10 6. Presumpce viny, mylná interpretace domácího násilí, nepřijatelnost institutu vykázání, degradace mateřství žen – důsledek vlivu pohlavního rasismu … str. 10 7.

Deformace práva – presumpce neviny zločinců, povolení zabíjet … str. 14

8. Diskriminace na euroamerických školách … str. 15 9. Neobjektivita zpravodajství – prostředek k manipulaci a vykořenění mravního vědomí (svědomí) … str. 16

1. PRÁVO NA POTRAT A EUTANAZII – GENOCIDA TOTALITNÍCH SPOLEČNOSTÍ Zákony musí chránit základní lidské právo, kterým je právo na život. Žádný jednotlivec ani skupina lidí se nesmí stát obětí genocidy. Žijeme v době, kdy je uskutečňována největší genocida, která se kdy v lidské historii vyskytla. Vraždění nenarozených lidí je dnes nejen tolerováno, nýbrž povyšováno na lidské právo. V minulosti to byla zejména nacistická a komunistická ideologie, která ve jménu svobody a pokroku odňala právo žít jistým skupinám, které údajně pokrok znemožňovaly. Ať již šlo o skupinu diskriminovanou na základě rasové nebo třídní příslušnosti. V současné době jsou to především nenarozené děti, které jsou vražděni z ideologicko „praktických“ důvodů – prostě se nehodí, překážejí, omezují pokrok naší svobodné realizace. Jsou to dle nové ideologie pouze potenciální popř. neúplní lidé, proto jejich zabití nelze hodnotit jako vraždu. Je to táž argumentace, kterou používali arbitři nacismu. Jsou zde jistí lidé (židé), kteří vlastně nejsou v pravém slova smyslu lidé. Jsou to parazité, kteří z povahy nemohou být subjekty takových práv, jakým je právo na život. Jejich úmyslné zabití není vraždou, nýbrž „statistikou“, která pomáhá pokroku lidstva. Též neúplní lidé (např. Slované) měli být určeni k postupnému vyhlazení. A to zaváděním potratové a homosexuální mentality. Dnes propagovaná pochybnost a nejistota o tom, kdy začíná lidský život, nám těžko může zajistit právo na zabíjení nenarozených dětí. Můžeme snad na něco vystřelit a nemít jistotu, že se nejedná o (nevinného) člověka? Pokud nejsme schopni s jistotou vyloučit, že se jedná o člověka, střílet prostě nesmíme. Riskovali bychom vraždu. Jak je tedy možné, že v tzv. „civilizovaných“ státech je u nenarozených dětí pokus o vraždu nejen povolován nýbrž dokonce povyšován na „lidské“ právo? A pokud není člověk člověkem již od početí, podle jakých kritérií můžeme určit, kdy potenciální člověk se člověkem jakožto osobou stává? Až tehdy, když užívá rozumu a svobodné vůle? Takže malé děti, spící lidé, duševně nemocní lidé nejsou lidmi? Přestává snad být zabití

1

nevinného člověka ve spánku vraždou? Chce se nám argumentovat, že takový člověk rozum a svobodnou vůli má, jen ji ve spánku nepoužívá. Co když ji mají i malé děti, jen jí nemohou z důvodu raného fyzického a duševního vývoje používat? Pokud osobní lidství není přítomno od početí, je možné ho svévolně a „logicky“ odejímat spícím lidem, duševně chorým atd. Navíc bychom je neměli nazývat lidmi, nýbrž bytostmi či spíše věcmi, které se lidmi stát mohou či nemusí. A co když lidství založené na svobodě vůle je mylná představa, takže vraždění je pouhým sekáním trávy či štípáním špalků, které tak může posloužit praktickým zájmům či pokroku? Máme li zájem na tom, aby si nelidské ideologie pomocí tyranie nepodmaňovaly člověka, pak je nutné uznat a chránit osobní přirozenost člověka od prvního okamžiku vzniku jeho organismu. Relativizováním tohoto ontologického předpokladu nutně otevřeme dveře diskriminaci a totalitním systémům, které se budou vlastně jevit „logicky“ a „přirozeně“, protože podle nich respektují dynamickou a měnlivou realitu naší lidské přirozenosti. Jistě, člověk se po stránce fyzické, duševní, duchovní – osobnostní mění či vyvíjí. Po celou dobu své existence a vývoje však člověk zůstává týmž člověkem. V tom spočívá jeho neměnnost, díky které lze bezrozporně poukázat na závaznost mravního zákona, kde svoboda a zodpovědnost mají své reálné místo a smysl. Jestliže uzavíráme smlouvy, jsme přesvědčeni, že v době podpisu to byl týž lidský jedinec, který později tuto smlouvu realizoval. V opačném případě bychom mohli prohlásit každou smlouvu za neplatnou, protože v současné době jsme někdo jiný, než tomu bylo při podpisu. Taktéž u soudu bychom jako zločinci mohli argumentovat, že v době spáchání trestného činu jsme byli někým jiným než dnes, tudíž za (své či spíše cizí) minulé činy nemůžeme nést zodpovědnost. Bez uznání neměnné lidské přirozenosti (díky které přes svůj biologický, psychický či duchovní vývoj a změnu zůstáváme tím, kým jsme) by zodpovědnost byla iluzí a postrádala by smysluplnost. Tato neměnná individuální identita není pomocí empirických věd zjistitelná. Postrádá hmotnou či duševní lokalizaci, přesto je rozumově - filozoficky dedukovatelná, proto i jí by měla náležet vědeckost. Ti, kdo nerespektují neměnnost naší lidské identity, nutně svobodu a zodpovědnost ničí, i kdyby se jí sebevíc zaklínali. Současná snaha o zlegalizování (aktivní) asistované eutanazie počítá s tím, že nevinný lidský život se za jistých okolností může ocitnout v takové situaci, ve které je jeho záměrné usmrcení možné. Ať již zlegalizování eutanazie odůvodníme jakýmkoliv způsobem (stáří, nechuť žít, nevyléčitelná nemoc, velké utrpení, soucit ostatních….), téměř si neuvědomujeme, že přes tyto „argumenty“ zůstává eutanazie dobrovolným a záměrným usmrcením nevinného člověka. Takže v případě jejích „asistentů“ zůstává vraždou. Žádný z těchto poukazů nevyřazuje nic z toho, co vraždu definuje – dobrovolnost, usmrcení a nevinnost oběti. Je li tomu tak, pak např. takový soucit, kvůli kterému se porušuje povinnost nikoho nezavraždit, musíme považovat za falešný. Jde pak spíše o egoisticky sebestřednou snahu zbavit se duševní bolesti, kterou způsobuje utrpení nevratně postižených.

2. ZNEUŽITÍ SKUTEČNÉ ČI DOMNĚLÉ DISKRIMINACE HOMOSEXUÁLŮ VEDOUCÍ K DEFORMACI LIDSKÝCH PRÁV, PROSAZENÍ POHLAVNÍHO RASISMU, IDEOVÉ A PRÁVNÍ LIKVIDACI MANŽELSTVÍ, ZESTÁTŃOVÁNÍ RODINY A MATEŘSTVÍ Lidsko právní tematika se dnes dotýká tzv. práva menšin. Automaticky se předpokládá, že ochranou menšin vůči údajné majoritě se dospívá ke spravedlivějším poměrům a míru. Vznikají různá práva menšin, která postupně získávají statut lidských práv. Zapomíná se však, že lidská práva by se měla týkat lidskosti všech lidí. A ne pouze některých skupin či jednotlivců. Je zde na místě podezření, že jsme zahlcováni tzv.“základními lidskými právy a svobodami“, které ve skutečnosti jimi nejsou. Místo toho může docházet k bezpráví a narušování základů spravedlnosti, a to ve jménu „lidských práv“. Jen naše ideologická předpojatost nám může bránit vidět historické příklady, které oponují falešnému zobecnění presumpce neviny tzv. menšin. V totalitních hrůzách 20. století to byla menšina nacistů, která si propagandistickými a jinými mocenskými prostředky podmanila většinu kolem sebe. Bylo to menšinové bolševické hnutí, které ovládlo nemalou část našeho světa. Jisté skupiny lidí jsou diskriminováni pro svojí vrozenou či kulturně a nábožensky získanou odlišnost. Může to být i jednotlivec či menšina, která diskriminuje ostatní, ne pouze většina. Lidská práva by se měla formulovat tak, aby se týkala každého člověka. Ne jen některých lidí. V dnešní neopatrnosti může být nějaká menšina zneužita k prosazování totalitních tendencí, které ovládají životy všech. Jak bylo řečeno. Právo na život je stále drasticky popíráno formou genocidy. Zavražděným dětem je mj. odepírán nárok být dítětem svých rodičů. Být vlastním rodičem zejména zahrnuje ty, kteří prostřednictvím sexuálního aktu počínají dítě. Je však schopnost počít potomka výsadou jen heterosexuálů? Evidentně není. I sexuálně zdraví homosexuálové či lesbičky tuto schopnost neztrácejí, jak sami jejich aktivisté tvrdí a výzkumy to potvrzují. Neexistuje žádný homosexuální pud či homosexuální pohlavní početí potomka. To je svojí povahou vždy heterosexuální. Může tedy existovat homosexuál, který vlastní schopnost či možnost heterosexuálně zplodit potomka.

2

(U mnohých se tak děje). I když z jiných důvodů se mu to příčí uskutečnit. Pak je patrné, že i homosexuálové jsou heterosexuály – jsou též vybaveni, pokud tomu nebrání nějaké postižení či nemoc, k sexuálnímu početí potomka, které je definujícím znakem heterosexuality. Narážíme na zdroj současných zmatků, které deformují pohled na manželství. Právě z hlediska sexuálního jsou homosexuálové plnohodnotnými heterosexuály. Dělení lidí na heterosexuály, homosexuály, bisexuály…., jako na rovnocenné sexuální orientace, je absurdní, když každý je z hlediska své pohlavnosti heterosexuálem. Na jednu stranu homosexuálům náleží schopnost heterosexuálního (sexuálního) spojení a početí, na druhé straně emociálně erotická přitažlivost tomu neodpovídá. Je tu něco, co brání rozvíjení jejich přirozené heterosexuality. Homosexualita nemůže být srovnávána s tou odlišností, kterou nacházíme mezi dvěma pohlavími muže a ženy či v rasové a náboženské různosti. Jestliže je lidská sexualita zaměřena k plození, pak je vždy heterosexuální. A jako taková náleží každému člověku, byť se v některých případech kvůli jistým překážkám nemůže projevovat. Mezi schopností dosáhnout heterosexuálního aktu vedoucí k početí a erotickou přitažlivostí k témuž pohlaví jasně vidíme rozpor, který jen silou ideologické předsudečnosti můžeme anulovat. Defektní stav homosexuálního převrácení heterosexuálního pudu je nutně jistým postižením, které ovšem z homosexuálů nedělá lidi druhé kategorie. Je přirozenou povinností pomoci jakkoli postiženým lidem. Je nutné se stále zasazovat proti nespravedlivé penalizaci homosexuálů. Proti náznakům diskriminace kvůli jejich nechtěné homosexualitě a následné stigmatizaci v rodinách i společnosti. Nezbavovat homosexuály práva a povinnosti podílet se na výchově svých dětí jenom proto, že trpí citově erotickou náklonností k témuž pohlaví. Z téhož důvodu jim není možné odepírat či ztěžovat účast ve veřejné sféře všeho druhu. Není vyloučeno, že kvůli svému homosexuálnímu defektu mohou být podobně jako tělesně postižení či duševně chorý likvidováni, jak tomu bylo např. u Kalvínské náboženské „reformy“. Ta viděla v takových postiženích Bohem predestinované zavržení či prokletí. Nebo diskriminováni proto, že se jejich defekt příčí některým výkladům pokrokového vývoje Darwinovy teorie. (Vynalézavost ideologií může být obrovská). Nejen homosexuálové, ale všichni, kteří trpí „odlišností“ či jakýmkoliv defektem a postižením, nemohou být vnímáni jako lidi druhé kategorie. Neboť i jim neschází nemateriálně založená osobní přirozenost, která celá - nutně a tedy neměně náleží každému člověku! Relativizování této nutnosti je společným jmenovatelem všech ideologií, které jsou nebezpečné všem lidem. Z filozofického hlediska se jedná o všechny myšlenkové systémy, které oponují nemateriální neměnné lidské přirozenosti, která zakládá osobní důstojnost každého člověka. Kromě středověké nominalisticky založené filosofie a teologie je to prakticky celý proud novověké filosofie, která kulminuje v neustálých revolučních snahách změnit tuto lidskou přirozenost, neboť podle nich brání Pokroku a Svobodě (nacismus, marxismus, dnes např. genderová teorie ) Z minulosti známe případy, kdy např. skupina „postižených“ – chudých lidí, kterým zejména počáteční kapitalismus odepíral právo na spravedlivou mzdu, byla zneužívána k nastolení „pokrokových“ poměrů, které vedly ještě k nepoměrně většímu vykořisťování, které zaváděla komunistická ideologie. V otázce prohomosexuální agendy, která se snaží homosexuálům přiznat možnost uzavření homosexuálního manželství včetně adopcí dětí, dochází k předsudku, který neblaze ovlivňuje právo svobodného projevu. Ten, kdo je proti cílům prohomosexuální agendy, je v současné době vnímán jako homofob, rasista či přinejmenším jako netolerantní člověk. Možná právě nějaká nová „pokroková“ ideologie nás nutí takto smýšlet. Nacismus byl založen na privilegování některých lidských ras. Teorie marxistického třídního boje byla podobně založena na privilegování jistých tříd. Pokud nechceme, aby nás ovládala podobná ideologie, pak je nutné se vždy ptát, jestli nějaká část obyvatel naší planety není rasově či třídně privilegována. A tak mohly být nastoleny totalitní poměry, které vyhovují jen některé části obyvatel. V poslední době se setkáváme s perzekucí těch, kteří např. ve státní sféře poukázali alespoň na možný klientelismus či protekcionismus homosexuálů. Byl to například odborář Dušek, který řekl přibližně toto: „homosexuálové ve vedení Českých drah si tam natahali jiné homosexuály nikoli na základě jejich způsobilosti (odbornosti), ale jen na základě jejich sexuální orientace“. Můžeme tento Duškův postup automaticky považovat za homofobii hraničící s rasismem? Jen poukázal na nemravný klientelismus jisté skupiny obyvatel, která zneužívá peníze daňových poplatníků. Protože nejsou homosexuálové lidmi druhé kategorie, pak by mělo být vlastně jedno, jestli se klientelismu dopouští Slezané, Slované, heterosexuálové, buddhisté či homosexuálové. Kdyby třeba Dušek ve státní správě odhalil takový klientelismus komunistů, katolíků, árijců – označili bychom ho za xenofoba? Spíše bychom ho měli za hrdinu, který poukázal na velkou špatnost. A čekali zvědavě na to, jestli se to soudům podaří prokázat. Hysterická reakce elit a značné části společnosti však označila Duška za homofoba. Tím se přiznala k tomu, že takové i jen případné odhalení klientelismu homosexuálů je nežádoucí. Pak je zřejmé, že se homosexuálům (či spíše prohomosexuální agendě) vůči jiným lidem či menšinám dostává privilegia nedemokratické nekritizovatelnosti. (Novináři, kteří poukázali na to, že by Duškův pohled mohl být pravdivý, byli smeteni). Ať už případ Duška dopadne jakkoliv, ve své počáteční fázi demonstrativně poukázal na

3

pohlavně rasistické zvýhodňování homosexuálního hnutí, které se těší podpory značné části obyvatelstva. Toto všudypřítomné rasistické podhoubí nevěstí nic dobrého. Jak se má pohlavní rasismus homosexuálního hnutí ve vztahu k manželství, rodině a dětem? Jestliže mají děti právo být počaty a vychovávány vlastními rodiči, pak mají plné právo na to, aby se k tomu rodiče zavázali. Dítě si toto právo zajistit nemůže, tuto povinnost musí na sebe vzít rodiče. Bez manželského souhlasu jsou dítěti odepírána základní práva – řečeno spontánně – právo na vlastní mámu a tátu. Protože jsou sexuální orgány mj. určené k reprodukci, je sexuální akt zaměřen k početí. Tedy i v těch případech, kdy k početí fakticky nedojde. A jelikož každý (heterosexuální) sex je zaměřen ke vzniku člověka, měl by být spojen s předchozím manželským souhlasem. Neboť jenom tak případně počaté dítě může vstoupit do prostoru, ve kterém jsou jeho práva zajištěna! Děti na manželství rodičů mají právo ne až po svém početí, ale již před ním. Sexem se vznik člověka může realizovat. Tedy manželský souhlas by měl předcházet i tomuto sexuálnímu spojení. Právě sexuální vztah zaměřený k početí potomka je cosi, co odlišuje manželství od pouhého přátelství, či jiných vzájemných vztahů a dohod. Případné manželství homosexuálů vylučuje onen sexuální vztah zaměřený k početí potomka. A protože se takové „homosexuální manželství“ stává součástí manželského práva, nutně dochází k jeho předefinování. Idea manželství se již netýká potomků – tedy adekvátního přežití lidstva. Manželství již není zárukou přirozených práv dětí! Takové manželství nechrání, ale popírá jejich práva. To je to, co si málo uvědomujeme. Manželství je buď mj. založeno na prokreativní hodnotě – na sexuálním vztahu, který je zaměřen ke vzniku nového osobního života - nebo není. Pokud není, manželství, kterým se heterosexuální dvojice zavazuje k zajištění práv dětí, zaniká. Nemá se čím lišit od jiných např. obchodních dohod či jiných forem přátelství a vazeb. Stojíme v tváři tvář naprosté právní likvidaci manželství. To, co zbývá, jsou jistá rezidua, která k manželství sice patří, ale ne výlučně. Nacházíme je v jiných výše zmíněných formách dohod (majetkové nároky, odkazování dědictví….). Společnost ničí to, co zajišťuje zejména dětem jejich základní práva. Nacismu, který snil o budoucím zrušení rodin ve prospěch hromadného – státního šlechtění budoucích jedinců, tak i marxismu, který si v teoretické rovině dal za úkol zničit manželství a rodinu, se dnes dostává nevídaného vítězství. Instituce manželství, rodina a děti byly právně fakticky zestátněny, protože manželství již nemá výlučnou funkci zajišťování práv dětí. Pak může tento deficit vyplnit jen „milosrdný – sociální – stát“. Opět dochází k tichému zestátňování, které může mít zjevnou podobu, která je typická pro komunistickou ideologii. Nebo skrytou formu, která není nepodobná fašistickým principům. Ty oficiálně „na papíře“ zanechaly mnohým institucím privátní statut. Ale pomocí státních regulací a byrokratismu byla soukromým vlastníkům delegována osobní zodpovědnost za svůj soukromý sektor do rukou státu. Probouzíme se do světa nového totalitarismu, který nevadí jak levicovému, tak i většinovému pravicovému politickému spektru. Je nutné prohlásit, že prohomosexuální agenda, která ovlivňuje právní statut manželství a rodiny, obsahuje nacistické, marxistické i fašistické deformace práva a spravedlnosti. Tímto způsobem dochází k diskriminaci celé společnosti. Škodí všem, zejména však bezbranným dětem. Dochází také k prohlubování degradace mateřství žen, které je ideově vyvlastňováno. A podobně, jako lidé přirozeně ztráceli osobní zvelebující zájem o „ne-svůj“ zestátněný majetek v době komunistické éry, tak i mateřství žen je tichým zestátňováním podhodnocováno pouze na technický biologismus, o který se má postarat stát. Aby tak nepřekáželo „osobní“ emancipaci a „rovnosti“ mužů a žen. O takové odosobněné mateřství nebude mít logicky nikdo (osobní) zájem, a to ze strany obou pohlaví. Odosobněný biologismus je příčinou vnímání mateřství, manželství a rodiny „… jako teletníku, jako místa, kde se připouštějí býci ke kravám, aby byla telata." "Na tom není nic spirituálního, nic duchovního. To je opravdu materiální, družstevní pojetí rodiny“. Prohlásil ex prezident Václav Havel. Kdyby měl Havel pravdu, pak lidské tělo by nemělo být popravdě lidské. Ale vždyť i on spatřuje základ lidství v (lidské) osobě. Novodobí revolucionáři by mohli z Havlových premis logicky vyvodit, že zbavovat se živých lidských těl je vlastně morálně možné, protože nejsou vlastně lidské. Jejich vztah k duši – osobě je nahodilý. Je takový, jak si ho dle zájmů a potřeb nadefinujeme. Havlův pohled vede k totalitním deformacím, vůči kterým v minulosti tak úctyhodně bojoval. Je li však „člověčí“ tělo skutečně lidské, je nutnou manifestací lidského ducha – osoby. Nikdy nemůže postrádat osobní rozměr. Pak rodina založená výlučně na manželství muže a ženy, které je zaměřeno ke vzniku nového života, je projevem vysoce spirituálním a duchovním, což se mateřství týká též. Naopak snaha o zrušení této výlučnosti vede k redukci důstojnosti lidské osoby. K prosazení amorálního vztahování se k „lidskému tělu“, kterému je vše dovoleno, protože ve filozofii odosobněného biologismu není nutně vázáno osobním rozměrem. Havlův postoj v této věci by se dal symbolizovat sloganem „nevaž se, odvaž se“(tělo) – schvalujme homosexuální manželství. V jistém ohledu můžeme být nadšeni z některých úspěšných snah o státním zajištění a přísunu empatických výchovných principů v různých školních a předškolních zařízeních. Přesto může takovýto proces ještě více odcizit mateřství žen z privátní (manželsko rodinné) sféry do područí regulativně vychovávajícího státu. Úspěchem by měla být jasná ochrana privátního charakteru manželství a rodiny. A ne jejich fašistické postátňování.

4

3.

PROHOMOSEXUÁLNÍ AGENDA – PERZEKUCE OPONENTŮ, ZTRÁTA SVOBODY PROJEVU, IDEOLOGIZACE VĚDY, PORUŠENÍ LÉKAŘSKÉ ETIKY, RIZIKA ADOPCÍ A ASISTOVANÉ REPRODUKCE HMOSEXUÁLNÍM PÁRŮM, NEHUMÁNNÍ PRINCIPY GENDEROVÉ TEORIE V současné době dochází k perzekuci těch, kteří s cíli homosexuální agendy nesouhlasí. A to ztrátou zaměstnání, odepřením grantové podpory jistým organizacím, pokutami, zatčeními a ve výjimečných případech i vězením. V tzv. svobodných společnostech se na toto téma lidé bojí projevovat své názory. Názor, který považuje homosexuální chování za morálně závadné, se bez rozlišování považuje za hřích proti lidským právům. Dle současné politické korektnosti se vždy jedná o nenávistný postoj. Nikde nedochází k věcné argumentaci či diskusi, takže není divu, že některá populistická hnutí a sekty se tohoto tématu chytají s nebezpečnou náruživostí, která je vůči homosexuálům skutečně nenávistná. Ve srovnání s nepřirozeným a totalitním postupem homosexuální agendy, která zasahuje do všech zákoutí právního, veřejného a stále i více soukromého života, se jedná spíše o výjimku. Současná propaganda však tyto případy zveličuje a prezentuje tak, že běžní občané, kteří bez jakékoliv nenávisti vůči homosexuálům nesouhlasí s právními prohomosexuálními úpravami, které likvidují manželství jako takové, či z mravního hlediska nesouhlasí s homosexualitou jakožto sexuálním chováním, jsou představováni jako „příznivci“ těchto sektářských a populistických hnutí. Že se jedná o sofisma, které likviduje svobodnou a kritickou diskusi a posléze právo na svobodu projevu či přesvědčení, je patrné. Z tohoto hlediska prohomosexuální agenda obsahuje fanatické a mocensko manipulativní rysy, které nejsou nepodobné jiným extrémistickým hnutím (např. neonacistům či anarchistům). Je alarmující to, že prohomosexuální ideologické manipulaci podléhá svět dnešní přírodní vědy. Ačkoli nebyl zjištěn žádný důkaz o existenci homosexuálního genu, ve velké části vědní komunity se rozumí „samo sebou“, že homosexualita není defekt či nemoc, protože je geneticky podmíněna. Asi jako rasový původ. Právě povýšením homosexuality na rasovou příslušnost si mnozí slibují to, že homosexualita včetně jejího praktikování musí získat statut lidských práv a svobod. Zvláštní je to, že i kdyby byl gen homosexuality nalezen, nic by to neříkalo o jeho přirozenosti. Vždyť lidské organismy obsahují geny různých – vrozených nemocí či dokonce geny antisociálního chování. Proč by nemohlo jít o něco takového? Navíc antisociální gen nás neopravňuje k antisociálnímu chování. Nebo jsou homosexuálové vyjmuti z mravní povinnosti sebeovládání v eroticko sexuální oblasti? Chybí jim zde svobodná vůle, takže jsou to vlastně nenormální lidé druhé kategorie? Na druhé straně některé výzkumy spíše poukazují na negenetický původ homosexuality. Jedná se o výzkum, který přijímají za průkazný i homosexuální aktivisté. Mezi 56 homosexuálními muži bylo 52% jejich jednovaječných dvojčat také homosexuálních. U běžných bratrů to bylo 22% a u sourozenců, z nichž jeden byl adoptován, to bylo pouhých 11%. Čím větší biologická blízkost, tím větší přítomnost homosexuality, což podle prohomosexuálních vědců vypovídá o biologickém původu homosexuality. Opravdu? Jestliže se veškerá vědecká komunita bez výhrad shoduje na tom, že dvojčata mají naprosto shodnou genetickou výbavu (což se považuje za prokázané), pak logicky by měl být výskyt homosexuálních dvojčat ne 52, ale 100% v případě, že je homosexualita geneticko biologického původu. Tento výzkum naopak jednoznačně svědčí proti vrozenosti homosexuality. Nikde se však ve vědeckých pojednáních o tomto jasném důsledku výzkumu nedočteme. Ideologická předpojatost se ukazuje v postojích vědců, kteří odmítají uznat empirická zjištění těch vědců a praktických lékařů, kteří se např. pomocí dlouhodobé terapie snaží zbavit homosexuálního cítění toho, kdo si to přeje. Těžko se můžeme vyhnout příkladům těch lidí, kteří se zcela, nebo alespoň z části homosexuálního cítění zbavili. Co s tím? Můžeme do nekonečna tvrdit, že to tak „jen vypadá“. A to tak, že tito lidé buď vždy byli a jsou heterosexuály, nebo zůstávají homosexuály, i když to už po „terapii“ není „vidět“. Může si to však dovolit vědec? Jestliže nemáme jistotu o genetickém původu (každé) homosexuality, pak bychom měly připustit možnost opaku. Ano, nemůžeme s jistotou tvrdit, že každé homosexuální cítění je změnitelné. Ale je zde nevyloučený předpoklad, že alespoň u některých je změna možná. Zvláště když se např. u výzkumu homosexuálních dvojčat ukazuje, že v jejich případě je genetický původ homosexuality nemožný. I kdyby by byla pravda, že výlučná homosexualita mnohých není změnitelná, pak tito samí vědci nutně uznávají, že existuje jistý počet těch, kteří jsou postiženi tzv. nevýlučnou homosexualitou – menší či větší fixací na homosexuální chování. (Jinak by nemohli argumentovat tím, že „ve skutečnosti“ tzv. vyléčení homosexuálové byli vždy heterosexuálové). Nejen vědci, ale aktivisté a politici, kteří toto vědí, přesto jakoukoliv snahu o léčení homosexuality zakazují jako nehumánní. Tento zákaz zahrnuje i nevýlučnou homosexualitu, o které sami nemohou neuznat, že je změnitelná! Neochota uznat možnost léčby alespoň nevýlučné homosexuality je evidentním důsledkem ideologického smýšlení, které popírá zdravé zásady logického myšlení a zkoumání. Nemá s vědou nic společného! Dochází zde navíc k porušení lékařské etiky – absurdnímu odepírání lékařské pomoci těm, kteří by o ni stáli. Což by mělo být v civilizovaných zemích trestné.

5

Jistou ideologizaci vědy můžeme též spatřit ve snahách dokázat, že děti vychovávané aktivními homosexuálními páry nijak nestrádají po stránce duševního vývoje a psychického stavu vzhledem k dětem z „normálních“ rodin. Ti, kdo si myslí opak, jsou považováni za tmářské zaostalce, nebezpečné fundamentalisty a homofoby. Vždyť i Americká psychologická společnost potvrdila, že takové děti homosexuálních párů netrpí nijak více, než je tomu u ostatních dětí. Problém nastane, když se zeptáme, na základě jakých výzkumů se dospělo k těmto výsledkům. Jedna z hlavních studií (Golombok et al., 1983), na kterou se sociologové a psychologové odvolávají, zkoumala utváření pohlavní identity u dětí lesbických matek. A to ve srovnání s dětmi z rodin s jedním rodičem. Podle těchto studií nebyly zjištěny ani u děvčat ani u chlapců žádné rozdíly. Podle psychologů a sociologů je základním nedostatkem takových studií skutečnost, že byly zkoumány děti, které většinou vzešly z náhodných či trvalejších heterosexuálních vztahů a teprve potom byly vystaveny lesbickému vztahu (Irena Sobotková, Psychologie rodiny, str.196). Je zřejmé, že nedostatek může být vyloučen až tehdy, pokud by byly zkoumány děti, které nebyly počaty (hetero) sexuálním aktem a neměl tak na ně vliv „heterosexuální vztah“. Čeká se tedy na longitudinální výzkumy dětí lesbických a homosexuálních párů, které byly „počaty“ formou umělého oplodnění. Přesto se jako jisté tvrdí, že z dosavadních krátkodobých studií neplyne tvrzení, že by děti vychovávané v aktivním lesbickém vztahu byly na tom hůř, než děti z „normálních“ rodin. Co však bylo zkoumáno pod termínem „normální“ rodina? Vůbec ne normální úplná rodina, která zahrnuje matku i otce. Nýbrž jen rodiny s jedním rodičem! Ale tím nastává naprosto jiná situace! Existují longitudinální studie, které jednoznačně poukazují na to, že děti vychovávané jedním rodičem jsou v mnoha ohledech více postiženy než děti, které jsou vychovávány dvěma (heterosexuálními) rodiči- (5 x větší pravděpodobnost, že spáchají sebevraždu, 32 x větší pravděpodobnost, že utečou z domova, 20 x větší pravděpodobnost, že budou trpět poruchami chování, 14 x větší pravděpodobnost, že se dopustí znásilnění, 9 x větší pravděpodobnost, že nedokončí školu, 10 x větší pravděpodobnost, že upadnou do závislosti na drogách, 9 x větší pravděpodobnost, že skončí v převýchovném domově, 20 x větší pravděpodobnost, že skončí ve vězeníhttp://www.stridavka.cz/stridavkajelepsi3.html). Můžeme tedy dedukovat. V případě, že je stav dětí vychovávanými homosexuálními páry obdobný těm, které vyrůstají s jedním rodičem, pak zcela racionálně můžeme předpokládat, že děti homosexuálních párů jsou v rizikovějším stavu, než jsou děti z heterosexuálních úplných rodin. Navíc mezi tyto zkoumané „úplné“ rodiny patří i takové, které se nesnaží zcela vykázat promiskuitní chování – kohabitaci, předchozí rozvod, nemanželský sex, používání antikoncepce atd. A protože rodiny, které postrádají takovýto promiskuitní doprovod, jsou dle jiných studií výrazně nejstabilnější (jejich děti se též vyznačují největší dávkou odolnosti vůči společenským negativním vlivům), je zřejmé, že mezi dětmi vychovávané homosexuálními páry a dětmi nepromiskuitních rodin je ještě větší propast v negativních dopadech. Z údajných krátkodobých studií se dá spíše s větší pravděpodobností vyvozovat, že negativní dopady výchovy dětí homosexuálními páry je minimálně stejně katastrofální jako rozšířená praxe výchovy dětí jedním heterosexuálním rodičem. Očekávaní lepších výsledků z budoucích longitudinálních studií dětí vychovávané homosexuálními páry, které budou počaty formou umělého oplodnění pomocí dárcovství spermatu, musíme považovat za utopické. „Podle dosud největší studie týkající se dětí počatých technologií asistované reprodukce je ve srovnání s dětmi počatými přirozeně téměř dvakrát tak pravděpodobné, že uměle počaté děti budou mít vady po svém narození“ (http://www.lifesitenews.com/news/archive/ldn/2010/jun/10061406 ; http://prolife.cz/?a=71&id=900 ). „Nová studie zveřejněná Komisí pro budoucnost rodičovství (Commission on Parenthood's Future) shledala, že děti počaté s pomocí dárcovství spermatu (ve srovnání s dětmi vychovávanými jejich biologickými rodiči) jsou více náchylné k tomu, aby se izolovaly od svých rodičů, byly delikventní, nebo měly problémy s užíváním návykových látek. 25% dětí, počatých s pomocí dárcovství spermatu výrazně souhlasilo s tím, že jim nikdo skutečně nerozumí, přičemž u adoptivních dětí je toto procento asi poloviční a asi třetinové u dětí vychovávaných biologickými rodiči. Asi polovina dětí počatých s pomocí dárcovství spermatu uvedla, že je činí smutné, když vidí přátele se svými biologickými otci a matkami, kdežto z adoptivních dětí má tyto pocity jen asi pětina. 21% dětí počatých s pomocí dárcovství spermatu mělo potíže se zákonem před dosažením 25 let, přičemž u adoptivních dětí je to 18% a u dětí vychovávaných biologickými rodiči jen 11% (http://www.lifesitenews.com/news/archive/ldn/2010/jun/10061807 ; http://www.prolife.cz/?a=71&id=1153&e=1&tisk=1 ). Už nyní je zřejmé, že adopce a poskytování asistované reprodukce nejen homosexuálním párům je hazardérstvím, které děti poškozuje. To, že někdo trpí homosexuálním postižením, neznamená, že by nesměl vychovávat své vlastní děti, či učit na školách. Dokonce můžeme mluvit o povinnosti každého rodiče, aby svým dětem zajistily kvalitní výchovu, včetně homosexuálů. Jestliže např. zjistíme, že jsme postiženi genem antisociálního chování, neznamená, že se máme chovat antisociálně. Jestliže např. trpíme náklonností ke kleptomanii či alkoholismu neznamená, že máme této náklonnosti dát průchod. Bylo by nemravné, kdybychom někomu odebrali děti jenom proto, že jsme u něho zjistili antisociální gen a tedy jakési sklony k antisociálnímu chování. Pouhý sklon není totéž co jeho realizace. Tedy i homosexuálové mají plné právo na výchovu (nejen) svých dětí. Problém nastává, když takovému antisociálnímu genu dáme

6

systematický průchod. Je li člověk bytostí sexuální, pak je každý přirozeně heterosexuálem, neboť sexualita je nasměrována k heterosexuálnímu početí lidského tvora. Každá lidská bytost je závislá na heterosexualitě. Dokonce mravně pochybné umělé oplození lesbiček se neobejde bez dárcovství spermatu, které reprezentuje nutný prvek heterosexuality. Lidská osoba by bez něho nemohla vzniknout. Děti vychovávané homosexuálně aktivními partnery jsou o tento jejich bytostný a přirozený prvek „oloupeni“. Homoerotickosexuálním vztahem „rodičů“ je doslova popírán. Heterosexualita se filozoficko antropologicky ukazuje jako bytostná součást každého člověka. Je do něho vepsána samotným lidským (heterosexuálním) vznikem. Rodičovská výchova aktivních homosexuálních párů tak jde proti nejzákladnějším konstantám lidství. Po cca 40 letech homosexuálního hnutí se tiše mění strategie. V současné době se zdá, že snaha prokázat biologicko genetický původ homosexuality byla vystřídána genderovou teorií, ve které heterosexualita, homosexualita, transvestismus, (někdy dojde i na pedofilii a zoofilii)… nejsou genetického či vrozeného původu, nýbrž spíše hluboce zakořeněnou sociální kategorií, která patří k přirozenosti lidských bytostí. Jak heterosexuální tak i homosexuální chování musí být právně respektováno a chráněno před případnou (vzájemnou) diskriminací. Je zde patrný tento postup. Homosexualitu jako vrozenou vlastnost nelze nalézt. Abychom obhájili přirozenost homosexuálního chování, nesmí být vrozená ani heterosexualita. Protože by jinak hrála prim, který by diskriminoval ostatní projevy sexuality. Genderová teorie se tedy podílí na již zmíněné právní a ideové likvidaci manželství. To podle ní nesmí být spojeno s prokreativní hodnotou. Jinak by heterosexualita byla nadřazována. Tato teorie je tedy též totalitní a diskriminuje celou společnost. Jakýkoliv poukaz, že lidstvo by bez heterosexuality vymřelo, že sexualita je díky reprodukčním orgánům, které mají homosexuálové a lesbičky, zaměřena k plození, se považuje za netolerantní a diskriminující. Máme snad empirické poznání o účelnosti lidské sexuality zatajovat? Co si myslet o názoru, který by nám zakazoval myslet, že 1+1=2? Evidentně by šlo o diskriminující či totalitní ideologii. Kdo koho tady diskriminuje? Genderová teorie se snaží o nemožné. Překroutit tábory diskriminujících a diskriminovaných. Diverzitu sexualit vykládá tak, že žádným sexualitám neškodí, že jí jde pouze o různorodost a rovnost. Ve skutečnosti jde o dehonestaci heterosexuality - jejího nutného (esenciálního) zaměření k početí potomků - lidských osob. Jak může být lidský sex zbaven tohoto zaměření, když ho přirozeně a tedy nutně obsahuje? Genderová teorie odejímá sexu to, co nemůže nemít. Snaží se toto zaměření naprosto odosobnit a zařadit do pouhého biologismu, který se sexuální (i osobní) identitou nemá nutnou souvislost. Zavádí antropologickou schizofrenii, kde na jedné straně jsme každý biologickými heterosexuály a na druhé straně (z hlediska sexuální či osobní identity) jimi zároveň vůbec být nemusíme. Z tohoto odosobnění naší biologické stránky nutně vyplývá logická degradace mateřství žen a otcovství mužů na pouhý neosobní aspekt reality, se kterým je možné nakládat jako s ne-lidskými (neosobními) jsoucny. Jakoby lidské tělo nebylo vůbec lidské. Některé principy genderové teorie ve svých důsledcích popírají osobní rozměr lidského těla. Takové principy by v rukou totalitářů znamenaly nesmírnou katastrofu. S těly i živých lidských jedinců by bylo možné nakládat stejně jako s rostlinami či zvířaty. Genderová teorie je tedy naprosto nevědecká a nehumánní. Obsahuje totalitní a pro společnost nebezpečné principy. Je udivující, že na genderové projekty zahrnující homosexualizaci společnosti jsou věnovány nesmírné finanční prostředky. Vědci a psychologové, kteří se zabývají výzkumem léčby homosexuality, jsou kromě odepření finanční podpory vylučovány z vědeckých asociací. Nechybí ani hrozba odejímání lékařských licencí. Jde to tak daleko, že se zakazuje výzkum ovlivňování homosexuálního chování u zvířat, kde se evidentně potvrzuje, že jejich homosexualita není stabilní. Jak tomu bylo např. na některých amerických farmách, kde rozšiřující se homosexuální chování ovcí vedlo k minimalizaci plození. Výzkum byl však zastaven na nátlak homosexuálních aktivistů, které vedla naše bývalá tenistka Martina Navrátilová. Ostatně v roce 1973 byla homosexualita Americkou psychiatrickou asociací hlasováním vyloučena ze seznamu poruch. I dnes samotní homosexuální aktivisté uznávají, že šlo spíše o politické rozhodnutí, které nebylo kryto autoritou těch vědců, kteří se homosexualitou opravdu zabývali. (Těch bylo s celkového počtu hlasujících opravdu málo). Jejich příspěvky na důležitých konferencích byly doslova „vypískávány“. A pomocí propagandistického tlaku (včetně zastrašování) byly tito vědci a lékaři z vědeckých kruhů odsouváni stranou. Tento protivědecký puč dosud formuje postoje APS k homosexuální problematice a tak neblaze ovlivňuje praxi lékařů po celém světě. Někteří vědci se snaží morální nezávadnost lidského homosexuálního chování odůvodnit popisem homosexuálních aktivit u zvířat. Můžeme toto odůvodňování chápat jako vědecké? Jestliže sloni znásilňují nosorožčice, krtci se páří se svými novorozenci, kachny se páří s mrtvou kachnou, kudlanky požírající během páření samečky, gorilí smečka připravuje „úkladnou“ vraždu, klokani sexuálně napadají (lidské) ženy, znamená to snad, že to má být normální i u rodu lidského? Kdo má rozum, tak ho použij.

7

4. ŠKOLNÍ SEXUÁLNÍ VÝCHOVA – TOTALITNÍ PROSTŘEDEK K DEGRADACI DŮSTOJNOSTI LIDSKÉ OSOBY A PORUŠOVÁNÍ RODIČOVSKÝCH PRÁV Každé chování, které nalézáme v animální říši, nemůžeme u člověka považovat za přirozené a morální. Je tomu tak proto, že člověku náleží přirozenost osoby, která v případě, že to duševní vývoj a zdraví dovolí, svobodně (nedeterminovaně) volí to, co jí poznávající rozum předkládá. Sexuální výbava každé lidské bytosti komplementárně směřuje k druhé bytosti, která je též osobou. Z tohoto důvodu můžeme mluvit o lidské sexuální lásce mezi mužem a ženou, která se však liší od sexuálního vztahu zvířat, který postrádá rozměr osoby. Na rozdíl od zvířat se u člověka dá kvalifikovat některé sexuální chování jako egoistické, neetické či nemorální, protože nerespektuje lidskou osobní přirozenost. Například znásilnění, které u zvířat nemůžeme ani mravně hodnotit, je u lidí zločinem, protože se v něm nerespektuje osobní povaha poškozeného, ze které vyplývá mj. nárok na (svobodnou) dobrovolnost sexuálního styku. Ale i to, na čem se dva lidé svobodně dohodnou, může být nemorální. Za jakých okolností se může lidská sexuální láska stát eticky nepřijatelnou? Jestliže je sexualita mj. svojí povahou zaměřena k početí potomků, pak sexuální akt, kterému chybí manželský souhlas, a který zajišťuje práva případných potomků, je nemorální právě proto, že jde proti prokreativnímu smyslu sexuality. Takový sexuální akt se stává egoistickým. Lidská sexualita svojí povahou vybízí k manželskému závazku, který je sexuálními aktéry odmítán. Lidská sexuální láska se tak bez manželství stává eticky neplodnou. Implicitně popírá práva případných potomků – osob, a navíc značně zkracuje osobní rozměr lidské sexuality, kterým je manželské sebedarování. Je naprosto racionální považovat mimomanželské sexuální aktivity za nemorální a svojí povahou za egoistické a tudíž za nežádoucí. Bezpečný sex mimo manželství neexistuje! Právě toto by mělo být náplní současné sexuální výchovy. Jestliže na jednu stranu budeme předkládat pouhá biologická fakta bez náležité filozofické interpretace, která je dokáže harmonizovat se světem lidské osoby, pak si téměř samočinně budou animální neosobní biologické mechanismy uzurpovat naši etickou představivost. Takže veškeré animální projevy sexuality se i ve světě lidí budou mylně jevit jako přirozené. V tomto smyslu je nutné hodnotit velký obsah současné sexuální výchovy za eticky sporný, neboť důstojnost lidské osoby je v ní takto pošlapávána. Jestliže je člověk osobou, pak lidský sex nemůže být vykládán či vyučován tak, jakoby s osobním rozměrem nesouvisel! Pod rouškou jakési ideologické neutrality se dospívá k indoktrinaci materialismu, který pro duchovní svět osoby s její svobodnou vůlí a zodpovědností pochopení nemá. Jelikož je tato indoktrinace provázena termíny neutrality, svobody a zodpovědnosti, je nezbytné tuto sexuální výchovu považovat za společensky nebezpečný totalitní projev. Některé příručky sexuální výchovy na první pohled s etickým rozměrem počítají. Co však zarazí je to, že se v nich nesetkáme s termínem manželství!!! A přitom manželský souhlas je nutným předpokladem sexuálního života osob. Instituce manželství je právě to, co nás díky naší duchovně osobní přirozenosti odlišuje od světa zvířat, kde pro nepřítomnost svobodné vůle panuje mravní nelišnost. Vyřadíme li manželství jako nutný předpoklad pro sexuální život, partnerství či rodinu, ocitneme se opět na poli animálně pojatého vztahování se. Důstojnost osoby tak opět dostává na frak. Etický rozměr v příručkách sexuální výchovy paradoxně postrádá to, co etiku rodičovství a rodiny zakládá. Nepovšimnutě se směřuje k animální degradaci lidství. Čímž etika postrádá smysl. Vrcholným projevem údajné zodpovědnosti se v sexuální výchově považuje tzv. „bezpečný sex“, kde se jím rozumí užívání antikoncepčních prostředků. Jestli nám jde o člověka s jeho osobní přirozeností, která je důvodem toho, že se člověk nesmí stát např. subjektem totalitních systémů a diskriminace, pak je logické se nejprve zeptat, dříve než „použijeme“ antikoncepci, zda li je antikoncepce při dobrovolném sexuálním aktu slučitelná s rozměrem lidské osoby. Už jen tento fakt, že se s podobnými otázkami v sexuální výchově nesetkáme, svědčí o tom, že se nejedná o zodpovědnost. Poukázali jsme na to, že lidská sexuální láska vyžaduje předchozí manželský souhlas. Důvodem je prokreativní přirozenost lidské sexuality. To, co brání tomuto prokreativnímu účelu sexuality, je zároveň tím, co se manželskému souhlasu zpronevěřuje. Antikoncepční prostředky tuto prokreativní přirozenost sexuality popírají, tedy porušují účel manželství. Na jednu stranu jsem možná řekl ANO manželství, ale užitím antikoncepce vyjadřuji NE. Takovýto sex je sebestředný – egoistický, protože se jím vymaňuji z účelu manželství. Ale copak je vyhnutí se početí v rámci manželství vždy špatné? Jestliže existují pádné důvody, tak určitě ne. Dobrý účel by neměl světit (zlé) prostředky. Na tom se většina shodne. Antikoncepční prostředky by při dobrovolném sexuálním spojení neměly být používány jako prostředek k dosažení dobrého cíle, kterým může být i snaha o vyřešení např. psychické nepohody manželů, kvůli které hrozí rozvod. K dosažení psychické vyrovnanosti takového manželství vedou i jiné a na první pohled obtížnější a zdlouhavější cesty, které jsou však mravně nezávadné a právě o to v posledku účinnější. Zrovna tak není možné učinit sex homosexuálů mravně přijatelný s ohledem na dobrý cíl, kterým je snaha obdarovat druhého partnera. Takovýto sex je od základu protikreativní, sám o sobě egoistický. Dobrý či dokonce

8

láskyplný úmysl to nemůže změnit. O tom, že antikoncepce je problematická z toho důvodu, že ji nelze využívat jako špatný prostředek k dosažení dobrého úmyslu, se v příručkách sexuální výchovy nedočteme. Že se jedná o racionální přístup, který není závislý na různých vírách a náboženstvích, to už teprve ne. Z našich dosavadních výzkumů plyne, že to co stojí za rozpady manželství či rozšiřování pohlavních chorob (včetně HIV) není nedostatek sexu či nedostatek „zodpovědného“ užívání antikoncepce, nýbrž nedostatek ctnosti dostát účelu manželského. Masovým šířením antikoncepce se tato ctnost ničí. Poskytovat antikoncepci jako ochranu před AIDS znamená podporovat to, co šíření této nemoci způsobuje – to jest zpronevěřování se manželskému ideálu, kam dobrovolné užití antikoncepce patří. Porušováním pravidla (dobrý) účel nesvětí (špatné) prostředky se civilizace stává barbarskou. Proto je nutné tzv.“bezpečný sex“ mimo manželství prohlásit za nebezpečný. Pod rouškou zodpovědnosti pošlapává lidskou důstojnost a stal se dnes prostředkem totalitních tendencí. Ty se např. projevují vydíráním chudších států, jimž je případná finanční či hospodářská pomoc podmíněna plošným zavedením antikoncepčních prostředků. Z mnohých studií je patrné, že jsou tyto snahy scestné a nebezpečné. Například „v roce 1987 bylo v Thajsku 112 případů AIDS, na Filipínách 135 případů. Thajsko se rozhodlo aplikovat stoprocentní kondomový program… Na Filipínách se vláda rozhodla pro program propagující předmanželskou zdrženlivost a věrnost v manželství bez jakékoli propagace prezervativů. V roce 1999 bylo v Thajsku přes 700 tisíc nakažených, zatímco na Filipínách to bylo okolo jednoho tisíce případů. Populace na Filipínách je přitom o 30% větší! Poměr nakažených osob je dnes 11 tisíc oproti 880 tisícům. Podobným případem je např. Uganda. Statistiky pocházejí z OSN z agentury UNAIDS (www.unaids.org)“ – R. Ucháč, RC Monitoru 8/2009 (str. 8-11). Dnes se v médiích setkáme pouze s těmi studiemi, které srovnávají země, ve kterých byl aplikován antikoncepční program (zejména kondomy), s těmi zeměmi, ve kterých nebyl vůbec nebo velice omezeně zaveden „promanželský“ program. Což je evidentně chybné. Politici by měli podporovat to, co opravdu funguje. A ne setrvávat v řešení, které je svojí povahou smrtonosné. Příručky sexuální výchovy se jednoznačně shodují na neškodnosti masturbace (ipsace). Mluvit dnes o masturbaci jako o škodlivém jevu se nejen ve vědeckých kruzích nepřipouští. Kdo tak učiní, vystaví se hysterické reakci, která dotyčného častuje nelichotivými přívlastky vědeckých zaostalců, bigotů či náboženských fanatiků, kteří by chtěli pořád lidem něco zakazovat. Takže se taková snaha považuje za projev duševní infantility, která se "bojí" sexu. Dnes přeci víme, že masturbace je skvělá věc. Pomáhá se zbavovat stresu, umenšuje rakovinové riziko a přispívá srdečnímu blahu. Alespoň tak nějak to popisují některé lékařské studie. Tudíž zakazovat masturbaci je nelidské, tvrdé a nemorální a nevědecké. Jenomže sexuální výbava mužů a žen nás „nasměrovává“ ke společenství. A protože jsme lidé, jedná se o společenství osob, které by se mělo realizovat v manželství. Přírodní vědy však od tohoto osobního (duchovního) rozměru abstrahují. Což je v pořádku. Problém nastává, kdy tento vyabstrahovaný „animální“ materiál učiníme arbitrem toho, co je pro člověka přirozené a co nikoliv. To by bylo možné jen tehdy, kdybychom naprosto s jistotou věděli, že člověk není svébytnou osobní bytostí. Že je pouze např. dobře organizovaným shlukem bílkovin, bez svobodné vůle. (Jen můžeme připomenout, že bez svobodné vůle by politické totalitní uspořádání bylo naprosto přirozené). Může toto rozhodnout přírodní věda, když od celku lidského bytí odhlíží a zaměřuje se jen na fragment lidské reality? Evidentně na to nemá. Ti co si myslí, že např. taková biologie je tím nejlepším klíčem k lidské přirozenosti, ze které můžeme odvozovat to, co je eticky přijatelné či nikoliv, počíná si ne jako vědec, ale jako dogmatický materialista. Údajné fragmentární biologicko psychologické "výhody" masturbace se nemohou stát kriteriem pro posouzení její přirozenosti, normality či celkové individuální a společenské prospěšnosti. Masturbace je sexuální aktivitou, která popírá komplementární doplňování se dvou osob opačného pohlaví. Ačkoli je zřejmé, že lidská sexualita zaměření k opačnému pohlaví nutně obsahuje. Masturbace toto zaměření k druhé osobě škrtá. Svým způsobem se jedná o dehonestaci druhého. Jedná se o akt nelásky či nezřízené sebelásky - egoismu a sebestřednosti. Je možné tuto sebestřednost doporučovat? Není snad nepřítomnost lásky či neschopnost pravé lásky příčinou zla v individuálním a společenském životě osob? Kdo tedy doporučuje masturbaci jako neškodnou věc, pak by musel uhájit tezi, že neláska (sebestřednost) je dobrem pro každého člověka. Neláska evidentně narušuje interpersonální vztahy. Proto je doporučováni masturbace jako zcela neškodné sexuální aktivity škodlivé. Objektivně vzato obsahuje ipsace depersonalizující tendenci. "Vyřazuje ze hry" druhou osobu, ke které je lidská sexualita nasměrována. Jistěže existuje veliké množství polehčujících okolností, kdy mravní vina může být zcela nepřítomna. Ani to neznamená, že člověk, který trpí závislostí na masturbaci, nemůže rozvíjet osobní vztahy v jiném ohledu. Ale protože je masturbace odosobňujícím aktem, nemůže být v životě osob neutrálně či dokonce kladně hodnocena. Její případné odstraňování nesmí postrádat motivující a citlivý přístup. Její doporučování je však zjevným prosazováním amorálních principů, které degradují lidskou osobu. To že současná sexuální výchova má odosobňující a společensky nebezpečný charakter si uvědomuje mnoho rodičů. Zavádění sexuální výchovy se stalo totalitním prostředkem, který mj. popírá rodičovská práva a zodpovědnost manželů za výchovu svých dětí. V některých státech je povolena domácí škola. Podmínky jsou však

9

nastaveny tak, že bez podpory je téměř nemožné ji využít. V některých státech (např. v Německu) jsou pokutováni a zavíráni otcové nejen za to, že rodiny vyučují „nelegálně“ malé děti doma, ale dokonce za to, když se rodiče snaží své děti nevystavovat toliko jednomu předmětu – sexuální výchově, kterou zcela po právu považují pro své děti za nebezpečnou. Tato tendence dokazuje, že v současné době děti vlastní stát, který těmto dětem upírá právo na své rodiče. Stát již nemá funkci služby občanské společnosti. Naopak ji mocensky ovládá. Lékem může být jasné posílení rodičovských práv. 5. ROZVOD A ASISTOVANÁ REPRODUKCE – LEGALIZACE MANŽELSKÉ NEVĚRY A DISKRIMINACE DĚTÍ Z prokreativní stránky lidské sexuality vyplývá požadavek manželské nerozlučitelnosti. Případný potomek má nárok na sexu předcházející manželský souhlas svých případných rodičů (viz. 2). Tento závazek by neměl pro potomky žádný význam, kdyby nebyl trvalý. Jestliže by bylo možné se kdykoliv tohoto závazku zbavit, je to vzhledem k případným potomkům více méně totéž, jako by žádný manželský závazek nebyl uskutečněn. I kdyby nakonec v manželství žádný potomek nevznikl, onen trvalý manželský závazek plyne z přirozenosti lidské sexuální lásky muže a ženy. Rodinný aspekt je obsažen v samotném sexuálním aktu. Právě v jeho nasměrování k potomstvu. A to i tehdy, když jsou páry neplodné. Manželství jako smlouva či instituce má smysl jen tehdy, je li trvalé. (Neznamená to ovšem, že nemohou existovat zneplatňující překážky manželství, při jejichž zjištění by mohlo být údajné manželství „rozvedeno“, protože v pravém smyslu ani nevzniklo. Např. z důvodu trvalé homosexuality, impotence, antisociálního chování atd. Neznamená to ani nemožnost rozchodu manželů, včetně majetkového vyrovnání v případě vážných překážek v soužití v jedné domácnosti). To, že rozvody jsou proti lidské přirozenosti a jako takové by měly být právně nedovolené, nevyplývá pouze z jistých křesťanských zásad, nýbrž z racionálního poznání sexuálního rozměru lidské osoby. Právním dovolením rozvodů se v jistém smyslu uzákoňuje manželská nevěra jako přijatelná alternativa. Programově se tak šíří neschopnost lásky a oběti. Vztah k dětem je minimalizován na pouhé uspokojování smyslových potřeb bez předávání zásad trvalé (nerozlučitelné) manželské lásky. Neboť společnost, která případným či stávajícím dětem nezajišťuje jejich práva (trvalost manželského svazku svých rodičů), je vůči nim v nepřátelském postavení. Právní dostupnost rozvodů je barbarským projevem zejména vůči dětem. V současné době by samozřejmě nebylo s ohledem na dobro mnohých dětí právní nerozlučitelnost v momentě aplikovat. Nechceme li však setrvávat v situaci porušování přirozených lidských práv, pak je nezbytné k tomuto ideálu směřovat a dosáhnout ho. Pokud máme zájem pomoci dnešním rodinám, pak tou nejhlavnější a první pomocí by mělo být právní upevnění manželství, včetně jeho právní trvalosti. V rozporu s přirozenými manželskými právy a povinnostmi jsou pozitivním právem dovolené techniky tzv. umělého oplodnění, kterými se uzákoňují akty manželské nevěry. Pomineme li mravní absurditu plození ze zkumavky, ve kterém se předem ví, že pro případný úspěch budou obětovány nevinné lidské bytosti (embrya), tak i umělé oplození pomocí injekčního vstříknutí semene do vajíčka matky (inseminace) je eticky sporné. Potomek nevznikne tím způsobem, který zakládá manželskou instituci. Tím je eroticko sexuální vzájemnost, která vrcholí sexuálním aktem dvou lidských osob opačného pohlaví. Inseminace je tedy způsob, který je svojí povahou nemanželský. Takže naplňuje „skutkovou podstatu“ manželské nevěry, která mj. obecně protiřečí právům dětí. Manželskou nevěru neradno doporučovat či schvalovat. Povolením tzv. asistované reprodukce dochází též k ideové a právní devalvaci manželství. 6. PRESUMCE VINY, MYLNÁ INTERPRETACE DOMÁCÍHO NÁSILÍ, INSTITUT VYKÁZÁNÍ, DEGRADACE MATEŘSTVÍ ŽEN – DŮSLEDEK VLIVU POHLAVNÍHO RASISMU Protože usvědčení aktérů tzv. sexuálního obtěžování je v mnoha případech obtížné či nemožné pro nedostatek svědků, byl do soudních procesů zaveden postup, kde důkazní břemeno bylo sňato z žalující strany na údajného pachatele. Ten, nedokáže li svoji nevinu, je „usvědčen“ a vinen. Zjednodušeně řečeno. Pokud neexistuje žádné důvěryhodné svědectví, které by poukazovalo na vaši nevinu, jste soudem automaticky považováni za pachatele a to právě i tehdy, pokud žalující protistrana postrádá svědky, kteří by to doložili. Ale copak soudy někoho označují za vinného dříve, než skončí soudní proces? Viditelně ne. Ale jestliže soud stanoví, že obžalovaný při důkazní nouzi žalující strany musí prokázat svoji nevinu, pak je nutně předem implicitně (ideově) předpokládáno, že v případě, že důkaz nemá, je vinen. Soudy spolu se státním aparátem tak tedy uplatňují totalitní zásadu – nemáš li důkaz pro svoji nevinu, pak jsi automaticky vinen. Přirozená snaha toho, aby nebyl odsouzen nevinný a tedy, že důkazní břemeno má nést žalující strana, je pervertována. Soudům, kterým v třeba jen v jedné sféře deliktů nezáleží na tom, aby nebyli odsouzení

10

nevinní, není vlastní snaha o spravedlnost a jsou ideovými vykonavateli totalitního smýšlení. O jakou ideologii se jedná? Snad každá ideologie má nějakou „spravedlivou“ nosnou myšlenku, díky které je přitažlivá. Čím více odsouzených, tím je větší pravděpodobnost, že se ve větší míře dostane na ty skutečné viníky (nejen) tzv. sexuálního obtěžování, kteří by bez instalace presumpce viny nikdy nebyli odsouzeni. Navíc je to efektivní prevence ochrany případných obětí. Je to pro dobrou a spravedlivou věc. Aby však tento antidiskriminační postup byl spravedlivý, musela by skutečnost vypadat tak, že jistá lidská rasa (zejména muži) jsou vždy nějak a priori vinni svou přirozeností, na rozdíl od jiné rasy (zejména ženy), které jsou od přirozenosti spíše nevinné, ať již se jedná o sexuální obtěžování či falešná nařčení. Je zjevné, že tento skrytý předpoklad pro zavádění presumpce viny do běžného soudnictví je vedeno pohlavním rasismem, který je i dnes prezentován mnohými feministickými organizacemi. Tento pohlavní rasismus je doslova všudypřítomný. Např. díky DNA metodě bylo v USA v prvním roce propuštěno několik set vězňů, kteří si neprávem odpykávali mnohdy již i téměř dvacetileté tresty za „prokázaná“ znásilnění. Že by se soudy snažily o nápravu formou vedení sporu za křivá svědectví? Ani náhodou. Je rozumné předpokládat, že mnohá nespravedlnost bude existovat i v oblasti „lehčího“ sexuálního obtěžování. Je zrůdné, že k tomu, aby bylo nějaké konání ohodnoceno jako sexuální obtěžování, stačí jen subjektivní „pocit“ údajně postižené osoby (zejména Kanada, USA…). Je nezbytné odstranit ze soudnictví vše, co s principy presumpce viny souvisí. Pohlavní rasismus, který se prezentuje jako beránčí snaha o nastolení rovnosti a odstranění diskriminace, ve skutečnosti působí nevídanou nespravedlnost v právech a povinnostech manželů a rodičů. Při rozchodu a rozvodových řízeních jsou děti téměř výhradně svěřováni do péče matek. Dochází k tomu, že jsou otcům vzata nejen práva, ale hlavně povinnost vlivu na výchovu svých dětí. Dochází též k devalvaci mateřství žen, neboť jim je odebírána povinnost otců k lásce a službě (spoluvýchova dětí), na kterou mají matky nejen nárok, ale také povinnost ji vyžadovat pro dobro svých dětí i své. Proto jednostranné přenechání dětí matkám není známkou ohleduplnosti k mateřské důstojnosti žen, nýbrž jejím popíráním. Mateřství ponechané na pospas je zrůdnost, kterou je nemožné zakrýt právem na emancipaci žen. Onu povinnou službu mužů a otců mateřství na sebe bere stát, takže důstojnost žen, včetně mateřství a dětí, je degradována či nepřirozeně zestátňována (viz. 2). Současná praxe je tedy hrubým porušením rovnosti mužů a žen. Dochází k tomu, že ti, kterým jsou děti odejmuti, nebo je jejich styk s dětmi značně omezen, mají povinnost platit tzv. alimenty a přitom nemít žádná práva na styk a výchovu svých dětí. Mělo by na prvním místě platit – otcové ke svým dětem - a takto nepřímo ke svým manželkám, ne za mříže za neschopnost absurdního placení alimentů. Pohlavní rasismus označuje muže za předem neschopné děti vychovávat, což empirické studie vyvracejí. Proto je tedy vždy podle něho lepší, aby děti radši vychovávala jen matka. Ano, ve výchově k ženským vzorům budou muži vždy pozadu. Ale ve výchově k mužským vzorům to nebude u žen jinak. Pro dobro dětí je obojího potřeba. Pokud se stát nesnaží o rovnoprávnost ve vlivu na výchovu dětí rozcházejících se matek a otců, hrubě porušuje práva dětí. Feministický pohlavní rasismus doslova ovládl a zmanipuloval pohled na fenomén tzv. domácího násilí. Ještě dnes je většina lidí přesvědčena, že fenomén domácího násilí je doménou mužů. A pokud dojde k násilí ze strany žen k mužům, automaticky se předpokládá, že se jednalo o vyprovokované násilí či sebeobranu. Z mezinárodního výzkumu plyne něco jiného. Např. fyzické násilí mezi partnery je rozděleno mezi muži a ženami přibližně stejně. „Pouze ty studie, které se spoléhají na selektivní údaje veřejně zaznamenaných případů (a metodicky tak nemohou zaznamenat případy nezveřejněné), prezentují více žen jako obětí a více mužů jako původců násilí“ (http://www.agresorka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=19&Itemid=31 ). U nás se dodnes vychází z počtu volajících žen a mužů na linku bezpečí, SOS, linku pomoci, kde se poměr obětí pohybuje mezi 10% procenty pro muže a 90% pro ženy. Ačkoli každý ví, že zatímco přiznání si násilného týrání od druhého partnera je pro ženy těžké, tak pro muže téměř nemožné. Naproti tomu „celkem 95 vědeckých výzkumných zpráv, 79 empirických studií a 16 srovnávacích analýz z kriminologických, sociologických, psychologických a lékařských odborných časopisů v USA, Kanadě, Anglii, Dánsku, Novém Zélandu a Jižní Africe dokazuje, že fyzické násilí ve vztazích pochází buď převážně od obou partnerů stejně často anebo ale převážně od ženy. Tyto studie souhlasí mezi sebou ve svých výsledcích do té míry, že v odborných kruzích nejsou ani nejmenší pochybnosti o těchto zjištěních. …. „ Odhalování pachatelek domácího násilí začalo již v roce 1980. „Tehdy zveřejnili v USA Murray Straus, Richard Gelles a Suzanne Steinmetzová srovnávací studii k tomuto tématu. Všichni tři platili do té doby především ve feministických kruzích jako experti v oblasti „Násilí v rodině“. Ve všech předcházejících výzkumech vycházeli Straus a jeho kolegové z toho, že zbití manželé se vyskytují spíše zřídka, a když, tak jejich zranění nejsou nijak vážná. V roce 1980 prozkoumal tento vědecký tým ještě jednou detailně všechny výzkumy, které byly v té době k dispozici – bylo jich asi třicet – a došel k překvapivému závěru, že celkem uvádělo 11,6% žen a 12% mužů, že byli biti, fackováni, kopáni, pokousáni, zraněni hozenými předměty či jiným způsobem. (Některé výzkumy, které pojem „tělesné násilí“ definovaly šířeji, došly dokonce k 25% napadených mužů oproti 16,5% žen.) Na 1,8 milionu obětí

11

ženských připadaly 2 miliony obětí mužských“ (http://www.rovnopravnost.cz/index.php?page=zpravy&page2=detail_clanku&volba=557&znamka=3 ) Novější studie nenechaly na sebe dlouho čekat: na příklad se ukázalo, že americké středoškolačky jsou čtyřikrát častěji jediným agresorem proti druhému pohlaví než středoškoláci (5,7% proti 1,4%). Výzkum na Novém Zélandu prokázal, že ženy a muži se dopustili lehkého násilí proti druhému pohlaví v poměru 36% k 22%, těžkého násilí dokonce v poměru 19% k 6%. Straus se dále dotazoval žen, které hledaly útočiště v ženských azylových domech. Také zde se ukázalo, že zhruba polovina z nich napadala svého partnera sama od sebe jako první. Existují empirické výzkumy, které vykazují násilí žen z motivu sebeobrany jako zanedbatelně minimální a dokonce menší než u mužů (např. http://www.csulb.edu/~mfiebert/assault.htm ). Ideologii pohlavního rasismu se podařilo kladením rovnítka mezi domácím násilím a mužským násilím odvést pozornost od mnohem ještě palčivějšího problému – násilí na dětech a starých lidech. Tohoto násilí se ženy dopouštějí mnohem více než muži. Vraždy novorozeňat a malých dětí jsou páchány zejména ženami. Snad nejkřiklavějším příkladem většího počtu násilí žen vůči svým mužským partnerům jsou rozvodové situace. „V plné třetině partnerství dojde před a během rozvodu k fyzickému násilí. V České republice je to kolem 11.000 rodin ročně! Sociologické průzkumy dokládají, že přitom v 64% případů bije žena svého partnera jako první a většinou opakovaně, ve 21% případů jsou násilní oba partneři stejnou měrou („italská domácnost“). Pouze v 15 % případů uhodí svou partnerku jako první muž, v převážné většině případů ale jen jednorázově, v afektu“ (http://www.agresorka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=1&Itemid=31 ). Veškeré studie však poukazují na to, že je naprosto chybné vyvozovat poměry v domácím či partnerském násilí ze zaznamenaných případů volajících na linky bezpečí nebo dokonce prostou sumarizací případů domácího násilí, kterými se zabývá policie. Kde pachateli jsou v drtivé většině muži. Pro muže je téměř nemožné, aby se vlivem biologického hlasu „ochraňuj ženu a děti“ a vlivem různých tradičních rolí přiznávali k tomu, že jsou objektem násilí a týrání svých žen a družek. Že tento mužský instinkt funguje, dokazuje např. to, že ačkoliv se muži dopouštějí vražd až osmkrát více než ženy, přesto v celkovém poměru z drtivé většiny jsou jejich oběťmi muži. Kdežto u žen je tomu zcela naopak. Oběťmi jsou téměř výlučně muži. Přiznání mužů, že jsou obětí násilí žen a „holek“ je nemožné také proto, že jako muži nemají prakticky jakékoliv společenské zastání. Takové přiznání je pro ně „protimužskou“ zradou. U žen to evidentně jde daleko snadněji, neboť role oběti se s ženstvím jakožto slabším pohlavím takto ostře nevylučuje. Dnes jsou často ženy a dívky v lékařských ordinacích dotazovány na původ např. modřin, které ani nesouvisí s návštěvou u lékaře. A to prý proto, že pocházejí li od partnera, musejí to lékaři nahlásit. Jsou takto dotazováni i muži? A pokud ano, kdo by se dnes pod vlivem dnešní propagandy přiznal? Když dojde ke středně závažným či těžkým zraněním žen, které jim způsobili jejich partneři, ženy se přirozeně k tomu přiznají. Mnohé ženy si po takovém incidentu uvědomí, že blízké soužití s takovým partnerem je nemožné. A lékařské záznamy o tom svědčí. Můžeme s klidným svědomím tentýž přístup předpokládat i u mužů? Je racionální předpokládat, že ne. Mnozí muži se vymluví na cokoliv jiného, jen ne na to, že jsou jako „bačkory a neúspěšní ztroskotanci“ týráni „nějakou ženskou“. Ti sociologové, kteří využívají kriminologických a lékařských záznamů k tomu, aby znejistili metodiku empirických studií, ve kterých je vzájemné násilí mezi partnery opačného pohlaví na podobné úrovni, jako by šlo o různé vědecké přístupy a my nevíme, který je lepší, se dopouští sofistického uvažování. Neboť jsou to právě zmíněné neselektivní studie, které by měly kriminologické a lékařské záznamy korigovat. Ne naopak. Představa, že ženy jsou v partnerství mnohem méně násilné než muži, je evidentně falešná. Ale nenahrává této představě fakt, že ženy ve věznicích tvoří jen jednu čtvrtinu? Násilí mezi samotnými muži má však odlišnou dynamiku, takže není možné ji vztahovat na domácí partnerské násilí. Navíc násilí se projevuje různým způsobem. Kam zařadit již zmíněné potraty? Je li potrat záměrným zabitím nevinného, pak se jedná o vraždu. Je spousty vězňů, kteří se dali na dráhu zločinnosti zřejmě mj. proto, že se jim nedostalo kvalitní výchovy. V minulosti se stali např. oběťmi zneužívání a týrání v dětství, dostali se do špatného prostředí či party, někdo na ně vyvíjel nátlak. Přesto jsou zavíráni, protože i tak mají jistou zodpovědnost za své činy. Pokud nejsou psychicky natolik nemocni, že tuto odpovědnost pozbývají. A proč by to u žen mělo být jinak? Navíc v současné euroamerické civilizaci podstupují potrat z větší části ne sociálně slabé, nýbrž ty, kterým dítě prostě překáží – v kariéře, podnikání, studiu na vysoké škole. My se děsíme toho, že by měly být ženy za to trestány. Jedná se o neuctivé šovinistické snahy. Proč? Nejsme spíše v zajetí pohlavního rasismu, který ruší elementární principy spravedlnosti? Má snad spravedlnost platit jen pro některé občany? Spravedlnost vyžaduje, aby byla soudy zjišťována skutečná vina pachatele. Jestliže je někdo ke zločinu nucen okolím natolik, že např. ztrácí soudnost a zodpovědnost za svůj čin, pak by jeho trest měl daným polehčujícím okolnostem odpovídat. A v některých případech by měl být trest zrušen (nepříčetnost způsobena strachem vyvolaný vážnou hrozbou či vážnou psychickou nemocí). Ne jinak by to mělo být i v případě pachatelek, které se rozhodnou pro potrat.

12

O násilnické či zločinné povaze si ženy a muži nemají co vyčítat. Pokud chceme opravdu s danou situací domácího násilí něco udělat, pak je nutné se zbavit předsudku pohlavního rasismu, který vidí v mužích přinejmenším většího potenciálního zločince – pachatele tohoto násilí. Zatímco mužské násilí je vždy považováno za zrůdnost, u žen je tolerováno a obhajováno jako přirozený důsledek mužského násilí. Je však prokázané, že ženské násilí a agrese vůči mužům – partnerům stoupá. Na rozdíl od mužského násilí k ženám, které spíše stagnuje. Pohlavní rasismus má však tendenci ženské násilí nevidět, a pokud ho připustí, bude vždy důsledkem násilí mužského. Zde se ženám nepřiznává plnohodnotný statut zodpovědnosti za své činy. Paradoxně feministický pohlavní rasismus dělá z žen lidi druhé kategorie. V pozadí stojí šovinistická teze, že ženy mají omezenou zodpovědnost či ji nemají mnohdy vůbec! Státní investice svým způsobem směřují prostřednictvím feministických organizací k podpoře šovinistické ideologie, která například vytvářela diktaturu mužů starověkých civilizací, kde ženám byla takřka odejímána lidskost – zodpovědnost. Kéž by toto feministky a feministé prohlédli! Fenomén domácího násilí byl dnes zneužit k prosazení totalitních poměrů, ve kterých jsou diskriminováni ženy i muži. Důsledkem vlivu pohlavního rasismu byli prostřednictvím feministických organizací mylně informováni politici o současných poměrech domácího násilí. Ti se nechali přesvědčit kriminologickými a lékařskými údaji či počtem žen volajících na linky bezpečí či pomoci tak, jakoby šlo o prvořadé a nejzákladnější podklady k určení toho, jaké poměry v domácím násilí vládnou. (Bohužel jsou tyto podklady a studie mnohými sociology používány jako hlavní do dnes). Ačkoli již několik desítek let existují nikým rozumně nezpochybnitelné neselektivní empirické studie, ve kterých se ženy ukazují jako aktérky domácího násilí více jak z poloviny, politici a vlády lehko a tedy vlivem ideologie uvěřili, že domácí násilí je způsobováno 95% muži a zbytkem ženami. Vedle naprosto jednostranných a nesmyslných vládních a státních programů na potlačování mužského násilí na ženách a dětech, vedle vzniku rasisticky orientovaných ministerstev (jen pro ženy, nebo pro ženy, děti a seniory – s vyloučením jedné mužské skupiny lidí v produktivním věku), vedle parlamenty schválených nespravedlivých tzv. antidiskriminačních zákonů se jako trofej dospělo k tzv. institutu vystěhování. Pouze necelé 2% z bytu vykázaných připadá na ženy. Jestliže je domácí násilí spíše doménou žen (vůči dětem, v rozvodových situacích vůči svým manželům), co to znamená? Ať je institut vykázání definován pohlavně neutrálně (v některých státech se ani o tuto neutralitu nesnažili), je nastaven diskriminačně. Navíc celý postup vykazuje rysy porušování principu presumpce nevinny. Dříve než dojde k soudnímu procesu je vykázaný považován za vinného. Tedy je s ním jako s vinným a již „odsouzeným“ nakládáno. Z vykázaného se stane bezdomovec - člověk, který je bez soudu zbaven vlastnických práv, ztráty rodiny i zaměstnání. Neboť při vyšetřování jsou zaměstnavatelé dotazováni na výši platu vyšetřovaného pro spáchané domácí násilí. Kolik těchto zejména mužů-bezdomovců se pouze bránilo a kolik dalších mužů se bude kvůli tak jednostrannému zákonu bát násilí partnerky bránit, zůstává otevřeno. Jestliže někdo fyzicky napadá či týrá druhou osobu a existují svědci (včetně policistů), pak i v rámci tzv. násilí není co řešit. Násilník musí být zadržen a souzen. Toto bohužel není případ většiny případů domácího násilí, kde svědci chybí a kde je obtížné bezpečně určit, kdo je pachatelem a kdo obětí. Případně, jestli se jednalo o přiměřenou či nepřiměřenou sebeobranu. V těchto situacích zákonem o vykázání však stačí odhad zakročujících policistů, výpověď údajné oběti k tomu, že s údajným viníkem je nakládáno tak, jako by byl již odsouzen. A pokud nemá přímý důkaz k prokázání své nevinny, v průběhu „vyšetřování“ a soudního procesu ho může zachránit jen rozpornost či nereálnost výpovědi údajné oběti. A pokud do tří dnů po vykázání nepošle písemné námitky, které bez přímých důkazů nemají valnou hodnotu, je jeho osud nezvratně zpečetěn. Tvůrci zákona někdy připouštějí jeho možnou zneužitelnost. Je prý dobrý, ale stejně jako jakýkoliv jiný zákon, může být zneužit. A je lepší mít něco, nežli nic. Toto vyslovují ti, pro něž by spravedlnost měla být denním chlebem! Jak může být dobrý zákon zneužit? Maximálně se mu může někdo vyhnout tím, že např. podplatí svědky, aby dostal do vězení nevinného. Ale takový zákon zůstává sám o sobě spravedlivý proto, že k odsouzení je třeba průkazného svědectví. A to mj. vzhledem k nespravedlivému zákonu, který průkazné svědectví „nepotřebuje“! Skutečným obětem opravdu poskytuje větší možnosti obrany a ochrany. Odtud budou do nekonečna příznivci argumentovat o jeho skvělosti. Ale on přímost důkazů nevyžaduje nutně! Implicitně je mu ale jedno, kdo je či není skutečný pachatel. Pokud nejsou policisté přímými svědky násilnických incidentů a neexistují li např. viditelné známky poranění, pak by jejich odhad pachatele a oběti neměl být nikdy směrodatný. Bohužel ve skutečnosti je tomu tak, že i na základě takového „odhadu“ policistů může být někdo vykázán z domu, vzat do vazby k „podání vysvětlení“ a nakonec odsouzen. Kromě toho, že policisty odhadnutá oběť nesmí proti případnému policejnímu zásahu (do soukromí) nic namítat, dochází zde k porušování nejen základního demokratického principu presumpce nevinny, ale též k porušování principu dělby moci na výkonnou, soudní a zákonodárnou. „V zasahujícím policistovi se smíchává výkonná a soudní moc v jedné sobě. Ani komunisté si nedovolili dát takovou moc příslušníkům veřejné bezpečnosti. Jedině Gestapo mohlo zasahovat bez soudního rozhodnutí“ (http://gustavmurin.webgarden.cz/). Sebelepší školení policistů tento totalitní zákon nezmění. Zákon, který se nesnaží svojí povahou vykázat porušování principu presumpce nevinny, nemůže být dobrý nikdy! On „zneužití“ přímo obsahuje. Jako takový je naprosto totalitním. Důsledky jsou fatální – je evidován veliký počet

13

takových falešných procesů, kde se posléze našly důkazy prokazující nevinu obviněného! Pak je tu nebývalý vysoký počet sebevražd mužů - otců, kteří tento proces odsouzení nezvládli. Není vyloučeno, že nespravedlivého odsouzení se na základě tohoto zákona mohou dočkat i ženy. A snad bude potřeba novodobé Milady Horákové (v padesátých letech byla přibližně ze 400 lidí jedinou ženou, kterou totalitní režim odsoudil k smrti z politických důvodů), aby se poukázalo na absurdnost tohoto zákona. Tento zákon se stal mocnou zbraní v rozvodových situacích. (Ženy žádají o rozvod o více než ze dvou třetin). Společensky je naprosto demotivující. Muži budou ještě více odmítat na sebe vzít manželskou zodpovědnost. Snaha o to, aby se muži vůči ženám chovali ohleduplně a „rytířsky“, je takto naprosto podminována. Navíc vůbec neřeší to domácí násilí, které je v počtu případů největší – to jest násilí matek vůči vlastním dětem. To by také mohlo příznivce zákona přesvědčit o jeho nevhodnosti a problematičnosti, neboť přes svoji neutrální povahu vůbec nemíří tam, kde by ho mělo být potřeba nejvíce. Dále mocně podporuje trend redukce rodiny bez otců. A protože empirické výzkumy vykazují větší kriminalitu či různé dysfunkce dětí o jednom rodiči – zejména matek, není divu, že toto násilí je obrovské a bude růst. Je patrné, že mateřství žen se bez otcovství ocitá v troskách. Americké výzkumy na středních školách jsou pochmurné. Středoškolačky jsou čtyřikrát většími agresory násilí, než chlapci. Je nezbytné, aby byl zákon o vykázání zrušen, neboť on sám je na straně toho, proti čemu chtěl bojovat. Jistým východiskem by bylo zpřesnění či rozšíření seznamu trestných činů, které by braly více v úvahu specifičnost domácího násilí a ne existence takového právního paskvilu, jakým je zákon o vykázání.

7. DEFORMACE PRÁVA – PRESUMPCE NEVINY ZLOČINCŮ, POVOLENÍ ZABÍJET Donedávna byla násilná smrt člověka posuzována buď jako vražda (úmyslná) nebo jako zabití (z nedbalosti či v sebeobraně – zde v případě bezprostředního ohrožení). Kdo se však zabývá domácím násilím či týráním, nemůže ve světové soudní praxi přehlédnout tendenci, která v jistých případech považuje násilnou smrt jako adekvátní způsob pro prevenci týrání, nebo dokonce jako trest za týrání. Kdo takový „trest“ vykoná, nejen že není souzen za vraždu, ale dokonce je jeho obvinění zcela stahováno. Co bylo dříve chápáno jako úmyslná vražda, je dnes chápáno jako sebeobrana, nebo dokonce „spravedlivý“ trest. Jak je to možné? K zavedení takovéto právní a soudní brutality pomohl tzv. syndrom týrané ženy, u něhož není ani podstatné, jestli byl způsoben tím, kdo byl zavražděn. Např. mezi některé „kanadské případy, kdy byl syndrom týrané ženy uznán jako legální obhajoba zahrnují i případ “Jeannette“, která po hádce ubodala k smrti svého přítele. Jeannette přiznala, že její přítel jí nikdy nijak neubližoval, ale v minulosti byla týrána jinými muži, a to jako obhajoba stačilo. Syndrom týrané ženy tak začal být používán jako obhajoba i v případech, kdy je zabita osoba jiná než osoba (přesněji řečeno muž) týrající. Irene Seale byla usvědčena z únosu a násilné smrti manažera korporace Exxon -- Sidney Resa. Feministka Lenore Walker založila obhajobu na tvrzení, že jako týraná žena byla Irene natolik citově otupělá, že Sidney Reso pro ni nebyl reálnou osobou. Nebyl předložen (a bylo ukázáno, že ani neexistuje) jediný důkaz, že by kdy byla týrána“ Dokonce i v případě, že advokáti syndromu týrané ženy neuspějí u soudu, „uspějí často stupňováním politického tlaku na exekutivu. Známý je případ „Ohio Twenty-Five“, kdy guvernér Richard Celeste omilostnil 25 žen, které byly odsouzeny za vraždu manžela (nebo druha). Patnáct žen z těchto pětadvaceti později přiznalo, že nebyly fyzicky týrány, šest žen projednávalo vraždu manžela/druha – někdy i měsíce předem – s třetí osobou; dvě ženy vystopovaly a zavraždily své manžele, od kterých žily odděleně. Syndrom týraného muže či chlapců nejen že nebyl nikdy uznán, ale v soudní praxi je případná polehčující okolnost podobného druhu u mužů vytěsňována. Jeden ilustrativní případ. „Tom Hayhurst vyrůstal v prostředí, kdy jeho matka rutinně týrala svého muže, Tomova otce. Dennodenní křik, nadávání, házení nádobím či telefonem. Tomův otec se nikdy nebránil násilím. Byl emočně příliš závislý na to, aby od rodiny odešel. Nakonec otec řešení našel -- prostřelil si hlavu. Tomova matka týrala i všechny své děti. Děti se jak jen mohly odstěhovaly, s výjimkou Tomovy sestry, která byla postižená. Když se Tomova matka zranila při autonehodě, požádala syna, aby se k ní vrátil a pomohl jí a jeho postižené sestře. Tom tedy opustil svou práci v Arizoně, aby se vrátil domů a pomáhal jim. Díky tomu měl nedostatek peněz a nemohl si dovolit pronájem vlastního bytu. Ale protože z minulosti dobře věděl, že by nevydržel být v bytě společně s matkou, přebýval raději v karavanu na příjezdové cestě. Soudní spis říká, že „ze strany matky brzy opět začalo verbální a fyzické násilí, oháněla se často nožem, házela po něm věci“. „A pak jednou“, vysvětluje Tom, „jsem to prostě ‘podělal‘. Popadl jsem sochor a praštil jsem ji“. Rána sochorem matku zabila. Tom byl soudním psychologem posouzen jako „altruistická osoba vedená smyslem pro povinnost, osoba, která oceňuje estetiku života“. Byl odsouzen k patnácti letům ve vězení; ani zproštění viny, ani podmínka. Na rozdíl od nespočtu žen, které (přestože jednoznačně uznány vinnými) nebyly poslány do vězení jenom proto, že se starají o dítě. Tom nedostal šanci pokračovat v péči o svou postiženou sestru. Tom je muž“. ( Cathy Young http://findarticles.com/p/articles/mi_m1568/is_3_34/ai_87425686/?tag=content;col1, volný překlad na

14

http://www.zvedavec.org/komentare/2007/10/2313-license-to-kill ). Smyslem těchto jistě extrémních případů je poukázat na to, že se právní systémy mnohých zemí nenávratně dostali pod vliv pohlavně rasistických principů. Kromě presumpce viny spočívají v tom, že tomu, komu je prokázán zločinný čin i úmysl (vražda), může být aplikována presumpce neviny! Což je absurdní. Aby tato nová nastupující soudní praxe byla smysluplná, musela by vycházet z takové antropologie, která např. vidí v mužích rasově potenciální utlačovatele. Na rozdíl od žen, které jsou v pozici utlačovaných. Klidně můžeme připustit, že v lidské historii existovalo více mužů utlačovatelů než žen utlačovatelek. Ale je snad z toho přípustné nahlížet na muže tak, jako by jejich přirozenost byla nutně tyranská? V případě, že by tyranie byla vrozenou vlastností lidí – mužů, pak by zavedení prevence a obrany pomocí „jakýchkoliv prostředků“ (presumpce viny) bylo spravedlivé. Taková prevence by také spravedlivě trestala tyranii, kterou je každý muž od narození vinen. Druhou možností je to, že si muži vybírají takové zlo svobodně, kdežto ženy ne. Zdá se, že na současné krizi spolupracují feministické i šovinistické teorie, které asistují ve skrytosti. Pokud by byly pravdivé, pak by byla současná soudní perzekuce v oblasti domácího násilí v pořádku. Jenom tak bychom mohli zbavovat žen obvinění z těžkých zločinů i tehdy, když jsou jim včetně úmyslu prokázány. Žijeme v době, kdy je v mnohých státech uplatňována presumpce neviny pro skutečné vrahy! (I když je v budoucnosti možné, že syndrom týrané ženy bude přejmenován na syndrom osoby, aby tak mohl zahrnout i muže. Takže i oni budou moci využívat jeho výhod pro zbavování se obvinění z těžkých zločinů. Krize práva bude takto dokonána!) Jak je možné, že se i v našem prostředí objevují případy, že muži jsou zavíráni za údajné domácí násilí na dobu přesahující tresty nájemných vrahů, aniž by existovalo jiné svědectví nežli od údajné oběti - ženy, u níž neexistuje ani žádná známka toho, že by k fyzickému násilí došlo? O takových případech víme jenom proto, že se ženy sami později přiznali k tomu, že si to buď celé vymyslely, nebo značně přikrášlily. Je zřejmé, že takové přiznání bude dost výjimečné, takže nespravedlivě odsouzených k nepochopitelným trestům bude mnohem víc. Jedinou cestou je se vymanit z teroru dnes již státního pohlavního rasismu a vrátit se ke klasické verzi, kde důvodem k odsouzení k trestu je prokázání úmyslu a povaha činu obviněného. A případné obvinění musí být skutečně prokázáno. Není li, pak nesmí být obviněný odsouzen.

8.

DISKRIMINACE NA EUROAMERICKÝCH ŠKOLÁCH Nejvýznamnější současnou autorkou, která se zabývá postavením ženy, Doktorka Sommersová, vzbudila všeobecnou pozornost koncem 90. let knihou Válka proti chlapcům. Přesvědčivě totiž ukázala, že vzdělávací systém je ve většině vyspělých zemí nastaven tak, aby upřednostňoval „hodné holčičky proti neposedným chlapečkům“. Hoši dostávají v průměru horší známky, než odpovídá jejich skutečným znalostem a je pro ně podstatně obtížnější dostat se na dobrou školu. (Kromě matematických fakult tvoří dívky více než 60% studentů vysokých škol). William Pollack, klinický profesor psychiatrie na Harvardské lékařské škole a autor knihy pci", řekl listu Washington Times: „Školy jsou pro chlapce jedním z nejnepřátelštějších míst na světě…" Vlivem ideologické genderové rovnosti (spíše stejnosti) se odsunuje fakt, že chlapci se na rozdíl od dívek učí odlišně, rozdílně reagují na své prostředí a mají rozdílné citové a duchovní potřeby. Jejich motivace k disciplíně je odlišná než u dívek. Též proces pozornosti je odlišný, je krátkodobější, ale intenzivnější – s vynaložením větší duševní námahy. Navíc v intelektuálně duševním vývoji nejsou chlapci z počátku tak daleko jako dívky. Je přirozené, že v určitém věku chlapci potřebují jinou motivaci, než je tomu u dívek. Jestliže jsou v praxi chlapci srovnávány s dívkami stejného věku v manuální šikovnosti, paměti atd., může to pro ně dopadnout přímo katastrofálně. Demotivujícím distancování se od studia. Přirozeně za dívkami spíše zaostávají a navíc je jim odepřena „chlapecká“ motivace, díky níž by výuku zvládali lépe. Tvrzení, že na rozdíl od dívek chlapci některé věci ve škole „flákají“, protože je to tak nějak pro ně přirozené, je slepé k faktu odlišné motivace. Ta dívčí se považuje za jedinou správnou, kterou se ve školství vše ostatní poměřuje a řídí. To nemůže dopadnout dobře. Poruchy pozornosti, podlamování sebevědomí ve školních dovednostech způsobené srovnáváním s lepším prospěchem dívek. (Tato ztráta zdravého sebevědomí se mnohdy projevuje chlapeckým „páskováním“, „frajerstvím“ a nadřazováním se). To znamená, že seberealizaci budou vidět ve všem možném jiném, než je studium, které se pro ně stává „dívčí“ záležitostí. Školský systém vidí v této nové seberealizaci znaky pýchy, vzdoru a agrese, kterou je potřeba potřít. Tím dochází opět ještě k větší demotivaci chlapců. Navíc se zde rodí společenské přesvědčení o chlapcích a mužích jako o hlavních původcích zla – rušitelů školního řádu či dokonce veškeré civilizace (ve Velké Británii byla zavedena již v prvních stupních základních škol výuková prevence, která se týká jen násilí chlapců a mužů vůči dívkám a ženám). Navíc některé projevy chlapců, které ve srovnání s dívkami vypadají jako nepatřičné zlobení či nedisciplinovanost, jsou z hlediska duševního vývoje předností, které s postupným intelektuálním vývojem mohou v budoucnosti přinést vzácné plody. Jedná se o emociálně vrtkavé zkoušení – zkoumání toho, co svět či daná situace nabízí. Touha experimentovat. Tuto naším školským systémem „nežádanou“ kreativitu je nutné podpořit a ne ji předsudečně považovat za nedisciplinovanost. K disciplíně je nutné se dopracovat

15

přes tento druh chlapecké kreativity. Je třeba se zbavit předsudku, že chlapci zlobí více než dívky, protože jsou chlapci. A pokud zlobí opravdu více, pak je to proto, že jim k disciplíně chyběla „chlapecká“ motivace. Protože vlivem pohlavního rasismu v našich rodinách a školách této motivaci nerozumíme, máme dnes ve vyspělých západních zemích co dělat se zakořeněnou diskriminací chlapců. Tu je potřeba potřít zvýslovňováním „zatajovaných“ rozdílů chlapců a děvčat. Pro některé předměty např. usilovat o čistě chlapecké a dívčí třídy atd. Jistěže existuje diskriminace dívek v současném školství. Jsou to však případy, které se váží ke konkrétním osobám – učitelům, instruktorům -, kteří se vůči dívkám projevují se šovinistickou nadřazeností. Ta ideově patří též do sféry pohlavního rasismu, který by neměl spoluvytvářet mravní (ne)charakter vychovatelů a učitelů. Tato diskriminace však v současné době nemá takový systémový a institucionalizovaný fundament jako diskriminace chlapců, která je navíc beznadějně přehlížena. 9. NEOBJEKTIVITA ZPRAVODAJSTVÍ – TOTALITNÍ PROSTŔEDEK K MANIPULACI A K VYKOŘENĚNÍ MRAVNÍHO VĚDOMÍ (SVĚDOMÍ) Můžeme nalézt tisíce případů, u kterých falešné informace způsobily mnohým takové škody, které nelze napravit. Pak jsou zde mediální snahy, které zastírají pravou povahu skutečnosti. Zejména té mravní, která může účinně nastavit zrcadlo pravým současným totalitním tendencím a diskriminacím. Poukažme na tu, která tak mocně hýbala euro americkým povědomím. Zdá se, že propaganda se dnes ráda zaměří zejména na ty, kdo kážou vodu a přitom pijí víno. O morálce káže kde kdo. Ale na mravním selhání či zločinnosti zejména katolických kněží si dnes snažíme prokázat, že snaha o precizní dodržování zejména té morálky, která považuje jakýkoliv sex mimo heterosexuální manželství za nežádoucí a mravně špatný, je zastaralá, brzdí emancipační pokrok, a hlavně skrytě produkuje sexuální deviace a delikventy. Ano, klasická morálka se neobejde bez schopnosti sexuální zdrželivosti. Tato sexuální abstinence však není očekávaným předpokladem jen dobrovolných celibátníků – kněží a řeholníků. I přirozené manželské soužití (bez potratů, antikoncepce) se bez této ctnosti neobejde. A to v mnohých případech i trvale (nemoc, vzniklá impotence partnera). Ale i pro přirozenou nahodilou povahu naší živočišné stránky si manželé projevují věrnost a lásku sexuální abstinencí vůči „lákavým“ nabídkám pocházejícím mimo rámec manželství. Zde je patrné, že ctnost eroticko sexuální zdrženlivosti je projevem skutečné lásky a oběti vůči svému manželi či manželce. A že bez této ctnosti nemůže věrné (neegoistické) manželství fungovat. I jako nevěřící křesťané můžeme pochopit, že ryzí lidská láska se přirozeně musí projevovat ctností sexuální zdrženlivosti, pokud chce lidskou skutečně být. Protože je láska vrcholnou hodnotou života osob jakéhokoliv stavu, je dobývání ctnosti sexuální zdrženlivosti její nezbytnou podmínkou. Pravá lidská láska bez ní nemůže existovat! Dočasné či dokonce celoživotní zřeknutí se sexuální aktivity je též v souladu s lidskou přirozeností osoby. Má to však háček. Takové zřeknutí se je zdravé a prospěšné jen tehdy, je li z lásky k jiné osobě. Pokud nám při takové oběti láska chybí, budeme se fixovat jen na předmět tohoto zřeknutí se. Tj. ne na osobu, ale pouze na svůj prožitek, kterého se chci zříci. Fixace je neodvratná. Pohybuji se v úrovni tzv. praktického materialismu, ve kterém se důležitost duchovního světa osoby zeslabuje a ztrácí. Ano, zde mohou vznikat nepatřičné obsedance či deviace, které se tímto způsobem mohou vyskytnout u nevěřících či údajně věřících občanů. Pravou příčinou však není samotné zříkání se sexuálních či jiných požitků, nýbrž zejména duševní nepřítomnost nemateriálního světa osob lidské a Boží, který určuje a zaručuje smysl pravé lidské lásky. Dnešní snaha současných psychologů, sociologů, sexuologů, která vidí léčbu v odstranění morálních překážek k sexuálnímu vyžívání se téměř jakýmkoliv způsobem, je naprosto mylná. Takovéto vyžití bez rozměru osoby s jejími mravními požadavky lásky a oběti může jen na první pohled v některých případech pomoci. Ve skutečnosti dochází ještě k větší fixaci a závislosti na materiálních objektech smyslového prožitku (citového i sexuálního). Takže máme co dělat s frustrací, když se takovýto objekt nedostaví. Budeme snad postiženého léčit znovu a znovu dávkami erotických prožitků do nekonečna? A tak z lidí učinit infantilní zrůdy, které si nejsou schopné s ohledem na druhé ničeho zříci? Toto má být civilizace lásky a prosperity, po které tito údajní vědci touží a tuto „léčbu“ doporučují? Teze, že frustrovaným, psychicky nevyrovnaným (a kdo jím dnes není) můžeme pomoci tím, že jim dopomáháme k citovému a sexuálnímu vyžití bez realizace mravního zákona založeného na osobní lásce a zodpovědnosti, je doslova smrtonosná. Současná globální elita a značná část zmanipulované veřejnosti je přesvědčena o opaku. Dokladem je mediální obraz kauzy sexuálního zneužívání dětí katolickými kněžími. V hlavních zpravodajstvích a tisku jsme se dozvěděli jen ty informace a detaily, které vytržené z kontextu ladí s postoji této globální elity. Víme např., že v době těchto kauz katolických kněží, byl v USA zjištěn pětkrát vyšší počet protestantských či židovských duchovních, kteří se též dopustili zneužívání dětí? (Prozatím připomeňme, že protestantští a židovští duchovní nemají předepsaný celibát.) Dozvěděli jsme se ze zpravodajství to, že účast katolických kněží na těchto těžkých deliktech je v USA cca 0,03% a že počet těchto deliktů u kněží od 80. let klesal? Dozvěděli jsme se, že je ve státních školách až stonásobně vyšší počet zneužití mladiství nežli na školách církevních? A že v přepočtu na počet škol a počtu dětí jsou děti ve

16

státních školách vystaveni riziku zneužití více než deseti násobném oproti církevním institucím? A že se daleko větší počet případů na státních školách zamete pod koberec? Víme o tom, že v různých dalších zájmových a zejména sportovních kroužcích panují pro děti ještě daleko větší rizika? Též v lékařských ordinacích? (Viz. pedofilní zneužívání strůjcem sexuální revoluce Alfredem Kynseyem). Dozvěděli jsme se, že 80-90% kněží predátorů bylo homosexuálních a že mnozí z nich se otevřeně hlásili k homosexuálnímu životnímu stylu či se stavěli za legalizaci pedofilie, čímž se dostali naprosto do rozporu s učením vlastní církve? Že jejich přítomnost v církvi byla způsobena mravně liberální tolerancí 60. a 70. let vlivem sexuální revoluce, takže je absurdní vinu svalovat na ta církevní společenství, která hájí tradiční sexuální morálku? Víme snad z našich médií to, že tyto delikty chápe církevní právo jako jedno z nejtěžších? (Zde je selhání mnohých církevních autorit zřejmé). Dozvěděli jsme se snad to, že mnohé případy sexuálního zneužívání kněžími bylo církevními soudy vedeno i přesto, že vina u světských soudů nebyla prokázána? (viz. případ „Murphy“, kvůli kterému byla neadekvátně dnešnímu papežovi v médiích přičítána odpovědnost). Dozvěděli jsme se například o empirických zjištěních, která poukazují na to, že v diecézích USA, které odolali mravním liberálním změnám v sexuální etice, je zneužívání kněžími takřka nulové? Kdyby zpravodajství bylo opravdu objektivní a spravedlivé, pak by nás měla napadnout otázka. Jak je možné, že taková lidská společenství, kde je přítomen dobrovolný celibátní závazek, mají alespoň vůči ostatní společnosti tak malý počet případů zneužívání dětí? Propaganda dokáže natolik pervertovat skutečnost, že lidé si otázku položí v opačném znění. Tyto „skandály“ by nás spíše měly přesvědčit o mylnosti názoru, který vidí v důsledném prosazování přirozené sexuální etiky nebezpečí pro náš zdravý osobnostní vývoj. Není li tomu tak, pak se média nemalou měrou podílejí na mocenské totalitní manipulaci. Historicky můžeme poukázat na podobný případ přibližně dvou stovek kněží, kteří byli ministrem nacistické propagandy obvinění „z prznění našich dětí“. Posléze byli posláni do koncentračních táborů. Drtivá většina byla rehabilitována, neboť těmto kněžím nebylo nic z toho prokázáno. Stačilo pár skutečných případů k rozpoutání občanské nenávisti vůči nepohodlné skupině lidí. Neříkáme, že média vždy postrádají objektivitu. Ale v případě, když se jedná o sexuální, manželskou a rodinnou etiku, média téměř vždy selektivně vybírají jen to, co se hodí současnému prosazování totalitních tendencí.

17