2011 XX. ročník 60 Kč. Reportáž: Seriál: Drobnohled: Kulturní zahrada:

společensko-ekologický časopis, 4/2011 | XX. ročník | 60 Kč

Reportáž: Děti v rytmu přírody /11/

Seriál: Naše mediální stopy /17/

Drobnohled: Jemné změny světa /26/ Černá sněmovna /28/ Polští eko-dinosauři /30/ Příroda jako zboží? /24/

Kulturní zahrada: Život mezi odpadky /34/ Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých /36/

Rozhovor: Ľubica Trubíniová /38/

Téma: Národní parky kultury a oddechu?

Slavíme 20. narozeniny. Přidejte se… Letošní předplatitelé 7.G, kteří správně odpoví na mazané kvízové otázky, budou zařazeni do slosování o 55 cen s ekopříběhem.

Zapojit se můžou také čtenáři-nepředplatitelé: stačí správně odpovědět na kvízové otázky na www.sedmagenerace.cz/narozeniny a tamtéž vložit vlastní fotku letošního čísla 7.G na téma „Co všechno se dá dělat či zažít se Sedmou generací“. Autor(k)y sedmi nejlepších fotek, vybraných redakční radou 7.G, zařadíme do slosování též.

Co můžete vyhrát? 1. cena: předplatné Sedmé generace na sedm generací dopředu 2. cena: víkendový pobyt v Hostětíně, ráji ekologů 3. cena: domácí marmeláda s recepturou od profesorky Hany Librové 4. cena: čerstvě pražená biokáva od mamacoffee 5. cena: poukázka do konopného, bambusového a biobavlněného e-shopu Ecovoice 6. cena: sada medů včelařství rodiny Grůnovy 7. cena: dřevěné krmítko pro ptáky vyrobené brněnskými ekology Alešem Máchalem a Mojmírem Vlašínem 8. cena: medoláda, těchonická pochoutka od pozemkového spolku Vaváky 9. cena: zarámovaná fotka strašáka od fotografa-sociologa Rudolfa Šmída 10. cena: pentalogie Václava Cílka s podpisem autora 11. cena: kniha Erazima Koháka s podpisem autora 12.–14. cena: kniha Václava Bělohradského s podpisem autora 15.–20. cena: poukázka na knihy do e-obchodu Hnutí DUHA v hodnotě 300 Kč 21.–30. cena: trička z biobavlny dle výběru z nabídky e-obchodu Hnutí DUHA 31.–45. cena: tašky z biobavlny dle výběru z nabídky e-obchodu Hnutí DUHA 46.–55. cena: kuchyňské nádobí z FSC dřeva

Soutěž probíhá od 1. května do 15. září 2011. Více informací o cenách i podmínkách soutěže najdete na www.sedmagenerace.cz/narozeniny.

Přijďte s námi oslavit 20 let 7.G na benefiční Koncert pro Sedmou generaci. Koncert proběhne v pátek 23. září od 16 hodin na nádvoří Domu pánů z Kunštátu v Brně (Dominikánská 9).

Nezištně vám zahrají Zelené koule, Martin E. Kyšperský (zpěvák Květů), Longital a jedno překvapení navíc. Vstupným pomůžete Sedmé generaci překonat finanční nouzi. Lístky za 150 Kč si můžete v předprodeji zakoupit v kavárně Trojka (Dominikánská 9), Ekologickém institutu Veronica (Panská 9) a v redakci 7.G (Údolní 33) nebo zamluvit na adrese [email protected]. Na místě budou v prodeji za 200 Kč. Více se dozvíte na webu 7.G. Děkujeme všem za podporu!

„Časopis Sedmá generace je jednou z posledních vzpomínek na dobu, kdy se věřilo, že existují hodnoty důležitější než peníze. Každý z jeho čtenářů a předplatitelů tak přispívá k záchraně dalšího z kriticky ohrožených druhů.“ Jan Keller „Přeji této společnosti oblaka čtenářů Sedmé generace a Sedmé generaci zdar a sílu! Dnes nemůžeme spoléhat, že ji podpoří ‚z ministerstva‘. Teď je to na nás. Pokud Sedmou generaci dosud nečtete, předplaťte si ji! Pokud už jste předplatiteli, nemusím vás přesvědčovat. Jen navrhuji, přidejte k příštímu předplatnému dobrovolnou přirážku, abychom Sedmou generaci zachovali nám i budoucím, až do té sedmé generace.“ Erazim Kohák „Ke dvacetinám Sedmé generaci upřímně gratuluji a přeji, aby vydržela. Osobní prosba: Pokuste se zachovat dosavadní písemnou podobu, přece jen slušný časopis, který si mohu číst v pohodě třeba na zahradě nebo na jiném příjemném místě bez podpory všech elektronů světa, má svou nezaměnitelnou hodnotu.“ Bedřich Moldan

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

Sbírám psí hovínka, pečuji o životní prostředí 19| foto: Faik Koseoglu

3|

TÉMA

Jaromír Kyzour Stoleté výročí v „tisícileté“ kalamitě Dárky pro šumavský národní park k narozeninám: pesticidy, feromony, motorové pily a likvidační návrh zákona.

6|

Polemika Mojmíra Vlašína s Radomírem Mrkvou Co dělat v národních parcích? K čemu jsou nám národní parky a jakou roli by v nich měl hrát člověk?

9|

Jan Skalík Šumavské končiny Jeden den na blokádě ilegální těžby u Ptačího potoka na Šumavě.

11|

15|

REPORTÁŽ

Zuzana Vlasatá Vychovat děti v rytmu přírody Stále objevujeme ostrůvky pozitivních deviací: tentokrát nové Sýkorky v předškolní výchově.

30|

22|

Blažena Hušková Jemné psaní o hrubém domácím produktu HDP patří do starého železa. Co byste řekli třeba na indikátor skutečného pokroku?

24|

Kate Rawlesová Příroda není zboží Snaha přisoudit přírodě finanční hodnotu nás může utvrdit v nebezpečné domněnce o našem výjimečném postavení.

26|

F. David Peat Jemná akce může vést k zázračným výsledkům „Jemná akce v sobě obsahuje něco subtilního, citlivého a kreativního, co se vynořuje zevnitř samotného systému.“

28|

Jan Skalík Sněmovna jako uhel černá? Jak hlasovali poslanci české sněmovny o zákonech týkajících se životního prostředí?

30|

Jiří Jeřábek Obstarožní polská cesta Jako by nám Polsko z oka vypadlo. Alespoň co se týká energetiky a změny klimatu.

34|

Jan Miessler Život mezi odpadky a uměleckým dílem Recenze loňského dokumentu Umění odpadu, jehož obsah vyvolává řadu otázek.

36|

Leoš Ševčík Zelená psychologie Jakou roli hrají lidé na Zemi? Může se Západ inspirovat u domorodých kultur?

38|

Rozhovor s Ľubicou Trubíniovou Som predsa len mierna optimistka O slovenské (nejen) ekologické politice, Straně zelených, korupci, nezájmu lidí o věci veřejné a jednom rozdělení.

SERIÁLY

Naďa Johanisová Mary Mellorová: Musíme změnit finanční architekturu Sociální myslitelka spojuje odbornou erudici s radikální vizí ekonomiky budoucnosti.

17|

Vít Kouřil Moje mediální stopy Žádná teorie, žádné aktuální fenomény, žádné budoucí trendy. Jenom hrst vzpomínek. A otázek.

19|

Zdeněk Hromádka Sbírám psí hovínka aneb pečuji o životní prostředí Nakolik je účinná environmentální výchova?

Obstarožní polská cesta foto: Greenpeace Polsko

KULTURNÍ ZAHRADA

ROZHOVOR

DROBNOHLED

PŘIPRAVUJEME: reportáž z plastikového Tchai-wanu a potápějícího se Bangladéše • rozhovor o férovém čaji • Bez plenky II • eko-songy před rokem 1989 • Váchalovu Šumavu • o čem přemýšlí myslivci • a spoustu dalšího čtení pro současné i příští generace Vážené čtenářky, vážení čtenáři, opět jsme pro vás připravili soutěžní kvíz. Pokud jej na našich webových stránkách správně vyplníte, můžete vyhrát roční předplatné 7.G.

když jsme promýšleli hlavní téma tohoto čísla, směřovali jsme jej obecně k národním parkům — s tím, že jsme chtěli připomenout stoleté výročí od prvního návrhu učinit ze Šumavy přírodní park. Po uzávěrce se však na šumavském Ptačím potoku rozeřvaly motorovky těžařů a zařinčely řetězy blokádníků, některé řádky už by tudíž dnes patrně vypadaly jinak. To je zkrátka úděl časopisů s delší než krátkou výrobní lhůtou. Nejen šumavským tématem je však čtverka 7.G živa. Mimo jiné se v ní dozvíte, jak v posledních patnácti letech hlasovali o životním prostředí tuzemští poslanci a poslankyně, co vše vás čeká na zeleně-psychologické pouti Ralpha Metznera nebo proč jsou podle Mary Mellorové peníze příliš důležité, než aby byly ponechány trhu. Obzvlášť pak doporučuji reportáž Zuzany Vlasaté z první brněnské lesní školky Sýkorka, v níž „se nemusí“ po obědě spát, na vycházku „se nemusí“ ve dvojicích za ruce a na svačinu „se nemusí“ dopapat půlkrajíček rybičkové pomazánky, i jemné zamyšlení Blaženy Huškové nad jednou konferencí o štěstí, uzavřené těmito slovy: „Z auly jsem odcházela společně s Cathy, studentkou burlingtonské střední školy. ,Víš,‘ říkala mi, ,nerada bych, až mi bude šedesát a budu se ohlížet za svým životem, cítila sama nad sebou lítost. Musím si dobře promyslet, co vlastně chci…‘ Tak jí držme palce. A sobě taky.“ Držte prosím palce také Sedmé generaci. A jestli si myslíte, že má navzdory svým nedostatkům i nadále smysl, podpořte ji i jinak: předplatným, darem, doporučujícím slovem nebo třeba návštěvou benefičního koncertu ke 20. výročí časopisu, konaného 23. září na nádvoří brněnského Domu pánů z Kunštátu. (Více se dozvíte na našem webu.) I jemná akce, jak píše v jiném inspirativním článku tohoto čísla filozof David Peat, totiž může vést k zázračným výsledkům. Jemnou proměnu léta do podzimu přeje

foto: Zuzana a Josef Havlínovi

TÉMA |

J aromír K yzour

Stoleté výročí v „tisícileté“ kalamitě Národní park Šumava dostal ke svým narozeninám neobvyklý dárek: pesticidy, feromony, motorové pily a jako třešničku návrh nového zákona, který by jej de facto zrušil. Co si přát víc? Letos v září tomu bude přesně sto let od chvíle, kdy na zemském sněmu v Praze zazněl první návrh na zakládání národních parků na našem území. Návrh poslance JUDr. Luboše Jeřábka sice tehdy nedopadl úspěšně a k vyhlášení našich čtyř národní parků došlo až mnohem později, jeho projev si ale pozornost zaslouží. Vedle dobového svědectví o tom, jak v Evropě vypadala územní ochrana, nás může zaujmout, kolik je v něm i po sto letech aktuálního. Poslanci například zdůrazňovali, že vyspělé národy nezanedbávají ochranu přírody, že národní parky představují ekonomický přínos v podobě turistiky nebo že národní parky je třeba vyhlásit formou zákona. Zajímavý je i výběr lokalit, které se u nás měly stát národními parky nebo chráněnými oblastmi pro zvířenu a rostliny. Velká část z nich dnes alespoň formální ochrany skutečně požívá, kupříkladu Šumava, Krkonoše nebo pražská Šárka. Bylo by pěkné, kdybychom mohli s klidem oslavovat, že myšlenka národních parků se v tuzemsku dožila krásných sta let. Když se ale podíváme na náš největší národní park na Šumavě, který si zároveň Sedmá generace 4|2011

připomíná dvacet let od svého vzniku, chuť na oslavy nás přechází. To, co by mělo být vlajkovou lodí ochrany naší přírody, připomíná spíš nemotorný koráb, který má co dělat, aby ho vlny nepotopily.

Viktor čistič přichází Letos na jaře jmenoval ministr životního prostředí Tomáš Chalupa „dočasným“ ředitelem šumavského parku posledního federálního premiéra a někdejšího místopředsedu ODS Jana Stráského (dodejme, že bez výběrového řízení). Ten jako zástupce Jihočeského kraje do té doby zastával funkci předsedy Rady Národního parku Šumava, jejíž jednání provázely neustálé obstrukce, takže v posledních měsících nebyla schopna prakticky nic projednat. Pamětníci si možná také vzpomněli na návrh zákona, za nímž stál Jan Stráský na počátku milénia. Podle něj se šumavský národní park měl ořezat o řadu krásných míst jako například slavné Povydří nebo oblast hory Smrčiny s pralesovitými porosty, kde by lyžařská lobby ráda viděla nové sjezdovky nebo lanovky. 5|

| TÉMA

Od nového ředitele jsme se už mohli doslechnout plno pozoruhodných tezí, které bychom od českého státního úředníka v 21. století rozhodně nečekali. Příklad? „Musíme se zamyslet nad krizovým plánem, který po určitou dobu a na určitých místech nebude vůbec brát vážně zákon o ochraně přírody a bude vycházet z lesního zákona a z obrany proti kůrovci, která je obsažena v lesním zákoně.“ Pořádný poprask, nad kterým mnozí kroutili hlavami i za hranicemi Česka, znamenalo také jednostranné ukončení snah, aby Šumava získala prestižní diplom Rady Evropy. Aniž by měl národní park platný plán péče, nechal Jan Stráský vypracovat alespoň plán „boje s kůrovcem“, který pak předložil ministru Chalupovi k politickému posvěcení. V plánu se například počítalo s radikálním okleštěním území dosud ponechaných přírodě nebo s používáním pesticidů, což s posláním národního parku nemá moc společného. Ministr Chalupa tento plán sice nakonec v lecčems korigoval, přesto však učinil krok zpět. Divočina na Šumavě nyní dostane méně prostoru navzdory tomu, že by se mělo usilovat o pravý opak: postupně scelovat a rozšiřovat území, kde se může horská příroda bez přímých zásahů člověka nerušeně vyvíjet. Ostatně i Světový svaz ochrany přírody (IUCN) správcům Šumavy doporučoval, aby bezzásahová území pokrývala nejpozději do roku 2008 třicet až čtyřicet procent parku. Jenže skutek utek. Právě velké a kompaktní bezzásahové zóny mohou zaručit šumavské přírodě ochranu. Navíc dokud budou malé na to, aby v nich mohla kůrovcová gradace sama od sebe přirozeně odeznít (jak tomu vždy po několika letech od jejího vypuknutí bývá), a jejich hranice bude mít komplikovaný tvar, budou zásahy proti kůrovci v sousedících částech parku neefektivní a povedou ke zbytečně rozsáhlým holinám.

Chemií a pilou Nedosti na tom, Stráského správa parku na jaře použila bez speciálních povolení zakázané pesticidy — a to i v místech, kde se podle názoru ministra Chalupy neměla provádět žádná protikůrovcová opatření. Biocidy jsou nebezpečné pro vodní organismy nebo chráněné druhy ptáků, navíc kromě samotného kůrovce zabíjejí také hmyz, který se jím živí, takže jejich použití je i z hlediska „boje proti kůrovci“ dost sporné. Parku za tento delikt hrozí poměrně vysoká pokuta od České inspekce životního prostředí (ČIŽP). Podobné rozpaky vyvolaly i tisíce sáčků s feromony, které se přibíjejí na zdravé stromy, aby lákaly kůrovce jako takzvané živé lapáky. Problémem je, že kůrovec pak napadá i stromy v jejich okolí. Ty se pak rovněž pokácejí — a holiny se dál rozšiřují. Asi to bylo silné kafe i na vedení parku, a tak se od této metody naštěstí upouští. Tisícovky turistů, kteří na Šumavu přijíždějí kvůli divoké přírodě, se nově budou muset smířit s tím, že ji jen tak neuvidí, a budou na desítkách kilometrů turistických tras procházet kolem samých pařezů. Nový ředitel totiž nechal v bezzásahových oblastech vykácet všechny suché stromy v širokých pruzích podél cest. Tam, kde šlo o místa mimo první zóny, se tyto stromy odvezly a byly prodány v okolních obcích, aby si tam jimi zatopili v kamnech. Za akcí prý stála snaha o ochranu turistů, což je jistě legitimní cíl. Když se ale podíváme do sousedního NP Bavorský les, vidíme, že zásah lze provést mnohem šetrněji, aby se turistům zážitek z výletu nezkazil: nebezpečné stromy tam seříznou, aby vypadaly jako přirozené zlomy. |6

Sečteno, podtrženo, na Šumavě dostává pořádně na frak chráněná příroda i naše zákony, což během několika měsíců opakovaně dokládají šetření ČIŽP na základě podnětů hlídek Hnutí DUHA. Ministr Chalupa však mlčí a nejedná. Do jaké míry jde o záměr nechat národní park rozvracet „dočasným ředitelem“ a do jaké o „pouhou“ neschopnost resortu, zůstává otázkou.

Zákon o národním parku naruby Aby toho ke stoletému jubileu nebylo málo, v červnu se se svým návrhem zákona o NP Šumava vytasili politici z Plzeňského kraje. Tentokrát už ale nenavrhují jako předloni zmenšení parku. Elegantnější bude značku národního parku zachovat, ale její obsah úplně vyprázdnit. Zákon z plzeňské dílny by kupříkladu umožňoval stavět různá rekreační zařízení až na 70 % parku. V mapě navržené zonace v oblasti Hraničníku a Smrčiny najednou vidíme pruh nejméně chráněných zón, jakoby přesně ušitý pro budoucí lanovku a sjezdovku. První zóny, kde by se příroda ještě jakž takž chránila, zůstanou jen velmi malé, bez praktické možnosti rozšíření. V lesích by navíc už neměla hospodařit správa parku, ale obecně prospěšná společnost, ovlivňovaná zejména krajskými politiky, obcemi a ministerstvem zemědělství. Plzeňský návrh by národní park otočil vzhůru nohama. Národní parky v Německu, Rakousku nebo Polsku v horských oblastech ponechávají divoké přírodě více než polovinu svého území a někdy směřují i k tomu, že se jako nejpřísněji chráněné zóny ponechají tři čtvrtiny jejich plochy. Stejně jako na Šumavě tam mají horské lesy, a tedy i kůrovce. Ve všech těchto parcích vidí turist(k)a nemalé plochy lesa, kde se proti kůrovci nijak nezasahovalo a kde probíhá samovolná obnova bez přispění člověka. Dokonce i Slovensko, na které se dlouhou dobu pohlíželo jako na odstrašující příklad (ne) ochrany přírody, teď chystá nový zákon, podle nějž má být území národních parků do dvaceti let ze 75 % bezzásahové a celkem se má v divočinu postupně proměnit pět procent rozlohy Slovenska. Podobný cíl si před pár lety dali i u našich západních sousedů: do roku 2020 mají dvě procenta Německa pokrývat ostrovy divočiny. Mimochodem, u nás se divoká příroda chrání na žalostných 0,3 % republiky. Nemohli bychom si také dopřát víc?

Intermezzo na Smrčině Jak ukazuje iniciativa Plzeňského kraje, tahanice kolem kůrovce na Šumavě jsou zřejmě jen zástupným problémem; jde hlavně o získání vlivu nad územím, v němž mnozí vidí dosud nevyužívaný ekonomický potenciál. Prakticky ve stejné době, kdy Stráského ochránce Václav Klaus v červnu zavítal na návštěvu Šumavy a podpořil jeho záměry, se začalo kácet na Smrčině, kde se nacházejí jedny z nejcennějších lesů v celém národním parku… Vedení parku se ohánělo ochranou lesů sousedícího rakouského vlastníka před kůrovcem a dohodou s Rakouskem, která protikůrovcová opatření předepisuje. Na jaře byl přijat dodatek k této dohodě, který pásmo zásahů původně široké dvě stě metrů rozšířil v oblasti Smrčiny až na jeden kilometr. Navzdory tomu, že ještě pár týdnů před podpisem dodatku ministr Chalupa veřejně představil své stanovisko k opatřením proti kůrovci, podle kterého měla být první zóna Smrčina ušetřena jakýchkoliv zásahů vyjma dvou set metrů širokého pásu při hranici s Rakouskem. Sedmá generace 4|2011

I podle samotné dohody však měla správa NPŠ nejdříve zajistit loupání stojících stromů pomocí lezců, a až pokud by neměla dostatečné kapacity, mohla by přistoupit ke kácení. Nota bene: ministerská dohoda nemá přednost před našimi zákony, které chrání třeba kriticky ohroženého tetřeva. A právě do míst, kde se zrovna líhla jeho kuřata, nechalo vedení parku poslat dřevorubce. Hnutí DUHA okamžitě zburcovalo inspekci a apelovalo na Jana Stráského, aby kácení zastavil. Jelikož však kácení v rozporu se všemi pravidly pokračovalo, vyslalo Hnutí DUHA do terénu hlídky připravené zahájit nenásilnou blokádu. Vedení parku nakonec ustoupilo a snaží se zajistit lezce pro odkorňování stojících stromů. Jádro této první zóny by sice mělo zůstat bez jakýchkoli zásahů, ale v případě odkorňování stojících stromů aspoň nejde o tak destruktivní postup, jakým je kácení. Ani pohyb lezců loupajících stromy tetřevovi na klidu nepřidá. Koncem června zde ČIŽP kvůli ochraně těchto vzácných ptáků řev motorových pil zakázala, ale jen dočasně, do konce července. Zákaz je nicméně při loupání stojících stromů porušován. Co přijde potom, nikdo neví. Pokud se znova začne kácet, asi nezbude, než zajistit tomuto starému lesu přímou ochranu blokádou.

Blokáda u Ptačího potoka Hlídky Hnutí DUHA zatím dál monitorují zásahy na území národního parku. V první polovině června narazily na nešetrné používání lesní techniky, která po sobě na Modravské hoře zanechala metr hluboké koleje. V oblasti Ptačího potoka na Modravsku krátce na to objevily asi tři tisíce stromů vyznačených ke kácení. Tento les patřil v několika posledních letech do bezzásahového režimu, takže dostal šanci vyvíjet se pouze pod taktovkou přírody. Není proto divu, že velkou část stromů napadl kůrovec. V dubnu jej však ministr Chalupa z bezzásahových území vyňal. Vznikla tím enkláva, kterou prakticky ze tří stran obklopuje území, kde se proti kůrovci nezasahuje. Pokud by na Ptačím potoku správa parku kůrovce řešila motorovou pilou, dříve či později by se toto místo proměnilo v obrovskou holinu. Přitom zde žije třeba kriticky ohrožený tetřev nebo naše nejmenší sova kulíšek nejmenší. Pokud by ovšem Ptačí potok dostal čas, pod uschlými smrky by vyrostla nová generace vůči kůrovci podstatně odolnějších semenáčků, jak je to možné vidět například v Trojmezenském pralese. Před dvanácti lety zde také proběhla blokáda a dnes na jednom hektaru lesa vyrůstá v průměru Sedmá generace 4|2011

foto: Jaromír Kyzour

foto: Jaromír Kyzour

TÉMA |

pět tisíc smrčků — které nezasadila lidská ruka, ale příroda sama. A zadarmo. Jan Stráský ale nečekal. Dokonce nečekal ani na speciální výjimky podle zákona o ochraně přírody, i když ho samotné ministerstvo životního prostředí upozornilo, že se bez nich neobejde. A tak se lesní dělníci pustili do díla. Než však stačili podříznout necelou stovku stromů, k Ptačímu potoku se začali sjíždět milovníci Šumavy z celé republiky, aby nelegální těžbě zabránili. Patnáctého července vypuká blokáda. Využívá bezpečnostního pravidla pro těžbu v lese: pokud se u stromů nacházejí lidé, nesmí se kácet. V následujících dnech sice dělníci na místo nenastoupí, ale vedení parku vyhrožuje, že je tam brzy pošle i s policií. Mezitím se čeká, zda ilegální těžbu stopne Česká inspekce životního prostředí. Blokádníci ohledávají „místo činu“ a zjišťují, že část z pokácených stromů byla zcela zdravá. Také zjišťují, že ačkoli z některých smrků kůrovec už vylétl, dělníci je stejně „nastojato“ oloupali z kůry. Zbytečně. Vedení parku šíří zprávy o „tisícileté“ kůrovcové kalamitě. Pokud se prý nebude zasahovat i za cenu holin, v západočeské části Šumavy nenajdeme do tří let jediný smrk. Správa parku také nejprve tvrdí, že k masivnímu kácení na Ptačím potoce žádné povolení nepotřebuje, o pár dní později si o ně ale pro jistotu požádá. Kdy a zda vůbec je získá, zůstává otázkou.

Good luck Situace v šumavském národním parku se postupně čím dál víc podobá frašce. Znechucení nad současným stavem možná dosáhne takového stupně, že se stane příležitostí pro pozitivní změnu. První vlaštovku snad představuje skupina politiků z ČSSD, Věcí veřejných a Strany zelených, která se připojila k iniciativě ŠumavaPro (www.sumavapro.cz). Ta mimo jiné požaduje, aby nejpozději v roce 2030 sloužila více než polovina území parku ochraně přírodních procesů. Šumavskému národnímu parku zatím můžeme ke dvacetinám popřát, aby všechny ty podivné dárky šťastně přežil a nepříznivé období pokud možno v dobré kondici přezimoval. Po uzávěrce: Autor dopsal článek ještě předtím, než na Šumavu dorazily policejní jednotky, aby bránily ilegální těžbu před blokádníky. 7|

foto: Zuzana a Josef Havlínovi

| TÉMA

P olemika M ojmíra V lašína

s

R adomírem M rkvou

Co dělat v národních parcích? „K čemu jsou nám národní parky a jakou roli by v nich měl hrát člověk?“ Tuto dvojotázku jsme položili ekologovi Mojmíru Vlašínovi, působícímu v Ekologickém institutu Veronica, a profesoru Radomíru Mrkvovi z Ústavu ochrany lesů a myslivosti Mendelovy univerzity v Brně. Jejich následná polemika výstižně ilustruje aktuálně zjitřený „boj o Šumavu“, v němž se mísí rovina odborná, ideologická i osobní. Mojmír Vlašín Národní parky jsou (podle naši legislativy) rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž mají rostliny, živočichové a neživá příroda mimořádný vědecký a výchovný význam. Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením. Národní parky mají tři zóny, jejichž režim se výrazně liší. Máme brát národní park tak, jako bereme Národní divadlo, nebo je lépe ho číst podle vzoru národní podnik či národní výbor? Je národní park institucí, která je zdrojem poznání, případně lehké rekreace, anebo zdrojem peněz (z turistky a těžby dřeva)? Jakkoliv vám zní tato otázka hloupě, mohou se objevit (a opravdu se objevují) |8

ještě hloupější: Potřebujeme opravdu národní parky? A proč vlastně? Máme na ně peníze? Nejsou zbytečným přepychem? Všechny tyhle dotazy se vyrojily v posledních letech, kdy národní parky u nás začaly mít problémy. Nejméně jich bylo v Podyjí, které se „jen“ vyrovnává se škodami způsobnými pohraniční stráží a výskytem nepůvodních dřevin (akát) a živočichů (muflon). Poněkud těžší už to mají v Českém Švýcarsku, kde se odstraňují nepůvodní porosty borovice vejmutovky. Krkonošský národní park zase vzdoruje masivnímu náporu tvrdé turistky a sportu a vzpamatovává se z těžkého poškození imisemi. Proto byl také přeřazen v mezinárodním seznamu IUCN (Světového svazu ochrany přírody) z kategorie II do kategorie V, což odpovídá našim chráněným krajinným oblastem (CHKO). Nejhůř je na tom ale Národní park Sedmá generace 4|2011

foto: Zuzana a Josef Havlínovi

foto: Zuzana a Josef Havlínovi

TÉMA |

Šumava (NPŠ). V devadesátých letech byla rozloha první zóny parku zmenšena na pouhých 12 % a navíc rozdělena na 135 ostrůvků. Začal „boj proti kůrovci“. V čem je vlastně ten problém? Hlavním posláním národních parků je ponechat přírodu na velkých plochách samovolnému vývoji. Na Šumavě se však kácelo i ve zbytcích pralesů s odůvodněním, že jde o blaho lesa a jeho nutnou záchranu před kůrovcem. Ačkoliv vědci nashromáždili dostačující množství argumentů o tom, že je to nesmysl, správa parku pokračovala a opět pokračuje v kácení. Lesní inženýři ze správy NP Šumava svým domýšlivým přístupem k přírodě způsobili spoustu škod. Ivona Matějková, odbornice na přírodní procesy lesních společenstev, ve svém článku O Šumavě a závislostech píše: „[Lesníci] nejsou schopni vnímat les jako celek, jako unikátní společenství bilionů živých organismů, nýbrž se neustále točí v bludném kruhu zvaném kůrovec, o jehož tzv. škůdcovství rozvíjejí katastrofické scénáře.“ Podrobněji tento problém rozebírá celosvětově uznávaný odborník na ekologii lesa Chris Maser ve své knize Přeměněný les, kde mimo jiné píše: „Lze prominout neznalost, jejíž příčinou jsou nedostupné informace, avšak v žádném případě nelze omluvit, popírá-li někdo prokázané údaje. Lesnická profese se ocitá v nesnázích pro neochotu mnoha tradičně vzdělaných lesníků změnit své myšlení tak, aby odpovídalo dnešnímu stavu světa.“

Radomír Mrkva Otázka je položena natolik sugestivně, že ve sporu o úloze kůrovce, usilování o „divokou přírodu“ a nespecifikované přírodní procesy Sedmá generace 4|2011

musí být odsouzeny veškeré snahy o ukončení kůrovcové gradace a případnou lesnickou intervenci při rekonstrukci nepůvodního lesa. Ano, na světě existují národní parky, například v Kanadě a USA, o výměře několika tisíc kilometrů čtverečních, jejichž území nebyla nikdy poznamenána člověkem. Zde panuje příroda s rostlinnými a živočišnými společenstvy, jejichž vývoj člověk nikdy nepřerušil, a my zde můžeme studovat autentické přirozené procesy, například procesy adaptace a resilience („pružná“ odolnost ekosystému, který se po působení stresu nerozpadá a vrací do víceméně původního stavu) a těšit se z jejich poznávání. Divočina se zde stala symbolem nevázané volnosti, životního stylu a v neposlední řadě názornou ukázkou, jak zakládat národní parky. Tyto ideje byly novodobě exportovány také do Evropy, kde zvláště v její nejkulturnější střední části působí značné názorové pnutí. Zde je totiž krajina poznamenána člověkem do té míry, že počínaje neolitem se neustále zmenšuje rozloha tak či onak ovlivněné přírody. Mimo osídlenou a zemědělsky obdělávanou plochu nám tudíž nakonec zbyly lesy, a to vesměs jen v horách a nepřístupných místech. Ale i ty byly od dob pastevectví a výroby dřevěného uhlí pozměněny a počínaje 19. stoletím intenzivně ovlivněny smrkovým hospodářstvím. To na jedné straně zajistilo trvalou udržitelnost lesa (lesní produkce), avšak za cenu změny přirozeného tvaru lesa a jeho druhového složení. Ovšem také lesníci, sloužící u osvícené šlechty, se u nás zasloužili o ochranu zbylých zachovalých částí lesa (Žofínský prales na panství Buquoyů od roku 1838), čímž se odstartoval proces vyhlašování chráněných území. S ohledem na fragmentální výskyt těchto víceméně původních lesů byla u nás jejich ochrana zajištěna individuálně, vesměs formou Národních přírodních rezervací. Za této situace byl Nařízením vlády ČR č. 163/1991 Sb. vyhlášen Národní park Šumava, a to na území vysídleném, byť historicky kulturním, z naprosté většiny pokrytém hospodářsky využívanými lesy po dobu téměř dvou generací. Parametry tohoto parku byly z dnešního pohledu nastaveny velmi vágně: zachování a zlepšení přírodního prostředí, postupná přeměna lesních porostů na přirozený stav a tak dále. Teprve později a bez předchozího projednání byl NPŠ zařazen do II. kategorie IUCN, přestože nesplňuje základní předpoklady, neboť zdejší lesy jsou téměř z 90 % nepůvodní, pozměněné nejen co do druhové skladby, ale dokonce i genofondu dřevin. Tím se nastartoval vleklý spor paradigmatu lesnického a přírodovědného. Lesnické má za to, že smyslem ochrany přírody je ochrana původních ekosystémů — geobiocenóz, včetně procesu autentické generační obměny. Přírodovědné paradigma pokládá za přirozený každý les, který vznikne díky nezasahování člověka, například také po uhynutí nepůvodních smrčin, bez ohledu na zastoupení dřevin. Tento spor je odborný a patrně i ideologický, nelze ho vykládat názorovou sterilitou lesníků.

Mojmír Vlašín Kolega Mrkva docela dobře charakterizoval spor mezi lesnickým a přírodovědným úhlem pohledu, jen si neuvědomil, že cílem ochrany přírody je jaksi obojí. Pro ochranu různých člověkem pozměněných, často i rozsáhlých území disponuje ochrana přírody systémem CHKO (pátá kategorie IUCN) nebo různých maloplošných území, jako je přírodní památka, kde se vliv člověka (management) trvale ponechává. V národních parcích je ovšem prioritou ochrana přirozených procesů na velkých plochách. 9|

| TÉMA

Můj oponent se ale plete v tvrzení, že 90 % lesních ekosystémů v NPŠ je nepůvodních. Má-li na mysli umělé smrčiny v nižších polohách, kde by jinak stály smíšené lesy, budiž, ale 25 % území NPŠ tvoří horské smrčiny. Když se k tomu přidají rašeliniště (částečně zalesněná) a další zbytky přirozených lesů, tak nacházíme více než třicet procent přirozených nebo přírodě blízkých ekosystémů. Hospodaření sice většinu horských smrčin pozměnilo ve věkové a prostorové struktuře, ale nejde mluvit o geograficky nepůvodním genofondu. Nepůvodního semene bylo dovezeno jen zcela zanedbatelné množství, viz průzkum lesnického historika Josefa Jelínka z 80. let. Nejnovější analýzy (například loňská Věková struktura lesů Šumavy od P. Hubeného a P. Čížkové) také dokládají, že smrky v horských smrčinách pocházejí převážně z přirozeného zmlazení, nikoli z umělého zalesnění (to totiž převážně nepřežilo). A právě kůrovec ukazuje, jak rychle dokáže tyto parametry posunout do přírodního stavu. Fatálně se ovšem kolega mýlí, když tvrdí, že NPŠ byl zařazen do II. kategorie IUCN (národní parky) až později. Ve skutečnosti se tak stalo již na počátku vzniku šumavského parku, což je snadno ověřitelné. Navíc (na pozvání české vlády) Šumavu v roce 2002 navštívila mise IUCN a podle jejího doporučení bylo potřeba rozšířit bezzásahové pásmo na Šumavě na 30—40 % do roku 2008, což dosud nebylo splněno. Mise konstatovala, že park má předpoklady pro kategorii II, pouze namítala, že máme špatnou zonaci. Opravdu nevím, na čem je založeno stále dokola omílané tvrzení, že Šumava nemá pro národní park parametry. Na to pak doplácejí také další dva skutečné národní parky: Podyjí a České Švýcarsko. A tak musím s Chrisem Maserem opakovat: „avšak v žádném případě nelze omluvit, popírá-li někdo prokázané údaje“.

Radomír Mrkva Protože diskutujeme o NPŠ, bylo snad zřejmé, že zmíněné cíle ochrany přírody vidí lesníci v ochraně původních lesních ekosystémů, a když nejsou přítomny, pak v jejich obnově. Tím se dostáváme k problému původnosti lesních společenstev, jehož kritériem je nejen odpovídající zastoupení dřevin, ale i věková a prostorová struktura lesa a odpovídající proces generační obměny. Pro lepší orientaci bych kolegovi Vlašínovi doporučil alespoň nahlédnout do lesnické fytocenologie a typologie, například Péče o chráněná území z roku 1999 od Michala Petříčka. Pak by nerozlišoval pouze umělé smrčiny, smíšený les a horské smrčiny a zjistil, že ani smrčiny v osmém lesním vegetačním stupni nemají v NPŠ přirozenou skladbu. Proč? Protože zde chybí odpovídající podíl jeřábu, v některých typech břízy pýřité, nemluvě o stejnověké struktuře porostů. Otázka původnosti genofondu je na delší diskusi, zde jen zmiňme, že během kalamity kolem roku 1870 bylo na Šumavě zpracováno 3,6 milionu kubíků dřeva, což představuje asi patnáct tisíc hektarů holin, následně rychle zalesněných. Bizarní je Vlašínovo tvrzení, že architektem přirozeného lesa je v NPŠ kůrovec. Ten ale s lesem likviduje také porostní mikroklima, tak zásadní pro znovunavrácení buku a jedle (jejich původní, a proto nyní žádoucí podíl činí asi 33 %). Je třeba vědět, že bez buku a jedle, ve směsi se smrkem, nebude nikdy Šumava stabilní lesnatou krajinou a národním parkem, který by byl hoden označení II. kategorie IUCN. V souvislosti s tím je třeba Mojmíru Vlašínovi připomenout, že zatímco NPŠ byl ustanoven v roce 1991, zásady |10

pro kategorizaci chráněných území na základě managementu vydal Světový svaz ochrany přírody až v roce 1994. Zařazení do druhé kategorie předpokládá, že území je člověkem nenarušené a odpovídá americké definici národního parku. To NPŠ nesplňuje, ale jistým řešením by bylo přirozený stav obnovit. Vytvářet divočinu, která vznikne nezasahováním, je cynismus, protože příroda neumí těžká semena buku a jedle přenášet na kilometry daleko. To si rovněž neuvědomila dvoučlenná mise IUCN, která po týdenním pobytu vydala svá doporučení. Méně krkolomné by opravdu bylo přeřadit NPŠ do IV. kategorie, kde je aktivní ochrana přírody povolena.

Mojmír Vlašín Kolega Mrkva poukazuje na kategorizaci světových chráněných území a doporučuje mi k prostudování literaturu, kterou ovšem asi sám nečetl. Jinak by věděl, že již v roce 1978 zveřejnila IUCN zprávu o kategoriích, cílech a kritériích pro chráněné oblasti, kterou připravil Výbor pro kritéria a nomenklaturu, řízený dr. Kentonem Millerem. Tam najdeme deset kategorií včetně dotyčné II. — národní park. Pro jistotu jsem si písemně ověřil u bruselské kanceláře IUCN, že NP Šumava byl ihned po svém vzniku zařazen do této kategorie (rok zařazení 1991). V dalším se s kolegou ovšem shodneme: v národních parcích je třeba kácet, a to hodně. Děje se tak například na Podyjí (odstraňování akátu), v Českém Švýcarsku (odstraňovaní borovice vejmutovky) i na Šumavě (odstraňování smrku v nižších vegetačních stupních). Kácet smrk v horských smrčinách, kde je smrk doma, a vydávat to za management, je ovšem naprostá nehoráznost (a chcete-li, i cynismus), odporující všem zásadám ochrany národních parků na světě.

Radomír Mrkva Závěrem lze říci, že tón a způsob diskuse mě nepřekvapil a Mojmír Vlašín potvrdil, že je obratný, přesvědčivý rétorik a platný člen „hnutí za nezasahování“. Mává přitažlivými hesly, dogmaty, o nichž se nediskutuje: ponechat přírodu, chránit procesy, kůrovec dokáže nastolit přírodní stav… Oponenta lehce znemožní, jak se „fatálně mýlí a plete, ocitá v nesnázích a není schopen změnit své myšlení“ a tak podobně. Vím, že na malém prostoru nejde vše ozřejmit, a proto jen dodávám, že v případě kategorií národních parků jsem vycházel z publikovaných vyjádření Františka Urbana, v letech 1994—2000 člena Rady IUCN a po tři roky dokonce viceprezidenta této organizace. Jakožto ředitel odboru ochrany přírody na ministerstvu životního prostředí stál Urban u zrodu šumavského národního parku. Příznačné pro jakékoliv hnutí je najít nepřítele, který stmeluje. V daném případě jsou jím lesníci, jimž záleží jen na dřevě, jsou „ekologicky nevzdělaní a neschopní vnímat les jako celek“. I když v závěru Mojmír naznačuje možnou shodu s lesnickým stanoviskem (typologii smrčin bohužel nedostudoval), neuralgický problém kůrovce pomíjí. Přitom divočinu snad není třeba ztotožňovat s velkoplošným hynutím, může být zelená, s bukem, králem lesa. Ostatně, neobdivovali jsme snad dříve spíše líbeznou šumavskou krajinu s mořem lesů až k obzoru?

Sedmá generace 4|2011

foto: Zuzana a Josef Havlínovi

TÉMA |

Šumavská anketa Několika lidem, kteří mají k situaci na Šumavě, co říct, jsme položili dvě otázky: 1. K čemu jsou nám národní parky a jakou roli by v nich měl hrát člověk? 2. Správa Národního parku Šumava kácí stromy bez posouzení vlivu tohoto zákroku na tamní přírodu, jak to ukládá zákon o ochraně přírody a krajiny. Nemá rovněž patřičné výjimky, které by zrušily platnost zákona, podle kterého se v národním parku nesmí ničit přírodní ekosystémy nebo poškozovat místa, kde žijí státem chráněné druhy zvířat. Je toto jednání podle vás z nějakého důvodu ospravedlnitelné? Bedřich Moldan a Tomáš Chalupa se omluvili, neboť byli právě na dovolené. Antonín Buček, Mendelova univerzita Národní parky jsou rozsáhlá území se soustředěním přírodních hodnot. Lidé by se měli postarat o to, aby tyto hodnoty zůstaly trvale zachovány. Posláním NP Šumava je ochrana území s relativně nejméně narušenými a nejlépe zachovalými horskými ekosystémy, s nejsouvislejšími lesy a rašeliništi ve střední Evropě. Celé území národního parku nelze ovšem označit za přírodní krajinu. Převážnou část plochy (82 %) zaujímá 2. zóna, „řízená přírodní“ s člověkem pozměněnými ekosystémy, území vhodné pro omezené, přírodě blízké a šetrné lesní a zemědělské využívání. Současná dřevinná skladba lesů v NP Šumava se od přirozeného druhového složení podstatně odlišuje. Významně se zvýšilo zastoupení smrku (z 51 % v přirozené skladbě na současných 84 %). Nahrazením smíšených porostů smrku, jedle a buku smrčinami vznikl ráj pro kůrovce. Pokud by se nepodařilo současnou gradaci lýkožrouta smrkového vhodnými opatřeními zastavit, mohla by kalamita přerůst v ekologickou katastrofu, spojenou s odumřením všech starších smrků v národním parku. Dlouhodobým řešením je návrat přirozené dřevinné skladby do šumavských lesů. Správa NP se o to od založení parku snaží. Formulace otázky je taková, že se na ni dá odpovědět pouze tak, že „toto jednání“ ospravedlnitelné není. Vedení Správy NP Šumava ovšem uvádí, že v lokalitách 2. zóny, kde probíhá kácení stromů napadených lýkožroutem smrkovým, potřebné výjimky má. Ondřej Liška, Strana zelených Národní parky mají sloužit k zachování přírody v co nejpřirozenějším stavu, tedy k zachování fenoménu divočiny na rozsáhlejších územích. Ze své podstaty mají národní parky zcela zásadní kulturní, společenskou, vzdělávací, ale také výzkumnou hodnotu. Obecně platí, že by se člověk neměl přírodu snažit ovládnout nebo s ní bojovat, ale měl by se o ní rozumě starat a chránit ji. To platí o to víc v případě národních parků, kde můžeme s pokorou sledovat, jaká příroda doopravdy je ve své původní, člověkem téměř netknuté formě. Úcta k přírodním hodnotám podle mého názoru jednoznačně patří k základní výbavě civilizovaného člověka. Je škoda, že si to dnešní vedení ministerstva životního prostředí a Správy NP Šumava také neuvědomuje.

Správa NP Šumava jedná protiprávně, současné kácení na Šumavě je nelegální a ničím ospravedlnit nelze. Vedení parku se sice snaží hájit tím, že u Ptačího potoka musí kácet kvůli kůrovci, expertiza respektované části akademické obce ale potvrzuje, že tento postup je scestný a může mít dlouhodobě negativní následky. Kácení v této lokalitě nemá smysl mimo jiné proto, že tudy již vlna šíření kůrovce prošla. Za aktivitou vedení parku tedy patrně stojí jiné zájmy, než je ochrana přírody. Naopak, z řady výroků místních i celostátních politiků lze usuzovat, že zde existuje snaha pokusit se NP Šumava postupně zrušit. Přístup vedení parku, ale také ministerstva životního prostředí, které dělá doslova mrtvého brouka, je kulturním barbarstvím, kterému se musí civilizovaná společnost bránit. Třeba i občanskou neposlušností. Vojtěch Kotecký, Hnutí DUHA Národní parky by měly sloužit turistům a ochraně přírody. Měly by v nich vzniknout ostrůvky divoké přírody: místa, kde můžeme vidět, jak by evropská či česká krajina vypadala bez vlivu člověka. Poslouží tak jako domov vzácných zvířat, ptáků či rostlin — a poskytnou každému z nás prostor k poznání, klidu a odpočinku. Návštěvníci, kteří sem přicházejí obdivovat fascinující život šumavských pralesů nebo horské tundry na vrcholcích Krkonoš, by proto v národních parcích neměli být trpěným činitelem, nýbrž vítaným hostem. Nicméně součástí národních parků není pouze divočina, nýbrž i krajina kolem ní: louky plné květů, horské obce nebo vřesoviště. Neobešly by se proto bez lidí, kteří zde žijí a hospodaří. Vzpírám se porozumět otázce. Ptáte se, zda v právním státě může úředník vyhlásit neposlušnost, ignorovat právo i explicitní pokyn svého ministra a na tiskové konferenci oznámit, že nebude dodržovat zákony, protože by pak nemohl dělat, co považuje za správné? Opravdu chcete odpověď?

>>

Sedmá generace 4|2011

11 |

| TÉMA

J an S kalík

Šumavské končiny Spor o těžbu kůrovcem napadených stromů u Ptačího potoka nabral koncem července na intenzitě. Kácení, pro které ředitel parku Jan Stráský do dnešního dne nedostal patřičné výjimky, přijelo chránit policejní komando. Každý den se na místě pohybuje do sedmdesáti lidí, kteří vlastními těly brání ilegální těžbě. Jeden z nich, Jan Skalík, popsal svůj první den na Šumavě. Procházíme orosenou loukou, nad rozechvělými smrky vychází Střelec. Je krátce po půlnoci, středa 27. července, a tento výjev předznamenává následující dny. Nocí se totiž blížíme k ránu, ve kterém se připojíme k blokádě ilegální těžby v původně bezzásahové části šumavského národního parku. Do chaty přicházíme kolem druhé, o půl páté se ale už vstává. Vaříme čaj, balíme transparenty, utahujeme tkaničky a o půl šesté vycházíme vstříc takzvané „těžební zóně čtyři“. Předcházející večer jsme se společně rozhodli, že všechny síly dnes napřeme na ochranu této podmáčené vysokohorské smrčiny. Cesta je daleká, obzory lemují seschlé kmeny s bujícím podrostem desetiletých smrčků. Po hodině docházíme na místo. Jedná se o oblast nedaleko spojnice, kde se cesty z Modravy a Filipovy Hutě sdružují a následně pospolu vedou do nejcennější, první zóny parku. Tam vidíme sílu přírody, která se dokáže s rozmnoženým kůrovcem vyrovnat. My se ale zatím musíme vyrovnat s přivítáním dřevorubce, které zrovna neprobíhá podle Gutha Jarkovského, ale především je ve sporu s bezpečnostními předpisy: jeho pila totiž hučí nedaleko našich uší a nepřestává a nepřestává. Ospalé ráno záhy graduje, přijíždí přivolaná zásahová jednotka a s ní i několik fotografů a dva kameramani. U louže a vyvrácených kořenů jsou k modře otečkovaným smrkům přivázané dvě dívky a jeden mladík. Ostatní vedle nich upevňují žlutý transparent. Patnáctka dělníků s odkorňovači hobluje pokácené kmeny, jako by se nic nedělo. Pokračují ovšem i dva muži s pilami. Sprosťák z rána se zakusuje do smrku. Přibíhá k němu dívka. Drží se kmenu. Přicházejí policisté a vynášejí ji za pásku, která ohraničuje lokalitu, kde probíhá těžba. Jakmile znovu zaškytá motorová pila, přibíhám ke kmenu i já a snažím se připoutat řetězem, chytám se za kořen. Dřevorubec mi stoupá na ruku. Policista obuškem dře zápěstí. Pak mne vyvádějí. Předkládám doklady. Ke stromu přibíhá třetí dívka. Drží se, ale také ji po několika chvílích odnášejí. Sleduji podřezaný strom. Vulgární dělník jej kácí dál, neohlíží se okolo. Nedaleko od kmene prochází příslušník zásahové jednotky. |12

Dělník řeže, strom padá, policista je zkoprnělý. Smrk dopadá asi metr před něj. Kdyby se náhle nezastavil, kdo ví, jak by to dopadlo. Nedaleko stojí novináři, které pád stromu zarazil. Naštěstí jen v přeneseném významu slova. Ohrožení života přihlíží několik policistů, nikdo ale věc neřeší. Dřevorubec kácí dál. Po domluvě mě policisté propouštějí. Oklikou se vracíme s kamarádkou na blokádu. Obíháme několikahektarový prostor a schováváme se do mlází. Další kácení. Další obejmutí stromu. Další promluva s antikonfliktním týmem, další vyvedení a tentokrát i s výletem na služebnu v Kašperských horách. Nevypovídám, je to právně jistější. Po dokončení výpovědi bez výpovědi zůstávám na služebně a podávám podezření na porušení bezpečnosti práce a ohrožení života policisty nezajištěnou, a navíc ještě podle zákona 114/ 1992 Sb. nelegální těžbou. Kupuji si nektarinky. Vracíme se na místo. Přicházím na lokalitu šest. Je zplundrovaná. Procházím lokalitou pět. Je zplanýrovaná. Dostávám se do okolí míst, kde jsme ráno blokovali. Čtyřku později přejmenováváme na „velkou holinu“. Během poledne se policii podařilo většinu blokádníků vynést, těžaři mezitím lokalitu vysekali. Kamarádka je zde stále připoutaná. Čekáme na ni, ale v podvečer jí policisté odvážejí. I přesto považujeme dnešek za úspěšný: o problému nezákonného kácení se začalo více mluvit. Pěšky se vracíme, vaříme si večeři a povídáme o tom, co bude zítra. Říkám si, že se zítra přivážu k trubce. Po půlnoci jdeme spát. Nad mlhavým obzorem vychází Střelec. Po uzávěrce čísla: Dnes jsem byl zadržený bez toho, aniž bych vstoupil do prostoru vyznačeného pro kácení. Zato včera mne zadrželi poté, co mne přivázaného ke stromu policisté několik minut škrtili a dusili, dobře skrytí televizním kamerám. Zítra zřejmě podám trestní oznámení. Pokud čtete tyto řádky a na Šumavě se stále těží, je v tomto státě něco prohnilého. A to víc, než pahýl smrku…

Sedmá generace 4|2011

Lesní mateřská školka Sýkorka, foto na s. 11—13: Markéta Jedličková

reportáž |

Z uzana V lasatá

Vychovat děti v rytmu přírody Ano, tenhle svět vypadá beznadějně. Seriózní média přinášejí jednu špatnou zprávu za druhou: nové a nové případy zpronevěřených miliard, vyšinutých válek, teroristických útoků, rozsáhlých hladomorů, bojů proti přírodě a mnoho dalších chuťovek. Útěchu nepřináší ani bulvár. Jeho svatým grálem je vysoké postavení na společenském žebříčku (tj. hodně peněz, hodně velká prsa, hodně milenců a milenek a hodně, ale hodně hustej bejvák s krutou károu). Nevěšte hlavu, 7.G pro vás stále objevuje ostrůvky pozitivních deviací: tentokrát nové vlaštovky, nebo spíš Sýkorky, v předškolní výchově. „Maminko, maminko, tady je kudlanka. Tady je kudlanka!“ asi tříletá blondýnka právě probíhá kolem indiánského týpí, na jehož bílé plachtě ji zaujme luční kobylka. Jen co si hmyzáka pořádně prohlédne, přidá se k ostatním prťatům, která táhnou (na zádech či po zemi) své batůžky do stínu pěkného listnatého stromu. Nacházíme se v první brněnské lesní mateřské školce, v Sýkorce, a na řadě je dopolední svačinka. Sýkorka svůj provoz zahájila letos v březnu pod hlavičkou Ekologického právního servisu. „V dubnu 2010 jsme v EPS otevřeli hlídací dětský koutek Epsík, na což se postupně nabalovaly další aktivity a nápady. Myšlenka lesní mateřské školky přišla z úst mé kamarádky a mně se ten koncept hrozně moc líbil. Šlo přesně o to, co jsem hledala pro svou v tuto chvíli tříletou dceru,“ říká koordinátorka Šárka Nekudová. Sama přiznává, že na počátku neměla ambice lesní mateřskou školku zakládat, spíš chtěla vyvolat diskusi Sedmá generace 4|2011

a zjistit, jestli je v Brně o takový druh předškolní výchovy vůbec zájem. Výsledek ji překvapil. Rodiče, kteří na první setkání dorazili, už byli dál, prostě takovou školku chtěli a navíc byli ochotní pomoci s jejím založením. Donce už tady jeden projekt — s pomocí Karolíny Krátké, zakladatelky lesní školky na Tišnovsku — vznikal. „Byl to tak trochu rozjetý vlak. Karolína z těch příprav nakonec vystoupila a předala mi skupinu rodičů a pedagožku Ester Kovářovou. Konec loňského roku proto pro mě byl trochu divoký. Musela jsem neustále něco organizovat a učit se hodně věcí,“ vzpomíná Šárka Nekudová.

„Furt venku“ O lesních mateřských školkách se v Česku mluví asi tak poslední čtyři roky a nejde o nějaký nový, extravagantní výmysl. Ve Skandinávii má tento koncept mnohaletou tradici a v roce 1954 se objevil 13 |

| reportáž

v Dánsku, odkud se roku 1993 přesunul do Německa. Právě u našich německých sousedů se začaly lesní mateřské školy šířit jako lavina (rok 2008 zaznamenal tisícovku těchto zařízení), takže poměrně záhy získaly legislativní uznání a s ním spojené státní financování. Dále se s lesními školkami můžeme setkat ve Švýcarsku, Rakousku, Velké Británii, USA a dokonce i v Japonsku. Jakýmsi leitmotivem těchto zařízení je heslo „s dětmi venku za každého počasí“. S kořeny ve Skandinávii se není čemu divit — seveřané se musí umět nad rozmary počasí skutečně povznést, nechtějí-li trávit většinu času mezi čtyřmi zdmi. Tamní realitu například vtipně ilustrují norské dětské second handy, plné barevných pláštěnek, nepromokavých kloboučků a holínek. I svěřenci v Sýkorce jsou do terénu připravení slušně. Trochu to vypadá jako přehlídka mini pohorek, trekových bot a dětských sportovních batůžků. Ještě jsem ale nezmínila, jak vlastně taková lesní mateřská škola vypadá. Nejprve je potřeba zapomenout na vše, co jsme o školkách věděli doposud. Lesní varianta si totiž ve své nejsyrovější podobě vystačí bez jakékoliv budovy či podobného zázemí. Děti se prostě ráno sejdou s pedagogem třeba na zastávce MHD a vyrazí do lesa, kde probíhá program zaměřený na poznávání a prožívání přírody, ale i budování sociálních vazeb, přičemž děti jsou do značné míry jeho tvůrcem. Jde o to, dát jim šanci, aby probudily svou fantazii. Lesní mateřská školka ale může mít i své sídlo s jednoduchým zázemím v podobě jurty, chatky nebo týpí, kam se lze schovat při |14

skutečně špatném počasí, za odpočinkem a podobně. „Pokud jsou děti dobře oblečené, nepřízeň počasí pro ně nepředstavuje problém. Dokonce jsme zjistili, že si při dešti najdou ještě více zábavy. Samozřejmě, že nejsme padlí na hlavu a nenutíme je být venku za mohutného slejváku,“ říká Šárka Nekudová.

Přežít v mezích zákona Sýkorka našla svou adresu v brněnské městské části Mokrá Hora. „Když jsme přemýšleli o místě, vzpomněla jsem si na rodiče mého dobrého kamaráda, kterým tento pozemek patří. Věděla jsem, že tady pobývají maximálně třikrát do roka. Záhy na to jsme si plácli a fungujeme výborně,“ dovídám se od Šárky. Místo vypadá opravdu kouzelně. Rozlehlý pozemek leží hned u lesa, je tady menší zděná chatka a týpí (brzy ho vystřídá maringotka), záhonky se zeleninou, potůček, ohniště a dřevěná opičí dráha. Lesní mateřské školky v České republice teprve začínají a jediný způsob, jak je provozovat v mezích zákona, je pod hlavičkou nevládní organizace. Ty totiž na rozdíl od živnostníků, obcí a dalších nefigurují v zákonech, které v souvislosti s takovými provozy kladou nejrůznější povinnosti. „Sýkorka by jinak nemohla vůbec fungovat. Vymykáme se snad úplně všem normám, které existují a určují například nejen to, kolik máte mít záchodů, ale taky jak mají být vysoké a jak daleko mají stát jeden od druhého či od umyvadla. Hygiena a kolaudační úředníci řeší miliony podobných detailů. Tento Sedmá generace 4|2011

reportáž |

přístup se ale úplně rozchází s naší představou. Chceme, aby se děti naučily fungovat v těch takzvaně polních podmínkách,“ vysvětluje Šárka Nekudová. Protože se Sýkorka a ostatní lesní školky tolik vymykají úředním představám, oficiálně v jejich názvech stojí něco jako „dětský lesní klub“. Zároveň je nelze ani zaregistrovat u ministerstva školství a pobírat státní příspěvky na provoz. Finanční náklady tak zatím plně leží na rodičích — konkrétně v Sýkorce přijde měsíční pobyt na pět tisíc korun. „Legalizací“ dětských lesních klubů se u nás zabývá Asociace lesních mateřských škol, která vznikla v prosinci 2010. „V Čechách momentálně z její iniciativy probíhají plánované návštěvy kontrolorů z hygienických stanic. Jde o to, aby viděli, co to ta lesní školka vlastně je a jak funguje,“ říká Šárka Nekudová. Kromě toho asociace nabízí také odborné poradenství a nejrůznější kurzy, které lesním pedagogům pomůžou například naučit se „techniky pozorování a hodnocení rozvoje dětí v podmínkách lesní mateřské školy, a to v propojení s Rámcovým vzdělávacím programem pro předškolní vzdělávání“.

Nevyplašit okolí Faktem je, že potřeba ukotvení a posvěcení lesních školek je veliká. Zatím v nich totiž de facto nelze vařit obědy a to, co se oproti běžným mateřinkám jeví divné a nestandardní, se tu a tam stává Sedmá generace 4|2011

záminkou pro stížnosti sousedů. Ostatně právě z těchto důvodů si musel hledat nové místo lesní klub v Pejškově na Tišnovsku. Sýkorka ke svému okolí v počátku přistoupila velmi obezřetně. Hned zkraje se Šárka s Ester seznámily s jediným přímým sousedem a vysvětlily mu, co a jak. V den naší návštěvy tento starší pán poklidně seče trávu na své zahradě a vypadá, že dvacítka dětí mu nedělá problém. Podle Šárky měl pouze obavy, aby se někdo neutopil v jezírkách na jeho pozemku, který od Sýkorky není oddělený plotem. „Z dalších stran sousedíme s lesy Školního lesního podniku Křtiny. I když chodit do lesa není nic protizákonného, raději jsme se s nimi explicitně dohodli, že to máme povolené. Dále jsme do okolních poštovních schránek roznesly letáky s informací, co se zde chystá, a přiložili i moje telefonní číslo, kdyby měl kdokoli dotazy či nějaký problém. Myslím si, že tady nikoho nerušíme, no a koneckonců se nacházíme na soukromém pozemku…“

Školka s lidskou tváří Ne že by moje osobní vzpomínky na mateřskou školku byly výhradně negativní, to určitě ne, ale přesto si dodnes dobře pamatuju přístup postavený na principu musíš/nesmíš: po obědě se musí spát (i když jsem za celá léta ve školce usnula jenom dvakrát), na vycházku se musí chodit za ruce ve dvojicích (i když mi u toho hoch jménem Patrik říkal, že mě zabije), na svačině se musí sníst aspoň jeden půlkrajíček (i když mi bylo z rybičkové pomazánky šoufl)… V Sýkorce 15 |

| reportáž

Lesní školky čekají na svou rovnou příležitost Tereza Vošahlíková je předsedkyní Asociace lesních mateřských škol, má zkušenosti s lesními školkami v Německu a mimo jiné je také členkou pracovní skupiny ministerstva životního prostředí, zaměřené na podporu kontaktu dětí s přírodou. Jak vypadá současná situace lesních mateřských škol v České republice? Kolik jich u nás funguje? Počínaje letními prázdninami je v provozu celkem 19 lesních mateřských školek, dalších osm se chystá zahájit provoz v září či v dohledné době. Podobně jako v sousedním Německu vznikají hlavně u velkých měst, ale najdeme je i v malých vískách. V prvním případě jde o snahu kompenzovat bydlení ve městě, v tom druhém o rychlé a efektivní řešení chybějící školky. Podniká vaše asociace nějaké kroky, jak lesní školky „zlegalizovat“? Ano, v tuto chvíli vyjednáváme možnost vaření v podmínkách lesních školek. Díky vstřícnosti zástupců ministerstva zdravotnictví a lidí z dalších rezortů je to, zdá se, na dobré cestě. Za druhé se snažíme zajistit možnost zařazení lesních mateřských školek do rejstříku škol, tedy uznat je jako alternativní vzdělávací instituce. Tuto možnost nyní pilotně ověřuje ministerstvo školství na příkladu školky Lesníček, výsledky budou za rok. Můžete stručně popsat, v čem spočívá hlavní rozdíl mezi výchovou v klasických a lesních mateřských školkách? Lesní školky se liší hlavně organizačně: děti jsou primárně venku, třídu tvoří mnohem menší skupina (okolo 15 dětí) vždy se dvěma pedagogy. Už to má samo o sobě prokázaný vliv jednak na rozvoj motorických dovedností a dále na tvorbu sociálních vazeb ve skupině, která je pro děti i pedagogy přehlednější. Vzdělávací programy si tvoří lesní mateřské školky samy. Stejně je tomu v klasických školkách. Vliv lesních školek na rozvoj dovedností u dětí sleduje naše asociace v rámci dlouhodobého výzkumu. Už teď se těšíme na výsledky, první z nich budeme znát na podzim. Jak snáší děti z lesních mateřských školek přestup do první třídy? Není to pro ně těžší než pro děti z klasických školek? Podle slov rodičů, kteří měli starší dítě v klasické školce a mladší v lesní, v tom není velký rozdíl. Pokaždé jde o velkou změnu, ať jde dítě odkudkoli. Chybějící kontakt s přírodou lze dohnat ve volném čase. Děti pak mohou zamířit do oddílů woodcraftu, skautu a podobně. Mají lesní školky nějakou vadu na kráse? V tuto chvíli je problém hlavně to, že rodiče musí za lesní školky platit. Nelze na ně čerpat státní příspěvky, které jsou určené mateřským školám, ačkoli také pracujeme podle Rámcového vzdělávacího programu a navíc šetříme prostředky na stavbu či provoz zázemí. Lesní školky v tuto chvíli představují exkluzivní záležitost a ne každý si je může dovolit. Usilujeme o to, aby měly nárok na obecní a státní podporu — v zájmu rovných příležitostí rodičů i dětí.

|16

na to jdou trochu jinak, a přesto zdejší děti nepůsobí neukázněně. Při pobytu v lese mají podle Ester Kovářové například ve zvyku pomáhat slabším a podobně. „Zatím jsme sice na začátku, ale s maminkami jsme se shodly, že nám ty děti připadají vnímavější. Dříve mě moje dcera, když jsme třeba stály na zastávce a čekaly na autobus, neustále něčím otravovala. Teď si všimne ptáka nebo brouka, prostě věcí, které už sami nevnímáme. Děti se dívají na své okolí — nejen tu fyzickou přírodu — jinak, a o to jde,“ dodává Šárka Nekudová. Sýkorka se ale vymyká ještě v dalších rovinách. Skutečně jde spíš o klub. Rodiče pravidelně pomáhají na brigádách a s některými dětmi sem docházejí maminky i s mladšími sourozenci: „Chceme, aby se rodiče stali naší součástí a pomáhali nám řešit problémy podle vlastních představ. Navíc mně osobně jako matce se nelíbí trend odkládat dítě co nejdřív. Samozřejmě že tři čtyři hodiny denně nevadí. Nelíbí se mi ale ten skok, kdy maminka odejde ve třech letech do práce a dítě zůstane ze dne na den s cizími učitelkami a dětmi. Proto tady maminky vítáme. Dítě pak vidí, že všechno je v pohodě, a zvykne si postupně. Chceme být taková komunita, kde se každý může cítit tak trochu jako doma.“ Hrát si neustále venku s tím, co nabízí příroda. Okopávat záhonky se zeleninou, sledovat, jak roste, a být u toho, když se připravuje k jídlu. Co se stane, když pak takové dítě posadíte od osmi do dvanácti do školní lavice? S touto otázkou se Šárka Nekudová setkává pravidelně. Vzhledem k tomu, že česká zkušenost s lesními školkami je zatím v plenkách, nezbývá než nahlédnout do zahraničí. Jeden z výzkumů připravenosti dětí pro nástup do základní školy sestavil v roce 2002 doktor Peter Haefner z univerzity v Heidelbergu. Zajímal se, zda jsou děti z lesních školek na první třídu přichystané stejně jako děti z běžných školek. Z jeho výzkumu zaměřeného na motivaci, koncentraci, sociální jednání, spolupráci při vyučování a hudební, poznávací či pohybové dovednosti vycházely lesní děti kupodivu ve všech ohledech o trochu lépe.

K čemu je dobrá úcta k mrkvi? Podle muže zakladatelky jedné z mimobrněnských lesních školek však není třeba zatracovat ani běžné mateřské školky: „Myslím, že školky postavené za socialismu jsou veskrze dobře navržené. Často mají rozlehlou zahradu se vzrostlými stromy a nacházejí se v centru města. Problém je, že pedagogové tam s nimi tráví strašně málo času, nevyužívají jejich potenciál.“ Na základě své zkušenosti také potvrzuje, že pro většinu rodičů jsou dnes běžné školky spíš odkladištěm dítěte na dobu pracovních povinností. Nezřídka je prý učitelkám předají i nemocné, s balíčkem medikamentů. „Naši kluci tam byli neustále nemocní, teď, co jsou v lesní školce, se to spravilo,“ dodává. Znatelného rozdílu u své dcery si po zápisu do Sýkorky všiml i šéfredaktor 7.G. Velmi se prý zlepšily její motorické dovednosti a koordinace pohybu. Ve společnosti, která je stále více zaměřená na kariéru a ostré lokty, působí Sýkorky a jí podobné Šárynky, Pramínky, Hvozdíky a Kapradinky jako zjevení. Neučí se zde angličtina, ale dovednosti, jejichž přínos pro rozvoj osobnosti nemusí být mnoha lidem v prvním plánu úplně zřejmý. O to zajímavější je, že Sýkorku si jako ideální místo pro své dítě zvolili i lidé mimo okruh brněnských nevládek. Ovšem očekávat, že lesní mateřské školky odchovají budoucí zachránce planety, by bylo asi trochu moc odvážné.

Sedmá generace 4|2011

foto: Chris Greene

SERIÁL — ekonomické disidentky |

N aďa J ohanisová

Mary Mellorová: Musíme změnit finanční architekturu Feminismus, ekologie, peníze… jak to jde všechno dohromady? V čem mainstreamová ekonomie i s ní propojená ekonomika selhává a jak to lze změnit? Sociální myslitelka Mary Mellorová spojuje odbornou erudici s radikální vizí ekonomiky budoucnosti. „Homo economicus, ‚člověk ekonomický‘, se podobá Dorianu Grayovi ze známého románu Oscara Wildea. Ačkoliv se zdá, že existuje v hladce fungujícím světě, je portrét na půdě obrazem jeho skutečné sociální, biologické a ekologické situace,“ píše Mary Mellorová v jednom ze svých přemnoha odborných článků. Na rozdíl od některých ekonomických disidentů, s nimiž jsme se v tomto seriálu měli možnost seznámit, vplula tato Angličanka již v mládí hladce do vod akademického světa: od sedmdesátých let publikuje a přednáší na Northumbria University v severoanglickém Newcastlu, odkud s titulem emeritní profesorky odešla nedávno do částečného důchodu. Její život tedy postrádá vnější drama. O to zajímavější je vývoj jejího myšlení, které vytrvale staví mosty mezi ekologickou ekonomií a feminismem. Sedmá generace 4|2011

Analýza poptávky po sexuálních službách Jak je to vlastně s ekonomií a feminismem? V pestrém reji nejrůznějších disidentských a polodisidentských ekonomických směrů, s nimiž se v posledních dvaceti letech roztrhl pytel, existuje celkem výrazný proud inspirovaný feminismem. Feministická ekonomie se snaží poukázat na to, že ženská zkušenost v tomto světě je často jiná než mužská a že ekonomie středního proudu nemá dobrá čidla na to, aby tuto zkušenost zabudovala do svých modelů. Tak jako v jiných oborech (sociální geografie, sociální a kulturní antropologie) i zde feminismus nabourává tradiční představu o „objektivní“ vědě. Věda podle feministických ekonomek nikdy nemůže být zcela objektivní, vždy odráží životní postoje, zkušenosti a předsudky samotných vědců. Ekonomie středního proudu, z velké části dílo 17 |

| SERIÁL — ekonomické disidentky

dobře situovaných mužů z průmyslových zemí, tedy nutně odráží pohled těchto („bohatých bílých“) mužů. I když se tváří jako neutrální, ve skutečnosti je to „mužská“ věda, věda „mužského rodu“ či mužského „genderu“. Jak má ale vypadat ekonomie, která by lépe odrážela ženskou zkušenost v tomto světě? Feministické ekonomky možná trochu překvapivě nenabízejí jeden recept. Je tu celé spektrum přístupů. Ten nejméně radikální se omezuje jen na to, že nasazuje standardní nástroje ekonomie středního proudu — matematické modelování a statistickou analýzu — ve sférách, které se „mužská“ ekonomie dříve vyhýbala. Trochu kuriózním příkladem je nedávno vyšlá odborná kniha o „sexuálních trzích“, která si klade otázku, jaké jsou faktory nabídky a poptávky, které určují cenu služeb „sexuálních pracovnic“ (sex workers). Jiné autorky v této branži hledají třeba odpovědi na otázku, proč Němky odkládají mateřství či jaký mají ženy přístup k penzijnímu pojištění. Výjimkou není ovšem ani hlubší analýza a kritika ekonomických metod, zejména indikátoru ekonomického růstu HDP, který neodráží nepeněžní ekonomiku (včetně péče o děti či staré rodiče), a tak vlastně činí ženskou práci neviditelnou.

Čas biologický, čas ekologický Málokterá feministická ekonomka však jde tak daleko, aby jako Mary Mellorová napsala, že současná ekonomika je odtržena nejen od denních tělesných cyklů a životního cyklu člověka, které jsou předmětem neviditelné ženské práce, ale že je odtržena i od ekosystému, na kterém závisí: „Není limitována místními pěstitelskými sezónami, nepřiznává ekologická omezení a čerpá ze zdrojů zemí z celého světa…“ Současná ekonomika, vycházející z mužských hodnot a zkušenosti, je podle Mary oddělená od biologického času, tedy „času, který zabere odpočinek, regenerace, dětství, dospívání a stárnutí“. Je ale oddělená i od životního cyklu svého životního prostředí, „od ekologického času, což je čas, který zabere zahlazení důsledků lidské činnosti. Je to životní cyklus obnovy… pokud je nějaká obnova ještě možná“. Příčina je podle Mary Mellorové v tom, že „to, co je na západě chápáno jako ekonomika, je ve skutečnosti pouhý výřez ze složité mozaiky celé lidské a ne-lidské existence“. Současné ekonomické přístupy vysoce oceňují tržní hodnoty, osobní bohatství, práci a intelekt, dovednosti, zdroje, které lze využít. Nevnímají však hodnotu samozásobitelství, vzájemné pomoci, pocitů, moudrosti, ekosystémů a divoké přírody. Krásný Dorian Gray — člověk ekonomický, vždy najedený, odpočatý, fyzicky schopný, mobilní a nezatížený odpovědností, domácími povinnostmi, ale ani morálními skrupulemi — si tak neuvědomuje svou závislost na tom druhém světě, světě vykořisťované přírody, ženské práce či takzvaného třetího světa, který se zjevuje jen jako obraz, bezpečně odklizený na půdě, kdesi na periferii jeho vědomí.

Homo economicus jako žena Ale pozor, říká Mary Mellorová, Homo economicus je často i ženského rodu, naopak „ženskou práci“ mnohdy vykonávají i muži. Problém není pouze v diskriminaci jedné půlky lidstva — problém je v systému hodnot, které „mužská“ ekonomie nastolila a které vedly k vytvoření neudržitelného ekonomického systému a struktur, s nimiž se dnes potýkáme. I kdyby nakrásně veškerá diskriminace žen zítra |18

skončila, neskončí tím nutně destruktivnost celého systému. Zde, v rozpoznání hloubky problému, si Mary Mellorová podává ruce spíše s Hazel Hendersonovou (7.G 4/2008) či s Vandanou Shivou (7.G 6/2009) než s konvenčnějšími feministickými ekonomkami. Ostatně sama se označuje za „ekofeministickou politickou ekonomku“. Ve skypovém rozhovoru, který mi Mary Mellorová poskytla, vysvětlila, že se vždy snažila nejen kritizovat systém, ale i hledat řešení. Zabývala se například historií družstevního hnutí a i dnes vidí družstva jako reálnou alternativu privátního vlastnictví. Přemýšlí také o ekonomické lokalizaci — ekonomickém přístupu, který zdůrazňuje pozitiva malého měřítka, místní produkce pro místní spotřebu, místního toku peněz… i když si klade otázku, jak zajistit v takovémto systému genderovou rovnost. Největší myšlenkové úsilí ale věnuje otázce peněz, a to nejen proto, že peněžní systém marginalizuje ženy, ale zejména proto, že jej považuje za „možné slabé místo kapitalismu“. Změna peněžního systému by mohla být cestou, jak začít měnit současný systém tak, aby lépe odrážel priority péče o přírodu a ocenění nepeněžní ekonomiky.

Peníze jsou sociální a politická instituce Výsledkem tohoto jejího mnohaletého úsilí jsou vedle řady článků také dvě knihy, z nichž zejména druhá, nazvaná The future of money (2010), určitě stojí za přečtení. Mottem knihy je přesvědčení, že „peníze jsou příliš důležité, než aby byly ponechány trhu“. V několika kapitolách pak Mary ukazuje, jak se stalo, že tvorba peněz přešla z rukou státu do rukou bank, které dnes díky systému frakčního bankovnictví tvoří peníze „z ničeho“, pomocí úvěru firmám, vládám i domácnostem, a tak vlastně rozhodují o směřování ekonomiky. S deregulací v 70. a 80. letech si investiční banky a další instituce navíc začaly půjčovat od obchodních bank, aby mohly spekulovat na peněžních a finančních trzích. Spekulovat začaly i samotné banky a také občané, ať již přímo nebo prostřednictvím svých penzijních fondů. Když systém začal v roce 2008 krachovat, neměly vlády jinou možnost než se zadlužit, vstoupit do systému a nalít do něj obrovské částky. Tím se ale, jak říká Mary Mellorová, ukázalo, že volná tržní ekonomika je fikce. Soukromý sektor bude vždy závislý na veřejném sektoru, a také peníze jsou sociální a politickou institucí, kterou stát garantuje a za kterou v konečné instanci odpovídá. Veřejnost by proto měla mít kontrolu nad způsobem, jak peníze vznikají, jak se dostávají do oběhu a co financují. Regulace stávajících finančních institucí nestačí: potřebujeme novou finanční architekturu. V poslední kapitole pak předkládá svou vizi takové architektury. Klíčem je podle ní odbourání privátního bankovnictví a fondů. Finančnictví by se mělo stát veřejnou službou, v níž by hrály roli (vedle místních peněžních systémů, jako jsou LETS a další) státem pečlivě regulované neziskové a družstevní instituce, které by nebyly tlačeny k maximalizaci svých zisků, protože by neměly akcionáře. Rozvíjí i různé způsoby, jak zajistit takovýto finanční systém proti zhroucení vinou ekonomické globalizace. Je velká škoda, že poslední kapitola nemá rozsah celé knihy, protože navrhovaná řešení jsou často schematická a vzbuzují řadu otázek. Třeba Mary Mellorová využije poklidnějšího podzimu svého života a takovou knihu ještě napíše. V každém případě je myslitelkou, která si zaslouží větší pozornost u nás i za hranicemi.

Sedmá generace 4|2011

SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY |

V ít K ouřil

Moje mediální stopy Tento díl Kurzu mediální sebeobrany bude jiný. Žádná teorie, žádné aktuální fenomény typu WikiLeaks, Facebooku nebo geokešingu, žádné budoucí trendy. Jenom hrst vzpomínek. A otázek. V roce 1995 nám, žurnalistickým zelenáčům, rozdal bodrý mediální lektor Stephen Greene pejpr nazvaný My Media Map, na kterém spočítal, jaká média ve své sanfranciské domovině užívá a kolik ho to ročně stojí. Za tisk, telefon, satelit, televizi a počítač tehdy Stephen utratil celkem 1165 dolarů, přičemž odebíral tři deníky, mohl přepínat mezi šedesáti rozhlasovými a stovkou televizních stanic nebo využívat šedesát počítačových programů a řadu online databází včetně jedné pojmenované Internet. Pod ní jsme četli neznámá slova BBBs, Chat, Usenet, Gopher nebo — heuréka, přece jenom nejsme tak zpozdilí — World Wide Web. Ač jsme tomu prošedivělému „yes, you can“ Amíkovi důsledně dávali na odiv středoevropskou skepsi, přece jenom zapůsobil revolučně: přiměl nás založit si e-mail (k čemu to budeme potřebovat?), přejít z textového editoru T602 na Word (fuj, ten náš český je lepší) a začít brouzdat Sítí.

Pamatuju, pamatuješ, pamatujete? Nevím, jak Stephen, ale po těch šestnácti letech už si v podstatě vystačím jenom se zasíťovaným počítačem, respektive notebookem. Na www.pravednes.cz si pročtu titulky třiceti zpravodajských serverů, přes Skype si zdarma zavolám kamkoli, můžu legálně nebo nelegálně sledovat tisíce televizních kanálů, poslouchat ještě řádově víc rádií a přes různá udělátka si stáhnout miliony písniček, filmů nebo knížek. Jako by mediální dějiny se všemi čtyřmi fázemi — od médií primárních (kniha), sekundárních (telefon), terciárních (rozhlas, televize) a kvartérních (síťových) — skončily na jednom rajském místě, kde můžou mít všichni všechno kdykoli a skoro zadarmo. Přitom ještě „před chvílí“ to vypadalo úplně jinak… Pamatujete na vaši starou mediální mapu? Vzpomínám si na gramofon Tesla, na kterém jsem do omrzení hobloval singl Kosmický sen Haničky Zagorové. Minulý víkend jsem při návštěvě rodného venkova horko těžko dceři vysvětloval, k čemu je vlastně ta gramofonová deska. V jejích tříletých ručkách se legendární elpíčko Petry Janů Motorest (fakt doporučuju) jevilo dokonale archaicky. Pamatuju na dědovo obstarožní dřevěné rádio, se kterým si zpíval „Za tú horú, za vysokú“, na poslech Hlasu Ameriky a do nekonečna Sedmá generace 4|2011

přeříkávanou Krylovu hříčku „V čaji jsem zkvasila dva vlasy Vasila“. A že po Listopadu jsme z toporného Radiožurnálu přeladili na slovenské Rock FM, protože Slováci rádia a popmusic prostě umějí líp, a nahrávali z něj po nocích desky Queenů. Kde je všem těm tranzistorákům Sokol konec? Vzpomínám na příruční kazeťáček Panasonic, co se nosil jako třípatrový ešus. Jeho oranžové minitlačítko record svádělo k experimentálním lumpárnám. Z historicky první naší kazety vyhrávali Boney M a David Hasselhoff, ano ten kožený hezoun, co tak procítěně hledal svobodu. Pamatuju na černý walkman Sanyo, koupený za první „velké peníze“ z chmelové brigády. „Žádné dobré zprávy pro unavené davy,“ pokřtila jej Mňága a Žďorp a pak se na dlouho stal nepostradatelným společníkem při nočních rejsech. Kde je i jemu konec? Vzpomínám si na pirátské videokazety prodávané na porevolučních burzách. Arnold, Sylvestr, Jean-Claude, prostě testosteronové hody po socialistickém půstu. Dlouhé roky jsme pak piplali seznamy kazet a videokazet. Skončily u pořadových čísel — počkejte, pohledám — 760 a 163. K nim ještě přibyla dnes naprosto „hustá“ lístečková kartotéka se jmény všech kapel a zpěváků. Což mi připomíná: někde ve skříni leží i pár krabic výstřižků z novin. Jsou tematicky rozdělené a spokojeně žloutnou. Co s nimi v digitální éře? Chcete je? Pamatuju na chození do vesnického kina, na příšerný strach z hrozné Gappy, maso a krev stékající z mýtického (a hlavně „zakázaného“) Excaliburu, nedutající sál před sténající Emanuelou, smíchy se svíjející Kino Art u Života Briana. Dnes? Půl roku abstinuju a vůbec mi to nechybí. Vzpomínám na stovky hodin strávených v knižních „anťácích“ a na fantastické vý(pro)deje z knihoven. Těch všemožných knižních pokladů za dvacku mám teď na venkově plné skříně. Kdy jsem je naposledy otevřel, hm? Pamatuju si taky na dopisy a pohledy. Zatímco v mejlových schránkách se mi vrší tisíce přírůstků, v šuplíku už drahné roky nepřibyl ani jeden dopis (nepočítám úředničinu). Jenom pár pohledů. Ty dopisy z minulého století si schovávám na pomalejší časy. Přijdou? 19 |

| seriál SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY

Vzpomínám, jak jsme leccos rukodělně dotvářeli, a tak k tomu „něco“ cítili — třeba k sonce devadesátce s ručně dělaným obalem a na psacím stroji ppoommaalluu naťukaným názvem na hřbetě. Nejde jenom o nostalgii, připomínku starých dobrých či blbých časů, ty věci na oplátku dotvářejí, kým jste. Na co budou vzpomínat dnešní fleškové děti?

Kam s nimi? A pak, ano, přišel ten okamžik, kdy z jehličkové tiskárny na brněnské fildě vylezly — na zeleném papíru s kolečky po stranách — kýžené texty desky desek Out of Time od R.E.M., stažené kdesi na síti. Zázrak! A taky začátek konce starého papírově-analogového světa. Následovaly diskety, verbatimky nebo imejšny, s olbřímí pamětí 1,44 megabajtů! Vytahuju je z šuplíku a zkouším po cirka deseti letech přehrát do paměti počítače. Dobrá polovina z nich se nechytá. Pozdě data honit. Aspoň že mi nic nezavirovaly, doufám. Kam vlastně letí soubor, který nedoletí? Také zmizíme bez digitální stopy, trapně nezálohovaní, a nikdo se nic nedoví? A i kdyby ano, tak nikdo nic nepochopí? Kolik zaprášených knížek, video/kazet, gramodesek, cédéček, disket nebo vypálených empétrojek (ano, ty už jsou taky passé) doma máte? Kam s nimi? Mají vyletět komínem spalovny? Máme je smazat? A když ano, vyhodíme a smažeme jenom je, nebo taky

trochu sami sebe? Co třeba je darovat dětským domovům nebo azylovým centrům? Jdou vůbec recyklovat?

Hloupnoucí digitální turbokonzument V dobách „před tím vejbuchem“ digitalizace jsem si pamatoval filmy. Třebas týden, třebas měsíc, ale pamatoval. Magické Doors, tragický Homo Faber, „svět zlepšující“ Nebe nad Berlínem… Dnes mi všechny splývají. Taky písničky jsem uměl až do třetí sloky, teď dám sotva první a jakžtakž refrén. Je toho všeho prostě nad hlavu. Neohlupuje nás ten Google a Internet vlastně, jak dovozuje Nicholas Carr? Nejsem jen typický přelétavý turbokonzument toužící po stále novém potěšení, jak píše Gilles Lipovetsky v Paradoxním štěstí? Nebo, slovy Marcuse Gieslera, není mým údělem mít ke všemu přístup, ale nic už hlouběji neprožívat? Eko-poučení z bajky? Až si zas budu chtít pořídit nějaký další kousek, vzpomenu si nejdřív na všechny ty nepřečtené Nové Prostory, Salony a Orientace, neslyšená „zásadní“ alba nebo zaprášené knížky, kterých bylo člověku tak líto, že je musel zachránit. Co vy? Přemýšlejte, já musím končit. Dotahuje se mi totiž další film — prý skvělý dokument o lidských právech. Takže ostrý obraz a dobrý zvuk. A nezapomínejte, že nejkrásnějším filmem je hvězdné nebe nad hlavou.

MEDIANA / Jan Miessler Kůrovcový relativismus Aby se stát choval prozíravě, racionálně a v souladu s morálními principy, to jsme možná považovali za žádoucí někdy před dvaceti lety. Dnes se vedou zoufalé boje o to, aby alespoň dodržoval své vlastní zákony, přijaté v osvícenějších dobách a (kupodivu) stále platící. Před dvaceti lety si také zřejmě mnozí představovali, že žurnalistika projde jakýmsi obrozením a namísto ideologického boje o zrno bude čtenářům servírovat důležitá fakta. Mediální seriál o tom, že ekologové na Šumavě zase jednou pořádají blokádu na ochranu kůrovce, kterého chce ředitel parku Jan Stráský nemilosrdně zlikvidovat, má ovšem několik podstatných vad. Ekologičtí aktivisté načapali Stráského lidi při brutální mechanizované těžbě stromů (kůrovec nekůrovec) v bezzásahové zóně — a v okolí našli další tisíce stromů označených k pokácení. Stejní aktivisté rovněž zjistili (a ředitel Odboru péče o národní parky MŽP Vladimír Dolejský to následně potvrdil), že Stráský nemá ke kácení v bezzásahové zóně

|20

povolení. Média ovšem tuto nezákonnost elegantně vyvážila údajně nezákonným počínáním aktivistů, kteří nejenže (podle Stráského) v prostoru kácení ohrožují vlastní bezpečnost, ale také (podle ministra životního prostředí Tomáše Chalupy) svou blokádou způsobují škody, za které ponesou zodpovědnost. Podle Stráského navíc na nějaké organizované protestování na území národního parku nemají výjimku, za což jim hrozí pokuta padesát tisíc korun. Jaká pokuta hrozí Stráskému za nepovolené planýrovaní Šumavy, ovšem jaksi médiím nikdo nesdělil, a tak to neotiskla. Starý známý mediální relativismus opět vítězí — čest výjimkám jako Aktuálně.cz nebo Deník Referendum. Nejvýmluvnější je ovšem nerovnoměrné využívání slov typu „tvrdí“ nebo „údajně“, která signalizují, že něco nemusí být v pořádku. Oficiální zdroje jsou u médií jaksi ve větší vážnosti než nějací pochybní zelení aktivisté, kteří mají v hlavě nastláno kdovíco. A to i kdyby jejich verze příběhu zněla

logičtěji. Samozřejmě, namísto přebírání textů ČTK (v našich médiích standard), případně telefonování Stráskému, Chalupovi a aktivistům a následnému naskládání jejich výroků vedle sebe (nadstandard) by nebylo od věci, kdyby média nasadila na kauzu novináře, který by obě verze kriticky zhodnotil a podle svého nejlepšího svědomí srozumitelně napsal, jak to tedy skutečně je. Konzumenti médií nepotřebují protiřečící si citace mluvících hlav, ale fakta, a média tu jaksi mají být od toho, aby ta fakta zjistila, ověřila a prezentovala. A samozřejmě zasadila do kontextu — jak známo, informace bez kontextu jest dezinformací. Média místo toho soutěží, kdo na své internetové stránky rychleji zavěsí nejnovější zprávu z tiskové agentury. Server iDnes.cz se na jednom svém propagačním videu chlubí, že to stihne za dvě minuty. A za kvalitu samozřejmě ručí.

Sedmá generace 4|2011

foto: Simon Templar

DROBNOHLED |

Z deněk H romádka

Sbírám psí hovínka aneb pečuji o životní prostředí Na environmentální výchovu můžeme pohlížet jako na jeden z nástrojů ochrany životního prostředí. Jak moc je účinný? Pokud by jeho hlavním cílem mělo být skutečné jednání vzdělávaných ve prospěch životního prostředí, pak efektivita ekovýchovy doposud příliš velká není. Kořeny něčeho, co by se v současných pojmech dalo nazvat environmentálním vzděláváním, nalezneme na našem území už v období první republiky. Masivní rozmach ekopedagogiky ale přišel až s rostoucími obavami z problémů způsobených poškozováním životního prostředí, tedy přibližně od šedesátých let dvacátého století. Zdá se, že různé snahy o environmentální vzdělávání jsou vlastně symptomy ekologické krize, s nadsázkou je můžeme označit Sedmá generace 4|2011

jako sekundární (pozitivní) produkt nezodpovědného lidského jednání s přírodním prostředím. V současnosti existuje celá řada způsobů, jak environmentální vzdělávání didakticky uchopit. Převažuje nicméně způsob tradiční, jehož hlavním cílem je vzdělávané přimět, aby uvědoměle „jednali ve prospěch životního prostředí“. Hlavní otázka ekopedagogiky tedy zní: Jaký obsah by mělo environmentální vzdělávání mít, aby 21 |

| DROBNOHLED

co nejefektivněji vedlo k ekologicky příznivému jednání? Pokud se někomu podaří na tuto otázku zformulovat správnou odpověď a společnost jí popřeje sluchu, máme jakoby vyhráno a můžeme se těšit, že následující generace budou zodpovědně pečovat o životní prostředí a pospíší si, aby napravily chyby, jichž se dopustili jejich rodiče či prarodiče. Bohužel to není tak jednoduché.

Vědomosti = postoje = jednání? Ekopedagogika nemá v České republice úplně špatné postavení. Její kořeny sahají až do zmíněných šedesátých let, a to zejména do mimoškolní sféry, a navzdory poměrně silným ekoskeptickým proudům ji dnes garantuje zákon o právu na informace o životním prostředí. Environmentální výchova je dnes navíc závazně zakotvená a obsahově vymezená v oficiálních vzdělávacích dokumentech. Jak ale zajistit, aby se efektivně měnila generace žáků v citlivé ochránce přírody? Existuje značné množství výzkumů, které se pokouší zjistit, do jaké míry je environmentální výchova účinná, neboli nakolik ovlivňuje jednání lidí. Jeden ze zajímavých výsledků studie Diekmanna a Preisendörfera (1992) ukazuje, že vhodná forma vzdělávání žáků skutečně může ovlivnit jejich budoucí jednání v takzvané „nenáročné“ oblasti (například třídění odpadů či nakupování ekologicky šetrných výrobků). Nicméně v energeticky „náročné“ oblasti, která má na životní prostředí zásadnější vliv (například jízda autem či letecká doprava), se žádný vliv neprokázal. Jiné výzkumy obvykle poukazují na skutečnost, že pokud environmentální vzdělávání probíhá pouze na kognitivní úrovni — tedy na předávání vědomostí (faktů, pojmů a zobecnění) —, nemá na jednání téměř žádný vliv. Nicméně tento koncept už je dávno překonaný, pokud vůbec byl někdy brán odborníky vážně, a kognitivní rovina dnes již nad rovinou postojovou a rovinou jednání nepřevažuje. Úkolem ekovýchovy je tedy i budování „správných“ postojů. S tím ovšem vzniká ideologická potíž. Hrozba ideologičnosti se ovšem neváže pouze k environmentálnímu vzdělávání, najdeme jí (chceme-li být důslední) v celém systému vzdělávání zaměřeného na výstupy a v podstatě také v tradičním pojetí výchovy vůbec. Lakonicky úskalí výchovného působení na jedince za účelem jeho změny vyjadřuje sociolog Zygmunt Bauman: „Hovoříme o socializaci, učení, popřípadě o výchově (pokud se nám to, o čem hovoříme, zamlouvá), nebo o ideologii, propagandě či praní mozků (pokud se nám to, o čem hovoříme, nezamlouvá).“ Cílem a hlavním výstupem environmentální výchovy je tedy „proenvironmentální“ jednání. Co si máme pod tímto pojmem představit? Obvykle se jím označují určité uvědomělé spotřebitelské návyky a (zejména v anglosaské kultuře) také občansky aktivní přístup k lokálním ekologickým problémům. Dobrý orientační výčet činností, ve kterých můžeme jednat ekologicky šetrně (popřípadě nešetrně), představují také známé indikátory pro stanovení velikosti osobní ekologické stopy (viz například 7.G 2/2004).

Životní prostředí? Ano. Automobily? Ano… Ve svém loňském výzkumu jsem se prostřednictvím dotazníků pokusil odhalit, jaké jsou postoje žáků k ochraně životního prostředí, jaké vzorce proenvironmentálního jednání se u nich dají očekávat a jestli v environmentální oblasti existuje vztah mezi postoji |22

a jednáním. Výzkumu se zúčastnilo 423 žáků a žákyň osmých a devátých tříd z devíti brněnských základních škol (školy nebyly nijak ekologicky či environmentálně zaměřené). Výzkum se také zabýval konstruktem vědomosti o životním prostředí, ale nedělá si žádné ambice hodnotit, je-li stav těchto vědomostí na základních školách dobrý nebo špatný. Je totiž značně problematické posoudit, jaký stav znalostí je optimální, a jaký už ne, protože kvalita environmentálních vědomostí doposud v českém prostředí nepodléhá žádným objektivním kritériím. Část výzkumu zabývající se vztahy mezi vědomostmi, postoji a jednáním nepřinesla žádné závratné výsledky. Ukázalo se, že vztah mezi vědomostmi a postoji k ochraně životního prostředí je sice zřetelný, ale velmi slabý. Mezi vědomostmi a skutečným jednáním se pak podle očekávání žádný vztah neprokázal — environmentální vědomosti tedy jednání žáků a žákyň neovlivňují. Zřetelný, ale slabý vztah se dále projevil mezi postoji k ochraně životního prostředí a skutečným jednáním v environmentální oblasti. Dá se tedy očekávat, že má-li někdo kladné postoje k životnímu prostředí, bude se častěji podílet i na jeho ochraně. A podle předpokladů se potvrdil slabý negativní vztah mezi postoji k individualizované automobilové dopravě a postoji k ochraně životního prostředí, neboli: žáci kladně hodnotící ochranu životního prostředí se negativněji stavějí k automobilismu. Analýza dotazníků dále ukázala, že základoškoláci zaujímají k ochraně životního prostředí jednoznačně kladné postoje. Ve většině případů si přejí žít tak, aby „nezatěžovali životní prostředí“ a také se sami chtějí podílet na jeho ochraně. Nicméně jednoznačně převládají i kladné postoje k automobilismu. Pozoruhodné přitom je, že žáci a žákyně současně chápou výfukové zplodiny (jak vyplývá z jiné výzkumné sondy autora) jako největší „zdravotní hrozbu života ve městě“. Je-li míra užívání auta činnost, kterou jednotlivci výrazně ovlivňují velikost svého osobního podílu na ekologických problémech, pak automobilismus představuje pro teorii environmentálního vzdělávání velmi zajímavý jev. Prozatím se zdá, že postoje základoškoláků k automobilismu jsou převážně kladné a většina z nich si chce auto v budoucnosti pořídit a hojně jej využívat. Současně však vědí o zdravotní problematičnosti užívání automobilů a znepokojuje je přebujelý automobilismus v ulicích.

Třídit odpady, nekácet pralesy, omezit auta Za zajímavé pokládám výsledky týkající se skutečného jednání v environmentální oblasti. Vedle konkrétních ukazatelů takového jednání jsem v dotazníku formuloval i otázku „Co děláš pro životní prostředí ty?“ s možností napsat libovolnou odpověď. Z jednotlivých výpovědí jsem následně vytvořil kategorie. Nejčetnější byla „třídím odpad“, za ní následovala „nedělám nic“ a na třetím místě se umístila kategorie „nevyhazuji papírky“. Je úsměvné, že mezi dětmi představuje „nevyhazování papírků“ popřípadě „nevyhazování papírků v lese“ nebo prosté „vyhazování odpadků do koše“ způsob, jak pečovat o životní prostředí. Některé odpovědi se pro svou jedinečnost nehodily do žádné z vytvořených kategorií (respektive skončily v kategorii „ostatní“), například „sbírám psí hovínka“. Dále mě zajímalo, jaké činnosti pokládají současní osmáci a deváťáci za vhodné pro ochranu životního prostředí na obecnější úrovni. I v tomto případě jsem se chtěl vyhnout manipulaci ve formě předpřipravených možností odpovědí a zeptal se: „Zkus stručně Sedmá generace 4|2011

DROBNOHLED |

navrhnout, co by se mělo udělat, aby se zlepšila úroveň životního prostředí ve světě.“ Z uvedených odpovědí jsem vytvořil následující kategorie: nekácet pralesy; nevypouštět zplodiny; omezit výrobu, spotřebu, průmysl; třídit odpady; lepší ekotechnologie; politické změny; šetřit energií; omezit auta; posílit represi a vyhubit lidi. Nejčetnější kategorií se i v tomto případě stalo „třídění odpadů“, následované „nekácet pralesy“ a „omezit auta“. Poměrně často se na tomto místě objevoval i humor: jedna odpověď zněla „Zakázat dřevo“, přičemž v odpovědi na následující otázku „Co děláš pro životní prostředí ty?“ stálo „zakázal jsem si dřevo“. Tento milý přístup nicméně vedl k vyřazení případu ze statistických operací… Někdy naopak šel z odpovědí strach. Nemyslím pouze radikální ekoteroristický požadavek „vyhubit lidi“, mimochodem ne zcela vzácný, ale využití anonymního prostoru k prezentaci xenofobní názorů. Někteří respondenti tak vinili z neutěšeného stavu životního prostředí různé etnické menšiny. Při pročítání těchto dotazníků mě často napadalo, že jestliže se ve školních lavicích tolik daří nepokrytému rasismu, pak úroveň či účinnost environmentální výchovy rozhodně není tím zásadním problémem zdejšího vzdělávacího systému. Mezi další skupinu lidí obviňovanou z odpovědnosti za

poškozenou přírodu patřili i „kuřáci“, protože vypouštějí kouř. Odpověď „nekouřím“ se též vícekrát objevila pod otázkou „Co děláš pro životní prostředí ty?“.

Příležitost pro environmentální výchovu Domnívám se, že zaměření ekovýchovy na hmatatelné cíle má navzdory vší možné kritice budoucnost, zvlášť bude-li souběžně probíhat v rovině vědomostí, postojů i jednání. Současná konstelace však myslím není nikterak špatná. Jednoznačně kladné postoje žáků a žákyň k ochraně životního prostředí představují pro environmentální výchovu solidní potenciál. Třeba se od oněch nevyhazovaných papírků, sbíraných psích hovínek a nezapálených cigaret jednou dostaneme i k těm autům… Autor je základoškolský a vysokoškolský učitel. Článek vychází z jeho disertační práce Životní prostředí ve vědomostech, postojích a jednání žáků druhého stupně základní školy přístupné na adrese is.muni.cz/ th/13549/.

SPOLEČENSKÝ KOMPOST / Vít Kouřil Není to vůbec homurné Aprílové počasí bylo proti tomu červencovému stálé. Desetitisíce obětí si podle OSN zatím vyžádal hladomor, který na jihu Somálska vypukl kvůli nejhoršímu suchu za posledních 60 let. V Sýrii pokračovala brutální perzekuce opozice, v Libyi se válka proti Kaddáfímu zasekla. „V současnosti nemá žádná z firem, které zmiňujeme v naší studii, celkový přehled o tom, jaké látky jsou během výrobního procesu jejich produktů používány a vypouštěny,“ komentoval koordinátor vodní kampaně Greenpeace International Martin Hojsík studii Špinavé prádlo, podle níž čínské továrny šijící pro Adidas, Nike a další oděvní značky vypouštějí velké množství toxických látek do řek. České ministerstvo průmyslu a obchodu odmítlo převzít sedm tisíc podpisů pod peticí za lidskoprávně odpovědné podnikání; podpisové archy tedy Amnesty International vyvěsila alespoň na prádelní šňůře před ministerskou budovou. Po dvanácti letech od blokády na Trojmezné přišli lidé na Šumavu vlastními těly bránit

Sedmá generace 4|2011

ilegálně kácené stromy; Hnutí DUHA zároveň podalo podnět k Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, že ředitel NP Šumava Jan Stráský kvůli kácení plýtvá veřejnými financemi. Městem stromů se po loňském Broumově stalo Uherské Hradiště. Vyšetřování korupční „kauzy Michálek“ odešlo — alespoň pokud jde o ex-ministra životního prostředí Pavla Drobila — do ztracena; podle týdeníku Respekt však rozhodnutí městské státní zástupkyně provázely velmi podezřelé okolnosti. Červnová stávka dopravních odborů proti vládním reformám napomohla cyklistům a pěším — aspoň na malou chvíli. Věci veřejné prolomily neoliberální dogma „rovné daně“ a jakožto vendetu za avizované zvýšení DPH na 19 % navrhly vyšší zdanění firem i lidí s příjmy nad 90 tisíc korun měsíčně. To to trvalo. Do bytu romské rodiny v Býchorech na Kolínsku po půlnoci přistála zapálená pochodeň, kterou naštěstí ihned uhasil osmiletý kluk — limonádou; čtyři žháři vykřikující rasistická hesla budou vyšetřováni na svobodě. Do kin vstoupilo

drama Lidice režiséra Petra Nikolaeva i dokument Generace Singles režisérky Jany Počtové, který si všímá skutečnosti, že 30 % obyvatel České republiky v produktivním věku žije samo bez partnera či partnerky. „Štěstí mě míjí oklikou / hypotéku i prdel mám velikou,“ komentuje tento fenomén po svém brněnské dívčí duo Čokovoko na novém albu Hudba. Daniel Landa vyjel s Vozovou hradbou na turné a není to vůbec homurné: „V době, kdy globalizace pohlcuje a rozpouští evropské národy, hodláme pozvednout prapor. Přestože se nás někteří snaží umlčet, budeme hlasitější a hlasitější.“ Vizuálně-smogovou anticenu Vizuvir 2011 obdržel starosta Prahy 1, zodpovědný za velkoformátový panel s reklamou na Mattoni a Prague Bienalle 5, který čistou náhodou překrýval secesní dům na Jungmannově náměstí. Na duhový Festival Velká výzva konaný na pražské Kampě přišlo kolem deseti tisíc lidí. Reskept!

23 |

foto: archiv F

| DROBNOHLED

B lažena H ušková

Jemné psaní o hrubém domácím produktu HDP zkrátka patří do starého železa nebo aspoň na okraj skupiny kritérií, podle kterých budeme hodnotit kvalitu života. Co byste řekli na indikátor skutečného pokroku nebo produkt národního štěstí? Rozhodnutí o tom, zda se vydám na konferenci o štěstí, jsem odkládala a odkládala, až už nebylo kam. Proč? No, nezdá se vám divné zasednout do sálu s poznámkovým blokem v ruce a naslouchat přednáškám o štěstí? Ne, ne, jsou věci, které ke svému štěstí vědět a zažít nepotřebuju, říkala jsem si. Štěstí je mystérium, muška jenom zlatá, a já nestojím o to vidět, jak je nějaký brejlatý připlešlý vědátor s pokleslými koutky položí na symbolický pitevní stůl a rozebere na prvočinitele. Nakonec mě přesvědčily tři věci. Poprvé, konference nesla zajímavý název: Jak daleko je od bohatství k blahu? Podruhé, účast přislíbil iniciátor a vůdčí osobnost mezinárodní klimatické kampaně 350.org Bill McKibben, a být s ním v jedné místnosti je čest. A potřetí, když se podíváte do amerického Prohlášení nezávislosti, dočtete se, že nezcizitelnými právy Američanů jsou právo na život, svobodu a právo usilovat o štěstí. Když to v roce 1776 považoval za důležité Thomas Jefferson, měla bych to taky prozkoumat, řekla jsem si tedy a vydala se do vermontského Burlingtonu.

Na konferenci o štěstí Účastníci konference ve velké aule Champlain College vypadali normálně: tvářili se příjemněji a usmívali se více než my doma, ale na to už jsem si zvykla. Ano, všichni toužíme po štěstí. Každý je popisuje jinak a mnozí se k jakémukoli popisu stavíme ostýchavě až odmítavě. Žijeme, učíme se, chodíme do práce, rodíme a vychováváme děti, vaříme, plejeme zahrádky, milujeme se, modlíme se… Jiný prostor a čas, než nám poskytuje náš každodenní život, k dispozici nemáme, a toho času |24

je čím dál méně. Peníze jsou hodinami našich životů, které investujeme, abychom je dostali do své kapsy. Kupují nám však život, jaký si přejeme? Od peněz je ke hrubému domácímu produktu jen slepičí krůček (ekonomové nechť mi prominou). K tomu, abychom vůbec začali uvažovat o štěstí, potřebujeme to základní materiálno: nežíznit, nehladovět (aspoň ne dlouhodobě), mít co dýchat a mít přístřeší, kde se cítíme být v bezpečí. Toto svým členům zajistí spíše materiálně bohatší společnosti. Jak tedy změříme ono materiálno? Poprvé o tom začal uvažovat Thomas Petty v Anglii okolo roku 1665, teorii národního bohatství rozvinul o sto let později jeho krajan Adam Smith. Ten položil důležitou otázku, která v průběhu času vymizela, totiž: přispívá oběh peněz ke kvalitnímu životu? V pojetí jednoho z nejvlivnějších ekonomů konce 19. století Alfreda Marshalla se společným jmenovatelem všech věcí stala cena, a je jedno, zda pytle brambor nebo platby notáři — jde jen o to, za kolik se ono cokoli prodá či koupí. Hodnota věci či služby nevychází z její povahy (Vagon uhlí? Doučování chemie? Použití veřejného WC? Platba za lék?), ale z její ceny, tedy z množství peněz, které se přesunou z ruky do ruky, z účtu na účet. Čím více peněz je v pohybu, tím lépe — tím výkonnější ekonomika, tím větší bohatství, tím lépe se máme, tím jsme šťastnější… Nebo snad ne?

Potíže s HDP Potíž, kterou si v posledních letech začínáme uvědomovat, tkví v tom, že hrubý domácí produkt neumí započítat nic, co není spojeno s finanční operací — to je z pohledu HDP bezcenné. Sloužíte Sedmá generace 4|2011

DROBNOHLED |

dobrovolně u hasičů? Pomohli jste sousedovi postavit plot? Uvařili jste doma večeři? Tak to jste, přátelé, možná udělali radost sami sobě a mnoha dalším lidem, ale hrubý domácí produkt jste nepotěšili, protože jste pracovali bezplatně. Že vás to baví a že je to důležité a že je to třeba a že se to přece sluší? No a? Zaplatili jste? Nezaplatili, a tudíž vaše konání nemá žádnou hodnotu. Les a louka a potok na tom nejsou lépe. Dokud se nacházejí ve svém zeleném a modrém a bublavém stavu, jsou bezcenné. Teprve když je někdo pokácí a zastaví a naplní do lahví a prodá, nabudou hodnoty, neboť uvedou do pohybu peníze. Že byly v mnoha případech pěknější a potřebnější v původním stavu? Smůla, to si vážně nemůžeme dovolit, protože máme-li se mít čím dál lépe, musí HDP růst, a aby HDP rostl, musí se točit peníze, a aby se točily peníze, je třeba kácet a zastavovat a lahvovat.

Jak jsou na tom Bill a Steve? Po dvou konferenčních dnech jsme se s přítelkyní Delií vrátily na vermontský venkov, kde jsme chtěly poselství o štěstí přiblížit místním unitariánům. Proto jsme se převlékly za „velkého HDP muže“ a „malého HDP muže“: „Ahoj, já jsem Bill,“ říkala Delia hlubokým hlasem. „Žiju v domě kousek za městem, pracuju v centru, do práce jezdím autem. Vydělávám velmi slušně. Manželka taky pracuje, k dětem si platíme paní, úklid zajišťuje jednou týdně firma, o zahradu se stará najatý člověk. Na vaření moc času nemáme, takže jíme v restauracích, a když chceme večeřet doma, většinou koupíme nějaký polotovar. Zdravotně to ujde, beru prášky na vysoký tlak a dvakrát týdně chodím do fitka, platím si trenéra, abych se zbavil té nadváhy. Dovolené máme tak týden ročně, většinou si v zimě zaletíme někam do Karibiku.“ „Ahoj, já jsem Steve,“ říkala jsem tenčím hláskem a přála si mít kudrnaté vlasy a černé fousy. „Pracuju na půl úvazku, moje žena taky. Bydlíme na kraji města v domku, do práce to mám kousek, takže většinou jezdím na kole. Na zahrádce leccos vypěstujeme, oba nás to baví, a o děti se staráme společně. Jíme většinou doma, v létě máme spoustu vlastní zeleniny. Auto nám stačí jedno, koupili jsme si hybridní Toyotu Prius, má nižší spotřebu. Oba věnujeme několik hodin týdně dobrovolné práci — já vedu pěvecký sbor a moje žena je knihovnice. Na zahradě a s dětmi mám pohybu až až a kromě toho chodíme na výlety s přáteli, to nás opravdu baví.“ Typizované příběhy (ovšem osoby jsou skutečné — Delia zná Billa a obě známe Steva), ale přece: koho více miluje HDP? No ano, Billa. Když bych si ale měla vybrat, nemůžu si pomoct, radši bych byla Stevem. Nerada žiju pod tlakem a Steve se zdá být víc v pohodě. Zahrádku moc nemusím, ale jeho způsob života by mi poskytl to, čeho si hodně cením: být se svými milými, bavit se s přáteli, mít čas na výlety a škodit co nejmíň.

Co HDP umí… a co ne HDP si opravdu nevšímá kvality života. K růstu HDP nejlépe přispěje těžce nemocný člověk, který se současně nákladně rozvádí — platby za operace a léky, účty právníkům, nový byt, nová pračka a sušička a lednička a mraznička a invalidní vozík a pečovatelka a… K růstu HDP také přispívá kriminalita; všichni si necháme do aut a do domů namontovat poplašná zařízení, policie nakoupí auta a přijme více zaměstnanců. Hurikán Katrina, povodně či ropná havárie v Mexickém zálivu pak představují pro HDP přímo lahůdky. Sedmá generace 4|2011

Mizera HDP? Ne. HDP je jen číslo, to my s ním nakládáme, jako by mělo schopnost, kterou nemá, a jeho stvořitelé (například ekonom Simon Kuznetz) na to upozorňovali: více nebo méně nemá význam, pokud jasně neřeknete, čeho že je více nebo méně. HDP nečiní rozdílu mezi náklady a výnosy, mezi budováním a ničením, mezi činnostmi udržitelnými a neudržitelnými. Umí jen sčítat, neumí odčítat. Říká nám, jaká je celková peněžní hodnota statků a služeb vytvořená za dané období na určitém území. O našem štěstí nebo blahobytu se z HDP mnoho nedozvíme. A co víc, náš výklad HDP vede k rozhodnutím, která ignorují a poškozují sociální a přírodní kapitál, protože HDP s nimi neumí počítat. Co nám tedy pomůže, když ne HDP? A je vůbec možné kvalitu našeho života, naše štěstí, měřit?

Index štěstí místo HDP Ron Colman z univerzity v kanadském Halifaxu provedl pěkný pokus na vlastních studentech: jeden rok jim důkladně vyložil, že samostatně zpracovaná esej má pro ně zásadní význam — při práci na ní se naučí pracovat s literaturou, kriticky hodnotit informace a precizně formulovat vlastní závěry. A že na závěrečném hodnocení jeho kurzu se však známka z eseje bude podílet jen pěti procenty. No a studenti — co byste tak asi čekali— se ve velké většině sepisováním eseje vůbec neobtěžovali. Rok nato Ron neplýtval silami na řečnění, pouze do sylabu napsal, že známka z eseje bude tvořit padesát procent závěrečného hodnocení. A studenti se mohli přetrhnout: dodali včas obsáhlé eseje ve velmi dobré kvalitě. To, co hodnotíme a jak to hodnotíme, jednoznačně ovlivňuje naše chování, shrnul Ron. Budeme-li schopni měřit a hodnotit to, co ve svých životech považujeme za důležité, co nás činí šťastnými a spokojenými, budeme toto hodnocení respektovat při svém rozhodování. A HDP odkážeme do patřičných mezí — bude pouze jedním z čísel, která bereme do úvahy. Jde to ale vůbec? Zdá se, že ano — o měření „indexu štěstí“ mluvili účastníci konference z Brazílie, Bhútánu, Francie, Kanady i z domácího Vermontu. Na alternativách k HDP se intenzivně pracuje. Kanaďané vyvinuli indikátor skutečného pokroku (viz rozhovor s Ericem Zenceym v 7.G 3/2011), v Bhútánu se měří produkt národního štěstí, jehož součástí jsou například psychická pohoda, zdraví, vzdělanost, kvalita životního prostředí, fungování obcí a vztahy mezi lidmi. Nečekejme ale zázraky, nadvláda HDP hned tak nepadne. Mimo jiné proto, že mnoha lidem vyhovuje. To ale neznamená, že bychom si to zatím nemohli vyjasnit sami se sebou: kupují nám peníze, které vyděláváme, život, jaký si přejeme? Opravdu platí, že více znamená lépe? A budeme mít někdy dost? Z auly jsem odcházela společně s Cathy, studentkou burlingtonské střední školy. „Víš,“ říkala mi, „nerada bych, až mi bude šedesát a budu se ohlížet za svým životem, cítila sama nad sebou lítost. Musím si dobře promyslet, co vlastně chci…“ Tak jí držme palce. A sobě taky. Zajímavé odkazy: www.350.org, www.gnhusa.org, www.gpiatlantic.org. Text vznikl v rámci Fulbright-Masarykova stipendia. Autorka pracuje jako konzultantka v oblasti udržitelného rozvoje, zapojování veřejnosti, ochrany přírody a krajiny a místně ukotveného učení. 25 |

| DROBNOHLED

K ate R awlesová

Příroda není zboží Snaha britského Ministerstva životního prostředí, výživy a záležitostí venkova (Defra) přisoudit přírodě finanční hodnotu prostřednictvím Národního hodnocení ekosystému nás může utvrdit v nebezpečné domněnce o našem výjimečném postavení v přírodě. Aldo Leopold, jeden z prvních environmentálních etiků, říká: „Zneužíváme Zemi, protože se na ni díváme jako na něco, co nám patří. Když se na Zemi budeme dívat jako na společenství, ke kterému přináležíme, pak ji snad začneme užívat s láskou a úctou.“ (Překlad Anna Pilátová — pozn. redakce) „Co je to biodiverzita?“ ptalo se v nedávném průzkumu veřejného mínění britské ministerstvo životního prostředí. Častá odpověď zněla: prášek na praní. Máme-li napomoci ochraně biodiverzity, musíme tedy nejprve zvýšit povědomí o tom, o co se vlastně jedná a proč ji potřebujeme.

Často přehlížená biodiverzita Krokem správným směrem se zdají být rozmanité aktivity, které přibližují zásadní význam „přírody“ — přírodních systémů a jiných živých bytostí — většinovému povědomí a konvenční ekonomii tím, že jim přisuzují ekonomické i jiné instrumentální hodnoty. Dokonce i ti o něco biologicky gramotnější mají sklon klást rovnítko mezi ztrátu biodiverzity a tragický osud ledních medvědů a dalších atraktivních vyšších savců, spíše než aby ji chápali jako rozpad ekosystémů, a tedy jeho služeb. K těm náleží opylování, úrodnost půdy, čistota vod, uhlíkový cyklus — jevy zásadní pro výživu, zemědělství a obecně pro naše přežití. Často také přehlížíme klíčovou biodiverzitu moří. Oceány představují sedm desetin zemského povrchu a tvoří 99 % prostoru vhodného k životu. Pokud by byl život na souši úplně zničen, život v mořích by existoval dál — naopak by to však neplatilo. A situace v oceánech není zdaleka dobrá. Nadměrný rybolov je všem srozumitelný problém, nicméně kolik lidí si uvědomuje, že jsme změnili |26

pH všech oceánů, které jsou v důsledku vstřebávání antropogenního CO2 kyselejší? Popřípadě že různé druhy planktonu, vytvářející samotný základ mořských potravních řetězců, jsou ohroženy oteplováním, které okyseluje prostředí, v němž žijí? Biodiverzita dostala během nedávného Mezinárodního roku biodiverzity tolik těžkých zásahů, že se rok proměnil na celé desetiletí. V globálním měřítku se ukazatele neustále a rychle zhoršují. Biodiverzita klesá, emise CO2 a další negativní vlivy rostou. Co je příčinou?

Jako sveřep v narušeném ekosystému Jedním vysvětlením je, že industrializované společnosti stojí na zásadně chybných základech. Za prvé, naše ekonomické systémy jsou zcela svázány s představou růstu na planetě s biofyzikálními limity. Za druhé, naše postoje skrytě posvěcují pokračující dopady neomezeného růstu na přírodu. Převažující „moderní“ postoje umisťují člověka jaksi vně přírody, jako nezaujatého manažera přírodních systémů, k nimž nepatří a které může beztrestně ničit. Celá plejáda živých forem, s níž tuto planetu sdílíme, od žížal k hvězdicím, od stehlíků ke kaloňům, je v této ohromně antropocentrické perspektivě odkázána do role poskytovatele zboží a služeb našemu vlastnímu druhu, jako kdyby v tom spočíval její jediný význam. Leopold a další tvrdí, že klíčem k řešení ekologické krize je tato úvaha: pokud nebudeme chápat sami sebe jako součást ekologického společenství na více méně stejné úrovni se všemi ostatními živými bytostmi, budeme se potýkat přinejlepším s příznaky, a ne příčinami. Jakmile se rychle vypořádáme s jedním příznakem — řekněme klimatickou změnou — objeví se další, jako sveřep v narušeném ekosystému. Sedmá generace 4|2011

DROBNOHLED |

Zde je tedy dilema: udělení ekonomické a jiné instrumentální hodnoty „službám ekosystému“ se zdá být v našem „reálném“, ekonomikou ovládaném světě nezbytností. Stejně tak nicméně platí, že redukování přírodního života na „soubory zdrojů a propadů“ zakonzervovává nebezpečně zkreslený obraz našeho místa ve vesmíru. I přes veškerou naši technologickou vyspělost jsme pořád bytostně spjati se zemí, živočichové vztažení k svému prostředí. Ostatní formy života nelze posuzovat podle toho, nakolik jsou pro lidstvo užitečné či potřebné. Takovéto tvrzení je srovnatelné s prohlášením, že se Slunce otáčí kolem Země. Vše naopak volá po kopernikovském obratu v našem hodnotovém systému, který by člověka vytlačil ze středu vesmíru. Neznamená to vzdát se využívání jiných forem života. Ze vzájemné provázanosti všeho živého se prostě nelze vyvléci. Nicméně to vskutku vyžaduje přestat považovat vše živé za prostředek k dosažení našich cílů, přiznat přírodě vedle hodnoty „užitečnosti“ i její vnitřní hodnotu.

Odkopnout instrumentální žebřík

živočichy, vnímající sociální bytosti, za pouhá kolečka ve výrobě potravin, k systémům hospodaření, umožňujícím zvířatům relativně plnohodnotné projevy chování. A též posun od průmyslových monokultur, zcela vytlačujících místní ekosystémy, ke způsobům hospodaření, souladným s místními přírodními podmínkami; je třeba podporovat rozmanitost, ne ji osudově redukovat. Co z toho vyplývá? Příroda není jen milým doplňkem, ale nezbytností. Ekonomika ekosystémů a biologické rozmanitosti (TEEB) a jiné instrumentální přístupy nám velmi pomáhají, abychom si tuto prastarou pravdu ujasnili. Biodiverzitu potřebujeme stejně jako vodu a jídlo. Ovšem to není jediný důvod k její ochraně. Jazyk „ekosystémových služeb“ přinejlepším představuje jen žebřík k rozumnějšímu náhledu. Musíme rychle vystoupat nahoru a pak žebřík odkopnout. Kate Rawlesová je docentkou filozofie na Cumbrijské univerzitě v severní Anglii. Tento článek vyšel ve Food Ethics, čtvrtletníku neziskové dobročinné organizace Food Ethics Council. Přeložil Petr Švec.

Praktický význam tohoto etického posunu je nesmírný. Znamená posun od intenzivních systémů hospodaření, jež považují ostatní

EKOLOGICKÝ KOMPOST / Vojtěch Pelikán Biookurková sezóna Ministr zemědělství Ivan Fuksa podpořil lidový lynč „španělských biookurek“ svéráznou teorií, že za nákazou střevní bakterií EHEC může být útok teroristů, a varoval před nebezpečím skrytým v biozelenině, protože je „polévána močůvkou“. Dolní komora brazilského parlamentu schválila zákon oslabující ochranu pralesů; v očekávání uvolnění pravidel několikanásobně vzrostlo tempo odlesňování a v průběhu týdne byla zabita trojice bojovníků proti kácení. Na Šumavu se vydali blokádníci vlastním tělem suplovat úkol státu: chránit tamní národní park. Z průzkumu společnosti Factum Invenio vyplynulo, že nové lanovky a sjezdovky na Šumavě si nepřeje přes 70 procent lidí. Ve skriptech Policejní akademie se u tématu extremismu sešli Národní odpor, KSČM, Greenpeace i Strana zelených. Národní hospodář, prof. Václav Klaus, řídil nové velkorypadlo dolu Bílina a rýpnul si při tom do obnovitelných zdrojů energie. Podle odhadů Mezinárodní agentury pro energii (IEA) se loni nečekaně

Sedmá generace 4|2011

výrazně zvýšily skleníkové emise na historicky nejvyšší úroveň. Podle vědců z Národní sluneční observatoře (NSO) klesá sluneční aktivita, některá média proto začala zbrkle věštit ochlazení Země. Od té doby NSO trpělivě vyvrací a vyvrací a vyvrací… Čeští vědci spolupublikovali v časopise Science zjištění, že můry vinou znečištění černají. Uplynulo dvacet let od schválení přelomového zákona, který nám umožnil lépe dýchat. Ropa tentokrát vytekla nedaleko Gibraltaru a do řeky Yellowstone. Vědci se spletli a přiznali, že „zázračné bakterie“ v Mexickém zálivu nebyly až tak zázračné a tamní ekosystém zůstává po loňském úniku ropy silně narušen. Eurokomisařka Maria Damanaki přišla s nápadem, jak řešit tíživou situaci evropských rybářů: lovem plastových odpadků. Biologové z univerzity ve Wagenigenu spočetli, že holandští motoristé měsíčně zabijí asi 133 miliard hmyzích jedinců, čímž viditelně narušují potravní řetězce. Díky stávce odborů připomínala Praha alespoň jeden den Kodaň. Auto*Mat

bilancoval první rok kampaně Do práce na kole: přes tisíc lidí dohromady osmkrát obkroužilo zeměkouli a rekordman Antonín Zlínský ze Sekce vyzbrojování ministerstva obrany najel 1879 kilometrů. Gratulujeme. Úroda melounů ve východní Číně vybuchla poté, co tamní zemědělci nevhodně použili akcelerátor růstu forchlorfenuron. V Norsku zakázali bezolovnatou „eko-munici“, neboť zjistili, že škodí zdraví vojáků. Třicet šest let po skončení Vietnamské války začaly USA tuto zemi čistit od nechvalně proslulého herbicidu Agent Orange. V těle velryb nedaleko ostrova Hokkaidó bylo nalezeno radioaktivní cesium. Britové se snažili spočítat, kolik miliard liber by stála jejich příroda. Rakouská vláda kvůli znepokojení veřejnosti odložila prodej dvou alpských vrcholků za 121 tisíc eur. Nepálští horolezci snesli z Mount Everestu rekordních osm tun odpadků. Děkujeme.

27 |

foto: D. Sharon Pruitt

| DROBNOHLED

D avid P eat

„Jemná akce“ může vést k zázračným výsledkům Anglický holistický fyzik, filozof a spisovatel F. David Peat (*1938) se zpočátku věnoval výzkumu fyziky pevných částic a základů kvantové teorie. Dlouhá léta spolupracoval s fyzikem a filozofem Davidem Bohmem, o němž napsal monografii. Později se jeho zájem rozšířil na hlubinnou psychologii a na oblast umění a obecné aspekty kultury, včetně kultury domorodých Severoameričanů. Je autorem knih o kvantové teorii, teorii chaosu, synchronicitě či umění a spiritualitě Černonožců. Jednou z jeho posledních prací je Gentle Action: Bringing creative change to turbulent world (Jemná akce: vnášení kreativní změny do turbulentního světa, 2008). David Peat žije ve středověkém toskánském městečku Pari v Itálii, kde založil Centrum Pari pro nové vzdělávání. Cítíme, že žijeme ve světě, který je neustále v krizi. Všechno kolem nás, noviny a televize, nás varuje před globálním oteplováním a degradací životního prostředí, terorismem a mezinárodními konflikty, chudobou třetího světa a důsledky současného ekonomického propadu. Připojme k tomu spoustu dalších problémů, s nimiž se střetáváme, a zdá se, že vše je ve zmatku. Navzdory tomu všemu pociťujeme vášnivou potřebu provádět nápravné akce, velké intervence, zavádět novou vládní legislativu či uskutečňovat různé programy pomoci.

Komedie, nikoli tragédie S nostalgií vzpomínáme na náš dřívější sen o světě, s nímž jsme si spojovali možnosti přesné prognózy, kontroly a nekonečného pokroku. Avšak teprve když situace, jimž čelíme, zkoumáme do větší hloubky, zjišťujeme, že tento sen byl pouhou iluzí. Ekonomické, |28

sociální a přírodní systémy, do nichž jsme zapuštěni, jsou mnohem a mnohem komplexnější, než jsme si původně představovali; určitě komplexnější než organizace, které jsme založili, aby se jimi zabývaly. Následkem toho mohou být plány a intervence, které provádíme s nejlepšími úmysly, často zkreslené. Typický příklad představuje pomoc Africe. Ačkoli i zde jsme zaznamenali výjimky jako například úspěšný program Mezinárodního červeného kříže pro léčbu malárie, jiné africké intervence skončily rozvrácením místních ekonomik, místních společenství i životního prostředí. Jedním z mnoha příkladů je Zambie, která měla kdysi sto čtyřicet oděvních továren a dnes jich má jen osm. Za tímto stavem stojí export darovaných oděvů z charitativních obchodů na Západě. A tak zůstávají problémy neřešeny, a když naše pokusy o intervenci neuspějí, použijeme tytéž prostředky ve větším množství a s o to větší silou. V rámci úvah na toto téma se Joseph Meeker ve Sedmá generace 4|2011

DROBNOHLED |

své knize The Comedy of Survival (Komedie přežití) domnívá, že my lidé Západu máme tendenci nahlížet svět skrz masku tragédie. Tváří v tvář environmentálním problémům cítíme, že se musíme bránit: vyhlašujeme válku chudobě, válku drogám, válku terorismu. Podle Meekera však řešení environmentálních problémů, kterým čelíme, musí přijít prostřednictvím komedie, což chápu jako blízké tomu, co jsem sám nazval „jemnou akcí“ (Gentle Action). Naše obvyklé intervence se k dotyčnému problému vztahují z „vnějšku“. Naproti tomu „jemná akce“ v sobě obsahuje něco subtilního, citlivého a kreativního, co se vynořuje zevnitř samotného systému. Běžná akce se podobá spíše vrhání kamene do rybníka. Výsledkem je velké šplouchnutí, které se rychle rozptýlí. Předpokládejme však, že by se tisíce nepatrných zvlnění na okraji rybníka daly uspořádat tak, že by byly všechny přesně ve stejné fázi: pohybovaly by se pak ke středu a nabíraly by na síle. Jinak řečeno, kreativní akce by se vynořovala spíše z celku, než že by byla vnucována z vnějšku.

Kreativní odklad Jak se však nějaká společenská organizace může stát dostatečně citlivou na to, aby mohla „jemnou akci“ praktikovat? Domnívám se, že odpověď spočívá v aktu kreativního odkladu. Prostřednictvím svého deklarovaného poslání i svojí vnitřní struktury jsou organizace vždy programovány k tomu, aby podnikaly akce. Nicméně kreativní odklad znamená akci odložit a dotazovat se na povahu této podmíněnosti. Například laická osoba, která je svědkem dopravní nehody, se může horlivě snažit pomoci vytáhnout zraněného z auta nebo mu ovázat krvácející paži, avšak takové akce by mohly jeho stav ještě zhoršit. Naproti tomu personál záchranné služby okamžitou akci odloží a provádí vyhodnocení dle naléhavosti: situaci posuzuje vždy individuálně a pro stanovení plného rozsahu a vážnosti poranění používá nejprve zrak a následně pohmat. Až poté poskytuje postižené osobě první pomoc, další osobu rychle odváží sanitkou do nemocnice a tak dále. Když je touha po akci odložena, všechny varovné signály začnou volně odplývat, a organizace se tímto způsobem stává vnímavější vůči své vnitřní struktuře: vůči oblastem, které jsou příliš rigidní i vůči těm ostatním, které naopak obsahují potenciál pro kreativitu. Přesně toto se stalo ve Fetzerově institutu ve Spojených státech, kde pozastavili většinu svých programů. Zaměstnanci institutu místo toho přicházeli měsíc co měsíc každý den do práce, aby se dotazovali na roli a význam své organizace. Někteří z toho byli sice vyděšení a frustrovaní, nicméně další se pustili do zkoumání svého místa v organizaci. Tímto způsobem Fetzerův institut vstoupil do „temné noci duše“. Konečným výsledkem bylo znovuobjevení základních hodnot institutu a uvědomění, že každý v něm, od prezidenta po zaměstnance cateringu, má hluboký pocit sounáležitosti a zájmu. Podle prezidenta Fetzerova institutu Toma Beeche se kreativní odklad podobal „malému tichu“, k němuž dochází tehdy, když lidé přestanou hovořit a začnou naslouchat.

státech, aby daroval plodné jalovice. Dnes jeho organizace Heifer International poskytuje jako pomoc po celém světě dvacet pět druhů zvířat. Když se Peter Benson v roce 1961 v novinách dočetl, že v Portugalsku uvěznili dva studenty kvůli drzému chování, byl z toho sklíčen. Ale než aby se hned pustil do protestů za zdmi portugalské ambasády, akci odložil a posadil se do ticha v kostele Svatého Martina v polích. Pak se rozhodl napsat článek do deníku The Observer, v němž předložil svou Výzvu za amnestii 1961. Tak se zrodila organizace Amnesty International, hnutí, v němž jsou obyčejní lidé schopní pouhým psaním dopisů získávat svobodu pro politické vězně po celém světě. Jako další příklady „jemných akcí“ ve velkém měřítku lze uvést například Gándhího princip áhimsy, koncept ubuntu Desmonda Tutua, systém Banky Grameen bangladéšského ekonoma a nositele Nobelovy ceny Muhammada Yunuse (viz 7.G 3/2011), město Gaviotas v Kolumbii (udržitelná komunita založená Paolem Lugarim) nebo hnutí za gramotnost Paola Freireho.

Příklad sdružení TAMS Žiju v jižní Sieně ve středověkém městečku Pari, vystavěném na vrcholu kopce. Je to místo, kde se lidé vzájemně zdraví jménem, zastaví se, aby si spolu popovídali, a kde nechávají klíče ve dveřích svých domů. Dva z našich hostů, Gordon Shippey a jeho žena, byli životem v Pari hluboce zasaženi a stavěli ho do kontrastu se svým vlastním domovem ve čtvrti města Middleton, plným zločinu, obchodování s drogami, odpadků a vyhořelých aut. Když se Gordon Shippey vrátil domů, rozhodl se — inspirován tím, co viděl v Pari, že projde svou ulici, zaklepe na dveře každého domu a představí se: „Jmenuji se Gordon. Jsem váš soused.“ Když byl Gordon v polovině své cesty, připojil se k němu další soused a brzy se ukázalo, že oba sdílejí stejnou úzkost z podmínek, v nichž žijí. A tak vzniklo místní sdružení TAMS, které navštívilo místního starostu a ukázalo mu videozáznam čtvrti i to, jak ji ve svých kresbách vidí zdejší děti. Výsledkem bylo uzavření areálu továrny, kde dříve probíhaly obchody s drogami a přestavění objektu v komunitní centrum. Sdružení začalo organizovat také pouliční slavnosti. Když se pak postupně zformovaly další skupiny a vznikly obecní noviny The Streetwise Insider (Znalec místních poměrů), začal se duch TAMS rozšiřovat dál. To vedlo k proměně dřívějšího kostela ve velké informační středisko a zároveň v počítačové centrum pro pomoc dyslektikům a dalším lidem s poruchami učení. Potkal jsem mnoho dalších lidí, kteří vnesli do života „jemnou změnu“. Pauline McCormicková se snažila u lidí v metru vyvolat úsměv; Jane Tinsleyová vymalovala poblíž svého domu kamennou autobusovou budku; Helena Bongartzová promítá v noci na opuštěnou budovu u silnice do Mohavské pouště své umělecké dílo. Rád bych se samozřejmě dověděl o dalších příkladech „jemné akce“ nebo kreativního odkladu: prosím, posílejte mi je na e-mailovou adresu: [email protected].

Posadit se do ticha A jaké jsou tedy příklady „jemné akce“? Sahají od globálních po individuální. Když americký farmář Dan West rozdával obětem španělské občanské války mléko v prášku, uvědomil si, že by mělo větší smysl dát jim krávu. A tak požádal svého přítele ve Spojených Sedmá generace 4|2011

Přeložil Jiří Zemánek. Další informace viz www.fdavidpeat.com a www. paricenter.com.

29 |

| DROBNOHLED

J an S kalík

Sněmovna jako uhel černá? Události roku 1989 otevřely české politice možnost dohnat několik desetiletí, o které byla zdejší ochrana životního prostředí pozadu. V polovině devadesátých let ale idealismus do značné míry vyprchal a „ochranařina“ se ze symbolu vznikající demokracie stala v očích mnoha politiků jednou z jejích největších hrozeb. Jak od té doby poslanci a poslankyně české sněmovny o zákonech týkajících se životního prostředí hlasovali? A co je při tom ovlivňovalo? Jak ukazuje socioložka Zdenka Mansfeldová, rozhodování českých poslanců ovlivňuje celá řada faktorů od stranické příslušnosti až po hlasovací řád sněmovny. Jistě bychom mohli připočítat lobbisty, korupci nebo třeba populismus. Většina ukazatelů se však těžko měří. Pro naše potřeby proto zůstaneme u dvou. Podíváme se, jak poslanci hlasovali pro životní prostředí z hlediska své stranické příslušnosti a jak jejich rozhodování ovlivňovaly sociodemografické charakteristiky, například věk, pohlaví či vzdělání. Průzkum nám zjednodušuje fakt, že od poloviny 90. let zveřejňuje Poslanecká sněmovna na internetu kompletní databázi hlasování. A asociace nevládních organizací Zelený kruh je začíná vyhodnocovat a každoročně zpracovávat do publikační řady Pověz mi, kdo je tady nejkrásnější. Dostáváme tak užitečné informace o 156 pro přírodu významných hlasováních stejně jako o 639 poslancích, kteří se aspoň jednoho z nich zúčastnili. Limitou našeho shrnutí nicméně je, že nedokáže zohlednit závažnost jednotlivých hlasování. Zatímco ta z devadesátých let se často týkala klíčových zákonů, v posledním období se v hodnocení objevují i hlasování |30

o změně pořadu sněmovny. Nedostatek relevantních hlasování nám sice znesnadňuje porovnání v průběhu času, zároveň ale nastoluje důležitou otázku. Totiž: zda to s legislativou životního prostředí náhodou nejde od desíti k pěti.

Holubice v trní V předčasných volbách roku 1998 zvítězila Zemanova ČSSD a následně sestavila menšinovou vládu podporovanou ODS. Hlavní vliv na tehdy připravované zákony měl Národní program pro přípravu ČR na přijetí do EU, jehož cílem bylo sladit české právo s více než třemi stovkami norem unie. Podle expertízy Zeleného kruhu nebyla přístupová jednání dobře využitá: „Svůj lví podíl na tom má opoziční smlouva, která stanovila minimální standardy platné legislativy EU, přizpůsobené v daných oblastech nejslabším zemím, jako maximální možný strop.“ Asi bychom předpokládali, že koaliční strany a zvláště pak ta, která navrhuje ministra životního prostředí, budou hlasovat více pro-environmentálně než ty ostatní. Zatímco v jiných sledovaných Sedmá generace 4|2011

DROBNOHLED |

obdobích bychom se nemýlili, pro roky 1996—2002 to neplatí. Velká část charakteristik působila na poslance do opoziční smlouvy jinak než po ní. Například schopnost získat pro svůj návrh podporu nebo pozdější rok narození se po přelomu tisíciletí s hlasováním proti životnímu prostředí již tak silně nespojují. Relativně kladnější postoj žen v tomto období výrazně slábne a podpora životnímu prostředí se spolu s relativním posílením levice mírně posunuje z Čech na Moravu. Období velké koalice tak můžeme vnímat pro politiku ochrany životního prostředí jako výrazný předěl. Pozice občanských a sociálních demokratů se po roce 1998 výrazně přiblížily. Pokles environmentálnosti v ODS se vznikem opoziční smlouvy zřejmě souvisí s obdobným posunem u ČSSD. Snižování původně přírodě značně příznivého postoje sociálních demokratů pokračovalo až do období 2006—2010, kdy dosáhlo míry blížící se KSČM (viz graf). Avšak i u komunistů počet pro-environmentálních hlasování setrvale klesá. Lidovci si sice vysoký standard udrželi až do volebního období 2002—2006, pak ovšem klesli na úroveň ostatních stran. Z databáze hlasování také vyplývá, že noví poslanci ČSSD mají méně environmentální postoje než jejich kolegové. Pokud však získají mandát i ve svém třetím volebním období, zpravidla už jsou vůči životnímu prostředí vstřícnější. Obdobný vztah platí i pro lidovce. Anti-environmentalismus se pojí s dlouhodobým mandátem silně v ODS, slaběji pak v ODA, US a částečně i KSČM. S výjimkou sociálních demokratů a komunistů přitom platí, že čím vyšší věk měl poslanec při vstupu do sněmovny, tím hlasoval více pro-ekologicky.

Dojde-li na hlasy, jde vše stranou… Zřejmě nepřekvapí, že z hlediska prospěšnosti hlasování pro životní prostředí poslance zdaleka nejvíce rozděluje členství v parlamentním klubu: politický střed s 56 % předstihuje levici s 47 % i pravici s 40 % prospěšnosti. Pro-environmentálnější poslanci tak do sněmovny přicházejí především z levicovějších moravských krajů, zároveň ale i ze západních Čech a Prahy. U občanských demokratů a komunistů platí, že poslanci, kteří podali aspoň jeden návrh, jsou v průměru méně naklonění přírodě než poslanci pasivní. Naopak u lidovců, sociálních demokratů a zelených se aktivita většinou váže i s pro-environmentálním hlasováním. Paradoxně může rovněž působit zjištění, že členové Výboru pro životní prostředí za ODS hlasují méně pro-ekologicky než jejich straničtí kolegové. Poslanci jiných stran, zastoupení v tomto výboru, totiž hlasovali ve srovnání se svými kolegy v průměru o 5,4 % více pro-environmentálně. Výjimku však opět tvoří období opoziční smlouvy, kdy se vliv výboru stírá.

Jak se kdo vybarvil? Dalším z možných faktorů ovlivňujících hlasování o životním prostředí je vzdělání. V devadesátých letech jsme mohli v Poslanecké sněmovně potkat výrazně více humanitně vzdělaných lidí, inženýrský titul začal být obvyklejší až po roce 2000. Nositelé bakalářského, magisterského a inženýrského titulu se v celkové statistice hlasování zastávají životního prostředí méně často než akademicky nevzdělaní poslanci. Větší ekologické prospěšnosti dosahují členové sněmovny se společenskovědním vzděláním, konkrétně o čtyři procentní body. Poslanci, kteří získali více titulů, pak své kolegy bez Sedmá generace 4|2011

Hlasování politických stran pro životní prostředí, 1994–2010

1994–1995 1996–1998 1998–2002 2002–2006 2006–2010

ČSSD

KDU-ČSL KSČM

ODS

44,81 67,67 49,99 48,83 36,69

66,43 46,25 61,17 62,3 44,18

64,06 32,82 20,65 49,68 22,19 63,79 37,17

68,57 60,61 54,85 52,12 34,45

US, US-DEU SZ

71,16

vysokoškolského vzdělání předstihují o 7,5 %. V případě ODS ale s rostoucím akademickým vzděláním míra pro-environmentálního hlasování klesá. Mnohem přesvědčivější je pak vliv pohlaví. Ženy v porovnání se svými stranickými kolegy hlasovaly pro přírodu asi o pětinu častěji v ODA a o několik procent v US-DEU a ODS. Genderové a environmentální ohledy politických stran spolu v Česku úzce souvisí: partaje, v nichž jsou ženy výrazně více zastoupené, zároveň více zohledňují i životní prostředí. Ženy tak oproti mužům hlasovaly prospěšněji v průměru o pět procent. Zkusme si to shrnout: ve Sněmovní ulici jsou přírodě nakloněnější především zástupci středových stran, ženy, členové Výboru pro životní prostředí, starší poslanci a ti, kteří do Parlamentu vstoupili dříve. Mírně příznivěji ale jednají i poslanci, kteří nepodávají příliš poslaneckých návrhů, jsou humanitně vzdělaní a pocházejí z Moravy nebo Prahy. Členů Parlamentu, kteří mají opačné charakteristiky a na přírodu ve svém hlasování často nemyslí, je ovšem většina. Zda se s tím smíříme, ukážou příští parlamentní volby. A zřejmě nejen ty. Autor pracuje v asociaci neziskových organizací Zelený kruh. Práce je dostupná na www.zelenykruh.cz v kategorii Legislativní centrum.

31 |

foto: Greenpeace

foto: Greenpeace

foto: Greenpeace / Karol Grygoruk

| DROBNOHLED

J iří J eřábek

Obstarožní polská cesta Polsko jako by z oka vypadlo svému jižnímu sousedu. Alespoň co se týká energetiky: obhajuje uhlí, jádro a plyn z břidlic, a změny klimatu by nejraději řešilo adaptacemi. V honosné místnosti Polské tiskové agentury posedává deset novinářů. Někteří si kontrolují hodinky, jiní pokukují po stolu obloženém bagetkami a ovocnými šťávami. Za pultem sedí pět zástupců nově vzniklé koalice „Rozvoj ANO — těžba NE“. Tiskovou konferenci otevírá její předsedkyně, starostka sedmdesátitisícového města Lubin, Irena Rogowská. Po zdvořilém úvodu rychle přechází k hlavnímu problému: „Nemůžeme nečinně přihlížet, jak naše vláda plánuje nové hnědouhelné doly, které zničí krajinu, naše zdraví a zdraví našich dětí. Je naší povinností jednat. Devadesát procent obyvatel se vyjádřilo v referendu proti těžbě a jejich hlas musí být vyslyšen.“ Členy koalice je již dvacet nevládek a obcí, přidal se i český Ekologický právní servis. Společnými silami se snaží zastavit těžařský apetit polské vlády. Její energetická politika s výhledem do roku 2030 totiž zdejší fosilní zdroje rozhodně neplánuje nahradit. Naopak. V rámci „energetické bezpečnosti“ a omezení závislosti na Rusku |32

chce vytěžit, co se dá. Dobývání uhlí v nových oblastech si vyžádá vystěhování desítek tisíc lidí, to je ale prý „nutná daň za pokrok“. Vláda už schválila změnu horního zákona, která usnadní vznik nových povrchových dolů. V současnosti navíc chystá celonárodní územní plán, kam budou zanesena dobývací území, aby se pak dalo jednodušeji „ve veřejném zájmu“ vyvlastňovat. Podle kritiků záměru to povede k tomu, že v oblasti vznikne stavební uzávěrka, přestane se investovat a začnou klesat ceny nemovitostí. Založení koalice a podporu, jakou získává, vnímá Iwo Łoś, energetický kampaník Greenpeace, jako důkaz důležitých změn ve společnosti. „Boj proti těžbě uhlí už není nikou radikálních ekologů. Polská společnost si začíná uvědomovat, že devadesátiprocentní energetická závislost na uhlí není něco, na co bychom měli být hrdí, a že existují lepší cesty hospodářského rozvoje. Greenpeace během měsíce spustí národní kampaň žádající politiky, aby investovali do modernizace hospodářství,“ říká v neformálním rozhovoru. Sedmá generace 4|2011

DROBNOHLED |

Břidlicový hit Přední polští politici se však zhlédli nejen v uhlí. Novým hitem je plyn z břidlic. Geologové zde objevili ohromné zásoby. Už více než sto firem z celého světa dostalo licence k jejich průzkumu, což zaměstnalo na dvě tisícovky lidí, jak s povděkem kvitují místní média. Možnosti těžby jsou však dost složité a navíc drahé. Ale nevadí, Polsko se poučí u Spojených států, které s tím mají dost zkušeností. O břidlicích si s premiérem Tuskem přijel pohovořit dokonce sám prezident Obama. Kde jsou časy, kdy na Pražském hradě mluvil o odzbrojování a ochraně klimatu. Západní Evropa ovšem americké nadšení nesdílí a spíše zdůrazňuje, že těžba této suroviny skrývá mnohá nebezpečí — probíhá totiž pomocí hloubkových vrtů, do kterých se vhání chemikálie (viz 7.G 6/2010). Například Francie zakázala vrty s hydraulickým štěpením hornin, které jsou ve většině případů k těžbě nutné. Průzkum ložisek byl zakázán i v některých částech Německa. Polské nevládky poukazují na to, že těžba plynu produkuje emise oxidu uhličitého a metanu a je spojena s dalšími ekologickými riziky. Namísto debaty však zástupce ministerstva hospodářství pouze odpověděl, že ekologické organizace musejí být placené Ruskem, jinak by přece nemohly kritizovat tento vysoce ekologický zdroj energie. Organizace požádaly o omluvu, které se ovšem zatím nedočkaly. Koordinátorka Klimatické koalice Urszula Stefanowiczová říká, že je na podobná nařčení zvyklá. Kvůli podpoře přísnější legislativy na snižování emisí skleníkových plynů koalice sklidila obvinění, že ji platí „Západ“ — prý tím chce snížit konkurenceschopnost Polska a ovládnout zdejší trhy. Nevládky také mívají na talíři, že je žene vidina zisku. Pravdou ovšem je, že podobně jako v Česku se i zde objevilo několik případů, kdy si lokální „ekologické“ organizace vzaly od developerů peníze za to, že přestaly proti stavbě bojovat. Utrpěla tím pověst celého občanského sektoru.

Vytoužené jádro Nevládní organizace nedokážou pro témata energetiky a klimatu získat širokou podporu veřejnosti. Na ochranu divoké přírody však Poláci slyší velmi dobře. Například záchranu Rospudy nebo Bělověžského pralesa podpořily stovky tisíc lidí svými podpisy pod petici. Macej Muskat, současný ředitel polských Greenpeace a dlouholetý aktivista, to vidí jako veliký úspěch místních nevládních organizací. Dodává však: „Nemáme sílu změnit opravdu veliké věci, jak toho jsou schopny nevládní organizace na Západě. Sice se nám dostane sluchu na nejvyšších politických úrovních, ale už nejsme schopni politiku ovlivnit.“ Vraťme se však ještě k energetice. Vedle uhlí a plynu si polská vláda dělá zálusk také na jádro. Polsko zatím žádnou jadernou elektrárnu nemá, takže atomová lobby je zde o poznání slabší. Premiér Tusk a jeho kabinet jsou sice silně projaderní, ovšem chybí jim silná podpora společnosti. Po havárii v Japonsku klesla přízeň Poláků na méně než polovinu, proti jádru se vyjadřují také někteří ekonomové či jiné veřejně činné osobnosti. Opozice by chtěla o jaderné energetice vyhlásit celostátní referendum. Ale ani vláda neotálí: schválila dva zákony. Jeden o energetické bezpečnosti, druhý na podporu investic do jaderné energetiky. Původní vládní plány mít od roku 2020 vlastní jadernou elektřinu se sice stávají méně reálnými, ale odhodlání Tuskova kabinetu rozhodně neopadá. Vyjednává s potenciálními staviteli i investory, mezi nimiž se objevuje Sedmá generace 4|2011

také ČEZ. Na rozdíl od Česka mají Poláci v jednom jasno: výstavbu v žádném případě nesvěří ruským firmám.

„Zelené“ předsednictví Prvního července převzalo Polsko půlroční předsednictví EU. Situace se v mnohém podobá té české. Vláda měla na začátku velké oči, čeho všeho by chtěla dosáhnout, ale postupem času se její priority smrskávaly. Nakonec zbyla jen tři hlavní témata. Environmentální oblast se do užšího výběru jaksi nedostala. Podobnost s českým předsednictvím umocňuje i fakt, že na začátku října — přesně v polovině polského předsednictví — proběhnou parlamentní volby. Jedním ze zmiňovaných hlavních cílů polského předsednictví je zlepšení energetické bezpečnosti a zlepšení koordinace externí energetické politiky EU. Podle polské vize by EU měla postavit více ropovodů a plynovodů, aby snížila závislost na dovozu paliv z Ruska. Co se týká životního prostředí, nějaké ty priority by se také našly. Převážně však kopírují to, co by se stejně projednávalo na setkání ministrů životního prostředí. V oblasti klimatu chce Polsko debatovat především o adaptacích na změny podnebí. Tuskův kabinet si může podat ruce s českou vládou, která ve svém prohlášení namísto snižování emisí podtrhla právě přizpůsobení se. Podle českého ministra životního prostředí představují adaptace hlavně betonová protipovodňová opatření. Uvidíme, jak se celoevropská debata vyvine. Polská vláda bere předsednictví hlavně jako velké PR pro svou zemi. Důraz tedy klade na kulturní program, prezentaci přírodních i kulturních krás. Poté, co vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, ztratilo předsednictví na své politické důležitosti a je spíše administrativního charakteru. To ale minimálně v případě Polska ve vztahu k životnímu prostředí nemusí být na škodu. Spíše naopak: Polsko toho nemůže totiž tolik zkazit, v což doufají tamní i evropské nevládní organizace. Polské nevládky se na předsednictví pečlivě připravovaly, proběhla celá řada seminářů s výstupy v podobě konkrétních požadavků; zapojily se i české neziskovky. Scházejí se s úředníky z ministerstva životního prostředí, které pravidelně prezentuje aktuální stav příprav a plán prací. Polsko sice životní prostředí neprioritizuje, ale agendu, která se na evropské i světové úrovní projednává, odsunout nemůže. A tak se v této oblasti projednává 47 různých témat: od mezinárodní ochrany biologických druhů přes evropskou regulaci nebezpečných látek v elektronice až k prosincovému zastupování EU na klimatické konferenci OSN v Jihoafrickém Durbanu. Jen pro ministerstvo životního prostředí se jedná o více než 150 mezinárodních i evropských koordinačních setkání, kterým budou Poláci předsedat či na nich reprezentovat názory EU. Ministerští úředníci a sám ministr životního prostředí Andrzej Kraszewski opakují, že předsednická země musí zachovat neutralitu a že by neměla „protlačovat“ své názory, ale vykonávat roli facilitátora. Úředníci zároveň ubezpečují veřejnost, že půjde o „zelené“ předsednictví, nevládky se však k tomu stavějí střízlivě. Polsko má totiž v mnoha oblastech velmi vyhraněné názory a sami úředníci přiznávají, že zachovat v takových případech neutralitu bude výzvou. Opravdové chování předsednické země se však těžko kontroluje. Jednání totiž často probíhají za zavřenými dveřmi a není jednoduché dostat se k informacím, kdo a co opravdu udělal. Zjistit se to nicméně podařilo u nedávného jednání Rady ministrů životního 33 |

| DROBNOHLED

prostředí, kde Polsko jako jediná země zablokovalo dohodu o dlouhodobých cílech snižování emisí skleníkových plynů. Pro celý proces zpřísňování politiky ochrany klimatu to byla velmi silná rána. Polsku se tím podařilo odsunout jednání na příští rok, čímž se zbavilo kontroverzního tématu v rámci svého předsednictví. Britský ministr Ed Miliband byl natolik rozčarován, že porušil diplomatický protokol a zkritizoval Polsko v médiích. Podle něj se jednalo o černý den evropské klimatické politiky.

Katolíci na ekologické vinici V případě tradičně katolického Polska se nabízí otázka, jakou roli hraje v environmentálním snažení zdejší největší církev a její víra. Mé polské kolegy a kolegyně dotaz zprvu zaskočil, ale nakonec se rozpovídali. Podle Macieje Muskata má polská katolická církev velkou moc ovlivňovat společnost a potenciál šířit environmentální povědomí, jak se to děje například v Německu. Po delším uvažování však dospívá k závěru, že polská církev je natolik konzervativní, že než dospěje k potřebným změnám, ztratí velkou část svého vlivu, který je v posledních letech na setrvalém ústupu. Urszula Stefanowiczová si myslí, že církev a environmentalisté si žijí víceméně nezávisle vedle sebe. Církev se nestará o ekologii a ekologové o církev.

Důvodem však není fakt, že se křesťanská východiska nedají skloubit s ochranou životního prostředí. Kdyby totiž katolíci jednali podle toho, co kázal předešlý papež Jan Pavel II. (viz 7.G 2/2007), pro ekologické organizace už by moc práce nezbylo. Jenže polské církvi stejně jako věřícím chybí pružná reakce na nové potřeby doby. Víra je často jakousi soukromou, nedělní záležitostí, kterou si Poláci nenechávají ovlivňovat svůj všední život. Bravurně tak tančí mezi katolickým hodnotovým systémem a konzumním stylem života, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Mezi českými katolíky tomu není jinak (viz 7.G 2/2007). A aby těch podobností mezi Polskem a Českem nebylo málo, na závěr zpráva z tisku: polské dráhy kupují nová Pendolina. Jedná se o předraženou zakázku a nevýhodnou smlouvu. Navíc je očividně zbytečné kupovat vlaky, které jezdí více než dvě stě kilometrů za hodinu, když v Polsku je na železnici povolena maximální rychlost pouze sto šedesát. A možná by si v těch vlacích měli dobře zkontrolovat software. Pro jistotu. V Česku o tom víme své… Autor pracuje u polských Greenpeace.

PŘED SEDMOU GENERACÍ / Vít Kouřil Hledat svůj úděl Mohl bych vzpomenout neustále prodražovaný Temelín, půldruhou stovku zastřelených vlků na Slovensku, akutní nebezpečí zlatých dolů hyzdících zdejší krajinu nebo zásadní spor o budoucnost radikální ekologie. Na dvou letních číslech Poslední generace 1996 mě však především zaujala strhující povídka-reportáž Veroniky Vachkové Den jako každý jiný, z níž odcituju alespoň úvodní část (na webu 7.G ji uveřejňujeme celou): „Obloha v okně seníku šedne, slepice doprovázejí naléhavé kykyrýkání rozmrzelým hhh. Lezu dolů po vratkém žebříku. Jako ta drůbež. Komu tím pomůžeš, když utečeš do hor, zabedníš se před světem; budeš si namlouvat, že neexistují žádné roboty, tanky, mrakodrapy, dálnice, skládky, chemičky, jaderné elektrárny, když je neuvidíš? Takhle hory nezachráníš, jenom si zničíš život. A nebo jinak: to nemůžeš vydržet, práce od rána do večera, orat, kopat, dříví štípat, vodu nosit. Ani koupelna tam není, ani normální záchod. V zimě čtyři měsíce sněhu. Z toho

|34

žita a brambor se pořádně nenajíš. Zahrabeš se někde, zničíš si život, mohla jsi studovat, stojí ti to vůbec za to? Však ona tě ta romantika rychle přejde! Kdybychom všichni takhle utekli…, ty, ty vlastně myslíš jen na sebe, na svoje štěstí. Odešla jsem do hor hledat svůj úděl. Úděl, nikoli štěstí. Otázku po smyslu toho všeho si musím klást každý den. Tváří v tvář zbytečným holosečím, černým skládkám, plánované vodní nádrži… Blázni si rozsévají obilí z chatrné bílé plachtičky, žnou je srpy a kosami, mlátí cepem a melou na kamenném ručním mlýnku. Blázni si pečou černý chléb v peci, lámou ho rukama a jedí suchý. Dnes. Jedné noci prostě přišel a začal se mě ptát: jak můžeš žít bez hor, stromů, vody, slunce, bouřky, sněhu? Jak můžeš zapomenout? Tak dal jméno mému dávnému nejasnému smutku. Měl pevné tělo a oči mu svítily. Zažehl oheň a řekl, že mě zapřísahá. Ten oheň mi zůstal, hřeje i pálí, občas dokonce

otevírám dvířka sporáku a tiše se dívám. Můj démon. Všechno ostatní, rozumování, myšlenky, ideály, to je pouhý přívažek, slepé střívko vzniklé z potřeby vysvětlit si nějak děje a touhy příliš prapodivné.“ A jakže onen den jako každý jiný skončil? „Uložím se do sena a nechám si zdát o jabloni plné zralých plodů, žlutých a těžkých, jak jsem pod ní odpočívala při kopání jam na další a další jabloně. A nebo o prvním zeleném bučku, znamení volnosti, vždyť co jiného nás přivádí do hor než věčná touha po volnosti? Volnosti našeho nitra i našich kroků? Někoho na dny, někoho na týdny, někoho na roky.“ Dodejme, že autorka zachytila pobyt v osadě Zaježová uprostřed pohoří Javorie, v níž se od počátku devadesátých let dodnes soustředí obdivovatelé rozmanitých soběstačných tradic. Předloni dokonce „Zaježka“ získala ocenění v rámci Globální sítě ekovesnic. Kdo nevěří, ať tam běží.

Sedmá generace 4|2011

KULTURNÍ zahrada |

LIBRARIUM / Vít Kouřil

Pavel Nováček Udržitelný rozvoj Univerzita Palackéo v Olomouci, duben 2011 Tato kniha nenudí minimálně ze tří důvodů: za prvé do ní zakladatel olomouckých Mezinárodních rozvojových studií zkoncentroval úctyhodné množství informací o stavu lidstva i planety; za druhé tyto znalosti podává srozumitelnou, poutavou a graficky mimořádně přívětivou formou; a za třetí nezůstává jenom u tradičního výkladu globálních problémů či konceptu udržitelného rozvoje, ale přibližuje třeba i dvacítku metod zkoumání možných budoucností. Na závěr se na hranici reality, fantazie a fikce ptá: „Co zbývá objevit?“, přičemž pak osobitě a duchaplně probírá například záhady vědomí, UFO či fúzi mozku a počítače. Nelze než doporučit.

Hana Šantrůčková, Jaroslav Vrba a kol. Co vyprávějí šumavské smrčiny Správa NP a CHKO Šumava, prosinec 2010 V publikaci s podtitulem Průvodce lesními ekosystémy Šumavy projdeme za sedm dní přírodu takzvaného Divokého srdce Evropy. Průvodci — tucet přírodovědců zkoumajících Šumavu po desítky let — jsou vůči laickému čtenářstvu velmi laskaví a kromě povedených grafů, mapek, ilustrací či fotografií přikládají slovníček základních pojmů. V samotném výkladu se dočteme o pre/historickém vývoji Šumavy, desatero poučení nejen z krizového vývoje smrčin nebo tipy na zajímavé výlety. Slavní milovníci Šumavy Josef Váchal i Karel Klostermann by uznale pokývali hlavou. Vzhledem k tématu tohoto čísla 7.G dodejme, že autoři obhajují samovolnou obnovu lesa.

Knihy označené Sedmá generace 4|2011

Van Jones Zelená ekonomika Vyšehrad, květen 2011

Ulrich Beck Riziková společnost SLON, květen 2011 Druhé české vydání Beckova klasického díla obohacuje autorova přednáška z roku 2002, v níž navazuje na svou původní teorii z 80. let a dokládá, že vstupujeme do světa nekontrolovatelného rizika, aniž bychom navíc měli jazyk, který by popsal to, čemu čelíme. Světovou rizikovou společností podle Becka probíhají tři osy konfliktů: ekologická a finanční krize a hrozba globálních teroristických sítí, přičemž „teroristické útoky na Ameriku se staly Černobylem globalizace. Právě tak jako sovětská katastrofa podkopala naši důvěru v nukleární energii, odhalilo 11. září falešnou povahu příslibů neoliberalismu“. Doslov: Jan Keller. I nadále povinná četba.

Dvěma největšími problémy USA (potažmo světa) jsou zhoršující se stav životního prostředí a chudoba. Řešení spočívá v nastartování zeleného Nového údělu, který by vytvořil zaměstnaneckou vrstvu „zelených límečků“ a ozelenil, respektive decentralizoval energetiku i ekonomiku. K tomu je třeba zavádět nové technologie a politické principy na globální, národní i lokální úrovni. Bitva teprve začíná, ale zelená již vítězí a naštěstí ještě stále máme čas… Americky pozitivní aktivisté s plnými hrstmi nápadů, jak „to jde“, se čtou fakt dobře — obzvlášť mají-li psaní v malíčku a svádějí nás slogany typu „Nejen hybridní auta, ale i hybridní hnutí“. Více na www.greenforall.com.

Niall Ferguson Vzestup peněz. Finanční dějiny světa Argo, květen 2011

Ondřej Horký Česká rozvojová spolupráce SLON, červen 2011 Autor, mladý výzkumník pražského Ústavu mezinárodních vztahů, pojímá zahraniční rozvojovou spolupráci jako zdánlivě nezištné pole i protipolitický stroj. Postupně se věnuje její historii, politickému kontextu, objemu, formám, efektivnosti i jednotlivým aktérům ovlivňujícím rozvojovou spolupráci v ČR. Tu pak na třech kauzách (Angola, Burkina Faso, Nikaragua) kritizuje z genderové slepoty. Ovšem dodává: „Jen pro srozumitelnost, má práce zahraniční rozvojovou spolupráci kritizuje, ale nepopírá: zcela se vzdát dvoustranné spolupráce také nepředstavuje alternativní řešení.“ Kniha erudovaná, s názorem, i když krapet akademicky šroubovaná.

„Prachy, hotový, prašule, love, fiňáry, šustivý, cinkavý: říkejte si tomu, jak chcete, vždycky jde o peníze. Podle křesťanů je láska k penězům kořenem veškerého zla. Pro generály jsou peníze hybnou silou válek. Podle revolucionářů jsou to okovy práce. Ale co jsou to ve skutečnosti peníze? (…) Odkud přišly? A kam se všechny poděly?“ Známý britský historik (Nešťastná válka, Virtuální dějiny) tyto otázky zodpovídá s velkým rozhledem (od starověkých měn přes středověké lichváře až po spekulanty z Wall Street) a navíc přístupně — esejisticky laděný text sloužil jako podklad k televiznímu seriálu. Lidé z neziskového sektoru, čtěte!

si můžete s 10% slevou objednat v e-shopu Hnutí DUHA (obchod.hnutiduha.cz). 35 |

foto: Piotr Ciuchta

| KULTURNÍ zahrada

J an M iessler

Život mezi odpadky a uměleckým dílem Na loňském dokumentu Umění odpadu režisérky Lucy Walkerové není z formálního hlediska nic, co by stálo za zmínku. Řadu otázek ale klade obsah. Vedle poučení o životních perspektivách brazilských sběračů odpadků na největší skládce světa můžeme dumat třeba nad principem fungování aktivistického umění nebo nad tím, jak se vlastně náš život liší od věcí, které nepřetržitý proud nákladních aut odváží na smetiště. Přestože Umění odpadu už stihlo posbírat řadu nejrůznějších filmových cen a jeho divácká popularita v zásadě garantuje příjemný divácký zážitek, životní příběh a umělecké postupy brazilského výtvarníka Vika Munize nejsou ničím, co by na první pohled vzbuzovalo pozornost. Muniz pochází z chudé são-paolské rodiny a na přelomu osmdesátých a devadesátých let se prosadil ve Spojených státech především využíváním netradičních materiálů, které dávají zobrazovanému nový význam. Tak například v cyklu Děti z cukru (Sugar Children, 1996) Muniz posypal cukrem kontury fotografických portrétů nezbedných dětiček dělníků z karibských třtinových plantáží, takže při pohledu z dálky je vidět portrét a zblízka zase textura použitého materiálu. Fikané, ve světě moderního umění ale ne zcela výjimečné. Doplňující příběh o tom, jak v karibském ráji na rozdíl od svých uchechtaných dětí vypadají dospělí uštvaně, protože šichty na plantážích trvají šestnáct hodin, je pak galerijním způsobem dojemný, možná až humanisticky přeslazený. Sladký cukr neznamená sladký život, ale naopak bere životu jeho radost, vysvětluje Muniz cukrovou pointu svého uměleckého počinu. Stejný postup pak volí i v případě odpadového projektu: vydává se na okraj Ria de Janeira na největší skládku na světě, aby stylizované portréty lidí, kteří zde přehrabávají odpadky a hledají recyklovatelný materiál, přeměnil na umělecky hodnotnou a komerčně |36

atraktivní koláž z těch samých odpadků, které dotyční přehrabují. A tvrdí přitom, že svým uměním chce zároveň změnit jejich životní realitu prostřednictvím materiálu, se kterým jsou v každodenním styku: výtěžek z prodeje fotografií totiž dostanou samotní jejich protagonisté a také organizace, která je sdružuje.

Vykořisťování objektu umělcem a dokumentaristkou Munizovo počínání samozřejmě provází určitý rozpor, stylizováním lidí a jejich transformací v umělecké objekty vlastně manipuluje s jejich identitou. Říká jim, jakou pózu mají při fotografování zaujmout a následně tuto fotografii rekonstruuje tím, že vyfotografované linie a plochy znovu sestaví z nejrůznějších odpadků, které si zcela pragmaticky nechá za úplatu nanosit od svých „modelek“ a „modelů“. Stejně jako tyto odpadky pro něj vlastně sběrači odpadků představují surovinu, kterou je třeba přetavit v Umění s velkým U. Ve výsledku je navíc k odpadkům jaksi přikovává: světu jsou prostřednictvím jeho díla představeni právě a pouze jako sběrači. Na druhou stranu je Munizův projekt zároveň prostředkem jejich emancipace od pouhého sběračství, se kterým se někteří za dva, tři, pět a dokonce i pětadvacet let sami identifikovali: kromě peněz za vydražené fotografie má být pro zúčastněné sběrače projekt jakousi zážitkovou pedagogikou, která je má nakopnout k hledání a nacházení budoucnosti i někde jinde než na smetišti. Sedmá generace 4|2011

KULTURNÍ zahrada |

Tím, že se mimo Munizovy koláže sběrači objevují i ve filmovém dokumentu, se tento emancipační potenciál násobí: máme příležitost seznámit se s jejich minipříběhy — na víc než na letmé načrtnutí osudů několika jednotlivců však není prostor — ale i s prostředím, ve kterém se pohybují. Bují v něm bída a zločin, muži se tu nejčastěji živí jako drogoví dealeři a bijí své partnerky; ty mají zase na výběr mezi prostitucí a smetištěm, jehož smradem sice načichnou, ale můžou si na něm vydělat slušných dvacet dolarů denně. Perspektiva dokumentu nicméně sběrače „vykořisťuje“ podobně, jako to dělá Muniz, ale možná ještě víc — tím, že z jejich životů vyzobává lidsky jímavé momenty. Na rozdíl od vzdělaného a formulačně obratného Munize, jeho asistenta a manželky, kteří vystupují v roli „expertů“, jsou slova „obyčejných lidí“ ze smetiště často naivní, uhranutá pouze jedním aspektem reality. Munizovi, dokumentaristům a divákům to umožňuje mít nad nimi nadhled. Ale zase na druhou stranu: sběrači mají příležitost sami sebe prezentovat a je patrné, že tak činí, jak nejlépe umí. Muniz i dokumentaristé je navíc skutečně nutí zabývat se otázkami, které mnozí z nich po letech strávených přehrabováním pytlů s odpadem přestali řešit.

PROMÍTAČKA / Dagmar Smolíková Země noční můry

Navíc, kdo nic nedělá, nic nezkazí. Požadovat od umělce řešení problému chudoby, které nedokázaly vyřešit příslušné vlády, přestože disponují mnohem většími prostředky, je samozřejmě nesmysl. Projekt, na kterém Muniz strávil téměř tři roky, měl potenciál změnit osud jednotlivců a upozornit na situaci širší veřejnost. Změnit kontext, který osud sběračů smetí formuje, případně mobilizovat veřejnost k tomu, aby zvedla zadek z gauče a šla změnit svět k lepšímu, by asi vyžadovalo nějaké ještě mnohem údernější umělecké dílo. Jestli vůbec. I tak ale v Brazílii shlédl Munizovu retrospektivní výstavu rekordní milion návštěvníků (víc jich historicky přišlo jen na Picassa), za prodané fotografie získal pro sběrače tisíce dolarů a některé z nich jejich podíl skutečně nakopl k tomu, že smetiště opustili a našli si lepší život. Na jiné ale gravitační síla skládky působila silněji a leckteří ji ani neměli v úmyslu opustit, přestože se v roce 2012 plánuje její uzavření. Možná se v Riu konečně začne trochu více recyklovat — z filmu je patrné, že odpad se v Brazílii netřídí, protože právě hledání recyklovatelných materiálů dává tisícům sběračů práci. Často negramotní sběrači budou ale každopádně potřebovat rekvalifikaci, kterou jim jejich sdružení, posílené dolary od zazobaných milovníků umění, může nyní poskytnout. Celý svět ale mecenáši nespasí, tolik jich zase není. Ostatně, jak by ta spása vlastně měla vypadat? Několik sběračů se díky Munizovi proslavilo, životy tisíců ostatních ale zůstaly stejné, zarámované odpadky. Co ale vlastně rámuje naše životy? A čím jsme je naplnili? Je všechno to smetí našich uplynulých let recyklovatelné? A stálo by vůbec za to, aby se v nich někdy nějaký dokumentarista přehraboval?

Ty příběhy jsou si většinou podobné. Doma ve Vietnamu se nadchnou agitkami o českém ráji, kde se dá snadno vydělat hodně peněz. Široká rodina se proto složí, aby jeden z nich mohl vycestovat. Složit se znamená mimo jiné také zastavit dům a pozemky bance a půjčit si deset až patnáct tisíc dolarů. Tolik obvykle stojí zprostředkování agenturou. Dokument Země snů Martina Ryšavého ukazuje, co tušíme: ráj se nekoná, jde o obchod s lidmi, jehož praktiky hraničí s otrokářstvím. Vietnam bojuje s chudobou a nezaměstnaností, jejichž dopad vzdor názvu republiky nebrzdní patřičná sociální síť. Jen v roce 2007 odjelo za prací do zahraničí 87 tisíc lidí, kteří domů ročně posílají deset miliard dolarů. Tolik informace tamní vlády. V Česku zase zákony umožňují, aby si téměř kdekdo založil personální agenturu a firmám dohazoval levnou pracovní sílu. Mimochodem, v roce 2009 u nás fungovalo téměř 2500 takových agentur, přitom v podstatně početnějším Německu jich stačí ani ne stovka. Gauneři zavětřili rychlé peníze. Vietnamce neznalé jazyka nechávají pod pohrůžkou, že nedostanou práci, podepisovat smlouvy v češtině (samozřejmě s nepravdivými údaji), jejich plat jim okrájí na minimum, přes původní sliby za ně neplatí daně ani pojištění. V horším případě jim nedají mzdu vůbec, počkají na vypršení jejich víz a… adieu. Taková agentura si může ročně přijít až na sto milionů korun. Obzvláště bezskrupulózní agentury se specializují pouze na dovoz lidí, vyinkasují peníze a „mějte se tady dobře“. Někdy, aby se neřeklo, vietnamské pracovníky dohodí do firmy, která je — ó, jak nás to mrzí — za měsíc propustí s tím, že nemají patřičnou kvalifikaci. Cizinci zůstanou na dlažbě, doma dluhy, u nás nízká šance získat dobrou práci. Tak dělají cokoli za jakékoli peníze, někteří tuto beznaděj řeší sebevraždou. Letos na jaře téma obchodu s lidmi provětral týdeník Respekt a po něm další média. Novináři zjistili, že státní podnik Lesy ČR nezajímá, kdo a za jaké peníze ve zdejších lesích pracuje. Problém si přehazovali jako onu pověstnou horkou bramboru: nikdo nemůže za nic. A tak jsme si za rok 2010 vysloužili od Ministerstva zahraničních věcí USA kritiku: „Vláda toleruje prostředí, které je příznivé pro využívání nucené práce migrantů.“ Propadli jsme se mezi země, jako je Albánie, Ghana nebo Pákistán, které „nenaplňují minimální standardy k potírání obchodu s lidmi“, jak shrnula nezisková organizace La Strada. „Když sem přijede bez koruny, nezná jazyk a doma si udělá dluh dvě stě tisíc a tady mě máte… Je to přece dospělý, svéprávný člověk,“ řekla Respektu ke kauze státní zástupkyně Karolína Fialová. Možná. Dokument Martina Ryšavého je však takové tvrdosti na hony vzdálený. Zachycuje konkrétní tragédie lidí, kterým se příslib snu proměnil v noční můru.

Umění odpadu (Waste Land), režie Lucy Walkerová, Brazílie / Velká Británie 2010, 90 minut, www.wastelandmovie.com.

Země snů, režie Martin Ryšavý, ČR 2009, 57 minut, dostupné na www.ceskatelevize.cz/specialy/jedensvet/dokumenty-v-ivysilani.

Změnit život, změnit kontext

Sedmá generace 4|2011

37 |

| KULTURNÍ zahrada

L eoš Š evčík

Zelená psychologie Jakou roli hrají lidé na Zemi? Může se naše západní industriální civilizace inspirovat u domorodých kultur? Pionýr výzkumu psychedelik, psycholog a psychoterapeut Raplh Metzner, obohacuje ekopsychologická témata svými znalostmi etnofarmakologie, změněných stavů vědomí i syntézou mnoha dalších oblastí jeho badatelských vášní. Od začátku 60. let minulého století se Ralph Metzner profiloval svými pracemi o změněných stavech vědomí a terapeutickém potenciálu psychedelik (tj. halucinogenů jako LSD, psilocybin či meskalin) coby vědecký výkvět Harvardské univerzity. Bezprecedentní mocenský zásah vlády USA do kompetencí vědeckých institucí na konci 60. let však znamenal striktní ukončení velice slibného farmako-psychoterapeutického výzkumu. Dějinné události tak přiměly Metznera věnovat více pozornosti dalším technikám transformace vědomí, jako jsou jóga, alchymie a šamanismus. Cestami za představiteli šamanských, léčitelských a duchovních tradic preindustriálních kultur získalo jeho studium nejen interkulturní charakter, ale stejně intenzivně tvarovalo samotného vědce. Zelená psychologie, jež v originále vyšla před dvanácti lety, představuje koláž témat, která Metzner diskutuje se svými studenty na prestižním Kalifornském institutu integrálních studií, pokládaném za jedno z center vynořujícího se holistického paradigmatu vědy.

Lidstvo jako nervová síť planety Svoji břitkou kritičností k současné psychologii, společnosti i vědeckému a hodnotovému pojetí dominantní industriální kultury nenechává autor nikoho na pochybách, že navazuje na ekopsychologickou tradici Theodora Rozsaka (viz hlavní téma 7.G 5/2008). Ku prospěchu věci Metzner hřímá a moralizuje o poznání méně než jiní autoři tohoto proudu. Podobně jako jiní „rozsakovci“ se pokouší o analogii vztahu lidstva a přírody. Jeho úvahy vycházejí z Lovelockovy teorie Gaia, tedy pochopení planetárních systémů díky celostnímu vnímání Země jako superorganismu. Metzner si klade otázku, jakou funkci mají lidé jakožto tkáň organismu Země a v čem jsou specifičtí. Prozkoumává naši potenciální |38

jedinečnost v možnostech vnímání, interpretace reality a koordinace jednání, což vše koresponduje s funkcemi nervového systému. Případnou pýchu na výsadní pozici našeho druhu ale rychle smete, když započne rozvíjet oblíbenou disciplínu ekopsychologů — rozjímání nad hledáním vhodné psychologické diagnózy pro nejvýstižnější popis našeho pokřiveného vztahu k přírodě; v tomto případě nad naší nezvládnutou koordinační (nervovou) funkcí ekosystémů. Postoj industriální civilizace označuje za lidský komplex nadřazenosti. V psychodynamické tradici ho vysvětluje jako kompenzaci za nevědomý komplex méněcennosti. Vymizení rituálů přechodu a iniciace prý zase vede k zafixování lidstva na úrovni rané adolescence, kdy neznáme vlastní roli a naše nevyzrálá identita se slepě pachtí za uznáním, sebedefinováním a neurvale projektuje svoje konflikty do (přírodního) prostředí.

Příčiny rozštěpu mezi lidmi a přírodou Metzner se vymezuje vůči prostšímu a vágnějšímu Rozsakovu popisu lidské patologie jako potlačeného ekologického nevědomí. Po rozboru autismu, kolektivní amnézie, závislosti a narcismu dochází k přesvědčení, že potíže lidstva ve vztahu ke zbytku Země lze chápat jako disociační poruchu. Disociace je opakem asociace a představuje normální součást kognitivních (poznávacích) funkcí mozku a psychiky. Účastní se téměř všech mentálních procesů, určitou míru disociace potřebujeme ke každému zaměření pozornosti. Metzner se domnívá, že došlo k rozštěpu mezi myšlenkami, emocemi, vzpomínkami a sebepojetím člověka a vyšších systémových biotických struktur, jež ho obklopují. Kořeny utilitárního vztahu k přírodě Metzner stopuje v kapitole o mytologii. Patriarchální kurganští kočovní nájezdníci ze střední Sedmá generace 4|2011

KULTURNÍ zahrada |

Asie, uctívající Bohy Nebes, si podmanili matriarchální evropské starousedlíky, zemědělce uctívající Bohyni Zemi. Započali tak odklon západní civilizace od úcty a pokory vůči přírodě. Metzner si je často až příliš jistý tam, kde historici tápou, jeho pohledu ale nelze upřít značnou podmanivost. Okradení přírody o posvátno autor vytýká pozdějšímu transcendentnímu monoteismu, mechanistické vědě bez hodnot, arogantnímu pojetí humanismu a protestantskému reformnímu zápalu k boji proti rituálům. Metzner se ovšem nepokouší hlásat polyteismus a panteismus, pouze poukazuje na jejich pozitivní environmentální dopad. Na příkladech křesťanských mystiků jako Hildegardy z Bingenu pak dokládá, že vnímání posvátnosti přírody a její respektování se neváže na specifické vyznání.

Inspirace šamanismem Výše popsaný historický vývoj též vedl k potlačení etnické přírodní spirituality a léčitelství. Šamanismus se praktikoval téměř ve všech koutech planety po drtivou většinu doby existence lidstva a doposud přežívá u domorodých národů a některých obyvatel třetího světa. Zároveň nabývá na popularitě i mezi příslušníky industriální společnosti, rozčarovanými z vlastní kultury (viz Novošamanismus po česku v 7.G 5/2008). Metzner se tímto tématem dostává oklikou zpět k úvodnímu psychologickému ladění knihy a s jistotou hry na domácím hřišti poukazuje na nedávno obnovený výzkum psychoterapeutického přínosu zodpovědně užitých psychedelik profesionály, kteří se šamanismem otevřeně inspirují v léčbě disociačních poruch, závislostí a úzkostí. Práce se změněnými stavy vědomí spojuje lékařství (reaguje na psychosomatické potíže), psychologii (poskytuje vhled a katarzi) a náboženskou spiritualitu (skrze zážitek přesahu mimo běžně prožívané hranice bytí a identity). Šamanismus nám tak nabízí autorem postrádané rituály přechodu, formující identitu jak individuální, sociální, tak i environmentální. Metzner přichází před širší environmentální publikum s myšlenkou, že integrující funkce změněných stavů vědomí v podpůrném prostředí může překonat rozštěp mentálních funkcí na úrovni jednotlivce, posílit sociální vazby a sounáležitost a opět zvědomnit lidskou zakotvenost v přírodním prostředí. Netradiční americký výzkumník tak nepochybně stojí v kontroverzních vodách hned několika oborů. Ohromná mozaika jím předkládaných argumentů a souvislostí by pro přesvědčivější vyznění potřebovala více než pouhých 264 stran. Ovšem Zelená psychologie jakožto vizionářské dílo nového komplexního oboru láká pozornost čtenářů rozličných profesí a téměř každý v něm nalezne obohacení. Někomu se může zdát výklad postmoderně rozbředlý, většina se ale, myslím, bude na Metznerově intelektuální pouti bavit jako při čtení napínavého románu. Po knize by měli sáhnout zastánci decentralizace, bioregionalismu, ekofeminismu a každý, koho zajímá, jak bude vypadat další krok ke zformování ekologického paradigmatu. Autor studuje pátý ročník psychologie na FF MU v Brně. Ralph Metzner: Zelená psychologie, Triton, Praha 2011.

Sedmá generace 4|2011

ZÁLOŽKA / Dagmar Smolíková Nikdo nikdy nezasáhne? „Je to stejné, jako byste někoho pozvali na oběd a pak ho zavraždili.“ Jana Dušejková prostě nemá ráda lovce; pytlák nebo myslivec, prašť jak uhoď. „Kůň, který na silnici zdech, volá k nebi o krev nás všech,“ varují verše Williama Blakea. Může se pak někdo divit, že lovci končí předčasnou a bídnou smrtí? Má si to příroda donekonečna nechat líbit? Mají se srny donekonečna dívat na to, jak lidé vraždí jejich družky? Román Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých je ulítlý jen na první pohled, ale možná ani to ne. Patrně jej neskousnou sympatizanti strojního inženýra René Descartesa a polští katoličtí myslivci. Ovšem, co na tom záleží? Autorka, mimochodem jedna z nejvýraznějších postav současné polské literární scény, předkládá příběh stárnoucí a nemocné ženy, jež bydlí v zapomenuté osadě Plošina uložené vysoko v kopcích na polsko-českém pomezí. Nečekejte však sentimentální story ochranářky zvířat, která při toulkách zádumčivou krajinou nadčasově rekapituluje svůj život. Spisovatelka totiž svou hrdinku Janu Dušejkovou obdařila koňskou dávkou ironie ke světu i k sobě samotné. Proto může pronášet věty hodné radikálních aktivistů Earth First!, aniž by se čtenář cítil trapně, a především — aniž by jejich obsah automaticky zavrhl jako extremistický čili nehodný pozornosti. Milovnice astrologie a televizních pořadů o počasí vtipně a trefně komentuje život nejen v lufťácké osadě, kde se stará o chaty letních návštěvníků, ale i v městečku, kam dojíždí za třeťáky základní školy na hodiny angličtiny. V Janě Dušejkové se sympaticky mísí vypravěčská poetičnost s drsností, se kterou boří myslivecké posedy, bojkotuje hony a vykazuje faráře z kazatelny, když už nemůže poslouchat „to strašné pokrytectví“. Na Plošině však líný tok obvyklých událostí zčeří několik záhadných úmrtí lovců. Ze světa odcházejí neméně dramatickým způsobem, než jaký sami uštědřovali svým obětem. Stopy kolem mrtvol ukazují na pomstu. A Jana Dušejková ví své, jenže ji nikdo nechce vyslechnout. Na pomstu přírody, která se na to zabijácké šílenství už nemůže dívat. Dobře jim tak, chtělo by se říct. Dostali, co si zasloužili. Zločin a trest. Jenže tak snadno se z toho čtenář nedostane, Olga Tokarczuková mu totiž připravila… ale to se nesluší prozrazovat. Snad jen, že posouzení viny či neviny není rozhodnuto a uzavřeno na stránkách románu, ale s posledními řádky se přesouvá do života těch, kteří právě zaklapli knihu. Jsou věci, kterým je těžké přihlížet. Někdo přece musí něco udělat. Jana Dušejková ví, že „nikdy nikdo nezasáhne“. Nikdo to prostě za nás nevezme. Ani srny ne, jak kdysi dávno v 7.G věštil Jiří Dědeček. A ani jeleni, protože „jelen, co nemá nikde stání, duši před starostmi neuchrání“.

Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, překlad Petr Vidlák, Host, Brno 2010.

39 |

foto: Ľuba Lacinová

| rozhovor

R ozhovor

s

Ľ ubicou T rubíniovou

Som predsa len mierna optimistka Ľubica Trubíniová (*1958) vystudovala stavební fakultu, krátce pracovala jako geotechnička, poté střih: po listopadu 1989 se stává tajemnicí slovenské organizace Strany zelených, aktivní členkou Slovenského zväzu ochrancov prírody a krajiny, šéfkou slovenské pobočky Greenpeace, členkou Rady Energie 2000 nebo přední aktivistkou platformy environmentálních neziskovek Ekofórum. Po deseti letech u Greenpeace přechází do Bratislavského regionálneho ochranárskeho združenia BROZ. Po ničivé vichřici v Tatrách se stává jednou z koordinátorek Mimovládneho výboru Naše Tatry, občanské iniciativy prosazující ekologicky šetrnou obnovu Tater. Dnes pracuje jako mediální manažerka lidsko-právní organizace Občan, demokracia a zodpovednosť, a je jednou z hybatelek iniciativy Bratislava otvorene, bránící veřejný prostor před negativními „rozvojovými projekty“. Nechce se smířit s tím, že se ve společnosti nediskutuje o základních systémových problémech. Není divu, že si v roce 2000 odnesla Cenu Jiřího Vavrouška. Mluví rychle, ale nikdy neztrácí nit, slovenštinu občas prošpikuje českými výrazy, jako třeba „ve dvou se to lépe táhne“. Inu, bývalá federalistka… Proč jste vlastně vyměnila inženýrsko-geologický průzkum za působení na ekologické a lidskoprávní scéně? No, ono to má v podstate dva hlavné aspekty. Prvý z nich súvisí s historickým vývojom. Ja som dlho v národnom podniku IGHP nepracovala, iba tri roky, no |40

paradoxne sme robili geologický a geotechnický prieskum pre stavby typu jadrová elektráreň Mochovce, vodné dielo Gabčíkovo alebo vodné dielo Slatinka — ktoré som teda vlastne pomáhala zakladať. (smích) Potom som sa vrátila naspäť na Katedru geotechniky na Stavebnej

fakulte SVŠT v Bratislave a tam som si robila ašpirantúru. Tesne pred odovzdaním dizertačnej práce prišiel November 1989. A to bol prelomový bod v mojom živote, od prvého momentu som sa veľmi aktívne do tých udalostí zapojila a občiansky sa angažovala aj v ďalších mesiacoch. Čo mi Sedmá generace 4|2011

rozhovor |

A ten druhý důvod? Že môj vzťah k prírode a neskôr k ochrane životného prostredia sa u mňa postupne vyvíjal už od detstva. Ako malé decko som trávila prázdniny u babky v malej horskej dedine dosť mimo civilizácie a flákala sa tam sama po horách, poliach a tak ďalej. Potom sa to nabaľovalo — turistické krúžky na gympli, na výške, vandre vo voľnom čase. Nakoniec som sa počas ašpirantúry dozvedela o aktivitách bratislavských ochranárov, o Bratislave nahlas (viz 7.G 4/2009). Aj som si hovorila „to je veľmi zaujímavé, pôjdem sa tam niekedy pozrieť“. Len som si robila tú ašpirantúru, a tak som to odkladala, keď budem mať viac času. No a potom prišiel November a naskytla sa príležitosť začať niečo aktívne robiť v ochrane životného prostredia. Bola to síce nakoniec náhoda, že som začala cez tú politickú linku v Strane zelených, no vlastne som k tomu smerovala už dlhodobo a celkom prirodzene. Potom sa to všelijako vyvíjalo — cez Greenpeace a tak ďalej.

a treba sa rozhodnúť čomu dať prednosť, tak výrazne víťazia úzko ponímané materiálne hodnoty, a ochrana prírody alebo trebárs aj kultúra sú ďaleko vzadu. Ďalší faktor môžeme hľadať v samotnej politickej sfére. Zelení tu doteraz nemali tradíciu, Slovensko bolo vždy konzervatívnejšie orientované než napríklad Česká republika — čo malo v istých historických obdobiach aj svoje výhody, napríklad po druhej svetovej vojne (keď v prvých voľbách získali komunisti len slabú menšinu), ale aj svoje zrejmé nevýhody. Napríklad pôsobenie konzervatívcov kresťanského typu vnímam ako akýsi tŕň v päte slovenskej politiky, osobitne ma dosť znepokojuje ich ideová nadväznosť na ľudácky Slovenský štát. Ďalšou skutočnosťou je, že slovenskí voliči veľmi podliehajú lacnému populizmu, často zameranému na materiálne, konzumné hodnoty. Sľubovať námahu, ktorú si transformácia našej spoločnosti nesporne žiada, úsporné opatrenia, nebodaj ešte systematický ohľad voči životnému prostrediu či sociálnu solidaritu (a to nehovorím o tolerancii k menšinám typu rómskych komunít a podobne), tak to už je také nepopulárne, že vlastne ani neviem, či si na to nejaká politická strana trúfne. V posledných rokoch je tu navyše rastúca skupina ľudí, často až štvrtina voličov, ktorí sú takí znechutení z reálneho stavu — podobné je to myslím aj v Českej republike či iných postkomunistických štátoch —, že kašlú na politiku, nikoho nevolia a neangažujú sa.

Vy jste ještě předloni za Stranu zelených kandidovala do Evropského parlamentu. Proč se SZ za těch dvacet let nedokázala na Slovensku výrazněji etablovat? To je dosť špecifická história a dosť komplexná otázka. Je tam v hre viac faktorov. Jednak SZ vznikla ako federálna strana a v nasledujúcich rokoch prešla dosť divokými turbulenciami. Jednak slovenská spoločnosť nebola dosť vyvinutá, čo sa týka celkového rebríčka hodnôt, vrátane nedostatočného environmentálneho povedomia. Ľudia síce na jednej strane vždy „teoreticky“ deklarujú, že životné prostredie a ochrana zdravia sú pre nich absolútne priority, ďaleko väčšie než nejaké materiálne a ekonomické hodnoty. Ale keď príde v praktickom živote na vec

Sama Strana zelených je v tom tedy nevinně? To vôbec nie. Podľa môjho názoru bohužiaľ nie je dostatočne vybavená, aby zohrala významnejšiu úlohu na slovenskej politickej scéne. Je to dané jej ľudským potenciálom, pričom istú úlohu v tom zohráva vzťah veľkej časti ľudí z mimovládnej environmentálnej scény, ktorí do politiky zámerne nejdú, aj keď by sa v nej vedeli a mali uplatniť. Na druhej strane je otázka, či toto by mal byť naozaj úspešný politický model, snažiť sa to robiť prednostne s prioritami občianskych aktivít, lebo vlastne stranícka politika je úplne iná sféra a je v nej treba fungovať v súlade s istými politickými mechanizmami. Napokon, politika zelených strán v západnej Európe je podstatne komplexnejšia, lebo politické strany by

vlastne prevrátilo môj dovtedajší život naruby, lebo som do tej doby patrila z hľadiska spoločnosti medzi pasívnejších ľudí. A potom som raz išla cez jedno bratislavské námestie a uvidela papierik „Zakladáme Stranu zelených, príďte pomôcť“, tak som sa šla zo zvedavosti pozrieť. A už som tam zostala. Vypomáhala som na sekretariáte, potom som prerušila ašpirantúru, stala sa šéfkou sekretariátu a neskôr tajomníčkou Zelených na Slovensku — a už to „jelo“.

Sedmá generace 4|2011

mali v prípade svojho víťazstva mať názory a riešenia podstatných problémov vo všetkých sférach spoločnosti, čo samozrejme neziskové environmentálne organizácie nemusia. V roce 2005 jste v rozhovoru pro Slovo uvedla, že „… spôsob riadenia spoločnosti, korupcia, netransparentnosť politiky aj ekonomiky a predovšetkým žiadostivosť po moci a pokrivený vzťah k občianskej spoločnosti, komunikácia s verejnosťou — v tom všetkom je dnešná vládna garnitúra porovnateľná s mečiarovskou“. Jak si v porovnání s tehdejší Dzurindovou vládou vede v tomto ohledu dnešní vláda Ivety Radičové? To je tiež dosť ťažká otázka, lebo viem, že to, čo som vtedy povedala, vyznieva veľmi extrémne, radikálne. Na druhej strane je to síce polopatisticky povedané, ale podľa môjho názoru to tak bolo. Len doplním, že vtedy som to z veľkej miery hovorila z hľadiska mojich praktických skúseností týkajúcich sa riešenia následkov smršte v Tatrách. Súčasná vláda funguje rok a funguje dosť ťažko. Ex-premiér Robert Fico ju nazýva zlepenec a po vecnej stránke ide o výstižný termín, aj keď on ho používa z úplne iných dôvodov. Bohužiaľ sa mi zdá, že u naprostej väčšiny ľudí, ktorí súčasnú vládnu koaličnú politiku robia, je absolútnou prioritou zase len boj o moc a výhody pre vlastnú stranu a záujmové skupiny, ktoré za nimi stoja. Ja si z pohľadu dlhoročnej občianskej aktivistky myslím, že Slovensko by sa po tých viac než 20 rokoch už konečne mohlo dožiť takej politiky, že by skutočnou prioritou bolo komplexné a udržateľné riešenie najťažších spoločenských problémov. Mne je jasné, že politika nikdy nebude ideálna a vždy v nej budú prebiehať mocenské a peňažné „hrátky“, ale nemalo by to byť také prioritné a určujúce, ako je to dnes. Takže oproti Dzurindovi žádný pokrok? Určite táto vláda má svetlé momenty, oproti Dzurindovým vládam výrazné. Napríklad je tu úplne jasný ťah na transparentnosť, aj na občiansku participáciu. No tie svetlé momenty sú individuálne. Musím v tomto kontexte menovať premiérku Ivetu Radičovú a ministerku spravodlivosti Luciu Žitňanskú. Žiadny z ich mužských kolegov nie je tak výrazne pro-občiansky 41 |

| rozhovor

zameraný. Celkovo je v tejto vláde príliš veľa protichodných pohybov, a tak nepôsobí, že by systémovo vedela, čo a ako chce dosiahnuť. Uvidíme, ešte má pred sebou tri roky. Možno. Deset let jste vedla kampaň Za bezjadrové Slovensko, ovšem dva bloky jaderné elektrárny Mochovce byly podobně jako v Temelíně na přelomu století spuštěny; napřesrok se pak mají rozrůst o další dva bloky. Proč zůstává Slovensko tak projaderné? Malá poznámka: napriek tomu sa nám — samozrejme v medzinárodnej spolupráci — podarilo „zrušiť“ prvú dostavbu JE Mochovce 1—2, založenú na úvere EBRD. To bol obrovský úspech. Prvé dva bloky sa dostavali až na druhý pokus, s inými firmami aj inými peniazmi. Taktiež sa definitívne odstavili prvé dva reaktory JE Bohunice. Faktom však je, že Slovensko je silne projadrové. Tu by som vypichla dva problémy. Jednak existenciu jadrovej lobby, ktorá tu má dlhodobú tradíciu ešte z komunistických čias a veľmi silné materiálne aj personálne zázemie. Títo technici, ekonómovia či stavbári sa po Novembri dokázali rýchlo preorientovať na nových politických lídrov a ekonomické subjekty. Veľmi negatívnu úlohu zohrali aj dve obdobia tvrdo projadrovej vlády Vladimíra Mečiara, ktorý sa navyše silne orientoval na čo najtesnejšiu spoluprácu s Ruskom. Druhým faktorom je už spomínaná silná tendencia slovenskej spoločnosti k zotrvačnosti, ktorá sa prejavuje aj v oblasti energetickej politiky. Keď už sa tu raz za komunizmu indoktrinovalo, že jadrovky sú absolútne nevyhnutným ťažiskom našej energetiky, tak väčšina ľudí má bez veľkého rozmýšľania tento názor aj naďalej. A chce to veľkú osvetovú, informačnú, vzdelávaciu, politickú, občiansko-aktivistickú a samozrejme aj mediálnu prácu, aby sa do spoločnosti dostávali aj iné informácie a vízie, že to tak byť nemusí. S Greenpeace sme vtedy urobili veľký kus roboty a myslím, že sa ten potenciál zúročuje aj v týchto rokoch. Ľudia už naozaj začínajú rozmýšľať aj zvažovať alternatívne energetické riešenia. Aj keď to samozrejme nie je také masívne, ako by sme si želali. Prosazuje se po zhruba deseti letech něco |42

R

z vašeho alternativního návrhu Energetické politiky Slovenské republiky v dnešní praxi? Štátna energetická politika sa podľa mňa vôbec neposunula. Jediné nóvum v posledných rokoch je určitá podpora obnoviteľných zdrojov a energetickej efektívnosti. Ale tá je tiež dosť schizofrenická, lebo sú to také živelné prístupy, ktoré nevychádzajú zo systémovej reorientácie energetickej politiky, ale skôr z tlaku Európskej únie. No a naša vláda ad hoc, od buka do buka, vyhlási napríklad podporu fotovoltaiky — mimochodom jej inštalovaný výkon už tvorí vyše 400 megawattov, aby ju o chvíľu „sekla“ s tým, že sa budú dotovať iba panely na budovách. Ochrana poľnohospodárskej pôdy je samozrejme správna, no vidno, že vláda nemá jasno, čo a ako chce štátnou podporou dosiahnuť. Taktiež sa kvôli podpore energetického využitia biomasy ničia lesy a vzácne prírodné územia a tak ďalej. Podobný nesystémový prístup je na Slovensku prítomný takmer vo všetkom. Před patnácti lety jste navštívila okolí Černobylu a mimo jiné o tom napsala reportáž do tehdejší Poslední generace. Jak jste letos prožívala fukušimskou havárii? Veľmi silne. Ale viete, pre človeka, ktorý dlhší čas robil v oblasti jadrovej energetiky, to bohužiaľ nebolo veľké prekvapenie. Verím tomu, že aj tí, čo sa jadrovej energetike venujú „na druhej strane“, v jadrovom priemysle, žijú s pocitom (hoci aj potlačeným do podvedomia), že raz k takej katastrofe dôjde. Keď to človek prísne racionálne rozoberie, tak by aj bolo nelogické, keby k ničomu podobnému nedošlo — vzhľadom ku všetkým okolnostiam, za ktorých jadrová energetika funguje. Tiež som si uvedomila, aká je ďalšia perspektíva vzhľadom na počet reaktorov a rôznych jadrových zariadení vo svete. Relatívne dlho sme žili v období bez takejto ťažkej havárie, no možno očakávať, že sa nám intervaly „kľudného života“ budú skracovať. Čo je veľmi depresívne uvedomenie: sme v podstate v pasci, do ktorej sme sa sami zamotali. A rozhodne nejde o pascu jedinú. Asi je pravdivá úvaha, že najlepšie obdobie ľudstva sa končí. Ja mám to šťastie, že som ho za svojho života zažila celkom naplno... Nie je to bohvieaká radostná perspektíva, ale nie je to ani dôvod hodiť si teraz „mašľu“. Sú to

obrovské výzvy a čakajú na vyriešenie. No verím tomu, že keď človek dá do niečoho strašne veľa energie, niekedy mu k dobrému výsledku pomôže aj zhoda okolností, šťastná náhoda či „vyššia moc“. Takže som predsa len mierna optimistka. Momentálně pracujete jakožto mediální manažerka v nevládní organizaci Občan, demokracia a zodpovednosť. Jak se vám daří „prodávat“ vaše témata do slovenských médií? Veľmi ťažko. (smích) Je to okrem objektívnych okolností zapríčinené aj materiálnymi ťažkosťami, do ktorých sa naša organizácia v posledných rokoch dostala. ODZ bola veľmi dobre fungujúca organizácia so silnými osobnosťami, ale teraz je nás tam len zopár na čiastkové úväzky. Tým pádom nie je možné robiť také široké spektrum aktivít ako kedysi. Teraz sa špecializujeme najmä na tému diskriminácie a ľudské práva žien. A jak se tedy daří genderovým tématům na konzervatívním Slovensku? Hlavne z mimovládnych pozícií je to ťažké, ale porovnateľné napríklad s niektorými environmentálnymi témami alebo rasovým násilím. Ono Slovensko na jednej strane je konzervatívne, sociologické výskumy však ukazujú, že vôbec nie stopercentne. Slováci sú v istom zmysle „schizofrenickí“. V skutočnosti sú oveľa sekulárnejší národ, než sa sami deklarujú a než to navonok vyzerá. To je napríklad aj otázka antikoncepcie a potratov, kde je postoj verejnosti aj politických strán mimo KDH liberálny. Iná vec sú rodové stereotypy, ktoré sú v spoločnosti veľmi hlboko vžité. Slovensko je doposiaľ veľmi patriarchálnou krajinou. Tolerancia, multikultúrnosť a istý liberalizmus sa tu presadzujú dosť ťažko. No samozrejme existujú jednotlivé médiá alebo žurnalisti a žurnalistky, ktorí tieto problémy vnímajú a snažia sa ich aktívne preniesť do svojich výstupov. Když jste zmínila vaše finanční těžkosti v ODZ, myslíte, že je možný návrat k nehonorovanému aktivismu? Finančné podmienky pre mimovládky sa zhoršujú, čiastočne kvôli odchodu veľkých zahraničných nadácií, čiastočne kvôli neschopnosti slovenských vlád vytvoriť efektívny systém podpory mimovládneho Sedmá generace 4|2011

foto: Ľuba Lacinová

rozhovor |

sektora. Podľa mňa sú časy číreho nadšenectva a altruizmu dosť nenávratne preč, aspoň čo sa týka veľkých káuz, občianskej advokácie a systematických watch-dog aktivít (verím, že „drobné“ dobrovoľníctvo bude ďalej prekvitať). Asi je to nevyhnutný spoločenský vývoj. Ten prednovembrový étos sa nevytráca, no fungovanie založené na čistom dobrovoľníctve vo voľnom čase a bez akýchkoľvek prostriedkov sa v zložitých veciach jednoducho nedá fyzicky zvládať. Problémov je tak veľa a sú také hlboké, že iba na altruistickej báze sa nedajú riešiť. Ono to naozaj chce systémovú podporu od štátu, aspoň na rozbeh, a tej sa nám na Slovensku v potrebnej miere nedostalo. Myslím si, že v Českej republike je prístup štátu k neziskovému sektoru lepší. Někteří pozorovatelé ale tvrdí, že na Slovensku je nevládní sektor dynamičtější a rozvinutější než v České republice. Sedmá generace 4|2011

Môže byť, no podľa mňa iba čiastočne, respektíve iba v niektorých ohľadoch. Asi je to diferencovanejšie: v niečom sme na Slovensku ďalej, práve vďaka zlým podmienkam za Mečiara, ktoré nás donútili, aby sa občianska spoločnosť zmobilizovala. A zmobilizovala sa naozaj v tesnej vzájomnej spolupráci, ktorá mimovládny sektor dosť integrovala. V súčasnosti už viac prebiehajú také tie drobné kohútie zápasy na jednom smetisku, pri ktorých sa trieštia sily vo vlastných radoch. To mám osobne najmenej rada, ale bohužiaľ sa to deje veľmi často, v posledných rokoch aj na ochranárskej scéne. Zrejme tiež ide o nejaký nevyhnutný spoločenský vývoj… Na druhej strane sa mi zdá, že občianska spoločnosť je u vás oveľa ďalej, čo sa týka všeobecného povedomia a takej tej občianskej kultúry. Nemyslím tým len napríklad povedomie o ochrane životného prostredia,

ale trebárs diskusie o riešení energetiky, vrátane tej jadrovej. Na Slovensku sa toto vôbec verejne nerieši. Slovenský Greenpeace síce svojho času viedol veľmi silnú protijadrovú kampaň, ale akonáhle túto oblasť na istý čas opustil, zrazu ohľadom diskurzu o energetike ostalo „ticho po pěšině“, pretože iné mimovládky taký potenciál nemajú a verejnosť to nezaujíma. Celkovo sme v občianskosti pozadu asi aj vzhľadom na odlišný historický vývoj a teraz to doháňame. Na konci června bratislavští zastupitelé schválili záchranu bratislavského Parku kultury a oddechu (PKO), o kterou jste se snažila v občanské iniciativě Bratislava otvoreně. Je už v tomto ohledu dobojováno, nebo developeři v čele se skupinou J&T vrátí úder? Jasné, že ani zďaleka nie je dobojované. Vyhrali sme dôležitú bitku, ale ťažšia polovica vojny nás ešte čaká. Toto je veľmi veľká kauza, jedna z najväčších komunálnych káuz v Bratislave a asi aj na Slovensku. Je veľmi „košatá“ a má veľa rôznych aspektov. Samozrejme, jednotiacim prvkom je netransparentnosť rozhodovania bratislavskej samosprávy, najmä magistrátu, ktorá ide ruka v ruke s korupciou, ktorá sa síce nedá preukázať, ale všetky indície o nej nasvedčujú. Aj pri PKO ide o klasickú modelovú situáciu, ktorá sa viac-menej v každom veľkom meste v posledných rokoch opakuje: je tu silný investor či developer, ktorý svoje podnikateľské záujmy presadzuje prostredníctvom veľmi nepriehľadného a povedala by som až anti-participačného fungovania miestnej samosprávy. Proti tomu sa následne zdvihla vlna občianskeho odporu malej skupiny aktivistov a aktivistiek, ktorí tvoria aj z tých aktívnejších či vnímavejších občanov mesta len malý zlomok. Tým pádom je nepomer síl taký výrazný, že aj keď teraz bratislavské zastupiteľstvo prijalo významné uznesenie, ktoré by mohlo viesť k dobrému riešeniu, nedá sa očakávať, že by to developeri vzdali bez boja. Naopak, v posledných mesiacoch robia systematické kroky, aby samosprávu zatlačili do defenzívy, napríklad mesto žalujú o ušlý zisk 30 miliónov eur. Až teraz sa zrejme začína naozaj tvrdý boj „kto z koho“, kto odíde s akými výsledkami.

43 |

| rozhovor

| „V niečom sme na Slovensku ďalej, práve vďaka zlým podmienkam za Mečiara, ktoré nás donútili, aby sa občianska spoločnosť zmobilizovala. A zmobilizovala sa naozaj v tesnej vzájomnej spolupráci, ktorá mimovládny sektor dosť integrovala.“ V roce 2006 jste měla ve volebním programu — když jste kandidovala do parlamentu za Slobodné fórum — tezi, že upřednosťujete „win-win“ strategii, tedy aby všechny strany vyhrály. Je v případě ne/ zbourání PKO tento princip možné dodržet? No, to je dobrá otázka. Keďže som mierna optimistka, tak poviem, že systémovo to možné je. Ale vyžadovalo by si to zmenu uhlu pohľadu či prístupu investorov — čo, myslím, je analogické s problematikou vnímania trvalej udržateľnosti v spoločnosti, respektíve riešenia problémov z perspektívy krátkodobej alebo dlhodobej. To, čo sa zdanlivo pre niekoho javí ako „win“, pozitívny výsledok, z dlhodobého a celospoločenského hľadiska výhrou byť rozhodne nemusí, ba naopak. Čiže viem si teoreticky predstaviť: keby developeri pochopili, že keď zdanlivo túto kauzu prehrajú a ustúpia a napríklad prijmú riešenie, ktoré by im mesto malo v najbližších týždňoch navrhnúť (konkrétne zámenu pozemku PKO za iné pozemky, ktoré z hľadiska verejného záujmu nebudú také konfliktné), z dlhodobého hľadiska by vlastne mohli vyhrať. Pretože by mali korektné vzťahy s mestom a mohli by si šplhnúť aj u verejnosti. Ale ak to mám prakticky odhadnúť, títo developeri podľa mňa nie sú takejto pozitívnej zmeny svojho postoja schopní. Po větrné smršti v roce 2004 jste též spolukoordinovala nevládní výbor Naše Tatry. Jak od vašeho loňského článku pro 7.G o Vysokých Tatrách pokročila snaha developerů J&T vytvořit z Tater „turistický ráj pro bohatou klientelu“? S touto kauzou som medzitým stratila bližší kontakt. No mám „zvonka“ cez médiá pocit, že sa to veľmi nepohlo a z Tatier sa, |44

našťastie, nestáva stredisko turizmu, ktoré by mohlo konkurovať napríklad tým alpským. Ono je to totiž oveľa hlbší problém, než že J&T nalejú do Tatier miliardy a už to bude. Na druhej strane si tam J&T svoje pôvodné projekty realizujú, napríklad zrekonštruovali bývalý hotel Hviezdoslav, dnes luxusný Kempinski, kde zorganizovali konské pólo na snehu – v národnom parku… Avšak vzhľadom na to, že mali megalomanské plány a vedenie mesta Vysoké Tatry im išlo po ruke, asi im to nejde s takou intenzitou a v takom rozsahu, ako si pred pár rokmi predstavovali. Zrejme, podobne ako v prípade bratislavského PKO, k tomuto (pre mňa pozitívnemu) faktu výrazne napomohla celosvetová ekonomická a realitná kríza, ktorá občianskym proti-developerským aktivitám prišla veľmi vhod. Letos na jaře jste v tiskové zprávě Bratislava otvorene napsali: „Až na niektoré výnimky by sme pozitívne prípady pôsobenia súkromných investícií v Bratislave v prospech občanov a verejných priestorov hľadali dlho. O negatívne príklady naopak nie je núdza: desaťtisíce vyrúbaných stromov, zbúrané historické pamiatky, nezmyselné zahusťovanie, nulová spolupráca s občanmi či zníženie kvality životného prostredia a života ľudí v meste.“ Nevykreslujete příliš temný obraz? Žiaľ, je to tvrdá realita — svedčia o nej fakty i názory širokej bratislavskej verejnosti, ktoré sa napríklad veľmi jasne odrážajú aj v médiách či verejnom diskurze. No aj preto, že táto nenormálna situácia trvá celé roky a frustrácia aj hnev občanov sa s každým ďalším škandálom hromadili, sa nám podarilo zaangažovať do riešenia PKO mnohé osobnosti verejného života

(vrátane premiérky Radičovej) či odborníkov a odborníčky. Napokon sme dotlačili novú samosprávu ku krokom, ktoré by boli ešte pred rokom nemysliteľné, napríklad zorganizovanie serióznej verejnej diskusie o PKO či už spomínané rozhodnutie zastupiteľstva v prospech jeho zachovania. Čo je obrovský úspech. Alebo práve v týchto dňoch sa pozitívne zúročila niekoľkoročná občianska kampaň: firma Skanska sa verejne zaviazala, že nebude stavať nevzhľadné štvorpodlažné bytovky (tzv. „viladomy“) v Devíne, ale po dohode s miestnou samosprávou postaví jednopodlažné domy, ktoré nenarušia tradičný historický a krajinársky ráz tejto pamiatkovo chránenej mestskej časti Bratislavy. Takže sú aj úspechy, len sú nesmierne tvrdo vydrené a je ich, žiaľ, málo... Jsou i omyly. Jakého největšího jste se jakožto aktivistka dopustila? Nemôžem si teraz spomenúť. (smích) Určite takých pár momentov bolo, ale asi som ich vytesnila, pretože stále ma zavaľujú nové a nové veci, ktorým sa musím venovať. Takže niekedy mám skutočne problém spomenúť si na detaily spred viacerých rokov. Vlastne teraz mi napadol môj ostatný omyl. Keď tesne pred komunálnymi voľbami koncom novembra mestský poslanec a kandidát na primátora Bratislavy Ján Budaj zverejnil na tlačovke indíciu, že hneď po voľbách hrozí zbúranie PKO. Zdalo sa mi to prehnané, brala som to ako súčasť predvolebnej kampane. Žiaľ, už nasledujúce týždne ukázali, že na základe tajnej zmluvy vtedajší primátor Andrej Ďurkovský developerom PKO skutočne odovzdal, dokonca ich aj splnomocnil na jeho zbúranie v mene mesta! Takže Sedmá generace 4|2011

v decembrovom mraze sme držali hliadky na dunajskom nábreží, popri tom sa dohadovali s políciou, úradmi a cez médiá alarmovali verejnosť. Len vďaka tomu PKO ešte stále stojí… A ještě druhá naše tradiční otázka: Jakým slovem byste charakterizovala současnou slovenskou společnost? Jaký je její nejpříznačnější rys? Vaše bratislavská kolegyně Ľuba Lacinová nám před rokem odpověděla, že ji považuje za fragmentální — nic nedokončujeme a nic pořádně nevíme. Asi nebudem od Ľuby príliš ďaleko, napadá mi spoločnosť rozpoltená. Ale to nie je presné, lepším pojmom bude dezintegrovaná, a to v rôznych aspektoch toho slova. A tiež vyvíjajúca sa — v tom zmysle, že mi slovenská spoločnosť pripadá byť v zárodku, v mladšom veku svojho vývoja. Čo sa

prejavuje úplne všade, či už v občianskom povedomí, fungovaní inštitúcií i neformálnych sietí, z ktorých sú mnohé nedovyvinuté a nepristupujú k riešeniam problémov systémovo. Nedovyvinutosť tiež vnímam z hľadiska základných hodnôt, čo si žiada veľmi náročný vývoj a dozrievanie. Vidíte, nedozretá, nezrelá spoločnosť, to by mohlo byť asi najvýstižnejšie označenie. A ešte aj — povrchná… Po listopadu 1989 jste patřila mezi federalisty, kteří odmítali rozdělení republiky, působila jste v Duchovním parlamentu spojujícím obě republiky. Nemyslíte, že z většího časového odstupu klady rozdělení převážily nad zápory? Nebo stále zůstáváte na pozici, že jsme se měli do Evropské unie dostat nějak jinak? Stále si myslím, že by bolo oveľa lepšie,

keby sme to dokázali udržať pokope a dokázali sa do Únie dostať spoločne. Ale na druhej strane: ak sa to udialo tak, ako sa to udialo, tak to zrejme bola objektívna nutnosť. Každopádne si myslím, že ideálny scenár by bol, keby sme dokázali problémy prekonať v spoločnom štáte. No dnes je už dôležitejšia iná otázka: či sme schopní — či už Česká republika, Slovensko alebo iné postkomunistické krajiny — integrovať sa rovnocenne, zrelo a s vedomím vlastnej hodnoty do Európskej únie, alebo budeme skôr destabilizačným prvkom. A samozrejme, ako budeme všetci zvládať veľké globálne problémy, ktorých tvrdé dôsledky prichádzajú… Připravil Vít Kouřil.

Rio+20 / Bedřich Moldan Do čtveřice všeho dobrého? Až dosud se o životním prostředí konaly tři světové summity, které spolu úzce souvisejí. V roce 1972 to byla ve Stockholmu Konference OSN o lidském životním prostředí, která pojmenovala důležité aspekty globálního ohrožení životního prostředí a jejich bezprostřední příčiny. Její heslo „Pouze jedna Země“ (Only One Earth) dobře vystihlo globální rozměr této mimořádně důležité události. Druhý velký summit, Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (Rio de Janeiro 1992, heslo „V našich rukou“, In Our Hands), můžeme do jisté míry považovat za odpověď na naléhavé otázky Mezí růstu (vyšly v roce 1972), které poukázaly na hlubší souvislosti devastace životního prostředí a ekonomického růstu. Dohodlo se na ní, že souladu mezi ekonomií a ekologií lze dosáhnout uplatněním koncepce udržitelného rozvoje — i když to nebude jednoduché, jak ukázal zde vypracovaný podrobný „manuál“ o více než tisíci stranách, zvaný Agenda 21. Po Riu však přechod směrem k udržitelnému rozvoji nezačal ani v mezinárodním měřítku, ani v žádné jednotlivé zemi. Proto

byl svolán další summit, už jednoznačně nazvaný Světový summit o udržitelném rozvoji. Konal se v Johannesburgu v roce 2002 a jeho heslo „Lidé, planeta, prosperita“ (People, Planet, Prosperity) definuje tři známé pilíře udržitelného rozvoje. Neměl přinést žádné nové ideje, měl to být „summit implementační“, ale upřímně řečeno, k provádění koncepce udržitelného rozvoje předložené v Riu toho mnoho nedodal. Jak se ukazuje, s tímto hubeným výsledkem se světové společenství nehodlá smířit. Valné shromáždění OSN proto v prosinci 2009 přijalo rezoluci, kterou rozhodlo o konání Konference OSN o udržitelném rozvoji v roce 2012 v Riu de Janeiru (Rio+20), a to na úrovni světového summitu. Stanovilo zároveň hlavní rysy přípravného procesu a určilo dvě témata Konference: zelená ekonomika v kontextu udržitelného rozvoje a vymýcení chudoby (v angličtině pod zkratkou GESDPE) a institucionální rámec udržitelného rozvoje (IFSD). Přípravy na Konferenci jsou dnes v plném proudu. Až dosud se konala dvě zasedání Přípravného výboru (delegáti všech členských států OSN) a řada dalších

akcí v rámci OSN i mimo ni, zpracovávají se mnohé podkladové materiály, často zajímavé. Celý proces řídí desetičlenné Byro zvolené delegáty OSN. Příprava se stala též důležitým impulzem pro členy a představitele devíti „velkých sociálních skupin“ (ženy, mládež, původní obyvatelé, nevládní organizace, představitelé místních samospráv, pracující a odbory, obchod a průmysl, vědecká a technická komunita, zemědělci), kteří se na ní rovněž podílejí. Zda Rio+20 přinese nějaké skutečně průlomové výsledky, zůstává otevřeno. Osobně moc nespoléhám na zásadní přínosy co do institucionálního uspořádání (reforma OSN je sice potřebná, ale už byla několikrát připravena a vždycky zkrachovala), dosavadní návrhy v rámci zelené ekonomiky však vypadají celkem slibně.

Autor je člen Byra přípravného procesu Rio+20.

| 7.G rozhovor

Kde si můžete koupit Sedmou generaci BRNO: Hnutí DUHA, Údolní 33 • ACADEMIA, Náměstí Svobody 13 • Knihkupectví Barvič a Novotný, Kounicova 65a • Tři sudičky, Pellicova 5 • Knihkupectví Skleněná louka, Kounicova 23 • Knihkupectví FSS MU, Joštova 10 • Knihy Kanzelsberger, Josefská 2 • Knihkupectví Hana Smílková, FF MU, A. Nováka 1 • Knihkupectví Ženíšek, Alfa pasáž, Poštovská 4, Literární čajovna Skleněná louka, Kounicova 23 • Kudrna, Hlavní vlakové nádraží • ZO ČSOP Veronica, Panská 9; BOSKOVICE: NAMASTE, Bezručova 12; ČESKÉ BUDĚJOVICE: Centrum pro zdravý životní styl Slunečnice, Chelčického 21; OLOMOUC: Hnutí DUHA, Dolní náměstí 38; PLZEŇ: Knihkupectví KOSMAS, Klatovská 13; PRAHA: Hnutí DUHA, Lublaňská 18 • Dobrá trafika, Korunní 42, Újezd 37 • Kaaba, Mánesova 20 • Kavárna Bio Zahrada, Belgická 33 • ACADEMIA, Národní třída 7, Na Florenci 3, Václavské náměstí 34 • Knihkupectví Dobra, Celetná 32 • Rekomando, Trojanova 9 • Rybanaruby, Mánesova 87

Název časopisu, který do roku 1997 vycházel jako Poslední ge­ne­ra­ce, je symbo­lic­ký. Jsme totiž pře­svědče­ni o tom, že chce­me-li jako lidstvo žít na této planetě ve spo­ko­je­nos­ti a míru, musí naše jed­ná­ní zohledňovat také po­tře­by na­šich potomků. A to i těch, kteří přijdou sedm ge­ne­ra­cí po nás.

Vydává: Hnutí DUHA, Údolní 33. Redakce: Vít Kouřil (šéfredaktor), Jan Miessler, Vojtěch Pelikán, Dagmar Smolíková a Zuzana Vlasatá (redaktoři/rky). Redakční rada: Naďa Jo­ha­ ni­so­vá, Ľuba La­ci­no­vá, Ota Kubinec, Jakub Macek, Aleš Má­chal, Kateřina Rezková, Pavel Ša­ra­dín, Mojmír Vlašín. Ty­po­gra­fic­ká osnova: Luděk Janda a  Leoš Knotek. Sazba, ilustrace: Jana Kloučková Kudrnová. Jazykové úpravy: Míla Zemanová Palánová. Inzerce: Vojtěch Pelikán ([email protected]). Předplatné: Dagmar Smolíková ([email protected]). Písma: Střešovická písmolijna. Předplatné na rok 2011 (6 čísel): 350 Kč (ČR) / 17 eur (SR). Distri­buce na Slovensku: Centrum environmentálnej a  etickej výchovy ŽIVICA, Vysoká 18, 811 06 Bratislava, telefon / fax: +421—2—52 96 29 29, e-mail: [email protected]. Uzávěrka tohoto čísla: 1. 8. 2011. 7.G 5/2011 vyjde 18. 10. 2011. Evidováno: Ministerstvo kultury ČR, reg. č. MK ČR E 6578, ISSN 1212 — 0499. Tištěno na recyklovaném papíře. Toto číslo Sedmé generace vyšlo díky finanční podpoře Ministerstva životního prostředí ČR, města Brna, Milana Miesslera a Erazima Koháka. Časopis nemusí vyjadřovat stanoviska donorů.

Kontakt / Sedmá generace Údolní 33, 602 00 Brno telefon: 545 214 431 e-mail: [email protected] www.sedmagenerace.cz

Fotografie na obálce: Zuzana a Josef Havlínovi |46

Sedmá generace 4|2011

bio

rozhovor |

obleéení

barvené jílem Příroda je naší největší inspirací

www.ecovoice.cz Nápad založit EARTH CREATIONS vznikl v roce 1995, kdy se majitelka Joy Maples vrátila z projížďky na horském kole v Alabamě celá od červeného jílu. Skvrny od jílu zůstávaly na jejím oblečení i po letech praní. Trvanlivost jílových skvrn a jejich různé barevné odstíny tak stály u zrodu EC. Zanedlouho Joy Maples spolu se svým přítelem, chemikem Martinem Ledvinou, uvedli na trh v USA první trička barvená jílem/hlínou. Sedmá generace 4|2011

47 |

Národní parky — (podle naši legislativy) rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž mají rostliny, živočichové a neživá příroda mimořádný vědecký a výchovný význam. Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením. Národní parky mají tři zóny, jejichž režim se výrazně liší. Máme brát národní park tak, jako bereme Národní divadlo, nebo je lépe ho číst podle vzoru národní podnik či národní výbor? Je národní park institucí, která je zdrojem poznání, případně lehké rekreace, anebo zdrojem peněz (z turistiky a těžby dřeva)? Jakkoli vám zní tato otázka hloupě, mohou se objevit (a opravdu se objevují) ještě hloupější: Potřebujeme opravdu národní parky? A proč vlastně? Máme na ně peníze? Nejsou zbytečným přepychem? (Mojmír Vlašín)

| rozhovor

|48

Sedmá generace 4|2011