5. Principát (27 př. Kr. - L. P. 284) a) Augustus 1. Východiska principátu Po bitvě u Aktia r. 30 př. Kr. se Octavianus stal v pořadí čtvrtým jedinovládcem v Římské říši (po Sullovi, Pompeiovi a Caesarovi). Trvalo mu další čtyři roky, než své postavení legalizoval. Zpoždění však bylo vyváženo dokonalým promyšlením tohoto kroku. Velký územní rozsah Římské říše vyžadoval jednoznačnou, ucelenou koncepci vládnutí. Hluboká a vleklá krize, v níž římská republika zanikla, ukázala několik nových skutečností: a) vládnoucí vrstva římské společnosti si nepřeje demokratizaci říše z obavy o své mocenské pozice i o sílu obřího státu; b) většina římské společnosti je sérií nepokojů a tří občanských válek natolik vyčerpána a natolik zbavena iluzí o kvalitě demokratické politické reprezentace, že je ochotna přijmout autoritativní vládu pevné ruky, pokud tím bude zajištěn mír, prosperita a sociální citlivost; c) mezi politiky i částí veřejnosti však přetrvává zřetelný odpor k rušení demokratických institucí, které ve vzdálenější minulosti zaručovaly občanům relativní svobodu i vliv na věci veřejné. Sulla, Pompeius ani Caesar nebyli se svými samovládnými plány dlouhodobě úspěšní, protože se s nimi nikterak netajili. Augustus se rozhodl, že bude důmyslnější než oni, a my dnes s odstupem času musíme říci, že se mu to podařilo. 2. Legalizace Octavianovy samovlády Vše důkladně připravila zákulisní jednání. 13. ledna 27 př. Kr. se šestatřicetiletý Octavianus na zasedání senátu vzdal všech svých pravomocí a ohlásil odchod do ústraní. Senát ho vzápětí požádal, aby vládl i nadále, tentokrát ovšem s trvalým souhlasem senátu. Octavianus obratem změnil názor a byl senátory potvrzen v čele státu jako princeps (první občan ve státě, tedy první mezi rovnými). Smyslem tohoto postupu bylo vyvarovat se hlavní chyby Caesarovy, který uvažoval o obnově monarchie s teokratickými prvky, a tím budil u mnohých politiků odpor. Octavianus směřoval k vlastní neomezené vládě při formálním zachování demokratických institucí. 3. Mechanismus moci 16. ledna 27 Octavianus přijal od senátu nové přízvisko a osobní jméno Augustus (doslova Rozmnožitel, ovšem do češtiny se tradičně překládá jako Vznešený). Úřední podoba jeho jména pak zněla: Imperator Caesar, divi filius, Augustus (Vladař Caesar, syn božského – rozumělo se velikého Caesara –, Rozmnožitel). Způsob vlády nastolený Augustem nazýváme obecně císařstvím, podle slova Caesar ve jméně Augustově i mnoha jeho nástupců (toto slovo proniklo v přizpůsobené podobě do mnoha evropských jazyků: Kaiser, císař, car...). Principát pak byl prvním ze dvou konkrétních projevů císařství (druhou, pozdější formou byl dominát). Všechny tyto veskrze formální akty měly Augustovi zajistit to nejdůležitější: podporu římského lidu. Princeps byl nejvyšším velitelem armády, přičemž si ponechal pod svou přímou správou i velením provincie ohrožené útoky ze zahraničí nebo vnitřními nepokoji. Senátu zůstala správa provincií bezpečných a pacifikovaných, které se ovšem musely obejít bez armády (jedinou výjimkou byla senátní provincie Africa proconsularis, chráněná vojenskou posádkou). Tento razantní a vůči státu obětavě zodpovědný postup umožnil Octavianu Augustovi, že se postupně stal doživotním consulem, tribunem lidu i nejvyšším veleknězem.
Senát měl 600 členů; Augustus z nich vypudil ty, kteří mu byli nepohodlní. Senát sloužil jako zákonodárný sbor, ovšem ve své početnosti byl pro volnou diskusi těžkopádný a Augustus výrazně ovlivňoval jeho rozhodování (aby zabránil pnutím mezi senátorskými reprezentanty různých sociálních skupin, prosadil, že členy senátu mohou být pouze superboháči). Formálně to vypadalo, že Augustus si moc se senátem rozdělil; ve skutečnosti autorita senátu klesala. Pokud jde o lidová shromáždění, zůstala jim jediná pravomoc, a sice volba méně významných úředníků: Augustus nepřímým, ale neodolatelným tlakem dosahoval toho, že shromáždění hlasovala pro ty kandidáty, které sám doporučoval. 4. Rozšíření římského občanství Augustus uděloval ve větším měřítku římské občanství provinciálům, avšak uplatňoval přitom politická hlediska (občanství pouze spolehlivým). Pro ilustraci se můžeme podívat na vývoj počtu římských občanů v delší časové perspektivě: Odhad počtu osob s římským občanstvím v Římské říši: rok 204 př. Kr. 125 86 70 14 po Kr.
214 000 395 000 463 000 910 000 4 937 000
Prudký nárůst počtu římských občanů za Augustovy vlády vedl k tomu, že početní stav římské armády (římských legií) se zvýšil na asi 150 000 mužů. Kromě toho existovaly ještě pomocné vojenské oddíly z mužů bez občanství. Samotná Itálie jako země politicky klidná se ocitla pod správou senátu, ale Augustus zřídil přímo v Římě a jeho okolí ozbrojené jednotky praetoriánů (v počtu asi 4 500 mužů), kteří měli za úkol chránit císaře (jádrem pretoriánů byla císařova osobní stráž); bylo to od vzniku republiky poprvé, co v Římě v mírových dobách sídlila stálá vojenská posádka. Shrnutí: Po skončení občanských válek v Římě, během nichž zaniklo vlivem hluboké sociální i politické krize římské republikánské zřízení, nastala v římských dějinách epocha císařství. Jeho první fáze se nazývá principát: zakladatelem byl Octavianus (novým jménem Augustus), který vojensky, finančně, administrativně a kulturně úspěšnými reformami přesvědčil otřesenou římskou společnost, že samovláda jednotlivce zodpovědného vůči zájmům říše může obyvatelstvu prospět víc než demokracie založená na svobodné diskusi i soutěži. Otázky a úlohy: 1. Zopakuje si, jak se vyvíjely početní stav a pravomoci Senátu od vzniku republiky až do Augustových časů. 2. Jak a v čem mohl Augustus při budování principátu navazovat na své předchozí zkušenosti? 3. Pokuste se v nedávné minulosti, nebo dokonce v dnešní politické realitě najít osobnosti vládnoucí způsobem, který se v něčem podobá augustovskému postupu. Jaké bývají v takových případech postoje i nálady veřejnosti? Výběr z odborné literatury: Werner Eck: Augustus: Augustus a jeho doba. Praha 2004. Allan Massie: Augustus. Praha 1996.
5. Státní finance Rozsáhlé Augustovy reformy byly podtrženy tím nejpodstatnějším, a sice penězi. Augustus zřídil vedle dosavadní státní pokladny (nazývané aerarium) ještě úřední císařskou pokladnu (fiscus). Naplňoval ji daněmi především z císařských provincií, a protože výběrčí se tam mohli opřít o autoritu princepse i jeho vojska, význam fiscu výrazně převýšil význam aeraria. Augustus také zavedl, že daně vybírali pouze úředníci, a zrušil tak předchozí praxi, kdy si výběr daní pronajímali soukromníci, kteří ovšem pak státní pokladnu šidili. 6. Válečnictví K úspěšnému vládnutí ve starověku neodmyslitelně patřily válečné výboje a územní expanze. Augustus neměl žádný vynikající válečnický talent, ale do čela svých vojsk takové vojevůdce postavil. Za jeho dlouhé, pětačtyřicetileté vlády se Římská říše zřetelně rozrostla: na jihu byl připojen Egypt, na severu byla římské hranice posunuta na řeku Dunaj (čímž navázala na Caesarovu severozápadní hranici na Rýně), byl anektován zbytek Pyrenejského poloostrova a rozšířeno římské panství v Malé Asii. Řím se tak ocitl v situaci, kdy neměl žádné nebezpečné nepřátele (řadu sousedů zpacifikoval klientskými mírovými smlouvami). Dnes takovou situaci označujeme jako Pax Romana (římský mír; mezinárodní mír s dominancí Římské říše): trvala do konce 2 století po Kr. 7. Společnost a kultura Vše bylo pochopitelně neseno silnou vlasteneckou notou – každý musel vidět, že říše je pevnější než kdykoli předtím. Augustus také velmi dbal na morálku, jejíž upadající stav chtěl pozvednout přísnými kritérii. Zavedl zákony proti manželské nevěře, neženaté muže zbavil práva dědit a na neprovdané ženy uvalil zvláštní daň. Podporoval kulturní rozkvět. Za jeho vlády Řím zvelebili stavitelé: císařským palácem, novým náměstím, chrámem Pantheonem, novým divadlem atd. Tvořili skvělí básníci Publius Vergilius Maro (umělý epos Aeneis, který shrnul mytologické počátky římských dějin; básnické sbírky Zpěvy pastýřské, Zpěvy rolnické), Quintus Horatius Flaccus (lyrické básnické sbírky Ódy, Listy aj.) a Publius Ovidius Naso (sbírka zveršovaných antických bájí Proměny, ironická sbírka o intimním životě Římanů Umění milovat). Vergiliova Aeneida byla poprávu chápána jako oslava římského vzestupu až do Augustovy doby; naproti tomu Ovidius se s Augustem nepohodl a závěr života strávil ve vyhnanství na černomořském okraji říše. Augustovi na vrcholu jeho moci byl udělen (stejně jako kdysi Caesarovi) čestný titul Otec vlasti. 8. Založení dynastie Četné starosti dělala Augustovi otázka nástupnictví. Protože neměl žádného syna, vyhlédl si za svého pokračovatele Tiberia Claudia Nerona, jenž byl synem z předchozího manželství Augustovy třetí ženy Livie Drusilly. Tiberius, který vynikl jako vojevůdce, žil šťastně s manželkou Vipsanií. Augustus jej přinutil k rozvodu a k následné svatbě s Augustovou ovdovělou dcerou Iulií (která však byla všechno jiné než praporečnice Augustova tažení za pevnou morálkou). Tak byla založena dynastie iuliovsko-claudiovská a nástupnictví prvních císařů se (do r. 96 po Kr.) řídilo dynastickým principem. Prakticky všemocné postavení císařovo vedlo k tomu, že Augustovi začaly být prokazovány božské pocty. Augustus tím nebyl nadšen a snažil se svůj kult přiřadit k tradičnímu uctívání domácích bůžků Larů. V západní polovině říše s tím vcelku uspěl, ale část východní chápala jeho vládu jako teokracii se vším všudy. Augustus zemřel v r. 14 po Kr. a zanechal za sebou velkou a prosperující říši. Zaujímala rozlohu více než 3 600 000 km2. Lze také říci, že každý pátý obyvatel tehdejšího světa žil pod Augustovým panováním. Na Zemi bylo tenkrát něco přes 250 milionů lidí (o něco méně než dnes ve
Spojených státech), z toho asi 50 milionů v římském impériu, což by tento stát dnes řadilo těsně za Francii či Itálii. b) Tiberius Tiberius byl vynikající voják, upevnil státní administrativu a výborně spravoval státní finance. Tak si vytvořil řadu nepřátel, proti nimž zakročil především dvěma činy. Přestal svolávat lidová shromáždění a od té doby byli římští úředníci dosazováni přímo císařem. A již existující zákon o urážce římského národa a jeho představitelů začal uplatňovat jako zákon stíhající urážku císařského majestátu (císařské důstojnosti) - tato urážka ovšem mohla být různě vykládána. Římská říše v r. 14 po Kr. (šedě vyznačeny zisky z Augustovy doby)
c) Principát po Augustovi a Tiberiovi Flaviovská dynastie (69 - 96) Boj o římský trůn vyhrál Titus Flavius Vespasianus (vládl v letech 69 - 79). Obnovil v říši pořádek a přísnými úspornými opatřeními ozdravil zdevastované státní finance (na výtku, že zdanil i veřejné záchody, prý odpověděl - o penězích: "Non olet" = Nesmrdí). V průběhu 1. století římští statkáři v Itálii doplnili dosavadní způsob svého hospodaření, založený na práci otroků, o novou formu - kolonát (colonatus). Otrocká práce byla shledávána málo efektivní, protože otroci neměli existenční zájem na jejích výsledcích. Části latifundií byly tedy rozparcelovány na pozemky pronajímané nemajetným lidem (nájem byl záhy dědičný, tedy sjednáván i pro budoucí generace). Nájemci (kolóni) platili statkáři část peněz, které stržili za úrodu či dobytek. Většinu si však mohli ponechat, a tak usilovali o co nejlepší využití svěřené půdy. Postupně nájemné získávalo formu naturálií (šlo asi o třetinu sklizně) a ještě později se stal jeho součástí i určený počet dnů, které nájemci museli odpracovat přímo ve statkářův prospěch. Kolonát se rychle rozšířil také do provincií. V letech 66 - 70 Židé vedli mohutné povstání proti římské nadvládě (Židovská válka). Vespasianus a jeho syn Titus povstání brutálně potlačili. Jeruzalém byl dobyt, pobořen a Chrám zničen (zbyla z něj jen jediná zeď - dnes Zeď nářků). Z Judska byla vytvořena provincie Iudaea. Mnoho Židů včetně křesťanů opustilo Palestinu a rozptýlili se po Středomoří.
Křesťané ve snaze zabezpečit zachování své víry přistoupili k sepsání tradovaných příběhů o Ježíši. Nejvýznamnějšími z nich jsou 4 evangelia (radostné zvěsti), která spolu s dalšími 23 texty (včetně některých Pavlových listů) tvoří Nový zákon (vlastně Novou smlouvu, křesťanskou část Bible). Zbývajícími císaři flaviovské dynastie byli Titus Flavius Vespasianus (vládl v letech 79 - 81) a jeho bratr Titus Flavius Domitianus (vládl 81 - 96). Období adoptivních císařů (96 - 192) V této době císaři sami vybírali své mladší nástupce a jejich budoucí pozici jim zajišťovali tím, že je adoptovali (přijímali za vlastní syny). Promyšlený výběr přinesl dobré, schopné vládce. V éře adoptivních císařů dosáhla Římská říše největšího územního rozsahu, přičemž absolutní vrchol v tomto směru představovala vláda Marca Ulpia Traiana (vládl 98 - 117): Impérium tehdy sahalo od středního Skotska po vrcholky severoafrického pohoří Atlas, od Rýna, Dunaje a severního Rumunska až po jižní Egypt, od portugalského pobřeží po Arménii. Pokrývalo rozlohu asi 5 000 000 km2, což představuje jedenapůlnásobek dnešní Evropské unie. Toto srovnání není bezúčelné. Obrovská plocha římského státu žila v míru, s jednotnou měnou, jednotným právním systémem, s pouhými dvěma úředními jazyky a s uspořádanou silniční sítí. Římané začali budovat podél suchozemských hranic své říše řetěz vojenských pevností, valů a pozorovatelen. Toto opevnění se nazývalo limes Romanus (Římské pomezí). Využívalo přírodních překážek (řek, hor), ale nebylo dokončeno. Jeho nejznámějšími úseky jsou pás pevností na Rýnu a Dunaji a kamenná zeď napříč severní Anglií nazvaná podle tehdejšího císaře Hadrianův val. Některé tábory z limitu přerostly později v města (tak se např. z Vindobony stala Vídeň). Za adoptivních císařů Římané dokázali odražené útočníky pronásledovat i za své hranice. Mezi nejaktivnější vojevůdce v tomto směru patřil císař Marcus Aurelius Antoninus, který mj. vedl tažení na Slovensko (a ještě přitom stihl psát filozofické texty). S čínskou říší dynastie Han tvořilo římské impérium dvojici největších států tehdejšího světa. V letech 132 - 135 se Židé pokusili dalším velkým povstáním svrhnout římskou nadvládu. Povstalci však byli poraženi a v boji padl i jejich vůdce Šimón zvaný Bar Kochba (Syn hvězdy, považován za Mesiáše). Římané tehdy dokonali zkázu Jeruzaléma. Tehdejší císař, již zmíněný Publius Aelius Hadrianus, pak na jeho troskách vybudoval římskou osadu Aelia Capitolina, do níž Židé neměli přístup. Židé hromadně opustili Palestinu a rozptýlili se po Středomoří a později i po jiných částech světa. Žili tedy v diaspoře (viz IV.B.11.h.). I v těchto podmínkách však pěstovali svou kulturu včetně náboženství. Zažívali četná pronásledování, přesto přežili až do našich časů a postupně svou invencí a pracovitostí získali leckde důležité postavení. Rozvíjela se i křesťanská teologie. Její první vývojová etapa se nazývá patristika a trvala od 1. do 8. století. Její aktéři bývají označováni jako církevní otcové (Otcové, lat. patres). Stručně řečeno, Otcové obhajovali křesťanství vůči jiným náboženstvím i filosofickým systémům. Leccos sice odtud převzali, hlavně z antiky, ale na druhé straně se pokusili charakteristické znaky křesťanského učení dále propracovat. Myšlenky Otců dodnes uznává jako plnohodnotnou součást křesťanství katolická (případně i pravoslavná) církev. Naproti tomu další velký křesťanský směr, protestanti, odvozují svou víru jen z Bible. Nejznámějšími Otci jsou Hieronymus Eusebius Sophronius (svatý Jeroným) a Aurelius Augustinus (svatý Augustin). Jeroným pořídil první úplný překlad Bible do latiny, zvaný Vulgata, Augustin se mj. zabýval vztahem dobra a zla ve světě. Vypuknutí druhé velké krize Římské říše Římský kolos záhy začal pociťovat i nepříznivé důsledky své obrovitosti. Nebylo již v silách císaře řídit zodpovědně celý stát. Rozšířením území přibylo zahraničních nepřátel. Byly to
především kočovné kmeny, jež Římané po řeckém vzoru nazývali barbary (nesrozumitelně blábolící, tedy cizinci - nejde o etnické označení). Římské pohraničí trpělo častými útoky zvnějšku. Armáda musela být dosti početná, čímž ubylo mezi římskými občany pracovních sil. Protože však udržování vojska, císařského dvora i četných úřadů vyžadovalo velké prostředky, citelně vzrůstaly daně. Situace se nejvíce vyhrotila v samotné Itálii. Na většinu ekonomicky činného obyvatelstva tu doléhala daňová zátěž natolik, že výrazně klesala chuť podnikat. Objevily se zásobovací potíže, které vyvolaly růst cen. Se zdražováním přišla inflace (pokles kupní síly peněz: např. cena pšenice z Egypta vzrostla jen v letech 276 - 314 třistadevadesátkrát!). Rozkvět naopak zaznamenaly mnohé provincie, kde ovšem pronikali do vojska i do úřadů příslušníci neřímských národností. Řím řešil krizovou situaci několika způsoby: 1. Císaři se stále výrazněji opírali o vojsko, jež je často i dosazovalo na trůn (to byl konec adoptivních císařů). 2. Císař Marcus Aurelius Severus Antoninus Caracalla udělil v r. 212 římské občanství všem zbývajícím osobně svobodným obyvatelům říše. 3. Principát byl přeměněn na dominát. (Další body následují v příští kapitole). 6. Dominát (284 - 476) Dominát byl zaveden císařem Gaiem Aureliem Valeriem Diocletianem. Znamenal nejvyšší stupeň centralizace panovnické vlády. Císař vystupňoval zbožštění své osoby (s titulem dominus et deus = pán a bůh). Stal se jediným rozhodujícím činitelem státní moci zákonodárné i výkonné, byl nejvyšším soudcem i vrchním velitelem vojska. Mnohé z těchto výlučných pravomocí ovšem postupně přecházely do císařských rukou již za principátu. Můžeme též říci, že dominát odstranil poslední zbytky neformálního působení princepsovy autority a nahradil je beze zbytku autoritou formální, zakotvenou v centralizované síti úřadů. Římské císařství za dominátu se příliš nelišilo od teokracií starověkého Orientu, ovšem s jednou zřetelnou výjimkou: Diocletianus (a po něm většina dalších císařů) si vybral jako rovnocenného spoluvládce druhého císaře (zde konkrétně Marca Aurelia Valeria Maximiana). Císaři si územně vymezili pole svých působností (na západní a východní část říše), takže centralizovaná státní správa měla vlastně dvě ohniska. Zajímavost na okraj: Po vzoru asijských teokracií zavedl Diocletianus do dvorského ceremoniálu povinnost klekat před vladařem a princip dvojice císařů dal vznik dnešnímu vykání. Aby byla zdůrazněna jednota obou vládců, každý z nich vydával nařízení tak, že první slovo znělo nos = my a naopak žádosti k císaři musely začínat slovem vos = vy. Dodnes je vykání projevem společenské úcty. 4. Pokus o utužení organizační jednoty říše byl doprovozen úsilím o nastolení jednoty ideové. Císařové 4. století vložili své naděje do křesťanství (!). Nejprve v r. 311 umírající východní císař Gaius Galerius Valerius Maximianus vydal edikt (výnos s platností zákona), jímž povolil vyznávání křesťanské víry. V r. 313 toto rozhodnutí potvrdili císařští spoluvládci Flavius Valerius Constantinus (Konstantin I. Veliký) a Valerius Licinianus Licinius Ediktem milánským. Rozšiřování křesťanství přinášelo v různých částech církve různé názory na základní věroučné otázky. Za účelem upevnění církevní jednoty byly (a jsou) svolávány koncily (shromáždění všech biskupů). Pokud zastánci názorů na koncilu menšinových nebyli ochotni přizpůsobit své myšlení většině, koncil je často označil za heretiky (kacíře). Křesťanství se po svém legalizování stalo významným společenským činitelem a v pozdějších staletích církevní autority ve spolupráci se světskou mocí leckdy pronásledovaly kacíře až k vyhubení. První koncil se konal již v r. 325 v maloasijském městě Nicaea a účastnil se ho sám Konstantin. Dnes mají koncily samozřejmě jinou povahu, zatím poslední (a v celkovém pořadí jedenadvacátý) se nazývá 2. vatikánský a zasedal v letech 1962 - 1965 v Římě.
Po Liciniově smrti Konstantin založil v r. 330 u mořské úžiny Bospor, na místě starého řeckého města Byzantion, nové hlavní město pro východní část Římské říše - původně nazváno Nova Roma, pak Kónstantinúpolis (dnešní Istanbul). Konstantin zemřel v r. 337: před smrtí se jako první římský císař dal pokřtít. Císař Flavius Theodosius I. (východ) vydal r. 380 zákon, jímž prohlásil křesťanství za jediné povolené náboženství. Porazil svého západního spoluvládce Flavia Eugenia a stal se jediným císařem celé říše. Razantně vystupoval proti pohanství (dokonce zakázal olympijské hry, takže ty poslední starověké se konaly r. 393). Křesťanství se sice velmi rozšířilo, ale v celé říši se nikdy úplně neprosadilo. 5. Po Theodosiově smrti v r. 395 nastoupili na trůn jeho dva synové Flavius Honorius (západ) a Arcadius (východ). Oba byli ještě dětmi a jejich rádcové a vojevůdci dokonali - stále r. 395 rozdělení říše na dva zcela samostatné státy. Oba se nazývaly Římská říše, ale moderní historici rozšiřují tyto názvy o zeměpisné určení, přičemž Východořímské říši se často říká Byzantská říše. Od počátku 5. století zasahovaly barbarské útoky i do vnitrozemí Západořímské říše, včetně Itálie. Barbaři - byť přicházející z různých stran - dokonce třikrát vyplenili samotný Řím: v letech 410, 455 a 476. Při posledním útoku také svrhli posledního západořímského císaře, mladíčka s nechtěně ironickým jménem Romulus Augustus. Tato událost a rok 476 jsou tradičně považovány za konec starověku. 7. Římská kultura Římská kultura nesmírně ovlivnila kulturu světovou. Ve většině případů však sloužila jako převodová páka šířící ve Středomoří i přilehlých oblastech modifikované podněty jiných národů. Hlavní zdroje římské fáze antické kultury jsou tyto: 1. Etruská kultura: Po vzoru Etrusků ještě ve středověku (a výjimečně i v novověku) vznikala v Evropě plánovitě zakládaná města s pravidelným půdorysem, ještě umělecký sloh baroko si liboval ve freskách, o úloze oblouku v evropské architektuře netřeba hovořit a ne náhodou zoologové pojmenovali společný vývod vylučovací a pohlavní soustavy obratlovců etruským slovem kloaka, což je název dodnes sloužící odvodňovací stoky v Římě. Všude, kam přišli, stavěli Římané po etruském vzoru silnice, z nichž některé byly využívány až do vynálezu automobilu. 2. Řecká kultura: Z ní Římané čerpali nejvíce. Převzali množství prvků výtvarného umění včetně architektonických, některé rysy demokracie, ráz literatury (zejm. eposu a dramatu), navázali na řeckou filozofii i náboženství. 3. Kultura Blízkého východu: V císařském období se nejvyšší římské společenské vrstvy zhlédly v přepychu starých egyptských vládců, velkou změnu do římského života přineslo také křesťanství. Římané vydatně vstřebávali atmosféru celého hellénismu. 4. Vlastní přínos Římanů: Na prvním místě musíme jmenovat stát a právo. Římské právo dosud nejdokonalejším způsobem propracovalo otázky vlastnictví, smluvní vztahy a jiné prvky soukromého práva. V tomto směru se stalo základem také dnešní právní teorie i praxe. Od Římanů jsme mnoho přejali rovněž do politické sféry: od republiky až třeba po Senát. Římský všestranný politik Marcus Tullius Cicero dodnes zůstává vzorem veřejného obhájce demokratického zřízení. Pokud jde o způsob života, pro římské městské bydlení se staly typickými rodinné domy (villy) a domy s nájemními byty. Velkou inspiraci pro umělce pozdějších dob představují skvělé římské portréty, především sochařské. Na různých místech Evropy stále připomínají římskou éru a fascinují svým technickým provedením vodovody (akvadukty), chrámy a amfiteátry pro gladiátorské hry. Nejznámějším takovým chrámem je Pantheon přímo v Římě: svou současnou podobu získal za Hadriana, jeho kopule (o průměru 43,4 metru) je prvním betonovým dílem vůbec a bronzová vrata z 2. století stále slouží.
Římské Amphitheatrum Flavium, zvané Colosseum, dali postavit Vespasianus a Titus. Oválná stavba má obvod 527 m a odhaduje se, že při různých představeních v ní zahynulo asi 400 000 lidí. Ojedinělou příležitost zkoumat všední život Římanů nám poskytl tragický osud jihoitalského města Pompeii. V r. 79 po Kr. výbuch nedaleké sopky Vesuv pohřbil město pod mnohametrovou vrstvou popela. Drtivá většina obyvatel sice stačila utéct, ale na místě nechali téměř všechen svůj majetek, který se prakticky neporušený zachoval až do našich dnů (Pompeje jsou systematicky odkrývány od 18. století a staly se i velkou turistickou atrakcí). Na závěr se zmiňme ještě o literatuře. Dodnes populárními římskými autory jsou kromě již uvedených básníků Vergilia a Ovidia např. také tvůrce komedií Titus Maccius Plautus a satirikové Decimus Iunius Iuvenalis a Marcus Valerius Martialis. Bohatým zdrojem našich vědomostí o starověké Evropě zůstávají římští dějepisci, z nichž jsou nejznámější Caesar se svými Zápisky o válce gallské a Zápisky o válce občanské a slavná trojice Titus Livius, Cornelius Tacitus a Gaius Suetonius Tranquillus.
