2004 Měsíčník pro hudební kulturu

Hudební rozhledy 4/2004 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Externí spolupráce: Jitka Slavíková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel.: 251 552 425 (šéfredaktor) 251 550 208, 251 554 088 (redaktoři), 251 554 089 (sekretariát) fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 Bratislava 3, tel./fax: 004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 – předplatné 004212/44 45 46 28 – administrativa 004212/44 45 06 93 – inzerce e-mail: [email protected] Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902. Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 8. 3. 2004 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996

Z obsahu Premiéry na letošním Pražském jaru ......................3 Třikrát s Českou filharmonií ....................................5 Dmitri Hvorostovsky a Marina Domashenko Prahu okouzlili............................................................8 Jan Pěruška a Pavel Peřina s FOK ........................10 Český komorní orchestr a Zuzana Růžičková ........11 Virtuosi di Praga a hosté .......................................12 Pardubičtí s vynalézavou dramaturgií ....................13 Profesoři pražské konzervatoře v únoru ............... 14 Zdařilý smetanovský večer českých klavíristů .......15 Zadáno pro firmu Classic: Jordi Savall .................20 Vzpomínka na dvě Š ...............................................22 Zadáno pro Státní operu Praha: Dvořákův Dimitrij ...................................................24 Otazníky nad Verdiho Requiem ..............................26 Jolanta v Liberci .....................................................28 Belliniho Norma v Opavě ........................................28 Salzburger Festspiele v Praze ................................34 České sny v Londýně a Bruselu .............................36 Česká hudba – nedílná součást evropské a světové hudební kultury ......................................40 Rozhovor se členy Kvarteta Martinů .....................44

Co si přečtete v příštím čísle? Pražské jaro 2004 – Pražské premiéry ve Dvořákově síni – SOČR s Vladimírem Válkem a Ivanem Kusnjerem – ČNSO s Oliverem Dohnányim a Natalií Melnikovou – Carmen Zdeňka Trošky v SOP – Novákova Lucerna v Plzni – Operní neděle v Sasku – Antonín Dvořák po stu letech – Rozhovor s Ivanem Klánským Na titulní straně Dmitri Hvorostovsky

Foto archív

1

Hr0404.indd 1

29.3.2004, 13:35:47

Vážení a milí čtenáři, prostřednictvím našeho časopisu se známe již léta, a tak se jistě nemusím nijak dlouze představovat. Bohužel, do funkce šéfredaktorky nastupuji ve chvíli, kdy situace v redakci je více než svízelná a boj o zachování holé existence listu bude velmi těžký. Nicméně, jak vidíte, snažíme se, seč můžeme, č. 4 vychází a rozvržená a koncepčně připravená je i pětka a čísla následující. Není ostatně divu, festivalů, koncertů, oper, křtů desek i všech ostatních hudebních akcí je čím dál tím víc a zvláště v rámci projektu Česká hudba 2004 máme opravdu z čeho vybírat. Věřte, že tu hlavní energii a chuť do další práce nám však dodávají především vaše četná slova podpory a uznání, která jsou pro nás v tomto nelehkém období tím největším povzbuzením a opravdovou vzpruhou… Tentokrát vám hned v úvodu našich osmačtyřiceti stran předkládáme již první významnější materiál týkající se Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, v němž jsme oslovili čtveřici autorů, kterým bude letos v průběhu jeho tří týdnů uvedena premiéra. Svá díla tak na našich stránkách osobně představují Pavel Blatný, Martin Smolka, Lukáš Hurník a Ivana Loudová. Vaší pozornosti jistě neujde ani recenze koncertu vynikajícího barytonisty Dmitrije Hvorostovského, o němž se v následujícím rozhovoru dozvíte i řadu zajímavostí z jeho soukromí, či pohled našeho kritika dr. Ivana Rumla, obohacený názory Jiřího Kouta, na scénické uvedení Verdiho Requiem v Národním divadle, které v naší veřejnosti vzbudilo vedle nadšených ohlasů na kvalitu jeho hudebního provedení i řadu otazníků a podnětů k přemýšlení. Pro milovníky operního zpěvu pak bude jistě neméně poučným i rozhovor s vynikajícím americkým pěvcem Gregory Kundem a italským dirigentem Markem Zambellim, přinášející řadu nových pohledů nejen na techniku bel canta, ale i na leckdy v této oblasti neprávem podceňovanou úlohu orchestru. Vizitka Salcburského festivalu, kterou pro nás včetně jeho stručné historie, současného profilu i krátkého výhledu do roku 2006 – tedy roku 250. výročí Mozartova narození, připravila Jana Vašatová, mnohé z vás jistě upozorní, že už je duben a pokud se do tohoto slavného Mozartova rodiště letos chystáte, je nejvyšší čas k tomu, abyste si na internetových stránkách prohlédli program a vybrali, co je vašemu srdci

i „peněžence“ nejbližší. Nezapomněli jsme však ani na vynikající Kvarteto Martinů, oceněné v rámci Cannes Classical Awards na mezinárodním hudebním veletrhu MIDEM za nahrávku dvou smyčcových kvartetů Bohuslava Martinů. Příspěvek prof. Jaroslava Smolky, který se zabývá zhodnocením postavení české tvorby i české interpretační tradice v rámci evropského hudebního vývoje od Helfertových studií o slavných hudebnících 17. až 20. století, je však bezpochyby rovněž výrazným podnětem k inspirujícímu zamyšlení. Obzvláště pokud si uvědomíme, jak prezentace české hudby v tomto krásném jihofrancouzském městě, v minulém čísle s ironickým podtextem glosovaná Antonínem Matznerem, vypadala letos, tzn. v roce Ministerstvem kultury ČR oficiálně vyhlášeného projektu Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské a světové hudební kultury… Potud v kostce z obsahu předkládaného č. 4, kde najdete i spoustu dalších zajímavostí včetně informací o připravované premiéře Dvořákova Dimitrije ve Státní opeře Praha či nejnovějších zpráv z oblasti nahrávání zvukových nosičů. Ani v příštím čísle, které vyjde nejen v měsíci našeho nejvýznamnějšího hudebního festivalu, ale rovněž v měsíci 100. výročí Dvořákova úmrtí, však nebude o novinky ze světa hudby nouze. Připomeňme např. přehlídku soudobé české

tvorby Pražské premiéry 2004, pořádanou v těchto dnech Českou filharmonií, březnovou premiéru Bizetovy Carmen v režii Zdeňka Trošky či obsáhlejší studii dr. Markéty Hallové o Antonínu Dvořákovi… Letos vstoupily Hudební rozhledy již do svého 57. ročníku, v nichž máme dnes k dispozici naprosto neopominutelnou kroniku vývoje hudebního života nejen u nás, tedy v celé České (po dlouhá léta Československé) republice, ale i toho nejdůležitějšího, co se dělo a děje v zahraničí. Pro běžné uživatele, profesionální hudebníky i hudební historiky tak představují jednu z nemnoha cest, jak se dobrat k základní linii hudebního vývoje za více než půl století, a to jistě není málo. Proto chceme i nadále dosavadní zaměření našeho časopisu zachovat, i když bychom rádi postupně změnili nejen jeho výtvarnou stránku směrem k současným trendům, ale zčásti i jeho obsah, který budeme rozšiřovat o další zajímavá témata a nové rubriky. V souladu s projektem Česká hudba 2004 se můžete například těšit na řadu studií o nejvýznamnějších představitelích české torby (které však nebudou suplovat pouze povšechná učebnicová shrnutí, ale na některé stránky jejich působení přinesou zcela nový pohled), nebude chybět ani důkladnější zmapování české a světové soudobé komoziční scény, či hlubší podchycení významnějších událostí v zahraničí. A protože je časopis určen především vám, našim čtenářům, pošlete nám, prosím, i vy svoje návrhy, jak byste si jeho podobu představovali. Co se vám na něm líbí, o co byste jej chtěli rozšířit, čím jej zpestřit či naopak co dělat jinak. Zkusme se všichni zamyslet, a dát mu takovou podobu, v níž si každý z vás tu „svou“ stránku a téma vždycky najde.

Vážnou hudbu sice údajně poslouchá asi jen jedno procento populace, slovy prof. Zuzany Růžičkové by se však tato sféra umění (do které časopis typu Hudebních rozhledů bezpochyby patří) dala přirovnat k úloze stopových prvků v organismu: těch je sice ještě méně, ale žít se bez nich nedá… HANA JAROLÍMKOVÁ

2

Hr0404.indd 2

29.3.2004, 13:35:49

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Premiéry na letošním Pražském jaru V rámci letošního 59. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro zazní čtyři premiéry českých autorů: Erbeniáda Pavla Blatného, Tesknice Martina Smolky, Kantáta o čaji Lukáše Hurníka a Mudrosloví Ivany Loudové. Každému z nich jsme tedy dali slovo, aby mohl své dílo představit.

Proč „Erbeniáda“? Přelom století se u mne projevil v touze po ohlédnutí – řekl bych dokonce po ohlížení se za těmi padesáti lety, kdy jsem dělal to, co jsem dělal. Nejprve jsem se zastavil u 60. a 70. let, která u mne byla ve znamení Nové hudby a jazzového Třetího proudu, a proto jen zdánlivě jsem koncem 90. let vykročil vpřed tím, že jsem spolu se svým synem Markem začal komponovat skladby ovlivněné rockem. Už názvy některých skladeb „Konfrontace pro Agon“ či symfonická „Play jazz, play rock, play New music“ svědčí o tom, že jsem svůj hudební svět 60. let propojil s injekcemi rockového vidění hudby 90. let od příslušníka generace nejmladší. A tak, když jsem obdržel objednávku od festivalu „Pražské jaro“ pro koncert, kde bych měl figurovat vedle našich klasiků Dvořáka a Janáčka, bylo mi hned jasné, že se ohlédnu po mi-

Pavel Blatný

Foto archív

nulosti znovu. A to po své postmoderně let 80. – vyznačených skladbami „Hommage a G. Mahler“ – Podivné lásky“ – či – a to zejména – erbenovskými kantátami (Vrba, Polednice, Štědrý den, Vodník) – které jsou z tohoto údobí nejznámější (Vrbu v Praze uvedl dokonce jak FOK, tak Česká filharmonie). Proto tedy vznikla skladba, která na tyto kantáty navazuje. A nejen názvem, ale především hudebním jazykem. Skladbu jsem rozvrhl do tří částí, které mají ovšem na sebe navazovat attaca. První část jsem nazval „Prolog“ a míním tím nejen úvod k vlastní skladbě, ale úvod i celého koncertu (s údery zvonů). Jelikož druhá část měla být stěžejní a také nejdelší, je můj „Prolog“ naproti tomu úsekem skladby nejkratším. A také – proti plnému symfonickému osazení 2. a 3. části – probíhá hudba „Prologu“ většinou v komorních smyčcích. V druhém plánu – po obsahové stránce – je „Prolog“ jakýmsi teskným ohlédnutím za ubíhajícím časem – odtud název v závorce „Žalozpěv“. Druhá část – opravdu nejdelší – pak již plně koresponduje s názvem „Erbeniáda“. Dal jsem jí název „Kytice“ a vycházím v ní z těch Erbenových balad, které jsem dříve zhudebnil jako kantáty. Jednotlivé motivy či zvukové plochy se zde protínají v nových souvislostech, v nových gradacích, v odlišném provádění. Pro posluchače je ovšem bezpředmětné, jestli na vrcholu jedné gradace se objeví na sebe postavené dvě kvinty připomínající v „Polednici“ místo „pojď si pro něj Polednice!“ – i kdyby tuto kantátu slyšel, v tomto okamžiku si ji stejně neuvědomí. Mým cílem ale bylo, znovu evokovat tu hudební řeč, která byla v 80. letech mým jednoznačným přesvědčením o soudobém hudebním jazyku – vstřícném ke koncertnímu posluchači. Třetí část „Hymnus“ – se zdůrazněním v závorce „Pocta K. J. E.“ – je obsahově

zcela jednoznačná. Stavebně je to pak jakási delší coda k celé skladbě. Ve vlastní hudební řeči se však posunuje do jiného hudebního prostoru – jako bych svým dnešním viděním soudobého jazyka (zdůrazňuji „SVÝM“ – jde jen o můj pohled) komentoval hudební reminiscence předchozí věty. A jak se říká – nakonec vše dobře dopadne. Zatím co první a druhá část končí vždy meditativně či přímo lacrimosně, závěr skladby je v plenu a forte. Jako perličku ještě dodávám, že po orchestrálních skladbách „Ein Lied“ (1996) a „Meditace nad básní Suzanne Renaud“ (1998) je „Erbeniáda“ již mou třetí definitivně poslední skladbou tvůrčího života. PAVEL BLATNÝ

Tesknice je jednovětá skladba pro komorní orchestr bez bicích, trvá asi 12 minut a komponoval jsem ji na objednávku festivalu Pražské jaro pro Pražskou komorní filharmonii.

Martin Smolka

Foto archív

Ohlížeje se (teskně) za touto skladbou, zjišťuji, jak hluboce jsem se zapletl s dneškem. Dnešek se vyjadřuje ve zkratkách,

3

Hr0404.indd 3

29.3.2004, 13:35:49


v ikonách, v odkazech. Tak i v Tesknici místo sledu libých harmonií ozve se jediný akord, vzletnou melodii vzdáleně připomene chvatný pětitónový signál, na fanfáru lesnic odkáže zvukově barevný flek. Dnešek své ikony vtiskuje do pamětí nekonečným omíláním. Tak i v této skladbě se ikony stesku objevují znovu a znovu. A když už je zkratka známá, dnešek ji ještě zjednoduší. Tak i motivy Tesknice navracejí se v oproštěných variantách. Kompoziční principy? Dva: 1) Odzadu. Vyprávění odzadu. Postupné vyprávění odzadu. Do konce postupné vyprávění odzadu. Od začátku do konce postupné vyprávění odzadu. Atd. 2) Rozpínání. Rozrozpípínánáníní. Rozrozrozpípípínánánáníníní. Atd. Při tom všem mi chodí hlavou výrok, teskně dokola opakovaný Petrem Léblem, když jsme před lety probírali možnost spolupráce na divadelním představení: „Někomu tím udělat radost!“ MARTIN SMOLKA

Kantáta o čaji Bach napsal Kafeekantátu, což mně, milovníkovi čaje, přišlo nespravedlivé. Ne, že bych si myslel, že bych svou kantátkou dokázal Bachův počin vyvážit, ale pokusil jsem se alespoň v mezích svých

možností křivdu oslabit. Texty čínských, japonských a anglických básníků mi nabídl pan Ludvík Kundera, též čajomilec. Je zajímavé, že podstatná část čajové poezie opěvuje tento nápoj jako lék na kocovinu. Do kantáty jsem však vybíral básně pojednávající o čaji ze všech možných hledisek. S texty jsem zacházel velmi volně, měnil jednající postavy, propojoval úryvky z pera různých autorů. V první větě naříká čínský šlechtic, že jeho dům je pustý, poté, co jej opustila milovaná žena. Potom si uvaří čaj, a je rázem po depresi. V následujícím duetu se škádlí muž a žena, kdo z nich dokáže lépe vychutnat vůni čaje. Muž je ovšem galantní, takže přenechá prvenství dámě. Třetí věta je melodram popisující vzrůstající účinky čaje na pijákovu duši. Sedmý šálek nás prý zanese do krajiny „věčně blažených“, což je v hudbě náležitě vylíčeno. Následná sborová fuga rozvíjí čtyři témata, z nichž každé zhudebňuje jiné jméno čaje. Pan Jányš vtipně poznamenal, že to zní jako scénka z čajové burzy v Kalkatě. Virtuózní sopránová árie stojí na dvou japonských haiku a vyžaduje od sólistky, aby ovládala techniku rychle repetovaných tónů, kterou ve svých operách hojně užíval Vivaldi. Finále pak opěvuje čaj jako lék, který pomáhá od všech neduhů (kurděje, dna, uhry…), ale nikoli od červů. Ti se po něm naopak množí, takže je třeba pít ho střídmě… Ve skladbě jsou slyšitelné odkazy na Bacha, ale není to neobarokní kompozice. Výraznější jsou spíše rockové názvuky, jak je to ve všech mých skladbách. Nicméně si umím docela dobře představit, že by se skladba hrála na staré barokní nástroje, tedy dvě gamby a continuo. Čtvrtá věta by mohla být chápána jako skromný příspěvek k teorii fugy. Čtyři hlasy přicházejí už v expozici každý se svým vlastním tématem, v provedení pak všechna témata mezi hlasy rotují a potkávají se i v těsnách, takže jde o jakousi čtyřnásobnou fugu na ploše necelých dvou minut. Skladbu si pro Pražské jaro 2004 objednal soubor Gutta musicae v čele s panem Svatoplukem Jányšem. LUKÁŠ HURNÍK

Mudrosloví Lukáš Hurník

Foto archív

stojí v záhlaví Kantáty pro dětský sbor, zobcové flétny a bicí nástroje (na

vlastní libreto) o pěti částech –1. Moudrost, 2. Hloupost, 3. Krása vědění, 4. Marnost, 5. Moudré poučení, kterou jsem zkomponovala pro dětský sbor Permoník z Karviné. Naše spolupráce se však rozvíjela již od roku 1987, kdy jsem napsala posléze sborem perfektně provedené a nahrané Permonické písničky, po nichž následovala ještě skladba Pozdrav slunci, určená v roce 1996 pro „permonické turné“ Japonskem. Tehdy jsem začala komponovat i pětidílnou kantátu Mudrosloví, která vznikala v dlouhém (takřka osmiletém) období.

Ivana Loudová

Foto archív

Permoník uváděl dosud na svých koncertech pouze jednotlivé části, z nichž první tři nahrál i na své CD. Poslední dva oddíly Marnost a Moudré poučení dostal až v tomto roce, a tak premiéra celé kantáty, jejíž melodika vychází z modality, bude realizována teprve na letošním Pražském jaru. A protože vzhledem k oblibě prvních tří částí jsem zkomponovala i verzi pro dívčí kvartet, dílo tu bude provedeno v kombinované formě obou jeho obsazení, sborovém i kvartetním. Libreto, pro které jsem střádala „moudra“ již od svých studentských let, z nichž jsem vybrala jen ta nejlepší a na základě kontrastu či podobnosti je seřadila do pěti celků, jsem si vytvořila sama. Důležitá je absolutní srozumitelnost textu, který hudebně pointuji, zobcové flétny a malé bicí nástroje jsou tu pak významným rytmickým a barevným obohacením. Mudrosloví vzniklo z podnětu manželů Šeinerových a Permoníku, kterým jsem je také věnovala. IVANA LOUDOVÁ

4

Hr0404.indd 4

29.3.2004, 13:35:50


Třikrát s Českou filharmonií Zdeněk Mácal a erupce pozitivní energie Česká filharmonie se v abonentním cyklu EF 5. a 6. února vyznamenala skvělým dramaturgickým počinem. Nápad zařadit před Franckovu Symfonii d moll do první půle večera rozměrnou Kantátu o posledních věcech člověka na slova dvou lidových písní moravských, op. 16 Ladislava Vycpálka, zasluhuje ocenění

Jeho impulsivnost a zároveň hluboká emocionální angažovanost strhují hudebníky i publikum ke společnému prožívání velkolepých gradací s výtečně stavěnými vrcholy, ba více, on umí i velmi působivě s vrcholů sestupovat. V tomto se zaskvěl jak na mnoha místech Vycpálkovy neobyčejně komplikované partitury, tak

ganci osvědčil Zdeněk Mácal v náznaku sostenuto v závěrečném tematu 1. věty Symfonie (takt 129 a následující), na řadě míst pak dokonalou znalost a schopnost věnovat se v detailu jednotlivým hlasům, a tím interpretaci ustavičně oživovat. Kromě dirigenta je to především Pražský filharmonický sbor, připravený Jaroslavem Brychem, který si zaslouží absolutorium. Každý zpěvák zná nejen svůj part, ale plně se orientuje v celku,

Maria Haan a Ivan Kusnjer při provedení Vycpálkovy Kantáty o posledních věcech člověka

z několika důvodů. Za prvé jde o dílo výtečné, vynikající tematickou úsporností a důsledností. Za druhé jde o dílo skoro neznámé, od jehož nastudování a provedení uplynou – samozřejmě, také kvůli nárokům na přípravu – k zasloužené repríze vždy až desítky let. Za třetí přináší opět jeden z důkazů o úrovni české hudební kultury v 1. polovině 20. století, svědčí o vytříbeném vkusu při volbě textu a jeho zpracování a o tektonické suverenitě komposiční, o hlubokém vzdělání profesionálním i lidském. Na obou koncertech vedl dirigent Zdeněk Mácal celý aparát s vervou, suverenitou a neutuchajícím zaujetím.

i v Symfonii Césara Francka: ve čtvrtek před závěrem 1. věty připravil vrchol tak velkolepě, že i pausu mezi 1. a 2. větou naplnil mystickým tichem za spoluúčasti všech lidí přítomných v sále, a anticipoval tak skvělé vyznění sóla anglického rohu na počátku 2. věty, s dokonalým vystižením potřebné melancholické osamělosti. Podobně výrazně působilo v pátek ztišení před závěrečnou gradací ve 3. větě. Snad jen s jednou věcí by se dalo polemizovat, totiž s příliš rychlým pohybem v základním tempu ve 3. větě Symfonie (Allegro non troppo), tím se trochu mění strukturální a výrazové poměry skladby. Opravdový vkus a ele-

Fota Petr Horník

umí artikulačně, barevně a intonačně rozlišovat nejjemnější finesy, z hlediska výrazově uchopené melodie a polyfonie právě tak jako z hlediska harmonické struktury ve vztazích mezi akordy. Také sólisté, Maria Haan – soprán a Ivan Kusnjer – baryton, odvedli dobrou práci, zejména mužský hlas se zaskvěl nevšedně kvalitní artikulací a srozumitelností zpívaného textu. Chuť a radost z práce zaujaly posluchače a vtáhly je do děje. Problém při zvláště bohatém obsazení představuje kubatura sálu, ta se přehuštění nevyhne, i když – jako v tomto případě – kultivovaný zvuk zůstane zachován. Jisté reservy

5

Hr0404.indd 5

29.3.2004, 13:35:51


se projevily v dynamických, zvukových a barevných poměrech mezi sekcemi (místy převládaly dechové nástroje nad smyčcovými) a také při barevně-zvukovém vyrovnání uvnitř sekcí. Tyto záležitosti se ovšem neřeší na několika zkouškách, nýbrž vyžadují dlouhodobou a cílevědomou práci – a jistě právě nový šéfdirigent i skvělí hráči České filharmonie jsou si toho sami nejlépe vědomi, a tímto směrem se proto jejich úsilí bude nadále zaměřovat a rozvíjet. BORIS KOBRLE

S Gerdem Albrechtem po osmi letech V rámci abonentních cyklů A a B 19. a 20. 2. a O 21. 2. dirigoval Českou filharmonii Gerd Albrecht. Tedy poprvé zase osm let poté, co resignoval na funkci šéfdirigenta orchestru – a obrazně řečeno hlasitě tak za sebou přibouchl dveře. Koncert se odehrál u příležitosti příjezdu do Prahy k jeho nastudování opery Antonína Dvořáka Vanda v Národním divadle. Předehrou k ní také koncert zahájil. Toto

Gerd Albrecht

Foto Zdeněk Chrapek

dílo nemá v České filharmonii vůbec interpretační tradici, mimo operu se hrávalo hlavně v rozhlase. Už jako šéfdirigent vstupoval Gerd Albrecht do českého repertoáru tak, že hrál častěji málo frekventovaná díla významných českých skladatelů. Vyhnul se tak srovnávání s výkony předních dirigentů, kteří často dávali jejich mistrovská díla. Dnes bych mu takovou volbu nevytýkal: v pozici hosta nemá povinnost řešit celkový dramaturgický profil interpretace orchestrální tvorby jubilujícího Antonína Dvořáka; tu dává bohatě dnešní šéf i další dirigenti. Předehra k opeře Vanda je velmi příznačné dílo mladšího Dvořáka. Má znaky jeho slovanské invence, znamenitý orchestrální zvuk častěji plný než jemně barvitý a rozsochatou stavbu s trochu hypertrofickým rozvíjením motivického materiálu. Česká filharmonie pod Albrechtovou taktovkou zahrála skladbu dobře a přehledně; je však zřejmé, že to častější repertoárové číslo nebude. Cyklus tří písní na čínskou poezii pro soprán a orchestr Kouzelné noci H. 119 z podzimu 1918 je jedním z nejpůvabnějších holdů mladého Bohuslava Martinů hudebnímu impresionismu. Barvitá hudba plná témbrových polostínů a stříbřité lícně noční přírody tu doprovází bohaté a častěji efektně ve výškách svítící zpěvní linie sopránu. Znamenitě s technickým nadhledem a krásným výrazem je zazpívala slovenská pěvkyně Lívia Ághová, donedávna členka opery Národního divadla v Praze. Plně se prosazovala nad orchestrem zejména v oněch stříbřitých vysokých pasážích; její zpěv ve střední poloze orchestr přece jen kryl. Hlavním číslem programu byla po přestávce Symfonie č. 6 A dur Antona Brucknera. Z necelou hodinu trvajícího monumentu (ne sedmdesátiminutového, jak se uvádí ve výkladovém textu na programu) vyzněly nejlépe obě krajní věty, postavené na převaze fanfárově a pochodově svítivé souhry žesťů. Ona zvukově velkolepá místa, přenášející do světa symfonické hudby wagnerovsky pastózní orchestraci, znamenitě vyhovovala dispozici trompetistů, cornistů, trombonistů a tubisty České filharmonie i dirigenta. Méně přehledná a stavebně semknutá byla volná druhá věta

Adagio – Sehr feierlich – a nepůsobila ani příliš slavnostně, jak předepsal skladatel. A ne dost přesvědčivě byla vytvarována také třetí Scherzo – Ruhig bewegt. Nicht schnell. Skutečně nebyla rychlá, ale spíš trochu toporná, chyběl jí rozmarný humor, jehož stylizací je žánr scherza. Byla to jistě interpretace profesionální, ale ne mistrovsky jedinečná a osobitá. Právě při tomto pozdně romantickém repertoáru se nabízí srovnání tohoto předminulého a minulého šéfdirigenta České filharmonie. Gerd Albrecht má vypracované a srozumitelné gesto, je dirigentsky profesionálnější, kdežto Vladimir Ashkenazy byl muzikálnější a fantazijnější, ale měl někdy problémy přenést své pojetí na orchestr, gestem a mimikou jej ovládnout a vdechnout mu svou představu. Po posledních výkonech nového šéfa Zdeňka Mácala jsem přesvědčen, že oba své předchůdce jednoznačně předčí a v přípravě výkonu pracuje efektivněji. JAROSLAV SMOLKA

A tentokrát s Františkem Preislerem a miláčkem pražského publika Garrickem Ohlssonem Velmi náročný program nabídla zaplněné Dvořákově síni Česká filharmonie, hrající pod taktovkou Františka Preislera, na svých abonentních dvojvečerech z konce února (sledoval jsem ten páteční, 27. 2.). Už samotné zařazení téměř půlhodiny trvajících Moravských tanečních fantazií Klementa Slavického před sólisticky hvězdně obsazený Beethovenův 3. klavírní koncert (pochopitelně prodloužený přídavkem) bylo časově dosti odvážné a připočteme-li k tomu ještě cca 40 minut trvající Skrjabinovu 3. symfonii, která vyplnila druhou půli programu, nemůžeme se divit, že koncert skončil až někdy kolem 22. hodiny. Na druhé straně bylo o to zajímavější sledovat, jak právě v takto náročném programu obstojí hostující dirigent. Rytmický svět i zdravě syrový zvukový kolorit Slavického Moravských fantazií byl Preislerově naturelu evidentně blízký. Rozohněné partie vstupní části s jeho furiantsky vířivými linkami fléten (a také báječně rozrezonovanými trombóny)

6

Hr0404.indd 6

29.3.2004, 13:35:52


Soustředěné gesto Františka Preislera

dovedl s orchestrem rozehrát jiskřivě a v plnokrevných barvách, jen onomu volnějšímu dílu chyběla větší plastičnost kontrapunktujících hlasů. V dalších fázích mě dirigent zaujal nápadně „houpavým“ modelováním zpěvných frází ve dřevech s trefně vystiženým ritardandem před jejich opakováním. Ve 3. části, modelované od dirigentského pultu trochu přeexponovanou gestikulací, sice působila některá místa už trochu rozvláčně, závěrečné partie ale rozehranému orchestru opět svítily (horny, ideálně sladěné unisono trubek). Nejsilnějším magnetem pro většinu přítomných se stalo vystoupení Garricka Ohlssona v Beethovenově 3. klavírním koncertu. Po plasticky vystižené, lež drobet pomaleji odhadnuté introdukci, nám Ohlsson připravil doslova lekci ideálního vstupu sólového partu k tomuto koncertu – v tematické hlavě ústřední myšlenky představený extaticky vyostřeným úhozem a v tematické odpovědi v propastné kontrastnosti něžný. I v dalším průběhu díla mě fascinovalo, jak přesvědčivě se pianista prostřednictvím své vycizelované úhozové kultury vciťoval do Beethovenova světa, jak zřetelně vyhrával ve všech dynamických polohách každou pasáž nebo frázi i jak citlivě si dokázal v klíčových momentech rozumět s přesně spolupracujícím orchestrem (souhra s violami!). Kadenci oděl Ohlsson spíš do tajemně

básnivého než klasicistně virtuózního hávu, ale zase – způsob, jakým dovedl vychutnat ony posedlé trylkové modulace, měl naprosto jedinečné kouzlo. Largo Beethovenova 3. koncertu nám vždy připraví mocný emocionální zážitek, v Ohlssonově případě však bylo možno mluvit přímo o posvátném vytržení – i v jednohlasu vyťukávaný monolog měl v jeho podání omračující sílu. Pravda, v sólovém partu RonFoto Petr Horník da už bylo možno postřehnout drobné nepřesnosti, ale stále to byl velký výkon. Také Preislerem řízený orchestr mě tu svým vcítěním do této hudby v mnoha momentech mile překvapil, například tím jak jemně reagoval hned v úvodu na Ohlssonovu první citaci hlavního tématu. Tajemný, introvertně zahleděný orchestrální obraz, který nám Skrjabin odkázal prostřednictvím své 3. symfonie s příznačným názvem Božská báseň, otevírá stavidla mohutnému přívalu chromaticky proplétaných motivických myšlenek, hlavním opěrným bodem, podle něhož se však může posluchač v této komplikované pavučině hlasů orientovat, je na různých místech obměňovaná ústřední patetická myšlenka celého díla. Tu se (báječně „prokrvené“ trombóny a hluboká dřeva) Preislerovi podařilo zvýraznit hned v krátké introdukci nebo třeba před závěrem 1. věty, kdy všechno na okamžik ztichne. Vlastní tříčtvrteční allegrový díl

vstupní věty s názvem Boje a označením „mystérieux, tragique“ se mu však nesl v poněkud odlehčeném tónu, jako by se v úsilí o co nejplynulejší tok a trefné modelování frází už nestačil koncentrovat na podrobnější práci s dynamikou a detailnější odstiňování jednotlivých vertikál. Mírně rozporné pocity vyvolala i 2. věta. Její stále se zhušťující zvukové předivo se tu před námi pod Preislerovým elegantně houpavým gestem odvíjelo v nádherných barvách a přímo kouzelné okamžiky nám rozehraný orchestr připravil například v onom přírodně okouzleném obrazu („ptačí“ figurace fléten, prolínané protihlasy dalších dřev, smyčcovými trylky i primáriovým sólem), o ty nejsubtilnější momenty jako by však byla trochu ochuzena. Tempově promyšleně modelovaná finální věta vyšla Preislerovi velmi sugestivně už v samotném úvodu, kde na předchozí větu attacca navazující hudební proud prochází několika mocnými crescendovými vlnami, oproti tomu v závěrečném shrnutí jako by už na orchestr doléhala únava. Shrnuto – vzrušující večer, okouzlený přítomností slavného sólisty, ale také náročná repertoárová zátěž, v níž obstál stále ještě mladý hostující dirigent se ctí. MILOŠ POKORA

Garrick Ohlsson se tentokrát představil vynikajícím provedením Třetího klavírního koncertu Ludwiga van Beethovena. Foto Petr Horník

7

Hr0404.indd 7

29.3.2004, 13:35:53


Dmitri Hvorostovsky a Marina Domashenko Prahu okouzlili Jednou z dalších významných společenských událostí, která po návštěvě argentinského tenoristy Josého Cury a americké sopranistky Renée Flemingové rozčeřila chvílemi poněkud stojaté kulturní vody naší metropole, bylo vystoupení sibiřského barytonisty Dmitrije Hvorostovského. Řada posluchačů má jistě dodnes v paměti jeho skvělé vystoupení na Pražském jaru před třemi lety, kde za doprovodu Mikhaila Arkadieva přednesl písně P. I. Čajkovského a S. Rachmaninova, či hostování v Evženu Oněginovi 30. 4. 2000 ve Státní opeře Praha, kam se však vzhledem k zadanému představení dostal jen málokdo. Není proto divu, že Smetanova síň byla zaplněná snad do posledního místa. Hvězda nejproslulejších světových operních scén, počínaje milánskou La Scalou a konče newyorskou Metropolitní, na sebe navíc nepřitahuje pozornost pouze díky své vynikající umělecké pověsti či interesantnímu zjevu s vlasy bílými jako sníh, ale i proto, že má za sebou pro operního pěvce nevšední osud někdejšího člena hardrockové kapely a vyhlášeného rváče, který kouřil jednu cigaretu za druhou a po představení byl schopen vypít i dvě lahve vodky za sebou. Pro své, v letošním roce patrně jediné vystoupení v Čechách 12. února ve Smetanově síni, na němž mu byla spolehlivou oporou Pražská komorní filharmonie řízená Tomášem Hanusem, vybral Dmitri Hvorostovsky pestrý program, představující díla několika rozličných autorů. Vedle Předehry ke Glinkově opeře Ruslan a Ludmila, Mozartovy „Pražské symfonie a ukázek z oper Démon (Ne plač ditia, Na vazdušnom akeane, Ja tot, katoromu vnimala ty) a Nero (Epithalamium) A. G. Rubinsteina (od kterého zazněl ještě orchestrální Valse caprise Es dur, op. 118), jsme tak měli možnost posoudit i sólistovo pojetí W. A. Mozarta, z jehož Dona Giovanniho jsme kromě slavné Předehry vyslechli árie Finch´han dal vino a náročnou Deh vieni alla finestra, či provedení ukázek z Belliniho Puritánů

(Or dove fuggo io mai? Ah! Per sempre io ti perdei) a Verdiho Rigoletta (Cortigiani, vil razza dannat) a úvod k Maškarnímu plesu. Tedy repertoár více než náročný, zazpívaný však s nesmírnou kultivovaností projevu, maximální technickou dokonalostí i strhujícím sugestivním výrazem, jehož rejstřík prochází stále novými proměnami a nuancemi. Připočteme-li k tomu ještě nádhernou barvu sólistova měkkého sametového hlasu a úžasně zvládnuté legato, které vyniklo zejméma v obou a cappellových přídavcích z repertoáru Fjodora Šaljapina (písních Nočenka a Vjetry bujnyje), nelze než přiznat, že superlativy, s nimiž se o jeho vystoupeních píše, zdaleka nejsou přehnané. Neméně hluboký zážitek však tentokrát posluchačům připravil i druhý host večera, půvabná ruská mezzosopranistka Marina Domashenko, která byla Hvorostovskému zcela rovnocennou partnerkou. I ona je již pražskému publiku známá (z inscenace Bizetovy Carmen v Národním divadle, nastudované v režii Jozefa Bednárika) a rovněž ona je obdařena krásným sytým hlasem i nemalým talentem. Její přesvědčivá interpretace Musorgského Věštby z Chovanštiny či árií Vot do čego ja dožila z Korsakovovy Carské nevěsty a Tucha s gromom sgovarivalas ze Sněhurky tak právem vyvolala obrovskou bouři nadšení a ovací a to správné naladění do druhé poloviny koncertu, která již patřila pouze Pražské komorní filharmonii a krásným áriím, určeným barytonu. HANA JAROLÍMKOVÁ

S Ruskem mne spojují stálé vazby, říká barytonista Dmitrij Chvorostovskij Dnešní britský občan Dmitrij Chvorostovskij (41 let) dává přednost anglické verzi psaní svého jména – Dmitri Hvorostovsky. Pořádající pražská agentura

PANART tento fakt akceptovala, a tak v pražských redakcích před zpěvákovým koncertem ve Smetanově síni vyvolala řadu diskusí, jak vlastně jméno tohoto vynikajícího barytonisty vůbec psát. Na přímou otázku před koncertem Dmitrij (mezi přáteli zvaný Dima) odpověděl: „Samozřejmě, když se vracím do Ruska jsem uváděn dále jako Chvorostovskij, ale jinak dávám přednost anglickému psaní Hvorostovsky,“ ale tím vše ještě více „zamotal“. Jeho slovanský původ – je narozen v sibiřském Krasnojarsku, kde začal studovat hudbu na místní umělecké škole – je však patrný z prvního pohledu. Hříva stříbrných vlasů mu dává velký sexappeal, čehož využil západní tisk v prvních letech jeho působení na Západě, když byl dokonce prezentován jako „Operní Elvis ze Sibiře“. Dodnes především ženská část jeho obdivovatelů (ale při pražském koncertu se velice hlasitě projevovala i ta mužská!) zpěváka pronásleduje a posílá mu vášnivé e-maily. Dmitrij to bere s nadhledem. „Ani to vše nečtu, moje manželka to dělá za mne a pak mi vybere jen ty nejzajímavější. Vím ale, že v Anglii existuje několik mých fanklubů,“ dodává barytonista, který začal svou světovou kariéru vítězstvím v pěvecké soutěži ve velšském Cardiffu v roce 1989. Porazil tam i místního rodáka Bryma Terfela. Od roku 1994 žije Dmitrij v Londýně, je podruhé ženat (po ruské baletce má nyní Italku Florence), ale do Ruska se stále vrací. „K Rusku mne váží rodinné vazby, mám tam rodiče, které financuji, protože třeba otec, chemický inženýr, již několikrát nedostal penzi“, objasňuje. Se smíšenými pocity vzpomíná i na svá moskevská léta. Bydlel tam před odchodem do Londýna. „Již jsem byl dost známý, jezdil do ciziny a finačně jsem si dost polepšil, což jakmile se dozvěděla místní mafie, hned mi začala být nebezpečná. Vykradli mi byt, bál jsem se, že mi unesou dcerku, musel jsem najmout bodyguardy,“ vzpomíná hořce. Ale ruskou hudbu miluje, tvoří

8

Hr0404.indd 8

29.3.2004, 13:35:55


Dmitri Hvorostovsky

stálou součást jeho repertoáru a natáči ji i na desky. „Není to jen klasika, které se věnuji, zpívám rád i národní písně, romance a dokonce jsem natočil i desku s válečnými písněmi. Ty jsou v Rusku od Velké vlastenecké války velice populární, tehdy vlastně hrály roli dnešních pop songů a tak i dnes je lidé rádi poslouchají. Měl jsem loni na jaře koncert v Kremlu právě

Foto archív

s válečnými písněmi, doprovázel mne Moskevský komorní orchestr s dirigentem Orbelianem. V předvečer Dne vítězství koncert ze záznamu vysílala Ruská televize a prý to sledovalo téměř 100 miliónů lidí,“ říká hrdě. „V prosinci jsem měl několik koncertů v Moskvě a vedle Orbelianova orchestru s klasikou jsem zpíval i národní písně s orchestrem Osipova,“ vzpomí-

ná. Z ruského klasického reperoáru vedle tradičnách autorů (Čajkovskij, Glinka, Rimskij-Korsakov, Musorgskij) prosazuje všude v zahraničí i Antona Rubinsteina. „U vás není tolik známý, ale v Rusku se např. jeho opera Démon těší velké popularitě, a to i přesto, že je v současnosti svým poněkud mystickým dějem málo srozumitelná. Hlavní role Démona však byla velkou rolí Fjodora Šaljapina a v Itálii ji natočili i takové hvězdy jako Titta Ruffo a Mattias Battistini,“ uvádí. Ze skladatelů 20. století zpívá na recitálech Rachmaninova, Šostakoviče a Sviridova. „To byl asi nejlepší Šostakovičův žák a pro mne napsal před smrtí cyklus písní St. Petersburg. Natočil jsem ho spolu s jeho Šesti romancemi na slova Puškina na své poslední CD,“ upozorňuje. V současnosti natáčí pro Delos, ale dříve spolupracoval s Philips Classic. „Nutili mne tu však ke crossoverovým projektům, což mi nesedělo. Nejsem rád k něčemu nucen, dávám přednost vlastním iniciativám,“ vysvětluje zpěvák, který jako mladý teenager v Krasnojarsku hrál v rockových kapelách, svůj přechod k jiné nahrávací společnosti. „Dnes bych nevzal natáčení s Madonnou ani za milión dolarů,“ směje se. V současnosti patří ve světě k nejlepším a nejžádanějším představitelům Oněgina, Dona Giovanniho, Rigoletta. Po Praze se vrací do Londýna k recitálu v Queen Elisabeth Hall a potom do New Yorku, kde zpívá v Metropolitní opeře Germonta v Traviatě spolu s Reneé Flemingovou. S českou hudbou se zatím nesetkal, jen při studiu v Krasnojarsku s Dvořákem. „Ve světě jsem totiž považován spíše za mozartovského a verdiovského interpreta a specialistu na ruskou klasiku,“ dodává zpěvák, který je hostem nejslavnějších operních scén. Nesouhlasí s tolik diskutovanou otázkou diktátu operních režisérů. „Na velkých scénách to není problém, tam je stále zpěvák hlavní. Řekl bych, že je to problém spíše menších operních scén, třeba v Německu, kde jich je hodně a režiséři se snaží na sebe upozornit.“ Kromě zpěvu a rodiny si rád ve volném čase zajde zaplavat či zacvičit. „A jsem velkým fobalovým fanouškem, rád se dívám v Anglii na zápasy Arsenalu,“ uzavírá Chvorostovskij. VLADIMÍR ŘÍHA

9

Hr0404.indd 9

29.3.2004, 13:35:55


Jan Pěruška a Pavel Peřina s FOK Jeden z únorových abonentních koncertů symfonického cyklu FOK se konal ve Smetanově síni Obecního domu (4. 2.) pod taktovkou stálého dirigenta Pražských symfoniků Leoše Svárovského. Večer měl barvitý, dramaturgicky spádný, interpretačně náročný a posluchačsky poutavý program. Na úvod to byla symfonická báseň Igora Stravinského Zpěv slavíka. Má

Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK tu skutečně excelovali. Antonín Vranický byl mladším ze dvou bratrů, novoříšských rodáků, kteří patřili k oblíbeným skladatelům klasicistní Vídně. Tentokrát zazněl jeho Koncert C dur pro dvě violy a orchestr v symfonické kombinaci smyčců a dechů, v němž se zřetelně ohlašuje romantismus, což bylo i interpretačně, navíc vkusně, podtrženo.

školy druhé poloviny 20. století a jeho dílo odráží množství nejrůznějších stylově-historických, etnických, žánrových atd. vlivů a ohlasů, takže bych je neváhal charakterizovat jako pestrou, vskutku dramatickou fresku. Výkon příslušných nástrojových sekcí tu byl náležitě vystupňován, včetně individuálních výkonů. Osobně bych vrchol večera cítil právě tady, avšak podle programové dramaturgie jím měl být – a pro velkou část publika zřejmě i byl – finální Taras Bulba Leoše Janáčka. Nevystupňoval, ale každopádně potvrdil skvělou formu a úroveň celého orchestrálního kolektivu. Zásluhu na tom má samozřejmě dirigent Leoš Svárovský, bezpečně proplouvající obtížným předivem skladeb jednoduchými, účelnými gesty, přičemž jednoduchost se vylučuje se schematičností, a byl v úzkém a tvořivém kontaktu s každou orchestrální sekcí. JULIUS HŮLEK

Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Tomáš Koutník s díly pražských rozhlasových skladatelů

Sólových partů Vranického Koncertu C dur pro dvě violy a orchestr se ujali zleva Pavel Peřina a Jan Pěruška. Foto Zdeněk Chrapek

svou zajímavou historii: vznikla v roce 1917 a brzy po té byla provozována jako balet. Předcházela jí stejnojmenná opera započatá roku 1908, z níž autor při tvorbě symfonické básně čerpal, a ke které se vrátil mnohem později, až roku 1962, aby ji revidoval. Symfonická báseň je koncertním provozem „neobehraná“ a ještě dnes fascinující. Stravinskij ji sám pojal spíše jako komorní a koncertantní dílo se spoustou výstupů vždy jen některých orchestrálních sekcí a sól, přičemž orchestrální plénum tu nezaznívá často. Členové

Efektní dílo si všichni, zejména ovšem sólisté – Jan Pěruška a Pavel Peřina – náležitě vychutnali. Oba byli technicky i výrazově skvělí. Ač jsou typově odlišnými individualitami – Pěruška melodii akcentuje, kdežto Peřina je zemitější –, tvořili vyrovnané sólistické duo, včetně pěkných dialogů. Po přestávce přišla ke slovu novodobá hudba, a to Shakespearovskými variacemi pro dechové a bicí nástroje Miloslava Ištvana z roku 1975. Autor patřil mezi stylově nejprůbojnější zjevy brněnské kompoziční

Jako bonus – druhý prémiový koncert pro abonenty svého koncertního cyklu letošní sezony vzdal Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Tomáše Koutníka 24. února ve Dvořákově síni Rudolfina poctu některým významným českým skladatelům, kteří byli dirigenty, programovými pracovníky nebo hudebními režiséry Čs. rozhlasu v Praze. Byl to znamenitý dramaturgický nápad, který je zvlášť vhodný v roce, kdy všichni věnujeme české hudbě zvýšenou pozornost. Tento vznešený úmysl se bohužel nepodařilo realizovat důsledně. V tomto kontextu byl nevhodný Trojkoncert po flétnu, klarinet, lesní roh a orchestr Alexeje Frieda. Už proto, že tento autor v Čs. rozhlase soustavně nepracoval a jeho tvorba se tedy vymyká ze základního programového rámce. Skladba sem však neměla být zařazena

10

Hr0404.indd 10

29.3.2004, 13:35:56


také z jiného důvodu: nehodí se do Dvořákovy síně. Tři sólové nástroje i orchestr s menším obsazením po její značnou

z doby, kdy ještě neexistoval rozhlas. Karel Boleslav Jirák, v 30. a první polovině 40. let šéf hudebního vysílání,

a moře z roku 1960 podle stejnojmenné novely Ernesta Hemingwaye. Obě díla byla skvělými příležitostmi pro orchestr i dirigenta. Byla vypracována plasticky ve stavbě i zvuku a svědčí o skvělé současné úrovni tělesa i dirigentských kvalitách Tomáše Koutníka. JAROSLAV SMOLKA

Český komorní orchestr a Zuzana Růžičková

Tomáš Koutník dirigoval díla skladatelů, s nimiž jsme se jako se zaměstnanci setkávali v Československém rozhlase. Foto Zdeněk Chrapek

část hráli pod příkrovem nemilosrdného bušení šesti jazzových bicích, takže jejich převážně koncertantně pohyblivé party bylo možné spíš jen tušit, než přesně rozeznat jejich hudební obsah. Mezi jednotlivými větami měli sólisté i skupinovou a sólové kadence. Ty byly zajímavé a flétnista Jiří Válek, klarinetista Jiří Hlaváč a cornista Tomáš Secký je zahráli krásně; byly však velmi krátké. Průběh jejich výkonů a také orchestru zejména v první a do jisté míry také finální větě nelze posoudit. Skladba navíc neměla uspokojivou stavbu: i při jedině možném obrysovém slyšení bylo zřejmé, že není dobře vystavěna. Zejména finále bylo krátké: působilo, jakoby skladatel dílo nedopracoval, uzavřel je nehotové. Škoda, že místo tohoto nevhodného čísla nezazněla hudba některého významného skladatele generace, působící v rozhlase ve 30. a 40. letech, např. Miloslava Kabeláče, Klementa Slavického nebo Iši Krejčího. Z tvorby prvního šéfa SOČRu Otakara Jeremiáše tu byla provedena Jarní předehra, jistě sympatický kompoziční projev dvacetiletého mladíka z roku 1912, ještě zcela neosobitý a navíc

byl zase představen Concertinem pro housle a malý orchestr až z roku 1957, kdy byl už 10 let v emigraci v USA. Zahrál je znamenitě Bohuslav Matoušek a také dirigent i orchestr podali skvělý, inspirovaný výkon. Krásná byla zejména jednoduchá, vyhraněně česky laděná pomalá věta. Častěji se psalo o tom, že Jirákovým traumatem v USA byly úspěchy Bohuslava Martinů. Nelze se tomu divit: trochu strohá invence obou rychlých vět nedosahuje originality ani zajímavosti děl Martinů či i některých dalších Jirákových vrstevníků. A tak byli zralými a vynikajícími díly zastoupeni jen dva nejmladší skladatelé, kteří v pražském rozhlase působili v 50. až 70. letech minulého století. Z tvorby Otmara Máchy tu zazněla symfonická báseň Noc a naděje z roku 1959 s námětem prózy Arnošta Lustiga. Dílo, vyrůstající z patrného slohového vlivu skladatelova staršího kolegy a přítele Miloslava Kabeláče, neztratilo po desetiletích nic na působivosti a naléhavé sdělnosti. Podobně živě působila také slohově nepříliš Máchovu dílu odlehlá symfonická báseň Jiřího Jarocha Stařec

Únorový abonentní koncert (18. 2. 2004) Českého komorního orchestru potěšil dobře zvolenou dramaturgií i znamenitým využitím kvalitního akustického prostoru Kongresového sálu ČNB v Praze. Už úvodní Sonáta č. 2 A dur Gioacchina Rossiniho zaujala barvou, pevnou sytostí v tónu, zvláště v nižších a středních polohách, i filigránskou dokonalostí, zcela v intencích legendárních zakladatelů souboru, Václava Talicha a Josefa Vlacha. Snad jen 3. věta (Rondo-Allegro) mohla mít více houpavé poezie; bez té trochy haydnovské starosvětskosti připomíná poněkud kvapík. První věta (Allegro leggiero) Koncertu pro cembalo a smyčce Viktora Kalabise imponovala jistotou martinůovského neoklasického motorismu, železné tempo druhé věty dalo vyznít mystice, ve třetí větě gejzíry běhů a figur prokázaly, že Velká dáma cembala Zuzana Růžičková zůstává v plné formě, neotřesitelně setrvávajíc na svém trůně. Osmá ze série komorních symfonií Felixe Mendelssohna-Bartholdyho okouzlila ve 3. větě nádherným rozhovorem viol, violoncell a kontrabasů, temně se blyštícím drahokamem v barvě i v intonaci – opravdový zážitek. Ve 4. větě se zaskvělo trio, svižné scherzo uprostřed líbezného menuetu, ve finále vyzněly dokonale všechny hlasy, příkladně artikulovány, v radostné brilanci. Na celkovém úspěchu má velkou zásluhu i dirigent Andreas Weiser, který soubor vedl se suverénní znalostí a pečlivou pozorností ke každému detailu. BORIS KOBRLE

11

Hr0404.indd 11

29.3.2004, 13:35:57


Komorní orchestr Berg Komorní orchestr Berg uvedl na zahajovacím koncertu svého cyklu „Berg 2004“ v Lichtenštejnském paláci 18. února v české premiéře Tři koncertantní věty pro violoncello a smyčcový orchestr, dílo mladého skladatele Kryštofa Mařatky (*1972), dále Pražské nokturno od Petra Ebena, to vše proloženo „tím nejlepším z klasiky“, Mozartem a Beethovenem. Mařatkovy Tři koncertantní věty byly v původní verzi z roku 1995 napsány pro čtyři violoncella, o dva roky později je autor přepracoval pro smyčcový orchestr a violoncello, jehož sólový part přednesl Petr Šporcl. Kompozice zaujme náladou vstupní volné věty, jež je traktována jako mlhavé proudění. Jeho amorfní tvar je pak reprízován i v závěrečné větě a kontrastuje s nervní hybností střední části, jíž dominuje koncertantně rozevlátý, recitativní vstup violoncella. Skladatelův syn David Eben uvedl

Peter Vrábel

několika větami okolnosti vzniku Pražského nokturna, kompozice, jež vznikla na objednávku Salcburského festivalu, kde byla provedena v roce 1984 Vídeňskými filharmoniky. Velmi sevřenou, definitivně a dosti chmurně působící kompozicí občas probleskují tóny až šostakovičovsky drásavé tragiky, v klidnějších pasážích jako by byl transparentností zvukového prostoru evokován sám Mozart, k jehož poctě skladba vznikla a jehož instrumentaci (konkrétně Pražské symfonie) také, až na celestu, respektuje. Její soudobý

jazyk je protkán citáty z Fantazie c moll a Menuettu As dur osmiletého Mozarta, v závěru je použito dokonce čtvrttónové techniky k vystupňování dojmu sklíčenosti, inspirované jedním úryvkem z dopisu Konstanci, jíž se Mozart svěřuje se svou bolestnou a nenaplnitelnou touhou. Mozart líbezný a bezstarostný na nás promluvil, když zazněl jeho Koncert pro hoboj C dur, původní verze, později přepracovaná pro flétnu. V něm si vcelku zdařile vedl Vilém Veverka, který ukázal dobré manuální i dechové dispozice, byť jeho tón není vždy rejstříkově dokonale vyrovnaný – někdy to byl spíš trochu pikantní alikvótní koktejl. Ve volné větě však ukázal smysl pro kantilénu a zdravý základ svého muzikanství. Také orchestr uplatnil krásně formovaný, hutný zvuk smyčců. Tyto technické kvality, jež ho zdobí a s léty se stále prohlubují, mohl pak

Foto Petr Horník

ukázat v ještě větší míře v Beethovenovi. Jeho „Čtvrtou“ Bergovci odehráli vcelku bezchybně, v menuetu i se švihem, ovšem typicky jako soubor bez dirigenta. Peter Vrábel se spokojil s filologicky korektním nastudováním, čitelným a přehledným, aniž by usiloval o to, vnést do něj jakoukoli osobní koncepci. Nic proti tomu, provedení to bylo velmi solidní, ovšem vzhledem ke kvalitám tělesa si lze představit i provedení mnohem zapálenější, koncentrovanější a vyostřenější ve výkladu. IVAN ŽÁČEK

Virtuosi di Praga a hosté První polovina třetího koncertu abonentní řady orchestru Virtuosi di Praga ve Dvořákově síni Rudolfina (25. 2.) byla věnována duu houslí a klavíru ruského houslisty Sergeje Krylova a klavíristky italského původu Stefanie Mormone, kteří takto spolupracují už od roku 1992. Program měla otevřít Melancholická serenáda Petra Iljiče Čajkovského, namísto ní zazněly Španělské variace téhož autora. Skladba má náladový ráz a takové bylo i její vyznění. Jen skromně napověděla, co teprve mělo přijít. Následovala čtyřvětá Sonáta pro housle a klavír č. 2 D dur S. Prokofjeva, původně flétnová, ale i v houslové verzi repertoárově neobyčejně vděčná. Její pojednávané podání bylo výrazově uměřené, korektní, technicky dokonalé. Oba interpreti spolupracují – i jako duo – s orchestry po celém světě. Tentokrát tuto eventualitu demonstrovali společně s Virtuosi di Praga. Virtuosi jsou nositeli vzácné tradice specifického umění kolektivní orchestrální hry bez dirigenta a skvělou pověst obhájili společně se Sergejem Krylovem a Stefanií Mormone v podání Koncertu pro housle, klavír a smyčce d moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho. Tento Koncert, který zkomponoval teprve čtrnáctiletý autor, je dílem rozsáhle a velkoryse vypracovaným, navýsost invenčním a je důstojnou paralelou k jeho mladistvým smyčcovým symfoniím. Zvláště při sólech Sergeje Krylova se doslova tajil dech, atmosféra v sále byla stále vřelejší, stupňovaná po skončení řádného programu četnými přídavky. Zde jsme skutečně měli možnost nahlédnout do světa neomylné virtuozity. Krylov disponuje dlouhým, jistým (pevným i měkkým) smykem a bezchybnou intonací. Jeho hra promlouvá jednoznačnou výrazovou osobitostí, a to i na pozadí těch nejnáročnějších technických požadavků. Komorní souhra s klavíristkou Stefanií Mormone je neméně osobitá a propracovaná (její sólistické kreace jsou rovněž obdivuhodné), jak v pochopení, tak v podání stylově navzájem různorodých hudebních textů. Publikum oba umělce odměnilo bouřlivým potleskem. JULIUS HŮLEK

12

Hr0404.indd 12

29.3.2004, 13:35:58


Pardubičtí s vynalézavou dramaturgií Výhradně české hudbě se rozhodla věnovat svůj večer Pardubická komorní filharmonie, která se představila pod vedením šéfdirigenta Leoše Svárovského 3. února ve Dvořákově síni v rámci filharmonického cyklu komorních orchestrů. Vedle takřka zapomenuté skladby Zdeňka

programové číslo hostujícího komorního orchestru patřilo Zámečníkově Elegii pro Jana Palacha pro housle a smyčce, tedy dílu, které sice vzniklo už v lednu 1969, ale s nímž se většina přítomných mohla setkat toho večera poprvé. Jde o jednu z oněch silně inspirovaných kreací,

Leoš Svárovský a Pavel Eret při interpretaci Zámečníkovy Elegie

Fibicha a jedné repertoárové dominanty Bohuslava Martinů si pro své hostování v prestižním sále připravila dvě skladby nejnovější provenience, žel, jak ukázal pohled na velmi málo zaplněný sál, širší posluchačkou obec nechala tato sympatická dramaturgická aktivita chladnou. Začátek programu patřil Martinů Toccatě e due canzoni, která vyšla Pardubickým velmi zajímavě jak ve vlastní toccatové části tak v obou canzonách. Toccatě vtiskl Svárovský zvláštně vznosný výraz. Zaujal mě rozvážný tempový plán, který tuto motorickou větu spíše monumentalizoval než dramatizoval, a v němž znamenitě vynikla plastičnost polyfonní sazby. První canzona, v úvodních fázích sice v souhře trochu rozhozená, zněla (i v klavíru) zajímavě legatově a třebaže bylo při jedné gradaci znát, že orchestr už nemá kam crescendovat, oceňoval jsem i dirigentovu práci s dynamikou. Úvod druhé canzony prozářila nádherně tvárná linka fagotu a také další, výrazově stále tesknější partie, zněly plasticky. Druhé

Foto Petr Horník

v nichž jako by si emocionální přetlak inspirace sám vytvářel formu. Krátkou, ale výmluvnou meditativní melodickou myšlenku, v sólových houslích opakovanou a variovanou v různých polohách (s návratem k úplnému začátku), prolínají drsné vpády disonujících orchestrálních pláství a ke slovu přichází i náznak jakéhosi neskonale něžného chorálu, přičemž frekvence střetů kontrastních výrazových poloh neustále narůstá. V sólovém partu vystihl náladový svět Zámečníkovy Elegie znamenitě Pavel Eret – při jeho monolozích sál téměř nedýchal a také všechny vzrušené partie mu zněly vzácně čistě a ušlechtile. Také řada momentů, týkajících se spolupráce orchestrálních smyčců (např. pizzicato viol, účinně „vypíchnutá“, cellová linka v chorálu, sugestivní závěrečná kadence), svědčila o detailním interpretačním přístupu. S rozdílnými pocity jsem vnímal dvě poslední repertoárová čísla večera. Jako jednoznačně šťastný dramaturgický nápad, připomínající domácím komorním

orchestrům, že je v nejnovější české hudbě opravdu z čeho vybírat, jsem ocenil, že byla do programu zařazena Raichlova Elegie na odchodnou na Ovidiovy verše pro soprán a komorní orchestr. Celý tento kvalitní kompoziční počin, vynalézavě oživující formu vícedílné koncertní árie, zazněl v sólovém partu v kouzelném podání Evy Dřízgové (úchvatné bylo sledovat už vstupní partie, kde sólistka pracuje třeba s jediným tónem). Také orchestrální složku, byť bych si ji dovedl v úvodních partiích představit v subtilnější dynamice, se podařilo orchestru citlivě vypointovat – vzpomenul bych třeba na úlohu harfy, nízké flétny nebo klavíru. Oproti tomu Fibichova suita Dojmy z venkova, dnes už téměř zapomenutá, mě navzdory brilantní interpretaci (upozornil bych na báječně sladěné horny) už tolik kompozičně nepřesvědčovala. Do svěžího přívalu hudby se tu mísila jakási robustní, wagnerovskými harmoniemi ztěžklá představa venkova a takřka potpourriové závěrečné fáze dodávaly celkovému vyznění dosti neurovnaný ráz. Shrnuto – dramaturgicky poučný a interpretačně hodnotný večer, škoda jen, že ho sledovalo tak málo posluchačů. MILOŠ POKORA

Česká dechová harmonie Sobotní matiné Českého spolku pro komorní hudbu, pořádaná v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce v Praze, mají svoji neopakovatelnou atmosféru. Tak tomu bylo i na koncertu dne 21. února. Ostatně byl to již 2181 koncert ve 108. sezoně Spolku. Již toto číslo samo o sobě představuje nevídanou sumu, svědčící o nepřetržitém zájmu o komorní hudbu i o věrnosti abonentů, kteří tak představují několik generačních vrstev, jež se tu vystřídaly. Ostatně bez předvídavé existence této instituce bychom si českou komorní hudbu v jejím historickém rozvoji po více nežli jedno století těžko dovedli představit. Česká dechová harmonie, vedená hobojistou Ivanem Séquardtem, dala tomuto matiné punc suverenity a jen potvrdila, že dávná tradice českých hráčů na dechové nástroje neztratila od doby klasicismu nic na svém opodstatnění, že je nadále rozvíjena a plně respektována.

13

Hr0404.indd 13

29.3.2004, 13:35:58


Mistrovství členů ansámblu, s jakým provedli závažnou a interpretačně náročnou Serenádu c moll W. A. Mozarta, bylo obdivuhodné. Dílo svým hlubokým obsahovým poselstvím, daným již volbou „osudové“ tóniny c moll, se na první poslech vymezuje od obvyklých nenáročných partiových a serenádových skladeb divertimentového charakteru. Interpreti tuto ojedinělou individualitu Mozartovu pojednali strhujícím způsobem, při němž odkrývali jako by mimochodem tajemství vnitřní struktury a krásy tohoto díla. Ne vždy se tohle u díla tak nevšední povahy, v němž dochází k integraci homofonie s polyfonním myšlením v této žánrové oblasti do té doby nemyslitelným, opravdu podaří. Česká dechová harmonie hrála v naprosté pohodě i další skladby programu, jež se svým účelovým zaměřením hlásí k hudbě provozované k tabuli či v plenéru. To však znamená, že jejich autoři F. V. Kramář se svojí Partitou in Dis „La chasse“ nebo Karl Ditters von Dittersdorf se svitou z opery Lékař a lékárník (adaptovanou hobojistou Janem Ventem) nepřispěli každý svým osobitým způsobem

ve své době do repertoáru dechových komorních ansámblů. Kramář má vtipné bystré nápady, je suverénní v uchopení jednotlivých nástrojů, jeho hudba působí velice barevně, téměř raně romanticky. V souvislosti s Mozartem je znát, že Kramář zemřel vlastně 40 let po Mozartovi (1831). Právě tato skutečnost nás opravňuje vyzvednout význam díla Mozartova, jež vzniklo v roce 1782 a muselo nutně působit jako vize budoucnosti. Ve své době oblíbená Dittersova opera Lékař a lékárník byla příjemným osvěžením celého programu. Česká dechová harmonie svým výkonem na tomto matiné prokázala, že je reprezentativním ansámblem české hudby, navazujícím znamenitě na již legendární Collegium musicum Pragense. Hobojisté I. Séquardt, L. Séquardtová, klarinetisté P. Sinkule, Z. Tesař, hornisté Z. Divoký, J. Havlík, fagotisté J. Kubita a L. Hucek jsou všichni do jednoho mistři svých nástrojů. Nezbývá nežli pochválit i doprovodný text, který do programové brožurky zasvěceně napsala Jana Vašatová. ZDENĚK ŠESTÁK

Profesoři pražské konzervatoře v únoru V Sukově síni Rudolfina pokračoval v pondělí 16. 2. cyklus koncertů Profesoři pražské konzervatoře, na němž se představují jednak pedagogové nástrojových oborů, jednak učitelé kompozice se svými skladbami. Na v pořadí čtvrtém koncertě se prezentovalo smyčcové kvarteto Apollon, které je s pražskou konzervatoří spřízněno v osobě 1. houslisty Pavla Kudeláska, profesora houslové hry. Na dalších postech se, na tomto koncertě coby hosté, představili Radek Křižanovský – 2. housle, Pavel Ciprys – viola a Pavel Verner – violoncello. Pro provedení Dvořákova Klavírního kvintetu A dur, op. 81, si kvarteto ještě přizvalo klavíristu a pedagoga Emila Leichnera. Z pedagogů – skladatelů představili svou kvartetní tvorbu Afrodita Katmeridu a Otomar Kvěch. Skladby těchto autorů zazněly z celkem čtyř kompozic večera jako první. Oba skladatelé byli koncertu osobně přítomni, čímž nejen splnili společenskou povinnost, ale vyjádřili tím i své

poděkování interpretům a osobní zainteresovanost. Zatímco Smyčcový kvartet č. 6 „Mozartův stesk“ Otomara Kvěcha má kvarteto Apollon na repertoáru dlouhodobě a pořídilo i nahrávku tohoto díla, provedení Smyčcového kvartetu č. 4 „Starořeckého“ Afrodity Katmeridu bylo zřejmě čerstvým nastudováním. Nutno konstatovat, že na výkonu to nebylo vůbec poznat, a obě soudobé kompozice zahráli protagonisté s výjimečnou koncentrovaností a zaujetím, které z každého hráče přímo vyzařovalo. K zápalu přidali i dokonalou souhru a hlavně promyšlenou koncepci. Ta spočívala v dobře vystavěných tektonických liniích a v důsledné práci s dynamikou. Těmito znaky ozdobili hráči obě provedení. Zvláště u soudobé hudby je důležitá její interpretace, na které, hned vedle skladby samotné, záleží při recepci díla nejvíce. V tomto případě byla interpretace navýsost podařená a přítomní autoři mohli být spokojeni.

Čtvrtý Smyčcový kvartet Afrodity Katmeridu o třech větách zaujal vzrušenou, dramatickou až mírně afektovanou hudbou, která byla obsahem všech tří vět a zapůsobila tak velmi celistvě, možná však až trochu jednotvárně. Kvěchův jednovětý Kvartet byl bohatší na kontrasty, vedle dramatismu byly ke slyšení i lyričtější pasáže odstíněné i prací s témbry jednotlivých nástrojů. Záhadou zůstává, co znamenají podtituly obou kvartetů. U Katmeridu může podtitul „Starořecký“ snad znamenat nějaké využití řecké modality v kompoziční struktuře, u Kvěchova kvartetu neměl charakter hudby s podtitulem „Mozartův stesk“ společného nic, odpověď na otázku proč právě tento název, je tak zřejmě skryt v ideové rovině díla. Na závěr první poloviny koncertu zazněl raný Smyčcový kvartet č. 2 Bohuslava Martinů. V tomto kvartetu si Martinů ještě ověřoval některé postupy, jeho osobitost melodická i harmonická, podle které Martinů bezpečně poznáme, se však dala, i když obtížněji než v pozdějších dílech, vyposlouchat i zde. Výkon Apollon kvarteta lze charakterizovat velice podobně jako u výše řečených soudobých skladeb. Jeho preciznost byla trvalým znakem vystoupení, a tak i v komplikovaném Martinů obstáli na výbornou. Po pause se při provedení zmiňovaného Dvořákova Klavírního kvintetu A dur, op. 81 připojil k Apollonu klavírista Emil Leichner, který se bez větších problémů přidal k bezchybnému výkonu svých kolegů. Právě při Dvořákovi však byla na hráčích kvartetu trochu znát zcela pochopitelná vyčerpanost z náročného programu v první půli, a tak se nevyvarovali drobných intonačních zaváhání. Souhra mezi všemi interprety však fungovala nadále bezchybně, a tak si posluchačstvo mohlo vychutnat známou Dvořákovu skladbu opravdu na úrovni. Hráči byli odměněni dlouhotrvajícím aplausem, za což publiku poděkovali zopakováním nejpopulárnější části z 2. věty Dvořákovy kompozice. Smyčcové kvarteto Apollon je dnes již jistou zárukou kvality a jiný než po všech stránkách precizní výkon, kterého jsme byli svědky v Rudolfinu, by byl zklamáním. Splnění očekávání je tak asi nejlepším vystižením toho, co bylo možné na tomto koncertě slyšet. O tom, že Apollon opravdu táhne, svědčí i fakt, že Sukova síň byla zaplněna do posled-

14

Hr0404.indd 14

29.3.2004, 13:35:59


ního místečka a někteří posluchači, příznačně s různými smyčcovými nástroji na zádech, museli stát v rozích kolem sedadel. Únorový koncert tak nastavil laťku hodně vysoko a může být pozitivní

inspirací interpretům dalších připravovaných koncertů tohoto cyklu, které jsou na programu v Sukově síni v měsíčním intervalu až do května. ROBERT ŠKARDA

Klub přátel Pražského jara a Smetanovo trio Druhý koncert jarní řady komorních koncertů Klubu přátel Pražského jara v kostele sv. Vavřince pod Petřínem (19. 2.) byl věnován Smetanovu triu. Koncert dramaturgicky vyšel vstříc publiku, měl posluchačsky relativně odlehčenější ráz a prezentoval skladby náležející nástrojově různorodému určení. Takže žánru klavírního tria patřily jen dvě skladby: úvodní Elegie na Zeyerovu báseň Vyšehrad, op. 23 J. Suka a závěrečné Trio, op. 90 „Dumky“ A. Dvořáka. Obě díla bytostně náležejí romantismu a byla tak i podána. Dodejme, že s patřičnou mírou vkusu, jinak už to ostatně dnes není možné. Jistě není náhodou, že klavírní trio jako konkrétní komorní ansámbl obvykle bývá uskupením výrazných interpretačních individualit. Plně to platí i v případě Smetanova tria a pojednávaný koncert to názorně ilustroval i v těch číslech programu, kde si jednotliví interpreti zahráli buď sólově nebo s doprovodem. Technicky brilantní a zároveň procítěný výkon znamenaly dvě Koncertní etudy (gis moll a C dur) B. Smetany v podání Jitky Čechové. Ve Dvořákově Rondu g moll, op. 94 pro violoncello a klavír Jan Páleníček osvědčil svůj bytostný smysl pro melodičnost a lyriku.

Záležitostí par excellence v této souvislosti byla Sonáta pro housle a klavír C dur Leoše Janáčka s houslistkou Janou Novákovou. Její spolupráce se Smetanovým triem netrvá dlouho, ale stačila už dosáhnout vysoké kvality. Janáčkovu sonátu možno slyšet často, ale přítomné provedení znamenalo vyhraněné, osobité sdělení tohoto díla. Nejdůležitější však je, že Jana Nováková se dokázala účinně vklínit v celek Smetanova tria a být pro ně skutečným, dokonce stimulujícím přínosem. Neinformovaný posluchač by mohl mít dojem, že zdařilá, vyrovnaná a vkladem každého interpreta přece značně individualizovaná souhra je výsledkem časově mnohem delší spolupráce. Milovníci žánru klavírního tria si skutečně přišli na své, zejména v melodicky a harmonicky úchvatných, vpravdě romantických Dvořákových Dumkách, právě v tomto smyslu vygradovaných. Ale v těsném „závěsu“ je následovaly zvlášť „vyhleděné“ přídavky: třetí věta z Klavírního tria d moll Bohuslava Martinů a finální Rondo z Tria J. Haydna „all' Ongarese“ (závratné tempo a virtuozita souhru ani v nejmenším neohrozily). Do posledního místečka zaplněný interiér kostela se ozýval bouřlivým potleskem. JULIUS HŮLEK

Zdařilý smetanovský večer českých klavíristů Doslova v předvečer 180. výročí skladatelova narození (1. 3.) uspořádal Český spolek pro komorní hudbu ve Dvořákově síni Rudolfina slavnostní koncert, nazvaný Čeští klavíristé hrají Smetanu. Uskutečnil se jako úvodní program cyklu Smetanův klavír, který v příštích měsících až do října jubilejního roku 2004 navštíví deset českých měst, spojených s autorovým životem a tvorbou (mj. Jindřichův Hradec,

Plzeň, Benátky nad Jizerou, Nové Město nad Metují, Litoměřice, Písek) a který by měl v listopadu 2004 vyvrcholit koncertem ve švédském Göteborgu. Pražský večer představil tři ze čtyř protagonistů cyklu (kromě Ivana Klánského) a zahrnul reprezentativní výběr ze Smetanova klavírního odkazu, představující paradoxně sice nejrozsáhlejší, ale zároveň nejméně uváděnou část jeho díla.

STŘÍPNÍK PETARA ZAPLETALA Málokdo možná ví, že herečka a dnes už víc oblíbená spisovatelka Ivanka Devátá je dcerou mezi muzikanty dobře známého dirigenta Antonína Devátého (byť sama tvrdí, že po tatínkovi ani hlas, ani kvalitní sluch nezdědila…). Některé z nás však málem zmátla: když v televizi (PRIMA, Nikdo není dokonalý, 25. 1. 04) se sobě vlastním temperamentem vyprávěla jednu z diváky tolik žádaných historek, prohlásila, že prý hlasatelka měla správně oznámit, že jde o skladbu Josefa Richarda Rožnovského. Místo toho ale dotyčná paní řekla do mikrofonu (podle tzv. playlistu), že je to dílo Josefa Richa. Zmýlily se obě – hlasatelka i paní Devátá: jde totiž o Josefa Richarda Rozkošného (1833--1913), který, ač povoláním úředník, napsal jedenáct oper, z nichž dobovou oblibu získaly Svatojánské proudy a Popelka. Nemám to ovšem paní Deváté, jejíchž hereckých i literárních výkonů si vážím, ani dost málo za zlé – jen uvádím věc na pravou míru. Způsob, jakým média zacházejí s autorskými právy literárních, dramatických a hudebních tvůrců, volá už opravdu do nebe: nejen v anoncích, v denním a periodickém tisku, ale už ani od programových hlasatelů a moderátorů se nedozvíte, kdo je tvůrcem ohlašovaného díla. Jak jinak by se mohlo stát, že 27. ledna ve 13. 45 ohlásila ČT provedení Osvětimského oratoria, aniž by uvedla jediné autorské jméno? Nechci navádět – ale už je asi opravdu na čase, aby se některý z autorů ozval s důrazným protestem; jistě mi i znalci autorského práva dají za pravdu, že takový postup není vůči tvůrci fair… Kéž by se podobně mohla bránit i čeština! Jazyková kultura v médiích klesá totiž rychlostí padajícího meteoritu: téměř nikdo už

15

Hr0404.indd 15

29.3.2004, 13:36:00


dnes nerespektuje, že ve třetí osobě množného čísla má být chybné „oni to přece ví“ za všech okolností nahrazeno správným „oni to přece vědí; nesmyslně se používá dvojího záporu („aniž by to neudělal“ místo „aniž by to udělal“). Takových prohřešků se dnes a denně objevují pravé spousty. Opravdové „perly“ vznikají ovšem docela často právě ze snahy vyjádřit se správně: tak na NOVĚ kdosi pravil 28. ledna (ve zprávách v 19. 45), že prý cosi kdosi dělal „ohnivými rukami“. Je libo jiné perličky? „Setkal jsem se se spoustou lidma“, prohlásil v pořadu televize PRIMA Nikdo není dokonalý rozšafný zpěvák Dalibor Janda (1. 2. 04, 21. 35); chvíli poté tvrdil pečlivě artikulující předseda KDU-ČSL Miloslav Kalousek, že prý „bylo nalezeno dohody“ (ČT 1, Otázky Václava Moravce, 12. 2., 21. 45); týž „řečník“ pronesl o pár minut později sentenci o „přesunu od přímého k nepřímého zdanění“(sic!); jakási úřednice pravila 13. února do mikrofonu NOVY: „Musíme prokázat, k jaké nebezpečnosti tam došlo…“, a kdosi jiný tvrdil o den později se suverénní jistotou tamtéž, že prý svou pravdu může dokázat „s naprostou dokladací“. Rozumíte té nebezpečnosti? A nevíte někdo, co to je „dokladace“, nota bene „naprostá“? V Radiožurnálu zase kdosi 22. února odpoledne v 16. 00 prohlásil: „Nehoda byla odstraněna!“, a vůbec ho zřejmě nenapadlo, že nehodu odstranit nelze – jen její následky. Tiskový mluvčí Českých drah Petr Šťáhlavský pravil 27. února v Televizních novinách: „problémem b y l pouze datum!“ (nevšiml si, mluvka, že z latiny převzatý výraz datum je rodu středního…). Jeho kolega, sympatický moderátor nováckých Televizních novin Ray Koranteng zase 3. března s důsledností hodnou lepší věci vytrvale mluvil o „Šítech“, ač šlo o Šíity. I když jde vlastně o drobnosti, rodná řeč usedavě pláče. Nejsem tak naivní, abych uvěřil, že by drobná glosa ve Střípníku

Přitom Smetanovy skladby pro klavír jsou nepochybně skvostem hudební literatury tohoto žánru a skutečně si nic nezadají s tvorbou jeho ve světě mnohem známějších starších současníků Chopina, Mendelssohna-Bartholdyho, Schumanna či Liszta. Mnohokrát již bylo konstatováno, jak bohaté je autorovo harmonické

zralý, umělecky maximálně koncentrovaný výkon, který si talentovaný interpret může přičíst na konto svých dosavadních nejvýraznějších úspěchů. Jitka Čechová pak nezůstala za Jiříkovským ani o píď zpět a ještě do přestávky představila jiný, rozsahem menší a současně tematicky značně odlišný okruh skladatelova

Jitka Čechová a nový naleštěný Steinway uctily památku Bedřicha Smetany. Foto Zdeněk Chrapek

myšlení a s jakou úspěšnou samozřejmostí přispěl k uvolněnosti formy a jak – sám znamenitý klavírista – dokázal mistrovsky využít všech zvukových a technických možností nástroje a posunout interpretační možnosti na vyšší stupeň virtuozity. Ve Smetanově schopnosti tlumočit bohatou škálu nálad a dojmů bych chtěl vyzdvihnout rovněž často citovaný vztah k motivům a prvkům české lidové tvorby a především jeho úžasnou schopnost vřelého poetického vyjádření, které otevírá srdce a vyvolává úsměv na tváři každého vnímavého posluchače. Smetanova klavírní tvorba je nesmírně kultivovaná, noblesní a ušlechtilá a je naší povinností ji pěstovat a stále otevírat a nabízet světu. Soudě podle úrovně výkonů tří protagonistů večera je Smetanův klavír ve správných rukou. Petr Jiříkovský na úvod s výjimečnou pianistickou decentností a s hlubokým, doslova básnickým prožitkem rozkryl oba polkové cykly z přelomu let 1854-1855, totiž Tři salonní polky op. 7 a Tři poetické polky op. 8 a poté Vzpomínku na Čechy ve formě polek op. 12 a 13. Byl to

klavírního díla – virtuosní kompozice ze švédského období a krátce po něm, a sice skicu Macbeth, Koncertní etudu C dur a koncertní etudu gis moll Na břehu mořském. Vystoupení mladé umělkyně prozrazovalo velkou zkušenost se smetanovskou interpretací a imponovalo zvukovou velkorysostí a svrchovanou nástrojovou brilancí. V pojetí Čechové dostal Smetana pevné, sebevědomé rysy tvůrce, jenž dokonale ovládá všechny finesy klavírní techniky a zároveň dokáže s velkou naléhavostí tlumočit vlastní hudební obsah každé skladby. Druhá řada Českých tanců v podání doyena našich klavíristů a především stále nepřekonatelného smetanovského specialisty Jana Novotného dovršila překrásný večer. Novotného interpretace Smetany je promyšlená do nejzazších detailů a lze jen vyjádřit největší obdiv jeho výrazovému mistrovství a svrchovaným hráčským dispozicím. Za službu a porozumění Bedřichu Smetanovi naplněné hlediště právem vyjádřilo maximální přízeň jemu i oběma jeho mladším následovníkům. LUDVÍK KAŠPÁREK

16

Hr0404.indd 16

29.3.2004, 13:36:00


Hudební podvečery v Sukově síni Hudební podvečery 25. února byly tentokráte věnovány koncertu laureáta Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2003 v oboru housle – Romana Patočky a klavíristky Silvie Ježkové. Oba mladí instrumentalisté v průběhu večera zcela přesvědčili živou syntézou velmi dobré, tvárné a flexibilní technické výbavy a spontánního, uvolněného muzikantství. Jejich Martinů – šlo o Sonátu č. 1 H 182 – měl svěžest i náboj. Rytmický švih dodával jazzem inspirovaným intonacím to pravé kouzlo pařížské kompozice z konce dvacátých let – dnes lze už možná říci, i půvab jisté archaičnosti. Za pár let již budeme možná jazzu naslouchat jako mrtvému žánru, ožívajícímu jen v podobných skladbách. S Jiřím Bártou pak Roman Patočka přednesl Duo pro housle a violoncello, sedmý opus Zoltána Kodályiho, kompozici z počátku válečných let (1914), v níž je dobře patrný tvůrcův tradicionalistický přístup k folklóru, kontrastující s přístupem Bély Bartóka,

jeho generačního kolegy. Bartókovu výbojnou dravost ovšem rozhodně nedokumentovala další skladba večera, jeho Rapsódie č. 1 z roku 1928, jež je jakousi salónnější verzí Uherských rapsódií, jejichž formální schéma – pomalý lassa a rychlý taneční friss – respektuje. Rumunské, maďarské i sedmihradské intonace jsou tu rozpuštěny a rozředěny ne do pikantně kořeněného perköltu, ale spíše do jakéhosi crème à la vanille, servírovaného se značně nasládlým tokajským. Pozdější orchestrální verze tuto distinkci již poněkud stírá. Velmi úspěšné vystoupení nakonec završila Prokofjevova Druhá sonáta, původně psaná pro flétnu, jejíž houslový part revidoval David Oistrach. Toto silné, neoklasisticky formované dílo výrazných intonací jsem slyšel jen jednou hrát ještě lépe, v Basileji s Gidonem Kremerem a Marthou Argerich, z čehož vidno, že je to myšleno spíše jako pochvala oběma mladým a talentovaným umělcům. IVAN ŽÁČEK

Zajímavý projekt v divadle Komedie Koncert, pořádaný IPOS ARTAMA dne 14. února v divadle Komedie, byl pozdravem TANCE k svátku HUDBY. V rozmanitosti a poutavosti jeho částí byla skryta autorka pořadu Daniela Stavělová. Daniela Stavělová – profesí etnografka (AV ČR) – nadáním a vroucím zaujetím choreografka, pracující po léta ve špičkových amatérských souborech písní a tanců i v profesionálním divadle, pedagožka ZUŠ, Taneční konzervatoře a AMU. Představení jubilantů bývají přehlídkou vybraných ukázek minulé práce, ale zde tomu tak bylo jen zčásti. Rokycanský soubor ROKYTKA přivezl tři velmi působivé balady, které u nich před léty choreografovala Daniela Stavělová jako host. HRADIŠŤAN z Uherského Hradiště, který přijel s profesionální muzikou a s vynikající taneční skupinou Laďky Košíkové, má v čele silnou osobnost skladatele a primária kapely Juru Pavlicu. Uvedli v choreografii

Daniely Stavělové u nich nastudované Velehradské tance na motivy zápisů ze 17. století. Dvěma dalšími překrásnými hudebními a zpívanými vstupy obohatili večer a pomohli propojit kontrasty. Hlavní a sympatická tíha spočívala na domovském souboru Josefa Vycpálka, jehož je Daniela Stavělová choreografkou a uměleckou vedoucí od roku 1992. Vycpálkovci (taneční skupina s muzikou Rozmarýnek) nejen připomenuli tvorbu své choreografky osvědčeným, barvitým Tancem masopustním, nejen nastudovali ukázku její tvorby pro plzeňské Divadlo J. K. Tyla – Furiant z opery Prodaná nevěsta, ale byli hlavními aktéry „oslavy tvorbou“. Byli interprety pohybového ztvárnění hudby, která v lidovém umění má svou inspiraci, ale v logickém sepjetí s ní je mistrovským skladatelem sklenuta do velkého, symfonického tvaru. Z díla Bohuslava Martinů Kytice – z cyklu hudebních skladeb na lidové texty pro smíšený

mohla tu záplavu hříchů proti mateřskému jazyku zastavit; snad by ale mohla probudit z pohodlné letargie alespoň píšící a hovořící novináře. Kdo – když ne oni – už by měl umět pořádně česky? Nejen podnikatelé, manažeři, politici či novináři se už dnes neobejdou bez počítačů: vlastní tvorbu si bez jejich nápomoci nedovedou představit ani mnozí skladatelé. Jak jsme jen mohli smolit své články tolik desetiletí na primitivních psacích strojích pana Remingtona? Jak mohli Honoré de Balzac nebo Friedrich Schiller psát své knihy a svá dramata ručmo? S počítači je to přece o tolik snadnější, rychlejší a – bezpečnější! Opravdu bezpečnější? Vždyť už jsme dospěli tak daleko, že sám velký Microsoft uveřejnil v únoru varování nikoli jen před hackery, kteří nás tak pilně zásobují prudce nakažlivými počítačovými viry, ale před vlastními chybami. Systém Windows, který dnes používá absolutně drtivá většina majitelů počítačů, je podle Gatesova Microsoftu nedostatečně chráněn před útoky hackerů. V bulletinu Microsoftu se píše, že rizikové jsou programy Windows NT, Windows 2000, Windows XP a Windouws Server 2003. Manažer Microsoftu Stephen Toulouse dokonce uvedl: „Týká se to všech (současných) verzí Windows.“ Marc Maiffret ze společnosti cBye Digital Security, která „díry“ v systémech Microsoftu objevila, tvrdí, že „…dokonce i velmi dobře zabezpečené počítačové sítě běžící pod Windows mohou být kvůli této chybě napadeny…“ Svou daň si nedostatečné zabezpečení vyžádalo i v naší redakci: napadený počítač vytrvale odmítal převzít došlé texty! Zdá se, že hackeři mohou všechno: dnes už dovedou zlikvidovat Vaše bankovní konto elegantně, bez pistole a černé masky: stačí, když proniknou k číslu a heslu Vašeho účtu – a z milionáře může být rázem žebrák…

17

Hr0404.indd 17

29.3.2004, 13:36:01


Uprostřed temperamentních debat o smyslu a poslání veřejnoprávní televize (zejména pak ovšem o zvýšení poplatků za držení rozhlasových a televizních přijímačů) prozradily – zřejmě bez kartelové dohody – obě nejvýznamnější české instituce, jak je to vlastně s programovými koncepcemi: v sobotu 7. února se na ČT 1 vysílal pořad Blízká setkání Václava Neckáře (s návratem kdysi slavných, dnes už poněkud věkovitých Golden Kids), zatímco ČT 2 připravila něco úplně, ale opravdu úplně jiného – totiž písničkový pořad Podepsáno srdcem. NOVA se v témž vysílacím čase pěkně odlišila: její estráda se jmenovala Deset let s Vámi. A pak že je těžké si mezi těmi třemi programy svobodně vybrat žánr blízký Vašim představám o smysluplném prožití sobotního večera u obrazovky! Čest cechu „zachraňovala“ PRIMA s německou detektivkou Případ pro dva. Zdá se, že postavení hudby – jakékoli – na uznávaném žebříčku hodnot neustále klesá. Jinak by nebylo možné, aby Český rozhlas v hodinové relaci Motožurnál (dříve Motorevue, ještě dříve Auto-moto revue) odvysílal cca čtyřminutovou informaci o odchodu vývojově už zastaralého typu automobilu Opel Omega do „důchodu“ a o nástupu nového modelu tak, že po celou dobu hutně dusá pod (a místy co do decibelové intenzity i nad) čtenou informací technopopová skladba. Stalo se 24. února 2004 kolem půl druhé odpoledne, ale stává se velmi často i jindy a jinde. Nemám nic proti tomu, když pod tzv. headliny (což je něco jako titulky v novinách) zní tlumená rytmická hudba. Ale podkládat jí celou zprávu? Proč, proboha? Chebské divadlo se v televizi pochlubilo, že koncem února uvedlo novou inscenaci. Ve vzácné shodě tvrdili z obrazovky všichni zúčastnění tvůrci, že prý jde o melodram Julia Zeyera a Josefa Suka RADÚZ A MAHULENA. Vyčítaje si svou zpozdilost (jak to, že nic ne-

sbor a symfonický orchestr – si vybrala Daniela Stavělová dvě části. Hned na začátku představení, na vynikající nahrávku, zvukařsky profesionálně interpretovanou, tančili Vycpálkovci svěží a lidovou představivostí inspirovanou Koledu, jak ji v muzice velkého skladatele slyšela jejich choreografka.

Divertimento Bohuslava Martinů – drobný, zářící šperk – byla inscenace muzikantské dvojice hráček na flétny a jejich tančících protějšků, páru, který třpytným pohybem vyjadřoval zvuk fléten i svůj vztah. V choreografii Daniely Stavělové tančili Hanka Košíková z Hradišťanu a Jan Malík z Rokytky.

Sestra travička z kantátového cyklu Kytice Bohuslava Martinů v provedení Vycpálkovců Praha Foto Hana Sládková

Uprostřed naivních nebešťanů – dva človíčkové: Adam, zářící nevinností a půvabná Eva tanečně pulzující přetlakem svůdné chuti zamilovat se a milovat a milovat dychtivě, i třeba bez jablka. Cítila jsem přitom pravdivost slov choreografky o vztahu hudby a tance, které uvedla v krátkém slově tištěného programu večera: „Ale i tzv. vážná hudba může být nevážně vážná, má-li v sobě schované poznání spontánního tance. Ten se může zjevit mávnutím kouzelného proutku, jež dává prožitku vizuální podobu“. Druhá část Kytice už tak zdařile nevyzněla, přes dobře napadnuté metafory, realizované spíš režií než tanečním tvarem i méně šťastným zařazením v programu.

Na závěr plné hlediště citlivě reagujícího obecenstva dlouho a s plným zaujetím tleskalo. Závěr však nebyl jen krásně zaranžovanou děkovačkou tří účinkujících souborů a choreografky Daniely Stavělové mezi nimi na konci představení. Byl i vyjádřením vztahu mezi těmi na jevišti, citu přátelství, které vzniklo mezi nimi v procesu hledání a tvorby. Vyjádřením respektu k tomu, kdo umí, kdo je zaujal a získal svým uměleckým programem. A byl i gratulací choreografce k jejímu životnímu jubielu. Ke kolikátému – to Vám neřeknu – protože o té křehké, úsměvem zářící černovlásce, ověnčené květinami a slávou toho večera, byste tomu stejně nevěřili!˝ JIŘINA MLÍKOVSKÁ

18

Hr0404.indd 18

29.3.2004, 13:36:02


Pocta Theodoru Schaeferovi a Ctiradu Kohoutkovi Koncert Spolku pro novou hudbu, který se ve spolupráci s Klubem moravských skladatelů, Cameratou Brno, Hudební fakultou JAMU a Českým rozhlasem Brno konal 25. února v koncertním sále JAMU, byl věnován dvěma jubileím: 100. výročí narození Theodora Schaefera a 75. narozeninám Ctirada Kohoutka. Jejich život a dílo zhodnotil úvodním slovem Dr. Zd. Zouhar: oběma jubilantům byla kromě vlastní profese – skladby – společná i činnost pedagogická a organizační: Th. Schaefer byl např. prvním předsedou brněnských mezinárodních hudebních festivalů, C. Kohoutek ředitelem České filharmonie, oba pak po mnoho let místopředsedy Klubu moravských skladatelů – Schaefer původního, Kohoutek obnoveného. Stěžejní díla z jejich tvorby zazněla na koncertě jednak v živém provedení, jednak z rozhlasových nahrávek. Schaeferova Sonatina pro klavír, kterou precizně a se zjevným zaujetím zahrála Renata Bialasová, má spíše pochmurný, až baladický ráz, přesto patří k nejhranějším Schaeferovým skladbám, stejně jako i jeho Cigánovy housle, které inspirovány Vrchlického baladou přirozeně nepostrádají dramatický podtext; ty zazněly v přesvědčivé interpretaci houslisty Jiřího Novotného a pianistky Jiřiny Kolmanové. Schaeferův optimističtější pohled na svět se pak projevil až v jeho taneční suitě z baletu Legenda o štěstí, byť nesla název Pekelné tance. Na rozhlasové nahrávce z roku 1961 jsme ji slyšeli v podání Státní filharmonie Brno pod taktovkou Otakara Trhlíka. Ctirad Kohoutek se prezentoval skladbou pro housle a klavír z doby téměř nedávné, z roku 2000, s názvem Kouzlo dřeva, inspirovanou plastikami

šumperského fotografa a sochaře Antonína Suchana; niterný charakter díla dokonale vystihli houslista Pavel Kyncl a pianistka Eva Horáková. Další Kohoutkova skladba s názvem Memento, pro osm dechových nástrojů a tři bicí, byla psána pro mezinárodní skladatelskou soutěž v Paříži v r. 1966, kde byla také premiérována, a představuje nám autora v poněkud jiné podobě, než jak jej známe: zde je téměř v roli buřiče, varujícího lidstvo před vlastní zkázou. Pro tuto skladbu, na jejíž interpretaci se podíleli Kateřina Novotná, Libor Bartoník, Libor Novotný, Roman Novozámský, Tomáš Kopecký, Adam

Richter, Petr Hojač, Martin Henek, Lukáš Krejčí, Petr Kalousek, Karol Brnka a dirigent Vít Spilka, by byl patrně vhodnější větší sál, kde by posluchači nebyli vystaveni takovému ohlušujícímu přívalu tónů. Ze zcela jiného světa pak byla závěrečná „Jediná naděje“, symfonický akvarel pro orchestr z roku 1997. Zde – jak sám autor píše – „bylo cílem posílit vyznávání životních pocitů a postojů kladných, humanistických“. Dílo v podání Moravské filharmonie Olomouc a za řízení Otakara Trhlíka, zaznělo z nahrávky Čs. rozhlasu v Brně. Potěšitelným úkazem na tomto večeru soudobé hudby byla i velmi početná návštěva. VĚRA LEJSKOVÁ

vím o žádném melodramu toho názvu a těchto autorů?), začal jsem usilovně pátrat. Všude je ale v souvislosti s tímto titulem řeč výhradně o scénické hudbě Josefa Suka ke hře Julia Zeyera, resp. k Zeyerově Pohádce. Sukova suita z hudby k této hře nese rovněž původní název Pohádka, suita z hudby k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena, op. 16 (viz např. M. Očadlík, Svět orchestru, České orchestrální skladby, Orbis, Praha 1946, str. 83). Ještě zřetelněji je odpověď na otázku, zda jde o melodram, formulována ve Slovníku české hudební kultury (Editio Supraphon, Praha 1997, str. 546): „Sukova scénická hudba Radúz a Mahulena (op. 13, 1898) i jeho dramatická legenda Pod jabloní (op. 20, 1901) nevybočují přes podstatný podíl melodramatických čísel z žánru činohra s hudbou.“ Že by chebští divadelníci vytvořili zbrusu nové dílo? Nebo objevili dílo dosud neznámé? NOVA jistě všechny překvapila, ba možná téměř dojala, když 2. března do svého zpravodajství zařadila poměrně podrobnou informaci o připravované inscenaci opery Začátek legendy na „hokejové“ téma z prostředí olympijských her v japonském Naganu. Zabývat se vážnou hudbou, a dokonce, považte, operou – to věru není šálek čaje pánů redaktorů z NOVY! Byl jsem dokonce v pokušení je za to upřímně pochválit, dokud šot nedozněl, aniž by se diváci dozvěděli jména autorů operního díla, jehož premiéra byla naplánována na 8. dubna 2004. Bylo tu téměř všechno: režisér Ondřej Havelka, basista Luděk Vele a další pěvci osobně, ba dokonce jsme – považte – zahlédli i dirigenta, samozřejmě nejmenovaného; jen zůstalo výrobním tajemstvím, kdo dílo (z něhož si ovšem novácký šot docela nezastřeně utahoval!) stvořil – jakoby libretista a skladatel byli těmi nejméně důležitými „podílníky“…

19

Hr0404.indd 19

29.3.2004, 13:36:02

HORIZONT

Vzpomínka na dvě Š

Pianistu, skladatele, zpěváka, výtvarníka a herce Jiřího Šlitra jsme si zvykli neoddělitelně spojovat se jménem jeho uměleckého partnera Jiřího Suchého. Dnes už je ovšem spojení Š + S značkou kvality tak zaručenou, jakou jsou iniciály V + W. Dvojic podobného typu (nikoli však téhož kalibru) prošlo naším životem víc: od V + S (Vodňanský – Skoumal) přes S + S (Svěrák a Smoljak) až třeba k duetu P + J (Paleček a Janík).

Jiří Šlitr

Foto archív

Umělecký zjev Šlitrův je ovšem co do skladatelského přínosu zjevem zcela výjimečným: z českých autorů smíme v této souvislosti bez uzardění uvést jen jméno Jaroslava Ježka. Originalita skladatelské tvorby Jiřího Šlitra, jenž by se byl 15. února 2004 dožil osmdesáti let (nar. 15. 2. 1924, zemřel 26. 12. 1969) by byla možná vzala za své, kdyby se tento mnohostranný talent (vystudoval na Karlově univerzitě práva, jimž se nikdy nevěnoval, ale skvěle kreslil) v hudbě „klasicky“ vzdělával hlouběji, než jen základním soukromým školením a vlastním studiem. Až do podzimu 1962 byl ovšem uznáván jen jako skladatel a aranžér: prošel tvrdou praxí ve vlastní dixielandové skupině v Rychnově n. K., kde také maturoval; s ní v letech 1948 a 1949 vystupoval (pod názvem Czechoslovak Dixieland Jazz Band) v divadle E. F. Buriana D 49 a v rámci mezinárodní rozhlasové výstavy MEVRO 1948. Tehdy

si získal první ostruhy jako jazzový pianista a také první praktické zkušenosti jako pohotový a instrumentálně vynalézavý aranžér. Na dva roky ho muzice částečně vzdálila vojna: jako „mazák“ byl v letech 1950--51 výtvarníkem Ústředního domu armády. Výtvarníkem kupodivu zůstal i potom, současně ale doprovázel retrospektivní promítání němých filmů a jezdil se skupinou Miroslava Horníčka. To už měl na svém „kontě“ první písničky na texty Pavla Kopty a zhudebňoval texty Horníčkovy. Horníček ho seznámil s Jiřím Suchým: dychtivé publikum v památné Redutě na Národní třídě poprvé poslouchalo jeho Bílou myšku v deliriu a písně Hamlet, Láska – to jsou jen písmena a Potkal potkan potkana, kterým tleskali i návštěvníci dnes už neexistující kavárny Vltava při Horníčkových pásmech Pondělky s tetou. Vrcholem této první fáze byla Šlitrova účast na programu Laterny magiky v rámci Světové výstavy EXPO 1956, kde Šlitr dokázal sám zastat celou dixielandovou kapelu. Mezitím už Jiří Suchý interpretoval zmíněnou písničku Láska – to jsou jen písmena v leporelu Divadla na Zábradlí Kdyby tisíc klarinetů… Ale teprve založení divadla Semafor odkrylo všechny Šlitrovy možnosti: když po písničkách Dítě školou povinné, Léta dozrávání a Včera neděle byla (inscenace Člověk z půdy, 30. října 1959) a Marnivá sestřenice, Píseň o rose (Zuzana je sama doma, 7. května 1960), Klokočí, Sluníčko, Sup a žluva (Taková ztráta krve, 12. října 1960), Ach, ta láska nebeská, Černá Jessie (text Pavel Kopta), Proč se lidi nemaj´ rádi a dalších vstoupil Šlitr v roce 1962

v černé buřince na jeviště Semaforu jako klaun, „prozradil“ se i jeho talent herecký: „Tento ad absurdum pedantský klaunský typ pronášel … všechny repliky se zvláštně zvýšenou, ale naprosto nevzrušenou a absolutně neměnnou intonací…“ (Vladimír Just). Po celých následujících sedm let byl ne jen důstojným, ne toliko kontrastním, ale v některých situacích i dominujícím Suchého jevištním partnerem, aniž by ovšem přestal být dvorním skladatelem Semaforu (připomenu alespoň písně Honky tonky blues, Chybí mi ta jistota, Koupil jsem si knot, Tulipán, Vyvěste fangle či Zlá neděle). Protože Šlitrův umělecký odkaz, jehož kontinuita byla nešťastně přerušena předčasným odchodem (bylo mu pouhých 45 let!), trvale žije, zasloužil by si už – pětatřicet let po smrti – obsáhlejší monografii. Zatím nevznikla – a pamětníci Šlitrových komediálních výkonů na jevišti se musejí spokojit se sledováním televizních „sestřihů“(jimž se při příležitosti tohoto výročí dokonce neubránila ani TV NOVA, která se jinak podobným „vzpomínkovým“ tématům až okázale vyhýbá). O mimořádné život-

Kresba Jiří Šlitr

20

Hr0404.indd 20

29.3.2004, 13:36:03

HORIZONT

„Pokračuj v práci, povedu ti shora ruku,“ řekl Miloslav Šimek Zuzaně Bubílkové, když spolu mluvili naposledy. Foto archív

nosti, ba sui generis „klasičnosti“ Šlitrova uměleckého dědictví svědčí ostatně i skutečnost, že více než tři desítky jeho písniček znají dodnes nejen příslušníci starších generací, ale také ti, kteří se narodili až po jeho odchodu. Paralela s Jaroslavem Ježkem je tím prokázána. Trochu složitější je to s odkazem komika, který opustil tento svět 16. února 2004. Také Miloslav Šimek (nar. 7. 3. 1940) byl původně něčím jiným: vystudoval Pedagogický institut a krátce dokonce jako pedagog i působil. S druhým z původní „sestavy“, Jiřím Grossmannem, se poznal na počátku šedesátých let: pro dvojici, kterou spolu vytvořili, byl za Grossmannova života příznačný zvláštní, velmi osobitý druh absurdního humoru s prvky satiry. V pásmech Dva z Plivníku aneb V tomhle teta nehraje, Nečekejte twist aneb Besídka zvláštní školy, která uváděli v Divadelním klubu Olympic, i v povídkách, z nichž mnohé PODNES znají pamětníci jejich pořadů „textappealového“ ražení takřka slovo od slova zpaměti, uplatnili v přibližně rovné míře jemněji cizelovaný styl Grossmannův i o poznání hrubozrnnější a prvoplánovější humor Šimkův. Dvojice

možná ale bude konstatování, že zatímco Suchý bez Šlitra zůstal Suchým z dob partnerství se Šlitrem, Šimek bez Grosmanna už nikdy nedosáhl úrovně, která charakterizovala původní dvojici. Jistě tolik nevadí, že do pořadů s Bubílkovou proniklo občas příliš mnoho drsné vulgarity. Zcela se však vytratila subtilní grossmannovská lyrika (od Soboty, Krampola a konec konců ani od mnohem tvořivějšího Nárožného ji ani nebylo možné očekávat), mnohé z Šimkových obsahově mělkých dialogů s některým z partnerů nebyly zrovna k popukání, a pořady „Politické harašení“ mnohdy bez skrupulí překračovaly hranice dobrého vkusu, podbízejíce se tak televizním divákům… O mrtvých se má říkat jen dobré; zdá se mi však, že Šimkovy památky se nijak nešetrně nedotknu, když napíšu, že jeho nejcennějším vkladem do pokladnice českého humoru zůstane především to, co vytvořil v letech 1960 až 1971 s Jiřím Grossmannem. Ironií osudu zemřel Šimek na tutéž chorobu jako jeho partner; týž osud dopřál ovšem Šimkovi času dvakrát tolik nežli Grossmannovi: zemřel v nedožitých čtyřiašedesáti letech. PETAR ZAPLETAL

se tak doplňovala a navzájem vyvažovala. Když Grossmann jako třicetiletý 5. prosince 1871 zemřel na leukémii, mohl jeho partner ještě relativně dlouho využívat toho, co po Jiřím zůstalo: jejich společná tvorba byla vydávána na gramofonových deskách i v knihách stejně jako písničky, které Grossmann jednak opatřoval poetickými texty, jednak sám zpíval, jsa k tomu vybaven příjemným barytonem a slušnou pěveckou technikou (Jackson, Vzdálené bubny, Své bendžo odhazuji v dál, Čekej tiše, Gimi Det Ding, Závidím, Drahý můj aj.) Opuštěný Šimek vydržel sám jen do konce sezóny 1971--72; následné hledání vhodného partnera ho postupně svedlo s Luďkem Sobotou, Jiřím Krampolem a Petrem Nárožným. „Grossmannovským“ typem nebyl ovšem žádný z nich, a tak se Šimek po sametové revoluci spojil s někdejší politickou moderátorkou Zuzanou Bubílkovou k pořadům „S politiky netančím“ (pro veřejnoprávní televizi) a „Politické harašení“ (pro TV NOVA). To všechno je a bude zachyceno jako suchá věcná fakta ve slovnících. Chybět

21

Hr0404.indd 21

29.3.2004, 13:36:04

D I VA D LO

O bel cantu, autentické interpretaci a dalších zajímavostech ze světa opery s Gregory Kundem a Markem Zambellim Americký tenorista Gregory Kunde a italský dirigent Marco Zambelli přijeli do Prahy na přelomu ledna a února, aby zde nahráli scény a árie z italské a francouzské zpěvoherní literatury. Zeptal jsem se jich, jaký je jejich záměr, hovořili jsme o stylu bel canta, pěvecké specializaci a tzv. autentické interpretaci. Některé z jejich myšlenek, zaznamenaných na magnetofonový pás, předkládám české hudební veřejnosti. GK: Teď v Praze připravujeme vlastně dvě nahrávky, jedna z nich bude album rossiniovských árií a scén, nevím zda můžeme v případě Rossiniho mluvit o áriích, protože vždy jsou to velmi rozlehlé scény. Natáčím tedy deset Rossiniho operních scén, z nichž mnohé asi nebudete znát a to dokonce i v případě, že jste znalcem Rossiniho díla. Pokud jde o druhou nahrávku, je to belcantový repertoár v širokém slova smyslu včetně francouzské opery stejného hudebního období zhruba poloviny 19. století. Jsou tu Gounod, Bizet, Massenet, Donizetti a některá díla Verdiho z raného období. To tedy bude druhé album, jakási směsice s typickým tenorovým repertoárem milovníků. V rossiniovském albu jsou to spíše hrdinové, tzv. heroický rossiniovský repertoár. Já jsem k tomuto repertoáru byl přitažen v roce 1992, když jsem navštívil Rossiniho rodiště Pesaro a debutoval jsem na letním skladatelově festivalu. Byl to také okamžik, kdy jsem se poprvé setkal s pražskými zpěváky z filharmonického sboru, s nimiž jsme také v uplynulých deseti letech, co jsem v Pesaru působil, studoval nové inscenace. Stalo se také, že loni v létě Pesaro navštívil maestro Zambelli, jehož už jsem měl dávno na mysli při spolupráci na takovém projektu. Já jsem ho ale nevolal, já jsem ho jednoduše potkal. Byl to určitý osud. Jak byste popsal bel canto ve smyslu provádění? MZ: Je to zvláštní technika. Zahrnuje jak sílu a krásu hlasu, tak i výraz. Z hlediska orchestru mohu říci, že i nejlepší orchestry ho podceňují. Tím, že nemají

neuvěřitelně obtížné pasáže ke hraní, a jenom doprovázejí. Tenkrát neměli ventily na žesťových nástrojích, užívali přirozené ladění, například trubky nemohly hrát chromatickou stupnici. Proto musíme vycházet z určitých omezení, když chceme tato díla provozovat. Donizetti, Bellini, Rossini se snažili dostat z těchto nástrojů co nejvíc. Jsou tu třeba hornová sóla v Italce v Alžíru, v Armidě, Semiramis, která ukazují, co mohl tehdejší prvotřídní hudebník zahrát na dobové nástroje bez užití ventilů. V každém případě bel canto musí být i v orchestru velice kvalitní hudba. Může sice hrát deset minut doprovodu, ale pak se orchestr náhle stane sólistou, v pasážích neuvěřitelné virtuozity. Jako třeba v Lucii z Lammermooru v poslední scéně… GK: Přiznávám se vám, že jsem na začátku své kariéry nevěděl, co je to bel canto. Začal jsem Rudolfem v Bohémě, Pinkertonem v Madam Butterfly, následovaly role v Rigolettu a Traviatě. Bel canto jsem poznal, když jsem účinkoval před dvaceti lety v Puritánech. Zjistil jsem, že je to velice těžké zpívání, protože hodně prostoru je ponecháno interpretovi. Nemůžete jenom zpívat to, co je napsáno v partituře. Když zpíváte Pucciniho, například Bohému, skladatel vás zásobí každým i tím nejmenším označením a máte přesný návod, jak ji zpívat. Ale když zpíváte bel canto, posloucháte primitivní doprovod (um plam, plam) a to je všechno. Zdálo se mi to pro zpěváka osvobozující. Zbytek zůstává na vás. Protože teď teprve můžete skutečně interpretovat a také každé představení může být odlišné, včetně toho, že když zpíváte Rossiniho, je tu druhá verze cabaletty nebo árie při opakování. Pochopíte pak význam, proč to tak napsali. Vy teď můžete interpretovat nebo improvizovat. Když jsem dříve poslouchal nahrávky ze starší doby, generaci Marie Callasové, všechno bylo vyškrtáno. Nikdy jsem nemohl nalézt záznam celého díla, mám teď na mysli Puritány. Celé dílo nebylo nikdy nahráno, protože nebyli na takové úrovni. Jednoho dne zpívali Puritány a příštího dne Trubadúra. Hlasy nebyly tak ohebné.

My jsme dnes více specialisty na určitý repertoár, mám teď na mysli bel canto. Všechno co slyšíte na mých nahrávkách jako druhou verzi, jsem vytvořil sám. Tímto způsobem interpretace jsem vyrostl především jako hudebník. Bylo to do jisté míry osvobozující, když jsem si uvědomil, že taková hudba vůbec existuje. Je tu tolik dosud neobjevené krásy… Kde jsou dnes hlavní střediska belcanta, myslím města, školy? MZ: Samozřejmě musíme jmenovat Pesaro, kde je velké středisko Gioacchina Rossiniho. Existuje středisko pro šíření díla Gaetana Donizettiho? MZ: Ano, je to divadlo v Bergamu, které se zaměřuje na znovuobjevení mistrovských děl Gaetana Donizettiho. Ale otázkou zůstává rozlišnost stylů Belliniho a Donizettiho, protože Rossiniho kritická edice už byla dokončena a je nám jasné, jak by tento sloh měl vypadat. Teď se v Itálii dostáváme do rozsáhlé diskuse o kritických edicích, jíž se účastní Alberto Zedda, Philip Gossett, Bruno Cagli a další. U Donizettiho je mnohem složitější situace, protože dosud není dostupná řada titulů. Pane Kunde, chtěl bych se vás zeptat na velmi obyčejnou věc: jak jste se dostal k vážné hudbě? GK: To je velice zajímavá otázka. Nebyl jsem v rodině, kde se poslouchala vážná hudba. V šedesátých letech to byla neznámá záležitost. V té době se pouze vysílaly v televizi Bernsteinovy přednášky o klasické hudbě, pokud se vůbec někdo na to díval. Ale to bylo všechno. Jinak v obchodech s deskami vážná hudba vůbec neexistovala. Byli jsme generace Beattles a Rolling Stones a v té době jsme nic jiného neposlouchali. Dokonce jsem na střední škole zpíval rock and roll. Pak jsem se dostal do sboru, který jsem i chvíli vedl. Když jsem byl v prvním roce na universitě v roce 1973, jeli jsme do Evropy. Tenkrát mne vytáhli proti mé vůli poprvé do opery. Bylo to ve Vídni, kde jsem viděl Salome. Předtím jsem nikdy neslyšel

22

Hr0404.indd 22

29.3.2004, 13:36:04

D I VA D LO

operní zpěváky a symfonický orchestr, neviděl divadelní kostýmy. Když přinesli nakonec uťatou hlavu Jan Křtitele na talíři, tak jsem na balkoně téměř hrůzou křičel. Příští večer jsem se tam šel podívat na Carmen. Od té doby jsem pořád chodil na opery. Za dva roky jsem slyšel Pavarottiho, naslouchal jsem všem tenoristům: Björlingovi, Wunderlichovi, Domingovi, dirigentům a interpretům, které jsem mohl slyšet. Pak jsem se snažil zpívat operu, účastnil jsem se předzpívání do Metropolitní opery, pak do Lyrické opery v Chicagu, kde mi řekli, že bych se měl účastnit vzdělávacího programu pro mladé zpěváky. Přijali mne a já jsem tam působil od roku 1978.

Zleva Gregory Kunde a Marco Zambelli

Tam jste asi potkal Alfreda Krauseho? GK: Alfredo Kraus byl mým poradcem a ovlivnil mne nejvíce. V roce 1978 jsem s ním měl v Chicagu první zkoušku. Seděl jsem naproti němu a nevěděl jsem, co mám dělat. Jako debut jsem zpíval v Massenetově Wertherovi Brühlmanna. Zpívá tam jen jednu větu: „Klopstock“. Role typu – paní, nesu vám psaní. Na první zkoušku v deset hodin ráno přišel Alfredo Kraus, neměl s sebou partituru, v prostředku prvního aktu zapomněl slova a obrátil se na mne, zda mu půjčím partituru. Dovolil jsem se zeptat, zda by si mne mohl poslechnout. Souhlasil. Pak jsem měl u něho hodiny. Nejpodstatnější bylo, že mi vysvětlil, jak mám používat hlavový tón. Říkal mi, abych nezpíval stejně jako on. Učil mě, jak využít

při zpívání celého těla. Měl jsem se soustředit na to, jak posadit hlas. Alfredo Kraus mi říkal: „Vy nemáte velký hlas, ani já ho nemám velký, ale když budete myslet na správné rezonační místo, stanete se jakoby nástrojem v orchestru. Co vždycky říkají v obecenstvu? Že mám malý, suchý tón, ale vždy mne slyšíte, a to v kterémkoliv místě operního domu. Někdy se zdá, že je můj hlas docela objemný a jindy jeho síla úplně dostačuje“. Alfredo Kraus nikdy na hlas netlačil. To je zásadní pravidlo, které jsem se od něho naučil. Dále kladl důraz na to, abych se držel určitého repertoáru. Kraus měl veliký smysl pro styl, působil vždy velmi elegantně, jeho zpívání vždy

Foto archív

znělo překrásně a zdálo se, že vše provádí s naprostou lehkostí. Pane Kunde, ptám se vás z historického hlediska, kdo je podle vás ideální tenorista Rubini, Davide, Nozzari? GK: To bych také rád věděl, protože všichni byli vynikající vzhledem k tomu, jaká hudba pro ně vznikala. Byla by chyba, kdybych říkal, že jsem Rubini. Znamenalo by to, že mohu zpívat pouze repertoár, který byl napsán pro Rubiniho. Já říkám, že to všechno míchám dohromady, protože jsem se rozvinul jako určitá pěvecká osobnost. Obyčejně soprány dost imitují své vzory. Jsou zvyklé říkat: já zpívám pouze repertoár Malibranové. Ale tím se myslím, velmi omezují. Pěvecký hlas se postupně

rozvíjí. Malibranová za svého krátkého života obsáhla pouze určitou část. Každý musí vycházet z toho, kam až se dopracuje. U Rossiniho rozlišujeme tři druhy tenorů. Jsou to barytonální tenor, leggiero (lehký) tenor, hrdinný tenor. Hrdinný zpívá deklamačně, má řadu vysokých tónů, musí také umět koloraturu. Barytonový bude níž posazený, ačkoliv může mít i vysoké cé někdy i dé. Řekněme, že je to Pollione v Normě. Je to tenorista, který nemá vysokou tessituru celé představení. Může také rozvíjet určitý druh falzetu, aby dosáhl vysokých tónů. Dokonce může jít hluboko pod běžný rozsah. V Rossiniho opeře Jezerní paní má tenorista v partu, hluboké as. Je tam kadence, kde pasáž začíná na vysokém cé a končí na hlubokém as, je to fráze přes dvě oktávy. Pak je tu tenor leggiero, který zpívá hodně koloratury a má půvabnou melodii. Je to třeba Almaviva v Lazebníku sevillském, ale není to stejný leggiero tenor, jako je Orestes v Ermione, ten nemá plný rozsah. Nepotřebuje mít výšky. Ale pokud hovoříme o opeře Ermione, jsou tam dva typy tenorových partů. Orestes je leggiero a král Pirro je hrdinný tenor. Já jsem ztvárnil obě role, samozřejmě ne ve stejném představení. Stejné to je v případě La donna del Lago (Jezerní paní), tam jsou také oba typy tenorových hlasů. Pak ale přijdete na Viléma Tella a tam je partie, kdy Duprez poprvé použil hrudní tón na vysokém cé (ut de poitrine) a Rossini to nazval křikem podřezaného kapouna. Nyní dokážeme hrudním hlasem zpívat až do cis nebo do vysokého d. Nemohu říci, kdo je mým ideálem z minulé doby. Rockwell Blake byl vždy tenorista typu leggiero a Chris Merrit byl vždy heroický nebo barytonální tenor, ale Bruce Ford a já například jsme smíšené hlasy. Před dvěma lety jsme zpívali v Dallasu v představení Ermione, měli jsme oba nastudovány role Oresta a Pirra a různě jsme alternovali. Záleží na tom, co vašemu hlasu sedí. Oba party jsou velice zajímavé. Máte ještě něco důležitého na srdci? GK: Ne, jen bych chtěl vyjádřit vděčnost městu Praze i za báječné podmínky, s nimiž jsme se tu setkali. Když jsem přijel první den a viděl jsem osvícený Týnský chrám v 7 hodin večer, vzalo mi to dech. Je to překrásné město s nádherným hradem. IVAN RUML

23

Hr0404.indd 23

29.3.2004, 13:36:05

Z A D Á N O P R O S TÁT N Í O P E R U P R A H A

Dimitrij ve Státní opeře Praha Dvořákova touha být ve světě uznán podobě byla pak opera většinou provozoV rámci projektu Česká hudba 2004 si Státní opera Praha záměr- i jako operní skladatel se však nenaplňo- vána až do roku 1989, kdy vznikla kritická ně vybrala právě operu Dimitrij vala, byť právě do Dimitrije vkládal velké edice dr. Milana Pospíšila, která obsahuje (premiéra 29. 4.), aby tímto titulem naděje. Přes úporné intervence F. L. Rie- znění z roku 1882 (a rovněž některé části splatila dluh Antonínu Dvořákovi gra ve Vídni, Pešti, Petrohradě, Moskvě z roku 1883 a 1885). (1841--1904), jenž je i v zahraničí a Paříži a přes počáteční zájem o operu Hudebním nastudováním Dimitrije znám jako operní skladatel pouze z londýnské Covent Garden, Mnichova či ve Státní opeře Praha byl pověřen jeden díky jedinému titulu, opeře Rusalka. Hamburku se opera neprosadila. Když se z nejtalentovanějších a nejvšestrannějších A přesto je Dimitrij svým úžasným nesetkala s úspěchem ani během hosto- českých dirigentů, František Preisler hudebním bohatstvím a dramatickým vání Národního divadla ve Vídni v roce (1973). Pro operní diváky zůstanou asi nábojem jedním z nejvýznamnějších 1892, přistoupil Dvořák v roce 1894 navždy v paměti jeho strhující nastudok zásadnímu přepracování díla. „Což vání pražských inscenací Šostakovičovy děl romantického období. Když počátkem 80. let 19. století hle- Beethoven nepředělával Fidelia a jiné or- Lady Macbeth Mcenského újezdu (2000) dal Antonín Dvořák námět pro operu, kestrální věci ne jednou, ale víckrát a vždy a Adamsovy Smrti Klinghoffera (2003). byl v rodině Františka Ladislava Riegra s prospěchem?“ argumentoval v dopisech V letech 1995--2003 byl dirigentem opery upozorněn na příběh samozvaného Národního divadla, kde nastudoval ruského cara ze začátku 17. století. Smetanovy Dvě vdovy a Hubičku, Námět ho zaujal – sliboval ohlas díla Sedláka kavalíra, Komedianty, v zahraničí a navíc pro slovansky Lazebníka sevillského, Tosku, Boorientovanou českou společnost hému, Traviatu, Janáčkovy Příhody byly scény z ruské historie zajímavé. lišky Bystroušky ad. V roce 1994 naRiegrova dcera, znalkyně ruského studoval a ve 250 reprízách dirigoval prostředí, Marie Červinková-Riegroprvní českou inscenaci muzikálu A. vá (1854--1895) napsala libreto s moL. Webbera Jesus Christ Superstar. hutnými sborovými scénami, které V roce 1997 založil European Janámohly dobře vyniknout na jevišti ček Philharmonic Orchestra, s nímž nově zbudovaného Národního divadoprovázel světové pěvce (Kurt Rydl, dla. Premiéra se však nakonec odeLeo Nucci ad.) na koncertech u nás hrála kvůli požáru Národního divadla i v zahraničí. Hostoval v Ljublani na scéně dřevěné arény Nového čes(Meyerbeerovi Hugenoti a Smetanokého divadla v blízkosti Václavského va Prodaná nevěsta), na Tchaj-wanu náměstí. Zúčastnili se jí – 8. 10. 1882 (Madama Butterfly), v Japonsku, – mj. i Dvořákův generální vydavatel Řecku, Rakousku, Německu, Rusku Fritz Simrock z Berlína a pražský ad. rodák Eduard Hanslick, nejvlivnější Pochází z významného muzikanthudební kritik té doby, který napsal ského rodu, jeho pradědeček byl žáobšírný referát do Neue freie Presse. kem Antonína Dvořáka na pražské Byl novou operou nadšený („… obsakonzervatoři. S Dvořákovou hudbou huje silné dramatické momenty… je ho ale spojuje nejen toto rodové bohatá na krásnou a původní hudbu, posvěcení, ale i – básnicky řečeno je to dílo skutečně významného talen– vnitřní naladění na tutéž hudební tu… místy připomíná italskou hudbu strunu. Proto s velkou vděčností typu Verdiho Aidy svou silnou a svěží František Preisler Foto archív přijal nabídku ředitele Státní opery smyslností…“). Nicméně Hanslickovi Praha, Mgr. Jaroslava Vocelky, aby vadily „dlouhé úvahy, dialogy a monology svým přátelům a sliboval si konečně zahra- zde nastudoval – jako svůj debut v tomto na místech, kde průběh děje velmi naléhá niční úspěch své milované opery. Marně. operním domě – operu Dimitrij. V krátké na rychlý postup“ a zejména drastická V dalších změnách mu už zabránila smrt. pauze mezi zkouškami jsme mu položili scéna zavraždění dcery Borise Godunova, V roce 1906 se Karel Kovařovic, šéf opery několik otázek: Xenie. Pravděpodobně tento názor spolu Národního divadla, vrátil k verzi z roku s dalšími kritickými ohlasy přiměly Dvo- 1883 (tedy s odchodem Xenie do kláštera), Pane dirigente, jaký je Váš vztah řáka k několika dílčím změnám v roce ale podstatně ji zkrátil a místy nahradil k této opeře? 1883 a 1885 (zahrnuly mj. i namísto zhudebněním verze z roku 1894, zasahoval Dimitrij patří ke klenotům české i do instrumentace, deklamace ad. V této hudby. Je to úžasná syntéza velkolepě vraždy odchod Xenie do kláštera).

24

Hr0404.indd 24

29.3.2004, 13:36:05

Z A D Á N O P R O S TÁT N Í O P E R U P R A H A

Neodrazuje třeba také trochu historický námět? Určitě ne. Naopak si myslím, že i když opera vypráví o dávné době ruských dějin, je její námět právě v dnešní komplikované době vysoce aktuální. Dvořák navíc vychází nejen z ruských dějin, ale i z hudební tradice, využívá příznačnou ruskou melodičnost. Já v Dimitriji spatřuji velkou spřízněnost s Musorgským: Borise Godunova, Dimitrije a Chovanštinu považuji za jakousi trilogii – v dějinném vývoji i hudebně.

pojatých sborových scén s úchvatnými citově vypjatými áriemi a duety. Celé 4. jednání s obrovským dramatickým napětím graduje do snad nejgeniálnějšího finále v české operní literatuře vůbec. V Dvořákově operním odkaze je Dimitrij naprosto rovnocenný s Rusalkou, i když je bohužel i na našich pódiích neprávem opomíjen. Máte pro to vysvětlení? Uvedu dva hlavní důvody. Jedním je složitý inscenační přístup, jaký zvolit klíč: buď Dimitrije pojmout jako velkou opera à la Aida, vyzdvihnout masové sborové scény, anebo jako komorní drama s důrazem na niterné scény. Anebo – což je jediná správná cesta, nicméně velice obtížná – najít rovnováhu obou poloh. Myslím, že řada inscenátorů právě z tohoto důvodu o Dimitriji neuvažuje. Druhým důvodem jsou vysoce náročné pěvecké party. Dimitrije vlastně stihl stejný osud jako Smetanovu operu Dalibor: najít vhodnou Miladu a Dalibora je dnes stejně složité jako najít Dimitrije a Marinu. Jejich party jsou extrémně těžké a pokud by s nimi pěvci nepracovali obezřetně, může je potkat stejný osud jako ty, kteří si jednou v životě zazpívali Otella a skončili. Dimitrije, jehož part je posazen o tercii výš než se běžně zpívá a je extrémně exponovaný, může zpívat jen pár vyvolených jedinců.

Geneze Dimitrije je komplikovaná, existuje vlastně několik verzí. Pro kterou jste se s režisérem Michaelem Tarantem rozhodli? Posláním naší inscenace je služba Dvořákově opeře, rozhodně se nechceme stylizovat do role nějakých jediných správných vykladačů Dimitrije. Naším cílem je prokázat, že Dimitrij na naše i světová operní jeviště právem patří. Chceme, aby představení mělo obrovskou dramatickou gradaci až ke zmíněnému úžasnému finále. Jako hudebník vnitřně nesouhlasím s první verzí z let 1882-85, protože v ní nejednou dochází k rozmělnění dramatičnosti. Současně ale s panem režisérem Tarantem respektujeme historická fakta. To znamená, že vracíme z první verze celé finále ve 4. jednání od vraždy Xenie, kterou Dvořák později změnil

za méně drastický odchod Xenie do kláštera: z historie je ale známé, že Xenie i její bratr Fjodor byli zavražděni a tím rod Godunovců vymřel. Můžete uvést konkrétně některé další Vaše změny? Vycházíme z běžně provozované tzv. Kovařovicovy verze. Dále jsme zvolili škrty autorizované Dvořákem a přidali další vlastní vide, které by měly zrychlit celý tok dění; bude jen jediná přestávka, aby celé představení mělo opravdu dramatický spád. Naopak jsem zařadil árii Dimitrije „Viděl jsem ji, Xenii jsem zřel“ na začátku 3. jednání, která se vynechává pro svou obtížnost – i Dvořák její škrtnutí autorizoval –, ale já ji považuji za nádhernou. Ovšem opravdu zdůrazňuji, že svou úpravou chceme podle svého nejlepšího svědomí sloužit Dvořákovi a diváky přesvědčit, že Dimitrij je geniální opera. JITKA SLAVÍKOVÁ (převzato z časopisu Státní opery Praha, Jaro 2004) Státní opera Praha: Dimitrij. Dirigent: František Preisler, režie: Michael Tarant, scéna: Milan Čech, kostýmy: Dana Zábrodská-Hávová, choreografie: Igor Vejsada, sbormistr: Adolf Melichar. V hlavních rolích: Peter Svensson, Leo Marian Vodička (Dimitrij), Jiřina Marková, Yvona Škvárová, Lenka Šmídová (Marfa), Tatiana Teslja, Anna Todorova (Marina), Lívia Ághová, Jitka Burgetová, Simona Procházková (Xenie), Martin Bárta, Richard Haan (Šujskij). Premiéra: 29. 4. 2004 Další představení: 6., 23., 26., 30. 5. (25. 6. operní festival Smetanova Litomyšl).

Návrhy kostýmů: Dana Hávová

25

Hr0404.indd 25

29.3.2004, 13:36:07

D I VA D LO

Otazníky nad Verdiho Requiem

V popředí zleva Yvona Škvárová, Valentin Prolat, Cellia Costea a Zdeněk Podskalský

Vždy, když operní soubor uvádí novou inscenaci, klademe si nejrůznější otázky, které uvozujeme slůvkem proč. Při nastudování Reguiem Giuseppe Verdiho pražským Národním divadlem mě hned napadají přinejmenším tři. Proč v roce, kdy si připomínáme slavná výročí české hudby, uvádí naše první scéna právě toto závažné dílo génia italské hudby? Odpověď je jistě nasnadě: Requiem vzniklo před 130 lety. Mělo premiéru v květnu 1874 v milánském kostele San Marco a bylo napsáno k poctě italského básníka Alessandra Manzoniho, autora slavného historického románu Snoubenci (I promessi sposi). Druhá otázka se pohotově zformuluje v návaznosti s prvou. Cožpak je málo operních děl, že je nutné scénicky provozovat skladbu, která nebyla pro jeviště vůbec určena? Nicméně zvolený reklamní slogan ND byl jednoznačný: „Requiem – nejlepší Verdiho opera“, hned vedle paličského tvrzení: „Národní divadlo zase hoří“. Třetí otázka je možná nejzávažnější, nicméně nelze ji ani v tomto případě obejít: má současný soubor Národního divadla na to, aby dokázal toto

dílo spolehlivě nastudovat, a to na takové umělecké úrovni, abychom provedení nepovažovali jen za pouhou informativní přehrávku? Samozřejmě otazníků bylo mnoho a jejich počet rostl v geometrické řadě s blížícím se datem chystané premiéry, která se uskutečnila ve čtvrtek 4. března. Navíc napětí ještě stupňovala událost, která téměř zmařila celý projekt. Byla to nešťastná náhoda, při níž nedostatečně upevněná dekorace spadla během zkoušky na dvě členky Pražského filharmonického sboru. Nicméně když pomineme všechny tyto podezíravé otazníky, které hraničí s pochybnou kulturou chodbových žvástů, zůstává jediná a zato poslední, zásadní otázka. Jaký byl výsledek? Dle mého názoru jednoznačně dobrý. Sešla se tu totiž ke spolupráci řada vynikajících kumštýřů, kteří odvedli kus obrovské, poctivé práce. Na prvním místě jmenujme dirigenta Jiřího Kouta, který vedl orchestr Národního divadla k soustředěnému výkonu při tlumočení partitury geniálního Verdiho. Dílo tvořil v sousedství oslnivé Aidy, původně pro pohřeb Gioacchina

Foto archív

Rossiniho (1868) a s myslí na krásnou, českou sopranistku Teresu Stolzovou. Kout se snažil z partitury vytěžit její čistý, krystalický, dalo by se téměř říci komorní charakter. V této průzračnosti, která nešetřila pianissimy, se postupně odhalila řada minuciézních, dosud netušených detailů, které jsou dokladem toho, jak skvěle mistr italské opery ovládal kontrapunkt a instrumentaci. Rovnocenným partnerem byl při této niterné koncepci Pražský filharmonický sbor (sbormistr Jaroslav Brych), který má řadu zpěváků, dosahujících sólistických kvalit. Přesto v týmové práci dokáží zkáznit svůj projev do kompaktně znějících ploch v celé dynamické škále všech drobných odstínů a nebývalé intonační jistoty. Zde si možná klademe další neodbytnou otázku, proč Národní divadlo nevyužilo vlastního sboru, zejména v okamžiku, kdy se očekává od pěveckého tělesa herecká akce, v této režijní koncepci dokonce zásadní. Důvody jsou zřejmě provozního rázu a lze je přičítat blížícímu se termínu Dvořákovy Vandy. Nicméně v tak secvičeném zvuku, navíc

26

Hr0404.indd 26

29.3.2004, 13:36:08

D I VA D LO

bez pohledu do vokálních partů (sbor zpíval zpaměti), můžeme toto dílo jen málokdy slýchat. Vokální cítění Jiřího Kouta si skvěle porozumělo s filharmonickým zvukem renomovaného vokálního tělesa i na divadelních prknech. Zásadní složku pak tohoto kantátového tvaru tvoří sólistický ansámbl, zpívající ve složení Cellia Costea (Rumunsko) – soprán, Yvona Škvárová – alt, Valentin Prolat – tenor a Miloslav Podskalský – bas. Měli jsme možnost slyšet čtyři dokonalé, lyrické hlasy, které se bez výhrad podřídily komornímu pojetí tohoto veledíla. Nikdo z nich se nepředváděl, nesnažil se předvést primadonské manýry charakteristické pro efektní postupy vlašského jeviště, stále zpíval s vědomím vyrovnaného celku, jehož je součástí. Vše do sebe zapadalo jak perfektně seřízený hodinový stroj švýcarského mistra – hodináře. Konečně zůstává tu poslední otázka. O čem vlastně pražské Requiem 2004 je? V obecné rovině je to jasné. Jde o římsko-katolickou mši, která se slouží za zemřelé. Její pojmenování je odvozeno z prvních

slov introitu: Requiem aeternam dona eis, Domine – Odpočinutí věčné, dej jim, ó Pane. Chceme-li tento liturgický text inscenovat, vyvstává před námi složitý úkol, jaký příběh objevit v této látce, když vše je s jistotou dávno ukončeno a vcházíme do říše neznáma. Myslím, že pražská inscenace je o pohnutých událostech této země v letech zakončených na osmičku. Na projekčním plátně, rozděleném do jednotlivých pruhů, vidíme tváře vyděšeného davu, který s obavami vzhlíží do nejasné budoucnosti. Na pozadí se objevuje obrovský barokní kříž, který je vystřídán kýčovitě vyvedeným beránkem božím s neónovou svatozáří. Že by svět totalitního útlaku byl vystřídán „svobodou“ komerčního diktátu…? Těžko odpovědět. V tomto případě nelze tvůrcům – režisérovi Jiřímu Nekvasilovi a scénografu Danieli Dvořákovi – nic podsouvat. Pokud jde o vnější, formální stránku, je to rozhodně při součtu všech jevištních i hudebních kvalit působivé představení, které zanechá na svém divákovi hluboký dojem. IVAN RUML

O Verdiho Requiem s Jiřím Koutem

Jiří Kout

Giuseppe Verdi je autorem celé řady známých a populárních oper. Jedním z jeho dnes nejoblíbenějších a nejzávažnějších děl však není opera, nýbrž Messa da Requiem, která je ovšem za Verdiho nejlepší operu s určitou nadsázkou často označována. Jako inspirace pro jeho inscenování v Praze posloužily mimo jiné i dvě vynikající inscenace z berlínské opery a švýcarské Basileje. Verdiho Requiem vznikalo v bouřlivé době. Psal se rok 1873, Evropou zmítal chaos – francouzsko-německé války a církev postupně ztrácela moc. Lidé se chtěli od církevních dogmat oprostit. Toužili po svobodné víře. „Verdi v té době dlouho žádnou operu nepsal,“ říká Jiří Kout a dále upřesňuje: „A všem operním náznakům se tu také vyhýbá. Hudba tohoto díla je geniální, ale též operně dramatická. Není to jen obyčejné

Requiem. Jeho centrální myšlenka je – … a převeď nás od smrti k životu. Osvoboď nás, pomoz nám z té bídy, v níž žijeme. Tedy téma nesmírně aktuální.“ Podle Jiřího Kouta Verdimu určitě nešlo o to, aby se diváci vraceli domů dojatí. „Přál bych si, aby byli naopak lidé posíleni (s velkým důrazem – pozn. red.). Requiem se nedá zpívat tradičním způsobem. Hezky si stoupnout, zpívat libé noty a po dozpívání jít smutní domů. Verdi usiloval o pozitivní vypořádání se s těžkostmi života. Dokonce v závěru jsou dva takty, které zpívá nejdříve sólista a pak sbor – ‚Libera me, Domine‘ což mohl Verdi krásně napsat do tříčtvrtečního taktu. On ale uvádí v zápisu colla parte – volně. Jasné sepětí se svobodou. Nechal to na dirigentovi, na lidech.“ Requiem bylo uvedeno ve scénickém nastudování. Autorem scény je Daniel Dvořák. Kostýmy navrhla Simona Rybáková. Nabízí se otázka, v jakých barvách vidí Requiem dirigent Jiří Kout? „Rozhodně ne v černé. Dílo představuje pro scénografii i režiséra velikou zátěž. Kdo by na jevišti hledal děj, bude zklamán. Dílo je liturgické, nemá libreto. Operní děj nahrazuje myšlenka. Dle mého musí nutně přijít ke slovu velká fantazie a obrazy.“ Jiří Kout vystupoval na světových scénách, řídil věhlasné operní domy – v Německu a Švýcarsku. Česká republika se nachází na jisté křižovatce. Demokracie je tolik, že si s ní mnohdy nevíme rady. Projevila se tato zkušenost i v jeho hudebním nastudování tohoto díla? „Svoboda není za každou cenu, vyžaduje určitou pokoru. Politická zkušenost v tomto případě nedominuje. Pro mě to je spíš osobní svoboda.“ Zajímal mě i způsob práce Jiřího Kouta s operními pěvci při zkouškách: „Každý mě musí vlastními slovy říci každý takt ve svém jazyce. Musí vždy vědět, co tam stojí. Ačkoli se nejedná o libreto, musí se k němu přistupovat jako k textu dramatickému, jako k tématickému dílu.“ Pěvec by měl zpívat duší. Můžete prozradit, čím vy nejvíce ctíte řemeslo? „Myslím si, že v podstatě jde o tři věci. První a nejdůležitější, aby člověk byl muzikant. Druhá – aby byl věrný tomu, co skladatel napsal. Třetí, že by měl a musí umět hledat mezi řádky. Snažím se být věrný zápisu. Ale jsem člověk s fantazií a zvědavý, tak hledám,“ uzavřel dirigent Jiří Kout. JOSEF MESZÁROS

27

Hr0404.indd 27

29.3.2004, 13:36:09

D I VA D LO

Jolanta v Liberci – hudební zážitek

Zleva Pavel Vančura (René), Věra Poláchová (Jolanta), Miloslav Pelikán (Hrabě Vaudémont) a Anatolij Orel (Ibn-Hakia), v pozadí Alena Žaloudková (Marta) Foto archív

Před čtyřmi lety uvedli Čajkovského Jolantu v Plzni – koncertně. V Liberci ji nyní uvedli jevištně – leč vážím si na ní kvalit, které by se neztratily ani v provedení koncertním. V první řadě pěveckých výkonů. Nikolai Nekrasov využil v roli Roberta především možnost efektně předvést hlas v plné síle, Anatolij Orel v roli maurského lékaře Ibn-Hakii působí hlavně barvou hlasu. Silový projev Plamena Prokopieva v roli Hraběte Vaudémonta je emotivnější nežli lyričtější projev Miloslava Pelikána, který je zato technicky spolehlivější. Strhujícím způsobem vyzpívávají strach, bolest i radost krále Reného Yevhen Shokalo i Pavel Vančura – Vančura je snad jen ve výraze ještě bohatší, intenzivnější. Stejně těžko volit mezi Ivetou Jiříkovou a Věrou Poláchovou – obě jsou andělskou, křehkou Jolantou, Jiříková ji snad jen zpívá lehčeji, jakoby bez nejmenší námahy. Dirigent František Babický detailně, především dynamicky vystavěl působivý celek: omamná jsou všechna ta crescenda a decrescenda, výbuchy a řeky melodií.

Jevištní koncepce se podle mě bohužel s Čajkovského dílem dosti míjí. Výtvarník Saša Senkovič pohřbil Jolantu za mříže do jakési kašírované skály, v níž leží na katafalku – zaskleném záhonu růží (což nápadně připomíná řešení v Morávkově nedávné inscenaci Romea a Julie). Další naaranžované růže kolem evokují také spíše pohřební atmosféru nežli skrytý ráj, který postavy obdivují. Režisér Andrej Bestčastnyj prokázal velmi málo múzičnosti – snad až na závěrečný hymnický obraz, v němž Jolanta bere za ruku své nejbližší, společně prudce vyrazí k publiku, sbor jeptišek odkládá pásky z očí, svléká černé pláště

a zůstává v bílém, čímž výtvarně dotváří celý obraz. Jinak se na jevišti odehrává směska abstraktního, prázdného operáckého pózování a konkrétních, popisných, ilustrativních akcí (Jolantiny společnice okázale předvádějí, jak se nudí apod.), které obzvláště neladí s Čajkovského hudbou k podobenství o lásce a víře, bez které není uzdravení. LENKA ŠALDOVÁ Divadlo F. X. Šaldy – Petr Iljič Čajkovskij: Jolanta. Dirigent František Babický, režie Andrej Bestčastnyj, scéna a kostýmy Saša Senkovič, sbormistr Martin Veselý. Premiéry 20. a 21. 2. 2004.

Katarína Kramolišová našla postavu Tajemný Zdeněk Smetana, za jehož jméno se ve Slezském divadle v Opavě bůhvíproč stále skrývá dramaturg, se zase jednou vytáhl. U nás dlouhá léta nehraná opera Vincenza Belliniho Norma totiž padla zdejšímu souboru jako ulitá,

příběh i hudba jsou strhující a dostatečně „romantické“ pro zdejší tradiční publikum (o jakém alespoň pábí zdejší dvorní recenzentka dr. Věra Čulíková, hojně citovaná na webu divadla dokonce z dosud nevydaných textů!) a titul je

28

Hr0404.indd 28

29.3.2004, 13:36:10

D I VA D LO

z v a o

rodu dramaturgických objevů, jaké opavském divadle dlouhá léta správně úspěšně vyhledávají. A hlavně, jde operu, kterou bylo možné obsadit na

Katarína Kramolišová

poměry jednoho z nejmenších regionálních souborů prakticky bezproblémově, v titulní roli pak dokonce famózně. Obtížný part galské velekněžky Normy totiž dovedl Katarínu Kramolišovou k její po mém soudu daleko nejlepší zdejší kreaci. Ani stín po intonační nejistotě, která trápila její dosavadní postavy, pěvkyně překypovala sebevědomím, s nímž lehoučce procházela nejobtížnějšími partiemi role. Bravurní techniku navíc povýšila o prožitek role, kterým postihla jemné záchvěvy duše své hrdinky, bezprostředně střídala

niterná pianissima s dramatickými výbuchy své postavy a to nejen hlasově, ale také střídmými gesty a pohyby. Když k tomu připočteme vznosnou postavu pěvkyně,

Foto Jiří Kristian

která dala Normě ryze jevištní akcent, lze s velkým potěšením konstatovat, že Kramolišová vytvořila jednu z vrcholných postav probíhající operní sezony. Z dobrého pěveckého kontextu inscenace zmiňme ještě alespoň Michala Vojtu, který dalšímu z romanticky rozervaných hrdinů Pollionovi dal až příliš efektní lkavé tóny a strhující energii. Škoda, že pěvec technicky nezvládá bohatší dynamiku hlasu. Nikolaj Nekrasov je coby náčelník Druidů Oroveso jistý, asi proto si dovolil pět dní nato vystoupit v liberecké

Dvakrát Franz Lehár Soubor zpěvohry Národního divadla Brno k 1. 1. 2003 přešel pod Městské divadlo Brno, které se zavázalo uvádět taktéž operety. První premiérou souboru pod novými křídly se stala Lehárova Veselá vdova (do podzimu, než bude otevřeno zbrusu nové brněnské divadlo, se hraje v Mahenově divadle). Inscenace brněnského Městského divadla mívají lesk a tah, který inscenacím zpěvoherního souboru chyběl. Jenže

naděje, že se nyní něco změní k lepšímu, se zatím při Veselé vdově příliš nevyplnila. Inscenace režiséra Pavla Fiebera má daleko k jiskřivé zábavě, dialogy se táhnou, chybí načasování vtipů, zůstaly tu šarže (Něguš Milana Horského), pologroteskní stylizace Vicomta Cascady (Radim Sasínek) a Poručíka Raoula de St. Brioche (Libor Zavislan) působí trapně. A kankánové finále je hodně neumělé.

premiéře Jolanty. A mohl tak učinit také proto, že při veškeré úctě k jeho pěveckým kvalitám jde na všechny postavy stále stejně a s odlišením stylových valérů zpěvu, natož pak hereckého projevu, si hlavu příliš neláme. Výtečně operu nastudoval italský dirigent, absolvent AMU Damiano Binetti – v Opavě se prostě hudebně daří. Orchestr hrál soustředěně, přesně, v malém prostoru zdejšího divadla snad ani nemůže překrývat pěvce. Hudebně parádní inscenaci ovšem chybí adekvátní jevištní poetika. Je dobře, že režisérka Jana Andělová-Pletichová příběh nevyhrávala realisticky, vytvořila spíše řadu emotivně laděných obrazů, čitelných v jednoduchém aranžmá, méně už v obecných operáckých gestech a postojích. Místy se inscenace blíží kostýmovanému koncertu, zvláště když tomu nahrává nedramatický zdobný prostor. Jinde naopak režisérka stupňuje prvoplánový jevištní účin ohněm, to zabírá, případně nechá Normu napřahovat na své dvě děti spící na široké posteli nůž v jedné z emotivně nejvypjatějších situací opery – hloupé ovšem je, když se malí dětští herci v dlouhé scéně potřebují tu a tam poškrábat. Opavští diváci byli nad míru spokojeni úplně se vším, a jistě bude i dr. Věra Čulíková – opavská opera prostě nabízí očekávané a zdá se, že právě to se od ní momentálně chce. Nedomnívám se, že s tím lze dlouhodobě vystačit. JOSEF HERMAN Vincenzo Bellini: Norma, opera o třech dějstvích, libreto Felice Romani. Dirigent Damiano Binetti, režie a choreografie Jana Andělová-Pletichová, scéna Martin Víšek, kostýmy Eliška Zapletalová, sbormistryně Kremena Pechakova, premiéra ve Slezském divadle 15. 2. 2004.

Největším zklamáním pro mě ovšem bylo premiérové obsazení. Městské divadlo postavilo propagaci na Janě Botošové – s hlubokým dekoltem dobře vypadá na fotkách i na jevišti. Ale to je tak všechno. Když vstoupí Hana Glawari, má se publiku zatajit dech. Botošová postrádá charisma, vládne úzkým, nepřirozeně posazeným hláskem, není jí rozumět. A navíc má vadu sykavek. Marcel Kucera se v programu chlubí, že se „více než úspěšně představil na jevištích řady evropských zemí“ – dohledala jsem ale pouze stuttgartskou produkci Tance upírů, jinak koncerty, převážně písňové.

29

Hr0404.indd 29

29.3.2004, 13:36:10

D I VA D LO

Hlavním znakem celé inscenace je nestylovost – včetně precizního, avšak hřmotného a zatěžkaného hudebního nastudování Caspara Richtera.

Václav Morys (Princ Su Chong) a Anna Pszczolková (Líza) v ostravské inscenaci Země úsměvů

Hraběte Danila každopádně odzpíval bez citu – jen před sebou valí tóny, případně lká. Pavel Černoch Camilla de Rosillon zpívá pěkně, leč jako nějakou verdiovskou

hrdinskou postavu, hlas Jiřího Horkého (Baron Mirko Zeta) zněl jako v indispozici – takže zbývá jediný ocenitelný pěvecký výkon: Magda Vítková (Valencienne).

VELKÁ SOUTĚŽ HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ Milí čtenáři, tentokrát vaše početné odpovědi na otázku – Kdy se dostala Janáčkova opera Její pastorkyňa poprvé do pražského Národního divadla a kdo ji dirigoval – téměř zchvátily naší subtilní slečnu doručovatelku! Nejen, že jste psali hodně, ale také jste psali správně! Pražská premiéra Její pastorkyně byla vskutku uvedena teprve 26. května 1916, tedy po celých dvanácti letech od premiéry brněnské, a to pod taktovkou Karla Kovařovice. Los padl – patrně vzhledem k Mezinárodnímu dni žen – na tři dámy, kterým srdečně blahopřejeme. 1. Věra Kolouchová, Valašské Meziříčí 2. Olga Půlpánová, Slatiňany 3. Marta Nováková, Brno A na řadě je další otázka: Kterou operní rolí a v jakém divadle se Dmitri Hvorostovsky představil českému publiku? Na vaše odpovědi se budeme těšit do 18. dubna 2004 na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 (prosíme, pište čitelně své adresy!) nebo na e-mailovou adresu [email protected]

Ostravská Země úsměvů je naproti tomu inscenace stylově značně čistá. Dirigentu Karlu Mládkovi orchestr pod rukama lehce dýchá. Interpreti pod vedením režisérky Dagmar Hlubkové dokazují, že dobře znají operetní řemeslo, že se umí na jevišti přirozeně chovat i mluvit. Nepřehrávají ani ti, kteří jen mluví (Josef Novák-Wajda jako Ferdinand von Lichtenfels či František Návrat jako eunuch Tien-Tije), nenásilně, mile působí mladokomický pár – Jana Kurečková (Princezna Mi-tchu-sien) a Roman Harok (Gustav von Pottstein). Na jevišti Divadla J. Myrona se především odehrává jímavý lidský příběh Elisabetty von Lichtenfels a prince Sou-Chonga: Anna Pszcolková i Václav Morys dokáží navodit atmosféru napjatého milostného namlouvání v prvním jednání, ona se pak nehystericky, věcně vzepře čínským zákonům a donutí prince k bezmocnému, tvrdému příkazu. Na konci ona bez sentimentu odchází a v jeho hlase zní smutné, opět věcné smíření s osudem. Brilantně rozehraný vztah, který i díky oné věcnosti, nepatetičnosti a nesentimentálnosti působí velmi emotivně. Morysův Sou-Chong je šarmantní muž s tajemstvím, zazpívaný a zahraný s rozvahou, bez prázdných manýr, s vědomím významu každého slova. S pokorou, která je příznačná pro celou inscenaci, která není bez nedostatků, leč klady – alespoň pro mě – převažují. LENKA ŠALDOVÁ Městské divadlo Brno – Franz Lehár: Veselá vdova. Překlad Monika Bártová a Harmut Krug, přebásnění zpěvních textů a dramaturgie Monika Bártová, režie Pavel Fieber, hudební nastudování Caspar Richter, scéna Susanne Thaler, kostýmy Andrea Kučerová, choreografie Vladimír Kloubek, sbormistr Jana Hrušková. Premiéra 16. 2. 2004 v Mahenově divadle. Národní divadlo moravskoslezské – Franz Lehár: Země úsměvů. Překlad a úprava Karel Melichar Skoumal, úprava pro NDM a režie Dagmar Hlubková, dirigent Karel Mládek, scéna Martin Víšek, kostýmy Eliška Zapletalová, choreograf Petr Miller, sbormistr Josef Kostřiba. Premiéra 8. 11. 2003 v Divadle Jiřího Myrona, psáno z reprízy 14. 2. 2004.

30

Hr0404.indd 30

29.3.2004, 13:36:11

Z P R Á V Y Z D O M OVA

Hudba v Praze JIHOČESKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE České Budějovice s šéfdirigentem Stanislavem Vavřínkem byla (2. 3.) hostem České filharmonie v jejím Reprezentačním cyklu komorních orchestrů (Dvořák, Hanuš, Martinů, Kabeláč). Sólistkou byla laureátka Pražského jara, cembalistka Monika Knoblochová. TI NEJLEPŠÍ, cyklus koncertů pořádaný pražskou HAMU, pokračoval 7. 2. v Sále Martinů vystoupením Jihočeské komorní filharmonie České Budějovice. Za řízení Jiřího Pakandla zazněla díla Č. Gregora, B. Smetany a L. Koželuha. Ve stejném sále se konal 5. 2. koncert sboru Canticorum iubilo k 75. narozeninám skladatele Petra Ebena. Za řízení Olivera Dohnányiho zazněla sborová a varhanní díla přítomného jubilanta – na varhany hrál Josef Kšica. (vla) UMĚLECKÁ BESEDA uspořádala (24. 2.) v Salónu Zd. Podhajské svůj 522. úterek, a to jako koncert ze skladeb pro housle a klavír (H. Bartoň, L. Matoušek, M. Kabeláč, J. Doubrava). Účinkovali Zdenka Pelikánová a Jana Macharáčková. KLAVÍRNÍ TRIO ARTEMISS (Adéla Štajnochrová, Alžběta Vlčková, Jana Vychodilová) se představilo (25. 2.) v Atriu na Žižkově v tvorbě klasiků a romantiků (Mozart, Beethoven, Brahms). Soubor má na podzim se sopranistkou Simonou Šaturovou natočit skladby Dmitrije Šostakoviče. V CYKLU NÁRODŮ pokračovala Pražská komorní filharmonie 11. 2. představením dánské tvorby. V sále České národní banky za řízení italskodánského dirigenta Giordana Bellincampiho uvedla díla C. E. F. Weyse, N. W. Gadeho, P. Heiseho, C. F. E. Hornemanna a C. Nielsena, sólisty byly českodánská mezzosopranistka Dominique Blažek-Devaux a nová koncertní mistryně PKF Romana Zieglerová (housle). PKF rovněž 24. 1. pokračovala v cyklu koncertů pro děti a dopoledne v 10. 30 hod. v pražském Rudolfinu seznámila děti a jejich rodiče s dílem Leoše Janáčka pod názvem Leošku, nebuď smutný! Pásmo moderoval dr. Ilja Šmíd s malým Janem Řezníčkem, PKF dirigoval Zbyněk

Müller, spoluúčinkoval sbor Bambini di Praga. Cyklus Ach, ty slavné děti aneb čeští skladatelé v krátkých kalhotách pokračoval v březnu pořadem o Bohuslavu Martinů. (vla) QUATUOR RENOIR z Francie vystoupil (24. 2.) v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce na Malé Straně společně se Stamicovým kvartetem při pátém koncertě cyklu Euroart Praha 2003/4 „Stamicovo kvarteto a hosté“ (Webern, Debussy, R. Strauss, Dutilleux). Nestora francouzské moderny Henriho Dutilleuxe (1916) představili hosté skladbou Ainsi la nuit – sedmivětým smyčcovým kvartetem z roku 1977. Francouzský soubor mladé generace (Hélene Collerette, Florent Brannens, Fanny Coupe a Raphaël Perraud) je laureátem soutěže FNAPEC konané v Paříži v roce 2000; ve stejném roce získalo 3. cenu na Florentské mezinárodní soutěži komorních souborů „Premio Vittorio Gui“. KOMORNÍ ORCHESTR BERG zahájil (18. 2.) svůj cyklus Berg 2004 aneb Čeští skladatelé 21. století českým skladatelům 20. století) v Sále Martinů. Na programu byly Tři koncertantní věty pro violoncello a smyčcový orchestr (česká premiéra) od Kryštofa Mařatky, Mozartův Koncert pro hoboj a orchestr C dur, Ebenovo Pražské nokturno a Beethovenova 4. symfonie. Sólisty byli Petr Šporcl – violoncello a Vilém Veverka – hoboj. Cyklus získal podporu z projektu Česká hudba 2004 a od Magistrátu hl. m. Prahy. GUTTA MUSICAE hrála k „roku české hudby“ (21. 2.) v Galerii Miro na Strahově program nazvaný H. I. Biber a česká hudba čtyř staletí (Biber – Missa a 4 voci in contrapuncto, Gallus, Harant, Michna, kodex Tobiáše z Bechyně ad.).

Na koncertě Pražské komorní filharmonie 16. 2. ve Dvořákově síni zazněl vedle Dvořákovy Dechové serenády d moll op. 44 a Haydnovy Symfonie č. 104 B dur, Hob I:104 Tomáškův Koncert pro klavír a orchestr C dur. Sólového partu se ujal Jan Simon. Foto Petr Horník ka hudební Evropou (Bizet, Saint-Saëns, Bach, Mozart, Schumann, Schubert, Albinoni, Rossini, Verdi, Puccini, Glinka, Čajkovskij, Rimskij-Korsakov, Grieg, Smetana, Fibich, Dvořák). Mezi sólisty byl umělecký vedoucí orchestru hobojista Zdeněk Adam, dále V. Novotná, H. Schütz, L. Lejčko a V. Faltýn. SEVEROČESKÁ FILHARMONIE z Teplic hrála (26. 2.) v Obecním domě při koncertě, jehož výtěžek bude věnován na obnovu Karlova mostu (Mozart, Beethoven – 9. symfonie). Spoluúčinkovali čeští a japonští sólisté, česko-japonský Beethovenův sbor a pražské mužské sbory. Dirigoval Jošifumi Nakajima. Orchestr poté odjel na turné do Německa (Brahms, Schumann, Britten, Paganini, Bruch). SKLADATELSKÉ SDRUŽENÍ KONVERGENCE uvedlo v bývalém kostele sv. Vavřince (24. 2.) skladby Jana Rybáře, Pavola Paprčky, Romana Pallase, Ondřeje Štochla, Ališera Sirajiče a Iannise Xenakise.

SNÍTILOVO KVARTETO a vídeňský klarinetista Matthias Schorn hráli (16. 2.) v Sále Martinů v rámci cyklu Ozvěny Semmeringu, který pořádá Hudební fakulta AMU a Rakouské kulturní fórum (Dvořák, Mozart, Janáček).

Hudba v Čechách

ČESKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE byla (5. 2.) za řízení Stanislava Vavřínka protagonistkou koncertu v hotelu Crowne Plaza, nazvaného Procház-

SMETANOVSKÉ DNY, týdenní festival v Plzni, uzavřel (7. 3.) koncert, na němž s Pražským komorním orchestrem vystoupili barytonista Ivan Kusnjer

a sopranistka Dana Burešová (Smetana, Dvořák). V rámci přehlídky vystoupil mj. soubor pražského Divadla Ypsilon s představením Prodaná nevěsta aneb Pojď domů, ona brečí. Klasická Smetanova opera v netradičním pojetí již má za sebou více než 250 repríz. MEZINÁRODNÍ OPERNÍ FESTIVAL SMETANOVA LITOMYŠL – 46. ročník se bude letos konat od 17. do 27. června. Bude součástí projektu Česká hudba 2004 a dramaturgicky kromě Smetany budou zastoupena i díla Dvořáka a Janáčka, starých českých mistrů a tvůrců současných jako P. Eben. Z 20 pořadů připomeňme inscenaci opery Braniboři v Čechách (nebyla uvedena od roku 1961), dochází v ní ale ke změně – místo původního režiséra Juraje Jakubiska ji režíruje Marián Chudovský, šéf opery SND. Dále festival nabídne Mozartovo Requiem, Ebenovo oratorium Apologia Sokrates, Dvořákovu operu Dimitrij, Verdiho Aidu a v Koncertu na přání zazní tentokrát filmové a televizní melodie. Ze souborů jmenujme Janáčkovu operu Brno, Státní operu Praha, FOK, PKF,

31

Hr0404.indd 31

29.3.2004, 13:36:13

Z P R Á V Y Z D O M OVA Janáčkovu filharmonii Ostrava či Státní filharmonii Brno. Mezi sólisty se objeví i Gabriela Beňačková, Peter Dvorský, Štefan Margita, Richard Novák, dále Jiří Bárta, Ivan Ženatý, dirigenti Ondrej Lenárd, Leoš Svárovský, Jaroslav Kyzlink či Casper Richter. Součástí festivalu bude i konference Obraz B. Smetany v proměnách času, na kterou je přihlášeno přes 30 účastníků z domova i ciziny. Na přehlídku s šestnáctimilionovým rozpočtem se bude prodávat téměř 16. 000 vstupenek. (vla) PENGUIN QUARTET hrál (9. 2.) v lázních Jáchymově (Beethoven, Suk). Mladý komorní soubor (František Souček – I. housle, Petr Střížek – II. housle, Petr Holman – viola, Vladimír Fortin –violoncello) na českou hudební scénu vstoupil v roce 1994. Publikum si získal osobitým přístupem k interpretaci vážné hudby a nadsázkou v duchu divadla Járy Cimrmana. Erbovní skladatel souboru L. A. Buš patří ke géniům podobného formátu. * Únorový kulturní program lázní zahrnul celkem 16 hudebních večerů. V závěru měsíce se představila například flétnistka Lenka Baarová s Novou hudební společností. * Penguin Quartet vystoupil pak (10. 3.) v pražském Atriu (Beethoven, Dvořák, John Estacio). FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ účinkovala (4. 3.) s dirigentem Ondřejem Kukalem a s Janou Vlachovou a Mikaelem Ericssonem ve svém sále (Smetana, Lukáš, Kukal, L. Hurník).

Hudba na Moravě a ve Slezsku SLAVNÉ SOUHVĚZDÍ ČESKÉ HUDBY byl název koncertu (2. 3.) z děl Leoše Janáčka (Lašské tance), Antonína Dvořáka (Slovanské tance) a Bedřicha Smetany (Česká píseň) k jubilejnímu „roku české hudby“. Orchestr Janáčkovy opery a její sbor dirigoval šéf operního souboru Milan Kaňák. CYKLUS KLASIKA VIVA zahájilo v Šumperku (2. 3.) vystoupe-

V rámci sezony Českého spolku pro komorní hudbu zazněla 11. 2. ve Dvořákově síni díla Alfreda Schnittkeho (Smyčcový kvartet č. 3), Sylvie Bodorové (Mysterium druidum pro harfu a smyčcové kvarteto) a Johanna Sebastiana Bacha (Umění fugy v úpravě Sylvie Bodorové pro dvě smyčcová kvarteta a harfu). Na fotografii Petra Horníka uprostřed Sylvie Bodorová a členové souborů Kapralova Quartet a Wihanovo kvarteto s Kateřinou Englichovou a Věrou Likerovou: zleva Aleš Kaspřík, sopranistka Věra Likerová (která se připojila až v závěru Bachova Umění fugy jako překvapení večera), Rita Čepurčenko, Margit Klepáčová, Simona Hurníková, Světlana Jahodová, Jiří Žigmund, Jan Schulmeister, Kateřina Englichová a Leoš Čepický. ní čtyřčlenného pěveckého souboru Consortium cameralis bohemiensis (T. Švarcová, V. Fučíková, B. Palowski, O. Štefáček) a varhaníka Přemysla Kšici (Mozart, Dvořák, Janáček, staří mistři ad.). VIOLISTA LUBOMÍR MALÝ s klavíristkou Věrou Hájkovou vystoupili (8. 3.) v jihlavském hotelu Gustav Mahler. Zahráli mj. Paganiniho a Dvořáka.

Divadlo CHRUDIMSKÉ DIVADLO je pojmenováno po Karlu Pippichovi, ´významné osobnosti kulturního života města. Chrudim tak až nyní naplnila usnesení městské rady z roku 1933. V rámci oslav 70. výročí svého založení bylo divadlo místem uvedení Verdiho Aidy (18. 2.) v podání souboru Městského divadla z Ústí nad Labem (dirigent T. Karlovič, sólisté J. Derilová, V. Páchová, A. Proklov,

G. Ruggieri, K. Derilov, N. Někrasov). Oslavy začaly již na 680. chrudimském hudebním pátku (12. 2.) vystoupením Janáčkova komorního orchestru s hobojistkou Janou Brožkovou (J. V. Stamic, B. Marcello, Corelli, Janáček) a pokračovaly (28. 2.) Plesem v Opeře. Oslavy uspořádala Chrudimská Beseda. Město v příštím roce oslaví 950 let. HANUŠE THEINA (1904-1974), pěvce a režiséra, připomněla v Národním divadle v Praze (8. 2.–31. 3.) výstava reflektující jeho letošní dvojí jubileum. KLUB PŘÁTEL OPERY A BALETU brněnského Národního divadla předal (1. 3.) v Janáčkově divadle ceny diváků za rok 2003. Získali je operní sólisté Jitka Zerhauová a Vladimír Chmelo, baletní sólisté Jana Přibylová-Kosíková a Martin Žák a inscenace Dvořákova Jakobína a Čajkovského Louskáčka. Ankety se zúčastnilo na 900 diváků. Při slavnostním vyhlášení výsledků

vystoupili v Janáčkově divadle vítězové i sólisté opery, kteří se umístili na dalších pozicích – M. Kloboučková, A. Hlavsová, D. Straková, J. Hladík a Z. Korda. Představili se i baletní sólisté. TENORISTA SERGEJ LARIN byl (4. 3.) v Brně jako Don José hostem v inscenaci Bizetovy Carmen. SOŇA ČERVENÁ (78), bývalá operní pěvkyně, vystoupila (5. 3.) v hlavní roli ve hře Friedricha Dürrenmatta Návštěva staré dámy, kterou v Klicperově divadle v Hradci Králové nastudoval režisér Vladimír Morávek. Roli bohaté hrdinky, která se po letech vrací do svého rodného města odčinit dávnou křivdu, s ní alternuje Pavla Tomicová. Červená začínala u Jiřího Voskovce a Jana Wericha v Osvobozeném divadle a desetiletí poté strávila na různých zahraničních operních scénách. Začátkem 60. let emigrovala do západního Německa. Do rodné země se vrátila až o 30 let později. To již přes deset let – po ukončení operní kariéry – vystupovala v činohře v divadle v Hamburku.

32

Hr0404.indd 32

29.3.2004, 13:36:14

Z P R Á V Y Z D O M OVA

Různé PODOBY BEDŘICHA SMETANY byl název výstavy (2. 3. – 31. 10.), kterou otevřelo České muzeum hudby v Muzeu Bedřicha Smetany na Novotného lávce v Praze. Osobnost skladatele představuje prostřednictvím výtvarných děl, fotografií i filmů generace umělců 19. a 20. století. Velká část z 230 exponátů pochází ze sbírek Smetanova muzea. Doplňují je díla z 29 soukromých i veřejných sbírek. Vystaveny jsou plastiky několika umělců, práce na papíře, malba na plátně i na skle, soubor Smetanových portrétů na medailonech, plaketách, medailích, odznacích, mincích a bankovkách. Drobná grafika je zastoupena kompletní známkovou tvorbou z let 1934 až 1984. Výstavu otevřel 2. 3. umělecký program (účinkovali Alfred Strejček, Marie Jelínková aj.) a po celou dobu trvání do 31. 10. bude doprovázena i videoprojekcí filmů o Smetanovi.

elem Tilsonem Thomasem. Členy jsou studenti a absolventi hudebních škol. Opakovaně s nimi spolupracuje už léta. V březnu tam Mácal pro koncerty nazkoušel český program – předehru ke Smetanově Libuši, Sukovu Pohádku a Dvořákovu Novosvětskou. Na Floridě se podle Mácala uskuteční malý „český“ festival. Jelikož byla Česká filharmonie s dirigentem Andrejem Borejkem (do 22. 3.) na turné po USA, získali tři z jejích hráčů od prvních pultů možnost strávit potom v Miami určitou dobu u New World Symphony jako lektoři. DĚTSKÁ OPERA PRAHA pokřtila při repríze své inscenace Krásova Brundibára (21. 1.) její záznam na DVD. Komorní opera o vítězství dětí a zvířátek nad zlým flašinetářem proslula jako hudební symbol holokaustu. Mnohokrát ji za druhé světové války hrály židovské děti, které v terezínském ghettu čekaly na transport do koncentračního tábora. Hans Krása, rovněž deportovaný do terezínského ghetta, upravil svou operu, napsanou pro děti těsně před válkou, pro tamní omezené interpretační možnosti. Ti, co přežili, dodnes vzpomínají, jak jim účinkování v Brundibárovi pomáhalo přenést se přes tehdejší strádání.

Hudební paměť národa. Až do 17. 4. na ní představuje nově vyvolaná fota ze skleněných negativů, tak jak byly objeveny při rekonstrukci domu po zakladateli firmy Janu Langansovi. Fota – portréty slavných českých hudebníků (skladatelé, dirigenti, umělci) vyvolal Robert Portel a tak můžeme vidět portréty A. Dvořáka, J. Suka, L. Janáčka, J. Kubelíka, O. Nedbala, J. Kociána, V. Talicha, K. B. Jiráka či R. Firkušného a mnoha dalších. Výstavu doplnila galerie současnými hudebníky, jak je nafotil Jan Malý. Majitelka galerie Zuzana Meisnerová-Wismerová doprovodila výstavu přednáškami a koncerty, na 4 počítačích je možno prohlížet další fota z několikatisícové sbírky. (vla) K NEDOŽITÝM OSMDESÁTINÁM SKLADATELE JIŘÍHO ŠLITRA uvedl Jiří Suchý se souborem Semaforu premiéru nového pořadu Osmdesát svíček na ztraceným dortu. Premiéry v Divadle U Hasičů se 14. 2. zúčastnilo mnoho bývalých členů souboru v čele s Waldemarem Matuškou a v programu zazněly známé i méně známé Šlitrovy písně. (vla)

roce knihu o Karlu Vlachovi a kroniku o českém jazzu Mezi tanky a klíči. Po vzpomínkové publikaci Panoráma paměti připravuje nyní knihu Panoráma snů (Torst), pokračuje v psaní pro MF Dnes, natáčí rozhlasové pořady pro Český rozhlas a německé Deutschland Radio. V rodinné tradici pokračuje syn Petr (píše o etnické hudbě) a vnuk David, výborný jazzový kytarista. (vla) 25 LET OD SMRTI LUĎKA HULANA, legendárního jazzového kontrabasisty, vzpomněla Správa Pražského hradu 22. 2. koncertem v Nové galerii na Hradě. S hosty vystoupil staronový Hulanův soubor Jazzové sanatorium, moderovala zpěvačka Jana Koubková. Mezi návštěvníky byl i prezident Václav Klaus s chotí – ten zamýšlí pořádat na Hradě jazzové koncerty v cyklu Jazz na Hradě. Z muzikantů vystoupili ještě Karel Růžička (uvedl premiéru skladby Imaginární portrét L. H.), Jaroslav Helešic a Jiří Stivín, verše Václava Hraběte recitoval Mirek Kovařík. Ve stejný den vystoupilo v divadle Archa belgické saxofonové kvarteto Blindman Electric se skladbami Stevea Reicha, Heinera Geobbelse a dalších současných autorů – hudba kvarteta byla obohacena elektronickými samplery a jinými triky. (vla)

LADISLAV DOLEŽEL, devatenáctiletý student brněnské konzervatoře, zvítězil v Plzni v mezinárodní Smetanovské klavírní soutěži v nejprestižnější kategorii do 30 let. Soutěž po týdnu vyvrcholila (7. 3.) koncertem vítězů v Západočeském muzeu. V kategorii do 20 let přiřkla mezinárodní porota první cenu dvěma interpretům – studentu AMU Martinu Levickému a Reinisi Zarinšovi z Lotyšska. Mezi nejmladšími klavíristy v kategorii do 16 let byl nejlepší Patrik Hévr z Prahy. Soutěžilo celkem na 70 pianistů.

O tom, že Litomyšlané dokáží k slavným rodákům vzhlížet nejen s úctou, ale i s notnou dávkou přívětivého humoru a nadsázky, svědčí úterní oslavy 180. výročí narození hudebního skladatele Bedřicha Smetany. Organizátory netradičních oslav „Vyvalte sudy, narodil se nám Bedříšek“ přivedl k nápadu přesně napodobit události z roku 1824 citát z díla profesora Zdeňka Nejedlého, který doslova praví: „Otec (tehdy sládek v zámeckém pivovaru – pozn. red.) byl prý právě na dvoře, když děvče přiběhlo se zprávou, že se narodil syn. A tu šťastný otec v samé radosti děvče chytil a tančil s ním po dvoře. Chtěl však, aby i jeho lidé sdíleli s ním tuto radost, proto dal na dvůr vyvaliti své chase sud piva a ta pak zpívajíc a tancujíc neméně radostně vítala příchod Bedřicha Smetany na svět.“

ZDENĚK MÁCAL, šéfdirigent České filharmonie, bude vpředvečer vstupu České republiky do Evropské unie (30. 4.) dirigovat při slavnostním koncertě v pražském Národním divadle Beethovenovu Ódu na radost. S filharmonií pak vystoupí začátkem června ve dvořákovském programu v závěru festivalu Pražské jaro. * Na Floridě, kde má druhý byt, vystoupil nyní během jarní dovolené v Miami s orchestrem New World Symphony vedeným šéfem Sanfranciského symfonického orchestru Micha-

Na nádvoří litomyšlského zámku tak byly znovu „vyvaleny sudy s pivem“, které „narážel“ sám starosta města Jan Janeček, a „chasa litomyšlská“ tu mohla, tentokrát za zvuku těch nejznámějších smetanovských polek, zpívat a tančit až do večera. Během lidové veselice se nabízely zabíjačkové speciality a v zámeckém pivovaru byl promítán film režiséra Václava Kršky z roku 1955 Z mého života. V Kongresovém centru zazněly v komorním koncertu v podání sólistů Richarda Nováka – bas, Leoše Čepického – housle a Stamicova kvarteta Smetanovy skladby Večerní písně, Z domoviny, Z mého života. „V rámci školního vyučování se Smetana poslouchá hodně a moc se nám líbí. Dnešní akce je moc dobrý nápad. Oživit historii, připomenout, že právě tady se to stalo“, nechaly se slyšet např. studentky pedagogické školy Kateřina Synková a Jitka Křemenáková. Oslavy pak pokračovaly v Music clubu Kotelna, který výjimečně otevřel i v úterý a zcela v duchu hesla „Proč bychom se netěšili i v Kotelně“ zde lidé slavili narození Bedřicha Smetany do pozdních nočních hodin. Po celý den byl přístupný rodný byt Bedřicha Smetany v zámeckém pivovaru, odpoledne byl jako každý rok k pomníku Bedřicha Smetany na Smetanově náměstí položen věnec. Co by tomu všemu veselí asi říkal Bedřich Smetana? „Jestli se na nás zhůry dívá, musí být nadšený, protože komu se podaří, aby po 180 letech někdo takhle slavil jeho narozeniny. Takové pocty se může dostat jen skutečnému géniovi hudby. A tím Smetana určitě byl“, soudí starosta Jan Janeček. IVAN HUDEČEK

GALERIE LANGANS v pražské Vodičkově ulici otevřela 26. 2. výstavu

LUBOMÍR DORŮŽKA, známý hudební publicista, překladatel a organizátor se dožil 18. 3. osmdesátky. K řadě svých děl připojil v minulém

Veselé oslavy výročí Smetanova narození

33

Hr0404.indd 33

29.3.2004, 13:36:14

ZE ZAHRANIČÍ

Salzburger Festspiele v Praze – české návštěvníky zve presidentka festivalu dr. Helga Rabl-Stadler Salcburské hudební slavnosti byly založeny už roku 1920 a jejich počátky jsou spojeny se jmény Max Reinhardt, Hugo von Hoffmannsthal a Richard Strauss. Divadelní hra „Jedermann“ Huga von Hoffmannsthal se od toho roku hraje na Dómském náměstí, pod širým nebem. Tehdy totiž nebylo v Salcburku žádné divadlo, tzv. Malý Festspielhaus byl vybudován až v letech 1925-1926. Dnes se hudební slavnosti natolik rozšířily, že se konají ve třech hlavních prostorách a třech časových obdobích: Velikonoce a Svatodušní svátky jsou čistě hudební slavnosti s těžištěm v barokní a klasické hudbě, velký hudební festival Salzburger Festspiele – Sommer probíhá obvykle od konce července do konce srpna a právě jím je Salcburk světově proslulý. Loni jeho umělecká nabídka zahrnovala 188 akcí – 45 operních představení, 82 koncertů a 61 činoherních a autorských večerů, festival probíhal 37 dní na dvanácti různých scénách a v jeho centru bylo nastudování 9 oper. Na letošní ročník Salcburského festivalu přijeli pozvat naše návštěvníky zástupci slavného festivalu osobně přímo do Prahy, kde se uskutečnila velice zajímavá prezentace nejen festivalového dění, ale i Salcburku jako města – samozřejmě města Mozartova. V čele delegace byla prezidentka festivalu, dr. Helga Rabl-Stadler. Proč se rozhodli prezentovat svůj festival právě v Praze? „Praha a Salcburk by měly více spolupracovat, vždyť jsou to obě Mozartova města. Chceme se prezentovat v Praze, protože právě nyní, s rozšířením na východ, se Praha dostává stále blíže k Rakousku a Rakousko blíže k Praze. Chtěli jsme udělat krok směrem k lidem, kteří se zajímají o hudbu. Druhá věc je, že máme velkého sponzora, pojišťovnu UNIQA. Ta dělá v Praze hodně věcí a s ní jsme chtěli společně ukázat, jak mohou spolupracovat ekonomika a kultura. Hudba nezná hranic. Máme umělce z celého světa, příští rok bude v Salcburku hrát Česká filharmonie Dvořákovo Requiem, o velikonocích přije-

de Magdalena Kožená, Dagmar Pecková u nás už často zpívala, takže vždy zveme dobré pěvce z vaší země.“

umělecký ředitel, já jsem jen prezidentka. Ale celkově považuji za lepší, aby operní domy v Evropě více kooperovaly a nehrály si jen na vlastním písečku.“ Proslýchá se, že máte pro rok 2006 ještě plán na něco podobného jako je Jakubova cesta ve Španělsku. … „Ano, Mozart totiž strávil třetinu svého života na cestách. Byl v Paříži stejně jako v Miláně a v Praze stejně jako v Mannheimu. Existuje spolupráce všech měst a míst, která leží na této cestě. O to se stará vlastní Mozartova společnost. Prahy se to samozřejmě týká také.“

Dr. Helga Rabl-Stadler

Foto archív

Jak se chystáte na rok 2006? „Rok 2006 je velkým mozartovským rokem – od roku 1756 se už po dvěstěpadesáté slaví den Mozartova narození. Chceme v tomto roce scénicky provést všech 22 oper, které Mozart napsal. I ty, které psal jako šestiletý – tedy velmi krátké, dětské, mladistvé. Je to velký projekt, který bude velmi obtížné uskutečnit: každý rok máme sice 188 představení, ročně na náš festival přijede přes dvě stě tisíc lidí – ale něco takového jsme ještě nedělali. Je to obtížné organizačně, obtížné finančně i obtížné umělecky, protože chceme angažovat jen nejlepší pěvce. A sehnat nejlepší pěvce pro dvaadvacet Mozartových oper – to není vůbec snadné. Chceme jich mít samozřejmě co nejvíce a také si představujeme, že Mozartovy opery z mládí obsadíme týmem rovněž mladých mozartovských interpretů, kterým tak dáme šanci vystoupit v Salcburku. O tom, zda budeme přímo spolupracovat s Prahou, rozhoduje náš

Teď bych s dovolením otočila list… Jak je to s financemi vašeho festivalu? Získáváte peníze od státu, sponzorů nebo z prodeje vstupenek? „Polovinu z našich financí představuje prodej vstupenek, tedy velmi vysoký podíl. Proto jsou také ceny vstupenek vysoké. Dále financujeme asi třetinu rozpočtu z veřejných subvencí a zbytek od sponzorů, spolků, kooperačních příjmů, příjmů z rozhlasových přenosů, od přátel salzburského festivalu na celém světě apod. Máme dokonce i pražský kruh přátel! Je to jedno z mála měst, kde existuje. Máme také velký kruh přátel s více než tisícovkou členů v Německu, pak v USA, Anglii, Itálii, Francii, malý kruh přátel ve Finsku a středně velký v Rakousku. Celkem je to asi čtyři tisíce lidí. Platí ročně tisíc euro a podporují tak festival. Dostane se jim za to té výhody, že mají nárok na lepší vstupenky, dostávají předem informace o festivalovém dění atd.“ Umím si docela dobře představit, že do Salcburku přijede několik umělců z Prahy. Ale těžko si představím, že z Prahy přijedou na festival také lidé od nás jako návštěvníci. Pro nás jsou vstupenky velice drahé. Nebo máte i nějakou levnější kategorii? „Máte pravdu, vstupenky na festival jsou velmi drahé, protože dostáváme jen málo veřejných subvencí. Ale zaprvé jsou na každé představení také trochu levnější

34

Hr0404.indd 34

29.3.2004, 13:36:15

ZE ZAHRANIČÍ

vstupenky, a co je pro nás zvlášť důležité, máme speciální akce pro mládež do 27 let. Tím tedy zvu i mladé lidi z Čech. Vše je na internetu, ceny, jak se dostat ke vstupenkám, atd. Tuto akci pro mládež financuje Nestlé. Nejsou to žádná podřadná sedadla, mladí pak sedí na nejlepších místech. Má to velký úspěch, loni to znovu představovalo pět tisíc vstupenek, je ale třeba vždy objednat vstupenky co možná nejdříve, tedy už začátkem roku.“ Toto je jedna ze zásadních informací. Vstupenky pro mladé návštěvníky jsou skutečně víc než výhodné. Festival totiž považuje za velmi důležité, aby přiváděl k hudbě mladé lidi. A přitom stíhá i velké změny, jako je přestavba Malého Festspielhausu. „Nynější Malý Festspielhaus byl příliš dlouhý a úzký, a byla v něm místa, kde bylo špatně slyšet. Musí být vylepšen akusticky i opticky; bude kratší a bude se víc svažovat, aby bylo lépe vidět i slyšet. Začali jsme ho přestavovat 22. září 2003. 23. července 2006 chceme tuto novou budovu – bude se pak jmenovat Dům pro Mozarta – otevřít Figarovou svatbou s Vídeňskými filharmoniky pod taktovkou Nicolase Harnoncourta.“ S trochou nadsázky lze ovšem říci, že festival má k dispozici téměř celý Salcburk; hlavní jsou však tři velké festivalové budovy. Malý Festspielhaus byl původně otevřen r. 1926, měl 1. 324 sedadel a 60 míst k stání. Byl už několikrát přestavěn, jeviště bylo například otočeno o 180°, ale poslední renovace proběhla před čtyřiceti lety. Nyní se tedy znova přestavuje. Dále je tu Skalní jízdárna, která je nejstarší v komplexu festivalových budov. Ta se využívá jen v létě, protože nemá pevnou střechu, pouze jakousi plachtu – střechu z plastiku. Velký Festspielhaus je nejmodernější stavbou ve festivalovém okrsku; je to největší divadlo v Salcburku i v celém Rakousku, patří dokonce k největším na světě. Budova s jevištěm je široká 107 metrů, 24 metrů hluboká a 30 metrů vysoká. Velikost jeviště se dá měnit – od šířky 18 metrů do 32 metrů, a do 10 metrů do výšky. Hlediště pojme 2179 hostů. Velký Festspielhaus byl postaven v letech 1956 až 1960 a otevřen byl 26. července 1960. A co bude v těchto prostorách na programu letos, ve dnech 24. července až 31. srpna 2004? Festival bude slavnostně zahájen operou Henry Purcella Král Ar-

tur – tedy nikoliv Mozartem. Concenuts Musicus Wien bude dirigovat Nikolaus Harnoncourt a zpívat např. Michael Maertens nebo Barbara Bonney. Celkem se v rámci festivalu uskuteční 10 představení. Dále se zde bude opět hrát (5x) loňská kontroverzní inscenace Mozartova Únosu ze serailu, a v deseti představeních nová inscenace Mozartovy opery Cosi fan tutte s dirigentem Philippem Jordanem. Deset večerů je rezervováno pro Straussova Růžového kavalíra a šest pro Mrtvé město Ericha Wolfganga Korngolda. Ve většině těchto operních inscenací účinkují Vídeňští filharmonikové. Se dvěma koncertními provedeními Vojny a míru Sergeje Prokofjeva pak přijede do Salcburku Valery Gergijev se svým Mariinským divadlem ze St. Petěrsburku a na dvou rovněž koncertních provedeních opery Vincenza Belliniho Montekové a Kapuleti bude Ivor Bolton řídit Orchestr Salcburského Mozartea. Velká pozornost je jako vždy věnována i činoherním představením, a samozřejmě komorním a symfonickým koncertům a recitálům. Spolu se světovými špičkami se tu objeví i čeští interpreti: vedle např. Vídeňských a Berlínských filharmoniků to bude 16. srpna Česká filharmonie a Pražský filharmonický sbor, kteří za řízení Gerda Albrechta provedou Dvořákovo Requiem. Sólisté budou ovšem zahraniční. V řadě sólových koncertů světových hvězd, jako jsou Mischa Maisky,

Rudolf Buchbinder, Cecilia Bartoli, Maurizio Pollini, Alfred Brendel nebo Maxim Vengerov, také nemáme želízko v ohni. Ale v řadě Debut vystoupí houslista Pavel Šporcl s klavíristou Petrem Jiříkovským s díly Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, George Gershwina a Astora Piazzoly. Pozoruhodná je jako každý rok pěvecká řada Salcburského festivalu: co jméno, to hvězda: Thomas Hampson, Karita Mattila, Dmitri Hvorostovsky, Barbara Bonney, Waltraud Meier…… Magdalena Kožená se objeví v Salcburku už teď o velikonocích – spolu s Berlínskými filharmoniky, (kteří jsou pravidelnými hosty velikonočního festivalu v Salcburku už od jeho založení Herbertem von Karajanem v r. 1967), a jejich dnešním šéfdirigentem sirem Simonem Rattlem vystoupí 3. a 12. dubna – tedy na slavnostním zahájení a slavnostním ukončení Velikonočního festivalu – jako Dorabella v Mozartově opeře Cosi fan tutte – spolu s Cecilií Bartoli jako Fiordiligi a Barbarou Boney jako Despinou. Na Velikonočním festivalu účinkují Berlínští filharmonikové se Simonem Rattlem i při koncertním provedení Mozartova Idomenea – opět za přispění Magdaleny Kožené. Je to čerstvé svědectví o tom, že spolupráce mezi Salcburkem a Prahou je už dávno navázaná – a na velmi vysoké úrovni. JANA VAŠATOVÁ

Rok české hudby a Frauentag Něco se děje. Poprvé od „sametového“ podzimu 1989 se do českých kalendářů vrátil Mezinárodní den žen. V roce 1994 nebyla nálada na organizování tzv. Roku české hudby. A hle, co se všechno vrací! Jsme otupělí? Zapomněli jsme na nepříjemné asociace? Vyrovnáváme se s minulostí! Zatímco u nás plaše blahopřál ženám „kdo chtěl“ a projekt Česká hudba 2004 je složen podle zásady „co dům dal“, německým sousedům zapadl „Frauentag“ nekonfliktně do plánu dne a česká hudba? Českou hudbu vzali na vědomí podle komerčního imperativu „co se hodí do krámu“. Středoněmecký prostor těží především z odkazu Antonína Dvořáka, a protože to ze Saska a spolkové republiky Sachsen-Anhalt není do Čech daleko, nezřídka zní Mistr Dvořák pod rukama slovanských

umělců. Na dvořákovské výročí jakoby dramaturgové netrpěli čekali; široká posluchačská základna je složena z těch, kteří rádi vyposlouchávají melodické i harmonické kouzlo, neotřelé rytmické a instrumentační nápady atd., i z těch, jež Dvořákova díla prostě dojímají. Problém nastává při otázce: „Co k Dvořákovi?“ Tak třeba opět Dvořák… Fyzicky sešlý ale jako sedící dirigent stále výborný Milan Horvat uvedl s hallskými filharmoniky Symfonii č. 9 e moll v kombinaci s Klavírním koncertem g moll (hrál teatrální a zručný Andreas Boyde) a Slovanskými tanci č. 2 e moll a č. 8 g moll (Händel-Halle, 8. 2.). Častěji se ovšem k rodáku z Nelahozevsi přidružuje hudba z poličské věže a nikoli „ježatý“ a také významně jubilující Leoš Janáček. Houslista Ivan Ženatý s „koncentrovaným

35

Hr0404.indd 35

29.3.2004, 13:36:16

ZE ZAHRANIČÍ

tónem bez nečistot“ (tak psal místní tisk – Mitteldeutsche Zeitung, 25. 1.) zahrál v Halle s nenápadným a brilantním klavírním doprovodem Mariána Lapšanského „povinného“ Dvořáka (Romantické kusy, Sonáta F dur), ta pravá energie však sršela z Pěti madrigalových stancí Bohuslava Martinů (Frankesche Stiftungen, 22. 1.). Hlavně na Martinů lákal koncert lipského Gewandhausu dne 22. 2. V Eposu o Gilgamešovi vynikli sopranistka Zdena Kloubová a tenorista Peter Straka, průhledný zvuk druhého nejlepšího německého sboru (po Berlínu), sboru Středoněmeckého rozhlasu (MDR Rundfunkchor), doplatil jen na koncovky d a t, které snad ani není možné vyslovit jednotně (na příklad ono „zabíjecí“: Wen, mein Freund, vernichtet nie der Tod?). Před přestávkou dirigoval klidný, jistý a ohebný Martin Turnovský Dvořákovu předehru V přírodě a Janáčkova ohromujícího Tarase Bulbu. Z předchozích řádků by neměl vzniknout dojem o nasycení německého hudebního života českou hudbou. Jedná se – za prvé – o populárního Dvořáka a atraktivního Martinů. A i v jejich případě bych raději mluvil o „okořenění“ než o „hlavním chodu“. Za druhé – operních produkcí se česká hudební výročí moc nedotkla. Ve městě Bauhausu Dessau hrají sice Rusalku, jinak se trochu náročnějšímu publiku nabízejí drážďanský Vojcek (Alban Berg), lipské uvedení Trojanů (Hector Berlioz), v Halle se kromě provokujícího Života prostopášníka (Igor Stravinskij) a žluté inscenace Turandot (Giacomo Puccini) připravují červnové slavnostní hry s Händelovým Imeneem v čele. Za třetí má mnoho měst dost práce se „svým“ skladatelem (Lipsko – Happy Birthday Bach, Halle – Happy Birthday Händel, Magdeburg – hudební malíř Telemann atd.) a se svými projekty (zkušebnami halleského akademického sboru Johanna Friedricha Reichardta od ledna zní přísně nonlegatová, „nasekaná“ polyfonie, aby na Velikonoce zazněly Bachovy Janovy pašije v plné plasticitě). Za čtvrté je škoda, že např. operní dům v Halle raději uvádí Flotowovu Martu než Smetanovu Prodanou nevěstu, ale vždyť i u nás stojí Bedřich Smetana v roce 2004 v pozadí… Za páté a zároveň na podruhé škoda, že se za hranicemi neví o velkých a kvalitních akcích typu MHF Janáčkovo Brno… Za deset nebo dvacet let snad budeme hlučnější a průbojnější! JIŘÍ KOPECKÝ

České sny v Londýně a Bruselu V londýnské Wigmore Hall (16. 2.) a v bruselském Pražském domě (19. 2.) proběhly dvě tiskové konference zahajující celoevropskou sérii dvou desítek prezentací určených pro média 17 států, které ve druhé polovině letošního roku budou hostit ambiciózní mezinárodní hudební projekt České sny. Pod titulem České sny (www. ceskesny. cz) se v průběhu 3. 6.–31. 12. 2004 uskuteční série cca 120 koncertů ve vybraných městech a obcích Evropy a USA. Prostřednictvím Českých snů, nad nimiž převzali společnou záštitu Václav Havel a Magdalena Kožená, ovládne Česká republika evropskou hudební scénu přímo v roce svého přijetí do Evropské unie. Potvrdí své

Zleva Magdalena Kožená a David Dittrich

postavení země, jejíž kulturní tradice byla vždy nedílnou součástí evropské kultury a jež tuto tradici dále prohlubuje a rozvíjí na světové úrovni. Celoevropská, v novodobé historii bezesporu nejrozsáhlejší prezentace české hudby v podání špičky české interpretační scény nabízí nejen celosvětově proslulá a oblíbená díla letos jubilujících autorů Dvořáka, Smetany či Janáčka. Navrací též díla předních autorů 18.–19. století z archivů do koncertních síní. Zároveň rozsáhle seznamuje s tvorbou vynikajících skladatelů soudobých, z nichž někteří napsali díla na speciální objednávku organizátorů projektu. Páteří dramaturgie Českých snů jsou díla Jana Václava Kalivody, Antonína Rejchy, Jana Dismase Zelenky, Jana Ladislava Dusíka,

Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a plejády mistrů celého 20. století nevyjímaje ani jeho hudebníky opomíjenou druhou polovinu. Prostřednictvím velmi rozsáhlé celoevropské mediální kampaně budou informace o Českých snech a městech, která je hostí, rozšiřovány ve skutečně ohromném měřítku. Hostitelská města se tak stanou součástí výjimečného celoevropského organismu. Skrze vytvořenou informační a organizační síť budou moci města nejen podat informaci o sobě a životě svých občanů, ale snadno a účinně budou moci využívat spolehlivé aktuální kontakty, vazby a doporučení na jiné obce, lokality, organizace, sdružení apod. České sny tedy nejsou rozhodně projektem omezeným na pořádání koncertů české hudby v podání špičky české interpretační scény, ale budou rovněž znamenat prospěch pro jednotlivá zúčastněná města a obce. V rámci projektu České sny vystoupí elita českých interpretů mladé a střední generace. Patronka Českých snů Magdalena Kožená vyjádřila na obou tiskových konferenFoto archív cích naději, že rovněž prostřednictvím tohoto výjimečného projektu naše země vstoupí do společenství evropských národů jako rovnocenný partner, který dokáže významně inspirovat ostatní členy Unie nikoli pouze na poli hudebním. Tiskové konference, která proběhla v proslulé londýnské Wigmore Hall bezprostředně po odpoledním písňovém recitálu Magdaleny Kožené, se zúčastnil také ministr kultury ČR Pavel Dostál, který novináře informoval o programu Česká hudba 2004, partnerovi projektu České sny. Za organizátory projektu České sny promluvil dramaturg Aleš Březina, ředitel David Dittrich, spolupracovník Českých snů ve Spojeném království, muzikolog Graham Melville-Mason a rovněž ředitel Českého centra v Londýně, které je

36

Hr0404.indd 36

29.3.2004, 13:36:17

ZE ZAHRANIČÍ

nejdůležitějším partnerem při přípravě britské části Českých snů, Tomáš Zykan. V Pražském domě v Bruselu, v jehož reprezentativním společenském sále v přízemí budovy na Avenue Palmerston se sešli zástupci médií belgických i novináři patřící k informačnímu servisu Evropské unie, přivítal hosty Martin Dub, pověřený

prozatímním vedením Pražského domu. Projekt České sny kromě Magdaleny Kožené prezentoval ambasador ČR v Belgii Jiří Havlík, přední belgičtí muzikologové Harry Halbreich (valonská část) a Mirek Černý (vlámská část), ředitel Českého centra v Bruselu Pavel Černoch a manažerka projektu Eva Petrášková. red

Pěvkyně režisérkou

Z výmarské inscenace Wagnerova Bludného Holanďana

Národní divadlo ve Výmaru nově nastudovalo Wagnerova Bludného Holanďana. Toto suché konstatování by nebylo ani tak zajímavé, kdyby nebylo doplněno zprávou, že režie byla svěřena významné anglické operní pěvkyni, nositelce řádu Britského imperia, Gwyneth Jones. Slavná operní umělkyně, která se poprvé představila českému publiku na konci sedmdesátých let jako Leonora ve Fideliovi, tak následuje na sklonku své hvězdné kariéry příkladu režijních výletů některých svých neméně známých kolegyň jako Brigitte Fassbaender nebo Renaty Scotto. Zdálo by se, že celoživotní poznatky, kontakty a zkušenosti z prostředí operního světa, ale hlavně pěvecká profese posunou režijní pojetí blíže směrem k hlubšímu porozumění vnitřní problematiky a upřednostnění vokální dispozice jednotlivých postav inscenace a omezní tak trend bezbřehého

Foto Pavel Horník

a často samoúčelného pojetí některých současných inscenátorských týmů. Rizikem je ovšem to, že divák očekává od tak známé osobnosti samozřejmě vysoký kvalitativní posun inscenačního výsledeku. Je pak zklamán, jestliže tomu tak není. Velmi rozumné bylo, že režijní debut Gwyneth Jones neprobíhal na prestižní mezinárodní operní scéně, ale v prostředí sice známého, ale nicméně regionálního divadla, které ovšem poskytuje technicky i umělecky veškeré možnosti kvalitního provedení náročného operního díla. Mediální dopad možného neúspěchu není potom tak intensivní. Všechny předešlé úvahy jsem uváděl proto, abych čtenáře jemně připravil na to, že naše debutantka bohužel zdaleka nevyužila možností, které rané Wagnerovo dílo invenčně vybavenému inscenátorovi nabízí. Na výsledku se také nemalou měrou podepsala málo nápaditá, někdy až sterilní scéna Lau-

renta Bergera, minimálně využívající světelná režie. Překvapilo mne také pohybově statické vedení jednotlivých aktérů a povrchní vykreslení jejich charakteru. Od renomované zpěvačky bych čekal větší pomoc jejím pěveckým kolegům vhodným umístěním ve velkém prostoru jeviště a nenechal bych představitele hlavní role zpívat téměř polovici dlouhého úvodního výstupu v zadní části scény. Samozřejmě se vyskytly i některé zajímavé momenty, jako ve druhém dějství, kdy Sentu iritující Holanďanův obraz nebyl zavěšen, ale ve vyříznutém otvoru stěny stál jeho živý dvojník, který mimicky reagoval na probíhající děj. Při příchodu Holanďana s Dalandem pak postava zmizela. Příjemně zapůsobily vkusné modře laděné ženské kostýmy, jejichž spoluautorkou byla sama režisérka. Druhý obraz vůbec vyzněl nejpříznivěji. Hudební provedení díla precizním holandským dirigentem Jac van Steenem v čele Výmarských filharmoniků bylo na velmi dobré úrovni. Hrálo se samozřejmě tak, jak si skladatel přál, bez pauzy. Pěvecky byly role obsazeny výhradně vlastními silami souboru. V roli Senty podala pozoruhodný výkon obzvláště v zářivých výškách a v sugestivním podání balady ve druhém dějství roztomilá Angličanka Catherine Foster. Rovněž vypjatý závěr díla zvládla s bravurní jistotou bez sebemenší únavy. Slyšel jsem ji zpívat přede dvěma lety ve zdejším divadle Alžbětu v Tannhäuserovi rovněž vynikajícím způsobem. Krásným hrdinným tenorem překvapil představitel Erika, mladý vitální Američan Erin Caves a sonorním basem s výtečnou německou dikcí ztvárnil Dalanda robustní Japonec Hidekazu Tsumaya, dřívější solista Lipské opery. Baryton ze Spojených států Theodor Carlson v titulní roli působil svým menším hlasem poněkud bezbarvě a výrazové stránce zůstal mnoho dlužen. V případě této nejdůležitější role by byla na místě výpomoc kvalitním hostem. Skandinávec Juhan Tralla bezproblémově zvládnul vokálně malou úlohu kormidelníka. Neméně dobrou práci odvedl také rozšířený sbor choreograficky podstatně lépe postavený, nežli statická aranžmá solistů. Hudební složka tak výrazně pomohla vylepšit dojem celého provedení a zasloužila se o vcelku příznivý ohlas publika. Teď nezbývá než čekat, jakým novým počinem nás začínající režisérka překvapí. PAVEL HORNÍK

37

Hr0404.indd 37

29.3.2004, 13:36:18

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ

Festivaly 1. MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL V SEVILLE už teď dělá rozsáhlou mediální kampaň zejména v souvislosti se zahajovacím večerem festivalu 2. 9., kdy bude uvedena Bizetova Carmen s Londýnskými filharmoniky pod taktovkou Lorina Maazela v produkci Michaela Eckera, který má za sebou mj. i mimořádně uspěšné inscenace Pucciniho Turandot v Zakázaném městě v Pekingu, Verdiho Aidy v Luxoru a Nabucca v Jeruzalémě. Režisérem je slavný Španěl Carlos Saura, mezi pěvci figurují jména jako Olga Borodina, Angela Gheorghiu, Denyce Graves, Ekaterina Sementschuk, v roli Dona Josého pak budou alternovat Neil Shicoff, Nicola Rossi-Giordano a Walter Fraccaro. Carmen má být dávána 9x, festival dále zahrne vystoupení nejlepších španělských umělců flamenka, koncert Ruského národního orchestru s dirigentem a cellistou Mstislavem Rostropovičem, recitál Maxima Vengerova ad. BERLINER FESTSPIELE – MAERZMUSIK 2004. V centru pozornosti už 3. ročníku mezinárodního festivalu pro soudobou hudbu (doslova „aktuelle Musik“), MaerzMusik 2004, pořádaného ve dnech 18. až 28. 3. 2004 v Berlíně pod hlavičkou tradičních Berliner Festspiele, stojí dílo klasika a zakladatele americké experimentální hudby Charlese Ivese. Pod mottem „Ives & Consequences“ (Ives & Následky) bude v rámci sympozia a několika koncertů připomenuto 130 let od narození a 50 let od úmrtí tohoto skladatele. Nové pohledy nabídne také „Szene Frankreich“(Francouzská scéna). Poprvé po deseti letech vystoupí v Berlíně legendární Ensemble Intercontemporain s premiérou Georgese Aperhgise a skladbou ´Laborinthus II´ v minulém roce zemřelého Luciana Beria; Tristan Murail zde prezentuje dílo, objednané festivalem; poprvé bude v Berlíně také uveden projekt K. T. Toeplitze a J. M. Bruyera, hudební divadlo ´Battling Siki 3 – Not an Opera on Boxin´. Pozici před třemi lety založeného festivalu letos posílí i crossing-program ´Čína/ Evropa´ a nová řada, v jejímž rámci se představí výsledky spolupráce studentů hudebních škol s významnými skladateli. Už tradičně poskytne MaerzMusik prostor performancím, instalacím a vý-

stavám a také orchestrální hudbě (vystoupí zde Janáčkova filharmonie Ostrava s dirigenty Petrem Kotíkem, Zsoltem Nagyem a Petrem Vronským). Chystá se také jedinečný projekt Johna Zorna Ćobra´, který společně uvedou američtí, berlínští a další zahraniční hudebníci. Zajímavé jistě budou i koncerty, na kterých zazní nové skladby, komponované pro staré nástroje.

Divadlo COLISEUM, největší divadelní budova v Londýně a sídlo Anglické národní opery, bylo po 7 měsících rekonstrukce v ceně 41 milionů liber znovu otevřeno. Hlediště se 2. 358 sedadly získalo opět svou původní edwardskou noblesu, diváci pak dostali další prostory včetně proskleného baru na střeše divadla s výhledem na Trafalgarské náměstí. Zahajovacím představením byla 27. 2. Wagnerova opera Zlato Rýna. Během oněch 7 měsíců hrála Anglická národní opera v Barbican Hall. ROCKOVÁ KAPELA V COVENT GARDEN. Slavná britská kapela Motörhead, kterou založil v roce 1975 Ian „Lemmy“ Kilminster a která se proslavila superhlučným metalem, si pronajala pro své vystoupení v únoru Vilar Floral Hall v londýnské Královské opeře. VYNÁLEZCE NIKOLA TESLA je předmětem nové opery s názvem Violet Fire, uvedené ve světové premiéře 13. a 14. 2. v Temple University Tomlinson Theatre, Philadelphia, USA. Hudbu složil Jon Gibson (dlouholetý spolupracovník Philipa Glasse) na libreto Miriam Seidel. Chorvatský rodák Nikola Tesla (1856-1943) je držitelem více než 700 patentů a nejvíce proslul svými objevy v oblasti elektrického proudu, ale také ve využití Niagarských vodopádů pro elektrickou energii. SKANDÁL V OPEŘE. Sofie Mason, která má odejít z místa vedoucí propagačního a inzertního oddělení v londýnské Covent Garden po 10 letech práce, poslala 23. 2. mail na rozloučenou 100 zaměstnancům. Barvitý 60řádkový dopis se samozřejmě brzy rozlétl po celém Londýně a byl citován v deníku Evening Standard. Mail obsahuje obvinění z finančních nesrovnalostí, úda-

je o pochybném financování, dráždivé popisy milostných afér a tajné informace o platech výkonných ředitelů. Za „zlaté hřeby“ své kariéry Mason označuje „pohádkovou party uspořádanou Plácidem Domingem, kdy jsem zůstala jediná bez francouzských polibků“ a „výroky prezidenta sira Colina Southgatea, který nás všechny označoval za neustálé stěžovatele a hrozil nám výpovědí.“ Píše diskrétně – beze jmen, která si ovšem každý může snadno dosadit – o tom, že současný výkonný ředitel [Tony Hall] dostává dvojnásobný plat než bývalý Jeremy Isaacs, že ostatní ředitelé berou 105. 000 liber za pouhé tři dny v týdnu a že „milý Jihoafričan [obchodník Donald Gordon] nám dal 10 milionů liber na příští tři roky“ atd. Jeden ze zaměstnanců popsal Sofii Mason jako vysoce inteligentní ženu se dvěma univerzitními diplomy, která ale na konci své kariéry měla jediný cíl – podrývání autorit.

Osobnosti

Za Alešem Jermářem 13. 6. 1929–13. 2. 2004 13. února zemřel v New London ve státě Connecticut v USA pražský rodák Aleš Jermář. Vystudoval varhany na pražské konzervatoři. Uplatňoval se koncertně (mj. premiéra Ciacony pro varhany a klavír levou rukou J. Burghausera) a spolupracoval s Čs. televizí jako autor hudby. V roce 1968 odešel do USA, kde působil jako chrámový varhaník a skladatel (koncert pro varhany a orchestr) a prosadil se i jako autor elektronické hudby (Crossway of dreams). JOSEPH VOLPE, generální ředitel Metropolitní opery v New Yorku, oznámil, že v roce 2006 ze svého místa odejde. Do MET nastoupil před 40 lety jako truhlář, od sezony 1990/01 je generálním ředitelem. Během svého funkčního období se mu podařilo navázat lukrativní partnerství s bohatými sponzory, v roce 1995 vybavil divadlo titulkovacím zařízením umístěným na zadní straně opěradel sedadel. Proslul i svým

nekompromisním jednáním s pěveckými hvězdami: mj. zrušil spolupráci se sopranistkou Kathleen Battle v roce 1994, když ji obvinil z „neprofesionálního chování“. V roce 2002 veřejně kritizoval Luciana Pavarottiho za zrušení účinkování v Tosce, ale později se s ním usmířil. V posledních letech bojuje s deificitem, zahájeným teroristickým útokem 11. 9. 2001, a s hledáním nového sponzora pro sobotní operní přenosy poté, když Chevron Texaco Corp. od spolupráce odstoupil. Zatím není znám žádný kandidát na Volpeova nástupce. SEIJI OZAWA, japonský dirigent a současný umělecký šéf Vídeňské státní opery, obdržel 29. 3. čestný doktorát pařížské University Sorbonne, a to jako „vynikající interpret současné hudby včetně francouzské“. Seiji Ozawa (68) dirigoval mj. v roce 1983 světovou premiéru jediné opery Oliviera Messiaena, Sv. František z Assisi, v pařížské Opeře. V roce 1998 jej prezident Jacques Chirac jmenoval Rytířem čestné legie. AMERICKÁ MECENÁŠKA NANCY HAMON darovala 10 milionů dolarů na výstavbu nové moderní budovy pro americkou veřejnou uměleckou školu, Booker T. Washington High School v Dallasu (USA). Nová budova má být otevřena v roce 2007 a zahrne rovněž koncertní sál a muzeum. Paní Nancy Hamon (nar. 1918) je svou sponsorskou činností dobře známá: v roce 1988 darovala 20 milionů dolarů Dallaskému muzeu umění, poté 25 milionů Texaské univerzitě ad. DANIEL BARENBOIM ukončí svou spolupráci s Chicagským symfonickým orchestrem jako jeho umělecký ředitel v sezoně 2005/06. Barenboim, který je generálním hudebním ředitelem Berlínské státní opery a jehož závazky jsou četné nejen v roli dirigenta, ale i klavíristy, řekl, že se nadále chce soustředit na koncerty a ne na administrativní povinnosti. Barenboim byl ředitelem CSO od roku 1991 po siru Georgu Soltim. V roce 1995 jmenoval jako hlavního hostujícího dirigenta Pierra Bouleze. Nástupce za Barenboima není zatím znám. IGNAT SOLŽENICYN (31) byl jmenován hudebním ředitelem Philadelphského komorního orchestru, a to od sezony 2004/05. Orchestr založil v roce 1964 Marc Mostovoy,

38

Hr0404.indd 38

29.3.2004, 13:36:19

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ Ignat Solženicyn, syn laureáta Nobelovy ceny Alexandra Solženicyna, byl šéfdirigentem orchestru od roku 1998. FABIO LUISI bude od sezony 2007 generálním hudebním ředitelem Saské státní opery v Drážďanech. CHRISTOPH ESCHENBACH A ANTONÍN DVOŘÁK. Za hlavní téma své druhé sezony u Philadelphského symfonického orchestru si jeho hudební ředitel Christopher Eschenbach zvolil hudbu A. Dvořáka. Zazní tři poslední symfonie, houslový koncert a řada dalších skladeb, ale také skladby B. Martinů, L. Janáčka a B. Smetany. „I svým původem se cítím velmi blízko české hudbě: rodiče mé matky jsou z Maďarska, rodiče otce mají polské kořeny, takže jsem vlastně Středoevropan“, vysvětluje Eschenbach, proč se jeho dramaturgie soustředí právě na české autory. Mezi hostujícími umělci bude v této sezoně také poprvé dirigent Jíří Bělohlávek. JEAN-LUC CHOPLIN, bývalý místoprezident Disneylandu u Paříže, byl jmenován ředitelem pařížského Théâtre du Châtelet. Choplin (55), který v současné době řídí divadlo Sadler´ Wells v Londýně, vystřídá tak v roce 2006 v této funkci Jeana-Pierra Brossmanna. AMERICKÝ PIANISTA MURRAY PERAHIA byl královnou Alžbětou II. povýšen do šlechtického stavu (8. 3.). Titul je ovšem čestný, protože Perahia není britským občanem. Perahia debutoval v Londýně v roce 1972. Je čestným doktorem hudby Univerzity v Leedsu (1999) a čestným členem Royal College of Music v Londýně.

Různé VÍDEŇSKÁ FILHARMONIE V ČÍNĚ. Pod taktovkou Seijiho Ozawy vystoupili Vídenští filharmonikové v Pekingu (24. 2.) a Šanghaji (26., 28. 2.), a to bezprostředně po hostování v newyorské Carnegie Hall (18., 19., 20. 2.) a před koncerty v Jižní Koreji (Seoul 29. 2.), na Tajwanu (2.–4. 3.), v Thajsku, v Bangkoku (6. 3.) a Singapuru (7. 3.). DVA DOPISY SIRA EDWARDA ELGARA T. E. Lawrencovi z Arábie byly

dány do newoyrské aukce 26. 2. Elgar v nich odpovídá na Lawrencovy gratulace k 2. symfonii. V dopise z 28. 12. 1932 Elgar pak vyjádřil pochybnosti, jestli vůbec kdy dokončí svou Třetí symfonii. Dva měsíce na to zemřel, aniž symfonii dopsal. Vyvolávací cena dopisů o 3 stranách byla 1. 600 liber. INDICKÝ MILIARDÁŘ SUBRATHA ROY (56) si najal za 250. 000 liber orchestr Warwické univerzity (Anglie), aby hrál na svatbě jeho dvou synů, jíž se mezi 10. 000 hostů zúčastnil mj. i indický premiér Atal Bihari Vajpayee. Čtyřdenní svatební oslavy přišly S. Roye na 30 milionů liber.

atraktivních programů. Mj. to budou úryvky z Wagnerovy opery Soumrak bohů, Leoncavallova jednoaktovka Komedianti a v japonské premiéře Janáčkův Osud. Sezonu zahájí 18. a 19. 4. Stravinského Pták ohnivák a Orffova kantáta Carmina burana pod taktovkou Jurije Těmirkanova, hudebního ředitele Petrohradské filharmonie. Čestný dirigent YNSO Gennadij Rožděstvenskij uvede dva programy z děl Igora Stravinského (mj. v japonské premiéře jeho skladbu Potopa). Gerd Albrecht bude řídit čtyři programy s Janáčkovou hudbou (Glagolská mše, kantáta Očenáš, a již zmíněný Osud, v němž se jako sólisté představí mj. Lívia Ághová a Michal Lehotský).

NOVÁ SOCHA BENJAMINA BRITTENA ve městě Aldeburghu (3,7 metrů vysoká) vzbudila kontroverzní ohlasy. Představitelé hrabství Suffolk byli zaplaveni peticemi, rozhořčenými dopisy, voláním po referendu. Autorka Maggi Hambling, která navrhla i sochu Oscara Wildea poblíž londýnského Trafalgarského náměstí, je reakcemi hluboce zklamána. Prohlásila, že se podrobně seznámila s Brittenovým rodištěm a pobřežím, kam sochu umístila, a že slyšela při práci tóny z opery Peter Grimes: „Korespondence s mořem byla velmi důležitá“, zdůraznila. Přesto právě umístění sochy vadí pravděpodobně nejvíc, protože „zničilo výhled na pláž“. Britten prožil v Aldeburghu řadu let. Zemřel zde v roce 1976 ve věku 63 let.

FRANCIE ZOUFALE HLEDÁ STÁLÉ DIRIGENTY SVÝCH TĚLES. Podle statistiky jsou dnes na místech šéfdirigentů především Američané, Němci, Izraelci a Korejci. Ovšem i ti většinou nezůstanou na svých postech dlouho: například náhlé propustění Daniela Barenboima a Myunga-Whun Chunga z pařížské Opery na přelomu 80. a 90. let minulého století otřáslo celou mezinárodní hudební společností. Ostatní dirigenti hovoří o nesmiřitelných konfliktech s managementem a většinou odcházejí nebo jsou propuštěni i několik měsíců před vypršením smlouvy. To byl případ německého dirigenta Stefana Sanderlinga u Brittany orchestra, ředitele Lyonské opery Ivána Fischera minulou sezonu, nebo i Francouze Michela Plassona, který po 25 letech v čele orchestru v Toulouse odmítl prodloužit kontrakt. Američan David Robertson hovořil o „osobních důvodech“, když neprodloužil kontrakt s orchestrem v Lyonu, stejně jako Rakušan Hans Graf, který tento rok opustí předčasně Bordeaux. Bez uvedení důvodu odešel na konci sezony 2002/03 Angličan Jan Latham Koenig od Strasburských filharmoniků a Opéry du Rhin, nebo Francouz Cyril Diedrich ze Symfonického orchestru v Mulhouse. Osm velkých orchestrů hledá šéfdirigenty nebo hudební ředitele do stálého zaměstnaneckého poměru. V současné době stojí v čele francouzských orchestrů pouze dva francouzští dirigenti (v Lille a Lorraine), ostatní jsou cizinci, ale i ti převážně ve funkci „hlavních hostujících dirigentů“.

YOMIURI NIPPON SYMPHONY ORCHESTRA nabídne v sezoně 2004/ 05 pod vedením svého šéfdirigenta Gerda Albrechta (od roku 1998) řadu

BACHŮV ARCHIV V LIPSKU bude restaurovat a digitalizovat skladatelovy autografy a bude zpřístupněn na internetu. Projekt zahrne 44 originálních

GIDON KREMER ZAPOMNĚL SVÉ HOUSLE VE VLAKU. Housle Guarneri del Gesu z roku 1730 za 3 miliony dolarů nechal slavný virtuos ve vlaku na cestě z New Yorku do Baltimore, kde měl hrát s tamějším symfonickým orchestrem. Naštěstí ztrátu zjistil ještě na nádraží; housle byly zajištěny v cílové stanici ve Washingtonu a Kremerovi vráceny. ZPĚVEM KE ZDRAVÍ! Na základě rozsáhlých výzkumů zjistili vědci z univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem, že zpívání význačně podporuje imunitní systém a pozitivně ovlivňuje nejen fyziologický stav, ale i nervový systém.

rukopisů a bude realizován díky grantu 110. 000 euro od hamburské nadace Ebelin und Gerd Bucerius Zeit. Elektronicky má být zpracován rovněž celý katalog Bachova archívu.

Česká hudba v zahraničí ENSEMBLE MARTINŮ uskutečnil ve dnech 16. 3.–4. 4. turné ve Španělsku. Na 10 koncertech ve městech Madrid, Huesca, Miranda, Plasencia, Almendralejo, Albacete, Melilla, Cordoba a Alcalá de Henares provedl skladby Bohuslava Martinů (Madrigalová sonáta), Sylvie Bodorové (Hélios), Antonína Dvořáka (Slovanské tance pro klavírní kvarteto, Bagately), Josepha Haydna (Koncert F dur), Zdeňka Lukáše (Quarteto con flauto), Jana F. Fischera (Zdálo se mně má panenko), Lukáše Hurníka (Fusion Music), Alexeje Frieda (Parafráze a variace na West side Story Leonarda Bernsteina) ad. TENORISTA ŠTEFAN MARGITA se bude podílet na novém nastudování opery Dmitrije Šostakoviče Katěrina Izmajlová (Lady Macbeth Mcenského újezdu) v londýnské Covent Garden (premiéra 1. 4.). Spolu se Štefanem Margitou vystoupí i vynikající sólistka známá ze svých posledních výkonů po boku Plácida Dominga v Metropolitní opeře v New Yorku Katarina Dalayman. Diriguje šéf opery Covent Garden Anatonio Pappano, režisérem je Richard Jones. PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR bez dirigenta hostoval v druhé polovině února na hudebních festivalech v Perthu, Adelaide a Hong Kongu. Pět z celkem sedmi koncertů bylo věnováno letošnímu výročí Antonína Dvořáka. Na čtyřech koncertech zazněl dvořákovský program se sólistou Antonínem Hradilem, který je od letošní sezóny novým koncertním mistrem PKO, na pátém skladatelovo proslulé Stabat Mater. Tento koncert byl ústřední akcí festivalu v Perthu a účinkoval na něm i 130ti členný spojený sbor australských universit. Na dvořákovský koncert-piknik v botanickém parku Araluen u Perthu přišlo 1.500 posluchačů, v Adelaide byl stejný program pro velký zájem dokonce opakován. V Hong Kongu pak tleskalo PKO a Dvořákovi 2.000 posluchačů. Vedle Dvořáka uvedl PKO v programech i symfonii Jana Václava Hugo Voříška a skladby W. A. Mozarta. sla

39

Hr0404.indd 39

29.3.2004, 13:36:20

S T U D I E , K O M E N TÁ Ř E

Česká hudba – nedílná součást evropské a světové hudební kultury

Podobné otázky, jaké nás nemohou nenapadat ve chvíli vstupu našeho státu do Evropské unie, si kladl Vladimír Helfert roku 1938 v době naléhavého nebezpečí pro svobodu a existenci našeho národa. Pořadatel sborníku Co daly naše země Evropě a lidstvu (Evropský literární klub 1939 a 1940) Vilém Mathesius jej vyzval, aby přispěl studiemi o hodnotách české hudby, relevantních tomuto tématu. Helfert sem přispěl historickými studiemi o Rudolfinské kapele, o Průkopnickém významu české hudby v 18. století a o Půlstoletí české hudby před válkou a v evropské perspektivě. Dnes jsme samozřejmě v opačné politické pozici, než byla česká společnost po rozbití republiky a na začátku okupace. On tehdy přispíval poukazem na hodnoty, jimiž česká tvorba spoluutvářela evropský hudební vývoj, aby pozdvihl národní sebevědomí a upozornil, jaké hodnoty z těla vlastní evropské civilizace obětovaly západní demokracie v Mnichově. My jsme se dnes rozhodli – a stvrdí to nepochybně i příslušné referendum – pro Evropskou unii dobrovolně v očekávání nejen zvýšení kolektivní evropské bezpečnosti, hospodářské prosperity a všestranného růstu životní úrovně. Máme i naději, že se zúčastníme integrace

evropské kultury a lépe tu prosadíme bohatství uměleckých hodnot z dědictví naší minulosti i dnes živých. To se podstatně týká i české hudby. Proto si nemůžeme neklást podobné otázky, jaké kdysi tanuly na mysli Helfertovi. A stejně jako on tehdy můžeme konstatovat, že tu zdaleka nejsme u nějakého východiska v bodě nula. Platí vše, co tehdy připomněl jako hodnoty, pevně vrostlé do evropské hudební kultury; máme toho dokonce víc. Celosvětový badatelský i interpretačně oživovací boom tvorby Jana Dismase Zelenky, již Helfert ještě téměř neznal, je v tomto směru důležitou světem akceptovanou devízou české hudby. Ví se tam víc o další české hudbě zejména 18. a začátku 19. století, vycházejí o ní vědecké práce našich i jinojazyčných muzikologů, hraje se a vydává tiskem i na nosičích zvuku, a to nejen z naší iniciativy, ale i z logiky všeobecného pokroku bádání a rozšiřování živého repertoáru. Velkolepě se zvýšilo provozování děl Smetanových, Dvořákových, Janáčkových, Martinů i Sukových. Zásluhou zejména našich interpretů roste i respekt k tvorbě ostatních významných českých skladatelů, i když takovou četnost už nemají díla nikoho dalšího. Dirigenti Ančerl, Neumann a další např. hráli s čelnými světovými orchestry Ostrčilovu Křížovou cestu. Vždy s úspěchem a respektem; do stálého repertoáru však nikde nevstoupila. Nejinak tomu bylo s některými díly Novákovými a dalších skladatelů. I taková pozice je však důležitá a stojí zato ji pěstovat a rozvíjet. V podobné pozici jsou i někteří soudobí autoři. Někde ve světě se jich ovšem už uplatnilo víc. Máme skladatele světově renomované jako je Petr Eben nebo Marek Kopelent, úspěšně pronikají do světového vědomí i další až po mladé. Onu čelnou pozici, srovnatelnou s Pendereckým, Ligetim atd. však nemá nikdo. Obávám se, že to není jen v kvalitách tvorby samé: jsou slabé a někdy i váznou propagační a komunikační kanály, naše hudební kultura nemá dost sebevědomí ani nadšení pro věc. Vzpomeňme, co dokázali Poláci v 60. a dalších letech: společný nápor tvorby, publicistiky a rozmanitých propagačních cest doslova prolomil pozici polské hudby ve světovém

vědomí, Varšavská jeseň se stala Mekkou soudobé hudby. Skepse k hodnotám naší tvorby tady není zdravá. Ale ona to není jen skepse: jde také o netečnost, lhostejnost, ztrátu hodnotových kritérií. A to všechno prorostlo už i hodně vysoko, třeba až po známé selhání v udělování ministerských grantů za poslední dva roky. Dokud se tohle v samotné odborné veřejnosti a v dopadu na širší kulturní povědomí nespraví, bude i prosazování české soudobé tvorby v Evropě a světě podvázáno, oslabeno. Velmi zvláštní je v těchto souvislostech postavení českého interpretačního umění. I když tu vždycky byly významné evropsky a pak i světově proslulé osobnosti, přece jen umělců, srovnatelných se světovým renomé Smetanovým, Dvořákovým, Janáčkovým tu bylo méně. Vyplývalo to ostatně z povahy věci samé: interpret nejvíc oslňoval ve chvíli svého výkonu a jeho pověst pak žila hlavně setrvačností; účin vynikající skladatelské tvorby naopak nemusí být rozpoznán hned a jeho doba začne třeba i později, někdy až po autorově smrti. I proto je tomu jinak v současnosti: máme nemálo osobností i souborů třeba ne přímo hvězdných (těch je vždy jako šafránu), ale přec jen s kreditem mezinárodním a pohybujících se po významných pódiích světa, figurujících v katalozích předních gramofonových firem. To je také důležitá stránka věci: výkony interpretů na kvalitních trvalých nosičích zvuku a dokonce na audiovizuálních médiích prodlužují a také rozšiřují akční rádius interpretačních výkonů. Jejich pomíjivost tím de facto klesá, nejsou tak nedosažitelné, jako výkony mistrů předgramofonové éry. Ve vztahu interpretů ke kmeni české hudby lze rozeznávat několik zásadně odlišných rovin. Virtuosy, dirigenty, kvarteta aj. vnímá svět jako české umělce už proto, že jsou Češi – a nezáleží na tom co hrají, který repertoár je hlavní doménou jejich umění. Vyšší a pevnější větví českého interpretačního umění a důležitějšími protagonisty české hudby ve světě jsou ti, kteří tam soustavně hrají českou tvorbu. Těch je zdaleka nejvíc a jejich činnost není jen jednostranná služba interpretů domácí hudební produkci. Vyrostli v těsném styku

40

Hr0404.indd 40

29.3.2004, 13:36:21

S T U D I E , K O M E N TÁ Ř E

s ní, jak ji pojímat a hrát jim vštípili jejich učitelé a vzory. Většina z nich navazuje na národní interpretační tradici, již jim zanechali předchůdcové. Ta jistě není vhodná jako univerzální návod pro provozování vší hudby; k častěji hraným skladbám základního českého repertoáru však onen neváhám říci český interpretační styl patří. I v nich je ovšem možné hledat, pojímat je nově a netradičně: zatím však tento hlavní kmen českého interpretačního pojímání hudby řekněme od Smetany po Martinů má svůj smysl a dotváří ve světě image české hudby. V té souvislosti jsem sám slyšel např. sira Charlese Mackerrase a Wolfganga Sawallische – podobně se však vyjádřily i jiné významné světové hudební autority –, jak je důležité, aby si naše orchestry a v první řadě Česká filharmonie zachovaly tento vklad a jedinečnost. To je činí jedinečnými; v případě, kdy se tu začnou střídat sebelepší instrumentalisté, přecházející vždy co pár roků z jednoho renomovaného orchestru řekněme amerického typu do dalšího, tato hodnota se začne oslabovat a po čase zmizí. Proto je také důležité, aby tu byli šéfové, kteří v prostředí české hudby vyrostli či se s ním sžili a tento způsob soustavně kultivovali, jak to dělali Talich, Rafael Kubelík, Václav Neumann a při pozoruhodném vkladu meziválečně modernistického temperamentu i Ančerl a čelní mladší dirigenti. Nemohu jmenovat ani nejvýznamnější sólisty a soubory, ale tato linie je dodnes živá a jádrová. I ona je zásadní devízou pro obohacení evropské hudební kultury. Velmi mnoho v tomto smyslu vykonali také naši emigranti, zejména dirigenti Kubelík, Turnovský, Kout, Stárek, Mácal aj. a ovšem i cizinci, kteří si českou hudbu zamilovali a osvojili, hlavně sir Mackerras. I tady je však citelné a bolestné manko. Velká většina těchto hudebníků hraje českou – ale i ostatní – hudbu jen do Martinů a dál jen výjimečně nebo nanejvýš tu a tam soudobé skladby s tradiční slohovou tváří, do větší či menší míry eklektické či epigonské. To samozřejmě náhrada za hledající a zejména nalézající novátorské hodnoty nemůže být: rozdíly hodnot ani v postmodernisticky komplikovaných poměrech tohoto času nepřestávají platit. Zatímco svět má své špičky, obrácené tváří k soudobé tvorbě, své Chronos či Arditi kvartety, specializované ansámbly i všestranné sólisty, dirigenty a orchestry, jež samozřejmě a s chutí interpretují

hudbu, rozšiřující hranice dosud známých a provozovaných hudebních postupů, u nás je jich málo a interpretační obec je plná předsudků, nedůvěry a neporozumění. A je zřejmé, jaký má tento stav dopad na posluchačskou veřejnost a její vkus. V této věci zdaleka nejsme připraveni být nedílnou součástí evropské hudební kultury. Ti, kdo u nás vytrvale posunují hranice české hudby tímto směrem, jsou její nadějí. V naznačeném slova smyslu tu už nemáme jen podvojné základní členění živého hudebního univerza na hudbu tzv. vážnou (je to nesmyslný terminologický výměr, měli bychom raději mluvit o hudebním umění) a tzv. zábavnou neboli populární. Onen první kmen se dále dělí ve výše naznačeném slova smyslu na akademický čili tradicionální, a na druhý, perspektivnější a vstřícný k současnosti. Populární hudba má svou funkci zábavnou, taneční aj. Do umění v širším slova smyslu patří jaksi

technicky – i tam se hraje a zpívá –, společenskou funkci má spíš užitnou. Přesto se občas dávají někteří i velmi oblíbení a slavní představitelé této hudební sféry slyšet, že oni jsou dědici Mozartů a Smetanů, kteří přece psali menuety a polky a byli tedy umělci zábavními, populárními, kdežto dnešní tzv. vážná hudba je usychající kmen: nemá žádnou perspektivu a brzy zajde. Četné věcné argumenty proti tomuto nesmyslu vás ovšem jistě napadají okamžitě. Já tu připomenu jen jeden, a to ryze praktický. Česká zábavná hudba stojí a padá téměř výhradně s domácím uplatněním; Škoda lásky alias Vyvalte sudy je jedna z velmi vzácných výjimek. Jinde zajímá málokoho, sjednocení Evropy se jí netýká. Kultivovaný svět zná, reflektuje a přijímá české hudební umění – a to má ve sjednocené Evropě skvělé perspektivní možnosti. Dělejme vše pro to, aby se naplnily! JAROSLAV SMOLKA

41

Hr0404.indd 41

29.3.2004, 13:36:22

ZADÁNO PRO FIRMU CLASSIC

JORDI SAVALL Jordi Savall, který již několik desetiletí ztělesňuje ducha bohaté katalánské kultury, se narodil v roce 1941 ve městě Igualada. Od šesti let zpíval v tamním školním sboru (1947-1955). Vzdělání se mu dostalo na hudební konzervatoři v Barceloně, kde studoval především hru na violoncello (1959-1966). Později (1968-1970) pokračoval ve slavném švýcarském institutu Schola Cantorum Basiliensis. V roce 1974 spolu se svou ženou, španělskou sopranistkou Montserrat Figueras a dalšími hudebníky z různých zemí Evropy založil těleso HESPERION XX. Tento ansámbl si velice rychle získal reputaci vynikajícího interpreta středověké, renesanční a barokní hudby a vytvořil dokonce nový styl, charakterizovaný obrovskou hudební vitalitou a zároveň maximální historickou věrností. Právě s tímto souborem, který od počátku nového století nese název HESPERION XXI, se Jordi Savall letos poprvé představí i českému publiku, a to 28. května v rámci festivalu Pražské jaro. Na programu jeho jediného koncertu v České republice bude španělská vokální a instrumentální hudba 17. století skladatelů Diega Ortize, Du Baillyho, Josého Marína, Gaspara Sanze, Sebastiana Duróna, Lucase Ruíze de Ribayaz, Antonia Martina a Juana Hidalga. Koncertní program Jordi Savalla je stále velice nabitý – každoročně odehraje se svými soubory více než sto koncertů, pravidelně vystupuje na mnoha významných hudebních festivalech ve více než třiceti zemích Evropy, Spojených států, Latinské Ameriky, Středního i Dálného Východu, dále v Austrálii a na Novém Zélandu. Vraťme se ještě k postavě samotného Jordi Savalla. Po dvaceti letech strávených ve Švýcarsku se vrátil do Barcelony, kde založil soubor CAPELLA REIAL DE CATALUNYA, se zaměřením na vokální hudbu do roku 1800. A v roce 1989 vytvořil barokní a klasicistní orchestr LE CONCERT DES NATIONS. V repertoáru těchto souborů převažuje sice španělská hudba, nemalý prostor však zaujímají renesanční a barokní skladby anglických, francouzských a německých autorů, namátkou jmenujme například

Moralese, Bacha, Maraise, Sainte-Colomba či Vivaldiho. Savall se tedy proslavil jako vynikající dirigent těles staré hudby, ale hudební svět si ho zcela jistě váží nejvíce jako fenomenálního hráče na violu da gamba, nepochybně nejlepšího na světě. Velice rozsáhlá je také jeho diskografie. Jen pro vydavatelství Astrée Auvidis / Naïve vytvořil více než stovku nahrávek, za které získal ta nejprestižnější ocenění. Díky svým nahrávkám přiblížil posluchačům do té doby neznámé, avšak velice významné skladby pro violu da gamba. Jeho nejúspěšnější nahrávkou je samozřejmě originální soundtrack ke slavnému filmu Alaina Corneaua VŠECHNA JITRA SVĚTA (Tous le matins du monde) o francouzském barokním skladateli Marinu Maraisovi v hlavní roli s Gérardem Depardieuem. Film získal celkem sedm Césarů, jeden v kategorii Nejlepší soundtrack. Savall tak dokázal světu, že stará hudba není elitářskou záležitostí pro menšinové publikum a také velice zaujal mladé posluchače, které se mu podařilo pro tuto hudbu získat. Soundtracku se během několika let prodal neuvěřitelný jeden milion kusů. V roce 1998, na počátku krize trhu s vážnou hudbou, která zasáhla celý civilizovaný svět, podnikl Jordi Savall velice odvážný krok do neznáma a založil vlastní hudební vydavatelství ALIA VOX (v Čechách distribuované firmou CLASSIC) se sídlem v Barceloně. Hned záhy se ukázalo, že to byl krok správným směrem. Neotřelý výběr repertoáru, naprosto špičková kvalita interpretační a zvuková, bohaté doprovodné informace v pěti jazycích a v neposlední řadě umělecké ztvárnění obálek, které korespondují s repertoárem. To vše ohromně zapůsobilo na posluchače, který byl v té době již znuděný dokola vydávanými stejnými nahrávkami, pokaždé jinak zabalenými. Díky výše uvedeným kvalitám se i nahrávek s hudbou tak málo známých autorů jako William Lawes či Anthony Holborne prodá po světě padesát tisíc kusů a více, což je na dnešní dobu počet více než úctyhodný. Savallovo úsilí ocenila i hudební kritika, která valnou většinu nahrávek Alia Voxu poctila mnoha prestižními mezinárodními cenami (Cannes Classical Awards, Diapason DÓr, nominace na

Jordi Savall

Foto Albert Aynami

Grammy Award a mnoho dalších). Po necelých šesti letech existence obsahuje katalog tohoto unikátního „rodinného“ vydavatelství více než třicet nahrávek s velice širokým repertoárem sahajícím od španělského středověku, přes anglickou renesanci, francouzské a německé baroko až po ukolébavku soudobého estonského skladatele Arvo Pärta. Pro českého posluchače jistě nebudou nezajímavé ani dvě světové premiéry nahrávek s hudbou původem českého skladatele Heinricha Ignaze Franze von Bibera (Bruselská mše; Requiem). Jordi Savall však předává své bohaté zkušenosti se starou hudbou i jinak. Od roku 1973 se věnuje pedagogické činnosti v basilejské Schole Cantorum. Díky své pedagogické, muzikologické a interpretační činnosti se stal předním představitelem tzv. znovuzrození staré hudby od sedmdesátých do devadesátých let minulého století. Květnový koncert v Praze bude pro milovníky staré hudby jistě neopakovatelným zážitkem. JANA VRÁNOVÁ

42

Hr0404.indd 42

29.3.2004, 13:36:23

RECENZE KNIH

Iva Oplištilová, Zuzana Hančilová

Klavihrátky Přípravný pracovní sešit/s pastelkami u klavíru Pracovní sešit 1/s tužkou a gumou u klavíru Vydalo nakladatelství WinGra s. r. o. v Praze a Bratislavě roku 2003 Stručná charakteristika nového počinu obou autorek a nakladatelství WinGra s. r. o. je – splněný sen. Sen těch klavírních pedagogů, kteří nechtějí se všemi žáky sledovat stejné schéma klavírní školy (byť dobré), kteří hledají efektivní spojení praxe s teorií, kteří upřednostňují v práci se žáky rovnováhu mezi emocemi a raciem a kteří léta pošilhávají po podobných materiálech vydaných v USA, Rusku nebo Německu. Splněný sen i pro ty, kteří pracně vymýšleli pro své žáky aktivizační a problémová cvičení, aby jim zpestřili cestu za poznáním hudebních zákonitostí. Přípravný pracovní sešit je určen úplným začátečníkům (či žákům PHV) a přináší 37 pracovních listů plných úkolů a hádanek. Ty žák řeší s učitelem přímo u klavíru, kde si nový poznatek hned osahá a daleko trvanlivěji uloží. Mnoho úkolů lze začít plnit ve škole a dokončit

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o. uvádí na trh dlouho očekávanou novinku

Olga Zuckerová

doma. Všechny jsou označeny červenou hvězdičkou, sluchová cvičení jsou doH 7777 provázena znakem ucha. Pracovní listy ISBN: 80-86385-11-6, jsou řazeny chronorozsah: 100 stran, cena: 280 Kč logicky, střídají se úkoly k malování, Tematický katalog mapující dílo Jana Huga Voříška (1791–1825) je první tleskání, psaní, porozsáhlejší prací věnovanou tomuto vídeňskému skladateli českého původu. slouchání i hádání. Kromě vlastního katalogu obsahuje publikace předmluvu s podrobným Lze však použít libovolně kterýkoli Voříškovým životopisem a popisem všech dosavadních slovníkových textů list, zejména v soutýkajících se skladatele. V díle je též uvedena řada dosud nezveřejněných vislosti s hranými údajů z pramenných materiálů. Publikace vychází v angličtině (překlad skladbami. Často Michaela a David Freemanovi). je užito principu Katalog zaplňuje citelnou mezeru v české i světové hudební historiografii návratu s cílem a výrazným způsobem přispívá k poznání jednoho z největších českých upevnit a rozšířit skladatelů předsmetanovského období. Kniha vyšla za finanční podpory danou oblast. Pro Ministerstva kultury České republiky. představu – úkoly se věnují orientaci na klávesNa Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. nici, postaZákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna vení prstů, tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz r ytmickému cítění, pohybu melodie, hudební abecedě cházejí od Marty Kellerové); už teď dětem a podobně. závidím práci v tomto prostředí. Kdo věří Pracovní sešit 1 je pokra- na lásku na první pohled, ví, jak důležitá čováním přípravného. Stejné je podoba, lákavost a barevnost titulní cesty a postupy, jen náročnější strany, ale i její trvanlivost vzhledem cíle. Přibyla značka makovice k věku uživatelů. jako označení obtížnějších úkolů Sluší se uvést i výtku – většinou stráa dvojitá kytička jako symbolika nek bych se dovedla s dětmi bavit klidně práce s intervaly. A náplň? Noto- 30 minut a kde jsou pak skladby a cvičevá osnova a klíče, kroky a skoky, ní a technika? Odpověď se obrací v další intervaly, celé tóny a půltóny, kří- a největší klad této publikace. Učitelé žek, béčko, tempa, takty a mnoho – zvolte si, co potřebujete, respektive, dalšího. Oba sešity mají přílohu co chtějí a měli by znát a umět vaši žáci. k vystřihování – ta nabízí další Kombinujte, spojujte, doplňujte, vybírejte, ať vaše tvořivost nepřijde zkrátka. hry a úkoly. Autorky myslely i na učitele. S jednou velikou výhodou – máte z čeho Po přečtení úvodu a metodických vybírat. A za to patří oběma autorkám, pokynů si i začátečníci vždy bu- které vytvářely Klavihrátky z praxe a pro praxi, poděkování nás, klavírních pedagodou vědět rady. Grafické i výtvarné řešení gů, a hlavně našich žáků! HANA CHVÁTILOVÁ je zdařilé a shodné u obou dílů ředitelka ZUŠ Petra Ebena, Žamberk (barevné i černobílé ilustrace po-

JAN HUGO VOŘÍŠEK – THEMATIC CATALOGUE

43

Hr0404.indd 43

29.3.2004, 13:36:23

Nesou jméno Martinů

Kvarteto Martinů (Lubomír Havlák, Petr Matěják, Jan Jíša, Jitka Vlašánková) Čtveřice interpretů získala v lednu na mezinárodním hudebním veletrhu MIDEM v Cannes ocenění za snímek 3. a 6. smyčcového kvartetu Bohuslava Martinů – Cannes Classical Award. Na CD firmy Naxos je natočeno i Duo pro housle a violoncello a Tři madrigaly pro housle a violu. Nahrávka zvítězila v kategorii komorních a sólových děl 20. století. Loni se deska tohoto souboru se skladbou Terezín Ghetto Requiem od Sylvie Bodorové stala v prestižním internetovém časopise Musicweb ve Velké Británii deskou měsíce. Čekali jste takové ocenění z veletrhu v jihofrancouzském letovisku Cannes? Lubomír Havlák: Vůbec ne. Byla to naprostá bomba. Popravdě řečeno, byli jsme rádi, že deska loni vůbec vyšla, je to totiž dost stará nahrávka. Už z roku 1996. A pikantní je, že master tape se při stěhování Naxosu do nového působiště ztratil. A ztratila se dokonce i kopie, kterou jim pan Zamazal poslal. Mimochodem pana Zamazala, hudebního režiséra, považuji za spoluautora tohoto projektu, neboť to byl on, kdo se nám nabídl, že s námi celý komplet natočí. Je to pravý odborník a citlivý muzikant, který nám v lecčem pomohl. Takže už samo o sobě vydání nahrávky bylo dostatečným zadostiučiněním a víc jsme ani nečekali. Dostali jsme gratulaci od Naxosu – a netušili jsme, co se děje. Ptali jsme se e-mailem zpátky.

Poptávka po CD se snižovala, a my jsme chtěli – jako ostatně všichni muzikanti – točit. Naxos prodával a prodává. I když jsme na tom nevydělali. Ale má vynikající distribuci (nahrávky se dostanou do Švédska i na Nový Zéland) i propagaci a dobrou dramaturgii. Zaplňuje bílá místa. V Cannes nyní získal tři ceny!

Chápu. Kdyby šlo o novou nahrávku, asi byste se zajímali víc. Ale to jste nevěděli ani o nominacích? Jan Jíša: Ne. Nenapadlo nás to. Zjistili jsme potom, že s námi byli nominováni Midori a Gidon Kremer s Kremeratou Balticou. Trochu nás mrzí, že jsme se to nedozvěděli ani nebyli pozváni. Jet tam a dokonce tam třeba zahrát, by bylo nejužitečnější. Napadá mě jen taková legrace, že vzhledem k tomu, jak deska dlouho vycházela, bude mít možná pozvání do Cannes také dlouhé zpoždění…

Komplet je jedinou vaší položkou v katalogu Naxosu? LH: Ano, ale chtěli bychom ho rozšířit ještě o další komorní díla Martinů. Uvidíme… Je to v jednání.

Jak jste se dostali k práci právě pro tuto firmu? LH: Byla to nabídka ke spolupráci, kterou zprostředkoval dr. Leo Jehne.

Komplet smyčcových kvartetů Bohuslava Martinů je takto uzavřen? JJ: Ano, má tři desky. U třetího a šestého kvartetu jsou jako doplněk dua, zaujímají polovinu CD. LH: Tehdy s námi hrál ještě Petr Maceček. Vybírali jsme tak, aby si každý z kvarteta zahrál v duu. Natočili jsme do kompletu také prvotinu Tři jezdci. Je to náš jediný martinůovský komplet. Jen pátý kvartet jsme kdysi natočili pro Panton.

Co považujete ve své diskografii za další mimořádné nahrávky? JJ: Asi komplet šesti koncertantních kvartetů Antonína Vranického. Pracovali jsme s historickým rukopisem. Každou chvíli někdo má sólo a ostatní doprovod, zahraje si i cello a dokonce i viola, což na svou dobu bylo značně neobvyklé. Vranický vyšel u Studia Matouš, má krásný obal s dobovým obrázkem roudnického zámku. LH: Také jsme natočili oba Janáčkovy kvartety u značky Arcodiva… Nemáme

žádné výhradní zastoupení, každou nahrávku děláme u jiné firmy. Nikomu to zatím nevadilo, ani nám. Máme volné ruce. Na druhou stranu se o nás ale nikdo nepostará. Jsme rádi, že jsme také pořídili snímek Terezín Ghetto Rekviem od Sylvie Bodorové. Stalo se nedávno CD měsíce v Anglii. Paní Bodorová je v Anglii velmi populární a dostává stále nové zakázky. JJ: Největší radost máme ale bezesporu z Martinů. Máte připraveny nějaké jiné zajímavé projekty? LH: Natočili jsme také Haydna, který ale bohužel nevyšel. S koncem Ultraphonu se propadl do neznáma… Téměř vždy, když hrajeme na koncertech Schuberta, se nás lidé ptají, zda máme nahrávku. Máme dojem, že se jim naše interpretace líbí. Nahrávku nemáme. Schubert byl již milionkrát natočen a my nemáme povahu ani schopnosti, abychom si to u některé firmy vydupali. Točit ale chceme a je to dneska nutnost. Hledáme proto mezi méně frekventovanými kvartety. Nedávno jsme procházeli Glinku a Richarda Strausse. Snažíme se prostě sami něco objevit. Dá to ovšem práci a takovou věc nestačí pak samozřejmě přehrát jednou. Takže hledáme něco nového, přičemž otázka úspěchu není zaručena. Některé okruhy nás napadly, ale zatím je to tajemství. Máme nyní zajímavou nabídku od jedné belgické firmy. Zasáhnete třeba i do modernější hudby? LH: Belgičani jsou specialisté na romantickou hudbu. Co se týče nové hudby, nemáme momentálně konkrétní plány.

44

Hr0404.indd 44

29.3.2004, 13:36:29

A jaká je situace doma? JJ: Natočit a vydat svazové autory nebyl kdysi problém. Vydali se a za měsíc se zase roztavili. Dneska je vše samozřejmě naprosto jiné. Vše se řídí penězi. Vydat modernější titul není vůbec snadné – vydavatelé mají silné obavy, aby neprodělali… To máte stejné jako vydávání poezie. Čím se jako kvarteto zabýváte, kam směřujete? LH: Martinů je nadále naší hlavní věcí. Neomrzel nás. Stále do jeho hudby pronikáme dál. Opravdu ho hrajeme pořád, určitě na dvou ze tří koncertů. JJ: Máme nelíčenou radost, že Martinů proniká dál, že ho můžeme vyvézt ven, že je srovnatelný s klasiky typu Bartóka. Není to malý český skladatel, ale velikán. LH: Ve světě je dnes řada klubů sestávajících z lidí, kteří jsou hudbou Martinů nadšeni. Známá je Společnost Martinů ve Švýcarsku, setkali jsme se s podobnou společností ve Švédsku. Nebo v Japonsku. LH: Ano, i tam jsme se setkávali s velkým ohlasem. Na oceněné desce hraje ještě Petr Maceček. Odkdy vlastně hrajete s kolegou Matějákem? LH: Právě od doby po dokončení tohoto kompletu. Začínali jste v roce 1976, takže už jste oslavili 25. výročí. LH: V Českém spolku pro komorní hudbu jsme měli jubilejní koncert v Rudolfinu. V roce 2001. Už abychom pomalu začali připravovat koncert ke třicátému výročí… Jelikož jsme čtyřicátníci, máme šanci stát se nejdéle hrajícím kvartetem u nás, pokud spolu vydržíme. Připomínáte si úplné začátky? LH: První koncert jsme měli v jídelně školy na Wilhelma Piecka. To jsme byli my dva a bratři Kaňkové. No a pak jsme spolu objížděli jednu soutěž za druhou. Měli jsme docela štěstí, vždy jsme přivezli nějakou cenu. Rané kvartety Bohuslava Martinů – první pokus, Andante a Dvě nokturna z roku 1912 a kvartet Es dur z roku 1917 – jsou nezvěstné, ale natočili jste všech číslovaných sedm i Tři jezdce z roku 1903. Máte nějaký jeho kvartet nejoblíbenější? JJ: Nejčastěji hraný je asi číslo sedm. Dlouho jsme měli oblíbený číslo pět.

Zleva Lubomír Hlavák, Jitka Vlašánková, Jan Jíša a Petr Matěják

Posluchačsky není tak přístupný jako ostatní, je to závažné dílo psané v krušných dobách, zvláštní hudba, která se jeho dílu vymyká, a staví se spíše do světového proudu té doby. Já osobně mám rád šestý… Každý je jiný. Jak se u Martinů prolínala jednotlivá období, každý je o něčem jiném. Druhý je lidový, třetí jazzový, čtvrtý velmi typicky martinůovský, ale pátý jakoby bartókovský, šestý symfonický se zkoušením barev, instrumentačně do té doby v kvartetu neslýchaných. Sedmý je přímočarý…V každém si něco najdete. LH: Bohuslav Martinů je zajímavý tím, že jeho hudbu poznáte ne po pár taktech, ale okamžitě. Ale přesto je každý kvartet jiný. Vzpomeňte si na loňské Pražské jaro, kde byl postupně uveden celý jeho cyklus. Právě proto, že jsou kvartety tolik charakterově odlišné, byly koncerty tak zajímavé. Na koncertech se s vámi podílelo také Panochovo kvarteto. Natočilo také komplet. Znáte jej? JJ: Mají starší nahrávku Supraphonu ze 70. a 80. let. Stamicovci natočili komplet rovněž. Jste v martinůovské interpretaci něčím vědomě jedineční? HL: Vědomě ne, ale interpretační odlišnosti existují. Panochovci hrají jeho kvartety odlehčeně, zvukově krásně. My si zakládáme na výrazovosti, expresivnosti.

Foto archív

Ale inspirujeme se. Například se mi velice líbil 3. kvartet v podání Stamicovců a poslech 5. kvartetu v podání Panochovců byl jedním z důvodů, proč jsem se začal orientovat na hudbu Bohuslava Martinů. JJ: Vědomě jsme si vytyčili ještě před natáčeném kompletu jinou interpretaci Martinů. Bez ohledu na dramatičnost, která každého napadne, když vidí, jak píše forte a fortissimo. Dlouho se tak Martinů hrál, ale výsledkem byla drásavá hudba. Takový on ale sám nebyl. Musel to být velice jemný člověk. Byl nesmírně zasažen impresionismem. Jeho vyjádření bylo vlastně velice jemné. To jsme se pokoušeli v jeho hudbě hledat – aby tam nebylo jen drama, ale i nesmírná lyrika a zvuková jemnost. Martinů byl sám přece nadšen interpretací Charlese Muncha, který se Symfonickými fantaziemi dokázal udělat opravdu něco… Hrál je jinak, než se dodneška u nás hrají. LH: Přesné dodržování dynamických předpisů napsaných od Martinů by znamenalo hrát dost tvrdě. Martinů psal hodně forte, piano uvidíte v partituře zřídka. Když jsme o tom diskutovali kdysi s pianistou Josefem Páleníčkem, tak řekl: Ón tu dynamiku neuměl psát. ´ V praxi většinou srážíme dynamiku o stupeň níže při zachování expresivity. JJ: Martinů se nejlépe hraje po Mozartovi. Tento pocit, to je asi nejlépe zformulovaná naše vlastní cesta. Připravil PETR VEBER

45

Hr0404.indd 45

29.3.2004, 13:36:29

OD FIRMY K FIRMĚ ! Arcangelo Corelli (1653– 1713) komponoval výlučně hudbu instrumentální jako např. triové a houslové sonáty či concerta grossa. Vydavatelství HYPERION (CLASSIC) zrealizovalo nahrávku dvanácti houslových sonát, které nastudovala trojice Elizabeth Wallfisch (housle), Richard Tunnicliffe (violoncello) a Paul Nicholson (cembalo, varhany). O kvalitě titulu svědčí nejen několik prestižních ocenění specializovaných hudebních časopisů, ale i to, že se rovněž dostal do Průvodce BBC nejlepšími nahrávkami. ! DĚTSKÁ OPERA PRAHA uvedla 21. 2. nové DVD s inscenací opery Hanse Krásy Brundibár. Křtu v divadle Kolowrat se před reprízou představení zúčastnili ředitelka DOP Jiřina Marková – Krystlíková, ředitel ND Daniel Dvořák, starosta Terezína Jan Horáček a producentka společnosti Media Unlimited Míla Havrdová. DVD obsahuje kromě nahrávky opery, uváděné za války v terezínském ghettu, ještě dokument o Terezínu, rozhovor s pamětnicí Evou Herrmannovou a snímek o natáčení a činnosti DOP. Brundibára napsal Krása na text Adolfa Hoffmeistera těsně před válkou, představení na DVD režíruje Jiřina Marková, diriguje Jiří Mikula, autorem scény je Leopold Zeman, kostýmy navrhl Josef Jelínek a sbormistrovské práce se ujal Milan Malý. (vla) ! Oratorium Sylvie Bodorové Juda Maccabeus, které vzniklo v roce 2002 na objednávku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, vychází v těchto dnech v koprodukci společností ARCODIVA a RADIOSERVIS. Na kompaktním disku je live záznam provedení z 25. května 2002, kdy oratorium zaznělo v Chrámu sv. Víta. Autorka se pro své zatím nejrozsáhlejší a nejúspěšnější dílo volně inspirovala starozákonními texty Makabejských knih o boji za svobodu proti cizí nadvládě.

Dne 17. 2. se konal v Barokním knihovním sále Týnské školy v Melantrichově ulici křest nového CD vydavatelství ROSA, věnovaného dílům Adama Václava Michny z Otradovic. Na albu jsou tři skladby: Missa III. (votiva de Sancta Maria), Vesperae – in II. Vesperis in Festis Beatae Mariae Virginis a Litanie B. M. V. á 8. Kromě dvou žalmů z mariánských nešpor se jedná o první nahrávky uvedených skladeb vůbec. Na realizaci alba se podílely dva soubory: vokálně instrumentální soubor Societas Incognitorum z Brna (um. vedoucí Eduard Tomaštík) a Schola Gregoriana Pragensis (um. vedoucí David Eben). Spojení těchto souborů k realizaci nahrávky vychází z dobové provozovací praxe, kdy figurální hudba byla při bohoslužbách kombinována s gregoriánským chorálem (Schola zpívá propriální části mše a antifony k jednotlivým žalmům v Nešporách). Soubor Societas Incognitorum setkání zpříjemnil i ukázkou, pro kterou si vybral 3 žalmy z Nešpor: Dixit Dominus, Laudate, pueri a Lauda Jerusalem. Kmotrou alba byla dr. Michaela Freemanová, dlouholetá propagátorka autentické interpretace staré hudby. Na fotografii Zdeňka Chrapka zleva Eduard Tomaštík, David Eben, dr. Michaela Freemanová a ředitel vydavatelství Mgr. Libor Mathauser. Mezi sólisty je Gabriela Beňačková, Ivan Kusnjer, Aleš Briscein a herci Eva Salzmannová, Otakar Brousek, Pavel Landovský a David Prachař. Pražský filharmonický sbor diriguje Jaroslav Brych, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a celé provedení diriguje Vladimír Válek. V oratoriu jsou užity i některé aktualizace a hudebně výrazové prostředky, spojené s naší současností včetně scén z velkých sportovních stadionů a motivů holocaustu. ! Pátý půltucet kreací Karla Ančerla, jehož umění bude v remasterované podobě zachyceno na celkem 42 CD vydávaných firmou SUPRAPHON, je dramaturgicky nesen koncertantním principem, a to nejen v obvyklém sólistickém smyslu, ale také

ve smyslu špičkového výkonu celého symfonického tělesa. Vždyť takový Bartókův Koncert pro orchestr je jedním z reprezentativních děl každého světového orchestru nejvyšší kategorie a orchestry nižší hráčské úrovně si na něj dodnes netroufají. Poradit si s Novákovou symfonickou básní V Tatrách či s partiturami Klementa Slavického ovšem vyžaduje také tu nejvyšší erudici. A což teprve slavné a neméně posluchačsky lesklé předehry, počínaje Smetanovou Prodanou nevěstou a konče Glinkovým Ruslanem! To vše dokumentuje hvězdnou dobu České filharmonie a ukazuje jejího někdejšího šéfdirigenta Ančerla nejen jako špičkového technika se smyslem pro detail a stavbu, ale také jako osvíceného hudebního myslitele! Je

o něm známo, s jakou úporností prosazoval vahou své umělecké osobnosti novější repertoár. V koncertantních skladbách se představí největší umělecká jména tehdejší doby: houslový virtuos David Oistrach, violoncellisté André Navarra a Paul Tortelier či houslista s prvotřídním instinktem pro novou hudbu André Gertler a nezapomínejme ani na české umělce, Josefa Páleníčka, violistu Jaroslava Karlovského, který spolu s Ančerlem odešel po sovětské okupaci do Kanady, ani na talentovaného a již rok po natočení Bořkovcova koncertu předčasně zemřelého klavíristu Antonína Jemelíka. (Ančerl Gold 25: Beethoven – Symfonie č. 5 c moll, op. 7, Koncert pro klavír a orchestr č. 4, op. 58, Romance pro housle a orchestr č. 2 F dur; AG 26: Bartók –

46

Hr0404.indd 46

29.3.2004, 13:36:30

Smetana, Glinka, Berlioz, Rossini; AG 30: Hindemith – Koncert pro housle a orchestr, Koncert pro violoncello a orchestr, Bořkovec – Koncert pro klavír a orchestr č. 2.)

V den 180. výročí narození Bedřicha Smetany (2. 3., komorní kino-kavárna Evald) pořádalo vydavatelství SUPRAPHON malé společenské setkání, na němž prezentovalo světovou premiéru nahrávky A. DVOŘÁK – TVRDÉ PALICE a CD SIR CHARLES MACKERRAS DIRIGUJE SKLADBY LEOŠE JANÁČKA. Zároveň zde bylo za účasti sólisty Ivana Moravce pokřtěno CD, kde společně s Pražskou komorní filharmonií a Jiřím Bělohlávkem hraje díla L. van Beethovena (Koncert pro klavír a orchestr G dur č. 4, op. 58), C. Francka (Symfonické variace pro klavír a orchestr) a M. Ravela (Koncert pro klavír a orchestr G dur). Na fotografii Josefa Loudy zleva barytonista Roman Janál (Vávra z nahrávky Dvořákovy opery Tvrdé palice), ředitelka firmy SUPRAPHON Jana Gondová, prof. Ivan Moravec a sopranistka Zdena Kloubová (Lenka z nahrávky Dvořákových Tvrdých palic). Koncert pro orchestr Sz 116, Koncert pro violu a orchestr; AG 27: Bloch – Šelomo, Hebrejská rapsodie pro violoncello a orchestr, Schumann – Koncert pro violoncello a orchestr a moll, op. 129, Respighi – Adagio con variazioni pro violoncello a orchestr; AG 28: Novák – V Tatrách. Symfonická báseň pro velký orchestr, op. 26, Slavický K. – Moravské taneční fantazie, Rapsodické variace pro orchestr; AG 29: Slavné předehry – Weber, Šostakovič, Mozart, Beethoven, Wagner,

! V rámci kytarového koncertu, na němž v koncertní síni Atrium 12. 2. vystoupili Miloslav Klaus, Rudolf Dašek i sám autor interpretovaných skladeb Jiří Jirmal a který slovem provázela Martina Klausová, bylo pokřtěno nové CD – CLASSIC JAZZ GUITAR COLLECTION – Skladby Jiřího Jirmala (EKOPRESS). Pro příznivce kytary tak byl připraven příjemný večer, během kterého si zároveň mohli prohlédnout a vyzkoušet mistrovské kytary Jana a Michala Schneiderových z Lubů u Chebu. ! Kytaristka a zpěvačka Lenka Filipová dostala ke své únorové padesátce několik příjemných dárků: od firmy SUPRAPHON multiplatinovou desku za více než 116 000 prodaných CD L. FILIPOVÁ – NEJVĚTŠÍ HITY a CD verzi svého alba z roku 1988 ČÁSTEČNÉ ZATMĚNÍ SLUNCE a na slavnosti 15. 2. v kině Evald od firmy UNIVERSAL zlatou desku za CD Tisíc způsobů jak zabít lásku. (vla) ! Křest CD s nejkrásnějšími písněmi o lásce – KAREL GOTT – LÁSKO MÁ pořádala v Restaurantu Sarah Bernhardt v Hotelu Paříž dva dny před svatým Valentýnem (13. 2.) firma SUPRAPHON. jar

V rámci abonentního koncertu Komorní filharmonie Pardubice (23. 2., Sukova síň Domu hudby v Pardubicích, slovem večer provázela Renata Klečková), kde v podání orchestru, Alfreda Strejčka a sólistů Anny Hlavenkové (soprán), Edity Adlerové (alt) a Karla Jakubů (tenor) zazněla díla Adama Václava Michny z Otradovic (Loutna česká) a Jaroslava Krčka (Symfonie č. 4 „Desiderata“) proběhl i křest CD firmy ARCODIVA – Ariadna na Naxu Jiřího Antonína Bendy. Křtu této novinky, v níž hlavní role ztvárnili Jitka Molavcová a nositel ceny UNESCO za pořad Vivat Comenius, s nímž vystupoval ve 30 zemích čtyř kontinentů, Alfred Strejček, se zúčastnili i tři kmotři: náměstek primátora Města Pardubic ing. Jaroslav Demel, senátorka prof. dr. Jaroslava Moserová a někdejší šéfdirigent Pardubické filharmonie, Libor Pešek, který prohlásil: „Kdokoliv natočí dobrou gramofonovou desku, plete si na sebe bič. Celý život se s výkonem na ní srovnává a postupně vidí, co kdysi uměl a později už nezvládl“. Na fotografii Igora Sviridova zleva Jaroslav Krček, Libor Pešek s Jaroslavou Moserovou a Jaroslav Demel.

47

Hr0404.indd 47

29.3.2004, 13:36:31

RECENZE CD ALIA VOX AV 9834

Villancicos y danzas criollas de la Iberia antigua al Nuevo Mundo 1550-1750, La Capella Reial de Catalunya, Hesperion XXI, Jordi Savall Hesperion XXI, založený roku 1974, je jedním z nejslavnějších současných souborů, které se věnují historicky poučené interpretaci starší hudby; jeho umělecký vedoucí, katalánský gambista Jordi Savall, je živoucí legendou svého oboru – podobně jako spoluzakladatelé Hesperionu: zpěvačka Montserrat Figueras, hráč na dechové nástroje Lorenzo Alpert a loutnista Hopkinson Smith. Zřejmě z tohoto důvodu jsou buklety k nahrávkám souboru skoupé na informace, které se týkají jeho dnes už početných členů – Hesperionu XXI i dřívějšího Hesperionu XX (římská číslice v názvu souboru upozorňuje na století, ve kterém Hesperi-

on právě pracuje, nebo pořídil tu či onu nahrávku; jméno Hesperion je odvozeno od řeckého pojmenování nejjižnějších poloostrovů Evropy – Italského a Iberského, a od jednoho z mnoha jmen, které lidé dali planetě Venuši –“Hesperus”). Místo, které obvykle bývá vyhrazeno životopisům umělců, je tu vyplněno stručným Savallovým vysvětlením smyslu a obsahu projektu, a obšírnou studií, věnovanou hudbě samotné, v šesti jazycích, katalánštinu nevyjímaje (v šesti jazycích jsou citovány i texty písní, otištěné na konci brožury). V podání Hesperionu XXI a vynikajícího vokálního ansámblu La Capella Reial de catalunya jsou „Villancicos“ (jedno i vícehlasé písně na světské a především duchovní texty) a „kreolské tance“ (s podtitulem:„Pocta hudebnímu míšenectví: setkání hudebních tradic a kultur Iberského poloostrova a ibero-amerických zemí“) ze 16.–18. století silným po-

sluchačským zážitkem. Purista, odchovaný hudbou střední a části západní Evropy se může pozastavit nad přílišným využíváním bicích nástrojů, kastanět a chrastítek, nad doprovázením zpěvu tleskáním. V našich zeměpisných šířkách a na evropském severu je tento způsob hudební interpretace historicky nedoložený (nebo, v případě nejobvyklejších bicích nástrojů, ne dostatečně). Nahrávka Hesperionu XXI však posluchače přenáší do zcela jiného světa – na Iberský poloostrov, kde se ještě dnes tančí k poctě Panny Marie, a do španělských a portugalských amerických držav – Guatemaly, Mexika, Perú… Do zemí, kde rozdíl mezi dvorskou a lidovou kulturou nikdy nebyl ostře vyhraněný, kde se křesťanské kulturní prvky po staletí mísily s arabskými a židovskými, a v koloniích i s indiánskými a africkými. Navzdory původně nevalnému mínění kolonizátorů o hudebních schopnostech amerických indiánů se brzy ukázalo, že mezi domorodci existuje řada talentovaných hudebníků – první skladba byla zaznamenána roku 1631, první antologie této tvorby byly vydány tiskem v 70. letech minulého století. Nahrávka „Villancicos“ plyne v jediném proudu strhujících rytmů, svádí k tanci i ke zpěvu, budí obdiv nad nádherně přirozeným projevem zpěváků a improvizačními schopnostmi instrumentalistů (s něčím podobným se u nás lze setkat jen v jazzu a nefalšovaném folkloru). K suchému akademismu mají „Villancicos“ hodně daleko – Jordi Savall a jeho hudebníci a zpěváci tu prokazují starší hudbě stejně cenné služby, jako v Anglii kdysi David Munrow a u nás Miroslav Venhoda: přibližují ji dnešnímu posluchači, bez podbízení, bez ústupků současnému vkusu, v podobě, v jaké pravděpodobně zněla v době svého vzniku. „Villancicos“ jsou jednou z těch nahrávek, po kterých by měl bez rozmýšlení sáhnout každý diskofil – už jen proto, že obsahují nejstarší notovaný doklad afrických vlivů ve španělské hudbě, čtyřhlasou „negrillo“ San Sabeya gugurumbé Matea Flechi staršího, poprvé vydanou tiskem Mateem Flechou mladším ve sbírce Ensaladas – v Praze, roku 1581… Pokud by bylo třeba vyjádřit dojem z této nahrávky nejúspornější

možnou formou, pak snad takto:? –!!!!! (těch vykřičníků by mohlo být mnohem víc). MICHAELA FREEMANOVÁ SUPRAPHON SU 3752-2-231

Vítězslava Kaprálová, Písně – Dvě písně op. 4, Jiskry z popele op. 5, Leden pro hlas, klavír, flétnu, dvoje housle a violoncello, Jablko z klína op. 10, Navždy op. 12, Sbohem a šáteček op. 14, Koleda, Vánoční koleda, Zpíváno do dálky op. 22, Dopis, Dana Burešová – soprán, Timothy Cheek – klavír, Magda Čáslavová – flétna, Petr Zdvíhal a Jan Valta – housle, David Havelík – violoncello Kompaktní disk s téměř souborným písňovým dílem Vítězslavy Kaprálové je nádherný přepych. V době, kdy neexistuje taková souborná edice – nemluvím-li o Dvořákovi, Foerstrovi a Novákovi, kde by po jednom CD zdaleka nestačilo – písňové tvorby Ladislava Vycpálka, Jaroslava Křičky, Boleslava Vomáčky, Pavla Bořkovce, Iši Krejčího, komorních písní Jaroslava Ježka, Klementa Slavického … (mohli bychom pokračovat jmény dalších skladatelů vynikajících písní), kdy vedle četných nahrávek Písniček na jednu, dvě stránky a Nového špalíčku nemáme na CD ani souborné písňové dílo Bohuslava Martinů, je tento komplet vybočením z řady. Proto ho musíme poměřovat ze dvou hledisek: jednak jako svého druhu antologii, jednak jako ediční počin, který se dostává do konkurence s ostatními nahrávkami české hudby 20. století na trhu. Jako antologie je to skvělý počin: písňové dílo Kaprálové jako celek dosud neznal vedle specializovaných badatelů a snad několika málo potenciálních interpretů nikdo. Přitom je to celek, který při důsledném chronologickém ladění cyklů a jednotlivých písní ukazuje kompoziční vývoj mladičkého a zrajícího skvělého talentu. Ukazuje pozoruhodnou logiku skladatelky, soustavně se věnující písním kompozičního talentu, umožňuje sledovat diskrétní a svého druhu osobité navazování na tvorbu Vítězslava Nováka a potom Bohuslava Martinů. Při převažujících českých soudobých textech je to i svého druhu sonda do vnímání a ohlasů poezie té doby. A je patrné, že i na straně Kaprálo-

vé vydal milostný vztah s Martinů krásné plody ve zhudebněních lidové poezie. Pohled z druhého hlediska, řekněme v nejlepším toho slova smyslu komerčního, podle jakého si bude vybírat milovník hudby s omezenými prostředky na nákup CD, není už tak neproblematický. Jsou tu sice nádherné písně, zejména cyklus Navždy, ale i Seifertovské Jablko z klína, Leden i Sbohem a šáteček na Nezvala, leccos z cyklu Vteřiny a další pozdní tvorby, ale propracovat se k nim přes

poslech přece jen trochu matných a převážně pomalých písní prvních dvou cyklů (s vousatými, nezajímavými texty) je přece jen posluchačsky náročné. Neusnadňuje to ani pěvkyně Dana Burešová, jež všechny písně zpívá. Má výtečnou techniku, ve výškách ani jednou nezakolísá a nádherně svítí. Je to však soprán s přece jen málo barvitou střední polohou. Kaprálová zřejmě dobře věděla, jakým specificky pěveckým problémem jsou tzv. přechodové tóny mezi pohodlnou střední a vysokou polohou: psala jich poměrně málo a dosahovala krásného efektu náhle rozjasněných vrcholů ve výškách. Důsledkem toho však je převaha střední polohy – a v té může Burešová nabídnout jen velmi úzkou témbrovou paletu. Anglický klavírista Timothy Cheek doprovází skvěle a napsal také do bookletu zajímavý text o písních Kaprálové, jimiž se zabývá i jako muzikolog. Škoda jen, že jeho práce nebyla lépe přeložena do češtiny. Posluchače, který zná z Muchových Podivných lásek okolnosti milostného života Kaprálové lépe, než kterékoliv jiné skladatelky, tady zajisté bude hledat jeho ohlasy. Hudebně citlivé ucho je vyposlouchá, i když nejsou podány nijak přímo a naturalisticky, ale vkusně a častěji nenápadně umělecky stylizovány. JAROSLAV SMOLKA

48

Hr0404.indd 48

29.3.2004, 13:36:32

2004 Měsíčník pro hudební kulturu

Recommend Documents