společensko-ekologický časopis, 5/2011 | XX. ročník | 60 Kč
Reportáž: Překrásný ostrov s ošklivými jizvami /11/
Seriál: BIO a GM v médiích /17/
Drobnohled: Bangladéšská noční můra /19/ Tragédie občiny v USA /22/ Zelené odstíny myslivců /26/
Kulturní zahrada: Člověk bez dopadu /30/ Váchalova Šumava /34/ Ekosongy 89' /36/
Rozhovor: Jiří Zemánek /38/
Téma: Divočina na talíři
Zelená dovolená v Bílých Karpatech Přijeďte si užít čas zimy na moravsko-slovenském pomezí a vyzkoušejte bydlení v domě, kde se (téměř) nemusí topit.
Sleva
20 %
i v zimě sobu ělou o o dosp 012 r p í n nocí. 03/2 ytová na ub í 11/2011– na 2 a více b u t o tu. v obd dnání poby inzerá je tohoto í n při ob e ž lo o před Platí p
Vánoční dárkové poukazy
na dovolenou (celoroční) nebo na letní pobyty s programem. Darujte zážitek!
Nabízíme také pronájem prostor pro vaše semináře, firemní školení či teambuilding.
[email protected] +420 572 630 670
www.hostetin.veronica.cz/ekopenzion
Release Jafar Panahi
Navštivte naše nové webové stránky www.dokument-festival.cz
www.dokument-festival.cz
Ji hlava International Documentary Film Festiva l
Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
Zůstaň na stezce, nebo doma 22| foto: Sara Moses
TÉMA
kraj jde do pr… stejně jako tvůj kraj 36| Můj foto: Paul Yerrick
Pavel Kovařík Divoké a zapomenuté? Co byste řekli na ovesnou kaši s javorovým sirupem, lišejníky, houbami a uzeným sýrem?
22|
Blažena Hušková Tragédie občiny aneb Zůstaň na stezce, nebo doma Jakým dilematům čelí národní parky v USA? Platí stále, že v nich vládne panenská divočina?
6|
Barbora Jiřičková Kytky k sežrání Rostou všude kolem nás a jsou k sežrání. Kdo? Plané rostliny.
24|
Rozhovor s Alešem Juřinou Když vzkvétá čajová zahrada Zajímalo nás, zda mají v Dobrých čajovnách otevřeno také pro fair trade.
9|
Barbora Bakošová Zo života hmyzu? Cvrčky, červy nebo brouky si spíš umíme představit na louce než na talíři. Ukazuje se však, že by mohli vyřešit problém výživy lidstva.
26|
Martin Vyhnal Dva odstíny zelené Myslivci a environmentalisté by si mohli vzájemně v lecčems pomoci. Zatím jim však brání hlavně předsudky.
REPORTÁŽ
30|
Lukáš Kala Člověk bez dopadu Může člověk žít tak, aniž by produkoval odpad? A může si přitom ještě zachovat veselou mysl?
32|
Zuzana Vlasatá Dobrodružství soběstačnosti Jak dlouho byste vyžili bez peněz? Rozumějte úplně bez peněz.
34|
Ondřej Zuntych Šumavské vize Josefa Váchala Jaký odkaz nám zanechal autor knihy Šumava umírající a romantická? Věštbu zániku, nebo varování?
36|
Petr Salamon Můj kraj jde do pr… stejně jako tvůj kraj V emisích síry figuroval náš bývalý federální stát na jednom z prvních míst ve světě. A kultura si toho nemohla nevšimnout.
43|
Rozhovor s Jiřím Zemánkem Chybí nám prožívání S kunsthistorikem a překladatelem o máchovském putování, rozšiřování vědomí a proměně individualizačního paradigmatu.
3|
11|
15|
17|
19|
Jan Miessler Překrásný ostrov s ošklivými jizvami Tchajwan — přelidněné a trvale neudržitelné betonové peklo, ale také mocná horská příroda.
SERIÁLY
Naďa Johanisová Herman Daly: Podstatné je měřítko Americký ekonom, který odmítá ekonomický růst a volnotržní ideologii; ekonomické procesy jsou podle něj podmnožinou zemského eko-systému. Lenka Lukáčová Bio, GM a médiá Aké postupy využívajú české tlačené médiá pri informovaní o bio a geneticky modifikovaných potravinách?
DROBNOHLED
Scott Leckie, Zeke Simperingham a Jordan Akker Bangladéšská klimatická noční můra Zatímco se vědci a mezinárodní společenství nekonečně přou, miliony Bangladéšanů již byly klimatickými změnami vyhnány.
KULTURNÍ ZAHRADA
ROZHOVOR
PŘIPRAVUJEME: reportáž z máchovské pouti do Říma • Bez plenky II • energeticky efektivní budovy freecycling • 20 let omylů Sedmé generace • a spoustu dalšího čtení pro současné i příští generace
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, opět jsme pro vás připravili soutěžní kvíz. Pokud jej na našich webových stránkách správně vyplníte, můžete vyhrát roční předplatné 7.G.
„někdy jdu na všechny čtyři a pampelišku upásnu,“ poznamenává na webu vitarian.cz pseudonym Člověk v diskusi o pojídání planých a divokých rostlin. Ano, leckomu se jeho přístup může zdát divný, nicméně pravdou zůstává, parafrázujeme-li Christiana Morgensterna, že nemusíme jíst tak, jak jsme jedli včera — osvoboďme se od tohoto názoru a otevřou se před námi tisíce nových možností… Kromě hlavního tématu čísla bych vás rád upozornil na reportáž Blaženy Huškové z národních parků v USA, volně navazující na minulé šumavské téma, tchajwanskou budovatelskou reportáž Jana Miesslera a analýzu sporu mezi zdejšími myslivci a environmentalisty od Martina Vyhnala. Redakci Sedmé generace po devíti letech opouští Dagmar Smolíková, která si za pronikavé články, důkladné editace, svědomitou administraci a hromadu další neviditelné práce zaslouží obrovské poděkování. Bez jejího dobrovolného nasazení bychom o Generaci už dávno mluvili v minulém čase, takže nezbývá než hluboce smeknout všechny klobouky. Na Dášino místo nyní usedl Vojtěch Pelikán a zároveň redakční okruh posílila mladá krev — s texty Barbory Jiřičkové, Barbory Bakošové a Dominika Grohmanna se můžete seznámit už v tomto čísle. Poděkování si zaslouží také všichni ti, kteří nezištně podpořili benefiční koncert k dvacetinám 7.G, jmenovitě kavárna Trojka, Nadace Veronica, vegetariánská restaurace Vegalité a samozřejmě i skvěle hrající Zelené koule, Martin E. Kyšperský, Tara fuki a Longital! Doufáme, že se vám jejich vystoupení i komediální dražební show Mojmíra Vlašína a Jiřího Flodra zamlouvaly. Fotky z koncertu si můžete prohlédnout na našem webu. Nikoli poslední sedmogenerační podzim přeje P. S. Pokud se chcete podělit o názory na Sedmou generaci a poslat nám tipy na články, neváhejte vyplnit dotazník na www.sedmagenerace.cz/dotaznik-proctenare.
foto: archiv F
TÉMA |
P avel K ovařík
Divoké a zapomenuté? Co byste řekli na ovesnou kaši s javorovým sirupem, lišejníky, houbami a uzeným sýrem? Na naše poměry asi trošku nezvyklá kombinace, že? Ačkoli řada lidí, kteří se častěji pohybují v přírodě, tuší, co je a co není jedlé, co a jak chutná, opravdu jen málokdo si divoké rostliny cíleně řadí do svého jídelníčku. Proč to vlastně nezkusit? Když se na našem území v prehistorických dobách začali objevovat první zemědělci, nikdo samozřejmě netušil, že sběračům odzvonila hrana jen na čas a že za nějakých sedm tisíc let zažijí svůj comeback. Lidem se totiž začaly průmyslově vyráběné potraviny příčit v krku, takže obrátili své zraky zpátky do lůna matky přírody. Zatím se jedná spíše o skupinky nadšenců, občas podivíny či novodobé nomády. Vetšinou nejde o vegetariány ani stoupence zdravé výživy, nýbrž o lidi, kteří se rozhodli více důvěřovat přírodě. Podívejme se tedy na fenomén novodobého rostlino-sběračství a originálního kulinářského umění. Zatímco u nás je jen okrajovou záležitostí, v anglo-americkém prostoru má charakter téměř sociálního hnutí. Ale postupně.
Sběrači se hlásí o slovo Průkopníkem, který v 60. letech minulého století objevil divoké rostliny pro moderní americkou kuchyni, byl cestovatel Euell Gibbons. V Americe sice existovala (a stále existuje) silná tradice umění Sedmá generace 5|2011
přežít v přírodě, Gibbons se však od ní do jisté míry distancoval a soustředil svou činnost výhradně na popularizaci jedlých divokých rostlin. Hlásil se k tzv. sběračům (foragers), obhajoval zapomenuté rostliny v kuchyni a razil „přírodní diety“. U veřejnosti se zapsal jako provokatér, když pořádal večeře připravené z rostlin newyorského Central Parku nebo nasbíral pětadvacet druhů jedlých rostlin na třiceti metrech cestou k supermarketu. Rád se posmíval farmářům, kteří vyhazovali ze svých záhonů nežádoucí plevele, zatímco on z nich okázale vařil. V roce 1972 strávil s partou přátel dva týdny na neobydleném ostrově a živil se pouze z tamních přírodních zdrojů. Brzy se stal miláčkem rozhlasu a televize, což ale jeho skalní příznivci chápali jako zradu původních ideálů soběstačnosti a šetrného života. Vytýkali mu, že se zaprodal komerci. Gibbons však nebyl pouhým popularizátorem divoké rostlinné stravy, svou zálibu opíral o filozofii přírodní jednoty, provázanosti všech bytostí na naší planetě. V roce 1972 v rozhovoru pro časopis Mother Earth News vzkázal všem, kdo chtějí bojovat s divokými 5|
foto: Cathy Snider
| TÉMA
rostlinami, ať tak učiní: „Pak všichni brzy umřeme — většina potřebného kyslíku pochází právě od divokých rostlin.“ Má na kontě osm knih a plejádu článků, jeho kniha Stalking the Wild Asparagus je považována za bibli environmentálního hnutí a ve své době byla i oblíbeným návodem na nízkonákladový život.
Divoká filozofie K odkazu Euella Gibbonse se dnes hlásí jeho žák John Kallas, americký pedagog, biolog a specialista na výživu. Všechny své znalosti využívá k jedinému cíli: šířit povědomí o divokých rostlinách, jejich pestrém světě a významu pro člověka. Kallas se neúnavně snaží ukazovat hodnotu a možnosti rostlin, které rostou za ploty lidských zahrad. Snaží se vysvětlovat, že plevel na naší zahrádce se v mnohém vyrovná zelenině vzorně srovnané na záhonech. Je zakladatelem a ředitelem Institutu pro studium jedlých divokých rostlin, provozuje agenturu Wild Food Adventures. Vedle vědeckého výzkumu pořádá workshopy i dobrodružné výlety do přírody spojené s ochutnáváním a kulinářským zpracováváním divokých rostlin. Kallas podobně jako Gibbons žije ve světě rostlin už od útlého mládí. Ve své knize Edible Wild Plants Foods Advenutre vzpomíná, jak už jako čtyřleté dítě ochutnával plody divokých rostlin i přes přísné zákazy rodičů. Tento moment je pro jeho učení stěžejní. Domnívá se, že právě zákazy rodičů a jejich nedůvěra ke všemu neznámému v přírodě vytváří v dětech těžko překonatelné bariéry, zabíjí jejich zvědavost. Jako typický příklad uvádí procházku matky s dítětem; dítě instinktivně strká do pusy rozzářené žluté květy a lístky, až matka vykřikne: „To je jedovaté!“ Avšak jen proto, že rostlinu nezná. Dítě si pak vše neznámé zařadí jako životu nebezpečné a toto přesvědčení přenáší na další pokolení. Za časy, kdy se děti o divokých rostlinách učili přímo od svých rodičů, si Kallas ve své knize tak trochu stýská: „Byli u toho, když se zaselo semínko, byli u toho, když se sklízela semena nová. Viděli, kdy jsou jednotlivé části rostlin připravené ke sběru, uměli s nimi zacházet, připravovat je a jíst.“ Proto Kallas své studenty namísto teoretické výuky vodí rovnou do přírody, kde společně rostliny poznávají, testují a porovnávají své chuťové vjemy. Kallas podobně jako jeho velký vzor divoké rostliny nepokrytě obdivuje: „Na rozdíl od těch domestikovaných jsou svobodné, dělají si, co chtějí. Mění se a mutují v závislosti na prostředí a svých potřebách.“ Tento advokát divokých rostlin s nimi navazuje intimní vztah tam, kde většina Američanů a Evropanů hovoří o plevelu. Svou činností, jak sám říká, „vzdává hold moudrosti, znalostem a zkušenostem původních severoamerických obyvatel“. Chce chránit jejich dědictví v podobě divokých rostlin. Kallas už dost možná nepatří k oněm sběračům, kterým svět divokých rostlin poskytuje vítanou cestu k soběstačnosti, ale spíše se mu staly každodenní součástí jeho života. Na rozdíl od Gibbonse však zatím zůstává mimo mediální realitu.
Oblíbené oříšky Své místo mezi předními sběrači divokých rostlin má i Samuel Thayer, svérázný Američan s hlubokým zájmem o přírodu, zejména o plazy, obojživelníky a ptáky. Od dětství snil o tom, že svůj budoucí život stráví na vodě. Hned po střední škole se přestěhoval k Hořejšímu jezeru, kde si postavil hausbót a vytvořil základnu pro své působení. Thayer se vedle divokých rostlin zabývá studiem původu |6
Etické zásady sběračů divokých rostlin podle Marka Vorderbruggena 1. Respektuj zákony, respektuj vlastnická práva. 2. Respektuj zemi, nezanechávej po sobě zbytečné stopy. 3. Respektuj rostlinu, netrhej více, než rostlina snese. 4. Respektuj sebe, vyhýbej se znečištěným lokalitám, sbírej jen rostliny, které dobře rozpoznáš. Mark Vorderbruggen byl texaský chemik s vášní pro divoké rostliny, více na www.foragingtexas.com.
šlechtěných rostlin a socio-ekonomickými dějinami lidské stravy. Také u něj můžeme pozorovat hlubší filozofickou podstatu jeho vztahu k rostlinám a přírodě — o ní hovoří jako o Přírodní nebo také Boží zahradě. Ve své knize The Forager’s Harvest vybízí ke sběru a konzumaci divokých rostlin, neboť „sklizeň a jídlo z Boží zahrady je naše přímé propojení se světem, který [Bůh] stvořil“. Thayer považuje přírodu za trvalou a nenahraditelnou hodnotu navzdory modernímu světu. Říká, že ji stejně „jako lásku a krásu žádný vědecký pokrok nepřekoná“. U Thayera je o poznání více cítit příklon k romantismu. Komu se vybavil Henry Thoreau, určitě nebude daleko. V nejnovější knize Nature’s Garden Thayer nabízí detailní poznatky o čtyřech desítkách vybraných rostlin, které sám mnohokrát vyzkoušel — to má společné s Kallasem. Nepouští se do encyklopedických přehledů, ale soustředí se na několik vybraných rostlin z určité oblasti. Zatímco Kallas se věnuje téměř výlučně zeleným rostlinám, Thayer neopomene ani své oblíbené oříšky a lesní plody.
Vařím, vaříš, vaříme Přiblížit divoké rostliny veřejnosti se snaží americká dietoložka Sunny Savage. Je potomkem Thomase Savage, který se do amerických dějin zapsal jako jeden z prvních osadníků kolonie Jamestown a který strávil několik let mezi indiány pod vedením bájného náčelníka Powhatana a jeho slavné dcery Pocahontas. Sunny tvrdí, že má v sobě toulavou krev svých předků a stejně tak jejich vztah k divoké přírodě. To zužitkovala jako autorka šestadvacetidílného Sedmá generace 5|2011
foto: Janus Engelbrecht
TÉMA |
Nebyla by to však Amerika, kdyby nešla ještě dál. Steve Brill těží z popularity divokých rostlin a své vědění šíří do světa poněkud agresivněji: kuchařky, DVD, trička, lupy, kartičky, ale i aplikace pro iPhone a iPad. Svého času měl i vlastní talk show v rádiu. Přesto připusťme, že jeho popularita je zasloužená, své místo si odpracoval dvěma desetiletími poctivé publicistické a vzdělávací práce. A perlička: kromě vzdělávacích kurzů Brill nabízí také narozeninové „wild party“ pro děti.
Britský eko-futurismus
Co také zažijete s jídlem z vlastního sběru • Přinesete si domů broučky — zdravé rostliny jsou vítanou stravou pro hmyz. • Vaše strava bude od přírody BIO a zaručeně zdravá. • Jídlo bude tak čerstvé, jak čerstvé si jej natrháte. • Nejspíš se zašpiníte. • Vrátí se vám pojem o čase — je třeba sledovat sezonu, ale i vhod- nou denní dobu pro sběr. • Sousedé na vás budou asi trošku divně koukat. • Čeká vás těžká práce za každého počasí. • Užijete si dobrodružství a načerpáte nové zkušenosti. Další tipy najdete na blogu o nízkonákladovém rodičovství a sběračství Penniless Parenting (www.pennilessparenting.com).
Novodobá evropská tradice využívání divokých rostlin je mírně odlišná a projevuje se spíše v léčitelství a bylinkářství. Britské ostrovy však mají se severoamerickým kontinentem společného více. Popularizátory jedlých divokých rostlin najdeme i zde. Jedním z nich je Marcus Harrison. Ten mimo jiné založil školu Wild Food School, která poskytuje kurzy sběru divokých rostlin. Jiný sběrač divokých rostin Miles Irving se díky své vášni vypracoval až na pozici dodavatele divokých rostlin a plodů do vybraných anglických restaurací v Londýně. Miles Irving sám sebe pokládá za „eko-futuristu“. Ke sběru divokých rostlin se dostal poté, co byl nespokojený s polévkou v místním bistru. Rozhodl se ji vylepšit divokým česnekem. Experiment se líbil šéfkuchaři, který si s ním dohodl dodávku čerstvého česneku. Jeho firma s příznačným názvem Forager staví na udržitelném managementu rostlinné populace v krajině a zakládá si na místním původu rostlin v historickém kontextu. Irving považuje rostliny za „žijící dokumenty zdejší kulinářské minulosti“. Nárok na tamní krajinu podle něj některé z nich prokazují už tím, že „samy sebe považují za obyvatele zdejší půdy, protože dokázaly přežít bez jakékoli podpory, i snahu o likvidaci ze strany těch, kdož je považovali za nepotřebný plevel.“ A co na to říkají Irvingovi zákazníci? Například šéfkuchař Mark Hix oceňuje mísní původ surovin a potvrzuje slova svého amerického protějšku, že se díky tomu jejich „menu stávají zajímavější, pestřejší a autentičtější“.
U nás pouze léčivky? televizního seriálu Hot on the Trail. Pojednává o rostlinách jako zdroji potravy, jejich využití v kuchyni a nechává nás nahlédnout do různých koutů světa. Možná vás napadá, nakolik je to ještě pocta divokým rostlinám a nakolik se už jedná o víceméně běžný pořad o vaření… Ale u plotny ještě chvíli zůstaňme. Nejen gurmáni a kulinářští znalci dnes kladou důraz na lokální původ surovin. Tak velí trendy. Pokud restaurace dokáže nabídnout něco „domácího“ nebo ještě lépe něco z místních surovin, má v očích návštěvníků body navíc. V USA jdou ovšem dál. Lokální suroviny musejí pocházet z okolní přírody. Jak prozrazuje texaský restauratér Randy Rucker: „Suroviny si sami sbíráme, jsme tak v přímém kontaktu s lokálními zdroji, takže můžeme garantovat pravou chuť regionu.“ Rucker hovoří o specifickém texaském terroir. Podstatu alchymie s vytvářením správné chuti regionu demonstruje na lišejnících, které má obzvlášť v oblibě. Některé používá do jídla syrové, jiné nakládá, aby jejich vzájemnou kombinací vyvážil poměr kyseliny. V jídelním lístku jeho restaurace naleznete speciality, jako je ovesná kaše s javorovým sirupem, lišejníky, houbami a uzeným sýrem Mascarpone. Rucker podotýká, že se sběru divokých rostlin naučil od svých rodičů (čímž by jistě potěšil Kallase), kteří díky nim doslova přežili během Velké krize. Sedmá generace 5|2011
Jak už jsme naznačili, u nás se zatím spíše přidržujeme léčitelsko-bylinkářské tradice. Možná se vám vybaví jméno věhlasné bylinářky Marie Treben ze Žatce. V Česku má kořeny i respektovaný německý etnobotanik Wolf — Dieter Storl, jehož babička se narodila v Krušných horách. Storl prožil několik let mezi indiány a později po světě přednášel jejich umění komunikace s rostlinami; napsal několik publikací. Ovšem i u nás už se objevují propagátoři divokých rostlin a jejich využití ve stravě. V minulosti vyšlo několik knižních publikací Dagmar Lánské, například vzdělávací kuchařka Jedlé rostliny z přírody. Za pozornost stojí také stránky www.planerostliny.com s pěknou řádkou kuchařských experimentů. A co je důležité, většina uváděných receptů je založená na poměrně běžných a dobře dostupných rostlinách. Uznání si zaslouží i brněnská botanička Ivana Paukertová, jinak autorka knihy Přírodou za léčivými rostlinami. Na jejím webu www.paukertova.cz naleznete řadu receptů a tipy na výrobu přírodních barviv nebo třeba mycích přípravků z rostlin. Podle všeho však na svého Gibbonse nebo Brilla teprve čekáme.
7|
foto: Adam S.
| TÉMA
B arbora J iřičková
Kytky k sežrání Rostou všude kolem nás a jsou k sežrání. Kdo? Plané rostliny. Proč bychom je ale měli jíst? Hmm, odsuňme stranou výživové a ekologické argumenty a parafrázujme výrok básníka Christiana Morgensterna: Nemusíme jíst tak, jako jsme jedli včera. Osvoboďte se od tohoto názoru a otevřou se před vámi tisíce nových možností… Kdyby byl člověk jednobuněčný organismus, mohl by veškeré potřebné látky vcucnout z okolí do svého maličkého těla a bylo by hotovo. Jenže ouha. Zákeřná příroda jej obtěžkala komplikovaným trávicím traktem a ještě komplikovanější nervovou soustavou. Ubohý člověk si tak musí dennodenně lámat hlavu, jak sehnat tělu dostatek těch správných sacharidů, proteinů, sodíků a hořčíků, vitamínů B1 a B12… a když přijde řada na takové omega mastné kyseliny, člověk rozumný je s rozumem v koncích, bije hlavou o zeď a sní o slastném jednobuněčném životě. |8
Pro usnadnění náročného rozhodování byla tedy vytvořena základní stravovací pravidla, jež jsou lidem vštěpována od malička: strava má být pestrá a má obsahovat dostatek ovoce, zeleniny, vlákniny a železa. A protože člověk cítí, že zdraví je důležité a je třeba o něj náležitě pečovat, nakupuje zeleninu a ovoce původem tisíce mil odsud, maže si celozrnné pečivo margarínem a pije vitamínové nápoje ze šumivých tablet. A když i všechna tato opatření selžou a na člověka sedne jakási zákeřná choroba, nevadí, máme lékárny plné drahých pilulek a mastiček se slibnými názvy, a ty chorobu zaženou. Sedmá generace 5|2011
TÉMA |
Přesto se však najdou i tací, kteří se se sortimentem výrobků nabízených v obchodních řetězcích nespokojí. Jednomu se objeví v puse aft a vzpomene si, jak jej kdysi babička léčila odvarem z kopřivy, a proč by to vlastně nezkusil, když to nic nestojí? Druhý na procházce zamyšleně přežvykuje šťovík a tu ho napadne, že by si jím mohl zpestřit oběd. Třetí zapřemýšlí o tom, že současná zemědělská výroba produkuje potraviny ve velkém množství, ale už ne ve vysoké kvalitě, a raději se jde poohlédnout po něčem zeleném, co si roste „na vlastní triko“. Ať už jde o zpestření jídelníčku, šetření peněženky či cílený únik z komercializovaného potravinářského byznysu, důvodů, proč jíst plané rostliny, je přehršel.
Návrat ke kořenům Současné snahy obnovit dřívější soulad s přírodou se projevují nejen stěhováním na okraje měst a snahou využívat místní zemědělskou produkci, ale také objevováním divoce rostoucích rostlin a jejich využíváním v domácnosti. Touha po větší nezávislosti na centralizovaném hospodářství vede k hledání jiných zdrojů, a v tomto případě skutečně platí, že kdo hledá, najde! Pozorné rozhlédnutí po letní krajině nám odhalí dříve přehlíženou pastvinu, jež se prostírá všude okolo. Našinec si uvědomí, že v přírodě je možné běžně najít obrovské množství jedlých rostlin a sklidit je, aniž by to někomu vadilo. Vidíme mirabelky, jablka, lesní jahody, černý bez, křen a na podzim jeřabiny či šípky. Mnoho planých rostlin je nejen jedlých, ale i velmi výživných. Někdy se dají jíst syrové, jindy jen tepelně upravené, každopádně mohou tvořit značnou část našeho jídelníčku — vždyť naši předkové z jejich kvality a energie hojně těžili. Kdysi se například dobře vědělo, jak používat plody našich domácích keřů jako třeba dřínu, dřišťálu nebo hlohu. Dobrovolně jsme se o tyto přísady připravili, nikdy však není pozdě znovu k nim „přičichnout“. Důvodem pro vyzkoušení „plevele“ ostatně může být také snaha potěšit chuťové pohárky, znuděné jednotvárnou stravou. Pro zvídavého kuchaře či kuchařku je každé jídlo experiment a s nadšením vítá myšlenku přírody jako bezedné kořenky kulinářských přísad. Koneckonců systém pokus-omyl stále nebyl překonán…
Výživný plevel Všichni víme, že v zelenině a ovoci je spousta důležitých vitamínů a minerálů, a že fungují jako prevence proti nemocem. Jenže podle čeho někdo určil, které zelené kytky se nazvou „zeleninou“ a budou se ve velkém pěstovat? A co lidstvu provedly ty ostatní, jež mnohdy nebyly o nic méně výživné? Je nesporné, že odrůdy zemědělských plodin šlechtěné dlouhá desetiletí jsou chutnější, dostupnější i vzhledově lákavější. Přesto nelze divoce rostoucím rostlinám upírat jejich často překvapivě vysoký obsah vitamínů či nerostných látek, bohatou paletu stopových prvků a dalších specifických látek s vysokou biologickou účinností a mnohdy i léčebným účinkem. Třeba taková hojně používaná petržel, která působí detoxikačně a pozitivně ovlivňuje trávení, se dá bez problému nahradit lopuchovým kořenem. Také klasický pokrm ze špenátu lze stejným způsobem připravit z listů všudypřítomného plevele — kopřivy, přičemž zachováme i příznivý dopad na krvetvorbu. Kdyby si někdo chtěl dát tu práci, pravděpodobně by ke každé „zelenině“ nalezl jinou rostlinu s obdobným účinkem. Sedmá generace 5|2011
Na první jarní výhonky se těším celý rok O pár postřehů k využití planých rostlin se s námi podělil zakla datel webových stránek www.planerostliny.com, vystupující pod jménem Berka. Co vás vedlo k využívání planých rostlin při vaření? Vařím pro radost a zábavu již asi 25 let a stále objevuji nové možnosti v přípravě i v prezentaci, například tento týden jsem dělal raut na vernisáži Connecting people v Hradci Králové. Plané rostliny jsou jednou z oblastí, které rozhodně stojí za to probádat. Přinášejí nové možnosti a zejména nečekané chutě. Na co si dáváte při konzumaci planých rostlin pozor? Naprostou nutností je přesně rozeznat danou rostlinu a u dosud neznámých se důkladně ujistit, že jsme ji bezpečně poznali. Mnoho rostlin je jedovatých, důsledky záměny mohou být podobné jako u hub. U kterých druhů hrozí nebezpečí záměny především? Doporučuji začít s těmi rostlinami, které znáte jménem. Kopřiva, lopuch, jitrocel, lípa, sedmikráska… Nedají se splést s ničím jedovatým. Riskantní na záměnu jsou miříkovité — je to několik různých rostlin, které mají stejné bílé květy a liší se listy. Listy jsou charakteristické, ale pokud se budete orientovat pouze podle květu, ochutnáte místo plané mrkve nebo kerblíku jedovatý bolehlav nebo rozpuk. Zaznamenáváte úbytek planých rostlin v přírodě? Příroda je mocná, planých rostlin je všude dostatek. Je třeba si uvědomit, že žádná rostlina neroste celoplošně, každá vyhledává určitý biotop. Biotopy zanikají a vznikají nové — tak to v přírodě chodí. Úbytek planých rostlin pozoruji zejména v zimních měsících ;-). O to větší je na jaře radost z jejich příbytku. Které plané rostliny jste si na talíři obzvlášť oblíbil? Na první jarní výhonky se těším celý rok. Oblíbil jsem si kerblík, kopřivu, jarní pampelišku, lopuchový kořen, sedmikrásku, mladé listy lípy, šípkový květ i plod, lesní jahody a maliny, list maliníku na čaj, plané třešně… Také šneci (sice nejsou planými rostlinami, pro mě jsou však v podobné kategorii) po burgundsku jsou laskominou. (bj, vk)
Ve chvíli, kdy nám chybí nějaký ten vitamín či minerál, je dobré vědět, že jej najdeme i jinde než ve specializovaném regálu — můžeme se podívat do staré knížky o léčivých bylinách (nebo na internet) a utrhnout si potřebný mikroelement přímo ze země. A proč se nevydat jednou za čas na louku místo do obchodu, stejně jako chodíme s košíkem do lesa na hříbky? S takovýmto pohledem se pro nás celý svět může stát jediným obrovským záhonem. Tento pohled sdílejí zejména vitariáni, zastánci výživového směru odmítajícího jakoukoli tepelnou úpravu potravy. V praxi to 9|
| TÉMA
znamená, že vitariáni se vyhýbají například obyčejné vařené rýži či bramborám a nepozřou ani takový rohlík, protože je upečený. Tito lidé věří, že pouze syrová strava si v sobě zachovává opravdovou energii, chuť, vitamíny, minerály a enzymy. To vše se totiž teplem ničí. Základem vita stravy jsou syrové rostliny a jejich plody, zejména čerstvá zelenina a ovoce, dále obilniny, některé luštěniny, brambory, olejnatá semena, ořechy a různé bylinky. Není divu, že vitariáni berou plané rostliny jako naprosto přirozenou součást jídelníčku a nedělají při tom dlouhé cavyky. Jak píše na jejich webu vitarian.cz pseudonym Člověk, „někdy jdu na všechny čtyři a pampelišku upásnu…“
Bylinkový čaj versus salát z listí Používání bylinek k léčení ve formě odvarů a obkladů je však zatím nesporně rozšířenější než jejich využití jakožto přísad do pokrmů. Téměř magickou sílu heřmánku, s níž vítězí nad záněty, uznávají i ti největší odborníci. Stejně tak uklidňující meduňku, močopudné brusinky nebo vlaštovičník jako zaručený lék na bradavice. I lékárny nabízejí závratné množství (pracně vyrobených) koncentrátů a extraktů, nemluvě o nekonečném množství bylinných „čajů“. Jak je možné, že lidé se v dnešní době nebrání vaření šípkových čajů při nachlazení, ale pampelišku si do salátu přidá jen málokdo? Jedna z možných odpovědí zní, že sbírání divoce rostoucích rostlin naráží na řadu úskalí. Ze všeho nejdůležitější je správně určit, jaký druh rostliny držíme v ruce. Protože omylem si do jídla nasekat konvalinkové listy místo medvědího česneku, to by ocenili pouze milovníci střevních křečí. Nejlepší je samozřejmě sbírat byliny, které dobře známe, případně které jsme předem důkladně prostudovali a víme, jak je odlišit od podobných druhů. S planými rostlinami je to zkrátka jako s houbami — některé jsou jedovaté a někdy dochází k záměnám. Můžeme si šeredně ublížit. Proto nikdy není na škodu schovat si trochu požité stravy pro případ otravy… Také bychom neměli zapomínat na možnou alergickou reakci, protože i když podle doporučení přátel, babičky či starých receptů se může kytička zdát jednoznačně prospěšná, neznamená to, že naše vlastní imunitní buňky budou mít stejný názor. Raději proto vždy testujeme na sobě ještě neozkoušené plodiny v malých dávkách. Jestliže tělo neprojeví nesouhlas, můžeme už při následujícím vaření použít větší množství. Ovšem ani v případě, že nejsme na žádnou látku alergičtí, se nic nesmí přehánět. Každá bylina může být jedem i lékem současně, hranice mezi těmito variantami závisí především na množství účinné látky dané rostliny. Stejné je to však s každou látkou v domácnosti — i obyčejná kuchyňská sůl je při vysoké dávce pro člověka toxická. Avšak nejen naše vlastní tělo, ale i příroda si zaslouží ohledy. A jelikož škubání vzácných druhů jí právě neprospívá, měli bychom být před utrhnutím preventivně opatrní. Pokud vidíme, že v okolí roste jen několik jedinců vybraného druhu, raději si nechme zajít chuť a zpestřeme si oběd nějakým všudypřítomným plevelem. Užitečné odkazy: planerostliny.com, www.vitarian.cz, www.jerabina. xf.cz
|10
Polévka, salát, kafe, parfém… Pro zvídavé čtenáře/ky máme několik ukázek planých receptů: Šťovíková polévka Šťovík sbíráme na jaře, kdy je mladý a křehký a má nejvýraznější chuť. Dvě hrsti nasekaného šťovíku osmahneme v hrnci na másle a zaprášíme moukou. Po troškách zalíváme připraveným zeleninovým vývarem (1,5 litru) a dvacet minut mírně vaříme. Na závěr sejmeme hrnec z plamene, rozmícháme dva rozkvedlané žloutky a ještě krátce povaříme. Polévku dochutíme solí a pepřem a podáváme. Smažené bezové květy Bezové květy trháme i se stopkou a to v takovém množství, aby byl alespoň čtyřnásobek květů na jeden „obalenec“. Klidně však i šestinásobek. Bezové květy omyjeme, připravíme si do jednoho talíře rozmíchané vejce s trochou mléka a soli, do dalšího strouhanku. Vejce nekořeníme, protože květ bezu je sám o sobě velmi aromatický. Vezmeme zvolený počet květů a zapleteme je do sebe, načež vytvořený spletenec obalujeme ve směsi vejce a mléka a pak ve strouhance. Smažíme na rozpáleném oleji po obou stranách dozlatova. Podáváme ozdobené kysanou smetanou a čerstvými bylinkami. Pampeliškový salát Pampelišku je nejlepší sbírat na jaře. Velké zelené růžice vyřízneme ze země, tak rychle naplníme košík. Hořkou chuť budoucího salátu eliminujeme co nejmenším množstvím velkých listů. Nejchutnější jsou nejmenší, ještě světle zelené lístky, které nejsou hořké — ovšem sběr nám tak zabere delší dobu. Odstraníme malé návštěvníky a propereme listy ve studené vodě. Listy nasekáme, přidáme nadrobno nakrájenou cibuli a třený česnek. Zálivku můžeme připravit obdobně jako na klasický salát nebo jakkoli jinak, fantazii se meze nekladou. Zamícháme a servírujeme. Pampeliškové kafe Na jeden šálek kávy budeme potřebovat asi 25 menších kořínků pampelišky. Po umytí je dáme asi na dvacet minut do trouby vyhřáté na dvě stě stupňů. Jakmile zhnědnou, můžeme je rozmixovat nebo pomlít. Jedna porce pampeliškové kávy odpovídá dvěma polévkovým lžícím umletého prášku. Parfém z růží Nasbíráme 1,5 kg okvětních lístků růže, které pozvolna vaříme přibližně dvě hodiny v 1,5 litru vody. Následně je několikrát přefiltrujeme přes jemné plátno, dokud se nezbavíme všech pevných částeček. Po vychlazení přelijeme do vzduchotěsné lahvičky a přidáme pár kapek alkoholu bez zápachu. Parfém uchováváme v lednici. A nevíte-li, z čeho všeho se dá udělat mouka, vězte, že třeba z žaludů, kaštanů, merlíku bílého, orobince nebo rákosu… Další recepty najdete na www.conovehonakopci.cz či www.jitrnizeme.cz.
Sedmá generace 5|2011
foto: archiv F
Smažení škorpióni, foto: Érika Kuchauskas
Čínská tržnice, foto: Khin Yee Teoh
TÉMA |
B arbora B akošová
Zo života hmyzu? Cvrčky, červy alebo chrobáky si skôr predstavíme na lúke ako na tanieri. Napriek nášmu kultúrnemu odporu sa však ukazuje, že hmyz by mohol pomôcť vyriešiť nielen problém výživy ľudstva, ale aj mnohé environmentálne či etické otázky spojené s produkciou mäsa. Podľa niektorých odhadov približne 80 percent svetovej populácie konzumuje hmyz. Je bežnou súčasťou jedálnička mnohých kultúr Ázie, Afriky a Ameriky. Jeho konzumácia siaha hlboko do minulosti — predtým, než ľudia vynašli nástroje na lovenie či roľníctvo, boli jedným zo zdrojov výživných látok práve rôzne druhy hmyzu. Dosvedčujú to napríklad praveké nástenné maľby v Altamire, zobrazujúce zber hniezd divokých včiel, alebo nálezy divej priadky morušovej v ruinách čínskeho mesta provincie Shanxi. Popularitu hmyzu zaručila aj jeho veľká rôznorodosť — počet jedlých druhov sa celosvetovo odhaduje na viac ako 1400 a toto číslo vzhľadom na celkový počet druhov hmyzu na planéte — okolo 400 miliónov — nemusí byť konečné. V poslednom období sa však o hmyze začína hovoriť nielen ako o gurmánskej lahôdke, ale aj ako o možnom záchrancovi hladujúcich, ktorého chov je navyše šetrnejší k prírode. Nedávne vyhlásenie Európskej únie, že uvoľní viac ako tri milióny eur na propagáciu hmyzej stravy, sú toho dôkazom. Sedmá generace 5|2011
Aj malé nasýti… Veľký demografický rast, ktorý predpovedá viac ako devät miliárd obyvateľov v roku 2050, vyvoláva obavy v otázke výživy tak veľkého množstva ľudí a jej dopadov na životné prostredie. Územia, ktoré majú potenciál ornej pôdy, sú rok od roku menšie, časť poľnohospodársky obhospodarovaných pôd navyše nie je určená na výživu ľudí, ale na výkrm dobytka. Takýto stav je podľa mnohých neudržateľný a hľadajú sa nové spôsoby, ktoré by problém výživy vyriešili. Hmyz v tomto smere ukrýva skvelý potenciál a jeho chov má hneď niekoľko výhod. Prvou je vysoké množstvo výživových látok, ktoré obsahuje. Jednotlivé druhy sú bohaté na proteíny, železo, vápnik či vitamíny B1, B2 a D. Na rozdiel od bravčového mäsa obsahujú esenciálne tuky, ktoré sú zdravšie a nespôsobujú obezitu. Docentka Marie Borkovcová z brnenskej Mendelovej univerzity tvrdí, že hrsť sušeného hmyzu pokryje celodennú potrebu energie a obsahom a zložením bielkovín i tukov prekoná mäsá iných hospodárskych zvierat. 11 |
| TÉMA
Hmyz má tiež vysokú schopnosť reprodukcie, takže sa ho dá v pomerne krátkej dobe vyprodukovať veľké množstvo a navyše bez rastových hormónov či antibiotík, ako sme zvyknutí napríklad pri chove hydiny a dobytka. Nie je tiež tak náročný na množstvo prijatej potravy ako bežnejšie chovné druhy. Zatiaľ čo z desiatich kilogramov krmiva sa dá vykŕmiť jeden kilogram hovädziny, tri kilá bravčového a päť kíl kuracieho mäsa, z toho istého množstva je to až deväť kíl cvrčkov. Znamená to teda značné ušetrenie na vstupoch pri oveľa efektívnejšej produkcii. Nespornou výhodou je aj fakt, že hmyz nie je vykrmovaný zrnami, ale inými časťami rastlín, neuberá teda z potravinových zásob primárne určených ľuďom. Oproti konvenčným hospodárskym zvieratám odpadáva aj problém s vírusovými mutáciami nebezpečnými pre ľudské zdravie. Spomeňme chorobu šialených kráv alebo vtáčiu chrípku. Prenos chorôb z hmyzu na človeka nie je možný.
Zelená na tanieri Zdá sa, že hmyz by mohol byť pre životné prostredie užitočný nielen ako súčasť ekosystémov, ale aj ako potrava. Výskumy hovoria o mnohých výhodách. Pri produkcii hmyzu sa napríklad spotrebováva len zlomok množstva vody oproti hovädziemu dobytku. Má tiež menší dopad na globálne otepľovanie — červíky, kobylky a cvrčky produkujú až desaťkrát menej metánu ako iné hospodárske druhy, ešte výraznejší je tento rozdiel pri iných skleníkových plynoch, ako oxid dusný alebo amoniak, ktorých je pri hmyzej produkcii menej až tristokrát. Skleníkové plyny hospodárskych zvierat súvisia s celkovým počtom nimi vyprodukovaného biologického odpadu, pri hmyze je množstvo tohto odpadu podstatne menšie a nie je taký toxický ako ten kravský. Vďaka veľkosti hmyzu by podobné úbytky nastali aj čo sa týka rozlohy zabranej plochy pre chov, čo je zas spojené s väčším priestorom pre úrodnú pôdu a poľnohospodárstvo. Chov hmyzu si pritom musíme predstavovať ako akúsi masovú produkciu na hmyzích farmách, jeho zber vo voľnej prírode by bol neefektívny a — ako hovorí docentka Marie Borkovcová — škodlivý pre prírodu. Mohol by totiž narušiť populácie jednotlivých druhov. „Hmyz se dá chovat i tam, kde skot chovat nelze. Odmítáme principielně sběr hmyzu ve volné přírodě a dovoz hmyzu ze zahraničí. Pracujeme s těmi druhy hmyzu, které se u nás již komerčně chovají. Jsou to například malý moučný červ (potemník moučný), velký moučný červ (potemník brazilský), cvrček stepní, saranče stěhovavá a různé druhy švábů.“
Zdraví, ekologickí, ale odporní Západná kultúra je jednou z mála, ktoré hmyz ako stravu odmietajú. Starovekí Gréci a Rimania pritom takýmto druhom potravy nepohŕdali. O tom, aké druhy hmyzu chutia najlepšie, písal už Aristoteles. Dôvodov, prečo hmyz zmizol z našich kuchýň, môže byť niekoľko. Židia nepovažujú hmyz za kóšer a toto tabu sa mohlo premietnuť aj do kresťanstva. Americký entomológ a predný expert na entomofágiu (alebo pojedanie hmyzu) Gene DeFoliart sa domnieva, že zmena nastala pri intenzívnejšom prechode k poľnohospodárstvu, kedy sa na hmyz začalo pozerať ako na škodcu úrody. Jeho zaoceánsky kolega, antropológ Marvin Harris zas tvrdí, že hmyz je tabu v tých kultúrach, kde sú bežné iné zdroje proteínov, ktorých obstarávanie zaberá buď menej času, alebo ľudského úsilia. |12
Môžeme sa teda aj napriek nášmu kultúrnemu odporu naučiť hmyziu stravu jesť? Holandský entomológ a známy propagátor jedenia hmyzu Marcel Dicke si myslí, že tento prechod bude pomalý. Najprv sa bude hmyz do potravín zamiešavať len ako ingrediencia a v jedle ho nebude ani cítiť, ani vidieť — predstavme si na múku pomleté múčne červy; a v roku 2020 by už rád videl hmyz ako bežnú, viditeľnú súčasť jedálnička Európanov. Odpor, ktorý bráni konzumácii hmyzu, sa podľa neho postupne odbúra, podobne ako tomu bolo v prípade jedenia kreviet či sushi. Napomôcť by tomu mohla aj nová európska legislatíva, ktorá by umožnila chov, spracovanie a distribúciu hmyzu ako suroviny pre ľudskú výživu. Hmyz už vlastne v nemalých množstvách nevedome konzumujeme aj dnes, odhadom až pol kilogramu ročne. V pive alebo v marmeláde sa napríklad istý počet hmyzích telíčok toleruje, pretože ich pri výrobnom cykle nejde eliminovať. To sú však len najkrikľavejšie prípady. S časťami hmyzu môžeme počítať v takmer každej z potravín — jednoducho preto, že hmyz je všade okolo nás. Popri takejto necielenej konzumácii sa hmyz používa v potravinárstve aj zámerne, ako umelé farbivo E 120. Košenila, alebo tiež karmín, je prírodné potravinárske farbivo, ktoré sa získava zo sušených tiel samičiek červca nopálového a používa sa pri prifarbovaní v cukrárstve, výrobe niektorých alkoholických nápojov alebo krabích tyčiniek. Rozhodne teda neplatí, že západný jedálniček bol doteraz výlučne bezhmyzí.
Čo na to cvrček? Výhody hmyzej stravy pre človeka a životné prostredie sú zrejmé. Je však pojedanie hmyzu etické? Pociťuje hmyz niečo ako bolesť? Docentka Borkovcová tvrdí, že všetky živé organizmy, teda aj rastliny, nejakým spôsobom na vonkajšie nepríjemné podnety reagujú. Usmrcovanie hmyzu pri varení je však podľa nej veľmi rýchle. To je v mnohých prípadoch pravda, mnoho druhov hmyzu putuje priamo do horúcej vody alebo na rozpálenú panvicu a ich smrť je takmer okamžitá. Niektoré typy príprav sú však viac drastické. Cvrčkom sa pred tepelnou úpravou odtrhávajú krídelka, hlavičky a nožičky, vytiahne sa im črevo a zostane len trup, ktorý je najlahodnejší. Druhy, ktoré sa jedávajú celé, sa navyše nechávajú pred prípravou vyhladovať, aby sa im vyprázdnili črevá. Je tak veľmi nepravdepodobné, že by na hmyz v strave ako na alternatívu kývli vegetariáni či vegani, ktorí sa práve utrpeniu zvierat snažia vyhnúť. Na rozdiel od propagátorov hmyzu veria, že proteíny sa dajú získať čisto z rastlinnej stravy a dopĺňať ich tými živočíšnymi nie je nutné. Musíme však uznať, že pri hmyze odpadávajú etické problémy, spojené s produkciou mäsa — spomeňme napríklad utrpenie dobytka pri prevoze na bitúnky. Bude zaujímavé sledovať, ako sa hmyzia strava v budúcnosti ujme a ktorou cestou sa bude uberať. Ak bude hmyz na jedálničku figurovať čisto ako exotická delikatesa, na ktorej si budú, podobne ako je tomu dnes v New Yorku, pochutnávať horné tisíce, nebude to mať žiadny prospech. Naopak to môže ublížiť cudzokrajným druhom, ktorých populácia môže rapídne klesnúť, ako sa to stalo napríklad pri juhoázijských druhoch morských rýb. Užitočné odkazy:: www.hmyznataliri.cz, www.food-insects.com.
Sedmá generace 5|2011
Údolí Severní transostrovní dálnice poskytuje zajímavé výhledy, foto na s. 11—14: Jan Miessler
reportáž |
J an M iessler
Překrásný ostrov s ošklivými jizvami Elektronika, skútry, jízdní kola, zvláštní mezinárodní postavení a především historicky dané soupeření s pevninskou Čínou — asi tolik si obyčejný Čech vybaví v souvislosti s východoasijským ekonomickým tygrem na Tchajwanu, který letos podle svého vlastního kalendáře, počítaného od svržení poslední čínské dynastie Čhching v roce 1911, žije ve velmi kulatém roce sto. Navzdory nezájmu zahraničních turistů nejde jenom o typicky asijské přelidněné a trvale neudržitelné betonové peklo — zejména v horách, zabírajících velkou část ostrova, je příroda dosud mocná. I tady ovšem civilizace způsobila přírodě nepřehlédnutelné jizvy. Čínská republika na Tchajwanu je po Čínské lidové republice (té na pevnině) druhou, menší, méně známou a méně mezinárodně uznávanou Čínou. Druhá je přesto, že je vlastně v mnoha věcech první: letos slaví sté narozeniny, zatímco režim na pevnině teprve před dvěma lety oslavil šedesátku, první je i v hrubém domácím produktu na obyvatele nebo třeba v míře demokratizace. Jenomže s Tchajwanem je to zároveň poněkud složité: Čínskou republiku, která nyní existuje pouze na Tchajwanu, vyhlásil Sunjatsen v roce 1911 pouze na pevnině, přičemž Tchajwan v té době byl (a až do roku 1945 zůstal) kolonií Japonského císařství. Pevninská Čína, kde od roku 1949 vládne komunistická strana, pro změnu považuje tchajwanskou Čínu za svou vzbouřenou provincii, přestože tu nikdy nevládla a přestože se, vzato kolem a kolem, vlastně vzbouřili Maovi komunisté proti vládě Čankajškova Kuomintangu. Mezinárodní diplomaté si proto už sedmou dekádu zvykají na princip „jedné země, dvou systémů“. Dvacetimilionový Tchajwan Sedmá generace 5|2011
si tváří v tvář miliardové Číně na své druhé místo časem také pragmaticky zvykl, stejně jako na všemožné ústrky na mezinárodním poli, kde má jeho pevninská sestřička tendenci hlasitě si stěžovat, kdykoliv s jejím tchajwanským bratříčkem někdo byť jen slovíčko prohodí. Když ale v roce 2005 tvůrci Indexu udržitelnosti životního prostředí (Environmental Sustainability Index, ESI) umístili ve svém žebříčku Tchajwan na druhé místo od konce s tím, že přírodu usilovněji likviduje už jenom Severní Korea, vyvedlo to z míry i jinak otrlé tchajwanské vzbouřence.
Těsně před Nigerem, těsně za Spojenými státy Někteří se (celkem právem) jali cupovat poněkud náhodně vykonstruovanou metodologii výzkumu, někteří ale začali hloubat nad tím, jak se to safraporte mohlo stát, když přece — alespoň na papíře — Tchajwan dělá pro životní prostředí mnohem víc než Čína. Signály, které na „překrásný ostrov“ (podle portugalského názvu 13 |
ostrova „Illha Formosa“) vyslaly následující ročníky environmentální hitparády, byly navíc velmi rozporuplné: v roce 2006, kdy byl žebříček v rámci inovace akademického ptydepe přejmenován na Index výkonnosti životního prostředí (Environmental Performance Index, EPI), skončil Tchajwan na druhém místě od konce podruhé, tentokrát před africkým Nigerem. V žebříčku z roku 2008 naopak díky občerstvené metodologii povyskočil až na čtyřicáté místo těsně za Spojené státy, aby pak v roce 2010 z žebříčku zcela zmizel, přestože jej Peking ještě nezhltl. V konečném součtu ale tato studená environmentální sprcha znamenala pro tchajwanské životní prostředí spíš plus než minus: stala se jedním z impulsů pro to, aby se narůstající ekologické problémy začaly konečně řešit víc než jen kosmeticky. Akcent na ochranu životního prostředí byl navíc jednou z viditelných možností tehdejší „zelené“ vládní koalice kolem Demokratické progresivní strany, jak se zřetelně vymezit a odlišit od svých předchůdců, konzervativních tvůrců tchajwanského ekonomického zázraku z „modrého“ Kuomintangu. Tchajwan byl zkrátka zelený, ne modrý, a tak dostaly zelené aktivity zelenou. Mezi hlavní rány, které tchajwanský ekonomický zázrak „krásnému ostrovu“ uštědřil, patří intenzivní zemědělství v horách, způsobující znečištění, sesuvy půdy nebo dokonce záplavy v nižších polohách; dále vysoce rozvinutý průmysl, stále ještě relativně často |14
Hlavní turistická základna, vesnice Tchiensiang.
Čankajškovu antikomunistickou silnici nejsnáze pokoříte na skútru…
Chrám věčného jara, postavený na památku zahynulých dělníků.
Tunely vytesané do skály jsou pro transostrovní silnici typické.
| reportáž
vypouštějící nezpracovaný odpad jen tak do řeky; a samozřejmě také přelidněná města ve formě asfaltových džunglí, skrz která se neúnavně prodírají statisíce čmoudících skútrů, nejčastěji opět Made in Tchajwan, a která produkují příliš mnoho odpadu na to, aby ho ostrov o rozloze poloviny České republiky mohl nějak smysluplně absorbovat. Komu se nelení, tomu se zelení, a tchajwanské environmentální aktivity se v minulé dekádě doslova odrazily ode dna. Navzdory zvyšování emisních standardů, čištění řek nebo budování městských parků a cyklostezek ale o trvalé udržitelnosti ostrova není ještě zdaleka rozhodnuto. Mezi pověstná místní panoramata patří vedle mrakodrapu Tchajpei 101 třeba i pláž s kontroverzní jadernou elektrárnou na horizontu a závodníci na tradičních dračích lodích se zase při tréninku stále proplétají mezi uhynulými rybami ve velmi kalné vodě, které se není radno dotknout ani tím nejzbytečnějším prstíčkem. Jakýmsi průsečíkem environmentálních problémů Tchajwanu je ovšem doprava; podívejme se proto nyní na příběh tří silnic, ve kterém se odrážejí úspěchy a prohry někdejšího budovatelského úsilí i současných snah environmentalistů rezignovat na příliš nákladné dobývání nedostupných lokalit a ponechat přírodu jejím vlastním procesům.
Sedmá generace 5|2011
Opuštěný úsek silnice známý pod názvem Vlaštovčí jeskyně.
Také tomuhle se na Tchajwanu říká „highway“.
Jeden ze dvou mostů poblíž vesnice Baling na Severní transostrovní silnici.
Impozantních vodopádů je v soutěsce Taroko hodně.
reportáž |
Čankajškovy antikomunistické silnice Pokud se podíváme na mapu, zjistíme, že Tchajwan je ostrov s páteří. Tou páteří jsou hory, táhnoucí se od severu k jihu a rozdělující zemi na hi-tech západ a momentálně poněkud zaostalý východ, kde by lišky společně s autorem tohoto článku nejspíš dávaly dobrou noc, kdyby ovšem ta zatrolená čínština nebyla tak těžká. Zatímco na západě je díky hyperaktivnímu ministerstvu dopravy dopravní síť hustá tak, že by se dala krájet, a dvě největší tchajwanská města Tchajpei a Kaohsiung spojují kromě jedné vysokorychlostní a jedné obyčejné železnice také dvě dálnice a tři silnice, na východě kopíruje pobřeží od severu k jihu společně se železnicí jedna jediná „highway“, která se v přístavním městě Hualianu rozdvojuje, aby se v druhé východotchajwanské metropoli Tchajtungu opět spojila. Turističtí průvodci v této souvislosti doporučují nikam nespěchat a stovky kilometrů jízdy rurální krajinou s oceánem vlevo a velehorami vpravo si pečlivě vychutnat. Podle stejných průvodců ovšem ještě lepší panoramata nabízejí všechny tři takzvané transostrovní dálnice, vinoucí se napříč centrálními horami a spojující ospalý východ s rušným západem. Ještě před padesáti lety znamenala cesta do hlavního města tchajwanského východu, přístavu Hualien, poměrně vzrušující letecké dobrodružství, spočívající v přeletu přes třítisícové vrcholky, nebo mnohahodinovou cestu podél pobřeží po „silnici smrti“ číslo devět. Sedmá generace 5|2011
Ta byla v některých úsecích tak úzká, že umožňovala jenom střídavý jednosměrný provoz; v praxi to vypadalo tak, že na obou koncích takového úseku seděl strejda a počítal, jestli počet aut, která z rizikového úseku vyjela, odpovídá tomu, co napočítal kolega na druhém konci při jejich vjezdu. Situace se změnila v padesátých letech minulého století poté, co se Tchajwan proměnil z japonské kolonie v odrazový můstek zbytků poraženého Kuomintangu pro zamýšlené znovudobytí pevniny. Když se však Čankajškovi nepodařilo zlomit páteř čínským komunistům, rozhodl se zlomit páteř alespoň tchajwanským horám a postavit přes ně ony zmiňované silnice. Oficiálními důvody pro jejich stavbu se stal u nás velmi povědomý „boj proti komunismu“ a také ekonomický rozvoj obtížně dostupných horských oblastí. Nejzávažnější příčinou se ovšem zřejmě stala potřeba nějak naložit s veterány občanské války, kteří na ostrov ustoupili společně se svým poraženým vojevůdcem: právě při stavbě tří transostrovních silnic našly uplatnění tisíce z nich, po dokončení se pak navíc mohly usadit v oblastech, které tyto silnice otevřely. Pokud se ale opět podíváme na aktuální mapu, zjistíme, že se příroda s Čankajškovým lámáním tchajwanského hornatého hřbetu v dlouhodobé perspektivě nesmířila: ze tří legendárních silnic je dnes ve své plné délce průjezdná jen ta nejméně zajímavá z nich, severní. Naopak významná část západního úseku centrální silnice, 15 |
Tchajwanské počasí mění horské silnice k nepoznání.
| reportáž
opakovaně zničená tajfunem, nebude zřejmě nikdy obnovena, a o tom, jak to dopadne s podobně postiženými úseky od roku 2009 neprůjezdné jižní silnice, se pořád ještě lobbuje. Jako nepřítel se příroda minimálně vyrovnala komunistům.
Dopravní válka proti přírodě Metafora války v souvislosti s výstavbou a údržbou trojice silnic je historicky autentická a svým způsobem vystihuje i někdejší vztah dopravních budovatelů vůči divočině. První a v současnosti turisticky nejpopulárnější centrální transostrovní silnice číslo osm, spojující Hualian s Tchajčungem, totiž byla postavena koncem padesátých let za doslova válečných podmínek. Tyto podmínky dnes nejlépe přibližují staré fotografie bývalých Čankajškových vojáků, rubajících skálu krumpáčem nebo balancujících na provizorních bambusových lešeních nad propastí, přičemž mají na zádech pomocí dvou větví připevněný proviant. Zhruba šest tisíc veteránů, kteří silnici stavěli, nemělo k dispozici prakticky žádnou mechanizaci. Nyní tolik populární tunely v turisty zaplavené soutěsce Taroko tak vznikly za použití kladiva a dláta, krumpáčů a dynamitu. Nedostatek mechanizace a kapitálu logicky kompenzovaly vysoké výdaje na straně lidských životů. Při stavbě zahynuly přes dvě stovky pracovníků a řada dalších utrpěla vážná zranění: nejčastěji někomu na hlavu spadl kus skály, případně on sám spadl ze skály, často včetně auta, které ho právě někam převáželo. Jedním z nejfotogeničtějších míst silnice se proto stal poměrně malý a kvůli sesuvům okolních skal několikrát obnovovaný chrám, zasvěcený lidem, kteří v boji s přírodu položili život. Z informační tabule na vyhlídkové plošině se dozvíme nejen to, že hlavní stavbyvedoucí tento chrám každoročně navštěvoval ještě dalších třicet let po dokončení projektu, aby zavzpomínal na zahynulé spolupracovníky, ale také to, že Čankajškovi veteráni opravdu vnímali stavbu silnice jako válku: na rozdíl od té občanské, kde byl rudý nepřítel poměrně snadno identifikovatelný, ovšem nebezpečí ze strany nepřátelské přírody číhalo všude.
větším tajfunu, kterých Tchajwan zasáhne do roka několik, znovu budovat celé úseky, poškozené sesuvem půdy. Silnice v tchajwanských horách je zkrátka jizva, kterou se příroda neustále snaží zacelit. Uzavřít tyto úseky je ovšem pro centrální vládu v Tchajpeji politicky ošemetná záležitost: kromě zasloužilých veteránů totiž všechny tři transostrovní silnice napojují na civilizaci také komunity tchajwanských etnických menšin, které argumentují tím, že opuštění vybudovaných úseků silnic je vlastně rasová diskriminace, které si ostatně od Číňanů v minulosti užili habaděj. A tak zmiňovaný úsek nejstarší transostrovní dálnice číslo osm musel být nákladně obnoven. Ovšem pouhý měsíc před oficiálním otevřením byl opět smeten tajfunem, což vládu přimělo k protiargumentu, že vyhazovat peníze daňových poplatníku tímto způsobem se jí zdá poněkud nešťastné. Přerušený úsek je naštěstí možné objet po alternativní silnici číslo 14. To jižní transostrovní dálnice číslo 20, neprůjezdná od roku 2009, žádnou takovou alternativu nemá, a rozhodnutí ponechat zničený úsek uprostřed hor jejich osudu prakticky znamená zánik některých usedlostí. Na řadě poškozených úseků se sice momentálně stále pracuje, příslušní představitelé se ale už nechali slyšet, že kompletní obnova údajně nejkrásnější tchajwanské trasy nedává ekonomický smysl.
Nákladný boj proti zacelování jizev
Coda
A příroda se nevzdala ani po zprovoznění silnice. Pokud se od chrámu vydáme dál do vyšších poloh, brzy zjistíme, že původní pracně vybudovaná trasa musela být později na mnoha místech nahrazena novými úseky; ze zbytků těch původních jsou nyní atrakce pro turisty, kteří si mohou dokonce zdarma zapůjčit helmu, protože na geologicky mladém, nestabilním a navíc častým tajfunům vystaveném ostrově prší z kopců kamení prakticky neustále. Opustíme-li ale turisticky nejzprofanovanějších prvních několik kilometrů, kde kvůli autobusům s turisty z pevninské Číny (jaká ironie!) vznikají v sezoně zácpy, neustále stoupající silnice bez jakýchkoli rovných úseků dá brzy civilizaci vale a kromě občasného náklaďáku s melouny vás doprovázejí jenom podmanivá panoramata divokých hor. Krajina, kterou se tato velmi nákladná silnice prodírá, je velmi liduprázdná. A samozřejmě — i když klišé v Sedmé generaci obvykle nepěstujeme — majestátně krásná. Osamělého cestovatele na dostatečně silné motorce to potěší, ovšem náklady na udržování desítek kilometrů silnice vysoce převyšují zisky z několika vysokohorských farem, respektive turistických zařízení, ke kterým silnice poskytuje přístup. Není třeba totiž jenom pravidelně uklízet napadané kamení, ale prakticky po každém
Trojice silnic napříč centrálním tchajwanským pohořím však rozhodně nepředstavuje jediný projekt místních dopravních budovatelů s problematickými dopady na životní prostředí. Třetí pohled na mapu a následné srovnání se staršími vydáními ale prozradí, že se na Tchajwanu zřejmě opravdu něco „zeleného“ děje, i když u vládního vesla jsou momentálně opět modří hoši z Kuomintangu. Přerušovaně zakreslené úseky zamýšlených silnic napříč národními parky a přírodními rezervacemi z novějších vydání jeden po druhém mizejí. Plán postavit silnici kolem celého ostrova se zadrhl na devadesáti devíti procentech a poslední procento nezastavěného tchajwanského pobřeží bylo místní samosprávou vyhlášeno za dočasnou rezervaci. Doufejme, že desítky tisíc podpisů pod peticí za ponechání kousku pobřeží na jihovýchodním cípu ostrova matce přírodě přesvědčí neúnavné dopravní ministerstvo, že asfalt opravdu nemusí být všude. Ministerstvo se ale nevzdává, a jak známo z jiných dob a zemí, chce mít svůj plán splněný na sto procent. Stejně tak se ovšem nevzdává ani zjizvená tchajwanská příroda a její ochránci. Překrásný ostrov v roce sto to zkrátka na ekologické frontě nemá zdaleka vyhráno, ale možnosti tu jsou.
|16
Sedmá generace 5|2011
foto: Lukas
SERIÁL — ekonomičtí disidentI |
N aďa J ohanisová
Herman Daly: Podstatné je měřítko Americký ekologický ekonom Herman Daly kráčí již několik desetiletí odvážně proti proudu konvenční ekonomické vědy. Odmítá ekonomický růst a volnotržní ideologii. A předkládá svým kolegům myšlenku, že ekonomické procesy jsou podmnožinou zemského ekosystému. V Dalyho knížce Beyond Growth (1996) najdeme příběh, který dobře ilustruje jeho celoživotní dialog s ekonomií středního proudu. Začátkem 90. let, kdy pracoval jako ekonom ve Světové bance, dostal k připomínkování jednu z jejích každoročních zpráv, známých jako World Development Reports. Byla zaměřená na životní prostředí a rozvoj, a v jedné z prvních verzí obsahovala obrázek s nadpisem „Vztah mezi ekonomikou a životním prostředím“. Na obrázku byl čtvereček označený „ekonomika“, přičemž ke čtverečku směřovala šipka s nápisem „vstupy“ a ze čtverečku vycházela jiná s nápisem „výstupy“. „Upozornil jsem,“ píše Daly, „že životní prostředí na obrázku chybí, a navrhl jsem, aby bylo znázorněno větším čtverečkem, kterým by se „ekonomika“ zarámovala. Pak by bylo jasné, že ekonomika je subsystémem životního prostředí a je na něm závislá jak z hlediska vstupů (surovin), tak z hlediska výstupů (odpadů). Další verze zprávy obsahovala stejný čtvereček jako předtím, zarámovaný větším čtverečkem bez jakéhokoliv popisu. Napsal jsem, že rámeček Sedmá generace 5|2011
musí mít označení ,životní prostředí‘, jinak se jedná o pouhou ozdobu, a že text musí vysvětlit, že ekonomika je součástí životního prostředí a závisí na něm… V další verzi k připomínkování byl obrázek úplně vypuštěn.“
Uhlí jako konzerva V té době měl Daly (*1938) za sebou úspěšnou kariéru vysokoškolského profesora — ekonoma, kterou již nemohla ohrozit ani kniha For the common good (1989), kterou vydal spolu s teologem Johnem Cobbem a která nejen do hloubky kritizuje ekonomii středního proudu a její předpoklady, jako je redukce přírody na půdu či štěstí na spotřebu, ale zaměřuje se i na hledání řešení v ekonomické teorii i praxi. Důležitou inspirací Hermana Dalyho (vedle S. Sismondiho, Johna Ruskina, J. S. Milla či Karla Polanyiho) byl Nicholas Georgescu-Roegen,jeho učitel na Vanderbildtově univerzitě v Nashville. Georgescu-Roegen (1906—1994), rumunský matematik a ekonom, nucený roku 1948 prchnout před komunisty do USA, je známý především 17 |
| SERIÁL — ekonomičtí disidentI
svou snahou aplikovat druhý termodynamický zákon na ekonomii. Velmi zjednodušeně řečeno, podle Georgescu-Roegena i Dalyho je tok nejen energie, ale i hmoty skrze ekonomiku vždy jednosměrný: zpracováním přírodních zdrojů na výrobky vzniká nakonec odpad, jehož entropie (tj. míra neuspořádanosti) je vždy větší než entropie původního zdroje. Ekonomický proces výroby tak trvale znehodnocuje naše prostředí. A s ekonomickým růstem se tento problém prohlubuje. Platí to zejména o „konzervách“ nízké entropie: fosilních palivech a ložiscích kovů a dalších neobnovitelných zdrojů, které nelze recyklovat buď vůbec, nebo jen omezeně.
Zdroje pro potomky?
Na této tezi Daly postupně postavil celý nový ekonomický směr. V roce 2004 vydal spolu s Joshuou Farleym učebnici Ecological Economics, která tuto novou ekonomii pečlivě a systematicky předkládá čtenáři, včetně rejstříku pojmů, otázek k přemýšlení a opakovacích sloupečků. Když se do ní ponoříme, uvědomíme si, proč autoři Světové banky odmítli Dalyho zdánlivě nevinný diagram. Pokud totiž připustíme, že ekonomika je podmnožinou ekosystému Země a bytostně závisí na tocích materiálu a energie, které ještě navíc znehodnocuje, pak to znamená velké změny v celé ekonomické teorii. Tak například: současná ekonomie středního proudu pracuje s představou kruhových toků. Peníze, zboží, pracovní síla a další výrobní faktory disciplinovaně krouží jejími diagramy mezi domácností a továrnou, pod taktovkou nabídky a poptávky, aniž by někde figurovaly přísuny surovin a energie, či naopak odpady včetně odpadního tepla.
Daly však jde dál a netradičně rozšiřuje pojem distribuce tak, aby zahrnoval i budoucí generace. Běžná ekonomická teorie se domnívá, že dokáže odhadnout budoucí hodnotu dnešního lesa či nerostného ložiska „objektivně“, například pomocí analýz nákladů a přínosů, které využívají tzv. diskontování. V praxi zde hraje klíčovou roli číslo, vyjádřené v procentech, které se dosadí do vzorečku: čím vyšší je tento diskontní faktor, tím menší je hodnota daného zdroje v budoucnosti, přičemž tento pokles hodnoty je exponenciální! Daly naproti tomu navrhuje řešit otázku dostupnosti zdrojů pro budoucí generace jako etický problém. Budoucí generace mají nikoli exponenciálně klesající, ale stejný nárok na důstojný život jako my. Proto je třeba současné zdroje pečlivě chránit a zejména v případě neobnovitelných zdrojů hledat náhrady, financované ze zisků z těžby. K ochraně zdrojů mohou sloužit i systémy obchodovatelných limitů, jako je třeba současný evropský systém obchodování s emisemi CO2. Na nich Daly ukazuje, že pokud mají fungovat, musí se tu uplatnit všechny tři makroekonomické cíle: optimální měřítko, spravedlivá distribuce a efektivní alokace. Nejprve je třeba určit rozsah obchodovatelných limitů: jaký celkový objem chceme, aby podniky emitovaly? Zde se uplatňuje první cíl: určení měřítka v zájmu udržitelnosti. Poté je třeba rozhodnout, jak budou emisní limity distribuovány, aby to bylo spravedlivé. Je správné dát povolenky podnikům zadarmo? Mají zaplatit? Nebo se vydají povolenky občanům, kteří je prodají příslušným firmám? Teprve ve třetí fázi nastoupí trh se svou efektivní alokací zdrojů: ceny povolenek se mění vlivem nabídky a poptávky.
Krevní oběh, či trávicí ústrojí?
Porodní povolenky?
Je to, jako kdyby se lékaři zaměřili při sledování lidského těla na krevní oběh a zanedbali trávicí ústrojí, říká Daly. Sám prosazuje jiný diagram — takový, jaký předkládal Světové bance. Prim tu hraje průtok energie a materiálu systémem (throughput), přičemž snahou ekonomů by mělo být hlídat tento průtok tak, aby nepřesáhl určité meze. Jinými slovy: namísto ekonomického růstu a maximálního průtoku by měla hospodářská politika usilovat o průtok optimální. Ekonomové by se tedy měli snažit o nastolení celkově nerostoucí ekonomiky — ekonomiky ustáleného stavu. V praxi by to znamenalo například prosazovat ekologické daně, tedy zdanit průtok v podobě těžby, odpadu, neekologických výrobků, přičemž Daly uznává, že aby toto bylo reálné, musí se daný stát oprostit od volnotržní ideologie a chránit se před ekologickým dumpingem. Jako řada jiných ekonomických disidentů také Daly odmítá představu, že ekonomie středního proudu je věda pozitivní, že tedy nevychází z žádných hodnotových soudů. Naopak má podle něj celou řadu nevyřčených předpokladů, které pak formují její výzkumné otázky, metody i závěry. Vedle již zmíněného předpokladu, že ekonomické aktivity nejsou závislé na ekosystému Země, je to například víra v idealizovaný trh, který zajistí blahobyt. Trhy a snaha o ekonomickou efektivnost mají podle Dalyho v ekonomické praxi své místo, efektivnost však nesmí být jediným ekonomickým cílem. Stejně důležitým cílem by mělo být již zmíněné optimální měřítko ekonomiky a také spravedlnost: distribuce bohatství tak, aby každý mohl důstojně žít.
Ačkoli rozsah Dalyho myšlení je obdivuhodný a zahrnuje vedle ekonomie sféru filozofickou, přírodovědnou a teologickou (sám se hlásí k protestantské víře a mluví o tom, že jsme za stvoření odpovědní Stvořiteli), stojí oblast tzv. nepeněžní ekonomiky či „ženské práce“, jak o ní mluví Mary Mellorová (7.G 4/2011), na pokraji jeho zájmu. O určité naivitě ve sféře mocenských či sociálních vztahů svědčí jeho návrh porodních povolenek: aby se učinilo zadost měřítku (kontrola populace) a spravedlnosti, navrhl svého času dát každé mladé ženě povolenku na určitý počet dětí, přičemž by povolenky byly směnitelné: chudé ženy, které si nemohou dítě dovolit, by tak aspoň přišly k nějakému groši a bohaté ženy, pokud by chtěly víc než, dejme tomu, dvě děti, by si musely připlatit. Asi nepřekvapí, že ohlas tohoto návrhu byl nulový. Navzdory tomuto úletu zůstává Herman Daly asi nejznámějším ekologickým ekonomem současnosti, ne-li nejznámějším žijícím ekonomickým disidentem vůbec. Sám by se možná za disidenta neoznačil, protože většinu života působil v akademické sféře a učinil mnoho pro to, aby se ekologická ekonomie stala respektovaným oborem. Stál například u zrodu její profesní organizace a časopisu Ecological Economics. Navzdory této snaze zůstává, snad bohudík, ekologická ekonomie stále v prudkém vývoji. V učebnicích středního proudu se její teze však stále ještě neobjevují. Určitě bohužel.
Ekonomická kolečka
|18
Sedmá generace 5|2011
foto: Patrik Hajzler
SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY |
L enka L ukáčová
Bio, GM a médiá Aké editorské postupy využívajú české tlačené médiá pri informovaní o biopotravinách a potravinách pochádzajúcich z geneticky modifikovaných plodín? A aký výsledný mediálny obraz bio a GM potravín v posledných desiatich rokoch vznikol? Skúmali sme celkovo 411 článkov o biopotravinách a geneticky modifikovaných potravinách, publikovaných v rôznych denníkoch a časopisoch od Aha! až po Vlastu, a to v rokoch 2000, 2005 a 2010. Testovali sme celkovo dvanásť hypotéz. Ako dopadli?
Bio rast, GM stagnácia V prvej sme predpokladali, že médiá budú o biopotravinách písať čoraz častejšie. Táto hypotéza sa nám potvrdila, zvlášť v roku 2010 zaznamenávame extrémny nárast počtu „bio článkov“ — o 129 oproti roku 2005. Toto zvýšenie záujmu je možné vnímať ako formu nastoľovania mediálnej agendy, súvisiacu s rastúcim záujmom verejnosti o nákup a konzumáciu biopotravín. V lanskom roku totiž množstvo textov informovalo o konaní jarmokov a trhov a nových spôsoboch zaobstarávania biopotravín prostredníctvom internetu a „biobedýnek“, respektíve o rozšírenom zavedení biopotravín ako školskej stravy. Takisto sa vyskytla téma novej choroby, orthorexia nervosa, ktorá znamená prílišnú závislosť na zdravom stravovaní. Naopak druhú hypotézu, že pokrytie témy GM potravín bude postupne klesať, sme museli odmietnuť. Od roku 2000 síce počet týchto príspevkov klesol, ale v rokoch 2005 a 2010 zostal rovnaký. Pri formulácii tejto hypotézy totiž našej pozornosti uniklo niekoľko kľúčových faktov týkajúcich sa GM potravín. V roku 2010 médiá informovali najmä o dvoch z nich — Európska únia povolila pestovanie ďalších druhov geneticky modifikovaných plodín a zverila kompetencie o rozhodovaní pestovania GM plodín do rúk jednotlivých členských krajín. Pokiaľ ide o dôležitosť jednotlivých článkov (edičné respektive redakčné radenie, rozsah, prítomnosť fotografie a dôležitosť samotnej témy v článku), v tretej hypotéze sme predpokladali, že najvyššiu dôležitosť dosiahne téma biopotravín v roku 2010. Túto hypotézu sme prijali za platnú, pretože počet „dôležitých“ a „veľmi dôležitých“ článkov na tému bio stúpal každým rokom a najviac „veľmi dôležitých“ textov vyšlo vlani. V nastoľovaní mediálnej agendy teda nielen stúpala frekvencia ale odzrkadlila sa aj zvýšená dôležitosť príspevkov o biopotravinách. Sedmá generace 5|2011
Na druhej strane, najvyšší počet „dôležitých“ a „veľmi dôležitých“ článkov o GM potravinách priniesol podľa očakávania rok 2000, predovšetkým vďaka vtedajším hlavným sporom o označovanie GM potravín a z toho plynúcich obáv ekologických organizácií a spotrebiteľov.
Predovšetkým človek Aké spravodajské hodnoty tvorili predpoklady pre vznik týchto článkov? V bio tématike to nebola nami predpokladaná hodnota „kontinuita“, ale hodnota „význam“. Význam sme si totiž zadefinovali ako priamy vplyv na život čitateľa, a to nie len pri ekonomických dôsledkoch nákupu bio, ale aj v zmysle priestorovej blízkosti, teda konaní sa akcií, trhov a podobne. Články o GM potravinách oproti tomu sprevádzala (podľa predpokladov) najmä spravodajská hodnota „negatívnosť“ — väčšina z nich bola skutočne prezentovaná cez vnímanie strachu z neznámych účinkov pestovania a konzumácie GM plodín a potravín. Pokial ide o v úvode zmienený výsledný mediálny obraz, biopotraviny novinári najčastejšie spájali (opäť podľa očakávania) s ekonomickým rámcom, najmä pri informovaní o ich vyššej cene oproti klasickým potravinám. Diskusie u GM potravín naopak smerovali najmä k dôsledkom konzumácie GM potravín na zdravie človeka. Nadviazali sme taktiež na výskum britského mediálneho teoretika Grahama Murdocka, ktorý študoval mediálnu reprezentáciu GM potravín v období vzniku tejto problematiky v Anglicku. Murdock písal, že debaty v médiách sa sústredili na dve hlavné záležitosti — možné zdravotné riziká (antropocentrický diskurz) a environmentálne dopady (environmentálny diskurz). Podľa našich výsledkov sa v 95 % článkoch o biopotravinách a v 90 % článkoch o GM potravinách vyskytoval antropocentrický diskurz. V českých médiách teda prevládalo zameranie na človeka (v prípade GM potravín navzdory našim predpokladom), či už sa riešili zdravotné následky, ekonomické dôsledky nákupu, potreba označovania jednotlivých druhov potravín a podobne, nad environmentálnymi súvislosťami ekologického či biotechnologického poľnohospodárstva. 19 |
| seriál SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY
Len čerstvé a zdravé plody Ako posledné sme si všímali argumenty, ktoré žurnalisti používali vzhľadom ku konzumácií bio a GM potravín ako protichodných potravinových stratégií. Predpokladali sme, že biopotraviny budú prostredníctvom medicínskych argumentov odporúčané ako bezpečné. Nemýlili sme sa, keďže biopotraviny boli skutočne často prostredníctvom niekoľko publikovaných výskumov odporúčané ako zdravé, kvalitné, zdraviu prospešné — viď ukážka z časopisu Puls z roku 2005: „Výzkum trvající 16 let prokázal, že lidé konzumující biopotraviny mají o 91 % nižší výskyt nemocí plic, o 75 % méně chřipek, o 70 % méně nemocí zažívacího ústrojí a o 63 % nižší výskyt nemocí páteře!“ Médiá však výnimočne priniesli aj niekoľko „zastrašujúcich“ správ o biokonzumácii: „Může být biojídlo škodlivé? Může, skrývá se v něm totiž jedna záludnost. Ovoce, zelenina a další ekologicky pěstované plodiny nejsou chemicky ošetřené proti škůdcům, proto je v nich více přírodních toxických látek, které si rostliny přirozeně vytvářejí jako ochranu proti napadení. Bioplodiny navíc rychleji propadají zkáze a plesnivění. A plísně jsou největším zdravotním rizikem biopotravin, protože poškozují játra a podněcují vznik nádorů. Pokud tedy bio, pak pouze čerstvé a zdravé plody,“ varovala vlani Paní domu.
V prípade GM potravín sme potom očakávali, že médiá budú prevažne informovať o možných nepredvídateľných rizikách a dôsledkoch ich konzumácie na ľudské zdravie. To sa aj potvrdilo. Iba v roku 2005 čítame dva texty, ktoré konzumáciu GM potravín podporovali: „Přínos GMO přiznává biotechnologiím také Světová zdravotnická organizace — vedle ekonomického potenciálu jsou prý schopné zlepšovat lidské zdraví. V posledním bodě tedy tvrdí přesně opak toho, co jako jeden z hlavních argumentů uvádějí odpůrci těchto plodin,“ napísal časopis Profit. V príspevku však žiaden konkrétny spôsob zlepšenia ľudského zdravia, okrem tejto zmienky, nebol špecifikovaný. Geneticky modifikované potraviny tak aj v tomto ohľade zostali oproti bio konkurentkám v mediálnom tieni. Autorka studuje mediální studia a žurnalistiku na FSS MU v Brně. Článek vychází z její letošní diplomové práce Mediálny obraz biopotravín a geneticky modifikovaných potravín vo vybranej českej tlači, dostupné na is.muni.cz/th/344375/fss_b/.
MEDIANA / Jan Miessler Média ještě nevečeřela Ministři přicházejí a odcházejí, ekologové zůstávají. Když ne ve vědecké radě Národního parku Šumava, tak alespoň — po vzoru nejlepšího detektiva Ameriky Nicka Cartera — vždy ve střehu. S očima napjatě sledujícíma kradmé pohyby protivníka, který by je nejraději předhodil nějaké té masožravé Adéle. A který i jinak dokáže kousky, nad nimiž čím dál víc přechází zrak. Kdyby se ekologům a ekologickým občanským sdružením před očima dělaly mžitky, nestihli by postřehnout bleskové údery, zasazované státní správou české přírodě a okorávajícímu systému její ochrany. A nestihli by psát tiskové zprávy, ve kterých proti tomu konstruktivně protestují a které tisk většinou — nekonstruktivně — hází do koše. Nestihli by ani psát žaloby, kterým nakonec soudy dají zapravdu, ovšem natolik konstruktivním způsobem, že už je většinou stejně pozdě, stromy pokácené, dálnice postavená nebo nevratně rozestavěná, hypermarket zkolaudovaný, evropské peníze rozkradené, tedy vlastně proinvestované.
|20
Logika je neúprosná: příběhy o boji environmentálních Davidů s politickými, státosprávními a hospodářskými Goliáši by sice byly čtenářsky vděčné, finančně podvyživená média ale nemají na to, aby posílaly novináře do terénu zjistit, jak je to doopravdy. Při čtení zaslaných tiskových zpráv a pojídání jednohubek na tiskových konferencích je tak jednodušší „hrát na jistotu“ a přidržet se oficiální verze — oni ti ekologové jsou často pěkní exoti, že? Případně je ještě možné citovat oficiálně potvrzená fakta, nejlépe přes ČTK. Letní poločas přitom detektivům z environmentálních nevládek přinesl poměrně nevídanou sklizeň: kvůli šlendriánu při stavbě dálnic, proti kterému dlouhodobě bojují Děti Země, nám Evropská unie prý neproplatí prostavěné miliardy. Ivanovický Bauhaus, proti kterému protestovali místní společně za podpory Nesehnutí, byl soudem zastaven těsně před dokončením. Šumavské kůrovcové protesty, na kterých se podílelo Hnutí DUHA, skončily nejen kácením smrků,
ale také pokutou, kterou se Česká inspekce životního prostředí chystá udělit Stráského vedení parku. Mohly to být mediální hostiny o několika chodech, zbyly z toho jednorázové a chuťově neutrální jednohubky. Jména zodpovědných činitelů, předhozených environmentalisty médiím k sežrání, jsou dobře známá, média ale ještě nevečeřela. Asi nemají hlad nebo jsou býložravá. Anebo společně s národními parky drží dietu. Jak řekl ministr životního prostředí Tomáš Chalupa k nadcházejícímu drsnému krácení dotací, „žádné státní instituci taková zeštíhlující kúra neuškodí“. Na rozdíl od ctihodných žen může pro ctihodné národní parky takové odtučňování znamenat osud horší než smrt. Prodá je pak ODS do turistického nevěstince?
Sedmá generace 5|2011
foto: Kashfia Rahman
DROBNOHLED |
S cott L eckie , Z eke S imperingham
a
J ordan A kker
Bangladéšská klimatická noční můra Zatímco se vědci a mezinárodní společenství nekonečně přou, miliony Bangladéšanů již byly klimatickými změnami vyhnány. Nejhorší možný scénář se pro ně stal realitou. Vysídlování v důsledku klimatických změn již nelítostně dorazilo do Bangladéše. Jen v okrese Khulna muselo asi 60 tisíc lidí uprchnout před záplavami, které trvale pohltily pobřeží na jihozápadu země. Bez možnosti vrátit se domů a s minimálním přístupem k nové půdě jsou tyto osoby nuceny přežívat na hrázi dlouhé 25 kilometrů, vysoké dva metry a široké tři až čtyři metry.
Nikdy se nevrátí… Tato zoufalství propadlá komunita z obvodu Dacope si postavila základní nouzové přístřešky po celé délce hráze, která měla původně sloužit k ochraně jejich nyní zničených vesnic, půdy a domů. Hráz svoji roli nesplnila, a oni tak přežívají v provizoriu na vrcholku valu, Sedmá generace 5|2011
při přílivu obklopeni z obou stran neklidnou vodou a při odlivu tisíci hektary liduprázdných bažin, které kdysi bývaly úrodnými rýžovišti a zemědělskou půdou. Lidé žijící v tomto zbídačeném koutu Bangladéše, ležícím na hranici slavného indického národního parku Sundarbans a zcela izolovaném od politického života v hlavním městě Dháce (a úředníků, kteří by jim mohli pomoci při hledání nové půdy), vidí do budoucna příliš málo naděje a reálných alternativ. Devadesát procent přemístěných kvůli klimatickým změnám nemá žádný zdroj obživy a jsou nuceni žít ze dne na den z dávek pomoci. Ke svým bývalým životům, půdě a domovům zcela zničeným erozí pobřeží a vodními přívaly už se nebudou moci nikdy vrátit. 21 |
| DROBNOHLED
Obyvatelé Dacope nicméně představují pouhou špičku ledovce vysídlování. Souhrnné průzkumy provedené v roce 2010 více než dvěma sty lokálními organizacemi a s pozoruhodným úsilím koordinované Asociací klimatických uprchlíků (Association of Climate Refugees, ACR) zjistily, že v důsledku klimatických změn přišlo o domov ohromujících šest a půl milionu Bangladéšanů (1,3 milionu domácností). Což činí z této země smutnou světovou jedničku.
a praktických řešení, které by se vypořádaly s neutěšenou situací přemístěných. Ačkoli jeden z pilířů vládního Akčního klimatického plánu spočívá v tom, aby byli „nejchudší a nejvíce zranitelní ochráněni před klimatickými změnami“, lidé žijící na náspu v provincii Khulna a mnoho milionů dalších po celé zemi se zatím od vlády dostatečné ochrany, bezpečného bydlení či přístupu k základním službám nedočkali.
Klimaticky nejzranitelnější
Na scénu vstupuje ACR
Bangladéš je nízko položenou, plochou zemí, ze dvou třetin ležící ve výšce do pěti metrů nad mořem. Vzhledem k poloze v deltě tří z nejmohutnějších světových řek není divu, že jej každoročně sužují katastrofální povodně. Podle vládních statistik je čtvrtina území státu zaplavována každoročně a 60 % Bangladéše trpí ničivými záplavami každých čtyři až pět let. Tuto situaci ještě zhoršuje fakt, že zaplavená půda je podle všeho pryč navždy. V Khulně voda prostě neustoupí. Tato skutečnost nicméně ještě plně neukazuje, jak zranitelný vůči změnám klimatu Bangladéš je. V průměru jednou za tři roky zemi zasahuje prudký tropický cyklon. Tyto bouře přicházejí v měsících před a po období monzunových dešťů a zesilují při přechodu nad ohřátými vodami Bengálského zálivu. Doprovázejí je větry o síle až 150 km/h, jež mohou vyústit ve vlny o výšce až několik metrů. Jak svědčí 60 tisíc lidí tísnících se na hrázi v Khulně, důsledky pro domy, půdu, majetek a živobytí jsou zničující. Ze sto šedesáti milionů obyvatel této sužované země je a nadále bude klimatickými změnami nejvíce postihováno více než padesát milionů Bangladéšanů žijících v extrémní chudobě. Tito lidé jsou nuceni žít na vzdálených a nechráněných místech — často na říčních ostrovech a v pobřežních oblastech zasahovaných cyklony, kde je půda sice levná, ale riziko vysoké. Stejně jako není sporu o důsledcích změn klimatu nyní devastujících Bangladéš, je jasné i to, že do budoucna se zkáza bude jen rozšiřovat. Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) předpovídá, že záplavy, tropické cyklony a vodní přívaly budou v důsledku klimatické změny ještě častější a ničivější. IPCC rovněž předvídá vyšší průtoky v řekách vlévajících se do Bangladéše z Indie, Nepálu, Bhútánu a Číny jako přímý důsledek rostoucích monzunových srážek a tání himalájských ledovců. Nárůst hladiny oceánů rovněž povede k ještě ničivějšímu zaplavování pobřeží i pronikání slané vody do řek ve všech jižních bangladéšských regionech.
Asociaci klimatických uprchlíků nedávno zformovalo zhruba dvě stě lokálních neziskových organizací z celé země za účelem aktivního hledání řešení pro klimatické uprchlíky. Zakladatel a ředitel asociace Muhammad Abu Musa si zvolil jeden z nejobtížnějších úkolů na světě. Tento srdečný a pozoruhodně optimistický dvaapadesátiletý bangladéšský aktivista totiž v posledních letech zasvětil svůj život gigantickému úkolu: naleznout nuceně přemístěným trvalé a udržitelné bydlení. Pokud se IPCC a jiní nemýlí, bude muset činorodý Abu Musa najít v následujících letech nové domovy dalším třiceti milionům uprchlíků. Asociace se zaměřuje na budování kapacit a posilování pozice uprchlíků na místní úrovni, tedy přímo v postižených komunitách. Spoléhá na partnerské organizace — místní aktivisty ve čtyřiadvaceti z šedesáti čtyř bangladéšských okresů, často působících přímo v terénu, odkud pohotově zprostředkovávají informace o vývoji situace v uprchlických komunitách. Abu Musa věří, že uprchlíci samotní jsou vybaveni těmi nejlepšími znalostmi a zdroji k tomu, aby se ochránili a přizpůsobili. Je rovněž pevně přesvědčen, že převzetí odpovědnosti představuje pro postižené uprchlíky jediný způsob, jak přimět bangladéšskou vládu k pozornosti: „Pokud bychom před vládu předstoupili jako nezisková organizace a popsali jim problém, nikdo by se s námi nebavil. Je nezbytné, aby konaly samotné komunity.“
Potřeba řešení I když lze samozřejmě jen obtížně předpovědět celkový dopad budoucích klimatických změn, je zřejmé, že k 6,5 milionu vysídlených Bangladéšanů k letošnímu lednu se v budoucnu připojí další miliony. Dopady na obyvatelstvo a ničení domovů a půdy ještě zintenzivní. Je jasné, že budoucnost pro obyvatele Bangladéše nevypadá růžově a situace vyžaduje okamžité řešení. Zbídačení a přehlížení Bangladéšané potřebují především uznání a ochranu svých vlastnických a jiných práv. A přesně na to se soustředí spojená iniciativa mezinárodní organizace Displacement Solutions (Řešení pro vymístěné) a bangladéšské Asociace klimatických uprchlíků. Navzdory značným snahám bangladéšské vlády bojovat s dopady klimatické změny totiž stále čekáme na její návrhy jasných |22
Klíč k úspěchu: nová půda Asociace plánuje pokračovat v monitoringu vysídlování Bangladéšanů a v blízké budoucnosti zavést systém jak nouzového, tak trvalého přesídlení z klimaticky zranitelných oblastí ve spolupráci se svými mezinárodními partnery, zejména se zmíněnou organizací Displacement Solutions. Asociace si je vědoma faktu, že někteří uprchlíci přesídlili do vzdálené oblasti Chittagong Hill Tracts (nějakých 600 km od Khulny), a letos v lednu získala malý pozemek o výměře 1,65 akrů v okrsku Kamarkhola v okrese Khulna, darovaný místním majitelem, jenž je cílům ACR nakloněn. Získání tohoto pozemku představuje historicky první nákup půdy pro lidi postižené klimatickými změnami a stane se součástí pozemkového fondu. Takovéto symbolické gesto, které poskytne půdu přibližně dvaceti rodinám, samozřejmě problém nevyřeší, nicméně může se stát inspirací jiným vlastníkům k dárcovství větších pozemků. Abu Musa a mnoho dalších věří, že lepším řešením než stavět vyšší a vyšší hráze bude často přemístit ohrožené na bezpečnější místa. Řada ze šedesáti tisíc „bivakujících“ Khulnanů očekává, že příští monzunová sezona smete celou hráz a oni se budou muset stěhovat znovu. Klíč k úspěchu tak spočívá v zajišťování nové a životaschopné půdy.
Sedmá generace 5|2011
DROBNOHLED |
Co přinese budoucnost? Práce Asociace pro klimatické uprchlíky si nezaslouží nic než obdiv a podporu, je ale nepravděpodobné, že se jí samotné podaří nalézt dostačující řešení. Tyto průlomové skupiny, podobně jako lidová hnutí v dalších změnami klimatu postižených zemích, například Tulele Peisa z Papuy-Nové Guiney, potřebují mít k dispozici více než svůj současný skrovný rozpočet. Těmto organizacím je třeba otevřít prostředky z nově ustaveného Zeleného fondu (Green Fund) spadajícího pod Cancúnský adaptační rámec, které by měly v následujících letech dosáhnout výše sto miliard dolarů. Je nezbytně nutné, aby se tyto skupiny a národní vlády spojily a mohly co nejdříve pracovat na řešeních, ještě než se začne situace exponenciálně zhoršovat. Čím dál většího významu totiž nabývá skutečnost, že požadavek na vyřešení klimatického uprchlictví v Bangladéši není jen záležitostí lidské důstojnosti a lidských práv, nýbrž i bezpečnosti. Lidé odsunutí na okraj zájmu a nejvíce postižení klimatickou změnou mohou nejsnadněji podlehnout vlivu extremistů. V souvislosti s tím, že se jedná o zemi s většinovým muslimským obyvatelstvem, která byla až doposud velkou měrou ušetřena fundamentalistických násilností běžných v Pákistánu a jinde, upozorňují někteří analytici na skutečnost, že nejvíce bezmocné a postižené komunity
se mohou přiklonit k islámskému radikalismu a proměnit Bangladéš v živnou půdu násilného fundamentalismu. Pokud nebudou klimatičtí uprchlíci považováni za držitele práv a nebude jim umožněn přístup k novému bydlení, půdě a majetku, tato bezpečnostní hrozba se může stát ještě reálnější.
Až se bude psát rok 2011 Před výzvou řešit bangladéšskou klimatickou krizi tak nestojí jenom nevládní organizace a národní vláda, ale i mezinárodní společenství. Svět musí zareagovat na nedávné pozitivní změny z loňské Konference OSN o změně klimatu v Cancúnu, kde všichni vyjádřili podporu národní, regionální i mezinárodní koordinaci a spolupráci při zavádění plánovaného přesídlování osob postižených klimatickými změnami, a shodli se na potřebě dodržovat lidská práva. Situace v Bangladéši totiž jasně ukazuje světu, že navzdory rozšířenému názoru není vysídlování lidí v důsledku klimatických změn problémem na rok 2020, 2030 či 2050, ale záležitostí dneška, která naléhavě vyžaduje řešení. Autoři pracují pro organizaci Displacement Solutions (displacementsolutions.org). Ze serveru The Ecologist přeložil a upravil Petr Švec.
SPOLEČENSKÝ KOMPOST / Vít Kouřil …až přijde tma Na třetím ročníku Lormolympiády hluchoslepých sportovců vyhrál sedm zlatých medailí Milan Koklar z Českých Budějovic; své soupeře převýšil v běhu na padesát metrů, hodu diskem, granátem a oštěpem, skoku do dálky z místa i ve vytrvalostním běhu s trasérem. Gratulujeme. Nečasova vláda prosadila v parlamentu daňovou a důchodovou reformu. Negratulujeme. Ve vládě i v parlamentu mezitím leckdo leckoho pozurážel, naštěstí to zajímá čím dále méně lidí. Sociální demokraté přišli o Jiřího Paroubka, který se vydal ve stopách Miloše Zemana spasit levici na vlastní pěst. No comment. V Bulharsku a na Šluknovsku probíhaly protiromské demonstrace, kterým se kromě policie postavila občanská iniciativa Nenávist není řešení. Respekt. Nejlepší pověsti se mezi obyvateli planety těší Kanada. Libyjští rebelové s podporou NATO obsadili hlavní město Tripolis, ex-prezidenta Kaddáfího dosud nenalezli. Předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás oficiálně požádal o vstup Palestiny do OSN.
Sedmá generace 5|2011
Evropskou unií stále obcházelo strašidlo řeckého bankrotu. Podle předsedy Evropské komise José Barrosa čelila EU největší krizi ve své historii, přičemž nejde jen o krizi finanční, ale i sociální a krizi důvěry; Komise mezitím schválila návrh na zavedení daně z finančních transakcí (aneb pamatujete na „utopickou“ Tobinovu daň z 90. let?), jejíž výtěžnost by měla být 55 miliard eur. „Při našem klimatu a míře spotřeby alkoholu to znamená smrt tisíců lidí na ulicích,“ komentoval list Vedomosti zprávu ruského ministerstva vnitra, že do poloviny října uzavře všechny zbývající policejní záchytky. „Ruské záchytky sice hrubě porušují lidská práva, odporují Ústavě, mezinárodnímu právu a několika federálním zákonům, ale nechat lidi bez pomoci nelze,“ dodal deník. Mimochodem, příštím prezidentem Ruska se stane — světe, div se — Vladimir Putin. „Nejbohatší země, mezi něž patříme, mají mezinárodní závazky. Jejich nedostatečné plnění v minulosti nezlepšilo dostatečně situaci v nejchudších zemích a ještě přispělo
ke zhoršení situace nemajetných v zemích bohatých,“ zdůraznila koordinátorka Dagmar Trnková na úvod podzimních Dnů proti chudobě; ty se mimo jiné snaží zdejší veřejnosti připomenout, že jedna miliarda lidí hladoví, každý čtvrtý člověk nemá přístup k elektřině a v chudých zemích vyrábějí zaměstnanci značkové zboží za mizernou mzdu. Zemřeli zakladatelka ekologického Hnutí zeleného pásu a držitelka Nobelovy ceny za mír Wangari Maathaiová, režisér Krakatitu, Kladiva na čarodějnice či Romance pro křídlovku Otakar Vávra i textař Pavel Vrba, autor řádků „osmý den je nutný, já to vím“. Odchod z hudební scény ohlásila Hana Hegerová, Marie Rottrová, Psí vojáci a R.E.M., kteří v roce 1988 přišli s ekologicky laděným albem Green. Po Cigánovi a Lidicích vešel do kin další vážný domácí film, Alois Nebel. V jeho titulní písni Půlnoční zpívá Václav Neckář „Beránku náš / na nebesích / neopouštěj nás / až přijde tma.“
23 |
foto: Christopher Bruno
foto: Christopher Bruno
foto: archiv F
| DROBNOHLED
B lažena H ušková
Tragédie občiny aneb Zůstaň na stezce, nebo doma V minulém čísle 7.G jsme přiblížili situaci v domácích národních parcích. Teď přinášíme zkušenost zpoza oceánu: jakým dilematům nyní čelí národní parky v USA? Platí stále, že v nich vládne divočina nepoznamenaná činností člověka? V roce 1968 publikoval americký ekolog Garett Hardin v renomovaném časopise Science známý článek Tragédie občiny. Jen pro osvěžení paměti: představte si pastvinu, kterou může využívat kdokoli bez omezení. Dá se předpokládat, že každý pastýř zde bude pást tolik krav, kolik jen bude možné. Když pastýř rozhojní své stádo o jednu krávu, veškerý užitek z ní bude mít jen on, zatímco poškození pastviny přílišnou pastvou postihne rovnoměrně všechny pastýře a jejich dobytek. Jsou to jednoduché počty a racionálně uvažující pastýř tu krávu na pastvinu přidá — užitek jde jen za ním, zatímco potíže se rozmělní mezi všechny. A pak přidá další a ještě jednu… A v tom je zakopaný pes: jsme lapeni v systému, který nás stimuluje k nekonečnému zvětšování stáda ve světě, který je konečný. Svobodné nakládání s občinou vede do pekel, říká Hardin. Národní parky jsou dalším příkladem tragédie občiny, pokračuje. Jsou přístupné všem a bez omezení (pozor, to se psal rok 1968 a ani tehdy to nebyla úplně pravda, natož dnes!). Rozloha národních parků je však omezená — na světě je jen jediné Yosemitské údolí — zatímco |24
lidí v nich stále přibývá. Hodnoty, které člověk v národních parcích hledá, se tak zákonitě vytrácejí. Je to jednoduché: buď přestaneme s národními parky zacházet jako s občinou bez pravidel, patřící všem, nebo nakonec nebudou mít hodnotu pro nikoho.
Bav se a chraň Jak to vypadá s národními parky a jejich využíváním dnes? Poslání národních parků je v USA jiné než u nás: ochrana přírody se zde nerozlučně pojí s rekreačním využíváním a správu obého zajišťuje jediná instituce. O národní parky se od roku 1916 stará Správa národních parků. Očekává se od ní, že bude parky chránit jako důležitý zdroj a současně je nabídne lidem k potěše, rekreaci a zábavě. A to vše tak, aby nic a nikdo nedošel úhony větší než malé a mohly se zde rekreovat a těšit i naše děti, praděti a tak dále minimálně až do sedmé generace… Nesnadné zadání, které v sobě nese konflikt. Teprve v posledních letech se na základě jednoho soudního rozhodnutí vyjasnilo, že máme-li se mít kde rekreovat a z čeho těšit, Sedmá generace 5|2011
DROBNOHLED |
pak ona „atrakce“ musí vůbec existovat a vypadat aspoň jakž takž. Z čehož vyplývá, že ochrana dostala přednost před využíváním. Vzhledem k této dvojjedinosti historického zadání „ochrana a rekreace“ je v amerických národních parcích důležitým kritériem nejen ochrana (přírodního) zdroje, ale také takzvaná kvalita návštěvnického zážitku. V dlouho utvářené americké demokracii se to prakticky projevuje tak, že ti, kdo platí (například v daních, poplatky za vstup nebo finanční příspěvky nadaci, která podporuje národní parky), mají právo podílet se na spolurozhodování a dostat za své peníze, nač mají ze zákona nárok. A jestliže národní parky slouží k potěšení a rekreaci, lidé by se tu měli těšit a rekreovat tak, aby se jim to líbilo, aby příště přišli zas, aby měli své národní parky rádi a aby to nakonec dali najevo volební podporou patřičného senátora, darem výše uvedené nadaci nebo dobrovolnou prací ve prospěch některého z parků.
…a potoky by měly bublat a vodopády šumět… Proč vlastně lidé do přírody chodí? Důvody jsou, alespoň podle průzkumu Roberta Manninga z Vermontské univerzity, opravdu pestré: zvednout si sebevědomí, vylepšit si image v očích přátel, získat nové dovednosti, poznat hranice svých možností, procítit nezávislost a svobodu rozhodování, prožít dobrodružství a riskovat, prověřit kvalitu outdoorového vybavení, pobýt s rodinou a/nebo přáteli, potkat lidi uznávající podobné hodnoty, setkat se s novými lidmi, vychutnat blízkost přírody a dovědět se o ní něco nového, potěšit se pěknou vyhlídkou. Mnozí lidé přicházejí v naději, že příroda je tím správným místem, kde si vyjasní své osobní a duchovní hodnoty a uvědomí si, kým jsou a kým chtějí být. Touží po umělecké či duchovní inspiraci, rádi by si pořídili nějaké příjemné vzpomínky, zlepšili si fyzickou kondici, zbavili se stresu, zklidnili se a zpomalili, unikli alespoň na chvíli všednodenní rutině a zapomněli na povinnosti a zodpovědnost, zažili samotu a klid, utekli před davy lidí, hlukem a spěchem… a výčet by mohl dál pokračovat. Asi málokdo přichází proto, že se chce tlačit na stezce v zástupu ostatních, srazit se s cyklistou a rozdupat ten keřík u cesty. Jak by tedy mělo vypadat prostředí, v němž návštěvníci dosáhnou toho, po čem touží? Zdá se to být jasné: poklid, velebnost přírody, úchvatné scenerie… a současně dobrá dostupnost, příležitost k setkání s lidmi, značené stezky, informační materiály, možnost nákupu, zábavy, a to vše „přiměřeně“. Taky bychom rádi slyšeli zpívat ptáčky a viděli kvést kytičky a potoky by měly bublat a vodopády šumět a vysoká se pást na palouku a sem tam nějaká žába či mlok nebo ještěrka… Toužíme vidět přírodu, být v ní, a častěji než „ano — ne“ je třeba si říci „jak mnoho? kam až?“ Když si na louce postaví stan jeden člověk, ani to nepoznáte, ale když jich je deset a za rok padesát a pak sto, nastává potíž. Když kdysi dávno jezdilo po Yellowstonském národním parku pět sněžných skútrů, bylo vcelku vše v pořádku. Dnes jich tam jezdí spousta, a když místní správa parku přišla s regulačním opatřením, obrátili se místní podnikatelé, kteří z obchodu se skútry a podobným vybavením žijí, na soud. Na jeho rozhodnutí se napjatě čeká. Přibude další kráva na pastvině?
Poslouchají Američané Hardina? Pracovníci Správy národních parků jsou zvyklí na to, že svá rozhodnutí musí dobře podložit a vysvětlit, a respekt k návštěvníkům je jim vlastní — návštěvníci jsou pro ně, mimo jiné, finančním zdrojem. Sedmá generace 5|2011
Respekt je vzájemný — návštěvníci parku uznávají odbornost strážců a správců a řídí se (většinou) jejich pokyny. Američané jsou zvyklí respektovat pravidla a pro pobyt v přírodě, zejména na území národního parku, jich platí víc, než by našinec věřil. Omezení počtu návštěvníků je krajním, ale přesto dost často využívaným opatřením: některé části národních parků jsou uzavřeny, v mnohých zase platíte vstupné. Chcete-li na území parku přenocovat, musíte se přihlásit do on-line rezervačního systému a zabukovat si místo pro stan (a auto), jinak máte smůlu. Do některých částí parků můžete vstoupit jen s povolením, a těch je na každý rok jen omezený počet: je mi líto, pane, ale pro letošek byly povolenky vyčerpány, vyčkejte do příštího roku. Tento systém je u nás zatím velmi neobvyklý a neladí ani s naší představou Ameriky jakožto země neomezených možností a nekonečné svobody. Amerika poslouchá Hardina a pravidla udržitelného využívání občiny se rodí a prosazují v praxi. Pravda, není to snadné. Když se v národním parku Acadia na ostrově Mount Desert chcete pokochat nádhernou vyhlídkou na oceán, vyjedete si autem na Cadillac Mountain. Rozlehlé parkoviště, nezbytný obchod se suvenýry a plochý vrchol protkaný zpevněnými, částečně oplocenými stezkami se spoustou různých cedulí, pokynů, varování a zákazů. Vrchol hory Cadillac je příkladem nepřímého řízení návštěvníků. Za slunného srpnového dne jich sem přijede přes pět tisíc a všichni se vydají na procházku po vrcholu, chtějí se vyfotit, pokochat vyhlídkou na ostrovy v zátoce a podívat se tamhle na tu pěknou kytičku, a to vše pokud možno ne v zástupu dalších lidí. Téměř neřešitelné dilema. Místo původních vrcholových rostlinných společenstev půda ztvrdlá jako mlat, zhutněná půlmilionem návštěvníků za sezonu. Správa národního parku tudíž nechala zpracovat studie, které se zabývají třemi věcmi: 1. současným stavem poškození přírodního prostředí, tedy mírou rozšlapání těch kytiček, a stanovením přijatelné míry tohoto rozšlapávání; 2. zjišťováním, proč návštěvníci na horu Cadillac vůbec přijeli, co se jim tu líbí a co ne, a zda, případně proč, respektují či nerespektují pokyny uvedené na oněch desítkách cedulí; a 3. co by měl národní park Acadia dělat, aby v praxi nastala ona žádoucí rovnováha, totiž aby si co nejvíce návštěvníků mohlo vyjet autem na vrchol, pokochat se výhledem na oceán, prohlédnout si tamtu kytičku a vyfotit babičku a vnoučka, aniž by na fotce defilovalo dvacet dalších okolo se tlačících návštěvníků, a současně aby místo holé, do tvrda ušlapané půdy kvetly ty růžové keříky, co sem správně patří a jinde se jim vůbec nedaří. Dodejme, že zatím si s tím správci moc nevědí rady. Když jsem ale pročítala dotazníkové odpovědi některých návštěvníků na otázku, proč uposlechli pokynů na té spoustě cedulí a neopustili stezku, docela jsem se potěšila: skoro 80 % lidí má o sobě lepší mínění, když nejde mimo stezku, a skoro 50 % lidí považuje za nefér pohybovat se mimo stezku, když se to nesmí. Jen necelých 15 % lidí zůstalo na stezce proto, že se báli pokuty. Taky v tom cítíte naději? Tak uvidíme, jak s těmi kravami… Text vznikl v rámci Fulbright-Masarykova stipendia. Autorka pracuje jako konzultantka v oblasti udržitelného rozvoje, zapojování veřejnosti, ochrany přírody a krajiny a místně ukotveného učení.
25 |
| DROBNOHLED
R ozhovor s A lešem J uřinou
Když vzkvétá čajová zahrada Česko je zemí s největší koncentrací čajoven na světě. Alespoň to tvrdí Aleš Juřina, spoluzakladatel Spolku milců čaje a spolumajitel sítě Dobrá čajovna, jejíž pobočky připravují čaje nejen u nás, ale také třeba v Košicích, Budapešti, Krakově, Wroclavi nebo Portlandu. Nás však především zajímalo, zda mají v Dobrých čajovnách otevřeno také pro fair trade. Jak u nás vlastně funguje obchod s čajem? Naše firma je malý dovozce i v rámci České republiky. Jsme ale patrně jedni z mála, kteří vozí čaj přímo z čajových zahrad, nikoli přes německé, anglické či holandské zprostředkovatele. Za komunismu jsme byli rádi za čaj z Hamburku, po revoluci jsme zjistili, že ani ten není kvalitní. Za osmnáct let se nám podařilo navázat vztahy v celém čajovém světě. Našimi partnery jsou různé typy producentů, od malých přes střední až po mamutí čínské firmy. Nakupujete čaj tedy přímo od výrobců? Nebo také přes burzu? S našimi dodavateli se známe osobně. Nejprve čaj ochutnáme u pěstitele a pak jedeme do města k vývozci, který zajistí logistiku. Funkčních burz už je velmi málo, například v Londýně byla burza před lety zrušena. Nejlépe to funguje v Indii, kde je několik burz, nejznámější je v Kalkatě, pak je burza v Colombu a v Mombase, ale ty se věnují masové produkci. „Fajnovostem“ spíše burza v Kalkatě, kterou využíváme zhusta a rádi. Máte představu, jakým způsobem spolupra cují s pěstiteli velcí dovozci? Velcí dovozci pěstitele nevidí. Ti z Česka nakupují u ještě větších v Německu. Pro velké dovozce je čaj komodita jako každá jiná, jedná se jen o množství, o ceně. Ta nejpodstatnější kvalita, kterou je u čaje čerstvost, jde velmi často stranou. Velcí dovozci řeší všechno buď v kancelářích vývozních společností, nebo na potravinovém veletrhu v Kantonu, což je každoroční a největší potravinový veletrh na světě. Osobní kontakt s pěstiteli neexistuje. Jedou se za nimi podívat, jako se dovozce železa jede dvakrát za život podívat na odpich z železné pece. Pro zajímavost. |26
Máte osobní přístup k pěstitelům čaje. Cítíte zodpovědnost také za to, v jakých podmínkách čaj pěstují? Máte zřejmě na mysli fair trade. K tomu jsem byl velmi dlouho skeptický. Těch osmnáct let neděláme náš obchod jinak než férově, tak proč se najednou pídit po nějaké nálepce, natož když moje veškerá setkání s čajem s nálepkou fair trade byla až do letošního roku vždycky jen katastrofa za obrovské peníze. Chtěl jsem se o tom ale dozvědět víc, ujasnil jsem si pár věcí a na základě toho jsem letošní cestu do Indie a do Nepálu věnoval do značné míry fair trade. A došel jsem k názoru, že fair trade má svůj smysl, ale velmi omezený. Návštěva na fairtradové čajové zahradě pro mě byla velikou radostí. Zahrada vzkvétá, viděl jsem, že těm lidem přináší systém fair trade peníze, které se používají účelně. A co je pro nás podstatné, zahrada produkuje kvalitní čaje. Když jsme vybírali čaj z padesáti vzorků a mezi pěti nejkvalitnějšími se objevil fair trade, byl jsem velmi rád a koupili jsme ho. Ale co je pro mě nepřijatelné: na kilogram tohoto čaje je sociální prémie dolar deset, která je paušálně na všechny čaje stejná (peníze, o jejichž použití na rozvoj komunity si demokraticky rozhodují sami pěstitelé — pozn. aut.). Pro nás není problém to zaplatit, jde o peníze, které tam jsou vidět. Kupují se za to krávy, počítače pro děti, pořídili si sanitku. Ale proto, abych si mohl dát v České republice na čaj známku „tohle je fair trade“, musel bych zaplatit tisíce eur, které se utopí v administrativě. Samozřejmě existuje cesta, jak se do světového systému fair trade dá vstoupit a dělat to slušně a s radostí — to je například Mamacoffee (viz 7.G 3/2010). Fairtradových káv dováží velké množství, takže u nich se náklady na byrokracii kolem certifikace rozpustí do mnoha
položek. Ale pro nás, když máme tu položku jednu nebo dvě, je to nereálné. Většina lidí si dá k snídaní běžný sáčkový čaj ze supermarketu. Firmy s ním obchodují ve velkých objemech a bývá jim úplně jedno, za jakých podmínek čaj vznikne. Etické certi fikace mohou přimět velké obchodníky, aby se podíleli na zlepšování podmínek produ centů čaje. To podle vás nemá smysl? Ano, takto to možná funguje. Má to ale jeden problém: velkoobchodníci si to nechají draze zaplatit. I proto, že je to módní záležitost. To smetí, které se pak zákazníkovi dostává v pytlíku za nehoráznou cenu, je pro mě skandální. Dejme tomu, že zákazníci to zaplatí svobodně. Ovšem standardní čaj stojí ve fairtradovém obchůdku nehoráznou částku, ze které producent dostane dolar na kilo. Ale stovky dolarů pohltí systém certifikace. Je pravda, že v českých fairtradových obchodech je sáčkový čaj drahý i v porovnání například s fairtradovou kávou. Je to ovšem specifikum českého trhu, na který se čaj nedováží přímo a bývá v malých baleních. Začínají se však u nás objevovat čaje, které stojí šedesát sedmdesát korun za krabici s osmdesáti sáčky. To už je normální cena, kterou najdete například v Marks and Spencer. Pokud je cena srovnatelná nebo o rozumnou částku vyšší, je to samozřejmě v pořádku. Každý pochopí, že je cena vyšší o prémii výrobci a rozpuštěné náklady na administrativu. Pokud je cena mnohem vyšší, je to špatně. Měl jste při návštěvě fairtradových družstev pocit, že certifikace producentům skutečně něco přináší? Osobně jsem se v Indii setkal jenom s jedním Sedmá generace 5|2011
DROBNOHLED |
producentem a ten byl velice nadšený pro věc. Byla radost ho poslouchat a vidět ty výsledky. Moc lidí tam ale o fair trade neví. V Indii čaj místní lidi příliš nezajímá. Zato Čína je matkou čaje, pěstuje se tam ten nejlepší. Čaj je hluboko zakořeněn v jejich kultuře. Pokud se nepletu, v Číně je bohužel pouze jeden fairtradový producent. Shodou okolností je to, tuším, obrovská firma s nepříliš dobrou pověstí. V Číně se o fairtradovém čaji vůbec nedá uvažovat. Jediná cesta, jak věci zlepšit, je podle mě privatizace, což už se tam pomalu děje. Mnohé zahrady se stávají družstevními nebo soukromými, sběrači pracují na svém. Najednou to začíná fungovat. Je to vidět i ve Vietnamu a Nepálu. Má to vliv i na zaměstnance plantáží? Nebo se mají lépe jen vlastníci zahrad? Z mé zkušenosti záleží na vlastníkovi. Byl jsem teď v Nepálu v manufakturách, kde bylo vidět, že sběrači jsou spokojení,
u největšího nepálského producenta to bylo smutnější. Zobecnit se to nedá. V Indii většinou patří zahrady velkým firmám. Sběračky mají státem stanovenou mzdu, bydlí na pozemku pronajatém čajo vou zahradou. Ve čtyři ráno vstanou, pěšky jdou na plantáž, večer se vracejí do své vesnice, každý den je to stejné. Fair trade jim dává jedinou šanci nakládat s něčím navíc. Ze sociálních prémií si platí stipendia nebo třeba půjčky. To nezpochybňuji. I v Indii jsem se setkal s variantou rodinná zahrada, soukromě vlastněná, je to ovšem výjimka. Přesto je podle mě soukromé vlastnictví malovýrobců nejlepší cesta. Kupodivu v komunistické Číně tohle funguje lépe než v Indii. V Číně je ale obrovský problém s vymaha telností zákonů a ochranou zaměstnanců. Pokud čajovou zahradu vlastní velká privátní společnost, pro zaměstnance to ještě
automaticky neznamená, že se budou mít lépe. Myslím, že čaj má v Číně výlučné postavení ve všech směrech a že se k němu přistupuje jinak. Certifikace Fairtrade® není jedinou možnou cestou. Vstoupit do systému fair trade lze i prostřednictvím Světové fairtradové organizace, což je pro malé firmy vhodnější díky menším administrativním a finančním nárokům. Zvažoval jste tuto možnost? Toho bychom asi byli schopni. Před nějakým časem jsem se o to zajímal, shodli jsme se tehdy na tom, že touto cestou bychom do toho šli. Připravili Vanda Jarošová a Tomáš Bílý. Pracují v nevládní organizaci NaZemi — společnosti pro fair trade.
EKOLOGICKÝ KOMPOST / Vojtěch Pelikán Bude líp Přišel podzim a Hostětín už podesáté ožil Jablečnou slavností. V tundře na Jamalském poloostrově našli lovci sobů mamutí mládě staré 40 tisíc let a pojmenovali jej Ljuba. V nepoužívané výpusti Spolchemie našli konsternovaní pracovníci Greenpeace stotisícinásobnek povolené koncentrace rakovinotvorného hexachlorbenzenu. Vedení KSČM se rozhodlo podpořit prolomení limitů těžby uhlí. Vědci spočetli, že navzdory globální politické snaze narostly skleníkové emise v posledních dvou dekádách téměř o polovinu. WikiLeaks zveřejnily depeše americké ambasády v Praze vyjadřující názor, že Fišerův kabinet předstíral podporu obnovitelných zdrojů, aby si udělal oko u Bruselu, a že za vysoké ceny energií nese vinu špatná legislativa a silné postavení ČEZ. Policie obvinila Martina Knetiga, bývalého poradce exministra životního prostředí Pavla Drobila (ODS), z úplatkářství. Evropská unie odmítla proplatit 4,5 miliardy korun za dálnici D8 přes České středohoří kvůli ignorování ohledu na okolní přírodu.
Sedmá generace 5|2011
Podle údajů Českého hydrometeorologického ústavu dýchá každý druhý z nás škodlivý vzduch, což je dvaapůlkrát víc lidí než před dvěma lety. Bolívie se na den stala zemí chodců, aby upozornila na své ekologické problémy. „Ekologického aktivistu poznáte. Je zarostlý, umolousaný, má dredy,“ obeznámil starosta Modravy Antonín Schubert média se svými postřehy z blokády Šumavy. Do centra Varšavy se nastěhovaly lišky. Podle statistik sdružení Arnika zmizelo kolem silnic za osm let přes sto tisíc stromů. Toto množství by ověnčilo cestu z Prahy do Říma. Konžský vládní program zalesnění degradované půdy se tiše změnil ve výsadbu kaučukových a olejnatých plantáží. Studie OSN potvrdila, že během půlstoletí způsobila společnost Shell v deltě Nigeru lidskoprávní tragédii. Nadace New Economics Foundation spočítala, že evropští rybáři vyhodili od roku 1963 do moře 2,1 milionu tun podměrečných tresek, aby dodrželi kvóty. The New York Times upozornily, že skleněné mrakodrapy na Manhattanu zabijí ročně téměř sto
tisíc migrujících ptáků. „Doufám, že jednou přijde den, kdy bude celoskleněná budova stejně nepřijatelná jako nošení kožešinového kabátu,“ podotkl šéf Newyorské ornitologické společnosti Glen Phillips. Západní Hollywood se stal premiérovým americkým městem bez kožešin. Jedenáctého září uplynulo padesát let od chvíle, kdy Světový fond na ochranu přírody (WWF) otevřel první kancelář. „Dějiny nás nebudou posuzovat podle toho, jaký hospodářský růst dosáhneme v nejbližších letech, ani podle toho, jak zvýšíme materiální spotřebu, ale podle toho, co zanecháme našim dětem, vnukům a jejich vnukům,“ prohlásil princ Charles při svém jmenování předsedou britské pobočky. Japonská vláda připustila, že rozsáhlá oblast kolem Fukušimy zřejmě zůstane desítky let nepřístupná; ministr průmyslu a obchodu Jošio Hačiro poté lokalitu navštívil, nazval ji „městem smrti“, naštval tím své krajany a musel odstoupit. „Bude líp, jsem si jist,“ řekl v rozhovoru pro Mladou frontu DNES Václav Havel.
27 |
foto: archiv F
| DROBNOHLED
M artin V yhnal
Dva odstíny zelené Myslivci a environmentalisté by si mohli vzájemně v lecčems pomoci. Jejich spolupráci bohužel brání celá řada často zbytečných konfliktů a zkreslených představ o těch druhých. Podaří se jim někdy najít společnou řeč? Místností se rozlévá teplé odpolední světlo, na knize povysunuté z knihovny visí tradiční valašská sekyrka a opodál září monitor. Sedíme v kanceláři známé moravské ekologické organizace Kosenka ve Valašských Kloboukách a její duše, Miroslav Janík, vykládá: „Ščúrnica je pro myslivce taková lednička na zvěř. Srnci a daňci se tam stahují ze širokého okolí a pochutnávají si na mladých jedličkách.“ Mluví o území v nedalekých kopcích, které Kosenka pomocí příspěvků dobrovolných dárců postupně skupuje ve snaze zachránit zdejší unikátní porost přírodě blízkého lesa. Ščúrnica se ovšem zčásti překrývá s honitbou mysliveckého sdružení obce Poteč a Kosenka jakožto nový vlastník myslivcům zakazuje na tomto území působit. Cílem je ponechat tento prostor co nejpřirozenějšímu vývoji a minimalizovat zásahy člověka. Myslivci, kteří na daném území tradičně hospodařili, však tato omezení těžko snášejí a Janík se v jejich kruzích netěší dobré pověsti. Jejich postojům se z jistého hlediska nelze divit. Bývalý hospodář Mysliveckého sdružení Poteč Svatopluk Čech to vystihuje takto: „Každý druhý tady přišel do kontaktu s ochranářama, kteří mu něco nakazujú, zakazujú, porúčajú, a jedině oni majú pravdu, přes to nejede vlak.“ (Připomeňme, že celá oblast spadá pod CHKO |28
Bílé Karpaty.) Mezi environmentalisty naopak velmi populárnímu Miroslavu Janíkovi však vadí nejen ty krmelce, které lákají ještě více zvěře do beztak atraktivní Ščúrnice (přičemž zimní přikrmování obecně považuje spíše za pošetilost). Myslivcům také vytýká, že nechávají v lesích příliš mnoho zvěře, která pak páchá škody, přičemž pro zlepšení stavu krajiny samotné toho moc nedělají. Přestože je tento cíl zakotven přímo v zákoně o myslivosti.
Rys jako posvátná kráva Vztahy Kosenky s místními myslivci v lecčems odrážejí obecné konflikty, které už více než dvacet let zatěžují komunikaci těchto dvou skupin. Shrňme si je alespoň ve stručnosti. Asi nejznámější konflikt se týká velkých šelem. Environmentalisté je chtějí přísně chránit, myslivci jim vytýkají, že z vlka či rysa dělají posvátné krávy a že i stavy těchto vzácných tvorů je třeba kontrolovat, neboť v dnešní české krajině pro ně již není mnoho místa. Druhým problémem je téma „přezvěřenosti“, na němž se obě strany nemohou shodnout již desítky let. Myslivci čelí kritice, že udržují množství zvěře vysoko nad přirozenou úživností zdejších lesů. Srnci, daňci a jeleni pak prý brání přirozené obnově lesa, neboť Sedmá generace 5|2011
DROBNOHLED |
spásají mladé semenáčky listnatých stromků a jedlí. S tím souvisí i otázka přikrmování, které dle „zelených“ deformuje přírodní výběr, neboť díky němu zimu přežijí i slabší kusy. Myslivci oponují, že o nějakých přirozených podmínkách či přírodním výběru nelze v současné české krajině vůbec mluvit. Dle nich by zvěř v nynějších smrkových monokulturách bez lidské péče prakticky nepřežila. Nechat ji vymizet je však škoda a svým způsobem nefér, neboť odedávna patří k přirozené složce naší přírody. Dalším evergreenem ve vztazích ochránců a myslivců je otázka ochrany druhů. Oba tábory si navzájem vyčítají, že chrání druhy, u nichž to není nutné, a naopak nechrání, co je potřeba. Ať už jde o bobra, šelmy či dravce. Jindy se spory vedou například o práva myslivců na soukromých pozemcích a celou řadu dalších věcí, jejichž popis není cílem tohoto článku.
Myslivost je ekologické zemědělství Všechny tyto konflikty odrážejí alarmující míru vzájemného nepochopení, nedůvěry a mlhavých představ jejich účastníků o podstatě a smyslu činnosti těch druhých. Dle všeobecného mínění environmentalistů je hlavním motivem pro myslivce lovecký zážitek, plný žaludek či cenná trofej. Pan Slánský, potečský myslivec, se na tuto poznámku beze slova zvedá od stolku s rozpitým pivem a odbíhá do garáže. Po chvíli se k zahradnímu posezení vrací a vleče objemný koš plný vybělených srnčích lebek. „Nás že motivujou trofeje?“ vzteká se. „Jen se podívej, co střílíme!“ a vytahuje z koše jednu „trofej“ za druhou. O nějakém paroží skutečně nelze mluvit. Jde převážně o takzvané bulkaře (tedy srnce, jimž na hlavě nevyrostlo nic než drobné bulky), případně pouze slabé či různě poškozené paroží. Zálibu v lovu Slánský přiznává, nevidí v ní však nic špatného. Lov je přirozený lidský instinkt a pro myslivce je prý především odměnou za celoroční dobrovolnou práci v terénu a nákladnou péči o zvěř. Jaký je však smysl celé této činnosti? Mnozí environmentalisté ji chápou jako jakési svérázné ochranářství. Vadí jim však, že se soustředí jen na několik málo druhů, které myslivci uznali za vhodné. Jiní prostě zaměňují myslivost s lovem, případně rovnou s pytlačením. Málokdo je však ochoten uznat myslivost jako svého druhu ekologické zemědělství. „Myslivost je v podstatě druh zemědělské prvovýroby, chceme udržitelně využívat bohatství, které nám příroda poskytuje,“ říká Luděk Králíček z Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ) a ptá se: „Proč dělit zvířata na domácí, která lze využívat, a na divoká, která využívat nelze? Ekologické parametry farmy jsou často mizerné — kromě krav tam nežije prakticky nic. Naopak existují vědecké studie, které dokazují, že myslivost má pozitivní vliv na biodiverzitu.“
Ochranář z paneláku Ani představy myslivců o environmentalistech však často nemají s realitou mnoho společného. „Oni do hory nechodí, oni to dělajú možná někde z činžáku. To je člověk, který poučuje, jak má žít člověk někde na vesnici, ale sám doma nepokludí ani křečka,“ tvrdí další valašský myslivec Roman Psota, a výborně tím vystihuje asi nejvýraznější stereotyp, který mezi myslivci o „zelených“ panuje. Totiž přesvědčení, že přírodě ve skutečnosti nerozumějí a že jsou jí odcizení, neboť většinou žijí a působí jen ve městech. Slovo environmentalismus myslivci často ani neznají a své oponenty považují za ochranáře, případně rovnou za zelené extremisty. „Mám pocit, že představitelé obou stran jsou k sobě hluší a nehodlají společnou Sedmá generace 5|2011
řeč hledat, natož najít. Tady vůbec nejde o zvěř a les, ale o souboj kdo s koho,“ glosuje celou situaci brněnská přírodovědkyně a myslivkyně Kamila Štěpánková.
V kamizole na workshop Pavel Křížek, známý jihočeský ochranář, se rozhodně velkých ambicí nebojí. Do povědomí širší veřejnosti vstoupil před deseti lety úspěšnou kampaní za záchranu dravců, kdy přiměl energetické giganty k masivní výměně hlav sloupů vysokého napětí za typy pro dravce bezpečnější. V roce 2004 rozjel podnik ještě ambicióznější — kampaň Právo na krajinu. Křížek chtěl využít unikátní příležitosti, kdy se kvůli přímé volbě prezidenta vážně hovořilo o otevření ústavy, a vnést do tohoto zásadního dokumentu klauzuli, která by zajišťovala právo na volně prostupnou krajinu — pro člověka i pro zvířata. Podařilo se mu najít silné téma, které sjednotilo ochránce, myslivce (kteří měli obavy, že ploty soukromníků zkomplikují pohyb zvěře), ale i turisty či rybáře. Vznikla koalice čítající úctyhodných 570 tisíc lidí. Tak masivní občanská iniciativa pro přírodu se zde nikdy předtím ani potom nezformovala. Ústava však nakonec otevřena nebyla a kampaň Právo na krajinu zůstala nezavršena. „My jsme si hned na začátku kampaně řekli, že se nebudeme bavit o kormoránech, o vydrách, o vlcích. Budeme se bavit o tom, že krajinu je potřeba chránit jako celek,“ vysvětluje Křížek a naznačuje přístup, do něhož i autor tohoto článku vkládá velké naděje. Odložit na chvíli spory a pokusit se vystavět nový vztah na společných tématech. Jednou z oblastí, které se jeví pro spolupráci jako nejslibnější, je vzdělávání a osvěta. Mezi laickou veřejností — a bohužel ani mezi environmentalisty — se dosud příliš neví, že i myslivci se aktivně věnují environmentálnímu vzdělávání. Pracují s mládeží prostřednictvím kroužků, chodí přednášet do škol, pořádají tábory a soutěže pro děti, školí lektory. Martina Novotná z Kulturně propagační komise ČMMJ svou práci dělá očividně s nadšením. Na dotaz po spolupráci s nějakými zelenými neziskovkami však reaguje poněkud váhavě: „Vyměňujeme si určité materiály s Lipkou, ale o nějaké čilé komunikaci zatím nelze mluvit.“ Řada dotázaných z obou stran by se podobnému spojení nebránila. Iniciovat nějaké společné akce se však zatím zdráhají. „Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela. Vlastně trochu pochybuji, že by o to myslivci stáli,“ říká Jana Richterová, bývalá spolupracovnice Kosenky pracující též v envi-vzdělávání. Přitom přínos, jenž by toto spojení mohlo pro obě strany znamenat, je zřejmý: myslivci dokážou poskytnout konkrétní a hluboké znalosti zdejší přírody, environmentalisté zase propracovanou metodiku či rozsáhlou síť kontaktů. Že je tato cesta možná, ukazuje příklad ČSOP Rokycany, který aktivně spolupracuje s myslivci (nejen) na vzdělávání již od roku 1994. „Myslivost má mládeži hodně co nabídnout,“ je přesvědčen Pavel Moulis, hlava místních ochranářů, „ať už jde o pejsky, střelectví nebo třeba trubačství, které je poslední dobou na vzestupu.“ A dodává: „Důležité je vybudovat v dětech vztah k přírodě — a je úplně jedno, kdo to zrovna dělá. Jen aby to dělal dobře.“ Další nadějný směr spolupráce předjímá opět Pavel Křížek. Se svou organizací Ochrana fauny ČR uspořádal pro myslivce speciální workshop, jak dosáhnout na dotace týkající se mysliveckých aktivit. Podobné semináře hledající společná témata organizují i v Rokycanech; mluví se na nich o lecčems, od záchranných stanic až třeba po obnovu krajiny. Ukazuje se, že prostor pro sdílení léty nabytého 29 |
| DROBNOHLED
know-how je velký, a to ještě zdaleka nedošlo na všechna témata. Například pomoc při práci s veřejností, v níž jsou zelení velmi obratní, by se myslivcům určitě hodila. „PR, jak se tomu dnes říká, má u nás na starost vlastně jen jediný člověk,“ přiznává Martina Novotná z ČMMJ. Na organizaci sdružující sto tisíc členů je to tedy opravdu málo. Myslivci na druhou stranu mohou environmentalistům nabídnout praktické poznatky z terénu, například o migračních trasách a dalším chování zvířat. Ty lze využít třeba při vyjednávání o ÚSES (Územní systém ekologické stability), tvorbě hodnocení EIA nebo plánování přechodů pro zvěř přes dálnice.
Setkání u guláše Jsme zpátky na Kosence, tradiční dřevěnicí se nese vůně čerstvě upečeného chleba a v rozhovoru s panem Janíkem se dostáváme k poslednímu tématu — spolupráci. „Ale jo, něco takového tu funguje. Dřív s námi někteří kosili luka a seno si pak brali pro zvěř. Místní myslivci nám taky pomáhají na Mikulášském jarmeku, vaří třeba zvěřinový guláš.“ Dotýkáme se tím asi nejpřehlíženější cesty, která by mohla vést ke sblížení obou táborů. Spojení sil pro povzbuzení lokálního kulturního a společenského života. Myslivci jsou mnohde na venkově (společně s hasiči) v podstatě jedinými
iniciátory společenských akcí — ať už jde o plesy, přehlídky psů či třeba trubačská vystoupení. A oživení vesnice je důležité téma i pro environmentalisty, neboť dobré sousedské vztahy a náklonnost k místu, kde žijeme, se zdají být samotným základem ekologického chování. Jde jen o to nebát se, odhodit předsudky a pokusit se navázat přátelský kontakt. Ten by mohl prospět nejen oběma stranám, ale nakonec i životnímu prostředí. Obě strany po odeznění emocí nakonec dobrou vůli projevují. „Pokud komunikace bude, a konstruktivní, může být prospěšná pro obě strany,“ uznává valašskokloboucký myslivec Otakar Rosulek. „Bylo by to hezké,“ říká Jana Richterová. A jak začít? „Napálit velký demižon slivovice a sednút si k jednomu stolu. Po třetím půllitru už by sa domluvili,“ směje se Svatopluk Čech z MS Poteč. Autor je absolventem humanitní environmentalistiky a zároveň pochází z myslivecké rodiny. Článek vychází z jeho diplomové práce Dva odstíny zelené: stereotypy mezi myslivci a environmentalisty (http://is.muni. cz/th/181957/fss_m/DIPLOMKA_text.docx).
PŘED SEDMOU GENERACÍ / Vít Kouřil Chléb s pesticidy a dálnice s pažitkou Úvodník zářijového čísla Poslední generace 1996 věnoval Vojtěch Kotecký interpretaci zprávy, že ministerstvo hospodářství nepovolilo geologický průzkum ložiska zlata ve středočeském Mokrsku. Jeho závěr přílišný optimismus nevzbuzoval: „Poslední kola sporu, v němž hrají příroda, krajina, obce, veřejnost a ministerstvo životního prostředí (které ale občas střílí na vlastní branku) na jedné straně proti těžebním společnostem a ministerstvu hospodářství na straně druhé, vycházejí nerozhodně. Zpráva z Mokrska je nesporně radostná. Přesto však není proč klimbat na vavřínech. Úhrnem totiž — ať již jde o jednotlivé causy či obecné trendy — těžaři zatím drtivě vítězí.“ Jak je tomu dnes, v čase proklatě nízko visícího Damoklova meče nad Horním Jiřetínem, co říkáte? Polský environmentální publicista Janusz Nagiecki následně v článku Chlieb a sloboda zaznamenal snahy západních firem a EU proměnit polské zemědělství z prostředí samozásobitelských malých farmářů, nevyužívajících pesticidy a krmné směsi, na
|30
velkofaremní průmysl rostlinné a živočišné produkce. Zatímco podíl malých farmářů na zemědělských výnosech zůstal v Polsku i po patnácti letech dominantní a průměrná velikost tamní farmy se zvedla jen z šesti na osm hektarů, počet zemědělců rapidně poklesl z 25 na 15 procent práceschopného obyvatelstva a z Polska se stala zemědělská exportní velmoc. Že by to nějak souviselo s oním moučkově-pesticidním rozvojem? Potulný sadař Ondřej Simon pak na další dvoustraně představil různé podoby samozásobitelství — uzavřené, částečné, úplné i extrémní. S odkazem na existenci mamutích protiatomových bunkrů a uzavřených komun v dalekých amerických horách článek ukončil vskutku sedmogeneračně optimistickou větou: „Neočekávejte konec světa, sbírejte raději jablka a pěstujte pažitku.“ A nejezte maso, dodala vzápětí Monika Nerádová z československé Slobody zvierat. Ta v textu Vegetariánom s láskou a bez krutosti zmiňuje, že vegetarián během svého
života zachrání v průměru 1500 zvířat, ročně ušetří dva olympijské bazény pitné vody a na obživu mu stačí dvanáctkrát méně úrodné půdy. Kromě nekonečného utrpení jatečních zvířat či devastace přírody varuje autorka před jedním negativním důsledkem — nemocí šílených krav. Její předpověď „Nie je vylúčené, že na prelome storočia postihne BSE mnohých“ rozhodně nepatřila mezi ty planě alarmistické, ba naopak. A na závěr mám pro vás minikvíz inspirovaný textem východočeského ochranáře Jiřího Malého Příroda, nebo asfalt?: přiřaďte správně dva autory — Cicera a Václava Klause — k těmto dvěma výrokům: 1) „To, co vytvořila příroda, je vždycky lepší než to, co bylo vytvořeno uměle.“ 2) „… zde platí jen jedno pravidlo: čím více dálnic, tím lépe.“ Dodejme, že Jiřím Malým kritizovaná dálnice D11 z Prahy do Hradce Králové dosud ještě není dostavěná. Ale nepochybně jednou bude(m) dál.
Sedmá generace 5|2011
KULTURNÍ zahrada |
LIBRARIUM / Vít Kouřil
Hans Joachim Zillmer Energetický blud Euromedia Group, září 2011 Nevyčerpatelná není jen lidská kreativita, jak nás v 80. letech poučil americký ekonom Julian Simon, ale i zásoby ropy a zemního plynu. Alespoň podle německého stavebního inženýra Hanse Joachima Zillmera. Poté, co v pěti předchozích knihách Zillmer mimo jiné vyvrátil evoluční teorii, se v Energetickém bludu rázně vypořádává s klimatickými katastrofisty: podle něj se hluboko v zemské kůře nachází neomezený rezervoár energie, zejména metanu, navíc přírodní ložiska ropy se periodicky obnovují, energetická krize tudíž nehrozí. K tomu všemu klima není ovlivněno činností člověka, ale výrony etanu a propanu do atmosféry. Takže co tu vlastně všichni řešíme?
Stanislav Komárek Ochlupení bližní Academia, srpen 2011 „Jsou zvířata divé bestie, ochlupení bližní či bezduché automaty?“ ptá se známý filozof a historik přírodních věd. Na rozdíl od posledních publikací, v nichž Komárek rekapituloval esejistickou a novinářskou tvorbu, tentokrát otevíráme původní studii. Dozvíme se z ní spoustu poznatků o vztahu lidí a zvířat, od archetypálních základů přes domestikaci, muzejnictví a „zoologické zahradnictví“ až po ochranu zvířat a fenomén velkochovů. Suverénně stylizovaný text zpestřuje řada historických ilustrací a vysvětlujících boxů. Čím jsou nám tedy zvířata? „V podstatě zrcadlem, v němž vždy hledáme a nalezneme to, co tam z těch či oněch důvodů nalézt chceme.“
Knihy označené Sedmá generace 5|2011
Radka Jarušková Angažujete se? V Brně? Ano! NESEHNUTÍ, duben 2011
Christopher McDougall Zrozeni k běhu — Born to run Mladá fronta, březen 2011 „Nejlepší běžci nezanechávají stopy,“ čteme na úvod motto z Tao-te-ťingu. Bývalý americký válečný zpravodaj McDougall poté vypráví příběh, který začal jednoduchou otázkou, na niž nikdo nedokázal odpovědět: „Jak to, že mě při běhání bolí nohy?“ Odpověď se vydal hledat do oblasti mexických Měděných kaňonů za indiány kmene Tarahumarů. Ti po mnoho generací běhají i bez supermoderních běžeckých bot takovou technikou a s takovou výdrží, že uhoní jak leckterého jelena, tak olympijského maratonce. Jak dí Caballo Blanka — Bílý kůň: „Ber, co ti cesta dává. Když máš na vybranou mezi jedním a dvěma kroky mezi kameny, udělej tři.“ Inspirativní i pro neběžce.
Deset rozhovorů s členy a členkami různorodých brněnských občanských iniciativ nevypovídá jen o situaci v našem druhém největším městě, ale též o stavu občanské společnosti 22 let po Listopadu. Byť rozsahem brožura, její obsah je nadmíru povzbuzující — pořád mezi námi žijí tací, pro které je úspěchem každý milimetr uhájeného práva na kvalitní životní prostředí. Kteří svůj čas i peníze dávají nejenom na lopotné dobývání chleba vezdejšího, ale nechtějí se smířit tu s novou silnicí bez protihlukových opatření, tu s novým hobbymarketem bez stavebního povolení, tu s obří lakovnou vedle slavkovského bojiště. Respekt. Více se dozvíte na www.ekobrana.cz.
Václav Vokolek, Richard Čermák Mytologie zahrádkář ské kolonie Malvern, listopad 2010
Slavoj Žižek Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška Rybka Publishers, srpen 2011 „Název této knihy má fungovat jako elementární test inteligence jejího čtenáře: pokud je první myšlenka, která se vám vybaví, primitivní antikomunistické klišé — ,Máte pravdu, dnes, po tragické zkušenosti s totalitarismy dvacátého století, nemůže být volání po návratu ke komunismu nic jiného než fraška!‘ — pak vám upřímně radím, abyste ji odložili. Ba nejen to, kniha by vám měla být zabavena, protože jejím tématem je úplně jiná tragédie a jiná fraška, jmenovitě… teroristické útoky z 11. září a finanční krize roku 2008,“ píše „nejnebezpečnější filozof Západu“ na úvod knihy s podtitulem Proč musela utopie liberalismu zemřít dvakrát. Náročné čtení.
Prozaik, básník a výtvarník Václav Vokolek podává v pěti desítkách zastavení svědectví o zániku světa pražských zahrádkářských kolonií. O nepopisném charakteru kapitol, zarámovaných pronikavými fotografiemi Richarda Čermáka, vypovídají už jejich názvy: Myšlenky po západu slunce připomínají plevel, Být Osvíceným je těžší než plná konev nebo Smrtí platíme za svou dokonalost. Kromě setí, obdělávání, rozsazování či sklízení přijde na řadu také láska, „i když průměrný věk je v zahrádkářské kolonii neúprosný. Sto třicet osm. Každý nový vztah mezi zahrádkáři se bere jako opakování prvotního spojení mezi nebem a zemí“. Krásná, moudrá, melancholická kniha.
si můžete s 10% slevou objednat v e-shopu Hnutí DUHA (obchod.hnutiduha.cz). 31 |
| KULTURNÍ zahrada
L ukáš K ala
Člověk bez dopadu Může člověk žít tak, aniž by produkoval odpad či jiné znečištění? A může si přitom ještě zachovat veselou mysl a šťastnou rodinu? Colin Beavan se o to pokusil. Tedy spíš o to první. „Snažíme se žít ve městě, aniž bychom měli dopad na životní prostředí, snažím se žít v souladu se svými hodnotami,“ takto zahajuje film No Impact Man (Člověk bez dopadu) jeho hlavní protagonista Colin Beavan. Film pojednává o jeho ročním projektu, kdy se v centru New Yorku pokoušel žít s minimální ekologickou stopou. Život bez civilizačních výdobytků, například elektřiny, dopřál sobě i své rodině v roce 2007. O dva roky později měl dokument premiéru na jednom z nejprestižnějších filmových festivalů v Sundance. Produkčně-režijní dvojice Laura Gabbertová a Justin Scheinem poté film přihlásila do několika dalších soutěžních přehlídek, například Los Angeles Film Festival a SilverDocs. U nás jsme mohli snímek vidět na loňském ročníku MFDF Jihlava pod názvem Člověk bez dopadu na životní prostředí.
Reduce, reuse, recycle Jak to všechno začalo? Colin, který sám sebe označil za provinilého liberála, zpytoval své ekologické svědomí a došel k závěru, že svým životním způsobem ničí životní prostředí a mění celoplanetární klima. Pomyslel si: „Co kdybych zkusil žít tak, abych nepoškozoval prostředí? Jaké by to bylo? Je to vůbec možné? Je to praktické?“ Následující rok se i se svou rodinou pokusil žít tak, aby neprodukoval žádný odpad ani skleníkové plyny nebo znečištění. Bez odborného vzdělání, opíraje se především o princip RRR (reduce, reuse, recycle = redukuj, využij znovu, recykluj), se pustil do změn, které těžce dopadly zvláště na jeho rodinu. Nejdřív přišlo na řadu odstraňování nepotřebných věcí. Dvouletá dcera Isabella byla ještě příliš malá na to, aby si uvědomila, že s vyhozenou televizí z jejího života zmizí i její oblíbené animované seriály. Zato Colinova žena Michelle, která se nijak zvlášť netajila tím, že je konzumní a že přírodu vlastně nemá ráda, se netvářila příliš nadšeně |32
z toho, že by měla redukovat svůj šatník. Zvláště s vidinou roku bez jakýchkoliv nákupů. Beavanovi nakonec škrtli úctyhodný počet věcí. Zbavili se auta, klimatizace, elektrického osvětlení, ledničky, pračky, myčky, jednorázových plen, léků, časopisů a mnoha dalších věcí, bez kterých se průměrný Američan nedokáže obejít. Odstřihli se od rodiny a přátel žijících daleko, protože si zakázali létat letadlem. Po New Yorku se dopravovali výhradně na kole. Také přestali používat toaletní papír a běžné denní potřeby. Čisticí prostředky si sami vyráběli z jedlé sody a octa. Kromě jídla nekupovali téměř nic nového. Mléčné produkty získávali od farmářů, pro které ve volném čase pracovali. Ostatní potraviny kupovali na farmářských trzích nebo si je sami na Manhattanu pěstovali. Zbytky kompostovali přímo v bytě pomocí hmyzích larev.
Krize ekologické askeze V průběhu roku se Colin radikalizuje. Vzrůstající návštěvnost jeho blogu a vystoupení v rádiu a televizi ho motivují k novým experimentům; vyrobil si například ledničku na bázi odpařování vody z keramického hrnce. Srdce environmentalistovo by mohlo plesat, ale neplesá. Zdá se totiž, že jeho projekt je pro něj víc než příroda, o rodině ani nemluvě. Jeho experiment byl ryze technologický. Když šlo o projekt, mohla se porušit i jinak přísná pravidla, která v rodině stanovil. Kvůli blogu a zásobování počítače energií si rodina pořídila solární panel a baterii. Pro Colina byl tento asketický život výzvou realizovanou často se sebezapřením a bez vztahu k tomu, za co domněle přebíral ekologickou odpovědnost. V tomto aspektu se film velmi podobal snímku Rodinná dieta (7.G 3/2010): v obou se projevuje pošetilost částečné askeze. Změna životního způsobu rodině Beavanů nepřinesla žádné velké Sedmá generace 5|2011
KULTURNÍ zahrada |
potěšení, snad kromě farmářských trhů a dopravy na kole. Během roku si mladý pár prodělá několik krizí podnícených zpravidla dogmatickým přístupem Colina, který v domácnosti bez předchozích diskusí zavádí nové pořádky — například odstranění toaletního papíru. Michelle sice vydělává peníze prací pro časopis Businessweek, ale její názor nemá váhu. Hraje podobnou roli jako žena Johna Webstera ve filmu Rodinná dieta, porušuje pravidla a dopřává si drobné neřesti v podobě návštěv Starbucks. Můžeme jen odhadovat, co všechno neprošlo důsledným sestříháním. Oba filmy evokují otázku: je možné žít ekologicky šetrně, a přitom nezničit partnerské (rodinné) štěstí? Colin je svým způsobem pokrytec. Když s ním Michelle mluví o své touze po druhém dítěti, je proti. Ne však kvůli ekologii. Obává se především o její práci, která všechny tři živí. Přitom se však nestará, jak velkou ekologickou stopu Businessweek způsobuje. To už nechává na ekologickém svědomí své ženy. Colin tak jen zdánlivě žije mimo systém. Proto nepřekvapuje část filmu, v níž Beavanovi popisují nepochopení až nenávist ze strany veřejnosti. Kromě urážlivých a výhrůžných komentářů pod Colinovým blogem se proti nim zdvihla seriózně míněná kritika. Různí sloupkaři zpochybňovali jejich záměrně skromný životní způsob, ve kterém viděli jen podnikatelský záměr. To pravděpodobně způsobila Colinova komerčně úspěšná kniha. Jiní je kritizovali za to, že otravují americkou kapitalistickou společnost a podkopávají hodnoty, na nichž stojí. Dostali prý i e-mail od jednoho environmentalisty, který jim vyčítal, „že blázniví lidé, jako jsou oni, dělají špatné jméno ostatním“.
Příklady táhnou Na Colinově projektu je sympatické, že se neuzavřel světu a především místní komunitě jako John Webster. Stejně jako on sice po roce slevuje ke kompromisům a jednodušším řešením, v mnohém však vytrvá. Uvědomuje si benefity, které experiment jeho rodině přinesl. Právě na nich staví svůj workshop Života bez dopadu, který připravil pro dvě stovky studentů. Aktivně se zapojuje do veřejného dění a podílí se na přípravě různých environmentálně osvětových happeningů. Nadále si vede blog, který dává jeho počínání širší smysl. Stal se totiž inspirací pro další vyzyvatele environmentální odpovědnosti. Je překvapivé, kolik knih, filmů a blogů představujících návody k environmentálně příznivému životnímu způsobu se v posledních letech objevilo. Velmi často popisují trnitou cestu přerodu ekohříšníka v eko-morálního občana. Také však ukazují, že podobné pokusy srazí vaz spíše individuu než systému, se kterým bojuje. V případě rodiny Beavanů se minimálně narušilo harmonické soužití rodiny. Navíc jsou příběhy romantických bojovníků součástí byznysu, na DVD se prodávají po celém světě, a to s obrovskou uhlíkovou stopou. Hlavní otázka, zda je možné systém změnit zdola, ze strany aktivních jednotlivců, tak pro mě zůstává stále nezodpovězena. No Impact Man, režie Laura Gabbertová a Justin Schein, USA, 2009, 93 minut. Autor je doktorand Humanitní environmentalistiky FSS MU a pedagog brněnské Lipky, školského zařízení pro environmentální vzdělávání. Sedmá generace 5|2011
PROMÍTAČKA / Dagmar Smolíková Ekologové proti tuposti „My potřebujeme, aby se sebrali a šli vyčistit ten potok, pomohli, ne dělali demonstrace,“ rozčiloval se Milouš Jakeš ve svém dnes už legendárním projevu z Červeného hrádku. „Ekologové jsou největší škůdci společnosti,“ přitvrdil Vasil Biľak, když tváří v tvář protestům ekologického hnutí v osmdesátých letech neudržel své emoce. V některých ohledech se toho možná až tolik nezměnilo, ovšem pořad České televize Ekologové proti režimu se v souladu s ideou zastřešující relace Historie.cz výhradně zaměřil na období vlády jedné strany. U naaranžovaných popelnic se ve studiu sešli sociální ekolog Ivan Rynda, politolog a historik Lukáš Valeš a historik Miroslav Vaněk, jejichž debatu doplňovaly archivní záběry a komentáře předlistopadových ekologů. Jak poznamenává Ivan Rynda, průmyslová epocha, která pohrdala životním prostředím, proběhla v celé euro-americké civilizaci, ovšem v komunistických zemích měla krom výrazného zpoždění i svá specifika. „Je to bolševické zglajchšaltování, nivelizace všeho — hor, nížin, venkova, města… Centralismus, který paradoxně vyplodil i tuhý resortismus, kdy se každý staral jenom o své a byl tak trochu neomezeným pánem. A embargo na informace o stavu životního prostředí.“ Pokud však nástup komunismu ve střední a východní Evropě vzal útokem agrární vrstvy, které chtěl zprůmyslnit, a tím předehnat kapitalistický Západ, a tovární komíny měly být zbraní v boji za lepší zítřek, vztah k životnímu prostředí se nutně musel ocitnout ani ne tak na vedlejší koleji, jako zcela mimo jakékoli nádraží. Rynda však upozorňuje ještě na další důležitou věc, týkající se především období normalizace: „Nepřišli jsme jen o práva a svobodu, ale také o povinnosti… Byl zde ražen systém kolektivní odpovědnosti a vlastnictví bylo de facto ničí. Za úplatek narůstající životní úrovně jsme začali plošně, v celých regionech, devastovat životní prostředí.“ Na Západě však dokázali na extrémní znečištění reagovat smysluplněji, ať už díky rozvinutější občanské společnosti, stranám zelených či ropným šokům. U nás se o životním prostředí sice často mluvilo na zasedáních ÚV KSČ, ovšem s cílem skandální informace spíše utajit než něco řešit. Při sledování Ekologů proti režimu se člověku vnucuje otázka, zda v aktuálních kauzách typu „Šumava jako lunapark“ nebo „deset nových jaderek“ ještě doznívá dědictví komunistického režimu, nebo jde prostě o lidskou tupost nezávislou na politickém zřízení. Možná obojí. Z filmu pro pamětníky však prosvítá jemný paprsek naděje: jestliže se předlistopadovému eko-hnutí podařilo zesílit erozi totalitního systému, snad se současné občanské společnosti podaří aspoň trochu, tu a tam, nahlodat dnešní moneyteismus.
Ekologové proti režimu, Česká televize 2008, dostupné na www. ceskatelevize.cz.
33 |
foto: Carol Henderson
| KULTURNÍ zahrada
Z uzana V lasatá
Dobrodružství soběstačnosti Kniha The Moneyless Man: A Year of Freeconomic Living, respektive její autor Mark Boyle si u nezasvěcených tak trochu říká o cynické narážky typu „to se to žije rok bez peněz, když má člověk doma nashromážděné zásoby oblečení“ nebo „taky nebudu chodit do práce, a až dostanu hlad, půjdu se najíst k rodičům“. Avšak jen do chvíle, kdy se do této knihy začteme a zjistíme, s jakou poctivostí její autor ke svému roku bez peněz přistupoval. I přesto, že Boyle místy sklouzává až do ezoterické a utopistické roviny, jedná se o zajímavé a inspirativní čtení. Kolikrát denně sáhnete do kapsy třeba jen pro pár drobných mincí? A jak dlouho si myslíte, že byste vyžili bez peněz? Rozumějte úplně bez peněz. Všechno, co potřebujete k žití, byste si museli zajistit vlastníma rukama. Mark Boyle z anglického Bristolu je vystudovaný ekonom a původní profesí manažer v biopotravinářském odvětví. Na International Buy Nothing Day, tedy 28. listopadu 2008, zahájil svůj rok života bez peněz. A napsal o tom knihu. Jak sám konstatuje, se slovem ekologie ani s jeho obsahem se během čtyřletého studia financí v rodném Irsku nikdy nesetkal. Zlom nastal až v posledním semestru, kdy se mu do ruky dostala kniha o Mahátma Gándhím. Bez ní by prý nejspíš skončil jako dobře zajištěný byznysmen, který neváhá přesvědčovat farmáře v zemích třetího světa k pěstování geneticky modifikovaných plodin. Indický duchovní a politický vůdce se stává jeho velkým vzorem a odrazovým můstkem k otázkám po nezamýšlených dopadech ekonomického růstu. Právě pod vlivem Gándhího myšlení Boyle začíná fušovat do alternativních ekonomických systémů, zajímá se o lokální měny a iniciuje hnutí s názvem freeconomy movement. Založí také webový portál www.justfortheloveofit.org, který všem zájemcům umožňuje zdarma (tj. nezávisle na ekonomickém systému) sdílet nápady, schopnosti, věci, zdroje, zkrátka cokoli s cílem nastartovat ekologicky šetrnější způsob života. Boyle tedy při zahájení svého experimentu neskáče rovnýma nohama do neznáma.
Be the Change První stránky knihy The Moneyless Man čtenáře stravitelně a srozumitelně zasvěcují do základních tezí zeleně-ekonomického myšlení. |34
Opakujeme si, že peníze vznikají formou dluhu, že v moderní společnosti z našich životů vytlačily pospolitost a ochotu nezištně si pomáhat, že lidstvo je nebezpečně závislé na ropě a podobně. V následujících kapitolách pak sledujeme příběh člověka, který se snaží svým osobním příkladem a s ohromným nasazením inspirovat ke společenské změně. Podstatná část knihy má strukturu jakýchsi deníkových záznamů a Boyle nás nechává nahlédnou snad do všech zákoutí života bez peněz — od těch praktických a materiálních až po své vnitřní rozpoložení a vztahy s nejbližšími. Knihu tedy můžeme používat jako svého druhu příručku nápadů pro život s menší ekologickou stopou: obsahuje zajímavé tipy, jak bydlet bez peněz, jak si vystačit bez připojení na vodovod, kanalizaci a elektrickou síť, jak si zajistit jídlo nebo jak cestovat. Řada užitečných nápadů je navíc pro přehlednost zvýrazněná v rámečcích. Většina aspektů života bez peněz se zdá poměrně přijatelná a proveditelná, místy však Boyleovy nápady čtenáře zarazí či alespoň překvapí. Tipy na to, jak si zajistit zábavu zdarma v českém kontextu až nápadně připomínají praktiky takzvané Holubí letky.
Na pozadí každodennosti Avšak za cennější než praktické rady a tipy (které dnes můžeme snadno vyhledat i jinými kanály) lze považovat právě Boyleovu ochotu pustit čtenáře i do svého mentálního soukromí. Dovídáme se například, jak dopadl vztah s ženou, která sice jeho projekt velmi podporovala, ale z pochopitelných důvodů nesdílela. Sedmá generace 5|2011
KULTURNÍ zahrada |
Můžeme také pozorovat autorovo měnící se psychické rozpoložení v průběhu ročních období nebo přerod z poněkud povýšeného v empatického, tolerantního a skromného jedince. Zároveň s Boylem sledujeme, jak se učí z vlastních chyb. Například když si uvědomí, že jeho záměr ztopit dřevěné schody svého obydlí (chce se rychle zahřát a nemá nasbírané dřevo) dokonale ilustruje neudržitelný životní styl moderní společnosti. Autor se zkrátka pro čtenáře zavřel do akvária a nechá se špehovat. The Moneyless Man je místy i napínavé čtení — to když vyčkáváme, zda Boyle dorazí (bez peněz a s malou ekologickou stopou) na Vánoce včas ke své rodině do Irska. Anebo když se rozhodne uspořádat tříchodovou moneyless večeři pro stovky lidí. Ovšem knihu lze také chápat jako příběh odvážného a silného člověka. Udělat z normálního, zaopatřeného, plodného života krok stranou a odejít z práce, ukončit podnájem, začít žít jinak než zbytek národa a starat se o sebe doslova (doslova!) rukama… Kdo na to má? Anebo je to ještě trochu jinak a Mark Boyle není jen výstřední cvok, ale naprosto racionální muž? Možná je rozhodnutí žít bez peněz — s ohledem na budoucnost naší ropné závislosti a penzijního systému — tím nejchytřejším jednáním.
Překvapení na konec? Nabízí se samozřejmě otázka, nakolik to všechno myslí Mark Boyle vážně. Neboli nakolik chápe svoji cestu jako celospolečenské řešení (ekologické) krize. Odpověď zní zhruba takto: věří, že návrat ke vztahům, které nejsou založené na peněžních transakcích, je možný. Buďto za hodně dlouho, nebo jen v teoretické rovině. Zatím se snaží šířit alespoň myšlenky nezištného dávání a přijímání. Nicméně je tady moment, který může knihu The Moneyless Man v očích některých čtenářů shazovat. Když Boyle v závěru přemýšlí, jak nejlépe zušlechtit honorář za její napsání, napadne ho investovat do založení bezpeněžní komunity, tedy koupit pro ni vhodný pozemek. Pokud již někdy někdo slyšel o utopiích nebo ví něco o minulosti postkomunistických zemí, mohl by mít velký problém nepropadnout v souvislosti s tímto nápadem skepsi a cynismu. Právě v této pasáži knihy zaznívají povědomé (téměř) budovatelské a duchařské teze. Jako by člověk Mark Boyle — člověk vzdělaný a s rozhledem — ztratil soudnost a nadhled. Bohužel zde ani neprojevuje kritické myšlení a nesnaží se polemizovat nebo diskutovat s protiargumenty. Pokud tedy nepočítáme úvahy jako: „moje zkušenost je taková, že pokud se chovám nezištně, potřebná pomoc se ke mně vždy dostane v pravou chvíli, třebaže ne recipročně, ale z jiných směrů“. Jak tento nápad dopadl, se z knihy nedovíme a ani internet není sdílnější. Ale položme si otázku: neodsuzujeme obdobné nápady příliš rychle? Nejsme až příliš typičtí představitelé společnosti, kterou tak často kritizujeme a jejíž hodnoty a životní styl nás činí příliš individualizovanými, nedůvěřivými nebo dokonce hamižnými? Možná bychom se měli všem těm krásným myšlenkám o bezpeněžních komunitách trochu víc otevřít. Pro začátek třeba tak, že se naučíme chovat ke svému okolí velkoryse, aniž bychom si jej tím chtěli předplatit. Mark Boyle: The Moneyless Man: A Year of Freeconomic Living, Oneworld Publications, 2011, 224 stran. Sedmá generace 5|2011
ZÁLOŽKA / Dominik Grohmann Modlitba o přírodě a samotě Bůh a příroda k sobě v křesťanském světě neodmyslitelně patří. U nás ovšem není mnoho autorů, kteří je podobně jako Marek Orko Vácha spojují. Jakožto katolický kněz a vystudovaný molekulární biolog je Vácha k tomuto úkolu, zdá se, nadmíru povolaný. Svými knihami o bioetice, touze porozumět přírodě a o vnímání krás světa nadchl nejednoho čtenáře. Jeho nejnovější dílo však přináší i zpověď bezradného, zoufalého člověka. První kapitola nás zavádí do And, kde autor putoval více než tři týdny zcela sám. Rozplývá se nad chvílemi naprosté samoty, žasne nad krásami přírody a po večerech ve stanu slouží mši svatou, přičemž noční volání živočichů a rostlin se mu stává „liturgickým doprovodem — nevědomou písní k vědomě artikulované modlitbě“. Teprve až v naprosté samotě hor se totiž suché teologické poučky o přírodě jako Božím stvoření stávají reálnými. Většinu knihy ale protkávají autorovy osobní výpovědi o situaci v současném katolictví. Vácha se rozepisuje, že víra není fast religion, podobně jako jídlo není fast food. Když se katolíci zpovídají z toho, že je nebaví modlitba nebo účast na mši svaté, nejedná se podle něj nutně o hřích. Katolické náboženství totiž není ani tolik o duchovních zážitcích jako o vztahu. „Když spolu milenci a snoubenci budou jen tehdy, když je to baví, vztah nemůže přežít.“ Máme budovat vztah s Bohem a neotáčet se zády, když to zrovna neklape. Vácha se ale pouští i do něčeho zcela intimního. Jeho zpověď, že není na světě nikdo, „komu by mohl v pátek v jedenáct večer zavolat a říct mu, že rozbil auto a že mu umřel kamarád a že je mu zle,“ vyznívá velmi zoufale. Navzdory tomu však — přece jen je dobrým křesťanem — Boha stále chválí a děkuje mu za jeho stvoření, za naši planetu Zemi, za zelené stromy a různobarevné motýly a za nás — za lidi. V jedné z posledních kapitol knihy se Vácha navíc snaží vyvrátit „nejčastější omyly ateistů“, například že ne každý představený říká totéž, nýbrž sto knězů rovná se sto názorů; že papež není příčinou AIDS v Africe, ale naopak se snaží proti této nemoci bojovat prosazováním manželské věrnosti; nebo že neexistuje jedna jediná spiritualita, jak si mnoho ateistů myslí, ale každý křesťan si může zvolit tu svou. Zároveň autor poukazuje na to, že Evropa se sice „vypravila směrem prosazujícím k přírodě šetrnější energie, úsporné žárovky a hybridní auta“, což je chvályhodné, nicméně stálé hromadění věcí (ať sebeekologičtějších) nás šťastnými pravděpodobně neučiní. Ano, Vácha píše především lidem věřícím, ale jeho cestovatelské vzpomínky, niterné pocity a dobrá argumentace by mohly zaujmout i ostatní. Nemusíte tedy věřit ve vyhnání Adama a Evy z ráje nebo ve stvoření světa za šest dní, ale věty typu „Samota je nejkrásnější věc, člověk se vrací zpět do civilizace a ví, že je silný, že je nejsilnější ze všech“ rozhodně stojí za promýšlení.
Marek Vácha: Modlitba argentinských nocí, Brno, Cesta 2011, 176 stran.
35 |
foto: Jaromír Kyzour
| KULTURNÍ zahrada
O ndřej Z untych
Šumavské vize Josefa Váchala Na Šumavě to žije. A nejde o bzučící cyklisty a supící turisty. Sdělovací prostředky i běžné hovory plní hodnotový střet těch, kteří by suché stromy nejraději odstranili i z loga národního parku, a těmi, kteří spojení bezzásahová zóna rozumí doslovně. Druzí jmenovaní chtějí nechat vybraná území svému osudu, tedy i s nutným usycháním jakožto proměnou lesa. Jinak velmi pravděpodobně hrozí, že budeme o Šumavě mluvit zase jako o umírající, jak to před osmdesáti lety cítil dlouho nedoceňovaný výtvarník, svérázný spisovatel a vyučený knihvazač Josef Váchal (1884—1969). Jaký odkaz nám autor knihy Šumava umírající a romantická zanechal? Je to věštba zániku, nebo varování? Josef Váchal Šumavu miloval. Jezdil tam téměř dvacet let, některé cesty a pobyty trvaly týdny až měsíce. Postupné návštěvy a narůstající obliba kraje ho dovedly k rozhodnutí, které sděluje v dopisu otci: „Šumava! Té chci věnovat nejlepší své dílo…“ O nejvhodnější formě knižního vyznání přemýšlel léta, na Šumavě umírající a romantické začal pracovat v roce 1928. Mezitím vášnivý chodec vršil další stovky šumavských kilometrů, studoval literaturu, mapy, meteorologické a hospodářské zprávy a zejména sledoval, co se v lesích děje. Tři roky nato vydal svůj codex gigantus, zhruba dvacetikilogramovou knihu o rozměrech 65 x 49 cm. Dílo je to ovšem objemné i literárně.
„Šumava“ je stále čtená Knihu, do níž vložil svá pozorování a výtvarná zpracování oblíbených hor, vydal vlastnoručně v nákladu pouhých jedenácti výtisků. |36
Dnes vychází v reedicích různých podob a je jistě přínosné některou z verzí alespoň prolistovat. Zatím se zdá, že tak učinili pouze někteří z účastníků sporu o Šumavu divokou a krásnou, jak naše jihozápadní pohoří označují nápisy na místních autobusových linkách. Váchalův amatérský vhled do fungování přírody je platný i po letech. Kniha ostatně výstižně reprezentuje vztah „šelmovského dědka“, jak se sám označoval, k přírodě jako celku. Autor popisuje proměnu lesa od jara do zimy, nechává se unášet proměnami počasí (zde je nejvíce znát jazyk výtvarníka), bloudí mezi slatěmi, zlézá vrcholy. Váchalův východ slunce je detailním líčením obrazu slovy, vše má barvu, tón, nádech, měnící se odstín. Jinde zase vnímá místa v krajině více čichem či sluchem. Pro jeho nadčasovost ho však můžeme číst nejen jako popis vnějších kvalit Šumavy, komentář koloběhů přírody, ale i jako přiznání svébytnosti drsnému a divokému kraji, což z knihy podle historika umění Sedmá generace 5|2011
KULTURNÍ zahrada |
Josefa Kroutvora dělá jednu z prvních ekologických výzev v české literatuře 20. století.
Nostalgik Váchal Dřevorytec Váchal byl i kvůli své povaze často v rozporu se společností a jeho texty jsou mnohdy nelichotivým záznamem odlišných názorů. V Šumavě umírající a romantické se přesto vyhnul jinak často užívanému sarkasmu, ačkoli výtky k nakládání člověka s divočinou si pro sebe nenechal. Trpce nesl narůstající turismus a dřevařské zásahy. Nic, co by po osmi desetiletích nedělilo zainteresované i veřejnost do názorově odlišných skupin. Váchal nebyl vědec, manažer ani akademik, ovšem uměl se dívat. Procházel hvozdy a slatěmi a všímal si, že „někde, ku př. u roklanského potoka na příhodném svahu k východu obráceném poštěstí se mladé generaci přerůsti temena z vlhké půdy vyrostlých zde před sty i více léty smrků — obrů, s kořeny přílišnou vláhou skomírajícími; těmto mladým stromkům je ulehčena existence základnami odumřelých pňů“. Podobná poznámka je v knize nejedna. Držíme-li v ruce Šumavu umírající a romantickou, musíme myslet na to, že Josef Váchal byl velký romantik a nostalgik, a rád by viděl Šumavu pokud možno nedotčenou a ponechanou samovolnému vývoji bez větších zásahů člověka. (Ten však kraj využíval pro těžbu zlata, zemské stezky a vznikající města už od 13. a 14. století, se sklářstvím v 18. století svou činnost ještě zesílil.) Avšak i přes sentimentální pohled zpět lze těžkému srdci spisovatele porozumět, pojítko se současnými odpůrci kácení je jasné: ochota uznat, že příroda není nepřítel a že se o sebe postará i sama. Tedy ponecháme-li jí k tomu čas a prostor. „Pomyšlení pak, že otcové a pradědové moji od začátku dvacátého století vázali Tebe do svěrací kazajky kulturních vymožeností, zničilo by poslední illuse mé o krajanech mých, lidstvu a božstvech… Každý starý strom zde jest věrným obrazem celé ŠUMAVY.“ Situace je tím ponuřejší, protože „kde jindy zahynul jeden strom, zničen dnes celý les“. S takto senzitivním přístupem nemohl být název knihy výstižnější. Se sklony k apokalyptickým koncům viděl Váchal temně i šumavskou budoucnost. Člověkem „zdrásané“ Pošumaví je pro něj smutná holina se zaprášenými a neduživými stromy. Chudobné lesíky přirovnává k mateřským školkám, pralesy naopak k univerzitám. Váchal si stýská, bojí se rozšíření železnice a utíká výše do hor. Nicméně ani tam ho trudné myšlenky neopouštějí. Dostává se až k provokativnímu prohlášení, že lesů již nebude v příštích dobách zapotřebí a že o vše se postarají zahradní architekti, kteří vytvoří malebné sady „asi jako Mírové náměstí vinohradské“. O přetrvávající síle některých myšlenek svědčí i současná instalace ve Váchalových oblíbených Prášilech, kde jsou na dřevěné konstrukci vystaveny citáty z jeho knihy spolu s prohlášeními současného vedení Národního parku Šumava. Netřeba asi podotýkat, že cedulky hlásají zcela odlišné představy a pro správce nevyznívají lichotivě.
Turisté, dřevorubci a původnost Zastavme se nyní u zmíněných turistů, protože i oni měli vliv na Váchalovo vnímání Šumavy. Klub československých turistů vznikl v roce 1888 a počet členů začal záhy stoupat. Čím víc je výletníků, tím větší je poptávka po ubytování. Například chata na Špičáku na přelomu století nabízela dvacet lůžek, v roce 1926 už 160. Z takového zájmu o dosud „zapomenutý“ kout země Josef Váchal pochopitelně Sedmá generace 5|2011
nadšen nebyl. Trpce si stěžuje na rostoucí množství návštěvníků, kterých přibývá natolik, že „jest obava, aby turisté jedenkráte dřevorubcům při práci nepřekáželi“. Přestože sám byl nějaký čas členem KČT, vyhledával místa daleko od chat a rozhleden (ty přirovnával k vykřičníkům) a na turisty pohlížel shora. Sám se od nich podle svých slov lišil. Řadil se k těm, „jimž šumavské hory a slatě, typický ráz hvozdů a nikde jinde nezřený boj o život vegetace s živly za specielní studium slouží“. Ač romantický turista-sportovec, hledal původní „obyčejnost“, toužil bloudit starými lesy a pralesy, které ještě neupravila pila. Na mysl nám v takové souvislosti přichází spojení měkký turismus. Váchal však mířil dál. Chůzí divočinou se snažil dojít k zapomenuté podstatě, z níž vzrostl člověk, snažil se nalézt v lesích spojení s předky, s duchy, s přírodou. Je-li řeč o pilách a dřevorubcích, narážíme tím na jiný velký neduh Váchalovy Šumavy — odlesňování. Řídnoucí lesy v době vydání knihy se do jejího obsahu musely nutně obtisknout. Za největší nebezpečí považoval zejména probírku a kácení vzácných druhů stromů, z nichž některé podle jeho poznatků úplně vymizely. Jak se zdá, ve Váchalově podání nejde primárně o dřevo — mizející lesy jsou spíš důsledkem kulturního, obchodního a průmyslového ruchu přelomu 20. a 30. let minulého století. Váchal se bál, že to povede k zániku Šumavy. Přesněji: při obávané výstavbě elektráren a vodních nádrží utrpí nebo zmizí romantická zákoutí řečišť a jejich malebnost, a jakmile se ztratí slatě a „poslední velikán padne“, odejde s nimi i dosavadní podoba kraje.
Zánik a znovuzrození Váchal však nezůstává jen stěžujícím si nespokojencem, byť jím navrhovaná řešení se nemusejí každému líbit. Co je podle něj potřeba, je „pevná ruka vládcova“, která by ustanovila ze Šumavy nepřístupnou rezervaci. Zároveň doufá v příští generace, jež projeví lesům větší lásku než jeho současníci. Jejich počínání Váchal komentuje slovy: „Co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný na konec stav zemi vytvářejí, třeba s počátku působení jich zhoubným býti se zdálo.“ Nebýt to tak dlouhé, nápis by se pěkně vyjímal v čele shromáždění lidí usilujících o ochranu prostředí, tzv. ekologických aktivistů. A třeba u Ptačího potoka by někdo mohl zarazit ceduli s jiným dřevorytcovým citátem z přednášky, kde představil svůj knižní monument: „…tato místa šumavská nejdéle do sto roků úplně zmizí, ale opět vzroste tam nová džungle a započne nový, přirozený život člověka, doufejme, že lepší.“ Za zmínku v této souvislosti jistě stojí, že Váchal předvídal obě světové války a ve věšteckém vytržení se prý několik let dopředu dozvěděl datum Masarykovy smrti. Přesto věřme, že Šumava umírající a romantická nám nakonec nezůstane jako jedna z připomínek toho, o co jsme se připravili. Ondřej Zuntych je absolventem humanitní environmentalistiky FSS MU a autorem diplomové práce Příroda v díle Josefa Váchala, dostupné na http://is.muni.cz/th/178917/fss_m.
37 |
| KULTURNÍ zahrada
P etr S alamon
Můj kraj jde do pr… stejně jako tvůj kraj „Vzduch je otrávenej nějakým jedem,“ zpívala v osmdesátých letech strakonická punková kapela Telex. Není divu, znečištěné ovzduší bylo jednou z nejpoškozenějších složek životního prostředí předlistopadového Československa. V emisích síry, dusíku či prachu figuroval náš bývalý federální stát na jednom z prvních míst ve světě. A opoziční (i neopoziční) kultura si toho nemohla nevšimnout. „Československo začalo ve světě platit za odstrašující příklad ekologického vývoje,“ připomíná historik Miroslav Vaněk v knize Nedalo se tady dýchat (viz také Promítačka na s. 31). V kvalitě životního prostředí se dostalo na nejhorší nebo druhé nejhorší místo v Evropě. Nejzřetelnější starost o domácí životní prostředí projevovalo Hnutí Brontosaurus a Český svaz ochránců přírody. Obě organizace byly registrovány ministerstvem vnitra a režim je toleroval. Zatímco však v Polsku, NDR i Sovětském svazu už v osmdesátých letech nastal environmentální kvas, v Československu spontánní ekologické hnutí až na výjimky typu Dětí Země chybělo. Neorganizované ekologické povědomí ale existovalo, mimo jiné i v alternativní kultuře včetně její hudební odnože.
Kraj, odkud odletěli ptáci Při svém průzkumu jsem našel ekologické motivy ve více než stovce textů hudebních kapel ze 70. a 80. let, přičemž jsem čerpal zejména z Encyklopedie československé alternativní kultury (viz www.projektpunk.cz). Podrobnější pátrání by samozřejmě počet ekologicky |38
laděných zmínek rozšířilo. Před Listopadem navíc v alternativní kultuře kvetly i jiné než hudební environmentální aktivity, například pravidelná rubrika o přírodě a životním prostředí v undergroundovém časopise Vokno, nazvaná podle textu kapely DG307 Můj kraj jde do prdele stejně jako tvůj kraj. Vzpomeňme z ní například třídílnou stať, v níž Petr Blumfeld pojednával o alternativní kultuře jako o (nejen) ekologicky správné variantě životního způsobu v opozici ke všem industriálním dominantním systémům. Ekologické povědomí projevovala i alternativně-hudební Jazzová sekce. Spolu s americkým spisovatelem Kurtem Vonnegutem, který ji na jaře 1985 navštívil, osázela stromy kopec pod svým sídlem v rámci Akce Z. Miroslav Vaněk ve své loňské publikaci Byl to jenom rock and roll? mimoto uvádí, že „se sekce podílela na akci Most 81/82, ekologickém projektu v demolované části hornického města.“ Třetí scénou hudební alternativní kultury, vedle zmíněného undergroundu a „alternativy“, byla nová vlna a punk. Kromě hudby samotné se například punkoví umělci na severu Čech (mezi nimi například Miroslav Wanek z F.P.B., respektive Už jsme doma) spojili Sedmá generace 5|2011
KULTURNÍ zahrada |
s ekology, aby jako předzvěst sametové revoluce protestovali v listopadu 1989 proti lokálně znečištěnému ovzduší. Podle hudebního publicisty Josefa Vlčka však ekologická témata znamenala dobrou volbu i pro ty kapely, které chtěly působit protestně, ale zároveň chtěly být zadobře s režimem: „Protože politika byla v podstatě tabu a ani interpreti sami se nechtěli pouštět do politických námětů, bylo téma ekologie ideálním kompromisem v jakémsi nepsaném modu vivendi mezi oficiální kulturou a státem. Stalo se ideální únikovou zónou například pro Olympic nebo Katapult, jehož slavné Až je jedním z nejtypičtějších příkladů takové úlitby bohům.“ Kapela Olympic přinesla ekologické motivy v roce 1980 na albu Prázdniny na zemi…?. Například píseň Kraj, odkud odletěli ptáci pojednává o opuštěném špinavém mořském pobřeží a impresionisticky zachycuje vzpomínky na minulé časy: „Kraj, odkud odletěli ptáci, usíná / Kraj, odkud odletěli ptáci, vzpomíná / Po moři běží černá vlna za vlnou / Kraj, odkud odletěli ptáci, pojednou už není.“
Mrtví jeleni je neruší V domácí hudbě sedmdesátých let najdeme ekologických motivů poskrovnu. Jeden environmentálně laděný text, konkrétně píseň Operace přírody z roku 1973, spadá do repertoáru undergroundové kapely DG 307. Začíná slovy „Vylámem všechny stromy / vytrháme trávu do skal / vytesáme zvony / po kraji rozlejem žhavou lávu... “ a naznačuje nesmyslnost takového přístupu k přírodě, který ji chce odborně („ať chcípnou všichni mudrcové“) využít a přeměnit ve zdroj. Autor, básník Pavel Zajíček, dále naznačuje, kam takové počínání může společnost dovést („až v rezu a prachu vězet budeš“). Druhým příkladem budiž o šest let mladší pásmo Zabíjačka, pojednávající o smutném osudu prasete, respektive omylem se podříznutého řezníka-alkoholika, jehož maso skončí v kotlích. Kapela Extempore v něm uvádí například tato slova „krávy bučí / kozy mečí / slípky plačí / husy se zbaběle… schovají… / na zvířecí práva všichni kašlají“. To undergroundové skupiny osmdesátých let už ztvárňovaly ekologické motivy přímočařeji než jejich předchůdci. Například Parta Brusiče Karhana vylíčila ničení ostravské krajiny průmyslem těmito slovy: „jedovaté plyny tam vybuchují pod nebesy z plynné škváry / krabatina ztvrdlé lávy roztírá se do dálavy / zasoptění siré páry / hle má drahá rodná země / páleniště opuštěné“. Podobně vyjadřuje ve skladbě Už troubějí zničení lesů zplodinami z továren Kmochova paralýza: „jen dýmají, stále dýmají tovární komíny / zaserou celé ovzduší / mrtví jeleni je neruší“.
Všechno je špatně Nejčastěji však ekologickou situaci zohledňovali punkeři. Na rozdíl od hudby šedesátých let, která zpívala o změně, se punk zaměřil na ztvárňování destrukce. Proto i názvy českých kapel poukazovaly na určitou destrukci, viz industriálně laděné Nabeton, Fabrika, Krásné nové stroje nebo Betonová zahrada. Hodně novovlnných a punkových skupin pocházelo ze severních Čech. Nikoli náhodou. Jak připomíná Filip Fuchs v knížce Kytary a řev aneb co bylo za zdí: „Pro část severních Čech se stala charakteristickou měsíční krajina povrchových dolů v kombinaci s oblohou pestře zbarvenou zplodinami chemiček, nedýchatelným vzduchem ve městech a nekonečnými řadami šedivých paneláků, do kterých Sedmá generace 5|2011
bývali nastěhováni obyvatelé vytěžených obcí. Možná právě tato syrová realita měla za následek to, že se punk rocku v tomto kraji tak dařilo.“ A Miroslav Vaněk jej doplňuje: „Právě motiv města byl základním bodem, z něhož vycházely kapely nové vlny i punku, a to nejen proto, že působily v předměstských a sídlištních kulturních domech, ale i proto, že město samo se stalo v osmdesátých letech hlavním zdrojem frustrace mladého člověka. Punkové a novovlnné komunity se objevovaly… všude tam, kde stará zástavba padla za oběť obrovským šedivým sídlištím nebo kde sídliště alespoň obkroužila městské jádro. Novodobá sídliště násobila pocit odcizení a společně s rapidně se zhoršujícím životním prostředím se stala živnou půdou pro český punk.“ Většina punkových textů zohledňujících ekologické problémy poukazovala hned na několik nepříznivých skutečností, jako například v textu kapely Modrý Tanky Všechno je špatně: „Prašivý ovzduší a genetický poznatky / všechno do chrómu a párky v rohlíku / továrny na lidi a rozložený atomy… kácíme stromy a vyrábíme hajzlpapír / abychom si měli čím vytřít prdel… a nový spalovny a novoroční zásady… všude je chemie / rakev se zakopá… odstřely baráků a lesy chcípají / nátlaky přírody a každej nějak vypadá.“ Ve většině případů se objevuje i osobní, často expresivní hodnocení této nevábné reality: „zkurvená zasraná špinavá fabrika“ nebo „Nechcem ich, nemám ich rád — chemikálie“.
Zničte autá — v mene ľudského rodu Chemikálie, respektive znečištěné ovzduší vůbec pronikaly do textů punkových kapel velmi často, skupina Spray zpívala „Freóny nás stále ničia / freóny nás stále ničia / na freóny mierim / Vymyslieť chcem protiláku / spoznám možno čo ich hreje“. Kritická sprcha se logicky snesla i na továrny. Proslulá kapela Šanov kupříkladu postřehla, že „továrny na hračky vyrábějí rakve“. Několikrát se objevil i protest proti automobilům, slovenská punková legenda Zóna A jim zasvětila celou píseň: „Zničte autá, zničte autá autá autá / všetky autá všetky autá autá autá / Berú nám čas / ničia prírodu / zničte ich prosím vás / v mene ľudského rodu.“ Podle jiných punkerů ničila moderní doba krajinu, viz verš „město i krajina šaty má z prachu“ kapely Telex. Občas najdeme i zmínku o ohroženém zvířeti: „Ľudia, čo vo všetkom chcú nájsť zmysel / vymýšľajú denne veľa príšer / ktoré tie ryby chytajú / a do konzerv zatvárajú,“ soudila slovenská skupina Extip. Po listopadu 1989 se s environmentálně orientovanými texty roztrhl pytel. Za všechny zmiňme verše skupiny Na útěku v písni Měsíční krajina: „Podívej se dneska z okna / jak to tady vypadá / tohle kdysi byla ta panenská příroda / teď to tady všechno smrdí / všude stoupá kouř / hnusný žlutý mlhy a kyselá louž…“ Dodejme, že k jisté dokonalosti dovedla žánr eko-protestních písní parodie divadla Sklep Tak dělejme něco! s verši „Farizej fosfor a Satanáš síra / To je náš prostor, to je náš hřích / Mrtvé lesy, v ozonu díra / Potoky smradu na hladinách sliz“. Ale to už je jiná, nepochybně mnohem veselejší historie. Autor studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Podrobnější informace najdete v bakalářské práci Reflexe konfliktu přírody a civilizace v české druhé kultuře 1969—1989, viz http://is.muni.cz/th/253850/fss_b/.
39 |
foto: Ondřej Besperát
| rozhovor
R ozhovor
s
J iřím Z emánkem
Potřebujeme nový příběh Prošedivělý hippie jogín v tibetské košili a kapsáčích nás přivítal s omluvou, že jej příšerně bolí hlava a že z něj dnes nic kloudného nevypadne. Ale jen co nám v podkrovním bytě se skvělým výhledem na Pražský hrad postavil na čaj a s výraznou ruční gestikulací začal chrlit obšírné poznámky k četným interiérovým artefaktům, věděli jsme, že s prázdnou rozhodně neodejdeme. Jiří Zemánek (*1953) vystudoval dějiny umění a etnografii na Masarykově univerzitě v Brně a jakožto historik umění postupně působil v galeriích v Hradci Králové, Rychnově nad Kněžnou, Pardubicích, po revoluci pak v pražské Národní galerii. V posledním desetiletí se „krátce řečeno stal z kurátora praktikujícím poutníkem“, snažícím se propojovat umění, vědu a spiritualitu. S jeho články a překlady se můžete po řadu let setkávat i na stránkách Sedmé generace. Nedávno spoluzaložil občanské sdružení Pilgrim, mimo jiné pořádající máchovská putování. Složil dokonce i poutnickou píseň, tu nám však z ostychu nezahrál. Snad příště, někde na cestě.
Jak se z kurátora Národní galerie stane poutník zabývající se eko-filozofií? Došlo u tebe k nějakému životnímu zlomu? Odchod z Národní galerie v roce 2000 byl skutečně v mém životě určitý zlom, ale o přírodu a o ekologii jsem se zajímal už dávno předtím. Od dětství jsem v přírodě vyrůstal (v Jeseníkách) a krajinou jsem se |40
zabýval i jako historik umění — zajímal mě land art či eko art. Nicméně k ekofilozofii a ekospiritualitě mě přivedla až příprava ekologického čísla časopisu Ateliér (1996), pro které jsem napsal stať Aktuální moralita na téma umění a ekologie a přeložil několik textů. To se pak promítlo i do mé práce na projektu E-AREA mého přítele, multimediálního
umělce Federica Díaze, kde se můj zájem o ekologii, spiritualitu a multimédia poprvé spojil s globálními výzvami i úvahami o nové integrální kultuře a kosmologii. Ale teprve až odchod z Národní galerie mě fakticky přivedl k umělecko-ekologickým projektům, k poutničení, kosmologii, kulturnímu aktivismu a publicistice. Sedmá generace 5|2011
rozhovor |
Proč jsi skončil na volné noze a nepřešel třeba do jiné galerie? Potřeboval jsem volnost. Od roku 2000 žiju sice takřka z měsíce na měsíc, ale na druhou stranu se můžu věnovat tomu, kam mě táhne vlastní srdce a co cítím jako důležité. Nemám větší materiální nároky, takže můžu takhle žít. Na druhé straně mám taky výhodu, že máme vlastní dům a nemusíme platit za nájem. Poté, co jsem z NG odešel, jsem uskutečnil tři větší tematické výstavy: Divočina — příroda, duše, jazyk v Galerii v Klatovech; Ejhle světlo v Moravské galerii v Brně a výstavu Od země přes kopec do nebe... v Severočeské galerii v Litoměřicích, která byla věnovaná chůzi, poutnictví a posvátné krajině i mizejícím severočeským kopcům a vztahům mezi Čechy a Němci. Každá z těch tří výstav měla svoje aktuální ekologické téma. Rád vzpomínám na klatovskou výstavu, která se soustřeďovala na Šumavu. Na konferenci o divočině se tam sešla řada skvělých lidí, například Jaromír Bláha z Hnutí DUHA (viz 7.G 3/2011 — pozn. red.), ředitel Národního parku Bavorský les Karl Friedrich Sinner, výtvarníci Miloš Šejn, Michal Singer a Otto Placht, etnografka Pavlína Brzáková, německý historik vědy Marco Bischof, šéfredaktorka časopisu OYA Lara Mallien a jeden z nejkreativnějších lidí, které znám, vizionář, hudebník a publicista Johannes Heimrath. Byl to pro mě začátek nových vztahů a nové spolupráce v rámci rodící se nové kultury. V posledních letech už výstavy nepořádáš, proč? Po té poslední výstavě o kopcích a chůzi si mě to přitáhlo víc ke krajině, k poutnické praxi, k zájmu o animismus a k občanskému aktivismu, a na druhé straně pak k překládání a koncipování antologií a sborníků z oblasti integrální kultury, ekosofie, geomancie, transpersonální psychologie, nové kosmologie a podobně. Chtěl jsem trochu zaplnit mezery, které u nás v tomto ohledu jsou. Připravil jsem například antologii Geomancie a integrální kultura (2008) a sborník textů Davida Abrama Procitnutí do živé země (2009) a začal spolupracovat s revue PROSTOR na přípravě tematických čísel, věnovaných integrální kultuře a holistickému myšlení. Publikovali jsme zde například některé aktuální texty od Ervina Laszla, Davida Peata, Richarda Tarnase, Briana Swimma, Stanislava Grofa, Jima Sedmá generace 5|2011
Garrisona nebo Duana Elgina. Něco z toho vyšlo i u vás v Sedmé generaci. Hodně mě taky pohltila práce na překladu knihy Davida Abrama Kouzlo smyslů. A jak jsem si začal víc uvědomovat hloubku současné globální krize a s ní spojené transformace, přešel jsem od kurátorství k občanskému aktivismu. Se Šárkou Havlíčkovou a Denisou Václavovou jsme předloni vymysleli Fórum parlamentu budoucnosti, začal jsem pořádat Oslavy vzduchu v rámci aktivistické sítě 350.org. Dnes chystám výstavu o vodě a o vzduchu, připravuju taky výstavu o kosmologii. Myslím, že abychom mohli lépe pečovat o náš planetární domov, evidentně potřebujeme novou kosmologii. V souvislosti s integrálním myšlením někde píšeš, že máme od matematického para digmatu akumulace přejít k holistickému paradigmatu participace. Co to znamená? Dá se to ilustrovat právě na kosmologii. Naše sebepojetí jakožto moderních lidí má svůj původ v koperníkovské kosmologické revoluci, která nás přivedla k radikálnímu oddělení od přírody a od kosmu i k odpojení od našeho „hlubokého já“. Od té doby si vyprávíme příběh „mrtvého vesmíru“, který zcela náhodně vytvořil sama sebe reflektující život. Tento příběh se stal základním kamenem naší sekulární kultury s jejím horečnatě vystupňovaným „spotřebním štěstím“. V tomto bezúčelném vesmíru, v němž se cítíme nesmírně opuštění, se nám jako jediná smysluplná věc jeví konzumace materiálních věcí. Když však začínáme víc vnímat to, co například Carl Gustav Jung nazývá kolektivním nevědomím, můžeme si uvědomit, že naše já není od vnějšího světa nijak odděleno, že naše vědomí je součástí většího pole oduševnělé země, respektive oduševnělého kosmu. Tím se nám otevírá ohromná příležitost pro vnitřní růst. K mezím vnějšího růstu jsme už dávno dospěli, pokud ale má naše civilizace v nějaké formě pokračovat dál, musíme si otevřít cestu k vnitřnímu růstu. V něm je šance pro náš nový příběh. Uvědomovat si, že kosmos nás v sobě obsahuje a že současně my sami ho v sobě neseme a že náš lidský úděl může najít svoje naplnění ve větším příběhu tohoto ohromného, 14 miliard let se vyvíjejícího inteligentního vesmíru, je nesmírně povznášející. Jak říká David Abram: „Jsme
lidmi jen v kontextu a družnosti s tím, co je ne-lidské.“ Zdá se, že v jednadvacátém století bude naše lidství muset být více traspersonální a ekologické. Potřebujeme tedy, jak říká Thomas Berry, znovuobjevit člověka na úrovni druhu. Takového, který nepotřebuje, aby tolik materiálně rostl. Máme samozřejmě nějaký standard, ale nepotřebujeme spoustu těch praštěných věcí. Aspoň já to tak cítím. Není však problém právě v tom našem současném životním „standardu“, který je z globálního hlediska neudržitelný? Ano. A jak z toho ven? Je možné v globálním měřítku v tak krátké době, než dospějeme ke kolapsu, najít cestu k udržitelnosti? Je zjevné, že krize udržitelnosti není jen nějaká technologická záležitost, ale že je to především krize vědomí. Řada myslitelů a duchovních učitelů proto mluví o nezbytnosti širší spirituální transformace, spirituálního probuzení v globálním měřítku. Určité nadějné trendy nasvědčující vzniku nové, ekologicky a spirituálně vnímavé kultury lze v tomto ohledu skutečně pozorovat. Jestliže svého času poukazoval transpersonální psycholog Stanislav Grof na to, že naše západní průmyslová civilizace je jedinou společností v historii, která popřela význam rozšířených stavů vědomí, dnes se tato situace začíná radikálně měnit. Hodně lidí se o tento druh zkušeností zajímá. Rozšířené stavy vědomí nemusíme samozřejmě prožívat přímo pomocí psychotropních látek nebo šamanských rituálů, ale podobně jako David Abram se na ně můžeme naladit třeba soustředěným pozorováním pavouka nebo orla v krajině. Když máš schopnost propojit se s oním „víc než lidským světem“, jak říká Abram, už nemáš potřebu se tolik za něčím pachtit. Uvědomuješ si, že svět je živý a oduševnělý jako ty, a nemusíš s ním už zacházet tak zištně. Můžeš s ním totiž začít komunikovat, obdivovat ho, učit se od něj. Klíčový je prožitek. A prožívání nám, zdá se, chybí. Sám jsi stavy rozšířeného vědomí zažil? Ano. Jsou pro mě posvátnými okamžiky, kdy se mi nesmírně otevírá srdce a žasnu, jak si mě bere jako moře život mnohem větší, než jsem já sám. Jsou to pro mě chvíle hluboké vděčnosti. Souhlasím s filozofem 41 |
| rozhovor
Christopherem Bachem, že objevování prožitkového spojení se základem existence se dnes pro nás stává stejně tak sociální jako osobní výzvou. Takovéto zkušenosti nás totiž zbavují vnitřních strachů a podmíněností a otevírají nám smysl pro posvátno, pro hluboký prožitek vzájemného spojení, včetně našeho spojení se Zemí a kosmem. Tyto zkušenosti by nás také mohly přivést ke kultivaci kolektivní inteligence a k větší moudrosti. Další vývoj určitě povede ke spojení vědy se spiritualitou. Tato nová věda nebude tolik usilovat o kontrolu a ovládání světa, ale bude ji více zajímat zkoumání inteligence v přírodě, respektive hledání rovnováhy se světem kolem nás. Potřebujeme se zkrátka naučit vylaďovat na participativnější, organičtější stavy vědomí, v nichž se můžeme spojit se širším polem inteligence, která je všude kolem nás. A jednou za čas životu z hloubky své bytosti poděkovat. To je ostatně smysl oslav. Země a kosmos, to je jedna veliká souvislá oslava, a my bychom se proto měli naučit život slavit. Po mě jednu z takových příležitost nabízí putování, například po stopách Karla Hynka Máchy. Říkáš, že děkuješ životu. A jak to máš s Bohem? Nepřehlížíš dlouhou historii křesťanské mystiky, dobírající se k posvátnu a vnitřnímu vztahu ke světu podobným způsobem? Vnímám bohy spíše jako archetypální síly, jak jim rozuměli Řekové. Je mi bližší mluvit o Vědomí nebo o kosmické inteligenci, případně někdy o Duchu než o Bohu. Bůh je pro mě příliš autoritativní pojem. Domnívám se, že kosmická inteligence tak autoritativní není, že je to taky velký žertéř. Jinak křesťanskou mystiku mám rád a mým velkým inspirátorem je nedávno zesnulý křesťanský teolog a mystik Thomas Berry, který spolu s Brianem Swimmem položil základy ke kosmologii nového příběhu. Etika se netýká jen mezilidských vztahů. Jsme součástí velké a nádherné rodiny života. Vděčnost je proto dobré i krásné projevovat taky stromům, horám, řekám, mrakům a větru, zvířatům, hvězdám, slunci i luně a samozřejmě i tomu tajemnému a nevypočitatelnému Duchu. Jak jsi se vlastně k cestě Karla Hynka Máchy na Sněžku dostal? |42
R
Souviselo to se zmíněnou litoměřickou výstavou Od země přes kopec do nebe… Už předtím jsem si Máchovu cestu z Prahy na Sněžku po částech procházel, ale tehdy jsem ji poprvé společně s několika přáteli prošel celou, tedy přesně řečeno z Mělníka na Sněžku. Od té doby jsem ji šel už čtyřikrát. Uskutečnil jsem tehdy taky putování po stopách německého romantického malíře Caspara Davida Fridricha — stokilometrové putování z Drážďan do Českého Švýcarska na horu Růžák. A dvě putování po stopách Josefa Váchala na Šumavě. Proč tě Mácha, respektive jeho putování na Sněžku, tak přitahuje? Máchovo putování z Prahy na Sněžku mě hodně fascinuje. Dá se říct, že pro Máchu ta cesta znamenala svého druhu rituál přechodu, který byl klíčový pro jeho vyzrání jako člověka i básníka. Když se na ni v roce 1833 vydal, prožíval řadu krizí, rozešel se se svojí dívkou, zemřel mu spolužák a na cestě na „druhý břeh“ byl i jeho nejlepší přítel Jan Beneš, s nímž se tehdy během svého putování potkal v Radimi. Trauma z Benešovy smrti vtělil do svého Máje i do prózy Pouť krkonošská. Když se tedy podíváme na Máchovo putování prizmatem rituálu přechodu, můžeme v něm najít všechny jeho charakteristické prvky: Mácha se vzdaluje od společenství lidí, prochází hlubokou existenciální konfrontací se smrtí, a když tím vším projde, vrací se zpět se silnou poezií, která vyjadřuje hluboké existenciální poznání, například v onom úžasném monologu vězně v Máji; poezií, která nás tou Máchovou odvahou konfrontovat se s nejzazším dokáže posilovat. Pouť krkonošská tematizuje průchod branou smrti, a dotýká se tím vlastně procesu smrti a znovuzrození. Mácha zjevně prošel hlubokou psychickou proměnou, která v něm probudila důvěrný, vroucí vztah vůči zemi, kterou vnímá a oslovuje jako živou bytost: „Zemi, já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně.“ Mácha si tedy na cestě rozšířil vědomí podobně jako David Abram nebo přírodní národy? Podle všeho ano. Máchovu pouť na Sněžku můžeme vnímat přes rituál přechodu, aniž bychom do toho museli promítat náboženské konotace, jak je tomu při pouti do Santiaga de Compostela. Ta cesta je ovšem
pozoruhodná i tím, že podává jakýsi průřezový obraz o charakteru zdejší české krajiny, který je navíc spojen s některými jejími důležitými symboly. Naše dnešní putování začíná na soutoku dvou největších českých řek Vltavy a Labe, v rovinaté krajině na pozadí mýtické hory Říp, a ve vlnách stoupá přes několik typů krajin, včetně Českého ráje, až na nejvyšší horu Čech Sněžku, u níž pramení Labe. Když se na tu cestu vydáš, dostaneš příležitost se do krajiny víc ponořit. Dnes se většinou orientujeme jen podle našich vlastních civilizačních artefaktů — domů, věží, dálnic, nákupních středisek a tak podobně. Na „Velké Máchovce“ se můžeš znovu učit orientovat v terénu podle krajinných dominant a podle nebe. A začít se zemí víc žít, víc se s ní spojovat, což se na tak velkém kusu území dnes u nás podaří asi jen málokde. Kolik lidí s tebou „Velkou Máchovku“ chodí? Jak tě tak poslouchám, nepotřebuješ být na ní spíš sám? Tento rok se jich na ni vydalo vůbec nejvíc. Prvního ročníku se zúčastnilo devět poutníků, letos se jich prostřídalo celkem dvaadvacet a k tomu tři psi. Dopředu nic neorganizuju a nechávám spíš všechno volně plynout. Každý si jde svým vlastním tempem. Mám jen jedinou prosbu, aby se lidi navzájem tolerovali. To je vždycky test, jak se dokážeme navzájem na sebe vyladit a cestu i psychologicky dobře společně zvládnout. Spaní nikde nezajišťuju, spíme většinou všichni pod širákem, kdo chce spát v noclehárně, musí si to zařídit. Samozřejmě vím, kde jsou možnosti schovat se před deštěm, ale když jsi vystavený nejistotě, mnohem víc se ti začne rozvíjet intuice a dočkáš se taky daleko zajímavějších zážitků. Samotu mám rád. Je fajn, když má člověk i na společném putování nějakou intimitu, když jde s někým, s kým dobře ladí. Každopádně před výstupem na Sněžku se vždycky potřebuju od svých kolegů aspoň den odpoutat a jít sám. Letos jsem po páté hodině ráno takto za vrchem Stráž potkal slunce, fantastický zážitek! To, na co se asi nejvíc na těch putováních těším, je noční nebe plné hvězd. Letos jsme ho mohli pozorovat skoro každou noc. Nádherné bylo na Housce, na Vyskeři, kde mě Tomáš Birčák ze sdružení Vlk seznámil Sedmá generace 5|2011
se souhvězdíma, která jsem dosud neznal. To ve městě nemůžeš zažít. Dokážeš na cestě plně vnímat svoje okolí, nebo musíš nejdřív bojovat s různými myš lenkami a starostmi, které ti víří hlavou? Chvíli to trvá, než se oprostím od toho mlýnku mysli, který nás v běžném životě programuje, jak a co máme dělat. Potom se to začne uvolňovat a pak už mě ani čas tolik nepohání, ale vychází ze mě. Vše začne přirozeně plynout a můžeš lépe vnímat a komunikovat jak ven, tak dovnitř. Obojí se začne spojovat. Cesta ven je cestou dovnitř, a když jdeš dovnitř, zároveň se hlouběji noříš do světa kolem. Poutnictví je pro mě cesta z každodenního, předem naprogramovaného světa, do širší mandaly krajiny a vlastní duše a kosmu. Jako když přejdeš z dálnice do labyrintu. Proto bych rád, aby někde na Máchově cestě vznikl labyrint jako místo přechodu mezi těmi dvěma světy. Poutník by měl umět se světem plynout, nechat se putováním unášet. To jsou ty nejkrásnější okamžiky, které na cestě můžeme zažít. Jaké se ti letos zdály pod Máchovým širá kem sny? Mívám venku zvláštní, symbolické sny, které doma obvykle nemám. Vnímám je jako sny větší mysli, která myslí ve mně — nejspíš jako sny samotné země. Cítím napojení na větší kolektivní duši světa. Láká tě chodit i v zahraničí? Nebo spíš Sedmá generace 5|2011
potřebuješ najít oporu v konkrétní místní krajině? Zatím jsem měl spíš tendenci osahávat a očuchávat si svůj domácí habitat, seznamovat se a víc se spojovat se zemí, v níž žiju, s jejími příběhy, vlastními předky. Zjistil jsem totiž, že domácí prostor moc neznám. Je to vlastně oslava: každý rok chodíme čtyři až pět delších putování — začínáme cestou na brdský Plešivec, pak v květnu na Bezděz a uzavíráme v srpnu „Velkou Máchovkou“. Chodil jsi dlouhé štreky i v mládí, nebo jsi se do toho „obul“ až v posledních letech? V dětství jsem s maminkou šlapal hřebenovky v Jeseníkách i ve Vysokých Tatrách. Vícedenní putování jsem začal podnikat až během studia na vysoké škole, z vnitřní nutnosti, z jakési potřeby terapie. Cítil jsem se tehdy hodně traumaticky, oddělený od světa. Frustrovaně jsem si říkal, „vždyť je to přece moje“, tedy ne ve smyslu majetnickém, ale měl jsem hlubokou potřebu se s tím okolním světem spojit. Šel jsem třeba z Brna pěšky do Jeseníku nebo z Jeseníku do Doudleb a dál do východních Čech. A začalo to fungovat. Po těch dvou třech dnech cesty do Doudleb jsem se už cítil víc spojený. Tento prožitek chůze nemůže nahradit žádný dopravní prostředek, ani kolo. Nevěděl jsem, kam a kudy přesně půjdu, neměl jsem mapy, znal jsem jenom směr. Zažil jsem tak, že v době krize se ti může otevřít cesta. Cítil jsem se mnohem líp. Dnes už vím, že vlastní krize můžeme
foto: Ondřej Besperát
foto: Ondřej Besperát
rozhovor |
mnohem lépe vnímat a řešit ve větším kontextu přírody, krajiny. Když jsi nakousl cyklisty, vadí ti, speciálně ti lesní „kořínkáři“, nebo máš pro ně pocho pení? Nechci je moc kritizovat, i když je zřejmé, že na kole si krajinu tak neomakáš a nespojíš se s ní. Samozřejmě je lepší jezdit na kole než pěstovat jen autojízdu po dálnicích, kde krajinu úplně přehlížíš a je pro tebe spíše překážkou. Cyklista se sune krajinou a má zájem ji poznat. Ale třeba ty čtyřkolové vozíky, ve kterých rodiče vozí svoje dítka po lese, mě někdy fakt děsí. Proto se taky snažím vyhnout tomu, příliš chodit na putování po silnicích, kde je větší provoz, což však začíná být se stavbou dalších komunikací velký problém. Na kole si krajinu nejvíc osaháš, když se dostaneš do situace, kdy už to na něm dál nejde a musíš ho vzít na rameno… Ano, nepochybně, pak se se zemí spojíš velmi hluboce (smích). Ale jinak na opravdu dlouhé trati kolo asi sedne ideálně. Můj kamarád a soused Petr Štěpánek mně například vyprávěl svoje krásné zážitky z cesty na kole napříč celými Spojenými státy. Projel na ní pět tisíc kilometrů. A kontrolní otázka, když už kritizuješ auto mobilismus, máš auto? Ne. Pojistil jsem si to modrou knížkou. Zakazuje mi řídit letadlo, traktor i auta, ale na kole jezdit můžu (smích). Moje 43 |
| rozhovor
| „Musíme se učit zapojovat kreativitu našich já do většího orchestru, do větší spolupráce, a naučit se společně zahrát nějakou skvělou skladbu. Taková je, myslím, dnešní výzva.“
žena má řidičák, ale nejezdí. Znám lidi, kteří sice auto vlastní, ale sami s ním nejezdí. Například kamarád Milan Smrž jednou za rok zavolá svému příteli, aby ho tím jeho vlastním autem dovezl do Českého lesa, kde organizuje letní tábory pro děti. Pléduji za rozvoj takovéhoto rozpačitého vztahu k dnešní automobilizaci. Když jsem dnes trčel půl hodiny v autobuse kvůli dopravní nehodě a spolusedící hleděli do mini-monitorů vsazených do sedadel, četl jsem tvou předloňskou větu „naše současná situace nemá jiné řešení než kolektivní“. O jaký druh kolektivity by mělo jít, uvážíme-li, že soudobou civilizaci skrz naskrz prostupuje vůle k individualizaci? Ano, ale tím příkladem přesně popisuješ ten problém. My jsme se stali opravdu extrémně individualističtí, ale současně společně sdílíme hlubokou indoktrinaci konzumem, což je vlastně kolektivistický myšlenkový imprint. Ta směs narcistního individualismu a konzumerismu v nás však potlačuje vnímavost pro společenství a skutečnou různost. Krize naší společnosti je krizí schopnosti vnímat, že jsme součástí nějakého většího, obsáhlejšího celku života, tedy společenství. Abychom mohli současné globální i místní problémy řešit, potřebujeme si začít víc uvědomovat význam kolektivní inteligence, což ale vůbec nepředpokládá nějakou homogenizovanou kolektivitu komunistického typu, ale naopak různost a zároveň schopnost empatie. Podmínkou vzniku společenství je různost. Když se podíváš na jakýkoliv fungující ekosystém nebo na samotný kosmos, vidíš to tam. Proces moderní individualizace osvobodil schopnost našeho já se samostatně |44
rozhodovat. Teď se ale musíme učit zapojovat kreativitu našich já do většího orchestru, do větší spolupráce, a naučit se společně zahrát nějakou skvělou skladbu. Taková je, myslím, dnešní výzva. Každopádně spoluodpovědnost za svět začíná mezi sebou sdílet víc a víc lidí. Hodně se v této souvislosti mluví o potřebě společnosti moudrosti (wisdom society) jakožto protipólu panující chytré (smart) společnosti. Duane Elgine poznamenává, že se sice nazýváme homo sapiens sapiens, lidé dvojnásobně moudří, ale skutek jaksi zatím utek. Ale možná je ta moudrá společnost teprve před námi. Možná dojde například k tomu, že náš chemický průmysl nebude devastovat, ale naopak rozvíjet komplexitu a krásu života. Inu, nedávejme si malé cíle. Myslíš, že to půjde? Některé takové trendy naznačují Paul Hawken s manželi Lovinsovými v Přírodním kapitalismu. Říkají, že větší účinnost se nutně nepojí s velkými zařízeními, s velkou přehradou, jadernou elektrárnou, fabrikou. Ve výsledku mohou být naopak mnohem účinnější malé nenáročné technologie, když je dokážeme správně seřadit za sebou. Mluví o „zeštíhlujícím myšlení“, inspirovaném přírodními cykly — prales nemá žádný odpad, vše spotřebuje, vše rozloží. Zmíněný Johannes Heimrath mě letos dovedl do saské vesničky Nebelschütz, která zaměstnává asi čtyřicet lidí, kteří tam úplně všechno recyklují: domy i počítače, a pak ty cihly, okna, dveře a zařízení počítačů zpětně prodávají. Tudy by mohla vést jedna z cest. Pro minulé číslo 7.G jsi připravil překlad článku Davida Peata o „jemných akcích“,
které můžou změnit svět. Jaké provádíš ty? Jednou z mých gentle action je asi Máchova cesta, respektive aktivity našeho sdružení Pilgrim. Příkladem „jemné akce“ v globální měřítku jsou pak například aktivity sítě Avaaz, které aktivně podporuji. Její „kolektivní mysl“ formuluje aktuální výzvy k řešení různých problémů, týkajících se lidských práv nebo životního prostředí po celém světě. Díky tomu se podařilo řadu věcí posunout k lepšímu. Avaaz je dokladem, že když si lidé uvědomí svou spojitost se světem a s ostatními, může vzniknout mimořádná kolektivní inteligence a tvořivost. O jiném takovém příkladu píše Tom Atlee, zakladatel Institutu ko-inteligence. Nazývá ho proxy conversation — zplnomocněná rozmluva, při níž se sejdou lidi různého zaměření, s různým pohledem na daný problém, a s pomocí vhodného facilitátora se začnou společně dobírat řešení. K takovéto debatě nad zdravotním pojištěním se v Kanadě sešlo sedm set lidí ze všech segmentů společnosti, kteří nakonec vytvořili vládou přijatý nový návrh příslušného zákona. A přesně tomuto typu demokratické diskuze bychom se měli začít učit na všech úrovních života, od místní po globální. Kéž by tomu tak bylo i v případě sporu kolem nelegálního kácení v Národním parku Šumava. Vypovídá šumavský případ něco příznačného o charakteru české společnosti? Jaká v tvých očích je? Obecně bych řekl, že českou společnost dlouhodobě provázejí dva velké deficity: určitá obava vyjádřit veřejně svůj názor a odvahu za něčím jít; a také neschopnost vzájemné domluvy —nechceme si naslouchat Sedmá generace 5|2011
a hledat společná řešení. Našemu životu chybí étos a společný příběh. Proto asi politici inklinují jen k manipulaci a vnějším projevům moci, jak jim to diktují jejich krátkodobé zájmy a starost o politické preference. Nicméně šumavská kauza naznačuje, že lidé už toho mají dost a chtějí změnu. A především signalizuje, že se už dnes lidé nebojí svoje názory vyjádřit a stát si za nimi. Že už nechtějí dělat jen mrtvé brouky a že věří, že mohou změnit věci k lepšímu. Potěšilo mě, kolik lidí se na Šumavě aktivně do toho protestu zapojilo, nebyli to zdaleka jen členové neziskovek. Mohl by to být jistý mezník, uvidíme. Především je to ale velká výzva pro politiky, aby se konečně naučili s námi lidmi diskutovat. V čem jsi se nejvíce mýlil, ať už profesně nebo v odhadu společenských trendů?
Jedno takové větší zklamání jsem zažil, když se prezidentem USA stal George Bush a když po pádu dvojčat USA napadly Irák kvůli údajnému hledání zbraní hromadného ničení. Ty události na čas zastavily určité pozitivní trendy ve společnosti v globálním měřítku. Podobně jsem dnes rozčarován například tím, jak se současná česká vláda staví k rozvoji energetiky. Jak chce udělat z naší země fosilně-atomový skanzen a brání rozvoji obnovitelných zdrojů. A to tváří v tvář všem těm velkým problémům, kterým v globálním měřítku čelíme. Je to takové pštrosí strkání hlavy do písku. Největším pštrosem tohoto druhu je samozřejmě prezident Václav Klaus. Ale ten mě tolik nemrzí, je už spíše folklorem, jímž se i pobavíš. Pokud jde o mé vlastní omyly, rád bych zejména napravil ty, které jsem udělal ve
vztahu ke svým blízkým. Cítím, že bych to měl nějak spravit, i když oni už tady nejsou. Vůbec věkem začínám víc vidět svoje vlastní chyby a začínám si možná víc rozumět, i když ne úplně.
nese název Towards Green Growth (Směrem k zelenému růstu) a odsouhlasilo jej ministerské zasedání v květnu 2011 — jeho vyznění tak nemalou měrou ovlivnila ekonomická krize posledních let. Na jeho stránkách čteme, že OECD chce přispět k opětovnému nastoupení robustního ekonomického růstu, ale zároveň varuje před návratem k obvyklým praktikám („business as usual“), což by podle generálního tajemníka OECD Angela Gurrii bylo „opravdu nemoudré a v posledku neudržitelné, zahrnující rizika, jež mohou způsobit vážné škody lidem a omezit ekonomický růst a rozvoj. Mohlo by to vyústit v nedostatek vodních a jiných přírodních zdrojů, znečištění vody a ovzduší, změnu klimatu a ztrátu biodiverzity, což by bylo nevratné“. Je tedy třeba provést transformaci k takovému ekonomickému rozvoji, který zajistí, že „příroda bude i nadále lidem poskytovat zdroje a služby, na kterých závisí náš život a jeho kvalita“. Změny se dosáhne uplatněním širokého souboru opatření, ve studii poměrně detailně popsaných. Týkají se především ekonomické politiky: fiskální a daňové kroky, stimulace
efektivního využití zdrojů, podpora inovací, odstranění environmentálně škodlivých dotací a další na obecné rovině většinou už známé ekonomické nástroje. Důležitou součástí je monitoring úspěšného (nebo neúspěšného) postupu založený na podrobných indikátorech; u nich je mimo jiné zdůrazněna potřeba postoupit „za HDP“ a nepovažovat dosud nejmocnější ekonomický indikátor za ukazatel kvality lidského života. Zdálo by se, že nejde o nic nového. Avšak celým svým duchem a zároveň důkladnou analýzou, podrobností a komplexností se strategie zeleného růstu může stát realistickým nástrojem pro docela významné „ozelenění“ národních ekonomik. Doufejme, že dokument, který byl schválen velmi reprezentativním sborem ekonomických ministrů všech vyspělých států, nezapadne někde v bezedných šuplících.
V kolika letech to prosím tě začne? To nejde odhadnout (smích). Život a zejména naše vlastní já — tedy pokud se dá vůbec říci, že je to něco, co můžeme nějak vlastnit a kontrolovat, o čemž vážně pochybuji — je totiž velké mysterium. Připravili Jan Blažek a Vít Kouřil.
Rio+20 / Bedřich Moldan Směrem k zelenému růstu? Summit zvaný Konference OSN o udržitelném rozvoji — Rio +20 se pomalu blíží, do jeho zahájení 4. června 2012 zbývá přibližně osm měsíců. V současné době překotného ekonomického i politického vývoje je nemožné odhadnout, jaké budou jeho skutečné výsledky. Tím důležitější je sledovat celý proces příprav, který je u podobných událostí často významnější než akce samotná. Jak jsem uvedl v minulém sloupku, hlavními tématy Ria +20 budou zelená ekonomika a institucionální rámec udržitelného rozvoje. Druhé téma zájem moc nevzbuzuje, zčásti i proto, že málokdo přesně ví, co se pod tímto poněkud byrokratickým newspeakem vlastně skrývá. Zato zelená ekonomika přitahuje velkou pozornost. Všimněme si například jedné z větších studií z dílny OECD. Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj sdružuje 34 bohatých zemí (včetně České republiky) a zabývá se především pečlivým sledováním ekonomického, sociálního i environmentálního vývoje a poskytováním velmi uznávaných doporučení. Text o zelené ekonomice
Autor je člen Byra přípravného procesu Rio+20.
| 7.G rozhovor
Dotazník pro čtenáře a čtenářky 7.G Co se vám na Sedmé generaci ne/líbí? Co vám v ní chybí a čeho je naopak příliš? Máte nějaké zlepšováky, tipy, chtěli byste nám něco vzkázat? Připravili jsme pro vás krátký dotazník — je anonymní a informace budou sloužit pouze pro potřeby redakce 7.G. Děkujeme.
Kde si můžete koupit Sedmou generaci BRNO: Hnutí DUHA, Údolní 33 • ACADEMIA, Náměstí Svobody 13 • Knihkupectví Barvič a Novotný, Kounicova 65a • Tři sudičky, Pellicova 5 • Knihkupectví Skleněná louka, Kounicova 23 • Knihkupectví FSS MU, Joštova 10 • Knihy Kanzelsberger, Josefská 2 • Knihkupectví Hana Smílková, FF MU, A. Nováka 1 • Knihkupectví Ženíšek, Alfa pasáž, Poštovská 4, Literární čajovna Skleněná louka, Kounicova 23 • Kudrna, Hlavní vlakové nádraží • ZO ČSOP Veronica, Panská 9; BOSKO VICE: NAMASTE, Bezručova 12; ČESKÉ BUDĚJOVICE: Centrum pro zdravý životní styl Slunečnice, Chelčického 21; OLOMOUC: Hnutí DUHA, Dolní náměstí 38; PLZEŇ: Knihkupectví KOSMAS, Klatovská 13; PRAHA: Hnutí DUHA, Lublaňská 18 • Dobrá trafika, Korunní 42, Újezd 37 • Kaaba, Mánesova 20 • Kavárna Bio Zahrada, Belgická 33 • ACADEMIA, Národní třída 7, Na Florenci 3, Václavské náměstí 34 • Knihkupectví Dobra, Celetná 32 • Rekomando, Trojanova 9 • Rybanaruby, Mánesova 87
Název časopisu, který do roku 1997 vycházel jako Poslední generace, je symbolický. Jsme totiž přesvědčeni o tom, že chceme-li jako lidstvo žít na této planetě ve spokojenosti a míru, musí naše jednání zohledňovat také potřeby našich potomků. A to i těch, kteří přijdou sedm generací po nás.
Vydává: Hnutí DUHA, Údolní 33. Redakce: Vít Kouřil (šéfredaktor), Jan Miessler, Vojtěch Pelikán, Dagmar Smolíková a Zuzana Vlasatá (redaktoři/rky). Redakční rada: Naďa Johanisová, Ľuba Laci nová, Ota Kubinec, Jakub Macek, Aleš Máchal, Kateřina Rezková, Pavel Šaradín, Mojmír Vlašín. Ty pografická osnova: Luděk Janda a Leoš Knotek. Sazba, ilustrace: Jana Kloučková Kudrnová. Jazy kové úpravy: Míla Zemanová Palánová. Inzerce a předplatné: Vojtěch Pelikán (
[email protected]). Písma: Střešovická písmolijna. Předplatné na rok 2011 (6 čísel): 350 Kč (ČR) / 17 eur (SR). Distribuce na Slovensku: Centrum environmentálnej a etickej výchovy ŽIVICA, Vysoká 18, 811 06 Bratislava, telefon / fax: +421—2—52 96 29 29, e-mail:
[email protected]. Uzávěrka tohoto čísla: 29. 9. 2011. 7.G 6/2011 vyjde 15. 12. 2011. Evidováno: Ministerstvo kultury ČR, reg. č. MK ČR E 6578, ISSN 1212 — 0499. Tištěno na recyklovaném papíře. Toto číslo Sedmé generace vyšlo díky finanční podpoře Ministerstva životního prostředí ČR, města Brna, Nadace Veronica, Nadi Johanisové, Šimona Grimmicha, Petry Šimonové, Jana Hokeše a desítek drobnějších donorů. Časopis nemusí vyjadřovat jejich stanoviska.
Kontakt / Sedmá generace Údolní 33, 602 00 Brno telefon: 545 214 431 e-mail:
[email protected] www.sedmagenerace.cz
Fotografie na obálce: Archiv fotobanky |46
Sedmá generace 5|2011
Praní ve znamení květin Podpořte s námi přírodu praním bez chemie! Používáním čistě přírodních pracích prostředků přispějete ke snazší obnově vodních zdrojů a čistšímu životnímu prostředí.
Česká ekodrogerie
z mýdlových ořechů YELLOW&BLUE
TIP: Nadchněte se také pro praní ve znamení květin! Vyzkoušejte mydlici lékařskou – tato růžově kvetoucí bylina obsahuje látky zvané saponiny, které mají účinek přírodního mýdla. Mydlici a další prostředky pro ekologické praní seženete na www.ekoprani.cz.
Mgr. Andrea Lippová Poradkyně zdravého životního stylu
Mýdlový ořech je plod stromu Sapindus Mukorrosi, který roste na svazích Himalají v Nepálu a Indii. Je to zcela přírodní surovina, která je plnohodnotnou altenativou k průmyslově vyráběným detergentům. Jako rostlinný prací prostředek se hodí pro jemné, avšak důkladné a šetrné praní a čistění. Mýdlové ořechy zpracováváme nejšetrnější metodou extrakce za studena, která zachovává nejvyšší účinnost přírodních saponinů. Tento výtažek je pak použit pro výrobu našich ekologicky šetrných pracích prostředků.
e-shopy bez chemie: www.ekozena.cz
www.ekoprani.cz
www.krajeni.cz
www.plinky.cz
KOMPLETNÍ PRODUKTOVÁ ŘADA PRANÍ: Mýdlové ořechy // Prací gel z mýdlových ořechů na barevné prádlo // Prací prášek z mýdlových ořechů na bílé prádlo // Prací gel z mýdlových ořechů na vlnu a jemné prádlo // Bělící prášek na bázi kyslíku // Aviváž
Výrobce: www.tierraverde.cz / Distribuce Slovensko: www.lemuss.sk
Sběrači planých a divokých rostlin (foragers) — když se na našem území v prehistorických dobách začali objevovat první zemědělci, nikdo samozřejmě netušil, že sběračům odzvonila hrana jen na čas a že za nějakých sedm tisíc let zažijí svůj comeback. Lidem se totiž začaly průmyslově vyráběné potraviny příčit v krku, takže obrátili své zraky zpátky do lůna matky přírody. Zatím se jedná spíše o skupinky nadšenců, občas podivíny či novodobé nomády. Většinou nejde o vegetariány ani stoupence zdravé výživy, nýbrž o lidi, kteří se rozhodli více důvěřovat přírodě. Vzniká tak fenomén novodobého rostlinosběračství a originálního kulinářského umění. Zatímco u nás je jen okrajovou záležitostí, v anglo-americkém prostoru má charakter téměř sociálního hnutí (Pavel Kovařík: Divoké a zapomenuté?).
| rozhovor
|48
Sedmá generace 5|2011