Civilizace_1_Zlom1-172stare 3.10.13 12:59 Stránka 111
4. Zrychlování tempa Svět bohů, králů a monumentů (4000–1000 př. Kr.)1 Miroslav Bárta
Smysl našich dnešních dějin se do značné míry začal naplňovat a získávat konkrétnější obrysy v průběhu 4. a na počátku 3. tisíciletí (pokud není uvedeno jinak, všechna data v této kapitole se rozumí př. Kr.). Byla to právě tato doba, kdy vznikaly první státy v historii planety Země a utvářela se civilizační ohniska, která na dlouhou dobu, prakticky až do válečných výprav Alexandra Makedonského ve 4. století, zásadním způsobem formovala a ovlivňovala historii tehdy nejdůležitější a nejdynamičtěji se rozvíjející části světa (literatura je k tomuto období přirozeně obsáhlá a takřka nepřehledná, jako úvod ale postačují tyto práce: Eisenstadt 1963; Trigger 2003; Wenke, Olszewski 2007; Wengrow 2010; Charvát 2011; Jockenhövel, ed. 2012; Bang, Scheidel, eds. 2013, v nich je pak možné nalézt odkazy na další literaturu). Zároveň se ocitáme v čase, kdy již byla zcela nepochybně dokončena významná etapa vztahu člověka a boha, jejíž doklady nalézáme na mnoha místech a v mnoha kulturách – tím, že člověk začal masivně po užívat vertikální symboly – megalitické památky, pilíře apod., dokončil intelektuální koncept vycházející z předpokladu, že cesta k bohu vede na nebesa a člověk je schopen pomocí posvátných vertikálních staveb tuto cestu nalézt a nastoupit (Neustupný, ed. 1998, 26). První civilizace a jejich výdobytky se zásadním způsobem zapsaly do našeho vlastního civilizačního genetického kódu. Již Sumerové ve 3. tisíciletí hledali smysl života a vytvořili za tím účelem bájný epos o Gilgamešovi a kromě toho byli i autory mýtu o potopě světa. Baby loňané a Egypťané vybudovali základy matematiky a astronomie, 1
Práce na této studii vznikla díky podpoře Grantové agentury České republiky, grantový projekt č. P405/ 11/1873, Vzestup a pád komplexní společnosti. Starověký Egypt v multidiciplinární perspektivě.
111
Civilizace_1_Zlom1-172stare 3.10.13 12:59 Stránka 112
CIVILIZACE A DěJINy
v Egyptě navíc pobýval Mojžíš, který vyvedl nejstarší „národ knihy“ na Sinaj a odtud do zaslíbené země. V této době vznikaly první zákoníky a mezinárodní mírové smlouvy, byla hledána cesta k bohu, národy prosperovaly a upadaly podle toho, jak se jim dařilo zajišťovat zdroje a přístup ke zdrojům energií. Na sklonku 2. tisíciletí panuje historická situace vytvářející rámec pro vznik vyprávění Homérovy Iliady i pro kompozici hlavních částí Starého zákona. V tomto období jsme svědky prvních rozsáhlých a nadregionálních migrací národů, které jsou historicky dokumentovány i se svými ničivými následky. Přesto všechno máme tendenci hledět na tuto minulost a na historii obecně poněkud spatra. Vezměme však v potaz několik paralel – veřejný sanitární systém existoval v Harappské civilizaci již ve 3. tisíciletí, zatímco v Praze se s jeho budováním začalo na sklonku 18. století n. l. a první funkční systém dokončil až hrabě Karel Chotek v letech 1816–1828. Praha dosáhla počtu 40 000 obyvatel v době vlády Karla IV., zatímco na Předním východě a v Asii ještě do doby před narozením Krista takových měst vznikly a zanikly desítky – mezopotámský Uruk čítal asi 50 000 obyvatel již v roce 3000, staroegyptská Memfida v roce 2000 asi 60 000, čínské Čeng-čou kolem roku 1500 přibližně 35 000. První kamenná svatyně vznikla v Anatolii již v 10. tisíciletí (Göbekli Tepe), u nás klademe první větší kamenné stavby do 9. století n. l. a doby Velké Moravy. Historie nás tedy učí, mimo jiné, zdrženlivosti a rozhodně brání tomu, abychom nekriticky obdivovali sami sebe. Úpadek úcty k historii je svým způsobem symptomem úpadku hodnotového žebříčku našeho moderního světa. Na dalších stránkách se pokusím nastínit, proč právě tato doba je jednou z velmi významných fází vývoje civilizací na této planetě. Bližší pohled na mapu tehdejšího světa napoví, že nejranější civilizace vznikaly v klimaticky optimálních oblastech a povodích velkých řek, které umožňovaly extenzivní zemědělskou produkci s relativně malým výdajem energie. Jednalo se především o oblasti severovýchodní Afriky s řekou Nil, Předního východu s Eufratem a Tigridem, Pákistánu a severozápadní Indie s povodím Indu a zaniklé DžaggarHakry, povodí Žluté řeky a řeky Jang-c‘ v Číně a v neposlední řadě pánev řeky Coatzacoalcos v dnešním Mexiku (Obr. 1). To jsou centra, která nás nadále budou zaměstnávat. Jejich poloha je velmi instruktivní – zejména ve srovnání s pozdějším vývojem se totiž ukazuje, že civilizační centra se mohou v čase přesunovat a proměňovat, zejména v závislosti na aktuálně využívaných zdrojích a tocích energie a dostupných technologiích (srovnej částečně Morris 2013, 34–39 a 35, fig. 2.4). Je bezesporu na místě ptát se, kdy v historii planety Země vznikají první skutečné civilizace. A co je vlastně civilizace?
112
Civilizace_1_Zlom1-172stare 3.10.13 12:59 Stránka 113
ZRyCHLOVÁNÍ TEMPA
Obr. 1. Současná mapa světa s primárními civilizačními okruhy 4.–2. tisíciletí př. Kr. 1 – Egypt a Přední východ, 2 – Indie a Pákistán, 3 – Čína, 4 – Mexiko. (Vl. Brůna, M. Bárta)
Civilizace a toky energií Každá z uvedených civilizačních oblastí byla nezbytně spjatá s toky energií a jejich využíváním. Nebyly to takové zdroje, jaké si představujeme dnes, jako například atom nebo sluneční energie. Byla to především voda. Většina prvních civilizací vznikla v úrodných nížinách řek nebo na okrajích jejich toků. Tyto řeky byly (dnes po znásilnění moderní civilizací již mnohem méně) nadány skutečným darem: jejich cyklické rozvodňování vedlo k tomu, že rané civilizace byly schopny akumulovat obrovské množství „energie“, kterou mohly používat pro svůj růst. Zemědělství v těchto oblastech bylo velmi ziskovou činností a umožnovalo hromadit potenciál pro civilizační růst, hierarchizaci společnosti a financování veřejných staveb. Jak poznáme takové civilizace – první civilizace v dějinách lidstva? Většinou vykazují tyto specifické vlastnosti: • jsou teritoriální, mají své hranice, které si hájí; • mají vyspělý systém komunikace – písmo – sloužící pro soustřeďování, sdílení a uchovávání informací v rámci celého území; • písmo se stává klíčem k růstu státní byrokracie, kdy jeho prostřednictvím a na něj navázané matematiky je možné budovat systém výběru daní; • hluboce hierarchizovaná společenská struktura sestávající nejméně ze čtyř vrstev společnosti (typický model: král – dvořané – lokální představitelé moci – většinová populace); 113
Civilizace_1_Zlom1-172stare 3.10.13 12:59 Stránka 114
CIVILIZACE A DěJINy
• •
•
• •
urbanismus (existence měst), specifická kultura a obecně uznávané normy chování; dálkový obchod, import jinak nedostupných vzácných surovin (zlato, stříbro, měď, lapis lazuli, tyrkys, karneol, vzácné dřevo, kožešiny, koření, oleje, víno apod.) umožňuje daným elitám demonstrovat své exkluzivní postavení a privatizovat vztah s bohy; propracovaný náboženský koncept obhajující stávající stav spo lečenského uspořádání nalézající oporu v teologii a božském zá měru; vysoká dvorská kultura využívající symbolické prostředky prezentace moci v kombinaci s náboženskými koncepty; realizují se projekty, které na jednu stranu slouží k obhajobě vládnoucí elity a na druhé straně jsou metodou, jak mohou vládnoucí elity sdílet a přerozdělovat část svého bohatství mezi nižší třídy a tímto způsobem „angažovat“ většinu populace na spoluúčasti, budování, obraně a uchovávání zavedeného systému.
O něco menší jednotkou na stupnici civilizačního vývoje jsou státy (městské či regionální). Na východ od nivy Eufratu a Tigridu se nachází Susiánská plošina. Na základě výzkumů místních komunit totiž Wright a Johnson (1975) vyvinuli teoretický koncept definice státu, který pomáhá odlišit komplexní společnosti na státní úrovni organizace od nižších strukturálních jednotek, jako je například náčelnictví. Vyšli přitom z pozorování, že v této oblasti, podobně jako na dolním toku Eufratu a Tigridu, existuje značná hierarchie v osídlení, jež sestává z několika (nejméně tří) úrovní (například centrum – sub-centrum a vesnice). Stejně tak na základě nezávislé analýzy otisků pečetí a dalších administrativních dokladů zjistili, že koncept státu je možné uplatnit v okamžiku, kdy vedle vůdce (pozdějšího krále) existují prostředníci (pozdější členové dvora a „ministerští“ úředníci), kteří zprostředkovávají rozhodnutí na další (třetí, případně další) úroveň/úrovně. K tomu se přidává další vlastnost státu – ten je a musí být schopen shromažďovat a uchovávat informace prostřednictvím písemného systému a v kritický moment učinit jednotné rozhodnutí, které je pak uniformně realizováno v praxi. Podle tohoto modelu můžeme skutečně hovořit o tom, že v jižní Mezopotámii a jihozápadním Íránu dospěly společnosti na tento vývojový stupeň již na sklonku 4. tisíciletí. Dokončení konceptu „vertikality“ patří mezi další civilizační úspěchy komunikace člověka s okolním světem. V okamžiku, kdy si člověk uvědomí třetí rozměr, definitivně se oprošťuje od pozemského pojetí svého bytí a svého „já“. Začíná jeho komunikace s bohy, s vesmírem a jako o závod se začínají rozvíjet mnohé teologické koncepce vysvětlující jeho místo ve světě, který ho obklopuje. 114
Civilizace_1_Zlom1-172stare 3.10.13 12:59 Stránka 115
ZRyCHLOVÁNÍ TEMPA
Dalším důležitým rysem námi zkoumaného období je převládající cyklické pojetí času. To bylo v těchto civilizacích přímo podmíněno jejich závislostí na sledování sezónních cyklů, rozvodňování řek a s tím spojených doprovodných fenoménů. Osovost neboli lineární pojetí civilizačního pokroku nalézáme teprve tehdy, když se nová civilizační centra díky novým technologiím oprošťují od přímé závislosti na přírodních fenoménech.
Civilizace, klimatické změny a přírodní katastrofy Není pochyb o tom, že civilizace vznikaly a zanikaly zejména díky vnitřní dynamice a interakci se svým okolím. Vesměs vždy je možné identifikovat komplexní vnitřní příčiny a dlouhodobé procesy (nikdy nejde o JEDNU příčinu, jež vysvětlí vše), které civilizaci přivedly na vrchol nebo k úpadku. Poslední výzkumy zaměřené na tzv. globální klimatické změny na planetě Zemi však také ukazují – přes veškeré své aktuální nepřesnosti a nedostatky –, že tzv. náhlé události, velké a zásadní proměny klimatu, jsou často shodné s civilizačními a kulturními úpadky (kolapsy, chceme-li) (srovnej Ascot 2005). Jedná se o jeden z externích faktorů, který může hrát zásadní roli v případě, že daná civilizace není již vnitřně natolik konsolidovaná, že se s vnějším stresem dokáže vyrovnat. Pro časovou osu analyzovanou v tomto příspěvku jsou to jevy, které nastaly kolem let 3200–3000, 2200, 1650 a 1200. V mnoha případech můžeme právě v těchto obdobích velmi snadno najít množství dokladů pro náhlý úpadek četných lidských společenství. Náhoda? Zřejmě nikoliv. Zatímco časová údobí 3200–3000, 2200 a 1200 mají skutečně globální povahu, kdy došlo k zásadní vlně sucha (případně silným dešťům), doba kolem roku 1650 je údobím, kdy vybuchla sopka Théra, která zásadním způsobem ovlivnila oblast východního Středomoří (Blunier et al. 1995; O’Brien et al. 1995; Driessen, MacDonald 2000; Anderson, Goudie, Parker 2013). Tyto události se vesměs vždy staly zásadním zátěžovým testem schopnosti člověka vyrovnat se s nepříznivou situací způsobenou vnitřními i vnějšími faktory, vyrovnat se s nefunkčním společenským systémem, který s sebou nevyhnutelně přinášel velký a náhlý propad životní úrovně a znalostí. Zároveň ho nutily hledat cesty, jak vybudovat systém nový, stojící na nových pilířích. Jedno ze základních poučení, které totiž plyne ze studia minulých a současných civilizací je, že systém pozbývající své funkčnosti je nereformovatelný a nevyhnutně jeho nositele čeká náhlý a zásadní propad komplexity (složitosti) – čili to, čemu se poněkud zjednodušeně říká obvykle kolaps (Tainter 2009). 115
Civilizace_1_Zlom1-172stare 3.10.13 12:59 Stránka 116
CIVILIZACE A DěJINy
Vzestup ve stínu pyramid: říše faraonů Čtvrté tisíciletí je doba, kdy se první civilizace nacházejí teprve pod horizontem. Přesto – nebo právě proto – je to tato doba, kdy se vytvářejí jejich základy (ke starověkému Egyptu lze doporučit Helck 1987; Shaw, ed. 2003; Trigger et al. 2005; Wilkinson 2010). V Egyptě již proběhla vlna osidlování populací v nilském údolí. Tyto populace přicházely z postupně vysychající Západní pouště a z jihu, ale také z Předního východu (zejména v případě severní části země a Fajjúmské oázy). V Egyptě v této době dominuje tzv. nagádská kultura (Nagáda I, II a III), kterou je možno charakterizovat jako poslední předstupeň na cestě k teritoriálně sjednocenému státu. Pro tuto kulturu jsou již charakteristická vysoce rozvinutá ekonomická a kultovní centra. Mezi nimi vyniká Hierakonpolis, město situované v jižním Egyptě, které sestávalo z velké sídelní aglomerace a několika komplexů pohřebišť s chrámy. Objevují se specializované rituální okrsky a hrobky tehdejších vládců se vyznačují značným stupněm symbolismu zahrnujícím propracovanou pohřební výbavu a pohřby zvířat symbolizující porobení nepřátelských sil. Společnost je již sociálně značně rozrůzněná, což dokazují zejména hroby lišící se stupněm bohatosti výbavy. Na konci 4. tisíciletí se pak objevují v Abydu hrobky prvních skutečných panovníků. Archeologické nálezy ukazují, že již tehdy existoval dálkový obchod a rodila se monumentální kamenná architektura. Značného pokroku dosáhlo i dvoj- a trojrozměrné umění. Objevují se i počátky písma. Ve třetím tisíciletí došlo na území Egypta ke zrodu prvního teritoriálního státu v historii této planety. Vláda prvních panovníků je založena na příslušnosti k rodině vládce a na demonstraci výlučnosti i prostřednictvím lidských obětí v okamžiku smrti panovníka. Rozvíjí se zahraniční obchod a egyptský stát organizuje vojensko-obchodní výpravy do přilehlých oblastí Núbie, Východní a Západní pouště a na Přední východ, kde po jistou dobu existují i jeho obchodní kolonie. Vrcholu dosahuje Egypt v době tzv. Staré říše (2700–2200, viz Bárta 2008). V té době má egyptský stát zhruba jeden milion obyvatel, disponuje vyspělým písmem, propracovaným daňovým systémem a je schopen akumulovat značný ekonomický potenciál, který zčásti investuje do veřejných projektů. Ty sestávají vedle budování zavlažovacích a odvodňovacích kanálů zejména ze symbolických staveb, pyramidových komplexů. Jejichž prostřednictvím stát, tedy egyptský faraon, zajišťuje zdroj obživy pro zhruba čtvrtinu populace. Kolem roku 2700 vzniká první pyramidový komplex postavený z kamene – panovníka Džosera v Sakkáře. Postupně vznikají další monumentální stavby králů – pyramidové komplexy na lokalitách v Abúsíru, Sakkáře a Gíze. Jejich stavba 116
Civilizace_1_Zlom1-172stare 3.10.13 12:59 Stránka 117
ZRyCHLOVÁNÍ TEMPA
a provoz umožňují státu přerozdělovat značnou část svého ekonomického potenciálu mezi obyvatelstvo, a tak většinu populace motivovat k budování vysoce heterogenního společenského systému. Dominantním náboženstvím je víra ve slunečního boha Rea, který je na politické úrovni identifikován s otcem staroegyptských panovníků. V průběhu 23. století je stát postupně vyčerpáván nárůstem moci nezávislých úředníků a jejich rodin, nárůstem byrokracie a nekontrolovanými mandatorními výdaji, což nakonec vede, v době zásadního zhoršení klimatu, k zániku Staré říše. Po dvou stoletích ekonomického a politického propadu vzniká kolem roku 2000 Střední říše, která vychází z vývoje na konci Staré říše a panovník v tomto období opírá svou autoritu o mocné provinční rodiny, které mu poskytují tolik potřebnou autoritu a politickou stabilitu. Říšským bohem se stává bůh Amon, jehož hlavní kult je situován do oblasti Théb, odkud také vyšli první vládcové tohoto období. Kolem roku 1760 končí i tato říše, zřejmě z důvodu krize nástupnictví po smrti několik desetiletí vládnoucího Amenemheta III. Na trůn se tak dostává jeho dcera Sebeknofru a Egypt se noří do období opětovné vnitřní nestability a rozpadu, severní část země je postupně infiltrována asijským etnikem. Kolem roku 1630 dobývají severní část Egypta Hyksosové, asijské kmeny z hor v Libanonu. K jejich migraci a hledání nových zdrojů obživy, zdá se, mohla zásadním způsobem přispět erupce sopky Théra ve východním Středomoří, která měla devastační účinek na celou oblast a je v současné době datována díky letokruhům do roku 1628. Poměrně lehkého vítězství nad Egypťany dosáhli díky technologické převaze – využíváním principu kola pro vybudování bojového jezdectva a novými typy zbraní. Jejich vláda však netrvala dlouho. Po roce 1520 vzniká tzv. Nová říše, trvající do roku 1069. V tomto případě se jednalo o skutečnou velmoc tehdejšího světa, která se dokázala vyrovnat i se závažnou klimatickou změnou kolem roku 1200. V této době byl dovršen přechod moci od panovníka ke kněžím jako výlučným zástupcům bohů na zemi, zejména pak boha Amona. Proto se také nejhonosnějšími symbolickými stavbami stávají staroegyptské chrámy, které můžeme dodnes studovat v Luxoru. Amenhotep III. a jeho syn Amenhotep IV. – Achnaton se pokusili jejich značnou moc a ekonomickou i politickou autonomii omezit a zlomit. Achnaton šel tak daleko, že nechal uzavřít chrámy v zemi a založil si nové sídelní město. Prohlásil se rovněž za jediného, kdo je schopen s jediným božstvem, slunečním kotoučem Atonem, komunikovat. Zkáza a politický rozvrat na sebe nenechaly dlouho čekat a výsledkem byl jeho nejasný odchod ze scény a krátce poté i vymizení jeho rodiny a nástup vojenské dynastie ramessovců. 117
Civilizace_1_Zlom1-172stare 3.10.13 12:59 Stránka 118
CIVILIZACE A DěJINy
Egypt je v této době významným politickým hráčem na Předním východě, jak dokazuje mimo jiné i tzv. Amarnská korespondence. Ramesse II. se v roce 1274 utkal s chetitskou říší u Kadeše a výsledkem byl vznik první mírové smlouvy na světě. Na přelomu 12. a 11. století se Egypt víceméně úspěšně vyrovnává v důsledku klimatické změny jak s invazí libyjských kmenů od západu, tak o něco později (za Ramesse III.) s invazí tzv. mořských národů, která byla součástí značných etnických proměn ve východním Středomoří, jíž padla za oběť i slavná Troja roku 1184 nebo mykénská civilizace (Obr. 2). Přesto, že Egypt tento náraz přestál, během století zaniká i Nová říše. V důsledku přestálých krizí se do popředí dostává opět klér boha Amona, dochází k postupnému rozpadu státu, velkému nárůstu inflace i k prvním velkým stávkám doloženým poprvé z této doby. Tento „Velký úpadek“ se však stane nezbytným předpokladem pro nástup nejstaršího monoteistického náboženství a vytvoří podmínky pro první globalizační procesy na této planetě, které začnou působit v průběhu 1. tisíciletí. Zároveň s tím také lidstvo učiní zásadní krok k novému fenoménu: lineárnímu pojetí času a dějin, které postupně začne vytlačovat původní cyklický koncept.
Obr. 2. Ramesse III. poráží mořské národy, Medínit Habu, Luxor. (Foto M. Bárta)
Civilizace z „Meziříčí“: Mezopotámie Vedle Egypta byla Mezopotámie téměř vždy na špici civilizačního vý voje. Od pre-neolitického Jericha až po první městské státy 4. tisíciletí šlo vždy o oblast, která patřila mezi první v oblasti výroby keramiky, 118
Civilizace_1_Zlom1-172stare 3.10.13 12:59 Stránka 119
ZRyCHLOVÁNÍ TEMPA
domestikace zvířat i rostlin a konečně také v oblasti nárůstu spole čenské komplexity, vývoje písma, písemnictví, administrativy nebo monumentální architektury (viz Postgate 1992; Oppenheim 2001; Van de Mieroop 2004). Na přelomu 5. a 4. tisíciletí dochází v jihozápadní Asii k zásadnímu zlomu: hustá síť menších vesnic soustředěných podél vodních toků se mění do hierarchizovaných sídelních struktur, kde vždy určité oblasti dominuje jednoznačně větší a sofistikovanější osídlení. Podle G. Algazeho tomu tak bylo proto, že dolní toky řek Eufrat a Tigris svou záplavovou činností poskytovaly výjimečné podmínky pro intenzifikaci zemědělské výroby, za předpokladu, že hustota obydlených sídel dosáhla potřebné kritické hranice. Neméně důležitá byla možnost tyto řeky využívat pro dálkový obchod a výměnu zboží. Obchod samozřejmě vedl velmi záhy k diferenciaci jednotlivých oblastí a upřednostňoval komunity ovládající aluviální pláně Eufratu a Tigridu. Důsledkem byl mimo jiné vznik města Uruk (bibl. Erech), který již kolem roku 3800 měl populaci čítající 10 000 lidí. Město bylo postavené z nepálených cihel, ale jeho obyvatelé sestávali kromě vládnoucí elity a kněží i z mnoha specialistů na výrobu keramiky, obráběčů kovů, kovotepců, zemědělců, pastýřů, rybářů a výrobců cihel. Dochází k tomu, že zaniká jemně zdobená keramika a místo ní se začínají vyrábět především hrubé hrnce sloužící ke standardizaci dávek obilí jako platby za práci a k obětování ve chrámech. Tak jak postupoval symbolický vývoj společnosti a byly vynalézány nové komunikační kanály, keramika tuto funkci ztrácí. Na sklonku 4. tisíciletí má Uruk již na 50 000 obyvatel. Na 12 m vysoké platformě také vzniká tzv. Bílý chrám, cihlový, bíle omítnutý sakrální komplex, který musel představovat ústředí tehdejšího duchovního života urucké komunity. Uvnitř se nacházely oltáře a obětní stoly a svým způsobem se jedná o jeden z prvních dobře dochovaných předchůdců pozdějších zikkuratů. Podobně jako v Egyptě dochází k dalšímu velkému vývojovému skoku na přechodu 4. a 3. tisíciletí. Do doby 3000–2350 klademe obvykle tzv. raně dynastickou dobu, jež se nesla ve znamení sumerských států, kterých bylo přibližně 13 a jejich celková populace čítala přibližně 100 000 obyvatel. Patřily sem zejména Lagaš/Gírsu, Ur, Uruk, Umma, Nippur, Šuruppak a Kiš (Obr. 3). Z politického hlediska byla největším centrem Kiš, z náboženského pak Nippur s kultem obecně uctívaného boha Enlila. Přestože tato města netvořila žádný centralizovaný stát, spojovala je stejná kultura, jazyk, písemný systém a technologické znalosti vozu s koly, lodí s plachtami, hrnčířský kruh a umění zpracovávat kovy, stejně jako stavba zikkuratů a cihlových platforem. Sumerové používali tzv. klínové písmo, kterým se psalo tak, že špička rákosového pera byla obtiskována do vlhké hliněné tabulky. Tyto tabulky pak byly 119
Civilizace_1_Zlom1-172stare 3.10.13 12:59 Stránka 120
CIVILIZACE A DěJINy
Obr. 3. Sumerský panovník Gudea z Lagaše, starověký Sumer. (Louvre, foto M. Bárta)
120
Civilizace_1_Zlom1-172stare 3.10.13 12:59 Stránka 121
ZRyCHLOVÁNÍ TEMPA
vypáleny a získaly tak trvanlivost keramiky, proto se dochovaly v obrovském počtu a je smutnou pravdou, že valnou část z nich dodnes nikdo řádně nezpracoval. V průběhu 3. tisíciletí můžeme sledovat postupné budování zavlažovacích kanálů v důsledku upadajících záplav na dolních tocích Eufratu a Tigridu a postupné zasolování půdy. To vedlo k rostoucímu sociálnímu napětí, které se projevovalo zejména mezi králem a jeho dvorem na straně jedné a kněžími představujícími chrámové hospodářství na straně druhé. Stejně tak rostl nepokoj mezi vládnoucí vrstvou a ovládanými. Jako typický příklad ostré sociální diferenciace můžeme použít senzační objev královských hrobů v Uru, který v letech 1927–28 učinil Leonard Woolley. Celkem zde nalezl 16 bohatě zdobených hrobek členů vládnoucí rodiny, které přetékaly zlatými a stříbrnými šperky, drahokamy, helmicemi, zbraněmi, nádobami, tažnými vozy a usmrcenými tažnými zvířaty a lidskými oběťmi mužů i žen, čítajících až 80 jedinců v jednom hrobě. Není pochyb o tom, že tato dlouhodobá praxe nemusela nutně vzbuzovat u všech vrstev obyvatelstva pouze nadšení. I když na druhé straně nelze podceňovat ani nábožensko-rituální smysl těchto nám tak vzdálených obřadů, jež mohly mít pro mysl tehdejších obyvatel mimořádný význam, protože sloužily pro udržení kosmického pořádku a stability, na kterou dohlížel svět bohů. Narůstající politický a ekologický a tím pádem hospodářský tlak vedl k bojům mezi jednotlivými městskými státy. Urukaginova Lagaš tak padla za oběť válce s ummským Lugalzagesim, který na čas získal pod svou kontrolu i další středobabylonská města a na několik let vytvořil velice nestabilní politický útvar, jenž neměl mít dlouhého trvání. To byla také labutí píseň sumerských států. Jejich dědictví je však mnohem hlubší povahy. Ačkoliv si to většina z nás neuvědomuje, Sumerové byli národem, který vytvořil předchůdce příběhu biblické potopy. V jejich případě to je panovník Ziusudra, který je varován před potopou, postaví velkou bárku, na které zachrání sebe, rodinu a zvířata. Za to je odměněn bohy nesmrtelností. Sumerům vděčíme i za geniální epos o Gilgamešovi, mytickém vládci Uruku, jenž měl být vládcem, který kolem města postavil hradby. Hlavním motivem eposu je však hledání smyslu života a nesmrtelnosti. Nestability sumerských městských států využil vládce města Akkad ve střední Mezopotámii Sargon (zvaný Akkadský, asi 2340–2285) a postupně si je podmanil. Jeho říše nakonec zahrnovala dnešní území Sýrie na západě, na jihu sahala až k Perskému zálivu a na východě k Elamu. Zajistil si tak kontrolu nad mnoha obchodními stezkami, přístavy a především pohybem luxusního zboží a surovin. Zanedlouho se však i tato říše – založená na vojenské správě – zhroutila pod nápory kočovných Amoritů ze severu a Gutejců z východu v průběhu 22. století. 121