2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Hudební rozhledy 8/2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Z obsahu Zastavení s Leošem Svárovským ...................................... 3 Ze Smetanovy Litomyšle................................................... 7

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka Šéfredaktor: Jan Šmolík Redakční rada: Jiří Hlaváč, Mikuláš Chadima, Petr Janda, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Redaktorka: Hana Jarolímková Externí spolupráce: Jitka Slavíková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel.: 251 552 425 (šéfredaktor) 251 550 208, 251 554 088 (redaktoři), 251 554 089 (sekretariát) fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 Bratislava 3, tel./fax: 004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 – předplatné 004212/44 45 46 28 – administrativa 004212/44 45 06 93 – inzerce e-mail: [email protected] Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902. Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 20 Kč, roční předplatné 240 Kč. Odevzdáno do sazby: 7. 7. 2003 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996

Kroměřížský festival FORFEST telegraficky ................... 9 O Janáčkově máji s Jaromírem Javůrkem ..................... 10 Malé ohlédnutí za Beethovenovým Hradcem ................. 12 ČKO, Vlachovo kvarteto a Ivan Moravec ....................... 14 Concertino Praga v Rudolfinu ........................................ 14 Virtuosi di Praga a L’Olimpiade..................................... 15 Hudba v synagogách........................................................ 17 XVI. Expozice Nové hudby.............................................. 19 Nejen Dvořákova Olomouc .............................................. 20 Jaroslav Doubrava – skladatel v sevření dvou totalit ..... 23 Rozpaky z koncertu Robyho Lakatose ........................... 28 Liška Bystrouška v Liberci a Olomouci ......................... 30 Český triptych I ............................................................... 31 Werther v Plzni ............................................................... 33 Minulost, současnost i budoucnost Šlesvicko-Holštýnského festivalu..................................... 36 Dvakrát z Glyndebourne ................................................. 39 Jabkenická myslivna opět otevřena ................................ 42 O České filharmonii s Václavem Riedlbauchem ............ 44

Co si přečtete v příštím čísle? Z Festivalu komorní hudby v Českém Krumlově – Bystřické zámecké slavnosti – Kam míří operní divadlo – Sedlák kavalír a Modrovous v Ostravě – Dvořákův Jakobín v Opavě –Čtvrtstoletí se šílenou Lucií – Nad výročím I. symfonie Karla Husy – S Jiřím Bělohlávkem o nahrávce symfonií Bohuslava Martinů Na titulní straně Leoš Svárovský

Foto Zdeněk Chrapek

1

Hr0308.indd 1

4.8.2003, 15:55:31

Dvě třetiny ročníku Vážení čtenáři, tomu se ani nedá říkat schůze, spíš záchranná četa. U děkana HAMU se nás sešlo šest, seznámil jsem kolegy s čísly a fakty, sdělil jsem, že neumím seriózně přislíbit a zajistit ekonomiku dalšího vydávání časopisu a dal jsem svoji funkci k dispozici. Vzali to na vědomí, ale protože zachránce se nalézt nepodařilo, logikou Hlavy XXII mám stabilizovat redakci tak, aby byla možná věcná strukturální obměna. Pak jsme hledali ty nejskrytější rezervy a také jsme rozhodli (s iniciativou předních hudebních osobností), že požádáme o osobní dary k přežití časopisu. Samozřejmě, že se to nikomu z nás příliš nelíbí a také to nesmí být sbírka. Pro tu jsou právní předpisy tak závažné, jakoby hasiči na tonoucím vyžadovali životopis. Také jsem konzultoval, jak reagovat na sdělené výhrady k našemu časopisu. Konkrétně byly tři a zveřejňuji je. Další řádky jsou pak určeny čtenářům, hudební veřejnosti, grantové komisi a odboru umění a knihoven MK, který materiály připravil. ! Počet prodaných výtisků a vlastní příjmy z prodeje jsou vykazovány u Hudebních rozhledů nižší než u Harmonie, při obdobných nákladech obou časopisů. ! Z toho vyplývá i požadavek na státní rozpočet, který u Hudebních rozhledů vždy dvojnásobně převyšuje požadavky ostatních hudebních časopisů. ! Počet stálých pracovníků je u Hudebních rozhledů též dvojnásobný než u Harmonie. Je však třeba vzít v úvahu fakt, že časopis Harmonie vychází v rámci nakladatelství MUZIKUS který zařizuje řadu služeb i pro časopis Harmonie a poskytuje mu též podporu. Toto grantová komise ale hodnotí kladně, jako přínos k vydavatelské praxi. Je pro mě nepochopitelné, že Harmonie se v těchto souvislostech stala jediným, výhradním etalonem, kterým se měří Hudební rozhledy. O jiných časopisech hudebních a srovnatelných z jiných oborů ani slovo. Pletou se tu jablka s hruškami.

Psal jsem již mnohokrát o problémech našich, obecněji o kulturních časopisech, konkrétně jsem reagoval na články v denním tisku o literárních časopisech a předminule o Tanečních listech. O Harmonii jsem nepsal. Nyní tak činím proto, že sdělený postoj je nejen výhradně srovnávací, ale i konfrontační. Pokusím se zachytit průběh a vývoj. Když jsem před řadou let jednal s majitelem firmy MUZIKUS, panem Andelem, o vydávání Hudebních rozhledů u nich, my dva jsme se celkem snadno dohodli. Není jeho vinou, ale také ne mojí, že hysterické komplikace ze strany skupiny skladatelů dohodu neskutečně protahovaly a znemožnily. Nedivím se panu Andelovi, že řešil situaci jinak. Když jsem přijal pana Kalinu do Hudebních rozhledů jako redaktora, dostal tři inovační úkoly a tři měsíce na splnění: Velkou soutěž CD, rubriku pro jazz a alternativní žánry a mladou generaci. Pracoval pilně, shromáždil vše, co se dalo, nám neodevzdal nic, ale z redakce Hudebních rozhledů vydal pilotní číslo Harmonie. Ujišťoval, že nový časopis nebude nikde „ujídat“, protože vše bude na ryze komerční bázi. Věděl jsem, že je to nemožné. Když pak pan Andel začal působit v grantové komisy MK, zeptal jsem se, zda je regulerní, když majitel konkurenčního časopisu rozhoduje o nás. Dozvěděl jsem se, že je v grantové komisi za podnikatele a ne za Harmonii. Když jsem se letos v dubnu zeptal šéfredaktora Harmonie, kolik oni dostali od grantové komise, odpověď jsem mu záviděl. Řekl, že to neví, protože o to se stará jejich majitel a zaměstnavatel. Když jsem v předminulém složení grantové komise upozornil, že jsou tam nejméně čtyři jména, uváděná pravidelně na tirážní stránce v autorském kruhu Harmonie, dozvěděl jsem se, že to není střet zájmů, protože každý pracuje na více místech. Poslední obměna, o které vím, proběhla ovšem také v zavedeném „harmonickém“ duchu. Když Společnost Hudební rozhledy pověřila předsedu, Petara Zapletala, aby

se dotázal, jakým způsobem se obměňují a navrhují členové grantové komise, referoval pak, že místo odpovědi dostal informaci, že by to byl střet zájmů. Když jsem po schůzi České hudební rady paní doktorce Bajgarové, předsedkyni grantové komise, vysvětloval naši problematiku, pozorně naslouchala a opakovala, že je škoda, veliká škoda, že jsem tohle nepřišel vysvětlit na poslední schůzi komise. Nevěděl jsem ani kdy je, ani že bych tam mohl, nikdo mne nepozval. („Oni tě opravdu nepozvali? To je velká škoda.“) Škoda to je, na náhody jsem věřit přestal. A zdá se místopředsedovi komise, doktoru Pekarovi, adekvátní, že jinému časopisu z jeho sféry zájmů přidělili grant čtyřikrát větší než Rozhledům, i když vychází v polovičním rozsahu a jenom šestkrát do roka? Nám předhazovaná Harmonie dostala ještě o něco více. Přeji časopisům tyto peníze a vím, že je nutně potřebují. My ovšem také! Ke konkrétním výtkám: Musíme mít jinou strategii, vysvětloval jsem to. Přínos z prodeje není hlavním zdrojem příjmů, ani důvodem k výši žádaného grantu. Zcela jiný počet vznikne, uvážíme-li, kolik dalších příjmů musí naše redakce sehnat, kolikrát převyšují ministerský grant. To by bylo jiné srovnání. Vysokou částku po celá léta žádáme podle předpisů a na přímou radu z ministerstva kultury, letos jsme se dozvěděli, že je to chyba. Nebudu rozvádět. Třetí výtka je urážlivý nesmysl, bohužel se s ním při rozhodování operuje. Alespoň kdyby si „odpovědní“ přečetli tiráž nebo úvodník čísla 6. Kdo tady nechce umět počítat, mate ministra a nám škodí? Časopis děláme ve třech lidech. Vážení čtenáři, při jednání s (potenciálními) sponzory jedna z prvních otázek zní: kolik dostáváte státní dotace? Pak druhá – proč tak málo? A většinou třetí: hodilo by se vám, kdybychom si zavolali po prázdninách nebo po vánocích? Od státní dotace se takřka vždy měří to ostatní. Proto nemlčím a píši tyto řádky. Cílem není dopálit komisi nebo odbor, ani naříkat. Chci udržet časopis, který je a bude zapotřebí. Dvě třetiny ročníku jsme zvládli, držte palce. JAN ŠMOLÍK

2

Hr0308.indd 2

4.8.2003, 15:55:34

Zastavení s

LEOŠEM SVÁROVSKÝM Rychlá auta, dobré víno či krásné ženy, ale také tvrdá práce, nekonečné cestování a plný kalendář závazků provází doslova a do písmene hektickou životní pouť našeho předního dirigenta Leoše Svárovského. Jako asi nic v jeho životě, tak ani profesní cesta Leoše Svárovského však nebyla nikterak přímočará. Začínal jako výborný klavírista, na pražské konzervatoři vystudoval s vynikajícími výsledky hru na flétnu a Akademii múzických umění zakončil jako nadějný dirigent. I když ještě během studií asistoval Zdeňku Košlerovi v Národním divadle, osud jej v dalších letech zavál mimo operu, k velkým symfonickým orchestrům: Státní filharmonii Brno, u které na postě šéfdirigenta setrval v letech 1991–1995, Janáčkově filharmonii Ostrava (šéfdirigentem v roce 1991), slovenské Sinfoniettě do Žiliny, kde jsme se s ním ve stejné funkci mohli setkávat v letech 1995 –1997 a Komorní filharmonii Pardubice, kam na šéfdirigentské místo nastoupil v roce 1997. V následující sezoně si však jeho jméno opět po letech přečteme ve spojitosti s operou: tentokrát se však nebude jednat o Zlatou kapličku, ale o Státní operu Praha, kde také od příští sezony Leoš Svárovský nenastupuje pouze jako asistent, ale zaujme místo nového uměleckého šéfa. Začněme však popořádku. Klavír, flétna, dirigování, proč takové výrazné změny, když vám vlastně všechno šlo? Na první pohled to vypadá záhadně, ale je to docela prosté. Já jsem skutečně začínal jako klavírista – a to soukromými hodinami u Ivana Moravce a Valentiny Kameníkové a na LŠU Voršilská u Aleny Fischerové. Než jsem se rozhodl jít na konzervatoř, vyhrál jsem do svých patnácti let dokonce asi pět velkých klavírních soutěží (jen jednou mě porazil Jarda Klepáč!). Ve Virtuosi per musica di pianoforte v Ústí nad Labem jsem první místo získal dokonce třikrát a když mi bylo deset, dostal jsem i cenu nejlepšího československého účastníka všech kategorií… …a pak jste uviděl Jeana Pierra Rampala a jeho zlatou flétnu… Přesně tak. Byla nádherná. Zářivá, efektní a ta technika! Můj tatínek je navíc fagotista, takže v jeho repertoáru převažovaly vždy spíše dlouhé pomalé tóny. Rampalovo vystoupení mi tak najednou otevřelo zcela nový svět: úžasný a fascinující, svět, který mě doslova uchvátil. Zkoušky na konzervatoř jsem tedy už dělal na flétnu…

Flétnu jste skutečně vystudoval a dokonce jste získal 2. místo na mezinárodní soutěži v italské Anconě. Pak ale přišly přijímací zkoušky na AMU a vy jste svému okolí opět připravil překvapení. Hlásil jste se totiž na dirigování. Já vím, že to je trošku absurdní příběh, ale je to tak. Moje rozhodnutí vyměnit flétnu za dirigování však již mělo konkrétnější důvody. Nejen, že mě malinko mrzelo, že flétna nemá možnost akordické hry, ale na konzervatoři jsem chodil k prof. Petru Brockovi, který mě seznámil se svým otcem, profesorem Robertem Brockem, kdysi jedním ze šéfdirigentů Opery 5. května – později Smetanova divadla a dnešní Státní opery Praha. On si tehdy všiml mé všestrannosti a já jsem k němu – již během konzervatoře, kde jsem studoval zároveň s flétnou rovněž dva roky obligátní bicí – začal chodit do Vršovic na Čechovo náměstí na dirigování. Své konečné rozhodnutí jste měl možná zakódováno v genech. Vždyť někdejší šéfdirigent Vídeňských symfoniků a profesor na Vídeňské

Hochschule, k jehož žákům patřili např. Seiji Ozawa, Claudio Abbado či Zubin Mehta – Hans Swarowsky je váš příbuzný. U koho jste vlastně na AMU v dirigování pokračoval? Začínal jsem u prof. Radomila Elišky, Josefa Vajnara a Josefa Veselky. Školu jste ale končil jako poslední student Václava Neumanna. Jak na toto období vzpomínáte? Strašně rád. Václav Neumann byl nejenom vynikající dirigent s nenapodobitelným smyslem pro zvukovou krásu a stavbu každého díla, ale také nesmírně noblesní až éterický člověk. Během studií jste ale také dostal možnost dělat vůbec prvního asistenta Zdeňku Košlerovi… Účastnil jsem se tehdy – v roce 1983 – experimentálního operního představení Monteverdiho Korunovace Poppey v salle terreně Maltézské zahrady, které režíroval Tomáš Šimerda. Slávek Kopp tehdy zpíval Nerona, Dagmar Pecková jako stážistka dostala roli Poppey a Jarmila Žilková roli Drusilly. No a přihlížel nejen ředitel Národního divadla Jiří Pauer, ale také šéf opery Zdeněk Košler, který mi tu asistenturu hned po představení nabídl. I tato etapa se pro mě samozřejmě stala nesmírně významnou a nezapomenutelnou. Chodil jsem na všechny Košlerovy zkoušky, sledoval jsem každičké jeho gesto či poznámku. Jeho způsob práce, dodnes pověstný nejen obrovským smyslem pro detail a přesnost, ale také od začátku naprosto dokonalou představou o konečném výsledku, jsem opravdu poznal do všech podrobností. Se jménem Zdeňka Košlera mám však také neodmyslitelně spjatu i jednu – pro mě tehdy velmi nepříjemnou příhodu. Připravoval jsem se na dirigentskou soutěž Jánose Ferenczyka do Budapešti, měl jsem odjet za tři dny

3

Hr0308.indd 3

4.8.2003, 15:55:34

a Václav Neumann pobýval ve Francii na Janáčkovských dnech v Pařížské opeře. Shodou okolností jsem zrovna zkoušel Kouzelnou flétnu (při jejíž přípravě asistoval Leoš Svárovský např. i Georgovi Soltimu v rámci Salcburských Festspiele roku 1991) se Zdeňkem Košlerem, kterého jsem požádal, jestli by byl tak laskav a věnoval mi trochu času. Zašli jsme tedy do hotelu Evropa, kde jsme asi čtyři hodiny všechny moje soutěžní partitury probírali. Sotva jsem však přišel domů, maminka mi hned ve dveřích hlásila: „Volala paní Krátká z České filharmonie, pan dirigent Neumann se zítra vrací a bude hodina!“ Druhý den jsem si tedy vzal opět ty stejné noty a běžel do Rudolfina. Nešli jsme však na Akademii, ale zůstali u něho v dirigentském salónku vedle sálu, kde nezkoušel nikdo jiný než právě Zdeněk Košler. Já sice rozložil partitury, ale z té hodiny jsem vůbec nic neměl. Stále jsem čekal, kdy se otevřou dveře a Košler vejde – což se taky asi po hodině k mé hrůze samozřejmě stalo. Ačkoliv mu stačil jediný pohled, aby věděl, že jsou to úplně ty stejné partitury, které jsme probírali spolu, nehnul ani brvou, pozdravil mě a začal se bavit s Neumannem. Druhý den na zkoušce, kdy jsem se mu to snažil vysvětlit, pouze prohlásil: „To je naprosto v pořádku a i kdyby sis to šel dát zkontrolovat, Neumann je přece veliký dirigent!“ Pokud bychom se vrátili ještě k vašim šéfdirigentským místům. Jak byste tyto jednotlivé etapy charakterizoval? Samozřejmě každá z nich byla dána také věkem. Když jsem do této funkce nastoupil ve Státní filharmonii Brno (kde jsem působil nejprve jako druhý dirigent) bylo mi 28 let. Myslím, že jedině pan dirigent Jiří Bělohlávek měl podobný věk, když nastoupil na šéfdirigentské místo v orchestru FOK. A to jsem byl tehdy vlastně dokonce půl roku současně i šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava, kde jsem původně přijal šéfovské místo ještě před nabídkou z Brna! Byly to ale krásné čtyři roky, plné experimentů, které s sebou nese neohrožené mládí.

Vždyť dostat do rukou v těchto letech orchestr, který má již velké mezinárodní renomé, je strašně zavazující. Navíc těleso s obrovskou janáčkovsko-martinůovskou tradicí, které jsem se musel přizpůsobit a zároveň ji dál rozvíjet. Dalším rozdílem je pak typ orchestru a tím i odlišnost repertoáru. Po symfonických tělesech v Ostravě a Brně přišlo šéfování v žilinské komorní Sinfoniettě a v současnosti v Komorní filharmonii Pardubice, kde je např. místo šestnácti primů pouhých sedm, což samozřejmě i díky zmíněnému odlišnému repertoáru vyžaduje zcela jinou práci. Společným jmenovatelem nás všech je ale vždy touha po zvukové kráse a co největším detailu a propracovanosti…

1. července jste se ujal rovněž funkce uměleckého šéfa Státní opery Praha. Tvrdíte totiž, že nejsou dirigenti operní a symfoničtí (protože když někdo pochopí např. Janáčkovu Sinfoniettu, není sebemenší důvod nepochopit třeba Káťu Kabanovou), ale pouze dirigenti dobří a špatní. Jaké máte v opeře plány? Protože divadlo, jak je známo, sestavuje dramaturgické plány na dva až tři roky dopředu, v příští sezoně pouze některé tituly přebírám. S určitostí to bude Kouzelná flétna a Tosca, ale pravděpodobně se dohodneme ještě na titulu třetím. V další sezoně bych pak rád uvedl např. Belliniho Náměsíčnou, Manon Julese Masseneta, Salieriho Falstaffa či

Foto Zdeněk Chrapek

4

Hr0308.indd 4

4.8.2003, 15:55:35

Rossiniho Popelku. Prostě tituly, které tvoří stálý repertoár světových scén, ale u nás příliš známé nejsou. Další, myslím, že dost důležitou součástí mých plánů, je alespoň dvakrát do roka realizovat samostatné vystoupení orchestru na pódiu. Jedno bych si představoval vždy ve spojitosti s nějakými významnými pěveckými či instrumentálními hvězdami a druhé ryze orchestrální, kdy první polovina by mohla být sestavena z nějaké baletní orchestrální suity a druhou polovinu by tvořil výběr ze známých baletních scén – včetně samotného baletu. A jak budete pracovat se zpěváky? Uvažujete případně také o zahraničních hvězdách? Rád bych v tomto směru navázal na éru Zdeňka Košlera, kdy divadlo bylo v tomto směru soběstačné a zcela si bylo schopno vystačit se svými zpěváky. Tím nechci říci, že o zahraničních hostech neuvažuji, naopak, rád bych sem časem zval přímo hvězdy první velikosti. Základem by však měli být zpěváci domácí. Ještě měsíc před oficiálním nástupem jsem si např. nechal předzpívat všechny zpěváky, kterým končila pracovní smlouva a dále ty, jimž slíbil minulý šéf opery, Vojtěch Spurný, angažmá. A už teď musím provést nějaké změny. Důležité také je, aby opět začala fungovat oborovost zpěváků, tzn. abychom měli své lyrické a dramatické soprány, hrdinné tenory apod. Pardubice však i přes tento další velký úvazek neopouštíte. Co připravujete na jejich příští dvě sezony? Základ samozřejmě tvoří klasický repertoár, ale nechybí ani díla z novějších období včetně hudby soudobé. Každoročně z této oblasti prezentujeme asi tak dvě až tři skladby, z nichž většinou alespoň jednu uvádíme v premiéře. V příští sezoně to bude např. novinka od Václava Riedlbaucha. Sezonu se ale snažíme oživit i zajímavými sólisty, to znamená, že často u nás vedle klasických nástrojů koncertantního repertoáru můžete slyšet i např. kytaru apod. Jako asi všude se ale i my potýkáme s finančními problémy, jimž se musíme ve volbě repertoáru leckdy přizpůsobit. Tak například přede dvěma lety jsme do jednoho z programů zařadili Serenádu Vítězslava Nováka – a teď poslouchejte dobře – notový materiál jsme si museli půjčit z Vídně, protože u nás

jej prostě neseženete. A to nás přišlo na dvacet tisíc korun… Zvete dirigenty a sólisty také ze zahraničí? Samozřejmě. Máme deset abonentních koncertů, z nichž čtyři diriguji já, jeden náš stálý host Douglas Bostock a těch dalších pět se rozděluje mezi české a zahraniční dirigenty. U sólistů je to tak půl na půl. Vedle svého postu šéfdirigenta Komorní filharmonie Pardubice působíte rovněž jako stálý dirigent orchestru FOK a zkušenosti už máte rovněž s Českou filharmonií… S Filharmonií jsem spolupracoval dosud na dvou koncertech a v plánu je další. Poprvé se jednalo o záskok na Festivalu Bohuslava Martinů, kdy na programu byla tři jeho slavná díla: moje zamilovaná 3. symfonie, 2. violoncellový koncert a Vřava (La Bagarre). Myslím, že jsme si rozuměli báječně stejně jako při dalším – silvestrovském koncertu s díly J. Fučíka, O. Nedbala, A. Dvořáka či J. Labitzkého. Proto se tak těším i na ten následující, plánovaný k zahájení Roku české hudby (dnes Česká hudba 2004). Budu tam mít krásný program, Dvořákovu Novosvětskou a Janáčkovu Sinfoniettu. Je Česká filharmonie skutečně něčím zvukově tak výjimečná, jak tvrdí řada zahraničních dirigentů? Určitě. Ten specifický zvuk dělají zejména měkká dřeva, která jsou zářnou vizitkou české školy, založené na obrovské kantabilnosti. Když si vezmeme např. školu flétny, pánové František Čech, Géza Novák, Jiří Lábrt, nebo pan prof. Karel Bidlo co se týče fagotů – víte, to je spousta dneska už víceméně zapomenutých jmen, ale ten způsob hry žije dodnes. Co je na práci dirigenta nejtěžší? Přirozenou autoritou přivést všechny hráče k tomu, aby zapomněli na starosti všedního dne a strhnout je k naprosto soustředěné práci, během níž jsou plně ponořeni do hudby, kterou hrají. Každý totiž přijde na zkoušku v jiném rozpoložení: někdo má dobrou náladu, někdo je smutný a má starosti, někomu není dobře… Práce s lidmi je ale na druhou stranu i to nejkrásnější, protože nikdy není stejná…

A máte nějaký dirigentský vzor? Myslím, že dirigenti se dělí na dvě základní skupiny: na ty racionálnější, spíše intelektuální typy a pak na ty emocionálnější s převahou srdíčka. A protože já patřím víceméně k tomu druhému typu, tak samozřejmě i moje vzory budou stejné. Konkrétně bych jmenoval Václava Neumanna, který přišel na pódium, ještě nedal první zdvih a lidé už ho milovali…A ze zahraničních dirigentů určitě nemohu vynechat Riccarda Mutiho… S jakými orchestry se vám nejlépe spolupracovalo? Vedle zmíněné České filharmonie s Orchestrem BBC, kde jsem dělal Mou vlast poprvé mimo Českou republiku a potom s Orchestrem Residentie den Haag při nastudování Rusalky v Amsterodamu, které provázela i spousta krásných historek. Opera se totiž realizovala v češtině, takže úsek textu Skoč můj mourku, skoč a skoč se pro představitelku Ježibaby stal takřka nerozlousknutelným oříškem. Už jsem nevěděl, co s tím, ale pak mě napadla přímo spásná myšlenka. Pěvkyni jsem poradil, ať si vzpomene na skotskou whisky – čili Scotch whisky – a výslovnost byla parádní. A proč právě na spolupráci s těmito orchestry tak rád vzpomínáte? Kvalitu orchestru tvoří vždy individuality, sedící u prvních pultů a potom naprostá kázeň a pořádek, které mu musí vštípit jeho šéf a jež jsou pro efektivní spolupráci nezbytné. No a zmíněné orchestry tyto předpoklady mají. Šéfdirigent když nemá autoritu, tak si s ním samozřejmě orchestr dělá co chce a podobně se pak chová i k většině dirigentů hostujících. V takovém případě také nikdy nedosáhne výraznějších úspěchů: není totiž schopen ani větší koncentrace, ani té správné a nutné míry zodpovědnosti. A jak tu autoritu získat? Kromě určitých lidských vlastností, které by měl dirigent mít, především prací, která ukáže nejen jeho znalosti o tom kterém díle, ale rovněž schopnost propojit je s praktickou interpretační stránkou. Studujete rád díla, která orchestr ve svém repertoáru nemá? Určitě. Nejsem přitom ničím svazován a mohu dílo vystavět přesně tak, jak chci a jak to cítím. I když ani taková skladba, jakou je Smetanova Má vlast, se nedělá

5

Hr0308.indd 5

4.8.2003, 15:55:36

vždy podle zažité tradice. Vzpomeňme např. na to fantasické a doslova a do písmene revoluční provedení Mé vlasti Rafaelem Kubelíkem v roce 1990! A co díla soudobých skladatelů? To je podobné. Mám mezi nimi spousty přátel a často uvádím jejich novinky nejen v Pardubické filharmonii, ale i v jiných orchestrech. V FOK jsem např. v loňské sezoně provedl Kabeláčovo Zrcadlení a Variace Jiřího Temla a do programu příští sezony jsem zařadil Ištvánovy Shakespearovské variace, v SOČRu, kde jsem zaskakoval za svého kolegu Ondřeje Kukala, jsem dělal Čtvero ročních dob Otomara Kvěcha – varhanní koncert s Alešem Bártou, mám rád Juraje Filase, Sylvii Bodorovou… Když se jedná o grafickou partituru, autor už nežije a neexistuje ani nahrávka, to asi není jednoduché? To pak je skutečně tvrdý oříšek k rozlousknutí. Přiznám se, že i Kabeláčovo Zrcadlení bylo pro mě velmi náročnou partiturou a nakonec jsem byl rád, že jsem měl možnost slyšet nahrávku právě FOKu s panem dirigentem Smetáčkem. Vedle Mahlera, Brahmse, Richarda Strausse či autorů vídeňského klasicismu je vaším oblíbeným re-

pertoárem zejména hudba českého romantismu – Smetany, Dvořáka a Fibicha a českého 20. století – Janáčka a Martinů. Objevil jste ještě nějakou novou lásku mezi skladateli? V poslední době jsem se zamiloval do hudby Antona Brucknera. Stavba jeho děl, ty obrovské fráze, co narůstají ve velkých plochách, ten klid a pořádek – to mě úplně fascinuje. Je to vlastně takový romantický Bach: vynikající tektonik, jehož díla se vyznačují pečlivou promyšleností nejen každého detailu, ale i celé koncepce a formy. Jak dlouho nové dílo studujete? Záleží samozřejmě na délce a obtížnosti, ale pokud se bude jednat např. o třiceti až čtyřicetiminutovou symfonii, tak měsíc každý den. Mám oproti interpretům tu výhodu, že mohu jet k moři (cellista si těžko zapíchne cello do písku), kde si otevřu partituru a pracuji. Vaše pracovní vytížení je obrovské, a to ještě učíte na AMU. Máte tak dobré žáky? Mám několik výborných žáků a je to pro mě i vynikající zkušenost. Navíc ten můj úvazek zase není tak zatěžující. Vyučuji dirigování oratoria a kantáty, takže mám na starosti třetí a čtvrté ročníky.

VELKÁ SOUTĚŽ HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ Milí čtenáři, děkujeme za celou řadu odpovědí, které byly tentokrát všechny správné. Slavným zahraničním dirigentem, s nímž se často setkáváme i při koncertech u nás a který byl na počátku své budoucí úspěšné kariéry žákem Václava Talicha, byl samozřejmě sir Charles Mackerras. Los tentokrát padl na tuto vítěznou trojici: 1. Alžběta Poppová, Ostrava – Poruba 2. Monika Klajblová, Praha 4 3. Mgr. Marie Peterková, Ústí nad Labem Blahopřejeme. A teď otázka na srpen, na jejíž odpovědi se budeme těšit do 16. 8. na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese [email protected]. Které opery zkomponoval Bedřich Smetana v Jabkenicích? Krásné dny a hodně úspěchů v naší soutěži.

Vaše jméno figuruje už asi na třiceti titulech CD, vydaných nejrůznějšími českými i zahraničními firmami a s velice pestrým repertoárem včetně šansonů s francouzskou šansoniérkou Veronique Sanson. K posledním projektům patří obě řady Slovanských tanců Antonína Dvořáka, nahrané s Janáčkovou filharmonií Ostrava a CD s klavíristou Adamem Skoumalem, kde je s orchestrem FOK natočen třetí koncert Sergeje Rachmaninova a Busoniho úprava Bachova koncertu d moll. Co připravujete dále? Tři nejslavnější a nejznámější Mendelssohnovy symfonie s Komorní filharmonií Pardubice (Italskou, Skotskou a Reformační), které u nás v této sestavě ještě dosud nikdo digitálně nezrealizoval. A výhledově toužím nahrát komplet všech Dvořákových symfonií s orchestrem mých snů (o který jde, si zatím nechám pro sebe) a oba klavírní koncerty Johannesa Brahmse s orchestrem Pražských symfoniků a mým velkým přítelem, vynikajícím Eugenem Indjićem. Leoš Svárovský si na nedostatek práce opravdu stěžovat nemůže. Ve druhé polovině listopadu bude vystupovat v mnichovském Gasteigu s orchestrem Bach Collegium München a houslistou Maximem Vengerovem, Německé requiem připravuje s orchestrem Beethovenhalle Bonn, na zahajovacím koncertě České hudby 2004 uvede s Českou filharmonií Dvořákovu Novosvětskou a Janáčkovu Sinfoniettu a rovněž v rámci České hudby 2004 se Stuttgartskou filharmonií jednu řadu Slovanských tanců a tance z West Side Story Leonarda Bernsteina. Čeká ho i dvakrát Má vlast na abonentních koncertech v Darmstadtu a se Slovenskou filharmonií v Bratislavě, s níž se těsně před uzávěrkou tohoto čísla vrátil z úspěšného turné po Japonsku. Naštěstí – kromě četby historické literatury – patří jeden z jeho největších koníčků, rychlá auta, takřka ke každodenní součásti jeho života. Věřím, že si však občas najde i chvilku na ochutnávku některé ze svých čtyřset lahví odrůdového vína z vlastního sklepa… Připravila HANA JAROLÍMKOVÁ

6

Hr0308.indd 6

4.8.2003, 15:55:38

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

ZE SMETANOVY LITOMYŠLE Letos vstoupil Mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl již do svého 45. ročníku. I tentokrát byl provázen obavami z počasí (i když riziko hrozilo pouze při koncertech na II. zámeckém nádvoří, z větší části však naštěstí krytém vysouvací střechou), ale i bohatou účastí publika a zaníceným odhodláním zdejších organizátorů. Program (až na několik výjimek jakými byly např. chybějící informace o některých interpretech) podrobně rozepsaný a okomentovaný v reprezentativním katalogu, byl i letos velmi pestrý a zajímavý. Každý z návštěvníků festivalu si v něm mohl vybrat to „své“. Orchestrální koncerty, ve kterých jsme mohli slyšet např. Pražské symfoniky, Komorní filharmonii Pardubice či Janáčkovu filharmonii Ostrava, tak střídaly projekty komorní (např. recitál talentovaného klavíristy V. E. von Montetona) a operní (Smetanovy Dvě vdovy a Janáčkova Její pastorkyňa). Nechyběly ani žánry poněkud odlehčenějšího rázu, představené vystoupeními cimbálové muziky Hradišťan či místního ochotnického divadelního spolku Filigrán, v jehož vskutku osobitém pojetí jsme se mohli seznámit s Krvavým románem Josefa Váchala. Vedle Berliozova Requiem zařazovaného do koncertních programů vzhledem k obrovskému provozovacímu aparátu zcela výjimečně patřila k nejatraktivnějším večerům festivalu již tradičně vystoupení operních hvězd: Evy Urbanové a Sergeje Larina. HANA JAROLÍMKOVÁ

E lucevan le stelle… Ruský, respektive lotyšský tenorista Sergej Larin (narozen v Rize) je výjimečný umělec. Mezinárodní kariéru zahájil

Sergej Larin

v bratislavském Slovenském národním divadle (i když jeho vídeňská agentura Austrokoncert uvádí pochopitelně jako tento klíčový bod debut ve Vídeňské

Foto František Renza

státní opeře v roce 1990 v roli Lenského), hovoří perfektně slovensky a do bratislavské opery se stále – přes své nesčetné závazky na světových operních scénách – vrací (Don Carlos, Cavaradossi, Radames). I když mu titul hvězdy právem náleží (z těch současných a nejbližších angažmá připomeňme Prince v Rusalce v londýnské Covent Garden, Des Grieuxe v Manon Lescaut v mnichovské Bavorské státní opeře, obojí v červenci 2003, Heřmana v Pikové dámě v Dallasu v říjnu a listopadu 2003, Grigorije Otrepeva v Borisi Godunovovi v Metropolitní opeře od prosince 2003 do února 2004, Dona Carlose v San Diegu v březnu a dubnu 2004, znovu Prince, tentokrát v Metropolitní opeře v dubnu a květnu 2004), tak se jako hvězda nikterak nechová: je mimořádně skromný, milý, ochotný odpovídat novinářům na nekonečné otázky i po náročném litomyšlském koncertě, i když musel být jistě velmi unavený a přes to, že nám pořadatelé festivalu nechtěli rozhovor umožnit. I kdybych nevěděla o jeho hostování na nejpřednějších světových scénách, či jsem se o výše zmíněných osobních vlastnostech pana Larina osobně nepřesvědčila před jeho zkouškou na litomyšlský recitál ve Státní opeře Praha, pak by mě o skutečnosti, že je profesionál par excellence, ubezpečil jeho koncert na Smetanově Litomyšli 23. 7. Protože podmínky měl doslova „bojové“. Příčinou bylo, jak tomu při open-air koncertech bývá, počasí. Ještě před koncertem bylo publikum, které zaplnilo II. zámecké nádvoří do posledního místa, průběžně informováno, jak se hromadí mraky, kam se valí a že Litomyšl neminou. A že Sergej Larin bude proto svůj už beztak mimořádně náročný program zpívat bez přestávky. I když malá pauza se z důvodu průtrže mračen nakonec uskutečnila, myslím, že málokterý umělec by dokázal zachovat klid a zpívat i publiku, které upřeně sleduje nepopíratelný festivalový zázrak, neboli střešní konstrukci, která se s hlukem nejméně sedm minut vysouvala krátce po zahájení koncertu, aby diváky uchránila před deštěm. (Nemohla jsem se při tom ubránit myšlence, proč se

7

Hr0308.indd 7

4.8.2003, 15:55:45


tak nestalo už před zahájením koncertu.) Musím se otevřeně přiznat, že soustředit se plně na Larinův zpěv za této situace znásobené vlnobitím střešní plachty pod náporem vichru jsem nedokázala. I když jsem byla pochopitelně okouzlena skvělým vyjádřením a vystižením tolika diametrálně odlišných operních hrdinů (Florestan, Hoffmann, Samson, Don José, Princ, Gustav III. v Maškarním plesu, Macduff, Otello, Pinkerton, Cavaradossi, Dick Johnson v Děvčeti ze zlatého Západu), širokými voluminézními vysokými tóny, krásnou barytonovou barvou, úžasnými pianissimy (např. v Otellově árii „Niun mi tema“), nehledanou, hluboce prožitou vroucností v Princově árii o „vidině divné, přesladké“, přesto se mi zdálo, že střední poloha byla poněkud zastřená a že Florestan možná není pro pěvcův charakter hlasu to pravé ořechové. Ovšem znovu opakuji, že se do mého vnímání příliš promítly mimohudební dojmy. Sergeje Larina skvěle doprovázela Pražská komorní filharmonie, která se blýskla i v několika samostatných číslech a zaujala opět svým zanícením a stejnou profesionalitou jako Larin. Pro ty diváky, kteří marně hledali v programu

jméno sólisty (houslisty) v nádherné Meditaci z Massenetovy Thais, uveďme, že to byl koncertní mistr PKF, Martin Bialas. Last but not least, Leoš Svárovský dirigoval s nakažlivým temperamentem sobě vlastním, strhujícím zápalem a nadšením a báječným smyslem pro operní dramatičnost a gradaci. Poslední dvě věty na závěr: hned druhý den po koncertu jsem zakoupila profilové CD Sergeje Larina (Arte Nova, 2002) a nahrávku Turandot, pořízenou live v Pekingu (BMG, 1998), kde zpíval Kalafa pod taktovkou Zubina Mehty. Můj „litomyšlský“ dojem zastřených středních poloh byl po jejich poslechu anulován. JITKA SLAVÍKOVÁ

Berliozovo Requiem O dva dny později, ve středu 25. 6., měli již interpreti na počasí větší štěstí. Bylo sice poněkud chladněji, ale ani známka po dešti či zlověstně řádícím vichru, který potrápil interprety i návštěvníky v pondělí. Koncert, jehož náplní bylo Berliozovo málokdy slýchané Requiem (naposledy u nás zaznělo před čtrnácti lety v katedrále sv. Víta v rámci Pražského jara, kde jej publiku představili tenoris-

K obrovskému provozovacímu aparátu Berliozova Requiem patřil i Kühnův dětský sbor, netradičně umístěný na čelní arkádě zámku. Foto František Renza

ta Robert Dumé, Pražský filharmonický sbor a Festivalový symfonický orchestr, řízený Yanem Pascalem Tortelierem), tak proběhl bez jakýchkoliv vedlejších problémů či nepříjemností. K jeho realizaci se spojili tenorista Fabrice Dalis, Kühnův dětský sbor (sbormistr Jiří Chvála), Pražský filharmonický sbor (sbormistr Jaroslav Brych), Ústřední hudba Armády České republiky a Symfonický orchestr Českého rozhlasu, řízený Ondrejem Lenárdem, který se této náročné role ujal místo původně ohlášeného Libora Peška. K prvnímu provedení rozsáhlého, kompozičně pozoruhodného a interpretačně nesmírně obtížného díla (jehož se v prosinci 1837 v kapli pařížské Invalidovny osvícené tisíci svícemi zúčastnila i královská rodina Ludvíka Filipa I., diplomatický sbor a veškerá pařížská smetánka) Berlioz získal neuvěřitelných 190 instrumentalistů včetně např. šestnácti tympánistů!, 210 sborových zpěváků a čtyři žesťové sbory! Tentokrát bylo obsazení sice poněkud skromnější (např. „pouhých“ 6 tympánistů či 10 kontrabasistů), ale i tak poměrně velkolepé a konečný výsledek provedení obdivuhodný. Ondrej Lenárd se totiž s přehledem vypořádal nejen s myšlenkovou koncepcí Berliozova díla, ale i s náročnou souhrou všech zúčastněných těles. Čtyři skupiny žesťů byly totiž rozmístěny na jednotlivé zámecké arkády za zády dirigenta do všech světových stran, takže kontakt s nimi byl opravdu minimální. Přesto Lenárdovo pojetí, v němž všech deset částí ústrojně zapadalo do jednolitého výrazového oblouku, posluchače okouzlilo natolik, že dalo zapomenout i na ne zrovna ideální akustiku, drobné hráčské nepřesnosti či některá jednotlivá interpretační selhání. Snad nejemotivněji zapůsobilo překrásné Sanctus s tenorovým sólem Fabrice Dalise, které zde – oproti Berliozovu originálu, psanému pro ženský sbor – zaznělo v podání skvělých „Kühňat“. Průzračné dětské hlásky, ozývající se z čelní arkády, dodaly této části takovou vroucnost a téměř nadpozemské vyznění, že jsme ani nedýchali. Dramaturgovi festivalu, Vojtěchu Stříteskému, za to patří skutečný dík. Pustit se do tak náročného díla vyžaduje nejen spoustu nelehké organizační práce, ale i opravdovou odvahu. Zvláště, když je navíc průběh celého projektu tak závislý i na počasí. HANA JAROLÍMKOVÁ

8

Hr0308.indd 8

4.8.2003, 15:55:46


Festival Musica Ecumenica Od 13. do 22. června Praha již po desáté hostila mezinárodní hudební festival Musica Ecumenica. Letošní ročník tvořilo sedm koncertů pořádaných na čtyřech místech. Žánrové spektrum bylo velmi široké, a tak návštěvníci koncertů mohli slyšet soubory jako Spirituál kvintet a Hradišťan, tělesa specializovaná na starou hudbu Antiquarius Consort Praga, Vivaldi Quintet, Quartetto Concertante i symfonické orchestry. Úvodní koncert byl svěřen Orchestru Národního divadla v Praze a spojeným sborům z USA a České republiky. Vrcholnou událostí tohoto večera se stalo provedení Glassova oratoria Itaipu. Dalším zajímavým dramaturgickým počinem byl výběr árií z Vivaldiho jediného dochovaného oratoria Juditha triumphans. Jiným méně známým dílem z programové nabídky festivalu byla Verdiho Hymna národů, která zahájila poslední koncert dne 22. června ve Smetanově síni. Tuto příležitostnou skladbu Verdi zkomponoval na text Arriga Boita pro Světovou výstavu v Londýně v roce 1862. Jedná se o kantátu pro tenor, smíšený sbor a orchestr, ve které skladatel zpracovává vlastenecké písně a hymny Anglie, Francie, Itálie a Německa. Dílo vyzývající ke sbratření národů svou ideovou náplní vhodně korespondovalo s následující Beethovenovou 9. symfonií. Český národní symfonický orchestr, americké sbory z Nového Mexika a Oregonu a Český filharmonický sbor Brno řídil Američan Will Kesling. Výkon orchestru byl poznamenán častými nepřesnostmi v souhře, jejichž příčinou byla především nejistota a malá zkušenost dirigenta, který také často volil tempa na hranici hratelnosti. Sólisty večera byli sopranistka Anda-Louise Bogza, mezzosopranistka Jana Sýkorová, barytonista Jiří Sulženko a tenorista Aleš Briscein, který přednesl sólový part i ve Verdiho kompozici. Pěvci si i přes drobné nepřesnosti vedli lépe než orchestr, ačkoli ani jim dirigent nebyl dostatečnou oporou. Přesto publikum odměnilo účinkující spontánním potleskem. Uspořádat každoroční hudební festival založený na myšlence duchovní obnovy společnosti není v dnešní realitě jednoduché. Přejeme proto jeho organizátorům mnoho dalších úspěšných ročníků. JIŘÍ PETRDLÍK

Werner Taube patří k nejvýznamnějším německým violoncellistům, kteří se zaměřují především na interpretaci soudobé hudby. Foto Marek Mucha

Kroměřížský festival FORFEST telegraficky Město Kroměříž zahájilo letošní hudební sezonu. Cyklus letních koncertů v zámku, zahradách a chrámech se každoročně otevírá festivalem FORFEST, týdenním festivalem soudobého umění s duchovním zaměřením. A sezona byla letos zahájena opravdu impozantně. Zlínská Filharmonie B. Martinů ve velkém obsazení, smíšené sbory Moravští madrigalisté a Ambroziánský sbor, sólisté, zaplněný Chrám sv. Mořice… Skladatelé Daniel Kessner, William Toutant, Liviu Marinescu a Pavel Zemek byli přítomni premiéře svých skladeb. Zdálo by se, že soudobá hudba vzburcovala a uvedla do pohybu snad celé město… Letos v Kroměříži vystoupilo celkem 223 účinkujících umělců, přijelo 33 skladatelů, bylo provedeno 88 skladeb soudobé hudby, z toho 34 premiér. Dvě výstavy nabídly výtvarná díla ze sbírek CSUN Art Galleries v Los Angeles, další výstava přinesla výběr z díla Milivoje Husáka. Během FORFESTu proběhlo i divadelní představení „Dny noci“ (Divadlo Miriam, Praha), s velmi „soudobou“, zajímavou scénickou hudbou Martina Dohnala. Zájem vzbudila noční performance souboru K. I. F.. Kojetínská industriální filharmonie, a jindy zas projekce multimediálního díla „Creation“ Rudolfa Růžičky a Petra Barana.

Pravidelné Uměnovědné kolokvium probíhá jednou za dva roky, letos bylo navíc rozšířeno i o „workshopy“: jednak krátké či delší hudební vstupy, na nichž byla živě hrána soudobá hudba, jednak „tvůrčí dílny“, na nichž k aktivní účasti byla vyzvána i laická veřejnost (např.: seminář o bibliodramatu pod vedením Eleny Strupkové, anebo tvůrčí „kuchyňská“ hudební dílna Zdeny Vaculovičové.) Teoretické jednání kolokvia vedl letos velmi obětavě PhDr. Andreas Kröper. Není zde ovšem místo pro informace o jednotlivých příspěvcích, avšak texty z kolokvia budou v blízké době vydány ve sborníku a tedy dostupné. Pokusím se alespoň informovat ve zkratce o některých hudebních programech FORFESTU. Prostory v Chrámu sv. Jana Křtitele se staly útočištěm recitálu německého violoncellisty Wernera Taubeho. Program náročný jak pro interpreta, tak i pro posluchače přinesl skladby nejsoučasnější: Petera Ruzicky, Iannise Xenakise, Heinze Holligera, Wernera Heidera a Tristana Muraila. Nejstarší skladba – „Sonáta“ německého autora B. A. Zimmermanna z roku 1960 reprezentovala německou soudobou hudbu. Violoncellista fascinoval posluchače krásným, kultivovaným tónem a možnostmi, co všechno vůbec lze na violoncello zahrát. Téměř v ce-

9

Hr0308.indd 9

4.8.2003, 15:55:48


lém programu užíval netradiční, velmi nesnadné způsoby hry na nástroj – hru oběma rukama na hmatníku, poklepy prsty na strunách „naprázdno“, flažolety, hra sul ponticello, údery smyčcem do strun, drsná pizzicata, témbrové zvuky, extrémní dynamické změny… Všechny skladby i přes svou obtížnost však byly podány s nesmírnou noblesou a interpret zaujal v každém směru vysoce kultivovaným uměleckým projevem. S velmi cenným programem vystoupil ve Sněmovním sále Arcibiskupského zámku španělský klavírista Ricardo Descalzo. Španělský skladatel Jesús Torrés mu začátkem tohoto roku věnoval svou skladbu „24 interludií“, poměrně rozsáhlou, zvukově ukázněnou a nápaditou kompozici, dále pak zaznělo“6 kusů” pro čtyřruční klavír György Kurtága (spoluúčinkovala klavíristka Anabel Sáez). Vrcholem večera bylo provedení „Sonáty pro klavír“ Sofie Gubajduliny, náročné skladby, v níž lze sledovat vlivy jazzu i kompoziční postupy z 60. let 20. stol., kdy dílo vzniklo. Descalzo je vynikající, suverénní umělec, klavír se pod jeho rukama rozeznívá naplno, hraje s lehkostí a pohotovostí. Zvlášť oceňuji rytmickou preciznost, vyváženost a srozumitelnost interpretace, smysl pro výrazové členění, tektoniku. Vystoupení bylo strhující a natolik publikum zaujalo, že klavírista musel zařadit ještě 3 přídavky (Gubajdulina, Kurtág, Henry Cowell)! Koncert ze skladeb Jana Nováka proběhl za přítomnosti paní Elišky Novákové, skladatelovy choti. O autorovi krátce promluvil Zdeněk Cupák, badatel, který se již řadu let snaží shromáždit a zaznamenat pro budoucnost vše, co se osobnosti a díla Jana Nováka dotýká. Na koncertě zazněla preludia pro tři flétny „Panisci fistula“ v provedení flétnistek Hany Čermákové, Lucie Valtrové a Vladimíry Hrozové. Skladbu „Iubilationes“ pro varhany zahrála Hana Ryšavá, i jen podle prvního dojmu jde o hudbu velmi průzračnou, meditativní až povznášející. Stejní hudebníci pak hráli i následující dvě „Sonáty da chiesa“, je škoda, že tyto hluboké skladby byly zřejmě po dlouhých desetiletích od vzniku provedeny vůbec poprvé. Koncert věnovaný hudbě Jana Nováka byl tedy po všech stránkách přínosný a objevný, škoda, že milá hudba tohoto skladatele nezní na našich koncertních pódiích častěji.

Výčet pozoruhodných koncertů záměrně nechávám otevřený. Jistě není v mých silách zapsat vše, co na festivalu zaznělo, stejně jako není v silách jednoho člověka i jen shlédnut všechny koncerty a pořady, které se v Kroměříži během jednoho týdne konaly. Nelze zaznamenávat veškeré dění, důležité je vystihnout atmosféru, smysl, směřování. Co tedy byl letošní FORFEST? Mám za to, že událost neobyčejně komplexní, obsažná a zdařilá, a snad i pro někoho inspirativní.

Konečné slovo tentokrát ponechávám starostovi města Kroměříže, Ing. Petru Dvořáčkovi (z tiskové konference ze dne 24. 6. 2003): „Poněvadž FORFEST je významný i v rámci České republiky, jsou zde uváděna v premiérách i významná, skvělá díla, myslím si, že je skutečným obohacením pro Českou republiku i pro světovou moderní duchovní tvorbu. Je to ojedinělý a velmi významný festival…“ JAN VRKOČ

O Janáčkově máji s JAROMÍREM JAVŮRKEM Letos jsme se z redakce na Janáčkův máj do Ostravy nakonec nedostali. Protože se však o tento významný festival zajímáme dlouhodobě, požádali jsme o pár slov jeho ředitele Jaromíra Javůrka. Jak jste byl jakožto „osobnost zodpovědná“ spokojen s průběhem osmadvacátého Janáčkova máje? Naplnily se všechny plánované akce, nebo došlo k nějakým změnám? Jsem velmi spokojen. Osmnáct festivalových večerů přilákalo rekordních téměř sedm tisíc návštěvníků, kteří nadšeně oceňovali špičkové umělecké výkony všech účinkujících, mezi nimiž nechyběli světově proslulí umělci, chcete-li hvězdy, bez nichž se žádný hudební svátek nemůže obejít. Jsem

spokojen i z hlediska organizačního – k hladkému průběhu festivalu napomohl fakt, že nedošlo k žádné náhlé změně, vystoupili všichni avizovaní umělci a pouze v programu jednoho komorního koncertu jsme po dohodě akceptovali malou změnu. Psali jsme už, že v době konání festivalu Ostrava patří Janáčkovu máji a je na něj hrdá a festival neodmyslitelně patří Ostravě, i když jeho dosah je časově trvalejší a význam

Zleva violoncellista Mischa Maisky, jehož vystoupení patřilo k vrcholům letošního Janáčkova máje, a ředitel festivalu Jaromír Javůrek. Foto archív

10

Hr0308.indd 10

4.8.2003, 15:55:49


daleko přesahuje regionální rozměr. Jak to bylo letos? Pořadatelem Janáčkova máje je statutární město Ostrava a záštitu nad ním má tradičně primátor. Jsme rádi, že účast primátora nespočívá jen ve formálním zahájení festivalu, ale že se na jeho přípravách podílí průběžně, nyní i jako předseda správní rady nově založené obecně prospěšné společnosti MHF Janáčkův máj. Skutečnost, že festival svým významem daleko přesahuje hranice města, je potvrzena i spoluprací Krajského úřadu, která se letos projevila nejen v oblasti společenské – Moravskoslezský kraj byl partnerem jednoho z koncertů, ale i ekonomické – Krajský úřad přispěl k naplnění festivalové pokladny udělením grantu. Zvlášť bych se chtěl zmínit o přízni našeho festivalového publika, které vytvořilo na většině koncertů neskutečně krásnou atmosféru. Svědčí o tom i velké množství přídavků, které byly letos odehrány. Skutečně totiž nejsou předem domluveny a záleží jen na tom, jakou náladu posluchači v sále vytvoří. O kvalitách ostravského publika se velmi pochvalně vyjadřovali mnozí účinkující. Za všechny alespoň slova Libora Peška, který se jako prezident festivalu zúčastnil závěrečného koncertu právě v roli posluchače a měl radost z hudebně kultivovaného ostravského publika, které muzice dobře rozumí a i ve svém vystupování je velice noblesní. Jaký byl hlavní záměr letošního festivalu a co považujete za jeho vrcholy? Letošní festivalový program byl velmi široký a zahrnoval hudbu tří staletí s důrazem na hudbu evropského romantismu. Byl vzácně vyrovnaný, k jeho uměleckým vrcholům podle očekávání patřila vystoupení violoncellisty M. Maiského, houslisty D. Sitkovetského a klavíristy I. Moravce. Nabídl také pozoruhodnou řadu orchestrálních koncertů, na nichž kromě domácí Janáčkovy filharmonie hostovala Státní filharmonie Brno, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Česká filharmonie a Filharmonie W. Lutoslawského z polské Wroclawi. Koncert Generace? Koncert Generace tradičně prezentoval oceněná díla skladatelské soutěže Generace z loňského roku. Zazněly skladby A. Hůly, K. Růžičkové, A. Janákové, J.

Meisla a E. Mojdla. Je však třeba říci, že v této podobě samostatného koncertu se uskutečnil naposledy. Na doporučení umělecké rady festivalu bude od příštího roku zařazována do programu některého z festivalových koncertů pouze vítězná skladba zvolené kategorie. Domníváme se, že tak vzroste význam uvedení pro skladatele i jeho ohlas u publika. Tak už to chodí. Teď těsně po skončení osmadvacátého Janáčkova máje jste v nejpilnějších přípravách toho devětadvacátého. Na co se můžeme těšit?

Příští ročník hodláme více věnovat vokální tvorbě, plánujeme i samostatný koncert PSMU a snad bych mohl prozradit jméno sólistky závěrečného koncertu, pro který se nám podařilo získat Gabrielu Beňačkovou. Z vynikajících sólistů – instrumentalistů bychom měli přivítat renomovaného klavíristu G. Oppitze, nebo mladého houslistu I. Gringoltse, za dirigentským pultem stanou takové osobnosti jako J. Bělohlávek, či L. Pešek. Programy ještě dopracováváme, ale naši posluchači se mají určitě na co těšit i v příštím roce. Připravil JAN ŠMOLÍK

festival sborového umění v Jihlavě

Pořadatelům jihlavského festivalu sborového umění (IPOS-ARTAMA Praha a DKO Jihlava ve spolupráci s uměleckými svazy a státními orgány kraje a města, ale i za finanční podpory řady sponzorů) se v letošním ročníku podařilo na čtyřech koncertech představit soudobé sborové umění v neobyčejně širokém a kvalitním výběru. Deset sborů a jeden komorní soubor zahrnulo vedle českých sborů tři hosty z krajů nám blízkých – dva sbory slovenské a srbský sbor z Bělehradu, ale také soubory z oblastí velmi vzdálených – z Filipín, Austrálie a Jihoafrické republiky. PSMU, které v letošním roce slaví sto let nepřetržité umělecké činnosti, připomenulo tuto skutečnost programem, sahajícím od Smetanovy Modlitby a sborů Foerstrových přes Palestrinu a Galla až po soudobého Antonína Tučapského. Slavnostnost koncertu podtrhla i aktivní spoluúčast skladatele, který tak sobě i posluchačům připomněl léta, ve kterých byl hlavním sbormistrem tohoto vynikajícího tělesa. Národní kulturní tradice byla dominující i v programu srbského sboru Belcanto, počínaje historickým liturgickým zpěvem přes zakladatele národní hudby až k rytmicky strhujícímu provedení folklórně inspirovaných soudobých skladeb. Vý-

lučně duchovní hudbou se představil slovenský sbor Apollo z Bratislavy ve spíše komorně tlumeném podání. Zcela jinou možnost vokálního projevu nabídl v dopoledním koncertu šestičlenný Voxtet – vokální skupina jazzového charakteru. Její členové (2 dívky a 4 muži) nezapřou dobré pěvecké školení a svůj program interpretují se suverenitou, která vysoko přesahuje představu o místním, respektive krajovém souboru z malého města. Odlehčenější výběr ze svého repertoáru nabídl také sbor Imusicapella z filipínské Manily. V šestnáctičlenné sestavě předvedl krásně znělé kultivované hlasy a vedle obvyklého mezinárodního výběru okouzlil i ukázkami, inspirovanými typickou domácí kulturou. Pozoruhodným způsobem určila charakter letošního festivalu účast mladých lidí – sbory mládeže vysokoškolského i středoškolského věku. Ženský sbor Iuventus paedagogica zaujal svou tradiční pěveckou kulturou i pestrým výběrem ze sborové tvorby 20. století. Brněnský smíšený sbor Gaudeamus obohatil tuto orientaci o ukázky pravoslavné liturgie i netradičních soudobých skladebných technik (obojímu byl věnován i odpolední seminář). The Australien Voices předvedli nevídaně vysokou interpretační úroveň se suverénním zvládnutím zcela nekonvenčních výrazových prostředků – škoda, že zvolili poměrně úzký výběr programu z pera výhradně domácích autorů. Naopak jihoafrický North West Yuth Choir nabídl široký záběr

11

Hr0308.indd 11

4.8.2003, 15:55:50


od perfektně provedeného Rytmu Ivana Hrušovského až po spontánně strhující skladby inspirované černošskou domorodou tradicí. Letošní program věnoval pozornost rovněž dvěma jubilantům. Antonína Tučapského připomnělo tentokrát především PSMU, Zdeňku Lukášovi věnoval celý program košický studentský sbor Collegium technicum – zejména provedení Requiem patřilo k vrcholům celého festivalu. Stejně přesvědčivě uplatnili jeho sbory i brněnský Gaudeamus (opět část Requiem a Pater Noster) a Iuventus paedagogica (Lucerna Domini s vynikajícím sólistou Čeňkem Svobodou). Kromě jubilantů ale zazněly i skladby dalších přítomných autorů – v loňské soutěži oceněný dětský sbor Ropot uzbeckého autora Felixe Yanov-Yanovského, kantáta Vítej, slunko líbezné Zdeňka Šestáka i skladby Otmara Máchy, především velkolepé Slavnosti jara spojené s taneční choreografií (vše skvělý Kühnův dětský sbor). Slavnostní prostředí festivalu bylo také rámcem k předání několika významných ocenění. Cena ministra kultury byla předána jubilujícímu PSMU, cenu Ferdinanda Vacha obdržel Vlastimil Nedvěd, cenu Františka Lýska Vlastimil Podlena, cenu Bedřicha Smetany Jaroslav Cyrus a Ivan Sedláček. JAROSLAVA MACKOVÁ

Mezinárodní varhanní festival v Opavě Na pozadí bohaté a již dlouholeté tradice varhanní interpretace v Opavě vznikl v roce 2001 Mezinárodní varhanní festival barokní hudby, který se tedy konal letos již potřetí. Jeho dějištěm je od počátku hlavně chrám sv. Ducha, v němž byly dosluhující varhany v roce 2000 nahrazeny zcela novým nástrojem s barokní dispozicí, umožňující autentickou interpretaci dobové tvorby. Hlavním organizátorem festivalu je od samého počátku iniciátor stavby oněch nových varhan MgA. Tomáš Thon. Ten také se svými spolupracovníky koncipuje dramaturgii jednotlivých festivalových ročníků tak, aby každý z nich měl určitou vůdčí ideu a zároveň zdůrazňoval i jisté geografické odlišnosti v bohatém

vývoji barokního období varhanní hudby. I. ročník festivalu poskytl interpretační prostor barokní hudbě české, jihoněmecké, severoněmecké a italské. Na II. ročníku pak zazněla díla opět české, dále pak vlámské, španělské a německé hudby. Kromě zahraničních umělců na něm vystoupilo i šest opavských varhaníků, kteří mají již bohaté zahraniční zkušenosti a někteří z nich úspěšně působí na Církevní střední varhanické škole v Opavě, svého druhu jediné v České republice. Tento festivalový ročník dokumentoval také široké zázemí, jaké má provozování varhanní hudby v Opavě. Letošní III. festivalový ročník v průběhu pěti květnových týdnů pokračoval v osvědčené tradici představování barokní hudby od konce 16. do 18. stol., tentokrát ve Francii, Polsku a Rakousku. Organizátorům festivalu se i letos podařilo získat pro vystoupení v Opavě renomované umělce jmenovaných zemí, kteří doma i na zahraničních koncertech představují konstantní hodnoty technické, registrační, umělecké i pedagogické ve svém oboru. Z Francie to byla Marie-France Messager, z Polska Julian Gembalski a z Rakouska Ulrike Weidinger. Velmi cenným dramaturgickým obohacením programu varhanního festivalu je v každém ročníku zařazení jednoho večera v žánru umělecky s varhanami spjatého. Ve III. ročníku to byl především úvodní večer, v němž vystoupila dnes už evropsky známá Schola Gregoriana Pragensis s Davidem Ebenem, jejíž vynikající provedení Gregoriánského chorálu bylo propojeno barokními „verši“ D. Zipoliho, které hrál Tomáš Thon. Na předposledním koncertu z celkových pěti seznámil Jaroslav Tůma posluchače v komorním prostředí gotické síně opavského minoritského kláštera s clavichordem, oblíbeným nástrojem J. S. Bacha. Festivalový program tak poskytl cenná poznání nejen milovníkům varhanní hudby samotné, ale byl i neobyčejnou invencí pro všechny četné posluchače jednotlivých večerů. Dá se říci, že všechny koncerty festivalu byly nevšedním uměleckým zážitkem a dokumentovaly již plně etablovaný umělecký počin, jakým bezesporu Mezinárodní varhanní festival barokní hudby v Opavě je. Jeho každoroční celková koncepce naplňuje však navíc starou ideu vzájemného propojení evropských kultur, jež předznamenává i nové pojetí kontinentu bez hranic. ARTUR SOMMER

Malé ohlédnutí za 42. BEETHOVENKOU Od 6. do 14. června probíhala na zámku Hradci nad Moravicí mezinárodní interpretační soutěž Beethovenův Hradec, která si za dobu své existence získala velmi dobré renomé. Svědčí o tom

Vítěz 2. kategorie v oboru klavír, Alexandr Starý Foto Pavol Mravec

překvapivě početná účast letošních kandidátů v oboru klavír a smyčcové kvarteto. V první kategorii oboru klavír se utkalo 29 účastníků do 19 let a do druhé kategorie do 30 let se zapsalo 19 kandidátů. V prvním kole kvartetní soutěže se pak představilo všech devět přihlášených souborů. Vedle studentů základních, středních a vysokých uměleckých škol z Česka, Slovenska, Běloruska, Polska, Lotyšska, Ukrajiny a Srbska zavítali na zámek také hosté z Jižní Koreje a Japonska. Nově vzniklému ostravskému Sdružení pro umění a výchovu Talent, které převzalo pořadatelství soutěže, se povedlo alespoň částečně pokrýt zhruba půlmilionový rozpočet díky vstřícnosti Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, Ministerstva kultury České republiky a řadě

12

Hr0308.indd 12

4.8.2003, 15:55:51

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o. si Vám dovoluje nabídnout reedici

Bohuslav Martinů Loutky I (revidované vydání)

(1890–1959)

editor Aleš Březina; rozsah: 24 stran ISMN: M-2601-0204-0 H 7875, cena: 110 Kč Tento cyklus klavírních skladeb má zcela ojedinělé místo mezi ostatními kompozicemi raného období Bohuslava Martinů. Loutky svou uměleckou a estetickou náročností přesahují víceméně studijní a didaktický charakter ostatních skladeb z této doby. Martinů je komponoval v letech 1912-1925. Skladby mnohokrát změnil a přepracovával, a tak se stalo, že Loutky I jsou chronologicky nejmladší a Loutky III naopak nejstarší. Třetí sešit (Loutky I) pochází z roku 1925. Obsahuje pět malých skladeb: Kolombína tančí, Nová loutka, Ostýchavá panenka, Pohádka a Tanec loutek. Loutky I-III představují velmi vděčný a letitou interpretační praxí prověřený studijní materiál, bez kterého si snad už ani nelze představit repertoár mladých pianistů. Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s Zákaznické centrum: Běchovická 26, 100 00 Praha 10 tel.: 274 001 929, fax: 274 781 017 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

r. o.

dalších sponzorů (Železniční stavitelství Brno, Petrof Hradec Králové) a nadací (Český hudební fond, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka).

Množství posluchačů navštívilo jak zahajovací recitál Ivana Moravce, tak závěrečnou exhibici letošních laureátů. Výkony Tomáše Klementa, Ladislava Doležela, Jakuba Hypše, Alexandra Starého i obou kvartet – Kaprova a Snítilova – si publikum doslova vychutnalo. Není divu, vždyť oba předsedové porot – Ivan Klánský a Václav Snítil – shodně konstatovali, že během týdenního maratónu nezazněly na pódiu výkony, které by nesplnily přísná měřítka. Pořadatele velmi potěšilo množství studentů a učitelů z širokého okolí, kteří se sjížděli ke sledování soutěžních výkonů a se zájmem konfrontovali svá hodnocení s verdikty porot. Zámek Hradec ovšem nežil jen hudbou. V den ukončení Beethovenova Hradce byly otevřeny dvě výstavy a proběhlo několik svatebních hostin. Díky slunnému, vpravdě letnímu počasí, bylo v tomto krásném koutu Slezska prostě živo. PETR HANOUSEK Telegraficky pouze o těch nejlepších: ! klavír I. kategorie 1. cena: Ladislav Doležel Konzervatoř Brno 2. cena: Jakub Uhlík Konzervatoř České Budějovice 3. cena: Tomáš Klement Janáčkova konzervatoř v Ostravě

! klavír II. kategorie ! smyčcové kvarteto 1. cena Alexandr Starý Janáčkova konzervatoř v Ostravě 2. cena Jakub Hypš Institut pro umělecká studia Ostrava 2. cena Petra Milarová Janáčkova konzervatoř v Ostravě 2. cena Martina Mergentalová Janáčkova akademie múzických umění Brno

VUS slavil Dvořákem V neděli 22. června se konal v Dvořákově síni pražského Rudolfina slavnostní koncert Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy k 55. výročí existence tohoto tělesa. Na programu zazněla výlučně kantátová a oratorní díla Antonína Dvořáka: Hospodine, pomiluj ny ze Svaté Ludmily, Žalm 149, Te Deum a Biblické písně v úpravě pro smíšený sbor a orchestr. Tato verze písňového cyklu byla provedena ve světové premiéře a pořídil ji umělecký vedoucí VUS a současně dirigent koncertu Jakub Zicha. Partnerem sboru se stala Pražská komorní filharmonie a sólové party v Te Deu přednesli sopranistka Zdenka Hojková a barytonista Ivan Kusnjer. Vrcholem večera se staly Biblické písně, ale i ostatní kompozice zazněly v interpretaci, která jen potvrdila

vysoké umělecké kvality sboru. VUS UK se za léta své existence stal vyhledávaným tělesem. Během 55 let jím prošlo přes dva tisíce členů a v jeho čele stanulo 24 sbormistrů (mj. Jiří Kout, Oliver Dohnányi, Miriam Němcová, Jaroslav Brych, Lubomír Mátl, Jan Kasal a další). Našlo zde odrazový můstek pro svoji profesionální hudební kariéru mnoho osobností, jako např. členové populárního Spirituál kvintetu. Soubor má za sebou přes sedmdesát zahraničních zájezdů do více než dvaceti států včetně USA, Kanady, Mexika a Izraele. Jeho repertoár tvoří několik set skladeb s doprovodem orchestru i a cappella. Významnou aktivitou je nahrávací činnost nejen pro rozhlas, ale i pro různá hudební vydavatelství. Mezi nejpozoruhodnější ediční počiny posled-

1. cena: Kaprovo kvarteto, HAMU Praha Anna Veverková, Aleš Ulrich – housle; František Jelínek – viola, Jan Žďánský – violoncello 2. cena: Snítilovo kvarteto, HAMU Praha Roman Hranička, Matěj Polášek – housle; Barbora Veisová – viola, Šimon Veis – violoncello 3. cena: Icarus Quartet, JAMU Brno Milan Paľa, Marian Svetlik – housle; Julián Veverica – viola, Štěpán Švestka – violoncello

ní doby se řadí několik nahrávek Petra Ebena či Antonína Dvořáka. Aktivita Vysokoškolského uměleckého souboru si zaslouží o to větší respekt, oč jsou současné společenské klima i materiální podmínky pro rozvoj sborového zpěvu složitější. V čele souboru stojí již čtvrtou sezonu můj dlouholetý kolega Jakub Zicha, kterému jsem v souvislosti s oslavami výročí založení VUSu položil několik otázek: Proč jubilejní koncert obsahoval výhradně skladby Antonína Dvořáka? Dvořákovo vokálně instrumentální dílo je již dlouho naší tradiční repertoárovou dominantou. Kromě všeobecné obliby jeho tvorby bylo dalším důvodem dramaturgického zaměření koncertu i skladatelovo blížící se výročí – sto let od jeho úmrtí. Co tě přivedlo k myšlence vytvořit novou úpravu Biblických písní pro sbor a orchestr?

13

Hr0308.indd 13

4.8.2003, 15:55:54


Před necelými dvěma roky jsem se seznámil s úpravou sedmi Biblických písní pro komorní orchestr a smíšený sbor, kterou pořídil Jarmil Burghauser pro účely kůru kostela sv. Markéty v Praze – Břevnově. Tato myšlenka mě natolik zaujala, že jsem se rozhodl vytvořit svoji vlastní verzi všech deseti částí pro smíšený sbor a větší instrumentální obsazení a při sestavování cyklu jsem respektoval původní Dvořákovo řazení jednotlivých písní. Jak bude vypadat příští sezóna VUSu? V říjnu chystáme koncert ve spolupráci s Unií českých pěveckých sborů, který bude spojen s výstavou v Muzeu hl. m. Prahy k 55. výročí založení našeho tělesa. Kromě tradičních vánočních koncertů nás v březnu 2004 čeká provedení Dvořákovy Stabat mater ve spolupráci se sborem chrámu sv. Štěpána v Karlsruhe. Připravil JIŘÍ PETRDLÍK

ČKO, Vlachovo kvarteto a Ivan Moravec Snad nejlépe vlachovsky vyšla Vlachovu kvartetu Praha a Českému komornímu orchestru 12. 6. ve Dvořákově síni hned první skladba, Introdukce a Allegro pro smyčcové kvarteto a orchestr, op. 47 Edwarda Elgara. Velký, hutný vstup elegický, s typicky vášnivým nasazením, až k jakési simulaci romantického varhanního zvuku, rychlá část půvabná, se skvěle čitelnou polyfonií a s bohatým využitím různých dynamických hladin, včetně ideálního vyvážení kvarteta a tutti. Také Adagio pro smyčce, op. 11 Samuela Barbera, které otevřelo druhou polovinu večera, místy dosahovalo velmi výrazného napětí. Mozartův klavírní koncert A dur KV 488 mohl mít v orchestru trochu víc pohody. Sólista Ivan Moravec ovšem vtiskl dílu patřičnou eleganci, hrál důsledně křehkým tónem, rychlé věty vyzdobil půvabně vycizelovanými girlandami běhů a do pomalé části vnesl žádoucí tklivou náladu. Jen ve 3. větě měly běhy a figury trochu tendenci se rozmazat v akustice Dvořákovy síně. Tento nedostatek se projevil zejména v závěrečné Mozartově Symfonii g moll, KV 550. Jakkoli byli hráči výteč-

ně připraveni a každý detail pečlivě artikulovali, poměrně rychlá tempa setřela výrazové nuance, ubrala na kantabilitě a tanečnosti středních vět i na emocionální naléhavosti vět krajních, které zvěcněním jaksi zešedly. I když obětavý záskok dirigenta Andrease Sebastiana Weisera je třeba ocenit, doufejme, že Ondřej Kukal brzy dosáhne plného zdraví

a opět zaujme své místo před Českým komorním orchestrem, aby vtiskl jeho vystoupením neopakovatelné okamžiky tvůrčího posvěcení. V závěru večera tentokrát chyběl právě ten typický Vlachův šestý smysl pro uplatnění všeho toho, co bylo na četných zkouškách vzorně nastudováno. BORIS KOBRLE

v Rudolfinu Laureáti 37. ročníku soutěže Concertino Praga (kategorie komorní soubory do 18 let) obhajovali své tituly, které získali prostřednictvím rozhlasových nahrávek zaslaných Českému rozhlasu, na koncertě 21. 6. ve Dvořákově síni. Tato renomovaná národní i mezinárodní soutěž, člen Evropské unie hudebních soutěží pro mládež (EMCY), pořádaná každoročně Českým rozhlasem pod patronací Evropské vysílací unie (EBU), proslula zejména svou objektivností, neboť hodnocení snímků probíhá vždy v přísné anonymitě. Na vynikající dramaturgii koncertu se podepsalo jednak rozhodnutí poroty pod vedením Zuzany Růžičkové, jednak bohaté zkušenosti dramaturgů večera Jiřího Hlaváče a Jiřího Temla. Úvodní vystoupení bulharského souboru César Quintet (Petya Eneva a Dora Kehayova – housle, Ivajlo Danailov – viola, Marina Hinova – violoncello, Alina Komitova – klavír) nenechalo nikoho na pochybách o úrovni soutěže. Ansámbl (získal 2. cenu, 1. cena nebyla udělena) vystavěl 1. větu Franckova Kvintetu f moll ve velikém dynamickém oblouku, s hlubokým zaujetím, v plném vystižení elegické nálady, s pečlivě vypracovanými hlasy a při znamenitě vyváženém zvuku smyčců a klavíru. Houslové duo (Dorle Fassmann – Theresia Meyer) ze Speciální hudební školy v Drážďanech (2. cena ve své kategorii) se zaskvělo stylovou interpretací Telemannovy Gulliverovské svity, obohatilo večer strhujícím výrazem barokních tanců se zřídka slýchanými artikulačními hody. Lotyšské trio (Kristiana Širante – housle, Valters Puce – violoncello, Arturs Cingujevs – klavír; 2. cena v kategorii, 1. cena nebyla udělena) zaujalo schopností kon-

centrace a fascinující kvalitou souhry, prokázalo nevšední dar komunikace s publikem a potvrdilo skutečnost, že přesvědčivá interpretace soudobé hudby až k brilantně realizovanému hudebnímu gagu (Peteris Plakidis: Improvizace a burleska) může dosáhnout jedinečné odezvy. Také smyčcové kvarteto Haldern (Alice Wignjosaputro a Meliba Abaga – housle, Martin Schäfer – viola, Ole Hansen – violoncello; 2. cena ex aequo, 1. cena neudělena), nominované Západoněmeckým rozhlasem (ARD/WDR) navzdory drobným technickým nedostatkům, zejména v intonaci, předvedlo dobrou orientaci ve struktuře 1. věty Haydnova Kvartetu d moll op. 76/2 a sympatickou péči v oblasti hudební artikulace. Témbrovým i náladovým osvěžením potěšilo flétnové kvarteto Konzervatoře v Českých Budějovicích (Simona Polakovičová, Jan Krch, Petra Křišťanová, Martin Mikuláš; 2. cena ex aequo, 1. cena neudělena). Široká paleta poetických nálad a barev, kterou flétnisté rozvinuli v cyklu Eugena Bozzy Letní den na horách výtečně připravila vrchol koncertu – vystoupení absolutního vítěze, dua Stanislav Lukš (housle) – Jakub Metelka (klavír). Na brilantním zvládnutí formy u Chaussonova Poemu op. 25 i na technické a výrazové suverenitě v Sukově Burlesce op. 17/4 má jistě svůj podíl i Jindřich Pazdera, který mládence na pražské konzervatoři k soutěži připravil. Svižná a elegantní moderace Jiřího Vejvody i citlivé reakce publika, v němž tradičně převažovali mladí zájemci a příznivci soutěže, se jistě promítly i do nálady přímého přenosu, který společně realizovaly Český rozhlas a Česká televize. BORIS KOBRLE

14

Hr0308.indd 14

4.8.2003, 15:55:57


Koncert „75“ aneb pocta Leoši Janáčkovi a Zdeňku Lukášovi O komorních orchestrech je známo, že si zvláště v létě se svou programovou nabídkou příliš nelámou hlavu. I ta špičková malá komorní tělesa barokního typu obvykle raději do omrzení opakují nejpopulárnější repertoárové dominanty (Mozart, některá z romantických serenád a samozřejmě Vivaldi), než aby se pokusila propojit příjemný zážitek ze známé hudby s nějakým novým poznáním. Nevšední dramaturgie, s jakou přišel na přelomu jara a léta Sukův komorní orchestr ovšem potěšila. Pod hlavičkou speciálního festivalu s názvem Hudební klenoty z Prahy jsem mohli být v rozmezí třinácti dnů svědky pěti tematicky ucelených večerů a jednoho populárního matiné, přičemž na jednotlivých koncertech dostaly prostor nejen slavné hudební miniatury, Mozart a Vivaldi, ale také méně známé skladby německého hudebního romantismu nebo téměř výhradně hudba soudobá. Zvlášť svěžím počinem, který se zcela vymaňoval z obvyklého dramaturgického klišé, byl (Sál Martinů, 21. 6.) tzv. Koncert „75“ (číslovka připomínala 75 let od úmrtí Leoše Janáčka a 75 let od narození Zdeňka Lukáše), který postavil vedle sebe Janáčkovu ranou Suitu pro smyčce, a tři (!) skladby z dílny Zdeňka Lukáše – mimochodem všechny byly s tímto raným Janáčkem až nápadně rodově příbuzné. Janáčkovu Suitu podali, Sukovci zajímavě. Díky podrobné akcentaci a také poněkud volnějšímu tempu jako by ze stokrát slýchané hudby vyzařovaly o poznání temnější barvy i silnější vnitřní svár (violový protihlas v Adagiu, chorálový náboj druhého Adagia). Vzhledem k minimálnímu obsazení orchestru (13 hráčů) jsem byl zvědav na zvukově exponované Presto, ale i to znělo subtilnímu tělesu, zejména v krajních dílech, plnokrevně. K Lukášovým skladbám přistoupil Sukův komorní orchestr se suverénním nadhledem; bylo dobře znát, že tato hudba patří k jeho repertoárovým dominantám, s nimiž se – jak se dovídáme s ohlasů – velmi úspěšně prosazuje i ve velmi vzdálených oblastech, například v Jižní Americe. Toho, kdo Lukášovy orchestrální a koncertantní počiny permanentně

sleduje, to nepřekvapí. Jde o hudbu, která je rozpoznatelná po několika taktech, vždy se odrazí od nějakého „posvěceně“ muzikantského nápadu a pak plyne s naprostou samozřejmostí dál, jako by se rodila v jednom tahu, i když nám někdy může připadat, jako kdyby do této složité doby zabloudila tak trochu z jiného světa. Tak se na tomto večeru představily například Lukášovy Canti, jejichž konsonantně hladivý druhý zpěv stavěl své kouzelné a ničím nerušené „vyprávění“ na nejprostších pointách, a přesto vzrušoval. Dvě Lukášovy skladby byly šity

orchestru přímo na tělo – Dvojkoncert pro housle, kontrabas a smyčce z roku 1999, který skladatel věnoval houslistovi Josefu Sukovi a dnes už výrazně osobnostně profilovanému sólokontrabasistovi tělesa Tomáši Vybíralovi, a rovněž Sukovi věnované Concertino dedicato pro housle a orchestr. I tentokrát, kdy se Sukovy role spolu se znamenitě disponovaným Tomášem Vybíralem s nápadně detailním vcítěním ujal Martin Kos, bylo dobře patrno, co takové dedikace v praxi znamenají, protože obě kreace nejen plně odkrývaly svůj jímavý náboj, ale díky nadhledu a detailnímu přístupu, s jakým byly nastudovány, nabízely také obraz nádherně uvolněného muzicírování. Snad nejsilněji nám to dali interpreti poznat v Lukášově Dvojkoncertu. MILOŠ POKORA

Sukův komorní orchestr hrál 21. 6. v Sále Martinů díla Leoše Janáčka a Zdeňka Lukáše. Foto Petr Horník

Virtuosi di Praga a L’Olimpiade V rámci příprav na 28. letní Olympijské hry, které budou v roce 2004 opět v Athénách, se konal v Rudolfinu ve středu 4. 6. koncert orchestru Virtuosi di Praga s řeckým dirigentem a čtyřmi francouzskými zpěváky. Aby tato věta dostala srozumitelný smysl, je

třeba vyslovit i titul tohoto koncertu: L’ Olimpiade – Olympijské hry jako operní námět. Vlastně za vše může Pietro Metastasio, jistě nejfrekventovanější operní libretista všech dob. V 18. století psali na jeho texty své opery desítky autorů. A právě L’ Olimpiade patří k těm

15

Hr0308.indd 15

4.8.2003, 15:55:58


nejúspěšnějším – notami toto libreto doplnilo celkem 53 skladatelů. Je kuriózní, že v době, kdy Olympiáda patřila buď dávné minulosti (hry byly zrušeny v roce 393) nebo daleké budoucnosti (obnoveny byly až 1896) mohl být tento sportovní námět tak výsostně populární. Bylo to jednak vysoce dramatickými a básnickými kvalitami Metastasiova pera umně propleteným dějem, jednak akcentem na četnost sportovní soutěže a pochopitelně dobovou vlnu zájmu o vše, co souvisí s kulturou antického Řecka. Z těch třiapadesáti skladatelů, kteří zhudebnili týž text Metastasiovy Olympiády, jich bylo vybráno osm a z částí jejich oper byl sestaven večer recitativů, árií či ansámblových scén tak, aby posluchač slyšel vlastně celou operu. Jde o známé tvůrce 18. století: G. Paisiello, A. Vivaldi, B. Galuppi, J. A. Hasse, G. B. Pergolesi, T. Traetta, A. Caldare, N. Jommelli. Mohli by zde být i další, jako Cherubini, Gassmann, Cimarosa, Rosetti, Mysliveček atd. Ti všichni se Olympiádou zabývali. Tento neobvyklý olympijský koncert připravuje ředitel Athénské koncertní síně Nikos Tsouchlos pro uvedení v příštím roce na domácí půdě v průběhu Olympijských her v Athénách. Doufejme, že jak francouzští zpěváci Isabelle Poulenard – soprán, Claire Brua – mezzosoprán, Jean Delescluse – tenor, Jerome Correas – baryton, tak orchestr Virtuosi

di Praga a dirigent Nikos Tsouchlos i v Athénách získají zlatou medaili. MIROSLAV HRŠEL Pražské provedení operní Olympiády, pořádané agenturou Lupulus jako zahajovací koncert 8. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pontes 2003, si ocenění rozhodně zaslouží. Stylový výkon odvedl nejen orchestr Virtuosi di Praga, který jasným a zřetelným gestem vedl athénský rodák Nikos Tsouchlos, ale především všichni zúčastnění, vesměs mladí sólisté. Škoda, že se u nás o výborných hlasech širší veřejnost obvykle dovídá, až když už tak výborné nejsou… Neznámá jména ještě neznamenají nepozoruhodné výkony – často naopak. Přední francouzští operní pěvci – jak stálo v programu – mají všichni velmi dobré a specializované školení, které dokazuje, že při poučené interpretaci nemusí „starou“ hudbu vůbec zpívat „malé“ hlasy. Sopranistka Isabelle Poulenard je absolventkou Hudební školy Radia France a Ecole National dÁrt Lyrique při pařížské opeře. Trvalo jí jen chvilku, aby předvedla celé své pěvecké a výrazové umění – její ztvárnění dramatické scény v části opery, zhudebněné Jommellim, patřilo k vrcholům večera. Je zřejmě i mozartovskou pěvkyní, protože účinkuje v inscenaci Dona Giovanniho ve

Zleva Claire Brua, Jean Delescluse a dirigent a duše celého projektu, Nikos Tsouchlos Foto archív

francouzském Dijonu. Mezzosopranistka Claire Brua zaujala pokud možno ještě víc: vlastní velký, nosný hlas – přitom pohyblivý a schopný barevných a výrazových proměn. Claire Brua studovala vedle hudby i literaturu, zdokonalovala se u Gunduly Janowitz a v pěvecké třídě Williama Christieho na Pařížské národní konzervatoři a na Operní škole hudebního umění v Paříži. Loni jí patřila role Nicklausse v Offenbachových Hoffmannových povídkách na scéně ve Strasbourgu, pak zpívala Partenopu v nastudování Vivaldiho opery Rosmira Fedele v Nice a na podzim má mít recitál v rámci Massenetova festivalu v San-Etienne. Není divu, její projev (i vzhled) je skutečně podmanivý. Ani oba pánové – tenorista Jean Delescluse (člen Národní operní společnosti v Lyonu) a barytonista Jerome Correas (absolvent Pařížské konzervatoře a operní školy při Pařížské opeře) svými výkony za oběma skvělými dámami nezaostávali. Za zmínku stojí ještě jeden sólista, nebo spíš sólistka večera: cembalistka Agnes Abergel. Jistě není náhoda, že byla jako specialistka na dobovou interpretační praxi přizvána k pražskému provedení a následnému nahrávání Olympiády. Jen pro zajímavost – na konzervatoři v Paříži studovala cembalo a kontrabas – tedy basové nástroje a jejich úlohu při provozování staré hudby. Někomu by se mohlo zdát, že sestavení opery z děl různých skladatelů je příliš odvážný čin. Operní pasticcia však byla v minulosti celkem běžnou záležitostí – a navíc se tehdy zdaleka nevybíralo jenom z děl, zkomponovaných na jedno libreto! Jisté problémy s sebou v tomto případě nese skutečnost, že různí autoři obsadili jednotlivé jednající postavy různými hlasovými obory (např. Argene je u Galuppiho soprán, u Traetty mezzosoprán, Vivaldiho Licida zpívá mezzosoprán, Jommelliho Licida soprán..). Protože však jde o jeden a týž příběh, posluchač se nakonec zorientuje. A o čem opera vypráví? O lásce, cti a sportovním klání na olympijském závodu… Kromě ponaučení, že podvádět se nevyplácí, si posluchač z tohoto pasticcia odnese ještě zajímavý postřeh: na Metastasiovo libreto komponovali autoři, jejichž životní dráhy zasahují od 17. do 19. století. A není vždy – alespoň ve zvolených částech – nejlepší ten nejznámější.

16

Hr0308.indd 16

4.8.2003, 15:56:06


Jako dovětek ještě jednu informaci: Pergolesiho LÓlimpiade (z níž je zde použita pouze ouvertura k druhé části večera), uvádí letos festival barokní hudby ve francouzském Beaune.

Olympiádou odstartoval festival Pontes velmi úspěšně. Sám o sobě však představuje maraton patnácti koncertů v Čechách, na Moravě i na Slovensku. A v jeho rámci se objeví další obdobný

Česká premiéra Françaixova Dvojkoncertu pro flétnu, klarinet a orchestr Ve středu 18. června se v Koncertní síni Otakara Jeremiáše v Českých Budějovicích s velkým úspěchem uskutečnila česká premiéra Dvojkoncertu pro flétnu, klarinet a orchestr (z roku 1991) francouzského skladatele Jeana Françaixe (1912–1997). Virtuózních sólových partů se s technickou bravurou a výrazovou přesvědčivostí zhostili slovenský flétnista Ján Figura (člen Státního komorního orchestru v Žilině a komorních sdružení Armonia

slovacca, Barokové kvarteto, Suchoňovo kvinteto) a klarinetista Pavel Bušek (člen Jihočeské komorní filharmonie v Českých Budějovicích, Nového dechového tria v Pardubicích, Ensemble Messiaen v Brně a umělecký vedoucí Nového komorního studia propagujícího hudbu 20. století). Výrazně pozitivně působilo nápadité střídání tří typů sólových nástrojů (C-flétna, altová flétna, pikola; B-klarinet, Es-klarinet, basklarinet) během čtyřvětého rozvrhu koncertu.

projekt: Requiem-Harmonie světa, kde jsou zastoupena díla skladatelů devíti zemí. Zdá se, že myšlenka Pontes neboli Mostů je tak naplněna dokonale. jv I Jihočeská komorní filharmonie za řízení mladého talentovaného dirigenta Stanislava Vavřínka podala vynikající umělecký výkon: zaujala dokonalá souhra i zvukově-dynamické vyvážení sólistů a orchestru. Dílo sršelo vtipem, efektními technicky náročnými úseky v rychlých tempech nejen v sólových, ale i orchestrálních partech, rytmickými obtížnostmi. Odlehčeně cítěná neoklasicistní partitura doslova nadchla pestrou škálou barevných odstínů, dynamických a přednesových nuancí. Skladba byla interpretována s nakažlivě strhujícím emocionálním nábojem, na který publikum reagovalo dlouhotrvajícím potleskem. LUDMILA PEŘINOVÁ

Závěr sezóny rozhlasových symfoniků Až do 10. června protáhl svou 76. sezónu Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Navzdory pochopitelné obavě, že v dusném a horkém letním počasí nebude zájem abonentů tak velký jako v průběhu běžné koncertní sezony, byl příjemně klimatizovaný sál v Rudolfinu téměř plný publika, které jistě zlákal i atraktivní program a zejména účast barytonisty Ivana Kusnjera. Šéf Vladimír Válek, který se po lékařském zákroku pohybuje na pódiu teď už i bez opory zcela bezpečně, nezůstal v úvodu nic dlužen symfonické básni Richarda Strausse Don Juan. Kdo má rád detailní popis v programní hudbě, mohl sledovat „děj“ s Zerlinkou, hraběnkou a Annou od svůdníkových úspěchů až k vyhasínání jeho mužné síly; kdo dává přednost vnímání hudby bez závislosti na programu, tomu musel imponovat jak zářivý lesk, jímž dirigent od prvého taktu Straussovu partituru vyzdobil, tak skvělá skladatelova práce s nosnými tématy a s nástrojovými barvami. Válek své provedení vygradoval až téměř k záplavě zvuku – ale Straussova hudba zůstala dobře čitelná.

Brahmsova druhá symfonie je tak vžitou součástí repertoáru, že ji pravidelní návštěvníci koncertů vnímají bezmála tak samozřejmě, jako symfonie Dvořákovy. Její čtyři věty odezněly tentokrát v solidním, v podstatě konzervativním, nijak neprovokujícím a také ovšem ničím mimořádným nepřekvapujícím provedení; při poslechu prvé věty se zdálo, jakoby orchestr i dirigenta postihla poněkud nostalgická únava, ale po zamyšleném Adagiu zazněl hezky vypointovaný ländler a svižně rozjařené finále.

Vrcholem večera se tak přirozeně staly Mahlerovy Písně potulného tovaryše. Skvělý výkon Ivana Kusnjera nadchl ve Dvořákově síni všechny přítomné: Kusnjer, jehož artikulaci bylo bezpečně rozumět i tam, kde je orchestr poněkud „hustší“, je technicky, barvou svého rozsáhlého hlasu i vysokou mírou svého hudebního intelektu ideálně disponován k přesvědčivě věrohodné interpretaci takové intimní zpovědi, jakou tyto čtyři písně představují. PETAR ZAPLETAL

Hudba v synagogách Třetí koncert z pětidílného cyklu Hudba v synagogách plzeňského regionu se konal 15. 6. v čerstvě restaurované synagoze v Radnicích na Rakovnicku. Hlavním pořadatelem již druhého ročníku cyklu, jehož finanční výtěžek má jít na opravu Staré synagogy v Plzni, je Úhlava, o. p. s. v Klatovech, spolupořadatelem plzeňská Židovská obec a obec Radnice, finančně cyklus podpořil Plzeňský kraj a některé regionální nadace.

Prostředí synagog má svá specifika, a to nejen po historické, ale i po hudební stránce. Bývá pravidlem, že je tu dobrá akustika a zároveň že tu nebývá klavír. Synagogální prostředí, dnes hojně využívané ke koncertům a výstavním účelům, tedy musí počítat s jinými dramaturgickými modely než bývají ta s doprovodným či sólovým klavírem. O prezentaci poměrně vzácně využívané a možno říci i nedoceněné kombinace harfy a houslí

17

Hr0308.indd 17

4.8.2003, 15:56:08


Miroslav Vilímec a Jana Boušková

se tentokrát postarali renomovaní sólisté Jana Boušková a Miroslav Vilímec. K charakteristice večera patří i to, že spolu takto účinkovali poprvé. Programová dramaturgie byla nad očekávání bohatá. Harfě patřil rozhodující podíl, většinou v podobě původní sonátové a fantazijní literatury (C. Ph. E. Bach, J. Haydn, L. Spohr, F. Liszt, E. Parish-Alvars). V kombinaci obou nástrojů zazněla Sonáta E dur G. F. Händla, půvabná drobnost Beau oir C. Debussyho (píseň v úpravě J. Heifetze) a sólová Paganiniana N. Milsteina. O jednoznačně spolehlivém výkonu Miroslava Vilímce je a zároveň není lehké psát. I na poměry příležitostného vystoupení v malém městečku byl – jako vždy – výborně připravený, přesný a bez

Foto archív

problémů oscilující mezi brilantní virtuozitou (Milstein) a zasněnou lyrikou (Debussy). Protagonistka večera Jana Boušková pregnantně přesvědčila hned v několika ohledech. Harfa může být naprosto plnohodnotným partnerem místo klavíru, ba v některých případech má i víc předností. V sólových číslech předvedla jedinečnou kombinaci vkladu dynamického a agogického (přímo „klavírně“ osobitě ztvárněné Lisztovo Nokturno č. 3) a technického (paganiniovská La mandoline – Grande Fantasie Parishe-Alvarse). Obecenstvo ve zcela zaplněném prostoru synagogy, v němž z místní honorace včetně starosty snad nikdo nechyběl, bylo právem nadšeno. JULIUS HŮLEK

Orchestr ATLANTIS v Plzni Ve čtvrtek 5. 6. uspořádal Plzeňský kulturní servis Esprit ve velkém sále Pekla v Pobřežní ulici koncert Orchestru Atlantis. Řídil jeho zakladatel, dirigent Vítězslav Podrazil, sólových partů se ujali britský klavírista Geoffrey Chacaro a houslista Martin Kos. Dramaturgie tohoto tělesa je již řadu let ustálená. Značnou část repertoáru tvoří všeobecně známé skladby, kde se orchestr soustřeďuje na preciznost provedení při velmi komorním obsazení. Mimořádně

přínosné je uvádění skladeb současných autorů českých i zahraničních. V říjnu minulého roku překvapil Orchestr Atlantis Plzeň výborným provedením díla izraelského skladatele Marka Kopytmana. Tentokrát byla uvedena premiéra autora, který je plzeňským rodákem, ale od r. 1949 žije v Londýně. Je jím syn plzeňského operního pěvce Bohuše Šimsy, dnes již třiasedmdesátiletý skladatel, který přijal jméno Karel Janovický. Jeho skladatelské dílo je rozsáhlé,

napsal i hudbu k několika filmům, známá je též jeho činnost v BBC, kde řadu let působil jako redaktor. Ze starších úspěchů uvádím cenu holandské Gaudeamus Foundation za klavírní variace na téma Brigadiera H. Smithe z r. 1953 a první cenu, kterou získal za Symfonické variace v soutěži Bornemouth Symphony Orchestra r. 1957. Koncert pro smyčce, premiérovaný Orchestrem Atlantis 5. 6., je jedním z jeho děl posledních. Jde o třívětou skladbu, která v podstatě vychází z tonality. I pořadí vět je tradiční – Allegro-Adagio-Vivace. Působivá a netradiční je imitační práce. Pestrost je především rytmická, skladba má výraznou a temperamentní melodiku. Jde skutečně o koncert pro orchestr, zvlášť poslední věta klade na hráče veliké nároky. Orchestr se osvědčil skvěle – k plné spokojenosti autora. Také publikum přijalo dílo velmi vstřícně. Úvodní skladbou tohoto večera pak byl Klavírní koncert A dur, KV 414 Wolfganga Amadea Mozarta. Bylo zajímavé sledovat dílo, které bývá prováděno velkým orchestrem, v podání tak málo početných smyčců. Vynikl kontrast mezi klavírním a orchestrálním partem. Klavírista Geoffrey Chacaro má vztah k Čechám, byl také žákem prof. Páleníčka, u kterého studoval hlavně skladby Leoše Janáčka. Sám skladatel, hrál vlastní, stylově promyšlenou a působivou kadenci. Téměř s obavami jsem očekával závěrečné číslo. Proč tak vynikající orchestr hraje Vivaldiho Čtvero ročních období, dílo tak často hrané, že se stalo přes svou oprávněnou světovou proslulost téměř odrhovačkou pražských koncertních sálů? Odpověď byla zjevná: Orchestr i sólista, absolvent plzeňské konzervatoře a pražské AMU houslista Martin Kos, podali zcela ojedinělý výkon. Šťastný byl i nápad uvést na program překlad Vivaldiho poznámek v partituře, které se týkají mimohudebního programu. Vítězslav Podrazil, který tentokrát řídil dílo od spinetu, skvěle využil kvalit všech hráčů, kteří skutečně musí hrát každý sám za sebe, protože slyšet je v tak malém obsazení doslova vše. Veliký dík patří Espritu, který za nelehkých podmínek v poslední chvíli převzal organizaci a ujal se uskutečnění tohoto velmi přínosného koncertu. Přišlo poměrně dost posluchačů, kteří měli zážitek vskutku ojedinělý. JAN DĚD

18

Hr0308.indd 18

4.8.2003, 15:56:09

CO NECHCEME OPOMENOUT

Následujících pět materiálů patří k těm, které jsme z důvodu rozsahu nemohli zařadit do minulého čísla a uveřejňujeme je až nyní. Domníváme se, že informace o událostech, které zachycují, jsou trvalejší charakteru a proto si zachovávají aktuálnost.

XVI. Expozice Nové hudby, Brno 2003 Ozvěny přírody Dramaturg festivalu Jaroslav Šťastný je schopen skeptického pohledu na smysl organizování Expozice Nové hudby (ENH), ale jako pravý Don Quijote se vrhá do dalších ročníků s novými nápady. Letošní ENH proběhla v klubu Fléda, každý večer byl dvojkoncertem. Samo složení publika si žádalo velkou dávku tolerance a bylo zárukou uvolněné atmosféry, která bořila hranici mezi jevištěm a hledištěm. Zahlédl jsem půllitry piva, sklenky vína, dredy i saka… Nestává se to často, ale Don Quijote – J. Šťastný bitvu s větrnými mlýny vyhrál. Posluchače navnadil na „folklórní, etnické, přírodní a fyzikální inspirace v soudobé hudbě“ a celé toto široké spektrum prezentoval pod názvem Ozvěny přírody. Ve dnech 14.–18. 5. proběhl v Brně festival, za který si J. Šťastný, Fléda a pořádající agentura Arskoncert mohou vzájemně stisknout ruce.

Vynikající anglicko-dánský houslista, Peter Sheppard Skaerved Foto Petr Francán

Od středy do páteční krize, vždy v 19:30 ENH otevřel poměrně „klasický“ koncert. Brněnská Ars incognita zahrála plnokrevný, úsečný i lyrický Hlas řeky Arnošta Parsche, šedivou skladbu Petra Pokorného Křehkost motýlích křídel a dílo Aloise Piňose Stella matutina. Odvedla poctivý, i když nijak oslnivý výkon. Ten přišel až po přestávce s anglicko – dánským houslistou Peterem Sheppardem Skaervedem. V díle Australanky Sadie Harrison Bavad Khair Baqi! Sheppardovy hlasivky dokonale srostly s nástrojem. Vrcholem večera se stalo provedení Patnácti fug pro sólové housle, op. 88 Davida Matthewse; soustředěná interpretace, poutavá hudba, velký zážitek! Také Matthewsovo Adagio pro smyčce, op. 56b „zabralo“. (Konala se „nechtěná“ světová premiéra Matthewsova dílka Not Farewell – ve shodě s názvem – před uvedením posledního kusu, neboť noty k Adagiu zapomněl kdosi v autě…) Čtvrtek patřil slovenským interpretům. Nejdříve se představil soubor Opera Aperta Ensemble ve skladbách Jamese Tenneyho Harmonium #5, Hauke Hardera Kleines Chroma, grosses Limma (Bryndzové halušky 2), Daniela Mateje Wenn wir in hoechsten Noten seyn, Petera Zagara Blumentálský tanec č. 2 a Pavla Zemka Kvartet-Unisono (památce Jana Palacha) pro klarinet a smyčcové trio. Jinými slovy řečeno, uvedl inteligentní minimalismus, Harderovy poutavé „fyzikální pokusy“, Matejův krátký hudební vtip, Zagarův „postmoderní“ tanec a dílo, jenž prozrazuje nepopiratelný kumšt, Zemkův kvartet. VENI Ensemble zvolil cestu komponovaného večera, neboť spiritus agens souboru Dano Matej jednotlivá díla propojil krátkými multimediálními vložkami CAravenGE 1–4. Grafickou partituru Earle Browna December 52 „obehráli“ ze všech stran. Ko-Lho pro flétnu a klarinet výstředního Itala Giacinta Scelsiho evokovalo svou nenápadnou proměnlivostí představu krasohledu. Cageovy Branches přes svoji délku nenudily, stejně jako Stínování Josefa Adamíka. Faux pas

nastalo až na samém konci vystoupení; Matejova skladba jaune, bleue, rouge byla nakomponována pro konkrétní příležitost a přenesení této hudby-prostoru na koncertní pódium Matejova kompozice neunesla… Opera Aperta byla výraznějším seskupením než VENI Ensemble, z něhož vzešla. Pátečnímu večeru předcházel koncert elektroakustické hudby v planetáriu na Kraví hoře a hlavní produkce ve Flédě se stala nejtěžší zkouškou publika. Vystoupení pražského souboru Tuning Metronomes mělo být poctou György Ligetimu. 1. smyčcový kvartet „Métamorphoses nocturnes“ zazněl v rozevláté interpretaci (sólující první housle!). Sylva Smejkalová zahrála čtvrtou etudu „Fanfares“ se zjevnou debussyovskou lehkostí. Deset kusů pro dechové kvinteto bylo ukázkou toho, jak lze neschopnost maskovat za nálepkou Nové hudby. Nakonec Michal Trnka oddirigoval svoje Déjà vu. Trnkova hudba je buď špatná nebo jsem ji nepochopil. Druhou polovinu koncertu ovládla anglicko – švýcarská violoncellistka Catherine Marie Tunnell. Její výkon se vyrovnal P. Sheppardovi, avšak repertoárem zjevně neprorazila. Spektrální hudba Horatia Radulescu svědčí o bohaté fantazii, ale pracuje proti ní zvyk, který spíše ocení dílo „odněkud někam“ (jako v případě kompozice Voce taciturna Martina Marka) nebo tradiční virtuozitu (viz Aus den Fugen Thomase Demengy). Tunnell kromě výše jmenovaných děl zahrála tři práce svého manžela: „das Andere“, Pre-existing soul of Then a „lux animae“, druhou z nich doprovázela jednoduchá vizuální smyčka: černé plátno se proměňovalo v zářivě bílé – pro mnoho diváků natolik silný katarzní moment, že houfně opouštěli sál…

Sobota a neděle, to nejlepší nakonec Malle Symen Quartet by se stal středem pozornosti, i kdyby nic nezahrál, protože je jakýmsi „pojízdným“ muzeem fléten. Kromě toho premiéroval dvě skladby a navíc – a hlavně – kvartet hraje

19

Hr0308.indd 19

4.8.2003, 15:56:11


„jedním dechem“ a suverénní technikou. Již dílem Nagoya Marimba Steva Reicha se čtveřice Holanďanek skvěle uvedla, následovala první premiéra: Kruhy hladin Víta Zouhara, tedy nevyzpytatelná inspirace – pulci a výborný výsledek v podobě hudebních „přímek“, které se postupně rozvlní a rozezní říkadlovou melodikou. Výkon „kvartetu bláznivého Šimona“ doplňovala zdařilá videoprojekce invenčně pracující s minimem prostředků – pulci! Zouhar je zkrátka muzikálním perfekcionalistou se smyslem pro krásu (akustické i vizuální) geometrie. S dílem Yinyun od Leileie Tiana zavládla v sále mysteriózní polynéská nálada. Švitořivé In pairs Martijna Paddinga prověřilo virtuozitu hráček a Pet Rescue Chiela Meijeringa odlehčilo program „jazzy“ tématem. Poté zazněla druhá premiéra: Jesus is coming Jacoba ter Veldhuise, tedy projev newyorského evangelizátora „komentovaný“ hlasy dvou dvouletých holčiček za doprovodu čtyř fléten. Zatímco Jesus byl vtipnou pódiovou produkcí, Zouharovy Kruhy působily jako dotažená multimediální prezentace. Také přítomnost slovenské klavíristky Nory Škutové budila pozornost ještě před výstupem, protože preparovaný klavír je skutečnou raritou. Škutová zahrála cyklus Sonát a Interludií Johna Cage s noblesní jistotou a přesností a dokonale otřásla stereotypem o shodě not, kláves a zvuků. V neděli se představili studenti Leiningerova gymnázia v Grünstadtu. Arbeitsgemeinschaft Neue Musik zahájila „kompozicí“ Manose Tsangarise TAFEL N: deset stolečků, u každého dva žáci, tma, světlo, … A byla to hudba! Výsledkem workshopu byla produkce Hračky pro velké děti v podání AG Neue Musik a brněnského pouličního divadla Ignis inferno. Po přestávce přišla „kost potkávající hluky“ (bone meets noises), vespolná „skladba“ vedoucí AGNM Silke Egeler-Wittmann a choreografky Nancy Seitzmcintyre. Bylo fascinující sledovat, jak se samoúčelné činnosti a postupy použitelné jak v pedagogice tak v psychoterapii proměňují v umění. „Performace“ skončila hříčkou dadaisty Kurta Schwitterse What a beauty.

Příklad „bláznivého Šimona“ V souvislosti s Novou hudbou se rádo mluví o krizi evropské hudby. Paradoxní přitom je, že skladatelé Nové hudby, kteří se snaží s tímto stavem něco dělat, tvoří

právě tu hudbu, která je pro většinu posluchačů neposlouchatelná. Zavírat před Novou hudbou dveře koncertních sálů a školních tříd je ovšem krátkozraké, Nová hudba tam stejně vleze – třeba oknem nebo komínem. Nová hudba vzniká v doteku s tradičními hodnotami, a přitom je otevřenou současností. Proto je více než přirozené, že Malle Symen Quartet hraje hudbu středověku či klasicismu. Nová hudba si nežádá obdiv, ale spolupráci. Její výtvory asi nikdy nebudou natolik soběstačné jako třeba „Mozart“… A už vůbec jim neprospěje,

když je hráči uzavřou do „pódiové uniformity“. Pokud černo-bílé oblečení „klasických“ umělců považujeme za konzervativní, o čem vypovídá „povinná“ čerň většiny hostů ENH? O krizi? Členky Malle Symen kvartetu by mohly jít příkladem: bezvadné technice a jisté souhře nevadí úsměvy na tváři a blyštivé svršky. Proč by měl hráč strnulou mimikou předstírat, že držení jednoho tónu je bůhvíjaké umění? Nebylo by úžasné, kdyby s Novou hudbou zmizela z pódia přetvářka a povrchnost z hlediště? JIŘÍ KOPECKÝ

Nejen Dvořákova Olomouc V řadě zavedených večerů s profesionálními i amatérskými interprety se v posledních letech stává květen výraznou zatěžkávací zkouškou toho, co olomoucká kulturní veřejnost unese z hlediska výdrže i peněženek. Zvlášť v letošním roce se hlavní pilíř koncertního života – festival Dvořákova Olomouc (pořádaný Moravskou filharmonií) prolnul s několika atraktivními nabídkami v souběžném čase. A tak opět došlo ke značnému tříštění sil a skrytému soupeření o posluchače, neboť se dobře ví, že ve městě je vcelku stabilizovaný okruh zájemců. Nově se objevily zejména lahůdkové koncerty cyklu Klasická hudba v kapli v obnovené univerzitní budově. V květnu tam byl koncert Jana Pěrušky s Jiřím Hudcem, kteří připomněli tradici spojení violy a violoncella i skladeb pro sólové nástroje bez doprovodu – od Ditterse, Koželuha až k Hindemithovi a Tabakovovi. Většina uváděných skladeb vyšla na CD. Večer Jaroslava Tůmy s předpremiérou Rejchových 36 fug, které umělec hrál na kladívkovém klavíru, měl kolizi s festivalovým koncertem (12. 5.) v chrámu. V kapli se pořádaly i dva studentské večery. Na jednom zněla alegorická kantáta Epibaterion na verše Victorina Jezviny, kterou kdysi scénicky provedli novici lipnické jezuitské koleje, v novém hudebním rouchu Jana Hanzlíka a v interpretaci studentského souboru Damian. Jiný večer patřil klasickému repertoáru v interpretaci studentů muzikologie. V příštích letech by myslím nemělo docházet k tomu, aby se zároveň konal

festivalový koncert v Redutě (Jiří Bárta), v chrámu (František Šmíd, Olga Procházková) pro zástupce Kruhů přátel hudby, a rovněž premiéra Janáčkovy Lišky Bystroušky v Moravském divadle. Moravské divadlo v závěru měsíce uspořádalo ve spolupráci se Společností Beno Blachuta vzpomínkový večer k mistrovým nedožitým devadesátinám. Program z ukázek zvukových i vizuálních záznamů pěvcových operních postav s živými vstupy sólistů opery a vzpomínek pamětníků noblesně uváděl vnuk Beno Blachut nejmladší (student teatrologie). Festival Dvořákova Olomouc zatím hledá svou tvář. Pořadatelský záměr „pocta zpěvu“ byl koncipován bez písňového recitálu. Měl ovšem jakýsi „předvečer“ (11. 5.), který se stal po zásluze jedním z nejlépe navštívených večerů. Jan Tříska recitoval Máchův Máj, jehož čtyři zpěvy a intermezzo byly doplněny vybranými částmi z Fibichova cyklu Nálady, dojmy a upomínky v podání Jana Jiraského. Režijní ruku Jana Kačera bylo cítit v detailním dotažení gest i ve specifickém dělení času. Zpočátku mne zarazil mikroport J. Třísky, neboť Reduta má vynikající akustické parametry a není to příliš velký sál. Ovšem postupně se ukázalo, že právě toto zintimnění umožnilo Třískovi naprostou výrazovou volnost a mikroskopické detaily v tempu i artikulaci. Jeho tón byl blízký konverzačnímu tónu, bohatě modulován (nadlouho zůstane posluchačům v paměti šepot vězňovy zpovědi ve druhém zpěvu nebo pozdrav zemi), i působivá rytmizace pohybu.

20

Hr0308.indd 20

4.8.2003, 15:56:13


Jednotlivé skladby z Fibichových reflexí (op. 41, 44, 47, 57) souzněly s částmi Máje. Zazněly nálady bouřlivé, roztoužené i tklivé. Interpretace Jana Jiraského měla přesně tolik z impresionisticky barevné harmonie, aby nepodlehla sentimentu; neztratila ani tu zvláštní zvukovou provzdušněnost či citovou jímavost. Lze jen litovat, že dosud nebyl pořízen zvukový záznam na CD. Také další komorní večery byly hvězdné. Recitál v Olomouci stále oblíbeného Václava Hudečka s klavíristou Petrem Adamcem byl věnován výročí Českého rozhlasu. V jeho programu zněla díla z Hudečkova kmenového repertoáru – sonáty F. Bendy, L. Janáčka, Sonatina G dur B. Martinů. Druhá část koncertu byla sice efektní, přece však na umělce Hudečkova formátu méně festivalová – Dvořákova Sonatina G dur, Mazurek op. 49 ad. „Bárta hraje Dvořáka“ na koncertním turné po zemích českých a seznamuje posluchače se svým novým projektem méně frekventovaných mistrových opusů pro violoncello s doprovodem klavíru, na který hraje Jan Čech. Takto koncipovaný kompakt nahráli umělci před časem v Supraphonu. Vedle notoricky známých „kousků“ v úpravě pro tyto nástroje (překvapí např. Slovanský tanec č. 8 g moll) zazněla i autorská verze Koncertu č. 1 A dur z roku 1865. Projev J. Bárty neztrácí někdejší expresivitu, dnes ve stále vyváženějších proporcích; zdá se, že dosahuje niterného zvroucnění mélosu. Stejně jako na nedávno vydaném CD ukázali oba interpreti hudební bohatství, skryté v dílech mladého skladatele v očekávané, vysoce kreativní souhře. Koncert Wihanova kvarteta patřil k vrcholům festivalu. Krajní věty Haydnova Smyčcového kvartetu G dur, op. 54/1 v jejich provedení prosvištěly v závratném tempu, které tím dodalo kompozici s převažujícím kantabilním motivem a jeho vtipnými permutacemi větší dramatičnost. Střední věty upoutaly společnou souhrou v dynamickém frázování a výrazovou odlehčeností. Opojným zážitkem byl poslech jejich Ravela (Kvartet F dur z roku 1903) nejen pro sugestivní barevná a náladová odstínění, vzrušivou emocionalitu, která sálala ze synkopovaných rytmických úseků, ale také pro jedinečnou vláčnost tónu v dokonalém vyvážení tektoniky v průběhu

vět. V Dvořákově kvartetu C dur (z roku 1881) Wihanovci znamenitě uplatnili smysl pro ušlechtilou tónovou kulturu, české cítění melodiky i citlivé vyvážení hlasů v polyfonické struktuře. Nad vším ovšem panovala radost z bezprostředního hudebního prožitku, který se podařilo přenést i na posluchače. Koncert jubilujícího Pěveckého sdružení moravských učitelů (1903) byl situován do chrámu sv. Michala. To zřejmě ovlivnilo program, orientovaný k duchovní tematice. PSMU, které položilo základy sborového pěvectví u nás i v zahraničí, patřilo po celou dobu své existence k předním reprezentantům interpretačních i tvůrčích kvalit české hudby, překonávalo po všechna léta spoustu potíží organizačních i finančních. Přesto si stále uchovává charakteristickou barvu vyváženého plynulého zvuku mužského sboru. V posledním čase získal nové mladé členy, kteří tvoří ve čtyřicetičlenném tělesu téměř třetinu. Pod vedením vynikajícího Lubomíra Mátla sbor uvedl několik osvědčených repertoárových skladeb vokální polyfonie a romantismu

a poté díla autorů 20. století, např. Q. Pipola, C. Orffa, B. Martinů. Výsostnou hlasovou kulturu sboru doložily i závěrečné přídavky s náročnými tenorovými pianissimy v Janáčkově Lásce opravdivé a nádhernou sonornost v hymnickém Nešverově sboru Moravě. Dramaturgické rozšíření žánrů nabídl koncert dalšího jubilujícího tělesa, Linha Singers (1963). Jiří Linha průběžně doplňoval některé údaje programu a navázal velmi bezprostřední kontakt s publikem. V perfektním provedení, na něž jsme si už zvykli, zazněly kompozičně i barevně pestré úpravy autorů 18. století v interpretaci opět omlazeného kádru sedmi vokalistů a šesti instrumentalistů. O tom, že Linha neustrnul a stále hledá nové výrazové možnosti pro svůj soubor, svědčí řada skladeb žijících autorů, které vznikly přímo pro tento soubor. V Olomouci zazněl výběr z rozsáhlého cyklu A. Košťála Canciones Sefarditas. Rozsáhlejší vokálně instrumentální kompozice zněly po dvakrát v osvědčeném (byť nikoli ideálním) prostoru chrámu sv. Mořice. Zazněla tu Dvořákova kantáta

Moravská filharmonie, řízená Jaroslavem Kyzlinkem, Smíšený sbor Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (sbor. Jurij Galatenko) a sólisté Taťjána Teslia, Tomáš Černý a Vladimír Chmelo provedli v rámci festivalu Dvořákova Olomouc v chrámu sv. Mořice Dvořákovu kantátu Svatební košile. Foto archív

21

Hr0308.indd 21

4.8.2003, 15:56:13


STŘÍPNÍK JAROSLAVA SOMEŠE Už několikrát potěšil Český rozhlas milovníky opery zveřejněním vzácných nahrávek ze svého hudebního archivu v přepisu na CD. Po profilech takových legend, jako byla např. Maria Tauberová nebo Beno Blachut, udělal pamětníkům nejnověji radost (a nepamětníky možná překvapil) portrét koloraturní sopranistky Stanislavy Součkové. Připomněl zářivé kouzlo jejího hlasu i ojedinělou šíři jejího repertoáru. Nevím, hodlá-li Český rozhlas v této záslužné ediční politice pokračovat, doufám však, že ano. A právě proto chci připomenout jedno slavné jméno z dějin české opery, které se doposud nikdy žádné profilové desky ani disku nedočkalo. Jde o Viléma Zítka. Je známo, že se gramonahrávkám vyhýbal, takže pouze rozhlasový archív dnes chová cenné doklady jeho pěveckého umění. Pokud vím, měly by tam být mj. árie Kecala, Vodníka, Gounodova i Boitova Mefista, Filipa II., Silvy z Ernaniho či kardinála de Brogniho z Židovky. Jejich zveřejnění zatím Zítkově velikosti dlužíme. Co to jen Elišku Krásnohorskou napadlo udělat hlavní postavou Čertovy stěny Voka Vítkovice! Kdyby věděla, co za věčné zmatky tím způsobí, asi by dala svému hrdinovi jméno třeba Dobeš z Květnice nebo něco jinak neutrálního. Takhle si kdekdo plete prvého Vítkovice z rožmberské větve, žijícího ve 13. století, s posledním Rožmberkem Petrem Vokem (rok úmrtí 1611). Když se to povede nějakému novináři nebo konferenciérovi, Bohu poručeno. Teď ale vydal Supraphon Čertovu stěnu v remasteringu historické nahrávky

Svatební košile, v níž se v dobrém světle představil Smíšený sbor Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (sbormistr Jurij Galatenko), orchestr Moravské filharmonie dirigoval Jaroslav Kyzlink. V sólových partech se výtečně uplatnily oba mužské hlasy – Tomáš Černý (tenor), Vladimír Chmelo (bas), ovšem nečeská dikce, v této kantátě však navýsost žádoucí, zatemnila pěvecky adekvátní výkon Taťjány Teslia. Kyzlinkovo pojetí respektovalo zpěvní složku Erbenova textu i Dvořákovu dramatičnost se závěrečnou katarzí. K provedení Brahmsova Německého requiem byl přizván Filharmonický sbor a dirigent Clemens Christof Bergemann z Hamburku a sopranistka Miyuki Nishino a Thomas Willing, jehož sametově sonorní hlas bychom ještě rádi v Olomouci slyšeli. Vzhledem k tomu, že sbor nedosahoval očekávaných kvalit, nestal se tento večer zamýšleným monumentem festivalu. Olomouc se v rámci svého festivalu prezentovala také na celostátním setkání Kruhů přátel hudby koncertem Akademického sboru Žerotín (sbormistr Pavel Koňárek) s Olomouckým komorním orchestrem (um. ved. Antonín Hradil). Program tvořila česká hudba (Sukova Meditace na Svatováclavský

chorál, Martinů Serenata II, Janáčkova Suita pro smyčce) a W. A. Mozart (Adagio a fuga c moll, K. 546). Na orchestru je patrná profesionální vybavenost hráčů, ovšem k trvalému koncertnímu provozu by leccos v souhře bylo třeba dotáhnout. Hlavním magnetem večera byla Mozartova Korunovační mše C dur, K. 317, s mladými sólisty – Janou Juříčkovou, Janou Štefáčkovou, Zoltánem Kordou, Zdeňkem Plechem. Pavel Koňárek, volil rychlejší tempa s poměrně silným orchestrem, který přiměl sólisty k individualizovanému úsilí o zvládnutí svého partu, a méně již k vzájemné koordinaci či hlubšímu ponoru. V této dimenzi byl oporou dirigenta sbor, který svou příjemnou barvou i vyvážeností přispěl k lesku večera. Výčet hudebních nabídek v květnu by se mohl ještě dále rozrůst o aktivity různých Klubů (např. Jazz Tibet Club, Leo Friedl, ad.) a agentur. Tím by však příspěvek o hudebním životě v Olomouci přesáhl možný limit. Lze soudit, že ve sféře artificiální hudby se v Olomouci kdykoli můžeme setkat s řadou podnětů zprostředkujících institucí, které přivádějí do koncertních sálů naše (a občas i zahraniční) renomované umělce, a zároveň obohacují i vlastní specifický hudební život v regionu. ALENA BUREŠOVÁ

Pětasedmdesátiny MILOŠE VACKA Společnost českých skladatelů za vydatné pomoci jubilanta i Nadace OSA, uskutečnila 19. 5. v Sále Martinů HAMU autorský večer k pětasedmdesátinám skladatele Miloše Vacka. Žel zdravotní stav nedovolil jubilantovi aby se slavnostního večera osobně zúčastnil. Koncert zahájil úvodním slovem předseda Společnosti skladatelů Mgr. Milan Jíra, který vzpomínal na svá setkání s Milošem Vackem v průběhu let. V živém provedení jsme pak z jubilantovy tvorby vyslechli Dramatickou toccatu z cyklu Oranum Pragense v precizním nastudování Lindy Sítkové, Metaforu pro sólovou flétnu, plasticky podanou Miroslavem Matějkou, dále Glosy pro violoncello a klavír a Dialogy pro hoboj a klavír v provedení Anny, Jana a Jiřího Holeňových a mimořádně efektní klavírní Sonatu drammatiku ve virtuózním provedení Jitky Drobílkové. Program pak doplnily rozhlasové snímky

písňových cyklů Hledám tě kráso, Věčný duel, ukázky z lyrické komorní opery Romance pro křídlovku, dále snímek závěrečné scény z komické opery Kocour Mikeš, Symfonické fresky 17. listopad 1939 a Vzpomínky starého klauna pro akordeon a orchestr. Textová složka všech vokálních cyklů jakož i operních libret je dílem Vackovy choti Nadi Gajerové-Mauerové. Jubilant Miloš Vacek, zastoupený na koncertu svými dvěma syny, se tu prezentoval jako zkušený dramatik, autor bohaté melodické invence i lyrického fondu i jako skladatel nesmírné píle, který svou hudbou zasáhl téměř do všech žánrů včetně úspěšné hudby filmové. Ukázky na koncertu uvedené jen potvrdily jubilantovo krédo: „Chtěl bych, aby moje hudba přinášela lidem radost, aby jim pomáhala uskutečňovat jejich touhy a sny a aby jim voněla jako chléb, který se nepřejí“. JIŘÍ TEML

22

Hr0308.indd 22

4.8.2003, 15:56:15


Pocta KARLU SKLENIČKOVI Dne 14. května se v Sále Martinů pražské HAMU uskutečnil koncert u příležitosti nedožitých sedmdesátin skladatele Karla Skleničky (17. 2. 1993–26. 3. 2001), který uspořádala jeho rodina. Žánrově pestrý program sestavený výhradně ze Skleničkových děl byl průřezem jeho tvorby z let 1966–1988. Po úvodním slovu byla posluchačům promítnuta kdysi velmi populární znělka televizního vysílání pro děti, která se tak stala autorovou nejznámější skladbou. Následovala suita pro milostný hoboj a smyčcové kvarteto Sedmero podobenství o lásce. Tento cyklus vznikl roku 1971 z podnětu sólohobojisty České filharmonie Josefa Schejbala. Námětově čerpá z Durychovy novely Sedmikráska a původně byla skladba zamýšlena jako televizní komorní balet. Tehdejší dramaturgie hudebního vysílání však označila dílo za málo socialisticky angažované, a tudíž nevhodné pro zpracování, a tak se Sedmero podobenství o lásce dočkalo premiéry až o osm let po svém vzniku. Nynější interpreti – Liběna Séquardtová a kvarteto FOK (Miloš Havlík, Jan Marek, Tomáš Duda a Richard Žemlička) podali koncentrovaný výkon s důrazem na emocionální podtext díla. Šestidílná Missa brevis pro sbor a cappella z roku 1966 reprezentovala Skleničkovu tvorbu duchovní. Jsou v ní patrné názvuky gregoriánského chorálu, kterým se autor intenzivně zabýval. Dokladem jeho zájmu o tuto oblast nejstarší evropské hudební tvorby je i skutečnost, že náročnou skladbu napsal během jednoho týdne. Dvanáctičlenný sbor Pražští pěvci za řízení Stanislava Mistra

podtrhnul svým bezchybným výkonem meditativní povahu mše. S Missou brevis ostře kontrastovala suita Musique de table pro hoboj, anglický roh, fagot a cembalo. Osmidílný cyklus z roku 1974 je inspirován hudbou francouzského hudebního baroka a je ukázkou velkého Skleničkova smyslu pro inteligentní hudební humor. Liběna a Ivan Séquardtovi, Luboš Hucek a Josef Kšica svým výkonem dokonale vystihli vtip, barvitost a jiskrnost tohoto opusu. Podobně vyzněla Discussione pro hoboj a anglický roh z roku 1988 psaná přímo pro Liběnu a Ivana Séquardtovy. Skladba koncipovaná jako dialog mezi oběma nástroji je vlastně exkurzí do jejich soukromého manželského života. Autor zde osvědčil svoji vynikající znalost specifik hry na hoboj. Dílo působí vyváženě, hlasy se vzájemně doplňují a odhalují kultivovanost hobojového témbru. Oba interpreti prokázali, že Discussione je psáno přímo jim „na tělo“. Závěr celého koncertu patřil Symfonietě pro komorní orchestr z roku 1982. Třívětý cyklus čerpá inspiraci z jihočeských lidových písní a ani zde nechybí velká dávka humoru. Ten se projevil nejen v úvodním allegru zpracovávajícím motiv mateníku, ale především v závěrečné burlesce v pětičtvrťovém taktu. Komorní orchestr Berg pod vedením Petera Vrábela se podobně jako všichni předchozí účinkující vyrovnal s interpretačními nároky dvacetiminutového opusu beze zbytku. Během večera také zazněla ukázka z poezie Karla Skleničky z let 1951 a 1952. Celý koncert i přes svoji délku byl důstojnou a zároveň veselou oslavou jubilea skladatele. JIŘÍ PETRDLÍK

JAROSLAV DOUBRAVA – skladatel v sevření dvou totalit Tak se jmenuje kniha, jejíž křest proběhl v neděli 18. května v Lichtenštejnském paláci, sídle hudební fakulty AMU. Autorem je profesor této školy Jaroslav Havlík. Ten také v rozhovoru s děkanem školy Jiřím Hlaváčem knihu představil. Jak se vyjádřil, se shromažďováním látky začal v roce 1993. Výsledkem šestiletého vědeckého úsilí je více než šestisetstránková monografie

zachycující též fragmenty a nedokončená díla skladatele, čímž se její význam násobí. Titul vyšel v nákladu 400 výtisků v nakladatelství AMU, jež na prezentaci zastupovala Marie Kratochvílová. Vlastního křtu se ujala skladatelova dcera. Večer pokračoval padesátiminutovým koncertem z tvorby Jaroslava Doubravy a jeho současníků. Interprety byli studenti

Zdeňka Chalabaly s plejádou skvělých pěveckých výkonů, jimž vévodí Václav Bednář jako Vok a Ladislav Mráz jako Rarach, ovšem z obalu, z obou bookletů a z každého disku se na nás přísně dívá zestárlý renesanční kavalír ve španělském krejzlu a se Zlatým rounem na prsou. Děj opery, odehrávající se za časů Přemysla Otakara II., to mylně posouvá do rudolfinské doby a prohlubuje to vokovské zmatky. Notabene, soudě podle onoho Zlatého rouna, na portrétu není ani Petr Vok, nýbrž jeho bratr Vilém z Rožmberka. První uvedení Čertovy stěny v roce 1882 nebylo nejšťastnější. Svou roli prý při tom sehrál kromě jiného také markantní rozdíl ve vzhledu představitelů Raracha a Beneše, Josefa Chlumeckého a Františka Hynka, kteří zpívali „Na potkání nejsme k rozeznání“. Zlaté časy! Dneska by taková nelogičnost prošla bez povšimnutí. Fiordiligi v Così fan tutte prohlašuje, že se jí líbí ten blondýn, a nikomu nevadí, že ani jeden z obou nápadníků plavé vlasy nemá. Rychtářka v Její pastorkyni se opakovaně podivuje, že Jenůfa jde na svatbu „jako múdrá vdova“ bez věnce a pentlí, „ale my tady na dědině…“, a sama je oblečena po městsku jak z Morálky paní Dulské. Manželé Macbethovi si celý večer dělají hlavu z přeludu dýky a zkrvavených rukou, ačkoli všichni diváci viděli, že král Runcán byl zastřelen z revolveru, navíc vlastním bodyguardem. Nelogičnosti dnešních režisérů pomáhá milosrdně krýt obecná praxe uvádění oper v originále. Z metařů a trhovkyň v Pucciniho Bohémě se stanou černé přízraky smrti, ale klidně si dál v italštině zpívají o mrazu, mléku a vejcích. A takových příkladů by se dala uvést hromada.

23

Hr0308.indd 23

4.8.2003, 15:56:16


Nevím, jestli do Evropy vstupujeme vždycky správným směrem. Začali jsme se po Západu opičit i v přepisu příjmení z azbuky do latinky. Jenomže tam se prostě musí psát Tchaikovski, případně Tchaikowski, aby čtená podoba zněla Čajkovskij, zatímco česká abeceda na to odpovídající hlásky k dispozici má. Tím pádem v češtině platí u ruských a ukrajinských jmen pravidlo Piš, jak slyšíš, a čti, jak vidíš. Ovšem, co teď? Zavládla móda světovosti a dirigent Jurij Galatěnko se i u nás píše Yurii, z Niny Krjučkovové je Krioutchkova a ze Sergeje Zubkeviče je Zubkevich. A psaná podoba příjmení jinak velmi dobrého tenoristy Ivana Choupenitche je tak patvarná a pitvorná, že by se za trest měla opravdu číst tak, jak to vidíme. Naopak uznání si zaslouží sopranistka Valentina Čavdarova, která zprvu na naše scény vstoupila také s „Tch“ místo „Č“, ale naštěstí záhy pochopila, jaký je to nesmysl. Epidemie světovosti však nakazila i domácí umělkyně. Ačkoli možnost nepřechylovat svá příjmení mají oficiálně jen cizinky, první vlaštovky pseudoemancipace v odstraňování koncovky „-ová“ už můžeme zaznamenat. Např. klarinetistka Ludmila Peterková moderuje v televizi pořad Terra musica pod jménem Darjanin-Peterková a sympatická sopranistka Mária Tkadlčíková se sňatkem proměnila v cizokrajně se tvářící Mariu Haan. Protože čeština patří mezi jazyky, které netvoří pády předložkami, nýbrž příponami, mění se podobně kupírovaná příjmení v nesklonná. A tak se dají teoreticky předpokládat kuriózní věty typu „Haan zpíval s Haan“ (tedy Richard Haan s Marií Haanovou) anebo „Darja-

a pedagogové akademie. Pianista Martin Levický přednesl Tři skladby pro klavír Klementa Slavického. I přes svůj nízký věk (17 let) prokázal značné technické i výrazové dispozice. Cyklus tak vyzněl s náležitým espritem. Doubravova sonáta pro housle a klavír č. 2 z roku 1959 je věnována památce Bohuslava Martinů. Houslistka Zdenka Pelikánová a klavíristka Jana Macharáčková vystihly elegičnost díla, nicméně rychlé části nepostrádaly spád. Následovala třívětá sonáta pro hoboj a klavír Miloslava Kabeláče v interpretaci Viléma Veverky a Jana Divokého. Zejména výkon hobojisty Veverky dodal dílu emocionální hloubku a odhalil zvukovou bohatost kompozice. Zá-

věrečný Doubravův cyklus písní na slova lidové poezie Čarovaná láska z roku 1956 oduševněle podaly zpěvačka Barbora Velehradská a klavíristka Katarína Bachmanová. Kompozice byla další exkurzí do autorova uměleckého odkazu zatím stále zřídka uváděného. O obtížném prosazování díla Jaroslava Doubravy, jakož i o obecné situaci české kultury a vědy, svědčí i to, že kvůli nedostatku materiální podpory, mohl Jaromír Havlík vydat svoji práci s podporou Českého hudebního fondu až čtyři roky po jejím dokončení. Čeká tento osud i knihy o dalších méně populárních, avšak významných hudebních tvůrcích 20. století? JIŘÍ PETRDLÍK

K osmdesátinám JANA KASALA Komorní ženský sbor CHARMONE Praha se svým nynějším sbormistrem Jiřím Petrdlíkem a Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy se sbormistrem Jakubem Zichou, vystoupily společně 25. 5. na schodech pražského Národního muzea v gratulačním koncertu, jímž vyjádřily

poctu a poděkování svému bývalému uměleckému vedoucímu, dlouholetému pedagogovi Pražské konzervatoře, sbormistru a skladateli Janu Kasalovi, který v červnu oslavil v plné svěžesti své osmdesáté narozeniny. V první půli koncertu se nejdříve prezentoval VUS se sborovými skladbami B. M. Černohorského Laudetur Jesus Christus, J. D. Zelenky In convertendo Dominus a Jacoba Handla-Galla ze sbírky Moralia Currit parvus lepulus, Heu, quam difficile esta a Barbara, celarent. Na jejich vystoupení pak navázal komorní ženský sbor Charmone s Kasalovými úpravami čtyř českých a slovenských lidových písní, které měly být malým překvapením pro jubilanta, neboť na schodech Národního muzea zazněly toho večera v premiéře. Charmone pak zazpíval za řízení Jiřího Petrdlíka a za doprovodu harfenistky Jany Bouškové a hornistek Adély Krbůškové a Alice Vítové Čtyři zpěvy pro ženský sbor, op. 17 Johannesa Brahmse.

24

Hr0308.indd 24

4.8.2003, 15:56:17


Druhou půli koncertu uvedl Kasalův spolužák z doby společných hudebních studií na Pražské konzervatoři, hudební skladatel PhDr. Jindřich Feld, jenž vtipně a zasvěceně zhodnotil oslavencovu dosavadní pedagogickou, sbormistrovskou a kompoziční činnost. Poté se pan profesor Jan Kasal ujal vedení sboru Charmone, který spolu se sólisty Janou Czikraiovou (soprán), Radimem Vondráčkem (baryton), Janou Bouškovou (harfa) a instrumentální skupinou, přednesl výběr z Trobadorských zpěvů pro sóla a sbor O. F. Korteho.

Slavnostní večer byl pak uzavřen kompletním provedením náročného sborového cyklu Petra Ebena Dizionario greco pro ženský sbor a harfu. Charmone opět řídil jubilant, harfový part perfektně podala Jana Boušková a altové sólo v šesté části Thanatos zazpívala Kateřina Maýrová. Celý koncert proběhl v přátelské atmosféře a početné gratulace řady hudebníků a pedagogů z Pražské konzervatoře na samém konci pana profesora Kasala dojaly až k slzám. KATEŘINA MAÝROVÁ

O skladatelském štěstí, taky o spojení a nakonec o velkém pádu Největší radostí skladatele je uslyšet své dílo provedeno „podle svých představ“. A když taková provedení jsou dvě krátce za sebou, skladatelovo sebevědomí vzlétne do neskutečných výšin. A takové štěstí potkalo i mne: fantastický výkon Talichova orchestru s Tomášem Netopilem na DSH v Praze a vzápětí obrovské porozumění všech hráčů Janáčkovy filharmonie se skvostně připraveným Petrem Vronským na koncertě v Ostravě … cítil jsem se největším na světě!! Krátce na to jsem se ocitl v Sydney. A tam – samozřejmě na prohlídku opery. Poněkud upjatá průvodkyně nám po vyčerpávajícím úvodu ukázala malou scénu, do velkého divadelního sálu jsme nemohli (neporozuměl jsem proč, ale ostatní neremcali a šli za průvodkyní poslušně dál). Po shlédnutí nahrávacího studia jsme mohli krátce nahlédnout úplně shora do koncertního sálu (tam právě komorní soubor zkoušel Bouleze na večerní koncert) a než jsme se stačili vzpamatovat z fantastického zrakového i sluchového zážitku, byli jsme staženi ze sálu do obrovského foyeru s širokým výhledem na moře. Tam nastalo dlouhatánské povídání, jak v přestávkách dámy a pánové popíjejí šampaňské … … zasnil jsem se … Otevřely se široké dveře, vstoupil sám velký intendant australské opery a hned ke mně, vy jste ten skladatel ze Štítiny a my bychom rádi od Vás novou operu a já jsem ze slušnosti chvíli váhal a pak

souhlasil a už jsme projednávali premiérové obsazení a kdo provede hudební nastudování a … … a najednou se všichni s průvodkyní loučí a odcházejí ven. Sebral jsem odvahu a zeptal se jí, proč prohlídka skončila a jak to, že nejdem do operního sálu. Spustila, že jsem nedával pozor a mluvila strašlivě rychle, a tak jsem ji nesměle požádal ať zpomalí, že angličtinu tak dobře neovládám … Opovržlivě se na mne podívala a začala artikulovaně vysvětlovat, že večer dávají Hoffmannovy povídky a to je Offenbachova opera …, znovu si mne změřila a sestřelila ze snových výšin: „A víte vy vůbec, co je to opera?“ EDVARD SCHIFFAUER

nin uvedla Haan“ (a tam už vůbec není jasné, kdo uvedl koho, obojí je možné). Nějak si podřezáváme větev jazykové krásy a přesnosti. A nejen v tomhle případě. Operu Národního divadla posedl jiný druh světovosti, honba za světovými premiérami. Tiskové materiály se pyšní osmi světovými premiérami v této sezóně a zdůrazňují, že naopak od roku 1989 do nástupu nového vedení byly v ND uvedeny světové operní premiéry pouze dvě – Klusákova Zpráva pro Akademii a Ebenův Jeremias. Je mi líto, ale vidím podstatný rozdíl v uvedení díla tak zásadního významu jako Jeremias, a performance typu Árie k nezaplacení, která je nepovedeným happeningem, a žádnou operou, a u níž hrozí reálné nebezpečí, že její světová premiéra bude zároveň světovou derniérou. Jistě je záslužné, že nastupující skladatelská generace si může v rámci projektu Bušení do železné opony prakticky prověřovat životaschopnost své operní tvorby, ale nazývat tato první (a ve většině případů jednorázová) provedení hned světovými premiérami mi připadá s prominutím nabubřelé.

Jeden ze snímků Opery v Sydney z Harbour Bridge. Foto archív

25

Hr0308.indd 25

4.8.2003, 15:56:18

ZADÁNO PRO

O aktuálních úkolech OSA hovoříme s prof. Ivanem Kurzem, předsedou dozorčí rady

Ochranný svaz autorský v posledních zhruba dvou letech prochází řadou transformačních momentů. Ty ve své podstatě znamenají věcné a uvážlivé přizpůsobení organizace podmínkám, které v současnosti jsou, a s jistým předstihem i těm, které nás čekají v blízké budoucnosti. Profesor Ivan Kurz se ujal funkce předsedy dozorčí rady OSA na začátku letošního roku a stojí za připomenutí, že se tak od „sametové revoluce“ poprvé stal nejvýznamnějším funkcionářem OSA opět skladatel z oblasti tzv. vážné hudby. Zeptali jsme se ho, jak se snáší náročná funkce s tvůrčí stránkou osobnosti a především – jaké výrazné trendy a záměry jsou v OSA na pořadu dne. On si svou ucelenou odpověď utřídil do následujících kapitol: Doba, ve které žijeme, je po všech stránkách složitá a náročná. Je to doba velkých změn. OSA prochází velmi důležitou etapou přípravy na blížící se členství České republiky v Evropské unii. Tato skutečnost výrazně ovlivnila pohled na výši inkasa OSA za jednotlivé typy užití chráněných děl. Lze říci, že má-li se OSA stát skutečně vyrovnaným partnerem ve vztahu k ochranným organizacím zemí EU, je třeba, aby v některých položkách své inkaso navýšil. Jedná se zejména o trh televizní, rozhlasovný, o oblast působnosti asociace provozovatelů kin, o zajišťování a upevnění celé řady tzv. paušálních plateb apod. Byla absolvována etapa srovnávacích analýz a rozborů (přepočítávaných přes poměr HDP, parity kupní síly a počtu obyvatel – tedy porovnávání nikoliv mechanické, ale takové, které usiluje o srovnání srovnatelného), v nejrůznějších oblastech ochrany autorských práv. Je ekonomicky nemyslitelné, aby OSA ve svém domácím teritoriu za

Prof. Ivan Kurz (1947), jeden z nejvýraznějších zjevů mezi skladateli zralé generace, vytváří svá díla v širokém spektru: Oratorium, hudbu duchovní, komorní, pro děti, sborovou a úspěšně proniká do vědomí široké veřejnosti i jako autor hudby filmové (Četnické humoresky). Na HAMU působí pedagogicky od roku 1977, profesorem byl jmenován roku 1996, děkanem byl do roku 2001. Přednáší skladbu, instrumentaci, vede seminář E-A hudby. Předsedou dozorčí rady OSA se stal v lednu 2003.

provozování repertoáru sesterských společností vybíral méně, než bude muset do států EU za tato díla záhy zaplatit. Je to vše běh na tzv. dlouhou trať. Problém je však v tom, že představa některých uživatelů repertoáru OSA o délce této trati je nekonečně dlouhá. Dozorčí rada tedy společně s představenstvem usiluje o postupné vyrovnávání zmíněných evropských parametrů. Je třeba přiznat, že je to často práce nevděčná, vytvářející

třecí plochy. Předpokládám, že všichni členové OSA zaregistrovali mediální útoky vedené proti naší organizaci. Chci ujistit všechny, že spory nejsou naším cílem ani úmyslem. Hledáme ze všech sil řešení sporných otázek, snažíme se o trpělivé vysvětlování podstaty věcí. Připomeňme si, co bylo v této oblasti již vykonáno: ! byla provedena celková analýza možných příčin útoků a v jejich důsledku došlo k několika personálním změnám ! bylo realizováno společné školení části pracovníků pražského aparátu a pracovníků sedmi regionálních poboček, včetně externích kontrolorů (ve spolupráci s poradenskou PR agenturou ex voto) ! byla zahájena intenzivní osvěta v nejrůznějších směrech a formách ! jsou postupně vytvářeny nové sazebníky, které budou jemněji diferencovat platební povinnosti uživatelů ! představenstvo a členové dozorčí rady (a další členové OSA) se účastní řady jednání, diskusí, tiskových konferencí apod. OSA těžko bude mezi provozovateli chráněných děl organizací oblíbenou, obdobně jako nikdy nebudou oblíbeny berní úřady. Naší touhou je, aby se stala organizací plně respektovanou. Můžeme pozorovat, že se postupně zdražuje velmi široký sortiment věcí (pohonné hmoty, nájemné, energie, telekomunikace, služby, jízdné, nejrůznější výrobky apod.), včetně inflačních jevů a zvyšování hodinových sazeb za vykonanou práci. Duševní vlastnictví v tomto kontextu nemůže stát stranou. Toto stání stranou by de facto znamenalo neustálé snižování životní

26

Hr0308.indd 26

4.8.2003, 15:56:19

ZADÁNO PRO

úrovně všech sociálních skupin, které jsou na poskytování duševního vlastnictví existenčně závislé. Přes celou řadu naznačených nelehkých problémů mi dovolte vyjádřit víru, že se naše věc podaří ustát, že se podaří prohloubit právní vědomí ve společnosti a posílit tak právní podstatu našeho státu. Věřím, že zvítězí rozum nad neuváženými útoky proti zákonnosti. K novému sazebníku veřejného provozování VH: Týká se to zvláště a aktuálně změn ve vybírání částek za autorská práva v oblasti vážné hudby. Asi před půldruhým rokem bylo zrušeno paušální zvýhodnění vážné hudby, které znamenalo padesátiprocentní platbu oproti jiným produkcím. To způsobilo dost velkou vlnu nespokojenosti. Sleva pro vážnou hudbu byla zrušena především proto, že OSA, ať se to líbí nebo nelíbí, se musí připravovat na vstup do Evropské unie a na evropské platební náležitosti. Náš Ochranný svaz autorský neboli „ochranka“ je tedy povinen zavést stejné podmínky. Mimochodem – ostatní „ochranky“ za provedení díla zahraničního autora u nás také vyžadují plnou platbu – bez zvýhodňování vážné hudby. Paušální padesátiprocentní sleva tedy už pro vážnou hudbu neplatí, právě na poslední schůzi dozorčí rady OSA (17. června) jsme však rozhodli (viz nový sazebník), že za určitých podmínek OSA pro vážnou hudbu slevy poskytovat bude, a to

až do oněch bývalých padesáti procent. Nebude to záležitost automatická, ale také nijak raritní nebo ojedinělá. Chápeme tento postup jako stimulační moment a to je určitě lepší. Nový sazebník autorských honorářů za vážnou hudbu tedy opět bude poskytovat pořadatelům a provozovatelům slevy až do padesáti procent za předem daných a jasně stanovených podmínek. Ty podmínky budou snadno zjistitelné na našich webových stránkách (tam už snad jsou), nebo v aparátu OSA. Připomenu jen, že tu důležitou roli hraje, zda ten pořadatel nebo organizátor má všechny své dřívější záležitosti autorskoprávní v pořádku, zda nahlásil celou koncertní sezonu atd. Potom prostě vychází OSA vstříc a je ochoten udělit zmíněné slevy. V novém sazebníku je to zakotveno tak, aby to byla záležitost – a opakuji to ještě jednou – stimulační, která neomezuje provádění vážné hudby, ale naopak jak autorům, tak posluchačům i nakonec ukázněným a právní normy dodržujícím pořadatelům pomáhá. Při tom prvním zavedení nové normy, tedy při odstranění padesátiprocentní slevy za provozování vážné hudby, hodně nedorozumění způsobila záležitost termínová. Nové pravidlo začalo platit od nového roku, což znamená uprostřed koncertní sezony, která trvá, jak všichni víme, od podzimu do jara. OSA nemohl organizátory a pořadatele s novým pra-

Graf ozřejmuje poměrně stabilní podíl vážné hudby na inkasu OSA v posledních letech.

6000 5000 4000 3000 2000 1000

1995

1996

1997

Skladatelé vážné hudby Skladatelé populární hudby

1998

1999

2000 Autoři textů

2001

2002

vidlem seznámit s dostatečným časovým předstihem. Tady ovšem, bez pokusů hrát si se slovy, zůstává otázkou, co to onen dostatečný časový předstih je. Každý, kdo se jen trochu zajímá o organizaci koncertního života, ví, že sezony orchestrů, těles a festivalů se plánují na řadu roků dopředu. Do EU chceme vstupovat už příští rok. Tohle bylo dilema, které se muselo nějak řešit. Kontrakty uživatelů byly vytvářeny za jiných finančních podmínek, než k jakým došlo ve fázi platby. Tohle bylo nedopatření – nikoli ze zlé vůle. Proto jsme vstoupili do jednání se zástupci symfonických orchestrů, souborů a dalších hlavních provozovatelů vážné hudby a dospěli jsme k jakémusi konsensu, já jako nový předseda dozorčí rady jsem se omluvil a dohodli jsme se mj. na modifikaci sazebníku, což se stalo. Po pravdě dodávám, že tyto slevy sazebníku OSA zvýhodňují autory, které OSA zastupuje, nebo lépe řečeno nezvýhodňují nezastupované. Ač se nerad opakuji, na tomto místě znovu připomínám, že autorské honoráře jsou náležitou součástí podnikání v hudební kultuře, nejsou ničím „navíc“, navíc pouze připomenu, že je to položka odečitatelná z daní. Přitom tyto honoráře z provozování jsou prakticky jedinou odměnou autorů za jejich práci, umění. Situace, kdy provozovatel u autora objedná dílo, které odkoupí, sice teoreticky možná je, ale nevím o takové praxi. A pokud jde o ten dotaz na tvorbu – na komponování, člověk v takovéhle situaci čas doslova krade. Na druhé straně si myslím, že moje tvorba sama na to vlastně nedoplácí. Nepatřím totiž mezi autory, kteří si myslí, že čím víc toho skladatel napíše, tím to bude lepší. Hudby je napsáno docela dost a pokud člověk nemá aspoň část jistoty, že je schopen tu plejádu nějakým způsobem, alespoň dílčím způsobem, obohatit, pak nemá cenu si myslet, že s přibývající vahou jeho not se zvyšuje váha nebo vážnost jeho osobnosti. Nakonec – když budou interpreti chtít, z mých zhruba osmdesáti skladeb si mohou vybírat. Nyní mám rozpracované dvě věci. Kvartet pro klavír, klarinet, flétnu a violoncello, který se bude jmenovat Písnička z Bretaně, a Slavnostní ouverturu k desátému výročí Pražské komorní filharmonie. Nebýt léta před námi, bál bych se, že to nestihnu. Ale daleko od školy, schůzí a na chalupě, to přijde čas na noty.

27

Hr0308.indd 27

4.8.2003, 15:56:20

HORIZONT

Rozpaky z koncertu ROBYHO LAKATOSE Po loňském koncertu festivalu Struny podzimu, kde kapela maďarského romského „krále houslí“ Robyho Lakatose v Míčovně patřila k příjemným překvapením, se stejní pořadatelé – Správa Pražského hradu – rozhodli přenést jeho letošní vy-

stoupení do většího Španělského sálu. Koncert v tradiční řadě tzv. Recitálů Strun podzimu zároveň upozorňoval na nadcházející ročník festivalu a měl až nečekaně velkou návštěvu – sál přímo praskal ve švech. Většina mladého publi-

Romský „král houslí“ Roby Lakatos Foto Petra Hajská

ka byla spokojena, což ale neznamená, že koncert byl zcela bez problémů. Rozpaky vyvolala hlavně skutečnost, že Lakatos tentokrát nepřijel pouze se svou romskou kapelou ale s dalším doprovázejícím smyčcovým orchestrem vedeným Belgičanem Dirkem Verelstem. Klasicky vzdělaní neromští muzikanti však plnili pouze úlohu „sladkých smyčců“ jak je známe z nahrávek různých kapel i domácí provenience (BROLN či smyčce Miloš Machka apod.). Většina skladeb ať Lakatosových vlastních či upravených cizích melodií zněla až příliš unyle, doslova kýčovitě a Lakatos si tak víceméně připravoval nové album, které chce v této kombinaci vydat. Teprve až v samém závěru koncertu v Montiho Čardáši a v následujících přídavcích se konečně i více odvázal a předvedl doslova ekvilibristické triky (hraní na jedné struně aj.), kdy si podmanil sál a navázal na pověst houslového „kouzelníka“. Lakatos neuvěřitelně připomínající blahobytným vzezřením i celkovým image spisovatele Alexandra Dumase st. je typickým představitelem současné populární kultury, která využívá i etnické hudby k tržním účelům. VLADIMÍR ŘÍHA

Váchalův KRVAVÝ ROMÁN jako „opera“ Každé město mívá nejméně jednu slavnou osobnost. Litomyšl, na osobnosti ostatně bohatá, má takový nevšední zjev v Josefu Váchalovi (1884--1969), ale teprve v posledním desetiletí. Váchal byl skutečně renesančním tvůrcem a myslitelem na poli výtvarných umění, písemnictví a filozofie s tím, že ve zcela nadčasovém a stěží zařaditelném plánu nejhlubší a nejostřejší stopu zanechal v oboru umění knihy. Jedním takovým, snad jeho nejznámějším knižním artefaktem je dnes už proslulý Krvavý román, který si autor sám napsal, respektive bez rukopisu přímo do stroje vysázel, dřevoryty vyzdobil, svázal a v původně pouhých osmnácti výtiscích roku 1924 vydal. Váchalův mnohočetný odkaz zažívá v polistopadovém období obrovský boom a nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že se tak do značné míry děje skrze jeho Krvavý román, včetně podoby „operní“. Dramaturgie Smetanovy Litomyšle si nenechala ujít jedinečnou příležitost, která se jí naskytla právě letos, a „operní“ podobu Krvavého románu odvážně zařadila do programu

– prý pro „veselé zpestření“. Co a proč se tak vůbec stalo? Litomyšlští totiž právě toho dne (21. 6.), kdy ve Smetanově domě holdovali „opeře“ při podvečerním festivalovém představení, slavili 10. výročí založení zdejšího neméně kuriózního muzea J. Váchala – tzv. Portmonea. Váchalův KR je už jako „pouhé“ literární dílo záležitostí problematickou, o jeho eventuální převoditelnosti a překladu nemluvě. Může za to svou hyperbolizovanou idiomatikou. Jakmile ovšem pochopíme, prožijeme Váchalův tvůrčí princip a jdeme cestou nikoli naplnění, ale proměny autorského artefaktu, dosáhneme zajímavého ozvláštnění, jakési „autenticity odjinud“. Právě to se litomyšlskému Ochotnickému spolku Filigrán kongeniálně povedlo v čele s režisérem Ladislavem Horáčkem, jenž „libreto … s úctou a pokorou k textu autorovu si dovolil sepsat … na hudbu operní i operetní, nápěvy písní lidových i populárních, dále pak i na koledy, písně bolševické i pijácké“. Proto ten stále vzrůstající úspěch a ohlas počínaje premiérou v Litomyšli a v Praze v listopadu 1997.

O opeře, kromě terminologické nadsázky v uvozovkách, nemůže být vůbec řeč. Dílo lze charakterizovat jako zpěvohru či lépe hru se zpěvy. Je tu rozehrána celá paleta charakteristických postupů kramářské estetiky, z jejíhož podhoubí Váchal vydatně čerpal: kulhající, až násilnicky melodií znetvořené textové rytmy, pestrost jarmarečních moritátů (související i s výběrem písňových melodií) a vypravěčovo slovo a laškovně lechtivá hrůzostrašnost morbidních scén. Totéž cítění chvályhodně sdílí scénografie s kostýmy a nadstandardně pohotový, vynalézavý, výstižný a stylově mnohostranný klavír Jiřího Šlupky Svěráka. Výslednicí toho všeho – za rozhodujícího přispění pěveckých a hereckých výkonů (amatérských ano či ne) – je vydařená váchalovská „sranda“, ze které si každý může vybrat dle vlastního vkusu a uvážení. Takhle to nejspíš pochopilo i obecenstvo: ovace nebraly konce a opona šla bezpočtukrát nahoru. JULIUS HŮLEK

28

Hr0308.indd 28

4.8.2003, 15:56:21

TELEVIZE

Hudební televize v červnu I milovníkům hudby se občas vyplatí sledovat hrané filmy, zvláště archívní snímky. Tak ve filmu režiséra Josefa Alfreda Holmana Rukavička, natočeném v roce 1941, se v sekvenci ze Smetanovy síně, kde se zkouší Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr G dur, op. 58, objevila Česká filharmonie v čele s Karlem Šejnou, který tu má dokonce mluvenou roličku (plakáty, jež se ve filmu objevují, však uvádějí bůhvíproč jiné reálné jméno – Rafael Kubelík). Jako sólista se na nahrávce podílel Josef Páleníček. O rok později než Rukavička vznikl Slavínského film Ryba na suchu, v němž je partnerkou Vlasty Buriana mladičká Marie Štrossová. Dnešní doprovodné materiály včetně renomované encyklopedie Český hraný film 1930--1945 ji vesměs chybně uvádějí jako Marii Štrossovou-Steimarovou. Ve skutečnosti jde o Marii Steinerovou, pozdější dramatickou sopranistku a mnohaletou první dámu brněnské opery.

Dvakrát v přímém přenosu Žeň hudebních pořadů nebyla nijak bohatá, a tak se událostí měsíce stal koncert laureátů 37. ročníku mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků Concertino Praga, uvedený v přímém přenosu z Dvořákovy síně Rudolfina. Letos se soutěžilo v oboru komorní hry a je potěšitelné, že absolutním vítězem zjevně velmi silně obsazeného klání se stalo domácí duo Stanislav Lukš (housle) a Jakub Metelka (klavír). I na finálovém večeru se předvedli ve výtečné formě. Otázkou zůstává, proč režisér přenosu Stanislav Vaněk nezařazoval na počátek všech skladeb jméno autora a název díla důsledně – někdy titulek byl, jindy chyběl, někdy obsahoval jen název části. Pravidelné Koncerty ze Senátu jsou uváděny rovněž v přímém přenosu. Tentokrát byl do jejich programu poprvé zařazen zpěv. Navíc v dobrém dramaturgickém nápadu – ve výběru z trojího hudebního zpracování Heydukových Cigánských melodií, tj. Bendlem, Dvořákem a Novákem, vždy v podání Romana Janála za klavírního doprovodu Karla Košárka. Jak se dalo předpokládat, z konfrontace vyšel nejpůsobivěji Antonín Dvořák, ale bez zajímavosti nebyly ani znatelné ohlasy původní etnické melodiky u Vítězslava Nováka.

Jinak se vážná hudba dostala na obrazovku leda v reprízách. K příjemným nápadům tak patřil třeba cyklus šestnácti miniatur, který podle kreseb Josefa Lady složil Miloš Vacek a nazval Ladův rok. Jeho půvabné náladové skladbičky zaznamenala ČT v roce 1987 v podání Českého noneta a režisér Ladislav Váňa jednotlivé části ilustroval příslušnými obrázky.

In memoriam dvou velkých tenoristů Jernekova televizní inscenace Smetanovy Hubičky z roku 1976, která se znovu objevila na obrazovce, je problematická situováním 1. dějství do zcela zřetelně studiové dekorace, zatímco 2. dějství je natočeno v reálu, tedy ve skutečném lese. Sympatické však je, že s jedinou výjimkou (postava Martinky) je pěvecké i herecké obsazení rolí shodné. Uvedení bylo připomínkou nedávného úmrtí Ivo Žídka, do jehož repertoáru právě Smetanův Lukáš celoživotně patřil. Žídkovým oborovým kolegou v operním souboru pražského Národního divadla byl dlouhá léta Beno Blachut. Oba se na jevišti většinou střídali ve stejných rolích a jen výjimečně se setkávali (Boris Godunov, Její pastorkyňa, Z mrtvého domu). Blachutovým nedožitým devadesátinám byl věnován vzpomínkový dokument Benek (scénář a režie Petr Šícha). Snímek lze označit za velmi zdařilý, snad jen ojedinělé zapojování hraných sekvencí (křest, děti brodící se sněhem) působilo poněkud nestylově. Po hudební stránce nevyšel šťastně sestřih několika nahrávek Daliborovy árie o svobodě. Faktograficky se pořad opíral o monografii Olgy Kebertové. Je dobře, že ve výčtu významných Blachutových rolí nechyběl ani Ondrej Zimoň ze Suchoňovy Krútňavy, protože právě tato postava byla jednou z umělcových vrcholných pěveckých i hereckých kreací.

Drobné radosti Čtrnáctideník Terra musica si udržuje trvale dobrou úroveň. První červnové vydání však patřilo svou náplní k mimořádně úspěšným. Co příspěvek, to drobná perlička – ať to byl nástin problémů spojených s interpretací skladeb Aloise Háby, v němž zasvěceně hovořili Antonín Matzner, Vojtěch Spurný, Tomáš Víšek a Vítězslav Černoch, interview Ludmily Peterkové

s dirigentem Martinem Turnovským, dvojí talichovské vzpomínání či profil souboru Kvinterna. Další vydání tohoto magazínu bylo celé věnováno amatérskému muzicírování a budilo nadějný dojem, že na mnoha místech naší vlasti ještě pořád platí, co Čech (a Moravan), to muzikant. Tradičně příjemná jsou setkání s Markem Ebenem a jeho hosty Na plovárně. Tentokrát přijal pozvání Michal Pavlíček, představený jako „jediné rockové jméno, kterému se podařilo prosadit na poli vážné hudby“. Pavlíček sám se však přiznal k pocitu, že spíš si jen „chodí na hraně“. Brněnský Notes zaznamenal mj. také vystoupení Mischy Maiského na letošním festivalu Janáčkův máj. I z krátké ukázky bylo znát, jak osobitě, s jakou vervou a s jakým nasazením Maisky přednesl Dvořákův violoncellový koncert h moll. Velmi zajímavě vyzněl také rozhovor s tímto slavným umělcem, vyznávajícím zásadu, že je třeba se oprošťovat od interpretačních tradic a vždy znovu vycházet výhradně ze subjektivního přečtení skladatelského zápisu.

Staré bolesti Pozvu-li si (do svého domu, do svého pořadu atp.) nějakého hosta, velí mi slušnost, abych se k němu choval jako pozorný hostitel. Pozvu-li si hosta tak lidsky i umělecky důstojného, jako je Zuzana Růžičková, bude ono společenské pravidlo platit obzvlášť. Ne ovšem pro Halinu Pawlowskou. V její talkshow Banánové rybičky se paní Růžičková dostala ke slovu stěží dvakrát – pravda, pokaždé se svou příznačnou noblesou – a jinak se jako vždy prosazovala především hostitelka sama (pochopitelně, že nemluvila o hudbě, ale např. o reklamě na olej!). Druhým hostem téhož pořadu byl mladý moderátor Jakub Železný, jehož pohotovost, vtip a dikce výrazně kontrastovaly s artikulačními, intonačními a formulačními nedostatky mluvního projevu Haliny Pawlowské. Opakování cyklu Ti nejlepší z klasiky je servírováno tak na přeskáčku, až se zdá, že kazety s jednotlivými díly jsou vytahovány z archívních regálů namátkou a se zavřenýma očima. Tak před nedávnem se v jednom pokračování Lukáš Hurník s celým pořadem definitivně loučil (samozřejmě, že reprízy v pravidelných týdenních intervalech běžely vesele dál), v půli června zas byl zařazen díl zjevně úvodní. Je to až komické! JAROSLAV SOMEŠ

29

Hr0308.indd 29

4.8.2003, 15:56:23

D I VA D LO

Máme lišky – jak se nám vydařily? Opět se krátce po sobě objevil ve dvojím nastudování jeden stále ještě ne zcela obvyklý titul, i když Leoš Janáček operou Příhody lišky Bystroušky přece jen i u nás trochu zdomácněl. Za posledních deset let tuto operu nenastudovali pouze v Plzni. Důvodem relativní obliby opery je sice po mém soudu diskutabilní názor, že je zpola určena dětem, ale nešť. Také poslední dvě nastudování v Liberci a v Olomouci zdůrazňují barvitý svět zvířátek, pro interpretaci opery ovšem nezbytný. V Liberci však choreograf Jiří Horák vedl tanečníky jen k obecným a často mechanicky opakovaným klasickým figurám bez ohledu na proměnu dramatických situací, ostatně i kostýmování tanečníků bylo jen abstraktně náznakové. V Olomouci naopak choreograf Daniel Wiesner výrazně přispěl k věcně i pocitově logickým scénám, zdejší zvířátka jsou vytvořena ve škále od dětských masek (značnou část lesní havěti tu představují děti), trochu připomínajících někdejší kostýmy Josefa Čapka, až po výmluvnou stylizaci – Kohout je oblečený do šosáckého kabátku a slepice připomínají selky. Wiesner spolu s režisérem Václavem Věžníkem ještě posílili zvířecí rovinu opery o pantomimicko-tanečního pavouka, který si co chvíli vybírá svoji oběť, takže smrt je tu přítomna prakticky neustále. Nahlíženo odjinud, olomoucká inscenace je konkrétnější, ovšem nikoli popisnější, a tudíž významově přesnější, liberecká je jaksi povšechná a tudíž povrchnější. V olomoucké se účelně proměňuje míra stylizace, kdežto liberecká zůstává chladnou a monotónní. Je to patrné i ze scény – Petra Hábová v Liberci umístila příběh mezi abstraktní obří stonky rostlin, které by spíše slušely hře Ze života hmyzu, Jan Dušek v Olomouci sestrojil soustavu plošných kulis, jimž dominuje nádherně stylizovaný les jako základní prostředí hry. Když už jsme u kostýmů – liberecká Bystrouška je spíše prvorepublikánská panička z měšťanských kruhů a Zlatohřbítek tak trochu dobový hochštapler, zvláště v poněkud nepřípadném komickém přehrávání Michyio Keiko, které role zatím nesedla ani hlasově. Olomoucká Bystrouška by mohla být obyčejná dívka ze 60. let – koženková bundička a krát-

ká sukně přes elasťáky, vše pochopitelně v oranžové barvě. Zvířecí atributy (ouška, ocas) ovšem mají obě. V Liberci režisér Jan Štych ml. jen zaranžoval obvyklé výstupy a některé komicky vyhrotil (na myslivcově dvoře je prasátko), takže zůstalo u jednotlivostí. Nejlépe vyšly scény u Pásků díky Jiřímu Davidovi coby Rechtorovi a Jiřímu Schoenbauerovi jako Faráři, s nimiž režisér stvořil prosté lidské postavičky. Václav Věžník měl také dobré hráče ve Vladimíru Třebickém (Farář) a Ondřeji Doležalovi (Rechtor – zřejmě jen mimoděk hodně podobný Janáčkovi samotnému!), vedl je však k větší nadsázce. Věžník však především dobře uplatnil mnohokrát promýšlené nuance situací, které vyústily do přirozeně filozofického vyznění příběhu. V obsáhlém rozhovoru v programu opět (jako pokaždé) polemizuje s operními kritiky, ovšem tentokrát se na jeho výkladu opery v programu i na jevišti dobře shodneme. Až na podstatnou maličkost – Revírníka Věžník nechal v závěrečné scéně usnout a část jeho monologu zřejmě pronášet jakoby ze sna, ovšem ve štychu světla jako z tribuny, což po mém soudu vyznění opery uškodilo. Obě inscenace mají velmi dobré Revírníky a nakonec i Bystroušky. V Liberci Revírníka pěkně ztvárnil Pavel Vančura promyšleným přirozeným zpíváním a střídmými hereckými prostředky, bohužel jsem v roli nestihl

také Jevhena Šokala. V Olomouci dal Revírníkovi hřejivou lidskost a moudrost Pavel Stejskal. Olomoucká Bystrouška Elena Gazdíková byla pěvecky o poznání průbojnější nežli liberecká Věra Poláchová, oběma k dokonalosti chybí pouze lepší artikulace. Olomoucká navíc k sobě měla perfektního Zlatohřbítka v Haně Kostelecké. V obou inscenacích poněkud propadly děti, a to jak malé lištičky, tak zejména skokánek, jehož poslední výstup je pro operu klíčový. Ostatně už delší dobu pozoruji, že kvalita dětských hlasů upadá. V obou inscenacích se také dětem pokusili pomoci technicky (zesílením, ba dokonce nepřiznaným dublérem), ovšem ke škodě inscenace. Nejvíc však propadly orchestry. Liberecký by měl na partituře ještě dlouho usilovně pracovat, mnohé pasáže jsou zatím jen opatrně odehranými notami s neúnosnou mírou chyb. Studiu zřejmě uškodila nutná výměna dirigenta uprostřed zkoušek – za zraněného Františka Babického převzal nastudování Norbert Baxa, s jehož tempy se nedokážu srovnat, ovšem před třemi lety operu v Ústí nad Labem nastudoval parádně. Olomoucký orchestr také často chyboval, mladý dirigent Tomáš Hanák však partituru nastudoval logicky a přitom sympaticky po svém, byť lze s některými místy také polemizovat. Že v obou orchestrech čím dál víc chybí dobří hráči je však bohužel už příliš zřetelné. A při dnešních existenčních podmínkách operních souborů asi nebude náprava nijak jednoduchá. JOSEF HERMAN

Verdi hluboce lidský versus Verdi okázale operní Rigoletto v Ostravě Když recenzent promešká premiéru a jde se podívat na reprízu, většinou to nebývá příliš radostné. Naštěstí jsou výjimky: od premiéry Rigoletta v Ostravě uběhly tři měsíce, na květnové repríze jsem neviděla a neslyšela první obsazení, přesto to bylo pečlivé, profesionální představení: přesné v orchestru i na jevišti. Rigoletto je tu prostým lidským příběhem: počínaje věcným, nepatetickým hudebním nastudováním, nikterak vypjatě dramatickým, ale pestrým ve vypracování

tempových proměn. Především pak ale díky projevu interpretů: zpívají s pochopením významu slov, vět a neupadají do „operáckých“ gest a póz. Přirozeně tu jednají a reagují na sebe lidé, rozmlouvají spolu, milují se a zlobí se na sebe… Vévoda Peter Svetlík přichází v přestrojení za Gildou Agnieszkou Bochenek-Osieckou. On vládne příjemným, rovným, světlým tenorem, ona nevelkým, ale průzračným, jistým, vyrovnaným a technicky perfektně zvládnutým sopránem. Jejich duet zní a vypadá opravdu jako rozmluva

30

Hr0308.indd 30

4.8.2003, 15:56:23

D I VA D LO

dvou mladých lidí – při loučení se políbí, jako příslib dalšího. Rigoletto Sergeje Zubkeviče je také jen obyčejný člověk, bavit dvůr je prostě jeho zaměstnáním. Když mu unesou dceru, odhodí svou roli (i hrb) s pláštěm a před dvořany stojí rozzlobený, raněný otec. Zubkevičův hlas je sice poznamenán tremolem a těžko tedy hovořit o bel cantu, leč podle mne to interpret dokáže vynahradit pestrou paletou emocí a jejich přesného odvážení: od introvertního, tichého zpívání přes vzrušenou deklamaci až k hřímání ve zlosti. A mohli bychom pokračovat u dalších postav: Sparafucile Václava Živného je prost démoničnosti, klidným hlasem, bez zbytečných gest domlouvá vraždu. Inscenace režiséra Luďka Golata, založená na nenápadném, přirozeném chování herců v situacích končí sugestivním obrazem, který zároveň geniálně řeší nelogičnost poslední scény: Rigoletto drží v náručí už jen mrtvé tělo (Gildu-dvojnici), zatímco Gilda v bílém prochází jevištěm: Gilda již kráčející ke smrti se ještě loučí s otcem (hlasem andělsky znějícím, hypnotizujícím), Rigoletto ji smutně prosí, aby ho neopouštěla – a když zmizí, vyzpívá „prokletí“, ovšem bez patosu, kterého je celá inscenace prosta.

Aida v Ústí nad Labem V Městském divadle v Ústí nad Labem jsem sice viděla Aidu na premiéře, ale premiérový lesk jsem postrádala především v chybujícím orchestru a ve váznoucí souhře orchestru s jevištěm: sólisté se s orchestrem občas poněkud honili a některé sborové pasáže se rozpadaly – přitom místní sbor jistě na Aidu má, jsou v něm pěkné hlasy: především tichý sbor mužů zněl parádně. Obsazení (převážně hosté) mají v Ústí jen jedno, na domácí poměry dobré: v roli Radama se po delší odmlce na česká jeviště vrací Giancarlo Ruggieri – velký hlas, který potemněl a zklidněl, zpívá stále silou, ale ve větší pohodě, než před pár lety, kdy cestoval po celé republice. Projev Jordanky Derilové (Aida) je trochu afektovaný, nicméně předvedla jak jistá forte, tak procítěná piana (také se ale občas intonačně netrefila). Amneris Věry Páchové je oproti průrazné Aidě nenápadnější, lyričtější, ale zazpívaná bez problémů, hlasem vyrovnaným. Z dalších vyzvedávám Nikolaje Někrassova (Amonastro): krásný hlas, výrazové zpívání.

Z ústecké inscenace Aidy

Srovnávání slavnostní, pompézní Aidy s Rigolettem jistě není přesné, ale i tady jde především o příběh Radama, Amneris a Aidy (a jejího otce). Režisér Jaromír Brych na jednoduché scéně Vladimíra Soukenky (systém tří schodišťátek) rozehrál slavnostní scény s naivní operností (vítězové předvádějí bojové scény, tanečnice ladně tančí v dobových pózách…) a ve scénách intimních ponechal vedle některých vypracovaných reakcí také mnoho prázdného patosu (ten je ovšem i v pěveckém projevu) a operního předvádění se. Nejkřiklavější je to snad v závěru, kdy se v kobce sejdou dva milující lidé, aby spolu

Foto archív

zemřeli: v této inscenaci na jevišti pouze pózují operní zpěváci. Výsledný dojem: slušně zaranžovaná a odzpívaná inscenace – ovšem bez elektrizujícího náboje. LENKA ŠALDOVÁ Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Giuseppe Verdi: Rigoletto. Dirigenti Dwight Bennett a Jan Šrubař, režie Luděk Golat, scéna Jaroslav Malina, kostýmy Helena Anýžová, choreograf Igor Vejsada. Premiéra 8. 2. 2003, psáno z reprízy 14. 5. 2003. Městské divadlo Ústí nad Labem – Giuseppe Verdi: Aida. Dirigent Tvrtko Karlovič, režie Jaromír Brych, scéna Vladimír Soukenka, kostýmy Josef Jelínek, choreografie Libor Vaculík. Premiéra 23. 5. 2003.

ČESKÝ TRIPTYCH I považuji za příznačný

Dramaturgický projekt Český triptych I. opery Národního divadla v Praze mimoděk poukázal na možná nejpodstatnější tendence Jiřího Nekvasila při řízení prvního českého operního souboru. Prozkoumat je bude myslím přínosnější nežli pokoušet se o analýzu tří znovuobjevených předsmetanovských oper, byť to měl být jeden z hlavních cílů zmíněného projektu. Triptych prostě potvrdil přísné soudy historie o Smetanových předchůdcích s výjimkou Františka Škroupa. Jiří Nekvasil spolu s Danielem Dvořákem už v posledních dvou sezonách ve Státní opeře Praha zredukovali šéfovské úsilí především na dramaturgii ve smyslu vyhledávání nových či zapomenutých

partitur. Už tam jim ovšem chyběla druhá, po mém soudu důležitější část dramaturgické rozvahy, a sice vize konkrétního jevištního tvaru, jenž je, alespoň pro mě, základním cílem dobré dramaturgie. Vzpomeňme sestavení tzv. dlouhodobého dramaturgického plánu ve Státní opeře i v Národním divadle, který je prostým soupisem titulů bez sebemenšího náznaku inscenačních týmů. A bodejť by šlo sestavit je na léta dopředu – ale pak se ptám, k čemu je takový plán vůbec dobrý? Kromě toho už ve Státní opeře připouštěl Jiří Nekvasil do repertoáru díla až neúnosně různé kvality, což lze sotva chápat jinak nežli jako rezignaci na skutečný dramaturgicko-inscenační záměr ve prospěch

31

Hr0308.indd 31

4.8.2003, 15:56:24

D I VA D LO

jiných důvodů uvedení toho kterého díla – výhodné (snad) koprodukce, atraktivní (snad) jména, vnější mediální a marketingový balast. Ne že bych tyto důvody odmítal, jejich oživení v českém operním divadle přičítám Nekvasilovi a Dvořákovi k dobru, pokud to ovšem nepřehánějí. A to, obávám se, činí čím dál víc. Nevím, jak došli při naplňování prvního Českého triptychu právě k trojici oper Jana Bedřicha Kittla Bianca und Giuseppe, Františka Škroupa Der Meergeuse a Leopolda Eugena Měchury Marie Potocká, nemohu však přijmout proklamovaný úmysl projektu umožnit jaksi kolektivní posouzení kvality vzorku předsmetanovské opery. Podle mne je právě tohle úkolem skutečné dramaturgie, která nevyhledává tituly jen dle vnějších, ale především podle vnitřních kvalit každého díla a samozřejmě řady dalších, třeba i vnějších důvodů, přičemž cílem nemůže být „kolektivní soud“ diváků, ale jasné umělecké gesto inscenátorů – právě toto dílo nabízíme právě v tomto, podle nás momentálně nejapelativnějším scénickém tvaru! To jest -- ono posouzení nepřísluší divákům, ale dramaturgii a vedení souboru a právě tomu jakoby se Jiří Nekvasil už delší dobu vyhýbal. Většina recenzentů ovšem uvítala možnost poznat neznámá díla, ostatně také jsem jí nepohrdl, svou cenu mají i obsáhlé programové brožury a avízované zvukové snímky, pokud se je podaří vydat. Jenže pak Národní divadlo supluje činnost hudebního muzea, a to v době, kdy pro to, obávám se, nemá nejlepší podmínky – po stažení některých titulů a změně vedení by bylo myslím žádoucí obnovit základní repertoárovou nabídku. Triptych se ovšem nastudoval pro pouhá dvě provedení každé z oper – na přelomu března a dubna poprvé a na Pražském jaru podruhé. Během tří týdnů tedy opera Národního divadla premiérovala tři velké tituly a není divu, že se to neblaze projevilo na kvalitě hudebního nastudování. Orchestr odehrál povětšinou nezáživné partitury bez zájmu, a nedivím se mu, ale také s technickou nejistotou, kterou přičítám právě kumulovanému studiu tří partitur, přestože interpretačně nepříliš náročných. Sborová tělesa se vystřídala – v Kittlovi se nepřiliš dařilo Kühnovu smíšenému sboru, Měchuru zvládl Pražský smíšený sbor, Škroupa si ponechal sbor domácí. Právě Škroupův Mořský geus dopadl rozhodně nejlépe, což jistě

souvisí s kvalitou partitury, dirigent Jaroslav Kyzlink měl prostě v rukách podstatně lepší materiál než Oliver Dohnányi v Měchurovi a Jan Chalupecký v Kittlovi. Také v sólech vyšel Škroup nejlépe, byl také po mém soudu nejreprezentativněji obsazený, mimo jiné perfektně připravenou Evou Dřízgovou, Ivanem Kusnjerem, Richardem Novákem, Miloslavem Podskalským a dalšími. Jen Adam Zdunikovský se zřejmě potýká s dlouhodobějšími problémy. Není sám, v Kittlovi se velmi nedařilo Zdeně Kloubové a v Měchurovi Vladimíru Doležalovi, ostatně ani takový Peter Mikuláš nijak nezazářil. Poloscénickému provedení, přiznám se, nerozumím jinak nežli opět v intencích vnějškové atraktivity. Vzhledem k proklamovanému cíli triptychu bych ostatně za dostačující považoval čistě koncertní provedení. O režii nelze hovořit, pakliže do ní nepočítáme odchody a příchody účinkujících či přetahování se o jeden z pěti pultíků sólisty, když se jich na scéně sešlo více. Poloscénické provedení zpravidla umožňuje alespoň náznak hereckých akcí a vztahů postav, operní režisérský novic Martin Dostál se však o něco takového ani nepokusil. Lépe se uplatnil ve své skutečné profesi výtvarného kurátora při výkladu vizuální koncepce každé z inscenací, která byla svěřena kontroverzně přijímaným, nicméně vskutku významným osobnostem mladší a střední generace. Těžko však přijmout vstupní tezi, že projekce převážně fotografií i dalších výtvarných děl nemusí s operou jako dílem (partiturou) souviset či může jít proti ní – je to jen další potvrzení výše řečeného dramaturgického pohledu, který vůbec neuvažuje v rovině inscenace. Ti rádoby nejavantgardnější tím ve skutečnosti vracejí operu k principu kostýmovaného koncertu (jak se v poslední době stalo také v plzeňském uvedení Verdiho Síly osudu Zdenkem Plachým), což potvrzují smířlivé reakce diváků i některých kolegů recenzentů – pokud se nemusejí vyrovnávat s novým či jinak nahlíženým smyslem díla, smíří se na operním jevišti prakticky s čímkoli. Suma sumárum – jestliže Jiří Nekvasil hodlá nadále objevovat nová či zapomenutá díla, bez posílení funkce skutečné dramaturgie se po mém soudu neobejde. Nemyslím to ani tak personálně jako systémově, to jest v přehodnocení funkce dramaturgie vzhledem k inscenaci. Kdyby takto v Národním divadle přezkoumali

předsmetanovský odkaz, mohli koncertně provést jednu z těchto oper, případně lépe části z několika, a pokud by našli dílo opravdu životaschopné, uvést ho v jevištní podobě hodné naší doby. Troufám si odhadovat, že takový návrat by si zasloužil právě František Škroup, který rozhodně nebyl oním idylickým obrozenským skladatelem Dráteníka, za něhož stále platí. Jsme dlužni jemu i sami sobě nikoli poloscénické, ale skutečné uvedení některé z jeho oper, a přestože Mořský geus nepostrádá pozoruhodná místa, přece jen bych dal přednost Kolumbovi – ten na jeviště Národního divadla patří! Nic tedy proti projektům jako je Český triptych, naopak. Jen kdyby jejich motivace nebyly jen či především vnějškové a kdyby takové projekty byly dotaženy z pouhého dobrého nápadu do propracované inscenační podoby. Velmi rád bych se mýlil, ale právě to považuji za asi největší manko v šéfování Jiřího Nekvasila ve Státní opeře i v první sezoně Národního divadla. JOSEF HERMAN Národní divadlo Praha, Český triptych I – Předsmetanovská opera. Jan Bedřich Kittl: Bianca und Giuseppe oder Die Französen vor Nizza (1847), libreto Richard Wagner, dirigent Jan Chalupecký, režie Martin Dostál, vizuální koncepce Martin Kollár, sbormistr Pavel Vaněk, premiéra ve Stavovském divadle 20. 3. 2003. František Škroup: Der Meergeuse (1851), libreto Johann Carl Hickel, dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Martin Dostál, vizuální koncepce Jiří David, sbormistr Robert Jindra, dramaturgie Pavel Petráněk, premiéra ve Stavovském divadle 27. 3. 2003. Leopold Eugen Měchura: Marie Potocká (1869), libreto Josef Kolář, dirigent Oliver Dohnányi, režie Martin Dostál, vizuální koncepce Markéta Othová, Lukáš Jasanský a Martin Polák, sbormistr Jaroslav Brych, dramaturgie Pavel Petráněk, premiéra ve Stavovském divadle 3. 4. 2003.

Werther v Plzni Básník a spisovatel Johann Wolfgang Goethe, velký milovník hudby a opery zvlášť, jistě netušil, že jeho román Utrpení mladého Werthera bude inspirovat Julese Masseneta k napsání úspěšné opery Werther. To, že oslovuje tato opera i dnešního diváka, bylo patrné na premiérách 31. 5. a 1. 6. ve Velkém divadle v Plzni. Hudební nastudování šéfa opery Petra Kofroně kladlo důraz na dramatický pa-

32

Hr0308.indd 32

4.8.2003, 15:56:25

D I VA D LO

tos jednotlivých scén. Orchestr pod jeho taktovkou zněl barevně. Ve spolupráci s pěvci projevil smysl pro vokální linku Massenetovy hudby. Škoda, že v exponovaných vrcholech neudržel orchestr v nižší dynamické hladině – zabránil by tím krytí hlasů. Mladý režisér Daniel Balatka vychází ve své režii především z vnitřního života hlavních postav opery: Werthera, Charlotty, Alberta a Sophie. Do kontrastu s nimi, ve shodě s autorem, klade postavy komické: Le Bailli, Johanna a Schmidta. Tento princip přijala pro scénu i mladá scénografka Sylva Marková. Její odromantizovaná scéna má polohu zasmušilou a stísněnou, s nahuštěnými šedými stavbami, spoře osvětlenou. Vedle toho je zářivě nasvícena volná plocha jeviště s nejnutnějším nábytkem. Idylickou náladu prvního a čtvrtého dějství kromě dětského sboru (sbormistryně Lucie Hofmanová) dotváří stínohra a živé obrazy. Balatkova režie vedla zpěváky k přirozené hře vycházející z individuality každého představitele. Titulní roli Werthera ztvárnil na obou premiérách Miloslav Pelikán. Jeho tenor sice neoplývá zvláštním témbrem, zpíval však náročný part

po oba večery jistě a svým hlasem vyjádřil lásku i bolest nešťastného hrdiny. Představitelka Charlotty Jana Tetourová vytvořila svoji roli s přehledem pěveckým i hereckým. V dosavadním výčtu rolí, které zpívala na plzeňském jevišti, patří role Charlotty určitě k nejlepším. Hostující Karla Bytnarová v téže roli zaujala krásou svého vyrovnaného mezzosopránu a dramatickým prožitkem. Oba představitelé Alberta zaujali, jak lyričtější Dalibor Tolaš, tak dramatičtější Alexandr Beň. Milá role Sophie padla jako ulitá mladé sopranistce Petře Nôtové. Zpívala měkce a svým hereckým projevem vytvořila zdařilý kontrast k posmutnělé Charlottě. Její alternantka Klára Benedová podala snaživý výkon, který však vedle Nôtové působil matnějším dojmem. V roli otce Le Bailli vystoupili basisté Jevhen Šokalo a Pavel Horáček. Dvojice Johanna a Schmidta vyšla lépe Oldřichu Křížovi a Miroslavu Koppovi. Zpívali v souladu s orchestrem a s patřičným hereckým nadhledem, což už nelze jednoznačně tvrdit o alternující dvojici Zdeněk Musil a Jan Adamec. Opera byla provedena ve francouzském originále s titulkovacím zařízením.

Z plzeňské inscenace Werthera Foto Marta Kolafová

Je pěkné vidět na jevišti operní inscenaci v kvalitním hudebním nastudování, v umocněné režii, která nepostrádá koncepci, nápady i profesionální provedení. LILKA ROČÁKOVÁ – RYBÁŘOVÁ Velké divadlo Plzeň: J. Massenet: Werther. Dirigent: Petr Kofroň, režie Daniel Balatka, scéna Sylva Marková, sbormistryně Lucie Hofmanová. Premiéra 31. 5. a 1. 6. 2003.

Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž člen E.M.C.Y., 26. ročník

PLZEŇ 1.–7. března 2004 Další informace: Konzervatoř Plzeň Kopeckého sady 10, 301 00 PLZEŇ Tel.: +420 377 226 325 +420 377 226 387 Fax: +420 377 226 387 E-mail: [email protected]

I. kategorie: horní věkový limit 16 let II. kategorie: horní věkový limit 20 let III. kategorie: horní věkový limit 30 let Uzávěrka přihlášek: 31. 12. 2003 Pro všechna soutěžní vystoupení bude použit klavír značky YAMAHA.

33

Hr0308.indd 33

4.8.2003, 15:56:25

Z P R Á V Y Z D O M OVA

Úmrtí JIŘÍ PINKAS, dlouholetý šéfdirigent operního souboru ostravského Národního divadla moravskoslezského, zemřel (1. 7.) ve věku 83 let. Ostravské opeře šéfoval od roku 1966 celých 12 let. Pinkas se narodil v roce 1920. Po studiu na pražské konzervatoři působil jako sbormistr a dirigent v pražském rozhlase. Roku 1955 nastoupil do Státního divadla v Brně, kde dirigoval též orchestr Státní filharmonie. Po svém působení v Ostravě se opět vrátil do Brna, do moravskoslezské metropole se však vracel alespoň na hostování.

Hudba v Praze PRAŽŠTÍ SYMFONIKOVÉ vystoupili (25. 6.) pod širým nebem na Staroměstském náměstí (Borodin, Ravel, Dvořák, Falla). Mimořádný koncert předznamenal dlouho dopředu nadcházející 69. sezonu, jejíž orchestrální i komorní programy jsou připraveny na deset měsíců od září do června 2004. Tělesu řízenému Sergem Baudem za jasného letního večera naslouchalo na tisíc lidí na připravených místech k sezení a podle odhadu pořadatelů nejméně další tisícovka posluchačů, včetně náhodných kolemjdoucích, postávajících na náměstí. Koncert byl volně přístupný. S šéfdirigentem Baudem zahrají Pražští symfonikové pod širým nebem ještě také (21. 8.) v Brně na festivalu na hradě Špilberku. Připraven je zcela „český“ program. MEZINÁRODNÍ CHOPINŮV FESTIVAL se uvedl v červnu v Praze tradičním Galakoncertem. V sobotu 21. 6. na něm ve Smetanově síni zahrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu řízený Vladimírem Válkem

skladby Chopina a Dvořáka. Sólistou Chopinova klavírního koncertu č. 2 f moll byl prof. Ivan Klánský, dále zazněla Dvořákova Symfonie č. 7 d moll. Samotný 44. ročník festivalu proběhne v Mariánských Lázních 16.–23. 8. a vystoupí na něm mj. pianisté J. M. Luisada (Francie), Valentina Igošina (Rusko), Adam Salwarowski (Polsko) a Adam Wodnicki (USA). Západočeský orchestr M. Lázně budou dirigovat Radomil Eliška a Tadeusz Strugala (Polsko), přijedou i slovenští Komorní sólisté, žánr crossover zastoupí Radůza a Natalika. Ve dnech 28. 6. až 4. 7. předcházela festivalu v Mariánských Lázních mezinárodní klavírní Chopinova soutěž, jejíž výsledky přineseme v příštím čísle. vla MENDELSSOHNŮV SBOR z Toronta vystoupil (1. 7.) poprvé v Praze, a to při příležitosti oslavy kanadského státního svátku. V programu uvedeném v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí byli vokální tvorbou zastoupeni kanadští skladatelé Ruth Watson Henderson, Healey Willan a Imant Raminsh. O den

Za Josefem Chaloupkou 8. 2. 1032 – 2. 6. 2003 Josef Chaloupka se narodil 8. února 1932 v Malých Kyšicích u Kladna. Vystudoval gymnázium v Kladně, poté skladbu u E. Hlobila (1956) a dirigování u B. Špidry (1957) na pražské konzervatoři. Hned v roce 1956 nastoupil do Národního divadla jako korepetitor, kde setrval do roku 1974 a spolupracoval především s Jaroslavem Krombholcem. Již v této periodě se dostal na prknech Národního divadla i k dirigentskému pultu. Poprvé se tak stalo 10. ledna 1962 při Straussově Elektře. Od té doby se čím dál tím více věnuje dirigování. V zápětí poté dirigoval například Prodanou nevěstu, v dalších letech Salome, Čerta a Káču, Figarovu svatbu, Jakobína, Hry o Marii, Valkýru, Pikovou dámu. V Národním divadle v této době dirigoval také velkou řadu baletů, poprvé v roce 1969 Adamovu Giselle, v dalších letech Coppélii, Šípkovou Růženku, Romea a Julii, Popelku, Pohádku o Honzovi ad. Poté dostal Josef Chaloupka dvě lákavé nabídky – stát se šéfem opery v Ústí nad Labem a dirigentem plzeňské opery. Chaloupka si vybral možnost druhou a v roce 1974 nastoupil do divadla J. K. Tyla v Plzni. V roce 1978 se vrátil zpět do Národního divadla, kde jsme mohli být svědky jeho pozoruhodných kreací například v Borisi Godunovovi, Tosce, Trubadúrovi, Traviatě, Kátě Kabanové, Rusalce, Příhodách lišky Bystroušky, Tajemství, Hubičce, Psohlavcích aj. Se souborem ND se účastnil řady zahraničních zájezdů a v roce 1984 byl jmenován zasloužilým členem Národního divadla. V letech 1987--1989 zastával post šéfa opery Divadla F. X. Šaldy v Liberci a poté v letech 1990--1995 působil jako šéf opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde jeho poslední inscenací byl Verdiho Don Carlos v roce 1996. Během svého působení v Liberci a Plzni nadále vystupoval v Národním divadle, kde dirigoval např. Rigoletta, Straussovu Mlčenlivou ženu, Branibory v Čechách, Madame Butterfly nebo Dvořákovu Vandu. Naposledy zde stanul za dirigentským pultem 15. března 1992 při Traviatě. Od roku 1992 působil krátce ve Státní opeře Praha. Na svém kontě má také nespočet rozhlasových snímků. později společně s orchestrem Virtuosi Pragenses zazpíval stočlenný sbor vedený sbormistrem Noele Edisonem v evangelickém kostele U Salvátora Mozartovo Requiem. Oba koncerty se konaly v rámci mezinárodního festivalu duchovní hudby Musica sacra Praga, který letos slaví deset let od založení. Hostil za tu dobu již více než 300 zahraničních sborových těles takřka z celého světa. ORCHESTR SOUDOBÉ HUDBY AGON oslavil 20 let existence koncertem 22. 6. ve dvoraně Rudolfina. Pod názvem Descreet Music v něm uvedl hudbu Briana Ena a českého elektronického ambientu – Zbyňka Vostřáka, Ivana Achera i vedoucího souboru dirigenta Petra Kofroně. vla

Akademie múzických umění udělila Josefu Sukovi za celoživotní interpretační přínos a zásluhy o propagaci české hudby v zahraničí titul Doctor honoris causa. Při předávání 13. 6. v Sále Martinů zleva prorektor AMU prof. Zdeněk Kirschner, děkan Hudební fakulty AMU prof. Jiří Hlaváč a Mistr Josef Suk. Foto Zdeněk Chrapek

KOMORNÍ ORCHESTR BERG pokračoval třetím koncertem v cyklu Anno Berg 2003. V Sále Martinů, řízen Petrem Vrábelem, uvedl 18. 6. skladby H. Bartoně (Tříšť) v premiéře, dále J. S. Bacha (Koncert d moll pro klavír s Adamem Skoumalem), J. Haydna (Koncertantní symfonie) a A.

Honeggera (Symfonie č. 4.). Dalšími sólisty byli Roman Patočka (housle), Vladislav Borovka (hoboj), Lukáš Pollák (cello) a Václav Vonášek (fagot). V rámci koncertu bylo pokřtěno i nové CD Bergu. vla ANDREA BOCELLI, nevidomý italský tenorista, by v září měl vystoupit v Praze. Jako sólistu Sentimento tour 2003 ho doprovodí Český národní symfonický orchestr řízený Marcellem Rotou, zazpívá i sopranistka Maria Luigi Borsi, na housle zahraje Ruth Rogersová. Původní termín 1. září v T- Mobile Aréně bude asi posunut na konec měsíce. vla PRIMÁTOR PAVEL BÉM se stal předsedou správní rady obecně prospěšné společnosti Pražské jaro. Ve vedení nejvyššího orgánu hudebního festivalu nahradil bývalého primátora Jana Kasla. Ten vykonával funkci od roku 2000, kdy se festival transformoval na obecně prospěšnou společnost. Letos jeho mandát vypršel. Mandát skončil ve správ-

34

Hr0308.indd 34

4.8.2003, 15:56:33

Z P R Á V Y Z D O M OVA ní radě také Markétě Hallové, ředitelce Českého muzea hudby. Po ní byl zvolen Terrence Valeski, generální ředitel společnosti Eurotel. Je ve správní radě prvním cizincem. Dalších deset členů správní rady, ve které je mimo jiné zastoupeno ministerstvo kultury a Česká spořitelna a Transgas jako další partneři festivalu, zůstává ve funkci nejméně další rok.

dlo. Švýcaři uvedli i slavnou choreografii Johna Neumaiera Svěcení jara na hudbu I. Stravinského. Z dalších souborů uveďme mexické tanečníky IL Circo Contemporaneo a dánský Grahoj Dans, který festival zakončil večerem No Woman No Cry kombinujícím pohyb, tanec, zpěv a hudbu v podání 8 tanečnic. vla

Ke svému životnímu jubileu přijal 18. 6. v kostele sv. Vavřince Libor Pešek nejen řadu gratulací, ale z rukou generálního ředitele Pražského jara, ing. Romana Bělora i dar, hodinky značky Moser. Foto Zdeněk Chrapek

Hudba v Čechách NYMBURSKÉ DNY B. M. ČERNOHORSKÉHO obsáhly (11. 4.–28. 6.) sedm koncertů. Vystoupily při nich mj. sbory ze Stockholmu, Sofie, z kalifornského Sacramenta a z Košic. Vedle nich účinkovaly nymburské a další domácí soubory. CAMERATA NOVA, náchodský festival amatérských komorních sdružení, se uskutečnil (21. 5.–5. 6.) již ve 33. ročníku. Na osmi koncertech se představilo sedm souborů – Komorní orchestr Slávy Vorlové, Šporkovo trio, Musica quinta essentia, Lhotecké kvarteto, Harmonia nova, Tišnovský komorní orchestr a Far musica. KLATOVY 2003, 4. mezinárodní festival komorní hudby, hostil na jednom ze svých koncertů 26. 6. koncertního mistra skupiny violoncell SOČRu Pavla Ludvíka a klavíristku Jamilu Hla Shwe (USA). V jejich podáni jsme slyšeli Klid lesa op. 68 a Rondo g moll op. 94 A. Dvořáka, Variace na slovenskou lidovou píseň a Variace na Rossiniho téma B. Martinů, Pohádku L. Janáčka a Sonátu F dur op. 99 J. Brahmse. vp

Hudba na Moravě a ve Slezsku STÁTNÍ FILHARMONIE BRNO má v sezoně 50.000 až 70.000 posluchačů, z toho 5000 až 6000 sedadel vyprodá abonentům. S posluchači tedy problémy nemá. Ještě před zahájením podzimní sezony pořádá orchestr letos už počtvrté (15.–23. 8.) koncertní festival na nádvoří hradu Špilberk. Akustika je tam dobrá, hraje se za každého počasí. Filharmonie nemá v Brně podle ředitele Bohuše Zoubka dokonalejší prostor. Sál Besedního domu je totiž příliš malý a v Janáčkově divadle jsou

problémy s hledáním volných termínů. Téměř stoletý sen několika generací o vybudování nové vyhovující koncertní síně má nyní v Brně opět blízko k naplnění. Město souhlasí, kraj je myšlence nakloněn. Čeká se však na zařazení státních peněz. Projekt je totiž předběžně vyčíslen na 1,3 miliard korun.

ře pod širým nebem přálo a večer přišlo zhruba 600 diváků. Do Šaldova divadla by se jich vešlo necelých 500. V titulní roli hostovala Marina Vyskvorkina. Dalšími hosty byli Ivan Kusnjer a Aleš Briscein.

AUSTRALSKÝ SBOR The Australian Voices a filipínský soubor Imusicapella spolu se slovenským sborem Apollo vystoupily (29. 6.) v Mahlerově rodném domě v Kalištích u Humpolce. Zahájily letní sezonu a upozornily na navazující podzimní festival Mahler Jihlava 2003.

FESTIVAL TANEC PRAHA uvedl mezi 9.–29. 6. vystoupení domácích i zahraničních souborů, videoprojekce filmů o tanci a několik kulatých stolů. Většina představení proběhla v divadle Ponec, pouze počáteční hostování baletu ženevského Velkého divadla zaplnilo dvakrát Stavovské diva-

Různé

FESTIVAL ŽIDOVSKÉ KULTURY 9 bran se konal 17.–25. 6. v Praze a hudba byla jeho důležitou součástí. Vedle úvodního koncertu Pražských symfoniků FOK s Liborem Peškem s díly Beethovena a Mahlera (zpívali B. Finková a R. Janál) ve Valdštejnské zahradě uvedl i koncerty folkových a klezmer skupin z ČR, Izraele, Polska, Maďarska – kupř. Jeruzalem Express Klezmer Orchestra, Sukke, Kroke, Kapelye, Touching Heaven. vla FESTIVAL ŠEST Z ŠEDESÁTÝCH věnovaný divadlům 60. let (Semafor, Ypsilonka a další) vyvrcholil koncertem v Lucerně 6. 6., kde vystoupili i Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Ferdinand Havlík a další osobnosti Semaforu. Moderoval Marek Eben, ze Slovenska vedle Radošínského divadla přijel i Milan Lasica, který zazpíval stará slovenská tanga. vla

Divadlo PAVEL ĎUMBALA, tanečník a choreograf, se stal po Pavlu Šmokovi šéfem baletního souboru Státní opery Praha – Pražského komorního baletu. Šmok, přestože už v důchodovém věku, v divadle zůstane, a to jako poradce a držitel titulu doživotní čestný umělecký šéf baletu Státní opery Praha. Ďumbalova představa směřuje ke zvětšení baletního souboru na 40 až 45 tanečníků do dvou až tří let. Postupně by chtěl vytvořit soubor rovnocenný v tomto divadle souboru opernímu. Ďumbala, původem z Košic, je někdejším tanečníkem Pražského komorního baletu. Po skončení taneční kariéry se stal v roce 1997 šéfem baletního souboru plzeňského Divadla J. K. Tyla. DIVADLO F. X. ŠALDY uvedlo v zahradě Lidových sadů v Liberci (26. 6.) Verdiho Traviatu. Počasí ope-

V atriu generálního ředitelství firmy Léčiva a. s. byla 19. června otevřena výstava fotografií Pavla Horníka. Tematicky byla rozdělena na fotografie z festivalu Pražský podzim, které byly doplněny i několika snímky autorova syna Petra. Dále byly prezentovány černobílé retrospektivní fotografie z divadelních představení a koncertů v rozmezí posledních třiceti let. Závěrem byly vystaveny barevné fotografie z inscenací Prodané nevěsty, navštívené autorem v zahraničí. Program vernisáže moderovala Marie Tomsová, čestným hostem a „kmotrou“ výstavy byla Gabriela Beňačková. Na fotografii Petra Horníka zleva Marie Tomsová, generální ředitel firmy Léčiva a. s., ing. Jiří Michal, Gabriela Beňačková a hlavní protagonista vernisáže Pavel Horník. veb

35

Hr0308.indd 35

4.8.2003, 15:56:35

ZE ZAHRANIČÍ

Minulost, současnost i budoucnost

Šlesvicko-Holštýnského festivalu

Hudební a kongresový sál v Lübecku

Šlesvicko-Holštýnsko je nejsevernější kout Německa – tato země bezprostředně sousedí s Dánskem, ke kterému v historii patřila. V Lübecku, městě se staletou hansovní tradicí, se také vdávala česká princezna Dagmar, dcera Přemysla Otakara I., za dánského krále Valdemara II. Dnes je hlavním městem spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko mezinárodní přístav Kiel, který byl zcela rozbombardován za druhé světové války. Hořelo tu ostatně téměř všude – i tak však ze zdejších městeček dýchá nejen vůně moře, blízkého severu a rozlehlých, stále jemným deštíkem zavlažovaných pastvin, ale také historie. A v posledních 15 letech sem také neodmyslitelně patří hudba: díky Šlesvicko-Holštýnskému festivalu se tam s ní můžete setkat nejen v kulturních domech, kostelích, divadlech nebo zámeckých sálech – ale hudba vychází za svými posluchači na venkov, často přímo na výstavné zemědělské usedlosti, ale i do stodol a stájí nebo na volná prostranství. Šlesvicko-Holštýnský festival vznikl poměrně nedávno – roku 1986 ho na rozsáhlém území této spolkové země uvedl do života Justus Frantz. Hned od počátku se rozmáchl ve vzdálenosti 200 kilometrů do měst a městeček od dánských hranic až po Hamburk a během dvou měsíců přinesl víc jak 200 koncertů. Už od r. 1987 zde Leonard Bernstein pořádal orchestrální

Foto archív

akademii pro mladé muzikanty, konaly se mistrovské kursy atd. Dnes je festival poněkud skromnější. Loni se ve dnech 6. 7. až 31. 8. uskutečnilo „pouhých“ 120 koncertů ve více než 50 koncertních prostorách v 39 městech, městečkách i venkovských usedlostech po celé zemi, letos se koná 129 koncertů na 57 místech v 33 městech a vesnicích – a to nejen v samotném Šlesvicko-Holštýnsku, ale opět také v Hamburku, Lüneburgu a Tondernu v Dánsku. Koncerty na venkově jsou obzvláště krásné – když k nim ovšem přeje počasí, které je tu nevyzpytatelné: nedílnou výbavou festivalových pracovníků jsou obrovské deštníky – když je tedy hezky, pak se na tyto hudební celodenní maratony sjíždějí lidé z širokého okolí jako na piknik. Přitom program zdejších koncertů bývá poměrně náročný – loni na statku ve Wottersen probíhal například písňový recitál, a lidé seděli pozorně nejen uvnitř veliké stodoly, ale amplifikovanou hudbu sledovali i na okolních trávnících. Chloubou organizátorů festivalu je orchestrální akademie, o které jsme už na stránkách našeho časopisu informovali a kterou pravidelně vede dirigent Christoph Eschenbach. Loni se poprvé uskutečnila i akademie sborová – i ta je otevřena zájemcům z řad našich zpěváků. Založil ji a vede intendant festivalu, pan Rolf Beck.

Festival má ještě jednu specialitu: už po několik let je jeho program zaměřený na určitou zemi. Předloni to bylo Finsko, loni Španělsko, letos ve dnech 12. 7. až 31. 8. to bude Velká Británie; v roce 2004 by měl patřit české hudbě. Loni byla španělská orientace naplněna vrchovatě nejen španělským repertoárem, ale také špičkovými španělskými sólisty a orchestry a v neposlední řadě i skvělými španělskými jídly, která svou barvitostí a vůní dotvářela atmosféru jednotlivých koncertů. Po závěrečném potlesku se tu totiž lidé nerozběhnou hned domů, ale setrvají s přáteli a hudebníky při dobrém jídle a pití. (Popravdě řečeno si podobný kladný vliv kuchyně anglické neumím představit, ale organizátoři festivalu si jistě dobře poradí..) Hudební zážitky pak nebývají o nic míň barevné a voňavé. Šlesvicko-Holštýnský festival si tak dokázal získat renomé i podporu v celé zemi. Proto si může dovolit skutečné hvězdy, a to jak vynikající sólisty (letos to budou houslisté Nigel Kennedy a Pinchas Zukerman, cellista Steven Isserlis, hráčka na bicí Evelyn Glennie, poprvé Edita Gruberová či flétnista sir James Galway), dirigenti nebo orchestry. V tomto roce se tu posluchačům představí např. slavný Philharmonia Orchester s dirigentem Christophem von Dohnányim nebo Academy of St. Martin in the Fields; s ostrovním repertoárem pak vystoupí i Orchestr Mariinského divadla ze St. Petersburgu s Valerijem Gergijevem, West-Eastern-Divan Orchestra s Danielem Barenboimem či Staatskapelle z Drážďan se sirem Andrewem Davisem. Přijedou i Bamberští symfonikové a důležitá úloha je svěřena rozhlasovým orchestrům, především Orchestru severoněmeckého rozhlasu a rozhlasovým symfonikům z Frankfurtu. Součástí festivalu bývají i výstavy, a jak už bylo řečeno, vlastní festivalový orchestr, vzniklý na orchestrální akademii, která sídlí v nádherném prostředí zámku Salzau, (letos se zde kromě ní poprvé uskuteční i Hudební svátek pro děti), uprostřed luk, polí a lesů, kde je klid na studium jak orchestrální, tak komorní hry. Letos orchestr vystoupil poprvé až 19. 7. v Neumünsteru s hudbou Edwarda Elgara a Jamese McMillana, ale to byl teprve ten pravý start britského zaměření festivalu. Kromě toho se návštěvníci budou moci stát svědky korunovačního ceremoniálu krále Jiřího II. – samozřej-

36

Hr0308.indd 36

4.8.2003, 15:56:39

ZE ZAHRANIČÍ

mě že v historické rekonstrukci, zajít si na Purcellovu operu Dido a Aeneas nebo navšívit samostatné koncertní řady, věnované Elgarovi a Brittenovi. Ke specifikům festivalu patří i komponované večery. Jeden jsme loni navštívili v Neumünsteru, kde se v téměř zaplněné obrovské hale pro 4 tisíce posluchačů představili obecenstvu mladí sólisté, laureáti pěvecké soutěže Plácida Dominga a rozhlasový orchestr z Hannoveru. Večer nesl název Fiesta Espaňola a zahrnoval ve třech blocích operní i symfonickou hudbu, typické španělské zarzuely i taneční flamencové vystoupení. Končil k půlnoci, a v jeho závěru se ještě představilo sborové těleso, které se vytvořilo v rámci sborové akademie a které vede sám ředitel Šlesvicko-Holštýnského festivalu, pan Rolf Beck, kterému jsem položila několik otázek. Co je největší specialitou festivalu? To, že se koná na tolika různých místech? To je určitě jedna ze specialit. Ale vlastně, co se obsahu týče, je to rozmanitost. Nemáme jen koncerty, nýbrž také pedagogické aktivity, a naší velkou specialitou je například náš Šlesvicko-Holštýnský festivalový orchestr, který je složený z mladých lidí celého světa. Pak zde jsou mistrovské kursy, které pořádáme každým rokem v Lübecku; teď přibyla sborová akademie a stálicí jsou tzv. Hudební slavnosti na venkově, které jsou velkou specialitou právě tohoto festivalu; a samozřejmě také to, že hrajeme na pětatřiceti nebo čtyřiceti různých místech, tedy po celé zemi. Ale co se obsahu týče, jsou pro mě nejdůležitější zmíněné tři velké pedagogické aktivity, Hudební slavnosti a koncerty. Chcete něco v příštích letech změnit, nebo je hlavní myšlenka festivalu úplně ideální? Myslím, že by se něco mělo změnit jen v případě nutnosti. V tomto roce máme právě s Hudebními slavnostmi, mistrovskými kursy a také orchestrální akademií veliký úspěch. Proč bychom tedy měli něco měnit? V případě koncertů by se dalo přemýšlet, je-li jich zapotřebí opravdu tolik a na tolika různých místech. Z principu je náplň festivalu v současném stavu velmi dobrá, velmi úspěšná. Něco jsme přejali z minulosti a v tom i pokračujeme.

Mohu se zeptat, zda je již rozhodnuto o orientaci na Čechy v roce 2004? V každém případě je rozhodnuto, a vůbec to není naše rozhodnutí. V roce 2004 budeme mít hodně Dvořáka a Janáčka, to už je realita. V každém případě budeme mít v roce 2004, právě z důvodů výročí jejich narození, Čechy jako jedno z těžišť, to jsme si pevně předsevzali. Jak vidíte – Finsko, Španělsko, Velká Británie, Čechy. Je to velmi pěkné, rozmanité těžiště. Zvlášť v případě Čech realizovat mnohé z toho, co Velká Británie neměla.

Máte i sborovou akademii. Ta se roku 2002 konala poprvé? Ano. A mohu snad prozradit, že příští rok chceme uskutečnit konkursy v Praze a v Krakově. A vědomě jen v těchto dvou městech, neboť nechci přibírat jinou vokální tradici jako např. ruskou či pobaltskou. Chtěl bych zůstat věrný takové tradici, jakou máme my. A to jsou právě Čechy a Polsko, naše hlasová kultura. Hodně si od toho slibuji, i když to bude trochu více mezinárodní, ale snad bude mít sborová akademie právě proto velkou atraktivitu.

Znamená to tedy, že kromě Dvořáka, Janáčka atd. jsou v plánu také čeští interpreti? Nechci příliš prozrazovat, ale už jsme si pevně stanovili řadu českých interpretů, i významné orchestry… Už jsme udělali hodně. Myslím, že roku 2004 budeme hostit velmi autentické české interprety.

Můžete nebo máte chuť se zabývat také soudobou hudbou? Ano, provozujeme ji hodně, a to v první řadě v Hamburku, kde máme vlastní malý festival soudobé hudby. V případě anglické hudby ho chceme ještě rozšířit. A jsem již velmi zvědav na českou soudobou hudební scénu… Moji kolegové však o toto pečují velmi dobře a také již máme dobré kontakty s Čechami. Soudobá hudba má a musí na festivalu s mezinárodním dosahem hrát velkou roli a tak tomu u nás i je.

Vy a vaši kolegové nejvíce hovoříte o Dvořákovi a Janáčkovi, ale také Smetana má dvojité jubileum. Budete hrát také Mou vlast nebo některé další Smetanovo dílo? Bude to mnohem větší věc, koncertní provedení Smetanovy opery, ale nepovím vám, které. Má vlast se možná bude hrát také, nebo alespoň části z ní. A předpokládám, že bude také Martinů. Dnes večer jste viděli, že lidé jsou zvědaví, zajímají se; dnes byli nadšeni zarzuelou, a jistě se nadchnou i pro českou hudbu. Dovedu si například představit báječný večer populárních českých oper, sdružených s Dvořákovými Slovanskými tanci. To se dá velmi dobře uspořádat. Musíme vždy vymyslet něco, co přivede lidi na koncerty, buď je to dílo – vokální či instrumentální, interpret nebo dirigent. Něco musí zajistit, aby lidé přišli a koupili si vstupenky. V porovnání s vaší zemí jsou vstupenky u nás relativně drahé, u nás stojí kultura peníze; lidé musejí tedy hodně zaplatit, a proto je vždy velmi důležité lidi nalákat na něco atraktivního. Jaký podíl na úspěchu festivalu má orchestr mládeže? Opravdu velký. Je myslím obdivuhodné, jak kvalitně ti lidé hrají, je to drahokam, diamant celého festivalu. A tak by to také mělo zůstat.

Dodejme, že v současnosti už leccos ohledně těžiště festivalu v české hudbě r. 2004 nabylo konkrétnější tvar. Jeho mottem bude „Touha po Praze“ (Sehnsucht nach Prag) a na Šlesvicko-Holštýnský festival pojede orchestr České filharmonie

Ředitel festivalu Rolf Beck Foto archív

37

Hr0308.indd 37

4.8.2003, 15:56:41

ZE ZAHRANIČÍ

se svým novým šéfdirigentem Zdeňkem Mácalem a programem kombinovaným z vrcholných Dvořákových symfonií a jeho koncertů (cellový bude hrát Mischa Maisky, klavírní Gerhardt Oppitz a houslový Julia Fischer), v rámci svého evropského turné s kanadským souborem se zde zastaví Magdalena Kožená, svůj recitál bude mít Ivan Moravec a v jednání jsou naše smyčcová

kvarteta a komorní orchestry. Už teď má festival v Praze své zastoupení a představitelé festivalu do Prahy zajíždějí a mapují českou hudební scénu přímo na místě. Loňský, 17. ročník Šlesvicko-Holštýnského festivalu navštívilo celkem 126 000 posluchačů, kteří zaplnili 81% všech míst. To je velký úspěch a svědčí o tom, že festival vsadil na správnou kartu a že ho jeho

posluchači vzali za svůj. Na závěrečném koncertě byla také hned předána programová štafeta do další země: po Španělsku ji převzala Velká Británie – pod záštitou samotné královny Alžběty II. a německého spolkového prezidenta Johannesa Raua. Doufejme, že pro příští rok tuto štafetu převezme Česká republika. JANA VAŠATOVÁ

MUSICA SACRA přes hranice – tentokrát slavnostně

Dějiště letošního ročníku, premonstrátský klášter Geras na dobové kresbě

Zcela výjimečný a neopakovatelný rámec poskytlo 8. ročníku festivalu pěveckých sborů „MUSICA SACRA přes hranice“ vzácné jubileum, které vzbudilo značnou pozornost nejenom v příhraniční česko-moravsko-rakouské oblasti. Letošním hostitelem festivalu byl totiž překrásný premonstrátský klášter GERAS, který letos slaví 850 let od svého založení a do rozsáhlých oslav pojal i tuto přehlídku amatérských pěveckých sborů. Ve třech dnech (30. 5. --1. 6.) se v krásných akusticky dokonalých chrámech klášterů v Gerasu, v nedalekém Perneggu a městečku Lungau odehrály tři koncerty, na kterých vystoupilo celkem 29 sborů. Z naší strany hranic přijely sbory z Třebíče, Moravských Budějovic, Želetavy, Jaroměřic nad Rokytnou, z Jihlavy, ze Znojma a z Brna. Kromě celovečerních koncertů zpívaly sbory v celém okolí v desítkách kostelů při dopoledních nedělních bohoslužbách, takže se festivalu zúčastnila celá rakouská příhraniční oblast. Festival si za dobu své existence získal zvučné jméno. Dokázala to záštita dolno-

Foto archív

rakouského hejtmana i našeho velvyslanectví v Rakousku stejně jako účast řady důležitých dolnorakouských i vídeňských osobností včetně pánů starostů všech zúčastněných měst, nedělní přítomnost arcibiskupa Jana Graubnera z Olomouce a opata pražského strahovského kláštera Michala Pojezdného. Při zahajovacím ceremoniálu zdůraznil opat geraského kláštera prof. Joachim Angerer společné historické kořeny našich kultur zejména v tomto regionu, připomněl postavu sv. Norberta, zakladatele řádu premonstrátů, jehož ostatky nakonec spočinuly v Praze, a pomoc strahovských řádových bratří při znovuvybudování Gerasu po ničivé třicetileté válce. Jak pan opat tak i hosté ve svých projevech ocenili význam festivalu, který výrazně přispívá k vzájemnému sblížení obyvatel na obou stranách hranice. Tato každoroční přehlídka představuje pro sbory značnou motivaci a protože jsem se jako zástupce České hudební společnosti zúčastnila již několika ročníků, mohu dosvědčit, že umělecká úroveň sborů

dosahuje pomalu ale jistě profesionální úrovně. Vedle duchovní hudby tu ovšem stále častěji zaznívá i sborová tvorba světská. Programový sešit s curriculy vitae jednotlivých sborů prozradil však nejednu zajímavost: řada rakouských sborů má i více než stopadesátiletou tradici, k níž se z našich hostujících těles může rovnat jen sbor Besedy brněnské, založený v roce 1860 Pavlem Křížkovským. Nicméně kvalitou nezůstávají naše sbory pozadu, spíše naopak. Na konci každého koncertu provedly sbory společně několik skladeb, které předem nastudovaly. Kromě krásné festivalové „hymny“ Laudate omnis gentes od rakouského skladatele Bernarda Lagrange stojí za zmínku společné provedení skladby Václava Karla Holana Rovenského (1644-1718) Surrexit Christus hodie a dvě skladby Františka Ignáce Tůmy (1704--1774), rodáka z Kostelce nad Orlicí, který sklonek svého života v Gerasu pobýval a kde je dodnes jeho památka velmi ctěna. V závěru posledního koncertu předal opat Angerer putovní festivalový pohár

38

Hr0308.indd 38

4.8.2003, 15:56:42

ZE ZAHRANIČÍ

Dvakrát z Glyndebourne Operní festival v Glyndebourne, v proslulém divadle stojícím na soukromém pozemku u starého venkovského rodového sídla v jižní Anglii, uváděl letos na přelomu jara a léta Figarovu svatbu, Bohému, Netopýra, Tristana a Isoldu, Händelovu Theodoru a Mozartova Idomenea. Posledně jmenovanou operu nastudoval dirigent Simon Rattle. Nakloněn stále kupředu, vládl neustále povzbuzujícím gestem a stimulujícím pohledem a pod jeho vedením celý večer (12. 6.) hrál Orchestra of the Age of Enlightenment dokonale. Hudební podoba inscenace byla úžasně vypracována do nejmenších záchvěvů citů. Partitura zněla nepřeberným množstvím odstínů – na Mozarta až neuvěřitelně rozmanitě a mnohotvárně, výrazově a emocionálně bohatě. Jednoduše působivá náznaková vizuální podoba (jakoby trochu příbuzná scénografickému světu Roberta Wilsona) je prvním operním dílem Anishe Kapoora, moderně cítícího umělce indického původu. Hodně se řešilo pouhým světlem. V symbióze s režií Petera Sellarse byl příběh otce a syna na jednoduše řešené scéně v gestech velmi, místy až odosobněně stylizován do nereálnosti, současně však posunut z antických dob do současnosti. Obvyklé disproporce mezi textem (víra v Neptuna) a moderními kostýmy (zde vojenské uniformy euroamerických jednotek operujících kdesi v Orientu) se nepodařilo překlenout, nicméně zvolený aktualizační přístup i tak potvrdil, že skutečně je cestou, jak ze statické „staré“ opery učinit zajímavější divadlo. Sopranistka Christiane Oelze byla ten večer indisponována a v roli Ilie ji skvěle zastoupila Marie Arnet. Idamantem, jejím snoubencem, byla (s krátkými vlasy) neméně vynikající Magdalena Kožená, zpívající svým zajímavým témbrem vzrušeně a naléhavě, technicky suverénně, muzikálně se zralostí. Vynikající britský tenorista Philip Langridge, jakkoli stále hladce ovládající svůj příjemný hlas, přece jen překvapil prvními náznaky změn daných věkem. Ze svého věku však vytěžil mnoho pro vystižení psychologie krále Idomenea. Inscenace končí po operním finále ještě baletem se dvěma sólisty, až příliš

dlouhým. Scénicky není zcela jednoznačně akceptovatelná, zato hudebně naprosto. Dirigent Jiří Bělohlávek dostal letos na glyndebournském festivalu (po tamním úspěšném debutu přede dvěma roky, kdy dirigoval Janáčkovu Jenůfu) příležitost věnovat se poprvé Wagnerově operní hudbě. Nastudoval pro desítku představení Tristana a Isoldu. V Glyndebourne současně uvedli Wagnera v sedmdesátileté historii festivalu vůbec poprvé. Z této konstelace vzešla skutečná umělecká událost. Hudební pojetí a konkrétní výsledek (při repríze 13. 6.) byly dokonalé. Londýnští filharmonikové reagují na sebemenší podněty, mají partituru detailně propracovanou, hráli při všem romantickém vzedmutí zdrženlivě, nikoli ve vleku bezbřehé vášně. Hudba směřovala stále kupředu v poryvech a nárazech, ale dirigentovo slyšení se přitom bránilo silovému řešení; jeho stále pozorný rozvrh nesl víc než jen zdrcující pocity: Tristan byl v této podobě v podstatě jemný! Robert Gambill a Nina Stemme v titulních

Tristan a Isolda

rolích rovněž debutovali; ukázalo se, že angažování mladších umělců je lepší, než svěření úloh sice zkušeným, ale stárnoucím, již jen naplno „řvoucím“ a dříve unaveným hlasům. Krásně znělý byl k tomu pěvecký příspěvek Bo Skovhuse (Kurwenal) a pozadu nezůstala ani Yvonne Wiedstruck jako Brangäne. Gambill neměl žádné očividné problémy ještě ani v závěru a jeho hrdinný akcent byl zcela přirozený. Nina Stemme působila jako Isolda – rovnováhou dramatického projevu a usazeností hlasu – úžasně. Závěrečná scéna, kdy se pomalu ve zvětšujícím se šeru nekonečně dlouho vzdalovala do hloubi jeviště, byla doslova magická. Na inscenaci se jistě výrazně podepsal režisér Nikolaus Lehnhoff, ale ještě více určujícím způsobem svým scénografickým rukopisem Roland Aeschlimann. Téměř vše řešil nápaditými světelnými proměnami, například rozsvícením a posunováním světla v 1. dějství, když Tristan s Isoldou procitnou po požití elixíru v náhlé náklonnosti. Světlo dokresluje úsvit ve 2. jednání a světelně pozoruhodný je i již zmíněný konec opery. Inscenace byla komplexně nesmírně působivým, zdařilým, špičkovým projektem. Vyprodaným. Takovým, za jakým pro jeho jedinečnost stojí za to – hodinu vlakem z Londýna na venkov – jet. PETR VEBER

Foto Mike Hoban

39

Hr0308.indd 39

4.8.2003, 15:56:43

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ

Festivaly MEZINÁRODNÍ FESTIVAL HUDBY A TANCE V GRANADĚ (20. 6.– 6. 7.) zahájil Prokofjevův Ivan Hrozný (Orquesta Sinfónica de Galicia, Coro Nacional de Espana, sólisté Alina Gurina, Juan Jesús Rodriguez, dir. Pablo Pérez) a uzavřelo Berliozovo Faustovo prokletí (Orchestre du Capitole de Toulouse, sólisté Zoran Todorovich, Sofie Koch, Alain Vernhes, dir. Michel Plasson). Program dále zahrnul multimediální provedení Honeggerova oratoria Johanka z Arku v koprodukci s Teatro Massimo di Palermo, vystoupení Viktorie Mullové s Orquesta Ciudad de Granada a dirigentem Clausem Peterem Florem (Sibeliův houslový koncert), recitály mezzosopranistky Bernardy Fink, klavíristky Marie Joao Pires, Kvarteta Brodsky, Ensemble Elyma s duchovní hudbou z archívu v katedrále v Oaxace v Mexiku ad.

Osobnosti ANNE-SOPHIE MUTTER, slavná německá houslová virtuoska, obdržela jako první Cenu Herberta von Karajana určenou pro vynikající interprety (50.000 euro). Cenu Mutter převzala v závěru Svatodušního hudebního festivalu v Baden-Badenu, kde vystoupila s Mnichovským komorním orchestrem. * Mutter debutovala v roce 1977 jako „zázračné dítě“ v Salcburku pod taktovkou Herberta von Karajana (1908– 1989). Její repertoár, původně zaměřený zejména na Bacha, Mozarta a Beethovena, se v poslední době rozšířil na díla soudobých skladatelů, zejména Krzysztofa Pendereckého a Wolfganga Rihma. Vloni v srpnu se Mutter (39) provdala za dirigenta, skladatele a klavíristu Andre Previna. ANTONIO PAPPANO, hudební ředitel Royal Opera House Covent Garden, byl jmenován rovněž hudebním ředitelem Národní akademie Santa Cecilia v Římě, a to od října 2005. Vystřídá korejského dirigenta Myung-Whun Chunga (který toto místo zastával od roku 1977). Pappano řekl, že vždycky toužil přidat ke své operní činnosti pravidelnou spolupráci se symfonickým orchestrem a že londýnské opeře věnuje i v období spolupráce s římskou akademií 7 měsíců v roce.

CLAUDIO ABBADO, italský dirigent, se dožil 26. 6. sedmdesáti let. Milánský rodák se po vítězství v soutěžích v 60. letech uvedl debutem v La Scale, aby se brzy stal šéfdirigentem Vídeňských filharmoniků. Působil i ve Státní opeře ve Vídni a vrcholem jeho kariéry bylo šéfovství Berlínských filharmoniků v letech 1989 až 2002. Spoluzaložil i dva mládežnické orchestry – orchestr Evropského společenství a orchestr G. Mahlera. (vla)

V květnu a červnu bude na programu zřídkakdy uváděná Haydnova opera L‘infedeltà delusa v režii Petera Pawlika. * Wiener Kammeroper byla založena v roce 1953 Hansem Gaborem. V divadle pro 300 diváků, které je jejím sídlem od roku 1961, uvádí zřídkakdy provozované opery, v letních měsících hraje v divadle v Schönbrunnském paláci opery a operety, a kromě toho je také dějištěm každoročních Mezinárodních pěveckých soutěží Hans Gabor Belvedere.

Divadlo

PLÁCIDO DOMINGO potvrdil v tisku, že osobně dal 2 miliony dolarů Washingtonské opeře a Los Angeleské opeře – sumu, kterou původně přislíbil známý operní mecenáš Alberto W. Vilar. Původ tohoto daru byl dlouhou dobu předmětem spekulací, neboť Domingo chtěl svůj čin udržet v tajnosti. „Upřímně jsem věřil, že Alberto bude zase v takové finanční pozici, aby se opět ujal své filantropické role na celém světě“, řekl Domingo. Mluvčí Metropolitní opery potvrdil, že Vilarovo jméno, vyryté zlatým písmem v hlavním foyeru, bylo odstraněno. * Vilar byl ještě v roce 2001 v časopise Forbes uváděn mezi 236 nejbohatšími Američany. Štědře podporoval operní domy a orchestry po celém světě (uvádí se celková suma 225 miliionů dolarů, z toho např. 50 miliónů pro Kennedy Center ve Washingtonu, 25 milionů Berlínské filharmonii, 17 milionů na rekonstrukci Royal Opera House Covent Garden v Londýně, 14 milionů petrohradskému Mariinskému divadlu a 10 milionů Washingtonské a Los Angeleské opeře. Washingtonské opeře navíc slíbil od sezony 2001/02 jeden milion ročně v rámci tzv. Vilarova a Domingova programu pro mladé umělce. Jeho obrovská podpora umění skončila poté, co jeho společnost Amerindo Investment Advisors utrpěla 60% ztrátu veškerého majetku.

ŘECKÉ PAŠIJE BOHUSLAVA MARTINŮ, a to jejich 1. verze, byly uvedeny v německé premiéře v Brémách 30. 5. 2003, reprízy se uskutečnily 4., 6., 28., 30. 6., a 4. 7. V roce 2004 bude opera uvedena rovněž šestkrát. Tuto první, původní verzi rekonstruoval Aleš Březina pro Festival Bregenzer Festspiele u Bodamského jezera v Rakousku, kde byla ve světové premiéře uvedena v roce 1999. Jako koprodukce byla bregenzská inscenace uvedena v londýnské Covent Garden v roce 2000, kde obdržela Olivier Award jako nejlepší operní produkce roku (režie David Pountney, scéna Stefanos Lazaridis, kostýmy Marie-Jeanne Lecca, v Bregenzi hráli Vídenští symfonikové pod vedením Ulfa Schirmera, v Londýně pak orchestr Covent Garden pod vedením Charlese Mackerrase). V Brémách dílo hudebně nastudoval Stefan Klingele, režii měla Rosamund Gilmore a scénu navrhl Carl Friedrich Oberle. VÍDEŇSKÁ KOMORNÍ OPERA oznámila svůj dramaturgický plán na sezonu 2003/04, kdy slaví 50. výročí svého založení. V rakouské premiéře uvede v režii Davida Pountneye dvě jednoaktovky (25. 10.), Mr. Emmet takes a walk od Petera Maxwella Daviese na libreto D. Pountneye, a Zora D. od mladé srbské skladatelky Isidory Zebeljan. V prosinci a lednu bude uvedena opera Company od Stephena Sondheima v režii Ferdinanda Chefalo. Od února do dubna se uskuteční barokní festival se třemi operami Claudia Monteverdiho Lamento dÁrianna, Il combattimento di Tancredi e Clorinda a Il ballo delle ingrate (dirigent Lorenz Duftschmid, režie Philipp Harnoncourt) a s reprízami inscenací Periho Euridice a Cavalliho Gli amori dámori e di Dafne.

JURIJ TĚMIRKANOV zrušil své dirigování Pikové dámy v Národní opeře v Lyonu 21. 6. Rozhodl se tak několik dní před premiérou a jako důvod uvedl neshody s režisérem Petrikem Ionesco. „Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě“, řekl Těmirkanov, „ale představení v žádném případě nekorespondovalo s ruským kulturním dědictvím ani s mou láskou k Čajkovskému a Puškinovi a mým pojetím jejich společného

díla“. Těmirkanova nahradí ve všech 8 představeních dirigent Alan Burybayev. * Těmirkanov byl hudebním ředitelem Petrohradské filharmonie od roku 1988 a od 2000 ředitelem Baltimore Symphony. V březnu 2003 řídil vysoce aplaudovanou koncertní verzi Čajkovského Jolanty s Petrohradskou filharmonií v Théâtre du Châtelet v Paříži. Rumunský režisér Petrik Ionesco pracoval ve velkých operních domech v Evropě a Americe a vyučuje na Pařížské konzervatoři. Pro lyonskou Pikovou dámu vytvořil jak režii, tak i kostýmy a světelný projekt. ROYAL OPERA CANADA je nová operní společnost v Torontu. Generální ředitel Dwight Bennet prohlásil, že inscenace první sezony, Carmen, Nabucco, Kouzelná flétna a Aida, budou plně dodržovat záměry skladatelů. „Strom bude strom“, řekl Benentt, „La traviata se nebude odehrávat v ponorce, ale tam, kam jednotlivá dějství umístil Verdi“. LUCIANO PAVAROTTI vystoupí naposledy na jevišti Metropolitní opery v New Yorku 6., 10. a 13. 3. 2004 v Pucciniho Tosce. Pro tato tři speciální představení se také změní plánované obsazení: Tosku bude namísto Daniely Dessi zpívat Carol Vaness a dirigovat bude namísto Johna Fiore umělecký ředitel Met, James Levine. Sedmašedesátiletý tenorista přislíbil vystoupit jako Cavaradossi také v Německé opeře v Berlíně 28. 6. 2004. Naposledy Cavaradossiho zpíval 22. 1. 2002 v londýnské Covent Garden.

Různé SKLADATEL TICHON CHRENNIKOV, který byl 43 let předsedou Svazu sovětských skladatelů (1948-1991), oslavil své devadesátiny (10. 6.) s poctami udělovanými těm, kteří vzdorovali komunistickému režimu v SSSR. Chrennikov úspěšně přežíval nejen ve stalinském teroru, ale i za Chruščova, Břežněva, Andropova, Černěnka, Gorbačova, Jelcina a nyní Putina. I dnes je vlivnou hudební autoritou: je profesorem na Moskevské konzervatoři a 25 let byl předsedou Čajkovského soutěže. Jeho rodný dům v Jelci byl přeměněn v muzeum, před nímž byla odhalena Chrennikovova socha. Jeho díla jsou pravidelně hrána a jeho pís-

40

Hr0308.indd 40

4.8.2003, 15:56:44

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ ně jsou stále velmi populární. Chrennikovova kariéra začala v 1948, kdy ho Stalin osobně jmenoval předsedou Svazu sovětských skladatelů. Prvním jeho krokem v nové funkci byl útok proti „formalismu“ v hudbě na prvním kongresu Svazu skladatelů v 1948, dva měsíce poté, co rezoluce Ústředního výboru odsoudila „formalismus“ Šostakoviče, Prokofjeva ad. Dnes se Chrennikov hájí tím, že zmíněný projev mu byl dán pouze několik hodin před zahájením kongresu. „Rád bych viděl někoho, kdo dostal příkaz z Ústředního výboru něco udělat a odmítl by to“, prohlásil Chrennikov v interview pro New York Times v 1996, „museli byste žít v té atmosféře, abyste pochopili, co se dělo. Učinil jsem vše, abych pomohl svým kolegům. Moje svědomí je čisté.“ Autor Prokofjevovy biografie, Harlow Robinson, řekl, že dnes mají ruští hudebníci skutečně pocit, že Chrennikov „hájil skladatele během sovětského režimu, jak mohl… Dokonce během perestrojky Svaz skladatelů zvolil za svého předsedu opět Chrennikova.“ Přesto Robinson připustil, že byl překvapen rozsahem oslav Chrennikovových narozenin. Ty proběhly ve velkém stylu. V březnu obdržel nejvyšší cenu UNESCO – Mozartovu medaili – za svůj vynikající příspěvek k rozvoji světové kultury. V dubnu usedl do „carské lože“ v Bolšom teatre mezi prezidentem Putinem a dirigentem Valerijem Gergievem na premiéře nové verze Glinkovy opery Ruslan a Ludmila. Krátce před jeho narozeninami mu Putin udělil Cenu prezidenta, města po celém Rusku pořádala koncerty s jeho díly, v Kremlu byla uvedena jeho skladba Napoleon Bonaparte a ve Velké síni Moskevské konzervatoře se uskutečnil na jeho počest galakoncert, jehož se Chrennikov osobně zúčastnil. BERLÍNSKÁ FILHARMONIE oznámila svůj dramaturgický plán na sezonu 2003/04, který podle záměru jejího šéfdirigenta sira Simona Rattlea nabízí kombinaci klasických děl se soudobými skladbami. Zahajovací koncert 5. 9. tak nabídne vedle Brahmsova prvního klavírního koncertu se sólistou Krystianem Zimermannem a vedle Debussyho Moře novou skladbu francouzského autora Henriho Duttileuxe, kterou objednal Rattle a která dosud nemá žádný titul. Dalšími skladateli, které Rattle oslovil, jsou Tan Dun (Čína), Hei-

ner Goebbels (Německo) a Chanerala Ortega-Miranda (Chile).

dua, v oboru historicky poučená provozovací praxe staré hudby.

jej vystřídá v čele České filharmonie brněnský rodák Zdeněk Mácal.

RUKOPIS PRACOVNÍ VERZE BEETHOVENOVY DEVÁTÉ SYMFONIE, připravené pro tisk v 1826, byl nabídnut v londýnské aukci Sotheby s tím, že odhadovaná cena byla 2-3 miliony liber. Rukopis o 575 stránkách vyhotovili dva kopisté, obsahuje však řadu Beethovenových vlastnoručních poznámek a pozdějších úprav jak v orchestraci, tak v rytmu, tempu a dynamice. Rukopis obsahuje i několik stran, které nebyly do prvního tisku zahrnuty. Beethoven složil Devátou symfonii na objedávku Royal Philharmonic Society v Londýně.

HARFISTKA JANA BOUŠKOVÁ během své nedávné série koncertů po Evropě absolvovala i svůj první sólový recitál v renomovaném Théâtre du Châtelet v Paříži. Následně vystoupila na prestižním festivalu Spannungen v Německu, kam byla pozvána vedle řady dalších významných osobností světové klasické hudby. Na společných festivalových koncertech předvedli své umění společně s Janou Bouškovou mj. Gustav Rivinius (violoncello), Christian Tetzlaff (housle), Sharon Kam (klarinet) či vítězka Pražského jara Andrea Lieberknecht (flétna). Všechny koncerty, včetně šesti, na kterých se podílela Jana Boušková, byly nahrávány společností EMI. O velkém úspěchu jediné české umělkyně na tomto evropském festivalu svědčí kladné kritiky německých periodik i nadšený ohlas publika na repertoár vybraných skladeb Ravela, Martina, Saint-Saënse ad.

KAPRALOVA QUARTET podnikl své první japonské turné. Během 16 dnů (od 3. do 19. 6.) představil na 8 koncertech díla A. Schnittkeho, I. Stravinského, V. Kaprálové, B. Smetany aj. na koncertech v Togu, Nagakute či v rámci mezinárodního festivalu komorní hudby v Nagoyi.

NEWYORSKÁ FILHARMONIE se rozhodla, že změní po 40 letech své sídlo – po sezoně 2005/06 bude vystupovat místo v Avery Fisher Hall v Lincoln Center v Carnegie Hall. Proti tomu ostře protestuje vedení Lincoln Center. Prezident Lincoln Center Reynold Levy naznačil v tisku, že Lincoln Center zamýšlí zaujmout útočný postoj a že se dokonce obrátí na soud, pokud se obě strany nedohodnou. Paul B. Gienther, prezident filharmonie, prohlásil, že si orchestr není vědom žádného porušení nájemní smlouvy. SBOROVÉHO MARATÓNU V BERLÍNĚ, největšího sborového festivalu na celém světě, se o víkendu 21. a 22. 6. zúčastnilo na 30. 000 pěvců z pěti kontinentů, neboli 550 sborů ze 17 zemí. Uskutečnilo se 800 koncertů na různých místech v Berlíně, včetně prostranství před Brandenburskou bránou či Bundestagem. V sobotu zněla hudba od klasických skladeb k rocku, popu a gospelu po celé třídě Unter den Linden ve východním Berlíně (tzv. „sborová míle“), v neděli festival zakončil masový koncert na Náměstí Gendarmenmarkt s tradičními berlínskými písněmi a německou národní hymnou. Letos poprvé tento festival, konaný již po dvacáté, oslavil sjednocení města Berlína.

Česká hudba v zahraničí FLÉTNISTKA JANA SEMERÁDOVÁ A CEMBALISTKA MONIKA KNOBLOCHOVÁ získaly společně 3. cenu na „16. Grosser Förderpreiswettbewerb 2003 der Konzert– gesellschaft München“ v soutěžní kategorii

FRANTIŠEK TOMÁŠEK získal na 30. ročníku Mezinárodní akordeonové soutěže v chorvatské Pule (29. 5.–1. 6. 2003) 2. cenu v juniorské kategorii. V komorní kategorii pak Acola duo – Dalibor Tuž (viola) a Jan Sochor (akordeon) – získalo 1. cenu. Všichni jsou studenty Pražské konzervatoře, jejich pedagog prof. Ladislav Horák zasedl v porotě soutěže. Té se zúčastnilo 92 sólistů a 19 komorních ansámblů ze 16 zemí. ČESKÁ FILHARMONIE V RAKOUSKU. Úspěšným zájezdem se dvěma vyprodanými koncerty ve vídeňském Konzerthausu 2. a 3. 6. se s Českou filharmonií rozloučil její šéfdirigent Vladimir Ashkenazy. V rámci mezinárodního festivalu o hudební propagandě zde zazněly Prokofjevova Zdravice a hudba k filmu Ivan Hrozný a Šostakovičova svita z hudby k filmu Nezapomenutelný rok 1919 a hudba k filmu Pád Berlína (2. 6.), spoluúčinkoval mladý klavírista Lukáš Vondráček. Následujícího večera pak Česká filharmonie společně s mezzosopranistkou Lilli Paasikivi, basistou Peterem Mikulášem, Slovenským filharmonickým sborem a Kühnovým dětským sborem přednesli Prokofjevovo oratorium Na stráži míru a Šostakovičovu Symfonii č. 13. Úspěchem u vídeňského publika se tak uzavřela pětiletá éra Vladimira Ashkenazyho u České filharmonie. Od nové sezony

PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR odjel na turné do Španělska. V Madridu vystoupil 10. 6. na koncertě k poctě španělského skladatele Josého Perise, kde zpíval jeho skladbu Misa De La Santa Faz. Spoluúčinkoval Orquesta Sinfonica de Madrid pod taktovkou Krzysztofa Pendereckého. Koncertu se zúčastnili členové královské rodiny a diplomaté, zároveň byl pořízen rozhlasový i televizní přenos. Poté sbor účinkoval 12. a 13. 6. v Palacio Euskalduna při provedení Beethovenovy Missy solemnis spolu s Orquesta Sinfonica de Bilbao pod taktovkou Juana Jose Meny. SEVEROČESKÁ FILHARMONIE TEPLICE provedla v červnu na dvou koncertech v Rakousku ve městech Villach a St. Paul oratorium Eliáš od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Spoluúčinkoval sbor Norbert Artner z Villachu a sólisté z Maďarska a Rakouska včetně mezzosopranistky Bernardy Fink. Stejný program s tímto sborem zazní též na závěrečném koncertě Beethovenova festivalu v Teplicích dne 9. 10. 2003. Severočeskou filharmonii čeká v červenci kromě letních kolonádních a večerních koncertů v Teplicích ještě zájezd do Drážďan s díly L. van Beethovena, I. Stravinského a F. Poulenka ve spolupráci se Singakademie Dresden. Poté bude účinkovat na koncertě v německém Ulmu, kde provede Requiem Andrewa Lloyda Webbera, a na přelomu července a srpna odjede ještě na dva koncerty v okolí Mnichova, kde přednese 4. symfonii A. Brucknera a Dvořákovu 9. symfonii. Tím Severočeská filharmonie uzavře svou koncertní sezonu, která byla mimořádně umělecky úspěšná a bohatá na zahraniční zájezdy, neboť na více než 35 koncertech po celé Evropě navštívila řadu evropských kulturních center včetně Frankfurtu nad Mohanem, Basileje, Paříže, Berlína, Mnichova ad. sla

41

Hr0308.indd 41

4.8.2003, 15:56:45

S T U D I E , K O M E N TÁ Ř E

Jabkenická myslivna opět otevřena „Jabkenice malá víska, každému se po ní stýská“, zapsala si do svého deníčku kdysi Bettina Smetanová. I jí tedy – podobně jako slavnému skladateli, který zde trávil posledních deset let svého života – přirostly Jabkenice se zdejší myslivnou a rozsáhlou, dodnes zachovanou oborou k srdci. Bedřich Smetana se do tohoto malebného koutu středních Čech přistěhoval v roce 1875. V prvním zápise, který se v souvislosti s jeho zdejším pobytem objevil v kronice „jablkynické“ školy, se o tom píše: „Roku 1875 stala se změna v úřadě lesovním. Nadlesním jmenován p. Jos. Schwarz, s kterým 1. června přistěhoval se jeho tchán, slovutný skladatel a operní mistr p. Bedřich Smetana, kapelník král. česk. zem. Divadla v Praze na odpočinku pro ztrátu sluchu.“ Rok poté, co hluchota Smetanu zbavila pevného existenčního zajištění, se tedy skladatel uchýlil ke své nejstarší dceři Žofii, kde oproti původním plánům, v nichž doufal v uzdravení a návrat do Prahy, prožil nakonec celých deset let. Již roku 1876 si do svého deníku poznamenal: „Dne 3. června jsem se odstěhoval navždy do Jabkenic, mám žít pospolu s rodinou u své dobré a hodné dcery Žofie; – až jestli se poměry moje nezlepší.“ Ani Jabkenická myslivna dnes

Myslivna za života Bedřicha Smetany v kresbě Bohumíra Kozáka z roku 1957

tehdy však Smetana nezahálel a od komponování se – chorobou pro skladatele snad nejstrašnější – nenechal nikterak odradit. Vždyť tu nejen dokončil cyklus Má vlast, ale vytvořil i většinu svých nejvýznamnějších děl: opery Hubička, Tajemství a Čertova stěna, oba smyčcové kvartety, klavírní cykly Sny a České tance i řadu skladeb sborových. Foto Pavel Horník

Po Smetanově smrti prošla jabkenická myslivna několika etapami, během nichž se postupně přetvářela ve skladatelův stále důstojnější památník. První vlaštovkou těchto bohulibých snah se stalo odhalení pamětní desky na zdi myslivny tři roky po Smetanově smrti (1888). O čtyřicet let později zde pak byla jako malé muzeum poprvé zpřístupněna i Smetanova pracovna, i když budova tehdy stále ještě sloužila původním účelům. „Dne 29. 7. 1928 bylo v Mladé Boleslavi ustaveno kuratorium pro zřízení a udržování Smetanova musea v Jablkynické myslivně. Za obec Jablkynice povolán p. starosta“, píše se v obecní kronice, která pokračuje popisem slavnostního otevření zmíněných prostor: „Již během dopoledne proudilo mnoho obecenstva obcí a hlavně oborou. Byli většinou ze vzdálenějších míst. Slavnostní otevření Smetanova musea za účasti Sokolstva, hasičstva, selské jízdy, střelectva, delegátů osvětových spolků, sboru důstojníků z Mladé Boleslavi, zástupců hudebních a pěveckých spolků z Prahy a Brna a jiných měst a tisíců občanstva z celého okolí…“ Teprve však 4. 4. roku 1936 myslivnu od majitelů panství, hrabat Thurn-Taxisů, odkoupilo za 65 tisíc Kč sdružení Dědictví Bedřicha Smetany v Jabkenicích, které zde ve spolupráci se Smetanovým muzeem otevřelo 13. června

42

Hr0308.indd 42

4.8.2003, 15:56:45

S T U D I E , K O M E N TÁ Ř E

1937 – tedy asi po roce – první Smetanovu expozici. „Hlavní podíl na této akci měl zdejší učitel Havlín, který také hned zahájil velkou propagaci na získání členů jak zakládajících, tak i přispívajících. Každý zakládající má zaplatit 1000 Kč jednou provždy, přispívající 6 Kč ročně“ zmiňuje se na další ze stránek obecní kronikář a dále pokračuje: „Při valné hromadě, konané 8. listopadu tohoto roku (tedy 1936), měla společnost tato již přispívajících členů 200 a zakládajících 22“. O dalších třináct let později pak Smetanovo muzeum převzalo myslivnu do své správy a instalovalo expozici novou. Poslední byla zpřístupněna v letech 1964–87, kdy Národní muzeum (pod jehož správu Smetanovo muzeum jako součást nově zřízeného Muzea české hudby přešlo roku 1976) zahájilo vzhledem k havarijnímu stavu celého objektu jeho rozsáhlou rekonstrukci. Bohužel, na novou expozici se již finanční prostředky nepodařilo shromáždit a myslivna zůstala až do 31. 5. 2003 veřejnosti nepřístupná. V tento den se však její dveře po patnácti letech opět otevřely, a budova již jako plně zrekonstruovaný Památník Bedřicha Smetany v Jabkenicích slavnostně přivítala své první návštěvníky. Současná, v pořadí tedy již čtvrtá stálá expozice je rozdělena na dvě základní části. První z nich přibližuje obrazovými a písemnými dokumenty i řadou dochovaných osobních předmětů život Smetanovy rodiny i rodiny Žofie a Josefa Schwarzových v Jabkenicích a dokumentuje i skladatelovy kontakty s Mladoboleslavskem před jeho trvalým příchodem do této půvabné vesničky. Druhá část je Pohled do nově zrekontsruovaného salónu Foto Pavel Horník

pak věnována Smetanově tvorbě jabkenického období a to jak jejímu šíření prostřednictvím hudebních nakladatelství a vydavatelství, tak – a to především – jejímu provozování na koncertech a operních scénách u nás i v zahraničí. Dozvíme se tu např. podrobnosti o premiéře Libuše, zajímavosti o 100. provedení Prodané nevěsty či řadu informací o prvním kompletním uvedení Mé vlasti. Jádrem expozice jsou pak interiéry Smetanovy pracovny a rodinného salónu, zrekonstruované podle dobových svědectví a zčásti zařízené i původním dochovaným nábytkem a dalšími autentickými předměty. V sále s malou galerií obrazů skladatelova vnuka Zdeňka Schwarze s motivy Jabkenic a okolí je rovněž možný poslech Smetanových skladeb a prostřednictvím některých výtvarných děl – především plastik – se tu můžeme seznámit i s tím, jak Smetanu viděli naši přední výtvarníci v čele s Josefem Wagnerem. Výhledově by tu měla být rovněž instalována opona, kterou pro ochotnický spolek Hálek v Jabkenicích namalovala Betty Smetanová. Podle slov ředitelky Smetanova muzea, dr. Olgy Mojžíšové, se měla volným pokra-

Bedřich Smetana Foto archív

čováním expozice stát i zahrada obklopující myslivnu, upravená podle dobových svědectví rovněž do původního stavu. Na to, podobně jako na plánované audiovizuální projekty však, doufejme že pouze prozatím, finanční prostředky nestačily. Nicméně i v této podobě, kdy bylo pod vedením architektů Petra Kováře a Karla Vostárka do celkové rekonstrukce vloženo doposud kolem osmi miliónů korun, již představuje jabkenická myslivna důstojnou připomínku jednoho z nejvýznamnějších úseků Smetanova života. Slavnostní otevření památníku 31. 5., jehož se vedle zdejší dlouholeté průvodkyně Květy Zumrové zúčastnili dva Smetanovi pravnuci, prof. Lubor Schwarz a ing. Petr Hejdušek, provázelo za krásného počasí průvodní slovo dr. Olgy Mojžíšové a výběr ze Smetanovy sborové tvorby v podání Mužského pěveckého sboru Vítkovice. Jako první zazněla Smetanova Hesla, která před 115 lety přednesl u příležitosti odhalení Smetanovy pamětní desky na jabkenické myslivně pražský Hlahol. HANA JAROLÍMKOVÁ Otevírací doba: od dubna do září kromě pondělí: 10–17 hodin od října do března: na objednávky předem na telefon 326 389 127, 608 845 549 nebo na e-mail: [email protected]

43

Hr0308.indd 43

4.8.2003, 15:56:48

ZADÁNO PRO

O České filharmonii s VÁCLAVEM RIEDLBAUCHEM Václav Riedlbauch nastoupil do funkce generálního ředitele České filharmonie 1. ledna roku 2001. Má za sebou tedy právě polovinu svého funkčního období. Za tu dobu provedl již řadu větších či menších změn a musel se vypořádat i s jednou nečekanou přírodní katastrofou, k níž směřuje hned moje první otázka. V loňském roce jste byl, pane řediteli, často vídán v denním tisku v holínkách a pracovním oděvu. Se svými kolegy jste totiž likvidovali ničivé následky srpnových povodní, které postihly vaši krásnou budovu vzhledem k její poloze více než tragicky. Bohužel, za atraktivní místo u řeky s nádherným výhledem na Hrad, jste tentokrát zaplatili opravdu krutou daň. Jak u vás vypadá situace v současnosti? Původní odhad škod byl vskutku naprosto katastrofický, protože se pohyboval kolem 120 miliónů korun. Pod vodou byl celý suterén Rudolfina s technologickým zařízením, stroji a rozvodnami – tedy se vším, co k životu v této budově potřebujete. Určitými opatřeními se nám však leccos podařilo zachránit nebo opravit, takže konečná částka (kterou však ještě na halíř spočítánu nemáme) dělá řádově asi 65 miliónů korun. Samozřejmě, že do této sumy, v níž jsou zahrnuty díky změněným klimatickým podmínkám prostředí i poměrně velké škody na nástrojích (především klavírech a varhanách) či kompletní výměna systému automatického řízení švýcarskou firmou Sauter, nepočítáme obchodní ztráty, které činí vzhledem k poměrně dlouhodobému uzavření budovy a přerušení jejího provozu dalších 7–8 miliónů. Budovu jste ale otevírali již 23. září! Byť jste se tehdy museli na určitý čas spokojit pouze s provizorními podmínkami např. bez výtahů či klimatizace, byl to téměř neuvěřitelný výkon. Jak jste to dokázali?

Při první příležitosti, kdy opět začala fungovat elektřina, okamžitě nabídli pomoc zdejší zaměstnanci (což nejsou zdaleka jenom členové orchestru, ale i kolegové ze správního aparátu) a jejich rodinní příslušníci. A to je takové pohlazení po duši, když vidíte, že lidé stále ještě dokáží něco udělat jeden pro druhého… Zamýšleli jste se také nad tím, jestli by nebylo vhodné dosavadní protipovodňová opatření zesílit? Samozřejmě, protože kdykoliv by se mohla podobná situace opakovat. Nezůstali jsme však pouze u plánů, ale okamžitě jsme do těchto projektů rovněž investovali a najali si k tomu špičkové firmy. Práce se dokončily teď v červnu, takže kolik přesně nás to stálo navíc, zatím opravdu nevím. Odhadem však další 3 až 4 milióny korun, na které jsme použili především finanční dary od veřejnosti. Někdy byla ta její spontánní reakce až dojemná a vůbec nezáleželo na tom, jestli vám někdo na konto poukázal milión, nebo jestli vám nějaká věrná abonentka poslala tři stovky, protože víc nemohla… Jistě to všechno pro vás nebylo jednoduché a přidělalo vám to spoustu starostí. Česká filharmonie však fungovala i přes tyto útrapy vlastně bez přerušení a vy jste za tu dobu přistoupil i k různým organizačním změnám, novinkám či vylepšením. Asi nejdůležitějším krokem byla hned na počátku vašeho funkčního období úprava Umělecké rady orchestru…

Určitě. Uměleckou radu orchestru totiž považuji za jeden z nejdůležitějších, ne-li úplně nejdůležitější orgán orchestru Česká filharmonie. Vždyť se jedná o reprezentativní hlas těch, kteří umění přímo na pódiu vytvářejí, jejich názor je tudíž pro mě určující. A protože když je lidí pohromadě moc, nikdy se nic nevyřeší, hned na počátku svého funkčního období jsem se radu rozhodl zredukovat. Jejími členy jsou zástupci jednotlivých nástrojových skupin orchestru: vedoucí skupiny sekundů František Havlín, zástupce koncertního mistra violoncell Josef Dvořák, flétnista Radomír Pivoda, hobojista Ivan Séquardt, klarinetista Tomáš Kopáček a kontrabasista Pavel Nejtek, předsedou je koncertní mistr Miroslav Vilímec. Na všechna naše jednání mají samozřejmě volný přístup i oba další koncertní mistři, Bohumil Kotmel a František Host. Prvním úkolem vaší nově ustavené Umělecké rady – čili mozkového trustu České filharmonie, jak ji s oblibou nazýváte – byla volba nového šéfdirigenta… Nejen prvním, ale zároveň nejzávažnějším úkolem, protože vždy se v takovém případě jedná o klíčový moment života této instituce! Čtyři měsíce po mém nástupu, tzn. někdy v dubnu roku 2001, Vladimir Ashkenazy (který měl ve své funkci končit 30. června) sice podepsal smlouvu na další dva roky, ale bylo nutné si ujasnit, co bude dál. Řada závazků a nabídek – speciálně na rok 2004 – byla totiž uzavírána či směrována přímo na něj. Když mi nakonec v srpnu 2001

44

Hr0308.indd 44

4.8.2003, 15:56:51

ZADÁNO PRO

oznámil, že by raději skončil podle původní dohody, tzn. ke 30. červnu 2003, protože by se chtěl v následujících letech věnovat projektům, které dosud kvůli šéfování v ČF odkládal, začali jsme hned jednat. Především jsme si vytvořili mezi jednotlivými dirigenty, s nimiž ČF od roku devadesát spolupracovala, takovou kategorizaci: s kým by spolupráce měla pokračovat určitě i nadále, s kým méně a s kým třeba vůbec ne. Do užšího výběru se nám tak dostalo pět dirigentů a nakonec rozhodlo Mácalovo vystoupení s Filharmonií v únoru 2002. I když jsme již tehdy museli mít připravenou sezonu 2003 – 2004, kterou jsme kvůli v té době neobsazenému postu šéfdirigenta řešili pozváním celé řady špičkových dirigentů zahraničních (včetně např. sirů Nevilla Generální ředitel České filharmonie, Václav Riedlbauch Foto Karel Šanda

Marrinera či Johna Eliota Gardinera), Zdeněk Mácal se bude i v té své první sezoně s ČF etablovat více než dostatečně. Odjíždí s ní hned teď v srpnu na první zahraniční zájezd do Německa a Itálie a 9. a 10. října jej pak Praha uvítá na prvním abonentním koncertě. V průběhu sezony bude řídit ještě čtyři programy. Dalším podstatným úkolem Umělecké rady byla diskuse o výměně některých hráčů u prvních pultů. Na základě konkurzu došlo k takové změně na místě prvního hobojisty, kde jsme nejprve mohli vidět Liběnu Séquardtovou, kterou však po třičtvrtě roce kvůli jejím rodinným důvodům vystřídala neméně znamenitá Jana Brožková, a prvního violisty, kde máme horké kandidáty dokonce dva. Jaroslava Pondělíčka a Barboru Holickou, mezi nimiž rozhodne teprve po roce konečný verdikt Zdeňka Mácala a Umělecké rady. Došlo v koncepci jednotlivých abonentních řad ČF za dobu vašeho šéfování k nějakým změnám? Hlavní změny jsou dvě. Již druhým rokem pořádáme samostatnou řadu koncertů komorních orchestrů, jejichž vystoupení byla dříve součastí programů ČSKH (v následující sezoně se v rámci tohoto cyklu představí celkem sedm českých těles), a letos poprvé naopak nebudeme mít Cyklus M, věnovaný našim mladým interpretům. Myslím si totiž, že by měli dostat šanci v rámci běžných abonentních řad a koncertů ČSKH. Jsou-li dobří, musejí obstát v tvrdé konkurenci. K menší změně pak dochází ještě na počátku sezony. I když letos ji budeme již potřetí zahajovat kolem data Dvořákova narození a pokračovat tak od roku 2001 v nastolené tradici (letos se koncert koná 7. září), poprvé budou abonentní koncerty posunuty až na říjen: tedy po skončení festivalu Pražský

podzim, v jehož rámci bude ČF rovněž po několika letech vystupovat. A novinky či zajímavosti v dramaturgii? Vedle řady akcí, souvisejících s vyhlášením někdejšího Roku české hudby, letos oficiálně přejmenovaného na Českou hudbu 2004, je to 7. ledna vstupní koncert ČF, dále jeden z koncertů dvoudenní Pocty Antonínu Dvořákovi 2004, na němž 2. května (tedy den po skladatelově úmrtí) zazní pod taktovkou Jiřího Bělohlávka Novosvětská a v podání Jiřího Bárty violoncellový koncert, a pak zejména vlastní projekt ČF, vyhlášený pod názvem Pocta české hudbě a jejím tvůrcům, vztahující se i na větší část sezony 2004 – 2005. K naší velké radosti se setkal s obrovskou odezvou – a co nás těší snad nejvíce – že se tak stalo nejen mezi domácími ale rovněž i mezi zahraničními umělci. Skoro nikdo z nich neodmítl na naše požádání zařadit něco z nabídnutého českého repertoáru do svého vystoupení v Praze. Navíc jsme se publiku rozhodli ukázat, že kromě vynikajících děl tu máme na vysoké úrovni rovněž umění interpretační, a to nejen sólisty, dirigenty a komorní soubory, ale rovněž vynikající orchestrální tělesa, z nichž dvě jsme do našich abonentních řad pozvali tentokrát i jako své hosty. Letos to bude SOČR a Pražští symfonikové, v té další počítáme se Státní filharmonií Brno a Janáčkovou filharmonií Ostrava. Držíme i tradici pořádání silvestrovských koncertů… S bývalým dramaturgem Jaroslavem Smolkou jste spolupráci vloni ukončil. Kdo tedy vytváří náplň jednotlivých sezon? Jaroslav Smolka se na mne určitě trochu hněval, ale stále jsem přesvědčen o tom, že v oblasti orchestrálních programů pro profesionálního dramaturga v ČF v posledním období nebyly a dosud ještě nejsou – ve smyslu jeho plného vytížení – zcela adekvátní podmínky. Zatím suplujeme jeho práci ve trojici s manažerkou orchestru, dr. Evou Sedlákovou, a vedoucí koncertního oddělení, Evou Hallerovou. Jde totiž o cestu plnou kompromisů, kdy nemůžeme prosazovat pouze svoje záměry, ale musíme často vycházet vstříc i nejrůznějším přáním té druhé strany – čili pozvaných dirigentů… Je to však samozřejmě pouze provizorní řešení, dokud tady nebude možnost trvalé, koncepční

45

Hr0308.indd 45

4.8.2003, 15:56:56

ZADÁNO PRO

a regulérní spolupráce s novým šéfdirigentem. I tak, pokud orchestrální sezonu nezaštítíme nějakým hlavním tématem či okruhem, jako tomu bylo v minulých dvou letech, bude i nadále prostor pro dramaturga dost omezený. Všimla jsem si, že jste dali letos poměrně dost příležitostí i našim mladším dirigentům, Ondřeji Kukalovi, Františku Preislerovi, Leoši Svárovskému či Tomáši Hanusovi… Mně ležel dost dlouho v hlavě obecnější problém uměleckého růstu ještě mladších českých dirigentů. Pravidelně se totiž k práci s orchestrem dostávají pouze během studia a pak je najednou konec. Dohodli jsme se na podpoře vybraných mladých domácích dirigentů s Nadací „Život umělce“ a opětovně ustavili někdejší místo asistenta šéfdirigenta. Jako první jej v roce 2001 u Vladimira Ashkenazyho získal Zbyněk Müller, druhým, který ho vloni vystřídal a bude ještě pokračovat u Zdeňka Mácala, se stal talentovaný student HAMU Jakub Hrůša. K problému spolupracujících dirigentů něco zásadního: Je sice krásné mít každou sezonu řadu zajímavých hostů, ale mou ideou je vytvoření okruhu stálých dirigentů (bez všech těch značně módních titulů), kteří náš orchestr již znají a mohou do něj díky své pravidelnější spolupráci také něco podstatnějšího vložit. Novinkou, která provází váš nástup do funkce generálního ředitele našeho prvního orchestru, je také změna někdejšího bulletinu na vcelku reprezentativní revue. Po dlouhých debatách s dr. Yvettou Koláčkovou jsme dospěli k názoru, že forma jakési všehochuti bude asi nejlepší. Každý si tam najde to své ať už z historie orchestru, aktuálních informací o jeho umělecké činnosti či nejrůznějších zajímavostí z orchestrálního zákulisí. Záměrně jej vydáváme v česko-anglické mutaci, protože nám slouží zároveň jako propagační materiál i při našich cestách do zahraničí. A jaké máte v nejbližší době v plánu? Tak snad pouze pár slov k těm nejvýznamnějším. Letos i příští rok navštívíme Japonsko, poměrně dlouhý zájezd je naplánován s dvořákovským programem na rok 2004 do Ameriky, kam po odřek-

nutí sira Charlese Mackerrase (s nímž ale navštívíme Vídeň a s dvořákovsko-janáčkovským programem i Londýn – jeden koncert tzv. Proms) pojedeme s Andrejem Borejkem, v srpnu nás čeká Salcburk, kde budeme hrát s Gerdem Albrechtem, Pražským filharmonickým sborem a znamenitými sólisty Dvořákovo Requiem a v létě pak snad to nejdůležitější, tři koncerty se Zdeňkem Mácalem na jednom z nejprestižnějších festivalů Německa, Schleswig-Holsteinu. Ani zmíněný zájezd se Zdeňkem Mácalem a Ken-ičiro Kobajašim do Japonska však není méně prestižní. Budeme tam totiž účinkovat nejen v rámci Festivalu české hudby, pořádaného samotnými japonskými partnery, ale i v rámci Festivalu NHK, kam se sjíždějí opravdové špičky a kde bychom se Zdeňkem Mácalem, Pražským filharmonickým sborem a japonskými sólisty měli dvakrát předvést Beethovenovu Devátou, s přímým přenosem této první japonské televizní stanice. S nahráváním je to v posledních letech dost špatné. Přesto máte několik projektů rozjednaných či již dokonce rozpracovaných. Které to jsou? Tak především teď v září začínáme s Jiřím Bělohlávkem pro firmu Supraphon nahrávat komplet symfonií Bohuslava Martinů (poslední CD by mělo vyjít roku 2005) a s Christopherem Hogwoodem v srpnu jazzově laděná díla Martinů. 22. září pořídí Supraphon živý záznam Čajkovského houslového koncertu s Pavlem Šporclem a Jiřím Bělohlávkem. Chce tak zkompletovat snímek Dvořákova obdobného díla z koncertu v září 2001 s Vladimirem Ashkenazym u dirigentského pultu a vydat Pavlu Šporclovi jeho první orchestrální CD. Na jaře příštího roku pak máme pokračovat společně s Bohuslavem Matouškem v nahrávání Martinů skladeb s koncertantními houslemi a v dalším výběru orchestrálních děl Alexandra Zemlinského se znalcem jeho tvorby Anthonym Beaumontem. První CD už je na trhu, druhé, které obsahuje Zemlinského známou Lyrickou symfonii a Cymbelina, vyšel letos na jaře. Ve hře je i pravidelná spolupráce s japonskou firmou Octavia Records, kde se v posledních letech realizovaly projekty s Vladimirem Ashkenazym (Život hrdinův a Metamorfózy pro 23 smyčců R. Strausse) a Ken-ičirem Kobajašim (postupně vydávaný

komplet živých záznamů koncertního provedení Čajkovského symfonií, Mahlerova Sedmá, Dvořákův violoncellový koncert a další). Celkově tedy není situace v oblasti nahrávání nijak růžová. Růžová však není v celé kultuře a zvláště pak ve vážné hudbě. Myslíte, že se něco v této nadstandardní sféře změní vstupem České republiky do Evropské unie? Pro nás, kteří jsme se museli naučit už dávno starat sami o sebe a zdaleka se nespoléhat pouze na státní dotace či sponzorské příspěvky, se může změnit jediná věc: existenční parametry by se pod určitým venkovním tlakem mohly začít srovnávat. A já věřím, že šance pro nás v tomto ohledu určitě jsou. Svou uměleckou úroveň jsme zvyklí s evropským i mimoevropským okolím srovnávat permanentně, tady se pro nás nic nového neobjeví. Česká filharmonie tedy stojí na prahu své další etapy. Čeká ji spolupráce s novým šéfdirigentem, Zdeňkem Mácalem, etablování v rámci dalších festivalů i na nových pódiích a od příštího roku v souvislosti se vstupem do Evropské unie možná i řada menších či větších změn v oblasti jejího existenčního zázemí. Do roku 2005 bude v jejím čele stát generální ředitel, prof. Václav Riedlbauch. Člověk, který chce koncerty našeho prvního orchestru zpřístupnit co největšímu okruhu zájemců – a to nejen formou diferencovaného vstupného či vypsanými slevami, ale i větším počtem veřejných generálek pro školy a seniory či vstupenkami pro studenty konzervatoří či HAMU zdarma. Člověk, který se snaží obě hlavní složky této instituce, hudbu a výtvarné umění, alespoň čas od času propojovat, jako v případě atraktivní výstavy Mikuláše Medka, provázené autorskými večery Jana Klusáka a Marka Kopelenta. Člověk, který se vedle své náročné funkce v čele České filharmonie věnuje i nadále studentům skladby na pražské HAMU a pokud mu čas dovolí i své lásce největší, komponování. Především však člověk, který chce České filharmonii vrátit značku nejvyšší kvality. Připravila HANA JAROLÍMKOVÁ

46

Hr0308.indd 46

4.8.2003, 15:56:59

OD FIRMY K FIRMĚ " Francouzský dirigent Bertrand de Billy završil sérii titulů Mozartových oper pro značku ARTE NOVA (BMG ARIOLA) dokončením nahrávky slavné „pražské“ opery Don Giovanni. Jedná se opět o studiovou nahrávku s orchestrem Vienna Radio Symphony a řadou zajímavých mladých sólistů (Kwangchul Youn, Regina Shörg, Heidi Brunner, Jeffrey Francis, Maurizio Muraro, Birgid Steinberger ad.). " Na tiskové konferenci 23. 6. v hotelu Renaissance, věnované nové sezoně a zahajovacímu koncertu na Staroměstském náměstí 25. 6. (kde Serge Baudo dirigoval provedení děl A. P. Borodina, M. de Fally, A. Dvořáka a M. Ravela), představili své nové album rovněž Pražští symfonikové. CD vydala firma MUSICVARS a pod taktovkou Serge Bauda na něm hrají díla M. Ravela, C. Debussyho a A. Honeggera. vla " Klavírní skladby Carla Maria von Webera zůstaly poněkud ve stínu jeho nejslavnějšího díla, opery Čarostřelec. Nicméně i mezi nimi se najdou častěji provozované skladby jako klavírní sonáty č. 2 a 3 a zejména slavné Rondo brillant op. 65, známé jako Vyzvání k tanci. Pro značku ARTE NOVA (BMG ARIOLA) je nahrála profesorka konzervatoře v Torinu a klavírní virtuoska Mariaclara Monetti von Slawik. " Kompletní Růžencové sonáty H. I. F. Bibera vydává v provedení souboru Les Veilleurs de Nuit (Alice Piérot – housle a dirigent, Marianne Müller – viola da gamba, Pascal Monteilhet – theorba, Elisabeth Geiger – claviorganum) firma ALPHA PRODUCTION (CLASSIC). " Dvě nová alba představila 25. 6. na tiskové konferenci v Praze v restauraci Mánes, věnované především nové sezoně a letnímu festivalu Špilberk, i Státní filharmonie Brno. Na prvním neprodejném albu natočil šéfdirigent Petr Altrichter skladby S. Proko-

fjeva, R. Ščedrina, L. Fišera a A. Dvořáka, na druhém pro japonskou firmu JOD CLASSIC za řízení japonského dirigenta Hisajoši Inoue jsou skladby P. I. Čajkovského (Symfonie č. 5 a Slovanský pochod). vla " Harfistka Charlotte Balzereit nastoupila již ve svých třiadvaceti letech skvělou kariéru. Po studiích v Mnichově a v Paříži se totiž okamžitě stala sólistkou Vídeňských filharmoniků. Pro firmu ARTE NOVA (BMG ARIOLA) nahrála šest sólových sonát skladatele 18. století Antonia Röslera Rosettiho. Rosetti (původem Čech) zkomponoval původně sonáty pro housle a klavír a teprve později je přearanžoval pro harfu. Mezi dalšími nahrávkami Rosettiho děl pro firmu ARTE NOVA nechybí např. ani jeho hornové koncerty v nastudování našeho Radka Baboráka. " Vydavatelství DABRINGHAUS UND GRIMM (CLASSIC) přichází v těchto dnech na trh s několika novými nahrávkami: souborným vydáním Lalových klavírních trií v podání Tria Parnassus, 1. svazkem Mozartových klavírních koncertů, nastudovaných Christianem Zachariasem a Orchestre Chambre de Lausanne či Sextetem op. 178 a Velkým kvintetem op. 107 Joachima Raffa v podání souboru Ensemble Villa Musica. " Slavný broadwayský muzikál Oliver! podle knihy Charlese Dickense Oliver Twist na hudbu a texty Lionela Barta měl premiéru roku 1960 v Londýně a roku 1963 v New Yorku. Od té doby proběhly již stovky a stovky repríz. V době jeho vzniku pořídila firma RCA VICTOR (BMG ARIOLA) studiovou nahrávku s hlavními představiteli původního obsazení, která byla vydána na LP. Nyní ji v remasterované podobě a s řadou bonusových tracků vydává na CD. Vychází v sérii Broadway Deluxe Collection ve vkusném, bohatě vypraveném digipaku. " Další ze slavných broadwayských muzikálů Fiddler on the Roof (Šumař na střeše) na hudbu Jerryho Bocka a texty Sheldona Harnicka měl premié-

ru v broadwayském divadle Imperial v New Yorku v roce 1964 a také se od té doby hraje na celém světě. I v tomto případě pořídila firma RCA VICTOR (BMG ARIOLA) studiovou nahrávku s původním obsazením, která byla vydána na LP ještě v roce premiéry – 1964. Nyní ji tato firma opět v remasterované podobě, s řadou bonusových tracků a v bohatě vypraveném digipaku vydává v sérii Broadway Deluxe Collection. " Třetím titulem, vydaným v této podobě na CD v sérii Broadway Deluxe Collection, je broadwayský muzikál Hello Dolly s hudbou Michaela Stewarta a texty Jerryho Hermana, který patří vůbec k nejslavnějším muzikálovým představením v historii. V divadle St. James v New Yorku, kde měl premiéru v roce 1964, se uskutečnilo celkem 2. 844 repríz! a to nemluvíme o nesčetných inscenacích na celém světě včetně pražského Hudebního divadla v Karlíně. " Dvacet mazurek op. 50, Valse Romantique, Čtyři polské tance a Dvě mazurky op. 62 Karo-

la Szymanowského vydává v podání klavíristy Marka-Andrého Hamelina firma HYPERION (CLASSIC). " Symfonie Josepha Haydna č. 90 C dur, č. 91 Es dur, č. 92 G dur a na dalším CD symfonie č. 93 D dur, č. 94 G dur a č. 95 c moll vydává v nastudování orchestru The Hanover Band v čele s dirigentem Royem Goodmanem firma HELIOS (CLASSIC). " Vydavatelství NAIVE (CLASSIC) rozšiřuje v těchto dnech svoji nabídku o Pucciniho opery Edgar a Villi. Sólové party v Edgarovi nastudovali Julia Varady (Fidelia), Mary Ann Mac Cormick (Tigrana), Carl Tanner (Edgar), Dalibor Jeniš (Franck) a Carlo Cigni (Gualtiero), které doprovází Choeur de Radio France a Orchestre National de France v čele s dirigentem Yoelem Levim. Sólisty v opeře Villi jsou Mélanie Diener (Anna), Aquiles Machado (Roberto) a Ludovic Tézier (Gugliemo), dále účinkují Choeur de Radio France a Orchestre Philharmonique de Radio France v čele s Markem Guidarinim. jar

" Nové album Wihanova kvarteta představila 16. 6. firma LOTOS v kavárně pražského Divadla bez zábradlí. Toto v pořadí již osmé CD náročný projekt kompletního vydání všech Beethovenových smyčcových kvartetů v podání „Wihanovců“ završuje a obsahuje kvartet č. 14 cis moll a č. 1 F dur „Amenda“. Na křest alba přišli i profesor „Wihanovců“ Antonín Kohout a herec Ivan Trojan, který byl kmotrem CD. Zleva Leoš Čepický (1. housle), Ivan Trojan, Jan Schulmeister (2. , Tomáš Kučera (zástupce Kooperativy, která celý projekt od začátku podporuje), Jiří Žigmund (viola) a Aleš Kaspřík (violoncello). vla

47

Hr0308.indd 47

4.8.2003, 15:57:00

RECENZE CD SUPRAPHON, SU 3676-2 011

Karel Ančerl Gold Edition Volume 16, Sergej Prokofjev: Romeo a Julie, scény z baletu op. 64, Péťa a vlk, pohádka pro děti op. 67, anglicky vypráví Eric Shilling, Českou filharmonii řídí Karel Ančerl V rámci nové Zlaté edice (Gold Edition) 42 CD s novými remasteringy a kombinacemi snímků, které Karel Ančerl nahrál analogově v době, kdy byl šéfdirigentem České filharmonie, vycházejí jako svazek 16. dvě mistrovská díla Sergeje Prokofjeva z poloviny 30. let. Balet Romeo a Julie a pohádka Péťa a vlk vznikly nejen v časové blízkosti, ale mají i stejné estetické východisko a hudební styl. Jsou z doby krátce po skladatelově návratu do sovětského Ruska, kdy Prokofjev ještě neměl ponětí o zločinné povaze totalitního režimu, od kterého později tolik vytrpěl. Nadchl se pro ideál tvorby, přístupné početnému novému publiku, a naplnil jej s maximálním mistrovstvím. Napsal tu hudbu přehledně formovanou a přitom nápaditě vystihující všechny dějové situace a vztahy. Jeho melodika vyniká téměř romantickým půvabem, přece však je v souladu s vynalézavou a vtipnou harmonií i pastelově barevnou instrumentací vyhraněně moderně neoklasicistická a prokofjevovsky osobitá. V souvislosti s tím mimochodem – striktně vzato – je podtitul k hudbě z Romea a Julie uveden na CD nepřesně: nejsou to scény z baletu op. 64, ale části z orchestrálních suit č. 2 op. 64 a č. 3 op. 101. Instrumentačního rozdílu mezi baletem a suitou z jeho hudby, o kterém napsal Sergej Prokofjev ve svých pamětech, si správně všiml autor výkladu díla v bookletu a zároveň jeden z editorů CD Vít Roubíček, ale do podtitulu díla už jej nepromítl. Karel Ančerl v létě 1959 nenahrával z hustěji instrumentované baletní partitury, ale vybrané věty z uvedených dvou suit. Je to nahrávka kouzelná, rytmicky i intonačně zcela přesná a přitom plná křehkého půvabu. Dirigent se tu projevil nejen jako zastánce důsledně moderní koncepce, ale v souladu s charakterem Prokofjevovy hudby i jako interpret neodolatelně básnivý a mistrovsky rozehrávající svůj orchestr,

který byl v té době skutečně na vrcholné světové úrovni. Nahrávka pohádky Péťa a vlk, již jsem měl čest v únoru 1963 režijně řídit, je rovněž dílem Ančerlovy svěží pohody a vtipného tvůrčího nadhledu. K napřed vzniklému snímku jsme playbackovali dvě verze mluveného textu: českou s Karlem Högrem a anglickou s britským hercem Erikem Shillingem. Je škoda, že český posluchač nedostává skvělý Högrův výkon k dispozici v modernizovaném digitálním zvukovém vybavení: edice je zřejmě směrována především na export. Vypravěč anglické verze Eric Shilling ovšem přednáší rovněž krásně, kultivovanou britskou angličtinou a s jemně vyjádřeným smyslem pro detaily textu. Českým dětem by snímek jistě mohl sloužit alespoň při vyučování angličtiny. Ve své době vyšla obě díla na LP v preferované edici Supraphonu pro Gramofonový klub. Téměř 47 minut trvající výběr vět ze suit baletu Romeo a Julie zaplnil obě strany desky, Péťa a vlk vyšel v kombinaci s Brittenovým Průvodcem mladého člověka orchestrem, jehož komentář namluvil rovněž Eric Shilling. Při odlišných časových dispozicích CD je přiřazení obou spřízněných děl Sergeje Prokofjeva znamenitým dramaturgickým řešením. Reedice na CD by si nesporně zasloužila stejnou oblibu a tržní úspěch, jako před čtyřmi desetiletími na LP Gramofonového klubu. K tomu podotýkám, že obě nahrávky byly pořízeny už původně stereofonně, takže kritika, jaké podrobil Lukáš Hurník zvuk remasterovaných monaurálních snímků, vydaných v této Karel Ančerl Gold Edition v rámci Volumes 15 a 18, se tohoto CD netýkají. Stereofonní snímky týmů František Burda – Miloslav Kuba i Adolf Řípa a pisatel tohoto referátu plně zachovávají zázračný zvuk Ančerlovy České filharmonie ve velkém sále Rudolfina (v době originálního nahrávání se ještě nejmenoval Dvořákova síň) a moderní remastering Stanislava Sýkory jej digitalizuje přiměřeně. JAROSLAV SMOLKA MULTISONIC 31 0583 – 2 131 P 2002

Jan Křtitel Vaňhal: String Quartets, Kubín Quartet Jan Křtitel Vaňhal, se svými kolegy v kompozičním kvartetu – Haydnem, Mozartem a Dittersem, vytvářel vývojovou epochu, v níž se konstituoval žánr smyčcového kvarteta. Český mistr zůstal ovšem na pozadí historické fresky přednostně a výraz-

ně zobrazující génia Amadea a oblíbeného papá Haydna, který zejména – opus po opusu – jakoby sám vývoj v tomto módním oboru kompozice posouval. Z tohoto hlediska je světová premiéra nahrávky šestice kvartetů, pořízená Kubínovým kvartetem, sice úžasná, nicméně obtížně identifikovatelná. Obvyklá praxe seřazení dobou svého vzniku chronologických a tóninou kontrastně příbuzných šesti kusů do jednoho opusu není v tomto případě, zdá se, dodržena. Série sice obsahuje skutečně šest kvartetů, ty jsou ale výběrem z opusů 1, 2, 6 a 13, kdy jsou jednotlivé části cyklu označeny ve shodě s tématickým katalogem Alexandera Weinmanna. Bylo tedy nepochybně dílem značné erudice a mravenčí badatelské práce vyjasnit rodokmen každého kvartetu, ověřit dosavadní výsledky bádání a zařadit strohá data do čtivého textu v souladu s historickou pravdou. Jak praví autorka bookletu, Hana Jarolímková, vznikl každý kvartet pravděpodobně v jiné době – v rozmezí čtyř let od roku 1769 až k datu 1773. Nejspíše, jak nevýbojná povaha českého skladatele naznačuje, seřadil jednotlivé kusy do prodejního svazku sám londýnský nakladatel Napier. I zde stojí za upozornění, že v bookletu není nic ponecháno literárním fabulacím, nýbrž že každá zpráva je v pravém slova smyslu vrcholkem ledovce nezměrného poctivého pátrání po ryzích faktech. Nicméně kritické vydání Vaňhalových smyčcových kvartetů nebylo jistě účelem nahrávky, Kubínovo kvarteto zde přináší další z projektů (po české premiéře šestice Dittersových kvartetů), které oživují zapomenuté archiválie, dříve než je badatelé chronologicky seřadí. V případě Vaňhala je to jistě práce na celý život. Ostatně vysvítá to i z doprovodného textu, v mnohém objevném a shrnujícím roztroušené zmínky o skladatelových osobních charakteristikách a příhodách, které prožil s ostatními hudebními prominenty zlatého vídeňského klasicismu. Přínosná informace o kvantitě autorova odkazu, opět důkladně prostudovaná, dává příležitost uvědomit si skutečné postavení našeho mistra v kosmopolitním vídeňském prostředí, potažmo v rakouskouherském teritoriu. Kubínovo kvarteto se ponořilo do studia jeho odkazu s důkladností dědiců proslulé české kvartet-

ní tradice, byť celkem nikterak závažné partitury jim nemohly činit potíže. Dokládá to sama hudba, která v každém okamžiku přesvědčuje, že Kubínovci hrají s nesmírnou odpovědností k radostné předloze, vytvořené autorem takřka pravidelně se opakujícími třemi větami v každém kvartetu. Allegrové první věty kvapí v dokonalé smykové kultuře, přičemž lze snad až snadno sledovat každý nástroj, pomalé věty už skýtají více prostoru kantiléně primariových houslí, přesto má každý smyčec plno práce a finální věty, ponejvíce označené Presto, jsou úhledně vyvedeny ve všech hlasech, přičemž viola i violoncello přesvědčují o naprosté nezbytnosti doprovodu, přestože nemají takřka delší tón, v němž by se mohli pochlubit svou charakteristickou barvou. Celkový dojem z provedení navozuje pocit svižné procítěné optimistické hudby, nezatížené schválnostmi technických fines, přesně takové, jakou se vyznačoval rodící se klasický ideál. Vaňhalova hudba – tak jak je pravidelně připomínáno – vyzařuje důvěrně známou českou melodiku, kterou našim hudebníkům upachtění myslitelé měli vždy co závidět. Znamenité provedení Kubínovců jak po technické stránce, tak v elegantním přednesu (v časopise Le Monde de la Musique obdařeném čtyřmi hvězdičkami a v časopisu Diapason čtyřmi ladičkami), je samozřejmé, jak by také ne – po více než třiceti letech společného muzicírování (sešli se roku 1972 na ostravské konzervatoři). Ačkoli jim samotný materiál poskytoval jen miniaturní příležitost k vyniknutí (jednotlivé věty proběhnou v rozmezí tří až čtyř minut), nenechali nikde ani zlomek dynamického či agogického znaménka ladem. Suverénní přečtení notového zápisu obohacují mnoha výrazovými vymoženostmi, kromě zdvihů připomínajících nádechy, obdařují souznějící melodické fráze náznakem zvlněného tónu, který jako by vycházel pouze z vlastní interference alikvótů. Mistrovská crescenda a decrescenda velmi krátkého průběhu motivů činí pak, zejména v adagiích, takřka emoční explozi vplývající do kypící energie finále jednotlivých kvartetů, takže si posluchač ani nestačí uvědomit, že lehká hudba není vůbec lehká. Což je vlastností mistrů. RAFAEL BROM

48

Hr0308.indd 48

4.8.2003, 15:57:01

2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Recommend Documents