2011 XX. ročník 60 Kč. Reportáž: Seriál: Drobnohled: Kulturní zahrada: Rozhovor:

společensko-ekologický časopis, 6/2011 | XX. ročník | 60 Kč

Reportáž: Putování mocnářstvím /10/

Seriál: Peníze bez úroků /16/ Čtečky, nebo knížky? /18/

Drobnohled: Vzpomínka na horala Lea /22/ Freecycling místo charity /24/ Šumava, pár měsíců poté /27/ Ne/jíst stromového klokana /31/

Kulturní zahrada: Rozvojová bezmoc? /34/ Fair trade z očí do očí /36/

Rozhovor: Erik Baláž /39/

Téma: 20 letokruhů Sedmé generace

Česká ekodrogerie

z mýdlových ořechů YELLOW&BLUE

Zelená dovolená v Bílých Karpatech Přijeďte si užít čas zimy na moravsko-slovenském pomezí a vyzkoušejte bydlení v domě, kde se (téměř) nemusí topit.

Sleva

20 %

i v zimě obu lou os dospě 12 o r p í nocí. 03/20 ytován na ub í 11/2011– na 2 a více b u t o y d tu. b b vo í po inzerá jednán ohoto t í n při ob e lož o před Platí p

Vánoční dárkové poukazy

na dovolenou (celoroční) nebo na letní pobyty s programem. Darujte zážitek!

Nabízíme také pronájem prostor pro vaše semináře, firemní školení či teambuilding. [email protected] +420 572 630 670

www.hostetin.veronica.cz/ekopenzion

Mýdlový ořech je plod stromu Sapindus Mukorrosi, který roste na svazích Himalají v Nepálu a Indii. Je to zcela přírodní surovina, která je plnohodnotnou altenativou k průmyslově vyráběným detergentům. Jako rostlinný prací prostředek se hodí pro jemné, avšak důkladné a šetrné praní a čistění. Mýdlové ořechy zpracováváme nejšetrnější metodou extrakce za studena, která zachovává nejvyšší účinnost přírodních saponinů. Tento výtažek je pak použit pro výrobu našich ekologicky šetrných pracích prostředků.

KOMPLETNÍ PRODUKTOVÁ ŘADA PRANÍ: Mýdlové ořechy // Prací gel z mýdlových ořechů na barevné prádlo // Prací prášek z mýdlových ořechů na bílé prádlo // Prací gel z mýdlových ořechů na vlnu a jemné prádlo // Bělící prášek na bázi kyslíku // Aviváž

Výrobce: www.tierraverde.cz / Distribuce Slovensko: www.lemuss.sk

ŝŽŽďůĞēĞŶşƉƌŽĚĢƟ DŽĚĞƌŶşůĄƚŬŽǀĠƉůĞŶLJ ŬŽůŽŐŝĐŬĄĚƌŽŐĞƌŝĞ

DLJƐůşƚĞƐŝ͕ǎĞ bio bavlna není ŬƌĞĂƟǀŶş͍ ǁǁǁ͘ďŝŽŶĞůĂ͘Đnj

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

10|

3|

6|

10|

Putování starým mocnářstvím foto: Roman Klecker

TÉMA

24|

Eliška Balharová, Klára Havlová Daruj kolo, zachráníš svět! Virtuální komunity, které se specializují na bezplatnou výměnu věcí, dorazily i k nám. Jde v nich o darování, nebo něco zcela jiného?

Dagmar Smolíková Jak šel čas s Generací Předkládáme malou exkurzi do historie Sedmé, respektive Poslední generace. Jakou štreku náš časopis za dvacet let ušel?

27|

Kateřina Pařízková, Jaromír Bláha Šumava, pár měsíců poté Přestože mediální atraktivita šumavské blokády opadla, dění okolo Šumavy je stále aktuální, a to možná více než v létě.

REPORTÁŽ

31|

Martin Soukup, Julie Hubeňáková Jíst, či nejíst stromové klokany? V některých zemích ochranářství teprve zakořeňuje. Zkuste na chvíli zapomenout na hrátky s kůrovcem a vítejte na PapuiNové Guineji.

34|

Pavlína Binková Rozvojová pomoc, nemoc nebo bezmoc? Není požadavek na odpovědnost a spolupráci výměnou za finanční prostředky až příliš západní a racionální? Vítejte v zemi, kde je pod sluncem tma.

35|

Pavel Klvač Dva manuály východního kapitalismu Dva filmy, dvě země, jeden tunel.

36|

Dominik Grohmann Fair trade z očí do očí Pěstuje se někde banán v bio kvalitě obchodovaný fairtradovým způsobem? V knize Marka Ransoma Fair trade se dozvíte daleko více.

39|

Rozhovor s Erikem Balážem Lidem někdy chybí zvířecí touha po životě S ochráncem tatranských lesů a medvědů o nejsladších borůvkách, zhoubných výjimkách ze zákona a vzniku evropského Yellowstonu.

Roman Klecker Putování starým mocnářstvím Čím více jsem si pročítal Máchův Denník na cestě do Itálie, tím více narůstala má touha vyrazit…

SERIÁLY

16|

18|

Kate Scottová Čtečky, nebo knížky? Jaký je environmentální dopad elektronických čteček ve srovnání s tradičními knihami?

DROBNOHLED

22|

Nanebevzetí Auta svatého foto: Vít Kouřil

Jan Miessler, Vít Kouřil 20 letokruhů Sedmé generace Všemi ročníky časopisu probleskuje společný leitmotiv: moderní civilizace si pod sebou podřezává větev a její problémy se nedají řešit pouze techn(olog)icky.

Naďa Johanisová Silvio Gesell: Osvoboďme peníze od úroku! Valonsko-pruský ekonom se svou kritikou dotkl samotné dřeně ekonomického systému — půjčování peněz na úrok.

20|

20|

Mojmír Vlašín Nanebevzetí Auta svatého Nejeden ekolega sice nad fosilní krásou automobilů zapláče, mnozí ji však přímo zbožňují. Michal Rezek Vzpomínka na horala Lea Letos v srpnu zastihla ekologickou obec smutná zpráva o úmrtí známého beskydského ochranáře Lea Košťála. V listopadu by se dožil padesáti let…

KULTURNÍ ZAHRADA

ROZHOVOR

PŘIPRAVUJEME: reportáž z pasení ovcí a koz v Českém krasu • rozhovor s Jaroslavem Duškem • stať o portmannismu • industrializaci Arktidy • Zmatek nad zmatek • a spoustu dalšího čtení pro současné i příští generace Vážené čtenářky, vážení čtenáři, opět jsme pro vás připravili soutěžní kvíz. Pokud jej na našich webových stránkách správně vyplníte, můžete vyhrát roční předplatné 7.G.

v tomto úvodníku mám sdělit několik neodkladných informací. Nuže, pojďme na ně: Za prvé musím za celou redakci, redakční radu i vydavatele 7.G poděkovat všem skvělým dárcům a sponzorům (jejich výčet najdete na zadní straně obálky), jakož i předplatitelům — opravdu mockrát děkujeme! Jenom díky vaší podpoře může Sedmá generace vstoupit do dalšího ročníku. Za vodou samozřejmě nejsme a ani nebudeme, ale žijeme. Více si přát bylo by hříchem. Za druhé — a nyní vaše tváře povadnou — vzhledem ke stoupání cenových hladin i nelichotivé grantové budoucnosti navyšujeme (po třech letech) cenu základního ročního předplatného na 390 korun. Pokud však studujete nebo pobíráte důchod, vyjde vás „pouze“ na 360 korun. Předplatné bude i nadále zahrnovat vstup do dvacetiletého e-archivu Sedmé generace a 10% slevu v e-knihkupectví Hnutí DUHA. Cena jednoho čísla 7.G ve volném prodeji povyskočí z šedesáti korun na legendárních šedesát devět. Za třetí, pokud patříte mezi ty, kteří preferují četbu na obrazovkách, můžete si za 200 korun předplatit roční vstup do našeho elektronického archívu. V něm najdete kromě zmíněných dvaceti ročníků v pdf formátu též všechny články z aktuálních čísel ve webové podobě, tedy i s barevnými fotkami. Za čtvrté, budeme vám moc vděčni, když na našich internetových stránkách vyplníte anonymní čtenářský dotazník — rádi bychom se po čtyřech letech od toho minulého dozvěděli, čeho je podle vás v 7.G moc, čeho málo, popřípadě jaká zlepšení navrhujete. A na závěr chci poděkovat Nadě Johanisové za čtyřiadvacet dílů pozoruhodného seriálu Ekonomičtí disidenti. Nemusíte však truchlit, Naďa si již další ekonomické menu rozmýšlí. Toť vše. Na představení tohoto čísla místo nevybylo. Tedy: ať se vám čte dobře. Ničím nezamořené svátky přeje a v příštím roce se na vás těší

7.G E verGr een T our 1 991— 1 99 1992 : Slun 1: Jaderno 2011 1993 ce — zlý B u energii? : Obr ůh? a 1994 NE d

a : Nad n ě národ na Libkovi eb ozón z kuji  různý c a glo ní spo 1995 ch str lečno bální :Z an st o 1996 vířata jsou i přicházej teplování í : 1997 Vypelicha pro lidi jen do našeho n : kraje P í v ekono ovodn ěcmi 1998 m : ě G : i č b e t et n í 1999 : Blok etické mod on, nebo r tygři áda z o i fi zum? kace — achrá 2000 h r n a ila Tro : Vrat s ohn né jm ěm 2001 lahve v ne ezenský p 2002 : Střet civ návratnu? rales il : 2003 Super, me izací? ga, h : Ev 2004 : Česk ropská pro yper 2005 ý sen, či če a proti 2006 : Kde brát ská realita : Výro ? energ b 2008 2007: Za v a přírody, ii? : Na s s hleda šechno mů . r. o. n ž o e 2009 u v po gas : 2010 Až na dno malejších : Od o časec kont h 2011 ltáře do k ejneru ompo : Jsme stu za vod ou?

TÉMA |

J an M iessler , V ít K ouřil

20 letokruhů Sedmé generace Letos se dožil dvaceti let nejen zákon o ovzduší, který během několika dalších let srazil tuzemské exhalace síry o 90 %, ale i časopis Sedmá generace. Ten se od počátku své existence snažil zmírňovat exhalace způsobované úzkoprofilovým ekonomickým myšlením, které považovalo ekologické problémy za třešničku na polistopadovém reformním dortu. Kdybychom všechna čísla Sedmé generace vyskládali do komínku a navrch přihodili ještě prvních pár ročníků generace Poslední, vzniklý štos žloutnoucího papíru by byl pořádně vysoký a těžký. Za dvacet let v nich publikovala dlouhá řada osobností české i slovenské ekologické, lidsko-právní či kulturní scény, s řadou dalších vyšel rozhovor, časopis zmapoval většinu domácích i světových témat souvisejících s životním prostředím, ale zdaleka nejen těch. Jenomže váha časopisu se neměří na kilogramy a ani samotná délka jeho přežití mnoho neznamená, pokud všechna ta vytištěná písmena nikdo nečte. To „Generaci“ naštěstí nikdy nehrozilo, jádro jejích čtenářů zůstává sice malé, leč poměrně pevné — počet předplatitelů se dlouhodobě pohybuje kolem tisícovky. Na druhou stranu, přestože řada druhdy radikálních sedmogeneračních argumentů postupem času v mediálním prostředí zdomácněla, o samotném časopisu se to říct nedá. Náklad kolem třinácti set výtisků zkrátka na novinovou distribuci nestačí a na jeho zvýšení či na rozsáhlejší propagaci nám zase nestačí finance; Sedmé generaci tudíž musí jít našinec tak trochu naproti. Podobné je to ovšem i z druhé strany: hledání nových čtenářů a financí je neustálý úkol, o kterém redakce debatuje pomalu častěji než o náplni příštího čísla. Ne zcela obnovitelné lidské energie už přitom bylo na oslovení co nejširšího publika vynaloženo hodně: od postávání u stánků („na zelenou spásu“) na různých festivalech přes výměnné i placené inzeráty a bannery, vymýšlení propagačních triček, odznaků či záložek až po smělé úvahy o sedmogeneračních videích, která se nám Sedmá generace 6|2011

navzdory asi už čtyřletému spřádání scénářů stále nepodařilo natočit… Další spoustu člověkohodin si nepočetná redakce odepsala sepisováním grantů nebo oslovováním nejrůznějších knihkupectví, čajoven a prodejen zdravé výživy, jestli by nás tam náhodou nechtěli nabízet (většinou opravdu nechtěli). Navzdory existenci „na hraně“ však kulaté výročí nabízí vhodnou příležitost alespoň na chvíli zpomalit (pamatujete na téma o pomalém životě v 7.G 6/2008?) a zamyslet se nad tím, jak se v průběhu let Generace měnila.

Dis/kontinuita Od čtyřstránkového pilotního čísla z konce roku 1991 prodělal časopis řadu změn: ztloustl a pak zase zeštíhlel, vybarvil se (alespoň na povrchu a nejen do zelena), v roce 1995 zrychlil na měsíčník a o deset let později zase zvolnil na původních šest čísel ročně, přejmenoval se z Poslední na Sedmou generaci, zdražil z nula Kčs (nulté číslo z roku 1991) na šedesát Kč (a bude hůř…) a především zhltnul, sežvýkal a vyplivl několik redakčních týmů (podrobněji viz následující článek). Z lidí uvedených v tiráži nultého čísla už v redakci nezbyl nikdo. A navíc nejzasloužilejší členka současné redakční sestavy Dáša Smolíková po deseti letech odchází, přičemž zkušenosti zbylých redaktorů nesahají před rok 2005. Navzdory tomu si Sedmá generace drží svoji kontinuitu, a to nejen tematicky, ale také v některých autorech a členech redakční rady. Jejich pletky s časopisem začaly už v první polovině devadesátých let 5|

| TÉMA

(Naďa Johanisová) a třeba takový Aleš Máchal, Mojmír Vlašín nebo Ľuba Lacinová si kromě pozice autorů článků a členů redakční rady vyzkoušeli i roli zpovídaného v sedmogeneračním rozhovoru. Vývoj Sedmé generace ovšem minimálně stejnou měrou provázely také zlomy. V časopise se vystřídaly tři redakční generace — pro zjednodušení si je nazvěme radikálně aktivistická, filozofická a mediální.

Orgán radikálních aktivistů Éra zakladatelů časopisu i Hnutí DUHA Jana Beránka a Jakuba Patočky spadá do radikálně-ekologických devadesátých let. Jak to v rekapitulačním článku (7.G 10/1999) Patočka popisuje, vydávání časopisu byl krok logický: sociálně-ekologické hnutí mladých radikálů se totiž značně lišilo od klasických (a starým i novým režimem vychvalovaných) čističů lesních studánek, problémy životního prostředí totiž vnímalo v jeho společenském, ekonomickém a filozofickém kontextu. Mezinárodní rozhled časopisu zpočátku dodali Neela Heyrovská, Danuta Učníková či Maroš Silný, jeho jakýmsi „guru“ se nicméně stal kritický sociolog Jan Keller, působící tehdy na brněnské Masarykově univerzitě. S původním názvem Poslední generace (myšleno v množném čísle) nejprve tematicky cílila zejména na energetiku, ekonomiku, dopravu, rozvojový svět či lidská práva (zpočátku spravovaná pozdějším novinářem MF DNES Karlem Škrabalem). V úvodním prohlášení redakce čteme, že „za přijatelný nepovažujeme podivný sociální pokus komunistických stran ani žádnou jinou formu konzumní společnosti. Změna společnosti není možná bez změny hodnot, které si její členové vytvořili“; bylo tedy zřejmé, že tvůrci časopisu nehodlali svět pouze popisovat, ale i měnit. Kritizovali především jadernou energetiku, automobilismus, ekonomickou globalizaci a centralizaci všeho druhu. Na stránkách Generace tak mohli doboví čtenáři a čtenářky detailně sledovat průtahy výstavby Temelína, Mochovců či dálnice D8, marnou snahu o záchranu Libkovic nebo naopak vítězný odpor proti plánované cementárně u Tmaně či těžbě zlata v Mokrsku a Kašperských horách. A jako jedni z prvních číst o hrozbě klimatických změn, jíž si naše „velká média“ začala všímat o mnoho let později (a ještě zmatečně). V současném kontextu zaujmou nejen reportáže z blokád a nyní již jen zřídkakdy provozovaná konfrontace s policejními orgány, ale třeba také článek Jana Beránka z července 1995 o mýtech kolem japonské jaderné energetiky: „O bezpečnosti svých elektráren japonští politici zřejmě příliš nepochybují, protože jinak by těžko mohli povolit výstavbu největšího komplexu jaderných reaktorů na světě (elektrárny Fukušima 1 a 2 mají celkem 10 reaktorů o výkonu dohromady 8000 MW, tedy téměř odpovídající celostátní výrobě elektřiny v ČR).“ Autor prognosticky namítá, že i jinak superodolné japonské stavby může ohrozit zemětřesení. „Kdyby se tedy poblíž epicentra nacházela jaderná elektrárna, katastrofa by byla zřejmě neodvratná.“

Sedmé generaci ke dvacetinám Václav Bělohradský, filozof: Jádrem osvícenství je „veřejné užívání rozumu“. Definujme si ho jako argumentující rekonstrukci celku společnosti ve vědomí omezených specialistů. Těmi se občané moderních průmyslových států stali pod tlakem funkční diferenciace, bez níž by produktivita práce nemohla růst. Potřebujeme argumentující rekonstrukci celku společnosti, protože s rozpadem tradic se rozpadl i samozřejmý svět minulosti. Je hrozivým příznakem globalizace, že veřejný prostor je stále méně místem „veřejného užívání rozumu“ — argumentujícího odstupu od toho, co se nám vnucuje jako samozřejmé; převládá v něm logika spektáklu, která nás odcizuje našim životním situacím. Spektákl nás vybízí, abychom se identifikovali s jeho hrdiny, kteří ale nemají s naším reálným světem nic společného. Sedmá generace je časopis, který klade odpor tomuto vyprazdňování veřejného prostoru, učí nás argumentovat, to znamená vidět celek, do něhož se svým jednáním ve světě zařazujeme a který logika spektáklu a privatizace zatlačuje do tmy. Pro semínka argumentujícího diskurzu ale české veřejné mínění není dobře připravenou půdou. Z historických důvodů ho vyznačuje masová preference pro jednoduchá a násilná řešení problematických situací, jako například odsun etnických menšin, kácení stromů v národních parcích, jaderná energie, rozbití federálního státu, žhářství jako řešení zákonných omezení při rekonstrukcích památkově chráněných staveb, klecová lůžka pro mentálně postižené děti, soukromé vlastnictví pojímané jen jako právo vzít „nevlastníkům“ hlas, odpor k EU inspirovaný odporem k regulaci trhu, Blesk jako nejčtenější český deník… Řešení bezohledné tak většinové mínění preferuje před řešením ohleduplnějším, postaveným na odpovědnosti za dopad našich rozhodnutí na celek společnosti. Časopis Sedmá generace hledá „jiná řešení“, inspirovaná smyslem pro odpovědnost za bios, za celek, k němuž patříme. Je tak ve sporu s českým většinovým míněním, proto je výjimečně důležitý v českém kontextu, kde si občané navykli přežívat jako sobecké, do sebe uzavřené fragmenty, odcizené ideji celku. Časopis ve sporu s nemyslící většinou ale nemůže přežít jinak než díky obětavé podpoře ze strany angažovaných myslících menšin. Kdyby časopisy jako Sedmá generace byly z veřejného prostoru vytlačeny, byli bychom všichni o dost chudší, protože drancování veřejných statků by bylo snazší. Braňme Sedmou generaci jako nejdůležitější veřejný statek, vždyť bez kritického vědomí celku žádná společnost nepřežije jako lidská. Pár slov od Jana Kellera ke dvacetinám Sedmé generace si můžete přečíst na zadní straně obálky.

Kořeny budoucnosti Kromě dalších ryze ekologických témat typu kácení pralesů a dopadů průmyslu na životní prostředí ovšem řada článků kritizovala také nadnárodní korporace a mezinárodní instituce jako Světová banka, Mezinárodní měnový fond a z dnešního pohledu poněkud překvapivě také Evropské hospodářské společenství, tedy budoucí |6

Evropskou unii, jež pro pozdější zelené hnutí představovala spíše garanta vyšších ekologických a lidsko-právních standardů. Kromě kořenů a projevů ekologické krize však autoři a autorky Generace ohledávali i pozitivní kořeny budoucnosti, například v seriálech Františkine bylinky či Potulný sadař, nebo v rozmanitých Sedmá generace 6|2011

TÉMA |

Sedmé generaci ke dvacetinám Bedřich Moldan, ekolog: Sedmou generaci se zájmem čtu od samého počátku. Byl jsem například rád, že se změnil původní název, který se mi nelíbil, a taky jsem to tehdy redakci říkal. Současný je mnohem lepší, a přeji, aby vytrval — i s celým časopisem — udržitelným způsobem do nedohledné budoucnosti. Kdybych měl přidat několik hraběcích rad, tady jsou. Doporučoval bych trochu víc informovat o různých aktualitách, s komentářem i bez něho. Zejména mám na mysli dění v zahraničí, Evropa kráčí přes různá škobrtnutí vpřed, a u nás se to nejen nereflektuje, ale ani neví. Podobné platí o OECD a o OSN, které intenzívně připravuje Rio+20. Možná by taky nebylo od věci maličko informovat i o aktivitách různých spřízněných duší u nás, i když jsou to třeba „konkurenti“ nebo jinak divní lidé, a mají své vlastní komunikační prostředky. Ale všechny přece jen cosi spojuje, a to „momentum“ zachytit a využít by asi nebylo od věci. Kdo jiný by to měl dělat? S těmi aktualitami souvisí i tradiční úloha tiskovin jako je 7.G, totiž whistle blowing (upozorňování na neetické či nezákonné praktiky — pozn. red). Znamená to dívat se dopředu a mít dobrý přehled, ale právě to má 7.G k dispozici, takže je dobře, že se tomu věnujete. Ke dvacetinám Sedmé generaci upřímně gratuluji, a přeji, aby vydržela. Osobní prosba: pokuste se zachovat dosavadní písemnou podobu, přece jen slušný časopis, který si mohu číst v pohodě třeba na zahradě nebo na jiném příjemném místě bez podpory všech elektronů světa, má svou nezaměnitelnou hodnotu.

článcích o všech možných „pestrých a zelených“, žijících šetrnějšími životními způsoby. Poslední generace přispěla k rozvoji zdejšího ekologického povědomí i tím, že pravidelně publikovala překlady z časopisů The Ecologist a Third World Resurgence, respektive zprostředkovala texty předních eko-myslitelů, například hlubinného ekologa Arna Naesse, sociálního ekologa Murraye Bookchina, zakladatele The Ecologistu Edwarda Goldsmithe, eko-feministky Vandany Shivy a mnohých dalších. Název Poslední generace s podtituly Optimistický časopis Hnutí DUHA pro životní prostředí a dobu a později Časopis Hnutí DUHA pro obnovu přirozených vztahů“ nahradila v roce 1998 generace Sedmá, inspirovaná Velkým zákonem Irokézů. Ten říká, že bychom měli důsledky našich rozhodnutí promýšlet s ohledem na ty, kteří přijdou sedm generací po nás. Navzdory posunům v (pod)názvech a četným personálním obměnám probleskuje všemi dvaceti ročníky společný leitmotiv: moderní civilizace si pod sebou podřezává větev a její ekologické problémy se nedají řešit pouze techn(olog)icky, ale pouze ruku v ruce s podstatnými společenskými, politickými a etickými změnami na lokální i globální úrovni.

Za horizontem filozofování S odchodem nejvýraznější autorské trojice Patočka, Beránek, Keller na přelomu století jako kdyby Sedmá generace obrousila svoje radikální zuby a zároveň utlumila přímou návaznost na aktivity Hnutí DUHA. Ve srovnání s poněkud černobílým diskurzem „my versus Sedmá generace 6|2011

oni“ ale znamenalo hlubší prozkoumávání nejrůznějších společenských a environmentálních témat v lecčems krok kupředu. Nastoupivší šéfredaktoři, filozof David Vaněk a religionista Dušan Lužný, byli v tomto ohledu muži na svém místě. Generace se tematicky více rozkročila — větší pozornost si vysloužily sociální menšiny, feminismus, náboženství či literatura. Na stránkách se rovněž začala pěstovat konfrontace různých pohledů na jeden problém a velkorysost k názorovým oponentům. Navzdory této pluralitě — anebo právě díky ní — je možné o tehdejší Sedmé generaci mluvit jako o jakémsi papírovém think-tanku českého environmentálního hnutí: časopis na svých stránkách definoval to, co by společensko-ekologičtí aktivisté zavedli, kdyby k tomu měli páky. Tou pákou se na počátku tisíciletí začala jevit řadě lidí z Hnutí DUHA (z nich řada prošla i sedmogenerační redakcí) resuscitovaná Strana zelených. Alespoň z hlediska časopisu ale k žádné velké synergii nedošlo: strana, Duha i Sedmé generace jako kdyby jely každá po jiné koleji.

Déjà vu Současnou sedmogenerační éru by sice bylo lákavé popsat jako dialektickou syntézu radikální a filozofující minulosti, hodnotit vlastní práci ale nechejme jiným. Snad jen připomeňme, že na stránkách přibyly pravidelné mediální, filmové a hudební reflexe, reportáže (seriály o řemeslech, eko-farmách a další) či pohledy do minulosti (Ze starých ekopisů, Před 7.G). Naopak ubylo článků o anti-gobalizaci, ekologickém hnutí a stranicko-politickém dění, ale také polemik. To u časopisu hlásajícího diskuzi a pluralitu názorů poněkud překvapí. Kam dál? Těžko říct. V českém veřejném prostoru jsou zelené hnutí a zelené myšlenky momentálně v defenzívě a pamětníci devadesátých let zažívají v mnohém nepříjemné déjá vu. S pohledem na nastupující mladou redakční krev ovšem doufáme, že pokračování v tom nejlepším ze všech předchozích tradic vyvolá ve čtenářích dejá vu příjemné. Navzdory vykloubené době a chronickým finančním obtížím se Sedmá generace bude i nadále snažit psát kvalitně, čtivě a inspirativně pro lidi, kteří nejsou experti, ale chtějí jít do hloubky větší než malé. Nekritizovat za každou cenu, ale vyhýbat se i nekritickým oslavám. A i když ve srovnání s devadesátými lety nahrazujeme vykřičníky na koncích vět otazníky a třemi tečkami, nemíníme sklouznout do pohodlného relativismu. I nadále chceme psát s přesahovou „Vertikálou“ z perspektivy minimálně sedmi generací. I nadále chceme tisknout na „neatraktivní“ recyklovaný papír a černobílými fotografiemi posouvat články do v textu nevyřčených rovin. I nadále chceme propojovat ekologickou, lidsko-právní, rozvojovou či genderovou tematiku. Jinými slovy: Sedmá generace chce být i nadále solidním časopisem, který sice nemůže být The Ecologist nebo Resurgence, ale může být — přes všechny nedostatky — respektovaná lidmi, kteří promýšlejí důležité civilizační problémy. Společně se všemi, kteří se na vycházení 7.G podílejí, doufáme, že těmto výzvám dostojíme a že se sedmogenerační kmen rozroste o mnoho dalších letokruhů. Pesimismus si stále ještě nechme na lepší časy.

7|

Mezi naše čtenáře patří i tento grónský starý kmet, foto: Hana Králová ml.

| TÉMA

D agmar S molíková

Jak šel čas s Generací Předkládáme malou exkurzi do historie Sedmé, respektive Poslední generace. Nečekejte však vyčerpávající seznam informací. Přestože máme v redakci pamětníky, do první půlky existence časopisu jejich vzpomínky rozhodně nesahají. I pro ně to byla příležitost zapátrat do editorialů a tiráží zažloutlých čísel, podívat se, jakou štreku 7.G za tu dobu ušla. 1991: Redakce vyslala do světa první čtyřstránkové varování: „Za přijatelný nepovažujeme podivný sociální pokus komunistických stran ani žádnou jinou formu konzumní společnosti. Změna společnosti není možná bez změny hodnot, které si její členové vytvořili. Konzumní společnost a její hodnoty hodláme napadat.“ Název Poslední generace doplnil kontrastní podtitul Optimistický časopis Hnutí DUHA pro životní prostředí a dobu. Pravda, dlouho nevydržel (titulní strana čísla viz obrázek vpravo nahoře). 1992: Redakce se bude tu a tam obměňovat, stálicemi však poměrně dlouho zůstanou Jakub Patočka a Jan Beránek, kteří stáli u zrodu Hnutí DUHA. V Generaci poprvé publikovali sociolog Jan Keller (po řadu let velmi aktivní autor), budoucí hydrolog a pozdější Potulný sadař Ondřej Simon a biofyzička Ľuba Lacinová, která přispívá dosud. Premiéru měly také kresby Kateřiny Švehlové (později Jelínkové), které Generaci provázaly po řadu let. A mimochodem, roční předplatné šesti čísel stálo krásných 18 Kčs. |8

1993: Komiksovou kočičku na hlavní stránce vystřídal bobřík a Jakub Patočka se stal šéfredaktorem. Časopis získal redakční radu a co do obsahu pestřejší menu. A také rubriky. Ovšem dodnes není shoda na tom, zda je čtenáři vůbec registrují. Mezi autory poprvé vykvetla trvalka v podobě ekonomické disidentky Nadi Johanisové. První dekádu hojně provázely texty, ale především fotky Petra Vozáka. V edici Poslední generace vyšla kultovní kniha Jana Kellera Až na dno blahobytu.

Sedmá generace 6|2011

TÉMA |

1994: Poslední generace dobývá svět a rozšiřuje distribuci na Slovensko. Vtipné komiksy na obálce nahradily zádumčivé kresby Kateřiny Švehlové. Redakce (tehdy stejně jako dnes) nestíhá a vychází první dvojčíslo. Hojně publikují priatelia zo Slovenska a vycházející hvězda Hnutí DUHA Vojtěch Kotecký, současný programový ředitel. Mezi autory se řadí také socioložka Hana Librová. Každé číslo má své hlavní téma a čtení není ani trochu optimistické. Snad proto Generace už druhý rok vychází jako časopis pro obnovu přirozených vztahů.

1997: Titulní fotky Petra Vozáka vystřídaly kresby Kateřiny Švehlové. Jan Beránek přestoupil z redakce do redakční rady a redakci (na dalších téměř pět let) posílila studentka žurnalistiky Klára Brotánková. Začalo se debatovat o novém názvu časopisu, ten stávající totiž chápal jen málokdo. Redakce se poprvé pokoušela přilákat placenou inzerci a laťku za stránku nasadila na 8000 korunách (hm, dnes jsme na 5000 Ká čé). A tehdy stejně jako dnes to jde ztuha. Předplatné se z loňských sto padesáti vyhouplo na rovné dvě stovky. Redakce má svoji první e-mailovou adresu.

1995: Z dvouměsíčníku se stal měsíčník, což vydrželo až do roku 2004. Generace oblékla pevnější kabát a přinesla více drobnějších textů, do té doby zveřejňovaných v zaniklém Zpravodaji DUHA. K tradičním kresbám přibyly fotky Martina Sedláčka. Poprvé se objevil Potulný sadař, který bude svou zahrádku prokypřovat po více než deset let a jehož „best of“ se v novém miléniu dočká webové reprízy. Časopis vychází v nákladu 2000 kusů, což je prý „životní minimum“. Značné přebytky tohoto minima jsme po letech zodpovědně odevzdali do tříděného odpadu.

1998: A je to tady. „V jádru není metafora sedmé generace ničím jiným než poetickým vyjádřením principu odpovědnosti …,“ píše na vysvětlenou Jakub Patočka. Ba co víc, nový název, odkazující na zákon Irokézů, zahrnuje i stanovisko tehdejší redakce, že k překonání ekologické krize je potřeba ještě druhé věci: obnovy mystické úcty k přírodě. Dodejme, že mystika časem poněkud vyvanula a zůstalo, co se týká výkladu názvu, jen u té odpovědnosti. Časopis se tematicky zase o kus vzdálil břehům aktuální agendy Hnutí DUHA a zamířil do otevřených společensko-ekologických vod.

1996: Na obálce se poprvé objevily fotografie a na její vnitřní straně měly premiéru výměnné inzeráty. Trochu víc se provětralo redakční složení. Mezi stálé autory na několik let přibyl filozof Erazim Kohák. Jinak na západní frontě klid. Vyšel první ze tří rozhovorů (pak ještě v roce 2003 a 2007) s Hanou Librovou, která tím patří mezi Generací nejvíce zpovídané osobnosti. V edici Poslední generace vyšla (v pořadí druhá a zároveň poslední) kniha Dávné budoucnosti od Heleny NorbergHodge. Tehdejší náklad dovoluje tento himalájský příběh prodávat ještě dnes. Sedmá generace 6|2011

1999: Rok velkých změn. Jakub Patočka odešel do Literárních novin. Štafetu (i duhovou) po něm přebral Jan Beránek, a ten ji na podzim zase předal filozofu Davidu Vaňkovi. (Momentálně pracuje jako personální ředitel Siemens ČR. I to se může někdy stát.) Jan Keller odešel z redakční rady a jeho klávesnice pro SG umlkla na deset let (pak přišel s pokračováním Abecedy prosperity a Sociálními světy). Nově vzniklá kulturní rubrika Zahrada vyvolala dosud nezodpovězenou otázku, zda všechno, co má krátké řádky, je báseň, a zda tyto útvary čtenáře SG vůbec zajímají. 9|

| TÉMA

2000: Do redakce přišla na krátkou dobu Míla Palánová, znovu se vrátila v roce 2005 a poté se stala dvorní jazykovou korektorkou. K počítači sazeče-grafika už loni usedl Leoš Knotek, který se pustil do grafických změn. Jeho typografickou osnovu doladěnou Luďkem Jandou (2007) používáme dosud. Články začaly mít filozofičtější rozměr. Mezi autory se zařadil religionista a budoucí šéfredaktor Dušan Lužný. David Vaněk začal psát velmi dlouhé a hutné texty. Redakce se po loňském duhovém stěhování z Jakubského náměstí zabydlela na Bratislavské. SG dostala první webové stránky.

2003: Z redakční rady odešel Jan Beránek a Jakub Patočka. Martin Ander omezil své redakční zapojení, protože se stal ředitelem Hnutí DUHA (v roce 2006 přesídlil na brněnský magistrát náměstkovat primátorovi). Rozepsal, ale nedokončil seriál dvanácti největších ekologických kauz. V létě si redakce udělala prázdniny a vydala 64stránkové dvojčíslo. Společně také vyrazila na Šumavu pátrat po dobrovolně skromných lidech. Na podzim se časopis oblékl do nového, elegantnějšího grafického kabátu, který Leoš Knotek průběžně vylepšoval. Poprvé se vybarvila obálka.

2001: Ročník začal udýchaným a zpožděným dvojčíslem. „Boj o čtenáře svádí na hraně, ve vždy provizorní rovnováze mezi nesmiřitelnou náročností, která nepíše pro ekology, a laskavostí, která píše pro ekology ve jménu jiných ekologů, kteří stále ještě nepřišli a kteří snad vlastně ani nepřijdou,“ dal do svých úvah o SG nahlédnout David Vaněk. V šestce publikoval rekordní šestistránkový článek bez jediného obrázku. V polovině roku nastoupila nová redakce ve složení Dušan Lužný, Martin Ander, Zdeňka Machálková a fotoeditor Jan Symon. Obálky celého ročníku zdobily fotografie Jindřicha Štreita.

2004: Mojmíru Vlašínovi, dlouholetému členu redakční rady, se podařilo, co dosud žádnému autorovi: dvakrát publikovat stejný článek (podruhé pod pseudonymem Bedřich Vypera). Redakce zkrátka nebyla ve střehu. Naďa Johanisová začala systematicky zpracovávat téma alternativní ekonomiky, Ľuba Lacinová pokračovala v seriálovém monitoringu geneticky modifikovaných organismů, vlny polemických reakcí nevídaně rozhýbal kritický článek Dity Dražilové o zoologických zahradách. Čtenáři poprvé obdrželi zvědavý dotazník. Fotografa Jana Symona doplnila fotografka Denisa Blatná.

2002: Po filozofické lekci občerstvila SG čtenáře žánrově, tematicky i graficky podstatně pestřejším obsahem. Poprvé se například objevila genderová témata. S novou redakcí přišli i noví autoři: Ivo Bělohoubek, Ondřej Liška, Martin Konečný, Pavel Barša, David Václavík, Jan Němec. Články začaly vtipně dokreslovat fotografie Jindřicha Štreita, Ibry Ibrahimoviče a Jaroslava Pulicara. Velká voda odnesla Zdeňku Machálkovou. Redakci doplnila Dagmar Smolíková (později známá jako Zlá Editorka a tabulkovo-grafová přebornice), která zde zakotvila na dlouhých devět let. SG ztučněla na 44 stran za 290 Kč. |10

2005: Z finančních důvodů se SG vrátila k dvouměsíční periodicitě. Na obálce se opět objevily fotografie, které měly být tento rok kombinovány se zelenou barvou. Snaha nevydržela a titulní stránka se záhy propadla do černobílé variace. Z nedostatku jiné zábavy redakce polepila čtvrté číslo, věnované street kultuře, samolepkami brněnských graffiťáků a vyzvala čtenáře, aby hledali konkrétní obrázek, jenž vyhrává drobnou, leč hodnotnou cenu v podobě FSC vařečky. Na podzim se stal po Dušanu Lužném (který později radil na ministerstvu školství) šéfredaktorem médiolog a muzikofil Vít Kouřil. Sedmá generace 6|2011

TÉMA |

Sedmá generace 6|2011

2006: Martin Ander přešel z redakce do redakční rady, ale ani tam se dlouho nezdržel. Politika už volala. Novým redaktorem se stal médiolog a polyglot Jan Miessler, který později proslul nejasnou hranicí mezi ironií a cynismem. Poprvé se objevily sloupky Ekologický kompost, Společenský kompost a Mediana. Premiéru mělo také Librarium knižních novinek a seriál rozhovorů se zasloužilými ekology s názvem Ze starých ekopisů. Redakce vzala útokem „rozmnožení“ předplatitelů a prodejních míst. Nic však netrvá věčně, že. Pro SG začal fotit Ondřej Besperát. Přetemná obálka posledního čísla hlasitě volala po radikální změně.

2009: Po dlouhých poradách Jana Kudrnová radikálně proměnila logo i obálku časopisu. Redakci posílili studenti environmentalistiky Zuzana Geryková (později Vlasatá) a Vojtěch Pelikán. Pro 7.G začala fotit Markéta Jedličková. Vznikla druhá série triček, tentokrát z biobavlny a s heslem Nechme si pesimismus na lepší časy. Slovník cizích slov pokračoval dumpster divingem a guerilla gardeningem. Ekokulturní číslo přineslo ekohitparádu: „Trapné, prvoplánové, mudrlantské, ale také dojemné, strhující, inspirující. Takové můžou být písničky řešící ekologické problémy.“ Sedmá generace se zavěsila na Facebook.

2007: Loni nastoupivší sazeč-grafik Luděk Janda vzal obálku z gruntu a doladil časopis i uvnitř. Dárek k patnáctým narozeninám SG. Ten druhý měl podobu nové retro-rubriky Před Sedmou generací. Díky výměně tiskárny přestal časopis působit jako sluncem vyšisovaný karton. Grantový neúspěch zvedl redakci ze židle a v rámci boje o přežití mimo jiné vznikla první série propagačních triček s heslem 7 = 6 + 5. Přeloženo: Sedmá generace rovná se váš šestý smysl, pokud máte všech pět pohromadě. Počet abonentů se poprvé přehoupl přes tisícovku. Čtenáři dostali druhý zvědavý dotazník.

2010: Celá redakce shlédla Avatara. S duhovým konvojem pak přesídlila z Bratislavské na Údolní a získala kancelář s výhledem na Špilberk. K loňské sloupkové Záložce přibyla do Kulturní zahrady recenzní Promítačka. Konopná dvojka rychle a kompletně zmizela z prodejen. Dodnes netušíme proč. 7.G poprvé přinesla rozhovor se zvířetem, konkrétně s medvědem. Zuzana Vlasatá strávila několik dnů na táboře v Horním Jiřetíně a napsala o tom reportáž. Dagmar Smolíková strávila dva měsíce v klášteře a nenapsala o tom ani řádku. Webové stránky se dočkaly gruntovního přeprogramování.

2008: Grafička Jana Kudrnová, která vystřídala Luďka Jandu a nahradila dosavadní fotoeditory, proměnila původní, poněkud ponuré webové stránky do současné grafické podoby. Započal tříletý sloupek Klimax o změnách podnebí i slovník cizích slov pojmy greenwashing a downshifting. Poprvé a patrně naposledy se redakce vrhla na beletrii a namísto tématu napsala dramatický příběh o poutníkovi, který bloudí labyrintem eko-světa. Postavy a události nebyly smyšlené a jejich podobnost s realitou nebyla čistě náhodná.

2011: Sedmá generace visí už i na Twitteru. MŽP nám jako dárek ke dvacetinám snížilo přiklepnutý grant o 25 %. Zvažujeme změnu hesla na Dejte nám prachy na horší časy. Připravili jsme narozeninovou soutěž o skromné (eko)ceny. Jak se z ohlasů zdá, potěšily. V září si na benefitu pro 7.G zazpívali Zelené koule, Martin E. Kyšperský, Tara Fuki a Longital. S přicházejícím podzimem z redakce odešla Dagmar Smolíková a na její koordinační židličku zasedl Vojta Pelikán. Díky penězům od sympatizantů otevíráme další ročník. Dál to nikdo nepoví. 11 |

Trasa Máchovy a Strobachovy cesty do Itálie a zpět. Autor mapy Jan Čáka, převzato z knihy Jana Čáky Poutník Mácha. Knihkupectví Mária Olšanská, Příbram 2006.

| reportáž

R oman K lecker

Putování starým mocnářstvím Myšlenka vydat se po stopách Karla Hynka Máchy a jeho přítele Antonína Strobacha cestou z Čech do Itálie a zpět ve mně zrála několik let. Fascinován Máchovým romantickým putováním po rakouském mocnářství, začal jsem vyhledávat všemožné dostupné informace. Čím více jsem si pročítal Máchův Denník na cestě do Itálie (pravděpodobně jde o nedokončený přepis původního deníku), tím více narůstala má touha vyrazit. Máchovy deníkové poznámky v krátkých větách či jen jednotlivých slovech nastartují čtenářovu fantazii. Hlavou se mi honilo několik otázek: Jak asi dnes vypadá krajina, kudy tehdy procházeli? Existují ještě nejrůznější stavby a historické památky, které po cestě spatřili? Lze i nyní tutéž trasu, dlouhou zhruba dva tisíce kilometrů, projít pěšky a nacházet tatáž místa, jež si Mácha do deníku poznamenal? Po loňském roce, jenž byl doslova protkán připomínkami dvoustého výročí Máchova narození, se mi příležitost cestu uskutečnit naskytla letos v létě, tentokrát při příležitosti 175. výročí básníkova úmrtí. Máchův a Strobachův pomyslný „den D“ nastal v pondělí čtvrtého srpna 1834, ten můj přesně o 176 let, 11 měsíců a 9 dní později. Je středa třináctého července 2011, pět hodin ráno. Vystupuji z autobusu a na neznámý počet příštích týdnů nahazuji na záda dvacetikilový batoh. V uličkách probouzející se Prahy se mísí ti, co už vstali, s těmi, co noc probděli. Nejprve mířím na Karlův most k místu svržení Jana Nepomuckého do Vltavy, prosit jej o ochranu na cestě. Kolem kostela sv. Jiljí přicházím na Karlovo náměstí k domu č. p. 551, postavenému na místě původního domu U Hrbků, kde Mácha deset let bydlel (napsal zde mimo jiné Máj). Odtud také ze své „trudné komnaty“ na italské putování vycházel. Setkávám se zde s přítelem kunsthistorikem, eko-filosofem a organizátorem |12

mnoha máchovských putování Jiřím Zemánkem (viz rozhovor v minulém čísle 7.G). Společně se jdeme poklonit básníkovi k jeho vyšehradskému hrobu, Táborskou branou pak opouštíme tehdejší Město pražské. Loučím se s Jiřím a pokračuji rušným předměstím ke Kunratickému lesu s ruinou Nového Hrádku a dále na Jílové. Na kraji lesa se napojuji na zelenou značku, kde vzápětí nalézám desetihaléř z roku 1955. Procházím půvabně zarůstající starou cestou. Mácha si do deníku píše: „Cesta do hor: zblouzení na Sázavě.“ Rovněž já kvůli špatnému značení zbloudím v lesíku nad řekou Sázavou. Pospíchám, ze všech stran se ženou černá mračna. Následuje milé povídání a štamprle skvostné domácí slivovice se stařičkým panem profesorem estetiky Dušanem Šindelářem. Velmi dobře ví, že tudy Mácha se Strobachem kdysi šli, a je si jist, že prastarý mlýn, ve kterém bydlí, jistojistě viděli.

Sedmá generace 6|2011

Skoro celou noc zuří hrozivá bouřka s ohlušujícími hromy a ohromnými blesky, přečkávám ji skryt v rybářském přístřešku na břehu rybníka. Značená cesta mě vede přes Neveklov k nepatrným zbytkům hradu Stajice. U cesty narážím na velký kámen s horní částí vytesanou do podoby kola s drobným křížem uprostřed, snad připomenutí dávné nehody při jízdě na voze. Přes podešev pohorek cítím snad každý kamínek, a tak volám pro zaslání bot jiných. Sluneční paprsky konečně prorážejí mraky. Za Voticemi vstupuji lesem po červené značce do kopců České Sibiře, potkávám studánku s šestibokým altánem, o něco dále poutní kapli sv. Vojtěcha a obětní kámen. V plném slunci si radostně vykračuji od kalvárie po křížové cestě do Miličína. Na zřícenině hradu Borotín připomíná zdejší Máchovu návštěvu při italské cestě pamětní deska. Jdu tedy správně. Nocleh u Malého Jordánu.

Horko, vítr, déšť a šišky s mákem Brzo ráno koupání nohou v překvapivě teplém Jordánu, prý nejstarší vodní nádrži ve střední Evropě. Přijíždějící rychlík mi přiváží pohodlnější boty (vydržely po celý zbytek cesty). Procházka po Táboře, u řeky libá vůně prádla. Podél Lužnice jdu do Sezimova Ústí k vile Hany a Edvarda Benešových, kolem leží popadané stromy po nedávné vichřici. Modrá značka podél řeky mě vede do Plané. U statku Kadleček fotím a amatérsky si do deníku maluji nádhernou rodovou lípu srdčitou. Obědvám v dřevěném vláčku pro děti na návsi, míjím Soběslav a jdu stále dál na jih. Hostinský v Dráchově víc mluví nežli ví. Dlouhé zvonění ve Veselí. Neznámá paní mě vyprovází k pěšině za město. V Mazelově obdivuji selské barokní usedlosti. V č. p. 1 U Baštýřů jsem následně vlídně přijat. Hluboko do náměsíčné noci povídáme pod košatou lípou při petrolejce. Nocleh v peřinách na půdě stodoly. Sedmá generace 6|2011

Krásná salamandra mi na stezce zapózovala ve dvacátém dni pouti

Autor reportáže (vlevo) s Jiřím Zemánkem, foto na s. 10—15: Roman Klecker

reportáž |

Cesta do Hluboké a Českých Budějovic. Samsonova kašna poprvé. Děsné horko. Ulevuji nohám koupáním ve Vltavě. Po modré šlapu na jihozápad, z cestičky prchá užovka polykající žábu. Torzo věkovité lípy v Opalicích, na okolních lukách se prohání mnoho koní. Zatímco pekař placek ve Štěkře zadělává těsto, ukládám se na kamenech pod venkovním přístřeškem u jeho prastaré usedlosti. Kocour Jim mi myje ešus od polévky. Večerní hraní na koncovku, starokarpatskou bezdírovou píšťalu. Ráno na návsi ve Zlaté Koruně usychající památná lípa, její méně známé sestře v klášteře se daří lépe. V antikvariátu nacházím sbírku od básníka Bašóa. Před polednem Český Krumlov a šišky s mákem. Výměna peněz. Kráčím po kopcích a lukách nad řekou plnou vodáků, zaniklé osady Hora a Koryta připomínají kamenné zídky a staré solitérní stromy. Za Rožmberkem upozorňuje na ostré klesání cesty takzvaný brzdový kámen. Na noc opuštěná rozbitá chatka, vítr, déšť a blesky.

Podél žlutých mušlí Šestého dne ráno za mírného deště míjím staré hraniční kameny ve Vyšebrodském průsmyku a vstupuji do Horních Rakous. Před polednem jsem v Bad Leonfelden. Při odpočinku v nedaleké vsi za mnou přišel retrívr a položil mi hlavu do klína. Kdysi polozřícený malý plášťový hrad Lobenstein je nyní soukromým majitelem zrekonstruován a veřejnosti bohužel znepřístupněn. Navečer ještě míjím hrad Wildberg. Sedlákova chýše skrytá v rohu louky jest mým dnešním nocležištěm. Vstávám za rozbřesku a zanedlouho přicházím do Lince. Předlouhý průchod městem, horko a dusno, pak skoro 30 kilometrů po cyklostezce podél řeky Traun. Rodinka raků se přišla podívat na mé svlažované unavené nohy. Od dvou cyklistek, které mne dnes prý potkávají již potřetí, dostávám mentolové pilulky

13 |

pro zahnání žízně. Uléhám pod hvězdami, noční přesun kvůli dešti pod nedalekou stříšku. Příští den mne — stejně jako Máchu se Strobachem — za Welsem smáčí vytrvalý déšť. Při lehkém bloudění narážím ve vsi na paní z Brna, jež mi poradí hezkou lesní zkratku k řece. V mém směru tudy vede také Svatojakubská cesta do Compostely, zde zvaná Jakobsweg. A tak se po ní na několik dní mohu vydat, je výborně značená žlutou mušlí na modrém podkladě. Ve večerním lijavci ve Vöcklabrucku mně místní farář nabídne přespání a pohoštění v malém hostinci u řeky. S radostí přijímám a suším boty i sebe. Devátý den putování se počasí mírně lepší. Vycházím časně a potkávám dvě ženy venčící devět psů. V lesích nad městem navštívím skrytou zříceninu hradu Wartenburg, pak scházím zpět na Jakobsweg kličkující polními cestami mezi usedlostmi a vesničkami. V kapličce čtu červnový zápis poutníka z Čech, jenž jde přes Assisi a Sienu do Říma. Na návsi v Pöndorfu stojí svatojakubská poutnická chatka, ve zdánlivé ptačí budce je pro putující schována placatka slivovice a dvě skleničky. Nepohrdnu. Navečer vidím v dáli lesknoucí se hladinu jezera Wallersee. Žene se bouřka. Spím v kotelně zemědělské usedlosti. Ráno se narodilo tele. Dostávám snídani a vybíhám do deště. Ztrácím a opět nalézám Jakobsweg. Vyjasní se. Odpoledne jsem potřetí v životě pěšky v Salcburku. Procházím město plné turistů, navštěvuji hlavní chrám. Nocuji stejně jako před sedmi lety cestou do Říma na terase v kempu. Odhaduji, že mám za sebou zhruba čtvrtinu cesty. |14

... a k překrásně zasněženým alpským štítům

Vzpomínka na morovou ránu, již v roce 1648 přežila pouze malá dívka

Pevnost Franzensfeste viděl Mácha rozestavěnou

Kráčím po kopcích a lukách…

| reportáž

I cesta může být cíl… Ráno šlapu opět po Svatojakubské trase k německým hranicím. Svezení v bavorském poštovním dostavníku, které si užili Mácha se Strobachem, nepřichází. Staré hraniční kameny. Zřícenina. Bosňáci ve voze. Masiv Untersbergu celý v mracích. Starou známou cestou podél jezera a řeky Saalach jdu do Unken, kde nalézám dům rodiny, u které jsem spal po cestě do Compostely v roce 2005. Cílené „déjà vu“. Opětné setkání je milé. Koupel, praní a sušení věcí. Náhoda tomu chtěla, že stejně jako Mácha se Strobachem dostávám i já k večeři takzvaný schmorn — zdejší vaječnou omeletu. Ráno bohatá snídaně, venku prší, a tak vyrážím až kolem desáté. Tahám první klíště. Pralesní úsek s překrásnou stezkou těsně nad řekou. Lesníci zde vystavěli dokonce jakýsi minigolf. U cesty stojí starodávný milník oznamující patnáct rakouských mil od Innsbrucku. Tyrolské vlajky. Večer ve Svatém Janu na faře. Nudlová polévka a brambory s křenovo-sýrovou omáčkou. Příštího dne se slunce prodralo mraky a konečně neprší. Vstupuji do údolí Innu. Potěšila mne neznámá dívka, když vyběhla na moment od práce, aby mi s úsměvem na rtech zamávala. V sedlákově domě hraji na sedmnáct velkých kravských zvonců. V mlze další svatojakubská budka. Opět razítko do deníku a štamprle slivovice z maličké skleněné botky. Dávám za pravdu janotovskému nápisu na poutní knize: „Der Weg ist das Ziel“. Mlha stoupá, do toho hraji u řeky na píšťalu. V údolí se tyčí čtveřice strážních hradů. Úzkorozchodná Sedmá generace 6|2011

reportáž |

železnice míří k překrásně zasněženým alpským štítům. Ráno se zvuk píšťaly silně odráží od protějších hor. Pozoruji koně, jenž se pln radosti prohání po louce. Cítím se podobně volně. Patnáctého dne po poledni přicházím do Innsbrucku, příjemného města sevřeného horami a také křižovatky tří svatojakubských poutních cest. Stylově setkání a nocleh v bytě studenta Jakuba. Poctivý nefiltrovaný kvasničák Falkenfelser. Ráno ostré stoupání nad město, pak už jen dlouhé a pozvolné pod Brenner. Je opět deštivo, větrno a chladno. K obědu oblíbený makový závin a litr mléka. V ledovém potoce chladím nateklou achilovku a pomáhá to. Navečer se vyhoupnu na Brenner, kde ale zažívám jisté zklamání — poetika významného alpského sedla využívaného již Římany se vytratila. Dřívější cestu dnes v průsmyku nahradila dvoukolejná železnice a asfaltová silnice, dálnice i cyklostezka. Uprostřed toho všeho pak stojí nevkusné obchodní centrum.

Štědrý farář, půvabná cyklistka (a famózní Dolomity) Vstupuji do dvojjazyčné italské provincie Alto Adige, německy Südtirol. K domluvě si zde můžete vybrat němčinu či méně frekventovanou italštinu. Mácha využíval pro komunikaci v italštině znalosti Strobachovy, já zůstávám raději u němčiny. Cyklostezkou zbudovanou po nepoužívaném úseku dráhy klesám do údolí. Za jedním z tunelů mne obklopí houf nejrůznějších domácích zvířat, z bývalého železničního strážního domku se vynořil stařeček. Jeho bezzubá ústa na mne promluvila, nerozuměl jsem však ničemu. Žene se bouřka, sedláci mě naštěstí na noc schovali. Ráno dostávám čaj s mlékem v obřím hrnku a buchty. Údolí provázejí zříceniny hradů. Bloudění a namáhavá cesta skrze křoviska. Nad řekou stojí rozlehlá habsburská vojenská pevnost Franzensfeste, postavená mezi lety 1833 až 1838, později použitá také jako nacistická skrýš ukořistěného zlata. Mácha si zde tehdy do deníku poznamenal: „Festung u vsi Aicha před Mühlbachem. Vojáci táhli kamen. Tesali. Kopali hlínu, stavěli, atd.“ Dnes je z ní unikátní kulturní a výstavní prostor. Svačím pod prastarou lípou u kostela s výhledem na rozhraní tří údolí. V horku omamně voní zdejší borovicové lesy. Nocleh na faře. Starý farář, večer mrzutý, mě ráno štědře obdarovává na cestu, přidávají se i dvě ukrajinské služebné (ne, opravdu nejde o máchovské avantýry ve stylu „Didó první… Didó druhá…“). Přede mnou se otevírá údolí Pustertal a blíží se famózní masiv Dolomit. Odpoledne krásné město Bruneck, později si na náměstí horské vsi prohlížím obří fotografie zdejších hor. Večer obdarován mlékem. Nocleh na seně, krásná jasná noc s hvězdami. Mrazivým ránem směřuji do Toblachu, kde opouštím Jakobsweg a po stezce vedoucí po bývalé trati horské železnice kráčím dlouhým údolím do centra Dolomit. Po cestě další zříceniny a pevnost. Obcházím ohromující masiv se zasněženými štíty Monte Cristallo. Kolem se mihne velmi půvabná cyklistka. Zamávám Jižnímu Tyrolsku a pokynu na pozdrav Benátsku. Pro neznalost italštiny přecházím na angličtinu. Ne však hned, protože malé české vlajky na mém batohu si všiml postarší šlachovitý horolezec Petr, po emigraci z Československa profesionální voják u armády NSR, USA a posléze i NATO, veterán z Vietnamu. Hltám jeho komplikovaný životní příběh, jdeme spolu a povídáme víc než hodinu, pak musí bohužel jinam. V proslulém středisku Cortina d´Ampezzo nepřekvapivě narážím na mnoho turistů a penzionů, ale i na hezky opravené nádraží. Podobně jsou na tom i další bývalé železniční stanice v následných Sedmá generace 6|2011

obcích. V jedné z nich mě hodný pan farář Don Rodrigo za silného deště nechává nocovat na zemi ve farní jídelně.

Sláva — Venézia! Prvního srpna, dvacátý den putování, mi po ránu pózuje na stezce krásná salamandra. V bývalé stanici Venas di Cadore si prohlížím výstavku místních hadů a fotografií bývalé železnice. Zkratka starou cestou malebnými lesy a zabloudění na překrásnou horskou vyhlídku. Řeka Piava pode mnou. Končí turistické značené cesty či stezky, jdu po okresce, kličkuji mezi horami a úspěšně se vyhýbám tunelům před Longarone. Po sedmi letech opět nocleh na tomtéž místě poblíž zahradní restaurace ve Fae. Celou noc u mne leží fenka Gia a hlídá, ráno mě pak vyprovází až k hlavní cestě. V Ponte nelle Alpi vycházím z hor. Je děsné vedro. Litry potu mi doslova rozežírají triko a kůži v podpaždí. Pod hladinou jezera Lago di Santa Croce pozoruji barevné ryby a kus staré silnice, u kostela konečně peru ponožky. Za mírným sedlem se zaleskne několik modrozelených jezer, přede mnou se otevírá rozlehlá Benátská nížina… Podruhé v životě procházím stařičké malebné Vittorio Veneto a tentokrát náhodně přespávám u úžasné česko-italské rodiny. Paní doktorka navíc zbožňuje Máchu. Výborná večeře i víno. Ranní bzukot cikád. Vinicemi jdu do Conegliana, města umění a vína. Koupání nohou v kašně. Před Trevisem míjím několik honosných vil se zahradami bohatých Benátčanů. Centrum města obehnáno mohutnými hradbami a vodním příkopem. Skromný pokojík u františkánů. Čtu haiku od Bašóa: CHODÍME SVĚTEM sem a tam. Jako když koník oře políčko jak dlaň. (Bašó: Měsíce, květy, SNKLU Praha 1962, překlad Miroslav Novák, Jan Vladislav) Ve čtvrtek čtvrtého srpna, dvacátý třetí den putování (mám dva dny zpoždění za Hynkem a Antonínem), se za překrásného počasí blížím mílovými kroky do Benátek, hlavnímu cíli cesty. Z Mestre jim štěstím skoro běžím vstříc po pětikilometrovém Ponte de la Libertà. Sláva…Venézia! Mám za sebou zhruba tisíc kilometrů, větší únavu ale necítím. Pohlcuje mne lidské mraveniště, Ponte Rialto či prostor před Dóžecím palácem jsou téměř neprostupné. V sakristii baziliky sv. Marka dostávám razítko do deníku. Kanály, mosty, bárky, gondoly. Koupu nohy a vydávám se na toulky po všemožných zákoutích tohoto opravdu překrásného města na laguně. Na skoro stoleté neprošlé pohlednice, pořízené v brněnském antiku, píšu několik pozdravení lidem z cesty a přátelům. Pozdě večer výborná pizza a setkání se třemi Francouzkami. Nocujeme v parku pod piniemi. Dívky krásně zpívají, cikády neméně krásně cikají, vzadu nad městem oranžová záře. Vůn ě mořské vody. Mácha by, věřím, zaplesal. Ráno se po společné snídani loučím s dívkami a jdu zkusit hledat loď do Terstu. Po poledni se loučím s Benátkami a vydávám se na cestu zpět do Čech. Naplňuje se ovšem mé neblahé tušení (po marném domácím internetovém vyhledávání), že lodní osobní dopravu už na této trase zrušili. Vysněnou palubu korábu Famigliare tudíž měním za palubu regionálního vlaku č. 2207 a za dvě hodiny vystupuji 15 |

Kanály, mosty, bárky, gondoly…

Oním chodcem na dálnici jsem nebyl já ani Mácha…

| reportáž

na nábřeží v Terstu. Je tu kolem 40°C, prchám proto ostrým kopcem nad město a užívám si stejně jako Mácha krásný výhled na moře. Na pěšině ke slovinským hranicím ochutnávám první švestky. Míjím Lipici, rodiště slavných lipicánů. Uléhám na kamenech u vstupu do kostelíka. Po ránu u cesty plné hrsti výborných ostružin. V Senožeči kráčí v protisměru postarší poutník, jen tak na sebe mávneme. Je na něm znát, že jde zdaleka. Kamenolomy. Ital, který se ptá na cestu do Lublaně. V Postojné polehávám na lavičce. Míjím dva kostelíky a zřícený zámek Haasberg. Starý sedlák kosící vojtěšku mi radí, kudy jít po staré cestě. Bývalá venkovská paní učitelka zastavila a chce mne popovézt autem. Poutníka a básníka Máchu dobře zná, z mého putování je nadšená, a tudíž odmítnutí svezení chápe. Z hustých smíšených lesů stoupá pára. Nocuji v podkroví na faře v Logatci, vede tudy svatojakubská přípojka. Po pár dnech opět vysněná sprcha. Druhý den navštěvuji letně ospalou Lublaň. Hezký hrad a říčka pod ním. Mácha a Strobach ve městě potkali některé národní buditele a slavného slovinského romantického básníka France Prešérna. Já se spokojím s cestovatelem kolem světa, jehož motocykl BMW je po asijském stylu doslova obsypán zavazadly. Na noc v Domžale. Po sedmé ráno unikám bez snídaně dále do hor, pak náhorní planina. Vedra střídá chladný deštivý den. Kraj chmelnic. |16

U hlavní cesty v obci Šempeter leží významná římská nekropole. Před bouřkou ukryt na faře. Vařím tři nalezené brambory a houbovou polévku. Jako každé pondělí hraje pan farář s přáteli ping-pong. Docela slušně.

Přátelský vetřelec i hostitelé V dešti ztrácím mapu. Marné je mé hledání… V infocentru v Celje však získávám náhradní. Dvojice zřícenin po cestě do Konjic a Bistrice. Vyčasilo se. V krásné kopcovité krajině září vinohrady a jablečné sady barvami v odpoledním slunci. Nocuji v bývalém klášteře. Druhý den v brzkém odpoledni procházím Maribor s širokou řekou Drávou, navečer jsem zpět v Rakousku. Uhýbám k řece Mur a před setměním přicházím do Ehrenhausenu. Zapadající slunce dozlatova vybarvuje hrad nad městem. K sobě domů mě náhodně pozve rodina Wagnerů, kteří mi navíc sami zajišťují přespání i na další den ve Štýrském Hradci. Ráno kráčím podél řeky a opět po delší době trénuju hru na píšťalu. Studený oběd ve Wildonu, ne tak honosný jako kdysi Máchův a Strobachův. Poté, co je svezl na voze jistý pan doktor jedoucí do Grazu, zastavili se ve zdejším hostinci: „Měli jsme polívku, maso s omáčkou, červenou řípou a kyselým zelím. Pečeni se salátem a dobré víno…“ Na nekonečné cyklostezce do Grazu zaháním hlad jablky od místní rodiny, která je z letošní bohaté úrody zdarma nabízí kolemjdoucím. Procházka po Grazu, na noc studentský pokoj a již dlouho potřebné praní oblečení. Ráno mě čeká výstup na Schlossberg s širokým výhledem na město, oči hodně přitahuje futuristická budova muzea současného umění, které místní neřeknou jinak než „Přátelský Vetřelec“. Vzpomenu si na trudný osud Kaplického knihovny. S profesorem botaniky venčícím u řeky Mur švýcarského salašnického psa následně probíráme environmentální témata. Žízeň zaháním chlazeným Puntigamerem u krámku. Starý pán v dědince Mixnitz mne zve před bouřkou do podkroví svého malého domku. V Bruck an der Mur vládne opět silný déšť, svatebčanům v nedalekém Kapfenbergu však náladu nekazí. Odpoledne přecházím horské sedlo Semmering, žízeň hasím výbornou vodou ze studánky. Loukami klesám z hor, prohrabuji se starými věcmi na bleším trhu, míjím zámek Wartenstein. Nalézám českou dvacetikorunu a pětikorunu! Na svátek Nanebevzetí Panny Marie se účastním ranní mše v malém kostelíku na kopci. Mnoho se zpívá, prostor je příjemně přesycen kouřem z kadidla. Před polednem v Neunkirchen, devět kostelů tady však nemají. Při drobném nákupu na benzince nejprve ošizen, pumpař se kroutil, ale vrátil. Úmorná cesta do Vídeňského Nového Města. Nalezené dvoueuro. V přívalovém dešti v Baden jsem nejprve vyhnán od fary, před půlnocí se na radu místního pána ukrývám na chodbě domu Sv. Michala. Neobjeven, ráno se pro jistotu rychle vytrácím. Za městem mnoho vinic a sklípků, pokračuji cestou rozbujelým vídeňským předměstím. V poledne dorážím do hlavního města někdejšího habsburského mocnářství, druhého velkého cíle cesty. Je úterý 16. srpna, třicátý pátý den putování, mám v nohách zhruba 1600 km. Mácha se Strobachem jsou den za mnou. Jak možná víte, ve Vídni Máchův deník bohužel končí, o cestě zpět do Prahy se ví jen velmi málo. Pravděpodobnou cestu lze určit jen podle korespondence a seznamu spatřených hradů, trochu napomůže i úřední zápis v Máchově cestovním pase — „über Budweis nach Prag“. Sedmá generace 6|2011

Not so happy bio cow

Na cestě najdete věcí…

reportáž |

Na slavném tržišti Naschmarkt si dávám burek, pak pokračuji k Dómu svatého Štěpána. V horkem rozpálené Vídni ale na rozdíl od Máchy dlouho nesetrvávám, město totiž obstojně znám. Čeká mě osm kilometrů po Dunajském ostrově, míjejí mne samí cyklisté a bruslaři, chodci téměř žádní. Patrně znamení doby. Příští dva dny kráčím směrem na Stockerau a Gmünd, nocleh jsem sehnal na faře a pod stříškou vinařského sklípku. V okolí vidno množství hradů a zámků. Poslední večer v Rakousku je jako ve snu. Ve Schwarzenau se mě totiž náhodně ujímá rodina Baumgartnerů, večeřím s nimi na terase, a následně mi na noc propůjčují svůj druhý dům. Ráno jsem k nim ještě pozván na snídani, přichází také pan farář, jejich rodinný přítel. Dlouze snídáme a povídáme o poutnictví v časech minulých a nynějších.

Budějovic, Samsonova kašna podruhé, po pěti týdnech. Zažívám bujarý večer v klubovně na hřišti v Netolicích, když musím místním fotbalistům povyprávět všechny zážitky z cesty, přičemž jsem královsky hoštěn až do brzkých ranních hodin; znaven uléhám na tribunu do přineseného gauče. Ráno dlouho nemohu vstát, hlava se ne/patřičně motá… Nicméně šlapu do Bavorova a na hrad Helfenburk. V lese pod hradem lze spatřit mnoho velikých mravenišť. Zaposlouchán do nočních zvuků přírody usínám v lesním amfiteátru v Ražicích.. Další den pokračuji cestou do Blatné a na hrad Křikava, horkem zmožen spím v autobusové zastávce. Při cestě z Březnice potkávám příjemnou dívku Pavlu a jdeme asi 10 km k Příbrami spolu. Navštěvuji významné mariánské poutní místo — Svatou Horu. Po pozdním obědě vyrážím do Brd, ovšem dělostřelci mě svým dnes započatým cvičením s ostrými náboji zastavují. Hlídkující voják je mou cestou natolik překvapen, že volá veliteli a dává mi ho k telefonu, abych mu sám situaci vysvětlil. Prosím o možnost jít dál, na vlastní riziko. Velitel by mne rád pustil, ale předpis je předpis. Na konec střelby čekám na kraji lesa předlouhé čtyři hodiny. V půl osmé večer se konečně ozve z vojákovy vysílačky „tak pro dnešek konec“ a já vybíhám do tmavého lesa k Máchovu oblíbenému hradu Valdek. Dorážím za tmy a potkávám hledače pokladů. Hrad si prohlížím až brzy ráno a rychle vycházím z vojenského prostoru před jeho opětovným uzavřením. Mířím nejprve na hrad Žebrák a poté na Točník. Velmi bídné tempo kvůli několika velkým puchýřům a otlakům. Stoupám ke Koněpruským jeskyním a pozoruji nevídaný zločin na krajině v podobě vápencového velkolomu Čertovy schody. Za rozbřesku kráčím ke Karlštejnu, odtud po evropské dálkové pěší trase E10 ku Praze. Od Zbraslavi mi už srdce popohání nohy podél Vltavy blíže ke středu města. Kolem poledne jsem v Praze. Mířím opět k Máchovu hrobu, sestupuji na Karlovo náměstí. Zbývá poslední kilometr na Karlův most, jdu pomalu. Je čtvrtek 25. srpna, čtyřicátý čtvrtý den putování. S Máchou a Strobachem to mám tak fifty fifty. Sedím na mostě, listuju svým deníkem a promítám si v hlavě celou cestu. Těší mě, že jejich romantickou pouť můžeme i po tolika letech projít v téže trase, jen s několika minimálními odchylkami kvůli rychlostním silnicím. Všechny obce popsané v Máchově deníku stále existují, byť s pozměněnými názvy, stejně tak hrady a zámky. Do značné míry se však od Máchových časů proměnila krajina: došlo k rozsáhlému odlesňování, přibylo mnoho zpevněných komunikací, rozrostly se vesnice a města. Přesto lze i dnes na trase najít nejrůznější zákoutí, milníky či drobné sakrální stavby, které mohli oba poutníci spatřit, lze dýchat atmosféru chůze tehdejší krajinou. Zavírám deník a dívám se na klidně plynoucí Vltavu. Pocity radosti a štěstí se částečně mísí se smutkem z toho, že právě končí obrovsky obohacující putování se spoustou nevšedních zážitků, nezištné pomoci či vyjádření podpory od zcela neznámých lidí. A také se silným vnitřním pocitem svobody a volnosti. Díky, Mácho!

Předpis je předpis a svoboda je svoboda Po poledni překračuji české hranice a na nádraží v Českých Velenicích si dávám dvojitý oběd. Jdu okrajem Novohradských hor, navečer mi paní hostinská nabízí nocleh na stole pod zahradní pergolou. Poctivě oslavuji návrat do Čech. Její muž vzpomíná, jak dostal dvakrát za sebou pětku z Máchova Máje. Dalšího dne přicházím do Sedmá generace 6|2011

Fotoreportáž z cesty najdete na www.sedmagenerace.cz/fotogalerie. Pokud chcete putovat za úplňku, podívejte se na http://uplnkovichodci. blog.cz.

17 |

foto: Christian Ferrari

| SERIÁL — ekonomičtí disidentI

N aďa J ohanisová

Silvio Gesell: Osvoboďme peníze od úroku! V posledním díle seriálu o ekonomických disidentech a disidentkách nahlédneme do života a díla muže, který se svou kritikou dnešního ekonomického systému dotkl jeho samotné dřeně — půjčování peněz na úrok. „Nebyl by lepší úrok negativní?“ ptá se provokativně Silvio Gesell… Známý americký ekonom Irving Fisher Gesellovo dílo široce propagoval a roku 1933 vydal brožurku, prezentující Gesellův systém kolkovaných měn jako možné východisko z Velké hospodářské krize. Ještě známější ekonom, John M. Keynes, v roce 1936 napsal, že Gesellův duch bude v budoucnosti vlivnější než duch Marxův. Mezi válkami inspiroval Gesell v Evropě i v USA řadu iniciativ s místními měnami, které měly obrovský ohlas, než většinu z nich vlády zakázaly. Dnes je jeho jméno u nás prakticky neznámé. Zadáme-li jej však do Googlu, vyskočí nám 485 tisíc odkazů. Jak se zdá, zažívají myšlenky tohoto pozapomenutého ekonomického reformátora, světoběžníka a úspěšného podnikatele poslední dobou renesanci.

Kdo byl Silvio Gesell? Začněme však od začátku. Silvio Gesell se narodil v roce 1862 valonsko-německým rodičům jako sedmé z devíti dětí, vystudoval gymnázium a poté vystřídal řadu zaměstnání, než v pětadvaceti přesídlil do Buenos Aires, kde otevřel pobočku bratrovy obchodní firmy. Zde se stal svědkem opakovaných inflací a deflací, které |18

bezprostředně ohrožovaly i jeho vlastní podnikání. To vzbudilo jeho zájem o roli peněz ve společnosti a od začátku devadesátých let začíná na toto téma vydávat spisy. Posléze opouští s rodinou Argentinu (kam se bude sporadicky vracet dohlížet na úspěšný rodinný podnik), kupuje švýcarskou zemědělskou usedlost a od té chvíle se vedle hospodaření věnuje převážně studiu ekonomických textů (ovlivnil jej například Henry George, viz 7.G 5/2009), psaní a přednášení o reformě ekonomického systému. Z dalších epizod jeho života zmiňme jmenování na post ministra financí v radikálně levicové Bavorské republice rad na jaře 1919, který trval jen několik dní. Vynesl mu však několikaměsíční vyšetřování a nakonec zákaz pobytu ve Švýcarsku. Poslední léta trávil Gesell v družstevní komunitě Oranienburg-Eden nedaleko Berlína, kde také roku 1930 umírá.

Jak zbavit peníze moci? V čem spočívá jádro Gesellových myšlenek? Jeho nejznámější dílo (anglicky The Natural Economic Order, 1906) má bez rejstříku 247 stran Sedmá generace 6|2011

SERIÁL — ekonomičtí disidentI |

formátu A4 psaných drobným písmem. Myšlenek zde najdeme požehnaně, ale ta základní se týká úroku. Úrok, říká Gesell, umocňuje už i tak značnou moc, kterou peníze mají nad ekonomikou a nad celou společností. Peníze se totiž na rozdíl od jiného zboží neznehodnocují, lze je uchovávat bez nákladů a jejich majitelé proto nemusí spěchat s jejich investováním či s nákupy zboží, pokud jsou například úroky nízké či pokud se domnívají, že ceny půjdou dolů. Když se vlastníkům peněz nehodí investovat či nakupovat, může dojít k situaci, kdy je v oběhu nedostatek peněz, a to pak způsobí řadu problémů včetně omezení investic a poklesu cen. Ti, kdo mají peníze, pak ještě méně kupují, protože očekávají, že ceny budou dále klesat. Nenakupuje se, neinvestuje se, roste nezaměstnanost, narůstá krize. Úrok je podle Gesella problematický i proto, že zvyšuje ceny zboží a služeb: například majitelé nájemních domů svým nájemníkům účtují v ceně nájemného i cenu úroků z úvěrů, které musí splácet, což výrazně zvyšuje cenu bydlení.

Osvoboďme ekonomiku od úroku! Gesell navrhuje radikální řešení: zbavme se úroku! Navrhuje zavést „svobodné peníze“ (Freigeld), u nichž by namísto běžného úroku fungoval jeho opak. Tedy namísto toho, aby vlastník peněz inkasoval úrok za to, že peníze poskytne dalším lidem, musel by uhradit „negativní úrok“, pokud by se peněz v něčí prospěch včas nezbavil (tedy si něco nekoupil nebo peníze někomu nepůjčil). V praxi by to fungovalo tak, že bankovky této nové měny by byly označeny datem svého vzniku a jejich vlastník by v pravidelných intervalech musel do políček na nich vyznačených vlepovat kolky o hodnotě jednoho či dvou procent celkové hodnoty bankovky. Pokud by kolky na bankovku nenalepil, pozbyla by platnost. Bylo by tedy v zájmu vlastníka bankovky nehromadit, ale naopak se jich zbavovat nákupem (či bezúročným půjčováním), protože tak by kolky na nich platil někdo jiný. Výsledkem by byly peníze, které by bez problémů kolovaly, a ekonomika, kde by úrok postupně přestal existovat. Margrit Kennedyová, současná německá geselliánka, tuto vizi upřesňuje: pokud by někdo chtěl spořit, mohl by si peníze dát do banky, kde by nepodléhaly tomuto pravidelnému znehodnocování, ale nebylo by možné je uložit na úrok. Tak by se rozlišily peníze jako prostředek směny (peníze v oběhu) a peníze jako uchovatel hodnoty (peníze v bance). Podle Kennedyové by v tom případě klesla či úplně zmizela inflace, takže v konečném důsledku by situace byla stejná jako dnes, kdy má střadatel sice peníze uložené například na tříprocentní roční úrok, ale současně se mu ročně o tři procenta znehodnocují vinou inflace.

Anarchista, komunista, liberál? Silvio Gesell nezůstal ve svých úvahách jen u peněz. Podobně jako Karl Polanyi (viz 7.G 1/2008) či Henry George, i Gesell silně vnímal význam půdy pro člověka. Říká, že ji potřebuje, aby se nasytil, aby měl kde složit hlavu a aby měl kde být pohřben. Půda tak podle něj není zboží jako každé jiné. Problémy, které působí spekulace s půdou a kumulace jejího vlastnictví, navrhoval řešit znárodněním půdy a jejím regulovaným pronájmem tak, aby nikdo nebyl vyloučen z přístupu k ní. Příjmy z pronájmu půdy by pak mohly být distribuovány matkám nezletilých dětí, které jsou v současném ekonomickém systému znevýhodněné a závislé na mužích. Sedmá generace 6|2011

Byl Gesell anarchista, komunista, či naopak extrémní liberál? Nelze ho jednoduše zařadit do žádné kolonky. Z fotografií na nás vážně hledí jeho nevšední tvář s pronikavýma očima a výraznými lícními kostmi, rámovaná tmavým plnovousem. Gesell své životní téma hluboce prožíval a byl přesvědčen, že pokud zůstane zachována ekonomika založená na úročeném dluhu, nastane zanedlouho další světová válka. Splnění své předpovědi se nedožil, nedožil se však ani několika experimentů, které jeho představy o úspěšnosti negativního úroku alespoň dočasně proměnily v realitu.

Gesellův odkaz Ve dvacátých letech vzniká v Německu hnutí Freiwirtschaft (svobodná ekonomika), inspirované Gesellem, a jeho stoupenci dávají do oběhu měnu wära (krytou národním platidlem — říšskou markou), která podléhá „negativnímu úroku“: aby její platnost trvala, je třeba na každou bankovku každý měsíc nalepit kolek v ceně dvou procent její hodnoty. Do obchodování v této měně se postupně zapojilo kolem tisícovky německých firem, světovou proslulost jí však zajistily až události v bavorské vesnici Schwanenkirchen v letech 1930—31, kde se do systému měny wära napojil uhelný důl, v němž se jeho nový majitel rozhodl obnovit těžbu. Protože se mu nedařilo získat úvěr od komerční banky, obrátil se na organizátory hnutí Freiwirtstchaft a ti mu půjčku poskytli — z větší části ovšem v měně wära. Horníci tedy dostávali mzdu z větší části v měně wära, ta začala kolovat, a postupně se tak podařilo obnovit lokální ekonomiku nejen v Schwanenkirchen, ale i v sousedních vesnicích. Celou akci zakázala koncem roku 1931 německá vláda na podnět centrální banky. Podobně skončil i další, jinak velmi úspěšný projekt s místní měnou v městečku Wörgl v rakouských Tyrolích o rok později. Naproti tomu sdružení Wirtschaftsring, vzniklé v polovině třicátých let ve Švýcarsku zřejmě též na základě inspirace Gesellem, funguje dodnes. Okolo osmdesáti tisíc malých a středních podnikatelů si v rámci systému de facto poskytuje bezúročné půjčky tím, že si navzájem platí za své služby ve speciální měně, nepřevoditelné na švýcarské franky. Na myšlenky Silvia Gesella dnes volně navazuje více autorů, například Bernard Lietaer, Michael Rowbotham či Frances Hutchinsonová. Kritizují dnešní tvorbu peněz formou dluhu a systematický proces zadlužování společnosti a zdůrazňují, že peníze nejsou komodita, ale sociální instituce. Navrhují posílení role státu v tvorbě peněz a podporu etického bankovnictví i takzvaných komplementárních, komunitních či lokálních měn. Ty se začínají od osmdesátých let znovu šířit, ať již jde o anglosaské systémy LETS, časové banky nebo třeba o německé komplementární měny, které na Gesella přímo navazují (viz článek Když platíte chiemgauery Evy Fraňkové v 7.G 1/2010). Není sporu o tom, že Gesell má co říci i dnešku — a možná především dnešku. Pozn.: Děkuji Adamu Votrubovi za možnost čerpat z jeho připravované knihy Paradox úroku. Bližší informace o ekonomických experimentech, zmíněných v článku, lze najít v mém seriálu Zkratky, publikovaném v Sedmé generaci 1999, viz též http://lets.ecn.cz/zkratky1.htm.

19 |

foto: Ramzi Hashisho

| seriál SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY

K ate S cottová

Čtečky, nebo knížky? Jaký je environmentální dopad čteček ve srovnání s klasickými knihami? S tím si experti lámou hlavy už od prudkého nárůstu prodeje čteček v roce 2007. Při zvažování jejich ekologičnosti mohou přicházet do úvahy desítky možných faktorů.

Kolik stromů padne na výrobu čtečky elektronických knih? Jaká je spotřeba vody při výrobě čtečky ve srovnání s tištěnou knihou? Kolik se spotřebuje elektřiny a fosilních paliv? Jaké neobnovitelné přírodní zdroje se používají? A co jedovaté chemikálie? To jsou jen některé z otázek, jež si odborníci kladou. Za pomoci internetu jsem se ponořila do zevrubného zkoumání a dospěla ke značně matoucím závěrům. Takže místo vyčerpávající odpovědi se pokusím načrtnout nesčetné okolnosti, které je třeba vzít v potaz při určování environmentálního dopadu čteček a klasických knih, vyvodím z toho své závěry a nechávám vás učinit to samé.

Spotřeba vody Na vytištění nesčetného množství knih nakladatelství každoročně spotřebují téměř půl bilionu litrů vody. Odhaduje se, že k výrobě jedné čtečky je třeba 360 litrů vody a k výrobě jedné knihy 32 litrů (v případě knihy tištěné na recyklovaný papír 9 litrů). Výroba elektronické knihy pak vyžaduje necelé dva šálky. Jednoduchým výpočtem zjistíme, že z hlediska spotřeby vody čtečka vychází jako výhodnější po přečtení asi 12 e-knih. Pořídí-li si někdo elektronickou |20

čtečku za 150 dolarů, můžeme realisticky předpokládat, že na ní tucet knížek po dobu její existence přečte, takže v této kategorii čtečka jednoznačně vítězí.

Odlesňování a recyklace Podle poradenské organizace Conservatree se z jednoho stromu vyprodukuje v průměru přibližně osm tisíc knižních stránek. Řekněme, že kniha obsahuje v průměru asi 150 listů papíru (nezapomeňte, že na jeden list připadají dvě očíslované stránky). Znamená to, že z jednoho stromu vyrobíme zhruba 50 knih — k jeho záchraně byste tudíž museli přečíst stejný počet e-knih ze své čtečky. Nicméně je třeba si uvědomit, že k roku 2008 bylo jen ve Spojených státech amerických v provozu přibližně 600 uhelných elektráren, což představuje značný podíl z celkově vyrobené energie. Existuje tudíž vysoká pravděpodobnost, že kvůli nabíjení vaší čtečky využíváte neobnovitelné zdroje. Výhodu čteček na druhé straně představuje neobyčejně dlouhá životnost baterií, takže většina z nich vyžaduje minimum elektrické energie. Rovněž musíme brát v potaz jen 5—10% podíl recyklovaného papíru užívaného Sedmá generace 6|2011

SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY |

v nakladatelském průmyslu. Zdá se tedy, že čtečky mají na lesy menší negativní dopad než jejich papírové protějšky.

Neobnovitelné zdroje Čtečky ovšem, jako veškerá elektronická zařízení, vyžadují těžbu vzácných kovů včetně lithia (používá se k výrobě dobíjecích baterií) a kolumbitu-tantalitu neboli zkráceně coltanu. Většina světových zásob coltanu se nachází v Demokratické republice Kongo, kde vojenské skupiny často k jeho těžbě brutálně využívají dětské a otrocké práce. Nejedná se v pravém smyslu o ekologické téma, nicméně jistě vyvolává etické otázky. Ve stopovém množství se coltan užívá i k výrobě obvodů. Na základě výzkumu, který jsem měla k dispozici, jsem zjistila, že většina nerostů užívaných k výrobě čteček pochází z běžných štěrkopísků, a to samé platí i při výrobě knih. Co se týče využití neobnovitelných zdrojů, knížky, zdá se, nad čtečkami vítězí.

Chemikálie a toxický odpad Výrobní proces jak čteček, tak klasických knih vyžaduje používání toxických látek, nicméně látky obsažené v inkoustu tištěných knih nenahánějí takový strach jako látky užívané při výrobě elektroniky. V těchto přístrojích můžeme podle údajů Greenpeace International běžně najít těžké kovy jako rtuť, kadmium a olovo, stejně jako bromované zpomalovače hoření, ftaláty a berylium — všechny prudce jedovaté nebo karcinogenní. Horší je, že v rámci mnoha „recyklačních“ programů vytvořených ke zpracování vyřazených čteček se přístroje posílají do Číny nebo jiných rozvojových zemí, kde je dělníci bez jakékoliv ochrany ručně demontují, a vystavují se tak smrtelnému nebezpečí. Jiné řešení? Vyhodit přístroje na skládku, kde nebezpečné chemikálie proniknou do půdy a spodních vod. Neznamená to sice, že by výroba knih byla prosta zdravotních a ekologických problémů, nicméně u čteček je toto riziko podstatně vyšší. Plusový bod tudíž patří klasickým knihám.

Doprava a fosilní paliva U výrobního procesu jedné knihy se není nad čím pozastavovat, ale přeprava z továrny do skladu a ke knihkupcům za zmínku stojí. Objednání knihy přes internet je mnohem účelnější než cesta do knihkupectví. Letecké doručení jediné knihy na vzdálenost 800 km ovšem vyprodukuje přibližně stejné množství škodlivin jako výroba knihy samotné. Naproti tomu osmikilometrová cesta autem do knihkupectví a zpět vyprodukuje desetkrát více škodlivin než výroba knihy. Daniel Goleman a Gregory Norris v New York Times uvádějí, že výroba jedné čtečky má stejný efekt jako jízda do obchodu na vzdálenost necelých 500 km, plus škodliviny vzniklé dopravou výrobku k zákazníkovi. Pokud používáte automobil při každém nákupu knihy, elektronická čtečka se nakonec z ekologického hlediska vyplatí. Nicméně v posledku se při nákupu knih přes internet pravděpodobně spotřebuje v úhrnu méně fosilních paliv.

Spotřeba elektřiny Ve výše zmíněném výborném článku se dočteme, že pokud si večer rádi hodinu či dvě čtete, žárovka spotřebuje více elektřiny než nabití čtečky s vysoce úsporným displejem. Pokud však čtete během dne, je výhodnější kniha. Za předpokladu že většina lidí si ke čtení rozsvítí lampu, čtečka na tomto poli vítězí. Sedmá generace 6|2011

Likvidace a biologická rozložitelnost Lidé se obvykle zbavují přečtených knih ekologicky šetrným způsobem, například věnováním knihovně, charitativnímu obchodu nebo prodejem na knižní burze. Bohužel knihovny a knihkupectví je v případě velkého přebytku věnovaných knih nechávají spálit nebo odvézt na skládku. Takto se všechny škodliviny obsažené v inkoustu uvolní do ovzduší nebo do půdy a negativní dopad knihy na životní prostředí se zdvojnásobí (zde opět čerpám z údajů Daniela Golemana a Gregoryho Norrise). Knihy jsou však alespoň — na rozdíl od čteček — biologicky rozložitelné. Čtečky sestávají z plastů a kovů obsahujících jedovaté chemikálie, přičemž těžké kovy obvykle čeká dvojí možný osud: buď se dostanou do rukou chudých dělníků ve třetím světě (viz výše) nebo skončí na skládce s rizikem, že škodlivé chemikálie zamíří na dlouhá desetiletí do půdy. V tomto ohledu tedy vítězí tištěné knihy.

Závěr? Je zřejmé, že nakladatelský průmysl i výroba elektroniky mají před sebou ještě spoustu práce, chtějí-li být vůbec někdy považovány za ohleduplné k životnímu prostředí. Jak tištěné knihy, tak čtečky mají z environmentálního hlediska své plusy a mínusy. Čtečky předčí knihy ve třech ze sedmi výše zmíněných kategorií: ve spotřebě vody, odlesňování a spotřebě elektřiny. Klasické knihy naopak vítězí ve čtyřech ze sedmi: neobnovitelné zdroje, toxický odpad, fosilní paliva a biologická rozložitelnost. Odlesňování představuje celosvětově obrovský problém a spotřeba elektřiny k tomu přispívá. Vysoká spotřeba vody rovněž znamená hrozbu, ačkoliv se zatím v USA příliš neprojevuje. Asi nejvíce mě znepokojuje toxický odpad produkovaný do jisté míry oběma variantami. Nicméně bezpochyby je mnohem snazší bezpečně zlikvidovat papírovou knihu než čtečku. Daň, kterou si elektronika vybírá na chudých čínských dělnících, je šokující. Hrůzná. Přímo nelidská. A řešení se zdá být v nedohlednu. Tiskárny se aspoň začínají přiklánět k možnosti vyrábět netoxický inkoust ze sóji. Při výrobě elektroniky však k PVC, těžkým kovům a ftalátům neexistují v dohledu žádné alternativy. Z těchto důvodů zůstávám u klasických knížek. P.S.: Knihy ale preferuji i z řady jiných důvodů. Spousta studií v poslední době například naznačuje, že nevěnujeme dostatek času (a někdy vůbec žádný) tichému rozjímání, modlitbě, hlubšímu zamyšlení, klidu, soukromí, přirozené prostotě. Elektronika v tom nepochybně hraje zásadní roli. Zapomněli jsme na důležitost těchto prostých činností a pokusili se je nahradit něčím efektivnějším, nicméně samotný smysl modlitby, zamyšlení, oproštěnosti spočívá v jeho neefektivnosti! Nesmírný dopad má rovněž nahrazení vztahů osobních vztahy založenými na elektronické komunikaci (svolávání dětí k večeři esemeskou, vyvěšování rodinných fotografií na Facebook místo rozesílání zarámovaných fotografií, posílání e-mailů namísto tradičních dopisů a tak dále). Čtečky představují jen další elektronickou hračku odvádějící nás od smysluplnějšího života. Kate Scottová je literární kritička provozující blog www.parchmentgirl. com. Přeložil Petr Švec.

21 |

foto: archiv F

| DROBNOHLED

M ojmír V lašín

Nanebevzetí Auta svatého Auta jsou, zdá se, všudypřítomná. Když například do Googlu zadáte „Sedmá generace“ a odhlédnete od několika fotek jednoho bezvýznamného časopisu, můžou se vaše oči kochat nablýskanými křivkami sedmých generací Toyoty Camry, Volswagenu Passat, Audi A6, Nissanu Patrol nebo Chevroletu Corvette. Nejeden ekolega sice nad tou fosilní krásou zapláče, mnozí ji však přímo zbožňují. Říká se, že dávná tužba lidstva je létat. Domnívám se však, že ještě dávnější tužba lidstva je jezdit. A nejen jezdit, ale rychle jezdit. A nejen rychle, ale nejrychleji ze všech. Ta touha vznikla zřejmě na savaně. Člověk dle uznávané hypotézy přešel v otevřeném prostoru na bipední pohyb, a tím se stal rychlejším než většina ostatních predátorů a potenciálních kořistí. Přesto musel první hominidy například takový gepard děsně štvát, když dokázal vyvinout více než dvojnásobnou rychlost a člověka nechával daleko za sebou. A tak člověk zatoužil jezdit — a začal na zvířatech. Svoji jezdeckou touhu projikovalo lidstvo i do božstev. Tak například Višnu jezdil na zvířeti zvaném Garuda, Apollón na ohnivém voze, Šiva na krávě a tak dále. S prorokem Muhammadem je zase spojený mytický tvor Buráq, který byl nadán obrovskou rychlostí, protože na jeden skok překonával vzdálenost rovnu lidskému pohledu přes horizont. Podle legendy Buráq zprvu nechtěl nechat proroka nasednout, proto musel zasáhnout archanděl Gabriel. Buráq je popisován různě: jednou jako kůň, podruhé jako okřídlený tvor, jindy jako podivné zvíře mezi oslem a mulou, bílé barvy, s podlouhlým hřbetem a velkýma ušima. Proto se také hned vedle psa a krávy stal domestikovaným zvířetem kůň. Kromě výroby kumysu z kobylího mléka sloužil vlastně výlučně jako jízdní zvíře, později jako tažné, ale zase především pro vožení lidí. Kůň se pak stal symbolem, statusovou záležitostí, pročež člověk jedoucí na koni, nebo alespoň vlastnící koně, zaujímal vyšší postavení (viz například caballero — rytíř, jezdec). |22

Změna působící potěšení V devatenáctém století se začaly objevovat nové formy ježdění — vlak, bicykl a nakonec i automobil. Ten (spolu s motocyklem) nakonec začal vytlačovat koně. Nejen co se rychlosti týče, ale i z praktických (když nejede, nežere) a prestižních důvodů (může být i ze zlata). A tak netrvalo dlouho a auto se stalo doslova sakrální záležitostí. Dokonce můžeme mluvit o autu jako o fetiši, nebo dokonce o motoristickém libidu, které se uspokojuje rychlou jízdou, ale často i jen pouhým vlastnictvím auta. Nejvýstižnější charakteristiku ale nabízí slovo nanebevzetí. Auto, dříve jízdní prostředek, později symbol bohatství, se posléze samo stalo božstvem v náboženství zvaném automobilismus. Každé náboženství bojuje s konečností. Buddhismus tento problém popisuje jako duhkhu, neustálé utrpení. Každá změna působí utrpení. V automobilismu je to jinak. Změna působí potěšení. Staré auto se dá do šrotu a koupí se nové. Islám slibuje posmrtně sedmé nebe. Automobilismus nabízí věřícímu možnost koupit si poslední model — třebas ten sedmogenerační, aby sedmé nebe obratem zažil již tady na zemi. Některá náboženství si žádají oběti. Buddhismus odmítá oběti krvavé. Krev totiž nemá očišťující moc, ale naopak se podepíše na buddhistově karmě. Buddhisté naopak preferují oběť, při které nikdo nepřijde o život ani netrpí. Pokud buddhista obětuje své hříšné touhy, pak pochopí, že jakékoli krvavé oběti jsou zbytečné. V automobilismu je to jinak — oběti naopak vyžaduje. V jeho jménu jen Sedmá generace 6|2011

DROBNOHLED |

u nás každoročně zemře více než tisíc lidí. V tomto ohledu má automobilismus státní podporu v ministerstvu dopravy, které tomuto kultu zajišťuje beztrestnost. Každá jiná sekta, která by vyžadovala takové množství krvavých obětí, by jistě byla dávno rozprášena a její představitelé pozavíráni. Automobilismus však nerušeně frčí dál a odluka církve od státu je v tomto případě v nedohlednu.

Svěcená nemrznoucí směs Za oběť autu svatému je také třeba přinášet i jiné bytosti — například stromy. Zatímco buddhismus prohlašoval některé stromy za posvátné a křesťanství za součást božího stvoření, automobilistické náboženství prohlašuje stromy za vysloveně škodlivé a prostřednictvím shromáždění starších zvaného Dopravní inspektorát pořádá na stromy dokonce hony a snaží se je vykácet stůj co stůj, zejména kolem posvátných míst nazývaných silnice. Mezi světovými náboženstvími je většinou uváděn islám jako to, které od svých věřících vyžaduje nejvíc času na pobožnosti. Automobilismus ho ovšem ještě předčil. Praktikující automobilisté musí denně o auto pečovat, dolévat benzín, vodu, nemrznoucí směs a tak dále. A na tyto činnosti musí vydat dokonce více času a energie, než ušetří rychlým přesunem autem.

Některá náboženství zakazovala boha zobrazovat (islám) nebo ho nazývat jménem (křesťanství). Ne tak automobilismus. Zobrazování, jmenování, ba i modloslužebnictví není zapovídáno, ale přímo vyžadováno. Auto svaté se vetřelo do rodinného, sexuálního i spirituálního života věřících takovou měrou, že již mnozí nerozlišují, kde je hranice mezi realitou a náboženstvím. Automobilismus tak prostřednictvím nanebevzetí auta úspěšně infiltroval všechna světová náboženství vyjma těch, která již stihla zaniknout. Stále se trochu brání například severoameričtí Amishové, ale i tam již Auto svaté zaselo své sémě. Auto postupně shazuje z panteonu jedno božstvo za druhým, aby se konečně, tak jako kukaččí mládě, stalo samojediným vládcem. Slovy jednoho z místních věrozvěstů: auto nemají jenom lůzři. Autor je ekolog a příležitostný dramatik. Pracuje v Ekologickém institutu Veronica a přednáší na univerzitách v Brně a ve Vídni. Nikam nejezdí autem, a proto byl veleknězem automobilismu — ministrem dopravy — prohlášen za jurodivého.

SPOLEČENSKÝ KOMPOST / Vít Kouřil Věci se pohnuly dopředu i dozadu V minulém Kompostu jsme psali o tom, že vítězní libyjští rebelové dosud ex-diktátora Muammara Kaddáfího nenalezli; takže jen pro pořádek: už jej našli, obratem zastřelili, vystavili a pochovali. Princip „oko za oko, zub za zub“ se však nezamlouval Amnesty International a jiným organizacím, které apelovaly na nezávislé vyšetření okolností lynče. Protiromské demonstrace na Šluknovsku vyšuměly, protiromské nálady ve společnosti nikoliv. Americká policie vytlačovala z parků protestní hnutí Occupy Wall Street, které sloganem „My zastupujeme 99 % společnosti“ upozorňovalo na rostoucí ekonomické a sociální nerovnosti. Evropskou unií už kromě strašidla řeckého bankrotu obchází strašidlo další, italské; přimělo dokonce odstoupit nechvalně proslulého premiéra Silvia Berlusconiho. Forza Italia! Ministr průmyslu Martin Kocourek odklonil k mamince 16 milionů korun a následně byl za všeobecného veselí odkloněn z vlády. „A mě napadlo: sakra, ty solární panely jsou opravdu ošklivé, a co když tady chtějí k těm panelům ještě

Sedmá generace 6|2011

stavět nějaké bedny na bioplyn, a to už ta naše česká země bude odporná, že sem fakt žádný turista nepřijede. A k nám do jižních Čech vůbec ne, protože tam nám tu dálnici nikdy nepostavíte,“ rozdurdila se ve sněmovně poslankyně Vlasta Bohdalová (ČSSD) a navrhla, aby sněmovna o podpoře něčeho tak ošklivého a odporného rozhodně nejednala. Inu, proti gustu žádný dišputát. Nejpopulárnějším městem roku se bezkonkurenčně stalo jihomoravské Krno, kterému se díky nejlepšímu primátorovi mimo jiné podařilo zažehnat pětinové škrty v městských příspěvkových organizacích; na vykutáleném webu www.zitbrno.cz se dozvíte mnohem, mnohem více. Ve 3. ročníku soutěže Sexistické prasátečko, pořádaném Nesehnutím, po zásluze zvítězily reklamy Komerční banky „Užij si první bankovní styk“ a stavební firmy AVOS se sloganem „Postavíme vám ho“. Hanba vítězům. Prokurista developerské firmy InterCora Pavel Pelc u plzeňského soudu vypověděl, že Dětem Země vyplatil 1,8 milionu korun v souvislosti s výstavbou Kauflandu

v Rokycanech; ty na něj obratem podaly trestní oznámení pro křivou výpověď. Malá domů: cenu za nejlepší výstavní projekt letošního Designbloku obdrželo Hnutí DUHA za expozici Velký atlas světa: výstava o cestě do budoucnosti. Porotě i divákům jihlavského dokumentárního festivalu se zase nejvíce zamlouval film Martina Marečka Pod sluncem tma (viz recenze na s. 34). „Někdo jako Clinton, který vyrůstal na poctivém jižanském jídle, mluví o veganství — to je důkaz, že se věci pohnuly dopředu,“ komentoval veganský šéfkuchař Tal Ronnen příklon ex-prezidenta USA k bezmasé stravě; v hamburgery a steaky oplývajících Státech už nejí maso zhruba 5 % lidí. Gratulujeme. „Teď nebojím se / smrti už / přijď ke mně blíž / s kosou nabroušenou // Ale vteřinu před tím / prosím tě / ať zaslechnu / racky nad Vltavou“ — ze světa vezdejšího odešel básník, kunsthistorik a disident Ivan Martin Jirous. Zas budou Vánoce a lidi se ještě víc zadluží.

23 |

foto: Martin Míček, o. s. Sojka

| DROBNOHLED

M ichal R ezek

Vzpomínka na horala Lea Letos v srpnu zastihla ekologickou obec smutná zpráva o úmrtí známého beskydského ochranáře Lea Košťála. V listopadu by se dožil padesáti let… Milý Leo, na sklonku léta jsme se sešli na loučce s hořci u potoka Mazáku, abychom se s tebou rozloučili. Na Muchovicích pod nádherným klínem vzácně dochovaných horských lesů na svazích Lysé hory jsi prožil velkou část svého života. Zde jsi nás vítal svým „zdar strécu, zdar teta“, jezdilo nás sem tolik, že sis prostě všechny nemohl pamatovat. Pro mnoho obdivovatelů divoké přírody, lesoochranářů a různých alternativců jsi byl zásadním učitelem a příkladem houževnatého, skromného a znalého člověka, který bez přehánění věnoval svůj život ochraně přírody. Obdivovali jsme Tvůj neuvěřitelný intuitivní pozorovací smysl pro přírodu a lidské charaktery. Úžasná byla Tvá schopnost předávat druhým to, co jsi vypozoroval z dynamiky |24

ekosystému horských lesů. Jako horal jsi v nich žil a tam, kde jsme se škrábali do svahu v pohorkách, jsi pobíhal jen v nazouvákách a rozdíl mezi ročními obdobími nebyl na Tvém oblečení nikdy moc znát. Muchovicemi prošlo několik tisíc lidí, kteří si pamatují Tvoje květnaté povídání, exkurze po flyšových stezkách v pralesních rezervacích či vyjížďky na huculech. Mnozí z těch, kteří se letos vydali bránit smrčiny na Ptačím potoce před zpupným diletantstvím vedení šumavského národního parku, byli i Tvými žáky. Prošli některým z mnoha lesoochranářských táborů, Týdnů pro les a víkendovek, co jsi na Muchovicích s Hnutím DUHA a Brontosaury organizoval. Tvé Muchovice se na dlouhá léta staly neformálním srazištěm česko-slovenského lesoochranářského hnutí. Sedmá generace 6|2011

Po studiích brněnské „lesárny“ pracoval Leo Košťál v lesnickém výzkumu a věnoval se záchraně genofondu původních lesních dřevin. Přišel se spoustou průkopnických nápadů, jak pomoci člověkem poškozenému lesu s využitím síly a dovednosti přírody. Metodou saprofyt se například snažil napodobovat přirozenou obnovu smrku v horských lesích na mrtvých kmenech. Díky své zvídavosti a pozorovacím schopnostem brzy začal tušit, že problém nemocného lesa není ani tak v síle imisní zátěže, jak se běžně uvádělo, ale daleko ve větší míře se na něm podepsalo dlouhodobé nevhodné hospodaření v lesích. Bylo očividné, že imise mnohem méně devastují rezervace s přirozenými lesy a původními dřevinami než uměle založené stejnověké a většinou monokulturní lesy hospodářské. Dnes po dvaceti letech je mnohé z toho, co Leo Košťál tvrdil, v Beskydech přijímáno a realizováno. Mnozí lesníci začali více pracovat s přirozenou obnovou, hospodařit podrostně bez zbytečných holin. V roce 1999 byl Leo jedním z mála odvážných vyzyvatelů k blokádě takzvaného Trojmezenského pralesa na Šumavě. Příklon k bezzásahovému řešení kůrovcové kalamity v národních parcích, ač ve světě obecně přijímaný, je v Česku stále pro konzervativní lesnickou vědu svatokrádeží. Leo byl však pro lesníky (přinejmenším) podivínem už delší dobu.

Aby Lysá hora nezůstala lysá V devadesátých letech Leo několik roků pracoval na Správě CHKO Beskydy a pro Agenturu ochrany přírody a krajiny. Jenže i pro státní ochranu přírody byl příliš „neohebný“, a tak většinu svých ochranářských aktivit nakonec provozoval se ženou Šárkou pod hlavičkou občanského sdružení Beskydčan, které založili v roce 1994. Působil v něm jako povětšinou neplacený aktivista za ochranu krajiny a přírody Beskyd, ale i lesů v Jeseníkách, na Kralickém Sněžníku a na Šumavě. Zejména se účastil správních řízení, kde vystupoval velmi výrazně, energicky a s výbornou odbornou argumentací podloženou právními rozbory. Celé roky se snažil o rozumné využití těžce zkoušeného nejvyššího vrcholu Beskyd. Hned na počátku devadesátých let uspěl Beskydčan ve snaze zabránit výstavbě lanovky na Lysou horu, následně se mu povedlo uhájit nepokácení kůrovcem napadených stromů v přírodě blízkém horském lese na Velkých větrech. Díky tomu nedošlo k rozvratu zbytku původní horské smrčiny na jihozápadním svahu Lysé hory a vznikl precedent o možnosti bezzásahových řešení i pro Šumavu. Beskydčanu se též z Lysé hory podařilo vymístit dojezdy Závodu míru a zrušit nelegálně provozovanou a lesníky přesto tolerovanou severní lyžařskou sjezdovku. Na jeho návrh též vznikla dlouho plánovaná a odkládaná přírodní rezervace na druhém nejvyšším beskydském vrcholu Smrk.

Jednou se tam prales „vrátí“… Beskydčan se též snažil odvrátit výstavbu průmyslových zón na zelené louce v beskydském podhůří. U dvou průmyslových zón uspěl, Leo se navíc účastnil složitého vyjednávání deklarace s firmou Hyundai u proslavené nošovické automobilky. Leo sám si snad ale nejvíce cenil zahájení revitalizace nekvalitního smrkového lesa v hřebenové partii Lysé hory v Národní přírodní rezervaci Mazák. Tam dnes nádherně odrůstají vysazené jedličky, javory a buky a jednou se tam prales Kobylonka „vrátí“. Podobně Leo zasáhl i v dalších rezervacích Mazácký Grůnik, Salajka či Smrk. Jeho firma Obnova horských lesů provozovala takzvané podokapové školky, odkud s pomocí Sedmá generace 6|2011

Na Lysé, květen 1999, foto: Jan Kukačka

DROBNOHLED |

dobrovolných brigádníků šířil původní genofond beskydských dřevin do různých chráněných míst i mimo Beskydy. Zásadní úlohu Leo sehrál i při usnadnění návratu velkých šelem — rysa, vlka a medvěda — do Beskyd. Vyvracel mýtus o jejich lidem nebezpečné krvelačnosti, prosazoval zákon o náhradách škod způsobených chráněnými šelmami i logisticky podporoval takzvané vlčí hlídky. Výsledek? Desítky dobrovolníků již více než 10 let sledují výskyt vzácných šelem a případné nelegální aktivity pytláků či myslivců. Nedosti na tom, Leo se taktéž podílel na vzniku Českého standardu FSC pro přírodě blízké lesní hospodaření. Beskydčan organizoval spoustu ekovýchovných a vzdělávacích akcí, vzpomeňme například úspěšnou výstavu o historii využívání Lysé hory. Mnoho kauz se mu pochopitelně vyhrát nepovedlo nebo se je podařilo jen pozměnit směrem k méně negativnímu vlivu na životní prostředí a krajinný ráz — jako třeba v případě ostravického golfového hřiště. Po celou dobu života na Muchovicích žil Leo jako farmář, choval ovce, kozy a koně. Žil rád venku, ve městě se necítil, a tak asi není třeba litovat, že se o pár set hlasů nestal v roce 2006 poslancem za Stranu zelených. Milý Leo, obdivoval jsem Tvou odbornou erudici a skvělé strategické myšlení a nechápal, jak můžete s Šárkou vytrvale svádět nekonečné zápasy s bezohlednými developerskými plány na nejrůznější „turistické“ lunaparky, mega sportovní komplexy a průmyslové zóny. Vždyť to člověka musí ničit… Místních, kteří stáli na vaší straně, se nezdálo být mnoho, i když se k vám mnozí v nouzi obraceli o pomoc. Zášti proti Tobě naopak bylo cítit přespříliš. Zatímco my odjížděli po táborech a víkendech jinam, Tys tu s početnou rodinou zůstával a nebyl to věru lehký život. Tvá smrt nás zasáhla, bohužel úplně nepřekvapila. Poslední roky ses nám vytratil do své nemoci a my se možná až příliš vytratili Tobě. Neumím si představit sílu Tvé choroby, když jsi nad ní nedokázal vyzrát. Mohl by sis užívat výsledky své práce, těšit se z lesů, které byly díky Tobě ušetřeny zbytečných zásahů anebo obnoveny ve své pestrosti, a jako Elzéard Bouffier (hrdina knihy Muž, který sázel stromy — pozn. red.) se procházet hustými podsadbami jedle a listnáčů, třeba nad Kobylonkou. Tuším však, že bys stejně jako on nesložil ruce do klína a bojoval dál jako lev, kterému ses nejvíc podobal. Škoda, že Ti tady nebylo dopřáno dosáhnout většího klidu, vyrovnání a uspokojení. Zbyly tu po tobě šikovné a pracovité děti, stromy a inspirace v myslích mnoha. „Sbohem strécu a snad nashledanou,“ řekli jsme Ti u mohyly pod vysokými jedlemi, tam, kde to máš nejraději. A les šuměl v odpověď. 25 |

| DROBNOHLED

E liška B alharová , K lára H avlová

Daruj kolo, zachráníš svět! Marcel Mauss ve své Eseji o daru popsal darovací systémy archaických společností, které byly založeny na trojím závazku: dar přijmout — dar dát — dar oplatit. Co by si asi tento slavný antropolog myslel o současných virtuálních komunitách, které se specializují na bezplatnou výměnu věcí? Můžeme zde ještě mluvit o daru v klasickém slova smyslu, anebo se už jedná o něco zcela jiného? Stalo se vám už někdy, že jste s těžkým srdcem vyhodili do popelnice věc, která mohla ještě někomu posloužit, leč vhodný kandidát na obdarovaného nebyl právě po ruce? Vězte tedy, že se blýská na lepší časy. Představujeme vám nový fenomén jménem freecycling. Princip jeho fungování se pokusíme vysvětlit na konkrétním příkladu. Představte si mladého muže — říkejme mu třeba Matěj. Matěj bydlí v Praze, většinu dne tráví v práci a nemá moc volného času. Žije sám. Ve sklepě mu už pár měsíců zaclání staré kolo, kterého by se rád zbavil, ale přece jenom je mu líto ho jen tak vyhodit. Jednoho dne narazí na internetu na webovou stránku, která nabízí elegantní řešení jeho problému. Stačí pár kliknutí a Matějovo staré dobré kolo se ocitá na seznamu mnoha dalších věcí, které jsou v Praze zdarma (tak řečeno za odvoz) k mání. První zájemce na sebe nenechá dlouho čekat a za pár dní je místo ve sklepě opět volné.

Bylo, nebylo… V roce 2003 pracoval Deron Beal v organizaci RISE, která zajišťovala recyklační služby podnikům v centru města Tucson v Arizoně a dočasně zaměstnávala lidi v nouzi. Často se stávalo, že odpadem určeným k recyklaci byly i věci v perfektním stavu — zaměstnanci je tedy začali nabízet různým neziskovým organizacím. Vznikla tak první freecycle síť, skrze kterou mohl každý ve městě začít dávat a dostávat již nepotřebné, ale funkční věci zdarma. Nezisková organizace, která se z této aktivity vyvinula, dostala jméno The Freecycle Network (Síť bezplatného oběhu, FCN) a z původních asi 40 členů se záhy rozrostla v celosvětovou síť spojující dárce a obdarované, a roztáčející tak koloběh nepeněžních internetových transakcí. FCN |26

stále sídlí v Tucsonu, v současné době však už má bezmála devět milionů členů a přibližně šest tisíc lokálních skupin ve 120 zemích světa. Na jejím chodu se podílejí takřka pouze dobrovolníci, a to jako správci lokálních skupin, weboví grafici a podobně.

Člověk se nažral a příroda zůstala celá Pozitivní environmentální dopady freecyclingu jsou poměrně jednoznačné a hrály v motivaci zakladatelů FCN důležitou roli. Zakladatelé západního freecyclingu kladou na environmentální a sociální přínos velký důraz, hovoří dokonce o „záchraně Země“. V prvé řadě zde dostává slovo recyklovat — tedy dát znovu do oběhu — svůj původní význam. Šetří se tím jak přírodní zdroje, tak energie, které by byly potřeba na likvidaci starých a výrobu nových předmětů. Významný přínos spočívá též ve snižování množství odpadů. Podle údajů uvedených na stránkách organizace denně díky FCN vůbec nevznikne až 500 tun odpadu. Dalším zajímavým rysem této sítě je její globální rozšířenost kombinovaná s lokální ukotveností v místě, čímž se liší od mnoha jiných komunit s globální členskou základnou. Nedochází zde tedy k jinak běžnému jevu, kdy věci putují ke svým novým majitelům přes půl zeměkoule. Freecycle komunity fungují tak, že ke směně dochází vždy v rámci lokálních skupin — typicky v rámci jednoho města.

Chránit svět i vlastní značku Kritiku si však FCN vysloužila na základě svého vymáhání práv plynoucích z ochranné známky. O tu si FCN zažádala až po více než Sedmá generace 6|2011

DROBNOHLED |

roce a půl fungování, a v letech 2005—2008 pak přiměla server Yahoo vymazat tisíce skupin věnujících se freecyclingu. Zástupci skupiny FreecycleSunnyvale, která byla mezi smazanými, FCN zažalovala, a ta o svou ochrannou známku vloni definitivně přišla. A jak se freecyclingu daří u nás? Už téměř rok existuje jeho česká podoba, server Nevyhazujto.cz. Matějovy šance na další obměnu věcí tak stoupají. Nevyhazujto.cz doposud zveřejnilo více než pět tisíc inzerátů s nabídkou i poptávkou a na sociální síti Facebook si stránku oblíbilo bezmála šest tisíc lidí. V nabídce se vyskytují staré televizory, tiskárny, sporáky, nábytek, oblečení, boty, knihy a nejrůznější drobné předměty. Nabízela se už ale také balalajka, hasičské hadice, pytel hoblin nebo kopec hlíny (viz rámeček). Jedna z uživatelek serveru nám o Nevyhazujto řekla: „Je to výborný nápad, věc, i když už zrovna není „in“, najde nové využití, třeba i na dalších pár let. A je to super pro lidi, kteří nemají peníze, nebo pro ty, co mají rádi retro či věci například z dob hlubokého komunismu, které už ve světě Ikeí nekoupí. Může to být také prostředek, jak mezi veřejnost rozšířit koncept „reuse“. Ale věcí už tam je habaděj a těžko se v tom člověk orientuje, jsou tam i naprosté zbytečnosti, navíc je to pořád konzum, i když krapet ekologicky šetrnější.“

Freecycling místo charity Vedle environmentální příznivosti se v souvislosti s přenecháváním věcí zdarma nabízí také sociální přínos — vždyť z nabízených věcí by si mohla méně majetná rodina hravě zařídit domácnost. Na rozdíl od věnování nepotřebných věcí charitě je zveřejnění inzerátu na internetu mnohem snazší a zájemce o nabízenou věc si pro ni většinou sám přijede. Sociální aspekt zdůrazňují především některé zahraniční freecycle sítě. Kromě podpory chudších lidí ho ale spatřují také v podpoře lokálních komunit, které prostřednictvím místních skupin vznikají. Začíná se totiž hovořit o netradiční občanské angažovanosti, u níž hraje významnou roli internet a která spočívá mimo jiné také v uvědomělejší spotřebě. Počáteční optimismus ale kazí myšlenka, že současný boom freecyclingu nutně předchází a doprovází nadbytek — jak jinak si vysvětlit přecpané bazary, second-handy a nakonec i samotný freecycling? Není samozřejmě náhodou, že tato aktivita pochází ze Západu a do našich končin dorazila až nyní. Myšlenkou na předcházející nadbytek se však optimisté nemusejí nechat odradit. Co když je právě freecycling sílící brzdou všudypřítomného konzumu?

Ekologický luxus? Když se na Matějův případ podíváme trochu blíž, napadne nás pár otázek. Tak především, jak se stalo, že Matěj nemá své staré kolo komu dát a musí využívat služeb internetové komunity? To nemá žádné kamarády a známé? Možná, že nemá, v tom případě je uzavírání se do virtuálního světa spíše problémem než řešením. Možná ale, že má kamarádů spousty, jenom o jeho staré kolo nikdo z nich prostě nestojí. Dále se nabízí otázka, jak Matěj využije ono uprázdněné místo ve sklepě. Možná si bude vychutnávat pocit volného prostoru, možná tam nastěhuje jiné nepotřebné věci, které mu v bytě překážejí (po nedávné dobré zkušenosti s kolem je třeba rovnou zapíše na seznam budoucích darů) a možná si obratem pořídí na uprázdněné místo kolo nové. Sedmá generace 6|2011

Šňůra uhryznuta aneb co vše je k mání Z nabídky: bílý a zelený pásek na karate, olejový radiátor (šňůra uhryznuta), koťátko, kávovar bez konvice, přenosné černobílé televize, plotýnky do sendvičovače, Pravidla českého pravopisu, flísová šála se žabím vzorem, vstupenka do cirkusu, kočárek pro panenky, 15 x slipy, krém na boty, teleskopické drbátko. Z poptávky: hračky pro pejsky, box na munici, nepromokavá teplá pokrývka zad pro psa, staré hrníčky s modrými švestkami nebo třešněmi, srnčí parohy, středověká zbroj, tubičky od lepidel, strojek na nudle, nefunkční myčka pro divadelní představení, igráček „cestovatelka“ v perfektním stavu, krocaní pírka na výrobu indiánských šípů.

Zdroj: www.nevyhazujto.cz

Zeptejte se sami sebe… O „věcné“ zkušenosti se s námi podělila profesorka Hana Librová z brněnské Katedry environmentálních studií FSS MU. Jak ve vaší domácnosti nakládáte s již nepotřebnými věcmi? Hlavně se snažíme kvantum nepotřebných věcí minimalizovat. Řídíme se radou pana profesora Koháka: „Před každým nákupem se zeptejte sami sebe: potřebuji to opravdu?“ Ono to docela funguje. Ale přesto se tu a tam nepotřebná věc odněkud vynoří, pak ji můj šikovný muž nějak repasuje, rozloží a znovu jaksi sestaví. Když je věc nerepasovatelná a nerozložitelná, vypravíme se do ekodvora. Problém bývá s textiliemi, neumím šít. (Ale moje tchyně byla v přešívání génius, Mirek je zřejmě po ní.) Nepotřebné textilie, s nimiž si ke své hanbě nevím rady jako švadlena, občas někde položím; v průjezdu na Cejlu, na nádraží a podobně. Zato mou pýchou je téměř bezezbytkové hospodaření s potravinami. Využila byste služeb internetové skupiny, jako je Nevyhazujto.cz? Kdybych potřebovala odložit něco cenného, pak ano. Jako nabyvatel v případě, že by šlo o něco nesehnatelného nezbytného, třeba drtič na jablka. Prý v obchodech zmizel, protože neodpovídal bezpečnostním standardům EU. Využíváte Vy sama věci z druhé ruky? Případně, jak je získáváte? Málokdy, pokud ano, tak z textilního secondhandu. Ale tam číhá nebezpečí, které asi znáte: nízké ceny svádějí k nákupu kvanta věcí bez oné kohákovské rozvahy. A následují výčitky, že neumím vzít jehlu do ruky a někde něco povolit či založit…

27 |

| DROBNOHLED

Připustíme-li však environmentální přínosy freecyclingu a určité sebeomezení jeho aktérů (používání věcí z druhé ruky), můžeme také v této souvislosti mluvit o ekologickém luxusu, jak jej definovala Hana Librová v knize Vlažní a váhaví? Bez podrobného zjištění motivací aktérů nelze na tuto otázku jednoznačně odpovědět. Daroval Matěj své staré, ale pojízdné kolo, protože chodí raději pěšky a darováním chce zmenšit ekologickou stopu někoho jiného, nebo proto, aby si koupil kolo lepší? Bohatá nabídka „nepotřebných“ věcí a doprovodné komentáře na Nevyhazujto svědčí spíše o snaze uvolnit prostor pro nákup věcí nových. O ekologickém luxusu můžeme hovořit spíše u lidí, kteří tyto nabídky využívají. Jejich chování nese prvky sebeomezení — tím, že využijí starou věc, se vzdávají nového výrobku. Rozhodující je ale jejich motivace — pokud je výlučně finanční, o ekologický luxus se samozřejmě nejedná. Otázkou také je, zda se členové nechávají obdarovávat věcmi, které skutečně potřebují (které by si jinak koupili), nebo které zatouží vlastnit až po jejich zhlédnutí na serveru.

Oplatit, či neoplatit? To je, oč tu běží Je také možné se ptát, jestli se u freecyclingu ještě jedná o dary v klasickém slova smyslu. Daroval Matěj svoje kolo, anebo se ho spíš šetrně zbavil? Přikláníme se spíše k druhé možnosti. O daru většinou

mluvíme, pokud se vzdáváme něčeho pro nás cenného, což se v případě FCN ani Nevyhazujto.cz zpravidla neděje. Do nabídky se dostávají spíše věci již nepotřebné. Také zde na straně obdarovaného neexistuje povinnost dar oplatit, jak je tomu (byť implicitně) u klasického daru. To, že oba projekty víceméně úspěšně fungují, není dáno ani tak uvědomělostí účastníků, jako spíš vyrovnaností poptávky a nabídky. Jinými slovy existuje spousta lidí, kteří upotřebí staré kolo, a existuje zároveň neméně velká skupina lidí, kteří se starého kola rádi šetrně zbaví. Tato teoretická otázka o podstatě daru dostala na serveru Nevyhazujto.cz velmi konkrétní obrysy. Zatímco v zahraničí vyvolal ve světě freecyclingu vlnu kontroverze spor o ochrannou známku a environmentalisté zaujatě diskutují nad možnými ekologickými přínosy, u nás probíhá nejživější debata na téma dát či nedat čokoládu na oplátku. Proti sobě stojí (naštěstí pouze ve virtuálním prostoru) dva tábory — na jedné straně odpůrci čokolády, kteří si užívají možnosti být stoprocentně nezištní, na straně druhé příznivci drobné odměny. Z druhého tábora už vzešla myšlenka vzniku serveru Zacokoladu.cz. Nadsázka, říkáte si? Kdo ví… Užitečné odkazy: www.freecycle.org; www.nevyhazujto.cz; www.bookcrossing.com, www.freecycleforever.org

PŘED SEDMOU GENERACÍ / Vít Kouřil Více světla ve světnicích V předposledním čísle ročníku 1996 si Poslední generace posvítila na proslulého šampiona globalizace McDonald´s. „Přišel jsem na tento svět dřív než McDonald´s a vynasnažím se, abych jej přežil,“ citovala výrok londýnského aktivisty Greenpeace Dava Morrise. „Doufejme, že se i nám všem toto přání splní,“ dodával autor jednoho z kriticky laděných textů Martin Ander. Věru, nesplnilo: jestliže před 15 lety operoval řetězec McDonald´s v 94 zemích světa a ve svých 18 700 pobočkách denně obsloužil 33 milionů strávníků, nyní každodenně zinkasuje 52 milionů lidi ve 33 000 pobočkách rozesetých po 119 zemích. Ale nebuďme zastydle škarohlídní: pod velkým žlutým „M“ v logu už se namísto červené barvy vyjímá i zelená. No nezamilujte si to. Na konci ročníku prozkoumala Generace život na venkově. Kromě představení tehdy vznikající Školy obnovy venkova od sociálního ekologa Bohuslava Blažka (škola funguje dodnes) či reportáže z ostrůvku

|28

alternativců v osadě Zaježová (viz Před 7.G 4/2011) přiblížil Juro Lahký těžkou situaci Ďubákova, malé vísky ve Slovenském rudohoří, ohrožené plánovanou stavbou vodní elektrárny Ipeľ. Když se podíváme na webové stránky Ďubákova dnes, oddechneme si: dvacetimiliardový vodní projekt sice ještě nebyl definitivně odpískán, ale 105 tamějších vesničanů už si může díky ukončení stavební uzávěry rekonstruovat své domy. Tradiční vánoční zamyšlení tenkrát přinesl Ondřej Dargocký Simon, jehož si dovolím dlouze ocitovat: „V centru každého svátku by měla stát nějaká velká ústřední myšlenka. Komu je v případě Vánoc nepřístupné poselství o Božím synu, nemusí ještě svátek šmahem zavrhovat. Když se svátek blíží, měli bychom se na něj připravovat. Chceme-li prožít Něco velkého, nestane se to jen tak z ničeho nic. Odtud Advent a o Velikonocích třeba půst. Jestliže jen trpně čekáme, kdy už konečně ty svátky přijdou, obvykle se nedočkáme. Než se vzpamatujeme, už jsou pryč.

A jak vlastně dnešní lidé mohou Advent v řadě pracovních dní a víkendů vůbec rozpoznat? Kromě církevního kalendáře pomohou i vánočné písně — koledy. Už se sice v rodinách jen málo zpívá, ale koledy se snad ještě sem tam udržely. Staré, ba často i prastaré písně i písničky spolu s několika zlidovělými písněmi novověku nám přinášejí poselství z dob dávno minulých. Spolu s Boží chválou tak můžeme nacházet ve vánočních zpěvech i otisky zapomenutého starého světa, v mnohém drsného a nelítostného, v mnohém hlubokého a pokorného. Písně, které znáte, vám už nikdo nedokáže vzít, a patří tak k tomu nejcennějšímu, co člověk může dostat. Podobný význam má o svátcích i bujná zábava, dobré jídlo, hojný odpočinek nebo třeba více světla ve světnici. Kdo se přes rok denně oddává zábavě, koláče a maso konzumuje jen tak mimoděk, odpočívá dvakrát do týdne a věčně svítí jak o posvícení, má to o svátcích těžké…“ Patrně nás nečekají snadné svátky, že.

Sedmá generace 6|2011

foto: Markéta Jedličková

DROBNOHLED |

K ateřina P ařízková , J aromír B láha

Šumava, pár měsíců poté O letních událostech na Šumavě již bylo napsáno ledacos. Přestože mediální atraktivita tohoto tématu opadla, dění okolo Šumavy je stále aktuální, a to možná více než v létě. Jednak proto, že je stále patrnější, že šumavská kauza odráží mnohá další problematická témata, a jednak proto, že se připravuje zákon, který se na dlouhou dobu podepíše nejen na budoucím osudu NP Šumava, ale i dalších národních parků v České republice. Dlouhou dobu před nástupem Jana Stráského na post ředitele Správy Národního parku Šumava se mělo za to, že spor o přístup k parku je veden mezi lesníky a přírodovědci. Po nástupu nového vedení správy parku a ministerstva životního prostředí a po událostech posledních čtyř měsíců však více než kdy jindy vynikla pravá tvář sporu, na niž mnozí upozorňovali už dříve. Stali jsme se svědky paradoxně legitimní praxe, která spočívá v cíleném negování vědeckých informací, vměšování politiků, rozhodování nekompetentního vedení a manipulaci veřejného mínění.

Když se táhne za jeden provaz Nejdříve si letošní šumavské události krátce zrekapitulujme: ministr životního prostředí Tomáš Chalupa v únoru jmenoval ředitelem Národního parku Šumava odpůrce ochrany přírody Jana Stráského. Ten proslul výrokem „Příroda je nepřítel, a proto se musí proti ní bojovat. Kdyby nebylo mých předků, kteří bojovali proti různým Sedmá generace 6|2011

živočichům, tak bych tady nebyl.“ Muž, kterého „doporučil“ ministru Chalupovi prezident Václav Klaus a jihočeská ODS. Možná místo „ODS“ by mělo být jiné slovo. Ono totiž v jihočeské krajské politice je od dob opoziční smlouvy zvykem táhnout za jeden provaz. Na jeho konci je místostarosta Hluboké nad Vltavou, kmotr Pavel Dlouhý. A Jan Stráský na oplátku vzal do vedení parku rádce, kteří patří k partě z Hluboké. Sled jeho kroků je dobře známý: zrušení Vědecké sekce Rady parku, odmítnutí prestižního Diplomu Rady Evropy pro NP Šumava, návrh na zmenšení oblastí ponechaných přírodě. Nový ředitel následně začal — ve spolupráci s čerstvě jmenovaným náměstkem Jiřím Mánkem — kácet i v nejcennějších částech národního parku. V pralese na Smrčině, kde padaly stromy mezi tetřeví hnízda, ze kterých se právě líhla kuřátka, jejich plán zastavila Česká inspekce životního prostředí. U Ptačího potoka v oblasti Modravských slatí se kácení pokusili zabránit ochránci přírody blokádou. 29 |

| DROBNOHLED

Nikdo z nich tehdy netušil, že politická moc prosadí proti pokojnému protestu masové nasazení policejních pořádkových jednotek, což si při předchozích blokádách (vzpomeňme Trojmezenský prales v roce 1999) vláda netroufla.

Přijde ještě někdo zítra? Ano, kmotři a vedení parku, kterým došly odborné i právní argumenty, nasadili po čtrnácti dnech blokády hrubou sílu. Nastoupila početná policejní komanda z celé republiky. Začalo být evidentní, že nejde jen o pokácení několika tisíc stromů v srdci národního parku. Jan Stráský se netajil tím, že potlačení občanského protestu a vykácení oblasti Ptačího potoka vnímá jako symbol pokoření myšlenky rozšiřování divočiny v národním parku (kterážto vystihuje smysl národních parků). Kmotři ukázali, co vše si mohou dovolit bez ohledu na platné zákony. Václavu Klausovi šlo zase o principiální záležitost z hlediska rozšlápnutí občanské společnosti: jak sám řekl, v účastnících blokády viděl větší riziko, než představuje Al-Kájda. A všem dohromady šlo možná i o pomstu „zeleným“, kteří šumavský národní park donedávna úspěšně bránili před těžaři, developery a pozemkovými spekulanty. Jenže se stalo něco, co nikdo nečekal. První den po zásahu desítek policistů, kteří hrubým násilím postupně odtáhli či odnesli většinu účastníků blokády a odvezli je k výslechům, se velitel zásahu ptal: „Přijde ještě někdo zítra?“ Odpověď? Vrátili se všichni a znovu se pokusili kácení zablokovat. Stejně tak i den další. A další. A navzdory policejnímu násilí přijížděli další občané. K ochráncům přírody a studentům přírodovědeckých fakult přibývali lidé z lidskoprávních a protikorupčních organizací, organizací na ochranu zvířat, charit, učitelé… Přijeli politicky profilovaní — nejvíce ze Strany zelených, ale také někteří sociální demokraté. Přijeli ale i ti, kteří nikdy v žádné organizaci nepracovali a říkali, že mají „plný zuby tý politický frašky a rozkrádání státu“. Nešlo jim však o bezzubou jednorázovou demonstraci s transparenty. Přijížděli i lidé, kteří nešli blokovat kácení a nechtěli se konfrontovat s policií. Chtěli zkrátka vyjádřit podporu. Někteří přinesli jídlo, jiní peníze, další zase nabídku právní či jiné pomoci. Objevil se kluk, Mirek, který přijel z Ostravy, řekl „Děkuju vám“, obrátil se a odjel zpátky. Jeden místní chalupář pak dal dokonce účastníkům blokády klíče od své chalupy, čímž umožnil v blokádě pokračovat. Po třech týdnech masivních manévrů policie proti lidem chránícím stromy bylo kácení zastaveno. Občané vyhráli, protože se nevzdali, nenechali se zastrašit ani rozprášit. Policejní zásahy stály mnohem více než milion korun.

Kůrovcová kalamita tisíciletí Jenže o tom, co se opravdu děje u Ptačího potoka, věděl jen ten, kdo tam byl. Navzdory tomu, že média každodenně přinášela spoustu informací. Jenže od zahájení policejních zásahů se omezila převážně na zavedené schéma: kolik bylo zadržených plus záběry uniformovaných mužů, jak z lesa vyvádějí dotrhané účastníky blokády. Zkrátka „policie kontra aktivisti“. Typicky českou zvláštností přitom je, že aktivní občan — aktivista — je něco eklhaft. Ani sametová revoluce nenarušila klišé policejního nadčlověčenství. Jak upozorňovali psychologové, u řady těch, kteří sledovali situaci zpovzdálí, sehrál roli podvědomý pocit viny za neúčast, který se obracel u některých v paradoxní agresi vůči aktivistům. |30

Dle převažujícího mediálního obrazu se ze Šumavy stal les nemocný, pak mrtvý, pozornost se soustředila hlavně na hrůzostrašného kůrovce. Málokterá média však už informovala o roli kůrovce v dynamice horských smrčin, o názorech a doporučeních tisíců vědců, o nejnovějších poznatcích týkajících se vývoje horských lesů, o zkušenostech z jiných národních parků. Z médií bylo také jen málo znatelné, že les na Šumavě rozhodně suchý není a že pod tyčícími se soušemi roste bujný podrost, který je nejen přirozenou součástí dynamiky horských a podmáčených smrčin, ale též turisticky velmi atraktivní. Nikde jsme například nezaslechli ani to, že správa parku zaměstnává takzvané „průvodce divočinou“, kteří návštěvníky provedou po stezkách nazvaných třeba Polomem horských smrčin, a tam jim poskytnou odborný výklad — a že o průvodce byl loňskou sezonu takový zájem, že se všechny termíny zaplnily do dvou dnů po zveřejnění. S výjimkou letmé zmínky Karla Schwarzenberga média také prakticky vůbec neinformovala o celém neprůhledném pozadí šumavské kauzy, které se postupně začíná odkrývat. K tomu přidejme vskutku „profesionální“ práci ředitelem Stráským najatých PR agentur jako Bison a Rose (česká filiálka reklamního giganta Burson-Marsteller, viz Poslední generace 9/1995), která spolu s náměstkem Jiřím Mánkem nastolila diskurs kůrovcové kalamity tisíciletí. Dle serveru iDnes Správa parku jen této PR agentuře platí za vytváření pozitivního image 150 000 Kč měsíčně. Jiným počinem je PR časopis Naše Šumava. Jeho výkladová osa spočívá v dehonestaci „zelených“ a „ekologistů“, a naopak pozitivním „pokrývání“ lidí typu senátora Tomáše Jirsy (ano, též z Hluboké), podporujících válku s kůrovcem a výstavbu lanovek. Hádejte, kde se Naše Šumava tiskne. Jistě, u šumavského pozemkového magnáta Františka Taliána. Nelze pak být překvapen „spontánními“ antiekologickými protesty místních občanů. Vše bylo dopředu připraveno. Pro účastníky blokády, ochranu přírody a občanskou společnost je tohle vše dohromady smrtící Molotovův koktejl.

Nic se neděje, jede se dál Problém má ředitel Stráský ovšem i s vlastními zaměstnanci. Na ně si najal Jiřího Miličku, bývalého poručíka Státní bezpečnosti, který pracoval mimo jiné u takzvané nelegální rozvědky, zcela utajené složky předlistopadového ministerstva vnitra. V červnu ho Jan Stráský zaměstnal jako personálního auditora. Krom vysokého platu vyfasoval i služební terénní auto. Inu, je také myslivcem. Auto připutovalo z oddělení výzkumu a ochrany přírody. Na základě Miličkových prověrek ředitel v říjnu zrušil místa 14 pracovníkům Správy NP, další mají následovat. První vlna propouštění zasáhla ty, kteří se postavili proti kolaudaci černých staveb: vedoucí Tomáš Hlavatý, Eliška Priharová, zrušeno bylo i místo Martiny Večeřové. Architektka Eliška Priharová například bránila kolaudaci stavby takzvaného relaxačního centra v Prášilech, postaveného v rozporu se stavebním povolením JUDr. Miroslavem Zámiškou, někdejším příslušníkem StB s krycím jménem Hervert a pozdějším členem sboru právních poradců Václava Klause. Nejde ale jen o konkrétní propuštěné úředníky. Státní správa už nyní obtížně stíhala objem práce a vydávaných rozhodnutí. Zrušením čtyř pracovních míst z dvanácti Jan Stráský způsobil, že správa národního parku nemůže dobře fungovat. Zbylí úředníci totiž budou muset podepisovat rozhodnutí, aniž by měli šanci důkladně Sedmá generace 6|2011

foto: Markéta Jedličková

foto: Markéta Jedličková

DROBNOHLED |

V oddělení pro veřejnost nechalo nové vedení zrušit místo Vladimíra Vlka, který v parku pracoval dvacet let, tedy od jeho založení, a který připravil osm výborně fungujících informačních středisek pro návštěvníky. Místo nezbylo ani pro Davida Poláčka, jenž se v celém parku staral o naučné stezky a informační panely. Jak bude park zajišťovat tyto služby do budoucna? Odborná ochrana přírody, informace a služby turistům a státní správa, která hlídá dodržování zákonů — to jsou tři pilíře, na kterých stojí národní park. Další vlna rušení míst se chystá na prosinec a začátek příštího roku. Nedosti na tom, Tomáš Chalupa zároveň zrušil samostatný odbor péče o národní parky na ministerstvu životního prostředí; většina jeho pracovníků odchází. V poslanecké sněmovně navíc leží návrh zákona o Národním parku Šumava. Další návrh se připravuje na ministerstvu životního prostředí. Oba jsou pro národní park likvidační. Počítají se zmenšením území ponechaného přírodě ze současných 30 % na 18 %, respektive 24 %. O péči v národním parku mají napříště rozhodovat nikoliv odborníci, vědci či státní úředníci, ale místní a krajští politikové — takže rozloha bezzásahových území může být v budoucnu ještě menší. Mimochodem, 81 % z bezmála tří tisícovek respondentů ankety, probíhající od června do září u Pramenů Vltavy, si přeje, aby bezzásahová území tvořila více než 30 % parku. Jistě, nejde o reprezentativní vzorek české společnosti, ale vnucovanou představu, že divočinu prosazuje jenom pár ekologistů, tento výsledek docela nabourává.

foto: Markéta Jedličková

Proti komu zasahovat?

zjistit a ověřit „stav věci“. Rozhodování tedy bude pouze formální, aby se dodržela zákonná lhůta — a o to asi jde. Zvlášť při povolování staveb. Ředitel Stráský už zastavil jednání o převodu pozemků z Pozemkového fondu na správu parku. Místo toho v návrhu zákona o NP Šumava, připravovaného na ministerstvu životního prostředí, čteme ustanovení o převodu pozemků ve třetích zónách parku na obce. Ty jej pak klidně mohou obratem rozprodat — hádejte komu...

Co znamená rušení těchto míst? Podobně je to s vyhazováním odborníků. Vedení parku se zbavilo například zoologa Pavla Šustra či hydrogeologa Františka Stíbala. Co znamená rušení těchto míst? Přestane NP Šumava sledovat vývoj chráněné přírody a výskyt chráněných druhů? Sedmá generace 6|2011

Jak si pozorovatelé letního dění na Šumavě možná vzpomenou, Česká inspekce životního prostředí zahájila za kácení u Ptačího potoka se správou parku řízení o udělení pokuty. Až poté, co bylo dokáceno. Vzápětí ale v médiích popřela, že by to mohlo znamenat, že na postupu správy parku shledala cosi protizákonného. Řízení stále běží. V říjnu však dal Krajský soud v Plzni za pravdu mluvčímu blokády, přírodovědci Mojmíru Vlašínovi, že zásahy policie u Ptačího potoka byly protizákonné. Soud rozhodl s odkazem na Ústavu ČR a zákony, které stanovují povinnost chránit naše přírodní bohatství. Podtrhl přitom význam účasti veřejnosti na ochraně přírody, třeba i formou blokády kácení: „Uskutečňuje-li se ochrana přírody za přímé účasti občanů, je evidentní, že účast občanů bude díky jejich významu mnohem intenzivnější na území národních parků než kdekoli jinde.“ Za zásadní pochybení policie označil soud skutečnost, že předem nevyhodnotila, proti komu má vlastně zasahovat — zda proti účastníkům protestu, nebo proti dřevorubcům. „Je… zřejmé, že odpůrce (Policie ČR) otázku oprávněnosti těžby dřeva vůbec neřešil, resp. nedospěl k závěru, že těžba je oprávněná“. Podle soudu mohli policisté rozpustit shromáždění (blokádu) z důvodu ochrany zdraví osob, a to pouze tehdy, pokud by se prokázalo, že těžba byla v souladu se zákonem. Účastníci blokády přitom opakovaně upozorňovali policii, že pro kácení v oblasti Ptačího potoka nebyly vydány potřebné zákonné výjimky, které by umožnily poškodit vzácnou přírodu, a tudíž je nelegální. Rozhodnutí soudu je pravomocné. Bez ohledu na tento rozsudek se však městský úřad v Sušici stále pokouší udělit zhruba dvěma stovkám účastníků blokády pokutu 4000 Kč za vstup do prostoru těžby. Většina účastníků blokády požaduje po policii omluvu. Ministerstvo vnitra ani policejní ředitel však nevyvodili z pochybení žádné 31 |

| DROBNOHLED

důsledky. Krajský policejní ředitel Jaromír Kníže, který v roce 2005 velel nechvalně proslulému zásahu proti účastníkům Czech Teku, i přes pravomocné rozhodnutí soudu veřejně prohlašuje, že jím nařízený zásah proti blokádě kácení v NP Šumava byl správný. Několik účastníků blokády se proto rozhodlo vymáhat po policii odškodné, které v případě úspěchu věnuje zejména do protikorupčního fondu, někteří také na ochranu šumavské přírody. Jeden se rozhodl takto: „Případně vysouzené odškodné věnuji Hnutí DUHA za to, že mi umožnilo býti občanem.“ Ředitel parku Jan Stráský každopádně avizoval, že v příštím roce bude v kácení pokračovat ještě intenzivněji. V dubnu na diskusním fóru Masarykovy univerzity v Brně sdělil, že bude kvůli kůrovci muset vykácet 70 % lesů národního parku.

Něco se narodilo Nicméně není třeba klesat na mysli. Je sice pravda, že blokáda nezabránila poražení okolo tří tisíc stromů a výraznému poškození omlazujícího se podrostu. Ovšem nebýt jí, správa parku by podnikla mnohem razantnější kroky na více bezzásahových lokalitách. Zatímco ještě minulý rok podávali vedoucí územních pracovišť žádost o výjimku kvůli kácení byť jen jednoho či dvou stromů, nové vedení parku se rozhodlo onu zeď v podobě výjimek doslova vyhodit do povětří. Díky blokádě však zatím zůstává nezbořená.

Blokáda pozitivně ovlivnila i zdejší společnost. Přes převažující pasivitu českých občanů se našla spousta odvážných lidí, kteří přijeli nenásilně odpovědět na neschopnost či neochotu soudů, úřadů, politiků a policie. Účastníci blokády prožili s přírodou, lidmi kolem sebe i sami se sebou něco, na co jen tak nezapomenou. Neskutečné nasazení 20 hodin denně, vzájemnou pomoc a solidaritu v proměnlivé skupině lidí, v níž nevznikl jediný významnější spor. Mnoho účastníků na blokádu přijíždělo opakovaně. Prostě nevydrželi ve světě, do kterého se vrátili. Jak řekl majitel oné chalupy, kterou půjčil účastníkům blokády: „Tihle lidi jsou nadějí, že to jednou může u nás vypadat jinak.“ Pro „tyhle lidi“ to blokádou neskončilo. Řada z nich se na ochraně Šumavy podílí dodnes, a to zcela dobrovolně. Pořádají osvětové debaty, přednášky a výstavy. Díky blokádě si mnozí uvědomili, co znamená být „aktivním občanem“. A že i nasazení vlastního těla může mít smysl. Kateřina Pařízková působí v Ekologickém institutu Veronica a jako lektorka pro Centrum ekologického výzkumu a výchovy ve Svatém Janu pod Skalou. Jaromír Bláha pracuje v programu Lesy Hnutí DUHA.

EKOLOGICKÝ KOMPOST / Barbora Jiříčková Všichni už jsou v Bolívii aneb Vstříc osmé miliardě Skupina amerických klimaskeptických odborníků na základě rozsáhlých studií konstatovala, že teplota na Zemi v posledních dvou stech letech skutečně stoupá. Gratulujeme. Obyvatelé Moravskoslezského kraje se opět dusili smogem; spoluobčané z ostatních krajů se k nim však solidárně přidali — iniciativou hýřili především Pražáci a Brňáci. Bylo to fakt „hustý“. Ministr školství Josef Dobeš nehodlá stavět školství na environmentálním vzdělání a sexuálních příručkách a chce revidovat rámcové vzdělávací programy. Greenpeace pokřtila novou, maximálně ekologickou vlajkovou loď Rainbow Warrior 3. Environmentálním zákonem desetiletí byl na Slovensku prohlášen nový zákon o identifikaci environmentálních zátěží; jeho účel spočívá v lapidárním „znečišťovatel platí“. Švýcarsko se rozhodlo do roku 2034 opustit jadernou energetiku. Britští vědci zkonstruovali mikrobiální palivové články získávající energii z moči. Jeden obyvatel České republiky loni v průměru vyprodukoval 317 kilogramů odpadu,

|32

ze 70 % netříděného. Ostravská zoologická zahrada uspořádala kampaň Třídíme pro slůně: za každý vytříděný kilogram odpadu dostane zoo stokorunu. Podle nového občanského zákoníku již zvíře nebude neživá věc, ale živá bytost, jež má hodnotu sama o sobě. Španělští pastýři využili své každoroční právo na sezonní přesun na jiné pastviny a centrem Madridu prohnali přes 5000 ovcí. U novozélandského pobřeží najel na útes tanker a vypustil do oceánu stovky tun ropného oleje. Indiánští aktivisté v Brazílii pokračovali v poklidných protestech proti schválené stavbě gigantické vodní elektrárny Belo Monte. Bojové tanky rozjížděly s podporou ekologů přírodní památku Plachta v Hradci Králové, aby mohl vzniknout pískový biotop pro některé vzácné živočichy. Hlavní nepálské mrchožrouty — supy — zabíjí lék Diclofenac podávaný místním kravám; ochránci přírody tedy přišli s řešením v podobě „zdravých supích restaurací“, kam vozí přirozeně uhynulé a Diclofenacem nezamořené krávy. Francouzský elektrárenský koncern EDF

zaplatil 2 miliony eur na pokutě a odškodném za slídění v počítačích Greenpeace. Během hromadné akce Nadace Partnerství zasadili lidé po celé republice rekordních 6910 stromů. Režisér Zdeněk Troška a herec Marek Ztracený si mezitím zasázeli na Šumavě a stali se tak „kmotry“ protikůrovcového projektu Pomáháme zeleným lesům Šumavy. „Když chci vidět prales, tak letím do Bolívie, což jsem udělal,“ prohlásil ředitel Národního parku Šumava Jan Stráský v diskusi o tom, kolik procent šumavského lesa se má nechat přirozenému vývoji. Desítky tisíc demonstrujících Bolívijců protestovaly proti tvrdému zásahu policie vůči indiánům, bránícím stavbě silnice přes národní park. Plzeňský krajský soud dal zapravdu žalobě Mojmíra Vlašína a uznal policejní ukončení blokády na Šumavě nezákonným. Počet lidí na Zemi překročil sedm miliard.

Sedmá generace 6|2011

foto: Martin Soukup

DROBNOHLED |

M artin S oukup , J ulie H ubeňáková

Jíst, či nejíst stromové klokany? V některých nejmenovaných částech světa zažívají zavedené chráněné oblasti včetně národních parků krušné časy. Najdeme ale i země, v nichž ochranářství teprve zakořeňuje. Zkuste na chvíli zapomenout na hrátky s kůrovcem a vítejte na Papui-Nové Guineji. Nastalo období dešťů, a tak s železnou pravidelností začne každé brzké odpoledne shůry krápat. Ochladí se a do údolí Uruwa sestoupí mraky. V tu dobu obvykle pracujeme v domku, který nám přidělili manželé Dono a Anee. Ti se stali našimi hlavními informátory během výzkumného pobytu ve vesnici Yawan. Jednoho odpoledne brzy po našem příjezdu za námi přišli, aby nám vyprávěli poutavý příběh o zrodu chráněné oblasti YUS, vůbec první svého druhu na Papui-Nové Guineji (viz 7.G 4/2010).

Izolovaní, spasení, přestěhovaní Yawan leží ve výšce 1400 metrů nad hladinou moře na vrcholu hory zvané Gorok. Dominantním přírodním jevem, který žádný vesničan při vyprávění o Yawanu nezapomene zmínit, je vodopád, jehož mohutné vody se jakoby zázrakem valí přímo z vrcholu kopce, utvářejícího druhou stranu údolí řeky Uruwa. To patří k nejodlehlejším oblastem současné Papuy-Nové Guineje. Jediným využitelným dopravním prostředkem je malé letadlo, které může zájemce o návštěvu dopravit z města Lae nebo Madangu. Jinak musíte vyrazit na náročnou pěší cestu přes strmé kopce a hluboká údolí po úzkých pěšinách spojujících jednotlivé vesnice. Sedmá generace 6|2011

Není tedy divu, že do prvního kontaktu s příslušníky Západu se místní obyvatelé dostali až v polovině dvacátých let 20. století, když se rozběhly první misijní aktivity ve vesnici Boksawin. Jako první zřejmě kontaktoval obyvatele této lokality reverend Karl Saueracker (1883—1931), jenž založil misijní stanici ve vzdálené lokalitě Ulap a později procestoval část údolí Uruwa. Misijní činnost postupně nabírala na tempu, do vývoje však nepříznivě zasáhla druhá světová válka. Na místní obyvatele působily destruktivně zvláště japonské jednotky. Po válce misionáři pokračovali ve svém intenzivním působení a dosáhli značného úspěchu. Současně oblast začaly kontrolovat australské patroly. Ty mimo jiné přiměly obyvatele Yawanu přestěhovat se z jejich původního území na to, jež obývají dnes. Důvod byl prostý: pro patrolu znamenalo putování do původního Yawanu náročnou cestu, po sestěhování se komunity nacházely celkem blízko sebe. Pozemky, na nichž se dnes vesnice rozkládá, ovšem patří lidem z Towethu, což může být jeden z faktorů vypuknutí náboženského konfliktu. Na ten však hlavně „zadělal“ příchod adventistických misionářů do oblasti Yawanu v sedmdesátých letech, kde již v té době působili luteráni. 33 |

| DROBNOHLED

Autor článku, Anee a Dono, foto: Julie Hubeňáková

Nesmíte jíst stromového klokana

kresba: Jimmy Kennish (z vesnice Sepyawin)

Předpoklady ke vzniku chráněné oblasti YUS vytvořila právě tato komplikovaná náboženská situace. Soužití luteránů a adventistů naneštěstí vyústilo v uplynulých desetiletích do schizmatu uvnitř tří lokálních komunit. Schizma se sice pokusili obyvatelé Yawanu, Towethu a Kotetu předloni překonat, jeho stopy ale stále zůstávají. Nehledě na tyto politováníhodné historické události ovšem příchod adventistů de facto umožnil vznik chráněné oblasti YUS. K charakteristickým prvkům Církve Adventistů sedmého dne (vznikla ve Spojených státech v roce 1863) totiž patří, že nejvyšší náboženskou normu pro ně představuje Bible jako celek. Adventisté tak dodržují i starozákonní přikázání, jež jiné denominace opustily. Především světí sobotu jako sváteční den a dodržují potravinová tabu definovaná v jedenácté kapitole knihy Leviticus. A právě v této skutečnosti tkví klíč k založení chráněné oblasti YUS. Zmíněná kapitola knihy Leviticus mimo jiné stanovuje: „Všechno, co má rozdělená kopyta tak, že jsou kopyta rozpolcená úplně, přežvýkavce mezi zvířaty, ty smíte jíst“ (Lev 11:3). Z novoguinejských savců splňuje tato kritéria jen nemnoho druhů, rozhodně však ne stromový klokan. Biblické přikázání lze parafrázovat slovy: „Nesmíte jíst stromového klokana, který také přežvykuje, ale nemá úplně rozpolcená kopyta“. Komunity adventistů v tropických lesích poloostrova Huon tudíž ze svého jídelníčku jinak celkem chutné maso druhu klokana Matschieova (Dendrolagus matschiei) vynechaly. A právě proto nedošlo ve vybraných oblastech údolí Uruwa k jeho vyhubení. Donova rodina se k adventistům hlásí a sám Dono se stal jedním z nejdůležitějších a nejvýznamnějších mužů v této části údolí Uruwa. Na začátku osmdesátých let získal technické vzdělání, v jejich polovině se oženil s Anee, která s ním vytvořila nejen pevné manželství, ale stala se také výraznou osobností komunitního života v údolí Uruwa. V osmdesátých letech spolu krátce působili ve městě Lae, ale po narození syna se rozhodli pro návrat domů, aby pro něj podle zvykového práva zajistili pozemky. Od roku 1987 se natrvalo vrátili do údolí Uruwa, kde se od té doby v mnoha směrech zasloužili o rozvoj místních komunit. Když v roce 1996 odešli misionáři adventistů, nejenže tím někteří místní lidé ztratili křesťanské služby, ale i intenzivnější kontakt s dalšími oblastmi. Přistávací dráha v Yawanu, kterou využívala výhradně letecká společnost MAF (Mission Aviation Fellowship), zpustla. Dono však vynaložil značné úsilí, aby dosáhl její rekonstrukce a zprovoznění, což se ke konci tisíciletí podařilo. Místní lidé se tím opět dostali do užšího kontaktu se zbytkem země a nezůstali odkázáni na přistávací dráhu v relativně vzdálené vesnici Sapmanga. Od roku 1998 se také Dono a Anee pokusili založit místní školu. V prvních dvou letech nejprve absolvovali potenciální učitelé včetně Anee příslušná školení, následovaly tři neúspěšné oficiální žádosti o založení školy. Až v roce 2004 konečně přišel úspěch. Paralelně s těmito aktivitami manželé usilovali o získání podpory na ochranu stromových klokanů.

Ejhle, klokani! Druhým hlavním hrdinou našeho ochranářského příběhu je americká badatelka Lisa Dabek, která se od poloviny devadesátých let |34

foto: Martin Soukup

Od náboženství k chráněné oblasti

intenzivně snažila najít populaci stromových klokanů na poloostrově Huon. V roce 1997 pozval Dono Lisu do Towethu, aby zde zahájila výzkum tohoto ohroženého druhu. Lisin spolupracovník nicméně přicestoval až v roce 2002, aby po šesti letech bádání na Papui-Nové Guineji konečně zjistil, že tady skutečně stromoví klokani dosud žijí. Dono následně získal finanční prostředky, které mu umožnily pokrýt náklady spojené s návštěvou různých institucí, u nichž hledal peníze pro založení chráněné oblasti. Potřebné zdroje nakonec poskytly hlavně Woodland Park Zoo v Seattlu, neziskové organizace National Geographic Society a Conservation International či německé ministerstvo životního prostředí. Projekt ovšem získal i podporu příslušných úřadů Papuy-Nové Guineje, které založení chráněné oblasti schválily. Sedmá generace 6|2011

DROBNOHLED |

Získat peníze a podporu úřadů je jedna věc, prosadit tuto ideu na místní úrovni ovšem druhá. Pozemky na Papui tradičně drží místní obyvatelé, přičemž jen mizivé procento vlastnictví pozemků je zaknihováno. Ke vzniku YUS bylo proto nejdříve nezbytné přesvědčit vlastníky půdy. Samotnému Donovi patří rozsáhlé pozemky v oblasti Towethu a není jistě náhoda, že právě obyvatelé této vesnice se stali první komunitou, která se do projektu aktivně zapojila. Dono se však iniciativně jal přesvědčovat i „přespolní“: křížem krážem procestoval území plánované YUS a začal vyjednávat se všemi třiceti pěti dotčenými komunitami. Při vyprávění těchto událostí vzpomínal na dramatické momenty, kdy se v některých oblastech stal nepřítelem číslo jedna a občas se ocitl v ohrožení zdraví a života. Vzpomínal například, že na něj opakovaně zaútočili také kouzelníci. Při jedné několikadenní cestě do buše se mu přihodilo, že na něj přišla nepřirozená únava. Uvědomil si, že to může být jeho konec, že jej vzal do své moci nějaký kouzelník. „A tu jsem se začal modlit do dlaní, jimi jsem si pak umyl obličej a spěchal domů. Tam jsme se začali všichni modlit. To mi zachránilo život.“ Nebylo to poprvé ani naposled. Nakonec se však hrany obrousily a předloni došlo ke slavnostnímu otevření chráněné oblasti YUS i zahájení Programu ochrany stromového klokana (TKCP), vedeného Woodland Park Zoo.

Tři zóny Chráněná oblast YUS zahrnuje území od korálových útesů severního pobřeží poloostrova Huon a sahá na západ až po vrcholy pohoří Saruwaged. Zástupci pětatřiceti vesnic, které leží na jejím území, se jako vůbec první obyvatelé Papuy-Nové Guineje dobrovolně rozhodli a zejména vzájemně shodli na ochraně jejich přirozeného prostředí, ačkoli to obnáší zákaz lovu, těžbu dřeva i nerostných surovin — zejména fosilních paliv, o jejichž těžbu nepřestávají investoři usilovat. Každodenní život Papuánců tak musel nutně projít změnou. YUS je podle úrovně ochrany vnitřně rozdělena do tří pásem — chráněná zóna (conservation zone), nárazníková zóna (buffer zone) a zóna živobytí (livelihood zone). Nejvyšší pozornost samozřejmě přitahuje chráněná zóna, tedy pásmo s nejpřísnější kontrolou a tvrdými restrikcemi, sloužícími k ochraně stromových klokanů. Nárazníková zóna představuje ochranné pásmo mezi chráněnou zónou a zónou živobytí. Samo o sobě nemá přílišnou přírodní ani kulturní hodnotu a jeho význam spočívá v pohlcování dopadů lidské činnosti. Z tohoto důvodu je možné nárazníkovou zónu využívat jako zdroj získávání dřeva pro stavbu příbytků, popřípadě na výrobu dřevěných artefaktů, oblečení z kůry a podobně. Místní zde také mohou lovit drobnou zvěř a ptáky. Lov však v Yawanu představuje až druhotný zdroj potravy, na prvním místě zůstává zahradničení. Kromě zahrádek zajišťuje stravu v zóně živobytí zejména chov drůbeže a prasat. Na způsob obživy konkrétní komunity však mají vliv jak přírodní podmínky (klima a půda), trh (různé formy obchodu, vzdálenost a dostupnost města, infrastruktura), tak domácí produkce (způsob obživy, výroba artefaktů). Ve dvou lokalitách se shodnými přírodními podmínkami tudíž mohou lidé žít naprosto odlišným způsobem.

Sedmá generace 6|2011

Sliby — chyby? Zdejší ochrana přírody se vedle zachování zvířecích a rostlinných druhů snaží také reflektovat potřeby místních obyvatel. Program TKCP předpokládal, že ochrana přírody pomůže obyvatelům lépe chápat a lépe využívat jejich přírodní zdroje. Woodland Park Zoo na oplátku nabídla pomoc v rozvoji zdravotní péče a vzdělávání. Do jaké míry strany svoje sliby dodržují, je ovšem jiná otázka. Podle svědectví místních obyvatel není podpora rozvoje lokálních komunit ze strany TKCP nijak silná. „Ve výročních zprávách TKCP jsme se dočetli, jaké množství prostředků bylo pro podporu oblasti vynaloženo, v naší komunitě ale stále není ani vyškolený zdravotní pracovník,“ komentují situaci Dono s Anee. V současné době se místní obyvatelé se zmíněným zákazem lovu a těžby dřeva a nerostných surovin vyrovnávají. Komunity přikloněné k adventistům preferují chov drůbeže a lov ptáků, naopak většinoví luteráni rozvíjejí pokusy o chov ryb a plánují chovy malých přežvýkavců, zejména ovcí a koz. S žádným případem porušení zákazu lovu stromových klokanů jsme se nesetkali, zřejmě i proto, že Dono je velmi respektovaný vůdce komunity. Soběstačnost místních obyvatel však spočívá zejména v pěstování hlíz, nejčastěji tara, jamů a sladkých brambor, které zajišťují energetickou složku stravy. Maso, na rozdíl od banánů a kukuřice, není součástí každodenního jídelníčku a připravuje se pouze při významnějších událostech.

Když lidé pokácejí velké stromy… Obyvatelé YUS se v současnosti potýkají nejen s kulturními změnami v důsledku založení chráněné oblasti, ale doléhají na ně také klimatické změny. Sami vesničané tyto změny pozorují, a to zejména kvůli nepravidelnosti střídání období sucha a období dešťů. Kalendář zahradničení, plánování sázení a sklizní konkrétních plodin si tedy náležitě přizpůsobují vypozorovaným změnám. Dono jako jeden ze zakladatelů chráněné oblasti se všemožnou osvětou snaží přesvědčit místní obyvatele o důležitosti uchovávání vlastní kultury a snahy o trvale udržitelný rozvoj. I v yawanské základní škole se denně vyučuje o ochraně vlastní kultury i přírody, ačkoli jak poznamenal Dono, „rodiče už jen neradi posílají děti do školy v tradičním oděvu z kůry, neboť to považují za známku zaostalosti“. V rámci letošního výzkumného pobytu v této lokalitě vznikla pracovní skupina složená ze žáků základní školy, kteří výtvarně i textově zpracovávali různá témata. U tématu „Ochrana přírody“ se všichni žáci shodli na tom, co je pro přírodu dobré a co špatné. Místo závěru ocitujeme názor jednoho z nich: „Ochrana přírody znamená zakonzervovat celé území a hlavně vědět, co je pro přírodní zdroje dobré, a co není. Když lidé pokácejí velké stromy, zničí biodiverzitu, kterou naše země má. Když nebudeme mít stromy, nebudeme si moci postavit domy. Je nutné zastavit všechny společnosti, které by do našich lesů chtěly přijít. Zachráníme tak stromy, rostliny, zvířata, čistou vodu i vzduch a budeme zde moci žít. V opačném případě budeme mít znečištěné prostředí, vytěžený les a stromoví klokani ani lidé tu už nebudou moci být.“ Autoři působí na Katedře teorie kultury (kulturologie) FF UK v Praze. Krátké video o ochraně stromového klokana najdete v rubrice Sítnice na webových stránkách 7.G. 35 |

| KULTURNÍ zahrada

P avlína B inková

Rozvojová pomoc, nemoc nebo bezmoc? Jeden z ideálů rozvojové spolupráce představuje bezpochyby soběstačnost komunity, do které pomoc směřuje. Protiargumentem strany, která pomoc přijímá, může být její kulturní jinakost — ať už je tento argument vysloven, nebo mu je „jen“ nutné čelit v praxi. Není totiž samotný požadavek na odpovědnost, spolupráci a plánování výměnou za finanční prostředky až příliš západní a racionální? Zmíněný protiklad je tématem nového dokumentu Martina Marečka Pod sluncem tma. I když se film odehrává v Africe, je mnohem víc o Evropě, tvrdí režisér. Je-li o Světlonoších, bude i o Luciferech, nabízí se dodat. V roce 2006 napojili čeští experti na rozvojovou spolupráci vesnici Masuku v Zambii na fotovoltaický elektrický systém v ceně deseti milionů korun. Vesnici zavedení fotovoltaiky výrazně pozvedlo. Místní škola se stala vyhledávanou v širším okolí, obyvatelé získali dříve těžko dostupný komfort energie, za kterou nemusí platit. Po čtyřech letech se do Česka dostala informace, že systém nefunguje, jak má. Podařilo se sehnat další peníze na základní opravu a do Zambie se znovu vydali experti, kteří vesnici elektrifikovali s cílem učinit ji nezávislou na drahé elektrické síti, aby zjistili, co se změnilo, a provedli nutné opravy. Doprovodil je režisér Martin Mareček, autor úspěšných dokumentů Hry prachu, Zdroj či Auto*Mat. Po příjezdu Tomáše Tožičky a Milana Smrže do Masuku se velmi rychle ukazují základní chyby. Vesničané systém přetěžovali — nakoupili řadu spotřebičů, které napojili na baterie určené pro mnohem menší zátěž. Prováděli amatérské opravy a nespolupracovali se zaškoleným člověkem. Nakupovali nevhodné spotřebiče i žárovky. Zahájili boj s rovností, kterou elektřina obsahuje: aby se mocenská nerovnováha obnovila, kupily se baterie ve výše postavených domácnostech. Zkrátka, obyvatelé vesnice nepřevzali odpovědnost za systém ani jako jednotlivci, ani jako komunita. Film, který tuto situaci mapuje, však nevidí situaci v Masuku pouze jako zfušování, znehodnocení, rozbití systému. Přináší argumenty i ve prospěch |36

vesničanů, z jejichž pohledu šlo o zefektivnění, vylepšení, přizpůsobení požadavkům a zachování mocenské hierarchie, a tedy politické stability vesnice.

Všestranní inženýři Francouzská socioložka Madeleine Akrichová již ve své studii z osmdesátých let popisuje, jak si obyvatelé Afriky nemohli „přivlastnit“ systém fotovoltaického elektrického osvětlení, protože šlo o hotovou technologii — to, co nevnímala v Paříži, jí došlo až na africké půdě: pro místní obyvatele je nepřijatelné, že technologii nemůžou uzpůsobit svým požadavkům. Například když přesně dané délky elektrických kabelů neodpovídají velikosti místností, na konektory nelze sehnat náhradní díly, kvůli složitosti systému stejnosměrného proudu nejde provést vlastní opravy nebo když uživatelé do baterií nemůžou dolévat vodu, aby prodloužili jejich životnost. Z pohledu technologů však systém splňoval všechny potřebné parametry: stejnosměrný proud je levnější než střídavý; složitost systému bez náhradních dílů zamezí neoprávněným amatérským zásahům a tak dále. Ve výsledku šlo o dar spíše pro samotného dárce, případně místní vládu, než pro přímé uživatele. Podle Akrichové to znamená, že „dar“ měl nejen elektrifikovat danou oblast, ale především definovat a selektovat jeho uživatele, přizpůsobit ho představě donátora. Sedmá generace 6|2011

KULTURNÍ zahrada |

Jinými slovy, Akrichová tvrdí, že technologie se mohou stát nástroji vědění a moci. Vynálezci, jako byl Thomas Alva Edison, nevynalezli pouze přístroje, ale také společenský řád, v němž se tyto přístroje mohou uplatnit. Opačným případem je, pokud vynálezce do technologie zakomponuje požadavky budoucího uživatele. Teorie v tomto smyslu mluví o heterogenitě či všestrannosti technologie a její nositele nazývá „všestrannými“ inženýry: měli by být v jistém smyslu empatickými génii, kteří ve své práci dokážou propojit technické, sociální, politické a ekonomické aspekty. Z tepla českého bytu se zdá žádat po fotovoltaickém panelu, aby byl citlivý nejen na světlo, ale i na lidskou duši a kulturní odlišnosti, poněkud přemrštěný. Méně už, když nastoupíte do letadla a po výstupu z něj se ocitnete v rovníkové Africe.

Jiní kamarádi Zambie leží jen 14 stupňů na jih od rovníku, což znamená po celý rok dvanáct hodin světla a dvanáct hodin naprosté tmy. Jakmile přijmeme geografická specifika, je nevyhnutelné čelit těm kulturním. Ukazuje se, že fotovoltaický panel v Africe je opravdu něco zcela jiného než fotovoltaický panel v Evropě. Aktéři Tomáš a Milan jako by vypadli z učebnice sociologie technologie. Zdánlivě jednoduché a nenáročné evropské požadavky na společné plánování a rozhodování, na přesně vymezené zásahy do systému a především na rovnost přísunu energie jsou pro africkou vesnici nepřekonatelnou bariérou. Respektive lze je snadno odmrštit jednoduchými protiargumenty. Námitku nad špatně opraveným systémem umlčí věta: „Já vám vysvětlím, proč je můj způsob opravy správný“; pobídku ke společné péči o systém a k tvorbě finanční rezervy pak odbourá tvrzení „my černoši neumíme spolupracovat“. Protipólem těchto neochvějných sdělení jsou kradmé pohledy vesničanů, sledující práci expertů s nadějí, že vesnici zajistí funkční a neomezený zdroj energie. Právě ve vztahu k tomuto „samozřejmému nároku“ sledujeme rozhořčení obou Čechů s určitým pochopením a jsme svolní, obdobně jako režisér Martin Mareček, interpretovat jejich peprné nadávky jako svého druhu proud (či spíše nepřetržitý tok) energie. „To nejsou pí…ové, to jsou naši kamarádi,“ chladí Milan Tomášovy emoce, a my chápeme důvod rozčilení, jeho nelogičnost i jemnou ironii v tónu Milanova hlasu. Tomáš Tožička po projekci v Jihlavě uvedl, že režisér s nimi většinu času v Africe strávil debatováním o způsobu a smyslu jejich práce či střetu evropských a afrických hodnot. Statečně dále prohlásil, že film se mu líbil, i když ho překvapilo, že z těchto rozhovorů se ve snímku téměř nic neobjevuje. Smysl rozvojové spolupráce ve snímku neřeší „mluvící hlavy“, ale je jeho protagonisty sehráván v reálném čase, pod tlakem okolností. Jinak řečeno, Pod sluncem tma žádné z výše uvedených témat nerozebírá a neřeší explicitně, v rovině teorie. Spíše „zachycuje malá dobrodružství dvou starších mužů ze střední Evropy v zambijské vesnici… Černá a bílá mentalita do sebe jemně, vtipně a dojemně narážejí,“ jak výstižně sděluje katalog festivalu dokumentů v Jihlavě. Ve své jednoduchosti antropologické sondy, které chybí jednoznačný závěr, však poslední snímek Martina Marečka otvírá otázku o úkolech a smyslu rozvojové pomoci víc než zřetelně.

PROMÍTAČKA / Pavel Klvač Dva manuály východního kapitalismu Zatímco se laciné moralizování o všudepřítomné korupci a tunelování stalo součástí konjunkturálního politického kýče, seriózní analýzy konkrétních případů jsou spíše vzácné. Je přitom zřejmé, že zorientování se v současné džungli sofistikovaných podvodných praktik vyžaduje ohlédnutí do divokých 90. let minulého století, ba lépe ještě dál, před změnu politických poměrů v roce 1989. Platí to stejně tak u nás jako v Rumunsku, případně i jinde ve východní Evropě. Právě touto cestou se vydali režiséři Radim Procházka a Alexandru Solomon ve svých dokumentárních filmech o budování kapitalismu v postsocialistické realitě svých zemí. Oba tvůrci začínají stopovat životní dráhy svých „hrdinů“ ještě v dobách, kdy platilo heslo „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“. Procházka nachází pozdějšího fotbalového bosse Jana Gottvalda coby zaměstnance Národního podniku Mototechna. Nejbohatší z dnešních Rumunů v Solomonově filmu začínají svoji životní kariéru ve stranických strukturách nebo dokonce u tajné policie. Zde získaný finanční a sociální kapitál, spolu s hypertrofovanou flexibilitou, se staly základními stavebními kameny rodící se architektury nového kapitalismu — „kdybychom té příležitosti nevyužili, byli bychom blbí“. Vzestup a pád prvoligového drnovického klubu slouží Procházkovi jako zrcadlo českého fotbalu, politiky a podnikání devadesátých let. Byla to doba, kdy „topné oleje od nafty ještě nerozeznali ani nejvyšší ministerští úředníci a kdy čeští fotbalisté hráli o evropský titul“. Pitr, Krejčíř, Chemapol, Setuza, zkrachovalá IPB — to jsou známí hráči, kteří si ve filmu odbudou svoji etudu. Ekonom Vladimír Benáček zde vysvětluje, kterak se stal „bankovní socialismus“ inspirací západnímu (americkému) bankovnímu systému do té míry, až to vedlo k následné světové ekonomické krizi. Originální český termín tunelování se pak ve své anglické variantě tunneling stal součástí světového ekonomického slovníku. Alexandru Solomon se ve své filmové sondě věnuje životním příběhům hned několika rumunských finančních magnátů. Co všechno bylo a je v rumunském byznysu a politice možné, nad tím nestačí kroutit hlavou nejen divák, ale ani fiktivně se navrátivší postava diktátora Nicolae Ceaușesca. Rumunští oligarchové se svým majetkem ani zaručeným receptem na rychlé zbohatnutí netají. Jejich vlastní výpovědi nás nepokrytě ujistí v tom, že staré známé heslo o kradení platí s plnou úderností i dnes. Není divu, že na rumunských televizních kanálech nemá snímek mnoho šancí na uvedení. O to více potěší, že se Česká televize soudní žaloby ze strany Jana Gottvalda nezalekla a dokument o drnovickém „fotbalovém zázraku“ odvysílala.

Kapitalismus — naše vylepšená receptura, režie Alexandru Solomon, Rumunsko 2010, 80 minut. Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace, režie Radim Procházka, ČR 2010, 57 minut.

Pod sluncem tma, režie Martin Mareček, Česká republika 2011, 81 minut. Sedmá generace 6|2011

37 |

Nákladní auto s banány, Ghana, foto: Juan Alberto Ramírez Díaz

Děti v Ghaně, foto: Toomas Järvet

| KULTURNÍ zahrada

D ominik G rohmann

Fair trade z očí do očí Spravedlivý obchod je na vzestupu, co to však znamená pro drobné zemědělce v zemích globálního Jihu? Existuje „dokonale spravedlivý banán“, nebo jen ten, který je potřísněn potem otrocké práce a vrstvou chemických jedů? A má fair trade šanci v dnešním mocenském světě? I na tyto otázky lze najít odpovědi v novém českém překladu knihy Fair Trade od Davida Ransoma. Asi je zbytečné dnes již poměrně známé označení fair trade obšírněji představovat. Vždyť kromě specializovaných obchůdků NaZemi už můžeme férové zboží koupit v mnoha desítkách míst včetně supermarketů. Stále více našinců se o fair trad dozvídá a stále více lidí jej nakupuje — předloni za více než 50 milionů ročně (pro srovnání — celosvětově tržby tehdy činily 3,4 miliardy eur). Fair trad jsme v Sedmé generaci věnovali hodně prostoru. Přehledný text o jeho prvních krocích na český trh vyšel před pěti lety od Pavla Kovaříka (7.G 6/2006), řada dalších následovala. Ovšem ucelenější publikaci o vývoji fairtradového fenoménu dosud český čtenář postrádal. Nakladatelství Doplněk se rozhodlo tuto mezeru vyplnit knihou Davida Ransoma Fair trade. Rozšířilo tak svoji záslužnou Společensko-ekologickou edici (vzpomeňme na Čtyři důvody pro zrušení televize od Jerryho Mandera) výborným překladem od Daniela Hrabiny. Asi největší slabina knihy ale tkví v její neaktuálnosti. Anglický originál vyšel v roce 2006 a od té doby se v mezinárodním obchodu mnoho změnilo, především vzhledem k ekonomické krizi z roku 2008. Naštěstí se díky poznámkám překladatele i aktualizovaným grafům můžete seznámit i s daty a souvislostmi z let pozdějších.

Hledání spravedlnosti David Ransom se problematice spravedlivého obchodu věnuje dlouhodobě jako dopisovatel časopisu New Internationalist. Své |38

zkušenosti sbírá často osobně — fyzickým kontaktem s jednotlivými farmáři po celém světě — což výkladu nadmíru prospívá. Setkal se tak s mnoha producenty, distributory a — bohužel — i s mnoha otroky. Právě rozhovory s mnoha lidmi a jejich rozmanité příběhy dodávají knize přesvědčivost. Kdo v ní však hledá podrobná čísla, statistiky, grafy a tabulky, až na výjimky příliš nepochodí. Přehledně strukturovaný výklad se však čte příjemně a svižně. Úvodní část nás zasvěcuje do tajů mezinárodního obchodu — jak funguje a kým je ovládán, co se míní pojmem volný obchod a co jím opravdu je, nebo jakým způsobem ovlivňují mocné korporace ekonomickou situaci ve světě. Teprve na konci úvodu se dozvídáme, co vůbec fair trade znamená. Avšak pouze stručně, a tak nabudeme dojmu, že se kniha fair tradem zabývá jen okrajově — zdání však klame. Následující kapitoly předkládají reálný obraz situace v několika státech, které autor sám navštívil. Po přečtení první z nich však stále váháte, zda čtete o fair tradu. V Mexiku totiž, zdá se, žádná spravedlnost není. Kvůli Severoamerické dohodě o volném obchodu (NAFTA) si země ke spravedlivému obchodování téměř zavřela dveře a vláda je navíc příliš zkorumpovaná. A tak se Mexiko stává „varovným příběhem“. O něco optimističtější pohled nabízí kapitola Káva v Peru: „Malí pěstitelé se na produkci podílejí stále více, mnoho z nich vlastní Sedmá generace 6|2011

KULTURNÍ zahrada |

půdu a jsou zapojeni do družstev, čímž splňují jeden ze základních požadavků fair tradu, ačkoliv nesou většinu rizik.“ Růžové to ale rozhodně není. Farmáři stále nemají dostatek prostředků na zajištění zdravotní péče, a už vůbec ne na řešení vznikajících ekologických škod. Díky výstižným grafům pak pochopíme, že drobní producenti kávy jsou v porovnání s ostatními články trhu ve velmi špatné pozici — a jen stěží s tím mohou něco udělat. Následuje ghanský příběh čokolády. Kakaové boby zde pocházejí většinou od malých pěstitelů. Ransom popisuje fungování družstva Kuapa, které farmářům zajišťuje stálý příjem, zdravotní péči, vytváří infrastrukturu a podobně. Ghana ovšem dlí v zajetí strukturálních změn, které farmářům nepřejí a přát nebudou. Navíc dohody s fairtradovými organizacemi nejsou vždy zcela jisté a situaci zhoršují také vysoká cla pro dovoz výrobků na evropské trhy. Kvůli nim stagnuje průmysl zpracování kakaa, a tak je Ghana — stejně jako mnoho jiných zemí Jihu — závislá především na jedné vývozní plodině.

Existuje fair trade + bio banán? Následně se autor vydává pátrat do několika zemí po dokonale spravedlivém banánu. V Guatemale nic, co by se podobalo banánu vypěstovanému bez chemie a lidského otroctví, nenachází. Z toho, jak pracovníci na plantážích popisují vdechování zapáchajících chemikálií, někdy jde až mráz po zádech. Nota bene když nezřídka nedostanou žádnou výplatu. Ostrov Dominika je na tom o něco lépe, drobní pěstitelé přiměřenou mzdu dostávají, na druhou stranu celá ekonomika Dominiky podobně jako u Ghany závisí pouze na jedné vývozní plodině. Teprve v Dominikánské republice dosáhl autor svého cíle: banánu v bio kvalitě obchodovaného fairtradovým způsobem. Až při této kombinaci „přestává ekologická produkce reflektovat výhradně osobní zájmy spotřebitelů a fair trade dokáže zajistit respektování životního prostředí.“

Lepší zítřky? Možná… Autor velmi dobře přibližuje názory místních lidí na fair trade — co jim přinesl a kde jsou jeho slabiny. Situaci neidealizuje, naopak zdůrazňuje nedostatky fair tradové koncepce, které nejsou malé. U všech plodin se čtenář dovídá nejen to, jakým způsobem jsou zpracovány a kam a jak putují, ale i jak se s nimi obchoduje na burzách. Ransom však nezůstává pouze u potravin, ptá se například, zda se principy fair trade dají aplikovat i na prodej automobilů či džín. V posledních dvou kapitolách formuluje výzvy, které na koncepci fair tradu čekají. Především, co může znamenat propůjčení tohoto označení megakorporacím jako Nestlé či Kraft Foods. Před takovým „nečistým obchodem“ autor varuje a načrtává možné alternativní cesty. Shrnuto, podtrženo: Ransomův Fair trade představuje cenný zdroj informací z první ruky. Po jeho přečtení lépe porozumíte, komu a čemu nákupem banánu nebo čokolády ne/pomáháte. A také proč fair trade představuje alespoň nějakou záruku spravedlnosti, jakkoliv „by mohl být férovější“. David Ransom: Fair trade, Doplněk 2011, překlad Daniel Hrabina, 138 stran.

Sedmá generace 6|2011

ZÁLOŽKA / Barbora Bakošová Priatelia, nepriatelia a milostné romány z pralesa Už je tomu viac ako 20 rokov, čo chilský spisovateľ Luis Sepúlveda (*1949) napísal príbeh o Starcovi, ktorý čítal milostné romány. Tento ekologický román z prostredia ekvádorského pralesa je však aktuálny aj dnes, kedy neustále stúpa percento vyťaženej plochy Amazónie a napríklad v Brazílii vrcholí boj o stavbu gigantickej vodnej elektrárne Belo Monte. Aký odkaz nám Sepúlveda zanecháva? Starec António José Bolívar, hlavná postava príbehu, žije na okraji pralesa v chatrči v osade El Idilio. Za mlada odišiel z hôr do džungle, kde mu štát ponúkol pôdu na obhospodarovanie a technickú pomoc. António však až na mieste začína chápať, že El Idilio je drsné a divoké miesto, a život tu musí podľahnúť prírodným zákonom. Smrť manželky jeho svedomie vyháňa do pralesa, kde žije s kmeňom Šuarov, ktorý ho učí prales chápať a vážiť si ho. António sa tak v tomto momente stáva prepojeným s džungľou, súčasťou ekosystému. Na staré kolená sa však António vracia do El Idilia a pred nami sa tak toto prepojenie opäť rozbíja; postavy starostu, zlatokopov a expanzívnych Američanov sú ziskuchtivými a hlúpymi antihrdinami. Do románu sú tak vpísané dva prístupy k prírode — ofenzívny, ktorý ju vníma ako komoditu, a adaptívny, ktorý chce žiť v súlade s ňou. Je jasné, na ktorej strane stojí Sepúlveda, ktorý sám strávil medzi Šuarmi niekoľko rokov a neskôr sa výrazne angažoval v Greenpeace. António sa napokon od ostatných osadníkov odvracia a žije utiahnutý vo svojej chatrči. Nie je však „bielym divochom“ úplne. To, čo ho so západnou kultúrou spája, sú milostné romány, ktoré každý večer pomaly číta. António je očarený príbehmi o nešťastných láskach a snaží sa vzdialené miesta predstaviť. Svojím zaujatím knihami z červenej knižnice, ktorým sa tak radi posmievame, sa António snaží obrátiť od ťažkého života v džungli a osvojiť si paralelný svet, v ktorom problémy neexistujú. Vpád kníh do starcovho zdivočeného života môžeme chápať ako potrebu preklenutia divočiny a kultúry. Sepúlveda je realista a džungľu nechápe ako romantické miesto pre život, jej krása spočíva skôr v nebezpečenstvách, ktoré ukrýva. Relatívna idyla v El Idiliu však končí, keď skupina Američanov zabije pre srsť mláďatá ocelota a rozzúrená samica začína napadať osadníkov. António je poverený samicu zabiť, začína tak pátranie po jej stopách v hĺbkach džungle. Nie je to však súboj dvoch nepriateľov, skôr naopak, v súboji sa stretli dvaja rovnocenní súperi, ktorých spája schopnosť pochopiť prales, žiť v ňom. Víťazom sa síce stáva António, ale morálne výčitky ho v závere knihy predsa len robia porazeným. A tu môžeme nadviazať na dnešok — človek svojou mocou a túžbou po zisku džungľu pokorí. Ako dlho však víťazom zostane?

Luis Sepúlveda: Stařec, který četl milostné romány, překlad Anežka Charvátová, Rybka Publishers, Praha 2000.

39 |

| KULTURNÍ zahrada

LIBRARIUM / Vít Kouřil

Marie Skýbová Etika a příroda Pavel Mervart, listopad 2011 „Proč brát morální ohledy na přírodu?“ ptá se autorka, doktorka filozofie působící na Univerzitě v Hradci Králové, v podtitulu útlé, leč hutné knihy. Možné odpovědi nalézá v různých tradicích ekologické etiky a pronikavě je rozvíjí ve dvanácti kapitolách. Výklad zdobí sympatický tah k jádru věcí, důsledné vysvětlování používaných pojmů a zvídavý nadhled. Knize by sice prospěl obrazový doprovod, ale pokud se chcete dozvědět, zda-li antropocentrický postoj nutně vede k představě nadřazenosti nad přírodou, nebo jestli má příroda sama svoji vlastní hodnotu nezávislou na našem hodnocení, neváhejte. Moc takových knih u nás nevyšlo.

Tony Fitzjohn Život v divočině Euromedia, listopad 2011 „V okamžiku, kdy si mi druhého dne v Koře Kristián sedl na nohy a olízal mi ruce, jsem divočině propadl na celý život,“ svěřuje se autor v jedné z prvních kapitol poutavého vyprávění o strastech a slastech ochránce divokých zvířat ve východní Africe. Dozvíte se nejen desítky příběhů lvů, levhartů, divokých psů či nosorožců dvourohých, ale i (mnohdy trudné) podrobnosti z mezinárodní ochranářské politiky či fungování tamějších národních parků. Sám Tony Fitzjohn založil Národní park Mkomazi a stal se garantem návratu černých nosorožců do Tanzanie. Čtivou knihu obohacují barevné fotografie, mapky i rodokmeny lvů v Koře.

Knihy označené |40

Václav Cílek, Vojen Ložek a kol. Obraz krajiny — Pohled ze středních Čech Dokořán, listopad 2011

Nassim Nicholas Taleb Černá labuť Paseka, listopad 2011

Obraz krajiny sice vznikl přepracováním předešlých publikací Střední Čechy a Vstoupit do krajiny, ale rozhodně nejde o žádný vejvar. Naopak, listujeme pestrou koláží stovky textů o nejrůznějších aspektech krajiny (mimo těch tradičních třebas i o guerilla gardeningu či umělých kopcích), prokládaných oduševnělými básněmi, trefnými citáty, výstižnými fotografiemi a skvělými kresbami malíře Svatopluka Máchala. Mezi tuctem fundovaných autorů vyniká rukopis geologa Václava Cílka, v jehož předmluvě čteme: „Snažili jsme se, aby člověk, který chce mít doma jen jednu knihu o české krajině, sáhl právě po této publikaci.“ Sáhněte, neprohloupíte.

Americký akademik a investiční poradce libanonského původu se stal po roce 2008 velkou hvězdou, jelikož jako jeden z mála předpověděl finanční krizi. Černými labutěmi Taleb rozumí nepředvídatelné jevy s významnými (často velmi negativními) dopady na společnost. Autorův „skeptický empirismus“, umně prošpikovaný odkazy na mnoho slavných děl vědy a umění, vyúsťuje do deseti závěrečných rad typu „Co je křehké, mělo by padnout, dokud je to malé. Zastavme privatizaci zisků a socializaci ztrát. Kompenzujme komplexitu jednoduchostí. Udělejme z rozbitých vajec omeletu.“ Pro další rady si jděte do knihovny nebo knihkupectví.

Pavel Klvač (ed.) Lidé na venkově Drnka, o. s., listopad 2011

Anna Strunecká, Jiří Patočka Doba jedová Triton, říjen 2011 Fluoridy, aspartam, margaríny, glutaman, cholesterol, melamin, éčka; ale též víno, med či muškátový oříšek. Nakolik škodí, nakolik pomáhají? Autorská dvojice na tyto otázky odpovídá s pomocí spousty výzkumů a navzdory vší toxikologické erudovanosti srozumitelně i pro obyčejné smrtelníky. Potraviny však tvoří pouze jednu ze sedmi kapitol — „těšte se“ i na rizika očkování, kosmetiku, toxiny, hormony, vitaminy či domácnost. Název podkapitoly „Snaha o přílišnou čistotu domácnosti může škodit“ jistě potěší nejednoho špindíru, odpověď na otázku „Spát či nespat na pružinových matracích?“ vás zase může pěkně nadzvednout. Záslužné osvětové dílo.

Fotografická publikace volně navazuje na trilogii Kulisy venkovského života, Na tom našem dvoře a Pospolitosti není nikdy dosti, vytvářenou studenty environmentalistiky na FSS MU v Brně. Ti se do třinácti obcí mikroregionu Drahanská vrchovina tentokrát vydali zachytit osudy tří desítek osobností, nezištně udržujících v chodu místní tradice či komunity: faráře, klempíře, kronikáře, léčitelky, pošťačky, družstevníků či ochotníků. V kratičkých, ale výstižných medailoncích se dočteme i věty jako „Jen stromy už nejsou tak mocné jako kdysi“, „Ta naša partyja sme už vyřízená“ nebo „Nevěnoval jsem se tomu dlouho, jenom padesát let“…

si můžete s 10% slevou objednat v e-shopu Hnutí DUHA (obchod.hnutiduha.cz). Sedmá generace 6|2011

foto: Karol Kaliský

rozhovor |

R ozhovor

s

E rikem B alážem

Lidem někdy chybí zvířecí touha po životě Vystudoval ekologii lesa na Lesnické fakultě Technické univerzity ve Zvoleně a poté zakotvil v Lesoochranářském sdružení VLK. Kromě lesů se věnuje velkým šelmám, především medvědům, a to hlavně na území jeho domovských Tater. Je spoluautorem studie Vliv holosečného hospodaření na půdu, vodu a diverzitu (2008). Jeho jméno zaznamenala širší veřejnost loni, kdy spolu s italským fotografem Brunem D´Amicis vydal výpravnou knihu Posledná pevnosť a s režisérem Robertem Rajchlem natočil dokumentární film Strážca divočiny. V obou dílech poutavě přibližuje své patnáctileté zkušenosti s (nejen) medvědy žijícími v Tiché a Kôprové dolině. I díky jeho snaze se v těchto dvou unikátních přírodních rezervacích nevytěžilo kalamitní dřevo po větrné smršti z listopadu 2004. Erika Baláže (* 1978) jsme původně chtěli zastihnout na festivalu Ekobiograf, nakonec jej ale povinnosti do Brna nepustily. I z pouhého skajpového rozhovoru jsme z jeho hlasu vycítili vyrovnanost, skromnost až plachost člověka, který tráví v přírodě daleko více času než u počítače. V minulosti jste kritizoval slovenská média za to, že volně žijící medvědy zobrazují zkresleně, často jako agresívní „odpadkožrouty“. Změnil váš film Strážce divočiny a kniha Poslední pevnost v tomto ohledu něco k lepšímu? Určitě ano, ale ty změny nejsou tak rychlé, jak bychom možná chtěli. Faktem zůstává, že média zajímají — nejen v případě Sedmá generace 6|2011

medvědů — především negativní zprávy, takže negativní mediální obraz medvědů stále převažuje. Ale tím, že Strážce divočiny vidělo velké množství lidí — jenom na Slovensku víc než sto tisíc diváků, tak minimálně u části veřejnosti došlo k proměně pohledu. Svědčí o tom i stovky konkrétních reakcí na promítáních nebo

prostřednictvím e-mailů. Ale samozřejmě společnost jako celek je daleko komplikovanější, takže k nějaké dramatické obecné změně nedošlo. Přinesl váš film nové poznatky o životě medvědů i profesionálům — zoologům, ochráncům přírody či jiným expertům? 41 |

| rozhovor

Myslím, že ano. Třeba z reakcí odborníků slovenské Státní ochrany přírody vyplynulo, že i jim film poskytl velmi zajímavé informace. Samozřejmě by je chtěli potvrdit nějakým serióznějším vědeckým výzkumem s využitím statistických metod, což ale nebyl náš záměr. My jsme se snažili přinést reálné příběhy ze života medvědů. Vědce například velmi překvapilo, když se dozvěděli, že medvědice z Tiché a Kôprové doliny rodí první mláďata až v osmém či devátém roce života. Ovšem samozřejmě mohou namítat, že na vyvození závaznějších závěrů jde o příliš malý vzorek. Klasické vědecké metody, které používají telemetrii nebo genetické analýzy, mají ale též jen omezenou vypovídací hodnotu. Dá se z nich například dozvědět, kde se medvěd nacházel, ale nemusíte vědět, proč tam byl. Když chcete chování medvědů pochopit trochu do hloubky, musíte znát celý ekosystém. Měli byste vědět, kde rostou nejsladší borůvky, kde se rojí mravenci nebo kde vlci ulovili jelena. Toto všechno a mnoho dalších věcí život medvěda ovlivňuje. Tečka na mapě z telemetrického sledování vám tedy může ukázat daleko méně než příběh, který zažijete v divoké přírodě. Musíte ale vnímat vše kolem sebe. Je pravda, že tamní medvědi tráví velké množství času v nezpracovaných polomech po orkánu z roku 2004; tedy těch, které lesníci a myslivci považují za semeniště lýkožrouta, které je třeba odtěžit? Ano, nezpracovaná „kalamitiska“ jsou pro medvědy v Tiché a Kôprové dolině nejoblíbenějším biotopem, zejména proto, že tam nacházejí úkryty a velké množství potravy. Rozkládající se dřevo zde totiž poskytuje hojně živin a na zem navíc dopadá více světla — tedy na rozdíl od hustého lesa, kde může růst jen drobná vegetace, případně leží jenom jehličí.V kalamitiskách naopak život bujní, najdete tam mnoho hmyzu a rostlin a medvědi se v nich cítí bezpečně — dokonce si zde vyhrabávají brlohy. Nabídka potravy se tak medvědům výrazně zvýšila, například borůvky už neleží jenom nad hranicí lesa, ale všude. Medvědi v obou dolinách proto po kalamitě výrazně změnili své chování. Teď tráví v polomech, tedy na území bývalých smrkových monokultur, daleko víc času.

|42

R

Zaznamenali jste na Strážce divočiny naopak nějaké negativní ohlasy? Například ve smyslu, že se jedná o dokument příliš romantizující nebo agitační? Abych řekl pravdu, žádné negativní ohlasy jsem nezaznamenal. Dokonce i ti, od kterých jsem očekával, že budou film kritizovat, na něm ocenili jeho nekonfliktnost. My v něm nenapadáme myslivce ani lesníky, naopak jsme jej pojali pozitivně s cílem ukázat medvědy z té skutečnější stránky. To tedy gratuluju, vždyť který tvůrce může říct, že nemá na dílo negativní ohlasy… V současnosti točíte film o vlcích a zubrech ve východních Karpatech. Jak jste daleko? Nějak se to protahuje, v těchto týdnech (rozhovor proběhl 15. listopadu — pozn. aut.) v podstatě teprve s filmováním začínáme. Tento dokument ale nebude jenom o vlcích a zubrech, půjde o příběh o návratu divoké přírody do oblasti slovensko-polsko-ukrajinského pohraničí. Toto území se k pozorování divoké přírody, která v Evropě v podstatě zmizela, mimořádně hodí. Samozřejmě vlk a zubr budou hrát důležitou úlohu, protože jde o charismatická zvířata. Naše hlavní myšlenka ale spočívá v tom, že když chcete vidět divokou přírodu v Africe, můžete si zajet do národního parku Serengeti, v Severní Americe zase do Yellowstonského parku a tak dále. Ovšem když chceme vidět divokou přírodu v Evropě, tak nemáme kam jít. Žádné chráněné území není dost velké nebo dostatečně chráněné na to, aby se zde divoká příroda mohla plně rozvinout — abychom tam mohli pozorovat velké množství zvířat nebo přirozený vývoj vegetace. A právě území Východních Karpat s Národním parkem Bieszczady je pro takový „projekt“ mimořádně vhodné. Můžeme tady totiž na velké ploše pozorovat proces návratu. Smyslem filmu je tento návrat ukázat v ochranářském kontextu. Podobně, jako jsme Strážce divočiny točili i s cílem pomoct ochránit Tichou a Kôprovou dolinu, pojímáme film jako součást snahy zlepšit ochranu tohoto území, a to nejen na slovenské straně. Naším širším cílem je vytvořit sto tisíc hektarů skutečné divočiny, v níž bude člověk jen pozorovatelem. Když se nám to podaří, budeme mít i v Evropě svůj Yellowstone.

Inspirujete se při natáčení nějakými přírodopisnými dokumenty a jejich způsoby vyprávění? Nebo jste do toho jakožto ekolog a ne-filmař vletěl intuitivně „po hlavě“? Když se díváte na televizní dokumenty, určitě vás tím či oním ovlivní. Strážce divočiny byl vysloveně osobním příběhem, inspiraci zvnějšku jsme hledat nepotřebovali. Sám jsem v Tiché a Kôprové dolině strávil hodně roků a chtěl jsem zkrátka ony rozmanité zážitky do filmu dostat. Řešili jsme spíš technické provedení, jakým způsobem vlastně točit, a protože nikdo z týmu nestudoval filmařinu, museli jsme se hodně učit. Takže inspiraci jsme hledali spíše ve formální oblasti. Měl jsem na mysli to, že jste do filmu nakonec dotáčeli záběry vás filmařů samotných a stali jste se vedle zvířat jedněmi z „hlavních hrdinů“ příběhu. Což je postup, který v poslední době využívá přírodopisná dokumentaristika, aby filmům dodala napětí člověk—zvíře. Toto jsme opravdu řešili. Z vícero stran jsme totiž slyšeli, že diváky v podstatě nezajímají příběhy zvířat, ale příběhy lidské. Zpočátku jsme opravdu chtěli natočit film bez lidského prvku, v němž bychom Sedmá generace 6|2011

foto: Karol Kaliský

rozhovor |

bezpečnost státu. Proto je také nutné před zavedením nové zonace TANAPu schválit nový zákon — stále by totiž hrozilo udělování účelových výjimek. Těch příslušné orgány na Slovensku schválí ročně na tři tisíce. Zmenšil se za vlády Ivety Radičové jejich počet? Ne, to číslo stále platí. Ve skutečnosti je jich ale daleko více, ty tři tisícovky výjimek se vztahují pouze k nejpřísnějším stupňům ochrany. A aby toho nebylo dost, tak kromě výjimek ze zákona dochází i k jeho častému nedodržování, aniž by vždy došlo k adekvátní reakci příslušných státních orgánů.

Tichou a Kôprovou dolinu představili skrze medvědí příběh. Dokonce jsme zamýšleli, že si pro tento účel vybereme jednoho konkrétního medvěda, proto se vlastně film jmenuje Strážce divočiny. Ale nakonec jsme asi neměli dost nápadů, aby toto pojetí nevypadalo příliš pohádkově či hraně, a rozhodli se vpustit do dokumentu lidský prvek.

zásadně změní pravidla. A zákon bohužel v tomto volebním období parlament zřejmě neodsouhlasí. Pravděpodobně se tak dožijeme dalších pokračování tohoto nekonečného seriálu. Někdo by ale konečně měl sebrat odvahu a definitivně určit, kde v národním parku necháme přírodu být přírodou. Nyní stále panuje chaos a to není dobré.

U lidského prvku v Tiché a Kôprové dolině se zkusme zastavit obecněji: jak se vyvíjejí jednání o nové zonaci Tatranského národního parku? Mají příznivci stoprocentní bezzásahovosti v zóně A stále naději, že se jim dojednaná podoba bude zamlouvat? Těžko říct. Proces tvorby zonace se vleče už deset let a stále jsme nenašli potřebný konsenzus mezi různými zájmovými skupinami. Po ohlášeném pádu vlády Ivety Radičové se situace změnila k horšímu. Končící vláda měla celkem dobrý záměr vyjednat pravidla zonace se všemi aktéry, takto transparentně to nikdy předtím neprobíhalo. Vláda už bohužel deklarovala, že se jí zonaci nepodaří schválit, hlavně z toho důvodu, že tento krok bezprostředně souvisí s dokončovaným zákonem o ochraně přírody, který v některých věcech

Jste podobně jako ekolog Michal Wiezik, který je členem ministerské komise pro zonaci TANAPu, pro stanovení jasných pravidel, co se může a nemůže v tom nejpřísnějším, pátém stupni ochrany? Ano. Ovšem největší problém současné slovenské ochrany přírody spočívá ve skutečnosti, že i dnes sice formálně existují různé stupně ochrany, ale v praxi se může dělat cokoli kdekoli, protože úřady mohou udělovat výjimky. Takže v nejpřísnějším pátém stupni ochrany vyrostly nové sjezdovky a hotely, což je absurdní. My prosazujeme hlavně systémové změny v tom duchu, že když se jednou řekne „toto je přísně chráněné území“, udělování výjimek tohoto typu nebude možné. Samozřejmě nemluvím o případech, kdy bude ohroženo zdraví či život lidí nebo

Sedmá generace 6|2011

Téměř polovina pozemků na území TANAPu patří soukromým vlastníkům. Jakým způsobem jde tuto situaci při zonování řešit, aniž by utrpěly zájmy přírody, respektive zájmy podnikatelské? Dosud tento problém stát neřešil dobře, i když soukromým vlastníkům například vyplácí náhradu za nehospodaření či nezpracovávání dřeva při kalamitách. Nový zákon by měl poskytnout různé alternativní způsoby řešení, například výměnu státních pozemků za soukromé nebo zavedení institutu dlouhodobého nájmu. Chtěl bych ale říct jednu důležitou věc, a to, že zdaleka ne všichni soukromí vlastníci ochraně přírody nepřejí. Minimálně několik z nich souhlasí s tím, aby na jejich území vznikla přísně chráněná zóna. Jenom požadují jasná pravidla, zaručující v příštích desetiletích systém majetkového vypořádání. Dnes tyto garance nemají. Spolu s řadou dalších ochranářů jste v posledních letech kritizoval neblahou situaci ve Státní ochraně přírody a žádal její reorganizaci. Daří se letos jmenovanému novému vedení SOP napravovat přehmaty z minulosti? Zatím se žádoucí reforma — směrem k získání právní subjektivity regionálních správ, udělení vyšších kompetencí a tak dále — neodehrává. Do těchto věcí se ale nechci moc montovat, i když Státní ochrana přírody je samozřejmě v dezolátním stavu, ať už v personálním nebo kompetenčním ohledu. Každá nová vláda z ní vyhazuje ty nepohodlné a práce v SOP už není atraktivní; v minulosti z ní odešlo nebo bylo odejito mnoho špičkových a morálně čistých lidí, kteří se už nevrátí zpět, protože nemají pocit, že by šli do dobrého prostředí. 43 |

| rozhovor

Mohl byste uvést příklady skvělých odborníků, kteří ji museli opustit? Jde o řadu lidí, například tady v Tatrách o bývalého ředitele TANAPu Tomáše Vančuru, jemuž tehdejší noví šéfové ochrany přírody nabídli jako odškodné nějakou nízkou funkci strážce; spolu s ním odešlo několik dalších lidí, například Karol Kaliský, lesník zodpovědný právě za ono udělování výjimek na těžbu dřeva. Nový ředitel SOP tehdy také náhle nepotřeboval v národním parku botanika, jelikož ten stávající si dovolil mít jiný názor; ovšem po pár týdnech od jeho odejití zase botanika potřeboval a jmenoval někoho, kdo problematice rozuměl méně, ale mohl zaručit loajalitu. A tímto způsobem výměny probíhaly i v jiných chráněných oblastech. Z mého pohledu je ale daleko důležitější než náprava starých křivd v SOP stanovení jasných pravidel, zamezujících oněm před chvílí zmiňovaným výjimkám ze zákona o ochraně přírody. Protože když se například podíváte na šumavský národní park, ten spravuje v podstatě ministerstvo životního prostředí, včetně správy lesů, a navzdory tomu tamní management není dobrý. Zkrátka když bude jednou v zákoně stanoven například padesátiprocentní rozsah přísně chráněné zóny v národních parcích bez možnosti udělovat výjimky, tak v podstatě nezáleží na tom, jestli budou parky formálně spravovat lesníci nebo někdo jiný. Když jste zmínil tu Šumavu — v létě jste se krátce zúčastnil blokády proti kácení v lokalitě Na Ztraceném. Jak se lišila od té vaší v Tiché dolině? Ty situace byly v lecčems podobné, třeba po politické stránce. Při bližším pohledu ale některé rozdíly vyplynuly, například v technice blokování kácení nebo složitosti terénu. Šumavští blokádníci také čelili daleko větší policejní síle. Blokáda ale sama o sobě nikdy nemůže kácení zastavit, musí být doplněná velkým množstvím jiných aktivit. V Tiché a Kôprové dolině jsme například po blokádě uspořádali přímo na místě demonstraci, na níž přišlo patnáct set lidí. A když je politici a úředníci viděli, něco jim to naznačilo. Vedle podpory vědecké obce jsou dále důležité i detailně rozvržené právní kroky, které teď právě v šumavské kauze probíhají. Roli hrají samozřejmě i jiné faktory, například nálada ve společnosti nebo |44

politická situace. A když uděláte velké množství těchto konkrétních drobných kroků, vaše snaha někdy může uspět. My jsme byli velmi úspěšní a v podstatě těžbu zastavili, lesníci nevytěžili skoro nic z toho, co plánovali. Na Šumavě je situace horší, ale blokáda měla velký význam už jen v tom, že díky vyhrocené situaci se o problému dozví obrovské množství lidí a daný problém vstoupí do veřejné arény. A i běžní občané teď sledují debaty o tom, jestli je k něčemu dobré mrtvé dřevo. Když už jsme u mrtvého dřeva — potvrdily se vaše tehdejší předpoklady, že stromy shozené orkánem v roce 2004 poslouží jako podhoubí pro přirozenou obnovu lesa? Určitě. S přirozenou obnovou není řádný problém, to bylo jasné hned od začátku. V podstatě celá plocha už je zalesněná, na některých místech už dorostly nové stromy výšky čtyř metrů. Kůrovcová kalamita skončila před dvěma třemi roky, i když lesníci samozřejmě mluví o tom, že stále pokračuje. Jelikož zde lýkožrouti žijí milion roků, dlí tam stále, ale intenzita napadání stromů se velmi významně utlumila. Lesy se zkrátka obnovují a na kalamitních plochách vidíme i rozšíření některých nových druhů, například tetřeva hlušce. Co vás vlastně motivovalo stát se ochráncem přírody? Na tuto otázku nemám jednoznačnou odpověď. Určitě mě ovlivnilo, že jsem v dětství chodil s rodiči do lesů na houby a borůvky, například k nádherné řece Belá pod Tatrami. Ale myslím si, že člověk musí mít ochranářství v srdci nebo v genech, že tu volnou přírodu nějak „cítí“. V podstatě mně bylo od začátku jasné, že když se třeba těží dřevo, tak to není správné. Když se pak člověk začne tímto zabývat do hloubky a začne se profesionalizovat a snažit se tyto problémy řešit, hledá argumenty odborného charakteru a samozřejmě je najde. Ale myslím si, že opravdu nejdůležitější je to cítit. Proslulý vlkolog Jaroslav Monte Kvasnica před sedmi lety v rozhovoru pro 7.G říkal, že se stal v soužití s divokými zvířaty jemnějším. Platí to i ve vašem případě? To nevím. Navzdory tomu, že jsem medvědy viděl víckrát než jiní lidé na Slovensku, se totiž nedá říct, že bych s nimi či jinými volně žijícími zvířaty žil v úplně těsném,

blízkém kontaktu. Pozoruju je na velkou vzdálenost, když mě uvidí, tak utečou, takže žádná individuální silná vazba nevzniká. Na druhou stranu mě určitě zvířata významně ovlivňují. Lidi je zpravidla vnímají jako něco, co jde mimo nás. Já si spíš všímám toho, že jejich život je nám v mnohém podobný, že spoustu věcí cítí a hlavně chtějí žít. Ta zvířecí silná touha po životě si myslím lidem někdy chybí. Máte mezi medvědy v Tiché dolině své „favority“, na které se speciálně zaměřujete? Oblíbím si vždycky ty, které dlouho pozoruju (smích). Hlavně když jde o rodiny, tedy medvědice s mláďaty. Když vidím medvědice opakovaně vychovávat mláďata, tak si je automaticky zamiluju. Osamocený samec nebo samice nejsou pro pozorovatele tak zajímaví, ale jsou obyčejně mnohem tajemnější a hůře sledovatelní. Za některými samci jsem chodil několik roků, než jsem je poprvé spatřil. Takový zážitek se pak dá těžko popsat, je to, jako kdybyste uviděli ducha. Objeví se jednou a zase na několik let zmizí. A přitom celou dobu víte, že je někde blízko. Zajímavé jsou také situace, když mladá samice zůstane několik let v teritoriu její matky a já můžu pozorovat, jak se jí daří až do doby, kdy sama porodí první mláďata. Pojmenováváte si medvědy? Ano, medvědici, kterou teď sleduju nejdelší dobu, nazýváme Ugly Mother (ošklivá matka), protože při prvním setkání vypadala dost zdecimovaně. Pak jsme zjistili, že ona v létě vždycky vypadá na nic, ale na podzim je úplně nádherná (smích). A pak že první dojem je rozhodující… Vzpomněl byste si na nějaký zásadnější omyl, kterého jste se jakožto ekolog nebo ochránce přírody dopustil? Nechci vypadat neomylně, jen mě momentálně nic nenapadá… Spíš než že bych přehodnocoval své názory, možná bych jinak řešil některá vyjednávání. Dříve jsem spory vnímal více konfliktně, když chtěl například někdo těžit, co mám rád, tak jsem se choval úplně antagonisticky. Teď se na ochranu přírody dívám z toho hlediska, že je potřeba lidi spojovat, vytvářet komunity, týmy, sítě. Samotný člověk nemůže nic dokázat. Tento pozitivní a týmový přístup jsem myslím v začátcích dost podceňoval. Sedmá generace 6|2011

Neplatí podobný postřeh pro celou slovenskou eko-nevládní scénu? Cítíte v posledních letech její proměnu směrem k větší kooperaci? Myslím si, že ochránci přírody jsou obvykle velmi svobodomyslní lidé. Mají svůj originální názor a dost těžko zapadnou do nějaké skupiny. A jelikož se jejich názory na ochranu přírody vzájemně v něčem odlišují, vzniká množství názorových skupin a i nevládních organizací, prosazujících si vlastní pohled. Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného, ale v konkrétních případech se musíte nějak dohodnout a postupovat společně. Když se mezi sebou různé skupinky hádají, oslabuje to všechny. V posledních letech jsem ale viděl několik pozitivních příkladů, kdy spojení organizací nakonec přineslo úspěch, například ve zmiňované kauze Tichá a Kôprová dolina.

Mají slovenské ekologické organizace větší reálný vliv než dříve? Jsem přesvědčený, že došlo k obrovským změnám. Před deseti patnácti lety nikdo ani neuvažoval o tom, že by se proti kůrovcovým kalamitám v Tatrách nezasahovalo. Když jsme začínali, hledali jsme vědce, kteří by byli ochotní bezzásahový přístup podpořit, a měli jsme velkým problém vůbec někoho sehnat. A dnes kdyby se v Tiché dolině začalo těžit, odhaduju, že za první dva dny se proti těžbě podepíše sto vědců. A u veřejnosti by to bylo podobné — možná je společnost stále rozdělená, ale minimálně na mentální úrovni jsme se posunuli o velký kus dál. Ale posun nastal i v realitě — před deseti lety se v Tatrách těžilo v každé rezervaci na výjimky a lesní hospodářský plán předpisoval víc než sto tisíc kubíků těžby, přičemž kala-mitně se vytěžilo ještě mnohem více. V současnosti

jsme dosáhli bezzásahového režimu na několika desítkách tisíc hektarů, navzdory tomu, že zonační systém stále nefunguje. Řekl jste, že slovenská společnost je ohledně kácení stromů rozdělená. Platí tento postřeh i obecněji? Nebo jak byste současnou slovenskou společnost charakterizoval? To si netroufám hodnotit. Slovenská společnost je velmi rozmanitá a to je dobře. Její rozdělení na skupinu „pro“ a „proti“ čemukoliv je asi dost běžné všude na světě. Problém nastane, když se hrany neobrušují, ale naopak ostří. Připravil Vít Kouřil.

Rio+20 / Bedřich Moldan Hledá se vize i mise Jak se zkracuje zbývající čas, přípravy na konferenci Rio+20 nabývají na intenzitě. Důležitou roli hrají regionální ekonomické komise OSN, ale přípravný proces je mnohem širší, účastní se ho nejrůznější mezivládní a mezinárodní organizace, až se člověk diví, kolik jich existuje. Rozsáhlou databázi všech událostí s vazbou na Rio+20 vede kanadský Mezinárodní ústav pro udržitelný rozvoj na adrese uncsd.iisd.org. Například v Bonnu začátkem září proběhlo veliké fórum nevládních organizací, které podpořilo radikálnější návrhy na změny OSN nebo směřování světové ekonomiky, blízké linii Sedmé generace. Na rozdíl od toho jsou vlády mnohem opatrnější, jejich stanoviska zůstávají stále spíše na obecné rovině a dávají si pozor, aby se k ničemu konkrétnímu nezavázaly. Přispívá k tomu současná nejistá ekonomická situace stejně jako politická situace v USA před blížícími se prezidentskými volbami. Jak se ukázalo na latinskoamerickém zasedání, bohužel ani pořádající země Brazílie zřejmě dosud

nemá jasnější představu o tom, co by ve skutečnosti mělo Rio+20 přinést. Ve srovnání s tím je na tom Evropa lépe, zde se přece jen rodí konkrétněji formulované návrhy. Pokud jde o dva základní cíle připravované konference, postoje k zelené ekonomice se velmi liší. Vyspělé státy toto téma považují za zásadně důležité. Evropská unie připravuje „cestovní mapu“, která by měla přinést směrnice pro základní sektory, jako je energetika, doprava, zemědělství a další. Hledá se vision, tedy jak by to mělo vypadat, i mission, totiž jak toho dosáhnout, jaké nástroje jsou k dispozici. Začíná se také mluvit o potřebě shodnout se na sustainable development goals, něčem podobném známým rozvojovým cílům tisíciletí, s jasně kvantifikovanými indikátory. K této myšlence se hlásí nejen Evropané, ale i některé státy z ostatních regionů. Naopak jiné rozvojové země zřejmě ideu zelené ekonomiky dosud nepřijaly — obávám se, že nepochopily — což se projevuje například v poněkud překvapující nepřítomnosti

samotného termínu v závěrech latinskoamerického regionálního jednání nebo ve formulacích arabského zasedání poukazujících na nebezpečí omezování ekonomického rozvoje pod záminkou „zelené podmíněnosti“ (green conditionality). Asijské země však vůči zelené ekonomice vystupují podstatně vstřícněji. Diskuse o institucích pro posílení udržitelného rozvoje v globálním měřítku se soustřeďují na dvě témata. Především na posílení „environmentálního pilíře“, snad vytvořením nové globální organizace proměnou Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) na cosi podobného Světové obchodní nebo zdravotnické organizaci. Druhý návrh předpokládá vytvoření silné Rady OSN pro udržitelný rozvoj. Obě myšlenky ale dosud nejsou dostatečně jasně formulovány; zdá se však, že nacházejí rostoucí podporu.

Autor je člen Byra přípravného procesu Rio+20.

| 7.G rozhovor

Hnutí DUHA hledá výjimečnou osobnost na post nového ředitele či ředitelky své celostátní kanceláře. Nabízíme: • Vedení jedné z předních českých neziskových organizací a výrazný vliv na její práci. • Přátelské a svobodné prostředí. • Práci s kvalifikovanými a motivovanými lidmi.

Uzávěrka přihlášek je 11. ledna 2012. Podrobnosti najdete na www.hnutiduha.cz/reditel. Kde si můžete koupit Sedmou generaci BRNO: Hnutí DUHA, Údolní 33 • ACADEMIA, Náměstí Svobody 13 • Knihkupectví Barvič a Novotný, Kounicova 65a • Tři sudičky, Pellicova 5 • Knihkupectví Skleněná louka, Kounicova 23 • Knihkupectví FSS MU, Joštova 10 • Knihy Kanzelsberger, Josefská 2 • Knihkupectví Hana Smílková, FF MU, A. Nováka 1 • Knihkupectví Ženíšek, Alfa pasáž, Poštovská 4, Literární čajovna Skleněná louka, Kounicova 23 • Kudrna, Hlavní vlakové nádraží • ZO ČSOP Veronica, Panská 9; BOSKOVICE: NAMASTE, Bezručova 12; ČESKÉ BUDĚJOVICE: Centrum pro zdravý životní styl Slunečnice, Chelčického 21; OLOMOUC: Hnutí DUHA, Dolní náměstí 38 • PLZEŇ: Knihkupectví KOSMAS, Klatovská 13; PRAHA: Hnutí DUHA, Lublaňská 18 • Dobrá trafika Kavárna • Kaaba, Mánesova 20 • Bio Zahrada, Belgická 33 • ACADEMIA, Národní třída 7, Na Florenci 3, Václavské náměstí 34 • Knihkupectví Dobra, Celetná 32 • Rekomando, Trojanova 9 • Rybanaruby, Mánesova 87; ZLÍN: Ekoporadna, Městské divadlo, tř. T. Bati 4091/32

Název časopisu, který do roku 1997 vycházel jako Poslední ge­ne­ra­ce, je symbo­lic­ký. Jsme totiž pře­svědče­ni o tom, že chce­me-li jako lidstvo žít na této planetě ve spo­ko­je­nos­ti a míru, musí naše jed­ná­ní zohledňovat také po­tře­by na­šich potomků. A to i těch, kteří přijdou sedm ge­ne­ra­cí po nás.

Kontakt / Sedmá generace Údolní 33, 602 00 Brno telefon: 545 214 431 e-mail: [email protected] www.sedmagenerace.cz

Vydává: Hnutí DUHA, Údolní 33. Redakce: Vít Kouřil (šéfredaktor), Vojtěch Pelikán (koordinátor), Zuzana Vlasatá (redaktorka), Jan Miessler (redaktor), Barbora Bakošová, Eliška Balharová, Dominik Grohmann, Eliška Hlízová, Barbora Jiříčková (spolupracovnice/i). Redakční rada: Naďa Jo­ha­ni­so­ vá, Ľuba La­ci­no­vá, Ota Kubinec, Jakub Macek, Aleš Má­chal, Kateřina Rezková, Pavel Ša­ra­dín, Mojmír Vlašín, Josefa Volfová. Ty­po­gra­fic­ká osnova: Luděk Janda a Leoš Knotek. Sazba, ilustrace: Jana Kloučková Kudrnová. Jazykové úpravy: Míla Zemanová Palánová. Inzerce a předplatné: Vojtěch Pelikán ([email protected]). Písma: Střešovická písmolijna. Předplatné na rok 2012 (6 čísel): 390 Kč (ČR) / 19 eur (SR). Studenti a důchodci: 360 Kč (ČR). E-předplatné na jeden rok: 200 Kč. Distri­buce na Slovensku: Centrum environmentálnej a etickej výchovy ŽIVICA, Vysoká 18, 811 06 Bratislava, telefon / fax: +421—2—52 96 29 29, e-mail: [email protected]. Uzávěrka tohoto čísla: 25. 11. 2011. 7.G 1/2012 vyjde 17. 2. 2012. Evidováno: Ministerstvo kultury ČR, reg. č. MK ČR E 6578, ISSN 1212 — 0499. Tištěno na recyklovaném papíře. Toto číslo Sedmé generace vyšlo díky finanční podpoře Ministerstva životního prostředí ČR, Nadace Veronica, města Brna a individuálních dárců (viz zadní strana obálky). Časopis nemusí vyjadřovat jejich stanoviska.

Ilustrace na obálce: Jana Kloučková Kudrnová |46

Sedmá generace 6|2011

rozhovor |

Praní ve znamení květin Podpořte s námi přírodu praním bez chemie! Používáním čistě přírodních pracích prostředků přispějete ke snazší obnově vodních zdrojů a čistšímu životnímu prostředí. TIP: Nadchněte se také pro praní ve znamení květin! Vyzkoušejte mydlici lékařskou – tato růžově kvetoucí bylina obsahuje látky zvané saponiny, které mají účinek přírodního mýdla. Mydlici a další prostředky pro ekologické praní seženete na www.ekoprani.cz.

Mgr. Andrea Lippová Poradkyně zdravého životního stylu

e-shopy bez chemie: www.ekozena.cz

www.ekoprani.cz

Sedmá generace 6|2011

www.krajeni.cz

www.plinky.cz

47 |

|48

Sedmá generace: Časopis Sedmá generace vznikl původně pod názvem Poslední generace na samém počátku 90. let. Prošel obdobím velkých ekologických nadějí. Mnozí se tehdy domnívali, že hlavní prioritou českých vlád se stane péče o přírodní prostředí a kvalitu života v nejširším slova smyslu. Vývoj šel však jinou cestou a časopis prožil i období, kdy se z ekologických aktivistů začali dělat veřejní nepřátelé, kdy začali být vydáváni za extremisty a poté dokonce za ekoteroristy. Časopis se dočkal doby, ve které, podle předlistopadových slibů, se měla Česká republika stát evropským hospodářským tygrem. Odsunutí starosti o životní prostředí na druhou kolej bylo po dlouhou dobu zdůvodňováno právě nutností vybudovat napřed prosperitu. Dneska má Sedmá generace dvacet let a dožila se časů, v nichž o prosperitě pro všechny nemluví už ani ti největší mystifikátoři. Přitom ochrana životního prostředí klesla na žebříčku priorit vládců až tam, kde byla v časech normalizace. Pracuje se na omezení účasti veřejnosti v procesu EIA, ruší se pořad Nedej se!, ministerstvo životního prostředí je obsazováno lidmi, jejichž hlavní kvalifikací je nedotčenost znalostmi z oblasti ekologie a ochrany přírody. Časopis Sedmá generace je jednou z posledních vzpomínek na dobu, kdy se věřilo, že existují hodnoty důležitější než peníze. Každý z jeho čtenářů a předplatitelů tak přispívá k záchraně dalšího z kriticky ohrožených druhů. (Jan Keller)

Václav Bělohradský, Praha; Jana Beranová, Jílové u Prahy; Miloš Bicek, Plzeň; Michal Bittner, Křtiny; Miroslav Blahušek, Vacenovice; Alena Blažejovská, Brno; Pavel Blažek, Hustopeče nad Bečvou; Ladislav Brožek, Brno; Magdalena Brychcínová, Praha; Kristýna Čapková, České Budějovice; Vladimír Čepelák, Praha; Jarmila Čermáková, Praha; Krista Černá, Čeladná; Rostislav Čihák, Pardubice; Zuzana Demlová, Jihlava; Petr Dlouhý, Dubá; Eva Dobrá, Praha; Tomáš Dobřanský, Kralovice; Zdeňka Dohnálková, Tišnov; František Dostál, Praha; Marek Drápal, Jablonec nad Nisou; Tomáš Duda, Brno; Pavel Durčák, Opava; Jaroslav Dušek, Černošice; Vít Dvořák, ml., Praha; Jiří Esterka, Brno; Hana Fabiánová, Liberec; Jana a Jan Farkačovi, Praha; Jiří Flousek, Vrchlabí; Markéta Foldynová, České Budějovice; Hana Foltýnová, Veverská Bitýška; Eva Fraňková, Brno; Věra Frydrychová, Mladecko; Tomáš Fürst, Olomouc; Marie Gajdošíková, Česká Lípa; Darek Galle, Brno; Olga Gazdová, Bohumín; Šimon Grimmich, Husinec-Řež; Dagmar Haišmanová, Plzeň; Emil Hamouz, Most; Petr Hanč, Trutnov; Zuzana Havlínová, Praha; Tomáš Hawel, Vrchlabí; Richard Hlásko, Praha; Jiří Hlupý, Praha; Jan Hokeš, Chlumín; Lukáš Holeček, Hradec Králové; Eva Holubová, Praha; Sylva Holubová (Táborská), Praha; Petr Holý, Kamenice u Jihlavy; Šárka Houdková Poláková, Chomutov; Josef Houfek, Přibyslavice; Patrik Hronek, Hlučín; Pavel Hrubý, Praha; Mirek Hřebecký, Benešov; Jan Hřídel, Praha; Vítězslav Hybler, Brno; Tomáš Imrich, Suchdol nad Lužnicí; Miroslav Janík, Valašské Klobouky; Dušan Jaroš, Zastávka u Brna; Zora Javorská, Řícmanice; Rodina Javorských, Ostrava; Jindřich Jedlička, Brno; Petr Jehlička, Velký Osek; Václav Jelínek, Veselí nad Lužnicí; Dagmar Jelínková, Humpolec; Jan Jícha, Všeradice; Naďa Johanisová, Brno; Ilona Kafková, Křivoklát; Barbora Kárníková, Zlín; Martin Karol, Strakonice; Roman Klecker, Brno; Stanislava Klíčová, Brno; Josef Klimeš, Vlkoš; Jana Klusáková, Praha; Pavel Klvač, Drnovice; Ivo Kočenda, Žďár nad Sázavou; Erazim Kohák, Praha; Jiří Kochánek, Slaný; Sylva Kokošková Masaříková, Uherské Hradiště; Marta Kordulová, Ratíškovice; Martin Koudelka, Frýdek-Místek; Přemysl Kouřil, Ratíškovice; Anastasia Kovářová, Liberec; Jiří Koželouh, Brno; Ing. Radim Kratochvíl, Adamov; Ivo Kropáček, Šternberk; Pavel Krušina, Praha; Michal Kuba, Opava; Radek Kubíček, Šlapanice; Mgr. Petr Kučera, Praha; René Kujan, Kralupy nad Vltavou; Clara Maria Lewit, Gmund; Hana Librová, Brno; Ondřej Liška, Brno; Jiří Macák, Jílové u Prahy; Josef Machytka, Vodňany; František Málek, Kralupy nad Vltavou; Jaroslav Marek, Dačice; Eva Marklová, Olomouc; Ivona Matějů, Praha; Dita Měkotová, České Budějovice; Milan Miessler, Praha; Alena Miltová, Praha; Miloslav Modlík, Dobříš; Bedřich Moldan, Praha; Kamil Moravec, Studénka; Lukáš Morávek, Javorník; Andrea Morkusová, Brno; Eva Mundilová, Velké Popovice; Marta Navrátilová, Mělnické Vtelno; Hana Navrátilová, Hodonín; Jolana Navrátilová, Brno; Svatava Navrátilová, Halenkovice; Petr Nečina, Praha; Marek Nedvěd, Komárov; Irena Němečková, Senohraby; Iva Nováková, Kutná Hora; Jan Novotný, Brno; Eva Obrátilová, Praha; Vít Ondryhal, Frýdek-Místek; Alexandr Orálek, Drnovice; Milan Panc, Teplice; Jiří Panzner, Tršice; Miroslav Pech, Praha; Václav Petr, Praha; Michal Petr, Jindřichův Hradec; Zdeněk Petráš, Drahanovice; Jan Petržela, Praha; Zbyněk Piro, Březová u Uherského Brodu; Pivodovi, Praha; Renata Placková, Pardubice; Jan Plášil, Jindřichův Hradec; Michal Plíska, Brno; Michal Podešva, Velké Karlovice; Rudolf Postl, Bochov; Jan Prokleška, Praha; Petr Přibyl, Praha; Pavel Rödling, Praha; Martin Rybář, Písek; Hana Ryšavá, Prostějov; Dagmar Říhová, Olomouc; Radmila Sedláčková, Náchod; Milan Sejrek, Praha; Věra Schillerová, Dobříš; Eduard Schleger, Praha; Jiří Schmidt, Pardubice; Sandra Silná (Zálabová), Praha; František Skupa, Dačice; Jan Smolík, Křemže; Miroslav Sobíšek, Sudoměřice u Tábora; Veronika Součková, Praha; Petr Soukup, Vimperk; Jitka Straková, Horšovský týn; Jiří Stránský, Cvikov; Dagmar Suchá, Okříšky; Růžena Šandová, Kaplice; Petra Šimonová, Jílové u Prahy; Radim Šíp, Brno; Martin Škabraha, Olomouc; Svatava Škantová, Praha; Jitka Šlitrová, Kamenice; Šnokhousovi, Křemže; Milan Štefanec, Brno; Jiří Štekl, Plzeň; Jarmila Štěpánová, Vyškov; Andrea Štěpařová, Předměřice nad Jizerou; Jiří Šuba, Újezd u Uničova; Miroslav Švec, Letohrad; Jitka Švecová, Mikulov; Markéta Tallerová, Liberec; Aleš Tenčík, Hostomice; Martin Tomášek, Ostrava-Poruba; Ladislav Trylč, Praha; Jiří Tyrner, Havlíčkův Brod; Zbyněk Ulčák, Brno; Vladimír Urban, Praha; Vlastimil Venclík, Praha; Radek Vetečník, Brno; Martina Vítková, Praha; Tereza Vláčilová, Vrané nad Vltavou; Pavel Vnenk, Ostrava-Poruba; Michal Vokáč, Praha; Karolína Vránková, Praha; Leoš Vrzalík, Praha; Jana Vysloužilová, Stražisko; Libor Winkler, Praha; Lukáš Zagata, Velké Přílepy; Jan Záhora, Brno; Marie Zachovalová, Holešov; Eva Zajíčková, Olomouc; Olga Zelená, Praha; Pavla Zemanová, Praha; Milan Znoj, Praha; Dáša Zouharová, Drnovice; Marek Žák, Brno; Alžběta Živá, Brno; Petr Žižka, Řícmanice

Děkujeme všem dárcům a sponzorům, bez nichž by toto číslo 7.G bylo poslední:

| rozhovor

Sedmá generace 6|2011