2004 Měsíčník pro hudební kulturu. Vážení a milí čtenáři,

HUDEBNÍ ROZHLEDY

Ú V O D N Í K

10/2004 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. (šéfredaktor): 251 554 088 tel. (redakce): 251 550 208, 251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089 fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 10, 851 04 Bratislava - Petržalka tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy 67 20 19 31-33 – předplatné fax: 67 20 19 10, 20, 30 e-mail: [email protected] [email protected] www.press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902 Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 8. 9. 2004 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Boni pueri Foto Kamil Rodinger

Hr0410.indd 1

Barevné tóny podzimu Vážení a milí čtenáři, ani jsme se nenadáli a podzim už kraluje s plnou parádou, a že je jí požehnaně. Příroda hraje snad všemi barvami, které jinak není možno nalézt ani na paletě šíleného malíře a hořká vůně tlejícího listí, vznášející se ve vzduchu, v nás pomalu ale jistě probouzí tesknou podzimní melancholii. Inu, máme tu opět říjen, jeden ze dvou nejhudebnějších měsíců roku v přírodě, jak říkával můj dědeček. Za první z nich považoval květen, kdy ptáci vítali s jásotem jaro a druhým byl právě říjen, kdy se z lesa ozývalo táhlé troubení jelenů. Říjen, to je barva a zvuk. Slavný arabský lékař Ibn Síná Abú Alí al-Husajn ibn Abdalláh, který je v Evropě znám spíše pod latinizovaným jménem Avicenna, kdysi o zvuku napsal: „Zvuk je nutný pro naši existenci. Je spontánním projevem, jehož trvání je omezené. Máme k němu přirozený sklon. Má vliv na člověka i na zvíře, je na pomoc v případě nebezpečí. Má vlastnosti, které jsou mu dány lidským uměním.“ Jen málokomu z lidí je však dána schopnost vnímat zvuk stejně dokonale jako barvu. Je to úžasný dar. Jedním z těch, kteří byli tímto citem nadáni více než měrou vrchovatou, byl např. hudebník, muzikolog a výtvarník, také však významný etnograf a fotograf Karel Plicka, od jehož narození uplyne 14. října letošního roku 110 let. V povědomí širší veřejnosti se však o této jeho mnohostrannosti příliš neví. Plicka je totiž znám především jako autor fotografických publikací Praha ve fotografii či Slovensko, v nichž projevil vynikající smysl pro zachycení městské architektury. Ještě mnohem méně se ví, že jeden z nejvýznamnějších českých folkloristů 20. století začínal svoji životní kariéru ve Švédsku jako člen komorního souboru, studoval houslovou hru v Berlíně a posléze v Praze a v letech 1922–1924 pracoval jako sbormistr Pražského filharmonického sboru. Teprve později se začal plně věnovat i studiím národopisným, v nichž se soustředil především na Slovensko, kde zapsal na 40 000! lidových písní i s nápěvy a vybudoval tak nové základy jejich studia. Šíří svých zájmů a znalostí, k nimž patřila i jeho sběratelská vášeň, zaměřená na originály či staré kopie původních barokních nástrojů (v jeho sbírce nechyběla např. ani pětice viol – dvě sopránové a altová da braccio a tenorová a basová da gamba – na které dnes hrají členové souboru Pro Arte Antiqua), jakoby Plicka patřil do jiné doby. Nejspíše tak do období renesančních polyhistorů, mezi nimiž nesporně zazářil i šlechtic a diplomat, historik, cestovatel a hudebník, jemuž jsme v tomto čísle věnovali Horizont, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. V říjnu však oslavíme ještě jedno stodesetileté výročí – a sice založení Českého spolku pro komorní hudbu, jehož ustavující valná hromada se konala 9. října 1894. Během prvních sta let své existence uvedl Spolek (mezi jehož

zakládající členy patřili např. Josef Hlávka, F. A. Urbánek či František Křižík) vedle děl světové komorní literatury i skladby 176 tehdy soudobých (žijících) domácích autorů a představil společně s našimi nejvýznamnějšími interprety i špičkové soubory a sólisty ze zahraničí včetně Sergeje Prokofjeva či Svjatoslava Richtera… Ani následujících deset let však nezůstalo – alespoň co se týče dramaturgické pestrosti a špičkových interpretů domácích – za svou slavnou minulostí nikterak pozadu. Vždyť v nadcházejících dvou měsících uslyšíme vedle Nostitzova kvarteta či „Stamicovců“ např. i repertoárově originální Ensemble Martinů, s nímž vám na stranách z úsporných důvodů již téměř tradičně spojeného dvojčísla 11–12 přineseme rozhovor. Atraktivním programem i sólisty a dirigenty světových jmen bojuje o své posluchače i další instituce sídlící v budově Rudolfina, Česká filharmonie. Po vskutku vydařeném zahájení její pražské sezony se Zdeňkem Mácalem, o kterém se včetně předávání pamětních medailí Nadace Leoše Janáčka vybraným umělcům ve Sloupové síni Rudolfina samozřejmě dočtete na našich následujících stranách, čeká např. příznivce našeho prvního orchestru hned 7. října koncert, v němž se na dirigentském stupínku objeví sir John Eliot Gardiner… O co největší počet věrných návštěvníků však přitažlivými projekty neusilují pouze agentury, festivaly či orchestry u nás, a proto jsme pro vás připravili i velice obsáhlý materiál ze zahraničí – a to jak z nejvýznamnějších festivalů, konaných v Salcburku a v Bayreuthu, tak z vídeňského „Klangbogen“ festivalu, z německého Budyšína či italské Maceraty a Torre del Laga. Nepřehlédněte však ani zajímavou studii z pera prof. Jaroslava Smolky, věnovanou jubilujícímu J. D. Zelenkovi či rozhovor Jiřího Štilce se sbormistry hradeckého sboru Boni pueri, Pavlem Horákem a Jakubem Martincem A co nás čeká v plánovaném dvojčísle, které dostanete takřka pod stromeček? Obsáhlá studie o Witoldu Lutosławském, recenze zářijových a říjnových premiér v opeře, souhrnné články o našich nejvýznamnějších podzimních festivalech i zhodnocení deseti ročníků Festivalu B. Martinů, které pro vás připravil Aleš Březina. Materiálů, zachycujících naši a díky vybraným akcím částečně i zahraniční hudební scénu, máme tedy jako pokaždé přehršel. Doufám, že si v nich každý z vás opět něco zajímavého najde, a tak s naším časopisem prožije alespoň prchavou chvilku klidu, která jej navíc obohatí o další poznatky či aktuální novinky ze světa především klasické hudby.

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

1 29.9.2004 9:16:14

Z

O B S A H U

13.

ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov přinesl i letos některé obsahové a formální inovace. Tak předně doba festivalu byla tentokrát prodloužena na šest týdnů, mezi exteriéry, zapojené do festivalového dění, se objevil další nový prostor – Pivovarská zahrada č. 2 a koncerty se co do stylu a zastoupených žánrů mohly chlubit ještě větší rozmanitostí než v minulých letech. Jejich dramaturgická linie tak sahala od skupiny Čechomor přes hlavní hvězdu jazzového večera, trumpetistu Jamese Morrisona, až ke slavnostnímu koncertu České filharmonie.

S

tátní opera Praha zahajuje od počátku 90. let své divadelní sezony cyklem s názvem Verdi festival. Hlásí se tím k tradici Nového německého divadla, kde poprvé před více než sto lety uspořádal jeho tehdejší ředitel Angelo Neumann tzv. Maifestspiele. Nejprve v nich byla pozornost soustředěna především na opery Richarda Wagnera, které však záhy vystřídala díla Giuseppe Verdiho. Letošní, od roku 1993 již 12. ročník, uvedl inscenace jeho oper Trubadúr, Rigoletto, La traviata, Maškarní ples, Nabucco a Aida.

S

alcburské slavnosti, které se každé léto pravidelně konají už od roku 1920, patří i na počátku třetího tisíciletí k nejprestižnějším festivalům Starého kontinentu. I letos byla jeho největšími lákadly především operní představení, z nichž dramaturgie tentokrát vsadila na Krále Artuše Henryho Purcella, Mozartovy opery Únos ze serailu a Così fan tutte, Straussova Růžového kavalíra a Korngoldovo Mrtvé město. Pětici pak doplnily koncertně uvedené opery Sergeje Prokofjeva – Vojna a mír a Vincenza Belliniho – Kapuleti a Montekové.

Č

eský chlapecký sbor Boni pueri, jehož sbormistry jsou v současnosti dr. Pavel Horák a Jakub Martinec, se již mezi kulturní veřejností doma i v zahraničí stal pojmem. Publikum si to mohlo uvědomit zejména letos v červenci, kdy těchto téměř 700 chlapců, mladíků a mužů z Hradce Králové vystoupilo v rámci Světového festivalu chlapeckých a mužských sborů ve Dvořákově síni Rudolfina. O měsíc později se však Boni pueri v Praze objevili znovu: při natáčení svého nového titulu pro firmu ArcoDiva ve studiu Domovina…

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE

FESTIVALY, KONCERTY 13. Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2004 . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Pramen Chopinovy hudby stále mladý . . . . . 7 Mezinárodní kytarový festival Brno . . . . . . . . 9 Varhaní léto v Obecním domě . . . . . . . . . . . . 10 Mácalova Glagolská zahájila novou sezonu ČF . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Karel Dohnal s Davidem Kalhousem . . . . . . 12 Tradiční letní akce České hudební společnosti . . . . . . . . . . 13 Spirituály na podporu handicapovaných dětí . . . . . . . . . . . . . . . 14 Jan Riedlbauch – básník hrající na flétnu . . . 15

HORIZONT Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic . . . . . . . 20

DIVADLO XII. Verdi festival ve Státní opeře Praha . . . . 22

ZE ZAHRANIČÍ Salzburger Festspiele 2004 . . . . . . . . . . . . . . 27 Bayreuther Festspiele 2004 . . . . . . . . . . . . . . 33 Smetanův Dalibor na festivalu „Klangbogen Wien“ . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Horká operní Itálie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

STUDIE, KOMENTÁŘE

Z festivalů Pražský podzim, Svatováclavské slavnosti, Struny podzimu, Nekonvenční žižkovský podzim a Moravský podzim – Česká filharmonie se sirem J. E. Gardinerem – Lucia di Lammermoor v SOP a Adriana Lecouvreur v ND– Festival staré hudby v Innsbrucku – K poctě Witolda Lutosławského – Rozhovor se členy Ensemble Martinů

Český vklad v hudebním projevu Jana Dismase Zelenky . . . . . . . . . . . . . . . 38 Bludný kruh operní praxe . . . . . . . . . . . . . . . 41

GRAMOREVUE Zkrácenou verzi č. 10 najdete od 28. 9. na adrese

Boni pueri – velmi „dobří“ vyslanci české hudby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

http://hudebnirozhledy.scena.cz 2 Hr0410.indd 2

29.9.2004 9:16:43

Z A D Á N O

P R O

Č E S K Ý

K R U M L O V

13. Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2004 by se Antonín Vivaldi na nás nezlobil, že jsme jeho hudbou chtěli navodit atmosféru doby, kdy se muži ženám dvořili. I zámecké prostředí pomohlo zapomenout na uspěchané všední dny. Architekt Michael Klang pomohl svými originálními nápady vytvořit zvláštní atmosféru i tím, že jeviště, na kterém hrál Vivaldi Orchestr Praga, netradičně ozvláštnil stínohrou. Do barokních kostýmů oděné taneční páry tak vytvářely skvělou vizuální kompozici, která pomáhala přítomné hosty naladit do té pravé romantické nálady: zahrada zářila

Markéta Jindrová

Barokní noc s Antonínem Vivaldim jistě omámila svým rozmanitým pojetím všechny, kdo do zámecké zahrady přišli … Barokní noc na zámku a v jeho zahradě vrátila návštěvníky i hosty o tři sta let nazpět. Myslím, že

21. srpna byl pod vedením Petra Altrichtra uveden cyklus symfonických básní Bedřicha Smetany Má vlast. Toto datum se stalo pro naši zemi symbolem…

Foto Libor Sváček

M

ezinárodní hudební festival Český Krumlov svým třináctým ročníkem potvrdil, že může být toto číslo šťastné. V letošním roce na druhém největším festivalu v České republice bylo několik zajímavých nových prvků, které jiné festivaly postrádají. Směs žánrů, které se vzájemně vkusně doplňovaly byly překvapením a potěšením pro milovníky různých hudebních stylů. Festivalu, nad nímž převzal poprvé záštitu prezident republiky Václav Klaus, který jej rovněž slavnostně zahájil, nechyběly hvězdy a noblesa v tom dobrém slova smyslu. 13. ročník se tedy jeví jako úspěšný, jak s ním byl ale spokojen ředitel festivalu, Jaromír Boháč a co mu dělá největší radost, když jej rekapituluje? Především chci všem poděkovat, lidem, kteří neúnavně celý rok festival připravují tak, aby potom při samotné realizaci plynul bez větších problémů, a rovněž my si ho mohli prožít a vychutnat. V letošním roce si velmi vážíme záštity prezidenta republiky, který festival navštívil a vlastně zahájil. Máme radost, že se na něj podařilo pozvat takové hvězdy jako je James Morrison, který je světová jazzová extratřída. Muzikant, který hrál s Rayem Charlesem, Frankem Sinatrou, Dizzym Gillespiem, či B. B. Kingem… mít takového mistra na festivalu je opravdovým štěstím. Nesmím opomenout samotné zahájení festivalu s brilantním provedením Dvořákovy 9. symfonie e moll, Z Nového světa v provedení Pražské komorní filharmonie pod vedením Tomáše Hanuse a doplněné jevištní dobovou vizualizací New Yorku, mistrových rukopisů a jeho portrétem. Skvělý výkon rovněž předvedl i mladý houslista Pavel Šporcl. Pro mě osobně je vždy největším dárkem maximální spokojenost diváků. Mám proto přirovnání, když se koncert výjimečně podaří, mají diváci v očích alespoň chvíli hvězdičky. A to jsem letos viděl jak po zahajovacím koncertu, tak i po operním gala. Při začátku přípravy každého jednotlivého ročníku si nadělujeme náměty, hudební témata. Ti, kteří pracují v tvůrčí oblasti v době, kdy je festival realizován, už usilovně přemýšlejí o dalších ročnících.

stovkami svíček a nebe plné hvězd otevíralo sny. Na nádvoří pak byly připraveny stánky, kde si lidé mohli za speciálně vyrobené dobové mince koupit číše vína, piva nebo drobné dárky. Kdo chtěl, mohl zapomenout na všednost dne a cítit se jako v pohádce.

Zleva ředitel festivalu, Jaromír Boháč, Livie Klausová a Václav Klaus, prezident České republiky

3 Hr0410.indd 3

29.9.2004 9:16:45

P R O

Když jsme uvažovali o uvedení tohoto slavného díla, tak jsme především stáli o to, aby zaznělo celé. Jsem velmi rád, že jsme hned druhým festivalem v zemi, který jej mohl uvést kompletní. Petr Altrichter mi řekl, že Mou vlast miluje a pokaždé, když jí může dirigovat, zažívá nový nevšední pocit, který mu přináší nezměrnou radost. Je to prý pokaždé jiné, nic nelze opakovat. Stejný pocit jsem měl i já, když jsem jednotlivé části poslouchal a jsem rád, že právě Státní filharmonie Brno byla tou, která Smetanovo nesmrtelné dílo předvedla. Spojení 21. 8. a Mé vlasti bylo i pro mě významným dnem. V letošním roce si připomínáme sté výročí úmrtí Antonína Dvořáka, s jehož jménem bylo spojeno i jedno příjemné překvapení… Ano, stalo se něco, co jsem naprosto nečekal. Několik dnů po zahájení festivalu, jsem zažil příjemný šok. Dopis, který jsem dostal, byl od pravnuka Antonína Dvořáka, který byl tajně na zahajovacím koncertě. Jeho slova mi udělala nesmírnou radost. A co ji ještě umocnilo, že na festival přijel znovu a přivezl svého tatínka – Dvořákova vnuka a svého syna Dvořákova prapravnuka. Bylo mi ctí, že přivezli naději, že to, co děláme, snad může potěšit i jejich slavného předka někde tam nahoře. Potěšitelná byla i skutečnost, že Dvořákovi potomci nepřijeli pouze na koncert, kde se hrála jeho díla, ale i na koncerty se skladbami dalších autorů. Česká filharmonie festival tradičně zakončila a byla tak 27. koncertem festivalu… Toho, že se vytížená Česká filharmonie, která je vzácným kořením na domácích pódiích i festivalech, dokonale zhostila závěrečného koncertu na II. nádvoří krumlovského zámku, si velmi vážíme. Pocta Antonínu Dvořákovi tak byla svěřena do rukou těch nejpovolanějších. Pod vedením šéfdirigenta České filharmonie Zdeňka Mácala zde zazněl Dvořákův Slavnostní pochod, Koncert pro housle a orchestr a moll op. 56, který se zaskvěl ve vynikajícím podání Sukova žáka Ivana Ženatého a Symfonie č. 7 d moll op. 70. Jednalo se tedy o důstojný svátek hudby, za který jsme nesmírně vděčni. S milým svolením rodiny Antonína Dvořáka poskytujeme dopis, který není určen pouze nám, pořadatelům Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov 2004, ale rovněž interpretům a všem, kteří se na přípravě podíleli. V neposlední řadě musíme připomenout, že festival by nebyl tím, čím byl, kdyby „nežil“ v takovém prostředí, jakým město Český Krumlov, oplývající mnoha malebnými místy, kde koncerty zazněly, je. A teď již slíbený dopis: „Není mým zvykem po koncertech sdělovat své dojmy, nejsem hudební odborník a netoužím po prázd-

Č E S K Ý

K R U M L O V

ných frázích. Včerejší zážitek z koncertu Pražské komorní filharmonie pod vedením Mistra Tomáše Hanuse se sólistou Pavlem Šporclem, byl pro mne tak výjimečným, že tímto svoji zvyklost poruším. Chtěl bych Vám osobně poděkovat a zároveň Vás požádat o tlumočení mého poděkování vystupujícím umělcům, zejména Mistru Hanusovi za vysoce procítěné a přitom velmi dynamické vedení tělesa, kdy pocit ze symfonie e moll skutečně stoupal k nebesům. V úctě Antonín Dvořák Hluboká na Vltavou Foto Libor Sváček

Z A D Á N O

IVAN MORAVEC obdržel v rámci mezinárodního festivalu v Českém Krumlově cenu české sekce Mezinárodní hudební rady za celoživotní uměleckou práci a propagaci české klavírní tvorby doma i v zahraničí. Rozhovor by jistě nebyl kompletní, kdyby se v něm ke koncepci festivalu nevyjádřil rovněž jeho dramaturg, Zbyněk Mikuláš, který už v tuto chvíli přemýšlí nad náplní příštího ročníku… Je radost konstatovat, že všech 27 festivalových koncertů bylo umělecky vysoce nadprůměrných. Ta „laťka“ je nastavena opravdu velmi vysoko, umělci ji ale určitě nemusejí v budoucnu překonávat, aby potěšili své posluchače. Dojem z festivalu asi vytvářejí především „velké“ koncerty – muzikální Pavel Šporcl a Pražská komorní filharmonie s Tomášem Hanusem při zahájení, den poté zářící Ĺubica Vargicová se skvělými Evou Urbanovou a tenoristou Olegem Kulkem doprovázená Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu s perfektním a mně osobně velmi milým dirigentem Ondrejem Lenárdem, Státní filharmonie Brno s Petrem Altrichtrem při provedení Smetanovy Mé vlasti či závěrečná pocta Antonínu Dvořákovi

s vynikajícími výkony všech účinkujících: Ivana Ženatého, České filharmonie a „pana“ dirigenta Zdeňka Mácala. Nemohu nevzpomenout také tři žánrová vybočení: hudebními osobnostmi na pódiu hýřící Spáleného ASPM, koncert fenomenálního muzikanta Jamese Morrisona (popis všech problémů s jeho ztracenými a pak na poslední chvíli zapůjčenými nástroji i oblečením by se hodil spíše do Střípníku doktora Zapletala, ale zaplnil by jeho podstatnou část – a to by byla škoda) či jediné letošní – a velkolepé – provedení projektu Proměny skupiny Čechomor a Collegia českých filharmoniků. S ohlasem se setkala i vystoupení mladých umělců, klavíristy Martina Kasíka, krásným „kulatým“ tónem hrajícího a nesmírně muzikálního vítěze soutěže Musikwettbewerb der ARD klarinetisty Oliviera Pateyho či recitál vítěze soutěže Géza Anda Competition Zürich klavíristy Alexeje Volodina. Nemohu se rozepisovat o všech účinkujících, ač bych rád vyzdvihl vystoupení pianistů Jana Simona, Roye Howata, Panochova kvarteta, Pražského kytarového kvarteta, Kvarteta Apollon, Slovenského komorního orchestru, varhaníků Pavla Kohouta či Michala Novenka (obzvlášť koncert posledně jmenovaného s barytonistou Alešem Hendrychem si určitě v Českých Budějovicích zasloužil lepší návštěvu), tak snad alespoň zážitky: – tři tisíce posluchačů společně zpívajících s Čechomorem lidové písně – neopakovatelný Il maestro di cappella basista Richard Novák s komorním orchestrem B. Martinů ve stejnojmenné jednoaktovce Domenika Cimarosy – vyprodaný farní kostel v Kájově při koncertě Scholy Gregoriany Pragensis (Petrus Wilhelmi de Grudencz: Maiestas Dei (novodobá premiéra) – vystoupení pana profesora Ivana Moravce – on tedy nehrál, byv krátce po operaci, ale „…já přijedu, já se všem omluvím, no já i něco zahraju…“ Měl jsem z jeho vystupování pocit úžasné pokory a úcty k posluchači, takové, jakou mají jen opravdoví umělci. A kdo účinkoval místo něj? Skvělá a sympatická Jaroslava Pěchočová, myslím, že i přítomný pan profesor byl spokojen… Mnohé prostory byly svědkem odměny pro umělce nejvyšší – potlesku vestoje. Při ohlédnutí za výkony všech účinkujících se k této poctě rád připojuji. Kdo je nesplnitelným snem pro příští ročníky a proč? Těch umělců je celá řada, určitě bych rád přivítal např. Luciana Pavarottiho, jeho hlas mezi všemi tenoristy jednoduše poznáte, ale těch „ale“ je celá řada……Na tak skvělého interpreta bohužel nemáme peníze…A tak přání přivést takového umělce, zůstane nejspíše krásným snem.


4 Hr0410.indd 4

29.9.2004 9:16:47

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y


Č E S K Ý K R U M L O V, P I VO VA R S K É Z A H R A DY, Z Á M E C K Á J Í Z D Á R N A , Z Á M E C K Á Z A H R A DA , E G O N S C H I E L E C E N T R U M

Z Českého Krumlova Od Čechomoru po Českou filharmonii

M

ezinárodní hudební festival v Českém Krumlově letos absolvoval již svůj 13. ročník. Zvykli jsme si, že každý rok přináší určité obsahové i formální inovace. Nejinak tomu bylo rovněž letos. Tak předně doba konání festivalu byla tentokrát prodloužena na šest týdnů, takže trval od poloviny července do konce srpna. K dispozici je tedy nejen větší počet koncertů, ale i jejich větší rozmanitost co do stylu a zastoupených žánrů, a to i mimo oblast takzvaně vážné hudby, včetně dispozic slavnostně společenských a prostorových. Zaměřme se proto z tohoto hlediska na hodnocení tří večerů, jejichž společným jmenovatelem bylo účinkování v plenéru, akcent na slavnostní okázalost i uměleckou hodnotu v rámci celkové dramaturgie. Novým exteriérem, zapojeným do festivalového dění, se letos stala Pivovarská zahrada, skýtající dostatečně rozlehlé, příjemné, v podstatě sadové prostředí. Právě sem byl umístěn pozdně večerní koncert Čechomoru a Collegia českých filharmoniků (13. 8.). Je pravda, že Čechomor lze na naší hudební scéně těžko srovnávat, a to především na dramaturgické a repertoárové trase folk, folklorní východiska a rock. O to nesnadněji, že v rámci činnosti i vývoje této osobitě vyhraněné skupiny dochází k četným proměnám a peripetiím. Čechomor má své stálé, věrné a také početné publikum, které za ním jezdí ze všech možných koutů. Dobře ozvučený prostor zahrady byl rozdělen na dvě části – blíže k pódiu k sezení a dále k stání. A právě v té druhé vládla sympaticky uvolněná atmosféra – lidé se mohli volně procházet, seskupit v hloučky, polehávat na trávníku, tančit a hlavně vychutnat kouzlo gradující produkce. Bylo co a proč. Každá píseň Čechomoru je vlastně „dějem“ o sobě – od introdukce, přes vlastní zpěv až po rozsáhlou instrumentální dohru připomínající jazzové jamování či improvizace indických sitaristů, takže i prostý popěvek může získat charakter malé kantáty. Dodejme, že (počtem zazpívaných písní skromným) hostem večera byla Lenka Dusilová. Přibližně v polovině večera se k Čechomoru přidalo Collegium pražských filharmoniků dirigova-

ných Ondřejem Vrabcem. Spektrem hlavně smyčcových a dřevěných dechových nástrojů dodalo barvu a pro některé kreace dnes už charakteristický sound a výrazový švih. Čechomor tady každopádně obhájil svůj standard a „zabral“. Další akce pod širým nebem nesla název „Barokní noc s Antoniem Vivaldim“ (14. 8.) a v ohledu společenské okázalosti i hudební interpretace se družila k vrcholům festivalu. V podstatě byla uceleným řetězem teatrálních momentů počínajících slavnostními intrádami žesťových nástrojů (Pražští žesťoví sólisté, Pražské žesťové kolegium), s dobově kostýmovaným moderátorem, s uvedením rovněž kostýmovaného schwarzenberského knížecího páru na scénu, s okázalou hostinou v zámecké jízdárně a končících sympaticky „barokním“ ohňostrojem opět v zahradě. K iluzi dávných zahradBarokní noc s Antoniem Vivaldim, jehož skladeb pro sólový soprán se zhostila Marních slavností přispělo kéta Mátlová. pochodňové osvětlení, stínová projekce mimických galantních scén to produkce se však neobešla bez ozvučení, prona plátně, vystoupení kejklířů a komorní hud- tože subtilní zvuk komorního seskupení by se ba „ke stolu“, podle dobových zvyklostí prová- jinak rozplynul. Ozvučení ovšem vždy znamená zející hostinu v jízdárně. Nicméně poznávacím proporcionální nivelizaci a zkreslení celkového i hodnotovým těžištěm večera bylo vystoupení zvukového spektra. V našem případě stírá chaVivaldi Orchestra Praga (umělecký vedoucí rakteristické zvukově-výrazové nuance, kterými Václav Návrat). Počasí koncertu i tentokrát přá- soubor jinak přesvědčivě disponuje. Pojednávalo – mohl se uskutečnit přímo v zahradě. Ani ta- ný kolektiv cílevědomě usiluje o novou tradici Foto Daniela Krutinová

Julius Hůlek

5 Hr0410.indd 5

29.9.2004 9:16:50

K O N C E R T Y

Foto Daniela Krutinová

F E S T I V A L Y ,

Na festivalu vystoupil rovněž Ivan Ženatý, který na závěrečném koncertě, věnovaném Antonínu Dvořákovi, přednesl skladatelův houslový koncert. provozování Vivaldiho děl u nás a jeho českokrumlovské festivalové vystoupení prokázalo, že se mu to daří. Kromě speciální techniky je používán dobový instrumentář i vybavení (struny, smyčce), včetně benátských karnevalových kostýmů. Čistě vivaldiovský program ohraničily Sinfonia G dur (R. 149) a Léto z Čtvera ročních dob.

Uprostřed zazněl skvěle podaný efektní houslový dvojkoncert a moll, obklopený skladbami pro sólový soprán – kantátou „Canta in prato“ (R. 636) a motetem „Nulla in mundo par sincera“ (R. 630). Rytmicky i intonačně přesná souhra byla oproštěna od nežádoucího romantizujícího výrazového patosu. Čistě, přesně a skvělou technikou,

byť poněkud přímočaře, vyzněl sólový soprán Markéty Mátlové. Závěrečný festivalový koncert (28. 8.) se odehrával na druhém zámeckém nádvoří a měl jednoznačné a pro letošek i důvodné vymezení – nesl název „Pocta Antonínu Dvořákovi“. Patřil České filharmonii a jejímu šéfdirigentovi Zdeňku Mácalovi. Koncert byl vhodně otevřen příležitostným Slavnostním pochodem z konce 70. let 19. století, jejž Dvořák napsal k stříbrné svatbě císařského manželského páru. Účelová kompozice má svým charakterem naštěstí obecnější platnost a v tomto případě posloužila nejen jako vhodné vstupní číslo programu, ale i k navození typicky dvořákovské atmosféry večera. Následující Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 3 zaujal především naprosto klidným, lépe řečeno výrazově vyrovnaným (včetně citlivé spolupráce orcherstru a Zdeňka Mácala), technicky bezpečně a s patřičným nadhledem zvládnutým sólovým partem v podání Ivana Ženatého. Dvořákovský koncert a tím pádem celý festival symbolicky i reálně korunovala Dvořákova Symfonie č. 7 d moll, op. 70, posluchači i interprety mimořádně oblíbená. Právem náleží k nejzávažnějším dílům svého autora. Na pohled i na poslech bylo zřejmé, že i Zdeňku Mácalovi je velmi milá. Dirigent i orchestr svěřené dílo dobře znají a ke svému festivalovému úkolu přistoupili odpovědně jak technickým, tak výrazovým vybavením (patos a dramatismus krajních vět, výkon dechové harmonie ad.) Vyznění festivalového finále v Českém Krumlově však bylo nemile narušeno. Na rozdíl od loňských přeletů sportovních letadel sem tentokrát doléhala reproduktory zesílená ozvěna jakéhosi pop - či folkového koncertu z náměstí. Rušilo to nejen posluchače, ale hlavně interprety. Spíš než na dodatečnou omluvu pana místostarosty po přestávce (randál přesto pokračoval) by městské představenstvo mělo napříště pamatovat na prevenci při zajištění optimálních podmínek festivalu, který Českému Krumlovu dělá velkou čest.


Morrison kouzlil i s vypůjčenou trubkou Vladimír Říha

Ž

ánrově snad nejširší paletu s mnoha dramaturgickými „bonbónky“ nabídl festivalový víkend od 6. do 8. srpna. Jeho předznamenáním byl již čtvrteční (5. 8.) koncert v Egon Schiele Centru, kde právě probíhala výstava obrazů a grafik skladatele Arnolda Schönberga. Mimochodem již ta sama stojí za výlet do Krumlova a posluchače skladatele druhé vídeňské školy určitě překvapí, jak talentovaný byl i v tomto směru. (K výstavě vyšel i obsáhlý svazek Schönbergových statí vzorně připravený Ivanem Vojtěchem).

Mezi obrazy jen pro menší množství posluchačů hrálo smyčcové kvarteto Apollon hudbu našich soudobých skladatelů (Otomar Kvěch, Jiří Gemrot a Juraj Filas), po přestávce pak jako vrchol předneslo Schönbergův Smyčcový kvartet č. 1 d moll op. 7. Jednovětou téměř čtyřicetiminutovou skladbu podali s porozuměním pro autora a jeho novátorský styl, když předtím ověřili i silné nervy při rušení večera hulvátským návštěvníkem v první polovině. Páteční koncert Pražské komorní filharmonie i sobotní jazz s Big bandem Gustava Broma se konaly pod širým nebem v krásném letním počasí a hostilo je příjemné prostředí Pivovarských

zahrad u řeky. Menší (zahrada č. 1) již známá z loňska, větší (č. 2) otevřená až letos jsou ideálním místem pro show s jazzovým big bandem či kapelou typu Čechomoru. Možná až s příliš velkým nadšením očekávané vystoupení mladého francouzského klarinetisty Oliviera Pateye (23 let), vítěze soutěže ARD v Mnichově 2003, s PKF trochu zklamalo. Sólista při Mozartově koncertu A dur nebyl ve své kůži, trpěl značnou nejistotou a výsledkem bylo mnoho kazů a celkově nevýrazné podání, kde technicky přijatelné bylo snad pouze prostřední Adagio a i zde dynamika (přehnané piano) byla diskutabilní. Orchestr se pod taktovkou Tomáše Hanu-

6 Hr0410.indd 6

29.9.2004 9:16:51

se rozehrával také trochu pomaleji, což odneslo částečně i úvodní dílo večera Malá symfonie Josefa Boháče, kde plně uspokojily až poslední dvě věty. Skladba z roku 1992 s přítomným 73letým autorem však byla přijata publikem velice dobře a autor se musel děkovat. Plně uspokojilo až dílo závěrečné, Mozartova Symfonie D dur „Pražská“, KV 504, kterou má PKF důkladně zažitou a krátce předtím ji provedla i v Londýně. Sobotní jazzový koncert provázely dramatické okolnosti. Jeho hlavní hvězda „stratosférický“ australský trumpetista James Morrison sice přijel, ale bez kufrů, které se mu zatoulaly někde při komplikovaném letu do Evropy. Dostavil se tak nejen bez trubky (i bez trombonu, který tento proslavený multiinstrumentalista rovněž ovládá), ale i bez večerního oblečení. To ho ale vůbec nevyvedlo z míry, jen po jedné krátké zkoušce před koncertem v džínách a letním triku a navíc s vypůjčenou trubkou (s nátrubkem půjčeným od Juraje Bartoše) i trombonem exceloval tak, jak ho známe z jeho koncertů v Praze. Big band Gustava Broma, výborně připravený Vlado Valovičem, si s ním „střihl“ nejen jazzové standardy ale i vlastní skladby Morrisona (vše v jeho aranžích) a i téměř sedmsethlavé publikum se brzy rozehřálo - nakonec po stojících ovacích musel přidávat a tak došlo i na jeho známé číslo, kdy hraje Handyho Basin Street Blues na trub-

Foto Libor Sváček

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

James Morrison

ku i na klavír zároveň. Byla to show v nejlepším slova smyslu! Víkendovou všehochuť pak ještě zakončilo nedělní účinkování souboru Schola Gregoria-


S P O L E Č E N S K Ý D Ů M C A S I N O , K Y N Ž VA R T, H O T E L E S P L A N A D E

K O L O N Á DA ,

M Ě S T S K É

na Pragensis Davida Ebena v blízkém Kájově s novodobou premiérou skladby Poláka působícího v 17. století i v Čechách, Petruse Wilhelma de Crudencze Maiestat Dei.


D I VA D L O ,

D Ů M

C H O P I N ,

Z Á M E K

Pramen Chopinovy hudby stále mladý Ivan Ruml

J

ubilejní 45. ročník Chopinova festivalu, který se uskutečnil pod osobní záštitou prezidenta České a Polské republiky, nabídl svým návštěvníkům (kterých bylo letos přes pět tisíc) od 21. do 28. srpna dvanáct koncertů a sólových recitálů včetně nokturna na zámku Kynžvart, tři tematické výstavy obrazů a grafik i golfový turnaj Chopin Cup na historickém hřišti Royal Golf Club v Mariánských Lázních. Za přítomnosti první dámy České republiky, paní Lívie Klausové, dalších celebrit kulturního a politického života i čelných představitelů pražského diplomatického sboru se uskutečnil slavnostní zahajovací koncert ve Společenském domě Casino (21. 8.). Festivalová dramaturgie správně volila s ohledem na letošní velké dvořákovské výročí program sestavený z Dvořákova Koncertu a moll pro housle a orchestr op. 53 a Chopinova klavírního koncertu f moll op. 21. Tím symbolicky zdůraznila sepětí obou národních kultur, jejichž vzájemné kontakty sahají hluboko do mi-

nulosti a několikeré Chopinovy návštěvy Čech jsou toho živým svědectvím. V Dvořákově houslovém koncertu se představil český houslista Roman Patočka, laureát mezinárodní interpretační soutěže Pražského jara. Přes svůj mladý věk se zhostil tohoto závažného uměleckého úkolu velmi dobře, i když v počátečních virtuosních kadencích jsme přece jen slyšeli určitá zaváhání, poté se jeho výkon zklidnil a diváci v sále mohli vychutnat tklivou, plnozvučnou dvořákovskou kantilénu. Díky zkušené taktovce Radomila Elišky, který řídil Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně, jsme mohli též vychutnat křehkou krásu Chopinova koncertu f moll, který interpretoval britský pianista Ian Fountain. Již svou výškou vzbuzoval sólista sympatický respekt. Když usedl za klavír, okamžitě jsme pochopili, že tu jde o mimořádnou hudební osobnost, která svého Chopina dokáže přesvědčivě tlumočit. Četná rubata hned od prvních taktů vyžadovala jistě velký dirigentský smysl pro sólistova uvolněná tempa. Zde Eliška obstál na výbornou. Pomalá

věta měla ve Fountainově podání herecký patos, který nezapřel deklamační výmluvnost Shakespearovy vlasti. Nedělní matinée na kolonádě patřilo šansoniérce a muzikálové zpěvačce Radce Fišarové a vynikající mladé plzeňské akordeonistce Jarmile Vlachové. Vyslechli jsme výběr z muzikálů Vlasy, Jesus Christ Superstar a bohatou směs šansonů Edith Piaf. Fišarová má zdravý, plný hlas, který ve vyšších polohách hrudního rejstříku zní čistě. Vlachová se kromě citlivého instrumentálního doprovodu zhostila znamenitě sólových kompozic pro akordeon Franka Angelise a Antolije Bělošického. Obě technicky náročná díla hrála Vlachová zpaměti, s bravurou, za ztížených podmínek po dešti prochladlé mariánskolázeňské kolonády. To vše od prvních okamžiků Chopinova festivalu nasvědčovalo, že 45. ročník je zcela mimořádný. Čím se odlišoval od těch předchozích, na to odpověděl pro Hudební rozhledy festivalový prezident a předseda české Chopinovy společnosti prof. Ivan Klánský:

7 Hr0410.indd 7

29.9.2004 9:16:53

K O N C E R T Y

„Lišil se tím, že v uplynulých letech byly vrcholné koncerty v orchestrálních večerech - v zahajovacím, závěrečném a středečním (25. 8.). Letos jsme tu měli tři naprosto světové recitály: Ian Fountain z Velké Británie (23. 8.), Martin Kasík (26. 8.) a Adam Wodnicki z USA (27. 8.). Tyto tři recitály v Městském divadle v Mariánských Lázních v jediném týdnu považuji za naprosto špičkové, světové výkony a myslím si, že ani v minulých letech jsme tu něco tak vynikajícího nezažili. Druhá odlišnost spočívá v tom, že zkoušíme v rámci doprovodného programu přivábit i další lidi, kteří se dosud se Chopinovou hudbou nesetkali. Uskutečnil se proto první ročník golfového turnaje Chopin cup. Proběhl velice úspěšně. Myslím si, že i v budoucnu může mít tato společenská akce, pořádaná souběžně s festivalem, velice kladný ohlas a příznivý vliv na konání festivalu. Letošní festival ovlivnil rovněž tragický skon našeho přítele a člena výboru Chopinovy společnosti Karla Zicha, který nám velice schází. Byl zde jakýmsi hnacím motorem a Chopinův festival je bez něj velice ochuzen. Takže to jsou tři výrazné momenty: jeden umělecký, druhý sportovně - společenský a třetí smutný, lidský.“ S napjatým očekáváním přicházeli příznivci klavírního umění na nedělní recitál mladé japonské pianistky Yurie Miuraové v Městském divadle. Vítězka III. mezinárodní klavírní soutěže F. Chopina v Mariánských Lázních z roku 1999 tyto naděje bohatě odměnila. Svůj večer zahájila v nižší dynamické hladině, dokonale odstínila drobné protihlasy Chopinova Nokturna Es dur op. 55 č. 2, Baladu As dur op. 47 pojala spíše v lyrizujícím duchu. Jiskra vzplanula ve Scherzu cis moll op. 39 a závěr první poloviny završila brilantně sehranou Ravelovou kompozicí La Valse, která diváky doslova zdvihala ze židlí. V druhé části po ideálně přednesených Chopinových Impromptu As dur op. 29 a Fis dur op. 36 uzavřela večer šestou klavírní sonátou (A dur op. 82) Sergeje Prokofjeva, která oplývala na jedné straně téměř cirkusově krkolomnou virtuositou, na straně druhé zádumčivou hloubkou ruské duše. V přídavcích jsme vyslechli v barevně hýřivé impresionistické paletě Ravelovy skladby z cyklů Zrcadla a Náhrobek Couperinův. Pondělní (23. 8., Městské divadlo) recitál britského pianisty Iana Fountaina nenechal nikoho na pochybách, že jde o osobnost mimořádných interpretačních kvalit. Sympatická byla již ta skutečnost, že anglický umělec zařadil na program rovněž dílo našeho národního klasika. Přednesl druhou řadu Janáčkova klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku, která, jak známo, nemá konkrétní programová označení jednotlivých částí. Osobitá Janáčkova hudební řeč, která oplývá úsporným vyjadřováním, nápodobou lidové mluvy i sugestivně vemlouvavým využíváním

opakovaného motivu, jak se zdá, nemusí být pouze výsadou domácích výkonných umělců. Ian Fountain však prokázal své pianistické mistrovství i v dalších kompozicích širokého světového repertoáru. Především má neobyčejný smysl pro hudební styl, který se klenul od Mozartovy Sonáty D dur KV 311, přes zmíněného Janáčka, Debussyho (Ostrov radosti), až po křehce přednesená Chopinova Dvě nokturna op. 27, korunovaná bravurně sehraným Scherzem E dur op. 54. Ve třech přídavcích jsme vyslechli klavírní transkripci jedné z písní Huga Wolfa, Burlesku Bély Bartóka a Preludium Sergeje Rachmaninova. Foto archív

F E S T I V A L Y ,

Ian Fountain, kterého jsme mohli slyšet i na letošním Pražském jaru. Úterní recitál švýcarského pianisty Oliviera Cavé v Městském divadle, finalisty mezinárodní klavírní soutěže Clary Schumannové v Düsseldorfu, byl sestaven výlučně z Chopinových skladeb. Třebaže má umělec již rozsáhlé pódiové zkušenosti, jeho talent se rozvíjel pod vedením nejlepších pedagogů a svůj debut s orchestrem absolvoval v pouhých třinácti letech, jeho současný jevištní projev je poznamenán velkou nervozitou a častými výpadky paměti. Bylo to již patrné v úvodní Fantasii f moll op. 49, která byla vystřídána dvěma notoricky známými baladami, g moll op. 23 a As dur op. 47. Pro druhou část si vybral křehký Berceuse Des dur op. 57, pro nějž si pro jistotu přinesl – proti všem zvyklostem – noty na pódium. Výkon se nakonec zlepšil a částečně zklidnil v Chopinově Sonátě h moll op. 58, v níž jsme ocenili úhozovou kulturu ve třetí větě

i dokonale rozvinutou prstovou techniku ve finálním prestu. Středa (25. 8.) zavedla opět návštěvníky Chopinova festivalu do Společenského domu Casino, kde účinkoval pod taktovkou německého dirigenta Andrease Sebastiana Weisera Český komorní orchestr. Program zahájil Svitou pro smyčcový orchestr Leoše Janáčka, kde hudebníci prokázali neochvějný smysl pro jednolitost a pečlivé provazování jednotlivých hudebních frází. Možná však, že větší dynamická diferencovanost by tomuto vysoce lyricky laděnému dílu prospěla . Vynikající dojem pak zanechala v posluchačích klarinetistka Ludmila Peterková, která přednesla na ohromující technické a muzikální úrovni sólový part concertina Ondřeje Kukala s názvem Clarinettino. Jazzově - taneční rytmy, geometricky stavěná neoklasická melodika i formová sevřenost až aforičnost, přednesená v dokonalé souhře s orchestrem, nenechaly diváky ani na chvíli v klidu a tak při letmém pohledu do sálu jste mohli spatřit rozverně „spoluswingující“ obecenstvo, které nakonec odměnilo směle hrající sólistku frenetickým potleskem. Druhá část koncertu patřila Dvořákově Serenádě E dur op. 22. Přednes Českého komorního orchestru vsadil tentokrát na tanečně lyrickou kartu tohoto díla, kterou jsme slyšeli v mimořádně působivém dynamickém odstínění jednotlivých motivických detailů. Ve dvou přídavcích se rozezněl sloupový sál mariánskolázeňského Casina ještě divertimentem Wolfganga Amadea Mozarta a sentimentálně rozvlněným valčíkem Antonína Dvořáka. Ve čtvrtek 26. 8. se uskutečnil v hudební síni domu Chopin podvečerní recitál Ivo Kahánka, věnovaný stému výročí narození dr. Václava Holzknechta. Vedle skladeb Chopinových a Janáčkových jsme vyslechli Smetanovu Koncertní etudu C dur, která patřila k oblíbeným skladbám proslulého hudebního popularizátora a publicisty. O tom, že Martin Kasík patří dnes k předním evropským interpretům, nás přesvědčil večerní recitál v Městském divadle. Vedle znamenitě přednesené první půle večera, sestavené z Chopinovy tvorby, jsme se mohli v druhé části programu zaposlouchat do českých děl 20. století, která už dnes patří ke klasice. Mimořádně obtížné Tři české tance Bohuslava Martinů vystřídala vášnivě interpretovaná Janáčkova Sonáta 1. X. 1905 a večer byl završen technicistně provedenou Toccatou Klementa Slavického. Také páteční recitál Adama Wodnického na zámku Kynžvart zaujal své návštěvníky monumentálně podanou Bachovou Ciacconou d moll v Busoniho přepracování, překvapily u nás méně známé skladby Ignaze Paderewského i bytostně polská pianistická škola, interpretačně prosazovaná při ztvárnění Chopinovy Fantaisie-Impromptu cis moll op. 66 či Velké polonézy Es dur op. 22. Sobotní klavírní matiné

8 Hr0410.indd 8

29.9.2004 9:16:55

Kresba Karel Demel

F E S T I V A L Y ,

umožnilo vystoupit v luxusním hotelu Esplanade laureátce minulé mezinárodní Chopinovy soutěže v Mariánských Lázních Veronice Böhmové. V jejím


B R N O ,

K O N V E N T

podání uchvátilo především ztvárnění Šesti klavírní kusů op. 118 Johannesa Brahmse a méně hrané Chopinovo Preludium cis moll opus 45. Závěrečný orchestrální koncert dal příležitost izraelské pianistce estonského původu Dině Yoffeové v sólovém partu Chopinova klavírního koncertu e moll op. 11. Živočišná muzikálnost bez důkladnější rozvahy se však nemusí vždy vyplácet! Ačkoliv přednes v programu avizované skladby vyzněl na výbornou, v přídavku, jímž byl Chopinův Děčínský valčík (As dur opus 34, číslo 1 – údajný portrét Chopinovy snoubenky Marie Wodziňské) se interpretka vydala na poněkud tenký led a po chvíli se ti poučenější v sále počali důvodně obávat předčasného ukončení bravurně rozehraného díla. Ve stručném zhodnocení 45. ročníku Ivan Klánský uvedl: „Myslím si, že tento Chopinův festival byl úspěšný. Z dvanácti koncertů mohu deset jmenovat jako špičkové. Rovněž zájem o ně byl velký, i když jsme měli velkou konkurenci v Letních olympijských hrách. Tentokrát nám vyšla Olympiáda přesně do týdne Chopinova festivalu, ale i tak rozdíl mezi zájmem publika v neolympijských letech a letos je téměř nepozorovatelný. Je tu ještě jedna skutečnost: po dlouhé době to byl ročník, kdy nám nepřálo počasí. Týden byl studený, deštivý, ale přesto si myslím, že Chopinova hudba zahřála a ti kteří se zúčastnili, tak určitě nelitovali.“

M I L O S R D N Ý C H

B R A T Ř Í ,

H R A D

K O N C E R T Y

Zeptali jsme se dále na pořádání VI. Mezinárodní Chopinovy klavírní soutěže Fryderyka Chopina v roce 2005: „Chopinovských soutěží je ve světě několik a mariánskolázeňská je jedna mezi nimi. Samozřejmě největší soutěž chopinovská je ve Varšavě a ta se uskuteční příštího roku v říjnu. Jen na vysvětlenou – ta se pořádá jednou za pět let. Já předpokládám, že naše soutěž, která se koná v prvním týdnu července, bude pro mnohé kandidáty, ať už od nás, nebo zejména ze zahraničí, takovým prubířským kamenem, jakýmsi předskokem před touto varšavskou soutěží, takže očekáváme poměrně hodně silné obsazení a zvýšenou účast i ze zahraničí. Porota bude z 90 procent stejná, jak jsme zvyklí, protože je to už sehraný tým, a já jenom doufám, že se nám zase objeví laureáti typu Martina Kasíka, Yurie Miury nebo Natalije Sawoscianik. To jsou všechno jména, která vyhrála tuto soutěž v minulosti. Patří mezi ně i Veronika Böhmová a Ivo Kahánek. Tito umělci se pak objevují na festivalech jako dospělí, hotoví pianisté a přitom první krok ke kariéře a k umělecké slávě udělali právě na této interpretační chopinovské soutěži v Mariánských Lázních.“
Přihlášky na VI. Mezinárodní klavírní soutěž Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních jsou do 15. dubna 2005.

Š P I L B E R K

T

éma letošního třináctého Mezinárodního kytarového festivalu BRNO´04 (8.– 14. 8.) znělo Kytara komorně. Třináctka se ukázala být pro festival šťastným číslem – navíc i závěrečný koncert festivalu se konal v pátek třináctého. Většinou plný koncertní sál konventu Milosrdných bratří na Vídeňské ulici poskytl všem zde probíhajícím koncertům akusticky vynikající podmínky. Pouze koncert flamenka byl pořádán na nádvoří hradu Špilberk. Dramaturgická linie festivalu vytvořená jeho uměleckým ředitelem, kytaristou Vladislavem Bláhou, přinesla více nástrojové různorodosti obohacené stylovou pestrostí. Bylo možno slyšet kytaru i loutnu sólově, v duu s klarinetem, s flétnou, se zpěvem či houslemi, v kytarovém triu, i ve skupině se zpěvem, druhou kytarou, rytmickým nástrojem cajon a tancem. Tak se střídal virtuosní večer s flamenkem, s renesanční loutnou, s latinskoamerickou hudbou, s tanci romantismu i s kompilací klasické a jazzové hudby. K lahůdkám festivalu patřil úvodní nedělní koncert Rémi Bouchera z Kanady, který mj. vyhrál čtyři nejprestižnější světové kytarové soutěže během půldruhého roku. Jeho program byl

nabit virtuozitou umocněnou vlastní speciální technikou hry, která mu umožňuje hrát skladby nepřekonatelným způsobem. V náročném programu, z něhož polovinu tvořily Boucherovy vlastní skladby, vynikla původně houslová Partita d moll J. S. Bacha, ve které exceloval především v závěrečné Chaconně. Obětavost ředitele festivalu musí někdy zajít až do té míry, že pokud umělci nedorazí včas zavazadla, zapůjčí mu na koncert i vlastní oblečení a nástroj. Tak se to letos stalo i v případě Rémi Bouchera. Jedním z nejatraktivnějších večerů festivalu se stal již tradiční koncert flamenka na brněnském hradě Špilberk, na němž vystoupil Oscar Guzmán se svojí andaluskou skupinou ze Sevilly, který do Čech zavítal poprvé na pozvání pořadatelů festivalu. O den dříve provedl „generálku“ na festivalový koncert v divadle ABC v Praze. V Brně pak sledovalo umělce na 1300 posluchačů nejen na pódiu, ale i na filmovém plátně nad jejich hlavami, které detaily hry a tance přiblížilo i posluchačům ze zadních řad. Naprostá kompaktnost hudební složky (Oscar Guzmán, José Manuel Tudela – kytary, José Ramirez – zpěv

Foto archív

Mezinárodní kytarový festival Brno

Nigel North se svojí renesanční loutnou

9 Hr0410.indd 9

29.9.2004 9:16:57

K O N C E R T Y

a cajón) s taneční (Sonja Salas a David Perez), posluchače fascinovala. Atmosféru španělské horké noci pod širým nebem umocnily i planoucí pochodně kolem pódia. Umělci pocházející z kolébky flamenka – Andaluzie, zaujali svým autentickým provedením tradičního repertoáru bez zbytečných efektů. První část třetího večera byla věnována - dle odborného italského časopisu Guitart letošnímu italskému kytaristovi roku – Paolu Pegorarovi, druhá část slovenskému duu flétna – kytara Dagmar a Jozefu Zsapkovým. Paolo Pegoraro hrál čistě a bezchybně, jakoby z CD. Interpretace úvodní Bachovy suity BWV 1008 byla vzorová. Jen neúměrná délka jeho části programu i určitá akademičnost výrazu vytvářela místy dojem, že méně hudby by znamenalo více prožitku z ní. Duo Zsapkových, které představilo suity Astora Piazzolly, Maxima Diega Pujola a Johna W. Duarta, oživilo lehce unavené publikum spontánním projevem, takže to mu snadno odpustilo i občasné drobné nečistoty. Častý host festivalu, Nigel North, na svém koncertě složeném výhradně z děl největšího anglického renesančního loutnisty Johna Dowlanda přednesl mj. komplet jeho fantasií. Pro kytaristy, kteří tyto skladby často hrají v transkripcích, byla tato vítaná zkušenost navíc umocněná virtuozitou a nadhledem hráče absolutní světové špičky. North navodil v zaplněném, akusticky optimálním sále jemným zvukem své loutny intimní atmosféru. Z vystoupení kytaristy Leo Witoszinského a houslisty Ostapa Shutka zaujaly především skladby Schuberta, Paganiniho a de Fally. Druhá půlka večera patřila polskému Duu Guitarinet (kytarista Krzysztof Pelech a klarinetista Jakub Bokun), které hrálo s obrovskou energií. Bezchybnou souhru doplňovali oba hráči brilantní technikou a jejich repertoár byl objevný a přitom zábavný a efektní (Patrick Roux, Sergio Assad, Marek Pasieczny). Závěrečný koncert festivalu proběhl ve znamení odlehčení. Guitar Project Trio z Itálie mělo na programu většinou vlastní skladby, vkusné kompilace jazzové, klasické a latinsko-americké populární hudby. Paolo Devecchi, Salvatore Falcone a Salvatore Seminara v nich ukázali všechny kvality, které přísluší špičkovým kytarovým hráčům.


P R A H A ,

O B E C N Í

Foto archív

F E S T I V A L Y ,

Z vystoupení flamenkové skupiny Oscara Guzmána

Po koncertě proběhlo tradiční závěrečné setkání sólistů, účastníků i hostů v restauraci Bohéma. Každodenní dopolední program festivalu tvořila mistrovská výuka vedená až dvanácti pedagogy současně, která byla stále plně navštívena zájemci z řad studentů, absolventů konzervatoří, vysokých škol i nadšených amatérů. Výuku vedli všichni sólisté koncertů, navíc i Rex Willis z University v Brandentonu (USA), Stefano Viola z Akademie F. Tárregy v Itálii, Vladislav Bláha, Milan Tesař a Zdeněk Dvořák. Odpoledne byla věnována koncertům účastníků kursů. Na těchto koncertech se pravidelně představují mladí laureáti evropských soutěží. Svojí interpretací zaujal zejména András Csáki z Maďarska, vítěz soutěží v rakouském Rustu, v Bratislavě a na Kubě, Eliška Balabánová, vítězka ze soutěží ve Vídni a Kutné Hoře a kytarové trio Folarte (Anna Slezáková, Ďusi Burmeč a Vlastimil Flajšingr) – letošní 2. cena v mezinárodní soutěži kytarových souborů v Italské

Gorizii. Na pátečním odpoledním koncertě pak zahráli i vybraní účastníci kurzů a z nich složený kytarový orchestr pod vedením dirigentů Aloise Menšíka a Rexe Willise z USA, který byl i autorem efektní skladby pro kytarový orchestr „Plovoucí mravenci“. Odborné znalosti hudebníků doplňovaly i přednášky, v rámci nichž Nigel North osvětlil problematiku dowlandovských pramenů a interpretace jeho děl a Rex Willis hovořil o využití blues v klasické skladbě. Na závěr jeho přednášky zahrál Vladislav Bláha jeho skladbu - čtyřvětou suitu „Long Journey Blues“, kterou premiéroval v březnu během svého turné po USA. Mezinárodní kytarový festival BRNO potvrdil účinkujícími z 15 zemí a mj. i svými přibližně 140 účastníky kursů, že patří k nejúspěšnějším svého druhu ve střední Evropě. Věřím, že i jeho 14. ročník, který proběhne od 7. do 13. srpna 2005, bude neméně úspěšný.


D Ů M

Varhanní léto v Obecním domě Julius Hůlek

Z

ávěrečný koncert 7. ročníku festivalu Varhanní léto v Obecním domě představil oba zdejší jedinečné, před nedávnem zre-

konstruované nástroje. V téměř hodinovém jednolitém bloku jsme měli možnost poslouchat dokonalý, typicky romantický nástroj a nejen to. Mohli jsme totiž nahlédnout do kompoziční dílny sloužící nástroji tohoto druhu a zároveň jej využívající.

Sólistou podvečerního koncertu (20. a 21. 8.) byl Jan Piet Knijff, rodák z holandského Haarlemu, od roku 1999 působící v USA. Má za sebou bohatou koncertní činnost (též jako klavírista a cembalista) po celém světě. Kromě praxe chrá-

10 Hr0410.indd 10

29.9.2004 9:17:05

„prskavka“, oddechový ráz měla Sicilienne ze Suity, op. 5, Maurice Duruflého. Závažnější a rozměrnější skladby přišly na řadu Bachovým Chorálem „Ach bleib bei uns, Herr Jesu Christ“ (BWV 649), dále Hindemithovým Ruhig bewegt ze Sonáty č. 1, aby byly završeny Toccatou, fugou a hymnem na „Ave maris stella“, op. 28 Flora Peeterse. I pro toho, kdo zrovna není specialistou, bylo jasné, že Jan Piet Knijff je pozoruhodným interpretem se smyslem jak pro „věcný“ a přesný přednes, tak pro romantiku. Svou důslednou stylovostí, smyslem pro barvu, rytmus a zvláště pečlivou agogiku může být vzorem a inspirací i pro naše interprety.


mového varhaníka a pedagoga (City University of New York) je také respektovaným autorem na poli odborné publicistiky v encyklopediích a odborném tisku. Dokonce se věnuje i vokálnímu umění a řekl bych, že zkušenost odtud se promítá i do celkového profilu jeho mistrovské varhanní interpretace. Jak už bylo naznačeno, program sestával z děl většinou romantické provenience. Úvodní dvě skladby měly epizodický charakter – Introitus z „Nanebevstoupení P. Marie Charlese Tournemira jakož i Moderato grave a Intermezzo ze Sonáty č. 17, H dur, op. 181 Josefa Gabriela Rheinbergera. Toccatina Hermana Strategiera zapůsobila jako technicky virtuozní


P R A H A ,

K O N C E R T Y Foto archív

F E S T I V A L Y ,

Jan Piet Knijff

R U D O L F I N U M

Mácalova „Glagolská“ zahájila novou sezonu ČF

P

Zdeněk Mácal

Foto Zdeněk Chrapek

okud v minulé sezoně Zdeněk Mácal teprve Českou filharmonii přebíral, tak ta letošní podzimní je již zcela v jeho režii a umělecké zodpovědnosti. Proto zářijový úvodní koncert (11. 9.) našeho prvního orchestru (za asistence kamer ČT, jež ho vysílala v přímém přenosu) byl publikem v Dvořákově síni Rudolfina očekáván s velkým napětím. Bylo to zároveň jen několik dní po tom, co Česká fil-

harmonie sklidila obrovské úspěchy v severním Německu na Šlesvicko-holštýnském festivalu a v Anglii na Proms, jež mluvily o „znovuzrození velkého orchestru“. Šéfdirigent Zdeněk Mácal pro večer připomínající i narození Antonína Dvořáka a rok projektu Česká hudba 2004 nastudoval pouze skladby českých klasiků – Dvořáka, Suka a Janáčka. A můžeme konstatovat, že pod Mácalovým rozmáchlým gestem skutečně filharmonici jakoby nalezli klid a pohodu a dostávají ze sebe to nejlepší. Potvrdila to již úvodní Dvořákova Slovanská rapsodie č. 3 s mohutným ale niterně slovanským zvukem, jehož barevnost hřála. Sukova Pohádka, hudba k Radúzovi a Mahuleně, zase překvapila kontrastními plochami a exceloval v ní i koncertní mistr Bohumil Kotmel sólem plným vroucnosti. Vrcholem večera byla ale jednoznačně po přestávce uvedená Glagolská mše Leoše Janáčka. Mácal jako spíše janáčkovský tradicionalista volí ověřenou starší verzi Universal Edition místo v poslední době upřednostňované skladatelovy původní verze. Ta mu dává více prostoru vyhrát si s jednotlivými částmi tohoto rozlehlého opusu, vytvořit dramatickou stavbu celku a dát mu určitou koncepci. Gradace díla, jež je dle autora spíše mravní než náboženskou zpovědí, je mohutnější (skvělá Intrada i varhanní Postludium s Alešem Bártou) a výborně připravený Pražský filharmonický sbor s Jaroslavem Brychem a čtveřicí sólistů v ní dostává více prostoru zapůsobit na posluchače. Zejména výkon sopranistky Gabriely Beňačkové barevným dynamickým hlasem vévodil večeru, neztratil se ani tenor Lea Mariana Vodičky, méně místa dostávají v díle mezzosopranistka Jana Sýkorová a basista Peter Mikuláš, ale i je-

jich výkon byl spolehlivý. Večer, kde v orchestru dostala poprvé příležitost i nová „akvizice“ harfenistka Jana Boušková (od ledna bude novou členkou ČF) byl mimořádným zážitkem a skvělým uvedením do sezony, která tolik slibuje. Po koncertě proběhl v Rudolfinu slavnostní akt předávání medailí a diplomů Nadace Leoše Janáčka v Brně, kterého se ujala dr. Alena Němcová. Mezi těmi, kteří interpretačně přispěli k janáčkovským nejlepším kreacím, byli vyznamenaní i pěvci Gabriela Beňačková, Leo Marian Vodička, dirigenti Zdeněk Mácal a Jiří Bělohlávek, za Českou filharmonii Bohumil Kotmel, dále členové Smetanova kvarteta a pozůstalí po Josefu Páleníčkovi, Josefu Veselkovi, Václavu Neumannovi, Jarmilu Burghauserovi a Miladě Černohorské.
Foto Zdeněk Chrapek

Vladimír Říha

Gabriela Beňačková

11 Hr0410.indd 11

29.9.2004 9:17:09

F E S T I V A L Y ,


P R A H A ,

K O N C E R T Y

B E R T R A M K A

Karel Dohnal s Davidem Kalhousem Petr Pokorný

J

sou turistické koncerty a turistické koncerty. Ty, jež pořádá kulturní a vzdělávací společnost Comenius v prostorách smíchovské Bertramky, patří očividně k tomu nejhodnotnějšímu, co letní Praha zájemcům poskytuje. Tak tomu bylo i na recitálu Karla Dohnala (klarinet) a Davida Kalhouse (klavír) dne 10. srpna 2004 odpoledne. Dohnal patří přes své mládí k našim špičkovým klarinetistům. Totéž platí i o pianistovi Kalhousovi, nositeli řady ocenění. Koncert se konal v krásné salle terreně, v současnosti vybavené krátkým křídlem značky Steinway. Není to sice ideální koncertní nástroj (má poněkud ostrý zvuk), proti dřívější situaci ale je to značný pokrok. Pořadatelé koncert zahájili úvodním slovem, v němž návštěvníkům stručně a jasně vyložili Mozartův vztah k této kulturní památce. Vzhledem ke krásnému letnímu odpoledni se tento úvod, přednesený současně podle zájmu hostů v němčině, angličtině a francouzštině, konal v prostorách zahrady. Po nabídnuté sklence vína (podle mého názoru naprostá zbytečnost!) byli návštěvníci pořadateli pozváni do sálu, který zaplnili téměř do posledního místečka. Umělci si pro své vystoupení zvolili program, zabírající hudbu od klasicismu až po druhou polovinu 20. století. Na úvod zazněla slavná a často hraná Sonáta B dur pro klarinet a klavír Jana


P R A H A ,

C H O D O V S K Á

Křtitele Vaňhala. To je pravý klenot klasické klarinetové literatury, zejména Adagio cantabile je z rodu velkých klasických adagií, jak je známe z děl Mozartových, Haydnových či Beethovenových. Už v této skladbě předvedl Karel Dohnal svůj kultivovaný, krásně rovný tón, smysl pro jasné frázování a – zejména v pomalé větě – nád-

herné legato. Kalhous hrál brilantní technikou, oba umělci byli v souhře naprosto přesní, nicméně pianistovo pojetí klasické hudby mi připadalo poněkud suché, místy až tvrdé. Následovalo Mozartových Šest variací pro klavír A dur na téma z klarinetového kvintetu, K. Anh. 137. Je to málokdy uváděná, virtuózně napsaná skladba, ne-

soucí všechny znaky pozdního Mozarta, která by si zasloužila být hrána častěji. Maďarský současný skladatel Béla Kovacs napsal pro sólový klarinet efektní Hommage `a Manuel Falla. Dohnal ji přednesl velmi temperamentně s využitím široké dynamické škály od nejjemnějšího pianissima po opravdové fortissimo. Úspěch u publika byl mimořádný, což je důkazem toho, že se není nutno vyhýbat při vhodné celkové dramaturgii koncertu skladbám současným či téměř současným. Následoval jeden z největších skvostů klarinetové literatury romantické epochy - Brahmsova Sonáta Es dur pro klarinet a klavír, op. 120, č. 2. Oba umělci v této skladbě dokázali, že hluboce rozumějí filozofickým dimenzím pozdních Brahmsových opusů. Zdála-li se mi Kalhousova hra v první části koncertu místy až suchá, tak zde ukázal plnou šíři svého umění od měkkého úhozu lyrických míst až po místa vnitřního napětí a zvláštní výbušnosti. Závěr koncertu tvořila jakási úlitba krásnému letnímu dni. Vyslechli jsme Fantasii da Concerto na motivy Verdiho opery La Traviata od Donata Lovreglia. Jde o typickou transkripci s využitím operních melodií, tak jak je známe z častěji hraných transkripcí Lisztových. Nicméně je to dílko vkusné, plné temperamentu, jež nadchlo nejen návštěvníky z Itálie. Jako přídavek zařadili oba vynikající umělci Ravelovu Habaneru.


T V R Z

Hudba spojuje Petr Pokorný

P

od tímto názvem se uskutečnilo koncertní turné dvou mladých umělců z Německa po České republice. Violoncellistovi Janu-Filipu Ťupovi (jeho rodiče emigrovali do Německa z okupovaného Československa v roce 1969) je teprve čtyřiadvacet let, pianistka korejského původu Seon-Joo Kim je jen o málo starší. Jejich pražský koncert se uskutečnil v neděli 5. září v atraktivním a kulturně čilém prostředí Chodovské tvrze. Oba jsou značně vyzrálí umělci, kteří nejen mistrně ovládají techniku hry na své nástroje, ale mají velký smysl pro komorní partnerství a pro stylové odlišení jednotlivých skladeb. A navíc – oba disponují velkou dávkou

mladistvého temperamentu a nevyčerpatelné energie. Své vystoupení, obohacené průvodním slovem Alfreda Strejčka, zahájili Sonátou in C Benjamina Brittena. A dobře se zhostili interpretace této chladné a technicky obtížné hudby. Britten využívá i v klavírním partu krajních poloh nástroje. Tomu kvalita křídla Petrof, které je v koncertním sále k dispozici, neodpovídá. Nástroj zní ve vysokých polohách tupě a v hlubokých hučivě. Bylo proto těžké posoudit úhozové kvality pianistčiny hry. V programu následovala Schubertova slavná sonáta Arpeggione. Tuto nejednoduchou skladbu hráli oba interpreti prostě a zpěvně, tak jak si to toto nádherné dílo zaslouží.

Druhou polovinu koncertu otevřela Druhá sonáta Gabriela Faurého. Jedná se o dílo sedmasedmdesátiletého, již zcela hluchého skladatele, plné dramatické vášně, smutku i tragiky. Mladí umělci ji hráli dramaticky a vášnivě. Patrně teprve životní zkušenosti přinesou do jejich interpretace i více ve skladbě obsažené tragiky. Na závěr zazněla První sonáta Bohuslava Martinů. I toto dílo ještě bvzniklo za tragických okolností, tentokrát politických, na jaře roku 1939, přes vysokou dramatičnost proniká rovněž do této skladby typicky martinůovská hravost. Její interpretační výklad byl opravdový a tak se právě toto dílo stalo přirozeným vyvrcholením večera. Nečetné, ale právem nadšené obecenstvo si vytleskalo dva přídavky, v nichž umělci uvedli dvě krátké skladby Gabriela Faurého.


12 Hr0410.indd 12

29.9.2004 9:17:12

F E S T I V A L Y ,


B E C H Y N Ě ,

P Í S E K ,

V I M P E R K ,

VA L T I C E ,

K O N C E R T Y

R Y C H N O V

Tradiční letní akce České hudební společnosti šich lektorů se ujalo výuky 17 disciplin. Aby se všichni zájemci mohli zúčastnit sborového zpěvu, aniž by byla narušena jejich individuální výuka ve zvolené třídě, byl nácvik sborů přesunut na odpolední volno. Stejně tak si třikrát během valtického týdne mohli odpoledne všichni zatančit spolu s třídou historických tanců. Závěrečné koncerty byly ovšem jako vždy hodinou pravdy, nicméně žádný z lektorů se nemusel za své studenty stydět – udělali za jediný týden neuvěřitelný kus dobré práce. A jako vždy se blýskli se svými mohutnými sbory oba sbormistři – Robert Hugo se Zelenkovým oratoriem Venite et audite a Helmut Franke s Bachovou kantátou Christus lag in Todes Baden. Nelze ovšem opomenout ani závěrečná taneční a sborová vystoupení dětských tříd – nejmenších ratolestí účastníků, a vystoupení tradičního dětského orchestru, sestavovaného z nejmladších instrumentalistů. Předseda SSH prof. Jaroslav Přikryl a ředitel Letní školy prof. Jiří Kotouč již nyní připravují Valtice 2005, tentokrát s malými obměnami v lektorském týmu. Přáli by si totiž, aby škola neustrnula ve vyjetých kolejích, ale aby se studentům dostalo co nejširšího spek-

Míla Smetáčková

Foto Tomáš Kunca

U

ž se málem ostýchám podávat vždy znovu stejně nadšené zprávy o našich letních školách a kurzech, ale nemohu si pomoci: v zájmu historické pravdy musím konstatovat, že se vskutku opět podařily nad očekávání dobře, ačkoliv se pořadatelé museli během příprav potýkat s nejednou svízelí. Ta nejhorší, zprvu tragicky vyhlížející, postihla bechyňské interpretační kurzy, nicméně všechno – díky bohu – dobře dopadlo: těžce zraněný lektor, který bojoval několik týdnů o život, se nejenom jako zázrakem uzdravil, ale dokonce se na své svěřence přijel do Bechyně podívat… Po této zmínce začnu tedy Setkáním přátel komorní hudby a interpretačními kurzy v Bechyni. Tato setkání vstoupila do čtvrtého desetiletí své existence velmi nadějně a pro další léta optimisticky – přihlásilo se totiž nebývalé množství zcela nových zájemců, což znamená další šíření viru jménem „zarytý Bechyňák“. Nejpočetnější skupinou byli houslisté, jejichž lektoři prokázali obdivuhodnou fyzickou i psychickou výdrž. Také orchestr se vyšvihl k výtečnému výkonu a svědkové se dušují, že se mohl bez obav měřit s filharmonií (relata refero!). Netřeba zdůrazňovat, že atmosféra byla jako vždy vlídná a přátelská a že všechny třídy i četné komorní ad hoc sestavené ansámbly přepilně pracovaly. Korunu bechyňskému hemžení nasadil jako vždy oblíbený a netrpělivě očekávaný „HuHu“ večer (Humor v hudbě), který předčil veškerá očekávání a pro nové návštěvníky byl netušeným překvapením. K Bechyni patřil také 18. ročník houslových a klavírních kurzů pro děti v Písku, letos poprvé jako Mezinárodní kurzy pro mladé houslisty a klavíristy, kterých se zúčastnilo 44 houslistů a 20 klavíristů z ČR, Slovenska, Rakouska, Německa a Japonska. Kromě toho přijelo i 5 pozorovatelů z řad pedagogů. 11. ročníku Letního interpretačního kurzu žesťů ve Vimperku se zúčastnilo 27 studentů ve věku od 9 do 24 let ze všech koutů republiky, 11 trumpetistů, 11 trombonistů, dva hráči na lesní roh a 1 barytonista. Během týdenního kurzu si mohli posluchači poslechnout i 2 recitály profesionálních hudebníků a koncert barokní hudby v zámecké kapli. Také Mezinárodní škola staré hudby ve Valticích s třemi sty účastníky proběhla ve skutečně radostném pracovním ovzduší. I zde jsme přivítali několik desítek nových zájemců, kteří se k nám hodlají připojit i příště. 13 zahraničních a 6 na-

tra názorů na interpretaci staré hudby, která se ve světě dostává stále více do popředí zájmu mladých hudebníků. Letní škola hudební výchovy v Rychnově n. Kn. proběhla od 14. do 21. srpna. Tentokrát jsem se tam zase po dlouhé době zajela podívat a byla jsem upřímně okouzlená. Na 70 – většinou mladých učitelek a učitelů – pracovalo s 9 lektory denně prakticky od rána až do pozdního odpoledne s obdivuhodnou pozorností, ba možno říci lačností. Překvapila mě také pohotovost malého improvizovaného orchestru, který v praxi předvedl části dosud nevydané učebnice autorů Jiřího Holubce, Jana Prchala a Lukáše Hurníka s výstižným názvem „Nebojte se klasiky“. Zdá se mi, že je to jedinečná pomůcka pro všechny druhy a velikosti školních orchestrů, která u nás nemá dosud obdoby a která bude mít bezpochyby u mladých instrumentalistů ve školách velký úspěch. Krásná atmosféra se pak znovu projevovala i při večerních setkáních, kdy se lektorský tým ukázal jako dokonale sehraný „band“. Kéž by na tato rychnovská setkání přijížděli stále noví a novým způsobům výuky otevření učitelé.


Jeden z účastníků Letního interpretačního kurzu žesťů, který letos vstoupil již do svého 11. ročníku.

13 Hr0410.indd 13

29.9.2004 9:17:13

Z A D Á N O

P R O

S D R U Ž E N Í

N A

P O M O C

D Ě T E M

S

H A N D I C A P Y

Spirituály na podporu handicapovaných dětí Ivan Poledňák

J

Foto archív

e málo hudebních typů, jež by se tak spontánně a rychle rozšířily do celého světa, jako různé projevy afroamerické hudby: během zhruba stopadesáti let si osvojila duchovní písně, work songs, blues, ragtimy atd. a všechny jejich jevové formy nejenom široká obec muzikantů nějak spjatých se světem jazzu a moderní populární hudby, ale co je ještě podstatnější, i široká obec posluchačská. Tajemství tohoto úspěchu spočívá zřejmě v silném emocionálním náboji této hudby, v její upřímnosti a spontánnosti, což je neseno především zvláštní texto-

století spolu s tím, jak se černošská komunita USA začala po občanské válce stále více sebereflektovat a začala nabízet to, co je pro ni specifické, i širším okruhům zájemců jak doma, tak v cizině, tedy především v Evropě. Cestující spirituálové soubory se pak staly jedním z prvních poslů nové hudby, přicházející z Nového světa. Spirituály a gospely ve své domovině dodnes žijí především v prostředí náboženských obcí, ale tam i ve světě se uplatňují právě i jako koncertní hudba. Jednou ze skupin, jež dnes pěstují tento typ hudby a koncertují s ním po světě, je skupina The Jackson Singers, která vznikla počátkem osmdesátých let minulého století

The Jackson Singers vou i hudební úderností, zvukovou barevností, metrorytmikou schopnou vyvolávat pohybové reakce. K těm nejcennějším a nejúspěšnějším formám afroamerické hudebnosti nesporně patří duchovní písně, tedy spirituály a gospely; spirituály jako cosi historicky staršího, původnějšího, gospely zase jako projev již modernější, vyrůstající a žijící v symbióze s jazzem i celým světem populární hudby, neztrácející však svůj duchovní pathos, schopnost strhnout k aktivní pěvecké i pohybové spoluúčasti, vyvolat radostnou extázi. Koncertní přednes spirituálů se začal objevovat už v hloubce druhé poloviny předminulého

z iniciativy Roberta De Wit Jacksona výběrem nejlepších zpěváků a zpěvaček ze čtyřicetičlenného sboru Martin Luther King Singers; dnes je uměleckým vedoucím jedenáctičlenné černošské skupiny zpěvák Fitzroy Burroughs. Rejstřík projevů skupiny se časem rozpínal a tak v něm vedle spirituálů tradičních najdeme i moderní spirituály a balady (Mahalia Jackson, Aretha Franklin ad.), či písně z repertoáru Boba Dylana či Michaela Jacksona. Skupina do dnešního dne absolvovala bezpočet koncertů na běžných zájezdech, jazzových a gospelových festivalech, ale až do loňského roku její cesty – ačkoli má manažerku českého

původu – do České republiky nevedly. Situace se zlomila až v minulém roce, kdy – bez větší reklamy – skupina vystoupila s velkým ohlasem ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Jednou z „pozitivních deviací“ skupiny je, že nechápe své působení jen jako zprostředkovávání kontaktů s afroamerickou hudební kulturou či jako pouhý prostředek pro vlastní seberealizaci a existenci, ale též jako přímou službu (a v tom je i kus návaznosti na duchovní pathos spirituálů a blues!) svým bližním, lidem nemocným, trpícím, handicapovaným. Pořádá proto benefiční koncerty pro různé charitativní organizace a takovými koncerty mají být i její další pražská vystoupení, jež se pod názvem Gospel Emotion/Spiritual Inspiration uskuteční v sobotu 13. a v neděli 14. listopadu (opět v Obecním domě) ve prospěch Sdružení na pomoc dětem s handicapy a jeho zařízení Motýlek (internetoví zájemci si mohou hned objednat řadu CD s nahrávkami souboru), s nímž se skupina zkontaktovala; záštitu nad koncerty převzal starosta městské části Praha 14 a celou akci podpořili již i někteří sponzoři. Stojí za to říci i v Hudebních rozhledech, že posláním Sdružení je umožnit znevýhodněným dětem, aby i ony vyrůstaly v klidném domácím prostředí a úspěšně se začleňovaly do většinové společnosti; Komunitní centrum Motýlek je pak polyfunkční prostor, který sdružení celoročně provozuje a v němž děti, lišící se svým handicapem, mají šanci rozvíjet svou osobnost obdobným způsobem jako většina dětí, v přítomnosti rodiny, odborných pracovníků i dobrovolníků a vrstevníků. Myšlenky spravedlivosti, lásky, přátelství, solidarity, charity, vkořeněné ve světě spirituálů a gospelů, tak dostávají moderní konkretizovanou podobu a lze doufat, že je podpoří i pražské publikum, jemuž se ovšem má dostat i uměleckého zážitku…


14 Hr0410.indd 14

29.9.2004 9:17:14

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Jan Riedlbauch – básník hrající na flétnu Petr Veber Prozraďme, že jste ročník 1948. Jak jste se dostal k flétně? Toužil jste na ni hrát od počátku? Hraju od dvanácti let. Tehdy jsem ve Strakonicích, ve svém rodném městě, slyšel dvojrecitál hoboj – flétna. Pan Hanták interpretoval Bozzu, Václav Žilka Debussyho Syringu. Hoboj mi byl blízký vábivou kantilénou a sladkým bukolickým nářkem. Ale nebyl učitel, ani možnost koupit nástroj, a protože na LŠU byla právě volná stará dřevěná flétna, dostalo prim flauto traverso. Co studia? Za profesionální dráhou jsem musel na soukromé hodiny k Milanu Munclingerovi do Prahy. Oba nás, kromě hudby samozřejmě, sbližovala i láska k výtvarnému umění a literatuře. Já už jsem měl své první nesmělé pokusy s verši za sebou… Když mi bylo čtrnáct, maminka mi k Vánocům darovala Dostojevského Výrostka. A Munclinger byl blázen do Bratří Karamazových… Potom jsem byl šest let na pražské konzervatoři žákem Petra Brocka a na AMU Františka Čecha. Komorní hru jsem si nenechal ujít na soukromých lekcích famózního flétnisty, sólisty České filharmonie Gézy Nováka. Jak ten uměl fantazijně uchopit flétnové sólo třeba v Debussyho Předehře k Faunovu odpoledni! Nebo v Ravelově Dafnisi a Chloé! To už jste hrál první flétnu v orchestru opery Smetanova divadla, dnes Státní opery…? Ano, tam jsem působil sedm roků. Protože jsem ale byl zároveň dost vytížen sólovou hrou a pedagogickým působením, svou činnost jsem redukoval. Odešel jsem z divadla a přešel na konzervatoř. Psal se rok 1977 a já jsem tam dodnes. V té době jsem spolupracoval s řadou výborných muzikantů i souborů, jen namátkou – s houslisty Petrem Škvorem a Václavem Hudečkem, s klavíristy Františkem Kůdou a Ivanem Klánským, s Ensemble Martinů a s bratrem Josefem, s violistou Janem Pěruškou, s cellistou Janem Pípalem, s dechovými kvintety – Kvintetem 74, kvintetem Bohemia, s Novákovým dechovým kvintetem… A s Pražským dechovým kvintetem, světovým sdružením, jehož obnovu inicioval roku 1968 profesor konzervatoře flétnista Jan Hecl. Ta šňůra by byla opravdu dlouhá, takže: nyní hrávám s klavíristou Danielem Wiesnerem a především s kytaristou Miloslavem Klausem, laureátem světové soutěže Concours Internationale de Guitarre pořádané Rádiem France v Paříži. S ním přes dvacet let tvoříme Gran Duetto Concertante. Pro-

jeli jsme spolu nejen Evropu, ale vystupovali jsme i učili také na kurzech v USA, Mexiku, na Kubě, v Kostarice, Kolumbii… Jméno Riedlbauch, Vaše příjmení, je společné rozvětvené umělecké rodině. Kolik vás vlastně bylo nebo je? Pocházím ze šesti sourozenců, jsem v pořadí čtvrtý, první rozený v jižních Čechách. Nejstarší Rudolf, akademický malíř a kdysi hráč na klarinet, sestra Anna, inženýrka ekonomie a skladatel Václav, dnes profesor HAMU a ředitel České filharmonie, se narodili v západních Čechách na Rokycansku. Tam, v Klabavě, zakotvil kdysi otcův kovářský rod z Bavorska. V matrikách jsme našli datum 1571 a jméno kováře Jana Ri-

dlpaucha. S tím různopsaním příjmení máme ostatně během staletí potíže dodnes. Maminčin otec Vacík byl Čech, ale její matka, babička Anna Tauschek, pocházela z Horních Rakous. Oba moji rodiče měli výborný hudební sluch a byli dobrými amatérskými muzikanty: otec Rudolf hrál na akordeon a báječně improvizoval lidové písně na foukací harmonice – snad inspirován svým bratrem Bedřichem, který jako předposlední kovář rodu se naučil sám na křídlovku. Maminka Veronika krásně zpívala a v dětství hrála na housle. Odtud se datuje houslová inklinace bratra Josefa a sestry Marie, dnes členů orchestru FOK. Škoda, že nebyly v našem dětství peníze na nákup klavíru: to byl vždy sen sestry Anny, která dnes svou uměleckou duši realizuje ales-

15 Hr0410.indd 15

29.9.2004 9:17:15

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

poň v zahradní architektuře… A do rodiny přibyli i další kumštýři. Švagrové Lumír Vaněk, fagotista, a hobojista a skladatel Vratislav Petr Černík, dále švagrové – loutkoherečka Ljuba, varhanice Gabriela, flétnistka Zuzana. V mé současné rodině, díky péči ženy Jany, mají blízko k hudbě, poezii i dramatickému umění i obě mé dcery, Tereza a Veronika: Tereza píše básně jako já, vystudovala češtinu a francouzštinu, Veronika po absolvování češtiny a hudební výchovy studuje nyní režii a dramaturgii na DAMU. Poezie je vaší hlubokou láskou. Také po rodičích? Sklon k lyrice mám asi po mamince, expresivitu zase po tátovi. Vzpomínám, jak barevně uměla maminka vyprávět pohádky Němcové, Erbena, Andersena. Já se soustavně věnuji psaní veršů vlastně už čtyřicet let. A co ty vaše „mateníky“? To určitě narážíte na konvolut básní Mateníky v jestřábově žlutém oku… Kompozici vybral a uspořádal můj přítel, excelentní český básník Jaromír Zelenka: Ano, mateníky – slovo, které si lidé často pletou s matečníky ve včelím úle. Ale mateník byl lidový tanec, který střídal liché a su-

dé takty, takže mátl tanečníka, aby musel měnit během tance krok. Pan učitel Režný, Strakoňák, výborný znalec folkloru a hráč na dudy, mi řekl, že tento tanec je vymezen prostorem Prácheňska, Horních Rakous a Bavorska, tedy regionu, kde se vyskytovali i moji předkové. Věru zvláštní, protože tuto informaci jsem získal až dlouho po vydání Mateníků…! A co vaše múza dělá nyní. Chystáte něco nového? Ano. Zelená bříza, Zpěvy pro otce, to je pracovní dvojnázev knihy veršů, kterou bych rád věnoval tatínkovi, který nás opustil loni zjara, a Vojtěchu Matějkovi, bratru přítele Miroslava, který tragicky zahynul při autonehodě před třemi roky. Bylo mu pouhých třiadvacet… Ve sbírce budou samozřejmě i básně pro maminku, verše krajinné – naše blata, podhůří, také kraj českorajský, kde máme nyní venkovský dům. Smrt musí být vyvážena rudimentárností života, i když já jako barokně filozofující básník se vůbec nebráním temným propletencům jungovsky působící metafyziky. A kdo zná naše pošumavské únorové masopustní reje, ví, že v poezii – jako kůly v hluboké závěji – vytyčím i velký a jasný prostor nejen pro tvář člověka, ale i pro masku. Přátelé a blízcí vás prý občas titulují pane rytíři. To je legrace? Ne, to má reálný podklad, to není jen něžné škádlení. Já jsem totiž dostal od francouzské vlády loni v září, za rok 2002, vysoké vyznamenání Francouzské republiky, datované Napoleonem Bonapartem z roku 1808. Byl jsem poctěn stříbrnou medailí rytíře řádu Akademických palem. Francouzsky to zní ještě honosněji: Le Chevalier dans l´Ordre des Palmes Académiques; a to za více než třicetiletou spolupráci Čechů s Francouzi na poli hudby francouzské i české, klasické i moderní, v kombinaci s moderními českými i francouzskými

básníky, herci, často uprostřed obrazů našich i jejich moderních výtvarníků. Těch výstav, koncertů, recitování: malíři Louis Marcoussis, Auguste Herbin, básníci Francis Ponge, Yves Bonnefoy, Philippe Jaccottet, Henri Michaux, Yves Bergeret, skladatelé Serge Niggue, Jean-Claude Eloy… těch jmen a děl by byly opravdu stovky. Alespoň za všechny spoluzúčastněné budu jmenovat nedávno zemřelé přátele, skladatele Pavla Jeřábka a hlavně v Paříži donedávna žijícího Vojtěcha Saudka, skvělého člověka, a hudebního skladatele, s jehož francouzskou ženou, herečkou Agnes, jsme kombinovali Saudkovy skladby s přednesem Baudelaira, Verlaina, Tristana Corbiéra… Tóny a verše propojujete také při spoluorganizování festivalu Doteky hudby a poezie, kde působíte jako dramaturg jejich literárních koncertů. Děláte to s potěšením? Ano, s Miroslavem Matějkou, flétnistou a vedoucím současného Ensemble Martinů pořádáme už šestý ročník. Festival se uskuteční na přelomu roku od 13. prosince do 18. ledna v Lichtenštejnském paláci na půdě HAMU. Za pozornost stojí třeba večer s názvem Soirée Prague – Paris, Sonatori Ensemble, Taková láska… se Smetanovým triem a poezií Josefa Kainara i předčasně zemřelého básníka, brněnského Karla Křepelky. Určitě by si posluchači a milovníci poezie neměli nechat ujít Ortenovy Elegie nebo poezii moderních autorů Lumíra Vaňka či Lubora Jeníka, hrdého a vyhraněného amerikanizujícího básníka, ignorujícího svůj těžký a nezáviděníhodný úděl vozíčkáře. Zbývá možná uvést pár vašich veršů. Které byste vybral? Všem svým nejbližším bych zde rád poděkoval básní věnovanou maminčině památce. Letos je tomu právě dvacet let, co se na nás naposledy pousmála z nemocničního definitivního lože… Tady je: Co zbylo po mamince Co zbylo po mamince? Na stole v kuchyni režný ubrus, lískový oříšek a cukřenka… Co zbylo po mamince? Bílé kostky v mističkové sklínce, doma tatínek s hrubýma rukama a v Praze k potěšení synů sestra Anna a sestřička Mařenka. Kam zmizela jsi, Popelko? Pro jaký ples rozlouskla pohádka tvůj čarodějný oříšek? Na náhrdelník s jedinou slzou převelkou dětskou košilku věší srdcem zatížený stesk. Strakonice, 10. 11. 1989

16 Hr0410.indd 16

29.9.2004 9:17:16

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Střípník

První kulturní portál

Jaroslava Someše

U

Stále více kultury na jednom místČ….

www.scena.cz

vedení Dvořákova Dimitrije ve Státní opeře Praha je záslužným počinem. Kromě mnoha jiných věcí – v prvé řadě samozřejmě hudebních kvalit díla – stojí za povšimnutí, jak dobře je na svou dobu vystavěno libreto Marie Červinkové-Riegerové. Verš dnes už sice působí lehce naivně a archaicky, ale zápletka – opřená o Míkovcovu tragédii a o Schillerův fragment – je jevištně velmi účinná.Už zde, a později v Jakobínovi ještě víc, prokázala autorka textu značný smysl pro hudební drama. Vedle Elišky Krásnohorské a Anežky Schulzové se tak zařadila do trojice našich slavných libretistek. Právě existence tohoto tria je jev zcela ojedinělý v dějinách evropské opery 19. století a svědčí o značné demokratičnosti české národní kultury v dobách, kdy si jinde ženy teprve upevňovaly své plnoprávné postavení ve společnosti.

M

VELKÁ SOUTĚŽ Hudebních rozhledů Vážení čtenáři, je vidět, že léto již doopravdy skončilo, o čemž svědčí ještě větší počet odpovědí, než které jsme dostali spolu s vašimi milými pozdravy během léta. Jméno pražského varhaníka, který jako jeden z mála hudebníků vystudoval Karlo-Ferdinandovu univerzitu a jehož žákem byl Václav Jan Kopřiva, pro vás vůbec nebylo neznámé, a tak jste téměř všichni správně napsali Franz Josef Dollhopf. Blahopřejeme vylosované trojici, kterou tentokrát tvoří

123

Alena Čepická, Pardubice Karel Pavelek, Opava Jana Maitnerová, Praha

A nyní již další otázka. Na dvoře kterého habsburského císaře se hrály skladby Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic?. Na vaše odpovědi se budeme těšit vzhledem k plánovanému dvojčíslu nejpozději do 18. listopadu 2004 na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese [email protected] Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašich schránkách.

ohla by to být pěkná otázka do televizních soutěží: Kolik bylo Nibelungů? Ne vůbec, ale v názvu Wagnerova Ringu. Neustále se totiž můžeme setkávat s kolísáním Prsten Nibelungův a Prsten Nibelungů – a to i v naší odborné literatuře. Znovu se nyní obě varianty objevují v souvislosti s chystaným prvním úplným provedením celého cyklu v pražském Národním divadle. Dokonce i tiskové materiály ND nejsou jednotné a někdy (např. ve stati Divadlo jak ho neznáte) se přiklánějí k chybné variantě. Nuže, v tetralogii vystupuje Nibelungů celá řada, do názvu se však dostal jen jeden, jak dokládá titul v němčině - Der Ring des Nibelungen, tedy Prsten Nibelungův. A když už jsme u toho, kolísání se objevuje také u psaní Nibelung a Niebelung. Často si v tomto případě není „jista“ ani německá literatura, zatímco Wagner zůstal ve shodě s literární předlohou (Nibelungenlied, Der Nibelunge Nôt).

P

ozorného čtenáře zarazil v předchozím odstavci jeden prohřešek proti spisovné češtině a sice v názvu připomínané stati. Chyba však není na naší straně – onen materiál se opravdu jmenuje „Divadlo jak ho neznáte“. I tiskové zprávy naší první scény jsou na štíru s čistotou jazyka, v tomto případě mají potíže se zájmeny osobními. Jazyková pokleslost se bohužel stala obecným trendem a je dnes a denně posilována rozhlasovými a televizními stanicemi, zejména těmi soukromými. (Pan

17 Hr0410.indd 17

29.9.2004 9:17:20

F E S T I V A L Y , doktor Železný v dobách svého ředitelování dokonce jazykové nešvary svých podřízených hájil jako přednost!) Hovorovost je věc pěkná a přirozená, ale na oficiální úrovni nemá co dělat. A Národní divadlo přece v jednom ze svých základních dokumentů dostalo do vínku jako poslání být uměleckým ústavem, kde se „jazyk mateřský náš nemálo zvelebí a k své předešlé navrátí se dokonalosti“. Podíváme-li se na současný stav naší mateřštiny, je už to úkol téměř k nezvládnutí.

P

okud jde o cizí jména, přes léto „okouzlovala“ Prahu na plakátech a billboardech jedna perlička. Netýkala se přímo hudební oblasti, ale vzhledem k tomu, že don Quijote není jen hrdinou románovým, ale také operním a baletním, stojí za povšimnutí. Národní galerie představila ve Valdštejnské jízdárně celoživotní dílo malíře Vladimíra V. Modrého. Ředitel NG Milan Knižák, který byl kurátorem výstavy, jí dal podtitul „Plzeňský Don Kychot“. Pomineme-li nezvyklé velké „D“ ve slově „don“, musel snad každého trochu vzdělanějšího člověka překvapit Knižákův pokus „inovovat“ způsob psaní cizích jmen v češtině. Nebezpečný pokus. Zavádět přepisování do fonetické podoby by totiž představovalo další krok do bažin polovzdělanosti a kulturního primitivismu. Věřme, že naše divadla nebudou Národní galerii napodobovat a nenasadí na repertoár „Karmen“, „Dona Džovanyho“ nebo „Kozy fan tute“. A jen tak mimochodem – ani ta fonetická podoba podtitulu výstavy nebyla v pořádku, koncové „e“ se totiž ve španělštině čte (tedy – „don Kychote“).

N

a adresu češtiny se kriticky vyjádřil jeden z „meteorů“ televizního klání o titul SuperStar. V novinovém interview se dal slyšet, že bezvýhradně „preferuje“ angličtinu: „Je na zpěv úplně nejlepší…, zpěv obohatí, je svobodná a dobře se v ní vyjadřují pocity. Když budu zpívat česky, bude mnohem pracnější najít k hudbě správná slova. Ne všechna znějí dobře.“ Na takového mladíčka dost troufalé tvrzení; však se také celý článek jmenoval Popularita mu zvedla sebevědomí. Zvedla a zřejmě dost. Nevím, jaké pocity má potřebu ten hoch vyjádřit a není vyloučeno, že bude líp, když čeština zůstane jeho emočních výronů ušetřena. Obecně si však myslím, že dokonale procítit zpívaný text (a lhostejno, jde-li o lidovou píseň, operní árii, šanson nebo hit z oblasti popmusic) může každý jen ve své mateřštině.

N

ěkteré mýty v kulturních dějinách jsou prostě k nezabití. K těm s největší vytr-

K O N C E R T Y

Opona Pavel Blatný

N

tečně do celého světa – a to i k výše uvedeným protinožcům. A abysme byli spravedliví – i některé televizní filmy či seriály (hlavně koprodukční pohádky) cirkulují v televizích nejbližšího cizozemského okolí – byť třeba v okrajových časech. Takže – kde se ta opona zatahuje vlastně nejméně? Jsou to přece koncertní setkání – klasický způsob realizace hudby, tradující se dávno před

ebude to ta divadelní, ani ta proslulá „železná“, nýbrž jim dosti podobná opona kulturní či společenská, která se buď pomalu – nebo i prudce za námi zatahuje, jakmile opustíme hranice naší vlasti. A nemusíme se ani vzdalovat až někam k protinožcům – stačí se ubytovat v útulném rakouském Retzu – odHudební nakladatelství kud je z okolních kopců vidět do Znojma. Opona se zde spustí doslova s rachotem především v televizi. vám nabízí dlouho očekávanou novinku Zatím co německé, rakouské, ale i anglické, americké či francouzské kanály můžeme sledovat jako doma, ty české mizí v nenávratnu. Naši přední H 7844, ISMN M-2601-0076-3 herci či televizní hvězkapesní partitura a party dy, které až do únavy nám několikrát za den Smyčcový kvartet č. 4 Bohuslava Martinů (1890– defilují před očima ve 1959) vznikl v Paříži v roce 1937 a poprvé byl filmech, inscenacích tamtéž soukromě proveden o rok později. Sklanašich či slyšíme jedatelova emigrace do USA a poválečný politický jich hlasy ve filmech vývoj v Československu ovšem způsobily, že dílo cizích (a to nepočítám po dlouhá léta zůstalo zapomenuto v archivu soutěže, besedy, či verodiny Pucových, které je autor věnoval. Tam je selosti sterého typu), teprve v roce 1956 znovu objevil Martinů přítel mizí v symbolickém a nadšený propagátor Miloš Šafránek. Kvartet propadle, které způsobuje jazyková bariétak mohl o čtyři roky později zaznít poprvé veřejně, a to v podání Novára. Člověk pak někdy kova kvarteta v Německu. Podklady pro předkládané praktické vydání pocítí až sadistickou této neoklasicistní kompozice, která v sobě pro Martinů typicky spojuje radost – zvlášť když francouzskou uměřenost s českou melodikou, tvořily především autograf má na někoho spadea vydání v SHV z roku 1963, z něhož byly pečlivě odstraněny veškeré tehno – „Vidíš, u nás nevíš dejší svévolné editorské zásahy. jak se více pýšit a hrdit a tady – tady jsi absolutNa vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. ní nula – tady tě nikdo Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795 nezná.“ to s hudbou je e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz to jiné – ta je alespoň z rádia slyšet kdekoliv přes hranice – ubezpečujeme se hned. Je to ale příchodem rádia či televize. A protože naši intertak? Rozhlasové vlny sice pronikají všemi smě- preti vyjíždějí do světa skutečně houfně – tak se ry, najdou však někoho, kdo si je za těmi hrani- zde vpravdě naše opona ani nepospustí. A našicemi opravdu naladí? Asi ne – proto by se mne nec – pokud je tvůrcem – nachází pak i u protipřátelé z blízkých Rakous či Němec neptali, kdy nožců prostředí, kde se cítí jako doma. Vzpomíse mi cos odvysílá na Vídni či Radio Bayern. To nám na jeden tamní profilový koncert – útulný je ovšem nesporná výhoda hudby – především sál, padesátka milých a vstřícných posluchačů té vážné – díky výměně rozhlasových snímků, či – jakoby to vše Klubu moravských skladatelů vysílání z desek a CD, dostane se tato hudba sku- z oka vypadlo!


EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o.

Bohuslav Martinů

SMYČCOVÝ KVARTET č. 4

18 Hr0410.indd 18

29.9.2004 9:17:22

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

valostí patří domnělá záhada kolem Mozartova Requiem. Dávno se už ví, že na tajemném poslovi nebylo nic tajemného. Že dílo si objednal hrabě Franz von Walsegg zu Stuppach k prvnímu výročí úmrtí své ženy. Že ovšem Mozart při komponování cítil, jak se jeho vlastní život chýlí ke konci, a psal si tedy Requiem také sám pro sebe. Ani Mozartův skon nebyl ušetřen mytologizace. Dodnes se drží romantické pověsti o jedu, kterým prý se geniálního skladatele zbavil jeho konkurent Salieri anebo zednáři za zašifrování svých rituálů do Kouzelné flétny. Dramatik Peter Shaffer v Amadeovi (a následně Miloš Forman ve filmové adaptaci) „obohatil“ tyto mýty dosazením Salieriho do úlohy tajemného posla. Je to samozřejmě skvělý nápad z hlediska divadelní hry, ale není zapotřebí jej šířit v obecném povědomí, stejně jako není nutné setrvávat dál na tajemném poslovi. Jestliže v rozhlasové křížovce Vladimíry Lukařové byly posluchačům nabídnuty tyto dvě eventuality, měla se tam jistě objevit ještě třetí, reálná a nematoucí.

H

DNY SOUDOBÉ HUDBY 2. 11. – 15. 11. 2004 Dny soudobé hudby je festival, který v Praze každoročně pořádá Společnost českých skladatelů ve spolupráci s dalšími společnostmi sdruženými v AHUV a se společnostmi, jež rovněž považují pravidelné uvádění soudobé hudby za hlavní náplň své činnosti. První DSH se konaly v r. 1990, takže letošní festival je v pořadí už patnáctý. Všechny do jednotlivých koncertů zařazené skladby zazněly na festivalech DSH ve světové (nebo alespoň pražské) premiéře a s těmi letošními jich bude už na úctyhodných osm set! Některé ročníky musely obstát i v širším kontextu svého zařazení do takových akcí, jako byla např. před čtyřmi lety „Praha – město evropské kultury roku 2000“, nebo letos „Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury“. Rok 2004 je totiž pro českou hudbu rokem životních výročí českých hudebních skladatelů. Proto v každém z devíti festivalových koncertů zazní vedle děl autorů, kteří se letos dožívají svého „kulatého“ životního jubilea, vždy alespoň jedno dílo, jehož autor patří k těm, kdo žili a tvořili ještě v druhé polovině 20. století (např. Martinů, Bořkovec, Rychlík,Vorlová ad.).

udebních projektů nebude nikdy dost. Je proto potěšující sledovat, jak se nám i ve svízelných ekonomických podmínkách jejich počet utěšeně množí. Kdejaká lokalita dnes pořádá vlastní festivaly či festiválky nebo alespoň koncertní cykly k poctě nějakého toho slavného rodáka. A za zdařilými výsledky většinou nebývá znát, kolik starostí a úsilí taková akce stála. Aby však měla svůj vlastní festival městská čtvrť, to je i v našich podmínkách unikum. Pražský Žižkov se však má čím chlubit – letos už poosmé tam od 16. září do 16. listopadu probíhá Nekonvenční žižkovský podzim, jehož zakladatelem je náš přední violoncellista Jiří Hošek. Festivalový program nabízí opravdu pestrý výběr, od klasické hudby světské i chrámové přes dechovku a jazz až k divadelním představením s výrazným podílem hudby. V rámci tohoto ročníku budou uctěni velcí jubilanti letošního projektu Česká hudba 2004, Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů, Foerster, Suk, Nováki Eben. Slovu „nekonvenční“ v názvu celého projektu odpovídá snad nejpřípadněji večer nazvaný Setkání dvou světů – Gipsy v gala. Jde o nápadité provedení originální romské hudby a poezie s klasickými skladbami na „cikánské“ náměty, jako je předehra k Bizetově Carmen, Ravelův Cikán či Sarasateho houslová Fantazie na Carmen. V rámci koncertu společně vystupuje Filharmonie Hradec Králové a romská skupina Gipsy Hery Band. Opravdu znamenitý nápad!


19 Hr0410.indd 19

29.9.2004 9:17:26

H O R I Z O N T

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic Politik, literát a hudebník Oldřich Kašpar

„A

Foto archív

ch, můj milý Bože, jaké země jsem projel, v jakých nebezpečenstvích býval, za kolik dnův chleba nevídaje, a ze všeho mi můj milý pán Bůh pomohl; a nyní ve své milé vlasti nevinně umříti musím. Odpustiž pane Bože mým nepřátelům.“ Bezvýchodný smutek a zoufalá beznaděj zaznívá s tíživou naléhavostí, kterou nedokázal otupit čas ani po několika staletích, z posledních slov Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1564–1621), která pronesl na onom zarmouceném lešení na Staroměstském náměstí v Praze 21. června 1621, krátce předtím než meč kata Mydláře tragicky ukončil jeho životní pouť. Smrtí sedmadvaceti představitelů stavovské protihabsburské opozice, mezi nimiž patřil Kryštof Harant k nejvýznačnějším, končila jedna z epoch českých dějin a začínala další, provázená potoky slz a krve. Smrt Kryštofa Haranta, Václava Budovce z Budova, Jáchyma Ondřeje Šlika, doktora Jana Jesenia a dalších, jakoby představovala symbolickou tečku za životem renesančních kavalírů a otevírala nová okna do života doby barokní. Kryštof Harant byl nesporně jedním z nejvšestrannějších duchů své doby, člověk humanisticky vzdělaný, jazykově vybavený, s vyhraněnými zájmy kulturními a vědeckými, mezi nimiž nemalou úlohu hrála i hudba. Pocházel ze starobylého i když nepříliš zámožného zemanského rodu ze západních Čech. Narodil se roku 1564 na tvrzi Klenová poblíž Klatov jako první ze tří synů ze čtvrtého manželství svého otce Jiřího, který zastával úřad hejtmana pražského kraje a přísedícího zemského soudu. Jako dvanáctiletý byl po vzoru svého otce dán do služby arcivévody Ferdinanda Tyrolského (1529–1595), bratra císaře Maxmiliána II. (1527–1576) a strýce pozdějšího císaře Rudolfa II. (1552–162). Pobyt na Ferdinandově zámku Ambras, který byl v té době vyhlášeným střediskem uměleckého a společenského života, nesporně určil další běh života po vědění dychtícího mládence. Svého pána, jenž mu prokazoval

neskrývanou přízeň, doprovázel Harant na jeho cestách po Itálii a Německu. Naučil se latinsky a řecky, kromě toho ovládal němčinu, italštinu a španělštinu a nečinila mu problém ani francouzština a hebrejština. Během svého asi osmiletého pobytu v Tyrolsku rozšířil své vzdělání rovněž v teologii, zeměpise, dějinách, vědách politických, antické literatuře, správních záležitostech, vojenství a v neposlední řadě i v již zmíněné hudbě. Jako dvacetiletý se oženil s Evou Kateřinou

Černínovou z Chudenic. Jeho první manželství prý bylo velmi šťastné, netrvalo však dlouho, roku 1597 Eva Kateřina zemřela. A právě v této, pro něho tak těžké době, se Kryštof Harant rozhodl pro cestu do Svaté země. Sám o tom říká, že aby se ve svém zármutku vyrazil, předsevzal cestu do Jeruzaléma. K tomuto důvodu je však zapotřebí zcela nesporně přičíst i Harantovu zálibu v cestování. Pouť do Svaté země skutečně vykonal a všechny své příhody a svá dobrodružství popsal v knize, kterou roku 1608 vydal pod titulem Putování aneb Cesta z království českého do Benátek a odtud do země Svaté, země judské a dále do Aegypta a ve-

likého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící. Jeho cestopis se vyznačuje nejen popisem vlastních zážitků, ale i impozantním přehledem po soudobé humanistické literatuře historické a geografické. V české literatuře mu náleží jedno velmi zajímavé prvenství. Poprvé se v něm objevuje slovo mestic, jako označení rasového míšence. Když Harant s pravou humanistickou zvídavostí a se značnou erudicí vypráví o hospodaření Portugalců v Indii, o jejich životě a zvycích tak na jednom místě říká: „Portugalští nemajíce namnoze manželek z svých krajin, z poručení svých nejvyšších brali sobě rodilé ženy a panny v těch zemích, kde se jim osaditi a bytem býti, a slovou podnes děti takových, totiž z otce Španěle neb Portugalce (nebo to dvoje jméno již o jednom národu se míní) a matky Indiánky mestycos.“ Na jiném místě pak jsou jasně doloženy i Harantovy zájmy hudební. Když se totiž zmiňuje o tom, jak odpočíval v jeruzalémském klášteře, uvádí, že se svými společníky všelijaké pěkné mutety (motetta) a kusy čtyř i pěti hlasů zpívali. Symbolicky je s hudbou svázáno i jeho životní heslo, které nechal vytisknout pod svůj portrét v prvním vydání cestopisu – Ctnost nad slunce září - Virtus ut sol micat, zčásti bylo po tehdejším způsobu – napsáno v notách, totiž ve třech latinských slabikách – ut, sol, mi. Konečně v Jeruzalémě v roce 1598 zkomponoval Harant i jedno z mála dodnes dochovaných děl – šestihlasý motet Qui confidunt in Domino jehož znění bylo otištěno rovněž ve zmíněném cestopise. Harantova všestranná vzdělanost, umělecké nadání a vytříbené chování mu otevřely cestu ke dvoru císaře Rudolfa II., jehož si získal již dříve zásluhami, které projevil v boji proti Turkům. Po návratu ze Svaté země však jeho obliba ještě více vzrostla. Bez nadsázky lze říci, že patřil k nejbližším společníkům císaře. Roku 1603 byl povýšen do panského stavu a ještě téhož roku se oženil s Barborou Miřkovskou z Tropčic, vdovou po bývalém pánu hradu Pecka, Karlu Škopkovi. Ani tento svazek netrval dlouho, neboť paní Barbora zemřela při porodu a Kryštof Harant se

20 Hr0410.indd 20

29.9.2004 9:17:37

Foto archív

H O R I Z O N T

např. pětihlasá mše Maria Kron nebo již zmíněné šestihlasé moteto Qui confidunt in Domino, patří k nejkrásnějším ukázkám české renesanční hudby a Maria Kron dokonce vyšla tiskem v Bavorsku (Dilingen 1604). Rozsahem nevelké zachované hudební dílo řadí Haranta po bok obratných polyfoniků pozdního nizozemského stylu a prozrazuje jeho znalost tehdejší moderní hudební literatury. Často se uvádí ovlivnění dílem italského skladatele Luky Marenzia (1553–1599, působícího v letech Foto archív

oženil potřetí s Annou Salomenou Hradišťskou z Hořovic, mladou a krásnou dámou oplývající sice bohatým věnem, ale nepříliš dobrými povahovými vlastnostmi. V té době pobýval Harant střídavě v Praze a na Pecce, kde se věnoval své nejmilejší zábavě – hudbě. V inventáři zámku Pecka, se také objevuje úctyhodné množství hudebních nástrojů. Ačkoli přímá svědectví nepotvrzují, že by hudbymilovný peckovský pán zřídil stálé společenství hudebníků, zdá se tato hypotéza vysoce pravděpodobnou. O Harantových vyhraněných zájmech nejlépe vypovídá jeho vlastní skladatelské dílo. I pouhé torzo, které se z něj dochovalo do dnešních dnů, ilustruje vysokou úroveň autorova teoretického vzdělání a přirozeného nadání. Tuto skutečnost si ostatně uvědomovali už i jeho současníci. Roku 1606 chystal Jonata Bohutský, dědic Daniela Adama z Veleslavína, původně mistra pražské univerzity, později významného tiskaře a nakladatele a vždy agilního pečovatele o čistotu českého jazyka, druhé vydání spisu Politia historica. O vrchnostech a správcích knihy patery. Dílo dedikoval mimo jiných i Kryštofu Harantovi a při tom vysoce ocenil jeho skladatelské umění: „Toho tedy řídkým z gruntu známého umění muzického, jakým milovníkem býti ráčíte, skutkové nemalí v komposicích vaší Milosti to netoliko zde při dvoře Jeho Milosti císařské kapele, ale i při jiných Jejich Milostí arciknížat a knížat říšských dvořích rozhlašují a ukazují.“ Jonata Bohutský v otázce Harantovy skladatelské proslulosti příliš nenadsazoval, neboť

1588–1590 na dvoře polského krále Zikmunda III. a v roce 1595 na papežském dvoře. Zdá se rovněž, že se Harant v pozdějších skladbách pecckého období přiblížil způsobu kompoziční práce českých vokálních kontrapunktiků jako byl například Jan Trojan Turnovský, český skladatel druhé poloviny 16. století, vynikající polyfonik, dokonale ovládající tehdejší dobovou techniku, ale lidově umírněný v jejím uplatnění; zároveň autor krátkých strofických zpěvů na cantus firmus oblíbených lidových písní duchovních. Po smrti Rudolfa II. vstoupil Harant do služeb jeho nástupce císaře Matyáše (1557–1619), jehož přízeň si také dokázal získat a výsledkem bylo jmenování dvorním radou. Kolem roku 1618 přestoupil do té doby horlivý katolík Harant s celou rodinou k utrakvismu, zdá se, že spíše z politické ctižádosti, než z hlubokého náboženského přesvědčení. Jak se ukázalo později, byl to chybný krok a ve svém konečném výsledku až tragicky osudný. Během stavovského povstání totiž nezůstal Kryštof Harant stranou politického dění. Za vlády Zimního krále Fridricha Falckého (1596–1632) zastával poměrně vysokou funkci prezidenta české komory a jako velitel stavovského dělostřelectva se také zúčastnil obléhání Vídně. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře, kdy vítězný Ferdinand II. (1578–1637) účtoval se svými odpůrci, byl Kryštof Harant odsouzen ke ztrátě majetku i hrdla. Traduje se, že když císařskými vojáky zatčený pán onoho pošmourného březnového dne roku 1621 vyjel ze zámecké brány na most svého sídla, chtěl ještě naposledy zamávat své ženě kloboukem, vítr mu ho však vyrazil z rukou a Anna Salomena s velkou dávkou pochmurné předvídavosti prý zvolala: „Bože, dnes ztratils klobouk, dej pozor, abys zítra nepřišel o hlavu!“ Její prorocká slova došla o několik měsíců smutného naplnění. Tváří tvář smrti nepřestával prý Harant myslet na kolísavou povahu své ženy, její nedostatečný smysl pro věrnost, bezohlednost a lakotu. Svěřoval ji do ochrany knězi Janu Rosaciovi Hořovskému a prosil jej o dohled nad tím, aby se nezpronevěřila víře, neutiskovala poddané a nezanedbávala výchovu dětí. Tyto chmurné myšlenky, které jej pronásledovaly až do posledního okamžiku jeho života, se však bohužel splnily. Anna Salomena přestoupila ke katolictví již v roce 1624, znovu se vdala, tentokráte za militantního katolíka Heřmana Černína z Chudenic, kdysi Harantova přítele a jeho společníka na cestě do Svaté země a děti svěřila do výchovy jezuitům Literární a hudební odkaz mnohostranně nadaného renesančního intelektuála však přetrval až do dnešních dnů a snad není na škodu si jej znovu připomenout u příležitosti 440. výročí jeho narození.


21 Hr0410.indd 21

29.9.2004 9:17:48

D I V A D L O


P R A H A ,

S T Á T N Í

O P E R A

Hana Jarolímková

S

tátní opera Praha zahajuje své divadelní sezony od roku 1993 cyklem s názvem Verdi festival. Touto mimořádnou akcí se hlásí k tradici Nového německého divadla, kde před 105 lety, v roce 1899, uspořádal tehdejší ředitel Angelo Neumann poprvé tzv. Maifestspiele, které se okamžitě staly velmi populární. V prvním ročníku byla pozornost soustředěna především na opery Richarda Wagnera, záhy došlo na Giuseppa Verdiho: téměř rok co rok byly organizovány verdiovské cykly oper, jejichž protagonisty se stávaly největší operní hvězdy včetně Enrika Carusa (1873–1921), který zde vystoupil 4., 7., 10. a 12. 5. 1904 v roli Vévody v Rigolettovi a Nemorina v Nápoji lásky (řediteli divadla se podařilo Carusa získat na poslední chvíli – za rok nato již výše jeho honorářů přesahovala Neumannovy možnosti), nebo legendární australské sopranistky Nellie Melby (1861–1931), která zde zpívala 18. 4. 1900 titulní roli v La traviatě, kterou podle dobových zvyklostí doplnila ještě o efektní scénu šílenství z Donizettiho Lucie z Lammermooru. Státní opera Praha má dnes stejný cíl jako kdysi Angelo Neumann: vzdát poctu velkému opernímu mágovi a svému publiku nabídnout vynikající pěvce. Letošní 12. ročník (19. 8.–5. 9. 2004) uvedl inscenace oper Trubadúr, Rigoletto, La traviata, Maškarní ples, Nabucco a Aida. Mezi italskými hosty byli mj. Mauro Pagano (Radames), Marie Elena Adami (Aida), Simona Bertini (Leonora v Trubadúrovi), Mauro Augustini (Rigoletto a Nabucco), dirigent Giuseppe Raffa (Aida), představili se ale i hosté z jiných zemí – maďarský tenorista János Bándi (Manrico v Trubadúrovi), tuniská sopranistka Maida Hundeling (Amélie v Maškarním plesu; návštěvníci SOP ji znají také jako skvělou Martu v d´Albertově Nížině a Tosku), barytonista Jacek Strauch (René Anckarström v Maškarním plesu) a polská mezzosopranistka Agnieszka Zwierko (Azucena v Trubadúrovi). Inscenace Trubadúra byla vrácena do repertoáru SOP po dvouleté přestávce (premiéra 6. 11. 1999) a právě ona se díky vynikajícímu kvartetu představitelů hlavních rolí stala 28. 8. jedním z vrcholů letošního festivalu. Skutečně si nedovedu představit lepší sólisty ani v operních domech s mnohem příznivějšími finančními možnostmi umožňujícími hostování velkých hvězd: sólistka SOP Anda-Louise Bogza je dnes jednou z nejlepších sopranistek nejen v evropském měřítku a její Leonora (stejně jako Toska a Aida v SOP) uchvacuje krásným temně

Foto Jan Kačír

XII. Verdi festival ve Státní opeře Praha

Michal Lehotský (Manrico) a Galia Ibragimova (Azucena) v Trubadúrovi 19. 8. zbarveným sopránem či zářivými plnými výškami, János Bándi byl suverénním Manrikem, Agnieszka Zwierko obdařila Azucenu dech beroucí vroucností a úžasnými pianissimy stejně jako dramaticky vypjatými plochami a Vladimír Chmelo v roli hraběte Luny s jednoznačně italským barytonem mimořádného hlasového rozpětí potvrdil, že dnes v Čechách není lepší představitel verdiovského (a italského vůbec) repertoáru. Byl to ovšem nejen pěvecký, ale i herecký koncert – jako by se všichni navzájem inspirovali k sugestivní herecké kreaci. V jejich stínu nezůstal ani sbor a orchestr pod vedením Jiřího Mikuly. Možná

právě toto představení něco signalizovalo: Státní opera Praha má pro Verdiho opery své báječné sólisty (připomeňme třeba tenoristu Igora Jana – v letošním festivalu skvělý Radames a Gustav III., Andu-Louisu Bogzu, Marinu Vyskvorkinu neboli vynikající Gildu a Violettu či mezzosopranistku Galiu Ibragimovu) i své stálé hosty (barytonisty Vladimíra Chmela, Richarda Haana, tenoristy Tomáše Černého a Michala Lehotského) a ti dokáží Verdi festival povýšit na mimořádnou záležitost mnohem účinněji než letos v převažující míře druhořadí italští pěvci. Proč nakupovat v second handu, když doma máme Harrods?


22 Hr0410.indd 22

29.9.2004 9:17:59

Pražské komorní slavnosti 2004 FESTIVAL POŘÁDANÝ TRIART MANAGEMENTEM V RÁMCI CYKLU FESTIVALŮ ČESKÉ KULTURNÍ SLAVNOSTI

Pod záštitou Ministerstva kultury ČR

K POCTĚ ČESKÝCH MISTRŮ Neděle 3. 10. 2004

POCTA L. JANÁČKOVI Smyčcové kvarteto Apollon Jitka Čechová – klavír Olga Černá – mezzosoprán Aleš Briscein – tenor Jana Nováková, Radek Křižanovský – housle, Jan Jouza – viola Miloš Wichterle – fagot, Vlastimil Mareš – klarinet, Jan Vobořil – lesní roh

Středa 6. 10. 2004

KOMORNÍ VEČER VÁCLAVA HUDEČKA Václav Hudeček – housle Petr Nouzovský – violoncello Petr Adamec – klavír

Neděle 10. 10. 2004

POCTA TEREZÍNSKÝM AUTORŮM VARIACE (uměl. vedoucí Jan Jouza – viola) Jana Štěpánková – umělecký přednes

Středa 13. 10. 2004

Fry Street Quartet (USA)

Neděle 17. 10. 2004

POCTA A. DVOŘÁKOVI CAMERATA MORAVIA sólista: Jan Páleníček – violoncello

Začátek koncertů vždy v 19. 30 hodin, Sál České národní banky, Senovážné nám. 30, Praha 1 Prodej vstupenek v místě konání, vždy 1 hodinu před začátkem koncertu. Rezervace: TRIART Management, tel. 777 616 888, e-mail: [email protected]. Předprodej vstupenek v sítích TICKETPRO, VIA MUSICA, TICKETSTREAM

24. Trutnovský podzim 2004 FESTIVAL POŘÁDANÝ V RÁMCI CYKLU FESTIVALŮ ČESKÉ KULTURNÍ SLAVNOSTI

Pod záštitou Ministerstva kultury ČR Úterý 28. 9. 2004 Koncertní síň B. Martinů 19. 30 hod.

Ozvěny Pražského jara Jaroslava Pěchočová – klavír (před koncertem vernisáž akad. mal. R. Valeše)

Pátek 8. 10. 2004 Koncertní síň B. Martinů 19. 30 hod.

Večer k poctě Josefa Páleníčka (k 90. výročí narození) Olga Černá – mezzosoprán Jitka Čechová – klavír Jana Nováková – housle Jan Páleníček – violoncello Richard Pawlas – klarinet (NSR)

Středa 29. 9. Koncertní síň B. Martinů 9. 30, 11. 00 hod.

Monika Knoblochová – cembalo (předání ceny B. M.)

Pátek 1. 10. 2004 Koncertní síň B. Martinů 19. 30 hod.

In modo camerale (L. Peterková, J. Brožková, J. Kubita, D. Wiesner)

Úterý 12. 10. 2004 Koncertní síň B. Martinů 19. 30 hod.

Fry Street Quartet (USA)

Úterý 5. 10. 2004 Koncertní síň B. Martinů 19. 30 hod.

Emil Viklický – klavír Zuzana Lapčíková – zpěv, cimbál

Pátek 15. 10. 2004 Koncertní síň B. Martinů 19. 30 hod

Camerata Moravia sólistka: Jana Nováková – housle

Partneři Českých hudebních slavností

Hr0410.indd 23

Mediální partneři

29.9.2004 9:18:00

Z P R Á V Y

Z

Hudba v Praze

Náklady na soukromě pořádaný festival vyčísluje zhruba dvěma desítkami milionů korun. Je to asi o čtyři miliony korun víc než loni. Přesnější čísla prý nejsou, protože například reklamní kampaň by „v komerčních cenách“ stála desítky milionů korun. Dohody uzavřené s řadou partnerů včetně mediálních ovšem umožňují, že skutečně vynaložené peníze jsou podstatně menší. O šedesát procent letošních koncertních programů byl mimořádně velký zájem a byly proto již předem většinou zcela vyprodány. Byla to vedle dalších například představení klasické čínské opery, vystoupení mexických kytaristů i symfonická aranžmá rockové hudby. Pro velký zájem o flamenkový večer kytaristy Paco Peni přidali dokonce pořadatelé k původně plánovanému jednomu vystoupení ještě druhé. Foto archív

PRAŽSKÝ PODZIM, který se letos uskutečnil čtrnáctým rokem (12. 9.–1. 10.), vychází při tvorbě cen vstupného i z názoru svých posluchačů. Lístky prodával v rozpětí zhruba od 100 korun do méně než 1000 korun, jen nejdražší na vybrané programy až za 1190 korun. Ředitel Pražského podzimu Pavel Špiroch dává přednost plnému sálu, než aby zbyla prázdná místa kvůli tomu, že by koncert byl moc drahý. Z databáze 5000 pravidelných návštěvníků vybrali letos pořadatelé předem na dvě stě lidí, které oslovili s prosbou, aby klasifikovali chystané koncerty známkami jako ve škole. I z těchto vyjádření tedy Špiroch vychází. Festival rozhoduje o cenách jednotlivých koncertů po poradě s obchodními spojenci i návštěvníky.

D O M O V A SVATOVÁCLAVSKÉ SLAVNOSTI, mezinárodní festival duchovního umění, připravily ve 13. ročníku (14.–28. září) desítku večerních koncertů a několik poledních varhanních koncertů v Týnském chrámu. Součástí festivalu byly rovněž bohoslužby, výstava Romana Brichcína a projekce filmu Třetí zázrak polské režisérky Agnieszky Hollandové. V nabídce byl také výlet do Českého ráje po stopách barokního skladatele, sochaře a poustevníka Karla Václava Holana-Rovenského. Součástí programu bylo (20. 9.) v divadle Komedie scénické nastudování elektroakustické opery Nevěstka Raab od Jaroslava Krčka. Výjimečným koncertním projektem bylo souborné uvedení interpretačně mimořádně náročných velikonočních responsorií, jejichž autorem je Carlo Gesualdo da Venosa. Ve dvou večerech je zpíval v kostele Panny Marie Sněžné (21. a 22. 9.) soubor Vienna Vocal Consort. Zahajovací koncert patřil varhanní hudbě Petra Ebena, závěrem přehlídky byl Svatováclavský večer ve Vladislavském sále. FESTIVAL MLADÁ PRAHA (23.–31. 8.) uzavřelo koncertní vystoupení českých, italských, japonských a korejských hudebníků v Rudolfinu. Interpreti z Evropy, Asie a Ameriky hráli na patnácti festivalových koncertech v Praze i mimo metropoli – na Chrudimsku, Jindřichohradecku, Karlovarsku, Svitavsku a Děčínsku. Spoluúčinkovala profesionální česká hudební tělesa a hostem byl také dívčí sbor z Tokia. Týdenní mezinárodní přehlídku začínajících umělců financují z větší části japonští sponzoři. První festival se uskutečnil roku 1992. STRUNY PODZIMU (13. 9.–26. 10.) pro velký zájem přidaly další dva koncerty – opakování sletu bubeníků a opakovaný program souboru Uri Caine Ensemble. Devátý ročník přehlídky zahájil Kronos Quartet v Obecním domě. Nabídka festivalu se musela oproti loňsku zúžit, protože pořádající Správa Pražského hradu se v květnu rozhodla, že svému dosavadnímu kmenovému festivalu již prostory Hradu neuvolní. Tým organizátorů Strun podzimu proto založil stejnojmenné občanské sdružení a přesunul programy jinam.

V CIRKULÁŘI MINOR PLANET CENTER, v němž Mezinárodní astronomická unie registruje nově objevená nebeská tělesa, přibyla letos v červenci pod číslem 35237 planetka pojmenovaná Matzner. Na ondřejovské hvězdárně objevený vesmírný objekt o rozloze přibližně 5 km má dráhu oběhu 4,58 roku a krouží kolem slunce v tzv. hlavním pásu kdesi mezi Marsem a Jupiterem. S oficiálním zdůvodněním jejího pojmenování jménem už od roku 1963 s redakcí Hudebních rozhledů dlouhodobě spolupracujícího Antonína Matznera seznámil pestrou společnost představitelů současného českého hudebního života, dirigentů, sólistů, muzikologů a hudebních kritiků i organizátorů klavírista a skladatel prof. Jaroslav Šaroun na shromáždění v pražskojarním kostele sv. Vavřince u příležitosti jeho významného životního jubilea. Z dokumentu zde citoval mj. i slova o obrovské šíři Matznerovy působnosti a jeho výrazném podílu na celé české hudební scéně. Na oslavě nechyběli ani duchovně spříznění jazzmani, kteří přímo na místě uspořádali spontánní jam session (Rudolf Dašek, Antonín Gondolán, Karel Růžička, Ivan Smažík, Jiří Stivín).

CELOROČNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL Colours of Prague měl (17. 9.) na programu v klubu Abaton koncert věnovaný již téměř neznámému nástroji – citeře. Zněla na něm hudba různých žánrů.

MOZARTIANA IUVENTUS, festival mladých interpretů na Bertramce, otevřelo (1. 9.) vystoupení souboru Thuri Ensemble. Během září přijeli umělci z Vratislavi a Vídně a vedle pražských interpretů účinkovali i hudebníci z Ostravy. Pro letošní ročník napsali na výzvu Bertramky nové skladby Ivan Kurz, Zdeněk Král, F. X. Thuri a mladý polský skladatel Tomasz Praszczalek. ČESKÁ FILHARMONIE zahájila symbolicky sezonu (14. 8.) v Rudolfinu, a to s G. Albrechtem Dvořákovým Rekviem, které posléze společně uvedli na Salcburském festivalu. V Praze ve 109. sezoně nabídne ČF veřejnosti 105 koncertů, z toho čtyřicet vlastních v symfonických abonentních řadách. Ostatní se týkají Českého spolku pro komorní hudbu a dalších programů komorní hudby. JAZZ NA HRADĚ je název koncertního cyklu, který pokračoval (19. 9.) ve Španělském sále vystoupením českého rodáka, kontrabasisty George Mraze. Na listopad je ohlášen kytarista Rudy Linka a na prosinec kvarteto Milana Svobody s violoncellistou Jiřím Bártou. ENSEMBLE MARTINU vystoupil (19. 9.) při koncertě vysílaném živě stanicí Vltava v cyklu Studio Live z budovy Českého rozhlasu (Matys, Kubička, Piazzolla). PRAŽSKÉ ZNĚNÍ byl nový festival (2.– 5. 9.), který si dal za cíl seznámit veřejnost zejména s takzvaným alikvotním zpěvem. Zvláštní vokální techniky vycházející z tradic východních kultur umožňují za využití fyzikálních zákonitostí jednomu interpretovi dvojhlasý zpěv. Festival byl projevem aktivit příznivců nových směrů alternativní hudby. Jeho hlavní součástí byla hudební vystoupení, ale také výukové semináře. Na zahajovacím koncertu v kostele sv. Šimona a Judy vystoupila desítka souborů a sólistů, včetně českého komorního vokálního souboru Tashi Deley provázaného se stejnojmenným občanským sdružením, které přehlídku pořádalo. Ostatní programy se vesměs konaly na Karlínském náměstí, v tamním katolickém kostele sv. Cyrila a Metoděje a v kulturním zařízení Spektrum. Z Prahy by se podle představ organizátorů mohlo stát místo, kde by se alikvotní zpěv cíleně propagoval, případně prostor pro pravidelná setkávání a pro vybudování stálého výukového a výzkumného centra. STAMICOVO KVARTETO a violoncellista Petr Nouzovský hrálo (2. 9.) v Cyk-

24 Hr0410.indd 24

29.9.2004 9:18:10

lu mladých v Zrcadlové kapli Klementina hudbu A. Dvořáka, B. Smetany a F. Schuberta.

Hudba v Čechách FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ uspořádala (15. 9.– 8. 10.) sedmý ročník hudebního festivalu Hradecké hudební dny. Nabídl osm koncertů a několik doprovodných akcí, mimo jiné koncert Českého komorního orchestru a dětského sboru Jitro. Letošní ročník festivalu připomenul významné hudebníky spojené s východními Čechami, například Petra Ebena, který se narodil v Žamberku, skladatele R. A. Dvorského či Františka Škroupa. Pro závěr v kostele Božského srdce Páně na Pražském Předměstí byla vybrána Dvořákova Stabat mater. Hradeckou filharmonii čeká náročná sezona, protože její budova na Eliščině nábřeží prochází náročnou rekonstrukcí za téměř 90 milionů korun. BAROKNÍ PERLY GABRIELY DEMETEROVÉ, festival a mistrovské kurzy, se (19.–28. 8.) uskutečnily v Plasích, Manětíně a dalších místech na Plzeňsku. Kurzy vedla Demeterová už čtvrtým rokem. Během jednoho týdne se věnovala zhruba patnácti houslistům od deseti let. Horní věková hranice není stanovena. Kurzů hry na cembalo a kladívkový klavír, které vedla Giedré Lukšaité-Mrázková, se zúčastnilo zhruba dvanáct mladých hráčů. Výtěžek koncertů měl alespoň symbolicky pomoci tamním památkám. BOHEMIA CANTAT, mezinárodní vokální festival, vyvrcholil v Liberci (29. 8.) dopoledním koncertem v Domu kultury. Do města se sjelo více než 400 pěvců z několika desítek tuzemských i zahraničních sborů, včetně stovky umělců ze Slovenska, Německa, Švýcarska, Rakouska a Itálie. Na přehlídce měla světovou premiéru kantáta Inter arma silent musae Jana Míška. Autor vedl jeden ze šesti ateliérů, do nichž se zpěváci zapojili. Nejvíce obsazený byl již tradičně ateliér věnovaný jazzové hudbě. Další patřily například perlám německého a anglického romantismu nebo dílům Antonína Dvořáka. HUDEBNÍ FESTIVAL pod zříceninou hradu Okoř nedaleko Prahy přilákal (21. 8.) při pátém ročníku tisíce návštěvníků. Pátý ročník nabídl řadu známých rockových i folkových jmen, 12 kapel a zpěváků, mezi nimiž nechyběl například Karel Plíhal, Lenka Filipová, Bratři Ebenové, Kollerband, Chinaski nebo Čechomor.

KONCERTY V SYNAGOGÁCH Plzeňského kraje pokračovaly vystoupením harfistky Jany Bouškové a flétnisty Romana Novotného (5. 9.) v Dobré Vodě u Hartmanic, koncertem komorního souboru Variace (12. 9.) v Radnicích a recitálem Miroslava Vilímce a dalších instrumentalistů (14. 9.) v plzeňské Velké synagoze. OPEN AIR MUSIC FESTIVAL v Trutnově (19.–22. 8.) byl věnován památce zpěváka Karla Kryla. Hlavní hvězdou letošního festivalu byla britská hardrocková skupina Motörhead. Představilo se na padesát skupin na hlavním pódiu a dalších 80 kapel a písničkářů vystoupilo na dalších místech areálu. FESTIVAL STODOLA se uskutečnil (21. 8.) posedmé v Hošticích u Volyně na Strakonicku. Sjeli se tam příznivci country a zpěváka Michala Tučného. FESTIVAL PACOVSKÝ POLEDNÍK byl pátým rokem (20.–22. 8.) setkáním příznivců hudby a divadla v Pacově na Pelhřimovsku. Přehlídce dal jméno patnáctý poledník, který prochází městem. Vystoupili mj. Sestry Steinovy, Maraca, Rauš nebo Dekadentní divadlo Beruška. HUDEBNÍ SLAVNOSTI EMY DESTINNOVÉ (20. 8.–11. 9.) zahájili na nádvoří historické radnice v Českých Budějovicích tenorista Peter Dvorský, houslista Václav Hudeček a Komorní filharmonie Pardubice pod taktovkou Leoše Svárovského. V provedení Pražské komorní filharmonie a Českého pěveckého sboru Brno pod taktovkou Jiřího Bělohlávka zazněla v českobudějovickém klášterním kostele Panny Marie během festivalu (6. 9.) Beethovenova Missa solemnis. DVOŘÁKOVA NELAHOZEVES se 53. rokem uskutečnila v jeho rodišti Nelahozevsi jako slavnostní matiné ke 163. výročí skladatelova narození. Účinkovali čeští a japonští umělci. SMETANŮV KLAVÍR, cyklus koncertů, pokračoval (21. 8.) recitálem Jana Novotného v Nymburce. TŘETÍ ROČNÍK FESTIVALU MAHLER JIHLAVA 2004, který pořádala Společnost Gustava Mahlera, Statutární město Jihlava a Kraj Vysočina, byl zahájen v pátek 10. září. Na úvodním koncertu se v Chrámu sv. Ignáce v Jihlavě představil Symfonický orchestr Českého rozhlasu se svým šéfdirigentem Vladimírem Válkem ve Čtvrté symfonii Gustava Mahlera s mezzosopranistkou Karolínou

Z

D O M O V A

Foto archív

Z P R Á V Y

ZÁMEK ŠTIŘÍN, sloužící jako exkluzivní hotel s vyhlášeným golfovým hřištěm, kongresové centrum a zdaleka v neposlední řadě jako dějiště už několikáté sezony koncertního cyklu Sukův hudební Štiřín, ožil v letošním prvním srpnovém týdnu znovu hudbou, když propůjčil své prostory 1. ročníku Mezinárodních pěveckých mistrovských kurzů. Na pozvání jejich iniciátorky, známé bratislavské vokální pedagožky prof. Evy Blahové, z jejíž líhně vyšla např. i Magdalena Kožená, se do malebného středočeského zámečku sjelo třicet mladých pěveckých adeptů z České republiky, Finska, Chorvatska, Švýcarska, ale také ze vzdálené Austrálie a Japonska, odkud přijelo dokonce 15 zájemců a nadto i další pedagog prof. Akihiko Mori z univerzity v Tokiu, prezident tamní Asociace vokálních instruktorů, úspěšný také jako sbormistr. Téměř polovina vybraných frekventantů vystoupila na závěrečném pěveckém gala večeru převážně s operním repertoárem (Japonci Yuki Takahashi a Rena Fuji se ovšem blýskli i v písních Antonína Dvořáka), mezi nimiž se objevili i ostřílení sólisté mezinárodních operních domů, chorvatští pěvci Dubravka Mušović, Martina Zadro, Dalibor Hanzalek, Vitomir Marof či Louise Hudson z Austrálie. Shodou okolností se toto finále uskutečnilo v den pětasedmdesátých narozenin Mistra Josefa Suka, z jehož rukou převzali zúčastnění absolventské certifikáty a nadto mu kolektivně zazpívali Happy Birthday To You. Na fotografii Josef Suk a prof. Eva Blahová. Berkovou. Mezi dalšími hosty bylo i Wihanovo kvarteto, které vystoupilo v programu z děl Antonína Dvořáka a uspořádalo i speciální koncert pro studenty z repertoáru Beatles. Tak jako každoročně, i letos přijela Velká vojenská dechová hudba z Olomouce, která pokračovala v tradici koncertů na náměstí. V rámci festivalu se uskutečnila i prezentace hudebních dokumentů režiséra Jana Špáty v rodném Domu Gustava Mahlera a vystoupení souboru Triny inspirovaného rómským folklorem. Jeho vedoucí je známá televizní hlasatelka Iveta Kováčová. Na festivalu vystoupila i Jitka Molavcová a Alfred Strejček v melodramu Jiřího Antonína Bendy Ariadna na Naxu. Partnerem jim byl soubor Musica bohemica vedený Jaroslavem Krčkem. V závěru festivalu, v úterý 14. září vystoupil za klavírního doprovodu Jiřího Pokorného český barytonista Ivan Kusnjer spolu s pěvkyní Karlou Bytnarovou. Posluchači vyslechnou v Horáckém divadle písňové cykly Gustava Mahlera. Novinkou byla letos i účast Orchestru mladých ze ZUŠ Jihlava, který celý festival v pátek 10. září v 15.00 na centrálním jihlavském náměstí zahájil. Součástí festivalu byla i unikátní výstava známek s hudební tematikou v Domě Gustava Mahlera v Jihlavě a sá-

zení růží v Kalištích u Humpolce. Ty letošní růže věnované památce Gustava Mahlera zasadila do rosaria německá delegace z partnerského města Heidenheim, argentinský velvyslanec pan Fleming a filmový režisér Jan Špáta. Festival Mahler Jihlava 2004 chce být hlavní mahlerovskou akcí v Jihlavě a České republice s mezinárodním dopadem, proto jsou mezi jeho partnery festival v Linzi věnovaný osobnosti Antona Brucknera a festivaly ve Warwicku a Stratfordu (Velká Británie) spojené s osobností Williama Shakespespeara.

Hudba na Moravě a ve Slezsku MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL Petera Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou uzavřel (21. 8.) galakoncert sopranistky Evy Urbanové v zámecké zahradě (Smetana, Dvořák, Mascagni, Puccini). Libušino proroctví doprovodila světelná imaginace promítaná na zahradním průčelí zámku a ohňostrojové efekty. Festivalové koncerty navštívilo přes 6000 lidí, nejméně o 1000 více než

25 Hr0410.indd 25

29.9.2004 9:18:12

Z P R Á V Y

Z

MOHELNICKÝ DOSTAVNÍK, přehlídka folkové, country a trampské muziky, se konal (26.–29. 8.) potřicáté. Vystoupilo více než 40 skupin a písničkářů z Česka a Slovenska.

vloni. Dva ze sedmi koncertů se uskutečnily mimo Jaroměřice – na zámku v Telči a ve Vilémově na Havlíčkobrodsku. V příštím roce by se jeden z koncertů měl uskutečnit také v areálu dalešického pivovaru, kde se kdysi točil Menzelův film Postřižiny.

MEZINÁRODNÍ VARHANNÍ FESTIVAL OLOMOUC (6.–20. 9.) nabídl ve 36. ročníku pět koncertů. Na Englerovy varhany v chrámu svatého Mořice hráli interpreti z Česka i zahraničí. Koncertovalo se vždy v pondělí a ve čtvrtek. Jeden z koncertů byl věnován Labyrintu světa a ráji srdce od Petra Ebena (Tomáš Thon a Marek Eben). Pro závěr získal Irenu Chřibkovou, Moravskou filharmonii a další instrumentalisty (Hanuš, Jongen, Bonnet, Couperin). Engler postavil nástroj v letech 1740–1745, varhany prošly v roce 1999 rekonstrukcí, jsou vybaveny moderním počítačovým systémem. Na každý koncert přijde zhruba tisícovka posluchačů. FESTIVAL VALTICE byl (27. –29. 8.) „barokní reminiscencí v kraji slunce a vína“. Jeho podtitul zněl „S hudbou, tancem, divadlem a gastronomií napříč barokem“. Účinkovalo Národní divadlo, Kvintet de Monte, Exulis, La Gambetta, Trio KDH a další. NOVOŘÍŠSKÝ HUDEBNĚ-POHODOVÝ FESTIVÁLEK, který se konal jako nultý ročník, otevřeli (29. 8.) na nádvoří premonstrátského kláštera v Nové Říši na Jihlavsku písničkář Jiří Dědeček a skupina Pilgrim Pimple. Tradici nového hudebního festivalu založil Novoříšský kulturní spolek. V budoucnu chce nabídnout více hudby, divadla a umění. Spolek vznikl loni v červnu. Festival je součástí projektu Kulturní rok na vsi.

LENKA MATĚJÁKOVÁ, studentka pražské konzervatoře, se stala (14. 8.) vítězkou Letních houslových kurzů Václava Hudečka, které se poosmé uskutečnily v Luhačovicích. Součástí ceny byl mistrovský nástroj od Františka Kůse. Cenu vítězce předal její bratr Petr Matěják, který vyhrál loni. Druhou cenu spolu s mistrovským smyčcem z dílny Luboše Odlase získala Markéta Janoušková. Třetí byla Marie Korpasová. Hudeček vybíral ze 17 mladých talentů. Nejmladšímu účastníkovi kurzu bylo 12, nejstaršímu 23 let. FESTIVAL TRNKOBRANÍ se konal (20.–22. 8.) v 37. ročníku ve Vizovicích na Vsetínsku. Vystoupili na něm Foto Zdeněk Chrapek

FESTIVAL KOMORNÍ HUDBY v Brně se čtyřmi koncerty otevřela (5. 9.) Janáčkova, Piazzollova a Vivaldiho tvorba. V zastřešeném atriu domu U rudého vola, jednoho z nejstarších měšťanských domů v historickém jádru, hrálo duo Guitaraccord. První polovina je vždy věnována komorní a instrumentální hudbě, druhá většinou tvorbě písňové. Další koncert (12. 9.) patřil studentům AMU a hudbě Mikuláše Schneidera-Trnavského. Agentura Amneris pořádá v Brně také pátý ročník festivalu Operní Špilberk. Program otevřelo na nádvoří hradu (12. 9.) představení Verdiho opery Nabucco. Dalšími položkami programu byl (19. 9.) Mozartův Don Giovanni a (21. 9.) v katedrále sv. Petra a Pavla Verdiho Requiem.

D O M O V A

VE VÝROČNÍ DEN DVOŘÁKOVA NAROZENÍ, 8. září 2004, byla péčí Společnosti A. Dvořáka na pražském kostele sv. Vojtěcha slavnostně odhalena pamětní deska připomínající skladatelovo varhanické působení na tamním kůru. Při této příležitosti promluvil k více než dvěma stům domácích i zahraničních hostů farář kostela p. Edward Tomczyk a následně předseda Společnosti prof. Radomil Eliška. Ten ve svém příspěvku přiblížil průběh skladatelovy varhanické činnosti a dobové společenské poměry. Desku odhalil autor její výtvarné předlohy architekt Alois Doležel. Slavnost pokračovala koncertem v kostele, na kterém z Dvořákovy tvorby zazněly Biblické písně a Gloria ze Mše D dur v podání barytonisty Martina Matouška, varhaníka Jana Steyera a Pražského smíšeného sboru /sbormistr Miroslav Košler/. Koncert dirigoval Jiří Petrdlík, který celý projekt již v roce 2000 inicioval. Na fotografii architekt Alois Doležal.

například Věra Bílá se skupinou Kale, Robert Křesťan a Druhá tráva nebo slovenští Horkýže slíže.

v Brně. Při příležitosti 115. výročí jeho narození hovořil umělcův syn Ivan Petrželka.

FESTIVAL OTEVŘENO – JIMRAMOV 2004 se konal (22.–29. 8.) v jimramovském parku Bludník. Nabídl hudbu (Jericho, Noi, Taliesyn, mioniMAXband, Terne čhave, Veselá zubatá, Jakub Noha Band, Budoár staré dámy aj.), filmy a divadelní happeningy. Pořadatelem je Klub Sluníčko – Unijazz Nové Město na Moravě.

HUMPOLECKÝ katolický kostel sv. Mikuláše má nové varhany, které vyrobila varhanářská dílna Kánský – Brachtl z Krnova. Za čtyři miliony korun je pořídil humpolecký rodák Stanislav Kotyza, který žije a podniká v USA. Nástroj převážně z dubu a cínu, zdobený zlatem, vychází z raně barokní tradice. Vysvěcen byl 25. září. Varhany by mohly podle výrobce sloužit i 300 let.

Divadlo

PAMÁTNÍK BOHUSLAVA MARTINŮ v Poličce oslavil (25. 8.) dvacáté výročí obnovení. Od otevření zůstal prakticky beze změny. Modernizace, související s rekonstrukcí muzea, jej čeká za pět let. K 50. výročí úmrtí skladatele by měla být v roce 2009 společně s celým muzejním komplexem otevřena i nová expozice. * Archiv začal budovat poličský Muzejní spolek v polovině 30. let, později jej převzalo muzeum. Obsahuje přes 3000 exponátů. V depozitáři muzea jsou notové zápisy, korespondence a další rukopisy Martinů, torzo jeho knihovny, ale i rodinné památky, fotografie, kostýmové a scénické návrhy, filmy, nahrávky atd.

NÁRODNÍ DIVADLO v Praze uvedlo jako první premiéru sezony (23. 9.) operu Adriana Lecouvreur, kterou napsal roku 1902 Francesco Cilea. Populární veristické dílo se na českém jevišti objevilo vůbec poprvé. Za hlavní operní událost sezony považuje vedení divadla historicky první uvedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův. Pro dubnové a květnové dvojí uvedení Zlata Rýna, Valkýry, Siegfrieda a Soumraku bohů se čeští divadelníci v koprodukci spojí s Německou operou na Rýně z Düsseldorfu a Duisburgu. Dalšími premiérami sezony mají být Prodaná nevěsta (listopad) a uvedení současných děl Michaela Nymana, Toma Johnsona, Petera Max wella Daviese, Lorenza Ferrera a Joonase Kokkonena. Z tuzemské nové tvorby zazní v březnu 2005 netradičně koncipovaný Fantom opery z dílny Petra Kofroně, Zdeňka Plachého a Jiřího Šimáčka. V červnu pak přibudou dva studiové projekty – Dobře placená procházka od Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého a dílo napsané brněnskými skladateli Aloisem Piňosem, Ivo Medkem a Milošem Štědroněm pro Boudu. Třemi představeními má ve Stavovském divadle během podzimu a zimy také pokračovat Bušení do železné opony tento projekt představuje díla mladých skladatelů. Na Prodané nevěstě, jejíž předchozí inscenace se hrála po více než sedmdesáti reprízách naposledy v červnu, se bude nyní podílet celé umělecké vedení Národního divadla: D. Dvořák, J. Nekvasil, P. Zuska, O. Dohnányi a M. Dočekal.

Různé VILÉMA PETRŽELKU, „skladatele a pedagoga z Moravy“, připomněla (8. 9.) beseda spojená s výstavou v Hudební knihovně Knihovny Jiřího Mahena

Bratři Ebenové natáčeli 10. 8. v Ledeburské zahradě písně pro první DVD kapely (rozšířené o několik hostujících členů). Během koncertu zazněly písně z předchozích tří alb kapely a některé novinky. Jako hosté zazpívali i Jiří Schmitzer, Iva Bittová a Jiří Bartoška. Dvouhodinový koncert před publikem ve vyprodané zahradě moderoval Marek Eben, který zpíval i sóla ve všech písních. 50timinutové DVD z koncertu by mělo vyjít u Sony Music ještě letos. (vla) Nový český film Horem pádem režiséra Jana Hřebejka měl v září premiéru v českých kinech. Součástí snímku, kde se autoři (Hřebejk a scénárista Petr Jarchovský) zabývají poprvé současností, je i hudba muzikologa Aleše Březiny. Ten psal hudbu již k některým předcházejícím filmům Jana Hřebejka, v novém snímku je však jeho zastoupení dosud největší. (vla) PRAŽSKÝ JARMARK, foklorní festival, na němž (28. 8.–4. 9.) vystoupilo 1200 umělců z devíti zemí, připomněl výročí písničkáře Karla Hašlera. Podporu při té příležitosti získala myšlenka na vybudování pomníku tomuto vlastenci. veb


26 Hr0410.indd 26

29.9.2004 9:18:14

Z E


G R O S S E S

F E S T S P I E L H A U S ,

K L E I N E S

F E S T S P I E L H A U S ,

Z A H R A N I Č Í

F E L S E N R E I T S C H U L E

Salzburger Festspiele 2004 Král Artuš, Kapuleti a Montekové, Vídenští filharmonikové a Symfonický orchestr Vídeňského rozhlasu

S

alcburský festival, u jehož zrodu stáli Max Reinhardt, Franz Schalk, Richard Strauss, Hugo von Hofmannsthal a Alfred Roller a který 22. srpna roku 1920 zahájilo představení dodnes každoročně uváděné Hofmannsthalovy hry Jedermann, patří i na počátku třetího tisíciletí k nejprestižnějším festivalům Starého kontinentu. Mezi 24. červencem a 31. srpnem se do tohoto slavného Mozartova a Karajanova rodiště, vedle významného svátku hudby vyhlášeného nejen mnoha pamětihodnostmi, jimž vévodí rozsáhlá středověká pevnost Hohensalzburg se základy z 11. století, ale i rozkošnými kavárničkami a nádhernou okolní přírodou se zasněženými vrcholky hor, sjíždějí ti nejžádanější umělci z celého světa, houfně následovaní širokou odbornou i laickou veřejností. Ta jistě před lákavými koncerty či operními představeními nepohrdne jak návštěvou věčně turisty přeplněné Obilné uličky, kde ve 3. patře jednoho z domů spatřil světlo světa malý Wolfgang, tak již na počátku 18. století Italy založené kavárny Tomaselli nebo na starém tržišti romantiku konce 19. století vydechující kavárny Fürst, proslavené vlastní výrobou slavných čokoládových bonbónů zvaných Mozartkugeln. Inu nejen duchovní stravou živ je člověk, i když nepočítaně příležitostí se tu najde i pro ty asketičtější návštěvníky. Ke spoustě světských památek musíme totiž připočítat i téměř neuvěřitelné množství kostelů pocházejících z nejrůznějších období stavitelského umění od slohu románského až po nejrozmanitější styly moderní! Ne nadarmo je tak někdy díky tomu půvabné město na řece Salzau nazýváno „Římem severu“! Vzhledem k tolika různorodým lákadlům neměl ani letos Salcburk o nejrůznější hosty nouzi, zvláště pak, když program festivalu nabízel tolik atraktivních projektů. Jako obvykle patřila k těm nejvíce očekávaným zejména operní představení, tentokrát Král Artuš Henryho Purcella, Mozartovy opery Únos ze serailu a Così fan tutte, Straussův Růžový kavalír a Korngoldovo Mrtvé město. Koncertně pak tento výběr doplnila Prokofjevova Válka a mír a Kapuleti a Montekové Vincenza Belliniho. Purcellův Král Artuš, jehož čtyři představení z deseti byla již v červnu kompletně vyprodána

a na zbývající šestici zůstalo jenom něco kolem 7% volných vstupenek, celý festival slavnostní premiérou 24. července v prostorách Skalní jezdecké školy zahajoval. Tak velký zájem o vcelku málo známé barokní dílo, uvedené poprvé roku 1691 v londýnském Dorset Gardens Theatre, byl však vzhledem k umělcům, kteří se jej zhostili, vcelku pochopitelný. Vždyť hudebního nastudování se ujal se svým souborem originálních barokních nástrojů Concentus Musicus Wien Nikolaus Harnoncourt (který Krále Artuše ve své kariéře dosud představil pouze jednou, a to koncertně ve vídeňském Musikvereinu roku 1986) a mezi sólisty Isabel Rey, Birgit Remmert či Oliverem Widmerem se objevila i taková jména jako Barbara Bonney či Michael Schade. Uvedení pěvci však neztělesňovali samotné postavy příběhu, ale pouze myšlenky či podobenství, protože byť sám Purcell nazval svůj opus dramatickou operou, jedná se spíše o divadelní kus s hudbou, pod nějž se vedle Purcella podepsal Christoph Bantzer (kouzelník Merlin) a Alexandra Henkel (Philidel) dvorní básník anglického krále Karla II. John Dryden. Hlavními protagonis- dějství, tak představitelé jednotlivých postav líčí ty jsou tu proto herci, kteří na rozdíl od anglicky odvěký svár války a lásky, kdy Artuš, král křesťanzpívajících sólistů mluví německy, a tak vedle Ni- ských Britů, a Oswald, vůdce pohanských Sasů, kolause Harnoncourta se na celkovém nastudo- bojují nejen o moc na ostrově, ale zároveň o přívání stejnou měrou podílel i režisér a dosavadní zeň dcery cornwalského krále, krásné, ale slepé vedoucí sekce dramatu Salcburského festivalu dívky Emmeliny, která věnuje své srdce ArtušoJürgen Flimm (30. 8. jmenovaný od roku 2006, vi. Boj je lítý a neúprosný, protože se jej účastní kdy končí smlouva Petru Ruzickovi, jeho umě- i čarodějové a nadpřirozené bytosti: duch vzduleckým ředitelem). V příběhu, zasazeném do pěti chu Philidel a kouzelník Merlin na straně Artuše Foto archív

Hana Jarolímková

27 Hr0410.indd 27

29.9.2004 9:18:16

Z A H R A N I Č Í

a duch země Grimbald a kouzelník Osmond na straně Oswalda, kterému se společně s Grimbaldem podaří hned na počátku příběhu Emmelinu i její přítelkyni Matildu, čekající na Artušův návrat z vítězného boje, zajmout a ukrýt. Nakonec ale přese všechny nečekané nástrahy, které musel Artuš se svými věrnými přáteli na cestě za osvobozením Emmeliny překonat, vše končí dobře. Jeho milé je díky Merlinově kouzelné tinktuře vrácen zrak, Oswald je definitivně poražen a Britové a Sasové se sjednocují. Herecky zcela mimořádný výkon podaly 23. 8. zejména dvě protagonistky fantazijně laděného příběhu: Alexandra Henkel jako anděl Philidel, který se vznášel přes celou šíři jeviště Skalní jezdecké školy, ukrýval se v orchestřišti a své výstupy provázel i jinými roztodivnými kousky, a Sylvie Rohrer, jejíž přesvědčivé vyjádření štěstí nad neočekávaným získáním zraku i řada dalších momentů byly vskutku strhující. K celkovému dojmu samozřejmě přispěla i šmolkově modrá scéna Klause Kretschmera s duhovým vybarvením červené, zelené a žluté na mírně zvlněném, v zadní části zdviženém jevišti, jejíž různými slogany popsané kulisy kopírovaly stejně barevně tónované arkády Skalní jezdecké školy. V oválné prohlubni uprostřed jeviště, nad nímž se rozprostírala oblaka, pak byl umístěn orchestr, který celkový vizuální dojem nijak nerušil (ba právě naopak!), ale koncepčně do něho zcela ústrojně zapadal. Několikrát byl totiž, jak už jsem zmínila, zatažen přímo do děje a to i v případě nejznámější „Ledové scény“ ve 3. jednání, kde jednotlivé hudebníky obdarovali herci pletenými čapkami. V této části opery je hlavní postavou čaroděj Osmond, který nakonec svého pána Oswalda zrazuje a obě ženy, Emmelinu i Matildu, chce mít pro sebe. Aby ukázal svoji moc, proměňuje celou scénu v mrazivou polární krajinu, kde jsou postavy příběhu oblečeny do skvěle Birgit Hutterovou navržených „tučňáckých“ kostýmů, a v níž může led rozpustit pouze láska. Mistrovsky zkomponovaná část se simultánně zaznívajícím tremolem všech hlasů v pestrých harmoniích byla i mistrovsky provedena. Concentus Musicus Wien, sbor Vídeňské státní opery (sbormistr Rupert Huber) i pětice sólistů však předváděla skvělé výkony v průběhu celého večera. Vynikající byl zejména Michael Schade, jehož plný lahodný tenor, který technicky dokonale ovládá, dodal zpívanému textu na ještě větší přesvědčivosti, stejně jako svítivý oblý soprán Barbary Bonney, která zazářila především v závěrečné árii Venuše, Fairest isle, vyznávající lásku Anglii. Po veleúspěšných inscenacích Dona Giovanniho s Thomasem Hampsonem a Annou Netrebko v režii Martina Kušeje a další Mozartovou operou La clemenza di Tito s Michaelem Schadem se tak Purcellův Král Artuš stal Harnoncourtovým dalším triumfem!

Podobný úspěch, i když byla tentokrát na programu Salcburského festivalu zařazena pouze koncertně, zaznamenala i Belliniho opera Kapuleti a Montekové psaná na libreto Felice Romaniho (21. 8., Velký festivalový dům). Pod taktovkou Ivora Boltona se tu představil Mozarteum Orchester Salzburg (s nímž zde Bolton před čtyřmi lety debutoval a jehož řízení se po Hubertu Soudantovi na podzim ujímá), opět sbor Vídeňské státní opery a pětice sólistů Joseph Calleja (Tebaldo), Dan Dumitrescu (Capellio), Chester Patton (Lorenzo), Daniela Barcellona (Romeo) a všemi očekávaná Anna Netrebko (Giulietta) z ruského Krasnodaru. Ta si v Salcburku dobyla srdce přátel opery již jako Donna Anna ve zmíněné Kušejově inscenaci Dona Giovanniho, kam ji angažoval Nikolaus Harnoncourt. Letos se však na festivalu neobjevila pouze jednou (tedy jako Gulietta v Bellinim), ale její obdivovatelé ji mohli spatřit a slyšet i ve druhé koncertně provedené opeře, v Prokofjevově Vojně a míru, kde pod taktovkou Valerije Gergieva zpívala po boku Dmitrije Hvorostovského roli Nataši Rostovovy. Sama Anna Netrebko se o koncertních provedeních nechala slyšet, že leckdy jsou mnohem šťastnější než některá polovičatá inscenování. A v případě Belliniho měla naprostou pravdu. Hudební zpracování a výkony všech sólistů byly totiž na tak vysoké úrovni, že ani nebyl čas cítit se nějak ochuzeně. Vedle půvabné ruské divy, jejíž sytý a přitom křišťálově průzračný kulatý hlas, dokonalá intonace a mistrovská technika z ní udělaly jednoznačně hvězdu večera, zazářila i představitelka Romea, Daniela Barcellona. Rovněž tato temperamentní Italka z Terstu, jejíž jméno se objevuje na programech nejvýznamnějších světových scén, a to především ve velkých dílech italského belcanta v čele s RossiFoto archív

Z E

nim, si publikum dokonale podmanila. A to nejen bravurou svého výkonu, ale rovněž dramatičností projevu, který doslova strhnul k intenzívnímu prožitku Shakespearova příběhu tragické lásky milenců z Verony i všechny přítomné v hledišti (vedle potleskem odměňovaných sólových vstupů této pěvkyně se téměř frenetický aplaus ozval např. i po nádherném duetu hlasově sladěných představitelek Romea a Julie v I. jednání!). Nemalou měrou se ale na vynikajícím úspěchu představení podílel i výborný výkon orchestru (ze 2. jednání stojí za zmínku např. vynikající sóla cella a klarinetu) a sboru (sbormistr Rupert Huber), inspirativně řízených jmenovaným Ivorem Boltonem. Festival však měl ve své nabídce nejen skvělé operní produkce, ale pro milovníky hudby symfonické i dramaturgicky či interpretačně lákavé koncerty. Jedním z repertoárově rozhodně neotřelých byl koncert, pořádaný 22. 8. v Malém festivalovém domě, kde pod taktovkou ještě ani ne čtyřicetiletého francouzského dirigenta Bertranda de Billyho vystoupil Radio-Symphonieorchester Wien a tři sólisté, rakouský klavírista Thomas Larcher, japonská houslistka Hiromi Kikuchi a japonský violista Ken Hakii. A co že bylo na programu? Konfrontace děl dvou generací soudobých skladatelů, Friedricha Cerhy a György Kurtága narozených roku 1926 a Johannese Marii Stauda a Jörga Widmanna, kteří zastupovali dnešní třicátníky. Čtveřice zařadila na program koncertu skladby z let 2000 až 2004, a tak bylo možno kompozice jednotlivých autorů srovnávat a posuzovat bez zkreslení většího vzájemného odstupu. Večer zahájilo podle časové posloupnosti nejstarší dílo, Cerhův Hymnus pro orchestr z roku 2000. Asi třicetiminutová skladba, interpretova-

Barbara Bonney

28 Hr0410.indd 28

29.9.2004 9:18:17

Foto archív

Z E čerpané spočinutí jeho hlavy na hraně nástroje, kdy v takovéto poloze zůstal zjevně se v díle vyžívající Thomas Larcher až do úplného doznění posledního akordu. Po přestávce jsme se pak stali svědky Kurtágova díla Concertante…pro housle, violu a orchestr z roku 2003, spolehlivě předneseného sólisty z Japonska. Dílo, rozvržené do tří tempově odlišených částí s pomalým úvodem a závěrem zaujalo především nevšedními barvami orchestru, kdy nejvíce pozornosti upoutaly plochy určené cellové a kontrabasové skupině. Závěr patřil Widmannovu dílu Chor pro orchestr z přelomu let 2003–2004. (Pouze pro zajímavost – György Kurtág a Jörg Widmann patřili dokonce letos k residenčním autorům festivalu, takže jsme se v jeho průběhu mohli seznámit i s dalšími jejich díly a to i s hudbou komorní či s hudbou z oblasti určené pouze nástroji sólovému). Milý úsměv Georgese Prêtra, který 14. srpna oslavil své osmde- Skladba, výrazově podobná úvodnímu Cerhovu Hymnu, zde zazněsáté narozeniny. la v rakouské premiéře a rovněž ona ná zpočátku pouze smyčci, se táhle vynořuje z pi- zaujala zejména rafinovanou zvukovou barevností, anissima, z něhož postupně i pomocí přidaných na níž se vedle častého užití fagotu a tuby opět podechů graduje do forte, aby se pak opět stáhla do dílel i klavír. Zajímavý večer za přítomnosti všech tiché meditace. Interpretačně náročné dílo, vy- autorů ocenili opravdoví příznivci soudobé hudby, žadující naprostý klid a vnitřní vyrovnání všech kteří sál zaplnili ze dvou třetin. Ovšem s úspěchem hráčů i posluchačů. Staudův Polygon – Hudba pro Vídeňských filharmoniků, kteří se představili 21. klavír a orchestr z roku 2002 vsadil oproti tomu 8. ve Velkém Festspielhausu pod taktovkou čertpředevším na rytmickou pregnanci, využití celé svého osmdesátníka Georgese Prêtra, se to nedaklaviatury a některé moderní prvky interpreta- lo srovnat. Pro své dopolední vystoupení si vybrali ce, tlumení strun rukou, kdy deska s pultíkem Ouverturu a Bacchanale z Wagnerova Tannhäusera na noty musí být odstraněna, či např. na vrcholu a Berliozovu slavnou Fantastickou symfonii op. 14 gradace předepsané nezvyklé gesto sólisty – vy- s podtitulem Ze života umělcova.

Z A H R A N I Č Í

Georges Prêtre, spolupracující během svého života nejen s nejpřednějšími symfonickými orchestry, ale i s nejvýznamnějšími operními domy včetně newyorské Metropolitní opery, milánské La Scaly či pařížské Bastille (kde roku 1989 dirigoval dokonce při jejím slavnostním otevření), je mistr detailů, který vyniká až minuciézní prací s dynamikou i výrazem, nezapomínaje však přitom na celkovou formální stavbu díla. Wagner mu tak zněl v široké škále od těch nejjemnějších dynamických odstínů až po bombastický zvuk, který se rozlil do všech koutů zcela zaplněného sálu. Jednotlivé věty Berlioze se zase staly samostatnými, originálně vystavěnými skvosty, propojenými jednolitým gradačním tahem v téměř nerozlučitelný svazek. Zvláště fascinujícími byly svým vypracováním a strhující interpretací Vídeňských filharmoniků části Ples, Pochod na popraviště a Sabat čarodějnic. Opravdu nádherný koncert, na jehož konci vzdali Georgesovi Prêtrovi, který letos obdržel rakouský kříž pro vědu a umění, hold nejen samotní hráči, ale neutichajícím potleskem vestoje i všichni posluchači. Salcburský festival, na němž od jeho počátků účinkovali nejen ti nejvýznamnější sólisté, ale samozřejmě i nejžádanější dirigenti včetně Artura Toscaniniho, Bruno Waltra, Wilhelma Furtwänglera, Clemense Krausse, Karla Böhma či Herberta von Karajana, přinesl tedy i v tomto roce řadu nezapomenutelných zážitků. Ve svých programech reflektoval četností uvádění skladatelových děl i sté výročí úmrtí Antonína Dvořáka či pestrou tvorbu brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda, který v Rakousku – konkrétně ve Vídni – dosáhl své největší slávy. Uvidíme, jaká překvapení nás čekají příští rok, tedy dvanáct měsíců před velkolepými oslavami 250. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta, na jehož počest zazní v Salcburku všech jeho 22 oper!


Růžový kavalír, Mrtvé město, Così fan tutte, Vídenští filharmonikové, Londýnský symfonický orchestr Jana Vašatová

L

etošní Sazburger Festspiele přinesly mezi operními představeními po devíti letech opět novou inscenaci Růžového kavalíra Richarda Strausse (poslední byla 1995 a první 1929, protože Strauss a jeho dílo je spjato se samým vznikem salcburského festivalu). Nové nastudování bylo svěřeno kanadskému režisérovi Robertu Carsenovi (má se Straussovým dílem zkušenosti mj. z Vídeňské státní opery a chystá se na Elektru pro Tokyo, jinak znají jeho práci v MET, Paříži i milánské Scale), který na scéně a v kostýmech (krásných) Petera Pabsta přichystal návštěvníkům vel-

kolepou podívanou. Obrovské jeviště Velkého Festspielhausu mu svými rozměry poskytlo možnost přivést například k přes celou scénu se táhnoucí slavnostní tabuli (s bitevními a loveckými motivy po celé stěně v pozadí) nejen desítky služebnictva a slavnostně oděných důstojníků i nechat přijet Kavalíra s růží na bílém koni (ve druhém dějství), ale bohatě a živě zalidnit i „vykřičený dům“ ve třetím dějství. Postelové scény svého času cenzura nedovolovala – a i nyní se v Salcburku bohatě diskutovalo, jestli se do Straussovy opery hodí bordel (doslova). Řekla bych ovšem, že tyto scény byly natolik vkusně, vtipně a nápaditě pojednány, že nemohly nikoho urazit. Spíše jsem měla

chvilkami naopak pocit statičnosti ve druhém, slavnostním (i když nejenom) duchem prodchnutém jednání. Tato opera nabízí divákům a inscenátorům (pokud jsou schopni to najít a zpřítomnit) snad úplně vše: velké lidské city a dramata, radost i únavu ze života, vážnost i směšnost – a to především, i když většinou s laskavým úsměvem. Libreto Hugo von Hofmannsthala je skutečně geniální a Straussova hudba rovněž. Oba zakladatelé salcburského festivalu se zde sešli na shodné vlně. A letošní inscenátoři se k nim úspěšně připojili. Hudební nastudování bylo v rukou Semjona Byčkova a Vídeňských filharmoniků (ti zde rok co rok odehrají neskutečné množství představení

29 Hr0410.indd 29

29.9.2004 9:18:18

Foto archív

Z E

Z A H R A N I Č Í

výrazových nuancí – nejen sebejistého muže středních let, přesvědčeného o jediném správném světě (tom svém) a nepřipouštějícího si žádné pochybnosti. Takový je Baron především, ale jsou i okamžiky, kdy „vypadne z role“, je zaskočen. Franz Hawlata působil naprosto přirozeně, naprosto přesvědčivě a nikdy ne směšně. Což je podle mého názoru nesmírně důležitý moment, který nakonec určuje charakter vyznění celého díla. V Salcburku je to efektní, velkolepá podívaná, která ovšem v žádném případě nepostrádá lidský rozměr a přístup. Dramaturgická linie festivalů v Salcburku je svým způsobem daná: Hofmannsthalův „Jedermann“, Mozart, Strauss. Ta Zleva Angelika Kirschlager (Octavian) a Miah Persson (Sophie) však bývá v posleda koncertů) a měla jsem pocit, že si všichni Straus- ních letech obohacena (díky Harnoncourtovi) sovu barevně bohatou a zvukově plnou partituru o barokní operu a prostor zde nacházejí i opery skvěle užívali. Nádhernou a mladou Maršálku autorů 20. století, jejichž nelehké životní a umě(přesně podle Straussových představ) si Carsen lecké osudy souvisejí s Rakouskem a pro jejichž přivezl z Kanady. Adrianne Pieczonka má své dílo měl nacistický režim jednotné označení „Enkořeny v Evropě, disponuje plným a temně za- tartete Musik“. To byl letos případ Ericha Wolfganbarveným hlasem a při svých výstupech skutečně ga Korngolda (rodáka z Brna, který však žil od vládla scéně. Octavian Angeliky Kirschlager byl útlého dětství ve Vídni) a jeho už v době vzniku mladý, s dívčím půvabem (možná až příliš, nejví- nejúspěšnější opery Die tote Stadt (Mrtvé město ce nakonec zapůsobily scény ve třetím dějství) – premiéra 1920). Korngold ji komponoval ve – a o kvalitách zpěvu se v Salcburku nedá psát ji- svých dvaceti letech (!) na libreto, které napsali nak než v superlativech. Totéž platí i pro Sophii; spolu s otcem pod pseudonymem Paul Schott Švédka Miah Persson je se svým lehkým svítivým (Julius Korngold byl nástupcem Eduarda Hanssopránem pro tuto roli jako stvořená, jejího otce licka v kritické rubrice vídeňských novin) podle přesvědčivě ztvárnil Franz Grunheber. Z dvoji- literární předlohy Georgese Rodenbacha. „Mrtvé ce intrikujících Italů vynikala Elena Batoukova město“ jsou Brugy a námět z přelomu století přijako dryáčnická Annina. Kdo ovšem ovládal do- pomíná na první pohled trochu Juliettu. Oscilace konale celé dění, byl Baron Ochs auf Lerchenau mezi realitou a snem, zde i mezi životem a smrtí Franze Hawlaty, který tuto roli ovládá dokona- je tu však v konečném vyznění pojednána s dalele pěvecky i herecky (zpíval ji už mj. ve Vídeň- ko zřetelnějšími a ostřejšími hranicemi – přestože ské státní opeře). Tato role nabízí celé spektrum některé scény jsou navíc snem ve snu… Do vážné

hry o životě a smrti vstupuje také v rámci děje element divadla a hereckého prostředí. Tento několikerý kontrast umožnil Korngoldovi použít zdánlivě nesourodé hudební prvky – jeho hudební jazyk v sobě nese názvuky na Richarda Strausse, na Wagnera i Pucciniho, v určitých momentech je blízko i Schönbergově atonalitě a ´Sprechgäsangu´. Opera obsahuje nejméně dva „hity“, které předznamenávají Korngolda – úspěšného hollywoodského skladatele (loutnová píseň Marietty a tanec Pierotta). Dnes bychom řekli, že je to polystylovost nebo postmoderna. Každopádně je to úžasná muzika, která ovšem víceméně stojí a padá s představitelkou dvojrole Marie – Marietty, kterou ve své době zpívala Marie Jeritza. V Salcburku našla podobně ideální představitelku v německé sopranistce Angele Denoke, která ji už ztvárnila v pařížském divadle Châtelet a natočila na DVD s operou ve Strasbourgu. Korngold klade na pěvce v řadě případů podobné nároky jako Wagner, Marie-Marietta navíc musí výrazově odlišit dvě osudové ženy – jednu živou a druhou mrtvou, jejíž obraz v mnoha podobách dominuje scéně. Dramaticky vypjatě se mezi snem a realitou pohybuje také Paul (slavný wagnerovský pěvec Torsten Kerl), zdánlivě jednodušší (protože jednoznačnější) úlohu má v tomto díle Paulův přítel Frank (skvělý Bo Skovhus) a Brigitta (Daniela Denschlag). Opera je inscenována v Malém Festspielhausu jako komorní drama, odehrávající se v převážně setmělém pokoji, jehož osvětlení se mění a stěny a strop částečně hroutí v závislosti na životní naději, jak ji Paul nachází či ztrácí. Inscenátoři také využili jakési dvojprojekce skutečnosti a snu, scény z divadelního prostředí nabývají na ireálnosti díky bílým tvářím a kostýmům protagonistů, scéna převzatá z Meyerbeerova Roberta Ďábla připomíná filmy Ingmara Bergmana. Režisér Willy Decker a autor scény a kostýmů Wolfgang Gussmann se představili v Salcburku poprvé a jejich koncepce přinesla zcela soudobý, málem strohý pohled, který však velice dobře korespondoval s charakterem díla. S Vídeňskými filharmoniky, kteří se mohli uplatnit i v náročných sólech, operu skvěle nastudoval původem anglický dirigent, v současnosti hudební ředitel San Francisco Opera Donald Runnicles. Salcburk bez Mozarta by nebyl Salcburk, přestože se zde v kulturně-publicistické obci objevily i názory, že by město nejlépe uctilo svého slavného rodáka, kdyby ve výročním roce 2006 nezazněla z jeho díla ani nota a zmizely všechny bonbony a trička s jeho podobiznou… Nicméně bez letošní nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte (na geniální libreto Lorenza da Ponteho) z dílny osvědčeného festivalového týmu manželů Ursel a Karl-Ernsta Herrmannových by tu bylo smutno. Představení má švih a spád, vtip a lehkost – a přestože se hraje jen s jednou pře-

30 Hr0410.indd 30

29.9.2004 9:18:20

stávkou po prvním dějství a trvá víc jak 4 hodiny (provedení je se všemi recitativy a bez škrtů), diváci se dobře baví. Mimo jiné proto, že Herrmannovi znají operu do detailů a dovedou si s nimi vyhrát, i proto, že se sice zpívá v italském originále, titulkovací zařízení však přináší stručně text v němčině a angličtině. Herrmannovi přenesli dění ze salonu ven, do zahrady nebo na mořský břeh, při předehře na hřiště, kde se hraje odvěká hra dívky versus muži. Inscenátoři využili celé šíře i hloubky jeviště Velkého Festspielhausu, aby vyvolali sugestivní dojem volného a velkého prostoru, v němž se protagonisté pohybují. Do „hry“ jsou zapojeni všichni včetně orchestru (zdola pomáhá Despině roztřepat ubrus), sboru (přináší a uklízí rekvizity, kterých je ovšem minimálně- v podstatě se omezuji na jakési kovové tyče, jimiž je v určitý moment dělen prostor a slouží i jako zábradlí) a cembalisty na pódiu, pěvci často ani neodcházejí ze scény a ze strany přihlížejí, jak se situace vyvine dál. Jednoduchý malovaný prospekt získává díky perfektnímu nasvětlení hloubku a perspektivu, loď je znázorněna malým praporkem na tyči, „přeplouvající“ z jedné strany scény na druhou, za převlékárnu (kostýmy jsou zcela jednoduché a dnešní, výjimku tvoří pouze cizokrajné převlečení pánské dvojice) a útočiště především dívkám slouží veliký kámen… Inscenace, která se hraje v koprodukci se salcburskými Velikonočními hrami, je podobných nápadů plná, a všechny jsou opodstatněné a mají tu svou nezastupitelnou roli. O Velikonocích bylo ovšem jiné obsazení. V létě dala salcburská dramaturgie příležitost skutečně mladým a pro většinu publika neznámým pěvcům. Festival si už několik let klade za cíl vyhledávat nové talenty pro svá představení – chystá se tak už na zmíněný rok 2006, kdy jich bude na 22 Mozartových oper opravdu hodně potřebovat. Tato cesta se zřetelně vyplácí: gruzínská sopranistka Tamar Ivori už dnes zvládá přenáročnou roli Fiordiligi velmi dobře, lotyšská mezzosopranistka Elina Garanča už má s Dorabellou zkušenosti z Vídně a je to poznat na jejím suverénním a uvolněném pěveckém i hereckém projevu, podobně jako u Itala Nicoly Ulivieriho (Guglielmo), který navíc nebyl na festivalu nováčkem – r. 2002 zaskakoval při premiéře Dona Giovanniho za onemocnělého kolegu jako Leporello. Také teprve dvaadvacetiletý Albánec Saimir Pirgu se s rolí Ferranda (až na malá intonační zaváhání) vyrovnal skvěle – a před-

Z A H R A N I Č Í

Foto archív

Z E

Angele Denoke (Marie – Marietta) v Korngoldově opeře Mrtvé město stavení tak mělo vyloženě autentický ráz, když se po scéně pohybovali mladí lidé a ztělesňovali sami sebe. Zákonitě pak autenticky v roli života znalých působili i dva zkušení a mozartovské interpretace znalí pěvci – Helen Donath, která projevila v roli Despiny i obrovský komediální talent, a Thomas Allen, který jako Don Alfonso od prvních zvuků orchestru skutečně režíruje jím vymyšlené „představení“. Orchestr Vídeňských filharmoniků hrál za řízení Philippe Jordana poněkud ploše a dokonce občas necitlivě překrýval pěvecká pianissima na scéně. Celkovému vyznění večera (13. 8.) to však naštěstí neublížilo. Součástí salcburského festivalu jsou i orchestrální koncerty. Samostatnou řadu mají Vídeňští filharmonikové, kteří 14. a 15. 8 ve Velkém Festspielhausu uvedli za řízení Christopha Eschenbacha v premiéře novou skladbu Ariberta Reimanna „Zeit-Inseln“ (Ostrovy času), komponovanou na objednávku salcburského festivalu. Ve druhé půli koncertu zněla Mahlerova 5. symfonie, kde se

naplno projevil homogenní, po všech stránkách sjednocený zvuk jednotlivých nástrojových skupin a celého orchestru Vídeňských filharmoniků. Obdiv si zaslouží především nádherně výrazné, zpěvné a měkké smyčce (možná trochu svítivější, než má ČF) a obdobně znělé a bezchybné dechové nástroje. V řadě hostujících orchestrů (kam byla pozvána i ČF) vystupoval ve Felsenreitschule mj. London Symphony Orchestra se sirem Andrewem Davisem. Mischa Maiski s nimi hrál Dvořákův cellový koncert a kladl důraz především na virtuózní stránku interpretace – v rozevláté agogice jakoby něco stále chybělo, navíc se zdálo, že orchestr (horny a dechová harmonie) mají místy problémy a hrají nejistě. V následující Sibeliově 5. symfonii byl orchestr opět na své světově proslulé úrovni. Při žesťových vstupech, jimiž Sibelius v poslední větě ztvárnil křik labutí, běhal mráz po zádech. (Přestože nad pódiem a prvními řadami létal jen chudák čerstvě probuzený netopýr, který se tam bůhvíjak dostal…)


O Salcburském festivalu se Susanne Stähr Jana Vašatová

R

ozhovor s paní Susanne Stähr, tiskovou mluvčí Salcburských her ve věcech dramaturgie a koncepce festivalu, z něhož jsou následující úryvky, jsme vedly vysoko nad

střechami města, kde sídlí festivalové tiskové středisko. A první otázka směřovala právě k dramaturgii a koncepci festivalu. Dramaturgie, kterou navrhl Peter Ruzicka a umělecké vedení, vlastně spojuje pět let a obsahuje pět těžišť. Jedním je nová interpretace Mo-

zartových děl. Roku 2006, v jubilejním roce, bude scénicky uvedeno všech 22 Mozartových oper. Druhým programovým pilířem je Richard Strauss. Třetí je věnován exilovým skladatelům, to znamená rakouským hudebníkům, kteří nejpozději roku 1936 museli opustit zemi, když se vlády chopili

31 Hr0410.indd 31

29.9.2004 9:18:21

Z E

Z A H R A N I Č Í

národní socialisté. Nakonec se jedná o významná díla 19. století a další těžiště, ke kterému se vracíme, je soudobá hudba, premiéry. Jak hledáte zpěváky, režiséry, inscenační týmy apod.? Snažíme se ukázat co možná nejširší rozpětí. Uvedu to na příkladě dirigentů: na jedné straně máme Nikolause Harnoncourta, který v posledních dvou letech dělal Giovanniho a Tita, a zaručuje uvádění Mozarta z pohledu historické provozovací praxe. Příští rok např. však Kouzelnou flétnu bude dirigovat Riccardo Muti. Všechny cesty vedou do Říma, a to platí i pro interpretaci. A my opravdu chceme roku 2006, kdy realizujeme všechny projekty, ukázat celé rozpětí dnešní mozartovské interpretace, a také různé legitimní cesty, které existují. Totéž platí pro režiséry. Samozřejmě máme mladé a experimentální jako je Stefan Herheim, který inscenoval Únos ze serailu a loni způsobil jedno z největších vzrušení za dobu festivalu - letos už je to však bráno mnohem klidněji, a množí se hlasy, že Herheim udělal něco bezvadného. Tedy na jedné straně snaha o něco extrémního, o nový výklad, na druhé straně máme vysoce estetickou, musím dokonce říci téměř klasickou interpretaci manželů Herrmannových pro Così fan tutte. I tady je pole, které ukazujeme, velmi široké. Kteří dirigenti nastudují Mozartovy opery? Oper je dvaadvacet a k tomu je zapotřebí hodně personálu. Harnoncourt bude Figarovou svatbou otvírat nový Dům pro Mozarta, který nahradí Malý Festspielhaus, a k tomu znovu provede Tita, ale máme i další umělce z oblasti historické provozovací praxe, například Marka Minkovského, který bude už příští rok dirigovat Mithridata na nádvoří Residence. K tomu Riccardo Muti, pozvali jsme i mladého Daniela Hardinga. Nebo Philippe Jordana, který letos diriguje Così fan tutte – tomu je také teprve třicet, je tedy rovněž úplně nový. Musíme se zkrátka v tomto mozartovském roce snažit trochu ukázat, že dokážeme vytvořit nový, mladý, bezvadný mozartovský ansámbl. Když se podíváte do historie, existoval po druhé světové válce ve Vídeňské státní opeře i v Salcburku báječný mozartovský ansámbl se všemi těmi pěvci, kteří byli v padesátých a šedesátých letech nejlepší: Elisabeth Schwarzkopf, Erich Kunz, Sena Jurinac, Christa Ludwig, atd. A to je trošku i naše přání, abychom se pokusili oživit tohoto ducha, a zvláště vychovat mladé mozartovské hlasy. Když si například vezmete letošní ansámbl z Così fan tutte, jsou tam čtyři mladí pěvci, oba zamilované páry, kterým je méně než třicet. Přede dvěma lety tu v Donu Giovannim zpívala Magdalena Kožená. Letos zde byl houslis-

ta Pavel Šporcl, a pozvali jste Českou filharmonii. Proč právě s tak velkým Dvořákovým dílem, s Requiem? To opět souvisí s dramaturgií jednotlivých let. Už jsme zde měli několik velkých zhudebnění Requiem, roku 2002 Verdiho, které tehdy dirigoval Riccardo Muti, k Berliozovu roku jsme měli jeho Requiem – a tento rok byl dvořákovský, takže přinesl Requiem Dvořákovo. To je ostatně, co se týče rozsahu, založeno ještě mohutněji než obdobná díla Verdiho a Berlioze. Většinou se to přehlíží, ale je to skutečně obrovsky dimenzované dílo, a při prvním provedení v Londýně musely vystoupit stovky účinkujících, stovky pěvců. Jsme rádi, že jsme mohli tento mimořádný projekt v Salcburku uskutečnit. Dvořáka ovšem uvádíte i na písňových večerech. To je myslím koncepce Thomase Hampsona. Thomas Hampson má dva večery a oba jsou jeho projekty. První je sólový a druhý večer má společný se třemi kolegy – s Barbarou Bonney, Michellem Breedtem a Georgem Zeppenfeldem; to je ´maratónský´ večer, se dvěma přestávkami, který představí Dvořáka nejprve v jeho světě, tj. v Čechách, pak v Novém světě, kde budou představeni jeho přátelé a žáci z doby, kdy byl ředitelem konzervatoře v New Yorku, a třetí pojednává o duchovním světě, tedy Dvořák jako skladatel Biblických písní a duchovních děl. První večer začíná Franzem Lisztem a jde přes Dvořáka k Mahlerovi a Richardu Straussovi. Je to svět víry, tak se jmenují úseky. Druhý večer začíná Dvořákem a pokračuje americkými skladateli s černošskými spirituály, které Dvořáka také ovlivnily, autorů jako je Charles Wakefield Cadman nebo Edward McDowell. Pak samozřejmě Brahms, který byl Dvořákův velký poradce, Gustav Mahler, současník, a pak zase velké Dvořákovy písňové cykly. Také Moravské dvojzpěvy, které zazpívají Bonney a Breedt. Příští rok Hampson chystá maratón s exilovými skladateli. Co víc zajímá obecenstvo v Salcburku: jména pěvců nebo program? Myslím, že jméno interpreta je ještě důležitější než program. Samozřejmě, když je program extrémní. Snad s výjimkou Mutiho – Muti je jeden z miláčků zdejšího publika – ale kdyby Muti dirigoval jen novou hudbu, nevím, jestli by byl silnější než ´nepopulární´ program. Ale v tomto případě je Thomas Hampson samozřejmě známkou kvality. A lidé znají jeho programy a vědí, s jakou péčí jsou připravovány. Spolupracujete nějak s jinými festivaly nebo městy, např. s Prahou? Existuje projekt Mozartových cest na rok 2006. Ale dosud bohužel neexistuje žádná skutečná kooperace, například co se týče opery. Samozřejmě,

že to není jednoduché, protože je to spojeno i se značnými produkčními náklady. Je to dáno finančními podmínkami, a ne snad proto, že bychom umělecky nechtěli. Vše spočívá spíše na rámcových podmínkách a na rozpisu nákladů, na nichž se kooperující partneři dohodnou. Protože musejí vždy převzít určitý podíl, což není nevýznamné. Jaké máte plány – kromě mozartovských oper – pro příští léta? Můžeme nyní plánovat nejvýše do roku 2006 včetně. Peter Ruzicka roku 2006 končí, tedy ještě za to zodpovídá, ale kdo bude intendantem potom, to v tomto okamžiku ještě nevíme.!!! Pravděpodobně to bude oznámeno nyní na podzim, ale ještě to není jasné. Nový intendant se hledá, rozhovory stále probíhají, ale nikdo neví, kdo to bude. (Pozn. red: v kuloárech padala jména Jürgen Flimm a Franz Welser-Möst a Jürgen Flimm, jak už se čtenáři dočetli, byl 30. 8. skutečně na uvedený post jmenován. Na jeho místo vedoucího sekce dramatu Salcburského festivalu nastoupí rakouský divadelní a operní režisér Martin Kušej). Takže mohu mluvit jen o roku 2005 a 2006; ten je jasný a roku 2005 uvedeme Die Gezeichneten od Franze Schreckera, Mozartova Mithridata, nové nastudování Verdiho Traviaty a Kouzelné flétny a opět Così fan tutte. Jak dlouho u vás obvykle trvají zkoušky? U oper zpravidla pět týdnů, u činohry to může být mnohem déle. Na operu nám stačí méně, protože máme částečné, fázové zkoušky, týmy se během jevištní doby, která je šest až osm hodin v kuse, mohou i vyměnit. Například Christine Mielitz, která roku 2002 inscenovala Krále Kandaula, zkoušela třikrát denně po třech hodinách. Těch pět týdnů zkoušek, které máme v reálném čase, se nedá srovnávat s normálním operním divadlem, kde musí jít opona večer nahoru. Je to jako workshop: nejintenzivnější práce. A jak probíhá přestavba Malého Festspielhausu? Malý Festspielhaus je trochu problematický. Je velmi úzký a dlouhý. Z nejzazšího místa až dopředu k jevišti je to 55 metrů. Není ani moc dobře vidět, ani akusticky to není žádná výhoda, neboť se ztratí velké množství zvuku. Původní budova byla postavena roku 1926, přestavěna roku 1938, poslední renovace proběhla v roce 1963, tedy před více než čtyřiceti lety. Teď bude mozartovský rok. A to je samozřejmě příležitost dostat za příznivých okolností peníze a najít rovněž soukromé sponzory, aby v Mozartově roce vznikla báječná budova pro mozartovské dění. Hlediště se posune trochu níž, střecha se zvýší, aby se tam vešlo ještě jedno pořadí a vzadu se to trochu zkrátí a rozšíří. Takže: širší, kratší, vyšší, to jsou tři velké změny.


32 Hr0410.indd 32

29.9.2004 9:18:22

Z E


B A Y R E U T H ,

Z A H R A N I Č Í

F E S T S P I E L H A U S

Bayreuther Festspiele 2004 Jiří Petrdlík

J

ako každý rok i letos v létě ožil Bayreuth Slavnostními hrami. Obchody se předstihují v nabídce rozborů Wagnerova díla z nejrůznějších hledisek, zakoupit lze nespočet životopisů skladatele, jeho dvou žen i blízkých současníků. Je libo kompletní Wagnerovo literární dílo nebo snad kteroukoliv z nahrávek? Dokonce i kadeřnictví má ve výloze Mistrovu bustu a klavírní výtah Lohengrina. (Kolik pražských holičství si v den Pocty Dvořákovi dalo do výkladu Rusalku?) V budově Nové radnice byla otevřena výstava Cesty k Parsifalovi – rozsáhlá a pečlivě připravená expozice mapující všechny místní inscenace titulu, který měl letos znovu premiéru. Sochař Ottmar Hörl rozmístil po celém městě přes osm set plastových soch Wagnerova Novofundlanďana, který hlídá každou lavičku. Tedy skoro každou; sedmdesát plastik muselo být odstraněno z okolí Festspielhausu, protože dle bayreuthského starosty nesmí být tento prostor využíván k vyjadřování uměleckých a politických názorů. Krom toho zmíněný umělec instaloval v ulicích i několik automobilů s názvem Operní domy pro 21. století, ve kterých zněla Wagnerova hudba. Kdo do Bayreuthu jezdí? Prominenti, snobové, částečně nadšenci a především fanatici – jeden z nich se chlubil, že za posledních třicet let Holanďana nepropásl ani jednou (!). Publikum je velmi disciplinované. Okřikne vás, když se na starém rozvrzaném sedadle jen pohnete. Pochopitelně, když poptávka po vstupenkách desetkrát převyšuje nabídku a na lístky se čeká v některých případech osm i více let. Nejsledovanějším titulem byl letos nepochybně Parsifal. Režie se ujal Christoph Schlingensief, proslulý zejména svými činoherními inscenacemi. V jedné např. popravil Helmutha Kohla, skandál vzbudil jeho Bambiland v Burgtheatru nebo variace na soutěž Big Brother. Tehdy do kontejnerů vedle Vídeňské státní opery umístil přistěhovalce, z nichž Rakušané vybírali vždy jednoho, který musel projekt opustit. To vše pod heslem Ausländer raus! A tak se nelze divit, že spolupráce s Fest


V Í D E Ň ,

D I VA D L O

N A

spielhausem skřípala od samého počátku. Režisér v různých intervalech přestával zkoušet, jednou mu Wolfgang Wagner údajně nezaplatil za videoprojekci, jindy se mu nelíbily rasistické projevy představitele hlavní role. Všechny strany si dokonce přizvaly své právníky. Tato atmosféra způsobila, že zájem publika směřoval spíše k jevištnímu ztvárnění, než k hudebnímu nastudování inscenace. Schlingensief zcela opustil tradiční prostředí slavnostní zásvětní hry a děj umístil do temného afrického slumu či vesnice, kterou putuje Gurnemanz (Robert Holl), hledající „čistého blouda“. Režisér se inspiroval i africkými pohřebními rituály a woo doo. Na scéně proto téměř neustále probíhají různé obřady, jeviště je přeplněno symboly, jimž dominuje králík, ztělesňující plodnost a obnovu v přírodě. Každý člen sboru je oblečen v jiném historickém kostýmu. Objevuje se Kundry (Michelle de Young), nejprve zabalená do jakýchsi fáčů, ve třetím dějství proměněná v černošku. V Amfortasovi (Alexander Marco-Buhrmeister) lze hádat krále jen stěží, Klingsor (John Wegner) připomíná ďábla nejen vizáží, ale i akrobatickými výkony. Samotný Parsifal (Endrik Wottrich) nejvíce připomínal Krista. Lze říci, že režisér měl o díle jasnou představu a spolu s autory náročné scény (Daniel Angermayr a Thomas George) a kostýmní výtvarnicí Tabeou Braun vytvořil sugestivní podívanou. Pravý Gesamtkunstwerk. O pěveckých výkonech sólistů lze říci jediné: vynikající byli všichni, stejně jako perfektně připravený sbor (sbormistr Eberhard Friedrich). Vrcholným zážitkem se ovšem stalo hudební nastudování Pierra Bouleze, který stanul v čele Festivalového orchestru po dvacetileté přestávce. Kromě perfektní souhry a vyváženosti zvuku jsem obdivoval Boulezův cit pro výstavbu obrovských hudebních ploch. Bylo pro mě tedy nepochopitelné a nepřijatelné, že při první repríze se ozvalo nesouhlasné bučení i na adresu hudební složky. Opona byla spuštěna již po necelých deseti minutách. Druhou reprízu přijalo publikum vlídněji, snad i díky prohlášení sólistů a vedení her, vyvěšenému ve foyer budovy. V něm byli diváci vyzváni, aby k inscenaci přistupovali bez předsudků.

Potlesk se ozval i po prvním dějství, kdy se – na Wagnerovo přání – aplaudovat nemá. 4. srpna byl uveden Tannhäuser. Režisér a scénograf v jedné osobě, Philippe Arlaud, ponechal děj opery ve středověku a neexperimentoval. Divák nemusel šifrovat složité symboly a mohl se zcela soustředit na hudbu. Fascinující byla práce se světlem (světla Ulrich Niepel) a některé scény připomínající až surrealistické výjevy. Méně již nadchla scéna úvodního bakchanále, které se prakticky nekonalo. Stehen Gould zazpíval titulní roli spolehlivě, v závěru však působil již trochu unaveně, což se u tak rozsáhlého partu dá i pochopit. Judith Nemeth ztělesnila pravou wagnerovskou Venuši. Hvězdami večera byli Roman Tekel jako Wolfram a Richarda Merbeth v úloze Alžběty. Perfektně připravený byl sbor i orchestr pod vedením Christiana Thielemanna. 5. srpna následoval Bludný Holanďan, který rozčílil ortodoxní wagneriány při své loňské premiéře. V režii Clause Gutha se celý děj odehrává v luxusní hale Dalandovy vily a interpretovat režisérovu vizi lze snad nejlépe z pohledu psychoanalýzy. Od počátku je zřejmé, že celé představení se odehrává v Sentině fantazii. Dvě lodi kotvící vedle sebe připomíná zrcadlově obrácená scéna rozdělená schodištěm, poukazující na to, že Holanďanova loď je jen iluze. Holanďan a Daland mají navíc stejné kostýmy i vous, variace na oidipovský, resp. Elektřin komplex je vyjádřena jasně. Přadleny jsou elegantní pokojské. Mary nosí tmavé brýle a slepeckou hůl, ale vystupuje jako jediná postava s reálným vnímáním světa. V závěru opery obrovská figurína Holanďana odnese Sentu k nebesům – Senta si vysnila jeho spásu. Zbytek jevištní akce působí jako dohra. Sentu zpívala Adrienne Dugger, Erika Alfons Eberz, nejvýraznější výkony ale podali Jaakko Ryhänen (Daland), John Tomlinson (Holanďan) i Tomislav Mužek (Námořník). Dokonalé sbory, mající v tomto díle značný prostor, byly samozřejmostí. Standardně dobrý výkon podal orchestr, který dirigoval Marc Albrecht. Na závěr dodávám, že v tomto roce měli diváci poslední šanci zhlédnout Prsten Nibelungův, pro příští rok se chystá Tristan a Isolda.


V Í D E Ň C E

Smetanův Dalibor na festivalu „Klangbogen Wien“ Vlasta Reittererová

D

ramaturgie letního vídeňského festivalu „Klangbogen“ se snaží nabídnout v proporčně vyvážené podobě operní

představení, koncerty i jiné žánry. Sází na interpretační stálice i představuje nové tváře. Z pěti oper, jež byly na programu letos, byla dvě díla Mozartova (Il sogno di Scipione a Il re pastore) provedena koncertně, další tři díla jevištně,

a sice opera Goya Gian Carla Menottiho, God´s Liar Johna Caskena (jehož uvedení zároveň volně navazovalo na loni uvedenou operu Ernsta Blocha Macbeth) a Smetanův Dalibor. Všechny tři scénicky provedené opery tematicky pro-

33 Hr0410.indd 33

29.9.2004 9:18:23

Z A H R A N I Č Í

pojovala idea svobody, zápasu o moc a s mocí a různé podoby hrdinství. Premiéra Dalibora se uskutečnila 7. 8., zpráva je z posledního (čtvrtého) představení 17. 8. V prvé řadě je třeba zmínit vynikající hudební nastudování dirigenta Kirilla Petrenka. Jeho pojetí Smetanovy partitury bylo promyšlené do posledního detailu a Radio-Symphonieorchester Wien hrál pod jeho vedením od prvního do posledního tónu soustředěně a naprosto spolehlivě. Dirigentovo hudební pojetí se leckde lišilo od námi vstřebané a zažité zvukové podoby, jak nám ji zprostředkovávají čeští dirigenti, naprosto však korespondovalo s pojetím režisérovým. Dirigent za sebe i za orchestr sklidil zcela po právu největší ovace ze všech, publikum jej bouřlivě uvítalo voláním „bravo“ již po přestávce na základě dojmu z prvních dvou dějství. Výborný byl rovněž sbor (Festivalový sbor Klangbogen). Režisér Torsten Fischer chápe Dalibora jako operu „o nesmyslném násilí a bezmoci, o ďábelském kruhu moci, lásky a msty.“ Vyvázal děj z konkrétního zasazení do české mytologie a přenesl jej do „fiktivní, avšak zcela současné krajiny, kde žijí obyčejní lidé, do jejichž všedního dne padají bomby a jsou vražděny děti“, jak svůj záměr popsal. Nechtěl však, aby jeho režie vyvolávala jakoukoliv asociaci na konkrétní události (např. Irák) a to se mu také za pomoci scény i kostýmů, tedy bez laciných asociací, podařilo. Opona se otevírá do bílé scény s padajícím sněhem, s výsečí věže (Daliborky) vpravo a půlkruhovou zdí vlevo. Točna umožňuje plynulé přechody z dění pod věží do jejího tmavého nitra s točitými schody v centru scény. Na předscéně zůstává po celé představení prostý hrob s křížem, zpočátku je to hrob Miladina bratra, posléze hrob jako symbol zbytečné smrti. Základními barvami jsou bílá a černá, jejich ostrý kontrast zmírňuje tmavě modrá a tmavě šedá, pouze Jitku a Vítka reprezentuje tmavá červeň. Světelnou režií a účinkem stínů, jež postavy vrhají na bílou zeď, je dosahováno až mystické atmosféry. Pokud jde o režijní vedení postav, pak režisérův koncept naplnil především Scott Hendricks jako Vladislav: vnitřní svár krále, který sní o „krásném cíli, jenž panovníku kyne, když v míru jen života proud mu plyne“ a není schopen dosáhnout uskutečnění tohoto snu, je budován


T O R R E

D E L

L A G O ,

od prvního vstupu. Zejména tato role svědčila o souznění režiséra, dirigenta i představitele: od neobyčejně pomalého, váhavého tempa Vladislavova nástupního pochodu až po jeho kapitulaci, když je donucen podepsat Daliborův ortel, se jednalo o plynule a logicky herecky i pěvecky vybudovanou postavu. Vladislavovým našeptávačem, nakonec ale protihráčem byl Budivoj (Markus Butter), šedá eminence dvora, špicl a zrádce ve vlastních řadách, v zásadě však ubohý zbabělec, jenž svá poslední slova „Poddej se Dalibore!“ vyslovuje – budiž mi to přirovnání dovoleno – se „srdcem v kalhotách“, neboť mstitel Dalibor pro něj znamená nebezpečí i ve smrti. Mimochodem – nekonal se žádný Budivojův výpad proti Daliborovi ani Daliborovo naběhnutí na Budivojův meč, prováděné vždy víceméně nevěrohodně. Dalibor odhodlaně a se vztyčenou hlavou odchází za mrtvou Miladou, stoupající sněhovou plání podél bílé zdi k výši. A za Zdeňkem, jenž – a to je snad jediný sporný detail režie – je zde malým chlapcem. Režisér touto Zdeňkovou proměnou vytvořil sice oblouk mezi scénou první, kdy je během krátké předehry na bílé pláni pod Daliborkou zabit chlapec s houslemi v ruce a tentýž chlapec pak odvádí mrtvou Miladu do nebytí, dostal se tak však do rozporu s textem libreta: chlapec Zdeněk sotva mohl jít s Daliborem po boku do boje, nemluvě o další problematičnosti, jež tak vznikla. Režisér sice zeslabil odedávna vnímaný a dokonce zesměšňovaný „podivný“ vztah mezi muži, jeho řešení však nevyznělo ani logicky ani přesvědčivě. Navíc právě nyní, kdy se v Rakousku bouřlivě jedná o uzákonění homosexuálních manželství a po nedávném skandálu v teologickém semináři v St. Pölten na sebe právě tento detail režie upoutal zbytečnou pozornost, a to i přes pouze shrnující německé titulky (zpívalo se v češtině). Vynikající představitelkou Jitky byla Mary Mills, jež by podle mého soudu mohla brzy dozrát i do role Milady, Vítka zpíval Valentin Prolat. Beneš Petera Mikuláše byl pěvecky spolehlivý, herecky se však nedokázal ubránit „žalářnické šarži“; často připomínaná i odmítaná podobnost s Beethovenovým Roccem byla příliš patrná. Jan Vacík není hrdinný tenor se schopností jímavé lyriky, jak to vyžaduje Daliborův part, a bojoval ke konci představení spíše než o svobodu o svůj hlas. Herecky se však v rámci režijní intence šťastně vyrovnal

A M F I T E Á T R ;

M A C E R A T A ,

A R É N A

Foto archív

Z E

Jan Vacík jako Dalibor s faktem, že kromě grandiózního nástupu před tribunálem nemá mnoho příležitostí se jako skutečný lidový hrdina předvést. Vacíkův Dalibor je snílek, jehož si za hrdinu zvolil lid, a proto se musí stát nakonec obětí. Eva Urbanová jako Milada (pro mne naprosto přesvědčivá v pražské Pitínského inscenaci, z níž posléze tak nešťastně vystoupila) tentokrát zůstala herecky i pěvecky ve stínu představitelky Jitky. Ostré výšky, polykané konce melodických frází, nelogicky nasazovaná pianissima, kdy se i v malém prostoru Divadla na Vídeňce ztrácela v orchestrálním zvuku, na rozdíl od nečeských představitelů nesrozumitelná dikce a dynamické kontrasty bez logické souvislosti s obsahem zpívaného možná zvěstují technický problém. Úspěch Dalibora byl tedy především úspěchem dirigenta, orchestru, režiséra a představitelů vedlejších rolí.


S F E R I S T E R I O

Horká operní Itálie Pavel Horník

N

eúnosné vedro provázelo představení Tosky na jubilejním 50. ročníku pucciniovského festivalu v Torre del Lago,

malém toskánském městečku, kde řadu let velký skladatel žil. Divadelní amfiteátr pro přibližně tři a půl tisíce diváků, připomínající trochu rakouský Bregenz, najdeme na břehu malebného jezera a jenom několik kilometrů od moře. Kousek na

východ pak leží Pucciniho rodiště Lucca. Festival probíhá necelý měsíc od druhé poloviny července do srpna. Dávají se obvykle tři různé, výhradně pucciniovské tituly. Letos to byla Turandot, nová inscenace Madama Butterfly a Tosca.

34 Hr0410.indd 34

29.9.2004 9:18:24

Pěvecké obsazení je vždy prvotřídní a i letos se zde vystřídaly všechny světové operní hvězdy. Cavaradossiho zpíval dvě představení Andrea Bocelli, já jsem slyšel výborného, i když trochu těžkopádného Giuseppe Gipaliho. V roli Tosky zazářila a diváky podmanila svým dramatickým hlasem Francesca Patané a Scarpiu zpíval výtečně voluminózním barytonem známý Alberto Mastromarino. Orchestr a sbor Cittá Lirica vedl spolehlivě polský dirigent Jacek Kasprzyk. Klasická a zvláštními nápady nehýřící režie, scéna a kostýmy byly dílem Beni Montresora, který hlavně ve velkých sborových scénách mohl efektně využít početný sbor a možnosti velkého jeviště. Ještě jedna zajímavost: inscenace Butterfly byla realizována v koprodukci s operním souborem z jihokorejského Soulu s asijskými umělci včetně režiséra a scénografa. V závěrečném představení dokonce nehostoval žádný evropský pěvec, což muselo určitě působit velmi autenticky. Vydejme se ale dále jihovýchodním směrem přes Florencii a Perugii do romantického kraje zvaného Marche, rozprostírajícího se až k Jaderskému moři. V této přívětivé provincii, kde na většině kopců stojí starobylé opevněné vesničky a městečka, z nichž mnohé se mohou pyšnit krásnými kamennými malými či většími divadly se zlacenými a červeným plyšem obloženými interiéry, leží město Macerata. Zde se od roku 1914 v bývalé otevřené jízdárně postavené v neoklasicistním slohu počátkem 19. století a zvané Aréna Sferisterio, koná další operní festival. Zvláštní stavba, jejíž zadní stěnu tvoří dvě patra arkád, ve kterých jsou umístěné lóže, pojme až pět tisíc diváků. Uměleckou ředitelkou festivalu je známá operní pěvkyně Katia Ricciarelli. V produkcích vždy vystupuje řada umělců první garnitury. Letos byly uvedeny dřívější inscenace Verdiho Simona Boccanegry, Francesky da Rimini Ricardo Zandonaie a premiéru měly


L U Ž I C E ,

H R A D

Z A H R A N I Č Í

Foto Pavel Horník

Z E

Z I. dějství Hoffmannových povídek v Maceratě Offenbachovy Hoffmannovy povídky. Aréna má svým velmi širokým a poměrně nízkým interiérem specifické scénografické možnosti. Scéna je řešena jako plátno širokoúhlého filmu. Před několika lety zde působil také náš scénograf Josef Svoboda. Akustika prostoru je vynikající, podstatně lepší než ve Veroně. Pro Hoffmannovy povídky navrhl působivou scénu a kostýmy laděné do černé a bílé režisér představení Pier Luigi Pizzi a hudebně dílo nastudoval specialista na tuto operu, francouzský dirigent Frédérik Chaslin. Titulní roli měl původně zpívat snad nejlepší současný Hoffmann Neil Shicoff, ale nakonec ji převzal Vincenzo La Scola, kterému náročný part nečinil nijaké obtíže přesto, že byl nucen přejíždět na festival v Torre del Lago, kde zpí-

val Pinkertona v Butterfly. Zloducha doktora Mirakela herecky i pěvecky výborně ztvárnil nestárnoucí Ruggero Raimondi. V úloze Niklase pak okouzlila sametovým hlasem chlapecká Elsa Maurus a z hlavních ženských partů byla nejlepší komediální Désirée Rancatore jako loutka Olympia. Na jeviště byla přivezena ve skleníku. Jako Antonia byla obsazena Annalisa Raspagliosi a kurtizánu Giulietu zpívala Sara Allegretta. Nadšení publika nezchladila ani silná bouřka s deštěm, která skončila krátce před začátkem představení. Navlhlé klouzavé jeviště činilo potíže baletkám, a proto bylo posypáno bílým práškem, který ovšem zanechával značné stopy na černých oblecích pánů, což působilo trochu komicky. Není ale nad bezpečnost. Arrivederci!


O R T E N B U R G

Budyšínské divadelní léto Jiří Petrdlík

J

iž po deváté se v německé Lužici konalo Budyšínské divadelní léto. Pro tento rok dramaturgie vybrala singspiel Ralpha Benatzkyho U Bílého koníčka. V červenci a srpnu se na nádvoří místního hradu Ortenburg uskutečnilo celkem třicet dva představení v dokonale rakouském stylu. Diváci si např. mohli ke vstupence dokoupit i menu s vídeňským řízkem a císařským trhancem a u vchodu stáli uvaděči a uvaděčky v číšnickém, resp. v dirndlech. Navštívil jsem představení 31. červen-

ce ve 22 hodin (většina ostatních začínala ve 20. 30). Režie se ujal Lutz Hillman a spolu se scénografem Miroslavem Nowotnym vykouzlili vynikající iluzi solnohradské krajiny s lanovkou, hotelem a dokonce „opravdovým“ Wolfgangsee i s parníkem. Orchestr byl redukován na septet pod vedením Tasso Schilleho. Divácky nenáročné dílo provedli všichni účinkující s neuvěřitelným elánem, každý žert našel svou pointu a představení místy působilo jako improvizace. Z řady postaviček procházejících hotelem U Bílého koníčka zaujali nejvíce Mir-

ko Brankatschk v hlavní roli číšníka Leopolda a Michael Lorenz ve spíše činoherní úloze Wilhelma Gieseckeho. Heike Ostendorp jako razantní majitelka hotelu Josepha Vogelhuber byla vynikající v činohře, při zpěvu ji bohužel často nebylo slyšet. Jmenovat ostatní interprety by pro českého čtenáře asi bylo zbytečné, spokojme se s jejich pochvalou a konstatováním, že všichni jsou činoherci. Publikum zcela zaplnilo více než 1200 míst, celý večer se výborně bavilo a jen nerado po dlouhém potlesku okolo půl druhé ranní odcházelo domů.


35 Hr0410.indd 35

29.9.2004 9:18:26

Z P R Á V Y

Z E

Festivaly PIERRE BOULEZ obdržel 7. 8. zvláštní cenu města Bayreuth za svůj přínos pro Wagnerův festival. Boulez dirigoval poprvé v Bayreuthu v roce 1966 (Parsifal) a v letech 1976–1980 celý Prsten v památné režii Patrice Chéreaua. Po 24 letech Boulez zavítal do Bayreuthu letos opět, aby řídil novou inscenaci Parsifala v režii Christopha Schlingensiefa. ZA VYSOCE SKANDÁLNÍ INSCENACI EDINBURSKÉHO FESTIVALU byl označen Verdiho Trubadúr v režii Calixta Bieita, s řadou krvavých scén mučení a nekrofilie. Tisk ji nazval „orgiastickou oslavou násilí a hororu“. Vedení festivalu samo varovalo své diváky před inscenací. Nicméně ředitel festivalu Brian McMaster oznámil, že jediné představení Trubadúra v provedení Hannoverské státní opery pod taktovkou Michaila Kutsona 23. 8. bylo vyprodáno a že i když někteří diváci divadlo opustili, jiní byli inscenací „potěšeni“ a že to je „nejvíce vzrušující představení, které v divadle viděl“. Jednačtyřicetiletý katalánský režisér Bieito umístil děj do opuštěné továrny u moře. „Zajímá mě, jak sémě zla“, řekl Bieito, „mění charaktery lidí v nemocné jedince, poháněné nenávistí, která končí masakrem“. Místo šlechticů a cikánů zde vystupuje „lumpenproletariát“ – vyděděnci a kriminálníci. Leonora (kterou zpívala Francesca Saini) je prostitutka a narkomanka se sebevražednými úmysly, trubadúr Manrico se proměnil v Elvise Presleye a cikánka Azucena se stala starou prostitutkou, která se v závěrečné scéně objeví v kobce, hysterická a zakrvácená, a natírá si na tělo exkrementy. Bieito způsobil podobný skandál se svým Únosem ze serailu v berlínské Komické opeře (viz Hudební rozhledy 9/2004). NOVÝM ŘEDITELEM WEXFORDSKÉHO FESTIVALU v Irsku se stal Američan David Agler. Agler působil jako hudební ředitel ve Vancouverské opeře, byl šéfdirigentem Australské opery a rezidenčním dirigentem San Francisco Opera. Wexfordský festival, který se letos v říjnu uskuteční už po třiapadesáté, je jedním z nejvýznamnějších irských festivalů. DOSTAT VSTUPENKU DO BAYREUTHU je „neuskutečnitelný sen“, píše se v jednom německém časopise. Jedinou nadějí prý jsou černí překupníci, proti nimž ale vedení festivalu bojuje (traduje se, že skladatelův vnuk, Wolfgang Wagner, osobně jednoho překupníka „přemístil“ za dveře Wagnerova svatostánku). Letos festival obdržel 473. 403 žá-

Z A H R A N I Č Í

dostí o vstupenky, přičemž k dispozici bylo pouze 53. 900 lístků. ČÍNSKÁ FILHARMONIE zahájila sezonu 2004/05 o týden dříve slavnostním koncertem (22. 8. v Poly Theatre v Pekingu) ke 100. výročí narození vůdce komunistické strany Číny, Denga Xiaopinga (1904–1997). Pod taktovkou svého uměleckého ředitele Yu Longa hrál orchestr Lisztovy Les Préludes, Straussovu symfonickou báseň Ein Heldenleben a Čtyři poslední písně se sopranistkou Cheryl Studer. Nová sezona zahrne celkem 71 koncertů, z toho 36 v Pekingu, 10 v dalších čínských městech a 25 v zahraničí. Čínská filharmonie byla založena v Pekingu v květnu 2000 a během čtyř let stačila nastudovat značně široký repertoár (včetně skladeb Antonína Dvořáka). Kromě symfonických děl klade ředitel Yu Long, který dirigování studoval v Německu, důraz také na operu; vloni to byla mj. Carmen, letos Gounodova opera Roméo et Juliette, a to ve spolupráci s francouzským Théatre du Capitole de Toulouse, od něhož bude převzata výprava a režie. V uplynulé sezoně uvedl orchestr na 50 koncertech více než 160 děl pod taktovkou mj. Vladimira Ashkenazyho a Maurice Peresse, s houslistou Gidonem Kremerem a cellistou Jian Wangem. Zatímco předchozí sezona byla ve znamení Mahlera (zaznělo 6 symfonií), letošní je věnována Brahmsovi. Na svém dosud nejdelším zahraničním turné (23. 2.– 8. 4. 2005) orchestr vystoupí v sedmi evropských a severoamerických městech s programem, který zahrne řadu skladeb čínských autorů. XII. MEZINÁRODNÍ VARHANNÍ FESTIVAL V BARDĚJOVĚ (Slovensko) – Organové dny Jozefa Grešáka – uvedl od července do září 2004 sedm varhanních recitálů. V gotické Basilice sv. Jiljí účinkovali umělci z Maďarska (Király Csaba), Francie (Vincent Dubois), Chorvatska (Dražan Borič), Slovinska (Polonius Cantara), Rakouska (Johann Trummer) a Slovenska (Emílie Dzemjanová, profesorka varhanní hry na košické konzervatoři). České varhanní umění reprezentovala letos Irena Chřibková (titulární varhannice Basiliky sv. Jakuba v Praze). (-sifá-) MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ LÉTO V BARDĚJOVSKÝCH KÚPELOCH uvedlo ve svém 50. ročníku (22. 6.– 23. 8. 2004) v koncertním sále hotelu Astória deset koncertů. Vystoupili klavíristka Daniela Satury-Šašinová (F. Liszt), Slezské kytarové okteto z Pol-

ska, smyčcové kvarteto Jána Strmenského, duo Ján Figura (flétna) a Ján Labant (kytara) s Petrem Kosorínem (marimba), komorní orchestry Archi di Slovakia ze Žiliny, Collegium českých filharmoniků a Slovenský komorní orchestr Bohdana Warchala. Operní soirée (Alžběta Trgová – soprán, Peter Svetlík – tenor, Šimon Svitok – baryton, Martina Svitková – klavír) nabídlo průřez Verdiho La traviatou. Program obohatilo také Ron Affif International Jazz Trio, folklorní soubor Diabolské husle Jána Berkyho Mrenicu ml. a tradiční koncerty na promenádě. Mezinárodní hudební léto v Bardějovských Kúpeloch je druhým nejstarším hudebním festivalem na Slovensku, organizačně jej garantovaly Bardejovské Kúpele a. s. a umělecká agentura MUSICFEST za sponzorské pomoci Slovenské republiky. (-sifá) SYMPÓZIUM O ŽIVOTĚ A DÍLE JULIA FUČÍKA (1872–1916) se uskutečnilo v Innsbrucku péčí Rakouského svazu dechových hudeb a místních hudebních institucí (23.–25. 7.). Odborné referáty přednesli Wolfgang Suppan (Graz), Adam Hudec (Bratislava), Bohumil Pešek (Praha), Werner Prebst (Kolín nad Rýnem), Friedrich Anzenberger (Kirchstetten, Rakousko), Elisabeth Anzenberger (Kirchstetten, Rakousko), Jiří Majer (Brno), Evžen Zámečník (Brno), Bernhard Habla (Graz), Friedrich Weyermüller (Innsbruck) a Markéta Kabelková (Praha). Součástí sympózia byla řada koncertů s Fučíkovými díly a rovněž výstavy nakladatelství, zabývajících se edicemi koncertní dechové hudby, tedy i skladeb Julia Fučíka (nakladatelství Adler, Kliment, Rundel, Crepaz a TSS-Verlag). (ez)

Divadlo VELŠSKÁ NÁRODNÍ OPERA přišla o svého hudebního ředitele. Tugan Sokhiev, který prestižní místo přijal ve svých pouhých 25 letech právě před rokem, rezignoval během letní sezony s tím, že provoz v divadle vzhledem ke zkouškovému rozvrhu je neúnosný. Už v květnu odmítl po dvou představeních dirigovat La traviatu s tím, že rozsah onemocnění v sólistickém ansámblu mu neumožnil dostatečně připravit jeho první Verdiho produkci. „Za těchto okolností se necítím na to, abych mohl v plné míře tlumočit svou hudební představu této opery“, řekl. Generální ředitel Anthony Freud objevil neznámého mladého ruského dirigenta na jed-

nom představení Bohémy s Islandskou operou a neváhal mu navzdory umělcovu mládí svěřit vedení cardiffské opery. Sokhiev se tak v lednu 2003 rozhodl opustit Rusko a odejít do Cardiffu. Jeho rezignaci přijal Freud „s lítostí“, nicméně situaci okamžitě vyřešil: po dvě sezony do roku 2006 povede operu její předchozí ředitel (v letech 1992–2001), významný dirigent Carlo Rizzi. Plány se nezmění, opera zahájí tuto sezonu 11. 9. Straussovou Ariadnou na Naxu, následovat bude Gluckova Ifigenie na Tauridě a Pucciniho Turandot.

Různé ŠPERKY MARIE CALLAS budou nabídnuty 17. 11. na aukci v Ženevě. Sbírka zahrne mj. 11 šperků, které slavné pěvkyni daroval její manžel, bohatý italský průmyslník Giovanni Battista Meneghini. Za nejdražší šperk je označen diamantový prsten, u něhož Sotheby očekává cenu mezi 60. 000 až 100. 000 librami. Callasová odkázala po své smrti v roce 1977 všechny šperky svému příteli/přítelkyni, jehož/jejíž totožnost Sotheby skrývá v tajnosti a který/á je nyní nabídla k prodeji. Před aukcí budou šperky vystaveny v New Yorku, Londýně a Paříži. FILMOVÝ DOKUMENT O SKLADATELI MALCOLMU ARNOLDOVI natočil na objednávku londýnské televizní stanice ITV významný režisér Tony Palmer. Arnold (nar. 1922) je nejplodnějším britským skladatelem. Jeho dílo (více než 500 opusů) zahrnuje 9 symfonií, koncerty, taneční suity, balety, hudbu k celé řadě filmů (mj. k Mostu přes řeku Kwai), vokální skladby a také hudbu k satirickým koncertům slavného karikaturisty Gerarda Hoffnunga v 50. letech. I když hlavním cílem Palmerova filmového dokumentu je oslavit velkého skladatele a pomoci mu vrátit se na hudební mapu, neméně důležité je podle Palmera i odhalení „otřesné lidské tragédie. Hudba z Malcolma přímo tryskala, ale za jakou cenu! Neznám žádného jiného umělce, snad jenom s výjimkou Marie Callas, který tolik trpěl, jen aby nám mohl dát inspiraci, radost a smích.“ Palmerův film odhaluje, že zdravotní problémy se u Arnolda objevily velmi záhy: už v 21 letech u něj byla diagnostikována schizofrenie. Spolu s nezřízenou vášní k alkoholu a ženám a bez vlivných ochránců, které měli jeho téměř současníci Benjamin Britten a William Walton, je zřejmé, že Arnold měl od začátku pramálo šancí. Navíc i jeho tvůrčí všestrannost ničila jeho pověst: „Nemůžete spolupracovat

36 Hr0410.indd 36

29.9.2004 9:18:27

jeden týden s Deep Purple, druhý týden s Hoffnungem a očekávat, že vás intelektuálové budou brát jako seriózního skladatele“, říká Palmer. Arnold zahájil svoji hudební dráhu jako sólový trumpetista v Londýnské filharmonii a hrál mj. i pod takovými dirigenty, jakými byli Toscanini, Furtwängler či Beecham. Od roku 1948 se plně věnoval komponování, podle současníků „psal rychleji, než stačil zaschnout inkoust“. V 70. a 80. letech vyvrcholily jeho deprese, pokusil se o sebevraždu a podstoupil léčbu v ústavu pro mentálně nemocné. Rozhlasová stanice BBC 3 stejně jako festival Proms ad. odmítaly zařazovat jeho hudbu do programů. I když byl v roce 1993 povýšen do rytířského stavu a obdržel řadu čestných doktorátů a cen, jeho hudba je paradoxně stále zřídka hrána. Arnold dnes žije v ústraní v Norfolku. „Můj film vypráví o člověku, který byl nesmírně zanedbáván a v důsledku toho strašlivě trpěl. To už nenapravíme, ale chceme mu filmem vzdát alespoň náležitou poctu,“ říká režisér Palmer.

Česká hudba v zahraničí S ČESKOU FILHARMONIÍ vystoupila na Šlesvicko-holštýnském festivalu v severním Německu ve dnech 23.–25. srpna poprvé jako sólistka mladá německá houslistka slovenského původu Julia Fischerová. V Hamburku zahrála 25. 8. s obrovským úspěchem Dvořákův houslový koncert, řídil Zdeněk Mácal. Na stejném turné účinkovali jako sólisté s ČF i klavírista Gerhard Oppitz a cellista Mischa Maisky. Již předtím vystoupila ČF řízená Gerdem Albrechtem na Salcburském festivalu, kde uvedla Dvořákovo Requiem s mezinárodním kvartetem sólistů a Pražským filharmonickým sborem. (vla) DUE BOEMI DI PRAGA (Josef Horák – basklarinet, Emma Kovárnová – klavír) provedli 23. 6. na letním koncertě v rámci svého abonentního cyklu Baden-Württemberských koncertů v německém Biberachu skladby A. Dvořáka (Klid lesa), Egona Ledeče (Taneční reminiscence), Antonína Tučapského (Rondo capriccioso) a v premiéře „Spring Dedication for DB“ Geraldiny Muchové. Dále zazněly skladby Laca Kupkoviče, Rolanda Boehma, Leo Thyse a Françoise Rasse. MEZZOSOPRANISTKA OLGA ČERNÁ A KLAVÍRISTKA JITKA ČECHOVÁ vy-

stoupily 4. 9. na festivalu Stimmen Europas – Tschechien 2004 v německém Otterndorfu. Letošní festival byl zasvěcen obecně roku české hudby a zvláště pak 10. výročí úmrtí slavné české sopranistky Jarmily Novotné. V programu zazněly písně Martinů, Schulhoffa, Mahlera a Dvořáka, pro tuto příležitost i tzv. „Lidické písně“, které Jarmila Novotná s Janem Masarykem zpívala a natočila v Americe. 5. 9. pak v rámci festivalu proběhl workshop s Jitkou Čechovou.

Z E

Z A H R A N I Č Í

Foto Juliusz Multarzynski

Z P R Á V Y

FAGOTISTA VÁCLAV VONÁŠEK získal 1. cenu v celosvětové soutěži International Double Reed Society, jejíž finále se konalo v australském Melbourne. Na přelomu června a července se v univerzitním komplexu melbournské Monash University uskutečnila 33. konference International Double Reed Society – IDRS (Mezinárodní dvouplátkové společnosti), která sdružuje hobojisty a fagotisty po celém světě. Konference se konají každoročně v USA a dalších zemích světa a jejich náplní jsou koncerty, semináře, masterclassy, další aktivity související s hobojem a fagotem a v neposlední řadě též soutěž Fernand Gillet-Hugo Fox Competition. Soutěž je otevřena pro hráče z celého světa, podmínkou je věk pod 30 let a členství v IDRS. Soutěžní repertoár letos obsahoval i skladbu současného australského skladatele Gordona Kerryho „On The Summer Map of Stars“. Do finále Václav Vonášek postoupil společně s dalšími 4 finalisty z USA, Číny a Francie. Jako vítěz soutěže Václav Vonášek interpretoval Vivaldiho Koncert e moll s Melbournským symfonickým orchestrem, který od cembala řídil britský hobojista a dirigent Nicholas Daniel. Václav Vonášek byl pozván k vystupování na příští konferenci IDRS, která se uskuteční v texaském Austinu.

REŽISÉR MARTIN OTAVA byl pozván ke spolupráci s Národní operou ve Varšavě. Připravil zde novou inscenaci opery Salome Richarda Strausse (premiéra 25. 6.). Dekorace navrhl Ján Zavarský, kostýmy Dana Svobodová, operu hudebně nastudoval ředitel varšavské Národní opery Jacek Kaspszyk. V titulní roli se představila Eilana Lappalainen, dále účinkovali Pawel Wunder (Herodes), Stefania Toczyska (Herodiade), László Lukácz (Jochanaan), Tomász Krzysica (Narraboth) ad. Klavírní koncert, Bach/ Mitropoulos: Fantasie a fuga) dirigoval Alexandros Myrat, na klavír hrál Thanassis Apostolopoulos, spoluúčinkoval Athénský festivalový sbor. Divadlo Heroda Attika bylo zbudováno roku 161. Od roku 1955 se zde každoročně (letos od 1. 5. do 28. 9.) koná festival operních inscenací, koncertů, antických tragédií a dalších projektů, souvisejících s řeckou kulturou. Vedle domácích umělců přijíždějí věhlasní sólisté a soubory ze zahraničí. Letos zde vystoupili kromě našeho orchestru Berlínská či Vídeňská filharmonie, Bavorský státní balet, Londýnský symfonický orchestr, Gewandhausorchester Lipsko a Luciano Pavarotti.

SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU účinkoval v Německu a Řecku. 28. 8. vystoupil SOČR s dirigentem Vladimírem Válkem a sólistou Janem Simonem ve Freiburgu v rámci festivalu MDR Musiksommer. Na koncertě s názvem „In memoriam Dvořák“ zazněl Klavírní koncert č. 2 B dur, op. 83 Johannesa Brahmse a Symfonie č. 7 d moll, op. 70 Antonína Dvořáka. Od 31. 8. do 3. 9. hrál SOČR na dvou koncertech Athénského festivalu v athénském divadle Herodus Atticus (Čajkovskij: Klavírní koncert č. 1 b moll, Dvořák: Symfonie č. 7 d moll, op. 70 a Sicilianos: Šest fantastických kusů). Druhý koncert s řeckými autory (Kouroupos: Předehra, Drositis: Žalmy pro orchestr a sbor, Evangelatos:

MAGDALENA KOŽENÁ zpívala (3. a 4. 8.) na festivalu Mostly Mozart v newyorské koncertní síni Avery-Fisher Hall v Lincolnově centru. V mozartovském programu ji doprovodil tamní festivalový orchestr. Do New Yorku se Kožená vrací nyní na podzim k přípravě Janáčkovy Káti Kabanové. V Metropolitní opeře ztvární v tomto díle pod taktovkou Jiřího Bělohlávka v sérii prosincových představení roli Varvary. Pro Jiřího Bělohlávka to bude debut na této prestižní scéně. Jedenatřicetiletá sólistka se tam objeví již podruhé. Debut v MET absolvovala loni na podzim jako Cherubín v Mozartově Figarově svatbě.

* Letos v červenci Kožená s Bělohlávkem a Pražskou komorní filharmonií s velkým ohlasem zpívala v Londýně na Promenádních koncertech BBC Proms. V létě také ukončila evropské miniturné s předním světovým komorním orchestrem Les Violons du Roy pod vedením Bernarda Labadie. Během jednoho týdne se představila s vybraným barokním repertoárem – v hudbě Bacha a Händela – v Německu na Šlesvicko-holštýnském festivalu a na festivalu Rheingau Musik Festival. Poté ji přivítal zaplněný amsterdamský sál Concertgebouw. OPERA A BALET NÁRODNÍHO DIVADLA BRNO V RAKOUSKU. Sbor a orchestr Janáčkovy opery NDB spolu s baletem NDB účinkovaly v létě (14. 7. –23. 8.) v inscenaci Verdiho Aidy v rakouském přírodním amfiteátru Sankt Margarethen in Burgenland vzdáleném 50 km od Vídně. V letošní inscenaci vystupovalo více než čtyři sta umělců a velkolepé pojetí přivedlo na jeviště i živé slony. V hlavních rolích se objevili Ernesto Grizales, který v Janáčkově opeře hostoval v této sezoně v opeře La traviata, dále Cornelia Helfricht, Eugenia Garza, Emil Ivanov, Goran Simic ad. Režisér Robert Herzel má s největším přírodním divadlem v Evropě již své zkušenosti, inscenoval zde dříve Kouzelnou flétnu a Otella. sla


37 Hr0410.indd 37

29.9.2004 9:18:29

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Český vklad v hudebním projevu Jana Dismase Zelenky Jaroslav Smolka

K

vality tvorby Jana Dismase Zelenky byly modernímu hudebnímu životu 20. století dlouho utajeny. Až edice jeho komorní a orchestrální tvorby a zejména mistrovské výkony, jimiž jej proslavil vrcholný světový hobojista Švýcar Heinz Holliger v 70. letech, v celosvětovém měřítku strhly lavinu zájmu o jeho tvorbu. Teprve ta dala zapravdu několika drážďanským a českým nadšencům, kteří se s nevalnými úspěchy snažili po dlouhá desetiletí předsvědčovat svět o výjimečných kvalitách Zelenkovy tvorby. Dnes jsou díky stovkám nahrávek jeho děl na trvalých nosičích zvuku, v rozhlasovém a televizním vysílání i obrovské frekvenci na koncertních pódiích prosazeny a skladatelova velká výročí v letech 1979 a 1995 byla manifestacemi úcty k tomuto velikánu, rovnocenně dnes řazenému k J. S. Bachovi, G. F. Händlovi, A. Vivaldimu či G. F. Telemannovi jako vrcholným hudebním tvůrcům baroka. Tato popularita vyvolala i obrovský badatelský zájem, stimulovaný velkolepou podporou zejména německých státních a nadačních institucí. Jeho výsledkem jsou četné edice životopisných dokumentů, tematický katalog i notové tisky jeho děl, dvě velké mezinárodní konference, z nichž vyšly obsáhlé sborníky studií; vznikly desítky dalších publikací až po knihy (německou od Susanne Oschmann o Zelenkových italských oratoriích, Schott 1986, a anglickou monografii od Australanky Janice B. Stockigt, Oxford Press 2000). Mnoho pozornosti bylo věnováno v tomto rámci specifikaci Zelenkova kompozičního slohu. Skladatel byl dobře technicky vybaven už v raných dílech, jež vznikla kolem 1710 v Praze, významného kontrapunktického i dalšího skladatelského školení se mu dostalo v letech 17161718 u Johanna Josepha Fuxe ve Vídni. Základem jeho hudebního vyjadřování byl sloh středoevropského vrcholného baroka, po začátku 18. století se prosazující s mírných zpožděním i v Čechách. V barokní Praze byla kolem roku 1700 ještě živá i residua renesanční vokální polyfonie, jaká přežívala i ve Vídni a jež měl v oblibě i Fux. Můžeme předpokládat, že s důkladností, s jakou je probral ve své učebnici Gradus ad parnassum (1725), v nich vycvičil i Zelenku. A nešlo tu jen o Palestrinův sloh, ale také o manýristický expresívní projev s nebývale barvitým světem souzvuků a akordických spojů, spojený často s chromatickými postupy, jaké s oblibou použí-

val například Girolamo Frescobaldi. Ne náhodou si Zelenka vedle četných jiných skladeb opsal a přivezl do Drážďan i jeho sbírku Fiori musicali, ne náhodou z ní v 30. letech parodoval dva ricercary s neobyčejnými melodickými i harmonickými postupy tak, že je podložil textem a instrumentoval pro sbor a orchestr. Součástí studia u Fuxe byl i důkladný výcvik v polyfonních formách, jejichž mistrem se Zelenka stal. Z nich zejména fugy nejen s přísnými, bachovskými postupy, ale také s vynalézavými jedinečnými řešeními stavby i jednotlivostí prostupují téměř veškerou jeho tvorbu. Osvojil si i benátský sloh se skvělou koncertantní fantazií vivaldiovského typu a dokázal jej velmi tvořivě a osobitě promítnout do svých děl. A v 30. letech byl Zelenka konfrontován s neapolským operním slohem, výrazně pronikajícím i do chrámové vokálně instrumentální hudby; ten byl už galantně apartní a raně klasicisticky zjednodušoval hudební vyjadřování. V Drážďanech s ním měl především u mladého kurfiřta a krále Friedricha Augusta II. velké úspěchy v Neapoli vyškolený Johann Adolf Hasse a Zelenka musel jeho principy v některých dílech uplatnit také. Zejména pro sloh pozdních mší a ostatních chrámových děl razí jedna z vůdčích osobností onoho zelenkovského badatelského boomu posledních desetiletí Thomas Kohlhase termín der vermischte Kirchen-Stylus (smíšený chrámový styl), kterým míní vnitřně kontrastní, ale zároveň velmi působivé i organické střídání a prolínání všech výše zmíněných slohových rovin v rámci jednotlivých děl. To všechno je dnes do značné míry prozkoumáno. Ono bádání má však přesto jednu neotevřenou schránku, kterou někteří autoři obcházejí, jiní ji obecně konstatují, ale nahlédnout do ní se ani nepokoušejí: český vklad a zřídla Zelenkovy hudby; na co navázal, co a jak z ní ovlivnilo jeho jedinečný a osobitý hudební projev. To jsou ovšem úkoly pro českou muzikologii – nikdo jiný je za nás řešit nebude. Nestačí na to ovšem ani takovýto rozsahově limitovaný časopisecký článek. Nicméně některé základní směry této problematiky se pokusím tady naznačit s tím, že rozvedeny a konkretizovány budou v první české monografii Jana Dismase Zelenky, na které pracuji. Zahraniční muzikologové, kteří psali o Zelenkových capricciích i sonátách či dokonce povšechně charakterizovali hudební vyjadřování Jana Dismase Zelenky, konstatovali silný vklad hudební fantazie autorova rodného prostředí, vyhraněně slovanské a zejména specificky čes-

ké lidové hudebnosti. My Češi ji ovšem intenzívně vnímáme, ale exaktně ji dokumentovat je velmi obtížné. Lidová hudební invence zemí střední Evropy byla totiž už v baroku tak silně propojená a navzájem prorostlá, že o některých jednotlivých hudebních myšlenkách i dokonce idiomech nelze s jistotou říci, zda jsou české, rakouské, jihoněmecké a dokonce i velmi známé lidové melodie mají někdy své obdoby za společnou hranicí. O některých už víme, odkud kam a kdy přešly, u jiných jsou tyto procesy dosud neznámé. Ovšemže existuje specifická česká, rakouská, německá, polská hudba, ale prostupují se a někdy Vám zazní i leccos třeba francouzského původu neodolatelně česky. S tímto vědomím přistupme i k posuzování Zelenkovy hudební fantazie. V tomto ohledu jsou typickým dílem už orchestrální Capriccia, z nichž první čtyři ZWV 182–185 napsal za studií ve Vídni v letech 1717–18. Takovým středoevropským fenoménem je ovšem melodika, již si umíme snadno spojovat s intonací loveckých fanfár. Tu mají vyhraněně témata prvních vět Capriccií č. 2 a 4 a krajního dílu třídílné francouzské sinfonie z č. 3. České intonace slyším v obou paysanech, Zelenka mi tu evokuje nejen francouzský, ale i český venkov. Hned v prvním z nich, 2. větě Capriccia č. 1 D dur, má začátek široký vzestupně sestupný melodický oblouk blízký nápěvnému typu, doloženému v české hudbě už od známého Husitského otčenáše a frekventovaného v českém folkloru velmi bohatě, např. i v lidové písni Už mou milou do kostela vedou z Erbenovy sbírky českých lidových písní. Tedy v nápěvu, se kterým souvisí i několik obdobně obsahově zaměřených skladeb Bedřicha Smetany. V tomto ohledu souzní Zelenkova melodika s archetypem, který intenzívně žil v české chorálové i pak písňové tradici protestantské i katolické a jehož působení je patrné např. v tvorbě jeho nejvýznamnějšího českého současníka: ne náhodou je např. výrazná Zelenkova melodie z první velké sborové fugy svatováclavské hry Sub olea pacis et palma virtutis Dextera tua Domine velmi blízká prvnímu fugovému tématu Laudetur Jesus Christus Bohuslava Matěje Černohorského a některých jeho varhanních fug. Oba skladatelé s těmito melodiemi také podobně pracují jako s vůdčími liniemi velkých polyfonních kompozičních celků. Výrazně česky mi zní i fugové téma druhého dílu dvoudílné vstupní věty Capriccia č. 1 D dur. Snad nejnápadněji české jsou však jíma-

38 Hr0410.indd 38

29.9.2004 9:18:30

S T U D I E , vé hudební obrazy volného tempa, árie. Taková je např. Aria, zasunutá jako kontrastní střední díl do Canarie, druhé věty Capriccia č. 2 G dur, jež vznikla nejspíš na přelomu let 1717-18. Tomu odpovídá vánoční, lidově koledová povaha hudby s ukolébavkově houpavým tečkovaným rytmem, půvabně občas vystřídaným triolami. Výrazným ohlasem české lidové písňové lyriky je také Andante (Aria 2.), střední díl třídílné 3. věty Capriccia č. 4 A dur. Zajímavé jsou Zelenkovy kombinace prosté, až popěvkově lidové melodiky v kánonech, kde risposty vpadají do melodických proudů propost velmi těsně, s malými odstupy po propostách: v da capo se vracejícím začátku téhož ariosního celku z č. 4 či v připomenutém už Paysanu 2 Canon in unisono ve středním dílu finální věty téhož Capriccia č. 4 A dur. Zelenkovi byla zřejmě velmi blízká i česká lidová pastorálnost koled a vánoční hudby. Pastorálně koledovou povahu mají hned tři čísla z vánoční mše Missa Nativitatis Domini ZWV 7. Nápadně zjihlým výrazem působí č. 3 Domine ve volnějším tempu Larghetto a kolébavém 3/8 taktu. Má velmi prostou kompoziční fakturu s tercovými a sextovými paralelami či jednoduchou polyfonií při dvojhlasém zpracování jakoby lidově jednoduché písňové melodie; střídají se s nimi dvě příčné flétny a ženské hlasy. Podobný pastorelový sloh má i č. 9 Crucifixus – také lidově prostá hudba, založená na vytercované a imitačně vedené diatonické melodii. Sopránu a altu tady odpovídá dvojhlas hobojů. Působivé je střídání ženského zpěvu v G dur a hobojových odpovědí ve stejnojmenné g moll před koncem při passus et sepultus est (trpěl a byl pohřben). A lidově pastorální je i č. 13 Benedictus. V kolébavém 3/8 pohybu se tu opět střídá quasi lidově prostý dvojhlas příčných fléten se zpěvem sopránu a altu v terciových paralelách a s nekomplikovaným polyfonním souzněním nad jednoduchým continuem. Ve vztahu k původnímu vánočnímu poslání díla tu skladatel vytvořil půvabný a prostý pastorální hudební obrázek typu, známého z pozdější tvorby venkovských českých kantorů – skladatelů předklasického a klasického období, jako byli Karel Blažej Kopřiva, Jiří Linek, Jakub Jan Ryba a další. Tato hudba často souvisí s intonacemi českých vánočních koled a vůbec lidových písní. Její zdroje jistě spočívají v dávné české folklorní tradici, která nepochybně byla živá i v letech Zelenkova dětství v Louňovicích a sahala do mnohem starší minulosti. Má však své kořeny i v Itálii. Jiří Berkovec v knize České pastorely, Praha 1987, 11-20 píše o dávných evropských kořenech pastorel a o tom, jaký význam

měli piffarari či zampognari, hráči na šalmaj či dudy – pastýři z Kalábrie nebo Abruzz, kteří si přivydělávali před vánocemi v Římě i jiných velkých italských městech pouličním hraním lidové pastorální hudby; uvádí i takové vánočně pastorální inspirace v tvorbě Arcangela Corelliho a dalších italských skladatelů i nevánoční pastorální náměty cyklu sonát Antonia Vivaldiho Il pastor fido a jeho Concerto La Pastorella převážně z prvních dvou desetiletí 18. století. Tehdy se mohl Zelenka setkat s italskou pastorální hudbou zejména ve Vídni. Příkladů česky lidově laděné vánoční pastorální lyriky není v jeho tvorbě mnoho, ale stojí za pozornost jako jeden ze zdrojů Zelenkovy hudební fantazie. V této souvislosti

jsou zajímavá i přepracování přírodně lyrických čísel ze hry Sub olea pacis et palma virtutis na vánočně pastorální recitativy a árie O magnum mysterium E dur ZWV 171 a Motetto per il Natale Proh, quos criminis ZWV 172. Není to tolik hudby, abychom na jejím základě mohli považovat Jana Dismase Zelenku za zakladatele české barokní a klasicistické tradice vánočních pastorel; ranými nápověďmi na tento žánr k jeho zrodu, respektive zprostředkování mezi jeho kořeny v českém prostředí a tvorbou následovníků však možná přispěl. V této souvislosti mohla hrát skutečnost, že právě Missa Nativitatis Domini ZWV 7 byla záhy vyvezena z Drážďan do Prahy a tady provozována, významnou roli. A jedním z prvních protagonistů vokálně orchestrálních

K O M E N T Á Ř E

pastorel – už na české texty, i když také později se jako vánoční pastorely zpívaly skladby se slovy českými i latinskými – byl Zelenkův příznivec a následovník Šimon Brixi. Výrazně česky působí Zelenkovy rychlé instrumentální věty zejména taneční povahy ze Šesti sonát ZWV 181 (č. 3 pro hoboj, housle, fagot a continuo, ostatní pro 2 hoboje, fagot a continuo). Ani jedna věta tu není označena názvem určitého tance. Jejich ohlasy, zejména českých lidových tanců, tady ovšem jsou, hlavně v rychlých finálních větách. Sonáta č. 1 F dur má ve finální IV. Allegro assai výrazově odlehčenou rondovou větu. Tématem je stručná jednohlasá melodie, zejména v začátečním čtyřtaktí velmi výrazná. V obou dvoutaktových polovětách je rytmicky oživena střídáním osmin a triol, zatímco v doprovodu pokračuje osminový pohyb. Lorenz Welker shledává ve studii Konstituenten der Form in Zelenkas Triosonaten ve sborníku Zelenka Studien II, 1997, takovou juxtapozici osmin a triol i v některých koncertech Vivaldiho, u Zelenky však spatřuje její původ v českém folklóru. Jádro tohoto tématu má skutečně blízko k českému lidovému instrumentálnímu projevu, ovšem takovému, jaký můžeme dokumentovat až o přibližně půldruhého století později. III. Andante ze Sonáty č. 2 g moll má ve středním dílu formy aBa‘ hobojové vedoucí linie, jejichž houpavý tečkovaný rytmus i „sladké“ sextové a terciové paralely připomínají lidovou lyriku českého venkova. V líbezně veselé II. větě Allegro Sonáty č. 3 B dur vychází z fugového rozvrhu, ale je prostoupena rozsáhlými hudebními myšlenkami písňové a koncertantní povahy. Písňovým momentem je nejen periodicky přehledná melodika, ale i zvláštní pointa – sestupně sekvencový nápěvný idiom z české lidové písně. A IV. věta Allegro – Tempo giusto je opět hudba naplněná radostnou energií s invencí, kořenící hluboko v podnětech z českého folklóru. Ty spočívají nejen v některých melodických obratech, ale i v efektu kontrapozice stejnojmenných tónin dur a moll, ve sklonu k opakování motivů s urputností téměř ostinátní a také v originálních rytmech, z nichž se mi zejména při výrazných synkopách maně vybavuje o staletí pozdější neoklasicizující lidovost Bohuslava Martinů. Také v I. větě Sonáty č. 5 F dur zazní střídání triol a osmin (respektive šestnáctin) i výrazný synkopický submotiv, jakého jsme si všimli už ve finále Sonáty č. 3 B dur – postupy, charakteristické pro lidově radostné hudební vyjadřování. Rozmanitých stop české lidové hudebnosti a tradic je v Zelenkově tvorbě nemálo, i když nejsou převažující konstitutivní složkou jeho kompozičního slohu..


39 Hr0410.indd 39

29.9.2004 9:18:31

S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Zdeněk Pachovský

K

arlovy Vary si v polovině léta připomněly 110. výročí kontinentální premiéry Dvořákovy 9. symfonie e moll „Z Nového světa“. S Karlovarským lázeňským orchestrem se o ni 20. 7. 1894 v Poštovním dvoře zasloužil August Labický, letos ji ve slavnostním sále GH Pupp řídil Jiří Stárek. K vysoké umělecké a společenské úrovni večera přispěl i Václav Hudeček suverénní interpretací Dvořákova houslového koncertu a moll. Na Poštovní dvůr se nezapomnělo. O den později (24. 7.) se stal dějištěm hudebně historické konference, zaměřené z podnětu a za podpory Karlovarského kraje k tradicím české hudby v regionu do roku 1945 převážně německém. Jednání zahájil hejtman Josef Pavel, který přivítal početnou obec přednášejících i posluchačů. Ve třiceti příspěvcích bylo vzpomenuto významných osobností české hudby, které kraj navštívily, lokalit, kde se hudba pěstovala, orchestrů, které tu díky lázeňskému provozu vznikaly již počátkem XIX. století i nových hudebních tradic, které se zrodily po roce 1945. V krátkých referátech defilovaly postavy Tomáška, Smetany, Fibicha, Foerstera a především Dvořáka, jehož jméno zaštiťuje mj. podzimní festival i Mezinárodní pěveckou soutěž v Karlových Varech. Mluvilo se o pronikání české hudby do dramaturgie orchestrů, o skladbách, věnovaných pěveckým sborům, o zásluhách Václava Neumanna na rozvoji Karlovarského symfonického orchestru a moderního repertoáru. Radomil Eliška se v osobně zaujatém příspěvku zabýval ideologickými tlaky, které svazovaly umělecké snahy v sedmde-

Foto archív

K tradicím české hudby v karlovarském regionu

Vnuk Antonína Dvořáka podobu svého děda vskutku nezapře sátých letech. S živým ohlasem se setkal projev Dvořákova vnuka, rovněž Antonína, věnovaný osobnosti velkého skladatele, jehož 100. výročí úmrtí si připomíná celý kulturní svět. Nezapomnělo se ani na jazzové festivaly, varhaníka Otu Čermáka či legendárního saxofonistu „barona“ Schönecka. Nelze tu obsáhnout program celé konference, zpestřené živým provedením „Karlovarských obrázků“ pro flétnu a klavír od

Jiřího Temla. O plynulý, profesionálně organizovaný průběh jednání se zasloužil ředitel Mezinárodního pěveckého centra A. Dvořáka Alois Ježek se svým týmem. Závažné příspěvky budou uveřejněny ve sborníku, který vyjde na sklonku roku 2004. Půvabnou tečkou za oběma dny se pro mnohé účastníky stala návštěva posledního představení Rusalky v přírodním divadle v Lokti. I počasí jí přálo.


Ministerstvo kultury České republiky oznamuje: Odbor umění a knihoven MK vyhlašuje grantové řízení pro rok 2005 pro právnické osoby (s výjimkou příspěvkových organizací MK) a fyzické osoby s živnostenským oprávněním pro projekty z oblasti profesionálního divadelního, hudebního, tanečního a pohybového umění, výtvarného umění, užitého umění, uměleckých řemesel a architektury. Formuláře žádosti o dotaci, rozpočtové formuláře a podmínky pro přihlašování projektů si vyzvedněte na adrese: http://www.mkcr.cz/– umění a knihovny-granty nebo Ministerstvo kultury, odbor umění a knihoven, Praha 1, Maltézské nám. l – Nostický palác MgA. N. Zichová – oblast divadla a tance tel. 257 085 213, [email protected], PhDr. A. Chorvátová – oblast hudby tel. 257 085 218, [email protected], Mgr. R. Musil – oblast výtvarného umění, užitého umění, uměleckých řemesel, architektury tel. 257 085 209, [email protected]

Uzávěrka pro podání přihlášek je 30. listopadu 2004.

40 Hr0410.indd 40

29.9.2004 9:18:33

S T U D I E ,

Bludný kruh operní praxe Vlasta Reittererová

O

pera je otevřená forma. Teprve současné oživení všech jejích složek jí dává smysl: oko je zaujato dekorací, kostýmy, světly a dalšími technickými kouzly, sluchu lahodí (nebo jej dráždí) hudba, náš intelekt zaměstnává příběh. Tápání i vítězství operního žánru jsou založena na neustálém hledání rovnováhy těchto tří základních složek. V průběhu dějinného vývoje se střídala kratší či delší období vítězství té či oné z nich a existence opery je na těchto střetech a příměřích od počátku založena. Trojici tvoří také další skupina, podílející se na existenci opery: autoři, interpreti a publikum. Vítězství pěvecké opery na počátku 19. století bylo pozdější historií (zejména ve světle reformy Richarda Wagnera) označováno za jednu z etap úpadku: podobu děl diktovali pěvci, kteří potřebovali předvést technickou virtuozitu, a pokud jim k ní dostatečnou příležitost neposkytoval kus sám, nerozpakovali se »záplatovat« vypůjčenými bravurními áriemi z jiných oper. Diktát pěvců ovšem vycházel z diktátu publika, jež své miláčky právě tak hýčkalo jako při sebemenším selhání zatracovalo. V konečné instanci to bylo publikum, které rozhodovalo o úspěchu a neúspěchu díla. Chytří divadelní ředitelé šikovně lavírovali mezi zájmy divadelní kasy a zájmy umění, takových, jež by bylo možno nazvat osvícenými či dokonce progresivními, byla menšina. Richard Wagner takové nenacházel a vybudoval pro svá díla nakonec vlastní stánek. Předtím však i on častokrát ustupoval, chtěl-li vidět svá díla na jevišti. Tannhäuser má několik verzí, pro Paříž se nakonec proti svému přesvědčení uvolil umístit baletní scénu tak, jak bylo v místě zvykem. Pro vídeňské uvedení Tristana a Isoldy byl ochoten titulní part transponovat, když zpěvák nestačil na jeho vražedné dramatické výšky. »Pařížské verze« mají opery Giuseppa Verdiho a ostatně již reformátor Christoph Willibald Gluck napsal dvě verze svého Orfea – pro Paříž a pro Vídeň. Mozartův Don Giovanni má verzi pražskou a vídeňskou, dnes se často hrají kombinace obou. Giacomo Meyerbeer přizpůsoboval své opery podmínkám toho kterého divadla zcela pravidelně: škrtal, připisoval nová čísla, přehazoval scény. Takzvané »pravidlo poslední ruky« je v takových případech velmi sporné. Důvodem ke vzniku více verzí díla je také tvůrčí hledání. To je případ Beethovenova Fidelia, Verdiho Macbetha či Simona Boccanegry. V 19. století vstupuje mezi autory, interprety a publikum další

významný element: kritik, který je sám rozpolcen mezi dvojí roli; je propagátorem směrem k publiku a rádcem směrem k autorovi a interpretům. Na příkladu Bedřicha Smetany a jeho utvrzení v pozici národního skladatele je dobře patrný proces postupného utvrzování role vyvoleného. Prodanou nevěstu napsal – podle svého pozdějšího poněkud zlehčujícího výroku – jako takovou »hračku«, právě ona však nakonec (i na základě reakcí »zvenčí«) prošla procesem retuší a proměn, než dospěla ke tvaru, jaký je dnes běžně uváděn. Její původní verze ve dvou dějstvích, s mluvenými dialogy, bez tanců, ale zato s operetním kupletem principála, byla od té doby hrána pouze výjimečně, ačkoli její uvádění Smetana ani nezakázal a ani tuto verzi nezničil. Také Dvě vdovy mají dvě verze: první pouze pro čtyři sólisty s uzavřenými hudebními čísly a mluvenými dialogy je konverzační salonní operou podle francouzského modelu. Publikum však očekávalo druhou Prodanou nevěstu a Smetana, také pod dojmem výtek »cizích vlivů«, přisuzovaných jeho Daliboru, revidoval Dvě vdovy podobně, jako to udělal v případě Prodané nevěsty. Vlna historismu posledních třiceti let vyvolala dosud nebývalé propojení interpretační praxe s vědou, někdy však až zběsilá honba za »urtexty« vedla ke studenému akademismu a ztrátě toho, co tvoří vlastní podstatu hudby a divadla: individuálního přístupu interpreta. Hledači prvních verzí se někdy v přesvědčení, že autor byl k přepracování v zásadě vždy donucen veřejností, jež ještě nedokázala génia ocenit, snažili rekonstruovat nerekonstruovatelné. Pravidlo »urtextu« se dostávalo do rozporu s pravidlem »poslední ruky«. Naštěstí je zde vždy možnost volby. Jak v případě Prodané nevěsty tak v případě Dvou vdov je na vůli inscenátorů, pro jakou verzi se rozhodnou. Podobné rozhodnutí je v jejich moci v případě Musorgského Borise Godunova, Hindemithova Cardillaka, Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, kdy jsou rovněž k dispozici dvě autorské verze. Státní opera Praha nedávno vrátila na jeviště původní verzi opery Nížina Eugena d´Alberta a výsledek správnost této volby potvrdil. Co však v případě, kdy autor první verzi zničil, a zachoval se z ní pouhý zlomek? Takový je osud scény Kostelničky z Janáčkovy Její pastorkyně. Její výstup uprostřed rekrutské scény je důležitý pro logiku děje i opodstatnění jejího příštího jednání. Má krásnou hudbu a představitelce Kostelničky nabízí další rozměr, její postava se stává pochopitelnější a lidsky sympatičtější. Přesto tuto scénu Janáček nakonec nemilosrdně vyloučil, neboť zabrzdila gradaci rekrutské scény ke konfliktu mezi Jenůfkou a Števou. Opera byla však na kontrastu dějových zastavení a posunů (střídání árií a re-

K O M E N T Á Ř E

citativů) ve své nejplodnější epoše založena. Zastavení rozjásané scény po zjevení Kostelniččiny přísné důstojnosti a její morální apel se při setmělé scéně a zmrazení okolního pohybu ukázalo při nedávné inscenaci pražského Národního divadla jako neobyčejně účinné. Zbývá ještě zauvažovat o případech, kdy revizi neprovede sám autor či autorský tým, ale zasáhne cizí ruka. Jedno z nejúspěšnějších děl operního repertoáru, Bizetovu Carmen, zná v autorské verzi jen málokdo. Přes sto dvacet let se uvádí v podobě, jakou jí dal Bizetův žák Ernest Guiraud. Bizetova Carmen měla mluvené dialogy, jinou instrumentaci, chyběly některé výstupy. Nezvratný úspěch opery brání i jen pomyšlení na to, že takhle ji přece Bizet nenapsal. Smetanovu Daliboru nebylo vytýkáno jen »wagneriánství«, ale také nevěrohodné vyznění závěru, jež ovšem spadalo spíše na vrub libretisty Josefa Wenziga. Velký ctitel Smetany Gustav Mahler, jenž se nijak nerozpakoval sáhnout do cizích partitur, se odvážil překomponovat závěr Dalibora. Bohužel se jeho verze nezachovala a máme o ní jen mlhavou představu na základě kritik. Necítil však zkušený divadelní praktik (ačkoli operu nikdy nenapsal!), že v původním závěru skutečně něco kulhá? Stejný důvod vedl Václava Talicha k úpravě Smetanovy Čertovy stěny, jež vyvolala bouřlivou polemiku; Smetanova partitura byla již v té době nedotknutelná. Že se tato opera, pohybující se žánrově mezi historií, komedií a pohádkou, neinscenuje snadno, nedávná inscenace Národního divadla opět potvrdila. Smetana už se k Mahlerovým ani Talichovým úpravám nemohl vyjádřit, Leoš Janáček k úpravě Karla Kovařovice v Její pastorkyni ano. Janáčkovými obhájci byl Kovařovicův postup posuzován téměř jako zločin. V souvislosti s dlouhým Kovařovicovým váháním Janáčkovu operu přijmout do repertoáru Národního divadla byly jeho úpravy vnímány jako svévole, na niž Janáček přistoupil jen proto, že nechtěl opeře pražské uvedení po tolika letech čekání znemožnit. Kovařovic byl zkušený operní praktik. Cítil, že Janáček vytvořil dílo nesporné originality, právě ona zkušenost mu však diktovala, že na strohost Janáčkovy hudby není ucho posluchače připraveno. Kovařovicova úprava, Janáčkem akceptovaná, jeho opeře jednoznačně pomohla se prosadit. A opět je dnes na inscenátorech, pro jakou verzi se rozhodnou. Antonín Dvořák si probojovával cestu k opeře těžce. Operu Král a uhlíř zkomponoval zcela znova, revizím podrobil opery Vanda a Jakobín, Dimitrij byl přepracován několikrát a ani tak se nevyhnul dalším úpravám, opět ze strany Karla Kovařovice. Dnes je k dispozici kritická edice, jež celý tvůrčí proces dokumentuje. Divadlo však je dobrodružstvím, jež spojuje minulost se současností. Volba živého tvaru zůstává v rukou inscenátorů.


41 Hr0410.indd 41

29.9.2004 9:18:34

R E C E N Z E

K N I H

Jan a Eva Kvapilovi: FLAUTOŠKOLA 1 Učebnice hry na sopránovou zobcovou flétnu Vydalo nakladatelství WinGra v Praze a Bratislavě 2003 Veronika Hyksová

D

ámy a pánové, vezměte flétny, chytněte druhý dech, otevřete oči, uši, nos i hlavu (do pusy flétnu) – na cestu hudebním dobrodružstvím vás zaveze Flautoškola 1! Tak nějak by se daly shrnout radostné pocity, které člověk prožívá, když se probírá novým průvodcem hry na sopránovou zobcovou flétnu pro žáky i učitele. Jejími autory jsou Jan a Eva Kvapilovi, zkušení pedagogové a propagátoři profesionálního přístupu k zobcové flétně, k její problematice, výuce i hře na ni. Že nejde o pouhé a dočasné nadšení jistě osvětlí následující řádky a věřím, že i zkušenosti s užíváním (si) této učebnice. Flautoškola spojuje a vyvolává v nás to, co jsme si vždy přáli mít: kreativitu žáka i učitele, trpělivé zvládání jednotlivých hudebních krůčků a kroků, pevné

základy nabyté jakoby mimochodem skrze „hru“ a hlavně radost ze hry na flétnu, z hudby a učení se. K tomu všemu vedou stránky žákovského a metodického sešitu pro učitele, v nichž si všichni přijdou na své, neboť od okamžiku výjezdu jsou si rovnými partnery – vzájemně se vždy máme čemu učit. V sedmi kapitolách (na zhruba 80 stránkách žákovského sešitu) si noví adepti osvojí základní návyky jako je postoj, držení flétny, uvolnění (tedy pružnost, nikoli ochablost), i znalost svého nástroje a péči o něj. Neustálým opakováním a rozšiřováním v každé kapitole mohou upevňovat základy dechu a artikulace, které mají ve srovnání s ostatními dechovými nástroji svá specifika. Naučí se ladění a s tím související schopnosti naslouchat, porovnávat, hledat vlastní tónové vyjádření a hrát spolu s dalšími nástroji. Vhodné střídání aktivit pomáhá udržet žákovu pozornost a nenápadně upevňuje základní znalosti. K tomu slou-

ží „prstocviky“, „flétnová řeč“ související s rytmem, moderní techniky podporující zvukovou fantazii a úkoly inspirující k vymýšlení vlastních cvičení ze strany žáka. V rozsahu deseti tónů (c1–d2) včetně jednoho křížku (fis1) si lze zahrát a naučit se mnoho českých i cizích písní a také starší skladby (vše doprovodem opatřil Tomáš Hanzlík), kterých zde najdete dostatek, stejně jako základních informací z oblasti hudební nauky. Červenou nití celé školy je „nauč se a vytvoř si své“ (cvičení, obrázek – zvuk, slovo – rytmus – artikulaci) a „prožij a pochop“, což více než k pocitu strachu z nástroje vede k pocitům svobody a radosti z osobních výkonů, a to je velmi dobrý začátek. Flautoškola opravdu shrnuje to nejlepší a profesně nejkvalitnější, co se za poslední půlstoletí v oblasti zobcové flétny událo, a to je navíc notně podpořeno „chuti dodávajícími“ ilustracemi Alžběty Skálové. Pokud se vám zdá, že „příliš chvály škodí“, zkuste si sami Flautoškolu prohlédnout a udělat vlastní názor. Já se jen těším, že bude přibývat trpělivých adeptů hry a „řidičů“ fléten s hudební Flautoškolou k radosti nás všech; vždyť opravdu „není důležité hrát rychle, ale hrát krásně“!


Veronika Ševčíková: Sociokulturní a hudebně výchovná specifika romské minority v kontextu doby Ostrava 2003, Ostravská univerzita, neprodejné, distribuováno zdarma, stran 232 Ivan Poledňák

K

aždý ví, že Ostravsko je místem, kde Romové mají v populaci významné zastoupení a není tedy zřejmě náhoda, že autorkou této svým způsobem (zatím) dost ojedinělé publikace je odborná asistentka na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity. Podkladem knihy je vlastně autorčina doktorská disertace Hudbou ke kořenům, hudbou k člověku, hudbou k sobě samému (2002) a sám tento název ukazuje, kam asi míří snahy Veroniky Ševčíkové a v jakých vědních disciplinách se orientuje a jakými metodami pracuje. Je to kombinace pohledů antropologických, folkloristických (vlastně spíše etnologických a etnomuzikologických), hudebně sociologických a pedagogických. Jinak než v širokém záběru se problematika tak komplexní, jakou je romská hudba a práce s ní, řešit nedá, a je potěšitelné, že mladá autorka disponuje znalostmi, které to umožňují (na okraj poznamenejme, že u Ševčíkové k tomu všemu samozřejmě přistupuje i znalost jazyková…). Samotná publikace je rozčleněna do čtyř hlav a jejich názvy dávají celkem dobrý vhled do pojednávané problematiky: I. Romové v kontextu doby – část kulturologicko-sociologická a obecně pedagogická, II. Specifikace romské hudební kultury – charakteristika romské hudby z hlediska mu-

zikologického, sociálně komunikačního a sebeidentifikačního, III. Alternativy výchovy a vzdělávání dětí romského etnika prostřednictvím hudby – část hudebně pedagogická, IV. Grantové projekty katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity – část aplikační. V našem případě ovšem stojí za připomenutí i vybavení publikace: obsahuje české a anglické shrnutí, poměrně rozsáhlý poznámkový aparát (přináší mnoho dalších dokreslujících a vysvětlujících poznatků), soupis použité literatury (vzhledem k tématu je to velmi cenné a pro zájemce o problematiku velice užitečné), další soupis literatury pod názvem Výběrová bibliografie, údaj o klíčových českých romistických periodicích, přehled internetových informačních zdrojů, soupis citovaných hudebně výchovných učebnic, výběrovou diskografii. Už tyto „doplňky“ povyšují publikaci na příručku mimořádné užitečnosti pro všechny ty, kteří se s romskou problematikou dostanou či chtějí dostat do styku a to zdaleka ne jenom na poli hudebním, i když o to se zde jedná samozřejmě v první řadě. Je ostatně až s podivem, jak málo toho víme o romském etniku vůbec a též o romské hudbě, když dané etnikum žije tak dlouho mezi námi a jeho hudebnost se stala příslovečnou. Ševčíková pomáhá smazat aspoň část tohoto manka; necháme-li

stranou poznatky o romství vůbec, ty partie publikace, jež se nezabývají jen „historickou“ romskou hudbou, ale i její podobou a situací v dnešním kontextu (pop music, jazz, world music), zajisté mohou (a měly by) vzbudit pozornost širší hudební veřejnosti. Jiným způsobem a pro poněkud jiný okruh čtenářů jsou ovšem cenné a instruktivní ty partie, jež ukazují, jaké zvláštní rysy přináší hudebněvýchovná práce s romskými dětmi v české škole. Ke kladům práce patří to, že je založena na vlastních analýzách, šetřeních a výzkumech a že v nich byla úspěšně použita celá paleta metod a přístupů. Samozřejmě, je možné mít i kritické připomínky. Bylo například nutné literaturu rozdělit do dvou soupisů? Škoda pak, že autorka místy volí těžký, nadbytečně „vědecký“ způsob vyjádření, což ztěžuje čtení a řekl bych i praktickou využitelnost publikace. Začíná to třeba již názvem (proč ne jednoduše Romská hudba a hudební výchova?) a zatížen je takto zejména úvod publikace (některé věty jsou prostě nesrozumitelné – například „V tomto procesu a především v ´boji´ za uchování romské etnické identity proto vnímám jako stěžejní a komplexní sebeidentifikační moment romství a současně také východisko pro hledání vzájemného interetnického porozumění tradiční hudební dědictví.“). Když autorka pojednává konkréta, její jazyk najednou získá na srozumitelnosti a výstižnosti…


42 Hr0410.indd 42

29.9.2004 9:18:35

Z A D Á N O

P R O

A R C O D I V A

BONI PUERI – velmi „dobří“ vyslanci české hudby Jiří Štilec

Jejich charakteristický autobus s výsostnými znaky souboru je přivezl do Holešovic, do studia Domovina, kde ve dnech 27. –29. srpna proběhlo natáčení nejnovější produkce souboru pro společnost ArcoDiva. Jaroslav Krček, který působil v trojí roli – jako hudební režisér, aranžér a zároveň umělecký šéf spolupracujícího souboru Musica bohemica byl úrovní souboru Boni pueri i jeho sólisty nadšen:“Tak profesionálně připravené umělce zažívám ve studiu málokdy, dospělí muzikanti by si z nich mohli vzít příklad!“ řekl při práci v režii. A když jeden z nejmenších sólistů, sympatický klučík s blonďatými vlasy přišel do režie poslechnout si odpovědně s notami v ruce své „sólo“, prohlásil Jaroslav Krček, že to je skvělý muzikant a navíc pravý český kluk, který by mohl sloužit jako předloha figurek do lidového Betlému. Boni pueri během pátku, soboty a neděle na konci léta natočili proslulý cyklus Ceremony of Carols Benjamina Brittena, v úpravě pro smíšený sbor, jejímž autorem je Julius Harrison. Už tento fakt – natočení této verze v podání chlapeckého sboru – je nesmírně zajímavý a v diskografii světových firem ne příliš častý, možná dokonce ojedinělý počin. K tomuto cyklu, navazujícímu na tradice anglického liturgického zpěvu, přidali ještě výběr známých evropských koled v úpravě Jaroslava Krčka, spolu se souborem Musica bohemica, Miroslavem Kejmarem /hrál na křídlovku/ a harfistkou Hanou Müllerovou. A právě v této chvíli jsem se na chvíli posadil v režii s oběma sbormistry a požádal je o rozhovor. Ale ještě před rozhovorem alespoň několik základních faktů: Český chlapecký sbor Boni pueri byl založen v roce 1982. Třísetpadesátičlenné vokální těleso dosud absolvovalo více než 2500 samostatných koncertů po celé Evropě, Americe a Asii, vydalo osm vlast-

Český chlapecký sbor Boni pueri se stal již pojmem – nejen v rámci české hudební kultury a nejen díky častému vystupování na domácích koncertních pódiích a v médiích, ale rovněž – a to především – díky své nesporné kvalitě i v širším evropském a světovém kontextu. Poznali to posluchači a odborníci na starém kontinentě i v zámoří a na Dálném Východě. Publikum v Praze si to mohlo uvědomit zejména letos v červenci, kdy se tento sbor stal významnou součástí a de facto organizátorem Světového festivalu chlapeckých a mužských sborů. Téměř 700 chlapců, mladíků a mužů zaplnilo 15. července Rudolfinum a Boni pueri – „Dobří chlapci“ z Hradce Králové potvrdili na pódiu Dvořákovy síně, že patří ke světové elitě. Koncert konaný pod záštitou Livie Klausové a za pomoci hlavního města Prahy zaznamenala i Česká televize a jeho části mohli slyšet také rozhlasoví posluchači. Byla to událost, na jakou se nezapomíná! Ostatně i sám fakt, že organizátoři – Aliance pro umění a porozumění - přenesli celý festival z USA do České republiky – do Hradce Králové a závěrečný koncert do Prahy – je nejlepším vysvědčením vysoké kvality sboru Boni pueri. Ale ještě jednou zavítali během letošního léta Boni pueri do Prahy. Zatímco v červenci nadchli publikum ve svých typických dlouhých žlutých talárech, na konci srpna, už na samém sklonku léta, přijeli v civilu. ních nahrávek a na dalších devatenácti se podílelo (Supraphon, EMI, BMG, ArcoDiva ad.). Boni pueri účinkovali po boku význačných umělců (José Carreras), natáčejí pro televizi a rozhlas a spolupracují s význačnými soubory a orchestry po celém světě. Sbor absolvuje pravidelná profesionální koncertní turné po USA (Grace Cathedral San Francisco), Japonsku (Tokyo Bunka Kaikan Hall), Jižní Koreji (Soul Arts Centre), Velké Británii, Nizozemí (Concertgebouw Amsterdam, De Doelen Rotterdam), Dánsku, Francii, Itálii (Basilica di S. Maria Maggiore Bergamo) aj. Sbor je také zván na světové hudební festivaly (Pražské jaro 1994, 1995, 1998 a 2004, Europalia - Brusel 1998, AmericaFest - Minneapolis 1998, 2002, Jeonju Sori Festival – Korea 2002). V červenci 2004 se stal historicky prvním evropským hostitelem světového festivalu chlapeckých a mužských sborů „World Festival of Singing for Men and Boys“. Členové Boni pueri účinkují i jako sólisté v operních představeních (W. A. Mozart: Kouzelná flétna – Teatro dell‘ Opera di Roma 2004). Mezi významné hudební projekty posledních let patří např. dvojsborové nastudování Matoušových pašijí J. S. Bacha, Requiem W. A. Mozarta a G. Faurého, scénické provedení terezínské dětské opery Hanse Krásy Brundibár nebo premiérové nahrávky děl českých barokních autorů – J. C. F. Fischera, P. J. Vejvanovského a J. D. Zelenky. Nahráv-

ka Zelenkovy skladby Sub olea pacis et palma virtutis získala v roce 2003 prestižní ocenění Cannes Classical Awards. Český chlapecký sbor Boni pueri je kulturním velvyslancem sborové federace při Evropské unii „European Federation of Choirs of the Union“. Český chlapecký sbor Boni pueri by nemohl existovat bez svých sbormistrů, kterým se díky jejich chronickému workoholismu a neuvěřitelné energii podařilo postupně vytvořit velmi silný a účinný tandem a vést sbor stále vzhůru. Tím služebně starším a statutárním uměleckým šéfem (od roku 1996) je dr. Pavel Horák, který zde působil již od roku 1991 jako profesionální sbormistr. Se sborem absolvoval dosud více než tisíc vystoupení na mnoha domácích a zahraničních koncertních turné (Evropa, USA, Japonsko, Jižní Korea). K vrcholům jeho dirigentské činnosti patří nastudování Matoušových pašijí J. S. Bacha a jejich pravidelné provádění od roku 1998 v prestižních koncertních sálech v Holandsku. Uměleckým partnerem Pavla Horáka je Jakub Martinec, sbormistr, který vlastně v souboru Boni pueri vyrostl a poznal tak soubor doslova a do písmene zblízka a zevnitř. Bratr známého hokejisty se vydal trochu odlišným a asi překvapivě kontrastním směrem než celá jeho „hokejová“ rodina. Již od dětství se věnoval sborovému a sólovému zpěvu. A od roku 1991 zpíval ve sboru Boni pueri. Podle vyjádření jeho současného

43 Hr0410.indd 43

29.9.2004 9:18:36

Foto archív

kolegy Pavla Horáka to byl správný kluk – měl svoji hlavu, občas i pořádně zlobil a hlavně – nikoho by nenapadlo, že jednou (stalo se tak v roce 2000) bude také profesionálním sbormistrem sboru Boni pueri, který nenechá jediný detail na pokoji a je ochoten jedno a totéž místo pilovat a opakovat třeba desetkrát (skutečná zkušenost z natáčení Brittena). Se sborem absolvuje Jakub Martinec pravidelná koncertní turné po USA (to poslední a nejdelší s mnoha zážitky jako například sněhové bouře, kruté mrazy, ale i slunce Kalifornie letos v lednu, únoru a březnu), Evropě i České republice. Jak jste docílili tak velkého zájmu mladých adeptů zpěvu o práci ve Vašem sboru? PH: Sbor Boni pueri působí v Hradci Králové od roku 1982, takže má již docela velkou tradici. Na počátku byl sbor jen kroužek v „pionýrském domě“, a tomu odpovídala i jeho kvalita. Po roce 1990, kdy jsem nastoupil, bylo potřeba celý chod sboru změnit – dát k němu muzikanty – profesionály, kteří by s chlapci pracovali, i vystavět při sboru kvalitní hudební management. Nejprve to byla systematická práce, abychom našli správné lidi, kteří umí pracovat v týmu, a zároveň jsme se snažili, aby sbor dosáhl dobré pověsti u nás i v zahraničí. Postupně se karta obracela a hudební veřejnost naše snažení přijala. JM: V současnosti je to se zájmem nových chlapců do Boni pueri snazší – každým rokem pořádáme konkurzy pro předškoláky do naší sborové školy. Zájemců je skutečně hodně a dnes již můžeme říct, že ve východních Čechách je to u rodičů i otázka určité prestiže. Na co kladete při práci s novými členy sboru největší důraz? JM: U těch nejmenších je to vytvoření lásky k hudbě. Při sboru Boni pueri máme odpolední Školu chlapeckého sborového zpěvu, kde se noví adepti učí v pětiletém cyklu hudební teorii a intonaci, pohybově-dramatické výchově a základům hry na klávesové nástroje, ale nejhlavnější je samozřejmě sborový zpěv a především jednotná hlasová výchova, na kterou klademe velký důraz. Ve dvou koncertních tělesech hlavního sboru se navíc v pozdějším věku snažíme, abychom prostřednictvím hudby chlapce vychovávali ke kultivovanosti a poznání, což je asi našim největším cílem. Jaký je způsob práce ve sboru a jak se liší práce s těmi nově přicházejícími od těch starších? PH: Našim specifikem v obou koncertních skupinách je, že zpíváme ve smíšené sestavě SATB, tedy chlapečtí sopráni a alti, a mladí tenoři a basi. Spojení hlasů je unikátní a celkový zvuk nenahraditelný. Zajímavá je i práce s falsetisty – chlapci, kteří procházejí mutací. Troufáme

si říct, že jako jediní v českém prostředí jsme docílili techniky výuky zpěvu během mutace, kdy mohou chlapci zpívat při mutaci, aniž by přerušili činnost ve sboru, a zároveň se jim utváří krásný mužský hlas. Ve světě jsou na to dva diametrálně rozdílné názory (zpívat naplno, nebo přestat v mutaci) a my se snažíme o zlatou střední cestu, která má kupodivu dobré výsledky. Jaká byla Vaše cesta k hudbě? JM: Už od dětství byl zpěv mou velkou láskou a koníčkem, a to nejen sborový, ale později především sólový. Tomu jsem se také chtěl věnovat profesionálně. Nakonec ale přeci jenom zvítězilo sbormistrovství a možná díky souhře náhod jsem se vrátil právě do sboru Boni pueri, kde jsem před lety jako malý zpěvák začínal, jako sbormistr. PH: Chtěl jsem původně studovat něco jiného – obor psychologie v Praze, ale kvůli kádrovému posudku tatínka, kterého jako profesora vyhodili z vysoké školy, jsem byl nakonec rád, že jsem se pohnutými okolnostmi vůbec dostal na pedagogickou fakultu, obor ruština – hudební výchova. Již před tím jsem ale zpíval v hradeckém

Smetanovi a zúčastňoval se sbormistrovských kursů u Z. Mrkose, což mě nakonec „zaválo“ k tomuto oboru. Odbornost jsem si udělal až po revoluci, ale to už jsem pracoval jako sbormistr v Boni pueri. Jakým způsobem to děláte, že sbor může absolvovat tak náročné a dlouhé zájezdy jako letos do USA? Co Vaše nejbližší a vzdálené plány? JM: Při dlouhých zámořských turné je klíčem k úspěchu především skvělá parta zpěváků, všichni od těch devítiletých až po dvacetileté jsou během turné spolu „na jedné lodi“. Při několikatýdenní cestě se spolu pohybují nejen na koncertních pódiích, ale i při cestování na letištích, v letadlech, nebo na hotelích či v rodinách. Starší zpěvák musí být připraven tomu nejmenšímu pomoci i se zdánlivými maličkostmi, jako je třeba vyprání prádla, vyžehlení koncertních krojů, zabalení kufru apod. Během turné zažíváme nezapomenutelné chvíle, společně jsme trávili třeba i Štědrý večer v Japonsku. Právě tehdy vznikají velká kamarádství. Kluci se dokáží o sebe postarat a víme, že se na ně můžeme vždy plně spolehnout. Při výběru koncertní skupiny

44 Hr0410.indd 44

29.9.2004 9:18:37

Z A D Á N O proto klademe důraz nejenom na pěvecké kvality jednotlivých zpěváků. Na cestování se sborem je kromě celé řady cestovatelských zážitků nejhezčí a zároveň nejtěžší fakt, že nás téměř každý den čeká jiné město a jiný koncertní sál s novým publikem. Každý koncert, i ten čtyřicátý v řadě, je jiný a nesmí se stát stereotypem. PH: Právě dokončujeme 2 CD – jedno u firmy ArcoDiva – Britten a Evropské koledy, a druhé budeme teď točit opět pro Supraphon. Je to muzikologicky cenná věc: Zelenkova Responsoria, která jsou velmi náročná – vrcholná a komplikovaná polyfonie. Z cestovatelských plánů kromě mnoha koncertů v Čechách a po Evropě alespoň jmenujme opětovné sedmitýdenní profesionální turné do USA a Kanady a měsíční turné po Japonsku. Co Vás vedlo k nastudování a nové nahrávce cyklu Benjamina Brittena A Ceremony of Carols? JM: Brittenův cyklus je bezesporu jedním z nejpůsobivějších sborových děl 20. století, navíc úprava Julia Harrisona pro smíšený sbor a harfu z roku 1955 je takřka neznámá. Proto pro nás bylo velkou výzvou tuto nádhernou muziku nastudovat a natočit. Malým oříškem, se kterým bylo třeba se vypořádat, byla výslovnost staroanglických textů. A i když se dnes již zcela přesné výslovnosti dopátrat nedá, pokusili jsme se jí alespoň co nejvíce přiblížit. Co je na tomto „klenotu světové vokální literatury“ pro Vás přitažlivé? JM: Nejzajímavější je asi propojení starých motivů původních anglických koled ze 14. až 16. století s moderními kompozičními postupy 20. století, které působí velmi kompaktně a pozoruhodně. Každá z jedenácti částí má své kouzlo, je až neuvěřitelné, jak konkrétně z nich vyzařují různé nálady a pocity – od mrazivé zimní noci (In freezing winter Night) až po přicházející jaro (Spring Carol). Zároveň jsme se přesvědčili, že přidáním mužských hlasů k původnímu Brittenovu zápisu pouze pro chlapecké soprány a alty dostal tento cyklus nový rozměr a doufáme, že i díky tomu bude naše nahrávka pro posluchače zajímavá a ojedinělá. Navíc spojení s harfou dodává tomuto dílu na jemnosti a kráse. A proč jste si jako druhou část této produkce vybrali evropské koledy? JM: Doplnit Ceremony of Carols o nějaké dílo je velmi delikátní věc, velmi snadno by se totiž dalo špatnou volbou oslabit jeho vyznění. Proto jsme zvolili právě staré, až na výjimky neznámé evropské koledy, které v jednoduchých úpravách Jaroslava Krčka a v doprovodu jeho souboru Musica bohemica působí velmi čistě a krásně.

P R O

Hlavním cílem bylo oprostit se od kýče, kterého je všude kolem nás mnoho. Doufáme, že celá nahrávka je tak skutečnou „chválou koled“ s jejich původním významem. Název Boni pueri je už něco jako skvělá obchodní značka, jak byste interpretovali latinu a význam slov „Dobří chlapci“? PH: Názvem Boni pueri se hlásíme k tradici chlapeckého sborového zpěvu, který byl na našem území rozšířen již ve 13. století. Díky českému jazyku se přechýlil přívlastek „boni“ před podmět „pueri“ a vznikl tak nezaměnitelný počeštělý název pro „dobré chlapce“. Tak například Vyskočil v knize Arnošt z Pardubic uvádí, že „pěvecký sbor založil již ve 13. století kapitulní děkan Vít, jenž sboru tomu dal zříditi r. 1252 kůr a zvláštní pulpit. Tento sbor se skládal ze schopných chudých chlapců, kteří se nazývali ´bonifanti´, vlastně ´boni infantes´ nebo ´boni pueri´, též ´innocentes´. Byli to hoši, zpívající ještě chlapeckým hlasem hodinky Panny Marie a neměli být starší 16 let. Důvod tohoto ustanovení nebyl v mutaci hlasové, jak by se myslilo, nýbrž v disciplíně, aby se jedni nevynášeli nad druhé, starší nad mladší.” Finanční zajištění bylo zabezpečeno díky závěti kanovníka Eberharda, který odkázal na jejich výživu některé statky a důchody. Dnes vlastníme název Boni pueri (i s jeho variantami „bonifantes“) jako naši obchodní značku a doufáme, že je znakem kvalitního chlapeckého zpěvu. Smutné je, že se občas objevují u nás kopie, které cizopasí na našem dobrém jménu a bezostyšně si to přisvojují. Ale taková je asi doba… V létě, přesně 15. července, jste pod záštitou paní Livie Klausové vystoupili na významném mezinárodním festivalu. Proč právě v Praze a proč právě Váš sbor dostal možnost organizovat tuto výjimečnou akci? PH: V roce 1998 jsme byli vybráni uměleckým výborem festivalu na World Festival of Singing for Men and Boys (AmericaFest) v Minneapolis, kde jsme asi udělali dobrý dojem a vytvořili si tam silná muzikantská pouta s lidmi z celého světa. Pozvání na festival, který je přísně výběrový a nelze se na něj přihlásit, se opakovalo i v roce 2002 a z pořadatelů se za ta léta stali přátelé. Když se po událostech 11. září řešilo, jestli by nebylo možné festival přenést do Evropy, padla volba zásluhou renomé Boni pueri v USA právě na Českou republiku. JM: Světové setkání chlapeckých a mužských sborů se letos poprvé uskutečnilo mimo Spojené státy a my jsme se stali historicky prvním evropským hostitelským sborem. Hlavní část festivalu se konala v Hradci Králové, kde každý večer probíhaly koncerty chlapeckých a mužských sborů a přes den se nacvičoval společný repertoár. Ce-

A R C O D I V A

lý festival vyvrcholil závěrečným galakoncertem v pražském Rudolfinu, který natáčela Česká televize a jeho záznam odvysílá na počátku října. Jsme moc rádi, že se nám podařilo přivést do České republiky opravdové špičky mezi chlapeckými a mužskými sbory, jako např. Riga Dom Boys Choir z Lotyšska, nebo Talla z Finska. Mezi hostujícími dirigenty byl např. dlouholetý sbormistr American Boychoir James Litton nebo hudební ředitel John’s College z Cambridge David Hill, kteří na festival do Čech přijeli právě díky Boni pueri. Během dvou let příprav jsme nevěřili, že se tak monstrózní akce může v Hradci Králové a v Praze uskutečnit. Teď s odstupem nám dochází, že se festival vydařil. Většina účastníků mohla srovnávat s předchozími ročníky, které měly v Americe vždy vysoký standard, a o to víc nás potěšilo, že všichni odjížděli z České republiky více než nadšeni. Vaše hudební lásky a sny, které byste chtěli uskutečnit. JM: Hudebních snů máme samozřejmě celou řadu, kdybychom je teď ale všechny prozradili, přestaly by to pro nás být sny… Tím hlavním snem a přáním ale pro nás je, aby v Boni pueri bylo stále dost chlapců, kteří mají radost nejenom z cestování a vystupování po boku významných umělců, ale především z hudby samotné. PH: Snažíme se ale stále být na zemi a nelítat v oblacích se sny. Ty přicházejí v nabídkách často samy, někdy se nám o nich ani nesní. Často spolupracujete s hvězdou populární hudby Lucií Bílou, co si na ní nejvíce ceníte? PH: Ta spolupráce trvá už devět let, je to víc o našem společném přátelství i v soukromí, než-li jen o koncertování. Přesto jsme za tu dobu absolvovali asi 250 společných koncertů, z toho víc než 150 nadačních. Potkáváme se s Luckou tedy často na akcích, které mají i jiný rozměr než jen šoubyznys. Na Lucce si proto nejvíc cením profesionality při jakýchkoli vystoupeních, je to dobrý příklad pro kluky, férovosti v zákulisí a snahy pomáhat, kde je potřeba. Spolupráce s Luckou je sice hodně vidět, ale je to jen 5% naší celkové činnosti, takže nejsme na sobě vzájemně závislí. Myslíte si, že tato spojení mohou přinést tzv. klasické hudbě zdravý inspirační dech nebo je to snaha spojit nespojitelné? PH: Chceme chlapcům „otevírat dveře“ do všech oblastí hudby. Nemáme rádi uniformitu. Vím, že ne všechny takové experimenty jsou zdařilé, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí. My se nebojíme nových či nespojitelných projektů. Když je muzikantská snaha ze všech stran, je to často příjemné překvapení.


45 Hr0410.indd 45

29.9.2004 9:18:37

Foto Zdeněk Chrapek

OD FIRMY K FIRMĚ
Český chlapecký sbor Boni pueri spolu se souborem Musica bohemica a jeho šéfdirigentem Jaroslavem Krčkem natáčeli od 27. do 29. srpna ve studiu Domovina. Nový kompaktní disk, který vyšel na konci září u společnosti ARCODIVA, obsahuje nejznámější evropské a světové koledy v nových úpravách Jaroslava Krčka a dílo britského skladatele Benjamina Brittena Ceremony of carols (Slavnosti koled). Spolu s našim renomovaným chlapeckým sborem, který naposledy doslova exceloval na koncertu Světového sborového festivalu v Rudolfinu 15. července, bude účinkovat v rámci souboru Musica bohemica i člen České filharmonie, trumpetista Miroslav Kejmar. Harfového partu ve skladbě Benjamina Brittena se ujala Hana Müllerová. I tato nahrávka, která vznikla za podpory firmy Zentiva, byla pořízena nejmodernější zvukovou technologií DSD.




Pavel Šporcl, jeden z nejtalentovanějších mladých českých houslistů, si pro své další recitálové CD u firmy SUPRAPHON zvolil repertoár mimořádně atraktivní – skladby geniálního a legendami opředeného umělce Nicoly Paganiniho. Ďábelská technika, která uváděla do extáze všechny posluchače, kteří kdy byli svědky jeho vystoupení, je i dnes měřítkem dokonalé virtuozity. Jedná se tak o další zdařilý projekt, v němž má místo i pozoruhodná soudobá skladba D. N. Bakera na téma Paganiniho 24. capriccia. Pavla Šporcla tu na klavír doprovází Petr Jiříkovský a CD bude provázet rovněž nový videoklip.




Slavný ruský dirigent Jurij Těmirkanov a barytonista Sergej Leiferkus spojili své síly s Royal Philharmony Orchestra a nahráli díla ruského klasika Modesta Petroviče Musorgského – Obrázky z výstavy (v orchestraci Maurice Ravela), předehru k opeře Chovanština (v orchestraci Rimského-Korsakova) a Písně a tance smrti (v orchestraci Dmitrije Šostakoviče). Jako součást série Classic Library vyšlo CD pod značkou RCA RED SEAL (BMG ARIOLA).


Těžko lze v Roce české hudby

posluchačům nabídnout něco repre-

V kině Ewald pořádala firma SUPRAPHON úvodní poprázdninové setkání, na kterém pokřtila hned několik titulů. Prvním bylo nové DVD, příznačně nazvané Antonín Dvořák – Deo gratias, které zachycuje slavného českého skladatele z nového pohledu a prezentuje ho nejen jako muže pevného charakteru, ale rovněž jako citlivého a vzdělaného umělce, jehož talent ho vyzvedl ze skromného rodinného prostředí až k nejvyšším vrcholkům světové slávy. Dokument doplňují ukázky z jeho nejslavnějších děl – koncertů houslového, violoncellového a klavírního, Biblických písní, Smyčcového kvartetu F dur op. 96 s podtitulem „Americký“, ze Serenády pro smyčce a samozřejmě ze Symfonie č. 9 „Z nového světa“. Další titul, který byl na setkání představen, opět obsahoval díla Antonína Dvořáka, a sice jeho Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33, kde se za doprovodu České filharmonie řízené Jiřím Koutem ujal sólového partu Martin Kasík a Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104, který nastudoval Jiří Bárta a v němž Českou filharmonii dirigoval Jiří Bělohlávek. Podobně jako zmíněné DVD je i toto dvojcédé (live snímek) vydáno v koprodukci s firmou BVA International. Poslední nahrávkou, která se v Ewaldu pokřtila, pak bylo výběrové album Josefa Suka, na němž Mistra na klavír doprovodil Jan Panenka a Alfréd Holeček. Album nabízí díla Bedřicha Smetany (Z domoviny. Dvě dua pro housle a klavír), Antonína Dvořáka (Sonatina pro housle a klavír G dur op. 100, B 183, Romantické kusy pro housle a klavír op. 75, B 150 a Slovanský tanec č. 2 e moll op. 46/1, B 83, a Josefa Suka (Balada d moll op. 3b, Čtyři skladby pro housle a klavír op. 17). Křtu, který slovem provázel šéfproducent firmy SUPRAPHON dr. Petr Vít, se zúčastnil i ředitel firmy BVA International, Jiří Hubač a oba umělci, Jiří Bárta a Josef Suk. Na fotografii zleva Josef Suk, Jiří Bárta, dr. Petr Vít, ředitelka firmy Supraphon Jana Gondová a Jiří Hubač. zentativnějšího než dva ze tří instrumentálních koncertů Antonína Dvořáka a těžko si lze představit kompetentnější obsazení takového snímku než s Českou filharmonií a zkušenými specialisty na českou hudbu jako jsou Jiří Kout a Jiří Bělohlávek. Klavírní koncert g moll je těžkým oříškem i pro velká pianistická jména, Dvořák se při práci totiž na budoucí interprety příliš neohlížel. Uvidíme tedy, jak Martin Kasík obstál, a to tentokrát jako protagonista živého záznamu z koncertu. Sólového partu mnohem slavnějšího violoncellového koncertu se ujal Jiří Bárta, který jej veřejně hrál již poněkolikáté. Živý záznam jeho výkonu tudíž přináší řadu pozoruhodných a osobitých interpretačních podnětů. CD je v koprodukci s BVA vydáváno firmou SUPRAPHON a je významným příspěvkem k letošním oslavám Antonína Dvořáka.


K jeho jubileu však vydává firma

SUPRAPHON i další nahrávky, a sice komplet Mistrových symfonií v pozoruhodné nahrávce Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze v čele s jeho šéfdirigentem Vladimírem Válkem. Snímek je vydáván v licenci Českého rozhlasu a představuje prvotřídní vizitku tohoto tělesa.

sonáty č. 22 F dur a č. 23 f moll zvanou Appassionata.




Velkým klavíristou 20. století byl také Arthur Rubinstein, velký obdivovatel a znalec díla Fryderyka Chopina. V jeho interpretaci vycházejí pod labelem RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) v sérii Classic Library nahrávky skladatelových 14 valčíků a Impromptu.


Dalším proslulým titulem z kata-
logu RCA RED SEAL (BMG ARIOLA), který tato značka nyní vydává v sérii Classic Library, je brilantní nahrávka již nežijícího ruského klavírního virtuóza Svjatoslava Richtera, který zde hraje Klavírní koncert č. 1 Ludwiga van Beethovena s orchestrem Boston Symphony, řízeným Charlesem Munchem. Na albu však také najdeme Richterovy sólové nahrávky: Beethovenovy

HARMONIA MUNDI (CLASSIC) nabízí po prázdninách rovněž několik titulů: Brucknerovu Symfonii č. 7 (Orchestre des Champs-Elysées a Philippe Herreweghe), Haydnovo Čtvero ročních dob (Marlis Petersen – soprán, Werner Güra – tenor, Dietrich Henschel – baryton, RIAS – Kammerchor, Freiburger Barockorchester a René Jacobs), Lisztovy Skladby pro sólový klavír (Sonáta h moll, Trübe Wolken, Ri-

46 Hr0410.indd 46

29.9.2004 9:18:38

G R A M O R E V U E chard Wagner –Venezia, Unstern!, Vier kleine Klavierstücke, La Lugubre Gondola – Paul Lewis – klavír), Rossiniho Komorní skladby (Une larme pro violoncello a klavír, Duo pro violoncello a kontrabas, Serenata pro dvoje housle, violu, flétnu, hoboj, anglický roh a violoncello, Sonáty a quattro č. 3 a 6 – Ensemble Explorations – Roel Dieltiens či Vivaldiho Císařské koncerty v podání The English Concert, řízeného Andrewem Manzem.


Mezi nejznámější houslové kon-

certy patří Čajkovského koncert D dur a Sibeliův koncert d moll. Nahrávku slavného izraelského houslisty Itzaka Perlmana s Boston Symphony Orchestra, řízeným Erichem Leinsdorfem, vydává značka RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) rovněž v sérii Classic Library.




V sérii Classic Library značky RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) vychází nahrávka jednoho z nejzajímavějších děl francouzského mistra orchestrální barvy a velkého skladatele 20. století, Oliviera Messiaena, symfonie „Turangalila“. V orchestrálním aparátu najdeme řadu exotických bicích nástrojů, které připomínají hudbu javanského orchestru gamelan. Sólový klavírní part hraje Yvonne Loriod a na elektronický nástroj – Martenotovy vlny – Jeanne Loriod. Toronto Symphony Orchestra řídí slavný japonský dirigent Seiji Ozawa.




Za čtvrtstoletí své umělecké činnosti (1950–1976) vepsalo Vlachovo kvarteto do novodobých dějin české kvartetní hry pozoruhodnou kapitolu. V čele s primáriem Josefem Vlachem se po suverénním vítězství v mezinárodní soutěži v Liège (1955) rychle prosadilo mezi světové soubory a jeho umění poznali posluchači v Evropě, Americe, Austrálii i Japonsku. Pro svou archivní řadu vybral SUPRAPHON dvě poslední, nejzralejší kvartetní skladby z komorní tvorby dvou romantiků a uměleckých přátel, Petra Iljiče Čajkovského a Antonína Dvořáka, Smyčcový kvartet es moll op. 30 a Smyčcový kvartet G dur op. 106. Obě díla patřila ke kmennovému repertoáru Vlachovců a jsou i živou součástí moderního koncertního repertoáru. To je jednou z příčin jejich značné posluchačské obliby a oprávněných nadějí, které firma Supraphon u vědomí interpretační dokonalosti Vlachova kvarteta do tohoto „staronového“ projektu vkládá.


Dlouho očekávaná nová nahráv-

ka hvězdného dirigenta Nikolause Harnoncourta konečně vychází. Odborník na Mozartovu hudbu nahrál jeho Requiem s orchestrem Concentus Musicus Wien a sborem Arnolda Schönberga. Sólové party zpívají slavní soudobí pěvci: Christine Schäfer (soprán), Bernarda Fink (alt), Kurt Streit (tenor) a Gerald Finley (bas). Vychází jako formát SACD Surround a SACD Stereo u firmy DEUTSCHE HARMONIA MUNDI (BMG ARIOLA), na DVD stopě najdeme i původní Mozartův manuskript tohoto věhlasného díla.

např. Symfonii Es dur K 543 a Symfonii D dur „Pražskou“ K 504, které pod taktovkami Davida Zinmana a Gerda Albrechta hraje Německá komorní filharmonie, kompletní Figarovu svatbu Wolfganga Amadea Mozarta uvedenou v roce 1973 na Operním festivalu v Glyndebourne (Ileana Cotrubas, Knut Skram, Kiri Te Kanawa, Benjamin Luxon, Frederica von Stade, Nucci Condo aj., a The

EUROARTS (DVD), které nabízí hned několik zajímavých titulů. Slavné varhanní skladby (Toccata d moll, Fuga g moll, chorály aj.), Umění fugy a Violoncellové suity č. 1 a 5 Johanna Sebastiana Bacha v podání Tona Koopmana (varhany, cembalo), Klause Mertense (baryton), souboru Keller Quartet a Anner Bylsmy (violoncello), Koncert pro orchestr Bély Bartóka, Klavírní koncert

London Philharmonic Orchestra v čele s Johnem Pritchardem či Rossiniho Předehru v nastudování Stuttgartského symfonického rozhlasového orchestru řízeného Albertem Zeddou, Uri Segalem, Wolf-Dieterem Hauschildem (La Scala di seta, Le Cenerentola, Il Barbiere di Siviglia, Tancredi, La Gazza ladra, L´Italiana in Algeri, Semiramide, Vilém Tell).

č. 20 Wolfganga Amadea Mozarta, Náhrobek Couperinův Maurice Ravela či Slavnosti Clauda Debussyho v podání João Pires a Berlínských filharmoniků, řízených Pierrem Boulezem a Moře, které nahrál Lucernský festivalový orchestr v čele s Claudiem Abbadem.




Na dalším novém CD značky DEUTSCHE HARMONIA MUNDI (BMG ARIOLA) najdeme nahrávku dirigenta a odborníka na starou hudbu Thomase Hengelbrocka s jeho souborem Balthasar Neumann Chor a Ensemble. Společně nahráli oratorium Georga Friedricha Händla Dixit Dominus a také mši Missa Dolorosa italského skladatele 17. století Antonia Caldary. Vychází ve formátu SACD Surround a DACD Stereo.




Z francouzské pobočky BMG CLASSICS přichází zajímavá nahrávka pianisty Michela Dalberta, který nahrál klavírní transkripce operních melodií Giuseppe Verdiho a Richarda Wagnera, které napsal Franz Liszt. Najdeme zde motivy z Rigoletta, Ernaniho, Trubadúra, Tristana a Isoldy, Tannhäusera a Simona Boccanegry.


Pod labelem ALPHA (CLASSIC)


Orchestrální skladby Benjamina

vychází Varhanní skladby Ference Liszta (Preludium a Fuga na jméno Bach, Árie Jerusalem, die du tötest den Propheten, Píseň beze slov op. 30 č. 1, Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen – preludium podle kantáty BWV 12 J. S. Bacha ad.). Na varhany v katedrále ve Schwerinu, postavené roku 1871, hraje Yves Rechsteiner, spoluúčinkují Monique Simon (mezzosoprán) a Amandine Beyer (housle).

Brittena (Simple Symphony, Variations on a Theme of Frank Bridge, Illuminations op. 18) vydává DABRINGHAUS UND GRIMM (CLASSIC). Skladby nahrál Kiev Chamber Orchestra v čele s Romanem Kofmanem, spoluúčinkovala Franziska Hirzel.




Firma SUPRAPHON přináší posluchačům v jubilejním dvořákovském roce i komplet Mistrových symfonií v pozoruhodné nahrávce Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze s šéfdirigentem Vladimírem Válkem., který se zde představuje v tom nejlepším světle. Souborná nahrávka symfonií je prvotřídní vizitkou kvalit tohoto tělesa a je vydávána v licenci Českého rozhlasu. jar


Dalším jistě pro naše poslucha-
Jeden z největších současných diriče zajímavým titulem této firmy (DAB-




Nedávno zesnulý nestor světových dirigentů, Günter Wand, realizoval na sklonku svého života ještě řadu pozoruhodných nahrávek se Symfonickým orchestrem severoněmeckého rozhlasu – NDR. Patří mezi ně také symfonie Roberta Schumanna, z nichž č. 3 – „Rýnská“ a č. 4 byly zařazeny do série Classic Library značky RCA RED SEAL (BMG ARIOLA).

RINGHAUS UND GRIMM – CLASSIC) jsou dvě CD Antonína Dvořáka: Kvintet op. 77 a Česká suita op. 39 v podání souboru Ensemble Acht a druhý svazek souborně vydávaných Klavírních trií, Trio op. 26 g moll a „Dumky“ op. 90 e moll, které nahrálo Vídeňské klavírní trio.




Prostřednictvím firmy CLASSIC se na našem trhu v těchto dnech setkáváme s další novou značkou DVD nosičů, vysoce prestižním vydavatelstvím


ARTHAUS DVD (CLASSIC) pro své příznivce připravil několik titulů:

gentů René Jacobs, který nedávno slavil úspěchy s fantastickou nahrávkou Mozartovy Figarovy svatby (HMC 90181820), si pro svůj nový projekt zvolil původní verzi Haydnova díla Čtvero ročních dob (s orchestrálními předehrami) z roku 1801. Na nahrávce se podíleli vynikající sólisté – Werner Güra (tenor), Dietrich Henschel (baryton) a Marlis Petersen (soprán), které doprovází renomovaný sbor RIAS-Kammerchor a prestižní Freiburger Barockorchester. K dispozici také na SACD.


47 Hr0410.indd 47

29.9.2004 9:18:40

UNIVERZITA PALACKÉHO, OLOMOUC VE SPOLUPRÁCI S HUDEBNÍ FAKULTOU AMU V PRAZE Jan Vičar – Zpíváme si: Ahoj, moře (1981), Míšovy písničky (1993), Ufo, ufo, ufoni a jiné písničky pro děti (1993), Co mi ještě zbylo ze Žáčka (2000), Zpíváme si (1982), Na shledanou (1982), Písničky (1967–1979); Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu se sbormistryní Blankou Kulínskou, Dětský pěvecký sbor Permoník z Karviné se sbormistryní Evou Šeinerovou, Ostravský dětský sbor se sbormistrem Jaromírem Richtrem Miloš Hons

ných již pro několik generací dětských zpěváků. Odtud pramení příklon ke stylům artificiální hudby, exotické pentatoniky, k typickým melodickým a harmonickým postupům, doprovodným stylizacím atp. Zhudebnění dětských básniček nevnucuje „obsahovost a zvukomalebnost“ za každou cenu. Hudební struktura vychází z poetiky textu a mnohé písně jsou ukázkami vtipných žánrových „obrázků“, jako např. ukolébavky s jemnou lyrickou atmosférou (Uspávanka pro Míšana), rozpustilé pochodové či taneční scénky atp. Mezi sbormistry (i těmi nejmladšími s čerstvým diplomem) jsou Vičarovy sbory oblíbené (Ahoj

J

an Vičar (1949) je mnohostranně orientovanou osobností soudobé české hudební scény – muzikolog, teoretik, estetik, kritik. K jeho dobrému a znělému muzikantskému renomé patří i skladatelská činnost. Především díky tvorbě pro dětské sbory, které jsou živou, oblíbenou a atraktivní repertoárovou součástí vyspělých souborů i začínajících zpěváčků. Vičarovy sbory zřetelně prezentují skladatelovu vlastní muzikantskou zkušenost a minulost a nejsou (jak tomu u takto profilovaného typu bývá) teoreticky vyspekulovanou kompozicí.

Předkládaný kompaktní disk zahrnuje tvorbu pro děti v rozmezí cca 40 let – od konce 60. let (Písničky) až k poslednímu sborovému cyklu z přelomu století (Co mi ještě zbylo ze Žáčka). Vičarova hudební řeč, přes žánrovou a stylovou pestrost, vyrůstá z dětské kantability, z vokálních struktur naprosto blízkých a srozumitel-

moře, Míšovy písničky, Ufo, ufo, ufoni a jiné písničky pro děti). Tyto s radostí vyhledávané písničky děti přímo vtahují do ducha kolektivního zpívání, rozvíjejí dětské hlasy a pěvecké zásady, jsou nenucenou motivací k náročné sborové kázni a v neposlední řadě poskytují to, co bez frazérství označujeme jako estetický prožitek. Interpretace Vičarových sborů je svěřena renomovaným tělesům s dlouhou tradicí. Lze říci, že všechny osvědčily vysokou úroveň hlasové kultury i smyslu pro výraz s typickým smyslem pro hudební vtip. Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu se sbormistryní Blankou Kulínskou dokládá své mistrovství v prvních třech cyklech (Ahoj moře, Míšovy písničky, Ufo, ufo, ufoni a jiné písničky pro děti, Co mi zbylo ještě ze Žáčka), Dětský pěvecký sbor Permoník z Karviné se sbormistryní Evou Šeinerovou v cyklu Zpívá-

me si a Ostravský dětský sbor se sbormistrem Jaromírem Richtrem v cyklu Písničky.
SUPRAPHON SU 3764-2 231 Anonym: Pueri hebraeorum, Orlando di Lasso: O la o che ben echo, Dorian Mode, Lara Hoggard:Personent hodie, César Franck: Panis angelicus, Georg Friedrich Händel: Hallelujah (Messiah), Johann Caspar Ferdinand Fischer: Kyrie, Gloria (Missa inventionis…), Pavel Josef Vejvanovský: Confitebor, Jan Dismas Zelenka: Vos Oriens adoret (Sub olea pacis), Antonín Dvořák: Goin´ Home (Novosvětská symfonie, Largo), Bedřich Smetana: Proč bychom se netěšili (z Prodané nevěsty), Ó lásko, lásko (moravská lidová), Mikulecká dědina (moravská lidová), Waltzing Matilda (tradiční australská), Buenos Aires no fuera asi (tradiční argentinská), Sakura (starý japonský lidový nápěv), Siyahamba (zuluský spirituál), Broadway Medley – Chatanooga Choo- Choo, Hello, Dolly, Over the Rainbow, I got Rhythm, Somerwhere America. Boni pueri, český chlapecký sbor, sbormistři Pavel Horák a Jakub Martinec Jaroslav Smolka

K

ompaktní disk dnes už dávno slavného chlapeckého sboru Boni pueri z Hradce Králové znovu dokazuje, že jej nevynesla k pozornosti a obdivu jen vlna záliby v chlapeckém sborovém zpěvu před dvěma desetiletími, ale že je to zasloužené ocenění soustavné umělecké práce. Je všeobecně známo, že práce s chlapeckými sbory vedle všech ostatních nástrah a obtíží, s nimiž je spojeno vedení a výchova sborů, je také závod o čas, po kterém zpěváci dospějí k mutaci a z dětského chlapeckého tělesa je příroda vyřadí. Sbormistři tělesa, Pavel Horák a Jakub Martinec se rozhodli tomuto stavu čelit tím, že se s vymutovanými zpěváky neloučí, ale pracují dnes ve smíšeném obsazení. Když jsem slyšel ony sotva vymutované tenory a basy poprvé, zname-

nalo to pro mne určitou desiluzi. Bylo však zřejmé, že je to závod na dlouhé trati. Toto CD ukazuje, že práce s odmutovanými chlapci má svůj smysl. Výsledkem není obvyklý zvuk smíšeného sboru, ale přece organický zpěvní projev, který má svůj půvab. Mám-li kritické poznámky, týkají se vedle pěvecky ne dobrého jednoho chlapeckého sólového výkonu (ale co s tím, když ideální sólista není?) zejména otázek dramaturgických. Žádný český pěvecký sbor by neměl zpívat Largo z Dvořákovy Novosvětské: skladatel věděl, proč tu hudbu na-

psal pro orchestr a každá úprava – ještě k tomu měnící harmonie! – ji dehonestuje. Kolik krásných vokálních skladeb Dvořák napsal a mezi nimi mnoho takových, které by chlapeckému sboru slušely. Také slavné muzikálové a filmové americké melodie v podání chlapeckého sboru ve mně vyvolávají rozpaky. Věřím, že zpěváčci to zpívají rádi, ale na koncertě a na trvalém nosiči přece jen zpíváme pro posluchače a ne pro sebe. Ani interpretačně a aranžérsky to není dobré: rytmy tu občas působí akademicky a pouhý klavírní doprovod trochu jako na školní besídce. Sbor má věru mnoho vhodnějších skladeb. Otázkou je ostatně i to, je-li nejšťastnější vyjímat velké mohutné sbory z takových děl, jako je Händlův Mesiáš: od pouhých chlapců a doprovázen jen varhanami působí příliš útle. Na tomto CD působí mnohem lépe např. úryvek ze Zelenkovy svatováclavské hry Sub olea pacis et palma virtutis, vyňatý z celistvé nahrávky i s orchestrem a sólisty. To všechno jsou však detaily: je to krásné CD a Boni pueri zpívají skvěle.


48 Hr0410.indd 48

29.9.2004 9:18:41