2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Hudební rozhledy 9/2003 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka Šéfredaktor: Jan Šmolík Redakční rada: Jiří Hlaváč, Mikuláš Chadima, Petr Janda, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Redaktorka: Hana Jarolímková Externí spolupráce: Jitka Slavíková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel.: 251 552 425 (šéfredaktor) 251 550 208, 251 554 088 (redaktoři), 251 554 089 (sekretariát) fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 Bratislava 3, tel./fax: 004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 – předplatné 004212/44 45 46 28 – administrativa 004212/44 45 06 93 – inzerce e-mail: [email protected] Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902. Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 20 Kč, roční předplatné 240 Kč. Odevzdáno do sazby: 7. 8. 2003 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996

Z obsahu Letní slavnosti staré hudby ........................................3 Klavírní soutěž Rudolfa Firkušného ..........................4 Mladé pódium 2003 vsadilo na Francii .....................5 Festival Komorní hudby v Českém Krumlově ...........7 Jubilejní letní kurzy ČHS ...........................................7 Bystřice aneb na malém městě velký festival ............9 Mezinárodní klavírní kurzy Antonína Kubálka ....... 11 Hudební a filmové hody v Karlových Varech .......... 14 Janáčkovy Hukvaldy trochu tápou ........................... 16 Dvořákův Jakobín v Opavě ....................................... 17 Světová premiéra opery B. Martinů v Českých Budějovicích .............................................18 Sedlák kavalír a Modrovous v Ostravě ....................22 Kam míří operní divadlo ..........................................22 Lachenmannovo děvčátko se sirkami ve Vídni ........26 Čtvrtstoletí se šílenou Lucií ..................................... 27 Bergův Wozzeck ve Wiesbadenu ..............................28 Macbeth Ernesta Blocha ...........................................29 Německý Dalibor .......................................................30 Karel Husa – Kořeny života .....................................34 Dimenze hudby Jiřího Temla ....................................36 O novém CD projektu z díla Bohuslava Martinů s Jiřím Bělohlávkem .................................................42

Co si přečtete v příštím čísle? Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově – Festival uprostřed Evropy – Chopinův festival v Mariánských Lázních – Ostravské dny 2003 – Car a tesař ve Stralsundu – Z festivalů v Salcburku, Bayreuthu, Bregenzi a Mnichově – Poslední lékař Ludwiga van Beethovena – Rozhovor s Oldřichem Vlčkem Na titulní straně Jiří Bělohlávek

Foto Zdeněk Chrapek

1

Hr0309.indd 1

11.9.2003, 9:47:28

Zde by měly kvést růže aneb alespoň něco pozitivního Vážení čtenáři, v úvodnících především posledních tří čísel Hudebních rozhledů jsem soustředěně psal o neregulérních podmínkách, které nás při vydávání postihují po ekonomické stránce (ale právě ty mění image časopisu a omezují možnosti nezbytné sebepropagace atd.). V šestce to byl článek Chce to prý trochu optimismu, v sedmičce Jenom ne „slova, slova, slova“ a v osmičce Dvě třetiny ročníku. Z jejich obsahu se dalo předpokládat, že číslo devět bude zahajovat výzva našich předních uměleckých osobností k poskytování darů Hudebním rozhledům na dokončení a překlenutí ročníku. Aby měla výzva a suplika účinný smysl, připravíme ji zřejmě až do č. 10. Takže se přihodilo, že téma dnešního úvodníku zůstalo volné, mohu si vybírat a psát o čem chci. I když ne tak docela. Naše jediná redaktorka a naše jediná tajemnice se na mne obrátily jako jeden muž s přáním, abych tentokrát napsal nějaký „normální“ úvodník, abych už neprovokoval, protože z toho nic nemáme, ale čtenáři už toho mají dost a volala jich v tom smyslu celá řada. Rozhodl jsem se vyjít vstříc, protože z praxe už dávno vím, že obě mé podřízené mi velí. Pro jistotu jsem se zeptal, kdo konkrétně do redakce telefonoval. Mlčení našich dam mne potěšilo, neb jsem si uvědomil, že vyzrály v žurnalisticky perfektní profesionálky, které, když chtějí říkat něco mírně sporného, říkají, že to říkají čtenáři. Pravdou ovšem je, že do redakce přišly v těchto souvislostech dva delší povzbudivé dopisy, několik kratších a několik e-mailů. Autorům jsem písemně poděkoval a tímto děkuji ještě jednou. Přesto jsem se rozhodl svým kolegyním vyhovět – i jejich upřesnění – aby to bylo zase o hudební kultuře v souvislostech s ostatním společenským děním. Necítil jsem se však dostatečně připraven, proto jsem nakoupil za týden

naše přední deníky i týdeníky a sledoval jsem pozorně televizní zpravodajství, ba i seriály. U těch seriálů se mi vynořilo rýmování – snad je to začátek nějaké písně – „Krasavice po plastice v Americe převelice frčí…“ Jsou poznatelné, avšak zaměnitelné. Zdá se, že svobodně se rozvíjející osobnost si vyhledává unifikované módní modely. To by bylo zlé i pro muziku, ale řečeno s Jeanem Cocteauem – buďme k těmto módám shovívaví, vždyť umírají tak mladičké. Horší to bylo se zpravodajstvím. Ve světě války, boje, nepokoje, teroristické činy, katastrofy, ohniska napětí, hnojiště nepochopení. U nás se snad krade a okrádá všude, i tam, kde by se mělo hlídat, aby se nekradlo, ale ty peníze, hodnoty, se nevracejí zpět a pro nedostatek důkazů většinou ani nenásleduje trest. Není příliš povzbudivé být součástí tohoto podivného světa a ještě s místní specifikací. Možná ale, že žurnalisté záměrně akcentují negativní zprávy a jako poťouchlí intelektuálové se snaží vytvářet dojem blbé nálady, blbé epochy a zatajují zprávy a informace pozitivní, které by potěšily ke kladům setrvačnou duši čtenáře. Například: V letošním roce dosud nezkrachovala ani jedna cestovní kancelář, ani jedna banka. To má za následek stabilizaci trhu natolik, že banky a spořitelny mohly zvýšit úroky vkladatelů v průměru o dvě procenta. Důsledným řešením chyb minulosti se podařilo současné vládě navrátit takové prostředky, že letošní rozpočet bude vyrovnaný – a to i přesto, že se zvyšuje podpora školství, zdravotnictví, kultuře a sociálnímu zabezpečení.

ROZUMNÁ VÝMĚNA Parlament přehodnotil své rozhodnutí a částku 1,2 miliardy původně určenou

na odstraňování zátopových škod v zemědělství, přiřknul našemu soudnictví na zvýšení platů a na boj proti úplatkářství. Naproti tomu částku 10,6 miliardy, původně určenou soudcům, přiřkl postiženým zemědělcům. Rozhodující tu byl argument poslance Tutáčka, že nemůžeme vycházet z urážlivého předpokladu, dle nějž platy a úplatnost soudců jsou desetkrát větší katastrofou než tisíciletá voda. Takovéhle zprávy se čtou dobře, i když nejsou zcela pravdivé a bez postranních úmyslů. Je dnes ale někdo u nás tak naivní, že se domnívá, že ty negativní zprávy zcela pravdivé jsou – a bez postranních úmyslů? K upřesnění pozitivní sféry úvodníkového tématu nepřispělo ani to, že ve druhém srpnovém týdnu byly zveřejněny výsledky mezinárodního vědeckého týmu, který pátral, jak to bude na Zemi za 300 let. Moc toho nezjistili a u toho, co zjistili, člověk neví, jestli je to dobrá zpráva nebo špatná. Spíš špatná, říkám. To je ale také vše, co se k tomu chce říct. Tak tedy sedím nad korekturami naší devítky, kousek místa na úvodník ještě zbývá a já listuji články budoucího čísla. Letní slavnosti staré hudby, Klavírní soutěž Rudolfa Firkušného, Mladé pódium 2003 … Projíždím vlastně celý obsah a s potěšením si říkám – ale, ale vždyť to jsou vlastně samé pozitivní zprávy a pravdivé a bez postranních úmyslů. A cožpak celý ten souhrn aktivit a psaní o něm není jednou dobrou zprávou, která se nechce smířit s s teoriemi blbé nálady a blbé epochy. Že jsem na to nepřišel hned od začátku. Vy to však, vážení čtenáři, hned od začátku víte a zřejmě ještě o něco dřív. Díky a hezký zbytek léta. JAN ŠMOLÍK

2

Hr0309.indd 2

11.9.2003, 9:47:31

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Letní slavnosti staré hudby Letní slavnosti staré hudby, které proběhly v Praze ve dnech 29. června až 26. července byly věnovány významným evropským hudebním centrům období baroka: Praze, Benátkám, Barceloně a Tarragoně, Drážďanům, Londýnu, Vídni, Paříži, Římu a Versailles. Londýnský večer v trojském zámku (13. 7.) byl svěřen vynikajícímu britskému souboru Florilegium, který uvedl u nás vesměs neznámé virtuózní instrumentální kompozice, písně a kantáty J. Weldona, H. Purcella, J. Blowa, W. Crofta, T. Baltzara a J. Ecclese; podstatný podíl na úspěchu večera měla zpěvačka Julia Gooding, jejíž přirozený projev a schopnost vcítit se do obsahu textu připravily posluchačům nezapomenutelný zážitek. Vídeň (14. 7.) zastupovali v Clam-Gallasově paláci Biber, Schmelzer, G. Muffat, G. B. Viviani a A. Bertali, v provedení zajímavě kontroverzního rakouského ansámblu Ars Antiqua Austria, jehož uměleckým vedoucím je brilantní houslista Gunnar Letzbor. Paříž (17. 7.) reprezentovalo skladbami N. A. Lebégua, F. Couperina, Sainte-Colomba, Rameaua a Maraise kanadské duo Les voix humaines – modelový příklad historicky informované gambové hry na nejvyšší úrovni. Pražský, barcelonský, drážďanský a versailleský večer vznikly ve spolupráci cizích umělců s mladými českými hudebníky, kte-

zahrad královského paláce v Aranjuezu a jejich fauny. Do barokního knihovního sálu bývalého servítského kláštera situovaný drážďanský program (11. 7.), věnovaný virtuózům, působícim na saském dvoře, byl sestaven ze skladeb J. D. Zelenky, J. D. Heinichena, J.

ří jsou absolventy prestižních zahraničních vysokých uměleckých škol, nebo si na nich v současné době doplňují vzdělání v oboru interpretace staré hudby, které naše konzervatoře a akademie až na výjimky nezajišťují. Barcelonský program, v bazilice sv. Jiří (9. 7.), byl v rukou převážně španělského vokálně instrumentálního souboru Compendio harmonico, vedeného Jordanem Fumadem Jornetem, který přivezl do Prahy mimořádně pozoruhodný, u nás prakticky neznámý repertoár – nezvyklou formální výstavbou charakterizovaná díla Susie Napper a Margaret Little hrály v krásném prostředí Clam-GalFoto archív skladatelů, působících lasova paláce na violy da gamba. ve Španělsku na přelomu 17. a 18. století (F. Valls, C. Golán, G. Pisendela, A. Lottiho, G. A. BrescianelJ. Cabanilles, S. Duron, A. Rodriguez de la, J. J. Quantze a A. Vivaldiho – zazářili Hita, J. de Herrando, J. Pusalgues). Přitaž- v nich hobojistka Xenia Löffler, houslista livost večera umocnil výtečný výkon hous- Daniel Deuter, oba z Německa, maďarlistky Lenky Koubkové v interpretačně ská fagotistka Györgyi Farkas a flétnistnáročné Herrandově Sonatě para violin y ka Jana Semerádová. Versailleský večer lze stručně shrnout bajo, ve formě zvukomalebného obrazu slovy „finis coronat opus“. Program, sestavený z kompozic J. B. Lullyho, M. R. DeZe závěrečného představení,věnovaného Versailles, „Balet pro krále Slunce“ 26. 7. ve Dvořákově lalanda, J. B. Lullyho, F. Couperina síni Rudolfina. Nastudoval hudební a taneční soubor Collegium Marianum v čele s uměleckou a J. F. Rebela, připravilo pro téměř vyprovedoucí Janou Semerádovou. Uprostřed choreograf a tanečník Jean-Marc Piquemal. dané Rudolfinum Collegium Marianum, Foto archív vedené Janou Semerádovou, ve spolupráci se znamenitým francouzským tanečníkem a choreografem Jeanem-Marcem Piquemalem. Dojem ze střídání hudby a barokního tance, půvabného i dramatického zároveň, plného radosti ze života, byl strhující – tak jako i při jiných festivalových večerech připravilo obecenstvo účinkujícím dlouho trvající ovace. Letní slavnosti staré hudby 2003 se staly vrcholnou událostí pražského hudebního života na evropské úrovni – událostí, na kterou by Praha měla být hrdá, a která si i do budoucna zasluhuje největší podporu. MICHAELA FREEMANOVÁ

3

Hr0309.indd 3

11.9.2003, 9:47:32


Klavírní soutěž Rudolfa Firkušného K mezinárodním klavírním soutěžím s nejvyššími nároky, pořádaným tradičně v České republice, přibyla letos další – Rudolfa Firkušného. Konala se ve dnech 22.–27. 6. v Praze v sále Konzervatoře Jana Deyla, zahajovací

Rudolf Firkušný

koncert člena poroty Jana Simona byl v Sále Martinů Hudební fakulty AMU a závěrečný koncert vítězů v Dvořákově síni Rudolfina. Jediným omezením byl věk do 26 let, spodní hranice nebyla stanovena. Soutěž byla tedy dostupná vysokoškolákům i konzervatoristům, výjimečně se tu prezentoval i zázračný dětský talent, jen dvanáctiletá Japonka Mariko Satake. Jméno Rudolfa Firkušného, nejvýznamnějšího českého klavíristy 20. století v titulu soutěže není jen ozdoba či reprezentační gesto. Výběr povinných skladeb i další volba soutěžního programu v obou kolech se totiž odvíjí od jeho repertoáru. Ten samozřejmě obsahoval nejvýznamnější díla ze všech slohových období, v kterých se hrálo na klavír, a také barokní skladby; jeho zvlášť zdůrazňovanou složkou je česká klavírní tvorba, především díla Smetanova a Janáčkova. Odtud byly proto čerpány obě výběrově volitelné skupiny skladeb prvního kola: Smetanův cyklus Tři poetické polky op. 8

nebo některá čísla z Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku. Vedle nich byla předepsána některá dvojice preludia a fugy z Temperovaného klavíru J. S. Bacha a jedna koncertní etuda Chopinova nebo Lisztova. V druhém kole to pak byla jedna klasická sonátová věta, další hudba Bedřicha Smetany, dílo nebo věta z cyklu významné osobnosti tzv. klasiky první poloviny 20. století a skladba z druhé poloviny minulého věku, třeba z okruhu kandidátovy vlastní kultury. Sešly se vesměs zajímavé a krásné programy – až na onu poslední položku. Ukázalo se, že postwebernovský sloh, reprezentovaný např. jmény Ligeti, Boulez, Stockhausen, Kurtág, Šnittke, u nás Vostřák, Kopelent, Ištvan, Piňos, jaký by měl patřit do repertoáru a jeho technické nároky, porozumění notaci apod. k vybavení dnešních klavíristů, se při jejich přípravě asi příliš nepěstuje. Protože onen okruh stručně charakterizovat je obtížné, byl vymezen stejně jako všechny starší chronologicky, tedy druhou polovinou 20. století. Velká většina účastníků soutěže (respektive jejich pedagogové) volili v tomto rámci skladby typu hommage nebo inspirované folklórem, často s tradiční hudební invencí i klavírně technickými postupy. Čestných výjimek, jež vycházely z porozumění naznačenému úkolu, nebylo mnoho: asi nejvýraznější byly Variace skladatele F. Valena, jež zahrála jeho krajanka Norka Ingrid Andsnes. Pro mne byla velmi zajímavou zvlášností v rámci této položky skladba 24letého norského účastníka Joachima Knopha Hommage à Leoš Janáček, pozoruhodně vystihující a zpracovávající typické postupy hudby českého mistra (byť se nevyvarovala naivit, příznačných pro juvenilie). Jako klavírista přitom Knoph zajímavě a se zvláštním zaujetím zahrál Janáčkovu Sonátu. Pokusil jsem se navrhnout mu za toto tvůrčí zanícení, přesahující hranice klavírní soutěže, zvláštní cenu. Když jsem však hledal u některých dalších porotců pro tento záměr podporu, neuspěl jsem: přesah ryze klavíristického purismu pro ně byl nemyslitelný. Porotě předsedal Prof. Peter Toperczer; bylo v ní dále 6 porotců zahraničních (Jiří Hlinka z Norska, Noriyuki Miyazawa z Japonska, Juris Kalnciems z Lotyšska, Avo Kuymjian z Rakouska, Marián

Lapšanský ze Slovenska, Boaz Sharon z USA,) a 2 domácí (Jan Simon a autor tohoto článku, zároveň umělecký ředitel soutěže). Porotci přitom ani v jednom ze dvou kol nebodovali výkony soutěžících vlastních žáků. Vzhledem k tomu, že umístění mladých umělců v soutěži je vždy také legitimací jejich pedagogů, budu jmenovat na prvním místě je. Z tohoto hlediska sklidil největší úspěchy Nor českého původu Jiří Hlinka. Ten 1966 absolvoval Hudební fakultu AMU a do 1972 byl profesorem Konzervatoře v Praze. Od té doby působí v Norsku, kde vynikl jako přední, i ve světovém měřítku uznávaný klavírní pedagog. Jeho žákem je Christistian Ihle Hadland, který dostal 1. cenu a cenu Symfonického orchestru Českého rozhlasu, jíž je pozvání k studiovému nahrávání koncertantní skladby v příští sezoně. Suzanna Hlinka, nositelka 2. ceny a ceny Konzervatoře v japonském Sapporu, kam bude pozvána ke koncertu, je sice z Austrálie, ale u svého strýce Jiřího Hlinky v Norsku nějakou dobu studovala. A jeho žačkou v Norsku je též Ingrid Andsnes, jež se umístila na 5.–6. místě a získala Cenu Nadace Leoše Janáčka za nejlepší interpretaci skladatelova díla. Je na místě k tomu říci, že právě při vyučování českého repertoáru pracuje Jiří Hlinka nezastupitelně skvěle, s fantazií i smyslem pro českou interpretační tradici. I generální zkoušku na závěrečný koncert proměnil v lekci, při níž sršel nápady a jeho žáci je velmi přesně i tvořivě přijímali. To, jak tam zahrál vítěz Hadland Smetanova Furianta z Českých tanců a Slavnost českých venkovanů ze Snů, Suzanna Hlinka dvě čísla z II. řady Janáčkova Po zarostlém chodníčku a Sukovu Píseň lásky či Ingrid Andsnes Janáčkův cyklus V mlhách, bylo pravým svátkem české klavírní hudby. Velký pedagogický úspěch tu sklidil i Noriyuki Miyazawa, zakladatel a ředitel konzervatoře v Sapporu, rovněž vynikající učitel klavíru. Jeho žákem je Tomohiro Hatta, nositel 3. ceny a ceny Smetanova hudebního sdružení, který v 2. kole soutěže i na závěrečném koncertě vpravdě oslnil Macbethem a čarodějnicemi Bedřicha Smetany, a mladinká Mariko Satake. Umístila se jako 5.–6. a získala cenu primátora hl. města Prahy i cenu pro nejmladšího účastníka. Závěrečný koncert půvabně otevřela Smetanovými Třemi poetickými polkami op. 8. Jakub Uhlík, student Magdy Štajnochrové na Pedagogické

4

Hr0309.indd 4

11.9.2003, 9:47:33


Ing. Jan Petrof, prezident společnosti Petrof, blahopřeje vítězi Christianu Ihle Hadlandovi z Norska. Foto archív

fakultě v Českých Budějovicích, se umístil jako 4. a zaujal zejména v 2. kole I. větou Voříškovy Sonáty B dur, Smetanovými díly, Suchoňovými Metamorfózami a hlavně cyklem Bohuslava Martinů Borová, který skvěle zahrál na závěrečném koncertě vítězů. Sedmá Aksana Labkouskaja, studentka Běloruské akademie od Zoji Kacharské, získala cenu University Karlovy a osmé Oksaně Yaremchuk, žačce F. M. Vorobjova na Akademii v Kyjevě, udělila porota cenu Pražských mezinárodních kursů – pozvání k bezplatné účasti a uhrazení cesty; nositelky dvou

posledních cen na závěrečném koncertu nehrály. Nelze neocenit obrovskou zásluhu, píli a pracovní nasazení organizačního ředitele soutěže ing. Jana Flemra, jehož zásluhou proběhly všechny fáze soutěže hladce a v klidu. První běh Mezinárodní klavírní soutěže Rudolfa Firkušného v Praze se znamenitě vydařil: pomohl k uplatnění vynikajících mladých klavíristů a směroval je ve skutečně mezinárodním měřítku k vrcholným hodnotám české klavírní tvorby. JAROSLAV SMOLKA

Mladé pódium 2003 vsadilo na Francii K poklidnému letnímu životu v Karlových Varech patří i tradiční a vítaní narušitelé; kromě ostře sledovaného Filmového festivalu víří totiž zdejší léčivé vody i hudební festival Mladé pódium. Letošní ročník přinesl tolik změn, že si zasluhují stručný výčet: pozdní srpnový termín nahradil závěr července (25.–30. 7.), zkrácení o jeden den bohatě vyvážila

novinka festivalu, skladatelská a flétnová dílna, poprvé se kolonádami proháněli chůdaři v nepřehlédnutelné „režii“ scénografa Matěje Němečka, každý koncert objevoval jiný akustický prostor. Místo obvyklého organizátorského týmu Veronika Hyksová & Veronika Riedlbauchová nastoupilo „samoděržaví“ Veroniky I. za dramaturgické pomoci

Veroniky II. Jednatřicátý ročník Mladého pódia reprezentovala oranžová barva a zemí, jejíž hudba oslovovala lázeňské hosty „od Rusa po Němce“, se stala Francie. A byla to šťastná volba, tedy rozhodně šťastnější než minulý rok, kdy převládala česká tvorba 20. století. Sluší se poznamenat, že záštitu nad akcí, která pomáhá novým tvářím na světlo uměleckého světa, převzal šéfdirigent Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Serge Baudo. Festival otevřel hudebně-taneční soubor Collegium Marianum s představením Královský balet na dvoře Ludvíka XIV. (25. 7., Městské divadlo). Náročné kroky a asymetrické pozice, které vznikly v choreografii Jeana-Marka Piquemala, zvládli čtyři tanečníci (až na jednoho) s rokokovou hravostí a elegancí. Umělecká vedoucí a první flétnistka Collegia Jana Semerádová může být na svoji práci právem hrdá. Do budoucna bych ansámblu popřál posílení o několik žesťů, aby se hudba velkolepého baroka mohla zaskvít v plném lesku. Do klavírního soirée (26. 7., Galerie umění) Šárky Rostové nepříznivě zasáhla nervozita intepretky i její omezený umělecký potenciál. Vystoupení dechového tria Musica per tre (28. 7.) zase poznamenaly organizační zmatky, zdevastovaný interiér kostela sv. Lukáše i choulostivost nástrojů. Interpreti (Dana Wichterlová – hoboj, Petr Vaněk – klarinet, Milan Wichterle – fagot) příliš často a dlouho čistili instrumenty, a pokud hráli (a dobře hráli!), posluchači nevěděli co. Koneckonců nikoli hudba, ale především smích léčí… Večer šansonů (27. 7., Klub Paderewski) byl lákadlem na pijáky pramenů, které pravděpodobně uspokojil, i když se Luděk Kanda svým nasládlým přednesem hodí spíše do operety. Většinu písní doprovázela výborná klavíristka Natálie Morozova, pár šansonů L. Kanda zazpíval s akordeonem Václava Mlejnka, jenž se uvedl několika brilantně (až uspěchaně) zahranými kusy. To nejlepší přišlo s posledními dvěma koncerty (29. 7., Ondřejská kaple, 30. 7., Grandhotel Pupp). Cembalistka Monika Knoblochová konfrontovala tvorbu Bohuslava Martinů s jeho francouzskými současníky a dokázala, že to hlavní je naplnění skladatelovy představy a nikoli pouhá ukázka technické dokonalosti. Dokázala také, že se umí stáhnout a „jen“

5

Hr0309.indd 5

11.9.2003, 9:47:37


doprovázet. Promenády Bohuslava Martinů a Dvě interludia Jacqua Iberta v podání Jany Semerádové (flétna), Petra Bendy (housle) a M. Knoblochové byly prvním silným zážitkem festivalu. O další příjemný „šok“ se postaral dirigent Českého studentského symfonického orchestru Jakub Hrůša. Patřila mu druhá polovina závěrečného koncertu, kde se představilo ArteMiss Trio v novém složení (Adéla Drozdová – housle, Alžběta Michalová – violoncello, Jana Vychodilová – klavír). Zaznělo slušně zahrané Klavírní trio se smyčcovým orchestrem Bohuslava Martinů. Mladé pódium uzavřel symfonický obraz Milana Slavického Ich dien, Hrůšovi se podařilo neztratit napětí závěrečného antiklimaxu a dosáhnout vrcholu v tiché pokoře! V první půli došlo na prezentaci lektorů dílny nových technologií ve francouzské soudobé hudbě. Philippe Manoury (IRCAM) od počítače řídil českou premiéru své kompozice Jupiter pro flétnu a elektroniku. Flétnový part byl rozdělen mezi Evu Reiserovou, Magdalenu Záhorovou a Šárku Čurdovou a nacvičen pod odborným i sympatickým dohledem Clary Novakové, která – opět v české premiéře – provedla skladbu DNA pro

Každodenní průvody „Orchestru na chůdách“, na jejichž realizaci se podíleli Matěj Němeček, Veronika Riedlbauchová a studenti DAMU, festival nejen obohatily, ale rovněž přilákaly řadu nových posluchačů. Foto Jaroslav Vlach

flétnu a pedalofon Alexandera Mihaliče (Národní centrum pro elektroakustickou hudbu, Bourges). Hudba tohoto druhu – jako obvykle – „vyhnala“ mnoho posluchačů ze sálu, přestože Manouryho Jupiter předvedl minimálně poutavou hru se zvukem obíhajícím v osmi reproduktorech a z Mihaličovy spekulace nad strukturou deoxyribonukleové kyseliny vzniklo soustředěné a smysluplné dílo. Tečku za Mladým pódiem 2003 učinila jeho organizátorka V. Hyksová vyhlášením tří cen (porotu tvořili Jiří Štrunc, Vít Roubíček, Tomáš Hejzlar, Veronika Riedlbauchová a Jiří Kopecký). Cenu Fóra mladých získalo Collegium Marianum, Prix Societatis Martinů si odnesla M. Knoblochová a cenu Karlovarského symfonického orchestru obdrželi J. Hrůša za dirigentský a ArteMiss Trio za interpretační výkon. JIŘÍ KOPECKÝ Clara Novakova při interpretaci skladby DNA pro flétnu a pedalofon od Alexandera Mihaliče Foto Jaroslav Vlach

6

Hr0309.indd 6

11.9.2003, 9:47:40


Festival komorní hudby v Českém Krumlově Festival komorní hudby Český Krumlov, založený Jaroslavem Krčkem a místními hudbymilovnými nadšenci, proběhl v tradičním termínu na přelomu června a července letos už po sedmnácté. Nejstarší z českokrumlovských festivalů tak odstartoval celou sérii dalších přehlídek, naplňujících jihočeskou kulturní perlu hudbou během celého léta: následovaly festivaly věnované klavíru, staré hudbě i jazzu, které v srpnu završil velký Mezinárodní hudební festival, uvádějící rovněž symfonická tělesa. Letos 27. června přivítal návštěvníky v Maškarním sále českokrumlovského zámku dr. Zdeněk Mahler na večeru Českého komorního orchestru. Namísto onemocnělého Ondřeje Kukala před ním stanul německý dirigent Andreas Sebastian Weiser, někdejší vítěz Toscaniniho soutěže, který jako stipendista České filharmonie prošel také školením Václava Neumanna. Převážně mozartovskému programu dominoval výkon čtyřiadvacetiletého Václava Máchy přesvědčivým podáním Klavírního koncertu A dur, KV 488. Bohužel jsem se nezúčastnila letošní novinky a údajně prý nejatraktivnější festivalové události vůbec v podobě Barokní noci. V téměř čtyřhodinovém programu, připraveném ve spolupráci s vedením Státního hradu a zámku Český Krumlov a s Nadací pro obnovu zámeckého divadla, účinkovali Robert Hugo se souborem Capella Regia Praha, místní CK Brass Quintet, taneční skupina Hartig, operní ansámbl Cappella Accademica Ondřeje Macka a nádavkem v roli jokulátora s píšťalkou v kostýmu harlekýna Jiří Stivín. Během večera provázeli početné publikum v duchu „ceremonie velkých pánů“ i zřídka navštěvovanými zámeckými interiéry a exteriéry včetně veřejnosti běžně nepřístupného unikátního barokního divadla, plášťové chodby a částí stylově nasvícené noční zahrady (nechyběly ani číše vína, ovoce, zákusky a dokonce barokní miniohňostroj). Jinak hezký, obsáhlý katalog byl, žel, právě v tomto případě skoupý na informace o provozované hudbě, jejíž součástí bylo také scénické nastudování zkrácené

verze jedné z málo známých Händlových operních moralit (snad Sosarme, Ré di Media?). Napřesrok chtějí pořadatelé vydařenou akci s novou náplní zopakovat dokonce ve dvou večerech. Z tradičních koncertů patřily k nejvydařenějším recitálové večery česko-kanadského klavíristy Antonína Kubálka a houslisty Ivana Ženatého doprovázeného jeho ženou Katarínou Ženatou. První vedle obvyklých položek přednesové literatury (Bach, Chopin) s objevným programem od prakticky neznámého programního cyklu Jana L. Dusíka Utrpení královny francouzské (notový zápis je opatřen vysvětlujícími detaily včetně tragického konce nešťastnice pod gilotinou) přes u nás předtím neuvedená preludia Srpnové sbírky Kanaďana Waltra Buczynského a Čtyři valčíky Milana Kymličky (obě skladby vznikly na umělcovu objednávku). Ženatý se zaskvěl v nejlepším světle v okázalých virtuosních číslech (Bachova Ciaccona d moll, Paganini, Sarasate, Beriot), ale také v podmanivém přednesu Elegie Otmara Máchy. Od loňské pražskojarní premiéry vtiskly členky Kapralova Quartet díky opakovaným provedením i nahrávce výjimečnou naléhavost a výrazovou sílu Schnittkeho polystylovému Smyčcovému kvartetu č. 3 (s názvuky na Gesualda, Beethovena, Wagnera a v obou krajních větách orámovaného citáty z Lassa), srovnatelnou se snímkem Kronosu. Repertoárovou šíři a žánrový rozptyl festivalu stvrdila také obě nedělní matiné v kostele sv. Víta čtrnáctičlenného komorního sboru Vienna Vocal Consort indického sbormistra Vijaye Upadhayai (průřez vokální hudbou pěti staletí) a varhaníka Waclawa Golonky, nokturno souboru Musica Bohemica ve venkovním atriu hotelu Růže, svěží výkon Czech Moravian Virtuosi v Polaroliho ouvertuře Il colore fa´la regina a vzácně slýchané v Haydnově Smuteční symfonii, přinášející navzdory názvu docela nezávazně rozpustilou hudbu. Rovněž sólistka Mozartova Houslového koncertu A dur, KV 219 Gabriela Demeterová se opakovaně zapsala do srdcí festivalových návštěvníků. Vůbec nejvíce jich přilákal

večer písničkáře Jaromíra Nohavici v zámecké Jízdárně, první z jeho koncertů po návratu z turné u amerických krajanů, který zpíval a hrál střídavě na kytaru a heligonku bez přestávky dvě a půl hodiny. SVATAVA BARANČICOVÁ

Jubilejní letní kurzy ČHS Bechyně Letní prázdninové hudební kursy se v poslední době i u nás rozmáhají jako houby po dešti. Bývají zaměřeny na starou či novou hudbu, určeny pro malé děti či naopak pro budoucí profesionály. Místem, kam se sjíždějí jedni i druzí, včetně studentů konzervatoří, učitelů hudebních škol i prostých hudebních amatérů, je však už 30 let jihočeské lázeňské město Bechyně, kde pořádá svá Setkání přátel komorní hudby Česká hudební společnost. Kursy, určené všem, kteří mají zájem se ještě o prázdninách vzdělávat a zdokonalovat nejen ve hře na svůj nástroj, ale také se zapojit do na místě se utvářejících komorních ansámblů nebo orchestru, inicioval počátkem 70. let klavírista Radoslav Kvapil. Jako lektory sem pozval přední české interprety a pedagogy – pravidelně zde bývali například flétnisté Jiří Stivín a Václav Žilka, houslisté Petr Messiereur či Jan Kvapil, klavíristka Kvita Bylinská nebo dirigent Pavel Pokorný. Dodnes sem jezdí (a za ním spousta zájemců o vyučování) houslista Ivan Štraus, podobně jsou vyhledáváni violoncellista Evžen Rattay, klavíristky Eva Fischerová a Ludmila Čermáková; a přibyli další, kterým Bechyně rovněž učarovala: bývalá „žačka“ Jiřího Stivína flétnistka Kateřina Stegemann, klavírista Jiří Holeňa, kontrabasista Tomáš Lom, členové Wihanova kvarteta Leoš Čepický a Jiří Žigmund, dirigent Bohuslav Mimra. Vracejí se také účastníci kursů: mnozí s sebou přivážejí už nejen své děti, ale i vnoučata. Přátelská a kolegiální atmosféra, tak odlišná např. od zahraničních kursů, zaměřených na výkon a snahu „trumfnout“ ty druhé (cituji výrok jednoho z letošních nových mladých – a světa znalých – bechyňských cellistů), je umocněna i prostředím měs-

7

Hr0309.indd 7

11.9.2003, 9:47:41


ta. Celá léta všichni bydlí v internátě bechyňské střední keramické školy, kde jsou částečně i prostory pro zkoušky a vyučování. Další vyučování probíhalo kdysi i v samotné keramické škole nebo v lázních, v posledních asi deseti letech mělo k dispozici třídy v krásné a nově zrekonstruované budově kláštera, kde sídlí bechyňská hudební škola. Letos se Setkání přátel komorní hudby muselo vejít do bechyňského Domu kultury (kde ovšem už dříve nalézalo pohostinně otevřené dveře), protože časy se mění a hudební školu eurem přeplatila organizace, pořádající obdobné hudební kursy pro Holanďany. Česká hudební společnost ovšem nemůže v této oblasti konkurovat – finance nebyly (a vzhledem k charakteru činnosti ČHS zřejmě nikdy nebudou) její silná stránka… Ale, jak říká tajemnice ČHS a zdejší „spiritus agens“ Eva Štrausová, „Toto setkání bývá pro mnoho lidí celoroční metou, celý rok se opravdu těší, že se sejdou s lidmi stejné krevní skupiny a společných zájmů, s těmi, s nimiž mohou sdílet společné duchovní hodnoty. Pro všechny zde, především pro učitele uměleckých škol, je to jediná možnost, jak přijít třeba po letech pedagogické práce do styku s výkonným umělcem, známým pedagogem, a jak od něho co nejvíce pochytit – ať už sami jako interpreti, tak jako ti, co vychovávají další uměleckou generaci. Bechyně je otevřena lidem od 5 do 90 let, v tom je její jedinečnost a tak by to mělo zůstat.“ Doufejme, že se to podaří. Setkání přátel komorní hudby v Bechyni totiž patří mezi akce, které bychom si měli i – nebo právě? – po letech hýčkat. JANA VAŠATOVÁ

Valtice Třiceti letům bechyňských kurzů se sice ta další jubilea rovnat nemohou, ale ani patnáctiletá tradice Mezinárodní letní školy staré hudby ve Valticích není zanedbatelná. Vydobyla si postupně zvučné jméno nejenom u nás, ale i v celé Evropě. Nehledě na mezinárodní pověst Lednicko-Valtického areálu jako „Zahrady Evropy“ získaly Valtice naší pravidelnou týdenní červencovou Letní školou staré hudby i novodobou kulturní tradici, které si váží, s níž vzorně spolupracuje a na jejíž výročí se letos včas připravily. Městské muzeum uspořádalo výstavu, na níž se podařilo shromáždit zajímavé dokumenty, unikátní fotografie ze všech 15 valtických ročníků,

ale dokonce i z původních dvou - ještě „venhodovských“ - ročníků v Kroměříži. Slavnostní nedělní vernisáže se zúčastnil nejenom pan starosta a páni radní, ale samozřejmě i předseda SSH prof. Jaroslav Přikryl, ředitel Letní školy prof. Jiří Kotouč a kurátorka výstavy paní dr. Rakovská. Na 17 panelech defilovaly tváře desítek lektorů i stovek účastníků. Krásný

torů, žáků i komorních souborů v zámecké „Císařské konírně“ byly zcela zaplněny pozorným a dnes už i značně zasvěceným publikem nejen z řad frekventantů, ale i místních milovníků staré hudby.

Vimperk Nejmladší, nikoliv však neméně důležité bylo letošní 10. setkání milovníků

Prof. Václav Junek s jedním z nejmladších frekventantů Interpretačních kurzů pro žesťové nástroje ve Vimperku Foto archív

nápad valtického muzea se neobešel bez přípitků a velmi slavnostního odpoledne na valtické radnici. Jinak ovšem probíhal i letošní jubilejní ročník v pilné práci více než 250 účastníků, z nichž asi 40 přijelo ze zahraničí. Protože letošní Letní škola byla zasvěcena Mannheimské škole, byly jí věnovány dvě zajímavé přednášky prof. Tomislava Volka a byla otevřena orchestrální třída, v níž s nadšením zasedli téměř všichni instrumentalisté. Pod vedením skvělého barokního houslisty Daniela Hauptmanna provedlo výtečně stmelené těleso Orchestrální trio č. 5 op. 4., a Allegro maestoso ze Sinfonie Es dur od Jana Václava Stamice. Dva smíšené sbory, vedené osvědčenými a oblíbenými sbormistry Helmutem Frankem a Robertem Hugem prokázaly mimořádnou pohotovost v závěrečném provedení Motetta od Melchiora Francka, kantáty Actus tragicus (BWV 106) a části Dona nobis pacem z Velké mše h moll od Johanna Sebastiana Bacha (nastudoval H. Franke) a oratoria Immisit Dominus PestilentiamJana Dismase Zelenky (1709) (dirigoval R. Hugo). Večerní koncerty lek-

žesťové hudby, původně umístěné do Strakonic, nyní už třetím rokem ve Vimperku. Kdo zná tento přelíbezný kout Šumavy uprostřed zalesněných kopců ví, že se kurzy odehrávají v romantickém prostředí křivolakých uliček vimperského podhradí i v majestátním areálu hradu s krásně restaurovanou kaplí, kam si návštěvník koncertů musí požitek z hudby náležitě zasloužit strmým výstupem a zdoláním mnoha příkrých schodů. Krásná atmosféra těchto kurzů láká rok od roku více zájemců. Letos se tu sešlo 14 trumpetistů, 18 trombonistů, 3 tubisté a 2 hráči na lesní roh. Nechybí samozřejmě ani třída komorní hry. Mezi lektory najdeme známá jména, k nimž letos přibyl i Václav Junek. Nesmíme ovšem zapomenout ani na řadu skvělých korepetitorů. Všem těmto jubilujícím letním kurzům lze jen ze srdce přát, aby k nim brzy přibylo ještě mnoho podobných, aby počet zapálených mladých muzikantů stále narůstal a aby jejich nadšení bylo tak silně nakažlivé, že nám zakrátko nebudou stačit ubytovací kapacity. MÍLA SMETÁČKOVÁ

8

Hr0309.indd 8

11.9.2003, 9:47:42


Bystřice aneb na malém městě velký festival

Kdo by neznal, či alespoň neslyšel o Hostýnu – slavném poutním místě uprostřed Moravy. Avšak ne všichni vědí o půvabném městečku, které se rozprostírá v malebné krajině na úpatí tohoto mariánského poutního místa, Bystřici pod Hostýnem. A přesto si toto městečko svým opravdu intenzivním kulturním životem pozornost více než zaslouží. Letos již po deváté zde nalezly místo konání Bystřické zámecké slavnosti. A ať se to zdá nelogické, festival ve městě, jehož počet obyvatel činí ani ne jedno procento z populace Prahy, si na prázdnotu sálů rozhodně stěžovat nemůže. Důvodem je cílené zaměření programu festivalu, který se snaží v čele s dramaturgem Janem Páleníčkem a předsedou festivalového výboru Pavlem Malénkem co nejvíce komunikovat s publikem. V jeho letošní nabídce proto bylo možno vedle

klasických komorních koncertů nalézt i divadelní představení, pořad věnovaný základním a středním školám či koncert cimbálové hudby. Jako novinář jsem do Bystřice přicestoval až na poslední dva koncerty festivalu. Mohl jsem si však ke svému překvapení přečíst zasvěcené kritiky na každý z předchozích večerů v Zámeckých listech, čerstvě vycházejících den po každém koncertu! Skromně doufám, že i hudební posluchač, jenž bydlí v hlavním městě, si tento luxus bude moci také jednou dopřát. V Zámeckých listech, volně distribuovaných na dalších koncertech, bylo možno nalézt nadšené, avšak kritického ducha nepostrádající hodnocení festivalových hostů. V letošním ročníku se pod Hostýnem mj. představilo Škampovo kvarteto, soubor Kvinterna, prezentující

Z vystoupení mexického tanečního souboru z Veracruzu

Foto Barbora Janečková

hudbu ze středověkého Španělska a dvora Karla IV, ze sólistů stojí za zmínku recitál violoncellisty Jiřího Hanouska za klavírní spolupráce Elišky Novotné či půvabné harfenistky Jany Bouškové s flétnistou Romanem Novotným. Posluchače předposledního koncertu konaného první červencový čtvrtek pod širým nebem na nádvoří bystřického zámku uvítala podmanivá Cimbálová hudba Ivana Gašpara Hriska. Spolu s kapelou tvořenou cimbálem, basou a violou předvedl Hrisko na své housle virtuózní kreace cikánské, ale i tradiční moravské hudby. Upoutal také kontr (doprovodný part violy), kráčející zpravidla svou vlastní cestou bez zvláštních ohledů na tonální průběh, který se jen občas setkal s některou z právě exponovaných hlavních harmonických funkcí. Vytvářel tak témbrovou a vysoce přitažlivou barvu. Snad jen cimbálu, zvláště v sólovém projevu mohlo být trochu víc, avšak silně koncentrovaný houslový výkon Ivana Hriska, kterému by jeho technickou jistotu a intonační vyrovnanost mohl závidět leckterý klasický houslista, stál opravdu za to! I přes tyto nesporné hudební klady publikum při interpretaci rómských písní citelně postrádalo vokální složku, která by hudební produkci nasadila chybějící korunu. Také pocit z kapely, nevýrazně umístěné pod skromný přístřešek, se zdál trochu submisivní. Právě schopnost vyvolat opravdu velký dojem nechyběla následující mexické skupině Compañia de Danza Veracruz. Barvité taneční kreace početného souboru (7 hudebníků a 16 tanečníků) obyvatele moravského městečka doslova zmrazily. Hudební složka vycházela z tradiční mexické hudby mariachis, které v nástrojových uskupeních kytar, houslí, trumpety a zpěvu kombinují vlivy španělského folklóru s tradičními hudebními projevy středoamerických Indiánů. Hudební část bohužel nezakryla, že se jednalo o studentský soubor, oproti skutečně profesionálním výkonům tanečníků, kteří předvedli jak náboženské rituály z předkolumbovského období, tak i tance z oblasti Veracruzu z devatenáctého století. Festivalový večer v moravském městě, na kterém se představila Hriskova rómská hudba vedle mexické Compañia de Danza Veracruz, působil skutečně jedinečným multikulturálním dojmem.

9

Hr0309.indd 9

11.9.2003, 9:47:44


STŘÍPNÍK JAROSLAVA SOMEŠE Taková je už doba, peníze jsou až na prvním místě. A protože z hlediska zviditelňování je pochopitelně atraktivnější finančně přispět na nějaký sportovní klub, než na umělecký projev, je vděčnost sponzorům tvořícím čestné výjimky zcela oprávněná. Prosím – nechť jsou jejich jména uváděna na tiskových konferencích, na všech propagačních materiálech, na plakátech, na programech! Nechť je jim po zásluze děkováno při přípitcích na rautech i při každé jiné příležitosti! Ale odpusťme si proboha, aby museli před zahájením představení či koncertu vystupovat před publikum! Účinkující v zákulisí jsou v té chvíli rozechvělí jak cirkusoví lipicáni při Castaldu, diváci v hledišti jsou v očekávání uměleckého zážitku a tuhle životodárnou atmosféru zmrazí úvodní projevy. Ano projevy, protože dneska se už peníze na projekty shánějí po troškách, a tak je vždy sponzorů několik a každý dostane slovo. Většinou je málokdo z nich zdatný řečník, tudíž se posluchačstvo v nejlepším případě nudí a v duchu počítá, kolik mecenášů bude ještě muset přetrpět. A pokud stojí na pódiu navíc nějaký cizinec, nakyne úvod ještě vstupy tlumočníka. Letos v červnu před vystoupením baletu Grand Théatre de Genéve ve Stavovském divadle v rámci festivalu Tanec Praha 2003 se zahajovací projevy protáhly tak, že nakonec byly delší než první baletní číslo večera, Teshigawarova kompozice Para-dice. S předcházejícím střípkem souvisí i jiný problém. Tlu-

Bystřické zámecké slavnosti uzavřela Janáčkova filharmonie Ostrava vystoupením ve Společenském domě Sušil 6. července. Jako sólisté se zde představili houslistka Bou-Jin Koo, dirigent Slawomir Chrzanowski a violoncellista Kiril Rodine. Foto Pavel Malének

K akustice, která v prostředí chrámů nebývá příznivá, jsem byl již dopředu skeptický. Proto bylo pro mě velikým překvapením, že prostředí kostela svatého Jiljí, kde se konal závěrečný koncert festivalu, bylo pro symfonickou hudbu jako stvořené. Hned v úvodních taktech Brahmsova Dvojkoncertu bylo slyšet, že hraje opravdový cellista. Jistý a přesvědčivý výkon přednesl ruský umělec Kiril Rodine bez zaváhání a s velkým nadhledem, který umožňoval opravdové proniknutí k myšlenkově závažnému Brahmsově dílu. Až jsem se podivoval, že si dramaturg a cellový virtuos Jan Páleníček na svém festivalu pěstuje takovou konkurenci! Bohužel skvělý výkon Rodina nenalezl dostatečný protějšek ve hře korejské houslistky Bou-Jin Koo, která se nestihla vyrovnat se základními technickými a intonačními problémy, natož aby si při své hře nalezla čas na řešení logiky frází, souhry a hledání toho, čemu se říká hudba. Také interpretace Brahmsova Dvojkoncertu v podání Janáčkovy filharmonie vzhledem k tomu, o jak renomovaný orchestr se jedná, zklamala. Elementární

problémy však pravděpodobně vycházely nikoliv z nízké úrovně hráčů orchestru, ale z nedostatečné přípravy, kterou ostravští umělci věnovali, či spíše nevěnovali závažnému dílu. Provedení Dvořákovy Deváté symfonie však působilo opravdu jako z nového světa. Nádherná artikulace, energie a důraz na detailní práci i celkovou architekturu díla – tak by se dal stručně charakterizovat výkon Janáčkovy filharmonie pod taktovku polského dirigenta Slawomira Chrzanowskeho. I zasvěcený posluchač by uvěřil, že hraje orchestr, který by si nic nezadal s nejlepšími výkony České filharmonie. Posluchači i pořadatelé devátého ročníku Bystřických zámeckých slavností mohou být navýsost spokojeni, že se v jejich městě zabydlel festival vskutku prvotřídních uměleckých kvalit. Není se proto co divit, že festival zmíněné úrovně získal vedle regionálních sponzorů i finanční podporu u významných firem se sídlem vzdáleným mnohdy více než čtyřista kilometrů jako jsou Léčiva, CAC Leasing, Škoda Energo či Lonka. MICHAL MATZNER

10

Hr0309.indd 10

11.9.2003, 9:47:45


Mezinárodní klavírní kurzy Antonína Kubálka Letošní letní návrat do „staré vlasti“ obohatil Antonín Kubálek o prvý ročník mistrovských kurzů, nazvaných jeho jménem. V přemíře letních kurzů to byl podnik značně odvážný, můžeme ho však hodnotit jako seriózní a slibný start. Manažerkou Kubálkových kurzů byla a je paní Jarmila Grošková. Při posezení v redakci jsme se jí mimo jiné ptali: Kdy a jak jste přišla na nápad uspořádat ve Zlatých Horách Kubálkovy kurzy? Když jsem se rozhodla produkovat první recitál Antonína Kubálka v Jeseníku, uvědomila jsem si, že by mohlo být velkým přínosem pro mladé klavíristy vidět při práci pedagoga Hudební školy G. Goulda v Torontu. To bylo v květnu 2002, kdy se Antonín Kubálek reprezentoval klavírním recitálem na Pražském jaru. V listopadu 2002 přijel Antonín Kubálek do České republiky, aby převzal cenu České hudební rady. Tehdy již byla připravena k vydání nová kniha Tomáše Knoppa Děti neklidné Evropy, kde také životní osudy pianisty Antonína Kubálka dostaly své místo. Bohužel, jak to často

Antonín Kubálek v kruhu svých studentů

bývá, chyběly peníze na vydání. Tehdy nám nabídl klavírista pomoc, a to v podobě benefičního koncertu na podporu vydání knihy. Taková nabídka se neodmítá, i když nám bylo jasné, že vstupné nemůže pokrýt chybějící náklady. Na sklonku listopadu 2002 jsme se domluvili definitivně na uspořádání klavírních kurzů ve Zlatých Horách. Je třeba vyzdvihnout přístup místní základní umělecké školy a starosty města Ing. Milana Ráce. Bez úzké spolupráce s nimi bychom náš záměr nemohli realizovat. Cvičné třídy jsou pro klavírní kurzy nezbytné. Tady jsme jich měli k dispozici sedm a sál. Do Zlatých Hor přijelo celkem 13 účastníků z Litvy, Slovenska a Česka. V průběhu kurzů se uskutečnily čtyři koncerty, a to úvodní recitál Ladislava Doležala, laureáta Smetanovy a Beethovenovy soutěže, recitál Antonína Kubálka na poutním místě Panny Marie Pomocné nad Zlatými Horami (výtěžek jsme věnovali na podporu obnovy státní kulturní památky kostela Sv. Jana Křtitele), recitál

Foto archív

močníci oficiálních projevů. Valnou většinou jsou společensky i jazykově zdatní. Žel, nejsou zřejmě ani nemohou být všestranně vybaveni také po odborné stránce. Jeden den musejí překládat třeba lékařskou konferenci, druhý den doprovázejí delegaci průmyslníků a třetí den asistují při zahajování hudebního festivalu. A tak jsme nejednou svědky oživení v sále, kdy kulturně orientované publikum už dávno pochopilo, o kom či o čem je řeč, zatímco na pódiu společnými silami pomáhají organizátoři akce (někdy dokonce i za přispění cizince, jehož projev je překládán), aby se nebohý tlumočník vymotal z klubka pro něj totálně neznámých jmen a termínů. V italské Maceratě nám dali na frak. Letošní 39. ročník tamního letního operního festivalu byl celý věnován památce českého scénografa Josefa Svobody, který zemřel loni na jaře. Protože s festivalem v Maceratě několikrát významně spolupracoval (např. na Verdiho La traviatě či Belliniho Náměsíčné), byla mu nyní in memoriam udělena Čestná medaile města, v Akademii krásných umění byl otevřen Sál Josefa Svobody a ve svobodovském duchu jsou vedeny také zdejší kursy scénografie. Kdo však logicky očekával, že Svobodova památka bude důstojně uctěna především doma v rámci letošního Pražského quadriennále, byl na hlubokém omylu. Ano předcházející ročník této mezinárodní výstavy scénografie a divadelní architektury proběhl před čtyřmi lety ve znamení pocty tehdy ještě žijícímu umělci, a to snad nemůže být důvod takového

11

Hr0309.indd 11

11.9.2003, 9:47:48


opomenutí! Odkaz jednoho z neslavnějších světových reformátorů jevištního prostoru 20. století si připomínku na PQ 2003 jistě zasloužil alespoň v takovém rozsahu, jaký tentokrát Slovenská republika oprávněně věnovala tvorbě svého nedávno zesnulého scénografa Aleše Votavy. Kdo z pamětníků sledoval v televizi skvělý americký dokument Zpívejte rychleji!, sledující z odvrácené strany jeviště přípravy inscenace Wágnerova Ringu v San Francisku, jistě zaznamenal záběr, v němž se večer před představením postupně otevírají vchody divadelní budovy a do vestibulu vpadá zástup prvních diváků. Jsou to návštěvníci se vstupenkami k stání a úprkem se řítí schodišti a chodbami, aby ukořistili nejvýhodnější místa. Takové scény se kdysi každodenně odehrávaly i v našich divadlech. Všude byly v přízemí vzadu uprostřed a na galeriích uprostřed i po stranách velké prostory k stání, odkud doslova za pár korun mohli operní fanouškové a fanynky večer co večer aplaudovat svým oblíbeným pěvcům. Pojem fanklub byl tenkrát ještě neznámý, ale skupiny zbožňovatelů tehdejších operních hvězd dotvářely svými projevy nadšení atmosféru představení. Rekrutovali se zejména z řad mládeže, ze které pak vyrůstalo zázemí věrného publika. Postupné přestavby našich divadelních budov však místa k stání vymýtily nebo je omezily na minimum, výše vstupného není ani tam právě lidová, takže masovější výchova operních nadšenců se nemá kde konat a mládež šílí při hudbě zcela jiného druhu.

A. Kubálka v Priessnitzových léčebných lázních v Jeseníku a závěrečný koncert aktivních účastníků kurzu. Právě ten byl milou tečkou. Kubálek v závěru koncertu vystoupil s Davidem Schmiedem (dva klavíry) s interpretací I. věty klavírního koncertu E. Griega. David před příjezdem na kurzy netušil, že právě A. Kubálek absolvoval před lety na pražské konzervatoři se stejným koncertem. V souvislosti s vydáním knihy Děti neklidné Evropy měl Antonín Kubálek ještě po skončení kurzů recitál na polském velvyslanectví v Praze. Vraťme se ale k průběhu kurzů a dění ve Zlatých Horách „a okolí“. Pro čtenáře budou asi zajímavé citáty z materiálu Richarda Pohla, jehož hodnocení a postřehy přibližují výuku i atmosféru: „Základní Kubálkovou předností, kterou jsme mohli poznat přímo na kurzech, je ohromný vhled do hudební struktury, který se projevuje především detailní a precizní polyfonií. Právě tuto „prostorovost“ ve vnímání díla (a to i u skladeb, které jsou v podstatě spíše homofonní) vyžadoval u svých studentů, kterým dokázal hned na místě odhalit mnohé nepovšimnuté prvky, ukryté v sazbě. Zejména pro tuzemské studenty byla velice překvapující jeho neortodoxní pedalizace (značné množství levého pedálu, a to dokonce i u Bacha). V tomto případě je Kubálek blíže názoru, že by bylo škoda nevyužít možností moderního nástroje, neboť – jak říká „Kdyby měl Bach pedál, nejspíš by jej také používal.“ Ale i v tom spočívá jeho interpretační mistrovství.

S Antonínem Kubálkem spolupůsobil na kurzech jako lektor i významný český klavírista a pedagog, profesor JAMU – Zdeněk Hnát. S panem Kubálkem, se kterým se zná již od 60. let, má společný ideál v poetické a jemné interpretaci. Nicméně je podstatně přísnější, co se týče dodržování stylových předpisů, a jako žák Ilony Štěpánové-Kurzové také velmi dbá na propracovanou úhozovou stránku hry. Ale v umělecké čistotě, s jakou podal rokokovou sonátu málo známého italského skladatele Baldassara Galuppiho, se skrývá škola slavného profesora G. Nejgauze. Ta se projevuje i v jeho metodice. Na rozdíl od nenuceného Kubálka (těžícího především ze svého muzikálního génia) profesor Hnát více hovořil, analyzoval a neopomněl i připomenout filozofii, šlo-li zrovna o Beethovena. Přitom i zavzpomínal, jak inspirativní bylo studovat s Nejgauzem slavnou sonátu „für das Hammerklavier“ a právě takovou inspirací byly pro všechny zúčastněné kurzy ve Zlatých Horách. Závěrem mi nezbývá, než popřát oběma lektorům pevné zdraví, což je v jejich věku to nejdůležitější a těšit se na shledání v příštím roce.“ Potud Richard Pohl. Naše posezení s manažerkou Mezinárodních klavírních kurzů Antonína Kubálka, paní Jarmilou Groškovou, můžeme uzavřít tím, že se připojíme k Pohlovu přání lektorům a za redakci doplníme ještě přání organizátorům, aby se Kubálkovy kurzy na hudební mapě opravdu zabydlely – když už napřesrok budeme v EU. JAN ŠMOLÍK

Předávání cen Nemine týden, aby se v televizi nevyhlašovaly a nepředávaly nějaké ceny – sály jsou plné současnými oficialitami, moderátoři trhají obálky a dojatí vyznamenanci pochodují špalírem vzhůru – ke slavnostnímu převzetí. Také jsem byl v životě několikrát vyznamenán a dodnes si živě vzpomínám, jak tyto akce probíhaly například v 60. letech, v době tzv. uvolnění. Tak nejslavnější byly mé ceny za skladby na pražských jazzových festivalech v roce 66 a 67. Také to bylo v Lucerně, ale ne v sále, nýbrž v malém salonku před jedenáctičlennou porotou, která mi navíc finanční vyjádření ceny vtiskla v obálce přímo do ruky. Celé následující koncerty jsem pak prožíval v děsu, že budu zaručeně festivalově okraden. Nestalo se tak.

Jinou cenu – za kantátu „Vrba“ – jsem přejímal rovněž v salonku, tentokrát na Ministerstvu kultury, za účasti několika úředníků – spolu s dalšími oceněnými. Ani rozhlas, natož televize se neúčastnily. Nejdojímavější byla však cena za hudbu k filmu „Vrah skrývá tvář“. Dnes by za to byl blesky metající lev, tehdy mi „oznámení ocenění“ přišlo prostě z příslušného Svazu poštou. Jediný špalír, kterým jsem tehdy prošel, byl na poště, kde jsem si toto rekomando „vystál“. Myslíte si proto, že dnes závidím těm, na které vrhají oslnivé reflektory? Ale kdež! Vím dobře, že díla, pokud jsou skutečně „díly“, zůstávají a ceny nakonec upadají tak jako tak v zapomnění. PAVEL BLATNÝ

12

Hr0309.indd 12

11.9.2003, 9:47:50


Společnost pro duchovní hudbu ve spolupráci s agenturou Psalterium s.r.o. a s Interdiecézní liturgickou komisí pražsko-plzeňskou

vypisuje skladatelskou soutěž ke 100. výročí úmrtí Antonína Dvořáka.

Vyhlašuje tyto tři soutěžní kategorie: A: Skladby pro smíšený sbor à capella nebo s doprovodem varhan pro vstup (introitus), k obětování (offertorium), k přijímaní (communio) a závěr (postludium) pro tyto příležitosti: 1) Sv. Josefa (1. 5.) 2) Neděle Dobrého Pastýře (4. neděle velikonoční) 3) Společné mariánské texty B: Píseň pro lidový zpěv včetně varhanního doprovodu na strofické texty na výše uvedená témata. Ke zhudebnění v kat. B doporučujeme vítězný text textařské soutěže SDH. Užití jiného textu prosím konzultujte s hudebně-liturgickou komisí SDH, na adrese [email protected]. C: Skladby pro varhany jako: Předehru (preludium), Mezihru (interludium) nebo Dohru (postludium) k písním z Kancionálu (společného zpěvníku českých a moravských diecézí) nebo z Mešních zpěvů. Je třeba zohlednit úroveň amatérských těles při volbě interpretační obtížnosti a vhodnost skladeb pro liturgické užití. Texty ke kategoriím A, B jsou k dispozici na adrese: http:// www.sdh.cz/diskuse/texty_pro_skladatele_1.htm nebo budou na vyžádání zaslány v písemné formě. Celková délka skladeb zaslaných do soutěže by neměla přesáhnout 20 min, jednotlivé části u kat. A do 4 min, u kat. C. Předehra do 2 min., Mezihra do 3 min, Dohra do 4 min. Uzávěrka soutěže: skladby budou doručeny do konce ledna 2004. Skladby musí být původní, napsané od r. 2003 Soutěž je anonymní, partituru označte heslem a v zalepené obálce označené stejným heslem napište kontaktní informace (jméno, adresa, e-mail, telefon). Finanční odměna – oceněné skladby jsou dohromady dotovány celkovou částkou 60. 000 Kč. Autoři souhlasí s tím, že oceněné skladby budou zveřejněny na www.sdh.cz (formát PDF), budou volně použitelné v rámci bohoslužeb a přípravy budoucích zpěvníků (kat. B) a budou uvedeny na koncertě 1. 5. 2004. Skladby zasílejte na adresu: Společnost pro duchovní hudbu, Kolejní 4, 160 00, Praha 6

VELKÁ SOUTĚŽ HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ Milí čtenáři, děkujeme za mnoho pěkných dopisů, které nám udělaly velkou radost a jsou pro nás opravdovým povzbuzením do další práce. Potěšilo nás i to, že Hudební rozhledy čtete vskutku pozorně a tak všechny Vaše odpovědi byly naprosto správné. Během svého pobytu v Jabkenicích zkomponoval Bedřich Smetana opery Hubička, Tajemství a Čertova stěna a jak řada z Vás správně doplnila, zde rozpracoval i operu Viola. Štěstěna se tentokrát usmála i na jednoho z našich pravidelně dopisujících krajanů, roztroušených po celém světě, a sice ze země klokanů a medvídků koalů – tedy z daleké Austrálie. Jemu i oběma dalším výhercům srdečně blahopřejeme. 1. Viliam Šilhár, Adelaide – Austrálie 2. Dagmar Bořková, Police nad Metují 3. Prof. Silvia Fecsková, Bardejov – Slovensko A je tu další soutěžní otázka, která zní: Kde se dochovalo torzo zdánlivě ztracené partitury a klavírního výtahu opery Bohuslava Martinů Den dobročinnosti? Na Vaše odpovědi se budeme těšit do 16. září jako vždy na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese [email protected].

Zatímco se přes léto všude možně po vlastech českých a moravských činili a v nádherných scenériích Hukvald, Litomyšle, Kutné Hory, Českého Krumlova či Lokte zněla operní hudba pod širým nebem, v Praze, kde je turistický ruch domácí i cizí koncentrován nejvíc, bylo pusto a ticho. Dávno jsou pryč doby, kdy se pod platanem v Maltézské zahradě dávaly Brixiho jednoaktovky, v loggii Valdštejnské zahrady Mozartova Zahradnice z lásky a před Býčím schodištěm v hradních Jižních zahradách Beethovenův Fidelio. Ke škodě věci skončily rovněž nedávné mozartovské pokusy na Bertramce i několik roků se úspěšně rozvíjející letní operní festival na nádvoří Lichtenštejnského paláce. Ani plenérových orchestrálních koncertů už v Praze není tolik co dřív. Jen tu a tam – něco komorního přece jen na Bertramce, něco ve Vrtbovské zahradě, což je však prostor dost těsný, na Staroměstském náměstí se stává příjemnou tradicí koncert, který FOK otevírá novou sezonu, atp., ale jinak se stejně jako v zimě muzicíruje jen pod střechou, v různých chrámech a sálech, případně ve Stavovském divadle. Jazykový plevel v hudební oblasti je zas o něco „bohatší“. Pro slavnou árii Rusalky z 1. dějství Dvořákovy opery se v médiích namísto tradičního označení árie o měsíčku začíná nebezpečně vžívat termín Měsíčková árie. Donedávna ji tak v žertu nazývala jen otrlost operního zákulisí a to s jasně dvojsmyslným podtextem. Když jsem se s tím teď oficiálně setkal poprvé, měl jsem pocit, že stupidita takového kalibru nemůže veřejně projít, ale omyl, když může existovat měsíčková mast… že?

13

Hr0309.indd 13

11.9.2003, 9:47:51

HORIZONT

Hudební a filmové hody v Karlových Varech Jestliže jsem vloni konstatoval, že další ročník MFF Karlovy Vary bude o den kratší a tedy i filmů a festivalových sekcí na něm ubude, tak jsem se hluboce mýlil. Letošní 38. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech uvedl ve dnech 2.–10. července za 9 dní 476 představení 304 filmů ve 12 sálech a sekcí a retrospektiv na něm bylo 21! Zároveň byl i 10. ročníkem v pořadí, který vede dvojice Jiří Bartoška (prezident) a Eva Zaoralová (umělecká ředitelka). A i když mediálně spíše vyvolávalo tradičně ohlas, kdo na festival přijel a kdo ne místo hodnocení filmů, právě jubilejní ročník tohoto vedení potvrdil, že umělecký kredit akce je vysoký. A nezabránily tomu ani povážlivé organizační nedostatky – nevkusnou znělkou počínaje a závěrečným faux paus s předáním neoznačené ceny herci Morganu Freemanovi konče. Na své si přišli více než v loňském roce i hudební fanouškové – nejen, že hudbě byla věnována celá jedna sekce, ale mnoho dalších zajímavých titulů přinesly i další sekce. Začněme ale od té hudební. Dramaturg Pavel Klusák jí stylově nazval 2003: Hudební odysea a uvedl v ní 9 dokumentů. Povedlo se mu několik nesporných objevů, na prvním místě americký snímek Sestup z hory (rež. D. A. Pennebaker aj.) se záznamem koncertu bluegrassových a jiných hvězd, které účinkovaly i ve známém filmu bratří Coenů Bratříčku, kde jsi. Dalšími pak byly snímky Regál na nebesích (rež. Claudie Heuermannová) o kultovní postavě newyorské undergroundové scény Johnu Zornovi, Zkouším ti zlomit srdce (rež. Sam Jones) o chicagské skupině Wilco či Jazz, svoboda, extáze (rež. Alan Roth) o současném free jazzu. Horší to bylo s dalšími dokumenty, které pojednávaly o okrajových jevech současné postmoderní subkultury, s hudbou měly málo společného a do sekce nepatřily, takže celkový dojem z nich byl rozporuplný. Některé mnohem zajímavější dokumenty tak byly k vidění v soutěžní sekci dokumentárních filmů. Žádný z nich sice nezvítězil, ale je nepochopitelné jak mohl porotě uniknout takový skvost jako byl bulharský dokument Čí je ta píseň? (rež.

Adela Peevo), v němž autorka jako reportérka pátrá po původu jedné balkánské písně, ke které se hlásí snad všechny tamní národy (Srbové, Bosňáci, Bulhaři, Albánci, Makedonci, Romové aj.). Scéna, při které je reportérka v Srbsku po zahrání bosňácké verze písně téměř zmlácena, vypovídá o balkánských traumatech dostatečně. Nejen operním ctitelům byl určen britský dokument Opera v obývacím pokoji (rež. Mira Erdevički, známá z předcházejícího pobytu u nás). Režisérka v Anglii objevila operního zpěváka Richarda Whitea, který se rozhodl uvést inscenaci Mozartova Únosu ze Serailu u něj doma na venkovském sídle v Claxtonu doslova v obývacím pokoji domu. Jazzové fanoušky zase potěšil švédský snímek Zblízka (rež. Jan Troell) o životě fotografa Georga Oddnera (oba přijeli do Varů), který začínal jako jazzový bubeník a v 50. letech fotil americkou jazzovou scénu. Střihový britský dokument Bodysong (rež. Simon Pummel) zase zachycuje dějiny filmu za doprovodu hudby Jonnyho Greenwooda ze skupiny Radiohead. Není v silách jednoho recenzenta zachytit i ostatní sekce, především soutěžní a další, kde zaznělo mnoho filmové hudby, jež samotná by mohla být námětem článku. I tak lze ale konstatovat, že trvá stálá obliba používání Bachovy hudby k filmům – v soutěži to byl francouzský snímek Strach a chvění (rež. Alain Corneau), v němž zážitky belgické hrdinky pracující v japonské firmě jsou doprovázeny Goldbergovými variacemi. Největší událostí na tomto poli bylo bezpochyby uvedení amerického snímku Hodiny (rež. Stephen Daldry) s hudbou amerického minimalisty Phillipa Glasse. Příběh tří žen (jedna z nich je spisovatelka Virginie Woolfová) byl uveden v sekci Horizonty – oceněné filmy a vrátíme se k němu až bude snímek uveden v našich kinech. Z americké filmové hudby si dále zapamatujme jméno Craig Wedren, jenž doprovodil dva skvělé snímky Laurel Canyon (rež. Lisa Cholodenko) a Roger Dodger (rež. Dylan Kidd). A nezapomeňme na příznivce africké hudby. Ti by si neměli nechat ujít kanadskosenegalský snímek Madame Broutte (rež. Moussa Sene Absa), který získal za hudbu Mameda Diabatteho i ocenění na festivalu

v Berlíně. Výborné polské jazzmeny Michala Urbaniaka a Urszulu Dudziak jsme zase slyšeli v animovaném snímku Eden (rež. Andrzej Czeczot). O obrovském vlivu politiky na hudbu a na osudy umělců svědčily tři snímky, které jsou především určeny divákům v bývalých totalitních státech. První – estonský hraný snímek Ty staré milostné dopisy (rež. Mati Poldre) – je skutečným příběhem skladatele a pianisty Raimonda Valgreho. Ten zahynul brzy po návratu ze sovětského gulagu ve věku 36 let, ale jeho písně se stačily stát trvalou součástí estonské hudební kultury. Druhý – maďarský soutěžní film Rozsovy písně (rež. Andor Szilágyi) se vrací do roku 1944 a na základě skutečné události líčí jednu absurdní podobu holocaustu. Skupina Židů se ukrývá v domě operního pěvce, který – přestože rovněž Žid – se zatím těší ochraně a nedotknutelnosti. Osobně ho však nikdy nespatří – pouze slyší jeho zpěv. Náš čtyřhodinový dokument Karla Vachka Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma je poslední částí režisérovy tetralogie Malý kapitalista. Typickou Vachkovou esejisticko-mixážní formou podává ostře kritický obraz naší současnosti, ale vrací se i do nedávné historie. Velice kontrovezně ve filmu zaznívají názory historika Jana Tesaře na činnost Václava Talicha, které by si zasloužily komentování ze strany dalších odborníků. To vše je ve filmu zarámováno hudbou Smetanova Dalibora během zkoušek Pitínského inscenace v Národním divadle. Na úplný závěr si tradičně nechávám sekci Poklady evropských filmových archívů. V ní byla ve Varech promítnuta restaurovaná verze filmu Karla Plicky Zem zpieva s hudbou Františka Škvora. Ve Varech ale zaznívala hudba i mimo promítací sály. Tak téměř každodenně účinkoval na Kolonádě Karlovarský symfonický orchestr (dirigent Miloš Formáček), který vystoupil i na zahajovacím a závěrečném ceremoniálu. Na Kolonádě proběhl i koncert Noty z filmů s muzikálovými i filmovými melodiemi v podání Heleny Vondráčkové a dalších hvězd naší pop music. Denně se hrálo před Thermálem a v rockových a jazzových klubech. Hudba prostě k MFF Karlovy Vary neoddělitelně patří. A nejdůležitější na konec. Ve Varech zvítězil v soutěži italský snímek Okno naproti (rež. Ferzana Ozpeteka), naši kandidáti Pupendo a slovenské Kruté radosti tentokrát neuspěly. VLADIMÍR ŘÍHA

14

Hr0309.indd 14

11.9.2003, 9:48:12

TELEVIZE

Hudební televize v červenci S reprízami pořadů bývá potíž. Většinou dopadají jako ta sudička z Ladových pohádek, co se kdesi zapovídala a teď si stěžuje, že starostovic Toníkovi v kolébce měla předpovědět, že se v šesti letech utopí, a „on se jí, klacek, zejtra, žení“. Na obrazovce můžeme často sledovat oslavy životních výročí, k nimž čas mezitím připočítal další hezkou řádku let, rozhovory o novinkách, které už dávno stačily zestárnout, a vize nadšených plánů, po nichž někdy zbylo jen to nadšení. A většinou se nikdo, ani programový moderátor, neobtěžuje diváky upozornit, ať v určitém ohledu berou věci s rezervou. Tuto výtku lze vztahovat i na opakování dokumentu Forte a piana, který byl v premiéře uveden v roce 2001 v rámci cyklu Ženy na přelomu tisíciletí. Režisérka Helena Třeštíková v něm zaznamenala pět let lidských i uměleckých osudů mezzosopranistky Dagmar Peckové. Jde o portrét ojedinělý svou otevřeností. Návrat na obrazovky si nepochybně zaslouží. Přesto diváka při jeho sledování dnes nemůže nenapadnout otázka, jak se asi život umělkyně vyvíjel dál, jak se ona sama teď dívá na tehdejší životní etapu atp. Méně bývá někdy dost Letní sezona není obvykle bohatá na větší počet špičkových kulturních událostí, což se musí zákonitě odrazit i v televizním programu. Přesto se dá říci, že se ČT v červenci podařilo připravit hned několik mimořádných zážitků. Chronologicky prvním byl záznam výjimečného projektu, provedení Berliozova Requiem na letošním 45. ročníku festivalu Smetanova Litomyšl. Byl odvysílán deset dnů po natočení v rámci svátečního programu v den sv. Cyrila a Metoděje. Jde o dílo působící na posluchače nejen svou vnitřní silou, ale i jistou vnější efektností a technickou náročností včetně mnohopočetnosti účinkujících, takže je dobře, že je ČT zachytila. Obzvlášť v prostředí tak vizuálně vděčném, jako je 2. nádvoří litomyšlského zámku. V úvodu koncertu promluvil dramaturg festivalu Vojtěch Stříteský a hovořil nejen zasvěceně, ale také „spatra“, což je dnes jev stále vzácnější. Za další událost měsíce lze označit americký dokument Zpívejte rychleji! Pobavit se na Wagnerovi – pokud nejde o nějakou vydařenou parodii – je téměř protimluv.

Pobavit se s Wagnerem, to je prakticky zcela vyloučeno. A přesto se to režisérovi Jonu Elsemu podařilo. A jak skvěle! Zachytil přípravy inscenace tetralogie Prsten Nibelungův v San Francisco Opera z odvrácené strany opony. Navíc nikoli z pohledu uměleckých tvůrců, nýbrž z pohledu technického personálu. Od zkoušek až po premiéru sledujeme jeho náročnou a dokonale secvičenou práci spolu s civilním životem zákulisí, kde se majestátnost Wagnerovy hudby mísí s inspicientským voláním typu „Všichni Nibelungové za Barbarou do kantýny!“ nebo „Prosím valkýry na rozcvičení do studia!“, a zároveň se bavíme svérázným kulisáckým komentováním celého díla. Tu „honičku o zlato, která zabere asi sedmnáct hodin“ a jejíž děj je „hrozně komplikovaný“, nám dokonce na závěr kamera ve výsledku zrychleně celou ukáže – a musí to být inscenace velevýpravná. Ale základním pocitem z tohoto snímku zůstává ona radostná člověčina, která se hned tak nevidí. Pokud je to jen trochu možné, přimlouval bych se za brzké opakování. Další velmi příjemný dojem vzbudilo také interview s někdejším prvním sólistou hamburského baletu, dnes choreografem a šéfem baletu Bavorské státní opery v Mnichově Ivanem Liškou v rámci cyklu Evropané (režie Gustav Skála). Vyznačovalo se naprostou přirozeností a uvolněností. Zajímavé bylo sledovat Liškovy „myslící“ oči, když se snažil co nejpoctivěji zodpovědět položené otázky a objasnit své názory (např. na problém experimentů, na oživování klasiky či na potřebnost zachování kulturní multipolarity). Setkání připomnělo skutečnost, kterou si ne vždy uvědomujeme – kolik odchovanců našeho baletního školství úspěšně působí na předních evropských scénách a to už v několika generacích! Ve znamení Bohuslava Martinů K mimořádným přínosům lze počítat jistě i záznam koncertu, který se konal koncem loňského roku v rámci Festivalu Bohuslava Martinů In memoriam dr. Miloše Šafránka, skladatelova přítele. Zážitek byl tím vzácnější, že Suitu z opery Julietta, 5. klavírní koncert se sólistou Emilem Leichnerem a Symfonické fantazie (6. symfonie) v provedení České filharmonie řídil Jiří Kout. A toho u nás za dirigentským pultem – a obzvlášť na koncertním pódiu – nevídáme tak často, jak by bylo žádoucí.

Léto vůbec probíhalo tak trochu v příjemném znamení Bohuslava Martinů. Bylo až překvapující, jak málo poznamenal čas životopisný dokument, který vznikl už v roce 1980, tedy krátce po převozu skladatelových ostatků do Poličky. Jde patrně o jeden z nejkomplexnějších portrétů Martinů vůbec. Byl natočen s velkou uměleckou citlivostí a lidskou poctivostí. Tak, jak to ve svých filmech s hudební tematikou uměl jeho autor, režisér Jaromil Jireš. I zde zvolil pro sebe typickou formu prolínání publicistické věcnosti s filmovou básní, využívající inscenovaných ukázek ze skladatelova díla. Po faktografické stránce je snímek cenný tím, že v něm najdeme např. vzácný náhodný záběr Martinů na pařížské ulici někdy ve třicátých letech, vzpomínky jeho přátel, Josefa Páleníčka a mimo obraz dokonce i Jana Zrzavého. Na dobu vzniku jsou tu dost výmluvně naznačeny i okolnosti skladatelova poválečného setrvání v cizině. Baladický ráz snímku, nazvanému prostě Bohuslav Martinů, dodávají krásné přírodní záběry z Vysočiny (kamera Jozef Ort-Šnep). Skladatelův odkaz byl připomenut také v magazínu Terra musica. Tentokrát v souvislosti s festivalem komorní hudby, který pořádá jeho rodná Polička. Je to akce jistě velmi prospěšná a zasluhující si propagaci, jen název Martinů Fest nezní ani česky, ani hezky, což si autor, tak bytostně spjatý s krásou své mateřštiny, snad ani nezaslouží. Co ještě měsíc přinesl Ve stejném vydání Terra musica zaujal rovněž fejeton Jana P. Kučery, věnovaný Richardu Wagnerovi. Sympatické bylo, že přes zjevnou úctu k jeho skladatelské velikosti se dotkl také ideových stínů, které na ní ulpívají. K nim mj. patří i Wagnerův pověstný antisemitismus. A protože židovská kultura se u nás netěšila příliš velké oficiální oblibě ani v dobách nedávných, je dobře, že nyní ony staré dluhy napravujeme. Jedné takové akci, večeru hudby židovských skladatelů 20. století, pořádaného v rámci letošního festivalu Concentus Moraviae, byl věnován nejdůležitější příspěvek měsíčníku Notes. V Koncertu ze Senátu vystoupilo Pražské kytarové kvarteto s programem, sahajícím od suity renesančních tanců libereckého rodáka Johanna Christopha Demantia až po Finále Štěpána Raka. Jen na okraj přiznávám, že nejsem příznivcem transkripcí, takže výběr z Prokofjevova Romea a Julie v úpravě pro čtyři kytary mně jaksi nesedí. JAROSLAV SOMEŠ

15

Hr0309.indd 15

11.9.2003, 9:48:13

D I VA D LO

Janáčkovy Hukvaldy trochu tápou Utíká to, festivalu Janáčkovy Hukvaldy už je letos deset let, a jeho zahájení tudíž bylo o něco slavnostnější nežli jindy. Však je čím se pochlubit. Jenže nemohu při veškerých sympatiích k tomuto podniku i k lidem kolem něho vážně nezapochybovat o jeho současném směřování. Je škoda, že se za těch deset let nepodařilo vybudovat odpovídající festivalové zázemí, zejména náhradní kryté hrací prostory. Málo platné, na přelomu června a července, kdy se odehrává hlavní část festivalu, tu bývá velmi nejisté počasí, byť letos vyšlo nad očekávání. Festival však

va) a také uplatnit oba divadelní dětské sbory, případně zapojit hukvaldské děti. Odpovídaly současnému úsilí podobných festivalů o vlastní tvorbu. Právě tato součást festivalu však stagnuje, letos se omezila pouze na premiéru operní buffy Zámečník (Le serruirer) Josefa Kohouta z roku 1764, která prodloužila řadu podobných inscenací vkusně režírovaných Iljou Rackem. Škoda jen, že letošní hudební nastudování vykazovalo příliš nepřesností, ovšem Martin Gurbaľ, Marianna Pillárová i Alina Farná předvedli pěkné pěvecké i herecké výkony, hůř se dařilo Peteru Svetlíkovi.

Z provedení Janáčkových Příhod lišky Bystroušky Moravskoslezského divadla Olomouc: zleva Hana Kostelecká (Zlatohřbítek) a Elena Gazdíková (Bystrouška) ve svatební scéně. Foto Lenka Šaldová

především neví, co chce. Jeho osou původně byly produkce přímo umístěné do zdejšího přírodního prostředí, zejména do různých zákoutí hukvaldského hradu. Umožňovaly specificky inscenovat dramaturgicky neobvyklé či v divadle nerealizovatelné kusy (modelovým příkladem budiž Brittenova Archa Noemo-

Skutečný divadelní projekt však jubilejní Hukvaldy neměly a sotva ho mohlo nahradit zopakování loňské fascinující inscenace Burianovy Vojny. Původní představu, že festival bude především operní, či přesněji řečeno hudebně divadelní (hrál se tu i původní muzikál a Luděk Golat, hlavní iniciátor

těchto akcí, sem přivedl kromě operního i činoherní soubor) omezilo právě nedostatečné zázemí. Letos se v amfiteátru velmi úspěšně hrály pouze olomoucká inscenace Příhod lišky Bystroušky Leoše Janáčka a ostravská inscenace Čerta a Káči Antonína Dvořáka. V prostoru Hradu se pak hrála též činohra, a sice opavská inscenace Shakespearovy hry Sen noci svatojánské. Pokračovaly komorní až experimentální operní produkce, které sice festivalové dění vhodně oživují, ovšem pouze pokud jsou umístěné v logickém dramaturgickém kontextu. Pozoruhodná komorní jednoaktovka Víta Zouhara Coronide, která postmoderně minimalistickou metodou oživuje barokní operní tvar, tentokrát na Hukvaldech visela ve vzduchoprázdnu. Bohužel jsem neviděl ani jeden ze dvou muzikálů, jimiž se festival zřejmě přibližuje mladým posluchačům (Jáchym aneb cesta kolem světa – studenti katedry hudební výchovy Ostravské univerzity, Gypsy Roots ze Státní opery Banská Bystrica – počasí umožnilo sehrát ho v amfiteátru). Pokračovala také baletní vystoupení janáčkovským programem Pražského komorního baletu. Festival tlumí vlastní tvorbu, ale rozšiřuje dobu konání (letos dvacet hracích dnů od 20. 6. do 12. 8.!) a spektrum produkcí, zejména koncertních. Nárůst počtu koncertů je zřejmý, a spolu s ním snaha získat známé tváře, včetně zahraničních. Jenže jednotlivé koncerty značně kolísají až příliš pestrou dramaturgií a kvalitou. Janáček zůstal páteří festivalu, v symfonickém programu ho doprovodili dokonce Messiaen, Kodály, Ravel a dokonce Mahler (první symfonie!). Na festivalu hrály soubory DAMA DAMA, Fénix Ensemble či Brno Brass Band a další různá komorní sdružení včetně amerického Poetica Musica a frekventantů mezinárodních klarinetových kurzů na Ostravské univerzitě. A také renomovaní sólisté jako například klavíristé Igor a Renata Ardaševovi, Petr Jiříkovský či Karel Košárek. Jakoby pořadatelé chtěli nabídnout od všeho. Absolvoval jsem pouze vivaldiovský program, který předvedli Solisti di Praga s kytaristou Lubomírem Brabcem, jenž uchvátil posluchače víc světáckým vystupováním nežli hodně problematickou kvalitou své hry. Souhra s orchestrem vázla natolik, že jsem pochyboval, nakolik koncert vůbec společně zkoušeli. Poté vystou-

16

Hr0309.indd 16

11.9.2003, 9:48:13

D I VA D LO

pila v malé hradní kapli harfenistka Jana Boušková a co si o dramaturgii festivalu myslet, když jedno z čísel programu byl Sen lásky Franze Liszta. Boušková ovšem odvedla profesionální výkon, přestože se posluchači do kaple nevešli, a proto nechali pořadatelé otevřené dveře, za nimiž co chvíli kdosi hlasitě mluvil či štěkal pes.

Janáčkovy Hukvaldy v jubilejním ročníku prostě po mém soudu mylně vsadily na jména a kvantitu místo na kvalitu a vlastní tvorbu. Organizátoři budou muset další cestu festivalu důkladně promyslet a pořádně definovat smysl, cíle a adresáta svého snažení. JOSEF HERMAN

Dvořákův JAKOBÍN v Opavě Moc dobře nedopadla. Rozumějme premiéra opery Antonína Dvořáka Jakobín ve Slezském divadle v Opavě. Nejvíc se na tom podepsalo tempově rozhárané hudební pojetí dirigenta Bohumila Vaňkáta, který také nevypracoval potřebnou souhru orchestru ani neudržel temporytmický soulad orchestru s pěvci. V nedbalkách se nechali přistihnout i mnozí orchestrální hráči, kteří se dopouštěli přílišných chyb. Zdejší sbor střídal s přispěním dirigenta horší okamžiky (zvláště mužská část!) s lepšími – třeba ve školní scéně na začátku 2. jednání spolu s dobře

připraveným dětským sborem Domino. Je znát, že děti mají dobrou průpravu nejen koncertní, ale také jevištní častou spoluprací právě s opavskou operou. Jaksi provozně unavená byla scéna Martina Víška, zvláště v prvním jednání připomínající rádoby folklórní festivaly z před půl stoletím studeným, jakoby překližkovým dřevem a pozadím se stylizovanými chaloupkami – jen legrační socha Jana Nepomuckého byla odjinud. Vše dorazily zavěšené větve stromů a obvykle stylizované a nažehlené kostýmy Růženy Švecové. Nezbývá nežli si postesknout

Zleva Olga Procházková, Jaroslav Dvorský a Evžen Trupar

Foto Jiří Kristian

nad scénografickou setrvačností většiny opavských inscenací – ty, které vítězí na festivalu OPERA, jsou čestnými výjimkami, nikoli pravidlem! V nepříliš inspirativním prostředí se režisér Václav Věžník snažil rozehrát přirozené jednání postav a leckdy se mu to dařilo, pokud sám situace poněkud nepřekombinoval – tak na konci druhého jednání nechal Jiřího jako zvěda plížit se školní světničkou za Bohušem a Adolfem a naslouchat, jen aby vcelku zbytečně dovodil, že Jiří ví o Adolfově podvodu. Sboristy nechal pravděpodobnostně reagovat na situaci, nejvíc si zahráli ve školní scéně, kdy se mohli pošťuchovat a dovádět, Purkrabího pak režisér nechal dokonce rádoby komicky upadnout při nabízení tanečku Terince!! Asi aby bylo veseleji, vkus však hodně zaplakal. Dalibor Hrda se ostatně k přehrávání v této roli nedal příliš pobízet, možná proto, že je pěvecky přece jen mimo jeho spíše barytonový obor – potřebné hloubky nepředvedl. Jeho pojetí postavy však nebylo nesympatické, ostatně právě sólisté jsou tím lepším v inscenaci, byť je tu více hostů, nežli bývá v Opavě zvykem. Brněnský Richard Novák premiéru ozdobil osobitým provedením Hraběte Viléma z Harasova, ostravský Vojtěch Kupka však postavu Bohuše zatížil přílišným vibratem a Tereza Halamová zatím v roli Terinky nepředvedla nosnou kantilénu, leč její výkon rozhodně slibuje dobrou budoucnost. Daleko horší bylo, že si domácí Michal Vojta Jiřího stylově spletl s italskými hrdiny. Pěkně zvládla postavu Julie Katarína Vovková, byť také její hlas trochu vibruje, dobře zvládl Adolfa Peter Schubert. Výtečně si pak s postavou učitele Bendy pohrál Alexandr Vovk – zpíval i hrál ušlechtile, bez násilí, přesně intonoval a zejména s porozuměním věci a srozumitelně artikuloval český text. Je ovšem na postavu příliš mladý, což se projevilo občas přehrávanými gesty a myslím zbytečně silným líčením. Vcelku je to inscenace názorem obstarožní a provedením hodně děravá. JOSEF HERMAN Antonín Dvořák: Jakobín, opera o třech dějstvích na slova Marie Červinkové-Riegrové. Dirigent Bohumil Vaňkát, režie Václav Věžník, scéna Martin Víšek, kostýmy Růžena Švecová, sbormistr Kremena Peschakova, premiéra ve Slezském divadle v Opavě 15. 6. 2003.

17

Hr0309.indd 17

11.9.2003, 9:48:14

D I VA D LO

Světová premiéra opery B. Martinů v Českých Budějovicích Poznané dílo Bohuslava Martinů se v posledních letech stále obohacuje o další skvělé kompozice. O některých se vskutku nevědělo, o mnohých ano, jenom se na ně ještě jaksi nedostalo, případně bylo jejich uvedení spojeno s různými obtížemi dochovaného notového materiálu. O opeře Den dobročinnosti se dlouho nevědělo takřka nic, navíc tříaktovou operu skladatel nedokončil, skončil těsně před závěrem druhého dějství, a proto se zdánlivě ztracená partitura pokládala jen za jakousi skicu. Nejčerstvější zasvěcené informace lze tudíž nalézt prakticky jen v programu k prvnímu uvedení díla v Jihočeském divadle Českých Budějovicích z pera dirigenta Milana Kaňáka, odkud faktograficky čerpá i tento článek. V předchozí české i zahraniční martinůovské literatuře navíc opera figurovala pod zkresleným názvem Týden dobročinnosti podle francouzského názvu Le semaine de bonté, knižně poprvé existenci partitury zachytil až Jaroslav Mihule (Martinů – osud skladatele, Praha 2002). Torzo partitury a klavírního výtahu se dochovalo v archivu švýcarského dirigenta Paula Sachera, kopii získal někdy v polovině 90. let dirigent a znalec opery 20. století Václav Nosek přičiněním Institutu Bohuslava Martinů, jenže smrtelná nemoc mu znemožnila dokončit přípravu opery k uvedení. Zadal překlad německé verze libreta, na níž Martinů operu komponoval, Vladimíru Fuxovi, a dokončení muzikologické přípravy odkázal dirigentovi Milanu Kaňákovi, jenž dochovanou partituru pečlivě zrevidoval a připravil k praktickému provedení. Světovou premiéru opery věnoval právě Václavu Noskovi, jenž dílo Bohuslava Martinů (a dalších velikánů 20. století) u nás prosazoval už od 60. let jako brněnský operní dramaturg. Opera tvoří jakýsi přirozený mezník mezi jazzovými a dadaistickými hříčkami Martinů z 20. let, končícími operou Tři přání, a velkými kompozicemi z poloviny 30. let. Na opeře skladatel pracoval v Paříži od konce roku 1930 do dubna 1931 a za zhruba čtyři měsíce prakticky dokončil dvě jednání v partituře a zčásti

i v klavírním výtahu. Proč náhle ukončil práci na takřka hotovém díle není zcela jasné, nejspíš lze podpořit domněnku Milana Kaňáka, že se tak stalo z existenčních důvodů – Martinů se tehdy oženil s Charlottou Quennehen a nebyl v dobré finanční situaci. Proto se tedy věnoval kompozicím na zakázku a další výdělečné činnosti, dokončoval Špalíček pro Národ-

B. Martinů v litografii akademického malíře Vladimíra Suchánka Reprofoto Pavel Neumann

ní divadlo, ale opustil rozepsanou operu, pro kterou nenašel ani nakladatele, ani divadlo, které by ji uvedlo. V každém případě právě Dnem dobročinnosti začala delší, zhruba dvouletá přestávka skladatele v operní tvorbě, následující Hry o Marii vznikaly až v letech 1933-1934. Milan Kaňák kromě základní editorské práce musel spolu s režisérem Josefem Průdkem vyřešit především nedokončené pasáže opery. Nešli dnes obvyklou cestou dokomponování chybějícího materiálu, ale cestou inscenační. Třetí jednání prostě odehráli v úsporné podobě ryze činoherně, což bylo dobře možné už vzhledem

k velkému objemu mluvených pasáží u Martinů. Zároveň tomuto řešení nahrál i velmi neobvyklý tvar opery, podtržený skutečností, že se v ní prolínají hudební prvky mladého Bohuslava Martinů z jazzových a dadaistických 20. let s názvuky vrcholných kompozic následujícího dvacetiletí. Jinak řečeno, bylo přirozené využít neobvyklosti opery k neobvyklému, přitom účinnému a vůči skladateli pietnímu dramaturgickému a jevištnímu řešení. Příběh, jenž napsal Georges Ribemont-Dessaignes na námět Ilji Erenburga, je v zásadě jednoduchý, skýtá však prostor pro mnohé vážnější, komické i doslova ztřeštěné situace, které jsou hlavní náplní opery. Už stavba příběhu tedy připomíná revuální princip jednoduché dějové nitky, na níž jsou navlečena jednotlivá hudební čísla. Tou nitkou je tu bláznivá cesta dvou prostomyslných a navíc opilých venkovských chasníků Lukáše a Nikoly do Paříže konat dobré skutky na vyhlášeném Dnu dobročinnosti, navíc cesta fiktivní, pouze v opileckém snu, neboť zmoženi vínem usnuli na nádraží a do Paříže vůbec nedojeli. Co se jim přitom všechno přihodilo, tvoří pak ony navlečené situace. Martinů stejně jako v předešlých operách komponuje symfonicky pojaté věty, vnějškově je nedramatizuje, ale do proudu průzračné komorní hudby vkládá nejrůznější významové a zvukové segmenty a lze tedy ať už uvnitř obsáhlejších pasáží (v prvním jednání) nebo mezi kratšími samostatnými úseky (2. dějství) rozeznat ona „revuální“ čísla. Melodika jednotlivých „promluv“ zhruba vychází z recitativu, to jest obsahuje jistý podíl zvukové nápodoby melodie řeči v určité situaci a afektu, ale skladatel se jí vůbec nenechává spoutat – právě onen volný asociativní proud hudební fantazie dává dílu dramatický tah a nese ho stále oněch pomyslných deset centimentů nad realitou. Martinů začal operu bukolickou scénou, v níž hojně využil hoboj a klidnou zpěvní melodiku, ovlivněnou halekačkami (však je to v přímém sousedství Špalíčku). Z toho i z dalších vážných pasáží opery, lze usuzovat, že skladateli nešlo jednoznačně o buffu, což opět přispívá

18

Hr0309.indd 18

11.9.2003, 9:48:15

D I VA D LO

k neobvyklému formálnímu tvaru. V Budějovicích ovšem, a nikoli ke škodě věci, už z první bukolické scény udělali pěknou švandu, pasačka Plavá totiž hledištěm přivedla na jeviště krávy pěkných ženských tvarů a krásných nohou v rozkošných punčoškách. V následném velkém sboru „Je poledne“ už lze zaslechnout melodické a harmonické obraty zralého Martinů, zvláště v krátkých vstupech orchestru. Už v opeře poněkud upozaděné jazzové inspirace se spíše vracejí v pařížských scénách (v krátké předehře k druhému jednání). Martinů se přitom nerozpakoval přímočaře zhudebnit až drasticky komické situace – hned v prvním jednání je náves plná opilců, kteří se mezi sebou v pěkné vřavě poperou. Předchází tomu hudebně vtipně charakterizovaná hádka dvou drben vedená vysokými ječivými tóny, hlavní urážka, po které už následují jen facky, je však pronesena, a tudíž ozvláštněna činoherně. Vůbec Martinů ponechával zvláště obhroublejší lidové hovory v mluvené próze, která je však přirozenou temporytmickou součástí partitury, například v inkriminované scéně mluvené promluvy kontrapunkticky doplňovaly krátké vstupy sboru. Skladatel

se tím vyhnul problematickému zhudebnění takových míst a dodal spád dění, které v podobných případech (a známe to i od velkých mistrů komické opery), málo platné, hudba zdržuje. Martinů také s oblibou kladl vedle sebe ostře kontrastní pasáže, tak například zmíněnou rvačku lomil jímavým vstupem malého chlapce (v Budějovicích bohužel příliš intonačně nejistého) a dalším ostrým střihem přešel k prokomponované komické scéně pošťáka přinášejícího mimo jiné informaci o Dnu dobročinnosti. Lukáš s Nikolou se poté vydávají na nádraží s demižony vína, z nichž se notně posilňují, při čekání na vlak usnou a opera se opět lomí do prvního snu o zlém světě, který je zpola vážný a zpola komický, rozhodně pak groteskní. Martinů tyto pasáže charakterizuje dlouhými tremoly smyčců doprovázejících základní melodii v sólových houslích, do níž prolíná sborový popis špatností tohoto světa – dlouhé pasáže a cappella, kontrapunktické, od jednohlasu úsečných sdělení až po chaos rozčilených hádavých a křičících hlasů. Jeden z vrcholů opery a kompozičně velmi originální místo. Mikropříběh tohoto snu vlastně předznamenává všechny další události – oba

kumpány jako Supermany zachránce přivádějí do Paříže andělské chóry, jež zase ostře kontrastují s předchozím chaosem. A opět, přestože je situace v zásadě komická, samotná hudba je opravdově vážná, bez stínu ironie nebo zlehčení, když v přehledné melodii i harmonii tlumočí přikázání, že člověk má být dobrý. Ironicky věcně tuto idylku shodí až samotné rozvíjení situace, další z možných ostrých lomů – Supermani zachraňují před Zlým mužem jeho ženu a dceru, ale obě ženy se k násilníkovi rychle vracejí ve chvíli, kdy dostane peníze! První jednání končí dalším hudebním a jevištním zmatkem, jemuž dominují bicí – do jejich rachotu zní hlášení a pak i samotný odjezd vlaku na Paříž. Vůbec jsou v rytmicky složité partituře pro neobvykle obsazený malý orchestr bohatě využité bicí nástroje, klavír a také dechy, zvláště dřeva. I to spolu s polytonalitou a polyrytmikou zdůrazňuje moderní zvuk 20. a 30. let a také evokuje souvislosti s tehdejším revuálním a spíše ještě rodícím se muzikálovým divadlem. Jak v některých pasážích nevzpomenout Gershwinova Američana v Paříži! Správně českobudějovičtí použili ve scénách pouličního chaosu zvuky

Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž člen E.M.C.Y., 26. ročník

PLZEŇ 1.–7. března 2004 Další informace: Konzervatoř Plzeň Kopeckého sady 10, 301 00 PLZEŇ Tel.: +420 377 226 325 +420 377 226 387 Fax: +420 377 226 387 E-mail: [email protected]

I. kategorie: horní věkový limit 16 let II. kategorie: horní věkový limit 20 let III. kategorie: horní věkový limit 30 let Uzávěrka přihlášek: 31. 12. 2003 Pro všechna soutěžní vystoupení bude použit klavír značky YAMAHA.

19

Hr0309.indd 19

11.9.2003, 9:48:18

D I VA D LO

houkaček, motorů apod. Stylově je tedy partitura značně disparátní, záměrně a vzhledem k účelu rozhodně účinně – je to její patrně nejvýraznější rys. Právě v této mnohosti vznikl prostor zmíněného setkání hudebního jazyka mladého Martinů 20. let s jeho vrcholnými kompozicemi 30. a 40. let. Zvláště pozoruhodná je dramatická výstavba opery, pro níž těžko najít pandán nejen v operní, ale vůbec hudebně diva-

Z inscenace

delní literatuře. Jestliže moderní hudební divadlo zpravidla pracuje s určitou periodicitou a vzájemnou sounáležitostí částí, Den dobročinnosti se odvíjí lineárně od scény ke scéně bez zřetelných zpětných vazeb. Při poslechu to vyvolává zvláštní dojem neukončenosti, jednosměrné cesty, zároveň to dále znejisťuje operní formu – i proto tahle opera více nežli jiné koresponduje s činoherním vaudevillem, či, jak už bylo řečeno, v té době se ustavujícím muzikálem. Je to ovšem jen vyhrocený výraz skladatelova obecného zvyku odvozovat vždy jedinečnou formální logiku svých oper ze samotného libreta, to jest přesněji řečeno z rozvíjení příběhu a z toho plynoucích dramatických situací. Mimochodem – myslím, že právě proto také Martinů nikdy nenechá své postavy přerůst logiku příběhu, ale zasazuje je do

přesných dějových a situačních siločar. To jest prioritní je pro něho právě příběh a způsob jeho vedení a rozvíjení, až z něho se odvozují, ovšem nikoli realistickou, ale asociativní metodou, postavy samé, jejich jednání a především jejich zpěv. Nakolik by Martinů využil principu návratu k hudbě prvního jednání ve třetím jednání opery, kde se dle libreta přímo nabízí, je ovšem už nezodpověditelnou otázkou.

Foto Bohuslava Maříková

Leč vraťme se ke struktuře situací Dne dobročinnosti konkrétně. Tři dějství českobudějovického provedení jsou v zásadě dle libreta rozloženy symetricky – krajní dvě se odehrávají v nejmenované francouzské vísce, prostřední v Paříži. Českobudějovičtí šli správnou cestou, když třetí dějství pojali jen jako krátkou pointu dříve rozehrané anekdoty – oba opilci ke gaudiu vesničanů procitnou ze sna, zválení a doslova jako z popelnice, což lze chápat i jako nenásilné, ironické až sarkastické poslání oprávněné průběhem skladby – i samotná dobročinnost je tím pádem degradovaná na pouhý opilecký sen, nereálnou chiméru odsouzenou k odhození mezi odpadky, byť se nám to nehodí do krámu ušlechtilého operního divadla. Dle dochovaného libreta se však vesničané, když se dost nasmáli neúspěšným dob-

rodincům, odebrali do kostela a opera tak měla končit velikonočním zpěvem. Tedy vážně, či spíše asi smírně, čemuž českobudějovičtí dostáli převzetím Aleluja z Mariken z Limoges, tedy hudby dobově a stylově tedy příbuzné. Dnes bych sice přivítal cyničtější vyústění, kdyby se končilo halasným výsměchem vesničanů slovu „Dobrota“. Jenže by chybělo hudební finále, když se třetí dějství hraje jako činohra, a pak, českobudějovičtí závěr pojali jako poctu skladatelovu géniu – proto v závěru rozsvítili v hledišti ke společnému poslechu nahrávky Aleluja. Inu, také možno. Charakteristická je však stavba prvních dvou dějství, zejména druhého. To je jaksi zbytnělé, neboť obsahuje jádro opery – řadu příhod dvou kumpánů v metropoli, první je formálně vlastně dlouhou expozicí a specifickým žánrovým obrázkem. První dějství Martinů rozdělil na dvě nestejné scény – první, ona bukolická idylka, je vlastně zvláštní předehrou (skutečnou předehru opera nemá, nepočítáme-li zhruba čtyřicetivteřinové preludium), druhá pak bez dalšího vnějšího členění obsahuje zhruba čtyři relativně samostatné celky – rušný život na vesnickém rynku (ženy drbou a muži se opíjejí do němoty), hádku a rvačku žen a posléze všech se všemi, příjezd pošťáka a informaci o vyhlášení dne dobročinnosti, a konečně cestu kumpánů na nádraží a první opilecký sen o zlém světě. Kdybychom usilovali rozčlenit operu ryze hudebně, došli bychom k ještě méně přehlednému výsledku – Martinů prostě podle dramatické potřeby mění charakter hudby a to, co bychom snad chtěli označit za jednotlivá hudební „čísla“, nevzniklo hudební, ale dramatickou logikou. Druhé jednání je naopak členěno daleko důsledněji na devět částí, které českobudějovičtí označili za pravidelně se střídající scény a předscény. Vycházeli z určitých skladatelových náznaků scénických poznámek v partituře (použití revuálky – tedy vlastně vytvoření předscény) a patrně vystihli úmysl Martinů zaručit rychlé proměny scény bez přerušení hudebního toku. Střídání předscén a scén vychází ze vzoru francouzských komedií (mimochodem – stejnou stavbu má i Vest pocket revue V+W) – zatímco se hraje na předscéně, vyměňuje se dekorace scény. Tedy princip dobře známý ze zábavného divadla, což můžeme považovat za další indicii inspirace této opery revuálním divadlem. Průběh druhého dějství je opět řadou komických

20

Hr0309.indd 20

11.9.2003, 9:48:21

D I VA D LO

až sarkastických a drsných i vážnějších tru. Základem úspěchu kromě toho bylo ny nasměroval k hravé až drastické příhod dobrodinců při jejich naprosto šikovné obsazení, které jako za zdejších nadsázce, včetně individualizovaných neúspěšné cestě Paříží: nejprve pohoří dřívějších časů a v souladu se stylovými postav sboru. Zmiňme alespoň Kateřipři snaze ochránit slečnu před deštěm požadavky inscenace vycházelo z dobrého nu Hájovskou, která koketně rozehrála krásnou pasačku Plavou, pod svým deštníkem; poté se Romanu Strnadovou jako rozhodnou hledat lidi potřebpěkně ostrou a nevděčnou, né dobročinnosti v informační skoro utonulou nevěstu Zoufakanceláři; způsobí zmatek na lou, Vítězslavu Bobákovou křižovatce; postarají se o májako upovídanou Domovnici, lem utopenou nevěstu, která Dagmar Volfovou coby v sebevražedném úmyslu skostatnou rozšafnou Ženskou čila do Seiny, ale ta jim sprosa Miloslava Veselého coby tě vynadá a pak sama tvrdě Kostelníka. Šťastná byla vyžene žebráka škemrajícího i volba scénického řešení, koso almužnu; později na tržišti týmy muzikálově věrohodné sice dobrodinci přimějí kupui názorné, dějiště určena jen jící, aby žebráka obdarovali, nezbytnými vtipnými charakale ti ho tak zavalí jídlem, to teristikami, pěkně evokujícími jest groteskně dovedou pomoc pařížské reálie někdy před sto bližnímu svému ad absurdum, lety. Obému dodali výtvarníci že jim ho žebrák začne vztekle Françoise Terrone a Philházet zpět a teprve když vše lipe Godefroid francouzský zničí, jde spokojeně znovu esprit. Na pohybově náročné žebrat; nakonec se dobrodinci inscenaci se výrazně podesnaží najít potřebné pomoci psal též Jiří Hruška. Je v domech, narazí však na třeba s uspokojením kvitovat arogantní domovníky, chytnou tedy košťata a alespoň se také velmi dovedné zvládnutí snaží horečně uklízet. Všechmluvených pasáží, bez stínu no je ale absurdně k ničemu, obvyklých zpěvavých manýr, nikdo o dobročinnost nestojí, které by právě toto dílo výrazani ji nechce přijímat, natož ně poškodily. dávat. Velmi aktuální v dnešČeskobudějovičtí tedy poní spotřební společnosti! Práprvé nastudovali dílo, které vě s košťaty a popelnicemi se by si zasloužilo zájem i jiných kumpáni proberou ze sna ve divadel a myslím, že se může třetím jednání, plynule v inscestát trvalou součástí současnaci propojeném s jednáním né martinůovské dramaturgie druhým. nejen pro své hudební kvality, Světová premiéra Dne dobale také pro vtipné nekonvenčročinnosti rozhodně završila ní libreto a tvar blížící se oriosmileté působení Milana Zleva Daniel Klán (Lukáš) a Svatopluk Sem (Nikola) ginálním způsobem dobrému Foto Bohuslava Maříková muzikálu. Ostatně už námět Kaňáka v českobudějovické opeře, z níž v říjnu odchází jako šéf do hereckého potenciálu a osobností česko- cesty dvou prosťáčků do Paříže a jejich Brna. Je zřejmé, že jeho hlavní šéfov- budějovických sólistů. V hlavních rolích střet s kypícím životem velkoměsta přece skou silou je dramaturgie, pečlivá práce opilých dobrodinců Lukáše a Nikoly se připomíná přinejmenším Hello Dolly. s partiturou a vztah k operní moderně blýskli Daniel Klán a Svatopluk Sem, JOSEF HERMAN 20. století. Pro tu by mohl mít v Brně více oba vyčouhlí, samá ruka samá noha, prostoru nežli v Budějovicích, protože při ideálně sehráli neohrabanost a upřímveškeré úctě ke zdejšímu souboru byla né prosťáctví svých postav. V košilích, Bohuslav Martinů: Den dobročinnosti opera Den dobročinnosti přece jen na čepicích a v kalhotech na kšandách byli (Der Wohltätigkeitstag), libreto Georges Risamých hranicích jeho interpretačních vskutku spíše z muzikálového nežli oper- bemont-Dessaignes na námět Ilji Erenburga, možností. Ale všichni na jevišti nechali ního světa, situace dováděli do správně německý překlad Camill Hoffmann, český překlad Vladimír Fux. Revize partitury, husrdce a není na místě cokoli vyčítat, neboť přehrávaných detailů gesticky, mimicky dební nastudování a dirigent Milan Kaňák, výsledek byl hudebně a zvláště jevištně a zejména pohybově – excelentní! Účel- režisér Josef Průdek, scéna Philippe Godefrespektovatelný. A že na provedení této né vedení postav ostatně patří k silným roid, kostýmy Françoise Terrone, sbormistři nesnadné partitury i odpovídajícího je- stránkám režií Josefa Průdka, což tu Martin Peschík a Karel Fráňa, světová premivištního tvaru bylo třeba udělat hodně prokázal i na dalších takřka třiceti (!) už éra v historické budově Jihočeského divadla tvrdé práce, zejména ve sboru a orches- vysloveně epizodních postavách – všech- v Českých Budějovicích 28. 3. 2003.

21

Hr0309.indd 21

11.9.2003, 9:48:21

D I VA D LO

SEDLÁK KAVALÍR a MODROVOUS v Ostravě Po Rigolettovi přišel na konci sezony inscenátorský tým Luděk Golat – Jaroslav Malina v ostravském Národním divadle moravskoslezském s pozoruhodným spojením Mascagniho Sedláka kavalíra s Bartókovým Modrovousovým hradem. Sedlák kavalír se odehrává na prostranství obklopeném plošnými náznaky architektur – scéna evokuje reálné prostředí sicilského městečka (jen s jakýmsi pohádkovým nádechem), ale především je poetickým prostorem. Zdivo a s ním celá nálada jeviště se svícením proměňuje od pronikavě bílé po žlutě hnědou (velmi působivá je pozvolná světelná proměna prázdného jeviště při intermezzu). Nelpí se tu na pravděpodobnosti: pod portál sjedou italské vlajky a rámy, nad jevištěm se vznášejí andělé připoutaní k provazišti. To při pašijové hře, kterou sbor ve svém prvním výstupu zkouší a pak přímo odehraje – originální řešení, poučené (stejně jako kostýmy) autentickým sicilským prostředím, tamějšími slavnostmi. Silný příběh sólisté hrají jasnými gesty, převážně oproštěnými od operácké machy, režisér je staví do přehledných situací a vztahů. Sebevědomá, „šťavnatá“ Lola (jedna písnička Erice Šporerové stačí, aby se zapsala do paměti) podvádí Alfia. Ten bez nenávisti, ale tvrdě, bez slitování vyzývá svého rivala k vyrovnání účtů (Alexandr Podolchov výrazově vyniká především po prozrazení nevěry). V centru samozřejmě stojí zoufalá Iwona Noszczyk – Santuzza, prudce útočící i odevzdaná, a Turiddu – Stanislav Matis, kterému jsou její výčitky nepříjemné, snaží se ji nerudně setřást. Mazlivě vychutnává písničku o víně. A pak velmi lítostivě Alfia prosí o odpuštění a neméně bolestně se loučí s matkou (a jejím prostřednictvím též se Santuzzou). Živelné výkony, velké hlasy – oběma partům by slušelo méně forte, Noszcyk již není hlasově v plné formě, ale i tak dokáží přesně vyjádřit emoci situace, postavy. Dirigent Tyrone Paterson citlivě rozlišuje charakter jednotlivých situací, od tiše, jemně začínající lyrické předehry v pomalém tempu, přes váhavou, tesknou píseň Turiddu a poklidnou první sborovou

scénu (sbor je přesný technicky i výrazově) až k bodům, v nichž graduje drama (hádka Turidda se Santuzzou a výbuch Alfia), aby se v zápětí zase zklidnilo. Modrovousův hrad je básnicko-filosofické podobenství, které by se snad dalo zjednodušit takto: Judit otvírá sedmero bran hradu – obraz hledání vstupu do Modrovousova srdce, duše. Miluje ho a chce poznat jeho tajemství. Vnést světlo do temného hradu, i do Modrovousova života. Za sedmou branou najde jeho bývalé ženy, krásné, ale neživotné, jen uzavřené ve snu či vzpomínce. Ač se brání, Modrovous ji též ozdobí a zavře za sedmou bránu. A zase zůstává sám. Stěna dominující jevišti (uprostřed s vchodem zakrytým závěsem – oponou) mi připomíná vstup do jakéhosi pouťového domu hrůzy. Svícení, které hrálo důležitou roli již v první části večera, je tady hlavním hráčem. Judit neotvírá brány, pokynem ruky rozsvítí další kamínek zdi – mozaiky a změní celé nasvícení jeviště (barevné světlo vrhané z různých stran). Řešení stírá odlišnost jednotlivých komnat (v libretu mučírna, zbrojnice, klenotnice, zahrada, daleké země, slzavé jezero), podporuje metaforické vnímání situace, ale je v něm nebezpečí jednotvárnosti. Proměny situace mezi Judit a Modrovousem se snaží režisér vyjadřovat i pohybem obou po jevišti – v základě však je Modrovous nehybným hlídačem bran a Judit kolem něj nepříliš určitě krouží. A tak není snadné udržet pozornost a usledovat odstíny hovoru. To ale především proto, že zcela chybí jedna rovina vnímání – porozumění textu: zpívá se totiž maďarsky. Filosofická stránka ustupuje do pozadí, zůstává pulzování vztahu mezi mužem a ženou. Zaznívá z impresionistického proudu orchestrální hudby (orchestr hraje i v druhé části večera precizně, dokáže vyjádřit vzrušené plochy, napětí ve zdánlivém zklidnění i vskutku lyrické, nostalgické pasáže), vyzpívávají ho oba vskutku skvělí představitelé. Martin Gurbaľ je pro mě stále rostoucí hvězdou, která má před sebou velkou kariéru: tady zní jeho hlas nejprve vemlouvavě, pak nabírá na naléhavosti, až se ztiší, zesmut-

ní. Agnieszka Zwierko na Modrovouse hned útočí, hluboký hlas zní hrozivě, hned zazní její hlas jemně, zakřiknutě či prosebně. Myslím si, že by český překlad napomohl přesnějšímu, rozmanitějšímu vnímání díla – na první poslech (a pohled) zůstává spíše matný celkový dojem z barevné hudby a sugestivního pěveckého projevu – byť se strhujícími místy. LENKA ŠALDOVÁ Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – P. Mascagni: Sedlák kavalír + Béla Bartók: Modrovousův hrad. Dirigent Tyrone Paterson, režie Luděk Golat, scéna Jaroslav Malina, kostýmy Helena Anýžová, choreografie Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra 14. 6. 2003.

Kam míří operní divadlo… Velké divadelní události se v posledních letech často odehrávaly v opeře. Brněnská Salome, liberecký Otello, Pád domu Usherů a Bubu z Montparnassu ve Státní opeře Praha, Šárka, Bloud či Samson a Dalila v Plzni – a především Radokovy inscenace v Národním divadle (Lady Macbeth Mcenského újezdu a Wozzek) a tamtéž ještě Pountneyho Julietta a Čertova stěna či Wilsonův Osud vzbuzovaly zaslouženou pozornost divadelníků i publicistů. Ohlížím-li se za uplynulou operní sezonou (ze které jsem neviděla jen Prodanou nevěstu v Ústí, Bohému v Olomouci a La traviatu v Plzni), není mi příliš veselo. Najdou se v ní dobré, ba i výborné inscenace, ale také nějak příliš mnoho rutiny a dokonce odbyté práce. A událost, která by zazářila v celém divadelním kontextu, žádná. Plzeňské hledání pokračuje Cením si snah plzeňského vedení, ač některé místní inscenace považuji za hlou-

22

Hr0309.indd 22

11.9.2003, 9:48:22

D I VA D LO

pé ústřely: v této sezoně Plachého Sílu osudu, která se sice tváří jako další krok při hledání, jak inscenovat operu, ale ve skutečnosti je to především ukázka amatérismu a nedůvěry v operu i v její diváky. Vážím si toho, že se v Plzni otevírají jak režisérům mimo operu (Martin Čičvák v této sezoně vytvořil stylový, humorný i lyrický Únos ze serailu), tak čerstvým absolventům operní režie. Daniel Balatka dostal šance hned dvě – a jak v Prodané nevěstě, tak ve Wertherovi dokázal, že se poctivě snaží přijít dílu na kloub, vyložit situace, postavy a jejich vztahy – bez osobní exhibice, přitom osobitě. V týmu s neméně zajímavými výtvarníky, Tomem Cillerem a Sylvou Markovou. Plzeňská scéna je pro mě v tuto chvíli (asi posledním) ostrůvkem, kde se ve smyslu divadelním něco opravdu děje – a přitom je též hudební nastudování (ať už Kofroňovo či Štruncovo) na vysoké úrovni, v každé inscenaci lze najít pozoruhodné pěvecké výkony – za všechny: Simona Šaturová v Únosu ze serailu, Jevhen Šokalo jako Kecal v Prodané nevěstě. To nejzajímavější z mimopražských jevišť Händelův Xerxes v Ústí nad Labem. Martin Otava přišel s promyšlenou interpretací, podíval se na postavy dnešníma očima. Moderní divadlo, včetně scény Jana Zavarského a svícení. A opravdu reprezentativní výkony (v čele s Denisou Hamarovou). Martinů Den dobročinnosti v Českých Budějovicích. Dramaturgická lahůdka. Projekt, na kterém je vidět, že k němu všichni přistupovali s láskou a zaujetím – dirigent Milan Kaňák, režisér Josef Průdek i soubor a orchestr. Verdiho Loupežníci v Opavě. Velmi emotivní, strhující záležitost – díky hudebnímu nastudování Jana Snítila, stylové režii Josefa Nováka i nasazení všech interpretů. Všední dny na mimopražských scénách Jinak se inscenace povětšinou pohybují na škále od lépe zaranžovaných s náznakem interpretace k povšechně zaranžovaným, hudebně a pěvecky tu lépe, tu hůře zvládnutým. Jakousi výjimkou je ještě opera ostravská, kde se méně nápadně, ale přece jen něco děje: dramaturgicky i inscenačně. Uvedli tu např. Halévyho Židovku a Bar-

tókův Modrovousův hrad. Ten inscenoval (spolu se Sedlákem kavalírem) Luděk Golat na scéně Jaroslava Maliny – a právě inscenace tohoto týmu (v této sezoně ještě Rigoletto) vybočují z konvenční produkce snahou neokázale, ale přitom nově rozkrýt tu figuru, tu situaci. Z mnoha pozoruhodných pěveckých výkonů vybírám Yvettu Tannenbergerovou v Židovce, Martina Gurbaľa v Modrovousovi, Agnieszku Bochenek-Osieckou jako Gildu. V Ústí nad Labem, Opavě a Českých Budějovicích se vypjali k jedné pozoruhodné inscenaci, ty další jsou zapomenutelné. I v ostatních divadlech lze spíše už jen vyzdvihnout individuální výkony. V Olomouci Málkova Jontka v Halce, Pavla Stejskala, Elenu Gazdíkovou a Hanu Kosteleckou v Bystroušce. V Liberci Tosku Dagmar Žaludkové či Revírníka Pavla Vančury. Oproti minulým sezonám, kdy liberecká opera patřila k těm lepším, se tu moc nedařilo: chybí přesvědčivější jevištní kreace, výkon orchestru bývá na pováženou. V Brně mají opravdu skvělé sólisty, sbor nelze než stále chválit – ale ponejvíce tu produkují inscenace, v nichž (v lepším případě) není více než řemeslo. Navíc problematické shledávám i Zbavitelovo či Kyzlinkovo hudební nastudování (Fidelio, Káťa Kabanová). Nekovarův Fidelio byl alespoň pokusem (byť v realizaci nikoli ideálním) překročit pouhé aranžování a nabídnout nějaký výklad. Nejvíce podle mne vyšla Káťa Kabanová, kterou Zdeněk Kaloč postavil na silných herecko-pěveckých výkonech (Káťa Jany Havranové, Boris Valentina Prolata, ale i další). Richard Novák coby Vilém z Harasova, Vladimír Chmelo jako Bohuš, Zdeněk Plech jako Purkrabí – krásné výkony. Ale jaké by mohly být v rámci nápaditější inscenace! Pražské scény Ne náhodou se v minulých letech odehrávaly ty největší události v Národním divadle, lépe dotovaném nežli ostatní scény. A jak je tomu za nového vedení: Daniel Dvořák – Jiří Nekvasil? Replika Kašlíkovy a Svobodovy inscenace Dona Giovanniho – pocta k výrazným osobnostem minulosti. Světové premiéry Viklického a Klusáka v Kolowratu a projekt Bušení do železné opony – péče o novou tvorbu. Český triptych – péče o českou hudební minulost. Podívejme se ale pod povrch: v Donu Giovannim byla

obnovena ve své době slavná Svobodova scénografie, jinak vznikla nijaká, povšechná inscenace. Viklického Máchův deník byl svěřen dvojici Šicho – Kopperová. Třem operám v rámci Českého triptychu se nedostalo ani ukázkového hudebního provedení, ani smysluplného (polo)scénického tvaru. Je dobré, že mladí mají šanci dát o sobě vědět v rámci Bušení (i když nevím, jestli by se mělo dělat právě na scéně ND a jestli právě takto), ale pak nelze vedle Dvořákové, Škarky a Keprtů pustit Karaoke Střeženého Parnassu. V divadle očekávám inscenační počiny, nejen dramaturgické zajímavosti. V Národním divadle jako by často byly ambice uspokojeny volbou titulu. Snad s výjimkou Smrti Klinghoffera – jakkoli Nekvasilovo a Dvořákovo řešení nepovažuji za nejšťastnější, výsledek naznačuje, že se k přípravě inscenace přistupovalo s péčí a vážností. Vedle roztomilé Klusákovy hříčky Bertram a Mescalina jediný světlý okamžik sezony v ND (když v další inscenaci na velkém jevišti, Příhodách lišky Bystroušky, se bratři Cabanové s dílem minuli). Ve Státní opeře Praha především dobíhal program nynějšího vedení ND – okleštěný vzhledem k nedostatku financí. S podobnými neduhy jako na první scéně. Kouzelná flétna je „zvláštní“ obnovením scénických návrhů Karla Friedricha Schinkela, ovšem divadelně bezbarvá. Viklického Oráče a Smrt na první repríze hostující Pražský komorní sbor nepěkně odbýval. Treemonisha může být milým doplněním klíčových inscenací. Takovým mělo asi býti především uvedení Leoncavallovy a Pucciniho Bohémy (projekt srovnávání titulů) – pro mě příliš racionální konstrukce, která brání emotivnímu působení děl, ale na obou inscenacích je znát práce i snaha režiséra Romana Hovenbitzera díla jevištně vskutku odlišit. A najde se tu dost velmi dobrých výkonů (Jitka Burgetová, Denisa Hamarová, Mária Haan). Jak dál Bude hůř. Vypadá to, že v příští sezoně bude na mimopražských jevištích aranžovat ještě více provozních režisérů. Snad se někde mezi slušnými tradičními inscenacemi vyloupne inspirativní scénografické či herecké řešení. A Praha? Tato sezona ve mně důvěru příliš nevzbudila. LENKA ŠALDOVÁ

23

Hr0309.indd 23

11.9.2003, 9:48:23

Z P R Á V Y Z D O M OVA

Hudba v Praze ANDREA BOCELLI, populární italský tenorista, má být (4. 10.) v Praze hostem Českého národního symfonického orchestru. Zazpívá při mimořádném koncertě v hale na Výstavišti, a to v rámci svého turné nazvaného Sentimento. Jako dirigent je pořadateli ohlášen Marcello Rota, spoluúčinkovat má sopranistka Maria Luigia Borsiová. Bocelli, nevidomý popový a operní zpěvák, převzal v Praze koncem 90. let šestinásobnou platinovou desku za album Romanza, jehož se tehdy prodalo přes 180. 000 nosičů a které se tak v Česku stalo historicky nejúspěšnější zahraniční deskou. Český národní symfonický orchestr pod vedením svého amerického šéfdirigenta Paula Freemana podnikne letos turné po Mexiku. První abonentní koncert má těleso v Praze 29. října. Pro nadcházející 11. sezonu jich připravilo do Rudolfina osm. Orchestr založil v roce 1993 trumpetista a manažer Jan Hasenöhrl. Zázemím souboru je vlastní nahrávací studio v Praze – Modřanech. Jediné pražské vystoupení herce Jana Třísky s recitací Máje K. H. Máchy se konalo 7. 7. na nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu, kde jinak probíhají představení Letních shakespearovských slavností. Máj režíroval Jan Kačer a doplnil ho hudbou Zdeňka Fibicha, kterou živě během představení interpretuje Jan Jiraský – mezi jednotlivé zpěvy Máje vložil Kačer výběr z Fibichových Nálad, dojmů a upomínek. Po brněnské květnové premiéře Třískův a Jiraského Máj shlédli diváci v Ostravě, Olomouci a Plzni. Praha Máj viděla jako charitativní představení pro Konto Bariéry. (vla) Hudebně taneční inscenace Tančírna známá z francouzského filmu a představení budapešťského a bratislavského Národního divadla i pražským divákům měla 22. července českou premiéru. V pražském Kongresovém centru ji nastudovala režisérka Irena Žantovská podle vlast-

ního (a Johany Kudláčkové) scénáře. Večer, který jen pomocí tanců a šlágrů zaznívajících v jedné tančírně (v této verzi v hospodě) ilustruje vývoj české společnosti 20. století, choreograficky nastudovala Boba Brella a hudbu vybral a aranžoval Miroslav Kořínek. Ve Společenském sále Kongresového centra se až do 22. 8. v hlavních rolích představili mj. Jitka Smutná, Johana Tesařová, Hanuš Bor, Rudolf Stärz a Diana Nagyová. (vla) ROTTERDAMSKÝ MLÁDEŽNICKÝ SYMFONICKÝ ORCHESTR zahrál (11. 7.) v salla terreně Valdštejnské zahrady (Bellini, Bruch, Dvořák). Amatérské hudební těleso má nyní kolem 50 členů, většinou studentů středních a vysokých škol, tedy ve věku od 17 do 27 let.

Hudba v Čechách SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU zahájil (1. 8.) v Zámecké zahradě v Českém Krumlově tamní letní mezinárodní hudební festival. Na programu byla Berliozova Fantastická symfonie a Slavnostní předehra 1812 Petra Iljiče Čajkovského. Tě-

leso se šéfdirigentem Vladimírem Válkem vystoupilo předtím (27. 7.) na závěrečném koncertu 51. ročníku festivalu Evropské týdny v bavorském Pasově. „Nadšení 1600 posluchačů a spokojenost pořadatelů přinesly pozvání na festivalový koncert v roce 2005,“ informovala mluvčí symfoniků Jitka Novotná. Tématem festivalu bude za dva roky Příroda a umění. V pasovské katedrále sv. Štěpána zaznělo Rekviem Giuseppe Verdiho (Čes-

ký filharmonický sbor z Brna, Lada Biriucová, Yvona Škvárová, Valentin Prolat a Igor Gavrilov). Záznam českokrumlovského koncertu plánuje podle Novotné Česká televize (1. 11.) a stanice Vltava Českého rozhlasu (1. 9.). MEZINÁRODNÍ KLAVÍRNÍ SOUTĚŽ FRYDERYKA CHOPINA se konala v Mariánských Lázních popáté. Ve dnech 28. 6. až 4. 7. ve dvou kategoriích do 18 a 28 let se soutěže účastnilo 40 klavíristů z ČR a zahraničí. Mezinárodní porota v čele s prof. Ivanem Klánským vybrala jako vítěze v mladší kategorii naší Veroniku Böhmovou (zvítězila před Polkou Karolinou Nadolskou) a ve starší kategorii Rusku Olgu Višněvskou před Inoue Mako (Japonsko) a Marii Gabrysovou (Polsko). Ruska Višněvská jako celková vítězka vystoupí i na srpnovém festivalu v Mariánských Lázních. (vla) ČESKÝ KRUMLOV hostil v červenci dva festivaly. Nejdříve 11. klavírní festival pořádaný agenturou Auviex ve dnech 13.–26. 7. nabídl na sedmi koncertech v Maškarním sále zámku vystoupení pianistů z ČR, Řecka, Francie, Itálie, USA a Polska. 12. ročník Festivalu staré hudby pořádala ve dnech 18.– 31. 7. opět Hanka Blochová ze souboru Kvinterna a přinesl 13 koncertů našich i zahraničních souborů staré hudby. (vla) FESTIVAL DVOŘÁKOVA HUDEBNÍ NELAHOZEVES pořádaný Společností pro českou hudbu již popáté v místech spojených s Dvořákovým životem (Nelahozeves, Zlonice, Praha) měl na programu v červenci dva koncerty. 20. 7. ve Dvořákově síni Rudolfina zazpíval americký Purdue University Chorus skladby amerických skladatelů 20. století a 27. 7. se v Nelahozevsi uskutečnil recitál americké mezzosopranistky Janice Edwards s programem amerických písní. V září zakončí festival koncerty v Nelahozevsi a Zlonicích, kde vystoupí mj.

i Aleš Bárta a orchestr Dvořákova kraje. (vla) JOSÉ CURA, vynikajícíargentinský tenorista a dirigent, přijíždí po velmi úspěšném lednovém koncertu, který byl vyprodán několik týdnů dopředu, do Prahy ještě jednou. Nyní s novým programem, který tento charismatický umělec nastudoval speciálně pro pražské publikum. Koncert se koná 23. října 2003 v 19.30 ve Smetanově síni Obecního domu. Díla Antonína Dvořáka a Giacoma Pucciniho předvede José Cura s Pražskou komorní filharmonií. Vstupenky jsou v prodeji v Obecním domě a síti Ticketpro.

Hudba na Moravě a ve Slezsku HARMONIA MORAVIAE, podzimní festival duchovní hudby, získá zaštítění Zlínského kraje. Třetí ročník se uskuteční (20. 9.–5. 10.) na několika místech regionu. Na uspořádání přispěje kraj zlínské Filharmonii Bohuslava Martinů částkou 160. 000 korun. Koncerty se uskuteční mimo jiné v Uherském Hradišti a Kroměříži. Ve většině programů se představí zlínská filharmonie, přijede však také například pěvecký sbor Ars Cantata z Curychu a soubor Musica Aeterna z Bratislavy. TELČSKÁ AKADEMIE, česko-francouzské hudební kurzy, se konala ve dnech 1. až 11. července v malebné Telči na Jihlavsku. Účastnilo se jí na 60 studentů z ČR a zahraničí, mezi pedagogy byli i náš cellista Jiří Bárta a houslista Jan Talich, dále několik pedagogů z Francie. Závěrečný koncert posluchačů i pedagogů se konal 10. 7. v klášteře v Nové Říši. (vla) KONCERTNÍ LÉTO uspořádali podesáté v Úsobí na Jihlavsku, obci s necelými 200 obyvateli. Hudba zněla v zámku, ve zřícenině kaple nad obcí a v kostele. Hlavním iniciátorem akce je trumpetista Josef Zámečník. Vystřídali se různí sólisté, Komorní orchestr pod vedením Františka Fialy, Vladimír Merta, Bohemiachor či Artaria Quintett.

24

Hr0309.indd 24

11.9.2003, 9:48:23

Z P R Á V Y Z D O M OVA MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ KURZY se uskutečnily v červenci v Kroměříži. Třináctého ročníku se mj. zúčastnili studenti hudebních univerzit a dirigenti městských orchestrů. Na ně navázali (2. 8.) pokročilí dirigenti a po nich klavíristé. Zlínská filharmonie zřídila „prázdninovou školu“ spolu s kanadskou agenturou Symphonic Workshops. Výuku vedl Brit Kirk Trevor, Švýcar Johannes Schlaefli, Polák žijící v USA Mariusz Smolij a zlínský šéfdirigent Tomáš Koutník. Klavírní pedagogy zastupovali Peter Kristian Mose z Toronta a Deborah Adamsová s Alisonem Barem z USA.

Do 24. 8. se hrála tato letní podoba Dona Giovanniho pětačtyřicetkrát. IVA BITTOVÁ přijala nabídku, aby ztvárnila hlavní roli Dony Elvíry v modernisticky pojaté operní produkci Don Juan in Prague na americké univerzitě Bard College ve státě New York. Netradiční ztvárnění Dona Giovanniho se hrálo na festivalu SummerScape (23. 7.–17. 8.).

Různé TANEC A DROGY je název ankety, která má do konce září zjišťovat mezi

Na tanečních party se podle lékařů koncentrují zejména rekreační uživatelé drog. FESTIVALY ETNICKÉ HUDBY V PRAZE A OSTRAVĚ přinesly v červenci několik vystoupení významných zahraničních hostů. Tak Summer City Island pořádaný Pohyblivým klubem na Střeleckém ostrově v Praze hostil 3. 7. americkou bubenici a skladatelku Cindy Blackman, o víkendu 19. a 20. 7. dokonce dvě americké legendy – bluesového kytaristu a zpěváka Johnnyho Wintera s vlastním triem a The Origi-

z Polska a doprovodným pravoslavným sborem a čtveřicí bulharských zpěvaček nadchla ostravské publikum. Na festivalu zazpíval i ugandský zpěvák Geoffrey Oryema a desítky dalších souborů. (vla) LETNÍ JAZZOVOU DÍLNU umístila letos Česká jazzová společnost poprvé do areálu Konzervatoře Jaroslava Ježka v Praze. Jako pedagogové působili naši přední jazzmeni, hostovali i hudebníci z Finska. Žáci i pedagogové se představili na několika koncertech v jazzklubech Železná a U staré paní. (vla) ROCKQUIEM, nový scénický projekt zpěváka Daniela Landy, se hrálo (3.– 14. 8.) ve Smetanově síni pražského Obecního domu. Spojilo Mozartovo Requiem s rockovou hudbou. Kapelu doplnila Česká komorní filharmonie a skupina tanečníků. Tvůrci nazvali projekt „jevištním videoklipem“.

Náš australský krajan, flétnista Zdeněk Bruderhans, se rád každoročně v létě vrací do vlasti, jednak aby vedl světoznámé mistrovské kurzy v jihočeských Nových Hradech a také aby se české hudební veřejnosti připomněl na koncertních pódiích. Společnost Bohuslava Martinů ocenila zásluhy Zdeňka Bruderhanse o propagaci díla Bohuslava Martinů v zahraničí a udělila mu čestné členství. Na fotografii předseda Společnosti, prof. Jindřich Feld (vlevo) a Zdeněk Bruderhans. Foto archív FESTIVAL JANÁČEK A LUHAČOVICE se uskutečnil (21.– 27. 7.) v největších moravských lázních. Nabídl sedm koncertů, a to v Lázeňském divadle, chrámu svaté Rodiny a poprvé i na Lázeňské kolonádě. Při zahajovacím vystoupil houslista Václav Hudeček s Komorním orchestrem Bohuslava Martinů.

Divadlo OPERA MOZART uvedla ve Stavovském divadle (9. 7.) premiéru nové inscenace Mozartovy opery Don Giovanni. Hlavním pěvcem večera byl popový zpěvák Daniel Hůlka.

účastníky klubových hudebních akcí a tanečních party, zda a jaké legální a ilegální návykové látky užívají a jak mnoho. Poprvé se uskutečnila v roce 2000. Vzhledem k tomu, jaké přinesla anketa výsledky, a vzhledem ke změnám, kterými od té doby taneční scéna prošla, bude podle organizátorů její zopakování velmi zajímavé. Spotřeba drog v Česku neustále stoupá. Z návštěvníků hudebních klubů podle ankety uskutečněné před třemi lety vyzkoušelo drogu často nebo pravidelně více než 80 procent respondentů – marihuanu 83 procent a extázi, takzvanou taneční drogu, celkem 65 procent dotázaných. Další v pořadí jsou mezi drogami LSD a lysohlávky. Na prvním místě byl však alkohol, který přiznalo 85 procent mladých.

nal Blues Brothers s hostem Eddie Floydem, vystoupili mj. i britští Ten Years After a náš Oskar Petr. Festival Jazz Meets World pořádaný Petrem Pylypovem ze Sdružení Etnická hudba a jazz přivedl do pražského Lucerna Music Baru 14. 7. izraelský soubor Sheva, sedmičlennou kapelu, která je fenoménem středního Východu spojením arabského i izraelského folku. 3. 7. hrál v žižkovském Paláci Akropolis ukrajinský soubor Hajdamaky. Největší červencovou akcí byl dvoudenní festival Colours of Ostrava 11. a 12. 7. V jeho rámci poprvé u nás vystoupil srbský skladatel a kytarista Goran Bregovič se svou kapelou Wedding and Funeral Band. Čtyřicetičlenná kapela s dechovou sekcí z Bělehradu, smyčci

NOVÁ PRAŽSKÁ HUDEBNÍ RESTAURACE byla otevřena v červnu v Krakovské ulici. Pod názvem U inšpektora se hlásí k tradici policejních případů rady Vacátka a nabízí hostům i koncerty hudebních skupin kupř. kapely Šlapeto. 3. 7. zde vystoupil i známý českokrumlovský soubor staré hudby Kvinterna vedený Hanou Bochovou v rámci kampaně před Festivalem staré hudby v Českém Krumlově. (vla) GUY ERISMAN, francouzský muzikolog a propagátor české hudby, obdržel (19. 6.) ocenění Gratias Agit, kterou uděluje ministr zahraničí Cyril Svoboda za šíření dobrého jména České republiky. JIŘÍ RYCHETSKÝ obdržel v červnu Cenu města Jihlavy za celoživotní badatelskou činnost a významný přínos mahlerovské tradici v Jihlavě. Podnítil instalování pamětní desky na Mahlerově rodném domě v Kalištích i na domě v Jihlavě, kde skladatel bydlel do 15 let, publikuje objevné studie, podílel se na pořadech o Mahlerovi, zúčastnil se natáčení Kačírkova filmu Kázání rybám, sestavil „Strom života“ Mahlerova rodu čítající kolem tisíce osob… V archivech začal Rychetský vyhledávat dokumenty týkající se života G. Mahlera a jeho nejbližší rodiny už před rokem 1960. veb

25

Hr0309.indd 25

11.9.2003, 9:48:24

ZE ZAHRANIČÍ

Lachenmannovo Děvčátko se sirkami ve Vídni Premiéra „hudby s obrazy“ Helmuta Lachenmanna Děvčátko se sirkami (Das Mädchen mit den Schwefelhölzern) roku 1997 v Hamburku vyvolala pohoršení publika i negativní ohlasy u kritiky. Nejtvrdší byl tehdy pravděpodobně hlas kulturního referenta časopisu Spiegel Klause Umbacha, proti němuž se ohradil i sám skladatel; nutno říci, že ne právě elegantně: „Pan Umbach v mé opeře postrádá »téma« a »kontrapunkt«, namísto »hluků« by uvítal »Es dur« a »trojzvuk«: takříkajíc ne pouze víno, ale také alkohol. Pln zodpovědnosti při hledání »nějakého toho akordu« nebo alespoň »ždibíčku citu« se ulil generálce i premiéře a svou zprávu o mé údajné blamáži – se svou vlastní přitom nepočítal – si připravil už předem.“ Pravda, Umbachova kritika byla se souhlasem redakce napsána po shlédnutí hlavní zkoušky, což sice není právě regulérní postup, nicméně soud by pravděpodobně nemohl být jiný; rozhodující byl už kritikův přístup k samé podstatě Lachenmannovy tvorby. Následující polemika zastupovala oba extrémy, jež se od dob skandálů Stravinského nebo Schönbergových nezměnily a v nichž hrají v prvé řadě roli bezprostřední emoce. Je to ostatně logické a také správné – divadlo je (a doufejme, že zůstane) především uměním emocí. Jednu stranu zastupovaly hlasy jako „nic proti Lachenmannovi, je jen otázka, proč jej jeho loby tak nekriticky vyvyšuje, místo aby se starala o podporu mladé, skutečně nové hudby“, druhá odpovídala „ten, kdo v hudbě uznává pouze Es dur, kontrapunkt a trojzvuk, nemá právo diskutovat. Svatá prostoto, žije ten člověk vůbec v našem století?“ Krátce poté bylo Lachenmannovo Děvčátko se sirkami vyznamenáno Siemensovou hudební cenou a stalo se téměř kultovním dílem opery konce 20. století. Roku 2002 byla opera uvedena v rámci Salcburských slavností a ve třech představeních 30. května a 1. a 4. června letos uvedena v režii Alfreda Kirchnera a za řízení Waltera Kobéry v rámci Wiener

Festwochen. I tentokrát byly pochopitelně reakce rozdílné, charakterizované titulky jako „Nuda ve zvukoprostoru“ či „Bloudění na běžícím pásu“ a shrnutími jako „dodnes mi nikdo nevysvětlil, proč se toto dílo stalo jedním z nejdůležitějších na konci 20. století“ či naopak uznáním záslužnosti nového uvedení. Dnes osmašedesátiletý Lachenmann zažil už leccos: „Kdysi mi vyčítali levičáctví a že se chci se svými skřeky dělat zajímavým. Teď jsem najednou pomník. Takže taková ta věc k občůrávání,“ říká. Lachenmann rezignoval na tradiční tónový materiál a ačkoli používá akustické nástroje, nechává je kvičet, skřípat a vrzat, ačkoli používá hlas, nechává jej kvílet a křičet, ačkoli používá slovo, nechává je cupovat na kousky a zbavovat smyslu. Andersenova pohádka o vánoční noci držela skladatele dlouho – celkem jedenáctkrát začal, nakonec mu byly výsledky tříleté práce ukradeny z auta. Skladatel to nejdřív uvítal jako znamení – a vysvobození. Jenže na základě inzerátu v novinách mu byly skici „poctivě vráceny“. Andersenovu pohádku (která není žádnou pohádkou, ale sociálně kritickou realitou) propojil Lachenmann s příběhem někdejší studentky germanistiky, anglistiky a pedagogiky a pozdější teroristky Gudrun Ensslin. Do politiky se Ensslin připletla roku 1967, když při protestní demonstraci v Berlíně proti návštěvě perského šacha byl postřelen jeden ze studentů. Podílela se na paličských útocích na frankfurtské kavárny, jež měly být protestem proti lhostejnosti německé vlády k válce ve Vietnamu, spolu s dalšími sympatizanty uprchla z Německa a připojila se k palestinské guerille, po návratu se stala členkou komanda RAF (Rote Armee Fraktion) a převzala zodpovědnost za atentáty v zájmu „protiimperialistického odboje“. Následovalo odsouzení tří členů skupiny na doživotí, pokus o jejich osvobození prostřednictvím vydírání a únosu letadla, organizovaného arabskými teroristy a záhadná smrt (údajně sebevražda) v cele.

Příběh Gudrun Ensslin se stal už roku 1981 předlohou filmu Die bleierne Zeit (Čas olova) Margarethy von Trotta. Lachenmann viděl propojení příběhu Andersenova bezejmenného sirotka s konkrétní současnicí (kterou osobně znal) především v sociálně kritické rovině a symbolu ohně, jenž pro děvčátko znamenal ochranu před smrtí mrazem, pro Gudrun zbraň proti politickému systému, který neuznávala. Lachenmann použil slova Gudrun Ensslin z roku 1975, která zde její představitelka píše na psacím stroji – bez velkých písmen (text je promítán na zeď): „kriminálník, šílenec, sebevrah – ztělesňují tento rozpor. chcípají na něj. bezmoc člověka v systému. buď zničíš sebe nebo zničíš jiné, buď mrtev nebo egoista […].“ Třetím zdrojem „libreta“ je text Leonarda da Vinciho, popisující výbuch sopky (spojení sirného zápachu vulkánu se sirkami děvčátka) a zastupující zde srovnání násilí přírody a člověka. S textem se pracuje asociativním způsobem, je rozložen a znovu poskládán v přeházených slabikách a slovosledu, roztříštěn jako osudy obou žen (podobnou práci s textem najdeme u Christiana Morgensterna i Ernsta Jandla). Až na recitátora (Leonardo da Vinci ve vynikajícím provedení Waltera Raffeinera) jsou všechny role – děvčátko, jeho babička i Gudrun – němé, za ně hovoří hudební nástroje, vokální sólistky (skvělé sopranistky Elizabeth Keusch a Sarah Leonard). Představitelka děvčátka, teprve osmnáctiletá Philippa Galli při neobyčejně střídmých možnostech, které jí nabízí dílo samo o sobě a které ještě více omezilo scénické řešení, odvedla fascinující výkon. Už jen skutečnost, že pravděpodobně v nejtropičtějším dni letošního léta dokázala vytvořit iluzi mrazivé noci, svědčí o mimořádném (pantomimickém) talentu. Therese Affolter jako Gudrun Ensslin měla možnosti hereckého projevu ještě omezenější, i ona (jinak žádaná herečka německých scén a filmu) rozehrála svůj velmi nevděčný part v rámci možností přesvědčivě. Babička (Emine Sevgi

26

Hr0309.indd 26

11.9.2003, 9:48:25

ZE ZAHRANIČÍ

Özdamar) je spíše zjevením než rolí, naplňuje stejný smysl jako komparzisté, objevující se ve vizích děvčátka. Přichází řeč na scénický prostor a úvaha o „divadelnosti“ díla samotného. Inscenace byla umístěna do nového vídeňského hracího prostoru, tzv. Gasometru, někdejší zrušené plynárny, jejíž tři kruhové věže byly přestavěny na obytné domy, nákupní centrum, sídlo Městského a zemského archivu a řadu dalších variabilních prostor. Scénický výtvarník Karl Kneidl vytvořil uvnitř kruhového prostoru ze dvou protínajících se plošin kříž, na němž se setkávají osudy obou žen. Je jim tak ovšem umožněn pohyb pouze dvěma směry, a ačkoli se děvčátko s akrobatickou bravurou dokáže na úzkém mostě i vyhýbat zjevením, která ji ohrožují, je to přece jen trochu málo. Publikum sedí v kruhu pod tímto křížem, akusticky ideálně obklopeno zvukem ze všech stran, o to chudší však je dojem vizuální a s prostorem zvuku nekoresponduje. Celý problém je pravděpodobně dán už i samotným určením díla pro divadlo, jež svými (zde ještě omezenými) prostředky na parametry Lachenmannovy zvukové partitury nestačí; maně se vnucuje představa možností filmového obrazu, který by nabízel pestřejší možnosti (a to nejen barevně). Obrazů bylo v této „hudbě s obrazy“ vpravdě poskrovnu. Filmové zpracování by také odstranilo jednu podstatnou překážku vnímání: v živě prováděném

hudebním divadle Hudební nakladatelství bez tónů totiž ruší každé vrznutí židle či zakašlání z hlediště, neboť se mimoděk stává si Vám dovoluje nabídnout novinku součástí partitury. Potlačená „divadelnost“ také ke škodě věci zdůrazňuje (*1915) nedostatek smyslu pro proporčnost, únosnost trvání, poznamenávající Variační fantazie řadu děl podobného pro sólové housle op. 127 jazyka. Že některé sekvence působily H 7881, ISMN: M-2601-0132-6 jako příliš dlouhé, rozsah: 16 stran, cena: 120 Kč přičítám také výše zmíněným skrovJan Hanuš (*1915 Praha) patří k předním osobnostem české hudební ným možnostem kultury v poválečné době. Ve své tvorbě (přes 120 opusů) často reflektuje „rozehrání děje“, různá literární díla. Nejinak je tomu u variační fantazie pro sólové housle Chuť žít op. 127, dokončené 21. 8. 2000. Na poslední stranu autografu nekonečně dlouhý autor připsal následující dovětek: „Není to programní hudba! Je to jen mé epilog v téměř nedostatečné poděkování myšlenkám Pierra Teilharda de Chardin, které neslyšnu však mne provázely v létě r. 2000“. Svou náročností je skladba vhodná pro velmi už je produktem zběhlé interprety. skladatelova „sebezaposlouchání“ Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. a značně oslabil Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna celkové vyznění. tel.: 311 672 903, fax: 311 672 795 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz A konečně pravděpodobně nejzásadnější problém: Lachenmannovo dílo, mět i jeho uchopení, jako staromódní. jehož linie vede zpětně kamsi k brechtov- A tak nejživější z něj zůstává právě jeho skému divadlu, se – marná věc – šestý akustická (hudební) stránka. rok po svém vzniku jeví, pokud jde o náVLASTA REITTEREROVÁ

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o.

Jan Hanuš Chuť žít

Čtvrtstoletí se šílenou Lucií 25. června 2003 oslavila Edita Gruberová při slavnostním představení Donizettiho Lucie z Lammermooru dvacet pět let s titulní postavou této opery na jevišti Vídeňské státní opery. Od roku 1970 je sólistkou tohoto operního domu a její zářivá koloratura okouzluje dnes stejně jako před třiatřiceti lety. Výstava, uspořádaná k této příležitosti v Mahlerově sále Vídeňské státní opery, dokumentuje úspěchy, k nimž především patří výkony z italského repertoáru (Verdi, Bellini, Donizetti), do jehož rozpětí však patří i Mozart a Richard Strauss: Zerbinettu v Ariadně na Naxu zpívala 91krát, Wagner a pozdní Verdi

však prý pro její hlas nejsou. Pokud jde o Lucii z Lammermooru, je považována za její ideální ztělesnění. Od premiéry inscenace roku 1978 byla Donizettiho opera do dnešního dne dávána 135krát, Edita Gruberová v ní z toho (včetně premiéry) vystoupila 81krát, celkem zpívala 25. června 2003 tuto roli po sto devadesáté sedmé. (Ještě trochu čísel? Ve Vídeňské státní opeře vytvořila 45 rolí a celkem zde – včetně jubilejního představení 25. června a jeho reprízy 28. 6. – vystoupila 641krát). Z jejího prvního výkonu v roli Lucie byl pořízen záznam, Edita Gruberová však při jeho poslechu vzpomíná na

svá tehdejší třesoucí se kolena a sevřené srdce. Dnes prý roli zpívá lépe. Narodila se 23. prosince 1946 v Bratislavě, absolvovala tamní konzervatoř a debutovala jako Rosina v Lazebníku sevillském roku 1968 v bratislavském Národním divadle. Její první rolí ve Státní opeře Vídeň byla 7. února 1970 Královna noci. Jejím domovem je dnes Curych, je manželkou dirigenta Friedricha Haidera a má dvě dcery: starší Claudia je specialistkou na čínskou tradiční medicínu, mladší Barbara byla sólistkou baletu curyšského Opernhausu, po těžkém úraze roku 2001 se však taneční dráhy musela vzdát a studuje nyní germanistiku. Od tragic-

27

Hr0309.indd 27

11.9.2003, 9:48:26

ZE ZAHRANIČÍ

Edita Gruberová

kého úrazu své dcery Edita Gruberová na jevišti curyšské opery nevystoupila. „Mé dítě mohlo být mrtvé nebo ochrnuté. Už tam nemohu vstoupit“, říká. Je srovnávána s Marií Callas a Joan Sutherland, podle charakteristiky časopisu Bühne se však „královna kolora-

Foto archív

tury“ Edita Gruberová nemusí obávat „srovnání ani sama se sebou“. Ve svých šestapadesáti letech zpívá a hraje sedmnáctiletou nešťastnou skotskou dívku se vší přesvědčivostí. Teprve nyní však nastudovala Belliniho Normu. Proč tak pozdě? „Žena, která miluje, je zrazena

Bergův Wozzeck ve Wiesbadenu Hessisches Staatstheater Wiesbaden – program této přední německé scény nebývá často recenzován na stránkách Hudebních rozhledů. A přec zde nalezneme mnoho zajímavého z hlediska operní dramaturgie i špičkové interpretační kvality. Plánované sezóně 2003/2004 vévodí R. Wagner s uvedením Rýnského zlata již 7. 9. 2003 a dále s premiérou Valkýry, z dalších premiér citujme Mozartovu Figarovu svatbu,Gluckovu Armidu či Musorgského Borise Godunova. V sezoně 2002/2003 zazněl příkladně Evžen Oněgin P. I. Čajkovského, Verdiho Macbeth a rovněž jen zřídka realizovaný Wozzeck Albana Berga, zde premiérově uvedený

27. 4. 2003. Tato recenze se vztahuje k představení 10. 7. Režijní řešení Manfreda Beilharze, intendanta tohoto operního domu, respektovalo společenskou závažnost dějového expresionismu, výrazová sdělnost realizace však těžila z maxima prostorové světelné barevnosti. Jednoduché scénické pojetí hostujícího Benda Holzapfela s východiskem v šikmé ploše jeviště počítalo s výraznou režijní hereckou akcí aktérů, což bylo naplněno zcela beze zbytku. Z hostujících představitelů hlavních postav představení vskutku dominoval nejen dějově, nýbrž i interpretačně Wozzeck Juergena Linna, jehož skvěle znějící, sytý

a opuštěná, má dvě děti a rozhodne se pro společnou smrt se svým mužem – to se nedá jen tak zazpívat. Nebyla jsem si jista, zda to dokážu. Mladistvý elán by tu nebyl na místě. Když jsem teď roli studovala, musela jsem často přestávat, protože jsem se rozplakala. A to mne upokojilo.“ I dnes se jí prý stane, že „vypadne z role“, jako nedávno v mnichovské opeře, kde zpívala Annu Bolenu. „Stačila sekunda nesoustředění. Ale po pár taktech se to srovnalo.“ Zda ji to vyleká? „Ani ne, improvizace k našemu povolání patří.“ Jaké to je, projít tolikrát za život scénou šílenství? „Šílenství je záležitost duše. Odehrává se v nás každý den. S kroucením očima a rvaním vlasů to nemá nic společného. Koloratura to vyjadřuje skvěle, koloratura je taková řeč beze slov.“ Je si vědoma, že pěvecké povolání vyžaduje také svěžest a fyzickou kondici (praktikuje cvičení švýcarského odborníka na posilovací cvičení Wernera Kiesera). Vyhýbá se večírkům a oslav premiér se zúčastňuje střídmě. „Zpěvák nesmí být malátný a neduživý. Koneckonců kostýmy, které nosíme, váží často hodně kilogramů.“ Ředitel Vídeňské státní opery Ioan Hollender říká: „Je milována a uctívána, protože zůstala skvělou kolegyní, normální, skromnou umělkyní, vyžadující kvalitu.“ Ze zahraničních materiálů připravila VLASTA REITTEREROVÁ

baryton si hravě poradil s výjimečnými nároky Bergových vokálních linií a J. Linn se tak mohl zcela věnovat též strhujícímu hereckému ztvárnění niterně roztříštěného hrdiny. Obdobně pozitivně lze hovořit o „tamborovi“ Alfonse Eberze a postavě „doktora“ v podání Michaela Edera. Výrazově poněkud matně vyzněla role Marie, již ztvárnila Ute Doering. Její pojetí této poetičtěji laděné postavy překvapilo místy nevyjasněnou intonací jinak barevně velmi zajímavého sopránu. U dalších jednotlivě nejmenovaných představitelů ostatních rolí nutno ocenit bezproblémové souznění s náročností vokálně-interpretačních i herecky různorodých rovin tohoto operního dramatu. Vynikající výkon podal orchestr řízený japonským dirigentem Toshiyuki Kamiokou. Jeho taktovka v duchu celkového pojetí opery maximálně těžila z veškerých nástrojových barev partitury a citlivě

28

Hr0309.indd 28

11.9.2003, 9:48:26

ZE ZAHRANIČÍ

cizelovala dílčí Bergovy formální kompoziční záměry. Pěveckou pregnantností i výrazovou sugestivností zaujal sbor připravený Thomasem Langem. Souhrnně: vynikající představení před téměř vyprodaným hledištěm. Dramatur-

gicky a posluchačsky obávaná jedna ze stěžejních oper 20. století se ve Wiesbadenu setkala s velkým ohlasem publika, s mnohonásobnými ovacemi určenými představitelům hlavních postav i všem zúčastněným. LENKA PŘIBYLOVÁ

Macbeth Ernesta Blocha Jediná opera ve Švýcarsku narozeného skladatele židovského původu Ernesta Blocha (1880–1959) Macbeth, jejíž shakespearovskou předlohu s motivem ze skotských dějin libretisticky upravil švýcarský židovský básník Edmond Fleg (1874–1963), měla premiéru 30. 11. 1910 v pařížské Komické opeře. Paříž platila za prestižní místo pro uvádění novinek, oba autoři po jistý čas v Paříži žili a snahy o provedení se po dokončení opery logicky obrátily právě tam. Poté, co byli pro příliš černý námět odmítnuti ředitelem Velké opery André Messagerem, sehrála svou roli řada částečně náhodných okolností. Svůj podíl na nich měli také synové Georgese Bizeta a Edouarda Lala (Pierre Lalo byl hudebním kritikem) a sopranistka Lucienne Bréval. Ředitel Komické opery se nechal informací o Blochově opeře získat. „Stalo se neočekávané. Ředitel pařížského operního domu přijal dílo dvou mladých a neznámých zahraničních umělců, kteří nadto byli Židé (Flegova studijní léta v Paříži byla poznamenána Dreyfusovou aférou). Tato skutečnost v antisemitismem prosáklém kulturním životě Francie sehrála své a Bloch a Fleg ji také dostali po premiéře od určité části kritiky pocítit“, píše autorka programové brožury Alexandra Noël. Mezi těmi, kdo byli operou nadšeni, byli Pierre Lalo, Romain Rolland a Nadia Boulanger. Opera byla patnáctkrát reprízována, další produkce se skladatel dočkal až po osmadvaceti letech v Neapoli a inscenace v Římě roku 1953 byla příležitostí k jeho poslední návštěvě Evropy

(od roku 1924 byl americkým občanem, od 1939 žil v Americe trvale). V letech 1937–48 přepracoval Alex Cohen, předseda „Ernst Bloch Society“, libreto původně francouzského libreta Macbetha do angličtiny, tuto podobu však žádný z autorů nikdy neviděl. Svou oficiální premiéru měla teprve letos ve Vídni v rámci letního festivalu „Klangbogen“. Blochova opera se zde postarala o palcové titulky v denním tisku. Na jedinečném zážitku v Divadle na Vídeňce měly zásluhu především tři okolnosti: Neobyčejně invenční a ve vzájemné souhře fungující režie a výtvarné řešení, a volba představitele titulní role, kterou ztělesnil americký barytonista Donnie Ray Albert. Albert (mj. Porgy v inscenaci Gershwinovy opery v Bregenzi roku 1998) předvedl v rozsáhlém náročném partu (jakéhosi „barytonového Tristana“) kromě pěvecky monumentálního výkonu psychologicky propracovanou studii cesty k moci prostřednictvím stupňovaného zla. Ve srovnání s verdiovskou verzí se Blochův libretista držel Shakespeara doslovněji, díky kongenialitě inscenačního týmu však byla zdárně překlenuta i úskalí délky a hrozící jednotvárnosti některých scén. Režisér Keith Warner totiž šťastně vyšel ze základního charakteru Blochovy hudby. Ve své době v ní byly pochopitelně hledány debussyovské a wagnerovské vzory (jež v ní také nepochybně přítomny jsou), Blochova partitura však linii Shakespearova příběhu sleduje s pomocí leitmotivů, orchestrálních ploch v podobě meziher i traktování vokálních partů na

bázi, k níž o řadu let později přistoupila hudba filmová. A jako film je také Blochova opera inscenována. Točna se stěnami z fólií (výprava Es Devlin), tvořících zrcadlové odlesky, nechává před zraky diváků odplývat obrazy v třasovišti, vraždu Duncanovu, scénu hostiny, vyvraždění Macduffovy rodiny. Je přítomno také další médium, a sice tisk. Tři čarodějnice jsou zpravodajky, jež vytvářejí informační pole (novinové výstřižky, fotografie zavražděných osob, záběry masakrů), přítomný fotoaparát (obsluhován také Macbethem samým) slouží k dokumentaci jeho vzestupu – a pádu. Posunu do času moderních médií odpovídají i kostýmy (rovněž Es Devlin), nijak však nezcizují historický základ děje. Film je černobílý a krev, jíž jsou potřísněny Macbethovy oběti, je tiskařskou černí, jež špiní lidské osudy. Tento nápad odpomohl také brutálnímu naturalismu rudých krvavých skvrn, aniž by se účinek hrůzných obrazů zmenšil. Zmíněné zrcadlové plochy odrážejí v závěrečném Macbethově monologu už jen mnohonásobný obraz samotného Macbetha, jenž kamkoli pohlédne, vidí sám sebe, sám před sebou však už nemá kam uniknout. Blochova hudba sama by se dnes mohla k Macbethově příběhu na mnohých místech zdát krotká, málo kontrastní v charakteristice jednotlivých postav, zmíněné režijně-výtvarné řešení však z ní učinilo integrální součást obrazu a podpořilo herecký element, jenž se tím dostává do popředí. Vrcholné okamžiky Blochovy hudby ovšem představují sborové scény, jež se také staly opěrnými body hudebně-režijní konstrukce. O ohromujícím výkonu Donnie Ray Alberta byla již řeč, také výkony ostatních představitelů jsou vynikající: Susan Bullock (Lady Macbeth) se z distinguované ctižádostivé dámy promění v roztřesené ztělesnění nečistého svědomí. Především Andreas Scheibner (Banquo), Mel Ulrich (Macduff), Wolfgang Müller-Lorenz (Duncan), Erla Kollaku, Christa Ratzenböck, Nadia Krasteva (tři čarodějnice) a Sabina Cvilak (Lady Macduff) zaslouží alespoň vyjmenovat. Rozhlasový symfonický orchestr Vídeň řídil dirigent z Taiwanu a dnes generální hudební ředitel Státní opery v Hannoveru Shao-Cia-Lü, sbory nastudoval Janko Kastelic. VLASTA REITTEREROVÁ

29

Hr0309.indd 29

11.9.2003, 9:48:28

ZE ZAHRANIČÍ

Německý Dalibor Bádenské státní divadlo v Karlsruhe uvedlo Smetanovo dílo v originálním německy napsaném libretu Josefa Wenziga jako poslední premiéru letošní sezony v polovině července ke sto pětatřicátému výročí prvního provedení opery v Národním divadle. Více než čtvrtmilionové město má moderní divadlo postavené v polovině sedmdesátých let s originálně

potřeby kovovými sítěmi, nebo mřížemi (vězení). Zdánlivě jednoduchou dekoraci dle potřeby umocňuje velice zajímavě koncipované scénické osvětlení. Režijně i choreograficky výrazně působí početný, v zajímavých kostýmech oblečený sbor. Režisérovo pojetí některých hlavních postav je někdy velmi problematické. Nejlépe je koncipována postava Dalibora, někde

Uprostřed Walter Donati (Vladislav), vpravo Christian Rieger (Budivoj)

řešeným hledištěm a vynikají akustikou. Operní soubor je poměrně velký a orchestr hrající v divadle je bádenská „Staatskapelle“ a právě propojení symfonického tělesa s divadelním provozem je velmi prospěšné. Samozřejmě jsem neočekával podle fotografií vystavených ve vstupním vestibulu klasické tradiční pojetí opery. To později poměrně známý, ze Štýrského Hradce pocházející, režisér Hans Hollmann (nar. 1933) a výtvarnice scény a kostýmů pod uměleckým pseudonymem „rosalie“ dostatečně potvrdili. Scéna je tvořena systémem na sebe položených velikých železných kvádrů vyplněných podle

Foto Pavel Horník

mimo rovinu pochopení je král Vladislav, kterého vozí řidič na elektrickém vozíku, což působí trochu komicky. Milada dělá ve scéně před soudem dojem jakési zfetované až schizofrenní a naprosto směšně oblečené lehké ženštiny. Později v klasickém převleku za chlapce je již vše normální a právě v kontextu výstupů s rytířem Daliborem jenom ku prospěchu věci. Způsobila tuto změnu láska k Daliborovi? Budivoj je zajímavě vykreslen jako tvrdý vychytralý drsňák s obrovskou jizvou na vyholené lebce. Mladistvě vypadající žalářník Beneš pak trochu připomíná žalářníka „bezdomovce“ v nedávno uvedené nešťast-

né pražské inscenaci s tím rozdílem, že vypadá nebezpečněji a tvrději, Jitka pak vypadá jako nemožně zmalovaná a oblečená účastnice street party. Daliborův přítel Zdeněk je tentokráte na jevišti fyzicky přítomen a režisér i výběrem baletního interpreta patřičného vzhledu jen podpořil domněnky o prazvláštním vztahu s Daliborem. Velmi silně působí efektně nasvícená scéna v žaláři, kde Dalibor uzavřený v železné kleci, může prožívat svůj vznikající vztah k Miladě pouze letmými doteky skrze mříže. Po hudební stránce dílo kvalitně nastudoval Uwe Sandner, s výborně disponovaným sborem si dal příkladnou práci sbormistr Carl Robert Helg. Ze sólistického ansámblu byla nejvýraznější Milada Michaely Schusterové, která hlavně v úvodní scéně a ve dvojzpěvu s výbornou Jitkou Barbary Dobřanské předvedla úctyhodný výkon. Milada ideálně vyhovuje dramatickému naturelu jejího hlasu a ani menší dechové problémy nemohly zkalit výborný dojem z jejího výkonu. Dalibor Jona Ketilssona si podmanil diváky hned na začátku díky svému poměrně velkému velmi pěkně zabarvenému dramatickému hlasu, ale později měl potíže hlavně v nejvyšších polohách. Škoda, byl by to ideální interpret této náročné úlohy. Walter Donati, představitel především hrdinných verdiovských rolí, (výborný Nabucco), nezvládal krásnou kantilénu partu krále Vladislava a rovněž režijní postavení role mu zrovna nepomáhalo. Je to ale mohutný hlas s bezproblémovými výškami a nezapře svoji kariéru ve Scale. Spolehlivým Benešem byl Peter Labert a překvapivě dobře se zhostil role Vítka Cenk Biyik. Zvláštní byl ovšem závěr opery, kdy oba hlavní protagonisté umírají současně a Budivojův výstup „Nepřátel zástup poražen a zbit“ byl zcela vypuštěn. Tato úprava zcela jistě neprospěla. Celkově byla ale tato, německému publiku prakticky neznámá opera představena hlavně po hudební stránce na velmi slušné úrovni a co do výtvarného a režijního pojetí si musíme zvykat i na velmi netradiční výklad. Nerad bych zapomenul na mnoha odbornými informacemi od dokonce českých autorů zaplněný a graficky zajímavě řešený program k představení. Ovace publika byly veliké a Němci byli doslova překvapeni, že Smetana složil také tak krásnou dramatickou operu a ne jenom neustále se hrající Prodanou nevěstu. PAVEL HORNÍK

30

Hr0309.indd 30

11.9.2003, 9:48:28

31

Hr0309.indd 31

11.9.2003, 9:48:33

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ

Festivaly NOVÝ FESTIVAL S NÁZVEM TOKYO OPERA NO MORI (Tokijský les oper) bude zahájen v Tokiu v 2005. Hudebním ředitelem byl jmenován Seiji Ozawa, hudební ředitel Vídeňské státní opery, jejíž umělecký ředitel Ioan Holender bude uměleckým poradcem tokijského festivalu. Název nového festivalu byl inspirován lesem, který obklopuje slavnou síň Bunka Kaikan ve čtvrti Ueno, v níž se bude festival konat každoročně na jaře. První ročník (13.–22. 3.) zahrne Straussovu Elektru pod taktovkou Ozawy, symfonický a komorní koncert. V roce 2006 má být v koprodukci s Vídeňskou státní operou uveden Verdiho Otello. LETNÍ FESTIVALOVÁ SEZONA VE FRANCII s otazníky. Existenci festivalů ohrozily protesty umělců, techniků a dalších zaměstnanců v uměleckých oborech proti reformě jejich sociálního zabezpečení. Umělci demonstrovali v Paříži, mj. v La Villette, byla zrušena představení v Comédie française a v Opeře Bastille. Ředitel renomovaného festivalu v Aix-en-Provence, Stéphane Lissner, poté, co hlučný pochod stávkujících rušil představení La traviaty, oznámil ukončení festivalu, který se letos měl konat od 7. do 28. 7. už po pětapadesáté. Krátce poté byl ukončen i festival v Avignonu. Prezident Jacques Chirac zrušení festivalů označil za „obrovskou uměleckou, lidskou i ekonomickou ztrátu.“ Kolem 650 herců, režisérů, choreografů a dalších umělců podepsalo petici se žádostí, aby Chirac v jejich zájmu intervenoval. Některé festivaly však své dveře neuzavřely: například Chorégies dÓrange zahájil letošní ročník 12. 7. s Verdiho Otellem WAGNEROVI CTITELÉ jsou rozhořčeni rozhodnutím vedení Bayreuthského festivalu svěřit dvě velké produkce do rukou režisérů, známých zdůrazňováním sexu a neonacismu ve svých inscenacích. Třiaosmdesátiletý Wolfgang Wagner, skladatelův vnuk, totiž oznámil, že příští bayreuthský Prsten Nibelungův bude režírovat dánský filmový režisér Lars von Trier, jenž proslul brutálními sexuálními scénami, a německý divadelní režisér Christoph Schlingensief, který se zase proslavil Hamletem s neonacistickými skinhedy, povede nového Parsifala. Klaus Zehelhein, prezident

Německé divadelní asociace, označil angažování těchto dvou umělců za „bláznivé“. Radikální režisér Peter Konwitschny zase prohlásil, že angažování zmíněných režisérů festivalu nepomůže a že slavnosti nadále zůstanou „událostí bez obsahu“. Fakt, že mu Wolfgang Wagner nenabídl spolupráci, označil Konwitschny za „ztrátu pro Německo, nikoliv pro mne“ a dodal, že ho Wagner zjevně kvůli jeho studiím ve východním Německu považuje za „komunistu“. Konwitschny je známý operními režiemi, označovanými v tisku i operní veřejností za skandální. Jeho Růžový kavalír v Hamburku, kde Konwitschny má sedmiletou smlouvu, například umístil první akt do roku 1740, druhý do roku 1920, první polovinu třetího aktu do současnosti a druhou polovinu do roku 2050. OPERNÍ FESTIVAL V ITALSKÉM MĚSTĚ MACERATA byl věnován památce předního českého scénografa a spolutvůrce Laterny magiky Josefa Svobody, který v minulosti podstatně ovlivnil i jeho podobu. V programu této přehlídky byla zařazena díla, v nichž se vzájemná spolupráce projevila nejvýrazněji – Lucia di Lammermoor a La traviata. Svobodově památce byl věnován i seminář, na němž scénograf Csaba Antal a režisér Henning Brockhaus představili studentům evropských divadelních škol některé Svobodovy scénografické práce. Svobodův týden v Maceratě vyvrcholil 18. 7. slavnostním otevřením Sálu Josefa Svobody v tamní Akademii krásných umění a udělením čestné medaile města, kterou převzala jeho dcera, akademická malířka Šárka Hejnová.

Osobnosti ANDREAS HOMOKI, současný šéfrežisér v Berlínské Komické opeře, byl jmenován intendantem opery. Vystřídá tak Alberta Kosta, který toto místo zastával od roku 1994. Homoki hostuje v předních evropských operních domech, šéfrežisérem Komické opery se stal po Harry Kupferovi právě před rokem. CLAUDIO ABBADO je jedním z pěti umělců, kteří letos obdrželi jednu z nejštědřeji dotovaných cen, Praemium Imperiale (130. 000 euro), udělovanou Japan Arts Association. Formální vyhlášení se usku-

tečnilo v Římském auditoriu 3. 7., cenu v hotovosti převezmou umělci 23. 10. v Japonsku z rukou prince Hitachiho, bratra hlavního patrona ceny, císaře Akihita. Cenu dále získali britský filmový režisér Ken Loach, britská malířka Bridget Riley, holandský architekt Rem Koolhaas a italský malíř Mario Merz. LEON BOTSTEIN byl jmenován hudebním ředitelem Jerusalémského symfonického orchestru. JSO zůstal po odchodu Davida Shalona v roce 2000 (krátce před jeho smrtí) bez ředitele, i když byl prozatímním vedením pověřen Lawrence Foster. Členové orchestru, kteří podepsali petici na zvolení Botsteina, byli jeho jmenováním nadšeni. KYTARISTA JOHN WILLIAMS zrušil své turné po USA, plánované na listopad 2003, a to na protest proti americké invazi do Iráku. KAREN STONE se stane novou generální ředitelkou opery v Dallasu. Narozena v Yorkshire, Stone zahájila svou kariéru jako zpěvačka ve Frankfurtu, poté pracovala jako výkonná ředitelka v londýnské Anglické národní opeře a v Kolíně nad Rýnem. Od roku 2000 byla intendantkou opery v Grazu. Poslední rok se spekulovalo o jejím možném jmenování uměleckou ředitelkou Anglické národní opery. FRANCOUZSKÝ KLAVÍRISTA FRANÇOIS RENÉ DUCHÂBLE (nar. 1952), uznávaný interpret především Beethovena, Liszta a Chopina, se rozhodl spektakulárně ukončit svou kariéru. Po koncertě v La Colmiane v blízkosti Nicy, kde hrál Beethovenův Třetí klavírní koncert, nechal poté vyzdvihnout klavír helikoptérou a před očima dvou tisíců příznivců jej spustit do moře. Potopení klavíru mělo symbolicky zdůraznit zbavení se životního břemene a „očištění“. (vr) PLÁCIDO DOMINGO obdržel 24. 7. cenu Evropské kulturní nadace za svou celoživotní uměleckou činnost jako „vynikající pěvec, herec, dirigent, ředitel a propagátor umění“.

Divadlo IVÁN FISCHER odejde po třech letech z místa hudebního ředitele Ná-

rodní opery v Lyonu. Jeho kontrakt vyprší v srpnu 2003 a Fischer se ho rozhodl neobnovit kvůli „zásadním rozporům“ v otázce umělecké politiky s nově jmenovaným generálním ředitelem Sergem Dornym. Fischer prohlásil, že k prvnímu sporu došlo krátce po jmenování Dornyho v lednu 2003, kdy Dorny rozhodl ukončit systém stálého sólistického souboru a nastolit systém stagion, v němž budou sólisté angažováni na určitou roli. Fischer je naopak přesvědčen, že jedině stálý ansámbl umožňuje kontinuitu v práci a budování uměleckého stylu. Další spor nastal kvůli inscenaci Fidelia, která byla premiérována na Salcburském festivalu a v říjnu má být uvedena v Lyonu. Fischer protestoval, že režisér Nikolaus Lehnhoff uvádí operu bez mluvených dialogů, Dorny na to řekl, že pokud se Fischer nepodvolí, nebude mu prodloužen kontrakt. Fischerovo rozhodnutí padlo krátce poté, co Jurij Těmirkanov odmítl dirigovat novou inscenaci Pikové dámy kvůli režii Petrika Ionesca. „Jsem velmi šťastný, že je zde ještě jeden dirigent, který má své zásady“, řekl Fischer, „protože většina dirigentů souhlasí s produkcemi, i když vědí, že jdou proti duchu díla… Obávám se, že Lyonská opera bude v budoucnu pouze sloužit zvůli hostujících režisérů“. Fischer, zakladatel a hudební ředitel Budapešťského festivalového orchestru, byl hudebním ředitelem v Lyonu od roku 2000. Po odchodu generálního ředitele Alaina Durela v 2001 byl Fischer mezi kandidáty na toto místo, opera se ale nakonec rozhodla pro Dornyho, bývalého uměleckého a výkonného ředitele Londýnské filharmonie. MOSKEVSKÉ VELKÉ DIVADLO má v plánu své 228. sezony čtyři nové inscenace. Poprvé od roku 1860 bude uveden Verdiho Macbeth v koprodukci s Theatro Massimo v Palermu a s Maggio Musicale Festival ve Florencii. Následovat bude Čajkovského Mazeppa v režii Roberta Sturuy, Prokofjevovův Ohnivý anděl v režii Francesky Zambello a Wagnerův Bludný Holanďan v režii Petera Konwitschneho v koprodukci s Bavorskou státní operou – jako součást Roku německé kultury v Rusku. Velké divadlo chce také finalizovat plány na rekonstrukci budovy, která by měla být zahájena na konci sezony 2003/ 04. Nicméně stále ještě není zřejmé, jak se divadlu podaří získat na

32

Hr0309.indd 32

11.9.2003, 9:48:35

rekonstrukci nezbytných 300 milionů dolarů. MILÁNSKÁ LA SCALA zahájí sezonu 2003/04 tradičně 7. 12., a to Rossiniho operou Moise et Pharaon v originálním francouzském jazyce. Pěvci mají mít originální kostýmy z představení v roce 1827. Následovat budou Poulenkovy Dialogy karmelitek (únor 2004) a Falstaff (květen). 80. výročí smrti Giacoma Pucciniho La Scala připomene inscenacemi Turandot a Madama Butterfly. Operní představení budou druhým rokem hrána v moderním Divadle Arcimboldi na milánském předměstí. Historická budova La Scaly má být po ukončení rozsáhlé rekonstrukce otevřena opět v sezoně 2004/05. PLÁCIDO DOMINGO vystoupil 13. 7. v Covent Garden hned dvakrát v inscenaci Komediantů v režii Franca Zeffirelliho. Odpoledne zpíval Cania, ve večerním představení se ujal taktovky, Cania zpíval Dennis OŃeill, dále účinkovali Angela Gheorghiu a Dmitri Hvorostovsky.

Různé CARNEGIE HALL otevře v září své třetí auditorium, podzemní Zankel Hall se 644 místy, která tak doplní Sternovo Auditorium (2. 904 míst) a Weill Recital Hall (268 míst). Hlavním rysem nového sálu je jeho proměnlivost: jeviště má několik velikostí, posuvný je i strop, což umožní různé variace svícení a použití divadelní techniky. Program první sezony reflektuje tuto variabilnost prostoru uvedením umělců tak rozdílných, jako jsou Kvarteto Kronos a kabaretní kvězda Audra McDonald. První akcí v Zankel Hall bude dvoutýdenní festival, který 12. 9. zahájí koncert soudobé hudby pod taktovkou skladatele a dirigenta Johna Adamse. Dalšími protagonisty budou cellista Yo-Yo Ma, Boulezův Ensemble Intercontemporain, kubánský klavírista Omar Sosa, jazzoví hudebníci Kenny Barron a Dianne Reeves a Komorní ansámbl Metropolitní opery s Jamesem Levinem. V PŘEDVEČER SALCBURSKÝCH SLAVNOSTÍ byla odhalena před Galerií moderního umění Rupertinum socha s názvem Arc de Triomphe, která představuje nahého muže se vztyčeným penisem, z ně-

Katedra muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci si Vás dovoluje pozvat na vědeckou konferenci na téma

HUDBA V OLOMOUCI II – HISTORIE A SOUČASNOST IN HONOREM ROBERT SMETANA která se uskuteční ve dnech 24. – 25. listopadu 2003 v Uměleckém centru Univerzity Palackého v Olomouci. Konference se koná v rámci projektu Výzkum historie a kultury Moravy jako modelu pro existenci euroregionu a navazuje na konferenci v roce 2002. Okruhy: Olomouc jako regionální centrum hudební kultury Úloha osobností v hudební kultuře Olomouce Olomouc a další regionální centra na Moravě Robert Smetana – budovatel olomoucké muzikologie Rozsah příspěvků: Mluvená verze – maximální limit 20 minut Písemná verze ve sborníku je max. 30 stran textu (1800 znaků na stránku) Příspěvky dodejte jak v tištěné podobě, tak i na disketě a připojte maximálně jednostránkové resumé v němčině či angličtině. Termín zaslání přihlášky: nejpozději do 10. září 2003 na adresu Doc. PhDr. Alena Burešová, Katedra muzikologie FF UP, Univerzitní 3, 771 80 Olomouc.

hož tryská voda. Salcburský starosta Heinz Schaden byl sochou šokován a novinářům dílo označil za „nevkusné“, které musí být „okamžitě odstraněno“. Socha byla ještě ten den zahalena oděvem. Ředitelka galerie Agnes Husslein-Arco prohlásila, že „umění musí být svobodné“ a že radní nemají žádné právo je censorovat. Socha je dílem skupiny čtyř kontroverzních rakouských sochařů, která se nazývá Gelatin. * Zahajovacího představení salcburského festivalu 26. 7. se zúčastnil princ Charles, jeden ze sponzorů festivalu. SLAVNÁ AMERICKÁ PĚVKYNĚ MARIAN ANDERSON (1897--1993) bude mít svou expozici v Danbury Museum (USA, Connecticut). Výstava, která má být otevřena na jaře 2004, nabídne návštěvníkům fotografie, programy vystoupení a osobní předměty. Slavná altistka byla první umělkyní černé pleti, která směla vystoupit v Metropolitní opeře: a to v roce 1955 v roli Ulriky v Maškarním plese. JAPONSKÁ CÍSAŘOVNA MICHIKO má spoluúčinkovat s Beethovenhalle Orchestra z Bonnu během jejich tur-

né v Japonsku na jaře 2004. Michiko se ujme klavírního partu v Schubertově smyčcovém kvintetu Pstruh spolu s dalšími členy orchestru na komorním koncertě. Orchestr, jehož novým uměleckým šéfem byl nedávno jmenován šestašedesátiletý ukrajinský dirigent Roman Kofman, bude mít na programu svého turné všech devět Beethovenových symfonií, pět klavírních koncertů a houslový koncert. KONFERENCE S NÁZVEM „HISTORIE, HUDBA A PAMĚŤ“ se uskutečnila v Izraeli v kibuci Givat Haim Meuhad, a to v Terezin Memorial Institution, na přelomu července a srpna. Uvedena byla díla Hanse Krásy, Gideona Kleina, Pavla Haase a Viktora Ullmanna. Konference se zúčastnili i tři umělci, kteří Terezín přežili, mj. klavíristka Edith Kraus, ale také pravnuk Richarda Wagnera, muzikolog Gottfried Wagner, který se svou rodinou přerušil styky vzhledem k jejich někdejšímu spojení s nacisty.

Česká hudba v zahraničí ČESKÝ CHLAPECKÝ SBOR BONI PUERI se zúčastnil (9.–13. 7.) Me-

zinárodního sborového festivalu Corale Europeo v italském Lecco. V Basilica di S. Nicolo, Lecco a v Basilica S. Maria Maggiore v Bergamu provedl Requiem Gabriela Faurého a dále se představil v jednom samostatném koncertu (Zelenka, Eben, Mozart, Bruckner, Lasso etc.) a v rámci slavnostní mše, která byla vyvrcholením pětidenního festivalu. SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU se svým šéfdirigentem Vladimírem Válkem uskutečnil turné ve dnech 12.–20. 8. turné po Katalánsku. Koncertoval ve městech Rialp (Festival di la Música de la Vila de Rialp), Llívia (Festival de la Música de la vila de Llívia), El Vendrell (Festival Internacional de Música de Torroella de Montgrí). Spoluúčinkovali sopranistka Luz del Alba Rubio (v áriích z oper Mozarta, Donizettiho, Rossiniho a Pucciniho), violoncelisté Lito Iglesias a Mischa Maisky (na festivalu v Torroella de Montgrí), orchestr dále uvedl Beethovenovu Symfonii č. 6 „Pastorální“, Mozartovu předehru k Figarově svatbě a Symfonii č. 41 „Jupiter“, K 551. sla

33

Hr0309.indd 33

11.9.2003, 9:48:35

S T U D I E , K O M E N TÁ Ř E

Karel HUSA – Kořeny domova

Připomínat padesátiny symfonie nebývá právě obvyklé. Tím spíš v dnešní době, kdy se symfonie zrovna příliš „nenosí“ – tedy, především se nekomponují a ty, které se provozují, jsou zpravidla podstatně starší ročník. Má to svoje dobré důvody: mnoho ze symfonií vytvořených za uplynulých zhruba 50 let, se totiž svých padesátin ani nedožilo (mám na mysli jejich skutečný –„znějící“ život), u symfonií českých autorů je to dokonce nápadná většina (což má i své objektivní příčiny, ale o těch jindy). Jsou však mezi nimi výjimky, které stojí za připomenutí tím spíš, že jim náš koncertní provoz stále ještě mnohé dluží. V tomto příspěvku chci připomenout letošní padesátiny I. symfonie Karla Husy, významného díla českého skladatele, které vzniklo již po jeho odchodu do emigrace a na svou českou premiéru si muselo počkat bezmála právě těch 50 let. Husova I. symfonie patří do kategorie symfonických tragédií: její výpověď je zdrcující o to víc, že je znamenitě hudebně zformulovaná a vyjádřená. Do jejího obsahu se promítlo mnoho osobních prožitků i vnějších vlivů. Diskutoval jsem o ní s profesorem Husou hodně – písemně i při našich osobních setkáních v souvislosti s chystanou analytickou studií a získal jsem tak základní obraz o okolnostech vzniku tohoto díla přímo od autora. Mnohé mi poté napovědělo dílo samotné. Začněme historickými reáliemi: Symfonie vznikla v letech 1952 –1953 v Paříži, čili v prvním období Husovy nedobrovolné emigrace. Husa pobýval v Paříži od října

1946, nejprve jako řádný stipendista francouzské vlády s možností návratu do Prahy. To se zásadně změnilo po únorovém převratu roku 1948: na jaře 1949 Husovi skončila platnost jeho cestovního pasu. Jelikož mu československé úřady odmítly platnost prodloužit, požádal v Paříži o statut uprchlíka. Tím na sebe přivolal nepřízeň totalitního režimu, která se, jak už bylo u komunistů zvykem, přenášela i na jeho nejbližší příbuzné doma. Husa byl o vývoji událostí v Československu dobře informován jak z médií, tak i ze soukromé korespondence s příbuznými a přáteli. Od počátku padesátých let začaly přicházet zdrcující zvěsti o politických procesech. Zvláště proces s dr. Miladou Horákovou uvedl Husa ve své písemné odpovědi na mé dotazy ohledně prvních let emigrace jako mimořádně otřesný osobní zážitek. Navíc i stav nedobrovolné emigrace Husu z počátku deprimoval. Dovolím si citovat z dotyčného dopisu z března 1992: „…Pro mne to byla ztráta kořenů – nejen rodiny, ale též hudby všeho, co promne znamenala Praha… A tak začal promne nový život, od píky, ve světě. Musil jsem zápasit o živobytí, poněvadž bylo těžké se uživit ve Francii jako dirigent nebo jako učitel. Zároveň jsem byl myšlenkami neustále ve své rodné zemi, v Praze,kterou jsem znal skrz naskrz. Pomýšlel jsem na to vše, když jsem psal I. symfonii. Myslel jsem dáti této symfonii podtitul „Praha“, ale upustil jsem od toho. Snad – nejsem si ale jist – aby má rodina v Praze neměla potíže, poněvadž jsme nevěděli, co se může více státi.“ Z jiných zdrojů je mi známo, že Husa se v této chmurné době intenzívně zaobíral četbou existencialistické literatury, zvláště A. Camuse. I tato četba se pravděpodobně projevila na celkovém myšlenkovém a výrazovém světě Husovy symfonie, která se na dlouhou dobu stala jeho prestižní orchestrální partiturou. Před deseti lety jsem o Husově I. symfonii publikoval podrobnou analytickou studii, na kterou odkazuji zájemce o podrobnější detaily struktury díla. Na tomto místě uvedu pouze některá zásadní fakta: Karel Husa vytvořil ve své I. symfonii jednu z nejpůsobivějších symfonických

tragédií, jaké byly v tomto žánru po roce 1945 napsány. Je to chmurná, zápasivá hudba takřka bez jediného světlejšího okamžiku. Její dramaturgická koncepce se opírá o Honeggera, jmenovitě o jeho III. symfonii „Liturgickou“. Přísně sevřené třívěté formě díla odpovídá i jeho koncentrovaná hudební výpověď s vyloučením pobočných epizod. Husa navázal na Honeggerův symfonický styl, na jeho základní skladebně technické postupy (linearita a hutná polyfonie) i na temně dramatický výraz, avšak využil a rozvinul je zcela po svém. Úroveň disonantnosti hudební řeči I. symfonie je mimořádně vysoká v souladu s vyjadřovaným obsahem. Husa byl v době vzniku díla už dobře obeznámen i s dodekafonií a některé její prvky najdeme v symfonii rovněž (i když ve volné, neortodoxní podobě). Časový rozsah díla je zhruba 26 minut (reálné trvání nahrávky, údaj v partituře je 28 minut) a jeho tři věty jsou de facto třemi apokalyptickými scénami. Zvukové spektrum je mohutné: velký orchestr s početnou skupinou bicích, klavírem a dvěma harfami. Relativně velký počet exponovaných motivů má společný základ a dílo tak působí zřetelně monotematickým dojmem. Celkový charakter zvukové barvy inklinuje především k temným témbrům hlubokých rejstříků, což rovněž podporuje základní výrazové ladění symfonie. Dramatický účinek hudby podporuje současně i velmi proměnlivá rytmická a metrická složka hudební řeči. První věta – první apokalyptický obraz – je vyklenuta do konvexního oblouku s prologem a korespondujícím epilogem na obou koncích a dramatickou scénou uprostřed. Tichý, pomalý vstup a jemu odpovídající smírný, rezignovaný závěr rámují děsivou dramatickou scénu probíhající takřka nepřetržitě v plném zvuku pléna orchestru. Druhá věta – pomalá věta symfonie – nepřináší po vybičovaném dramatu úvodní věty žádné uvolnění, žádné relaxační intermezzo, nýbrž další obraz tragické trilogie. Její stavba je analogická se stavbou 1. věty – tedy souvislý konvexní oblouk s tichým začátkem a do ticha vyznívajícím závěrem. Finální věta navazuje attacca: ani ona nepředstavuje rozuzlení tragického konfliktu směrem k nějakému perspektivnímu závěru, je to jen třetí apokalyptická scéna plná děsu a běsnícího zla. Oproti nespoutanému chaosu 1. věty a neskonalému zoufalství věty druhé, je obraz finální věty

34

Hr0309.indd 34

11.9.2003, 9:48:36


o poznání uspořádanější, jakoby obraz organizovaného cílevědomého zápasu, v němž je, vedle náporů zla a destrukce přítomen i prvek stejně zavilého vzdoru – patrně jediný pozitivní moment celé tragické trilogie. Husova I. symfonie je dílo velmi organicky spojující tradiční kompoziční východiska s prvky moderními včetně řady přímo legitimních prvků Nové hudby. Konstanty zakotvené v tradici byly skladateli rezervoárem jistoty (opěrným bodem), který mu umožňoval sondy do oblastí nových – a poznatky odtud získané pomáhaly (a pomáhají) zpětně a nově pochopit i uchopit ono staré, tradiční, stabilní. Abych nebyl podezírán z příliš „českého“ zorného úhlu pohledu na Husův tvůrčí typ, podotýkám, že takto se Husa obecně etabloval i v očích jiných, zejména amerických muzikologů a kritiků, jimž lze stěží podsouvat nějakou závislost na českém tradicionalismu. Harrold Simmons, jeden z amerických analytiků a vykladačů Husova díla, charakterizoval už v roce 1968 Husův tvůrčí typ takto: „Karel Husa represents an imporant and almost unique tie between past and prezent. No extremist, he has absorbed many taceta od so called New Music without destroying or belittling the aesthetics and device of his musical forebears“ Husův smysl pro tradiční konstanty byl jistě podpořen kulturním ovzduším, do něhož se skladatel narodil, v němž vyrostl a byl vzděláván – prof. Řídký patřil nesporně jak ke znamenitým pedagogům tak i k přísným strážcům tradic, zvlášť těch národních. Přesto nelze Husu označit za konzervativce: novému byl otevřen od počátku své dráhy (a naznačuje to např. už jeho absolventská Symfonietta op. 4, komponovaná ještě u Řídkého) a zvláště od okamžiku, kdy se ocitl ve svobodném duchovním ovzduší, dostala tato jeho přirozená náklonnost náležitý spád. První symfonie stojí na počátku zrychlujících se proměn v Husově hudebním jazyce, který postupně absorbuje všechny hlavní techniky i materiálové prvky moderní i avantgardní hudby 20. století ať už generují v serialismu, aleatorice, hudbě témbrů nebo v mikrointervalice. Přitom se Husa nikdy nestal ortodoxním stoupencem žádné z těchto skladebných technik či uměleckých poetik. Troufám si tvrdit, že tento Husův umělecký postoj může být rovněž v přímé souvislosti s jeho češstvím. Je totiž příznačný pro

celou řadu domácích skladatelů – dá se dokonce říci, že právě tento obecný postoj vytvořil jakýsi hlavní proud domácí české hudební produkce šedesátých a do jisté míry (zejména v jiném politickém klimatu) i sedmdesátých a osmdesátých let. Můžeme diskutovat o tom, do jaké míry byl tento kompromis mezi tradiční invariabilitou a moderní průbojností produktivní (ostatně i o tom, do jaké míry byl vůbec možný, smysluplný). Řada českých skladatelů od přelomu padesátých a šedesátých let s větší či menší intenzitou přijímala podněty západní hudební moderny. Pomineme-li mladou skladatelskou generaci, nezatíženou tolik

Ukázka partitury 1. symfonie

ideologicky zmanipulovaným tradicionalismem, která, měla-li zájem, mohla na pole Nové hudby vstoupit bez zábran takřka „od čistého stolu“ (Klusák, Kopelent, Fišer, Parsch, Loudová), znamenalo to pro některé příslušníky střední nebo dokonce starší skladatelské generace (a ti rozhodně nepředstavovali většinu) zásadní obrat v jejich dosavadním tvůrčím počínání (Vostřák, Kapr, Tausinger, Kohoutek, Ištvan…). Nejpočetněji byla však mezi českými skladateli (odmyslíme-li si současně ty, kteří zůstali moderními technikami a materiálovými prvky zcela nedotčeni) zastoupena vrstva skladatelů, kteří nové proudy reflektovali, avšak přísně výběrově, a vždy usilovali o jejich spojení se svým dosavadním tradičním vyjadřovacím stylem (Eben, Kalabis, Havelka, Mácha, I. Jirásek, K. Slavický, …). Toto úsilí mělo (z pochopitelných příčin) střídavý úspěch – naprosto jedinečnou

výjimku v tomto směru představuje M. Kabeláč, který si ovšem svým zcela osobitým a otevřeným tradicionalismem připravil už od počátku své tvůrčí dráhy možnost pro zcela organické navázání na novodobé skladebné principy. V českém hudebním (a obecně kulturním a společenském) prostředí je jaksi přirozeně silně zakořeněné vědomí tradičních konstant a pocit odpovědnosti vůči nim; v novodobé historii našeho národa bylo toto vědomí několikrát vlivem vnějších okolností přiživeno a posíleno (vznik samostatné ČSR v roce 1918, 2. světová válka, období socialistického realismu) a zde tkví, podle mého soudu, i jedna z příčin jeho pozoruhodně vytrvalé rezistentnosti. Vraťme se ale znovu k Husově I. symfonii: ve všech třech větách objevíme skryté i zjevné konsekvence poukazující k „Liturgické“ symfonii jakožto k velmi produktivně a osobitě pochopenému východisku vyjádření analogické myšlenkové osnovy – v případě Husovy I. symfonie rozvinuté a vyjádřené tak trochu s mladistvou drzostí bez skrupulí, v celé, téměř nepředstavitelně absurdní úděsnosti. I v tom je význam takových děl: jsou velmi osobitě autentickým svědectvím, reportáží o době svého vzniku. Doba samotná se zákonitě vzdaluje od současnosti, pokrývá se prachem slábnoucí paměti, její někdejší děsivá autentičnost se „na stará kolena“ ráda kostýmuje do iluzí, mýtů, bezděčně (nebo i záměrně) deformovaných interpretací, které jakoby společně, tu upřímně, tu zákeřně, tu chlácholivě, tu se sebevědomě shovívavým nadhledem vůči nenávratnu zdůrazňovaly ono nebezpečně sebeklamné „bylo-nebylo“. Díla formátu Husovy I. symfonie, napájená kdysi autentickým prožitkem až příšerně současného, mají vzácnou schopnost toto kdysi současné vždy znovu aktualizovat – a tím ukázat, že v případě kořenů zla v lidech a mezi lidmi nikdy žádné „bylo-nebylo“ není a nejspíš nikdy nebude. Husa svou symfonií vyjádřil – pravda, v podmínkách svobodného světa – o řadu let dříve v podstatě totéž, s čím mohli čeští symfonikové vystoupit na veřejnost až od počátku šedesátých let. Za všechny analogické případy připomeňme alespoň Sommerovu Vokální symfonii nebo Doubravovu III. symfonii. Jiný, stejně výmluvný a stejně osobitý případ je pak např. Kabeláčova VIII. symfonie, reflektující své „bylo a jest“ v konkrétní situaci jen o deset let mladší. V podmínkách totalitní-

35

Hr0309.indd 35

11.9.2003, 9:48:37


ho režimu, jehož ideologie připouštěla zlo toliko exteritoriální, zatímco domácí dobro na věčné časy hleděla ochránit ode všeho pomlouvačného utrhání, byl osud všech zmíněných děl zákonitě komplikovaný: Sommerova Vokální symfonie čekala na svou premiéru pět let – a od delší lhůty ji možná zachránilo to, že ji předtím nikdo neprovedl v cizině, zvláště v té „zlé“. Kabeláčova symfonie takové paradoxní štěstí měla a v důsledku toho si pak na domácí premiéru musela počkat plných třináct let. Husova I. symfonie ovšem zlomila všechny rekordy: na svou českou premiéru čekala plných 47 let. Poprvé ji hráli rok po dokončení – v Belgii (4. března 1954 Brusel, Orchestr Belgického rozhlasu a televize, dir. Daniel Sternfeld), v USA, jejichž občanství Husa získal v roce 1959, mělo dílo premiéru v roce 1965 (duben 1965 Baltimore, Baltimore Symphony Orchestra, dir. K. Husa). V Praze jsme ji mohli slyšet poprvé až 18. října 2000 ve

Smetanově síni v podání Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK pod taktovkou J. Bělohlávka. Tento orchestr ale nehrál dílo poprvé: k absurditám totalitního režimu patřilo i to, že se v jeho bezpečnostně dokonale ošetřovaném systému čas od času prakticky dařily i věci teoreticky nepředstavitelné. V roce 1970 dlel Husa ve své rodné zemi nějaký čas na soukromé návštěvě. Vybaven subvencí z Cornell University (kde pedagogicky působil) na vydání LP desky se svými orchestrálními díly a za přispění osobní iniciativy přítele Jana Hanuše dokázal v Praze s orchestrem FOK – samozřejmě neoficiálně – natočit svou Serenádu pro dechové kvinteto a orchestr a – I. symfonii. Tento snímek u nás nebyl nikdy distribuován, zato v Americe vyšel záhy poté na gramodesce, poté na magnetofonové kazetě a v roce 1991 i na kompaktním disku. Partitura díla vyšla dvakrát v nakladatelství Schott: poprvé koncem

Dimenze hudby Jiřího Temla Uznávaní odborníci nejrůznějších profesí musí být ozdobeni patřičnými tituly a mít za sebou zvučné vysoké školy. Tuto zásadu nám nadělilo 19. a 20. století a mnoho se nezměnilo ani v našem

Jiří Teml

Foto archív

21. století. Jsou však obory, ve kterých se může postupovat jinak. Je to především výtvarnictví a mimo jiné počítám do této výjimečné sféry i skladbu. Úspěšný komponista nemusí mít případně žádné školy, může být samoukem. Historie nabízí velký počet důkazů pro moje tvrzení. Týká se to osobností jakými byli například Johann Sebastian Bach, Josef Haydn, Nikolaj Rimskij-Korsakov, Milivoj Alexejevič Balakirev, Alexandr Porfirjevič Borodin, Modest Petrovič Musorgskij. Martinů sice chodil na konzervatoř do houslového oddělení, ale s malým úspěchem, na mistrovské škole setrval u Suka ani ne rok a v Paříži mu Albert Roussel byl spíše rádcem než učitelem. Moje rozprava cílí pochopitelně k Jiřímu Temlovi, jehož prvním učitelem byl teoretik Bohumil Dušek v Plzni a pak v Praze skladatel Jiří Jaroch, umělec nikterak pedagogicky zaměřený. Byly to soukromé hodiny. Jiří Teml byl původně ekonom (tehdy působil v Karlových Varech). Podobně jako velcí mistři 19. století měl však velice důkladnou hudební praxi. V letech 1976--1980 byl v hudebním vysílání rozhlasu v Plzni, od roku 1980

padesátých let formou faksimile čistopisného autografu. Vzorně vypravenou studijní partituru vydalo nakladatelství Schott v loňském roce. Tisk, respektující náležitosti autografu, má znamenitou typografickou podobu, je dobře členěný a tudíž přehledný a snadno čitelný. Partitura Husovy symfonie se tímto počinem nakladatelství Schott stala podstatně dostupnější než doposud. Kéž by to vedlo ke zvýšení zájmu o provozování tohoto významného díla. Ostatně, navázal-li Schott novou partiturou na své někdejší faksimilové vydání partitury, nestálo by za to, navázat u nás na někdejší snímek tohoto díla v podání orchestru FOK a vydat ho konečně u nás na moderním médiu? Padesátiny mohou být jedním z možných impulsů, ale rozhodně nemusí být jediným: umělecká reportáž Husovy symfonie je aktuální takřka ustavičně. JAROMÍR HAVLÍK pak hudebním dramaturgem rozhlasu v Praze. Setkával se s celou řadou skladeb všech dob a žánrů, měl intenzivní kontakty s interprety. To byla ta nejlepší škola. Jiří Teml se dostal ke skladbě vlastně nenápadně. Tituly nemá, školními glejty není vybaven, ale svou věc umí. Jiří Teml se narodil v roce 1935 a zdánlivě začal komponovat poměrně pozdě. Jako první opus uznává Smyčcový kvartet z roku 1970. Jestliže v roce 2003 (kdy píši tyto řádky) je Temlovi 68 let, měl na zralou tvorbu sotva 33 roků. Tím více však udiví autorova píle, protože seznam jeho skladeb (bohužel neopusuje) zahrnuje celkem 161 děl. Autor sám z nich navíc vyděluje 72 kompozic jako výrazněji důležitých. K této tvorbě je nutno přičíst ještě úpravy lidových písní (nejméně 200), dále úpravy skladeb jiných autorů (Dvořáka, Jeremiáše, Martinů). Úpravy úspěšné, stylově odpovídající předlohám. Vlastní tvorba zahrnuje mnoho drobnějších děl, ale mimo jiné také čtyři smyčcová kvarteta, tři symfonie, koncertantní skladby pro sólistu a orchestr, mnoho varhanních opusů. Proč toto vše připomínám? Uvedl jsem, že Jiří Teml se ke skladbě dostal nenápadně. Stejně nenápadně působí v kontextu české skladatelské školy, dokonce bych se odvážil tvrdit, že je málo znám rozsah jeho díla a nejednou

36

Hr0309.indd 36

11.9.2003, 9:48:37


proto i přehlížen. Tato konstatování jsou relativní, nicméně je nepovažuji za zcela pominutelná. Obecně se o Temlovi soudí, že napsal výbornou Fantasii appassionatu pro varhany (1972), Symfonii Válka s mloky (1987) a Symfonii Kafka (1998), možná bude zmíněn ještě Koncert pro housle a orchestr (1979), Capriccia pro komorní orchestr (1989) a konečně cyklus písní Sonety (pro zpěv a komorní orchestr) na verše Williama Shakespeara. (1997). Ostatní díla jakoby stála ve stínu uvedených kompozic. Nebudu se zabývat celým rozsahem díla Jiřího Temla, vyšly konečně velmi zajímavé články v tomto časopise z pera velkých odborníků jako byl Pavel Skála (HR 1984, č. 12.), Antonín Špelda (HR 1979, č. 4.) a rozhovor v časopise Opus musicum (1980 č. 3.) i některé další statě. Chci se věnovat části tvorby z poslední doby. V letech 1985--1987 vytvořil Jiří Teml pozoruhodnou 2. symfonii s titulem „Válka s mloky“. Autor textu na CD nahrávce, nezapomenutelný Karel Mlejnek, uvádí: „Podtitul nemá evokovat konkrétní čapkovskou reminiscenci, nemá ilustrativní funkci. Čapkův mlok je pro autora zobecněnou negací života, proti níž je nutné stavět hráz aktivního odporu: v podstatě představuje onen odvěký zápas dobra se zlem.“ Úvod této jednověté symfonie nabídne jedinečné barevné pozadí, velkou až hrůzostrašnou gradaci. Vše je bohatě vybaveno sekundovými srazy. Objeví se i jakýsi pochod, nezní brutálně, je to spíše psychologizovaná hrůza. Přijde bizarní tanec neskutečných tvorů, nad ním žesťové fanfáry, vše se rozpadá až do zlověstných skřeků, jsou to hudební pošklebky. Tajemná hrůza se střídá s útočnou, pochodová gradace roste až do velkého zmatku. Vše se zhroutí a opuštěné houslové sólo vzdoruje smutnou něhou. Svět dobra je spíše přemýšlivý, místy i líbezný. Dílo končí jakousi uměřenou apoteózou s kladným nábojem. Máme ještě naději všude tam, kde „mloci“, ať už se jmenují jakkoliv, útočí.. V roce 1989 vznikly Jubilejní variace, dílo věnované připomínce 100. výročí narození Bohuslava Martinů. Tento autor vstoupil do Temlova obzoru vícekráte, již jsem se zmínil o úspěšných úpravách jeho tvorby (komorní díla do orchestrální verze). Teml nevyužívá žádnou přímou citaci z Martinů díla, alespoň ne melodickou

citaci. Ozvou se však typické harmonické spoje, hned na počátku a znovu v závěru, které dobře známe z mnoha jubilantových děl. Teml po vstupní pasáži exponuje unisono vlastní téma, aby ho hned prosvětlil celou řadou barevných a žánrových timbrů. Vždycky udivuje jedinečnými instrumentačními nápady, které jeho skladby originálně ozvláštňují. Uchvátí nás nejednou průzračný prostor, v němž jakoby zůstalo místo jen pro pár kapek vody, hra barev, až tři barevná pásma se odvíjejí nad sebou. Jubilejní variace jsou plny zdravého nepokoje, pohybu, proměn a nápadů. 2. koncert pro varhany, žesťové, smyčcové a bicí nástroje vznikal v letech 1993--94. Dílo má tentokráte tradiční třívětou podobu. Varhanních opusů má Teml celou řadu. V roce 1972 to byla již zmíněná Fantasia appassionata, po níž následovalo dalších 12 děl s uplatněním varhan. Nový doklad toho, jak rozsáhlá je Temlova tvorba. Ve 2. koncertu přichází sólový nástroj nejednou s chorálně tvarovanou melodikou (prvky chorálu Ite missa est), exponován je ovšem jemně. Opíjení se hlučnými plény je v tomto koncertu vůbec výjimečné, takovou gradaci nabídne až konec první věty. V průběhu zaujme kombinace varhanního zvuku s bicími nástroji (ořechy), objeví se oblíbené sekundové postupy jak melodiky tak v harmonickém zahušťování. Druhá věta má prý připomínat svou tajemností a příšeřím prostor gotické katedrály (K. Mlejnek). Je to vskutku hudba mysteriózní, varhany opět zní jemně, melodické trsy se vrací v duchu jakýchsi litanií, občas se objeví i škleb, nádherně si odpovídají žestě a sólový nástroj, vše se spojí opět do gradace až na konci věty. Třetí věta se staccatovým vstupem sólisty exponuje brzy chorální téma, které se jako myšlenková teze hodně opakuje. Nad běhy varhan vyplují štěky žesťů, promění se v jakési dešťové allegro (sólová viola). Žestě komentují hudební dění a roste pomalu, ale neúprosně gradace. V závěru cituje autor chorál „Ite missa est“ celý, tedy melodii pro skončení mše. Zvony, smyčce, varhany se tiše a pokorně spojují k nebesky znějícímu ukončení. Dílo není pojato jako virtuózní skladba (i když nároky na interprety nejsou malé), varhany spolupracují s orchestrálním aparátem velice propojeně.

Shakespeare je oblíbeným Temlovým autorem a proto neudiví, že v roce 1997 vytvořil cyklus písní pro baryton a komorní orchestr nazvaný jednoduše Sonety. Pro toto dílo zvolil osm básní anglického dramatika, které vytvořil jak v klavírní verzi, tak v orchestrální. Vybral si překlady Miroslava Macka a zařadil sonety: Má láska sílí (102) – Jak vlny, které k pobřeží se valí (60) – Když v poklidu se tiše zahloubám (30) – Ti, kterým v žití šťastná hvězda plála (25) – Když viděl jsem jak ukrutný spár času (64) – Váš cit a lítost cejch mi vymazaly (112) – Jsem unavený a nechce se mi žít (66) – A smíte smutek projevit jen během znění teskně chmurných hran, až zemřu (71). Temlovými Sonety se zabývá zajímavý referát Vlasty Bokůvkové přednesený 7. 10. 2002 na konferenci Písňový žánr ve vážné hudbě 20. století (Pedagogická fakulta Západočeské univerzity). Postihuje Temlovu úspornou, ale výrazově přesnou práci s orchestrální barvou. Cyklus je současně dramaturgicky pečlivě vystavěn tak, aby teskné a jemné sonety střídaly sonety dramatické a útočné. Vlasta Bokůvková podtrhuje sonet Jsem unavený, nechce se mi žít. Je to předloha již několikráte zhudebněná nejrůznějšími autory, snad právě proto, že má v textu mnoho partií aktuálních v každé době. Připomeňme si alespoň část veršů jako: „.. a dokonalost není k ničemu, a vláda v slabých rukou spočívá“ – „…a úřad bdí nad tvůrčí čistotou a rozhodují blbci s tituly, a nazývají pravdu prostotou a dobro k veslu zla si přikuli..“ (překlad M. Macka, Sonet č. 66). Důkladně se v hudbě obuje Jiří Teml do nás, do blbců s tituly. Svěřuje tato slova osamělému hlasu sólisty, teprve pak téma opakuje orchestr. Inspiraci k této skladbě dal barytonista Roman Janál, který ji také provedl v Plzni a pak v jedinečném podání Pražské komorní filharmonie s Jiřím Bělohlávkem (2002). Symfonie č. 3. s podtitulem „Kafka“ je z let 1994--98. Sám autor ji považuje za mezník ve svém vývoji. Napsal o tomto díle velice zajímavý rozklad, který jako autentický materiál ocituji v úplnosti: „Symfonie není přepisem nějaké konkrétní kafkovské fabule. Zhruba od své třicítky se prokousávám Kafkovou tvorbou tu s větším, tu s menším pochopením. Proces, který neustává. Tato literatura má na mne neobyčejný účinek. Při její četbě se dostávám do zvláštního psychického rozpoložení a tuto atmosféru jsem chtěl ve své skladbě

37

Hr0309.indd 37

11.9.2003, 9:48:38


navodit. Tak z jakéhosi nedefinovatelného až depresivního stavu, připraveného statickým clustrem, s náznaky srdečního tepu, se zrodí třítónová melodická buňka, která je základním stavebním materiálem celé symfonie.“

Z této poněkud zmrtvělé polohy se vynořují nepříjemné vstupy byrokracie jakoby kafkovských úředníků a jejich postupů. K tomu se připojují úzkostné, zoufalé, plačtivé reakce. Frivolní tón valčíku vyústí postupně do prvního vrcholu skladby drtivým motorismem sílící byrokracie. Ostatně v tomto smyslu jde o určitou aktualizaci kafkovských myšlenek, které se na dnešní rozmáhající se byrokratický aparát velmi hodí. Z další nehybné plochy pak krystalizuje lyrické amoroso, taneční pasáž s náznakem klezmerovského instrumentáře s melodií, vycházející opět ze základního motivu. Občas groteskně vpadají žestě:

Odsud roste již jen jedna rozsáhlá souvislá plocha s gradujícím arogantním náporem k bezvýchodnému osudu, posléze přeplyne do poměrně krátké chorálové apoteózy:

Vše končí tichým nehybným závěrem s pikolou a celestou připomínající počáteční atmosféru symfonie.“ Osobně bych dodal k autorovu rozboru jen několik poznámek. Tato symfonie přináší sugestivní svět slovy nezachyti-

telných otázek, mlčících hrozeb. Gradace a vydechnutí se účinně střídají, místy zvuk ústí až do opuštěného sóla. Teml všude volí zvukovou paletu nesmírně vynalézavou, cílí často do pocitu prostoru a současně nabízí tajemnost. Skladatel také místy po způsobu minimalistů (ale není to minimalistická skladba) „usedne“ do určitého zvuku a prodlévá v něm. 3. symfonie je významným činem výmluvného a aktuálního obsahu. Zvolil jsem několik děl z posledního období, děl významných pro tvůrce i pro českou hudbu. Je to pochopitelně jen malý vhled do autorova tvůrčího světa. Nicméně i ze sledovaných pěti skladeb lze odvodit určité kompoziční postupy typické pro Temlovu hudbu. V invenci pracuje se základní motivickou buňkou, zásadně nejde o tradiční práci s tématy. Motiv augmentuje, opakuje, převrací. Nepreferuje některé intervaly nebo mody. Vše podřizuje obsahu a vnitřnímu napětí hudebních ploch. Z motivické buňky vytváří akordický materiál nebo řízené aleatorické úseky. Významnou roli hrají prodlevy a horizontální polyfonní plochy, volně jsem je nazval také jako pásma. V oblasti metra upustil od dřívějšího komplikovaného postupu stálých proměn, nahrazuje ho posouváním těžkých dob v taktu. Zajímavý a výrazný rytmus zachovává mnohdy delší dobu po způsobu Janáčkových sčasovek. Největší pole působnosti spatřuje ve formě, aniž by se vázal tradicí například sonátové formy. Je to jasně patrné na pěti komentovaných skladbách, v nichž opouští i tradiční dělení do vět u 2. a 3. symfonie. Stylově není Teml autorem tíhnoucím k experimentu, neusiluje tvrdohlavě o originalitu, i když respektuje úlohu avantgardy. Sám mnohé netradiční kompoziční způsoby uplatňoval ve svých mladších skladbách, ale zhruba od roku 1977 řeší vztah tradičního a nového hudebního materiálu nově. V současnosti formuloval své názory takto:

„Dodnes zní s velkým úspěchem hudba, jejíž výrazové prostředky sloužily autorům jen s nepatrnými změnami celá století a přesto tu invence těchto skladatelů přinášela bezpočet hudebních skvostů. Maximální účinnost hudby vidím především v nevšední invenci, v určité přímočarosti a oproštěnosti s nezbytným kontrastem hudebních myšlenek. Narůstání komplikovanosti není zárukou větší zajímavosti skladby. Za nejpádnější příklad tu uvádím dodnes moderního Janáčka.“ Dimenze Temlovy hudby je možno nahlížet ještě pod dalším úhlem: nacházíme v ní výrazně filozoficky a duchovně orientované náměty. 1. symfonie z roku 1976 s názvem Lidé a prameny (pocta Karlovým Varům a lidem v nich), 2. symfonie Válka s mloky, 3. symfonie Kafka. V písních jsme se už dotkli Shakespeara, pro varhany napsal díla David a Goliáš nebo Alchymisté. Vytvořil mirákl Elckerlijc-Mariken van Nieumeghen (1993) pro holandský univerzitní sbor a orchestr v Nieumeghen. Několikráte se dotkl duchovní oblasti v dílech s křesťanským laděním: Splnilo se Písmo svaté (vánoční písně a koledy 1991), Ave pro smíšený sbor (1997), Kredo – cyklus smíšených sborů (1998), Žalm 136 pro dětský sbor a smyčce (1999), Svatá noc a Gloria in excelsis Deo (vánoční písně a koledy, 2001). Zajímavé jsou i skladby, v nichž vzdává poctu velkým zjevům kultury. Homagggi vytvořil pro Shakespeara, Stravinského, Händela, Michelangela a Martinů. Jistě velmi dobrá společnost. Teml je také autorem, který naplňuje slovo „služba“. Mám na mysli skladby pro amatéry a pro děti. Ze značného počtu děl tohoto typu bych připomenul dvě: Písecké divertimento (1989) napsané pro Písecký komorní orchestr a Epitaf, symfonickou větu pro smyčce a bicí (1992) pro Pražský studentský orchestr. Souhrnně bych řekl, že Teml klade velký důraz na člověka a jeho boj o životaschopnou duši. Je to tvrzení poněkud zúžené, ale chápejte ho symbolicky. Dovede se na toto odvěké téma dívat novýma, svěžíma očima. Nezastírá nikterak hrůzy, jež na cestě tímto světem číhají, ale dovede se naštěstí usmát a potěšit. Jestliže toto naplňuje s potřebnou dávkou originality, neotřelé invence a s hudební spontánností, pak to opravdu není málo. JIŘÍ PILKA

38

Hr0309.indd 38

11.9.2003, 9:48:39

RECENZE KNIH

Jiří Berkovec: Slavný ouřad učitelský Kapitoly o kantorech a jejich hudbě Městský úřad Příbram, 2001. 179 stran Neúnavný dr. Jiří Berkovec (1922) věnoval poznávání osudů českých kantorů největší část svého badatelského úsilí. Na počátku stál jistě eminentní zájem o dílo a život Jakuba Jana Ryby, jehož vyvrcholením je monografie, vydaná v roce 1995 (Jakub Jan Ryba, nakladatelství H + H, Jinočany 1995). Hledání souvislostí vedlo Berkovce k dalším tématům z tohoto okruhu: psal mj. o „předobrazu“ Jiráskova F. L. Věka Františku Ladislavu Hekovi (1974 a 1978), sledoval hudební tradice na Pelhřimovsku (1984), zabýval se pastorelami českých autorů (1987), napsal stať o Josefu Ferdinandu Segerovi a jeho škole (1995).

Díky pochopení příbramských radních spatřila světlo světa i Berkovcova kniha Slavný ouřad učitelský, která výsledky celoživotního bádání v jistém smyslu sumarizuje a syntetizuje. Berkovec přesvědčivě odůvodňuje poslání publikace („…teprve s vědomím konstant a proměn onoho rozvoje lze postihnout a pochopit principy, které vytvářely tra-

dici…“, viz str. 5) a zdůrazňuje, že jím sledované období (od počátku 18. století do poloviny 19. století) bylo „závěrečnou etapou ve vývinu a rozvoji školství v českých zemích.“ (Tamtéž). Samotný text knihy sice zachovává nezbytnou akribii, ale je napsán srozumitelným, i laickému čtenáři dobře přístupným jazykem; je to čeština sice maličko archaická (např.: s instrumentálními spodobami“, str. 130, „nebýt jakýchsi mrzlivostí se sousedy (str. 52 atd.), ale v dnešní době obecného pohrdání jakýmikoli jazykovými normami vzácně čistá (pokud by jí vůbec bylo co vytknout, šlo by nejspíše jen o interpunkci: Berkovec totiž většinou vypouští druhou čárku, oddělující zbylou část věty: „Avšak už jen uskutečněný záměr, jehož příprava si vyžádala mnoho práce a času byl hodný uznání…“ – čárka mezi slovy času a byl chybí, viz str. 91). Vyprávění o kantorské tradici je rozčleněno do sedmadvaceti kapitol: některé osvětlují dobovou situaci, jiné, označené jako „PROFILY“, patří portrétům významných jedinců, o nichž se dochovaly základní informace. Berkovcův badatelský záběr je překvapivě široký: neomezuje se jen na oblast, kterou poznával v souvislosti se získáváním údajů o Jakubu Janu Rybovi. Cenná jsou líčení dobových reálií: o školách, učitelích a žácích se čtenář z Berkovcovy knihy dozví ve shrnutí prakticky všechno, k čemu by se musel namáhavě propracovávat studiem velmi početné, Berkovcem poctivě citované literatury. Dnes například už je těžko uvěřit, že kantoři byli povinni vyučovat zpěv nejméně hodinu denně (str. 7), že jako školní učebna sloužila i márnice (str. 19), udivuje, co všechno kantoři stačili ještě zvládat vedle své vyučovací praxe (str. 23, 24). Svým způsobem neuvěřitelná je ale i informace, že v Přadslavicích působila od roku 1722 i žena-učitelka (str. 22); naopak po poznání dobových poměrů už nijak neudivuje, že František Suchánek čekal jako

pomocník na místo učitele plných šestadvacet let (str. 29). Berkovcův výklad není však zdaleka omezen jen na informace z oblasti hudební: zjišťuje, že kantoři byli aktivní i jako výtvarníci (str.124–126), že měli i další povinnosti (např. – jako učitel Jiří Haas v Březových Horách – rozeznívat zvon v cechovně (str. 42), atd. Velmi zajímavé jsou přímé konfrontace úryvků z Jiráskovy hry Lucerna s autentickou suplikou skutečného učitele Zajíčka (str. 133) a s žádostí školního pomocníka Antonína Becka (str. 134), z nichž zcela jednoznačně vyplývá, že Jirásek jen mírně pozměnil původní texty; za pročtení vskutku stojí ukázky textů oper (str. 62–70) i čtyři povídky, které Berkovec zpracoval podle dobových pramenů, při čemž se vcelku úspěšně snažil o zachování jazykového koloritu i epického stylu (str. 139–146). Předností knihy je i kvalita sazby s minimálním počtem tiskových chyb; hezky ji zdobí stylově přiléhavé ilustrace Jana Čáky. Jednoznačnému porozumění by ovšem prospělo, kdyby citáty, jichž je v textu mnoho, byly odlišeny jiným typem písma; právě tak by čtenáři ocenili, kdyby dochovaná fotografie Věnceslava Metelky, o níž Berkovec píše na str. 106, byla v knize také reprodukována. Ale to už bychom asi chtěli příliš mnoho od publikace, jejíž vydání si nepochybně vyžádalo překonání mnohých úskalí, zejména asi těch ekonomických… PETAR ZAPLETAL

Karel Padrta: Hudební události v datech vydal Encyklopedický dům v Praze, 2003. Docent, PhDr., Karel Padrta, CSc. (nar. 1926 v Třebíči) byl vysokoškolským pedagogem v Českých Budějovicích. Z jeho dřívější hudebně historické práce připomeňme objevný tematický katalog z roku 1997, věnovaný dílu skladatele Františka Vincence Kramáře – Krommera (1759–1831), rodáka z Kamenice u Jihlavy, posledního vídeňského dvorního skladatele. Padrtovy Hudební události v datech jsou faktografickou hloubkou, sledováním kontinuity všeobecné historické

39

Hr0309.indd 39

11.9.2003, 9:48:41

RECENZE KNIH

a kulturní situace a přehlednosti ojedinělým dílem ve formě tabulek k hudebním dějinám. „Ohlédneme-li se do hudební minulosti“, říká se v úvodu publikace, „dostane se nám z odborné literatury nemálo poučení o skladatelích a jejich dílech i analytických výkladů o významu jednotlivých kulturních epoch a hudebních událostí. Chceme-li pak poznat jejich vývoj a progres, sledujeme je především tematicky a jen malou pozornost věnujeme souběžným událostem, navíc zpravidla pouze takovým, které se jich bezprostředně dotýkají. Život se však odehrává jinak. Jednotlivé společensko-historické události i kulturní vývojové linie probíhají souběžně, aniž mnohdy mají vzájemnou vazbu, přesto však vytvářejí ve svém souhrnu dobovou atmosféru, jejíž poznání je neodmyslitelné pro představu skutečného prostředí, z něhož vznikly“. Padrtův cíl nevězel ve výkladu hudebního vývoje a v posudku události a jednotlivých hudebních opusů. Hudební události vkládá do určité doby, všímá si jich souběžně, ukazuje je tedy v jejich mnohosti, v rámci toku času od počátku hudební civilizace do roku 1990. To vše činí ze soudobého aspektu, přitom má stále na zřeteli i českou hudební kulturu, takže údaje, jež se jí týkají, jsou poměrně obšírné. Kontinuitu události Padrta podává u vzestupných vročení vždy ve čtyřech rovinách. V první pregnantně načrtává všeobecnou historickou a kulturní situaci včetně, považujeme-li to za podstatné, informaci z cesty technického pokroku. Ve druhé rovině se zabývá výhradně hudbou, připomíná životní osudy osobnosti hudby a vývoj hudebního života v rozličných souvislostech. Třetí skupina informací přináší výběr významných či zajímavých skladeb, především operních a koncertních děl, jež v cizině a u nás v příslušném roce vznikla, a jejich první uvedení u nás, čímž je vyznačena spojitost našeho hudebního života s rozvojem ve světě. Ve čtvrtém, závěrečném oddílu Padrta přináší přehledná data narození a úmrtí osobností hudby, vázána na sledovaný rok. Padrtovy Hudební události v datech jsou po všech stránkách skvělým studijním materiálem, jehož naučný význam se vyjeví ve shrnuté velikosti teprve při vnikání do impozantních dimenzí dějin hudby. Lhostejno, zda tak bude činit od-

borník, jemuž je hudba profesí, či laický zamilovanec, kterému hudba, byťsi o ní

ví jen nemnoho, měrou zásadní obohacuje duchovní a citový život. JAN DOČEKAL

E. Vičarová: Rakouská vojenská hudba 19. století a Olomouc Universita Palackého v Olomouci 2002. 180 stran Dnes, v době gramofonů, CD-přehrávačů, rozhlasu a televize i rozvinutého hudebního profesionalismu všeho druhu si sotva dovedeme představit, co znamenaly vojenské hudby pro kulturní život posádkových měst v 19. století. Sondu do této problematiky přináší zejména v druhé části své knihy, věnované rodnému městu, Eva Vičarová-Slavíčková. Avšak i prvá část knihy sledující jako obecnější rámec a zázemí vývoje vojenské hudby v rakouské monarchii od roku 1806, kdy byly císařským reskriptem zrušeny skupiny signalistů a bubeníků a přetvořeny v řádné plukovní hudby, je závažným přínosem a vyplněním mezery v naší muzikologické literatuře. Autorka v ní sleduje detailně na základě citací úředních dokumentů proměny a reformy včetně zásadní reorganizace Leonhardtovy, uskutečněné z císařova pověření v roce 1851, které postupně stabilizovaly počty plukovních kapel i jejich členů a kapelníků a jejich právního a hmotného postavení (délka služby, platy atd.). Tyto podmínky pak zajišťovaly nejen vysokou profesionální úroveň vojenských kapel samých, ale i skutečnost, že po výsluze mnoho jejich členů se stalo členy, ba i zakladateli orchestrů civilních, zejména dechových a také učiteli hudby i řediteli kostelních kůrů v menších obcích. (V této souvislosti autorka kritizuje praxi naší nečetné literatury o dechové hudbě, která o vojenské hudbě pojednává v rámci hudby dechové, aniž přihlíží k tomu, že historicky a geneticky byly vojenské hudby prvotní a z nich a pod jejich vlivem se civilní „dechovky“ formovaly.) Zmiňuje i vojenskou hudební školu založenou v padesátých letech v Praze jako jediná v celé monarchii a působící po víc jak čtyři desetiletí do roku 1895. Vyučováno na ní bylo nejen nástrojové hře,

ale i teorii, instrumentaci a kompozici. Tuto část pak doplňují stručné životopisy 27 významnějších rakouských vojenských kapelníků (ze 118 předpokládaných Slovníkem české hudební kultury, z nichž dobrá polovina měla být Čechů). Z tohoto výběru jsou pak dokonce jen 2 rodilí Vídeňané, 2 slovenští Maďaři a 2 čeští Němci (Leonhardt a Josef Liehmann, u něhož se klade otázka možného příbuzenství s učitelem A. Dvořáka Ant. Liehman-

nem) a ostatní jsou Češi, což lze dešifrovat z uvedených rodišť a byť úředně německých tvarů jmen i příjmení. Je-li to výběr osobností skutečně významných a vlivných, pak je podíl českého živlu v rakouských vojenských hudbách skutečně podstatný (ostatně v textu jsou zmíněni i další čeští kapelníci), nemůžeme-li mluvit o hudebnících řadových, jejichž jména nejsou známa. Další text pak charakte-

40

Hr0309.indd 40

11.9.2003, 9:48:42

RECENZE KNIH

rizuje aktivity vojenských kapel během 19. století. A to jak ve sféře služební, kde se jednalo vedle hraní při pochodech na cvičiště nebo na bojiště i o různé slavnosti („státní“ a dynastické svátky, návštěvy panovníků a jiných osobností) přehlídky čepobití i reprezentativní a promenádní koncerty, ale i ve sféře ryze civilní na plesech, při koncertech různých spolků i v divadlech. Při následující charakteristice repertoáru autorka konstatuje až nápadný konservatismus a zdrženlivost vůči novější české „národní“ hudbě, která byla dána celkovým politickým charakterem armády i nejednou přímými nařízeními a zákazy. To vše autorka konkretizuje a bohatými pramennými citacemi dokládá v již zmíněné druhé části knihy na dění v Olomouci. Tato část byla vlastně původním jádrem zpracovaným v rámci širšího projektu dějin hudby na Moravě. Vypočítávají se zde

všechny vojenské kapely, které se během 19. století v Olomouci vystřídali a jsou uváděni jejich kapelníci. Škoda, že životopisy a kariérní charakteristiky těchto kapelníků jsou podstatně chudší a mezerovitější – snad v důsledku nedostatku pramenných informací (možná také proto, že tato část byla vypracována dříve než autorka získala přístup do vídeňských vojenských archivů a pak ji již nedoplňovala) – než u výběru v části prvé. vypočítávány jsou pak konkrétně v prvé části obecně zmíněné aktivity zejména ve sféře civilní. Dovídáme se tak, že olomoucká opera neměla v prvých desetiletích vlastní orchestr, který nahrazovaly právě vojenské kapely (nutno tu připomenout, že tyto kapely mohly hrát i se smyčcovým obsazením, neboť jejich hudebníci měli povinnost kromě dechového nebo bicího ovládat i některý nástroj smyčcový) a bez jejich částečné a občasné pomoci se olomoucké divadlo

neobešlo až do konce 19. století. Dovídáme se pak i o spoluúčasti vojenských kapel při koncertech olomouckých pěveckých spolků – nejen „utrakvistických“, ale i Žerotína a při představeních některých, opět i českých, divadelních společností zejména provádění meziaktních hudeb. Kniha je doplněna nejen vstupní charakteristikou užitých pramenů a zhodnocením dosavadní literatury, ale v závěru i bohatou bibliografií, osobním jmenným rejstříkem a stručným anglickým a německým resumé. Živě psaný text je pak doprovázen řadou dokumentárních fotografií ukazujících zejména výstroj vojenských hudebníků a kapelníků a některá místa jejich olomouckých vystupování. Kniha je tedy významným přínosem – i přes na první pohled odlehlé a okrajové téma – k poznání dějin hudby v Českých zemích. M. K. ČERNÝ

41

Hr0309.indd 41

11.9.2003, 9:48:43

O novém CD projektu z díla Bohuslava Martinů s dirigentem JIŘÍM BĚLOHLÁVKEM Prof. Jiří BĚLOHLÁVEK (nar. 24. 2. 1946) se původně věnoval hře na violoncello; v oboru dirigování získal odborné vzdělání studiem na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze (absolvoval v roce 1972). Už v roce 1970 se Bělohlávek stal vítězem celostátní soutěže mladých dirigentů, o rok později pak finalistou Mezinárodní dirigentské soutěže Herberta von Karajana. V letech 1872–1978 byl dirigentem Státní filharmonie Brno, v roce 1977 převzal funkci šéfdirigenta v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy FOK, ve které setrval až do konce sezony 1988–1989. Zároveň byl od roku 1981 dirigentem České filharmonie a jejím šéfem v letech 1990–1992. Jiří Bělohlávek rovněž působil jako stálý hostující dirigent Komické opery v Berlíně a v letech 1995 až 2000 jako hlavní hostující dirigent BBC Symphony Orchestra v Londýně. Spolupracuje s mnoha předními hudebními tělesy v zahraničí (mj. New York, Boston, Washington, San Francisco, Toronto, Londýn, Tokio, Paříž, Berlín, Drážďany, Lipsko) a vedle soustavné účasti při jednotlivých ročnících Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro koncertuje na festivalech v Luzernu, Tanglewoodu, Salzburgu, Edinburgu, Perthu, na festivalu Schleswig-Holstein ad. Mimořádně významné je i Bělohlávkovo působení na operních scénách: jeho nastudování Janáčkovy opery Její pastorkyňa v anglickém Glyndebourne bylo oceněno zvláštní cenou Barclay´s Theatre Award v Londýně, a na základě tohoto úspěchu byl Jiří Bělohlávek pozván k nastudování opery Richarda Wagnera Tristan a Isolda. Na operní scéně pražského Národního divadla, jejímž je od roku 1998 hlavním hostujícím dirigentem, nastudoval mj. operu Bedřicha Smetany Čertova stěna (režie D. Poutney) a operu Osud Leoše Janáčka (režie R. Wilson). V roce 1994 založil Jiří Bělohlávek Pražskou komorní filharmonii a v průběhu let z ní jako její hudební ředitel a šéfdirigent vybudoval vynikající orchestrální těleso. Bělohlávkova diskografie obsahuje desítky vynikajících snímků (mj. šestnáctideskový komplet s českou hudbou pro firmu Chandos Records, nahrávky děl Antonína Dvořáka (Legendy, Česká suita, Serenáda pro smyčce), Vítězslava Nováka (Slovácká suita), Josefa Suka (Serenáda Es dur pro smyčcový orchestr), snímky děl Bohuslava Martinů, komplet orchestrálního díla Johannesa Brahmse ad. Od září 2003 se Jiří Bělohlávek, rovněž profesor Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze, stane Designovaným uměleckým ředitelem Slovenské filharmonie v Bratislavě. Rozhovor s ním jsme tentokrát věnovali převážně jeho umělecké zásluze o naplňování tvůrčího odkazu Bohuslava Martinů. V říjnu letošního roku by měl vyjít první kompaktní disk z připravovaného kompletu šestice symfonií Bohuslava Martinů s Českou filharmonií a s Vámi u dirigentského pultu. Z Nadace Bohuslava Martinů jsme se dozvěděli, že iniciátorem celého projektu jste byl Vy, pane šéfdirigente. Mohl byste nám k tomu říci několik slov? Když dovolíte, nejprve bych poopravil Vaši nepřesnou informaci: iniciátorem projektu jsem nebyl já, ale firma SUPRAPHON, pro niž jsem v minulosti celou řadu martinůovských snímků nahrál. Samozřejmě jsem nabídku velmi rád přijal, protože se dílu Bohuslava Martinů věnuji po celou dobu své profesionální dráhy. Díla tohoto našeho významného skladatele začínají být díky propaga-

Vlastnoruční kresba B. Martinů

ci Nadace Bohuslava Martinů u nás i ve světě stále více a více hrána, ale přesto pokládáme tento projekt za poměrně odvážný. Jak vidíte jeho ekonomickou stránku? Domníváte se, že se zařadí k titulům, které budou

natolik prodejné, že získají například ZLATOU DESKU? Překvapuje mně, že považujete vydání kompletu symfonií jednoho z našich nejvýraznějších symfoniků za „odvážný“ počin. Podle mého názoru je povinností hudebníků i kulturních institucí o odkaz našich mistrů pečovat a souborné vydání symfonií po více než dvaceti letech od předcházející nahrávky mi nepřipadá nijak hazardním počinem. Ekonomická stránka je jistě závažná, ale tuto otázku by asi uměl lépe zodpovědět vydavatel. Já mohu k úspěchu desky přispět jedině kvalitou svého výkonu. Spolu s Českou filharmonií pro to uděláme maximum. Prošel Váš vztah k dílu Bohuslava Martinů nějakým vývojem? Vřele doufám!

42

Hr0309.indd 42

11.9.2003, 9:48:47

My o tom ani dost málo nepochybujeme; výmluvně o tom svědčí vyzrávání Vašich martinůovských kreací. Ale přece jen Vás poprosíme: mohl byste svou stručnou odpověď konkretizovat? Mé počáteční okouzlení rozmanitostí hudební řečí a poetiky v díle Bohuslava Martinů prošlo obdobím kritického zkoumání a analýzy a přerostlo do hlubokého obdivu… Počítáte ještě s dalšími projekty děl Bohuslava Martinů? Samozřejmě; využívám svá hostování ať již v evropských orchestrech či v USA nebo v Japonsku k pravidelnému uvádění skladeb Bohuslava Martinů; vnímám své privilegium i povinnost je neustále připomínat. V tomto smyslu jsem v trvalém tvůrčím dialogu právě s firmou SUPRAHON; s vedením Národního divadla v Praze uvažujeme o nové inscenaci opery Řecké pašije; spolu s Pražskou komorní filharmonií uvedeme oratorium Gilgameš. Operu Řecké pašije jste nastudoval a uvedl v Praze už před mnoha lety. Lze už dnes říci, v čem by bylo nové nastudování téhož díla od Vaší první inscenace odlišné? Vzhledem k tomu, že se zatím jedná o počáteční úvahy, a dosud jsme se

Bohuslav Martinů: vlastní portrét z roku 1919

nedostali ani k přibližnému určení realizačního týmu, je tahle otázka opravdu

tek prostoru pro převzetí funkce šéfdirigenta, a protože nechci rozmnožit řady svých kolegů, kteří se sice honosí šéfdirigentskými tituly dvou, tří i více těles, ale zákonitě se pak u „svých“ orchestrů objevují dosti sporadicky, hledali jsme s vedením Slovenské filharmonie jinou formu, která by umožnila zahájit naši úzkou uměleckou spolupráci. Tu jsme nalezli, a od září letošního roku přijmu funkci Designovaného uměleckého ředitele Slovenské filharmonie. Pokud se Vaše angažmá na Slovensku uskuteční, neomezí to Vaše působení v Pražské komorní filharmonii? PKF je doslova a do písmene Vaším dítětem – a Vy je jistě nehodláte opustit… Pražskou komorní filharmonii vedu od jejího založení; v těchto dnech Foto Miro Švolík zahajujeme její desátou sezonu. Je to těleso mně předčasná… Jisté je, že bych opět sáhl po nejmilejší; ve svém srdci PKF nikdy neodruhé verzi opery. pustím. Je ovšem pravdou, že své přímé působení pozorně dávkuji, abych vytvořil Dovolíte-li, rádi bychom se zeptali dostatek prostoru pro spolupráci soui na dvě otázky, jež s odkazem Bohuboru s dalšími slava Martinů bezprostředně nesouvidirigenty, pro sejí. Tiskem prošla před časem velmi vznik nových stručná informace o tom, že se jedná pevných uměo Vašem příštím angažmá ve funkci leckých šéfdirigenta Slovenské filharmonie vztav Bratislavě. V Hudebních rozhledech (Střípník, Hro č. 5/2003, str. 25) jsme dokonce poněkud potměšile napsali, že „…pokud k dohodě skutečně dojde, připomene to patrně mnohým z nás osud jiného významného českého dirigenta, který Slovenskou filharmonii zakládal, když v České filharmonii Martinů poslouchající. Autokarikatura, 1915 a v Národním divadle v Praze působit nesměl…“ Autor Střípníku měl hů, které budou schopny nést naši samozřejmě na mysli Václava Talicha. interpretační vizi dál, až jednou já svoji Od té doby už uplynulo bezmála půl dirigentskou činnost ukončím. roku. Můžete teď už upřesnit, jak se jednání s Bratislavou vyvíjí? Připravili HANA JAROLÍMKOVÁ Znal jsem své časové dispozice, které a PETAR ZAPLETAL pro nejbližší dva roky nedávaly dosta-

43

Hr0309.indd 43

11.9.2003, 9:48:48

OD FIRMY K FIRMĚ

OD FIRMY K FIRMĚ ! Členové Českého tria, houslistka Dana Vlachová, klavírista Milan Langer a violoncellista Miroslav Petráš natáčeli ve dnech 17. až 24. července dvě klavírní tria pro společnost ARCODIVA. Soubor, který navazuje na slavnou tradici české komorní hry a slaví úspěchy zejména v Japonsku, si vybral vrcholné skladby Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Petra Iljiče Čajkovského. „Jsou to tria, která se objevují na našich programech často a jsou žádaná i zahraničními pořadateli. Rádi bychom předvedli své kvality právě v těchto vrcholných dílech. Navíc tyto skladby hrajeme velmi rádi“, řekla během natáčení v prostorách gotického kostela sv. Vavřince v Praze Dana Vlachová – nositelka rodinné tradice vynikajícího českého dirigenta a komorního hráče Josefa Vlacha a vyhledávaná profesorka hry na housle z Pražské konzervatoře. Nahrávku vydá společnost ARCODIVA v nejbližších podzimních dnech a soubor ji představí na svém turné do USA a Japonska. ! K novinkám firmy HARMONIA MUNDI FRANCE (CLASSIC) patří např. Messe da Requiem op. 48 (verze z roku 1892) Gabriela Faurého, kterou vedle sólistů nastudoval soubor La chapelle Royale v čele s Philippem Herreweghem. ! Stejný dirigent, Philipp Herreweghe, se u této firmy (HARMONIA MUNDI FRANCE – CLASSIC) podílel i na nastudování Purcellovy Ody ke svátku sv. Cecilie, tentokrát souborem Collegium Vocale Gent. ! NAXOS HISTORICAL (CLASSIC) je uvedeno na CD s kompletní Wagnerovou operou Tristan a Isolda. Účinkují Ivar Andresen (bas), Hans Beer a Rudolf Bockelmann (basbaryton), Gunnar Graarud (tenor), Anny Helm (soprán) ad., Bayreuth Festival Chorus, Bayreuth Festival Orchestra, řídí Karl Elmendorff.

! Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564–1621), známý široké veřejnosti zejména jako jeden z českých šlechticů popravených 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze za účast při povstání českých stavů, byl také vyhlášeným vzdělancem a mimo jiné i velmi dovedným skladatelem. Přestože u firmy SUPRAPHON dnes poprvé na CD vydávaný komplet jeho díla je jen žalostným torzem původně značně rozsáhlého a do dnešních dnů bohužel nedochovaného celku (Missa Quinis Vocibus, Maria Kron, Qui Confidunt In Domino, Crucifixus Trium Vocum), vydává cenné svědectví o obrazu české hudební tvorby přelomu 16.

od frivolnosti italského madrigalu, kam ovšem Harmoniae morales tak jako tak patří. Ozdobou starších, ale moderně ošetřených snímků je vytříbená a dodnes posluchače oslovující muzikalita souboru Pražští madrigalisté a českého sbormistra Miroslava Venhody (1915–1987), vyhlášeného specialisty na předklasická období evropské hudby i vysoká profesionalita souboru Musica Antiqua Vienna, řízeného René Clemenćicem. ! Firma ALIA VOX (CLASSIC) přichází na trh s oblíbenými áriemi z Vivaldiho opery Farnace. Zpívají Furio Zanasi (Farnace), Adriana Fernández

Kresba Pavel Hartl a 17. století. Nahrávku doplňují dvě díla Harantova vrstevníka, Jacoba Handla-Galla (1550–1591). I on, rodem Slovinec, jenž ale prožil většinu života v Čechách, patří k pozoruhodným tvůrcům epochy setkávání pozdní renesance a raného baroka. Z jeho virtuózní a bohaté tvorby tentokrát zástupci vydavatelské firmy vybrali osmihlasou parodickou Missu super „Elisabethae impletum est tempus“, využívající dvojsborové techniky a ze světské tvorby výběr ze sbírky Harmoniae morales. K jejímu vytvoření byl Handl vyzván svými přáteli, kteří pociťovali nedostatek necírkevní zábavné hudby a inspirovali skladatele k výběru textů s moralizujícím, didaktickým či humorným laděním, často ve formě hříček, básní a průpovídek. Latina a moralizující název měl sbírku distancovat

(Berenice), Sara Mingardo (Tamiri), Gloria Banditelli (Selinda), Sonia Prina (Pompeo) aj., doprovází Le Concert des Nations, řízený Jordim Savallim (Diapason d’Or, Le Monde de la Musique – Choc, BBC Music Magazine – Recommended, 10 Répertoire ad.). ! Ediční řada vydavatelství HYPERION (CLASSIC) s názvem Bachovi současníci nabízí tentokrát (po J. Kuhnauovi, S. Knüpfnerovi a J. Schellovi) snímek duchovních skladeb Jana Dismase Zelenky z 20. a 30. let 18. století (Litania, Kyrie, Pater de coelis, Praecelsum, Agnus Dei, Salce Regina, Regina Coeli ad.), tedy z doby, kdy měl již Zelenka za sebou více než desetiletou hudební praxi na drážďanském dvoře Augusta Silného a byl posílen ve svých schopnostech studiem

v Itálii a ve Vídni. Vybraná Zelenkova duchovní díla představují široký charakterový i výrazový rozptyl a interpreti, jejichž jména nejsou posluchačům nijak neznámá, zaručují a zde také potvrzují svou kvalitu. Jsou to vynikající The King’s Consort a neméně vynikající sólisté, sopranistky Carolyn Sampson a Rebecca Outram, kontratenoristé Robin Blaz a James Gülchrist a basisté Michael Gorge a Peter Harvey. Vedoucí souboru, Robert King, si tedy ke svým více než sedmdesáti skvělým nahrávkám může přidat další úspěch. ! S novinkami přichází firma CLASSIC i v oblasti DVD. Pod značkou BBC OPUS ARTE vycházejí tři tituly: kompletní opereta Franze Lehára Veselá vdova (Yvonne Kenny, Bo Skovhus, Angelika Kirchschlager, Gregory Turay, San Francisco Opera – Erich Kunzel); Tosca Giacoma Pucciniho (Angela Gheorghiu, Roberto Alagna, Ruggero Raimondi, Antonio Pappano – režie) a Trubadúr Giuseppe Verdiho (José Cura, Dmitri Hvorostovsky, Yvonne Naef, Veronica Villarroel ad.). ! Další kompletní opery, distribuované firmou CLASSIC, pak vycházejí pod značkou ARTHAUS. A jsou to tituly Ifigenie na Tauridě Christopha Willibalda Glucka (Juliette Galstian, Rodnedy Gilfry, Deon van der Walt ad., Sbor a balet operního domu v Zürichu a Zürišský operní orchestr Le Scintilla, řízený Williamem Christie) a Figarova svatba W. A. Mozarta (Giovanni Furlanetto, Janice Watson, Elzbieta Szmytka ad., Opera National de Lyon s dirigentem Paolem Olmim, režie Kent Nagano). Dále pod touto značkou vyšlo ještě Capriccio – čili konverzační hudební kus o jednom dějství Richarda Strausse (Kiri Te Kanawa, Hakan Hagegard, Tatiana Troyanos, Victor Braun, Michel Senechal ad.) a Pärtova díla Fratres, Tabula Rasa, Cantus in Memory of Benjamin Britten (Gidon Kremer, Keith Jarret, Staatsorchester Stuttgart, Alfred Schnittke, Lithuanian Chamber Orchestra ad., Cloud Gate Danci Theatre of Taiwan – choreografie Lin-Hwai-Min).

44

Hr0309.indd 44

11.9.2003, 9:48:49

OD FIRMY K FIRMĚ ! Vynikající edice Vivaldiových duchovních skladeb s renomovaným anglickým souborem The King´s Consort, řízeným Robertem Kingem, již obsáhla např. Dixit Dominus, sólová moteta, Beatus vir, Judithu Triumphans, Stabat Mater, Nisi Dominus, Laudate pueri. Devátý díl – opět vydaný firmou HYPERION (CLASSIC) – přináší díla Laudate pueri RV 602, Ascende laeta RV 635, Gaude, mater Ecclesia RV 613, Vos aurae per montes RV 634, Gloria Patri RV 602 či skladbu Salve Regina, jednu ze čtyř mariánských antifon, připisovanou Hermannovi Contractovi (11. stol.). Spoluúčinkují sólisté Carolyn Sampson (soprán), Susan Gritton (soprán), Joanne Lunn (soprán), Joyce DiDonato (mezzosoprán), Nathalie Stutzmann (kontraalt) a The Choir of King’s Consort. ! Další díl souborného vydání Beethovenových klavírních trií u firmy HYPERION (CLASSIC) přináší dvě velice známá díla, Klavírní trio B dur op. 97, Allegretto Es dur op. 48, Variace na píseň Wenzela Müllera „Ich bin der Schneider Kakadu“ op. 121a. Díla opět nastudoval anglický soubor The Florestan Trio, který má na svém kontě již celou řadu nadmíru úspěšných titulů (Debussy, Ravel, Fauré, Dvořák, Schubert aj.). Za své nahrávky získal také mnohá prestižní ocenění včetně Gramophone Award. ! Druhý díl violoncellových kvintetů Luigiho Boccheriniho v podání The Vanbrugh Quartet a Richarda Lestera, které tento skladatel zkomponoval pro pruského korunního prince Friedricha Wilhelma (Kvintet č. 46 G. 310 C dur, Kvintet č. 85 G. 49 C dur, Kvintet č. 86 G. 350 h moll, Kvintet č. 89 G. 353 D dur), vydává firma HYPERION CLASSIC. Prestižní anglický hudební časopis Gramophone napsal o prvním svazku: „Fascinující hudba v podání Richarda Lestera, ideálního partnera pro mnohokrát oceněný Vanbrugh Quartet.“ ! Seta Tanyel pokračuje v sérii nahrávek, věnovaných klavírní tvorbě polského romantika Franze Xavera Scharwenky albem, kte-

ré obsahuje dva ze čtyř klavírních koncertů tohoto zatím málo známého skladatele, č. 2 c moll op. 56 a č. 3 cis moll op. 80. Harmonií připomínají jeho koncerty Roberta Schumanna, melodickou koketérií Fryderyka Chopina a vášní Sergeje Rachmaninova. CD vychází v unikátní edici věnované Romantickému klavírnímu koncertu, ve které již vyšly koncerty mnoha zapomenutých autorů (Busoni, Litolff, Moszkowski, Paderewski, Medtner, Saure, Hahn ad.). Vydává firma HYPERION (CLASSIC). ! V rámci osmého svazku Schumannových písní, vydaného firmou HYPERION (CLASSIC) se sešly tři velké osobnosti současné písňové interpretace – Mark Padmore, Christopher Maltman a Jonathan Lemalu. Tento díl obsahuje nejen slavný cyklus Liederkreis op. 24, ale ještě dvě desítky dalších písní. Na klavír hraje Graham Johnson, který je také autorem obsáhlého ilustrovaného bookletu. ! Mnohokrát oceněný anglický varhaník Christopher Herrick si pro svůj další projekt vybral zapomenutá díla holandského skladatele a význačného varhaníka raného baroka, J. P. Sweelincka. Sweelinck působil jako varhaník v Amsterodamu a prostřednictvím svých žáků (Praetorius, Scheidt) ovlivnil tvorbu severoněmeckých varhanních skladatelů. Jeho skladby mají velký vývojový význam, začíná jimi totiž vedle skladeb G. Frescobaldiho vývoj barokní fugy. Vydává firma HYPERION (CLASSIC). ! Poprvé na jedné nahrávce vycházejí všechny čtyři kantáty francouzského skladatele Hectora Berlioze, které složil v mládí, Orfeus, Herminie, Kleopatra a Sardanapale, z něhož se dochoval pouze fragment. Spolu se sólisty a sborem je nastudoval vynikající orchestr z Lille, řízený Jeanem-Claudem Casadesusem. Vydává firma NAXOS (CLASSIC). ! Židovská diaspora se ze svých biblických začátků rozšířila do více než 100 zemí na několika kontinentech. I když ji pojí stejná historie, každý geografic-

ký region má samozřejmě svou vlastní identitu. Nové album The Hidden Gate, vydané firmou ROUNDER RECORDS (CLASSIC) soustřeďuje toto značné hudební dědictví a obsahuje písně v jazyce jidiš, ladino či písně židovsko-arabské jak v podání izraelských legend – Chavy Aberstein, Saviny Yannatou či Yasmin Levy, tak i méně známých včetně např. The Flying Bulgar Klezmer Band. ! Jazzová zpěvačka, kytaristka a skladatelka Pavla Milcová pokřtila v červenci nové album, které nahrála opět ve dvojici s kytaristou Peterem Binderem u firmy BMG ARIOLA pod názvem Apollo 14. Křest proběhl 1. 7. během koncertu v jazzklubu Železná. (vla) ! Třetí díl operních nahrávek slavného tenora Enrika Carusa (árie z oper Verdiho, Pucciniho, Giordana, Donizettiho, Leoncavalla, Gounoda, Bizeta a Boita) v remasterované podobě se zcela novou digitální nahrávkou doprovodného orchestru připravila v těchto dnech pro pěvcovy obdivovatele firma BMG ARIOLA. Navazuje v něm na úspěšné tituly s Carusovými nahrávkami pořízené stejnou metodou. ! Další novinkou na pultech prodejen s cédéčky je výběr nahrávek hvězd BMG CLASSIC, které se zúčastnily letošního festivalu v Salzburgu (Nicolaus Harnoncourt, Vesselina Kasarova, Jevgenij Kissin, Waltraud Meier, Hille Perl, Nikolaj Znaider, Ramón Vargas, James Galway ad.) V podání Jevgenije Kissina zde najdeme např. Uherské tance Johannesa Brahmse, Vesselina Kasarova přispěla do programu titulu árií z opery Romeo a Julie Charlese Gounoda, Estrellitu Juana Ponce nastudoval Nikolaj Znaider ad. ! Christian Gerhaher, známý německý komorní a operní pěvec, původním povoláním lékař, nahrál pro značku ARTE NOVA (BMG ARIOLA) slavný písňový cyklus Franze Schuberta Krásná mlynářka. Na klavír ho doprovází Gerold Huber. ! Oratorium Medea v Korintu soudobého německého skladatele

Georga Katzera vzniklo na objednávku souboru Berliner Singakademie. Autorem libreta jsou významná současná německá spisovatelka Christa Wolf a Gerhard Wolf. Nahrávka, vycházející pod značkou ARTE NOVA (BMG ARIOLA) byla pořízena z živého vystoupení Berlínského symfonického orchestru a Berliner Singakademie za řízení Achima Zimmermanna. Zpívali Julie Moffat (soprán), Annette Markert (alt), Robert Künzli (tenor) a Peter Klaveness (bas). ! Česká komorní filharmonie, která slaví úspěchy na nesčetných koncertech nejen v České republice, ale zejména v dalších evropských zemích, vydává své první album u BMG ARIOLA se skladbami mistrů českého baroka a klasicismu, Jiřího Ignáce Linky, Leopolda Koželuha, Františka Xavera Brixiho a Antonína Rejchy. Najdeme zde Linkovu Sinfonii pastoralis in C, Koželuhovu Symfonii g moll, Brixiho Symfonii D dur a Rejchovu Symfonii Es dur. Orchestr diriguje Vojtěch Spurný, uměleckým vedoucím je Zdeněk Adam. Nahrávky ze studia Domovina Praha pocházejí z roku 2002 a 2003, atraktivní obal je dílem známého výtvarníka Jiřího Vašíčka. Obsáhlý booklet poskytuje vyčerpávající informace o skladatelích, jejich hudbě i interpretech česky a anglicky. ! A ještě několik novinek pro majitele DVD. Firma ARTHAUS – DVD VIDEO (CLASSIC) pro ně připravila např. Figarovu svatbu W. A. Mozarta (Janice Watson, Elzbieta Szmytka, Francesca Provisionato, Tiziana Tramonti ad., Chorus and Orchestra of the Opera National de Lyon, řídí Kent Nagano), Mefistofela A. Boita (Samuel Ramey, Gabriela Beňačková, Deni O'Neill, Judith Christian ad., Chorus and Orchestra of the San Francisco Opera House, řídí Maurizio Arena) či Ninu G. Paisiella (Cecilia Bartoli, Jonas Kaufmann, László Polgár, Juliette Galstian, Angelo Veccia ad., Chorus and Orchestra of the Opernhaus Zürich, řídí Adam Fischer). jar

45

Hr0309.indd 45

11.9.2003, 9:48:50

RECENZE CD ARTE NOVA CLASSICS 74321 98335 2

Richard Strauss, Orchestral Works – Vol. 6, Sinfonia Domestica pro velký orchestr op. 53, Parergon op. 73 pro klavír a orchestr op. 73, Tonhalle Orchestra Zürich, řídí David Zinman, Roland Päntinen – klavír Šesté CD prestižního projektu edice ARTE NOVA Classics, jež náleží do rámce tradiční značky BMG Ariola Classics BMG – souborného orchestrálního díla Richarda Strausse – přináší jedno velké vrcholné a často provozované dílo skladatele a jednu skladbu méně rozsáhlou a méně známou. Pětivětý programní monument Sinfonia Domestica op. 53

byl už od premiéry záhy po přelomu 19. a 20. století kriticky reflektován jako nesympaticky sebestředná – i když nepopiratelné autorovo kompoziční mistrovství a osobitou invenci prokazující – hudební kresba skladatelova rodinného prostředí. Vychází především z charakteristiky jednotlivých postav: samotného autora jako reprezentanta mužství, jeho choti jako ideálního zosobnění ženství i jejich dítěte; je tu však i hudba, připomínající skladatelův dům a další skutečnosti z prostředí rodinného života. Německá hudební publicistika, adorující Richarda Strausse jako vrcholného tvůrce pozdního romantismu, tento názor nerada slyší, nesouhlasí s ním. V tom smyslu vyznívá i text Patricka Müllera v bookletu: je to víc polemika s tímto názorem, jak jej formuloval Romain Rolland, než výklad díla a jeho programu. Po dlouhá desetiletí, co tuto symfonii poslouchám v pojetí různých dirigentů, si uvědomuji, jak rozličnými vý-

pověďmi mohou její jednotlivé interpretace být. Velmi mi utkvělo podání Václava Neumanna, který dílo podával s nonšalancí odstupu a nadhledu na secesní obřadnost i dekadentně motivovanou sebeidealizaci; pro tu měl i valéry jemného humoru. Zejména jeho jemně odstiňované podání valčíkových nebo oněch třídobých hudebních myšlenek, jež lze valčíkově pojímat, bylo půvabné. Přitom to však nikde nebyl výsměch. Velmi odlišně dával Sinfonii domestiku Vladimír Ashkenazy: podle německých vzorů velikášsky, s patinou heroické adorace, přehnaně vážně. Prokázal tu znovu příslovečně ruský nedostatek smyslu pro jemný humor: když jsem se pokusil vysvětlit mu půvab Neumannova podání, nebyl schopen mi porozumět. David Zinman na tomto CD dává dílo s laskavým porozuměním a jemnou idealizací. Téměř nic nevyhrocuje heroicky, o Straussově vidění vlastní rodiny a domova vypráví se specificky hudební poezií krásného příběhu; akcentuje milostně zabarvené vnímání ženského elementu. Vedle tohoto slavného díla působí jednovětý Parergon pro klavír a orchestr op. 73 z roku 1924 méně zajímavě. Cituje sice témata ze symfonie o víc jak 30 let starší a výklad Mathiase von Orelliho v bookletu skladbu dokonce dvakrát tituluje jako Parergon k Sinfonii Domestice, ale je to hudba velmi odlišná: ne tak nápaditá, s četnými klišé v invenci, rozpřádání motivů, ve stylizaci klavírního partu i v instrumentaci orchestru. I ona tedy prokazuje tvůrčí krizi v letech po první světové válce, na niž ukazuje i další skladatelova tvorba z onoho času. Není divu, že tuto skladbu na symfonických koncertech neslýcháme: přirozený vývoj tříbení hodnot ji z oblíbeného repertoáru dávno vyřadil, český koncertní život ji právem za svou nepřijal nikdy. Klavírista Roland Päntinen ji hraje se zřejmou profesionální výbavou a pečlivě, její hudební kvality ovšem zvýšit nemůže. Malé písmo a pouhá závorka, v níž jej jmenuje jen zadní stránka v krabičce s CD, zatímco na kompaktu samém není sólista jmenován vůbec, mi připadají k tomuto náročnému a solidně odvedenému sólistickému výkonu nespravedli-

vé. V symfonii i zde hraje Tonhalle Orchester Zürich výtečně ve všech složkách. JAROSLAV SMOLKA MUSIC VARS VA 0146

Joseph Haydn, Anton Kraft: Duos for Two Cellos, Jiří Hošek, Dominika Hošková Jiří Hošek je nejen výborný violoncellista, ale zřejmě ho baví a zajímá i detektivní práce v hudebních archivech. A tak znovu uvedl ve známost (můžeme také říci, že znovu objevil) Dueta pro dvě violoncella Josepha Haydna (17321809) a jeho žáka, rokycanského rodáka Antonína Krafta (17491820). Jsou to třívětá dílka, psaná pro potěšení pána a mecenáše obou hudebníků, knížete Mikuláše Esterházyho. Je známo, že Esterházy byl veliký milovník hudby a sám také hrál na violu da bordone (baryton). Ač baryton měl cel-

Oba interpreti hrají tuto nepříliš složitou hudbu s prostým výrazem, aniž by sklouzávali do romantické sentimentality. Na druhé straně se ani křečovitě nesnaží o jakousi „dobově poučenou“ interpretaci. Dobře vystihli prostotu i sdělnost této hudby, takže její poslech může být podobně jako v 18. století potěšením. Jiří Hošek je také autorem vkusné a dobře znějící kadence, která má místo v 1. větě Haydnova dueta in G. Lze-li interpretaci něco vytknout, jsou to rytmické nepřesnosti na několika málo místech, z nichž dvě je nutno přičíst na vrub ukvapeným střihům (hudební režie Igor Tausinger, zvuková režie Tomáš Zikmund), několik málo dalších interpretům samým. Pěkně vypraven je i booklet s řadou ilustrací z různých archivů nebo takových, jejichž autorkou je Natalie Hošková. Informace v textu českém i anglickém jsou podrobné a názorné, nechybí ani údaje o nástrojích, na něž oba umělci hrají. Autorem textu je Jaroslav Smolka. Při korektuře unikla jedna chyba: Datum Kraftova setkání s Mozartem v Drážďanech a jejich společného koncertování je v textu uvedeno dvakrát, jednou s letopočtem 1789, podruhé s letopočtem 1786. PETR POKORNÝ MUSIC VARS 0143

kem 19 strun, technika hry se od techniky hry na violoncello příliš nelišila. Proto mohl Jiří Hošek směle dueta, původně psaná pro violoncello a baryton, interpretovat společně se svou dcerou Dominikou, ostatně také výbornou violoncellistkou, na dvě violoncella. To, že všech šest duet – Kraft je nazývá sonáty – bylo psáno ve službách knížete Esterházyho, je datuje před rok 1790, kdy byla esterházyovská kapela rozpuštěna. Tři Haydnova dueta začínají vždy pomalou větou, která je současně nejdelší, následuje jednoduchý menuet a krátké závěrečné finale v rychlém tempu. také Kraftovy sonáty mají těžiště v první větě, druhá věta je ale zpěvným adagiem. Sonáty uzavírají věty rondového charakteru. Nahrávku stylově uzavírá Kraftovo duo pro dvě violoncella na Mozartovo téma z Kouzelné flétny.

David Popper: Im Walde, Cello Concertoe Nos. 3 and 4, Jiří Hošek – violoncello, Symfonický orchetr Českého rozhlasu, řídí Ondřej Kukal a Petr Vronský Violoncellista Jiří Hošek je hlubokým znalcem a neúnavným propagátorem skladatelského díla pražského rodáka, vynikajícího violoncellisty a pedagoga a zajímavého skladatele Davida Poppera (1843 – 1913). V dnešní době oživování polozapomenutých uměleckých osobností minulých staletí má Hošek mimořádnou zásluhu o znovuuvedení Popperovy hudby do koncertních síní a na zvukové nosiče. A hned je třeba říci, že mnohé Popperovy skladby za uvádění stojí. Tak je tomu právě u skladeb tohoto CD. Mnohá skladba komponujících virtuózů přelomu 19. a 20. století má salonní charakter, ani David Pop-

46

Hr0309.indd 46

11.9.2003, 9:48:51

RECENZE CD per se této salónnosti nevyvaroval, oba nahrané violoncellové koncerty a nakonec i suita V lese (Im Walde) jsou však závažná díla. Jedině ze 4. věty suity (Regin) zaznívá salón výrazněji. Skladby jsou na CD řazeny chronologicky podle svého vzniku. Im Walde je šestivětá orchestrální suita s obligátním violoncellem. Popper ji napsal kolem roku 1882, třetí, jednovětý koncert je z roku 1888 a čtvrtý, čtyřvětý, vznikl kolem roku 1900. Zejména v obou koncertech jde o hodnotnou hudbu, která by mohla natrvalo obohatit repertoár orchestrů i violoncellistů. Jiří Hošek je violoncellista

s vyvinutou technikou a smyslem pro krásný tón. Také výstavba díla jako celku mu vychází skvěle. Řekl bych dokonce, že jeho přednosti jako violoncellisty se projeví lépe v roli sólisty s orchestrem než v komorní hře. Navíc je z každého Hoškova tónu cítit, že Popperovu hudbu hraje s láskou a s plným porozuměním. Podobně výborně si vede Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Jeho zvuk je barevný, podle potřeby hutný i křehký, vždy však přesný, Také oba dirigenti – Petr Vronský (suita Im Walde) a Ondřej Kukal (oba koncerty) vedli orchestr v plném souladu s naší představou o Popperově pozdně romantické hudbě. Ve spolupráci s hudebním režisérem Milanem Puklickým a zvukovými režiséry Tomášem Zikmundem a Milošem Kulhánkem vznikl vynikající snímek, který posluchače plně přesvědčí o Popperových skladatelských a Hoškových interpretačních kvalitách. Pěkný booklet přináší řadu zajímavých fotografií, výbornou životopisnou črtu o Davidu Popperovi z pera Antonína Matznera a popis nahraných skladeb z pera Jaroslava Smolky. V něm po-

někud zaráží vedle podivné klasifikace skladatelů 19. století zejména věta: „Tento CD přináší tři Popperova závažná díla, která Jiří Hošek také orchestroval a v drobnostech upravil.“ Je však známo, že Popper svá orchestrální díla instrumentoval sám, o čemž svědčí i o stránku dříve otištěná titulní strana původního vydání suity Im Walde. Jde tedy o nějaké úpravy? To by vyžadovalo zpřesnění PETR POKORNÝ BMG RCA RED SEAL 09026 63983 2

Johann Strauss, fater and son: Waltzes, Wiener Philharmoniker, Lorin Maazel Nejmenovaný český muzikolog prohlásil před několika lety v jakémsi rozhlasovém pořadu pln nacionalistické pýchy, koho že prý měli Rakušané v době, kdy česká hudba měla Smetanu? Pouze Johanna Strausse. Ono „pouze“ je zarážející i nespravedlivé. Vždyť Johann Strauss mladší (1825 – 1899) byl nesporně geniální skladatel, který ve svých valčících, polkách i operetách dokázal dokonalým a současně i osobitých způsobem vystihnout jednu, pravdaže tu méně vážnou, ale velmi typickou stránku ducha doby. Obliba jeho hudby je dodnes velmi vysoká a jeho nejlepší díla patří neodmyslitelně ke zlatému fondu evropské kultury.

číkem à la Paganini, op. 11, který napsal pod dojmem Paganiniho houslové hry a v němž použil jako tématu citát z jednoho ze slavných Capriccií, a svou vůbec nejproslulejší skladbou, Pochodem Radetzkého. Ostatních devět skladeb pochází z pera Johanna Strausse mladšího. Jsou mezi nimi Císařský valčík, Povídky z vídeňského lesa i Na krásném modrém Dunaji. Najdeme zde i Quadrillu z Netopýra, několik polek a další. Je známo, že sám Johann Strauss se nevyhýbal různým monstrózním akcím, Jejich vrcholu dosáhl, když v USA dirigoval valčík Na krásném modrém Dunaji, hraný 20 000 účinkujícími. Přesto se mi zdá, že všechny tyto skladby vycházejí z daleko komornějšího uvažování a že už i zvuk velkého filharmonického orchestru je pro jejich charakter trochu mohutný. Navíc je Maazelovo pojetí přece jen poněkud zbytečně akademické, chladné. Na druhé straně je třeba vysoce ocenit, že se dirigent ve Valčíku à la Paganini představil také jako „Stehgeiger“, zcela ve straussovské tradici. CD bylo sestaveno z živých nahrávek z novoročních koncertů let 1996 a 1999. Autorem skvělého remasteringu je Andrea Torkler. Zasvěcený text do bookletu napsal Tobiáš Niederschlag. Je uveden ve dvou jazykových mutacích, v němčině a angličtině. Je to snímek, při kterém se rozhodně nebudete nudit. PETR POKORNÝ SUPRAPHON SU 3677-2011

Recenzované CD vzniklo výběrem a pečlivým remasteringem ze dvou živých nahrávek. Ty byly pořízeny na tradičních novoročních koncertech, které pořádají Vídeňští filharmonikové každoročně právě s programem z děl rodiny Straussů. Johann Strauss otec (1804 – 1849), zakladatel dynastie hudebníků, je zastoupen na CD pouze dvěma skladbami – Val-

Karel Ančerl Gold Edition Volume 17,Maurice Ravel, Tzigane, koncertní rapsodie pro housle a orchestr, Edouard Lalo, Symphonie espagnole pro housle a orchestr op. 21, Ida Haendel – housle; Karl Amadeus Hartmann, Concerto funebre pro housle a smyčcový orchestr, André Gertler – housle; Česká filharmonie, řídí Karel Ančerl Sedmnácté CD nové Zlaté edice nahrávek Karla Ančerla přináší zajímavou kombinaci tří skladeb pro sólové housle s orchestrem, jež nejsou běžnými instrumentálními koncerty, ale vrcholné instrumentální nároky na sólistu i do-

provázející těleso spojují s mimohudebními obecněji v titulech formulovanými představami; jsou to tedy koncertantní charakteristické skladby. Z nich Maurice Ravela Tzigane má zvláštnost: první 4:43“ z duraty necelých 11 minut exponuje jen sólové housle a teprve potom k nim přidává orchestr. Ten je po sugestivním vstupu s dominujícím harfovým témbrem i pak dlouho exponován velmi skromně: jen přibarvuje, doprovází. Houslový part tedy extrémně vystupuje do popředí. To zvukové pojetí nahrávky Eduarda Herzoga a Františka Burdy respektuje. Přesto tu však housle znějí s neobvyklou barvou, spíš než světlou by se dalo říci ne dost temnou při hlubších strunách. Právě její zdůrazňování a dále glissové podbírání někte-

rých tónů i rapsodické agogické výkyvy a vůbec neklid jsou základními rysy cikánského houslového výrazu, jaký měl skladatel při volbě tohoto námětu nepochybně na mysli a jakého valná většina sólistů pro tuto skladbu v různé míře využívá. Paní Ida Haendel však ne: hraje Ravelovo dílo až na malé výjimky klasicky, rovně v intonaci i tónu. Karel Ančerl i Česká filharmonie se tomu přizpůsobují, jak se při doprovodu sluší, ale při kantabilním rozezpívání orchestru v 8:30“ to stejně cikánským nábojem ve skupině primů blýskne. Lalovu Španělskou symfonii hraje britská houslistka s vášnivějším zaujetím a rozmanitějším výrazem i témbrovým rozpětím. Dirigent i orchestr ji doprovázejí vzorně. Nejnovější dílo tohoto CD, Smuteční symfonie Karla Amadea Hartmanna, vzniklo v pohnutých měsících začátku druhé světové války a pro nás je pozoruhodné dlouhým citátem husitského chorálu Kdož jsú boží bojovníci, vyznívajícím žaluplně (a ne heroicky, jak to slýcháme v českých

47

Hr0309.indd 47

11.9.2003, 9:48:52

RECENZE CD skladbách). Byl to výraz smutku nad násilným vyvrácením české samostatnosti a svobody, nad porobou našeho národa. Proto také dílo bylo následujícího roku premiérováno ve Švýcarsku: v Německu by to tehdy bylo nemyslitelné. Houslový part hraje André Gertler s bohatým smyslem pro převažující výraz žalného smutku a stylizaci pláče. Pojetí Karla Ančerla a České filharmonie prokazuje bohatý smysl pro atmosféru Hartmannovy hudby. JAROSLAV SMOLKA ONDINE ODE, 2 CD 637-2 A 638-2

Antonín Dvořák, Symfonie č. 9 e moll Z Nového světa op. 95 (CD 1) a ouvertury V přírodě op. 91, Karneval op. 92, Othello op. 93, (CD 2), Česká filharmonie, řídí Vladimir Ashkenazy Na labelu ONDINE, u nás málo známém, vyšla nahrávka čtyř významných symfonických děl Antonína Dvořáka v nahrávce České filharmonie s jejím tehdejším šéfdirigentem Vladimirem Ashkenazym ze srpna (symfonie) a května (ouvertury) 1999. Nahrávku ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze pořídil tým japonského producenta a zvukaře Tomoyoshi Ezakiho a vydala ji finská firma ONDINE z Helsinek, jež v bookletu nabízí také jiné snímky Vladimira Ashkenazyho (díla A. Brucknera, R. Strausse, S. Rachmaninova, S. Taněje-

va, B. Blachera, E. Rautavaary). V polovině druhého roku svého šéfování tu nahrál čtyři z nejpopulárnějších a v České filharmonii nejčastěji provozovaných Dvořákových děl. Ve své pozici ovšem díla nejslavnějšího českého symfonika musel hrát: téměř nebylo zájezdu ani abonentního cyklu tělesa, aby Dvořák nebyl v jeho repertoáru. Ashkenazy, který před nástupem do čela České filharmonie Dvořáka příliš nehrál, se tak už od své první sezony učil aspoň ona nejslavnější: tři vrcholné symfonie, oslnivý Karneval a vedle něj i dvě další předehry, jež k němu skladatel přiřadil do volného cyklu Příroda, život a láska. Z toho repertoáru tedy sestavil i své první dvořákovské CD. Jsou to nádherné snímky. Kdybychom jim měli něco vytknout, mohli bychom poukázat jen na několik málo nestejných nástupů v akordech dechových nástrojů. S dokonalou 24tibitovou nahrávací technikou japonský tým znamenitě zachytil zvuk orchestru v překrásné akustice Dvořákovy síně se všemi jeho přednostmi. Jsou to skutečně inspirované a spolehlivě zvládnuté výkony v repertoáru, orchestru důvěrně známém. Dirigent se na hráče mohl spolehnout – a zřejmě to také udělal. Jeho interpretace se nijak neliší od toho, jak se v České filharmonii hrají daná díla s domácími dirigenty už po nejméně tři, ba v podstatě pět desetiletí. Je to věrný obraz tradice, jakou tu dobudoval zejména Vác-

České opery na cizích CD Kdykoli se objeví v zahraničním vydání na CD česká opera, nastává svátek, zážitek i otazník. Nejnověji je přinášejí Její pastorkyňa, Jakobín a Julietta. Janáčkova Její pastorkyňa je po vydáních na CD s etiketami Decca (1985), BIS (1989), Arlecchino, Myto (1990 a 1997) a EMI (1995) nyní zachycena i z návratu do královské opery Covent Garden v Londýně v říjnu 2001 za řízení Bernarda Haitinka (2CD Erato 092745330-2). Hlavním přínosem je podání Jenůfy finskou pěvkyní Karitou Mattilou, jejíž měkký, citlivý a přitom nosný soprán náleží k nejkrásnějším, jaké lze dnes slyšet. Prožitek vtělený do vokálních jemností, dokonalá výslovnost a stavba role jsou ozdobou katalogů. Totéž bohužel nelze říci o Kostelničce Anji Silji, kterou záznam zastihl příliš pozdě, podobně jako Evu Randovou pro úlohu Stařenky. Oba výteční tenoři Jorma Silvasti a Jerry Hadley jsou v rolích Lacy a Števy zkušení,

nedosahují však přirozenosti a naléhavosti titulní představitelky. Konečně i orchestru, byť efektivně vedenému, schází opravdově prožitá janáčkovská dramatičnost. Hraje se brněnská verze z roku 1908 s Kostelniččiným výstupem a s řadou otevřených taktů. Doprovodná brožura přináší barevné fotografie z inscenace, libreto ve čtyřech jazycích a stručnou stať Annette Nubbmeyerové. Dvořákův Jakobín, v zahraničí naprosto výjímečný, byl zaznamenán při uvedení ve Wexfordu rovněž v říjnu 2001 z festivalového nastudování Alexandra Volosčuka s Běloruským národním orchestrem a rovněž se sólisty z různých zemí (2 CD Foné 024). Technické vybavení snímku (DSD a SACD s vícekanálovým záznamem) vysoce překonává uměleckou hodnotu, umocňuje však dojem činu. Při pozorném poslechu lze věřit, že česky zpívá pouze sbor, připravený Lubomírem Mátlem. Hlasy hlavních sólistů na oplátku zní s takovým vokálním bohatsvím, jaké čeština

té hudby nemá a jen se veze s sebou. V tomto smyslu je teprve patrný nový, tehdy nikým netušený obludný význam jeho sebejistého tvrzení z doby, kdy jako šéf k České filharmonii nastoupil. Když byl tehdy v interview tázán, zda se nebojí, že hráči, kteří jej jako šéfdirigenta nechtějí, nemusí hrát s chutí a tedy dost dobře, odpověděl, že skuteční umělci nebudou nikdy podávat schválně horší výkon. Ovšem, hudba je vždy strhla k hraní inspirovanému, krásnému. A dirigující Ashkenazy toho vždy dokázal využít ve svůj prospěch: skutečnost, že těžil z uměleckých reserv, jež do orchestru vložili jeho předchůdci a nic svého k nim nepřidával, ba dokonce ani nestudoval dost důkladně

a nedbal dostatečně na umělecký rozvoj tělesa, nebyla dlouho patrná; zřetelně je slyšitelná až dnes, zejména v dílech obtížnějších a v České filharmonii dlouho nebo nikdy neprovozovaných. Z toho všeho není nic na zde posuzovaných snímcích ovšem ještě slyšet. Je to nejlepší Dvořák našeho prvního symfonického tělesa, jak jej mělo zažitého a fixovaného ze své lepší tradice. Je to tedy výhradně velké vítězství České filharmonie, ne však s sebou se vezoucího Vladimira Ashkenazyho. Nelze nepřidat ještě poznámku na účet produkce a vydavatele. Na dvou CD tohoto kompletu je nahráno jen asi 79 minut hudby, tedy čas, jen o 2 minuty přesahující normu maximálního trvání 1 CD. Někteří výrobci už takový čas na jeden kompaktní disk dostali. Možná to v tomto případě nešlo, potom však měli v trvání nevyužité duraty 75 minut přidat ještě další díla: z Antonína Dvořáka by se tam byla vešla např. ještě jedna symfonie – třeba č. 7, tzv. Velká d moll, kterou Ashkenazy hrál od začátku – a jedna, dvě kratší skladby, třeba další ouvertura či podobně, jakou se dirigent při svém způsobu přebírání v orchestru vžitých starších koncepcí mohl snadno naučit. Česká filharmonie by je byla bez pochyby zahrála také skvěle. Takovéhle prodávání obrazně řečeno malého výrobku ve velké krabici tahá peníze z kapes spotřebitele velmi bezohledně. JAROSLAV SMOLKA

neumožňuje. Nejvelkoryseji pojala svou roli Tatiana Monogarova (Julie) a bohatství barytonu Markuse Werby (Bohuš) překonává všechnu pamět z domácích scén. Učitele Bendu pozoruhodně věrohodně zvládl tenorista Alasdair Elliot. Otevření téměř všech škrtů, dramatický tah orchestru a pěvecký výraz oživený jevištní akcí přinášejí dílu řadu detailních zajímavostí. Brožura, rovněž s barevnými fotografiemi z inscenace, obsahuje zasvěcenou stať Jana Smaczneho o Dvořákových operách, ne však libreto. Martinů operní Snář má již i vydání francouzské (LDC 1990) a nyní díky záznamu v edici rakouského rozhlasu také verzi německou, pořízenou na Bregenzském festivalu v létě 2002 (VMS 106/1–3). Silnou stránkou záznamu jsou Vídenští symfonikové řízení Dietfriedem Bernetem. Textově nejobjemnější roli Michela zpívá rakouský tenorista Johannes Chum, Juliettu těžším sopránem Holanďanka Eva-Maria Westbroecková. O další úlohy se dělí deset sólistů z Německa, Anglie, Bulharska

a USA, všichni se zjevnou výhodou znalosti jazyka, ve kterém zpívají. Celek je proto více než pouze dokumentem významného uvedení zachycujícím jeho pozoruhodnou úroveň při prestižní příležitosti. O přesnost německého překladu a příkladné textové vybavení brožury (byť bez fotografií) má zásluhu Aleš Březina. Libreto německy a anglicky. Zahraniční vydavatelé neopomíjejí ani historické snímky. Naxos (8.110098–99) sáhl v roce 2001 po vlastní rekonstrukci Ostrčilova pražského (nikoli vídeňského!) záznamu Prodané nevěsty z června 1932 (dosud pouze na RCD 1997). Americká Opera d’Oro (OPD-1354) v roce 2002 téměř zázračně rekonstruovala pražský rozhlasový komplet Prodané nevěsty, pořízený v listopadu 1947 Karlem Ančerlem (původně vydaný 1993 Multisonikem a 1997 převzatý italskou společností Gramofono). A konečně německá firma Relief (CR 1903–2) vydala v roce 2003 vůbec první, německy zpívanou nahrávku Rusalky, zaznamenanou v Drážďanech dirigentem Josephem Keilberthem v prosinci 1948. JAN KRÁLÍK

lav Neumann a jaká plně přešla do krve celým generacím filharmoniků. Vladimir Ashkenazy totiž zejména v českém repertoáru de facto netvořil. I na tomto CD je patrné, že přehrává tak, jak byl orchestr od Neumanna a Bělohlávka zvyklý; že vlastní koncepci

48

Hr0309.indd 48

11.9.2003, 9:48:53

2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Recommend Documents