2004 Měsíčník pro hudební kulturu. Vážení a milí čtenáři,

HUDEBNÍ ROZHLEDY

Ú V O D N Í K

9/2004 Měsíčník pro hudební kulturu

Když se řekne září… Vážení a milí čtenáři,

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel. (šéfredaktor): 251 554 088 tel. (redakce): 251 550 208, 251 552 425 tel. (sekretariát): 251 554 089 fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Šustekova 10, 851 04 Bratislava - Petržalka tel.: 67 20 19 21-22 – časopisy 67 20 19 31-33 – předplatné fax: 67 20 19 10, 20, 30 e-mail: [email protected] [email protected] www.press.sk Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902 Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 4. 8. 2004 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996 Na titulní straně Roman Patočka Foto Jiří Skupien

ačkoliv podzim v přírodě je většinou vnímán jako počátek zmaru a konce, jako příprava na nadvládu často kruté a neúprosné paní Zimy, v koloběhu všedního lidského života je tomu právě naopak. První podzimní měsíc – září znamená především výrazný předěl v životě několika generací mladých lidí. Od malých dětí, opouštějících poprvé bezpečné zázemí rodiny a vydávajících se do neznámého světa mateřských školek až po vysokoškolské studenty, více či méně dychtivě spěchající za uskutečněním svého životního snu právě přes škamny celé řady fakult a univerzit. Září je totiž oficiálním počátkem školního roku. Ale nejen to, ve zmíněném měsíci se každoročně také otevírá i nová hudební sezona. V tom se tedy hudba a škola shodují, i když časově vnějšková podobnost není jejich jediným svorníkem. Hudba a škola k sobě měly vždycky blízko a to už dokonce od dob evropské antiky. Jistě není bez zajímavosti, že nejinak tomu bylo i na mnoha místech mimo Evropu. Například i v učebních osnovách calmecaku, jakési univerzity předkolumbovských Aztéků, patřila výuka hudby – nedílně tady však spjatá s poezií – k důležitým a váženým předmětům. Nositelé hudby stejně jako nositelé vzdělání to ovšem v minulosti neměli mnohdy nikterak lehké. Řada venkovských kantorů (samo slovo kantor je ve svém latinském základě spojeno s hudbou) živořila v bídě, odkázána na tak zvaný sobotáles, tedy týdenní plat, kterým jim měli zajišťovat existenci rodiče jejich žáků, tedy ti, již se sami těžko protloukali životem. Vybírání sobotálesu tak velmi často kleslo na úroveň pouhého žebrání, nemluvě o dalším psychickém tlaku ze stran vrchnosti, kterému mnozí z nich dříve či později podlehli. Více než výmluvným příkladem je i osud autora proslulé České mše vánoční Jakuba Jana Ryby, který nakonec tíhu takového života neunesl a sám jej dobrovolně opustil. Ani někteří vynikající a slavní hudebníci na tom však nebyli o moc lépe. Stačí připomenout skutečnost, že mnozí z nich na sebe museli navlékat lokajskou livrej svého pána a jejich místo u stolu bylo někde mezi panským kočím a kuchařem. Ručička na hodinách historie se naštěstí pohnula o značný kus dopředu a situace se podstatně změnila, a to jak ve školství tak i v hudbě. Bohužel ti, kteří v těchto oblastech pracují, rovněž nemají v dnešní tržní společnosti na růžích ustláno. V rámci úsporných opatření se houfně ruší školy, takže děti musejí často poměrně daleko dojíždět, a existenční nejistotou trpí i většina orchestrů, které se bez státních dotací jen těžko uživí. Právě v těchto dnech například bojuje o přežití nejstarší profesionální těleso svého druhu u nás, Karlovarský symfonický orchestr, který by měl příští rok oslavit celých sto sedmdesát let svého působení! Obraťme však list, není zase všechno pouze špatné. Na mnoha místech hudební život jenom kvete, orchestry se v těchto dnech již pilně připravují na zahájení svých abonentních sezon (Česká filharmonie tu svou uvedla již 14. srpna Dvořákovým Requiem) a řada festivalů se těší ze stále se rozšiřujícího okruhu svých příznivců. Pouhých několik dní nás dělí např. od prvního koncertu jednoho z našich nejvýznamnějších hudebních festiva-

1

lů s mezinárodní účastí, Pražského podzimu. Letos, kdy vstupuje do svého 14. ročníku, bude hlavní osou jeho programové linie, protkané i takovými lahůdkami jako je např. vystoupení souboru pětadvaceti kytaristů z mexického města Jalapa či tradiční čínská opera z období dynastie Tang, pocta zahraničních orchestrů české hudbě. Pět světových symfonických těles, mezi nimiž nebudou chybět ani slavní Bamberští symfonikové, s jejichž šéfdirigentem Jonathanem Nottem a intendantem Paulem Müllerem přinášíme na následujících stránkách rozhovor, tak vystoupí vždy se dvěma koncerty, ze kterých jeden bude zasvěcen výhradně tvorbě českých autorů.. Nikterak pozadu za Pražským podzimem však nezůstává ani náš další mezinárodní hudební festival, který své koncertní síně otevře o pouhých deset dnů později, Moravský podzim. Jeho letos již 39. ročník si dal jako motto do záhlaví Země, odkud pocházíme a dramaturgicky se opřel především o znamenitý odkaz našich dvou v tomto roce nejvýznamnějších jubilantů, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka, jejichž tvorbu posluchačům představí rovněž ti nejlepší z nejlepších – mimo jiné i Česká filharmonie se svým šéfdirigentem, brněnským rodákem Zdeňkem Mácalem a Vídeňští filharmonikové vedení Nicolausem Harnoncourtem. Jak vidíte, milí čtenáři, připomeneme-li ještě např. oblíbený festival Struny podzimu – byť letos pořádaný v poněkud skromnější podobě, Mezinárodní varhanní festival v Olomouci či dramaturgicky vždy osobité Svatováclavské slavnosti, které do svého letošního programu zařadily např. Krčkovu elektroakustickou operu Nevěstka Raab, opravdu se máme v září na co těšit, a tak možná i lehčeji zapomeneme, že už je povětšinou konec dovolených a krásného nicnedělání. My jsme si dosud volných dnů příliš neužili, za to vám ale přinášíme, řadu zajímavých materiálů, a to nejen z akcí, jež se pořádaly u nás, ale které zachytili naši přispěvatelé i v blízkém či vzdálenějším zahraničí. Studií Zdeňka Šestáka o citolibských mistrech jsme se pak ještě znovu vrátili k jednomu z koncertů Pražského jara, jež si připomeneme i rozhovorem s nadějným houslistou Romanem Patočkou, který v jeho soutěži stanul v loňském roce na druhé – tehdy nejlepší příčce. Doufáme, že i z příštího čísla, v němž nebude samozřejmě chybět např. souhrnné pojednání o Mezinárodním hudebním festivalu Český Krumlov, slavných Salzburger Festspiele či Wagnerově Bayreuthu, si něco vyberete a novou sezonu tak zahájíte nejen podrobně informováni, ale patřičně dopředu i naladěni. Přeji vám krásný začátek září, do něhož vstupujeme i potěšeni z celé řady milých dopisů, které jsme od vás v průběhu léta dostali. Jsou pro nás velkým povzbuzením a další motivací k ne vždy jednoduché práci.

Hana Jarolímková, šéfredaktorka

Z

O B S A H U

I

letos, již po dvaatřicáté, proběhl v Karlových Varech festival Mladé pódium, který se tentokrát vedle děl autorů domácích zaměřil na tvorbu skladatelů polských a maďarských. Řadu koncertů však jako každoročně doplňovaly i četné doprovodné akce: prohlídka města s Vladislavem Jáchymovským, návštěva Muzea Jana Bechera a sklárny Moser, odpoledne s básníky Bogdanem Trojakem a Jakubem Pacześniakem či promenády chůdařů – hudebníků ve scénografii Matěje Němečka.

O

perní část festivalu Janáčkovy Hukvaldy se tentokrát vzhledem k počasí, které znemožnilo premiéru Opery z pouti E. F. Buriana nastudovanou členy všech tří souborů Národního divadla moravskoslezského, ztenčila na pouhá dvě představení. Vedle Dvořákovy Rusalky, kterou v amfiteátru hukvaldské obory představil soubor Moravského divadla v Olomouci, to byla ostravská inscenace Janáčkovy Její pastorkyně, na jejíž realizaci se podílel režisér Michael Tarant, dirigent Tyron Paterson a sólisté Luciano Mastro (Števa), Leo Marian Vodička (Laca), Eva Dřízgová-Jirušová (Jenůfa) a Agnieszka Zwierko (Kostelnička).

M

nichovský operní festival, na němž letos zaznělo mimo jiné dvanáct oper ve třiceti představeních, uvedl rovněž inscenaci Verdiho Dona Carlose, kterou v roce 2000 připravil pro Bavorskou státní operu režisér a výtvarník Jürgen Rose. Pod taktovkou jejího hudebního ředitele Zubina Mehty se tu představili Matti Salminen (Filip II.), Paata Burchuladze (Velký inkvizitor), Paolo Gavanelli (Rodrigo), Dolora Zajick (Eboli) a dvojice Marina Mescheriakova, která zpívala Alžbětu za původně plánovanou Adriannu Pieczonku a Fabio Armiliato, jenž se zhostil titulní role za Ramona Vargase.

R

omana Patočky si začala média všímat v souvislosti s Mezinárodní hudební soutěží Pražské jaro 2003, ze které si kromě 2. ceny a titulu laureáta odnesl ještě další čtyři zvláštní ocenění. Své profesionální školení, obohacené mezinárodními interpretačními kurzy, absolvoval na pražské konzervatoři a na Hudební fakultě AMU. Dnes, kdy chce ještě ve studiích pokračovat u prof. Shmuela Ashkenasiho v Lübecku, má už za sebou řadu nejrůznějších vystoupení nejen doma, ale také v zahraničí. Vedle hudby má však ještě jednu lásku: krásnou Yamahu Fazera.

FESTIVALY, KONCERTY Pramen „Mladé pódium“ opět vytryskl v Karlových Varech . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Letní slavnosti staré hudby popáté . . . . . . . . . 4 Festival uprostřed Evropy . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Jubilejní Bystřické zámecké slavnosti . . . . . . 8 Jürgen Essl a varhanní léto v Obecním domě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Heroldovo kvarteto a Milan Řeřicha . . . . . . 12 „Líheň“ klavíristů v Novém Dvoře . . . . . . . . 13 Ohlédnutí za klavírními kurzy ve Zlatých Horách . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Bamberští symfonikové na Pražském podzimu . . . . . . . . . . . . . . 18

HORIZONT Film, hudba i tanec v Karlových Varech . . . 20

DIVADLO Její pastorkyňa po našem i po jejich . . . . . . . 22 Na Hukvaldech střídavě oblačno . . . . . . . . . 23 V Lokti popáté a s Rigolettem . . . . . . . . . . . . 24

ZE ZAHRANIČÍ Festival Musica Romantica ve švýcarském Saas Fee . . . . . . . . . . . . . 28 Mnichovský operní festival 2004 . . . . . . . . . 28 Nejen o české hudbě s Trygve Nordwallem . . 32

STUDIE, KOMENTÁŘE

CO SI PŘEČTETE V PŘÍŠTÍM ČÍSLE Z Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov – 45. Chopinův festival v Mariánských Lázních – Z Verdiho festivalu v SOP – Salzburger Festspiele – Wagnerův Bayreuth – Witold Lutosławski: Hudba pro 21. století – Rozhovor s Janem Riedlbauchem

Musica antiqua Citolibensis . . . . . . . . . . . . . 37 Tož se hlavně mějte rádi (Z oslav osmdesátin Libuše Domanínské) . . . . 40

GRAMOREVUE Díky soutěži Pražského jara se mi splnil velký sen, říká Roman Patočka . . . . . . . 41 Recenze CD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

Zkrácenou verzi č. 8 najdete od 28. 7. na adrese

http://hudebnirozhledy.scena.cz 2

F E S T I V A L Y ,


L Á Z N Ě

I I I ,

G A L E R I E

U M Ě N Í ,

K O S T E L

S V.

M Á Ř Í

M A G D A L É N Y ,

K O N C E R T Y M Ě S T S K É

D I VA D L O

Pramen „Mladé pódium“ opět vytryskl v Karlových Varech

V

době, kdy ještě nevyhasly emoce nad „smrtícím“ verdiktem o karlovarském divadle, kdy se sepisují petice za zachování Karlovarského symfonického orchestru (KSO) a kdy slunce pálilo (jaký div uprostřed studeného léta) na poklidné kolonády plné zdravíchtivých Rusů, Španělů, Arabů, Němců i Čechů, proběhl 32. ročník Mladého pódia (30. 7. – 6. 8.). Z úřednických míst, zdá se, nehrozí existenční ohrožení této akce a hlavní organizátorka Veronika Hyksová dokázala vykouzlit víceméně po všech stránkách dotažený a kvalitní festival, který si Karlovy Vary v záplavě „Ave Maria-koncertů“ zaslouží. Mladé pódium i letos vyšlo ze střechové dramaturgie evropských setkávání, svůj vliv vykonal i Rok české hudby. V doprovodných akcích bylo pamatováno na poznávání města (prohlídka s Vladislavem Jáchymovským, Muzeum Jana Bechera, sklárna Moser), v poetickém odpoledni se představili básníci Bogdan Trojak a Jakub Pacześniak (Klub Paderewski, 2. 8.), promítaly se polské a maďarské filmy (Klub Paderewski, 4.–5. 8.), o českém a maďarském folkloru přednášeli Pavel Kozák a Attila Agócs (kavárna Tosca, 31. 7.), každý den vpustil do ulic chůdaře-hudebníky scénograf Matěj Němeček (Do Evropy? Na chůdách!, dominovala barva festivalu, zelená). Multimediální dílna prezentovala své výsledky na závěrečném koncertu. Mladé pódium zahájil symfonický koncert (Lázně III, 30. 7.). Dirigentu Jiřímu Štruncovi nejlépe vyšla suita z opery Leoše Janáčka Liška Bystrouška, sopranistce Ireně Houkalové až příliš tlumil orchestr a v Houslovém koncertu č. 1 Bély Bartóka hlídal pro jistotu i taneční části, na Smuteční hudbu Witolda Lutosławského by potřeboval více času na secvičení. Houkalová v Melancholických písních Vítězslava Nováka ukázala, že umí dobře vyslovovat i vniknout do obsahu textu. Bartók byl pro Lukáše Kutu příliš velkým soustem, hrál z not a nestrhával. Ve třech sólových recitálech předvedli své umění cimbálista Daniel Skála, klavírista Marcel Javorček a varhaník Marek Paľa (Galerie umění, 31. 7., 2. 8., kostel sv. Máří Magdalény, 4. 8.). Skála hrál s velkým zaujetím celým tělem i mimikou, v úsečných Třískách György Kurtága se mu dokonce rozbila židle. Přehnanou impresionistickou zvukovost několika transkripcí

z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku bohatě vynahradil virtuózními sonátami Jana Kapra a Jaromíra Dadáka. Javorček je – omlouvám se za to klišé – fenoménem. Do poslední chvíle měnil náročný repertoár, hrál bez vnější okázalosti, velmi účelně, s nevyčerpatelnou vytrvalostí a silou, nadsazenými tempy, originální pedalizací (zadržené jednotlivé tóny atd.), jemnými doprovody. Své vystoupení uzavřel extatickou a dunící Druhou sonátou Sergeje Prokofjeva (za zmínku by stál i hutně interpretovaný Janáčkův cyklus V mlhách, Bohuslav Martinů, Fryderyk Chopin…). Paľa přivezl do Karlových Varů Ference Liszta. Hluboká poklona mu patří nejen za objevný re-

nejednalo o soubor naprosto profesionálních hudebníků. Jisté překvapení způsobilo i staro-nové Smetanovo trio (Galerie umění, 3. 8.). K tvárné a naslouchající klavíristce Jitce Čechové-Páleníčkové a k nenápadnému a ve zvuku průzračnému violoncellistovi Janu Páleníčkovi se v roce 2003 připojila houslistka Jana Nováková se sytým a altovým nástrojem. Metaforicky řečeno, Nováková je živel, nespoutaná povodeň. Je ze vzácného dřeva, které je ještě třeba ohoblovat, jinak trio nedosáhne absolutního zklidnění či pianissimové dynamiky. Dlouhé tóny trpěly nevyrovnaností (co do síly i rychlosti smyku). V každém případě bylo vystoupení Smetanova tria zážitkem (MartiFoto Jaroslav Vlach

Jiří Kopecký

Držitel Ceny Fóra mladých Daniel Skála, absolvent Konzervatoře J. P. Vejvanovského v Kroměříži a nyní student Ostravské univerzity, obor hudební výchova a sbormistrovství. pertoár, ale především za propracované rejstříkování odpovídající různým kompozicím – hýřivá a „nabubřelá“ Fantazie a fuga na chorál Ad nos, ad salutarem undam v kontrastu s asketickými až suchopárnými částmi Variací na motiv J. S. Bacha, Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen. Paľa ví, že nesmí uspěchat polyfonii, a ví také, kde uplatnit závratně rychlé běhy. Z komorních souborů narušila tradiční dramaturgii festivalu polská „folklórně-folková“ skupina Buraky (Galerie umění, 1. 8.). Bylo to ale narušení osvěžující, i když (nebo právě proto), že se

3

nů, Josef Páleníček, Bedřich Smetana). Závěrečný koncert (Městské divadlo, 6. 8.) splnil snad všechny parametry slavnostní události. První polovina večera byla vyhrazena skladatelsko-interpretační, taneční a filmové dílně, po přestávce koncertoval Marek Valášek se „svými“ svěřenci a provedli pozoruhodnou premiéru. Nechyběl ani proslov organizátorky festivalu a předávání cen. Druhou multimediální dílnu vedli tanečníci a choreografové Anna Sedlačková, Peter Groll a skladatel Ondřej Jirásek a jejich výstupem bylo dvoukolové představení: nejpr-

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

ve zněla jen hudba (Jan Souček, hoboj, Zdeněk Král, klavír a klávesy, Tomáš Jamník, violoncello, Junko Honda-Černochová, perkuse) a poté se (i k týmž skladbám; Co nás přinutilo jet na kole Zdeňka Krále, Radosti na kolonádách a jeden smutek Michala Indráka, Prameny Jindřicha Volfa, Water Crying Tomáše Šenkyříka) přidal i tanec a videoprojekce (Slavomír Paravičny a Josef Vondráček, kamera). Druhá polovina začala Písní bratra slunce Jana Hanuše (den poté ji Piccolo coro & Piccola orchestra provedli na pohřbu skladatele). Obtížný hobojový part Eiréné Otmara Máchy dobře udýchala Alžběta Jamborová a v robust
K O S N E P VA L

T T O D

ním Divertimentu pro housle, violu a komorní orchestr Bohuslava Martinů si přirozeně zamuzicírovali Daniela Oerterová (housle) a Martin Stupka (viola). Přítomný Eduard Douša sklidil zasloužený potlesk za svoji novou několikaminutovou kantátu na inaugurační projev Mistra Jana Husa, Síla myšlenky (barytonista Daniel Prokeš byl mírným i pevným protagonistou díla). A jestliže před přestávkou zaznělo mnoho hudby, kterou bych nemusel znovu slyšet, se Silou myšlenky bych se rád ještě setkal. Malý ovocný raut zakončil Mladé pódium ve velkém stylu a pětičlenná porota (Zdeněk Pa-

chovský, Vít Roubíček, Tomáš Hejzlar, Vladyslav Linetskiy, Jiří Kopecký) se usnesla na vítězích tří cen: Cenu Fóra mladých si odnesl Daniel Skála, s KSO uskuteční jeden koncert Jiří Štrunc a Marcel Javorček, cenu Prix Societatis Martinů převzal Marek Valášek za všechny interprety Divertimenta, mimořádné uznání bylo vysloveno Smetanovu triu. Mladému pódiu se podařilo na poli artificiální hudby skloubit kvalitu s atraktivitou. Má silné předpoklady „nezmasovět“ za cenu podbízivosti, ale přilákat do Karlových Varů – na základě dobré pověsti – více zainteresovaných a hudebně poučených diváků.


R O J S K Ý Z Á M E K , R U D O L F I N U M , B Ř E V N O V S K Ý K L Á Š T E R , N O S T I C Ů V P A L Á C , E L S V. M A R T I N A V E Z D I , S T A R O M Ě S T S K Ý K L Á Š T E R S E R V Í T Ů , K O S T E L S V. J A N A M U C K É H O , KO S T E L S V. H AV L A , B A Z I L I K A S V. J I Ř Í , KO S T E L S V. Š I M O N A A J U D Y, Š T E J N S K Ý PA L Á C

Letní slavnosti staré hudby popáté

P

ražské Letní slavnosti staré hudby vyrostly od svého založení v roce 2000 v uměleckou událost prvořadého významu. Letošní pátý ročník byl věnován skladatelům, pocházejícím z českých zemí, a jejich tvorbě v evropském kontextu, a cizím skladatelům, kteří byli s českými zeměmi ve styku, nebo v nich působili, nebo jsou jejich díla zastoupena v českých hudebních sbírkách. První festivalový koncert (“Perfidissimo cor”, 9. 7., Trojský zámek) byl zaměřen na dílo Antonia Vivaldiho. Jeho instrumentální kompozice a Concerto I. in D, BWV 972 J. S. Bacha, které je úpravou Vivaldiho skladby, výtečně přednesl francouzský Ensemble Artaserse (violoncello, teorba, cembalo). Ve Vivaldiho kantátách doprovodil francouzského kontratenoristu Philippa Jarousskyho, který přes své zjevné mládí předvedl technicky zralý, virtuózní výkon a přesně vystihl náladu a obsah zpívaného textu. Totéž platilo i o nizozemském bachovském specialistovi Peteru Kooijovi (“Grandi maestri”, 11. 7., Rudolfinum), který přednesl Bachovu kantátu Ich habe genug, BWV 82 a Lamentatio I. Jeremiae Prophetae, ZWV 53 J. D. Zelenky, s kultivovanou uměřeností, korespondující s obsahem textu skladeb. Petera Kooije doprovodil ansámbl, který festival organizuje – Collegium Marianum, jehož uměleckou vedoucí je Jana Semerádová, laureátka několika mezinárodních soutěží ve hře na barokní příčnou flétnu a dramaturgyně festivalu. Většinu svých velkých projektů připravuje Collegium Marianum v mezinárodním obsazení. Bylo tomu i tentokrát: ansámbl přizval ke spolupráci na provedení kompozic J. D. Zelenky,

A. Lottiho a A. Vivaldiho tři německé hudebníky – hobojisty Martina Stadlera a Markuse Müllera, a houslistu Antona Stecka, který vedle sólové dráhy působí i jako renomovaný koncertní mistr. Experiment se vrchovatě vyplatil: Anton Steck dovedl Collegium Marianum k jednomu z jeho vůbec nejlepších výkonů. Světoznámý anglický houslista Andrew Manze (“Hommage a H. I. F. Biber”, 12. 7. Břevnovský klášter) doplnil tři z Biberových Růžencových sonát výběrem z tvorby jeho současníka G. A. Pandolfi Mealliho; doprovazeč, anglický cembalista a varhaník Richard Egarr proložil Biberovy skladby výtečně zahranými Bachovými preludii BWV 846 a BWV 849. Manzeho vypjatá interpretace měla nespornou přiitažlivost – snad ještě více než u Bibera u Pandolfiho, jehož hudba působí v některých momentech (vedení hlasů, harmonické příkrosti) téměř současně. Sympaticky dravou interpretaci vnesl do festivalového dění i rakouský Oman Consort (zobcová flétna, viola da gamba, teorba, renesanční loutna, barokní kytara, cembalo, varhany;“Suave melodia”, 13. 7., Nosticův palác) s programem z italské a španělské barokní tvorby (S. Rossi, M. Cazzati, G. Scarani, P. Quagliati, M. Ucellini, B. Storace, A. Falconieri, D. Ortiz, A. Corelli, J. J. Kapsberger, A. Vivaldi). Nezapomenutelný dojem zanechal španělský soubor Mudéjar (psalterium, arabská loutna, vihuela de mano, vihuela de arco, bicí, zpěv;“Hudba králů”, 17. 7., sv. Martin ve zdi). Jeho umělecká vedoucí, Begoña Olavide, vládne temně zbarveným, lehce zastřeným hlasem a schopností dokonale vyjádřit smysl a obsah textu; její přirozený zpěvní projev přenesl posluchače do světa křesťanské, maurské a židovské kultury Iberského poloostrova 13. až 16. století, ve kterém se mísily evropské a arabské

4

tradice; zazněly tu skladby jak anonymní, tak komponované, nebo ovlivněné mistry španělského středověku a renesance (Alfonso X., J. del Enzina, L. de Milán, L. de Narváez, D. Pisador). Soubor Capella Apollinis (“Čeští hudební vyslanci”, 20. 7., knihovní sál staroměstského kláštera servítů), se tentokrát představil jako trio Foto Zdeněk Chrapek

Michaela Freemanová

Begoña Olavide, umělecká vedoucí španělského souboru Mudéjar, který vystoupil 17. 7. v kostele sv. Martina ve zdi.

Polský taneční soubor Ardente Sole, který účinkoval v renesanční hře s tanci J. Kochanowského, nazvané Šachy. (umělecká vedoucí Barbara Maria Willi – cembalo, Jana Semerádová, Marek Štryncl – barokní violoncello); skladby L. Koželuha, F. Bendy, F. X. Richtera, A. Krafta a J. L. Dusíka vykouzlily mimořádně příjemnou,“staropražskou” atmosféru. Neobyčejný půvab měly i následující“Šachy” (21. 7., Nosticův palác) – tanečně scénické provedení díla polského renesančního básníka Jana Kochanowského, ve kterém šachová partie slouží k rozuzlení zápletky kolem dvou soupeřů v lásce a jejich vyvolené. Polský soubor Ardente Sole tu odvedl vynikající práci – počínaje výkony osmi tanečníků přes choreografii Romany Agnel a režii Pawla Winsczyka až po výběr reprodukovaného hudebního doprovodu a kostýmy Moniky Polak-Luscinske. Neméně pozoruhodná byla i barokní slavnost“Ad honorem Sancti Joannis Nepomuceni” (25. 7.), uspořádaná u příležitosti 275. výročí kanonizace sv. Jana Nepomuckého Collegiem Marianem a souborem Ritornello, v režii Blaženy Hončarivové. Před hradčanským kostelem sv. Jana Nepomuckého byla provedena scéna s alegorickými výjevy ze hry Fama sancta (1729), v kostele samém koncert z duchovní hudby J. A. Sehlinga, B. Willika, D. F. W. Thalmana, K. Loose a Š. Brixiho, rámovaný procesními písněmi autorů dvou z nejvýznamnějších českých barokních kancionálů, J. J. Božana a V. K. Holana Rovenského; nechybělo ani kázání barokního autora J. A. Svobody. Collegium Marianum mělo podíl i na dramaturgii koncertu znamenité zpěvačky Noemi Kiss a maďarského souboru Affetti Musicali (umělecký vedoucí János Malina,“Harmonia caelestis”, 28. 7., sv. Havel; G. Carissimi, J. J. Fux, P. Esterházy, J. A. Hasse,

A. Caldara, B. M. Černohorský, F. I. Tůma, J. D. Zelenka, J. J. I. Brentner). Schola Gregoriana Pragensis (“Bohemia medaevalis” 29. 7., bazilika sv. Jiří) zvolila pro své vystoupení výběr jedno – i vícehlasých skladeb, vážících se ke svátkům svatých v českém středověku, k mariánské tématice a svátku Božího těla. Vytříbený výkon souboru, vedeného Davidem Ebenem, nepotřebuje zvláštní komentář; speciální zmínku si však zaslouží jeden z přídavků, biblický žalm, zhudebněný Petrem Ebenem – skladba na hebrejský text je důkazem toho, jak dokonale její autor absorboval orientální

hudební prvky: kompozice zněla jako z jiného, stovky let a tisíce kilometrů vzdáleného světa. V českých zemích byl zakotven i předposlední festivalový večer,“Klenoty z kroměřížského archivu” (31. 7., sv. Šimon a Juda). Belgická Capella Currende vedená Erikem van Nevelem a stejně výtečný šestičlenný nizozemský instrumentální soubor In Stil Moderno (umělecká vedoucí Mimi Mitchell) tu provedly díla A. Hofera, G. P. da Palestriny, A. Bertaliho, J. K. Kerlla, T. Meruly, M. Mielczewského, H. I. F. von Bibera, G. Carissimiho, P. J. Rittlera a P. J. Vejvanovského. Posluchači si odnášeli podobné dojmy, jako z večera stráveného ve špičkovém jazzovém klubu, plného spontánního muzicírování, úsměvů na tvářích hudebníků čekajících na svou narážku a lahodných nástrojových barev (máloco zapůsobí na duši tak příznivě, jako předivo hlasů dvojích houslí, altového, tenorového a basového trombónu a varhan). Závěrečný festivalový koncert (“Harmonie národů”, 6. 8., Valdštejnský palác) přinesl skutečně vzácný zážitek – vystoupení European Union Baroque Orchestra, komorního ansámblu každoročně znova sestavovaného na základě konkursu z hudebníků do třiceti let, který v Praze za řízení cembalisty a dirigenta Larse Ulrika Mortensena brilantně uzavřel jedno ze svých letošních turné, na kterém se představil s tvorbou J. D. Zelenky, G. F. Händela, G. P. Telemanna, M. A. Charpentiera a G. Muffata. Přímo na ně navázal první kurs, který orchestr pořádal v Unhošti pro mladé hudebníky ze zemí, které letos přistoupily k Evropské unii. Finis coronat opus… Lze se jen těšit na to, co nového přinese příští festivalový ročník.


Barokní slavnost s hudbou a alegorickými výjevy ze hry Fama sancta ke svatořečení sv. Jana Nepomuckého

5

K O N C E R T Y

Foto Zdeněk Chrapek

Foto Zdeněk Chrapek

F E S T I V A L Y ,

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y


A U E R B A C H , C H L U M S V. M A Ř Í , L O U N Y, D R Á Ž Ď A N Y, L I T O M Ě Ř I C E , H E L M B R E C H T S , B E Č O V N A D T E P L O U , O S E K , C H E B , E U B A B R U N N , Ú S T Í N A D L A B E M , A L E X A N D E R S B A D , C H E M N I T Z , WA L D S A S S E N , K A R L O V Y VA R Y

Tomáš Kábrt

S

lavnostním koncertem s Orffovou Carminou Buranou na programu skončil 1. 8. v karlovarském Městském divadle 13. ročník mezinárodního Festivalu uprostřed Evropy. Letos představil rekordních osm desítek hudebních, výtvarných, divadelních, diskusních, vzdělávacích a společenských akcí v desítkách historických i přírodních prostor podél 300 kilometrů dlouhého úseku česko-německé hranice mezi bavorským Markredwitz, Karlovými Vary, Ústím nad Labem a saskými Drážďany. Vrcholy letošního ročníku, věnovaného dialogu různých kultur v zemích rozšířené Evropské unie, byly koncerty staré hudby, hudby 20. století i současné evropské world music. Precizním a suveréním provedením Mozartovy nedokončené Mše c moll zahájila 13. 6. festival Pražská komorní filharmonie pod vedením Michela Swierczewského spolu s Kühnovým smíšeným sborem a sólisty (Zdena Kloubová, Pavla Vykopalová, Jaroslav Březina a Roman Janál) v kostele v německém Auerbachu. Až neuvěřitelně křehký zvuk orchestru, pojící se s temnými vokály sboru i kultivovaný projev sólistů si publikum zcela podmanili. Poučené, avšak ne suché akademické interpretace se dostalo i dílům staré hudby, jímž festival tradičně věnuje dostatek prostoru. Lahůdkou se stalo vystoupení anglických Yorkshire Baroque Soloists (1. 7.), kteří za řízení Petera Seymoura v litoměřickém jezuitském kostele koncertně provedli půvabnou Purcellovu operu Královna víl. S jiskrou a technickou brilancí zahrál v ústeckém kostele Nanebevzetí Panny Marie (14. 7.) díla Bacha, Händela a Moltera také renomovaný instrumentální soubor Nova Stravaganza řízený cembalistou Siegbertem Rampem. Hlouběji do hudební historie pak sáhl pětičlenný soubor Canto Lübeck, jež průzračnými, dokonale ladícími hlasy a hudbou O. Lassa a T. Crequillona, prokládanou Sweelinckovými a Frescobaldiho varhanními toccatami, naplnil prostor kostela sv. Mikuláše v Lounech (25. 6.). Requiem Jeana Gillese zaznělo 11. 7. v cisterciáckém klášteře v Oseku jako připomínka obětí utrpení minulosti. K jeho provedení se sešli Musica poetica Lübeck, Saský vokální soubor a sólisté (Gesine Nowakowski-soprán, Dorothea Zimmermann – alt, Andreas Petzold – tenor, Thomas Thomaschke – bas). Ke hvězdným koncertům festivalu patřilo bezesporu vystoupení Gidona Kremera a jeho

komorního orchestru Kremerata Baltica v ba- ZOO Luciana Beria, Summer music Samuela Barvorském městě Helmbrechts (3. 7.). V zajíma- bera a serenádu soudobého švédského skladatele vě koncipovaném programu (R. Schumann: Tři Jorgena Jersida Hrát si v lese. Na objednávku Fesfugy na jméno BACH, D. Šostakovič: Houslová so- tivalu uprostřed Evropy vznikla kompozice Roznáta, R. Schumann: Koncert pro housle a orchestr, loučení a příchod mladého německého skladatele D. Šostakovič: Komorní symfonie c moll) Kremer Torbena Maiwalda, kterou uvedl v premiéře 23. 7. předvedl hru nejen virtuózní, ale také intelektuál- v zámeckém kostele v Chemnitz orchestr Virtuoní, která dokázala posluchače strhnout i v těžko si di Praga s dirigentem Volkerem Schmidtemuchopitelné Šostakovičově houslové sonátě. -Gertenbachem. Zcela jiný hudební svět s sebou přivezl do Festival uprostřed Evropy nabídl v letošním opuštěného chebského kostela Zvěstování kyper- roce kromě hudebních produkcí i výstavy výtvarský soubor Terpandros, který na antické řecké níků, autorská čtení, stínohru, plenér sochařů nástroje, rekonstruované podle dobových vyob- a v neposlední řadě i mistrovské třídy pěvců a klarazení, provedl 12. 7. posluchače staletími od po- víristů. Právě přehlídka účastníků mistrovských čátků řecké hudby až po kyperské lidové písně. pěveckých kurzů Prof. Thomase Thomaschkeho Naproti tomu moravský folklor a rómské pís- ve zcela vyprodané stodole v Misslareuthu, kterou ně v nápaditých úpravách zněly hudební sto- jejich vedoucí sám moderoval, byla ukázkou, jak dolou v saském Eubabrunnu 13. 7. v podání temperamentního sdružení hudebníků Triny + Tři my. Také soudobá hudba a hudba 20. století nalezla ve svém provedení na festivalu silné osobnosti. Například v rozhlehlém chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Chlumu sv. Maří přednesl Jiří Bárta s Janou Bouškovou meditační kompozici „svatého minimalisty“ Arvo Pärta Zrcadlo v zrcadle. Teprve jedenadvacetiletý violoncellista Julian Steckel, vítěz prestižní Německé hudební soutěže, provedl 4. 7. v kapli bečovského zámku obtížné sonáty Ligetiho a Kodályho s technickou bravurou i vnitřní vypjatostí. Mladičký žák Borise Pergamenščikova a Heinricha Schiffa se tak stal objevem festivalu. Výjimečný zážitek si odnesli posluchači z koncertu Dechového kvinteta Státní kapely Drážďany, jež Kyperský soubor Terpandros představil festivalovému publiku v Chebu a bav saském Waldsassenu vorském Tannenbergsthalu starověké antické nástroje a hudbu rekonstruova(25. 7.) uvedlo Opus Nr. nou podle materiálů z archeologických vykopávek.

6

Foto archív

Festival uprostřed Evropy

F E S T I V A L Y , vtipnou a zábavnou formou lze publiku prezentovat mladé talenty i náročnější hudbu. Organizátoři festivalu navázali také spolupráci s řadou českých i německých festivalů a institucí. Ve spolupráci s drážďanským Elbhangfestem se tak 27. 6. uskutečnil velký open air koncert v rozlehlých zahradách zámku Pillnitz, na kterém Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Tomáše Hanuse zahrála mj. Händelovu


P R A H A ,

Hudbu k ohňostroji, již doprovodila synchronizovaná světelná show a ohňostroj. V rámci kooperace s hudebním projektem České sny vystoupil 20. 7. Pavel Šporcl s Petrem Jiříkovským v lázeňském městečku Bad Alexandersbad s díly českých skladatelů na programu. Letošní ročník festivalu byl podle slov intendanta Prof. Thomase Thomaschkeho úspěšný. „Zvláště z toho hlediska, že se festival rozrostl o ob-

K O N C E R T Y

lasti severních Čech, Krušnohoří a Drážďan a tím se počet míst konání zvýšil na 64. Také odezva publika a kvalita programu splnila až na malé výjimky všechna očekávání; a zčásti je dokonce předstihla,“ hodnotí Thomaschke. Příští ročník proběhne od 12. června do 31. července 2005 a „jeho těžištěm budou koncerty pro celou rodinu,“ jak prozradila umělecká ředitelka české části festivalu Ivana Thomaschke –Vondráková.


R U D O L F I N U M

Ze Světového festivalu mužských a chlapeckých sborů Julius Hůlek

V

Men´s Ensemble (Carol Beynon a Ken Fleet) z Kanady a finský komorní mužský sbor Talla (Passi Hyöki). Imponovala především skutečně vybraná a dojmově strhující interpretace (vyzvedl bych především perfektní a vynalézavé Finy), ale zaslouženou pozornost mohly rovněž vzbudit některé kompozice současných autorů, zejména severských, jejichž jména jsou pro nás většinou neznámá. Takhle kromě jiných například zapůsobili Veljo Tormis (1930) v podání švédského sboru, Jaakko Mäntyjärvi (1963) v podání Kanaďanů

a Jukka Linkola (1955) zazpívaný finským sborem Talla. Finové na závěr provedli Dvořákovu Ukolébavku, ale též jeden Rachmaninovův pravoslavný chorál, Švédové si zase vybrali Eugena Suchoně (Ej Dziny Dom). Program po přestávce přinesl v podání festivalového „monstrsboru“ a Filharmonie Hradec Králové (která se mimochodem velmi dobře vypořádala se svou úlohou) rozličné skladby, v jejichž sledu vedla dialog dvě zásadní kriteria: umělecká hodnota a funkční zaměření a poslání. Takto postupně de-

Foto Zdeněk Chrapek

e dnech 8. až 15. července se v Praze a Hradci Králové konal Světový festival sborového zpěvu (poprvé mimo území USA) v podání chlapeckých a mužských sborů pořádaný mezinárodní neziskovou organizací The Alliance for Arts and Understanding, která se věnuje sborovému zpěvu především. (Podle programové brožury mělo být přítomno téměř půl tisíce účastníků za zahraničí.) Závěrečný koncert (15. 7.), zaznamenaný i Českou televizí, se odehrával ve Dvořákově síni Rudolfina pod záštitou manželky prezidenta ČR paní Lívie Klausové a byl vskutku důstojným završením celé akce. Ve dvou polovinách večera účinkovaly jednak vybrané kolektivy z různých zemí a jednak velký festivalový sbor ad hoc, od skladby ke skladbě řízený sbormistry rovněž z různých zemí. Koncert impozantně otevřelo vystoupení královéhradeckého sboru Boni pueri (čítá 350 chlapců z východních Čech) pod vedením sbormistra Jakuba Martince, kteří se po vstupním čísle – skladbě Personent Hodie Doriana Modeho – věnovali Dvořákovi (Když mne stará matka v úpravě O. Máchy) a Smetanovi (Proč bychom se netěšili). Následovaly zahraniční sbory různé početnosti a „hustoty“: švédští Svanholm Singers (sbormistryně Sofia Söderberg Velký festivalový sbor vystoupil na závěrečném koncertu za doprovodu Filharmonie Hradec Králové. Eberhard), Amabile Young

7

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

filovala jména skladatelů a sbormistrů: John Rutter (NoelAncell), Leonard Bernstein (David Hill), Ron Stahli (Helmut Steger), Franz Schubert (Martins Klisans), Antonín Dvořák (James Litton), Joel Blahnik s úpravou známého Dvořákova Larga „Goin´ Home“ (Pavel Horák); nakonec Bob Chilcott (V. Británie) řídil světovou premiéru své kantáty The Dove and the Olive Leaf (Holubice a olivová ratolest) napsanou právě pro pražský festival a známým bib


lickým symbolem holubice míru i monumentálním ustrojením celé skladby nanejvýš vhodně souznící s koncertem „za mír a lepší svět“, jak výslovně pojednávaný koncert nesl ve svém záhlaví. Z konkrétních interpretačních výkonů zaujali především H. Steger (SRN) a M. Klisans (Lotyšsko), též náš Pavel Horák. Uměleckou hodnotou – alespoň pro mne – bezprecedentně zapůsobily Bernsteinovy Žalmy, jedinečně (v tomto případě

i interpretačně) „ozdobené“ nádherným sopránovým chlapeckým sólem. O koncertu i o festivalu platí, že by se o nich dalo mnohé další psát i uvažovat. Připomínka pěveckého umění chlapeckých a mužských kolektivů – ostatně spontánně přijatá a aplaudovaná – navíc přesvědčila, že kultura tohoto druhu má u nás nejen hluboké historické kořeny, ale i stále aktuální platnost.


BYSTŘICE POD HOSTÝNEM, ZÁMECKÉ NÁDVOŘÍ, SPOLEČENSKÝ DŮM SUŠIL, KOSTEL S V. JILJÍ

Jubilejní Bystřické zámecké slavnosti Pavel Malének

Z

Foto archív

ahájení jubilejního 10. ročníku Bystřických zámeckých slavností (11. 6.-27. 6.) předcházela vernisáž výstavy z díla Hanuše Schwaigera, malíře s Bystřicí pod Hostýnem bytostně spjatého. Spojené pěvecké sbory (bystřický Tregler, opavský Křížkovský a kroměřížský Chrámový sbor) přednesem děl A. Dvořáka, Z. Fibicha a B. Smetany předznamenali zasvěcení tohoto ročníku BZS oslavám české hudby. Následnému recitálu Jiřího Hlaváče za doprovodu Ireny Černé (Schumann, Brahms, Debussy, Hlaváč, Martinů) předcházel workshop v místní ZUŠ pro její žáky a učitele. Na večerním koncertu dali oba umělci prostor studentovi ostravské konzervatoře J. Bradáčovi, s nímž na workshopu spolupracovali. Sympatické gesto…

Vystoupení Janáčkova kvarteta přineslo líbivý program (Haydn, Smetana, Janáček). „Listy důvěrné“ jsem měl možnost porovnat s Arditti kvartetem a Janáčkovci zvítězili. Vyprodaný koncert s velkým aplausem posluchačů. Příšerné počasí zahnalo dalšího hosta festivalu písničkáře Karla Plíhala ze zámeckého nádvoří do nově opraveného sálu společenského domu Sušil. Výkon ne právě nejzdravějšího umělce vysoce ohodnotil ve festivalovém periodiku dokonce sám starosta města, Plíhalův někdejší spoluhráč a příznivec. Jihoafrická klavíristka Liza Joubert přivezla do Bystřice současnou jihoafrickou klavírní tvorbu. Večer nazvaný Africké imaginace (23. 6.) navštívil i velvyslanec dr. Lehoko a prohlédl si výstavu z africké lidové tvorby, vizuální projekci a přijal i pozvání k ochutnávce tradičních jihoafrických jídel připravenou pořadateli pro poslu-

Jihoafrická klavíristka Liza Joubert představila tvorbu své domoviny.

8

chače koncertu. Byla to důstojná oslava 10. výročí skončení apartheidu v JAR. Velvyslanec se velmi pochvalně vyjádřil o afrikánštině pěvkyně Olgy Černé, která přednesla několik písní P. de Villierse. Koncert Smetanova tria byl věnován nedožitým 90. narozeninám Josefa Páleníčka. Členové ansámblu přednesli jeho Suitu piccolu, Zpěvy staré Číny v podání Olgy Černé a Chorálové variace, v nichž exceloval Jan Páleníček. Dvořákovy Dumky a následné přídavky publikum nadchly. Závěrečný koncert jubilejního 10. ročníku Bystřických zámeckých slavností se nesl ve znamení hudby A. Dvořáka. Byl holdem skladateli, jehož 100. výročí úmrtí jsme si letos 1. května připomněli. Jeho aktéry byli sólista Jan Páleníček, Filharmonie B. Martinů pod vedením dirigenta Ondřeje Kukala a Bratislavský akademický sbor. Koncert se již tradičně konal v bystřickém kostele Sv. Jiljí. V úvodu zazněla snad nejkrásnější Dvořákova skladba pro sólový nástroj – Koncert h moll op. 104 pro violoncello a orchestr. Je to skladba plná emocí a nostalgie, ale končící radostně, vyjadřujíc pocity skladatelova štěstí. Jan Páleníček se projevil jako mistr empatie. Jak Dvořákův stesk, tak i přesvědčivě vyzpívané štěstí a radost pojal v sólovém partu nikoliv jako lacinou citovou záležitost, nýbrž jako racionálně ovládanou nedočkavost návratu a spontánní a upřímné „Diky Bohu, zase doma!“ Páleníček nemá technické problémy. To dokázal mnohokrát při sólových i komorních vystoupeních. Tentokrát však doplatil na akustiku chrámového prostoru, který dává vyniknout orchestru, zejména žesťům. V tichých pasážích violoncello vždy zvukové přesile podlehlo, byť se dirigent snažil orchestr tlumit ze všech sil. Mimořádně disponovaný Ondřej Kukal citlivě udržel souhru sólisty a orchestru a navíc se galantně podřídil Páleníčkovu cítění a prožitku Dvořákova díla. Jak jsem se již zmínil, pouhé dva dny před tímto koncertem podal Jan Páleníček famózní výkon při koncertu Smetanova

F E S T I V A L Y , tria v Chorálových variacích svého otce Josefa Páleníčka. Jeho schopnost „přeladit“ žánr a provést vzápětí další náročné a technicky vysoce obtížné dílo, je vskutku obdivuhodná. Za provedení Dvořákova koncertu sklidil po zásluze vřelý potlesk zaplněného chrámu. Dvořákova Mše D dur, někdy označovaná přízviskem Lužanská, vznikla na objednávku. Po čase byla instrumentována, ale v praxi nebývá často prezentována. Dramaturgie ji přesto zařadila do jubilejního ročníku BZS. Našel se totiž sbor, který ji měl v repertoáru. Byl jím Bratislavský akademický sbor, který vede Mgr. Ľubica Halová. Jeho angažmá bylo do jisté míry rizikem, protože jej kromě předsedy festivalového výboru nikdo před tím neslyšel. Riziko se však vyplatilo. Sbor přijel výborně připravený a stačila jedna zkouška, aby přeskočila ona pověstná jiskra společného cítění skladby mezi sborem, orchestrem a dirigentem. Jeho koncepce


P R A H A ,

O B E C N Í

a pojetí sbormistryně se ukázaly velmi podobné, takže stačilo doladit jen některé detaily. Mše má obligátní latinský text. Proto jej mohlo bez problémů s výslovností přednést i těleso, v němž účinkují zpěváci různých národností, studenti bratislavských vysokých škol. Jejich dikce byla obdivuhodná. Sbor výtečně intonoval. Mladé hlasy jeho členů dávají sboru úžasnou „svítivost“ barev. Zpěváci znají party zpaměti, a tak mohou sledovat dirigentova gesta. Začátky a konce frází jsou jak ustřižené, detailní práce sbormistryně je poznat v práci s dynamikou, pěveckou technikou i hudební logikou výstavby díla. Vedle těchto atributů zdobí členy sboru velká skromnost a pokora. Dojemný byl jejich vděk za možnost provést dílo s kvalitním orchestrem a výtečným dirigentem. Podobných příležitostí nemá sbor asi mnoho. Je to škoda nejen pro jeho členy, ale také pro posluchače. Jeho umění si zaslouží rozhodně větší po-

K O N C E R T Y

pularizaci a pozornost především slovenské odborné hudební veřejnosti. Dirigent večera Ondřej Kukal je univerzální hudební osobností. Vedle své dirigentské profese je také výtečným houslistou a skladatelem. Je obtížné vyzdvihnout některou z jeho činností. V současné době se nejvíce projevuje jako dirigent. Večer věnovaný A. Dvořákovi vedl s velkým přehledem. Svým jasným dirigentským gestem provedl sólistu a orchestr Dvořákovým koncertem a stejně uklidňujícím a jistotu vnášejícím gestem inspiroval sbor a orchestr v provedení Dvořákovy mše. Vděčné publikum o sobě dalo vědět. Viděl jsem mnoho ovací mnoha slavným tělesům. Nezažil jsem však dosud, že by nadšené publikum děkovalo umělcům ještě při odchodu sboru i orchestru do zákulisí. Bylo to krásné gesto, jímž se bystřičtí milovníci hudby rozloučili s 10. ročníkem BZS, ale i s hudební sezonou 2003--2004.


D Ů M

Jürgen Essl a varhanní léto v Obecním domě tónů do zvukových mas, zvukové efekty repetovaných tónů, „tajemnou“ registraci… Dosáhl současně uspokojivé, logické, dobře sledovatelné formy.

T

řetí program 7. ročníku festivalu Varhanní léto v Obecním domě spolehlivě obstaral německý umělec Jürgen Essl. V záplavě „turistických“ koncertů, které se i v Obecním domě konají snad denně, se tento skvělý projekt ztrácí. Příchozí či kolemjdoucí nenarazí před budovou ani na osoby neodbytně zvoucí dovnitř (jako u soukromých agentur), což je asi vzhledem k uměleckému charakteru festivalu dobře, ale ani na jediný plakát, což už v záplavě dalších koncertních reklam dobře není. Možná to vše nelze dávat do výhradně přímé souvislosti, ale páteční podvečerní recitál (30. 7.) sledovalo v obrovské Smetanově síni pouhých – odhadem – padesát lidí. Atmosféře to nepřidá – posluchač se cítil spíše jako kdyby tajně přišel na zkoušku ke koncertu. A xeroxovaný jednostránkový program bez jediného slova k hraným dílům také není vizitkou „mezinárodního festivalu“… Essl prokázal poctivé řemeslo i hudební cit. V Bachově Preludiu a fuze a moll s výrazně odlišenými hlasy bylo cítit v dobrém slova smyslu rutinu kostelního provozu. U ukázek z Regerových Moment musical a Capriccií vystihl apartní barevné kombinace, přelévající se a těkající harmonie a dynamiku. Skladbu Viribus unitis s charakteristicky rytmizovaným motivickým materiálem od osobně přítomného Jana Jiráska představil jako přemítavou a improvizační, zřetelně zdůraznil její nápaditě otevřený konec. Vlastní improvizací Essl velmi zaujal, vystihl v ní řadu poloh očekávaných od varhanní hudby – gradované plochy, slévání

Foto Zdeněk Chrapek

Petr Veber

Sympatický Jürgen Essl u varhan ve Smetanově síni

9

Franckův Final, efektně opakující pedálové téma, byl pak skutečně finální skladbou, s patosem postupně vystavěnou.


F E S T I V A L Y ,


P R A H A ,

R U D O L F I N U M ,

K O N C E R T Y K L E M E N T I N U M

Chci příjemný festival, ne monstrózní akci, říká ředitel Pražské komorní filharmonie PhDr. ILJA ŠMÍD Připravil Petar Zapletal

P

ořadatelem letošního festivalu Pražské hudební slavnosti (4. až 10. července 2004) byla agentura Ilja Šmíd – Clarton M (písmeno M v názvu znamená zkratku slova Music). Šest úspěšných koncertů je dobrým předznamenáním pro další ročníky sympatického letního festivalu. Jaké byly, ví nejlépe šéf zmíněné agentury PhDr. Ilja Šmíd.

Zdeňka Lukáše i Sukova komorního orchestru. Hlavní ambicí festivalu bylo nabídnout Pražanům i návštěvníkům Prahy profesionální špičkové umělecké zážitky – také jako kontrast oproti tzv. letním turistickým koncertům v kostelech a pražských sálech. Docela ovšem chápu jednu z pořadatelek těchto akcí, která mi řekla: Vám se to pořádá, když uděláte jednu akci a máte k tomu spoustu sponzorů (neměl jsem ani jednoho!)– ale my tu třináct let živíme muzikanty takřka bez podpory… Jenže – v jaké kvalitě? Foto archív

Letošní festival byl v pořadí první. Jak jste jako pořadatel s jeho výsledky spokojen? Samotná myšlenka uspořádat důstojný a reprezentativní letní festival vznikla vlastně při našich debatách na schůzkách ředitelů českých orchestrů. Ujal jsem se jí původně proto, že jsem hledal uplatnění pro Pražskou komorní filharmonii. Nejdříve jsme dokonce uvažovali o tom, že pořadatelem bude PKF, ale nakonec jsem se pořadatelem stal já sám jako fyzická osoba. Když pražský radní pro kulturu dr. Igor Němec oznámil, že k PJ a Pražskému podzimu přibude v roce 2006 v Praze i letní festival, měl jsem už připravenu koncepci festivalu pro léto 2004. Nakonec však právě dr. Němec udělil festivalu záštitu Hlavního města Prahy. Uvážíme-li, že šlo o první ročník, docela se vydařil. Hodnotím výsledek ve dvou rovinách: za prvé co do umělecké úspěšnosti, za druhé pak v rovině společenské a návštěvnické. Podařilo se nám soustředit do několika dní šest kvalitních orchestrálních těles a řadu dalších interpretů – sólistů a dirigentů. Jsem rád, že pozvání přijala Státní filharmonie Brno, jejíž závěrečný a nejlépe navštívený koncert byl nepochybným úspěchem orchestru i dirigenta Dr. Ilja Šmíd Petra Altrichtra. Potěšilo mě, že v úvodu vystouPokud jde o onu druhou rovinu: jistěže se pila Pražská komorní filharmonie, ale výborné koncerty pořádají proto, aby je vyslechlo co možbyly i Talichův komorní orchestr a soubor Mu- ná nejvíc lidí. Všichni, kdo kdy letní koncerty sica Bohemica: to byl nádherný exkurs do sféry pořádali, ovšem dobře vědí, že mimo hlavní sebarokní hudby a do oblasti folklorního odkazu zonu je to o hodně složitější. Nabídka je přitom – jak to charismatický Jaroslav Krček umí; zna- obrovská. Pražané odjedou na dovolenou, a ti, menité byly i výkony pardubické Komorní fil- kteří zůstali, z větší části nejsou zvyklí chodit na harmonie s báječným mladým dirigentem Jaku- akce ve vyšší cenové kategorii, do níž je nutno zabem Hrůšou a se skladbou soudobého autora řadit i festival, který počítá i s hosty z ciziny. Vzni-

10

ká vlastně jisté dilema: pro koho festival udělat? Prvoplánově byl samozřejmě určen zahraničním návštěvníkům Prahy; proto i dramaturgie vybírala skladby – řekněme– – maličko konvenčně. První ročník se připravoval docela hekticky. Ještě v únoru jsem si totiž nebyl zcela jist, zda festival vůbec mám realizovat, i když už jsme tehdy měli jistotu grantu od pražského magistrátu. Šel jsem ovšem do věci s vědomím rizika, že – pokud nebudou dobré návštěvy – to zaplatím „ze svého“. Nakonec posluchači přišli i navzdory tomu, že jsme například ke spolupráci nestačili získat cestovní kanceláře, navzdory konkurenci fotbalového mistrovství Evropy i desítek „turistických koncertů“. Největší část návštěvníků přivedla do sálů reklama, kterou mohli ovšem sledovat až po příjezdu do Prahy; všichni si kupovali vstupenky až na místě (v předprodejích se asi čtrnáct dnů před zahájením festivalu prodalo jen málo vstupenek) – a přesto byly koncerty celkem dobře navštíveny: „malé“ koncerty v Sukově síni a v Klementinu byly téměř (cca z osmdesáti procent) vyprodány, a koncerty ve Dvořákově síni? Na prvním z nich bylo kolem čtyř set až čtyř set padesáti posluchačů, druhý, jak se později ukázalo, musel čelit těžké konkurenci (v Obecním domě bylo na programu Mozartovo Requiem), a na závěrečný přišlo na sedm set lidí, což lze pokládat za nesporný úspěch. Finančně jsme skončili „na nule“, beze ztrát, a to je jistě (v létě, v Praze!) úspěch. Mohu tedy předpokládat, že jestliže už teď začneme pracovat na přípravě druhého ročníku a oslovíme cestovní kanceláře, kterým tak přibude další důvod, proč vozit v létě hosty do Prahy, naplní se i cíl festivalu – tj. nabídnout v Praze v létě další lákadlo pro náročnější hosty, jimž festival umožní prožít něco víc, než jen setkání s krásným městem a jeho hospodami. Pro mnohé návštěvníky je velkým zážitkem už samotná návštěva Rudolfina. Jsem rád, že generální ředitel ČF prof. Václav Riedlbauch a jeho kolegové nám umožnili z Rudolfina učinit jakési centrum festivalu se slavnostní výzdobou, trubači v oknech a zázemím pro naše „ošerpované“ hostesky s letáky.


) ( 6 7 , 9$ /  0 , 7 7 (  ( 8 5 2 3$ 129È 6286('679Ë

',$/2*.8/785

;,,,52ý1Ë.

 % $9 2 5 6 . 2 Â ý ( & + < Â 6 $ 6 . 2

)(67,9$/ 835267ě(' (9523< =DSRGSRUXGČNXMHPHQiVOHGXMtFtPLQVWLWXFtPýHVNpUHSXEOLN\ ýHVNRQČPHFNêIRQGEXGRXFQRVWL

.DUORYDUVNêNUDM

0LQLVWHUVWYRNXOWXU\ýHVNpUHSXEOLN\

ÒVWHFNêNUDM

DYãHPVSROXSUDFXMtFtPSDUWQHUĤPDþHVNêPIHVWLYDORYêPPČVWĤP %HþRYQDG7HSORXÂ&KHEÂ&KOXPVY0DĜtÂ&KRPXWRYÂ'ČþtQÂ'XFKFRYÂ)UDQWLãNRY\/i]QČÂ-iFK\PRY .DUORY\9DU\Â.OiãWHUHFQDG2KĜtÂ.\QãSHUNQDG2KĜtÂ/LWRPČĜLFHÂ/RNHWÂ/RXQ\Â2VHNÂ2VWURYÂâDELQDÂ6RNRORY 7HSOLFHÂ7UPLFHÂÒVWtQDG/DEHPÂäOXWLFH

Ä7(172)(67,9$/0,77((8523$320È+È3ě(.21È9$7+5$1,&(0<9â,&+1,9Ë0(ä(1(1Ë 9(9523ċ'ģ/(ä,7ċ-âË+2Ò.2/81(ä1$8ý,76(5(63(.729$79â(&+1<.8/785<³
7HQWRSURMHNWMH VSROXILQDQFRYiQ (YURSVNRXXQLt

8PČOHFNê ĜHGLWHO 3URI7KRPDV7KRPDVFKNH

3UiYQtSRĜDGDWHOp)HVWLYDOXXSURVWĜHG(YURS\0LWWH(XURSD 0LVVODUHXWK0LWWH(XURSDH9D&KHE8SURVWĜHG(YURS\ QiPNUiOH-LĜtKR]3RGČEUDG ý5&KHE

6)70tURYpQiP ý57HSOLFH

'U:LOKHOP.O]6WU '3LUQD

ZZZIHVWLYDOPLWWHHXURSDFRPÂLQIRFHVNH#IHVWLYDOPLWWHHXURSDFRP

F E S T I V A L Y ,


P R A H A ,

K O N C E R T Y

B E R T R A M K A

Heroldovo kvarteto a Milan Řeřicha Petr Pokorný

H

Foto Zdeněk Chrapek

orký letní den 31. července sliboval krásný večer. Kolem sedmé hodiny, kdy zahradní koncert na Bertramce začínal, se sice nad Prahou na chvíli zatáhlo a těžké nebe dokonce hrozilo deštěm, ale brzy se zase vyčasilo. Pak už nic krásný večer s Mozartovou a Beethovenovou hudbou v pečlivě udržované zahradě nerušilo.

rychlá tempa, čímž dosáhli celkového vyznění, které bychom mohli označit za „poučenou interpretaci“ klasicistní skladby. Střední věta nepatří právě k nejzdařilejším pomalým větám mladého Mozarta, a to už svými úporně se opakujícími přiznávkami povahy volného ländleru. Myslím, že i interpreti se touto větou budou muset po stránce interpretačního účinu ještě zabývat. Následoval Smyčcový kvartet č. 6 z opusu 18 Ludwiga van Beethovena. To už je jiný klasicismus než

hudební nástroje a příslušenství jevištní a osvětlovací technika záznam a reprodukce zvuku domácí audio video počítače a hudba hudební média

bohatý doprovodný program (koncerty, semináře, předváděčky)

bezplatný vstup pro učitele a studenty hudby

Kontaktní adresa: AC EXPO s.r.o. Veletržní palác Dukelských hrdinů 47 170 17 Praha 7 Tel.: +420 224 301 013 fax: +420 224 301 539 GSM: +420 777 201 329 www.huvel.cz e-mail: [email protected]

Heroldovo kvarteto s klarinetistou Milanem Řeřichou Heroldovo kvarteto je mladý soubor vysoce erudovaných hudebníků, kteří jsou nejen velmi dobře technicky vybaveni, ale kteří si také dobře vzájemně rozumí z hlediska stylového přístupu k jednotlivým skladbám. Petr Zdvihal a Jan Valta (1. a 2. housle), Karel Untermüller (viola) a David Havelík (violoncello) vědí, co hrají a vědí také, jak to chtějí hrát. To se ukázalo hned v první skladbě programu, v Mozartově raném Smyčcovém kvartetu C dur, K. 157. Jednotlivé hlasy zněly plasticky, barevně odlišeně, s podrobně vypracovanou dynamikou. Na hře těchto mladých umělců upoutalo dále velmi promyšlené, střídmé a účelné užití vibrata. Celek vyzněl prostě a přirozeně. V obou krajních – rychlých – větách nasadili poměrně

12

klasicismus mladého Mozarta. Proto jsem také vysoce ocenil, jak se podařilo interpretům Beethovenův styl od Mozartova odlišit a přesto nevybočit z rámce klasicistního pojetí. Barevné rozdíly mezi jednotlivými nástroji se zde uplatnily v ještě větší míře. Bylo opravdovým požitkem vposlouchat se do jednotlivých vstupů violoncella, violy či prvních houslí, které se dokázaly na příslušných místech i patřičně rozezpívat. Opět se kvartetistům vydařily lépe rychlé věty nežli Adagio. Snad jim při jejich mládí ještě chybí hlubší nadhled a životní zkušenosti, které se pak mohou odrazit třeba i v tom, jak „zpívají“ či „nezpívají“ pomlky. Po přestávce, kterou většina návštěvníků využila k osvěžující procházce krásně upravenou

F E S T I V A L Y , zahradou Bertramky, se ke členům Heroldova kvarteta připojil klarinetista Milan Řeřicha. Společně provedli jedno z veleděl klasické komorní hudby – Mozartův Klarinetový kvintet A dur, K. 581. Řeřicha je jedním z celé řady našich výborných mladých klarinetistů. Jeho výkon sám o sobě byl také velmi dobrý, z jeho nástroje v akusticky přívětivém prostoru zahrady zazněla mnohá krásná piana a pianissima, jeho tón je kultivovaný, kulatý, technické pasáže vyzněly lehce a přirozeně. Vadila mi pouze jediná věc. Řeřichův interpretační názor se zásadně lišil od názoru Heroldovců. Jestliže oni se důsledně snaží o klasicistní zvuk, frázování atd., Řeřicha cítí Mozartovu hudbu daleko romantičtěji, s řadou drobných rubat a vln. Přes tento drobný rozpor, který patrně většina posluchačů vůbec nepostřehla, šlo o velmi zdařilý večer v krásném prostředí. Většinu posluchačů dobře navštíveného koncertu tvořili turisté z ciziny. Potěšilo mne však, že jsem slyšel z řady míst i český hovor. Mají-li tzv. turistické koncerty v letní Praze tak vysokou uměleckou úroveň jako v tomto případě, pak lze z nich mít jen radost.



P R A H A ,

K O N C E R T Y

UPOZORNĚNÍ Vážení přátelé, nedávno jsme uvedli informace a podmínky 9. ročníku soutěže Nadace Bohuslava Martinů v oboru klavírní trio a smyčcové kvarteto, která se uskuteční ve dnech 3. 12. – 4. 12. 2004 (rozlosování 2. 12. odpoledne) na Hudební fakultě AMU v Praze. Upozorňujeme zájemce o soutěž Bohuslava Martinů 2004 v oboru smyčcových kvartet, že nedopatřením vypadla v podmínkách soutěže možnost zvolit si jako volnou skladbu (pod. č. 3) skladby PhDr. Viktora Kalabise.

Obor smyčcová kvarteta – V. Kalabis: Kvartety č. 2–7 (nakladatelství Editio Bärenreiter Praha, Panton International Praha a Český hudební fond)

Obor klavírní tria – V. Kalabis: Klavírní trio, op. 39 (vydalo nakladatelství Editio Bärenreiter Praha)

K L E M E N T I N U M

Fortepiano a Petra Matějová v Zrcadlové kapli Klementina Julius Hůlek

Z

letních koncertů, které se vymykají navyklé rutině letního provozu a navíc mají vedle nesporné působnosti estetické i nepřehlédnutelnou hodnotu poznávací, je na místě uvést podvečerní koncert klavíristky Petry Matějové v Zrcadlové kapli Klementina pořádaný ve spolupráci s Národní knihovnou ČR (23. 7.). Jedinečnost koncertu byla mj. dána tím, že P. Matějová (absolventka Konzervatoře a AMU v Praze, od roku 2001 studuje v Paříži) nehrála na běžný koncertní




klavír dnešní doby, nýbrž na „fortepiano“. Jde vlastně o předchůdce novodobého klavíru, konkrétně o nástroj, jehož výroba i užívání se rozvíjely ku konci 18. století a kolem roku 1800. Má svá specifika co do mechaniky (moderátor, pomocný kolenní pedál atp.) a hlavně zvuku, jenž je vzhledem k dnešním nástrojům „kulatější“, vnitřně plnější, zaokrouhlenější, místy až zvonivý. Nástroj, na který P. Matějová hrála, zapůjčil Paul McNulty, Američan žijící v Divišově v ČR, jenž patří k respektovaným stavitelům historických kladívkových nástrojů. Má rozsah pět a půl oktávy (F – c4).

Program koncertu sestával z velmi dobře uváženého výběru dobového repertoáru: z Haydnovy Sonáty C dur (Hob. XVI:48), Mozartova Ronda D dur (K. 485) a Sonáty B dur (K. 281 – 189 f) a Beethovenových Sieben Bagatellen, op. 33. Živý zvukový obraz plně potvrdil oprávněnost výběru. Již u Haydna bylo jasné, že skladatel psal pro tehdy nový nástroj. Publikum po zásluze a vřele ocenilo pečlivě nastudované, technicky precizní a výrazově poutavé skladby v podání P. Matějové, navíc obsahově výstižně tlumočící skrytý vtip (Mozartova Sonáta) a momenty překvapení (Beethovenovy Bagately).


NOVÝ DVŮR, BECHYNĚ, ČESKÉ BUDĚJOVICE, HLUBOKÁ NAD VLTAVOU, TÝN NAD VLTAVOU

„Líheň“ klavíristů v Novém Dvoře Marie Jenovéfa Kučerová

V

době od 5. do 25. 7. se sjížděli do příjemného prostředí u Týna nad Vltavou desítky klavíristů. Již třetím rokem zde totiž pořádala Vlastimila Pospíšilová mezinárodní klavírní kurzy a koncerty. Lektorů přijelo o něco více oproti loňskému roku: osobnost Ivana Klánského přivábila nejvíce účastníků v prvním týdnu, dalšími profesory byli Češi Monika Tugenliebová, Milan Langer, Zbyněk Maruška

z Kypru a Věra Vlková, která zaskakovala za Gerlinde Otto. Zahraničí reprezentovali Edith Hiltbrand ze Švýcarska, Marina Primachenko-Moussu a Frédéric Lagarde z Francie, Pierre Jasmin z Kanady a Avo Kuyumdjian z Rakouska. Pestré složení účastníků (kromě Čechů Slováci, Francouzi, Japonci a velká skupina Taiwanců) tvořili studenti základních a středních uměleckých škol i hudebních akademií, a učitelé klavíru, kteří přihlíželi výuce. Všichni se snažili získat další poznatky při neúnavném „dokončování“ svých

13

skladeb, bylo možné porovnat různé způsoby klavírní výuky, někteří lektoři zpestřili program večerní přednáškou (Klánský o rytmu a svalových pocitech při hraní, Jasmin o interpretaci W. A. Mozarta, Vlková o výuce improvizace). Každý týden proběhly dva koncerty aktivních účastníků a koncert lektora, a to v prostorách Nového Dvora, v ZUŠ v Bechyni, v Alšově jihočeské galerii (České Budějovice či zámek Hluboká nad Vltavou). Specialitou byl sál v soukromé vile ´U Pípalů´ v Týnu nad Vltavou, kde atmo-

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

sféra koncertů (15. a 22. 7.) připomínala zašlé časy hudebních salónů. Výkony účastníků i lektorů byly různé, na některé dopadala únava po nabitém programu týdne nebo nedostatečná připravenost. Mezi ty nejzdařilejší patřily recitály Ava Kuyumdjiana (8. 7. AJG, Hluboká) a Primachenky-Moussu (13. 7. ZUŠ, Bechyně). Primachenko hrála Brahmsova Intermezza a Cho


Z L A T É

H O R Y,

Z U Š

F R A N Z E

pinova Nocturna, ve kterých předvedla velký cit pro lineární vedení hlasů, druhá polovina patřila ruské hudbě (Šostakovič a přídavky). Kuyumdjian se bohužel musel vyrovnat se špatnou akustikou galerie, ale i tak v Haydnovi a Beethovenovi ukázal své mistrovství zvukové barevnosti (především na závěr v Beethovenově op. 111!). Posledně jmenovaný klavírista si zaslouží také S C H U B E R T A ,

P O U T N Í

uznání za svou výukovou činnost, neboť jeho hodiny představovaly nehasnoucí příval hudebních nápadů a pomoci při interpretačních obtížích všeho druhu. Mezinárodních kurzů pro klavír není u nás mnoho, a tak doufejme, že v následujících letech bude jihočeská „továrna“ klavíristů opět v provozu.


M Í S T O

M A R I A

H I L F

Ohlédnutí za klavírními kurzy ve Zlatých Horách Jarmila Grošková

Z

ávěrečným koncertem druhého ročníku Mezinárodních mistrovských kurzů Antonína Kubálka, (7. 7.–20. 7.) nazvaným V hlavní roli láska k hudbě, jsme udělali tečku za dvoutýdenním soustředěním pianistů tří zemí – Kanady, Litvy a Česka. Ač to byly klavírní kurzy, zněly školou také housle, které si sebou přivezla nejmladší pianistka Karolína Kubálková. V devíti letech s přehledem zvládá náročné klavírní i houslové party. Zlaté Hory, jež se nacházejí na severozápadě dnešního Slezska, se tak podruhé staly přechodným domovem těch, pro které je láska k hudbě vším. Nedají se slovy vyjádřit pocity, jež zaplaví posluchače, když se před ním odvíjí tolik krásy. Jaká byla náplň dvoutýdenního kurzu? Plná pilné práce, ale také aktivního odpočinku. Ve slavnostních prostorách radnice nás přijal starosta Zlatých Hor ing. Milan Rác. V neformální besedě jsme se dověděli řadu zajímavých skutečností z historie a současnosti města. Škoda, že naše kurzy netrvají déle, Zlaté Hory budou na konci července pod přímou palbou středověkých zbraní. Bude to jedna z akcí, které město připravilo na počest 780 let založení Zlatých Hor. Na jednu z nich jsme byli pozváni i my. Město, které má v názvu zlato, se totiž může pochlubit unikátní replikou zlatorudných mlýnů. V tomto prostoru jsme se na chvíli stali zlatokopci – respektive dvě z nás a to Patricie Kubálková a Lizzie Lavado. Zažily jsme spoustu legrace a poznaly Henryho, maskota Zlatých Hor. Další výlet, který jsme společně absolvovali, byla návštěva Rejvízu a jeho přírodní rezervace. Kdo zná pověst o Mechovém jezírku, touží tento tajuplný kout blíže poznat. Na Rejvízu jsme obdivovali původní architekturu, z níž nejcharakterističtější je stejnojmenná chata s původními židlemi znázorňujícími podobizny někdejších radních. V této malebné části Zlatohorska žijí přechodně manželé Lejskovi, klavíristé z Brna. Prof. Vlas-

timil Lejsek, který se rovněž věnuje kompozici, je navíc spoluzakladatelem Mezinárodní klavírní soutěže ve hře na dva klavíry, která se každé dva roky odehrává v jesenických lázních. Toto hudební klání nese jméno Franze Schuberta, jehož matka se narodila ve Zlatých Horách. Paní prof. Lejsková před časem pátrala po osudech rodiny Schubertů a na konci jejího snažení bylo propůjčení jména tohoto vynikajícího hudebního skladatele Základní umělecké škole ve Zlatých

Horách. Právě tato škola poskytla azyl klavírním kurzům Antonína Kubálka. Teď to vypadá, že jsme jenom odpočívali. Vůbec ne. Jeden z pedagogů, a to profesor Janáčkovy akademie múzických umění Zdeněk Hnát, přijel do Zlatých Hor s předstihem. Ve středu 7. července otevíral jeho klavírní recitál druhý ročník Mezinárodních klavírních kurzů. Byla to velká zodpovědnost. Skvělou interpretací náročného programu, doplněného citacemi z dopisů Franze

VELKÁ SOUTĚŽ Hudebních rozhledů Vážení čtenáři, spoustou odpovědí, které byly všechny správné a mezi jejichž autory se objevila i řada zcela nových jmen, jste nás tentokrát opravdu potěšili. Zřejmě vás horké letní dny vůbec neničí, ale naopak vám až nevšedně prospívají.. Poslední operou Vítězslava Nováka je vskutku Dědův odkaz, a autor básně, na jejíž motivy vzniklo libreto Antonína Klášterského, se jmenuje Adolf Heyduk. Ani tentokrát, bohužel, nemůžeme obdarovat každého, nicméně alespoň trojici z vás snad uděláme radost.

123

Jiřina Skalová, Domažlice Rudolf Hon, Praha Růžena Svobodová, Praha

A máme tu další otázku. Uveďte jméno pražského varhaníka, který jako jeden z mála hudebníků vystudoval tehdy Karlo-Ferdinandovu univerzitu a jehož žákem byl Václav Jan Kopřiva. Na vaše odpovědi se budeme těšit nejpozději do 18. srpna 2004 na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese [email protected] Pravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkách http://hudebnirozhledy.scena.cz, kde je zkrácená verze každého čísla uveřejněna o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji či ve vašich schránkách.

14

K O N C E R T Y

Foto archív

F E S T I V A L Y , Kafky Mileně Jesenské, ocenili přítomní v sále bouřlivým aplausem. Na počátku druhé poloviny kurzů se uskutečnil komorní koncert v překrásném prostředí poutního místa Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor. Ke spolupráci se podařilo získat vynikající hudební těleso, které se svým jménem hlásí k českému houslovému virtuozovi Jaroslavu Kocianovi. S nápadem představit Klavírní kvartet Es dur Antonína Dvořáka přišel na sklonku minulého roku Antonín Kubálek. Úžasná idea, k jejíž realizaci jsme ovšem potřebovali tři vynikající. muzikanty. Namítnete: maličkost, co Čech, to muzikant. Omyl. Nebylo to vůbec jednoduché. Červenec totiž spadá do období prázdnin, a tak studenti nepřipadali v úvahu. O tom, že bychom mohli spolupracovat se členy Kocianova kvarteta, jsme vůbec neuvažovali. Teprve docent Václav Bernášek, který pomáhal realizovat vystoupení studentů HAMU v rámci Kubálkova květnového turné, sám navrhl tuto alternativu. Po projednání s jeho kolegy Pavlem Hůlou a Zbyňkem Paďourkem jsme se nakonec domluvili. „Kociany“ oslovilo také to, že vstupné z koncertu věnujeme záchraně státní kulturní památky kostela Sv. Jana Křtitele v Horním Údolí. A tak se v pátek 16. 7. nesla nádherným prostředím poutního místa hudba v podání čtyř vynikajících umělců. Jejich výkon zaslouženě ocenili posluchači dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. A je před námi příprava závěrečného koncertu. Když jsem přemýšlela o úvodním slovu, chtěla jsem vybočit ze zajetých kolejí a položila účastníkům stejné otázky. Mimo jiné, aby se pokusili krátce vystihnout přínos kurzu pro jejich další umělecký růst. Za všechny názory dvě vyjádření: jedno od aspirantky litevské akademie Inge Vyšniauskaite. „Jsem velmi šťastná, že jsem měla ve Zlatých Horách příležitost setkat se s tak slavnými profesionálními pianisty, jako jsou Antonín Kubálek či Zdeněk Hnát. Je skvělé, že jsem se mohla v těchto kurzech učit anglicky. Patricia Kubálková byla velmi dobrým pedagogem! Naučila mne řadu praktických věcí a já jsem jí za to velmi vděčná.“ Druhé vyjádření nám poslala Veronika Chrastinová z Brna. „Na klavírní kurzy Antonína Kubálka do Zlatých Hor jsem přijela v letošním roce poprvé a věděla o nich málo. Chtěla jsem s panem profesorem Antonínem Kubálkem objevit „jeho“ Janáčka, Hindemitha a Bacha. A bude-li jeho Janáček úplně jiný, ne jak ho znám, tak utéci hned po hodině klavíru do okolních kopců. Janáček pana profesora

jiný byl, ale výuka byla tak úžasná a zajímavá, že jsem si na konci kurzu domluvila ještě další hodiny: podrobné, praktické rady o úhozu, prstokladech, pedalizaci, frázování, ale také mi dali něco navíc, co neumím pojmenovat – správně zahrané noty jeho Janáčka, Hindemitha, Bacha ani Beethovena nestačily. Poznala jsem pravdivějšího Janáčka: občas prchlivého, hodně ohnivého, horoucího, často rozzlobeného a hlavně spravedlivého k sobě a k druhým. Pan profesor Kubálek je taky trochu jako Janáček, ale vždycky má z Janáčka jen to lepší a navíc smysl pro humor, někdy i šibeniční. Nádherný byl tak jeho koncert v poutním kostele Panny Marie Pomocné. Bohužel naučit se hrát tak krásně Sukův cyklus O matince op. 28 se na klavírních kurzech nedá, srdce má každý jen to svoje. Děkuji za zajímavé hodiny angličtiny paní Patricii Kubálkové a paní Jarmile Groškové za perfektní organizaci. Moc se těším v údolí na konci světa v příštím roce zase nashledanou“. Při organizaci kurzů jsme nezapomněli na motivaci, a to nejen k roku České hudby 2004. Stejně jako vloni jsme vyhlásili cenu o poukaz na kurzy v roce 2005 pro umělecky nejvyzrálejšího frekventanta kurzů. Dále jsme se rozhodli ocenit jednoho pianistu za nejlepší interpretaci díla českého autora. V prvním případě cenu stejně jako v loňském roce získala Birute Bizevičiute z Vilniusu. Bohužel, milá a opravdu vynikající mladá

15

pianistka má pro příští léto jiné plány. A tak pedagogové rozhodli cenu neudělit. Nabídli však Birute, zda nechce připravit úvodní recitál kurzů v roce 2005. Cenu za nejlepší provedení díla českého autora získal student Janáčkovy akademie múzických umění v Brně Richard Pohl. Pedagogové ocenili jeho procítěnou interpretaci dvou českých tanců Bedřicha Smetany. V příštím roce si nebude muset hradit ubytování. Možná se Vám zdá, že to není adekvátní ohodnocení. Pro studenta, který obrací každou korunu je však i tato pomoc přínosem. Na závěr je nutné poděkovat těm, bez nichž bychom letošní kurzy nemohli uskutečnit. Základní umělecké škole Franze Schuberta, duchovní správě Poutního místa Maria Hilfe. Za finanční podporu Městu Zlaté Hory, Sdružení měst a obcí Jesenicka a Severomoravské plynárenské. Za mediální podporu děkujeme ČTK, Hudebním rozhledům, Českému rozhlasu stanici Vltava a Českému rozhlasu Olomouc. Na úplný závěr informace, že v příštím roce se Mezinárodní mistrovské klavírní kurzy Antonína Kubálka, opět obohacené o výuku angličtiny, uskuteční v termínu od 1. do 14. 7. 2005 ve Zlatých Horách. Záštitu převzal starosta Zlatých Hor ing. Milan Rác. Podmínky najdou všichni zájemci na www. kubalekpianocourses.com


F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Pár minut s Richardem Pohlem

M

ezi přihlášenými zájemci o účast na klavírních kurzech Antonína Kubálka byl letos opět absolvent Státní konzervatoře v Brně Richard Pohl, který se kurzů zúčastnil již v minulém roce. Proto jsem se rozhodla položit mu několik otázek. S jakými pocity a očekáváními jste v loňském roce jel do Zlatých Hor? Abych řekl pravdu, tak trochu jsem viděl, co do kurzů vedených tímto předním českým pianistou mohu očekávat, neboť jsem měl již příležitost slyšet pana Kubálka „na živo“, a to dokonce dvakrát. Nejprve v květnu roku 2002, kdy vystupoval nejen jako host Pražského jara, ale i v Jeseníku, kde přednesl stejný (tj. rusko-český) program. Po tomto koncertě jsem se také zúčastnil besedy, na níž pan Kubálek hovořil o své pozoruhodné kariéře. A za půl roku poté jsem se dozvěděl, že pan Kubálek obdržel cenu České hudební rady. Při té příležitosti opět s velkým úspěchem vystupoval v Jeseníku. Přiznám se, že mne jeho neokázalá, ale vytříbená, a především po zvukové stránce neobyčejně zajímavá hra ihned uchvátila, stejně jako jeho charismatická osobnost. Největší obdiv si však u mne i mých kolegů získal svým repertoárem složeným z méně známých děl a také naprosté „moderny“ (Buczyńského preludia, Kymličkových valčíků…). No, a když jsem se dozvěděl o možnosti zúčastnit se klavírních kurzů pod vedením muže, před nímž smekal i Glenn Gould, nerozmýšlel jsem se dlouho. Byla to úžasná příležitost. Co Vás nejvíce lákalo? Společenství stejně laděných lidí anebo to byla zejména osobnost Antonína Kubálka, jehož životní osudy nebyly zrovna jednoduché? Samozřejmě to byl především Antonín Kubálek. Patří ještě k umělcům staré generace, byl žákem Františka Maxiána a dovede úžasně vy


POUTNÍ MÍSTO M A R I A

právět. Aby se dostal tam, kde je, musel vynaložit ohromnou vůli. Je živoucím důkazem toho, co všechno lze dokázat, když člověk opravdu něco chce. Co se týče samotných kurzů, mohu říci, že jsem se už v minulosti nějakých kurzů zúčastnil a atmosféra ve Zlatých Horách mě tak příjemně překvapila. Zaměstnanci školy k nám byli velmi vstřícní a příroda v okolí města je opravdu nádherná. Navíc se kurzů zúčastnilo i celkem značné množství studentů naší školy, takže bylo hodně legrace, jak už to mezi kamarády bývá. V loňském roce jedna z účastnic, a to litevská aspirantka Birute Bizeviciute získala výuku ve Zlatých Horách zdarma jako odměnu. Myslíte si, že takový postup byl správný? Neměl tím šťastným být David Schmied? Nevím, to je věc pořadatele. Birute je už opravdová profesionálka, zvítězila dokonce v soutěži Nikolaje Rubinsteina v Paříži, a měla náročný program – Schubertovu Fantazii, Bachovo Capriccio a Čajkovského koncert, který hrála opravdu skvěle. David Schmied je můj blízký kamarád, a tak bych byl asi zaujatý. Hrál také výborně, ale myslím, že nakonec bylo rozhodnutí celkem asi spravedlivé. Až bude Davidovi třicet, určitě bude všechno jinak… V letošním roce jsme vzdali hold české hudbě, kterou tak skvěle Antonín Kubálek prezentoval a stále prezentuje za hranicemi České republiky. Jeho přínos k propagaci našich hudebních velikánů ocenila v roce 2002 Česká hudební rada. Jak se mladí muzikanti u nás staví k tvorbě Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka atd., ale také těch současných českých skladatelů? No, musím se přiznat, že jsem dříve českou hudbu příliš neposlouchal. Setkání s panem profesorem Kubálkem a zejména letošní výjimečný rok mne přinutil trochu přehodnotit svůj postoj k našemu nejcennějšímu kulturnímu bohatství. Na přednášce pana Kubálka na

H I L F

Podvečer s Antonínem Kubálkem Věra Lejsková

M

imořádný koncert se uskutečnil 16. července v prostorách poutního místa Maria Hilf u Zlatých Hor; atraktivní byl nejen tím, že zde zněl klavír (který musel být dovezen ze ZUŠ Fr. Schuberta ve Zlatých Horách), ale také tím, že byl zařazen do akcí „Česká hudba

konzervatoři letos v květnu jsem se však překvapivě dozvěděl, že on v mém věku také příliš českou hudbu „nemusel“… Až během svého nuceného exilu v Kanadě mu došlo, co vlastně ztratil. Řekl bych, že česká hudba je především velmi vřelá, lyrická. Nejraději mám Dvořáka a Martinů, protože dovedli svůj sloh obohatit množstvím dobových vlivů, a stát se světovými, aniž by ztratili své češství. A jako brněnský student samozřejmě velmi obdivuji Janáčka. Co se týče současných skladatelů, opravdu si vážím pana Kubálka za to, s jakou péčí a odpovědností přistupuje k jejich náročným a co se dá dělat, často velmi nevděčným experimentům. Já jsem zatím účinkoval pouze v komorním souboru doprovázejícím „Zpěvy staré Číny“ mého kamaráda Ladislava Doležela. Jeho kompoziční talent si v ničem nezadá s jeho pianistickými schopnostmi.

2004 – nedílná součást evropské kultury“ – a v neposlední řadě i osobností interpreta: byl jím Antonín Kubálek, v klavíru žák prof. Františka Maxiána, dnes profesor Hudební školy Glenna Goulda při Královské konzervatoři v Torontu. V Kanadě žije a působí již 36 let, a na svých koncertech i nahrávkách vždy propaguje českou tvorbu. A tak zde za – v tomto létě výjimečně krásného podvečera

16

Co byste na závěr organizátorům tohoto odvážného projektu popřál? Spíše bych jim poděkoval, protože takové přání nemůže být těmto lidem příliš platné. V dnešní době, kdy je kultura zatlačována do kouta, by tak obdivuhodní lidé jako ředitel ZUŠ Zlaté Hory, či starosta asi potřebovali spíše finanční podporu. Ale dnes se málokdo odváží investovat, aniž by mohl počítat s hmotným ziskem. A byla by velká škoda, kdyby podobní lidé jako je Antonín Kubálek raději odcházeli do zahraničí, kde je nezřídka čeká mnohem větší uznání, a to jak profesní, tak i společenské.
Foto archív

Jarmila Grošková

Antonín Kubálek

F E S T I V A L Y , – zněly doslova pod korunami stromů dva velmi niterné cykly: od Josefa Suka cyklus O matince op. 28, a od Vítězslava Nováka Vzpomínky op. 6. Interpretovo ponoření se do hraných skladeb je neobyčejně přesvědčivé, podmíněné vysokou kulturou úhozu, prosycené porozuměním a možná i – nostalgií. V žádném případě nemohlo být pro oba cykly vhodnější atmosféry, a početné publikum ji také tak vnímalo. V Kvartetu Es dur op. 87 Antonína Dvořáka pro housle, violu, violoncello a klavír se k Antonínu Kubálkovi připojili členové Kocianova kvarteta,

Pavel Hůla – housle, Zbyněk Paďourek – viola a Václav Bernášek – violoncello, a vzdali tak společně hold našemu Mistru z největších, od jehož smrti uplynulo letos rovných sto let. A teď něco pro koncerty ne zrovna typického: při prvních tónech Dvořákova kvartetu přiletěl malý ptáček konipásek, a setrval – v bezpečné vzdálenosti od publika. až do konce: při rychlých částech poskakoval, při pomalé větě se pohroužil do sebe a vysloveně naslouchal… Že by se tu projevila nějak vzdáleně Dvořákova láska k ptactvu? Holub to ovšem nebyl…


Vzpomínka na Jitku Snížkovou Jana Květoňová

D Foto archív

ne 14. září by se dožila významného životního jubilea hudební skladatelka a profesorka pražské konzervatoře Jitka Snížková-Škrhová. Narodila se roku 1924 v Praze a studovala na pražské konzervatoři hru na klavír u Jana Heřmana a od roku

tr s flétnou (1958), Sonátu pro klavír (1959), předehru pro komorní orchestr „Start“ (1959) apod. Ve čtvrttónovém systému složila několik skladeb pro klavír a cyklus „Mosaiky“ pro harfu. Napsala také řadu instruktivních skladbiček pro klavír, housle a zpěv. Jitka Snížková byla známá a hraná spíše za hranicemi našeho státu – v Bulharsku, Polsku, státech bývalé Jugoslávie,

Střípník Petara Zapletala

N

a přelomu července a srpna nás opustil Jan Hanuš. Nekrology jistě spravedlivě připomenou jeho rozsáhlé skladatelské dílo, z něhož pro mne zůstává nejsilnějším zážitkem symfonická báseň Petr a Lucie. Ne proto, že by Hanuš nenapsal předtím i později (před a po roce 1955, kdy dílo vzniklo) skladby závažnější a snad i účinnější. Poprvé jsem totiž Petra a Lucii slyšel v době, kdy jsem co jedenadvacetiletý mladík s úžasem četl novelu Romaina Rollanda, a oba ty silné dojmy se mi spojily v jedno: lyrické Rollandovo líčení sotva vzkvetlého milostného vztahu – a zpěvná melodie houslí v Hanušově hudbě, i otřesná obžaloba v závěru novely a apokalyptické finále symfonické básně… Ale Jan Hanuš znamenal pro českou hudební kulturu ještě mnohem víc: jak záslužně připomněl ve svém Pondělí v Lidových novinách očitý svědek Jiří Černý, Hanuš byl velmi statečným člověkem: necouvl ani tehdy, když strach nedovolil Jaroslavu Šedovi a Ladislavu Šípovi vydat v roce 1969 v Supraphonu později zakázanou, ještě později pak kultovní desku s buřičskými písničkami Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka. Hanuš, stojící tehdy v čele Pantonu, tu odvahu měl. Černý označuje Hanuše za nevýbojného katolíka. Tím jistě Hanuš byl: ale někdo z pamětníků by měl popsat, jak rigorózně a neústupně dokázal tento nevýbojný, smířlivý a chápavý muž boxovat například za existenci vydavatelství PANTON…

D

1948 u Albína Šímy, po absolutoriu ještě u Karla Hoffmeistera. Skladbu studovala nejdříve soukromě u Františka Spilky, pak na pražské konzervatoři u Aloise Háby. Kromě vokálních skladeb, v nichž spočívala doména její tvorby, složila řadu děl pro harfu (1944--1946), Sonátu pro violu a klavír (1947), tři smyčcové kvartety (1948, 1953, 1956), Sonátu pro violoncello a klavír (1956--1957), Tercetto pro flétnu, violu a violoncello (1957), Sonatinu pro flétnu a klavír (1957), Malou symfoniettu pro komorní orchestr (1957), Interludia pro smyčcový orches-

Německu, Holandsku. U nás byly její skladby prezentovány především v Praze, jejím rodném městě, a potom v Brně ženským pěveckým sborem „Krásnohorská“, uvádějícím často premiéry jejích vokálních děl, a také v Olomouci. I když se prof. Snížková nestala zakladatelkou žádného nového směru v hudbě (ani o to ostatně neusilovala) a její stěžejní význam je nepochybně především v její práci muzikovědné, v jejích znalostech české hudby barokní a renesanční a jejich interpretaci, jako česká hudební skladatelka by neměla být zapomenuta.


17

K O N C E R T Y

ruhá glosa dnešního prázdninového Střípníku není tak docela o hudbě. Milan Schulz se totiž (LN, 2. srpna) pozastavil nad tím, jak Petr Žantovský „velmi razantně posílá do pekel Galerii Leiku (připravující výstavu německé fotografky a filmařky Leni Riefenstahlové, pozn. red.) a hlavně její ředitelku. „Milan Schulz soudí, že Žantovského plamenná obhajoba „hradního“ rozhodnutí je v článku tohoto „vykutáleného demagoga“ výrazem jeho nechuti k veřejně prospěšným společnostem. Pokud jde o názor na lidské pochybení Leni Riefenstahlové i na nesporné umělecké kvality jejího celoživotního díla, bezvýhradně s panem Schulzem souhlasím. Musím však poznamenat, že v životní praxi Petra Žantovského nejde o žádnou výjimku: ti, kdo zažili poslední Bratislavskou lýru před listopadovým převratem, si až moc dobře pamatují názorový přemet, kterým se tehdy pan Žantovský smutně zapsal do historie československé populární hudby, když bezprostředně po koncertu nešetřil superlativy, ale hned druhý den po finálovém koncertu „otočil“ o sto osmdesát stupňů… Podle mého sou-

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

du nejde u Žantovského v případě Galerie LEICA o jeho nechuť k veřejně prospěšným společnostem, nýbrž o servilní poklonu vůči verdiktu „Hradu“. Festival Struny podzimu, který prezident Klaus z jeho prostor rovněž „vystěhoval“, se, pravda, nemůže chlubit ani oceněním světově uznávaného Goethe-Institutu (ten pokládá činnost Galerie Leica za mimořádně záslužnou), ani poděkováním velvyslanectví SRN v Praze (za záměr vystavit Riefenstahlovou). Ale oblouk, kterým zmíněný hudební festival páni úředníci z hradních prostor vyhodili, byl stejně klenutý, ač ani on „panu prezidentovi docela jistě ostudu nedělá.“ A pak že tenhle střípek není o hudbě!

Bamberští symfonikové na Pražském podzimu Připravil Vladimír Říha

K

vrcholným událostem zářijového 14. ročníku Pražského podzimu bude patřit hostování jednoho ze dvou německých orchestrů, které na tento festival zavítají – Bamberských symfoniků. Orchestr spojený svou historií s českou hudební kulturou – po válce ho založili odsunutí němečtí muzikanti z Prahy, Karlových Varů a Slezska – nemohl do roku 1989 u nás vystupovat. Po politických změnách k nám však zajíždí poměrně často a po hostování na Pražském jaru nyní dvakrát vystoupí

tom, co se odehrálo v centru Prahy v ulici Na Příkopě 1. srpna 2004, toho všichni víme hodně z nejrůznějších médií. Ale jen ministr vnitra a zároveň už premiér Stanislav Gross se v televizi jaksi letmo zmínil o tom, co muselo napadnout kdekoho: když totiž Gross „bránil“ své ministerstvo, pravil, že povolení k vjezdu na pěší zónu nevydávají jeho, Grossovi úředníci, ale úředníci docela jiní – totiž městští. Z toho vyplývá, že povolení k parkování před Casinem Royal jeho majitel, izraelský podnikatel Asi Abutbul, zřejmě měl. Jak ho získal, když do tohoto prostoru smějí vjíždět jen automobily, které obchody v ulici Na Příkopě zásobují? Dobře zaplatil? A plyne z toho, že podobné povolení k parkování – třeba před Obecním domem nebo před Rudolfinem – může získat každý, kdo na to má? Kde je potom alespoň formální záruka, že před některým z koncertních sálů nevyletí do povětří automobil, plný výbušnin, a nepozabíjí nebo vážně nezraní bůhvíkolik návštěvníků koncertu? Jak račte vidět, vážení, i tahle glosa – byť 1. srpna nešlo Na Příkopě vůbec o hudbu – do hudebního časopisu patří. (Je tu ovšem ještě jedna teoretická možnost: co když Asi Abutbul vezl do svého Casina Royal rezervní žetony?)

Z

náte vydavatelskou firmu CLASSICA D´ORO? Působí patrně – aspoň podle nápisu na okruží jejích cédéček – ve Švýcarsku, ale disky vyrábí v Česku. Nic bych o ní nevěděl, nebýt toho, že jsem nedávno při návštěvě obchodu s levnými knihami (mimochodem, prohlídka zde za babku prodávaných knih je sice jakousi přehlídkou marnosti, ale za málo peněz se tu občas najde i docela dost literární muziky!) nahlédl i do boxu s cédéčky. Ta jsou nastrkána do umělohmotných sáčků; plexisklové krabice se nevedou, aby se disky mohly prodávat co nejlevněji. Obě cédéčka s Dvořákovým Requiem tu pořídíte za 18,– Kč; to je ještě o dvě koruny méně, než platím u nás v samoobsluze za půllitr plzeňské dvanáctky. Nekupte to! Věc má ovšem několik háčků: kromě opravdu jen „provizorní“ ambaláže se nedozvíte nic ani o díle,

Foto archív

O

i na Pražském podzimu. Pod taktovkou Jonathana Notta zahraje 24. a 25. září v Rudolfinu díla Fibicha, Nováka, Dvořáka, Smetany, Brahmse a Janáčka. Sólisty budou Adam Skoumal (klavír), Julia Fischerová (housle) a Alban Gerhardt (violoncello). O orchestru jsme si přímo v Bamberku povídali s jeho vedením, se šéfdirigentem Angličanem Jonathanem Nottem a intendantem Paulem Müllerem. „V současném orchestru došlo ke generační výměně, a tak již mezi nimi není nikdo, kdo by pamatoval působení v Čechách či první roky v Bamberku,“ říká mladý intendant Paul Müller. „Ani já nejsem z Bavorska, přišel jsem do těchto končin

18

přede dvěma lety z Frankfurtu, kde jsem působil v rozhlase. Přesto určitá tradice české interpretační školy i v dnešním orchestru žije, předává se po generacích a zejména ve zvuku smyčcových nástrojů je znát. Složení orchestru je ale dnes již mezinárodní, tak jako je tomu i u ostatních německých orchestrů. Liší se však svým postavením, nedávno získal statut Bavorského státního orchestru, takže kromě města dostává i podporu spolkové země Bavorsko. Vím z vyprávění, že Bamberk si nevybrali uprchlíci náhodou, svým historickým středověkým rázem jim připomínal Prahu, nebyl jako zázrakem vůbec zničen válkou a zdejší obyvatelstvo je přijalo s otevřenou náručí. Orchestr byl také prvním německým orchesJonathan Nott trem, který po válce vyjel do zahraničí a tato tradice se stále udržuje. Jezdíme často např. do Francie a Švýcarska, nedávno jsme ale byli i v Japonsku. Samozřejmě hrajeme v Bavorsku – v Mnichově, Norimberku, Erlangenu a Schweinfurtu. Jediné, co dlouho nevyhovovalo, byl sál, kde orchestr hrál. Nebyla zde moderní hala, takže až do roku 1993 orchestr koncertoval, zkoušel a natáčel desky v upraveném kostele. Již jedenáct let však sídlíme v moderní koncertní hale a jsme na ni právem pyšní. Je skutečně reprezentativní (což můžeme potvrdit i my, pár českých novinářů, kteří absolvovali jeden koncert v Bamberku a viděli vyprodaný sál v budově, kterou nevlastní ani jeden český orchestr – pozn. autora) a naplníme bez problémů pět cyklů ročně, z toho jeden pro mládež,“ uzavřel Müller, který byl v Praze sice zatím pouze soukromě, ale o jejím koncertním životě je informován velice dobře. Britský dirigent Jonathan Nott přispěl orchestru nejen svým mládím, ale i typicky anglicky otevřeným přístupem. To jsme si mohli i sami ověřit po koncertě na společné večeři v jedné místní pivnici, kde byl nadšeně vítán hosty. „Šéfuji zde od roku 2000, kdy jsem nastoupil po Ingo Metzmacherovi. Předtím jsem působil hlavně v Lu-

Foto archív

F E S T I V A L Y , Paul Müller

cernu (v místní opeře), kde dodnes bydlí má rodina,“vyprávěl Nott, který se netajil svým obdivem k soudobé hudbě. „Ve Frankfurtu i v Paříži jsem vedl specializované soubory, v Paříži Ensemble Intercontemporain a hrál hlavně hudbu Ligetiho, Bouleze, Xenakise a Beria. Zde v Bamberku se soustřeďuji hlavně na tvorbu 19. století (Beethovena, Schuberta,

Mahlera), ale pozvolna seznamuji publikum i se soudobou hudbou. Dokonce jeden cyklus pro mládež – Bamberk je i univerzitní město se spoustou studentů – moderuji. Před Prahou budeme mít jeden koncert na festivalu v Salcburku výhradně se skladbami Ligetiho. Z české hudby jsem zatím dirigoval pouze Janáčka a Dvořáka, takže většina skladeb, které chceme hrát v Praze, bude pro mne velkou neznámou. Věřím však, že vaše publikum nezklameme. Nakonec s orchestrem často působili i čeští dirigenti jako Martin Turnovský či Václav Neumann a určitě něco orchestru předali. Ani já jsem dosud ve vašem nádherném městě nebyl, ale co jsem slyšel, mne nutí k tomu, abych vzal sebou i manželku – samozřejmě jedině, když seženeme hlídání k dětem,“ usmívá se Nott, otec dvou malých chlapců ve věku čtyř a osmi let. Jako úspěšný výsledek jeho činnosti v Bamberku lze pojmout i prodloužení jeho šéfovského angažmá – bude v čele orchestru do roku 2007.


Věčné téma – kritika.... EMI Štrausovi Celá léta slýcháváme, že hudební interpretační výkon a krasobruslení mají společné to, že se nedají spravedlivě = objektivně posoudit. I největší optimisté přiznají, že objektivní může být snad technická stránka, ale umělecký dojem? Ne, to je přece věc čistě subjektivní! A další, pro umělce tristní zjištění: kolegyně, pro kterou hudba hodně znamená a návštěva koncertů je samozřejmou součástí jejího života, již několikrát přiznala, že se jí koncert líbí mnohem víc, když není unavená, stihla před tím vyžehlit prádlo a zajistit dobrou večeři pro zbytek rodiny, zvládla návštěvu kadeřníka, metro přijelo včas – je zkrátka v pohodě. V opačném případě, milý interprete, máš nadlidský úkol – zvládneš svými nejpropracovanějšími detaily, promyšlenou koncepcí, svou vysokou technikou a stoprocentním nasazením i posluchačovu indispozici s pobolívající sedmičkou vpravo dole? Profesionální hudební kritik, kterého nemusí zajímat, zda je umělec v plné formě či na pódiu bojuje s horečkou, si je jistě vědom toho, že ani čtenáře nezajímá, v jakém rozpoložení on psal svoji kritiku. A tak zůstaňme u základního pojmu subjektivní, i tak se nestačíme divit. Odcházeli jsme z letošního pražskojarního koncertu Wihanova kvarteta s báječným pocitem výjimečného zážitku, kterému jsme (spolu s plnou a evidentně spokojenou Dvořákovou síni) mohli být přítomni. V předsálí, u šatny, před Rudolfinem jsme se radovali s mnoha přáteli – profesionálními hudebníky – a vzájemně jsme si sdělovali, proč se nám tento interpretační výkon líbil a proč ho považujeme za vynikající. Nedávno jsme otevřeli Hudební rozhledy a nestačili jsme se divit – byl kritik opravdu na stejném koncertě jako my? Má samozřejmě právo na svůj subjektivní názor, ale čtenář odborného časopisu by měl mít právo na pokud možno objektivní informaci. Všichni kritikovi čtenáři nemohli být na koncertě a nemohou s ním tedy v duchu polemizovat. Měli by mít šanci přečíst si také opačný názor, třeba opět subjektivní. A svůj vnitřní rozkol zakončit rozhodnutím, že se příště půjdou přesvědčit osobně...


19

K O N C E R T Y

ani o autorovi, ale ani o interpretech. Můžete jen hádat, že jedním z účinkujících je – možná – Ivo Žídek. Protože však další, a už opravdu poslední užitečnou informací na disku je rámeček s emblémem Ochranného svazu autorského, je nejspíš i po právní stránce všechno v pořádku. A někdy může být i zábavné poslouchat technicky docela uspokojivou nahrávku a domýšlet se, kdopak ji asi nahrál a nazpíval… Jen mě přitom napadá, že i buklety vybavená a do krabiček zabalená cédéčka by zřejmě mohla být o hodně levnější, jestliže je v Levných knihách mohou prodávat za necelé dvě desetikoruny.

P

ozoruhodný průběh měla letos každoroční akce milovníků technohudby. Pořadatelé „svolali“ na patnáct tisíc svých věrných na louku u vesnice Boněnov na Tachovsku. Technoparty nikdo nepovolil, majitel louky svůj pětadvacetihektarový pozemek k akci nezapůjčil. Horečka první sobotní noci se odehrála z 30. na 31. července, a policie ČR proti ní zprvu nijak nezasáhla s odůvodněním, že „… nebyly zjištěny žádné krádeže, výtržnosti, rvačky ani jiné porušování zákona…“, a později s poukazem na to, že zásah proti dvaceti tisícům lidí by mohl vést ke zraněním nebo dokonce k úmrtím. Účastníci party patrně tentokrát příliš nerušili občany v blízkém okolí hlukem, protože louka je od nejbližších obydlí vzdálena téměř tři kilometry a navíc je od okolí oddělena lesem a tvarem krajiny. Podle policistů šlo tedy pouze o přestupek, nikoli o trestný čin. To ale platilo jen do pondělka: toho dne státní zástupce přestupek překvalifikoval, a účastníci dostali ultimativní pokyn, aby nejpozději do dvanácté hodiny polední louku opustili. Po neúspěchu „slabšího“ prvního zásahu nastoupilo proti zbylým účastníkům šest set těžkooděnců s vodními děly. Tato policejní akce typu „s kanónem na zajíce“ byla ovšem už korunována úspěchem. Ponechejme ale hodnocení postupu policie odborníkům a připomeňme, že v pozadí toho všeho je – hudba, která inspiruje mladé lidi ke křepčení, jsouc v tom ovšem mnohdy vydatně podpořeni alkoholem a drogami, a že hrozba další podobné akce, která se má na dosud neznámém místě ještě letos konat, postihne možná nesnesitelným mnohadenním kraválem obyvatele, kteří mají tu smůlu, že bydlí poblíž vybraného a do poslední chvíle utajovaného místa konání párty. (Mám s tím několikerou zkušenost: bydlím nedaleko pražského Džbánu, a pokud se tam koná nějaká hudební akce, nevyspím se.) Zdevastovanou louku lze ovšem po akci uklidit a znovu zkultivovat, zatímco dusající hudbě z tzv.„systémů“ (tj. mnohawattových zesilovačů) uniknout nelze. Nebylo by tedy užitečnější, kdyby policie včasným zásahem ochránila klid místních lidí hned na počátku akce? Pokud to ani příště nedokáže, zač ji platíme?.


H O R I Z O N T

F E S T I V A L Y ,

K O N C E R T Y

Foto archív

Film, hudba i tanec v Karlových Varech Vladimír Říha

Z

Foto archív

ahajovací představení letošního Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech jakoby určilo důležitost hudby a hudebních témat v tomto ročníku. Ve Velkém sále byl promítnut americký snímek Muzikanti z Claire (sekce Mimo soutěž) rež. Johna Irvina o irských muzikantech a vztahu hlavních postav snímku k irskému folkloru (tři bratři jsou houslisté), a tak 39. ročník MFF mohl začít. Ve snímku zastává hudba důležitou metaforickou úlohu jako symbol krásy a harmonie v neradostném světě a podobně tomu bylo i ve snímcích Francie, USA, Ruska či Japonska na festivalu. Ve dnech 2.–10. července festival uvedl 416 projekcí, které navštívilo 123 749 diváků a růst festivalových sekcí se letos zastavil na čísle 19. Jedna z nich byla jako vloni věnována hudebnímu dokumentu, nově přibyla sekce Tanec pro kameru. Nejcennější hudební dokument z vážné hudby byl však promítnut v sekci Katalánský film. Snímek Montserrat Caballé (rež. Antonio A. Farré) sleduje uměleckou dráhu světové sopranistky a přináší cenné nahrávky či svědectví umělkyně samotné, rodiny, přátel a muzikantů kolegů (Domingo, Pavarotti).

Režisér snímku Stíny John Cassavetes

Z dokumentu o Montserrat Caballé Vra‘tme se však k sekci hudebních dokumentů 2004 – Hudební odysea. Podobně jako v loňském roce ji připravil Pavel Klusák a více než tehdy ji otevřel širšímu obrazu současného hudebního světa. Tak např. snímek estonského režiséra Doriana Supina se vrací k dílu skladatele Arvo Pärta (A. P. – 24 preludií k fuze), v krátkých epizodách ukazuje mimořádnost tvůrce, jeho hudby, jeho přístupu k životu. Světovou premiéru si odbyl ve Varech dokument amerického režiséra Hanse Fjellestada Moog. Podává obraz osobnosti amerického vynálezce elektronických nástrojů Boba Mooga, uvádí i hlasy muzikantů – klávesistů, které navždy ovlivnil (Rick Wakeman, Keith Emerson). Spíše kuriózní jevy hudebního světa připomínají snímky Jandek z Corwoodu (rež. Chad Freidrichs) o hudebníkovi s 34 alby, kterého ale nikdy nikdo neviděl, či teprve po 30 letech v úplnosti uvedený snímek Sun-Ra: vesmír je to pravé místo (rež. John Coney), velice imaginativní experimentální film o freejazzovém černém kapelníkovi a klávesistovi (zemřel již v roce 1993).

20

Sekci Tanec pro kameru sestavila Alissa Simon a vedle již známé kanadské Amélie (vyhrála letos již MTF Zlatou Prahu) do ní zařadila americkou Company (rež. Robert Altman), pohled do chicagského souboru Joffrey Ballet, německé Dialogy 99 (taneční skeče choreografky Sashy Waltzové pro 17 tanečníků v nově otevřeném Židovském muzeu v Berlíně). Hodně očekávaný americký snímek, polohraný dokument Marta Graham žije spíše připomínal recesi – vedle tanečníků z jejího souboru obsadil režisér Christopher Herrman do hlavní role dvoumetrového transvestitu Richarda Moveho! Pro nás je zajímavé, že hudbu k snímku nahrála Česká filharmonie řízená Petrem Vronským a Františkem Preislerem. Překvapivě žádné hudební dokumenty nepřinesla letos vlastní sekce dokumentárního filmu – nahradilo ji však Forum nezávislých, které uvedlo nejcennější dokumenty rockové éry 60. let. Americký tvůrce Albert Maysles uvedl osobně klasické dokumenty Beatles v USA (1964) a Gimme a shelter (1970) o koncertu Rolling Stones, při němž byl ubodán jeden divák. Senzací festivalu bylo uvedení kanadského dokumentu Boba Smeatona Festival Express. Snímek zachycující turné z roku 1970, kdy hvězdy amerického rocku cestovaly vlakem po Kanadě a koncertovaly v jednotlivých stanicích (Janis Joplin, The Band či Grateful Dead), tehdy nebyl dokončen a až nyní je celý uváděn – zachycuje

Foto archív

H O R I Z O N T

Sekce Zvláštní uvedení zařadila do své nabídky mimo jiné i snímek Táta.

Foto archív

uvolněnou atmosféru těch let a mohl by se stát ho režiséra Vladimíra Maškova Táta. Pohled na dalším Woodstockem. ukrajinskou židovskou komunitu ve stalinském Méně letos festival uspokojil jazzmeny. Těm SSSR, kde hudba je pro mnohé jedinou cesse dostalo jediného bonbónku – ke snímku Joh- tou, jak se dostat z hrozných životních poměna Cassavetese Stíny (z roku 1959) napsal hud- rů, leccos osvětlil o slavné tradici ruských (či bu, kterou i hraje legendární černý kontrabasista Charlie Mingus. Z celovečerních snímků z hudebního prostředí jsme již zmínili Muzikanty z Claire. Velký úspěch u publika měl i francouzský film Slavíci v kleci (rež. Christopher Barratiér). Remake staršího snímku nás vrací do roku 1949 do chlapeckého internátu, kam přichází zvládnout nezvládnutelné syčáky nový učitel hudby. Jako zázrakem (a hlavně pomocí hudby a lidského přístupu k nim) se mu to pohádkově podaří a založí z nich výborný chlapecký sbor. Kromě zpívané klasiky pro film napsal hudbu i Bruno Coulaix. Další soutěžní snímek, japonský Pryč z toho světa (rež. Junji Sakamoto) se vrací pro změnu do roku 1947 v Japonsku – líčí osudy pěti muzikantů, kteří se rozhod- Z vítězného italského filmu Takové děti nou hrát americkou novinku jazz a zcela této hudbě „okupantů“ propadnou. Jak- ukrajinských) židovských muzikantů. Oproti si na hlavu postavený Škorecký, ale se stejnou tomu známý francouzský režisér Alain Resnais atmosférou mládí a okouzlení jazzem bohužel pokračuje ve svém novém snímku Na ústa ne, zfilmované operetě z roku 1925, ve svém návraporotu nezaujal. Kvalitní snímky s hudebními tématy bylo tu k populárním tématům (viz předchozí Stará možno zhlédnout i v jiných sekcích. Tak sek- známá písnička). Kanadská Nejsmutnější hudba ce Zvláštní uvedení ukázala mj. snímek ruské- světa (rež. Guy Maddin) je zase tragikomedie

z 30. let, z doby krize, kdy ve Winipegu vyhlásí místní bohatá dáma soutěž o nejsmutnější hudbu. Úmyslně se téměř vyhýbám vlastní filmové hudbě. Z toho mála, co jsem měl možnost vidět, mě zaujala hudba Jocelyn Pook ke snímku Wilde Side (VB, Francie), norskoamerická Země zaslíbená s hudbou Poláka Zbygniewa Preisnera a překvapivě i americký „slaďák“ Před soumrakem, kam napsala vlastní písně představitelka hlavní role Julie Delpy. V Karlových Varech se ale jako každý rok hrála hudba i mimo kinosály. Na kolonádě proběhl koncert Noty z filmů, vystupoval zde takřka denně Karlovarský symfonický orchestr, před Thermalem na pódiu účinkovaly denně nejrůznější kapely. A poslední den se poprvé v tomto městě představil již v Praze známý Okamžitý filmový orchestr vedený Varhanem Orchestrovičem Bauerem, který pak účinkoval i na závěrečné párty v hotelu Pupp, kde provedením svých aranžmá slavných filmových témat všechny nadchl. Na závěr možná to nejdůležitější, kdo si

21

odnesl hlavní cenu. Letos zvítězil italský snímek Takové děti (režie bratři Frassiové), jednu z cen za mimořádný umělecký přínos si odnesl i náš kameraman Miroslav Ondříček – festival uvedl na jeho počest i slavné Vlasy, americký muzikál, který s ním natočil v roce 1979 Miloš Forman.


D I V A D L O


O S T R AVA ,

N Á R O D N Í

D I VA D L O

M O R AV S K O S L E Z S K É

Její pastorkyňa po našem i po jejich Josef Herman

D Foto Josef Hradil

o diskusí o současném inscenování oper Leoše Janáčka, respektive o dodržování či nedodržování dosavadní inscenační tradice a autorského úmyslu skladatele, vnesla výrazný podnět premiéra Její pastorkyně v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Je totiž průnikem tradičního a nového přístupu k dílu, k němuž došlo přirozenou spoluprací zahraničních a českých inscenátorů v prosté snaze dílo vyložit bez předsudků po svém, vlastním čte-

hlasově skvěle disponované a typově přesně vybrané italské tenoristy Luciana Mastra a Gianluku Zampieriho. Jižanský temperament zejména Mastra přesně odpovídá furiantství moravských šohajů, jeho Števa je stále jakoby opilý, jedná impulzívně a panovačně pohrdá svým okolím až do chvíle, kdy i jeho osud v závěru opery těžce skřípne. Zampieriho Laca je neohrabaný, silácký a neurvalý, citově však opravdový a přímočarý. Především oni dva spolu s Evou Dřízgovou-Jirušovou coby Jenůfou nesli základní stylovou rovinu inscenace, a sice ony tvrdými událostmi „skřípnu-

Eva Dřízgová-Jirušová (Jenůfa) ním a domyšlením partitury. Další potvrzení dávno známé skutečnosti, že pouze tato cesta vede k cenným výsledkům, nikoli pietní naplňování předchozího na jedné či boření všeho a sebeexhibice na druhé straně. Té zdánlivě samozřejmé přirozenosti ovšem musel operní šéf a ředitel divadla Luděk Golat náležitě pomoci. To jest pověřit hudebním nastudováním kanadského dirigenta Tyrona Patersona, který, pokud se nemýlím, se s Janáčkovou partiturou setkal poprvé a mohl ji tedy nahlížet vskutku nezaujatýma očima. Srovnejme – obyčejně se u nás obsazují ti, kterým se dílo už jednou povedlo, třeba před deseti lety, tak aby to zopakovali. Dále si troufl do rolí Števy a Lacy obsadit dva mladé,

té“ osudy konkrétních lidí. Každý z nich má své trápení, které musí přestát, každý nese své viny, smutky i radosti, neboť každý prostě musí žít. Nešlo by to ovšem bez cílevědomé přípravy. Oba Italové na svých rolích pracovali rok nejen s korepetitorem, ale také jazykovým poradcem – a jejich jevištní čeština je k nerozeznání od rodilých mluvčí. Tato inscenace by ostatně nesnesla nějaké komolení textu, škoda, že k němu má sklony jinak famózní polská Kostelnička Agnieszka Zwierko, přestože i ona, stejně jako oba Italové, ví do detailu přesně, o čem v té které situaci zpívá. To je první předpoklad skutečné herecké souhry, jaká se z našich jevišť takřka vytratila či se jen markýruje vespolným gestikulováním a aranžováním společných póz.

22

Velkou zásluhu na logickém věcném jednání a souhře postav, které jsou nejpůsobivější součástí inscenace, má ovšem režisér Michael Tarant. Na prosté dřevěné scéně, která se po celá tři dějství mění jen v detailech – a operu by bylo možné a lákavé odehrát bez přestávky –, tvořil neidealizované a neidylické realistické výjevy, opřené o významové detaily (například Lacův křivák prochází celou operou a v zoufalství ho na sebe vztahuje i Kostelnička) a působivé právě proto, že nebyly pouze vnější, naaranžované, ale sestavené z onoho věcného jednání jak hereckého, tak pěveckého. Neboť ve stejném duchu vyložil partituru (obvykle hranou verzi, tedy se všemi Kovařovicovými a dalšími retušemi) i dirigent Paterson – povolil v tempech, vyhrával zvukové detaily a nechal vyznít jejich významy či pocity z nich. Některá pomalá místa či pauzy dirigent protahoval až na samu mez únosnosti. Pěvecké party v tomto pojetí partitury sice nebyly deklamované, jak se k tomu blíží zejména brněnská janáčkovská tradice, ale zpěv působil zase na rozdíl od posledního Bělohlávkova pražského nastudování opery spíše jako přirozená řeč, kterou postavy vedly dialogy věcně, byť vášnivě. Výsledkem bylo prohloubení dramatismu událostí, které dalo nahlédnout hluboko do duší postav. Zdůrazňuji, že předchozími řádky nevyzdvihuji ten či onen přístup k partituře, tu či onu „tradici“ či „inovaci“, každá z nich má své přednosti, které se ovšem uplatní pouze tehdy, jestliže k nim inscenátoři dojdou z vlastního přesvědčení, vlastní cestou, a intenzívním studiem nejmenších detailů partitury. Nedá mi, abych při této příležitosti nepřipomněl, že takové studium opery je ve světě zvykem, a bývalo kdysi zvykem též u nás, dnes však už není. Bez takového studia však nelze stvořit výjimečnou inscenaci, jakou ostravská Jenůfa nesporně je. Což neznamená, že inscenace nemá i své problémy. O nejpodstatnější se postaral paradoxně opět režisér Tarant, byť dobrým úmyslem věcně reálnou stylizaci ozvláštnit symbolickými výjevy. Proto nechal do jizby Kostelničky „načuhovat“ ženské postavy, proto zhmotnil Panu Marii do pohybové postavy, která se zjevuje v oranžovém nasvícení (!) zejména v klíčových okamžicích druhého jednání, proto přidal pohybovou postavu jakési bláznivé „Viktorky“, proto se tu samy od sebe otevírají a zavírají vrata. Jenže to vše tváří v tvář Janáčkově hudbě a věcnému vyprávění příběhu působí jako nadbytečná ilustrace a hračičkaření. Spíše by se hodilo do Raupachova dušičkového hororu Mly-

D I V A D L O nář a jeho dítě. Také by bylo dobré herecky i výrazově prohloubit pojetí některých vedlejších postav. Ostatně je otázkou, nakolik inscenaci promění až trojnásobné alternace – při provedení inscenace na Hukvaldech pojal Lacu Leo Marian Vodička nikoli jako neohrabaného siláka, ale spíš jako tichého přemítavého stárnoucího muže, který se s mladším, nespravedlivě úspěšnějším rivalem i se svým osudem vyrov


H U K VA L D Y,

nává spíše ve svém nitru nežli okázalými gesty navenek. A kreace to byla skvělá právě proto, že i Vodička vytvořil osobitou věrohodnou postavu. Nemusí být, a zřejmě není v této inscenaci vše podřízeno jednomu výkladu, ale vzniká tu prostor pro kreativní osobnosti. Patrně to bude platit i o druhém dirigentovi Janu Šrubařovi, neumím si představit, že by cítil Janáčkovu partituru stejně jako Paterson.

Po mém soudu je ostravská inscenace Její pastorkyně jedním z vrcholů loňské operní sezony, je ovšem otázkou, nakolik a jakým směrem se její živý organismus bude vyvíjet.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. Dirigent Tyrone Paterson, režie Michael Tarant, scéna a kostýmy Dana Hávová, sbormistr Jurij Galatenko, choreografie Igor Vejsada, premiéra v Divadle A. Dvořáka 12. 6. 2004.

A M F I T E Á T R

Na Hukvaldech střídavě oblačno

A

to nikoli jen v meteorologickém slova smyslu, byť si zdejší nestálé počasí vyžádalo v počátečních fázích festivalu, jimž jsem byl přítomen, svoji daň – déšť znemožnil premiéru Opery z pouti E. F. Buriana, kterou pro festival připravil se členy všech tří souborů Národního divadla moravskoslezského v Ostravě režisér Luděk Golat. Druhý pokus odehrát představení proběhne na Hukvaldech 4. 9., to bývá počasí stálejší. Operní část festivalu se tím ztenčila na pouhá dvě představení v amfiteátru v hukvaldské oboře: ostravská opera zahrála svoji nejnovější inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně a soubor Moravského divadla z Olomouce představil též poslední inscenaci Dvořákovy Rusalky. Její pastorkyňa přenosem do přírody možná trochu získala, alespoň mě v divadle rušily některé symbolické akce režisérem Michaelem Tarantem přidaných postav, které tady nebylo možné technicky uplatnit s takovou silou jako na jevišti. Originální a hudebně i dramaticky logické nastudování dirigenta Tyrona Patersona ve výtečném obsazení (italský tenorista Luciano Mastro v roli Števy, Leo Marian Vodička jako Laca, Eva Dřízgová-Jirušová coby Jenůfa, polská pěvkyně Agnieszka Zwierko jako Kostelnička) vyznělo naplno. Rusalka režiséra Zdeňka Kaloče konfrontací s reálným přírodním prostorem zřejmě (v divadle jsem ji neviděl) ztratila, zejména manipulace s velkým kusem látky coby hladinou jezera či chatrč Ježibaby chodící po jevišti jako v ruské pohádce o Mrazíkovi. Představení vedl dirigent Tomáš Hanák spolehlivě, Elena Gazdíková je pro titulní roli skvěle disponovaná stejně jako Magda Málková pro Cizí kněžnu. Výtečnou a pěvecky i herecky sebejistou Ježibabu odvedla mladičká Kateřina Jalovcová. Nicméně obě inscenace jsou jen mechanicky přenesené z divadelních prken, vedle neodehrané Opery z pouti na festivalu nebyla žádná inscenace zasazená do konkrétního přírodního prostoru. A právě ty byly na minulých ročnících nejcennější. Souvisí to s letošním zákazem hrát na hradě

z bezpečnostních důvodů, ovšem oslabování této produkce a posilování pestré řady koncertů začalo už vloni a letos zase pokročilo. Festival opouští vlastní tvorbu a směřuje k atraktivním koncertům, do jejichž repertoáru se letos dostala i Iva Bittová, koncert jazzových inspirací či barokní komorní hudba. Festival se roztáhl na těžko únosné takřka tři měsíce a program se už proto nutně rozpadá na řadu jednotlivostí. V den zahájení festivalu z hudby jubilujícího Janáčka zazněly jen reprodukované fanfáry ze Sinfonietty doprovázející Lívii Klausovou a nevím proč poklimbávající posluchači museli vyslechnout bachovské flétnové partity a sonáty v hodně nepřesném a nestylovém podání Zdeňka Bruderhanse. Výsostný hold Janáčkovi a vůbec české hudbě vzdali až Moravští učitelé na jednom z vrcholných koncertů festivalu. Druhou poctu mu připravil ostravský operní soubor provedením Glagolské mše, která byla částečně vizualizovaná scénickými objekty Jaroslava Maliny. Ozdobou

provedení byla čtveřice sólistů Martin Gurbaľ (v první části koncertu dokonale stylově i technicky zazpíval Lamentationes Jeremiae prophetae Jana Dismase Zelenky!), Eva Dřízgová-Jirušová, Erika Šporerová a Luciano Mastro, provedení pod taktovkou Jana Šrubaře však nebylo precizní ani hudebně logické. Na druhé straně je třeba všem vyseknout poklonu, že rytmicky obtížnou skladbu vůbec dozpívali, neboť do obory dunělo techno z diskotéky prý až z Kopřivnice! Obtížný problém v naší společnosti, která se neumí bránit ani nelegálním festivalům této hudby, při nichž hordy lidí beztrestně okupují soukromý majetek a dohánějí lidi i zvěř na kilometry daleko k šílenství, natož diskotékám. Pakliže se však tento problém, mezi jinými, které Janáčkovy Hukvaldy v mých očích mají, uspokojivě nevyřeší, může to festival vážně ohrozit. Sympatičtí organizátoři i jejich sponzoři a politikové, kteří Janáčkovy Hukvaldy zaštiťují, tedy myslím mají o čem přemýšlet.
Foto Josef Herman

Josef Herman

Agnieszka Zwierko (Kostelnička) a Leo Marian Vodička (Laca) v Její pastorkyni na Hukvaldech

23

D I V A D L O

Foto Oldřich Pernica




L O K E T,

P O D H R A D Í

V Lokti popáté a s Rigolettem

Z Verdiho Rigoletta, inscenovaného v překrásné scenérii v podhradí Lokte Josef Herman

L

oketské kulturní léto dospělo k pátému ročníku a zdá se, že se definitivně prosadilo na poměrně bohaté mapě letních hudebních festivalů. Ostatně pouze tady se hraje výhradně opera, navíc původní inscenace vycházející z dispozic areálu na břehu Ohře a pod fascinující kulisou hradu. I letos diváci spontánně zatleskali, když hrad v rámci představení náhle nasvítily reflektory. Loketský festival se také usadil produkčně – hrály se tři inscenace (Verdiho Rigoletto, Bizetova Carmen, Dvořákova Rusalka) vždy ve dvou představeních, celkem tedy šest večerů, které kapacitou patrně odpovídají reálnému zájmu diváků (kapacita amfiteátru je přes 1500 míst). Je dobře, že se hlavní producent Jan Ježek snaží dále zlepšovat podstatné věci i detaily, například letos poprvé byla „sedadla“ označena čísly a každý divák tedy měl své místo jisté. Zdá se také, že význam festivalu docenili i zdejší sponzoři a místní politikové. Lze jenom opakovat už v minulých letech konstatované, že se zde pravidelně schází vý-

sostná společnost sólistů z celé republiky, pro roli Carmen opět přijela gruzínská pěvkyně Mzia Nioradze. Platí to vrchovatě i pro letos premiérovanou inscenaci opery Giuseppe Verdiho Rigoletto, v níž titulní part vůbec poprvé nastudoval Vladimír Chmelo. Podobně jako jiné role ani hrbatého kulhajícího šaška nepřehrává, což ovšem neznamená, že nerozehrává někdy i výrazné akce. Jeho hlavní síla je však v pěvecké přesvědčivosti, s níž sděluje záchvěvy pocitů své postavy, v měkce vláčné kantiléně a v jaksi vemlouvavém témbru hlasu. Proto jsou v jeho podání nejpůsobivější lyrické či meditativní pasáže a samozřejmě závěr opery, v němž nad vztekem a zoufalstvím převládá smutek a lítost. Druhou veličinou premiéry byla Agnieszka Bochenek Osiecka bezpečně zpívající Gildu na potřebné hraně mezi lyrickým a dramatickým projevem a s podobně psychologicky propracovanými významy partu. Z precizního obsazení zmiňme ještě Tomáše Černého jako suverénního Vévodu mantovského. Jan Chalupecký vedl orchestr Státní opery bezpečně, některé lapsy nepříliš jistého sboru

24

nakonec nemohly provedení až tak pokazit. Martin Otava rozprostřel inscenaci opět po celé ploše amfiteátru s využitím principu vlastně mansionové scény, ovšem na rozdíl od středověkých diváků ti současní nechodí za účinkujícími od dějiště k dějišti a na velkou vzdálenost se tentokrát mnohé důležité detaily ztrácely. Když v Rusalce zpívají tři žínky obklopeny tanečními družkami až na desítky metrů vzdálené louce, jde o krásný symbolický obraz a není třeba jim vidět do tváře – ale při dialogu Gildy s Vévodou nebo s Rigolettem takový kontakt důležitý je. Právě scény u Rigoletta, ale i dlouhé pasáže ve Sparafucileově krčmě byly myslím zbytečně vzdáleny divákům jen pro zachování prostorové pravděpodobnosti. Bylo by myslím žádoucí zkusit také jiný režijní klíč k tomuto unikátnímu přírodnímu prostoru. Loketské kulturní léto s operou se opět vydařilo.
Loketské kulturní léto – Giuseppe Verdi: Rigoletto. Dirigent Jan Chalupecký, režie Martin Otava, premiéra 9. 7. 2004 v amfiteátru v Lokti.

Z A D Á N O

P R O

Lucia di Lammermoor ve Státní opeře Praha Jitka Slavíková

P

Foto archív

rvní premiérou sezony 2004/04 ve Státní opeře Praha je 30. 9. nejproslulejší opera Gaetana Donizettiho Lucia di Lammermoor. V hlavních rolích alternují (v abecedním pořádku) Simona Šaturová, Anna Todorova, Dagmar Vaňkátová, Marina Vyskvorkina (Lucia), Tomáš Černý, Yikun Chung (Edgardo), Gustav Beláček, Ivo Hrachovec, Oleg Korotkov (Raimondo) a Richard Haan, Ivan Kusnjer, Miguelangelo Cavalcanti (Enrico). Gaetano Donizetti (1797–1848) napsal operu Lucia di Lammermoor v roce 1835; byla to jeho první spolupráce se Salvatorem Cammaranem. Cammarano byl tehdy velmi vyhledávaným libretistou; napsal celkem 40 libret pro nejvýznamnější italské operní skladatele, mj. také pro Giuseppa Verdiho (La Battaglia di Legnano, Luisa Miller a Il trovatore). Předlohou k libretu se stala „gotická“ novela v té době všeobecně oblíbeného skotského spisovatele Waltera Scotta z roku 1819, kdy byl Scott povýšen do šlechtického stavu. Novela s názvem The Bride of Lammermoor (Nevěsta z Lammermooru) je založena na skutečném příběhu, který se odehrál v polovině 17. století v rodině skotského právníka a politika, vikomta Staira. Dcera se zasnoubila proti vůli rodičů s mužem, který byl chudý a navíc odlišného politického názoru. Ve skutečném příběhu i Scottově románu to byla au-

Kostýmní návrh Lucie di Lammermoor Josefa Jelínka

toritativní matka, která dceru donutila zasnoubení zrušit. Dívka se podvolila a propadla naprosté pasivitě. Vnucený manžel pak byl o svatební noci nalezen pobodán na prahu ložnice. Zranění přežil a uzdravil se, odmítl však vysvětlit, co se vlastně stalo. Nevěsta zešílela a zanedlouho zemřela. Libretista Salvatore Cammarano se omezil na příběh tragické lásky. Má-li Scottův román shakespearovský rozměr, zůstává z něj v opeře málo. Na místo dalších dimenzí literární předlohy však nastupuje Donizettiho hudba. Donizetti komponoval role Lucie a Edgarda pro dva slavné pěvce té doby, sopranistku Fanny Tacchinardi-Persiani (1812–1867) a tenoristu Gilberta-Louise Duprèze (1806–1896), kteří je zpívali při světové premiéře opery 26. 9. 1835 v Teatro San Carlo v Neapoli. O čtyři roky později, 6. 8. 1839, byla v Théâtre de la Renaissance v Paříži uvedena – poté co zde zazněla roku 1837 italsky – její francouzská verze. To už mezitím byla uvedena ve Vídni, Madridu, Lisabonu, Londýně, Berlíně, Lvově, a také v Praze, která se s ní seznámila poprvé 27. 10. 1838, kdy byla provedena ve Stavovském divadle německy; poprvé česky zazněla 11. 2. 1862 v Prozatímním divadle pod taktovkou Jana Nepomuka Maýra. Režií Donizettiho opery pověřil ředitel Státní opery Praha Mgr. Jaroslav Vocelka Antona Nekovara. Vídeňský rodák, který vedle režie studoval germanistiku, filozofii a divadelní vědu, má za sebou přes 80 inscenací oper, operet, muzikálů a činoher. Ve Státní opeře Praha se poprvé představil v roce 2000 (světová premiéra Pflügerovy opery Fyzikové), mnozí diváci si dodnes pamatují jeho mimořádně úspěšného Otella v Liberci, za něhož dostal v roce 2001 cenu Jednoty hudebního divadla. S panem Nekovarem jsem se sešla na krátký rozhovor po jedné ze zkoušek ve Státní opeře Praha. Pane Nekovare, režíroval jste celou řadu operních děl, ale dosud žádnou belcantovou operu. Čím Vás zlákala Lucia di Lammermoor? Donizettiho Lucia je odlišná od většiny belcantových oper: není totiž pouze o kráse kantilény a předvádění pěvecké virtuozity. V Lucii Donizetti ve své tvorbě poprvé zachytil hloubku lidské duše. Nastoupil novou cestu v propracování psychologie postav, vyjádřené jak ve zpěvu, tak i v instrumentaci, v níž pak pokračovali Verdi, jenž ji dovedl k dokonalosti, a Wagner. Koloratury už nejsou samoúčelné, sloužící pouze k demonstrování vokálního umění interpreta, ale mají svůj psychologický důvod. A mne velice lákalo odhalit tyto důvody a převést je na jeviště.

25

Belcantové opery dnes vnímáme víceméně jako statické. Jak to řešíte? Tím, že se Lucia nebude odehrávat v kašírovaných kulisách a dekorativních kostýmech. Mými spolupracovníky jsou dva geniální výtvarníci, scénograf Jan Dušek a kostymér Josef Jelínek, kteří se s mou koncepcí ztotožnili. Chceme tuto operu oprostit od letitého balastu, který se v průběhu 19. a 20. století v inscenační praxi této opery nahromadil. Uvedu malý příklad: opera je situována do Skotska, a tak někteří inscenátoři v zájmu zachování této lokality oblékají pěvce do kiltů. Ale to je nesmysl, protože kilty se nosili v highlands (na severu Skotska), zatímco Lucia se odehrává v lowlands (na jihu)! Statičnost se snažíme vyřešit scénickou fantazií, která zrcadlí vše, o čem se v opeře zpívá. Dramaturgickou funkci bude mít i světlo; mimochodem v SOP jsou velice dobří osvětlovači! Na druhé straně se určité statičnosti nebráním. Třeba ve slavném sextetu se sborem ve svatební scéně ve 4. obraze volím tzv. tableau: tím se totiž divák může plně soustředit pouze na zpěv šesti postav, z nichž každá vyjadřuje jinou myšlenku. To statické tableau umožní divákovi vnímat v klidu slovo i hudbu. Je to jedno z několika dalších kulminačních míst v Lucii, pro něž jsou tato tableaux mnohem efektnější a dramatičtější, než nesmyslné rozhýbání celého souboru za každou cenu. Jak na Vás působí závěrečný 7. obraz po zešílení Lucie? Obecenstvo si většinou myslí, že 6. obrazem se slavnou scénou šílenství Lucie opera končí a 7. obraz s velkou scénou Edgarda chápe jako jakýsi appendix. Árie Edgarda může být zazpívána sebelíp, ale přesto je to jen rozsáhlé lamento naivního milovníka, který věřil v happy end – na rozdíl od realistické Lucie, která ví od začátku, že její láska k Edgardovi bude mít tragický konec. Ale opera končí v D dur, a toho jsme využili: necháme přijít na scénu Lucii v témže kostýmu, který měla ve 2. obraze v milostné scéně; pro Edgarda je vizí anděla a on umírá s nadějí, že se na onom světě, oproštěni od brutality pozemského světa, opět setkají. Prozářená tónina D dur je symbolem katarze. Je to vlastně týž moment, který je později tak častý u Wagnera – „Erlösungstod“, neboli apoteóza lásky ve smrti.
Státní opera Praha: Gaetano Donizetti – Lucia di Lammermoor. Dirigent: Leoš Svárovský, režie: Anton Nekovar, scéna: Jan Dušek, kostýmy: Josef Jelínek, sbormistr: Adolf Melichar Premiéra: 30. 9. 2004 Reprízy: 2., 7., 20. 10. ; 7., 21. 11. ; 2. 12. 2004; 30. 1. ; 4. 3. ; 13., 26. 5. 2005

Z P R Á V Y

Z

D O M O V A Ringo Čecha na motivy životních osudů členů legendárních Beatles – hrálo (24. 7.) Lesní divadlo v Řevnicích u Prahy. Dílo mělo v únoru premiéru v pražském divadle U Hasičů.

Jan Han7.uš2004

2. 5. 1915--3

Odešel kus morální jistoty, člověk hodný vysoké úcty. Něco náhle chybí v našem středu. V noci na 30. července zemřel po dlouhém těžkém utrpení Jan Hanuš v požehnaném věku 89 let. Teď, když skončily jeho dny, je jistě možné hodnotit jeho práci; je možné zmínit jeho dlouholetou práci v hudebním nakladatelství Fr. A. Urbánka a pak po znárodnění firmy v dalších nakladatelstvích, zejména v Pantonu, který byl z velké části jeho dílem, a z něhož byl nakonec vyhnán. Je možno počítat a hodnotit jeho skladby komorní, symfonické, baletní i operní. Těch skladeb je mnoho a jejich seznam je možno najít v příslušné literatuře, naposled v jeho autobiografické knize „Labyrint svět“.

Hudba v Praze AMEROPA byl festival s názvem Svět české hudby, spojený (25. 7.–8. 8.) s interpretačními kurzy komorní hry. Je zařazen mezi akce zaštítěné státním projektem Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury. Hrálo se v souborech klasických sestav, jako je smyčcové kvarteto, klavírní trio, dechové kvinteto, i různých sestav pro klavír, smyčcové a dřevěné dechové nástroje, lesní roh a marimbu. První večer patřil slavnostnímu koncertu v kostele sv. Ši-

ek Jiří Páv 2004

92 11. 2. 1

. 2–9. 7

Hudební publicista a někdejší dlouholetý tajemník Pražského jara, zemřel (9. 7.) ve věku 82 let. Narodil se 11. 2. 1922, vystudoval konzervatoř u Viléma Kurze a Pavla. Dědečka a po válce filozofickou fakultu.


0.

Ale to, oč mi jde dnes, kdy Jan odešel, je ještě něco jiného. Strávil jsem vedle něho v blízkém přátelství a spolupráci celý svůj dospělý život, od posledních měsíců války až do posledních dnů jeho života. Za těch šedesát let neudělal nic, co bych mu mohl vyčíst. Nestalo se, že by nepomohl, když pomoci mohl. Nestalo se, že by se neopřel, když to bylo nutné i v životě veřejném a neměl pocit strachu. Jan Hanuš byl nadto vzácný případ tvůrce, který pomáhal svým kolegům, seč mu síly stačily. Pamatuji se, jak v poválečné Přítomnosti, kde jsme společně „výbořili“, přenechával důrazně své místo skladbě jiného autora, protože „víc se tam nevejde!“ (Nakonec se vešlo.) Moc si ho vážím za to, že dokončoval opery svých kolegů, kteří umřeli, aby mohly být provedeny – opera Víta Nejedlého (Tkalci) a Jaroslava Doubravy (Balada o lásce). Nevím o žádném jiném případu tak obětavé kolegiality. Jan Hanuš byl pro nás vždycky především autoritou mravní. Byl hluboce věřícím křesťanem a jako křesťan žil. Jsem vděčen osudu, že se naše životy v tomto čase a na tomto místě potkaly. Jan F. Fischer


ČESKÝ HUDEBNÍ TÁBOR mládeže v Horním Jelení na Pardubicku hostil letos v létě přes 230 muzikantů ze sedmi zemí. Ve dvou desetidenních kurzech (23. 7.–15. 8.) se zdokonalovali ve hře v orchestru, v souboru zobcových fléten a ve hře na klavír a harfu. Tábory za sedm let prošlo přes 1000 dětí. K účastníkům tábora patří žáci základních uměleckých škol, ale i konzervatoří. FESTIVAL UPROSTŘED EVROPY (13. 6.–1. 8.) byl zařazen do mezinárodního hudebního projektu České sny, při němž se do konce roku uskuteční po celé Evropě stovka hudebních programů, a to vědomě mimo hlavní města. Přehlídka se koná každoročně v létě na desítkách míst trojmezí Bavorska, severozápadních Čech a Saska. Letos se pod mottem Nová sousedství – Dialog kultur tematicky věnovala umělecké spolupráci starých a nových zemí EU. Letos nabídl Festival uprostřed Evropy na osm desítek hudebních, výtvarných, divadelních a vzdělávacích akcí.

mona a Judy, závěrečný se konal v Sále Martinů. Další koncerty se uskuteční v kostele sv. Šimona a Judy, v Klementinu, Rudolfinu a ve Smetanově muzeu. SANTA MONICA CHAMBER PHILHARMONIA s dirigentem Allenem Robertem Grossem vystoupila (21. 7.) v Národním domě na Vinohradech (Mozart, Bach, Molter, Dvořák, Haydn, Maria Newman).

Hudba v Čechách FESTIVAL HISTORICKÉ HUDBY se uskutečnil (25.–28. 7.) v Karlových Varech. Vystoupili při něm gambista Petr Wagner a loutnista Přemysl Vacek, manželé Rokytovi (cimbál a Panova flétna), loutnista a kytarista Milan Černý a soubor Kvinterna z Českého Krumlova. MUZIKÁLOVÉ PŘEDSTAVENÍ Brouci – hudebně literární pásmo Františka

48. HUDEBNÍ LÉTO v Hluboké nad Vltavou poskytlo pro koncerty v Alšově jihočeské galerii prostředí prvního dílu výstavy českého umění 20. století. Postupně se představily (24. 6.–23. 9.) Ensemble Martinů, klavíristé Avo Kuyumdjian, Michael Sheppard, pěvci Jana Červinková a Jaroslav Kovacs, saxofonista Roman Fojtíček, Pražské kytarové kvarteto a České trio. PASECKÉ HUDEBNÍ SLAVNOSTI v Pasekách nad Jizerou byly (6.–8. 8.) ve 14. ročníku Poctou Antonínu Dvořákovi. Vystoupil tamní Svatováclavský sbor a orchestr a Akademie sv. Václava s dirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem (Stabat mater) a s Josefem Waldmannem (Lužanská mše), violoncellistky Angelica May a Marie Waldmannová pod taktovkou Ondřeje Kukala a několik pěveckých sólistů.

Hudba na Moravě a ve Slezsku JANÁČKOVO KULTURNÍ CENTRUM by mohlo v Brně v sousedství Besedního domu stát v ideálním případě v roce

26

2008 či 2009. Z předpokládané potřebné částky 1,3 miliardy korun zbývá však ještě na stavbu sehnat více než 80 procent. Rakouské konsorcium firem chce získat 35 až 55 procent pokrytí nákladů z peněz Evropské unie. Město podle ředitele Státní filharmonie Brno Bohuše Zoubka slíbilo 200 milionů korun. V kulturním centru by nebyly jen koncerty vážné hudby, ale mohly by se tam podle Zoubka konat i rockové koncerty a kongresy. Během září by měla být hotova „studie proveditelnosti“ projektu. Letos na jaře byl podniknut první krok ke vzniku koncertního sálu, který Brno potřebuje už sto let – již je znám vítězný architektonický návrh, který vzešel ze soutěže. * Výstavbu centra podpořil (24. 7.) koncert ve Svojanově na Svitavsku (Bach, Folprecht, Debussy aj.). LETNÍ FESTIVAL ŠPILBERK na nádvoří stejnojmenného brněnského hradu (12.–21. 8.) nabídl pět symfonických koncertů. Po jednom z nich obstarala Slovenská filharmonie a Janáčkova filharmonie Ostrava, tři vystoupení měla Státní filharmonie Brno – pořádající domácí orchestr. Mezi čtyřmi až pěti tisíci každoročních návštěvníků festivalu bývá kolem tří procent Italů, kteří hrad znají z dějepisu, a to jako historické místo věznění italských vlastenců.* Dramaturgie letní série koncertů je populárnější, neobrací se na příliš náročné publikum. Nechyběl proto vedle Dvořákovy a Janáčkovy hudby výběr z muzikálových melodií a Orffova oblíbená kantáta Carmina burana. Festival otevřela Šeherezáda od Nikolaje Rimského-Korsakova. MORAVSKÝ PODZIM se uskuteční v Brně (22. 9.–9. 10.) s podtitulem „Janáček, Dvořák – Země, odkud pocházíme“. Připraveno je ve 39. ročníku festivalu bezmála dvacet programů. Mezi účinkujícími jsou (22. 9.) Vídeňští filharmonikové s Nikolausem Harnoncourtem (Janáček, Dvořák), Pražská komorní filharmonie s Martinem Kasíkem a Liborem Peškem (25. 9.), Česká filharmonie s Mishou Maiskym a Zdeňkem Mácalem (28. 9.), Moskevská filharmonie s Jurijem Simonovem (2. 10.), Slovenská filharmonie (9. 10.) a řada domácích umělců. FESTIVAL SLUNCE, který se konal (10.–11. 7.) ve Strážnici na Hodonínsku, obsahoval také koncert zpěvačky Jarmily Šulákové se skupinou Fleret. Šuláková oslavila koncem června 75. narozeniny. Letos se na festival přijelo podívat na 5000 lidí.

Z P R Á V Y Z ČERVENCOVÝCH JUBILEÍ vzpomeňme především 100. výročí narození skladatele Išy Krejčího (10. 7.), nedožitých 90. narozenin Josefa Páleníčka (19. 7.), šedesátky rektora AMU, klavíristy Petera Toperczera (24. 7.) a padesátky rockera a politika Michala Kocába (28. 7.). vla

Karel Zic. 7.h 2004

13 10. 6. 1949–

Populární zpěvák, zemřel (13. 7.) nedlouho po 55. narozeninách na moři u korsických břehů během dovolené při potápění. Podle českých lékařů bylo příčinou smrti jeho nemocné srdce. Posledního rozloučení se (28. 7.) v bazilice v Břevnovském klášteře zúčastnily stovky lidí. Podle kolegů z branže byl Zich vynikající muzikant, zpěvák, kamarád a kolega. Těžko nahraditelný je i podle Jiřího Tichoty, s jehož Spirituál kvintetem roky zpíval. „Dobrých zpěváků je víc, ale on byl krásným spojením skvělého muzikanta a skvělého člověka a my ho takhle budeme mít vždycky ve vzpomínkách – a nikdo ho nahradit nemůže,“ řekl. * Zich se narodil 10. června 1949. Pocházel z rodiny matematika a hudebníka Otakara Zicha, jehož otec byl skladatelem a estetikem. V rodinném kruhu bylo a je mnoho ctitelů a aktivních provozovatelů klasické hudby. Také Karel Zich vystudoval kompozici a estetiku se sociologií, ale vždy se pak už věnoval jen muzikantské dráze. K jeho nezaměnitelnému hlasu patřila kytara. Pro jeho interpretaci rokenrolu se mu říkalo český Elvis, podle jeho oblíbeného zpěváka Presleyho. V roce 1968 Zich na pět let zakotvil ve skupině Spirituál kvintet a ke koncertování s ní se vrátil po roce 1992. Prodal celkem přes milion desek a odzpíval tisíce koncertů ve vlasti i zahraničí.
FESTIVAL BOSKOVICE, pořádaný (15.–18. 7.) na podporu tamní historické památkové židovské čtvrti, přivítal ve 12. ročníku přes 400 účinkujících divadelníků a hudebníků, kteří vystupovali na devíti scénách po celém městě. Letošní novinkou byla jazzová scéna, kterou pořadatelé připravili ve spolupráci s drážďanským klubem Neue Tone. Jazzové koncerty se uskutečnily v zámeckém skleníku, kam se festival vrátil po několika letech. Vystoupí na nich jak kapely tuzemské, tak německé. Unijazz pořádá festival pro zachování a obnovu židovské čtvrti od roku 1993.

účastníci navštívit i výstavu fotografií portrétů francouzských filmařů. (vla)

VÁCLAV HUDEČEK vedl počátkem srpna v Luhačovicích Letní houslové kurzy. Kritériem účasti není věk houslistů (většinou od 12 do 23 let), ale jejich schopnost nastudovat a veřejně předvést na pódiu před obecenstvem skladbu světového koncertního repertoáru. Letos se přihlásilo 76 uchazečů z Česka a Slovenska. Hudeček vybral 17 studentů, z toho deset dívek a sedm chlapců. V luhačovickém Lázeňském divadle a v dalších prostorách moravských lázní se konaly veřejné koncerty.

MEZINÁRODNÍ LETNÍ ŠKOLY KOMORNÍ HUDBY se ve Zlatých Horách na Jesenicku na přelomu července a srpna zúčastnilo 35 hudebníků.

FRANCOUZSKO-ČESKÁ HUDEBNÍ AKADEMIE se konala již po desáté v Telči od 1. do 10. 7. za rekordní účasti 74 zájemců z různých států, nejvíce Čechů (43). Interpretační kurzy pro studenty dechových a smyčcových nástrojů vedli mj. Jan Talich, Jiří Bárta, Vladimír Bukač, z Francie kupř. André Cazalet. Konaly se koncerty studentů i profesorů, vedle výuky jazyků mohli

D O M O V A významu (sádrové odlitky zdobí mj. skladatelova muzea v Halle nad Saalou a v Londýně), byla 20. srpna odvezena soukromému sběrateli v Curychu a v České republice již nebude možné si ji prohlédnout. NELEGÁLNÍ STAHOVÁNÍ hudebních nahrávek z internetu či jejich kopírování připravuje hudební vydavatelství až o polovinu tržeb. Tržby z oficiálního prodeje hudby přitom vloni klesly o 12 procent na zhruba 35 milionů dolarů, tedy v přepočtu asi na 900 milionů korun. Podle studie společnosti PricewaterhouseCoopers je podobná situace v Polsku či Maďarsku, ale i třeba ve Španělsku a Portugalsku. Nadpoloviční podíl pirátských nahrávek potom mají Rusko, Turecko, Rumunsko, Řecko nebo Izrael. veb Foto archív

ČESKÁ HÄNDELOVA SPOLEČNOST pořádala 18. srpna poznávací vycházku do kovolitecké dílny pana Lubomíra Němečka v Brázdimi u Prahy. V této dílně si účastníci vycházky prohlédli unikátní, nedávno odlitou bronzovou bustu Georga Friedricha Händela od sochaře Petra Nováka z Jaroměře a zároveň se seznámili s technologickým postupem při odlévání sochařských děl do bronzu. Bronzová Händelova busta, dílo mimořádného kulturního

Z

FESTIVAL SETKÁNÍ MUZIKANTŮ V BÍLÝCH KARPATECH v polovině srpna nabídl dechovku, folklor i jazz. Na čtyřech místech česko-slovenského pohraničí se představily cimbálové muziky, dechové hudby, pěvecké soubory, jazzoví hudebníci i varhaníci – celkem 37 hudebních těles s 509 účinkujícími z pěti zemí. Je to podle pořadatelů přátelské setkání muzikantů, kteří si chtějí v klidu posedět, zazpívat nebo naplánovat nějaké společné akce.

Na fotografii obraz Ge Pola, který na něm velmi věrně vystihnul Jiřího Stivína. MALÍŘ JIŘÍ POLOPRUDSKÝ, od dob svého dvanáctiletého pobytu v USA zvaný Ge Polo, měl od 8. do 31. července výstavu obrazů v Galerii Zjeviště. I když vystudoval ekonomii, grafické kurzy, které v Praze absolvoval v roce 1976, ho nasměrovaly k výtvarnému umění. Dlouhodobý pobyt v USA mu pak nejen umožnil prohloubit si umělecké vzdělání, ale současně mu přinesl i novou uměleckou inspiraci. Ge Polovy obrazy, vystavované v nejrůznějších galeriích světa, kam se dostávají i z četných soukromých sbírek (New York, Paříž, Amsterodam, Atlanta, Petrohrad, Praha ad.), zachycují modly civilizovaného světa, slavné a často tragické postavy hudebníků (Janis Joplin, Mick Jagger, Kurt Cobain, Jimi Hendrix, Louis Armstrong ad.), které ve veřejném povědomí zanechaly výrazné stopy. Příbuznost těchto symbolů svobodného života, opojení z volnosti a současně z nezvratitelné zkázy a tragedie nachází autor také u amerických Indiánů, kteří jsou symbolem pro Ameriku nejtypičtějším. Z portrétů nezapomenutelných osobností tak přes opojný úspěch a radost ze života proniká i zastřený smutek, podobně jako z postaviček a motivů z indiánského prostředí, které jsou úsměvné, přesto však nostalgické a plné magické hudby. Dají se tak nejen vidět, ale lze je i slyšet. Ve stálé prodejní části této galerie vystavují mimo jiné i malující hudebníci, zpěváci a herci, například F. R. Čech, Josef Fousek, Vlasta Kahovcová, Ivan Mládek, Peter Nagy, Václav Návrat, J. A. Pacák, Ivo Pešák, Jiří Přibyl, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Vlasta Třešňák a další. jar

Různé ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA věnoval ke 150. výročí narození Leoše Janáčka 3. 7. tomuto skladateli celodenní program. Brněnské studio připravilo pásmo vzpomínek a rozhovorů doplněných hudbou moravského génia. Zazněla nahrávka Její pastorkyně z roku 1953 s Břetislavem Bakalou, v rozhovorech vzpomínali na Janáčka a jeho dílo mj. Rudolf Firkušný, Vilém Tauský, Sir Charles Mackerras, Soňa Červená, Libuše Domanínská či Marie Stejskalová, poslední hospodyně u Janáčků. Exkluzívní rozhovor poskytl ČR i spisovatel Milan Kundera. Uvedena byla rovněž rozhlasová Hra na Janáčka od Ludvíka Kundery. (vla)

27

Z E


Z A H R A N I Č Í

WA L L I S ,

S A A S

F E E

Jana Vašatová

H

orské středisko Saas Fee ve švýcarském Wallisu má mnoho pozoruhodností. Vedle nadmořské výšky 1800 metrů a bezprostředního sousedství čtyřtisícových hor včetně nejvyšší hory Švýcarska Domu jsou to hned dva mezinárodní hudební festivaly. Alpine Music Festival probíhá vždy na začátku sezony, na přelomu června a července a je zaměřen na dechovou hudbu od velkých orchestrů až po žesťové komorní soubory a bigbandy. Letos tu vystupovalo například vynikající žesťové kvinteto Brass in the Five z Maďarska, které hrálo jak úpravy slavných melodií, tak originální kompozice s nejvyšším interpretačním mistrovstvím. Další účinkující byli ze Švýcarska, z Německa, Slovinska, Nizozemí, Ukrajiny a dokonce z Ghany. Tento festival se letos konal už po sedmé, stejně jako festival klasické hudby Musica Romantica. Ten pravidelně hostí symfonické orchestry a sólisty z celého světa – letos je zde „rezidenčním“ tělesem Uralský filharmonický orchestr s dirigentem Dmitry Lissem a jako sólisté se představí například Vitalij Samoško nebo Jurij Serov a řada dalších především mladých umělců, převážně čerstvých laureátů různých interpretačních soutěží. Festival vznikl a prospívá díky všestranné brazilské umělkyni Elianě Rodrigues, která je nejen vynikající klavíristkou, laureátkou soutěže královny Alžběty v Bruselu, ale také skladatelkou a dirigentkou. Před Uralským orchestrem letos s taktovkou stanula v Dvořákově Novosvětské a v cellovém koncertu, kde byla sólistkou Marie Halynck. Jednotlivé koncerty tu bývají zaměřeny na hudbu určitých zemí – letos například na Norsko – hrál se Sinding a Grieg, Rakousko zastupovali Haydn a Mozart, Spojené státy americké Gershwin a Bernstein, Německo Schumann, Brahms a Beethoven, jeden večer patřil Francii


M N I C H O V,

B AV O R S K Á

Foto archív

Festival Musica Romantica ve švýcarském Saas Fee s hudbou Debussyho a Ravela, Rusko reprezentoval Sergej Rachmaninov. Čechy nejsou výjimkou – na festivalu se téměř každý rok naše hudba objevuje. Festival také vydává své vlastní CD a zpřístupňuje tak hudbu nejen svým přímým návštěvníkům, ale i dalším zájemcům. Přiváží své hosty i z okolí, například z údolí Rhony – ze Sionu či Brigu jezdívají na koncerty autobusy. Přitom do Saas Fee nevedla před pár desítkami let ani pořádná silnice… Místní lidé si proto festivalu velmi váží, jak je zřetelné ze slov jednoho ze členů festivalového výboru, pana Odila Lomattera: „Pro domácí je to obohacení, výchova ke klasické hudbě nejen pro dospělé, ale také pro děti a mládež. V době mého mládí jsme neměli žádnou šanci, žádnou příležitost takto klasickou hudbu poslouchat, protože všude Brazilská klavíristka Eliane Rodrigues hrála i na sněhu uprostřed švýbylo daleko. Všichni, co tu carských Alp. bydlí včetně hostů, teď mají možnost si ji oblíbit. Vždyť kultura je dnes stále dů- a přitom prostřednictvím hudby podniknout cestu ležitější. Lidé nejedou jen na dovolenou, pryč z do- kolem světa, a živě!“ mova, ale chtějí také něco hezkého prožít, něco, co Saas Fee ovšem není jediným místem ve Waby je obohatilo. Myslím, že když se kocháte koncer- lissu, kde se koná festival klasické hudby – velké tem tady na úpatí čtyřtisícovek, při podívané na le- a slavné jsou například v Sionu, Verbieru, Obererdovce, na vrcholky hor, je to úplně jiný zážitek, než nen a nově i v Zermattu. Navzájem se však nepocikdyž posloucháte koncert ve městě. Mohu být tady, ťují jako konkurence, ale jako obohacení.


S T Á T N Í

O P E R A

Mnichovský operní festival 2004 Zbyněk Brabec

U

plynulá operní sezona v Bavorské státní opeře v Mnichově byla nesmírně bohatá. Přinesla sedm nových operních inscenací a dalších 40 repertoárových operních titulů. Každá sezona v Mnichově vrcholí červencovým operním festivalem, na němž jsou uvede-

ny reprezentativní tituly v exkluzivním obsazení. Letošní operní festival byl zahájen 27. června písňovým recitálem Waltraud Meier, o dva dny později následovala slavnostní premiéra nové inscenace Wagnerových Mistrů pěvců norimberských, které nastudoval Zubin Mehta a režisér Thomas Langhoff. Kromě této opery měly v rámci festivalu ještě premiéru inscenace oper Pelléas a Méli-

28

sanda a Zneuctění Lukrécie (dirigent Ivor Bolton, režisérka Deborah Warner). Na festivalu zaznělo letos celkem 12 oper ve 30 představeních, 3 balety a několik koncertů včetně písňových (např. W. Meier, F. Lott, A. Kirschlager, D. Röschmann, V. Urmana, P. Seiffert, I. Bostridge) a řada dalších doprovodných akcí. Operní inscenace se každoročně pyšní špičkovými operními pěvci,

letos to byli např. D. Zajick, V. Kasarova, B. Frittoli, E. Gruberová, D. Röschmann, F. Palmer, A. – M. Blasi, K. Dalayman, A. Murray, N. Stutzmann, R. Gambill, S. Keenlyside, K. Moll, M. Alvarez, P. Gavanelli, I. Bostridge, D. O´Neill, S. Leiferkus, J. –H. Rootering, R. D. Smith, M. Salminen, P. Burchuladze a další. Všechna představení byla uvedena za obrovského zájmu operních nadšenců doslova z celého světa. Rád bych se podrobněji zmínil o dvou inscenacích. Na začátku festivalu byl ve dvou představeních uveden Verdiho Don Carlos. V původně plánovaném obsazení došlo ke dvěma změnám. Za Adriannu Pieczonku zpívala Alžbětu Marina Mescheriakova a titulní roli místo Ramona Vargase Fabio Armiliato. Inscenace režiséra a renomovaného výtvarníka Jürgena Roseho z roku 2000 se hraje celá prakticky v jedné neměnné scéně, kterou představuje akusticky výhodná nepravidelná krychle, která se zcela otevře pouze při scéně autodafé na konci třetího dějství, které je inscenováno s velkou pompou katolických průvodů (o to více uzavřená krychle pak znázorňuje dusnou politickou atmosféru ve Španělsku s mocným vlivem katolické církve a zároveň i osobní nesvobodu hlavních postav opery). Režisér s dirigentem Zubinem Mehtou správně zvolili původní pětiaktovou verzi z roku 1886 s prvním dějstvím ve Fontainebleau, v němž jsou exponovány některé důležité hudební motivy a především vztah Alžběty a Carlose. Hraje se pouze na jednu pauzu, vzhledem k jednotnému výtvarnému řešení jednotlivé obrazy na sebe plynule navazují. Výtvarník a režisér v jedné osobě přesně zakomponoval všechny postavy do jednotlivých obrazů, soustředil se na výtvarnou stránku scény s efektním využitím světel a na koncentrovaný herecký projev. Představení nastudoval hudební ředitel Bavorské státní opery Zubin Mehta skvěle. Operu dirigoval s nesmírným porozuměním pro dramatickou výstavbu jednotlivých scén, které dokázal vždy působivě vygradovat. Tak bychom v představení nalezli několik hudebně-dramatických vrcholů, nicméně pod jednotnou a promyšlenou hudební koncepcí celku. K vrcholným scénám inscenace patřila samozřejmě scéna autodafé, dále scéna Filipa s Velkým inkvizitorem i scéna Filipa s Alžbětou a později scéna Alžběty s Eboli ve 4. dějství. Vynikající výkony podali zejména Matti Salminen jako Filip II., Paata Burchuladze v roli Velkého inkvizitora a Dolora Zajick v roli Eboli, která dokázala obě árie hudebně i pěvecky velice působivě vystavět. Rodriga zpíval s velkým dramatickým nasazením Paolo Gavanelli. Nejnovější inscenací Bavorské státní opery je Pelléas a Mélisanda Clauda Debussyho, vytvořená v koprodukci s Anglickou národní operou v Londýně. Operu nastudoval dirigent Paul Daniel a re-

Z A H R A N I Č Í

žie je dílem Richarda Jonese. Přestože tento De- Catherine Wyn-Rogers. Představení doprovázel bussyho opus nepatří zrovna k osvědčeným „ka- výborný orchestr Bavorské státní opery, který saštykům“, představuje jednu z nejvýznamnějších prokázal, že je schopen stylového provedení jaoper minulého století, jejíž modernost a působi- kékoliv opery. vost ani po sto letech nevyprchala. Naopak, inV Mnichově dávno dobře vědí, že každá doscenátoři se snaží stále hledat adekvátní výrazo- ba ze 400leté existence opery přinesla zajímavé prostředky k tomuto impresionistickému dílu, vá díla, a tak hrají opery od těch nejstarších plného křehkosti, žárlivosti i krutosti a to vše pod po současné v celém širokém repertoárovém bizarní rouškou jakéhosi blíže neurčeného tajem- spektru. Již od března je znám program sezony na. Cest k jevištnímu vylíčení tohoto poetického 2004/05 (včetně festivalového července), který Maeterlinckova příběhu je jistě mnoho. Angličtí tvoří celkem 44 titulů (znovu se do repertoáru tvůrci ve své působivé koncepci rezignovali na vrací dvě Monteverdiho opery, dále jsou uválegendární středověk a postavy oblékli do civilních kostýmů a na scéně postavili v náznacích jednotlivá dějiště příběhu. Vztahy mezi jednotlivými postavami zůstaly zachovány, režisér vedl pěvce k velice čitelným a propracovaným hereckým výkonům. Vnitřek Arkelova zámku je rozdělen na tři stejné místnosti, což efektně dovolilo vyprávět zejména závěr opery: ve třech místnostech paralelně hlavní postavy prožívají závěr příběhu: v jedné místnosti umírá Mélisanda za přítomnosti krále Arkela, lékaře i Golauda, mučeného pochybnostmi o Mélisandině nevěře. V další místnosti Genéviève oplakává mrtvého Pelléa a ve třetí se ukládá ke spánku malý Golaudův syn Yniold, Garry Magee (Pelléas) a Joan Rodgers (Mélisande) mj. výborně zazpívaný i zahraný blíže nejmenovaným sólistou Tölzerova chlapeckého děny opery Händelovy, Wagnerovy, Straussova Arabella, Elektra a Žena bez stínu, nechybí sboru. Part Pelléa je Debussym napsán pro tenoris- ani klasická díla XX. století Lulu, Pelléas a Métu poměrně hluboko, v Mnichově byl svěřen ba- lisanda či Příhody lišky Bystroušky a nezbytný rytonistovi Garry Mageemu, který se výborně italský repertoár). Nová sezona přináší nejprve vyrovnal i s vysokými tóny této náročné partie. obnovenou Everdingovu legendární inscenaci Nejpřesvědčivější výkon ovšem podal po herecké Kouzelné flétny, dále premiéry oper Billy Budd, i pěvecké stránce Clive Bayley v roli krále Arkela. Rigoletto a La Calisto včetně obou festivalových Obsazení ovšem bylo celé velmi vyrovnané – Mé- premiér Síly osudu (s Dagmar Peckovou) a Allisandu zpívala Joan Rodgers, výborným Golau- ciny. Rozjet se do Mnichova za operou se rozdem byl Robert Hayward, Geneviève ztělesnila hodně vyplatí.


29

Foto archív

Z E

Z E


Z A H R A N I Č Í

K L O S T E R N E U B U R G ,

K L Á Š T E R

Prodaná nevěsta v klášteře využita na nádvoří poněkud nepatřičně stojící trafostanice a tím se její nepatřičnost oslabila (mimochodem, vstupní dialog Mařenky a Jeníěstečko Klosterneuburg je u nás známé ka v okénku a řada jiných momentů vyvolávapředevším tím, že v blízkém sanatoriu jí dojem, že možná inscenátoři viděli Průdkov Kierlingu zemřel před osmdesáti lety vu režii v Národním divadle z r. 1999; ostatně, Franz Kafka. V ještě dávnější minulosti bylo měsproč se neinspirovat). Taneční scény jsou spíše to – jak prozrazuje už jeho jméno – významné hrány než tančeny a toto šťastné řešení s úspězejména svým klášterem, založeným ve 12. stochem zabránilo nevěrohodným stylizacím meletí. A právě jeho nádvoří se stalo v posledních zi folklórem a uměleckým baletem (choreograněkolika letech místem takového světského podfie Miguel Angel Zermeño). Během polky jsou niku, jakým je opera. Letos se díky „magické čtyřpřineseny stoly a lavice a tak je vytvořena zace“ české hudby dostala na program Smetanova hradní hospoda, která umožní Prodaná nevěsta. Hraje se pod širým velmi šťastný attacca přechod do nebem a úspěch je také závislý na 2. jednání. Vašek (Stefan-Alexanvrtkavosti počasí, 30. července však der Rankl) v kanárkově žlutém Smetanově opeře přálo. obleku s pugétem se uvede jako Výprava inscenace (Hans Kudmaminkou vzorně připravený na lich) ani vzdáleně neupomíná na česnastávající námluvy. Svůj naučeké milieu: kostýmy (Moana Stermný výstup si vyzkouší s patřičnou berger) jsou něco mezi biedermeieúklonou na publiku. Dialogem rem a secesí, horizont tvoří arkáda s Mařenkou vystupující inkogniklášterního nádvoří, která by se hoto je pak tak rozrušen, že kytku dila k opeře odehrávající se v Itálii. jednoduše rozcupuje. Jeho výkon Představení však absencí lokálního patřil pěvecky i herecky k nejlepkoloritu nijak nestrádalo, obstarala ším vůbec. Komedianti přijedou jej Smetanova hudba. „Exotiku“ zde klášterní branou se skutečnou zastupují jména postav, jež v textu maringotkou taženou traktorem zůstala česká: je tu Vašek, Jeník (Hoa se svou vlastní kutálkou. Prinrák) i Mařenka. Předehra opery je cipálův výstup (výborný Gernot pantomimickou ilustrací příprav na Kranner) byl upraven a obohapouť. Ať už si o takových ilustracích cen o lokální narážky a dokonmyslíme cokoli, vzhledem k akusticce vtipně aktualizován na míským podmínkám představení to bylo tě, když přesně do vypočítávání jediné možné řešení; jako koncertní všech atrakcí, které má jeho spočíslo zde předehra nemá šanci. Děje lečnost k dispozici, zazněly výa rekvizity této ilustrace rovněž mísí střely ohňostroje odkudsi z jiné prvky tradice s předměty naší doby místní akce a principál pohoto– jedna z dívek nese k přípravě těsta vě zařadil „Feuerwerk“ do nabídmixér, chlapci ještě dostavují tribunu ky svého programu. Esmeralda (na níž posléze vystoupí komedian(Daniela Fally) umí nejen zpívat ti), samozřejmě nechybí děti apod. (uvede se začátkem árie ZerbinetDva póly ženství, mezi něž vstoupí ty ze Straussovy Ariadny na Nabytost Mařenčina, představují zcela xu) a tančit, ale je i akrobatkou, v pozadí si s růžovou kabelkou pokterá předvede suverénní rozštěp hrávající žena „na prodej“ a v popřeSandra Trattnigg (Mařenka) a Stefan-Alexander Rankl (Vašek) neboli „špagát“ a přemet stranou dí přecházející jeptiška. Tento nápad se už sice objevil i jinde, zde však je přítomnost kladu uveden není, ale pokud jsem dokázala po- neboli „hvězdu“. K symbolikou vybaveným mísjeptišky podtržena skutečností, že se představení střehnout, jedná se o adaptaci s použitím smíše- tům patří adekvátně ke svému odlišnému charakteru Mařenčina árie ve třetím jednání. Po odných zdrojů. koneckonců hraje na klášterním nádvoří. Režie (Nikolaus Büchel) kombinuje prvky chodu rodičů a Kecala (skvěle zazpívaný sextet) Zmíněné kostýmování „mezi časy“ umožnilo zvýraznit sociální rozdíl mezi rodinami Kru- zcela reálné se symboly a vizemi. Reálným prv- se najednou před ní objeví modravá loďka (zvětšinových a Míchových víc, než se to obvykle da- kem je např. rozpustilá mládež, která sleduje Je- šený exemplář té, která se již objevila při „věrří krojovaným představením. Výborně zpívající níka a Mařenku přes laťoví okenice a zatarasí jim ném milování“, kde si ji posílaly děti) a MařenKrušina (Andreas Jankowitsch) byl typem i kos- východ z domku, takže se Jeník musí z okénka ku kamsi odváží. Na horizontu projíždí během týmem proletář, herecky i pěvecky skvěle dispo- slanit po prostěradle. Jako „domek“ byla vtipně árie její dvojnice s gestem rozloučení a průvod

M

novaná Ludmila (Monika Riedler) přivydělává rodině prodejem ovoce na trhu a má evidentně doma hlavní slovo. Při vstupním sboru je nenápadně přítomná mezi stánkaři, její identitu odhalíme, když zareaguje na procházející skupinku v pozadí: jsou v ní utrápený Krušina, zjevně udolaný argumenty suverénně se tvářícího Kecala a Míchy, kteří jej skleslého nechají stát, aby se odebrali za dalšími úspěšnými transakcemi. Podobných doprovodných situací je v inscenaci víc a jsou zdárně uplatněny tak, že nejsou v rozporu s textem libreta. Mimochodem – autor pře-

Foto archív

Vlasta Reittererová

30

Z E smutečních hostů se svícemi v rukou. Z myšlenek na smrt však Mařenku vytrhne Jeník, který ji u řeky či rybníka našel, na tyči nese její svatební šaty: Mařenčin pohřební rubáš z vize se teď stane výzvou ke kapitulaci a hádka vrátí Mařenku do života. A ještě jeden ve své podstatě cizorodý prvek byl s vtipem použit. Sbor vystoupí po dvakrát s maskami na tvářích jako komentující antický chór: když je svědkem podpisu smlouvy mezi Jeníkem a Kecalem, a v samém závěru lekce, udělené vyvyšující se rodině Míchových: Háta (Gabriele Uher-Korn), oblečená jako aris


O R A N G E ,

tokratka, přijede na scénu dokonce na bělouši, Mícha (Johannes Wiedecke) se okázale předvádí v kožichu s dlouhým vlasem a hřebínek jim oběma spadne o to výrazněji, když Vašek, přesycen věčným komandováním, se dá skutečně ke komediantům. Mařenka (Sandra Trattnigg) i Jeník (Pedro Velázquez Díaz) podali své role výtečně pěvecky i herecky a cítili se v nich viditelně dobře (tenoristovi z Mexika na jeho milé skutečně záleželo, naučil se ze všech nejlépe záludné „ř“). Kecal (Markus Raab) není buffo bas a naštěstí se jím ani ne-

Z A H R A N I Č Í

snažil být a ve svém pojetí mohl dobře uplatnit krásně znějící hlas. Jeho pavarottiovská postava i úsměv mu pomohly zahrát Kecala jako prohnaného podnikatele, jenž ovšem přecenil sám sebe a zkrátka narazil. Orchestr (Sinfonietta Baden, dirigent Thomas Rösner) na akusticky otevřený prostor na ochozu nádvoří pouze pod šikmým zastřešením samozřejmě v lecčem doplatil a byl odkázán do role pouhého (ovšem spolehlivého) doprovodu zpěvu. Pod ním se však hrálo a zpívalo dobré divadlo a to bylo na výsledku představení rozhodující.


A M F I T E Á T R

Nabucco s mistralem

S

ilný vítr – mistral vanoucí v letním období jižní Francií sice ochlazoval rozpálený vzduch v překrásném antickém amfiteatru starobylého městečka Orange, ale působil nemalé potíže jak hudebníkům, kterým mnohdy nestačily kolíčky na prádlo přidržovat noty, tak dirigentovi Pinchasu Steinbergovi, který měl k ruce speciálního přidržovače partitury. Komplikace postihly i ženské představitelky na jevišti, jejichž volné kostýmy a závoje vytvářely výtvarně fantastické veletoče.

Mýtické večerní prostředí arény – spolu s jednoduchými prostředky jako je projekce a scénické osvětlení – pomohlo scénografce Isabelle Partiot docílit velmi emocionálního účinku Verdiho Nabucca. Režisér Charles Roubaud vhodným rozmístěním a choreografií početných sborů a statistů vnesl prvek dynamičnosti hlavně do sborových scén; práce se sólisty už tak zdařilá nebyla. Legendární dirigent Pinchas Steinberg měl k dispozici vynikající švýcarský orchestr,,De la Suisse Romande“ ze Ženevy. Sólistům pak silně pomáhala vynikající akustika arény, občas bohužel přehlušovaná poryvy silného větru – i když na druhou stranu to

Z inscenace Nabucca, v níž hlavní role, Abigaille a Nabucca, ztvárnili Susan Neves a Lado Ataneli.

31

možná zvyšovalo dramatické napětí. Naprostými jedničkami večera byli Američanka Susan Neves (Abigail), vládnoucí velkým dramatickým hlasem s jistými výškami, a vynikající italský basista Giacomo Prestia jako Zachariáš. Tento muž impozantní postavy okouzloval nejen voluminézností svého hlasu, ale také dokonalou belcantovou technikou. Fenenu zpívala krásným mezzosopránem známá francouzská představitelka Carmen na světových jevištích a rovněž zde v Orange, Beatrice Uria-Monozon. Jejím partnerem v roli Ismaela byl ukrajinský tenor Míša Diduk, který má sice pěkný znělý tenor, ale občas měl technické problémy. Foto Pavel Horník

Pavel Horník

Z E

Z A H R A N I Č Í

Úmyslně na závěr uvádím představitele babylonského krále Nabuchodonosora, Gruzínce Lada Ataneliho, kterého jsem slyšel báječně zpívat Renata v Maškarním plesu ve Vídni. Pro roli Nabucca mu ale chyběl silný dramatický výraz a jeho hlas mi připadal menší. Zřejmě je ideálním představitelem lyrických barytonových partů. Kvalitní vel-

ký sbor složený se sborů oper v Nice, Toulouse, Avignonu a festivalového ansámblu vedl Giulio Magnanini. Publikum samozřejmě odměňovalo umělce bouřlivými ovacemi. Oranžský hudební festival (Chorégies d’Orange) uvádí každoročně dva operní tituly: tím druhým byla letos Carmen s Robertem Alagnou

v roli Josého. Kromě nich se uskutečnilo několik symfonických koncertů včetně recitálů. Jména pěvkyň Barbary Hendriks a Natalie Dessay, houslistů Vadima Repina a Maxima Vengerova nebo dirigenta Myung-Whun-Chunga mluví sama za sebe. V příštím roce se můžeme těšit na novou inscenaci Hoffmannových povídek.


Nejen o české hudbě s Trygve Nordwallem Připravila Jana Vašatová

V

Foto archív

minulém čísle jsme přinesli souhrnný článek Jany Vašatové o Curyšském festivalu, kde rovněž účinkoval orchestr Tonhalle. A protože dramaturgie jeho koncertů zde vycházela z tvorby českých skladatelů, tentokrát pokračujeme rozhovorem s jeho intendantem Trygve Nordwallem. Intendant orchestru curyšské Tonhalle Trygve Nordwall působil jako redaktor rozhlasu ve Stockholmu a ředitel tamního orchestru (v době šéfdi-

rigenta Esy-Pekky Salonena) a nějakou dobu stál v čele vídeňské Universal Edition. Tím se tak trochu objasňuje jeho znalost české hudby a vztah k ní – i zajímavá dramaturgická sestava koncertů orchestru Tonhalle na Zürcher Festpiele, které byly letos zaměřeny na „Mistrovská díla Čech a Moravy“, na Smetanu, Janáčka a Dvořáka. Víte, existuje vynikající hudba z mnoha zemí. Myslím, že Dvořák je často nedoceněný skladatel. Je hodně toho, co by bylo třeba vyzdvihnout, nemusí se hrát jen sedmá, osmá a devátá symfonie. Vím, že někteří dirigenti mají problémy s prvními symfoniemi, které se mně osobně velmi líbí, když jsou dobře interpretovány. Vždycky si vychutnávám jejich nahrávky s Kubelíkem. Je-li některé dílo problematické, tím důležitější je interpretace, aby se z něj dostalo něco navíc.

Zleva David Zinman a Trygve Nordwall

Proč se letos na Curyšském festivalu orientujete právě na českou hudbu? Ale to je přece jasné, pomyslíme-li na jubilea Dvořáka a Janáčka. Pravý důvod to však není. Chtěl jsem na festivalu uvést Glagolskou mši a Symfoniettu. A z toho vlastně vznikl programový základ, který jsme rozvinuli, a rozhodli se zabývat také Dvořákovým a Janáčkovým jubileem. Pak jsem chtěl uvést Mou vlast, kterou v našich zemích kompletně slýcháme jen velmi zřídka. Myslím, že Vltavu známe všichni, ale další části jsou do značné míry neznámé. Navíc jsem měl možnost angažovat takového umělce jako Wolfgang Sawallisch – o programu s námi vůbec nediskutoval, řekl: udělám to. Musím říct, že mě to velmi

32

potěšilo. A také dvořákovský program s klavírním koncertem, který je opravdu rarita na koncertním pódiu. Proto jej má v repertoáru tak málo pianistů. Nejprve jsem se pokusil získat jako sólistu Ivana Moravce. Ale omluvil se, že už toto dílo dlouho nehrál. Wolfgang Sawallisch pak navrhl, abychom požádali Garricka Ohlssona. Tyto programy jsme doplnili komorní hudbou, například Zápisníkem zmizelého s anglickým tenoristou Johnem Markem Ainsleyem a Dvořákovými písněmi s Bernardou Fink. Zařadili jsme i koncert se Zelenkovou hudbou s Heinzem Holligerem. A jsem samozřejmě velmi šťasten, že můžeme realizovat kooperaci s Opernhausem, takže se hrála i Prodaná nevěsta a Káťa Kabanova. Uvedli jsme tak tři zřejmě nejdůležitější a nejznámější skladatele té doby – Smetanu, Dvořáka a Janáčka. Všimla jsem si, že publikum bylo koncertem se symfonickými básněmi a koncerty Dvořáka a Janáčka nadšeno. Jak to bylo s prvními koncerty? Myslím, že Symfonietta je pro festival báječným zahajovacím dílem. Je slavnostní, plná lesku, a samozřejmě Glagolská mše, kterou jsme nyní hráli v původní verzi, udělala velmi pěkný dojem. Původní verze je obtížnější, protože je psaná částečně neprakticky, ale my jsme se pro ni s Janowským rozhodli. Je několik věcí, které jsou diskutabilní; dá se říct, že druhá verze má také své silné stránky, ale v původní verzi jsou některé rytmické či instrumentačně-technické prvky natolik zajímavé, že by měly mít v koncertním programu své místo obě. Jak reagovalo publikum? Sám jsem částí publika! Musím říci, že bylo velmi nadšeno, a to samozřejmě souvisí s tím, že jsem mohl angažovat báječné sólisty – Lubu Orgonašovou, Lilianu Nikiteanu, Glenna Winsladea a Anatolije Kotchergu, což je jeden z nejlepších ukrajinských basistů. Hrajete českou hudbu i v běžných sezonách? To všechno přece nebyly pro Curych premiéry… Samozřejmě, že ne. Ačkoli dříve jsme nehráli Janáčkův houslový koncert ani původní

Z E

Ano, vy máte Wolfganga Sawallische a Marka Janowského, to jsou přímo specialisté na slovanskou a Wolfgang Sawallisch dokonce na českou hudbu… Jistě. Myslím, že pan Sawallisch má k této hudbě velmi silný vztah. Kdysi u nás dirigoval například Dvořákovo Requiem. To bylo v mé první sezoně před deseti lety. Dělali jsme i s jinými dirigenty, například Dvořákovu Stabat Mater s Clausem-Petrem Florem, a symfonie, které jsme hráli i na turné v Americe s šéfdirigentem Davidem Zinmanem. Myslím jen, že například Dvořákovy symfonické básně by se měly hrát častěji. Problém je čistě praktický. Všechny trvají přibližně dvacet minut a když se k nim přidá

a hudebníci. Ale orchestr Tonhalle hrál Janáčka i Dvořáka tak fantasticky, že považuji tyto diskuse za zcela mylné… Myslím, že v Čechách máte dlouhou tradici vynikajících dirigentů, kteří vyvezli českou hudbu i do zahraničí. Třeba Rafael Kubelík nebo Václav Neumann, z novější generace Libor Pešek nebo Jiří Bělohlávek. Bylo docela veselé, že jsem dostal nabídku k hostování od vaší filharmonie se Symfoniettou a Glagolskou mší. Tak jsem odpověděl, že právě tato díla u nás provádíme také! Ale o tuto tradici se u vás pečuje a věřím, že tomu tak bude i nadále s mladou generací muzikantů a dirigentů. U Janáčkovy hudby je samozřejmě zvlášť důležitá jedna věc – že je pro ni třeba mít národní smysl – znát rytmus řeči atd. Myslím, že Janáčkova melodická sazba je silně formována řečí. A tomu je nutné nějakým způsobem rozumět. Existují věci, které jsou u Janáčka úplně nesprávně zaznamenány. Rafael Kubelík věřil, že se to nesmí změnit, uhladit, že je třeba v této věci pokračovat ústní tradicí. Například u ediční techniky Janáčkovy hudby je vždy problém, které řešení se má zvolit, jak vydat partituru. Tyto diskuse s Janáčkovým archivem v Brně byly průběhem let velmi prudké. Existují dokonce různé školy a vědecké názory. To

Curyšský orchestr Tonhalle

třicetiminutový sólový koncert, je první část koncertu příliš dlouhá. Na takovéto praktické věci musím jako ředitel orchestru dbát také. Z tohoto důvodu možná také trochu vymizely z repertoáru, což považuji za škodu. Ale časem symfonické básně na repertoár přijdou, nejen Holoubek, ale i ty ostatní. U nás se často diskutuje o tom, jestli mohou českou hudbu hrát dobře i ne-české orchestry

Pavel Kurz. V našem orchestru je dvacet národností. Proto mu není žádná hudba cizí.

Foto archív

verzi Glagolské mše. Symfonietta má vždy ten problém, že vyžaduje dvanáct trumpetistů, dva bastrumpetisty, tuby, atd., takže nemůže být na programu tak často. Samozřejmě hrajeme Dvořáka i Smetanu, nepojímáme to však národnostně, ale hrajeme hudbu pro naše publikum. Hrajeme díla neznámá i známá a myslím si, že v celkem dobré kombinaci. Dá se říci, že když má člověk správného dirigenta na správnou hudbu, pak s ní má i úspěch.

samozřejmě znamená, že si skladatele vážíme a je pro nás důležitý. Jinak bychom se s tím nemuseli vědecky vyrovnávat. A to je případ Janáčka. Orchestr Tonhalle je mezinárodní ansámbl. Myslím, že tam ale není nikdo z Čech. Přesto tento orchestr hraje Janáčka velmi dobře. Děkuji. To závisí na tom, jak se člověk dokáže s hudbou identifikovat. Ovšem jednoho Čecha v orchestru máme, je to náš druhý pozounista

33

Z A H R A N I Č Í

Nyní orchestru Tonhalle začne nová sezona. Jaké budou její vrcholy? Nová sezona má v podstatě dvě důležitá témata. První nazval náš šéfdirigent David Zinman Swiss Connections. Vychází z toho, že hudba mnoha zahraničních skladatelů byla napsána ve Švýcarsku nebo pro Švýcarsko. Žil tu Brahms, Mendelssohn, Wagner, Stravinskij; Paul Sacher objednával vynikající díla od Bartóka, od Martinů. Je to tedy Švýcarsko jako středisko zahraniční hudby. Samozřejmě se ke slovu dostanou i díla švýcarských skladatelů, která budeme prezentovat v sérii Klassik – mimo jiné i dílo, které jsme objednali od Gerarda Zinsstaga. Pozornost věnujeme také Arnoldu Schönbergovi – s Davidem Zinmanem uvedeme jeho Pélease a Mélisandu. Uspořádáme i tři koncerty s hostujícími orchestry, všechny bude dirigovat Michael Gielen. Podařilo se nám také angažovat na dva týdny Alfreda Brendela jako sólistu čtyř různých Mozartových koncertů. Budeme natáčet na CD. Máme nahrány všechny Beethovenovy symfonie a Missu solemnis, a v příští a přespříští sezoně budeme pokračovat sólovými koncerty – klavírní bude hrát Jefim Bronfman, Trojkoncert Gil Shaham s norským cellistou Truls Mørkem a Bronfmanem, a houslový koncert a houslové romance Christian Tetzlaff. Hostujeme v Essenu, Paříži a Valencii; pro další sezonu jsme už počtvrté zváni na PROMS v Londýně, máme turné po Německu a po Japonsku. Nedávno jsme si s kolegy říkali, že orchestr Tonhalle hraje stále lépe a lépe! Víte, chtěl bych použít citát legendárního dirigenta, který už bohužel nediriguje, ale nedávno jsem se s ním setkal. Je mu už přes devadesát, a je to Kurt Sanderling. Řekl: „Neexistuje špatný orchestr, jsou jen orchestry ochotné a neochotné spolupracovat. Vůli je třeba z orchestru vydobýt. Když na to máte správného dirigenta, sestavíte správný program, pak lze dokázat velmi mnoho.“ Samozřejmě profitujeme z toho, že zde v Curychu můžeme prezentovat velmi dobré dirigenty, Bernarda Haitinka, Wolfganga Sawallische, Marisse Jansonse, Marka Janowského a šéfdirigenta Davida Zinmana, který tady je k dispozici pro čtyřicet koncertů ročně. S tím lze budovat a trvale posilovat kvalitu. Přicházejí technicky stále lepší a lepší hudebníci, což pozorujeme i při konkursech. Vždyť na volná místa v našem orchestru máme často několik stovek uchazečů. Takže je velký výběr. Ale bez dobrého vedení a dobrého dirigenta je věc také ztracena. A myslím, že upevnit a prosadit dobré vedení se během devíti sezon u nás povedlo Davidu Zinmanovi – toto je jeho desátá sezona v Curychu. A z toho nyní těžíme my i publikum.


Z P R Á V Y

Z E

Festivaly WAGNERŮV FESTIVAL V BAYREUTHU byl 27. 8. zahájen novou inscenací Parsifala bez skandálu, který ohlašovala slovní válka mezi režisérem Christophem Schliegensiefem a hvězdou představení, tenoristou Endrikem Wottrichem v titulní roli. Schliegensiefa, známého svými provokativními a kontroverzními režiemi, si záměrně vybral čtyřiaosmdesátiletý ředitel festivalu Wolfgang Wagner, který tak chtěl čelit kritikám, že festival je stále „usedlejší“. Schliegensief, pro něhož Parsifal byl vůbec první operní režií, se inspiroval africkými mýty a obrazy a na jevišti nechal defilovat nahé ženy, které se zároveň objevily i na zadní projekci. Tenorista Wottrich otevřeně označil v interview pro Bavorský rozhlas režii za „ohavnost“, která nemá nic společného s Wagnerovým vyprávěním o středověkých rytířích Svatého grálu. Režisér na tiskové konferenci prohlásil, že tenoristovi se nelíbilo především uvedení Afroameričanů na jeviště: prý použil slova „Negři“, a režisér ho proto nazval rasistou. Wolfgang Wagner se na tiskové konferenci nepřítomného Wottriche zastal s tím, že „Umělecká svoboda znamená rovněž svobodu mluvit“. Wottrich potom v interview pro Norbayerischer Kurier 27. 7. označil režiséra za

Z A H R A N I Č Í

nacistu: „Ten pitomec, pan Schliegensief, mi nebude říkat, co mám dělat“, dodal. Přes tuto slovní válku a přes bučení na premiéře se inscenace setkala většinou s pozitivním ohlasem v tisku včetně konzervativního deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Kleib. e2R s o l 004 r a C 13. 7

30– 3. 7. 19

Zemřel 13. 7. ve věku 74 let. Carlos Kleiber, syn slavného dirigenta Ericha, se narodil 3. 7. 1930 v Berlíně. Hudbu studoval v Buenos Aires, kam jeho rodina emigrovala ve 30. letech minulého století z Německa. V polovině 50. let začala jeho strmá mezinárodní kariéra, která ho zavedla mj. i roku 1958 na Pražské jaro. V letech 1968--1973 působil v mnichovské Bavorské státní opeře, velké úspěchy slavil ve Vídni, kde v letech 1989 a 1992 dirigoval i proslulé novoroční koncerty s Vídeňskými filharmoniky. Roku 1994 nastudoval ve Vídeňské státní opeře Straussova Růžového kavalíra. Kleibera provázela pověst geniálního dirigenta, ale také komplikované a mystické osobnosti. Za 40 let neposkytl žádné interview, nešéfoval žádnému orchestru, neměl žádného agenta, zanechal pouze hrstku nahrávek. Nečekaně odříkal koncerty, často na dlouhé měsíce zmizel v jugoslávských horách. Příznačná byla jeho reakce na nabídku, aby se po smrti Herberta von Karajana stal šéfdirigentem Berlínské filharmonie. Odmítl se slovy: „Diriguji pouze tehdy, když mám hlad.“. Kleiber, který je považován spolu s Leonardem Bernsteinem, Herbertem von Karajanem a Georgem Soltim za jednoho z největších dirigentů 20. století, byl pohřben ve městě Konjsica ve východním Slovinsku. Podle sdělení pozůstalých to bylo na přání dirigenta, jenž chtěl být pohřben vedle své ženy, která pocházela ze Slovinska a zemřela v prosinci 2003.


50. PUCCINI FESTIVAL v Torre del Lago (Itálie) uvedl od 28. 5. do 21. 8. tři opery, a to Madama Butterfly (dir. Plácido Domingo, režie Stefano Monti, alternovali Daniela Dessi, Carla Maria Izzo, Hui He: Cio-Cio-San; Fabio Armiliato, Vincenzo La Scola, Stefano Secco: Pinkerton; Juan Pons, Vladimir Stoyanov, Marzio Giossi: Sharpless), dále Tosku (dir. Steven Mercurio, Jacek Kaspszyk, režie, scéna a kostýmy Beni Montresor, účinkovali Sylvie Valayre: Tosca; Andrea Bocelli, Giuseppe Gipali: Cavaradossi; Giorgio Surian, Alberto Mastromarino: Scarpia) a Turandot (dir. Keri-Lynn Wilson, režie Daniele De Plano, účinkovali Maria Dragoni: Turandot; Franco Farina, Nicola Martinucci: Kalaf). ŠLESVICKO-HOLŠTÝNSKÝ FESTIVAL (11. 7.–29. 8.) se ve své 19. sezoně zaměřil na českou hudbu. Na více než 130 koncertech v koncertních síních, na zámcích i v zámeckých parcích byly uvedeny skladby Bedřicha Smetany,

Pražská komorní filharmonie, o. p. s., vypisuje konkurz na obsazení funkce

manažer orchestru Kvalifikační požadavky: VŠ nebo úplné střední vzdělání s maturitou, aktivní znalost anglického jazyka a základní znalost dalšího světového jazyka, praxe v oboru, organizační schopnosti, znalost práce s PC.

Předpokládaný nástup: 1. říjen 2004 (individuální domluva možná) Přihlášky se strukturovaným životopisem (vzdělání, dosavadní praxe, případné reference atd.) zasílejte na adresu Pražská komorní filharmonie, o. p. s., Krocínova 1, 110 00 Praha 1 tel. 224232488, fax/tel. 224235118, e-mail [email protected]

Konkurz se bude konat 13. září 2004 uchazeči budou pozváni k pohovoru písemně.

Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka i v cizině méně známých autorů jako Jana Dismase Zelenky, Jana Křtitele Vaňhala a Jana Václava Voříška. Zvláštní pozornost byla věnována i Janu Novákovi (1921--1984). Větší než obvykle byl i počet českých těles a umělců – Česká filharmonie se Zdeňkem Mácalem, Pražský komorní orchestr, Škampovo kvarteto, Vlachovo kvarteto, Guarneri trio, Dagmar Pecková, Magdalena Kožená, Ivan Moravec, Jaroslav Tůma. Kancléř Gerhard Schröder tuto „expanzi“ české hudby vřele ocenil na zahajovacím festivalovém koncertě 11. 7. konaném v Lübecku.

34

Divadlo NEW YORK CITY OPERA měla získat nové sídlo místo dnes již nevyhovujícího divadla na Lincoln Center, a to v komplexu na Ground Zero. Nicméně Lower Manhattan Development Corporation Newyorskou městskou operu odmítla s tím, že by to znamenalo „příliš vysoce kulturní“ skutečnost pro tuto oblast. Generální intendant NYCO Paul Kellogg řekl v rozhovoru pro New York Times, že pokračuje v intenzívním hledání nového sídla. PO 40 LETECH BYLA STAŽENA ZEFFIRELLIHO INSCENACE TOSKY z repertoáru londýnské Covent Garden. Inscenace, která se stala operní legendou, byla určena pro Marii Callas, když koncem roku 1963 požádal režisér Franco Zeffirelli tehdy čtyřicetiletou divu, zda by se po dvouleté přestávce, kdy na jevišti nezpívala, nevrátila právě v roli Tosky. Callas souhlasila, částečně proto, že její vztah s loďařským magnátem Artistotelem Onassisem spěl k hořkému konci, částečně pro honorář, o němž se šuškalo, že činil do té doby neslýchanou částku 10. 000 liber za 6 představení. Inscenace byla připravena za 6 měsíců (místo obvyklých 12) a stála 32. 000 liber. Nekonečné fronty před pokladnou začly 5 dní před premiérou, o celkem 12. 000 vstupenek mělo zájem 120. 000 lidí. Po premiéře v roce 1964 následovalo 27 opon a 40 minutové standing ovation. „Callas splnila veškeré mé představy o Tosce“, řekl tehdy Zeffirelli. Londýnská Tosca byla jedinou inscenací v historii všech operních domů vůbec, která se udržela tak dlouho nepřetržitě na repertoáru. Po 230 reprízách a 40 letech spadla 17. 7. poslední opona – slavnou postavu legendární Callas převzala Maria Guleghina. Poslední příležitost vidět Zeffirelliho Tosku přivedla před pokladnu Covent Garden davy lidí, a to přesto, že jedno z posledních představení 14. 7. bylo živě vysíláno. Kolem 15. 000 diváků ho sledovalo na obřích obrazovkách v Botanické zahradě v Belfastu, v Center Parc v Nottinghamu a v Londýně na Canary Wharf a na Covent Garden Piazza. Novou Tosku chce Covent Garden uvést v roce 2006 s Angelou Georghiou v titulní roli a pod taktovkou Antonia Pappana.

Osobnosti KURT MASUR, v současné době hudební ředitel Orchestre National de France v Paříži, byl jmenován prezidentem Beethovenova muzea ve skladatelově rodném domě v Bonnu. Beethovenova

Z P R Á V Y asociace, která byla založena před 115 lety a provozuje muzeum, vlastní nejrozsáhlejší soukromou sbírku Beethovenových památek (rukopisy, portréty, klavír i osobní předměty). DEBUT MAGDALENY KOŽENÉ v San Francisco Opera v září 2004 se neuskuteční ze zdravotních důvodů pěvkyně. Místo ní bude roli Dorabelly v Cosi fan tutte zpívat Claudia Mahnke (zahajovací představení se uskuteční 11. 9. ve War Memorial Opera Hall). Mahnke debutovala v San Francisku s obrovským úspěchem v Ariadně na Naxu v roce 2002.

Různé NEZNÁMÁ SKLADBA BENJAMINA BRITTENA byla premiérována na londýnských BBC Proms 1. 8. Rukopis čtyřminutové varhanní skladbičky s názvem Voluntary on Tallis´s Lamentations, kterou Britten napsal v roce 1940 v USA, byl vloni objeven v londýnské Royal College of Music. AUTOGRAF HOFFMANNOVÝCH POVÍDEK byl v červenci objeven v archívu Pařížské národní opery. O rukopisu se předpokládalo, že byl zničen při požáru v Komické opeře v květnu 1887, nicméně byl neočekávaně nalezen během reorganizace archívu. Rukopis poskytuje kompletní informace o opeře, která byla podle něho poprvé publikována v roce 1881. V následujících letech se objevila celá řada dalších verzí, které vycháze-

Gad.e2s004 o i n o t n .7 A 36–20

19 16. 11.

Legendární tanečník flamenka, zemřel 20. 7. ve věku 67 let v Madridu. Světovou proslulost si získal mj. i díky filmům Carlose Saury Krvavá svatba (1981), Carmen (1983) a Čarodějná láska (1986). Narodil se v roce 1936 ve východním Španělsku u Alicante, v 60. letech byl choreografem v Římské opeře a prvním tanečníkem, choreografem a baletním mistrem v milánské La Scale. V roce 1957 přestal tančit na protest proti politice generála Franka. Tři roky po jeho smrti se stal ředitelem Španělského národního baletu. Jako tanečník a choreograf exceloval na prestižních světových scénách včetně La Scaly a newyorské Metropolitní opery.


ly z nových objevů rukopisných fragmentů partitury. Nově nalezený autograf obsahuje opravy, které udělal skladatel a po jeho smrti další hudebníci. Bylo známo, že slavný Giuliettin výstup byl škrtnutý ředitelem Komické opery po generálce na světovou premiéru v únoru 1881, několik měsíců po Offenbachově smrti, nově nalezený rukopis však odhaluje detaily o dalších škrtech, udělaných během zkoušek, které byly dosud neznámé. Offenbach zemřel dříve, než operu dopsal, dokončení se ujal jeho nejbližší přítel Ernest Giraud.

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o. si vám dovoluje nabídnout novinku

Bedřich Smetana Z DOMOVINY Dvě duetta pro housle a klavír editor Ivan Štraus H 7884, ISMN M-2601-0144-9 partitura, hlas, rozsah: 32/8/o cena 210 Kč Dvě známé Smetanovy skladby z roku 1880 inspirované malebnou jabkenickou přírodou, a tvořící tak jakýsi komorní protipól k symfonické básni Z českých luhů a hájů, se v předkládané praktické edici vrací k interpretům v původní virtuózní, tedy nikterak nezjednodušené podobě. Editor při jejich zpracování vycházel z prvního vydání u F. A. Urbánka z roku 1881 a přihlížel též ke Studijnímu vydání děl B. Smetany. Houslový part zahrnuje návrhy prstokladového a smykového řešení vypracované v duchu současné provozovací praxe.

Česká hudba v zahraničí

PRAŽSKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE vystoupila 21. 7. 2004 v rámci festivalu BBC Proms ve slavné londýnské Royal Albert Hall. Za řízení svého šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka představila 3000 posluchačů program z děl českých skladatelů a W. A. Mozarta. Zazněly Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány B. Martinů (sóla Marcel Javorček – klavír, Ivan Hoznedr –

Z A H R A N I Č Í

Hudební nakladatelství

NEWYORSKÁ FILHARMONIE zrušila své evropské turné, plánované na září 2004. Orchestr se svým bývalým hlavním hostujícím dirigentem Colinem Davisem měl vystoupit na pěti koncertech na 1. Sevillském mezinárodním hudebním festivalu (2.–12. 9.) a na dalších koncertech v Turině a Veroně. Hudební ředitel filharmoniků Lorin Maazel stále počítá se dirigováním Carmen, která má být zlatým hřebem festivalu. Orchestr prohlásil, že evropské turné zrušil vzhledem k nedostatečným finančním zárukám.

PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR vystoupil v rámci festivalu Lužické hudební léto (Lausitzer Musiksommer) 4. 7. 2004 v dolnoslezském Zhořelci (Görlitz). V kostele sv. Petra a Pavla zazněla na a cappellovém koncertu moteta J. Nucia a J. Handla-Galluse a varhanní verze Dvořákovy Mše D dur. Koncert řídil Jaroslav Brych, varhanního partu se ujal Thomas Seyda. Od 11. do 29. 7. hostoval Pražský filharmonický sbor již po jedenácté v Izraeli, kde provedl na pěti koncertech v Tel Avivu a Haifě Berliozovo Faustovo prokletí a na sedmi koncertech v Tel Avivu, Jeruzalémě a v kibucu Kiriat Haim Orffovu kantátu Carmina burana. Obě skladby nastudoval s mezinárodními sólisty, PFS a Izraelskou filharmonií Zubin Mehta.

Z E

Na vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

tympány), Sonata vespertina P. J. Vejvanovského (sólisté na trubku Svatopluk Zaal a Marek Vajo) a Symfonie č. 38 D dur „Pražská“ W. A. Mozarta. Mezzosopranistku Magdalenu Koženou doprovodila PKF v áriích „Che non mi disse“ z Myslivečkovy opery Olimpiade, v Novákových Melancholických písních o lásce, op. 38 a ve dvou koncertních áriích W. A. Mozarta „Vado ma dove?“, KV 583 a „Alma grande e nobil core“, KV 578. Koncert byl přenášen rozhlasem do více než 50 zemí (Český rozhlas 3 uvede koncert ze záznamu 5. 9. na stanici Vltava) a televizí do téměř 30 zemí. První vystoupení mladého českého orchestru, který v letošní sezoně oslaví deset let svého založení, vzbudilo zasloužený ohlas a je nepochybně jedním z vrcholů dosavadní kariéry tělesa. Ve více jak stoleté historii BBC Proms se na festivalu z českých orchestrů dosud objevila pouze Česká filharmonie a Státní filharmonie Brno.

35

r. o.

V letošním roce kromě několika sólistů a dirigentů vystoupil Český filharmonický sbor Brno. JIŘÍ BĚLOHLÁVEK dirigoval na londýnských Proms také 8. 7. Janáčkovu Sinfoniettu a Dvořákovu kantátu Stavební košile se sólisty Andou-Louisou Bogzou, Peterem Strakou a Ivanem Kusnjerem. Dále účinkovaly BBC symfonický orchestr a sbor. ČESKÝ FILHARMONICKÝ SBOR BRNO byl dalším hostem londýnských PROMS. V Royal Albert Hall uvedl pod taktovkou Kurta Masura a s Londýnskými filharmoniky Janáčkovu Glagolskou mši; sólisty byli Zdenka Kloubová, Pavel Bršlík a Gustav Beláček. Za řízení svého sbormistra Petra Fialy zpíval sbor Ukvalské písně a Londýnští filharmonikové provedli Schubertovu Nedokončenou symfonii. Koncert přímým přenosem přebíralo BBC Radio International

Z P R Á V Y

Z E

do celého světa a zpožděně i BBC 4 jako televizní záznam. Deník The Daily Telepgraph hned druhý den uveřejnil na adresu sboru tato slova: „… a už po pár taktech bylo zřejmé, že tento sbor je opravdu něco speciálního, s křišťálově čistým, soustředěným a mladým zvukem, a ačkoliv byl orchestr v dobré formě, byl zastíněn veselou svěžestí sboru …“ Malá perlička: Český filharmonický sbor Brno měl během svého pobytu v Londýně jeden volný den a při svém poznávání londýnských památek šťastnou okolností náhod se jeho členové osobně potkali a hovořili s princem Charlesem a anglickou královnou. MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ PROJEKT ČESKÉ SNY úspěšně pokračuje. Slavnostní zahájení zahraniční části proběhlo v dolnorakouském St. Pöltenu, který je partnerským městem Brna a zároveň hlavním městem Dolního Rakouska, partnerského regionu Jihomoravského kraje. Zahajovací koncert se uskutečnil v Městském sále St. Pöltenu 4. 7. a bezprostředně tak navázal na domácí část projektu, MHF 13 měst Concentus Moraviae. Účinkoval komorní orchestr Czech Virtuosi pod taktovkou Michela

Z A H R A N I Č Í

Swierczewského, sólistou v Dvořákově violoncellovém koncertu h moll byl Jiří Bárta. Ve stejný den, jen o hodinu později, proběhl druhý koncert projektu České sny v polském Starem Sączi. V rámci XXVI. ročníku Festivalu staré hudby tam vystoupila s programem nazvaným „Čeští hudební vyslanci“ Capella Apollinis. Po Polsku České sny odcestovaly do jihozápadní Francie. V překrásném divadle „Čtyř ročních období“ ve městě Gradignan zazpíval 7. 7. Kühnův dětský sbor pod vedením profesora Jiřího Chvály za doprovodu místního „Mladého orchestru Martenot“. Čtvrtou destinací Českých snů se 12. 7. stala přímořská bulharská Varna. Epoque Quartet sklidil velký potlesk za vystoupení v Galerii Borise Georgijeva; koncert byl součástí Varnenského kulturního léta a přenášely ho bulharská televize i rozhlas. Další dva koncerty proběhly v rámci festivalu Mitte Europa: v saském Eubabrunnu představil 13. 7. soubor Triny + Tři my své aranže lidových českých a moravských písní a v bavorském lázeňském městečku Bad Alexandersbad vystoupili 20. 7. houslista Pavel Šporcl a klavírista Petr Jiříkovský. Festival České sny pokračoval dále v Emken-

dorfu (Německo), Chirens (Francie), Bad Hersfeldu (Německo), Dartingtonu (Velká Británie), Murtenu (Švýcarsko) a Salcburku (Rakousko). MAGDALENA KOŽENÁ, patronka mezinárodního projektu České sny, ukončila své evropské miniturné s předním světovým komorním orchestrem Les Violons du Roy pod vedením Bernarda Labadie. Během jednoho týdne se představila s vybraným barokním repertoárem Bacha a Händela na německých festivalech Rheingau Musik Festival a Schleswig-Holstein Musik Festival; poté ji přivítal zaplněný amsterdamský sál Concertgebouw, kde sklidila obrovský ohlas publika. 3. a 4. 8. vystoupila Kožená v newyorském Lincoln Center v Avery-Fisher Hall s mozartovským programem na festivalu Mostly Mozart. TENORISTA ŠTEFAN MARGITA vystoupil v pěti představeních v rámci japonského festivalu Saito Kinen Festival Matsumoto 2004. Představil se v roli Tambormajora v Bergově opeře Vojcek (29. a 31. 8., 2., 5. a 7. 9.) pod taktovkou Seiji Ozawy a v režii Petera Mussbacha. V této sezoně vystoupí Štefan Margita

také v milánské la Scale v roli Walthera von der Vogelweide (Tannhäuser, dirigent Jeffrey Tate), v Lyonu v inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně a v Martinů Gilgamešovi (dirigent Sylvain Cambreling). Sir Simon Rattle pozval Margitu k hostování v Její pastorkyni v Berlíně a pod taktovkou Pierra Bouleze bude tenorista zpívat v Janáčkově opeře Z mrtvého domu (Vídeň, Amsterdam a Aix-en-Provence). KOMORNÍ SBOR ČESKÉHO ROZHLASU pod vedením sbormistra Štefana Britvíka se 1. 8. zúčastnil závěrečného koncertu prestižního festivalu ve švýcarském Verbier. Ve spolupráci s místním festivalovým orchestrem provedl pod taktovkou Jamese Levina Mahlerovu II. symfonii. Výkon sboru byl hodnocen v superlativech a vyprodaný sál dlouho tělesu aplaudoval. Sbor získal pozvání i na příští festivalový ročník. sla Děkujeme všem umělcům za zasílané zprávy o jejich účinkování v zahraničí, zároveň ale zdůrazňujeme, že je třeba, aby nezapomínali uvádět i data svých koncertů a představení!

debních nástrojů a příslušenství. Přilehlá pasáž a hala A představí jevištní techniku, hala B nahrávací i reprodukční techniku a hudební software. V malé dvoraně se představí výrobci a dovozci akustických hudebních nástrojů a vydavatelé hudební literatury. Malé firmy dotvářejí nabídku veletrhu a jsou soustředěné v galerii haly B. Vedle agentur či malých hudebních vydavatelství zde naleznete výrobce akustických nástrojů na zakázku, příslušenství, speciální doplňky, a další.

Vážení čtenáři, pořadatelé Hudebního veletrhu Praha 2004 agentura AC EXPO a nakladatelství Muzikus vás zvou již podruhé k návštěvě Veletržního paláce v Praze 7 v Holešovicích ve dnech 23.–26. 9. 2004. Co nabízí pořadatelé letos? Téměř 100 vystavovatelů, kteří zastupují na 400 českých i světových značek, představí hudební veřejnosti na jednom místě svoji produkci. Srdce veletrhu tvoří velká dvorana, kde návštěvníci naleznou především dovozce elektronických i akustických hu-

Pořadatelé nabízejí jako nedílnou součást veletrhu bohatý doprovodný program, který představí řadu forem a žánrů. Na venkovní scéně, která slouží jako upoutávka, se představí sólisté či kapely jazzového typu či ve stylu world music a etno, v kinosálu se budou prezentovat jak renomované kapely naší rockové scény, tak bude dán prostor mediálně neznámým, ale hudebně zdatným skupinám, v malé dvoraně proběhnou vystoupení klasických interpretů a souborů, to vše po celou dobu veletrhu. V rámci seminářů proběhne konference „Muzikant a právo“ nově připravujeme „Poprask v garážích“ – v pátek a v sobotu proběhnou koncerty v garážích Veletržního paláce, více však naleznete na webových stánkách veletrhu od 1. září. Otevřeno čt–so 10–18, ne 10–17. Vstupné 100 Kč. Tak jako každý rok nezapomínáme na pedagogy a studenty hudebních škol – je možné registrovat se na stránkách www.huvel.cz v menu „učitel“, kde je možné si objednat volné vstupenky na veletrh. Pro pedagogy připravujeme ve spolupráci s vystavovateli překvapení – slosování o poukázky na zboží od jednotlivých vystavovatelů. Více podrobností a podmínky slosování se dozvíte na www.huvel.cz

36

K O M E N T Á Ř E Foto archív

S T U D I E ,

Musica antiqua Citolibensis Zdeněk Šesták

D

ne 24. 5. 2004 se pod tímto názvem v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro uskutečnil ve Dvořákově síni pražského Rudolfina koncert, věnovaný citolibským skladatelům 18. století. O koncert, který byl programovou součástí koncertní sezony 2003--2004 Euroradia, projevilo v přímém resp. opožděném vysílání zájem 20 evropských států sítě EBU, k nimž se přidružila i Kanada. Požádali jsme proto jeho dramaturga PhDr. Zdeňka Šestáka, aby našim čtenářům problematiku této hudební lokality českého venkova o něco více přiblížil. V letošním roce si naše hudební veřejnost připomíná velké zjevy české hudby B. Smetanu, A. Dvořáka, L. Janáčka, ale i J. Suka, jejichž data narození či úmrtí vytváří výroční shodu s rokem 2004. Pražský koncert chtěl svým způsobem připomenout i vazby těchto mistrů na umělecké zdroje, jimiž jeden jako druhý ve svém raném mládí prošli. Mám na mysli především hudbu, provozovanou na kůrech ať již venkovských či městských chrámů. Hudebnost českého venkova dosahovala někdy vysoké umělecké úrovně, jež dennodenní praxí vytvořila základ, na němž česká hudba ve svých největších osobnostech národního romantického úsilí mohla stavět. Dialektika tohoto procesu je pochopitelně velmi složitá a její podstata se nezjevuje nějak přímočaře, ale vyžaduje ve svém pochopení velkého úsilí a nelze ji dosáhnout bez nejrůznějších oklik a odboček. Obraťme dnes pozornost k jedné takové vzácné a zdánlivě nenápadné venkovské lokalitě, jakou představují Citoliby, kdysi vlastně až do dvacátých let 20. století centrum poměrně rozsáhlého feudálního dominia. Tady v průběhu 18. století došlo doslova k explozi talentu místních hudebníků ve smyslu tvůrčím. Je to již potřetí, co ve své historii festival Pražské jaro vyslovil důvěru této jejich tvorbě a uvedl víceméně stručný pohled do jejich skladatelské dílny. Po počátečních velkých, ale zbytečných nedorozuměních, vynucených nepříznivou politickou situací a apriorním podceněním, stává se dnes citolibská skladatelská škola 18. století pojmem. Toto označení se může zdát pozornému vnímateli možná nadsazené, opak je však pravdou. Tvorba citolibských skladatelů Václava Jana Kopřivy (1708--1789), Karla Blažeje Kopřivy (1756--1785), Jana Jáchyma Kopřivy (1754--1792), Jana Adama Galiny (1724--1773), Jakuba Lokaje (nar. 1752) či Jana Venta (1745-1801), který tu před svým odchodem do Vídně prožil polovinu života, je charakterizována přece

jen jednotným názorem, vycházejícím ze společného estetického základu, jak mu rozumělo období přechodu pozdně barokního slohu k předklasickým normám. Za vším tímto bohatým uměleckým děním, jež se odehrávalo v Citolibech na zámku, ve škole a hlavně v chrámu sv. Jakuba lze tušit respektovanou osobnost kantora Václava Jana Kopřivy, žáka pražského varhaníka v kostele U křížovníků a jednoho z mála absolventů univerzity mezi hudebníky, Franze Josefa Dollhopfa (+1743). Umělecky náročný dramaturgický ideál pražského chrámu sv. Františka jako by se prostřednictvím této spojitosti přenesl i do prostředí této venkovské lokality, zejména pokud jde o požadavek vlastní hudební tvorby. A to se ukázalo navíc v prostředí, jemuž udávala tón hudbymilovná rodina Pachtů z Rájova jako nanejvýš nosné a inspirující. V tom smyslu nás zajímá nejvíce osoba hraběte Arnošta Karla Pachty (1718--1803), který sám byl dobrým hudebníkem. Tradice o něm hovoří jako o člověku s velkou oční vadou, což by jen potvrzovalo, že hudba mu byla vším. Krátce řečeno: do zámeckých služeb nebyl přijat nikdo, kdo nebyl hudebně vzdělán, aby se na náležité umělecké úrovni mohl zúčastňovat feudálním pánem požadované hudební produkce, ať již šlo o zámek či chrám. Smlouva s citolibským panským podkoním Danielem Jugmeistrem (1719--1792) hovoří za vše. Najdete-li v pozůstalosti tohoto hudebníka a zároveň člověka, zajišťujícího provoz zámecké koňské stáje, navíc vzácný v Římě vydaný tisk Corelliho houslových sonát včetně slavné La Folia, uděláte si detailní představu o jeho úrovni. Totéž platí o citolibském vodárníku Václavu Lokajovi (1730--1802), bratru skladatele Jakuba Lokaje, jemuž bylo dáno panským dekretem svolení, aby spolu s citolibským preceptorem obstarávali hudbu na svatebních hostinách na panství pod jedinou podmínkou: že o to pilněji se budou zúčastňovat hudebních produkcí na zámku či v chrámu. Sládek, který se uchází o místo v citolibském panském pivovaru, dříve než o svých várečných kvalitách píše, že je klarinista. Připomínám úmyslně lidi z okruhu zámeckých zaměstnanců pracujících rukama. Obdobné a zřejmě ještě náročnější byly požadavky hudební kvalifikace u intelektuálů, ať šlo o duchovní, dvorní kaplany, preceptory, instruktory hraběcích dětí, úředníky v kanceláři, ředitele panství či písaře, nemluvě o lokajích, kteří to měli „v popisu práce“. Zámecké služebnictvo bylo dle pamětní listiny, uložené při rekonstrukci kostela v sousedním Brloze (rodišti V. J. Kopřivy) zkrátka „alle von der Musik“. To byl základ, na kterém se pochopitelně mohlo umě-

37

Plastika Matyáše Brauna z oltáře citolibského kostela – působiště citolibských mistrů lecky stavět. Do tohoto místního dění byly zapojeny i ženy, manželky i dcery, vykonávající zpravidla funkce komorných či klíčnic. Patřilo zřejmě k dobrému tónu se ukázat svým pěveckým uměním na kůru. Dávno už neplatilo ono pověstné „Mulier tacet in ecclesia“. Manželka vodárníka Václava Lokaje Helena byla zřejmě výbornou sopranistkou; její podpisy na těch nejobtížnějších sólových partech to dokazují. Rovněž dcera ředitele panství Josefa Koudelková či manželka kantora Jana Jáchyma Kopřivy Anna Magdalena Františka, jež je v hofmistrovské korespondenci označená jako zpěvačka, musely být na úrovni. To se týkalo i obou dcer Václava Jana Kopřivy a sice Elišky a Magdaleny, jež byly provdány za hudebníky Václava Kohouta (1730--1776), sekretáře hraběte Pachty resp. Františka Richtera, působícího na zámku ve funkci kuchyňského písaře. Jen na okraj chci připomenout, že syn posledně jmenovaného, tedy vnuk Václava Jana Kopřivy a synovec Karla Blažeje Kopřivy, studoval v Praze na malostranském gymnáziu spolu se synem Mozartovým Karlem Thomasem, svěřence, prof. Františka Němečka. Václav Jan Kopřiva, spiritus agens celého tohoto uměleckého dění, jehož školou prošly celé generace hudebníků, byl označován jako „jubilatus cantor Citolibensis“. Je autorem celé řady pozoruhodných skladeb, z nichž česko-latinská Missa pastoralis in D představuje důležitý vývojo-

K O M E N T Á Ř E

vý krok v této nad jiné oblíbené vánoční tematice. i s největšími mistry své doby. Kopřiva dovede Jeho hudební myšlení má jistý punc přímočaros- být nanejvýš originální subtilním vedením hlasů, ti, vyslovované v duchu pozdně barokní melodic- dosahuje přitom překvapivých neologismů, vyko-harmonické expresivity. Skladba Ofertorium tvářejících nečekané a ve své době ne tak obvykde sanctissima Trinitate in D „Te Trinitas beata“ lé souzvukové nuance a napětí. Je pozoruhodné, charakterizuje velmi dobře hudební jazyk toho- že Karel Blažej Kopřiva si na rozdíl od svých često venkovského tvůrce, poučeného zejména na kých současníků uchovával jako učenlivý žák tvorbě A. Vivaldiho. Segerův vždy prostor pro vazbu stručně řečeno Velkým talentem, který vzešel z tohoto hudbě nanejDobová rytina Citolib výš příznivého prostředí, byl především syn Václava Jana Kopřivy, jeho jedenácté dítě Karel Blažej Kopřiva. Jen o čtrnáct dní mladší vrstevník W. A. Mozarta, narozený 9. února 1756 se dožil pouhopouhých devětadvaceti let. Celý život zde působil jako „organista ecclesiae“ a učitel hudby, nikoliv tedy jako školní učitel, jak donekonečna opakují některé neznalé informace. Jeho vokálně – symfonická tvorba, určená především citolibskému chrámu, je pozoruhodná. Je autorem osmi mešních kantátových útvarů, o nichž lexikograf Dlabač používá hodnocení „starke Messen“. Tento venkovský umělec prošel na svou dobu nejdů- „barokní“, vyznačující se především nejrůznější kladnějším hudebním vzděláním, jehož u nás aplikací kontrapunktických technik formu fugy tehdy bylo možné dosáhnout: byl žákem pro- nevyjímaje. V Misse solemnis in Dis je tak celá slulého pražského varhaníka a skladatele Josefa řada závažných obsahových míst, počínaje např. Segera. Dlabač jej ve svém slovníku označuje za obdivuhodnou a ve velké souzvukové imaginaci nejlepšího ze Segerových žáků (einer der bestem pojatou fugou se dvěma subjekty v závěru Kyrie Schüler des verewigten Segerts). Jeho hudební a ve finálním Dona nobis pacem. myšlení poučené nejen na Haydnovi či na italské Karel Blažej Kopřiva byl dobře informován (neapolské) tvorbě, ale už i na českých mistrech např. i o tvorbě Carla Philippa Emanuela Bacha, jeF. X. Brixim a J. Myslivečkovi a pochopitelně i na ho cembalovou sonátu měl ve svém opisu. Zvukojeho učiteli Segerovi, pokud jde o varhanní tvor- vě apartní rapsodické použití koncertantních varbu, je i v dobách téměř nepřehledné skladatelské han v onom myšlenkově závažném c moll v Qui produkce dobře čitelné a výrazně osobité. Kopři- tollis v Gloria této mše v korespondenci s vypjava dovedl nejrůznější hudebně – estetické pod- tým altovým zpěvem je nepochybně osobitým něty dobře integrovat a povýšit do pregnantního navázáním na podobnou hudbu tohoto Bachova osobitého názoru. Dílo se vyznačuje především syna. Kopřiva měl ostatně možnost poznat cemmyšlenkovou hloubkou, vyjadřovanou pozo- balová díla obou Bachových synů u svého přízruhodnou kompoziční technickou dovedností nivce a mecenáše, lounského obchodníka Josea umem. Dnes máme možnost se o kvalitě jeho fa Debefa, jinak zřejmě výborného cembalisty, hudební tvorby přesvědčit. Moteto in Dis „Dicta- na jehož kryptogram vytvořil unikátní varhanní mina mea“ a Missa solemnis in Dis jsou díla, jež fugu d moll „supra cognomen domini Debefe“. dobře reprezentují myšlení tohoto venkovské- Josef de Boeuf, jak znělo jeho pravé jméno, vlastho hudebníka. Kopřiva se tu jeví jako bytostný nil mimořádně cenou sbírku cembalových sklamelodik, jeho vyjadřování a obrazivost má vždy deb, v níž jsou početně zastoupeni C. Ph. E. Bach punc opravdovosti a závažnosti, s níž zpracová- i J. Chr. Bach. vá liturgický text ordinária; není to žádný plochý Velký prostor v této slavnostní mši věnoval a netvůrčí eklekticismus, který v té době často K. B. Kopřiva zpracování části Benedictus. Tuto zaplavoval repertoár našich kůrů. Harmonická partii ordinária pojal jako velký zpěv čtyř sólopředstavivost tohoto skladatele snese srovnání vých hlasů, s nimiž jakoby rozpráví sólový hoboj

38

a fagot za doprovodu smyčců a varhan. Toto exkluzivní obsazení nám dává samo o sobě velice konkrétní představu o interpretační úrovni citolibského kůru. Je to po všech stránkách plocha neobyčejně náročná, vyžadující zkušené pěvce i instrumentalisty, jinak by si skladatel vůbec nemohl dovolit něco takového napsat. Rukopisné party této mše psané skladatelem, jemuž v opise dubletů pomáhal jeho otec i lounský kantor a pisatel cenné kroniky města Loun Jan Mojžíš (1724--1800), svědčí svou opotřebovaností o tom, že dílo bylo na citolibském kůru velice často prováděno a že patřilo po dlouhá léta ke kmenovému repertoáru kůru. Obliba této závažné Kopřivovy skladby pramenila snad i ze snahy uchovat živou vzpomínku na skladatele, jemuž bylo dopřáno pouhých devětadvacet let života. Jako mnoha jiným českým hudebním umělcům byl i ke Karlu Blažeji Kopřivovi měsíc máj krutým, zemřel dne 15. května 1785. Toto Kopřivovo závažné dílo vznikalo v Citolibech v době, kdy tu spolu s manželem A. K. Pachtou vládla na zámku Anna Marie z rodu Esterházyů, pocházející z Galanty ze severních Uher (Slovensko), z rodiny, velice úzce s rodinou Esterházyů (u nichž byl kapelníkem Joseph Haydn) spřízněné. Tato šlechtična zemřela v Citolibech (1783) a je pochována v chrámu sv. Jakuba. Zdá se, že tato dáma podobně jako první manželka A. K. Pachty Marie Josefa Šporková, praneteř F. A. Šporka, vnesla do citolibského kulturního dění požadavky náročného uměleckého vkusu. Jestliže se zásluhou prof. Ondřeje Horníka, spolužáka J. Suka, V. Nováka a O. Nedbala z Dvořákovy kompoziční třídy, podařilo zachránit podstatnou část citolibského kůrového archivu, pak to nelze bohužel říci o hudbě světské, provozované na zámku v době hudebních ředitelů, jak zněl oficiálně titul, Jana Janouška (1717--1750) a Jana Adama Galliny. Jsme tu odkázáni víceméně na náhodný výskyt tohoto zřejmě bohatého fondu. Bůh ví, kde se dnes nalézá např. 12 písemně doložených symfonií a 7 varhanních koncertů z díla K. B. Kopřivy. Z tvorby Jana Adama Galliny se dochovalo v archívu pražského generála J. J. Pachty, bratra A. K. Pachty, pouze pět symfonií. Z této řady je zvlášť cenná Sinfonia ex A s častými názvuky na českou lidovou tanečnost a písňovost. Sinfonia ex Dis je zajímavá užitím dvou anglických rohů, jež dodávají skladbě poněkud zádumčivý a melancholický tón Foto archív

S T U D I E ,

S T U D I E , z dalekého pomezí Klatovska a Chodska. Tím je dáno a jakoby predestinováno myšlenkové utváření na výsost rustikálního charakteru tohoto tvůrce, zákonitě se odlišujícího ve své podstatě od všeho konvenčně statického estetického povědomí. Lokajovo dílo známe jen torzovitě, nicméně jeho vánoční Moteto pastorale in D „Gloria in excelsis Deo“, naplňující bezezbytku útvar hodný žánru vánoční kantáty, je dílo, s nímž česká hudební historiografie musí počítat, a to z nejrůznějších důvodů. Totéž platí i o jeho skvělém Motetu – offertoriu in D „O, altitudo gloriae“ nebo konce konců o Koncertu in C pro fagot. Přitom o Jakubu Lokajovi nenajdete v nejrůznějších Foto archív

v úvodní introdukci i poeticky zasněné volné větě. Gallina byl rovněž kantorským synem, jeho otec Martin Antonín Kalina působil do své smrti v roce 1730 jako kantor a varhaník v Citolibech. Rodina Kalinů či jak se humanisticky učeně psali Gallinů, byla rodinou úředníků, kantorů i duchovních. O jednom z nich, Janu Gallinovi, faráři v blízkém Opočně ze sousedního novohradského panství, se zmiňuje Dlabač jako o vynikajícím houslistovi, který ve hře „předstihoval dokonce slavného Stamice“. Tento duchovní byl bratrancem citolibského ředitele hudby Galliny. Blízkým jeho příbuzným byl i Tomáš Gallina, ředitel vedlejšího postoloprtského panství, který podle Dlabače hrál výtečně obtížné houslové sonáty a koncerty. Z hofmistrovské korespondence vysvítá, že ředitel hudby Gallina byl žákem F. A. Tůmy za jeho krátkého pobytu v Praze. Už jenom přátelský styk Gallinův s předními pražskými umělci je zajímavý. Kmotry jeho dětí byli např. Josef Seger, uváděný v matrice jako „Organista Pragae in Teyn“ nebo Mgr. Augustin Werner (1715--1769), vynikající pražský violoncellový virtuóz, učitel J. Rejchy a J. Fialy, s největší pravděpodobností instruktor citolibské zámecké kapely i samotného hraběte Pachty. Gallina přispěl svým způsobem do vývoje českého symfonismu v období raného klasicismu. Jeho výrazové prostředky představují citlivého tvůrce, dobře obeznámeného s dobovou produkcí, jak se utvářela na našem teritoriu. Nezapomeňme, že rok jeho narození je pouhých sedm let vzdálen od narození mannheimského mistra českého původu Jana Václava Stamice, který měl pro svůj skladatelský vývoj otevřený celý tehdejší hudební svět, kdežto Gallinovy inspirační a jiné dosažitelné zdroje byly v tomto smyslu značně omezené. Přesto jeho symfonie vykazují nesporný talent a poutají nejedním pozoruhodným formotvorným prostředkem zejména v harmonickém uchopení úvodní věty v části sonátového provedení. Sugestivní disonantní třecí plochy jsou nesporně plodem přemýšlivého tvůrce, který má ve zvoleném žánru co říci. Mimořádným talentem české hudby tohoto období lze nazvat dalšího citolibského skladatele Jakuba Lokaje, synka koláře a chalupníka Jakuba Lokaje a matky Anny rozené Skřivánkové. Jakub Lokaj se narodil 7. 7. 1752. Kromě svých hudebních povinností působil na zámku jako sloužící (Tafeldecker), kuchyňský písař (Kuchelschreiber), posléze dokonce i jako hofmistr. Jestliže Karel Blažej Kopřiva se nám jeví jako očividně akademicky utvářený hudební tvůrce, pak jeho o čtyři roky starší vrstevník platí za jakéhosi „enfent terrible“ citolibské hudební kultury. Už jen původ jeho rodiny nám ledacos napoví. Dědečka Jakuba Lokaje „rovněž koláře“ si přivedla na citolibské panství jako svatební věno hraběnka Kocová z Dobrše, žena Arnošta Bohumíra Schütze, až

Rukopis Václava Jana Kopřivy informatoriích sebemenší zmínku nevyjímaje ani všeznalého Dlabače. Zapomnění na Jakuba Lokaje se ukazuje jako hrubá historická chyba, svým způsobem jen připomínající, že venkovští tvůrci jako on žili bohatým uměleckým životem, aniž by se podobně jako anonymní tvůrci lidové písně asi vůbec starali o význam pojmu „autor“. Ve své podstatě se rozdávali, vydávajíce ze sebe to nejlepší, působili svému okolí svými artefakty radost, a tak naplňovali smysl života v hledání ideálu krásy, jak tomu rozuměla jejich doba. Byli přitom hluboce svázáni s uměleckou i estetickou tradicí svého oboru, v němž se i přes vzdálenost od metropole obdivuhodně orientovali. Naopak se zdá – a příklad K. B. Kopřivy by to mohl dokumentovat – že určitá izolovanost od centra resp. od bezprostřední „módy“ sklouzávající přečasto do povrchnosti, jim pomáhala v úsilí hlouběji

39

K O M E N T Á Ř E

přemýšlet o procesu formy jako něčeho neopakovatelného, co je vzdáleno konvenci a co je nutno neustále znovu a znovu odkrývat. Díla Jakuba Lokaje svým lapidárním výrazivem a někdy i strhujícím étosem, jako je tomu ve zmíněném Motetu pastorale in De „Gloria in excelsis Deo“, jsou elementárním příkladem čerstvého svěžího myšlení optimálně invenčně inspirovaného. Takovému pojetí hudby se blíží i Lokajův fagotový koncert, který má navíc nezvykle rozmáchlý tvar s náležitými virtuózními atributy i působivými kantilénami. Koncert byl objeven v nejstarším archivu pražské konzervatoře, u jejíhož zrodu v roce 1811 stál spolu s jinými feudály i synovec citolibského A. K. Pachty hrabě Jan Josef Pachta. Vazby tohoto druhu se jeví jako velice pravděpodobné, uvědomíme-li si, že prvními profesory svých nástrojů na nově zřízeném uměleckém učilišti se stali tři členové pražské pachtovské kapely, klarinetista Farník, hornista Zalužan a fagotista Rauscher, který navíc pocházel z Lounska. Lokajovo koncertantní dílo znamená velké obohacení české literatury tohoto nástroje. Všechny věty mají osobitý charakter a výraznou obsahovou identitu, závěrečná věta vyvolala svým rytmicky pregnantním pohybem téměř dojem lidové taneční fantasie. Citolibští skladatelé vytvářeli svá díla v době, kdy šlo také nepokrytě o zachování existence národního společenství jako etnického celku, o uvědomování si své podstaty. To, že jedinec slovanského kmene byl schopen se vyjadřovat v hudbě s náležitým ovládnutím onoho „techné“, může být v této konsekvenci chápáno i jako projev ve výtce intelektuálního „obrozování“ a nalézání existenciální jistoty v tom nejširším slova smyslu. Zdá se, že přitom nešlo jen a jen o zachování jazyka jako fenoménu národní identity, ale že šlo v podvědomí těchto vzdělanců i o potvrzování umu jako projevu hodnoty lidského ducha, povznášejícího cenu lidského života ve smyslu lásky a krásy. Citolibští hudební umělci jako by se inspirovali nádhernými mistrovskými řezbami světlonošů M. B. Brauna v Gloria chrámového oltáře, vyjadřujícího ve své podstatě ony úchvatné verše Janovy evangelijní zvěsti „aby světlo svítilo a tmy je nepojaly“! Denně měli tyto inspirující scenérie před očima a neustále s ní tak vstupovali v pomyslný umělecký zápas, byť v jiné materiálové rovině. Rovněž monumentální plastika Braunova Chrona, onoho starce, opírajícího se o torzo mladého těla a ukazujícího rukou na přesýpací hodiny, byla nejen osudovým alegorickým momentem dočasnosti lidského života, ale též výzvou, nabádající tvůrce, aby nepromarnili svůj svěřený Čas. Citolibští skladatelé jakoby tuto naléhavou výzvu pochopili.


S T U D I E ,

K O M E N T Á Ř E

Foto Lenka Šaldová

Tož se hlavně mějte rádi

Sympatická a stále svěží Libuše Domanínská která se tu pěstuje všude kolem, vydali pamětní pohlednici, kterou paní Libuše po celý den podepisovala, mnozí přišli v nažehlených hradišťanských krojích, místní vinaři přinesli láhve vynikajícího vína, vermutu a slivovice s vinětami upravenými též pro tuto slavnostní příležitost. Pro oslavenkyni došli průvodem za doprovo-

Josef Herman

Foto Lenka Šaldová

V

neděli 4. července se malá slovácká obec Domanín vystrojila do svátečního, aby oslavila osmdesáté narozeniny pěvkyně Libuše Klobáskové, provdané Vyčichlové, která název obce pod uměleckým jménem Domanínská proslavila po celém operní světě. „Libuška je naša!“, prohlašují tu všichni a myslí to upřímně. Uspořádat velkolepou oslavu jejích narozenin považují za samozřejmost, přestože takové sousedské soužití dnes bohužel nijak samozřejmé není. Oslava pohladila po duši a dala odpověď na otázku, odkud Libuše Domanínská čerpala své lidsky prosté, a právě proto výsostné pěvecké umění. Čekal jsem dychtivé televizní kamery, zvídavé novináře a reportéry, a třeba také gratulanty z Národního divadla. Nepřišli. Jen rodina Blachutových spolu s námi, vyslanci Jednoty hudebního divadla, přijela z „Pražáků“ gratulovat. Libuše Domanínská se sice narodila v Brně, ale v Domaníně s rodiči žila a dodnes sem jezdí za sestrou a bratrem. S ním také často a ráda zpívá při cimbálu. Na počest jubilantky domanínští vyvěsili obecní prapor se snítkami vinné révy,

40

du dechovky Blatničky, před domem ji přivítali písní Vínečko bílé a v historickém kočáře taženém dvojicí skvostných koní ji odvezli na radnici k slavnostnímu přípitku, jenž pronesl starosta Stanislav Sluka: „Nestává se často, abychom mezi sebou vítali člověka, který nás proslavil po celém světě. Mnoho o vás víme, mnoho nevíme. Co však víme určitě, že jste zůstala skromnou, srdečnou a laskavou umělkyní, která dokáže potěšit každého, kdo má srdce otevřené. Máme vás rádi!“ Poté jubilantku v kočáře provezli Domanínem a okolím, navštívili jistě i mateřskou školku, kterou paní Libuše léta podporuje. A odpoledne v sále Dělnického domu, kde oslavenkyně sama kdysi poprvé zpívala pro veřejnost, připravili akademii, které předcházely lidové krojované tance před budovou a při níž jubilantce zazpívaly a popřály děti z mateřské i základní a umělecké školy, junáci, hasiči a další místní spolky a korporace. Včetně místního pěveckého sboru, který při této příležitosti jubilantka pokřtila jménem Florian – na počest sochy sv. Floriana, jehož socha v obci představuje nejen patrona hasičů, ale také vinařů. A hlavně, jak paní Domanínská podotkla, léta letoucí se u ní scházejí milenci. Nakonec domanínští už v užším kruhu narozeniny jaksepatří zapili skvělým vínem, vermutem a slivovicí, zajedli výbornými jídly a hlavně při cimbálu zazpívali. Protože tady je dobrých tenorů jak smetí, jen kdyby chtěli do divadla. Jenže oni nejraději zpívají při vínečku a při cimbálu. A vlastně se jim nedivím. Libuše Domanínská byla po celou dobu čilá a v závěrečném krátkém proslovu řekla moudrá slova: „Jsme na světě jen na chvíľu, tož se mějte rádi a užijte si to!“


G R A M O R E V U E

Díky soutěži Pražského jara se mi splnil velký sen, říká Roman Patočka Miloš Pokora Od kdy vás začaly housle lákat a kdy jste pocítil, že byste se jim měl pořádně věnovat? Hrát jsem na ně začal jako pětiletý. Rodiče pěstovali hudbu amatérsky, i klavír jsme doma měli, a tak mě maminka tehdy přivedla do jihlavské hudební školy za učitelem houslí Karlem Prchalem. Ten sice nejprve řekl, že mohu nastoupit až v šesti letech, ale nakonec se přece jenom nechal přemluvit a začal mě učit od pěti. To, že se budu houslím věnovat víc, než je obvyklé, jsem poznal v průběhu prvního stupně základní školy. Dobře jsem cítil, že je to něco, co mě baví a co mi jde, i když jsem na své prvním soutěžním klání zrovna nějakého zázračného úspěchu nedosáhl. Na místní soutěži jsem sice uspěl, ale z Brna, kde se rozhodovalo o tom, kdo půjde do celostátního kola, jsem už dál nepostoupil a odnesl si pouze 2. cenu. Pamatuji, jak jsem tehdy všechny i sebe znervózněl, když jsem před svým vystoupením asi deset minut ladil, protože mi nešlo pohnout s kolíčky. Jaký byl váš první učitel? Řekl bych, že pan učitel Prchal patří k těm pedagogům, kteří ve vás dovedou probudit natolik velkou lásku k hudbě, že ani nevnímáte tu dřinu kolem, a navíc se k vám chovají jako kamarádi. To on mi nasměroval další cestu a já jsem mu za to moc vděčný. Samozřejmě, že jsme zůstali v kontaktu. Když koncertuji někde poblíž Jihlavy, pokaždé si mě přijede poslechnout. Jak jste se seznamoval se světem velké hudby? Samotné lekce houslové hry pro takové poznání přece nestačí… V Jihlavě se v té době pořádalo pouze pár koncertů, a rovněž z desek jsem toho tam poznal zoufale málo – Malou noční hudbu, Mou vlast, Beetho-

Romana Patočky (nar. 1981) si začala média všímat v souvislosti s Mezinárodní hudební soutěží Pražské jaro z roku 2003, z níž si mladý houslista kromě 2. ceny (první nebyla udělena) a titulu laureáta odnesl ještě čtyři další zvláštní ocenění. Ti, kteří ho znali blíže, však cítili kouzlo jeho talentu už dřív. Ostatně dobře si tohoto jihlavského rodáka všimly i poroty dalších soutěžních klání, ať už se jednalo o Prahu, Hradec nad Moravicí, rakouský Semmering nebo Výmar. Své profesionální školení, obohacené mezinárodními interpretačními kurzy, absolvoval Patočka na pražské konzervatoři u prof. Dagmar Zárubové i na Hudební fakultě AMU pod vedením prof. Ivana Štrause. Dnes, kdy chce ve studiích pokračovat ještě u prof. Shmuela Ashkenasiho v Lübecku, už má za sebou spoustu recitálů, komorních kreací a koncertních vystoupení se špičkovými tělesy nejenom doma, ale například i ve Francii, Holandsku, Německu, Rakousku, Španělsku a Turecku. Navíc to byl právě on, kdo uvedl s Komorním orchestrem Berg za řízení Petera Vrábela světovou premiéru České rapsodie Bohuslava Martinů v instrumentaci Jiřího Temla a koho letos v lednu přizvala Filharmonia Nagoya s dirigentkou Yoko Matsuo k novoročnímu koncertu pro japonskou televizi NHK. Pokud Roman Patočka zrovna nehraje, svítí mu z očí rošťácké ohýnky. Přesto, že toho hodně umí, chová se jako kluk a člověk nemusí být právě jeho kolega z řad studentů, aby se v jeho společnosti cítil uvolněně. I náš rozhovor plynul jakoby mimochodem. venův a Dvořákův houslový koncert, některé Dvořákovy a Čajkovského symfonie, klavírní koncert a pár dalších skladeb. Zato opravdový šok jsem v tomto směru zažil po příchodu do Prahy, kdy se předem mnou najednou otevřela obrovská nabídka všelijaké krásné hudby, houslových skladeb a koncertů, které jsem do té doby neznal. A co vaše další studijní zrání? Připravoval vás někdo ke vstupu na konzervatoř? Ke zkouškám na pražskou konzervatoř mě s dvouročním předstihem připravoval prof. Ivan Štraus. Vzpomínám si, že když jsem mu na první hodině zahrál, prohlásil, že jsem strašně pozadu a že neví, jestli se na konzervatoř vůbec dostanu. Ale soustavně se mnou pracoval a byl to také on, kdo mě seznámil s paní profesorkou Dagmar Zárubovou, u níž jsem pak od roku 1995 po čtyři roky na konzervatoři studoval, a která mě tolik naučila. Nakonec tedy všechno dobře dopadlo a já jsem vlastně panu profesorovi moc vděčný, že to tehdy řekl. Okamžitě mě totiž napadla otázka, co jiného

41

bych mohl dělat, kdybych se na konzervatoř nedostal, a tak jsem o to víc začal cvičit. Na HAMU jsem se logicky ocitl ve třídě prof. Štrause. Myslím, že to byla velmi přínosná studijní léta, při nichž jsem se mohl účastnit i řady zajímavých interpretačních kurzů, ať už jde o Semmering, Montpellier, Francouzsko-českou akademii v Telči, nebo studijní stáže na Hudební fakultě v Utrechtu. Vzpomínáte si na nějaký moment, který vás při těchto kurzech obzvlášť zaujal nebo osobnost, která se o takový silný okamžik zasloužila? Řekl bych, že z osobností to byl hlavně Jan Talich. Tím, jak dokáže veškeré představy geniálně vložit do rukou, jak přesně ví, co má udělat, aby to podle jeho představy vyznělo. To všechno je na jeho projevu velmi dobře znát. Člověk najednou cítí, kam se sám chce ubírat a čeho se má držet. Co se týče zahraničních kurzů, vzpomínám zvláště na profesora Gruenberga, který se mnou pracoval v Semmeringu, prof. Shippse a také slavného Ruggiera Ricciho. Měl jsem dokonce čest, že jsem

Foto archív

Do jaké míry využíváte při studiu nového repertoáru zvukových nahrávek? Pokud člověka tlačí čas, a tak tomu je bohužel skoro pořád, tak je to nejrychlejší způsob, jak rychle zvládnout notový materiál. Párkrát si to tedy, často v podání více interpretů, poslechnu, ale pak s odposlechem přestanu a teprve, když skladbu dostuduji a po všech stránkách zvládám, svůj výkon s nahrávkami opět konfrontuji. Je zajímavé, že přitom většinou s překvapením zjišťuji, že s těmi houslisty, z jejichž interpretace jsem byl předtím nadšen, najednou v mnoha ohledech nesouhlasím.

spolu s dalšími pěti adepty letošních letních kurzů ve Francii zahrál Riccimu k jeho narozeninám. Ke které stylové oblasti máte nejblíže? Nejblíž jsem měl a asi stále mám k romantické hudbě. To, že můj repertoár ovlivňují také soutěže, je, myslím, jen ku prospěchu věci. Sám totiž nevím, zdali bych se tak brzy odhodlal studovat třeba hudbu B. Martinů (a pak s radostí vychutnával její krásy), kdyby mě k tomu soutěž B. Martinů nedonutila, a podobně je tomu i v případě jiných autorů. Navíc – nebýt soutěží, nesplnil by se mi jeden veliký sen. Tolik jsem si chtěl zahrát ve Dvořákově síni Rudolfina s orchestrem! A najednou se mi díky finále soutěže Pražského jara, kde jsem se představil ve Dvořákově i Sibeliově koncertu, tento velký sen splnil. Dodnes si myslím, že se stal zázrak. Pochopitelně jsem měl a mám i „své“ repertoárové lahůdky. Na konzervatoři jsem si například zcela zamiloval Ysaÿeovu Poème élégiaque, přehrál jsem už i čtyři sonáty od tohoto autora a na zbývající dvě se chystám. Mám radost, že se mi podařilo nastudovat kompletně Blochův cyklus Baal shem, který mě velmi oslovil. Z houslových koncertů již mám v repertoáru kromě zmíněného Dvořáka a Sibelia i Glazunova,

1. koncert Prokofjevův, A dur a G dur Mozartův a několik dalších. Na objednávku jsem nastudoval Janáčkův koncert Putování dušičky a v současné době pracuji na Čajkovském. Slyšel jsem ve vašem podání, a nikdy na to nezapomenu, kompozici Ivany Loudové pro sólové housle s názvem Osamělý zpěv (Canto solitario), která prořízla prostory kaple sv. Vavřince jako hřejivý paprsek. Bylo obtížné se s touto soudobou kreací ztotožnit? Mám zkušenost, že všechny skladby, které mě třeba neupoutají na první poslech nebo u kterých nevím, co s nimi, se musejí déle studovat a déle hrát. Jedině tak se mi do nich podaří proniknout a objevit jejich bohatství. Skladba paní profesorky Loudové se mi nejlépe hrála právě na zmíněném koncertě v kapli sv. Vavřince, až tam jsem si ji, myslím, s půlročním odstupem od pražskojarní soutěže, dokonale vychutnal. Na podzim se chystám na další kompozici od téže skladatelky, tentokrát s průvodem varhan. V plánu mám také hudbu Luboše Fišera nebo Antona Weberna s jejím úžasně prudkým střídáním výrazových prostředků, na kterém, podle mého názoru, se každý houslista hodně naučí.

42

A jak to vypadá s Vašimi vlastními nahrávkami? Natočit vlastní CD se mi, bohužel, zatím nepoštěstilo. Mám sice svůj propagační disk, ale ten je složen výhradně z nahrávek živých koncertů. Kromě záznamů Janáčkova houslového koncertu Putování dušičky pro BBC jsem natočil několik studiových snímků s díly Kreislera, Blocha a Ysaÿe pro Český rozhlas, který rovněž vlastní několik záznamů z mých koncertů, kde jsem hrál Českou rapsodii Bohuslava Martinů, Ravelovu koncertní rapsodii Tzigane, Prokofjevovu Sonátu č. 2 D dur či houslové koncerty Dvořáka a Sibelia, jež zazněly během finále Pražského jara. Tato spolupráce by měla i nadále pokračovat, v plánu mám např. nahrávku Dua pro housle a violoncello Zoltána Kodálye s Jiřím Bártou. Jak všichni víme, dnes je pořízení CD především otázkou peněz a s tím i souvisejícím štěstím na vydavatele, což jsem zatím neměl, a proto jsem o nějaké ucelenější koncepci dosud nepřemýšlel. Samozřejmě by mě těšilo natočit jakoukoliv ze skladeb, které rád hraji jako např. Bartókovu Rapsodii pro housle a orchestr č. 1, Janáčkovu Sonátu či některý z houslových koncertů. Uvažoval jsem ale např. rovněž o Šostakovičově Klavírním triu č. 2 e moll op. 67 s Jiřím Bártou a Martinem Kasíkem. Mohl byste jmenovat konkrétní osobnosti, kterým jste se chtěl nebo stále chcete přiblížit? Po tónové stránce to je například Josef Suk a po muzikantské stránce nyní třeba Jan Talich, ale je jich pochopitelně více. Jaký máte názor na historicky poučenou interpretaci? Je to otázka onoho okruhu lidí, kteří takovou praxi pěstují a kterým se takový druh interpretace upřímně líbí. S historicky poučenou interpretací jsem se seznámil již za dob konzervatorních studií, ale sám se jí nevěnuji, což ovšem neznamená, že ji nepovažuji v mnoha ohledech za prospěšnou a inspirativní. Už v onom hledání, co je pro danou hudbu nejpřirozenější, nebo jaký tón je pro daný historický nástroj nejcharakterističtější, je něco krásného. Slyšel jsem na Pražském jaru v podání

Foto archív

G R A M O R E V U E špičkových sólistů historicky poučenou interpretaci Zelenkovy hry Sub olea pacis et palma virtutis. Byl to úžasný koncert v kvalitním nastudování a v tu chvíli pro mě nebylo podstatné, že se hraje na staré nástroje a že je naladěno o půl tónu níž. Máte štěstí na dobrý nástroj? Žádný nový nyní shánět nemusím. V současné době totiž hraji na mistrovský nástroj houslaře Františka Kůse z Ostrova nad Ohří, se kterým jsem se Zleva Roman Patočka a Jiří Bárta: že by příprava ke studiu Dua pro housle a violonchello Zoltána Kodálye seznámil, když pracoval Letos jste se musel, alespoň doma, rozloučit se do Španělska, v Rudolfinu mě čeká spolupráu Špidlenů v dílně. Začal jsem na něj hrát asi půl roku před soutěží Praž- studijními léty. Tušíte už, co vás čeká? Myslet pouze ce s Pražskou komorní filharmonií a Jiřím Bělohlávkem v Sibeliově koncertu a rýsuje se také ského jara a mohu říci, že jsou to opravdu zna- na kariéru sólisty by bylo asi hodně naivní… Jedinou cestou je kombinovat sólistické vý- další zájezd do Japonska. menité housle, vyrovnané, barevné a snadno se ozývají. Navíc se proslavily tím, že za své tónové stupy s komorní hrou. Nějaké plány už mám. Zaujalo mě, jak nadšeně jste v jednom televizkvality v roce 2002 získaly stříbrnou medaili na Kromě recitálů s klavíristkou Silvií Ježkovou mezinárodní soutěži ve Fort Mitchell v americkém nebo spolupráce s klavírním triem Fenix en- ním pořadu hovořil o své motorce… Mám Yamahu Fazera, šestistovku, ale nestátě Kentucky. Housle jsou ale jenom část, důle- semble hraji například v srpnu na Chopinožitý je i smyčec. Již delší dobu hraji se smyčcem vě festivalu v Mariánských Lázních Dvořákův bojte se, nestála víc než housle…(smích). Spolu vypůjčeným. Když už se mi letos ve Francii během koncert a počítá se se mnou (mj. i se Sarasateho s Jiřím Bártou a Honzou Špidlenem nás možkurzů podařilo najít svůj ideál, tak mi houslař sdě- skladbou Carmen) pro letošní Žižkovský pod- ná jednou na silnici uvidíte v motorkářském zim. Na příští rok plánuji zájezd s orchestrem triu.
lil, že se jedná o Tourta a cena je 50. 000 euro…

ZÁPADOČESKÝ S YMFONICKÝ ORCHES TR, o.p.s. vypisuje výběrové řízení na obsazení pozice:

obchodní agent - manažer společnosti Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně Pracovní náplň a nejdůležitější činnosti: Sledování ekonomiky činnosti, řízení provozu orchestru a zejména zajišťování produkcí tělesa doma i v zahraničí s důrazem na efektivnost a prosperitu společnosti, v koordinaci s šéfdirigentem příprava dramaturgického plánu orchestru Kvalifikační předpoklady: • vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání • dobrá znalost světových jazyků (německý a anglický jazyk jsou podmínkou) • znalost práce na PC • znalost ekonomie • znalosti a přehled v oblasti vážné hudby

Naše nabídka: • práce v zajímavém a kulturním prostředí • prostor pro uplatnění svých schopností • možnost cestování Přihláška uchazeče musí obsahovat: • jméno, příjmení, případně titul uchazeče • datum a místo narození uchazeče • státní příslušnost uchazeče • místo trvalého pobytu uchazeče • číslo občanského průkazu • datum a podpis uchazeče

K přihlášce se připojí tyto doklady: • strukturovaný životopis, ve kterém se uvedou údaje o dosavadních zaměstnáních a o odborných znalostech a dovednostech uchazeče • výpis z evidence Rejstříku trestů ne starší než 3 měsíce nebo jeho ověřená kopie • doklad o nejvyšším dosaženém vzdělání nebo jeho ověřená kopie • lustrační osvědčení nebo čestné prohlášení o podání žádosti • návrh koncepce činnosti orchestru - záměr a představa o fungování orchestru a programové nabídce (nepovinné)

Další požadavky: • organizační schopnosti • velmi dobré komunikační schopnosti • vysoká flexibilita zodpovědnost a spolehlivost • reprezentativní vzhled Lhůta pro doručení přihlášky – do 20. září 2004 včetně • kreativní myšlení • profesionální přístup Adresa, na kterou se přihláška odesílá: • zkušenosti s agenturní činností výhodou ZSO Mariánské Lázně, o.p.s., Hlavní 47, 353 30 Mariánské Lázně, tel.: 354 622 141, 354 622 567, fax: 354 625 641, e-mail: [email protected]

43

OD FIRMY K FIRMĚ


Jeden z našich souborů s nejdelší tradicí komorní hry v Čechách, České trio (Dana Vlachová – housle, Miroslav Petráš – violoncello a Milan Langer – klavír) natočil během července v Lichtenštejnském paláci v Praze nový kompaktní disk. Za podpory společnosti Zentiva tak vznikly pro vydavatelství ARCODIVA nahrávky české komorní tvorby: Trio f moll Antonína Dvořáka, Elegie Josefa Suka a Klavírní trio č. 3 Bohuslava Martinů. Nahrávku soubor dokončil 31. 7. a spolu s vydavatelstvím ji veřejnosti představí letos na podzim. V pojetí jednotlivých skladeb se projevuje jak dosavadní zkušenost všech jeho členů, důraz na zvukovou vyváženost a zároveň muzikantskou plnokrevnost, kterou oceňují zejména příznivci souboru v Japonsku, tak neodmyslitelná rodinná hudební tradice Josefa Vlacha, jehož dcera v ní pokračuje.


Skladby českých tvůrců se u fir-

my HYPERION (CLASSIC) neobjevují právě často, natož pak dílo Josefa Suka, které ve světě získává uznání teprve až v posledních letech. O to cennější je nejnovější titul s jeho komorními skladbami, Klavírním kvartetem a moll op. 1, Čtyřmi skladbami pro housle a klavír op. 17 a Klavírním kvintetem g moll op. 8, kde se uplatňuje nejenom Sukova osobitá melodika a harmonické cítění, ale i sklon k lyrické citovosti, individualizace hlasů či nástrojová barvitost. Nahrávka vychází v provedení The Nash Ensemble (Marianne Thorsen – housle, Benjamin Nabarro – housle, Lawrence Power – viola, Paul Watkins – violoncello a Ian Brown –klavír).


Třetí svazek z celkem čtyřdílné-

ho projektu anglického souboru The Florestan Trio (Anthony Marwood – housle, Richard Lester – violoncello, Susan Tomes – klavír), jehož nahrávky se setkávají s velice příznivou reakcí hudební kritiky, oceňující umění souboru řadou prestižních ocenění (naposledy Britain´s Royal Philharmonic Society Award), vydává v těchto dnech firma HYPERION (CLASSIC). Projekt obsáhne všechna klavírní tria Ludwiga van Beethovena, z nichž je v jeho třetím svazku Klavírní trio Es dur op. 1 č. 1, Klavírní trio G dur op. 1 č. 2, Klavírní trio Es dur WoO 38.




Novou nahrávku varhanních skladeb dokončila v těchto dnech mladá varhanice Eva Bublová, která studovala v Lyonu a je nositelkou řady mezinárodních ocenění. Na právě dokončeném kompaktním disku se objeví skladby Bedřicha Antonína Wiedermanna (Toccata a fuga f moll, Píseň „Nechte jít…“), Césara Francka (Fantaisie en la), Charlese-Marii Widora (Andante sostenuto, Symphonie gothique) a Klementa Slavického (cykly Cantus sacri a Fresky). Část titulu tvoří live záznam z koncertu Evy Bublové ve Smetanově síni, část byla natočena studiově. Spolu s Evou Bublovou se na CD představuje i mezzosopranistka Karolina Berková. Nová nahrávka varhanní tvorby, vydaná firmou ARCODIVA, se na našem trhu objeví v podzimních měsících.




Současný americký skladatel španělského původu Leonardo Balada (nar. 1933) je u firmy NAXOS (CLASSIC) zastoupen již několika nahrávkami. Pátý titul obsahuje celkem pět jeho opusů (Guernica, Homage to Sarasate, Homage to Casals, Symfonie č. 4 „Lausanne“, Zapata – Images for Orchestra), z nichž k nejvýznamnějším rozhodně patří zhudebnění Picassova obrazu Guernica. Tato skladba spolu s Poctou Sarasatemu a Poctou Casalsovi se na CD objevuje vůbec poprvé. Díla uslyšíme v podání Barcelonského symfonického orchestru a Katalánského národního orchestru, v jejichž čele tentokrát stanul Salvador Ms Conde.




Edice Romantický klavírní koncert – sv. 35 (HYPERION – CLASSIC), která v těchto dnech obohacuje náš trh, obsahuje v podání Howarda Shelleyho a Tasmánského symfonického orchestru řízeného Shelleyem od klavíru tři klavírní koncerty Heinricha Herze (č. 1 A dur op. 34, č. 7 h moll op. 207 a č. 8 As dur op. 218), psané v elegantním duchu Hummela, Czerného a Moschelese. Tento německý klavírista, skladatel a dirigent (1803 – 1888) uspořádal jako jeden z prvních koncertní turné po USA, kde tehdy slavil fenomenální úspěchy.




Vynikající kanadský klavírista Marc-André Hamelin přichází na svém novém kompaktním disku u firmy HYPERION (CLASSIC) s hudbou současného ruského skladatele Nikolaje Kapustina (nar. 1937), která v sobě nese prvky jazzu. Hamelin je v současnosti jedním z nejuznávanějších klavíristů,

za své nahrávky s díly Bernsteina, Godowského, Medtnera či Ornsteina získal četná prestižní ocenění.




Již čtvrtý svazek nové edice firmy HYPERION (CLASSIC) Romantický houslový koncert přináší hudbu dvou méně známých polských skladatelů, Mieczysława Karłowicze a Moritze Moszkowského. Mieczysław Karlowicz (1876–1909) představuje v pol-




Další nová nahrávka firmy HYPERION (CLASSIC), tentokrát z Westminsterské katedrály, představuje dvě velice významné mše soudobé hudby (Missa parvula, Mše pro sbor a dvoje varhany), jejichž autorem je anglický skladatel Peter Maxwell Davies (nar. 1934). Davies byl nedávno Buckinghamským palácem poctěn titulem Master of the Queen´s Music. Obě mše byly zkomponovány na objednávku Sboru Westminsterské katedrály.


První CD s hudbou italského

ské hudbě pozdně romantický proud, jehož vzorem byli F. Liszt, R. Wagner, R. Strauss a C. Debussy. Jeho hudba je poznamenána melancholickou lyrikou, mystickým symbolismem, ale i smyslem pro krajinomalbu (např. symf. báseň Tatry). Jeho nejznámější skladbou je na CD uvedený Houslový koncert A dur, vedle něhož se zde objevuje Houslový koncert C dur Moritze Moszkowského (1854 – 1925), vynikajícího interpreta především Chopinových skladeb, ale autora víceméně eklektických skladeb až salónního rázu.




Firma SUPRAPHON přináší v těchto dnech na trh komorní hudby digitální nahrávku tří sextetů Pavla Vranického (1761 – 1808) a jednoho sextetu jeho bratra Antonína (1761 – 1820) pro smyčcové kvarteto s flétnou a hobojem. Bratři Vraničtí působili na přelomu 18. a 19. století ponejvíce ve Vídni, a tak při komponování nepochybovali o tom, že je třeba především zaujmout zhýčkané vídeňské obecenstvo. V nahrávce posluchačsky vděčných sextetů se představuje renomované Stamicovo kvarteto spolu se znamenitou hobojistkou Janou Brožkovou (v současnosti i první hobojistkou České filharmonie) a zkušeným flétnistou Jiřím Válkem. Původní archivní materiály pro natáčení spartoval Stanislav Ondráček.




Když anglický klavírista Leslie Howard dokončil 57. díl svého lisztovského projektu, netušil, že se v archívech objeví ještě nějaké nové Lisztovy skladby. Nyní tedy u firmy HYPERION (CLASSIC) vychází již druhý svazek těchto „objevů“, z nichž nejvýznamnějšími jsou nejspíše Preludia a poetické a náboženské harmonie S 171d.

44

skladatele Giovanniho Paisiella (1740 – 1816) u firmy NAXOS (CLASSIC) obsahuje jeho klavírní koncerty. Paisiello byl současníkem Domenika Cimarosy a Niccoly Piccinniho a byl také nejoblíbenějším skladatelem Napoleona Bonaparteho. Na svém kontě má tento neobyčejně plodný autor více než sto oper a nesčetné množství církevní hudby. Skladby pro tuto nahrávku nastudoval italský sólista Francesco Nicolosi, jehož dvě předešlá alba italských operních transkripcí Thalberga měla u kritiky mimořádný ohlas.


Na rozdíl od řady jiných vydava-

telství se NAXOS (CLASSIC) často věnuje i zcela unikátním dramaturgickým projektům. Ve světové premiéře tu nyní ve vynikajícím obsazení (Moskevský filharmonický orchestr a Dmitrij Jablonskij) vychází Sedmá symfonie Borise Tišenka (nar. 1939). Nejznámějším dílem tohoto oblíbeného žáka Dmitrije Šostakoviče je nepochybně jeho Pátá symfonie, kterou zkomponoval v roce 1976 na počest svého staršího kolegy Rožděstvenského. Symfonie č. 7 je téměř o dvacet let mladší a psaná s volným přístupem k symfonické formě, ve stylu ne nepodobném pozdním symfoniím Šostakovičovým.




Jedinečná kolekce 42 titulů s Karlem Ančerlem, vydávaná firmou SUPRAPHON, pokračuje již šestou sérií této unikátní edice. Další půltucet titulů, který se v nedávné době objevil v nabídce prodejen, bude pro Ančerlovy obdivovatele opravdovým potěšením. Dominantou jsou tu totiž kantátové skladby moderních autorů, a to jak světových (Stravinskij a Prokofjev), tak českých (Martinů, Vycpálek). To je obor, ve kterém se Ančerl pohyboval jako ryba ve vodě: věděl si rady jak s modernějšími výrazovými prostředky a jejich zpřístupněním posluchačům, tak s fenoménem lidského hlasu a jeho integrací do velkého symfonického aparátu. Stravinského

G R A M O R E V U E Svatba je událostí již sama o sobě – vždyť jak často slyšíme na jednom pódiu vedle vokálních sólistů hned čtyři klavíry? Druhým nosníkem a svorníkem této skupiny nahrávek jsou rozměrné a závažné symfonie počínaje Brahmsovou Druhou přes Mahlerovu Devátou až ke dvěma posledním symfonickým dílům Bohuslava Martinů, a sice symfoniím č. 5 a 6, jež Ančerl nahrál v době, kdy se v Čechách nesmělo o Martinů – emigrantovi ani příliš mluvit. Poslední skupinou skladeb jsou nástrojové koncerty (Brahms, Prokofjev). Ančerl doprovázel rád a s nesmírnou poctivostí, zvláště pak, měl-li k dispozici tak nosná umělecká jména, jako byli Josef Suk či André Navarra. Orchestrální doprovod u něho nikdy nestojí pasivně v pozadí, nýbrž podporuje a doplňuje sólistův výkon a kreativně dotváří celkový technický i stylový obraz skladby.


Po úspěšném provedení nahrávky Rossiniho málo známé opery L´equivoco stravagante přichází na trh firma NAXOS OPERA (CLASSIC) s dalším zajímavým projektem. Je jím první moderní nahrávka další Rossiniho opery Il Signor Bruschino v provedení převážné italských sólistů (Massimiliano Barbolini – tenor, Alessandro Codeluppi – tenor, Clara Giangaspero – mezzosoprán, Maurizio Leoni – baryton ad.) a excelentního souboru I Virtuosi Italiani.

oper, které dominovaly pařížské operní scéně v polovině 18. století: Les Indes galantes, Les Paladins, Platée, Zoroatre, Dardanus, Pygmalion, Hippolyte et Aricie.




Vivaldiho opus 2 – Šest houslových sonát – znamená mezník ve vývoji této hudební formy. Úspěch sbírky byl i mnohem větší než u triových sonát, které Vivaldi vydal pod op. č. 1 roku 1705. Skladby se totiž vyznačují neobyčejnou lehkostí a jednotlivé věty vycházejí z různých tanců, allemandy, sarabandy, gavotty a gigy. Opus vydává firma HYPERION (CLASSIC).




Legendární osobnost českého interpretačního umění, houslista Josef Suk, pravnuk Antonína Dvořáka a vnuk skladatele Josefa Suka, se 8. srpna dožil v plné tvůrčí síle pětasedmdesáti let. Sólovou dráhu začal již jako student pražské konzervatoře v roce 1948 a plně ji začal rozvíjet po samostatném pražském koncertě v roce 1954. V osobě Josefa Suka se rodové geny projevily mimořádným talentem, a tak se záhy stal vyhledávaným sólistou. Více než padesát let je nejen na domácích, ale i na nejslavnějších koncertních pódiích celého světa přijímán jako autentický interpret Dvořákových a Sukových skladeb, jeho nahrávka Dvořá-

certů W. A. Mozarta a sonáty Beethovenovy a Brahmsovy až po velké mistry 20. století. Například Sukovy nahrávky Martinů houslových koncertů č. 1 a 2 (s Českou filharmonií a Václavem Neumannem) či Bergova houslového koncertu (opět s Ančerlem a ČF) získaly řadu světových ocenění. S velkým ohlasem se v posledních letech setkaly i Sukovy souborné nahrávky houslových skladeb Josefa Bohuslava Foerstera a Zdeňka Fibicha. Umělecké aktivity Josefa Suka se však nesoustřeďují pouze na housle. Velmi záhy totiž tento Bohem nadaný umělec začal hrát i na violu a rovněž v tomto oboru byl vynikající. Právě jeho nahrávka Martinů Rapsodie – koncertu pro violu a orchestr s Českou filharmonií pomohla prosadit toto dílo na světová koncertní pódia a dodnes je ve světě řazena mezi špičkové umělecké počiny. Josef Suk procestoval celý svět nejen jako sólista, ale rovněž jako člen Sukova tria. K jeho dalším aktivitám patří však i četná vystoupení dirigentská a významná činnost pedagogická a to nejen doma, ale i v zahraničí. Firma SUPRAPHON si velikost tohoto světově proslulého umělce, jehož počet nahrávek je u této i dalších domácích a zahraničních firem více než úctyhodný, připomíná výběrem z jeho snímků z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let let


Druhý svazek nového pro-

jektu firmy HYPERION (CLASSIC), který si dal za cíl nahrát všechna duchovní díla italského skladatele Claudia Monteverdiho, je dokončen a opět rozšiřuje již tak bohatou hyperionskou nabídku. Nahrávka, na níž se podíleli vynikající sólisté, mezi nimiž nechyběli např. pěvci Carolyn Sampson, Rebecca Outram či Charles Daniels, se soustřeďuje na hudbu ze sbírky Messa à quattro voci e salmi z r. 1650, a tak v ní nechybí např. Messa à quattro voci da cappella, Cantate Domino, O beatae viae, Laudate Dominum ad.


Americká skladatelka Amy Beach (1867 – 1944) se v katalogu firmy NAXOS AMERICAN (CLASSIC) objevuje již podruhé, a to s krásnou sbírkou písní, které plně odhalují její vytříbený hudební styl. Beach je považována za první americkou skladatelku, které se podařilo prosadit ve světě. Její dílo obsáhlo celkem 150 opusů různých žánrů (vokální, orchestrální, komorní a operní). Nejznámější jsou však její zmíněné písně, které pro NAXOS nazpívala mezzosopranistka Katherine Kelton, na klavír doprovázená Catherine Bringerud.


Titul s houslovými sonátami č. 1

– 4 Charlese Ivese (mj. podnikatelsky působícího v oblasti pojišťovnictví), který na trh přinesla firma NAXOS AMERICAN (CLASSIC), je pokračováním touto firmou nedávno vydaného alba, věnovaného klavírní tvorbě tohoto amerického skladatele. Jeho dílo bylo na počátku 20. století považováno za extrémní, radikální experiment, a tak začalo mezi širší veřejnost pronikat až teprve po 2. světové válce. Přináší totiž nejen nové zvukové kombinace, ale radikální změny jsou patrné rovněž v oblasti rytmu; současně však Ives ve svých kompozicích vycházel z amerického tradičního folkloru a duchovních písní. Jeho houslové sonáty tak patří k tomu nejniternějšímu, co v americké komorní hudbě vzniklo.


Sedmý svazek jedenáctidílné chronologicky sestavené řady beethovenovských nahrávek rakouského klavíristy a skladatele Arthura Schnabela, rovněž světově uznávaného interpreta Schuberta a Brahmse, obsahuje sonáty č. 22 – 26. Nahrávky jsou z let 1932 – 1935 a novinka vychází u firmy NAXOS HISTORICAL (CLASSIC).


Koncert The Butterfly Lo-


Milostné písně z oper fran-

couzského barokního skladatele Jeana Philippa Rameaua si pro své nové CD zvolila mladá anglická sopranistka Carolyn Sampson. Na titulech firmy HYPERION (CLASSIC) se Carolyn Sampson objevuje jako sólistka na několika vynikajících albech souboru The King´s Consort (Monteverdi, Schelle, Vivaldi, Zelenka). Recitál obsahuje árie ze sedmi Rameauových

vír op. 17, A. Dvořák: Slovanský tanec č. 2 e moll op. 46/I (B83).

kova houslového koncertu s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem je dodnes považována za jednu z nejlepších. Repertoár houslisty Josefa Suka je však velmi široký, od skladeb J. S. Bacha přes komplet houslových kon-

(B. Smetana: Z domoviny. Dvě dua pro housle a klavír, A. Dvořák: Sonatina pro housle a klavír G dur op. 100 (B183), Romantické kusy pro housle a klavír op. 75 (B150), J. Suk: Balada d moll op. 3b, Čtyři skladby pro housle a kla-

45

vers pro housle a orchestr je jednou z nejznámějších současných čínských skladeb. Jeho autory jsou Chen Gang (nar. 1935) a He Zhanhao (nar. 1933). Na nahrávce firmy NAXOS SACD (CLASSIC), realizované na nejmodernějším zvukovém nosiči SACD, použitelném na jakémkoliv CD přehrávači, jej doplňují Písně a tance z Hedvábné stezky slovenského skladatele a dirigenta Petera Breinera (nar. 1957). Sólistou je Takako Nishizaki, jehož doprovází No-

BMG 82876 52591 2 Best of Classics – Edition Haydn Sinfonien, London Festival Orchestra, Ross Pople Petr Pokorný

B

MG je velká a proslulá firma a kvalita jejích nahrávek je vesměs špičková. Alespoň po technické stránce. Tak je tomu i v tomto případě. Zvuk jasný, čistý, dynamické rozpětí odpovídající orchestru klasické symfonie. Na druhé straně je nutno si uvědomit, že CD je součástí třicetititulového výběru „toho nejlepšího“ z klasické hudby, že tedy má funkci popularizační a patří k levným edicím. To poznáme i na tom, že téměř chybí průvodní text, i na dramaturgii snímku samého. Booklet obsahuje vedle titulní stránky pouze reklamu na celý třicetidílný komplet a na zadní straně 15 řádků textu o Haydnových pozdních symfoniích (v němčině).

Ostatně i výběr „toho nejlepšího“ z klasické hudby je sám o sobě zajímavý. Každý skladatel, který se do výběru dostal, je zastoupen jedním CD. Haydn právě dále recenzovaným snímkem tří pozdních symfonií. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze J. S. Bach a Beethoven, každý se dvěma CD a Mozart se čtyřmi. Česká hudba je zastoupena – jak také jinak – Dvořákem a jeho Novosvětskou. Do výběru se dostali Holst a Orff, nikoli však Debussy, je tu Johann Strauss, ale nikoli Schumann atd. Zajímavé je, že se se svou klavírní hudbou dostal do výběru i Eric Satie. Jak to v takových výběrech bývá obvyklé, ze symfonické tvorby dostala přednost díla, která mají nějaký buď skladatelem přidělený nebo praxí vžitý název. Proto byly

z díla Josepha Haydna (1732–1809) vybrány ty z celkového počtu dvanácti pozdních symfonií, které jsou známy svým ilustrativním označením. Symfonie „S úderem kotlů“ G dur patří vůbec k nejslavnějším Haydnovým dílům. Vznikla v rámci Haydnovy první návštěvy Londýna v letech 1791 až 1972. Je čtyřvětá s běžným členěním. Po krátkém pomalém úvodu následuje rychlá věta v sonátově formě. Po ní pomalá věta, menuet a finale. Obsazení orchestru je také obvyklé, dechové nástroje po dvou bez klarinetů a smyčce. Tím překvapením jsou tympány. Premiéru měla symfonie spolu s dalšími z prvního cyklu dne 23. března 1792 v Londýně. V létě roku 1792 se Haydn vrátil do Vídně, ale počátkem roku 1974 se opět ocitá v Londýně, kde slaví nový obrovský triumf další šesticí symfonií. Ty měly premiéru téměř přesně o dva roky později, 31. března 1794. K této skupině patří i další dvě symfonie recenzovaného snímku, „Vojenská“ G dur a „Hodiny“ D dur. Stavba těchto symfonií je zcela obdobná, v orchestru přibývají dva klarinety a bicí nástroje. O technické kvalitě snímku jsme se již zmínili, a ani hudební kvalitě nelze nic vytknout. London Festival Orchestra hraje čistě a přesně se drží notového zápisu, dirigent Ross Pople orchestr bezpečně ovládá a je znát, že má zkušenosti s klasickou symfonickou literaturou. Co však snímku zcela chybí, to je nějaké sdělení navíc, které by posluchače dokázalo strhnout. Tedy to, co dělá z vrcholného řemesla umění. Nahrávka je jen bezchybně odvedená práce.
ČESKÝ ROZHLAS BRNO ČSB 0040 – 2 Česká soudobá orchestrální hudba 1., E. Zámečník, J. Matys, Z. Zouhar, P. Blatný, C. Kohoutek Jiří Teml

Z

a velmi záslužný počin považuji vydání tohoto CD, seznamujícího nás s reprezentativním výběrem orchestrální hudby členů Klubu moravských skladatelů. Nejde o no-

vinky nýbrž o starší či mladší tvorbu uvedených autorů, která již prokázala svoji životnost a má tedy právo objevit se na moderních zvukových nosičích. Dílem nejmladším z hlediska doby vzniku je úvodní Zámečníkova Bitva u Slavkova z roku 1994. Zajímavý hudební nápad – použití autentického materiálu z památné bitvy – je tu realizován s příkladnou erudicí a smyslem pro potřebné napětí a tah. Velkým lyrickým fondem vybavený Jiří Matys se zde prezentuje Hudbou pro smyčcové kvarteto a orchestr z roku 1971. Je to nový pohled na spojení komorního souboru s orchestrem a to spíše na bázi rozhovoru než koncertantního zápasu i když ve Vivu tyto prvky rovněž najdeme. Zdeněk Zouhar je na CD zastoupen skladbou Musica giocosa pro smyčce z roku 1981. Půvabná, spíše optimisticky laděná skladba obsahuje i vážné zamyšlení v pomalé větě. Pavel Blatný, známý svými experimenty i v jiných žánrových oblastech, se v Hommage á Gustav Mahler z roku 1983 přiznává k mladistvému okouzlení tímto velkým autorem a to i náznakem romantického výraziva k charakterizaci mahlerovského světa. CD uzavírá zvukový obraz Panteon Ctirada Kohoutka z roku 1970, přinášející hudbu bohatou zvukovou barevností i užitím výraziva Nové hudby. O velmi zdařilé nahrávky všech skladeb se zasloužil Velký dechový orchestr Posádkové hudby Brno s dirigentem Evženem Zámečníkem, Ostravské kvarteto a Janáčkova filharmonie Ostrava s dirigentem Otakarem Trhlíkem a Státní filharmonie Brno, řízená Milošem Konvalinkou, Petrem Altrichterem a Liborem Peškem. Zvuková úroveň všech nahrávek je vyvážená a buklet obsahuje potřebné informace o autorech a skladbách.
TELARC CD 80 372 The Romantic Music of Schoenberg, Verklärte Nacht/Pelleas und Melisande. Yoel Levi – Atlanta Symphony Orchestra Jiří Teml

U

vedené CD obsahuje dvě raná díla Arnolda Schönberga, která ani nenaznačují pozdější autorův obrat k expresionismu,

46

atonalitě a nakonec k dodekafonnímu tvůrčímu období. Zjasněnou noc podle básně Richarda Dehmela, vyznačující se ušlechtilým pathosem, lyrickou krásou i bohatstvím výrazu, psal Schönberg v roce 1899 jako op. 4 nejprve v podobě pro smyčcové sexteto. Dílo pak v roce 1917 přepracoval pro smyčcový orchestr, aby i tuto verzi podrobil v roce 1943 další revizi. Rovněž další nahraná symfonická báseň Pelleas a Melisanda op. 5, inspirovaná dramatem Maurice Maeterlincka přináší hudbu emotivně bohatou, místy až ilu-

strativně popisnou, nikoliv však povrchní. Precizní mistrovská práce s tématy a polyfonními postupy zejména u Zjasněné noci, navazuje na velké romantiky Brahmse a Regera. Důmyslná akordická chromatika je tu dovedena až na hranice tonality a přiměla Schönberga k hledání nových cest hudebního vyjadřování. Obě díla, zejména Zjasněná noc, jsou tak známá, že jen stěží by profesionální dirigent přistoupil k jejich interpretaci se zásadním nepochopením. Atlanta Symphony Orchestra s dirigentem Yolem Levim pojali obě skladby se zvukovou kultivovaností a noblesou, ale i s potřebnou expresivitou, která dokonale vystihuje jak lyrický náboj obou skladeb, tak i jejich pathos a secesní dusnou atmosféru. Orchestrální partitura Zjasněné noci přináší proti komorní verzi bohatší zvuk zejména v dynamicky vypjatějších partiích. Americká dřeva a žestě se zase blýskly v bohaté partituře Pellea a Melisandy. Škoda, že v bukletu, výtvarně znamenitě vypracovaném, chybí informace o tělesu a dirigentovi.


G R A M O R E V U E SUPRAPHON SU 3687-2 011 Karel Ančerl Gold Edition č. 27. Ernst Bloch: Schelomo, Robert Schumann: Koncert a moll, op. 129, Ottorino Respighi: Adagio s variacemi (66:03), André Navarra, violoncello, Česká filharmonie, Karel Ančerl Zdeněk Pachovský

Ú

ctyhodný projekt 42 dílné edice s nahrávkami České filharmonie pod taktovkou Karla Ančerla je nejen dokumentem o kvalitách našeho prvního orchestru a jeho hlavního dirigenta v letech 1950-1968, nejen nabídkou symfonických skvostů, ale také přehlídkou vynikajících sólistů, kteří v oné době s ČF spoluúčinkovali. Jedním z nich, jemuž je věnován 27. snímek edice, je André Navarra (1911--1988), proslulý francouzský violoncellista a pedagog, jehož interpretační kurzy navštěvovali i čeští cellisté. Navarra býval hostem festivalů Pražské jaro a Karel Ančerl s ním v roce 1965 nahrál díla Blochova a Schumannova, o rok později Respighiho. Ernest Bloch (1880--1959), americký skladatel švýcarského původu využíval ve své instrumentální tvorbě intonací židovské hudby, její melodiky i espresivity. Schelomo, hebrejská rapsodie pro violoncello a orchestr, je hudebním portrétem židovského krále a patří k Blochovým nejznámějším dílům. Zaujme orchestrální bar-

vává kontrolu. Snad i proto, že sám byl Blochova vyznání a jen zázrakem unikl smrti v holocaustu. Robert Schumann (1810--1856) napsal Koncert a moll pro violoncello a orchestr jako čtyřicetiletý, v době, kdy již trpěl náporem blouznění a depresí. V období přechodného návratu tvůrčích sil komponoval hudbu neobyčejně vřelou, příznačnou pro první a zejména druhou větu koncertu. Finále, navazující bez přestávky, je hravější a vzrušenější. André Navarra hraje koncert krásným nosným tónem, technicky obtížnou až bizarní kadenci zvládá suverénně. Hlas violoncella si uchovává dominující roli, jistě také dík Ančerlově zvukové obezřetnosti a citlivému projevu České filharmonie. Vysokou úroveň má i provedení závěrečného Adagia s variacemi Ottorina Respighiho (1879--1936), v němž italský impresionista vzdal poctu violoncellu jako nástroje výsostné, až romanticky senzibilní kontability. Buklet si svým výtvarným řešením i obsahem uchovává ráz, pro celou edici standardní. Jaroslav Holeček, autor stabilního medailónu o Karlu Ančerlovi, napsal také výstižný a jazykově kultivovaný text o skladatelích a nahraných dílech (A, N, F a Č). Ke kvalitě snímku přispívá i práce technického týmu, která nám dává zapomenout, že v živém provedení zazněla tato hudba téměř před čtyřiceti lety.


„Ariadna na Naxu“, zhudebňující antickou báji o dceři krétského krále Minoa, uprchnuvší ze šťastného domova na nehostinný Naxis, aby zachránila milovaného Thesea, který jí nakonec opustí. Hru napsal básník Johann Christian Brandes a věnoval ji své ženě, proslulé herečce Charlottě. Inspirován jejím uměním složil Benda hudbu, umocňující působivost tragédie. Hudba se střídá s textem, předjímá a zrcadlí jeho význam, jen ve vrcholných místech se obě roviny prolínají. Benda používá příznačné motivy charakterizující postavy, v líčení prostředí se nevyhýbá zvukomalbě, duchovní svět hrdinů vystihuje s dramatickou přesvědčivostí. Ne náhodou se o melodramech českého skladatele pochvalně vyjádřil Mozart a přiznal,

SUPRAPHON SU 3748-2 031 Kramář – Krommer: Klarinetové koncerty (66:03), Vlastimil Mareš a Jiří Hlaváč, klarinety, Pražský komorní orchestr, Libor Pešek Zdeněk Pachovský

že jejich partitury vozí na cestách a nachází v nich poučení pro recitativy svých oper. Snímek Arco Divy z roku 2003 je zpracován z live nahraného provedení „Ariadny na Naxu“ na Lomnickém festivalu v roce 2000. Je to provedení působivé a bezprostřední, jemuž ani částečná nezřetelnost textu v samém úvodu ani pokašlávání publika v závěru neubírá na hodnotě. Jaroslav Krček nastudoval melodram s Komorní filharmonií Pardubice a vedle funkce poučeného a inspirativního dirigenta se ujal i úlohy zkušeného zvukového režiséra. Do hlavních rolí obsadil herce, s nimiž dlouhá léta spolupracuje a jejichž citlivá muzikálnost byla již mnohokrát ověřena. Alfred Strejček využívá jako Theseus svůj jasně artikulovaný hlas a v osudovém monologu také odpovídající umírněný pathos. Ariadně propůjčila svůj poněkud civilnější, mezi obavami a důvěrou zachvívající se hlas Jitka

ARCO DIVA – JP 0066-2-231 Jiří Antonín Benda: Ariadna na Naxu, scénický melodram (38:37) Jitka Molavcová, Alfréd Strejček, Komorní filharmonie Pardubice, Jaroslav Krček Zdeněk Pachovský

J

vitostí i výmluvným sólovým hlasem. André Navarra ji tlumočí skvěle, dává Blochovi onen nezbytný emocionální náboj aniž překračuje meze krásného tónu a dramatičností míru. Musica judaica je blízká i Karlu Ančerlovi, je do ní pohroužen, ale stále si nad jejím výrazem a formou ucho-

Molavcová. V závěrečném monologu dosahuje ve svém zoufalství a přechodné nenávisti výrazu, hodného antické tragédie. Odhaluje tak široký rejstřík svého talentu, vnímaného často jen ve spojení s divadelní scénou Semaforu. Vedlejší, ale nezastupitelnou roli horské nymfy Oradey přednesla v duchu celého pojetí Ludmila Mecerodová. Snímek je opatřen jednoduchým bukletem, jehož titulní stranu zdobí portrét hlavní protagonistky. Průvodní slovo Miroslava Hršela (A, Č) je věnováno jak Bendovi a jeho melodramu, tak výstižným medailonům všech účinkujících. Co citelně postrádám, je text Brandesovy hry. To je také jediné závažnější manko na záslužném edičním počinu, umožňujícím nám ověřit si na vlastní uši oprávněnost Mozartova soudu o melodramech českého mistra.


iří Antonín Benda (1722--1795), nejvýznamnější představitel široce rozvětveného hudebního rodu z Benátek nad Jizerou, byl jedním z velkých Čechů, kteří svým dílem vstoupili trvale do povědomí kulturní Evropy. Platí to především o jeho melodramech, komponovaných za skladatelova pobytu v Gotě. Tam byl v roce 1775 nadšeně přijat Bendův scénický melodram

47

F

rantišek Vincenc Kramář (1759-1831) je jedním z českých hudebníků, kteří na přelomu XVIII. a XIX. století dosáhli v Evropě nejvyšších poct. Začínal jako houslista, varhaník a kapelník, aby se ve Vídni na sklonku života stal císařským dvorním skladatelem. Včas poznal rostoucí význam a oblibu dechových nástrojů a svoji bohatou instrumentální tvorbu zaměřil právě k nim. Supraphon vydal v loňském roce dvě CD s Kramářovými dechovými partitami a kvartety, nyní nabízí snímek se skladatelovými klarinetovými koncerty. Všechny jsou v tónině Es dur, nejznámější byl vydán v roce 1803 a za svoji oblibu vděčí přehledné třídílné formě, invenční svěžesti a vyváženosti sólové a symfonické složky. Klarinetistovi nabízí příležitost uplatnění brilantní techniky i krásného zpěvného tónu. Vlastimil Mareš toho svrchovaně využívá, jeho hra vyniká čistou intonací, vzácnou vyrovnaností v rychlých pasážích i vřelostí ve zpěvných

G R A M O R E V U E oddílech. Počíná si tak i v obou koncertech pro dva klarinety a orchestr, v nichž se jeho sólovým partnerem stává Jiří Hlaváč, umělec, který si i při svých četných hudebních aktivitách uchovává dokonalou nástrojovou techniku, zvukovou kulturu a noblesu projevu. Výrazová mnohotvárnost hudby je ve dvojkoncertech, zejména v jejich volných větách, bohatší. Je to patrné již v Koncertu op. 35, který má jinak obdobnou formu a byl vydán ve stejné době jako Koncert op. 91. K pozoruhodnému posunu Kramářova hudebního myšlení dochází v Koncertu op. 91, vydaném v roce 1815. Úseky symfonického tutti se v něm prolínají s komornějším obsazením. V Adagiu zazní i tóny stísněné a melancholické, aby ve finále Alla polacca nabyla hud-

ba opět hravého lesku. Na dokonalém tlumočení všech tří koncertů se vedle Vlastimila Mareše a Jiřího Hlaváče rovnocenně podílí Pražský komorní orchestr, hrající pod taktovkou Libora Peška ve vzácné shodě jak s oběma sólisty tak s charakterem Kramářových partitur. O interpretech bohužel není ve výtvarně vkusně řešeném bukletu ani řádka. Stručný text (A, N, F a Č) Václava Kapsy se zaměřuje jen ke Kramářovi a jeho koncertům. Technická a zvuková stránka nahrávky odpovídá vysoké hudební kvalitě snímku, který je dalším dokladem přínosu českých mistrů evropskému klasicismu.
ARCODIVA UP 0064-2 131 Felix Mendelssohn-Bartholdy, Petr Iljič Čajkovskij: Piano Trios, Czech Trio: Milan Langer, Dana Vlachová, Miroslav Petráš Petr Pokorný

F

elix Mendelssohn-Bartholdy (1809--847) napsal v letech své

kompoziční zralosti celkem dvě klavírní tria. Obě patří k nejkrásnějším skladbám Mendelssohnovým a k nejcennějším skvostům triové literatury vůbec. První z dvojice, Trio d moll op. 49, které si interpreti vybrali pro svůj snímek, vzniklo roku 1839. Robert Schumann o něm v roce 1840 napsal: „Je to mistrovské trio současnosti……velice krásná skladba, která po letech ještě bude těšit vnuky a pravnuky.“ To Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893) se tomuto komornímu obsazení dlouho vyhýbal. Tvrdil, že se klavír špatně pojí se zvukem smyčcových nástrojů. Zajímavě moderní názor v době romantismu, kdy skladatelé ještě uměli dobře využívat protikladů ve zvuku i technice těchto nástrojů. Přesto se ani Čajkovskij obsazení klasického klavírního tria nevyhnul a po náhlém skonu svého přítele Nikolaje Rubinsteina napsal na přelomu let 1881/ 82 jedinou skladbu tohoto obsazení. I Čajkovského Trio a moll op. 50 vešlo triumfálně do koncertní praxe a za dobu delší než 120 let od vzniku neztratilo nic ze své zvláštní nostalgické krásy. Obě tato tria patří k vyhledávaným i obávaným repertoárovým číslům příslušných komorních souborů. Vyhledávány jsou pro svou krásu, citovou hloubku i posluchačskou oblibu, obávány pro mimořádnou technickou i výrazovou náročnost. České trio, hrající ve složení Milan Langer – klavír, Dana Vlachová – housle a Miroslav Petráš – violoncello dává svou interpretací obou děl jasně najevo, že na to má. O sólistických kvalitách jednotlivých členů tria není vůbec pochyb. Langer má brilantní techniku (a má příležitost ji uplatnit) i smysl pro souhru, oba hráči na smyčcové nástroje mají krásný tón, čistě intonují a velmi pečlivě frázují. Zvuk tria je celkem vyvážený, takže ani hlas violoncella nezůstává v souhře potlačen. Oba nástroje dokáží vyklenout kantilénu, aniž by sklouzly do pověstného, příliš sladkého, příliš velkého vibrata. Možná bychom mohli očekávat v Mendelssohnově scherzu ještě trochu křehčí, ještě trochu féeričtější zvuk a v Čajkovského triu větší dynamické rozdíly.

To jsou ale jen drobné připomínky, které neubírají nic na tom, že snímek jako celek je velmi zdařilý. Nahrávalo se v červenci 2003 v kostele sv. Vavřince v Praze. Zvuk nahrávky svědčí o tom, že tento prostor je pro takové komorní snímky zcela vyhovující. Jistě na tom mají zásluhu i hudební režisér a producent Jiří Štilec a zvukový režisér Václav Roubal. Jistým zklamáním je připojený booklet. Vadí nejen zcela nesystematický výskyt jednotlivých písmen v kurzívě v téměř všech polotučně vysázených jménech, ale i často až k nesrozumitelnosti přetížená souvětí nepříliš informativního textu Rafaela Broma. Naštěstí se tato souvětí pokusil v anglickém překladu rozplést a zjednodušit Karel Janovický.
HÄNSSLER CLASSIC CD 98. 424 Transfigured Bach, transkripce neklavírních děl Johanna Sebastiana Bacha od Bély Bartóka, Dinu Lipattiho a Ignaze Friedmanna, Petronel Mallanová – klavír Jaroslav Smolka

N

ěmecké vydavatelství v Holzgelingen roku 2002 nahrálo ve studiu Skywalker Sound v kalifornském Nicasiu a loni vydalo CD s velmi exkluzívním repertoárem z transkripcí Bachových skladeb, původně neurčených klavíru, s jihoafrickou klavíristkou. Ona exklusivita nespočívá v tom, že by to snad byly v minulosti často hrané i tiskem vydávané transkripce Lisztovy, Busoniho či některých dalších upravovatelů pojímajících klavírní zvuk i hudbu barokního velikána romanticky. Jsou to naopak úpravy tvůrčích osobností orientovaných protiromanticky, reprezentantů moderny první poloviny 20. století. Nejstarší z nich je

48

Béla Bartók, jehož úprava třívěté Sonáty č. 6 g moll pro varhany BWV 530 je kabinetní ukázkou úsporného a průhledného zacházení s Bachovou kompoziční strukturou a také porozumění pro stylizaci barokních interpretačních praktik na moderním klavíru. Neznám notovou předlohu a nemohu tedy rozlišit, co je vypsáno v Bartókově hudebním textu a co dotvořila Petronel Mallanová; je to však zřetelně konsistentní výkon, kde lze předpokládat shodu v přístupu upravovatele a interpretky. Nejvíc úprav tady má polský virtuos Ignaz Friedman, jen o rok mladší než Béla Bartók: deset z celkového počtu dvanácti. Přepisoval pro sólový klavír ne-

jen varhanní skladby (Pastorale F dur BWV 390, chorály Wachet auf, ruft uns die Stimme BWV 645 a Nun komm, des Heiden Heiland BWV 659a), ale i jednotlivé věty z Partit pro sólové housle BWV 1002 a 1006, Sicilianu ze Sonáty E dur pro flénu a continuo BWV 1031, I. větu Braniborského koncertu č. 3 G dur BWV 1048 a jednotlivé pomalé věty z kantát BWV 68 a 208. Našel tady překrásné, typicky barokní široce rozvité kantilény, které dokázal znamenitě, se smyslem pro jeho témbrové možnosti, převést do klavíru. Vstupním číslem CD je slavná Toccata a fuga d moll BWV 565 v transkripci generaci mladšího, ale záhy zesnulého rumunského virtuosa Dinu Lipattiho. Jihoafrická klavíristka Petronel Mallanová, pocházející z rodiny francouzských hugenotských emigrantů, usídlených v Jižní Africe, hraje všechny skladby se znamenitou klavíristickou erudicí i se smyslem pro specifické pojímání hudby Johanna Sebastiana Bacha, jak jej vnímali modernisté 20. až 40. let. Je to přístup zajímavý a pro nás do značné míry objevný.