2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Hudební rozhledy 10/2003 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka Šéfredaktor: Jan Šmolík Redakční rada: Jiří Hlaváč, Mikuláš Chadima, Petr Janda, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Redaktorka: Hana Jarolímková Externí spolupráce: Jitka Slavíková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel.: 251 552 425 (šéfredaktor) 251 550 208, 251 554 088 (redaktoři), 251 554 089 (sekretariát) fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 Bratislava 3, tel./fax: 004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 – předplatné 004212/44 45 46 28 – administrativa 004212/44 45 06 93 – inzerce e-mail: [email protected] Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902. Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 20 Kč, roční předplatné 240 Kč. Odevzdáno do sazby: 7. 9. 2003 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996

Z obsahu Iniciativní výzva umělců .................................................. 3 Z Českého Krumlova 2003 .............................................. 4 Zahájení Pražského podzimu s Ruskou filharmonií ....... 7 Pražské komorní slavnosti poprvé .................................. 8 Zamyšlení nad 44. Chopinovým festivalem v Mariánských Lázních .................................................. 10 Mezinárodní kytarový festival a kursy Brno ................ 12 Ostravské dny Nové hudby ............................................ 14 Mitte Europa .................................................................. 18 Zrockovaný Mozart ........................................................ 23 Česká premiéra opery P. Glasse v ND .......................... 25 La traviata v Plzni ......................................................... 26 Salcburské Festspiele 2003 ............................................ 32 Grüss Gott z Bavorska ................................................... 35 Bregenz 2003 .................................................................. 36 Z Bavorské státní opery ................................................. 38 Rossini, Pesaro a sboroví čeští pěvci ............................ 40 Nad hudebním odkazem Paula Hindemitha ................. 42 S Oldřichem Vlčkem nejen o hudbě .............................. 44

Co si přečtete v příštím čísle? Z podzimních festivalů v Praze, Brně, Jihlavě a Trutnově – DÁlbertova Nížina v SOP - Čert a Káča v ND – Madame Butterfly v Ostravě – Festival staré hudby v Insbrucku a tři festivaly ve Švýcarsku – Poslední lékař Ludwiga van Beethovena – Rozhovor s Jaroslavem Krčkem Na titulní straně Oldřich Vlček

Foto archív

1

Hr0310.indd 1

10.10.2003, 14:26:04

„Život nikoho nešetří…“ Vážení čtenáři, je druhá polovina září 2003 a já bych vám rád na stránkách Hudebních rozhledů popřál veselé velikonoce 2004. Není to pokus o vtip a děláme pro to všechno. Ty pěkné velikonoce vám chceme přát ve třetím čísle příštího ročníku! Ten příští ročník vydávat budeme! Rozhodli jsme se tak přes všechny potíže (i přes ty, o kterých jsem nepsal) my v redakci, naše redakční rada a vedení Společnosti Hudební rozhledy. Záleží ovšem také hodně na tom, jak se rozhodnete vy a především ti movitější, kterým adresují svou výzvu umělci na následující straně. Zatím zbývá maličkost – dokončit ročník 2003 a připravit podmínky (pochopitelně peníze především) pro začátek příštího roku. Prvý kvartál byl vždy kritický, ale zvládneme to. (Společně?) Snad alespoň tohle je dobrá zpráva, jenže teď ty horší a hned tři. 1) Hudební rozhledy od příštího ročníku musí zdražit. Jedno číslo bude stát 30 Kč, což znamená, že předplatné vyjde na 360 Kč za rok. Přímý ekonomický efekt není samozřejmě záchranou, ale musíme (opravdu musíme!) zvýšit cenu našeho časopisu i z jiných důvodů. Řadu let jsme kritizováni a napadáni za to, že jsme nezdražili jako vše ostatní a tenhle fakt se stal už několikrát důvodem ke snížení příspěvku nebo nezadání „placené reklamy“. „Asi to nepotřebujete, když si můžete dovolit prodávat stovkový časopis za dvacku!“ Víme, že 10 Kč za měsíc nikoho nezabije. Předplatné na rok však už pro většinu z nás není částka zanedbatelná. Připomínám jen, že je tu možnost čtvrtletních a pololetních předplatných. 2) Dvojčíslo: číslo deset vychází v řádném termínu, ale závěr ročníku budeme

řešit podobně jako v loňském roce. Zřejmě to nepřekvapí ty z vás, kteří čtou letošní úvodníkové články. Dovolíme si však upozornit: Až na počátku listopadu nedostanete číslo 11, nelekejte se, že Hudební rozhledy přece jen skončily, že nás dostihla likvidační ekonomika kultury. Dvojčíslo 11–12 vyjde na počátku prosince. Ani tohle není populární řešení, vůbec není podle mého, podle našeho ani podle vašeho gusta. Jsme však velmi rádi, že ročník, u kterého se říkalo (a nejednou!) že končíme číslem 4, dotáhneme do konce alespoň tak, jako v loňském roce. 3) Iniciativní výzva umělců je krásné gesto soudržnosti a pomoci. Víme, že finanční dary jsou řešení nouzové a může být jen jednorázové. Časopis dlouhodobě na takovémto základě existovat nemůže. Bez něho by však nemusel existovat vůbec! Myslím, že naši běžní čtenáři na tom nejsou tak, aby zachraňovali časopis. Přesto se i na ně obracím s prosbou (a vadí mi, že zavání žebrotou): Máte-li ve své blízkosti potencionálního donátora, dejte mu laskavě tyto řádky ku zvážení. Děkuji. Vážení čtenáři, věřím, že jsem ty horší existenční informace už vyčerpal. Do těch velikonoc 2004 je ještě přes půl roku, na stránkách Hudebních rozhledů se do té doby společně a hlavně s hudbou budeme setkávat dál. Nenechte si kazit náladu, nenechte si vzít svůj časopis. Přeji hezký hudební a nejen hudební podzim. JAN ŠMOLÍK P. S. Před mnoha léty, když v Praze začínala Reduta, měla u vchodu heslo: „Život nikoho nešetří, nešetři ani ty a vítej.“

2

Hr0310.indd 2

10.10.2003, 14:26:07

Zachovejme si svůj časopis! INICIATIVNÍ VÝZVA UMĚLCŮ! Vážené kolegyně, kolegové, hudební přátelé a příznivci! Jsou chvíle, v nichž logika věcí velí reagovat na podmínky, stav, či okolnosti. A také na poctivou práci lidí naší generace, nebo generací předchozích, na objektivitu, fundovanost a korektnost. Na skutečnost, že klasická, či chcete-li umělecky náročná a hodnotná hudba, má stále těžší pozici a výchozí podmínky. Výsledkem je pak chronický nedostatek finančních prostředků na cokoli, co nevykazuje vysokou sledovanost a prodejnost nastavenou „magií“ trhu a „trhovců“. Výsledkem je pak i kolaps časopisu, který máte ve svých rukách. Obrazně i fakticky. Vzhledem k tomu, že je zásadně ohrožena další existence Hudebních rozhledů, jsme nuceni položit existenční otázku i vám, čtenářům, ale v prvé řadě skladatelům, interpretům, režisérům, publicistům či organizátorům. Vyhlašujeme proto následnou záchrannou akci na zachování Hudebních rozhledů, hudebního časopisu s nejdelší tradicí u nás, který nemá patřičné zajištění patřičných institucí. Dámy a pánové věříme, že naše společná reakce a snaha odpoví nejpřesvědčivěji na potřebu zachovat tento časopis i pro další léta. Za vaše finanční dary na uvedené konto v úctě děkujeme. Pro lepší orientaci a čitelnost jsou jména umělců na následujících řádcích seřazena abecedně. Sylvie Bodorová, Jana Boušková, Jiří Hlaváč, Viktor Kalabis, Ludvík Kašpárek, Ivan Kurz, Ivan Moravec, Libor Pešek, Ludmila Peterková, Václav Riedlbauch, Zuzana Růžičková, Josef Suk, Leoš Svárovský, Ivan Štraus, Vladimír Válek

Číslo konta: 19-5389800227/0100 3

Hr0310.indd 3

10.10.2003, 14:26:16

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

mraků nad celým Českým Krumlovem hrozil celý den, se nakonec samozřejmě spustil téměř s prvními tóny festivalové znělky před zahájením koncertu. Hlavní V sobotu, 23. srpna 2003, se uzavřel k přehlídce vynikajících umělců z Evropy, zásluhu na tom, že jsme chvílemi i pojiž 12. ročník mezinárodního hudebního Ameriky i Asie, výraznější podíl tu tentokrát měrně silnou průtrž ani nevnímali, však festivalu v Českém Krumlově. Trval plné měli interpreti mladé generace, k zdařilým měli především samotní pořadatelé, kteří tři týdny. Jednotlivé festivalové koncerty byly inovacím patří čtyřdílný varhanní cyklus Or- každému připravili na židli pláštěnku. vesměs situovány do působivého prostředí ganum hydraulicum a zvýšenou pozornost Jak prozíravý nápad to byl i z hlediska českokrumlovského zámku a řadu z nich na sebe poutá přítomnost hudby historicky sledování děje na pódiu, jsme ocenili předevysílaly rozhlas a televize buď v přímém vzdálenějších období a její interpretace. Le- vším ve chvíli, kdy si před jejich oblečením přenosu, anebo ze záznamu. Dobrá organi- tošní festivalový ročník, který přibližujeme někteří návštěvníci rozevřeli nad hlavami zace a vynalézavá, hodnotově vyvážená dra- hodnocením podstatné části z celkového deštníky a tak v podstatě posluchačům za maturgie s vůlí k experimentu se projevily počtu osmnácti koncertů, znovu potvrdil svými zády zcela znemožnili výhled na už vysokou návštěvností koncertů v bohatém renomé, jakému se celý festival těší jak tak chvílemi dost problematicky umístěné zastoupení různých stylů a žánrů. Došlo u domácích, tak zahraničních návštěvníků. baletní výstupy. Následující den se již nad střechami malebného Krumlova rozzářilo sluníčko a tak oba dva koncerty v Zahradě Kooperativy, pojišťovny, a. s. se náležitě vydařily. Esterházyovské matinée od 11. 00 hodin a Esterházyovské soirée od 20. 00 hodin byly půvabným setkáním více než dvouset návštěvníků, kteří se v malebném zákoutí tohoto veřejnosti jinak nepřístupného prostoru rozesadili zcela podle svých vlastních představ a vychutnávali výborné provedení čtyř Haydnových symfonií Slezským komorním orchestrem z Katowic. V horkém poledni se tak většinou uchýlili pod milosrdné stíny ovocných stromů a večer na místa, odkud je nejlépe vidět efektně osvícená majestátní renesanční věž zámku, kterou Příjemné prostředí Zahrady Kooperativy, pojišťovny a. s. s krásným výhledem na renesanční věž zámku, kde se odtud máte jako na dlani. posluchačům představil Slezský komorní orchestr Katowice a jeho umělecký vedoucí a dirigent Jan Wincenty Ani výběr symfonií však Hawel. Foto Libor Sváček nebyl ponechán náhodě, ale I letošní festivalové zahájení, které při- provedení Symfonickým orchestrem přesně zapadal do ducha obou produkcí. padlo na pátek 1. srpna, se neslo ve stylu Českého rozhlasu, řízeným stále šar- Zazněla tu totiž Haydnova slavná trojice velkolepé show s názvem Sny a vášně mantním Vladimírem Válkem, provázelo z roku 1761, kdy skladatel nastoupil do – audiovizuální kompozice s ohňostro- totiž baletní vystoupení Kateřiny Polické služeb knížete Esterházyho (Symfonie č. 6 jem. Večer, situovaný do jedné z částí a Karla Audyho, podložené působivou D dur, Hob. 1:6 „Ráno“, č. 7 C dur, Hob. krásné zámecké zahrady, byl věnovaný projekcí na dvou postranních 5 x 8 metrů 1:7 „Poledne“, č. 8 G dur, Hob. 1:8 „Ve(jak už nám napovědělo pojmenování velkých plátnech, realizované podle scéná- čer“), doplněná neméně oblíbenou pozdější celého projektu podle názvu první věty ře režisérky Karly Štaubertové. Velkolepá Symfonií č. 45 fis moll „Na odchodnou“, Fantastické symfonie, která tvořila vedle podívaná, umocněná vysoce dramatickou při jejíž finální větě se hráči postupně Čajkovského Slavnostní předehry 1812 stě- Berliozovou hudbou, vyvrcholila provede- z pódia vytrácejí… A musím konstatovat, žejní část programu) 200. výročí Hectora ním Čajkovského Předehry, která vyústila že Slezský komorní orchestr, jehož uměBerlioze. A z programního zaměření jeho v kanonádu z řady děl, umístěných za prů- leckým vedoucím a dirigentem je Jan nejslavnějšího symfonického díla, líčícího svitným plátnem dvacet metrů dlouhého Wincenty Hawel a který měl – nebýt skladatelův bouřlivý vztah k anglické jeviště a v závěrečný mohutný ohňostroj. povodní – v rámci festivalu vystoupit již herečce Henriettě Smithsonové, také ve A protože se stále bylo na co dívat, ani v loňském roce, se představil jako těleso své koncepci vycházel. Jeho spolehlivé nám nevadilo, že déšť, který z těžkých vskutku výborných kvalit. Může se pyšnit

Z Českého Krumlova 2003

4

Hr0310.indd 4

10.10.2003, 14:26:26


specifickým zvukem, brilantní souhrou, smyslem pro detaily ve frázování i dynamice a všichni jeho členové – absolventi tříd Szymanowského hudební akademie v Katowicích – jsou i skvělými sólisty. Vzpomeňme např. na výborné sólo fagotu v Menuetu ze Symfonie č. 6, obdivuhodná kontrabasová sóla v Menuetech Symfonie č. 7 a č. 8 či bezchybné vstupy flétny a perfektní dialog koncertních mistrů houslové a cellové skupiny v Sedmé symfonii. Není divu, že s orchestrem spolupracují i takové hvězdy jako např. Yehudi Menuhin, Justus Frantz či Garrick Ohlsson. Celková atmosféra obou vystoupení, jimž přihlíželi i manželé Špidlovi, tak byla nesena nejen v příjemné pohodě, dotvořené i parukami a dobovými kostýmy, do nichž se všichni hráči oblékli, ale byla prostoupena i vysokou uměleckou hodnotou výkonu polských hostů. Nu, a protože v době klasicismu se vědělo, že nejen uměním živ je člověk a všechny takovéto produkce byly provázené i hostinami pro panstvo, i tady na všechny návštěvníky čekaly po skončení obou koncertů plné stoly i zábavná produkce s kejklíři, šaškem i polykači ohňů… HANA JAROLÍMKOVÁ Sérii komorních koncertů recitálového typu trochu netradičně uvedl večer českého kytaristy Pavla Steidla (1961) působícího v Nizozemí (7. 8.). Program se zhruba dělil mezi romantismus (C. J. Mertz, N. Paganini, L. R. Legnani a barokní J. A. Losy) a 20. století (M. Castelnuovo-Tedesco, J. Obrovská). Možno říci, že Steidlův recitál byl do jisté míry senzací festivalu. V krajně osobitém podání, citově hluboce prožitém a technicky bezprecedentním, názorně předvedl kytaru především jako melodicky suverénní nástroj. Objevně poukázal na kouzlo zapomenutých či neznámých „kleinmeistrů“ (Mertz) za přispění technicky virtuózního a stylově působivého variačního a improvizačního dotváření. Své vystoupení uzavřel vlastní skladbou A ty taky jdi do Ithaky, věnovanou památce Jany Obrovské (na jejíž preludia tak bezprostředně navázal), kde účelně skloubil principy minimalismu, amerických tradicionálů a folku a hlavně stěží dostižitelnou virtuozitou. Škoda jen zpola obsazeného Maškarního sálu, což lze nejspíše přičíst jistému konzervatismu publika. Stylovým těžištěm samostatného koncertu amerického klavíristy Eugena Indjiće (13. 8) byl výběr jednovětých

skladeb Johannesa Brahmse (dvě Intermezza č. 1 a 2 a moll a A dur a Ballade z op. 118, Intermezzo č. 2 a moll, op. 116 a Capriccio, op. 76 č. 5 cis moll). Interpret v nich s maximálním nasazením, technickou suverenitou a v expresivním pojetí příkladně odhalil vícevrstevnou kompoziční strukturu, což zde tvoří obtížně uchopitelnou podstatu sdělení. V expresivně virtuózním duchu pokračoval Indjić Schumannovým Karnevalem, op. 9, aby se po přestávce podáním druhé knihy Debussyho Pěti preludií přece jen dostavily kýžené plochy lyrického kontrastu, nicméně i ony měly své expresivní zahrocení. Dramaturgicky efektní protiváhou úvodního Brahmse byl závěrečný Chopin (Berceuse, op. 57 Des dur, Mazurka, op. 5O č. 3 cis moll a Scherzo, op. 31 b moll). Mezi dvojím festivalovým vystoupením E. Indjiće byla hned následujícího dne vsunuta samostatná programová plocha, věnovaná dámskému smyčcovému kvartetu Kapralova Quartet (Rita Čerpučenko, Simona Hurníková, Světlana Jahodová, Margit Klepáčová). Známá Meditace Josefa Suka názorně odhalila základní devizu velmi nadějného sdružení, detailně propracovanou lyrickou subtilnost, intonačně i rytmicky čistou souhru, promyšlenou a přesvědčivou gradaci. Neméně působivé (obecenstvo jej podle toho tak pochopilo a aplaudovalo) bylo provedení třívětého Kvartetu, op. 8 autorky, jejíž jméno nese kolektiv ve svém názvu, perspektivní a předčasně zesnulé skladatelky Vítězslavy Kaprálové (1915-1940). Tady vynikly především technická stránka souhry a výrazový temperament. Další aspekty z celkového interpretačního profilu souboru se prosadily po přestávce v Dvořákově Klavírním kvintetu č. 2 A dur, op. 81, kdy se ke kvartetu přidal E. Indjić. Komorní souhra byla rytmicky i výrazově dokonalá a klavírní part v souladu s kompozičním záměrem celé provedení tmelil, aby místy osobitě vynikal. Varhanní recitály na festivalu zahájil koncert polského interpreta Waldemara Krawiece v klášterním kostele ve Vyšším Brodě (17. 8.). Rozezněl nástroj z přelomu 19. a 20. století a svým akustickým a barevným ztvárněním dal předneseným skladbám vyznít spíše v komorním pojetí. Interpretační těžiště spočívalo v podání Bachových skladeb – v Preludiu a fuze A dur (BWV 536) a Chorálu Jesus bleibet meine Freude (BWV 147). Program, který W. Krawiec festivalovému publiku nabídl,

byl i dramaturgicky přínosný a poučný, a to výběrem některých pro nás méně známých či vůbec neznámých autorů. Vedle dvojice děl Moritze Brossiga (1815--1878) v úvodu a Louse Jamese Alfreda Lefebure-Wélyho zaujali někteří autoři a skladby polské provenience – tři anonymní árie z roku 1768, tři skladby Felikse Nowowiejského (1877--1946) a Preludium B-A-C-H Wieslawa Ciencialy (1960). Ve značně odlišném světle poskytl pohled na varhany následující koncert v klášterním kostele ve Zlaté Koruně (18. 8), jehož protagonistou byl Michal Novenko (1962). Ten se soustředil na repertoár převážně ze 17. století, přičemž stylovou autenticitu hry podpořily i dispozice zdejšího nástroje (mimochodem jde o jedny z nejcennějších barokních varhan u nás) z roku 1699. K celkovému vyznění večera určitě přispělo plné osvětlení chrámové lodi, která se postupně rozezněla skladbami J. Pachelbela, J. K. Kerla, Ph. de Monteho a G. Frescobaldiho. Závěr byl vyhrazen Frescobaldianě a Improvizaci na chorální téma M. Novenka a Pastorale Lothara Graapa (1933). Ohlas publika na přesnou a poutavou hru byl veliký, takže se několikrát přidávalo. Atraktivní víkendový operní galakoncert na II. zámeckém nádvoří (9. 8.) zcela naplnil očekávání publika. Vždyť právě takovému publiku, tj. návštěvníkům regionálních hudebních festivalů, jsou podobné koncerty určeny především. Orchestr Národního divadla v Praze pod taktovkou Ondreje Lenárda doprovodil trio sólistek, jejichž pojítkem je angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku – sopranistky Evu Urbanovou a Youngok Shinovou z Jižní Koreje a altistku Janice Taylorovou z Kanady. Po předehře ke Smetanově opeře Libuše ve vyvážené dramaturgii následovaly árie ze Smetany, Dvořáka, Belliniho a Franceska Ciley, po přestávce duety Delibese, Pucciniho, Ponchielliho, Mascagniho, Offenbacha, Masseneta a opět Ciley. Obecenstvo, zcela uspokojeno E. Urbanovou, též ocenilo vřelým potleskem výkony obou zahraničních sólistek – neafektovanou a vyváženě bravurní Y. Shinovou jakož i zvláštní témbr s kovově znějícím spodním rejstříkem J. Taylorové. Závažností, exteriérem (respirium před jízdárnou) a hlavně rozsahem provozovacího aparátu s právě pojednávaným večerem korespondoval koncert, jenž celý festival uzavřel (23. 8.). Účinkoval Sym-

5

Hr0310.indd 5

10.10.2003, 14:26:27


fonický orchestr hl. m. Prahy FOK se svým šéfdirigentem Sergem Baudem. Po úvodní standardní Dvořákově předehře Karneval zazněl houslový koncert D dur P. I Čajkovského v podání Naděždy Koršakovové, laureátky letošní pražskojarní soutěže. Byl však hrán bohužel příliš technicky a tak úloha důstojné tečky za festivalem se omezila na Beethovenovu „Osudovou“, zřetelně překračující obligátní interpretační standard. Koncert, který šel jaksi mimo žánrové skupiny, kterých si všímáme, patřil folklórnímu ansámblu Hradišťan s primášem Jiřím Pavlicou (15. 8.). Početnost publika potvrdila důvodnost umístění koncertu do druhého zámeckého nádvoří. Nešlo ani tak o folklór (patřila mu úvodní část večera), jako spíše o „ozvuky“ (tak stálo v názvu) nebo ještě lépe o ohlasy folklóru, čímž se rozumí využití lidových textů k novému zhudebnění a inspirace jimi. Postupně přicházely na řadu lidové, respektive pololidové písně, jejich pestré úpravy a reminiscence, od středověku po 18. století. To nejcennější ovšem přinesla ohlasová vrstva z 20. století, najmě původní tvorba J. Pavlicy. Vedle krásného, přirozeně kultivovaného hlasu a projevu Alice Holubové a mnohostranného primáše zvlášť oceníme cimbál Milana Maliny a klarinet se spoustou fléten a historických nástrojů Davida Burdy. Spontaneita a improvizace tu slavily svůj svátek. Uprostřed a na konci festivalu se vyjímala čtveřice koncertů zastupujících specifickou oblast tzv. staré hudby. Tuto tematiku otevřelo vystoupení pražského Collegia 1704 vedeného Václavem Luksem (8. 8.). Jde o sdružení mladých hudebníků se zájmem o autentickou, tedy věrohodnou interpretaci hudby baroka a klasicismu. Kritickým studiem historických pramenů, a nebo prostřednictvím hodnověrných edic, tuto hudbu přibližují dnešnímu posluchači a tomu je přizpůsoben i instrumentář souboru – hraje se na dobové nástroje a jejich kopie. Obsáhlý i obsažný program sestával ze skladeb Jana Dismase Zelenky, Henrika Albicastra, Antonína Reichenauera a Johanna Friedricha Fasche, tedy vesměs Bachových současníků. Provedení respektovalo stylové zásady a navíc se vyznačovalo mladistvým elánem. Uvedení posledně jmenovaného autora, vlastně jeho Ouvertury D dur v novodobé premiéře, je výsledkem dirigentova nálezu v drážďanské zemské knihovně. Stylové ztvárnění, jaké nabídlo Collegium

1704, se u publika setkalo s naležitým pochopením a odezvou. Další koncert, který se stal navazujícím pendantem koncertu předchozího, už přímo nesl název Večer obnovených premiér (16. 8.). V plenéru respiria zazněly tři duchovní vokálně-instrumentální skladby českých autorů: Te Deum eklektického

instrumentáře však obecenstvo evidentně zaujala. Pozoruhodnou akcí, jíž festivalová dramaturgie svou pozornost vůči staré hudbě završila, bylo uvedení opery Antonia Vivaldiho Orlando furioso z roku 1727 na námět z doby Karla Velikého, v baroku ostatně velmi oblíbený (22. 8.). Jednalo

Působivé prostředí Maškarního sálu, v němž při uvedení opery Antonia Vivaldiho Orlando furioso některé postavy z nástěnných maleb Josefa Lederera ožily a nenuceně se vmísily mezi posluchače. Že by se představení zúčastnil i David Copperfield? Foto Libor Sváček

pozdního klasicisty Albína Maška, Missa brevis in C kdysi nesmírně populárního Františka Xavera Brixiho a Missa solemnis in G Jana Křtitele Vaňhala. Početný interpretační aparát (Czech Virtuosi Brno, Pražský filharmonický sbor a pěvecké sólistické kvarteto za řízení Petra Chromčáka tentokrát nabídlo korektní realizaci standardního střihu bez patrnějšího přihlédnutí ke stylovosti. V rámci festivalové dramaturgie bylo pamatováno i na historicky vzdálenější období, konkrétně na hudbu renesance v podání známé Rožmberské kapely vedené Mariem Mesanym (21. 8.). V přebohatém výběru zněla dobová tvorba spíše lehčího rázu z Anglie, Německa, Francie, Itálie, Španělska a Čech, a to v přepestrém zvukovém hávu kopií dobových nástrojů. Stylově poučená interpretace tu nepochybně měla svůj podíl, avšak za převahy popěvků a tanečků a navíc, bohužel, v disproporčním podílu převážně instrumentálních a méně již vokálních skladeb to nebylo zas tak důležité. Barvitá směsice renesančního

se o zkrácenou, nicméně celovečerní verzi premiérového provedení, které se uskutečnilo vloni ve Státní opeře Praha. Provedení realizoval dirigent Jiří Kotouč spolu se sborem a barokním orchestrem Camerata Nova a sólisty Janou Sýkorovou, Ludmilou Vernerovou, Pavlou Vykopalovou, Tomášem Černým a Alešem Hendrychem. Byli jsme svědky více méně koncertního uvedení opery, ovšem v jistém kompromisu s prvky scénickými, zejména dobovými kostýmy. Na návštěvníky zcela zaplněného Maškarního sálu však čekalo nejedno překvapení. Sál osvětlovaly pouze svíčky a z okenních výklenků za malovanými paravany postupně vycházely postavy v maskách a kostýmech přesně odpovídajících nástěnným freskám Maškarního sálu a během představení se nenuceně pohybovaly mezi obecenstvem. Důležité bylo, že působivý vizuálně-dramatický efekt (mimochodem nástěnné malby Maškarního sálu mají historicky blízko k Vivaldiho opeře) v tomto případě věru souzněl se stylově akcentovanou

6

Hr0310.indd 6

10.10.2003, 14:26:27


hudební realizací, připravenou zkušeným a angažovaným J. Kotoučem a završenou pozornou souhrou i kvalitními individuálními výkony a výrazově autentickými hudebními efekty (zejména působivými vivaldiovskými vzmachy a vlnami). Díky všem uvedeným komponentům barokní opery i dosažené úrovně stylové interpretace, která se nepochybně promítla do nadšené odezvy obecenstva, jsme si nemohli přát lepší završení letošního festivalového ročníku.

V hloubi duše mi je ale přeci jenom tak trochu líto, že jsme operu nemohli vidět v překrásném prostředí zámeckého barokního divadla, které letos v kategorii umělecké sbírky dokonce získalo nejvyšší ocenění Evropské unie v oblasti kulturního dědictví, jednu ze šesti Cen Europa Nostra 2003. Porota ji divadlu udělila za vynikající výsledek zdejších restaurátorských prací, zahrnujících soubor kulis, technického zázemí a kostýmů, které se v tomto unikátním barokním objektu

dochovaly ve zcela jedinečném rozsahu. Třistapadesát jednotlivých kulis, z nichž celých sedmnáct je v kompletní sestavě (a šest již plně zrestaurovaných), to jsou opravdu úctyhodná čísla! Chápu, že běžný divadelní provoz by v těchto prostorách byl vzhledem k náročnosti na údržbu bezmála dvěstěpadesát let staré památky naprosto neúnosný, ale uspořádání několika představení jednou ročně v rámci festivalu by možná nebylo tak kacířským činem? JULIUS HŮLEK

Pražský podzim Zahájení s Ruskou filharmonií Od letoška po deset následujících koncertních sezon chce vedení festivalu Pražský podzim rok co rok pozvat alespoň dva orchestry ze zahraničí. Náročný, ale přitažlivý a pro pražskou hudební veřejnost nepochybně přínosný dlouhodobý projekt přivedl tentokrát do Prahy moskevský Ruský orchestr. Už osmý rok (od 1995) stojí v jeho čele dirigent Alexander Vedernikov, který řídil oba koncerty v Rudolfinu (11. a 12. 9.). S povděkem lze kvitovat, že pro zahajovací večer zvolil Vedernikov výhradně českou hudbu: byl to ovšem odvážný a svým způsobem riskantní krok. Už v úvodu to naznačilo provedení Fantastického scherza op. 25 Josefa Suka. Vedernikov si sice dal záležet na technickém propracování skladby, ale zvolil – možná z opatrnosti – dost pomalé tempo, ve kterém ani nemohl naplno vyznít jiskřivý gejzír instrumentačních a melodických skladatelových nápadů, a to i navzdory tomu, že z ryze hráčského hlediska byli členové tělesa dobře připraveni. (Výborné výkony odvedli zejména hráči dřevěných dechů – pokud si ovšem odmyslíme, že jejich rovné tóny zcela postrádají jakýkoli náznak vibrata). Vyšla-li následující skladba – Dvořákův Koncert a moll op. 53 pro housle a orchestr – ještě podstatně problematičtěji, nemohl už za to dirigent: Vedernikov doprovázel spolehlivě, pružně se přizpůsoboval tempům, která volila sólistka a snažil se i tlumit zvuk orchestru v partiích, kde má vystoupit do popředí zvuk sólového nástroje. Ne vždycky se mu to podařilo – ale tento nedostatek zcela zastínily problémy vlastního výkonu sólistčina.

Gruzínka Nana Jašvili z Tbilisi disponuje hezkým, širokým tónem a oslňující technickou brilancí. Hrála náročný part bez patrných houslistických problémů; její výkon by bylo možné vysoce ocenit, kdyby nebylo rušivého faktoru – totiž velmi rozkolísané intonace. Ve výkonu Nany Jašvili se objevil těžko vysvětlitelný rozpor: byly v něm úseky, ke kterým nelze mít žádnou výhradu, ale – a těch bylo bohužel podstatně víc – místa zcela nepřijatelná, protože zcela – falešná. I když Jašvili prokázala i tak vysokou muzikálnost, žensky vřelou citlivost a schopnost udělit své hře velkou výrazovou naléhavost, přec jen se mi nezdá, že by šlo jenom o nějakou momentální indispozici: některé obtížné partie (např. oktávy) zahrála sólistka bezvadně, v jiných krutě neladila. Škoda, protože nebýt tak nápadné intonační lability, mohl to být výkon nesporně pozoruhodný…

Relativně nejlépe tak vyzněla druhá polovina večera, v níž zazněla Čtvrtá symfonie Bohuslava Martinů. Vedernikov si s dílem, které asi nepatří do kmenového repertoáru tělesa, poradil jak po výrazové, tak po stavebné stránce: volil uměřená tempa (snad jen krásné scherzo ve třetí větě mohlo být hráno o poznání rychleji, aby se tu beze zbytku uplatnil skladebný vtip autorův), dosáhl barevné pestrosti orchestrálního zvuku, až k hranici možného posunul dramatické prvky díla, velmi přesvědčivě vystavěl gradační vrcholy a v závěrečné části podtrhl impresionistické prvky, takže jsme orchestru mohli bez váhání „odpustit“ i občasné nepřesnosti. Není bez zajímavosti, že publikum v ne zcela zaplněné Dvořákově síni adekvátně zareagovalo: po Sukově Scherzu i po Dvořákově koncertu zazněl zdvořilostní potlesk, po Martinů symfonii uznalý aplaus. PETAR ZAPLETAL

Zastavení s ředitelem Pražského podzimu, dr. Pavlem Špirochem Pane řediteli, právě dozněl první koncert Pražského podzimu a my se Vás začerstva ptáme jestli tato dominanta podzimní hudební sezony zazní celá tak jak byla plánovaná, nebo jestli došlo k nějakým závažnějším změnám? S radostí říkám, že kromě loňského roku náš festival změnami netrpí, takže jak naši návštěvníci četli program na plakátech, v novinách nebo v programové brožuře, tak skutečně zazní.

Druhé dvě otázky budou dramaturgického charakteru. Tak předně: Ruská filharmonie na prvním večeru hrála výhradně české autory (Suk, Dvořák, Martinů) a na druhém uvede autory své vlasti (Rimskij-Korsakov, Musorgskij, Prokofjev). Stejně tak Skotský symfonický orchestr BBC na svém prvém koncertu (25. 9.) bude hrát autory české (Dvořák, Riedlbauch, Janáček, Martinů) a o den později Brittena, Brucha,

7

Hr0310.indd 7

10.10.2003, 14:26:28


Foto Pavel Horník

Berlioze. To je mimořádně podnětný dramaturgický záměr. Hodláte v něm pokračovat? Proč? Tato nová tradice v dramaturgii zahajovacího koncertu vznikla v loňském roce, kdy jsme nahradili doposud tradiční vokálně-symfonické dílo českou hudbou v podání Královské filharmonie z Liverpoolu a sklidili velký úspěch u publika. Stejný model letos přijaly dva orchestry, jež jste jmenovali a v příštím roce, jenž nese punc životních výročí mnohých českých autorů, jej zopakujeme pětkrát

se Symfonickým orchestrem z Monte Carla a M. Janowskim, se Symfonickým orchestrem Hessenského rozhlasu ve Franfurtu nad Mohanem a H. Wolffem, s Bamberskými symfoniky a J. Nottem, Berlínskými symfoniky s L. Šambadalem a s Moskevskou filharmonií řízenou J. Simonovem. Myslím, že tak hluboko před českou hudbou se ještě nikdy zahraniční orchestry v Praze nesklonily. V dalších létech určitě zachováme tradici úvodního koncertu, v níž bude v roce 2005 pokračovat Lucemburská filharmonie s B. Toveym. Už po léta na Pražském podzimu uvádíte písňové recitály a koncerty árií. Ještě delší léta se píše o krizi a neúnosnosti podobných koncertů pro české publikum. Jaké s těmito koncerty pěvců máte zkušenosti? Večery operních árií patří k nejatraktivnějším. Také ten letošní, jenž už tradičně pořádáme ve spolupráci se Státní operou Praha a jejím orchestrem, je vyprodán. Písňové recitály za doprovodu orchestru jsou složitějšími projekty, neboť tohoto repertoáru není mnoho a musí se v něm pracně a vynalézavě hledat. V těchto případech se program rodí v jakési virtuální tvůrčí dílně, v níž těsně spolupracujeme se sólistou, orchestrem i vydavatelem notového materiálu. Výsledek nás však zpravidla odmění. Dovolte zmínit berliozovský

Pražské komorní slavnosti poprvé

In modo camerale v příjemném prostředí sálu bývalé Plodinovy burzy.

Foto archív

večer s Českou filharmonií a americkou mezzosopranistkou Jane Duttonovou, kdy dne 18. září v jejím podání zaznějí tří písně velmi pravděpodobně v české premiéře. Několik světových premiér, kdy jsme nechali instrumentovat několik písní J. Rodríga pro orchestr, přinese recitál Francouzky Elizabeth Vidalové dne 23. září a milým překvapením bude určitě uvedení klasických ruských písní a romancí z pera Čajkovského, Rachmaninova, Rubinštejna, Glinky, Borodina a dalších autorů v interpretaci světové pěvecké hvězdy Galiny Gorčakovové dne 17. září. Je prvý den třináctého Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim, mohl byste nám už nyní něco říci o tom čtrnáctém? Už jsem trochu naznačil, že se budeme mnohem více než obvykle věnovat české hudbě. V programu, jenž je kompletně připraven už teď, vystoupí celkem 13 orchestrů a desítky sólistů. Vedle toho velkého projektu s dvojicí koncertů, z nichž jeden bude vždy patřit výhradně české tvorbě, zazní skladby našich autorů téměř každý večer. Tradičně na závěr přednese Dvořákův cellový koncert h moll David Geringas s Moskevskou filharmonií a Jurijem Simonovem. Program doplní dirigentův vlastní výběr pořadí Slovanských tanců. Připravil šk Koncertní či lépe festivalová sezona našeho hlavního města začala letos ještě dříve než obvykle. Stalo se tak 3. září díky prvnímu ročníku zcela nového festivalu Pražské komorní slavnosti. Tento festival je jedním z pěti projektů pořádaných společností Česká kultura v čele s jejím dramaturgem, violoncellistou Janem Páleníčkem. Hlavním specifikem cyklu těchto festivalů je jejich decentralizace a regionální charakter (Polička, Krumlov, Bystřice pod Hostýnem a Trutnov). Proto jsem byl zvědav jak dopadne Páleníčkovo „tažení“ na Prahu. Jako místo konání si pořadatelé zvolili sál České národní banky na Senovážném náměstí. Tato koncertní síň má za sebou bohatou kulturní tradici za První republiky, kdy byla mj. vyhledávaným kulturním centrem německé menšiny žijící v Praze. Tato tradice byla však v minulých dobách přerušena a tak je sál České národní banky v kontextu života pražských koncertních síní vítaným objevem.

8

Hr0310.indd 8

10.10.2003, 14:26:29


Ačkoliv je soubor In modo camerale složen ze špiček svého oboru, na koncertních pódiích nevystupuje příliš často. Jednu z možností po zásluze dostali jeho členové na zahajovacím koncertě Pražských komoních slavností. Protože původní repertoár pro toto nástrojové obsazení začal vznikat až v průběhu dvacátého století, část programu koncertu tvořily skladby upravené – Triová sonáta F dur Karla Stamitze a Mozartovo Divertimento „Don Giovanni“ pro dechové trio. Transkripce historicky známých skladeb bývají často velice ošidné, kvůli odlišnému frázování či dechové technice. Hráči souboru In modo camerale se však svých partů zhostili s obdivem a tak bylo potěšením poslouchat jejich výkony v notoricky známých áriích Dona Giovanniho, kdy zvláště Jana Brožková a Ludmila Peterková dokázaly Mozartově hudbě dodat ladný zvuk, který si ničím nezadal s původní vokální verzí. V raném Beethovenově Triu B dur musel kvůli přísné akustice sálu klavírista Daniel Wiesner slevit z razance a barevnosti svého nástroje. Nahrazení původně psaného violoncella fagotem také bohužel ubralo druhé větě Beethovenova Tria její melancholickou hloubku. Přímo skvostně vyzněl Koncertní kus pro klarinet, fagot a klavír Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Zvláště Ludmila Peterková zde zaujala jemností frázování a pečlivou gradací. Velikou schopnost koncentrace a ponoření do skladby umělci také předvedli ve Čtyřech madrigalech pro dechové trio Bohuslava Martinů. Na závěrečné Trio pro klavír, hoboj a fagot Francise Poulenka jsem se však těšil nejvíc. Nabízela se tu totiž možnost porovnat současný pohled souboru na tuto skladbu s její verzí na CD, která je součástí profilové nahrávky této trojice z roku 1994. Ačkoliv se v tomto případě jednalo o koncertní provedení, které je vždy citlivější, musím konstatovat, že členové souboru neztratili nic ze své technické vybavenosti (nejlépe si stála Jana Brožková), naopak je patrný vývoj k větší rytmické pregnanci jednotlivých výkonů. MICHAL MATZNER Violoncellistu a šéfdramaturga Českých kulturních slavností Jana Páleníčka jsme po prvých koncertech Pražských komorních slavností na chvíli zastavili v jeho permanentním spěchu a ptali jsme se:

Jan Páleníček, violoncellista a šéfdramaturg Českých kulturních slavností

Z počátku se zdál nereálný Váš záměr skloubit čtyři mimopražské a jeden pražský festival do jediného festivalového cyklu pod jménem České kulturní slavnosti. Dnes již víme, že se Vám to nejen podařilo, ale dokonce, že tento cyklus získal záštitu Ministerstva kultury České republiky. Právě teď úspěšně naplňujete program čtvrté akce. Jak Vy hodnotíte průběh cyklu festivalů, jaká jsou úskalí, klady. Myšlenka spojit několik významných českých festivalů v jeden homogenní celek pod názvem České kulturní slavnosti vznikla ze společné potřeby jednotně demonstrovat shodný názor v oblasti umění, respektive ve výběru umělců, přinášející obecenstvu skutečné hodnoty, a to především na poli interpretačního umění. Festivaly Martinů fest – Polička, Bystřické zámecké slavnosti – Bystřice pod Hostýnem, Festival komorní hudby Český Krumlov (dramaturg A. Matzner), Pražské komorní slavnosti a Trutnovský podzim připomínají v dramaturgické skladbě českému publiku to nejlepší, co česká interpretační scéna nabízí, a to bez závislosti na mnohdy dezorientujících médiích. Odměnou všem, kteří se na tomto projektu podílejí, je mimořádný zájem posluchačů o jednotlivé festivaly. Bez nadsázky mohu konstatovat, že regionální festivaly jsou v podstatě každoročně vyprodány. Tento potěšeníhodný výsledek přičítáme mj. dramaturgické pestrosti jednotlivých festivalů. Vedle mistrovských výkonů pozvaných interpretů, kteří svým uměním navracejí do koncertních síní prapůvodní smysl, nabízíme publiku průběžné výstavy významných českých výtvarníků (mj. akad. malíř Karel Demel), další kulturní formy

Foto archív

jako jsou etnická vystoupení (mj. Rómská cimbálová hudba I. G. Hrisky) či alternativní pouliční divadla (mj. Bilbo companie Jiřího Reidingera). Pro pražské publikum jsme vytvořili ve spleti nechvalně známých turistických hudebních atrakcí festival nový pod názvem Pražské komorní slavnosti. Jeho smyslem je nabídnout každoročně posluchačům uzavřený cyklus koncertů, na kterých vystoupí přední, především čeští umělci, na rozdíl od např. Pražského podzimu, preferujícího ve své dramaturgii spíše umělce zahraniční. Pevně věřím, že i tento festival, podobně jako festivaly regionální, si svojí kvalitou získá své stálé publikum. Důraz na vysokou úroveň mimopražské hudební kultury je zcela zřetelný. Proč? Jak jsem se již zmínil, jsem pevně přesvědčen, že navrátit posluchače do mnohdy poloprázdných koncertních sálů lze pouze tehdy, nabídneme-li takovou interpretační kvalitu, která má co posluchačům předat. Je proto nesmírně důležité přesně identifikovat osobnosti, které touto schopností disponují a se vší odpovědností na ně ukázat. Na rozdíl od mnohých si myslím, že takových interpretů, bohužel, nemá naše země mnoho. Mimochodem, domnívám se, že i tak lze znovu vytvořit ztracené mezinárodní povědomí o těch, kteří tvoří skutečnou kulturní elitu našeho národa. Realizovat dramaturgie složené z těch nejlepších, ale něco také stojí. Jak tuto otázku v dnešní pro kulturu nelehké době řešíte? Bez osvíceného postoje zástupců měst a sponzorů by tato naše předsevzetí byla pouhou fikcí.

9

Hr0310.indd 9

10.10.2003, 14:26:29


Poděkování patří, vedle řady menších „sponzorů“, především firmám Léčiva a. s., CAC Leasing, Škoda Energo s. r. o. a Lonka, které jsou dnes hlavními partnery Českých kulturních slavností. Uskutečnit takto až ztřeštěně rozsáhlý záměr – to vezme skoro celou energii a i tak je to obdivuhodný záběr. Dá se tato organizační aktivita vůbec skloubit s vaším hlavním posláním interpreta? Budete mít sílu i chuť a možnosti pokračovat v příštím roce? Je to úkol vpravdě nesnadný, avšak smysluplnost tohoto konání je nabíledni. Aby jedna z těchto mých aktivit nevylučo-

vala druhou, bylo třeba vytvořit tým spolupracovníků. Vedle vynikající komunikace s jednotlivými pořadateli jsem za účelem podpory jednotlivých festivalů založil občanské sdružení Česká kultura. Hlavními mými spolupracovníky v této oblasti jsou Lucie Minaříková, Radek Křižanovský a Břetislav Čech. Nesporně pozitivní výsledek našeho společného úsilí je pro nás motorem a inspirací k další práci do budoucna. Věříme, že příští ročník, který v současné době připravujeme, přinese opět posluchačům to, co plným právem od podobných kulturních akcí očekávají. Připravil šk

Zamyšlení nad 44. Chopinovým festivalem v Mariánských Lázních

V proslulém západočeském letovisku Mariánských Lázních se 16. až 23. srpna uskutečnil 44. ročník Chopinova festivalu. Letošním zlatým hřebem programu bylo vystoupení francouzského pianisty Jeana-Marka Luisady, který se představil na slavnostním zahajovacím koncertu se Západočeským symfonickým orchestrem Mariánské Lázně v Chopinově koncertu e moll a na pondělním (18. 8.) samostatném recitálu v Městském divadle. Pravidelně pořádaný Chopinův festival, který byl ve své historii pouze jednou přerušen, a to okupací vojsk Varšavského paktu v roce 1968, má v Mariánských Lázních svůj genius loci. V roce 1836 sem zavítal sám polský básník klavíru Fryderyk Chopin, když se tu při měsíčním pobytu setkal

s rodinou své snoubenky. Marie Wodziňská také vytvořila během tohoto letního dostaveníčka Chopinův portrét, který můžeme vidět ve stálé expozici v Chopinově domě v Mariánských Lázních. Týdenní Chopinův festival má už svůj zažitý rituál. Po slavnostním zahajovacím koncertu se za zvuků fanfár kladou věnce u Chopinova pomníku v parku pod kolonádou a pak hudební fontána zahraje za přívalu vodních trysek líbivé Rondo alla Krakowiak. Během festivalu se konají tři orchestrální koncerty ve společenském domě Casino, klavírní recitály se uskutečňují v Městském divadle a kromě toho je možné s jinými hudebními žánry navštívit ještě nedělní Matinée u Křížového pramene (tentokrát se zpěvačkou

Radbuzou) a čtvrteční nokturno na zámku Kynžvart (letos lidové písně z celého světa přednesla Natálie Velšmídová a skupina Natalita). Měl jsem možnost sledovat jenom první polovinu festivalu, přesto mne zaujalo hned několik skvělých výkonů. Na zahajovacím večeru excelovala violoncellistka Michaela Fukačová – Muriset ve Dvořákově proslulém cellovém koncertu h moll. Tato umělkyně žije trvale v Dánsku a na našich koncertních pódiích se s ní setkáváme pouze ojediněle. Ocenil jsem v její hře zejména plynulou kantilénu a celkový interpretační koncept tohoto rozsáhlého symfonicko – koncertantního díla. Píseň „Kéž duch můj sám“ citovaná ve druhé větě zněla v sólovém nástroji obzvlášť jímavě, jako by se sem znova promítl Dvořákův stesk po domově, což je jistě pocit, který Fukačová důvěrně zná. Škoda, že naše orchestry a koncertní jednatelé tak málo zvou tuto renomovanou umělkyni k hostování. Současná interpretační plejáda je bezesporu o její vklad ochuzena. Nedělní klavírní recitál (17. 8.) Valentiny Igošinové byl ve znamení díla Sergeje Rachmaninova, jež interpretka zařadila do druhé části večera. Na úvod jsme slyšeli šest Rachmaninovových preludií, recitál pak vyvrcholil provedením Sonáty b moll, op. 36. Přestože čtyřiadvacetiletá pianistka z Moskvy nemá velké ruce, byl její výkon po technické stránce bezchybný a oktávové postupy i akordické spoje byly přednášeny s téměř mužskou razancí. V první části večera zahrála Igošinová Beethovenovu Sonátu Es dur, op. 81 „Les Adieux“ a druhou řadu Chopinových preludií z op. 28. Zde jsem postrádal ve výrazové škále dostatečné pianissimo, které sice bylo místy naznačeno, ale ve hře ne vždy vycházelo spolehlivě. S velkým napětím se očekával pondělní klavírní recitál Jeana-Marka Luisady, laureáta velké Chopinovské soutěže ve Varšavě z roku 1985. Výběr skladeb byl stylově velice rozmanitý, zároveň plně ukázal, co tento klavírista dokáže svým interpretačním uměním obsáhnout. Na úvod přednesl Haydnovu Partitu G dur. Zde jsem uvítal zvonivé ozdoby, které jako by obnovily zapomenuté mistrovství francouzských clavecinistů, jichž je Luisada právoplatným dědicem. Křehká elegance hraničící až s titěrnou hravostí se projevila v Mozartově sonátě B dur, K. 333. První část uzavřela Chopinova Bar-

10

Hr0310.indd 10

10.10.2003, 14:26:30


smyslu. V první části bylo příjemným obohacením vystoupení mezzosopranistky Evy Garajové v Corelliho žalmu pro ženský hlas, smyčce a basso continuo Nisi Dominus. Pěvkyně má vyrovnaný hlas, schopný koloratury.

Zleva president Chopinova festivalu, prof. Ivan Klánský a polský pianista, Hubert Salwarovski Foto archív

karola Fis dur ve snově mlžném oparu, zdůrazňujícím vnitřní hlasy hudební faktury a doslova „vypálené“ Scherzo b moll, op. 31, které však neopomenulo drobné figurace střední části. Druhá část večera byla zahájena bohatou impresionistickou paletou. Zde je Luisada skutečně doma a druhý sešit Obrazů, uvozený Potopenou katedrálou z cyklu Preludia, hrál tisíci barevnými odstíny. Závěr večera pak patřil Chopinovu Nokturnu E dur, op. 62, č. 1 a Polonaise – Fantaisie As dur, op. 61, která jen dotvrdila zkušenou ruku a hudební myšlení mistra. Úterní klavírní recitál polského pianisty Huberta Salwarovského, vítěze klavírní soutěže Maria Cansals v Barceloně byl určitým zklamáním v první polovině, kde jsme slyšeli neinspirativně zahrané Mazurky op. 50 a Chopinovu Sonátu b moll, op. 35, která sice měla technicky oslňující úvod, později však byl poznamenán pamětními výpadky interpreta její přednes. V druhé půli se Salwarovski představil již lépe, a to v Prokofjevově Sonátě č. 6 A dur, op. 82, kde mohl uplatnit svou technickou vybavenost. Chopinův festival byl doprovázen dvěma výstavami, z nichž mile osvěžila svým smyslem pro humor expozice grafik Osvalda Klappera v Městském divadle. V úterý pak v Městském muzeu v Mariánských Lázních byl v podvečer promítnut polský životopisný film režiséra Jerzyho Antczaka nazvaný Chopin – touha po lásce. Snímek vypovídá o komplikovaném až

konfliktním vztahu polského skladatele k francouzské spisovatelce George Sand a jejím dětem – dceři Solange a synu Maurikovi, který podle tohoto kinematografického zpracování Chopina zřejmě nenáviděl a byl hlavní příčinou rozchodu legendární milenecké dvojice. Středeční večer v Casinu (20. 8.) představil Komorní sólisty z Bratislavy v barokním repertoáru a hudbě 20. století. Umělecký projev tohoto souboru je do jisté míry diktován výraznou osobností Ivany Pristašové, která je kategorickým koncertním mistrem v dobrém slova

Po skončení pondělního klavírního recitálu jsem požádal Jeana-Marka Luisadu o rozhovor. Kdo jsou stěžejní skladatelé ve vašem repertoáru? Samozřejmě Chopin, ten přichází v úvahu v první řadě, protože je to můj každodenní chléb a potom je to Mozart, i když ten mi mnoho let dělal těžkou hlavu. Dříve jsem ho vůbec nehrál a představoval jsem si, že jeho interpretace je obrovský problém. Člověk se cítí jako nahý v trní, když má hrát jeho hudbu. Ale po několika letech jsem se v něm takzvaně zabydlel. Myslím, že Mozart potřebuje určitou zralost a také trochu něco protrpět. Musíte ho hrát jako dítě, ale přitom je v něm něco neobyčejně hlubokého. Znamená to tedy ve zralosti nalézt dětskou nevinnost a to je samozřejmě pro dospělého interpreta velmi složité. Pak hraji velice mnoho Schumanna. Myslím si, že je to autor až bláznivě romantický a člověk v jeho dílech podniká jakési dobrodružství, zejména v oblasti zvukovosti a barvy. Brahmse si vybírám pro mimořádnou melancholii všech jeho melodií, kterou pak nalézám v některých Mahlerových symfoniích. Například vel-

Francouzský klavírista Jean-Marc Luisada (vlevo) vysvětluje autorovi článku, dr. Ivanu Rumlovi, problémy chopinovské interpretace Foto archív

11

Hr0310.indd 11

10.10.2003, 14:26:31


mi často poslouchám Mahlerovu třetí symfonii a zvláště poslední větu (6. část Langsam. Ruhevoll. Empfunden). Je to hudba, která mne rozesmutňuje, ale já ji právě proto zbožňuji, i když z mé strany to může být určitý druh masochismu. Čím více se cítím smutný při poslechu této hudby, tím lépe se mi daří. To je přece směšné, ne? Hrajete také hudbu 20. století? Zařazuji často Gabriela Faurého, to je sice konec 19. ale přece jen počátek 20. století, pak hraji Debussyho, Ravela, trochu Bartóka, interpretuji často Prokofjeva, prakticky jsem hrál celou jeho komorní tvorbu a teď v poslední době jsem velice přitahován Šostakovičem. Také jsem začal pracovat na Janáčkovi a věřím, že v budoucnu si v tomto směru hodně rozšířím repertoár. Kolikrát jste navštívil Mariánské Lázně? Jsem tu potřetí, prvně jsem myslím přijel v roce 1986, po Chopinově soutěži ve Varšavě, pak před osmi lety a musím říci, že se mi po Mariánských Lázních velice stýskalo. Myslím si, že je to místo naprosto jedinečné, máte zde pocit, že jste se ocitl v jiné epoše, když se procházíte v parcích, které mají úchvatnou krásu, skoro si myslíte, že tu za chvíli potkáte přímo Chopina někde na rohu ulice, nebo nějakého velkého básníka romantické doby. Myslím, že je to město, které jako by se zastavilo v 19. století a nezasáhla do něho moderní doba. Máte nějaký vztah k české hudbě? Nahrál jsem Dvořákův klavírní kvintet, který uvádím na koncertech pravidelně, tak dvakrát, třikrát do roka. Je to pro mne neuvěřitelně nádherná skladba, zcela výjimečná v komorní hudbě. Hraji jej hodně se svými přáteli – Talichovým kvartetem. Máme moc krásný vztah a budeme společně hrát příští rok na mimořádném koncertním projektu v Auvergne. Je to u příležitosti výročí tohoto festivalu. Půjde o nádherný hudební večer, během něhož budeme hrát asi třicet skladeb. Bude to non stop – nebudu hrát pouze s kvartetem, budu účinkovat s prvními houslemi, druhými, já sám, pak s violoncellem, pak budeme hrát trio, kvartet, kvintet a také zahrajeme koncerty – Haydna, Chopina. Vycházíme spolu báječně, mám velmi rád Vladimíra Bukače, jehož považuji za největšího violistu na celém světě. Budeme také hrát Dvořá-

kův kvintet v Toulonu v dubnu příštího roku. Také spolu hodně cestujeme, byli jsme společně v Japonsku, hráli jsme tam Brahmsův klavírní kvartet g moll, op. 25 a samozřejmě Chopinův koncert ve verzi pro kvintet, je to vlastně sextet. Tuto skladbu jsme také natočili pro RCA, to bylo před několika lety. Jaký je váš vztah k jiným uměleckým oborům, třeba k výtvarnému umění? Pro mne je umění každodenní potřebou. Musím číst, pak miluji kinematografii, jíž se říká sedmé umění. Samozřejmě nemám rád dnešní filmy, neboť si myslím, že dnešní kinematografie je zvulgarizovaná, ostatně jako hudba. Ti největší režiséři žili před mnoha lety, mám třeba rád němé filmy, veledíla Fridricha Wilhelma Murnaua, Fritze Langa. Pro mne

Nibelungové, zpracovaní Fritzem Langem v roce 1923, jsou dokonce krásnější než Wagner. To, co udělal s touto látkou, téměř překonává Wagnerovu hudbu, je tu skutečná magie obrazu a všechny dnešní režie wagnerovské tetralogie nemohou nikdy dosáhnout úrovně Langových Nibelungů. Pak mám moc rád sochařství. Jsem vždy velmi nešťastný v muzeích, že se smím na sochy pouze dívat a nemohu se jich dotýkat. Když se pouze díváte na sochu, tak to nestačí. Vždyť byly vytvořeny proto, abychom se jich mohli dotýkat. Často jsem hovořil se sochaři, kteří mi řekli, že vytvářejí sochy proto, aby se jich lidé mohli dotknout a setkat se přímo s materiálem a formou. Když jdu do muzea, tak se vždy cítím nějak provinile – všude je napsáno: Do not touch. Připravil IVAN RUML

Mezinárodní kytarový festival a kursy BRNO Jaký byl 12. ročník mezinárodního kytarového festivalu Brno 2003 (10. 8.– 16. 8. 2003)? Téma letošního festivalu znělo: „Styly spojené improvizací“, což vytvořilo prostor pro dramaturgicky bohatý program koncertů festivalu – flamenka, romantické, renesanční a barokní hudby na dobové nástroje, jazzu i kombinaci kubánské hudby s klasikou a jazzem.

Kytaristé Vladislav Bláha (vlevo) a Pavel Steidl

Tato koncepce přilákala na festivalové koncerty přibližně na 3500 posluchačů. Kdo se zúčastnil – nelitoval. Festival zaujal perfektní organizací, pestrou dramaturgií a pochopitelně tím nejdůležitějším – špičkovými sólisty a pedagogy. Slavnostní zahájení, jehož se ujal primátor statutárního města Brna Petr Duchoň spolu s uměleckým ředitelem

Foto archív

12

Hr0310.indd 12

10.10.2003, 14:26:32


festivalu Vladislavem Bláhou, se konalo v neděli 10. srpna na velkém nádvoří brněnského hradu Špilberk za účasti 1300 posluchačů. Poté začal samotný hudební program nazvaný Noc flamenka. Hlavním protagonistou večera byla skupina Rafaela Cortése, který patří k nejlepším kytaristům flamenka, vystupuje již od svých 6 let a byl považován za zázračné dítě. Tento charismatický třicátník pocházející ze španělské romské rodiny dokázal společně se svou skupinou (kytary, tanec, zpěv, cujon, basová kytara) rozpálit publikum a sklidil za to patřičné ovace. Traduje se o něm, že v oblasti flamenka snad neexistuje nic, co by nedokázal výborně zahrát – a plně o tom přesvědčil. Jakousi „předkapelou“ Cortésovi byla skupina Viva flamenco! s polskými kořeny, jejíž vůdčí osobností je Cortésův žák Miguel Czachowski. Přes technickou dokonalost provedení hudby a tance chyběla interpretům syrovost španělských cikánů, která byla tak zřetelně cítit ve vystoupení Rafaela Cortése a jeho skupiny, jež potvrdila nemožnost dokonale napodobit tuto folklorní hudbu španělských cikánů z oblasti Andalusie jinými etniky nebo zahraničními umělci. Následující den se v sále Nové radnice konal recitál kytaristy Pavla Steidla žijícího v Nizozemí. Steidl zahrál nejprve na kopii romantické kytary skladby Johanna Caspara Mertze, Nicoly Paganiniho a Luigi Legnaniho. Precizní technika, lehkost a nadhled, ale především vytříbený hudební cit, to jsou devízy, díky nimž se Steidl řadí mezi přední interprety. V jeho pojetí zněly i drobné Paganiniho miniatury půvabně a dík hereckému projevu, jímž Steidl svou hru doprovází, mnohé i humorně. V druhé půli večera Steidl na soudobou kytaru zahrál skladby Johana Antonína Losyho, Maria Castelnuova-Tedeska, Jany Obrovské a vlastní skladbu A ty taky jdi do Ithaky. Příznivci loutnové hudby si přišli na své na koncertu jednoho z nejlepších loutnistů dneška Angličana Nigela Northa. Skladby J. Dowlanda, W. Byrda, H. Purcella, N. Valleta, T. Robinsona, F. Cuttinga a N. Piccininiho pod Northovými prsty v sále vytvořily renesanční náladu. Nesporně zajímavé bylo srovnání interpretace renesančního repertotáru hraného na renesanční loutnu v první polovině koncertu a barokních skladeb zahraných na více než dvoumetrovou theorbu ve druhé půli koncertu. Posluchači Northův

výkon ocenili – stejně jako i v případě většiny ostatních koncertů – závěrečným potleskem ve stoje. Martin Mysliveček, kytarista a pedagog Univerzity v Grazu v Rakousku, zahrál společně s vokalisty komorního sboru Musica da Camera pod vedením Martina Franze soudobý program, v němž zazněly skladby Maria Castelnuova-Tedeska, dvě skladby Petra Ebena a sbor Nunc est Bibendum Antonína Tučapského. Venezuelec Gabriel Guillén je bezesporu výborný kytarista, který na brněnském kytarovém festivalu vystoupil již

koncentrace i za vysokých letních teplot (vzhledem k natáčení Českého rozhlasu se v sále nemohlo větrat). Po Feliciho koncertu vystoupil na noční jamsession v hudebním klubu Livingstone již čtyřiaosmdesátiletý (!) kytarista a skladatel John W. Duarte s jazzovým triem (Jan Beránek – housle, Milan Kašuba – kytara, Oldřich Svoboda – kontrabas). Zazněly jazzové standardy známých skladatelů – George Gershwina, Cole Portera, Richarda Rodgerse aj. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jamsession, John Duarte odmítl jakoukoliv zkoušku a tak spolu hudebníci opravdu zahráli

Z loutnového a theorbového recitálu Nigela Northa

po třetí. Ve svém koncertu jeho umění vyniklo v dílech skladatelů španělské a latinsko – americké provenience: Manuela Marii Ponceho, F. Morena-Torroby, Isaaka Albenize, Antonia Laura či Manuela de Fally, která především odpovídají jeho naturelu. Rovněž Massimo Felici publikum rozhodně nezklamal. Felici hrál zejména lyrické skladby od Vincenta Asencia, Astora Piazzolly, Toru Takemitsu, Maura Giullianiho a Alexandra Tansmana. Felici má přirozené charisma a schopnost

Foto archív

dohromady poprvé až přímo na pódiu. Po vyřešení technických problémů negativně ovlivňujících zvuk první části – a to opět za extrémních podmínek spojených s vysokými teplotami a nedýchatelným ovzduším klubu – si Duarte s brněnskými hudebníky ve druhé a třetí části příjemně zaimprovizoval. Hodinu před začátkem závěrečného koncertu manželského dua Vania del Monaco (Angličanka sicilského původu žijící ve Španělsku) a Alfredo Panebianco (z Kuby), praskl struník na kytaře. Mistr

13

Hr0310.indd 13

10.10.2003, 14:26:32


kytarář Jan Schneider pohotově zapůjčil kytaristce jeden ze svých nástrojů. I přes tuto nepříjemnost duo provedlo skvělý výkon. Repertoár dua vychází z kořenů klasické hudby, jež obohacuje o hudební prvky kubánské hudby a latinsko-amerického jazzu. Drtivá většina skladeb, jež byly na programu, vycházela z pera Alfreda Panebianka. Jejich koncert byl vítaným dramaturgickým osvěžením a odlehčením závěru večerních koncertů festivalu. Součástí kytarového festivalu Brno jsou rovněž interpretační kurzy, v nichž účastníci navštěvují individuální výuku v mistrovských třídách předních pedagogů. Ty probíhají v hotelu Astorka patřícímu Janáčkově akademii múzických umění. Studenti z patnácti zemí světa měli po celý týden možnost účastnit se aktivně výuky nebo naslouchat umění Milana Tesaře, Zdeňka Dvořáka, Lea Witoszynského, Johna W. Duarta, Vladislava Bláhy či některých sólistů, jimž patřily koncertní večery. Gabriel Guillén byl vyhledáván pro hudbu Latinské Ameriky, ve třídě Massima Feliciho se zase kladl důraz na italskou hudbu. Navýsost zajímavé byly výuka a odpolední přednáška o interpretaci na loutnu Nigela Northa. Kytarový orchestr účastníků festivalu pod vedením Aloise Menšíka, který vystoupil na pátečním odpoledním koncertě, zvládl nazkoušení Moraviany Johna Duarta, tří písní v úpravě A. Menšíka, Recuerda O. Muňoze a Vivaldiho koncertu (sólo na sopránovou kytaru Ďusi Burmeč) pouze za čtyři zkoušky. Je třeba smeknout před působivým výsledkem, vždyť slyšet koordinovanou souhru dvacetipěti kytar se jen tak často nepodaří. Mimo pátečního odpoledního koncertu, hráli účastníci i na dvou odpoledních koncertech, jejichž hlavní náplní však byla vystoupení vítězů soutěží: slovenské duo Adam Marec – Peter Tomko (vítězové soutěže v Dolném Kubíně), Naďa Kosinskaja (nositelka ceny J. Duarta ze soutěže v Rustu) a Jan Čižmář a smyčcové kvarteto Euforia (nositelé třetí ceny z mezinárodní soutěže pro kytaru a smyčcové kvarteto ve Schweinfurtu v Německu). Po skončení pátečního večerního koncertu Vanii del Monaco a Alfréda Panebiaka se konal závěrečný večírek v divadelní restauraci Bohéma. Hrálo se na kytary, zpívalo a tančilo až do rána, někteří až do dopolední přednášky nizozemského kytaráře Jeroena Hilhorsta

na téma Porozumění kytarovému tónu. Po přednášce zazněl závěrečný koncert Jana Čižmáře s Euforia Quartet, na němž zazněly kvintety od Johna Duarta a Leo Brouwera. Úroveň festivalových koncertů byla velmi vysoká. Současně si festival udržuje vysokou úroveň i po stránkách pedagogické a organizační, což je při minimálním finančním zajištění obdivuhodné. Festival s kursy byl pořádán Českou společností klasické kytary České hudební společnosti a Kulturním a informačním centrem města Brna. Pod uměleckým vedením

kytaristy a profesora brněnské konzervatoře Vladislava Bláhy se tato akce stala kulturním svátkem. Přátelská atmosféra celého festivalu, ve kterém konkurenční vztahy a egocentrismus často spojované s ambiciózním individualismem některých hudebníků nemají místo, přitažlivost festivalu jen zvyšuje. Tento ročník byl bezesporu dalším krokem v kvalitativním a dramaturgickém růstu Mezinárodního kytarového festivalu Brno. Jeho 13. ročník proběhne 15.–21. srpna 2004. HANA HAVLIŠOVÁ

Ostravské dny Nové hudby Možná jsem byl jedním z prvních, před kterými Petr Kotík nahlas prognostikoval šílený záměr uskutečnit v Ostravě svoji vizi nového Darmstadtu počátku 21. století. Průběh prvních Ostravských dnů nové hudby přede dvěma lety ovšem moji počáteční nedůvěru rozptýlil tím spíše, že Kotíkovi a početně skromnému, ale maximálně výkonnému týmu jeho spolupracovníků se podařilo

stanice Igor Horváth, který se společně se svým nadřízeným, generálním ředitelem Českého rozhlasu Václavem Kasíkem zúčastnil prvního i letošního ročníku (přistavené rozhlasové mikrofony jsou také všudypřítomnou rekvizitou každého z koncertů). Ostravské dny Nové hudby jsou především studijním institutem a tvůrčí laboratoří, v níž doslova špičkoví

Fotograf Roman Polášek zachytil Petra Kotíka a Roscoea Mitchella při přednášce na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.

pro tuto myšlenku získat další veledůležité osoby. Patří mezi ně ředitel Janáčkovy filharmonie doc. Jan Hališka, její tehdejší i dnešní šéfdirigenti Christian Arming a Petr Vronský, ředitel místní konzervatoře Milan Báchorek a v neposlední řadě šéf ostravské rozhlasové

představitelé soudobé světové hudby (skladatelé, dirigenti i interpreti) pracují čtrnáct dnů s mladými adepty při řešení kompozičních úkolů, ale také otázek praktické interpretační realizace. Nikde jinde nedosažitelnou výhodou ostravského podniku je možnost – kromě

14

Hr0310.indd 14

10.10.2003, 14:26:33


nastudování nových skladeb různými ad hoc sestavenými komorními ansámbly – provedení vybraných děl studentů velkým symfonickým orchestrem. Letos se do Ostravy sjelo 33 rezidentů z deseti zemí, z nichž rovnou jednu třetinu tvořili Američané, ale nechyběli ani účastníci např. z Turkmenistánu nebo Číny. Jinou stěží docenitelnou výhodou setkání je, že ani lektorský sbor a tím spíše samotní studenti nepředstavují nějaké jednobarevné společenství. Vedle Kotíka a dalších reprezentantů postcageovské avantgardy (ozdobou a svým způsobem i vzácnou relikvií mezi lektory byl přímý odchovanec Cageova newyorského kroužku, devětašedesátiletý Christian Wolff, důstojné místo bylo věnováno i tvorbě zesnulého Mortona Feldmana) nechyběli např. svérázný tvůrce „hudby mozkových vln“ Alvin Lucier, původce „spektrální hudby“ a současný profesor kompozice na Kolumbijské univerzitě Tristan Murail, legendární organizátor improvizovaných zvukových happeningů ze 60. let Frederic Rzewski či jazzovými kořeny nasycený reprezentant chicagské avantgardy černý Roscoe Mitchell. Bohužel z důvodů zdravotní indispozice po přestálé operaci nepřijela jedna z nejzajímavějších osobností současné evropské hudební scény, Rakušanka Olga Neuwirth (Nonova a též Murailova žačka), nicméně dostála svému slibu a zkomponovala pro zahajovací koncert festivalového týdne novou verzi své skladby pro klavír a komorní orchestr Locus… dublure… solus pro tři orchestry. Během závěrečného festivalového týdne tak dohromady se skladbami rezidentů zazněla početná řada světových a tím spíše českých premiér. Z toho, co jsem stačil během svého ostravského pobytu vyslechnout, patřily k nejzajímavějším právě zmíněná skladba Olgy Neuwirth a Murailova Gondwana, jakkoli měl přítomný autor výhrady k vlastnímu provedení (přestože se jejího nastudování ujal zkušený Zsolt Nagy). Při vší vyhraněnosti Murailovy hudby je přitom na první poslech patrný francouzský původ skladatele a spíše než slyšet, lze tušit také vliv jeho učitele Messiaena. V souvislosti s Murailovým dílem se bezděčně vyloupl také jeden z problémů festivalu spojený s množstvím uváděných skladeb a na druhé straně nedostatkem času na jejich přípravu. Takto by si obdobně více času na zkoušky zaslou-

žila premiérovaná novinka přítomného Philla Niblocka Three Orchids pro tři orchestry (doprovázená projekcí) a konec konců také stejnému provozovacímu aparátu určené Kotíkovy Variace (spolu s autorem je dirigovali Zsolt Nagy a Petr Vronský), v nichž bylo možná trochu samoúčelně kdysi svěže působící vedení hlasů v paralelních kvintách z jeho známé skladby Many Many Women multiplikováno na princip prostorové

toto provedení neuneslo srovnání se známou gramofonovou nahrávkou BBC Orchestra Glasgow. Vyloženou událostí pak bylo zvláště seznámení s déle než hodinovým, zcela mimořádně náročným koncertantním dílem Housle a orchestr Mortona Feldmana, které s Janáčkovou filharmonií pod Kotíkovou taktovkou s porozuměním stylově přednesla Hana Kotková (ta se blýskla rovněž v Kurtágových 8 Duos spolu s maďarsko-slovenskou

Česká houslistka žijící ve Švýcarsku, Hana Kotková a Janáčkova filharmonie Ostrava po provedení skladby Violin and Orchestra Mortona Feldmana, která u nás zazněla vůbec poprvé. Foto Roman Polášek

kompozice. Zato výtečné interpretace se dostalo premiéře Wolffových komorních Percussionists, v níž spolu s Kotíkovou flétnou excelovala dvojice hráčů na bicí Američan Chris Nappi a v Německu domestikovaný Maďar László Hudacsek. Roscoe Mitchell zaujal mnohem více ve svých improvizovaných kreacích na sopránový a altový saxofon než v rozmáchlé orchestrální skladbě Non-Cognitive Aspects of the City s vokálním sólem Thomase Bucknera. Ten byl rovněž sólistou světové premiéry působivých Kirilics pro baryton, lesní roh a čtyři violy Alvina Luciera. Vedle čerstvých novinek bylo záslužné také připomenutí darmstadtské klasiky raných šedesátých let v podobě Madernovi věnovaných Available Forms II Earla Browna pro dva orchestry, jakkoli také

virtuoskou na cimbál Enikö Ginzery). Rovněž v české premiéře poprvé uvedená nejdelší klavírní skladba stejného autora Triadic Memories (celkem 1100 taktů velmi pomalého tempa v subtilně křehké dynamice, z nichž třetina je označena repeticí) zaujala jak svojí „kobercovitou“ formou a „plavajícím“ zvukem, tak svrchovaně suverénním výkonem newyorské specialistky na novou hudbu Marilyn Nonkenové. Z množství kompozic samotných frekventantů bych rád upozornil alespoň na Twenty-one small pieces/ riffs Kanaďanky Sabriny Schoederové a obě skladby Slováka Mariána Lejavy Les fleurs des ondes a velmi komunikativní Veni´s marching on. Jako dirigent i autor na sebe sympaticky upozornil také už praxí protřelý Američan Michel Galante, i když jeho

15

Hr0310.indd 15

10.10.2003, 14:26:34


koncertantní skladba pro housle (koncertní mistr Janáčkovy filharmonie Ivan Hřebabetzký), violu (člen Talichova kvarteta Vladimír Bukač) a orchestr The Immense, Illiterate, Consoling Angels se ve svém postmodernistickém záběru rozbíhá možná až příliš do široka. Určitě si ale nemohu odpustit jmenovat alespoň dva z mladých domácích interpretů – flétnistku Moniku Štreitovou a klarinetistu Igora Františáka, v nichž se novým skladbám jejich kolegů dostalo vpravdě zanícených i zasvěcených interpretů. Jestliže prvnímu ročníku se dostalo vlivného příznivce v osobě bývalého ostravského primátora a současného hejtmana Moravskoslezského kraje Evžena Tošenovského, tentokráte celá akce vzbudila zaslouženou pozornost a snad i nepředstírané nadšení předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Lubomíra Zaorálka. Ten se nejen zúčastnil a aplaudoval závěrečnému koncertu, ale pozval protagonisty akce na nedělní oběd a následný rozhovor, v němž ocenil kulturní i společenský přínos akce celému regionu a přislíbil jejímu pokračování všestrannou podporu včetně té nejcennější – finanční. Že by se tedy opravdu naplnilo Kotíkovo odvážné proroctví o novém Darmstadtu v Ostravě? ANTONÍN MATZNER Jako středečního kritika Ostravských dnů Nové hudby mě čekaly dva koncerty. Vystoupení brněnských skladatelů a Klavírní noc. Byl jsem rád, že nemusím posuzovat jedno z četných pěveckých vystoupení všudypřítomného Thomase Bucknera, protože nerad píšu jednostranně negativní recenze. Na druhou stranu mě však mrzelo, že nemohu referovat o odvážných, avšak velice zdařilých projektech se špičkovým orchestrem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Odpolední koncert Kompozice brněnských skladatelů našel umístění v záviděníhodné budově Janáčkovy konzervatoře Ostrava. Už vůbec fakt jeho zařazení do programu považuji za velice pozitivní jev. Je jistě dobré, když se tvorba světových skladatelů prezentovaných v hlavním proudu festivalu dostane do konfrontace s hudbou domácích autorů. Samotný koncert zahájila improvizovaná kompozice s příznačným názvem Problémy komunikace od mladých skla-

datelů Markéty Dvořákové, Jana Kavana a Ivo Medka. Medek tak navazuje na brněnskou tradici kolektivních skladeb (dříve Štědroň a Piňos). O dramaturgické liberálnosti pořadatelů svědčí i přítomnost skladby Turbulence Dana Dlouhého. Ansámbl DAMA-DAMA je na poli současné hudby jistě pojem, excentrické vystoupení v pláštích na festivalu tohoto druhu úplně nehrálo. Stylově čistší byla v podání souboru Zouharova Petite Sirène. Naopak tradiční proud brněnské soudobé hudby reprezentovaly záslužně uvedené skladby Aloise Piňose Stella matutina a Triax Ivo Medka provedené souborem Ars Incognita. Pozoruhodné bylo i provedení Grahamovy výtečné sklady MOENS. I když nastudování souborem Ars Incognita nebylo tolik pečlivé jako mně známá interpretace této skladby stejnojmenným souborem MOENS na Grahamově autorském CD, podání Ars Incognity znělo svěže a velice zdařile. Veliký posluchačský magnet představovala jistě nejen pro mě Klavírní noc a to především uvedením Music of Changes klasika dvacátého století Johna Cagea. Její interpretace byla svěřena jednomu z čelních interpretů postcageovské generace, jakémusi nástupci slavného Davida Tudora, klavíristovi polského původu Josephu Kuberovi. Jelikož si vážím četných ansámblových vystoupení Kubery byla pro mě jeho Music of Changes jistým zklamáním, díky nedostatečné barevnosti, tónové kultuře a jemnému výrazovému odstínění. Možná by neměl Kubera úplně rezignovat díky svému postavení na klasický repertoár, Chopina apod. Sám autor – vynikající pianista Frederic Rzewski usedl ke klavíru, aby zahrál pátou část z cyklu The Road Knocks. V doslova italském vystoupení se střídaly krátké technické pasáže, náznaky klasických útržků a v této míře neobvyklé pleskání o různé části klavíru, nohy ale i lysou část skladatelovy hlavy, verbální projevy, výkřiky, pískání i různé jiné neopakovatelné zvuky. Jedna z pravidelných návštěvnic festivalových koncertů, starší paní, pravděpodobně místní, po půl hodině nevydržela a formulovala své estetické nepochopení otázkou na mého souseda: „Is that men sick?“ Jedním z velkých objevů tohoto ročníku festivalu bylo setkání s osobností

a tvorbou Tristana Muraila, který byl také přítomen jako lektor. Jeho Territoires de l’Oubli znělo v podání bravurní Marilyn Nonken velice barevně a zvukově precizně. Skladba nezapřela svůj evropský původ, nechyběli jí romantické gradace, echa či materiálové návaznosti. Murail zde ještě intenzivněji než v Gondwaně (úvodní koncert) přiznává svého učitele Oliviera Messiaena. Jedna z mnoha věcí, která se mi vybavuje při hodnocení letošních Ostravských dnů Nové hudby je skutečnost, že když porovnáme kompozice lektorů s prezentovanými skladbami mladší generace, těžko bychom nalezli „lektorsky“ radikální skladby mezi díly mladších autorů. Svědčí to o přespřílišné postmodernistické rozplizlosti kompozičních postupů, či jsme svědky pozvolného stylového obratu? Na tuto otázku se nedá jednoznačně odpovědět. Jisté však je, že se to alespoň částečně dozvíme na Ostravských dnech v roce 2005! Na závěr ještě jediná otázka Petru Kotíkovi: Jak hodnotíte letošní Ostravské dny? Je příliš brzy na to, abych soudil Ostravské dny a vyzdvihl to, co se podařilo, a to, co se nepodařilo; takové hodnocení lze dělat s odstupem času. O Ostravských dnech se však určitě dá říct, že to byla velká událost, a že se zde psala historie. Jednu poznámku na okraj: rád bych se zmínil o aspektu Ostravských dnů, který je na poli kultury a umění světově ojedinělý a asi i první. Ostravské dny jsou totiž v pravém slova smyslu globální projekt. Jsou organizovány z Ostravy a z New Yorku, kde jedno středisko není podřízené druhému. Bez rovnoprávné spolupráce Ostravy s New Yorkem by Ostravské dny byly nemyslitelné. Ještě před několika lety by něco takového nebylo možné. Dnes to umožňuje přístupnost komunikační technologie – jak internet tak finančně dostupné telefonní spojení. Jsou dny, kdy jsme v New Yorku propojeni s Ostravou téměř každou hodinu. Co se týká budoucnosti, budeme se v Ostravě dále snažit uvádět ta nejpodnětnější a nejzajímavější hudební díla, dále rozvíjet program skladeb pro tři orchestry a zvát špičkové osobnosti současné hudby. V domácím kontextu je nutné podotknout, že Ostravské dny nejsou česká akce. Je to projekt světový

16

Hr0310.indd 16

10.10.2003, 14:26:35


a jeho úkolem je přivést na tři týdny svět do Čech. Připravil MICHAL MATZNER Měl jsem tu šťastnou možnost zúčastnit se obou ročníků festivalu experimentální soudobé tvorby Ostravské dny. Absolvoval jsem letos všechny odpolední koncerty na Janáčkově konzervatoři i večerní v sále Domu kultury města Ostravy, ale protože je to obrovská zátěž nejen pro hlavu, ty noční jsem už musel vzdát (přestože byly dramaturgicky atraktivní a interpretačně na té nejvyšší úrovni – klavíristé Marylin Norton, Frederic Rzewski a Jaseph Kubera, Vishnu Sanju Sahai a Fida Hussain na tabla a harmonium). Koncerty s novými experimentálními skladbami uvádí Petr Kotík v Ostravě již pět let, mohu proto porovnávat stále lepší pochopení jak u interpretů a posluchačů, tak také u sebe. Například skladby typu dlouhých orchestrem držených tónů s minimálními mikrointervalovými změnami jsem přede dvěma lety naprosto zavrhoval. Nyní jsem přistoupil na „jejich hru“ a pravděpodobně tím i pochopil jejich filosofii (např. Three Orchids Philla Niblocka na zahajovacím koncertu). Také jsem se letos nechával unášet přeléváním tónů a souzvuků prostorem (např. při Variations pro tři orchestry Petra Kotíka na stejném koncertu). Problém ale stále vidím v dlouhém trvání skladeb. Jako ostravského patriota mne velmi potěšil stále narůstající zájem zdejšího publika, kdy řada koncertů „měla plno“, také mne překvapila opakovaná přítomnost mnoha mladých lidí, kteří jinak koncerty vážné hudby nenavštěvují. A když už jsem u toho ostravského chlubení, bez nadsázky mohu tvrdit, že v Ostravě jsou interpreti schopni zvládnout i ty nejnáročnější soudobé projekty. Jak Janáčkova filharmonie, která už představuje v tomto oboru evropskou špičku, tak i sbor opery Národního divadla moravskoslezského a široké zázemí sólistů a interpretů, kteří jsou schopni kvalitně naplnit jakkoliv obrovský provozní aparát prováděných skladeb. A teď již ke zmíněným posledním třem koncertům Ostravských dnů 2003. Christian Wolf je jedním z lektorů a jeho skladby jsou pravidelně uváděny. Na čtvrtečním odpoledním koncertu to byly Exercies for 2 pianos (skvělí Joseph

Kubera a Marilyn Nonken), etudy, ve kterých na sebe organicky navazovaly notačně fixované a volně interpretované úseky. Ze skladatelů rezidentů Ostravských dnů zaujala zajímavě barevná kompozice ruské skladatelky Olgy Virezoub Dalmation Trio for clarinet, piano and percussion. Šťastně napsané kontrastní plochy zapůsobily i díky nádhernému tónu klarinetisty Igora Františáka, který i po téměř neslyšném nasazení dokáže znatelné decrescendo. Němec Carl Christian Bettendorf výstižně zhudebnil symbolistní básně Maurice Maeterlincka. Pěvecký part je sice napsán nástrojově, ale ve výtečném podání Anny Pscolkové vyzněl zcela přesvědčivě. Také v poslední skladbě koncertního odpoledne … this is what it´s like most of the time Sama Hillmera exceloval sólista, na saxofon hrál sám autor. Čtvrteční večer uvedla krásná, ale moc smutná, 1. věta ze Scratch Symphony Frederika Rzewskeho, hraná Janáčkovou filharmonií bez dirigenta, dále mne silně zaujalo dílo Spring Chrisiana Wolfa, kdy každá z jeho čtyř částí je napsaná pro jiné seskupení nástrojů. A ze studentských skladeb měla nádherná místa ale nepřesvědčivý celek Árdeaglais polského skladatele Michala Pawelka, především závěrem zaujala skladba Needle Alexe Minceka. Se zvědavostí byl očekáván Houslový koncert Michala Trnky. Dobře vrstvená sazba i zajímavé katarze byly přesvědčivě vyjádřeny orchestrem, pravděpodobný autorův záměr dosáhnout kontrastu žesťů a sólových houslí – přes zjevnou snahu Theresy Salomon – nevyšel. Ta si to však vynahradila na pátečním odpoledním koncertu v Kostele Neposkvrněného početí Panny Marie, kde její interpretace sonát Fr. Bittera přivedla posluchače v nadšení. Znamenitě ji doprovodila cembalistka Barbara Maria Willi, která přesvědčila o svém umění i v řadě sólových skladeb. Ze soudobých děl zručně provedl Petr Kotík Equal Distribution pro sólovou flétnu Američana Jona Gibsona (s půvabným okamžikem, kdy se „přidaly“ kostelní zvony) a v premiéře byla uvedena v provedení Kvarteta sv. Vavřince (Dana Šimíčková, Taťána Roskovcová, Petra Kohoutová a Marta Marinová) B. L. and R. pro čtyři hlasy a bicí Petra Kotíka. Nepopisná, ale výstižná melodika s historizujícími dvojhlasy a špičkový výkon

zpěvaček se zasloužily o vřelé přijetí zhudebněných výňatků Obrazů z dějin národa českého Vladislava Vančury. Poslední odpolední koncert vyvrcholil hned úvodní starší skladbou Tristana Muraila z Francie Ethers. Základním hudebním materiálem je zde šum, čtyři smyčce, pozoun a sólová flétna (střídá všechny druhy fléten), skromně doplňující atmosféru vytvořenou třemi hráči na maracas. Z rezidentských skladeb zaujaly oba smyčcové kvartety výborně provedené Dorios Quartetem: strhující Tenor pro sólový kvartet Alexe Minceka z New Yorku a milý, téměř dětský String Quartet Poláka Jakuba Ciupinskiho. Večerní závěrečný koncert neměl slabých míst. Jako první zazněla skladatelkou Sylvií Smejkalovou perfektně formálně i instrumentačně zvládnutá Compensation for chamber orchestra and electronics (těším se na poslech ze záznamu). S velkým nadšením byla přijata skladba jednoho z hlavních přednášejících na Ostravských dnech 2001 i 2003 Alvina Luciera Sweepers. Skladatelovy typické klouzavé pyramidy, kdy se tóny přibližují a vzdalují, byly Janáčkovou filharmonií s Zsoltem Nagym předvedeny naprosto přesvědčivě. Kontrast clustrů a instrumentačně zajímavých souzvuků charakterizoval Asymmetric Landing Petra Kotíka. Nevím jen, jestli s přibývajícími minutami skladba ztrácela napětí, nebo se na tomto pocitu podílela má narůstající únava …? Závěr koncertu i celého festivalu patřil rozšířenému sboru opery Národního divadla moravskoslezského se sbormistrem Yurii Galatěnkem. Naprosto dokonale připraveni, přesně intonující a s jemným citlivým výrazem, provedli náročnou skladbu a cappella Cori di Didone Luigi Nona. Skutečně silný zážitek! Sbor pak společně s komorním orchestrem za řízení tří hlavních dirigentů všech koncertů Zsolta Nagyho, Petra Kotíka a Petra Vronského provedl ještě The Swallows of Salangan Mortona Feldmana. Celý koncertní týden dal posluchačům široce pojatý obraz experimentů v soudobé vážné hudbě. A pro ty, kteří do Ostravy letos nepřijeli, velice dobrá zpráva: podařilo se založit při hudebním oddělení Městské knihovny v Ostravě archív, ve kterém jsou pro zájemce k dispozici partitury i nahrávky všech skladeb uvedených na Ostravských dnech 2001 i 2003. dis

17

Hr0310.indd 17

10.10.2003, 14:26:35


STŘÍPNÍK PETARA ZAPLETALA Zejména pro mladé lidi se historie zcela nedávná stává čímsi, co prý snad ani nemusí být pravda: nepokládají za důležité, že tzv. Vítězný únor 1948 tak výrazně poznamenal nás starší, není pro ně významné, co se odehrálo v srpnu 1968, nepřikládají velkou váhu ani Chartě 77, se zájmem sledují v televizi tzv. normalizační seriály… Jak bychom potom od nich mohli očekávat, že pochopí smysl a poslání písní, které zaznívaly po srpnu v osmašedesátém jako protest proti okupaci? Když jsem tenkrát psal do Melodie úvahu Pop music a realita, kterou Lubomír Dorůžka nebojácně otiskl (viz Melodie 1969, č. 4, str. 110), nenapadlo mě, že se tak brzy zapomene na Posrpnové písně hněvu a vzdoru. Nezapomněl však badatel, který své celoživotní dílo zasvětil zkoumání historie populární hudby – Josef Kotek. Jeho stejnojmennou stať otiskl čtvrtletník Soudobé dějiny, vydávaný Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, ve svém dvojčísle 3--4 z loňského roku. Kotek tu uveřejnil texty šestnácti písní, jež se staly bezprostředním výrazem protestu. Z nich dnes frekventují vlastně už jen dvě – Bratříčku, zavírej vrátka Karla Kryla, a Modlitba pro Martu skladatele Jindřicha Brabce a textaře Petra (nikoli Pavla, jak je omylem uvedeno v Kotkově stati) Rady. Kotek ve výkladovém textu dešifruje i skrytá alegorická poselství (např. jinotajný význam písně Jana Vodňanského a Petra Skoumala Maršálové) a doplňuje řadu dnes již takřka zapomenutých fakt (např. o průběhu Bratislavské lyry v červnu 1969, kde zazněla mj. píseň Musím dál zpívat skladatelů Karla Kopeckého a Ladislava Pikarta a textaře Jana Schneidera). Škoda jen, že ve čtvrtletníku mohla být v notovém zápise zveřejněna jen jediná píseň – Modlitba pro Martu, která s takovou naléha-

Mitte Europa Festival uprostřed Evropy představuje umění nových zemí Evropské unie Koncerty Pražského komorního orchestru v chrámu svatého Jana v saském Plavně a Haydnovým oratoriem Posledních sedm slov Ježíše Krista na kříži v podání kvarteta Apollon a sólistů ve středověkém klášteře Osek u Teplic skončily v polovině září letní pohraniční přehlídky Festival uprostřed Evropy a Podkrušnohorský hudební festival, dříve známý jako festival Česko-saský. Letos poprvé měly obě akce společné organizační vedení a do budoucna se tak na bavorsko-česko-saském trojmezí rýsuje vznik společného obřího projektu představujícího již na sedm desítek představení v přibližně stejném počtu míst od bavorského Kronachu přes český Cheb až po saské Drážďany. „Do dalších let rozhodně počítáme s integrací východního sasko-českého pohraničí do Festivalu uprostřed Evropy, jeho národy sbližující poselství tak získá ještě větší váhu a účinnost,“ prohlásil Günther Portune, tajemník saského ministerstva kultury. Sasko je hlavním sponzorem obou aktivit, na celkových nákladech asi 30 milionů korun se dále podílí Evropská unie, Bavorsko a krajská a místní samospráva v severozápadních Čechách. „Letošní ročník, nazvaný Dialog kultur a zaměřený na prezentaci starých a přistupujících zemí Evropské unie, dosáhl zatím nejvyšší, devadesátiprocentní průměrné návštěvnosti svých akcí. Řada z nich na německé i české straně byla zcela vyprodána,“ uvedl mluvčí Festivalu uprostřed Evropy Oliver Engelhardt. Za úspěchem stojí především nápaditá dramaturgie z dílny intendanta Thomase Thomaschkeho a jeho manželky Ivany, kteří opět připravili v mnohém překvapující kombinaci často velmi kontrastních umělců, stylů, národností, autorů a uměleckých oborů s atraktivními, převážně historickými prostorami kostelů, hradů či vesnických pódií a stodol v regionu. Do zdevastovaného chebského kostela osvětleného svíčkami přivedli prestižní chlapecký sbor z anglického Oxfordu, do lázeňského sálu v Jáchymově pozvali litevského virtuoza na violoncello Davida Geringase s osmi jeho žáky z celého svě-

ta a severskou modernou, na valníkové podium ve vesničce Šabina postavili doprostřed lidové slavnosti s párky a pivem bratislavský soubor Pressburger Klezmer Band zabývající se židovskou hudbou klezmer a kostel v Teplicích rozezněli bavorskými trubači Bavarian Brass s varhanami, bubny a tympány. V chrámech v Chlumu Svaté Maří a Ústí nad Labem pak představili estonský sbor Vox Clamantis s gregoriánskými chorály, do kaple bečovského zámku usadili brazilskou cembalistku Deboru Halászovou s německým cellistou Sebastianem Hessem a skladbami španělských modernistů a na středověkém hradě Loket nechali v podání virtuózních německých Parnassi musici zaznít Bachovým cembalovým variacím na Goldbergovo téma v jejich vlastní úpravě pro smyčce. V rámci festivalu však zněla i hudba jiných žánrů, kdy do obřího kostela v saském Adorfu organizátoři pozvali folk-rockovou kapelu Čechomor s Lenkou Dusilovou a Collegiem českých filharmoniků a v programu kulturních akcí celého projektu nezůstalo opomenuto dokonce ani bývalé terezínské ghetto. Herci zde za osobní účasti jeho válečných obyvatel a s hudebním doprovodem totiž četli novou knihu vzpomínek židovských dětí na holocaust. „Různorodostí a mnohoznačností možná oslovujeme ducha obyvatel tohoto regionu, který je mnohem více středoevropský, než český či německý,“ vysvětluje si vysokou návštěvnost Ivana Thomaschke-Vondráková. „Stejně důležitým měřítkem je pro nás při sestavování programu kvalita účinkujících, která musí být na evropské úrovni,“ upozornil intendant Thomas Thomaschke. Na své si i letos však přišli především milovníci staré hudby. Pořadatelé již tradičně pro hudební labužníky v pohraničí zajišťují hvězdné interprety, kteří barokní mistry představují nejen v unikátních provedeních, ale zároveň v těch nejpůsobivějších prostorách bavorsko-česko-saského pomezí. Podobně jako sál Městského muzea v saské Pirně i starobylou bizarně vyřezávanou knihovnu barokního cisterciáckého kláštera v bavorském Waldsassen

18

Hr0310.indd 18

10.10.2003, 14:26:36


Ensemble Tourbillon (zleva Jan Krejča, Petr Wagner a Přemysl Vacek) v knihovně cisterciáckého kláštera v bavorském Waldsassen. Foto archív

nedaleko Chebu plnou magicky vázaných historických knih festivaloví návštěvníci dlouho dopředu vyprodali, aby si poslechli „českého krále violy da gamba“ Petra Wagnera. Jeho soubor dobových nástrojů Ensemble Tourbillon tvořili tentokrát ještě Jan Krejča na theorbu a Přemysl Vacek na theorbu a barokní kytaru. Program nazvaný LÁnge et le Diable ou le Contraste (Anděl a ďábel neboli Kontrast) charismatický Wagner sestavil z hudby dvou největších gambových rivalů barokní Evropy přelomu 17. a 18. století Marina Maraise, přirovnávaného svou hrou k andělovi, a Antoina Forqueraye, který si vysloužil pověst hudebního ďábla. A přítomní byli skutečně svědkem strhujícího hudebního klání, ačkoli se rolí obou vrcholných barokních gambistů zhostil Wagner sám. S grácií a jakoby lehkou samozřejmostí vtahoval virtuoz posluchače do mimořádně technicky obtížné a nebesky čisté hudby Maraisovy i ďábelsky útočného, vypjatého a extra-

vagantního stylu Forquerayova. Naléhavý a dojímavý zvuk jeho historického nástroje s vyřezávanou hlavou dráždil i dojímal, zatímco ze stěn klášterní knihovny přihlížely šklebící se dřevěné postavy zosobňující v onom barokním kontrastu různé dobré i hanebné lidské vlastnosti. „Tato hudba je jako stvořena do tohoto sálu,“ prohlásil pak Wagner, když se po několika přídavcích konečně utišilo závěrečné nadšení publika. Letošní Festival uprostřed Evropy nabídl opět kromě hudebních produkcí i výstavy výtvarníků, plenér sklářů, divadlo, autorská čtení, mistrovské třídy mladých klavíristů, pěvců i hudebních nástrojářů nebo odborné diskuse historiků umění a architektů zaměřené na pohraniční témata. „Příští rok, který bude zlomový vstupem Česka a dalších zemí do Evropské unie, budeme pokračovat v letošní inspiraci Dialogem kultur a představíme umělce a autory z dalších přistupujících zemí,“ oznámil Thomaschke. (tk)

„Letní tábor instrumentalistů“ letos v Poděbradech Ve dnech 22.–31. srpna se v Poděbradech konal tradiční letní tábor instrumentalistů pod patronací Hudební mládeže ČR, akce s více jak patnáctiletou tradicí. Téměř každé léto (loni se tábor z důvodů povodní neuskutečnil) má skupina mladých hráčů na smyčcové nástroje, ať už absolventů či studentů konzervatoří či jen zapálených amatérů v tom nejlepším slova smyslu, možnost po deset dnů studovat poměrně náročný repertoár s profesionálním dirigentem. Výsledky své práce pak může předvést na závěrečných koncertech, které se letos konaly

v Opočně a v Poděbradech. Zatímco dříve byli vedoucími orchestru téměř výhradně hudebníci z Prahy, letos se Letní tábor konal takřka pod křídly pardubické konzervatoře. „Šéfdirigentem“ byl prof. Otakar Tvrdý, čestný člen České filharmonie, jeho asistenty houslista Jiří Kuchválek, rovněž vyučující na pardubické konzervatoři, a „multiinstrumentalista“ Tomáš Židek, mimo jiné student dirigování téže konzervatoře. Tato trojice se ujala nelehkého úkolu vytvořit z osmadvaceti mladých lidí, kteří spolu poprvé zasedli v této sestavě, kom-

vostí zazněla i v listopadu 1989 v podání Marty Kubišové na Václavském náměstí v Praze… Kotkův text by si totiž zasloužil otištění v periodiku, které má širší čtenářskou obec a které by bylo ochotno doplnit i notové zápisy těch šestnácti písniček. Hrozí totiž docela reálné nebezpečí, že za nějaký čas se objeví podobné tvrzení, jako o holocaustu – že jde jen o propagandistický výmysl a že nic takového ve skutečnosti neexistovalo…

Na tiskové konferenci o právě začínající nové sezóně se zmínil ředitel Symfonického orchestru FOK Mgr. Petr Polívka mj. i o problému oblečení návštěvníků koncertů. Kdo chodí pravidelně do Smetanovy síně, jistě si povšiml, že sem proniknou posluchači všelijak vymódění: mnozí z nich si ještě nikdy neuvázali kravatu, natož aby na sebe vzali večerní společenský oblek! Vedení FOK se k věci postavilo tolerantně: vpustí do sálu návštěvníky bez „předepsaného“ oděvu, ale zamezí přístup tzv.„baťůžkářům“. To jsou, jak je známo, většinou mladí turisté, kteří si všechno potřebné nesou na výlet – a na ten si pochopitelně neoblékají smoking, ale spíš seprané džíny, bundičku a „rozšmaťhané“ tenisky. Nestárnoucí šéfdirigent Serge Baudo vyprávěl na téže tiskovce, jak studoval pro provedení na Pražském jaru Berliozovu mladistvou skladbu (Messe solennelle, Smetanova síň, 20. 5. 03 – viz recenze v č. 7/2003, str. 7). V zásadě proti ní nic neměl – kromě toho, že je to opravdu juvenilie, která sice svědčí o talentu, ale přece jenom… A Baudo nekompromisně uzavřel: „Je to hezká skladba, ale už nikdy ji nebudu dirigovat!“ Zdá se, že už jsme docela přestali přemýšlet o skutečném smyslu svých verbálních projevů. Jinak by přece nebylo možné, aby hlasatelka oznámila polední koncert a pozvala nás k jeho poslechu, řkouc, že nás

19

Hr0310.indd 19

10.10.2003, 14:26:37


zavede na promenádu: „Tam už je připraven Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK s dr. Václavem Smetáčkem, aby Vám zahrál…“ (ČR Vltava, 19. července 2003, 11:00). Jistě to mělo vyznít obrazně. Jenže Václav Smetáček (1906--1986) už mezi námi bohužel skoro dvě desetiletí není, a tvrdit, že je teď zrovna „připraven na promenádě“, je ovšem logický a na první poslech patrný nesmysl. (Petare, promiň, do tvého Střípníku ti trochu šlápnu a udělám jeden malý střípek. Samozřejmě máš pravdu z hlediska logiky, jazyka, historie. Mně se ale ten čas přítomný neuvěřitelně líbí. Je v něm nadčasovost, trvalost i aktuálnost zdánlivě prchavého kumštu interpretačního. Až třeba v roce 2010 řekne moderátorka, že Václav Smetáček je ochoten, chce přesvědčit, překvapuje atd., ten čas přítomný „je“ zase na místě a měli bychom z toho mít radost. Tady nejde o evidentní nešikovnost hlasatelky, ale spíše šikovnost (a ještě cosi) hudby. Tak promiň. šk) Čtyřicet tisíc účastníků se letos sjelo do polí u Ledkova v blízkosti Kopidlna. Proč? Mají rádi dunící bicí, charakteristické pro tzv. techno hudbu. Nijak nepřekvapuje, že organizátoři si „vypůjčili“ velkou polní plochu od soukromého majitele (spíš mě dojalo, jak on sám posléze litoval, že na dohodu přistoupil); nic divného není ani na tom, že k nám na takové monstrózní podniky jezdí návštěvníci z Francie, Anglie a dalších zemí, kde žádnou technoparty pořádat nelze, neboť po drsných zkušenostech (v Anglii obsazovali pořadatelé soukromé pozemky bez souhlasu jejich majitelů, takže od roku 1994 smějí policisté účastníky z pozemku vyhnat; ve Francii zas má policie právo zabavit aparaturu, bez níž technohudba ztrácí jakýkoli smysl) se tamní úřady pořádání podobných akcí účinně brání. I u nás existují

paktní těleso. Repertoár letos tvořila Svita M. A. Charpentiera, populární Mozartovo Divertimento D dur, Vzpomínky Jiřího Jarocha a Concerto Giocoso německého autora Karla Dietricha. Zkoušení bylo náročné, kolem sedmi hodin denně. Tato pro někoho na první pohled děsivá cifra ovšem byla stravitelná jednak vzhledem ke skvělé atmosféře, která na zkouškách panovala, jednak vzhledem k tomu, že se pochopitelně (naštěstí!) nezkoušelo v kuse, nýbrž především kolem poledního se hráčům nabízely početné kavárničky tohoto lázeňského města. Program poděbradského pobytu byl doplněn o klavírní recitál profesora Tvrdého s následnou besedou (která se možná vzhledem ke „kulturní únavě“ přítomných netočila jen kolem hudby), zajímavými audio i video nahrávkami, prohlídkou opočenského zámku, popřípadě příjemnou minitúrkou na soutok Labe s Cidlinou. Těchto několik doplňkových akcí by ale asi na odreagování po sedmihodinovém zkoušení přece jen nestačilo a tu přichází opět ke slovu bohatá poděbradská nabídka společenského vyžití všeho druhu, doplněná tím, že na internátu hotelové školy byl orchestr ubytován v posledním patře a měl k dispozici poměrně slušně izolovanou klubovnu. To ale ať již posoudí příště všichni noví účastníci osobně…

Jakkoliv se to může zdát podivné, přes všechna úskalí i únavu se především díky skvělým, neúnavným a snad neunavitelným „kormidelníkům“ letošního orchestru, podařilo dostat z tohoto tělesa vzhledem ke všem podmínkám velmi slušný výkon. Na konci Letního tábora tak vládla všeobecná spokojenost a loučení bylo vpravdě dojemné. K největším kladům této akce totiž patří unikátní atmosféra, pro kterou je označení „skvělá parta“ jen vyčpělou, nedostatečnou frází. Za vše uvedu příklad jisté cellistky, která první den po návratu z Poděbrad prohlásila, že „prostě jen tak seděla a bulela jak želva“. Aby článek nevypadal příliš mentorsky (z úvodního strachu z kožených studených sucharů je každý nový účastník vyléčen velmi brzy), úmyslně jsem vynechal stati o tom, jak přínosnou je tato akce pro všechny mladé fandy klasické hudby (a pro propagaci tohoto žánru vůbec), z nichž někteří by si společně s profesionály a pod vedením profesionálů třeba nikdy nezahráli. To snad zase za rok správně posoudí sponzoři a přidělovatelé grantů. Na závěr tedy ještě veliký dík všem třem vedoucím letošního orchestru, perfektní a obětavé organizátorce Janě Urbanové a samozřejmě paní Janě Klimtové, bez níž by se tradice letních orchestrů nikdy nezrodila. VOJTĚCH MERAVÝ

Karlovarský symfonický orchestr nabízí ve své 169. sezoně posluchačům dvě řady abonentních koncertů po osmi pořadech. Jejich dramaturgie vychází, aniž slevuje z uměleckých nároků, vstříc zájmům publika i hostujících dirigentů. Nechybí v nich proslulé symfonie jako Linecká, Pastorální a Eroica, Nedokončená, Italská i Novosvětská, ale ani Kartinky a Šeherezáda, díla jejichž autory si čtenář snadno doplní. Na druhé straně se staneme svědky prvního českého provedení houslového koncertu Američana Roberta Aldridge z roku 1997 se sólistou Borisem Kucharským a karlovarské premiéry koncertu pro harfu Sylvie Bodorové Mystérium druidum s Kateřinou Englichovou či Zeljenkovy skladby pro housle Musica Slovana s Františkem Figurou. Slovenská hudba je zastoupena jak díly Eugena Suchoně a Petera Breinera, tak pravidelným hostováním dirigenta Mária Košika a dalších interpretů. Dominantou sezony zůstává ovšem česká hudba, jak odpovídá projektu MKČR „Česká hudba 2004“. Jmenujme namátkou jen Smetanovu Mou vlast, Dvořákův klavírní koncert s Janem Simonem, po dlouhé době zazní Foersterův Cyrano de Bergerac, vrcholné symfonické básně Novákovy, skladby Sukovy, VI. Symfonie a koncerty Bohuslava Martinů se špičkovými sólisty, violistou Lubomírem Malým a violoncellistou Jiřím Bártou. Čestným šéfdirigentem orchestru KSO se stává Jiří Stárek, stálým hostem zkušený Rudolf Krečmer. Řadu koncertů řídí ředitel orchestru Miloš Formáček, ze zahraničních umělců jmenujme Italy G. Ferrauta a M. Carulliho a Kanaďana Ch. Munroea. KSO nemá ve své 169. sezoně vlastní sál, historická Dvořákova síň v Lázních III nebyla po loňském požáru dosud uvedena do provozu a Magistrát města uvažuje o jejím tržním využití (spíše zneužití). Je pozitivní, že hudební veřejnost a kulturní občané utvořili Sdružení přátel KSO, které v době dovolených shromáždilo bez dvou 400 podpisů pod petici, žádající o zachování Dvořákovy síně pro koncertní účely. Zatím se koncerty konají v Zanderově komorním sálu v Lázních I, slavnostním sálu GH Pupp a Městském divadle, prostorách jistě architektonicky reprezentativních, ale pro symfonické koncerty ne vždy akusticky ideálních. ZP

20

Hr0310.indd 20

10.10.2003, 14:26:37


Eva Urbanová v Olomouci Událostí číslo jedna při zahájení sezony v Moravském divadle v Olomouci byl nesporně galakoncert Evy Urbanové, doprovázené pianistou Jiřím Pokorným. Pěvkyně přizvala také mladého talentovaného tenora Ladislava Elgra. První polovina koncertu patřila českým autorům A. Dvořákovi, L. Janáčkovi

a B. Smetanovi, druhou polovinu ovládli G. F. Händl, G. Giordani, W. A. Mozart a G. Puccini. Vděčné publikum si vynutilo ještě tři přídavky. Škoda, že se tohoto zážitku mohlo zúčastnit jen necelých pět stovek diváků, více se do útulného sálu prostě nevejde. Vstupenky byly vyprodány v rekordně krátkém čase. Eva Urbanová ke koncertu nastoupila bez potřebné aklimatizace bezprostředně po návratu z úspěšných vystoupení v USA (MET – Ortruda). Tento náročný koncert se mohl uskutečnit jen díky pochopení vedení MDO a generálního partnera, kterým byla Severomoravská energetika. Diváky překvapila i dokonalá výtvarná stránka propagace, počínaje plakáty a programy a vstupenkami konče. Programy (které dostávaly účastníci zdarma) a vstupenky se staly příjemným suvenýrem a na jejich podepsání vytvořili návštěvníci před šatnami umělců dlouhou frontu. O výbornou organizaci se zasloužil již několikrát „vyzkoušený“ pořadatelsko-produkční tandem PAM market Ostrava a pražská agentura T. S. a JUNIOR. -korEva Urbanová

Foto archív

Ministerstvo kultury České republiky oznamuje: V návaznosti na usnesení vlády ČR ze dne 30. června 2003 č. 643 vyhlašuje Ministerstvo kultury pro rok 2004 mimořádné grantové řízení programu „Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury“ pro právnické osoby (vč. občanských sdružení) s výjimkou nadací, nadačních fondů a příspěvkových organizací MK a fyzické osoby s příslušným živnostenským oprávněním pro projekty z oblasti profesionálního a neprofesionálního hudebního umění, dále pro projekty českých subjektů (hudební a výstavní projekty s tématikou české hudby a hudebních výročí r. 2004) realizované v zahraničí. Formuláře žádosti o dotaci, rozpočtové formuláře a podmínky pro přihlašování projektů si vyzvedněte na adrese: www.mkcr.cz – Česká hudba 2004 nebo na Ministerstvu kultury, odbor umění a knihoven – profesionální hudební umění, odbor regionální a národnostní kultury – neprofesionální hudební umění - Praha 1, Nostický palác, Maltézské nám. 1 a zahraniční odbor – zahraniční projekty českých subjektů - Praha 6, Milady Horákové 139. Bližší informace podávají: oblast profesionální hudby: Dr.A.Chorvátová, e-mail: [email protected], telefon: 257 085 218, nebo Informačně koordinační centrum DÚ programu Česká hudba 2004, Celetná 17, Praha l, e-mail: lenka.dohnalova@divadelni ustav.cz, tel.: 603 584 218 oblast neprofesionální hudby: Roza Polendová, e-mail : [email protected], telefon: 257085291, Ivana Vozková, e-mail: [email protected], telefon, 257085259 nebo na IPOS-Artama, Blanická 4, 120 21 Praha 2,e- mail: [email protected],tel.221507952 zahraniční projekty českých subjektů: Dr. Markéta Vinická, e-mail: [email protected], telefon: 257 085 296 Uzávěrka pro podání přihlášek je 20. října 2003.

možnosti, jak ochránit ubohé obyvatele blízkého i širšího okolí (hudbu aparatury spolehlivě „doručí“ až na vzdálenost patnácti kilometrů, takže v jejím dosahu se nikdo pořádně nevyspí) před nežádoucím hlukem: hygienici mají právo party zakázat, pokud hladina hluku přesahuje povolenou hranici. Tak se stalo i letos: když se ale pracovníci hygienické služby konečně v polovině týdne odhodlali k měření a zjistili, že hluku je o deset decibelů víc, nedokázal nikdo doručit rozhodnutí o okamžitém zásahu „hlavnímu“ pořadateli, který byl (náhodou?) v cizině – a tak se sice o něco slaběji, ale přece vesele hrálo dál. Když se pak dozvídám, že Viktorovi Koženému a dalším provinilcům se „nedaří“ doručit soudní obsílky, začínám pochybovat, že opravdu žiju v době, kdy sice už k ničemu není telegraf, ale kdy se zato kdokoli z jednoho konce světa může prostřednictvím rozhlasu, televize, mobilního telefonu nebo nejlépe e-mailu za pár minut dozvědět, co se před chvílí událo na druhém konci. Jakpak to, že v takových případech, jakými jsou soudní příkaz nebo rozhodnutí hygieniků, viníkům nic doručit nelze? Německá televizní stanice ZDF vyhlásila diváckou anketu o „nejlepšího Němce všech dob“. Do výběru byl ale mimo jiné osobnosti „neněmeckého“ původu zařazen i Wolfgang Amadeus Mozart – a oheň byl na střeše. Ač se velký klasik narodil v Salzburgu a zemřel ve Vídni, označil prý by se sám skladatel spíše za Němce, neboť v jeho době se lidé spíše ztotožňovali s etnickou skupinou, nežli se státem, v němž žili. Rakušané se zlobí – ale co potom s dalšími muzikanty? Co třeba takový Igor Stravinskij (rodem Rus, životem Američan nebo ještě spíše světoobčan)? Co náš Bohuslav Martinů, který žil od svých třiatřiceti (1923) ve

21

Hr0310.indd 21

10.10.2003, 14:26:38


Francii, v Americe, v Itálii a nakonec ve Švýcarsku? V rozhovoru, který jsem s ním vedl v roce 1998 pro Lidové noviny, mi dirigent Charles Mackerras řekl: „Gustav Mahler platí ve světě za Čecha!“ (viz LN 3. 9. 1998). (Ostatně je tu i „problém“ Mackerras: narodil se v USA, vzdělával v Austrálii a v Česku – a většinou bývá označován za „anglického dirigenta australského původu“ – viz například Seegerův Musiklexikon, Lipsko 1981). Ale nejen mezi muzikanty jsou „sporné“ osobnosti: co například takový Sergej Ďagilev? Zdá se ovšem, že Rakušané svůj „spor o Mozarta“ vyhrají, neboť fakta mluví pro jejich „pravdu“. Já si ale i tak myslím, že tvorba geniů patří všem – a neměla by se stávat předmětem malicherných hádanic… Uložil jsem si, že už ve Střípníku pominu trapné a zavádějící omyly lektorů televizních soutěží – ale tvrzení tak neomylně a sebejistě suverénní, jaké divákům 15. srpna v novácké soutěži „Chcete se stát milionářem?“ prezentoval Vladimír Čech, bez povšimnutí přejít prostě nelze. Otázka zněla: „Který z těchto čtyř titulů n e n í muzikál?“ Mezi čtyřmi navrženými variantami možných odpovědí byly i tituly Prázdniny v Římě a Američan v Paříži. Nevadí, že Vladimír Čech s jásotem soutěžícímu sdělil, že odpověděl správně, když zvolil variantu Prázdniny v Římě. Jenže Čech ještě jaksi navíc – z pilnosti – zdůraznil, že Prázdniny v Římě jsou filmovým dílem, v němž excelují herci Gregory Peck a Audrey Hepburnová, zatímco v muzikálu Američan v Paříži se stejně jako ve zbývajících dvou titulech zpívá; to dělat neměl, neboť jde o symfonickou báseň George Gershwina. Je ovšem možné, že z ní někdo muzikál dodatečně vyrobil – takové případy se přece stávají…

VELKÁ SOUTĚŽ HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ Milí čtenáři, jsme rádi, že se nám počet soutěžících potěšitelně rozrůstá a odpovědi jsou mnohdy obšírnější, než jsme požadovali. I tentokrát jste všichni věděli, že torzo partitury a klavírního výtahu opery Bohuslava Martinů Den dobročinnosti se dochovalo v archívu švýcarského dirigenta Paula Sachera, blízkého skladatelova přítele. Trojice výherců, které srdečně gratulujeme a přejeme mnoho úspěchů i do dalších soutěžních klání, tedy je:

1. Věra Chmelová, Rumburk 2. Vít Dvořák, Praha 5 – Hlubočepy 3. Věra Kolouchová, Valašské Meziříčí Na výherce tentokrát čekají tyto krásné ceny:

A je tu otázka na říjen, která bude možná trochu složitější, ale pro mnohé z Vás jistě o to zajímavější. Hindemith svoji slavnou Sonátu pro sólovou violu op. 25 č. 1 věnoval svému příteli, legendárnímu českému violistovi. Dokonce tvrdil, že on ji hraje více „hindemithovsky“ než on sám. Tento český kumštýř ji pravidelně uváděl bezpočtukrát doma i na všech svých zahraničních turné – a vždy s naprosto jednoznačným ohlasem. Kdo to byl? Na Vaše odpovědi se budeme těšit do 16. listopadu jako vždy na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese [email protected].

Ředitel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK

22

Hr0310.indd 22

10.10.2003, 14:26:38

HORIZONT

Zrockovaný Mozart aneb „turistické“ Rockquiem neuspělo

Daniel Landa

Dlouho před srpnovou premiérou byl velice kontroverzně přijat projekt rockového zpěváka a skladatele Daniela Landy – hudebně-scénické zpracování Mozartova Requiem v rockovém duchu. A to i přesto, že předcházející vyloženě muzikálový titul Landy (Krasař) přinesl obohacení české muzikálové scény. Ale upravovat skladatele jako je Wolfgang Amadeus Mozart a to ještě do tak protikladného žánru jako je současný rock, je úkol předem odsouzený k neúspěchu – a tím Rockquiem (oceňme alespoň vtipné použití názvu) přes velkou mediální kampaň skončilo. Nic dobrého nevěstil ani příliš velký tým inscenátorů: idea pocházela od Landy samotného a německého Itala Manfreda Schweigkoflera, Landa měl i hudební a uměleckou supervizi, rocková instrumentace byla dílem Němce Stefana Wurze a režii s Landou měla i jeho manželka Mirjam. Premiéra v turisticky přitažlivé Smetanově síni přilákala 3. srpna početné zájemce, další reprízy již pouze s „turistickým“ publikem na tom

Foto archív

byly podstatně hůře. Rozpačitost vyvolalo již spojení dvou rozdílných kapel. Vedle „klasické“ České komorní filharmonie, řízené Petrem Chromčákem a umístěné na pódiu vlevo, hráli napravo nahoře dovedně skryti v příznačném kouři a zamlženém jevišti i rockoví muzikanti. Jedni překrývali druhé – když „přitlačili“ rockeři nebyli slyšet klasici, když hrál forte orchestr, rockeři až na odděleného bicistu v kukani se vytráceli. Největší problém byl ale ve čtveřici pěveckých sólistů. V ní hrála prim jediná specialistka, operní pěvkyně Anna Klamo, ostatní rockoví či popoví sólisté se dokonale „topili“ a ukousli si zřejmě příliš velký koláč. Ve shlédnuté repríze především Josef Bohouš a Dušan Kollár, méně Lucia Šoralová. Připočteme-li neujasněnost celé koncepce – spolu se čtyřmi tanečníky plnili sólisté nejasné úlohy, které dohromady dávaly spíše představu jakéhosi černého sabatu než mozartovského vyrovnávání se se smrtí – lze konstatovat, že koketérie s Mozar-

tem se silnými reklamními prvky (trička Rockquiem sboru Coro di Praga) příliš dobrého nepřinesla. Mozartův život lze sice – jak to ukázal Forman ve filmu Amadeus – podávat dnešním pohledem, ale jeho hudbu „rockovat“ těžko.. A tak při přemítání o celém smyslu akce se znovu vracejí některé myšlenky z diskusí, jež vyvolalo již v roce 1999 uvedení muzikálové Rusalky. Když tehdy textař Michael Prostějovský a hlavně skladatel Zdeněk John a aranžér Martin Kumžák „upravovali“ Dvořáka, rozdělil připravovaný (a posléze v pražské Tržnici v divadle Milénium uvedený) projekt národ na dvě poloviny – hudební a odborná veřejnost byla zásadně proti, rockeři a jim blízké i generačně starší osobnosti (J. Škvorecký, V. Havel) byli pro. Tehdejší hlavní hvězda inscenace, pop zpěvačka Bára Basiková, tehdy Rusalku obhajovala – ale hodně napovídá, že z mozartovského, Rockquiem, kde rovněž měla původně účinkovat, nakonec odstoupila a neúčastnila se. Tehdy po mnohých i soudních sporech byl změněn název díla v Rusalku Muzikál a jako hlavní hudební autor uveden „Zdeněk John na motivy Antonína Dvořáka“. U Mozarta, přes 200 let mrtvého autora, nemuseli současní upravovatelé naštěstí čelit autorským či jiným sporům a právům a mohli si s jeho hudbou dělat, co chtějí. Requiem není hlavně operní divadlo, takže inscenátoři nemusejí vycházet z již napsaného děje. Použili sice opět záchranou obezličku „na základě W. A. Mozarta“ ale celkem vzato zachovali původní strukturu skladby i latinský text originálu. „Pouze“ mu dodali rockovou rytmiku a vymysleli vizuální podívanou plnou světelných efektů. Dokonce natočili včas ještě celou úpravu na CD, které se prodávalo již o premiéře. Při shlédnuté repríze byl mezi mladými zahraničními turisty o CD zájem a dobře se prodávalo. Ale nelze skrývat, že jinak celá akce působila dojmem značné uspěchanosti a nepřipravenosti, jakoby si inscenátoři pouze zkoušeli něco na pozdější uvedení v zahraničí (typické bylo, že na reprízách nebyla ani vložka s alternujícími sólisty v jinak drahém tištěném programu). A tak lze vyjádřit údiv, že vedení Obecního domu dalo vůbec souhlas k jejímu umístění do Smetanovy síně. Ona slavná věta o „rozumějících Pražanech“ by Mozartovi po shlédnutí této úpravy asi zněla velice hořce. VLADIMÍR ŘÍHA

23

Hr0310.indd 23

10.10.2003, 14:26:53

TELEVIZE

Hudební televize v srpnu Nic se s tím zřejmě dělat nedá – doba se mění a s ní i přístup umělců k umění. Že by Fjodor Šaljapin zpíval jazz nebo Maria Callas holdovala swingu, to je absurdní představa. Patrně by to považovali za zpronevěru svému nadání. Dnešní hvězdy operního nebe jsou v tomto ohledu mnohem flexibilnější, a tak nás už nepřekvapí, když koncertují po bohu zpěváků pop-music, ba občas jim „fušují do řemesla“, vystupují v různých muzikálech a show atp. Kdo by čekal, že na charitativní koncert Pavarotti a přátelé si božský Luciano pozve třeba Cecilii Bartoli, Anne-Sofii von Otter nebo Thomase Allena, mýlil by se. Je tam sice výkvět jmen, ale z úplně jiné hudební oblasti. Jiný příklad: nizozemský dokument režiséra Stefana Salvatiho Koncertní večer s Andreou Bocellim udělá jistě radost všem ctitelům pěvcova lahodného hlasu. Milovníkům klasické hudby by se však jistě zavděčil víc, kdyby protagonistu představil jako operního tenoristu. Ve snímku, rámovaném přátelskou atmosférou oslavy umělcových narozenin, však není Bocelli „za Franca Corelliho“, nýbrž výhradně „za Franka Sinatru“, tzn. zpívá pouze populární melodie. Příjemné letní večery Na Koncert ze Senátu se v srpnu dostalo hned dvakrát, první den v měsíci a o čtyři týdny později znovu. Už vstupní večer se vydařil. Léto vnuklo organizátorům šťastný nápad přenést koncert z Rytířského sálu Valdštejnského paláce do sally terreny ve Valdštejnské zahradě. Romantické prostředí ve večerním nasvícení nabídlo kameře Jiřího Kadaňky řadu příležitostí k efektním záběrům. Večer byl recitálem mladičkého německého klavíristy Victora Emanuela von Montetona. V krátké době jsme ho v Praze slyšeli již podruhé. V interview s Jitkou Novotnou hovořil na svůj věk možná až příliš zkušeně, ale podstatné je, že když zasedl ke klavíru, působil stejně překvapivě zrale i tam. Druhý ze senátních koncertů, přenášený už opět z Rytířského sálu, vyzněl příjemně proto, že se jeho program neskládal z různorodé sestavy, jak je obvyklé. Byl celý věnován jedné skladbě, Dvořákovu Klavírnímu triu B dur. V provedení Martinů tria vynikl zejména klavírní part v podání Petra Jiříkovského. Milé, leč poznamenané lítostí nad nedávným odchodem, bylo také půlnoční setkání s Ivo Žídkem v rámci opakování cyklu Ti

nejlepší z klasiky. Medailon vznikl před pěti lety, v ukázkách i fotografiích připomíná některé Žídkovy významné role (drobná chyba – Debussyho Pelléa zpíval pouze v době svého angažmá v Ostravě, v Národním divadle nikoliv) a představuje pěvce také v soukromí – příjemně například zapůsobí konfrontace s názory syna, známého scénografa. Úmrtí významných umělců někdy naše sdělovací prostředky – Českou televizi nevyjímaje – nepochopitelně pomíjejí. Je dobře, že se tak nestalo v případě dirigenta, sbormistra a klavíristy Jiřího Pinkase, který zemřel počátkem července. K uctění jeho památky ČT znovu uvedla medailon Hudební večer s Jiřím Pinkasem, který natočil režisér Rudolf Tesáček v roce 1900 k umělcovým sedmdesátinám. Pinkas tu věcně, bez velkých slov rekapituluje svůj život, zasvěcený především rozkvětu brněnského hudebního života. Dirigent Libor Pešek je na televizních obrazovkách hostem poměrně častým, a přesto vždy vítaným. Tentokrát si povídal v magazínu Terra musica s Gabrielou Demeterovou. Rozhovor se točil kolem vzpomínek, osobních názorů, uměleckých lásek i zálib a kamera se při tom opakovaně zaměřovala na zajímavou a výmluvnou gestikulaci Peškových rukou. Fejeton Miloše Štědroně v tomtéž pořadu připomněl, jak skladatelsky plodné bylo poslední léto v životě Leoše Janáčka. Nepromyšleným sestřihem byl poznamenán portrét mladé violoncellistky Lucie Štěpánové – v útržcích rozhovoru se evidentně navazovalo na něco, co v medailonku nezůstalo, takže v několika případech (problémy na škole a odchod z ní, pobyt v Holandsku) nebylo z jejích slov zřejmé, o čem je přesně řeč. Televizní podoba jevištních děl Inscenace Flotowovy opery Marta pochází z roku 1965 (!). Jde o ještě černobílý, technicky nedokonalý záznam živého vysílání. Vzhledem k tehdejším programovým možnostem je opera v nahrávce, řízené Janem Husem Tichým, zkrácena (z pěveckého obsazení vyniká Milada Šubrtová v titulní roli). Režijně je Hanušem Theinem dílo pojato s jednoduchou nadsázkou a rozehráno jako jarmareční divadlo. Tomu odpovídá také pozměněný název Trh v Richmondu aneb Hrajeme Martu. Nové uvedení starého nastudování bylo nostalgickým návratem do historie ČT,

ale zároveň připomnělo, jak dlouho už je v našich divadlech dramaturgicky opomíjenou oblastí německá romantická opera se jmény jako Marschner, Lortzing, Flotow nebo Nicolai. Asi v málokterém z velkých děl světové operní tvorby najdeme takové předpoklady k filmovému ztvárnění jako v operách Leoše Janáčka. Vyznačují se totiž mimořádným dramatickým i citový nábojem, dějovou zhuštěností, dynamičností a téměř střihovou zkratkovitou situací. Platí to v plné míře také o Kátě Kabanové, která byla natočena jako televizní film v roce 1977 režisérem Václavem Hudečkem. Za hudební podklad byla vzata starší, znamenitá nahrávka dirigenta Jaroslava Krombholce v titulní roli s Drahomírou Tikalovou. Před kamerou pěvce důsledně nahradili činoherci, ale protože se podařilo dokonale sladit charakter hlasů s fyzickými typy představitelů a protože opera v sobě nese činoherní základ, jímž byla Ostrovského tragédie Bouře, výsledný dojem je víc než dobrý (značný podíl na tom má i vynikající kamera Jiřího Šámala). Dramaturgicky sporné jsou však některé drobné, leč podstatné škrty (například v závěru 1. i 2. dějství). Ze starší produkce ČT si pozornost jistě zasloužila také repríza Weiglovy filmové adaptace Zeyerovy dramatické básně Radúz a Mahulena. Snímek měl původní premiéru v roce 1970. Charakterizuje jej vysoká stylizace jak v hereckém projevu (zejména Jana Třísky, Jaroslavy Adamové a Dany Medřické), tak v obraze – kamera Jiřího Kadaňky je zřetelně inspirována českým malířstvím přelomu 19. a 20. století, především Janem Preislerem a Artušem Scheinerem. S hudbou Josefa Suka, která k Zeyerově pohádce neodmyslitelně patří, je tu však zacházeno poněkud kolážovitě a volně (dirigentem nahrávky byl Libor Pešek). Pražského pobytu Wolfganga Amadea Mozarta, okolností premiéry Dona Giovanniho a skladatelova vztahu k Josefině Duškové se dotýká řada literárních děl (je zajímavé, že v tom nejpopulárnějším z nich, Shafferově Amadeovi, o tom nepadne ani slovo). Televizní hru Růže z Bertramky natočila v roce 1991 podle scénáře Zdeňky Psůtkové režisérka Anna Procházková. S odstupem let působí text místy literárně a herecké výkony jsou poněkud nevyrovnané – vedle výborné Věry Kubánkové (Róza) či Luďka Munzara (Dušek) překvapí například silně přehrávající Valerie Zawadská v roli Micelliové. JAROSLAV SOMEŠ

24

Hr0310.indd 24

10.10.2003, 14:26:54

D I VA D LO

Kůň na jeviště patří! (Česká premiéra opery P. Glasse) Philip Glass (1937) napsal skladbu Kráska a zvíře (1994) jako nový zvukový doprovod stejnojmenného slavného filmu Jeana Cocteaua z roku 1945. Film kdysi udivoval obrazovou poezií s přídechem surrealistických obrazů, dnes je už svým vypjatým romantismem trochu k smíchu – alespoň soudě dle reakcí při projekci filmu, kterou k premiéře opery v Národním divadle pohotově připravilo francouzské velvyslanectví. Glassova partitura se ovšem hraje na běžných jevištích a patří ze soudobé produkce k těm možná vůbec nejpopulárnějším operám. Zřejmě pro velkou posluchačskou vstřícnost, které jsem však, přiznávám, na chuť zatím nepřišel. Minimalistické zvukové prostředky jsou tu základem zvukomalby, směřující především k vytváření tajemných situací na zámku Zvířete, ovšem když jsou tato místa charakterizována vzestupnými či sestupnými stupnicemi, případně vzestupnými či sestupnými sekvencemi, musel jsem se zase já nechtěně smát a kýženého dojetí jsem přirozeně nedospěl. Hudba je to vskutku spíše filmová už hlavním, melodicky nosným tématem, ale především zjevně počítá s významem filmového obrazu, a možná proto je obtížné najít v ní hudební odlišení různých situací vnějších i vnitřních, tedy stavů duše postav. Protože na toto rozlišení rezignovali i bratři Matěj a Petr Formani povolaní k jevištnímu nastudování, chybí výslednému celku po mém soudu velmi podstatná významová rovina. Příklad za všechny – když Kráska smí nečekaně navštívit svého churavějícího otce a náhle se zjeví u jeho lože, postavy spolu v hudbě i na jevišti rozmlouvají tak obyčejně jako kdyby si Otec říkal o rohlík k snídani. Nejvíc tím po mém soudu trpí postava Zvířete, kterému už Glass trochu odepřel romantickou tragičnost, Formani pak z něho udělali jakéhosi opičáka přihrble poskakujícího kolem Krásky – divil jsem se, proč ho nevzala na vodítko a někam do parku na procházku. Podobně myslím zanikají další významy, třeba důležitý motiv zrcadla či záměna Zvířete za Krásčina nápadníka Avenanta, jak ji předepisuje Cocteau a přebírá Glass. Mimochodem, ve filmu pro dotvrzení tohoto principu hrál obě postavy Jean Marais, tady se naopak

obě postavy totálně rozcházejí a vyznění příběhu tedy postrádá smysl. Přes to všechno, a ještě jednu výhradu přidám, si první velké operní inscenace bratrů Formanů (Petr režíroval, Matěj spolunavrhoval scénu, ale myslím, že dělali vše jaksi rukou nerozdílnou) velmi vážím, zejména po druhé vydařenější premiéře. Ta první mě dost rozladila výše zmíněným (ne)smyslem a také mě víc vykolejila poněkud infantilní vnějšková hra na nebezpečné zvíře, která, po mém soudu ke škodě věci, inscenaci dominuje: nebezpečné tajemné zvíře jako chovali na statku v Želkovicích, kde inscenace někdy od dubna vznikala, hlídala ho ochranka,

jevištní analogii onoho filmu především výtvarnými a pohybovými či přímo tanečními prostředky, aniž by opisovali. Inscenace se odehrává v důmyslně postavené konstrukci, kvůli které bylo třeba provozování díla vyčlenit z běžného repertoárového provozu sezony – jako u muzikálových produkcí její stavbu nelze vměstnat do běžného repertoárového provozu, proto se hrálo v tzv. malém seriálu pouhých sedm představení a pokud bude zájem, může se mimo sezonu inscenace v další sérii obnovit. A že zájem bude, dokládají přeplněné domy při všech představeních, špendlík by nepropadl. Však je nač koukat – na stříbřité šikmě se prodlužují stíny strohých větví, z podlahy prázdného jeviště vyrůstá brána tajemného zámku, jako ve filmu se tu sám prostírá stůl, z podlahy se náhle zvednou schody do v prostoru zavěšené komnaty Krásky,

Jana Štefáčková a choreograficky dokonale vytvořené taneční laně

která ho jako přivezla do divadla žlutým antonem a když jako uteklo a začalo požírat ředitele Daniela Dvořáka, přerušila ochranka představení a zasahovala s mobily u ucha po celém divadle. Diváci se však docela bavili, ostatně tohle extempore zřejmě v jednolitém představení suplovalo krátkou přestávku pro účinkující. A pak, dnes je třeba inscenaci začínat od mediálního obrazu a na tomhle se řádně křiklavá národnědivadelní reklama současnosti věru dala stavět. Leč od toho všeho odhlédnuto stvořili bratři Formani místy doslova nádhernou

Foto František Ortmann

střihem se vrátí budova Otcova domu či přístav se světélkujícím mořem atd. Zvíře přijíždí na jeviště na skutečném koni, cvičeném, který tedy se svým jezdcem ovládá předepsaný pohybový part, a Zvíře proto může lovit skvěle choreograficky vytvořené taneční laně. Nádhera. Těchto obrazů bratři Formani dosáhli složitou mašinérií scény a pohybových dvojníků prakticky všech hlavních postav, škoda jen, že iluzi při pohledu zblízka ruší neobratné markýrování zpěvu dvojníky. Bratři Formani vnesli do operního Národního divadla další

25

Hr0310.indd 25

10.10.2003, 14:26:54

D I VA D LO

inscenační možnosti, smělou imaginaci podepřenou promyšleným a perfektně sestrojeným a nacvičeným technickým řešením – to je u nás stále ještě docela vzácné a tolik potřebné! Na inscenaci se zjevně tvrdě pracovalo a Formanům se také podařilo vyčlenit její přípravu z běžných provozních dispozic (a často spíše indispozic) Národního divadla – bez soustředěné několikaměsíční práce v Želkovicích, při které bylo možné paralelně pracovat na všech postupech a materiálech inscenace, by se něco takového asi sotva dalo zrealizovat. Formani využili své „komediantské“ a loutkoherecké průpravy k perfektně fungujícímu jevištnímu stroji, který ovšem v poněkud mechanickém pohybovém a odpsychologizovaném herectví (s výjimkou „kladných“ postav měli herci pevné obličejové masky, které je potvrdily v poloze loutek) pracoval poněkud odlidštěně. Proto v mých očích

v inscenaci nakonec převládla spíše vnějšková popisnost, což je má poslední výhrada vůči ní. Inscenace je vesměs dobře pěvecky obsazena. Coby Kráska se blýskla Karolína Berková technicky i výrazově perfektně zvládnutým partem, navíc schopná uvážlivého hereckého projevu, ovšem vynikající výkon podala i Jana Štefáčková. V postavě Zvířete bych přece jen upřednostnil Alexandra Beně před Jiřím Kubíkem především pro objem a majestátnost hlasu. Výtečně se vedle Bohuslava Maršíka v roli Otce uvedl Oleg Korotkov, v postavě Ludovica Jakub Kettner a roli Adélaide rozhodně lépe zvádla Iveta Jiříková nežli ne zcela jistá Lenka Šmídová. Specialista na Glasse a minimalismus Petr Kofroň vedl obě představení s jistotou, přestože několikrát nezabránil temporytmickému nesouladu orchestru s pěvci.

La traviata v Plzni aneb Inscenace, nebo spekulace Těsně před divadelními prázdninami shlédli diváci v Plzni novou inscenaci

opery Giuseppe Verdiho La traviata. Tato opera premiérovaná v Plzni naposledy v roce 1992, v hudebním nastudování nedávno zesnulého dirigenta Josefa Chaloupky a v režii Vladimíra Darjanina, patřila ke kmenovému repertoáru prakticky až do dnešních dnů. Nadcházející zájezd opery Divadla J. K. Tyla do Japonska (26. 8.–6. 10.), kde má být Verdiho opera hrána vedle Prodané nevěsty a Madame Butterfly, nastolila zřejmě potřebu po nové inscenační podobě této opery. Režie se ujal sám dramaturg opery Ondřej Hučín, pro nějž byla inscenace La traviaty první režií. Scéna Toma Cillera, vytvořená charakteristickou šikmou plochou života Violetty Valéry s dominující bílou sedačkou, tvořila spolu se stolkem a několika židlemi univerzální a koneckonců i dostačující scenérii pro všechny obrazy. Kostýmy sboru vypovídaly více než o výtvarném záměru T. Cillera o bohatém fundusu divadla J. K. Tyla. U pánů sólistů vycházely z tradice, u dam pak Dalibor Tolaš (Giorgio Germont) a Christina Vasileva (Violetta Valéry) Foto Marta Kolafová

Hráči Agon Orchestra byli dobře připraveni, leč (zvláště ve srovnání s původní nahrávkou opery řízenou skladatelem) orchestrální part byl zvukově příliš hutný až hrubý – jakoby se dirigent snažil tímto způsobem dohnat chybějící dramatismus skladby, myslím však, že ke škodě věci. V každém případě i druhá část dramaturgického cyklu Minimalismus v opeře (po Smrti Klinghoffera) přinesla pozoruhodnou inscenaci, která, přes veškeré výhrady, aspiruje hned zkraje sezony na jeden z podstatných počinů. JOSEF HERMAN Philip Glass: La Belle et la Bête (Kráska a Zvíře). Dirigent Petr Kofroň, režie Petr Forman, scéna Matěj Forman, Andrea Sodomková, Renata Pavlíčková, Ondřej Mašek, kostýmy Jan Pištěk, pohybová spolupráce Veronika Švábová a Števo Capko, Agon Orchestra. Česká premiéra 28. 8. 2003.

kostýmy hovořily o charakteru svých nositelek. Pod solidním hudebním nastudováním je podepsán dirigent Jiří Štrunc a sbormistr Zdeněk Vimr. Spekulativní režie Ondřeje Hučína si počínala místy značně benevolentně. V prvním obraze trpí nevolností nikoliv nemocná Violetta, ale Alfréd! Zcela novou roli hraje Doktor Grenvil, který rezignuje na své lékařské poslání a se seškrtaným pěveckým partem se stává vášnivým šachistou (nevadí mu ani, že nemá protihráče) a jaksi osudově popotahuje figurkami na šachovnici. Závěrečný duet Violetty a Alfréda se odehrává na forbíně, kde se oba pohybují komicky po kolenou, přičemž Alfréd neustále uhýbá před věšícím se tělem umírající Violetty. Následující ansámbl Alfréda, Germonta a Grenvila se neodehrává u lože umírající, ale daleko od něj a vyvolává spíše dojem, že očekávají její smrt věřitelé a nikoliv soucítící bytosti. Závěr opery předčí ovšem veškeré očekávání. Violetta navzdory svým duchovním otcům Dumasovi i Verdimu neumírá, nýbrž za pomoci Alfréda vysvleče na scéně své fialkové šaty a ve spodním prádle radostně odběhne z jeviště. Tyto násilné změny mají jednoho společného jmenovatele a tou je spekulace, která nerespektuje zpívaný text. Tak se ovšem jednotlivé postavy dostávají do rozporu mezi tím, o čem zpívají, a jak

26

Hr0310.indd 26

10.10.2003, 14:26:55

D I VA D LO

na jevišti fyzicky jednají. Režie zde patrně také hřeší na zpívaný italský originál, který je z titulkovacího zařízení podstatně méně vnímán. Naštěstí měla plzeňská inscenace kvalitní představitelku Violetty Christinu Vasilevu, která jakoby z oka vypadla Dumasově popisu Dámy s kaméliemi, Margueritě Gautierové. Její hlas zněl krásně a její zpěv byl citovou výpovědí hlavní hrdinky. Jistou rezervu v jejím výkonu vidím v poněkud ošizeném závěru velké árie 1. dějství „E strano!“ Škoda intonační lability ve velkém ansámblu Herny. Tam ovšem intonačně zkolabovala i představitelka Flóry Jana Tetourová. Ve výborné pěvecké dispozici se předvedl poněkud mladistvě vyhlížející Germont Dalibora Tolaše. Méně pěvecké jistoty vyzařovalo tentokrát z představitele Alfréda v podání Aleše Brisceina. Pěknou barvou hlasu se blýskl Martin Matoušek v roli Barona Douphola. Nová inscenace La traviaty v Plzni klade zásadní otázku: Jak daleko může zajít inscenátor ve své interpretaci vynikajícího díla? A tím určitě je nejen La traviata G. Verdiho, ale též Dáma s kaméliemi A. Dumase mladšího, která posloužila Verdimu jako předloha. Nejlepším svědectvím o jejich kvalitě je životnost obou děl. Režisér je samozřejmě tvůrčí osobností, jeho pravomoc s dílem nakládat však není neomezená, nýbrž vymezená autorem, který je „stvořitelem“ díla a jako takový by měl být respektován. V Plzni se postupem doby stává klíčovou osobností operních inscenací dramaturg, který stále razantněji zasahuje do vyznění díla. Tuto skutečnost můžeme vysledovat za vedení opery Petrem Kofroněm už u inscenací Šárky, I Capulleti e Montecchi, Kunálových očí a nejnověji také u veleznámého díla Verdiho. Představme si, že by neprofesionální malíř „pan nikdo“ vyspekuloval, že Sixtinská kaple vymalovaná Michelangelem již nevypovídá o mentalitě dnešního světa a vzal by jednoduše štětec a kapli přemaloval tak, že na nebeském trůnu by neseděl Bůh Otec, ale Ďábel v rouše beránčím. Zdá se Vám to absurdní? Ale takto s ideou opery La traviata naložil Ondřej Hučín. Dovedu pochopit, že mu ušlechtilost hlavní hrdinky nemusí „sedět“. Proč si tedy ale nevybral operu, která by lépe vypovídala o jeho vidění světa? A nebo ještě lépe, proč nepremiérovat kvalitní soudobou operní novinku?

Jako dramaturg má k tomu největší posvěcení. Rozhodně by tento postup byl férovější, než zneužít díla autorů, kteří

se již nemohou bránit. Je to věc určité umělecké etiky. LILKA ROČÁKOVÁ-RYBÁŘOVÁ

Dva lakomci tak trochu utajení Komorní opera Orfeo přichází s dalším nastudovaným titulem – dvě stě padesát let starou operní hříčku André-Ernesta-Modeste Grétryho Dva lakomci objevil dirigent a vedoucí souboru Josef Staněk v archivu Národního muzea, rekonstruoval torzo orchestrálního materiálu a poprvé uvedl v roce 1958 s Ostravskou komorní operou. Jestliže tehdy dokonce nastudování odvysílala televize, současná premiéra mnoho odezvy nevzbudila – a není divu, šlo totiž

(na rozdíl od Contessiny) na jeho celkovém výkonu podepisuje, myslím si, spíše nedostatečná technická zdatnost některých hráčů, nežli laxnost. Z pěveckých výkonů vyzdvihuji opravdu výborného Tomáše Baduru (spekulant Martin), z pánů nejlépe hlasově disponovaného: zpívá lehce, výrazově působivě, znělým, dobře posazeným barytonem tenorového zabarvení. Tomáš Hinterholzinger (milující mladík Jerom) hodně uhraje, do vyšších poloh se

Andrea Priechodská (Henrietta) a Tomáš Hinterholzinger (Jerom)

o uzavřené představení pro přivezené rakouské publikum. Komorní opera Orfeo shledala v takovéto praxi (tj. kompletní zakázce pro zahraničí) jednu z možností, jak vůbec vytvořit novou inscenaci. Ovšem finanční (ne)zázemí se přímo promítá i do nastudování – především je na něj jen pár zkoušek. Režisér Josef Průdek je zkušený praktik, dokáže i lehce nahozené situace sem tam prošpikovat vtipnými gagy; účinkující jsou většinou tvární mladí interpreti, a tak představení přesto pobaví. Ačkoli herci příliš často z nadsázky upadají do přehrávání a najde se tu i dosti hluchých míst. To, že inscenace vznikala ve spěchu, se odráží i na hudebním nastudování, především na nepříliš sezpívané Janičářské stráži a na hře orchestru, byť tentokráte se

Foto Lenka Šaldová

ale bohužel šplhá silou (a ne vždy úspěšně) – námaha (byť menší) v jejich dosažení je znát i na Andreje Priechodské (jeho milá – Henrietta), jejíž svižný, intonačně přesný výkon ale jinak patří k tomu příjemnému. Obdiv zaslouží němčina většiny interpretů. Můj hlavní pocit z premiéry: lítost, že vznikla jen takováto příležitostná, a logicky polovičatá záležitost, a ne regulérní inscenace – i pro účinkující by to přece muselo být daleko přínosnější. Rakouští diváci byli sice nadšeni, ale není to málo? LENKA ŠALDOVÁ Komorní opera Orfeo – A. E. M. Grétry: Dva lakomci. Dirigent Josef Staněk, režisér Josef Průdek, scéna Milan Kocmich. Premiéra v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích 7. 8. 2003.

27

Hr0310.indd 27

10.10.2003, 14:26:56

D I VA D LO

Carmen pod loketským hradem

Loketské kulturní léto se zaslouženě těší pozornosti diváků, místních médií i podpoře karlovarského kraje. K reprízám Rusalky a Nabucca letos v nádherném prostředí pod loketským hradem přibyla nová inscenace Carmen. Jan Ježek (zde producent, který před čtyřmi lety oživil divadelní život pod loketským hradem) věnuje značnou péči obsazení a opět se mu podařilo získat výborné interprety, pro titulní roli dokonce zpěvačku gruzínského původu, která mimo jiné pravidelně zpívá v newyorské Metropolitní opeře. Mzia Nioradze je výrazná osobnost, vládne barevným, temnějším hlasem, zpívá klidně a lehce. Není u nás, podle mne, lepšího představitele Dona Josého nežli Valentina Prolata, který byl na premiéře v dobré pěvecké formě a okouzloval především niternými pasážemi. Helena Kaupová dokáže v roli Micaely strhnout silou osobnosti, hluboce výrazovým zpíváním. Richard Haan poněkud bojoval s temporytmem, ale jistě je možno počítat ho k významným představitelům Escamilla u nás. A také v menších rolích se představili dobří interpreti jako Jevhen Valentin Prolat (José) a Mzia Nioradze (Carmen) Foto Lenka Šaldová

Šokalo, Zoltán Korda či Iveta Žižlavská-Koppová. Ve stížených podmínkách Janu Chalupeckému velmi dobře hrál orchestr, a to nejen technicky. A tak dojem kazil jen dosti katastrofální výkon sboru. Režisér Martin Otava vychází v konkrétním řešení situací a akcí na pódiu především ze zkušeností interpretů z různých inscenací, přebírá charakter postavy, situace, někde aranžmá a konkrétní gesta. Jeho hlavní podíl vidím v tom, že dokáže účelně a efektně využít celý prostor, který mu přírodní divadlo a jeho okolí nabízí – pódium, nad kterým se v prvním jednání tyčí hrad ve večerním slunci, v posledním jednání pak nasvícený. Palouk mezi stromy, kudy se od řeky blíží podloudníci s loučemi a kde si rozdělají oheň. Skálu, odkud přichází Micaela… Stejně jako v minulých letech je tak Loketské kulturní léto (jako všechny open air) atrakcí, ovšem zároveň i seriózním operním podnikem. LENKA ŠALDOVÁ Loketské kulturní léto – G. Bizet: Carmen. Dirigent Jan Chalupecký, režie a scéna Martin Otava, kostýmy Reiner Sinnel, choreografie Lucie Poláčková, producent Jan Ježek. Premiéra 18. 7. 2003.

Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž člen E.M.C.Y., 26. ročník

PLZEŇ 1.–7. března 2004 Další informace: Konzervatoř Plzeň Kopeckého sady 10, 301 00 PLZEŇ Tel.: +420 377 226 325 +420 377 226 387 Fax: +420 377 226 387 E-mail: [email protected]

I. kategorie: horní věkový limit 16 let II. kategorie: horní věkový limit 20 let III. kategorie: horní věkový limit 30 let Uzávěrka přihlášek: 31. 12. 2003 Pro všechna soutěžní vystoupení bude použit klavír značky YAMAHA.

28

Hr0310.indd 28

10.10.2003, 14:26:56

Pozvánka na koncert Den republiky v Obecním domě 28. října 2003 Den otevřených dveří Od 10.00 do 15.30 hodin

Slavnostní koncert Hudba Antonína Dvořáka Smetanova síň ve 20.00 hodin Den otevřených dveří Obecní dům je s vyhlášením samostatného státu neodmyslitelně spjat. 28. října 1918 zde byl vydán zákon o zřízení československého státu. I v tomto roce – již po šesté od svého znovuotevření po generální rekonstrukci ukončené v roce 1997 – nabídne v tento den zájemcům bohatý program. V rámci Dne otevřených dveří si mohou návštěvníci zdarma prohlédnout reprezentační prostory 1. patra Obecního domu – Smetanovu síň, Primátorský sál a další sály s jedinečnou výzdobou od předních českých umělců (Alfonse Muchy, Maxe Švabinského, Františka Ženíška, Jana Preislera, Karla Špillara, Ladislava Šalouna). V průběhu prohlídkové trasy budou stručný výklad v českém jazyce poskytovat průvodci. Tak jako v minulém roce je součástí prohlídkové trasy i videoprojekce. Jestliže v roce předešlém představil Obecní dům veřejnosti umělecký dokument o české sopranistce Jarmile Novotné „Nepolapitelný motýl“, pro tento rok je připraveno premiérové promítání dokumentárního filmu o Emě Destinnové „Samota duše mé“. Producentem tohoto filmu je Obecní dům. Obecní dům návštěvníkům také umožní zdarma shlédnout dvě v této době probíhající výstavy. V Jídelnách to bude výstava architektonických kreseb Michala Brixe, v Kulečníkových sálech a karetních hernách, které standardně nebývají součástí prohlídkové trasy, výstava „Cestička do školy. Nejkrásnější české slabikáře“.

Slavnostní koncert „Hudba Antonína Dvořáka“ Na večer je již tradičně připraven slavnostní koncert věnovaný významné osobnosti české hudby. Letošní večer je zasvěcen tvorbě Antonína Dvořáka. V podání Symfonického orchestru hlavního města Prahy s dirigentem Ladislavem Peškem zazní Karneval, Biblické písně a Symfonie č.9.

Program: František Škroup Slavnostní proslov Antonín Dvořák Přestávka Antonín Dvořák

Fidlovačka, Kde domov můj ředitele Obecního domu Františka Laudáta Karneval, Biblické písně Symfonie č. 9

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Změna programu a účinkujících vyhrazena. Cena vstupenek na koncert: 260, 460, 660 Kč Prodej vstupenek na koncert: Kulturní a informační středisko Obecního domu, nám. Republiky 5, Praha 1, denně 10--18 hodin, tel.: 222 0220101, fax.: 222 002 100, e-mail: [email protected], http://www.obecnidum.cz Pokladna FOK, U Obecního domu 2, Praha 1, po--pá 10--18 hodin Síť TICKETPRO a na www. ticketpro.cz, Bohemia Ticket, Malé náměstí 13, Praha, www.bohemiaticket.cz Ticketstream včetně cestovních kanceláří Fischer Bližší informce: Mgr. Olga Demová, informační oddělení Obecního domu, tel.: 222 002 107, e-mail: [email protected]

Hr0310.indd 29

10.10.2003, 14:27:07

Z P R Á V Y Z D O M OVA

Hudba v Praze JIŘÍ KOUT zahájil (7. 9.) v Rudolfinu 108. pražskou koncertní sezonu České filharmonie. Sólistou této Pocty Antonínu Dvořákovi byl pianista Martin Kasík (Dvořák). Kout, evropsky proslulý zejména díky operním projektům v německých divadlech, působí nyní ve švýcarském městě St. Gallen. Po pětileté práci s tamním orchestrem převzal nejvyšší ocenění Nadace pro východní Švýcarsko. Pětašedesátiletý Kout by už chtěl podle vlastních slov poněkud polevit v mezinárodních uměleckých aktivitách. V této sezoně nicméně připraví v pařížské opeře Bastille Mozartovu Kouzelnou flétnu a ve španělském městě Bilbao Janáčkovu Její pastorkyňu. V divadle v St. Gallen bude během sezony řídit nové inscenace Mozartovy Figarovy svatby a Janáčkovu operu Káťa Kabanová. VARHANNÍ LÉTO V OBECNÍM DOMĚ skončilo (22. 8.) koncertem italského umělce Maria Duelly (Krebs, Herzog, Loret, Claussmann, Capocci, Rosetto. Přehlídka se letos konala pošesté. V časovém rozpětí téměř šesti týdnů nabídla v programu dvanáct podvečerů, na nichž se představili mistři „královského nástroje“ z Rakouska, Německa a Polska. Domácí interprety zastupoval pedagog pražské konzervatoře a Hudební fakulty Akademie múzických umění Josef Popelka. FESTIVAL MLADÁ PRAHA (23. 8.–5. 9) nabídl ve dvanáctém ročníku vyšší počet koncertů v regionech, na zámcích a v klášterech. Festival byl určen talentovaným muzikantům sedmi národností ve věku od 15 let. Vyvrcholil ve Dvořákově síni pražského Rudolfina za účasti Junior Philharmonic Orchestra z Tokia (Dvořák, Brahms) a s houslistou Romanem Patočkou, vítězem letošního Pražského jara, posluchačem Akademie múzických umění v Praze (Mozart). Tradici festivalu založili v roce 1991 hudební nadšenci z Německa a Japonska a přenesli jej do české metropole. Japonská

strana se na organizaci festivalu stále podílí a z větší části kryje jeho rozpočet. ACAPPELLA, americký vokální soubor specializovaný na spirituály a gospely, měl (24. 9.) jediný koncert v Evropě, a to v Praze. Vystoupení bylo naplánováno jako součást Svatováclavských slavností, festivalu duchovní hudby (15.– 28. 9.). Na přehlídce se mimo jiné představily norské a české soubory staré hudby či Pražský filharmonický sbor s pravoslavnou hudbou Sergeje Rachmaninova. Připomenuto bylo čtyřsté výročí úmrtí skladatele Philippa de Monteho. Vedle mariánských děl českých autorů 18. století zazněla například také Góreckého skladba Beatus vir, kterou před lety napsal k 900. výročí smrti svatého Stanislava, a to na podnět krakovského kardinála Karola Wojtyly, pozdějšího papeže Jana Pavla II. LESNÍ ROH – PRAHA 2003 byl název přehlídky, jejíž šestý ročník (8.– 19. 8.) vyvrcholil koncertem souboru Camerata Filarmonica Praga v Sále Martinů (Rosetti, Koželuh, Telemann aj.). Konalo se šest koncertů. Prvotním záměrem přehlídky bylo přivést na pražská koncertní podia aktivity, které se do té doby konaly pouze v regionálním rozsahu. Už dvanáct let se totiž v Novém Strašecí organizují mezinárodní hornové interpretační kurzy. BRATŘI EBENOVÉ uzavřeli (28. 8.) program prázdninového festivalu Summer City Island, který se od konce června jako volná série osmi koncertů konal na pražském Střeleckém ostrově. „V Praze do letoška podobný letní festival chyběl – Summer City Island se osvědčil, za rok budeme určitě pokračovat,“ uvedl David Gaydečka z Pohyblivého klubu, který přehlídku uspořádal. Na ostrově během festivalu vystoupilo téměř 30 domácích i zahraničních kapel a hudebníků, včetně bluesových legend, jako jsou The Original Blues Brothers a kytarista Johny Winter. ČESKÝ STUDENTSKÝ ORCHESTR vystoupil (21. 8.) před odjezdem na prestižní festival Young Euro Classic v Berlíně na veřejné generální

zkoušce ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Pod taktovkou dirigenta Jakuba Hrůši zazněla symfonická skladba Miroslava Kabeláče Mystérium času, Janáčkův Taras Bulba, Předehra na rozloučenou Marka Ivanoviče a Čajkovského Pezzo cappricioso pro violoncello a orchestr se sólistou Tomášem Jamníkem. V Koncertu pro hoboj a orchestr Bohuslava Martinů se představila Jana Brožková. Těleso vzniklo v roce 2000 po nabídce této berlínské přehlídky a iniciativě prezidenta Evropské asociace mládežnických orchestrů Arthura van Dijka. BOB DYLAN, slavný americký zpěvák a kytarista, vystoupí s kapelou (23. 10.) v hale v Praze na Výstavišti. Dvaašedesátiletý muzikant vydal první folkové album v roce 1962; stal se vedle Beatles jedním ze symbolů generace květinových dětí 60. let.

Hudba v Čechách FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ řízená Jiřím Mikulou spolu s Kühnovým smíšeným sborem, vedeným nyní Janem Rozehnalem, uvedla (3. 9.) na Kunětické Hoře u Pardubic Orffovy Carmina Burana. FESTIVAL HUDBY A SLOVA se nyní po roční pauze uskutečnil opět (5.– 6. 9.) v Ondřejově východně od Prahy. V lomu pod hvězdárnou vystoupili na hlavním koncertě písničkáři a kapely (Vladimír Merta, Oboroh, Berani, Petr Lutka a Karel Vepřek a formace Jericho, Jakub Noha Band, Ejhle, Lídl & Velík) – tzn. převážně ti hudebníci, kteří stáli u zrodu přehlídky přesně před 20 lety, kdy se konala poprvé. Snahou pořádajícího Sdružení Setkání je, aby byl festival zajímavý pro širší publikum, tedy otevřený lidem různých zájmů, věku a orientace; jak organizátoři uvedli, aby nejen pobavil, ale i přinášel širší pohled na otázky životní orientace a hodnot. Od prvního koncertu v roce 1983 byl festival v nepřízni tehdejších úřadů, v letech 1986 a 1987 byl zcela zakázán. Býval pouze jednodenní hudební přehlídkou převážně folkových písničkářů. Od roku 1990 se mohl festival uskutečňovat jako vícedenní a folkové setkání se rozšířilo o další hudební žánry – rock, alternativu i klasiku. Akce má být zároveň příležitostí k přirozenému setkávání a vzájemnému poznávání lidí.

Součástí festivalu jsou proto i besedy na různá společensky aktuální témata a setkání s významnými osobnostmi. Doprovodný program zahrnuje výstavy a akce pro děti. BOHEMIA CANTAT, 11. festival sborového zpěvu, se konal za účasti 350 pěvců (29.–31. 8.) v Liberci. Uskutečnily se dva koncerty. V pravoslavném kostele zazněly kromě duchovní hudby také lidové písně, jazz nebo spirituály, a to v podání libereckých sborů Kvintus, Collegium Scholarum Mediarum a Rosex a sboru Bohemiachor, který tvoří zpěváci z celé republiky. Závěrečný koncert se konal v Domě kultury. Čtyři ateliéry nesly během festivalu názvy Lidová tvorba pro smíšený sbor, Smíšené sbory Bohuslava Martinů, Jazz pro smíšený sbor a Spirituály a africké písničky. Liberec převzal letos pořadatelskou štafetu po deseti ročnících, kdy se festival Bohemia Cantat konal v Havlíčkově Brodě. NEPAL FEST, multikulturní přehlídka alternativní hudby, se uskutečnil (6. 9.) v Nepomuku na Plzeňsku. Během šestnáctihodinového hudebního maratonu vystoupily dvě desítky skupin a diskžokejů, převážně reprezentujících západočeskou klubovou scénu.

Hudba na Moravě a ve Slezsku MEZINÁRODNÍ VARHANNÍ FESTIVAL se 35. rokem konal v září v chrámu svatého Mořice v Olomouci. Uskutečnilo se pět koncertů. Prvním účinkujícím na proslulých Englerových varhanách z roku 1745 (zrekonstruovaných roku 1999) byl (4. 9.) Jaroslav Tůma (Bach, Schumann, Eben), dalšími Julian Gemgalski z Polska, Naji Hakim z Francie a Gregory D‘Agostino z USA. Závěr patřil Věře Heřmanové, která vystoupila spolu s Moravskou filharmonií Olomouc. VARHANNÍ FESTIVAL se prvním rokem uskutečnil (7.–21. 9.) v kostele Svatého Jana Křtitele v Šumperku. Postupně se představili Němci George Schäffner a Norbert Lodes, šumperští varhaníci Jan Horníček, Stanislav Pěniaca a Radim Diviš a varhaník Günter Kaunzinger, nazývaný „Varhanní Liszt“. Účast předních hu-

30

Hr0310.indd 30

10.10.2003, 14:27:15

Z P R Á V Y Z D O M OVA debníků zprostředkoval šumperský rodák Diviš žijící v Německu. V šumperských chrámech se dosud konaly pravidelně koncerty bluesové hudby, sborového zpěvu i koncerty komorní, avšak varhany při nich nezněly. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL PETERA DVORSKÉHO, jehož pátý ročník se uskutečnil v Jaroměřicích nad Rokytnou, uzavřela v zahradách (23. 8.) Moravská filharmonie Olomouc pod taktovkou Tomáše Hanuse, a to Händelovou Hudbou k ohňostroji. Úvodní koncert P. Dvorského a K. Gotta měl na 3000 posluchačů. Další koncertní večery patřily duchovní hudbě (v chrámu sv. Markéty zazněly mimo jiné Dvořákovy Biblické písně), áriím, duetům a sborům ze světových oper a „operním hvězdám zítřka“ – laureátům mistrovských pěveckých kurzů, které má festival v programu od prvního ročníku. Věhlas získaly pod vedením Evy Blahové. Koncerty laureátů byly také na zámku v Telči a v chrámu Povýšení sv. Kříže v Jihlavě. Zúčastnilo se 21 pěvců z devíti států.

SLAVNOSTI EMY DESTINNOVÉ se uskutečnily (22. 8.–6. 9.) v Českých Budějovicích čtrnáctým rokem. Petr Dostál-Berg byl při úvodním koncertě interpretem premiéry nově nalezeného koncertu pro trubku a orchestr Wolfganga Amadea Mozarta. Dalšími protagonisty festivalu byli klavírista Boris Krajný za doprovodu Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, houslistka Gabriela Demeterová s cembalistkou Giedré Lukšaité-Mrázkovou a jihokorejská sopranistka světového formátu Sumi Jo a maltský tenorista Joseph Calleja v doprovodu Státní filharmonie Brno. SWINGOVÝ FESTIVAL připravilo město Polná na Jihlavsku. Pro vystoupení v rámci Polenského hudebního podzimu (11. 10.) získalo čtyři bigbandy – z Polné, Lanškrouna, České Lípy a Pardubic. V příštím roce chce Polná akci rozšířit na celý víkend. Nosný bude opět swing, ale na své si přijdou i příznivci country, rocku a vážné hudby. Na příští rok připraví město také sérii varhanních koncertů, které by se mohly stát pravidelnou součástí Polenského hudebního podzimu. Unikátní varhany

ze 17. století v katolickém kostele Nanebevzetí Panny Marie, patřící k nejstarším dochovaným na Moravě, by měly být brzy zrestaurovány. FESTIVAL POSLEDNÍ NOC PRÁZDNIN, který se (30. 8.) uskutečnil ve Slavičíně na Zlínsku, vynesl zhruba 5700 korun. Výtěžek ze vstupného, dobrovolných příspěvků, prodeje moštů i zakoupených certifikátů je určen na záchranu karpatského pralesa. Zbytek původního jedlobučinového lesa se nachází nedaleko Valašských Klobouk na Zlínsku. Hlavním hostem festivalu byl slovenský jazzový zpěvák Peter Lipa s kapelou. Na pódiu se představily i skupiny Noční Ftáci, Študlov Community, Twmno Zapaua, Nejsme v plánu, Ležérně a Vleže a Downbelow. Současný stav sbírky, která je součástí celorepublikového projektu Místo pro přírodu, přesahuje 140. 000 korun. Součástí 29. Letní filmové školy v Uherském Hradišti byly ve dnech 25. 7. až 3. 8. i hudební koncerty, které doprovodily program festivalu. Vedle domácích kapel (Hradišťan, Extempore, cimbálové kapely ze Slovácka, MCh Band, Psí vojáci, Jan Burian, Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák aj.) přijelo i několik mimořádných zahraničních hostů: sardinská čtveřice zpěváků Tenores di Bitti, americký kytarista Ike Willis, mexická skupina Los de Abajo a irský rocker Glen Hansard. (vla)

Divadlo NÁRODNÍ DIVADLO v Praze uvede na jaře roku 2005 dvakrát scénicky celou Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův. Půjde o koprodukci s divadlem z Düsseldorfu. Původně se uvažovalo o nastudování tohoto kultovního cyklu v úzké spolupráci Národního divadla a Státní opery Praha. V každém z obou divadel měly být podle původních představ uvedeny dvě opery.

Studentka HAMU violoncellistka Dominika Hošková hrála 10. srpna v sále zámku v Kroměří i Dvořákův violoncellový koncert h moll s Filharmonií Bohuslava Martinů, řízenou jejím bývalým šéfirigentem Kirkem Trevorem. Tento koncert byl slavnostním završením dirigentských kurzů, které ve spolupráci s Filharmonií FBM Zlín pořádá poněkolikáté jejich prezident Harry M.B. Hurwitz z Toronta. Na fotografii Jiřího Hoška violoncellistka Dominika Hošková a jeden z lektorů mezinárodních dirigentských kurzů Kirk Trevor.

Různé JIŘÍ KOUT se Smetanově Mé vlasti vyhýbal, ale v roce 2004 ji uvede při zahájení Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, a to s Pražský-

mi symfoniky. „Mé vlasti jsem se z osobních důvodů vždy vyhýbal – po odchodu do ciziny bych to citově nezvládl,“ řekl nedávno v Praze umělec. Dirigoval podle svých slov příležitostně jen jednotlivé symfonické básně a celý cyklus uvedl koncertně s televizní nahrávkou pouze v Tokiu. Mou vlast neřídil pětašedesátiletý Jiří Kout kompletně předtím ani v Čechách, odkud emigroval v 70. letech. PETR MATĚJÁK (14) z Prahy převzal v Luhačovicích na Zlínsku mistrovské housle za 100. 000 korun. Nástroj houslaře Josefa Holpucha z Lubů u Chebu obdržel jako odměnu za práci a výkony při letních houslových kurzech Václava Hudečka. Druhou nejlepší příčku rozdělil Hudeček dvěma dvaadvacetiletým studentkám – Monice Vavřínkové z Prahy a Marii Fuxové z Ostravy. Obě získaly od Luboše Odlase z Lubů mistrovský smyčec za 25. 000 korun. Tři studenti dostali ocenění senátora Jiřího Stodůlky, který kurzy zaštítil. Poprvé organizátoři udělili i Cenu novinářů. Má ji pětadvacetiletý Richard Kružík. Kurzů se letos zúčastnilo 12 chlapců a pět dívek. POP MUSIC je oblíbená u 46 procent Čechů. Následuje country a western (38 procent) a třetím nejoblíbenějším hudebním žánrem je muzikál, který volí 30 procent lidí. Na opačném konci žebříčku podle výsledků výzkumu společnosti Median skončil heavy metal. Čtvrtým nejoblíbenějším žánrem je dechovka, kterou poslouchá 28 procent lidí. Klasické hudbě a rocku dává přednost shodně 23 procent Čechů. V první desítce dále figurují lidová hudba, folk, rock‘n‘roll a opera či opereta. ŠANSONIÉRKA HANA HEGEROVÁ (20. 10.) oslaví 72. narozeniny koncertem na scéně Národního divadla v Praze, kde se objeví vůbec poprvé. Zpěvačku bude doprovázet dvacetičlenný komorní orchestr. Jeho šéf, Petr Malásek, jej sestavil speciálně pro tuto příležitost. Hegerová pozvala mnoho zajímavých hostů. Další možnost setkat se s ní budou mít lidé (10. 11.) na koncertě v Janáčkově divadle v Brně. Program má být z velké části stejný. veb

31

Hr0310.indd 31

10.10.2003, 14:27:15

ZE ZAHRANIČÍ

Salcburské Festspiele 2003 Salcburk 2003 a cesta z pasti Operní režiséři si pohrávají s pastí vlastního manýrismu a kritika je v bludném kruhu často utvrzuje. Pokušení upozornit na sebe tisk vede některé intednanty k vyhledávání spíše provokatérů, než vzdělaných a invenčně hlubokých osobností. Jsou však i výjimky. Salcburský festival se tak letos ocitl jak v jámě lvové, tak na pevném bodu, z něhož lze pohnout balvanem operních inscenací vpřed. Protipóly jsou mozartovské, směrovník verdiovský. Nejprve ta špatná zpráva. Únos ze serailu (v Malém festivalovém divadle) má s Orientem společného asi jako Mozartovo rodiště s koprodukčním Oslem. V rukou režiséra Stefana Herheima se příběh rozdrolí dřív, než začne: neviditelné nemluvně si pohrává s vypínači světel pro scénu a hlediště, z křížů oken na točnách vyběhnou Adam a Eva (doslova tak), aby rozpoutali ztřeštěnou honičku i orgie dvanácti svatebních párů v řetězci kabaretních gagů, nesmyslných bláznivin, vražd, sebevražd, rozbalení elektrické žehličky, sporáku a automatické pračky, rozdvojování postav a projekce recesního videa nikterak nesouvisejícího s hudbou, ani s dějem, atd. atd. Inscenátoři (scéna a kostýmy Gottfried Pilz) se zřejmě ohromně bavili. U publika ovšem ani jeden z jejich laciných špílců nezabírá – hlediště sedí jako zařezané a o přestávce prchá po desítkách, třebaže ceny vstupenek šplhají i přes 250 eur. Co horšího, z pěvců byla jediná práva své úloze Blonda – Diana Damrauová. Jména ostatních lze zapomenout. Řízný zvuk orchestru Salcburského Mozartea měl k představě o úrovni skladatelova rodiště daleko, kapelník Ivor Bolton nemodeloval nic, pouze držel takt. Zvrácenost a nevkus celku musí zkušenější diváky jen znechutit a náhodné odradit. Past sklapla. Nová inscenace Tita (v rozlehlé Skalní jízdárně) je pak v tomto sousedství hrdinským činem. Režie Martina Kušeje (tým tvoří také Regula Rapp a Marion Tiedtke) vědomě předkládá několik vrstev souběžně. Před předehrou Titus komusi

marně telefonuje, lidu se představí jako vosková figurina a oživen nevybředne ze zvratů pološílených nálad. Průhledů do schodišť čtyř podlaží scény Jense Kiliana se využívá k milostným hrátkám mladých dvojic. Kostýmy Bettiny Walterové – muži v oblecích s kravatami, ženy v empírově přiléhavých šatech – manýristicky vytrhují příběh z jeho času i z logiky chování. Náznak doby obléknou občas pouze Titus a Publius. Tím však úlitby dnešku končí. Zbytek režijní práce je mistrovské otevření postav, jejich duší, vášní

oduševnělý a přitom živý orchestr zní jako z říše snů. Sedmdesát hráčů vybraných z Vídeňských filharmoniků vytváří pavučinově jemný zvuk, který nekryje ani nejtišší pianissimo recitativů, doprovázených k cembalu také continuem. Dirigentovo přesné a přitom tvárné nastudování, vytříbené do nejjemnějších detailů, umocňuje napětí slov, střetů a citových poryvů, vytvářejíc vlastní strhující drama. Všichni sólisté zasluhují superlativní obdiv a uznání za stylovost zpěvu i jednolitost hry a bezvýhradnost nasa-

V Donu Carlosovi vystoupili zleva Johan Botha (Don Carlos) , Dwyane Croft (Posa) a Ferruccio Furlanetto (Filip II.) Foto archív

a vztahů domyšlením každičkého slova a záchvěvu mysli do mimiky, pohledů, gest, postojů, kroků a poloh v neustálém napětí a souznění s protihráči. Extrémní nároky črtají ostrou kresbu a díky vynikajícím představitelům i strhující divadlo, při kterém je pak už nepodstatné, v čem je kdo oblečen, jak zamazán a zakrvácen, a co se děje v dalších plánech, patrech či koutech. Umí-li režisér přečíst, zživotnit a rozehrát postavy z jejich textu a hudebního obrazu takto uhrančivě, nutně vzniká otázka, proč se snižuje k podbízení dalšími už jen módními a v souhrnu rušivými efekty. Pevným bodem, ba sloupem je tu ovšem hudební nastudování Nikolause Harnoncourta. Jeho úchvatně jemný,

zení: tvárný Michael Schade v titulní roli a Dorothea Röschmannová v mnohostranně náročné Vitellii, fenomenální Vesselina Kasarova převtělená v Sexta a dokonalá Elina Galanca jako Annius, bezchybná Barbara Bonney v úloze Servilie a kultivovaný Luca Pisaroni jako mladý Publius. Salcburský Don Carlos (ve Velkém festivalovém divadle) v koncepci zesnulého režiséra a výtvarníka Herberta Wernickeho jako by vykročil oním z nových směrů, které neboří, ani nerozmělňují, ale umocňují. Scéna spřízněná s třetím dějstvím pražského Osudu, ovšem třikrát tak široká a proměnlivá v náklonech, bludištích a rozvinech čisté architektury, hroutící se i drtící, je oživena obřími

32

Hr0310.indd 32

10.10.2003, 14:27:16

ZE ZAHRANIČÍ

zlatými hroty a jen při autodafé červenými koberci. Podobně čistá kostýmní koncepce v převládající černi stylizuje renesanci i současnost. Jediný skutečně divadelní kostým má duch Karla V. – basista Chester Patton – v úvodu a závěru, kdy z příběhu projde před oponu do přítomnosti. Velkolepé dílo, pro obří scénu jako stvořené, je zbaveno vnějších efektů, ač nešetří statisty a využívá celého rozlehlého prostoru. Nic neodvádí, vše slouží soustředěnosti a hloubce dramatu. Charaktery jsou čitelné již v postojích a pohybech, nepotřebují nadbytek akce, neboť režie obnovená Karin Woykowitschovou může počítat s vyzařováním výjimečných osobností a hlasů – s majestátní postavou Johana Bothy v titulní roli, s kultivovanou noblesou Adrianny Pieczonky jako Alžběty, s rytířskou lidskostí Dwaynea Crofta v úloze Posy, se sebevědomou Olgou Borodinou jako Eboli, s Ferrucciem Furlanettem vyzrálým pro Filipa II. a s neústupně sebejistým Kurtem Rydlem v postavě Velkého inkvizitora. Vídeňští filharmonikové vlastně dirigenta nepotřebují, ovšem kdyby před nimi stál inspirující umělec, jejich výkon by byl nejen perfektní, ale navíc i strhující. Valerij Gergiev bohužel svou účast podcenil a nestihl zaručit žádný osobitý vklad. Ve všech ostatních ohledech byl celek úchvatný. Salcburská cesta z pasti je zřejmá: začíná pokorou před dílem, vede odhazováním povrchových efektů a cílí k bezvýhradné oddanosti podstatě uměleckého řemesla. Jak prosté a dnes obtížné zároveň! JAN KRÁLÍK

Samson a Dalila, Don Giovanni a Angela Gheorghiu Salcburský festival 2003 se představil jako druhý ročník pod vedením intendanta prof. Petera Ruzicky a do programu byly zařazeny jednak tradiční řady oper, činoher a koncertů, jednak avantgardní projekty uvádějící novou hudbu (Salzburg Passagen) nebo dávající příležitost k vystoupení mladým hudebníkům (Salzburg Debut pěti mladých pianistů). V operní řadě bylo na programu vedle několika scénických uvedení velkých oper

také několik koncertních provedení. Mezi nimi již předem přitahovalo pozornost nastudování Saint-Saënsovy opery Samson et Dalila Mariinským divadlem z Petrohradu za řízení Valerije Gergieva s mezinárodním pěveckým obsazením a Sborem Vídeňské státní opery, a to již také proto, že to bylo jediné provedení na festivalu. Publikum oželí absenci optické složky, zvláště když může živě slyšet takovou hvězdu jako Plácida Dominga, jenž se v době éry předchozího intendanta festivalu, Gérarda Mortiera, v Salcburku neobjevoval. „Scénicky“ bylo představení provedeno tak, že na pódiu Velkého festivalového domu se sólisté objevovali pouze pro odzpívání svých partů, jinak odcházeli za scénu. Pohyby na pódiu, např. i mezi sborem, naznačující akci předepsanou pro chybějící scénu, mnoho nepřinesly. Domingo ukázal, že je pro roli hebrejského hrdiny Samsona z biblického eposu vokálně stále bohatě vybaven, jeho hlasový projev byl stabilní a dával pocit mužnosti a energie. Tento všestranný tenor se setkal s touto rolí již více než stokrát, což je zaznamenáno i na ceněných nahrávkách (s Waltraud Meier či s Olgou Borodinou), ale salcburské vystoupení ukázalo, že hlasová kultura a diferencovaná dynamika mu stále nescházejí. Saint-Saëns ovšem v této opeře napsal velké, ale náročné, melodicky bohaté party pro filištínskou kněžku Dalilu. Gergiev si pro tuto roli vybral Olgu Borodinu, která se v Salcburku prosadila několikrát v minulých šesti letech, letos opakovaně jako Eboli. V roli Dalily vedla svůj ohebný hlas bezpečně až k zářícím sopránovým výškám (Mon coeur s‘ouvre à ta voix), ovšem od Dalily požaduje tato těžká role být doma nejen v mezzo-oboru, ale také zvládnout hluboké tóny pravého altu; to Borodina s takovou suverenitou nedokázala. Gergiev se jako obvykle s téměř přepjatou intenzitou snažil z hudby vyždímat, co se dalo. Ztratila se tak lehkost francouzského lyrického projevu, který je převládajícím rysem skladatelovy hudby. To platí i pro slavné Bacchanále ve 3. dějství. Z vedlejších rolí je třeba zmínit Sergeje Leiferkuse (letos zpíval v Praze) pro jeho jasný basbaryton v roli Velekněze. Černý Američan Chester Patton, který má domovskou scénu v San Franciscu, upozornil na sebe znělým basem v roli

starého Žida. Koncertní provedení vyvolalo ve Velkém festivalovém domě velké nadšení. V cyklu Písňových večerů (devět recitálů!) se také uvedla Angela Gheorghiu, která sestavila svůj večer v Malém festivalovém domě z písní operních skladatelů Scarlattiho, Glucka, Verdiho, Gounoda, Bizeta a Masseneta a na závěr z písní několika rumunských autorů.

Vesselina Kasarova jako Sesto (La clemenza di Tito) Foto archív

Gheorghiu, která disponuje nádherným hlasem, jasným a bohatě modulovaným, měla překvapivě slabší výrazovou stránku, ačkoli obsahy a nálady jednotlivých písní byly rozdílné. Vždyť hudba belcanta je zcela založena na výrazově silné melodii a emocionálním působení lidského hlasu. Nejstarší skladby jsou vlastně operní árie vytržené z kontextu zaniklých oper, sebrané do antologií a dnes prováděné koncertně s klavírem jako písně. Nedostatek ve výrazu mizel ke konci recitálu a nejvíce umění ukázala pěvkyně v pěti dlouhých přídavcích, (kdy zpívala i písně německých skladatelů), jejichž časové rozpětí přesáhlo polovinu koncertu. Na závadu bylo, že v úvodu došlo ke dvěma

33

Hr0310.indd 33

10.10.2003, 14:27:17

ZE ZAHRANIČÍ

neohlášeným změnám proti programu. To posluchače poněkud dezorientovalo a v Salcburku se to považuje za velký prohřešek. V Salcburku je samozřejmě vždy na prvním místě Mozart. Vloni uvedený Don Giovanni (HR referovaly v č. 11/12, r. 2002) jako první nové nastudování k mozartovskému výročí 2006 byl letos znovu zařazen do programu Salcburských slavností v pěti večerech. V obsazení došlo ke dvěma změnám, jednou z nich byla role Zerliny. Magdalena Kožená měla již před rokem závazek na letošní léto pro operní festival v Glyndebourne, a tak tuto roli převzala Kanaďanka arménského původu Isabel Bayrakdarian. Kritika se shodla, že nahradit Koženou se úplně nepodařilo. Ovšem loňský salcburský debut v roli Donny Anny letos ještě prohloubila ruská sopranistka Anna Netrebko, žijící v USA, která se stala největší operní hvězdou festivalu. Vydavatelství Deutsche Grammophon připravilo pro Salcburk první samostatné CD této pěvkyně, s jehož prezentací byla spojena pozdně večerní party s umělkyní a také autogramiáda. Novým objevem byl Christoph Strehl se svým teplým, silným tenorem v roli Dona Ottavia. Od minulé sezony člen opery v Curychu využil své dvě árie vydatně ve svůj prospěch. Nikolaus Harnoncourt nic nezměnil na svém principu pomalých temp, která poskytují místy kouzelné momenty zvláště v detailech. Vzdor silné kritice neuspokojivého závěru opery – Don Giovanni není stržen komturem, ale zavražděn Leporellem – zůstal režisér Martin Kušej u své ideje. Z jeho pohledu je Don Giovanni skrz naskrz pozemský a dostává se mu konce tak, jak život dosud chápal. VLADIMÍR ŠTĚPÁNEK

Henzeho nová opera v Salcburku Čas od času se podaří na stále dotírající otázku, zda má ještě dnes smysl psát opery (o čem, a pro koho vlastně?) dát pádnou – tedy viditelnou a slyšitelnou – odpověď. Letošní salcburské Festspiele se (alespoň podle zpráv v tisku) z místa uměleckého svátku proměnily v kolbiště nejrůznějších ctižádostí a staly se místem osočování, lidských a uměleckých rozchodů a skandálů nejrůznějšího druhu,

počínaje tzv. „pomníkem viagry“, přes skandál kolem inscenace Mozartova Únosu ze serailu v režii Stefana Herheima, spor mezi intendantem Petrem Ruzickou a činoherním šéfem festivalu Martinem Kušejem, až po zrušení objednávky na novou operu od Olgy Neuwirth, která měla zaznít v mozartovském roce 2006. A přesto se jednoho večera všichni zúčastnění nechali unést a smířit pohádkou. Letos sedmasedmdesátiletý Hans Werner Henze, jenž odjakživa iritoval zapřisáhlé avantgardisty svým přesvědčením, že hudba má být „k poslouchání“, se nezměnil a za to, že se svému uměleckému credu nezpronevěřil, sklidil zasloužené ovace. Řeč je o jeho nové opeře LÚpupa (světová premiéra v Salcburku 12. 8. 2003). Upupa je italské jméno pro našeho dudka, ptáka s krásnou korunkou a charakteristickým hlasem. Jako námět Henzemu posloužila arabská pohádka; my však tutéž pohádku známe od Boženy Němcové, jen v ní místo dudka vystupuje pták Ohnivák. Starý muž posílá do světa své tři syny, aby nalezli ptáka, jenž jej obšťastňoval, náhle však – kdoví proč – přerušil své návštěvy. Peripetie příběhu se s verzí naší pohádky shodují, má jen jiná jména a jiný šat: dva starší synové otcovo přání ignorují, jen nejmladší Kazim je ochoten překonávat nástrahy při hledání uvězněného dudka a přijímat průběžně také další úkoly. Průvodcem, ochráncem a pomocníkem mu není liška Ryška, ale elegantní a sebevědomý démon, jenž Kazimovi poskytuje služby až do faktického roztrhání těla: na konci jsou jeho hrdá křídla pochroumaná, rány má ovázané útržky látky z šatů vysvobozené „Zlatovlásky“ s dlouhatánským orientálním jménem Baditát el-Hasn val Džamal. Jen ono známé „a byla svatba a jestli nezemřeli, žijí ještě dnes“ zde není. Kazim usvědčí své bratry, kteří mu ukradli upupu a vydávají se za hrdiny, z podvodu. Svého otce i zlatovlásku však vzápětí znovu opouští, aby mohl splnit slib, daný démonovi: přinést mu voňavé červené jablko se šťavnatou dužinou. Ovoce rajského stromu, nedostižný ideál, kus pozemského štěstí? Konec zůstane otevřený, Kazim mizí v dálce a v posledním obraze, nazvaném „modrá hodina“, zůstávají starý otec a Zlatovláska sami. Do postavy otce – starého muže – vtělil skladatel a libretista Henze podle vlastních slov sám sebe. Henzeho opera je přesvědčivým důkazem účinného spojení všeho, co

dějiny opery nabízejí: je i není číslovou operou, její řeč je i není tonální, do barvité instrumentace se tu a tam naprosto organicky mísí reálné zvuky. Přesto, že pohádka není napínavá (na to její děj až příliš známe), monologické i dialogické scény jsou značně rozměrné a Henzeho hudba plyne v jednolitém proudu bez velkých kontrastů, nuda zde nemá místo. Je dílem vyrovnaného zralého umělce, jenž dnes žije v blízkosti Říma vzdálen hektické současnosti i minulosti – včetně své vlastní. Je dílem, jež je potěšením pro inscenátory, což salcburský tým potvrdil (inscenace byla pohotově zaznamenána a 27. 8. vysílána televizní stanicí Arte). Působivost vychází v prvé řadě ze scénického řešení Jürgena Rose, jenž byl také autorem kostýmů. Vyšel z orientální představy zemské plochy pod nebeskou klenbou, zemská plocha je však mírně zakřivená a umožňuje představu velmi vzdálené perspektivy. Na vrcholu klenby je komůrka, v níž otce navštěvoval dudek, v ní vede svůj úvodní monolog a do ní se dudek jako symbol vráceného štěstí vrací. Vše ostatní je záležitostí světel a barev kostýmů. Otevřený rudý květ, v němž nachází Kazim svou Zlatovlásku, kontrastuje s divoce barevnou scénou u krále Malika, černošedými obrazy s démonem a blankytně modrým závěrečným obrazem. Režisér Dieter Dorn vedl představitele k přirozeně působícímu spojení pohádkových bytostí s civilním herectvím, jímž místy proniká groteska; tak jsou zlidštěni nejen démon a král Malik, ale také oba bezcharakterní Kazimovi bratři. Pocitu pobytu „mezi“ (mezi pohádkou a skutečností, mezi starou operou a moderním hudebním divadlem, mezi komedií a truchlohrou) napomáhá i volba hlasů: jeden z bratrů je určen kontratenoru, role krále Malika je pro ženský hlas. Vynikající práci odvedl dirigent Markus Stenz a Vídenští filharmonikové. Sólistické obsazení (řada partií byla psána přímo pro konkrétní představitele) bylo pěvecky, herecky i typově prvotřídní: otec (Alfred Muff), bratři Adžib (Axel Köhler) a Charib (Anton Scharinger), král Malik (Hanna Schwarz), Didžab (Günther Missenhardt) a v prvé řadě Démon (John Mark Ainsley), Baditát (Laura Aikin) a Al Kazim (Matthias Goerne) dokázali Henzeho pohádkovou symbolikou potěšit, usmířit i nechat zapřemýšlet. A to má opera (a divadlo vůbec) umět. VLASTA REITTEREROVÁ

34

Hr0310.indd 34

10.10.2003, 14:27:18

ZE ZAHRANIČÍ

Grüss Gott z Bavorska Kde nakoupíte léky v Parsival Apotheke? Kde se občerstvíte v Meistersinger Eck? Kde si vychutnáte čaj Siegfrieds Drachenblut? Kde podstoupíte s úsmě-

scénu. Pro bohy a chrabré Siegfriedovy činy volil maximální jednoduchost a kovové interiéry, pro pozemské výjevy dal přednost dřevu, ohni a charakterizačním rekvizitám. Navíc oba typy scén podléhaly postupnému rozkladu, například: vzpřímený jasan v domě Hundinga, nakloněný strom v „doupěti“ Mima a Siegfrieda, vykotlaný pařez v „domácnosti“ Brünnhildy a Siegfrieda. Soumrak bohů byl právě z tohoto důvodu prázdný, nijaký. Přestože ve třetím dnu gradují hudební prostředky – přistupuje sbor, na scéně se pohybovaly „šedé kancelářské myši“ (bezvadně secvičené sbormistrem Ve Wagnerově Siegfriedovi zaujala diváky vedle skvělých pěveckých Eberhardem Friedvýkonů i zajímavě řešená scéna. Foto archív richem). Jedná se o inscenaci klasickou vem na rtech dobrovolné martyrium – neuráží, nešokuje, je domyšlená a záa strávíte čtyři večery v divadle vyhřátém roveň moderní – „romantická“ výbava díla (přílba, meč, medvěd atd.) sem jaksi na 40°C? V Bayreuthu! Slavnostní hry na „Zeleném vršku“ se nezapadá. J. Flimm tyto rozpory vyřešil sice v roce 2003 honosí novým nastudo- vtipem. Rád přiznávám, že mi nápady váním Bludného Holanďana, v pozadí ale jako Wotanovo bušení o podlahu atrapou nezůstávají ani nasládlá inscenace Tan- ještěra-Albericha, Siegfriedův pád ze nhäusera, mysteriózní Lohengrin a Prs- židle při imitování ptačího zpěvu nebo ten Nibelungův. Na tetralogii Richarda pozorování dcer Rýna při intimní hygiWagnera navíc ulpívá pel premiérové eně nepřipadaly trapné a křečovité. Šlo atmosféry, protože se po smrti Giuseppe vždy pouze o jednotlivosti, které bystřily Sinopoliho (2001) za dirigentský pult po- pozornost, stejně jako zázraky: zmizení stavil Adam Fischer. Druhé ze tří letních Erdy pod rukama Wotana či setrvání uvedení Prstenu se odehrálo ve dnech 6., oštěpu ve svislé poloze, i když ho nikdo 7., 9. a 11. 8. a nenápadný Fischer všem nedržel. Kostýmy Florence von Gerpředstavením vládl jistou rukou. Detaily kan neimponovaly, sako, plášť, kalhoty a neobvyklé barevné kombinace vycháze- s laclem a kostýmek mohl režisér pořídit ly perfektně, výstavbě velkých ploch se v kdejakém krejčovství. O výkonech vystupujících lze všeobecně dařilo standardním způsobem. Za to, že hudební proud často „pře- napsat, že byly na velmi vysoké úrovni. krýval“ dění na scéně, mohla především Alan Titus (Wotan) jako ubohý podvodník režijní a scénická koncepce. Ostatně sám a „neřád“ ve Zlatu Rýna, mafián ve Valkýře Wagner vytýkal svým současníkům, že se i jako rezignující poutník v Siegfriedovi nepříliš dívají. Jürgen Flimm nechal zpě- dal podnět k pochybám o svých pěveckých voherce mnoho míst pouze odstát nebo kvalitách. Ztělesněný řád neboli Fricka odsedět, některé výstupy však vypracoval Mihoko Fujimury strhávala publikum se značnou precizností. V souladu s tímto k ovacím podobně jako – hlavně ve střední pojetím navrhl Erich Wonder „dvojitou“ poloze znělá – Evelyn Herlitzius (Brün-

nhilde) i rozpustilý Wolfgang Schmidt (Siegfried), přestože mu nevyšel komický vstup s medvědem. Hlas Roberta Deana Smitha (Siegmund) zase nevydržel na závěrečné zvolání „Notung!“, což vzhledem k předchozímu výkonu nevadilo. Violeta Urmana vytvořila měkkou a něžnou Sieglinde. Philipu Kangovi více „sedla“ role Fafnera než Hundinga, i když se tento rozdíl týkal hereckého pojetí a nikoli hlasové dispozice. Hartmut Welker (Alberich) zpíval jistě, byl však zastíněn svým jevištním bratrem Mimem. Graham Clark se dokázal plně realizovat – skákal, lezl po stromě, křičel, naprosto přesně bušil do kovadliny a suverénně zpíval (třeba zády k dirigentovi). Z rozsahem menších rolí si pozornost zaslouží Anja Kampe (Freia, Gerhilde), dlouhodechá Simone Schröder (Erda, Grimgerde), půvabná trojice dcer Rýna (Caroline Stein, Daniela Sindram, Elena Zhidkova), průzračný tenor Arnolda Bezuyena (Loge) i temný bas Petera Klavenesse (Hagen). Angažování Evy Scheiderové (Hlas lesního ptáka) bylo unáhleným rozhodnutím, příliš mladý a křehký hlas by se mohl takovými uspěchanými kroky (lépe řečeno skoky) brzo zničit. Závěrem ještě přeskočím do žánru telegramu: Divadlo už dávno není vyhrazeno jen pro Wagnerovu hudbu. Za mé přítomnosti zde někdo vyhrával Bacha – z mobilního telefonu. STOP. Prohlídka Festspielhausu proběhla v humorném a živém tempu. Wagnerův vnuk Wolf-

Nestárnoucí Wolfgang Wagner při prohlídce Festspielhausu Foto archív

35

Hr0310.indd 35

10.10.2003, 14:27:18

ZE ZAHRANIČÍ

gang Wagner se zřejmě dožije sta let, jak možno soudit podle svižné gestikulace a ironických poznámek. STOP. Eduard Hanslick psal svého času o spáčích na představeních Wagnerových děl. Něco takového – vzhledem k cenám vstupenek

a čekacím lhůtám – už zřejmě zmizelo. Podřimování však má v Bayreuthu dosud nezadatelné místo, přeneslo se pouze na dopolední přednášky. S Wagnerem jdou stále ruku v ruce mimořádné nároky na svěžest ducha! JIŘÍ KOPECKÝ

Bregenz 2003

Impozantní scéna Bernsteinovy West Side Story na Bodamském jezeře Foto archív

Proslulé Bregenzer Festpiele se letos konaly už po 58. a byly ve znamení dvou operních premiér: 16. července festival slavnostně zahajovala Janáčkova Liška Bystrouška, den poté vstoupila na jezerní scénu nová inscenace Bernsteinovy West Side Story. Poslední z pěti představení Bystroušky se uskutečnilo 31. července, avšak až do 18. srpna pokračovala řada představení West Side Story, orchestrálních a komorních koncertů, včetně uvedení festivalem objednané novinky, opery „die pferde und die ratte und die lerche“ („koně a krysa a skřivánek“) rakouského skladatele Georga Friedricha Haase v hudebním nastudování Sylvaina Cambrelinga. Hlavním scénografem tu už od počátků festivalu bývá Bodamské jezero. Letos se na něm tyčil obrovský mrakodrap ze skla a kovu, vysoký 36 metrů a o 60 stupňů nakloněný dopředu směrem k divákům – nakloněna je i celá jezerní scéna. Diváci tak mohou lépe sledovat dění, a interpreti se musí vyrovnat s tím, že z prken znamenajících svět mohou také spadnout do vody… Mrakodrap na jedné straně scény, na druhé pak po funkčních

kolejích přijíždějící a okolo vlastní osy se otáčející polorozbořený dům, bar vjíždějící jako tramvaj – to jsou velkolepé kulisy, symbolizující protichůdné tváře New Yorku, prostředí, ve kterém se odehrává West Side Story Leonarda Bernsteina. Je to už téměř 50 let, kdy se tvůrci slavného muzikálu rozhodli přenést už tehdy se vyskytující fenomén gangů mladých lidí na scénu a roku 1981 se jeho melodie poprvé rozezněly na Bodamském jezeře. Tentokrát se k tomuto dílu dramaturgie festivalu obrátila opět, v nové inscenaci Francesky Zambello, která se nepokrytě hlásí svým pojetím k Shakespearovu dramatu: je tu balkonová scéna, oba gangy jdou proti sobě v modrém (američtí jets) a červeném (portorikánští sharks), u několika kostýmů (jejich autorkou je Marie Jeanne Lecca) nechybí ani zřetelné historické reminiscence. Ve spolupráci s choreografem Richardem Wherlockem se podařilo nevídaně živé, současné a přirozené ztvárnění slavného příběhu. Navíc na působivé scéně George Tsypina, scénografa ruského původu, žijícího v New Yorku. Speciálně v Bregenzi je nutné zdůraznit i jméno autora návrhu

osvětlení scény. Je to James Ingalls, kterému se z kulis ve dne nepříliš vábných podařilo vytvořit zázračné zářící či temnějící město, se všemi zákoutími a barevnými prosvětleními především v modré, červené a bílé barvě. Práce se světly je zde úžasná, stejně jako práce se zvukem. Orchestr, dirigent a sbor jsou ukryti v prostorách pod scénou, s níž je spojení jen prostřednictvím obrazovek a reproduktorů. Sólisté a někteří členové pěveckého ansámblu jsou vybaveni mikroporty, s nimiž umí bregenzský zvukařský tým detailně pracovat. Jezerní scéna by se bez ozvučení neobešla, a zvukové vyvážení sólistů a orchestru i viděného a slyšeného je tu dokonalé. Pokud byste hledali na Bodamském jezeře světové pěvecké hvězdy, jste na špatné adrese. Už léta tu nestavějí na slavných jménech, ale na perfektních inscenacích a mladých, zatím ne příliš známých a přitom více než dobrých zpěvácích. (V představení 23. 7. mne zaujala především Maria – Marisol Montalvo, zpěvačka portorikánského původu, která je vítězkou soutěže MET, a kupodivu i Bergovou Lulu v Toulouse!, a Anita – Sibylle Wolf, která tuto roli ztvárnila už ve Wiener Volksoper. Tonyho rovněž úspěšně představoval Američan Mark Tevis.) Pobíhat a tančit na šikmé ploše obrovské scény, která je kvůli lepší orientaci rozdělena prosvětlenými čtverci, naznačujícími i území obou gangů, a přitom zpívat – to není žádná legrace. Každá ze sólových rolí má proto trojí obsazení – opera na jezeře je totiž na programu takřka obden, letos se West Side Story hrála sedmadvacetkrát! A ještě jedna zajímavost provází bregenzskou inscenaci West Side Story: mluvené pasáže byly přeloženy do němčiny, písně jsou ponechány v anglickém originále. Což je velice šťastný nápad vzhledem k tisícovému, velmi různorodému publiku! Inscenace na jezeře jsou zkrátka kapitola sama pro sebe. Jejich příprava je po všech stránkách velice náročná – ve West Side Story vedle grandiózní scény, kterou stavěla řada odborných firem už od zimy, je přes 400 účinkujících – od sólistů přes statisty, tanečníky a sboristy až k Vídeňským symfonikům, kteří jsou dvorním bregenzským orchestrem už více jak 30 let a s nimiž dílo nastudoval Wayne Marshall s pro něho typickým smyslem pro charakter Bernsteinovy hudby. Inscenace na jezeře se hrají vždy dva roky po sobě. K nim pak přistupuje každý rok nová opera v domě.

36

Hr0310.indd 36

10.10.2003, 14:27:19

ZE ZAHRANIČÍ

Letos tedy došlo ke kombinaci West Side Story a Lišky Bystroušky. A protože zdejší intendant prof. Alfred Wopmann vždy hledá jisté paralely, našel je i v těchto dvou zdánlivě diametrálně odlišných dílech: je to sen o svobodě, o lásce, o místu a právu na život. Janáčkovu Lišku Bystroušku nastudoval s orchestrem Vídeňských symfoniků – ve velkém symfonickém zvuku, občas až překrývajícím mezinárodní sólisty – ruský dirigent Vladimír Fedosejev. Představení bylo v originále, s německými titulky, a všichni zúčastnění se s Janáčkovým jazykem vyrovnali velmi dobře. Nejlépe se po této stránce možná vedlo Revírníkovi v podání australského pěvce Petera Colemana-Wrighta, výbornému pěvecky i herecky, podobně jako byli i Harašta v podání rakouského sólisty Wolfganga Bankla nebo Farář anglického pěvce Briana Bannatyne-Scotta. Pro Nataliji Kovalovou z Ukrajiny, která zpívala Zlatohřbítka, není čeština nic exotického, stejně jako pro samotnou Lišku Bystroušku, mladou chorvatskou sólistku Margaretu Klobucar. Pro její hlasový fond však byla bregenzská scéna občas příliš velká; zato Štefan Margita, bregenzský Rechtor, uplatnil své umění v plné míře. Na představeních radostně spolupracoval i Kühnův dětský sbor, vedený prof. Jiřím Chválou, „dospělý“ sbor představuje v Bregenzi už léta Komorní sbor Moskva se sbormistrem Vladimírem Mininem. Představení Janáčkovy Lišky Bystroušky bylo svěřeno dvojici inscenátorů: režisérem byl Daniel Slater, scéna a výprava byly dílem Roberta Obnese Hopkinse. Oba dva jsou Angličané a pracují spolu pravidelně. Jejich ucelená a jednotná koncepce vychází z představy snu, ve kterém si Revírník v hospodě, kde vše začíná, představuje lidi kolem sebe jako zástupce zvířecí říše. V nich se odrážejí jejich určité charakteristické vlastnosti, a všemi muži tajně milovaná Terynka se tu stává nezkrotnou Bystrouškou. Oba inscenátoři rezignovali na ztvárnění v podobě zvířat, podle jejich vlastních slov „nechtěli žádný disneyland“ – Bystrouška je tedy krásná rezavá dívka v rezavém kabátku a Zlatohřbítek frajer v sáčku a s cigaretou. Tomuto pojetí se dá vytknout jediné: nedovoluje představitelům jednotlivých postav živější, zkrátka zvířecí pohyb – a inscenace je tak místy statická. Inscenátoři se také zaměřili na zdůraznění filosofického podtextu Janáčkova díla. Opera tak trochu ztěžkla

a zvážněla – možná k tomu přispěl i občas ne zcela pochopený humor Janáčkova libreta, ostatně asi nepřenosný a nepřeložitelný… Inscenační pojetí však bylo přesvědčivé a k působivosti inscenace přispělo i to, že se rovněž zde hraje bez přestávky a bez rušivých přestaveb. Dovoluje to skvěle vymyšlená, jednoduchá a fantazii podněcující scéna. Její hlavní součástí jsou přes sebe se posunující obloukovité kulisy, vytvářející jednou kmeny stromů, podruhé se uzavírající kolem vězněné Bystroušky nebo obkružující obrys Měsíce. Liška Bystrouška byla v Bregenzi inscenována v koprodukci s Grand The- Margareta Klobucar jako téměř civilní Liška Bystrouška Foto archív atre v Ženevě a se San Francisco Opera, kam se představení měnitelný charakter a profil, letošním bezprostředně stěhuje. Kromě toho byl na rokem ve své funkci končí. Předává však festivalu uveden Janáčkův Zápisník zmi- své žezlo dalšímu propagátorovi české zelého – s Johannem Chumem, loňským hudby – anglickému režiséru Davidu Michelem z Martinů Julietty a v u nás Pountneymu. Ten tu příští rok sice žádneprovozované orchestrální verzi, kte- né české dílo neuvede, vedle West Side rou zhotovili po Janáčkově smrti jeho Story na jezeře se v domě budou dávat dvě neznámé opery Kurta Weilla: „Der kopisté. Bregenzský intendant a příznivce čes- Protagonist“ a „Royal Palace“. Ale v kuké hudby, prof. Alfred Wopmann, který loárech se hovoří do budoucna o operách za 23 let svého působení v čele Bregenzer Bedřicha Smetany atd. Takže uvidíme. JANA VAŠATOVÁ Festspiele vtiskl tomuto festivalu neza-

Z Bavorské státní opery Bavorská státní opera v Mnichově patří k nejvýznamnějším operním světovým scénám. Na jejím repertoáru najdeme zhruba 70 operních titulů. Uvádí je systematicky v blocích, na některé opery se v každé sezoně nedostane. Ty jsou po čase znovu obnoveny a vráceny do repertoáru.

V Mnichově zpívají přední světoví operní pěvci, velkou devizou této scény je velice kvalitní orchestr a sbor. O všechna představení je veliký zájem. 2 100 míst Národního divadla je většinou beze zbytku vyprodáno nejen Mnichovany, ale i operními fanoušky z celého světa.

37

Hr0310.indd 37

10.10.2003, 14:27:20

ZE ZAHRANIČÍ

Závěr sezony 2002/2003 přinesl dvě premiéry: scénickou podobu Händelova oratoria Saul (dirigent Ivor Bolton, režie Christof Loy, premiéra 28. 4. 2003) a novou inscenaci Wagnerovy Valkýry (dirigent Zubin Mehta, režie David Alden, premiéra 7. 5. 2003), která byla součástí nového nastudování celé Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův, v květnu dvakrát cyklicky provedené. V červnu byla čtyřikrát na repertoáru Donizettiho Anna Bolena. Inscenace režiséra Jonathana Millera měla premiéru v říjnu 1995. Obával jsem se nudného kostýmovaného koncertu, ale byl jsem svědkem strhujícího napínavého představení opery na námět z anglické historie o králi Jindřichu VIII. a jeho manželkách. Před diváky se odehrával dramatický příběh krále, který chce svou manželku Annu Bolenu zavrhnout a vyměnit ji za Janu Seymourovou. Anny Boleny se zbaví podlým způsobem – zinscenuje její nevěru a obviní ji z cizoložství. Představení trvalo tři a půl hodiny (včetně půlhodinové přestávky) a bylo od začátku do konce nesmírně strhující: napínavě se rozvíjející děj (v dobových kostýmech a působivé scéně), vynikající pěvecké výkony, stylové hudební provedení. Mezi sólisty dominovala suverénní Edita Gruberová, gradující svůj výkon až do proslulé scény šílenství. Mnichovské publikum přivedla k bouřlivým ovacím. Jindřichem VIII. byl Roberto Scandiuzzi, Janou Seymourovou Carmen Oprisanu, Riccardem Percym Gregory Kunde. Režie nechala pěvcům dostatek prostoru nejen pro zpívání, ale i pro pravdivé herecké ztvárnění postav. Představení řídil zkušený rakouský dirigent Ralf Weikert (operu nastudoval Fabio Luisi). Orchestr, který podává skvělé kreace v operách Wagnerových a Straussových, dokázal, že ani styl italského bel canta mu není vzdálený. Operní sezona v Mnichově končí koncem června a na ni bezprostředně navazuje, podobně jako v Zürichu, operní festival, trvající až do konce července, tradičně s bohatým programem operních a baletních představení, koncertů, písňových recitálů i dalších přidružených akcí. Letošní ročník se nesl ve znamení oslav 350 let opery v Mnichově. Letos poprvé ve své historii byl zahájen premiérou Händelovy opery. 28. června 2003 byla uvedena Rodelinda (dirigent

Ivor Bolton, režie David Alden). Nebyla to náhoda, neboť v Mnichově se systematicky věnují barokní opeře jako pevné součásti operního repertoáru. V současné době je na repertoáru pět Händelových oper. Vše začalo téměř před deseti lety, když v roce 1994 byla nastudována opera Giulio Cesare, která byla tak úspěšná, že dala podnět k uvádění nejen Händelových, ale i dalších barokních oper, např. Monteverdiho. Intendant Bavorské státní opery Sir Peter Jonas v rozhovoru pro výborný divadelní časopis Takt o tom říká: „Když člověk podstoupí riziko a přitom je úspěšný, pak může a musí pokračovat tak dlouho, dokud mu publikum nedovolí přestat.“ V Mnichově dobře vědí, že opera nežije jen více či méně starými operami, ale cíleně uvádějí i současné opery. Druhou premiérou letošního festivalu byla opera objednaná přímo u mladého mnichovského skladatele Jörga Widmanna Das Gesicht im Spiegel (Obličej v zrcadle), která měla v hudebním nastudování Petera Rundela a v režii Falka Richtera premiéru 17. 7. 2003. Na letošním festivalu bylo uvedeno 16 oper, 5 baletních večerů, několik koncertů a písňové recitály Thomase Allena, Dorothey Röschmann, Iana Bostridge, Vesseliny Kasarové a Jonathana Lemalu. I letos byla opera přenášena v rámci akce Opera pro všechny na velkoplošnou obrazovku před budovu Národního divadla. 13. 7. tak každý mohl zdarma sledovat Verdiho Falstaffa. Festival byl zakončen tradičně 31. 7. Wagnerovými Mistry pěvci norimberskými. Letos byla naposledy uvedena inscenace režiséra Augusta Everdinga, dlouholetého režiséra Bavorské státní opery a v letech 1977/93 jejího intendanta a později generálního intendanta Bavorských státních divadel. Inscenace měla premiéru v červenci 1979 a vystřídala se v ní řada významných pěvců. I letošní derniéra byla naprosto profesionálním představením, jehož lesk ani po dvaceti letech nevyprchal. Everding se ve své režii soustředil na realistické naplnění příběhu ze 16. století. Důsledně přitom vycházel z Wagnerovy bohaté partitury, takže vše bylo v naprosté syntéze, že si mnohý divák asi režii ani neuvědomoval. Je to dost nebo málo? Představení se opravdu mohlo označit Wagnerovým termínem „Gesamtkunstwerk“ právě pro naprostou jednotu hudby, režie, he-

reckého ztvárnění jednotlivých postav i výtvarné stránky inscenace. Ukázalo se, podobně jako při Anně Boleně, že tento způsob operního inscenování, vzdor všem násilným, ba přímo znásilňujícím pokusům hrát známé opery jinak, není zdaleka pasé a může oslovit i diváka 21. století. Představení, které před více než dvaceti lety nastudoval Wolfgang Sawallisch, řídil pevnou rukou zkušený Peter Schneider, velký znalec zejména německého operního repertoáru. Z řady sólistů je nutno na prvním místě jmenovat vynikajícího Beckmessera Eikeho Wilma Schulteho, suverénního nejen pěvecky, ale i herecky, např. v dlouhé scéně ve 3. dějství, kdy si vezme Sachsův rukopis soutěžní písně. Jeho vystoupení na soutěži v závěru opery patřilo k vrcholům představení. Vynikající výkon podal též René Pape jako Pogner. Půvabnou Evičkou byla Emily Magee, Sachse zpíval zkušený Jan-Hendrik Rootering, Stolzinga jeden z nejžádanějších wagnerovských tenoristů současnosti Robert Dean Smith, Davida s přehledem Ulrich Reß, byť již věkem ani vizáží neodpovídal Sachsovu učedníkovi. Ze všech dalších sólistů stojí za zmínku i doyen sólistů Bavorské státní opery Alfred Kuhn v roli Kothnera a Katharina Kammerloher jako Magdalena. Zcela vyprodané hlediště Národního divadla se dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem loučilo s inscenací, která znamená konec jedné etapy v dějinách opery v Mnichově. V příští sezoně budou Mistři pěvci norimberští nastudováni nově. Dirigentem bude Zubin Mehta a režisérem Thomas Langhoff a tato nová inscenace zahájí červencový operní festival. Sezona 2003/2004 přinese celkem sedm nových inscenací: Orfea a Eurydiku, Roberta Devereuxe, Lulu, Romea a Julii, Zneuctění Lukrécie, Pelléa a Mélisandu a již zmíněné Mistry pěvce norimberské. A dalších 40 oper. V zimních měsících tohoto roku bylo již oficiálně oznámeno, že vedení Bavorské státní opery se od sezony 2006/2007 ujmou Christoph Albrecht a Kent Nagano, kteří vystřídají sira Petera Jonase a Zubina Mehtu. Jedině s takto dostatečným předstihem se může seriózně a kontinuálně vystřídat vedení významného operního domu. Myslím, že bychom se z toho mohli poučit i u nás. ZBYNĚK BRABEC

38

Hr0310.indd 38

10.10.2003, 14:27:21

ZE ZAHRANIČÍ

Rossini, Pesaro a sboroví pěvci z Prahy V roce 1974 se rozhodla Nadace Gioacchina Rossiniho ve spolupráci s milánským vydavatelstvím Ricordi publikovat veškeré dílo Rossiniho, které skladatel odkázal po své smrti (1868) svému rodišti Pesaru. Ambiciózní projekt počítal s 80 svazky kritické edice. V roce 1980 byl z iniciativy města Pesaro založen festival s cílem rozvíjet tuto vědeckou činnost na divadelním poli. Zrodila se opravdová laboratoř aplikované hudební vědy, kde živé divadlo provázejí muzikologické aktivity a publikační činnost. Festival se uskutečňuje díky dotacím ministerstva kultury, regionálních úřadů a bank a též díky příspěvkům pesarského průmyslníka a bankéře Scavoliniho, dnes oficiálního sponzora festivalu. Prvních pět let řídila festival pesarská radnice. V roce 1985 vzal na sebe podobu asociace, která byla ale stále podporovaná obcí. Od roku 1993 se asociace změnila na nadaci, jejíž administrativní radu jmenují zakládající společníci. Předsedá jí starosta Pesara, přičemž odpovědnost za publikační a muzikologickou činnost nese nadace G. Rossiniho. 13. srpna 1993 schválil italský parlament jednohlasně zákon č. 319, který festival zahrnul mezi kulturní události chráněné státem. Ve stejném duchu vydal v březnu 1996 region Marche legislativní normu, která sleduje a upravuje především ekonomické zázemí festivalu. Rossini Opera festival, jak zní italský název, je členem evropské asociace festivalů se sídlem v Ženevě a pracuje pod patronátem prezidenta Italské republiky. Pod heslem Muzikologie a divadlo experimentuje festival při realizaci často neznámých Rossiniho děl, přičemž vědci i umělci jsou v těsném pracovním kontaktu. Divadelní problémy jsou konfrontovány s problémy partitury a vědci se aktivně podílejí na zkouškách. V této rovině má velký význam stálý studijní seminář tzv. Akademie G. Rossiniho. Operní představení se odehrávají v několika lokalitách. Především je to Teatro Rossini (900 míst), vystavené roku 1637 jako Teatro del Sole, dnešní podobu získalo roku 1818. Slavnostně bylo otevřené samotným Rossinim a nazváno Teatro Nuovo. Teprve po skladatelově smrti

nese jeho jméno. Dalšími dějišti operních představení je Palafestival (1500 míst), bývalá basketbalová hala, kterou dal festivalu do trvalého užívání podnikatel Scavolini, LÁuditorium Pedrotti (700 míst) z roku 1892, krásný akustický sál s balkónem v prostorách Konzervatoře G. Rossiniho, a konečně Il Teatro Sperimentale (600 míst), postavené v suterénu radnice roku 1965 a rekonstruované v moderní divadlo v roce 1994. Festival se za celou dobu své historie

také představuje na koncertech se svým uměleckým vedoucím Josefem Pančíkem i se svým stálým hostujícím sbormistrem Romanem Gandolfim. Během oněch 20 let se zde se zmíněnými pražskými tělesy vystřídalo několik sbormistrů: prof. Josef Veselka, Lubomír Mátl, Pavel Kühn, Pavel Baxa a od roku 1993 opět Lubomír Mátl. Na letošním ročníku byl pověřen dirigentem Jesúsem Lópezem Cobosem člen a sólista Pražského komorního sboru Richard Sporka, aby nastudoval jednu z menších rolí v opeře Le comte Ory. Představil se tak úspěšně bok po boku světové elity, jako jsou Juan Diego Flórez, Bruno Pratico, Stefania Bonfadelli nebo Alastair

Zleva Juan Diego Flores, Richard Sporka, Bruno Pratico a Alistair Miles.

může pyšnit největšími hvězdami hudebního světa. Stálými hosty festivalu byli či jsou Claudio Abbado, Riccardo Chailly, Gianluigi Gelmetti, Gustav Kuhn, Roger Norrington, Monserrat Caballé, Renée Fleming, Marylin Horne, Vesselina Kasarova, Jennifer Larmore, Chris Merritt, Ruggero Raimondi, Samuel Ramey, Juan Diego Flores ad. Letošní ročník byl kulatý v souvislosti s působením pražských sborových těles. Poprvé zde účinkoval před 20 lety Pražský filharmonický sbor a působil zde v letech 1983--1992 jako stálý host. V roce 1993 převzal jeho žezlo nově založený soukromý Pražský komorní sbor se svými hosty, který se zde etabloval jako velmi kvalitní, flexibilní ansámbl, jenž dovede rychle a erudovaně reagovat na požadavky festivalu. Kromě jevištní činnosti se zde

Foto archív

Miles. Jenom pro doplnění, letos od 8.–22. 8. byly na programu dále opery Semiramis (dirigent Carlo Rizzi, režie Dieter Kaegi) a Adina (Renato Palumbo – Moni Ovadia). Ve všech třech Pražský komorní sbor s Lubomírem Mátlem účinkoval a kromě toho se představil i na koncertě s Rossiniho Stabat mater pod taktovkou Alberta Zeddy. Pražští sboroví pěvci nastoupili do další dvacítky spolupráce s Rossiniho festivalem v Pesaru. V tom dalším ročníku (2004) možná dojde k dramaturgické výjimce v historii festivalu: zástupce Pražského komorního sboru Richard Sporka jednal s intendantem festivalu dr. Gianfrancem Mariottim o možnosti samostatného koncertu cele věnovaného české hudbě v rámci oslav Roku české hudby. PŘIPRAVILA REDAKCE

39

Hr0310.indd 39

10.10.2003, 14:27:22

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ

Festivaly FRANCOUZSKÉ LETNÍ FESTIVALY zažily koncem srpna po dvou týdnech relativního klidu další vlnu stávek. Na protest proti reformě sociálního zabezpečení (viz HR 9/2003) opět technici a další zaměstnanci v uměleckých oborech znemožnili představení Festivalu de la Chaise-Dieu, ohrozili další a dostali se do srážek s policií i s diváky. Řada festivalů, jako v Aix-en-Provence, Avignonu a festival Radio-France v Montpellier, musela být zcela zrušena, představení ostatních festivalů byla permanentně rušena hlukem. Tisk psal o „kulturní sebevraždě Francie“. FESTIVAL V LUZERNU (65. ročník) byl zahájen 14. srpna koncertem, na němž se poprvé po 10 letech představil vlastní Lucerne Festival Orchestra za řízení jeho zakladatele Claudia Abbada (skladby Wagnera a Debussyho). Tento orchestr odehrál ještě další dva koncerty a vystoupí zase až v příštím létě. Abbado si sebou přivedl do svého nového švýcarského domicilu i několik členů Berlínských filharmoniků, kteří nově vzniklému LFO propůjčují svůj jedinečný hudební charakter. V posledním vystoupení orchestru 20. 8. provedl Maestro Mahlerovu Druhou symfonii „Vzkříšení“, na jejímž provedení se vedle Orféon Donostiarra Chor podílely sólistky Eteri Gvazava (soprán) a Anna Larsson (mezzo). Páteří festivalu, který trval do 20. 9., bylo 31 symfonických koncertů, v nichž vystoupilo 18 symfonických orchestrů, z toho 6 ve více koncertech. Na festivalu také došlo k 17 premiérám nových skladeb.

Divadlo OPERA AUSTRALIA v Melbourne se chce podílet na vývoji operního žánru, ale v žádném případě nemá zájem o experimentální tvorbu. Prohlásil to Richard Gill, ředitel opery od této sezony, který je přesvědčen, že svévolnými experimenty nelze riskovat odliv diváků. Na příští Melbourne Festival plánuje světovou premiéru australské opery a australskou premiéru díla Christina´s World od Rosse Edwardse. O novém díle pro rok 2005 jedná s Nigelem Westlakem a Kathy Lette. V plánu má rovněž spolupráci s melbournským Židovským muze-

em na produkci Krásova Brundibára a pro inscenaci Brittenovy opery The Little Sweep (Kominíček) chce angažovat děti z celé země. OPERA LALLA RUKH OVVERO GUANCIA IL TULIPANO od Gaspare Spontiniho z roku 1821 byla koncem srpna uvedena v novodobé premiéře na Festivalu Pergolesi-Spontini. Spontini v tomto díle zhudebnil básně Thomase Moorea. Partitura opery je nezvěstná, pro toto představení ji rekonstruoval muzikolog Azio Corghi. TRISTAN A ISOLDA V RIO DE JANEIRU skončila 16. 8. s hlasitým bučením obecenstva. Bylo určeno režisérovi Geraldu Thomasovi, který na něj odpověděl tím, že si na scéně spustil kalhoty a ukázal publiku své holé pozadí. Zatímco představitelé Tristana a Isoldy, sopranistka Jayne Casselman a tenorista John Pierce, byli publikem nadšeně vyvoláváni, režiséra čekal nepřátelský ohlas. Někteří pěvci se při jeho „výstupu“ na scéně znechuceně odvrátili. Newyorský režisér Gerald Thomas vylepšil středověkou legendu o scény sexu a nacismu a některé části umístil do kanceláře Sigmunda Freuda. Thomas trval na svém výkladu Tristana: „Nestarám se o to, co chtěl Wagner příběhem říci“, prohlásil. „Připojil jsem k hudbě antisemity Wagnera myšlenky Žida Sigmunda Freuda, který změnil myšlení a umění 20. století…“

Osobnosti CHRISTOPH MEYER byl jmenován ředitelem opery Divadla v Basileji. Koncem roku 2004 tak vystřídá Michaela Laknera. Meyer v uplynulých letech působil v opeře v Kolíně, Gran Teatre del Liceu v Barceloně a jako generální tajemník v Německé opeře v Berlíně. BRITSKÁ SKLADATELKA REBECCA SAUNDERS (36) získala Cenu Paula Hindemitha ve výši 20. 000 euro udělovanou Šlesvicko-holštýnským festivalem. Tato nejvyšší evropská cena v oblasti soudobé hudby je od roku 1990 určena mladým skladatelům. GIANLUIGI GELMETTI, který bude od příští sezony hudebním ředitelem Sydneyského symfonického orchestru, chce, aby orchestr získal cha-

rakteristický zvuk. Hodlá proto udělat změny ve smyčcové sekci, a to snížit skupinu prvních houslistů o dva a naopak posílit po dvou hráčích violoncella a kontrabasy. Kromě toho hodlá zasahovat do veškeré činnosti orchestru: kromě dirigování chce osobně jednat se sponzory, ovlivňovat marketing a zlepšit akustiku v orchestrální síni Opery v Sydney. HOUSLAŘ PETER GREINER získal Hudební cenu Rheingau (10. 000 euro), kterou ročně uděluje Rheingau festival v jihovýchodním Německu. Greiner začal stavět housle již jako teenager a později pracoval s fyzikem Heinrichem Dünnwaldem a s několika chemiky na metodě obnovení zvuku ve Zlaté době italských houslařů. Jeho nástroje používají takoví mistři, jako Christian Tezlaff, Kim Kashkashian a členové Alban Berg Quartet. Hudební cenu Rheingau získali v dřívějších letech houslista Gidon Kremer, skladatel Toshio Hosokawa a Artemis Quartet. DIRIGENTI SIMON RATTLE A NIKOLAUS HARNONCOURT jsou mezi nostiteli ceny Echo Klassik Prize 2003. Rattle, který má za sebou první sezonu ve funkci hudebního ředitele Berlínských filharmoniků, byl jmenován Dirigentem roku a Harnoncourt byl oceněn jako Umělec roku. Ceny jim budou předány 26. 10. na Deutsche Phono-Akademie v Hamburku. Dalšími letošními nositeli cen jsou mj. mezzosopranistka Vesselina Kasarova, tenorista Salvatore Licitra, dirigent Daniel Barenboim ad., německý prezident Johannes Rau převezme speciální ocenění za své zásluhy o hudební školství.

Různé 3. MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽ MLADÝCH OPERNÍCH PĚVCŮ pojmenovaná po Jeleně Obrazcovové se uskutečnila koncem srpna v Sanct Petersburgu. Soutěž založily Petrohradský kulturní výbor a Kulturní centrum Jeleny Obrazcovové, proslulé ruské mezzosopranistky (1937), která často hostovala i v Praze a dosud se objevuje na světových zahraničních scénách (naposledy jako hraběnka v Pikové dámě v Teatro Real v Madridu v závěru sezony 2002/ 03). Soutěže se zúčastnilo 190 vokalistů z USA, Japonska, Itálie, Španělska, Ruska ad., v porotě, je-

jíž předsedkyní je Jelena Obrazcovová, usedli vynikající dirigenti, impresáriové a operní hvězdy jako Renata Scotto, Joan Sutherland ad. AUSTRALSKÝ FEDERÁLNÍ SOUD řeší obvinění proti Richardu Chenovi, který na jaře 2002 vytvořil nové webové stránky Opery v Sydney s názvem sydneyopera. org (zatímco opera má stránky sydneyoperahouse. com), jejichž prostřednictvím prodával vstupenky, a způsobil tak divadlu značné finanční ztráty. Současně probíhá pátrání po dosud neznámém počítačovém pirátovi, bylo pouze zjištěno, že Richard Chen bydlí nedaleko Chicaga. WEST-EASTERN DIVAN ORCHESTRA, složený z arabských a izraelských hudebníků, založil před pěti lety klavírista a dirigent Daniel Barenboim a v USA žijící palestinský autor Edward Said. Orchestr tvoří 80 hráčů z Izraele, Egypta, Jordánska, Tunisu, Libanonu a Sýrie. Cílem tohoto projektu je, jak řekl Barenboim, „prohlubovat dialog, přátelství, mír a bezpečnost mezi Palestinou a Izraelem. V arabských zemích vystoupil orchestr poprvé 24. 8. v Rabatu (Maroko), na programu byla Beethovenova Třetí symfonie „Eroika“ a Mozartův koncert pro tři klavíry, jehož sólisty byli symbolicky Barenboim a klavíristé z Izraele a Palestiny. Na otázku, proč právě v Maroku, říká Barenboim: „Maroko je jednou z nejaktivnějších arabských zemí v mírovém procesu.“ Koncertu se zúčastnila Lalla Salma, která zde oficiálně reprezentovala svého manžela, krále Mohammeda VI. Po koncertech v Londýně, Seville a zmíněném Rabatu orchestr vystoupil ve Francii na festivalu v Mentonu (26. 8.) za přítomnosti prezidenta Jacquese Chiraca. Za stálé sídlo orchestru zvolil Barenboim město Sevillu v Andalusii, a to proto, že Španělsko je křižovatkou židovské, křesťanské a muslimské kultury. WAGNEROVASPOLEČNOSTVBANGKOKU. Za přítomnosti skladatelova vnuka Wolfganga Wagnera bude v listopadu v Bangkoku založena Thajská Wagnerova společnost jako pobočka Mezinárodní Wagnerovy společnosti, první svého druhu v jihovýchodní Asii. Umělecký ředitel Opery Bangkok Somtow Sucharitkul a skladatel Trisdee na Patalung byli jako první thajští umělci vůbec pozváni letos do Bayreuthu, aby shlédli Prs-

40

Hr0310.indd 40

10.10.2003, 14:27:24

ten Nibelungův, který plánují v Bangkoku na rok 2005 pod taktovkou Sucharitkula. Ten je nejen dirigent a skladatel, ale také známý autor literatury science fiction a hororů. Na první „jihovýchodní asijské“ provedení Prstenu se chystá kolem 136 členů Mezinárodní Wagnerovy společnosti z celého světa. HOUSLE ANTONIA STRADIVARIHO jsou v nadcházející aukci v Bonhams v centru Londýna 10. 11. 2003 odhadovány na více než půl milionu liber. Tzv. „Ferrari“ mezi smyčcovými nástroji jsou jeden z pouhých 500 Stradivariho nástrojů. Byly vyrobeny ve zlaté době Stradivariho, v roce 1700, a posledními majiteli byly tři generace holandské rodiny. Jejich název Petri housle byl odvozen po slavném holandském houslistovi Henrim Willemu Petrim, který byl jedním z jejich majitelů.

teratury atd. Významné jsou také semináře a přednášky a ovšem i setkání výkonných umělců, profesorů studentů, skladatelů, nakladatelů atd. Letos se jich sešly stovky, z celého světa. Koncertních vystoupení bylo přes 150, probíhala po celý den paralelně v různých sálech Hudební školy University Minnesota: Vystoupení sólová, různá seskupení komorní, saxofonové soubory – s nástroji od sopranina až po neuvěřitelný saxofon kontrabasový! Jen saxofonových kvartet hrálo 46! Na večerních koncer-

11, 2001“… Sólistou byl skvělý Kenneth Fischer, jemuž je koncert dedikován. –JF--

Česká hudba v zahraničí PRAŽŠTÍ SYMFONICI FOK vystoupili koncem srpna na švýcarském festivalu 43. Interlakner Musik Festwochen, Ve známém turistickém centru pod Alpami Interlaken dvěma koncerty za řízení švýcarského dirigen-

PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR vystoupil 27. 8. v rámci Festivalu Berlioz v rodišti Hectora Berlioze - v La Côte-Saint-André. V Amphiteatre de Vienne provedl u příležitosti 200. výročí jeho narození společně s Orchestre National de Lille, řízeným Jeanem-Claudem Casadessusem, jeho monumentální Grande Messe des Morts. LADA VALEŠOVÁ, česká klavíristka působící v Londýně, vystoupila 21. 8. se sólovým recitálem na vysoce prestižním britském festivalu Hereford Three Choirs Festival. Bohatý program ze skladeb Suka, Smetany, Skrjabina, Brahmse, Čajkovského a Liszta nadchl publikum i odbornou kritiku. Festival se pyšní nepřetržitou 276 starou tradicí a je spojen se jménem Edwarda Elgara, který pro něj komponoval a často vystupoval jako dirigent. V letní sezoně pak Lada Valešová také přednesla sólový recitál na skotském zámku Barjarg Tower v rámci Dumfries and Galloway Art Festival. Byla také klavírní partnerkou britské mezzosopranistky Emmy Curtis při jejich recitálu na Warwick Music Festival v červnu. Program obsahoval písňové cykly Prokofjeva, Mjaskovského, Debussyho a Dvořáka.

UNIVERZITA V TEXASU (Texas A & M University) uspořádala 15. 9. zajímavý večer: publikum předvedla konfrontaci 300 let starých stradivárek s houslemi svého profesora, biochemika a houslaře Josepha Nagyvaryho. Nagyvary se řadu let zabývá analýzou nástrojů italského mistra a výsledky svého výzkumu používá při stavbě houslí. Italské housle prezentované v této konfrontaci byly dílem Antonia Stradivariho z roku 1720 (jejichž cena je dnes 4 miliony dolarů). Nagyvary Jindřich Feld obklopen členy Arizona State University Saxophone Quartet VARHANÍK PAVEL KOHOUT podpřipustil, že jeho housle se nemoFoto archív nikl transylvánské turné. Zahájil je hou měřit se stradivárkami, nicmétech zazněly koncertantní skladby ta Martina Studera-Müllera, který je 27. 8. v rumunském Sibiu, dále vyně je přesvědčen, že rozdíl v obou ná- s dechovým i symfonickým orches- zároveň i uměleckým ředitelem fesstoupil v Sighišoare a v Brašově. strojích v žádném případě nejsou prá- trem (výborný „World Saxophone tivalu, zakončili letošní ročník přeVšechna tři města patří k architekvě ty 4 miliony. Navíc říká, že Anto- Congress Orchestra“ dirigoval vel- hlídky, která patří k nejsledovanějším tonickým perlám Rumunska (histonio Stradivari nebyl příliš zručný: „Byl mi pohotový Glen Cortese). I když v letním Švýcarsku (vedle Luzernu rické centrum Sighišoary je na seskvělým obchodníkem,“ tvrdí Nagy- přirozeně převažovali sólisté i sou- a Gstaadu). S velkým ohlasem publiznamu světového kulturního dědicvary, „prodával králům a tím byla za- bory americké, zahraničních účast- ka doprovodil FOK i dvě mladé sólisttví UNESCO). Společným znakem ručena dobrá péče o nástroje. Jeho níků bylo mnoho – z Evropy i z Asie ky: lotyšskou houslistku Baibu Skritěchto měst je existence německolegové vyráběli neméně kvalitní ná- (např. skvělý kvartet záhřebský, fran- de v Čajkovského houslovém konké menšiny. Také varhany, na ktestroje, ale prodávali je muzikantům, couzský Fourmeau aj.), sólisty or- certu (Skride vyhrála v roce 2001 ré Pavel Kohout hrál v evangelickteří je pochopitelně opotřebovali ne- chestrálních koncertů byli součas- houslovou soutěž královny Alžběty kých kostelech, pocházejí z dílen ustálým hraním. Všichni v Cremoně ní špičkoví virtuosové tohoto nástro- v v Bruselu) při prvním koncertu 30. německých mistrů. Na turné Pavla koneckonců používali tutéž výrobní je (např. F. Bongiorno, O. Murény. T. 8., dále zazněla Beethovenova přeKohouta participovalo České centmetodu.“ Publikum si favorita vybíra- Liley, K. Tse, J. Wytko aj.) Z české dehra Koriolan a Schubertova Symrum v Bukurešti. lo naslepo: houslista Dalibor Karvay hudby zazněla dnes již známá Parti- fonie č. 9 C dur. Na druhém koncerhrál schován za stěnou. ta Aloise Háby, koncert Karla Husy tu v koncertním sále Casina doprovoFLÉTNISTA JAN OSTRÝ působil a řada provedení skladeb Jindřicha dil FOK půvabnou mladou argentinXIII. SVĚTOVÝ SAXOFONOVÝ KON- Felda (Sonáta, Saxofonový kvartet – skou cellistku žijící ve Švýcarsku Sol v srpnu na Evropské flétnové akaGRES se v létě konal v Minneapolis byl hrán třemi americkými soubory, Gabettu. Ta zahrála Dvořákův kon- demii v rakouském Fissu, letos spo(Minnesota, USA). Již od 1. kongre- z nichž nejvíce oslnil virtuosní soubor cert h moll, dále zazněla Mozartova lu se sóloflétnisty z milánské La Scasu v r. 1969 je jeho posláním „prosa- z Arizony). Na závěrečném orchest- předehra ke Kouzelné flétně a Praž- ly, Vídeňské státní opery a Stuttgartzení saxofonu jako medium vážného rálním koncertě pak zazněla světová ská symfonie. Na stejném festivalu vy- ské filharmonie. Za vyhlášenými fléthudebního výrazu“. Jde především premiéra Feldova Amerického Con- stoupilo o týden dříve i pražské Quar- nisty se sjeli žáci z více než 12 zemí o provedení sólových a komorních certina pro sopránový saxofon a ko- neri trio s klavíristou Ivanem Klánským světa. V červenci Pavel koncertoval děl, užití saxofonu v orchestru i de- morní orchestr, jehož 2. věta nese ve skladbách Beethovena, Šostako- a vyučoval na Kulturních dnech v rakouském Neubergu. sla chovém orchestru, rozšíření jeho li- podtitul „In memoriam: September viče a Mendelssohna. (vla)

41

Hr0310.indd 41

10.10.2003, 14:27:25

S T U D I E , K O M E N TÁ Ř E

Nad hudebním odkazem Paula Hindemitha Paul Hindemith, jeden z největších skladatelů 20. století, zemřel 28. 12. 1963 ve Frankfurtu nad Mohanem (nar. 16. 11. 1895 v Hanau). O nehasnoucí záři pochodně jeho tvůrčího odkazu pečuje zejména Hindemithova nadace, založená krátce po skladatelově smrti jeho manželkou Gertrud. Jako sídlo nadace bylo ustanoveno švýcarské město Blonay, kde Hindemith trávil podzim života. Pracovní aktivity nadace jsou rozděleny do dvou středisek. Hindemith-Musikzentrum v Blonay se věnuje především hudební praxi, zde probíhají různé interpretační a kompoziční kurzy a semináře. Ve Frankfurtu nad Mohanem naopak v rámci nadace působí Hindemith–Institut, který je zaměřen na hudebně-vědeckou práci a výzkum. V čele tohoto institutu stojí od roku 1991 přední německý muzikolog, čestný profesor na frankfurtské Hochschule für Musik und Darstellende Kunst, dr. GISELHER SCHUBERT, kterému jsem položila několik otázek. Pane profesore, co pro Vás znamená letošní Hindemithovo výročí? 40 let od skladatelova úmrtí pro nás představuje vlastně pouze dílčí zastavení, ohlédnutí se po naší rozsáhlé a různorodé práci. V Německu výrazně slavíme zejména „kulatá výročí“ – 100. výročí narození či 50. výročí úmrtí. Evidujeme však situaci v jiných státech. Tak příkladně v italské Modeně se v květnu 2003 uskutečnil velký Hindemithův festival, na prosinec 2003 a počátek roku 2004 je připravován velký festival věnovaný Hindemithovi v Tel Avivu, kde bude provedena nejen řada jeho skladeb, ale proběhne i mezinárodní sympozium a skladatelská soutěž. Hindemithův hudební odkaz je nesmírně obsáhlý a všestranný. Jak často se dnes jeho skladby hrají v Německu a ve světě vůbec? Z Hindemithova orchestrálního díla se s největším ohlasem setkávají skladby ze 30. a 40. let jako např. symfonie Malíř Mathis (1934) či Symfonické metamorfózy na téma C. M. Webera (1943). Komorní dílo, zejména sonáty, tvoří nedílnou součást repertoáru všech hudebníků, škoda,

že interpretační frekvence je vyšší na konzervatořích a vysokých školách než na koncertním pódiu. Jeho komplet sedmi smyčcových kvartetů byl dosud souhrnně proveden pouze třikrát, rád zde zdůrazňuji ve vynikající interpretaci českého Kociánova kvarteta. Zájem o opery je nesen jistou selekcí. Často jsou uváděné zejména Novinky ze dne či operní jednoaktovka Sancta Susanna, zřídka Harmonie světa. Domnívám se, že můžeme být se zájmem o Hindemithovo dílo velmi spokojeni. V každém případě najdeme tyto interpretační součty daleko např. před Schönbergem, Bergem či Bartókem ad. Hindemith je rovněž autorem výjimečně rozsáhlého díla s hudebně-pedagogickým posláním, ve smyslu hudebně-teoretických publikací, ale též konkrétních skladeb. V čem spatřujete význam těchto prací pro současnou hudební výchovu? Z Hindemithových děl hudebně-teoretického typu se dnes užívá především „Übungsbuch für elementare Musiktheorie“. Naproti tomu „Die Unter-weisung im

Paul Hindemith v kresbě Ladislava Rady

Tonsatz“ nyní slouží spíše jako dokument historické hudební teorie a jako takový je studován. Dále ke skladbám určeným k muzicírování patří např. cyklus „Singund Spielmusik für Liebhaber und Musikfreunde, op. 45.“ O frekvenci provedení jednotlivých oddílů cyklu a všech ostatních obdobně zaměřených děl sice přehled ne-

máme, ale nakladatelství Schott-Verlag tyto skladby stále vydává. Prodávají se, to znamená, že jsou na repertoáru tam, kde muzicírují amatéři, zejména ve školách. Hindemith chápal tyto práce jako „modely“, podle jejichž vzoru může každý učitel pro svůj školní orchestr s ohledem na interpretační schopnosti hráčů tvořit vlastní díla. A tady právě spatřuji zásadní přínos této sféry Hindemithových kompozic. Co znamená Hindemith pro Vás osobně a rovněž pro současný svět? Hindemith v každém případě náleží k nejvýznamnějším skladatelům první poloviny 20. století. Jeho význam spočívá v tom, že bezesporu představuje posledního až neskutečně všestranného muzikanta: byl to skladatel, jeden z nejlepších violistů své doby, dirigent, učitel kompozice, hudební teoretik, v posledních letech života hudební vědec, organizátor příkladných hudebních slavností, ovládal hru na téměř všechny hudební nástroje včetně historických, usiloval o co nejvěrnější „Aufführungspraxis“ jednotlivých epoch. Neskutečný výkon pro jednoho člověka, a ve všech těchto oblastech byl úspěšný. Osobně obdivuji a zde nesporně spočívá Hindemithův stále živý přínos pro současnost i budoucnost: totiž názor, že skladatel působí svým dílem a svou celkovou činností na veškerý hudební život v celé jeho šíři, na všestrannost hudby v jejích historických i současných souvislostech. Pane profesore, můžete nám závěrem prozradit nejbližší pracovní plány Hindemithova institutu? Práce institutu probíhá kontinuálně podle zásad nadace. Připravujeme k tisku další číslo (2003) pravidelné ročenky Hindemith-Jahrbuch se zajímavými studiemi, stejně tak svazek „Volksmusik in der Kunstmusik des 20. Jahrhunderts“ z naší řady „Frankfurter Studien“. Ze sféry souborného vydávání Hindemithova díla nyní připravujeme mimo jiné edici „Sing- und Spielmusik II“. A Vaše osobní? Právě jsem napsal příspěvek ke „Geschichte der Orchestervariation“. Na podzimním kongresu Německé hudebně-vědecké společnosti budu mít přednášku na téma „Stunde Null“, tedy o hudební situaci po skončení 2. světové války v květnu 1945. Pracuji též na souborném vydání díla Kurta Weilla, nyní na edici komorní tvorby a na opeře Der Protagonist. Zkrátka: mnoho a mnoho práce. Připravila LENKA PŘIBYLOVÁ

42

Hr0310.indd 42

10.10.2003, 14:27:25

ČESKÉ KULTURNÍ SLAVNOSTI 2003 CYKLUS FESTIVALŮ POŘÁDANÝCH VE SPOLUPRÁCI S ČESKOU KULTUROU S.O.

23. Trutnovský podzim 2003 Čtvrtek 2.10. 2003 Koncertní síň B. Martinů 19.30 hod

Pražské žesťové kolegium Marek Zvolánek – trubka Jiří Houdek – trubka Jan Vobořil – lesní roh Stanislav Penk – pozoun Lubomír Maryška – tuba

Neděle 5.10. 2003 Koncertní síň B. Martinů 18.00 hod.

Klavírní kvarteto Bohuslava Martinů (koncert věnovaný 40. výročí založení souboru)

Čtvrtek 9.10. 2003 Koncertní síň B. Martinů 9.00, 11.00 hod. Koncertní síň B. Martinů 19.30 hod.

Karel Dohnal – klarinet Václava Černohorská – klavír

Neděle 12.10. 2003 Národní dům 18.00 hod.

Hradišťan – Jiří Pavlica taneční soubor Hradišťan

Pondělí 13. 10. 2003 Národní dům 9.00, 11.15 hod.

Hradišťan – Jiří Pavlica taneční soubor Hradišťan (koncert pro základní a střední školy)

Čtvrtek 16.10. 2003 Koncertní síň B. Martinů 19.30 hod.

The Silesian String Quartet – (Polsko)

Neděle 19.10. 2003 Národní dům 18.00 hod

Severočeská filharmonie Teplice Kateřina Englichová – harfa Marcela Pflegerová – klavír Tomáš Koutník – dirigent

Ivan Ženatý – housle Katarina Ženatá – klavír

Festival bude provázet výstava akad. malíře Karla Demela.

Hr0310.indd 43

10.10.2003, 14:27:26

S Oldřichem Vlčkem nejen o hudbě Zdálo by se, že Oldřich Vlček, houslista, umělecký vedoucí orchestru Virtuosi di Praga, majitel agentury Lupulus – zkrátka výborný a všestranný muzikant sršící nápady, který stíhá už několik let organizovat i jeden velice zajímavý festival (k němuž si ovšem nedávno vymyslel a bez váhání realizuje další) a vystupovat na něm, je všem natolik dobře známý, že není třeba představovat ani jeho osobně, ani žádnou z činností, kterými se zabývá. Zdání klame… Nedávno jsme v Hudebních rozhledech referovali o koncertě v Rudolfinu, kde Oldřich Vlček se svým orchestrem a francouzskými sólisty provedl originální operní pasticcio z děl různých autorů na jedno, v tomto případě Metastasiovo libreto (LÓlympiade). Jedno překvapení vystřídalo druhé: objevilo se cédéčko, na němž jakýsi mafián v bílém klobouku a černých brýlích jménem Uldo Lupino interpretuje skladby skupiny Queen, např. Freddie Mercuryho. Pokud jste si dali dohromady Lupulus = latinsky Vlček, Lupino = Vlček italsky, jste už jistě doma… Pane Vlčku, kde jste sehnal ten klobouk a brýle, ale hlavně onu přezdívku a neobvyklý repertoár? Klobouk jsem si koupil v peruánské Limě, protože tam bylo hrozně ostré slunce a horko. A brejle někde v Dejvicích, zase proti našemu slunci. Věc se má takhle: já jsem čistý“frakoun“, hraji především vážnou muziku a jsem tomu rád. Vážím si toho, že spolu se svátečně oblečenými posluchači, v krásném prostředí koncertních síní zachováváme určité poselství a tradici. Ale odjakživa mám hrozně rád Queeny, stejně jako Barbaru Streissand nebo Beatles. Hudba Queenů mě vždycky oslovovala svou kvalitou. Dokáže žít vlastním životem, aniž by potřebovala texty. Často jsem si je pouštěl, ale s nápadem natočit Queeny přišla až moje žena a tak je toto CD věnováno Silvii… Nechtěl jsem ale směšovat dvě různé věci – to jest vystupovat jako „frakoun“ a dělat crossover, kdy nezasvěcený posluchač stráví většinu času koumáním, jestli je to pop nebo klasika. Proto ta cizokrajná přezdívka, kterou zase vymyslela manželka mého spolupracovníka Miroslava Hršela. (Ach ty ženy…) Docela se mi v tom zalíbilo, takže plánujeme další podobný projekt. Kdo jsou vaši spoluhráči na této desce a proč jste si je vybral? Tento projekt se podařilo udělat pouze ve dvou lidech. Spolupracuji zde s Pavlem Drešerem, sedmnáctinásobným mistrem

světa ve hře na akordeon, kterého si velmi vážím. On tuto hudbu zpracoval, přeinstrumentoval a nahrál. To znamená, že vše co slyšíte, kromě houslí a violy, je Pavel Drešer. Jak jste natáčeli? Točilo se postupně do stop; přicházel jsem do studia až když už základy byly hotové. Pro mě to bylo úplné novum a navíc jsem musel úplně zapomenout na interpretaci Queenů, protože Freddie Mercury se nedá napodobit – což je asi dobře. Šlo nám zkrátka o to, aby hudba zůstala, ale interpretace je naše. V každé písničce jsem hledal nějakou novou inspiraci a záměrně jsem nevycházel z textu. Vy na tomto novém, zatím pouze propagačním cédéčku hrajete na housle i na violu. Na violu ovšem běžně nehrajete – nebo ano? Teď už na violu hraju docela často, měl jsem k ní vždy vřelý vztah. V podstatě se na ni hraje podobně, jenom člověk musí číst jinak ty klíče a noty; pro houslistu je to trochu schizofrenie, nejen kvůli prstokladu, ale violy je také trochu víc do rukou. Ale tím, jak se dostává do nižších poloh, daleko snáze interpretuje vřelost a něžnost – proto jsem se pro ni v některých skladbách rozhodl. Nedávno jsem ale na violu hrál například i ve Španělsku, kde jsme s Virtuosi di Praga uváděli Bachův 6. Braniborský koncert, ve kterém je obtížný violový part.

Přicházíte se stále novými nápady a projekty. Festival Pontes patřil k prvním z nich… Letos máme už 8. ročník tohoto festivalu, který se od samého začátku snaží o něco nového – ať už v dramaturgii, nebo v místech konání koncertů. Roku 1995 jsme přišli s myšlenkou propojit hudbou pět míst v České republice, která byla tehdy zapsána na listině chráněných památek UNESCO. Dnes je těchto míst dvanáct a další ještě čekají. Dali jsme si s festivalem Pontes za úkol na tato místa upozorňovat, propagovat je. Nikdy jsme ovšem nechtěli místním pořadatelům ukazovat, že to umíme lépe. Spíše nabízíme pomocnou ruku, organizujeme vše tak, aby cítili, že to je i jejich festival. To je hlavní záměr Pontes – Mostů, přemostit centralismus, na který jsme byli všichni zvyklí. Navzájem si pomáhat v dobré věci. Také proto jsme v roce 2000 do tohoto festivalu zapojili projekt, který jsme nazvali „Záchrana kulturního dědictví“. Téhož roku se podařilo zachránit originál partitury nejslavnější české orchestrální skladby, která vytváří identitu tohoto národa a přitom je srozumitelná po celém světě – Smetanovy Mé vlasti. Partitura je dnes zrestaurovaná, zakonzervovaná a tím i zachovaná pro příští generace. Následující rok to byla Dvořákova Novosvětská a v roce 2002 opět Bedřich Smetana – Prodaná nevěsta. Toto vše stálo nemalé peníze. Letos jsme měli zachránit Rusalku…

44

Hr0310.indd 44

10.10.2003, 14:27:36

Proč „měli“? Proč tento projekt nepokračuje? Nikdo kromě Českého muzea hudby nejevil valný zájem. Myslím tím média, především televizi. Reklama a medializování tohoto projektu by jistě způsobily, že by finanční partner tohoto projektu, jeden z velkých mecenášů české kultury, Léčiva, a. s., měl zájem pokračovat, protože by na to nezůstal sám. Hlavní problém totiž je, že přes veškerou naši snahu se informace o tomto projektu šíří téměř výhradně ústním podáním. Tak se sice šířily i dodnes známé legendy, ale šlo to velmi pomalu a tady se opravdu hraje o čas. A proto jsme se domluvili a rozhodli počkat, jestli se v této snad ještě kulturní zemi, vůbec najde v médiích zájem o něco jiného než o velké, většinou sportovní akce. S Novosvětskou vzlétal do vesmíru Armstrong a pouštěl ji na Měsíci… Ale za nějakých 10 až 20 let by tuto partituru možná už nikdo neotevřel, protože by se mu listy, proměněné zubem času v podivnou, zteřelou hmotu, prostě rozsypaly na prach. Patrně jste se už tímto projektem připravovali na příští rok, rok české hudby… Ano, plánovali jsme představení Rusalky a výstavu, ale obojí jsme odložili. Rok české hudby – nově nazvaný Česká hudba 2004 – budou slavit státní a městské orchestry, které na to dostávají dotace. My jsme poněkud skromnější. Sezonu zahajujeme v Rudolfínu koncertem ke 100. výročí úmrtí Antonína Dvořáka a na vánočním koncertě bude znít také hlavně česká hudba – P. J. Vejvanovský, J. J. Ryba. V březnu budeme vítat českou hudbou jaro – konkrétně Stamicem a Janáčkem. Ale budeme hrát i spolu s Emilem Viklickým a cimbalistkou a zpěvačkou Zuzanou Lapčíkovou. Kromě toho máme ještě jeden projekt: v rámci abonentních koncertů v Rudolfinu chceme každý rok zařadit večer s díly Jaroslava Ježka. Tentokrát spolu s díly Ježkova učitele Josefa Suka. Účinkovat bude jednak orchestr Virtuosi di Praga, sólisté – Silvie Hessová a Igor Ardašev, a dále soubory Causa Bibendi a Dobrý večer Quintet. Na závěr se všichni spojíme. Ježka jsme vybrali záměrně – chceme totiž vystavět pro ty živé, funící, dupající, bodlinaté ježky zimní hotel.

Když už plujeme v jiných vodách, než které přemosťují Pontes – jak se vede vašemu mozartovskému festivalu a jak vůbec vznikl? Z mé strany je to snad poslední dítě, které se zrodilo v našem pracovním týmu. Když jsem před třemi lety hostoval jako dirigent na mozartovském festivalu v Soulu, zdálo se tamním organizátorům jejich 25 koncertů málo a byli přesvědčeni, že Praha jako Mozartovo zamilované město se mu určitě odvděčila velkým hudebním festivalem. Tehdy jsem si uvědomil, že tomu zdaleka tak není, přestože se tu Mozart hraje na každém kroku. Takže jsem se rozhodl napravit to a uspořádat mozartovský festival, který by časem mohl navazovat na Salcburk. Letos byl jeho druhý ročník. Opíráme se přitom o historická místa, na kterých se u nás Mozart pohyboval. Nemám na mysli jen Prahu – v roce 2004 chceme zahrnout i další místa po celé republice a přinést sérii 35 koncertů. Už jsme pro tento projekt sehnali prvního finančního partnera, který si cení toho, že se nesnažíme o turistickou atrakci. V roce 2006 by měl festival zazářit naplno, protože si budeme připomínat 250. výročí Mozartova narození. Pojďme zpět do současnosti. Letošní Pontes jste zahajovali už v červnu projektem LÓlympiade, který vznikl v řeckých Athénách a s nímž také do Řecka v olympijském roce 2004 pojedete. Zatím ale pokračuje i hlavní část festivalu, ve které prezentujete další zajímavý projekt. Jmenuje se Requiem – Harmonie světa a podobně jako mezinárodní LÓlympiade jste tu vytvořili z hudby skladatelů devíti zemí jakési mezinárodní Requiem. Jak jste na tento nápad přišli a proč? Mezinárodní Requiem je hlavním motivem letošního Mezinárodního hudebního festivalu Pontes. V České republice i na Slovensku se většina festivalových koncertů odehrává v nádherných,

převážně církevních, neodsvěcených prostorách. Do těch se těžko dostává hudba, která pro ně není určena. Navíc se vedle hudby bude říkat Otčenáš, takže si myslím, že to tak má být. Také jsem na tento nápad přišel při jednom pobytu na Slovensku a pomohl mi ho realizovat a díla sestavit dramaturg festivalu Miroslav Hršel. Chtěli jsme zároveň projít několik zemí – proto „Harmonie světa“. Je to podobné jako s LÓlympiade– některá díla jsou úplně neznámá, stěží je bude někdo provozovat celá a přitom obsahují nádherné části. Vybrali jsme samozřejmě Mozarta, Verdiho, Dvořáka, Faurého, Gounoda, Händla, ale i Jána Levoslava Bellu, Williama Boyce, Kryštofa Haranta z Polžic, soudobého polského autora Zbigniewa Preisnera, Leonarda Bernsteina. Pro příští rok připravujeme podobným způsobem další krásné téma – Stabat Mater. V rámci letošního festivalu Pontes jsou ale také ještě jiné koncerty… Ano, a objevuje se tu i nové sdružení, Capella Antoniana – orchestr Antonia Vivaldiho, který vytvořily dámy a budou hrát hudbu Vivaldiho, ale i Leonarda Bernsteina. Vytváří se tím crossover – takový most do všech směrů, napříč časy i žánry. Navíc letos na Slovensku vstupujeme už do šesti měst, (Piešťany, Banská Štiavnica, Bardejov, Levoča, Košice a Vranov nad Topľou), takže se podařilo vystavět nádherný most mezi Českou a Slovenskou republikou. Připravila JANA VAŠATOVÁ

45

Hr0310.indd 45

10.10.2003, 14:27:36

OD FIRMY K FIRMĚ ! Koncert pro violoncello polského skladatele Witolda Lutoslawského v podání mladého německého violoncellisty Bruna Weinmeistera (žáka slavného rakouského virtuosa Heinricha Schiffa) přináší v těchto dnech na trh firma ARTE NOVA (BMG ARIOLA). Heinrich Schiff se však na této nahrávce také podílí a sice jako dirigent, který řídí doprovázející Rozhlasový symfonický orchestr SWF ze Stuttgartu. Album, které bylo nazváno Minulé revoluce, přináší dále nahrávky děl Clauda Debussyho a Antona Weberna, kde Weinmeistera doprovází klavírista Stefan Veselka. ! Známý rakouský skladatel, muzikolog a virtuos na cembalo, flétnu a klavichord René Clemenćić nahrál pro firmu ARTE NOVA (BMG ARIOLA) trojalbum s nahrávkami skladeb pozdní gotiky a renesance pro klavichord. Repertoár čerpal ze tří zdrojů a podle toho zaměřil jednotlivá alba. První se zabývá hudbou španělské renesance u dvora krále Karla V., druhé čerpá z tabulatur švýcarského humanisty Bonifacia Amerbacha z Basileje (1495– 1562) a třetí z tabulatur německého skladatele Matthäusse Waissela (1540–1602). ! Na plátna českých kin vstoupil v srpnu film Hodiny a s ním i hudba amerického minimalisty Philipa Glasse, zachycená na CD firmy NONESUCH (WARNER MUSIC). Náročný snímek britského režiséra Stephena Daldryho podle knihy Michaela Cunninghama spojuje životy tří žen, žijících v různých epochách, z nichž nejznámější je britská spisovatelka Virginie Woolfová. Prolínání tří různých životů a období kromě vynikajících představitelek (Nicole Kidmanová, Juliane Moorová a Meryl Streepová) spojuje i Glassova hudba, která je mimořádně invenční a lze ji poslouchat i samostatně. Skladatel, známý nejen z poslední inscenace Národního divadla v Praze (Kráska a zvíře) ale i z předchozích filmů

(Kundun, Truman show, Dracula, Naqoyqatsi aj.) pracuje hlavně se sólovým klavírem, jenž doprovázen Glassovým ansámblem (byl kdysi i v pražském divadle Archa) dodává snímku nevšední emotivní sílu. Ve čtrnácti částech, pojmenovaných podle situace na plátně, se na CD setkáváme s typickými repetivními Glassovými postupy, které zejména díky sólovému pianu podtrhují dramatičnost příběhu. vla ! Skladby současného katalánského autora Leonarda Balady (1933) se pod logem firmy NAXOS (CLASSIC) objevují již podruhé. Své nejlepší skladby prý napsal v dramatickém období šedesátých let 20. století, kdy jako jeden z prvních neváhal kombinovat etnickou hudbu s avantgardním stylem. Jeho katalog zahrnuje velké množství skladeb všech možných žánrů, symfonie, kantáty, opery i skladby komorní. ! Francouzský skladatel Paul Dukas (1865–1935) navázal na hudbu Clauda Debussyho a Césara Francka. Krátce před smrtí však velkou část své tvorby zničil, takže do dnešní doby se nám zachoval pouze její zlomek. Je autorem symfonií, písní, oper i děl instrumentálních, z nichž pro firmu NAXOS (CLASSIC) nahrála Francouzka Chantal Stiglianiová sólové skladby, určené klavíru, Klavírní sonátu e moll; La Plainte, au loin, du faune; Variace, interludium a finále na téma Rameaua a Prélude elegiaque. ! Americký dirigent David Zinman, který se svým švýcarským orchestrem Tonhalle Orchestra Zürich úspěšně vystoupil i na koncertech posledního ročníku Pražského jara (2003), dokončil pro firmu ARTE NOVA (BMG ARIOLA) nahrávku cyklu symfonických děl Richarda Strausse (CD 74321 770672 – Aus Italien, Macbeth; CD 74321 857102 – Ein Heldenleben, Tod und Verklärung; CD 74321 870712 – Don Juan, Till Eulenspiegels lustige Streiche, Also sprach Zarathustra; CD 74321 927792 – Eine Alpensinfonie, Festliches Präludium; CD Methamorphosen, Vier letzte Lieder, Oboenkonzert; CD 74321 983352 – Sinfonia domestica, Parergon).

Na posledním sedmém CD najdeme známou symfonickou báseň Don Quijote a dále dvě raná díla Richarda Strausse, Serenádu e moll pro dechové nástroje a Romanci F dur pro violoncello. ! Japonská klasická hudba je pro našeho posluchače stále ještě velkou neznámou. Po úspěšné nahrávce hudby Hiroshi Ehguriho přichází firma NAXOS (CLASSIC) s novým objevem pro západní kulturu – symfonickými skladbami předního japonského skladatele první poloviny 20. století, Quinhika Hashimota (1904– 1949), který ve své tvorbě kombinoval romantismus, impresionismus, jazz i atonálnost. ! Firma HARMONIA MUNDI (CLASSIC) připravila pro posluchače 3 CD s výběrem komorní tvorby Antonína Dvořáka (Smyčcový kvartet F dur op. 96 „Americký“, Smyčcový kvartet C dur op. 61, Smyčcový kvartet G dur op. 105, Smyčcový kvartet As dur op. 106, Klavírní kvintet A dur op. 81 a Smyčcový kvintet Es dur op. 97.), doplněné katalogem Calliope 2004 a samplerem zdarma.

Díla nastudovalo Talichovo kvarteto, které za tyto nahrávky získalo mnoho prestižních ocenění, mj. Choc du Monde de la Musique, Diapason D'Or či Recommandé par Classica. Při objednávce deseti a více kusů se původní částka 344,– Kč za celý komplet snižuje na 287,– Kč! ! Firma ARTE NOVA (BMG ARIOLA) vydává Straussovu Alpskou symfonii s Davidem Zinmanem a Tonhalle Orchestra Zürich rovněž na DVD. Jeho prostřednictvím se tak budete moci za doprovodu podmanivé Straussovy hudby vydat vzrušující cestou překrásnými alpskými scenériemi, které k vytvoření souboru snímků inspirovaly fotografa Tobiase Melleho. ! Další část symfonií Josepha Haydna (Symfonii č. 50 C dur, Symfonii č. 51 B dur a Symfonii č. 52 c moll) vydává v těchto dnech v podání významného švédského orchestru Swedish Chamber Orchestra, řízeného Bélou Drahosem a za svou činnost oceněného mnoha prestižními cenami, firma NAXOS (CLASSIC).

Vydavatelství SUPRAPHON pořádalo 9. 9. v Kavárně Relevé na Národní třídě křest dvou nových CD. Na prvním se v dílech Zoltána Kodályho (Sonáta pro sólové violoncello op. 8 a Sonáta pro violoncello a klavír op. 4) a Vítězslava Nováka (Sonáta pro violoncello a klavír op. 68) posluchačům představují Jiří Bárta a Jan Čech, žijící v současné době v Mnichově, druhé CD s nahrávkou Smyčcových kvartetů č. 1 e moll „Z mého života“ a č. 2 d moll Bedřicha Smetany je po stránce interpretační dílem Škampova kvarteta. Křtu byl přítomen i prof. Milan Škampa, který si dokonce Bedřicha Smetanu zahrál během své slavné dráhy violisty ve Smetanově kvartetu celkem dvoutisíckrát! Škampovo kvarteto křest zpestřilo i živou ukázkou, a sice 1. větou z kvartetu e moll. Na fotografii Zdeňka Chrapka zleva Jiří Bárta a Jan Čech.

46

Hr0310.indd 46

10.10.2003, 14:27:37

! Vynikající polský orchestr – Polish National Radio Symphony Orchestra získal pod vedením Antoniho Wita za své nahrávky pro firmu NAXOS (CLASSIC) již mnohá významná ocenění. Jeho snímek Smetanovy Mé vlasti byl časopisem Gramophone vybrán dokonce za šestý nejlepší v historii! Tentokrát obrací svou pozornost na tvorbu jednoho z nejvýznamnějších polských autorů, Witolda Lutoslawského (1913–1994), z jehož tvůrčí dílny si vybral Taneční preludia pro klarinet a orchestr, Dvojkoncert pro hoboj, harfu a komorní orchestr, Grave, Metamorfózu pro violoncello a smyčcový orchestr, Dvě dětské písně pro hlas a komorní orchestr a Šest dětských písní. ! „Každá další nahrávka jejich Beethovenova cyklu je obrovským uměleckým počinem. I tentokrát tato čtveřice muzikantů z Prahy dokazuje svou stylistickou osmózu s touto hudbou“. Tato slova uveřejnil francouzský časopis Répertoire o nahrávce 1. svazku kompletu Beethovenových smyčcových kvartetů („Lobkowitzovy“ kvartety op. 18) v podání Pražákova kvarteta (Václav Remeš – 1. housle, Vlastimil Holek – 2. housle, Josef Klusoň – viola a Michal Kaňka – violoncello) a označil ji za nejlepší titul měsíce. Nahrávka vychází u firmy PRAGA DIGITALS (CLASSIC) v nejmodernějším formátu SACD za cenu CD! Tato SACD je hybridní a tudíž ji lze přehrávat i na běžném CD přístroji. ! Nová nahrávka jednoho z nejvýznamnějších scénických děl francouzského skladatele Hectora Berlioze, Dětství Ježíšova (Françoise Masset – soprán, Lionel Peintre – baryton, Christian Fromont – vypravěč, Ensemble Carpe Diem – François-Marie Drieux – housle, Florent Brémond – viola, Marie Deremble – violoncello, Igor Boranian – kontrabas, Adeline de Preisac – harfa, Marine Perez – flétna, Jean-Pierre Arnaud – hoboj, Philippe Réas – lesní roh) pro firmu AMBROISIE (CLASSIC) respektuje původní jednoduchost a nevinnost díla, která se postupem času z většiny jeho provedení vytratila. Neměla by proto ve vaší diskografii rozhodně chybět.

! Své první album u firmy BMG ARIOLA (ARTE NOVA) se skladbami mistrů českého baroka a klasicismu vydává Česká komorní filharmonie. Najdeme zde Linkovu Sinfonii pastoralis in C, Koželuhovu Symfonii g moll, Symfonii D dur F. X. Brixiho a Rejchovu Symfonii Es dur. Orchestr diriguje Vojtěch Spurný, uměleckým vedoucím je Zdeněk Adam. Nahrávky ze studia Domovina Praha pocházejí z let 2002 a 2003, atraktivní obal je dílem známého výtvarníka Jiřího Vašíčka. Obsáhlý booklet poskytuje vyčerpávající informace o skladatelích, jejich hudbě i interpretech česky a anglicky. ! Franckova varhanní tvorba, kterou na 2 CD vydává firma CALLIOPE (CLASSIC), patří vedle Bachovy a Messiaenovy k tomu nejvýznamnějšímu, co bylo pro tento nelehký nástroj zkomponováno. Vždyť Franck se stal jedním z nejvlivnějších francouzských skladatelů druhé poloviny 19. století právě především díky svým varhanním dílům. Nejen tedy kvůli kvalitě kompozic samých, ale zároveň i kvůli vysoké interpretační úrovni Susan Landale (působící v pařížském kostele Sv. Ludvíka), která je pro tuto firmu nahrála, byste tento titul měli ve své sbírce mít! ! V době baroka působilo v Marseille mnoho talentovaných hudebníků jako např. Pierre Gautier, Jean Audiffren či Laurent Belissen, kteří jsou však dnes již zcela zapomenuti. Proto se dramaturgové firmy K 617 (CLASSIC) rozhodli ukázku díla alespoň jednoho z nich, Laurenta Belissena, který se na počátku 18. století těšil značné reputaci a jeho umění znali v Lyonu i v Paříži, připomenout. Jeho tři Velká provensálská moteta (Magnificat, Nisi Dominus a Laudate pueri Dominum) nahrál pod taktovkou Guy Laurenta The Baroque Orchestra of Les Festes Orphée a na tomto CD jsou uvedena ve světové premiéře. ! Archívní nahrávky některých Mahlerových děl dirigenta Hermanna Scherchena a Lipského rozhlasového orchestru (Das Rundfunk Sinfonieorchester Leipzig), vydávané firmou

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o. si Vám dovoluje nabídnout reedici

Bohuslav Martinů (1890–1959)

Jaro v zahradě H 3257 ISMN: M-2601-0219-4 rozsah: 16 stran, cena: 130 Kč Hudební nakladatelství Editio Bärenreiter Praha přichází s revidovanou podobou klavírního cyklu Jaro v zahradě, sestávajícího ze čtyř skladeb určených pro děti. Skladatelův autograf je dnes nezvěstný, a proto se editor Aleš Březina (jeho zásahy jsou v notovém textu označeny hranatými závorkami) omezil pouze na opravu několika zjevných chyb a ponechal prstoklady navržené Vilémem Kurzem, editorem prvního vydání. Snad nejviditelnější změnou oproti stávajícím vydáním je vynechání názvů jednotlivých skladeb cyklu, neboť velmi pravděpodobně nejsou autentickým výtvorem skladatelovým, nýbrž byly připojeny někým jiným (např. nakladatelem) až dodatečně. Klavírní sazba je jednoduchá a zohledňuje instruktivní zaměření díla, jehož největšími přednostmi jsou zpěvnost a hravost. Publikace vyšla za laskavé podpory Nadace Bohuslava Martinů. Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna tel.: 311 672 903, fax: 311 672 795 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

TAHRA (CLASSIC), budou asi pro české posluchače obzvláště zajímavé. Altový part v nich totiž zpívá významná česká pěvkyně Soňa Červená. Nahrávky jsou z roku 1960, kdy byl Scherchen se Soňou Červenou pozván do Lipska (hodně zde dirigoval především ve 20. a 30. letech) na mahlerovské koncerty, které měly tenkrát ohromný úspěch. Nahrávka Mahlerovy 3. symfonie d moll, která tento komplet 2 CD spolu se Symfonií č. 10 fis moll tvoří, se dokonce stala vůbec první nahrávkou představovaného vydavatelství (vzniklo roku 1992). Nyní vychází v remasterované podobě. ! René Jacobs opět přichází s něčím výjimečným – tentokrát se světovou premiérou Scarlattiho opery Griselda. Premiérována byla v Teatro Capranica v Římě sice již roku 1721, ale hrála se tu pak jenom dvakrát a na jiném jevišti pak už nikdy nebyla uvedena – a to nejen z důvodů finančních, ale i z důvodů měnícího se

r. o.

vkusu! Námětem je tragický příběh krále Gualtiera, který se oženil s prostou neurozenou Griseldou a prochází mnoha zkouškami, aby přesvědčil ostatní o její šlechetné povaze. Nahrávku firmy HARMONIA MUNDI (CLASSIC), na níž se podílela Akademie für Alte Musik a sólisté Dorothea Röschmann a Veronica Cangemi – soprány, Bernarda Fink a Silvia Tro Santafé – mezzosoprány, Lawrence Zazzo (kontratenor) a tenorista Kobie van Rensburg, doprovází více než stosedmdesátistránková knížka s texty ve čtyřech jazycích (A, N, F, I). ! Ruský klavírní virtuos a skladatel Nikolaj Medtner patří k neprávem zapomenutým tvůrcům minulosti. Oživit jeho tvorbu se pokusila renomovaná ruská klavíristka, nositelka mnoha mezinárodních ocenění a profesorka klavírní hry v Moskvě Irina Ossipova. Nahrála pro značku ARTE NOVA (BMG ARIOLA) Medtnerovy klavírní cykly 1 a 2, op. 38 a 39. jar

47

Hr0310.indd 47

10.10.2003, 14:27:38

PŘESAZBA ARCO DIVA UP 0058--2 231

Tilia, Marta Dunová – mezzosoprán, Jitka Kubková, Simona Ševčíková – housle, Radka Heřmanská – viola, Markéta Krausová – violoncello, Lada Zradičková – flétna, Jaroslava Tajanovská – hoboj, Miroslav Baloun – bicí, Petr Vyroubal – aranžmá, dirigent, kontrabas Západní Čechy jsou tradičně jednou z „nejúrodnějších“ oblastí, pokud jde o hudební skupiny a ansámbly, jejichž repertoár je spjat s lidovou hudbou. V současné době k nim patří i soubor Tilia (původně Musica Luminis), který vznikl na plzeňské konzervatoři v roce 1996 a je složen z absolventů této školy. Působí tedy už sedm let a za tu dobu si u domácích posluchačů i odborníků vydobyl značné renomé. Orientuje se na propojování českého a moravského folklóru se světovou hudbou renesance a baroka, to vše s nepřehlédnutelně současným cítěním a osobitou interpretací. Z vystoupení souboru zároveň cítíme okouzlení melodickým bohatstvím lidové hudby a krásou lidové poezie.

Tak se Tilia představuje také na svém profilovém CD, složeném z jedenácti čísel, vycházejících z původních zápisů ve sbírkách lidových písní a tanců, a ze čtyř skladeb současných autorů, čerpajících z folklóru svou inspiraci. Autorem dvou z nich – tanečního diptychu Valachova a kompozice Lidové motivy je dirigent souboru a současně autor aranžmá všech čísel Petr Vyroubal. Jestliže zařazení jeho prací tvoří jakési předěly ve sledu úprav lidových písní a tanců, pak druhé dvě autorské skladby dramaturgickou koncepci disku vygradová-

vají a završují. Jde jednak o Tři tance ve starém slohu Jaroslava Krčka (který byl zároveň zvukovým režisérem celé nahrávky), jejichž zařazením se Tilia programově hlásí k tradicím souboru Chorea Bohemica. Finální skladbou pak je cyklus Zpěvy Horňácka skladatele Otmara Máchy, dílo, psané původně pro zpěv s doprovodem klavíru a teprve nyní pro tuto nahrávku autorsky upravené pro komorní soubor. (A dodejme, že jde o instrumentaci působivou, zdánlivě prostou, ale vynalézavou, v níž sólově vyniknou jednotlivé nástroje.)

Už vstup do celého CD je mimořádně šťastný. Moravskou lidovou „Nepí, Jano, nepí vodu“ zpívají všichni zúčastnění (včetně Jaroslava Krčka) s velkým elánem, nakažlivou chutí a spontánní uvolněností. Píseň je navíc proložena pěknými instrumentálními vyhrávkami. Pokud jde o pěvecká čísla, patří úvod k nejvydařenějším a dojem z něj je tak silný, že přijde posluchači líto, že už se s žádným jiným sborem na nahrávce nesetká. V dalších písních se jako sólistka představuje mezzosopranistka Marta Dunová. Její podání je velmi čisté a příjemné, jen v lyrických číslech někdy snad až příliš kultivované vzhledem k žánru (např. „Koulelo se, koulelo“). Vesměs krásně znějí všechny instrumentální pasáže v písních a ryze instrumentální skladby (zejména svěží Vyroubalova Valachova a Krčkovy Tři tance). V dramaturgickém složení je možno vysledovat jistou pozornost moralitě jako jednomu z výrazných prvků lidové tvorby (Smrtí tanec, Osud lidský neboli „Ze země jsem na zem při-

šel“ a zejména překvapivě zařazená Píseň Tobiášova). Možná, že i v tom se projevuje ovlivněnost Krčkovým přístupem k folklóru, která jako by se ostatně vznášela nad celou nahrávkou a to k jejímu nespornému prospěchu. JAROSLAV SOMEŠ RCA RED SEAL 82876 50468 2 (BMG)

The World is Beautiful – Viennese Operetta Arias, Jerry Halley – tenor, Münchner Rundfunkorchester řídí Richard Bonynge Americký tenorista Jerry Halley už dvě desítky let s úspěchem vystupuje především v lyrickém oboru na scénách předních operních domů. Patří k vyhledávaným interpretům mozartovských rolí, dále zpívá např. Fausta, Werthera, Nemorina, Alfréda, Cavaradossiho a v repertoáru má dokonce jak Števu, tak Lacu z Janáčkovy Její pastorkyně. Kromě toho se s radostí občas věnuje rovněž operetě a muzikálu a i na tomto poli už získal několik prestižních cen. Právě na základě těchto jeho „odskoků“ vznikl profilový disk The World Beautiful (Svět je krásný) s výběrem tenorových árií z vídeňských operet. Má být zřejmě také holdem městu, kde kdysi Halley odstartoval svou evropskou kariéru. Až na tři výjimky – Zellerův Ptáčník, Straussova Noc v Benátkách a Millöckerův Gasparpone – byla na CD zařazena pouze vídeňská operetní produkce 20. století, tzn. Lehár, Kálmán, Stolz, Korngold a Benatzky. Nahrávku příznačně otvírá pozdrav Vídni „Grüss’ mir mein Wien“ z Kalmánovy Hraběnky Marici. Následuje populární „Komm, Zigány!“ z téhož díla a pak už se rozjede sled dalších třinácti čísel, převážně ve tříčtvrtečním taktu. Z kontextu sladkých valčíkových melodií se výrazně vymyká leda džezový kuplet „Mein Mädel ist nur eine Verkäuferin“ (v českém překladu známý pod incipitem „Mé děvče má svůj doktorát za pultem“) z hudební komedie Ralpha Benatzkého Moje sestra a já. Halley si jeho rytmičnost i poměrně vtipný text zjevně vychutnává. Celkově lze říci, že v takto vybraném repertoáru má pěvec mož-

nost ukázat především lahodnou barvu svého hlasu, měkkou a lehkou ve všech polohách, jímž nehrozí nebezpečí ostrosti ani ve výškách (a že jimi komponisté vídeňských operet nešetřili). Pochvalu si Halley zaslouží také za dobrou výslovnost a za to, že nezůstává u pouhého krásného odzpívání neméně krásných melodií, ale tam, kde to jde, využívá příležitost k přednesové výstavbě jednotlivých čísel (např. v árii „Und nenn’ Deine Liebe“ z Lehárovy Cikánské lásky). Zajímavým kontrastem působí sled řízného valčíku „Den Walter hat der Hergott für Verliebte nur gemacht“ z Kalmánovy Vévodkyně z Chicaga a jemné

písně „Hab’ ein blues Himmelbett“ z Lehárovy Frasquity. Naopak jaksi bez atmosféry tu vychází Erikova barkarola z Noci v Benátkách Johanna Strausse ml. „Komm in die Gondel“. Mezi vybranými tituly se na CD objevuje také Korngoldova Katynka, která bývá někdy zařazena mezi skladatelovy opery (ale přiznejme, že právě Tulácká píseň, která zde zazní, takovému řazení neodpovídá). Hadleymu se při nahrávce dostalo doprovodu na vysoké úrovni. Ujal se jej Mnichovský rozhlasový orchestr a jako dirigent sám Richard Bonynge. Na závěr jenom jedna kacířská poznámka – skladatelé i libretisté operet zřejmě dobře věděli, proč prokládali lyrické situace výstupy komickými a proč po cituplné árii nebo duetu vždycky následovalo mlado či starokomické číslo. Téměř hodinový tok melodií, z nichž jedna je sladší než druhá, působí ve výsledku přece jen trochu přeslazeně. Nebýt nesporných kvalit celé nahrávky, mohly by z té valčíkové cukrárny někoho rozbolet zuby. JAROSLAV SOMEŠ

48

Hr0310.indd 48

10.10.2003, 14:27:39

2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Recommend Documents