2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Hudební rozhledy 4/2003 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka a Nadace Open Society Fund Praha Šéfredaktor: Jan Šmolík Redakční rada: Jiří Hlaváč, Mikuláš Chadima, Petr Janda, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Redaktorka: Hana Jarolímková Externí spolupráce: Jitka Slavíková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel.: 251 552 425 (šéfredaktor) 251 550 208, 251 554 088 (redaktoři), 251 554 089 (sekretariát) fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele MEDIASERVIS s.r.o. Abocentrum, Moravské náměstí 12D, 659 51 Brno. Příjem objednávek: tel. 541 233 232, fax 541 616 160, e-mail: [email protected]; příjem reklamací: tel. 800 800 890 Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 Bratislava 3, tel./fax: 004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 – předplatné 004212/44 45 46 28 – administrativa 004212/44 45 06 93 – inzerce e-mail: [email protected] Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902. Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 20 Kč, roční předplatné 240 Kč. Odevzdáno do sazby: 5. 3. 2003 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996

Z obsahu Rožděstvenskij a Postnikova v Praze................................ 3 Dvakrát Eugen Indjić ........................................................ 4 Havelkovo Znamení času v programu SOČR................... 5 Smyčce Komorního orchestru Berg.................................. 7 Švýcarská hudba na koncertě Pražské komorní filharmonie ........................................................................ 8 40 let Klavírního kvarteta Martinů................................ 10 Jubilující žestě ................................................................. 11 Jitka Hosprová s Plzeňskou filharmonií ........................ 12 Amadeus podesáté........................................................... 14 Klub moravských skladatelů jubilující ............................ 16 Z koncertního života JAMU............................................ 17 Pohoda s Šostakovičovým Rajokem................................ 18 Česká premiéra opery Scotta Joplina ............................ 20 Festival Opera 2003......................................................... 23 Ústecký Xerxes ve Stavovském divadle.......................... 25 Káťa Kabanová v Brně upoutala .................................... 26 Brittenův „Albert Herring“ ve Vídni .............................. 30 Berlioz do Pantheonu? .................................................... 31 Oněgin ve zhudebnění Sergeje Prokofjeva ..................... 35 Tajemství nultého kvartetu Karla Husy ......................... 36 Rozhovor se členy Pražákova kvarteta........................... 42

Co si přečtete v příštím čísle? Magdalena Kožená a Karel Košárek ve Dvořákově síni – Sommerova Vokální symfonie s Českou filharmonií, Ondřejem Kukalem, Yvonou Škvárovou a Otakarem Brouskem – Jan Simon a SOČR s Petrem Altrichtrem – Sedmdesátiny Kühnova dětského sboru – Vlachovo kvarteto k poctě Václava Snítila – Leoncavallova Bohéma v SOP – Nový šéf Clevelandských symfoniků, Franz Welser-Möst – Jaroslav Tůma a unikátní komplet Antonína Rejchy na PJ Na titulní straně členové Pražákova kvarteta, Václav Remeš, Josef Klusoň, Michal Kaňka a Vlastimil Holek Foto archív

1

Hr0304.indd 1

26.3.2003, 9:12:08

Významné dny pro velké i malé ryby Vážení čtenáři, kdyby si člověk dal jenom trochu záležet a pořádně si zahledal, může slavit nebo ve zlém připomínat skoro každý den jako významné jubileum. A nemusí to být zrovna ani státní svátek, ani vlastní narozeniny. Podle toho, co slavíme a co už neslavíme, můžeme uvažovat o obecném stavu společnosti. Jenom si to spočítejte od začátku března. Minulý režim nás dokonale odnaučil připomínat 7. března narozeniny Tatíčka Masaryka, zato nám den následující vtloukal do hlavy jako Mezinárodní den žen tak důkladně, že jsme na něj zapomněli hned, jak jen to šlo. Asi škoda, protože dámy, ženy a slečny si něco podobného zaslouží i dneska. Navíc právě toho sedmého byl zvolen druhý prezident České republiky, Václav Klaus. Tuhle skutečnost si možná budeme připomínat v dobrém, ale rozhodně ne ten „demokratický Kocourkov“, který předcházel. Co k tomu dodat. Požádal jsem našeho kreslíře, Pavla Hartla, aby se vyjádřil „obrazně“ a on to učinil. K jeho komentáři bez komentáře bych si jen přál, aby ty velké ryby z transparentů pořád věděly, že malé ryby také ryby. O Prvém máji platí totéž co o MDŽ, devátý květen jsme vyměnili za osmý a tak nám zbývají už pouze pohansko-křesťanské tradice. Lépe jsou na tom Velikonoce, protože přicházejí každý rok jindy a jeden den je volno. Jarní rovnodennost už nás jenom vybízí, abychom sháněli, odkdy přesně platí letní čas a nemusí ve dne auta svítit. Jak vidíte, žádná sláva a pokusy o zavádění nových „Dnů“ a svátků, abychom byli „kompatipilní“ pro

V televizi vystoupil renomovaný psycholog a oznámil první výsledky výzkumu mozkové činnosti počítačové generace. Mozek se prý opravdu mění, ochabuje chuť, čich, citové vjemy, zato se rozvíjejí kombinační schopnosti a obecně rozum. Znamená to, že začíná být mozek moudřejší? Je to dobře? Jaký je rozdíl mezi necelým a jednostranným? Těch koncertů je málo.

Vážení čtenáři,

Volební komentář bez komentáře Pavla Hartla

vstup do EU a do světa, to zatím taky nevyhrávají. Zdá se tedy, že opravdovou jistotu budeme mít až 12. května, kdy v den výročí Smetanova úmrtí začne Pražské jaro. (Vsaďte se, že během času se zase objeví badatel s „posledním slovem“ dokazujícím, že to bylo 13. 5.) Kolem Pražského jara se rozvíří a odstartuje rej festivalů, všichni budeme tvrdit, že je jich moc a muzikanti budou mít radost, že je jich tolik. Letos se dokonce spojilo pět festivalů v České kulturní slavnosti a jejich hlavní organizátor, Jan Páleníček, vyhrožuje, že to není číslo konečné. Kdyby chodil ke zpovědi, měl by hřích pro „nezodpovědné spoléhání na milosrdnost Boží.“ Takhle musí kmitat a my v redakci jsme se rozhodli, že budeme pomáhat, budeme mediální partneři a taky nepůjdeme ke zpovědi.

mám starost ještě s jedním datem. 17. dubna v pětačtyřicátém podnikli spojenci nejničivější nálet na plzeňskou Škodovku, prakticky ji srovnali se zemí a vlastně poprvé se pořádně trefili. Neblahé datum 17. 4. si o něco později vybralo ministerstvo vnitra za Den SNB a aby to bylo komplet, v devětašedesátém na ten den padl Dubček a normalizace začala naplno. Minulý týden jsem hledal pochopení u vždy logického Antonína Matznera: To mi vysvětli, že zrovna na moje narozeniny se sešly národní katastrofy – a hned tři. Logik se zamyslel a řekl: Promiň, čtyři, Honzo, čtyři. Nepotěšil mne, ale čert vzal soukromé datum. Moudře uznávám velký obecný svátek o den dříve už šestnáctého, kdy začíná pstruhová sezóna. Šestnáctého dubna prší, neberou a nastydnem. Jednou ale musí přijít na ten den teplé ráno, čtyřikrát nahodím mušku a bude to koncert. Těch koncertů je pořád málo. Přeji Vám jaro – jedna báseň. JAN ŠMOLÍK

2

Hr0304.indd 2

26.3.2003, 9:12:09

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Rožděstvenskij a Postnikova v Praze

„Vy jste můj orchestr“ – nemyslíte, že právě toto svým výrazem říká Gennadij Rožděstvenskij? Foto Zdeněk Chrapek

Významnými hosty 4. abonentního koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK byli 18. a 19. 2. dirigent Gennadij Rožděstvenskij a klavíristka Viktoria Postnikova. Pro svoje pražské vystoupení zvolili tito nejen umělečtí, ale i životní partneři česko-ruský program: rozsáhlý Epilog, op. 37 Josefa Suka, Koncert pro klavír a orchestr č. 5 G dur, op. 55 Sergeje Prokofjeva a devítidílnou suitu z hudby Alfreda Šnitkeho, psané pro čtyřdílnou televizní adaptaci Gogolova románu Mrtvé duše Michaila Švejcera. Vystoupení obou umělců, patřících k vůdčím osobnostem ruského interpretačního umění, bylo samozřejmě očekáváno s představou výjimečného zážitku. Ten se však na plných sto procent, bohužel, nedostavil, i když díla obou ruských autorů byla podána s naprostým mistrovstvím. Rozpaky vzbudila a vtíravou otázku, proč tomu tak bylo, nastolila úvodní skladba večera, interpretačně i posluchačsky nesporně náročný vokálně symfonický Sukův Epilog, uzavírající skladatelovu volnou, čtyřdílnou symfonickou tetralogii Asrael, Pohádka léta a Zrání. Hudební proud Epilogu, jehož základ tvoří vedle velkého orchestru ještě sbor (Pražský komorní sbor) a tři sólisté (sopranistka Simona Šaturová, barytonista Roman Janál a basista Roman Vocel), kteří tu zpívají slova

23. žalmu, úryvek z knihy Genesis a poselství legendy Julia Zeyera Pod jabloní (v úpravě Ladislava Vycpálka), plyne sice bez přerušení, obsahově i hudebně je však rozčleněn do pěti oddílů. Přesto působil celek velice málo kontrastně, kdy převaha fortissima pohltila všechny jemnější nuance, které by se z komplikované partitury mohly vytěžit. Nejsem však zcela přesvědčena o tom, že výsledný dojem – zvukově i vnitřním neklidem předimenzovaná interpretace, působící místy až chaoticky – byl zapříčiněn pouze pojetím dirigenta. Orchestrální part sám o sobě je totiž emocionálně a dynamicky vypjatý i při většině sólových vstupů trojice pěvců, které tak včetně např. zde nejvíce exponovaného barytonového sóla Romana Janála (Poutník) ve zhuštěné spleti orchestrálních linií často ke škodě posluchačů zcela zanikaly. Kvalitativně nesrovnatelnou se pak stala vynikající interpretace následujícího Prokofjevova pětivětého koncertu G dur. Nevím, proč měla Viktoria Postnikova před sebou noty, když svůj part znala perfektně a v podstatě se do něj při jeho technické náročnosti nestačila téměř ani podívat! Snad pouze kvůli jistotě. Nicméně její provedení bylo opravdovou uměleckou lahůdkou a nijak mu neublížily ani v Toccatě mírně zpožďované nástupy dynamicky místy trochu ploše

znějícího orchestru i jinak výborného trubkového sóla Ladislava Kozderky. Postnikova má opravdu vycizelovaný smysl pro barvu i kontrast, takže oproti toccatově vystavěným větám první (Allegro con brio) a třetí (Toccata) postavila roztomile laškovnou a mnoha zvukově barevnými liniemi oplývající větu druhou (Moderato ben accentuato) či jemnostmi své bohaté úhozové škály protkanou větu čtvrtou a pátou (nádherný dialog klavíru s fagoty a klarinetem!), zakončenou mistrně vygradovaným závěrem. Postnikova předvedla svoje klavíristické umění a navíc – jak se zdá – rovněž vrozený komediální talent i ve Šnitkeho filmové hudbě k Mrtvým duším, zpracované do suity samotným Gennadijem Rožděstvenským. Všech devět částí většinou tanečního charakteru – musím zdůraznit, že mistrně zkomponovaných a zinstrumentovaných – bylo interprety provedeno s brilancí a téměř vrozeným smyslem pro tento typ hudby. Navíc pěti posledních vět počínaje Pljuškinovou minulostí (do jejichž partu zakomponoval Šnitke právě i klavír, často však záměrně připomínající spíše dosluhující hrací skříň) se Viktoria Postnikova a Gennadij Rožděstvenskij zhostili téměř s lehkostí estrádních umělců. Hrálo se tu např. podle dvou naprosto se rytmicky rozcházejících metronomů, které si oba postavili na zavřenou desku klavíru a každý z nich se zarputile držel pouze toho svého. (Výsledek souhry nástrojového partu s orchestrálním už jistě nemusím líčit.) V další části, v Mazurce, sólistka zase zuřivě listovala v notách a ne a ne správně nastoupit, ve větě U Manilových její hra, doplňovaná tklivými sóly hobojistky Liběny Séquardtové či koncertního mistra Jiřího Hurníka, rozesmutnila dirigenta natolik, že se nakonec „rozplakal“ a musel použít kapesníku… To vše, doprovázené příslušnou mimikou a gesty obou umělců plných komediálních gagů, kdy se Postnikova např. nechá natolik ukolébat svou hrou, že málem usne a spadne ze židličky, vyvolávalo samozřejmě bujarý smích v celé Smetanově síni. I přes tento odlehčený ráz, o jehož vhodnosti co se týče dramaturgického propojení s trudnomyslným Epilogem Josefa Suka by se dalo dlouze polemizovat, však Postnikova i Rožděstvenskij i zde předvedli nepopiratelné mistrovství svých profesí, které nemusí mít vždycky jenom podobu striktně vážnou a neosobní. HANA JAROLÍMKOVÁ

3

Hr0304.indd 3

26.3.2003, 9:12:10


Dvakrát Eugen Indjić Recitál s díly Brahmse, Beethovena a Chopina Francouzsko – americký klavírista ruského původu Eugen Indjić má u českých posluchačů vynikající pověst, a tak není divu, že Dvořákova síň byla při jeho recitálu (20. 2.) zaplněna do posledního místečka. Také program večera byl sestaven velmi lákavě, tím víc mrzelo, že slavný umělec tentokrát svou pověst stoprocentně neobhájil. Indjić zahájil recitál výběrem z pozdních pianistických miniatur Johannesa Brahmse, jejichž meditativně – filozofující náboj zajímavě vylehčil dvěma mladšími schumannovsky okouzlenými dílky téhož skladatele. Od prvních taktů bylo znát, že budeme svědky silně introvertního přístupu.

Eugen Indjić zcela pohroužen do říše hudby

Melodicko – harmonickou linii prvního i druhého Intermezza opusu 118 Indjić doslova atomizoval. Šlo o krajně rozvrásněné pojetí s nádherně něžnými partiemi (2. intermezzo), ale až příliš zašifrované a pedalizací znejasněné. Neurčitost formy, kterou při poslechu této hudby pociťujeme vždy, byla takovým pojetím ještě více podtržena. Intermezzo a moll a Capriccio a moll z opusu 76 (hrané v discantových polohách báječně vylehčeně) už vyznělo pianistovi přesvědčivěji. Velký otazník vyvolalo druhé programové číslo večera v podobě Beethovenovy Appassionaty, na kterou se plný sál v Indjićově podání obzvlášťě těšil. Po prvním rozkladu, předneseném pokorně tlumeně a neslýchaně měkce, jsem se domníval, že bude Indjić pokračovat v intencích naznačených Brahmsem a rozkryje sonátu detailně do hloubky, pokračování se však neslo v jakési permanentně romantické, rytmicky krajně uvolněné a „pedálově“ notně splývavé zvukovosti, otupující napětí i dynamické hrany. 2. větu začal slavný pianista spíše jako schubertovskou píseň a také v následujících variacích pociťoval víc jakousi romantickou evoluci než svébytné výrazové světy. Jinak řečeno – onomu tak sugestivnímu výrazu monumentálního klidu, který z tohoto nádherně prostého variačního Andante vyzařuje, nebylo v Indjićově pojetí ani stopy. Až v optimálně tempově vystiženém finále Indjićův Beethoven přesvědčoval, i když zase – kde se u tak vynikajícího pianisty vzalo tolik herních přibližností?

Foto Zdeněk Chrapek

Druhá půle recitálu konečně gradovala k očekávanému pianistickému jiskření. Zážitek přinesly hned první vybrané kreace z Debussyho cyklu Obrazy – Odrazy ve vodě s mistrovsky rozkrytou basovou polohou a ideálně vystižená zvukovost perlivých pasáží ve skladbě Pohyb. Jediné, co mě na Indjićově přístupu k Debussymu trochu rušilo a co bylo znát zejména na přednesu skladby Cloches a travers les feuilles, byla poněkud romantizující práce s dynamikou, kterou pianista cítil více v jakýchsi extatických návalech než terasovitě nebo jako mihotavou hru světel. Dvě tváře měl Indjićův Chopin. Zatímco k Baladě F dur přistoupil slavný pianista hodně introvertně a v důsledku posedlého „vychutnávání“ každého záchvěvu tuto hudbu v pomalých partiích notně vyumělkoval, vyzněla mu Balada g moll – jak se na chopinovského specialistu sluší – nádherně poeticky a přitom nenapodobitelně lehce. Shrnuto – šlo o večer, v němž se rozpaky prolínaly s geniálním jiskřením, škoda, že to prvé postihlo právě Beethovena. MILOŠ POKORA

Brahmsův koncert č. 1 s Leošem Svárovským a Pražskými symfoniky Prolnout moment atraktivnosti s momentem poučení se podařilo dramaturgům FOKu, když se rozhodli zařadit na úvod dvojvečera Pražských symfoniků s Eugenem Indjićem (sledoval jsem ten první, 25. 2.) Kabeláčův devítidílný cyklus orchestrálních miniatur s příznačným názvem Zrcadlení. Hned na úvod jsme tedy byli svědky vskutku inspirativního kompozičního počinu, zaimponoval i způsob, jakým se podařilo interpretům pod vedením Leoše Svárovského do Kabeláčova mistrovsky lapidárně tvarovaného cyklu proniknout. Úvodní tematické miniatuře se dostalo báječné plasticity a zvukové vtíravosti, ve druhé sugestivně kouzlily basy, ve třetí žestě a bicí a čtvrté vévodil nádherný monumentální klid. l další miniatury k nám díky precizní nástupové

4

Hr0304.indd 4

26.3.2003, 9:12:11


Leoš Svárovský

kázni promlouvaly v plasticky vystiženém propletenci hlasů příkladně čitelně a prožitě – v sedmém „zrcadlení“ to například demonstrovaly ideálně frázované smyčce. V osmé miniatuře by se možná dalo v Kabeláčově množině hlasů objevit víc plánů, než se dirigentovi podařilo, závěr cyklu však rozkryl Svárovský opět mistrovsky a opět v oné pravé „kabeláčovské“ zvukové výslednici. V každém případě šlo o znamenitý výkon ve službách znamenitého moderního kompozičního počinu a nebylo snadné pochopit, proč jej posluchači odměnili pouze krátkým zdvořilostním potleskem. Po Kabeláčovi rozsvítil Svárovský Smetanovu síň Mendelssohnovou Italskou symfonií. Zvolil pro ni menší orchestrální obsazení, což zvýraznilo dechové linky, ale současně trochu ubralo prostoru pro crescendové gradace a efektní fortissimové vpády tutti (zvláště v 1. větě). Naprosto jedinečně ovšem spolu s rozehraným orchestrem vystihl spontánní radostnost a vůbec elektrizující pohyb této hudby – expozice 1. věty (i s oním rozkošným melodickým zhoupnutím sekundů a viol,

kterým je připravováno vedlejší téma) mu v tomto směru vyšla přímo ideálně. 2. větu Svárovský velmi citlivě frázoval (pozoruhodně silně přitom prožíval zvláště tematickou odpověď písňového unisona) a pointoval, i když bych si sám celý tento „ k r á č ej í c í “ kontrapunkt dovedl představit přece jenom o poznání v pomalejším tempu. Navíc zde měl orchestr v menším obFoto Zdeněk Chrapek sazení optimální zvuk, kouzlo jímavě instrumentovaného písňového tematického unisona (violy, fagot, hoboj) promlouvalo plnou silou. V menuetovém tématu 3. věty chápal dirigent některé lehké doby spíše úsečně než legatově, což „tekoucí“ ráz této nádherně vláčné smyčcové plástve trochu narušilo, jako celek však byla tato věta vystižena opět přesně, stejně jako na doraz brilantně rozehrané Saltarello. Také za spolupráci s Eugenem Indjićem v Brahmsově 1. klavírním koncertu patřilo orchestru a dirigentu absolutorim. Samostatné orchestrální partie k nám promlouvaly s pravým symfonickým napětím (vstupní rozkročené téma jsme tak sugestivně podat už dlouho neslyšeli) a v těch dalších se Svárovský sólistovu nápadně uvolněnému pojetí vzácně citlivě přizpůsoboval – jako by se na jeho pověstně brilantní muzikantský postřeh stále více nabalovalo skutečně posvěcené muzikantské cítění. Škoda, že Indjić sám působil v této tolik očekávané interpretační kreaci – podobně jako před několika dny v brahmsovském bloku svého recitálu – značně rozporně. Pravda, mnoha

klíčovým místům koncertu, například akordickému klavírnímu tématu v F dur nebo nádherně polyfonicky vystiženým evolučním partiím ve středním dílu Adagia, dovedl vtisknout nenapodobitelně jímavou zvukovost a náladu (škoda ovšem, že se přitom v oněch nejexpresívnějších momentech nedokázal vyhnout tak nepříjemnému nešvaru, jaký představují nepatrné rytmické posuny mezi levou a pravou rukou). Na druhé straně tu bylo až příliš mnoho míst, které svým hodně introvertním přístupem natolik zašifroval, že se kompoziční stavba (týkalo se to zejména vstupní věty) prostě rozpadala. Až v Rondu slavný pianista Brahmsův koncert s očekávaným nadhledem vygradoval, rozčarování z jeho výkonu však přetrvávalo. MILOŠ POKORA

Havelkovo Znamení času v programu SOČR Program, který měl původně v pátém abonentním koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu řídit jeho šéfdirigent Vladimír Válek, dirigoval 25. února Tomáš Koutník. Dodržel i stanovený program (Havelka: Znamení času, Saint-Saëns: Koncert pro violoncello a moll), jen na místo původně oznámené Korsakovovy suity Šeherezáda zařadil do druhé půle večera Musorgského Obrázky z výstavy. Svatopluk Havelka psal svou orchestrální skladbu Znamení času před sedmi lety ke stému výročí vzniku České filharmonie. Přímá vazba na toto jubileum v díle zakotvena není: titul skladby jen naznačuje, autorův výklad pak dokládá, že jde o obraz tématu času v křesťanském chápání. Poměrně rozsáhlé dílo (cca 30 minut), které v dubnu 1997 poprvé provedl s Českou filharmonií Ken-ičiro Kobajaši, „ukládá“ skladatelovu představu v biblickém kontextu do čtyř částí nepřerušovaného celku a dospívá od konstatování Ježíšova zmrtvýchvstání přes boj Michaela a andělů s drakem a obraz pokročilé noci až k jásavým tónům svatby Beránkovy, které ohlašují očekávání no-

5

Hr0304.indd 5

26.3.2003, 9:12:11


jednotlivé miniatury; i když jsem už slyšel kreace, v nichž Musorgského jedinečná schopnost minuciézně dávkované charakteristiky odlišných „námětů“ (Hra dětí, Samuel Goldenberg a Schmuyle, Trh v Limoges) vyzněla precizněji a přesvědčivěji, základní obsahové rysy většiny miniatur postihl Koutník v souladu s duchem díla. PETAR ZAPLETAL Nad prstokladem už asi Jiří Bárta přemýšlet nemusí... Foto Zdeněk Chrapek

vého příchodu Kristova. Meditativní ráz díla nepřipouští větší dramatická střetnutí; ta se objeví jen tam, kde se láme „boží věčnost“ do naší novější doby. Od prvních taktů s melancholicky laděnou flétnovou melodií až k závěrečnému prosvětlení však Havelka mistrovsky naplňuje partituru sugestivním vnitřním napětím, do kterého pronikají anxiozní záchvěvy i apokalyptické vrcholy. Koutník podtrhl právě zmíněnou kontemplativní stránku Havelkova díla a vyrovnal se s ním tak, že ho ve vyprodané Dvořákově síni sledovali posluchači po celou dobu soustředěně a zaujatě. Výkon cellisty Jiřího Bárty ničím nenarušil očekávání: technická a intonační jistota a hladký, plnokrevný, kultivovaný tón společně s výrazovou pestrostí vnesly do Saint-Saënsova koncertu klid, ale zároveň daly zapomenout na to, že autorova invence má místy blízko k eklektičnosti. Bárta se uspokojivě vyrovnal i s faktem, že jeho „hlas“ musel svést tak trochu nerovný boj se zvukem orchestrálního pléna. Provedení Musorgského Kartinek bylo programovým vrcholem večera: orchestru nabídlo příležitost blýsknout se individuální virtuozitou (žestě i dřeva obstály výborně) i demonstrovat jednotu souhry. Na dirigentovi pak bylo, aby plasticky odlišil

Brněnští komorní sólisté v Praze Asi nelze odhadnout, co všechno mohlo mít tak negativní vliv na návštěvu pátého abonentního koncertu Reprezentačního

cyklu České filharmonie. Necelá stovka posluchačů ve Dvořákově síni však přišla do Rudolfina navzdory chmurným prognózám hygieniků o chřipkové epidemii, navzdory mrazivému počasí i navzdory faktu, že soubor Čeští komorní sólisté Brno vystupuje v Praze poměrně zřídka – a nikdo jistě nelitoval. Zasvěcení ostatně dobře vědí, že v záslužné práci zakladatele tělesa Miroslava Matyáše pokračuje ve funkci uměleckého vedoucího jeho syn Ivan, jemuž se daří zachovat vysokou hráčskou úroveň souboru. To se prokázalo i v programu z děl Bohuslava Martinů (Sextet pro smyčcový orchestr H 224), Jiřího Matyse (Hudba pro smyčce) a Petra Iljiče Čajkovského (Serenáda C dur op. 48). Za dirigentským pultem stál mladý (22) žák prof. Radomila Elišky Jakub Klecker, jenž o svých dobrých dispozicích pro dirigentskou profesi nenechal nikoho na pochybách: jeho gesto je příjemné na pohled, srozumitelné hráčům a adekvátní k charakteru hraného díla. Byl-li ovšem Kleckerův Martinů ještě poznamenán trochou trémy, která v prvé větě krásné, zvukově nesmírně bohaté a ve volbě výrazových prostředků relativně odvážné skladby z počátku třicátých let přece jenom oslabila pestřejší dynamickou diferencovanost, pak v dalších dvou částech už Klecker ukázal něco víc než jen technickou schopnost: dovedl Martinů hudbu vypointovat a zejména v Andantinu utkat i jemné předivo líbezné lyriky.

Zleva Jiří Matys, který blahopřeje Jakubu Kleckerovi k provedení své Hudby pro smyčce. Foto Zdeněk Chrapek

6

Hr0304.indd 6

26.3.2003, 9:12:12


Potom se hrála Hudba pro smyčce Jiřího Matyse, skladba, která se od premiéry v roce 1981 dočkala už mnoha úspěšných provedení. Tady – jako by se pozornost dirigenta i hráčů soustředila především k respektování skladatelovy výrazové představy – bylo možné zaslechnout i několik prohřešků ryze technické povahy. Matysova kompozice je vypracována tak, aby ji mohlo uspokojivě zahrát i vyspělé neprofesionální těleso; nástrojové party mají ovšem jistou míru choulostivosti, a sebemenší zaváhání se v průhledné faktuře nemilosrdně projeví… Lahůdka na závěr – Čajkovského Serenáda C dur – zazněla pod Kleckerovou taktovkou v tradiční interpretační koncepci. Dirigent tu dobře zvukově odstínil jednotlivá témata prvé části; nadýchnutý stylizovaný valčík mu vyzněl lehce a uvolněně, Larghetto mělo potřebnou šíři. Snad jen finální „setkání“ poskokového motivku lidové písničky s robustním, širokodechým tématem z prvé věty by si bylo zasloužilo větší dávku pro Čajkovského tak příznačného patosu. PETAR ZAPLETAL

Smyčce Komorního orchestru Berg Komorní orchestr Berg s dirigentem Peterem Vrábelem zahájil nový cyklus ANNO 2003 koncertem své smyčcové složky v úterý 11. 2. v Sále Martinů. První polovinu rámovala kratší díla, jež vytvořili v posledních měsících před deportací do vyhlazovacích táborů v terezínském ghettu dva tehdy nejnadanější mladší čeští skladatelé židovského původu. Úvodní jednovětá Studie pro smyčcový orchestr Pavla Haase má zápasivý náboj s rudimentální energií, navazující na východoevropský folklór; připomíná spíš Bartóka meziválečného období, než Janáčka, jehož vliv nejen učitelský se v Haasově tvorbě obvykle zdůrazňuje. Dirigent Peter Vrábel asi podcenil náročnost zejména rychlých částí skladby: působily nedopracovaně zejména ve vyšších polohách houslových skupin, ideální nebyla ani souhra. V tomto smyslu tedy koncert nezačal šťastně. V dalších skladbách se však interpretační úroveň zlepšovala. Mladému tělesu slouží ke cti, že nepodcenilo přípravu koncer-

Peter Vrábel (zleva) v rozhovoru s autorem premiéry Concerta grossa č. 3 pro flétnu, fagot a smyčce, Jiřím Temlem Foto Zdeněk Chrapek

tantní skladby. Novinkové Concerto grosso č. 3 pro flétnu, fagot a smyčce, jež napsal posledního léta Jiří Teml, je šťastná skladba. Splňuje, co v titulu slibuje: je vděčnou koncertantní příležitostí pro oba sólové nástroje, virtuosně náročnou v rychlých krajních větách a rozezpívanou ve střední volné. Skladatel nezdůrazňuje nápadnějšími slohovými názvuky barokní původ zvoleného žánru, hladkou elegancí spíš souzní s méně nápadně neoklasicisující koncertantní tvorbou meziválečné avantgardy. V tomto smyslu má snad nejblíž k hudbě Bohuslava Martinů. Vděčné sólové party přednesli flétnistka Lenka Chmelová a fagotista Petr Němeček. Vojtěch Saudek měl v předminulém desetiletí znamenitý nápad. Poslední skladbu, kterou Gideon Klein napsal v Terezíně, Trio pro housle, violu a violoncello, téměř bez kompozičních zásahů přepsal pro smyčcový orchestr. Nazval ji Partita pro smyčcový orchestr. Hudba, určená původně atypickému komornímu obsazení, jaké diktovala momentální situace v ghettu, se z tohoto titulu po válce hrála málokdy a takový osud by ji nepochybně stihl i v budoucnosti. Při českém i světovém boomu komorních orchestrů však v souborovém obsazení brzy zdomácněla na koncertních pódiích a slýcháme ji často. Má zvláštní náboj stesku nebo spíš lyrické manifestace lidské důstojnosti a také českého vlastenectví, zprostředkovaného citací a variačním zpracováním moravské

lidové písně. Orchestr ji přednesl krásně, plně pochopil její poselství. Serenáda pro smyčcový orchestr C dur, op. 48 Petra Iljiče Čajkovského, se dřív hrávala podobně jako díla stejného žánru Josefa Suka a Antonína Dvořáka téměř výhradně ve velkých obsazeních. Vzpomínám na koncerty FOK, kde v nich Václav Smetáček řídil skutečný les smyčců, a nejinak tomu bylo i v České filharmonii a jinde. Tuším, že Sukův komorní orchestr začal hrát dílo svého patrona v malém obsazení a Jiří Bělohlávek s Pražskou komorní filharmonií dokázal, že i tak může působit znamenitě, že má valéry a místa, působící s netušeným půvabem. Tentokrát podal Peter Vrábel s Komorním orchestrem Berg tímto způsobem Čajkovského Serenádu a bylo to velmi krásné. Skladatelova skvělá smyčcová instrumentace působila plným zvukem i bohatstvím rozmanitého zvukového vybavení; smyčce Bergu prokázaly kultivovanost všech hráčů i schopnost spojit se ke zvuku skutečně jednolitému. Stojí zato zmínit se i o programové knížečce koncertu. Výklad v ní je anonymní a skutečnost, že texty o jednotlivých skladbách jsou pojaty různě a jsou různě dlouhé, vzbuzují podezření, že byly posbírány z různých zdrojů. Z těch je podepsán jen nejkratší, 11 řádek o novince, které napsal skladatel. Tak se stalo, že na rozdíl od ostatních tří skladatelů nebyl vůbec charakterizován jako skladatelská

7

Hr0304.indd 7

26.3.2003, 9:12:13


osobnost, není uveden ani letopočet jeho narození. Letopočty chybí také u Čajkovského, kdežto Haas a Klein je mají. V odstavci o Čajkovském se zase vykládá co je serenáda, u méně obvyklého žánru, jakým je concerto grosso, takový výklad chybí. Na straně s údaji o pořadí, titulech atd. mají skladby Kleina a Čajkovského názvy vět, ale u třívětého Temlova Concerta grossa chybí. To je nepořádek ba amatérismus, jaký u tělesa umělců vysokoškolsky vzdělaných či vzdělávaných udivuje. Naproti tomu zajímavým nápadem je zařazení vyprávění paní Viktorie Špidlové, jež nad cyklem přejala záštitu, o hudebních zážitcích vlastního mládí na malém městě. JAROSLAV SMOLKA

Švýcarská hudba na koncertě Pražské komorní filharmonie I v letošní sezoně připravila dramaturgie Pražské komorní filharmonie svým posluchačům vedle ostatních koncertních řad také Cyklus národů. Čtyři večery, ze kterých se cyklus skládá, jsou

tentokrát zaměřeny na hudební tvorbu Ruska, Švýcarska a Slovenska. V pořadí třetí koncert této řady se konal 12. února v sále České národní banky v Praze a ze švýcarských skladatelů byli vybráni Arthur Furer (nar. 1924) a Frank Martin (1890–1974). Z Furerovy tvorby zaznělo Divertimento pro smyčce a dva kontrastní nástroje (klarinet a klavír) z roku 1955. Jedná se o čtyřvětou skladbu koncertantního charakteru, která je založena především na principu dialogu sólových nástrojů, jejichž partnerem je smyčcový orchestr v poměrně husté kompoziční sazbě. Dílo místy svojí harmonicko-melodickou stránkou poukazuje na vlivy tvorby Bély Bartóka. Skladatel také často využívá polyfonní techniku. Sólové party přednesli klarinetista Jindřich Pavliš a pianistka Eliška Novotná s jistotou a velkým emocionálním vkladem. Ačkoliv Divertimento může působit svým rozsahem poněkud zdlouhavě, interpretům se podařilo udržet výrazový náboj až do jeho konce. Z díla Franka Martina, jehož tvůrčí odkaz není u nás stále dostatečně známý, zvolila dramaturgie Koncert pro sedm dechových nástrojů, bicí a smyčce z roku 1949. Třídílná kompozice velkým počtem sólistů připomíná concerto grosso a je z ní patrná autorova snaha o vystižení charakteru jednotlivých dechových i bi-

Zleva dirigent Kaspar Zehnder, klavíristka Eliška Novotná a klarinetista Jindřich Pavliš Foto Zdeněk Chrapek

cích nástrojů. Díky tomu jsou na sólisty i komorní orchestr kladeny vysoké interpretační nároky, které Pražská komorní filharmonie splnila beze zbytku. Program byl doplněn Haydnovou vrcholnou Symfonií č. 101. Také zde se naplno projevily kvality výborně sehraného komorního tělesa, provádějícího skladbu s citem, chutí a energií. V jeho čele tentokrát stanul mladý Švýcar Kaspar Zehnder, jehož umělecký přínos se projevil zejména ve skladbách dirigentových krajanů. K příjemnému zážitku přispělo i netradiční, avšak akusticky příznivé prostředí sálu České národní banky. Lze si jen přát, aby cyklus národů pokračoval i v příští sezóně PKF. JIŘÍ PETRDLÍK

Nizozemští hudebníci hrají českou avantgardu V rámci Cyklu komorních orchestrů pořádaného Českou filharmonií hostoval dne 4. 3. ve Dvořákově síni Ebony Band Amsterdam. Soubor specializující se na interpretaci meziválečné avantgardy existuje od roku 1990. Jeho jádro tvoří přední členové Královského Concertgebouw orchestru. Pro vystoupení v Praze si Ebony Band připravil skladby autorů tvořících ve dvacátých a třicátých letech 20. století v Československu. Jednovětá Fantazie pro noneto v sedmitónové soustavě č. 2 Aloise Háby představila jinou část jeho tvorby než známější mikrointervalová díla. Autor používá modální postupy, se kterými ho seznámil Vítězslav Novák. Jemu je také skladba dedikována. Následovalo Šest miniatur pro komorní orchestr Hannse Schimmerlinga. V současnosti prakticky neznámý brněnský rodák, žák Zemlinského, absorboval vlivy jazzu a etnické hudby. Jako ryze instrumentální kompozice má tento opus v kontextu Schimmerlingova díla výjimečné postavení, neboť většinou komponoval hudbu s využitím vokální složky. Zásluhou Ebony Bandu bylo Šest miniatur po více než sedmdesáti letech znovu provedeno v roce 1995.

8

Hr0304.indd 8

26.3.2003, 9:12:14


Werner Herbers

Šest písní na slova Alberta Steffena autora Viktora Ullmanna kombinuje podněty druhé vídeňské školy s vlivem mahlerovské písně. V sólovém partu podala skvělý výkon mezzosopranistka Christine Iven. Každou píseň přednesla s odlišným výrazem odpovídajícím smyslu básnického textu. Nejznámějším autorem zastoupeným v programu byl Bohuslav Martinů. Málo hraná Jazzová suita pro komorní orchestr je dokladem rané etapy jeho tvůrčího vývoje. Díky využití tradičních nástrojů se spíše jedná o uměleckou stylizaci jazzu než o jazzovou hudbu v pravém slova smyslu. Vrcholem večera se stala Tři tanga a Suita pro komorní orchestr Ervína Schulhoffa, jehož jazzový projev je svou povahou blízký tvorbě Gerschwinově a Ježkově díky relativně malé snaze o stylizaci ve prospěch živelnosti projevu. Vysokou úroveň koncertu podtrhl fenomenální výkon všech interpretů, hrajících se zápalem a pochopením pod

Foto Zdeněk Chrapek

sugestivním vedením zakladatele souboru Wernera Herberse. Výborně řídil nejen celý koncert, ale prokázal i velkou dávku humoru a hereckého talentu při přednesu prologu k Schulhoffově Suitě. Ačkoliv Rudolfinum bylo bohužel zaplněno jen z poloviny, odměnilo publikum účinkující bouřlivými ovacemi. Doufejme, že na další koncert Ebony Bandu (používajícího čtvrttónové harmonium z roku 1927 pocházející z dědictví Aloise Háby), který je ohlášen na příští rok, si najde cestu více posluchačů. JIŘÍ PETRDLÍK

Harmonia Mozartiana Pragensis v Atriu Své již prověřené kvality v interpretaci klasicistní a také soudobé hudební tvorby znovu potvrdil soubor Harmonia Mozartiana Pragensis svým vystoupením

v Atriu na Žižkově (22. 2.), nazvaným „Koncert švýcarské a české hudby“ za podpory Stanley Thomas Johnson Foundation a Národní knihovny ČR. Program připravil a nastudoval umělecký vedoucí souboru a dirigent Státní opery Praha Richard Hein (SRN). Večernímu koncertu již tradičně předcházela veřejná generální zkouška pro seniory v Zrcadlové síni Klementina, kde bylo „nabito“ natolik, že na mnohé se nedostalo místa. Soubor HMP účinkuje v párovém, většinou oktetovém obsazení hobojů, klarinetů, fagotů a lesních rohů a je soustředěn jednak na Mozarta a jednak na jeho současníky, najmě české. „Specialitou“ souboru jsou dobové úpravy velkých orchestrálních a hudebně-dramatických děl pro toto obsazení. Pěkným příkladem bylo Andante z Haydnovy 94. symfonie „S úderem kotlů“, upravené klasicistou českého původu Janem Ventem. Navázala raná, autorsky trochu sporná Serenáda B dur (KV 196 f) W. A. Mozarta; byly vybrány jen některé věty. V duchu převažujícího klasicismu program uzavřela efektní, instrumentačně vynalézavá a místy přiměřeně dramatická Partita in Es, op. 69 (navíc s kontrafagotem) Františka Vincence Kramáře-Krommera, Mozartova českého současníka, jenž ovšem Mozarta přežil o celých čtyřicet let. Na jeho hudbě je ostatně raně romantický duch znát. Významovým „středobodem“ dané dramaturgie byly – a to bez nadsázky – „Sonetti e Canzoni“ na Petrarkův text pro vokální hlas, housle a dechové okteto současného švýcarského skladatele Andrease Pflügera (1941), a to dokonce ve světové premiéře a za osobní účasti autora. Z tradiční dechové harmonie zbylo jen málo, takže celkový provozovací aparát sestával ze sopránu, houslí, dvou fléten, hoboje, anglického rohu, klarinetu, basklarinetu, fagotu a kontrafagotu. Pro interprety i posluchače velice náročná kompozice umocnila celkovou programovou pestrost, která dobře korespondovala s účastí hostů, jimiž byli především sopranistka Jana Barbara Hein (Švýcarsko), houslista Josef Vaňkát, ale i další instrumentalisté. Podali velice kvalitní výkony. Zapůsobil zejména zpěvný sopránový part (namnoze v příkrém, ale účinném kontrastu k „punktualistickému“ charakteru ansámblové složky) s rozsáhlými plochami v mezzosopránové poloze a náročně angažovaný podíl houslí.

9

Hr0304.indd 9

26.3.2003, 9:12:14


U klasicistních skladeb hodnotím vynalézavou dynamiku frází a artikulaci (mj. mnohdy na hranici staccatta a portamenta) a celkový výraz, záměrně jdoucí proti lacinému romantizování. Na tom má nemalou zásluhu první hobojista, faktický lídr souboru Bedřich Hejsek,

jenž bezpečně zná a respektuje míru přijatelného vkusu. Dodejme, že jakkoli se činnost HMP odvíjí v pracovně nelehkých a skrovných podmínkách, přesto dosahuje přesvědčivých a hodnotných výsledků. JULIUS HŮLEK

40 let Klavírního kvarteta Martinů

V neposlední řadě je třeba znovuocenit záslužnou působnost Nadačního fondu Zdenky Podhajské, jehož těžištěm je právě aktivita spojená se Salónem Zdenky Podhajské. Návštěvník se rázem ocitá v nevšedním, přímo „domáckém“, ale vysoce kultivovaném prostředí, kde se pojí hodnotná hudba s výtvarným a literárním uměním. Kéž nezůstane vymezeno jen úzkému okruhu zájemců. JULIUS HŮLEK

Humor Airedale tria

Klavírní kvarteto Bohuslava Martinů slavilo v Sále Zdeňky Podhajské 5.2. své čtyřicátiny - zleva Jiří Hurník (housle), Emil Leichner (klavír), Pavel Peřina (viola) a Miroslav Petráš (violoncello). Foto Zdeněk Chrapek

Další z cyklu komorních koncertů „Hudba pod Petřínem“ v Salónu Zdenky Podhajské (5. 2.) sestával „pouze“ ze dvou děl. Obě jsou svým způsobem jedinečná, zajímavá i závažná. Jejich nápadným vnějším společným znakem jsou příslovečné „jedničky“ v jejich názvu – Klavírní kvartet a moll, op. 1 Josefa Suka a Klavírní kvartet č. 1 Bohuslava Martinů. U Suka vůbec nejde o jeho absolutně první skladbu, Martinů se ke kompozici pro dané obsazení odhodlal až ve svém zralém tvůrčím období. Tyto a další okolnosti zasvěceně komentoval host večera prof. dr. Jaroslav Mihule (připomeňme jeho zatím poslední martinůovskou biografii „Martinů – osud skladatele“, která vyšla vloni). Jeho úvodní slovo právem vedlo k obecnějšímu zamyšlení nad pomyslným obloukem, který se klene od tvůrčích začátků k umělecky zralým, vyspělým projevům.

Klavírní kvarteto Bohuslava Martinů se na večeru představilo v novém složení: Emil Leichner (klavír), Jiří Hurník (housle), Pavel Peřina (viola), Miroslav Petráš (violoncello). Předem možno shrnout, že se předvedlo jako sdružení vskutku tvořivé, perspektivní a zdravě průbojné. U Suka, který opravdu nezapře skladatelské začátky, se interpreti soustředili na dynamický výraz. Hráli s maximálním, strhujícím nasazením a obě díla provázel rytmický i intonační soulad. J. Hurník je dynamicky obratný, P. Peřina v rámci možností prosazuje violu do popředí (zásluhu na tom má i zvláštní, takřka „„houslový“ témbr jeho nástroje), M. Petráš právem představuje konstruktivní „zlatou střední cestu“ a E. Leichner „historicky“ i de facto zůstává nesporným tmelícím článkem kvarteta – dovede vhodně umocnit jak lyrické, tak dramatické plochy, přičemž pozorně sleduje a respektuje své partnery.

O tom, že koncert v oblasti tzv. vážné hudby vůbec nemusí být záležitostí nudnou, ale naopak záživnou, humornou a vtipnou, přesvědčil návštěvníky Sálu Bohuslava Martinů v Lichtenštejnském paláci koncert Airedale tria (12. 2.). Dotyčné trio je v dobrém slova smyslu „rodinným podnikem“ otce, dcery a syna Holeňových: Anna Holeňová (hoboj), Jan Holeňa (violoncello), Jiří Holeňa (klavír). U pultu violoncella v rámci popisovaného koncertu účinkovala Simona Hečová, j. h. Kuriózní název tria má podle programového letáku na svědomí „dominantní postavení domácího mazlíčka“. Soubor letos slaví své první jubileum – vznikl právě před pěti lety. Původní literatura pro dané obsazení není četná, interpreti se proto obracejí na současné autory, aby pro ně psali. To je třeba případ úvodního Tria pro hoboj, violoncello a klavír Jaroslava Krčka z roku 2000 s autorsky charakteristickou folklórní inspirací, akcentovaným rytmem a virtuózními nároky jednotlivých partů. Provedení Suity baladiky pro violoncello a klavír Petra Ebena poukázalo na jinou z charakteristických eventualit souboru, totiž na uvádění literatury pro sólový nástroj s klavírem, a opět potvrdilo nezmenšenou aktuálnost tohoto raného autorova díla (1955). Hostující cellistka splnila jeho nároky a rovněž v rámci tria dobře obstála. Pointou se dle očekávání stalo provedení skladby Jana Málka pojmenované Terrier suite pro hoboj, violoncello a klavír, vhodně umístěné do programového finále, dílo dobře a vtipně napsané kompozičně i instrumentačně. Vlastně jde o volný sled miniatur s tím, že – jak říká programový komentář – „názvy jednotlivých částí

10

Hr0304.indd 10

26.3.2003, 9:12:15


Airedale trio (Anna Holeňová - hoboj, Simona Hečová j. h. – violoncello a Jiří Holeňa - klavír) s autorem premiéry Terrier suity pro hoboj, violoncello a klavír, Janem Málkem (vlevo) Foto Zdeněk Chrapek

cyklu obsahují pojmenování psích plemen v kombinaci s tanci barokní suity“. (Snad stojí za to citovat doslova jejich pořadí: Fox Ouverture, Kerry Blue Courante, Scotch Bagpipe, Aieredale Air, Skye Saraband, West Highland White Gavotte, Bedlington Menuet, Yorkshire Jigg). Každá věta byla doplněna demonstrací vhodně a vtipně pojatého obrazu ing. arch. Vojtěcha Vojtěcha. Dramaturgický záměr předvést jednu z možných variant humoru v hudbě evidentně „zabral“. Osobně bych však umělecké těžiště večera viděl přece jen jinde. Potěšující Málkově suitě po přestávce totiž předcházela velice závažná a vážná výpověď – třívětá

I. klavírní sonáta, op. 10 Viktora Ullmana z roku 1936. (Podotýkám, že v těsném kontextu a kontrastu natolik protichůdných děl v druhé polovině večera vůbec nevidím chybu, spíše naopak). Jiří Holeňa Ullmanovu sonátu provedl soustředěně a koncentrovaně, s jasnou koncepcí a naprosto přesvědčivě – každým taktem bylo znát, jak jde interpretace ruku v ruce nejen s přesným vyjádřením zápisu, ale i záměru hudebního textu. Večer jako takový názorně předvedl, jak komično a vznešeno lze v hudbě těsně propojit. JULIUS HŮLEK

psalo pro blíže neurčené obsazení, které se podle daných podmínek různě konkretizovalo. Nejčastější jsou suitové útvary, představující méně či více náročné stylizace dobových tanců, popřípadě kratší, i jednověté celky. Lze rovněž říci, že novodobá praxe žesťových ansámblů oživuje tradici renesančních a barokních trubačů; původní literatury je bohužel málo, i odtud si lze vysvětlit potřebu aranžmá. Tolik lze zhruba říci k charakteru pojednávaného vstupu, vymezeného skladbami Pavla Josefa Vejvanovského, Valeria Otta, Anthony Holborna, J. S. Bacha, Samuela Scheidta a G. F. Händla. PŽS hrají staré autory s optimální mírou poutavosti dynamické a výrazové (přičemž jedno určuje druhé), svěže, v živějších tempech (na rozdíl od dříve patrnější velebnosti), bez nánosu zbytečného romantizování. Také druhou polovinu programu je třeba posuzovat en bloc. Patřila sféře vyššího populáru a jazzu většinou americké provenience a určovala ji jména: George Gershwin, Leonard Bernstein, Duke Ellington, Neal Hefti, Count Basie, Elliot, Josef Myrow, Ennio Morricone, Chris Hazel. Ke jmenovaným sólistům se tu přidali četní hosté – trumpetisté Stanislav Sejpal, Antonín Pecha, Antonín Dokoupil, Milan Bašta, trombonisté Zdeněk Pulec, Ladislav Odcházel, Jiří Odcházel, tubisté Václav Hoza, Pavel Trnka. Výrazně se rovněž uplatnili oba synové excelujícího protagonisty souboru Miroslava Kejmara

Jubilující žestě Letošní rok je mj. i rokem třiceti let existence souboru Pražští žesťoví sólisté (vznikl 1973 s původním názvem Nové pražské žesťové kvinteto). V současnosti působí v sestavě trubka a křídlovka (Miroslav Kejmar), trubka a piccolo trubka (Marek Zvolánek), lesní roh (Stanislav Suchánek), trombon (Jiří Novotný), basový trombon (Karel Kučera), tuba (Karel Malimánek). Koncert, kterým soubor své jubileum oslavil (6. 2.), byl prostředím i akustikou ideálně situován do Dvořákovy síně Rudolfina.

První polovina večera byla věnována starší hudbě, konkrétně skladbám vesměs barokních autorů. Většinou se jedná o novodobé úpravy, což má však své opodstatnění, protože i v minulosti se Dva zástupci Pražských žesťových sólistů, kteří reprezentují tutéž rodinu: Miroslav Kejmar a jeho syn Jan Kejmar. Foto Zdeněk Chrapek

11

Hr0304.indd 11

26.3.2003, 9:12:16


– Jan Kejmar (trubka) a Miroslav Kejmar ml. (bicí nástroje). Charakteristika obou programových bloků může být v podstatě táž, včetně konstatování rytmického souladu a dokonalé intonace, samozřejmě až na diametrálně odlišné stylové zakotvení. Moderna – tak jak ji PŽS podali na svém jubilejním večeru – poskytla zcela nový pohled na „trubačské“ sdružení. Naprosto uvolněně zapůsobili stylově patřičným frázováním, přirozeným rytmickým „odpichem“, ne-

zaměnitelným způsobem tvoření tónu, bohatým barevným spektrem a výrazem. Místy jsme oprávněně mohli mít dojem, že zdaleka neposloucháme jen žestě … Doprostřed „americké“ série byl vřazen jediný český autor – jazzman Václav Kozel (1940), respektive jeho Silueta – Bossa Nova. M. Kejmar jej po zásluze vyvolal na pódium. Chuť, s jakou PŽS hráli, se náležitě přenesla i na publikum, a proto se vydatně přidávalo. JULIUS HŮLEK

Padesátiny Emila Hradeckého Na koncertu věnovaném padesátinám hudebního pedagoga a skladatele Emila Hradeckého jsem si znovu uvědomil, jak cenné aktivity přinášejí do hudebního života Prahy jeho jednotlivé městské části. Pražské kulturní centrum reprezentativními koncertními sály a prestižními koncerty je nepochybně výkladní skříní naší kultury, ale je to jen jakýsi vrchol ledovce. Zcela zaplněný Sál Martinů HAMU hostil dne 25.2. příznivce jubilanta Emila Hradeckého, pedagoga ZUŠ Prahy 7. Bohatý program, sestavený výhradně ze skladeb Emila Hradeckého, demonstroval široké aktivity jubilanta i této umělecké školy, jejíž ředitel Jiří Nedvěd koncert zahájil.

První polovina koncertu byla naplněna instruktivní a sborovou tvorbou Emila Hradeckého, vycházející výhradně z tanečních a muzikálových inspirací. Je třeba říci, že jde o velmi vkusnou stylizaci těchto podnětů, která, jak se ukazuje, je pro mládež velmi atraktivní a proto s chutí prováděná. Instrumentální čísla byla proložena vystoupením tří dětských sborů od těch nejmenších Koťat se sbormistryní Helenou Šmydkovou, přes Pueri 3 až po kompletní Radost - Praha sbormistrů, manželů Součkových. Zpěv tu byl na několika místech vtipně propojen i pohybovými efekty. Emil Hradecký se tu projevuje

Václav Hradecký a Zdena Součková – sbormistryně souboru Pueri gaudentes

Foto archív

jako znalec možností dětského hlasu i vtipný skladatel a aranžér. Druhá polovina večera opustila instruktivní notu a dala jubilantovi možnost k prezentaci vážnější tvorby. Hradeckého všestrannost i když ovlivněna řadou vzorů je sympatická, a tak i tato část večera byla posluchači vřele přijata. K úspěchu autora tu přispělo svým výkonem i známé Kocianovo kvarteto. Na tomto místě je nutno také vyzdvihnout mimořádnou aktivitu manželů Součkových, kteří ve druhé polovině přivedli na pódium další dva pěvecké sbory, a to smíšený sbor Gaudium a Pueri gaudentes. Z dalších účinkujících připomínám ještě Jitku Nešverovou a Moniku Klicperovou, pěvce Tomáše Fialu a Hanu Blažíkovou, houslistku Evu Melíškovou a harfistku Ivanu Pokornou. Závěrečným vystoupením kompletního sboru Radost - Praha vyvrcholila oslavná atmosféra, ke které přispěl jak jubilant Emil Hradecký svými skladbami, tak i všichni účinkující. JIŘÍ TEML

Jitka Hosprová s Plzeňskou filharmonií Plzeňská filharmonie (dříve Plzeňský rozhlasový orchestr) pořádá v Plzni pro své abonenty a další zájemce o symfonickou hudbu dvě řady symfonických koncertů, které jsou bohatě navštěvovány (konají se nyní opět v rekonstruované historické budově Měšťanské besedy). Na večeru 20. února převzal taktovku za onemocnělého šéfdirigenta Hynka Farkače Stanislav Bogunia. Jeho muzikální pohotovost se osvědčila jak ve vstupní Gavotě B dur A. Corelliho, kterou řídil od cembala, tak ve výstavbě Brahmsovy Symfonie č. 1 c moll, zejména pak v Koncertu pro violu a orchestr, op. 185 Zdeňka Lukáše. Dílo znovu zaujalo svou bohatou invencí a osobitým skloubením ostrých disonancí a zvukových náporů s kantabilním rozezpíváním některých ploch. Sólový part přednesla vynikajícím způsobem Jitka Hosprová – hrála krásným tónem, velmi temperamentně a s neomylnou technikou, kterou propůjčila i přídavku – virtuózní 3. větě Lukášovy Sonáty pro sólovou violu. VLASTA BOKŮVKOVÁ

12

Hr0304.indd 12

26.3.2003, 9:12:17


HAMU v únoru Hudební fakulta pražské AMU připravila v únoru pro své návštěvníky 24 koncertů, z toho 3 orchestrální, 2 absolventské a 1 v rámci cyklu Mladí rakouští hudebníci. Za zmínku stojí i koncert katedry skladby z děl posluchačů Hamburské vysoké školy. Z nabízených akcí jsem si vybral absolventský koncert klarinetistky Pavlíny Čapské, který se konal v Galerii AMU 9. 2. 2003. Program začal Brahmsovou Sonátou pro klarinet a klavír č. 2, která je považována za jeden z autorových kompozičních vrcholů. Sólistka přednesla svůj part s jistotou a projevila smysl pro výstavbu náročné cyklické kompozice. Podobně vyzněl i další opus – Schumannovy Fantazijní kusy pro klarinet a klavír, v nichž zejména vystoupil na povrch citový vklad interpretky a příznivý dojem nenarušily ani drobné nepřesnosti v souhře. Ve druhé části koncertu klarinetistka nabídla posluchačům dvě ukázky z tvorby 20. století. Nejprve zazněla Sonáta pro sólový klarinet Edisona Děnisova a dále Téma s variacemi pro klarinet a klavír francouzského autora Jeana Françaixe.

Děnisova Sonáta, založená na práci s mikrointervalovou kompoziční technikou, klade vysoké nároky na interpretaci, zejména po stránce technické a intonační. Pavlína Čapská provedla skladbu s nadhledem a prokázala vytříbený cit pro interpretaci hudby 20. století, což potvrdila i ve Françaixově díle, charakteristickém svou hravostí vyplývající především z častého užívání tanečních prvků. Obě díla se zařadila k vrcholům celého koncertu. Večer byl zakončen Beethovenovým raným Triem B dur pro klarinet, violoncello a klavír. Ke spolupráci byli přizváni mladí hudebníci klavíristka Andrea Vlachová a violoncellista Lukáš Polák. I přes mírnou zvukovou nevyváženost mezi jednotlivými party a malé nepřesnosti v souhře učinila skladba na posluchače příznivý dojem také díky zaujetí mladých interpretů, jež bylo patrné v jejich energickém přednesu. O klavírní doprovod se postarala Irena Černá. Sólistce byla dobrou partnerkou a podtrhla tak svědomitou připravenost všech interpretů. JIŘÍ PETRDLÍK

AHUV info Do čela Tvůrčího centra Plzeň byla zvolena prof. Věra Millerová. TC vydalo CD ze skladeb západočeských autorů, pánů Štěpánka, Bezděka, Bažanta, Slimáčka a Pexidra. V nové sezoně připravuje koncert duchovní hudby a řadu koncertů s účastí zahraničních interpretů, především z Německa. 11. února uspořádalo TC Brno koncert k 10. výročí znovuzaložení Klubu moravských skladatelů, na jehož programu zazněly skladby Josefa Blatného, Františka Suchého, Jaromíra Podešvy a Leoše Janáčka. Novou dramaturgyní TC se stala paní Jarmila Mráčková. Novinkový koncert Společnosti dechové hudby se uskutečnil 6. března v kině Evropa v Praze. Posádková hudba Praha představila skladby Otmara Máchy, Milana Bártka, Evžena Zámečníka, Karla Bělohoubka, Otakara Pihrta a dalších. Společnost skladatelů přpravuje každoroční přehlídku Dny soudobé

hudby, která proběhne od 4. do 13. listopadu 2003. Dvoudenní festival soudobé hudby proběhne na podzim také při TC Olomouc v dramaturgii Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka. Festival Mladé pódium 2003, organizovaný Fórem mladých, se uskuteční v novém termínu od 25. do 30. července 2003 v Karlových Varech. Letos bude ve znamení francouzské hudby a kultury. Při festivalu je poprvé připravována dílna pro skladatele a flétnisty zaměřená na nové technologie v soudobé francouzské hudbě. Dílnu, která je organizovaná ve spolupráci s Francouzským institutem v Praze, IRCAM Centre Pompidou a Janáčkovou akademií, povedou francouzský skladatel Philippe Manoury a flétnistka Clara Novakova. Záštitu nad festivalem a dílnou převzal šéfdirigent Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK pan Serge Baudo. VERONIKA HYKSOVÁ

STŘÍPNÍK PETARA ZAPLETALA Fraška k popukání, kterou na počátku roku 2003 dokázalo pro domácí i světové publikum inscenovat na námět zvolení nového prezidenta dvě stě jedenaosmdesát poslanců a senátorů Parlamentu České republiky, vyvrcholila 5. února, když se tři rockoví muzikanti (Aleš Brychta, Lou Fanánek Hagen a Petr Pečený) oblékli do triček s nápisem KAREL GOTT PREZIDENT a navrhli, aby se dvaadvacetinásobný Zlatý slavík účastnil přímých prezidentských voleb. Jak se poté ukázalo, nešlo jim ani o „protestní nótu“ proti komedii, kterou (s námi voliči) naši zástupci tak virtuózně rozehráli, ani o recesi, nýbrž o dočista vážně míněný podnět. On se sice Mistr zprvu maličko upejpal, ale nakonec své sladké ano přece jen vyslovil. Představa, že příští prezidentský novoroční projev bude zpívaný, byla k smíchu jen chvíli – dokud jsme si nepřipomněli, co zmíněný prezidentský kandidát o politice napsal či řekl: „Charta? Víte vy vůbec, kdo ji platil? Vy nevíte, že ji platil Izrael?“ a „…myslím si, že sametová revoluce by neproběhla v klidu, kdyby skoncování s komunistickými diktaturami v Evropě nebylo domluveno…“, a „Běh světa řídí tyto vysoké nadstátní kruhy, tak zvaní ilumináti nebo osvícenci, a také svaté řády a lóže až po mysticko-okultní organizace.“ Opravdu senzační je představa, že bychom měli mít v čele státu „politika“, jehož názory oscilují mezi bezbřehou naivitou na straně jedné a suverenitou zcela zkresleného pohledu na historii lidského společenství na straně druhé. Ještě veselejší pak je představa, že by se nám na Hradě střídaly první dámy v pravidelném cyklu,

13

Hr0304.indd 13

26.3.2003, 9:12:17


jaký Zlatý slavík praktikuje už od puberty… Ještě štěstí, že k přímé volbě nedošlo, neboť zlatého Karla obdivují fanynky bez rozdílu generací, jež by byly s to prosadit nejen Gotta na Hrad, ale i Včelku máju do státního znaku České republiky. Za to, jak zpívá, Gottovi jistě obdiv patří. Nezapomínejme ovšem, že návrh trojice Brychta, Hagen, Pečený mohl vzniknout jen proto, že naše politická reprezentace dala veřejnosti jasně najevo, že je jí vlastně úplně jedno, usedne-li do prezidentského křesla politik, vědec, právník nebo zpěvák. Jak jinak by mohli být předtím navrženi nejdříve Bureš a Kříženecký a pak – z nouze! – Wilhelm, Illnerová, Klener, Moserová, Sokol? A to by, prosím, každý z pětice posledně jmenovaných podle mého soudu dokázal uvažovat a jednat v politice podstatně prozíravěji, než naivní malíř Karel Gott. Gott mit uns! Naštěstí to dopadlo jinak.˝ Pokud vím, žádný ze specializovaných kritiků operních představení a pěveckých recitálů si zatím nevšiml, že z jakéhosi neznámého důvodu není do Prahy zván skvělý basista Richard Novák, který je od roku 1961 (!) nepřetržitě předním sólistou brněnské operní scény. Až Jiří Černý nedávno upozornil (Reflex 6/03), že tento „mistr operní stylizace, jediný pokračovatel Karla Bermana“ by si od vedení opery Národního divadla zasloužil pozvání do role revírníka z Janáčkových Příhod Lišky Bystroušky. Novákovi (1931) je už bezmála dvaasedmdesát, ale zpívá pořád znamenitě; jsem si jist, že pražské i zahraniční publikum, které na operní představení ND chodí, by jeho výkon dovedlo ocenit. Pokud padne Černého připomínka na úrodnou půdu, mělo by k pozvání

Amadeus podesáté Za zvuků fanfár, blesků fotoaparátů a bzučení kamer byl 15. února slavnostním koncertem laureátů ukončen 10. jubilejní ročník soutěže pro mladé pianisty do jedenácti let, AMADEUS 2003. Datuje se od roku 1994, i když průzkumný nultý ročník se uskutečnil 30. 12. 1992 v brněnské Redutě, tedy přesně 225 let od doby, kdy na stejném místě koncertoval jedenáctiletý Mozart: tato skutečnost inspirovala iniciátory – ZUŠ Fr. Jílka Brno Vídeňská 52 a ZUŠ Brno Veveří 133 – a určila název soutěže i věkovou hranici: soutěží se v šesti kategoriích ve věku od 6 do 11 let. Po uzavření Reduty se ovšem soutěž konala v různých prostorách, na ZUŠ, na Konzervatoři, na JAMU, až se ustálila v Besedním domě, což je dáno i úzkou spoluprací se Státní filharmonií Brno, která jednak dává kromě sálu k dispozici koncertní křídlo, jednak umožňuje absolutnímu vítězi vystoupit na koncertě za jejího doprovodu. Letošní ročník byl mimořádný v několika směrech: jednak vysokou účastí zahraničních pianistů – z 71 přihlášených bylo 38 ze zahrani-

Nejlepší brněnský účastník Jan Vojtek

čí, nejvíce z bývalého Sovětského svazu – z Litvy, Lotyšska a Ruska, dále z Rakouska a Slovenska. Za druhé výraznou převahou dívek, chlapců bylo jako šafránu (mimoděk mi napadlo, jak si kdysi ředitel brněnské konzervatoře povzdechl – „kdo nám bude hrát ty Liszty?!“) a nakonec i tím, že koncerty laureátů byly dva. Na tom prvním, 14. 2., se představili absolutní vítězové minulých ročníků, tedy mohli bychom říct, jakási elita Amadea. I když výkony všech byly vzhledem k jejich věku pozoruhodné, přece bych jmenovala alespoň Kristýnu Waldovou z Českého Krumlova, Richarda Reipricha z Chrastu u Chrudimě, který se už začíná uplatňovat v koncertním světě, Alenu Hučkovou z Bratislavy a především Jie Hua Zhu ze Stuttgartu, který obdivuhodně zvládl náročné Brahmsovy Paganinské Variace – ostatně jeho jméno už je v západním hudebním světě známé. Letošní laureáti, nositelé 1. a 2. ceny se na koncertě 15. 2. představili svým soutěžním repertoárem,

Foto archív

14

Hr0304.indd 14

26.3.2003, 9:12:18


dojít brzy – aby pěvce zastihlo ve vrcholné formě.

Absolutní vítězka soutěže Bára Handzušová

a poměr udělených cen odpovídal poměru přihlášených: z 18 výkonů, které jsme na koncertě slyšeli, bylo 11 ze zahraničí! Nicméně absolutní vítězka byla od nás, a je

Foto archív

jí Bára Handzušová z Havlíčkova Brodu. Mezinárodní porotě předsedal doc. Jiří Skovajsa z JAMU a kromě hlavních cen udělila porota i několik čestných uznání a několik zvláštních cen včetně ocenění pedagogů úspěšných kandidátů. Desátý ročník tedy skončil a organizátoři se mohou s novou chutí pustit do příprav další desítky, konkrétně do AMADEA 2004. Neboť jak se praví v textu programu – „jedná se o hru, v níž se sice soutěží, ale především zní krásná hudba uváděná v život tou stále nejmladší generací“.

A nyní hlavní ceny:

Jie Hua Zhu ze Stuttgartu hrál výborně Brahmsovy Variace na Paganiniho téma Foto archív

I. kategorie do 6 let: 1. cena Nora Novotná ZUŠ Lounských, Praha 2. cena Saule Berezinaite Kaunas, Litva 3. cena Martyna Kučinskaite Kaunas, Litva II. kategorie do 7 let: 1. cena Jan Vojtek ZUŠ Fr. Jílka, Vídeňská, Brno nejlepší brněnský účastník 2. cena Dominik Stelzmüller Graz, Rakousko 2. cena Ražaitis Minvydas Kaunas, Litva 3. cena Anna Stachová ZUŠ Rýmařov 3. cena Marie Jakabová ZUŠ Hodonín III. kategorie do 8 let: 1. cena Mariam Abgarian Ekaterinburg, Rusko

Za desítky let, po které (od roku 1954) sleduji pražský hudební život, byl jsem svědkem slušné řádky tzv. „uměleckých rozvodů“: některé měly vnější příčiny (např. „rozpůlení“ Kvarteta města Prahy, když dva jeho původní členové zůstali po srpnu 1968 za hranicemi), jiné pramenily z vnitřních neshod (např. výměna houslisty Františka Pospíšila za Stanislava Srpa ve Foersterově triu v roce 1970). Ale od slavné aféry Českého kvarteta (když v roce 1896 Oskar Nedbal svedl choť primária Karla Hoffmanna a do souboru přišel Jiří Herold) nikdy podobná změna neznamenala takovou „společenskou událost“, jako na počátku února odchod klávesisty Michala Dvořáka ze skupiny Lucie. Zpráva vyvolala na české pop scéně cosi na způsob mohutného zemětřesení, ač nejde o nic významnějšího, než že buď budou teď už v Lucii jen tři hráči, nebo si opatří jiného kolegu. Někteří ovšem soudí, že může jít o reklamní trik, který má „vybudit“ větší zájem publika o skupinu, jež u nás hraje prim už patnáct let a přece jen už se maličko okoukala. Způsob, jakým pražský magistrát odvolal úspěšného ředitele karlínského hudebního divadla Ladislava Županiče z direktorské židle, budí přinejmenším pochybnost: Županič prý špatně hospodařil. Zvonka to tak ale nevyzerá, jak se říká na Slovensku; je-li většinou plné hlediště kapacitně největšího pražského divadla (a to při představeních operet i muzikálů) někomu důkazem ředitelské neschopnosti, pak musím poznamenat, že mě to zaprvé nepřesvědčuje, a že za druhé mé více méně pravidelné sledování kar-

15

Hr0304.indd 15

26.3.2003, 9:12:19


línských inscenací nesvědčí o uměleckém úpadku, nýbrž spíše o solidním uměleckém i provozním řízení organizmu tak složitého, jakým operetní a muzikálová scéna je. Třeba měl odbor kultury ještě nějaké jiné, zatím všem (včetně odvolaného ředitele) utajené důvody k Županičovu vyhazovu. Pokud je ovšem nesdělí a bez rozvahy a bez výběrového řízení uvolněnou funkci okamžitě obsadí, těžko věřit, že jde o správné rozhodnutí. Tím, spíš, že narychlo instalovaný nový šéf Egon Kulhánek vzkázal prostřednictvím svého tajemníka členům ansámblu, že vyhodí každého, kdo by se opovážil stávkovat(!). Pokud se takové polopirátské metody užívají v politice či v řízení výrobních podniků, je to konec konců věc politiků a správních rad. V institucích uměleckého typu platí ale jen jedno jediné kritérium. Županič za léta ředitelování dokázal, že to kritérium splňuje; proč se ho tedy radnice zbavuje – nota bene v tak složité situaci, do jaké se karlínská budova dostala po loňských povodních? Zatímco v současnosti s napětím sledujeme tuhý odpor gramofonových firem proti kopírování kompaktních disků a stahování hudby z Internetu, odborníci tvrdí, že za pár let si už na podobné problémy nikdo ani náhodou nevzpomene. Způsobí to další rozvoj elektronických přehrávačů hudebních záznamů, který převálcuje všechny následovníky klasického gramofonu. Kompaktní disky se budou poslouchat jen tehdy, když bude mít jejich majitel „specifickou“ náladu; funkci gramofonu, CD přehrávače a ostatních reprodukčních systémů nahradí např. interaktivní rozhlas s možností dvousměrné komunikace. Domácí diskotéky budou patřit minulosti, neboť jakoukoli

2. cena Monika Drakšaite Kaunas, Litva 2. cena Petra Šťouračová ZUŠ Veveří, Brno 3. cena Michaela Šťovíčková ZUŠ Veveří, Brno 3. cena Biruté Dyrdušokaité Kaunas, Litva IV. kategorie do 9 let: 1. cena Petra Bílková ZUŠ Šaldova, Aš 2. cena Lucie Pokorná soukromá ZUŠ Havlíčkův Brod 2. cena Sandra Pažeraite Veiverial, Litva 2. cena Philipp Scheucher Weiz, Rakousko V. kategorie do 10 let: 1. cena Bára Handzušová soukromá ZUŠ Havlíčkův Brod nejlepší český účastník, nejlepší interpret skladby W. A. Mozarta, absolutní vítěz 2. cena Kateřina Ondrušíková ZUŠ B. Martinů Havířov 2. cena Beatrice Stelzmüller Graz, Rakousko 3. cena Nikita Volov Pskov, Rusko 3. cena Svenja Katharina Krämer Graz, Rakousko VI. kategorie do 11 let: 1. cena Maria Hohlová Ekaterinburg, Rusko 1. cena Valeria Voinova Kaliningrad, Rusko 2. cena Irina Vaterl Köglach, Rakousko 3. cena Kristina Stepasjuková ZUŠ Moravská Třebová

Ocenění vyučujícím: Blanka Skálová, Havlíčkův Brod, Naďa Skovajsová, Brno, Lioudmilla Satz, Graz Rakousko. VĚRA LEJSKOVÁ

Klub moravských skladatelů jubilující 11. února se v sále brněnské konzervatoře uskutečnil koncert k 10. výročí znovuzaložení Klubu moravských skladatelů – dnes člena AHUV – a jako autoři na něm byli uvedeni Leoš Janáček, první předseda tohoto sdružení založeného v roce 1922 (činnost spolku byla nuceně ukončena v r. 1948), jeho prvorepublikoví členové Jos. Blatný a Fr. Suchý, a také nedávno zesnulý Jaromír Podešva, člen už obnoveného KMS. O významu, historii a působení KMS, který ve své původní podobě sdružoval umělce celé Moravy, tak jak to má ve svém názvu, promluvil zasvěceně Pavel Blatný, který zdůraznil i tu skutečnost, že přes název „skladatelé“, jsou zde zastoupeni i interpreti a hudební vědci, tudíž je to opravdové společenství hudebníků. Interpretace uváděných skladeb se ujali přední brněnští umělci: pianista Milan Bialas výběrem z koncertních etud Jos. Blatného, autora, který se nesmazatelně zapsal do naší klavírní pedagogiky svý-

Malá vzpomínka na V. Talicha a rodinu Zdražilovu V únoru zemřel M. Zdražil, kterého pražská hudební veřejnost znala jako organizátora koncertních akcí se vskutku počítačovou pamětí pokud šlo o data, koncerty, honoráře, sólisty, dirigenty, orchestry, zájezdy, nahrávání etc. Při této smutné příležitosti se mi vybavilo několik vzpomínek na dobu, kdy Václav Talich žil „ve vyhnanství“ v Bratislavě a já tam u něj studoval na VŠMU. Je asi méně známo, že Talich zhruba ve druhé polovině svého bratislavského působení (tj. přibližně v letech 1951--53) bydlel u Zdražilů a našel tam velmi milé, skutečně rodinné zázemí.

Zdražilovi bydleli ve středu města v poměrně klidné ulici v domě z doby mezi dvěma válkami – tam jsem se i s M. Zdražilem seznámil. Na tehdejší „antiburžoasní“ poměry měli poměrně rozlehlý byt a v malém pokojíčku („pro služku“), měl svou ložničku a pracovnu s pianinem prof. V. Talich. Byt mu však byl více k dispozici, než by to bylo u běžného podnájemníka. Chodívali jsme tam „na hodiny“, které se obvykle protáhly na celé odpoledne, někdy zakončené i společnou večeří v nedaleké „Jugoslávské“, později díky Stalinovi a Titovi „Albánské“ restauraci. V „jídelně“ u Zdražilů zkoušelo pod

16

Hr0304.indd 16

26.3.2003, 9:12:20


Brněnským návštěvníkům koncertů hudební fakulta JAMU nabídla v únoru tohoto roku 13 akcí, z toho jedno absolventské vystoupení a šest sólových recitálů. Navštívil jsem klavírní recitál Silvie Vajnerové, který se konal 13. 2. v koncertní síni fakulty.

Dramaturgicky vyvážený pořad začal Bachovou Fantazií a fugou a moll, BWV 904, ve které mladá klavíristka projevila pochopení pro vedení jednotlivých hlasů v náročných polyfonních kompozičních strukturách. Vystoupení pokračovalo Haydnovým klavírním koncertem D dur. Místo orchestru sólistku doprovázela klavíristka Zuzana Šimurdová. Zaujal mne především oduševnělý přednes sólového partu, zejména v závěrečném rondu. Škoda jen několika nepřesností v souhře a frázování. Následovala vrcholná Beethovenova Sonáta Es dur „Les adieux“, jejíž interpretace byla poznamenána nejistotou a poněkud tvrdým úhozem pianistky. Z autorů romantické epochy byl na programu zastoupen Chopin Baladou F dur. Podobně jako v předchozí kompozici ani zde se Silvie Vajnerová nevyhnula některým chybám. Vrcholem se staly Tři skladby pro klavír Klementa Slavického. Tento cyklus psaný v letech 1946–1947 se skládá z částí Burleska, Intermezzo a Toccata. Interpretce se podařilo vystihnout rozdíly mezi jednotlivými větami a díky energickému a jistému přednesu se postarala o úspěšný závěr celého večera. Bohužel, do příjemného koncertního sálu s kapacitou asi 120 míst našla cestu necelá polovina. Myslím si, že koncerty se zajímavou dramaturgií a volným vstupem (!) by si zasloužily větší pozornost brněnského publika. JIŘÍ PETRDLÍK

vedením pana profesora také smyčcové trio tří mladých členek Slovenské filharmonie (poslušných až k smrti únavou). I to bylo pro nás poučné, protože své interpretační názory nám mohl V. Talich demonstrovat nejenom na orchestru ale i na komorním souboru. Nyní dvě konkrétní příhody. Jednou jsme se zdvořile zeptali Mistra (tak jsme ho oslovovali), čím se právě zabývá. Odpověď: „Gumuju své staré partitury“. (Měl před sebou partituru Novosvětské). Přeloženo do muzikologické řeči: „Přehodnocuji své dřívější interpretační názory“. Druhá. Jednou odjela celá Zdražilovic rodina na hory. Druhý nebo třetí den jsme přišli „na hodinu“ a naše otázka tentokrát zněla, zda Mistr nepotřebuje něco nakoupit, přinést, odnést a snad to bylo přímo formulované zda „má co jíst“. Odpověď nás zarazila:

„No chlapci, já již třetí den jím syrová vajíčka!“. Pan profesor měl sice v oblasti dietetiky někdy osobité názory, ale přesto jsme se odvážili zeptat na důvod. Odpověď: „No víte, já bych si je uměl uvařit natvrdo, ale v kuchyni nefunguje sporák“. To bylo trošku podivné a při průzkumu jsem zjistil, že je zavřen hlavní přívod plynu. (Zjistit to, nebylo nic geniálního – doma jsme měli stejný typ sporáku). „No Jeníčku, to jsem nevěděl, jaký jste technický typ!“ bylo mi díkem. Ovšem to bylo poprvé a naposled, co mne někdo tímto způsobem pochválil. Nu a Mistr měl tenkráte k večeři vajíčka natvrdo. (Jak se potom ukázalo, Zdražilovi při svém odjezdu raději plyn zavřeli, aby – při známé nepraktičnosti pana profesora – náhodou „nedošlo k neštěstí“.) JAN MARIA DOBRODINSKÝ

mi instruktivními skladbičkami, manželé Ivana a Jan Stanovských prokázali své neměnné mistrovství přednesem dvou částí ze Sonáty pro housle a klavír Fr. Suchého. Nechyběl ani Moravský komorní orchestr se svým dirigentem Rudolfem Šťastným, který již vícekrát dal své umění do služeb klubových koncertů, tentokrát ve výběru z Pěti kusů pro komorní smyčcový orchestr Jaromíra Podešvy. Přirozeně vrcholem večera bylo Janáčkovo Concertino pro klavír, dvoje housle, violu, klarinet, hornu a fagot, které zaznělo v precisním, janáčkovsky přesvědčivém provedení pianistky Renaty Bialasové i jejích spoluhráčů – (Štěpán Graffe, Lukáš Bednařík, Lukáš Cybulski, Ondřej Dvořák, Antonín Kolář, Pavel Škarohlíd). Nemohlo být důstojnějšího zakončení večera, na němž připomenutím 10. výročí KMS byla propojena dvě století (nebo vlastně dvě tisíciletí…?) VĚRA LEJSKOVÁ

Z koncertního života JAMU

skladbu na přání“dodá“ na klíč až do bytu počítač, schopný spojovat různé nabídky audio a video poslechu; přístroj zprostředkuje přístup k obsáhlým veřejným multimediálním knihovnám. Jak malicherné nám pak asi budou připadat žabomyší spory mamutích firem s piráty…jenže… Horší jsou ovšem záhady, které nám připravují počítačoví hackeři. To, co provedli kolem 24. ledna, mě nejdřív upřímně rozhořčilo, ale nakonec rozesmálo. E-mailem mi totiž server doručil čtyřnásobné varování před virem jdbgmgr. exe, který prý po čtrnácti dnech tichého pobytu v počítači systém zničí. K varování byla připojena i výzva, abych poslal varovnou zprávu na všechny adresy v mém adresáři, neboť právě touto cestou se virus sám rozesílá a ohrožuje tak všechny a všechno… Pln neklidu jsem poslechl; sotva jsem odeslal poslední varování, otevřel jsem e-mail z ČTK, který mne ujistil, že v případě názvu souboru jdbgmgr. exe nejde o žádný virus, nýbrž o legitimní součást systému WINDOWS. Jak se posléze ukázalo, byla to tedy vlastně docela nevinná hra, neboť i po vymazání z pevného disku a z Koše se ona součást systému sama od sebe vrátila na své místo. Hacker si, pravda, pěkně zahrál – ale zároveň spoustu lidí připravil o čas, o nervy a taky o peníze za připojení. Jsem si ovšem téměř jist, že kdybych „varování“ bohorovně nerespektoval, bylo by nejspíš oprávněné, a mně i „mým“ adresátům by pak taky mohly zbýt jen oči pro pláč. Je to jako s tím pasáčkem a vlkem…

17

Hr0304.indd 17

26.3.2003, 9:12:20

HORIZONT

Pohoda s Šostakovičovým Rajokem Na závěr výstavy Československý socialistický realismus 1948 –1958 se konal v neděli 9. 2. ve Dvoraně pražského Rudolfina hapenning, během něhož byla uvedena i proslulá groteskní komorní opera Dmitrije Šostakoviče Antiformalistický ráječek. Uvedli ji brněnští profesoři a studenti JAMU a Filosofické fakulty MU pod názvem Collegium musicum s pomocí dalších brněnských a pražských souborů a jednotlivců. Sólové party přednesli muzikologové Miloš Štědroň, Jaroslav Střítecký, Stanislav Tesař a Mikuláš Bek, Šostakovičovu předmluvu přečetl Rudolf Pečman. Nastudování bylo zcela „dobové“, v kostýmech z padesátých let, s hesly a portréty státníků a večer nastudovali studenti Jan Špaček a Ondřej

Šostakovičův Rajok ve Dvoraně Rudolfina

Kyas. Akci zarámovali ještě přednesem „kultovních“ skladeb brněnského muzikologa, publicisty a skladatele Miroslava Barvíka Píseň o velkém Maovi a Ruce pryč od Koreje. Do úvodu „horizontového“ článku jsem pouze převzal zprávu z naší zpravodajské rubriky. Podstatné informace jsou v ní obsaženy, o to dříve se mohu dostat k otázkám, které mne napadly po mimořádně úspěšném koncertě a neopouštějí mne dodnes. Celý večer byl zážitek v podstatě pohodový a velmi silný a snad právě proto „neodšuměl“ ale doznívá stále. Otázky jsou vlastně jen dvě a velmi jednoduché. Proč je Šostakovičův Antiformalistický ráječek tak očistně působivý a pohodový, když se jedná o satiru na situaci obecně temnou

a krutou? A za druhé: Proč se mně (ale zdaleka nejen mně) první seznámení s textem a notami jevilo jako zklamání nad dílkem, které je zřejmě plytké. Proč jsme si říkali, že je škoda, že Šostakovič tolik riskoval s takovou drobností. Když už, měl to (podle našich unáhlených soudů) natřít pořádně. Hluboce se kaji. A jsem rád, že jsem se mýlil. Aby hudební dílo mohlo zapůsobit, musí zaznít. Aby zapůsobilo silně, musí zaznít inspirativně. Hudba se hraje. K těmto vědeckým závěrům došli významní brněnští muzikologové a jejich studenti a vzdor všem hudebně vědeckým tradicím, nespokojili se s konstatováním obecných pravd a jejich rozváděním, ale rozhodli se prostě s chutí dílo provést.

Foto Ivan Prokop

18

Hr0304.indd 18

26.3.2003, 9:12:21

HORIZONT

Stalin – primáš všeho v pojetí Pavla Hartla

Od té doby hrají Šostakovičův „Rajok“. Jak prosté, milý Watsone. Škoda, že tento metodický přístup je nejméně pro jednu pražskou muzikologickou generaci nepřenosný. Pokud vím, iniciativa tentokrát vyšla zdola, byl to prý Jan Špaček (mj. náš autor), který dovedl získat své kantory a kolegy ke společnému hapenningu. Povedlo se to náramně, jako účinkující neztratili muzikologové nic na své důstojnosti, když právě důstojnost odložili při společné, satirické, ale velmi vážné hře. Blahopřeji jim všem, zasloužili by si pochvalu jeden po druhém, ale zmíním se jen o jednom, protože na téma Suliky chci pokračovat. Skladatel, muzikolog Miloš Štědroň provedl bravurně roli Jedinicyna, který je v myšlenkové i hudební parodii zosobněním Stalina. S vtíravou a důležitou hekavostí vtloukal své triviální pravdy do hlav posluchačů tak, že chvíli to byla celá Sulika, chvíli necelá. Text jeho partu uvedu za chvíli, nyní však dovolte malé odbočení. V Horizontu se to snad může. Jak ke své obrovské slávě až k úplnému znechucení a zpitomění posluchačů přišla jinak docela hezká lidová píseň Sulika? Prostě vyšlo najevo, že je to Stalinova oblíbená. Ostatní už bylo dílem tehdy samozřejmé „samosplachovací rektoskopie“ režimu. Pokyn z nejvyšších míst a více než nejvstřícnější vstřícnost zdola – a hle Sulika zněla s balalajkami, garmoškami, sborově,

symfonicky, v dechovkách, pokud možno také všechno najednou a na všech rozhlasových stanicích dokola, na estrádách, z prodejen gramodesek, v poledních přestávkách i na výroční rybářské schůzi atd. Symbolizovala Stalinovu lásku k hudbě a naši lásku ke Stalinovi a jeho láskám. Sulika v repertoárové praxi představovala pokyn i šraňku „musíš“. Na začátku padesátých let jsme z ní v našem šramlu udělali docela přijatelné tango a nevadilo to. Pokyn i šraňka „nesmíš“ byly podstatně bohatší. Co všechno se nesmělo – to by vydalo na delší soupis. Dvě melodie jsou však dnes málo pochopitelné. Když jsme po tangu Sulika spustili walz beze slov na melodii Ach, synku, synku, pořadatelé nás zastavovali a varovali, že se to nesmí, protože „tu měl rád Masaryk“. Nedej bože, abychom ještě přidali – opět beze slov polku Haj, husičky, haj … Celý (skoro) sál se spojil a zapěl: Máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou, čímž končila tancovačka a začínalo vyšetřování. Třídní boj tehdy probíhal čitelně i v notách a Šostakovič by nikoho nepřesvědčil, že to myslel jinak. A srovnejte si, prosím, následující dva úryvky textů: Text 1 – Jedinicyn:

Kresba Pavel Hartl

„Soudruzi, realistickou hudbu komponují lidoví skladatelé, zatímco formalistickou hudbu komponují protilidoví skladatelé. Napadá nás otázka: proč realistickou hudbu komponují lidoví skladatelé, zatímco formalistickou hudbu komponují protilidoví skladatelé? Lidoví skladatelé, píší realistickou hudbu, soudruzi, proto, protože, jsouce povahou a založením realisty, nemohou nepsat jinou než realistickou hudbu, zatímco protilidoví skladatelé, jsouce povahou a založením formalisty, nemohou nepsat jinou hudbu než formalistickou…“ atd., atd. Text 2 – Šling: „Přiznávám svoji vinu v tom, že jsem byl členem protistátního spikleneckého centra, vedeného Rudolfem Slánským, které ve své nepřátelské činnosti používalo obdobných metod jako Tito a jeho klika v Jugoslávii. Protistátní spiklenecké centrum soustřeďovalo v lidově demokratickém Československu nepřátelské živly z řad buržoasních nacionalistů, trockistů, kolaborantů a podobných nepřátel republiky. Cílem protistátního centra, inspirovaného a řízeného americkými imperialisty, byla likvidace lidově demokratického zřízení…“ Ptáte se, co mají oba texty společného? Ten druhý je přiznání při procesech, po němž následoval trest smrti. Ten Šostakovičův text je pouhý satirický žert, při kterém, kdyby byl autor dopaden, dopadl by stejně jako Šling nebo tisíce dalších. Oba texty představují pouze začátek a konec systematického vymývání mozků. Jejich nevěrohodná prázdnota, klišé nepravděpodobnosti a fráze bez argumentace jsou společné, dobově příznačné, i když se jedná jednou o satiru a jednou o vynucené přiznání. A na tomhle místě jsem si uvědomil, jakou uměleckou pravdu měl Šostakovič, jak zesměšnění celého mechanismu v malé komorní opeře je daleko účinnějším uměleckým poselstvím než třeba mohutná kantáta na texty z gulagu. Po provedení Šostakovičova Antiformalistického ráječku a po ovacích jsme se cítili kupodivu dobře, v pohodě, i když téma se dotýkalo minulosti temné a děsivé. V tom je paradox, síla i mohutnost na prvý pohled jednoduché umělecké satiry. JAN ŠMOLÍK

19

Hr0304.indd 19

26.3.2003, 9:12:22

Z A D Á N O P R O S TÁT N Í O P E R U P R A H A

ČESKÁ PREMIÉRA OPERY SCOTTA JOPLINA Znáte Scotta Joplina? Pro mnohé z našich čtenářů možná nesmyslná otázka. Ale když jsem se o Joplinovi zmínila před spolužáky svého synovce (konkrétně věkově – studenty gymnázia), naprosto nevěděli, o kom mluvím. Teprve když jsem řekla – jeho hudba byla použita k filmu Podraz – se „chytli“. Což mne ovšem naplnilo obavou – kolik diváků opera Treemonisha, uváděná v české premiéře 17. 5. 2003 ve Státní opeře Praha, – přivede do divadla? Že by skutečně ragtime už nikomu nic neříkal? Joplin s rodiči přestěhoval do Texarkany -amerického rytmu a harmonie. V roce na hranicích Texasu a Arkansasu: už v té 1894 se jeho domovem stalo na několik době projevoval výjimečný hudební talent. let město Sedalia v Missouri. Tady ho Matka pracovala v domě “bílých” sousedů, v klubu Maple Leaf slyšel hrát na klavír Americký skladatel a klavírista černé kteří umožnili Scottovi hrát u nich na kla- nakladatel John Stark – a vydal jeho pleti, „král ragtimu“ Scott Joplin (1868- vír. Tento fakt zachytil Joplin ve své ope- Maple Leaf Rag (1899): jen do roku 1909 -1917), byl v době své smrti téměř zapo- ře Treemonisha: se prodalo zhruba půl milionu výtisků. menutým autorem. Důvod tkví ve vývoji v postavě Později Stark publikoval i další ragy The americké hudby: zájem o ragtime upadal, Peacherine Rag, The Easy Winners, Elite na jeho místo nastoupil jazz. Jediné, co Syncopations, The Entertainer ad. V roce z Joplinova odkazu přetrvalo, byl slavný 1907 (ale uvádí se i 1911) se Joplin Maple Leaf Rag, který nepřestával faspřestěhoval do New Yorku, kde 1. dubna cinovat všechny následující hudební 1917 zemřel v Mannhatanské státní generace. Joplin si byl vědom své nemocnici. Pohřben je na hřbitově malé popularity, nicméně věřil, že Sv. Michala v New Yorku. plné uznání přijde až čtvrtstoletí po jeho smrti. Jeho předpověď se vyplnila. Ve 40. letech 20. století se jazzmani rozhodli oživit ragtime. Ten svého vrcholu dosáhl v 70. letech, kdy se začaly objevovat Joplinovou obscesí se stala nové nahrávky i tisky Joplinotouha být uznán i jako skladatel vých skladeb. Vzrůstající obliba „vážné“ hudby. Napsal dvě opery inspirovala tvůrce filmu Podraz na vlastní libreta – A Guest of k použití Joplinovy hudby (1973) Honor (partitura se ztratila) – a Joplin se přes noc stal slava Treemonisha (dochoval se ným autorem a ragtime neméně klavírní výtah), balet The oblíbeným stylem. Hudba k filmu Ragtime Dance, symfonii Podraz získala cenu Akademie, a klavírní koncert (partitury obou Joplin posmrtně Pulitzerovu cenu děl se rovněž ztratily). O tom, že (1976) za operu Treemonisha a za jeho milovaná opera Treemonisha, zásluhy o americkou hudbu. I když o jejíž provedení marně několik let boom 70. let postupně vyprchal, Jousiloval, se bude v roce 1975 hrát plin už zůstal neodmyslitelnou součástí před vyprodaným hledištěm v Uris americké hudby. Theater na slavné Broadwayi, se mu ani Přesné datum a místo narození Jonesnilo. plina není dosud vyjasněno. Datum je O provedení opery Treemonisha se někdy mezi červnem 1867 a lednem 1868 dív e m o - Joplin neúnavně snažil od okamžiku do(nejčastěji uváděný den 28. 11. 1868 je ky Treká vzdělání končení opery. 5. března 1908 uveřejňuje pravděpodobně chybný), místo Caves nishy, která zísSpring u Lindenu, nebo okolí města Mar- u bělochů, pro něž pracuje její matka Mo- New York Age zprávu, že „Scott Joplin, známý jako apoštol ragtimu, píše velkou shal (obojí v Texasu). Jeho rodiče měli nisha, vzdal skladatel poctu své matce. Už jako teenager hrával Joplin na operu…“ Veřejnost byla šokována – na k hudbě velmi blízko – otec Giles, bývalý otrok, hrál na housle, matka Florence na klavír v různých barech i v kostelích počátku 20. století bylo pro Ameriku banjo a ráda zpívala. V sedmi letech se a byl uznáván jako zručný improvizátor. nemyslitelné, aby se skladatel černé V roce 1890 se přestěhoval do St. Louis, pleti, natož pak autor ragtimu, pokusil kde začal studovat ragtime – jedinečnou proniknout do nedotknutelného bílého Uprostřed: Scott Joplin Foto archív směs evropské klasické hudby a afro- světa velké opery.

Kdo byl Scott Joplin

Joplinova jediná opera, Treemonisha

20

Hr0304.indd 20

26.3.2003, 9:12:22

Z A D Á N O P R O S TÁT N Í O P E R U P R A H A

trace: Thomas J. Anderson) a ve Wolf Trap Farm Park (orchestrace: William Bolcom), nicméně to byla až inscenace v roce 1975 v Houston Grand Opera (orchestrace: Gunther Schuller, byla rovněž pořízena nahrávka), která dílo okamžitě proslavila: po celé dva měsíce se stala houstonská Treemonisha, přenesená na Broadway, doslova hitem. Opera má zřetelný sociální náboj: děj se odehrává na plantáži v Arkansasu v roce 1884. Pod posvátným stromem naleznou bývalí otroci Ned a Monisha malé děvčátko, dají mu jméno Treemonisha a zajistí mu vzdělání u bílých lidí. Ve svých 18 letech se pak Treemonisha, právě díky svému vzdělání, stane vůdčí osobností černošské komunity.

Treemonisha (z let 1906-10), o níž byla řeč, byla již druhým Joplinovým pokusem v této tvůrčí oblasti, partitura jeho první opery A Guest of Honor (1902--03) se však ztratila. Joplin vyvinul takřka nadlidské úsilí, aby Treemonishu uvedl na jeviště. Marně klepal na dveře nakladatelů, kteří ho sice zaplavovali žádostmi o nové a nové ragtimy pro klavír, ale o operu zájem neměli. Když konečně Joplin pochopil, že žádného nakladatele nezíská, vydal na vlastní náklady sám klavírní výtah. Tím vlastně operu pro budoucnost zachránil, protože orchestrální partituru potkal týž

mentální stav se začal prudce zhoršovat a 1. dubna 1917 umírá. Trvalo více než půl století, než došlo k rehabilitaci Treemonishy. V roce 1972 je opera provedena v Atlantě (orches-

osud jako A Guest of Honor – i ona je dnes nezvěstná. Po vydání klavírního výtahu Treemonishy zesílil ještě více Joplin své úsilí najít producenta. Treemonisha se stala jeho posedlostí. Nakonec v roce 1915 vsadil vše na zoufalou kartu: rozhodl se operu veřejně předvést v malé zkušebně Lincoln Theater v Harlemu, pouze koncertně a bez orchestru – sám hrál na klavír. Naprostý nezájem znuděného publika mu zasadil poslední ránu, z níž se už nevzpamatoval. Jeho už tak špatný Kostýmní návrhy Heleny Dubové pro Treemonishu

Státní opera Praha uvádí Treemonishu v české premiéře 17. 5. v hudebním nastudování Vojtěcha Spurného, v režii Jaroslava Gillara, na scéně Wernera Hutterliho a v kostýmech Heleny Dubové. V hlavních rolích se představí Hana Jonášová (Treemonisha), Dagmar Vaňkátová (Monisha), Jaroslav Březina (Remus), Milan Bürger (otec Alltalk). Reprízy se uskuteční 18. 5., 25. 5. a 15. 6. ve 14 hodin. JITKA SLAVÍKOVÁ

21

Hr0304.indd 21

26.3.2003, 9:12:24

TELEVIZE

Krátká, ale milá setkání

Hudební televize v únoru Od počátku roku uvádí Česká televize dokumentární cyklus Česká divadelní režie. Možná by bylo přesnější, kdyby se jmenoval Česká činoherní režie, protože se zdá, že operní režiséři zůstali stranou zájmu. A pokud se někdo z činoherních tvůrců, o nichž byla prozatím v cyklu řeč, příležitostně věnoval také opeře, padne zde o tom nanejvýš letmá zmínka. Předposlední únorový díl byl věnován Alfrédu Radokovi a nastolil i jednu obecnější otázku, jež se dotýká mj. rovněž oblasti vážné hudby. Česká televize sahá poměrně často do svého bohatého archivu. Některé staré záznamy se na obrazovku vracejí pravidelně, ale jiné, které byly svého času rovněž natočeny, se neobjevují vůbec, přestože se třeba jednalo o výjimečné počiny. Možná se nedochovaly nebo byly neprozřetelně smazány. Například z Radokových inscenací jsou využívány ukázky ze slavného nastudování Hry o lásce a smrti v Komorním divadle, ale kromě nich by měly existovat ještě záznamy Domu doni Bernardy z Národního divadla, Zlodějky z města Londýna z Divadla komedie a Divotvorného klobouku z Divadla Jiřího Wolkra – všechno inscenace klíčového významu. Právě tak by ale bylo zajímavé vědět, co zbylo třeba z přenosů koncertů Pražského jara anebo operních inscenací Národního divadla v Praze či Janáčkovy opery v Brně z 60. a 70. let.

Nápaditá inovace K programovým vrcholům měsíce rozhodně patřily záznamy dvou pěveckých galavečerů, recitál José Cury v pražském Obecním domě a koncert k poctě Emy Destinnové, konaný v rámci loňského ročníku českobudějovických Hudebních slavností, jež jí jsou věnovány. Už skutečnost, že ČT obě tyto významné události svým divákům zprostředkovala, si zaslouží ocenění. A v obou případech by plně stačil jen holý záznam večera. Tím pozoruhodnější je, že se s ním televizní pracovníci nespokojili, pojali natočený materiál tvůrčím způsobem a ozvláštnili jej prostředky, které nabízí právě obrazovka. José Cura Gala odvysílali pohotově už pouhý týden po konání koncertu. Kamera odhalovala z bezprostřední blízkosti, jak přirozeně Cura dokáže navázat okamžitý kontakt s publikem a s orchestrem jako pěvec i jako dirigent. V áriích ukázaly detaily jeho tváře, že se nespokojuje s obecným hereckým prožitkem, ale

že jednotlivé postavy vybavuje konkrétním psychologickým odstíněním. Zásadním přínosem televizního záznamu režiséra Stanislava Vaňka pak byly vstupy ruční kamery do zákulisí koncertu mezi jednotlivými čísly. Umožňovaly nahlédnout do chodu takové akce „zezadu“ a především potvrdily, že Curova spontaneita a strhující nasazení na pódiu nejsou v ničem předstírané, nýbrž že jsou integrální součástí jeho osobnosti. Už tak sympatický dojem z jeho pražského vystoupení to jenom znásobilo. Záznam slavnostního večera Hudebních slavností Emy Destinnové v Českých Budějovicích se na obrazovkách objevuje každoročně. Tentokrát však dostal ve zpracování televizního týmu opět v čele s režisérem Stanislavem Vaňkem novou a velmi zajímavou tvář. Stal se základem dvouhodinového večera nazvaného Lesk padajících meteorů. Šlo jednak o připomínku dosavadních 13 ročníků budějovického festivalu, zároveň o dokument o životě Emy Destinnové, rozdělený do tematických kapitol (zasvěceným a decentním průvodcem tu byl Jan Králík), a také o konfrontaci jejího odkazu se současností, s českým meteorem, který na světovém operním nebi září dnes, s Evou Urbanovou. Ta spolu s americkou mezzosopranistkou Janice Taylorovou účinkovala na loňském galavečeru, jehož árie a duety tvořily součást celého pořadu. Pravda, takto rozkouskovaná podoba umožňovala vychutnat pěvecké mistrovství pouze na ploše jednotlivých čísel, ale už ne vygradování celého koncertu. Na druhé straně je třeba vyzvednout, že o osobním i uměleckém životě Evy Urbanové vypověděly krátké vstupy z její šatny víc než celý Morávkův GEN, který jí byl vloni věnován. K únorovým inovacím je možno připočítat také novou moderátorskou tvář čtrnáctideníku Terra musica. Střídavě s houslistkou Gabrielou Demeterovou, která v této roli zjevně nabývá stále větší jistotu, jej začala uvádět klarinetistka Ludmila Peterková. Při svém debutu na obrazovce dostala jen málo samostatného prostoru, oba její rozhovory s hosty však vyzněly příjemně. K názorům, které by neměly zapadnout, patří postřeh dirigenta Zdeňka Mácala, že se v současnosti stírá zvuková specifičnost světových orchestrů, čemuž se on v případě České filharmonie jako její nový šéfdirigent bude snažit zabránit.

Archivní cyklus Ti nejlepší z klasiky uváděný opět Lukášem Hurníkem přinesl tentokrát dvojí hezký zážitek. V obou případech šlo o pořady natočené v roce 1998. Prvním byl rozhovor s cembalistkou Zuzanou Růžičkovou, v němž zaznělo mnoho moudrých slov. Mj. o tom, že hovořit o pokroku v hudbě je složité, protože umění vůbec hovoří o lidské duši a ta se nemění, takže v soudobé hudbě se odráží spíš aktuálnost, než pokrok. Pořad doprovázely ukázky z různých koncertů paní Růžičkové a na závěr se k rozhovoru připojil také její manžel, skladatel Viktor Kalabis. Druhý z pořadů vznikl před pěti lety k sedmdesátinám houslisty Václava Snítila. Příjemnou atmosféru večera komorní hudby v Anežském klášteře podpořila účast jubilantovy početné muzikantské rodiny. Jednou za měsíc jsme prostřednictvím přímého přenosu zváni do Rytířského sálu Valdštejnského paláce na Koncert ze Senátu. V únorovém večeru vystoupilo České klarinetové kvarteto, složené vesměs z odchovanců pardubické konzervatoře. Pestře složený program sahal od baroka přes jazz (osvěžením byly zvláště transkripce Schulhoffových Esquisses de Jazz a Brubeckova Ronda à la Turk). Členové kvarteta byli navíc nenucenými a pohotovými partnery Tomáše Šimerdy v jeho průvodním slovu. V brněnském měsíčníku Notes hovořil houslista Bohuslav Matoušek o svém vztahu k dílu Bohuslava Martinů a vzpomínal na své působení v Japonsku, kdy měl vzácnou příležitost pracovat pod takovými dirigenty jako Bernstein, Mehta nebo Rostropovič. Možnosti kontrabasu jako sólového nástroje připomnělo první únorové vydání magazínu Terra musica v příspěvku z mezinárodní soutěže Johanna Mathiase Spergera – ukázka z vystoupení jejího vítěze Dominika Gregera pak byla téměř omračující. Na závěr, v souvislosti se shora připomínanými úvahami paní Růžičkové o vztahu hudby a současnosti, dodejme, že v témže magazínu zazněly nezávisle na sobě dva protichůdné názory na téma Hudba a její adresát. Mladá skladatelka Michaela Poláková spolu se svým pedagogem Michalem Pavlíčkem vidí budoucnost vážné hudby v překonávání hranic s hudbou populární, což by mohlo rozšířit okruh posluchačů. Skladatel Marek Kopelent tu naopak hájil stanovisko, že „není úkol psát pro publikum“, a zaštiťoval se přitom citátem z Vladimíra Holana „Umění je vše pro jednoho, a nic pro všechny“. JAROSLAV SOMEŠ

22

Hr0304.indd 22

26.3.2003, 9:12:25

D I VA D LO

Opera 2003 - profesionální soubory Galakoncertem, na němž byly předány čestné ceny Libušky, 5. března skončil 6. ročník Festivalu hudebního divadla Opera 2003. V Praze se opět představila všechna tuzemská stálá profesionální divadla (plus dvě další profesionální sdružení a pět uměleckých škol). Podívejme se krátce na to, jak si na festivalu vedla, i na to, co festival řekl o současném operním dění u nás. Před závorku vytknuto: soubory sice nominovaly inscenace, které považují za reprezentativní, nicméně na výběru se podepisují i provozní okolnosti – některé výjimečné inscenace poslední doby se hrály jen párkrát v bloku (Wozzeck a Osud v pražském Národním divadle, Mrtvé město v Brně) nebo již nevydržely na repertoáru (plzeňský Bloud, krátkou životnost mají nové inscenace ve Státní opeře Praha) nebo jsou z technických důvodů nepřenosné (plzeňský Samson a Dalila). Tentokráte podle mne nevyčnívala žádná z inscenací vysoko nad ostatními, o žádné z nich nelze mluvit jako o výjimečné události – festival spíš jen potvrdil, že po celé republice vznikají velmi dobré inscenace. Festival jasně ukázal preferenci konzervativnějšího divadelního pohledu na operu: tradičních výkladů i tradičních jevištních prostředků. Ne náhodou tvoří výjimku pražské Národní divadlo (výtvarně extravagantní Pountneyho Čertova stěna) a plzeňské Divadlo J. K. Tyla – a to Prodaná nevěsta nepatří k nejradikálnějším plzeňským inscenacím. Státní operu Praha ponechme při této úvaze o tradici stranou (vzhledem k tomu, že nabídla světovou premiéru – což ostatně odpovídá především dramaturgickému hledačství na této scéně). V globále převažuje důraz na gesto a aranžmá herce na jednoduché náznakové (případně symbolické) scéně – v opavských Loupežnících prudce stoupající šikma, jinak jen nejpotřebnější rekvizity (stůl, pohovka); v olomouckém Macbethovi praktikábly a závěsy (se symbolikou bílé a červené), v ústeckém Evženu Oněginovi vždy hlavní prvek – pruty břízek, okenní rám, země pokrytá bílou zvrásněnou látkou, sloupy (v závěru se prostředí symbolicky prolnou) a opět jen

nejpodstatnější kusy nábytku (pohovka pro Taťánu…) atd. Herectví podstatných gest (někde na hranici klišé) najdeme stejnou měrou např. v Loupežnících i Macbethovi. Macbeth zapadl především proto, že festivalové představení postrádalo elektrizující náboj (snad i vlivem indispozice dirigenta Petra Šumníka) a příliš často herecká povšechnost zvítězila nad výpovědí. Souhlasím s porotou kritiků, kteří na Loupežnících ocenili stylovost, režisér Josef Novák s výtvarnicí Danou Svobodovou zinscenovali důsledné romantické divadlo velkých gest a velkých emocí. Katarína Kramolišová, Michal Vojta i Nikolaj Někrasov byli nominováni též za výkony – porota emeritních sólistů ND argumentovala emotivností a výrazem (Libušku dali Kramolišové - a odpustili jí i intonační nejistotu), na kterém má samozřejmě zásluhu i dirigent Jan Snítil. Libereckému představení Chytračky a Gianni Schicchiho patrně uškodil přesun na větší jeviště (nevyzní některé vtipy a zanikají některé hlasy) - jinak jde také o dosti stylovou inscenaci Jana Štycha ml. Jednu z Libušek získal Aleš Briscein za Lenského v ústeckém Evženu Oněginovi – ovšem v první řadě by se mělo mluvit o Jitce Burgetové (Taťána) a nemělo by

se zapomenout ani na Janu Sýkorovou (Olga) a Nikolaje Někrasova (Oněgin). Režisér Martin Otava prostě měl skvělou sestavu interpretů, které nasměroval k přesnému psychologicko-realistickému jednání, a vznikla tak další tradiční působivá inscenace (příznačně jí byla okouzlena laická porota). Pod zmíněnými čtyřmi inscenacemi jsou podepsáni výhradně operní režiséři – netradiční pohled ale nenabídly ani inscenace režisérů původně činoherních: brněnský Jakobín Zbyňka Srby a českobudějovický Rigoletto Jana Kačera. Jejich vidění tentokráte paradoxně považuji za méně osobité nežli vidění jejich operních kolegů. Nejosobitější inscenací je pro mě pohled debutujícího režiséra Daniela Balatky na Prodanou nevěstu – fakt, že sbor na počátku přijde v civilu, beru jen jako gesto: pojďte, lidé, zahrajeme si Prodanku, krásnou to klasickou operu. Další už se odehrává v typických kostýmech – a přestože nemizí prvek hry, tradice se tu nebourá, spíše drobně upravuje. Vztah Mařenky a Jeníka zůstává nezměněn, scény s Kecalem jsou vtipně domýšleny (s Jeníkem si jde popovídat na ryby) a nejvíce je asi proměněn Vašek, kterého je tu člověku skutečně líto – žád-

Zleva Dalibor Tolaš, Jevhen Šokalo a Iveta Žižlavská v plzeňské Prodané nevěstě Foto archív

23

Hr0304.indd 23

26.3.2003, 9:12:25

D I VA D LO

Vůbec první ocenění Ústí v historii festivalu odráží fakt, že se tu v posledních letech podařilo sestavit kvalitní soubor, obsazením Oněgina se můžou ústečtí vskutku chlubit, v únoru se ještě navíc v Praze blýskli (v rámci přehlídky Opera žije) divadelně pronikavou a opět skvěle obsazenou inscenací Xerxa. Složitější je to s Opavou - Loupežníci jsou totiž podle mne po delší době první tamní bezproblémovou inscenací. Na druhé straně ostravské divadlo opakovaně zůstává bez ocenění, přestože tamní soubor považuji za minimálně jeden z nejlepších, nejprofesionálnějších. Bohužel právě s Káťou Kabanovou mám značné problémy: jak s rádobyefektní režií Michaela Taranta, tak s nedramatickým hudebním nastudováním Jiřího Pinkase – chápu snahu představit v ND názor této dirigentské legendy, nicméně mnohem výše v mých Jitka Burgetová (Taťána) v ústeckém Evženu Oněginovi očích stojí jiné ostravské insceFoto archív nace - Kníže Igor či Dvě vdovy. Mimopražské soubory (převážný blbeček, ale hoch, který to jen zatím ně) přijíždějí vydat ze sebe maximum, neumí s holkami. K pečlivě vystavěným předvést se co nejlépe. Festivalová vystousituacím přičtěme (v Plzni v poslední pení pražských scén pro mě byla dosti době pravidelnou) vysokou úroveň hudeb- zneklidňující – ponechme stranou, že se ního nastudování (Jiří Štrunc), výkony nesrovnávám s Pountneyho „výkladem“ Ivany Šakové, Petra Strnada, Jevhena Čertovy stěny (že je pro mě matoucí, nesroŠokala a Zbyňka Brabce (u všech pod- zumitelný, pouze okázale efektní) a že si trhávám precizní výslovnost) – a ocenění mnoho nevím rady ani s Oráčem a Smrtí poroty kritiků je podle mne na místě. (s dílem i s inscenací). Především jsem na Když už jsem u pěveckých výkonů, festivalových představeních zcela postránašla bych na festivalu vícero takových, dala opravdové zaujetí kumštem. Čertova u kterých lez ocenit emotivní, výrazové stěna byla provozním představením, skoro zpívání: na prvním místě jmenujme Evu bych řekla od některých představením Dřízgovou-Jirušovou - ostravskou odbytým. Bohužel ani z Janálovy interKáťu Kabanovou. Spontánní, okouzlující pretace Voka jako romanticky rozervané je Chytračka Michiyo Keiko, v Jakobí- postavy mnoho nezbylo (i tak jde stále novi Bohuše ušlechtile zpívá Vladimír minimálně o krásný pěvecký výkon). Chmelo a Hraběte s jímavou prostotou Naproti tomu Klub pro soudobou Richard Novák. A i když si umím operu vznikl z vnitřní potřeby dělat představit Lady Macbeth plastičtěji za- divadlo, objevovat něco nového i sebe zpívanou, výkon Magdy Málkové budí sama – a díky této vnitřní opravdovosti respekt. Celkově lze s potěšením konsta- zúčastněných mohl vzniknout výjimečný tovat, že se představilo dost zajímavých projekt: Dvakrát nová opera. Dementia mladých interpretů: kromě jmenovaných praecox Michala Nejtka a Dívka a smrt Věra Kavanová-Poláchová, Karolína Marka Ivanoviče v múzické interpretaci Berková, Miloslav Pelikán, Ladislav Jiřího Heřmana, to je pro mě vrcholný Petrů či Martin Gurbaľ. zážitek festivalu – a těžko říci, jestli je Festivalová ocenění si odvezla přede- smutné nebo radostné, že tato inscenace vším divadla z Ústí nad Labem a Opavy. vznikla nezávisle na naší divadelní síti. Trochu překvapivé – a trochu zkreslující. LENKA ŠALDOVÁ

Umělecké školy na festivalu Opera 2003 Festival hudebního divadla Opera konfrontuje především profesionální operní soubory České republiky, již potřetí ale byla jeho součástí též představení uměleckých škol. Na 6. ročníku se představily tři konzervatoře (pražská, brněnská a českobudějovická), pražská HAMU a Dětská opera Praha. Pohled a poslech to není příliš povzbudivý – ale podívejme se nejprve na pozadí školních produkcí.

V jakých podmínkách vznikají školní inscenace Na pražské HAMU postavili nedávno malilinkaté divadélko Inspirace, ve kterém každý hlásek naroste a při pokusu o větší gesto hrozí, že se interpret praští – těžko tady získat jevištní zkušenost, těžko si zde prověřit hlasové možnosti. Pražská konzervatoř nemá divadelní prostor vůbec žádný, a tak si studenti museli sehnat peníze na dvě červnová představení Kouzelné flétny v divadle

Titulní role v brněnském představení Křičkova Tlustého pradědečka se ujal nadějný Josef Škarka. Foto archív

24

Hr0304.indd 24

26.3.2003, 9:12:26

D I VA D LO

ABC. Brněnská konzervatoř si pronajímá divadlo Barka – i když je cena příznivá, stejně škola nemá na víc než na čtyři reprízy. Českobudějovická konzervatoř pravidelně sehraje pár představení v Jihočeském divadle, ovšem výdaje na inscenaci přesahují finanční možnosti školy, a tak je opět nutno shánět peníze, kde se dá. Na granty či jednorázové dary příznivců je stejně tak odkázaná Dětská opera Praha. A další kámen úrazu: orchestr. Českobudějovická konzervatoř je od školního orchestru již zcela odříznuta (Veselohru na mostě hrají s klavírem, trubkou a bicími), o orchestr bojují i další státní školy, Dětská opera si ho musí platit. Mohla bych psát dál o problémech, se kterými se školy při zkoušení operního titulu potýkají – jedno je jasné: operní inscenace je jaksi nad rámec studia; nikde se dostatečně nepočítá s tím, že studenti velmi, velmi potřebují jevištní praxi.

Inscenace vznikají povětšinou zásluhou tvrdošíjného boje některého z pedagogů: Jiřiny Markové, Aleny Vaňákové, Inge Švandové–Koutecké či Reginy Szymikové. Před závorku vytýkám, že si velmi vážím jejich snahy.

Festivalová představení Absence kontinuální jevištní práce, nemožnost stálého hledání hereckého výrazu se podle mne podepisuje na inscenacích, které jsme letos měli možnost vidět. Pražská konzervatoř byla mj. oceněna za „účelnou stylizaci hereckého projevu“ – ano, v ostatních případech studenti (žáčci) většinou jen napodobují prázdná operní klišé, přehrávají. Vládne jakési „realistické“ pojetí operního divadla, ani stopa po vlastním studentském pohledu na něj. Fischerovy Drndy režisér přenesl na současnou pláž, oblékl podle toho interprety – ale výsledkem byla zase jen křeč, pitvoření se.

Nejsmutnější je ovšem dojem z pěveckých výkonů. I tady podle mého z festivalových představení nejvýše stojí pražská konzervatoř, kde – zdá se – roste několik opravdových talentů (zatím neponičených): Bronislav Palowski (Tamino), Lucie Mlynářová (Královna noci), Hana Blažíková (Pamina) či Vojtěch Šafařík (Sarastro), pěkně ale znělo třeba i sezpívané trio dam (Ivana Veselá, Veronika Fučíková, Michaela Kopáčová). Na druhé straně pak z brněnského představení snad jen Josef Škarka může pomýšlet na pěveckou budoucnost, ostatním buď chybí hlas nebo trpí základními technickými problémy, někteří až hrozivě distonují (představitelka Kokotičky!). Naše pěvecké školství a jeho výstupy (inscenace), to je téma na obsáhlou studii. Těchto pár řádků má na toto téma jen upozornit – na základě několika festivalových představení, na jejichž podrobný rozbor zde není bohužel místa.

LENKA ŠALDOVÁ

Ústecký Xerxes ve Stavovském divadle Městské divadlo v Ústí nad Labem se opakovaně pokouší o mezinárodní spolupráci. Začal s tím bývalý ředitel Josef Novák, pravidelná je spolupráce se School of Music při The University of British Columbia Vancouver. Na inscenaci barokní opery Georga Friedricha Händela Xerxes se podílela vedle ústeckého hned dvě další divadla – Komorní opera Praha a Alber Concert Theater München. Nebývá zatím běžné, aby se právě takto chovalo menší regionální divadlo, je to však nejlepší průprava pro očekávaný vstup do Evropské unie. Duší podniku je zjevně režisér Martin Otava a jde o akci veskrze praktickou – inscenace je především určena pro mezinárodní turné, čemuž jsou podřízeny parametry scény i obsazení. Ale nejde o žádnou „zájezdovku“ v nechvalně známém českém pojetí. Spíše inscenátoři získali vzácnou možnost inscenaci vyvázat z normálního chodu kamenného divadla, přitom ovšem využít jeho zázemí – a především bylo možné sestavit duchem a převážně i věkem mladý mezinárodní tým. Jeho hlavní hvězdou byl v jediném pražském provedení opery (9. 2., šlo o druhé představení, dva dny po ústecké premiéře) ve Stavovském

divadle americký kontratenorista Johnny Maldonado v roli Arsamena, jenž se svým královským bratrem Xerxem úspěšně soupeří o lásku krásné Romildy. Maldonado suverénně ovládl barokní pěvecké finesy, jeho hlas je kovově zvučný a koncízní a má ohromující rozsah. Vedl postavu herecky přímočaře, ostatní role byly více či méně perziflovány a do Z Händlovy opery Xerxes – Johny Maldonaldo Foto archív

jejich konkrétní podoby byla velmi šťastně zakomponována osobitost každého z pěvců. Vysoká Denisa Hamarová zahrála krále Xerxa jako znuděného absolutního monarchu s hlavou rozčepýřenou kdesi v oblacích, a tuto výrazovou rovinu udržela i v příjemném pěveckém projevu – hned vstupní árií si vysloužila zasloužený obdiv. Ludmila Vernerová sošnými postoji a gesty zdůraznila neoblomnou věrnost svému vyvolenému, zato Anna Klamo pojala její sestru Atalantu jako mondénního intrikujícího diblíka – jeden z nejvýraznějších výkonů večera. Andrea Kalivodová vybavila roli Xerxovy snoubenky Amastris možná trochu přehnaným dramatismem a páni Alexandr Proklov a Pavel Klečka tvrdili inscenaci komickými gagy. Ján Zavarský navrhl světlý, decentně nasvícený náznakový prostor spojující barokní atributy s dnešní architekturou. Také kostýmy Bettiny Kirste vykroužily oblouk mezi barokem a postmodernou, jsou krásné a báječně dokreslují každou postavu. K tomu pěkné, byť ne přísně „autentické“ vedení orchestru Norbertem Baxou – a večer byl opravdu milý, v nejlepším slova smyslu proevropský. JOSEF HERMAN

25

Hr0304.indd 25

26.3.2003, 9:12:27

D I VA D LO

Káťa Kabanová v Brně upoutala Káťa Kabanová byla v Brně uvedena v původní premiéře v listopadu 1921 a její nynější jevištní podoba je v pořadí dvanáctým brněnským inscenačním tvarem této – po Její pastorkyni nejčastěji uváděné – Janáčkovy opery. Referujeme o premiéře a první repríze, které se uskutečnily 7. a 9. února v Janáčkově divadle. Výtvarník Vladimír Preclík pracuje s náznakovými, stylově neurčitými stavbami, jejichž umístění na točně umožňuje rychlé proměny dějišť. Za jeden z nejpůsobivějších scénických momentů je možno považovat začátek scény u zahrady Kabanových, kdy Káťa sestupuje k Borisovi z nejvyššího místa jeviště příkře dolů: symbol jejího společenského pádu sotva mohl být naznačen přesvědčivěji! Interiéry evokují dobu vzniku Janáčkova díla stejně jako kostýmy Jany Zbořilové, které jsou elegantní a slušivé, umocňují atmosféru a naznačují charaktery postav (zlověstná čerň či tvrdá šeď kostýmů Kabanichy oproti měkce béžovým tónům oděvů Káti).

Hr0304.indd 26

Režisér Zdeněk Kaloč rozehrává jevištní dění hned s prvními tóny předehry: dává v ní prostor Kudrjášovi, aby fotografoval Volhu a v začátku 3. dějství pak aby zkoušel možnosti létání. I jinak „zcivilňuje“ operní dění: Varvara šije a zkouší Kabaniše plášť a spolu s Káťou kropí prádlo, Glaša krájí jablka, jimiž si kolemjdoucí Fekluša rychle nacpe kapsy. Scéna Kátina exaltovaného vyprávění ve 2. obraze je naopak inscenována jako snová vize, v níž využívá režisér pohybového ztvárnění tanečníky; je to trochu překvapivé (zejména ve scéně „Ukřižované“, která má pouze bederní roušku), ale jevištně sdělné. Setkání Káti s Borisem jsou oproti tomu vysoce cudná (Boris se zprvu neodvažuje Káťu ani uchopit za ruku) a nevýslovně něžná. O to otřesněji pak působí amorálnost ostentativně se uklánějící a křižující Kabanichy v závěru díla. Hudebně dílo nastudoval šéf opery Jaroslav Kyzlink. Orchestr vedl zkušeně, představení mělo tah a dramatickou sevřenost, k níž zejména v posledním obraze přispívaly vyostřené pauzy, účinně akcentující Kátino zoufalství. Pro titulní úlohu má brněnská scéna hned dvě výborné představitelky: Jana Havranová

nemohla sice Káťu Kabanovou vybavit dramaticky nosným hlasem, ale o to více ji modelovala výrazově jako křehkou, nesmírně citlivou bytost, Tatiana Teslia o dva dny později předvedla naopak prvořadé pěvecké kvality (pochvalu zasluhuje u této pěvkyně pocházející z Uzbekistanu také bezchybná čeština!), zatímco v pojetí role má ještě jisté rezervy. Valentin Prolat propůjčil na premiéře Borisovi hlasově i osobnostně rysy sympatické měkkosti (a tudíž i nerozhodnosti, objasňující jeho závěrečné selhání), zatímco Simon Šomorjai nepředvedl v téže roli nic víc než objemnost hlasu. Tomáš Krejčiřík i Miroslav Kopp v úloze Tichona naskicovali přesvědčivé psychologické studie muže – slabocha, dominantní Kabanichu skvělým způsobem interpretovaly Marta Beňačková i Jitka Zerhauová a neméně výrazného Dikoje (v obou představeních) Richard Novák. Sympatickou dvojici Varvary a Kudrjáše přesvědčivě, s pěveckou jistotou a půvabem mládí ztělesnili Jana Štefáčková a Zoltán Korda, ve druhém představení Eva Garajová a Petr Levíček. JINDRA BÁRTOVÁ

26.3.2003, 9:12:27

D I VA D LO

Krásnou Helenou začal konec operety Premiérou Krásné Heleny (Mahenovo divadlo, 21. 2. 2003) se nezačal naplňovat osud pouze tohoto představení, ale končí jí i uvádění operety na prknech Národního divadla v Brně. Město se tak ocitne ve stavu před rokem 1884, kdy se souboru Zpěvohry otevřely dveře na profesionální scénu. A jakoby to nestačilo, byla tu ještě jedna okolnost, která nutila k bdělosti. Svým dirigentským výkonem zde totiž debutoval – jak jinak než – mladý a nadějný Jiří Petrdlík. Nejednalo se ovšem o první brněnské vystoupení tohoto pražského studenta AMU, ale o jeho první nastudování inscenace. Bez Heleny by se nestrhla Trojská válka, nevzniklo by ani jedno z nejlepších Offenbachových děl, zastavme se tedy nejprve u hlavní postavy. Premiérovou Helenu ztvárnila Martina Severová (dále se představí Jana Botošová a debutující Magda Vítková-Holubová). Její „žena všech žen“ nebyla pouhou naivkou. Ať si třeba veršovala v „erotickém distichu“ a ráda podléhala svému osudu, určitá reflexivní složka z ní činila jedinou opravdovou, komediálně nezkarikovanou osobu celého představení. Hlas M. Severovou nezklamal, pouze v nižší poloze nezněl. Helena, bohužel, v tento páteční večer nenašla v Paridovi rovnocenného partnera. Michal Klamo byl nejistý ve výškách, podařilo se mu špatně nastoupit, ukázal, že umí zpívat fistulí… Pokud si pěvecký výkon M. Klama „sedne“, lze přesto očekávat dobrého Parida (alternuje Miloslav Čížek), protože barva i síla hlasu jsou příjemné. Od hereckého výkonu totéž očekávat nelze, protože mechanická změna polohy ještě není herectvím. Ledacos by mohl napravit kostým. Paris coby ubohý pasáček disponuje mnohem efektnějším převlekem než poté jako princ; oranžové triko, pláťáky a sandály snad ani nemožno pokládat za operetní kostým hlavní mužské postavy (Paris splýval s řeckým lidem!). Vedle Heleny (opravdu krásné Heleny) se jevil neohrabaně a bezradně, přestože je to on, kdo se jí zmocní lstí. Helenu zato dotáhl kostýmní výtvarník Vladímír Smrčka do zdárného konce. Nasadil jí na hlavu předimenzovanou květinovou paruku i bílý klobouk, ponechal ji v růžovém negližé nebo ji zahalil od hlavy až k patě do zla-

ta a temného sukna. Kostýmy vladařů vycházejí z dobrého nápadu (přehozy ze státních vlajek), ale na jevišti působí všedně, jako provizorium. „Koňské zadky“ v taneční vložce kentaurů naopak dostály svému úkolu skvěle: bylo to vtipné a účinné, stejně jako choreografie Jiřího Kyseláka. Scéna Jaroslava Milfajta byla řešena pro pestrou změť nejrůznějších figurek nanejvýš vhodně. Na stupňovitém základu cihlově pískové barvy se tyčí lehký drátěný náznak chrámu s iónskými sloupy. K tomu se pojí obrovské nohy Diovy v 1. aktu a obraz proměny „Nejvyššího“ v labuť ve 2. aktu. Takové prostředí přímo vybízí k hrátkám režiséra a počítá i se světelnou koncepcí (Arnošt Janěk). Režii Josefa Charváta pokládám vcelku za zdařilou. Dal hercům dostatečný prostor, požitek ze hry si vychutnávalo celé divadlo, hlediště i jeviště. Nemalou měrou k tomu přispěl i dirigent Jiří Petrdlík, kterému je navíc přisouzen i nepatrný herecký „štěk“. Svými pevnými a dobře čitelnými gesty odhadl tu správnou míru pro švih melodií a rozumitelnost textu. Takový výkon přesně odpovídal slovům tohoto umělce: „Tréma nesmí být!“ Vyvážené a spolehlivé (i když nečetné) sbory připravila Jana Hrušková. Představení si drží své tempo, až na „hluché“ finále. Závěr působí i při přítomnosti všech postav unyle. Proč? Protože nepřinesl pravou změnu, ale jen sdružení toho, co už divák zná. Kulisa Paridovy lodi svou střízlivě řeckou, modrobílou kombinací tento pocit ještě prohloubila. Všichni jsou tak, jak se nám již představili (Paris je sice zahalen do vlajky, ale to také není nic nového), a to i přesto, že před chvílí byl Orestés se svou bandou zhýralců na nudistické pláži. Jestliže právě tito „černí v pestrobarevných parukách“ působí v 1. aktu odvážně a nevázaně, na konci operety jsou v iluzi spalujícího vedra k politování. Vždyť i Kalchas sundal kněžské roucho! To, co bylo vidět na scéně, až nepříjemně korespondovalo s oprýskaným a ošuntělým interiérem Mahenova divadla. Jenomže opereta se bez uchvacující výpravy dělat nedá. Je příznačné, že Věra Pochylá (Poštovní holubice), František Horáček (Odysseus a asistent režie v jedné osobě)

a Zdeněk Glozar (Kleštěnec) úspěšně dokazovali, že není malých rolí, a zároveň na sobě měli kostýmy, které operetnímu žánru přísluší. V. Pochylá by jistě se svými křídly i vzlétla, kdyby to po druhém pokusu nevzdala a nezavolala si taxi. Jsem na pochybách, jestli Achillova senilita byla způsobena záměrným hereckým výkonem nebo reálnou fyzickou ochablostí Jiřího Dočkala. Že stáří nebrání jevištnímu vyžití, ukázal Jiří Tauber, jehož výborný Menelaos mluvil srozumitelně, zpíval obstojně a nutil ke smíchu svou poněkud povadlou mužností. Zhruba totéž platí i pro velekněze Kalchase Františka Zacharníka (až na pěveckou složku, která u této postavy naštěstí nehraje významnou roli). Orestes (Radim Sasínek) je více hercem než pěvcem, chybí síla hlasu. Agamemnon (Jiří Horký) naopak byl v hlasovém projevu tak mohutný, že se v něm slova doslova ztrácela. Vytvořit výborné totální divadlo je velký kumšt, a pokud se to povede, je to výjimka, která zasluhuje ovace. V Brně se to tentokrát nepovedlo, není to ale žádná tragédie, vždyť Krásná Helena má životaschopnost téměř zakódovanou v partituře a životaschopnost inscenace je možná i bez dokonalé souhry všech složek. Je ovšem škoda, že se soubor Zpěvohry rozloučí průměrným představením. Co bude dál? Národní divadlo v Brně bude sdružovat operu, činohru a balet. Operetní žánr přejde do Městského divadla. V jakém poměru s muzikálem, je otázkou budoucnosti, podobně jako otázka spolupráce Městského divadla s operním souborem ND v Brně při uvádění velkých klasických operet. Rozhodně by ale měl skončit neudržitelný stav, který lze spolu s někdejším ředitelem ND v Brně a nynějším dramaturgem Janáčkovy opery Mojmírem Weimannem označit jako „obchod smíšeným zbožím“, kdy jeden soubor zajišťuje muzikál i operetu. Jinými slovy řečeno: od specializace se očekává profesionalizace. Konec konců stále zde narážíme, jak poznamenal M. Weimann, na nutnost celkové kulturní koncepce pro Brno, tedy úkol pro magistrát i kraj, aby se předešlo nahodilostem a nepříjemnostem ve věcech rekonstrukčních, dislokačních, finančních atd. JIŘÍ KOPECKÝ

27

Hr0304.indd 27

26.3.2003, 9:12:28

Z P R Á V Y Z D O M OVA

Za dirigentem Josefem Blackým 29. 10. 1920–13. 2. 2003 Valnou většinu svého uměleckého života spojil dirigent Josef Blacký s Plzní, kam nastoupil v roce 1958 po studiích na pražské konzervatoři a získání prvních uměleckých zkušeností v divadlech a Československém rozhlase v Praze. Tehdejší Plzeňský rozhlasový orchestr kromě práce v rozhlase se výrazně podílel na hudebním životě města, takže J. Blacký dostal příležitost dirigovat také mnohé veřejné koncerty. Do roku 1981 jich řídil víc než 50 a provedl na nich řady skladeb českých a světových tvůrců. Nejbližší mu byla hudba starších historických období, kterou měl rád, ale dirigoval také mnoho skladeb komponistů 20. století. Za mnohé premiéry svých symfonických děl mu vděčí zejména západočeští tvůrci. Téměř deset let (od roku 1972) pracoval J. Blacký na plzeňské Konzervatoři, kde učil základy dirigování a čtení partitur. S úspěchem vedl také konzervatorní symfonický orchestr, s nímž obohacoval hudební život Plzně až třemi veřejnými koncerty ročně. Když se v roce 1981 již necítil dostatečně zdráv, odešel na odpočinek a usadil se v rodném Staňkově u Domažlic. Ale ani tam nezahálel. Podle potřeby se vracel k dirigentskému pultu a v místní Základní umělecké škole vyučoval hru na klavír. Kromě toho převzal v roce 1990 funkci varhaníka ve staňkovském kostele. Skromný, nevýbojný, ale nesmírně pracovitý umělec, se trvale zapsal do hudebních dějin města Plzně. Mnozí jeho spolupracovníci a bývalí žáci stejně jako hudební veřejnost na něj budou s vděčností a láskou vzpomínat. JAROSLAV FIALA

Hudba v Praze TI NEJLEPŠÍ, cyklus koncertů pořádaný pražskou HAMU, hostil v únoru (14. 2.) v Sále Martinů Plzeňskou filharmonií řízenou Marko Ivanovičem. Se sólisty Markétou Týmlovou (klavír) a Lukášem Polákem (cello) zahrála skladby Fibicha, Rachmaninova, Čajkovského a Hlaváče.

ní dechové hudby (Bělohoubek, Staněk, Machek, Sedláček, Pavel, Vičar, Sak, Baier, Pihrt, Hajdušek, Zámečník, Bártek). V pražském kině Evropa účinkovala Posádková hudba Praha – vojenská hudba ministerstva obrany s dirigentem Miloslavem Bulínem. Sólisty byli saxofonista Jan Janda, fagotista Václav Fürbach, trumpetisté Aleš Cecava a Petr Hrstka a trombonista Pavel Hloušek.

JUBILEUM HOUSLISTY VÁCLAVA SNÍTILA – 75 let – oslavila pražská HAMU gratulačním koncertem jubilantovi 3. 3. v Sále Martinů. Snítil (75. narozeniny 1. 3.) je profesorem pražské HAMU od roku 1964 a působil i ve slavných ansámblech Vlachovo kvarteto, Smetanovo trio a České noneto. Na koncertě účinkovalo Snítilovo kvarteto a zahrálo skladby J. Suka, I. Krejčího a A. Dvořáka. (vla)

ČESKÝ ROZHLAS pozval do cyklu koncertů vysílaných ze Studia 1 (2. 3.) studenty vídeňské hudební školy (Brahms, Saint-Saëns, Chopin aj.), pak (9. 3.) klarinetistku Kateřinu Váchovou úspěšnou na loňském Pražském jaru (Devienne, Brahms, Bennett, Arnold), Afflatus Quintet (16. 3.) a Kvarteto Apollon (30. 3.).

SPOLEČNOST DECHOVÉ HUDBY při Asociaci hudebních umělců a vědců uspořádala (6. 3.) koncert z nových skladeb českých a moravských autorů – 12 premiér koncert-

STAMICOVO KVARTETO hrálo (18. 2.) při pátém koncertu cyklu komorní hudby EuroArt Praha v Sále Martinů se smyčcovým kvartetem Quatuor Pa-

risii (Beethoven, Boulez, Klusák, Brahms). HUDEBNÍ SKVOSTY STŘEDNÍ EVROPY, koncertní cyklus zahájený v lednu v Budapešti, pokračoval (19. 2.) v Sále Martinů vystoupením pěvců, sólistů a komorních souborů z AMU. ČESKÉ TRIO (M. Langer, D. Vlachová, M. Petráš) koncertovalo (20. 2.) před odletem na turné do Japonska v kostele sv. Šimona a Judy (Beethoven, Mendelssohn).

Hudba v Čechách KMOCHŮV KOLÍN, mezinárodní festival dechových orchestrů, se uskuteční (13.–15. 6.) ve 41. ročníku za účasti pěti českých mládežnických orchestrů a pěti velkých orchestrů dospělých. Tradiční účast armády zajistí Posádková hudba Praha. Přijet má také desítka zahraničních souborů. Výčet tuzemských velkých dechových orchestrů doplní také dvě české a dvě moravské malé dechové hudby, které vystoupí na České a Moravské veselici. Mládežnické orchestry mají být z Kolína, Čáslavi, Jeseníku, Letovic a Krnova, orchestry dospělých ze Zlína, Karviné-Darkova, Štramberku a dva z Kolína. Připraven je pro Kmochův Kolín pochod městem, koncert v gotickém katolickém chrámu i výjezd-

ní koncerty v Kutné Hoře a Poděbradech. Na stadiónu se uskuteční přehlídka mažoretek. Nejvíce programů se má však konat tradičně na hlavním kolínském historickém náměstí, a to včetně závěrečného monstrkoncertu všech zúčastněných orchestrů. KAPELA 35. plzeňského pěšího pluku, která ve městě vzniká, bude hrát v historických stejnokrojích vojenskou hudbu. Hudební těleso bude mít 60 členů, z nichž největší část tvoří žáci plzeňské konzervatoře. Poprvé se představí na koncertě (9. 4.) v bývalém plzeňském posádkovém domě armády Peklo.

Hudba na Moravě a ve Slezsku MAGDALENA KOŽENÁ uspořádala (18.–27. 3.) turné se zastávkami v Praze, Plzni, Brně, Ostravě a Teplicích. Doprovodil ji klavírista Karel Košárek (Dvořák, Martinů, Mahler, Rösler, Voříšek ad.). Za naprostý průlom označila brněnská agentura CEMA skutečnost, že záznam pražského recitálu v hodinovém sestřihu se rozhodl Český rozhlas odvysílat (22. 3.) na zpravodajské stanici Radiožurnál, na níž klasická hudba běžně vůbec nezní. Kožená při turné podpořila myšlenku výstavby nového

Gabriela Kopperová vystoupila 28. 2. v Sále Martinů na 5. koncertu v cyklu Ti nejlepší, kde se představila v dílech W. A. Mozarta, J. B. Foerstera, G. Verdiho a J. V. Voříška. Partnerem byla tentokrát sólistce Severočeská filharmonie Teplice, kterou řídil dirigent Šmolík. Ne však Jan ale Pavel... Foto Zdeněk Chrapek

28

Hr0304.indd 28

26.3.2003, 9:12:29

Z P R Á V Y Z D O M OVA

Různé

koncertního sálu v Brně. Předpokládá se, že akusticky půjde o nejlepší koncertní sál v České republice.

UNITED COLOURS OF AKROPOLIS, festival etnické hudby pořádaný žižkovským Palácem Akropolis pokračoval 27. 2. koncertem maďarského souboru Folkestra hrajícího maďarskou, bulharskou a tureckou hudbu. Den před nimi hostovala tamtéž – mimo festival – maďarská romská kapela Besh O` drom. Během další Prague International Blue Night zahrál v pražském Lucerna Music Baru 11. 2. britský folkrockový a country kytarista Albert Lee. Lee je jeden z mála evropských kytaristů, který udělal kariéru i v USA. V Praze vystoupil se skupinou Hogan‘s Heroes. (vla)

HOUSLISTA VÁCLAV DVOŘÁK, nový pedagog pražské konzervatoře, zahrál (7. 2.) v Brně při příležitosti oslav 120. výročí založení Základní umělecké školy Jaroslava Kvapila. HARFOVÉ DNY 2003, jejichž organizaci vedla harfistka Ada Balová, proběhly na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a ve spolupráci s Ostravskou univerzitou 17.– 26. ledna. Jeden z těchto koncertů byl věnován k 50. výročí založení Janáčkovy konzervatoře. Absolventky a studentky konzervatoře interpretovaly díla autorů, kteří působili nebo působí v tomto regionu (Milan Báchorek, Ilja Hurník, Edvard Schiffauer, Leon Juřica, Pavel Staněk, Josef Schreiber). Velký význam nejen pro studentky, měl Masterclass, který vedla Jana Boušková. Tohoto masterclassu se zúčastnily také dvě zahraniční studentky z Polska. Polské studentky měly samostaný koncert, který se konal symbolicky v Polském domě. Další koncerty proběhly na Slezskoostravské radnici a v římskokatolickém kostele v Ostravě Staré Bělé. Harfových dnů se zúčastnilo jedenáct harfistek, z toho dvě z Polska, jedna ze Slovenské republiky. Koncerty svými výkony dále zpestřily dva komorní soubory polských studentů, Dorikos kvartet a orchestr Ostravské univerzity s dirigentem Pavlem Vítkem. Harfovým dnům předcházely dva koncerty (v abonentním cyklu Janáčkovy filharmonie Ostrava) Jany Bouškové, která předvedla jeden z nejkrásnějších koncertů harfového repertoáru, Koncert pro harfu a orchestr op. 25 Alberta Ginastery.

Divadlo Nejlepšími inscenacemi nesoutěžního šestého ročníku festivalu Opera 2003 se stala nastudování Verdiho Loupežníků Slezským divadlem z Opavy a Smetanovy Prodané nevěsty plzeňským Divadlem J. K. Tyla. Čestné ceny, tradiční Libušky, převzali představitelé operních scén i ocenění sólisté na závěrečném operním galakoncertu (5. 3.) v pražském Národním divadle. Ceny za nejlepší ztvárně-

JIŘÍ DĚDEČEK, písničkář, básník a překladatel se dožil 13. 2. padesáti let a oslavil je jubilantským večírkem na Baráčnické rychtě 21. 2., kde kromě oslavence vystoupilo i mnoho Dědečkových přátel – Jan Burian, Radim Hladík, Jaroslav Hutka, Sváťa Karásek, herci z Divadla v Dlouhé a Petr Skoumal. (vla) NEJPRODÁVANĚJŠÍMI interprety české populární hudby byli loni Daniel Landa, Helena Vondráčková, skupina Kabát a protagonisté písničkového filmu Rebelové.

Václav Vonášek na koncertě laureátů MHS Pražské jaro 2002, kde v Sukově síni 19. 2. přednesl Concertino pro fagot a klavír M. Bitsche a Concertino pro fagot a klavír J. Pelikána. Foto Zdeněk Chrapek ní rolí získali podle rozhodnutí poroty dva mladí pěvci – Katarina Kramolišová za úlohu Amalie ve Verdiho Loupežnících a Aleš Briscein za postavu Lenského v Čajkovského Evženu Oněginovi. Mezi nominovanými byl například také brněnský basista Richard Novák za roli hraběte ve Dvořákově Jakobínovi a tenorista Michal Vojta za svou roli v Loupežnících. Laická porota festivalu udělila čestnou cenu Městskému divadlu z Ústí nad Labem za Evžena Oněgina. Ocenění získaly také Klub pro soudobou operu za projekt Dvakrát nová opera a pražská konzervatoř za nastudování Mozartovy Kouzelné flétny. Na přehlídce českého hudebního divadla se vedle všech profesionálních tuzemských operních souborů představily i někte-

ré umělecké školy. Návštěvnost sedmnácti představení (19. 1.– 24. 2.) se pohybovala od 52 do 98 procent. EMU DESTINNOVOU připomnělo (25. 2.) při příležitosti 125. výročí jejího narození pražské Národní divadlo slavnostním představením Dvořákovy Rusalky. Nakladatelství Evropský literární klub při té příležitosti prezentovalo nové vydání jejího románu Ve stínu modré růže.

HITEM ROKU 2002 se stala píseň Co bolí, to přebolí známá z podání Miroslava Žbirky a zpěvačky Marthy. Jejími autory jsou Žbirka a slovenský textař Kamil Peteraj. Tato nejpopulárnější mezi třiceti písněmi nejčastěji hranými českými rádii vzešla ze čtenářské a posluchačské ankety Hit roku, do níž přišlo přes 40. 000 hlasů. Za ní se umístila píseň Obchodník s deštěm Richarda Krajčo z repertoáru skupiny Kryštof a autorská píseň Daniela členů kapely Lucie – Davida Kollera a Roberta Kodyma. Na dalších místech jsou skladby, které zpívají Petr Muk, Karel Gott a kapely Black Milk, Ready Kirken, Chinaski a MiG 21. veb

Mezinárodní klavírní kurzy Antonína Kubálka se letos uskuteční 7.–17. července ve Zlatých horách v Jeseníkách. Naše redakce se už delší čas snaží být jakýmsi patronem návratu vynikajícího česko-kanadského umělce a proto se stala mediálním partnerem kurzu. V Jeseníku vystoupil host Pražského jara v loňském roce dvakrát. Agentura J+I uspořádala koncerty, věnovala mu jednu kapitolu knihy Děti neklidné Evropy a pořádá tyto jeho kurzy. Více se zájemci dozvědí v příštím čísle nebo na adrese www. kubalekpianocourses. com.

29

Hr0304.indd 29

26.3.2003, 9:12:31

ZE ZAHRANIČÍ

Brittenův Albert Herring ve Vídni Soubor Nová opera Vídeň (Neue Oper Wien) má za deset let své existence úctyhodnou řadu dramaturgicky objevných projektů ve chvályhodné inscenační podobě a na více než příkladné interpretační úrovni. Jejím intendantem je Walter Kobéra, jehož jméno se objevuje i pod dalšími zajímavými podniky, obohacujícími koncertní repertoár i trh kompaktních disků. Pohybuje se v historickém rozpětí mezi hudbou baroka, klasicismu a 19. století po dobu nejnovější, realizačním orchestrálním tělesem je jím založený orchestr Amadeus Ensemble-Wien. Už sám výčet titulů, které Walter Kobéra nastudoval, je dokladem přínosu k jinak opatrné a na osvědčených titulech postavené dramaturgii operních scén: Karl Amadeus Hartmann: Simplicius Simplicissimus, Leonard Bernstein: Candide, Wolfgang Rihm: Jakob Lenz, Aribert Reimann: Lear, Alfred Schnittke: Historia von D. Johann Fausten, Alban Berg: Wozzeck aj. Roku 2000 Nová opera Vídeň nastudovala komickou operu Benjamina Brittena Albert Herring a uvedla ji v sérii představení na zámku Laxenburg (v rámci Laxenburského kulturního léta) a tato úspěšná inscenace byla nyní obnovena (premiéra obnoveného nastudování byla 10. 1. 2003 ve Winterthuru). Až na pět představitelů se jedná také o nové obsazení. Místem uvedení se tentokrát stal Jugendstiltheater, divadlo, které se nachází v areálu psychiatrické léčebny Am Steinhof a bylo kdysi zbudováno jako součást ústavu s určením pro terapeutické účely. V letech 1949--64 v něm působil soubor zaměstnanců léčebny, od 80. let zde byl pokusně realizován hudebně-terapeutický program, velká rozloha divadla však tomuto účelu příliš nevyhovovala. Před nedávnou dobou bylo divadlo znovuobjeveno jako ideální (autobusem i z centra Vídně snadno dostupné) místo pro inscenace a další podniky, u nichž neleží hlavní váha na technických inscenačních zázracích, ale na herecké a hudební složce. Střídají se zde kabaretní produkce, operety i hudební festivaly a soutěže (v březnu 2003 např. akordeonový festival Astora Piazolly), zde byl také Novou operou Vídeň v této sezóně uveden Bergův Wozzeck (režie Anton Nekovar).

Brittenův Albert Herring podle novely Guy de Maupassanta je quasi „kocourkovskou“ satirou maloměstské přetvářky. Ve fiktivním městečku Loxford v Suffolku je pro každoroční slavnost „Královny máje“ hledána nejctnostnější dívka města, městským autoritám vládnoucí Lady Billows však na každé kandidátce něco najde a nakonec nezbyde nic jiného, než za „královnu máje“ zvolit více než ctnostného panice, syna zelinářky Herringové Alberta. Při vlastní korunovaci se ovšem nebohý Albert stane obětí žertu řeznického tovaryše Sida. Albert tak poprvé v životě okusí rum, který mu Sid propašoval do servírované přípitkové limonády. Důsledky jsou nasnadě: Albert, zbaven zábran přísné výchovy, poprvé v životě zjistí, že také existuje „jiný“ svět. Brittenova schopnost každou situaci hudebně ilustrovat poskytuje režisérovi, jenž umí hudbě naslouchat a nechat se jí vést, řadu nabídek. Leonardo Prinsloo takovým režisérem je, samozřejmost, s jakou využívá Brittenovy rytmické elementy či instrumentační hříčky buduje při skromnosti výtvarných prostředků představení plné gagů, které však nikde nejsou na úkor inspirované a plnokrevné hudby. Brittenovy geniální ansámblové scény, postavené na dokonalém umění kánonu vedly i jevištní aranžmá a typizační charakteristiku každé postavy. Hlavní figurou je pochopitelně Albert, ostatní role však nejsou rozsahem ani závažností menší a také jejich obsazení bylo nanejvýš adekvátní. V hlavní roli zůstal Alexander Kaimbacher, který oproti svému výkonu přede dvěma roky ještě proteplil a hlasově odstínil lyrické pasáže a podal celkově

herecky, pohybově i hlasově suverénní výkon. I další dvě role zůstaly z bývalého obsazení: Miss Wordsworth provedla Monica Theiss-Eröd s brilancí i v hereckém projevu. Sida zpíval Marco DiSapia, v jehož uměleckém životopise zatím příliš velký soupis rolí nestojí, pro mne je však více než slibným představitelem ztepilých barytonových postav s plným hlasem příjemné barvy. Nezměnily se také dvě ze tří „dětských“ rolí (Petra Halper a Susanne Sommerer), spolu s Isabel Marxgut se postaraly o mnoho úsměvných komických situací. V roli Sidovy milé Nancy vystoupila tentokrát Bea Robein (žačka Waltera Berryho), možná další velký příslib opery, i když se zatím zdá, že je více věnoje oratornímu repertoáru. U Anny Ryan v roli Lady Billows (její první vstup je parodií na vstup Královny noci v Kouzelné flétně) byla patrná jistá disproporce mezi pasážemi recitativními (přílišnou ostrost lze přičíst jejich poloze, která je patrně právě na přechodu zpěvaččiných rejstříků) a kantilénovými úseky, v nichž rozvinula plnost svého dramatického sopránu. Hospodyni Lady Bilows Florence Pike zpívala Sulie Girardi, rodačka z Chicaga, majitelka krásného znělého altu. V trojici městských autorit se ve všech směrech doplňovali skvěle sehraní Dieter Kschwendt-Michel (farář), Noriyuki Sawabu (purkmistr) a Michael Wagner (policejní velitel). Jednoduchou, účelnou (a lacinou) výpravu scény a kostýmů navrhl Christof Cremer. Brittenově opeře a její interpretaci plně odpovídá v programu uvedený citát z Johanna Nestroye: „Přísní moralisté říkají: Aby byl člověk šťasten, musí potlačit všechny vášně. To je jako byste tomu, kdo si stěžuje na malé boty, poradili: Švec za nic nemůže, dej si amputovat nohy.“ VLASTA REITTEREROVÁ

Vážení absolventi, pedagogové, přátelé a příznivci ZUŠ Bohuslava Jeremiáše, České Budějovice Oznamujeme vám všem, že škola vstoupila do jubilejního 100. roku založení Maticí školskou. Setkání v naší škole a Koncert žáků ZUŠ bude v sobotu 14. června 2003 od 10 00 hod. Bližší informace rádi poskytneme a váš zájem zaznamenáme na: tel., fax: 387 319 269 kancelář a zást. ředitele Hana Bubleová tel., fax: 387 427 822 ředitel školy MgA. Zdeněk Haloun, e-mail: [email protected]

30

Hr0304.indd 30

26.3.2003, 9:12:31

ZE ZAHRANIČÍ

BERLIOZ DO PANTHEONU?

Berliozova podobizna krátce před smrtí ˝ Foto archív Uprostřed: Berlioz dirigující – dobová silueta

Letošní rok je zcela ve znamení 200. výročí narození Hectora Berlioze (18031869) – na celém světě – a to doslova, včetně například i Turecka – se konají a budou konat koncerty, operní představení, výstavy, přednášky, uskuteční se rozhlasové pořady ad. Vyčerpávající přehled poskytují internetové stránky www. hberlioz. com (mimochodem, myslím, že takto skvěle vedené a skutečně neobyčejně podrobné webové stránky včetně záplavy portrétů Berlioze, jeho rodiny a přátel – nemá snad žádný jiný skladatel). Ve Francii byl ustanoven výbor pro oslavy bicentaria v čele s generálním ředitelem Orchestre de Paris, Georgesem Hirschem. Výbor doufal, že vrcholem oslav se stane přesun skladatelových ostatků do „francouzské Valhaly“, neboli do Pantheonu 21. června 2003. Tento záměr však vzbudil mimořádně velkou vlnu protestů – kuriózně jak v řadách Berliozových ctitelů, kteří to dokonce považují za urážku skladatelovy památky, tak na straně tzv. strážců „revolucionářské“ čistoty Pantheonu. Protesty byly natolik silné, že se do záležitosti vložil Elysejský palác.

V čem je tedy problém? Hector Berlioz, bezesporu jeden z nejvýznamnějších francouzských skladatelů, se za svého života dočkal ve Francii jen malého uznání. Často cestoval do zahraničí – do Německa a Itálie – kde byly jeho skladby mnohem více známy než v jeho vlasti. Ostatně, podle Berliozových ctitelů se situace příliš nezměnila ani dnes. „Nikdy mne nepřestane šokovat, že v Paříži není ani jediná ulice pojmenována po největším francouzském skladateli“, říká Michel Austin ze St. Andrew´s ve Skotsku, který vede Berliozovy internetové stránky. Byla to právě tato skutečnost dlouholetého neuznávání Berliozova génia, která přivedla francouzský výbor pro oslavy k iniciování převozu skladatelových ostatků do Pantheonu – Berlioz by se tak stal prvním hudebním skladatelem, který by zde nalezl poslední místo odpočinku. Připomeňme si stručně historii Pantheonu. V roce 1744 přísahal král Ludvík XV., tehdy těžce nemocný, že pokud se uzdraví, nechá vystavět na místo ruin kláštera sv. Geneviévy, patronky města Paříž, k její poctě velký chrám. Markýz Marigny byl pověřen přísahu splnit, a tak, když se král skutečně uzdravil, obrátil se na svého chráněnce, architekta Soufflota. Stavba začala v roce 1758, dokončena byla až po Souffllotově smrti jeho žákem Rondeletem v roce 1789. Neboli v době francouzské revoluce, a tak není divu, že revoluční vláda rozhodla, že chrám bude přeměněn na mauzoleum pro ostatky velkých mužů Francie. Pohřbeni zde byli Voltaire, Rousseau, Mirabeau, Marat, Victor Hugo, Zola, či Jean Moulin, hrdina francouzského odporu za 2. světové války. A tady je příčina protestů z obou táborů proti převozu Berliozových ostatků. „Možná Berlioz objevil moderní orchestr, ale za svého života byl skrz naskrz reak-

cionářem“, napsal komentátor listu Le Monde, Joël-Marie Fauquet. Berlioz byl prý zcela lhostejný vůči republice a velmi nadšeně vítal státní převrat a nástup Napoleona III. v roce 1851. To samozřejmě levicově orientovaní stoupenci označují za diskvalifikaci skladatele pro vstup do svatyně republikánských ideálů. (Většina muzikologů se ovšem shoduje na tom, že Berlioz se o politiku naprosto nezajímal.) Kuriózně nevhodností „revolucionářského“ Pantheonu pro Berlioze argumentují i skladatelovi ctitelé: podle Christiana Wasselina, autora skladatelovy biografie, byl Berlioz rebelem – „nikoliv opravdovým rebelem – tedy nikoliv v dnešním slova smyslu, ale zcela určitě rebelem ve své době. Nápad učinit z něho óficiálního´ skladatele po 200 letech je mimořádně cynický.“ Berliozovi přívrženci mají ještě další pádný důvod. Zdůrazňují, že Berlioz, který zemřel v roce 1869, si přál být pohřben na hřbitově na Montmartru vedle svých dvou žen: první z nich byla slavná irská herečka Harriet Smithson, která jej okouzlila jako Shakespearova Ofélie a inspirovala jeho Fantastickou symfonii, druhá byla Marie Recio. „Žádal, aby spočinul na tomto romantickém místě pod stromy s ptáky a blízko svých milovaných přátel, Offenbacha a Stendhala. Jeho přání by mělo být respektováno“, prohlásil Christian Wasselin. Tváří tvář těmto názorům, které sice mají zcela protichůdné kořeny, nicméně se na konečném výsledku shodují, do záležitosti zasáhl francouzský prezident Jacques Chirac. Souhlasil s převozem ostatků, nicméně rozhodl, aby to bylo odloženo na pozdější (zatím neurčenou) dobu, neboť nyní by k tomu došlo příliš brzy poté, kdy byly do Pantheonu převezeny ostatky Alexandra Dumase (na konci minulého roku). Neboli učinil rozhodnutí hodné krále Šalamouna. JITKA SLAVÍKOVÁ

31

Hr0304.indd 31

26.3.2003, 9:12:32

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ

Festivaly LINCOLN CENTER FESTIVAL 2003 v New Yorku nabízí hostování Mariinského divadla, dále cyklus koncertů věnovaných Sergeji Prokofjevovi a americké premiéry oper Heinera Goebbelse a Salvatora Sciarrina. Třítýdenní hostování Mariinského divadla v červenci 2003 zahrnuje mj. v severoamerické premiéře Prokofjevova Semjona Kotka a koncertní verzi Rubinsteinova Démona (pod taktovkou Valerije Gergieva). Heiner Goebbels, jehož dílo Black and White bylo v Americe poprvé uvedeno právě na tomto festivalu v 2001, se letos na festival vrací se svou skladbou Eislermaterial, která je poctou skladateli Hannsi Eislerovi a kombinuje hudbu, text, magnetofonový pás a improvizaci. Skladbu bude interpretovat Ensemble Modern. Salvatore Sciarrino je na festivalu zastoupen zhudebněním Shakespearova Macbetha, jehož světová premiéra se uskutečnila vloni a který letos zazní v New Yorku na festivalu v režii Achima Freyera a s dirigentem Johannesem Debusem, hraje Ensemble Modern. New Julliard Ensemble uvede pak jeho komorní skladby. FESTIVAL V BREGENZI 2004. Nový ředitel festivalu (od prosince 2003), renomovaný režisér David Pountney, oznámil dramaturgické plány na rok 2004. V centru programu budou dvě zřídka uváděné opery Kurta Weilla: jednoaktová opera Der Protagonist z roku 1925 a v rakouské premiéře Royal Palace z roku 1926. Der Protagonist byl v uplynulých 50 letech inscenován pouze čtyřikrát. Opera Royal Palace se při své světové premiéře setkala s malým ohlasem a Weillova originální orchestrace se poté ztratila. Od roku 1933 byla tato opera inscenována pouze třikrát (v orchestraci Gunthera Schullera a Noama Sheriffa). Obě opery budou uvedeny na bregenzském festivalu v jeden večer ve Festpielhausu. Program festivalu dále počítá s West Side Story (režie Francesca Zambello) na jevišti na jezeře a poprvé v historii festivalu Pountney zavádí víkendová operní matiné ve Festspielhausu. Pountney vidí mezi Weillovým životem a festivalem paralelu: „Weill byl ´vážný´ skladatel, který psal sofistikovanou hudbu pro široké publikum. Spojoval hloubku a zábavu a to je přesně to, v čem spatřuji leitmotiv bregenzského festivalu do budoucnosti.“

VIVAT! ST. PETERSBURG – tímto heslem označilo město Baltimore (USA) své aktivity k poctě 300. výročí založení Petrohradu (27. 5. 1703). Ten zde byl ve třech týdnech připomínán nejen v oblasti hudby, ale i filmu, literatury, dokonce i jídla atd. – na oslavách se v Baltimore (13. 2.– 2. 3.) podílelo více než 100 institucí. „Ruská kultura patří světu a St. Petersburg je srdcem ruské kultury“, řekl prezident Baltimorského symfonického orchestru a jeden z organizátorů oslav John Gidwitz. Oslavy 300. výročí jsou ovšem plánovány i v dalších amerických městech, v New Yorku, Washingtonu, Atlantě, New Haven ad.

Divadlo LOS ANGELESKÁ OPERA zahájí sezonu 2003/04 10. 9. premiérou Berliozova Faustova prokletí v režii Achima Freyera a v hudebním nastudování Kenta Nagana. V hlavních rolích se představí Paul Groves, Denyce Graves a Samuel Ramey. Hned nato 14. 9. následuje světová premiéra opery Nicholas a Alexandra od Deborah Dratell v režii Anne Bogart a dirigentem Mstislavem Rostropovičem s Rodneym Gilfrym (Nicholas), Nancy Gustafson (Alexandra) a Plácidem Domingem (Rasputin – již 120. Domingova role v jeho kariéře). Novou inscenací bude také Lucia di Lammermoor (dirigent Julius Rudel, režie slavná herečka Marthe Keller) s -na této scéně debutující sopranistkou Annou Netrebko). Režisér Robert Wilson se poprvé v tomto divadle představí 12. 4. 2004 v nové inscenaci Madama Butterfly s Kentem Naganem, který bude rovněž dirigovat nově obnovenou inscenaci Straussovy Die Frau ohne Schatten. V květnu Los Angeleská opera oslaví 250. výročí narození W. A. Mozarta Figarovou svatbou v režii filmového režiséra Jürgena Flimma. Sezonu uzavře Trubadúr (dir. verdiovský specialista Lawrence Foster, v hlavních rolích Dolores Zajick a Franco Farina). Na recitálovém koncertě bude debutovat v Los Angeleské opeře 18. 4. 2004 Dmitri Hvorostovsky. MNICHOVSKÁ BAVORSKÁ STÁTNÍ OPERA si našla dvě vynikající osobnosti, aby jí pomohly udržet pověst jednoho z nejlepších operních domů v Evropě. Po Zubinovi Mehtovi, jehož kontrakt generálního hudebního

ředitele vyprší v 2006, se stane jeho nástupcem Kent Nagano a ve stejné době vystřídá Petera Jonase ve funkci generálního ředitele Christoph Albrecht. Podle sdělení ministra kultury Hanse Zehetmaira mají oba v příštích několika týdnech podepsat své smlouvy na období pěti let. Nagano je nyní šéfdirigent a umělecký ředitel Deutsches Symphonie-Orchester Berlin a hlavní dirigent Los Angeleské opery. Jako bývalý šéf opery v Lyonu a Hallé Orchestra v Británii si Nagano získal velkou reputaci zejména jako interpret soudobé hudby, především Oliviera Messiaena. „V Maestro Naganovi získá Bavorská státní opera jednoho z nejcharismatičtějších a nejvyhledávanějších dirigentů dneška“, řekl Zehetmair. Christoph Albrecht patří k nejvýznamnějším německým kulturním manažerům a je (od 1991) ve vedení Semper Oper v Drážďanech. THE DIANA CANTATA, jak se nová opera o princezně Dianě nazývá, byla premiérována 5. 2. ve Vancouveru. „Někteří lidé byli překvapeni, že uvádíme toto dílo, protože éra Lady Diany je zkrátka pryč, ale my toto téma shledáváme zajímavým, protože na její smrt reagovala taková spousta lidí…“, řekla Kate Hutchinson, umělecká ředitelka Modern Baroque Opera, v jejíž produkci inscenace vznikla a která na opeře spolupracovala se skladatelem Peterem Hannanem a libretistou Peterem Hintonem. Zhruba pětapadesátiminutové dílo reflektuje klíčové momenty princeznina života, pracuje se s autentickými videozáznamy a fotografiemi. Nekonvenční opera vzbudila u kanadských médií značný rozruch, protože, jak řekla Hutchinson, opera dokázala, jak rychle se slavní stávají legendami. Skladatel Hannan prohlásil, že „Diana nikdy nebude zapomenuta“. To, že opera byla premiérována v Kanadě, není překvapující, protože Vancouver se nachází v provincii Britská Kolumbie na západním pobřeží, kde jsou stále silné stopy britského kolonialismu (a to včetně „čaje o páté“ ve velkých hotelech a restauracích). „Britská královská rodina je stále naší královskou rodinou…“, řekla Hutchinson. Hlavní roli zpívala mezzosopranistka Vilma Indra Vitols. STÁVKA OPERNÍHO SBORU. Anglická národní opera musela zrušit představení 25. 2. Berliozových Trójanů v londýnském Coliseu vzhledem ke stávce šedesátičlenného sboru, kte-

rý tak vyjádřil svůj protest proti tomu, že vedení opery chce snížit stav stálých členů na jednu třetinu a sbor doplňovat sboristy s krátkodobými kontrakty. Sbor místo zrušeného představení účinkoval 25. 2. zdarma ve Verdiho Requiem v chrámu sv. Pavla a tenorista David Dryer před koncertem veřejně prohlásil, že plánované snížení stavu je „akt kulturního vandalismu, který vytrhne z opery její srdce“. Sbor chce stávku opakovat ještě čtyřikrát. Anglická národní opera je v posledních měsících v hluboké finanční krizi, protože Arts Council, rada pro rozvoj umění v Británii, pozastavila své granty. Opera má dnes kolem 2 milionů liber dluhů, které se bez grantů od Arts Council mohou zvýšit do konce roku 2004 až na 4,2 milionů liber. MOZART PRO DĚTI VE VÍDEŇSKÉ STATNÍ OPEŘE. Japonský dirigent a hudební ředitel Vídeňské státní opery Seiji Ozawa nabídl 28. 2. speciální představení Kouzelné flétny zdarma pro žáky základních škol z celého Rakouska. Ozawa sám operu uváděl a dokonce i zpíval. „Pilně se učím německy, ale je to obtížné v mém věku“, řekl sedmašedesátiletý maestro.

Osobnosti NĚMECKÝ SKLADATEL WOLFGANG RIHM se stane držitelem letošní hudební ceny Ernsta von Siemense, která obnáší 150. 000 euro (162. 000 dolarů). Cenu převezme Rihm (1952) na slavnostní ceremonii na Bavorské akademii umění v Mnichově 22. 5. AMERICKÝ KLAVÍRISTA KEITH JARRETT získal jinou prestižní cenu, Polar Prize (117. 000 dolarů). Cena byla založena v 1989 manažerem švédské skupiny ABBA, Stigem Andersonem, respektive Královskou švédskou akademií hudby díky Andersonově daru. Jarrett je prvním umělcem, který cenu získává jako jediný, dosud bývala rozdělena mezi popové a klasické umělce. Akademie svou volbu odůvodnila tím, že Jarrett hraje hudbu mnoha žánrů: od jazzu a popu ke gospelům a klasické hudbě a že je i vynikajícím improvizátorem. Jarrett (1945) převezme cenu z rukou švédského krále Carla XVI. Gustafa 12. 5. LITEVSKÝ DIRIGENT MARISS JANSONS, hudební ředitel Pittsburgské filharmonie, oslavil 18. 2. šedesátiny

32

Hr0304.indd 32

26.3.2003, 9:12:32

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ koncertem svého orchestru s účastí celé řady svých přátel, významných umělců (Mstislav Rostropovič, Emanuel Ax, Jurij Temirkanov, Yefim Bronfman, Gil Shaham, Michail Rudy, Radu Lupu a Julian Rachlin). * Mariss Jansons má vystřídat Lorina Maazela na místě šéfdirigenta Bavorského rozhlasového symfonického orchestru. CHRISTIAN THIELEMANN, hudební ředitel Německé opery v Berlíně, chce nastoupit po vypršení kontraktu amerického dirigenta Jamese Levinea do funkce šéfdirigenta Mnichovské filharmonie. BJORN SIMENSEN, generální ředitel Norské opery v Oslo, podepsal prodloužení své smlouvy do roku 2008, kdy má být v září slavnostně zahájen provoz v nové operní budově ve čtvrti Bjorvika na břehu fjordu. Při slavnostním obřadu zahájení stavby v únoru 2003 provedl ministr kultury Valgred Svarstad Haugland symbolický „výkop“ neboli vynesení lopaty zeminy z moře, neboť budova bude umístěna na ocelových pilířích v moři. Projekt je odhadován na 500 milionů dolarů. Hlavním stavebním materiálem bude kámen, sklo a žula, velký sál bude mít 1350 míst, vedle toho zde bude malý sál pro 400 diváků. MONTREAL SYMPHONY ORCHESTRA oznámil, že nástupce šéfdirigenta Charlese Dutoita nebyl dosud určen. Kent Nagano, o němž se předpokládalo, že je na 1. místě (srov. HR 3/2003), je ze hry venku, protože souhlasil s postem v Bavorské státní opeře. MARCEL PRAWY, považovaný za vůdčí osobnost rakouské opery, zemřel 23. 2. ve věku 91 let ve Vídni. Narodil se 29. 12. 1911 ve Vídni. Byl velmi úspěšným právníkem, poté se stal archivářem a novinářem. V 1955 byl jmenován dramaturgem vídeňské Volksoper a od 1972 působil jako dramaturg Vídeňské státní opery. V letech 1976--1982 přednášel na Vídeňské hudební akademii a na vídeňské univerzitě a rovněž opakovaně v USA a Japonsku. Napsal řadu knih, mj. o Johannu Straussovi a Richardu Wagnerovi a cennou publikaci o Vídeňské státní opeře. Velmi populárním se stal díky svým rozhlasovým a televizním pořadům o opeře, operetě a muzikálech. Při oslavách jeho devadesátin v 2001 účinkovali Tho-

mas Hampson, Christa Ludwig, Plácido Domingo, Riccardo Muti ad. „Marcel Prawy je nenahraditelný“, řekl ředitel Vídeňské státní opery Ioan Holender.

Různé ABY SE ZABRÁNILO EMIGRACI ŠPIČKOVÝCH HUDEBNÍKŮ Z RUSKA, slíbila ruská vláda značné navýšení grantů pro nejvýznamnější hudební organizace na období příštích 3 let. Prezident Vladimir Putin schválil 810 milionů rublů (cca 25,6 milionů dolarů) Státnímu ruskému symfonickému orchestru, Čajkovského symfonickému orchestru, Sanct Petersburgské filharmonii, Bolšomu teatru, Mariinskému divadlu a konzervatořím v Petersburgu a Moskvě. Hlavním cílem je zvýšit platy hudebníků o 500 až 1000 % (!), takže například ve Státním ruském symfonickém orchestru budou hráči brát místo stávajících 120--150 dolarů měsíčně až 1400 dolarů. Jeden z nejlepších ruských orchestrů, Ruský národní orchestr, byl z grantu vyloučen, protože se jedná o soukromou organizaci. Podle Sergeje Markova, výkonného ředitele orchestru, si bude muset Ruský národní orchestr najít další zdroje příjmů na to, aby vyrovnal platy svých hudebníků se státními institucemi, jinak o své hudebníky orchestr přijde. Do čela orchestru se vrátil jeho zakladatel, Michail Pletněv, poté, co Vladimir Spivakov náhle rezignoval z místa uměleckého ředitele. Kromě toho orchestr podepsal čtyřletý kontrakt s Kentem Naganem. PRVNÍ KONCERT v zrekonstruované síni Státní filharmonie v Baku má dirigovat Mstislav Rostropovič. Oznámil to ázerbajdžánský prezident Heydar Aliyev, jemuž Rostropovič slíbil v březnu 2002, že v květnu 2003 přijede dirigovat do svého rodiště Baku na počest 80. narozenin prezidenta. Rekonstrukce sálu má být ukončena v dubnu, koncert se má uskutečnit 10. 5. 2004. NĚMECKÝ SKLADATEL KARLHEINZ STOCKHAUSEN řídil 14. 2. v Kolíně nad Rýnem německou premiéru své skladby Hoch-Zeiten, a to krátce po její světové premiéře na Kanárských ostrovech. Hoch-Zeiten je nejnovější část jeho obřího cyklu Licht (Světlo: Sedm dní týdne), kte-

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o. si Vám dovoluje nabídnout novinku

Eugen Suchoň

(1908–1993) Sonatína pre husle a klavír op. 11 H 7851, cena: 300,– Kč ed. Vladimír Godár, housle rev. Tibor Gašparek ISMN: M-2601-0152-4 rozsah: 32 stran, 12 stran part Eugen Suchoň, jeden z nejvýraznějších skladatelských zjevů slovenské hudby minulého století, se inspiroval životními událostmi a vyjadřoval je svou hudbou, pro kterou je typická zcela osobitá, „suchoňovská“ modalita, inspirovaná staršími slovenskými lidovými písněmi. Sonatína pre husle a klavír op. 11 (z roku 1937) patří k autorovým nejvýznamnějším předválečným dílům. Svou nástrojovou stylizací, harmonickou paletou i bouřlivou evolucí formy překračuje rámec hudebního druhu sonáty a prozrazuje tak nejvyšší kompoziční ambice svého autora. Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s Zákaznické centrum: Běchovická 26, 100 00 Praha 10 tel.: 274 001 929, fax: 274 781 017 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

rý obsáhne sedm oper, z nichž každá trvá kolem 5 hodin. Cyklus začal Stockhausen komponovat v roce 1977. Pět oper (Čtvrtek, Sobota, Pondělí, Úterý a Pátek) byly v tomto pořadí již premiérovány v milánské La Scale (1981, 1984 a 1988) a poté v Lipsku (1993 a 1996). Letos pětasedmdesátiletý skladatel dokončil i Středu, ta však stále čeká na své provedení, neboť její premiéra plánovaná v Bonnu v 2000 byla zrušena, a poté rovněž i letošní premiéra v Bernu. Dosud nedokončená Neděle je poslední z cyklu, světová premiéra její páté a závěrečné scény se uskutečnila na Kanárských ostrovech v Las Palmas 2. 2. První dvě části z Neděle byly rovněž dokončeny a provedeny, a to Lichter-Wasser-Sonntags-Gruss a Engel-Prozessionen. Čtvrtá scéna Düfte-Zeichen bude premiérována v srpnu na Salcburském festivalu, třetí část Licht Bilder dosud dokončena není. Stockhausen doufá, že ji dopíše do roku 2005.

r. o.

BILL CLINTON A MICHAIL GORBAČOV, bývalí prezidenti USA a Ruska, a italská herečka Sophia Loren vytvořili tým recitátorů v nové nahrávce Prokofjevovy skladby Péťa a vlk. Podle Moscow Times má Gorbačov svou roli teprve natočit (v angličtině), Clinton a Loren své party již nahráli v prosinci 2002 v Ženevě. Na nahrávce se dále podílel Ruský národní orchestr pod taktovkou Kenta Nagana, který řekl, že příběh bude vyložen zcela nově, a to „z pohledu vlka“, který je uvržen do zoufalství z ničení lesů. Slavné trio jde ve šlépějích svých neméně slavných předchůdců: na předchozích nahrávkách se podíleli mj. Jack Lemmon, Sean Connery, David Bowie, Sting a Boris Karloff. JERUZALÉMSKÝ SYMFONICKÝ ORCHESTR V OHROŽENÍ. Poté, co orchestr upadl do finanční krize a hrozilo, že bude rozpuštěn, oznámil prezident orchestru Yeheskell Beinisch, že starosta města Jeruzalém Ehud Olmert i sponzoři orchestru, izraelské

33

Hr0304.indd 33

26.3.2003, 9:12:33

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ ministerstvo kultury, město Jeruzalém a izraelský rozhlas přislíbili, že deficit uhradí v co nejkratší době. Pokud se tak nestane, bude rada orchestru rezignovat, řekl Beinisch. RUKOPISY GLINKOVÝCH OPER NALEZENY! Podle sdělení ruského ministra kultury Michaila Švidkoje byly v knihovně berlínského státního archivu objeveny rukopisy Glinkových oper Ruslan a Ludmila a Život za cara. Na otázku, zda unikátní rukopisy budou vráceny do Ruska, odpověděl Švidkoj tisku vyhýbavě: „V současné době je hlavní, že tyto rukopisy vůbec existují. Možná se nám podaří alespoň získat kopie…“ LIBRETA HAYDNOVÝCH OPER, o nichž se soudilo, že byla za druhé světové války zničena, byla znovu objevena v Budapešti. Libreta byla součástí sbírky Esterházyů, maďarské aristokratické rodiny, v jejíchž službách Haydn pracoval v letech 1761 až 1790 a později po úspěšném pobytu v Londýně ještě od roku 1794 až do své smrti ve Vídni v roce 1809. Tyto umělecké poklady nedozírné ceny získala maďarská státní knihovna, kde jsou libreta uložena ve sbírce věnované divadlu. Rukopisy odkoupilo maďarské ministerstvo kultury od starožitníka, který je získal od soukromé osoby. Podle pracovníků státní knihovny je záhadou, jak libreta přežila požár budapešťské knihovny za druhé světové války. Před bombardováním Budapešti se podle nich zřejmě rukopisy dostaly mimo knihovnu, protože na nich nejsou stopy poškození či popálení. JEDEN Z POSLEDNÍCH DOPISŮ FRYDERYKA CHOPINA byl v březnu prodán v aukci ve Varšavě. Vyvolávací cena dopisu, adresovaného skladatelově polskému příteli Wojciechu Grzymalovi, byla 22. 500 euro. Na téže aukci byly rovněž prodány kresby malíře Eugena Delacroixe a skladatele od spisovatelky George Sand. Na základě polských zákonů nesmějí být tyto památky vyvezeny mimo Polsko.

Česká hudba v zahraničí PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR koncem února poněkolikáté hostoval ve francouzském městě Toulouse. Pod taktovkou Michela Plassona spoluúčinkoval se symfonickým tělesem Orchestre National du Capitol. V sále La Halle aux Grains třikrát uved-

li Beethovenovu Devátou symfonii. Na koncerty přišlo celkem na sedm tisíc lidí. „Česká republika má vstoupit do EU v roce 2004, avšak pražští zpěváci, kteří přijali tuto evropskou hymnu celým srdcem, poněkud předběhli tento termín,“ napsal deník Toulouse Metropole. Podle novin způsobil Beethoven pozdvižení. „Silné poselství naděje a míru působí dodnes nedotčenou silou. Tím více, když je interpretem úžasný, výtečně znějící a pružný Pražský filharmonický sbor,“ uvedl tamní kritik. (veb) ČESKÉ KLARINETOVÉ KVARTETO a zpěvačka Jana Koubková dostali společně pozvání na jazzový festival Fesquintal Praia na Kapverdských ostrovech. Vystoupí tam na třech koncertech jako první čeští umělci. Hlavní festivalový koncert se koná 8. 5. V jednání bylo podle agentury J D ještě vystoupení v senegalském Dakaru. (veb) MINISTŘI KULTURY ČR A SR se začátkem února sešli v Levoči, aby se svými kolegy – ministry kultury z visegrádských zemí – hovořili o možné spolupráci Slovenska, České republiky, Maďarska a Polska v oblasti kultury před vstupem do Evropské unie i později jako členové unie. JANA BOUŠKOVÁ NA HVĚZDNÉM KONCERTĚ V MOSKVĚ. Jana Boušková vystoupila v únoru na gala koncertě u příležitosti 50. narozenin Yuri Bashmeta. S flétnistkou Janne Thomsen uvedla společně s orchestrem Moskevští sólisté a dirigentem Yuri Bashmetem Mozartův koncert pro flétnu a harfu. Mezi účinkujícími byli dále Maxim Vengerov, Viktor Treťjakov, Alexander Melnikov ad. Koncert, který se konal ve velkém sále moskevské konzervatoře a jehož se zúčastnily známé osobnosti kulturního, společenského a politického života, jako Gina Lolobrigida či bývalý prezident Ruské federace Boris Jelcin, přenášela v přímém přenosu ruská televize a sledovalo ho více než 2 miliony diváků. SYLVIE BODOROVÁ V USA. Harfenistka Kateřina Englichová premiérovala 9. 3. na Festivalu komorní hudby v Tucsonu (Arizóna) novou skladbu Sylvie Bodorové, která je jí věnována a která vznikla na objednávku tohoto festivalu. Koncert pro harfu a smyčcové kvarteto (nebo i pro velký smyčcový orchestr) se jmenuje Mysteri-

um druidum, byl inspirován některými keltskými pověstmi a prvky a vznikal v úzké spolupráci obou umělkyň. „Bylo pro mne velkou radostí psát pro tak skvělou a inteligentní harfenistku, jakou je Kateřina Englichová. Těším se, že po premiéře v USA zazní dílo i u nás doma“, říká Sylvie Bodorová, která v současnosti pracuje na nové opeře podle Gogolovy povídky Podobizna. Po skončení festivalu v Tucsonu odjela Sylvie Bodorová do Bostonu, kde uskutečnila krátký workshop a seznámila studenty na univerzitě se svými posledními díly, zejména s oratoriem Juda Maccabeus. MAGDALENU KOŽENOU čeká letos na podzim debut v Metropolitní opeře. Do New Yorku se pak vrátí hned v lednu 2004 k písňovému recitálu a v listopadu zazpívá v MET znovu. Letos tam ztvární Cherubína v Mozartově Figarově svatbě s dirigentem Jamesem Levinem a napřesrok Varvaru v Janáčkově Kátě Kabanové s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, který bude v MET debutovat. Mezitím Kožená podnikne po Americe v roce 2004 ještě koncertní turné a ztvární Dorabellu v Mozartově opeře Cosi fan tutte v Opeře v San Francisku. Součástí řady písňových koncertů má být 20. ledna 2004 program v novém recitálovém sále v newyorské Carnegie Hall, který bude v nadcházející sezóně nově v provozu. Sólistku doprovodí pianista Malcolm Martineau. Letos v červnu Magdalena Kožená zahájí spolupráci s proslulým britským dirigentem Simonem Rattlem. Setkají se na operním festivalu v Glyndebourne v jižní Anglii, kde bude Kožená po boku tenoristy Philipa Langridge zpívat Idamanta v Mozartově Idomeneovi, a to v inscenaci Petera Sellarse. S Rattlem se má česká mezzosopranistka sejít rovněž na jaře 2004 při Velikonočních hrách v Salcburku v Mozartově opeře Cosi fan tutte. Jejími „spoluhráčkami“ mají být světově proslulé pěvkyně Cecilia Bartoli a Barbara Bonney. (veb) JIŘÍ BĚLOHLÁVEK se má stát, zřejmě od září, šéfdirigentem Slovenské filharmonie v Bratislavě. Post je neobsazen od srpna 2001. (veb) HOUSLISTA VÁCLAV DVOŘÁK A KLAVÍRISTA MICHAL REZEK, oba pedagogové Konzervatoře v Praze, vystoupili v 21. 2. na koncertě prvního ročníku Mezinárodního festivalu komorní hudby Sofia 2003 v So-

fii. V komorním sále Balgaria, kde se koncert konal, přednesli umělci skladby J. Suka, L. Janáčka, B. Smetany, J. S. Bacha, B. Martinů, E. Ysaye a H. Wieniawského. Před koncertem byli oba protagonisté koncertu vyzváni k malému živému interview do vysílání celoplošné stanice Classic FM. Akce byla realizována ve spolupráci s Českým centrem v Sofii. KLAVÍRISTA ADAM SKOUMAL exceloval na koncertech v Egyptě. Počátkem března vzbudily nadšené ohlasy sólové recitály Adama Skoumala v Alexandrii a v Káhiře. Gregory N. Leet, profesor Schutz American School v Alexandrii, označil jeho vystoupení za nejlepší klavírní recitál v Alexandrii během posledních 10ti let. Mladý klavírista oslnil nejen svou hrou, ale ženskou část publika zřejmě i svou vizáží a svým zvláštním charismatem, protože po koncertě v Alexandrii mu pořadatelé doručili milostný dopis v opravdu „žhavém“ egyptském stylu. Adam Skoumal představil vedle tvorby D. Scarlattiho, W. A. Mozarta a F. Chopina i tvorbu českých skladatelů B. Smetany, K. Slavického a také vlastní kompozice. Organizátorem koncertů bylo Velvyslanectví České republiky v Egyptě. ČESKÁ FILHARMONIJE v USA. Jako mimořádně úspěšný lze charakterizovat zájezd České filharmonie do USA (14. 2. –9. 3.). Osou celého turné byl projekt šéfdirigenta ČF Vladimira Ashkenazyho „Souhlas a protest v sovětské hudbě“, který byl premiérově uveden v rámci lednových koncertů ČF v pražském Rudolfinu. ČF vystupovala jak na východním (New York, Betlehem, Newark, Wilmington), tak i na západním pobřeží USA (San Francisco, Palm Desert, Santa Barbara, San Diego, Lincoln, Ames, Kansas City, Toledo, Chicago) a absolvovala celkem 16 koncertů včetně tří koncertů ve slavné newyorské Carnegie Hall. Spolu s ČF účinkovali klavírista Lukáš Vondráček, basista Peter Mikuláš, violoncellista Steven Isserlis, houslista Vadim Repin, Russian Chamber Chorus New York a The Dessoff Choirs. Úspěch celého letošního zájezdu do USA překonal původní očekávání. Kromě děl Sergeje Prokofjeva, Dmitrije Šostakoviče a Dmitrije Kabalevského zazněla v jeho průběhu i díla Antonína Dvořáka, Sergeje Rachmaninova, Claudea Debussyho a Alberta Roussela. sla

34

Hr0304.indd 34

26.3.2003, 9:12:34

K O M E N TÁ Ř E

Oněgin ve zhudebnění Sergeje Prokofjeva Z Puškinova románu ve verších znávalo každé školní děcko (a nejen v Rusku) kratší nebo delší pasáže zpaměti. V Čajkovského operní podobě je jeho hrdina publiku znám ještě důvěrněji. Že se však několik desetiletí po něm chopil stejného námětu Sergej Prokofjev, hudební svět dlouho nevěděl. Psala se třicátá léta a v Sovětském svazu nabíraly represálie stalinského režimu obrátky. Politickému tlaku podléhal pochopitelně také kulturní život. Bolestně už to pocítil Dmitrij Šostakovič a moskevské avantgardní scény, Mejercholodovo Státní divadlo a Tairovovo Moskevské komorní divadlo. Do poloviny třicátých let se oba soubory ještě držely, i když se musely podvolit cenzuře a mnohé ze svých inscenací stáhnout nebo vůbec změnit dramaturgický plán. Po roce 1936 nabyly útoky na obě divadla na agresivitě, Vsevolod Mejerchold byl prohlášen za nepřítele lidu, roku 1938 bylo jeho divadlo zavřeno, on sám brzy poté zatčen a konečně ve vězení zavražděn. Alexandr Tairov a jeho divadlo umělecky i fyzicky přežili – s nálepkou třídních nepřátel. Právě v tomto kritickém čase se v cizině žijící Sergej Prokofjev rozhodl pro návrat do vlasti. Někteří přátelé (mezi nimi například skladatel Nikolaj Mjaskovskij) se jej sice pokoušeli od tohoto úmyslu odradit, Prokofjev však byl přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí. Navzdory útokům, kterých nebyl ušetřen ani on, byl ve své domovině uznáván a domníval se, že může mít na tamní vývoj pozitivní vliv. Od počátku třicátých let v Sovětském svazu často hostoval. Svůj dobrovolný návrat začal připravovat také prostřednictvím příspěvků do sovětského tisku, v nichž se vyjadřoval k roli sovětských skladatelů ve společnosti pracujících mas. V květnu 1936 se Prokofjevova rodina nastěhovala do nového bytu v Moskvě a skladatel se těšil z výhod prominentní osoby. Třicátá léta byla v jeho tvorbě velice plodným obdobím. Byl zahrnován objednávkami, které už přicházely i ze staronového domova. Ty byly soustředěny hlavně ke dvěma nadcházejícím výročím roku 1937: ke 100. výročí úmrtí Alexandra Sergejeviče Puškina a k 20. výročí Velké říjnové revoluce.

Sergej Prokofjev v roce 1920

Foto archív

Prokofjev byl už od mládí velkým Puškinovým vyznavačem, a tak se brzy po přestěhování do Moskvy pustil především do úkolů spojených s jeho výročím. Své bývalé spolužačce v té době napsal: „Co píšu? Pikovou dámu, Evžena Oněgina, Borise Godunova a Mozarta a Salieriho. Myslíš že mám horečku nebo že jsem se zbláznil? Je to zkrátka tak – a vinen je puškinovský rok. Piková dáma pro film už je hotová, na Oněginovi právě začínám pracovat – to je pro komorní divadlo, kde má být uveden jako činohra, s důrazem na scény, které Čajkovskij v opeře vynechal. Borise Godunova píšu pro Mejercholda a Mozarta pro divadlo Zavadského.“ Prokofjev se zabýval Puškinem již dříve. Pro Tairova napsal na přelomu roku 1933/34 hudbu k Egyptským nocím. Puškinova předloha byla doplněna scénami ze Shakespeara a Shawa, představení však

mělo malý ohlas a přežila z něj vlastně pouze Prokofjevova hudba. Když se na něj nyní Tairov obrátil znovu, a sice s prosbou o hudbu k Evženu Oněginu, nedokázal odolat; Oněgina měl z celé Puškinovy tvorby nejraději a už jako žák konzervatoře snil o zhudebnění některých scén. „Ze všech zakázek k Puškinovu roku mne Evžen Oněgin zajímá nejvíc. Myslím, že bude opravdu zajímavé vidět, jak Lenskij a Oněgin diskutují u láhve šampaňského; jak Taťána navštíví Oněginův opuštěný dům; nebo: Oněgin na břehu Něvy. Je známo, že na Čajkovského operu byly rozdílné názory. Někteří považovali jeho interpretaci za jedinečnou, jiní však mínili, že Čajkovskij nahradil Puškinův typický skrytý humor svým příznačným pesimismem. Psát hudbu k Oněginu je lákavá, ale nevděčná úloha. I kdybych byl jakkoli úspěšný, naše publikum miluje příliš Čajkovského, než aby se vzdalo svých oblíbených obrazů,“ napsal skladatel ve své autobiografii.

Cenzurovaná krása Do šestnácti scén, které vybral dramaturg S. D. Křižanovskij, napsal Prokofjev 24 krátkých instrumentálních čísel. Děj začíná scénou Lenského u hrobu starého Larina (Oněgin II, 37-38: Když ke svým Penátům se vrátil / Vladimír Lenskij v rodnou zem, / navštívil hrob, v němž druha ztratil… [překlad Josef Hora]). Kromě scén zmíněných v autobiografii je zde Taťánin sen (Oněgin V, 11--21: Jen sklížily se oči Táni, / hned v podivný sen upadla…), její rozloučení s vesnickým životem (VII, 28--32: Sbohem, vy louky s květy mými, / vy známé vrchy s údolími…) a Oněginův dopis Taťáně (VIII, 32: Já tuším vše: vás urazí / mé tajemství, jež se vám vzdává…). Nechybí

35

Hr0304.indd 35

26.3.2003, 9:12:34

K O M E N TÁ Ř E

pochopitelně centrální epizody, které jsou také u Čajkovského: Taťánina dopisová scéna, oslava jejího svátku, souboj, ples u Greminových, poslední setkání. Jak dalece se Prokofjev snažil o psychologické vystižení charakterů a situací, vyplývá z jeho poznámek:“Mnohá témata jsem musel psát znova, udělat řadu skic, než jsem našel, co jsem chtěl. Čajkovského hudba je geniální – ale ne pro Puškinova Oněgina. Například ples u Larinů: jak se hodí tahle skvostná velkoměstská hudba do malého provinčního prostředí? Při tamních večerních zábavách mohl k tanci hrát nanejvýš klavír, a to ještě vytlučený a rozladěný. A u Larinů se docela určitě tančila polka!” Celé zhudebnění je silně poplatné lyrickému prvku, melodika má velmi blízko ke krátce předtím dokončenému baletu Romeo a Julie. Pro uvedení v Komorním divadle bylo všechno připraveno, existovaly už i návrhy výpravy od Alexandra Osmerkina. Než však mohly začít zkoušky, přišlo rozhodnutí předsedy komitétu pro umělecké záležitosti Kerženceva. Kus byl označen za „formalistický” a byl zakázán. Prokofjev neměl štěstí ani se

svými dalšími příspěvky k Puškinovu roku. Boris Godunov v Mejercholdově divadle už byl ve stádiu zkoušek, když bylo nařízeno stažení z repertoáru a film Michaila Romma Piková dáma nesměl být dokončen. Hudbu k inscenaci Mozart a Salieri pro Divadelní studio Jurije Zavadského už Prokofjev ani nezačal psát. Jeho jediným příspěvkem k výročí zůstaly Tři romance op. 73.

Opožděná premiéra Ironií osudu byla i skutečnost, že také Prokofjevův příspěvek k revolučnímu jubileu, v „oficiálním“ stylu s velkým obsazením komponovaná „Kantáta k dvacátému výročí Velké říjnové socialistické revoluce“, byla hudební kritikou označena za nepodařenou a její provedení nebylo povoleno. Skladatel celou situaci přijal stoicky. Rukopisy zavřel do zásuvky jako materiál pro příležitostné použití. Zvláště hudba k Oněginovi se objevila v pozdějších dílech. Známý milostný motiv z baletu Popelka patřil například původně Taťáně.

Na počátku padesátých let vytvořil Gennadij Rožděstvenskij, od počátku své kariéry velký Prokofjevův propagátor, z těchto tří nezveřejněných děl koncertní suitu, nazval ji Puškiniana a jako takovou ji vydal a provedl. Autograf Evžena Oněgina, dochovaný v podobě particelu, rekonstruovala roku 1973 muzikoložka Elizaveta Dattelová a vydala orchestrální partituru. Provedení se dílo dočkalo až roku 1980 v Londýně. Náhodou se k němu dostal také dirigent Gerd Albrecht, a sice když mu pro jeho připravovanou produkci z Prokofjevových děl v Hamburku 1987 byla doručena „neznámá“ partitura s titulem Evžen Oněgin. Albrecht jej provedl 1989 s předními ruskými herci, a ruští herci se pod jeho taktovkou podíleli také na provedení ve Vídni 22. a 23. února 2003, na koncertu Vídeňských symfoniků v rámci 50. výročí Prokofjevova úmrtí. Připravuje se zároveň CD nahrávka, kde vedle Oněgina bude zařazena také suita z Egyptských nocí. (S použitím stati Edith Jachimowiczové „Der andere Onegin“ zpracovala VLASTA REITTEREROVÁ

Tajemství nultého kvartetu Karla Husy Podle slovníkových hesel je Karel Husa autorem čtyř smyčcových kvartetů. Prvý (1948) napsal v Paříži ještě v době svého cestování mezi Československem a Francií. Podle svých slov se v něm chtěl osamostatnit od vlivu obou svých učitelů, Řídkého a Honeggera, a věnoval ho tehdy mladému Smetanovu kvartetu; v jeho interpretaci také tento kvartet zazněl poprvé na Pražském jaru 1948. Druhý (1954) vznikl již zcela na pařížské půdě, je atonální, neopírá se však o dodekafonní systém. Poprvé byl proveden krátce po dokončení Parreninovým kvartetem na festivalu, který uspořádalo Centre de documentation de la musique internationale v Paříži. Třetí Husův kvartet (1968) zdobí Pulitzerova cena 1969, byl komponován v USA pro Fine Arts Quartet a jím byl také krátce po svém vzniku poprvé uveden v Chicagu; v autorském komentáři k němu mj. čteme: „Nebylo snadné představit si nové

způsoby hry na smyčcové nástroje po Bartókovi, Bergovi, Webernovi; myslím přesto, že se mně některé nové cesty pro smyčce i prsty najít podařilo“. Čtvrtý kvartet má podtitul „Poémy“, vznikl v r. 1990 pro dívčí americký Colorado Quartet,v jehož podání zazněl poprvé na Mezinárodním festivalu Brno 1991: jde o dílo inspirované neexistujícími básněmi, symbolicky vyjadřujícími zvuk zvonů, sluneční svit, temnotu, představu letu divokých ptáků, představu svobody, stromů a naděje. Když byla také u nás českými soubory v devadesátých letech provedena postupně všechna tato díla, v nichž lze sledovat pozoruhodnou životní i uměleckou dráhu skladatelovu, ukázalo se, že v rukopise existuje ještě jedna zcela zapomenutá Husova kvartetní skladba označená dokonce i opusovým číslem. Té se ujalo naše kvarteto Apollon a uvedlo ji jako světovou premiéru na koncertě sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost 23. 2. 2000 v sále

Galerie Lichtenštejnského paláce. Pro obecenstvo to byl tehdy strhující zážitek. Mladí kvartetisté hráli pečlivě nastudovanou skladbu s hlubokým zaujetím; věděli, že jde o vůbec prvý kompoziční projev autorův na počátku jeho konzervatorního studia. Byli jen o málo starší než Karel Husa v době vzniku díla (1943), přijali a prezentovali tento kvartet posluchačům jako svou hudbu. Posléze ho prosadili i do plánu nahrávek CD Radioservis. Jak jinak bylo možno označit tuto kompozici, která vznikla vůbec jako prvý skladatelský projev Karla Husy v době jeho studia ve třídě prof. Jaroslava Řídkého, pět let před již zmiňovaným Smyčcovým kvartetem č. 1, než jako kvartet nultý? Nadšenému ohlasu, s nímž byla světová premiéra nultého kvartetu v podání kvarteta Apollon přijata, odpovídala i recenze v Hudebních rozhledech. Čteme v ní mj.: „Husův kvartet se odvíjí od velkého nasazení, které předjímá celkový

36

Hr0304.indd 36

26.3.2003, 9:12:35

K O M E N TÁ Ř E

dramatismus díla, nepřetržitého a bohatě proměnlivého plynutí. Je to překvapivě působivý a kompozičně zralý projev. Interpreti nás utvrdili svým průbojným zaujetím, jasným citovým vkladem a vyspělou technikou komorní hry“ (J. Hůlek: Přítomnost a premiéra kvartetu Karla Husy, HR 2000, č. 4, str. 16 –17). Bylo by jistě pošetilé předpokládat, že každý bude číst a pamatovat si všechno, přece jen ale trochu zaráží, čteme-li po dvou letech v tomtéž časopise o téže skladbě mj. tyto věty: „Nultý kvartet Karla Husy má tři věty a nese opusové číslo 2. Bohužel se z ledabyle nahozeného bookletu nedozvíme, kdy ho Husa komponoval, zda ještě v Praze na konzervatoři nebo na stipendijním pobytu v Paříži. Je to neoklasické dílko,v němž lze nalézt vlivy Martinů spíš než jeho učitele Řídkého v Praze a Honeggera v Paříži. Je to také dílko, které nese ještě typické znaky studentské práce …“ (Petr Pokorný v recenzi CD kvarteta Apollon, HR 11--12/2002, str. 65--66). V bookletu CD Radioservis skutečně není o Husově prvotině ani slovo informace: připusťme vydavateli alespoň to, že nízké opusové číslo skladbu s největší pravděpodobností identifikuje jako ranou. Ostatní recenzentovy soudy je zapotřebí uvést na pravou míru. Podle Husovy vzpomínky se v Řídkého třídě považovalo za jakousi nutnost – prý podle Suka – prokázat hned na počátku studia skladatelský talent tím, že každý žák napíše studijní cvičení pro čtyři instrumenty. Tak vznikl v druhém ročníku Husova studia jeho nultý kvartet. Nebyl psán s představou žádného konkrétního souboru, ale prostě jako studijní práce. Zajímá nás jistě, jak tuto práci posoudil pan profesor; jsou přece známy jeho výroky typu: „Tak tohle si, miláčku, dejte hodně hluboko do kufru, až zase pojedete domů…“. V Husově případě to bylo jinak. Jeho prvotina měly být dokonce zařazena na prvém koncertě Řídkého žáků v Přítomnosti v roce 1945. Při konečném výběru však byla tehdy dána přednost kvartetu Slávy Vorlové. Ta totiž namohla nabídnout nic jiného než kvartet, Řídký nechtěl pochopitelně mít v programu kvartety dva a Husa měl již i Sonatinu pro klavír. A tak zazněla místo jeho kvartetu právě tato sonatina (v provedení J. Berkovce, tehdy žáka klavírního oddělení konzervatoře). Prof. Řídký umožnil však přesto svému mladému žákovi, o jehož mimořádném talentu již nepochyboval,

aby svou prvotinu slyšel. Nultý kvartet se jeho zásluhou dostal na pulty Pražského kvarteta, které mu ho z listu v bytě prof. L. Černého přehrálo (ve složení A. Plocek, H. Berger, L. Černý, J. Šimandl). Podle dnešní Husovy vzpomínky se k němu tehdy páni profesoři chovali povzbudivě. O několik let později žádal Husu o tento kvartet pro mladé Smetanovo kvarteto violoncellista Antonín Kohout. Autor jim ho ale nedal a slíbil prý, že napíše jiný, mnohem lepší. Slib opravdu splnil, a tak vznikl (již v Paříži) zmíněný smyčcový kvartet č. 1, Smetanovcům dedikovaný a jimi premiérovaný na Pražském jaru 1948. Pražskojarní premiéra se po Husově rozhodnutí pokračovat ve studiu v zahraničí a neuposlechnutí úředního příkazu k návratu do Československa stalo českou derniérou. Současně však jeho smyčcový kvartet č. 1 nastoupil cestu do repertoáru mnoha souborů zahraničních. Svou kvartetní prvotinu pak Karel Husa již pustil z paměti, partitura zůstala u jeho rodičů a po jejich úmrtí u jeho synovce v Praze. Od něj ji skladatel odvezl teprve po listopadu 1989 do USA. Když o ni po několika letech projevilo zájem kvarteto Apollon, dostala se na jeho pulty a konečně také do sálu Galerie Lichtejnštejnského paláce a na CD Radioservis. Velmi jednoduše řešitelné je tajemství vlivů na tuto skladbu. Ani Honegger ani Martinů! Stylově roste nultý kvartet z atmosféry skladatelské třídy Jaroslava Řídkého. V roce 1943 ještě hudbu B. Martinů Husa vůbec neznal a neznal ani hudbu Honeggerovu, pouze četl o jeho Králi Davidovi a o tom, že napsal Pacific 231. Ze symfonické a komorní hudby znal tehdy ostatně vůbec velmi málo. Byl zaměřen ke studiu na technice, na prvním orchestrálním koncertu ve Smetanově síni byl teprve v roce 1940 a pamatuje si z něj jen, že na něm hrála Česká filharmonie s Václavem Talichem. Z Husových vzpomínek cituji: „Až do roku 1942 jsme neměli doma rádio a já neznal nic ani od Mozarta a Beethovena. Vlivy Martinů a Honeggera tudíž nemohly na mé komponování na počátku čtyřicátých let působit. Pokud nějaké vlivy existovaly, mohl to být jen Řídký, Dvořák a asi Novákův Smyčcový kvartet D dur (op. 35); ten se mi líbil, ale nejsem si jist, zda to bylo před tím, než jsem začal s tím nultým kvartetem, nebo až pak“.

Karel Husa

Foto archív

Je tu ještě tajemství opusových čísel. Nultý kvartet má opusové číslo 2 a přitom o něm stále mluvíme jako u Husově prvé skladbě vůbec, opusovým číslem 1 je označována Husova Sonatina pro klavír. Tuto záměnu „zavinilo“ nakladatelství Fr. Urbánek, kde byla zavedena dávná tradice vydávání opusových čísel jedna (vyšlo jich tam mnoho, počínaje Smetanovými Šesti charakteristickými kusy, přes Sukův Klavírní kvartet až třeba po Frimlovy Závišovy písně). Jan Hanuš chtěl tehdy zařídit v Urbánkově nakladatelství svému příteli vydání skladby v rámci této tradice; v úvahu samozřejmě přicházela přitom spíše klavírní sonatina, než neprovedený smyčcový kvartet. Sonatina tak při vydání dostala jedničku a na kvartet v soupisu Husových skladeb vyšla tudíž dvojka. Zbývá položit otázku, zda Husa svůj nultý kvartet a další skladby, které komponoval ještě během studia na Pražské konzervatoři uznává, zda za nimi i dnes stojí. Není to otázka podružná, protože je mezi nimi i Husova absolventská Symfonietta op. 4 (1944), kterou u nás v roce 1998 úspěšně uvedla v obnovené světové premiéře po padesáti letech Pražská komorní filharmonie (dir. St. Vavřínek), patří k nim i zmíněná Klavírní sonatina op. 1 (1943), v USA znovu vydaná a velmi rozšířená (u nás i na CD Clartonu

37

Hr0304.indd 37

26.3.2003, 9:12:35

K O M E N TÁ Ř E

v provedení L. Vondráčka), nebo houslová sonatina op. 6 (1945), která od minulého roku existuje i v autorské transkripci pro flétnu a klavír. Skladatel sám k tomu říká: „Nechci zapomínat na to, co jsem komponoval v mládí, i když jsem se tehdy opíral o mistry minulosti nebo i o mistry současné… Mé začátky se odehrávaly v těžkých dobách. Byla válka a mnoho lidí přišlo o život. Ale já měl to štěstí, že jsem mohl studovat hudbu, být okouzlen uměním a vypovídat o tom, že život může být i v takových pochmurných dobách chápán optimisticky. A proto na tyto prvotiny nezapomínám, připomínají mně mé mládí. Jsou součástí mého života a vzpomínkou na prof. Řídkého, který pro mne objevil, jak psát hudbu“. Závěrem ještě přímo ke kvartetu nultému a k jeho největšímu tajemství: Tuto skladatelovu prvotinu není dobré posuzovat izolovaně, měla by být chápána v celku všech pěti Husových kvartetních skladeb. Mám za to, že dozrál čas k tomu, aby tato součást skladatelova životního díla byla pražskému koncertnímu obecenstvu prezentována jako celek, nejlépe v konfrontaci s dílem druhého z Husových učitelů, Arthura Honeggera. JAN LEDEČ

VELKÁ SOUTĚŽ HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ Milí čtenáři, naše otázka, uveřejněná v minulém čísle, málokoho tentokrát zaskočila. Správnou odpověď – jméno Mojmíra Urbánka – uvedla většina z Vás a los padl na následující soutěžící: 1. Ludmila Voleská, Praha 4 –Krč 2. Alena Čepická, Pardubice – Polabiny 3. Dr. Ladislav Lamač, Olomouc Vzhledem k mimořádnému řádění obzvláště rezistentních chřipkových virů i všudypřítomného tiskařského šotka jsme nezachytili chybně uvedené datum pro konečný termín k odeslání odpovědí na otázku z čísla 2. Abychom to alespoň částečně napravili, vylosovali jsme z odpovědí, došlých po tomto datu ještě jednoho čtenáře, kterým se stala Marta Nováková z Brna. A nyní otázka na duben, na jejíž odpovědi se budeme těšit do 17. 4. na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese rozhledy@volny. cz: Který slavný středověký traktát byl předlohou k druhé opeře Emila Viklického Oráč a Smrt, uvedené v premiéře ve Státní opeře Praha 21. 1. 2003? Přejeme hodně štěstí i pohodu o Velikonocích!

Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž člen E.M.C.Y., 26. ročník

PLZEŇ 1.–7. března 2004 Další informace: Konzervatoř Plzeň Kopeckého sady 10, 301 00 PLZEŇ Tel.: +420 377 226 325 +420 377 226 387 Fax: +420 377 226 387 E-mail: [email protected]

I. kategorie: horní věkový limit 16 let II. kategorie: horní věkový limit 20 let III. kategorie: horní věkový limit 30 let Uzávěrka přihlášek: 31. 12. 2003 Pro všechna soutěžní vystoupení bude použit klavír značky YAMAHA.

38

Hr0304.indd 38

26.3.2003, 9:12:36

RECENZE KNIH

Rozmluvy bez klavíru. Věra a Vlastimil Lejskovi s Janem Trojanem. Uspořádal a k vydání připravil J. T. Nakladatelství Šimon Ryšavý, Brno 2002, ISBN 80 – 86137 – 63 – 5 dající i s jejich charakteristickou intonací a mluvou (Lejsková: „když se tak vyšplháte na Slavkovský štít nebo na Kriváň, nebo v řetězech na Priečné sedlo, člověk je proti té nádheře takový maličký, takové nic“. – Lejsek: „alespoň jsem nebyl jednostranně omezen jako mnozí vokolo mne“). Mnohdy se prezentuje i muzikolog Trojan sám (krásně například v sarkastické pasáži na str. 77, parodující bezduché „popisy“ skladeb), někdy dokonce natolik, že odpovídajícím stačí kratičká odpověď (ke zmiňované pasáži například odpovídá Vlastimil Lejsek lakonicky „to je moc hezky řečeno“). Kromě tohoto nejpodstatnějšího oddílu obsahuje kniha vše, co je třeba k dokumentaci umělecké činnosti klavírního dua manželů Lejskových. Úvod přináší vzpomínky skladatelů Pavla Blatného a Zdeň-

Mes amis – dorogie druzja – szanowni Państwo – dear Mr. and Mrs. Lejsek – liebes Klavierduo Lejsek – tak a podobně začínají dopisy slavných hudebních osobností adresované Věře a Vlastimilu Lejskových. Toto významné české klavírní duo je neustále aktivní, i když aktivity na koncertním pódiu dnes už raději střídá s počiny v jiných oblastech: v loňském roce, kdy si manželé Lejskovi připomněli 75. narozeniny Vlastimila Lejska a padesáté výročí své umělecké i lidské spolupráce (spolu se vznikem klavírního dua před půlstoletím slavili i svatbu), vyšla u nakladatele Šimona Ryšavého kniha Rozmluvy bez klavíru. Věra a Vlastimil Lejskovi s Janem Trojanem. Kniha je rozdělena do sedmi samostatných oddílů, z nichž nejpodstatnější je druhý, zabírající 75 stran textu a nazvaný Otázky a odpovědi. Věra i Vlastimil Lejskovi v něm odpovídají na nejrůznější otázky, zasahující široké spektrum zájmů od ryze uměleckých až po ty „o všeličems“. Janu Trojanovi se v nich podařilo zúročit své bohaté zkušenosti někdejšího rozhlasového pracovníka: text je napsán tak, že čtenář přímo „slyší“ oba odpoví-

ka Pololáníka a pianistů René Adámka, Leony Zezulové a Dany Zeinerové, v další kapitole je připomenuta koncertní činnost manželů Lejskových, následuje seznam nahraných snímků, ukázky z literárních prací Věry Lejskové a seznam žáků a absolventů manželů Lejskových. Závěrečná kapitola je nazvána Slovo kritiků a obsahuje výňatky z recenzí v nejširším rozsahu od koncertních vystoupení přes hodnocení nahrávek až po recenzi knihy Věry Lejskové Muzikantská namlouvání. To vše je soustředěno na 117 stranách textu, po němž následuje fotografická dokumentace v příloze. Ta ve snaze naznačit šíři záběru obou manželů je rozprostřena skutečně impozantně: čtenář se seznámí nejen s rodiči, dětmi, vnuky a přáteli, ale i s hvězdářským dalekohledem Vlastimila Lejska a fotografií Měsíce jím pořízenou. Podstatnou součástí přílohy jsou pak dopisy osobností hudební scény adresované Lejskům, z nichž některé – mj. Milhauda, Lutoslawského a Brittena – dokumentují průnik české klavírní dvojice do „velkého“ světa hudby dvacátého století. JINDRA BÁRTOVÁ

Jaroslav Smolka a kolektiv: DĚJINY HUDBY. Vydalo nakladatelství TOGGA agency ve spolupráci s Českým hudebním fondem, o. p. s., 657 stran, cena a náklad neuvedeny. Vydání první, Brno 2001. Prof. Jaroslav Smolka, který společně se skupinou renomovaných muzikologů připravil k vydání knihu DĚJINY HUDBY, zdůrazňuje v předmluvě, že „kniha je určena pro první soustavnou informaci zájemců o hudbu či posluchačů konzervatoří, a přináší proto jen vybrané historické skutečnosti základního významu … není však sama knihou vědeckou ani učebnicí tohoto vědního oboru, jež by učila čtenáře samostatně vědecky pracovat.“ Respektujeme-li toto vymezení, je na místě hned v úvodu říci, že kniha takto určené poslání dobře splňuje. Novodobá česká hudebně-vědná produkce není příliš bohatá na práce podobného zaměření: kromě knihy Jana Branbergera (Katechismus všeobecných dějin hudby) z roku 1905 a prací Richarda Veselého (1922), Otakara Hostinského (1900), Jaromíra Boreckého (1906), Jana Racka (1949), Josefa Plavce (1964)

a Vladimíra Lébla (1983), z nichž žádná – stejně jako třeba Československá vlastivěda z roku 1971 či knihy přeložené – nesehrála roli obecně užívané příručky, je tu pak vlastně už jen několik záslužných prací Graciana Černušáka (Dějepis hudby I., Brno 1923 a 1930 a Dějepis hudby II., 1930 a 1931, dále Přehledný dějepis hudby I., Brno 1946 a II., 1947). Černušákovy knihy byly základním pramenem poznání hudební historie i pro většinu příslušníků naší generace; z jisté ediční nouze vznikla pak i přepracovaná verze, kterou pod titulem Dějiny evropské hudby přehlédl, doplnil a vydal František Mužík společně s Jaroslavem Bužgou, Tomislavem Volkem, Františkem Hrabalem a Ivanem Vojtěchem v roce 1964. Tato rozšířená verze, v níž je alespoň v nejnutnější míře zachyceno i období let čtyřicátých a padesátých, fungovala

39

Hr0304.indd 39

26.3.2003, 9:12:39

RECENZE KNIH

pak plná čtyři desetiletí jako jediná v prodeji dostupná publikace svého druhu v českém jazyce. Práce Smolkova kolektivu se od Černušákovy a Mužíkovy příznivě odlišuje v mnoha ohledech: především – díky značně většímu rozsahu – podává podrobnější a celistvější výklad. Za druhé obsáhla novější dobu až téměř do konce dvacátého století. Za třetí – a to je bezpochyby přínos nejvýznamnější – je jak metodologicky, tak obsahově koncipována podstatně šířeji: přináší např. i výklad o dějinách hudby jakožto vědním oboru a osvětluje možná hlediska periodizace dějin hudby (obecně-historické, kulturně-historické a hudebně imanentní). Důležitá je i skutečnost, že vstupní partie každé z kapitol podává podrobnější obecně-historický pohled na probíranou vývojovou etapu. Citáty, jimiž jsou uvedeny profily významných tvůrců, jsou sympatickým charakterizačním doplňkem; za zmínku stojí i skutečnost, že soupis příslušné literatury je zařazen vždy za tu kterou kapitolu. Laický zájemce možná leckterou z těchto partií knihy pomine; to ale nijak nesnižuje jejich smysl a význam. Pro laického čtenáře je významnou hodnotou i skutečnost, že autoři se – v rozsahu podstatně větším nežli je tomu v práci Černušákově – nevyhýbají elementárním hodnotícím soudům, i když samozřejmě dominantní je hledisko informativní (viz např. „medailonek“ L. van Beethovena, zmínka o skladbách Prométheus, Král Štěpán, K zasvěcení domu a Zříceniny athénské, str. 365). Hledá-li kritický pohled v publikacích lexikografického typu zejména hesla, která tu scházejí, pak i v dějepisném výkladu nutně objevíme absenci některých fakt. Při podstatně větším rozsahu, který si Smolkova kniha mohla ve srovnání s Černušákovou-Mužíkovou prací dovolit (Smolka měl k dispozici více než 750 stran velkého formátu, Mužík v roce 1964 jen necelých pět set stran formátu A5), nebyl patrně důvodem k vynechání některých údajů nedostatek místa. Pak je ovšem na místě připomenout, že ve Smolkově textu zůstala zcela stranou některá nikoli nevýznamná jména. Nepokládám za příliš vážný nedostatek skutečnost, že vůbec není zmíněn například lužicko-srbský skladatel Bjarnat Krawc, i když v našich

poměrech je obecně známější nežli kterýkoli z jeho krajanů (např. zde uvedený Jan E. Smoleŕ, viz str. 419). Závažnější je jistě absence alespoň nejstručnější charakteristiky tvorby třeba takového Arvo Pärta, jehož tvorba představuje v hudbě druhé poloviny dvacátého století přínos zcela jistě nepominutelný (na str. 576 je zmíněno pouze Pärtovo jméno); závažné je opomenutí jmen českých autorů – například Alexeje Frieda nebo Ludvíka Podéště (při čemž v charakteristice hudby tzv. Třetího proudu je správně uvedeno jméno Pavla Blatného, nikoli už druhé významné osobnosti českého Třetího proudu Alexeje Frieda); ačkoli například v kapitole o hudbě evropského pozdního feudalismu najdeme stať o hudebně teoretické, historické a publicistické produkci (viz str. 378), jinde taková informace zcela chybí. Takováto koncepční nedůslednost pak způsobí, že nikde není zmíněn například Antonín Sychra, jehož práci Estetika Dvořákovy symfonické tvorby přece nelze přehlédnout, atd. Problémem svého druhu je i proporční rozvržení jednotlivých partií. Nepochybnou předností je rozsáhlá pozornost, vě-

novaná počátkům hudby a nejstarším hudebním kulturám (strany 31--45), hudbě feudální etapy (49-182), stejně jako je na místě pochválit jednak množství, jednak výběr notových ukázek (v tomto srovnání pochopitelně Černušákovy-Mužíkovy Dějiny evropské hudby vzhledem k značně omezenému rozsahu obstát nemohou). Porovnání rozsahu „medailonů“, jak Smolka označuje kapitolky, věnované jednotlivým osobnostem, vykazuje jisté disproporce: například pro Leoše Janáčka měl autor profilu k dispozici osm a půl strany, pro Bohuslava Martinů jen dvě a půl strany. V profilech také najdeme leckterou nedůslednost: tak např. na str. 511 se sice jednoznačně říká, že Maurice Ravel „vynikl jako klavírní skladatel“, ale o žádném ze dvou jeho Koncertů pro klavír tu není zmínka; v profilu Sergeje Prokofjeva není zařazena žádná notová ukázka, zatímco u Šostakoviče najdeme dva notové příklady, z nichž jeden je přepisem „motivu nepřítele“, tj. ústředního tématu z Leningradské symfonie; skutečnost, že z „medailonů“ Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka ani z dalšího výkladu se nedozvíme nic o tzv. „bojích o Dvořáka“, lze akceptovat jen s odůvodněním, že jde o speciální otázku. Ale za zcela zásadní nedostatek pokládám způsob, jakým se autoři „vyrovnali“ s problematikou populární hudby a jazzu. Zatímco v Černušákově práci je zmíněna pouze opereta, ve Smolkově práci najdeme na str. 563-64 poměrně obsáhlou stať s názvem Jazzová a rocková hudba. Kapitolka tu figuruje zcela izolovaně od předchozího vývoje: začíná zmínkou o cool jazzu, který „následoval po bebopu“, ale o bebopu se čtenář nikde nedozví vůbec nic, nemluvě už o tom, že historie populární hudby a jazzu nezačíná čtyřicátými léty dvacátého století… Pro autory jakoby neexistovali nejen třeba Scott Joplin nebo Jelly Roll Morton, ale ani Louis Armstrong, Ella Fitzgeraldová nebo Duke Ellington… Je tu sice zmínka o Leonardu Bernsteinovi, ale na jediném řádku je řeč pouze o tom, že byl pokračovatelem Gershwinova slohu i žánrového zaměření a rovněž vynikajícím dirigentem (str. 553); že byl Bernstein skvělým pianistou, že napsal řadu symfonických skladeb a že byl autorem zakladatelského díla v oblasti muzikálu (West Side Story),

40

Hr0304.indd 40

26.3.2003, 9:12:39

RECENZE KNIH

o tom se nedozvíme nic. V době, kdy populární hudba a jazz se už všude ve světě staly integrální součástí povědomí o historii hudební kultury, je takový postup nejen nesprávný, ale i stěží pochopitelný. Disproporční se zdá být i výběr jmen skladatelů z období let 1948-89: letmo jsou zmíněni Oldřich Flosman, Lubomír Železný i Jiří Pauer, ale – jak už řečeno – chybí Ludvík Podéšť nebo Alexej Fried. Převážná většina textu se vyznačuje vysokou stylistickou a jazykovou úrovní, na níž drobné nešikovnosti nemohou mnoho změnit (tak např. v „medailonku“ Ludwiga van Beethovena uvádí autor textu František Navrátil členění uměleckého vývoje skladatelova do tří etap, při čemž první etapu charakterizuje jako „začátky a první zrání“ v letech 1770-1800. Pokud bychom tato data chápali doslovně, musel by Beethoven „začínat“ jako kojenec… (str. 364); jinde formuluje, že „(Do okruhu jeho nejbližších přátel patřil A. Schindler, K. Holz a houslista I. Schuppanzigh…)“ místo správného slovesného tvaru patřili (str. 362); podobně v kapitolce o Josephu Haydnovi najdeme tuto dvakrát téměř totožnou formulaci: „Vzdělával se přitom dál především vlastní pílí…“ (str. 346) a „… a dále se vzdělával především vlastní pílí.“ (str. 347). Podobných drobných kostrbatostí je v knize víc. Překvapuje ale, že například v „medailonku“ Bedřicha Smetany není zmíněna Smetanova choroba, a ještě více, že i tady se v „medailonku“ Antonína Dvořáka tvrdošíjně trvá na tom, že se Dvořák „vyučil řezníkem“ (str. 482). Drtivá většina uvedených výhrad má ovšem v zásadě jen marginální význam. Nezpochybnitelný přínos práce Smolkova autorského kolektivu spočívá v tom, že po bezmála čtyřiceti letech má česká veřejnost k dispozici seriózně zpracované kompendium, které zmíněnou knihu Černušákovu (a Mužíkovu) nejen nahradí a doplní, ale které podává pohled podstatně širší a propracovanější. Nakladatelství TOGGA agency, které DĚJINY HUDBY ve spolupráci s Českým hudebním fondem vydalo, zřejmě počítalo s tím, že nejde o žádný rychle prodejný bestseller, nýbrž o publikaci, která by měla být na trhu průběžně k dispozici po řadu let: kniha je vytištěna na kvalitním papíře, vysázena a korigována velmi pečlivě a svázána tak, aby „vydržela“ málo ohleduplné zacházení, jakému zpravidla bývají podobné příručky vystaveny. PETAR ZAPLETAL

Pondělníci o sobě

Na počátku letošního roku se vydala na cestu za čtenářem nevelká knížka s jednoduchým názvem Pondělníci. Na střízlivé obálce je kromě titulu uveden sloupec pětadvaceti jmen hudebníků, především skladatelů, kteří do této vybrané společnosti v průběhu šesti desetiletí patřili. Půltučně je zvýrazněno jedenáct těch, kteří se dožili dnešních dnů. Jan Hanuš, Jan F. Fischer, Štěpán Lucký, Zdeněk Šesták, Oldřich F. Korte, Ilja Hurník, Luboš Sluka, Ivo Jirásek, Jiří Berkovec, Martin Turnovský, Ivan Medek. Knihu vydala Universita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum 2002. Pojem Pondělníci je v hudební veřejnosti dobře znám, i když se zase tak dobře neví, co obnáší. Je to elitní společenství přátel, uzavřená lóže, v níž se rodí závažná rozhodnutí, parta špičkových hudebníků, kteří se chtějí vídat? Do těchto otázek knížka vnáší pořádek a tvrdí, že Pondělníci jsou spíše vybraná společnost přátel a parta. Iniciátorem knihy – sborníku je Ilja Hurník. Tato

skutečnost nabádá, abychom četli pozorně a zkoušeli dohlédnout za fakta (kupodivu často řídká) a za stránky. Je to dílko víceúrovňové, i když už první plán je zajímavé čtení. V první kapitole Ilja Hurník „uvede ke stolu“ jednotlivé umělce, bystře je charakterizuje, o každém poví něco pěkného. Dovede přitom zavzpomínat na ty, kteří už odešli, charakterizuje ducha party a celému vstupu dá titul Spolek bez předsedy, bez stanov, bez pokladníka. Druhá kapitola „Řeči a mlčení u stolu“ je kolektivním dílem. Každý musel napsat zhruba 10 stránek a mohl psát o čemkoliv, neboť u stolu Pondělníků se témata neomezují. Někteří přispěli historkami, někteří píší o sobě (Hanuš, Šesták), Sluka o sousedu Janu Zrzavém, O. F. Korte píše o Hurníkovi, někteří píší o všem možném jenom ne o sobě (Berkovec) a dohromady je to romantické počtení. Avšak proč? Přes šedesát roků žije (i s údobími živoření) společnost, založená na přátelství. Má úroveň a kdo do ní patří, není sám. V roce 1939, kdy vznikla, byl čtyřiadvacetiletý Jan Hanuš jejím nejmladším členem, dnes ve svých osmaosmdesáti letech je nejstarší. Věkový průměr Pondělníků je ovšem vysoký a pouhý sedmdesátník je mezi těmito grandseniory juniorem či snad dorostencem. Generační obroda není příliš reálná, už jsou to tuze vzdálené světy a s postupujícím věkem se příliš nadělat nedá. Myslím, že záměr knihy je stejně skromný jako hrdý. Chce říci – Pondělníci byli a ještě jsou a stojí za to o nich vědět. Na závěr textu Ilja Hurník píše … „zpráva o nás už zůstane ať v knihovně či archivu“. Ale třeba nějaký budoucí Berkovec či Šesták na ni kápne…“ Doba moudrých starců pominula, to spíš je idolem teenager za počítačem. Pondělníci přežili i počátky elektronické revoluce, pět režimů a sedm prezidentů – ve vztazích a hodnotách, které trvají. Nabízejí teď příjemné a někdy trochu lehkovážné čtení o sobě, abychom si vážně všimli. JAN ŠMOLÍK

41

Hr0304.indd 41

26.3.2003, 9:12:40

PRAŽÁKOVO KVARTETO – hvězdný ansámbl, který dobývá svět Pražákovo kvarteto. Komorní soubor, který každoročně účinkuje v průměru pět měsíců v zahraničí. Loni jeho členové absolvovali v cizině osmdesát koncertů a jediný na domácím pódiu, v Rudolfinu, v rámci 106. sezóny Českého spolku pro komorní hudbu. Snad nejlegitimnější nástupci Smetanovců jsou ozdobou proslulých koncertních pódií doslova po celém světě. Čtveřice vynikajících, cílevědomých a nesmírně zodpovědných muzikantů: Václav Remeš – 1. housle, Vlastimil Holek – 2. housle, Josef Klusoň – viola, Michal Kaňka – violoncello. V roce 2002 to bylo třicet let, co se sešli ke společné práci jako studenti pražské konzervatoře. Jak ale říkají – teprve po škole začali dělat komorní hudbu skutečně profesionálně, takže v současné době prožívají svou 23. sezónu. Nyní jsou na vrcholu uměleckých sil: třem letos krátce po sobě zaklepe na dveře padesátka, jen cellista Michal Kaňka je o sedm let mladší. Ve světě jsou hvězdným ansámblem, u nás je publikum zdaleka nezná tolik, jak by si zasloužili a co pro českou hudební kulturu a její kredit dennodenně dělají. Není to také strategická chyba vašeho kvarteta, ptám se violisty Josefa Klusoně, muže, který má na starosti jednání s agenturami a je také mediálním zástupcem souboru. Naše pozice na domácích pódiích skutečně není adekvátní pozici v zahraničí. Máme málo kontaktů na Kruhy přátel hudby a další české pořadatele, ale v nejbližší době chceme tento negativní fakt změnit a počet vystoupení v České republice rozšířit. Vím, že není snadné sladit domácí termíny s vašimi závazky ve světě… V letošní sezoně 2002–2003 třikrát cestujeme do Spojených států, celkem tam budeme mít 30 koncertů, mistrovské kurzy v Indianapolis, k tomu Brazílie, Japonsko, v Evropě pak Edinburk, Porto, Mallorca, londýnský Wigmore Hall, Lucembursko, Monte Carlo, Neapol… Když jsme doma, natáčíme pro francouzskou kolekci Praga Digitals, distribuovanou firmou Harmonia Mundi. Teď právě dokončujeme komplet Beethovenových smyčcových kvartetů a hotovi bychom měli být do roka. Současně se zabýváme díly Arnolda Schönberga. Pierre Boulez nás před časem vyzval, abychom nahráli nově právě Schönberga, kterému se věnuje jen málo souborů. Že prý je logické po Beethovenovi točit právě tohoto autora Druhé vídeňské školy. Již jsme natočili jeho Nultý kvartet a č. 1 a 2, do dokončení kompletu teď chystáme kvartety č. 3 a 4. Na koncertech ovšem hrajeme často i další autory tohoto okruhu – Bergovu Lyrickou suitu a Webernovy opusy 6, 9 a 28. Snažíme se o nový pohled na jejich dílo, nejen hrát suše tu formu, ale jde nám o maximální muzikantský přístup. Podle ohlasů se nám to snad daří…

Zmínil ses o muzikantském zaujetí, přístupu k interpretaci. To mě velmi zajímá! Není právě tohle jeden z hlavních aspektů, jak se váš soubor dokázal bezvýhradně prosadit na špičkových pódiích? Máme takový názor: nestačí být dobrý! Musíme se jako soubor něčím vyznačovat navíc, mít svou tvář, udělat si názor na každého autora, na každé interpretované dílo, mít jasnou vizi. Od počátku jsme se takříkajíc „rvali o styl“, v tom nám kdysi hodně pomohly mistrovské kurzy u Lassalovců! Když jsme pak dospěli k nějakému tvaru, tak už nebylo tak těžké to dílo zahrát. Prof. Viktor Moučka, někdejší člen Vlachova kvarteta, nás nabádal, že hudba musí vonět. Interpretační přístup nesmí být brutální, ale musí nám jít a také vždy jde o maximální kvalitu tónu, o co největší zpěvnost. Nejtěžší je zahrát kvalitně fortissimo nebo pianissimo! A to znamená jít v naší přípravě skoro vždycky do krve! A je lhostejné, zda hrajeme Smetanu či Schönberga. Vždycky jsme se snažili analýzu maximálně spojit s hudbou, a to myslím vytvořilo naši specifickou tvář. Jak na vaše výkony reaguje zahraniční kritika? Třeba kritici v Anglii a v Americe se většinou shodují v tom, že naše interpretace je vždy promyšlená, formálně logická. My samozřejmě všude s sebou neseme charakteristické české dědictví, ale tam náš projev považují spíše za středoevropský v ose Budapešť – Vídeň

– Praha. Oceňují náš respekt k notovému zápisu, logiku projevu a jasnou prezentaci, umocněnou právě maximálním důrazem na hudebnost. Samozřejmě se naštěstí jen ojediněle vyskytnou i odlišné názory, což pochopitelně vyplývá z úhlu pohledu každého recenzenta. Jste personálně výjimečně stabilizovaný komorní ansámbl. Pokud vím, jediná změna se uskutečnila zhruba před sedmnácti lety, kdy zakladatele kvarteta Josefa Pražáka vystřídal na postu violoncella Michal Kaňka. Netrpíte, jako ostatně řada jiných souborů, ponorkovou nemocí? Zvláště v tomhle – řekněme zralém věku – už nic podobného nehrozí! V hotelích jsme zásadně každý v jiném patře, ale především proto, abychom se nerušili při cvičení. A když se pak sejdeme na pódiu, máme tím větší radost. Každý z nás má ovšem ve volném čase své zájmy. Vlastík Holek se věnuje návštěvám muzeí a zejména výstavám výtvarného umění, Remeš stále sleduje v odborných časopisech, co je nového v elektronice, Kaňka zase jako požitkář a znalec nevynechá příležitost k poznání škály značkových vín a já, protože nejvíce z nás komunikuji s médii, si jako trénink hodně čtu v cizích jazycích. Všude se od vás očekává špičkový výkon, jak se vyrovnáváte s únavou? My máme zásadu být všude maximálně připraveni. Nelze odevzdat tříčtvrteční

42

Hr0304.indd 42

26.3.2003, 9:12:40

výkon, vždy usilujeme o to hrát na doraz! V hotelích nám k tomu napomáhá návštěva fitness center a plavání v bazénech. Navíc musíme mít k sobě absolutní důvěru. Všechna omezení, která platí pro jednoho, platí pro všechny. Pokud jde o Evropu, zde cestujeme hodně autem a za volantem našeho Opela Omega Combi se střídáme. Trasy už většinou známe, včetně různých dopravních rizik. Hodně utratíme za jídlo: oběd musí být vždy vydatný, před koncertem pak už nejíme a do sálu přicházíme vždy dvě hodiny před koncertem. Vždycky si zahrajeme, a většinou to nejtěžší z programu, třeba 2. větu – Polku ze Smetanova Smyčcového kvartetu č. 1, která je těžká na přesnou intonaci, nebo nesmírně náročnou 4. větu z Beethovenova Kvartetu D dur, op. 59 č. 1 „Razumovského“. Přitom některé tituly, třeba Janáčkovy Listy důvěrné či prvního Smetanu jsme hráli už možná pětsetkrát! Právě v této souvislosti se nabízí další otázka: nedostaví se při tolikerém opakování stereotyp, fádnost? Jakási ta ševčíkovská automatika je pozitivní. Stále máme na paměti, že rychlá pasáž musí být pravidelná a základní prstovou technikou se musíme zabývat dnes a denně. Je pravda, že u Haydnových či Mozartových kvartetů existuje určitá interpretační šablona a že některé elementy se neustále opakují. Ale vše především souvisí s koncepcí, s vizí, kterou jako soubor máme. Navíc na umění je to hezké, že člověk skutečně není nikdy definitivně s přípravou hotov a i když máte někdy pocit, že vše se podařilo podle vašich představ, může to být příště lepší! Vezmi si, že v současné době máme v repertoáru 12 Haydnových kvartetů – což je čtyři hodiny hudby – a 10 Mozartů. Přitom každá skladba musí mít svůj individuální charakter, zkrátka „ksicht“! A dospěli jsme k názoru – pro odborníky jistě nikoli novému – že Haydn je pro kvarteto ten nejgeniálnější autor! Obraťme nyní list. Jak se díváš na budoucnost komorní hudby? Nemáš pocit, že oslovuje jen starší generaci a celkově se počet jejích příznivců spíš zmenšuje? V Evropě se asi trh nezvětšil, spíše stagnuje, ale v Americe chodí na koncerty víc mladých lidí. Určitě zájem o vážnou hudbu souvisí se vzděláním a komorní hudba speciálně vyžaduje určitý intelekt.

Pražákovo kvarteto: zleva Michal Kaňka, Vlastimil Holek, Václav Remeš a Josef Klusoň Foto archív

Zejména v těch městech v Americe, kde jsou univerzity, mají i dobré spolky komorní hudby, namátkou třeba v Dallasu, Houstonu, Chicagu, Stanfordské univerzitě v Kalifornii atd. Tam všude je publikum na úrovni, zatímco je pozoruhodné, že třeba v Rakousku zrušili spoustu lokálních koncertů, často i ve větších městech. Záleží také na invenci pořadatelů. Neztotožňuji se s hlasy, že vše se stále horší a že brzy nebudeme mít pro koho hrát. Když se určitá akce dobře připraví, lidé přijdou. Jeden francouzský pořadatel v Nantes se rozhodl, že udělá obrovský festival a pozve pět špičkových kvartet a pět významných sólistů, k tomu jeden orchestr a za víkend prodali 90 tisíc vstupenek! V obrovském kongresovém sále a v dalších sedmi menších probíhaly produkce a každý zájemce šel tam, kam ho to nejvíce táhlo. Program byl tematicky zaměřený především na Haydna a Mozarta. A tohle všechno ještě vyvezli do španělského Bilbaa a do Lisabonu a všude byla spousta lidí a nejen místní, ale i cizinci. Ten víkend měl oficiální název Bláznivé dny (Folles journees) a protože byl dokonale manažersky připravený, vyznačoval se nejvyšší možnou úrovní s desítkami stánků s knihami o hudbě, CD a občerstvením, měl úspěch! Chtěl bych se v závěru zastavit u tvých zkušeností s českou komorní hudbou na zahraničních pódiích… Podle mého názoru a poznatků, které jako soubor máme, je ve světě vůbec nejhranějším smyčcovým kvartetem Dvořákův F dur „Americký“. To je jako v sym-

fonické tvorbě Dvořákova „Novosvětská“, která je určitě frekventovanější než Brahmsovy symfonie. Takže Dvořák jako autor komorní hudby nemůže dnes nikde chybět a v posledních zhruba deseti letech všechny špičkové soubory uvádějí intenzivně také oba kvartety Smetanovy. Stále je ale složité prosadit Nováka a Suka, i když je cílevědomě propagovali již Smetanovci. V této sezoně nabízíme Novákův Druhý kvartet s fugou a autora prezentujeme jako Dvořákova žáka. Stejné je to s Bohuslavem Martinů. A když jej pak uvedeme, téměř vždycky zabere a bývá hodnocen jako nesmírně krásná hudba. Někteří pořadatelé jsou konzervativní, jiní – ti v menšině – nadšeni z nového. Teď jsme dostali nabídku z Bonnu právě na provedení Nováka a Suka. A pokud jde o Janáčka, ten je zaplaťpánbůh prosazený! Například v kanadském Vancouveru ho hrajeme každý druhý rok pro stejného pořadatele! Hodně dotazů také dostáváme na české autory hudebního klasicismu: v USA jsme s velkým ohlasem hráli Jakuba Jana Rybu – byl jsem překvapen, kolik lidí tento autor zaujal – hrajeme F. X. Richtera, chystáme se na F. Kramáře a v souvislosti s Rokem české hudby chceme více uvádět také J. A. Míču a díla Stamiců. Víš, v současné době se mnoho Čechů uplatňuje ve světě na různých hudebních učilištích, znají českou literaturu a dokážou ji výtečně přiblížit svým žákům. Myslím si proto, že onen kapitál české hudby rozhodně není v cizině prohospodařen a že se v budoucnosti ještě mnohem více zúročí. Připravil LUDVÍK KAŠPÁREK

43

Hr0304.indd 43

26.3.2003, 9:12:41

OD FIRMY K FIRMĚ ! Orchestrální skladby Vítězslava Nováka (Serenádu op. 9 a předehry Maryša op. 18 a Korzár) v podání Bergische Symphoniker, řízených Romelem Pfundem vydává ve světové premiéře DABRINGHAUS UND GRIMM (CLASSIC). ! Firma SUPRAPHON přichází v těchto dnech na trh s trojicí symfonických básní Bedřicha Smetany Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl, kterou komponoval v době svého působení ve Švédsku. Tematicky je trojice zajímavě pestrá: zatímco Richard III. zpracovává krvavé drama z prostředí anglického dvora a Valdštýnův tábor líčí den a noc ve vojenském táboře, je Hakon Jarl portrétem norského krutovládce podle dánského dramatika Oehlenschlägra. Nahrávku doplňuje Jihočeská suita Vítězslava Nováka (1870 –1949), v níž se zračí skladatelova vřelá láska k rodným jižním Čechám, ze které se koryfej české moderny vyznává v době tvůrčího i životního bilancování na konci 30. let minulého století. Jak si s uměleckým poselstvím této hudby poradil třicetiletý dirigentský talent Rafael Kubelík (1914–1995) a Česká filharmonie ve čtyřicátých letech minulého století, můžeme posoudit ze znovuvydaných snímků, ošetřených v současnosti nejmodernější dostupnou technikou.

DI (CLASSIC), zkomponoval pro své pařížské turné, jejich popularita se ale rychle rozšířila po celé Francii. Nahrávka vychází v nastudování vynikajícího německého tělesa Freiburger BarockConsort, které se proslavilo právě interpretacemi staré hudby. ! Jedno z nejpopulárnějších symfonických děl české romantické hudební literatury – cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany (1824–1884) – se dočkalo bezprostředně po dokončení úpravy pro čtyřruční klavír. Klavírní výtah pochází z pera samotného skladatele a je dokladem umělcovy vlastní představy o tom, co je v orchestrální partituře funkčně důležité. Má vlast je navíc dílem skladatele, který neměl sluchovou kontrolu svého díla. Jako aktivnímu klavíristovi byly Smetanovi prostředky a možnosti klavírní stylizace sice důvěrně známy, přesto je výsledek jeho převodu orchestrální podoby do klavírní faktury obdivuhodným výkonem na poli hudeb-

ní představivosti. Smetana dokázal svými klavírními výtahy jednotlivých básní výsostně naplnit nejen popularizační účel, ale zároveň vytvořit virtuózní díla, jež mají právo na samostatné uplatnění. Interpretačním ztvárněním šestice symfonických básní SUPRAPHON pověřil umělce nejpovolanější – klavírní duo manželů Ardaševových, jejichž koncertní zkušenost, výjimečná schopnost souhry, shodné cítění hudby a v neposlední řadě i vynikající technické dispozice předurčují snímek k posluchačskému úspěchu. ! Belgický dirigent Philippe Herreweghe, uznávaný specialista na interpretaci duchovní hudby Johanna Sebastiana Bacha, nastudoval pro svou novou nahrávku (HARMONIA MUNDI – CLASSIC) tři kantáty složené pro neděle po sv. Duchu (O Ewigkeit, du Donnerwort – kantáty č. 2, 20 a 176), jehož svátek zahajuje liturgický rok. Na nahrávce účinkují vynikající sólisté včetně vycháze-

jící hvězdy – sopranistky Johannette Zomer. Kantáty vznikly v letech 1724–1725, tedy za doby Bachova působení v lipském kostele sv. Tomáše. ! Zcela novým titulem značky DEUTSCHE HARMONIA MUNDI (BMG ARIOLA) je album souboru Los Otros, jehož hlavní hybnou silou je známá německá gambistka a odbornice na starou hudbu Hille Perl. Jejími spoluhráči jsou Lee Santana, který hraje na barokní kytaru, chitarron a xarana a Steve Player rovněž hrající na barokní kytaru a xarana. Na programu je hudba 17. a 18. století španělských, italských a německých skladatelů (Santiago de Murcia y Coll, Francesco Corbetta, Angelo Notari, Girolamo Kapsberger a Bartolomeo de Selma y Salaverde). ! DEUTSCHE GRAMMOPHON (UNIVERSAL MUSIC) přichází v těchto dnech s kompletem čtyř CD – THE FOUR SEA-

! O tom, že Alfred Brendel patří k nejpovolanějším interpretům hudby Wolfganga Amadea Mozarta, svědčí nejen jeho bohatá mozartovská diskografie včetně nejznámějších klavírních koncertů, ale i řada významných ocenění. Nahrávka firmy PHILIPS (UNIVERSAL MUSIC) obsahuje vedle tří sonát i technicky velmi náročnou Fantazii d moll. ! Na počátku 18. století byly kompozice pro tři sólové nástroje a basso continuo ještě velice neobvyklé. Právě G. P. Telemann se ukázal jako mistr tohoto žánru. Pařížské kvartety č. 1–6, vydávané firmou HARMONIA MUN-

! Firma MULTISONIC pořádala 13. 2. v prostorách kostela sv. Vavřince křest CD varhaníka Aleše Bárty, nazvaného ČESKÁ VARHANNÍ HUDBA NAPŘÍČ STALETÍMI, na kterém se úlohy kmotrů tentokrát ujali Otakar Brousek, Oldřich Vlček a Jiří Stivín a jenž slovem provázel předseda představenstva firmy Multisonic, Karel Vágner. Křest byl spojený s Bártovým vystoupením, pro které sólista vybral nejen ukázky z nového kompaktního disku jako např. Fugu C dur J. F. Segera či Partitu C dur J. K Kuchaře, ale i díla B. M. Černohorského, J. K. Vaňhala, J. Pachelbela, D. Buxtehudeho či J. S. Bacha. Na fotografii Zdeňka Chrapka zleva Jiří Stivín (netradičně bez kšiltovky), Oldřich Vlček, Aleš Bárta, Karel Vágner a Otakar Brousek. jar

44

Hr0304.indd 44

26.3.2003, 9:12:42

SONS, z nichž každé je uvedeno jedním koncertem ze Čtvera ročních dob Antonia Vivaldiho v podání Gidona Kremera (Jaro), Pinchase Zukermana (Léto), Shlomo Mintze (Podzim) a Gila Shahama (Zima). Jednotlivá CD pak dále představují jedinečný výběr skladeb, které jsou inspirovány ročními obdobími (Goldmark: Na jaře op. 36, Sibelius: Jarní píseň op. 16, Copland: Apalačské jaro, Schumann: Symfonie č. 1 B dur, op. 38 „Jarní“ – II. Larghetto, Piazzola: Čtvero ročních dob – Podzim, Honegger: Letní pastorale, Haydn: Roční doby – Zima, Čajkovskij: Symfonie č. 1 g moll, op. 13 „Zimní sny“ či Bach: Vánoční oratorium ad.) CD je zařazeno do cenové kategorie Budget Price! ! Velmi neobvyklou verzi slavných Vivaldiho Čtvero ročních dob vydává značka RCA RED SEAL (BMG ARIOLA). V jednotlivých větách se tu střídají hudebníci různých žánrů, hrající od čisté klasiky a původních verzí pro housle přes úpravy pro flétnu, zobcovou flétnu, barokní housle a jazzové kytary až po verze new age. Najdeme zde proto řadu známých jmen jako Vladimira Spivakova a jeho Moskevské virtuosy, Jamese Galwaye, Michalu Petri, Gottfrieda von der Goltze, K. Yamashitu a L. Coryella, Tracy Scott Silverman, Ransom Wilson, Amsterdam Guitar a Modern Mandolin Quartet. ! Jedna z nejvýraznějších violoncellistek současnosti, Maria Kliegel, která získala za své nahrávky Beethovena, Blocha, Brahmse, Brucha, Dohnányiho, Dvořáka, Elgara, Lala aj. mnoho zahraničních

! Křest CD firmy RADIOSERVIS (Josef Suk: Jaro op. 22a, Pohádka léta op. 29) proběhl 3. 3. v rámci Sukovského večera v kostele sv. Vavřince, kde zazněly v podání Josefa Hály, Ivana Štrause, Michaely Štrausové a souboru Penguin Quartet dvě části z cyklu klavírních skladeb Josefa Suka Jaro op. 22 (č. 1 Jaro a č. 5 V roztoužení), Melodie pro dvoje housle a Smyčcový kvartet B dur op. 11. Role kmotra remasterované nahrávky z roku 1950, na níž se podílel Symfonický orchestr Československého rozhlasu, řízený dirigentem Josefem Hrnčířem, se ujal Zdeněk Mahler. Na fotografii Zdeňka Chrapka zleva Zdeněk Mahler, Josef Hrnčíř a Kateřina Konopásková, ředitelka firmy Radioservis. cen, nahrála spolu s klavíristkou Ninou Tichman pro firmu NAXOS (CLASSIC) dvě violoncellové sonáty (č. 3 op. 69 a op. 64) Ludwiga van Beethovena.

ho dirigenta Valerije Gergijeva a Vídeňské filharmonie, vydávaný firmou PHILIPS (UNIVERSAL MUSIC), však patří k absolutní špičce.

! Geniální Musorgského Obrázky z výstavy v kongeniální instrumentaci Maurice Ravela patří k nejznámějším a nejhranějším ruským skladbám, čemuž odpovídá i četnost nahrávek. Projekt vynikajícího ruské-

! Se jménem klavíristy Igora Ardaševa (1967) si diskofilové již po léta spojují dramaturgicky exkluzivní a umělecky skvěle zvládnuté projekty. Poslední Ardaševův koncertantní titul pro firmu SUPRAPHON tuto linii bezesporu koru-

Na klavír doprovázel …? S velkým skoro dvouletým zpožděním doputovalo do redakce dvoudílné album nahrávek Bohuslava Martinů. V tomto případě ale zdržení příliš nevadí, protože se jedná o nové uvedení nahrávek trvalé hodnoty. Druhý koncert pro violoncello a orchestr byl zaznamenán v roce 1966, tři sonáty pro violoncello a klavír a dvoje variace pro stejné obsazení (na Rossiniho téma a na slovenskou lidovou píseň) připravil Supraphon na jaře 1968. Ve všech skladbách znělo violoncello Alexandra (Saši) Večtomova, orchestr FOK dirigoval Zdeněk Košler a klavír …? Ve třech sonátách a dvojích variacích byl Sašovi Večtomovi uměleckým

nuje. Digitální studiová nahrávka Čajkovského Koncertní fantazie G dur pro klavír a orchestr op. 56 a zvláště pak Prokofjevova Druhého klavírního koncertu g moll op. 16, kde jsou sólistovi skvělými partnery dirigent Leoš Svárovský a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, je opět počinem ojedinělým: jde totiž o hudbu pro její leckde až vyhrocenou technickou náročnost nahrávanou velmi zřídka. jar

partnerem inspirátor celého dění, znalec a přítel Bohuslava Martinů – Josef (Jožka) Páleníček. Jejich umělecký výsledek představuje cosi jako etalon interpretace Martinů a Supraphonu slouží ke cti, že s ním seznamují další generaci. Vadou na kráse je, že na titulní straně nevynalézavé obálky je uveden violista, dirigent, orchestr, ale Páleníček nikoli. Pokud je to jenom hloupá chyba, dejme na vědomost, že se stala. Sám jsem zažil neuvěřitelné šotky i „velešoty“. Nerad bych ale, aby to bylo koncepční „na klavír doprovázel“… Jožka Páleníček totiž nikdy nedoprovázel, vždy byl spolutvůrcem (často nejvýznamnějším) celého zvukového poselství. A Martinů v sonátách nepsal doprovody. Tak nevím – hloupá chyba nebo chyba koncepční. šk

45

Hr0304.indd 45

26.3.2003, 9:12:43

SUPRAPHON SU 3648 – 2 001

Benda, Stamitz, Rosetti: Flétnové koncerty (67:56); Jean Pierre Rampal, flétna, Viktorie Švihlíková, cembalo, Pražský komorní orchestr, Milan Munclinger, Václav Neumann, Martin Turnovský SUPRAPHON SU 3645 – 2 131

Carl Stamitz, Šest duet pro housle a violu, op. 1 (68:12) Gabriela Demeterová, housle i viola V mapování české hudby 18. století si Supraphon počíná dramaturgicky důsledně. Činí tak jednak digitální reedicí starých nahrávek, jednak natáčením nahrávek nových. Recenzované CD jsou příkladem obou zmíněných postupů. Snímek s flétnovými koncerty vznikl v letech 1955 a 1956. Jeho protagonistou je francouzský flétnista Jean Pierre Rampal (1922--2000), který byl tehdy hostem festivalů Pražského jara. Udivoval krásou tónu své zlaté flétny, neokázalou noblesou projevu i šíří repertoáru, v němž byla početně zastoupena česká tvorba. Nahrávka Supraphonu obsahuje flétnové koncerty Karla Stamice, Antonína Rösslera-Rosettiho a Františka Bendy, doplněné Sonátou F dur téhož skladatele. Benda byl především proslulým houslistou, půso-

bícím více než půl století na dvoře pruského krále Friedricha II. Pro panovníka, fanatika flétnové hry, upravoval svá díla houslová a komponoval díla nová. Koncert e moll je rozsáhlý, až zdlouhavý. Barokně robustní instrumentace hlas sólové flétny místy utiskuje. Na realizaci koncertu se jako dirigent, aranžér a autor kadencí podílel Milan Munclinger. Zdařilejší se mi zdá jeho úprava stručné galantní Sonáty F dur, v níž nalezl Rampal citlivou partnerku v cembalistce Viktorii Švihlíkové.

Rampalovo flétnové umění plně září v interpretaci koncertů Karla Stamice (G dur) a Antonína Rosettiho (D dur). Tady udivuje vyrovnaností v rychlých pasážích, vřelostí v kantilénách a lehkostí hry, odpovídající duchu hudby. Stamic i Rosetti se na půdě klasických forem i výrazu pohybovali bezpečně a jejich koncerty si nezadají s obdobnými příležitostnými díly Haydna a Mozarta. Pražský komorní orchestr pod taktovkou Václava Neumanna (Stamic) a Martina Turnovského (Rosetti) hraje decentně a v dokonalém souladu s vynikajícím sólistou. Remastering uchoval podobu a hodnotu původních nahrávek. Vkusný buklet s historicky zaměřeným průvodním slovem Václava Kapsy a portrétem slavného francouzského flétnisty obsahuje všechna potřebná technická data, ale postrádá jakoukoli zmínku o ostatních účinkujících. Snímek se Stamicovými duety byl nahrán digitální technikou na zámku Hluboš v lednu a únoru 2002. Je dokladem kvalitativního vývoje, jímž zvuková technika v uplynulém půlstoletí prošla. Gabriela Demeterová patří k současné české houslové elitě. Je nejen znamenit o u housl i s t kou, ale také violistkou a umělkyní, která s příkladnou zvídavostí studuje nové trendy interpretace hudby 18. století a vynalézavě je realizuje. Tentokrát dvojjediným tlumočením Šesti duet pro housle a violu op. 1 Karla Stamice. O způsobu své práce píše sama v bukletu snímku. Naplnit nezvyklý záměr nebylo snadné. Vyžadovalo to mimořádné soustředění a trpělivost. Nejdříve nahrála part houslový a ten doplnila hlasem violovým. Výsledek je pozoruhodný. Máme dojem, že dueta nahráli dva zvláště si blízcí a uvolněně muzicírující hudebníci. Karel Stamic, prvorozený syn zakladatele „Mannheimské ško-

ly“ a používající již poněmčelé jméno Carl Stamitz, byl ve své době ceněn především jako skvělý violista koncertující v celé Evropě. Snímek odhaluje i jeho mimořádné tvůrčí nadání, svěží invenci a fantasii, smysl pro ucelenou formu a estetickou míru. Stamic věděl přesně, kdy má skladbu ukončit, aby uchránil její živou působivost. Z jeho duet vyzařuje cit pro osobitost obou nástrojů a ra-

dost z muzicírování. Každá věta má své osobité kouzlo, je v něčem stejná a v něčem jiná. Namátkou jmenuji krásné Amoroso ze 4. duetu A dur, půvabné Andante grazioso z 5. duetu C dur či vzletné Allegro moderato z 6. duetu Es dur. Ze zdánlivě běžné užitkové hudby XVIII. století se Stamicovi a Demeterové podařilo vytvořit malé umělecké skvosty. Vkusný buklet obsahuje stať o Karlu Stamicovi z pera Lucie Maňourové v obvyklých čtyřech jazycích, zmíněné úvodní slovo Gabriely Demeterové a její podrobné curriculum vitae. Fotogeničnosti usměvavé umělkyně je využito s výtvarným vkusem, je zobrazena i s oběma krásnými nástroji, na které hraje. Neznám celou produkci Supraphonu věnovanou české hudbě v roce 2002. Ale spolu se žlutomodrým CD Pavla Šporcla a objevnou Bártovou nahrávkou Dvořákova violoncellového koncertu A dur je snímek Stamicových duet v dvojjediné interpretaci Gabriely Demeterové záležitostí reprezentativní. ZDENĚK PACHOVSKÝ

SUPRAHON ADD STEREO SU 3642-2 612, 2 CD

Vítězslav Novák, Lucerna, opera o 4 dějstvích, libreto podle hry Aloise Jiráska napsal Hanuš Jelínek, zpívají Eva Děpoltová – Mladá kněžna, Jana Jonášová – Hanička, Drahomíra Drobková – Klásková, Václav Zítek – Mlynář, Vladimír Doležal – Zajíček, učitelský mládenec, Vojtěch Kocian a Karel Petr – vodníci Michal a Ivan aj. sólisté, Pěvecký sbor Čs. rozhlasu (sbormistr Milan Malý), Symfonický orchestr Československého rozhlasu Praha řídí František Vajnar Vydání rozhlasové nahrávky Novákovy Lucerny, kterou ve svém studiu v Praze realizoval roku 1984 Čs. rozhlas a jež byla loni digitálně remasterována, je významným činem Suprahonu. O umělecké hodnotě a významu i postavení oper v tvorbě Vítězslava Nováka se diskutuje po celá dlouhá desetiletí od jejich premiér v desátých a dvacátých letech minulého století: vytýká se jim skladatelův malý smysl pro specifickou hudebně scénickou dramatičnost, výběr tradičních a v době kompozice často činoherně provozovaných námětů, jaké skladatele orientovaly i k opernímu řešení blízkému Smetanovi a Dvořákovi, malý smysl pro specifickou individualizaci charakteru jednotlivých postav zpěvními liniemi. Určitá tradičnost a závislost na romanticky idylizovaném dramatu Aloise Jiráska je v Lucerně rozhodně patrná, ale osobitý symfonik Vítězslav Novák ji impresionis-

ticky barvitým a apartním orchestrálním proudem přece jen výrazně oživuje a jako zkušený hudební architektonik znamenitě odstiňuje jednotlivé scény i staví gradační průběh všech dějství. Ve zpěvních partech je přece jen patrný určitý svár mezi jednoduchým, málo in-

46

Hr0304.indd 46

26.3.2003, 9:12:43

dividualizovaným deklamováním textu libreta a melodikou, výrazněji charakterizující jednotlivé postavy a situace. To mne trochu zarazilo na začátku; oné individuální charakteristiky však během 2. až 4. dějství přibývá. Zejména sebevědomí mlynářovo, křehký zpěvní projev Haničky a komicky působící přísnost Kláskové jsou v tomto smyslu vedeny zřetelným narůstáním. Je tu mnoho působivých míst, mimo jiné i pohádková linie děje, jež ve fabulaci příběhu ani hudbě nemá daleko ke Dvořákově Rusalce. Nejvýrazněji však působí mlynářův sílící výraz lásky k svobodě, rodné zemi i vlasti, přesvědčivě vyjádřený právě melodikou jeho zpěvního projevu. Velmi mnoho pro vyzdvižení těchto hodnot udělala interpretace. Dílo skvěle semknul dirigent František Vajnar, který se mohl opřít o spolehlivý výkon orchestru, krásné a dramaticky přiměřené jsou i zpěvní výkony představitelů hlavních rolí: Mlynář Václava Zítka, Mladá kněžna Evy Děpoltové, Hanička Jany Jonášové, Klásková Drahomíry Drobkové. Vyrovnaný a oživený četnými charakteristickými jednotlivostmi je i zpěv osmi dalších pěvců v menších rolích a přednes pěti epizodických rolí mluvených. Značným přínosem je paralelní otištění původního libreta a hned po vzniku díla vytvořeného německého překladu Maxe Broda s novými, k této příležitosti zřejmě pořízenými překlady do angličtiny a francouzštiny. Původní analogovou nahrávku výtečně zvukově vyřešil rozhlasový zvukový režisér Jaroslav Vašíček, hudební režii měl Zdeněk Zahradník; jejich dílu je přiměřený soudobý remastering Stanislava Sýkory. Autorka výkladového textu v bookletu se pokouší vyjadřovat se místy neběžnou češtinou s esejistickým nádechem. Někde to působí pěkně, ale píše-li na začátku druhého odstavce, že Novák v době kompozice díla působil v četných čestných či úplatných funkcích, jejím čtenářem to může nepříjemně pohnout. V dnešní češtině je úplatný ten, kdo se nechal uplatil, bral úplatky. Autorka má na mysli zřejmě placené funkce; to jsou však dva velmi rozdílné významy. JAROSLAV SMOLKA

MULTISONIC 31 9564-2

Seger: Osm toccat a fug, Kuchař: Partita C dur, Kopřiva: Fugy d moll a a moll, Martinů: Vigilie, Janáček: Adagio I a II, Postludium z Glagolské mše, Aleš Bárta, varhany Snímky Aleše Bárty pro Multisonic jsou – kromě toho, že mají všechny posluchačům už dobře známé technické a interpretační přednosti – zajímavé jak dramaturgií, tak místem natáčení: tentokrát byla nahrávka pořízena v kostele sv. Antonína v Novém Hradci Králové na novém nástroji, postaveném v roce 2001 krnovskou

firmou Kánský – Brachtl. Jejich zvuk překvapí tónovou kultivovaností, vyváženou ve všech polohách a rejstřících. I výběr skladeb skrývá jisté překvapení: zatímco Segerovy toccaty a fugy i Kuchařova Partita C dur se pohybují v hranicích slohových zvyklostí osmnáctého století a upoutají víc nápaditostí vlastního melodického materiálu než objevností skladebných postupů, obě fugy Karla Blažeje Kopřivy zapůsobí neočekávanou harmonickou vynalézavostí. Z Kuchařovy Partity zazáří „kantorské“ ovzduší, duchem hudby blízké atmosféře skladeb Jakuba Jana Ryby; Bárta i z poměrně jednoduchého tématu a jeho po výtce „stupnicovitého“ obměňování dovede udělat zážitek, když volbou rejstříků, odlehčeným stylem hry a přehledným vystavěním formy zdůrazní radostnou náladu této hudby. V Kopřivových fugách ve vteřině posune sólista sdělení hudby na opačný pól: obě skladby naplní od prvého taktu velkou dávkou vnitřního napětí, které dovedně vypointuje. Martinů a Janáček jsou z jiného světa, ale díky Bártově pružnosti není ten rozdíl rušivý. Vý-

borně propracovaná je dynamika ve Vigilii. Temně zbarvená Janáčkova Adagia, v nichž si třicetiletý absolvent varhanické školy ověřoval především barevné možnosti nástroje, jsou už v několika případech obohacena nekonvenčním harmonickým postupem a ovšem také působivým dramatickým napětím. Vrcholný Janáček v Postludiu je – i když ani tady Bárta nevystavuje virtuozitu okázale na odiv – přesvědčivým dokladem instrumentalistické zralosti sólistovy. Booklet je vybaven několika záběry nového nástroje a sólisty u hracího pultu i pečlivě zpracovanou dokumentací. Správná je i formulace autorky výkladového textu Hany Jarolímkové „Torzu první z nich (rozuměj první z několika proponovaných Vigilií) dal tedy konečnou podobu až teprve český varhaník Bedřich Janáček… “, i když Miloš Šafránek o Vigilii psal: „Dokončil skicu menší varhanní kompozice, kterou si od něj vyžádal český varhaník B. Janáček; Martinů předal mu hotovou, ale pro nástroj ne zcela zpracovanou skladbu.“ (M. Šafránek, Bohuslav Martinů, Leben und Werk, ARTIA, Praha 1964, str. 368: Er beendete eine Skizze zu einer kleineren Orgelkompozition „Vigilie“, die der tschechische Organist B. Janáček von ihm erbeten hatte; Martinů übergab ihm die fertige, aber für das Instrument nicht ganz bearbeitete Komposition.). Jaroslav Mihule to vyvrací: „Údaj u Šafránka, že Martinů předal skladbu ńástrojově nepropracovanou, ale hudebně úplnou´je chybný. Janáček se dokončením skladby zabýval v roce 1962 a posledních 21 taktů ve vydání je jeho dílem.“ (Jaroslav Mihule, MARTINŮ, osud skladatele, nakladatelství Karolinum, Praha 2002, str. 540). Ostatně i v Bibliografickém katalogu Bohuslava Martinů (PANTON, Praha 1990) je na str. 36 správně uvedeno „Nedokončená skladba. Revidoval a doplnil B. Janáček“. Jedna malá nepřesnost se však přeci jenom do textu vloudila a to ve větě „Tato Vigilie…je volná, necelých sedm minut trvající meditativní věta…“. Zde uvedená stopáž je totiž 5. 57, tedy necelých šest minut. Zbývá jen ještě doplnit, že jak hudební režisér Radek Rejšek, tak

mistr zvuku Tomáš Zikmund odvedli perfektní profesionální práci – a že disk jako celek zanechává velmi příznivý dojem. PETAR ZAPLETAL SUPRAPHON ARCHIV SU 36132 001

Leoš Janáček, Sinfonietta, Česká filharmonie; Glagolská mše, zpívají Libuše Domanínská, Marie Juřenová, Josef Válka, Jaroslav Hromádka, Vachův sbor moravských učitelek a Akademické pěvecké sdružení Moravan, sbormistr Josef Veselka, František Michálek – varhany, Symfonický orchestr brněnského rozhlasu, řídí Břetislav Bakala Historické nahrávky dvou stěžejních děl pozdního Leoše Janáčka, řízených Břetislavem Bakalou, jsou nesmírně zajímavé a měly být digitalizovány a vydány na CD už mezi prvními snímky, jež Supraphon takto inovoval ze svého archivu od 80. let. Tak pozdě na ně dochází snad proto, že obě na nich nahraná díla patří mezi nahrávky nejen ještě monaurální,

ale dokonce velmi dávné, z prvních let, kdy Supraphon přešel na práci s magnetofony. Při znamenitém zvuku, který mají, se nelze nepoklonit před zvukařským géniem Františka Burdy. Ten je pořídil na podzim 1950 a v březnu 1951, v době, kdy se nahrávalo ještě nejen pro LP, ale také pro standardní desky. LP deska se Sinfoniettou má např. objednací číslo DM 5013, to znamená, že to byla teprve třináctá dlouhohrající deska, v Československu vydaná! Také však je nutno vzdát hold oddanosti Břetislava Bakaly odkazu geniálního moravského skladatele a tvořivé neústupnosti, s níž dokázal podat jeho vrcholná díla s maximální živostí a temperamentem. Jsou to

47

Hr0304.indd 47

26.3.2003, 9:12:46

RECENZE CD nádherné doklady interpretačních představ skladatele, zachované pamětníkem a přímým žákem, jež byly vývojem nahrávací a reprodukční techniky dovedeny až ke skutečně věrnému, nezkreslenému zvukovému tvaru. Sinfonietta je ovšem skvělá i tím, že ji hraje Česká filharmonie v sestavě, jakou tu vychoval po válce i z příchozích mladších sil Rafael Kubelík: byly tomu teprve dva roky, co emigroval. Jen občasná nečistota primů při rychlých figurách v nejvyšší poloze prozrazuje, že je to dávná bolest našeho prvního orchestru. Bakala má skvělá tempa, v II. a IV. větě ještě o trochu rychlejší, než o deset let později Karel Ančerl. V Brně jsem kdysi sklidil nelibost, když jsem napsal o Ančerlově snímku Sinfonietty ze začátku 60. let, že byl lepší, než Bakalova interpretace s brněnským orchestrem. Mezi oběma orchestry byl skutečně velký rozdíl kvality. Tento snímek však ukazuje, že když brněnský dirigent dostal do ruky takový nastroj jako Česká filharmonie, uměl s ním zacházet pozoruhodně. Ančerlův snímek, natočený roku 1961, je ovšem zvukově dokonalejší, účinně využívá stereofonní techniky, ale hudebně od sebe oba dirigenti nemají daleko, Bakala je tu kongeniální. Tak dokonalé těleso neměl k dispozici Břetislav Bakala v Glagolské mši, na jejímž provedení se podílel Symfonický orchestr brněnského rozhlasu. Prudce tu ovšem vyniká mladá Libuše Domanínská a do jisté míry i tenorista Josef Válka, skvělý je varhaník František Michálek. Určité meze má však nejen orchestr, ale – a ještě znatelnější – i ženský sbor. Pamatuji na Kubelíkovu interpretaci díla na Pražském jaru 1947 či 1948. Tam byla Česká filharmonie i Český pěvecký sbor sbormistra Jana Kühna mnohem vyrovnanější a nejinak je tomu na Kubelíkově snímku z roku 1965 s orchestrem a sborem Bavorského rozhlasu. Bakalův snímek s brněnskými interprety však i vedle zmíněných podání vzbuzuje respekt. Je to výkon, podaný s plným nasazením a silou emocí, o jaké šlo podle autentických výroků Janáčkovi. Velmi mne udivil údaj editora Petra Víta na třetí straně bookletu: Nahráno v pražském studiu domovina 16.–18. říj-

na 1950 (1–5 – tj. Sinfonietta, poznámka autora této recenze) a v březnu 1951. To je přinejmenším nepřesná formulace, tu větu bude neznalý čtenář nepochybně číst tak, že v pražském studiu Domovina byla nahrána i Bakalova Glagolská mše. To je ale údaj velmi nevěrojatný: velké varhany, jaké je slyšet nejen v samostatném Postludiu, ale které jsou i výrazně uplatněny od sborového Raspet že za ny ve Věruju spolu s vokalisty i orchestrem, ve studiu Domovina nikdy nebyly. Elektroakustický nástroj takového zvuku, který by se tam dal přivézt, tehdy zdaleka ještě neexistoval a techniky playbacku se u nás roku 1951 také ještě neužívalo v míře, která by umožnila tak organické začlenění zvuku odjinud. Nahrávalo se velmi pravděpodobně v Brně. Myslím, že se najdou i pamětníci, kteří ještě dnes (po 52 letech) toto mé podezření potvrdí. Je možné, že se dokumentace o původu toho snímku v Supraphonu nedochovala. Potom ale měla být citovaná věta formulována jinak, jednoznačněji. JAROSLAV SMOLKA MULTISONIC 31 0568-2 231

Jakub Jan Ryba, Missa solemnis C dur, zpívají Andrea Kristel, Nadia Ladkany, Jiří Vinklárek a Jan Morávek, Komorní orchestr Pražského rozhlasu a Dechová harmonie Národního divadla, řídí Štefan Britvík; Mše e moll, zpívají Andrea Dudášová, Marta Beňačková, Štefan Margita a Peter Mikuláš, varhanní continuo František Šťastný, Pražský sbor, sbormistr Štefan Britvík, Nový český komorní orchestr, řídí Jiří Bělohlávek

lemnis C dur vychází v nové nahrávce z roku 2002. Obě díla spartoval z pramenů uložených v Muzeu české hudby sbormistr obou a dirigent novějšího snímku Štefan Britvík. Je na místě pochválit jej za hudebně citlivý výběr skladeb z dosud málo známé a jen zřídka zveřejňované pozůstalosti skladatelsky mimořádně pro-

duktivního autora. Z toho, co zatím bylo hráno, je totiž zřejmé, že Ryba tvořil hudbu velmi rozmanitých kvalit: od fascinující geniálně prosté a krystalicky půvabné České vánoční mše, jež svému autorovi zajistila trvalé místo v hudební paměti a životě dalších staletí, až po neuměle naivní některé z jeho např. komorních či koncertantních skladeb, jež se v živém repertoáru udržet nemohly. Tyto dvě mše jsou skladby velmi krásné a profesionálně dokonalé: je s podivem, že do doby, kdy je Štefan Britvík spartoval, ležely ladem. Mše e moll z roku 1792, tedy dílo sedmadvacetiletého skladatele, slohově vyrůstá ještě z tradice pozdního baroka. Převládá v ní polyfonie a spíš přísné a osudově

vážné pojetí textu mešního ordinaria – např. s barokně tragicky vyhrocenými partiemi zhudebnění textu o Kristově utrpení na kříži v Credu a prudce kontrastujícím následujícím jásavým zpěvem o jeho vzkříšení. Missa solemnis C dur z roku 1810, vydávaná ve světové premiéře, je velmi odlišná: světle jásavá, skutečně slavnostní a slohově pojednaná vyhraněně klasicisticky, poučená i na zralé tvorbě Haydnově a Mozartově, ne však ve smyslu nějaké epigonské nápodoby. V prosté melodice je na mnoha místech zřejmá souvislost s českou kantorskou tradicí i lidovou písní (názvuk na typ stoupavé lyrické melodiky a tercových paralel a la Už mou milou do kostela vedou – Smetanův ženský sbor Matičko boží obětuj z 2. dějství Tajemství v Rybově Graduale, začátek Creda v tanečním pohybu sousedské). Velmi zajímavé je dechové obsazení instrumentálního doprovodu. Dílo bylo zřejmě určeno k plenérovému provozování: svědčí o tom nejen výlučně dechový a bicí doprovod, ale i absence varhanního continua: kdyby dílo mělo být provozováno v kostele, určitě by varhanní part nechyběl. Text Hany Jarolímkové v bookletu vhodně obě díla charakterizuje a slohově je správně zařazuje. Půvabná je i výtvarná adjustace bookletu na obálce s vesele barevnou stylizací venkovského městečka, ale přece s dominujícím Kristem na kříži. Výtvarník Aleš Svoboda tak citlivě sloučil odraz výrazových poloh hudby obou Rybových mší. JAROSLAV SMOLKA

Dvě latinské mše českého kantora z přelomu 18. a 19. století Jakuba Jan Ryby představuje na jednom ze svých nově vydaných CD firma Multisonic. Nahrávka Mše e moll s obvyklým kostelním obsazením malého orchestru a varhanního continua, doprovázejících kvarteto sólistů a smíšený sbor, byla nahrána v Rudolfinu v listopadu 1993 s orchestrální sestavou, jež se záhy poté stala základem nově založené Pražské komorní filharmonie. Missa so-

48

Hr0304.indd 48

26.3.2003, 9:12:47

2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Recommend Documents