2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Hudební rozhledy 5/2003 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka a Nadace Open Society Fund Praha Šéfredaktor: Jan Šmolík Redakční rada: Jiří Hlaváč, Mikuláš Chadima, Petr Janda, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Redaktorka: Hana Jarolímková Externí spolupráce: Jitka Slavíková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel.: 251 552 425 (šéfredaktor) 251 550 208, 251 554 088 (redaktoři), 251 554 089 (sekretariát) fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele MEDIASERVIS s.r.o. Abocentrum, Moravské náměstí 12D, 659 51 Brno. Příjem objednávek: tel. 541 233 232, fax 541 616 160, e-mail: [email protected]; příjem reklamací: tel. 800 800 890 Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 Bratislava 3, tel./fax: 004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 – předplatné 004212/44 45 46 28 – administrativa 004212/44 45 06 93 – inzerce e-mail: [email protected] Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902. Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 20 Kč, roční předplatné 240 Kč. Odevzdáno do sazby: 7. 4. 2003 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996

Z obsahu O Pražském jaru 2003................................................................3 Michael Tilson Thomas a novinka od Johna Adamse ..............5 Česká filharmonie s O. Kukalem a O.Vänskä...........................6 Orchestr FOK řídil John Storgards ..........................................8 Petr Altrichter a Jan Simon se SOČRem ...............................10 Premiéra Gemrotova Dvojkoncertu s PKF..............................10 Jaroslava Pěchočová absolvovala Prokofjevem .......................11 ČKO v kostele sv. Šimona a Judy ...........................................12 Josef Mazan v cyklu Mladí interpreti .....................................13 Kvetoucí Musica Florea............................................................14 Ars instrumentalis Pragensis v Rudolfinu..............................14 Jaroslavu Smolkovi k sedmdesátinám.....................................15 Vlachovo kvarteto k poctě prof. Václava Snítila.....................16 Ensemble Martinů v ČSKH .....................................................17 Magdalenu Koženou doprovodil Karel Košárek......................18 Houslový recitál Bohumila Kotmela ........................................18 Viviane Hagner roli anděla zvládla .........................................22 Brněnská konzervatoř Leoši Janáčkovi...................................25 George Mraz: Jazzová legenda z Čech ....................................30 Leoncavallova Bohéma v SOP .................................................32 Dallapiccolův Vězeň ve Vídni...................................................38 Daybreak aneb Jitro v USA .....................................................38 Franz Welser-Möst: hudba povstává z ticha ...........................41 Jaroslav Tůma a Rejchovy fugy na PJ ....................................43

Co si přečtete v příštím čísle? Česká filharmonie s Liborem Peškem, Leilou Josefowitz a Jiřím Bártou – European Union Youth Orchestra, Vladimir Askhenazy a Helène Grimaud – Pražští symfonikové a Maxim Šostakovič – Recitál Miroslava Vilímce – Pucciniho Bohéma v SOP – Hraběnka Marica v Plzni – Lichtenštejnský palác a jeho kulturní aktivity Na titulní straně Michael Tilson Thomas

Foto archív

1

Problémy nejen na květen Vážení čtenáři, dovolte mi a promiňte mi. V úvodních řádcích květnového čísla, ještě před polovinou ročníku, nevím, jak ročník dotáhnout do úspěšného finále. Tedy – víme v redakci jak vydávat časopis a navíc – kdekdo nám v tom umí poradit i pomoct, někdo doopravdy, někdo jako Hurvínek, když si představuje válku. Nevíme ovšem, za co ty Rozhledy každý měsíc vydávat a nikdo to za nás nevyřeší, i když radilů je dost. Někdy se objeví nápad, který znamená dílčí pomoc, většinou to však jsou rady, jako když Hurvínek vysvětluje kvantovou teorii, nebo když Spejbl vypráví, jak má slepička sehnat vodu pro kohoutka, nebo … Ale, radši ne. Ty rádobykapitalistické pokyny bývají občas stejně důrazné, jako protismyslné. Model: „Sháníte sponzory? Radši podnikejte! Víte kolik je například za vítězství ve Velké pardubické? Tak jestli ji chcete vyhrát, pospěšte si, sežeňte si sponzory, vím o pěkném hříběti.“ Zdá se vám to praštěné? Nám také, trochu jsem to „literárně“ nadnesl, ale rady podobného typu opravdu dostáváme. Zase se hovoří, píše a beseduje v televizích o miliardách. Tentokrát o dvaceti – a co je nejzajímavější, nikoli o dvaceti miliardách, které se ztratily, ale o těch, které ještě zůstaly v Union bance. O těch, které chybí, se zatím nikdo příliš nezmiňuje. I tak je ale z toho všeho běžný občan nutně zmatený a musí si dávat teplý obklad na krk, neb ho má namožený od nevěřícného kroucení hlavou. Z pikantních, avšak nesoustavných informací se zatím dozvídáme, že: Union banka byla poslána do konkurzu, zbyla z ní však zmíněná částka a ta stojí za to, aby se svedl boj o pravomoc spravovat ji a hospodařit s ní. To mohla vyřešit valná hromada akcionářů, ale nakonec se nekonala. Nejdůležitější představitel byl na den valné hromady unesen, objevuje se podezření, že si mohl únos sám objednat. Případ však dostal další rovinu a např. Lidové noviny 16. 4. informují, že soudce, který poslal Union banku do konkurzu, tak učinil na základě padělaných listin. Bylo mu sděleno obvinění ze zneužívání

2

pravomoci veřejného činitele, hrozí mu až deset let vězení. Ptáte se, co s tím máme společného my v Hudebních rozhledech a vy, naši čtenáři. To je přece jasné a jsou na to dvě odpovědi. Předně – když se pořád ztrácejí velké peníze, tak prostě nejsou a nejsou ani na kulturu, ani na časopis. Zadruhé – při tak velkých problémech a financích jsou ty naše zcela zanedbatelné, i když pro nás existenční. Slušné by zřejmě bylo to ukázněně pochopit a neobtěžovat. Společnost stejně spěje k velkému řešení, možná při vstupu do EU. Kdo že to má vstupovat do Evropské unie? Česká republika, český stát se svými občany, s dluhy i úspěchy, s kulturou i korupcí, nebo plně odstátněný prostor bývalých Čech, Moravy a Slezska, ve kterém občané počkají, až tu ti šikovnější a bohatší zavedou pořádek podle svých představ a zkušeností. To bylo pořád řečí o identitě! Zbývají nám tedy naši věrní. Jejich pochopení a podpory si hluboce vážíme. Víme, že ze svého rozpočtu nám dávají na (nad) hranici svých možností. Smutnější na celé záležitosti je, že když sečteme příspěvek Nadace Bohuslava Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace Český hudební fond a v poslední době i Intergram, máme vystaráno zhruba na čtvrt roku. Levněji ten časopis dělat neumíme a v jeho dnešní obsažnosti a podobě by to neuměl asi nikdo. Je vůbec zapotřebí takových časopisů? Vždyť daleko větší a bohatší země si takový luxus nedovolují a také žijí. Myslím, že je to zase o té identitě, o tom co máme z tradice i potřeby a teprve potom o tom, kolik na to máme. Nepochopení ze strany nechápajících neznamená, že jednáme špatně. Z obráceného gardu: V osmašedesátém, hned jak nás obsadili Rusové, ptali se jejich důstojníci, kde máme odvšivovací stanici. Když zjistili skutečnost, pohrdavě nás plísnili: „Co jste to za národ. Nemáte odvšivovací stanici. My máme takovou v každém městě, u každé posádky.“ Nu, velmoce, zkuste to pochopit. Vši nemáme, máme

kulturu a tradici. Stejně pitomé by bylo kvůli kompatibilitě nasazovat si vši jako likvidovat kulturu. Pro další existenci časopisu je možné obrátit se na stát, ministerstvo kultury a jeho grantovou komisi. Letos jsme z toho zdroje dostali sto tisíc korun na rok 2003. Několikanásobně méně, než v roce předcházejícím. Byla celková částka několikanásobně nižší než v létech předcházejících nebo se komise rozhodla, že jsme tolikrát zhoršili svůj časopis. S tím bych dovedl velmi polemizovat. Jsem zdrcen a rozčarován lhostejným (to přinejmenším) přístupem ministerstva. To není státní grant, to je špatný příspěvek na pohřebné. Nebudu k této situaci mlčet, jakož jsem už nemlčel (bez odpovědi “shora“). Vím, že pro udělení grantu není zákonný podklad. Ze zákona ale není ani ministerstvo kultury, ani jeho grantová komise a už vůbec ne grantová komise ve složení, které kritizuji za lhostejný, nechápavý a zřejmě negativní postoj k nám. Vím, že si tímto nenadělám přátele, ale stejně záležitost rozvedu, jen co získám informace, které ze zákona budou uvedeny na internetu. Rád srovnám, kolik komu dává stát na časopis v hudební oblasti i v dalších oblastech a budu se ptát, proč ty rozdíly a změny. Vážení čtenáři, dovolte a promiňte obtěžování těmito problémy. Důvody jsou dva. Možná (ale spíš jistě) bude v budoucnosti kulturního čtenáře zajímat, s čím musel hudební časopis zápolit čtrnáct roků po sametu. Možná (a doufám, že určitě) se mezi vámi objeví nápad, jak redakci pomoci. Napište nám, zavolejte. Možná, že se ledaskomu nelíbíme a nebudeme líbit. Možná i proto, že nechceme stavět na ministerstvech odvšivovací stanice, na pisoárech (po vypsání veřejné soutěže) kulturní butiky, ale chceme spolu s vámi podporovat hodnoty, kterým se říká tradiční, neboť jsou trvalé. Vážení čtenáři, přečtěte si naši „pětku“, doufám, že za ni pětku nedostaneme. Hezké jaro, hezké noty. JAN ŠMOLÍK

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

O Pražském jaru 2003 V závěsu za tím opravdovým jarem v přírodě přicházejí v našich zeměpisných šířkách jarní svátky hudby v podobě festivalu Pražské jaro. Jeho nadcházející osmapadesátý ročník už doslova klepe na dveře a tím spíše jsou na místě informace o tom, co jeho pořadatelé a s jakými programovými předsevzetími pro letošek připravili. U redakčního mikrofonu tentokráte zasedl dramaturg festivalu Antonín Matzner. V čem sami spatřujete dominanty nadcházejícího ročníku? Už mnohokráte jsem řekl, že festival Pražské jaro – podobně jako Salcburk, Vídeňské či Berlínské slavnosti nebo Edinburgh – není z těch, kde lze očekávat v blízké budoucnosti nějaké nápadné přehození výhybky. Takže nadále zůstávají našimi prioritami špičkové domácí i zahraniční symfonické orchestry, které v podobném množství a reprezentativním výběru žádný další z domácích festivalů nemůže svým návštěvníkům nabídnout z ekonomických důvodů. Několikrát tak jsou zastoupena všechna tři pražská tělesa, kde jsou navíc zohledněna v případě České filharmonie 120. výročí narození Václava Talicha koncertem, kdy u dirigentského pultu stane jeho přímý žák sir Charles Mackerras a v případě Symfonického orchestru Českého rozhlasu skutečnost, že tato – pro hudební život tak stěžejní instituce – slaví v letošním roce osmdesátiny. Ze zahraničí kromě Orchestre National de France, který se na festivalové pódium vrací po deseti letech, tentokráte ovšem pod taktovkou svého nového šéfdirigenta Kurta Masura, uvítáme dvě skvělá tělesa poprvé. Z našeho evropského kontinentu to bude prvotřídní Tonhalle Orchester Zürich se svým americkým šéfem Davidem Zinmanem a jeden z nejlepších, v Praze dosud neznámých amerických orchestrů San Francisco Symphony s mladým charismatickým dirigentem Michaelem Tilsonem Thomasem. Specialitou -- a já osobně věřím, že i lahůdkou letošního Pražského jara, bude čtrnáct koncertů klavírní řady, přinášející široký výběr vynikajících, různě orientovaných hráčů na nástroj, kterému v oblasti koncertní hudby patří tak výsostné postavení. Tentokráte jste si s předprodejem vstupenek opravdu pospíšili a poprvé v historii festivalu jste je nabídli

zájemcům ve volném prodeji ještě na sklonku minulého roku. Jaký je o ně zájem? Všechny výstupy potvrzují, že byl tento záměr správný. Odpadl složitý rezervační systém i různé ceny. V době kdy o tom mluvíme (tj. začátkem dubna – poznámka redakce), překročila už tržba za prodané vstupenky částku deseti milionů korun. Některé koncerty jako – namátkou – zahajovací i závěrečný, recitály paní Urbanové a Ivana Moravce nebo vzpomenutý filharmonický večer s Mackerrasem i další koncert České filharmonie 29. května jsou vyprodány už několik měsíců. Pokud jde konkrétně o tento večer, který měl být tečkou za šéfovskou érou Vladimira Ashkenazyho u našeho prvního tělesa, nás tím spíše mrzí dirigentovo odřeknutí. Dobrou zprávou je skutečnost, že na takto uvolněné místo stane tento večer před Českou filharmonií jedna z největších hvězd současného dirigentského nebe sir John Eliot Gardiner, jehož předloňské účinkování s tímto orchestrem na Pražském jaru i následné společné triumfy v Salcburku jsou dosud v živé paměti. Jinak nás ovšem zaskočil zatím trochu vlažnější zájem o některé z koncertů klavírní řady, přestože nabízí umělce takového formátu jaký představují Emanuel Ax, Grigorij Sokolov nebo Nikolaj Děmiděnko, kteří vyprodají Carnegie Hall do týdne od vyvěšení plakátů. Ačkoliv sám občas mluvím o vyspělosti „našeho hudbymilovného obecenstva“, teď si uvědomuji, že ve skutečnosti směšujeme jeho opravdu láskyplný a vnímavý postoj k hudbě se vzdělaností a informovaností, což jsou dvě úplně různé věci. Přitom i ten nejdražší lístek na každý z těchto koncertů stojí v přepočtu necelých 17 dolarů, za které byste se v New Yorku nedostali ani na bidýlko. Když už jste na to sám narazil, kde vidíte příčinu, že se naši posluchači někdy neorientují ani v tak velkých jménech?

Těch důvodů nejspíše bude celá řada, ale určitě v tom sehrává své doslova zoufalý stav domácí hudební žurnalistiky. Kulturní rubriky dnešních deníků jsou i v porovnání s padesátými lety – odmyslíme-li si ten dobový politický balast – ubohé. S podivem i v nich převažují jednosměrně zaměřené informace o pop music. Na stránkách Hudebních rozhledů je přitom zbytečné zdůrazňovat, že 90% její veškeré produkce, která nás tak agresivně všude obklopuje dokonce jako znělky a podkresy zpravodajských relací o válce v Iráku ve veřejnoprávní televizi, je naprostý šunt. A potom – v dnešní generaci publicistů až na výjimky stěží najdeme psavce schopné takového nadhledu a zobecňující reflexe koncertního života, jaké představovali jejich předchůdci. Bez nároku na úplnost v abecedním pořadí třeba Bor, Budiš, Holzknecht, Kříž, Poledňák, Přikryl, Šmolík nebo Šolín. Přitom ti všichni psali o koncertech do deníků bezmála každodenně. Jakkoli přinášejí všechny ty dnešní zvukové nosiče super hi-fi kvalitu, zážitek z osobního setkání a živého poslechu špiček koncertního umění jimi nahradit nelze. Ctižádostí každého pořadatele a dramaturga je uvádět nejenom nová jména, ale také nové věci. S čím relativně neznámým přicházíte letos? Začnu vlastně odzadu a záměrně uvedu mezi novinkami nejdříve hudbu starou několik století. Sám se třeba moc těším na vystoupení britských Musicians of the Globe. Ti se pod vedením světově uznávané kapacity v oboru historické hudby Philipa Picketta specializují na autentickou interpretaci vokálních i instrumentálních skladeb, které doprovázely alžbětinské divadlo Shakespearovy doby. Zasvěcená, historicky poučená interpretace, provázená dokonce komediálními výstupy, půjde tentokráte navíc ruku v ruce s místem konání jejich vystoupení v pražské replice londýnského divadla Globe na Výstavišti. Podobný zážitek slibuje francouzský ansámbl La poème harmonique, orientovaný na raný franko-vlámský středověký vícehlas, což je pro nás rovněž neznámá a zřídkakdy slýchaná hudba. Svým způsobem sem patří i souborné provedení šestatřiceti fug Antonína Rejchy, které v průběhu dvou večerů přednese na repliku historického

3


hammerklavieru Walter Jaroslav Tůma. Dobou vzniku sem mimochodem patří teprve nedávno objevená Missa solennelle dvacetiletého Hectora Berlioze, dosud známá v jediné zvukové realizaci právě Gardinera s Orchestre Révolutionnaire et Romantique a Monteverdiho sborem. Podobný případ představuje rovněž prakticky neprovozovaná Mozartova Mše in C, uvedená v doplňcích Köchelova seznamu pod signaturou C 1.20, kterou zcela nedávno vzkřísila k novému životu nahrávka Douglase Bostocka s Komorní filharmonií Pardubice. Jejich pražskojarní provedení díla bude vlastně tak trochu jeho novodobou obnovenou premiérou. Pokud jde o novější hudbu, pro většinu z nás budou pravděpodobně velkou neznámou také houslové koncerty ve Švédsku naturalizovaného estonského skladatele Eduarda Tubina v podání jednoho z těch dravých Číňanů, prodírajících se na výsluní současného výkonného umění Xianga Gao s dirigentem Neeme Järvim a jinde ve světě hodně hraného Francouze Henriho Dutilleuxe, který s Národním francouzským orchestrem přednese Augustin Dumay. Dvě úplně čerstvé novinky uslyšíme v podání sanfranciských symfoniků: jednak písňový cyklus na verše Emily Dickinsonové od jejich šéfa Michaela Tilsona Thomase, který s nimi loni premiérově uvedla Renée Fleming a v Praze ho bude zpívat jiná americká hvězdná sopranistka Barbara Bonney, jednak orchestrální skladbu My Father Knew Charles Ives od předního reprezentanta druhé minimalistické generace Johna Adamse, jejíž premiéra se odbude těsně před odjezdem orchestru na evropské turné. Rád bych také upozornil na programově i jinak atraktivní a cappellový večer Pražského filharmonického sboru, kde zazní jedno z erbovních děl novodobé sborové literatury Lux aeterna letošního pětasedmdesátníka György Ligetiho. Miliony lidí na celém světě ho znají z úryvků použitých v hudebním doprovodu filmového bestselleru Hvězdné války, ale takto vcelku na koncertě to slyšel málokdo. Ze světové hudby budou v provedení orchestru Agon zastoupeny také symfonické skladby amerického hudebního nonkonformisty Franka Zappy a při této příležitosti dojde – v historii Pražských jar vůbec poprvé – i na nejvlastnější část jeho tvorby z oblasti avantgardního rocku

4

v podání pro tento účel znovuvzkříšeného Pražského výběru. Mezi novinkami mají samozřejmě své zákonité místo skladby českých autorů. Zčásti sem konec konců patří i dílo zesnulého klasika české moderní hudby Aloise Háby, přestože letos uplyne už 110 let od jeho narození a 30 let od smrti. Živě je ovšem jeho dílo provozováno poskrovnu, zvláště jedná-li se třeba o skladby pro čtvrttónový klavír už kvůli tomu, že jeho jediný provozuschopný exemplář je dnes součástí nástrojové expozice Českého muzea hudby ve Žďáru nad Sázavou. Díky laskavému pochopení vedení muzea převezeme kvůli tomu tento unikátní nástroj na dva koncerty do Mozartea, kde ho kdysi firma Förster poprvé představila veřejnosti. Bezezbytku pojednali např. celé své vystoupení ze skladeb několika generací současných českých skladatelů Bambini di Praga. Během něho se dostane i na první provedení nového cyklu Jana Hanuše Hrst orlích per a posthumní premiéru Uspávanek Miloslava Ištvana, dedikovaných Bohumilu Kulínskému. Pro naše nejmenší posluchače je připravena také premiéra operní podoby slavného Poláčkova románu Bylo nás pět od Pavla Trojana v nastudování souboru Dětské opery Praha. Pozornost si jistě zaslouží i Luminarium, netradičně pojatý klarinetový koncert v Paříži žijícího mladého skladatele Kryštofa Mařatky, korespondující s vlnou současné world music. Jsou to vlastně navzájem propojené segmenty ozvěn etnické hudby všech kontinentů, maximálně využívající možností nástroje, na který bude hrát opravdový mistr klarinetu Michel Lethiec. A jsem-li už u klarinetu, nemohu nezmínit vystoupení Sharon Kam s Ludmilou Peterkovou, které sice takto pospolu uslyšíme poprvé v klasickém repertoáru v Kramářovi a Mendelssohnovi, ale zároveň si od tohoto námi inspirovaného spojení obou umělkyň slibujeme, padnou-li si přirozeně navzájem do noty, že by to nemuselo být zdaleka jenom jednorázové setkání. Letos jubilujícímu Liboru Peškovi se dostává zvláštní cti, že bude posledním dirigentem, který bude na závěr festivalu řídit Beethovenovu Devátou. Co ji nahradí v příštích ročnících? Domníváme se, že neméně slavnostní tečkou za festivalem může být hudba Antonína Dvořáka. Příští rok, kdy si celý

kulturní svět bude připomínat 100. výročí skladatelova úmrtí, to bude shodou okolností Dvořákova Devátá. Rozhodně ale nechceme nahradit jednu svěrací kazajku jinou už proto, že šíře Dvořákovy tvorby nabízí takové množství reprezentativních děl různých oborů, o kterých jsme přesvědčeni, že mohou festival důstojně zakončit. A ještě doušku k tomu Beethovenovi: z programu festivalu určitě nezmizí, možná si dokonce tímto rozhodnutím uvolníme ruce pro širší a snad i soustavnější prezentaci jeho hudby. Ostatně v letošním ročníku zazní kromě Deváté jeho další čtyři symfonie, předehra Coriolan, velmi reprezentativně je zastoupen v klavírní řadě a nadto je katedrální koncert věnován Beethovenově vrcholnému dílu oratorního oboru – Misse solemnis. Můžete na závěr prozradit některé z chystaných projektů pro příští ročníky? Ten příští bude pochopitelně ve znamení těch velkých jubileí klíčových osobností české a moravské hudby, z nichž už jsem zmínil dvořákovské výročí. Chystáme pro něho souborné provedení všech skladatelových symfonií, instrumentálních koncertů, reprezentativní výběr z komorní a písňové tvorby i velká oratorní díla Te Deum a Svatou Ludmilu. Analogicky k Janáčkovi zazní některé z těchto skladeb v provedení světových umělců a orchestrů. Obdobně si potom napřesrok chceme připomenout Josefa Suka a vůbec hudbu české meziválečné avantgardy. Máme ovšem i další plány, které jdou za rámec samotné náplně jednotlivých koncertů. Ve spolupráci s Nadací F. A. Urbánka chceme např. průběžně seznamovat festivalové publikum s našimi nejlepšími dětskými sbory včetně těch mimopražských. A jsem-li už u hudebního mládí coby potenciálního publika budoucnosti, hodláme už v příštím roce nastartovat řadu nočních recitálů světových interpretů. Myslíme si totiž, že cenově přijatelné koncerty za levné vstupné mohou v danou dobu přilákat právě tuto cílovou skupinu mladých lidí. Podobně chceme od roku 2005 dát prostor nastupující generaci domácích mladých interpretů v sérii nedělních matiné a také tady si od toho slibujeme, že je přijdou poslouchat i povzbudit jejich věkoví vrstevníci. připravila REDAKCE


Michael Tilson Thomas

a orchestr ze San Franciska uvede na Pražském jaru další novinku od Johna Adamse Jako host letošního Pražského jara přijíždí v květnu do Čech poprvé Sanfranciský symfonický orchestr. V roce 2011 bude slavit sté jubileum. Směřuje k němu celé desetiletí – už od předloňska. Jedním z hlavních projektů týkajících se výročí je smlouva tělesa se skladatelem Johnem Adamsem (1947), vůdčí osobností současné americké scény, patrně jedním z tamních nejhranějších i nejnahrávanějších autorů současnosti. Orchestr má u tohoto minimalisty objednána čtyři nová díla. Světová premiéra prvního z nich byla stanovena v koncertním sále v San Francisku na samý konec dubna a skladba je tedy zcela čerstvou součástí programu květnového evropského turné. Jedno z dalších dvou děl bude určeno pro Sanfranciský mládežnický orchestr. Čtvrté má být pak zaměřeno v rámci sté sezóny profesionálního tělesa přímo k oslavám výročí. Čerstvá novinka nese název My Father Knew Charles Ives (Můj otec znal Charlese Ivese). Je podle autora o jeho vlastním hudebním dětství, o době, kdy vyrůstal v malém městě v Nové Anglii a kdy byl již také vystaven Thoreauově, Emersonově a Ivesově hudbě. Každá ze tří vět má ivesovský titul – první část s názvem Concord, to je vlastně Adamsovo stejnojmenné domovské město; část The Lake, to je jezero Winnipesaukee, u něhož skladatelův dědeček po čtyřicet let vlastnil tančírnu; a část s názvem The Mountain představuje u autora horu, kterou viděl za rodinným domem. „Skladba je napsána pro Michaela Tilsona Thomase, který je

letos připravilo premiéru Adamsovy opery Smrt Klinghoffera. Mezi jeho posledními díly jsou například klavírní koncert Century Rolls, Naive & Sentimental Music, jejíž dedikaci přijal dirigent Esa-Pekka Salonen, a kompozice nazvaná Guide to Strange Places. Adams také reagoval bezprostředně na teroristický útok proti New Yorku, a to

Zleva John Adams a Michael Tilson Thomas, šéfdirigent Sanfranciského symfonického orchestru Foto archív

mým přítelem a – jako já – obdivovatelem Charlese Ivese,“ uvedl skladatel. Kdo je John Adams? Narodil se ve státě Massachusetts, vystudoval Harvardskou univerzitu a usadil se v Kalifornii. Léta vyučoval a dirigoval na sanfranciské konzervatoři. V roce 1985 začal Adams spolupracovat s libretistkou Alice Goodmanovou a s režisérem Peterem Sellarsem. Výsledkem byly dvě slavné opery – Nixon v Číně a v roce 1991 Smrt Klinghoffera. V roce 1995 následovala třetí – I Was Looking At The Ceiling And Then I Saw The Sky na libreto June Jordanové. V roce 1994 Adams obdržel za Komorní symfonii cenu Royal Philharmonic Award a o rok později Grawemeyer Award za Houslový koncert z roku 1993. Ten Praha slyšela poprvé loni v podání Leily Josefoviczové. A připomeňme, že pražské Národní divadlo V popředí sanfranciská Opera, za níž je vidět část zdejší koncertní síně Foto archív

téměř půlhodinovou skladbou On The Transmigration of Souls určenou pro orchestr, sbor a dětský sbor s předtočenými zvuky; texty jsou ze soupisů pohřešovaných osob, z internetu a z řady osobních artefaktů týkajících se událostí 11. září 2001. Premiéru obstarala loni na podzim Newyorská filharmonie s novým vedením – Lorinem Maazelem. Od roku 1995 téměř všechny jeho skladby natáčela společnost Nonesuch. Vzešel z toho pak desetideskový komplet The John Adams Earbox. Londýnské kulturní centrum Barbican a BBC uspořádaly loni v zimě festival z Adamsovy hudby. Podobná akce se letos na jaře koná v Lincolnově centru v New Yorku a za rok má být v Rotterdamu. Letos Adams vystřídal Pierra Bouleze jako rezidenčního skladatele v Carnegie Hall. Součástí těchto aktivit je i dramaturgické působení v nové menší koncertní síni Zankel Hall. Adams také pokračuje v dirigentské dráze. Objevuje se – zdaleka ne pouze jako interpret vlastní hudby

5


– u největších amerických a světových orchestrů. Uvádí hudbu od Debussyho, Ravela a Stravinského přes Ivese, Reicha a Glasse po Zappu a Ellingtona. John Adams, který se postupně stal nejuznávanějším skladatelem koncertní hudby v USA, byl od roku 1979 u Sanfranciského symfonického orchestru poradcem pro soudobou hudbu a posléze „rezidenčním skladatelem“ – takový model mimochodem přejaly později mnohé další orchestry. Tuto pozici zastával do roku 1985. Právě v těch letech šla jeho mezinárodní pověst díky dílům jako Harmonium a Harmonielehre – oběma objednanými od San Francisco Symphony – značně vzhůru. V 80. letech Adams napsal řadu děl, z nichž některé těleso hrálo jako první a jako první natáčelo – například Common Tones in Simple Time, Grand Pianola Music, The Chairman Dances nebo Short Ride in a Fast Machine a El Niño. Bylo to celkem sedm světových nebo amerických premiér. Úspěch jeho děl znamenal velkou pomoc pro povzbuzení revoluce v symfonické hudbě, pokračující dodnes. Úzký dlouhodobý vztah s Johnem Adamsem považuje Brent Assink, ředitel San Francisco Symphony, za jedno z velkých „požehnání“ pro instituci. Kontakty sahají do konce 70. let a jsou tak intenzivní možná i proto, že Adams už dlouho žije se svou ženou a dvěma dětmi nedaleko v Berkeley, ve stejném regionu Kalifornie nazývaném Bay Area – na východním břehu Sanfranciského zálivu, tedy jen „přes vodu“ od velkoměsta. Dohodu uzavřeli nyní dvacet let po slavné premiéře Adamsovy skladby Harmonium. Ta byla prvním kompozičním výsledkem tehdejšího statutu autora jako „rezidenčního skladatele“ Sanfranciského symfonického orchestru. Partnerství se prohloubilo víc, než kdo čekal, a trvá déle, než se zřejmě kdysi tušilo. Orchestr byl u toho, když se Adamsovo jméno dostávalo do světa. Podle šéfdirigenta Michaela Tilsona Thomase je zároveň Adamsovo působení neoddělitelnou součástí historie orchestru. Autor sám si spojení pochvaluje také a tvrdí, že těleso má pro jeho hudbu pochopení a že sám ji vlastně píše jakoby přímo pro jeho členy. „Je to taková příležitost, o jaké skladatelé sní,“ říká. A o šéfdirigentovi premiérujícím nyní jeho nové opusy se Adams vyjadřuje s nejvyšším uznáním: „Jeho příchod do Bay Area a rozhodnutí strávit v San

6

Francisku nejlepší léta života byly jednou z nejpodstatnějších kulturních událostí ve zdejší historii. Je to pro mne i pro ostatní zde osobní štěstí.“ PETR VEBER

Dvakrát Česká filharmonie Sommerova Vokální symfonie s Ondřejem Kukalem Jsou díla, která zanechají publikum chladným či o své stálé místo na výsluní posluchačské přízně bojují mnoho desí-

Yvona Škvárová

tek a leckdy i stovek let. Pak jsou však díla, která si k srdcím milovníků hudby najdou cestu od svého prvního uvedení a znovu a znovu jsou přijímána s velkým a nadšeným ohlasem. Jejich zařazení do programů, provázené však i zostřeným kritickým posuzováním interpretačního výsledku, bývá zárukou vyprodaného sálu a pokaždé se rovněž nese ve znamení jakési větší slavnostnosti. K těmto posluchači vyvoleným patřily i oba opusy, (byť dobu jejich vzniku dělí téměř 150 let), zařazené na abonentní koncerty České filharmonie 20. a 21. 3. Do posledního místečka zaplněná Dvořákova síň totiž dychtivě očekávala provedení dvojice trvalých konstant orchestrálního repertoáru, Symfonie č. 7 A dur op. 92 Ludwiga van Beethovena a dnes již v podstatě kultovní Vokální symfonie pro mezzosoprán, recitátora, smíšený sbor a orchestr Vladimíra

Sommera, od jejíž premiéry uplynulo letos v březnu již přesně 40 let. V podání České filharmonie (řízené tehdy ještě Václavem Neumannem), Marty Beňačkové, Luďka Munzara a Pražského filharmonického sboru u nás zazněla naposledy v roce 1992. Obě díla – Sommerovu „Vokálku“ poprvé – nastudoval Ondřej Kukal, považovaný dnes za jednu z nejvýraznějších a nejvšestrannějších osobností (působí rovněž jako houslista a skladatel) mladé umělecké generace. A že se svého úkolu zhostil s maximálním nasazením, o tom nebylo 21. 3., kdy jsem koncert navštívila, nejmenších pochyb. Beethovenovu Sedmou pojal Ondřej Kukal veskrze optimisticky a s obrovskou vitalitou. Od první věty s poměrně rozsáhlým pomalým úvodem Poco sostenuto, v němž si v pozvolné gradaci připravoval celkovou jásavou náladu následujícího sonátového Vivace, se přenesl k detailně a velmi noblesně propracovaným variacím zasněného Allegretta i svižnému pětidílnému Scherzu (Presto), po němž symfonii uzavřel ve Foto Zdeněk Chrapek strhujícím tempu provedeným, roztančeným Finale. Allegro con brio. Po přestávce zařazená Vokální symfonie Vladimíra Sommera nás z radostné nálady první části koncertu přenesla do zcela odlišného světa tří sugestivních hudebních obrazů, vycházejících z reflexivní básnické prózy Franze Kafky V noci, fantasmagorického příběhu Raskolnikova snu z 5. kapitoly Dostojevského románu Zločin a trest a exaltovaně lyrické, v celkovém vyznění pesimistické básně Césara Pavéseho Přijde smrt a bude mít tvé oči. Za výborné spolupráce mezzosopranistky Yvony Škvárové (obzvláště v impresivně a naprosto spolehlivě intonačně provedené náročné větě třetí), recitátora Otakara Brouska, Pražského filharmonického sboru a České filharmonie, se Ondřejovi Kukalovi podařilo vystavět vskutku plastické monumentální dílo, v němž si pohrál s každou frází, s každým detailem


(skvěle tak vyzněla zejména passacagliová věta první). Ve zvláště strhující větě druhé se díky opravdu pozvolnému narůstání zvukové masy dobře vyrovnal i s poněkud problematickou částí její největší gradace ve fortissimu, kde hlas recitátora ve shluku obrovského přívalu orchestrálního a sborového zvuku často zaniká. Výraznou měrou k této proporcionalitě přispěl samozřejmě i zkušený Otakar Brousek, který se dokonce v roli recitátora účastnil vedle Věry Soukupové i památné premiéry s orchestrem FOK a Václavem Neumannem v roce 1963! A stejně jako před 40ti lety i tentokrát zanechalo dílo mocný účinek: po zaznění posledního tónu by několik dlouhých vteřin bylo slyšet spadnout i špendlík a potom se sál rozburácel neutišitelným aplausem. A není divu. Vokální symfonie dodnes představuje jedno z nejlepších českých symfonických děl 2. poloviny 20. století, jehož literární podklad ani v této době neztratil nic ze své aktuálnosti a až přízračné sugestivity. HANA JAROLÍMKOVÁ

Havelka, Weber a Vaughan Williams s Osmo Vänskä Vrcholná symfonická skladba Svatopluka Havelky Pocta Hieronymu Boschovi vznikla pro Českou filharmonii na osobní objednávku Václava Neumanna. Když začátkem 70. let nahrával pro LP Pantonu skladatelovu Pěnu, zalíbila se mu jeho

Kateřina Váchová a Osmo Vänskä

Ondřej Kukal

hudba do té míry, že jej okamžitě požádal o další dílo. Svatopluk Havelka po několika měsících dokončil tuto symfonickou fantazii, inspirovanou bizarními vizemi a symbolikou středověkého malíře, ale souznící i s tehdejší českou současností, s atmosférou tzv. normalizace: to je s dobou postihů a nejistot, jakým byli vystaveni především přímočaří a vnitřně svobodní intelektuálové a v tomto rámci i Svatopluk Havelka. Je to dílo vzrušující hudební invence s důrazem na témbrovou vynalézavost a fantazijní charakterističnost a také velkolepá hudební stavba. Tu při svých interpretacích znamenitě zdůrazňoval Václav Neumann i další dirigenti. Adekvátně ji vyjádřil i hostující finský dirigent střední generace Osmo Vänskä pojetím al fresco, sledujícím víc celkovou linii než detaily,. Této Foto Zdeněk Chrapek stránce interpretace dala dílu co jeho jest

Foto Zdeněk Chrapek

i Česká filharmonie. Horší to bylo se souhrou a intonací v krajních polohách nástrojů. Tam nepochybně chyběla ke špičkovému vypracování potřebná zkoušková příprava. Koncertantní skladbou měl být původně Duett-Concertino pro klarinet, fagot, harfu a smyčce Richarda Strausse. Z ohlášených sólistů však odřekl – veřejnosti ani abonentům nebylo ohlášeno proč – vedoucí fagotové skupiny České filharmonie František Herman. A tak nezbylo, než aby klarinetistka Kateřina Váchová, vítězka loňské interpretační soutěže Pražského jara ve svém oboru, hrála jiné koncertantní dílo. Zvolila Carla Marii von Webera vrcholně obtížný a efektní Koncert f moll pro klarinet a orchestr. Zahrála jej na úrovni své pověsti: s velkolepou riskantně rychlou virtuózní technikou a nádherným tónem zejména v kantilénách vedlejšího tématu první a celé druhé věty. Líbezný témbr, barevně nelomený ani až na samých hranicích nejvyšší polohy nástroje, byl jedinečným zážitkem. I virtuózní perlivé girlandy figur a akordických rozkladů byly nádherně vyrovnané. Sledoval jsem čtvrteční koncert 27. 3.: na tom bylo výpadků či zakolísání skutečně minimum. Symfonie č. 6 e moll anglického pozdního romantika začátku i dalšího pokračování 20. století Ralpha Vaugha-

7


na Williamse je zajímavá, i když jako reprezentativní vzorek skladatelovy tvorby vysvětluje, proč jeho hudbu slýcháme jen málokdy. Nejzávažnějším problémem je zvukové vybavení hudby, instrumentace. Velké plochy první a třetí věty a také vrcholné bloky věty druhé jsou i při dost jednoduché kompoziční faktuře instrumentovány tak, že stále hrají všechny nástroje, dlouhé desítky vteřin ba celé minuty se tu vinou linie a souzvukové proudy obsazené plnými smyčci, dřevy a často i některými žesti. Výsledkem je šedivě tlustý, nebarvitý zvuk. Doslova jako úleva mezi tím působí nějaký ten kontrast bloků, třeba vystřídání smyčců a dřev. Jen tišší místa jsou založena na individualizovaných témbrech, v souvislosti s oním tesklivým a smutečním výrazem jsou působivá zejména sóla anglického rohu a saxofonu, vícehlas lesních rohů s doprovodem smyčců a harfy aj. Ona barevně přehuštěná instrumentace (když smícháte všechny základní barvy, také dostanete nepůvabné špinavě šedavé či hnědavé odstíny) může snad působit trochu lépe, když se linie v různých nástrojích přesně kryjí, když je hrají velmi disciplinované orchestry. Za stavu dnešní malé kázně a malé vůle k přípravě výkonů na špičkové úrovni v České filharmonii (třeba i mezi lukrativnějšími kšefty, jako bylo nahrávání hudby k filmovému westernu, o jaké jsme před několika dny četli v tisku, kdy na umění už nezbývá čas ani energie), právě taková místa dopadala nevalně: hybnější linie se často rozplývaly do tvarově rozplizlých šedivých skvrn, akcentované akordy oslabovala nestejnost nástupů. Sólové výkony tu ovšem byly osvědčeně znamenité, zejména zmiňovaná sóla saxofonu, anglického rohu a dále také zejména hoboje a klarinetu, závažné nedostatky však byly slyšet (spíš však v Havelkovi, než v symfonii) na exponovaných místech partu I. lesního rohu. JAROSLAV SMOLKA

Dva barevné skvosty a uštvaný Beethoven v orchestru FOK Nejprve je třeba pochválit dramaturgii, konkrétně Lukáše Matouška, za výtečně sestavený program. Na koncertě mladých

8

symfoniků se mu 12. 3. podařilo vystavět celek ze skladeb velmi kontrastních, a přece v zajímavé souvislosti. Vedle notoricky známé Beethovenovy Páté symfonie zaznělo zřídka uváděné dílo u nás méně známého francouzského romantika Felixe-Alexandre Guilmanta (1837--1911), Symfonie d moll č. 1 op.42a, verze pro varhany a orchestr, a Koncert pro bicí, varhany a orchestr dechových nástrojů významné soudobé české skladatelky Ivany Loudové. Všechny tři komposice přitom spojuje jistá lapidárnost a výrazová jednoznačnost, takže úspěch u publika je takřka předurčen. K nechtěnému půvabu dramaturgické linie přispěla i skutečnost, že práce F. A. Guilmanta a I. Loudové vznikly přesně v odstupu 100 let (1874/ 1974) a že v den koncertu tomu bylo právě 166 let, co se F. A. Guilmant narodil. Sólového partu v Koncertu a v Symfonii se výborně zhostil polský varhaník Waclaw Golonka, který navzdory nezáviděníhodným problémům s varhanním strojem (samovolně pískající tóny při spuštění motoru nesvědčí o dostatečné každodenní péči o mimořádně vzácný a nedávno skvěle restaurovaný nástroj) prokázal smysl pro specifickou barevnost interpretovaných děl a volbou temp i pro jasný přehled o jejich struktuře. Není divu, že právě za nejlepší interpretaci varhanního romantického koncertu s orchestrem obdržel na soutěži v Pretorii zvláštní cenu. Snad jen poslední věta – Toccata Guilmantovy Symfonie by unesla pomalejší tempo či zřetelnější artikulaci, v akustice Smetanovy síně se virtuosní běhy ve varhanním partu poněkud setřely. Také Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK prokázal v první polovině večera své kvality. V Koncertu I. Loudové obdivuhodně působily barevné kombinace hlubokých dřev a žesťů, lahodné, blanitě znějící tympány i lehké vibrace ve vyšších dřevěných nástrojích. Její témbrově neobyčejně vynalézavé komposici nezůstali hráči nic dlužni, jak v mohutných gradačních vlnách, tak v úžasně barevném využití celého spektra možností, od dramatických akcentů přes krásně klenuté oblouky elegantních žesťů až k závěrečné prázdné kvintě, nad níž se jako duha vznášela alikvotní tercie, tyto až hmatově barevné pocity evokovaly takřka starozákonní biblické obrazy. V Guilmantově Symfonii dostaly obdobnou příležitost smyčce – a rovněž jí využily beze zbytku. V 1.větě se orchestr

zaskvěl vyzpíváním širokých melodických linií (příkladný rozhovor houslí a violoncell), ve 2.větě vzdušným, ba éterickým tónem pianissimo ve dřevech a primech, jenž kolem objektivisticky vyznívajícího chladného rejstříku varhan rozvěsil snový opar v nádherném kontrastu při absenci jakéhokoli nadbytečného sentimentu, ve 3. větě pak se smyslem pro míru i v líbivém pathosu, věcností, rytmickou přesností a noblesní kantilénou (krásné žestě). Velkou zásluhu je tu třeba přičíst dirigentovi večera – mladému finskému houslistovi a koncertnímu mistru v komorním orchestru Avanti! a v Symfonickém orchestru Švédského rozhlasu – Johnovi Storgardsovi. Dobrá znalost interpretovaných děl, smysl pro zvukové i tempové proporce i čitelné gesto mu umožnily vést celý aparát vkusně a s jistotou. Šokující proměna – především dirigenta Storgardse nastala po přestávce. Nesmyslně rychlá tempa, která se dnes ve shodě se všeobecným trendem volí u Beethovenových symfonií, pohřbila slavnou Osudovou dokonale. Koncertní síň se transformovala v dostihovou dráhu. Zběsilá rychlost pro rychlost pohltila zvuk a barvu, rozkolísala ladění a setřela veškerou artikulaci, ač se o ni hráči poctivě snažili. Některé nástroje (kontrabas, lesní roh) v tomto tempu na některých tónech nelze vůbec rozeznít. To není výtka, to je potvrzený a ověřený fakt. Co mělo znít naléhavě, vyznělo úderně, co má být dramatické, stalo se akčním, z hudby štvanice. Nevím, čím se Beethoven provinil, že jeho dílo, tak rytmicky bohaté, tak vynalézavé ve vedení hlasů a v motivicko-tematickém zpracování, musí snášet tuto všeobecnou módu brutální interpretace. Snad je to dostupností velikého množství uměle dotvářených digitálních nahrávek, že dirigenti dnes v závodech o nejrychlejší provedení propadnou zcela iracionálně virtuální realitě, v naprosté ignoranci vůči možnostem a velikosti orchestru, vůči akustickým podmínkám sálu, a tudíž i vůči vnímatelnosti u posluchače. Doufejme, že poctivá snaha o restauraci staré hudby, jež rozkryla v posledních desetiletích neuvěřitelné pohybové, artikulační a barevné kvality hudební tvorby kolem roku 1700, zasáhne časem i pozdní klasicismus a romantismus. Je to záležitost nejen umělecká, nýbrž i mravní, vyžaduje totiž pokoru a úctu k realitě. BORIS KOBRLE

ZADÁNO PRO PŘÍBRAM

XXXV. Hudební festival Antonína Dvořáka 2003 Hudební festival Antonína Dvořáka pořádaný městem Příbram se v letošním roce pyšní již pětatřicetiletou tradicí. Během této doby se zařadil mezi kulturní akce vysoké úrovně a vybudoval si v místech konání nezanedbatelné postavení květnového hudebního svátku. Festival bude probíhat ve dnech 9. –31.5. 2003 v Příbrami i nejbližším okolí. Koncerty situujeme do netypických, avšak atraktivních prostor: do Zámečku-Ernestina, Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké, basiliky na Svaté Hoře nebo do kostela sv. Jakuba. Posluchače opět vylákáme do zámku v Hluboši, ale i na náměstí T. G. Masaryka v Příbrami. Při organizaci letošního, výročního ročníku, jsme se snažili otevřít brány festivalu ještě více dokořán. Celý festival zahájí Komorní smíšený sbor Dr. Vladimíra Vepřeka a houslové Duo ECO. Tento koncert bude věnován zesnulému PhDr. Vladimíru Vepřekovi, pod jehož vedením získal festival vysokou mezinárodní úroveň. Poté bude následovat řada 11 koncertů, které byly vybírány tak, aby byl celý festival interpretačně vyvážený a uspokojil nejširší škálu posluchačů. Na festivalu vystoupí např. Jitka Čechová, se svým klavírním recitálem, Wallingerovo kvarteto, Komorní duo, Pražská komorní filharmonie a řada dalších. Nově jsme zařadili koncert pro základní a střední školy v podání Ensemble Martinů, a také promenádní koncert Vojenské hudby ministerstva obrany, který jsme situovali na náměstí T. G. Masaryka v Příbrami. Slavnostní tečkou za celým festivalem bude odpolední koncert Vojenské hudby ministerstva obrany se sólisty, který bude v parku Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké. Pevně věřím, že si posluchači vyberou z pestré programové palety koncertů a budou odcházet spokojeni a plni krásných zážitků. Závěrem mi dovolte popřát posluchačům dobrý výběr a příjemný poslech. VĚRA ALBRECHTOVÁ, předsedkyně festivalového výboru

Pátek 9. 5. v 18,00 hod.

Zámeček – Ernestinum Slavnostní zahájení Soubor svatohorských trubačů (um. vedoucí Josef Mestl) Úvodní slovo Komorní smíšený sbor Dr. Vladimíra Vepřeka (A. Dvořák: „V přírodě“, L. Janáček) sbormistr: Pavel Šmolík Duo ECO (A. Vivaldi, R. M. Gliére, M. Spisak, J. Foltýn, J. Teml), Eva Franců, Pavla Franců – housle (vstupné 60,– Kč)

Neděle 11. 5. v 19,00 hod.

Divadlo Příbram Orchestr a Sbor Divadla J. K. Tyla Plzeň (C. M. von Weber, R. Schumann, L. Janáček) sólisté: Petr Strnad – tenor, Renata Ardaševová – klavír, sbormistr: Zdeněk Vimr, dirigent: Pavel Šnajdr (vstupné 110,–, 90,–, 60,– Kč)

Úterý 13. 5. v 10,00 hod.

Divadlo Příbram (pro žáky základních a středních škol) Ensemble Martinů v koncertu Tance v hudbě (W. A. Mozart, A. Dvořák, Z. Lukáš, A. Piazzolla), M. Matějka – flétna, D. Wiesner – klavír, R. Preislerová – housle, B. Zajmi – violoncello (vstupné 20,– Kč)

Úterý 13. 5. v 19,00 hod.

Zámeček – Ernestinum Ensemble Martinů (Mozart na Bertramce – koncert z poezie J. Seiferta zaměřený na krásy Prahy a Čech), G.

Vránová – recitace, M. Matějka – flétna, D. Wiesner – klavír, R. Preislerová – housle, B. Zajmi – violoncello (vstupné 80,– Kč)

Pátek 16. 5. v 19,00 hod.

Památník Antonína Dvořáka Vysoká Jitka Čechová – klavírní recitál (L. v. Beethoven, L. Janáček, B. Smetana) (vstupné 100,– Kč)

Kostel sv. Jakuba (náměstí T. G. Masaryka) Pražská komorní filharmonie, Pražští pěvci (W. A. Mozart, A. Dvořák: Biblické písně, L. v. Beethoven), sólisté: E. Toperczerová – soprán, J. Maxová – alt, V. Doležal – tenor, A. Hendrych – bas, sbormistr: Stanislav Mistr dirigent: Jaroslav Vodňanský (vstupné 100,– Kč)

Sobota 17. 5. v 19,00 hod

Úterý 27. 5. v 19,00 hod.

Zámek Hluboš Wallingerovo kvarteto (A. Dvořák: „Cypřiše“, J. Brahms, L. Janáček), P. Wallinger – první housle, J. Vašta – druhé housle, M. Kovář – viola, J. Škrdlík – violoncello, P. Bušek – klarinet (vstupné 100,– Kč)

Úterý 20. 5. v 19,00 hod.

Zámeček – Ernestinum Komorní duo (B. Martinů, Z. Fibich, A. Dvořák, A. Malcolm, J. Brahms), R. Pacourek – klarinet, K. Prokop – klavír (vstupné 80,– Kč)

Čtvrtek 22. 5. v 19,00 hod.

Divadlo Příbram Mazel Tow (Všechno nejlepší!) (Vladimír Wimmer – komorní autorský hudební projekt), A. Bárta – varhany, J. Hurník – housle, R. Fojtíček – saxofon, J. Mikušek – cimbál, T. Víšek – klavír, P. Hrda – housle, P. Zajíčková – hoboj, Z. Šolcová – harfa, J. Němec – klarinet, O. Suldovský – kontrabas, Saxofonový kvartet Bohemia, Penguin Quartet, Pražský kytarový kvartet (vstupné 110,–, 90,–, 60,– Kč)

Neděle 25. 5. v 17,00 hod.

* autobus: na koncert v Hluboši: odjezd 17. 5. v 18,00 hod. * na koncert ve Vysoké: odjezd 31. 5. v 13,45 hod. ** * od Domu kultury, další zastávka Jiráskovi sady ** z Jiráskových sadů, další zastávka Dům kultury

Změna programu vyhrazena

Svatá Hora LYRA DA CAMERA (Mistři českého baroka a klasicizmu) J. Rosická – soprán, J. Navrátilová – cembalo, J. Sadílek – trubka, B. Zajmi – violoncello (vstupné 80,– Kč)

Pátek 30. 5. v 19,00 hod.

Památník Antonína Dvořáka Vysoká Písňový večer (A. Dvořák: Svatební košile, árie z opery Rusalka,…), Michaela Havlíčková – soprán Adéla Ludvíčková – klavír, Leo Marian Vodička – tenor, František Preisler jr. – klavír (vstupné 100,– Kč)

Sobota 31. 5. Slavnostní zakončení festivalu

10,00 hod. náměstí T. G. Masaryka Vojenská hudba Ministerstva obrany ČR 14,30 hod. Uctění památky gen. Kholla u památníku Vysoká 16,00 hod. Zámecký park ve Vysoké u Příbrami Vojenská hudba Ministerstva obrany ČR s Leonou Machálkovou a napr. Alešem Brisceinem (vstupné zdarma) (za nepříznivého počasí se koncert uskuteční v Divadle Příbram od 17,00 hod.) Prodej vstupenek: Divadlo Příbram, tel. 318 625 691

9


Petr Altrichter a Jan Simon se SOČRem

Uvolnění po koncertě: zleva Jan Simon v objetí Petra Altrichtra

Ač byly do programu šestého abonentního koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu (12. 3.) zařazeny jen dvě skladby, protáhla se „hrací doba“ až na dvě a čtvrt hodiny hrubého času, takže se končilo ve tři čtvrti na deset. Dílem se o to postaral křest nového kompaktního disku, na kterém Jan Simon a SOČR s dirigentem Vladimírem Válkem hrají Griegův a Rachmaninovův koncert; Brahmsův II. klavírní koncert B dur a Korsakovova suita Šeherezáda


ovšem zabraly hodně času (cca 35 a 45 minut). Svůj díl „zdržení“ vnesli patrně do programu i oba hlavní interpreti: dirigent Petr Altrichter vyhověl pianistovi Janu Simonovi ve volbě poměrně volnějších temp všude tam, kde Brahms právě nepředpisuje Allegro. I jinak měl jejich společný výkon sympatický znak vyrovnaného vzájemného porozumění. Altrichter se pečlivě staral o přesnost orchestrálních partií (obdivuhodné byly například skutečně jednotné nástupy

dřevěných dechů v prvé větě!), Simon dosáhl vyrovnání mezi uvolněnou, bez sebemenšího náznaku křečovitosti zvládanou virtuózní technikou a potřebnou rytmickou pregnantností. Vyvážený byl i „silový“ vztah mezi orchestrem a pianistou: proud hudby plynul v souladu. To ovšem do jisté míry oslabilo vnitřní dynamismus, který je v díle uložen; poslech byl tak spíše příjemným nežli bůhvíjak vzrušujícím zážitkem. Zjednodušeně by se snad dalo říci, že to byl hodně „zromantizovaný“ Brahms… Vzrušení nabídl Altrichter publiku ve Dvořákově síni až po přestávce: jeho pojetí Korsakovova díla je až živelně spontánní, preferuje zvukovou masivnost v ostrých kontrastech s lyrickou něhou Šeherezádiných „houslových“ epizod a získává posluchače obdivuhodně silným, fyzicky a pohybově náročným „manuálním“ dirigováním. Výsledek je přesvědčivý: Altrichtrovi se daří orchestr strhnout k zaujatému a přitom technicky přesnému výkonu. Houslová sóla hrál koncertní mistr Vlastimil Kobrle po technické a intonační stránce spolehlivě; kupodivu mě však víc oslovil výkon jeho kolegy, violoncellisty Pavla Ludvíka – snad proto, že byl o poznání uvolněnější a emocionálně naléhavější. O výkonu hráčů dřevěných dechů už byla řeč; poklonu zaslouží i spolehlivý výkon hráčů bicích nástrojů, mezi nimiž se skromností sobě vlastní zasedl k trianglu i šéf skupiny v České filharmonii Václav Mazáček… Obecenstvo, jež prakticky do posledního místečka zaplnilo sál, přijalo obě díla vděčně a uznale: Korsakovova suita je zřejmě stále silným magnetem. PETAR ZAPLETAL

Premiéra Gemrotova Dvojkoncertu s PKF Pátý abonentní koncert Pražské komorní filharmonie (17. 3. ve Dvořákově síni) lákal jak účastí tří zahraničních sólistů, tak prvním provedením Dvojkoncertu pro violoncello, klavír a orchestr Jiřího Gemrota. Svým způsobem atraktivní, protože nezvyklá, je v této skladbě už volba sólových nástrojů: kombinace violoncello – klavír je tu patrně užita vůbec poprvé. Gemrotovy skladby přinášely až dosud vždy elementární invenční hodnoty; tak tomu bylo i tentokrát. Příčina, proč dílo jednoznačně nepřesvědčilo, spočívá – zdá se mi – především ve formální nevyrovna-

10

nosti rozlehlé kompozice. Uvnitř skladby, která podle textu v tištěném programu údajně využívá třídílného schematu, najdeme, pravda, řadu pozoruhodných, až marnotratně rozdávaných nápadů; oba sólové party přinášejí melodicky krásné partie; ve slohovém smyslu má hudební řeč Gemrotovy skladby jednotný profil. Celkové vyznění kompozice však působí takřka jako tříšť, nesjednocená pevnou autorskou kázní, jako hra s tóny, která není ničím ohraničena, jako maličko provokativní pokus ukázat posluchači, co všechno skladatel s tónovým materiálem

dovede udělat, jak vyspělá je jeho kompoziční technika. K tomu ovšem potřebuje větší plochu; v posluchači však evokuje jen dojem přílišné délky skladby… Tento handicap do jisté míry vynahradili oba sólisté – violoncellista Jeremy Findlay a pianistka Elena Braslawsky podali znamenité výkony a vložili do svých partů oddanou snahu vyhovět autorovu záměru. Vystoupení šestadvacetiletého trumpetisty ruského původu Sergeje Nakarjakova, jehož křehký zjev působí na pódiu ještě mladistvěji, předcházela lesklá


Tomáš Hanus (druhý zprava) nastudoval s Pražskou komorní filharmonií Dvojkoncert pro violoncello, klavír a orchestr Jiřího Gemrota (vpravo). Sólisty byli (zleva) Elena Braslavsky (klavír) a Jeremy Findlay (violoncello). Foto Zdeněk Chrapek

pověst skvělého virtuóza. Mozartův (původně fagotový) Koncert K. 191 zahrál Nakarjakov krásným tónem a s vyrovnanou technickou jistotou; bravurní ovládání nástroje ovšem ukázal až v přídavku, jímž byla – k obecnému překvapení – úprava Dinicuovy skladby Hora staccato, hraná s orchestrálním doprovodem v tempech tak závratných, až bylo stěží možné uvěřit, že jde opravdu o trubku. Oba doprovody (u Gemrotova Dvojkoncertu jde ovšem v orchestrální složce o mnohem víc než jen o pouhý doprovod)

odvedla Pražská komorní filharmonie pod taktovkou Tomáše Hanuse spolehlivě. Samostatnou příležitost měla ve skladbách, jimiž sólistické výkony zarámovala: ve Wagnerově Siegfriedově idyle a v provedení Rýnské symfonie Roberta Schumanna. Hanus v obou případech prokázal, že se už vymaňuje z poněkud „napodobivého“ vlivu svého učitele prof. Jiřího Bělohlávka a dospívá jak v pohybové, tak v obsahové složce svých výkonů k osobitosti. PETAR ZAPLETAL

Jaroslava Pěchočová absolvovala Prokofjevem Zvukově dráždivý i roztomile poetický Prokofjevův 3. klavírní koncert zjevně pianistky přitahuje. V roce 2000 s ním v Sále Martinů absolvovala Markéta Janáčková a 3. března tr. zazněl ve stejných prostorách v podání další studentky HAMU, šestadvacetileté Jaroslavy Pěchočové. Poznamenejme, že o dosavadních úspěších této mladé adeptky klavírního umění ze třídy prof. Ivana Moravce se posluchači už leccos doslechli, proto bylo vystoupení Pěchočové v cyklu „Ti nejlepší“ očekává-

no s nápadným zájmem. Prokofjevovým koncertem, jenž zazněl ve spolupráci s Filharmonií Hradec Králové, řízené Jakubem Hrůšou, Pěchočová žila. Nikoli razancí, ale detailním pointováním každé fráze a až posedlým prožíváním každého vtipného obratu dosahovala toho, že byla prakticky pořád slyšet, což není v tomto stísněném sále v sousedství velkého orchestru vůbec snadné. Hned první vtipně kontrapunktující takty svého partu hrála báječně v rytmu a trefně

neoklasicistním zvuku. V akordickém tématu roztomile vychutnávala dráždivost synkopovaných vpádů, mocně rozkročenými úhozy akordů se podivuhodně přesně strefovala do šestnáctinových běhů orchestru a rozkošně si dovedla pohrát i s groteskním tématem vedlejším. Tolik několik vybraných momentů z úvodu. Za důležitější bych považoval to, jak spontánně se na svůj věk uměla (a to nejen v této větě) Prokofjevovou duchaplně imitační a kouzelně kolorující množinou hlasů sama (zvukově i pohybově) inspirovat (viz fascinující kaskády triol). Akordický úvod 1. variace 2. věty pod permanentním muzikantským tlakem možná trochu vyumělkovala, až znejasnila, ale od prvního šestnáctinového pohybu už opět jiskřila vtipem (viz choulostivě synkopované osminky v dvanáctiosminovém Allegru moderato 3. variace). Snad jen v oné oslnivě rytmické páté variaci (Allegro giusto), jež vklouzává do synchronizovaného pohybu sólového nástroje s celým orchestrem, ubrala něco na zřetelnosti (jako by ji zde dirigent tempově trochu hnal). I v krkolomném partu finále, k němuž přistoupil orchestr se správnou tempovou nadsázkou, nám demonstrovala, co to je pravý prokofjevovský výraz a zvukovost – k nezapomenutelným okamžikům tu patřila jak ona zdravě rachmaninovsky okouzlená plástev všeobjímajícího melosu, tak ono geniálně instrumentované místo, v němž jsou „pleskavé“ a extrémně vysoké diskanty klavíru ještě obarvovány unisonem hoboje a flétny. O rychlém dirigentském nástupu studenta 4. ročníku HAMU Jakuba Hrůšy jsem už několikrát psal. I tentokrát dokázal Hrůša vtisknout hraným skladbám přesvědčivý tempový i dynamický plán. Jednoznačným, nyní už i spontánně uvolněným gestem navíc prokazoval, že už má v tomto směru skutečně pozoruhodný nadhled a že se dovede za svou představou energicky brát. V kompoziční novince v podobě premiérově uváděného symfonického scherza Bergameska (místy chytlavého, a v celkovém pohledu až příliš řídce kompozičně propracovaného) neměl v dřívějších interpretacích žádnou oporu, a přesto se mu podařilo skladbu vypointovat. Nápadnou jiskru vtiskl Prokofjevovu koncertu a s překvapivým gradačním tlakem i rozmyslem se zhostil (až na trochu vyumělkovaná místa v 2. větě) i velkolepé Franckovy Symfonie d moll. Samotná

11


zvuková výslednice ovšem za pohybovou a dynamickou stránkou interpretace výrazně pokulhávala (a to, i když vezmeme v úvahu akustický handicap sálu). Ne, že by hradecký orchestr, evidentně vycházející mladému dirigentu vstříc, na interpretovaná díla nějak nestačil nebo že by nám nedovedl připravit hezké momenty, ale ve směru kultivovanosti velkých plén (zvláště těch žesťových) by na sobě měli hosté opravdu více pracovat. MILOŠ POKORA

ČKO v kostele sv. Šimona a Judy Štěstí přeje připravenému, v tomto případě štěstí uprostřed smůly. Dvojí handicap postavil totiž Janu Vlachovou, koncertního mistra ČKO, do nezáviděníhodné situace. Následky velké vody znemožnily uspořádat abonentní koncert v původně plánovaném prostoru Kláštera sv. Anežky a přidělily tělesu akustický limit barokního kostela sv. Šimona a Judy. A náhlé onemocnění dirigenta Ondřeje Kukala těsně před koncertem si vynutilo podstatné zásahy do programu. Respighiho a Brittena nahradili Mozart (Adagio a fuga c moll, K 546) a Janáček (Suita). Pouze úvodní skladba, konkrétně Mozartova fuga, byla trochu poznamenána počáteční nervozitou (místy nevyrovnané tempo). Závěrečný Janáček měl již všechny parametry dobrého provedení, hlubokou koncentraci i brilantní švih, splývavé legato a naléhavý zvuk

12

smyčcového plena i vzdušné, křišťálově průhledné plochy, půvab secesní miniatury i dravost začínajícího radikálního folkloristy, to vše zceleno do kultivované, plně stylizované podoby. Orchestru se zjevně daří zachovávat a rozvíjet ideál svých vzorů, Václava Talicha a Josefa Vlacha, to je využívat nenahraditelných zvukových kvalit poměrně velkého smyčcového plena a zároveň si udržet lehkost a brilanci typickou spíše pro malé komorní obsazení. Dociluje toho především pečlivým propracováním artikulačních detailů a technickou zdatností, jejíž pěstování vyžaduje nepochybně pořádnou dávku obětavosti a píle. Chválit sólistku večera Ludmilu Peterkovou znamená nosit dříví do lesa.

I ve Stamicově Koncertu B dur předvedla své nejlepší kvality, dokonalý přehled o formě (hlava tématu sedí pevně, kde má) a lehkou koloraturu v bězích, umění hrát jednoduchou melodii přirozeně jednoduše a smysl pro míru: zatímco v kadenci 1.věty se zaskvěla jako velká kouzelnice, v kadenci 2.věty se spokojila s pouhým náznakem, bez zbytečné exhibice. Se stejnou chutí a požitkem přednesla Clarinettino, concertino pro klarinet a smyčce, op.11 Ondřeje Kukala. V rychlé nástupní části využila příležitosti uvést klarinet v tradici nástroje nezbedného, pokušitele, našeptávače a provokatéra, v následujícím snovém oddílu proplula labyrintem s kusem nostalgie, ne však planého sentimentu, závěrečný tanec pak rozvířila až do poloh mezi jazzem a tzv. vyšším populárem, ovšem zcela v hranicích dobrého vkusu, vtipně a s nadhledem. Bouřlivé ovace odměnily po zásluze její suverénní výkon právě tak jako výkon celého orchestru i sólové výstupy houslí (Jana Vlachová) a violoncella (Mikael Ericsson). A tak se nemocný a postrádaný dirigent večera předvedl jako skladatel invenčně bohatým, nápaditým, pro sólistku i orchestr vděčně napsaným dílkem ve stylu až líbezně ryzího neoklasicismu. BORIS KOBRLE

„Ti nejlepší“ s Jihočeskou komorní filharmonií

Lída Peterková předvedla svoje umění tentokrát ve Stamicově koncertu B dur a v díle současného skladatele, dirigenta a houslisty Ondřeje Kukala, který jej nazval Clarinettino, concertino pro klarinet a smyčce, op. 11. Foto Petr Horník

14. 3. proběhl v Sále Martinů HAMU 7. koncert z cyklu „Ti nejlepší“. Těmi nejlepšími z HAMU byli tentokrát po zásluze Daniela Kosinová, posluchačka varhanního oddělení ze třídy doc. Jaroslava Tůmy a dirigent Jakub Klecker, student 2. ročníku ve třídě prof. Radomila Elišky. V programu se nejdříve představila znamenitě hrající Jihočeská komorní filharmonie s Jakubem Kleckrem u dirigentského pultu, a to v úsměvné Sinfoniettě armoniose Václava Trojana. Již dlouhotrvající potlesk po úvodní skladbě večera svědčil o působivém podání této vtipné, ale zároveň choulostivě průzračné partitury. Troja-


Nadějný Jakub Klecker

nova představa, že tu vytvořil skladbu pro amatéry či dětské interprety, je poněkud nadnesená. S perfektní realizací trojanovských drobnokresebných žertů a pizzicat 1. a 3. věty, vyklenutím lyrického oblouku 2. věty a přesvědčivou výstavbou variační věty závěrečné má co dělat profesionální orchestr. Budějovičtí se díky promyšlené koncepci a čitelnému gestu Jakuba Kleckra uvedli velmi dobře. Neméně přesvědčivý výkon sólistky Daniely Kosinové a orchestru pokračoval i v Poulenkově varhanním koncertu g moll. Jde o jeden z nejčastěji hraných varhanních koncertů, zajímavý ve formě i ve zvuku, nepostrádající francouzský šarm, nástrojovou virtuozitu i místa ztišeně kontemplativní. Daniela Kosinová tu svým výkonem demonstrovala rytmickou pregnanci, nástrojové mistrovství i smysl pro působivou výstavbu formy

Foto Petr Horník

a její úspěch u publika byl mimořádný. Tympanista i smyčce Komorní filharmonie z Českých Budějovic tu svítivým tónem a precizní souhrou byli důstojným partnerem královskému nástroji. Závěr koncertu patřil Symfonii C dur sedmnáctiletého George Bizeta, dílo s ohledem na věk autora velmi zdařilé. Přes řadu vzorů přináší symfonie při určité naivitě hudbu invenčně bezprostřední a tím okouzlující. Obdobně jako v Trojanově sinfoniettě se tu blýskla především dechová harmonie orchestru nevšedními výkony a několik drobných kazů v souhře a ladění nemohlo celkový sympatický výkon i atmosféru celého koncertu ovlivnit. Nepochybnou zásluhu na tomto koncertu měl svědomitě připravený mladý dirigent Jakub Klecker. Dlouhotrvající ovace orchestru i dirigentovi tento inspirativní večer zakončily. JIŘÍ TEML

Josef Mazan v cyklu Mladí interpreti 25. 3. vystoupil v cyklu České filharmonie „Mladí interpreti“ kytarista Josef Mazan, posluchač HAMU ve třídě

prof. Milana Zelenky. Koncert přinesl v programu celou řadu hudebních zajímavostí. Josef Mazan se tu totiž před-

stavil nejen jako instrumentalista, nýbrž i jako upravovatel nekytarové hudební literatury pro svůj nástroj. Večer byl zahájen velmi zdařilou úpravou Paganiniho Capriccia č. 6 g moll s neustávajícím, patrně nesnadno hratelným trylkem pod zpěvnou melodií. Následovala další Mazanova úprava a to úchvatná Chaconne d moll z houslové partity č. 2 J. S. Bacha. Mazanovi se podařilo stylizovat i vystavět tuto obrovitou hudební architekturu technicky i výrazově zcela přesvědčivě. Do třetice pak zazněl Bachův cembalový koncert č. 1 d moll (BWV 1052) v úpravě pro kytaru smyčce a continuo. K jinak výtečné realizaci této partitury mám výhradu pouze pokud jde o zvukovou výslednici amplifikovaného sólového nástroje, který byl sice velmi dobře slyšet, charakteristický zvuk klasické kytary tu však byl přece jen poněkud setřen. Domnívám se, že by další experimentování v této problematice bylo jen ku prospěchu věci. Plasticky doprovázející orchestr Atlantis s dirigentem Vítězslavem Podrazilem značně přispěl k interpretově úspěchu tohoto nesnadného čísla programu. Po přestávce přišla ke slovu česká soudobá hudba. V Mazanově suverénní, uvolněné interpretaci jsme vyslechli Sonátu pro kytaru op. 52 a výběr z Dětských nálad op. 51 Aloise Háby. V písňovém výběru takřka webernovské stručnosti se s nesnadným partem čtvrttónové kompozice znamenitě vyrovnala sopranistka Marie Hřebíčková. Následoval zvukově i kompozičně zajímavý Hexachordon pro sólovou kytaru Vlastimila Matouška – skladba, umožňující interpretovi vlastní ovlivnění výsledného tvaru kompozice. Závěr koncertu opět za spoluúčasti orchestru Atlantis patřil skladbě Concerto semiclassico (in La) pro kytaru a smyčce skladatele Víta Clara, pedagoga Konzervatoře Jaroslava Ježka. Náročná koncertantní skladba, inspirovaná podněty španělského a jihoamerického folklóru obohacuje kytarovou hru o další zvukové finesy a taneční prvky. Nesporný úspěch této kompozice podpořil citlivý a stylový doprovod orchestru s Vítězslavem Podrazilem u dirigentského pultu. V příznivé atmosféře tohoto závěru zazněly ještě dva přídavky – Pujolův Čmelák a Dynsovo Tango pro sólovou kytaru. JIŘÍ TEML

13


Kvetoucí Musica Florea Deset let existence uměleckého tělesa, to už je mezník, který stojí za oslavu i za ohlédnutí. Soubor Musica Florea, specializující se na autentickou interpretaci staré, především barokní hudby, byl založen v roce 1992 mladým violoncellistou a dirigentem Markem Štrynclem, který dodnes stojí v jeho čele. K 10. výročí svého trvání orchestr uspořádal cyklus koncertů, vrcholící 31. března ve Španělském sále Pražského hradu večerem z díla Georga Philippa Telemanna a Georga Friedricha Händela. Prvému z obou skladatelů patřila ryze instrumentální část programu. Na úvod zazněla Telemannova Vodní hudba, suita o deseti větách, v nichž se bohatě prostřídává nálada, forma (inspirovaná dobovými tanci) i způsob využití jednotlivých nástrojů. Už na vytříbeném podání této skladby si pamětníci jistě uvědomili, jaký kus cesty Musica Florea za deset let své existence ušla. Jak se z tělesa, které na počátku působilo dojmem studentského orchestříku, stal špičkový ansámbl, těšící se úctě a uznání doma i v cizině. A jak si přitom dokázal uchovat všechny pozitivní vlastnosti mládí – zápal pro muzicírování, dychtivou snahu po precizitě i zjevné potěšení ze hry, které se tak „nakažlivě“ přenáší na posluchače (a nezměnil se dokonce ani mladistvý vzhled všech členů). Že je soubor složen z opravdu znamenitých hráčů, je známo. Znovu jsme se o tom mohli přesvědčit v další Telemannově skladbě, v Koncertu e moll pro zobcovou a příčnou flétnu a smyčce, v níž jako bravurní sólisté zazářili Marek Špelina (zobcová flétna) a Jana Semerádová (traverso). Jako host vystoupila na jubilejním koncertu mezzosopranistka Magdalena Kožená. S Musicou Floreou spolupracuje trvale (jejich společná nahrávka výběru z Bachových árií jí v roce 1997 otevřela dveře vydavatelství Deutsche Grammophon). V prvé části večera přednesla jednu z Händelových Italských kantát, La Lucrezia, „O Numi eterni!“ (HWV 145). Jde o rozsáhlou scénu, v níž se zneuctěná hrdinka obrací se žádostí o pomstu nejprve k nebesům a potom k podsvětí. Monolog už v interpretaci Magdaleny Kožené známe (např. z nahrávky s Markem Minkowskim

14

a souborem Les Musiciens du Louvre, rovněž pro DG). V živém provedení ještě zřetelněji než při poslechu kompaktu vnímáme promyšlenou výstavbu podání. Pěvkyně využívá všech možností dramatických zvratů, které jí monolog nabízí, a volí pro ně až extrémně širokou škálu zpěvních prostředků od silného afektu po expresivní šepot. Výsledný dojem je strhující a aniž by pěvecký výkon čímkoli překročil koncertní charakter, posluchač má iluzi téměř jevištního zážitku. Stejně silně zapůsobily také dvě árie Kleopatry z Händelovy opery Giulio Cesare in Egitto (HWV 17) a třetí jako přídavek. Opět byly předneseny s velkou stylovou citlivostí, a přitom s maximálním prožitkem. V exaltovaných místech vynikla brilance všech ozdob, jimiž jsou vyšperkovány (např. skvělé koloratury ve druhé árii, „Da tempeste“, ve volných, lyrických pasážích krása rovně držených tónů a ztišená vroucnost s pianissimy, beroucími posluchačům dech. První dvě čísla, „Se pieta“, a už zmíněné „Da tempeste“, jsou v náladách odlišná jako celek. Přídavek „Piangero“ byl přesným příkladem jak vykontrastovat árii da capo tak, aby závěrečná část nebyla pouhým opakováním části úvodní, ale představovala vyšší výrazový stupeň. Musica Florea tedy oslavila své jubileum vskutku důstojně. Sluší se jí upřímně pogratulovat jak ke krásnému koncertu, tak k deseti letům více než úspěšné práce. A popřát jí neutuchající nadšení a nepolevující formu. Což je vlastně zároveň nejlepším přáním také pro její věrné posluchače. JAROSLAV SOMEŠ

Ars instrumentalis Pragensis ke svému 15. výročí Tento jubilejní koncert měl smůlu: byl původně programován už na středu 9. října 2002 jako první z řady II Českého spolku pro komorní hudbu ve Dvořákově síni Rudolfina. Jeho konání znemožnily důsledky povodní a tak byl přesunut až na pondělí 24. března 2003. Na ten se však asi našlo jen málo zájemců, a tak se koncert nakonec konal jen v Sukově síni: sice téměř zaplněné, ale přece jen

pro zvuk pětičlenného komorního souboru dostačující. O morální velkorysosti souboru Ars instrumentalis Pragensis svědčí, že tuto zdánlivou prestižní prohru (v překrásné akustice Dvořákovy síně by početnému publiku chtěl hrát při takové příležitosti každý) na sobě nedal znát a výkonu se vůbec nedotkla. Všichni členové, hobojisté Liběna a Ivan Séquardtovi, fagotista Luboš Hucek, kontrabasista Pavel Nejtek i cembalista Josef Kšica hráli s plným nasazením a prokázali, že jsou skutečně homogenní komorní těleso s jednotnou koncepcí i všestranně připraveným nastudováním všech zvolených skladeb. Ke kouzlům špičkové komorní interpretace patří nejen čistá intonace a dokonalá souhra. Je to i divadlo zvláštního druhu, jaké by třeba na činoherním jevišti nebylo dost dobře možné: souhra pěti postav sice různě disponovaných a uzpůsobených, ale přece bez vzájemných rozporů zcela jednotně usilujících o stejný cíl. U všech pěti tu bylo nejen slyšet, ale i vidět maximální prožívání nad pomyšlení obtížných (zejména u všech tří dvojplátkových dechových nástrojů) a přece dokonale jednotně sehraných, tj. i frázujících, dynamicky vypracovaných, tónově modelovaných, k celkovému stavebnému uchopení stejně přispívajících instrumentálních výkonů. Zejména hobojová a také fagotová technika se tu zaskvěla v až nepravděpodobné pohyblivosti a rozmanitosti tvarování. Snad všechny nauky o nástrojích a instrumentace přinášejí poučení, že rychlý pohyb a akordické rozklady přísluší a jsou dostatečně efektní ve flétnových či klarinetových partech, ale pro hoboje že se hodí spíš kantilény. Záhy po polovině 20. století ukázalo světu vydání barokních Šesti triových sonát Jana Dismase Zelenky, že také značná pohyblivost souhry dvou hobojů, fagotu a kontrabasové linie generálního basu může být velmi efektní: ne náhodou je Hans Holliger charakterizoval jako nejtěžší skladby z celé hobojové literatury. Ars instrumentalis Pragensis je provozuje po léta, jejich komplet soubor znamenitě nahrál na CD a č. 5 F dur z nich také tentokrát provedl skvěle, s polyfonií v přesných zákrytech a skutečně jednolitými efektními unisony, jež v díle hrají významnou úlohu – a hlavně s pochopením pro hudbu díla. Stejně dokonale vyzněly i tři další barokní skladby s cembalovým a kontrabasovým generálbasem, Henryho Purcella Triová sonáta in D, Johanna Sebastiana Bacha


Ars instrumentalis Pragensis oslavili skvělým vystoupením v Sukově síni (24. 3.) 15 let své úspěšné spolupráce. Zleva Josef Kšica, Liběna Séquardtová, Luboš Hucek, Ivan Séquardt a Pavel Nejtek Foto Petr Horník

Triová sonáta G dur, BWV 1039 a Georga Philippa Telemanna Kvartet d moll ze sbírky Tafelmusik II. S vytříbenou fantazií tu dostala každá věta svůj vyhraněný charakter a vůni, potřebně byly vymodelovány i kontrasty mezi nimi v rámci každého díla. Celkový poměr souboru k slohu interpretace barokní hudby je přitom takový, že se znalostí zdobí a dotvářejí zapsanou hudbu jednotlivých partů, ale výrazně ji přednášejí s dnešním cítěním, hudebností a vkusem: nejen hrají na moderní nástroje, ale hledají v ní a těží z ní napětí, adekvátní současnému cítění; k citové a výrazové sterilitě tzv. autenticismu mají daleko. V programu zazněla i dvě soudobá díla. Z nich Trio pro hoboj, anglický roh a fagot Juraje Filase z roku 1993 zaznělo v české premiéře, Ricordo

Zdeňka Lukáše pro plné obsazení souboru vzniklo pro něj roku 1998. Obě jsou slohovými resentimenty hudby z první poloviny 20. století: hráčsky sice vděčnými a vtahujícími i posluchače do napětí efektně riskantního výkonu (nejvýrazněji ve finále Filasovy skladby), ale s kompozičními řešeními epigonsky a eklekticky nepůvodními. Juraj Filas se tu nejen inspiroval východním folklórem – snad svého rodného východoslovenského či snad maďarského původu – ale zachází s těmito inspiracemi zcela po bartókovsku, neosobitě. Efektního eklekticismu má ovšem naše hudba všech epoch dost a tato virtuosně ambiciózní skladba jej dále rozmnožuje. Obratně, ale také neosobitě je koncipována i stručnější skladba Zdeňka Lukáše. JAROSLAV SMOLKA

Jaroslavu Smolkovi k sedmdesátinám Stalo se již tradicí, že Hudební fakulta AMU připomíná jubilea svých významných pedagogů koncertem nebo podobnou akcí. Jedním z takovýchto počinů byl koncert uspořádaný v Sále Martinů k poctě sedmdesátých narozenin dlouholetého pedagoga fakulty, vedoucího Katedry teorie a dějin hudby a ředitele Ústavu teorie hudby této fakulty, profesora PhDr. Jaroslava Smolky, DrSc. Slavnostní atmosféru večera anticipoval již fakt zcela naplněného sálu – mezi

hosty bylo přítomno mnoho známých osobností z okruhu skladatelů, koncertních umělců, muzikologů, pedagogů, i přátel a kolegů jubilanta. Koncert uvedl krátkou zdravicí děkan HAMU Prof. Jiří Hlaváč. Při této příležitosti připomněl okruh aktivit Jaroslava Smolky, a dlužno konstatovat, že jde o spektrum neobyčejně široké: Jaroslav Smolka se celoživotně soustavně věnuje hudební historiografii, kompozici, hudební teorii, hudební režii, činnosti hudebně popularizační, kritické

i publicistické, a zejména – činnosti pedagogické. Na koncertě se Jaroslav Smolka prezentoval výběrem ze své skladatelské tvorby, odrážejícím a symbolizujícím zároveň autorovu šíři zájmů a aktivit: vedle skladeb historizujících, prozrazujících autorův důvěrný vztah k milovanému J. D. Zelenkovi a dalším barokním mistrům, zazněla zde zároveň díla svým jazykem a duchem i uplatněnými technickými prostředky nová, soudobá. S velkým zájmem byly očekávány zejména tři ohlášené premiéry. První z nich byla třívětá Sonáta pro sólový klarinet z let 2000--2003. Druhá věta sonáty (Lament) je věnována památce skladatele Luboše Fišera, s nímž pojilo Jaroslava Smolku dlouholeté muzikantské přátelství. Skladbu provedl s nevšedním zaujetím a koncentrací Karel Dohnal, posluchač J. Smolky v rámci doktorského studia oboru hudební teorie na HAMU. Ve své interpretaci dal vyniknout uplatněným novým zvukovým a technickým prostředkům a postupům, jimiž autor svou partituru vybavil. Sonáta vyzněla v Dohnalově interpretaci přehledně, plasticky a přesvědčivě. Druhou premiérovanou skladbou byla koncertní árie pro střední hlas a klavír Hostina habešského císaře na text Bohumila Hrabala z knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Jaroslavu Smolkovi se v této skladbě, kterou vytvořil v loňském roce, podařilo šťastně nalézt hudební jazyk, tvar i výrazovou polohu, odpovídající jemně poetickému humoru zhudebňovaného textu a podtrhující jeho charakteristické typicky hrabalovské rysy. Árii provedla se strhujícím zaujetím i se smyslem pro vtip a humor díla posluchačka HAMU, mezzosopranistka Andrea Kalivodová za klavírního doprovodu Ladislavy Kvapilové-Vondráčkové. Skladba je věnována autorovu osobnímu příteli Janu Klusákovi, „skvělému nejen skladateli, ale i gurmánovi“. Jan Klusák byl premiéře přítomen a v jeho tváři bylo zřejmé potěšení i pobavení. Třetí premiérou večera byly tři skladby pro sólové violoncello Laureolae z roku 1997. Jednotlivé skladby jsou věnovány památce Bohumila Hrabala, Luboše Fišera (jde o původní violoncellovou verzi druhé věty výše zmíněné a na koncertě rovněž premiérované klarinetové sonáty) a Johanna Sebastiana Bacha. Interpretační výkon Jiřího Hoška se vyznačoval smyslem pro výraz, emocionálním nábojem a plnou osobní angažovaností.

15


lokalitě i jeho obavy o její budoucnost, barokizující Introdukce a fuga na témata Jana Dismase Zelenky z partity Pocta barokním mistrům pro dvě violoncella, Pastorální suita pro žesťové kvinteto podle českých kantorů 18. století a známá kompozice INREFUCO (Introduzione, Recitativo, Fuga, Corale) z let 1978--79 pro tympány, 3 trubky a 3 trombony. Poslední dvě jmenovaŠťastný jubilant, prof. Jaroslav Smolka (zleva) a děkan Hudební fakulty né kompozice opět pražské AMU, prof. Jiří Hlaváč Foto Zdeněk Chrapek poskytly srovnání skladatelského poKromě premiér zazněly na koncertě hledu historizujícího a moderního – se Duetti per clarinetti s inspirací hände- všemi slohovými atributy. lovskou, smetanovskou, martinůovskou Jubilant prof. Jaroslav Smolka každou i další, dále pak monumentální sedmivětý z kompozic uvedl krátkým výkladem a koSmyčcový kvartet č. 4 „Ze Šumavy 2001“, mentářem svého záměru. Všichni účinkureflektující autorův vztah k této přírodní jící – Kocianovo kvarteto, klarinetisté

K. Dohnal a Jan Mach, violoncellisté J. Hošek a Dominika Hošková, pěvkyně A. Kalivodová a klavíristka L. Kvapilová-Vondráčková, dirigent Jan Svejkovský, tympanistka Markéta Mazourová i členové žesťového souboru posluchačů AMU – vzornou přípravou i samotnými výkony na pódiu přispěli ke zdárnému průběhu a hezké atmosféře večera. Dík patří i pedagogům HAMU, kteří se na nastudování podíleli – prof. Zdeňku Tylšarovi a doc. Vladimíru Vlasákovi. Milou tečkou celého večera byl přídavek – píseň na vlastní text Moře našeho mládí, věnovaná skladatelově choti, paní Jaře Smolkové, jako dík za šťastné rodinné zázemí, umožňující mu po celý život klid a pohodu pro tvůrčí práci. Píseň provedly skladatelovy děti – pěvkyně Jana Žižková a skladatel (tentokrát v roli doprovazeče) Martin Smolka. Spontánní potlesk na závěr koncertu byl zajisté nejen poděkováním za hudební zážitek, ale nepochybně i vyjádřením díků a uznání profesoru Jaroslavu Smolkovi za celé dílo a přínos pro českou hudbu v oblasti muzikologické, umělecké i pedagogické, a zároveň i vyjádřením přání dobré tvůrčí pohody do dalších let. VLADIMÍR TICHÝ

Vlachovovo kvarteto k poctě prof. Václava Snítila

tismu – Brahmsovým Klavírním kvintetem f moll. S obrovským výrazovým tahem této kompozice (připomeňme si, že sám Joseph Joachim se svého času vyjádřil, že ho kvartetní smyčce nejsou sto zvládnout) a jejím až nekomorně sytým zvukem se Vlachovci s Helenou Suchárovou vyrovnali znamenitě. V úvodu nás opět okouzlili nádherně barevným unisonem, které jim do kvintetního „tutti“, plného dráždivých akcentů, vplynulo přirozeně měkce. Celou 1. větu, i s jejím rozkročeným prováděcím dílem, pak modelovali v nádherně širokodechých fázích, a co bylo nejpozoruhodnější – i plnokrevně rozehraný klavírní part jim se smyčci báječně zvukově splýval. Určité rezervy bylo možno postřehnout ve 2. větě. Klavírní sóla tam zněla v akustice Sukova sálu trochu dutě a také onoho herního tlaku tam občas bylo trochu moc – jako by hráči po gradačních obloucích v přechodových partiích příliš spěchali (podobný neklid bylo možno postřehnout po jednom velkém decrescendu i v poslední větě). Dynamičnost scherza, kde je do romantického hávu přetaveno přímo beethovenovské modulační a rytmické na-

Profesor Václav Snítil vychoval řadu známých umělců, kterým sám svou komorní i sólistickou drahou ukazoval, kudy vede cesta k poctivému umění. Iniciátoři koncertních řad Českého spolku pro komorní hudbu si tohoto předávání uměleckého poselství z generace na generaci byli dobře vědomi, a tak uspořádali 19. března v Sukově síni Rudolfina podvečer k Snítilovým pětasedmdesátinám, za jehož aktéry si symbolicky vybrali Vlachovo kvarteto – ansámbl, s jehož legendárním předchůdcem stejného jména spolupracoval Snítil jako sekundista. Zahájení patřilo Haydnovu Smyčcovému kvartetu G dur op. 77, v podání Vlachovců zdravě vypointovanému (pestrá a výrazná akcentace) ale současně pozoruhodně zvukově vyrovnanému, což bylo znát především na vstupním „schubertovském“ Allegru moderato (se zvláštním kouzlem dlouze držených akordů) a Adagiu. V tom vyzněla Vlachovcům příkladně zejména

16

nápadně výmluvná, jakoby medově probarvená unisona, a také dynamické vlnění této hudby bylo vystiženo naprosto přesvědčivě. Škoda, že v některých dalších fázích díla už nebyl interpretační projev tak technicky dotažen a zvláště v rychlých pasážových figuracích náležitě klasicistně prosvětlen. Beethovenův kvartet c moll z op. 18 zněl Vlachovcům na vysoké úrovni ve všech větách. Snaha o co nejintenzívnější výraz, vzdálený představě uhlazené klasicistní věty, zde byla patrná ještě víc než v Haydnovi, i když v některých okamžicích (2. věta) se tak možná dělo až přehnaně, na úkor účinnějšího odsazování v přechodových partiích. Po přestávce, kdy se po boku Vlachova kvarteta na pražském pódiu objevila po dvanáctileté odmlce mladá pianistka Helena Suchárová, gradoval podvečer jednou z nejvyhledávanějších, ale také nejnáročnějších komorních kreací roman-


nebeský rozměr. Ticho opět nabývá své hodnoty. V podání souboru Arditti Quartet jsou i ty nejkomplikovanější a nejnepochopitelnější skladby 20.století najednou jasné, ba průzračné, jako kdyby hrál třeba Mozarta nebo Čajkovského. BORIS KOBRLE

Ensemble Martinů v ČSKH

Vlachovo kvarteto Praha vystoupilo na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu, věnovaném prof. Václavu Snítilovi. Zleva Mikael Ericsson, Petr Verner, prof. Václav Snítil, Jana Vlachová a Karel Stadtherr. Foto Petr Horník

pětí, i dynamičnost finále, v jejíž vstupní partii jako by se před námi otevírala jakási tajemná brána, byla ovšem rozkryta vzrušujícím způsobem. V každém případě

šlo o výkon, který prozrazoval poctivou zkouškovou fázi a spontánní zápal současně. To Snítilově jubileu slušelo. MILOŠ POKORA

Arditti potvrdili skvělou pověst

byli svědky, dá-li se to tak říci, souhry nesehratelného a sjednocení nesjednotitelného, veškeré zvukové nároky splňují interpreti se samozřejmostí přírodního pohybu organického, v křišťálově čisté intonaci, vkusně, kultivovaně, s noblesou a zvláště působivě v závěru, kdy faktura postupně řídne až do ztracena. Právě noblesa, neokázalost, nenásilnost, nevtíravost, to jsou devisy tohoto lárt pour lárt, umění. Arditti staví na dokonalém vyvážení všech zvukových prvků, každý jednotlivý hlas je štíhlý, křehký, ale plnohodnotný v celé škále. A přesně to platí i o celku a o veškerých kombinacích. Kvartetního plena se dočkáme až těsně před přestávkou a pak nejvýš ještě jednou, i positivní extrém zůstává extrémem a nestává se normou. Proto je Bergův expresionismus (Kvartet op.3) měkký, bez údernosti, janáčkovsky zádumčivý a debussyovsky lehce meditativní, neunavuje. Proto jsou Ligetiho tíživý smutek a bolestná neurosa (Kvartet č.2) tak srozumitelné. A proto u Brittena vnitřní angažmá a citové teplo (Kvartet č.3) vyznívají až jako prokalkulovaný záměr, stylotvorný prvek. Nade vším se pak nese klid, pausy jsou plné významu a mají

Festival Euro Art a Hudební fakulta AMU v Praze opět prokázaly svoji světovou úroveň. 18. března přivedly do Sálu Martinů v Lichtenštejnském paláci proslulý ansámbl The Arditti Quartet (Irvine Arditti a Graeme Jennings – housle, Ralf Ehlers – viola, Rohan de Saram – violoncello). Tento věhlasný britský soubor vyniká jak interpretačními kvalitami (už jen o těch by se dala napsat celá studie), tak zejména dramaturgickou vyhraněností, hraje takřka výlučně soudobou hudbu. S klidnou samozřejmostí zařadili umělci do svého pražského vystoupení skladbu Romana Z. Nováka ve světové premiéře. Autor, mj. žák Marka Kopelenta, toto dílo (inspirované transcendentními náhledy na zrození – událost prostorovou, časovou, bolestnou, hmotnou) s podtitulem “…o čase hloubkou obklopeném” souboru věnoval. Komposice není popisná, staví na polyfonii barev, docilované různorodými hracími technikami. Při provedení jsme

Český spolek pro komorní hudbu zařadil 2. 4. do svého cyklu koncert komorního souboru Ensemble Martinů, hrajícího ve složení Miroslav Matějka-flétna, Radek Křižanovský-housle, Bledar Zajmi-violoncello a Daniel Wiesner-klavír. Ensemble Martinů není v našem hudebním životě pojmem neznámým a stále častěji se prezentuje i na zájezdech do zahraničí. Mimo jiné je znám i tím, že věnuje značný prostor ve svém programu soudobé hudbě. Koncertní podvečer otevřel Koncert F-dur č. 6 Josepha Haydna (Hob. XVII/6-8) pro klavír, flétnu, housle a violoncello. Daniel Wiesner i ostatní členové souboru se hned v úvodním čísle programu uvedli sympaticky jak po stránce intonační a rytmické tak s porozuměním pro uměřený výraz a odlehčené podání této klasicistní skladby. Následovala kompozice Helios Sylvie Bodorové, psaná původně pro francouzský komorní soubor a v roce 1998 upravená pro Ensemble Martinů. Posluchačsky efektní skladba spěje po počáteční tiché gradační ploše, utvářené soustředěným výběrem tónového materiálu k postupnému zahuštění hudebního proudu, který se metrorytmicky komplikuje až k dramatickému vrcholu. Skladba svěžího osmdesátníka Jana F. Fischera s názvem Zdálo se mi má panenko – citově bohatá nenie a připomínka Fischerovy zesnulé choti s opačným dynamickým postupem než-li dílo předchozí velmi působivě uzavřela první polovinu večera citací vzpomenuté lidové písně v pianissimu sólové flétny. Po přestávce zaznělo Trio pro flétnu, violoncello a klavír (H 300) Bohuslava Martinů. Nezaměnitelný rukopis tohoto autora byl i tentokrát vítaným zpestřením programu. Jen zde bych si u jinak výtečně hrajícího Enemble Martinů dovedl představit křehčí a odlehčenější interpretaci a dynamiku. Závěr velmi zdařilého vystoupení patřil skladbě Quartetto con flauto Zdeňka Lukáše. I tento velmi plod-

17


ný autor si vypracoval charakteristický hudební jazyk s všudypřítomnými subdominantami. Tři věty jmenované skladby přinášejí hudbu s folklorními intonacemi zpěvných a tanečních rytmů. Nesporný úspěch vystoupení tohoto sympatického komorního souboru končil hudebním přídavkem v podobě Piazzolova Tanga. JIŘÍ TEML

Fontes musicae a Dyškanti Pohotově vydaná edice a pohotově uspořádaný koncert, popřípadě naopak – tak nějak by se dala jednou větou charakterizovat večerní akce v Zrcadlové kapli Klementina (30. 3.). Koncert českobudějovického smíšeného vokálního souboru madrigalového typu, nazvaného Dyškanti, byl de facto křtem prvního svazku nově vznikající ediční řady Národní knihovny ČR „Fontes musicae“. Páteří svazku je novodobé kritické vydání unikátně dochované mše nizozemského renesančního skladatele Heinricha Isaaca (cca 1450--1517) „Missa Presulem ephebeatum“. Jde o událost světového významu, protože dotyčná kompozice se dochovala v rukopisu české provenience zakoupeném Národní knihovnou v roce 1994 a – alespoň prozatím – nikde jinde. Dyškanty založil (1982) a vede muzikolog PhDr. Martin Horyna, zaměřený především na výzkum pramenů polyfonie české renesance. Z výsledků jeho činnosti těží repertoár souboru především. Novodobé premiéře nedávno objevené Isaacovy mše v programu koncertu předcházely skladby Josquina Desprez a bezprostředně i „Presulem ephebeatum“ Petra Wilhelmi do Grudenz z doby okolo 1430 jako připomínka melodie svatomartinské koledy, kterou v duchu dobových zvyklostí Isaac využil jako cantus firmus. V tomto úvodním bloku také spočívalo interpretační těžiště večera. Následovaly písně a moteta 15. a 16. století, včetně kompozic českých autorů Jakuba Maršálka a Jana Simonidese Montana, v některých případech doplněné violou da gamba a zobcovými flétnami. Program okrouhle uzavřel osvědčený J. Desprez, nicméně definitivní tečkou byl až přídavek v podobě svěží a spádné písňové kantáty barokního autora Václava Karla Holana Rovenského z jeho kancionálu

18

vydaného na konci 17. století. Jestliže vokální výslednice souboru již nese svou zřetelnou stylovou pečeť (přestože je díky převažující účasti českobudějovické studující mládeže vystaven častým změnám), pak zapojení strunných nástrojů je ve své profilaci teprve na začátku. Jinak dobře disponované ženské hlasy by zasloužily patrnějšího výrazového „rozletu“.

V činnosti Dyškantů se ideálně pojí výsledky odborného výzkumu s jejich názorným a hodnotným přetlumočením současnému posluchači. Novodobá premiéra díla H. Isaaca mj. ukázala, že soubor se s náročnými partiturami renesanční vokální polyfonie dokáže vyrovnat na odpovídající úrovni. JULIUS HŮLEK

Ladislav Horák a Bona Fide Kvartet na koncertě Přítomnosti 12. března se v sále Martinů v Lichtenštejnském paláci v Praze uskutečnil 6. abonentní koncert sdružení pro současnou hudbu Přítomnost. Představili se na něm akordeonista a profesor Pražské konzervatoře Ladislav Horák a mladý komorní ansámbl Bona Fide Kvartet hrající v obsazení Petr Grau – flétna, Jakub Janský – housle, Hana Kučerová – viola, Petr Janek – violoncello. Byl to po dlouhé době bezesporu nejlépe navštívený koncert současné hudby pořádaný Přítomností. Sešli se na něm, vedle členů Přítomnosti i příznivci akordeonu, nástroje, který u nás (na rozdíl od Německa, Itálie, Ruska i dalších zemí) stále ještě nezdomácněl na koncertních pódiích. Spolu s mladými interprety, jejichž výrazovým „tahounem“ byl bezesporu akordeonista Horák, vstoupily na pódium skladby argentinského skladatele a bandoneonisty (knoflíková obdoba akordeonu) Astora Piazolly (1887--1959). Piazzollova tvorba, ovlivněná a inspirovaná argentinským tangem, stojí na pomezí tzv. vážné a populární (resp. jazzové) hudby a stala se v posledním desetiletí „hitem“ koncertních pódií. Objevuje se na nich v úpravách pro nejrůznější nástrojová seskupení a nejinak tomu bylo na tomto koncertě. Úpravy Jiřího Doubka (Misterioso del Ángel) a Ladislava Horáka (Tanguedia) byly decentní a dobře využily barevných možností nástrojů. Vrcholem koncertu bylo Five Tango Sensations,

jež Piazzolla napsal pro sebe a proslulý Kronos Quartett. Můžeme o Piazzollovi debatovat, jak moc či málo je to současná hudba, ale jedno je jasné: Stejně jako např. Gershwin, Bernstein, Tedesco či Rodrigo je to hudba velmi invenční a výrazově silná, která se prostě prosadila i v době intelektuálních kompozičních technik na koncertním pódiu. Může se nám to líbit, nebo ne, můžeme o tom taktně mlčet, nebo ji obhajovat, ale jedno je podstatné: tato hudba oslovuje posluchače i interprety a je navýsost životná. Jako pocta „velkému Astorovi“ zazněla na koncertě také skladba současného českého autora střední generace Pavla Trojana Astoriana, variace na téma z Piazzollova Libertanga. Skladba už se prosadila v akordeonovém repertoáru, je dobře vystavěna a plně využívá nástrojových možností. Celý koncert lze považovat za dramaturgicky velmi přínosný a obohacující a směřující v tom nejlepším slova smyslu k posluchači. A o to by i soudobé tvorbě a uměleckým sdružením, jež tuto tvorbu prezentují, mělo jít především. EDUARD DOUŠA


Magdalenu Koženou doprovodil Karel Košárek cudnosti. Dovede se rozohnit i roztoužit, dokáže slovem popíchnout a umí se při zpěvu pousmát. Jako by hovořila. Přirozenost jejího zpěvu jako řeči podpořil mimořádným způsobem klavírista Karel Košárek. V kroměřížském „ústraní“ v něm vyrostl podobně cítící pozorný komorní partner s nádhernou kulturou tónů a velkým citem pro společné frázování. Hrál citlivě, dotvářel, podporoval. Bez něj by recitál byl hvězdným jen z poloviny. PETR VEBER

Houslový recitál Bohumila Kotmela

Magdalena Kožená

Foto Petr Horník

Každý návrat Magdaleny Kožené před pražské publikum už je předem jednoznačně událostí. Zatím se jí daří přijít pokaždé s něčím novým a neopakovat se a také se jí daří vždy opětovně nadchnout. Nepočítáme-li její spolupráci s Musicou floreou při předposledním koncertu k desátému výročí souboru, byl v metropoli hlavní letošní vizitkou Magdaleny Kožené písňový recitál (18.3.) v Rudolfinu. Zahájila jím malé turné po Česku. Široký výběr písní sahající od starých českých mistrů přes Mendelssohna-Bartholdyho, Dvořáka (některé z Milostných písní a z Večerních písní) a Mahlera k Duparcovi a Martinů (Nový Špalíček, Slovenské nové písně) propojil přednes mezzosopranistky: prostý, ale zdravě suverénní, emotivní a vědoucí. V Dvořákovi přednes jímavý, v Mahlerovi teskný, u Martinů rozverně naivní… Umělkyně dává písním patřičný rozměr a výraz – nepřehání gesta a emoce, ale zároveň ani nezůstává u bezvýrazné univerzální

Bohumil Kotmel si pro svůj houslový recitál s klavíristou Jaromírem Klepáčem v Sukově síni Rudolfina (cyklus Filharmonikové komorně, 26. 3.) vybral skladby výhradně české provenience, z nichž hned tři patřily hudbě 20. století, a to je vzácné. Sympatické bylo i to, že celý večer gradoval od méně náročných počinů k náročnějším a nevyústil, jak bývá při podobných příležitostech zvykem, do efektních kousků přídavkového typu, pod jejichž strhujícím přívalem virtuosity posluchači téměř zapomínají, co předcházelo.

Smetanova dua Z domoviny se Kotmel zhostil s velkým tónem a švihem (vstupní cantabile prvního dua nápadně „rozhýbával“) a jeho vzácný italský nástroj zněl kouzelně zejména ve středních a hlubších polohách medových kantilén a figurací. Na druhé straně bylo znát, že se v onom permanentním houslistickém švihu trochu ztrácí vroucnost Smetanova komorního projevu a vůbec – jako by elegantně rozehrané krajní díly obou duí zastiňovaly (i ve smyslu souhry s pianistou) jejich výrazově více zatěžkané díly střední. Sugestivně se Kotmel se svým partnerem zhostil Janáčkovy Sonáty pro housle a klavír. V 1. větě, kterou hrál s obrovským tlakem, prožíval každou figuru a akcent, v Baladě byl asentimentálně něžný, ve vzpurném Allegrettu si zvlášť dobře rozuměl s klavíristou a finální Adagio (s omračujícím návalem citovosti), rozkryl jako malé vnitřní drama. Nebýt určitých nedotažeností (např. v některých místech Balady působil klavírní part ploše), zasloužila by tato interpretace rovnou zvukový záznam. Zajímavou a osobitě svěží poetiku vneslo do Kotmelova recitálu Trojanovo Cantabile a Capriccio pro housle a klavír. Jak první, tak druhý díl této kompozice se odvíjel jako kouzelná muzikantská nadsázka. Předlouhé cantabile jako by citovalo nějakého známého romantika a zároveň se od něho vršením nových a nových kantilénových článků neustále vzdalovalo. Šlo o kouzelnou hru, zahlcující posluchače

Soustředěný Bohumil Kotmel při svém recitálu v Sukově síni

Foto Petr Horník

19


emotivně i barevně. Capriccio jako by před námi zase rozehrálo jakýsi obraz flašinetu, to vše v nádherně barevném vlnění houslí a klavíru, s mistrovsky uplatněnými polytonálními postupy. Navíc – oba aktéři se do Trojanovy roztomilé hudby báječně vciťovali, což dojem z této dramaturgické novinky ještě umocnilo. Po přestávce gradoval večer dvěma sonátovými cykly – Martinů houslovou sonátou č. 1 a Dvořákovou houslovou sonátou F dur. Zatímco ve Dvořákově sonátě se interpreti zhostili přesvědčivě vstupní věty, ale ve 2. větě jako by svůj společný názor na tuto hudbu teprve hledali a drobné otazníky v podobě příliš úsečně hraného hlavního tématu vnesli i do finálního ronda, podařilo se jim Martinů sonátu přednést sugestivně jako celek. Zážitkem bylo poslouchat jak rytmicky strhující vstupní větu (s jejím takřka jazzově dráždivým závěrečným shrnutím), tak Andante, rozkryté v obou partech s velkou zvukovou fantazií, i posedlým synkopováním prostoupené Allegretto, kde se obzvlášť nápadně blýskl i klavírista. Zde a v Janáčkovi byl vrchol večera. MILOŠ POKORA

Karel Košárek v Rudolfinu Sedmý koncert cyklu Světová klavírní tvorba přinesl vystoupení klavíristy Karla Košárka. Jeho recitál s poněkud nesourodou dramaturgií (Beethoven, Novák, Mendelssohn, Martinů a Musorgskij) jsem očekával se zvědavostí: Košárek má za sebou nejen dlouhodobé studium u významných pedagogů (Kameníková, Rauch a Bilynská v Praze a Crohn a Achucarr v Dallasu), zakončené před osmi lety (1995), ale i vítězství v řadě soutěží (od Hradce Králové až k San Antoniu) a početný soupis koncertních úspěchů doma i za hranicemi. Výsledkem bylo – při vší úctě k výkonu rozhodně pozoruhodnému – mírné zklamání: Košárek se uvedl jako typ technicky výborně vybaveného instrumentalisty, v jehož hře zřetelně převažuje virtuózní dispozice nad výrazovostí. Neznamená to, že by byl málo muzikální. Naopak, tam, kde brilance ustupuje do pozadí, přesvědčuje Košárek o své elementární hudebnosti víc než jedno-

20

Karel Košárek v dirigentském salónku před vystoupením

značně. Ukázalo se to hned v úvodu: 32 variací c moll Ludwiga van Beethovena zaznělo v Košárkově podání s hráčskou suverenitou (repetované tóny, energické tlumočení tématu), ale poněkud silácky: kontrasty, postavené proti dramaticky vyhroceným partiím v lyrice, nemohly dostatečně vyvážit nepříliš příjemný dojem z přecenění kupředu pádící virtuozity, z nadměrného užití pravého pedálu a zejména z podivného „trhání“ klenuté melodiky, způsobeného nevyváženou dynamickou a agogickou kresbou. V zásadě totéž platí i o podání ostatních skladeb z prvé poloviny večera: zřídkakdy hraný cyklus Můj máj Vítězslava Nováka měl velmi pěkná „impresionistická“ místa, zatímco Mendelssohnovo Scherzo ze Snu noci svatojánské, hrané v úpravě Sergeje Rachmaninova, přeletělo jako poněkud nepřehledná větrná smršť, značně přikrytá pedalizací, a Tři české tance Bohuslava Martinů prakticky nedovolily posluchačům rozlišit rytmickou a harmonickou strukturu skladeb vzájemně tak odlišných… Podstatně sympatičtější obraz nabídlo po přestávce provedení Musorgského Obrázků z výstavy. I když se i tady lesklá virtuozita obracela místy proti smyslu té které miniatury (nejnápadněji v Tanci kuřátek ve skořápkách a v Trhu v Limoges), celkový obraz byl přece jiný: Košárek tu podstatně šetrněji zacházel s pedálem a věnoval víc pozornosti výrazovému odstínění


jednotlivých skladbiček: Starý hrad, Bydlo, portrét dvojice Židů Samuel Goldenberg a Schmuyle, Katakomby a S mrtvými řečí mrtvých vyzněly vesměs přesvědčivě. Volba temp v rychlých miniaturách nicméně sólistovi poněkud bránila ve zřetelné artikulaci. Velká brána kyjevská uzavřela pak celý cyklus v mohutné apoteóze, ve které měl Košárek znovu příležitost předvést svou skvělou technickou výbavu. Z celého vystoupení jsem si ovšem odnesl poznání, že Karel Košárek má na víc, než ukázal 15. března ve slušně zaplněné Dvořákově síni – zkázní-li svůj temperament a dokáže-li techniku postavit do služby obsahu hraných skladeb. PETAR ZAPLETAL

Kontrafagot Luboše Faita Naprostou raritu mezi nástroji sólových recitálů představuje kontrafagot. Bezprecedentní důkaz o tom každoročně podává fagotista Luboš Fait na svých samostatných večerech. Tentokrát to bylo v příjemném a akusticky skvělém prostředí žižkovského Atria (18. 3.). Ve spolupráci s klavíristou Danielem Wiesnerem předvedl v kladném smyslu efektní a zároveň poučný výběr z původní i adaptované tvorby.


Zahájil čtyřvětou, melodicky podmanivou Sonátou C dur Bachova generačního vrstevníka Johanna Friedricha Fasche, která posluchačům umožnila vychutnat vše, co kontrafagot ve srovnání s fagotem barevně i technicky nabízí. Z původně fagotové literatury tentokrát Fait sáhl po Dvou virtuosních invencích současného autora Zdeňka Šestáka (1925), které v této podobě, tj. „přenesené“ do sólové kontrafagotové polohy, zazněly poprvé. Dvojice Šestákových celkově stručných invencí zaujala i po kompoziční stránce – první, přemýšlivá a zádumčivá, má bohatě lomenou melodiku po celém rozsahu, druhá je náladově svěží a prosvětlenější. Obě spojuje jistá útržkovitost a limitovaná kantiléna prokmitávající jen v mikroúsecích. Vrcholem večera se stala premiéra náročné původní kompozice „Hádes“, důvodně opatřené podtitulem „antický obraz pro kontrafagot a klavír“ dalšího z českých současníků, Ivo Bláhy (1936). Dochází tu k vzácnému propojení ilustrativního programního záměru se zřetelným tektonismem. K těmto nesporným devizám těsně přiléhá mnohý interpretační problém – od počáteční, hráčsky namáhavé oscilace ve spodních rejstřících, přes výraznější podíl kantilény a nálado-

vě nutkavého pocitu tušení a útržkovité, spádné nápěvky až po konkrétní zvuky (skřeky v kulminačním bodu skladby a poklep na korpus nástroje), vystřídané návratem ke kantabilitě a zřetelnou rytmizací. V tomto případě můžeme zcela odpovědně říci, že publikum bylo soudobou hudbou i pečlivě připraveným a strhujícím provedením evidentně zaujato. – V samotném závěru večera jsme se osvěžili – do třetice – ještě jednou premiérou dalšího současníka českého původu působícího ve Švýcarsku – vtipnou, „přídavkově“ laděnou miniaturou „Potato polca“ Georgia Koukla (1953). Podíl klavíristy Daniela Wiesnera těžko charakterizovat jinak než jako ideální partnerství. Pozorně sleduje a respektuje barevně-dynamická specifika sólového nástroje a z hlediska rytmické vertikály stvrzuje dokonalou souhru. Samostatně zazářil v naprosto uvolněně a cudně podané a zbytečného patosu zbavené Beethovenově Sonátě „Měsíční svit“. Širší rejstřík výrazových a technických možností předvedl v Schubertově Impromptu B dur, op. 142. (Škoda poněkud „řídkého“ zvuku klavíru, jenž byl k dispozici, což se projevilo i na vyznění Bláhovy skladby). Technické a výrazové dispozice kontrafagotové specializace L. Faita jsou pozoruhodné. Pravidelným cílevědomým zařazováním skladeb soudobých autorů má nepopiratelnou zásluhu na rozšiřování tradičního koncertního obzoru a zatím jen skromného repertoáru původní literatury pro kontrafagot. JULIUS HŮLEK

Jedinečné Goldbergovy variace

Luboš Fajt a kontrafagot

Foto Petr Horník

K živému koncertnímu provedení tzv. „Goldbergových variací“ J. S. Bacha (BWV 988) nedochází často. Každá taková příležitost bývá pak událostí svého druhu a svým způsobem i svátkem. Naposledy jsme měli možnost se takhle potěšit při absolventském koncertu Sylvie Georgievy ze třídy prof. Zuzany Růžičkové na hudební fakultě AMU v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce (31. 3.). Mladá umělkyně bulharského původu, která svou bohatou aktivitou získala meziná-

STŘÍPNÍK PETARA ZAPLETALA Na konci února (28. 2.) – uprostřed „světodějných“ zážitků z volby prezidenta – odvysílala Česká televize na svém prvním programu pozoruhodný dokument, jehož pozdní (22:35) projekce prošla, bohužel, poněkud mimo zájem hudební veřejnosti. Reportér Martin Bashir natočil obsáhlý (95 minut) rozhovor s králem světové pop music Michaelem Jacksonem, nazvaný Pohled do soukromí. O Jacksonovi se ví, že má několik vlastních dětí, o něž se stará, že své, ale i cizí děti miluje, což mu už před lety (1994) vyneslo obvinění z pohlavního zneužití čtrnáctiletého hocha (v mimosoudním vyrovnání zaplatil Jackson dvacet milionů dolarů), že byl sedmnáct měsíců manželem dcery Elvise Presleyho a dva roky mužem ošetřovatelky Debory Roweové, která se v Jacksonův prospěch vzdala obou jejich dětí, že absolvoval řadu plastických operací svého původně tmavého, dnes však zcela „vyběleného“ obličeje a že celý dosavadní život dnes čtyřiačtyřicetileté hvězdy podává obraz sice geniálně nadané, ale povahově zcela nevyrovnané osobnosti, v jejímž chování převažují infantilní rysy. Bashirův dokument prozradil mnohem víc: ukázal Jacksonův Neverland, několikahektarový areál dětského zábavního parku, v němž dospělý muž jezdí s autíčky, na ruském kole a na jiných atrakcích a do něhož si zve houfy dětí, z nichž některé pak přespávají v jeho posteli, a potvrdil, že tzv. „vlastní“ děti se sice narodily z Michaelova spermatu, ale stěží ze skutečného pohlavního spojení rodičů… Bashir snímek zveřejnil, Jackson na něj okamžitě podal žalobu. Vinni jsou zřejmě oba: Bashir

21


získal Jacksonovu výpověď unfair jednáním a nedodržel slib, že záběry dětí nepoužije, Jackson lhal, když tvrdil, že má za sebou jen dvě plastické operace nosu… Nepíšu o tom jako o senzaci: myslím si totiž, že kdyby Česká televize častěji reagovala tak pružně a zařazovala podobně zajímavá svědectví, měla by méně starostí s problémem tzv. sledovanosti. Zvlášť kdyby takové pořady dokázala umístit do tzv. prime timu, tedy do optimálního času kolem osmé hodiny večerní. Nezrušitelnou součástí hudebního života se v posledních desetiletích staly křty nově vydaných kompaktních disků: při každém takovém vítání nahrávek na svět jsou přítomni i slavní kmotři, disk se polévá šampaňským, připíjí se na úspěch skladatelů, interpretů i vydavatelské firmy – a z celé sympatické „akce“ se časem stala zdvořilostní nuda: kmotři se zhusta sotva zmohou na pár značně „ojetých“ frází o „novorozeněti, jemuž by sudičky měly zajistit příjemné živobytí“ atd. Zvlášť únavné bývají křty v průběhu koncertů: jaksi neplánovaně prodlužují délku večera a zbytečně oddalují buďto přestávku, nebo provedení další skladby. Zejména proto byl osvěžující křest kompaktního disku s nahrávkami Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Jana Simona (Grieg a Rachmaninov) při koncertu 12. března: na pódium v Rudolfinu totiž přišel Jan Pokorný a s invencí ostříleného moderátora rozhlasových i televizních debatních pořadů udělal z rutinního křtu zajímavou slavnost; na rovnocenné úrovni doplnil jeho vtipné extempore i ředitel rozhlasu Václav Kasík. Fráze zmizely – a zůstal příjemný pocit. Navíc se tentokrát cédéčko nezalévalo šampaňským, ale kmotři ho jen decentně pokropili několika kapkami pra-

22

rodní renomé, právě tímto bezmála dvouhodinovým hudebním kolosem vyplnila celý program svého koncertu. Není v možnostech stručné recenze v hodnocení provedení postupovat od jednoho čísla z celkového počtu třiceti variací k druhému a ani by to nebylo vzhledem k povaze díla správné. Prvořadou podmínku zde samozřejmě kladou technické parametry a hned zkraje nutno říci, že S. Georgieva je zvládala s neuvěřitelnou lehkostí – tak jak k cembalu usedala, zrovna tak uvolněně od něj i odcházela. Platí to o všech finesách kompozice i hry – pro brilantní škály, akordické pasáže, kontrapunktické partie či melodickou kresbu celkovou i detailně vypracovanou drobnokresbu ozdob všech typů. Právě při zmínce o pojetí a ztvárnění melodického rozměru díla se dostáváme k žádoucímu průniku do jeho obsahové dimenze. Celková výrazová charakteristika hry S. Georgievy se vyznačuje jemnou graciézností; dramatický akcent, pokud je třeba, uplatňuje poskrovnu, uvážlivě a decentně. Působivě vyznívá i agogika,

zejména před vrcholy a závěry frází. Jestliže Goldbergovy variace jsou variacemi ne na danou melodii, ale na základě určitého harmonického půdorysu, jestliže jsou seskupením všemožných útvarů tanečních, kontrapunktických a žánrových, včetně provenienčně různorodých vlivů, a konečně jestliže jsou náročné interpretačně i posluchačsky, pak je třeba právem ocenit soulad, s jakým S. Georgieva vyvažuje práci s detailem a budování celku. Poslední uvedený aspekt založila na jemné gradaci a nenápadném náladotvorném odstiňování, kde každé odlehčení i komplikace byly náležitě prožity, prokresleny, popřípadě zvýrazněny. Přesvědčivý úspěch interpretky potvrdila soustředěná pozornost publika. Na úspěšném večeru se ovšem podílela i jedinečná kvalita nástroje bohatého, hutného a plného zvuku, kopie francouzského originálu z roku 1769 stavitelů Jana Bečičky, Stanislava Hüttla a Petra Šefla, který jej pro pojednávaný koncert připravil. JULIUS HŮLEK

Dvanáct novinek Společnosti dechové hudby Společnost dechové hudby při Asociaci hudebních umělců a vědců uspořádala 6. března v kině Evropa Koncert z nových skladeb českých a moravských skladatelů. Interpretace dvanácti novinek se ujala Posádková hudba Praha se svým dirigentem majorem Miloslavem Bulínem. Moderátorem koncertu byla osobnost v této oblasti hudební tvorby nanejvýš povolaná a respektovaná: skladatel Mgr. Evžen Zámečník. Je zajímavé sledovat proměny tohoto hudebního žánru, tak jak se i u nás v posledních létech vyvíjí. Dávno pryč už jsou doby, kdy na podobných přehlídkách převažovala produkce, abych tak řekl, „estrádně-lidovková“. Skladatelé míří k vyšším cílům. Vynikající technická úroveň orchestru a jeho neméně dobrých sólistů nepochybně usměrňuje i zaměření tvorby. Také na tomto koncertu jsme slyšeli řadu skladeb věnovaných sólistům. Nejzdařilejší, i pokud jde o strukturu sólové skladby s orchestrem, se mi zdála Etuda pro sólový saxofon Pavla Staňka, poskytující dostatek virtuozity i v sólové kadenci. Skromnější bylo v jemném valčíkovém rytmu pojednané Sólo pro fagot „Čmelda Čenda“ Bohuslava Sedláčka. Podobně

vyzněla i Tarantela pro trubku ze Svity Otakara Pihrta, věnovaná vzpomínce na autorova kolegu ze Symfonického orchestru Čsl. rozhlasu Vlastu Kloce. Návaznost na folklorní pozadí je v tomto žánru vždy vděčná. To se ukázalo u Jubiloza Karla Bělohoubka i u Dožínkového furiantu Tomáše Saka. Kompozice Miloše Machka Dobrý den, pane Pravečku nám i svou hudební orientací připomněla velkou osobnost české dechové hudby. Někteří autoři se spíše drží osvědčených postupů v melodickém a harmonickém vybavení skladeb. Jako by se obávali přece jen vykročit i po této stránce dále, tak jak to učinil ve svém přídavkovém intermezzu Za málo peněz málo muziky, Evžen Zámečník. Byla to sice drobnost, ale už jen uchopení orchestru nemluvě o vtipném harmonickém pozadí, ukázalo přímo vzorově jak na to. Odvážnější představě zvukového obrazu se blížily i poetická Ukolébavka pro trubku a pozoun Jana Vičara a fantasie Jana Pavla „Když kvetly šeříky“, skladba svým formálním členěním i souzvukovým vybavením nesporně zajímavá. Myslím si, že od tohoto autora lze očekávat ovšem i více. Bravurními exotickými rytmy okořenil svoji skladbu „Z Los Angeles


do Tijuany“ (cestopisná črta) Jiří Baier. Svěží melodickou invenci s neotřelými nápady a bravurním harmonickým vybavením ukázal ve svém vtipném kvapíku s názvem Gejzír i Mojmír Bártek. Z návštěvy tohoto koncertu mám dojem, že převážná většina autorů až na výjimky se málo snaží o atraktivnější harmonické promýšlení svých skladeb. Je to někdy málo vzrušující. Nemyslím, že by se vždy mělo směřovat k tomu, co vytváří ve svých velkých dechových harmoniích takový Karel Husa s nekompromisní atonalitou a všemi těmi sonickými postupy, ale přece jen souzvukový řád by měl být rozvíjen. Nepodceňujme své posluchače, lidské ucho si postupně osvojuje souzvukové útvary, o nichž se „klasikům“ dechové hudby před léty ani nezdálo. Tradiční pseudo-novoromantická základna, ze které se dříve vycházelo, se zdá být i zde dosti exploatována, směřování k nějaké výrazové estrádnosti rovněž. Velký prostor, jak ukazují některá díla E. Zámečníka a jiných autorů, je v osobité renesanci folklorních obsahů včetně neobvyklého modálního myšlení.

Viviane Hagner roli anděla zvládla Vyprodaný sál Janáčkova divadla poslouchá dodekafonický koncert… Neuvěřitelné, a přece se tak stalo 20. března v rámci Velkého symfonického cyklu Státní filharmonie Brno. Je sice pravda, že Berg byl „pro jistotu“ obalen Mozartem a Čajkovským, ale taková konkurence skladbě z okruhu druhé vídeňské školy nevadila. Dokonce ani předpokládané zahlcení lyrismem se nekonalo, nemalou měrou díky hlavnímu hostujícímu dirigentovi brněnských filharmoniků Martinu Sieghartovi a houslistce Viviane Hagner. Předehru ke Kouzelné flétně Wolfganga Amadea Mozarta vystihl Sieghart v tempu, pro které by se nejlépe hodilo označení giusto (náležité). Fugato běželo v průzračných imitacích bez otrockého dodržování rychlého pohybu. Velký symfonický zvuk i závěrečná gradace vyvolaly takové vyznění předehry, že by si při operním představení vynutila příchod velekněze Sarastra a nikoli Tamina. Sieghart působil trochu těžkopádně, ale ukázalo se, že jeho

Své v této žánrové oblasti zřejmě začíná sehrávat i navazování na intonační okruhy historické hudby, ať již jde o gotiku, renesanci či baroko atd. A to nemluvím o okruhu moderny první polovice 20. století. Jistě víte, co mám na mysli. Tento novinkový koncert rozhodně nebyl marný. Většina skladeb má svoji hodnotu. Jde teď o to, jak je dostat do „terénu“ a do živé koncertní praxe. Velké uznání patří interpretům tohoto večera, v prvé řadě celému orchestru a sólistům: J. Jandovi (altsaxofon), V. Fürbachovi (fagot), A. Cecavovi a P. Hlouškovi (trubky) a P. Hrstkovi (trombon). Dirigent major Miloslav Bulín je muž na svém místě, vede svůj orchestr suverénně, jen je mi trochu proti mysli, že nepředstupuje před svůj vynikající vojenský ansámbl v uniformě českého vojáka, ale v civilu. Nevím, co si o tom mám myslet, domnívám se, že by mu to slušelo tak jako kdysi slavným postavám české hudební historie J. Uhlířovi, J. Pravečkovi, J. Fadrhonsovi, H. Slukovi a dalším. ZDENĚK ŠESTÁK motorická úspornost pramení ze zaměření na velké plochy a celkový tvar skladeb. V Symfonii č. 5 e moll Petra Iljiče Čajkovského se dokázal ubránit návalu smyčců, aby nezapadla dechová sekce (1. věta). Je jistě obtížné nezabřednout do lepkavé sentimentality 2. věty (ještě těžší je zbavit se asociací na duet Lucie Bílé a Karla Gotta Navrať se k růžím), Sieghart ovšem vybičoval orchestr do vypjatého výrazu pouze tam, kde si to mohl dovolit, tedy před vpádem zlověstné varianty idée fixe. Valčík 3. věty, hlavně díky rytmicky i instrumentačně originální druhé části, vyzněl jako záchrana před utonutím v bezbřehé emocionalitě. Že Sieghart věděl (nebo to tak bezpečně vycítil), kam směřuje, potvrdila 4. věta. Finále uchopil jako codu celého díla. Rychlé části hnal nemilosrdně vpřed, lyrické plochy opět načasoval tak, aby byly strženy brutálními rytmy. Sieghart dirigoval zpaměti a Čajkovského podal jako velkého symfonika. Od prvních lehkých tónů Koncertu pro housle a orchestr Albana Berga (Na paměť anděla) bylo zřejmé, že Viviane Hagner v sobě skrývá mimořádný potenciál. Ve vstupu do 2. věty se její virtuozita jevila jako důsledek vnitřního stavu. Jemná arpeggia doprovázející chorál Es ist genug

menité čisté vody. Vím, že jako Jan Pokorný to samozřejmě nemůže umět každý. Ale byl to poučný důkaz, že i konvenci lze proměnit v milou událost. Na úvod do problematiky této glosy nejdříve tři stručné citáty: „Víte stejně dobře jako já, že tichou stávkou nelze ničeho docílit. Snad jen vlastní deprese a bezúnikovosti. … Nejsem fatalista, ale věřím na jisté zákonitosti, které vždycky obrací stav věcí v polohu nejméně čekanou. Je na každém z nás, nakolik je s to se s onou peripetií vyrovnat. A hlavně jak se s ní vyrovnat. Přihlížení nic neřeší, a to víte líp než já.“ (Petr Žantovský, MELODIE 3/85, str. 12, Otevřený dopis jednomu českému publicistovi.) „Znám trochu živočichopis českého novináře a nevěřím, že se přes noc stane z úplatného oportunisty nositelem profesionality a etiky.“ (Petr Žantovský, březen 2003, citováno podle Miloše Čermáka, Lidové noviny 5. 3. 03, str. 13). „Když byla v 80. letech minulého století mocenským zásahem KSČ rozprášena nepohodlná redakce časopisu Melodie, režim se zoufale snažil urychleně poshánět ke všemu ochotné mouřeníny… … Stránky Melodie zakrátko opanoval jistý Petr Žantovský. … Neštítil se využít této oficiální platformy k tomu, aby v „otevřeném dopise“ zneuctil mocensky umlčeného publicistu, o němž věděl, že nebude mít možnost veřejné odpovědi. Má-li kdo dost silný žaludek na to, aby si přečetl nestoudnou obhajobu samotného principu kolaborantství, nechť si nalistuje ve starých Melodiích Žantovského dopis, datovaný 18. 1. 1985.“ (Michal Šimek, dopis redakci LN, 12. 3. 03, str. 14). Byl jsem před bezmála dvaceti lety spolu se Stanislavem Titzlem, Lubomírem Dorůžkou, Jiřím Černým a ještě

23


mnoha dalšími mezi těmi „rozprášenými“. Pamatuji se i na „postoje“, které Petr Žantovský (nezaměňovat, prosím, s Michalem Žantovským!) zaujal před sametovou revolucí na festivalu Bratislavská lyra. On opravdu „nepřihlížel“, ale vždycky se „vyrovnával“ se situací pružnou změnou názoru. Říká se tomu, tuším, oportunismus. A tak jsem příslušnou stránku Melodie vyhledal. Jak dokládá výše uvedený citát, je to velice poučné čtení. Už bych se „kauzou“ Petra Žantovského nezabýval, nebýt toho, že ten pán díky svým názorovým veletočům dospěl až ke členství v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání… Neblahé paměti Gerd Albrecht, který po vynuceném odchodu z postu šéfa České filharmonie (1996) vystřídal už několik dalších těles, je dnes šéfdirigentem Symfonického orchestru dánského rozhlasu v Kodani. Tam si podle zprávy ČTK dovolil neuvěřitelné extempore: vstoupil na pódium a před začátkem koncertu promluvil k publiku o tom, že chce protestovat proti dánské vládě, která podporuje americké útoky proti Iráku. Na takový názor má Gerd Abrecht jako jedinec jistě právo. Jenže: nesouhlas s Albrechtovým veřejně před koncertem (!) proneseným výrokem, projevený okamžitým odchodem některých posluchačů ze sálu, odmítnutím hudebníků pokračovat ve výkonu i tím, že někteří posluchači netleskali, sdílela s účastníky koncertu i dánská média; některá z nich vyjádřila dokonce i požadavek, aby byl Albrecht propuštěn. Dirigent dal na druhý den tisku k dispozici omluvu, v níž praví, že prý by své prohlášení formuloval jinak, kdyby si byl předem ozřejmil své smluvní závazky. Řekl bych, že sub specie této informace by dnes už i Albrechtovi příznivci u nás měli uznat, že tohoto po odborné

24

působila zároveň nadzemsky i drtivě. Hagner citlivě reagovala na orchestr (imitace ve scherzandu 1. věty, souhra s violami ve 2. větě!). Sieghart vedl neobyčejně koncentrované hráče s přehledem. Přihlédneme-li k Čajkovskému, zaslouží si zvláštní pozornost lesní rohy a klarinety, slušný výkon odvedly i violy. Stradivariho „Sasserno“ znělo rovným a vyváženým tónem, nástroj bez problémů vynášel pizzicata proti žesťům, tóny vybrnkávané levou rukou odděloval tak, jakoby je Hagner hrála na jiné housle. Jasnost, čistota a křehkost fascinovaly. JIŘÍ KOPECKÝ

Čtyři fagoty versus dechové kvinteto (1:0) Komorní cyklus Státní filharmonie Brno vznikl kdysi z potřeby prezentovat talent orchestrálních hráčů sólově. Tento záměr samozřejmě již nestojí v popředí, nicméně tradice stále dává filharmonickým souborům i sólistům možnost „předvést se“. 18. března se v Besedním domě představila hned dvě komorní tělesa: Foerstrovo dechové kvinteto a Fagoti brunenses. Devět „dechařů“ se ucházelo o přízeň publika, k vzájemnému porovnávání a konfrontacím nemohlo nedojít. Neoklasicky čistý program foerstrovců (Samuel Barber, Darius Milhaud, Jacques Ibert) lákal ještě před samotným vystoupením, ovšem již úvodní Barberova Letní hudba naznačila, že soubor jen ztěží naplní požadavek francouzského „espritu“. Dobrou souhru narušovaly prázdné tóny flétny (František Kantor) a klarinetu (Josef Hejtmánek), jinak řečeno: hodně vzduchu a šramotů, málo plného tónu. Zato Jindřich Petráš (lesní roh) a především Zdeněk Nádeníček (hoboj) vytvářeli po celé vystoupení průzračné a kulaté linie, v triu s fagotem (Vladimír Veleba j. h.) neměli chybu. Milhaudův Krb krále Reného nepostrádal eleganci, ale k plnokrevnému výkonu by bylo potřeba více dynamických odstínů a uvolněnosti. Tři kusy pro dechové kvinteto Jacqua Iberta měly tvořit vrchol první poloviny koncertu, vysokým technickým nárokům hráči dostáli, ale na úkor lehkosti. První část (Allegro) byla spíše motorická než hravá,

v intermezzu zněl klarinet vyrovnaněji než flétna, v poslední větě vycházely valčíkové partie v accelerandu, ale pocit jisté suchosti zůstal. V nekonfliktním a svěžím repertoáru pokračovaly i „Brněnské fagoty“. Zahrály Sonátu d moll Josepha Bodina de Boismortiera, roztomilé dílko Désiré Dondeyna Pour se distraire (K rozptýlení), Řehořovu Hudbu z javoru a Piazzollovo Tango. Hráči dali zvoleným skladbám přesně to, co žádaly: energii, švih a vtip. Díky výborné dynamice, jasnému frázování, přirozenému odstiňování tempa a zřetelnosti jednotlivých hlasů přímo hýřili barvami. Na pódiu se mísila pohoda s absolutní koncentrací, i když Fagoti brunenses vystoupili v novém složení. K Jiřímu Jakubcovi, Tomáši Františovi a Vladimíru Pečinkovi se připojil Radek Oliva, který nahradil Romana Novozámského. Radek Oliva dokonale do souboru zapadl a navíc v něm Fagoti brunenses získali temperamentního spoluhráče (expresivní tóny v Adagiu Hudby z javoru, Piazzollovo tango cítěné celým tělem). Skladbu Bohuslava Řehoře hrají Fagoti brunenses již dlouho, mají ji zažitou, a přesto se jim nepřehrála. Program uzavíralo Tango Astora Piazzolly (arr. F. Jackson pro čtyři fagoty a bicí nástroje). Nebylo možné rozlišit, jestli fagotisti hráli v dokonalé shodě „podle bicích“ nebo Martin Opršál tak lehce souzněl s fagotovým kvartetem. Zřejmě obojí, což se potvrdilo ve dvou přídavcích: v „nezastavitelném“ prestissimu skladby Powerhouse Raymonda Scotta a I got rythm George Gershwina. Hlasitý aplaus s pískáním svědčil o přízni brněnského publika – zaslouženě. Pokud prožitkový čas může mírou svého zkrácení vůči času na hodinkách něco vypovědět o kvalitě zážitku, pak je hodnocení prosté: uteklo to až nepříjemně rychle. JIŘÍ KOPECKÝ

Když je přídavek lepší než koncert… aneb Janáčkovo kvarteto Janáčkovo kvarteto vzniklo v roce 1947 a přes četné změny svého obsazení patří mezi naše špičkové komorní soubory. Zřejmě je tomu tak proto, že obvykle Janáčkovci neodvádějí výkon,

který předvedli 25. března v Besedním domě. Pokud některý z abonentů vypustil úterní koncert Spolku přátel hudby a šel raději venčit psa do jarních brněnských ulic, udělal rozhodně lépe. Večer otevřel Smyčcový kvartet g moll, op. 74/3 „Jezdecký“ Josepha Haydna. První housle (Miloš Vacek) se prosazovaly na úkor ostatních, což už v tomto vyzrálém Haydnově díle vadí. Druhá věta zněla kompaktněji, i v dynamice byla různorodější, ale místo důstojného larga Janáčkovci přinesli nezajímavou třídílnou formu. Vysoké „b“ v expozici a „g3“ v repríze, tóny opakované v šestnáctkách, M. Vacek „rozmázl“ ze tří pokusů dvakrát (čtvrtá věta). Haydn byl jakýmsi obligátním vstupem do programu, který si Janáčkovo kvarteto mělo spíše odpustit. Soubor byl přemožen zdravotním stavem primária: po každé větě si otíral obličej a smrkal, jeho pozornost ulpívala kdesi na protějším balkóně. Jenomže ansámbl vystoupil, tak nelze zamlčet, že zalehlé uši nutily M. Vacka k přepjatému zvuku – zněl „vpředu“, Vítězslav Zavadilík podal velmi koncentrovaný výkon – ale zněl jakoby „vzadu“, violista Ladislav Kyselák měl sklony k sólistickému prosazování a jedině violoncellový part interpretova-

ný Břetislavem Vybíralem se zaskvěl příjemnou, hladkou barvou a vyrovnanou silou. Energický vstup do Prokofjevova Smyčcového kvartetu č. 1 h moll, op. 50 sliboval kvalitnější produkci, ale nestalo se tak. Prokofjevovskou motoriku první věty pohltila podivná rozevlátost (sóla druhých houslí vycházely lépe než violy). Dramatická druhá věta se zvrhla do zmatku, ve kterém mohl hrát kdokoli cokoli. Lyrická věta třetí byla tím nejlepším, co v první polovině koncertu zaznělo, čtyři hráči na pódiu konečně tvořili komorní těleso. Smyčcový kvartet č. 2 Leoše Janáčka byl v souhře dobrý (hlavně díky citlivým druhým houslím a cellu), part violy byl zvládnutý, první housle se opět pohybovaly na pomezí mezi virtuozitou a nezřetelností Janáčkových sčasovek. Třetí věta vzhledem k homofonní faktuře vyzněla nejlépe. Čtvrtá věta nepostrádala divokou tanečnost, ale na vyklenutí do smysluplného oblouku nezbývala energie. Listy důvěrné se jevily jako sled kontrastních ploch. O to nepochopitelnější byla reakce publika, které si vyžádalo přídavek – č. 4 z Cypřišů Antonína Dvořáka. Ano, přídavek vyšel pěkně, ale… Hodně zdraví, Janáčkovo kvarteto! JIŘÍ KOPECKÝ

Absolventské koncerty konzervatoristů Aktivity konzervatoře se významně podílejí na kulturním životě Brna. Zejména studenti vyšších ročníků mnohdy dosahují přitažlivé interpretační úrovně. Na konci studia procházejí soutěžními přehrávkami, podle jejichž výsledků pak veřejně absolvují na večírcích, koncertech s klavírem či dokonce s orchestrem. Letošní absolventskou řadu zahájilo vystoupení v sále brněnského Stadionu v úterý 25. února. Profesor Aleš Podařil dirigoval školní symfonický orchestr, který se pochlubil i přednesem samostatných orchestrálních kompozic zajímavě vyznělo např. Exspectatio pro symfonický orchestr soudobého skladatele a pedagoga školy Vladimíra Wernera. Sólistickou část obsadili posluchači dechového oddělení: hornista Martin Novák ze třídy Jindřicha Petráše, stipendistka NČHF, klarinetistka Milena Pelikánová od Břetislava Winklera a tubista Petr Šmiřák, vedený Pavlem Burešem. Concertino e moll pro lesní roh a orchestr raného německého romantika

Carla Marii von Webera požaduje od interpreta suverénní virtuozitu a výrazovou zralost – mladý absolvent se s jeho problematikou vypořádal velmi seriózně. S mimořádným emocionálním dosahem vyzněla klarinetová Fantazie českého autora Václava Felixe. Sugestivně navodila atmosféru svého motta veršů Ivana Skály „Možná..!“, jež evokují depresivní pocity válečných údobí. Na dirigentském stupínku v tomto případě stanul bývalý posluchač brněnské konzervatoře a nynější student AMU v Praze Jakub Klecker, jenž inspiroval orchestr k citlivému umocnění nastíněné nálady. Ohlas u publika i odbornou chválu pedagogů si zasloužil přednes Koncertu pro tubu a orchestr anglického skladatele Ralpha Vaughana Williamse. Zdánlivě těžkopádný nástroj se v rukou mladého sólisty stal ohebným, tvárným a zaujal i lahodnými tónovými barvami. Spontánně radostné ovzduší, které tyto večery vždy provází, dovršil společný přídavek tří absolventů – vtipná úprava Dvořákovy Humoresky.

stránce jistě erudovaného umělce pro jakoukoli vedoucí funkci diskvalifikuje nikoli jeho prostořekost, ale neschopnost hlubší reflexe vlastních činů, a že tedy Albrechtův odchod z České filharmonie nebyl před sedmi lety žádným aktem msty, nýbrž nevyhnutelným řešením situace, kterou dirigent sám vyvolal. Když už je řeč o České filharmonii: kdo měl to štěstí a podíval se na rozhovor Marka Ebena s Jiřím Bělohlávkem (Na plovárně, ČT 2 21. 3. 03), jistě ocenil, jak noblesně, taktně a bez špetky malicherné zloby, a přitom věcně a s naprosto přesvědčivou argumentací se dnešní šéf Pražské komorní filharmonie vyrovnal s otázkou svého vztahu k prvnímu českému orchestru. Možná dokonce, že se i ti, kteří Bělohlávkovi před lety šéfovskou funkci znechutili, trochu zastyděli… Zatím sice není potvrzeno, že se Jiří Bělohlávek stane šéfem Slovenské filharmonie v Bratislavě; jisto však je, že se o jeho angažmá jedná. Pokud k dohodě skutečně dojde, připomene to patrně mnohým z nás osud jiného významného českého dirigenta, který Slovenskou filharmonii zakládal, když v České filharmonii a v Národním divadle v Praze působit nesměl… Už jednou jsem se tu rozloučil se svými čtenáři a se Střípníkem. Pak mě ale šéfredaktor znovu – jak to říci slušně – „upovídal“? Tentokrát už – doufám – definitivně děkuji všem, kdo mé glosy četli, za jejich zájem, redakci za to, že mi tak dlouho poskytovala možnost psát o tom, co mě napadlo, a těm, jichž jsem se třeba nechtěně dotkl, za velkorysou shovívavost. Střípník jako žánr jistě nekončí – ale už na to nebudu sám. A tak se docela těším, že si trochu oddychnu od povinného každoměsíčního vymýšlení…

25

Pozornost zaslouží také varhanní koncert 12. března v brněnském Besedním domě, do jehož akusticky výhodného prostředí se již po několik let nepodařilo školním akcím proniknout. Absolvovala zde Jana Černá ze třídy Zdeňka Nováčka, která v půlrecitálu plně prokázala perspektivnost své činnosti. Zvolila skladby méně známých autorů v kontrastním seřazení. Prélude et danse fuguée francouzského varhaníka Gastona Litaize (20. stol.) obdařila strhujícím rytmickým profilem, Sonátu d moll Itala Antonia Diany pojala

s operním pathosem a důrazem na nosné melodické linie. Obdivuhodně zvládla gigantickou a pro dnešního posluchače snad až příliš rozměrnou Ciaconnu f moll s 72 variacemi berlínského skladatele konce 19. století Heinricha Reimanna. Sympaticky zapůsobily také výkony studentů z nižších ročníků na začátku večera – virtuozita a výrazový vzlet Ludmily Loubové, jemně barevné rejstříkování Drahoslava Grice i muzikálnost a tektonické cítění Michala Bártka. ALENA BORKOVÁ

Brněnská konzervatoř Leoši Janáčkovi

Zdálo by se, že s ročním předstihem, avšak ne zcela bezdůvodně zahájila brněnská Konzervatoř sérii akcí, které se budou v příštím roce konat ke 150. výročí narození tohoto nejpřednějšího moravského skladatele a organizátora. Vděčí mu totiž za své založení v roce 1919, a tak využila i letošního Janáčkova

výročí – 75 let od úmrtí – a přinesla na reprezentačním koncertu 17. března v Besedním domě v provedení posluchačů školy jakýsi průřez jeho komorním dílem. Večer byl „orámován“ varhanami – úvodními nostalgickými dvěma skladbami z mladších let, vyvrcholil pak Postludiem z Glagolské mše, oboje v po-

dání Kateřiny Málkové, která zejména v Postludiu prokázala své nástrojové mistrovství. Výběr z půvabné Ukvalské lidové poesie v písních přednesla s pochopením Romana Kneslová, v Písních detvanských pak zaujal temperamentem Josef Škarka – oba pěvci za citlivého klavírního doprovodu prof. Jaroslavy Majerové. K interpretačním vrcholům večera – jak po technické, tak po výrazové stránce – patřil klavírní cyklus V mlhách, v provedení Ladislava Doležala, který beze zbytku dokázal vystihnout specifický „janáčkovský impresionismus“. Zaujala i Pohádka pro violoncello a klavír v muzikálním provedení Markéty Vrbkové – violoncello a Terezie Fialové – klavír, ve výběru z dechového sextetu Mládí se představili posluchači dechového oddělení. Závažnost celé akce byla zdůrazněna úvodním projevem ředitele Konzervatoře, Pavla Kyncla, přítomností zástupců nejvyšších krajských kulturních institucí, – a to je co říct – snímáním České televize. Brněnská konzervatoř tedy byla první, kdo odstartoval janáčkovské oslavy… VĚRA LEJSKOVÁ

Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž člen E.M.C.Y., 26. ročník

PLZEŇ 1.–7. března 2004 Další informace: Konzervatoř Plzeň Kopeckého sady 10, 301 00 PLZEŇ Tel.: +420 377 226 325 +420 377 226 387 Fax: +420 377 226 387 E-mail: [email protected]

I. kategorie: horní věkový limit 16 let II. kategorie: horní věkový limit 20 let III. kategorie: horní věkový limit 30 let Uzávěrka přihlášek: 31. 12. 2003 Pro všechna soutěžní vystoupení bude použit klavír značky YAMAHA.

26

Jaroslav Dostalík jubilující Posluchači v beznadějně vyprodaném sále slavnostní auly Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně povstali, aby spontánně tleskali; proti nim na pódiu stálo na 300 tleskajících pěvců od šestiletých po dospělé, a mezi nimi, pod

Jaroslav Dostalík a Primavera

kova Mladost. A právě její sbormistr se přes mimořádné úspěchy, jakých sbor dosahoval na mezinárodních soutěžích a na koncertech u nás i v zahraničí znelíbil tehdejším mocipánům, byl odvolán (uprostřed zkoušky! – což v přítomných

Foto archív

tou bouří potlesku stál skromně útlý muž, který toto vše vlastně zapříčinil: 75letý jubilant, PhDr. Jaroslav Dostalík, sbormistr, – muž, který se nevzdal. Proč tento přívlastek? Brno bylo odjakživa líhní dětských sborů, a kolem let šedesátých zde kulminovaly tři: Lýskův dětský sbor, Sedláčkova Kantiléna a – Dostalí-

mladých lidech zanechalo trvalý hluboký pocit křivdy!), dokonce byl přeřazen k manuální práci a Mladost přirozeně postupně „dokonala“. Než Jaroslav Dostalík se právě nevzdal: při sebemenším náznaku uvolnění poměrů začíná znovu, zakládá Dětské sborové studio na LŠU Jaroslava Kvapila v Brně, v letech 1984--92 pracuje

s dalším novým sborem v Praze, nato se vrací definitivně do Brna, aby na ZUŠ Jar. Kvapila (kde má odjakživa velkou podporu) založil znovu Dětské sborové studio, základ dnešního koncertního sboru PRIMAVERA, s nímž opět – jako kdysi s Mladostí – získává prestižní ceny na mezinárodních soutěžích a jezdí do světa, už i do zámoří – jeho samotného jakoby se věk vůbec nedotýkal. Jako dříve z něj vyzařuje nezdolná energie, kromě PRIMAVERY má i tři přípravné sbory (Rosničku, Čerešničky a Dúbravěnku) a obnovila se z vlastní iniciativy i Mladost z původních členů, tedy dnes normální smíšený sbor. A ti všichni – přípravné sbory, smíšený sbor Mladost, PRIMAVERA a jako hosté pražský sbor CANTATA (dirigent Karel Loula) přišli svými výkony blahopřát svému dirigentovi na zmíněném koncertu 22. března a zpívali i jeho písně, neboť Jaroslav Dostalík je také úspěšným komponistou: právě v jeho skladbě se na pódiu spojily všechny sbory, aby i za spoluúčinkování autora (hrál na tamburinu) zapěli jeho Polku. Dnes už si vychoval i pomocníky: dirigentky Jitku Kaplovou, Evu Holou a Martu Šteflovou, u klavíru spolupracují se sbory Judita Kučerová a Dr. Alena Borková – všechny jsme na koncertě mohli sledovat. V programu koncertu byl citován Jakub Jan Ryba: „Hudba účinkuje na celou lidskou podstatu tak mocně, že jí jak tělo tak duch se vzdělá“ – a já bych doplnila – a nevzdá! Neboť tím mohlo být vyjádřeno krédo tohoto neobyčejně srdečného večera. VĚRA LEJSKOVÁ

Pražský filharmonický sbor vyhlašuje konkurz na místa zpěváků do hlasové skupiny – tenor Podmínky: vzdělání v oboru, pasivní znalost jednoho světového jazyka, praxe vítána, součástí konkurzu bude zpěv z listu. Přihlášky se stručným životopisem zasílejte na adresu: PFK, nám. Míru 9, 120 00 Praha 2, nebo [email protected] do 16. května 2003. První kolo konkurzu se bude konat koncem května.

27

HORIZONT

George Mraz Jazzová legenda z Čech I když se Hudební rozhledy nevěnují nějak soustavněji jazzu, někdy je poučné udělat výjimku. Světové úspěchy lidí, kteří byli integrální součástí domácí scény, mají totiž přímo terapeutický význam a kontrastují s pocitem malých poměrů, kde jsou snahy uplatnit se ve „velkém světě“ předem odsuzovány k neúspěchu. Tento sentiment je nejintenzivnější ve sportu, ve sféře umění nás nejčastěji oslovují úspěchy osobností z oblasti vážné hudby, baletu, filmu či výtvarného umění. Překvapující však je, že mezi světové jazzové legendy se propracovaly i některé osobnosti českého jazzu; tento úspěch je z dlouhodobého hlediska nejprůkaznější u George Mraze. Neopakovatelná šedesátá léta Mraz patří mezi nejvýznamnější kontrabasisty v dosavadní historii jazzu a to podle různých kritérií. Kvantitativně jde o osobnost s unikátně rozsáhlou diskografií: jeho jméno figuruje na devíti stovkách alb a jsou mezi nimi základní nahrávky jazzu minulých tří desetiletí. Jako doprovodného hráče s výraznou sólistickou potencí ho upřednostňují mnohé osobnosti prvořadého významu. Méně viditelně, ale v posledním desetiletí se vzrůstající intenzitou se Mraz uplatňuje i jako leader vlastního kvarteta a hudební skladatel. Předpokladem dosažení statutu „světovosti“ v jazzu je úspěch v USA a spolupráce s tamní špičkou; umístění v anketách amerických odborných časopisů jsou vnějšími znaky tohoto postavení. Toto světově akceptované postavení legend jazzu získaly dosud z české scény tři osobnosti, které určitě nikoli náhodou jsou generačně spřízněné. Kromě Mraze je to Jan Hammer a Miroslav Vitouš. Z nich je právě Mrazova kariéra dosud z jazzového hlediska nejkonzistentnější a jako jediný z nich si Mraz až do současnosti udržuje v anketách jazzových časopisů prestižní postavení a to zpravidla v první pětce své kategorie (Hammer a Vitouš se postupně odklonili od sféry straight ahead jazzu, tedy hlavního, klubového proudu jazzu, a vynikli v jiných souvislostech). Uvedení jazzmani světového jména vzešli z české scény šedesátých let a tvoří příslovečnou špičku ledovce, která naznačuje kvalitu dobového podhoubí. V této etapě československou scénu charakterizovalo nebývalé nadšení pro jazz a též navazování mezinárodních kontaktů, které předčily nejsmělejší představy izolacionistických padesátých let. Pražské začátky Jiří Mráz, pocházející z Písku, kde se narodil 9. září 1944, si oficiálně změnil jméno na George Mraz začátkem sedmdesátých

28

let, kdy zároveň požádal o americké státní občanství. Jako sedmiletý se začal učit hře na housle, k nimž si záhy přibral altsaxofon. Na kontrabas přešel ve školním orchestru a byla to láska na první pohled, která se naplno rozvinula na státní konzervatoři v Praze, kde studoval v letech 1961–66 ve třídě Františka Hertla. Ve stejné době a na stejné škole byl Mrázovým spolužákem též Miroslav Vitouš (ten ve třídě Františka Pošty) a oba shodně vědomosti a dovednosti, získané v této škole, pokládají za základ, jenž vedl k jejich jedineč-

George Mraz

Foto Zuzana Mináčová

nému postavení na americké scéně a oba též v řadě rozhovorů zdůraznili, že úroveň vyučování v Praze natolik přesahovala standard amerických škol, že tyto jim, pokud jde o ovládání nástroje, neměly co nabídnout. Na československé scéně jako první objevil Mráze kytarista Rudolf Dašek (ten se v průběhu let také výrazně uplatnil přinejmenším na evropské scéně) a Mráz se stal 1963 členem jeho tria. Ještě ve stejném roce se Daškova formace stala součástí ansámblu SHQ Karla Velebného a s ní je Mrázova hra zachy-

cena na několika supraphonských LP z let 1964–65 (SHQ + přátelé, Československý jazz 1965, Tak hrál SHQ). Vrcholným projektem tohoto období Mrázova působení byla účast ve formaci Czechoslovak All Stars Band, který vznikl na objednávku Norddeutsche Rundfunk pro Jazz Workshop Hamburk. Sestavil ji Karel Krautgartner a hráli v ní mj. Zdeněk Pulec, Jaromír Hnilička a Karel Velebný. Repertoár této formace byl dodatečně nahrán na album Československý jazz 1966 a to včetně Mrázova autorského debutu – skladby Danyáda. 1966: Československý jazz na soutěži ve Vídni Vyvrcholením drivu domácí scény směrem k širšímu mezinárodnímu uplatnění byl velkorysý projekt „obojživelného“ Friedricha Guldy: mezinárodní soutěž mladých sólistů moderního jazzu Vídeň 1966. Celkově se do soutěže dostalo 114 kandidátů z 24 zemí. Ti museli předtím projít národním výběrovým kolem a konkrétně z Československa postoupilo z množství přihlášených 13 hudebníků. Porota celkem správně konstatovala vysokou úroveň klavíristů (postoupili Hammer, Rokl, Švábenský, Hajnal) a kontrabasistů (Mráz, Vitouš, Gondolán) a naopak jako alarmující se ukázala slabá úroveň bubeníků. Přímo ve Vídni Československo získalo neočekávaně postavení jazzové velmoci, když z třinácti semifinalistů do finále postoupilo osm hudebníků a spolu s Američany (USA zastupovali mj. tehdy už slavní Randy Brecker, Jiggs Whigham a Eddie Daniels) tvořili nejpočetnější reprezentaci. O nejvýraznější úspěch (při druhém místě Jana Hammera) se přičinili kontrabasisté. Porota soutěže, v níž zasedali velcí jazzoví představitelé (J. C. Adderley, J. J. Johnson, A. Farmer, J. Zawinul, R. Carter, M. Lewis) určila v každém nástroji první dvě místa. V kategorii kontrabasu se vítězem stal Miroslav Vitouš (získal 25. 000 šilinků a stipendium na Berklee School) a druhé místo připadlo Jiřímu Mrázovi (15. 000 šilinků). Podle bodování neoficiální třetí místo získal Antonín Gondolán a tak se v zákulisí soutěže začalo mluvit o „české škole jazzového kontrabasu“. Přítomní porotci zaregistrovali výjimečnost některých soutěžících a dokonce už předem testovali možnost jejich angažmá do svých skupin. Naši publicisté se však nedovedli vymanit z opatrnického stereotypu a nepostihli historickou výjimečnost situace. Například recenzent Melodie končil vídeňské referování slovy, která se v případě tří oceněných hudebníků dodatečně ukázala jako bizarní understatement: „…generace našich

HORIZONT mladých jazzových hudebníků má tedy všechny předpoklady k tomu, aby v dalším vývoji evropského jazzu hrála významnou úlohu.“ Kráčející kontrabas na trase Mnichov – Boston – New York V návaznosti na vídeňský triumf získal Mráz angažmá v rytmické sekci mnichovského jazzového klubu Domicile, kde spolu s Hammerem doprovázel hostující americké sólisty, mezi nimiž figurovali například Benny Bailey, Carmel Jones, Hampton Hawes, Mal Waldron, Pony Poindexter (s ním Mráz nahrál LP The Happy Life Of Pony, MPS 1968). Po sovětské invazi se Mráz rozhodl emigrovat do USA a k tomu využil stipendia na Berklee School Of Music v Bostonu; americké občanství získal – nyní už jako Mraz – o pět let později. Hned od začátku studia se Mraz vyčlenil z okruhu studentů: jednak začal hrát v ansámblech svých učitelů, jednak v bostonských klubech doprovázet velké osobnosti americké scény. Studium nedokončil (škola ho však uvádí mezi svými prominentními absolventy!), protože už v zimě 1969 nastoupil do skupiny „superlegendy“ Dizzyho Gillespieho a od roku 1970 měl vyjednané stálé angažmá v triu Oscara Petersona. Připomeňme, že právě uvedená formace představuje pro kontrabasistu, vycházejícího z principu „walking bass“ (způsob hry, který v padesátých letech dovedl k dokonalosti Ray Brown právě u Petersona), nejvyšší metu. U Petersona Mraz setrval 1970–72 a to zároveň znamenalo i přechod z prostředí skromně honorovaných klubů do světa prestižních koncertních síní a velkých festivalů. S Petersonem nahrál alba, která se celosvětově šířila ve velkých nákladech, připomínajících úspěšné tituly pop music. Mrazovi tak např. alba Walking The Line, Another Day, The History Of An Artist, In Time (spolu s debutujícími Singers Unlimited) zajistila širokou popularitu. Sideman z přesvědčení Od začátku svého amerického působení Mraz sledoval záměr hrát s co nejlepšími hudebníky jazzové scény. Z přesvědčení a ne z nutnosti viděl své poslání v naplňování doprovodné funkce nástroje (s příležitostnými, neobyčejně invenčními arco sóly). Mraz si nejvíce cení své účasti v kolektivně vedených formacích typu Grand Slam nebo New York Jazz Quartet. Na rozdíl od řady jiných kontrabasistů (i Vitouše), kteří se přednostně zaměřovali na vlastní projekty, Mraz se teprve v průběhu poslední dekády

věnuje aspoň příležitostně svému kvartetu a častěji též komponuje jazzová témata. Vynikající jazzové cítění, drive a bezprecedentní technická příprava – vlastnosti, které v plné míře prokázal během angažmá u Petersona – způsobily, že Mraz se stal už v sedmdesátých letech snad nejvyhledávanějším kontrabasistou americké scény. A dodejme, že jeho hudební společnost vyhledávaly především osobnosti, vycházející z bopu, postbopu a mainstreamu, etablované v předcházejících desetiletích. V roce 1973 Mraz po skončení angažmá u Petersona pokračoval několik měsíců v kočovném životě „první kategorie“, když se stal členem doprovodné skupiny Elly Fitzgeraldové. Zde poprvé spolupracoval s klavíristou Tommym Flanaganem a poté, co Flanagan, unavený cestováním, opustil Fitzgeraldovou, Mraz se stal stálým partnerem jeho projektů. Mraze dlouhodobě preferovali i další klavíristé tzv. detroitské školy a to zejména Hank Jones a Roland Hanna. Právě alba s těmito osobnostmi jsou snad nejtypičtějšími a nejreprezentativnějšími v rozsáhlé Mrazově diskografii. V big bandech hrává Mraz jen výjimečně, ale i v tomto směru se k jeho jménu vážou impozantní počiny. Po domestikaci v New Yorku v letech 1973–76 byl členem big bandu Thada Jonese a Mela Lewise. Dalším světlým momentem Mrazovy kariéry bylo též pozvání „superlegendy“ Charlieho Minguse, který na sklonku svého života (1978) už nebyl schopen hrát a pod svou supervizí Mrazovi svěřil interpretaci kontrabasového partu ve své skupině. Kromě dosud uvedených angažmá mělo stálý charakter účinkování ve skupinách kytaristy Johna Abercrombieho (1978–82) a Stana Getze (1974–75, 1983, 1985–87); s posledně jmenovanou skupinou vystoupil i 1974 na festivalu ve Varšavě. Kromě již připomenutých hudebníků hrál Mraz v průběhu osmdesátých let s mnohými dalšími osobnostmi, k nimž patřili například Adam Makowicz, Stéphane Grapelli, Scott Hamilton, Joe Henderson. Z tohoto období až do současnosti má největší kontinuitu Mrazova spolupráce s Richardem Beirachem, která trvá od roku 1981, kdy se Mraz stal zakládajícím členem kvarteta Quest, které vedli Dave Liebman a Beirach; jednalo se tu o osobitou stylizaci dílčích postupů fusion a avantgardního jazzu. Leader a co-leader po 1990 Až do konce osmdesátých let vyšlo pod Mrazovým jménem jediné album a i to

bylo distribuováno jen v Japonsku. Jde o album Porgy And Bess, které Mraz nahrál s Hannou pro firmu Trio Records v roce 1976. Zdálo se, že průběžný vznik alb pod jménem George Mraze souvisí se změnou společenské situace u nás. Právě zde totiž nahrál 1991 první album s vlastní formací a zároveň zde začala série úspěšných alb, které Mraz pod svým jménem vydal s Beirachem. O rok později Mraz poprvé spojil své síly s českými a slovenskými hudebníky a to ve formaci, uváděné jako Karel Růžička & George Mraz Quartet. Skutečně celosvětově známý Mrazův katalog alb pod vlastním jménem se začal formovat v roce 1995 a to díky tomu, že značka Milestone projevila zájem o Mrazovu hudbu a do současnosti s ním vydala pět CD a série má pokračovat. První titul má název Jazz (1995) a Mraz tu vyjadřuje svůj vztah ke klavíristovi Billovi Evansovi. Mrazovo kvarteto na CD uvedlo dvě Evansovy kompozice (Your Story a Time Remembered), v nichž Beirach zdůraznil lyrický náboj svého projevu a vzdal hold evansovskému harmonickému cítění. Sám Mraz připomíná koncept evansovských kontrabasistů (Scott LaFaro, Eddie Gomez), který vede k tomu, že každý nástroj tria představuje integrální a rovnocennou součást celkového vyznění. Na CD z roku 1997 (Bottom Lines) Mraz uvádí vedle svých skladeb i skladby kolegů-kontrabasistů (Ron Carter, Jaco Pastorius, Marcus Miller, Charles Mingus, Buster Williams, Steve Swallow). Z dosavadních Mrazových alb měl v USA největší úspěch titul Morava (2001) s Viklického úpravami moravskoslováckého folklóru (za spolupráce Zuzany Lapčíkové). Několik recenzentů vyjádřilo názor, že v současném trendu jazzových zpracování etnických podnětů jde o nejzdařilejší projekt. V tomto smyslu se vyslovil například recenzent vlivného Down Beatu, kde album získalo čtyři z pěti možných hvězdiček. Podrobnou nadšenou recenzi uveřejnil též časopis Bass Player a to od Alana Goldshera (na internetu je přístupná na adrese www.alangoldsher.com). V ní je citována i charakteristika Rona Cartera, jenž vyjádřil svůj názor na Mraze následující formulí: Wonderfully Chosen Notes + Great Intonation + Beautiful Sound + A Nice Guy = George Mraz (skvěle vybrané tóny + vynikající intonace + nádherný zvuk + milý člověk = George Mraz). K tomu lze ve stručném profilu sotva co dodat… IGOR WASSERBERGER

29

ČESKÉ KULTURNÍ SLAVNOSTI 2003 CYKLUS FESTIVALŮ POŘÁDANÝCH VE SPOLUPRÁCI S ČESKOU KULTUROU S.O. POD ZÁŠTITOU MINISTERSTVA KULTURY ČR

Program Martinů fest 2003 11. 5.--25. 5. Neděle, 11. 5. 2003 Malý sál Tylova domu 16.30 hod. Vernisáž obrazů Radoslava Valeše 17.30 hod. Vernisáž dětských prací ZUŠ Starý poličský hřbitov 18.15 hod. Pietní akt u hrobu Bohuslava Martinů Velký sál Tylova domu 19.00 hod. Bohuslav Martinů – Otvírání studánek Iuventus Cantans Janáčkovo kvarteto Miloslav Stříteský – bas Vlasta Přidalová – klavír Alfréd Strejček – recitace Vlastislav Novák – sbormistr Čtvrtek, 15. 5. 2003 Velký sál Tylova domu 11.00 hod. Koncert pro studenty středních škol Kostel sv. Michaela 19.00 hod. Eleanor Valkenburg – soprán (USA) Norbert Heller – klavír Miroslav Matějka – flétna Lukáš Hurník – průvodní slovo W. A. Mozart, A. Dvořák, B. Martinů, C. Debussy, M. Ravel

Sobota, 17. 5. 2003 Malý sál Tylova domu

19.00 hod. MARTINŮ A JAZZ Barock Jazz Quintet

B. Martinů, J. Hlaváč, P. Kořínek, W. Herman

Pondělí, 19. 5. 2003 Sál B. Martinů v Tylově domě 19.00 hod. OZVĚNY PRAŽSKÉHO JARA Panochovo kvarteto B. Martinů, A. Dvořák

Středa, 21. 5. 2003 Kostel sv. Jakuba 19.00 hod. Miroslav Kejmar – trubka Václav Rabas – varhany

J. Clarke, C. Franck, B. Martinů

Sobota, 24. 5. 2003 Sál B. Martinů v Tylově domě 19.00 hod. Olga Černá – zpěv Jitka Čechová – klavír

L. v. Beethoven, L. Janáček, B. Martinů, R. Schumann

Neděle, 25. 5. 2003 Kostel sv. Jakuba 17.00 hod. Jihočeská komorní filharmonie České Budějovice Hana Kotková – housle Stanislav Vavřínek – dirigent B. Martinů, F. Mendelssohn-Bartholdy, L. v. Beethoven

Polička – město Bohuslava Martinů

Martinů fest 2003 pořádají Kulturní služby města Poličky www.tyluvdum.cz

Festival se uskuteční za laskavé podpory:

Města Poličky, Nadace Bohuslava Martinů a Krajského úřadu Pardubického kraje

TELEVIZE

Hudební televize v březnu Nemýlím-li se, býval březen Měsícem knihy, teď se změnil v měsíc uměleckých cen. Jedním z vrcholů tohoto „vavřínobraní“ jsou Ceny Thálie, už tradičně udělované v pražském Národním divadle v rámci slavnostního večera v přímém přenosu ČT. V hudebních oborech (opera, opereta a muzikál, balet a pantomima) tentokrát všech šest cen shodně putovalo do Národního divadla v Brně (Regina Renzová-Jürgensová, Pavel Kamas, Daniela Šinkorová, Jiří Horký, Hana Litterová, Alexander Katsapov). Thálii za celoživotní mistrovství letos plným právem získala sopranistka světového formátu Ludmila Dvořáková a někdejší ostravská primabalerina Vlasta Pavelcová. Dobré nápady se vyplácejí Březen začal alpinisticky, hudebním večerem Múzy o horách. Jeho základem se stal koncert Českého národního symfonického orchestru, který se konal loni v březnu v pražském Rudolfinu a řídil jej dirigent Jin Wang. Na programu byla Novákova symfonická báseň V Tatrách a Alpská symfonie Richarda Strausse. ČT přišla se zajímavým nápadem. Neodvysílala pouhý záznam večera, na úvod každou skladbu zasvěceně a osobitě rozebral Ilja Hurník. Hovořil o rozdílech mezi jejich autory, o hudební struktuře díla a také o jeho myšlenkovém zacílení. Svůj výklad doplnil konkrétními ukázkami. Pak teprve zazněla daná skladba celá. Byl to velmi zdařilý večer. Snad jen jediná věc stála za zvážení, totiž jeho minutáž. Prokládat Alpskou symfonii recitací veršů Petra Skarlanta (byť v podání Luďka Munzara) bylo zbytečně prodlužující. Obdobná koncepce jako v případě hudební alpinistiky, ale snad s ještě lepším výsledkem byla zvolena také v případě pořadu s téměř obrozenecky dlouhým titulem „Klavier“ Johanna Sebastiana Bacha aneb Johann Sebastian Bach klavíristy Fazila Saye a jeho hudebních kolegů. Skvělý turecký pianista oslnil Pražské jaro 2002 svým recitálem ve Dvořákově síni. ČT zaznamenala sice koncert celý, ale dává nám jej po kapkách. Koncem loňského roku přídavky, pak druhou polovinu a nyní došlo na první, na Sayovo bravurní podání Bacha. Mezi jednotlivé skladby však byly tentokrát vloženy vstupy Zuzany Růžičkové, Františka Maxiána, Petra Šefla a Jaroslava Tůmy. Tím šťastným nápadem byl mimo-

řádný zážitek ze Sayova vystoupení jen posílen. Všichni čtyři hosté vysoce odborně, nesmírně zajímavě a přitom z diváckého hlediska velmi přístupně posuzovali klavíristův výkon, vyznávali se ze své úcty k Bachovi, porovnávali své názory na jeho autentickou interpretaci, na transkripce atp. U tak živého pořadu se nemohl nudit snad ani naprostý laik. Že u Marka Ebena Na plovárně bývá útulně, jsme si už zvykli. Málokdo z pozvaných však dokáže hovořit s takovou otevřeností vůči sobě i vůči okolnímu světu jako březnový host, Jiří Bělohlávek. Dal nám nahlédnout do své „dirigentské kuchyně“, mluvil o svém přístupu k hráčům, ke skladbám a k hudbě vůbec a neskrýval radost z výsledků desetileté existence Pražské komorní filharmonie. V rozhovoru však padla také závažná kritická slova na adresu České filharmonie. Netýkala se oblasti umělecké, nýbrž etické, nedostatku pokory a lásky. Je to jistě názor diskusní, někdejší rozchod s ČF v Jiřím Bělohlávkovi zjevně stále přetrvává, že ovšem on sám pokorou a láskou k umění přímo překypuje, svým vystoupením Na plovárně znovu potvrdil. Pravidelné Koncerty ze Senátu mají ráz příjemného, intimního muzicírování. Tentokrát zde zazněly skladby Georga Philippa Telemanna, Sylvie Bodorové a Fritze Kreislera v podání violistky Jitky Hosprové a kytaristky Denisy Veškrnové. Uvolněnou atmosféru opět navodilo průvodní slovo Tomáše Šimerdy, který se snaží zpřístupňovat hudební zážitky i širšímu diváckému okruhu (např. stručným a srozumitelným vysvětlováním hudebních pojmů). V rámci reprízovaného cyklu Ti nejlepší z klasiky, natáčeného v roce 1998 v Anežském klášteře, byl zopakován večer k životnímu jubileu Jiřího Hlaváče, dokumentující jeho skladatelskou všestrannost, dále pastorálně laděný koncert komorních děl Franze Schuberta, Eugena Bozzy a Daria Milhauda a koncert profesorů Pražské konzervatoře, Ludmily Peterkové, Dany Vlachové, Aleše Kaňky, Emila Leichnera a Jana Páleníčka. Pod přísným utajením Systém propagace televizních programů zůstává záhadou. Některé pořady jsou dlouho dopředu bombasticky ohlašovány a přitom jde o věci, které mnohdy vůbec za reklamu nestojí, a naopak se programem často ve vší tichosti proplíží něco, co by

si trochu reklamy a tím i větší diváckou pozornost zasloužilo. To byl také příklad Čajkovského baletu Louskáček, uvedeného v průběhu března dokonce dvakrát. Protože baletní, stejně jako operní inscenace jsou na obrazovce čím dál větší vzácností, dalo by se očekávat, že při nejmenším jednou bude nasazen, když ne do hlavního, tedy alespoň do důležitého vysílacího času. Ale kdež! Poprvé na Louskáčka došlo v pátek před obědem, podruhé v pondělí po obědě. A ani jednou s nějakým výraznějším upozorněním. Přitom šlo o velmi zajímavé zpracování, o filmový záznam dnes již klasického nastudování Georga Balanchina s New York City Ballet. Choreografie se drží původního libreta, divertissment ve 2. dějství není přehlídkou národních tanců, nýbrž je ponecháno v Říši sladkostí. Marie neboli Mášenka zůstává v průběhu celého děje dívenkou, nemění se v primabalerinu, takže pas de deux patří Cukrové víle a jejímu kavalírovi (v technicky špičkovém provedení Darci Kistlerové a Damiana Woetzela). Partnerem malé Marie je tu připsaná postava Drossemlayerova synovečka v pohybově poněkud tuhém podání dětské hollywoodské hvězdy Macaulaye Culkina. Památku zemřelých umělců obvykle ČT uctívá pohotovou změnou programu a mimořádným uvedením nějakého archivního snímku nebo alespoň medailonu. Je neomluvitelné, že se to nestalo v případě tak zářné osobnosti české opery, jakou byla Maria Tauberová. ČT zaznamenala její lednové úmrtí téměř s dvouměsíčním zpožděním a navíc pouze v rámci čtrnáctideníku Terra musica. Fejeton Jana Králíka byl pravda velmi srdečný, ovšem vzhledem k historickému významu paní Tauberové nedůstojně krátký. Ve stejném vydání magazínu zapůsobilo příjemně setkání s houslařem Vladimírem Dufkem, „vlastencem“ zapadlým nejen obrazně, ale v daném příspěvku také doslova a velmi idylicky sněhem. Měsíčník Notes přinesl mj. reportáž z pobytu světoznámého klavíristy Eugéna Indjiče v Brně. Je uznávaným interpretem především pro oblast romantismu, proto se v rozhovoru s ním objevila také úvaha, nakolik právě tomuto repertoáru odpovídá a vyhovuje ostrý, jasný zvuk dnešních nástrojů. Při sledování ukázek z galakoncertu ruského baletu v Janáčkově opeře (např. bezchybných fouetté Oksany Kučerkové ve variaci Kitri z Dona Quijota) musela každého logicky napadnout otázka, zda brněnské studio ČT využilo ojedinělou příležitost a zaznamenalo večer celý. JAROSLAV SOMEŠ

31

D I VA D LO

Neznámá sestra známého titulu (Leoncavallova Bohéma ve Státní opeře Praha) Jeviště nemá soucit. Ať jde o operu, balet nebo činohru, nemilosrdně odhalí, byl-li titul nasazen z vnitřních, ryze tvůrčích pohnutek, anebo stál-li u zrodu inscenace nějaký vnější podnět, byť šlo třeba o upřímně míněnou teoretickou úvahu. Projekty, často velkoryse koncipované, ale už předem poznamenané svou spekulativností, nemívají dlouhý dech. Zdálo se, že do této kategorie bude

večerech. Přednost v uvedení byla dána Leoncavallovi – premiéra proběhla 13. 3. (Puccini přijde na řadu 24.4.) Připomeňme, že na stejné scéně, v tehdejším Novém německém divadle zazněla Leoncavallova Bohéma u nás poprvé v roce 1898 a že ji od té doby Praha neviděla. Jde o dílo opomíjené i renomovanými operními bedekry a v literatuře připomínané nanejvýš v souvislosti se stokrát šťastnější stejnojmennou konkurentkou od Pucciniho. Ani na italských scénách se Leoncavallova Bohéma neobjevuje nijak často (ojedinělé návraty odstartoval Francesco Molinari Pradelli v Neapoli v roce 1958). Tím větším překvapením je provedení ve Státní opeře Praha. Překvapením je především dílo samo. Ukázalo se totiž, že Z Leoncavallovy Bohémy: Miguelangelo Cavalcanti, Igor Jan, Denisa Hapatří k titulům, marová a Björn Larsson Foto Karel Kouba jejichž spolehlipatřit také nápad bývalého vedení Státní vou představu nemůže zprostředkovat opery Praha uvést cyklus komparativních sebelepší nahrávka a jimž dává plný titulů. Byl zahájen v minulé sezoně Do- smysl teprve jevištní provedení. S ním nem Giovannim Gazzanigovým a Mozar- Leoncavallova Bohéma přímo počítá tovým. Nápad spojit obě díla do jednoho i kompozičně. Jde o operu napsanou večera byl víc než nešťastný a skončil velmi chytře, nejen citem, ale i rozuuměleckým a nepochybně i kasovním mem, a zejména s velkým smyslem pro divadelní účinnost. Na jedné straně tu zní neúspěchem. Pokračováním v této sezoně je na- rozevláté melodie (vždy však rozvíjené studování dvojí Bohémy, Leoncavallovy s mírou) i krátké konverzační nápěvky a Pucciniho. Obě díla jsou komponována a hudba souznívá se situací, na druhé na stejný námět, Murgerův román Scény straně hudba zvýrazňuje situaci tím, že ze života bohémy, obě vznikala souběžně s ní kontrastuje, ba často ji přímo ironica měla premiéru v rozmezí jednoho roku ky „shazuje“. K tomu skladatel bohatě – Pucciniho opera 1896 v Turíně, Leon- využívá hudební situace a reminiscence, cavallova 1897 v Benátkách. Přesto prvá někdy se dokonce zdá, že paroduje sám už více než sto let spolehlivě plní operní sebe a své Komedianty. Tak dohadování domy, zatímco druhá prakticky zapadla. se o kávovaru končí gavotou, nadsazeně Státní opera Praha se rozhodla posta- dramatická hudba mění biliárovou sázvit obě díla proti sobě v samostatných ku v Boží soud, přípravy na bohémský

32

večírek vrcholí kvartetem à la Rossini a ve stejném stylu se na večírku zpívá kavatina. I když se odlehčená atmosféra prvních dvou dějství po pauze láme a děj nabývá stále tragičtější rozměr, kontrast mezi dramatickou situací a jejím hudebním podkresem pokračuje dál. V protikladu k Musettinu bolestnému dopisu na rozloučenou zní lehký valčík a Rudolf nejkrutěji zraňuje Mimi popěvkem o lásce. Skladatelův záměr navíc v průběhu celé opery podporuje nápaditě strukturovaná instrumentace s častým využíváním krátkých nástrojových sól. Tam, kde Leoncavallovi souputníci svou hudbou náladotvorně malovali a ilustrovali, jde on často proti ději. Je to postup, kterým vlastně předběhl svou dobu, postup velmi moderní. Možná právě od tohoto bodu se odvinula koncepce režiséra Romana Hovenbitzera. Děj, odehrávající se v Paříži mezi Štědrým dnem 1837 a 1838, posouvá do dnešní doby walkmanů, rychlovarných konvic, videokamer a videorekordérů, plastů, fastfoodů, ale také drog a bezdomovců. Rozhodně to není nezbytné, Leoncavallova opera by neztratila nic ze svých půvabů ani v původním hávu doby krále Ludvíka Filipa, ale časový posun je proveden důsledně, zbavuje dílo nádechu sentimentality a dodává mu existenciální ráz. Ten posiluje i jednoduchá architektonická výprava Pavla Bílka z namodralých stěn, jež čím dál víc svírají hrací prostor. Scénografické řešení tak souznívá se strukturou díla, ze kterého se s postupem děje vytrácí kaleidoskop žánrových figurek a ve hře zůstává pouze pět hlavních osob. Režie s příkladnou důsledností vypracovává v celé inscenaci průběžné jednání všech postav, sólistů i sboru. Do detailu dotažené jevištní akce podtrhují jak životnost díla, tak výrazně sociální vyznění Hovenbitzerova pojetí. Dirigent Hilary Griffiths ve svém hudebním nastudování úspěšně překonal nebezpečí motivické roztříštěnosti prvních dvou dějství a dokázal s nimi sjednotit druhou polovinu večera, jejíž atmosféra se po vnitřní i formální stránce prudce láme. Dalším z řady překvapení je, že se ve Státní opeře podařilo sestavit dvojí kvalitní obsazení, navíc odpovídající postavám díla také věkově a vzhledově. Pěvecky i herecky jsou zcela rovnocenné obě dámské alternace. Rozdíly tu lze proto hledat pouze v jemných odstínech představitelského pojetí ve spojení s charakterem

D I VA D LO

hlasu a psychofyzickým typem. Musette Denisy Hamarové působí razantněji a okázaleji, Tereza Babjaková je poněkud lyričtější, ale zároveň dodává roli větší vnitřní dramatičnost. Mimi Jitky Burgetové je křehce dívčí, téměř ještě dětská, od samého počátku si přináší na scénu trochu smutku, který v bohémském prostředí překrývá snahou o spontánnost. Výrazněji také vyhrává jak propadání narkotikům, tak postupující chorobu. Věra Kavanová-Poláchová ve stejné roli do party bohémů zřetelně zapadá, je plna přirozené bezprostřednosti a života a nepřichází zcela zlomena ani ve 3. dějství prosit Rudolfa o smír. Tím silnější a tragičtější je pak u ní zvrat v závěru opery, kdy se k přátelům vrací zemřít. Režie vychází těmto drobným odlišnostem vstříc a to nejen několika rozdíly kostýmování obou postav, ale také podstatným detailem v závěru opery, přeneseném z chudé mansardy na chodník v zákoutí pařížské ulice – Mimi Jitky Burgetové zůstává i v okamžiku smrti osamocena, Larssonův Rudolf je v té chvíli od ní odvrácen. V alternaci s Věrou Kavanovou-Poláchovou naopak Damir Basyrov ve stejném okamžiku tápe rukama po stěně směrem k umírající, „jeho“ Mimi byla nejen s ním, ale s celým okolím spjata víc.

Také obsazení pánských rolí jsou pěvecky na úrovni, premiérové (Igor Jan jako Marcello, Björn Larsson jako Rudolf, Miguelangelo Cavalcanti jako Schaunard) se pouze zdá být s inscenací více sžito. Jeví se kontrastnější jak v komediálních, tak v dramatických momentech. Po pěvecké stránce sice premiéra nezastihla Igora Jana v nejlepší kondici, na první repríze se ovšem představil v plné síle a slávě. Možná, že silou hýřil až příliš. V první, odlehčené polovině Marcello nemusí působit tak hrdinně, víc nuancí v hlasovém projevu by bylo v souladu s rozehráváním narůstání jeho vztahu k Musettě. Z ostatních postav vynikla především Eufemia v disco stylu ve výrazném podání Sylvy Čmugrové, chlapský Colline Františka Zahradníčka i jeho klukovštější alternace v podání Václava Sibery a obě přesně načrtnuté figurky Alfréda Hampela, kavárník Gaudenzio i domovník Durand. Problematických míst je v této zdařilé inscenaci málo. Z režijních nápadů k nim však rozhodně patří nadužití videorekordéru ve 3. dějství. Zprvu lze přijmout, že si Marcello promítá Musettinu tvář, ale když pak záběry běží dlouhé minuty dál i po jeho odchodu a nikdo si jich nevšímá, je to zbytečné, ba rušivé. Otazník

Zpátky na zkušebnu! Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem zažila takový průšvih, jakým byla první repríza Lazebníka sevillského v Liberci (12.3.). Kiksy v orchestru, nepřesné nástupy interpretů, rozsypané všechny (!) ansámbly. Anatolij Orel (Figaro) byl obzvláště ve formě: hrozivě se netrefoval ani rytmicky, ani intonačně. Ovšem rytmické nepřesnosti i falešné tóny se našly i u většiny ostatních, u kterých to právě nebývá zvykem (Jevhen Šokalo – Don Bartolo, Pavel Vančura – Don Jevhen Šokalo jako Doktor Bartolo Foto Karel Kubát Basilio). Většina inter-

pretů své role prostě neumí – a myslím si, že v takovéto podobě dirigent Martin Doubravský (zároveň šéf opery) Lazebníka vůbec neměl předložit divákům. Nic na tom nemění ani fakt, že další repríza (16.3.) nevyzněla tak katastrofálně: většina ansámblů se jakž takž temporytmicky srovnala, rytmicky přesnější byl i Anatolij Orel – ovšem s intonací bojuje stále a tentokráte zase poněkud zabloudil v duetu s Almavivou.

se vznáší také nad několika zásahy do partitury. Škrty v 1. dějství jsou prospěšné, vadí však citelné okleštění večírku na dvoře v 2. dějství, především zkrácení třídílné, vygradované bohémské hymny, která se zde proměnila v bezvýznamný čtyřveršový sboreček. Sporná je také úprava finále 3. dějství, z těžko pochopitelných důvodů odpadla árie Marcella, jedno z nejefektnějších čísel opery, a byla nahrazena Rudolfovým posměšným popěvkem, zpívaným za scénou. Také v závěru opery došlo v textu umírající Mimi ke škrtu úplně posledního verše, čímž byl narušen rým a navíc zmizela skladatelem jasně daná souvztažnost s koncem 1. dějství. Jistě by se dalo teď uvést srovnání Leoncavallovy Bohémy s Puccinim, ale nemělo by to valný smysl. Mohlo by to jednomu nebo druhému dílu zbytečně ublížit, v prvém případě okouzlením z prvního jevištního setkání, ve druhém zvykovým setrváváním na starých láskách, které nerezavějí. Obě díla nesporně mají svůj půvab, životaschopnost a divadelní účinnost, obě si zasluhují své místo na slunci. O Pucciniho Bohémě se to ví odjakživa, o Leoncavallově nás o tom Státní opera Praha právě přesvědčila. JAROSLAV SOMEŠ

Orchestr hrál opět s chybami – žádné pečlivé, detailní hudební nastudování, jen tak povšechně odehráno. Lehké, jiskřivé rossiniovské zpívání nepřevádějí ani ti, kteří role zvládají s menšími problémy – Miloslav Pelikán (Hrabě Almaviva) či Michiyo Keiko (Rosina). Na barevné scéně (paravány odkryjí stavebnicový pokojíček s klecí – věžičkou) se patrně měla odehrávat veselá taškařice výrazných figur: Rosinu např. vidí režisér Petr Palouš jako svéhlavou, panovačnou holčičku, která hází polštáři a ve vzteku nešetrně mlátí panenkou o stůl, Figaro má zelenou kštici a srdíčko na tváři, Don Bartolo mžourá za velkými brýlemi, na nohou střídá papuče křiklavých barev… Najdou se tu vtipné gagy, leč celkově představení plyne bez přesně vypointovaných situací – což přičítám tomu, že jevištní podoba není dotažená. Není divu, když interprety plně zaměstnává boj s notami. LENKA ŠALDOVÁ

33

D I VA D LO

Maškarní ples v Brně Maškarní ples nepatří mezi nejčastěji uváděné opery Giuseppe Verdiho, takže v hledišti brněnského divadla mohlo být na jeho premiéře 14. března jen málo těch, kteří pamatovali minulé brněnské nastudování, od něhož uplynulo už téměř půlstoletí (bylo uvedeno v březnu 1959). Tato dlouhá absence na brněnském jevišti byla pravděpodobně jedním z důvodů volby titulu k současnému nastudování, v němž nadto hned několik pěvců nalezlo skvělou příležitost k prezentování svých kvalit. Byla mezi nimi představitelka Amélie Tatiana Teslia (tato pěvkyně původem z Uzbekistánu se v Brně představila už jako znamenitá Aida, ale rovněž Janáčkova Káťa Kabanová), která prokázala, že má pro tuto úlohu jak odpovídající pěvecké, tak i výrazové prostředky. Také představitelky Ulriky (Jitka Zerhauová) a pážete Oskara (Jana Juríčková) odvedly vynikající výkony. Valentin Prolat vystoupil v roli Riccarda přes zřetelnou indispozici, ponechal si však nutnou rezervu a jeho výkon měl tedy stoupající úroveň. Vladimír Chmelo v úloze Renata pak patřil k těm pěvcům, pro něž byl dramaturgický výběr titulu snad přímo určen. Jeho projev dokonale naplňoval typ verdiovského barytonového oboru – ušlechtilého muže, jehož jednání pod tlakem špatně chápaných okolností vede k tragédii. Celkový dojem z inscenace dotvořili Jakub Tolaš (Silvano), Jurij Gorbunov (Samuel), Ladislav Mlejnek (Tom), Zoltán Korda (soudce) a Josef Škrobánek (Améliin sluha). Pod hudebním nastudováním opery se podepsal dirigent Ondrej Lenárd, který citlivě podporoval ideální vyklenutost zpěvních frází a současně dbal na dramatický tah – to vše v součinnosti s orchestrem i sborem (sbormistr Pavel Koňárek). Kostýmy Josefa Jelínka představují vždy „zaručenou kvalitu“, prozrazují okamžitě rukopis svého autora a podporují velkolepé vyznění díla; bylo tomu tak i tentokrát. Nové a působivé bylo výtvarné pojednání scény: Jan Štěpánek ji ponechal téměř prázdnou, s tím, že na ní umisťoval jen jeden či dva elementy: v prvním a posledním obraze to byl křišťálový lustr (rozdílných dimenzí), v dalších obrazech psací stoly se židlemi, ve scéně na popravišti

34

náznaky šibenic; vše mělo přísnou logiku, kterou postrádala pouze scéna u Ulriky, oproti libretu posunutá do volného prostoru před cikánské kočovné vozy, který sugestivnosti dění nic nepřidal, naopak působil při slovech „někdo klepe“ či „moje paní čeká venku“ komicky. Téměř prázdná scéna představovala ideální prostor pro pěvce, na něž se automaticky soustřeďovala pozornost. Poněkud rozporuplně však působila v tomto ohledu režijní práce Jana Štycha jr., jejímž určujícím rysem byla statičnost. Režisér, vycházející patrně z jevištní estetiky velké opery, chtěl touto statičností možná navodit představu tabló,

případně zdůraznit ještě více úlohu pěvců. Jeho režijní záměr však byl velmi málo čitelný. Vzhledem k tomu, že pohyb účinkujících byl povětšinou nahrazen pohybem točny, šlo o jakýsi zcizující, technizující prvek bez zřetelného opodstatnění. Je škoda, že z programů vymizelo někdejší „slovo režiséra“ objasňující režijní záměry: takto se může divák i recenzent pouze domnívat – k neprospěchu díla i režijní myšlenky. Ovšem režisérův nápad, aby Amélie při závěrečném děkování vedla za ruku bíle oděného syna, který jí v opeře zachránil život, byl rozkošný. JINDRA BÁRTOVÁ

V studni (v bazénu) Brněnská Komorní opera HF JAMU nabídla inscenaci Blodkovy opery V studni (premiéra dne 23.3., recenze reprízy 30.3.). V pojetí jedenadvacetiletého režiséra Pavola Juráše jde o příběh ze šedesátých let 20. století, takže sbor např. nejprve řádí při Suchého písničce Měla vlasy samou loknu. Veruna se s manželem Jankem vrací do vesničky, kde se poznali a kde spolu žijí Lidunka a Vojtěch. Celý původní příběh o pádu do studny se pantomimicky odehraje jako vzpomínka při předehře (na místě studny je nyní koupaliště), poté má jít o intriku dvou nespokojených manželek: Lidunka má svádět Janka (jsou spolu v kině na Zkrocení zlé ženy s Liz Taylorovou), pak ho ovšem mají obě ženy vytrestat. Jestliže jsem v souvislosti s festivalem Opera 2003 psala o zkostnatělém pojetí divadla na našich školách, na JAMU shledávám jiný problém (vzpomenu-li např. též inscenaci Monteverdiho Návratu Z inscenace…

Odysseova): režisér si vymyslí (třeba i velmi zajímavou) koncepci a roubuje ji na dílo, byť to se tomu leckde brání. Jurášova inscenace je velmi poutavá a vtipná: svatojánská noc je fantazijní scénou tancujících světýlek – svatojánských mušek, v proměněných situacích (piknik, návštěva kina…) se interpretům daří věcně, přirozeně jednat, takže žádné herectví prázdných gest. Studenti se na jevišti vyřádí a je znát, že hrají s chutí. Povzbudivé jsou pěvecké výkony studentů: především Barbary Oczkové v roli Lidunky – jiskřivý, ohebný soprán, ale též Martina Šujana (Janek) – kultivovaný, klidný projev, i Markéty Kubínové. Orchestr posluchačů hraje Nikolasovi Krůškovi dobře – tedy celkově příjemný dojem. Připadá mi jen nebezpečné, když se oceňuje celkový nápad a nebere se v potaz, že ve vztahu k tomu, co se zpívá, logika jevištního dění leckde velmi pokulhává. LENKA ŠALDOVÁ Foto Pavel Drábek

ZADÁNO PRO OLOMOUC

Dvořákova Olomouc Ve stejný den jako Pražské jaro začíná letos mezinárodní hudební festival V Olomouci Dvořákova Olomouc. Jak název festivalu napovídá, jeho dramaturgie je zaměřena především na hudbu Mistra Dvořáka. Letos proběhne teprve 2. ročník pod novým názvem, ale konání hudebního festivalu v měsíci květnu má v Olomouci již více než 40-letou tradici. V loňském roce došlo k transformaci festivalu z původního Olomouckého hudebního jara vznikla Dvořákova Olomouc. Po uspořádání festivalu pod novým názvem dokonce zazněly kritické hlasy o celorepublikových tendencích zaštiťovat se za každou cenu významnou osobností. Antonín Dvořák měl k Olomouci velmi významné, dalo by se říci nadstandardní vztahy, jež se projevovaly úzkou uměleckou spoluprácí s významným hudebně-pěveckým spolkem Žerotín. Svědčí o tom např. dedikace kantáty Svatá Ludmila právě Žerotínu, první kontinentální provedení jeho slavné Requiem v Olomouci nebo jeho čestné členství v Žerotínu. Zaštítění se tedy velkým jménem je v našem případě logické. Letos je věnován festival zpěvu v jeho nejrůznějších podobách. Vedle Dvořákova „mateřského“ Žerotína, v jehož tradici pokračuje Akademický sbor Žerotín při Moravské filharmonii Olomouc, vystoupí Pěvecké sdružení moravských učitelů, jež v tomto roce oslavuje 100 let od svého vzniku. Poprvé se v Olomouci představí Smíšený sbor opery ND moravskoslezského v Ostravě a na druhé straně vystoupí již poněkolikáté v Olomouci soubor Linha Singers. Dvořákova Olomouc bude zahájena tradičně dílem velkého Mistra, letos to bude jeho kantáta Svatební košile a zakončena Německým requiem Dvořákova velkého obdivovatele J. Brahmse. Uvedením kantáty Svatební košile pokračuje cyklus provedení všech Dvořákových kantát, jenž by měl vyvrcholit v příštím roce uvedením Requiem 1. 5. 2004, v den, kdy uplyne 100 let od Dvořákova úmrtí. Vedle vokálně instrumentálních koncertů se budou prezentovat špičky naší umělecké scény Wihamovo kvarteto a violoncellista Jiří Bárta. Samozřejmě že se na festivalu představí jeho umělecký garant a předseda čestného předsednictva Václav Hudeček, a to nejen jako čestný host, ale i ve svém houslovém recitálu sestaveném především z díla Antonína Dvořáka a dalších českých autorů. VLADISLAV KVAPIL ředitel Moravské filharmonie Olomouci

Komponovaný pořad v předvečer festivalu

Pátek 16. 5. 2003, 19.00, Reduta

Neděle 11. 5. 2003, 19.00, Reduta

TURNÉ 2003 Bárta hraje Dvořáka Jan Čech klavír, Jiří Bárta violoncello

Karel Hynek Mácha Máj Jan Tříska recitace, Jan Jiraský klavír režie Jan Kačer

Slavnostní zahájení Pondělí 12. 5. 2003, 19.00, Chrám sv. Mořice A. Dvořák Svatební košile kantáta na text K. J. Erbena Sólisté: Tatiana Teslia soprán, Tomáš Černý tenor Vladimír Chmelo bas Sbor Smíšený sbor Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Sbormistr Jurij Galatenko Moravská filharmonie Olomouc Dirigent Jaroslav Kyzlink

Sobota 17. 5. 2003, 19.00, Reduta Koncert v rámci celostátního setkání Kruhů přátel hudby W. A. Mozart Korunovační mše C dur, KV 317 Sólisté: Jana Juríčková soprán, Jana Štefáčková alt Zoltán Korda tenor, Zdeněk Plech bas Akademický sbor Žerotín, Olomoucký komorní orchestr Dirigent Pavel Koňárek Další program: J. Suk, B. Martinů, L. Janáček

Pondělí 19. 5. 2003, 19.00 Reduta Linha singers Umělecký vedoucí Jiří Linha Na programu: B. Marcello, G. F. Händel, Fr. Schubert, J. Linha, A. Košťál

Úterý 13. 5. 2003, 19.00, Reduta

Čtvrtek 22. 5. 2003, 19.00 Reduta

Koncert k 80. výročí Českého rozhlasu Houslový recitál Václava Hudečka Petr Adamec klavír Na programu: Fr. Benda, B. Martinů, L. Janáček, A. Dvořák, P. Sarasate

Wihanovo kvarteto Na programu: J. Haydn, M. Ravel, A. Dvořák

Čtvrtek 15. 5. 2003,19.00, Chrám sv. Michala Koncert ke 100. výročí vzniku PSMU Pěvecké sdružení moravských učitelů Sbormistr Lubomír Mátl Na programu: B. Smetana, L. Janáček, B. Martinů, G. P. Palestrina

Slavnostní zakončení Středa 28.5. 2003, 19.00 Chrám sv. Mořice G. Mahler Symfonie č. 10 Adagio J. Brahms Německé requiem Sólisté Miyuki Nishino soprán, Thomas Wittig baryton Sbor Philharmonia Chor Hamburg Moravská filharmonie Olomouc Dirigent Clemens-Christof Bergemann (Německo)

Festival se uskuteční za podpory Nadace Bohuslava Martinů a Nadace Leoše Janáčka

Z P R Á V Y Z D O M OVA

Úmrtí: Ve čtvrtek 20. 3. zemřel ve věku 53 let hudební publicista Jan Křtitel Sýkora. Proslavil se především v 60. letech jako jeden z nejoriginálnějších rockových publicistů, psal do Melodie, Aktualit Melodie, Studenta, působil i jako konferenciér beatových skupin, v 70. letech vystudoval scenáristiku na FAMU a věnoval se psaní scénářů pro televizi a Barrandov. K hudbě se vrátil v 80. letech napsáním několika hesel do Encyklopedie jazzu a populární hudby, v 90. letech měl vlastní dubbingové studio JAKS. (vla)

Hudba v Praze SLOVENSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR BOHDANA WARCHALA hrál (8. 4.) v Rudolfinu (J. F. Fischer, Šostakovič, Grieg, Respighi) v cyklu komorních orchestrů pořádaném Českou filharmonií. Spolupořádal Slovenský institut v Praze. MOYZESOVO KVARTETO s Martou Beňačkovou vystoupilo (2. 4.) v Sále Martinů na koncertě nazvaném Slovenská moderna 20. storočia a uspořádaném k 10. výročí vzniku Slovenské republiky. DANIELA KOSINOVÁ měla dvě absolventská vystoupení, jimiž uzavřela studium varhan u J. Tůmy. V Sále Martinů hrála (14. 3.) s Jihočeskou komorní filharmonií (Poulenc) a (24. 4.) tam měla sólový recitál (Bach, Eben, Messiaen). ABSOLVENTSKÝ KONCERT měly (1. 4.) na pražské konzervatoři sopranistky Marie Pšeničková a Lucie Mlynářová a houslistky Eva Melíšková a Tamara Polakovičová (Mozart, Chausson, Mascagni, Verdi, Brahms). COLLEGIUM MARIANUM a Týnská vyšší odborná škola uspořádaly (27. 3.) v Barokním knihovním sále v Melantrichově ulici benefiční koncert na obnovu povodněmi poškozeného knihovního fondu Národního muzea – Českého muzea hudby (Telemann, Krebs, C. Ph. E. Bach). Účinkovali H. Zemanová, J. Semerádová, P. Korfeld a M. Štryncl). ZUZANA RŮŽIČKOVÁ byla (25. 3.) sólistkou programu Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Pod taktovkou Rastislava Štúra hrála v Rudolfinu Concert champêtre od Francise Poulenka. SUI VESAN, nová tvář slovenské world music, vystoupí (15. 5.) v Pa-

36

GERD ALBRECHT poprvé po letech opět vystoupí s Českou filharmonií, a to v příští sezoně. Podnětem k obnovení spolupráce byl záměr dokončit nahrávání kompletu symfonií Antona Brucknera. „Nejde o to, že bychom chtěli oživovat stará rezidua,“ řekl ředitel Vác-

Německa (Wagner, Bruch, Beethoven). Sólistkou byla houslistka Shizuka Ishikawa. – Koncert pojmenovaný Výlet do Itálie (27. 3.) a dirigovaný Františkem Vajnarem byl výběrem slavných operních árií. Sólisty byli američtí pěvci Jan Foster, Laura Pilarski, Fran Bjorneby Kraemer, Jacob Friesen, Liam Bonner a Miguel

láci Akropolis. Debutové album vydala v roce 2001 v Bratislavě. Vystupuje většinou sama s kytarou, výjimečně za doprovodu bicích. Před rokem koncertovala v Bratislavě s J. Stivínem. GUTTA MUSICAE uzavřela účinkování ve Studiu Ypsilon v této sezoně (4. 4.) koncertem v 17:17, při němž zazněly dvě komorní barokní miniopery – O vyhnané pravdě od Josepha Schreiera a Píseň o císaři Josefovi připisovaná V. J. Dusíkovi. Program doplnily další „veselé kousky“: kramářská píseň, Óda na metronom či Čtverka pro troje housle a basičku. DEVADESÁTILETÝ JEAN FOURNET má být nejstarším dirigentem nadcházející 108. koncertní sezony České filharmonie. Jeho spoluúčinkování při podzimním zájezdu bylo přáním japonské strany a vystoupí i v Praze. Fournet se s Českou filharmonií představil poprvé už v roce 1947. Filharmonici letos vystoupí na festivalu Pražský podzim. S ohledem na tuto každoroční koncertní přehlídku se také vedení orchestru rozhodlo začínat nadále své abonentní řady v podstatě až od října. Počátkem září však vždy zahájí sezonu při výročí narození Antonína Dvořáka koncertem z české hudby. Mezi význačnými hosty příští sezony figuruje světoznámý britský dirigent John Eliot Gardiner. S filharmonií letos už podruhé vystoupí na Pražském jaru a spolupracovali i na Salcburském festivalu, avšak abonentům v Rudolfinu se představí poprvé. Vedle nového šéfdirigenta Zdeňka Mácala zůstává smluvně svázán s filharmonií už jen šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Vladimír Válek.

V předvečer mimořádného koncertu Kühnova dětského sboru, pořádaného 26. 3. k jeho sedmdesátinám (M. Keprt: Missa brevis, J. Teml: Žalm 136, I. Kurz: Stabat mater, J. Hanuš: Písničky ze sna, Z. Šesták: Vítej, slunko líbezné a O. Mácha: Slavnosti jara, pásmo písní a tanců), zahájili (zleva) prof. Jiří Chvála, MgA. Daniela Růžková a prof. Václav Riedlbauch výstavu – 70 let Kühnova dětského sboru. Výstavu, situovanou do levého respiria v prvním patře Rudolfina (26. 3.–11. 5.), bylo a ještě je možné několik dnů navštívit vždy v době konání koncertů ve Dvořákově síni. V rámci koncertu se rovněž pokřtilo nové dvojcédé „Kühňat“: vydala jej pražská AMU a do života přivítali generální ředitel České filharmonie, prof. Václav Riedlbauch a ředitel Pražského jara, který se ujal role kmotra, ing. Roman Bělor. Foto Zdeněk Chrapek lav Riedlbauch a vyloučil úvahy o Albrechtově návratu na post šéfdirigenta. Filharmonie na německém trhu narážela na zdrženlivost a na náznaky toho, že Česká filharmonie má u německé hudby „vroubek“. V německém tisku se psalo, že český orchestr „vyhnal“ německého dirigenta. „Balonek, který jsme pozváním Gerda Albrechta vyslali, měl hned konkrétní odezvy. Naznačují, že jsme udělali dobře,“ uvedl Riedlbauch.

Hudba v Čechách FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ nazvala abonentní koncert (6. 3.) uspořádaný ve svém sále a řízený Ondřejem Kukalem Výlet do

Hernandez Bautista. – Výletem na sever byl program (24. 4.) řízený Miriam Němcovou a mající za sólistu houslistu Martina Válka (Nielsen, Sibelius, Grieg). PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR spoluúčinkoval (13. 4.) v královéhradeckém kostele Božského Srdce Páně s Filharmonií Hradec Králové pod taktovkou Miriam Němcové při uvedení Beethovenova oratoria Kristus na hoře Olivetské. Za sólisty pozval Ludmilu Vernerovou, Martina Hostettlera a Marc-Oliviera Oetterliho.

Hudba na Moravě a ve Slezsku KLUB MORAVSKÝCH SKLADATELŮ uspořádal (18. 3.) v Brně

Z P R Á V Y Z D O M OVA koncert k životnímu jubileu pianisty, skladatele, hudebního redaktora a dramaturga Jana Šimíčka. Zazněly při něm jeho Letovické dialogy pro klarinet a klavír (Dana a Emil Drápelovi), Čtyři obrazy pro dechové trio (H. Bartoníková, Emil Drápela, Roman Novozámský) a v premiéře klavírní sonáta č. 2 „Ludmila“ (Jan Jiraský). Vedle toho zazněly i skladby Milana Hakla a Milana Slimáčka.

(17. 4.) pod taktovkou Pavla Koňárka a Poctu Berliozovi k 200. výročí narození (24. 4.) s jeho Fantastickou symfonií; Schumannův klavírní koncert v tomto programu řízeném v Redutě Františkem Preislerem hrál Martin Kasík. – Do Mozartova sálu (28. 4.) pořadatelé ohlásili koncert (Haydn, Milhaud, Ibert, Bendové, Nudera, Arnold, Webber) souboru Arion Quintet (Jana Tutková – flétna, Lenka Filová – hoboj, Aleš Janeček – klarinet, Michaela Roháčová – lesní roh, Vlastimil Hrda – fagot).

Z MNOHA HUDEBNÍCH AKCÍ z ledna, února a března, které se odehrály v Brně a jsou dílem „mladých – začínajících a talentovaných“, stojí za zmínku koncert gambové a houslové třídy Akademie staré hudby (27. 2., letohrádek Mitrovských), vydařený Černobílý taneční večer JAMU (4. 3., klub Fléda), „zákulisní“ improvizace Zdeňka Krále a vystoupení Czaldy-waldy kvartetu v Kleinově paláci (20. 3., 3. 3. v rámci pořadů Malého divadla hudby, které organizuje Tomáš Kučera). Z nepřeberného množství absolvenských výkonů studentů JAMU zaujala symfonie o šesti větách Markéty Dvořákové s názvem Vody (30. 1., v Besedním domě hrála Státní filharmonie Brno). Z dalších prezentací vzbudily pozornost multimediální scénické projekty posluchačů operní režie Roka Rappla a Magdaleny Krčkové (18. a 19. studio Devítka).

MEZINÁRODNÍ VARHANNÍ FESTIVAL barokní hudby se v Opavě uskuteční (1.--29. 5.) jako série koncertů v kostele sv. Ducha. U královského nástroje se vystřídají Tomáš Thon, Marie-France Messager, Julian Gembalski a Ulrike Weidinger. Jaroslav Tůma připravil koncert do minoritského kláštera, a to s repertoárem hraným kdysi na klavichord.

FESTIVAL ZÁKLADNÍCH UMĚLECKÝCH ŠKOL města Brna, jehož desátý ročník zahájil (3. 4.) v besedním domě koncert Symfonického orchestru základních uměleckých škol města Brna, pomůže oslovit širší veřejnost a upozornit podle pořadatelů, že ucelená koncepce ZUŠ, stabilní úroveň a vysoká efektivita tohoto vzdělávání je ve světě ojedinělým a oceňovaným projektem. Brněnské ZUŠ navštěvuje v tomto školním roce 7841 žáků. Orchestr vznikl v roce 1994 z iniciativy několika ředitelů ZUŠ. Součástí festivalu byly výstavy i další koncerty. Například v chrámu sv. Augustina se (6. 4.) uskutečnilo společné vystoupení žáků učících se hře na varhany. Festival ukončí (13. 5.) koncert pěveckých sborů. MORAVSKÁ FILHARMONIE OLOMOUC připravila na duben velikonoční koncert s Rossiniho Stabat mater

Divadlo PĚVKYNĚ LUDMILA DVOŘÁKOVÁ převzala (22. 3.) Cenu Thálie za celoživotní dílo v operním oboru. Většinu své umělecké dráhy, a to až do roku 1985, působila jako sólistka Státní opery v Berlíně, kde má dosud druhý domov. V letech 1954 až 1957 byla členkou opery Národního divadla v Praze a poté dvě sezony Slovenského národního divadla v Bratislavě. Hostovala ve Vídni a v Mnichově, na wagnerovských slavnostech v Bayreuthu a v Metropolitní opeře v New Yorku. Naposledy veřejně vystoupila na scéně v září 1989 se stuttgartskou operou. – Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v operním oboru dosud získali Karel Berman, Maria Tauberová, Karel Kalaš, Libuše Domanínská, Ivo Žídek, Milada Šubrtová, Jiří Zahradníček, Ivana Mixová a Richard Novák. NOSITELI CENY THALIE se za rok 2002 stali v operním oboru Regina Renzová-Jürgensová (role Marie – Marietty v díle Ericha Wolfganga Korngolda Mrtvé město, Janáčkova opera, Brno) a Pavel Kamas (role Franka v díle Ericha Wolfganga Korngolda Mrtvé město, Ja-

náčkova opera, Brno); v operetě, muzikálu a jiných hudebně dramatických žánrech Daniela Šinkorová (role Zuzany v muzikálu Kristián, Národní divadlo, Brno) a Jiří Horký (role Dona Quijota v muzikálu Muž z kraje La Mancha, Národní divadlo, Brno); v baletu a pantomimě a jiných tanečně dramatických žánrech Hana Litterová (role carevny Anastázie v baletu Ivan Hrozný, Národní divadlo, Brno) a Alexander Katsapov (titulní role v baletu Ivan Hrozný, Národní divadlo, Brno).

Různé

fakultě Univerzity Karlovy vystudovala obor teorie a provozovací praxe staré hudby. Pro soubor Collegium Marianum se věnuje intenzivní badatelské činnosti v českých i zahraničních archivech, připravuje dramaturgii jeho programů a hraje s ním. Vystupuje také s dalšími specializovanými soubory, v Čechách mimo jiné s Musicou Floreou. Organizuje na Týnské vyšší odborné škole interpretační kurzy. PAVEL ŠPORCL koncertoval koncem března v New Yorku. V Tokiu pak nahrával pro společnost Universal Japan, své první CD určené speciálně pro tamní gramofonový trh. Během českého zimního turné letos Šporcl převzal zlatou a platinovou desku Supraphonu. Firma informovala, že ve spolupráci s Českým centrem ve Francii a francouzským distributorem zvukových nosičů Abeille Musique připravila pro Šporcla na 11. a 12. dubna koncerty v Paříži. V květnu má být houslista pět dnů v Moskvě, kde se představí v ko-

PŘÍTOMNOST, sdružení pro současnou hudbu, zvolila předsedou po Pavlu Trojanovi skladatele a pedagoga Eduarda Doušu. Členy nového výboru jsou dále E. Benešová, V. Clar, L. Dřevíkovský, J. Feld, A. Katmeridu, O. Kvěch, M. Macourek, V. Mojžíš a P. Trojan). – Přítomnost během roku zorganizuje více než desítku koncertů. Sdružení, jehož tradice sahá do období meziválečné hudební moderny, obnovilo na počátku 90. let 20. století činnost přerušenou Ze 3. koncertu cyklu Pražské komorní filharmonie komunisty.

pro rodiče s dětmi, nazvaného „Na co hraje orches-

JANA SEMERÁDO- tr“. Tentokrát zněl podtitul sobotního dopoledne, při VÁ, hráčka na ba- němž Filharmonii řídil Jakub Hrůša, Trubači troubili rokní příčnou flétnu a jako vždy jej připravil a uváděl ředitel PKF, dr. Ilja Foto Zdeněk Chrapek a umělecká vedou- Šmíd alias Karel IV. cí pražského souboru staré hud- morním programu s klavíristou Petby Collegium Marianum, získala rem Jiříkovským. Počátkem června v březnu v Magdeburku na meziná- se na týden vrátí do Japonska. Šporrodní soutěži historických dřevěných cl se během dubna a května objevuje dechových nástrojů třetí cenu. Praž- také na několika místech před česská Týnská škola informovala, že Se- kým publikem – v Praze, Zlíně, na merádová obhájila ocenění v konku- zámku Kozel na Plzeňsku, v Liberci, renci 65 účastníků z 21 zemí. První Znojmě, Ústí nad Orlicí, Ústí nad Lacena v soutěži nebyla udělena a dru- bem, Turnově a v Ostravě. Nové CD hou cenu dostal hráč na zobcovou Pavla Šporcla vyjde na konci září. Jde flétnu. Jana Semerádová studovala o nahrávku houslových koncertů Anhru na barokní příčnou flétnu na Krá- tonína Dvořáka a Petra Iljiče Čajkovlovské konzervatoři v nizozemském ského s Českou filharmonií a diriHaagu. Je také absolventkou praž- genty Vladimirem Ashkenazym a Jiské konzervatoře a na Filozofické řím Bělohlávkem.

37

ZE ZAHRANIČÍ

Dallapiccolův Vězeň ve Vídni

Ředitelská éra Dominiqua Menthy, který ve vídeňské Lidové opeře nastoupil roku 1999, byla častým terčem kritiky pro nekoncepčnost dramaturgie, preferování operety a muzikálu před operou, pro výběr kontroverzních režisérských osobností, na jeho hlavu se však snášela i řada dalších výtek. Na konci jeho funkčního období se mu ale

Z inscenace Dallapiccolova Vězně Foto archív

poklonili i nejzarytější odpůrci. Za inscenaci opery Luigiho Dallapiccoly Vězeň (Il prigioniero) si opravdu zaslouží, aby se o něm jako o intendantu mluvilo v dobrém. Dallapiccolova aktovka je z konce čtyřicátých let (koncertně byla premiérována v Turinu v prosinci 1949, scénicky ve Florencii 20. května 1950, obě provedení řídil Hermann Scherchen). Námětově souvisí s dalšími skladatelovými díly té doby – Canti di prigiona (Písně vězení, 1941) a Canti di liberazione (Písně svobody, 1951). Dallapiccola, narozený roku 1904 v ještě tehdy rakouské Istrii, zažil na konci první světové války internaci celé rodiny. Jak sám říká, i proto se svoboda, její hledání a uplatňování práva na ni prolíná celou jeho tvorbou. Libreto Vězně si napsal skladatel sám s použitím předloh Villierse dÍsle-Adama a Charlese de Costera. Pozadím děje je povstání gézů proti španělské inkvizici v 16. století; sám děj je však nekonkrétní, postavy nemají jména, jsou zástupnými symboly.

38

Režisérka Tatjana Gürbaca pochází z Turecka, i její životní osud byl konfrontován s upíráním nejpřirozenějšího práva člověka („…můj otec a já, ač turečtí občané, jsme léta z politických důvodů nesměli do Turecka vstoupit.“). K režijnímu řešení existenciálního problému díla ji kromě jiného dovedla četba Alberta Camuse a Jeana Paula Sartra. Za spolupráce s výtvarníkem (Werner Hutterli) a dirigentem Thomasem Hengelbrockem vytvořila čistý, soustředěný tvar. Opera je psána pro čtyři postavy, z nichž jedna je dvojrolí: Matka se v úvodním monologu loučí s uvězněným synem, pronásledována snem tuší, že ho vidí naposledy. Vězeň však si chce zachovat naději – vždyť jej žalářník nazval „bratře“. Když najde dveře žaláře otevřené, využije nabízející se svobody. Je však zastaven velkým inkvizitorem, v němž poznává svého žalářníka. Jeho cesta vede místo ke svobodě na hranici. Dallapiccola, ve svých dvaceti letech okouzlen Schönbergovým Pierrotem lunairem, se po dalších deseti letech dopracoval k vlastnímu systému dvanáctitónové kompozice. Pevný řád, který takový systém dává, se nevylučuje se zpěvnou melodií, jeho vokální linka i instrumentace jsou neobyčejně expresivní, pokud jde o dramatickou složku hudby, je případné srovnávání Vězně s Schönbergovým Jákobovým žebříkem. K působivosti přispělo scénické řešení – perspektiva silnice vedoucí do neznáma, stříbrošedé nasvícení

modravých kostýmů a trvalý „plovoucí“ pohyb sboru, který činil dojem chvějící se rozostřené faty morgany (světla Frank Sobotta, kostýmy Ingrid Erb). Silnice je pro režisérku symbolem zdánlivé svobody: „Po dlouhé, nekonečné betonové ploše se můžeme řítit od obzoru k obzoru bez rychlostního limitu – ve skutečnosti však si nemůžeme zvolit vlastní cestu: existuje jen jeden směr. Silnice lidi rozděluje. Už se nepotkávají, ale míjejí se a mizí v prázdnotě.“ Představení je zarámováno úvodním sborem z Bachových Matoušových pašijí, jehož rytmus vychází ze zvuku lidského srdce, a jím také končí. Spojení obou děl tak podtrhlo symboliku smrti jako vykoupení. Režisérka nevidí vězňovu cestu na hranici jako konec, ale jako „dosažení vytoužené svobody, … tělo umírá, ale myšlenka žije dál, stejně jako naděje, že se poměry světa mohou změnit, jestliže se všichni přičiníme“. Onu věčnou myšlenku a naději symbolizuje papírová vlaštovka, kterou si vězeň skládá ve vězení a na konci ji pohozenou zvedá malý chlapec. Tíha hodinového díla spočívá především na představiteli Vězně, kterým byl ve všech směrech vynikající Sebastian Holecek. Jeho protihráčem s menším, avšak o nic snazším partem byl neméně výborně obsazený Kurt Schreibmeyer, úvodní monolog Matky vybavila Khatuna Mikaberidze mnoha nuancemi. Sbor, jenž svým neustálým „beztížným“ pohybem byl i součástí výtvarné složky, byl posílen o chlapecký sbor Sängerknaben a komparzisty. VLASTA REITTEREROVÁ

DAYBREAK aneb JITRO v USA The Daybreak, tak překládá název královéhradeckého dětského sboru JITRO pensylvánská koncertní manažerka Joan Rile pro jeho pravidelné koncertní cykly v USA. Od roku 1990 cestoval dívčí sbor do Spojených států v letošním březnu už poosmé. Během těchto cest sboristky okouzlovaly pověstnou hudební perfekcí a muzikalitou specializované i řadové publikum ve významných koncertních sálech amerického Středozápadu a východního pobřeží. Kronika už zaznamenává celkem 154 samostatných koncertů. Sbor má „své“ publikum v Chicagu, Dallasu, Geneve, New Yorku nebo v San

Antoniu. Už tehdy (1993) psal E. Pierce ze San Francisco Concert Choral College o “úžasném vystoupení na sjezdu Amerických sbormistrů. Tónová brilance, intonace, muzikalita a vitalita JITRA je v mých zkušenostech s ničím nesrovnatelná”. Velké uznání vyjádřily při jiných příležitostech, zpravidla při nahrávání CD, i domácí osobnosti. „Ta Vaše nahrávka mého propria In Conceptione immaculata B.M.V. mě i mou manželku úplně nadchla, když jsme ji spolu poslouchali. Je to naprosto perfektní, s výborným tempem a čistotou a vřelostí zpěvu.“ (Petr Eben). „Ty děvčata a slečny Vám docela závidím.“

ZE ZAHRANIČÍ

Jitro

(Petr Řezníček). „Děti jsou skvělé, zpívají dokonale čistě, s lehkostí, udivující v tak obtížné skladbě.“ (Ilja Hurník). Ačkoliv by se mohlo zdát, že dramaturgie „amerických“ koncertů sází zpravidla na sborové hity typu aranžmá Dvořákova Larga nebo nacionální muzikálové melodie Give Me Your Tired, Your Poor (Irving Berlin), prozradí pohled do tištěných programů, že sbormistr prof. Jiří Skopal tentokrát prověřoval kompozičně nejzávažnější, interpretačně nejobtížnější a posluchačsky nejkoncentrovanější polohu sborového repertoáru i jako reprezentativní vzorek současné světové a české hudby zároveň. Na jediném koncertě v San Antoniu se tak mj. objevily: Palestrinovo Stabat Mater, Twardowského Alleluja, Badingsovo Kyrie, výběr ze Studánek Martinů, Máchovo Hoj, hura, hoj a Lukášův Věneček. Repertoár, který JITRO nashromáždilo za mnoho let soutěžení a koncertování. Zcela výjimečný ohlas mělo však Te laudamus Jana Jiráska (*1955), t. č. vyučujícího kompozici na Colorado College v USA. Jirásek dostával od počátku 90. let pozvání na mezinárodní festivaly a objednávky od prestižních světových institucí, mezi jinými zakázku na dokomponování válkou zničeného díla Carl Orffa (St. Luke Passion podle rukopisu J. S. Bacha, premiéra 1996). Jan Jirásek je dvojnásobným nositelem Českého lva za filmovou hudbu a s J. Skopalem a jeho sbory realizoval už tři samostatná CD.

tato událost v české i světové hudbě současnosti nějakou obdobu? Uměleckým vedoucím a sbormistrem sboru JITRO je prof. Jiří Skopal (*1947), zakladatel tělesa v roce 1977, profesor Univerzity Hradec Králové a Muž roku 1993 (Raleigh Institute, NC). Sboru připsaly třináckrát (!) vítězství mezinárodní poroty světových sborových prestižních soutěží mj. v Llangolenu (1988), Nantes (1989), Leccu (1990) a Neerpeltu (1996). Dvakrát JITRO obdivoval Sjezd amerických sborových dirigentů (1993, 2000). Z každoročních konkurzů nejmenších zpěváků ve „zpívajícím domečku“ v Gayerových kasárnách v Hradci Králové přicházejí předškoláci do přípravného sboru Broučci, prvňáčkové do Světlušek, Skřivánci „áčko“ jsou z druhých a Skřivánci „béčko“ Foto archív ze třetích tříd a ještě starší jsou čtvrťáci a páťáci ve Vlčích mácích. Vždy sázel na jednoduchost pojetí, čistotu sazby a barevnost dětských hlasů. Te lau- Odtud vede „kariéra“ do koncertního damus nese dedikaci „Jiřímu Skopalovi“, sboru JITRO. A od roku 1997 už ani který ji s JITREM premiéroval 7. 2. 1999 tady cesta nekončí. Ženský, později v St. Bartholomew’s Church na newyor- smíšený sbor JITRO nabízí pokračování ském Manhattanu. Tento chvalozpěv absolventům. „Mám děti rád a obdivuji je“, říká sborposluchače doslova fascinoval. Samy děti si psaly o Jiráskově Te laudamus do mistr, který na principech odpovědnosti, svých deníků jako o nejoblíbenější sklad- poctivosti, důslednosti, nesmlouvavé cesbě. Stalo se něco neobvyklého: Osm set ty za uměleckou vizí a respektem k uměposluchačů texaského Corpus Christi leckému dílu vychoval tisíce muzikantů, celkem devětkrát povstalo při obdivném stovky zpěváků a desítky sbormistrů. STANISLAV BOHADLO potlesku po Jiráskově hudbě. Má vůbec

Mezinárodní klavírní kurzy Antonína Kubálka Zlaté Hory v Jeseníkách (Česká republika)

7.--17. 7. 2003 Pedagogické zastoupení mistrovských klavírních kurzů: Umělecký vedoucí Antonín Kubálek – Toronto (Kanada) Umělecký vedoucí Milan Kymlička – Toronto (Kanada) Mgr. Eva Horáková – Konzervatoř Brno (Česká republika) Prof. Zdeněk Hnát – JAMU Brno (Česká republika) Více najdete na: www.kubalekpianocourses.com Kontakt a informace: Jarmila Graošová + 420 603 971 218 + 420 584 409 125 E-mail:[email protected]

39

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ

Festivaly PAMÁTCE SKLADATELŮ ZAVRAŽDĚNÝCH BĚHEM HOLOCAUSTU byl zasvěcen cyklus, zahájený v New Yorku o třetím březnovém víkendu operou Císař z Atlantidy od Viktora Ullmanna v Newyorské ústřední synagoze. Programy cyklu, který koncipoval americký dirigent James Conlon, se odehrály v řadě amerických měst. Conlon, jenž se do rodného New Yorku vrátí příští rok po dvaceti letech, kdy dirigoval v Evropě, řekl, že cílem tohoto projektu je propagace děl, které by se měly stát stálou součástí repertoáru. „Pokud se o to nepokusíme“, řekl Conlon, „přiřkneme tím nacistům vítězství za to, že jsme dovolili tuto hudbu pohřbít“. Ullmannovu operu objevil Conlon díky svému zájmu o Zemlinského, který byl Ullmannem velmi ovlivněn. Dalšími stěžejními autory projektu jsou vedle Alexandra Zemlinského Pavel Haas a Hans Krása. FESTIVAL ZLATÉ MASKY LETOS POPRVÉ V ST. PETERSBURGU. Festival s udílením cen Zlatá maska, který se od roku 1994 konal v Moskvě, se letos poprvé uskutečnil v Petrohradě (27.3.--14.4.) vzhledem k 300. výročí založení města. Nominováno bylo šest operních, pět baletních a dvě operetní inscenace. Původně byly v nominaci i Mozartovy Cosi fan tutte v produkci Mariinského divadla, to však posléze nominaci této opery stáhlo, údajně proto, že pro plánované festivalové představení nemělo pohromadě všechny sólisty. Hovoří se ale o tom, že Cosi, značně kritizované v tisku po své premiéře, by zcela jistě nedosáhly na vítězství jako vloni petrohradská Pověst o neviditelném městě Kitěži, a proto Mariinské svou nominaci zrušilo. Ve hře tak zůstaly: Bergova Lulu (moskevská Helikon Opera), Pucciniho Madama Butterfly (moskevské Hudební divadlo Stanislavského a Němiroviče-Dančenka), Belliniho Norma (divadlo Jerevan, Arménie), Bizetova Carmen (Novosibirské divadlo opery a baletu), další Madama Butterfly (Hudební divadlo v Rostově na Donu) a Brittenova opera Turn of the Screw (Jekatěrinburské experimentální hudební divadlo).

40

FESTIVAL V AIX-EN-PROVENCE zahrne pět nových produkcí: zahajovací inscenací bude Bergův Wozzeck (4. 7.), následují Únos ze serailu, La traviata, Les tréteaux de Maitre Pierre (Manuel de Falla), Stravinského Lišák a Schönbergův Pierrot Lunaire. Současnou operu bude reprezentovat Kyrielle du sentiment des choses od mladého francouzského skladatele Francoise Sarhana. MEZINÁRODNÍFESTIVALVĚNOVANÝ PAMÁTCE SVJATOSLAVA RICHTERA, se uskutečnil v jeho rodném městě Žitomiru na Ukrajině (18.--2. 3.). Festival se konal letos již popáté, nicméně poprvé s mezinárodním statusem. Součástí byla i mezinárodní soutěž, jíž se zúčastnili mladí klavíristé (10--14 let) z Ruska, Polska, Číny, Moldávie, Běloruska a Ukrajiny. Na zahajovacím koncertu hrál dvojnásobný laureát Čajkovského soutěže v Moskvě, Vadim Rudenko, a další renomovaný umělec Andrej Dijev, spoluúčinkoval Ukrajinský symfonický orchestr pod vedením Viktora Zdorenka. 65. HUDEBNÍ FESTIVAL VE ŠTRASBURKU (6.--28. 6.) bude ve znamení oslav 200. výročí narození Hectora Berlioze. Na zahajovacím koncertě zazní jeho Requiem se 140 orchestrálními hráči a 240 sboristy pod taktovkou Jana Lathama-Koeniga. Na programu jsou dále Les nuits d´été, Romeo a Julie (Filharmonie Monte Carlo s Markem Janowskim) a Fantastická symfonie (Mnichovská filharmonie s Jamesem Levinem). Závěrečný koncert nabídne Beethovenovu Devátou s Jihozápadním německým rozhlasovým orchestrem a Michaelem Gielenem. VELIKONOČNÍ FESTIVAL V MOSKVĚ (27. 4.--10. 5.) zahrnul více než 40 koncertů. Festival vloni založil dirigent Valerij Gergiev a jeho orchestr Kirovova divadla i letos hrál v řadě symfonických koncertů. Program zahrnul mj. Stravinského Svatby, Šostakovičovu Čtvrtou symfonii a Šeherezádu Rimského-Korsakova. Vrcholem festivalu byl Musorgského Boris Godunov (4. 5.) v Kremlu se sólisty, sborem a orchestrem Mariinského divadla. Program doplnila řada sborových koncertů v pravoslavných chrámech s umělci z Bulharska, Řecka, Srbska a Gruzie.

Divadlo PAŘÍŽSKÁ OPERA oznámila plány na sezonu 2003/04. Ta nabídne mj. Straussovo Capriccio s Renée Fleming v roli Hraběnky, dále nové inscenace Trubadúra, Salome, Ariadny na Naxu, Otella, Ravelovy Španělské hodinky, Pucciniho Gianni Schicchi a světovou premiéru opery LÉspace dernier od Matthiase Pintschera. Sezona 2003/04 je poslední sezonou šéfdirigenta Jamese Conlona a generálního ředitele Hughuese Galla. AUSTRALSKÁ STÁTNÍ OPERA získala od individuálních donátorů půl milionu australských dolarů pro inscenaci Wagnerova Prstenu Nibelungů v roce 2004. Bude to vůbec první uvedení celé tetralogie v Austrálii. OPERA OSVALDA GOJILOVA o posledních dnech španělského dramatika Federika Garcii Lorky bude premiérována na letošním letním festivalu v Tanglewoodu. OPERNÍ DŮM V GRAZU oznámil, že v sezoně 2003/04 uvede nové inscenace Wagnerova Parsifalu a Sweeney Todd od Stephena Sondheima. Režie Wagnerova díla (premiéra 27.9.) se ujme David Alden, známý svými kontroverzními interpretacemi Wagnerových oper v mnichovské Bavorské státní opeře. Sondheimova broadwayská opera bude uvedena 15.11. Hudební ředitel Philippe Jordan bude dirigovat kromě Wagnera také Kouzelnou flétnu v režii Daniela Slatera a Verdiho Otella v koprodukci s operou v Ulmu. Dalšími koprodukcemi budou Stravinského Život prostopášníka (s Teatro Lirico v Trieste), Pucciniho Il trittico (s operou v Karlsruhe) a uvedena bude také kolínská inscenace Donizettiho Dona Pasquala. LONDÝNSKÁ OPERA COVENT GARDEN oznámila snížení cen za nejdražší vstupenky o čtvrtinu. Nejvyšší cena za lístek na nejpopulárnější inscenace bude tak činit 170 liber. Covent Garden bude nadá-

le pokračovat v promítání svých inscenací na obrovská plátna pod širým nebem (Sheffiled, Liverpool, Gateshead, Belfast), i na prostranství vedle Covent Garden, kde v předešlých letech shlédlo operní představení přes 30.000 diváků. V sezoně 2003/04 uvede Covent Garden ve světové premiéře operu The Tempest od Thomase Adese, který se ujme sám taktovky. MILÁNSKÁ LA SCALA uvede na svém dalším japonském turné v srpnu a září Verdiho Macbetha a Otella. Obě inscenace byly nejúspěšnějšími v roce 2001, kdy La Scala vypravila cyklus Verdiho oper ke skladatelově výročí. Kritikové tehdy označili inscenaci Macbetha za nejlepší v historii La Scaly vůbec. Zejména byla oceňována netradiční režie Grahama Vicka a hudební nastudování Riccarda Mutiho, který je hudebním ředitelem La Scaly od roku 1986.

Osobnosti ESA-PEKKA SALONEN, jenž nahrával od roku 1985 exkluzívně pro Sony, podepsal čtyřletý kontrakt s Deutsche Grammophon. Hudební ředitel Los Angeleské filharmonie, dirigent a skladatel nahraje na své první CD pro DG díla Arvo Pärta a Beethovena s klavíristkou Helene Grimaud a Švédským rozhlasovým symfonickým orchestrem. Salonen prohlásil, že DG je „dnes nejprestižnějším vydavatelstvím a jedním z mála, které udržují svůj zájem o klasickou hudbu nejvyšší kvality“. Jiný kmenový umělec Sony, houslistka Hilary Hahn, odešla vloni od Sony k DG z téhož důvodu: alespoň se proslýchalo o její nespokojenosti s preferencí firmy Sony crossoverových nahrávek. K DG přešla mj. i Helene Grimaud – ta od firmy Erato. MYUNG-WHUN CHUNG neobnoví svůj kontrakt jako šéfdirigent římské Accademie di Santa Cecilia, který mu vyprší v roce 2005. Chung je od prosince 2002 ve špatném vztahu s prezidentem Accademie, skladatelem Lucianem Beriem, který tehdy vetoval Chungem navržené dvě skladby pro inaugurální koncert v novém Auditoriu v římském Parco della Musica. Chung chtěl do programu přidat dvě patriotické skladby, sbor Židů Va pensiero z Nabucca a předehru k Rossiniho Vilému Tel-

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ lovi. Berio prý chce jako Chungova nástupce nového hudebního ředitele londýnské Covent Garden, Antonia Pappana. MARIO VENZAGO, švýcarský dirigent, byl jmenován šéfdirigentem Göteburgského symfonického orchestru, a to od sezony 2004/05. Venzago je hudebním ředitelem Indianapolis Symphony od dubna 2002 a letos ukončí svou spolupráci s Basilejským symfonickým orchestrem, kde je šéfdirigent. Hostuje pravidelně u symfonického orchestru v Malmö, Berlínské filharmonie, City of Birmingham Symphony, lipského Gewandhaus orchestru a Torontských symfoniků. V Göteborgu vystřídá Neeme Järviho. Göteburgský symfonický orchestr, založený v roce 1905, je nejstarším švédským profesionálním orchestrem. JOHN DEW, britský operní režisér, byl jmenován intendantem Státního divadla v Darmstadtu (do roku 2010). Dew byl dříve intendantem v divadlech v Bielefeldu a Dortmundu. PAAVO JÄRVI, hudební ředitel a šéfdirigent Cincinnati Symphony Orchestra, prodloužil svou smlouvu do roku 2009. Estonský dirigent zaujímá toto místo od září 2001, kdy zde vystřídal Jesúse Lópeze-Cobose. Järvimu se podařilo zakrátko posílit prestiž tohoto tělesa, založeného před 108 lety, a na konci jeho první sezony se prodej vstupenek zvýšil o 10%. CHRISTOPH ESCHENBACH obnovil svou smlouvu jako hudební ředitel Orchestre de Paris na další tři roky. Německý dirigent a skladatel letos uzavře svou poslední sezonu jako hudební ředitel Ravinia festivalu nedaleko Chicaga a šéfdirigent NDR Symphony v Hamburgu a ujme se místa hudebního ředitele Philadelphského orchestru. Je také ředitelem Šlesvicko-holštýnského festivalu v severním Německu. HAMBURSKÁ RADNICE potvrdila, že zahájila jednání s dirigentkou Simone Young o místě hudební ředitelky Hamburské státní opery a Hamburské filharmonie. Jedenačtyřicetiletá dirigentka je v současné době ředitelkou Australské opery, ale vedení opery oznámilo, že jí již neprodlouží kontrakt, který vyprší na konci roku 2003.

INGO METZMACHER byl jmenován šéfdirigentem Holandské opery v Amsterdamu, a to s nástupem od sezony 2005/06. Metzmacher ukončí své působení v Hamburské státní opeře a Hamburské filharmonii v roce 2005. V Amsterdamu bude debutovat v dubnu 2005 v inscenaci Korngoldovy opery Mrtvé město.

za nezvěstný, v knihovně Pucciniho domu, kde je nyní jeho muzeum. Hymnus má být poprvé proveden na začátku června v kostele v Torre del Lago na koncertě, pořádaném Pucciniho nadací. Ke spoluúčinkování byl pozván tenorista Andrea Bocelli.

Různé

Česká hudba v zahraničí

představil v Moskvě v komorním recitálu s klavíristou Petrem Jiříkovským. Vydavatelství Supraphon ve spolupráci s Českým centrem ve Francii a francouzským distributorem zvukových nosičů Abeille Musique připravilo pro Pavla Šporcla na 11. a 12. 4. mimořádné promotion koncerty v Paříži. Od 2. 6. do 7. 6. 2003 se Pavel Šporcl vrátí do země vycházejícího slunce, kde podnikne sérii koncertů k propagaci svého nového „japonského“ CD.

NOVĚ ZREKONSTRUOVANÝ HOBOJOVÝ KONCERT LUDWIGA VAN BEETHOVENA zazněl na koncertu Rotterdamského komorního orchestru v Rotterdamu pod taktovkou Van Alphena a s hobojistou Alexejem Ogrintchoukem. V 60. letech 20. století byla objevena skica první věty k jedinému hobojovému koncertu, který Beethoven napsal. Nyní dva holandští muzikologové rekonstruovali i druhou větu, Largo v F dur. Skladbu napsal Beethoven ve svých 22 letech v roce 1792 pod dohledem Josepha Haydna. Jediný známý opis hobojového koncertu se ztratil z vídeňského vydavatelství kolem roku 1840. Jeho existence byla potvrzena v roce 1935, když byly objeveny dopisy mecenášů Haydna a Beethovena: v jednom byla zmínka o provedení koncertu v Bonnu. V roce 1964 publikoval beethovenovský badatel úvodní takty ke všem třem větám, které objevil v knihovně v Bonnu. Jiný badatel identifikoval druhou větu koncertu, kterou nalezl mezi Beethovenovými skicami v Britské knihovně v Londýně. Orchestrace koncertu se ujali muzikolog Jos van der Zanden a skladatel Cees Nieuwenhuizen.

DAGMAR PECKOVÁ bude debutovat v další sezoně v Opeře v San Francisku. Po boku slavných amerických pěvců – sopranistky Dawn Upshaw a barytonisty Thomase Allena – ztvární v novém nastudování Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky roli Lišáka. V roce 150. výročí Janáčkova výročí připraví jeho operu umělecký šéf souboru, dirigent Donald Runnicles, scénograf Robert Innes Hopkins a režisér Daniel Slater. Bystrouška se má hrát od 11. června do 1. července 2004 celkem šestkrát. V operní budově z roku 1932 s více než 3000 sedadly debutovala v USA v roce 1939 česká sopranistka Jarmila Novotná, poté dlouholetá sólistka newyorské Metropolitní opery.

DUE BOEMI DI PRAGA (Emma Kovárnová-klavír a Josef Horák-basklarinet) vystoupilo 15. 2. v Biberachu na prvním z řady zahraničních koncertů, věnovaných 40. výročí trvání souboru. V premiéře zde zazněly tři skladby věnované této příležitosti: Dvě pražské miniatury od Dagmar Šárové, Widming od Heinze J. Zandera (spoluúčinkovala německá flétnistka Cornelie Bauer) a Fantasia, Fuga e Partita od Petera Marxe. Dále byly na programu Balada Josefa Suka, Mikado e Due Rolanda Boehma, Intermezzo Edvarda Griega a Melodie op. 20 Alexandra Glazunova (obě poslední skladby v basklarinetové verzi švýcarského cellisty Rudolfa von Tobela).

ANGELA GHEORGHIU A ROBERTO ALAGNA zrušili svá další vystoupení v Gounodově Faustovi v Metropolitní opeře kvůli válce s Irákem. Slavný manželský pár odletěl z New Yorku domů do Francie. Ve třech zbývajících představeních jejich role převzali Marcus Haddock a Emiley Pulley. PARTITURA HYMNU GIACOMA PUCCINIHO byla objevena v Torre del Lago u města Lucca. Hymnus s názvem „I figli dÍtalia bella“ (Synové krásné Itálie) vznikl v roce 1877, kdy bylo Puccinimu 19 let. Skladatelova vnučka Simonetta objevila rukopis, dosud považovaný

JANA SEMERÁDOVÁ, naše nejlepší hráčka na barokní příčnou flétnu a umělecká vedoucí pražského souboru Collegium Marianum, získala vynikající ocenění na mezinárodní soutěži historických dřevěných dechových nástrojů Telemann-Wettbewerb v Magdeburku, která se konala od 9. do 16. 3. V konkurenci 65 účastníků z 21 zemí obdržela 3. cenu, přičemž 1. cena nebyla udělena a 2. cenu získal hráč na zobcovou flétnu. V porotě zasedaly významné osobnosti staré hudby – Gustav Leonhardt, Paul Dombrecht, Konrad Hünteller, Robert Ehrlich a Peter Reidemeister. PAVEL ŠPORCL odletěl 20. 3. do New Yorku, kde uskutečnil několik koncertů. Ve dnech 25. 3. až 1. 4. nahrával v Tokiu své první CD pro společnost Universal Japan a rovněž se

METAMORFOZY JIŘÍHO BEZDĚKA byly uvedeny v premiéře začátkem března na Columbijské univerzitě v New Yorku. Tato skladba pro housle, klarinet, violoncello a klavír vznikla na objednávku komorních souborů pedagogů této univerzity. Metamorfozy byly provedeny v pořadu s názvem Český večer spolu s Bagatellami op. 47 A. Dvořáka, Variacemi na Rossiniho téma pro violoncello a klavír a Sextetem B. Martinů a Sonátou pro housle a klavír L. Janáčka. Koncert, na který byl Jiří Bezděk pozván jako čestný host univerzity, uváděl hudební vědec Michael Beckermann. Dr. Jiří Bezděk rovněž přednášel o inspiračních zdrojích a nejvýznamnějších českých učitelích skladby po roce 1945. V ukázkách představil díla Svatopluka Havelky, Pavla Bořkovce a Miloslava Kabeláče. sla

ČESKÝ STUDENTSKÝ ORCHESTR 2003 vyhlašuje konkurz do všech nástrojových skupin stočlenného symfonického orchestru. Šéfdirigentem je Ondřej Kukal, dirigenty Tomáš Hanák, Jakub Hrůša, Marko Ivanovič. Zájemci získají informace a termíny přehrávek, letního soustředění a koncertů na korespondenční adrese: Martina Jesenská, Lehárova 24, 143 00 Praha 4, e-mail: [email protected], fax: 241 771 230, SMS 606 304 053

41

K O M E N TÁ Ř E

Franz Welser-Möst

Hudba povstává z ticha Rodák z Lince Franz Welser-Möst je vedle Arnolda Schwarzenegera a několika málo dalších, jako je Falco nebo Joe Zawinul, počítán i v zámoří k uznávaným k vývozním „šlágrům“ Rakouska. Teprve dvaačtyřicetiletý dirigent (pro dirigentskou profesi žádný věk) byl v září 2002 jako nástupce Christopha von Dohnányiho jmenován na základě volby šéfdirigentem Clevelandského symfonického orchestru.

Franz Welser-Möst

42

Rozhodnutí jej překvapilo: jak Dohnányi, tak jeho předchůdci Georg Széll a Lorin Maazel představovali zcela jiné dirigentské typy, „je to jako den a noc“, vyslovil se tehdy, když se dozvěděl výsledek volby. Clevelandští jsou považováni za jeden z pěti nejlepších orchestrů světa a nový šéfdirigent má před jeho pověstí neobyčejný respekt. Již při prvním kontaktu se mu však podařilo hráče přesvědčit o svém pojetí interpretace Brahmsovy První symfonie: chtěl ji hrát ne jako velkou symfoničnost, ale objevit u Brahmse zpěvnost – a orchestr to pochopil. V Curychu, kde od roku 1995 vede orchestr opery, je už s hráči sžitý. Přistoupili na jeho cítění a tak i dokonce Wagner v jejich podání zní „jako filigrán, ve Valkýře se opravdu směje vesna a vánice prchají před slastnou lunou“. Za výsostný znak špičkového orchestru považuje umění hrát tiše. „Psychologicky je to přece docela jednoduché. Když se v televizi díváte na detektivku, je na nejnapínavějších místech hudba vždycky potichu. Pianissimo je v hudbě nejnapínavější. Prazákladem hudby je ticho. Z něj se všechno odvíjí, ne z hluku.“ Franz Welser-Möst je objevem Herberta von Karajana. Na svém mentorovi obdivoval zejména železnou disciplinu a řemeslnou dokonalost. Jako hvězda dirigentského umění se začal jevit již jako hudební ředitel Londýnských filharmoniků a v Curychu. Repertoár, který uvádí jen během několika měsíců letošního roku, svědčí o všestrannosti a sklonu k objevování, ať už je to podle jeho názoru podceňované Haydnovo oratorium Roční doby nebo premiéFoto archív ra novinky Kaiji Saariaho

Orion. Vstává v pět hodin ráno, protože tuto časnou dobu miluje. Cestuje mezi Clevelandem, New Yorkem, Philadelphií, Bostonem, Curychem a Lichtensteinem, kde žije jeho žena, nestěžuje si však: dříve prý to bylo mnohem horší a žil skutečně pouze „s kufrem“. Na otázku, co jako znalec amerických poměrů říká momentální situaci, odpovídá: „Je neuvěřitelné, jak je ta země bohatá, je však také zřejmé, že se nikde peníze nevyhazují jen tak oknem. Newyorští filharmonici odřekli v nadcházející sezoně dvě turné a také v Clevelandu se rozmýšlíme, zda máme hrát Straussovu Alpskou symfonii, protože bychom museli zaplatit celou řadu externích hráčů. V Metropolitní opeře a na Broadwayi drasticky klesla návštěvnost, to v Clevelandu naštěstí nepociťujeme, cítíme to však jinde. Ve Spojených státech jsou velké orchestry soukromě financovány a mají k dispozici takzvaný „Endowment-Fond“ (nadační fond). Po 11. září všechny tyto fondy klesly o 50 milionů dolarů nebo i víc. To je samozřejmě citelné.“ Pokles obratu nahrávacích firem ovšem vidí jako pozitivní znamení: „S velkým uspokojením jsem přijal zprávu, že také v popu klesá prodej. Je to důsledek rychlé výroby talentů. To známe i z našeho žánru. Dvacetiletý houslista natočí Brahmsův koncert a je představen jako ultimátum: »Ten a žádný jiný«. K tomu mohu jen říci: Doufám, že ne, že se ten mladý houslista bude ještě vyvíjet. To je negativní stránka šoubyznisu. Sestup nahrávacích firem vidím jako šanci dostat do hudebního provozu znovu velké osobnosti.“ A jeho postoj k americké politice? „Když jsem do Clevelandu nastoupil, čekalo mne neuvěřitelně vřelé přijetí. Američané prostě chtějí, když už k nim někdo přijde, aby měl úspěch. Což – jak víme – se v Evropě nestává. Negativní stránkou Američanů je jejich svým způsobem »ostrovní chování«. Čtyřicet procent Američanů nemá pas, nikdy nevycestují. Nevidí za okraj svého talíře. Na druhé straně – ta zem je tak veliká! Pro lidi odněkud z Idaha je Irák něco jako Mars. Ano, Bush se cítí těmito »Marťany« ohrožen. Ve skutečnosti chce odvést pozornost od své slabé vnitrostátní politiky. Jeho otec to tak udělal v případě golfské krize. A jsou v tom samozřejmě obrovské hospodářské zájmy – ropa. S tím se setkávám osobně – vím, co mne stojí v Clevelendu benzín.“ Ze zahraničních materiálů připravila VLASTA REITTEREROVÁ

Jaroslav Tůma a Rejchovy Fugy na Pražském jaru V letech 1990--93 uvedl v Praze Jaroslav Tůma v jedenadvaceti programech kompletní varhanní dílo J. S. Bacha, za což obdržel výroční cenu Nadace Český hudební fond. Nyní přistoupil k dalšímu monumentálnímu kompletu – v rámci klavírní řady PJ 2003 hraje ve čtvrtek 15. 5. a v pátek 23. 5. v sále ČNB – Plodinová burza na Senovážném náměstí (namísto původně plánovaného Anežského kláštera, kde bohužel dosud nejsou odstraněny škody po povodni) souborně 36 fug pro klavír od Antonína Rejchy (1770--1836). Pane Tůmo, došlo už někdy dříve k takovému mimořádnému počinu? Rejcha se zabýval komponováním fug už za svého prvního pobytu v Paříži. Dokonce jich tam vydal dvanáct tiskem. Později je vřadil do cyklu 36 fug, který vyšel ve Vídni v roce 1805. Sbírka je věnována Josephu Haydnovi, se kterým se Rejcha přátelil. Fugy údajně bývaly tehdy hojně hrány, nepředpokládá se však, že by kdy došlo k nějakému soubornému provedení. Vždyť se jedná skoro o dvě a půl hodiny čistého času muziky. Podobné projekty potkáváme v historii provozování hudby tak jako tak daleko později. Koneckonců i Bachův Dobře temperovaný klavír se dočkal souborného provádění až předlouho po skladatelově smrti. Ani o pozdějším souborném provedení Rejchových fug nic nevím. Existuje dosud také jen jedna nahrávka všech 36 fug, dále několik výběrů z nich, avšak vesměs nikoli na dobově odpovídajících nástrojích. Chcete naznačit, že považujete využití kladívkového klavíru za nezbytně nutné? Nejsem v tomto ohledu zcela ortodoxních názorů, zůstává však zřejmé, že dobový nástroj, ať již originál nebo – v mém konkrétním případě – kopie (Walter a syn, Vídeň 1806 – kopie z dílny P. McNultyho), poskytuje interpretům řadu nezastupitelných inspirativních podnětů. Možná zní Rejchova polyfonie na „moderních“ křídlech příliš robustně? Je to snad důvod, proč je

klavírní Rejchova tvorba tak zřídka uváděna? Jistěže zní kladívkový klavír daleko intimněji. Celý jeho korpus je totiž ze dřeva, nemá ani litinový rám. Hlavní odlišností jsou pak jeho výrazové možnosti, které spočívají např. v úplně jiné struktuře alikvotních tónů jednotlivých poloh na klaviatuře a v mnohých dalších rozdílech. Takový Beethoven, který byl mj. i koncertujícím klavíristou, hleděl ve svých požadavcích jednoznačně do budoucnosti, k průrazným nástrojům s nabídkou velké dynamiky. Svědectví o tom, že při svých vystoupeních silou úhozu často i zpřetrhal struny klavírů, které nestačily vyhovět jeho hudební představě, jsou dokladem, že rozdíl mezi „autentickým“ a soudobým prováděním Beethovena může být pravděpodobně daleko menší, než v případě jiných skladatelů oné doby. Třeba Haydnovy sonáty jsou pro mě stejně jako skladby Rejchovy v onom intimnějším hammerklavírovém hávu daleko přesvědčivější. Největší roli při ztvárňování hudby na konkrétním nástroji ale hraje struktura hudebních frází. Ovlivněn analýzou Rejchovy frazeologie se přikláním k názoru, že on se specifickými možnostmi tehdejších klavírů spíše kochal, než aby mu byly nedostatečné… Traduje se, že v Rejchově době vzbuzovaly jeho fugy nelibé reakce kritiků. Jaké a proč? Dočetl jsem se, že kritikům vadilo na Rejchovi právě to, co bylo novátorské, jiné, nezvyklé. To, že popíral zavedené

formální principy fugy. Dokonce v předmluvě k vydání svých fug se snaží těmto očekávaným kritikám předem čelit a vyrážet jim argumenty z pera. Rejchova tvrzení jsou duchaplná a teoreticky fundovaná, mně připadá, že časté pozdější přezírání jeho fug vzniklo právě z nesprávného dojmu, jakoby snad fugy býval komponoval hlavně proto, aby se vidělo, jak jsou jeho kompoziční systémy pro budoucnost životné. Mně se ale díky intenzivnímu kontaktu s Rejchovou hudbou dostalo poznání, že každá z fug je především hudebním obrazem, charakterem či příběhem. A některé jsou tak vtipné, že celek je všechno, jenom ne nudný. Což by se jinak mohlo očekávat, vždyť známý bonmot praví, že při přibývajících hlasech ve fuze ubývá posluchačů v sále. V čem jsou ale Rejchovy fugy novátorské? Můžete uvést nějaký konkrétní příklad? Je to spíše na odpověď v rozsahu knihy než jednoho odstavce. Novátorská je především hudební forma. Překvapují nás způsoby obohacení stavby fugy a to, jak ji dokázal skladatel propojit s moderním hudebním cítěním a vyjadřováním. Šokující jsou některé momenty ve složce harmonické, která je někde rozvinuta do chromatiky odvážnější než u Maxe Regera. Místy mi Rejchova hudba připadá jakoby z jiného světa. Divná, neslýchaná, přesto přesvědčivá a upřímná. Lze v monumentalitě Rejchova cyklu najít paralelu k Bachovu Dobře temperovanému klavíru?

43

Určitě. Bach psal „Temperák“ v době, kdy se už polyfonické myšlení tolik „nenosilo“, zejména v době vzniku 2. dílu už naplno „frčel“ galantní sloh. V Rejchově době bylo pak naprostým anachronizmem snažit se fugu rehabilitovat jakožto hudební formu. On se o to pokusil, protože podle jeho názoru nebyla odsouzena k zániku. Paradoxně toho dosahoval i její občasnou destrukcí. V ledasčem byl ale úspěšnější než např. pozdní romantikové. Vzpomeňme třeba na různé příklady těchto „pozdních“ fug, kde kompoziční faktura bývá přes veškerou snahu skladatele příliš homofonní. Naopak Bach i Rejcha byli vždy v polyfonních hlasech přirození, jejich kontrapunkty zpívají a tekou. Nikdy neznamenají jen harmonickou výplň. Pokud ovšem oba skladatelé pracovali homofonně (Rejcha daleko častěji než Bach), nejednalo se o nouzi, ale o záměr. Rejcha dá posluchači čas od času odpočinout třeba využitím dlouho znějících akordů nebo různých ostinát či unison… Co je ovšem nejdůležitější, oba skládají z tónů nikoli prázdná cvičení, ale obrazy, kterými vyjadřují i ty nejJaroslav Tůma jemněji odstíněné lidské myšlenky a pocity. V něčem se přesto od sebe velmi liší. Rejcha musel vědět, že Bacha překonat či dosáhnout jeho výšin vlastně nelze. Proto udělal cimrmanovský krok stranou. Zatímco u Bacha po prvních taktech jaksi víme, o čem jednotlivá věta náladově a obsahem bude, Rejcha nás občas mate, či si z nás dokonce dělá šoufky. Začne něco nějak, vzápětí však překvapivě skočí jinam. To platí o tónině, stylizaci, tempu, zkrátka o všem. Čím Vás osobně Rejcha nejvíce překvapil? Fascinující bylo objevovat, jak chytrého a přitom citového skladatele představuje. Byl v dané epoše objektivně prvotřídní světovou veličinou. Důvodů, proč není tak

44

slavný jako Beethoven, je jistě celá řada. Přestože jej Francie nakonec přijala jako svého, byl tam dlouho cizincem. I když jako profesor konzervatoře v Paříži vychoval spoustu slavných žáků, např. H. Berlioze, Ch. Gounoda, C. Francka. Viděno s odstupem několika staletí, hraje roli spíše styl Rejchova komponování. Jeho skladby jsou velmi umné a duchaplné, často však ne tak přímočaře efektní. Skoro každý interpret i dirigent sáhne

odjakživa nejraději po skladbě, jejíž závěr přímo vybízí k bouřlivému potlesku. K jaké reakci ale posluchače ponoukne fuga, která trvá pět minut, posléze skončí v pianissimu, následuje pauza a po dalších několika taktech pauz přijde ještě pětkrát stejný tón – zase v pianissimu? Myslím, že spíše k přemýšlení než k jásotu. Myslíte, že budou mít o Rejchu do budoucna zájem i „moderní“ pianisté? Aby jej sami hráli, k tomu ve větší míře asi nedojde. Z důvodů výše uvedených. A mezi návštěvníky mého pražskojarního provedení budou kromě náhodných posluchačů spíše asi příznivci starší hudby a milovníci „autentických“ přístupů. Přál

bych si, aby nechyběli hudební kritici. Nějakou věcnou kritiku bych velmi vítal. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli obecnému povědomí. Po koncertech v zahraničí mi často přijdou výstřižky s kritikou třeba na půl novinové straně. Jaké máte další plány a projekty? Jsem poměrně svobodný, protože mě nezastupuje žádná agentura. Nikdo mě nenutí třeba k ponižujícím mediálním vystoupením. Výhodou kromě toho je, že si mohu vymýšlet a realizovat projekty, které mě skutečně obohacují a jejichž smyslem není bombasticko jepičí úspěch ani co největší výdělek. Např. jsem nahrál první díl Temperovaného klavíru na klavichord. Jde o teprve třetí nahrávku vůbec, byla k mé potěše přijata příznivě naší i zahraniční kritikou. Jí povzbuzen jsem nahrál následně také druhý díl. Což je dokonce v pořadí teprve druhá klavichordová nahrávka v historii! Zdali však Supraphon, který vydal díl první, přistoupí i k vydání druhého, to je ve hvězdách. Zatím spíše nikoli, jelikož i tato firma se nechává stále více Foto archív manipulovat k vydávání pouze co nejrychleji „prodatelných“ titulů. Paradoxně se v nynější době svobody staly argumenty o kvalitativních hodnotách projektů zcela bezpředmětnými, občas mám pocit, že až opovrženíhodnými. Co na to ovšem řeknou naši potomci, až budou chtít vyhledat v archivech co nejvíce hudby z přelomu tisíciletí za účelem reedic, to si dovedu živě představit. Zvláště zaposlouchám-li se do dnes vydávaných reedic vynikajících snímků z šedesátých let minulého století! Jak se nahrávka Temperovaného klavíru prodává? Sice obstojně, ale ne tak, aby se do roka a do dne (obrazně řečeno) zaplatila. Podle mě je hlavním důvodem

nepřítomnost cédéček v obchodech a neschopnost většiny prodejců je na požádání zákazníka objednat. Ověřil jsem si to v praxi. Takto je samozřejmě v současnosti postižena většina produktů z oblasti vážné hudby. Ale i v jejím rámci se jedná o klasický konflikt mezi reklamou protlačovaným zbožím a tím ostatním. Leckdo vidí cestu v komerční přizpůsobivosti vydávaného titulu. Já věřím spíše v budoucí obecnou přirozenou reakci, kdy bude pro stále větší množství lidí věcí cti nenechat sebou manipulovat. Nekupovat to, co má každý. Nepředpokládat, že titul, který neprovází masivní reklama, je neatraktivní. Zkrátka očekávám, že lidé začnou zase více myslet i cítit. Čeká nás pochopení, že manipulace je základním motivem nynějšího dění doslova ve světovém měřítku! Je to až směšné. Dám konkrétní příklad zlovolné manipulace, tentokrát „koláčové“: Jedné mojí známé namontovali na televizor „píplmetr“ a po čtrnácti dnech jí ho zase přišli odmonto-

vat. Když se ptala proč, tak jí bohorovně sdělili, že pro ně není zajímavá, jelikož se nedívá na Novu! Chápete to? Ale… třeba si to celé vymyslela, aby byla zajímavá, že ano. Anebo já, raději mi to ani nevěřte… Máte mimořádně rozsáhlý repertoár, v němž má své významné místo hudba 20. století. Kteří ze soudobých autorů jsou Vám nejbližší a proč? Je pravdou, že čím je člověk starší, tím raději hraje jen to, co se mu opravdu líbí a z čeho má požitek. Pokud ale v poslední době nehraji už tolik novinek co dřív, má to spíše souvislost s tím, že často na koncertech improvizuji, mnohdy na témata z obecenstva, a přitom mě baví vyjadřovat se spíše soudobými prostředky než v přísně archaizujících stylech. Hrát à la Bach či Mozart beru spíše jako „šou“ či trochu lacinou ukázku dřívějších kompozičních stylů. Jak víme, posluchači a hlavně pořadatelé berou soudobou muziku často jako

VELKÁ SOUTĚŽ HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ Milí čtenáři, na otázku, kterou jsme pro Vás připravili v minulém čísle, jste odpověděli všichni správně: předlohou pro libreto opery Emila Viklického Oráč a smrt byl skutečně středověký humanistický traktát Jana z Teplé Der Ackermann aus Böhmen und der Tod, přebásněný Dušanem Robertem Pariskem. Štěstěna se tentokrát usmála na tyto tři z Vás, kterým blahopřejeme. 1. Jaromír Kubíček, Praha 8 2. Jarmila Tatárková, Opava – Kateřinky 3. Viera Rusinková, Brno A nyní otázka na květen, na jejíž odpovědi se budeme těšit do 16. 5. na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese rozhledy@volny. cz: Kdo zrekonstruoval do orchestrální partitury autograf Prokofjevova Evžena Oněgina a kdy se dílo dočkalo premiéry?

Vítězi tentokrát uděláme radost nahrávkou opery Vincenza Belliniho Puritáni, kterou věnovala firma BMG ARIOLA.

nutné (?) zlo. Odmítají ji. Třeba o současnou českou soudobou hudbu jsem častěji žádán v cizině než u nás. Pravidelně se vracím třeba k Miloslavu Kabeláčovi, Klementu Slavickému, Petru Ebenovi, Zdeňku Pololáníkovi. A třeba také k Bedřichu Janáčkovi, Jaroslavu Vodrážkovi nebo Jiřímu Ropkovi, což jsou varhaníci, kteří komponují. A ukazuje se, že i oni jsou už dnes bráni v cizině vážně, i když kompoziční styl mají vlastně eklektický, z pohledu avantgardněji zaměřených kolegů určitě. Nedávnou mojí osobní premiérou byla také Nedělní hudba Petra Ebena. Tento jeho památný „protikomunistický“ opus z padesátých let sice za mých studií „mydlil“ skoro každý, dnes má však kupodivu celou Nedělní hudbu v repertoáru málokdo. V poslední sezoně si ji vyžádali např. v sále Bamberských symfoniků, ve Filharmonii ve Varšavě, hrál jsem ji v přímém přenosu do rozhlasu v Bratislavě, dále také v koncertním sále v Hochschule für Musik und Theater v Mnichově a v příští sezoně mě čeká ještě provedení na Olomouckém varhanním festivalu a v Berlíně. Koncertoval jste ve většině zemí Evropy včetně Islandu, ale také v USA, Japonsku, Singapuru a dokonce i v Mongolsku. Máte nějaký kuriózní umělecký zážitek z těchto turné? Kam se nyní chystáte? Velmi se vždy těším do Japonska. Do konce letošního roku tam mám letět dvakrát. Zážitků bývá mnoho, cestovního strádání ještě víc. Každý aktivní muzikant potvrdí, že náš chlebíček je dost tvrdý. Snad právě z toho důvodu se nadaných mladých lidí na vysoké hudební školy nehlásí už tolik co dřív. Vývoj u nás kopíruje i v tomto ohledu okolní svět naprosto neúprosně. A něco kuriózního? Pro zasmání nebo k pláči? Snad kulinářsko-lingvistickou perličku z Japonska: Jednou po koncertě na oficiální večeři jsme dostali na talíř fugu. Nikoli ovšem v notách. Byla to ryba. Jedná se o vzácnou specialitu, protože ji smí připravit jen moc dobře vyškolený mistr kuchař. Její konzumace je totiž jinak velice riskantní, protože některé její vnitřnosti jsou prudce jedovaté… Takže přijďte na fugu raději na Pražské jaro! Snad budu dobrý kuchař a neotrávím Vás… Připravila JITKA SLAVÍKOVÁ

45

OD FIRMY K FIRMĚ ! V březnu natáčelo v Praze americké klavírní trio Eroica. Pro firmu CAPITOL RECORDS uskutečnilo nahrávku slavného Beethovenova Trojkoncertu a Klavírního tria op. 11. Partnerem třem mladým Američankám byl Pražský komorní orchestr bez dirigenta, který s tímto souborem připravuje na podzim 2003 turné po USA. ! Pražská komorní filharmonie, založená a vedená dirigentem Jiřím Bělohlávkem, oslaví v sezoně 2003/2004 deset let svého úspěšného uměleckého působení. Během této doby se zařadila k nejvyhledávanějším komorním tělesům nejen na domácích, ale rovněž na zahraničních koncertních pódiích. Technická brilance, jasný a zářivý zvuk a zejména nakažlivý entuziasmus těchto mladých instrumentalistů – to jsou základní kvality, s nimiž mladá filharmonie triumfuje. Nespočet nahrávek a zaplněné koncertní sály jsou toho nesporným důkazem. Nový titul PKF, který k desetiletému jubileu přináší na trh firma SUPRAPHON, obsahuje Mozartovu Symfonii D dur, zvanou Pražská, K 504 a Voříškovu Symfonii D dur op. 24. ! Titul vydavatelství SUPRAPHON ČESKÉ KLASICKÉ HITY přináší další řadu nejznámějších a nejslavnějších skladeb či jejich částí od Mistrů české hudby. Co všechno si můžete poslechnout? Tak například ze Smetanova skladatelského odkazu brilantní předehru k Prodané nevěstě či vášněmi naplněnou symfonickou báseň Šárka, z Dvořákova díla zářivý Slovanský tanec č. 1 C dur, noblesní třetí větu z Osmé symfonie, slavnou Polonézu Es dur i strhující finále ze symfonie Z Nového světa. Josef Suk je zastoupen půvabnou skladbou s názvem V roztoužení a první větou ze slavné Smyčcové serenády. Tuto hudební hostinu uzavírají známá část z Novákovy Slovácké suity Zamilovaní a poetický Valse triste Oskara Nedbala – vše v podání České filharmonie, Pražských

46

symfoniků a Pražské komorní filharmonie s dirigenty Zdeňkem Košlerem, Václavem Neumannem, Václavem Smetáčkem a Jiřím Bělohlávkem. ! Koncerty, které spojuje název Čtvero ročních dob, si získaly nesmírnou popularitu již za Vivaldiho života, dokonce sám Bach si je velice zamiloval! Každý už však neví, že je doprovázely čtyři sonety, jejichž autorem je patrně sám Vivaldi. Po Vivaldiho smrti upadly koncerty do naprostého zapomnění a znovu se objevily až ve 40. letech 20. století! Jejich první nahrávku pořídil v roce 1942 Orchestr Accademia di Santa Cecilia v Římě. Na nejnovějším snímku, který pro posluchače připravila firma OPUS 111 (CLASSIC), se podíleli vynikající umělci v čele s fenomenálním italským cembalistou a dirigentem Rinaldem Alessandrinim a jeho souborem Concert Italiano, jejichž nahrávky italské hudby – především Monteverdiho, Frescobaldiho a Marenziových madrigalů se staly referenčními a jsou tedy bezesporu tím nejkvalitnějším, co se na světovém trhu v této oblasti nabízí. Velice zajímavá je i dramaturgie tohoto titulu – na každém koncertu se totiž interpretačně podílí jiný houslista (Stefania Azzaro, Mauro Lopes Ferreira, Antonio de Secondi, Francesca Vicari). Komplet obsahuje ještě jedno CD zdarma, které obsahuje výběr z předešlých nahrávek tohoto souboru (Vivaldi: La Senna Festeggiante, LÓlimpiade; Händel: Triumf času a pravdy; Scarlatti, D.: Stabat Mater; Rossini: Lazebník sevillský, Tancredi; Marenzio: Madrigaly) a předpremiéru jeho třech nových nahrávek (Bach: Houslové koncerty; Scarlatti, A.: Magnificat; Vivaldi: Concerti). ! Jiří Antonín Benda (1722– 1795) je nejvýznamnějším představitelem české hudební emigrace v Německu v 18. století. Jeho přínos spočívá bezesporu hlavně v tom, že je zakladatelskou osobností v oboru scénického melodramu jako hudebního druhu. Bendovy klavírní sonáty nesou však do značné míry také pečeť originality, neboť zvláště ve volných větách předjímají appassionatový styl Beethovenův, známý z je-

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o. si Vám dovoluje nabídnout novinku

Adam Michna z Otradovic (cca 1600–1676) Officium vespertinum - pars I: Psalmi rozsah: 76 stran partitura, ISMN: M-2601-0210-1 ed. Vratislav Bělský, Jiří Sehnal H 7837, cena: 210,– Kč Officium vespertinum je sbírka chrámových skladeb, jejíž 1. díl tvoří skladby, určené nedělním, příp. velikonočním nešporám. Obsahuje 5 žalmů (4hl. s průvodem varhan s možností zdvojení vokálních hlasů různými historickými nástroji ad lib.). Dílo je vydáváno díky objevu editorů - dr. Jiřího Sehnala a prof. Vratislava Bělského, kterým se podařilo v zahraničí získat chybějící část materiálů. Prof. Bělský je autorem revize partitury. Publikace byla vydána za finančního přispění Ministerstva kultury České republiky. obsah: Ps. 110. Dixit Dominus Ps. 111. Confitebor Ps. 112. Beatus vir Ps. 113. Laudate pueri Ps. 114. In exitu Israel Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s Zákaznické centrum: Běchovická 26, 100 00 Praha 10 tel.: 274 001 929, fax: 274 781 017 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

ho raného patetického období. Reprezentativní výběr z Bendových sonát pro firmu SUPRAPHON digitálně nahrála v Ženevě působící mladá cembalistka Tamara Franzová. Nahrávka má punc autentičnosti jednak moderním evropským školením své interpretky a jednak zvukem použitého nástroje: je jím kopie dobového Stehlinova cembala (1760) z dílny německého stavitele Michaela Scheera, stylově naladěná na 415,3 Hz. ! Nový titul firmy MONTAIGNE (CLASSIC) představuje stěžejní díla Pierra Bouleze (nar. 1925), která zkomponoval v letech 1945–1978 (Rituel in memoriam Bruno Maderna, Notations 1, 7, 4, 3 & 3, Figures – doubles-prismes). Boulez se řadí všemi svými hudebními aktivitami (skladatel, dirigent, pedagog) k předním osobnostem francouzské a evropské Nové hudby. Na

r. o.

nahrávce se podílel Orchestre National de Lyon, řízený Davidem Robertsonem. ! Novou nahrávku významného latinského oratoria Jefta Giacoma Carissimiho (1605–1674), skladatele, který svou tvorbou ovlivnil řadu mnohem slavnějších autorů (mj. Händla, Charpentiera, A. Scarlattiho), vydává firma OPUS 111 (CLASSIC). Právě tento skladatel přivedl formu oratoria díky působivým áriím, recitativům a sborovým scénám k nejvyššímu mistrovství. Jeftu nastudoval francouzský soubor Le Parlament de Musique, který pro OPUS 111 natočil několik velmi úspěšných nahrávek s hudbou Charpentiera, de Lalanda, Hasseho a Haydna. ! Brilantně remasterovanou reedici alba Laco Déczi & Zdeněk Dvořák – DUO, které se poprvé objevilo roku 1982, vydává v těch-

to dnech firma SUPRAPHON. Snímek jedné z našich nejoriginálnějších jazzových dvojic (Déczi – trubka, zpěv, Dvořák – kytara, zpěv), je tentokrát navíc rozšířen o čtyři bonusy ze starší, neméně vydařené pantonské EP desky Mini jazz klub č. 31. ! Vydavatelství ROSA se v březnu prezentovalo třemi novinkami. První z nich je vydání oratoria Jana Bernátka Křížová cesta na text Františka Lazeckého, realizovaného v koprodukci s Českým rozhlasem v roce 1994 v kostele sv. Jakuba za účasti Radovana Lukavského – recitace, Daniela Hůlky – baryton, Martiny Bauerové – soprán, Jana Bernátka – varhany a členů Pražského filharmonického sboru, řízeného Jaroslavem Brychem. V roce 1994 bylo oratorium vydáno pouze na kazetách, nyní – po důkladné úpravě nahrávky – vychází i na CD. Druhou novinkou jsou Židovské písně v podání dívčího sboru ADASH z Ostravy, který absolvoval na přelomu března a dubna 14ti denní turné po Spojených státech, kde se zúčastnil také Festivalu židovských písní ve Washingtonu. Třetí CD pak nese název ŽIDOVSKÉ PÍSNĚ – ZPĚVNÍK a obsahuje 51 židovských písní s hebrejskými texty v originále i v přepisu a s volnými českými překlady. ! Nová nahrávka firmy NAXOS (CLASSIC) prezentuje Schubertovy poměrně neznámé písně na texty severoněmeckých básníků (Schulze, Rochlitz, Tiedge, La Motte-Fouqué, Lappe, Schmidt von Lübeck) v podání vynikajících německých interpretů, basbarytonisty Hanno Müllera-Brachmanna a klavíristy Ulricha Eisenlohra. ! K 70. narozeninám Montserrat Caballé vydává firma DECCA (UNIVERSAL MUSIC) album s názvem VISSI DÁRTE, kde jsou slavné operní árie z děl W. A. Mozarta, G. Verdiho, G. Rossiniho, G. Pucciniho, A. Ponchielliho, U. Giordana, A. Boita, G. Charpentiera, G. Donizettiho, V. Belliniho a R. Strausse. ! Smetanova Čertova stěna na libreto Elišky Krásnohorské je poslední skladatelovou dokončenou

operou. Dílo s náročnými proměnami dějiště, však nemělo při premiéře v roce 1882 úspěch – tehdejší inscenační praktiky na něj prostě nestačily. Plné jevištní rehabilitace se tak Čertova stěna dočkala až ve dvacátém století s nástupem moderní scénografie. Nahrávku, kterou na trh vrací firma SUPRAPHON citlivě zvukově ošetřenou moderní technologií, pořídil v roce 1960 s tehdejšími nejlepšími pěvci Národního divadla (Václavem Bednářem, Ivanou Mixovou, Ivo Žídkem, Miladou Šubrtovou, Antonínem Votavou, Libuší Domanínskou, Karlem Bermanem a Ladislavem Mrázem) vynikající dirigent Zdeněk Chalabala. Titul patří do zlatého fondu Supraphonu a i dnešnímu posluchači jistě nabídne nevšední umělecký zážitek.

Dutchman. Najdeme zde nahrávky Gila Evanse, Lamberta, Hendrickse a Bavana, „Wild“ Billa Davidsona, Toma Scotta, Olivera Nelsona, Gata Barbieriho, Leona Thomase ad. ! Obdobná kompilace z archívů značek Bluebird, RCA a Flying Dutchman vychází na značce BLUEBIRD (BMG ARIOLA) ve funkové verzi. Najdeme zde vzácné nahrávky ryzího funku v podání Niny Simone, Lonnieho Listona Smithe, Gila Scotta-Herona, Harolda Alexandera, Esther Marrow, The New Birth, Bernarda Purdieho, Johnyho Griffithe ad. ! Firma ARCODIVA přichází v těchto dnech na trh s nahrávkou souboru Tilia. Dnes se ob-

tance a písně v barvitých úpravách, jsou zde písně velmi blízké autentickému folklóru či úpravy písní s vyšší mírou stylizace i originální skladby konkrétních autorů, vycházejících z folkórní inspirace, např. Lidové motivy a Valachica Petra Vyroubala, Tři staré tance ve starém slohu Jaroslava Krčka či Zpěvy Horňácka Otmara Máchy, což je v této verzi dokonce světová premiéra! Instrumentář souboru Tilia vychází z klasicky čistého spojení smyčcového kvinteta (dvoje housle, viola, violoncello a kontrabas), dechových nástrojů (flétny, hoboje a alternujících zobcových fléten) a samozřejmě i z nezbytného atributu této hudby, bicích nástrojů. Časté bordunové prodlevy, instrumentace převážně v „čistých“ barvách, střídmost vedlej-

! Concerto Köln, který se orientuje na tzv. dobovou interpretaci a který nedávno podepsal exkluzivní smlouvu s DEUTSCHE GRAMMOPHON (UNIVERSAL MUSIC) hned na svém debutovém CD sáhl po značně netradičním repertoáru. Vybral si z klasických evropských skladeb ty, které se inspirovaly orientem a doplnil je tradiční tureckou hudbou. Ke spolupráci si přizval soubor Sarband, který se specializuje na arabskou a tureckou hudbu, takže přišla na svět skutečně unikátní nahrávka. ! Tři blyštivé klenoty z pokladnice Prokofjevovy komorní tvorby (Sonátu pro flétnu a klavír op. 94b, Sonátu pro sólové housle op. 115 a Sonátu pro violoncello a klavír op. 119) vydává firma SUPRAPHON. Na jediné remasterované nahrávce se scházejí opravdoví mistři svého nástroje: francouzský flétnista Jean-Pierre Rampal, český (později dlouhodobě v Austrálii působící) houslista Ladislav Jásek a konečně francouzský violoncellista André Navarra. Nemenší osobností v oblasti komorní hudby je tu ovšem i český specialista – klavírní partner Rampala a Navarry Alfred Holeček. ! Na značce BLUEBIRD (BMG ARIOLA) vychází kompilace neotřelých jazzových nahrávek z bohatých archívů Bluebird a Flying

Nový kompaktní disk představili jeho tvůrci 1. 3. v rodném domě Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce. Role kmotrů se ujali Květa Fialová a Petr Nárožný, který popřál souboru vedle uměleckých úspěchů i velký ohlas obchodní. Foto Radim Chvála last, které se tento soubor věnuje, neoznačuje jako folklór, ale spíše se hovoří o tzv. world music. A že to je materiál více než lákavý, je jasné, vždyť kolik takto zaměřených nahrávek se již v obchodech objevilo! Stejně jako Tilia se k němu obrací celá řada britských, irských, severských a dalších kapel. I produkce souboru Tilia (přeloženo z latiny Lípa) se na tomto kompaktním disku vrací k jistým archetypálním momentům české a moravské hudební kultury. Objevují se zde lidové

ších hlasů a protihlasů a především metrorytmický tep, který si v ničem nezadá s beatovým pulsem populární hudby, svědčí o tom, že Petr Vyroubal (autor úprav a skladatel), sólistka Marta Dunová (v případě folklórního hitu Nepi Jano zpíval s ní a celým souborem i Jaroslav Krček) i celý soubor Tilia se pohybuje na půdě hudební přítomnosti a přes své mládí nebo možná právě díky jemu) patří ke špičkovým zjevům v této „crossoverové“ oblasti. jar

47

RECENZE CD SUPRAPHON, A. S. SU 36752 001

Karel Ančerl: Gold Edition Vol. 15, Johannes Brahms: Koncert pro klavír a orchestr č. 1 d moll op. 15, Tragická předehra op. 81; Česká filharmonie, Erik Then-Bergh – klavír, řídí Karel Ančerl SUPRAPHON, A. S. SU 36782 001

Karel Ančerl: Gold Edition Vol. 18, Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur K 216, Koncert pro fagot a orchestr B dur K 191, Jan Václav Hugo Voříšek: Symfonie D dur op. 24; Česká filharmonie, David Oistrach – housle, Karel Bidlo – housle, řídí Karel Ančerl Jednotlivé tituly dvaačtyřicetidílné supraphonské edice věnované dirigentskému umění Karla Ančerla byly na stránkách Hudebních rozhledů recenzovány už několikrát, v zásadě s podobným

závěrem. Česká filharmonie byla za Ančerlovy éry ve vrcholné formě. Její hra vyniká rytmickou přesností, souhrou, obdivuhodným smyslem pro kantilénu, přičemž dokáže krajní expresivity docílit střídmými, neromantizujícími prostředky. Orchestr dokáže znít „symfonicky“ i „komorně“, přesně v souladu se slohem, který interpretuje. Ančerlova práce s dynamikou a agogikou je překvapivě „moderní“ (tedy blízká dnešnímu převažujícímu trendu). Tempa volí spíše rychlejší, byť jsme klasicistní skladby dnes zvyklí slýchat ještě rychleji. Je otázkou, zda to není móda a zda časem nebude Ančerlův tempový plán považován opět za optimální. Disky č. 15 a 18 po všech stránkách potvrzují všechny jmenova-

48

RECENZE CD né kvality. K nim se připojují vynikající výkony sólistů, zejména německého klavíristy Erika Then-Bergha, který v Brahmsově koncertu předvádí exaktně čistou, téměř gouldovsky věcnou techniku. V Mozartových koncertech exceluje David Oistrach a fagotista Karel Bidlo. Posluchač zvyklý na historicky poučenou interpretaci bude u těchto snímků asi postrádat výraznější frázování, což však můžeme nahrávkám z let 1950 – 1954 jen těžko vyčítat. Rád bych připojil ještě pár poznámek ke zvukové kvalitě nahrávek. Je zřejmé, že význam této edice je především archivní. Podává přesvědčivý obraz o tom, na jak špičkové úrovni bylo naše interpretační umění v padesátých a šedesátých letech. Většina skladeb je k dispozici na novějších nahrávkách a lze předpokládat, že běžný posluchač dá přednost jim. Nevím proto, proč musely být monofonní nahrávky „nazdobeny“ umělým dozvukem. Hodnota archivního snímku přece spočívá i v tom, že vydává svědectví o kvalitě tehdejší nahrávací techniky, dovednosti zvukových mistrů, kteří dokázali docílit plasticity i bez sterea. Monofonní obraz má vůči stereu dokonce i některé výhody. Na Supraphonem digitálně upravených snímcích slyšíme velký prostor, zvuk orchestru však vychází z jediného bodu. To je naprosto nepřirozené a mé uši si s tím nevědí rady. Nepříjemné

jsou také přechody z monofonního snímku na stereofonní, pokud jsou umístěny na jediném disku, jak je to v případě monofonního Brahmsova koncertu a stereofonní Tragické předehry. U zahraničních remasterovaných nahrávek jsem se s podobným zásahem ještě nesetkal.

S touto jedinou výhradou považuji Ančerlovský komplet, včetně kvalitních průvodních textů, za velký historický dokument a mnohé nahrávky se svou kvalitou zdají být dodnes nepřekonané. LUKÁŠ HURNÍK

ti obou partů. J. Páleníček splňuje požadavek velkého zvuku, aby vzápětí jímavě ozvláštnil katarktické partie. Vroucí melodika violoncella se v druhé větě organicky odvíjí na pozadí nanejvýš samostatně vypracovaného klavíru – Rachmaninov tak přispěl neopakovatelným vkladem do pokladnice violoncellové komorní literatury. Na snímku oba nástroje vykazují velký zvuk, ovšem ani na moment nepřeforzírovaný a beze stopy vzájemného pohlcování – v tom spatřuji určující „technický“ přínos nahrávky. Rozhodující je ovšem výrazové podání díla, které našlo těžiště v Páleníčkově širokodeché melodičnosti, plynulosti, v dynamickém zvlnění a především – poutavosti. Ve druhé i třetí větě se po této stránce interpretův charakteristický „vyprávěcí“ smysl projevil nejmarkantněji. Finální věta čtvrtá je mistrnou ukázkou umění kompoziční výstavby a její průběh po stránce interpretační přináší nová a nová překvapení.

LOTOS, S. R. O. LT 0118-2 131

Sergey Rachmaninov: Complete Works for Cello and Piano; Jan Páleníček – violoncello, Jitka Čechová – klavír Milovníci romantické lyriky si tu opravdu přijdou na své, zejména pokud jde o polohy zadumané, přemýšlivé, vhodně prostřídané zjasněnými záblesky vášně. Violoncellista Jan Páleníček a klavíristka Jitka Čechová se obrátili ke zdroji charakteristickému a zvláštnímu zároveň – ke kompozicím pro violoncello s klavírem pozdního ruského romantika S. Rachmaninova (1873--1943). Volba je šťastná zejména proto, že violoncello tu má možnost rozestřít svou melodickou dispozici v celém rozsahu nástroje a klavír mu je svrchovaně samostatným a zároveň celek přímo ideálně jednotícím partnerem. Tento ideál se podařilo vytvořit Rachmaninovovi v jeho Sonátě, op. 19 z roku 1901, která proto zůstane nepřehlédnutelným dílem komorního žánru svého druhu. Pojednávaná dvojice interpretů tuto charakteristiku tvořivě naplňuje konkrétním obsahem. Daří se jí s rostoucím dramatismem průběhu první věty potvrdit i rostoucí míru samostatnos-

Zbytek snímku vyplňují příležitostné „drobnosti“, po stránce kompoziční a hlavně instrumentační neméně dokonale vypracované: Vokalíza (původně závěrečná část vokálního cyklu čtrnácti písní pro zpěv a klavír), potvrzující příkladný, svrchovaně samostatný podíl obou partů i jejich interpretů, a Dva kusy pro violoncello a klavír, op. 2, zvýšenou měrou zdařile upozorňující na některé zvlášť charakteristické rysy Páleníčkova osobitého interpretačního vkladu, totiž jímavou melodiku (Preludium) a neafektovanou virtuozitu (Orientální tanec). Celek interpretačně i technicky vyvážené nahrávky prolíná zejména v Sonátě nesmírně náročný klavír, který po zásluze poutá samostatnou pozornost, aby zároveň stmeloval celek. JULIUS HŮLEK

2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Recommend Documents