2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Hudební rozhledy 11-12/2003 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka Šéfredaktor: Jan Šmolík Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Petr Janda, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Redaktorka: Hana Jarolímková Externí spolupráce: Jitka Slavíková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel.: 251 552 425 (šéfredaktor) 251 550 208, 251 554 088 (redaktoři), 251 554 089 (sekretariát) fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 Bratislava 3, tel./fax: 004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 – předplatné 004212/44 45 46 28 – administrativa 004212/44 45 06 93 – inzerce e-mail: [email protected] Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902. Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena dvojčísla: 40 Kč. Odevzdáno do sazby: 7. 11. 2003 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996

Z obsahu Festival Pražský podzim.................................................... 3 Svatováclavské slavnosti ................................................... 8 O Pražských komorních slavnostech .............................. 12 Pražské hudební večery Lubomíra Brabce ................... 15 30 let Mladé Smetanovy Litomyšle ............................... 16 Mahler Jihlava 2003........................................................ 19 José Cura – tenorista par excellence ............................. 20 Andrea Bocelli poprvé v Praze ....................................... 21 Dvakrát ČF: Triumfální vstup do nové sezony Poprvé s novým šéfdirigentem, Zdeňkem Mácalem ..................................... 22 Moravský podzim............................................................. 31 Petr Altrichter dirigoval brněnskou filharmonii............ 35 Ohlédnutí za Mezinárodním varhanním festivalem v Olomouci ...................................................................... 35 Budapešťský cikánský symfonický orchestr................... 37 dÁlbertova Nížina se vrátila „domů“............................ 40 Prodaná nevěsta po opavsku .......................................... 42 Výsostné nastudování Madama Butterfly v Ostravě ..... 43 Festival staré hudby v Innsbrucku ................................. 50 Dva festivaly ve Švýcarsku ............................................. 51 Jak se daří hudbě v Lublani ........................................... 54 Sagra musicale umbra.................................................. w56 S dechem doby aneb Ernst Křenek se vrací domů ....... 60 Hledání krásy s Jaroslavem Krčkem.............................. 62 Recenze CD...................................................................... 65

Co si přečtete v příštím čísle? Dny soudobé hudby – Reneé Fleming ve Smetanově síni – Pavel Šporcl a koncerty A. Dvořáka a P. I. Čajkovského – Sukův komorní orchestr a světová premiéra Zdeňka Lukáše: Dvojkoncert pro housle, klavír a smyčcový orchestr – Mezinárodní pěvecká soutěž A. Dvořáka v Karlových Varech – Muzikálový podzim – Berlínské hudební slavnosti – Faust v Českých Budějovicích – Panna orleánská v ND – Rozhovor s Jiřím Hoškem Na titulní straně Maria Luigia Borsi a Andrea Bocelli

Foto David Kundrát

1

JAKO Složitá partitura roku 2003 se až příliš rychle blíží ke své finální dvojité čáře, po které ovšem pokračujeme bez přerušení, bez času na potlesk nebo analýzu. Snad jenom silvestrovské prostoduchosti nabídnou chvilku na odlehčení a na každém je, zda to bude chápat jako přípitek po namáhavé šichtě nebo něco jako kar. Těžko rozhodnout a proto stále více a více lidí slaví Silvestra méně a méně. V redakci zatím tak daleko nejsme, snad nám to nakonec vyjde na přípitek, ale nyní vydáváme dvojčíslo 11-12, kterým po všech potížích dokončujeme šestapadesátý ročník našeho časopisu. Vy, kteří jste sledovali průběh a bojové podmínky ročníku letošního, nám jistě prominete i uznáte, že předcházející konstatování zveřejňujeme s dávkou hrdosti i zadostiučinění. Sami bychom to dokázali asi těžko a proto chceme poděkovat všem, jednotlivcům i institucím, kteří nám v našem snažení pomohli. Zvláštní dík pak patří těm, kteří reagovali na Iniciativní výzvu umělců, uveřejněnou v říjnovém čísle a poslali redakci finanční dar. Pokud se k podobnému dobrému skutku teprve rozhodujete, dovoluji si připomenout, že číslo konta je: 19-5389800227/0100. Dostáváte do rukou závěrečné dvojčíslo, do kterého jsme se pokusili sehnat, umístit, ba nacpat tolik materiálů, aby alespoň ve směrodatné mozaice vyniklo, jak bohatý a významný byl hudební život v podzimních měsících (a pochopitelně nejen v nich) po celé naší republice. Přitom je to právě oblast tzv. vážné hudby, která nemá své vlastní důstojné ceny a někdejší ceny Classic už zřejmě zmizely v ekonomicko-organizačním nenávratnu historie. O to více potěší, že se hudebníkům a hudbě dostalo letos vyznamenání a ocenění při oficiální celostátní příležitosti. Z rukou prezidenta republiky, Václava Klause, 28. října na Pražském hradě převzali vyznamenání – medaili za zásluhy 2. stupně cembalistka prof. Zuzana Růžičková, houslista prof. Václav Snítil a jazzová zpěvačka Vlasta Průchová. Letos poprvé udělil tři ceny ministerstva kultury ministr Pavel Dostál. Jedinou v oblasti hudby obdržel 29. října na Vítkově hudební skladatel prof. Marek Kopelent. Redakce všem vyznamena-

2

Z PARTESŮ

ným upřímně blahopřeje. Tato prestižní ocenění mimo jiné podtrhují společenskou prestiž hudby – a to je v dobových souvislostech neocenitelné. Vím, že na konci roku bych měl uvést také cosi jako „výhledové credo“. Když jsem začal přemýšlet, kterého velikána filozofie či literatury k tomuto účelu zneužiji, přišel mi na redakční stůl rozhovor Jany Vašatové s Jaroslavem Krčkem a zaradoval jsem se. Materiál v tomto dvojčísle otiskujeme celý, ale už v úvodníku stojí za to uvést alespoň citát, neboť pohleďte, co říká všestranný umělec: „Jsem hluboce přesvědčen, že v současné umělecké tvorbě musí přijít to, čemu se jinde říká ekologie. Návrat k čistým vodám. Co je to hudba? Z čeho se skládá? – z rytmu, melodie, harmonie, polyfonie atd. A lidské ucho a člověk vůbec má ještě stále vrozený smysl pro krásu. Tato krása je daná i určitými

fyzikálními, řekl bych i božími zákony. Návratem nemyslím cestu zpět k nějaké romantické melodii nebo něčemu, co tady bylo. Ale hledání krásy a návrat ke kráse. Jsou to přírodní zákonitosti. Nedávno jsem přednášel o vlivu lidové hudby na současnou tvorbu. V ukázkách lidového umění z různých koutů světa, které jsem si vyhledal, jsem našel odůvodnění i pro určitou bitonalitu, pro určité shluky tónů. Ale pořád jde o krásu. A tu bychom měli hledat a nalézat.“ Potud Jaroslav Krček. Co dodat, že? Ekologie bytí a konání a hledání čistějších vod vlastně znamená nalézání člověčích rozměrů v přesložité skládance dní. Všichni víme, jak těžko to jde. Možná, že to chce i trochu hravosti. Marie Luisa Hlobilová vám nakreslila na „péefce“ několik pěkných partů. Teď jde o to postavit se k nim a vybrat nebo vymyslet ten svůj a hrát s chutí.

Vážení čtenáři. Přejem vám, aby se to dařilo nejen v závěru roku a na začátku toho příštího, aby vám dny probíhaly bez zmatků a „jako z partesů“, které jste si sami vybrali.

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Festival Pražský podzim Lidskij, Štonda, Vedernikov a Ruská filharmonie Letošní třináctý ročník Pražského podzimu zahájila dvěma koncerty ve Dvořákově síni pražského Rudolfina Ruská filharmonie. První její vystoupení 11. září bylo ve znamení české hudby (Suk, Dvořák, Martinů). Na svém druhém koncertu o den později ruský orchestr provedl hudební obraz Rimského – Korsakova Sadko. Námět zpracovává známou ruskou legendu a skladatel jej zhudebnil také jako operu. Dirigent Alexander Vedernikov bohužel z partitury dostatečně nevytěžil její zvukovou barevnost a kontrastní části propojil v monotónní celek. Koncertní Fantazie pro klavír a orchestr G dur, op. 56, náleží k těm Čajkovského symfoniím, s nimiž se posluchač může setkat jen velmi zřídka. Dvojdílný cyklus klade na sólistu mimořádně vysoké technické nároky, kterým klavírista Michail Lidskij dostál beze zbytku. Kromě virtuozity prokázal i vytříbený cit pro výstavbu velkých hudebních ploch. Výkon doprovázejícího orchestru byl v tomto případě poznamenán nepřesnostmi v souhře, navíc v úvodu fantazie hrál místy hlasitěji, než bylo vzhledem k jeho úloze nutné. Vrcholem koncertu se stalo provedení krátkého, ale mimořádně působivého Musorgského písňového cyklu Bez slunce. Zvučný baryton tmavého zabarvení Tarase Štondy vhodně korespondoval s tmavým témbrem orchestrálního doprovodu. Bohužel i zde mohl být orchestrální part detailněji vypracován a lépe zvukově vyvážen. Závěr večera patřil Prokofjevově Svitě z opery Láska ke třem pomerančům. I v tomto případě rušily příliš silné žestě. K nesporným kladům však patří, že české publikum mělo možnost vyslechnout u nás stále zřídka uváděné opusy.

Česká filharmonie s Johnem Nelsonem Následující den (18. září) vystoupila ve svém domovském sídle Česká filharmonie. John Nelson dirigoval málo známá

a takřka nehraná díla Hectora Berlioze, od jehož narození letos uplynulo dvě stě let. Na úvod byla zařazena předehra ke čtvrtému jednání opery Trójané v Karthágu s názvem Královský lov a bouře. Koncentrovaný výkon orchestru podtrhnul barevnou instrumentaci skladby s působivými sóly lesních rohů. Se zvukově bohatou předehrou kontrastovaly tři krátké, komorně koncipované kantáty Krásná cestující, Zajatá a Zaïde, v nichž se zpěvního partu zhostila sólistka Metropolitní opery Jane Dutton. Její výkon působil, zejména v Zaïde, svěžím dojmem a upoutal svou citovou hloubkou. Francouzský tenorista Guy Fletcher v Písni o štěstí z monodramatu Lélio zdařile vystihnul lyrický charakter kompozice. První část večera uzavřel proslulý Rákocziho pochod z Faustova prokletí. Mimořádně silně zapůsobilo na posluchače Te Deum, op. 22 z let 1848–1849. Kantáta pro sólový tenor, smíšený a dětský sbor, koncertantní varhany a obrovský orchestrální aparát nese nejen stopy okázalosti francouzských vojenských slavností, ale obsahuje i hluboce niterné části. Interpretačně náročné dílo přednesl Slovenský filharmonický sbor (sbormistr Marián Vach), Kűhnův dětský sbor (sbormistr Jiří Chvála) i Česká filharmonie s velkým nasazením a jistotou. Sólově komponovaného varhanního partu se dobře zhostil mladý varhaník Lukáš Vendl. Guy Fletcher podal v části Te ergo quaesumus podobně kvalitní výkon, orchestr jej snad mohl místy doprovázet slaběji.

SOČR a mexický dirigent Enrique Barrios Středa 24. září také patřila francouzské hudbě, tentokrát v interpretaci Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jedinou výjimku tvořila Burleska pro klavír d moll, op. 10 jednadvacetiletého Richarda Strausse. I přes formální nevyváženost prozrazuje její instrumentace autorovo kompoziční mistrovství, které se naplno projevilo již o tři roky později v Donu Juanovi. Sám Strauss Burlesku

později považoval za hřích svého mládí. Další mladistvou kompozicí byla Symfonie č. 1 C dur sedmnáctiletého Georgese Bizeta. Mozartovsky řešenou kompozici sehrál orchestr s lehkostí, i když se nevyvaroval drobných kazů, zejména ve volné větě. Těžištěm vystoupení se staly dva Ravelovy mistrovské opusy – Koncert pro klavír levou rukou D dur a Španělská rapsodie. Sólového partu se zhostil Jean Louis Steuerman, rodák z Rio de Janeira. Podobně jako v Burlesce podal koncentrovaný výkon, bohužel ho místy překrýval příliš silný orchestr. Program připravil mexický dirigent Enrique Barrios. I když jeho nastudování nebylo vždy zcela precizní, podařilo se mu přesvědčivě rozkrýt zvukovou rozmanitost zejména Ravelových skladeb. JIŘÍ PETRDLÍK

Polský orchestr s Paderewskim a Palecznym Zdá se, že ani jednoduchá a „zaručená“ dramaturgická strategie výběru špičkových interpretů k provedení známých děl se nemusí vždycky vyplatit: když 14. září vystoupili ve Dvořákově síni dirigent Gabriel Chmura, Symfonický orchestr Polského rozhlasu v Katovicích a pianista Piotr Paleczny, bylo v sále nezvykle mnoho volných míst. Škoda, protože úspěchem polských hostů byla už poklona české hudbě – provedení Talichem zpracované svity z hudby Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. Chmura dokázal partituře vdechnout vřelost Janáčkova pohledu do přírody, do atmosféry lesa i do věčně obnovovaného života v jejím středu. Složitější je to s Koncertem a moll pro klavír a orchestr polského pianisty Ignacy Paderewského: jako u většiny komponujících virtuózů je i tady nejnápadnějším znakem technická brilance, zatímco ryze romantická melodická invence většinou nepřekročí hranici eklekticismu. Paleczny ovšem dostál technickým požadavkům skladby beze zbytku, a okouzlil pak i chopinovským přídavkem.

3


Orchestr dospěl k vrcholnému výkonu po přestávce: Fantastická symfonie Hectora Berlioze je zřejmě „parádním číslem“ tělesa. Respekt k detailu, výborně zvládnutá stavba a schopnost sledovat jak program, tak i ryze hudební složku díla charakterizovaly výkon dirigentův, hráčská jistota a zvuková kultivovanost pak sympaticky legitimovaly katovický orchestr.

druhé větě také bezvadně intonoval. Vzpomínky na Florencii nepatří k často hraným skladbám P. I. Čajkovského. Na rozdíl od Italského capriccia tu autor pracuje se značně skromnějšími výrazovými prostředky: i ve smyčcovém zvuku je to však hudba barevně pestrá, plná ušlechtilého citu. Zdálo se však, že Twinkel jakoby nepronikl pod povrch notového zápisu: skladba odezněla dosti fádně.

Úspěch komorních hráčů z Pforzheimu

Rozhlasoví symfonikové s Boydem a Válkem

Zasloužený byl potlesk, který 21. 9. sklidil výkon Jihoněmeckého komorního orchestru. V podání mladého dirigenta Sebastiana Twinkela zazněla jediná věta Kvartetu c moll Franze Schuberta lehce, ve třpytivě kultivovaném zvuku a v pečlivě odstupňované dynamice, s přesným frázováním a téměř bezchybnou souhrou. Příjemně překvapil i houslista Vadim Gluzman podáním Mendelssohnova koncertu a moll. Gluzman hrál tónem ve výškách svítivým, v hlubší poloze sytým, s elegantní, přirozeně působící virtuozitou; s výjimkou drobného zakolísání ve dvojhmatech ve

Po problematickém výkonu Ruské filharmonie a po jednotvárném večeru s Cikánským orchestrem z Budapešti působil výkon Symfonického orchestru Českého rozhlasu (30. 9.) velmi osvěživě jak standardní hráčskou kvalitou, tak pevnou dirigentskou koncepcí. Korsakovovu Španělskému capricciu dal šéf Vladimír Válek barvitý lesk a hybný temperament; nezvyklé rozsazení orchestru přineslo i jisté zprůraznění zvuku dechových nástrojů i požitek z vyrovnané intonace. Koncert g moll Antonína Dvořáka hrají čeští pianisté málokdy. Německý virtuóz Andreas Boyde má dílo trvale

Illan Volkov při prvním večeru, kdy dirigoval pouze díla českých autorů, Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Foto Petr Horník

4

v repertoáru a nahrál ho i na kompaktní disk. Boydeho koncept usiluje především o efektnost; zdůrazňuje virtuózní prvky, a příliš nedbá na to, že Dvořákova představa směřuje k jednotě celku. Boyde je ovšem nepochybně muzikální a dovede posluchače upoutat. Na rozdíl od nahrávky, kde ho zřejmě „brzdil“ režisér, bylo ovšem překlepů i pravým pedálem zamaskovaných pasáží v sólistově výkonu poměrně hodně. Válek měl také plné ruce práce s vyrovnáváním Boydeho tempových úletů. Krásně zahraný schubertovský přídavek ale potvrdil, že budoucnost mladého pianisty je podmíněna především kázní. Závěrečná Pátá symfonie P. I. Čajkovského patří do repertoárového fondu rozhlasových symfoniků i šéfdirigenta Válka. Její spolehlivé provedení ničím nevybočovalo z kvalitativní úrovně u výkonů SOČRu dnes už běžné.

Česká hudba se skotským orchestrem Sedmadvacetiletý dirigent Ilan Volkov si pro pražský večer se Symfonickým orchestrem Skotské BBC (25. 9.) rovněž vybral obtížný program. Janáčkova

Steven Isserlis předvedl své pojetí Dvořáka. Foto Petr Horník


orchestrální balada Šumařovo dítě, která byla kdysi pokládána za nehratelné dílo, nečinila skotským hostů žádné technické obtíže; lze-li co vytknout, pak snad jen to, že znamenitě zahrané houslové sólo, personifikující u Janáčka postavu táty šumaře, bylo poněkud překryto orchestrálním zvukem. Ve světě i u nás renomovaný cellista Steven Isserlis hrál koncert A dur Antonína Dvořáka z roku 1865. Dokázal odvést pozornost od mladistvých „slabin“ rané kompozice a upnout pozornost posluchačů ke kráse zvuku svého nástroje, k perfektní virtuozitě a spontánní muzikálnosti svého zaujatého projevu. Epická Dvořákova báseň Zlatý kolovrat obsahuje řadu interpretačních úskalí; Volkov je úspěšně překonal volbou živých temp, zdůrazněním stříbřitého lesku žesťových fanfár a podtržením barevných odstínů: publiku tak nabídl věrný obraz programu i obsahu díla. Také oříšek nejtěžší – Symfonické fantazie (Symfonii č. 6) Bohuslava Martinů rozlouskl Volkov překvapivě dobře. Ve srovnání s matným „martinůovským“ výkonem Vedernikovem vedené Ruské filharmonie byl poslech Šesté symfonie mimořádným zážitkem. Volkov měl ovšem k dispozici podstatně lepší těleso. PETAR ZAPLETAL

Bohuslav Matoušek a Mozart V úterý 16. 9. pokračoval hudební festival Pražský podzim vystoupením houslisty Bohuslava Matouška a Komorního orchestru Evropské unie v čele s koncertním mistrem Matthiasem Vollongem. Orchestr, který se pražskému publiku představil v sestavě patnácti smyčců, doplněných dvěma lesními rohy a dvěma hoboji, vznikl v roce 1981 a mezi jeho členy bychom našli celkem devět různých národností. Pro Prahu si vybral klasicko-romantický repertoár, který – až na drobné nepřesnosti v hornách u Mozarta a Haydna – provedl výborně. Zaujal nejen bezchybnou souhrou a dynamickou i výrazovou plasticitou, ale i smyslem pro detailní vedení hlasů v jednotlivých skupinách či sólových nástrojích, díky čemuž se každé z témat zřetelně neslo nad ostatním hudebním děním. Elgarova Serenáda, Čajkovského Elegie i Haydnova Symfonie č. 57 D dur, Hob. I/57, která zazněla místo původně v programu uvedené Symfonie č. 42 D dur, Hob.

Bohuslav Matoušek se tentokrát představil jako výborný interpret W. A. Mozarta. Foto Petr Horník

I/42, tak zazářily jako půvabné hudební skvosty, určené především pro potěchu duše. Jádrem večera se ale podle očekávání stalo až vystoupení Bohuslava Matouška. Vítěze Mezinárodní houslové soutěže Pražského jara (1972) a bývalého dlouholetého primária Stamicova kvarteta máme v poslední době spojeného především s interpretací houslové tvorby Bohuslava Martinů, z níž část určenou houslím s doprovodem klavíru vydal v kompletu před čtyřmi lety na čtyřech CD. Na festivalu se však představil i jako vynikající interpret Wolfganga Amadea Mozarta. Jeho Koncert pro housle a orchestr A dur, K 219 hrál krásným plným tónem a s naprostou interpretační jistotou, která vůbec nedala posluchači příležitost uvědomit si, jak plné jsou Mozartovy partitury ošidných záludností a nebezpečenství. Byl to jednoznačně vrchol večera, který se zařadil i mezi interpretačně nejkvalitnější večery celého Pražského podzimu. Zvláště pak těch, kde se prezentovali letos ne zrovna nejlepších výkonů způsobilí mistři houslí.

scénách Evropy, USA i Austrálie včetně Královské opery v londýnské Covent Garden, Kirovovy opery Mariinského divadla

Bravo Galině Gorčakovové Ti, kteří sopranistku Galinu Gorčakovovou již slyšeli, ví, že je vynikající interpretkou především italského a ruského repertoáru. S ním se již také prezentovala na všech nejvýznamnějších operních

Galina Gorčakovová opět strhla publikum k neutichajícím ovacím. Foto Petr Horník

5


v Petrohradu, slavné newyorské Metropolitní či pařížské Opery Bastille, kde zpívala po boku Plácida Dominga. Ruští autoři se také objevili na programu festivalového večera 17. 9., kde vedle sólistky vystoupil i Moskevský komorní orchestr, v jeho historii poprvé vedený Američanem, Constantinem Orbelianem. V písních Antona Rubinštejna (Noc), P. I. Čajkovského (Vládne-li den), M. I. Glinky (Jsem tu, Inesilio) a S. Rachmaninova (Šeříky, Ó nevěř, příteli a Jarní vody), které tu zazněly v úpravách Constantina Orbeliana, Alexandera Gritseviche a Waltera Mnatsakanova, předvedla Galina Gorčakovová tak bohatou směs výrazových možností svého sametově zvučného hlasu, až přecházel sluch. Neskonalou tíhu smutku Rachmaninovových Šeříků dokázala na posluchače za inspirativního a citlivého doprovodu orchestru přenést stejně lehce a mistrně jako strhující dramatismus jeho písní Ó nevěř příteli a Jarní vody či šibalskou nevázanost bezstarostného vyznění písně Glinkovy. Rovněž instrumentální část večera, která vystoupení Galiny Gorčakovové prokládala, vycházela výhradně z pokladnice ruské hudby. Měli jsme se tak možnost hned v úvodu setkat s mistrně kompozičně zvládnutou Suitou ve starém slohu Alfreda Schnittkeho (opět v úpravě, na níž se tentokrát vedle Orbeliana podílel rovněž Vladimir Milman), dále do orchestrálního hávu Sergejem Aslamazianem přestrojenou ruskou lidovou písní Lučinuška a Borodinovou Polkou Elena i s výběrem z dvaceti virtuosně koncipovaných Prchavých vidin Sergeje Prokofjeva, jejichž originální partituru určenou klavíru přepracoval pro smyčce Rudolf Baršaj. Legendární orchestr, založený tímto violistou a dirigentem téměř před padesáti lety, se tu stejně jako v závěrečné, mistrovsky zahrané Čajkovského Serenádě pro smyčce C dur, op. 48, představil jako disciplinované, perfektně sehrané těleso, neúnavně pokračující ve své slavné historii. Tu provází nejen řada děl, kterou přímo pro něj napsali někteří významní ruští skladatelé včetně např. D. Šostakoviče (14. symfonie), ale i spolupráce s nejslavnějšími ruskými sólisty jakými byli např. David Oistrach, Mstislav Rostropovič či Svjatoslav Richter.

Elizabeth Vidal a její krkolomné „kousky“ Další pěvkyní, která se na festivalu Pražský podzim představila, byla fran-

6

couzská koloraturní sopranistka, Elizabeth Vidal. Její široký operní repertoár zahrnuje vedle rolí francouzské barokní opery a italského verismu i např. Ariadnu na Naxu Richarda Strausse či Poulenkovy Dialogy karmelitek a vrcholí Mozartovou Královnou noci, kterou zpívala v řadě předních operních domů Evropy včetně londýnské Covent Garden. Pro Prahu si na 23. 9. připravila velice náročný program, v němž vedle Valčíku z Gounodova Fausta nechyběly ani ukázky z děl Joaquína Rodriga (dva ze Čtyř milostných madrigalů a Jaro v orchestraci Fernanda Corbillona), Giulia Bordogniho (Vokalíza č. 26 Elizabeth Vidal očarovala posluchače nejen svou půvabnou v orchestraci Christia- tváří, ale i omračujícími výškami. Foto Petr Horník na Manena)), Féliciena Davida (Kouzelný ptáček z opery Perla Brazílie), Giuseppe Verdiho provedení Rodrigova kytarového koncer(Kominík), Juliuse Benedicta (Benátský tu Lubomírem Brabcem i obdivuhodný karneval), či Julesa Masseneta, v jehož výkon sólistky se tak přičinily o velmi slavné meditaci z opery Thais pěvkyně pozoruhodný večer, v němž jsme se sedokonce převzala sólo vedoucímu houslis- tkali s opravdovým uměním. tovi Pražského komorního orchestru, Orchestr skotské BBC který ji doprovázel, Milanu Lajčíkovi. a skvělý Ilan Volkov Svůj poměrně křehký hlas Elizabeth Vidal dokonale technicky ovládá; mohla se tak Symfonický orchestr skotské BBC s naprostou jistotou pohybovat v průběhu se svým nový šéfdirigentem, Ilanem bezmála dvou hodin koncertu v téměř ne- Volkovem, jmenovaným teprve v lednu představitelných výškách, leckdy daleko tohoto roku, se představil na letošním přesahujících magické „céčko“ a směle programu Pražského podzimu dvakrát. soupeřit v duu s flétnou v Davidově písni Poprvé 25. 9. s violoncellistou Stevenem Cikánka a pták či Benedictově Benátském Isserlisem a ryze českým programem, karnevalu. Chvíli odpočinku ji vedle vlo- sestaveným z děl Leoše Janáčka, Anžené Rossiniho Předehry k opeře Italka tonína Dvořáka a Bohuslava Martinů, v Alžíru ve druhé polovině koncertu do- a podruhé o den později s houslistou přál pouze v jeho úvodní části Rodrigův Hagaiem Shahamem a Brittenovou oblíbený Aranjuezský koncert pro kytaru Sinfonií da Requiem, op. 20, Bruchovou a orchestr, který tu zazněl v precizním Skotskou fantazií pro housle a orchestr, podání Lubomíra Brabce. Ani on si op. 46 a Berliozovou suitou ze symfonie však nenechal ujít příležitost vystoupit Romeo a Julie. s touto sólistkou společně, a jako přídaHagain Shaham, který se chopil vek po bouřlivém potlesku (který se na rozsáhlé Bruchovy Fantazie, okouzlil konci večera po další Bordogniho Vokalíze především krásou svého tónu, méně pak – tentokrát č. 17 a zejména Saint-Saënso- intonační labilitou, provázející všechny vě árii Slavík a růže z jeho příležitostného čtyři věty díla. Nijak precizní však větdíla Parysatis, freneticky vystupňoval do šinou nebyla ani sólistova souhra s orneutichajících standing ovation) si vybral chestrem, jejíž rozkolísanost se projevila pátou píseň z Lobosových Cantos brazi- i např. v průzračném duu s flétnou či leiros. Neobvyklá dramaturgie, výborné zejména ve IV. větě s notně opožděnou


harfou. Snad se na tom podepsala vzhledem k vysoké interpretační obtížnosti díla i nedostatečná společná příprava či jiné, mně neznámé okolnosti, ale výsledek mě tentokrát opravdu zklamal. To ovšem nemohu říci o orchestrálních dílech večera, v nichž se skotské těleso představilo v tom nejlepším světle. Pod vynikajícím vedením mladičkého Volkova předvedlo nejen skvělou technickou vybavenost, ale zároveň i schopnost vyjádření celé škály i těch nejjemnějších výrazových nuancí, jejichž vystižení dělá teprve obě uvedená díla, Brittenovu Sinfonii da Requiem a Berliozovu suitu Romeo a Julii tím, čím jsou: strhující výpovědí nejzazších hlubin lidské duše, v níž hluboce zakořeněný strach ze smrti a touha po opětované lásce provázejí snad každého člověka od prvopočátků jeho existence.

chestru, z něhož se např. hned v I. větě blýskl skvělým sólem koncertní mistr či v dialogu s klavírem ve větě druhé první fagotista, zvládl perfektně. Obdobně jako nádherně snově zahraný přídavek, Chopinovo Nokturno Des dur č. 2, op. 27. Přesto si nemohu odpustit poznámku, že chvílemi na mě při interpretaci Rachmaninova působila jeho hra poněkud chladně až akademicky. Zato Šostakovičova 7. symfonie, op. 60 přinesla zážitek, na který se hned tak nezapomíná. Do detailu promyšlená Dmitrijevova koncepce, v níž každá ze čtyř samostatně vypracovaných vět tvořila neodmyslitelnou součást jedné expresivní výpovědi, se ukázala jako vysoce nosná a strhující. A to od věty první s proslulým, 175krát se opakujícím rytmickým motivkem malého bubínku, nad nímž se rozvine obrovská a jen hudebně vysvětlitelná (kolikrát jen se o to muzikologové neúspěšně pokoušeli!) gradace, až po větu závěrečnou, ústící do apoteózy hrdinství a konečného vítězství. Účinek, umocněný i dokonalostí četných sól dřevěných dechových nástrojů ve všech větách, tak dosáhl v burácejícím závěru

takřka ohromující intenzity, provázené strhujícím aplausem celého sálu, který nebyl k utišení… HANA JAROLÍMKOVÁ

Úspěšný závěr s FOK a Robertem Benzim

Závěrečný koncert 1. října svěřili pořadatelé Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK pod vedením Roberta Benziho. Ten se úspěšně uvedl již nastudováním první skladby: Debussyho symfonické svity Nocturna. Zejména sehraná dřevěná harmonie zvýraznila impresionistické rysy partitury. V závěrečné části Sirény podala ženská část sboru Pražští pěvci (sbormistr Stanislav Mistr) kvalitní výkon. Britský tenorista Ian Caley se představil výběrem z Wagnerových oper Lohengrin, Valkýra a Parsifal. Bohužel se nevyvaroval drobných intonačních Petrohradský symfonický výpadků a témbr jeho hlasu naznačoval, orchestr a Šostakovičova že nejlepší období své kariéry má již za „Leningradská“ sebou. Z Wagnerova díla zazněla ještě populární předehra z třetího aktu Lo29. září přivítala plně obsazená Dvořákova síň klavíristu Michaila Rudyho hengrina. Dramaturgicky i interpretača těleso, v jehož podání 9. srpna 1942 ně hodnotným počinem bylo uvedení zazněla světová premiéra na Saint – Saënsova Koncertu tento večer zařazené Šostapro klavír a orchestr č. 5 F dur, op. 103 s podtitulem kovičovy „Leningradské“, Egyptský. Autor v něm totiž Petrohradský symfonický využívá melodiku a instruorchestr, v jehož čele stojí mentační kombinace vycháod roku 1977 Alexandr zející z dobových představ Dmitrijev. o starověké egyptské hudebRudy si pro festivalové ní kultuře. Pascal Rogé zapublikum připravil Koncert hrál náročný part s virtuózní pro klavír a orchestr č. 1 fis jistotou a zejména ve střední moll Sergeje Rachmaninova, větě vystihl orientální kolotedy dílo, které má společně rit. Koncert i celý festival byl s ostatní klavírní tvorbou uzavřen Ravelovým Bolerem. tohoto skladatele nahráno s Petrohradskou filharmonií Vyprodaná Dvořákova síň a M. Jansonsem v uceleném odměnila orchestr i vynikacédéčkovém kompletu. Těžko jícího dirigenta bouřlivým bychom tedy pro něj hledali potleskem. povolanějšího interpreta. Také letošní ročník PražPrvní Rachmaninovův ského podzimu vykazoval kokoncert, který skladatel dolísavou interpretační úroveň. končil již v osmnácti letech Na jedné straně jsme vyslecha o čtvrt století jej znovu zeli špičkové výkony (koncerty vrubně přepracoval, sice není ČF nebo FOK), byli jsme tak známý jako jeho další dvě však svědky i druhořadých díla tohoto žánru, nicméně produkcí. Jako vždy si orgai jeho part je velice brilantní, nizátoři festivalu zaslouží obprotkaný četnými akordickýrovskou pochvalu za kvalitní mi kaskádami a sršící stále dramaturgii, která posluchanovými tematickými nápady. čům nabídla málo uváděná Michail Rudy jej za pomoci Rachmaninovův První klavírní koncert skvěle interpretoval Michail Rudy. díla proslulých tvůrců. Foto Petr Horník výborně doprovázejícího orJIŘÍ PETRDLÍK

7


Svatováclavské slavnosti Zahájení s díly Brixiho a Zacha Zahájení letošního ročníku svatováclavských slavností skvěle využilo proslulého zářijového mariánského svátku a okázalé slavnostnosti. Zahajovací koncert (15. 9.) byl rovněž vhodně situován do kostela Panny Marie, sv. Jeronýma a českých patronů ve staroslavných Emauzích. Velkolepý zážitek umožnilo jedinečné spojení krásného prostředí gotické chrámové lodi s jedinečnou hudbou, kvalitní dramaturgií a interpretací. Volba uváženě padla na rozsáhlé sakrální vokálně-instrumentální kompozice dvou českých autorů, Františka Xavera Brixiho a Jana Zacha. Obě byly napsány pravděpodobně ve stejném roce 1771 a obě svým způsobem znamenají niterně umělecký testament svých tvůrců, neboť vznikly na sklonku jejich života – Brixi zemřel ještě téhož roku a o generaci starší Zach do dvou let. Pro nás je ovšem rozhodující okolnost, že v obou případech došlo k vysoce kvalitnímu a v dobových podmínkách nevšednímu zhudebnění dvou různých textů s tematikou Sedmibolestné P. Marie. Zmíněná slavnostnost a nevšednost plyne z celkové kvality hudební struktury. Brixi je přece jen trochu jednodušší (každopádně však oceníme mj. působivou chromatiku a zvláštní fatální náladu) oproti rozsáhlejšímu, evropsky zkušenějšímu a celkově prokomponovanějšímu Zachovi. (V této souvislosti pochválíme odborně zasvěcený, čtivý a v neposlední řadě i potřebný programový komentář Tomáše Lavického.) Obě svým způsobem ojedinělé a pozoruhodné skladby měly štěstí, že byly i náležitě interpretovány. Platí to v úhrnu o obou zúčastněných tělesech – orchestru Praga Sinfonietta a sboru Pražští pěvci. Platí to i o dirigentce Miriam Němcové, její jasné představě o charakteru a výsledné podobě děl a z toho pak vyplývajících neafektovaných, přitom zdravě působivých a srozumitelných gestech. Kvarteto sólistů předvedlo zřetelně odlišné, avšak dobře se pojící indi-

8

viduality – zběhlou a technicky zdatnou Sylvii Čmugrovou (soprán), lyričtější Pavlu Kšicovou (alt), vynikajícího Stanislava Mistra (tenor) s poučenou dikcí přednesu latinského a vůbec duchovného textu a vždy „čitelného“ a barevně krásně znělého Romana Janála (baryton). V dobře voleném chrámovém prostoru vše znělo velkolepě a dá se říci věrohodně. Posluchači v zadních řadách se museli spokojit spíše s celkovým zvukových profilem, avšak právě pro takový prostor a s takovými důsledky (slévání zvuku) se ve své době komponovalo a počítalo … JULIUS HŮLEK

Recitál Tomáše Víška Nebývá zvykem pořádat celovečerní klavírní recitál v rámci festivalu, který je zaměřen výhradně na duchovní hudbu, protože doménou takových festivalů bývají zcela jiné žánrové oblasti. Tím víc jsem ocenil skutečnost, že se nám organizátoři letošních Svatováclavských slavností odhodlali nejen takový typ večera nabídnout (vlastně již podruhé, protože vloni

nemohl sólista kvůli zranění vystoupit), ale že nám prostřednictvím klavíristy Tomáše Víška umožnili vyslechnout skladby, s nimiž se – s výjimkou bachovského a franckovského repertoárového čísla – na běžných koncertech téměř nesetkáváme. Nádherný příklad klavírních děl domácí provenience, s jejichž hudebním nábojem ladí přívlastek duchovní, nám Víškův recitál (Galerie HAMU, 19. 9.) hned po efektním programovém čísle (Bach-Busoni) představil v podobě Vycpálkových dvou variačních fantazií na chrámové písně z doby Husovy s názvem Vzhůru srdce. Obě se zmocňovaly chorálních nápěvů tak, že je prostřednictvím opakovaných citací a stále důmyslnějších polyfonických meziher postupně monumentalizovaly, což nám pianista, jehož bytostné sepětí s takových typem konfesí bylo dobře znát, demonstroval pozoruhodně detailně. Velmi koncentrovaně, a – to bych chtěl obzvlášť zdůraznit – po zvukově – dynamické stránce nápadně tvořivě přistoupil Víšek také k Franckově cyklu Preludium, chorál a fuga, snad

Tomáš Víšek si připravil – jako již tradičně – málo slýchaný program a tím se zasloužil o další z krásných večerů Svatováclavských slavností. Foto Petr Horník


nejpůsobivěji rozkrytému v partiích, kde promlouvá prostá chorálová myšlenka (ona nejvyšší dynamická hladina se bohužel už s miniaturním sálkem nesnášela). Ke slovu se dostal i efektní listovský pianismus, proč ne, když jak předvedené Lisztovy Legendy, tak vybrané části z autorova pozdního sešitu Let putování (3. řada) mají pečeť skutečných duchovních meditací. Sugestivně, v příkladně plastické dynamice a s emotivním zápalem připomínajícím Zoltána Kocsise, nám Víšek rozkryl hned vstupní obraz Modlitba k andělům. V dvojobraze Cypřiše ve vile d’Este modeloval nádherně měkce kantabilní monology, až násilný kontrast však do zvukové výslednice vnášely partie nadmíru svrchním úhozem rozrezonované akordiky. A vůbec nejsilnější lisztovské momenty večera – ty patřily precizně předvedeným Vodotryskům a Legendě o sv. Františku z Pauly kráčejícím na vlnách. V posledně zmíněné skladbě mě udivila především nádherná uvolněnost Víškova projevu a jeho schopnost pianisty vyvolat bez ztráty napětí dojem nepřetržité pozvolné gradace. Po nějakém náznaku zapsané improvizace, jež tyto romanticky naturalistické Lisztovy „zvukomalby“ v leckterých podáních připomínají, tu nebyla ani stopa. Byl to kvalitní recitál, Svatováclavským slavnostem slušel, škoda jen, že ho sledovala jen hrstka nejvěrnějších. MILOŠ POKORA

Americký kvartet zpíval gospely Jediný „mimožánrový“ koncert Svatováclavských slavností přilákal ve středu 24. září do chrámu sv. Mikuláše stovky lidí – nebylo se co divit, neboť poprvé u nás hostoval americký pěvecký kvartet Acapella, kterému předcházela skvělá pověst jednoho z nejlepších interpretů tradicionálů a gospelů. Tedy druh hudby, který má u nás i díky hostování velkých černošských sborů z minulosti, obrovskou popularitu. Acapellu založil v roce 1982 reverend Keith Lancaster ve státě Tennessee. Od té doby však již prošla četnými personálními změnami. Její současná podoba je vyloženě mladá, nejstaršímu členovi je pod 30 let. V sestavě, v jaké přijela do Prahy (Matt Nunnally – tenor, Nicolas Dunbar – baryten, Gary Evans – bas, Sean Samuel – umělecký vedoucí), působí teprve 15 měsíců a je dokonce i rasově ve-

Americký kvartet (zleva) Nicolas Dunbar, Matt Nunnally, Sean Samuel a Gary Evans poprvé navštívil Českou republiku a zcela vyprodal chrám sv. Mikuláše na Malé Straně. Foto Petr Horník

lice „korektní“ – dva černoši a dva běloši. Všichni jsou perfektně sezpíváni a nedělá jim problém přecházet i do jiných oblastí. Vedle gospelu si troufnou i na písně rockovějšího zaměření, což ocenilo pražské publikum při přídavcích. Jelikož zvukař přehnal ozvučení, což se projevilo hlavně v neuvěřitelně dunivých hlubokých hlasech, které rezonovaly v hlavách posluchačů, nejlepší poslech asi měli posluchači v horních částech chrámu. Ale to byla jediná vada jinak skvělého koncertu, v němž vedle klasických gospelů zazněly i novější skladby od spolupracovníků kvarteta či od samých členů. Ti se neskrývají se svým křesťanským názorem i posláním a hlásají, že hudba je pro ně především možností hlásat slovo Boží. V USA vydávají CD alba, vystupují v kostelích ale i na stadionech. Do Čech přiletěli k jedinému vystoupení a jelikož Praha byla i jedinou zastávkou jejich evropské návštěvy (po koncertě odlétali domů), dokazuje to, jak si možnosti zpívat v Praze vážili. Je dobré setkat se někdy s lidmi, kteří hudbu berou jako poslání a součást víry a ne jen obchodně či v honbě za slávou! VLADIMÍR ŘÍHA

Rachmaninovova sborová liturgie Rachmaninovův a cappellový cyklus Noční bdění (v orig. Vsjenoščnoje bděnije) patří k nejsugestivněji stylizovaným sborovým obrazům ruské pravoslavné hudby a Pražský filharmonický sbor se s ním pyšní jako se svou klíčovou repertoárovou dominantou už od Veselkovy éry. Jde o velenáročný počin, zejména je – li jeho hodinu trvajících patnáct zpěvů prováděno vcelku a v jednom tahu bez přestávky, jako tomu bylo v rámci 12. ročníku Svatováclavských slavností 25. září na koncertě Pražského filharmonického sboru v pražském chrámu sv. Cyrila a Metoděje. V každém případě se toho večera bylo na co těšit, zvláště, když čelní prostory chrámu umožnily, aby sbor vedený Jaroslavem Brychem nastoupil tak, jak to dílo vyžaduje, před zcela zaplněné auditorium v tom nejpočetnějším obsazení, a když také akustika chrámu zvukové výslednici mohutného smíšeného sboru přála. Hned homofonní partie prvního zpěvu („Pridite poklonimsa“) se do chrámové akustiky zařízly jako zvon. Všimli jsme

9


si sbormistrovy podrobné práce s deklamací, dynamikou (prudké decrescendo v průběhu jediné věty) i témbry, což se v tomto směru – a nejen zde – týkalo zejména mužských hlasů, které zněly barevně i ve ztišených dynamických polohách. Po jímavě prosebném zvolání (zpěv „Blagoslavi, duše moja“, uvedený sólem), kdy nás autor zavedl do prosté, písňově intonované roviny výrazu („Blažen muž“), aby pak nechal celý sbor gradovat ke vznosnému Aleluja, jsme mohli poprvé vychutnat hlasovou vyváženost Pražského filharmonického sboru v poloze polyfonického fortissima. I v dalších fázích jsme vnímali, jak Brychova pestrá práce s dynamikou i výrazem proměňuje prostý sled zpěvních čísel na pestrý řetězec kontrastů. Zvlášť výmluvně to bylo znát hned

na následující trojici čísel. Zatímco čtvrtý zpěv („Světe tichij“), podaný se silným vnitřním napětím, sklouzával do meditace a pátý zpěv, spíše hymnus („Nyně otpuščaješ“), pro který měl sám autor zvláštní slabost, se na některých místech dotýkal impresionismu a na jiných zněl zase pro své lineárně vedené hlasy až překvapivě moderně, vyzařoval z šestého zpěvu („Bogorodice, devo) nádherný klid. Přibližně od sedmého zpěvu jako by na interprety občas doléhala jakási přechodná únava – ve vstupních fázích hymnu „Chvalitě imja Gospodně“ působily hlasové linky trochu roztřepeně, prudce vykontrastovaný hymnus devátý („Blagoslaven jesi, Gospodi“) zněl ve fortissimových akcentech až příliš tvrdě a v narativním hymnu desátém („Vjeličit duša moja Go-

Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu, Vás zve: 3. 12. 2003 Vánoční koncert Přítomnosti – 1. mimořádný koncert, Sál B. Martinů ve spolupráci se základními uměleckými školami autoři: J. Novák, J. Páleniček, I. Kurz, E. Douša, S. Jelínek, V. Trojan, M. Raichl, V. Neumann, I. Hurník, P. eben, J. Feld, účinkující: E. Benešová, B. Rejmanová, L. Kučerová, R. Poliaková – klavír, laureáti celostátní soutěže ZUŠ obor dechové nástroje, Flauto libeniensis, PRAKO, Slavíčci, Máta, Smyčcový orchestr žižkovského gymnázia. 14. 1. 2004 Hudební tělesa Pražské konzervatoře – 4. abonentní koncert, Sál B. Martinů autoři: F. Kováříček, L. Dřevíkovský, M. Holáňová, J. Teml, E. Douša, P. Trojan účinkující: Komorní orchestr Pražské konzervatoře, Dechový orchestr PK, Symfonický orchestr PK, dirigenti J. Pospíšil, M. Macourek a M. Němcová, T. Strašil – violoncello, L. Vlková – klavír 28. 1. 2004 Skladby členů Přítomnosti – 2. členský koncert, Galerie HAMU autoři: Z. Lukáš, Z. Fiala, K. Janovický, M. Vacek, E. Douša, R. Rejšek účinkující: K. Englichová – harfa, Duo BeNe 11. 2. 2004 Skladby členů Přítomnosti – 3. členský koncert, Sál B. Martinů autoři: Z. Pololáník, L. Dřevíkovský, R. Valčík, V. Kučera, O. Šimek, J. Laburda účinkují: N. Heller – klavír, J. Tůma – varhany, R. Vojtíšek – altsaxofon, D. Wiesner – klavír ad. 25. 2. 2004 5. abonentní koncert, Sál B. Martinů autoři: I. Kurz, J. Francaix, O. Kvěch, V. Kakabis, J. Teml, M. Macourek účinkují: T. Strašil – violoncello, E. Benešová – klavír, M. Knoblochová – cembalo 24. 3. 2004 Vítání jara – 2. mimořádný koncert, Sál B. Martinů autoři: J. Suk, V. Novák, I. Stravinskij, Z. Lukáš, O. Mácha, B. Martinů účinkující: T. Víšek, J. Bílková – flétna, B. Váchalová – harfa, M. Havlíček – zpěv, A. Strejček – recitace, L. Havlák, P. Matěják – housle, J. Jíša – viola, J. Nešverová – klavír, Iuventus paedagogica, sbormistr J. Kolář (v jednání s Národním muzeem – Českým muzeem hudby) 7. 4. 2004 Due Boemi di Praga jubilující – 6. abonentní koncert, Sál B. Martinů Všechny koncerty mají začátky v 19,30 hodin.

10

spoda“) jako by zůstávalo v dialogu basů se svrchními hlasy něco nedotaženo. Šlo však jen o drobná znejasnění. Stále jsme zůstávali zahlceni velkým sborovým uměním. Celá tato unikátní pravoslavná sborová liturgie nepřestávala gradovat, přičemž některé partie, například ono vzorně deklamované a přitom křišťálově čisté strhující unisono nebo úchvatně probarvené fortissimo mužských hlasů v hymnu „Voskreseinie Christovo videvše“ (zdá se, že to jsou opravdu mužské hlasy, které dnes Pražskému filharmonickému sboru dominují) bych se vůbec nerozpakoval označit za ideální. Posluchači, jimž se mimochodem toho večera dostalo krásného dárku i v podobě velmi kvalitně a podrobně vybavené programové brožury, dobře vycítili výjimečnost večera a ovace, kterými ocenili jak mistrovskou interpretaci, tak dramaturgický počin samotný, byly vzhledem k chrámovému prostředí vskutku vzácně spontánní. MILOŠ POKORA

Philippe de Monte Jako velice pestrý a poučný se ukázal být koncert komorního vokálně-instrumentálního souboru Gutta musicae, věnujícího se soustavně již patnáctým rokem s uměleckým vedoucím Svatoplukem Jányšem hudbě starších historických období. Koncert se uskutečnil v chrámu sv. Jakuba na Starém Městě pražském (26. 9.) pod názvem Philippe de Monte a písně doby bělohorské a jeho programová dramaturgie byla vynalézavě založena na střídání jednotlivých částí čili ordinaria „Missy super Reviens vers moi“ význačného letošního jubilanta Ph. de Monteho (1521--1603), jenž v Praze působil, zemřel a je tu i pochován. Toto řešení se ukázalo být i posluchačsky přitažlivé a může posloužit jako dobrý příklad symbiózy různých žánrových vrstev v rámci jednoho programu. Zvolená dramaturgie však může být stejně dobrým vysvědčením i pro samotné interprety, kteří jsou schopni na žádoucí úrovni podat jak náročnou renesanční polyfonní kompozici, tak duchovní písně od sklonku středověku po baroko. Takže jednotlivé části Monteho Mše, počínaje Kyrie a konče Agnus se střídaly s písněmi z Benešovského koncionálu, společenskými písněmi studentů a literátů, s písněmi z Komenského kancionálu (včetně těch připisovaných jemu samotnému), dále s písněmi z kancionálu


Jiřího Třenovského Cithara Sanctorum ze 17. století (rozšířeného zejména na Slovensku) s tím, že celý koncert vhodně ukončily písně univerzálně využívaného Michny z Otradovic. U souboru madrigalového typu, jakým je Gutta musicae, je součástí interpretace též problém realizace, tj. ztvárnění hudebních památek do konkrétní zvukové podoby. Jak tento problém, za součinnosti historických nástrojů a jejich replik, tak zejména zpěvní interpretaci řeší soubor na – dá se říci vyšší, velmi dobré úrovni a v souladu se zásadami obecně platnými při oživování staré hudby. V podstatě všechno, co popisovaného večera zaznělo, mělo charakter kolektivní interpretace s dobrou intonací i výrazovým podáním pod vedením zkušeného S. Jányše. Dnešnímu posluchači se dostalo názorné lekce o podobě dávných písní i vrcholné evropské polyfonie. JULIUS HŮLEK

Góreckého Beatus vir a Martinů Česká rapsódie Místem konání závěrečného koncertu Svatováclavských slavností (27. 9.) se stal

Vladislavský sál Pražského hradu, sál českých králů a prezidentů, shodou okolností v předvečer svátku svatováclavského a státního svátku ČR. Slavnostním okamžikům odpovídal rozsáhlý provozovací aparát zastoupený Filharmonií Hradec Králové a Kühnovým smíšeným sborem s dirigentem Martinem Turnovským a jediným sólistou, barytonistou Vladimírem Chmelem. Vlastní obsah slavnostní akce byl však dán volbou rozsáhlých kantátových děl obdařených vskutku monumentální koncepcí. Nejdříve zazněl Beatus vir, op. 38 současného polského skladatele Henryka Mikolaje Góreckého (1933), následovaný Českou rapsódií Bohuslava Martinů. Góreckého dílo bylo premiérováno roku 1979 k oslavě 900. výročí umučení sv. Stanislava. Vzniklo z podnětu tehdejšího krakovského biskupa a nynějšího papeže, jemuž je také věnováno. Text tvoří výběr ze žalmové poezie, hudebně pak jde o výjimečný počin, posluchačsky svrchovaně přístupný, založený v podstatě na tradičních prostředcích, ovšem originálně sklenutých. Provedení tyto kvality potvrdilo,

navíc ukázalo na hloubku Góreckého výpovědi. Svou Českou rapsodii psal Martinů ve své rodné Poličce v červnu a květnu roku 1918 v očekávání brzkého konce první světové války. Zhudebnil text Jaroslava Vrchlického, žalm a použil i svatováclavský chorál. Monumentální kolos ještě ne třicetiletého autora pro sólový baryton, velký orchestr, sbor a varhany patří k řídce provozovaným kompozicím B. Martinů, nicméně, jak se ukázalo, jeho účin je i dnes patřičně příznivý a pozitivní. Sólistou obou kreací byl znamenitý barytonista Vladimír Chmelo, pěvec s rozsáhlou operní praxí, nicméně po zásluze stále více se prosazující v sólistickém koncertním provozu. Disponuje pozoruhodnou šíří dynamickou, výrazovou i barevnou a jeho podíl zvláště na vyznění Góreckého díla byl mimořádný. Orchestr se sborem svou úlohu vzhledem k nárokům celé akce zvládaly na patřičné, velmi dobré úrovni, samozřejmě že i zásluhou dirigenta M. Turnovského, pohotově reagujícího na potřeby umocnění zvlášť důležitých a náročných ploch. JULIUS HŮLEK

Závěr festivalu se i letos konal v jednom z nejkrásnějších a nejvýznamnějších historických prostor Pražského hradu, ve Vladislavském sále. Foto Petr Horník

11


O Pražských komorních slavnostech podruhé Rozmáchlý a odvážný cyklus hudebních festivalů – České kulturní slavnosti – přenesl jeho hlavní autor i organizátor, Jan Páleníček, v září do Prahy jako pátou, předposlední část. (České kulturní slavnosti uzavřel festival Trutnovský podzim.) V sále bývalé Plodinové burzy se tak ve dnech 2. – 19. září uskutečnil prvý ročník nového festivalu – Pražské komorní slavnosti. Jejich vyvrcholením byl nesporně večer Pražské komorní filharmonie (Tomáš Hanus), který navíc ozvláštnil svým velkým uměním Ivan Moravec v Beethovenově 4. klavírním koncertu G dur. O celém záměru festivalového cyklu jsme čtenáře průběžně informovali (mj. – HR č. 10, str. 8-10). Z pražského festivalu přinášíme následující recenze.

Smetanovo trio opět v nové sestavě V rámci šesti koncertů Pražských komorních slavností se 4. 9. představilo většině přítomných známé Smetanovo trio, jehož violoncellista, Jan Páleníček, působí zároveň na zmíněném festivalu jako dramaturg. Tentokrát jsme se však v příjemném sále bývalé Plodinové burzy (dnes České národní banky) setkali v Triu, působícím od roku 2000 v sestavě Hana Kotková, Jitka Čechová a Jan Páleníček, neočekávaně se zcela novou tváří. Již potřetí v něm totiž během poměrně krátké doby necelých čtyř let došlo k výměně houslisty (přesněji řečeno houslistky). A protože ti z nás, kteří uměleckou činnost tohoto souboru sledují pravidelně, ví, že obě předcházející umělkyně,

Gabriela Demeterová a Hana Kotková, zanechaly na jeho profilu svou nesmazatelnou uměleckou stopu, vystoupení nové členky, Jany Novákové, bylo očekáváno s velkým napětím. Talentovaná a mnoha významnými vavříny včetně vítězství v soutěži Young Concert Artists Trust v Londýně ověnčená Nováková však v žádném případě nezklamala a fakt, že to bude za vynikající Kotkovou náhrada zcela rovnocenná, byl zřejmý hned od prvních tónů večera. Za neuvěřitelně krátkou dobu její spolupráce s Janem Páleníčkem a Jitkou Čechovou jsme se stali svědky vskutku perfektní souhry, a to nejen z hlediska dokonalé techniky, ale i co se týče jednotného interpretačního uchopení předvedených děl. Gradující program od temperamentního třívětého

Tria d moll Bohuslava Martinů přes čtyřvěté, vysoce dramatické Trio c moll op. 101 Brahmsovo až k neskonale vroucím, šestivětým Dumkám Antonína Dvořáka (Trio op. 90) představil novou sestavu vskutku reprezentativně. V každém díle jsme se setkali se skvěle provedenými místy. Ať už to byla překrásná 2. věta Martinů, kde jsme mohli obdivovat lahodný tón houslí Jany Novákové, výrazově do detailu promyšlený dialog smyčců s klavírem ve III. větě Brahmsově či výborně zahraný part klavíru Jitkou Čechovou v páté a jímavá cellová sóla Jana Páleníčka v první a čtvrté větě Dvořáka! Ten se také stal nade vší pochybnost vrcholem celého večera. Zahraný s něhou i žárem, hlubokou vroucností a neskonalým půvabem i divokou vášní a strhujícím temperamentem dojímal až k slzám. Jana Nováková, byť svým naturelem od Hany Kotkové poněkud odlišná, do Tria „zapadla“ skvěle a své premiéry se zhostila opravdu se ctí. Její interpretace sice není dosud tak perfektně stylově vytříbená a do všech detailů promyšlená jako u Kotkové, ale za to z ní vyzařuje obrovský žár strhujícího temperamentu, který provázen zcela bezproblémovou technikou dává pojetí každého díla nepřekonatelnou výrazovou přesvědčivost. A co je neméně důležité, kolegům až nakažlivé nadšení pro společnou věc. HANA JAROLÍMKOVÁ

Sólové housle Hany Kotkové

Smetanovo trio se poprvé představilo s novou houslistkou, Janou Novákovou (uprostřed) v rámci Pražských komorních slavností v sále České národní banky. Foto archív

12

Uprostřed přitažlivého komorního festivalu na prahu podzimu byl velice vhodně umístěn recitál mladé houslistky Hany Kotkové (6. 9.). Specifikem dramaturgie večera bylo, že vše se tentokrát odehrávalo v intencích sólových houslí, bez doprovodu. Zaujmout takto posluchače věru není lehké. Program byl zahájen Sonátou č. 2 J. S. Bacha se známou monumentální


Ciacconou v závěru, která de facto představuje eventualitu „skladby ve skladbě“. Pro dnešního posluchače poučné bylo zařazení dvou sólových Sonát Eugena Ysaÿe (1858--1931), druhdy spíše známého houslového virtuóza než skladatele. Šestice Ysaÿových sonát nezapře inspiraci Bachovým cyklem, avšak mnohé jistě překvapí svébytný autorův kompoziční um jakož i poutavý průběh každé skladby s výsledným dojmem i dnes „moderního“ tvůrčího projevu. Jistě – nemalou zásluhu na tom měla právě interpretka. Mezi čtvrtou a třetí Ysaÿovou sonátou bylo vsunuto Věnování (Widmung) jednoho z předních italských avantgardistů Bruno Maderny. Svým určením poněkud záhadná výpověď hlásící se k tzv. Nové hudbě šla ovšem nad rámec tradice. H. Kotková zde naprosto přesvědčivě ukázala, že netradiční hudební text umí nejen „zahrát“, ale i pochopit, prožít a tlumočit. Jsem přesvědčen, že kdyby H. Kotková zahrála cokoliv, pokaždé budeme jejím projevem specificky zaujati. Doslova za každým taktem je znát nesmírně pečlivá a poctivá příprava. Všichni jsme se zatajeným dechem poslouchali jejího Bacha

s bezchybnou intonací a všemi výrazovými nuancemi – smykovými, způsobem tvorby tónu, frázováním a romantismu prostou dynamikou. Právě v případě H. Kotkové jsme si názorně mohli uvědomit novou stylovou orientaci současné mladé generace a znovu (pokolikáté už?) se ptát, proč jsou taková pozoruhodná vystoupení stranou pozornosti studentů i pedagogů příslušného interpretačního oboru. JULIUS HŮLEK

Večer písní Písňové recitály bohužel stále ještě nejsou natolik častým jevem našeho koncertního života, jak by si bezpochyby zasloužily. Stačí si jen připomenout, že o to vyrovnat se s žánrem umělé písně, usiloval v podstatě každý český skladatel. Přispět do pokladnice českého pěveckého umění se mnohostranně snaží mladá interpretka japonského původu Michiyo Keiko, která po předchozím školení v Japonsku vystudovala a absolvovala hudební fakultu AMU v Praze a působí na různých operních scénách, též v rozhlase a televizi. Pro svůj písňový večer v předvečer vyvrcholení festivalu

Pražské komorní slavnosti (9. 9.) zvolila charakteristický, ryze český a také náročný program. Ten byl jednoduše rozdělen tak, že první polovina večera patřila B. Martinů, druhá A. Dvořákovi. Stručné, lakonické až útržkovité písně Martinů Čtyř písní, Písniček na dvě stránky a Dvou písní na texty negerské poezie zcela vyhovovaly založení interpretky – ráznému, svižnému, přímočarému a pozitivně laděnému. Provedení Dvořákova Čtvera písní, op. 2 na slova Gustava Pflegera Moravského v novém autorově zhudebnění zkraje osmdesátých let 19. století bylo – kromě nesporných interpretačních kladů zmíněných níže – vedeno úsilím o nalezení adekvátního výrazu. Nejen dramaturgickým, ale hlavně interpretačním vrcholem večera ovšem byly Dvořákovy Biblické písně, op. 99. Celý večer jistila zběhlá, spolehlivá a plně samostatná Jaroslava Pěchočová u klavíru. Mně osobně M. Keiko zaujala právě v Dvořákovi amplitudou prostírající se mezi výrazovou prostotou a nenápadností na jedné straně a svrchovaným dramatickým akcentem (a to i jazykově) na straně druhé. Dobře přitom zvládala

Mezinárodní smetanovská klavírní soutěž člen E.M.C.Y., 26. ročník

PLZEŇ 1.–7. března 2004 Další informace: Konzervatoř Plzeň Kopeckého sady 10, 301 00 PLZEŇ Tel.: +420 377 226 325 +420 377 226 387 Fax: +420 377 226 387 E-mail: [email protected]

I. kategorie: horní věkový limit 16 let II. kategorie: horní věkový limit 20 let III. kategorie: horní věkový limit 30 let Uzávěrka přihlášek: 31. 12. 2003 Pro všechna soutěžní vystoupení bude použit klavír značky YAMAHA.

13


hlasově náročné polohy opřené o jistou intonaci. Náročný Dvořák se vší obsahovou i technickou propracovaností zároveň ukázal jak rezervy (co do hloubky prožitku), tak také perspektivy mladé sympatické pěvkyně. JULIUS HŮLEK

Mozartiana jubiluje Zdá se to být neuvěřitelné, ale festivalu Mozartiana Iuventus, pořádanému od roku 1999 každoročně se zahájením školního roku v Praze na Bertramce, je už pět let. Přehlídka mladých interpretů byla letos zahájena ve středu 3. září a nabídla svým návštěvníkům celkem osm koncertů, na nichž se představily přes dvě desítky talentovaných hudebníků. Jednotícím motivem vynalézavé dramaturgie (L. Dřevikovský) je nejen Mozartova tvorba, ale též nová díla vzniklá pod dojmem pražského pobytu salcburského génia. Tím se stává tento koncertní cyklus přitažlivým jak pro své posluchače, z nichž mnozí jsou zahraniční turisté, tak i pro mladé výkonné umělce a soudobé skladatele, kteří možnost hrát a být prezentován v těchto místech, za takto stanovených okolností chápou jako určitou výzvu, oslovení, na jejichž základě je jim svěřen určitý, konkrétní úkol. Jen letos nabídl pražský mozartovský festival čtyři světové premiéry, zastupující různé generační pohledy na mozartovská Pragensia, a dal prostor k provedení pěti dalších soudobých kompozic. Památník W. A. Mozarta a manželů Duškových se tak neuzavírá do svých muzeálních sbírek, což by se při pohodlně nekomplikovaném přístupu jistě nabízelo, nýbrž využívá skutečnosti, že Mozartova hudba je v Praze stále mladá, neboť představuje pramen čisté vody, který zúrodňuje tvořivý proces v nadčasovém horizontu. Mezi objevy letošního jubilejního ročníku patří bezesporu třiadvacetiletý skladatel Jiří Mittner, který pro mladou Mozartianu zkomponoval v květnu a červnu 2003 Smyčcový kvartet. Premiérové interpretace se pohotově ujala čtveřice mladých umělců – František Souček první a Petr Střížek druhé housle, Petr Holman viola a Vladimír Fortin violoncello – kteří si dali do svého názvu Penguin Quartet. Mittnerova

14

zhruba desetiminutová jednovětá skladba je vytvořena ve volné sonátové formě. Na první poslech zaujme svou melodickou invencí a vnitřním napětím. Skladatel dává osobitou příležitost středním hlasům, zejména monologicky pojaté viole, k vyjádření svého uměleckého poselství, které je provázeno neúprosným pizzicatem ostatních nástrojů, evokujícím strohé odbíjení času na pomyslném orloji. Jako by se tento hudební obraz promítl do sentimentality opadávajícího listí vzrostlých kaštanů ve dvoře Bertramky, které tu stojí od roku 1887 co by němí svědci zašlých časů. Penguin Quartet zařadil do svého vystoupení 24. září rovněž Mozartův Smyčcový kvartet Es dur, K. 428 a málo hraný, přesto tanečně velice nápaditý Smyčcový kvartet B dur, č. 1, op. 11 Josefa Suka. Interpretační umění mladého souboru udivilo svou zralostí i nevšedním muzikálním projevem, který je rozhodně velkým příslibem do budoucna. IVAN RUML

Mezinárodní varhanní festival v bazilice sv. Jakuba Již po osmé se konal v pražské bazilice sv. Jakuba mezinárodní varhanní festival. Jeho pořadatelem je svatojakubské Audite organum spolu s hlavním městem Prahou a záštitu nad celou akcí převzali prezident Maltézské pomoci Jiří Lobkowicz a paní Bettina Lobkowicz. V osmi čtvrtečních večerech se od 7. srpna do 25. září představili přední varhaníci ze Švýcarska, Rakouska, Itálie, Francie, Německa, Slovenska a České republiky. Kromě tradičních opusů známých autorů zazněla i díla u nás zřídka slýchaných skladatelů (např. O. Daniela, A. Heillera, J. Jongena, C. Fumagilliho, P. Heapse aj.) Českou republiku zastupovaly na festivalu dvě přední interpretky – Irena Chřibková, zakladatelka a umělecká vedoucí festivalu, (21. 8.) a Jiřina Pokorná (11. 9.). Ta svůj recitál zahájila známými Bachovými chorálními předehrami Wir glauben all’ an einem Gott BWV 680 a Wachet auf, ruft uns die Stimme, BWV 645, po nichž následovala Toccata, Adagio a Fuga C dur BWV

564. Varhanice Bachova díla interpretovala bez zbytečného patosu a prokázala vytříbený smysl pro formální výstavbu velkých celků. Varhanní sonáta č. 2 c moll, op. 65 Mendelssohna–Bartholdyho gradovala do závěrečné fugy, která poukazuje na autorovu znalost Bachova kompozičního odkazu. Nejvíce zapůsobilo Brahmsovo Preludium a fuga g moll a Regerova Fantasie a fuga d moll, o. 135b. Oba mohutné romantické cykly umožnily Jiřině Pokorné předvést plnou šíři výrazových prostředků svatojakubských varhan. Rejstříková barevnost, cit pro frázi a logicky vystavěné vrcholy obou komplikovaných skladeb umocnily příznivý dojem z výkonu interpretky. O čtrnáct dní později ukončila festival svým vystoupením Anna Predmerská – Zúriková, známá svou pozorností k tvorbě současných slovenských autorů. V repertoáru má například i souborné varhanní dílo Jána Zimmera, ze kterého strhujícím způsobem přednesla Preludium a dvojitou fugu cis moll z roku 1952. V jejím podání vynikla bohatá zvuková paleta tohoto novoromanticky založeného opusu. Tvůrce 20. století zastoupil dále Paul Hindemith Sonatou II. z roku 1937. Její koncepce je komornější než předchozí kompozice a interpretce se podařilo zřetelně rozkrýt kontrapunktické předivo v závěrečné fuze. Svatojakubská bazilika disponuje kromě velkého nástroje též malými varhanami z 18. století. Tentokrát na nich zazněla ve stylovém přednesu Pachelbelova Aria Sebaldina. Z rozsahem malého, ale v kontextu barokní varhanní tvorby významného skladatelského odkazu Nicolase de Grigny provedla Anna Predmerská – Zúriková čtyři části z Varhanní knihy. V nich projevila cit pro zvukový témbr typický pro francouzské skladby tohoto období. Velkolepé Bachovo Preludium a fuga c moll, BWV 546 vhodně zakončilo celý večer. Kromě výborné dramaturgie a umělecky hodnotných výkonů dotvořila příznivý dojem z festivalu i obsažná programová brožura, příznivá výše vstupného (od 100,– Kč) a důstojné i akusticky vhodné prostředí baziliky sv. Jakuba. Lze jen doufat, že obrovské nasazení organizátorů v čele s Irenou Chřibkovou nenarazí v příštích letech na finanční ani jiné problémy a obyvatelé i návštěvníci hlavního města se budou moci celé léto těšit z kvalitní varhanní hudby. JIŘÍ PETRDLÍK


Pražské hudební večery Lubomíra Brabce

Vždy si přál mít vlastní koncertní cyklus. Nyní ho má už třetím rokem – a zdaleka ne ledajaký. Pan kytarista Lubomír Brabec se už po desetiletí „stěhuje“ po Čechách i z Čech a se svojí klasickou kytarou dobývá úspěchy na nejvýznamnějších pódiích, v předních nahrávacích studiích, je proslulý svou až posedlostí vyhledávat pro koncert nejneobvyklejší prostředí, ale to by bylo na jiné a dlouhé psaní. Dopouští se tak přestupků proti ofrakované usedlosti, ale umí přicházet za svým posluchačem s vkusnou atraktivností a zaujme ho pak uměleckou kvalitou. Z té neslevuje. Trochu „šoumen“, trochu šaman, ale vždy Pan interpret. Svým přístupem k posluchačům tak řečené vážné hudby předběhl obecné zvyklosti o jeden režim a dnes se pohybuje v koncertním životě se záviděníhodnou a záviděnou vynalézavostí a samozřejmostí. Sledovat všechny jeho aktivity by bylo na dlouhé lokty a dlouhé stati. Vybral jsem tentokrát jedinou: Pražské hudební večery ve Španělské synagoze. Na toto téma jsme se s Lubomírem Brabcem sešli v „delším přátelském rozhovoru“, který opravdu byl delší, než postihnou tyto řádky a já jsem si z něho zapamatoval a pro čtenáře vybral: Od letošního října do května 2004 probíhá už třetí ročník koncertního cyklu Pražské hudební večery ve Španělské synagoze. Kouzelné prostředí cyklus ozvláštňuje, ale striktně ho neomezuje. Vánoční koncert se např. uskuteční v kostele sv. Šimona a Judy, varianty cyklu se rozezněly na zámku Kozel a ve Velké synagoze v Plzni. Ten poslední květnový koncert je prémiový – pro abonenty – a odehrává se v areálu hřebčína Pecínov u Benešova. Koncerty jsou prakticky vyabonované. Španělská synagoga nabízí normálně 250 míst, ale organizátoři

„Večerů“ do ní dokáží kulturně usadit 400 posluchačů. Brabcův koncertní cyklus má několik charakteristických vlastností. Rozšiřuje hranice, setkává se v něm hudba velmi odlišných typů a plánovitě zařazuje experiment. Někdy prý jsou výsledky a zkušenosti překvapivé. Tak například koncert s Lucií Bílou mimopražští organizátoři brali „všemi deseti“, ale nad Bachovou Hudební obětinou se kroutili a vykrucovali. Byli potom zaskočeni, že na Hudební obětinu bylo také zcela vyprodáno, jenom přišlo zcela jiné publikum. Nebo letošní pokus se třemi kytarami: rocková (Petr Janda), jazzová (Luboš Andršt) a klasická (Lubomír Brabec). Nejprve se každý předvedl ve svém oboru, pak hráli společně, přičemž se muzikanti zapotili, ale publikum to zaujalo. A jak by se vám líbilo trojhvězdí Šporcl, Bárta, Brabec? Dostat tyto umělce na jediný koncert a slyšet je hrát v triu, to se také jen tak nepodaří. Brabcovo heslo by mohlo znít: přítažlivě, nikdy levně. Ve svých koncertech dává prostor mladým – a když se zeptáte

Lubomír Brabec

komu, vypočítává abecedně jako třídní – jenom příjmení: Englichová (ta už od konzervatoře), Hosprová, Knoblochová, Michálková,Vokálková … atd. Takže Lubomír Brabec má svůj koncertní cyklus. Zajímavý, nápaditý, fajn. Co dodat? Snad jen dvě věci. Chvály na Lubomíra Brabce už bylo v předcházejících řádcích dost, proto se přiznám, že ho občas zkouším také pomlouvat. Zažil jsem totiž koncem osmdesátých let jeho vystoupení, na kterém nás bylo asi pětadvacet a nikdo netleskal. (Jako zpráva tehdejšího tisku by to asi prošlo.) Po pravdě je však třeba dodat, že to bylo na lochotínské dvoraně Porty, že nás bylo pětadvacet tisíc a všichni obdivně „porťácky“ volali „umííí!“. Pan Brabec hrál klasický repertoár. Za druhé: o vánočním koncertu v kostele sv. Šimona a Judy se 11. prosince setkají paní Gabriela Beňačková, varhaník Aleš Bárta a klasická kytara Lubomíra Brabce. Volat po jejich vystoupení „umí“ se prý příliš nedoporučuje, jste však zváni. JAN ŠMOLÍK

Foto archív

15


Jubileum Mezinárodní soutěže zrakově postižených Ve dnech 25.–30. října se konal na půdě Konzervatoře J. Deyla v Praze již desátý, jubilejní ročník Mezinárodní soutěže zrakově postižených hudebních interpretů. Již tradičně soutěží účastníci od šestnácti do třiceti pěti let ve všech nástrojových oborech dohromady, což tomuto klání dodává na posluchačské zajímavosti a hudební pestrosti. Také hodnocení poroty se tak nesoustřeďuje pouze na technické dovednosti, ale posuzována je více hudební vyspělost jednotlivých interpretů. Soutěži vždy předchází Mezinárodní soutěž nevidomých skladatelů, jejíž výsledky byly letos oznámeny na zahajovacím ceremoniálu 25. října. Vítězi a nositeli druhých cen (první cena nebyla udělena) se stali dva

Vítězové Mezinárodní soutěže nevidomých skladatelů se stali umělci z Turecka, A. Caglar Arsu a Coray Sazli. Foto Jiřina Polášková

16

mladí skladatelé z Turecka, A. Caglar Arsu a Coray Sazli, oba studující v Bostonu (USA). Na zahajovacím ceremoniálu byly provedeny jejich, podle mého názoru velmi zdařilé skladby, a to Capriccio alla danza pro sólovou kytaru Coraye Sazliho (v interpretaci studenta pražské AMU Františka Lukáše) a skladba Kucuk Bir Hayal pro sólovou flétnu Caglara Arsu, jíž interpretovala studentka Konzervatoře Jana Deyla Anna Kulíšková. Tříkolové interpretační soutěže se zúčastnilo 26 interpretů z devíti zemí (Bulharsko, Rusko, Gruzie, Ukrajina, Izrael, Francie, Srbsko a Černá Hora, USA a Česká republika). Do druhého kola postoupilo 15 a do třetího 7 účastníků. Byli jsme svědky mnoha velmi zajímavých a interpretačně vyspělých výkonů, které by jistě zasloužili pozornost širší hudební veřejnosti. Nositelem první ceny se stal zkušený osmadvacetiletý flétnista z České republiky, absolvent Konzervatoře Jana Deyla a v současné době též student oboru historie na FFUK Jaromír Pšánský, jehož interpretace se vyznačuje velkou technickou jistotou a promyšleností každého detailu. Pšánský vyniká také velkým flétnovým zvukem, spojeným s uměním výstavby dlouhé fráze. Z jeho soutěžních výkonů jmenujme např. vynikající provedení Bendovy Sonáty F dur či Concertina C. Chaminade. Druhou cenu získala znamenitá izraelská mezzosopranistka Naama Erez (1973). Ta mne zaujala především výběrem neobvyklého repertoáru, ať již provedením cyklu Sedmi španělských písní Manuela de Fally, tak především strhujícím provedením obtížné scény z u nás neprováděné opery G. C. Menottiho Madam Flora. Třetí cena byla rozdělena mezi dvě klavíristky, Olenu Bojko z Ukrajiny a Innu Malofejevovou z Ruska. Dvaadvacetiletá studentka hudební akademie v Oděse Olena Bojko zaujala interpretací velkých forem, a to jak Beethovenovy Appassionaty, tak především kompletním provedením Schumannova Carnavalu op. 9 ve třetím kole soutěže. Taktéž dvaadvacetiletá Inna Malofejeva je studentkou Státního specializovaného institutu umění v Moskvě, který se specializuje na vzdělávání zrakově postižených hudebníků. Z jejích výkonů bych vyzdvihl interpretaci skladeb Sergeje Rachmaninova (Etudy-Obrazy a Polka

As dur) a Johannesa Brahmse (Intermezza op. 118). Další tři finalisté soutěže získali čestná uznání. Zajímavý výkon předvedl druhý český účastník třetího kola, student konzervatoře J. Deyla klavírista Petr Pařízek (1980) i ruský bajanista Maxim Baryšev (1978), který vynikl především velkým množstvím zvukových nuancí, které dovedl na svém nástroji vytvořit. Třetí čestné uznání získala, podle mého názoru velmi nadějná jednadvacetiletá gruzínská pianistka Tamar Šalvašvili. Z jejích velmi zdařilých vystoupení musím vyzdvihnout především provedení málo uváděného Nocturna pro klavír levou rukou Alexandra Skrjabina, které bylo naprosto jedinečné. Myslím, že se mohu shodnout s předsedou dvanáctičlenné mezinárodní poroty prof. Ivanem Kurzem, který konstatoval, že soutěž měla vysokou interpretační úroveň, a že, ač vypsána pro interprety nevidomé, v ničem nezaostávala za jinými mezinárodními soutěžemi. Bylo by potěšitelné, kdyby při konání příštího ročníku v roce 2006 měli organizátoři méně problémů s hledáním finančních prostředků, a kdyby i česká média věnovala této bezesporu mimořádné události větší pozornost. MILAN ARNER

30 let Mladé Smetanovy Litomyšle Již pouhý fakt, že se festival Mladá Smetanova Litomyšl (MSL) odehrával po třicáté, byl dostatečným důvodem k mimořádným přípravám. Do jubilejního ročníku však zasáhla smutná událost; v lednu zemřel prof. František Kovaříček, člověk, bez kterého si Hudební mládež České republiky (HM ČR) dokázal jen málokdo představit. Rokem 2003 vstoupila MSL do nové etapy, etapy Vojtěcha Spurného – prezidenta HM ČR a Daniely Růžkové – hlavní organizátorky festivalu. Tradiční dramaturgická osnova byla zachována, došlo „jen“ k jejímu obohacení. Jestliže se na předchozí „Litomyšle“ jezdilo s představou náročné akce, heslem letošních tří prosluněných dnů (19.–21. 9.) se stalo kruté: „Jedeme na doraz!“ Troufám si tvrdit, že koncerty


MSL 2003 by bez problémů vyplnily ještě jedno víkendové setkání. Páteční noční maratón odstartovala Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. (viz recenze Lenky Šaldové, str. 42) Ze Smetanova domu se pak účastníci festivalu přesunuli do areálu zámku na dvojitý program. Slavnou buffu Giovanniho Battisty Pergolesiho La serva padrona narežíroval Josef Novák, v pantomimické roli Vesponeho rozhodně nezanikl Jaroslav Čejka, roztrpčeného Uberta věrně podal Pavel Vančura a služky-paní se zmocnila subreta s jiskrou v oku i hrdle Gabriela Kopperová. Představení řídil Jakub Klecker. Druhé vystoupení Bennewitzova kvarteta (Jiří Němeček, Štěpán Ježek – housle, Jiří Pinkas – viola, Štěpán Doležal – violoncello) doplatilo na časovou tíseň. Z Mozartova Smyčcového kvartetu A dur, KV 464 zazněla pouze čtvrtá věta, Janáčkův první smyčcový kvartet se sálem prohnal briskně jako vichřice, ovšem bez výrazného dynamického odstupňování (příliš hlučné violoncello!). Půlnoční ticho patřilo písňovému recitálu Jany Lewitové a Vladimíra Merty (sklepení zámku) a převážně baroknímu programu Moniky Knoblochové a Jany Semerádové (zámecká kaple). Z doslechu vím, že se „Písně noci a osamění“ líbily, z vlastní

zkušenosti mohu zase napsat, že interpretkám neslušelo jen cembalo a flétna, ale také mluvené slovo. Sobotní dopoledne vyplnil organizátorský experiment. Na různých místech hráli různí sólisté a soubory. K tomu se přidružil doprovodný program studentů Střední zahradnické školy Litomyšl, probíhala výstava „výsekových“ fotografií Jana Nievalda, na náměstí lákal staročeský jarmark. Bylo z čeho vybírat, ale všechno se stihnout nedalo; přesycení vede k rozmrzelosti stejně jako hlad… Z odpoledních vystoupení vybírám několik. Je správné, že proběhla „Pocta Františku Kovaříčkovi“ a že proběhla bez nezdravé adorace. Osmnáctiletý Tomáš Jamník zahrál až překvapivě dobře Esercizi per violoncello solo, následující „prostor“ patřil Orchestru letního tábora instrumentalistů s „nekovaříčkovským“ repertoárem (dirigoval Otakar Tvrdý a jeho žák Tomáš Židek). Na nádvoří zámku zazpíval vysokomýtský dětský sbor Rubínek, sbormistrovi Pavlu Zerzánovi nezbývá než pogratulovat k tak stmelenému a disciplinovanému souboru. Jako blesk z čistého nebe zapůsobil Taras Bulba Leoše Janáčka v podání Českého studentského orchestru. A nebylo to naposledy, kdy se dirigent Jakub Hrůša ukláněl nadšenému publiku. Po plesovém

V rámci Mladé Smetanovy Litomyšle vystoupil i Český studentský orchestr, který řídil Jakub Hrůša. Foto Jiří Kopecký

opojení probudil mládežníky závěrečný nedělní koncert Mladých brněnských symfoniků – orchestru ZUŠ města Brna a Českého studentského orchestru. Krajní části – Péťu a vlka Sergeje Prokofjeva a Předehru na rozloučenou Marko Ivanoviće – řídil J. Hrůša, Koncert pro hoboj a orchestr Bohuslava Martinů Tomáš Hanák. Oba umělci používali účelná gesta, Hanák byl vláčný a klidný jako voda, Hrůša výbušný jako sud střelného prachu. Povídku o Péťovi zaníceně přednesl Tomáš Krejčí, Vladislav Borovka rozdýchal svůj hoboj do kouzelné kantilény i brilance. Pořadatelé většinou děkují sponzorům, já cítím potřebu poděkovat pořadatelům. Za „stupínkovou“ úpravu Smetanova domu na operní představení, za špičkové ubytování, za zpravodaj (byť s chybami) i za vysokou kvalitu festivalových akcí… JIŘÍ KOPECKÝ

Beethovenovy Teplice Návštěvy velkých skladatelů ve významných kulturních centrech bývají v následujících obdobích často chápány jako impuls k uspořádání vzpomínkových hudebních oslav. Nejinak je tomu v severočeských lázních Teplice, kde se letos uskutečnil již 39. ročník Hudebního festivalu L. v. Beethovena. Festival pořádaný pod záštitou Statutárního města Teplice organizačně zodpovědně připravila Severočeská filharmonie Teplice. Ve smyslu stále živé upomínky na dva místní Beethovenovy léčebné pobyty v letech 1811 a 1812 s dovedením kulturní paralely až do současnosti festival v průběhu minulých let vykrystalizoval do regionálně optimální pětice koncertů, letos skloubených do symbiózy tří symfonických a dvou komorních vystoupení. Na zahajovacím koncertě (25. 9.) se představil Filharmonický komorní orchestr Praha bez dirigenta s perfektním výkonem vskutku festivalové úrovně. V Mozartově předehře k opeře Figarova svatba a v Symfonii č. 1 D dur op. 25 zv. „Klasická“ Sergeje Prokofjeva zaujal zvukovou plností a nástrojovou barevností při technicky naprosto perfektní interpretaci. Otto Sauter (SRN) – charakterizovaný v programu jako svrchovaný specialista ve hře na trubku

17


Závěr Trutnovského podzimu

Koncertní mistr Severočeské filharmonie Teplice, Naďa Slavíčková

pikolu – podal v Koncertu pro trubku a orchestr Luigiho Otta rovněž výkon výborný, ale… Jeho hru totiž charakterizoval nejen krásný jásavý tón a přesné frázování, ale i stálé úsměvy v pauzách a rádoby bezproblémově spontánní pohupování se podle hudby orchestru, které však působilo nesoustředěně a vedlo k nepřesnosti v souhře s orchestrem, zejména ve třetí větě koncertu. Ve druhé části večera publikum zcela okouzlil jihokorejský klavírista Jeong-Won Kim podáním Beethovenova klavírního koncertu č. 5 Es dur op. 73. Své pojetí postavil na zřetelnosti drobné techniky, přesnosti souhry s orchestrem, poetičnosti melodiky, ale rovněž na suverénnosti dramatických ploch. Další symfonický koncert (2. 10.) zaujal ojedinělou, odvážnou dramaturgií. V podání Severočeské filharmonie Teplice, sboru Singakademie Dresden a kvarteta sólistů ze SRN (Katharina Persicke – soprán, Jale Papila – alt, Frank Blümel – tenor, Clemens Heidrich – bas) zaznělo (2. 10.) pod taktovkou Matthiase Herbiga (SRN) zřídka hrané Gloria Francise Poulenka, kompozičně netradiční Mše Igora Stravinského a Mše C dur op. 86 L. v. Beethovena. V průběhu večera dominovala zejména spontánností interpretace hudba Beethovenova, kouzlo programu však spočívalo v již uvedeném kontrastu chrámové hudby počátku 19. a první poloviny 20. století.

18

Foto archív

Ve festivalovém programu se prezentovala rovněž dvě komorní tělesa – soubor Musica Gaudeans (30. 9. – J. J. Quantz, L. v. Beethoven, Š. Rak, P. Ciboch) a Trio Martinů (7. 10. – L. v. Beethoven, D. Šostakovič), pisatelka této recenze však neměla příležitost si uvedené koncerty vyslechnout. Obsahové i interpretační vyvrcholení festivalu představoval závěrečný koncert (9. 10.). Veledílo romantické oratorní tvorby, Eliáš od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, zde zaznělo v celé své kompoziční kráse. Zasloužený závěrečný spontánní ohlas publika znamenal patřičné ocenění výkonu všech účinkujících, kdy se pod taktovkou Herwiga Wienera-Püschela (Rakousko) opět prezentovala Severočeská filharmonie, rakouský sbor Norbert Artner Villach a sólisté Ivana Koupilová –soprán, Věra Páchová – alt, Milan Vlček – tenor a Thomas Thomaschke – bas (SRN). Symfonické koncerty byly již tradičně pořádány v koncertním sále Domu kultury v Teplicích, hudbou komorních koncertů se rozezněla obřadní síň teplického zámku a komorní sál lázeňského domu Beethoven. Festival provázel kvalitně připravený katalog. 39. Hudební festival L. v. Beethovena opět přesvědčil o dnes stále aktuální výpovědi Beethovenovy hudby a otevřel cestu jubilejnímu 40. ročníku této hudební slavnosti. LENKA PŘIBYLOVÁ

V Národním domě v Trutnově se v neděli 19. října konal závěrečný koncert místního festivalu vážné hudby Trutnovský podzim. Na již 23. ročníku těchto slavností komorní hudby, které jsou v rámci ambiciózního projektu České kulturní slavnosti součástí cyklu festivalů v Poličce, Bystřici pod Hostýnem, Českém Krumlově a Praze, vystoupily na celkem sedmi koncertech soubory různého nástrojového složení. Představilo se Pražské žesťové kolegium, Klavírní kvarteto Bohuslava Martinů, Slezské kvarteto, klarinetista Karel Dohnal s klavíristkou Václavou Černohorskou, Ivan a Katarína Ženatí a také moravská cimbálová kapela Hradišťan. Pestrou dramaturgii festivalu, která je dílem organizátora, dramaturga a violoncellisty Jana Páleníčka, podtrhl i závěrečný orchestrální koncert, na kterém se spolu se sólisty představila Severočeská filharmonie Teplice pod taktovkou Tomáše Koutníka. Nutno podotknout, že závěrečný koncert přilákal hodně posluchačů a sál Národního domu v Trutnově se zaplnil téměř do posledního místa. V úvodu večera dostali slovo organizátoři, Zina Rýgrová a Jan Páleníček, kteří představili účinkující a poděkovali sponzorům, bez nichž by se festival nemohl uskutečnit (za všechny připomeňme např. firmy Zentiva, CAC Leasing, Škoda Energo či Lonka). Samotný koncert zahájila klavíristka Marcela Pflegerová jedním ze známějších děl Bohuslava Martinů. Čtyřvětá Sinfonietta giocosa pro klavír a komorní orchestr, která vznikla v roce 1940, v roce Martinů emigrace do USA, byla kompozičně i posluchačsky nejkomplikovanější kompozicí večera a hned na úvod přinesla skvělý zážitek. Sólistka hrála svůj part z not, což, jak sama dokázala, nebylo známkou její nepřipravenosti, ale spíše potvrzením především rytmické komplikovanosti a rafinovanosti skladby, kdy to bez not zkrátka nejde. Výkon interpretky měl stoupající úroveň, kdy počáteční mírnou nervozitu vystřídal precizní výkon ve 3. a 4. větě. Skladba, jejíž celková sazba je postavena na vzájemné rovnoprávnosti sólisty a orchestru a tudíž není pro sólistu vnějškově primárně virtuózní, poskytuje


i hráčům orchestru sólové výstupy v bohaté míře. Hráči Teplické filharmonie se zhostili svého úkolu, až na drobná zaváhání (někdy nejisté nástupy hoboje a lesních rohů), velmi dobře. Především sólový výkon hráčky 1. houslí a cellisty u prvního pultu ukázal koncentrovanost i na nejmenší detaily. Soustředěnost byla ostatně patrná i z výkonu dirigenta Koutníka, který při vedení orchestru těžil právě z detailní znalosti partitury. Na kompaktním vyznění Martinů kompozice se tak podíleli všichni aktéři jejího provedení. Jako druhé v pořadí zazněly oproti skladbě Martinů posluchačsky přístupnější Tance pro harfu a smyčce (Danse sacrée, Danse profane) Clauda Debussyho, ve kterých se představila dnes již etablovaná harfistka Kateřina Englichová. Debussyho kompozice, pracující v duchu impresionistického hudebního jazyka s pentatonikou a celotónovými postupy, klade na interpreta náročné požadavky technické i výrazové. Kateřina Englichová, která má Debussyho nepříliš rozsáhlou skladbu na repertoáru již delší dobu, ukázala, že zná tuto kompozici dokonale. Oba tance zahrála téměř s rutinní jistotou a dokázala v nich dobře vystihnout i tolik důležité náladové kontrasty a barevné odstíny jednotlivých frází. Navíc byla podpořena náladově spřízněnými smyčci, které doprovázely bez chyb a přispěli k dojmu soudržné a celistvé interpretace. Po přestávce zazněla na závěr koncertu Symfonie D dur Jana Václava Huga Voříška. Je otázkou, zda byla tato symfonie dobře zvolenou skladbou na samotný závěr celého festivalu. V kontextu dvou předchozích děl působila svým hudebním jazykem a dobou vzniku v každém případě trochu nepatřičně, nehledě na to, že vlastně celý program byl díky tomu chronologicky převrácený. Navíc tato jediná Voříškova symfonie, která je hudební historiografií pro svou vysokou kompoziční úroveň přesahující dobový skladatelský průměr srovnávána se symfoniemi jeho současníka Ludwiga van Beethovena, ukázala na nedostatky orchestru, které nebyly tak patrné ve skladbách 1. poloviny 20. století. Jednalo se především o intonační odchylky ve

vysokých polohách smyčců a někdy ne úplně přesné nástupy dechů trochu kazily dojem ze hry jinak dobře připraveného orchestru. Chyby totiž pramenily spíše z momentálních indispozic hráčů než ze zanedbaného nastudování díla. Zásluhou Tomáše Koutníka, který dirigoval s nadhledem a soustředil se hlavně na dynamickou stránku, výstavbu gradací a tempové kontrasty, však dokázala hra

orchestru udržet posluchače v pozornosti až do konce. Závěrečný koncert, který ozdobily hlavně výborné výkony obou sólistek, byl vydařeným zakončením Trutnovského podzimu. Můžeme se již těšit na to, co nám organizátoři připraví na další ročník a doufat, že při výběru sólistů budou mít obdobně šťastnou ruku i napřesrok. ROBERT ŠKARDA

Jihlavský festival připomíná osobnost Gustava Mahlera nejen v kontextu (a zakořenění) místním, ale především v souvislostech širšího ducha evropského a světového. Letošní druhý ročník (12. – 16. září) tak pokračuje v delší tradici, do níž mj. patří obnova rodného domu v Kalištích, velká muzikologická konference (2000) a přípravná koncertní činnost. Pořadatelem je občanské sdružení Mahler 2000, Společnost Gustava Mahlera, celý festival zajišťuje agentura Arco Diva. Letošní ročník vyvrcholil závěrečným písňovým koncertem Gabriely Beňačkové (doprovázel Marian Lapšanský) z díla G. Mahlera a R. Strausse. Ze dvou večerů přinášíme recenze.

Pražská komorní filharmonie na úvod Zahajovací koncert festivalu Mahler Jihlava 2003 (12. 9., Chrám sv. Ignáce)

byl z několika pohledů mimořádný. Především to byl první přímý přenos z velmi důležitého a co do jména skladatele velmi prestižního festivalu. Světově proslulý

Jako vždy půvabná Gabriela Beňačková, kterou na jednom z koncertů festivalu, Mahler Jihlava 2003 doprovázel Marián Lapšanský. Foto archív

19


skladatel Gustav Mahler je rodem s Českomoravské vrchoviny a tím je pro nás a pro naši hudební kulturu neobyčejně silným impulzem, přinejmenším ke hledání společných kořenů. Druhou zvláštností bylo místo konání – v kostele sv. Ignáce pravidelně zní varhanní hudba, ovšem symfonický orchestr zde koncertuje nepochybně minimálně. Je to samozřejmě otázka akustická, dozvuk vysoké kostelní lodě vyhovuje ideálně varhannímu stroji, orchestr je pochopitelně ve velké nevýhodě. Posluchači, kteří zaplnili chrám, si museli v průběhu koncertu na dlouhý dozvuk zvykat Prostor samozřejmě limitoval i psychiku Pražské komorní filharmonie, nicméně mladý a dobře vedený ansámbl se s těžkým úkolem vypořádal se ctí!! Tomáš Hanus vedl svěřený orchestr s jistotou a suverénní výkon rozhodně potěšil širokou hudební veřejnost u rozhlasových přijímačů naladěných na stanici Český rozhlas 3 – Vltava. Účinkující jistě spoléhali na schopnost rozhlasových mikrofonů a zkušenost zvukového mistra a režiséra přenosového vozu, kteří zprostředkovali výkon zcela nedotčený nepříznivou akustikou. Ostatně i v prostoru přesahujícím dosah mikrofonů bylo Adagietto z Páté symfonie Gustava Mahlera nádherným úvodem mimořádně pozoruhodného koncertu, jehož program v podstatě tvořilo jediné dílo – Symfonie č. 3 op. 55 „Eroica“ Ludwiga van Beethovena. Sympatické a přesné provedení díla jedním z našich nejlepších komorních orchestrů bylo tou nejkrásnější poctou našemu velkému (rakousko-uherskému) skladateli Gustavu Mahlerovi, jehož festival nalezl oprávněné místo tam, kde se osobnost Mistrova formovala nejen lidsky, ale zejména hudebně – tedy v Jihlavě. Rozhlasovou atmosféru koncertu více než symbolicky připomněl moderátor přenosu Lukáš Hurník, který v těsném prostoru kněžiště, v nejbližším sousedství dirigenta a koncertního mistra Pražské komorní filharmonie oslovil i přítomné posluchače v chrámu. RAFAEL BROM

Epoque quartet dvakrát dámsky ozdobený Na předposlední koncert festivalu Mahler Jihlava 2003 (12. – 16. září) jsem se vydal za mladým (vznikl 1999), ale dnes už proslulým a mediálně zajímavým souborem Epoque quartet. Epoque quartet udivuje i provokuje šíří svého záběru. Na

20

večeru v hotelu Mahler provedl osobitě a s nasazením tři díla z oblasti vážné hudby, ve svých programových textech však nezapomíná zdůraznit, že se zcela bezpečně dovede uplatnit v neklasických kvartetních polohách – v jazzu, rocku, funku, muzikálovém popu atd. Tentokrát hrál ovšem jen vážnou hudbu a znamenitě. Každou skladbu hrají mladí hudebníci s velkým zaujetím jako hudbu „svoji“ a je to přesvědčivé natolik, že posluchače ani nenapadá srovnávat, nebo vymýšlet, co by šlo ještě zlepšovat. Jejich hudební sdělení je plnokrevné, mladě temperamentní, zdravé, silné a poznatelné. Snad je to trochu moc chvály, ale zaslouží si ji. Večer rámovala díla známá, na pódiích klasická: Haydn – Smyčcový kvartet D dur – Skřivánčí a Antonín Dvořák Kvintet E dur, op. 97 se dvěma violami. V něm doplnila výkon čtyř kvartetistů violistka, jinak výrazná sólistka, Jitka Hosprová. Svým výkonem i zjevem ozdobila závěr večera. Na samostatnou zmínku spolupráce s kvartetem příliš prostoru nedává, budiž však zapsáno, že Hosprová zapadla do mladistvého stylu Epoque quartet se

samozřejmostí a ozvláštnila ho nevtíravým osobitým kontrastem (velké sólo ve volné větě). Haydn se obešel bez hračičkaření, zněl plnokrevně a – jak jinak – mladě. Uznalý potlesk si za toto dílo Epoque quartet opravdu zasloužil. Bývá zvykem před přestávkou uvést nějaké soudobé dílo, pokud možno našeho autora. Ještě jsem ale neslyšel, aby tato „úlitba soudobé hudbě“ se stala tak jednoznačně vrcholem večera – a v takové konkurenci! Smyčcový kvartet č. 4 „Shofarot“ Sylvie Bodorové to dokázal se strhující přímočarostí. Je poučen vším, co soudobá hudba nabízí, zní srozumitelně, moderně, má sílu sdělení a je to – promiňte neodborné slovo – hezká hudba. Členové Epoque quartet zahráli toto dílo skvěle a výkon i skladba se dočkaly ovací. Škoda jen, že Jihlavský festival musí ve všední den brát v potaz, že většina potenciálních posluchačů musí brzy vstávat. Několik míst v nevelkém sále zůstalo nezaplněno. Snad příště. Kvalita večera k tomu vyzývá. JAN ŠMOLÍK

José Cura – tenorista par excellence

José Cura plně pohroužen do hudby Foto Dan Materna

Po několika měsících (23. 10.) se znovu agentuře Panart ve spolupráci s řadou partnerů v čele s firmami Eurotel a Citibank podařilo zorganizovat v Praze další koncert jednoho z nejvýznamnějších pěv-

ců současnosti, argentinského tenoristy Josého Cury. I tentokrát umělec přilákal do Smetanovy síně Obecního domu stovky nadšených posluchačů, a opět se zdaleka nedostalo na všechny. Při svém druhém pražském vystoupení, na nějž měla přístup i veřejnost, se José Cura opětovně posluchačům představil nejen jako vynikající sólista, ale rovněž jako stále více se prosazující dirigent. V této roli jsme ho také mohli přivítat hned na počátku koncertu, kdy si při dirigování orchestrálního úvodu Ramerezzovy dojemné árie Ch’ella mi creda libero z Pucciniho opery Dívka ze zlatého Západu však samozřejmě neodpustil drobný komický výstup (podobně jako během přídavkového Korsakovova Letu čmeláka, kdy vedle dirigování stihl jednou rukou dokonce „lapat“ po obtížném hmyzu). Těsně před nástupem tenorového sóla se totiž vedle něho objevil druhý dirigent večera, Tulio Gagliardo, který se mu poklepáním na rameno snažil připomenout jeho momentální roli pěvce a přimět ho k sestupu z dirigentského stupínku. To se mu však podařilo až po chvilce naoko úporného dohadování a Gagliar-


dovy nepolevitelné snahy. Hlavní Curův dirigentský výstup však čekal tentokrát posluchače až po přestávce, kdy si sólista vyměnil temně vínovou, rozevlátou košili za černou a publiku představil svoji koncepci Dvořákovy Novosvětské. I v čele orchestru, kterým byla tohoto večera jako vždy skvěle připravená Pražská komorní filharmonie, působí Cura jako vysoce charismatická osobnost, ještě více umocňující svá přesná a dobře čitelná gesta, navíc doprovázená výmluvným až strhujícím výrazem, vyzařujícím snad z každého jeho, byť sebenepatrnějšího pohybu. Orchestr hrál jistě i díky tomu naprosto soustředěně a bylo znát, že kouzlu tohoto exaltovaného umělce zcela propadl. Samotné Curovo pojetí Novosvětské však nelze charakterizovat jinak, než jako přinejmenším velice diskutabilní. Podobně jako Wolfgang Sawallisch, který s Filadelfským orchestrem na Pražském jaru 2000 uvedl ve velice osobitém pojetí Dvořákův Karneval op. 92, ani Cura zdaleka nedokázal veškerý půvab a neskonale vřelou krásu Dvořákova díla vystihnout. Snad nejvíce se na tom podepsala volba zcela zbytečně přehnaných temp v obou krajních větách. Neúprosně dodržovaným metrem sešněrované fráze tak zcela proměnily většinou dirigenty respektovaný charakter skladatelovy výpovědi, kterou posunuly od typicky dvořákovské vroucnosti ke strohé a místy až chladné virtuosní střízlivosti. Nádherná kantabilita Dvořákových myšlenek se tak zdaleka nemohla plně rozvinout: vše ovládlo závratné, i když orchestrem obdivuhodně zvládnuté tempo. Ne příliš šťastné byly podle mého názoru i některé inovace v oblasti práce s tématy jednotlivých nástrojových skupin. Za všechny např. dynamické potlačení pizzicatového tématu v kontrabasech jinak Curou překrásně modelovaného Larga; pouhé pianissimové podbarvení ostatního melodického dění tímto výrazným motivem jmenovanou část v jejím celkovém vyznění spíše barevně i výrazově ochudilo. Vrcholem večera tak beze všech pochybností zůstala jeho první polovina, v níž se tentokrát Cura představil výhradně jako vynikající pucciniovský interpret. Árie z méně hraných oper, jako např. Děvče ze zlatého Západu, Edgar, Le Villi, Plášť, Manon Lescaut či Tosca, z níž přednesl Cavaradossiho nesmrtelné Recondita armonia, byly včetně přídavkového, skvěle vystřiženého Nessun dorma s obávaným dvoučárkovaným

céčkem skutečně skvostné a opětovně potvrdily Curovo výjimečné mistrovství i talent přímo od Boha. HANA JAROLÍMKOVÁ

Andrea Bocelli v Praze Andrea Bocelli zcela vyprodal 4. 10. pražskou T-Mobile Arenu. To by nebylo nic mimořádného, víme-li, že Bocelli je už přes deset let hvězdným pojmem v oblasti opery i popu. Ovšem vstupenky stály 4. 000 korun a ty nejdražší dokonce 10. 000. Podle pořadatelů to byl jeden z nejdražších koncertů v České republice – a přesto těch pár volných míst by se dalo snadno spočítat. Těm, které tato suma neodradila, se investice ale bohatě vyplatila, protože koncert byl zcela mimořádným uměleckým zážitkem. Pořadatelé navíc odvedli dokonale profesionální práci – nejen vynikajícím ozvučením gigantického prostoru, ale i umístěním vedle pódia obřího filmového plátna, na němž bylo možné detailně sledovat mimiku všech interpretů. A bylo na co se dívat! Hvězdnou kariéru dnes pětačtyřicetiletého nevidomého pěvce odstartovala vystoupení v San Remu; v 90. letech se píseň Con te partiro stala pak celosvětovým hitem. Přes svůj handicap vystoupil Andrea Bocelli i na operním jevišti, i když jeho doménou zůstávají koncerty a nahrávání disků (kterých prodal už

více než 45 milionů!) jak s operními áriemi, tak se slavnými italskými ad. romancemi. Takový byl i repertoár jeho pražského koncertu: v první části večera árie z děl Verdiho, Pucciniho ad., v druhé části populární písně De Curtise, Tostiho, Gastaldoniho, Di Capuy, Lehára, Leoncavalla ad. Pro nás, kteří jsme dosud obdivovali jeho hlas jen z CD, bylo setkání s „živým“ Bocellim naprosto strhující. Nádherná sametová barva, dokonalá dechová technika, zářivé výšky, přitom úžasná muzikalita a mimořádné vnitřní souznění s interpretovanými áriemi – což jsme právě díky filmovému plátnu mohli sledovat i z nejvzdálenějších řad. Andrea Bocelli ale nepřijel do Prahy sám. Mladinká italská sopranistka Maria Luigia Borsi přišla na jeviště nenápadně a skromně – ale jak zpívala! Svým kovově třpytným sopránem a nevšedním niterným prožitkem byla Bocellimu zcela rovnocennou partnerkou. Plně by si zasloužila už dnes místo mezi nejslavnějšími pěvkyněmi. Třetím hostem byla britská houslistka Ruth Roger, jejíž nástroj zpíval se stejnou oduševnělostí i leskem jako hlasy obou pěvců. Last but not least je třeba zmínit spolehlivou oporu Českého národního symfonického orchestru, který se pod taktovkou italského dirigenta Marcella Roty blýskl i v několika samostatných číslech, mj. v předehře k Verdiho Nabuccovi a zejména v brilantně zahrané předehře k Bizetově Carmen. Bouřlivý dlouhotrvající potlesk patřil právem všem na pódiu. JITKA SLAVÍKOVÁ

Zleva Ruth Roger, Andrea Bocelli a Marcello Rota

Foto David Kundrát

21


Dvakrát ČF Triumfální vstup do nové sezony

originálu a verze Viléma Kurze, do které – včetně kadence Zahajovací koncert nové sezony České – i sám několikrát filharmonie 7. 9. ve Dvořákově síni byl ještě autorsky zasáhl. věnován výročí narození Antonína Dvo- Po jednom poslechu řáka. Atraktivní program, sestavený ze se nechci k výsledné skladatelova klavírního koncertu g moll podobě zvoleného op. 33, Lukášovy posluchačsky přitažlivé kompromisu vyjadřoOuvertury boemy op. 187 a Janáčkovy vat příliš zevrubně, oblíbené Symfonietty je sám o sobě nicméně po zvukové schopen přilákat tolik návštěvníků, že stránce na mě zmíněstarost kvůli neprodaným vstupenkám ný experiment působil by jistě nikoho tížit nemusela. Přesto se velice vyrovnaně a připořadatelé tentokrát rozhodli neponechat rozeně. Orchestr, hrajínáhodě vůbec nic a leckdy nevyzpytatelné cí s nesmírným citem Jiří Kout publikum přitáhnout i prostřednictvím a výrazovou přesvědčijmen dvou vynikajících umělců, která vostí, sólistu nikde výrazněji nepřekrýval teprve dala večeru ten pravý punc výji- a spolu s klavírem tvořil zcela kompaktní mečnosti: vynikajícími výkony proslulého celek, stojící plně ve službách skladatelovy dirigenta Jiřího Kouta a talentovaného niterné výpovědi. Kasíkova hra je technica již mnoha mezinárodními úspěchy ověn- ky brilantní, výrazově plastická a stále se čeného klavíristy Martina Kasíka. Sál více přibližující výkonům, u nichž obtížtedy praskal ve švech a zasloužené ovace nost partu už posluchač vůbec nevnímá. oběma protagonistům i výborně hrající Soustředí se totiž výhradně na sólistovo sdělení, dovedně ukryté v pulzujících České filharmonii nebraly konce. Již na úvod večera dramaturgicky tónech a vyjadřující sebemenší záchvěv netradičně zařazený Koncert pro klavír jeho i autorovy duše… a orchestr Antonína Dvořáka se stal Pregnantní začátek Lukášovy Outím pravým pohlazením po duši. Kasík vertury boemy i další průběh skladby se rozhodl pro kombinaci skladatelova s výborným sólem koncertního mistra Miroslava Vilímce a gradující intenzitou výborně vystavěného celku udržel večer v naprosté posluchačské soustředěnosti a umělecké výjimečnosti. Jiří Kout pojal dílo v jednom nepolevujícím tahu, během kterého však neopomenul sebemenší detail ve frázování, akcentech či dynamických zvlněních. Ta pravá posluchačská lahůdka – a sice přímo ukázkově zahraná Symfonietta dirigentova milovaného Janáčka – ale na nás čekala přec˝e jenom až po přestávce. Vedle nezanedbatelné skutečnosti, že všechMartin Kasík Foto Zdeněk Chrapek ny žestě tu hrály jako

22

Foto Zdeněk Chrapek

z partesu, jsme se stali svědky vskutku strhujícího výkonu, k němuž vcelku není co dodat. Snad pouze jedinou větu: Tak má pravý Janáček vypadat! HANA JAROLÍMKOVÁ

Poprvé s novým šéfdirigentem, Zdeňkem Mácalem Zahajovací koncert cyklů C/D České filharmonie (9. a 10. 10.) byl očekáván s velkým napětím – poprvé ve své nové roli šéfdirigenta ČF tu na domácí půdě vystoupil Zdeněk Mácal. Program sestával ze dvou značně různorodých děl – Slovácké svity, op. 32 Vítězslava Nováka a Symfonie č. 5 cis moll Gustava Mahlera. Sousedství obou celků možná leckoho zarazilo – proč volit zrovna takový kontrast? Ale na druhé straně lze stejně dobře argumentovat, proč za každou cenu hledat pendant vzájemné spřízněnosti … Novák byl v Mácalově pojetí maximálně uměřený, pečlivě podaný v jemných konturách i kontrastech. Cudný dramatismus suity vyzněl nekonfliktně, zcela ve prospěch charakteristického idylismu. Bylo znát, že Novák patří k autorům dirigentova srdce. Zato v Mahlerovi se strhla doslova „dramatická vichřice“, naplno a ve všech ohledech. Avšak ani stopy po expresivní rozvolněnosti a libovůli! V každém, byť sebemenším dílčím úseku bylo znát, jak


má Zděnek Mácal ten sysifovský kolos stavebně promyšlený do posledního detailu a jak svým pojetím zanechává osobitě přesvědčivý, věrohodný interpretační „otisk“. Právem proto zaujal samotný jeho dirigentský styl. Všeobjímající soustředěnost (a pozornost doslova ke každému taktu a nástroji) a úžasně stimulující výrazová gestikulace obou rukou i celého těla našla v orchestru adekvátní pochopení a respekt. Právě v Mahlerovi orchestr ČF podal výkon maximální, zcela v duchu pověsti našeho prvního orchestru. Smyčce zářily „nitěnnou“ křehkostí, ale i důrazností, samozřejmě s bezchybnou intonací. Avšak za podobného předpokladu a s přesností v sólech a hlavně v sekcích (včetně nástupů) předvedly zejména dechy krajní diapazon svých možností. Dramatický, ale i průzračný Mácalův Mahler dokonale zapůsobil, mj. i ve smyslu očekávání dirigentových dalších kreací. JULIUS HŮLEK

Slovanští skladatelé na koncertě FOKu V úterý 14. 10. a ve středu 15. 10. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK ve Smetanově síni zahájil abonentní cyklus C. Z domácích autorů zazněla Symfonie D dur op. 60 Antonína Dvořáka a předehra k opeře Z mrtvého domu Leoše Janáčka. Ačkoli se jedná o předehru, autor sám počítal s jejím koncertním prováděním. Typickou atmosféru opery přibližuje nejen tragická tónina as moll, ale i speciální instrumentační efekt – okovy. Hutná faktura kompozice je vylehčena houslovými sóly, která brilantně zahrála Rita Čerpučenko. Další koncertní mistr orchestru Jiří Hurník přednesl Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 (99) Dmitrije Šostakoviče z roku 1948. V rozměrné čtyřvěté kompozici kladl sólista důraz na její emocionální hloubku a výrazovou vypjatost. Vystihl tak tísnivou situaci skladatele perzekvovaného stalinským režimem. Vždyť Koncert mohl být premiérován až dva roky po diktátorově smrti. Připočteme-li k Hurníkovu citovému vkladu i jeho technickou

Zdeněk Mácal se ve své nové roli šéfdirigenta České filharmonie publiku představil v nejlepším světle. Foto Zdeněk Chrapek

jistotu, již projevil zejména v kadenci, lze hovořit o velmi zdařilém výkonu. Vzhledem k tomu, že funkce orchestru není v této skladbě pouze doprovodná, ale tvoří organickou součást díla, je nutno vyzdvihnout kvalitní výkon FOKu.

Dirigentem večera byl Libor Pešek, který i Dvořákovu symfonii řídil s nadhledem a suverenitou. Koncert byl slibným zahájením cyklu, škoda jen slabší návštěvnosti. JIŘÍ PETRDLÍK

Třikrát 25 let Luboše Sluky V úterý 23. 9. uspořádalo sdružení Přítomnost ve spolupráci s HAMU gratulační koncert k 75. narozeninám skladatele Luboše Sluky. V jeho úvodu vystoupil Jiří Pilka. Ve svém projevu poukázal na Slukovu práci kompoziční a upozornil i na jeho činnost vydavatelskou, básnickou a členství ve skupině Pondělníků. Z rozsáhlého a žánrově bohatého skladatelova díla nejprve zazněly ukázky z tvorby pro klavír. Dvě části z cyklu Devatero – Proměny a Sladkou ukolébavku a Honičku z 1. Klavírní suity přednesl s patřičným temperamentem Lukáš Klánský. Dvojvětá Sonáta pro violoncello a klavír z roku 1956 zazněla ve vzorové interpretaci Boženy Kronychové a Jiřího Hoška. Ten, podobně jako Ivan Klánský, Václav Rabas či Ivan Ženatý a jiní, věnuje

Slukovým kompozicím stálou pozornost jak na koncertních pódiích, tak i v nahrávacích

Zadumaný Luboš Sluka. Že by měl již v myšlenkách další nové dílo? Foto Zdeněk Chrapek

23


studiích. Jistě není bez zajímavosti, že zmíněné opus uváděl na svých kurzech Pablo Casals a sonáta se dočkala následné úpravy pro basklarinet, fagot, violu a saxofon. Roku 1984 vyjádřil skladatel svůj vztah k východním Čechám cyklem Kladské písně a balady na texty z lidového prostředí sebrané Josefem Štefanem Kubínem. Výběr pěti částí přednesl barytonista Jakub Hrubý za doprovodu pianistky Jolany Zedekové. I když výběr neobsahoval příliš kontrastní skladby a místy působil poněkud jednotvárně, nepostrádal projev interpretů emocionální hloubku. Koncert uzavřela premiéra 4. smyčcového kvartetu. Jednovětou skladbu

autor dokončil v letošním roce a úvodní melodii převzal ze svého Klavírního brevíře (z části nazvané Rozloučení). Podobně jako předchozí ukázky se i tento kvartet vyznačoval vysokou mírou zpěvnosti a melodičnosti, především v partu prvních houslí. Heroldovo kvarteto předvedlo zaplněnému Sálu Bohuslava Martinů sehraný a pečlivě zvukově vyvážený výkon. Nečekanou a o to milejší tečku za příjemným večerem učinil Jaroslav Šaroun, který překvapenému oslavenci předal potvrzení o planetce, která byla pojmenována na počest jubilujícího skladatele. JIŘÍ PETRDLÍK

Pocta Pavlu Jurkovičovi Setkání s čistou, spontánní a niternou muzikalitou – tak by se dal charakterizovat gratulační koncert k životnímu jubileu pedagoga, skladatele ale též básníka, překladatele i pěvce Pavla Jurkoviče (nar. 18. srpna 1933 ve Starém Poddvorově). Bylo to milé setkání s báječným člověkem, jež se neslo v duchu podtitulu

uvedeného v programu koncertu „Vesele, vážně i nevážně…“ Jurkovičovi, který je vpravdě všestrannou osobností a pokračovatelem tradice českých kantorů – muzikantů typu J. J. Ryby, přišly v pátek 10. října do Sálu Martinů v pražském Lichtenštejnském paláci vzdát hold jednak celebrity sou-

Jubilant Pavel Jurkovič s chlapeckým sborem Pueri gaudentes

24

Foto Vladislav Souček

časného kulturního života jako Jaroslav Krček, Alfréd Strejček či Jiří Tichota, tak především nespočetná obec Jurkovičových bývalých i současných žáků a spolupracovníků. Ano, Pavel Jurkovič již hraje a zpívá v tónině se sedmi křížky, ale jeho jiskrnost a vitalitu by mu mohl závidět leckterý dvacetiletý či dvacetiletá… Klíčovými aktéry programu byl sbor Pueri gaudentes se sbormistry Zdenou Součkovou a Janem Zapletalem a přípravné oddělení sboru Radost – Praha se sbormistryní Helenou Lisou. V instrumentálních partech se prezentovala řada převážně – a to je potěšující – mladých umělců, mezi nimiž zaujali významné místo posluchači či nedávní absolventi Pražské konzervatoře. Na koncertě zazněla jen malá část Jurkovičovy tvorby – mimo jiné sborové cykly Život zbojnický, Středověké písně zbožné, milostné i rozverné a v premiéře cyklus Nunc clamemus omnes rei. Autor směřuje svým dílem především do oblasti vokální, neexperimentuje, neutápí se v hudebním intelektualismu, ale promlouvá srdcem. A hovoří jasně: výraznou kantilénou, přehlednou formou a čistou harmonií. Dokáže osobitě navázat na vývoj hudební řeči minulých dob, inspiruje se lidovou písní, středověkou duchovní písní i trubadúrskými zpěvy. Z hlediska přístupu k hudební materii bychom mohli Jurkoviče zařadit – stejně jako C. Orffa, J. Rodriga, M. C. Tedeska či našeho Václava Trojana (a mnoho dalších autorů) do tvůrčího směřování hudby 20. století, které lze označit jako komunikativní modernu. Tuto stylovou orientaci řady světových i českých autorů ovšem oficiální hudební historiografie 20. století zatím jako jeden z existujících zřetelných vývojových proudů této doby příliš nereflektuje… Právě pro svoji komunikativnost, jasnost a přímost sdělení je Jurkovičova tvorba velmi oblíbena. Jeho tvůrčí talent se úspěšně prezentoval i v hudebně literárních pořadech v poetické kavárně Viola, v Českém rozhlase, jeho dětské písničky jsou snad v každém zpěvníku pro mateřské a základní školy… Lze tedy závěrem konstatovat, že celý večer vyzněl jako velmi upřímné a milé poděkování a zasloužené ocenění dosavadního Jurkovičova díla. Bouřlivé ovace zcela naplněného sálu to plně potvrdily. EDUARD DOUŠA


Collegium ppp Program autorského večera „Collegia ppp“ (Petr Pokorný, Peter Graham, Pavel Novák – Zemek), který sledovala1. října v malostranském kostelíku sv. Vavřince hrstka zasvěcených, lákal svou komorností i neotřelou poetičností. Snad až na hodně chladně působící kompoziční hříčku Ondřeje Adámka (Reflexion pro dva altové saxofony) reagovaly všechny prezentované skladby nějakým způsobem na někdejší estetiku Nové hudby. Přitom se vyjadřovaly nápadně úsporně (až minimalizovanými prostředky) a jako východisko měly před sebou vždy určitý poetický obraz, ať už vyjádřený verši, představou či náladou. V rozmanitých polohách se na večeru představil Petr Pokorný. Jednak nám demonstroval své cítění jednohlasé linky (nokturno pro sólové violoncello s názvem Letní noci zářivá a Hudba ke slavnostem zrození pro tenorový saxofon) jakožto pásma volně přiřazovaných úseků s variujícími návraty k výchozímu modelu, jednak se prezentoval v poloze vokálně – klavírního dua a saxofonového kvarteta. Pro jímavě něžnou a citlivě rozvíjenou vstupní myšlenku, prozrazující silnou inspiraci, mě zaujalo nejvíce violoncellové nokturno (s porozuměním předvedl Jiří Bárta). Silně inspirované momenty, prozrazující autorův bytostný vztah ke zvolenému básnickému podkladu (deklamovaný smutek a bolest ve vstupní básni, jemně psychologizující práce s tónovou výškou, zvláštně tanečně stylizovaná klavírní mezihra) jsem však pocítil také v písňovém cyklu Sochy na slova Jaroslava Švadleny. Také Pavel Novák – Zemek se zaměřil na jednohlasé linky, což však demonstroval velmi různými způsoby. Zatímco v Sonátě č. 1 pro violoncello sólo (opět sugestivně interpretované Jiřím Bártou) zacházel na rozdíl od Pokorného do vyhrocenějších kontrastů a exprese (meditace, extatický tlak virtuozity), zůstával v takřka diatonicky prosvětlené Trenodii pro sopránový saxofon (hrál Pavel Fiedler) v poloze jakéhosi melodického vzývání. Snad nejsdělnější, přímočaře spontánní formu hudebního sdělení prezentoval na tomto večeru Peter Graham. Nemám zde na mysli jeho klavírní impromptu s názvem Fragile. To bylo zamýšleno jako křehké intimní pásmo „náhodných“ tónů a souzvuků, jejichž sled i pohyb měl být dle

autorovy verbální konfese intuitivně modelován okamžitými dispozicemi hráče, leč ve skutečnosti působilo jako běžný zafixovaný zápis (osobně jsem v tomto záměru cítil až příliš spekulace). Mám na mysli Grahamův vokálně – instrumentální počin pro baryton a cembalo na verše Wallace Stevense s názvem Song of Fixed Accord, mistrovsky interpretovaný Peterem Matuszekem a Monikou Knoblo-

chovou. Přiznám se, že mi tato kreace učarovala. Bylo vzrušující sledovat, co všechno lze vykřesat z kontrastu prostě vtíravé vokální periody (alla pop – music) a posedle repetovaného akordu jazzového zabarvení. Z celého pásma jako by sálal neustálý přetlak, odtud i ona překvapivá, báječně elektrizující cembalová mezihra, která jako by mu pootevírala ventily. MILOŠ POKORA

Klarinetové hody Jak jinak nežli takto obrazně nazvat večer uspořádaný v rámci komorních koncertů „Dialogy“ sdružením Harmonie dne 22. září v půvabném prostředí Muzea A. Dvořáka v Praze. Dramaturgové Harmonie měli tentokrát opět šťastnou ruku ve výběru programu sestaveného až na úvodní adaptaci Händlova Příjezdu královny ze Sáby vesměs z hudby více méně současné. Účinným pomocníkem v jeho koncepci bylo Pražské klarinetové kvarteto, v němž své dva kolegy M. Řeřichu a K. Dohnala, dlící momentálně v zahraničí, zastoupili J. Kundl a J. Brabec. Ti spolu s dalšími dvěma členy ansámblu J. Hejhalem a J. Machem potvrdili vysokou úroveň naší klarinetové školy. Byla radost sledovat, s jakým zaujetím a interpretační jistotou vyřešili někdy neobyčejně obtížné úkoly, spočívající nejen ve virtuózním vybavení partů ale i ve stylově obsahových proměnách skladatelských předloh. Večer byl poučný i tím, že byly proti sobě postaveny stylově zdánlivě nesourodé kompozice, jako bylo dílo Pavla Kopeckého Ritorni pro klarinet a elektronický zvuk na jedné straně a na straně druhé Alfreda Uhla Divertimento pro čtyři klarinety, čerpající převážně z onoho tradičněji pojatého modernismu, vyznačujícího Kresba Pavel Hartl

se bohatým pohybem hlasů, vedených s jistotou akademického tvarování. Hutnost zvuku a tematická propracovanost se v této skladbě blížila až způsobu, s jakým se pracuje ve smyčcovém kvartetu. Skladba Pavla Kopeckého je velice působivou rapsodickou freskou s jemně diferencovanými sónickými valéry, do nichž vstupuje sólový klarinet tu v polohách až introvertních, tu zas až existenciálně vyhrocených. Dílo má promyšlenou stavbu, působí soustředěně, není to pouhopouhá nezávazná improvizace, ale niterné sdělení. Skladbu přednesl skvělým způsobem Jan Mach. V Sonátě pro sólový klarinet Vladimíra Tichého prokázal své přesvědčivé mistrovství i Jan Hejhal. Tichého skladba je dílo vděčné; jednotlivé věty mají svůj řád a osobitou identitu, pohybující se v působivých kontrastech od tónů burleskně rozdováděných, jímavě melancholických až k bystré struktuře quasi fugy, jež hýří vtipnými narážkami v uvádění hlavního

25


kontrapunktického subjektu. Je to umná hříčka, vyvolávající u pozorného posluchače úsměv. Dík za tenhle pocit patří nejen interpretovi ale hlavně tvůrci skladby. Sestava čtyř klarinetů sama o sobě ve svém zvukovém hábitu je jako stvořená pro tu pravou „divertimentovou“ atmosféru. Čtyři štěbence se dovedou pořádně „rozesmát“ a „pustit si žilou“. Nejinak tomu bylo u Divertimenta Miroslava Kubičky a Divertimenta rustika Jiřího Temla, shodou okolností u skladeb, jež tu byly prezentovány v premiéře. Kubičkovo hudební myšlení je i zde neseno smyslem pro čistý tvar, jeho výrazivo je uměřené bez snahy o přílišnou provokativnost v harmonickém obraze. Kubička je v podstatě lyrik, jeho hudba tu má svoji neotřelou melodickou poetičnost, uplatňující se zvlášť v melancholickém nokturnu druhé věty. Dílo má ovšem dostatek kontrastu a vtipu, uplatňujícího se zvlášť v úvodní quasi fanfárové introdukci a ve scherzových polohách. Jiří Teml míří svou skladbou spíše k rudimentární obsahovosti, proto neváhá sáhnout i ke zdrojům lidové tanečnosti

a písňovosti, jež dokáže dovést zejména v závěrečné větě až ke karikujícím hudebním metaforám a travestiím, sémanticky vyjadřujícím ono „rustico“ v podtitulu celé skladby, Teml tu posluchači nabízí žertovný „maškarní rej – proto jeho hudba ve své až bláznivé dikci někde doslova dráždí ostrými nečesanými harmonickými konturami, tu paroduje, tu zas odívá do nostalgického smutku, jako je tomu ve ztišeném nokturnu volné věty. Interpreti tuto dialektickou Temlovu obsahovou polohu dobře pochopili a očividně se při tom spolu s posluchači pobavili. Závěrečná skladba Paula Harveye Quartetto quarantoli s nepřehlédnutelnými názvuky na milhaudovskou quasi „civilní“ notu jen dokreslila výtečnou technickou připravenost celého ansámblu. Recenzentovi nezbývá nežli obdivovat zaujatost a cílevědomost všech členů kvarteta i jejich evidentní úsilí podat maximální výkon. To se jim podařilo naprosto přesvědčivě a jen dokumentovalo, že máme stále hudebníky, kteří mají (i přes svou profesionalitu) hudbu rádi. ZDENĚK ŠESTÁK

Dvě jubilea spjatá s HAMU: Milana Šlechty a Jiřího Hlaváče 9. října proběhl v Sále Martinů HAMU koncert k nedožitým osmdesátinám profesora Milana Šlechty, jednoho z nejvýznamnějších českých varhanních virtuózů a pedagogů 20. století. Jako jeden z posledních žáků profesora Bedřicha Antonína Wiedermanna, vybavený mimořádnou nástrojovou technikou vešel do obecného povědomí jako vynikající koncertní interpret na mezinárodních festivalech i koncertní činností doma. Jako pedagog a vedoucí varhanního oddělení pražské HAMU vychoval řadu dnes již známých a úspěšných varhaníků. V tomto smyslu vyznělo i úvodní slovo pedagogů HAMU Ivana Štrause a Jaroslava Tůmy, který byl i dramaturgem koncertního programu. Iniciativou a péčí jubilantovy choti byl k tomuto výročí vydán i kompaktní disk s varhanním recitálem jubilanta. V rámci zajímavé dramaturgie vystoupili na koncertu Šlechtovy žáci Václav Uhlíř, Kamila Klugarová, Karel Hiner, Irena Chřibková, Josef Popelka, Miroslava Svobodová a Jaroslav Tůma. Ve dvou skladbách spoluúčinkovali houslista Bo-

26

huslav Matoušek a trumpetista Vladislav Kozderka. Varhanní hudba tak ve zcela zaplněném Sále Martinů důstojně připomněla památku významné umělecké osobnosti české interpretační školy. 11. října následoval gratulační koncert k 55. výročí narození děkana hudební fakulty AMU, prof. Jiřího Hlaváče. Takřka renesanční šíře aktivit a zájmů jubilanta je obdivuhodná. Přední český klarinetový interpret (sólový hráč i člen řady komorních souborů), pedagog, komentátor, člen hudebních institucí a organizátor hudebního života se v poslední době stále více prezentuje i jako skladatel. Výtečná dramaturgie koncertu, provázená vtipnými glosami jubilanta přinesla klarinetovou literaturu ve vynikajícím provedení Jiřího Hlaváče, Vlastimila Mareše a jubilantových žáků: Jana Paříka, Irvina Venyše, Jana Macha a Lukáše Daňhela. Kvalita interpretačních výkonů jen potvrdila Hlaváčovy nesporné pedagogické úspěchy. Ty ostatně potvrzují i úspěchy jeho žáků na domácích i me-

zinárodních interpretačních soutěžích. Nelze ovšem přehlédnout, že k vysoké umělecké úrovni gratulačního koncertu výrazně přispěla doc. Irena Černá, která dokonalým a inspirativním klavírním doprovodem podpořila účinkující. Závěrem se ke gratulačnímu koncertu připojil krátkým, výstižným a úsměvným příspěvkem ještě prof. HAMU a generální ředitel České filharmonie Václav Riedlbauch. Milý večer ve zcela zaplněném Sále Martinů končil veselým Triem pro klarinet, kontrabas a klavír, v němž se k jubilantovi a doc. Černé připojil ještě kontrabasista Rudolf Andrš. JIŘÍ TEML

Z Přehlídky koncertního umění V sympatickém, známém a stylovém koncertním prostoru Sálu Martinů v budově Hudební fakulty AMU v Praze, tedy v Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí, uspořádala Společnost koncertních umělců za podpory Sdružení výkonných umělců a Hudební fakulty AMU představení v rámci cyklu Přehlídka koncertního umění 2003 s výrazným titulem ZE ZLATÉHO FONDU ČESKÉ HUDBY. Koncert (20. 10.), na který jsem šel i s nadějí, že potkám milého svého bývalého profesora pana, Petra Ebena, jehož Píseň Ruth uzavírala první část programu, uváděl dvě violové skladby, zmíněnou píseň a po přestávce Smetanův První kvartet. Autoři violových kusů Otmar Mácha (Balada pro violu a klavír z roku 1988) a Bohuslav Martinů (Sonáta pro violu a klavír z roku 1955) věnovali Berliozem geniálně rehabilitovanému nástroji vrchovatou míru porozumění a nabídli tak jedné ze tří pozoruhodných vycházejících violistických nadějí současnosti – Věře Binarové, vítanou příležitost k oslnivé exhibici. Jistě, konala se, byť nadšených posluchačů bylo v sále o patnácti řadách skutečně poskrovnu. Tuším, že by v případě ukázněného obsazení čelních řad naplnili toliko první dvě a snad pár sedadel navíc. Máchova sympatie k posmívanému nástroji se promítla do celého jeho rejstříku a Binarová se své úlohy zhostila s vervou a s vědomím, že


na to má nejen ona, ale i nástroj z dílny pražského mistra houslaře Václava Vacka. Drsný začátek ve spodní poloze byl lícem dokonale promyšleného a provedeného dynamického plánu. Působivý kontrast i dialog sólového hlasu neobyčejně znělého smyčcového nástroje a doprovázejícího temperovaného partnera (Jan Petr), byl dominujícím prvkem provedení. Výsledný dojem, že klavír úspěšně koloruje sólové počínání violy, převážně spíše mužně, než osudově zastřeně znějící, nepochybně odpovídal záměru Máchovu, který, nikoli planě, nazval své dílo Balada. Sonáta z rozsáhlého odkazu Bohuslava Martinů byla pro sličnou Binarovou pobídkou k excelentnímu představení svých hudebních předností, včetně nádherně čitelných souzvuků, dokonale zvládnutých a atraktivně provedených přechodů mez jednotlivými rejstříky nástroje a procítěně vykreslené melodiky; snad jen vibrato mohlo být více odvážnější. Interprety Ebenovy Písně Ruth pro mezzosoprán a varhany byly v Sále Martinů Virginie Walterová a Eva Bublová. Skladba by si možná zasloužila jiné prostředí – koncertnímu charakteru kusu jako by nebylo učiněno zadost. Přítomný autor, jak ho znám z mnoha předchozích příležitostí, neopomenul vystoupit na pódium a poděkovat se jak interpretkám tak publiku. Finále koncertu patřilo po přestávce Kocianovu kvartetu, které provedlo Smetanův kvartet č. 1 e moll „Z mého života“. Soubor (Pavel Hůla, Miloš Černý, Zbyněk Paďourek a Václav Bernášek) hrál v životní formě, byť úvod vyzněl, jako by testoval nosnost zvuku v sále. Opatrnosti v tomto případě bylo nazbyt, řídce obsazený sál skalními posluchači a blízkými interpretů nemohl akustiku ani v nejmenším ovlivnit. Prožitek z provedení byl však velmi, velmi potěšitelný. Jednotlivé charakteristiky díla byly vykresleny všemi aktéry s vynikajícím porozuměním – syrovost osudových okamžiků či temná a zastřená barva violy. A navíc mimika hráčů, úžasně kompatibilní s hudbou a jakoby předesílající následný zvuk a tvořící dráždivé napětí a očekávání, dávala poznat markantní rozdíl mezi užíváním hudby z nosičů a mezi možností prožít mystérium provedení s darem všeobklopujícího zvuku složeného nejen díky znění samotného díla, ale i všemi akustickými střípky živého sálu.

Rakouské kulturní fórum v září 2003 Od 5. do 29. září nabídlo Rakouské kulturní fórum mnoho pozoruhodných akcí na různých místech republiky. Z hudebních podniků jistě stojí za zmínku 6. mezinárodní muzikologické sympozium na téma „Josef a Michael Haydnovi a čeští skladatelé“, jež se uskutečnilo v někdejším působišti slavného vídeňského klasika – Dolní Lukavici – v pátek 12. září. Ve znamení tohoto skladatele byl i koncert Esterházy Ensemble z Vídně v kapli zámku Kozel. Koncert se konal též 12. září v rámci 11. mezinárodních Haydnových hudebních slavností. Ve spolupráci s HAMU i v letošní sezoně pokračuje cyklus „Mladí rakouští hudebníci“. Tentokrát se na něm 25. září

v Galerii HAMU představilo vídeňské Orpheus Trio založené roku 1990. Toto těleso uvádí jak díla vídeňských klasiků, tak i málo hraná tria a hudbu autorů 20. století. Poslední hudební akcí bylo uvedení Missy Populorum na Středoevropských katolických dnech v olomouckém chrámu sv. Mořice. Jejím autorem je August Ipavec, italský rodák nyní působící ve Vídni nejen jako hudebník, ale i jako duchovní. Mimořádný ohlas sklidila putovní výstava o dvou významných středoevropských divadelních architektech Ferdinandu Fellnerovi (1847–1916) a Hermannu Gottfriedu Helmerovi (1849–1919). Expozice bude do příštího roku prezentována ve všech šesti divadlech, která toto vídeňské stavitelské duo u nás postavilo. Zahájení akce proběhlo v sobotu 13. září v Městském divadle v Jablonci nad Nisou, dalšími městy budou Brno, Karlovy Vary, Liberec, Mladá Boleslav a Praha. JIŘÍ PETRDLÍK

Křest nového souboru na Červeném Hrádku V rámci projektu nazvaného poeticky Hudební klenoty na zámku Červený Hrádek a zahájeného v loňském roce úspěšným vystoupením Jiřího Stivína, se 6. září uskutečnil další, a musím potvrdit že opět velice výjimečný koncert. I tento-

krát jsme se v krásných prostorách Rytířského sálu setkali s hudebníky vynikajícími, název jejich šestičlenného souboru, Mladota Ensemble, byl však pro většinu z nás zcela neznámý. Interpretům jej totiž čerstvě propůjčila majitelka zámku, stále

Mladota Ensemble v krásném sále Červeného Hrádku

Foto Jiří Zahradník

27


elegantní baronka Henrietta Mladotová, jejíž přítomnost společně s úvodním slovem starosty Města Sedlčany, ing. Jiřím Burianem, dodalo večeru nejen slavnostní ráz, ale i tu správnou, společensky přitažlivou atmosféru. A jak se vlastně všech těchto šest muzikantů dalo dohromady? Vcelku prostě. Jeho členové jsou totiž současnými (či bývalými) hráči Sukova komorního orchestru (každoročně vystupujícího na Červeném Hrádku v rámci festivalu Sukovy Sedlčany), které Josef Suk v roce 1999 vyzval ke spolupráci na nové nahrávce. A protože si spolu všichni umělecky i lidsky velice dobře rozuměli, začali v této sestavě koncertovat pravidelně. Nu, a to už bez zaregistrovaného názvu opravdu dost dobře nejde… Ke svému prvnímu oficiálnímu vystoupení si Mladota Ensemble, složený z houslistů Martina Kose a Dany Klimánkové-Truplové, violisty Karla Untermüllera, violoncellisty Tomáše Strašila, kontrabasisty Tomáše Vybírala a klavíristy Štěpána Kose vybral díla, v nichž se mohl posluchačům představit v nejrůznějších sestavách a tím i obsazeních. Smetanovo Duo č. 2 g moll pro housle a klavír „Z domoviny“, Dvořákovo Terzetto C dur pro dvoje housle a klavír, op. 74 (B. 148) a Smyčcový kvintet G dur, op. 77, Schubertův Kvintet A dur pro klavír, housle, violu, violoncello a kontrabas D 667„Pstruh“ a v neposlední řadě i Rossiniho virtuózní Duo pro violoncello a kontrabas. Tedy interpretačně vysoce náročná díla, v nichž soubor předvedl nejen schopnost jednotné umělecké výpovědi, ale i cit pro detailní až cizelérskou práci. Zvláště v obou kvintetech, kde je propracovanost nástrojových partů samozřejmě náročnější, zaujal perfektní souhrou a zřetelností jednotlivých hlasů, promyšlenou výstavbou celku, vycházející z nejjemnějších detailů každé fráze, i dynamickou a výrazovou plasticitou, která výkonům propůjčila jak strhující švih, tak i půvab něžnosti a kouzlo místy až nostalgické zadumanosti. To vše zarámováno do uvolněného a radostně spontánního muzicírování propůjčilo vystoupení Mladota Ensemblu uměleckou přesvědčivost a tím i zasloužený bouřlivý ohlas u publika, jehož ovace nebraly konce. Společně s intimitou vkusně zařízeného zámeckého salónu, prosyceného bohatou historií šlechtického rodu Mladotů i vůní nově zrestaurovaného dřevěného obložení se tento večer bezesporu nesmazatelně zapsal do pamětí i srdcí všech, kteří se ne-

28

chali vytrhnout ze stereotypu zaběhaných víkendových kolejí a na Červený Hrádek první zářijovou sobotu přijeli. HANA JAROLÍMKOVÁ

Afflatus quintet v Kasejovicích Letošní druhý ročník cyklu Hudba v synagogách plzeňského regionu vrcholil večerem v objektu pozdně barokní synagogy v Kasejovicích (5. 10.). Interiér synagogy je prostorově limitován, je tu umístěna expozice zdejšího muzea. Interpreti i návštěvníci se museli uskromnit, ale vzájemná blízkost jistě přispěla k srdečnější, důvěrnější atmosféře maximálně navštíveného koncertu. Účinkoval známý pražský komorní soubor v oboru dechového kvintetu Afflatus quintet. První dvě programové položky byly vzájemně dost kontrastní, jak plyne už z pouhého uvedení jmen autorů – Antonína Rejchy a Pavla Haase, tragicky zahynuvšího na konci druhé světové války. Zatímco Rejcha (je otcem žánru dechového kvintetu) plynul v bezstarostné náladě pozdního klasicismu, Haasův Kvintet, op. 10 se stal silným prožitkem odkazujícím na expresionistický styl meziválečné avantgardy s jasnou přesvědčivostí autorova nesporného talentu. Intonací, souhrou a osobitě přesvědčivým výrazem, obdařeným brilancí i mladistvou spontaneitou, kolektiv zřetelně potvrdil svou jedinečnou pověst. Skutečným překvapením se ve finále stalo uvedení transkripce Dvořákova Smyčcového kvartetu F dur, op. 96 „Amerického“. Zvláštních a překvapivých transkripcí má už soubor na svém kontě víc, přispívají ke specifickému zvuku jeho jména a dokonce zaujaly i japonský gramofonový management. Úprava Dvořákova kvartetu vlastně propojuje dva kmenové žánry komorní hudby. Je logické, ale i přirozené, že původní artefakt se tak posunul někam jinam, v tomto případě až nápadně blízko Novosvětské symfonii. Každopádně jde o počin obhajitelný a přesvědčivý. A co říci na závěr úspěšného a záslužného cyklu? Snad že k záchraně ohrožených památkových objektů přispěl nespornou dramaturgickou a interpretační kvalitou. JULIUS HŮLEK

Dvořákův karlovarský podzim Na počátku 45. ročníku festivalu připomenul karlovarský historik Vladislav Jáchymovský u Dvořákova pomníku (7. 9.) sté výročí úmrtí dirigenta Augusta Labického, který se zasloužil o trvalé proniknutí skladatelovy tvorby do programů tehdejšího lázeňského orchestru. Dvořákův podzim je vyústěním této tradice. Letos se konal od 5. do 27. září a obsáhl šest koncertů. Jeho organizace se ujal Karlovarský symfonický orchestr, účinkující sám na čtyřech pořadech ve slavnostním sále Grandhotelu Pupp. Svého úkolu se zhostil na úrovni svých současných možností s uměleckou ctí a zaujetím. Nároky dramaturgie i hostujících dirigentů byly vysoké. U dirigentského pultu se vystřídaly čtyři vyhraněné osobnosti, usilující o profesionální dokonalost a výrazovou přesvědčivost. Nestárnoucí Jiří Stárek (5. 9.) srší inspirující, doslova elektrizující energií. Dynamický spád jeho pojetí Dvořákovy „Novosvětské“ snad orchestr ani nestačil do všech jemných nuancí sledovat. Příkladné bylo Stárkovo nastudování Novákovy symfonické básně „V Tatrách“ a Rapsodie – koncertu Bohuslava Martinů se znamenitým violistou Lubomírem Malým. Důsledný Radomil Eliška (11. 9.) vedl orchestr se smyslem pro soustředěnou hudební architektoniku a vyvážený symfonický zvuk jak ve Dvořákových symfonických básních „Holoubek“ a „Zlatý kolovrat“ tak v Čajkovského Patetické symfonii. Stálý francouzský host Martin Lebel, vítěz nedávné dirigentské soutěže S. Prokofjeva v Petrohradu, zaujal (19. 9) inspirující muzikálností i elegantním gestem. Pochopení pro českou hudbu prokázal plastickým tlumočením Dvořákova „Othella“ a 8. Symfonie G dur i Dvojkoncertu Bohuslava Martinů s osvědčenými karlovarskými sólisty flétnistkou Jarmilou Štruncovou a houslistou Vladislavem Liněckým. Při závěrečném koncertu (27. 9.) se taktovky ujal současný ředitel KSO Miloš Formáček. Karlovarské publikum jej vnímá především jako temperamentního a přemýšlivého dirigenta. Právem, Formáček za svými předchůdci v ničem nezaostal. Mezi


Jiří Stárek

Dvořákovým „Karnevalem“ a 7. Symfonií d moll uvedl českou premiéru Houslového koncertu Roberta Aldridge. Přítomný americký autor jej věnoval v roce 1997 Borisi Kucharskému, který se podílel na stylizaci sólového partu s rozsáhlými kadencemi. Kucharsky byl také suverénním interpretem díla, virtuózně efektního, melodicky vděčného, barvitě instrumentovaného a stylově pestrého, jak je pro soudobé Američany typické. Posluchači přijali jeho zdařilé provedení s nadšeným potleskem. Čtyři symfonické koncerty byly doplněny dvěma komorními pořady v Zanderově sále Lázní I. Klavírní kvarteto Bohuslava Martinů (16. 9.) letos vstoupilo do své 40. koncertní sezóny. Stálicí souboru je od počátku klavírista Emil Leichner, jeho zkušeným partnerem cellista Miroslav Petráš. Ti jakoby zpočátku hledali zvukovou vyváženost s novými, technicky výborně vybavenými členy, houslistou průrazného tónu Jiřím Hurníkem

Foto archív

a decentním violistou Pavlem Peřinou. Jejich pořad s juvenálií Gustava Mahlera a Dvořákovým Kvartetem D dur vyvrcholil strhujícím provedením Brahmsova Kvartetu g moll. Pražské klavírní duo manželů Hršelových potvrdilo (23. 9.) svou interpretací Schuberta, Ravela, Hurníka a Dvořákova cyklu „Ze Šumavy“, že náleží ve svém oboru k evropské elitě. Nabízí se otázka, zda sérii šesti koncertů lze ještě nazývat festivalem. Ale na další pořady, dříve běžná hostování cizích symfonických či pěveckých těles, nebyly orchestru poskytnuty prostředky. V Karlových Varech probíhaly ve stejné době festivaly mnohem atraktivnější, poutající pozornost jak médií tak představitelů města a kraje. Ale přesto: posluchači, kteří v září navštívili koncertní síně, odcházeli z nich vždy se svátečními pocity uměleckých zážitků. Tak alespoň v tomto ohledu, myslím, že důležitém, to festival byl. ZDENĚK PACHOVSKÝ

Cherubiniho Requiem ovládlo severočeská města Ve dnech 31. 10. – 2. 11. se uskutečnilo společné turné dvou hudebních těles, a to Vysokoškolského uměleckého souboru Pardubice (VUS) se sbormistrem Jiřím Kožnarem (*1970) a Symfonického orchestru Boskovice (SOB) v čele s dirigentem Ondřejem Tajovským (*1978). Celkem třikrát zaznělo velké Requiem c moll skladatele Luigiho Cherubiniho (1760--1842).

Koncerty byly uspořádány v Liberci (Kulturní a společenské centrum v Lidových sadech), Jablonci nad Nisou (Chrám Nejsvětějšího Srdce Páně) a v Semilech (Kostel svatého Petra a Pavla). Obě tělesa se nejprve představila v samostatných blocích, aby nakonec spojila své síly v dokonalou harmonii zvuku velké smuteční mše pod vedením Ondřeje Tajovského.

Zahájení koncertu patřilo VUS, který předvedl tři skladby duchovní hudby zastupující období baroka (J. S. Bach – Jesu, meine Freude), ale i hudbu 20. století (F. X. Biebl – Ave Maria, L. Ocampo – Ikaw). Jádro dramaturgie programu bylo v hudbě vrcholného a pozdního klasicismu, neboť kromě zmíněného Luigiho Cherubiniho, jehož dílo tvořilo monumentální závěrečnou část celého koncertu, zazněla programní předehra Coriolan L. van Beethovena v podání SOB, Credo z Theresienmesse Josepha Haydna a v pořadí II. části slavného Requiem d moll W. A. Mozarta Dies irae, kde oba soubory vystoupily společně. Spolupráce těchto dvou hudebních těles není věcí novou – již jedno koncertní turné se stejným programem absolvovala na Moravě v červnu 2003 s velkým úspěchem. Díky perfektní práci sbormistra Jiřího Kožnara a velmi mladého a velice nadějného dirigenta Ondřeje Tajovského dovedlo téměř 90 muzikantů koncert k dokonalé syntéze výjimečného uměleckého prožitku a velmi emotivní atmosféry, která obě tělesa nesmírně motivuje k potřebě další spolupráce. Koncertem provázela moderátorka Českého rozhlasu Brno Petra Polzerová, která skvělým přednesem překladů mešních textů dodala hudbě patřičnou hloubku. Přes veškeré vynaložené úsilí na propagaci projektu byla návštěvnost v Liberci slabá, v dalších dvou městech velmi dobrá. Rovněž nelze opomenout ani to, že velkým problémem pro uspořádání takto velkolepých koncertů, je finanční rozpočet, protože stále chybí prostředky i na tak základní věci, jako je ubytování a vybudování zázemí pro umělce. Proto aktéři této akce doufají, že Ministerstvo kultury ČR odsouhlasí dotaci a tím podpoří další spolupráci obou zkušených dirigentů k zajištění budoucích projektů. Již v těchto dnech probíhají přípravy koncertního turné k Památce zesnulých 2004. Koncerty by se měly uskutečnit v Moravské Třebové, Hradci Králové nebo Pardubicích, Mělníku a Litoměřicích. Budoucí provedení společných koncertů nesporně obohatí naši hudebně-kulturní scénu o nezapomenutelné zážitky jak pro posluchače,tak i pro mladé hudebníky, jejichž věkový průměr je 24 let! MARIE HOFERICOVÁ Studentka 3. ročníku hudební vědy na FFUK Praha

29


STŘÍPNÍK PETARA ZAPLETALA S tím, co mi šéfredaktor připsal ke glose o ohlášení koncertu řízeného dr. Václavem Smetáčkem, sice z hloubi duše nesouhlasím, ale právo na názor zcela odlišný Janu Šmolíkovi nehodlám upírat: zatímco mně šlo o správnou češtinu, on měl na mysli pohled sub specie aeternitatis. Může být. Ale moje poznámka patří do kategorie těch jazykových: copak Vám nevadí, když se znovu a znovu ohlašuje „dnes se nám představí Karel Gott“? A nerozzlobí Vás, když v novinách čtete, že „tyto osobnosti byli (!) ozdobou večera“? Každému to jeho: Jan Šmolík má pravdu: i já bych – být tou dobou ještě mezi živými – s potěšením slyšel nebo četl třeba v roce 2010, že pan doktor Smetáček „už čeká připraven ve Smetanově síni“. Smetáček totiž patřil k těm osobnostem, o nichž Jan Werich říkával, že tu ještě mohly s námi pobýt dobrých čtyři sta padesát let. Ale proč, proboha, máme pořád poslouchat zmíněná nesmyslná tvrzení a pardonovat vyslovené prohřešky vůči českému jazyku? Na otázku, co je to revivalismus, odpověděl soutěžící v RISKUJ!, že jde o interpretaci „osvědčených“ skladeb. Měl zřejmě na mysli svého druhu „oživování“ dobových hitů. Nebyl sice tak daleko od pravdy, ale pod pojmem revivalismus znají dějiny jazzu a populární hudby jedinou vskutku správnou odpověď. Ačkoli moderátor Jan Rosák soutěžícímu body přiznal, pravda je jiná: revivalismus osvětluje totiž příslušné heslo v Encyklopedii jazzu a moderní populární hudby (díl I., Editio Supraphon, Praha 1983, str. 123) takto: „Výrazu revival … se začalo na zlomu 30. a 40. let užívat pro novou vlnu zájmu o starší vývojová období jazzu…“ Neměli by se už lektoři NOVY konečně pokusit být právi svému poslání?

30

Hradecké hudební dny Na Hradecké hudební dny jsme z redakce referenta tentokrát vyslat nemohli. Přesto bychom rádi, aby se informace o této významné hradecké akci u nás objevila. Dali jsme tedy po festivalu slovo panu Markovi Hrubeckému, dramaturgovi Filharmonie Hradec Králové, která celý festival ve spolupráci s městem připravovala a zaštiťovala. Záměrem tohoto festivalu klasické hudby bylo sestavit jeho dramaturgii tak, aby byla co nejlákavější pro obecenstvo, aby oslovila i ty, kteří koncerty klasické hudby pravidelně nenavštěvují. Pro zahajovací koncert (10. 9.) proto Filharmonie zvolila záměrně dílo Carmina Burana Carla Orffa, které svou sdělností hranice vážné hudby daleko přesahuje (dirigent Miriam Němcová, sólisté Michiyo Keiko, Vladimír Doležal, Martin Bárta, Kühnův smíšený sbor, Chlapecký sbor BONIFANTES Pardubice). Hradecké hudební dny mají dávat také nové impulsy a na své koncerty zařazovat zajímavé autory a díla v běžné sezoně (např. z důvodů jejich mimořádné náročnosti) méně hraná. Do této kategorie nesporně patří Richard Strauss i jeho fantastické přetlumočení tragikomického příběhu legendárního idealisty Dona Quijota. Postavu rytíře smutné postavy ve Straussově symfonické básni zosobňuje sólové violoncello. Tento part interpretoval nejeden legendární cellista. Pozvání do Hradce Králové přijal violoncellista David Grigorian ze SRN. O úvod do tohoto světa orchestrální zvukomalby se postarala 23. září Beethovenova Pastorální (dirigent František Vajnar, sólisté David Grigorian, Dagmar Besuchová). Důraz na hudbu z německy mluvících zemí nebyl náhodný. Tvořil základní osu festivalu. Před zahájením Roku české hudby 2004 chtěla Filharmonie připomenout v reprezentativním výběru kulturní prostor, se kterým nás pojí mnohá forma koexistence i konfrontace a v jehož sousedství vyrostla česká hudba ve svébytný a ve své době moderní fenomén. O radostech rajské blaženosti v závěru Lisztovy velkolepé Dantovské symfonie zpívaly ve čtvrtek 9. října ženské hlasy Filharmonického sboru Hradec Králové. Událostí byla současná premiéra druhého klavírního koncertu Josefa Vodáka, českého skladatele s českým i americkým občanstvím žijícího v Hradci

Králové. Zařazení této novinky ukazuje na další programovou linii Hradeckých hudebních dnů, kterou je péče o odkaz autorů spojených s regionem. V rámci tohoto koncertu zazněla i Pocta trentské katedrále Pavla Trojana (dirigent Miriam Němcová, sólista Michal Rezek, Filharmonický sbor Hradec Králové). Mimořádně zajímavý byl v tomto směru komorní večer 19. září věnovaný převážně raným dílům Bohuslava Martinů a Arnolda Schönberga. Schönbergův smyčcový sextet Zjasněná noc byl možná pro mnohé objevem, protože jde o nesmírně jímavou a cituplnou skladbu, která svými kořeny stojí ještě v německém pozdním romantismu. U Martinů šlo naopak o písně pro kabaret Červená sedma, jehož zakladatelem byl Jiří Červený, významný královéhradecký rodák. Posluchači se při této příležitosti mohli těšit na herečku Janu Štěpánkovou, klavíristku Jitku Čechovou a členy České filharmonie, sdružené v instrumentálním souboru Variace. Recitál klavíristy Lukáše Vondráčka dal v úterý 16. září vzpomenout na letitou tradici Smetanovské klavírní soutěže. Mimo Beethovena, Liszta a Ravela zvolil Vondráček sympaticky i Smetanův klavírní cyklus Sny, který skladatel psal již v době svého osobního neštěstí, po náhlém ohluchnutí. Vondráčkovi už tleskalo obecenstvo v Carnegie Hall a list The Guardian jej zase nazval „českým géniem, který dojal obecenstvo k slzám.“ Amadeus přelomu 20. a 21. století, který vystupuje jako sólista Filharmonie Hradec Králové, podal tradičně přesvědčivý svěží výkon a do srdcí festivalových návštěvníků se zapsal brilantně zahranými kusy. Vynikající dispozice varhan v Městské hudební síni inspirovala dalšího německého hosta, varhaníka Prof. Günthera Kaunzingera, držitele tří ocenění „Deutscher Schallplatenpreis“, k programu sestavenému především z varhanních transkripcí, fantazií a improvizací. G. Kaunzinger uchvátil 25. září posluchače nejen kvalitou hry, ale také pamětí, neboť při interpretaci hraje zásadně bez not, sám si registruje a ještě strhne výběrem repertoáru. Pro své účinkování si vybral vůbec nejtěžší Bachovo dílo, Preludium a fugu e moll, pro královský nástroj sám efektně upravil Musorgského Obrázky z výstavy a celý večer korunoval rozsáhlou,


technicky náročnou improvizací na téma dané publikem. Nejširšímu okruhu zájemců byl určen Večer židovských písní v podání souboru ADASH v neděli 28. září. Koncert byl zároveň upoutávkou na celoroční abonentní cyklus Filharmonie, který však ortodoxní rozhodně nebude. Cyklus Mezi proudy má naladit posluchače každým

vystoupením na jinou vlnovou délku, od folklórních inspirací Hradišťanu až po francouzské šansony Edith Piaf. Hradecké hudební dny se staly prestižní událostí podzimního hudebního života přesahující hranice regionu, událostí, na kterou může být Hradec po právu hrdý. MAREK HRUBECKÝ

Moravský podzim Letošní ročník mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim (24. 9.–11. 10.) s podtitulem „Znějící pohyb“ usiloval výběrem repertoáru o zachycení vztahu hudby a tance, chtěl zpřístupnit posluchačům proces postupného stylizačního zobecňování původně užitkových hudebních útvarů. Pokud na pódiu zazněly odlehčenější skladby taneční ražby, vždy měly vysokou interpretační úroveň – viz temperament Budapešťského cikánského symfonického orchestru (26. 9.) či preciznost a výrazová odstíněnost projevu tanečníků, zpěváků i hudebníků flamenkového souboru ze Španělska (5. 10.)

Programové těžiště ovšem spočívalo v kompozicích závažného obsahu – v tomto směru s kulminačním vrcholem v Leningradské symfonii Dmitrije Šostakoviče v niterně prožitém podání Petrohradského symf. orchestru s Alexandrem Dmitrijevem (1. 10.). Vyspělost jednotlivých instrumentalistů i orchestru jako celku, jejich způsob tlumočení autorova strhujícího poselství posunul tento večer k festivalovým vrcholům. Přispěl k tomu i výrazově až exaltovaný projev Alexandra Paleyho v pozdně romantickém Klavírním koncertu c moll Sergeje Rachmaninova.

Tamás Vásáry řídil Budapešťský symfonický orchestr, s nímž 2. 10. v rámci Moravského podzimu vystoupil také Pavel Šporcl. Foto archív

Ačkoli byla 11. 9. na koncertě Pražského podzimu Dvořákova síň téměř plná, zůstaly šatny na balkoně uzavřeny, zřejmě kvůli rautu, který se v prostoru před šatnami konal po skončení koncertu. V Rudolfinu stojí fronty před šatnami dlouho i tehdy, když jsou ty balkonové návštěvníkům k dispozici – natož když jsou mimo provoz. Opravdu se musí takové společenské setkání konat na úkor běžného pohodlí těch, kdo si zaplatili ne zrovna levné vstupenky? Toho večera jsme se ostatně při zahájení koncertu vrátili jakoby o patnáct let zpět. Moskevský orchestr zahrál totiž státní hymnu České republiky, ale když už se všichni v sále zase posadili, pozvedl dirigent Vengerov taktovku znovu a ozvala se sovětská, dnes ovšem už zase jen ruská hymna. Text „Sojuz něrušimyj“ máme ale všichni pořád ještě docela pevně zafixován v paměti – a tak jsme povstávali s patrnými rozpaky. Já vím, že Německo taky uchovalo Haydnovu melodii (s původním textem „Deutschland, Deutschland über alles“) podnes, ale přece jen: třináct let není dost, abychom zapomněli, s čím vším byla sovětská hymna spojena a s jakými pocity jsme ji po čtyři desetiletí vnímali… Apropos, opravdu je nezbytné zahajovat festival hymnami? Americká hudební vydavatelství v září oznámila, že se chystají podat přes 250 žalob proti „pirátské hudbě“. Objem prodeje jim totiž soustavně padá, zatímco „pirátům“ tržby vzrostly (o přibližně stejné procento, o jaké vydavatelům poklesly – 7%) až na cca čtyři a půl miliardy dolarů. Kuriózní je v tomto ohledu zejména přiznání několika manažerů vydavatelských firem, že i jejich vlastní děti si hudbu stahují z Internetu a vypalují si kopie kompaktních disků. Mnoho nadějí na úspěch žaloby údajně nemají: až dosud většinou vydavatelům přineslo spíš trapnou ostudu a nelichotivou pověst firem, které nepříjemně obtěžují

31


vlastní zákazníky. Firmám by nejspíš prospělo, kdyby ceny cédéček výrazněji snížily. Jenže kapři svůj rybník zpravidla vody nezbavují. Otázkou je, zda se firmy žalobami spíš nepřibližují k samému dnu beznadějně vyschlého jezera. Taky máte ještě pořád doma černé šelakové desky, které už není na čem zahrát? Podobný osud hrozí nejen vinylovým elpíčkům z poslední třetiny minulého století, ale možná i kompaktním diskům, na které jsme si tak rádi zvykli. Že nevěříte? Navzdory poklesu cen se prodej cédéček v roce 2002 vytrvale propadal. To je zřejmě důvodem, proč firmy WARNER MUSIC a SONY vyvíjejí jakéhosi křížence cédéčka a DVD. Už po Novém roce 2004 by chtěly klesající zájem povzbudit zbrusu novým nosičem, který nejenže bude mít stejné rozměry jako CD, ale na jedné z jeho stran bude hudební nahrávka, na druhé obrazová, a navíc bude disk funkční v obou typech přehrávačů! Půjde-li to ovšem takhle dál, dopadne nakonec možná i tenhle vynález jednou stejně jako šelaková deska. Ale to bude až za pár desítek let – zatímco stahováním z Internetu jsou tzv. gramofonová vydavatelství mnohem víc ohrožena už teď – a kdoví, jestli se jim podaří ubránit se a zachovat si dosavadní vysoké zisky… (Ačkoli – nedávno jsem v prodejně cédéček zahlédl, jak prodavač vkusně balil kupujícímu fungl nové elpíčko; návrat „vinylů“ možná není vyvolán jenom sentimentálními vzpomínkami). František Kmoch (1848--1912) se nejspíš v hrobě neklidně obrací. Neboť „jeho“ kolínská kapela prochází podivnou krizí: z moci úřední byl funkce zbaven její kapelník, na protest většina muzikantů odešla založit nový orchestr, a tak teď máme Kmochovy kolínské kapely dvě. Buď je v Kolíně amatérských dechařů takový přebytek, nebo je jim docela jedno, že by slavná tradice mohla vzít za své. Těžko si ale

32

5. října soubor Flamencos por un niňo strhnul svým ohnivým šarmem snad všechny návštěvníky koncertu. Foto archív

V části festivalu, kterou tento článek hodnotí, upozorňuji na zdařilý vstup Státní filharmonie Brno s dirigentem Jacquesem Mercierem (24. 9.), a to zejména provedením Ravelovy choreografické symfonie Dafnis a Chloe, interpretačně pozvednutým Českým filharmonickým sborem Brno. Sólisticky zde zazářila devatenáctiletá ruská houslistka Alina Pogostkin v rozlehlém virtuózním partu Lalovy Španělské symfonie. Její vitální vklad dominoval i ve srovnání s Pařížanem Augustinem Dumayem (27. 9. s Národním orchestrem Loirských krajů a dirigentem Hubertem Soudantem) a s hrou populárního

Pavla Šporcla (2. 10. s Budapešťským symfonickým orchestrem a dirigentem Tamásem Vásárym), přestože všichni dosahovali fascinující úrovně. K sólistickým vrcholům přiřadili 27. 9. Poulenkův Koncert pro dva klavíry také Renata a Igor Ardaševovi, kteří v něm odvedli dílo nedostižné úhozové kultury a zpěvnosti. Letošní festivalová řada měla štěstí na nadstandardní sólisty. Cizelérsky jemný a malířsky barevný styl harfistky Jany Bouškové vyhovoval noblesnímu repertoáru z francouzské hudby (3. 10.) – poetickým vkladem oprášila od antikvární stylovosti i barokní Bachovu suitu.

Harfistka Jana Boušková nebo princezna z pohádky?

Foto archív


Mezinárodní skladatelská soutěž Leoše Janáčka U příležitosti slavnostního zahájení Mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim vyhlásil předseda správní rady Nadace Leoše Janáčka výsledky mezinárodní skladatelské soutěže Leoše Janáčka. Mezinárodní jury, která zasedala ve dnech 16.–18. září v Brně, se rozhodla první cenu neudělit, druhou cenu udělit ruskému skladateli Vladimíru Archinovi za dílo Gethsemane a českému skladateli Miroslavu Srnkovi za skladbu … dva ohně… O třetí cenu se dělí dva brněnští skladatelé: Pavel Zemek za svou 4. symfonii s názvem Unisono pro orchestr a Pavel Slezák s dílem Moravia. Čestné uznání získali Jiří Teml za dílo Aenigma vitae a Miloš Štědroň za dílo Čekám Tě! Vyhlašovatelem soutěže byla Nadace Leoše Janáčka u příležitosti nadcházejícího 150. výročí skladatelova narození. Vítězné skladby budou v průběhu příštího roku veřejně prezentovány. Ruská mezzosopranistka Lada Biriucov uplatnila nádherný nosný hlas, perfektní výslovnost i techniku navzdory nezáviděníhodné zdravotní indispozici (7. 10.). Je spíš typem operní pěvkyně, takže Schumannův intimní cyklus Láska a život ženy nabídl možnost kritiky. Lépe jí zněl repertoár wagnerovský, vše za klavírní spolupráce Drahomíry Ritzové. Intenzivní dojem zanechal ve festivalovém publiku introvertní večer se souborem Schola Gregoriana Pragensis (29. 9.), který navodil atmosféru středověké pokory a zbožnosti jednohlasými i nesměle vícehlasými zpěvy z přelomu 14. a 15. století. Přirozeně vedené hlasy zněly lahodně a s instrumentální čistotou a vyrovnaností (s mimořádně krásnou barvou vysokého tenoru) a smyslem pro obsah textu i dobový styl. ALENA BORKOVÁ Ke chvályhodným počinům pořadatelů Mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim patří i to, že dávají příležitost vystoupit na tomto mezinárodním fóru mladým, začínajícím umělcům, dokonce – jako tomu bylo 6. října – ještě posluchačům konzervatoře, byť už s vý-

raznými úspěchy v různých soutěžích. Doslova se zaskvěly flétnistka Kristina Vaculová v náročné skladbě Černý kos Oliviera Messiaena a v Sonátě D dur pro flétnu a klavír Sergeje Prokofjeva (u klavíru jí byla rovnocennou partnerkou Inna Aslamasová), a houslistky Ivana Frajtová a Ivana Kovalčíková v Sonátě e moll pro dvoje housle Jeana Marie Leclaira. Vynikajícími výkony i skromným vystupováním vyprovokovaly účinkující publikum k bouřlivým ovacím i četným přídavkům. Koncert se konal ve velmi komorním prostředí Konventu Milosrdných bratří, stejně jako následující dva večery: vystoupení Ensemble Martinů (Miroslav Matějka -- flétna, Radek Křižanovský -- housle, Bledar Zajmi -- violoncello, Daniel Wiesner --klavír, Tomáš Kapek -- bicí), u nichž si cením, že uvedli Promenády Bohuslava Martinů a v premiéře skladbu Jiřího Matyse „Odcházení“; další skladby byly atmosféře sálu zcela neadekvátní, ledaže by měly připomínat pronásledování prvních křesťanů. Dostavilo se i málo publika, patrně si svou účast rezervovalo na večer následující, na koncert kytaristy Vladislava Bláhy. Zřejmě lidé v této hektické době dávají přednost nástroji nevzrušivému,

představit, že by se třeba po odchodu Gerda Albrechta ustavily dvě České filharmonie… Napadlo vás někdy, jak je to vlastně s mluvnickým rodem názvu rodiště Gustava Mahlera? Mahlerovští odborníci totiž důsledně mluví a píší o Kalištích u Jihlavy, zatímco třeba Lidové noviny z 18. 9. (ale zdaleka ne jen ony) pokládají velkého skladatele a dirigenta za „rodáka z moravského Kaliště u Jihlavy“. Ještě horší ovšem je, když se v některých masmédiích tvrdí, že Mozart byl německým skladatelem. Mozartův rodný Salzburg ale opravdu leží v Rakousku, a Vídeň, kde Mozart prožil větší část svého krátkého života, je dokonce rakouskou metropolí. Tak jakýpak Němec? První dva díly seriálu Hudební toulky s Ladislavem Smoljakem ukazují, že Česká televize měla šťastný nápad, když vyprávění o hudební minulosti svěřila bývalému kantorovi: jeho výklad plyne přirozeně; moderátor šikovně spojuje muziku s historickým místopisem podobně, jako se to daří sklepáckému herci a architektovi Davidu Vávrovi v pořadech Šumná města o takřka nepovšimnutých hodnotách českého stavitelství. Úspěch je předurčen zřejmě i tím, že lidé odjakživa spíše důvěřují známé osobnosti nežli sebedisponovanějšímu, leč divákům neznámému odborníkovi. Navíc jsou Smoljakovy „besídky“ stručné (stopáž patnáct minut), takže nestačí diváka ani unavit, ani znudit. Smoljak je k tomu účelu stylizovaně kostýmován do podoby známého „mlynáře“ z úspěšného filmu Na samotě u lesa, což ho jako vykladače historických dějů příjemně zlidšťuje… „I muži mají své dny…“, tvrdí jedna z rádoby žoviálních reklam. S tím můžeme nebo nemusíme souhlasit. Ale nesporné je, že i vynikající umělec hraje někdy – jen proto, aby zachránil koncert – v těžké indispozici. O tom, že

33


Nana Jašvili nastoupila (11. 9., Pražský podzim) na pódium ve Dvořákově síni s bolestí zubů, jsem se dozvěděl až post festum; znovu mi napadlo, zda by v takovém případě přece jen nebylo lepší vystoupení odříct. Kdysi mě členové jednoho komorního souboru požádali, abych při psaní recenze vzal v potaz, že hrají bezprostředně poté, co se unaveni vrátili z vyčerpávajícího zahraničního turné. Těm jsem tehdy – před čtyřiceti lety – stroze odpověděl, že já sám to třeba i mohu chápat jako omluvu, ale publikum se o příčině jejich eventuálně slabého výkonu nic nedozví. Nana Jašvili je zřejmě trochu jiný případ: hrála navzdory bolesti, aby splnila svou povinnost, a to ovšem do jisté míry přece jen poněkud mění i hodnocení jejího výkonu. Přesto si myslím, že v takovém případě raději hrát neměla: publikum ve Dvořákově síni o jejím utrpení (dovedu si představit, jak asi musí trpět houslistka s nástrojem přímo u „zdroje“ bolesti!) zhola nic netušilo… V programových materiálech festivalu Pražský podzim jsem se po dlouhé době zase jednou setkal s adjektivem „cikánský“. Udivilo mě, že stočlenný orchestr, složený pouze ze smyčců a klarinetů, nese oficiální název „Budapešťský cikánský symfonický orchestr“. Až dosud jsem měl za to, že o příslušnících tohoto menšinového etnika je neslušné a urážlivé mluvit jako o Cikánech, neboť jsou to Romové. „Rom“ – pokud se nemýlím – znamená ovšem v romštině „člověk“; člověk je ovšem i rodilý Čech, a tak zřejmě platí, že substantivum „Cikáni“ znamená prostě zcela jednoznačné označení národnostní příslušnosti. V našich periodikách se ovšem termín „cikán“ už řadu let nevyskytuje. Proč, když jde o totéž, jako když řeknu Čech, Nor nebo Angličan? Na pražské Malé Straně byl 24. září otevřen hudební hotel. Firma Spatium z Itálie přestavěla

34

spíče konejšivému, který ovšem Vladimír Bláha ovládá rukou mistrovskou a dokáže si pohrávat se všemi nuancemi, které tento nástroj dovoluje. Večeru hrozilo, že při velkém výpadku elektřiny bude koncert při svíčkách, což by atmosféru ještě umocnilo při poslechu skladeb Štěpána Raka, Leo Brouwera, Miloše Štědroně, Milana Tesaře, Petra Fialy aj. ; v minutě dvanácté však zřejmě někdo řekl „Budiž světlo…“ Pokračujícímu světovému trendu klavírních dvojic se nevyhýbá ani Moravský podzim: v sólovém recitálu vystoupilo duo dvojčat, Isabelle a Florence Lafitte, které vsadilo na posluchačskou strunu a nevyhýbalo se úpravám známých melodií. Tak jsme slyšeli Bizetovu Carmen v úpravě Arama Chasinse, Gershwinovu Porgy a Bess (upravil Percy Grainger), Chabrierovu Espaňu (původně orchestrální rapsodii), ve španělském duchu pokračovala i Španělská rapsodie Maurice Ravela, nápadně svým začátkem evokující

P o d

z á š t i t o u

n ě m e c k é h o

I. Rachmaninovu Suitu pro dva klavíry (část Slzy). V přídavcích se Isabelle představila svými úpravami i jako autorka. Večer slovanské vzájemnosti – tak by se dal nazvat závěrečný koncert festivalu s autory rusko-polsko-českými. Strhující Petruška Igora Stravinského naplnila bezezbytku moto letošního festivalu – „Znějící pohyb“; v provedení Symfonického orchestru Českého rozhlasu a pod taktovkou Georga Schmöha doslova elektrizovala zcela zaplněné Janáčkovo divadlo. Lahůdkou bylo poslechnout si opět jednou Chopinův snivý i dravý klavírní koncert f moll v přesvědčivém podání Jana Simona, za decentního doprovodu „jeho“ orchestru (Jan Simon je jeho správním ředitelem). A závěr celých těchto svátků hudby? Jak jinak, než Janáčkova Sinfonietta, a bylo opravdu potěšením naslouchat této apotheose na město Brno v zaníceném provedení umělců pražských… VĚRA LEJSKOVÁ

v e l v y s l a n c e

a

p r a ž s k é h o

p r i m á t o r a

J. Haydn

HARMONIE MESSE W.A. Mozart

HAFFNEROVA SYMFONIE

hlavní sponzor

sólisté

Gabriela BEŇAČKOVÁ Karolína BERKOVÁ a l t Eric LAPORTE t e n o r Petr MIKULÁŠ b a s

soprán

Sbor Drážanské filharmonie Pražská komorní filharmonie dirigent

Friedemann RIEHLE

Rudolfinum Dvořákova síň neděle

14. 12. 2003 15.30 hod.

předprodej: Rudolfinum tel.: 227 059 352, Ticketpro tel.: 296 329 999, BTI tel.: 224 227 832 / vstupenky od 260,- Kč


Petr Altrichter dirigoval brněnskou filharmonii Brněnská filharmonie zvolila konečně po odchodu výrazné osobnosti Alda Ceccata nového šéfdirigenta. Je jím umělec český, jenž v Brně vystudoval a s domácím orchestrem přišel již dvakrát do kontaktu. Petr Altrichter zde asistoval v sezoně 1977--8 a v osmdesátých letech čtyři roky dirigoval. Cenné zkušenosti získal v zahraničí – především v Jihozápadní německé filharmonii v Kostnici a Královské liverpoolské filharmonii. Ve čtvrtek 10. ledna řídil v Brně svůj inaugurační koncert se symbolicky zvoleným českým repertoárem, který vyzněl více než perspektivně. Pódiovou atmosféru projasňoval jeho srdečný a podněcující kontakt s orchestrem. Z tváří jednotlivých hráčů zářila zaujatost pro věc, pohroužení se do hraných výrazových intenzit,inspirovaných nevšední osobností za dirigentským pultem. Altrichter v sobě spojuje důležité předpoklady účinného dirigentského výkonu 0 strhující muzikantství s intelektuálním cítěním tektoniky na podkladě precizně vypracovaných detailů. Jeho gestický projev plyne ve dvou vrstvách: v linii drobně pulzující v souladu s metrickými údaji – vystihuje tep hudby a udává praktické pokyny a v rovině zobecněně výrazové, tlumočící hlubší obsah odkrývaného hudebního vkladu. V duchu takového přístupu provedená Symfonie č. 4 Bohuslava Martinů vyrostla na pódiu Janáčkova divadla v nezapomenutelné dílo. Každá ze čtyř vět směřovala k nějakému cíli, k něčemu podstatnému, co jí dalo punc odkrytého emocionálního sdělení. Úvod (Poco moderato) vyzněl jako lákavá píseň domova, která i v agresivní

větě další (Allegro vivo – Moderato) nesměle proznívala a vytvořila most k toužebnému zpěvu Larga a představám radostného návratu domů v Poco allegru – zde se dirigent naprosto spontánně oddal „jazzové“ gestikulaci. Janáčkova předehra Žárlivost neopomněla vedle tradičně zdůrazňované afektivity postavit i linie bolestně lyrické a upozornit na řadu drobných „podmotivků“, což přispělo k celistvosti formy. Výrazový protipól znamenala Smetanova Skočná z Prodané nevěsty, v níž lehkost virtuozity orchestru, kypění taneční dychtivosti a čistota výrazového projevu rozradostnila srdce všech přítomných. Vír tryskajícího temperamentu zněl však kultivovaně, stylizovaně, do nejmenších detailů opodstatněně. Premiérou večera se stala exoticky vyznívající, metodou montáže komponovaná a interprety celistvě uchopená orchestrální fantazie Una voce soudobého brněnského autora Arnošta Parsche. Líbezné osvěžení znamenaly Dvořákovy skladby pro sólové housle s orchestrem -- Romance f moll a Mazurek e moll v jímavé interpretaci Františka Novotného. O souznění filharmonie s jemným citovým tvarováním sóla lze opět hovořit v superlativech. Čtvrteční večer prokázal, jak moc souvisí výkon orchestru s kvalitami dirigenta a kolik interpretačních rezerv filharmonie ještě má. Byl přesvědčivou odpovědí na nedávné neoprávněné kritické útoky. Orchestr potřebuje osobnost, která jeho potenciál sjednotí, zvukově vyváží, dynamicky vytvaruje a inspiračně naladí. S Petrem Altrichtrem tato naděje přichází. ALENA BORKOVÁ

Ohlédnutí za Mezinárodním varhanním festivalem v Olomouci Je jen málo pravidelných kulturních akcí, které přetrvaly bez zásadnějších změn po několik desetiletí. Jedním z takových počinů je Mezinárodní varhanní festival Olomouc, který letos oslavil malé jubileum 35 let svého trvání. Nutno poznamenat, že v olomouckém regionu je to fenomén zcela ojedinělý a výjimečný. Vždyť co může být výmluvnějším důkazem této skutečnosti, než neutuchající

zájem posluchačstva či účast opravdových špiček světového varhanního umění? Festival je bez nadsázky opravdovou hudební slavností města a jeho váhu dokládá mimo jiné také nedávné přijetí do rodiny Asociace festivalů České republiky. Pravidelné návštěvy posluchačů ze sousedního Německa a Rakouska také dokládají zjevný přesah významu festivalu za hranice regionu a národa.

budovu někdejší tiskárny tak, aby celek měl nepřehlédnutelný „hudební ráz“: od mozaikové dlažby, připomínající středověké neumy, přes karikatury skladatelů až ke knihovně, v níž jsou pro zájemce připraveny mj. tisíce kompaktních disků, od hudebních názvů jednotlivých pokojů přes pokoj Bohuslava Martinů až k vybavení internetovým připojením všechno v celé budově hotelu ARIA vypovídá o hudbě a hudebnících. Autorům hudebních otázek v pořadu TV NOVA RISKUJ! (2. 10.) chci znovu doporučit, aby vždycky nahlédli do slovníku dřív, než svým verdiktem odsoudí soutěžícího k hanebnému poznání, že – ignorant jeden! – netuší, kdy byl založen ten který symfonický orchestr. Rád jim v tomto sloupku nabídnu alespoň elementární fakta: Drážďanská filharmonie začala existovat (původně pod názvem Gewerbehausorchester, dnešní název od 1924) v roce 1870; koncerty v lipském Gewandhausu se konaly od roku 1781, Staatskapelle Dresden působila v opeře už od roku 1858, pravidelné abonentní koncerty pořádala od roku 1858, a konečně Newyorská filharmonie pracuje od roku 1842. Páni lektoři: seřaďte si, prosím, nejdřív tyto letopočty, a pak teprve položte otázku, který z nich byl v pořadí první. Věřte víc kvalifikovaným lexikografům než vlastním dojmům, vyplatí se Vám to… S kritickou poznámkou Jana Rejžka na adresu nového seriálu Nemocnice na kraji města („…i já jsem studijně, jak jinak, uždíbnul z nastavované kaše, kterou navařila erární stravovna na Kavčích horách … Viděl jsem všechno, co jsem potřeboval.“ (Lidové noviny 23. 10.) nebude možná leckterý divák souhlasit, byť za sebe podepisuji, co řekl svého času jeden český televizní režisér: „Ať to někdo napíše jako Dietl!“ Jeden z Rejžkových odsudků je ovšem mimo jakoukoli pochybnost: „kvalita“ scénické hudby Zdeňka

35


Bartáka, kterou Rejžek charakterizuje jako „diletantskou … jak z jeho normalizačních Písniček pro Hvězdu…“ a dodává: „(zlatý Jan Klusák!“). Tvůrci nového seriálu vysvětlují, že chtěli jaksi „odstínit“ ráz svého díla od toho, jež vzniklo před dvaceti lety. To jim nezazlívám. Ale to, co nabízí Bartákova partitura, je – aspoň v prvých dvou dílech – opravdu těžko snesitelná břečka. Chápu, že obstát po Klusákově skvělé a funkčně dokonalé filmové hudbě je těžké. Ale že by bylo třeba klesnout k takové nemohoucnosti? Ostatně neuvěřím, že by Jan Klusák – kdyby ho tvůrci o spolupráci požádali – neodlišil postavy příběhů po dvaceti letech i hudebně. Otázkou zůstává, zda byla spolupráce s ním vůbec ve hře. Ale ať už to bylo jakkoli: kdo sleduje nové díly seriálu s Bartákovou hubou tomu nezbývá, než se smířit s muzikálovým brakem. Přiléhavě ho ironizuje Andrej Halada v Reflexu č. 44, s. 55: „Částečně za to … může hudba, která se nám všem v redakci moc líbí. Je nevtíravá, originální, jemně ilustrativní. Zdeňku Bartákovi se tohle navázání na vlastní disco a filmové melodie osmdesátých let fakt povedlo…“). Potěšilo mě ovšem, že nejméně devět set potenciálních posluchačů nové Nemocnice plody ducha páně Bartákova konzumovat nehodlá. Totiž: protože byl v úterý 28. státní svátek, posunulo vedení SOČRu termín abonentního koncertu o den kupředu, takže v pondělí 27. dirigoval Tadeusz Strugala skladby Edwarda Elgara a Hectora Berlioze v čase, kdy se vysílal druhý díl tohoto seriálu. Přesto, že pro mnoho lidí se to pondělí stalo „prodlouženým víkendem“ na chatách a chalupách, abonenti SOČRu dali přednost koncertu a Rudolfinum bylo plné. Aspoň těch pár stovek tak SOČR „uzmul“ České televizi z oněch téměř čtyř halasně zdůrazňovaných milionů diváků, přikovaných osudy Arnošta Blažeje a jeho nemluvné Iny k obrazovce…

36

O to více překvapuje, že za vznikem a celými 35 lety života festivalu stojí prakticky jediná osoba – prof. Antonín Schindler. Je bezesporu trvalou zárukou vysoké umělecké úrovně a kvalitní dramaturgie a nezbývá než doufat, že se na tom v dohledné době nic nezmění. Co nabídl festival posluchačům letos? Především ukázal, že vynikajících varhaníků je opravdu hodně a je velmi těžké, ne-li nemožné jakékoliv srovnávání. Zahajovací koncert patřil doc. Jaroslavu Tůmovi z Prahy, který zanechal mimořádný dojem. Jeho střídmý a precizní projev ukázal, jak vypadá zodpovědný přístup k varhanní literatuře. Bachovo Preludium a fugu Es dur BWV 552 ukázal v jeho extatické monumentální kráse, Ebenovu Nedělní hudbu předvedl jako neobyčejně působivý kompaktní celek. Jen málokdy se poštěstí slyšet Nedělní hudbu celou, v mém případě to bylo poprvé. Zde Jaroslav Tůma také prokázal výtečnou invenci barev a výborně využíval dispozičních možností mořických varhan. Snad nejlépe to bylo patrné v prvních dvou větách tohoto cyklu, které ponechávají mnoho volného prostoru pro individuální volbu registratury. Pro mnohé jistě překvapením byla monumentální, kontrapunkticky nesmírně dokonale vystavěná Fuga na B-A-C-H op. 60 Roberta Schumanna. Tento koncert byl opravdu silným zážitkem a bez ohledu na to, co jsem výše poznamenal o srovnávání, troufám si tvrdit, že Jaroslav Tůma je českým varhaníkem číslo jedna. Na druhém koncertu se představil Julian Gembalski z Polska. Jeho výraz byl především technického rázu, což se neblaze projevilo v Bachově Preludiu a fuze D dur BWV 532, tato nádherná, elánem překypující skladba byla degradována na úroveň etudy a pozbyla mnoho na čitelnosti. Středobodem Gembalského vystoupení však byla bezesporu improvizace. Nejprve posluchači s údivem naslouchali barokní partitě, improvizované na téma české duchovní písně, netušili však, že je to jen ukázka obrovské umělcovy invence a pohotovosti, stejně jako technické dokonalosti, a že velká exhibice je teprve čeká. A skutečně – na konci svého recitálu Gembalski improvizoval monumentální pětivětou sinfonii, tematicky skvěle vystavěnou, zvukově nádherně rozmanitou, technicky dokonale provedenou. Naji Hakim, varhaník basiliky Sacré-Coeur v Paříži byl zárukou naprosto špičkové kvality třetího festivalového koncertu.

Tím spíš, uvědomíme-li si, že je ve varhanním světě považován za nástupce Oliviera Messiaena. Jeho vlastní kompozice které do programu zařadil, to bezpochyby dokládají. Messiaenův duch na posluchače dýchal z každého tónu a Hakimova skladba Náhrobek Messiaenův jistě jen přispěla k důstojnému uctění památky jednoho z největších skladatelů dvacátého století. Na programu byly samozřejmě i skladby Messiaenovy a také Jeana Langlaise, Hakimova učitele na pařížské konzervatoři. Za zmínku stojí rovněž výtečně provedená Bachova Toccata a fuga F dur BWV 540, či poslední přídavek, závěrečná část Hakimova cyklu Agape. Poněkud v lehčím stylu proběhl koncert amerického varhaníka Gregory D’Agostina. I on disponuje dokonalou technickou vybaveností, což dokázal náležitě prodat zvláště ve skladbách, které k tomu přímo vybízely. Mám na mysli např. skladbu Roberta Elmora Rumba, kde se posluchačům díky promítacím plátnům uvolňovala dolní čelist při pohledu na zdařilá pedálová glissanda. D’Agostino však není jen varhanní eskamotér, ale také citlivý umělec. To, jak mile a barevně zahrál Bachovu fugu g moll BWV 578, si zasluhuje obdiv. Přesto, že se nejedná o skladbu nikterak virtuózní ani oslňující, kontrapunkticky udivující ani velebně vznešenou, D’Agostino vystihl přesně to, co ji charakterizuje: jemnost a subtilitu. Do programu byly také zařazeny velmi málo známé skladby amerických skladatelů, ve kterých byl jasně cítit vliv jazzu, a které tak přispěly k oživení a pestrosti koncertu. Bohužel netrpělivě očekávaný koncert Věry Heřmanové a Moravské filharmonie, kde měla zaznít Koncertantní symfonie op. 31 pro varhany, harfu, tympány a smyčcový orchestr Jana Hanuše a Koncert pro varhany, smyčce a tympány Francise Poulenka, nedopadl zcela dle očekávání. Místo ohlášené symfonie Jana Hanuše byl proveden Koncert pro varhany a orchestr F. X. Brixiho. To by nebylo nic tak neobvyklého, méně obvyklý však byl výkon samotné Věry Heřmanové. Nedůvěru vzbuzovaly zejména skladby francouzských mistrů, které tvořily výplň mezi oběma orchestrálními kusy. Vše bylo prodchnuto nervozitou a nejistotou. Pocity ze závěrečného koncertu jsem tedy měl velmi rozporuplné. Jisté však je, že tradice varhanní hudby je v Olomouci stále živá a zájem posluchačů veliký. KAREL MARTÍNEK

HORIZONT

Budapešťský cikánský symfonický orchestr Po Ruské filharmonii, rozhlasovém or- telně zkrátila, zřejmě proto, že zvukové dynamického a barevného stereotypu chestru z polských Katovic, smyčcovém roucho úprav pro dané obsazení má přece ovšem zabránit nemohly: po téměř třech tělese ze švýcarského Lucernu, po komor- jen podstatně méně barevných možností hodinách poslechu smyčců, klarinetů ním orchestru EU a podobně složeném nežli skutečný symfonický orchestr. a cimbálů posluchače prostoupí pocit tělese z Moskvy a po orchestru skotské Budapešťským hostům se sluší přiznat, jednotvárnosti, který nepřekoná ani strBBC přišel v programech festivalu Praž- že i přes tento handicap dokázali udržet hující temperament romských hudebníků. ský podzim na řadu i Cikánský symfo- posluchače v bezprostřední pozornosti Ne ve všech úpravách byl respektován nický orchestr z Budapešti. Z hlediska a znovu vyprovokovat jejich nadšený autentický zápis melodie a harmonie, návštěvnosti to byl patrně „zlatý hřeb“ ohlas i po skladbě, v níž se před závěrem a navíc nezněly zcela vyrovnaně ani festivalové komerční rozvahy: beznadějně koncertu nesčetněkrát vystřídali sólisté výkony sólistů: jednoho z technicky vyprodáno bylo už dlouho před 27. zářím, (housle, cimbál, klarinet, cello) v šest- skvělých primášů přikryl občas orchestr a ani téhož dne „přidaný“ odpolední kon- náctitaktových vsuvkách, aranžovaných natolik, že jeho vstupy pod masivem cert nemohl uspokojit všechny, kdo by byli po způsobu známém z populární hudby „lesa“ smyčců ke škodě věci zanikaly; ani chtěli romské hudebníky vidět a slyšet. a jazzu, a ještě úspěch znásobit známým obdivuhodně ukázněná souhra nemohla Na pódiu Dvořákovy síně byla rozestave- Radeckého pochodem. Úpravy hraných místy zabránit tomu, že rytmická jednota na stovka židlí, ale žádné pultíky; všichni, skladeb byly z řemeslného hlediska na několik sekund vzala za své. Hráči oblečeni v prvé půli večera do stylizova- zvládnuty solidně; dojmu výrazového, (zejména důstojný první cellista a primáných krojů, ve druhé pak ši) proměnili nadužívání (kromě primášů) bůhvíglissanda v manýru; priproč do smokingů, hráli mášům kupodivu ladily všech devatenáct „čísel“ lépe flažolety nežli hra programu zpaměti, bez v hlubší poloze… not. Už to vzbuzuje obdiv Je tu ovšem ještě jedk výkonu osmi klarinetisna otázka k diskusi: patří tů, šesti cimbalistů, devítakové těleso, v jehož výti kontrabasistů a pravé konu se okázalá technická spousty (50) hráčů houslí, brilance snoubí s prvky viol a violoncell; uznání si lesklé show, do festivazaslouží i jejich nepochyblového programu – nota ná nástrojová virtuozita, bene pod označením (fenomenální technickou „symfonický“ orchestr jistotou oslnil především, – s repertoárem povýtce z cimbalistů Oszkár „estrádní“ povahy? RomÖkros!), demonstrovaná skou hudební kulturu bupod pomyslnou „taktovdapešťský soubor reprekou“ několika střídajících zentuje jistě dobře; řekl se primášů ve skladbách bych ale, že jeho místo je J. Offenbacha, J. Brahmspíše v Lucerně nežli ve se, Jenö Hubaye, A. ChaDvořákově síni – a pokud čaturjana, G. Rossiniho, už takové těleso na traG. Bizeta, ale i J. Strausse diční koncertní pódium st. a ml., H. Berlioze, G. vstoupí, asi by to mělo Dinicu a dalších skladabýt spíše v rámci jiné telů. Své místo tu měla akce, než je Mezinárodní pochopitelně i cikánská hudební festival typu, lidová tvorba (Modré oči), úrovně a tradice Praždo níž se vešla například ského podzimu. rovněž písnička Tancuj, Zbývá doplnit, že tancuj, vykrúcaj. vedoucím souboru je Brilance kolektivní hry Jószef Lendvai, uměposluchače uchvátila; ve leckým šéfem Sándor druhé polovině večera se „Buffó“ Rigo. už ale délka potlesků zna- Fenomenální cimbálista Oszkár Ökros PETAR ZAPLETAL Foto Petr Horník

37

TELEVIZE

Hudební televize v září a v říjnu Minule jsme v úvodu pravidelného měsíčního přehledu uvažovali nad tím, jak stále častěji si velká jména operních jevišť a koncertních pódií „odskakují k popu“, případně vystupují po boku zpěváků pop music. S tím trochu souvisí i jiný jev. Řekne-li se dnes v televizi (nebo napíše-li se v novinách), že tam a tam účinkovaly „naše pěvecké hvězdy“, nemyslí se tím třeba Dagmar Pecková nebo Ivan Kusnjer, ale např. Helena Vondráčková nebo Karel Černoch. A to ještě v lepším případě. Nejednou je takovým označením poctěn i zpěváček, jehož jedinou předností je stálý výskyt na stránkách bulvárních časopisů. Zkrátka, hvězdný prach z ramen i těch nejlepších operních pěvců čas kamsi odvanul. Doufejme jen, že ne do nenávratna.

Lahůdkové večery Dvě významné události měsíce přinesl hned první zářijový víkend. V sobotu to byl záznam zahájení 4. ročníku mezinárodního festivalu česko-německo-židovské kultury Devět bran a v neděli přímý přenos koncertu, kterým Česká filharmonie ve Dvořákově síni pražského Rudolfina otevřela svou letošní sezonu. V prvém večeru přednesl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v plném lesku za řízení Libora Peška Beethovenovu 7. symfonii a spolu se sólisty Bernardou Finkovou a Romanem Janálem Mahlerův písňový cyklus Chlapcův kouzelný roh (koncert se konal pod širým nebem ve Valdštejnské zahradě a kamery si opět vychutnaly krásu celku i architektonických detailů v efektním nočním nasvícení). O den později byl na programu Dvořákův Koncert g moll pro klavír a orchestr (v sólovém partu zazářil Martin Kasík), Lukášova Ouvertura Boema a Janáčkova Sinfonietta. U dirigentského pultu stanul vzácný a vždy vítaný host – Jiří Kout. Koncert byl sice uváděn jako součást tematicky koncipovaného večera K poctě Antonína Dvořáka, protože probíhal v předvečer výročí skladatelova narození (a byl doplněn záznamem Dvořákova „Amerického“ kvartetu v provedení Škampova kvarteta), ale vyzněl spíš jako zasloužená pocta Jiřímu Koutovi. Vždyť

38

i přestávku nevyplnilo téma Dvořák, nýbrž téma Kout – byl promítnut výborný dokument z roku 1992, natočený režisérem Tomášem Šimerdou, mapující Koutovu první polistopadovou návštěvu Prahy, jeho srdečná setkání s Českou filharmonií a s orchestrem Opery Národního divadla i jeho dojaté vzpomínání v hledišti Zlaté kapličky. V průběhu září milovníky hudby potěšil také záznam koncertu Pražské komorní filharmonie, kterým byl v Boskovicích zahájen letošní ročník festivalu Concentus Moraviae. Festivalová dramaturgie se tentokrát orientovala na vzájemné vlivy mezi českou a americkou hudbou, a tak pod taktovkou dirigenta Michela Swierczewského zazněla díla Coplandova, Martinů, Varèsova a Weillova. Tím jako by se pozornost, kterou ČT na počátku září věnovala hudebnímu dění, přesunula na druhou stranu Českomoravské vysočiny, protože v říjnu v tomto směru jednoznačně bodovalo brněnské studio. Zatímco podzimní hudební přehlídky, konané v našem hlavním městě, si Praha nechala ujít, Brno televizním divákům pohotově nabídlo jak návštěvu Moravského podzimu 2003, tak Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci, navíc pokaždé v sobotu večer v hlavním vysílacím čase na ČT 2. V prvém případě se jednalo o záznam vystoupení Petrohradských symfoniků v čele s dirigentem Alexandrem Dmitrijevem, kteří přednesli Rachmaninovův Klavírní koncert č. 2 c moll (s bravurním sólistou Alexandrem Paleyem) a Šostakovičovu Leningradskou symfonii. (U tohoto díla s odstupem času slábne ideový kontext a výrazněji vystupuje formální složka, tj. příbuznost s Ravelovým Bolerem ve známé střední části 1. věty.) Z Olomouce byl v přímém přenosu z kostela Panny Marie Sněžné uveden závěrečný koncert, na němž se představila Janáčkova filharmonie Ostrava spolu se zahraničními sólisty za řízení Petra Vronského, a to v Beethovenově Mši C dur a Straussově symfonické básni Smrt a vykoupení. Přestávku přenosu vhodně vyplnil namísto obligátního (a indiferentního) krátkého filmu výklad o bohaté barokní výzdobě

chrámového interiéru a o uváděných skladbách.

Toulky trochu zatoulané Málokterému pořadu z oblasti kulturní publicistiky byl v upoutávkách věnován takový prostor jako novému cyklu Hudební toulky s Ladislavem Smoljakem. Jeho autoři, scénárista David Smoljak a režisér Antonín Vomáčka, pro něj vybrali šest míst v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Úvodní část, týkající se Hradce nad Moravicí a Ludwiga van Beethovena, působila slibně. Byla sice maličko neuspořádaná (např. v historii zámku došlo dřív na Třicetiletou válku, než na královnu Kunhutu a Záviše z Falkenštejna nebo na husity), ale vcelku vyváženě hovořila jak o samotné památce, tak o beethovenovské epizodě. Po následujícím pokračování, pojednávajícím o Litni a Jarmile Novotné, se však začala projevovat neujasněnost koncepce celého cyklu. Z plné poloviny se totiž změnil v toulky obecně kulturní, nikoli hudební, takže jeho název byl zavádějící. Díly, věnované Pecce, Lužanům a Kynžvartu, měly s touláním za hudbou pramálo společného. První z nich zajímavě líčil dramatické osudy Kryštofa Haranta, ale jeho hudební tvorbě tu byla vymezena jen okrajová pozornost, stejná jako historickým kamnům nebo koši pro opilce v hradních sbírkách. Názvy dalších pořadů, Lužany – Josef Hlávka a Kynžvart – Klement Metternich, už dokonce na spojitost s hudbou otevřeně rezignovaly. V jinak kvalitním medailonku významného českého architekta a mecenáše pouze padlo jméno Dvořákovo a Sukovo ve výčtu jeho lužanských hostů (a třeba o Vrchlickém se tu mluvilo mnohem víc), při procházce interiéry a sbírkami Kynžvartu sice zněla jako zvuková kulisa Wagnerova hudba, ale jen jednou větou jsme se dověděli, že právě tohoto skladatele kněžna Metternichová v Paříži podporovala. A díl Jezeří – Christopher Willibald Gluck sice patřil k nejzdařilejším v celém cyklu, vyzníval ovšem spíš ekologicky, než kulturologicky. Pro svou moderátorskou roli si Ladislav Smoljak zvolil podobu turisty s letním kloboukem, tlumokem a holí jak z ča-

TELEVIZE

sů Körbra či Kamenického. Bylo poznat, že jako průvodce znatelně ožije tam, kde nemusí uvádět jen holá fakta, ale může uplatnit i svůj suše prezentovaný humor (např. při líčení Beethovenova konfliktu se „spojenými knížecími a hraběcími silami“). V dalších pokračováních už jeho osobitý způsob komentáře nenacházel vždycky stejně vděčnou příležitost, takže ona suchost občas působila téměř nezaujatě. Ve Smoljakově průvodním slovu nemile překvapilo také několik necitlivých momentů (např. vůči Elišce Krásnohorské nebyl právě galantní), nedbalá výslovnost („na tomle hradě“) a zjevná nahranost některých situací (neúspěšné stopování aut). A pokud programový věstník sliboval, že v cyklu „samozřejmě uslyšíte spoustu krásné hudby“, nemluvil pravdu. Úryvky z hudebních skladeb byly tak krátké, že si je rozhodně nešlo nijak vychutnat.

Mozart bez Mozarta V posledních letech jsme zásluhou ČT měli možnost se seznámit s několika

velmi zajímavými celovečerními hranými filmy z australské produkce. V září se k nim připojil také snímek režiséra Marka Joffeho Noc bláznů. V originálu nese název Così, což napovídá jeho spojení s Mozartovou operou Così fan tutte. Právě ji se v rámci svérázné psychoterapie rozhodne nacvičovat skupina chovanců psychiatrické léčebny pod vedením mladého režiséra. I když ve výsledku hrají vlastně děj opery, tedy libreto jako činohru, a Mozarta při tom používají spíš jako podkres, takže přijde trochu zkrátka, o očistné síle hudby film vypovídá stejně. A jímavou scénu, kdy koktavý Henry rozrušeně hájí mravnost života i umění, lze asi považovat za kredo celého filmu. Pokud jde o vlastní operní inscenace, v repríze byl uveden záznam Verdiho La traviaty, natočený v roce 1983 v někdejším Smetanově divadle v Praze, a televizní zpracování Massenetovy Manon, které vzniklo o rok později. La traviata je dokladem solidní úrovně tehdejšího operního souboru Národního divadla. Není bez zajímavosti, že ono

nastudování v režii Ladislava Štrose je s malými obměnami na repertoáru Státní opery Praha dodnes. V Manon se režie Milana Macků obešla s výjimkou hlavní dvojice bez dublování pěvců činoherci. Kamera Ilji Bojanovského vymezovala záběry obrazovým rámem a zřetelně se inspirovala žánrovou malbou rokoka. Hudebně bylo dílo v nastudování dirigenta Františka Vajnara silně kráceno, ale i v takovém okleštění mohlo zapůsobit jako připomínka dluhů, které naše současná dramaturgie vůči francouzskému opernímu repertoáru má. A na závěr jedna radost z mezinárodních vavřínů: V záznamu z amsterdamského Stadsschouwburgu jsme mohli sledovat finále 10. ročníku Eurovizní soutěže mladých tanečníků, v němž cenu Poroty mladých získal náš pár Monika Hejduková a Viktor Konvalinka. Silněji než vlastní choreografie Jana Kodeta a Lenky Vágnerové, nazvaná Soumrak nevinnosti, zapůsobila vzájemná souhra a vztahová vazba obou interpretů. JAROSLAV SOMEŠ

Leoš Janáček: ŠÁRKA Klavírní výtah Janáčkovy operní prvotiny komponované podle předlohy Julia Zeyera ještě před stejnojmennou operou Fibichovou. První unikátní světové vydání, které bylo podkladem CD nahrávky Sira Charlese Mackerrase s Evou Urbanovou v titulní roli a bylo nominováno ve třech kategoriích americké GRAMMY. Obálka s originální kresbou Eduarda Miléna. 184 stran.

Leoš Janáček: INTIMNÍ SKICI Jedinečný objev neznámých klavírních skladeb slavného skladatele. Střední stupeň obtížnosti, vhodné také pro ZUŠ.

Leoš Janáček: ŘÍKADLA Půvabné skladbičky na lidové texty s obrázky Josefa Lady. Jednoduchá úprava pro 1–3 zpěvní hlasy, klarinet a klavír. Vhodné rovněž pro ZUŠ.

Leoš Janáček: ŽÁRLIVOST Čtyřruční Janáčkova úprava předehry k opeře „Její pastorkyňa“. Vychází poprvé tiskem v Editio Moravia. 12 stran.

[email protected]; tel.,fax: 549 420 675; Hvozdec 55, 664 71 Veverská Bítýška

w w w . e d i t i o m o r a v i a . c z 39

D I VA D LO

d’Albertova nížina se vrátila „domů“ Mozartův Don Giovanni, který má na Prahu své nezpochybnitelné domovské právo, zastiňuje jako věčný evergreen několik dalších oper cizího původu, jejichž světová premiéra se rovněž konala u nás. Není jich mnoho, ale patří k nim mimo jiné také d’Albertova Nížina. Poprvé byla uvedena 15. 11. 1903 v pražském Novém německém divadle a prakticky po celou dobu jeho existence se sem opakovaně vracela. Dnešní uživatel této scény, Státní opera Praha, se snaží na tradice Nového německého divadla systematicky navazovat. Proto letos, při příležitosti stého výročí světové premiéry, tu po více než šedesáti letech zařadili Nížinu znovu na repertoár. Jedná se vlastně o jediné dosud přežívající dílo skladatele Eugena d’Alberta. Všechny jeho ostatní opery upadly v zapomnění. Slávu Nížiny sice neodstartovala Praha, ale až Berlín v roce 1907 – to

už v přepracované verzi. Krátce potom ji však dirigent Milan Zuna v pražském Vinohradském divadle poprvé uvedl také česky. (Jinak vzorně připravený program Státní opery tuto premiéru opomíjí a uvádí, že Nížina „na pražskou českou scénu, na Národní divadlo, dospěla…teprve roku 1939“, což není tak docela pravda.) Vinohradská inscenace měla na svou dobu mimořádný úspěch – jen pro srovnání: První uvedení v Novém německém divadle se dávalo pouze dvakrát a další, až v roce 1913, jen jednou, zatímco vinohradské celkem čtyřiadvacetkrát! Nížina se ihned rozeběhla také po mimopražských scénách a až do 2. světové války na nich patřila k běžnému repertoáru (např. v Plzni se dočkala pěti nastudování). V posledním půlstoletí se u nás ovšem objevovala pouze výjimečně, takže lze konstatovat, že premiéra ve Státní opeře je do značné míry objevem.

Richard Haan jako Sebastiano a Maida Hundeling v roli Marty

40

Foto František Ortmann

Objevem je dokonce i po muzikologické stránce, protože se dirigent Hilary Griffiths rozhodl vrátit k původnímu, ještě tříaktovému znění. Respektoval sice některé tradiční škrty, ale jinak využil vzácně dochovaný materiál z archívů obou pražských operních scén a rekonstruoval původní znění druhých dvou dějství. S několika drobnými odchylkami tedy Praha slyší Nížinu ve stejné podobě jako před sto lety. Upřímně řečeno, přínos návratu „pražské“ verze je spíše teoretický. Zdá se, že tím dílo nic nezískává, i když také nic netratí (možná jen ve srovnání s dramaticky hutnými druhými dvěma dějstvími vyvstane markantněji nadměrná délka první půle večera, tzn. 1. dějství s prologem). Hudebně bývá Nížina označována za příklad verismu v německé operní literatuře. Při bližším seznámení zjišťujeme, že to není až tak jednoznačné. Jako je národnostně těžko zařaditelný její skladatel sám (narozen v Glasgowě, italsko-francouzsko-německé kořeny, žák Lisztův, žil a působil v Německu a Rakousku, začal jako wagnerián a skončil na pokraji jazzu, zemřel v Rize), je slohově těžko zařaditelná i jeho nejslavnější opera. Ano, obdiv k italskému verismu, především k Mascagnimu, se tu nezapře, ale zároveň postřehneme také dozvuky německé romantické opery a v jednoduchém, až lineárním vedení zpěvních dialogů, podmalovaných bohatě instrumentovanou melodickou linkou v orchestru, můžeme hledat spříznění s tvorbou d’Albertova vrstevníka Richarda Strausse. A k tomu všemu zde ještě přistupuje využívání motivů katalánských lidových písní a tanců pro podtržení scenérie, v níž se děj Nížiny odehrává. Předlohou libreta Rudolfa Lothara se totiž stalo stejnojmenné drama katalánského básníka a spisovatele Angela Guimery, psané ve stylu vesnického realismu. K charakteristickým znakům tohoto typu literatury patří jednak až žánrovitá kresba prostředí, jednak určitá drsnost lidského jednání, často stavěná do kontrastu s idealizovaným obrazem přírody. Oba tyto rysy najdeme rovněž jak v Guimerově dramatu, tak v d’Albertově opeře. Heinz Lukas-Kindermann, který Nížinu ve Státní opeře režijně nastudoval, podtrhl především druhý z uvedených

D I VA D LO

znaků a svému záměru úspěšně podřídil všechny složky inscenace. Výrazně mu při tom napomohlo scénické řešení Daniela Dvořáka. V prologu doslova vykouzlí krásný obraz svítání na horách, pojatý impresivně, a přitom moderně a nepopisně (jeho sílu nesetřou ani vcelku nadbytečné detaily, příjezd a odjezd cesty a „pohádkově“ zářící kameny). Vyhrocený kontrast k čistotě a volnosti Pyrenejí pak tvoří nížina, mlýn jako tradiční dějiště venkovských tragédií. U Dvořáka má podobu jakéhosi fabrického interiéru, poloprázdné strojovny s posuvnými vraty, kam nepronikne denní jas, kde musí věčně svítit elektrické světlo a v jejíchž zdech se skrývají různé utajené vchody a okénka. Také Dvořákovy kostýmy dokreslují drsnost režijního vidění. Záměrně nevyužívají možnost folklórní kresby prostředí a s výjimkou „pána“, statkáře Sebastiana, nerespektují rozdíly v sociálním postavení osob. Ze zástupu venkovanů vytvářejí jednolitou masu, připomínající spíše zbídačelé dělníky (pastýř Pedro se však od nich nijak neliší, takže situace kolem jeho odporu vůči svatebním šatům je znejasněna). Režijní výklad nemá s obyvateli nížiny v okolí mlýna žádné slitování. Jsou davem výrazně zlých lidí, pomlouvačů, závistivců a posměváčků, kteří se nedovedou ani upřímně poveselit. Už v Guimerově a d’Albertově pojetí je nížina symbolem nebezpečí pro čisté a bezelstné duše a u Lukase-Kindermanna nízkostí přímo přetéká. Spíš bažina, než nížina. Ani závěr, zabití násilníka Sebastiana, nevnese do dusné atmosféry této inscenace žádoucí uvolnění. Za nohy

pověšené tělo je moment tak drastický, že potlačí jakoukoli katarzi. (Jde o nápad sporný, navíc zbytečně předznamenaný vycpaninou mrtvého vlka, visící od začátku představení nahoře u portálu.) Velkou devízou večera je skutečnost, že ne vždy se na operním jevišti podaří režijní záměr tak naplnit, jako tentokrát. Značný podíl na tom má obsazení hlavních rolí. Sopranistka Maida Hundeling a domácímu publiku dobře známý tenorista Peter Svensson nezpívají ústřední dvojici Marty a Pedra poprvé – mj. ji ztělesnili už na scéně Městského divadla v Trevíru, v jehož koprodukci pražská inscenace vznikla. Ale stejně vysoké uznání jako oni si zaslouží také všichni další sólisté – a tentokrát i členové sboru SOP –, kteří do trevírského nastudování vstoupili až zde. Palmu premiéry si odnesla především Maida Hundeling. Svou Martu má dokonale zvládnutou pěvecky i herecky, dokáže naplnit vysoké nároky jak skladatele, tak režiséra, a odpovídá postavě rovněž svým psychofyzickým typem. Její strhujícím způsobem vygradovaná zpověď ve 2. jednání je bezesporu vrcholem celé inscenace. Na premiérovém výkonu Petera Svenssona se trochu projevila únava z generálkového týdne. Proto – ale možná k prospěchu věci – více vynikly okamžiky ztišené a jímavé, než uplatňování hrdinských tónů. Přitom Pedrův part k tomu na mnoha místech svádí, byť je to v protikladu s prostotou jeho povahy. Výraznou, pěvecky i herecky vzácně kompaktní figuru vytvořil také Richard Haan jako Sebastiano. Právě v této postavě se nejvýrazněji odráží

strohost Lukas-Kindermannova režijního pojetí. Haanův Sebastiano je jednoznačně násilník, surovec a padouch, věčně práskající jezdeckým bičíkem a chovající se ke všemu a ke všem prakticky jako otrokář. Z d’Albertovy hudby (a také z toho, jak plasticky a citlivě ji orchestr pod Griffithsovým vedením podává) však můžeme vytušit možnost o něco bohatší charakterokresby – jedná se o okamžiky, kdy se u Sebastiana projeví opravdu vášnivý cit k Martě, kdy tento suverén ztrácí sebejistotu a uvědomuje si, že se řítí do propasti. Tyto možnosti Haan sice opomíjí, jeho výkonu to však v ničem neubírá na sugestivnosti. Z dalších představitelů vynikli Roman Vocel jako Moruccio a zejména Alena Medková jako Nuri (režijně pojatá gaminsky, jako dívka-kluk, mlynářský prášek, což ovšem pro Martu stírá příležitost k žárlivosti, čímž se narušuje důležitý zlom ve vývoji její lásky k Pedrovi). Patriarchální osobnost starého Tommasa by si vyžadovala mohutnější a sytější bas, než jakým disponuje Manfred Klein, a patrně by jí prospělo také výraznější herecké podání. Dramaturgický plán letošní sezony ve Státní opeře Praha působí nadějně a přitažlivě. Inscenaci d’Albertovy Nížiny lze proto označit po stránce záměru i realizace jako slibné vykročení. JAROSLAV SOMEŠ Státní opera Praha – d’Albert: Nížina. Dirigent Hilary Griffiths, režie Heinz Lukas-Kimdermann, scéna a kostýmy Daniel Dvořák, sbormistr Adolf Melichar. Premiéra 18. 9. 2003.

Poslední páska Ivana Kusnjera Problémy prvního společného projektu činohry a opery Národního divadla, spojujícího do jedné inscenace monodrama Poslední páska z pera Samuela Becketta a jeho zhudebnění Marcelem Mihalovicim, jsou po mém soudu zhruba dvojího druhu. Začínají u partitury francouzského skladatele rumunského původu Marcela Mihaloviciho (1898--1985), přestože vznikala za spolupráce a jaksi pod dohledem samotného Becketta, s nímž byl skladatel ve velmi dobrých přátelských vztazích.

Zleva Ivan Kusnjer a Josef Vinklář

Foto Hana Smejkalová

41

D I VA D LO

Partitura nese znaky operní kompozice z přelomu 50. a 60. let v typických rozporech mezi tradicionalistickým kompozičním základem a snahou uchopit opeře vzdálené téma novou kompoziční technikou. Beckettův text je monologem stárnoucího Krappa, který při poslechu a nahrávání magnetofonových pásků polemizuje se svým dosavadním životem. Tedy je výsostně niterný a jeho interpretace není myslitelná bez osobnostního vkladu interpreta, tedy bez projekce silné herecké osobnosti do postavy Krappa. Mihalovici ovšem nemohl postupovat jinak nežli jako jeden z možných čtenářů textu, který však právě to své čtení do posledního detailu partiturou fixuje a neponechává potřebný významový prostor nejen každému konkrétnímu Krappovi, ale ani jiné době, nežli v které se on sám s textem vyrovnával. Je to po mém soudu problém prakticky všech operních „monodramat“, včetně nejvyhlášenějších partitur. Mihalovici však nenechal interpretovi sebemenší prostor, nepřipustil žádné improvizované plochy, ale pěvecký part Krappa detailně vypsal. Zvláště ošidnou se tato technika ukazuje tam, kde vede k vnějškovému dramatizování promluvy, tedy k emocionálním důrazům, které lze těžko jednou provždy v tomto textu definitivně předurčit. Partitura přitom svědčí o skladateli přemýšlivém a výsostně vzdě-

laném, zvláště v precizní orchestraci, byť založené v postromantickém modernismu a tedy trochu neaktuální už v roce 1960, kdy skladatel zhudebnění textu z roku 1958 dokončil. Jinak řečeno, Marcel Mihalovici po mém soudu nepřidal Beckettovu textu takové kvality, které by zhudebnění zdůvodnily, a lze odhadnout, že činoherní verze tu operní (na rozdíl třeba od takového Rigoletta) rozhodně „přežije“. Druhým vážným problémem se ukázalo právě propojení činoherní a operní verze Poslední pásky do jediné inscenace. S nápadem přišel (upozorněn na Mihaloviciho operu Janem Dehnerem) pěvec Ivan Kusnjer, který zatoužil po projektu typu Osmi písní šíleného krále. Což je moc dobře. Původně dokonce právem uvažoval o možnosti, že by sám odehrál jak činoherní, tak operní verzi dramatu, a asi by to herecky zvládnul, je to však už jen fyzicky takřka nezvladatelné. Jenže činoherní verze vyžaduje komorní soustředěný prostor, kdežto operní verze s poměrně velkým orchestrem se do takového prostoru prostě nevejde. Když už, pak bylo, myslím, vhodnější hrát inscenaci ve Stavovském a ne v Národním divadle, v jehož prostoru se činoherní Krapp Josef Vinklář totálně ztratil. Režisér Michal Dočekal pak ve snaze propojit obě díla do jednoho logického celku vybudoval přetechnizovaný prostor

Prodaná nevěsta po opavsku V půlce září se v Litomyšli odehrálo (v rámci 30. ročníku Mladé Smetanovy Litomyšle) představení Prodané nevěsty, jakási předpremiéra opavské inscenace: sóla zpívali sice především studenti HAMU, ale hrálo se již ve scénografii, kterou schválilo a nechalo vyrobit vedení opavského Slezského divadla (!), účinkoval opavský sbor a orchestr vedený Janem Snítilem. Necelý týden po litomyšlském představení byl po poradě umělecké rady Slezského divadla odvolán inscenační tým Josef Novák (režisér) – Marta Roszkopfová (scéna) – Dana Svobodová (kostýmy). Podle trochu kostrbatého vyjádření ředitelky Sylvy Gapkové „Inscenace v tomto tvaru neodpovídá požadavkům, se kterými byla

42

zařazena do dramaturgického plánu SDO. Především z provozního a ekonomického hlediska by ji nebylo možné uvádět jako školní a zájezdové představení.“ Šéf opery Dalibor Hrda pro Lidové noviny upřesnil, že výhrady se netýkaly ani režie, ani kostýmů, ale pouze scény (!), která měla být tradičně jihočeská. Na základě videozáznamu litomyšlského představení tvrdím, že v žádném případě nešlo o extravagantní inscenaci, naopak o záležitost tradiční (především ve vedení herců). Pravda, scéna není jihočeská, odkazuje zčásti možná k opavskému okolí (prospekt s chaloupkami Katarína Kramolišová a Petr Murcek Foto archív

inscenace, snažil se jevištními prostředky explikovat významové valéry textu, což se ukázalo značně kontraproduktivním. První z ředitelem Danielem Dvořákem slibovaných projektů napříč soubory se tedy ve výsledku příliš nevydařil. Nicméně není na místě ho odsuzovat, šlo o regulérní a poctivě zpracovaný pokus ve směru obecně jistě žádoucím. Kdyby nic jiného, Ivan Kusnjer opět prokázal schopnost vyrovnat se na vysoké úrovni s úkolem krajně náročným, a právě takové, ne prostřední nebo malé, vedou k mistrovství. Způsob, jakým ztvárnil postavu Krappa, je také myslím nejpodstatnějším výsledkem projektu. Také je nezbytné upřímně ocenit pečlivé nastudování nesnadného orchestrálního partu dirigentem Přemyslem Charvátem. A bylo užitečné poznat hudbu skladatele, současníka a dokonce osobního přítele Bohuslava Martinů, byť už je zřejmé, že se mezi největší zjevy 20. století nezapíše. Pro to všechno jistě nebyla ta velká práce zbytečná, nicméně významné místo v repertoáru inscenace patrně nezaujme. JOSEF HERMAN Samuel Beckett, Marcel Mihalovici: Poslední páska. Překlad František Vrba a Přemysl Charvát, dirigent Přemysl Charvát, režie Michal Dočekal, scéna a kostýmy Jana Preková, česká premiéra v Národním divadle v Praze 16. 10. 2003.

D I VA D LO

v hornaté krajině), zčásti možná evokuje cosi jako divoký západ (bytelná vrata, ladění do zelena). Rozhodně ale také není nějak provokativní – a její náhlé zavržení mi připadá hodně podivné. Kauza je smutnou ukázkou našich divadelních poměrů, ve kterých čím dál více vládne neprofesionalita, zvůle, kde často rozhodují nekompetentní lidé, kde rozhodnutí nejsou v první řadě odborná, ale osobně zaujatá. Ale netřeba svádět vše na vedení divadel a souborů, mnozí divadelníci v tom umí bez skrupulí chodit, ostatně v Opavě hned inscenaci převzala a za tři neděle k premiéře dovedla režisérka Jana Andělová Pletichová. Využila Babrajovu scénu z Marjánky, matky pluku, výsledkem je souměrně koncipovaný prostor: dvojí průčelí domů s ornamentálními malůvkami ( nezapře jihočeské prostředí), dva pulty (nejen) s marcipánovými srdíčky, v pozadí vrata, za nimi modrý horizont s holubičkami. A všemu dominující májka. Prodaná nevěsta jako naivní obrázek z vesnice – proč ne. Ale křehká je hranice mezi snesitelnou naivitou a směšným kýčem. Oblečení aktérů svítí novotou: bělostné nažehlené košile, pečlivě zapnuté modré vestičky pánů, čepečky, zástěry a modré sukně vesničanek… Vše je tak úhledné, tak umělé: i ty nalakované účesy přepudrovaných pánů, Kecalovy pentličky, Mařenčiny mašličky v copech. Režisérka povětšinou jen povšechně aranžuje, načež náhle dění okoření nějakou „překvapující“ jednotlivostí: nechá aktéry lézt na stůl (četnost výstupů na stůl nebo alespoň na židli působí téměř jako nějaká obsese), Vaška pošle do první řady mezi diváky (vrhá se tam na klín divačce)… V opavské inscenaci se najdou vtipná místa, to ano. Třeba setkání Petra Murceka – pihatého Vaška, který si (v puse lízátko) hraje s jojem a skáče panáka, s Mařenkou Kataríny Kramolišové. Ta se umí na jevišti přirozeně chovat, její oči přímo mluví. Přitom uvolněně zpívá, je jí dobře rozumět, hlasem vyjádří vroucnost i vzdor (škoda problémů s intonací, byť tentokráte byly ve snesitelné míře). Jenže jakmile je na jevišti s Jeníkem prkenného, neustále se křečovitě usmívajícího Michala Vojty, i ona přestane přirozeně lidsky reagovat a naplňuje jakousi operní šablonu. Vojta se v prvním jednání snažil pečlivěji artikulovat, leč pak souhlásky začaly opět zanikat,

kvalitativní rozdíl mezi samohláskami zmizel. Cit stranou, zbylo jen okázalé předvádění hlasového fondu. Projev Václava Marka (Kecal) je oproti tomu kultivovaný, leč interpret má zase vážné problémy s temporytmem. Dirigent Jan Snítil někde preferuje pro mě příliš pomalá tempa, jednotlivá „čísla“ se mi jeví temporytmicky trochu mechanická, nicméně jeho hudební nastudování je pečlivé.

Opavská inscenace Prodané nevěsty převážně sice jen naplňuje obvyklá řešení, ale konec konců nikterak neuráží. Na pováženou jsou tak především okolnosti, za kterých vznikla. LENKA ŠALDOVÁ Slezské divadlo Opava – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta. Dirigent Jan Snítil, režie Jana Andělová-Pletichová, scénografie Alexandr Babraj, choreografie Petr Miller, sbormistryně Kremena Pechakova. Premiéra 19. 10.

Výsostné nastudování Madama Butterfly v Ostravě

Zleva Erika Šporerová, Eva Dřízgová-Jirušová, Alexander Podolchov Foto Josef Hradil

Po ostravské premiéře Pucciniho opery Madama Butterfly jako již tolikrát s obdivem konstatuji, že tu opět zajistili prvotřídní obsazení (a je jedno, zda z domácích sólistů, či stálých hostů). A z hudebního i jevištního nastudování je znát poctivost a profesionalita, s jakou zde inscenace vznikají. Dirigent Paolo Gatto má Pucciniho v krvi, jeho hudební nastudování, to je mohutný proud emoce o mnoha barvách, bohatý temporytmicky i dynamicky. Hraje si s agogikou, s pauzami: tóny pozdrží a zas je nechá poskočit, rozběhnout se, houpat, rozezpívat. Poslouchat orchestr

pod jeho vedením je opravdu radost. A je radost poslouchat sbor, sólisty v menších rolích (Jiří Halama, Martin Gurbaľ), v rolích větších (Anna Číhalová, Alexander Podolchov) a samozřejmě dva sólisty hlavní. Eva Dřízgová-Jirušová zpívá jemně, lyricky, bez patosu a vypjaté exprese, přesto její Čo-Čo-San působí až heroicky, jako silná osobnost s vnitřním kouzlem. Je úsporná v gestu, o to více vyjádří její postoj, oči plné očekávání… Mladý italský tenorista Luciano Mastro je zatím rozhodně lepší zpěvák než herec, ovšem vládne svítivým, otevřeným hlasem, a to naprosto klidně, přirozeně

43

D I VA D LO

(snad jen mámivé forte by mohl používat méně často). Opravdu bel canto – krásný zpěv. Režisér Luděk Golat stejně jako v nedávných inscenacích jiných titulů založených na silném dramatickém příběhu (Rigoletto, Sedlák kavalír) staví především na autenticitě lidského jednání v určitém prostředí (a má pravdu: právě Butterfly Puccini s japonským světem bezesporu svázal). Zároveň s nadhledem jevištní dění poetizuje. Výklad možno odečíst z detailů chování (ty např. ukáží, jak se Sharpless na rozdíl od Pinkertona umí v tomto prostředí chovat) či z oblečení (po Pinkertonově odjezdu se Butterfly obléká po evropsku, až pro vracejícího se muže se nastrojí do kimona). Tentokrát se mi zdá pohybová stylizace až příliš popisná (na rozdíl od scény omezené na podstatné „body“: typické posuvné stěny a za nimi průhled na točitou cestu) a naopak, někde režisérova rezignace na pravděpodobnostní jednání podle mě výpověď příliš oslabila. To například když při milostném duetu v závěru prvního jednání Čo-Čo-San a Pinkerton stojí v popředí daleko od sebe, ani se na sebe nepodívají, v pozadí obraz erotických hrátek v podání baletu. Jednoznačně tak tentokrát výše stavím hudební nastudování, které je vskutku výsostné (jména alternantů se mi navíc jeví být zárukou, že i představení s jiným obsazením budou stát za to). LENKA ŠALDOVÁ Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Giacomo Puccini: Madama Butterfly. Dirigent Paolo Gatto, režie Luděk Golat, scéna a kostýmy Dana Hávová, choreograf Igor Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra 4. 10. v Divadle Antonína Dvořáka.

Simon Boccanegra: proč jen koncertně? Janáčkova opera v Brně uvedla dvě reprízy (9. a 10. 10.) koncertního provedení opery Giuseppe Verdiho Simon Boccanegra. Druhé provedení již nebylo nijak valně navštívené, ostatně nelze se divit. Právě tato opera přece patří na jeviště a jestli nebyly peníze na regulérní inscenaci, bylo myslím lépe s tímto titulem počkat, až finance budou. To je sice zásadní, leč jediný problém nastudování. Dirigent Jaroslav Kyzlink dovedl divadelní orchestr k zaujaté dramatické interpretaci Verdiho partitury, k přesné souhře a bohaté dynamice. Sbor (sbormistr Pavel Koňárek) byl jako obvykle perfektní, radost poslouchat přesně sezpívané hlasové skupiny, výrazovou dynamiku od piana po fortissimo, jistou intonaci. Brněnští také získali excelentní obsazení sestavené ad hoc pro dvě provedení, tedy převážně z hostů. Titulní roli dodal vznešenost i osudovou tragiku Vladimír Chmelo, Eva Dřízgová-Jirušová zazpívala Amelii s ohromující jistotou, u nás stále vzácným kulatým tónem a s lyrickým výrazem. Michal Lehotský naopak provedl postavu Gabriela Adorna s efektní virtuozitou, vzletně, mužným témbrem lahodného tenoru. Jiří Sulženko pak postavu Paola Albianiho podal v rovině nenávistného intrikána, nicméně kultivovaným hlasem a uvážlivým dynamickým projevem z ní učinil rovnocenného soupeře Chmelova Simona. Za Franze Hawlatu, který se musel omluvit pro nemoc, narychlo,

Ředitel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK vypisuje konkurz na místo hráče do skupiny violoncell Konkurz se uskuteční 5. 2. 2004 Podrobné konkurzní podmínky zašleme uchazečům po obdržení přihlášek na adrese: Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Orchestrální kancelář Nám. Republiky 5, 110 00 Praha 1 tel: 222 311 900, 222 002 580 44

ovšem jako obvykle suverénně, zaskočil Richard Novák a postavu Fiesca zazpíval s vrcholně dramatickým přídechem. I menší role byly obsazeny na úrovni Zdeňkem Plechem (Pietro), Zoltánem Kordou (Kapitán lučištníků) a Janou Štefáčkovou (Služebná Amelie). Prostě výtečné. Takové hudební nastudování se v adekvátní jevištní podobě mohlo plným právem stát událostí operní sezóny. Nebo mohlo posloužit za základ zvukového snímku. Věčná škoda. JOSEF HERMAN

Vzpomínka na paní profesorku Jitku Švábovou Paní profesorka Jitka Švábová se narodila 4. listopadu 1911 v Ústí nad Orlicí a zemřela 30. června 2003 v Ústí nad Labem ve věku nedožitých 92 let. Od roku 1952 působila nepřetržitě na ZUŠ Evy Randové v Ústí n. L. Byla to skutečně vzácná osobnost, která se obětavě celá ta léta věnovala výuce sólového zpěvu. Připravila na sólovou pěveckou dráhu kolem čtyř desítek úspěšných sólistů z celkového počtu asi 500 studentů. Mezi její nejznámější žáky patří: Eva Randová, Richard Haan, Jindřiška Rainerová, Ladislav Mlejnek, Dalibor Tolaš, Karel Hanuš, Miroslava Kalašová, Jiří Endršt, Jiří Železný, Karel Bím a další. I když měla i jiné možnosti, zůstala celá léta věrna ZUŠ v Ústí nad Labem. Za celoživotní tvůrčí pedagogickou činnost také obdržela v roce 1966 medaili 1. stupně Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Dalším oceněním pedagogických úspěchů bylo uvedení paní profesorky do Ústecké hudební Síně slávy – 29. května 2001 – k jejímu životnímu jubileu 90. narozenin. Ve stejném roce, 8. listopadu, převzala paní profesorka Švábová medaili Ministerstva kultury Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury. Byla úspěšnou učitelkou i mnohostrannou silnou osobností plnou pracovního a životního elánu. O jejím úmrtí jsme se dozvěděli velmi opožděně, přesto považujeme za náležité připomenout tuto pedagožku z rodu velkých kantorů. MARIE PETERKOVÁ

Z P R Á V Y Z D O M OVA

Za profesorem Milošem Sádlem

Vojtěch Saudek

13. 4. 1912 – 14. 10. 2003

† září 2003

V úctyhodném věku 91 let odešel předposlední velký zjev českého koncertního umění, narozený ještě za c. k. monarchie, bonviván svého nástroje i života, nezdolný rytíř hudebního vojska, violoncellista Miloš Sádlo. Jako napínavý román francouzského realisty se sleduje příběh chudého chlapce, který se proslavil. Po matce Bláha, později po otci Zátvrzský, vyučený knihař proslavil jméno Sádlo z vděčnosti za muzikantskou i lidskou, vpravdě otcovskou péči, kterou mu jeho duchovní „táta“, Karel Pravoslav Sádlo věnoval. Nebýt jeho, stěží by dosáhl tak rychle na vrcholky nejvyšší. Po měsíci školení na „čelo“ dvě drobné skladby veřejně. Po 4 (!) letech Řídkého a Dvořákův koncert s Českou filharmonií ve věku 19 let. O 9 let později triumfální záskok za Jana Kubelíka, znovu ve Dvořákovi s Českou Filharmonií. Pražské kvarteto s Ladislavem Černým, trio Páleníček – Plocek – Sádlo – po válce přejmenované na České trio – spolupráce s desítkami hvězd z celé zeměkoule: Casals, Oistrach, Barbirolli, Konwitschny, Ferenczik…Skladatelé: Martinů, Šostakovič, (s nímž nahrál v roce 46 jeho slavné trio spolu s Oistrachem), Kodály, Chačaturjan, Baczewicz – se všemi se znal a všichni ho měli rádi. I doma byl prorokem – skoro všichni dobří čeští muzikanti si s ním rádi zamuzicírovali. Hořel láskou k hudbě až do posledních chvil. Na AMU přestal učit v 85 letech. A stále měl co říci!! Ve svých 82 letech přišel jednou skleslý do školní jídelny a zdálo se, že mu ubývá sil. Nic ho nebavilo, špatně jedl a vůbec. Asi za týden se objevil znovu, sršel energií a hlaholil: Kluci, já byl línej! Jen jsem začal zase cvičit na „čelo“, síly se mi vrátily… Kéž nebe požehná českou zem ještě mnoha tak bezelstnými a spontánními Muzikanty jako byl Miloš Sádlo. A kůry andělské tě uzpívejtež… IVAN ŠTRAUS

Úmrtí VLADIMÍR HUDEC, muzikolog a pedagog, zemřel (12. 9.) ve věku nedožitých 74 let. Narodil se 10. 12. 1929 v Olomouci. Stal se spolupracovníkem a pokračovatelem Roberta Smetany na katedře hudební vědy a výchovy FF UP, kde pracoval od roku 1951 do jejího zrušení v roce 1980. V letech 1987 až 1990 byl rektorem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a do roku 2000 jejím profesorem dějin hudby. Na sklonku života se těžiště jeho pedagogického zájmu přesunulo zpět do Olomouce. Hlavním předmětem vědeckého zájmu prof. dr. V. Hudce, CSc. bylo dílo Zdeňka Fibicha, dějiny českého hudebního divadla na Moravě a hudební regionalistika zaměřená na oblast střední a severní Moravy.

Hudba v Praze Hudební podzim v Klementinu. Cyklus šesti koncertů, který proběhl v září a říjnu v Zrcadlové kapli Ná-

rodní knihovny ČR (NK ČR), byl výsledkem spolupráce NK ČR a vybraných hudebních agentur. Koncerty klasické hudby byly interpretovány špičkovými umělci a soubory. Obe-

V dvaapadesáti letech opustil náš hmotný svět talentovaný muzikant-skladatel, člověk filozofického ducha, překladatel a přítel Vojtěch Saudek. Vždy jsem si kladl otázku, proč mnoho vysoce nadaných lidí umírá v tak nízkém věku. Což snad není dovoleno tento svět zlepšit? Ušlechtilé rostliny vydrží méně než plevel, jemnější přístroj potřebuje opatrnější zacházení. Tento svět toho nedbá. Jemné a ušlechtilé intenzivně ničí. Vojtěch Saudek se narodil 11. února 1951 v rodině nezapomenutelného Shakespearovského překladatele Erika Saudka. Nejprve vystudoval filozofii na Univerzitě Karlově. Ve skladbě byl žákem Prof. Jiřího Dvořáčka. Hudební fakultu AMU ve Dvořáčkově třídě absolvoval roku 1983. Již během studií měl velmi vřelý vztah k francouzské kultuře. Bylo proto docela logické, že se oženil s Francouzkou Agnés Delume. Od roku 1981 žil střídavě v Paříži a v Praze. Ve Francii mimo jiné studoval kompozici s elektroakustickou hudbou na pařížské konzervatoři ve třídě Guy Reibela, v IRCAMu absolvoval stáž hudební informatiky. Ve většině svých kompozic byl otevřen avantgardním vlivům. Pro jeho hudební jazyk je charakteristická kombinace témbrových vrstev (včetně využívání hudby elektroakustické) s tonální a melodickou strukturou. Saudkův skladatelský odkaz zahrnuje široké spektrum nejrůznějších kompozic: skladby orchestrální, komorní, vokální i díla operní. Jeho skladatelské dílo bylo též odměněno řadou cen: výběrem si připomeňme 1. cenu v soutěži mladých skladatelů ČSR (1987) za Koncert pro klavír a orchestr „Na paměť Gideona Kleina“ nebo 2. cenu za skladbu „Postavy ze Shakespeara“ v soutěži Generace (1986). Z poměrně obsáhlé řady kompozic uveďme zástupně kantátu Společenství darebáků (skladba z roku 1994 na texty Franze a Ottly Kafkových), opery Mernnon čili o lidské moudrosti (1987 – na vlastní libreto Voltairovy povídky), komorní operu Ošklivé kachňátko z písňové tvorby Veliké Labutě a jiné šibeniční písně (1999 – na texty Ch. Morgensterna) Celý svět (2001 – slovo „svět“ v různých jazycích a anglický monolog Jacqua ze Shakespearovy hry Jak se vám líbí), za sféru komorních děl Výzkumy jednoho psa pro housle a elektroniku, či Elegii pro violoncello a syntetizér. Dílo Vojtěcha Saudka bylo uzavřeno. Věřme, že náš stvořitel měl pro něho připraven lepší úděl, než je naše lidské kolotání. Přesto všechno zůstává po Vojtěchovi v našich srdcích bolící mezera. Doufejme, že se na ni objeví časem květ (jak na ráně z Malého prince Saint-Exupéryho). IVAN KURZ

censtvo ocenilo svěží výkon výborného Penguin kvarteta, brilantní klavírní recitál v podání Lukáše Vondráčka, perfektně zvládnuté historické varhany Aleše Bárty a další špičkové ukázky současného interpretačního umění. Projekt byl výsledkem dlouhodobé snahy NK ČR, jež bývalou jezuitskou kolej Klementinum spravuje, o to, nabídnout zejména české veřejnosti možnost kvalitního hudebního zážitku. Vedle množství spíše komerčněji laděných koncertů v historických částech Prahy, zaměřených většinou na zahraniční turisty, se tak Zrcadlová kaple zařadila mezi místa,

kde bylo možno se za relativně nízké vstupné setkat s kvalitou. V příštím roce by zde měly být prezentovány další ucelené cykly, vytvářené s důrazem na kvalitu a směrované převážně na české publikum. lp ČESKÝ NÁRODNÍ SYMFONICKÝ ORCHESTR dirigoval v Rudolfinu (21. 10.) americký skladatel a filantrop Tim Janis. Jeho platforma „Hudba s posláním“ vstoupila do ČR v podobě charitativního koncertu s cílem přispět nadaci Kapka naděje, která pomáhá dětem s poruchou krvetvorby.

45

Z P R Á V Y Z D O M OVA Vyznamenaní hudebníci V den státního svátku 28. října předal prezident republiky Václav Klaus vyznamenání – medaili Za zásluhy 2. stupně třem našim předním hudebníkům. Byli to:

Václav Snítil, houslista, profesor HAMU

Foto Štěpán Hon

Zuzana Růžičková, cembalistka, profesorka HAMU Foto Štěpán Hon

Hudební skladatel Marek Kopelent, profesor HAMU obdržel 29. října z rukou ministra kultury Pavla Dostála letos poprvé udělovanou Cenu Ministerstva kultury ČR v oboru hudba. Foto Petr Horník FESTIVAL SWINGOVÉ HUDBY se konal v šestém ročníku (5.–7. 11.) v Národním domě na Vinohradech. Vedle domácích interpretů a big bandů se představili muzikanti ze Slovenska, Německa, Austrálie a USA. Hvězdou závěrečného večera byla německá jazzová varhanice Barbara Dennerleinová. Protagonisty festivalu byli The Hottentots Orchestra s Jiřím Suchým, zpěváci Dan Bárta a Yvonne Sanchezová, Trio Roberta Balzara, Australan James Morrison, Big Band Felixe Slováčka s Karlem Hálou, jubilující skupina Linha Singers, americký cellista Gideon Freudmann a Big band Českého rozhlasu. FESTIVAL EUROART zahájil v jeho čtvrtém ročníku (21. 10.) koncert Stamicova kvarteta a Jitky Čechové (Borodin, Janáček, Vierne) v Lichtenštejnském paláci. Dramaturgie festivalových vystoupení klade důraz na prolínání kultur evropských zemí. Vedle Stamicovců se postupně v programech objeví např. Belcea Quartet, Casal Quartet, Kvarteto M. Nosticové, Kvarteto salcburského Mozartea, Quatuor Renoir, Vogler Quartett, violista Alexander Besa a klarinetista Ronald van Spaendonck.

Vlasta Průchová, jazzová zpěvačka

46

Foto Štěpán Hon

KYTARISTA VLADIMÍR MIKULKA, žijící ve Francii, se po letech objevil (25. 10.) opět před českým publikem, a to

díky festivalu Kytara napříč žánry. Připravil klasický recitálový repertoár. Po vystoupení v Obecním domě hrál (26. 10.) ještě v Pardubicích. Šestý ročník kytarové přehlídky zahrnul (5. 10.– 20. 11.) v Praze a dalších českých a německých městech desítku koncertů, tvůrčí dílny a výstavy. Akce, za níž stojí kytarista Stanislav Barek, nenabízí zdaleka jen klasickou hudbu, ale také blues, ragtime a letos poprvé i jazz – obory, v nichž se může uplatnit akustická kytara. KRISTÝNA VALOUŠKOVÁ měla (20. 10.) v Atriu pěvecký recitál nazvaný Vox clamantis. Jako hosté vystoupili kytarista Josef Mazan a Vlastislav Matoušek, hrající na japonskou šakuhači a různé etnické nástroje. IDA GAMULIN, přední chorvatská pianistka střední generace, přednesla při pražském klavírním recitálu (19. 9.) díla italských a chorvatských autorů (D. Scarlatti, Bellini, Rossini, Kuljerić). Koncert v Sukově síni uspořádalo chorvatské velvyslanectví. FESTIVAL NAFRAK, třetí ročník přehlídky hudební fakulty AMU, nabídl (14.–17. 10.) programy neomezující se pouze na vážnou hudbu, ale doplněné pantomimou, filmem a výtvarným uměním. Akce, kterou připravili studenti oboru hudební management, se konala v prostorách fakulty. Závěrečný večer byl v žižkovském divadle Ponec. Festival chtěl upozornit na alternativní nové smě-

Z P R Á V Y Z D O M OVA představila poprvé po své obnově publiku. Hudebníci odchodem z tělesa vyjádřili nespokojenost s tím, že vedení města odvolalo kapelníka Petra Stříšku a poradní sbor. Novým kapelníkem nově obsazeného souboru se stal Ivan Fišer, dirigent Kolínské filharmonie a ředitel základní umělecké školy v Zásmukách. SEVEROČESKÁ FILHARMONIE Teplice zahájila (16. 10.) koncertní sezonu. V teplickém Domě kultury zazněla Slavnostní předehra Dmitrije Šostakoviče, Tři sonety pro altsaxofon Tristana Keurise a Planety od Gustava Holsta.

Jan Páleníček hrál 18. 9. v Alšově jihočeské galerii na zámku Hluboká. Za doprovodu Jihočeské komorní filharmonie, řízené Stanislavem Vavřínkem, zazněly v jeho podání Čajkovského Rokokové variace, které orámovala dvě díla Beethovenova: předehra Stvoření Prométheovo op. 43 a Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 „Eroica“. Foto archív ry, které se na fakultě vyučují, konkrétně etnomuzikologii a elektroakustickou hudbu. Pozváni byli studenti Hudební univerzity v Hamburku. Vystoupil Komorní orchestr Berg, Epoque Quartet a Robert Balzar a Eurus-trio, jazzové trio Jana Kořínka a Vlastislav Matoušek s tradiční japonskou hudbou. FILHARMONIE MLADÝCH z Janova vystoupila (3. 11.) v kostele sv. Šimona a Judy s programem z italské, slovinské, maďarské, polské a české hudby. Byla na turné, které mělo symbolicky přivítat nové členské země EU a upozornit, že italský přístav Janov bude v roce 2004 nositelem titulu Evropské město kultury. Dirigoval Michele Trenti, mezi sólisty turné byl mladý italský houslista Giovanni Angeleri, nositel Paganiniho ceny z roku 1997. ŠANSONIÉRKA HANA HEGEROVÁ oslavila (20. 10.) dvaasedmdesáté narozeniny koncertem v Národním divadle v Praze. Při premiérovém vystoupení na prestižní domácí scéně zpěvačku doprovodil dvacetičlenný komorní orchestr. Jeho šéf

Petr Malásek jej sestavil speciálně pro tuto příležitost.

Hudba v Čechách KONCERT SOUBORU VARIACE na 6. ročníku festivalu Hradecké hudební dny (19. 9.) v Hradci Králové byl hojně navštívený také zásluhou účinkování Jany Štěpánkové a díky pestré dramaturgii večera. Zazněly písně B. Martinů, básně R. Dehmela a Schönbergův sextet Zjasněná noc. ORLICKO-KLADSKÝ VARHANNÍ FESTIVAL se konal (od 20. 9.) posedmé na severovýchodě Čech a nabídl osmnáct koncertů, mimo jiné v Jaroměři, Trutnově, Rychnově nad Kněžnou, Žamberku, Žacléři, Lanškrouně, Vamberku, Opočně, Králíkách, Rtyni v Podkrkonoší, Náchodě, Dobrušce, České Skalici a Novém Městě nad Metují. Vystřídalo se při nich několik varhaníků od Aleše Bárty přes Michala Novenka po Jiřinu Marešovou. V repertoáru dominoval Bach, ale zněla i hudba Petra Ebena a dalších současných autorů. MĚSTSKÁ HUDBA FRANTIŠKA KMOCHA, kterou na začátku září opustila většina členů, se (6. 11.)

HUDBA V SYNAGOGÁCH plzeňského regionu, druhý ročník festivalu, pokračoval (7. 9.) v Muzeu Šimona Adlera v Dobré Vodě u Hartmanic. Účinkoval violoncellista Jiří Hošek s dcerou Dominikou (Couperin, Haydn, Kraft, Bloch, Offenbach, Popper). FERENC LISZT a jeho současníci, program koncertu s tímto názvem nastudovali pedagogové a studenti katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Na zámku ve Velkém Březně (21. 10.)

si takto připomněli letošní 150. výročí tamní první návštěvy F. Liszta (1. 9. 1853) u hraběte Karla Chotka, majitele zámku. Skvělými interpretačními výkony se v první polovině večera představili Dana Novotná (recitace melodramu), Petr Slavík (klavír), Jaromír Vavruška (zpěv) a Hana Spoustová (klavír – Konzervatoř v Teplicích), ze studentů dále Lukáš Čajka (klarinet) a Václav Novák (klavír). Koncert byl pořádán ve spolupráci s Maďarským kulturním střediskem v Praze, ve druhé části programu proto vystoupili hosté – studenti a absolventi Hudební akademie F. Liszta v Budapešti. Rovněž výbornými výkony nadchli publikum ve zcela obsazeném koncertním sále zámku Ágnes Tokai (zpěv), Yamamoto Maki (klavír) a István Breznyán (trubka). Vedle skladeb F. Liszta v průběhu večera zazněla díla A. Dvořáka, Z. Fibicha, B. Smetany, J. Brahmse a P. de Sarasateho. lp

Hudba na Moravě a ve Slezsku

Sir Neville Marriner řídil Českou filharmonii nejen na dvou abonentních koncertech (2. a 3. 10.), ale i na mimořádně zařazeném vystoupení našeho předního tělesa v sobotu (4. 10.). Až na Brahsmovu Symfonii č. 3 F dur op. 90, která zazněla pouze ve čtvrtek a v pátek, sestával program z děl W. A. Mozarta (Symfonie č. 36 C dur, K 425 „Linecká“) a Josefa Suka (Pohádka, suita z hudby k Zeyerově hře Radúz a Mahulena op. 16). Foto Zdeněk Chrapek

47

Z P R Á V Y Z D O M OVA zemí Evropy a vybraná města v Americe. Ani jeden z více než sta koncertů se nebude konat v hlavních městech, ale v menších sídlech v regionech. Organizátoři chtějí využít partnerství, která mají česká města v zahraničí. Partnerem při pořádání hudební slavnosti bude i Správa českých center. Domácí částí mezinárodního projektu bude (3. 6.–3. 7. 2004) již 9. hudební festival 14 měst Concentus Moraviae. Celý projekt se koná při příležitosti vstupu ČR do EU. Záštitu převzali Václav Havel, Magdalena Kožená a ministr zahraničí Cyril Svoboda. VLASTA PRŮCHOVÁ, legendární jazzová zpěvačka, byla 29. 10. v Praze první hvězdou 27. mezinárodního jazzového festivalu. Uskutečnilo se celkem 14 koncertů, vystoupili při nich mj. Karel Růžička, Emil Viklický, Martin Kratochvíl, František Uhlíř, Pavel Smetáček, Jana Koubková a kvarteto Antonína Gondolána. Ze Slovenska přijel častý festivalový host, zpěvák Peter Lipa.

Den otevřených dveří v Obecním domě (28. října) přinesl návštěvníkům nejenom prohlídku krásných secesních prostor s jedinečnou výzdobou od předních českých umělců (Alfonse Muchy, Maxe Švabinského, Františka Ženíška, Jana Preislera, Karla Špillara a Ladislava Šalouna), ale i řadu zajímavých doprovodných akcí. Videoprojekci dokumentárního filmu o Emě Destinnové „Samota duše mé“ v produkci Obecního domu a dvě zajímavé výstavy. V jídelnách výstavu architektonických kreseb Michala Brixe, která představila jednoho z nejvýznamnějších současných architektů jako ilustrátora odborných prací předních historiků zejména českého baroka a v málokdy přístupných Kulečníkových sálech a karetních hernách výstavu „Cestička do školy. Nejkrásnější české slabikáře“ z prostředí školy od konce 19. do poloviny 20. století. Nedílnou součástí oslav byl samozřejmě i slavnostní koncert, tentokrát z hudby Antonína Dvořáka. V podání sólisty Petera Dvorského, kterého doprovodil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v čele s Liborem Peškem, zazněly skladatelovy Biblické písně, orámované Karnevalem op. 92 a Symfonií č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“. Obecní dům je s vyhlášením samostatného státu již neodmyslitelně spjat calá desetiletí: 6. ledna zde čeští poslanci přijali tzv. Tříkrálovou deklaraci, jíž požadovali samostatnost pro český národ, 13. dubna na shromáždění ve Smetanově síni svoji podporu požadavku samostatného státu vyjádřili Národní přísahou představitelé českého veřejného života v čele s Aloisem Jiráskem a 28. října 1918 zde byl představiteli Národního výboru vydán zákon o zřízení československého státu. Foto archív SVATOPLUK, smíšený pěvecký sbor ze Žďáru nad Sázavou, nejstarší v republice, si letos připomíná 155. výročí založení. Po prvním ze tří koncertů (1. 11.), které k tomu pořádá, mají další následovat na Vánoce a pak na jaře. Vznik souboru se datuje do roku 1848, kdy jedenáct žďárských občanů založilo čtenářský spolek, který se začal věnovat i zpěvu lidových písní. FESTIVALU ZEMÍ VISEGRÁDSKÉ ČTYŘKY se zúčastnilo v Olomouci v listopadu na 70 hudebníků z Česka, Slovenska a Polska. V jeho rám-

48

ci se uskutečnily jazzové koncerty, vystoupení mladých filharmoniků a taneční party. S Olomoucí festival pořádala města Prešov, Wroclaw a Pésc.

Různé

BUSTA GUSTAVA MAHLERA od Milana Knoblocha byla odhalena (9. 10.) v historické radnici v Hodoníně. Skladatel ve městě opakovaně pobýval, naposledy v roce 1909, kdy u přítele Friedricha Redlicha dělal korektury v tištěném vydání své Písně o zemi.

DECHOVÉ KVINTETO Afflatus obdrželo cenu Českého spolku pro komorní hudbu za rok 2003. Je jediným souborem, který toto ocenění získal podruhé. Už se tak stalo v roce 2001.

PROJEKT ČESKÉ SNY, který chce příští rok představit českou vážnou hudbu a její interprety, začne v červnu sérií 37 koncertů v českých městech. V červenci se přesune do zahraničí a navštíví do konce roku 14

ORCHESTR MLADÝCH Evropské unie (EUYO) by po vstupu Česka do EU v souvislosti s účastí českých hudebníků měl dostávat od českého ministerstva kultury roční příspěvek 15. 000 eur (asi 470. 000 Kč). Orchestr již 25 let soustřeďuje kolem 140 mladých hudebníků ve věku od 14 do 24 let. Jsou v náročném konkurzu vybíráni znovu každým rokem. Čeští hudebníci by se nyní stali součástí orchestru spolu s hráči z dalších přistupujících zemí. Úhrada prvního poplatku se týká roku 2004 a výběr mladých instrumentalistů období od léta 2004 do jara 2005. Uměleckým ředitelem byl dirigent Claudio Abbado, nyní jím je Vladimir Ashkenazy. FOERSTROVO KOMORNÍ PĚVECKÉ SDRUŽENÍ, neprofesionální soubor z Prahy vedený Lukášem Vasilkem, získalo v říjnu na mezinárodní soutěži v litevském městě Klajpeda první cenu v kategorii ženských sborů. Odvezlo si z festivalu současně hlavní cenu. CONCERTINO PRAGA, národní rozhlasovou soutěž, vyhrála v říjnu klavíristka Marie Al-Ashhabová ze Základní umělecké školy v Mostě. V oboru

Z P R Á V Y Z D O M OVA

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o. si Vám dovoluje nabídnout dvě vynikající novinky

CHARLOTTE MARTINŮ

DAVID LIEBMAN:

Můj život s Bohuslavem Martinů

Technika hry na saxofon H 7907 ISBN: 80-68385-23-X rozsah 64 stran cena: 130 Kč

editoři: Ludmila Sadílková a Aleš Březina

H 7908 ISBN: 80-86385-22-1 rozsah 228 stran cena 190 Kč Vzpomínky manželky Bohuslava Martinů Charlotte z roku 1966 vycházejí poprvé v úplném, necenzurovaném znění. Urtextová edice, připravená k 25. výročí autorčina úmrtí, je určena odborné i širší laické veřejnosti mj. i zařazením rozsáhlého poznámkového aparátu. Ten přibližuje zajímavé souvislosti a osobnosti spojené se životem manželů Martinů. Zahrnuje slova či celé pasáže, které při konečné redakci vyškrtla sama Charlotte, upozorňuje na její občasné omyly a seznamuje čtenáře s názorem Bohuslava Martinů na události popisované v hlavním textu. V knize se tak objeví všechny z dřívějších vydání vyřazené zmínky o církvi, českých exulantech či skladatelově kritickém postoji ke komunistickému režimu. Vydání je doplněno množstvím fotografií. Kniha vychází za laskavé podpory Nadace Bohuslava Martinů.

Vynikající saxofonista David Liebman (nar. 1946 v Brooklynu) se proslavil též jako světově uznávaný pedagog v oblasti jazzu a saxofonové hry. Své dlouholeté interpretační a pedagogické zkušenosti zúročil v učebnici, která systematicky a velmi podrobně popisuje techniku hry na tento nástroj a zároveň vysvětluje, jak o hře přemýšlet a hledat optimální přístup k jejím jednotlivým aspektům (dýchání, nátisk, frázování atd.). Soustředí se především na odstranění zlozvyků a na rozvoj přirozené a uvolněné techniky. Využití této v celém světě používané učebnice je velmi široké; je vhodná pro začátečníky i pokročilé hráče bez ohledu na hudební styl, jemuž se věnují. Důležité informace zde naleznou nejen saxofonisté, ale i klarinetisté a hráči na ostatní dechové nástroje či zpěváci (kapitola o dýchání). Knihu přeložil významný český saxofonista František Kop.

Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna tel.: 311 672 903, fax: 311 672 795 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

r. o.

housle byla s druhou cenou nejlepší Markéta Janoušková z Hudební školy hl. m. Prahy a v oboru violoncello získal druhou cenu (při neudělení první) Petr Mašlan z Gymnázia Jana Nerudy. veb

4. Mezinárodní klavírní soutěž Carl Czerny (pod záštitou Vladimira Ashkenazyho a České komise pro UNESCO) se letos konala ve dnech 15. až 20. září v Sále Martinů v Lichtenštejnském paláci. Na snímku Zdeňka Chrapka Ksenia Rodionova z Ruska, která přebrala v krásných prostorách ve Velké aule Karolina Univerzity Karlovy z rukou předsedkyně mezinárodní poroty, prof. Zuzany Růžičkové a ředitelky soutěže Vlastimily Pospíšilové 1. cenu a titul Laureát soutěže. Galakoncert těch nejlepších následoval za doprovodu orchestru Virtuosi di Praga s uměleckým vedoucím a dirigentem Oldřichem Vlčkem večer ve Velkém sále Žofína.

GRATULAČNÍM KONCERTEM v Sále Martinů připomněla 100. nedožité narozeniny prof. Josefa Micky (3. 10.) pražská HAMU. V dílech W. A. Mozarta, V. Micky, B. Smetany, N. Paganiniho, L. Janáčka, A. Dvořáka a P. de Sarasateho účinkovali Petr Messiereur, Ondřej Lébr, Vladimír Klánský, Jan Opšitoš, Jan Mráček, Václav Hudeček, Stanislav Bogunia, Miroslav Sekera, Božena Kronychová a Panochovo kvarteto. (vla) TRADIČNÍ MĚSÍC FESTIVALŮ JAZZU A ETNICKÉ HUDBY říjen obsáhl desítky koncertů, z nichž vybíráme: Agharta Jazz v Lucerna Music Baru měla na programu koncerty Laca Decziho a jeho Celluly, amerického saxofonisty Chrise Pottera, skupiny Victora Baileyho, britské zpěvačky Juliet Robert-

sonové a její kapely, našeho Jiřína Stivína a amerického baskytaristy Marcuse Millera. V žižkovském Akropolisu na festivalu United Colors of Akropolis zahrály britští Shri and Badmarsh, irskoněmečtí Norland Wind a irská Teáda. Na festivalu Kytara mezi žánry vystoupili v Akropolisu 10. 10. Američan Woody Mann a 24. 10. Čechoameričan Rudy Linka a Američan John Abercrombie. Festival Jazz Meets World uvedl americkou dvojicí hrající klezmer Desastro Totale, buharskou dechovku Karandilu, norskou jazzovou zpěvačku Karin Krogovou a americkou kapelu Oregon. V Karlových Varech na Jazzfestu byl největší hvězdou americký trumpetista Bobby Shew, tamtéž získal cenu G. Broma náš kytarista Rudolf Dašek a cenu Českého rozhlasu Lubomír Dorůžka. V říjnu oslavil sedmdesátku koncertem v Národním domě na Vinohradech zpěvák Karel Hála. (vla)

49

ZE ZAHRANIČÍ

Festival staré hudby v Innsbrucku „Innsbruck, ich muss dich lassen..“ Centrum rakouského Tyrolska charakterizují hory a hudba. Obojí zřejmě odjakživa. Hudba přinejmenším od dob minnesengra Oswalda von Wolkensteina, dvorské kapely Ferdinanda II. či Maxmiliána I. – nebo od času zdejšího působení autora písně, jejíž incipit jsem si vypůjčila do podtitulku, Heinricha Issaka… Tato historie opět ožila před 40 lety, kdy se na zámku Ambras začaly pořádat letní řady koncertů a roku 1976 se k nim přidal Festival staré hudby, který zároveň využívá historické prostory po celém městě. Uměleckou záštitu nad Festivalem staré hudby v Innsbrucku přijal už před pár lety Belgičan René Jacobs, který tu letos nastudoval operu Claudia Monteverdiho L’Orfeo, uvedenou v Tyrolském zemském divadle celkem čtyřikrát. Na autentickém provedení se podílel tým mezinárodních sólistů a tři specializované soubory: Vocalconsort Berlin, Concerto Vocale z Gentu a Akademie pro starou hudbu Berlín. Mezi quasi aktualizovanou a téměř autentickou formou inscenace se pohybovala režie Barrie Koskyho, jednoho ze dvou stávajících uměleckých šéfů Schauspielhausu ve Vídni. První část nesmrtelného příběhu Monteverdiho „Favola in musica“ se odehrává v bukolické atmosféře, se zpěvy pastýřů a pastýřek. Barrie Kosky podle mého názoru živost těchto scén poněkud přehnal: členové ansámblu polehávají nenuceně po zemi, neustále se přemisťují, pobíhají – a k tomu jsou oblečeni poněkud jako „zlaté mládí“ minulého století: v oblecích, kravatách a kloboucích. Při slavném ritornelu a moresce tleskají do rytmu, dupou nebo tlukou do podlahy… Dámy jsou ovšem krásně empírovo-secesní, v lehounkých pastelových šatech… Autorem kostýmů je Brazilec Miro Paternostro, který spolupracuje s Barriem Koskym i v Schauspielhausu ve Vídni. Možná je jejich vidění přece jen ovlivněno činoherní zkušeností – jakoby hudba sama neměla dostatečnou sílu a bylo nutno jí pomáhat často až přebytečným a rušivým děním na scéně. Zlom, který s sebou nese děj

50

Hlavní postavy Monteverdiho Orfea ztvárnili Stéphan Degout (Orfeo) a Nuria Rial (Euridice). Foto archív

ZE ZAHRANIČÍ

– Euridice je mrtvá a Orfeo se vydává ji hledat do podzemí – perfektně vystižený Monteverdiho hudbou, přináší i zlom v charakteru inscenace. Dění na pódiu se zklidní, zjednoduší a přes tíhu situace projasní – jako bychom se skutečně teprve teď stávali svědky antické tragedie. Postavy náhle působí pravdivě a autenticky. Inscenace se tak – záměrně? – rozpadá na dvě téměř nesourodé části. Hudební nastudování bylo ovšem skvělé. Při gonzagovské fanfáře hrály žestě v postranních lóžích nahoře; hudebníci byli rozmístěni ve dvou skupinách po obou stranách pódia, další skupina seděla vzadu přímo na pódiu. Zvukový a prostorový efekt byl dokonalý. Představení Orfea se v Innsbrucku odehrávalo na jednoduché, téměř prázdné scéně – nepočítáme-li shora zavěšené pohyblivé tyče, mezi kterými zpěváci a tanečníci mohli pobíhat a nebo s nimi různě otáčet. Ty tvořily jednak les, jednak mohly oddělovat určitou část scény od druhé. Autor scény, s mnoha světovými divadly spolupracující Klaus Grünberg, zřejmě při svém návrhu vycházel i z faktu, že tato inscenace vznikala v koprodukci se Státní operou „Unter den Linden“ v Berlíně; čím méně rekvizit, tím snáze přenosné nastudování. K efektnímu vyznění scény přispělo ge-

niální osvětlení Nigela Levingse, jehož práce v tomto oboru byla už několikrát mezinárodně oceněna. Vybavuje se mi v této souvislosti moment, kdy Orfeo vstupuje do podsvětí: v úplné tmě, s lampičkou v ruce. A oproti tomu samotný závěr opery, kdy se Orfeo s Apollonem za zpěvu a skutečně náhle téměř božského světla vznášejí k nebesům. Celé inscenaci pak osvětlení zejména v první, pozemské části, dodává charakter starých, lehce nazlátlých fotografií. Z nich vystupují antičtí pastýři i bohové: Silvia a Prosperina švýcarské sólistky Marie-Claude Chapuis; Plutone, kterého zpívá podobně jako jeho partnerka na starou hudbu specializovaný Antonio Abete; výborný Caronte Itala Paola Battaglii, který má v repertoáru Monteverdiho madrigaly i Dvořákovu Mši; Apollo Fina Topi Lehtipuu, patřícího ke špičkám oboru podobně jako Španěl Carlos Mena (La Speranza); krásná a hlasově kultivovaná Euridice – skutečná „La

Musica“ – Katalánka Nuria Rial. Zcela mimořádný byl ovšem Orfeo Stéphana Degouta. Mladý francouzský barytonista už Orfea ztvárnil přede dvěma lety v Bruselu. Kromě staré hudby se však tento laureát soutěže Plácida Dominga uplatňuje především v mozartovském operním repertoáru. Mimořádné byly i festivalové koncerty. V průběhu necelých dvou týdnů se uskutečnilo celkem čtyřiatřicet akcí: včetně monteverdiovského symposia, workshopu pro děti nebo prohlídek s odborným výkladem. Na večerních koncertech mne zaujal cellista Christophe Coin s barytonem, pro který napsal Haydn snad stovky skladeb. Jeden exemplář tohoto nástroje byl i na výstavě, věnované na zámku Ambras tyrolskému houslaři Jacobu Steinerovi. S renesanční mší „Et ecce terrae motus est“ Antoine Brumela přijel Dominique Visse a jeho Ensemble Clément Janequin a Les sacqueboutiers de Toulouse; na unikátní Ebertovy varhany z r. 1561 v Hofkirche, nejstarší hrající dvoumanuálový nástroj na světě, koncertoval Bernard Foccroulle. Innsbruck a Festival staré hudby má mnoho co nabídnout; posluchačům i umělcům, kteří se sem rádi vracejí. JANA VAŠATOVÁ

Dva festivaly ve Švýcarsku Settimane musicali v Locarnu a Asconě Do italské části Švýcarska, do Ticina, směřují už téměř 60 let návštěvníci nejen za přírodními krásami, ale také za hudbou. Zdejší mezinárodní hudební festival Settimane musicali, jehož letošní 58. ročník probíhal od 28. srpna do 13. října v Locarnu a v sousední Asconě na břehu jezera Lago Maggiore, vznikl před stejným počtem let jako naše Pražské jaro. Na rozdíl od něho ale vzešel ze soukromé iniciativy hudebních nadšenců – a takový také zůstal. Z původních komorních produkcí v domě asconského advokáta Leona Ressigy Vacchiniho se rozvinul do dnešního rozsahu a zcela profesionální úrovně, třebaže jeho organizátory nejsou žádní hudební odborníci. Základní krok byl učiněn před lety, kdy se ke spolupráci podařilo získat

Orchestr rozhlasu italského Švýcarska z nedalekého Lugana, který byl jediným reprezentativním orchestrálním tělesem tohoto švýcarského kantonu s pouhými 300 tisíci obyvateli. Tyto okolnosti určují charakter festivalu Settimane musicali dodnes: počet návštěvníků a milovníků vážné hudby je víceméně stálý, koncerty se proto nemohou konat každý den (letos se jich v průběhu téměř dvou měsíců uskutečnilo 14) a ani se nevypisuje abonomá, aby mohli festivalové akce navštívit případní turisté. Festivalová dramaturgie, která vychází z kolektivní umělecké rady festivalu, si nemůže dovolit přílišné experimenty a musí svým posluchačům nabídnout jen to nejlepší. Ti ovšem potom berou festival za svůj, jak o tom svědčí početný spolek přátel a podporovatelů

festivalu. (I když velcí sponzoři už i zde dávají přednost sportovním akcím, jak mi řekl prezident festivalu, bývalý ředitel školy dr. Dino Invernizzi). Až do r. 1967 se pořádaly koncerty v tělocvičně místní školy; na sál nebylo ani pomyšlení a tak se festival rozhodl využít chrámových prostor: v Asconě je to menší, pro komorní koncerty vhodný kostel Papežské koleje (Collegio Papio), v Locarnu prostornější kostel Sv. Františka (San Francesco). Ani to však nezabránilo, aby sem přijížděli světové orchestry, ansámbly a sólisté: na CD, které si tu před lety pořídili ze záznamů festivalových koncertů (většinu z nich totiž natáčí nebo přímo vysílá rozhlas v Luganu), figurují jména jako Elisabeth Schwarzkopf, Cathy Berberian, Maurice André, Nikita Magaloff, Claudio Arrau, Geza Anda, Yehudi Menuhin, Henryk Szeryng a také (záznam je

51

ZE ZAHRANIČÍ

Kostel sv. Františka v Locarnu je jedním z hlavních prostor, kde se festival Settimane musicali koná…

ze 3. 9. 1965) Rudolf Firkušný. Několikrát zde byla i Česká filharmonie a letos už pošesté pražský Symfonický orchestr FOK, který s dirigentem Sergem Baudem festival slavnostně zahajoval. Na programu byla svita z Janáčkovy Lišky Bystroušky, geniální trumpetista Sergej Nakarjakov hrál Čajkovského Rokokové variace a závěr patřil Dvořákově Novosvětské – bez té se asi opravdu žádný exkurs české hudby do světa neobejde… (Zazněl tu ovšem i Smetanův 1. smyčcový kvartet Z mého života v podání Quartetta Emerson.) Vedle toho sem letos zavítal např. Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu s dirigentem Paavo Järvim, Ruský národní orchestr vedený Michailem Pletněvem nebo Německý symfonický orchestr z Berlína s Kentem Naganem. V Beethovenově ,Deváté‘ tu hostoval Filharmonický sbor z Bratislavy. Festival přitahuje i slavné ansámbly a sólisty: letos např. bicistku Evelyn Glennie, klavírní duo Katia & Marielle Labéque, flétnistku Michaelu Petri, The King’s Singers nebo Virtuosi Italiani s cellistou Mischou Maiskim. Festival neopouští bezpečné

52

klasické a romantické vody – a když, tak jen výjimečně směrem k baroku nebo opatrně do 20. století (Stravinskij, Bernstein, Nino Rota); objevila se tu ovšem také novinka, objednaná zdejším festivalem: Pax Gallica pro sbor a orchestr švýcarského varhaníka a dirigenta Diega Fasolise, věnovaná výročí ustavení kantonu Ticino a rozhlasovému sboru z Lugana, který je rovněž stálým hostem festivalu. ,Klasičtější‘ zaměření potvrzoval program jednoho ze tří koncertů orchestru z Lugana, na němž za řízení George Pehlivaniana (amerického vítěze soutěže v Besançonu 1991) zazněla Wagnerova Siegfriedova idyla, obě svity z Griegova Peer Gynta a Čajkovského 1. klavírní koncert ve strhujícím podání Jeana-Yvese Thibaudeta. Orchestr hrál nejen s velkým nasazením a dynamickým rozpětím (nádherná pianissima ve Wagnerovi!), ale s pochopením pro interpretovaná díla (Grieg musí být přitom zdejší mentalitě hodně vzdálený). Koncert přímo přenášel rozhlas – a s chrámovou akustikou si poradil po svém: za orchestrem byla umístěna veliká přenosná stěna, zakrývající oltář a odrážející zvuk do publika. Tento ,zá-

Foto archív

sah‘ nerušil ani v nejmenším krásu kostela ani posluchače. A proč sem všichni umělci tak rádi jezdí? V Ticinu je prostě nádherně! (Bez zajímavosti není ani to, že právě v Locarnu a Asconě se v červenci konají hudební kursy, na které prof. Janos Meszaros pravidelně zve vítěze interpretačních soutěží Pražského jara.)

Festival Septembre musical v Montreux a Vevey Dvě sousední města ve francouzsky mluvící části Švýcarska na břehu Ženevského jezera, Montreux a Vevey, jsou známá jednak pořádáním jazzových festivalů, jednak se tu hned po válce začaly konat mezinárodně proslulé festivaly, zaměřené na hudbu klasickou. Ještě před dvěma lety referovaly Hudební rozhledy o 56. ročníku Voice & Music Festivalu; letos se v Montreux-Vevey konal druhý ročník nového, nebo spíš staronového festivalu

ZE ZAHRANIČÍ

Septembre musical. Tak se totiž jmenoval původní festival, založený r. 1946. Navazující Voice&Music Festival měl vysokou úroveň a velké ambice: především místním posluchačům však přestalo vyhovovat zaměření na vokální a starou hudbu – byli a jsou totiž přesvědčeni, že do Auditoria Stravinski, což je veliký moderní sál v Montreux, patří spíš „nemuzeální“, živá hudba. Navíc se festival dostal zřejmě do finančních potíží a vypadalo to, že v Montreux vážná hudba končí. Naštěstí se našla nová skupina nadšenců (včetně některých nespokojených z původního festivalového výboru) a podařilo se jí založit (nebo udržet?) zdejší festival – i když v poněkud rozsahem omezenější a dramaturgicky pozměněné podobě. Těžiště Septembre musical spočívá opět v symfonické a koncertantní hudbě, která zní ve Stravinského auditoriu, a koncertech komorní a soudobé hudby, pořádaných v divadle ve Vevey. Už loni se zde však podařila výborná věc: ustavení vlastního festivalového orchestru, jehož členy si vybral hudební poradce festivalu, dirigent Karl Anton Rickenbacher z těles, se kterými spolupracuje: z Litevského komorního orchestru, z univerzitního orchestru v tureckém Bilkentu a ze Švýcarského filharmonického orchestru, který je sestaven z mladých hudebníků. Mladý je tak i velký symfonický Festivalový orchestr v Montreux-Vevey, který se podle dramaturgických potřeb festivalu proměňoval co do počtu i obsazení také na různé komorní ansámbly. To byl případ koncertu, konaného 13. září v divadle ve Vevey a zaměřeného na hudbu 20. století: na programu byly tři Malé symfonie Daria Milhauda a komorní skladby Pierre Bouleze (Dérive 1, Mémoriale a Messagesquisse), v nichž se v koncertantních partech uplatnili přední členové Festivalového orchestru, a výběr z Vingt Regards sur l’Enfant – Jesus (Dvacet pohledů na Ježíška) Oliviera Messiaena, který fascinujícím způsobem přednesl Markus Bellheim. Početné publikum reagovalo nadšeně – mnozí z návštěvníků se rovněž zúčastnili jakéhosi interpretačně-posluchačského semináře, který koncertu už odpoledne předcházel. (Vedl ho K. A. Rickenbacher a vykládal na živě prováděných úryvcích skladeb programu, jak je která kompozice udělána a co je na ní typické – opět s velkým ohlasem

naplněného sálu). Mezi seminářem a koncertem mohli ještě zájemci shlédnout film, věnovaný O. Messiaenovi… Uvědomila jsem si, že vicepresident zdejšího festivalu, lékař dr. Thierry Wälli, nepřeháněl ve svém tvrzení, že soudobá hudba do těchto míst přirozeně patří: mimo jiné i proto, že v Montreux a jeho okolí žila řada významných osobností hudby 20. století – Stravinskij, Richard Strauss, klavíristka Clara Haskil (soutěž, nesoucí její jméno, probíhá souběžně s festivalem a finále je jeho součástí; hlavní cena letos udělena nebyla, přestože se soutěže účastnilo množství mladých klavíristů z celého světa), Hindemith aj. Festival směřuje k vlastnímu profilu, kterým by se odlišil od mnoha dalších hudebních akcí, probíhajících ve Švýcarsku (Luzern) a dokonce v blízkém okolí Montreux téměř ve stejné době (festivaly ve Verbieru, Martigny, Fribourgu) a získat opět publikum, které by přijíždělo i z nefrancouzských regionů země a ze zahraničí. S podobnou dramaturgií, jako byla letos – to znamená s kombinací soudobé hudby a „populárních“ skladeb v kvalitní interpretaci – by se mu to mohlo podařit. Jen pro příklad: Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu s Christophem Eschenbachem tu vedle děl Beethovena a Brahmse uvedl ve švýcarské premiéře ,Ciacconu‘ mladého Francouze Marka André Delbavieho; Orchestr Bavorského rozhlasu s Paavem Järvim hrál Debussyho, Saint-Saënse a Bartóka, Ruský národní orchestr s Michailem Pletněvem přivezl skladby Glinky, Rachmaninova a Musorgského. Největší zájem návštěvníků však podle slov pořada-

telů vzbudila vystoupení Festivalového orchestru, se kterým pracovali i Nello Santi, Sergiu Comissiona a nám dobře známý Gerd Albrecht, který s mladým tělesem nastudoval mj. Smetanovu Vltavu a Dvořákovu ,Novosvětskou‘. V rámci festivalu vystoupily i některé komorní ansámbly (např. Trio di Clarone nebo Les Virtuoses de France), jejichž program byl zaměřen především na hudbu 20. století. Také v dalších letech by měl festival prezentovat díla autorů, spojených se zdejším prostředím: vedle Stravinského, Hindemitha a Schönberga připomene r. 2004 i 50. výročí úmrtí Wilhelma Furtwänglera, který několik let bydlel v sousedním Clarens. JANA VAŠATOVÁ

Hudební poradce festivalu Septembre musical, dirigent Karl Anton Rickenbacher Foto archív

53

ZE ZAHRANIČÍ

Jak se daří hudbě v Lublani Lublaň, hlavní město dvoumiliónového Slovinska, mi ze všech známých měst nejspíše tak trochu připomíná rakouský Salcburk. Řeka Lublanice, která protéká jeho středem a v níž můžete obdivovat plno červených i duhových pstruhů, je lemována kavárničkami, restauracemi i příjemně malými obchůdky s nejroztodivnějším zbožím. Lidé proudí sem a tam a nádherně barevné podzimní listí okolních smíšených lesů dodává vzhledu tohoto vcelku poklidného koutu podobu nostalgicky romantického obrázku, který jakoby se zrodil pod tahy štětce některého z malířů na pražském Karlově mostě. Veškerému tomuto dění vévodí lublaňský hrad ze 12. století, bývalé sídlo kraňských vévodů, procházející již řadu let zevrubnou rekonstrukcí. Z jeho majestátní věže, která představuje svéráznou dominantu půvabného města, máte celé okolí se zasněženými vrcholky hor v pozadí jako na dlani. Lidé jsou tu velice milí a přátelští a pokud se jich zeptáte, na co jsou nejvíce pyšní, téměř bez zaváhání ze sebe obvykle všichni vychrlí poněkud nesourodé trojhvězdí: Gorenje (tzn. jedna ze světových značek výrobců mrazniček, praček a různých elektrických kuchyňských přístrojů), Jože Plečnik (slavný slovinský rodák působící v letech 1919–1934 mj. i jako architekt Pražského hradu) a Slovinská filharmonie, jejíž počátky se datují téměř neuvěřitelným rokem 1701! V první polovině října, kdy jsem Lublaň navštívila, byla již její abonentní sezona v plném proudu, a tak jsem se rozhodla alespoň dva koncerty navštívit.

Uprostřed Heinz Holliger, obklopen sólisty: německou mezzosopranistkou Christine Iven a australským tenoristou Stevenem Davislimem. V pozadí členové dechového souboru Slowind, který tento večer účinkoval rozšířen o další hosty. Foto archív

První z nich zahajoval zcela nový festival dechového souboru Slowind, nazvaný vcelku prozaicky Slowind 2003 a tvořený celkem čtyřmi koncerty, na které byli k dirigentskému pultu pozváni čtyři zahraniční hosté: Švýcar Heinz Holliger, Angličan James Freeman, Nor Arvid Engegård a Kanaďan Robert Aitken. Samotný soubor se zaměřuje vedle repertoáru

54

klasického a romantického především na díla 20. a 21. století. Klade důraz hlavně na autory domácí provenience, jejichž tvorbu prezentuje vedle svých pravidelných abonentních koncertů i na četných zájezdech po celém světě. Soubor tvoří členové Slovinské filharmonie, flétnista Aleš Kacjan, hobojista Matej Šarc, klarinetista Jurij Jenko, fagotista Paolo

Calligaris a hornista Metod Tomac. Samozřejmě, že na festivalu se vzhledem k netradičně sestavenému programu, jak vyplývá z předchozích řádků, jejich řady rozšířily o mnohé hosty či další kolegy z filharmonie. Vedle Franze Schuberta, W. A. Mozarta či J. Brahmse se na něm totiž objevila např. jména Iannise Xenakise či současných amerických, kanadských

ZE ZAHRANIČÍ

nebo německých skladatelů jako jsou Gerald Levinson (1951), Joseph Schwantner (1943), Lucas Foss (1922), Timothy Greatbatch (1953), Gilles Tremblay či jméno již zmíněného dirigenta, Roberta Aitkena. Rovněž úvodní koncert (14. 10.), byť sestavený z děl autorů dnes již považovaných za klasiky, se nesl v duchu nápadité dramaturgie. Vždyť Komorní symfonii č. 1 op. 9 Arnolda Schönberga či Mahlerovu Píseň o zemi (komponovanou na verše čínských básníků ze sbírky Čínská flétna) v Schönbergově a Riehnově úpravě pro tenor, alt a komorní orchestr zase tak často na koncertech neslýcháváme. A už vůbec ne v tak vynikajícím provedení, jakého jsme se ve Velké dvoraně krásné budovy Slovinské filharmonie stali svědky. Heinz Holliger, s nímž byla zorganizována hodinu před koncertem i veřejnosti přístupná diskuse o programu večera, byl perfektně připraven, takže soubor, rozšířený o smyčce a další dechy, hrál pod jeho inspirativním vedením jako z partesu. Vždyť ne nadarmo tvoří Slowind nejlepší dechaři Filharmonie! Sólistické ambice byly z jejich bezchybné hry, provázené i nevšední krásou měkkého, na rozdíl od naší školy spíše rovnějšího tónu, zcela zřetelně znát. Tak tomu bylo samozřejmě i v Mahlerovi, kde na sebe v prvním altovém vstupu (Čang Ti: Osamělý v jeseni) upozornil nádherným sólem anglického rohu především Matej Šarc, jehož mistrovství jsme mohli obdivovat i v závěrečné části Mahlerova díla (Rozloučení), zkomponované na slova Mong-Kao-Jena (V očekávání přítele) a Wang Weje (Přítel se loučí), kde se v nádherném dialogu s mezzosopranistkou posluchačům sólově představil i flétnista Aleš Kacjan. Samozřejmě tu pověstnou třešničku na dortu však dodaly dílu především až oba vynikající sólisté, německá mezzosopranistka Christine Iven, která se rovněž zdokonalovala na hodinách u Dietricha Fischera-Diskaua, a australský tenorista Steven Davislim. Oba spolupracují s nejvýznamnějšími dirigenty současnosti a oba se mohou chlubit perfektní hlasovou technikou, která jim umožňuje dosáhnout obrovské výrazové šíře. Byť Davislim nedisponuje zrovna hlasem jako zvon, jeho rošťácké a jiskrné provedení veršů Li-Pa – Pavilon z porcelánu (v Mahlerově verzi nazvaných O mládí) bylo přímo kouzelné, o nádheře altových vstupů Christine Iven ani nemluvě…

Druhý koncert, na který jsem zavítala (16. 10.), byl již regulérním abonentním koncertem Slovinské filharmonie, i když autorsky i interpretačně byl s tím předchozím poměrně úzce spjat. Vzhledem k omezenému počtu pouhých pěti set míst ve Velké dvoraně však svá abonentní vystoupení orchestr pořádá v Gallusově dvoraně obrovského Cankarjevova domu (význačného lublaňského kulturního centra), kam se posluchačů vejde třikrát tolik. Plno sice úplně nebylo, ale volných míst byste tu také mnoho nenašli, což je vzhledem ke kapacitě sálu ani ne třistatisícového města docela pozoruhodné. Program, jehož jádro tvořila díla Josepha Haydna a Franze Schuberta, byl tentokrát klasičtější, ale ani tady nechybělo dílo současné. Své dva bloky písní (Tři milostné písně a Dvě písně) v podání nám již dobře známé Christine Iven představil posluchačům sám tento den hostující dirigent, kterým byl opět Heinz Holliger, většině z nás známý především z role skvělého hobojisty. Písně, které byly zjevně interpretačně nesmírně obtížné, ale sólistkou zazpívané se vším, co k nim patří, autor obdařil obrovským doprovodným aparátem. Nechyběla v něm např. ani kytara či v sadě bicích dokonce latinskoamerický nástroj palo de lluvia (čili dešťová hůl), což je bambusová tyč, naplněná různými semínky, vydávajícími při jejím naklonění krásný ševelivý zvuk. Vrcholem večera se však i přes kvalitu uvedeného výkonu v Holligerových písních či interpretace Haydnovy Londýnské symfonie (č. 104 D dur, Hob I:104) stalo provedení Schubertovy Nedokončené (č. 8 h moll, D 759). Dramaturg ji zařadil po

skladatelově díle z mládí – brilantně vystřižené Malé smuteční hudbě – Dechovém nonetu es moll D 79, takže závěr byl opravdu schubertovský: lehký, s krásnými dialogy smyčcových skupin, bezchybnými sóly hoboje a klarinetu i zřetelně vedenými kouzelnými tématy. Slovinská filharmonie, spojená ve své neuvěřitelně dlouhé historii s řadou jmen světově proslulých dirigentů včetně Gustava Mahlera či Václava Talicha, tedy pokračuje ve své slavné cestě, nastoupené před více než třemi staletími, díky čemuž se může měřit i s těmi nejlepšími světovými tělesy. Nakonec konkurenci dobře zná. V Lublani a celém Slovinsku se totiž v oblasti hudby stále něco děje. Vždyť pouhých čtrnáct dní před recenzovanými koncerty zde skončil slavný festival, založený přesně před osmdesáti lety v Salcburku, Světové hudební dny, pořádané Mezinárodním sdružením pro soudobou hudbu, zahájené 26. září. Tématem letošního festivalu byla Nová hudba třetího tisíciletí, prezentovaná v rámci 40 různých hudebních projetků na 15 místech, kde se představilo kolem 130 skladatelů z padesáti zemí. Kromě Lublaně se festival odehrával i v přímořském letovisku Portorož, v rodišti Giuseppa Tartiniho – sousedním Piranu, ve druhém největším slovinském městě Mariboru, v Kostanjevici na řece Krce i v krásných přírodních a historických prostorách Postojenské jeskyně, u Blejského jezera či na nádvoří tzv. Predjamského hradu… HANA JAROLÍMKOVÁ

55

ZE ZAHRANIČÍ

Každý z nás má někde na světě místo, kam „vedou všechny cesty“. Nemusí to být právě pověstný Řím, pro někoho je to Paříž či Nice, pro jiného třeba jen rodný dům na Vysočině. Moje cesty vedou už skoro padesát let do Perugie, nádherného starobylého, kdysi etruského města v srdci Umbrie. Protkávají ho stovky křivolakých uliček s poetickými názvy, zdobí půvabná zákoutí a velkolepé paláce. Celý střed města je z jedné strany mohutnou pevností Rocca Paolina, vestavěnou v 16. století do strmé skály. Celá mnohoposchoďová a rozvětvená pevnost je přístupná díky pohyblivým schodům, které vedou z centra města až dolů k nádraží. Město pulzuje ve dne i v noci – už proto, že hostí i několik tisíc zahraničních studentů, kteří se tu po celý rok vzdělávají v mnoha disciplinách v rozsáhlé budově Univerzity pro cizince na náměstí pod Etruskou branou. Nemohu si odpustit tento letmý popis Perugie, který zcela určitě vyloudí nostalgický úsměv na rtech a hluboký povzdech mnoha hudebníků, kteří koncem padesátých let a během let šedesátých měli to štěstí, že byli rok co rok vysíláni do Perugie na slavný festival SAGRA MUSICALE UMBRA a následně do celé Itálie. Dlužno podotknout, že se to dělo zásluhou neuvěřitelně rozsáhlých konexí dr. Ladislava Vachulky –blahé paměti – a těsné spolupráce s tehdejší Hudební mládeží Itálie. A tak není divu, že se v Perugii stále ještě najdou pamětníci, kteří vzpomínají na hostování našich orchestrů FOKem počínaje a Slovenskou filharmonií konče i na skvělé výkony našich pěveckých těles. A já, až po uši zamilovaná do Perugie i nedalekého Assisi, Orvietta a Spoleta, si dopřávám přepych jezdit téměř každý rok v září na Festival, jehož vedení mne dodnes pravidelně zve jako svého čestného hosta. Festival trvá obvykl 12--14 dnů, koná se v Perugii a okolních umbrijských městech a jeho náplní je především hudba duchovní, v posledních letech převážně soudobá.

56

Vybrala jsem si letos první týden, jemuž dominovala světová premiéra a dvě reprízy mimořádně působivého představení „hudebního divadla“, vytvořeného na objednávku festivalu: La Sapienza di Rosvita. Text byl inspirován a zpracován podle dramatických dialogů Rozsvity z Gandersheimu, saské jeptišky, žijící v devátém století, která obsahem i formou formou svého literárního i básnického díla předběhla svou dobu o několik století (a o jejímž životě i díle se rozhodně chci co nejdřív důkladněji poučit). Příběh krásné, hluboce věřící křesťanské ženy jménem Sapienza (Moudrost) a jejích sedmi dcer v konfliktu s pohanským císařem Hadriánem a římským prefektem Antiochem poskytl scénografovi a režisérovi Robertu Bisellimu i skladateli scénické hudby prof. Fernandu Sulpizimu (oba působí v Perugii) prostor pro lapidární, ale hluboce působivou inscenaci, která strohými výtvarnými prostředky a efektními projekcemi zaktualizovala pradávný příběh pevnosti

křesťanské víry, neohroženého vzdoru proti pohanské moci a ochoty obětovat život za své přesvědčení. Ve vypjatých rolích císaře, prefekta a matky zazářili známí italští herci. Skladateli Fernandu Sulpizimu se podařilo podtrhnout všechny aspekty dramatu výsostně emotivní hudbou bicích nástrojů, skleněné trubky a celesty. Pro sbor sedmi Sapienziných dcer (představovaných vokální skupinou „Armoniosoincanto“), dlouho marně mučených, nakonec sťatých a v závěru hry symbolicky znovuvzkříšených, zvolil Sulpizi líbeznou, relativně jednoduchou, ale zcela podmiňující hudbu, inspirovanou gregoriánským zpěvem. Představení bylo právem přijato s upřímným nadšením. Zahajovací galakoncert „Amsterodamského orchestru XVIII. století“ (pod taktovkou Franze Brüggena) ve starobylém Teatro Morlacchni, ani podvečerní varhanní koncerty v obrovské katedrále San Lorenzo ve mně nezanechaly hlubší dojem. La Sapienza di Rosvita však stála za oněch perných 2500 km. MÍLA SMETÁČKOVÁ

vypisuje grantové řízení z prostředků Nadačního investičního fondu k podpoře vydávání hudebního periodika s uzávěrkou k 15. 1. 2004 Do grantového řízení jsou přijímány výhradně čitelně vyplněné zvláštní formuláře „Žádost o příspěvek NČHF z prostředků Nadačního investičního fondu” doplněné o příslušné přílohy (viz soupis obligatorních příloh, který je součástí formuláře NIF). Žadateli o příspěvek Nadace Český hudební fond z prostředků NIF mohou být výhradně tyto právnické osoby: a) občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, účelová zařízení církví; b) nadace a nadační fondy za podmínky, že nejméně 80% příspěvku bude použito na nadační příspěvky třetí osobě a nejvíce 20% na správu nadace nebo na zvýšení nadačního jmění; c) veřejnoprávní instituce; d) příspěvkové a rozpočtové organizace za předpokladu, že samy vloží nejméně 50% finančních prostředků do předmětného projektu. Tento typ příspěvku nemůže být poskytnut právnickým osobám, které jsou samy správci prostředků z Nadačního investičního fondu Formulář žádosti je k dispozici na internetových stránkách Nadace ČHF www.nchf.cz, případně jej na požádání zašleme poštou (telefon kanceláře 257323860, 257326975).

ZE ZAHRANIČÍ

Paříž tleskala Pražské komorní filharmonii (Dvakrát Xenakis v Paříži) Nezvyklý úkol čekal Pražskou komorní filharmonii v říjnu ve Francii. Byla pozvána, aby ve středu 15. 10. zakončila za řízení francouzského dirigenta Michela Tabachnika festival soudobé hudby pořádaný mezi 8. a 15. říjnem pařížskou společností Cité de la musique. Ta sídlí v novém kulturním centru v obrovském a architektonicky zcela moderním parku La Vilette a tvoří spolu s novou budovou konzervatoře velký hudební komplex, který můžeme Pařížanům jen závidět. Dirigent Tabachnik dlouho v Paříži nedirigoval (byl dokonce vyšetřován kvůli členství v jakési náboženské sektě!) a možná i proto přilákal koncert v nádherném sále netypického tvaru (připomínal zvětšenou a prostornější pražskou Archu) tolik převážně mladých lidí. Tabachnik ale neponechal nic náhodě a program (Xenakis, Ligeti, Wagner, Gabrielli) již v Praze několik dní s posílenou PKF nacvičoval. Stočlenný orchestr měl o to nesnadnější úkol, že dirigent zvolil i netypické rozesazení orchestru. Hráči i hráčky seděli roztroušeni po skupinkách i jednotlivcích různě v sále – a to na balkoně i v přízemí kolem dirigenta. Arénovité uspořádání orchestru dodalo skladbám až nečekaně přitažlivou zvukovou podobu. Quadrofonní podoba skladeb vyhověla nejen skladbám experimentátorů nové hudby Xenakise a Ligetiho, ale i klasickému Wagnerovi a renesančnímu Gabriellimu. Nakonec jeho 6 canzon je

psáno pro různé části benátského chrámu, takže nic nového pod sluncem! Ale nápad Tabachnikův byl skvělý a dokonce ho ještě korunoval tím, že Xenakisův Terretektorch nechal zaznít dvakrát – jednou v první části a pak ještě na úplný závěr

koncertu. Při něm dokonce hráči kromě svých nástrojů obsluhovali různé klapačky, chrastítka a píšťalky a vytvářeli jakýsi „organizovaný chaos“. Orchestr v nezvyklém prostředí podal výborně i Ligetiho Atmosféry a i „normálního“ Wagnera, jeho předehru k Lohengrinovi. Úspěch u publika byl obrovský a čtvrthodinové ovace byly zcela zasloužené. Paříž zase jednou obdivovala české muzikanty! VLADIMÍR ŘÍHA

Odjinud, a přece o nás aneb co v Halle an der Saale nepřehlédnete Město Halle nad Sálou vypadá přesně tak, jak by se dalo očekávat. Do historického centra neblaze zasáhla „paneláková“ architektura z časů Německé demokratické republiky stejně jako zanedbaná péče o pamětihodnosti. Většina budov je už sice opravena, ale tu a tam se ještě objeví zdevastovaný Fachwerkhaus (právě restaurace těchto dřevěných skeletů s cihlovou výplní je finančně značně náročná a němečtí památkáři jsou neúprosní). Samovolně se mi vybavují ulice našich měst s oprýskanými fasádami… Na druhou stranu si halští měšťané potvrzují své sebevědomí supermoderní výstavbou, jejíž vrchol představuje „průhledná“ koncertní hala z konce devadesátých let reprezentativně pojmenovaná po nejslavnějším rodákovi města: Händel – Halle. Zažil jsem tu 5. výročí jejího otevření a mohu potvrdit, že se jedná o „Halle für alle in Halle“. Šestidenní oslavy (11. – 16. 10.) zahájila Oldieparty se skupinou The Lords, závěrečný koncert byl svěřen „nepopulární“ hudbě: nádherný 2. houslový koncert Bély Bartóka suverénně zahrál Benjamin Schmid pod vedením ztuhlého Bernarda Klee. Tentýž dirigent ovšem naprosto fascinujícím způsobem provedl s halskými filharmoniky 7. symfonii Ludwiga van Beethovena (zpaměti).

To, co mě překvapilo nejvíc a zároveň nejpříjemněji, je zastoupení českých „kulturních výdobytků“ v rámci hallského kalendáře volnočasových aktivit. Druhou polovinu října mělo kino Zazie na programu jediný titul – Kolju Jana Svěráka a během „Tří dnů a jedné noci“ (26. – 30. 10.) se Halle představil český trikový film. Díky nedělnímu plátku (Hallescher Kurier) jsem se dozvěděl, že „Trickfilm“ s Müllerovým Krtečkem v čele znamená pro Čechy totéž, co pro Francouze víno. Z hudebních událostí jsem si nemohl nechat ujít vystoupení hornisty Radka Baboráka (12. 10.). Tento pardubický rodák úspěšně pokračuje ve šlépějích svého učitele Bedřicha Tylšara – vše, co bych mohl o jeho hře napsat, by byly jen trapné a nudné superlativy; o Baborákovi je zbytečné psát, Baboráka je třeba poslouchat! Hallským dramaturgům neuniklo významné Dvořákovo výročí (na rozdíl od Janáčkova) a pro své publikum naplánovali tři večery. Z prvního z nich (27. 10.) jsem si odnesl příjemný pocit z mladého a hluboce (hlasitě) rozdýchaného violoncellisty Sebastiana Klingera i klidného dirigenta Wolfa-Dietera Hauschilda, který většinu temp Polednice, Violoncellového koncertu i 8. symfonie cítil výrazně pomaleji, než jsem kdy slyšel. Umělec má samozřejmě na své pojetí právo. Že se v Halle cítím jako ve své domovině zaručuje v neposlední řadě i fakt, že zde studuje tolik českých a slovenských vysokoškoláků, že spolu někdy „ze zoufalství“ a „pro cvik“ odmítají komunikovat v mateřštině, aby na nich zahraniční pobyt vůbec zanechal nějakou stopu. JIŘÍ KOPECKÝ

57

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ

Festivaly ASIJSKÝ HUDEBNÍ FESTIVAL v Tokiu nabídl od 17. do 23. 9. kolem 60 skladeb, řadu z nich ve světové premiéře. Festivalový výbor je vybral ze 446 skladeb předložených autory z 50 zemí celého světa. Dramaturgie se zaměřila na průsek ze současné a tradiční asijské hudby, přičemž tradiční asijské nástroje jako hichiriki pipe (Japonsko), harfa tageum (Korea), pipa lute (Čína), gamelan (Jáva) ad. byly použity i v moderních skladbách západního světa. „Neomezovali jsme se jen na skladatele asijského původu. Naopak jsme vítali každou skladbu související s Asií jakýmkoliv způsobem, ať již použitím asijských nástrojů nebo asijského hudebního stylu,“ řekl skladatel Isao Matsushita, předseda festivalového výboru. Festival zahrnul rovněž konferenci, na níž se podílelo 12 skladatelských organizací z Japonska, Jižní Koreje, Číny/Hong Kongu, Filipín, Indonésie, Thajska, Ázerbajdžánu, Tajwanu, Izraele, Austrálie, Nového Zélandu a Vietnamu. Tato federace je rovněž pořadatelem Asijského hudebního festivalu, který se letos konal počtvrté v Tokiu. MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL V SEVILLE nabídne ve svém prvním zahajovacím ročníku příští rok od 2. do 12. 9. inscenaci Carmen na všech „historických“ místech, v nichž se příběh odehrával, neboli v továrně na cigarety z 18. století, na Plaza de Espana a Plaza de Toros de la Maestranza. Produkce se ujme společnost Opera on original Site, která zorganizovala představení Turandot v pekingském Zakázaném městě v roce 1998. Dirigovat bude Lorin Maazel, režisérem bude Carlos Saura, v titulní roli alternují Olga Borodina a Denyce Graves.

Osobnosti PAAVO JÄRVI byl jmenován uměleckým ředitelem Deutsche Kammerphilharmonie v Brémách, a to od roku 2004. Čtyřicetiletý americký dirigent estonského původu spolupracuje s brémským tělesem od roku 1995. Od roku 2001 je hudebním ředitelem Cincinnatského symfonického orchestru a toto místo bude zastávat souběžně. Je také hudební poradce Estonského národního symfonického orchestru a propa-

58

gátorem estonských skladatelů, jako jsou Arvo Pärt, Erkki-Sven Tüür, lepo Sumera a Eduard Tubin. GYÖRGY LIGETI obdržel 15. 10. od krále Carla XVI. Gustafa prestižní švédskou cenu Polar Prize (110. 000 Eur). Cenu založil v roce 1989 vydavatel a manažer legendární skupiny ABBA, Stig Anderson. Mezi předchozími držiteli této ceny byli Paul McCartney, Dizzy Gillespie, Mstislav Rostropovič, Elton John, Pierre Boulez, Bruce Springsteen, Stevie Wonder, Bob Dylan a vloni Bob Dylan. SUSAN CHILCOTT, jedna z nevýznamnějších britských sopranistek, zemřela 4. 9. ve věku 40 let. Pěvkyně debutovala ve Skotské opeře, účinkovala v Glyndebourne, v Anglické národní opeře, Velšské národní opeře a Opera North. V červnu 2002 debutovala v londýnské Covent Garden v obrovským úspěchem jako Líza v Čajkovského Pikové dámě jako partnerka Plácida Dominga a v červenci 2002 zpívala v Metropolitní opeře roli Heleny v Brittenově opeře Sen noci svatojánské. V roce 2000 jí byla zjištěna rakovina. Pěvkyně naposledy veřejně vystoupila v Bruselu před šesti měsíci spolu s herečkou Fionou Shaw a klavíristou Iainem Burnsidem ve večeru písní na texty W. Shakespearea a Emily Dickinson. MAĎARSKÝ HOUSLISTA TIBOR VARGA zemřel 4. 9. ve svém švýcarském domově ve věku 82 let. Jeden z největších světových houslistů 20. století, dirigent a skvělý pedagog měl za sebou obdivuhodnou sedmdesátiletou kariéru. Narodil se v roce 1921 ve městě Györ, debutoval v Mendelssohnově Houslovém koncertě, op. 64 v deseti letech a ve třinácti již natočil první desky. V roce 1947 opustil Maďarsko, nejprve žil v Anglii a od roku 1956 ve Švýcarsku. V roce 1963 založil Akademii hudby ve švýcarském městě Sion, která se stala jednou z nejprestižnějších hudebních škol na celém světě. Záhy zde založil i mezinárodní hudební festival. V posledních letech byl jmenován profesorem na univerzitě v Grazu. FRANCO CORELLI, slavný italský tenorista, zemřel v říjnu ve věku 82 let v Miláně. Narodil se 8. 4. 1921, debutoval v roce 1951 ve Spoletu jako Don José a o tři roky později již vy-

stoupil v milánské La Scale s Marií Callas ve Spontiniho Vestfálce. V roce 1957 debutoval v londýnské Covent Garden v Pucciniho Tosce a od té doby se stal jedním z neproslulejších spinto tenoristů. S newyorskou Metropolitní operou, v níž účinkoval ve 368 představeních, se rozloučil 28. 6. 1975 v Pucciniho Bohémě. Řadu let byl partnerem Marie Callas, Renaty Tebaldi, Joan Sutherland a Birgit Nilsson, s níž vytvořil ideální pár zejména v Turandot. FRANCO BONISOLLI, další slavný italský tenorista, zemřel ve věku 65 let rovněž v říjnu. Debutoval v roce 1962 jako Ruggero v Pucciniho Vlaštovce na festivalu ve Spoletu. Ve Vídeňské státní opeře poprvé vystoupil v roce 1968 a o dva roky později zazářil v newyorské Metropolitní opeře, kde během 20 let zpíval mj. Hraběte v Lazebníku sevillském, titulní roli ve Faustovi, Vévodu v Rigolettovi, Cavaradossiho v Tosce ad. Ve Vídeňské státní opeře naposledy vystoupil v roce 2000 jako Manrico v Trubadúrovi.

Různé R U KO P I S B E E T H O V E N O VA SCHERZA ze Smyčccového kvartetu, op, 127, nabídlo Švédské muzeum ve Stockholmu do aukce Sotheby v Londýně. Cena je odhadována na 1,6 milionů dolarů. Švédské muzeum získalo rukopis od pařížského obchodníka v roce 1925. K prodeji ho nyní nabídlo proto, aby získalo finanční prostředky k zachování sbírky Nydahl Collection, jejíž součástí rukopis dosud byl. Tuto sbírku, obsahující mj. rukopisy Chopinovy a Mozartovy, založil v roce 1920 Rudolf Nydahl, švédský obchodník s vínem. Sbírka kromě autografů zahrnuje i kolem 550 vzácných nástrojů pocházejících z období od 16. století až do roku 1940. RUKOPISY ČTYŘ NEZVĚSTNÝCH PÍSNÍ JEANA SIBELIA byly nalezeny v jedné bezpečnostní schránce Finské banky. Písně jsou součástí cyklu 12 písní, které Sibelius napsal pro pěvkyni Idu Ekman. ANGELA GHEORGIU po první zkoušce na novou inscenaci La traviaty v madridském Teatro Real zrušila své účinkování s tím, že režie (Pier Luigi Pizzi) je „vulgární“. Pizzi se bránil tím, že sopranistka byla s jeho koncepcí

seznámena již několik měsíců. Umělecký ředitel opery Emilio Sagi navíc zdůraznil, že Gheorgiu přijela do Madridu s patnáctidenním zpožděním.

Česká hudba v zahraničí ŠTEFAN MARGITA vystoupil tříkrát (8., 10. a 12. 10.) v Římě v Bergově opeře Vojcek pod taktovkou Daniele Gattiho. Představení 10. 10. bylo uvedeno v přímém televizním přenosu na RAI 3. ČESKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE, jejímž uměleckým vedoucím je Zdeněk Adam, uvedl 6. 9. v berlínském Konzerthausu program s názvem Klenoty klasiky. Sólisty byli Zdeněk Adam (hoboj), Zuzana Kožinová a Veronika Novotná (housle), Ladislav Lejčko (fagot), dirigoval Vojtěch Spurný. 22. 9. doprovázel orchestr s velkým úspěchem na koncertě v Monacu (Grimaldi Forum Monte Carlo) světovou pěveckou hvězdu Sarah Brightman. Jako sólista se též představil hobojista Zdeněk Adam, dirigoval Paul Bateman. KLAVÍRISTA MARTIN KASÍK vystoupil 2. 10. se Státní filhamonií Košice s novým šéfdirigentem Jerzym Swobodou, a to v Klavírním koncertu č. 1 Des dur S. Prokofjeva. Poté odjel na téměř měsíční turné po USA, pak do Španělska a 17. 11. debutoval v prestižní Tonhalle Zurich. ÚSPĚCH ČESKÝCH SBORŮ V CANTONIGROS. Na prestižním Mezinárodním hudebním festivalu se i letos podařilo udržet dobrou pověst, kterou si naše sbory získaly již několikrát v minulých ročnících. Liberecký Severáček opět potvrdil dobré jméno, které na festivalu má, suverénním 1. místem v kategorii dětských sborů a také 4. místem v kategorii lidových písní. Studentský sbor Gaudium Gymnázia Svitavy si jako středoškolský sbor vybojoval ve velmi náročné konkurenci akademických nebo poloprofesionálních sborů skvělé 3. místo, v kategorii lidových písní dokonce 2. místo, hned za Filharmonickým mládežnickým sborem z Tajwanu. Na stupni vítězů, vybraných z 49 předních sborů z 29 zemí, tak stanuli dva úspěšní reprezentanti České republiky. PLZEŇSKÁ OPERA V JAPONSKU. Opera Divadla J. K. Tyla v Plzni usku-


KLAVÍRISTKA JITKA ČECHOVÁ vystoupila s mimořádným úspěchem na prestižních pódiích v Kapském městě, Pretorii, Johannesburgu, Pietermaritzburgu a se symfonickým orchestrem KZN Philharmonic Orchestra v Durbanu. Doslova bouřlivé ovace publika a nadšené ohlasy v tisku inspirovaly pořadatele k opětovnému sólovému pozvání, ale také k pozvání Smetanova tria, jehož je Jitka Čechová členem. Vedle Klavírní sonáty a moll KV 310 W. A. Mozarta a Musorgského Obrázků z výstavy představila Jitka Čechová jihoafrickému publiku Smetanovy Sny, které zazněly na těchto pódiích úplně poprvé a staly se tak pro jihoafrické publikum absolutním objevem. tečnila od 26. 8. do 6. 10. s inscenacemi oper La traviata (režie Ondřej Hučín), Madama Butterfly (režie Jan Štych) a Prodaná nevěsta (režie Daniel Balatka) rozsáhlé turné po japonských městech od Kumamota po Sendai. Hrálo se např. ve městech Sasebo, Okayama, Kobe, Yokohama, Kofu, Omiya, Matsumoto, Fukushima, Mito, Nagoya, Osaka a samozřejmě i v Tokyu ve známé Orchard Hall. Všechny tři inscenace hudebně nastudoval Jiří Štrunc, kterého na některých představeních střídal Pavel Šnajdr. Všechna představení byla vřele přijata nadšeným japonským obecenstvem a opera DJKT na základě tohoto úspěchu dostala pozvání k dalšímu japonskému turné v roce 2005. (zb) 3. SYMFONIE „LA GIOCONDA“ pro orchestr Jiřího Laburdy zazněla 3. 10. v premiéře ve švýcarském městě St. Moritz. Orchestr Collegium musicum St. Gallen řídil jeho umělecký šéf Mario Schwarz. Stejný orchestr v nejbližší době chystá provedení Laburdovy symfonie v St. Gallen a o provedení projevilo zájem

i město Basilej. Za účelem premiéry vydalo německé nakladatelství Wolfgang G. Haas, Köln tiskem partituru i orchestrální hlasy skladby. Nakladatelství Haas považuje Laburdu za jednoho ze svých kmenových autorů. Vydává velké množství Laburdových skladeb (zatím přes 60), v roce 2001 vydalo k jeho sedmdesátinám stotřicetistránkový katalog jeho skladeb „Laburda-Werke-Verzeichnis LabWV“ a vydává též samostatnou ediční řadu „Laburda Klavierwerk“ (zatím o 7 svazcích).

toly Zaitchenko, Igor Jan a Francesco Petrozzi, jako Scarpia se představili Mauro Augustini a Lászlo Lukács. Ještě v průběhu turné uzavřel ředitel agentury Konzerthaus Japan, pan Masayuki Kobayashi s ředitelem Státní opery Praha, Mgr. Jaroslavem Vocelkou smlouvu o dalším hostování Státní opery Praha, a to již v příští sezoně 2004/05, což je výjimečné, neboť dosud se turné uskutečňovala jednou za dva roky. V plánu jsou inscenace Kouzelné flétny, Netopýra, Aidy a La traviaty.

TRIUMF STÁTNÍ OPERY PRAHA V JAPONSKU. Letošní (již páté) turné souboru Státní opery Praha po Japonsku bylo dosud nejúspěšnějším zahraničním zájezdem v historii této scény. Celkem devatenáctkrát (ve dnech 27. 9. – 24. 10.) uvedla Státní opera Praha ve městech Tokyo, Maebashi, Yokohama, Nagoya, Kobe, Kumamoto, Kagoshima, Iwakuni, Osaka, Nagano, Hamamatsu, Tama, Hadanoshi, Kimitsushi, Musashino a Fuchuonomori Pucciniho Tosku. Inscenace s novou scénou Daniela Dvořáka, kostýmy Josefa Jelínka a v režii Martina Otavy, kterou dirigovali Leoš Svárovský a Giorgio Croci, se setkala s mimořádným, často až manifestačním ohlasem. V titulní roli alternovaly Anda-Louise Bogza, Maria Guleghina, Eva Marton a Irene Theorin, Cavaradossiho zpívali Ana-

VIOLISTKA JITKA HOSPROVÁ vystoupila 4. 11. v Pražském domě v Bruselu v rámci prezentace hl. města Prahy v centru Evropské unie v Bruselu. SEVEROČESKÁ FILHARMONIE TEPLICE uskuteční ve dnech 28. 11. –12. 1. turné do Švýcarska, Belgie, SRN a Francie 4. Ve městech Ženeva, Kolín nad Rýnem, Brusel, Paříž, Mareille, Toulouse, Nice, Metz, Lyon, Mnichov, Clermont-Ferrand ad. provede výběr z díla G. Verdiho a Carmina burana Carla Orffa. Turné vzniklo na základě mimořádného úspěchu Severočeské filharmonie Teplice na koncertech v březnu a dubnu 2003 v Basileji a Paříži, které navštívilo více jak 60 000 posluchačů. sla

VELKÁ SOUTĚŽ HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ Milí čtenáři, vánoce se nezadržitelně blíží a většina z nás ještě stále shání dárky pro své nejbližší. Jako každý rok jsme se opět nepolepšili a necháváme vše na poslední chvíli. Třem z vás, kteří odpověděli správně na naši minulou soutěžní otázku – komu věnoval Hindemith svoji slavnou Sonátu pro sólovou violu op. 25 č. 1 – a byli vylosováni, však alespoň trochu tuto starost ulehčíme. Stačilo napsat jedno jediné jméno, Ladislav (zvaný Ládíček nebo Lado) Černý. Blahopřejeme všem, protože každá z odpovědí byla správná. Jak už to ale při hře bývá, štěstí se vždy usměje pouze na několik vyvolených, kterými jsou tentokrát: 1. Dušan Zabloudil, Jihlava; 2. Lenka Kurcová, Brno; 3. Radim Gergel, Břeclav Na výběru cen jsme si tentokrát opravdu dali záležet, a tak doufáme, že Vás opravdu potěší:

A nyní vzhledem k dvojčíslu na Vás čekají dvě otázky. 1. Kde a ve kterém roce se připravuje nejbližší provedení Křenkovy opery Život Orestův? 2. Který významný český dirigent působil v Lublani? Na Vaše odpovědi se budeme těšit do 16. prosince na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese [email protected] Přejeme hodně úspěchů v soutěži a krásné vánoce!

59

S T U D I E , K O M E N TÁ Ř E

S dechem doby

aneb Ernst Křenek se vrací domů „Užíval jsem si velmi svých cest, můj čas byl dokonale vyplněn pracovní činností a společenskými povinnostmi. Pozoroval jsem země Západu mnohem objektivněji než dřív a už nehrozilo nebezpečí, že bych vyvinul jakousi novou »pařížskou« filozofii. Jako obvykle jsem byl rád, že jsem dočasně osvobozen od domácích starostí a strachů. […] Současně to však vyvolávalo téměř destruktivní nestálost. Dospěl jsem k závěru, že vlastně nikde nejsem rád a cestování si užívám jen proto, protože jsem už při příjezdu do kteréhokoli města věděl, že je ve dvou nebo třech dnech opět opustím. Nebudu zapírat, že jsem problémům a starostem místních lidí naslouchal s potutelnou lhostejností, nic z toho se mne netýkalo. Cítil jsem se dobře, protože mne nic nezasahovalo v míře, jež by stála za zmínku a protože jsem se nebál, že budu muset někde zůstat tak dlouho, abych tam zdomácněl. Tento pocit ještě zesílil po mém dokonalém vykořenění v roce 1938 a dodnes jsem jej vlastně nepřekonal, ačkoli prudce trpím tím, že nikde nemám domov.“ Tak vzpomínal Ernst Křenek ve svých pamětech „S dechem doby“ na poslední období před emigrací. Roku 1938 vypověděl vídeňský byt a opustil Evropu. Nejprve pomýšlel pouze na šestiměsíční pobyt ve Spojených státech, delší cestu po Evropě a následný letní pobyt v horách a vypovězení bytu mělo spíše pragmatické důvody; nač platit nájemné za neobývaný byt? Německo vyhrožovalo, na válečné nebezpečí však přece jen nikdo nechtěl pomýšlet. Nové zakotvení nakonec Ernst Křenek nalezl v Palm Springs v Kalifornii, ale

Ukázka Křenkova rukopisu

60

– jak sám říkal – pocit domova je spjat s něčím jiným. Jeho rodným městem byla Vídeň, háček nad jménem, který uplatňoval, poukazoval k předkům z Čech. Nyní se dvanáct let po jeho smrti vrací do Evropy skladatelova umělecká pozůstalost. Rodná Vídeň však místem jejího uložení nebude. Soukromá Nadace Ernsta Křenka, založená z podnětu skladatelovy vdovy paní Gladys Nordenstrom-Krenek zahájí svou činnost v lednu 2004 v Kremži. Protože Vídeň nemohla učinit odpovídající (zejména prostorovou) nabídku, poputuje z Kalifornie na 64 kartonů s více než 3000 rukopisnými materiály, Křenkova Křenek knihovna, jeho klavír a další součásti pozůstalosti do Dolního Rakouska. Podobně jako je tomu v případě provozu Schönbergova centra ve Vídni, bude se spolková vláda i tentokrát podílet roční subvencí ve výši 145 tisíc euro. Rakouská vláda tak chce podle slov státního sekretáře Franze Moraka odčinit alespoň částečně dluh, jaký vůči skladateli cítí: tzv. Druhá rakouská republika promeškala možnost pozvat nacismem vyhnané intelektuály zpět do vlasti. Pro dolnorakouského zemského hejtmana Erwina Prölla je získání Křenkovy pozůstalosti „velkým úlovkem“, jak se vyjádřil, jímž bude posílena kulturní prestiž této spolkové země. Ta se bude podílet na vybudování nutné infrastruktury jedním milionem euro, její roční subvence by měla činit dalších půl milionu. Na Univerzitě v Kremži má být zřízeno Centrum pro soudobou hudbu, plánováno je dokumentační centrum, stálá výstava, pravidelné provádění Křenkovy tvorby v sousedním (úředně s Kremží spojeném) městě Stein.

Foto archív

Počítá se také se stipendijními pobyty a v provozu zůstane nadále dosavadní Institut Ernsta Křenka ve Vídni. Gladys Nordenstrom-Krenek usiluje ve spolupráci s oběma institucemi o zvýšenou propagaci Křenkovy tvorby, z níž v Rakousku mnohé nebylo ještě nikdy provedeno. Pro vídeňskou Státní operu psaná opera Karel V. se zde například dočkala uvedení až po padesáti letech od svého vzniku (světová premiéra byla roku 1938 v Praze), oslavit 100. výročí Křenkova narození a zároveň 500. výročí narození císaře Karla V. ve Vídni právě touto operou se však nepodařilo. Nejbližší konkrétní nové uvedení Křenkovy opery se chystá v Bonnu, kde má být roku 2005 inscenován Život Orestův. Gladys Krenek však vkládá naději i do nového vedení Divadla na Vídeňce, jež se chce více soustředit na „moderní“ hudbu. Podle zahraničních materiálů zpracovala VLASTA REITTEREROVÁ

ZASLÁNO

Vážený pane šéfredaktore, vážená redakční rado, Jako dlouholetá čtenářka a předplatitelka Hudebních rozhledů (40 let), se připojuji k iniciativní výzvě umělců a oslovuji všechny čtenáře, aby nedopustili zánik tohoto jedinečného časopisu. Stav hudební informovanosti a vědomostí našeho národa je velice špatný, takřka nulový. Můžeme tak konstatovat při různých mediálních pořadech či soutěžích, kdy na základní otázky hudebního charakteru zná odpověď pouze málokterý soutěžící, ba někdy i moderátor. Váš odborný časopis nás čtenáře informuje o hudebních událostech nejen v Praze, ale i v dalších našich městech a v cizině. Nevím tedy, z kterých pramenů bych čerpala informace z hudebního světa a toto se týká i ostatních čtenářů. Na takový časopis, který vzniká úsilím Vaším i Vašich spolupracovníků, bychom měli být hrdi. Vážení čtenáři, připojte se k mé výzvě tím, že budete své příspěvky k zachování tohoto listu, případně své podpisy zasílat do redakce Hudebních rozhledů a tím uchovat časopis pro budoucí generace. Myslím, že skutečně zaujatým čtenářům by nevadilo ani zvýšení ročního poplatku. S pozdravem Dr. TAŤANA SCHERKSOVÁ

PraÏská komorní filharmonie Prague Philharmonia

Konkurz

PraÏská komorní filharmonie vypisuje konkurz na místo

KONCERTNÍ MISTR HOUSLÍ Konkurzní podmínky: ● W. A. Mozart – Koncert dle vlastního v˘bûru Koncert svûtového repertoáru dle vlastního v˘bûru (od romantismu do souãasnosti) Orchestrální sóla: R. Strauss – Mû‰Èák ‰lechticem, op. 60 ● I. Stravinskij – Apollon musagette ● J. Suk – Serenáda Es dur, op. 6; Pohádka, op. 16 ● L. van Beethoven – Missa solemnis, op. 123 ●

Orchestrální party: W. A. Mozart – Symfonie ã. 39 Es dur, KV 543 ● L. van Beethoven – Symfonie ã. 4 B dur, op. 60 ● V. Novák – Slovácká suita, op. 32 ● S. Prokofjev – Symfonie ã. 1 D dur „Klasická“, op. 25 ●

Pfiihlá‰ky s Ïivotopisem zasílejte nejpozdûji do 31. 12. 2003 na adresu: PraÏská komorní filharmonie, Krocínova 1, 110 00 Praha 1 (tel. 224 232 488, fax 224 235 118, e-mail: [email protected]) Konkurz se uskuteãní 12. ledna 2004 ve 14.00 hodin v sále PraÏské komorní filharmonie, Krocínova 1, Praha 1. Uchazeãi budou písemnû pozváni. Klavírní doprovod je zaji‰tûn, kaÏd˘ uchazeã v‰ak mÛÏe mít vlastního korepetitora.

1. ČESKÝ KULTURNÍ PORTÁL www.scena.cz Soutěže o hodnotné ceny NetHovory každou pondělí a středu On-line zprávy z kultury

Dáma s kaméliemi Premiéra baletu Nově vzniklý baletní soubor Státní opery Praha uvedl 23. října 2003 svou první premiéru nazvanou Dáma s kaméliemi/ La Traviata. Choreografem a režisérem byl jeden z našich nejvýraznějších a nejzkušenějších choreografů Libor Vaculík. Na rozdíl od nastudování baletu před třemi lety v Plzni si nyní mohl dovolit početně navýšit sborové scény i zvýšit technickou náročnost. Obrovská škála pohybových nápadů nás opět přesvědčila, že jeho invenční studnice je nevysychající. Autorem orchestrálního aranžmá z opery Giuseppe Verdiho La Traviata je Sergej Onsoff. Jeho citlivý vztah k tanci ovlivnilo jeho korepetitorské působení baletu v Moskvě. Upravil nejznámější melodie známé opery pro taneční ztvárnění s hudebním vkusem, jemným odstíněním dynamiky a smyslem pro potřeby baletu. Na premiéře tančila Margueritu technicky výborná Alena Pešková, která svou radost i žal vyjádřila s půvabem a něžností v každém gestu. Miroslav Hradil jí byl v roli zamilovaného Armanda adekvátním partnerem v technice i dramatickém projevu. Jen v některých momentech (např. podtáčkách při piruetách) trochu vadilo, že stojí-li tanečnice na špičkách, převyšuje svého jinak stejně velkého partnera. Při zvedačkách ale určitá výhoda. … více na www.scena.cz

NetHovor s Pavlem KAMASEM záznam rozhovoru ze dne 8. 10. 2003 Vážený pane Kamas, vítáme Vás, jak jste prožil dnešní den? Redakce Jako obyčejně hekticky. Vstával jsem v pět třicet, věnoval se nevyhnutelným domácím činnostem, mezi sedmou a devátou jsem vyřizoval záležitosti na úřadech, pak jsem do jedné odpoledne cvičil v divadle, obnovoval si Janáčkova díla Z mrtvého domu a Věc Makropulos. A s před příchodem k počítači jsem odučil čtyři hodiny zpěvu. Jak se váš hlas vyvíjí? Zpívají se vám některé role lechčeji, nebo naopak hůř? Nemohu jednoznačně odpovědět, neboť mám tento osobitý názor: každá role, kterou nacvičuji, se mi zpívá logicky těžko, protože bez takzvaného „nazpívání“ si role, je každodenní umělecká praxe mnohem složitější. Naopak dobře se mi zpívají všechny role, které jsem si poctivě nazpíval. A promiňte, domnívám se, že to jsou opravdu všechny. Neláká vás rovněž operní režie? Iva ze Zlína Zcela určitě ne. Švec se má držet svého kopyta.

Aktuální zprávy z divadla, hudby a opery na adrese:

http://www.scena.cz

Hledání krásy s Jaroslavem Krčkem To, že skladatel, dirigent, režisér a umělecký vedoucí souboru Musica Bohemica Jaroslav Krček patří svými činnostmi mezi osobnosti málem renesanční, víme všichni dávno. Že ve svých skoro pětašedesáti letech musel tento záběr ještě rozšířit se jeví jako nemožné, leč: Se souborem Musica Bohemica jsme nyní tzv. na volné noze. Od komponování, dirigování, rozpisu not – vše si musím organizovat sám. Nejsou prostředky, není zázemí, není ani ochotník, který by byl schopen pomoci s veškerou organizací od uklízení zkušebny až po práci s archívem. Základní kádr členů souboru je naštěstí stálý; znají repertoár a jsou ochotni stále hrát. Protože už soubor nikoho neuživí, každý má ještě další zaměstnání. Hráči se mnohdy rozhodují mezi horším či lepším honorářem a pak musím hledat výpomoce. Naštěstí i v tomto případě mám své stálé spolupracovníky. Jak je to s uplatněním? Co máte letos za sebou? Musica Bohemica by – jak vyplývá z názvu – nejraději hrála doma, ale činnost KPH a koncerty na malých městech vůbec jsou z finančních důvodů omezené. Dříve jsme mívali 60 až 80 vystoupení ročně. Dnes je to sotva polovina a to jen díky tomu, že nás všichni stále ještě chtějí na vánoce. Snad nám časem pomůže agentura ArcoDiva, která nás začala zastupovat. Zatím vycházíme ze svých už domluvených aktivit. Například na Lomnickém kulturním létě jsme vystupovali s tzv. ,Žákovskými vigiliemi‘, což je

62

moje kompozice na staré žákovské texty. Nebo v rámci našeho podzimního cyklu v Atriu jsme uvedli s Alfrédem Strejčkem a Monikou Žákovou dva melodramy: Zaříkání milého a Závěje. První melodram jsem komponoval na známý barokní lidový text, který vtipně doplnil Zdeněk Barborka. Závěje je skladba na text Jindřicha Pecky z mých studentských let, kterou jsem předělal pro obsazení souboru Musica Bohemica, takže měla vlastně premiéru.

Jaroslav Krček

Jaké jsou vaše letošní předvánoční koncerty? Od 25. listopadu až do 26. prosince hrajeme skoro každý den. Do 9. prosince je to v Čechách – Domažlice, Jičín, 2x Mladá Boleslav, několikrát v Praze. 10. prosince odjíždíme do Japonska a vracíme se na Štědrý den. 25. 12. máme tradiční koncert u Šimona a Judy v Praze a den na to ve Zlaté Koruně. Svůj vánoční program ale máme zažitý a hrajeme ho moc rádi – každý ze stá-

Foto archív

lých hráčů si vždycky udělá čas. Ale Japonsko mne se svými programovými požadavky trochu zaskočilo: máme mít např. dva koncerty pokaždé s jiným sborem a navíc repertoár, který nemůžeme hrát v originále. Je na mně, abych vše přizpůsobil pro naše obsazení. Přestože hrozně rád instrumentuji, přiznávám se, že toto nedělám rád, protože existují originály a člověk má pocit šizení… Ovšem pokud vím, dostal jste zakázku – možná trochu podobnou – kterou rád děláte… Antonín Dvořák napsal báječných 13 Moravských dvojzpěvů. Byl jsem požádán Pražskou komorní filharmonií a sborem Bambini di Praga, abych je zinstrumentoval. Výběr z nich má zaznít na vánočním koncertě PKF. To dělám velmi rád a dávám si záležet: jednak kvůli Dvořákovi, abych mu to nepokazil, jednak je velice zajímavé snažit se „chytnout“ dvořákovskou instrumentaci a dát tomu dvořákovský punc. Jakým způsobem postupujete, jak se s charakteristickými dvořákovskými rysy vyrovnáváte? Vždy se na tu jednotlivou písničku chvíli dívám do not, až si začnu vybavovat, jak by to asi Dvořák instrumentoval. Dvořákovských partitur jsem měl v ruce mnoho jako režisér i jako dirigent a troufám si říci, že my Češi máme dvořákovskou instrumentaci v uších. Někde je ovšem stylizace opravdu klavírní, takže musím trošičku pustit fantazii a udělat to „po krčkovsku“; ale doufám, že to nebude vadit – konec konců moje maminka byla za svobodna Dvořáková. Co jinak vzniká „po krčkovsku“? A velmi by mne zajímalo uvedení vaší opery v Jičíně… V Jičíně byl l. ročník etnického festivalu a na popud ředitelky tamního Kulturního centra moje dcera Magdalena Švecová (poznámka autorky: Magdalena letos skončí studium operní režie na JAMU) se svými brněnskými spolužáky velice odvážně a zajímavě inscenovala na základě nahrávky moji elektroakustickou operu ,Nevěstka Raab‘. Pokud se týká nových věcí, nikdy nemluvím o něčem, co ještě není hotové. Ale teď udělám poprvé v životě výjimku, protože na celovečerním baletu o králi Ječmínkovi pracuji už velmi dlouho

a jsem téměř u konce. Je komponován na libreto, které kdysi napsal Vítězslav Nezval pro E. F. Buriana, který ho nerealizoval a pro mne ho objevil Jindřich Pecka, s kterým jsme zároveň toto libreto trochu rozšířili. Zabýváte se také ještě stavbou nástrojů? Teď už jenom vymýšlím; mé nápady mi pomáhá realizovat Vladimír Dufek ze Štikova u Nové Paky. Už jsme spolu udělali velmi pěknou chromatickou harfu. Má 54 strun a je dost obtížné na ni hrát, protože nemá žádné pedály a hráč se musí naučit myslet chromaticky. Také jsme na základě jednoho starého principu postavili niněru bez klapek. K výrobě takovýchto nástrojů používáme javor a smrk. Protože jak říkají houslaři, hudební nástroj má na sebe vázat tvrdé dřevo na měkké; jejich spojení totiž dává nejlepší resonanci. Náš rozhovor vychází před vánoci a nějak jsme zamluvili váš zdejší vánoční program… Z mých šesti mší jsou tři vánoční. Poslední šestá vznikla loni a zatím jsme ji hráli kromě jednoho pražského koncertu především na našem loňském předvánočním zájezdě ve Španělsku. Letos ji budeme uvádět i u nás. Má běžných šest liturgických částí, do nichž vkládám české lidové vánoční texty. V podstatě to není nic nového – podobný postup se objevuje u autorů už v 18. století, kde je také kombinovaná latina s lidovými vsuvkami. Náš program zahrnuje i koledy z Jistebnického kancionálu a evropské koledy, které jsme před časem natočili na kompaktní disk. A lidé by se na nás zlobili, kdybychom nehráli ty opravdu české a moravské voňavé vánoční koledy, při kterých si s námi mohou zazpívat.

Minulý předvánoční čas jste strávili ve Španělsku, máte nahrávku s evropskými koledami. Čím se podle vašeho názoru liší české vánoce a české lidové vánoční písně od těch jiných? Vím, že české vánoce jsou opravdu veselé a radostné. A také českému člověku nebylo nikdy nic dost svaté. Projevuje se to hlavně v Podkrkonoší – tam se dokonce někdy ani nezpívá o Ježíškovi. Například: „Přišla jsem k vám na koledu, dejte mi syna; nechce se mi samo líhat, je velká zima. Mám roztrhanou peřinu, čím pak já se přikreju, jesi mi ho připovíte, tak zejtra přijdu…“ Jsou rozverné, jsou veselé – to je asi ta největší hřivna. Trochu jiné už je to na Moravě, ale v Čechách se tento rys projevuje už v pastorelách kantorů 18. a 19. století. Ti všichni se inspirovali českými lidovými koledami včetně recitativů pastýřů. Koledy všeobecně vycházejí ze dvou zpráv z bible: z Matouše a Lukáše. Z Matoušova evangelia vychází koleda tříkrálová, z evangelia sv. Lukáše je motiv zvěstování pastýřům. Je zajímavé, že v českých a moravských koledách jsou pastýři vždycky muzikanti a z textu se dozvíme veškerý instrumentář, se kterým jdou Ježíškovi zahrát. Vy jako skladatel máte výhodu (nebo nevýhodu?), že máte soubor, pro který můžete komponovat a s ním své skladby provádět. Ale jaký je váš názor na obecné směřování soudobé tvorby? Jsem hluboce přesvědčen, že v současné umělecké tvorbě musí přijít to, čemu se jinde říká ekologie. Návrat k čistým vodám. Co je to hudba? Z čeho se skládá? – z rytmu, melodie, harmonie, polyfonie atd. A lidské ucho a člověk vůbec má ještě stále vrozený smysl pro krásu. Tato krása je daná i určitými fyzikálními, řekl bych i božími zákony. Návratem nemyslím cestu zpět k nějaké romantické melodii nebo něčemu, co tady bylo. Ale hledání krásy a návrat ke kráse. Jsou to přírodní zákonitosti. Nedávno jsem přednášel o vlivu lidové hudby na současnou tvorbu. V ukázkách lidového umění z různých koutů světa, které jsem si vyhledal, jsem našel odůvodnění i pro určitou bitonalitu, pro určité shluky tónů. Ale pořád jde o krásu. A tu bychom měli hledat a nalézat. Připravila JANA VAŠATOVÁ

63

OD FIRMY K FIRMĚ ! V rámci hudebních čtvrtků s Českou komorní filharmonií byl v Kongresovém sále Hotelu Crowne Plaza Prague 30. 10. pořádán 1. koncert komorního cyklu této sezony, nazvaný Čeští mistři baroka a klasicismu. Během večera, na němž pod taktovkou Vojtěcha Spurného zazněla díla F. X. Brixiho (Symfonie D dur, Koncert pro cembalo a orchestr G dur) a J. Myslivečka (Symfonie č. 1), bylo zároveň pokřtěno i nové stejnojmenné CD orchestru. Jeho kmotrem byl moderátor Vladimír Čech a nahrávka, vydaná firmou BMG CZECH REPUBLIC (ve spolupráci s agenturou B-ARTS, Produktion), tentokrát posluchačům nabídne Sinfoniu Pastoralis J. I. Linka a Symfonii g moll J. K. Vaňhala. ! Dalším novým titulem těchto dnů jsou ITALSKÉ OPERNÍ ÁRIE, které v podání Evy Urbanové, Pražského filharmonického sboru a Orchestru Národního divadla v čele s Ondrejem Lenárdem opět vydává – tentokrát jako live nahrávku, pořízenou na koncertu letošního Pražského jara – firma SUPRAPHON. Titul nabízí árie z oper Franceska Ciley (Adriana Lecouvreur), Vincenza Belliniho (Norma), Giacoma Pucciniho (Edgar, Turandot, Manon Lescaut), Pietra Mascagniho (Guglielmo Ratcliff, Sedlák kavalír) a Giuseppe Verdiho (Síla osudu a Don Carlos). ! Slavná pianistka, která vydává své nahrávky exklusivně na značce RCA RED SEAL (BMG ARIOLA), Španělka Alicia de Larrocha, věnovala tentokrát svoje nejnovější CD pouze jednomu skladateli, španělskému tvůrci 19. století Enrique Granadosovi. Nahrála od něj skladby pro sólový klavír Escenas románticas, Bocetos a Cuentos de la juventud. ! Mladý francouzský šlechtic, hrabě Victor Emanuel Monteton, kdysi zázračné dítě a posléze jeden z nejmladších vysokoškoláků v Německu (na zdejší univerzitu mladíka přijali již v jeho tři-

64

nácti letech!), nahrál pro značku RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) své další CD. Tento vynikající, dnes devatenáctiletý klavírista, vystupoval již téměř po celém světě včetně Prahy, kterou navštívil dokonce několikrát. Vyzkoušel si však také dirigentskou taktovku, a jistě není bez zajímavosti, že jeho učitelem dirigování a hudební teorie byl český dirigent a pedagog Jiří Malát. O kvalitách mladého umělce svědčí i to, že první album, které vydal pod touto značkou, s ním nahrál slavný britský dirigent Sir Neville Marriner a jeho orchestr Academy of St. Martin in the Fields. Na své nejnovější album nahrál Klavírní koncert č. 1 C dur a Klavírní koncert č. 5 Es dur Ludwiga van Beethovena.

! Švédský tenorista Jussi Björling, který, bohužel, předčasně zemřel již v roce 1960, patřil a stále patří k nehasnoucím hvězdám operního nebe 20. století. Značka RCA RED SEAL (BMG ARIOLA), pro kterou nahrával, vydává ze svých archívů v sérii Rediscovered záznam z památného Björlingova recitálu v Carnegie Hall v New Yorku z roku 1955. Mezi nahrávkami operních árií a písní Ludwiga van Beethovena, Franze Schuberta, Richarda Strausse, Johannesa Brahmse, W. A. Mozarta, Umberta Giordana, Georgese Bizeta, Julese Masseneta, Edvarda Griega, Jeana Sibelia, Giacoma Pucciniho a dalších autorů najdeme ještě osm dosud nevydaných Björlingových nahrávek. Na klavír sólistu doprovázel Fre-

Setkání u příležitosti vydání nového CD Pavla Šporcla se konalo 3. 11. v prostorách Interbanky na Václavském náměstí. (A. Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53, nahraný s Českou filharmonií a Vladimirem Ashkenazym při zahajovacím koncertu sezony ve Dvořákově síni v září 2001 a P. I. Čajkovskij: Koncert pro housle a orchestr D dur op. 35, live snímek s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem z Dvořákovy síně 22. 9. 2003). SUPRAPHON jej nazval Šach mat Pavla Šporcla. a jeho začátek se také v tomto duchu odehrál. Houslista si totiž rozdal šachovou partii s jedním z pozvaných kmotrů, mistrem České republiky v kategorii junior (tedy do dvaceti let) za loňský a letošní rok, Jiřím Jirkou. Po vcelku rychlé prohře, kterou vtipně glosovala moderátorka podvečera, Štěpánka Duchková, přišla na řadu tentokrát velmi originální hudební vsuvka: se Zdeňkem Mertou (elektrické piáno), který byl druhým kmotrem této novinky, si Šporcl zahrál společně upravenou, šest a půl minuty trvající směs, kde se vedle úryvků z obou koncertů dvakrát objevilo i Labutí jezero a Dvořákův Slovanský tanec. „Proto jsem také dnes nepozval pana profesora Snítila“, prohlásil před produkcí Šporcl a dodal: „asi by to tu nepřečkal“. Šachy však na setkání nereprezentoval pouze zmíněný mistr Jiří Jirka, ale i Šporclův šátek se šachovnicovýn vzorem a slavnostní dort se „šachovnicovou“ polevou, který sólistovi věnovala Kateřina Kašparová. Na snímku fotografa Jovana Dezorta Pavel Šporcl (vlevo) při partii s Jiřím Jirkou.

derick Schuwecker. Vychází jako vkusný digipak s bohatou dokumentací. ! Křest nového titulu mezzosopranistky Magdaleny Kožené – FRENCH ARIAS (Auber, Gounod, Offenbach, Verdi, Berlioz, Ravel, Bizet ad.), spojený s jeho uvedením na český hudební trh, proběhl v pražském Megastoru Koruna na Václavském náměstí 23. září. V zahraničí slavil již za pouhých několik málo týdnů obrovské úspěchy, korunované prestižním anglickým časopisem Gramphone Magazine, který jej vyhlásil za nejlepší desku měsíce. Setkání a křest byly provázeny autogramiádou a předáním dvou významných ocenění, která Magdalena Kožená získala za prodej svých desek v České republice. Platinová deska jí byla udělena za nahrávku Bachových árií a České mše vánoční Jana Jakuba Ryby a zlatá deska za tituly Love Songs a Le Belle Immagini. ! Tři nové nahrávky vydává v říjnu a listopadu rovněž společnost ARCODIVA. Na první z nich se v klavírních kvintetech A. Dvořáka a P. I. Čajkovského představí vynikající český klavírista Martin Kasík a Wihanovo kvarteto. CD je určeno zejména pro japonský trh, kde se objevilo již 8. října. O týden později pak přivážejí do Japonska svoji novou nahrávku Čajkovského a Mendelssohna také členové Českého tria a připravuje se live záznam z festivalu Pražské jaro 2002, kde Sylvie Bodorová představila svoje oratorium Juda Maccabeus. A co se momentálně realizuje? Na konci října bude pro společnost natáčet sopranistka Simona Šaturová a soubor Musica Florea barokní árie, a 22. prosince vystoupí na galokoncertu, pořádaném touto agenturou v Národním divadle, Štefan Margita a Gabriela Beňačková, kteří si jako hosty pozvali Simonu Šaturovou, Lívii Ághovou a Janu Sýkorovou. Výtěžek tohoto večera bude věnován obnově rukopisu Smetanovy opery Dalibor. A jedna zpráva z počátku příštího roku: v lednu vyjíždějí na sedmitýdenní turné do USA Boni pueri. jar

RECENZE CD ARTE NOVA CLASSICS 74321 87818 2 (BMG ARIOLA)

Gustav Mahler: Písně potulného tovaryše a Písně o mrtvých dětech, Arnold Schönberg: Komorní symfonie, op. 9 (59:29), Christian Gerhauer, baryton, Herold Huber, klavír, Hyperion Ensemble ARTE NOVA CLASSICS 74321 80793 2(BMG ARIOLA)

Ernest Bloch: Hebrejská suita, kompletní dílo pro violu a klavír, Daniel Raiskin, viola, Lisa Smirnova, klavír (66:25) Musica judaica – tak by mohl znít titul, společný pro oba snímky labelu Arte Nova z roku 2003, věnované hudbě Mahlera, Schönberga a Blocha. Obsah pojmu je u každého z nich ovšem jiný. U prvních dvou spíš latentní, u třetího jasně zřetelný. Oba písňové cykly Gustava Mahlera (1860--1911) nabídl před časem posluchačům Supraphon ve vzorném provedení Dagmar Peckové a Pražské komorní filharmo-

nie a Jiřím Bělohlávkem. Na recenzované nahrávce se objevují v jiné podobě a v odlišných souvislostech. Mezi „Písně o mrtvých dětech“ v původní klavírní verzi a „Písně potulného tovaryše“ s komorním orchestrem v úpravě Schönbergově z roku 1920, je vložena Komorní symfonie op. 9, klíčové dílo Arnolda Schönberga (1874--1951) v úpravě jeho žáka Antona Weberna. Dramaturgie jakoby hledala souvislosti i rozdíly mezi Mahlerem a představiteli druhé vídeňské školy. Vraťme se k Mahlerovým písním. Autorka textu v bukletu Stefane Schroedter poukazuje na vliv německé písně, zejména Schubertovy s všeobsáhlým okruhem námětů ze života i přírody. Ty vždy musely souhlasit se skladatelovými osobními po-

city. Při kompozici Písní potulného tovaryše na vlastní texty v roce 1895 shoda existovala. Naopak v roce 1900, kdy Mahler psal Písně o mrtvých dětech na básně Rückertovy, nejtragičtější hudbu svého života, prožíval klidné a šťastné období. Arnold Schönberg, který si Mahlera neobyčejně vážil, složil Komorní symfonii pro 15 nástrojů v roce 1906 jako polemiku s mohutným Mahlerovým orchestrem

a nekonečnou délkou jeho symfonií. Usiloval o stručnost a instrumentální individuálnost. Dvacetiminutové dílo zachovává plán jednověté vnitřně členěné klasické symfonie. Tonalita se v ní prolíná s kvartovými akordy, racionalita s emocemi. Ve Webernově úpravě pro komorní soubor s klavírem získává na tónové kompaktnosti, ale pozbývá břitký zvuk dechových nástrojů. Z díla, provokujícího před stoletím odvážným zvukem, se stala skladba přístupná i tradičnímu posluchači. Všestranně vzdělaný barytonista Christian Gerhaber (1969) má kultivovaně jadrný hlas s jasnou artikulací. Jeho citlivý projev svědčí o hluboké náklonnosti k písňové tvorbě, kterou studoval u Helmuta Deutche a Ditricha Fischera – Dieskaua. Jejich žákem byl i Gerhaberův vrstevník pianista Herold Huber. Na německých vysokých hudebních školách existuje pro klavíristy obor tzv. Lieder-Gestaltung a tak není divu, že partnerství obou hudebníků má vytříbený komorní ráz. Huber účinkuje spolu s Hyperion Ensemblem i v partiturách Schönbergových. Malý soubor vznikl v roce 1997 a brzy se prosadil na mezinárodní scéně především interpretací hudby XX. století. Tónovou kvalitou odpovídá nahrávka pověsti zvukových techniků a akustice studia Bavorského rozhlasu,

kde vznikl. Vkusný a výtvarně civilní buklet obsahuje vedle průvodního slova a podrobného životopisu (N, A) a fotografií účinkujících originální texty všech písní. Z titulní strany nás pozoruje mladý Mahler a starší Schönberg. Ztrácí-li se pojem musica judaica v uvedených dílech těchto dvou autorů v širokém toku evropské, především německé hudby, pak v tvorbě Ernesta Blocha (1880-1959) nabývá na váze. Švýcarský rodák, působící od roku 1911 – s výjimkou evropského pobytu ve třicátých letech – v USA, se k židovství uvědoměle hlásil. Bylo jedním za zdrojů jeho inspirace, chápal je jako fenomén, k jehož hudebnímu vyjádření byl povolán. Z Blochova odkazu známe jen fragmenty. Komplet jeho violových skladeb bude pro mnohé posluchače příjemným překvapením. Platí to beze zbytku o úvodní Suitě pro violu a klavír, která v roce 1919 založila skladatelovu americkou proslulost. Čtyřvěté, více než půlhodinové dílo má působivou nástrojovou stylizaci a neselhávající napětí, je rapsodické i soustředěné, vitální i zamyšlené a svým pulzujícím rytmem připomíná mladého Prokofjeva. Bloch sám přiznal, že při kompozici Suity snil o exotických krajích Dálného Východu a židovské prvky jsou v ní jen naznačeny. O to markantněji vystupují v Hebrejské suitě a následujícím diptychon Meditation and Professional z let 1950 a 1951. Po třech desetiletích, kdy se k viole vrátil, k nám promlouvá zralý skladatel jako moudrý starozákonní prorok řečí srozumitelnou a velebnou, respektující intonace synagogálních zpěvů a spádu hebrejské řeči. Naposledy se Bloch obrátil k temnému hlasu violy v roce 1958. Sólovou suitu psal těžce nemocen. Je to jakási nahá hudba, zrcadlící jeho duševní úzkost. Tři věty dokončil, finále zůstalo torzem. Ve violistovi Danielu Raiskinovi a klavíristce Lise Smirnové našel Bloch ideální interprety. Ruští umělci, kteří svá studia absolvovali v rodném Rusku a prohloubili v Evropě, dávají do služeb jeho hudby nejen své mezinárodně uznávané mistrovství, ale i kus své židovské duše. Stejně zasvěcené a pro nás přínosné je průvodní slovo Josefa Raiski-

na (N, A). Blochova fotografie se do bukletu již nevešla. Na zadní straně jsou portréty interpretů, na úvodní Chagallův poetický obrázek houslisty. ZDENĚK PACHOVSKÝ DMH 05472 77848 2 (BMG – RCA VICTOR)

Antonio Vivaldi: Flétnové koncerty, op. 10 (64:27), Camerata Köln, Michael Schneider, zobcová flétna, Karl Kaiser, příčná flétna DMH 05472 77851 2 (BMG – RCA VICTOR)

Luigi Boccherini: Kvintety, op. 11 č. 4--6 (66:50), Smithsonian Chamber Players Edice Baroque Esprit nechápe svůj název nijak úzkoprse. Dramaturgie dvou recenzovaných CD obsahuje hudbu celého XVIII: století. Vivaldi reprezentuje jeho první, Bocchereni druhou polovinu. Oba byli Italové, tvořili lehce a mnoho, převážně pro potřeby dne, oba dosáhli ve své době značné proslulosti, která doprovází Vivaldiho do dnešních dnů. Antonio Vivaldi (1678--1741) je autorem více než 400 instrumentálních koncertů, v nichž uzákonil formu třívětého koncertu. Jako znamenitý houslista je psal především pro sebe, ale nevyhýbal se ani jinému obsazení, které vyžadovala vystoupení dívčího orchestru při Ospedale della Pieta v Benátkách. Tak vzniklo šest Komorních koncertů (Concertin da Camera), zaznamenaných na snímku ve verzi flétnových koncertů. Podle Michaela Schneidera, autora textu v bukletu, není jasné, zda úprava je dílem Vivaldiho nebo vznikla z podnětu nakladatele, který chtěl využít rostoucí oblibu příčné flétny. V mantinelech formálního schématu dokázal Vivaldi psát hudbu vynalézavou, stereotyp překonával překvapivou kombinací nástrojů a zvukomalebnými efekty. Pozornost vzbuzuje i tituly jako „Il Gardelino“ (Koncert D dur, RV 90), „Bouřlivé moře“ (F dur, RV 98) či „Noc“ (g moll, RV 104). V šesti koncertech (šestka je pro barokní cykly magickým číslem) jsou sólové hlasy rozděleny po třech mezi příčné a zobcové flétny se sólisty Karlem Kaiserem a Michaelem Schneiderem. Půl tuctu flétnových kon-

65

RECENZE CD certů doplňuje na snímku čtyřvěté Concerto C dur (RV 779) pro housle, hoboj, varhany a šalmaj, podle posledního nástroje zvané „Chalumeau“. Na zdařilé interpretaci Vivaldiho koncertů se vedle sólistů podílejí v různých kombinacích členové Cameraty Köln, kterou tvoří 3 houslisté, po jednom violistovi, cellistovi a kontrabasistovi, hobojistovi a hráči na varhany, šalmaj a basso continuo. Jejich jména jsou v bukletu uvedena, informace o činnosti ansámblu chybí. Rozhodující je, že hudební projev Cameraty dělá souboru čest a Vivaldimu prokazuje cenné služby. Luigi Boccherini (1743--1805) – na str. 2 v bukletu je omylem uveden rok úmrtí 1791 – napsal svá četná komorní díla v Madridu, kde působil od roku 1769 na dvoře infanta Dona Luise. Smyčcové kvarteto otce Fonta a jeho tří synů, s nimiž hrál na violoncello, zásoboval stále novými skladbami. Tak vzniklo více než 100 kvintetů se dvěma violoncelly, z nichž tři z op. 11 nahrá-

Nahrávky kvintetů se ujal americký soubor Smithsonian Chamber Players, založený v roce 1976 a hrající v různém smyčcovém obsazení především starou hudbu. Jeho výsadou je možnost používat vzácné nástroje ze Smithsonova institutu při Národním historickém museu v New Yorku. Pro Boccheriniho měli k dispozici pět Stradivárek jejichž lahodnou a sytou tónovou krásu se zaujetím uplatnili. Hrají s chvějivým vibratem a zachovávají skladatelovy detailní interpretační pokyny, odpovídající manýrám a vkusu prostředí a doby, v níž žil a tvořil. Autorem zajímavého průvodního slova (N, A, F,) je violoncellista souboru Kenneth Slowik. Výtvarné řešení buketů edice Baroque Esprit je jednotné, vkusné, až nenápadné. Titulní stránky jsou v pastelových barvách, u Vivaldiho bleděmodré s Canalettovým obrazem Benátek, u Boccheriniho žlutozelené s reprodukcí Watteauovy Zahradní slavnos-

li Smithsonian Chamber Players. Hlas nástroje, který Boccherini skvěle ovládal, se do zvukového přediva promítá markantně. Před jednotvárností se chránil virtuózním leskem a muzikantskou invencí. Jeho melodická sladkost, afektovanost a trochu i upovídanost mu vynesly označení ženského Haydna, jehož klasický styl úspěšně používal. Z nahrávky posluchače jistě upoutá třetí věta Kvintetu A dur, v níž pozná světoznámý Menuet. Zajímavý je ovšem Kvintet D dur č. 6, zvaný „L’ucceliera“ („Dům ptáků“), inspirovaný zpěvem exotického ptactva, chovaného na španělském dvoře. Jeho druhá věta „Pastori ed i Cacciatori“ („Pastýři a lovci“) pak svou zvukomalebností připomíná Vivaldiho „Čtvero ročních dob“ a duch baroka, název edice, tu nabývá svého oprávnění.

ti. Milovníky hudby XVIII. století, jmenovitě ty, kdo přemýšlejí o „poučené historické interpretaci“ oba snímky jistě potěší. ZDENĚK PACHOVSKÝ

66

si samozřejmě předpokládá), jeho úhozová kultura nejen vysoká a smysl pro individuální styl autora vyvinutý, ale navíc je vše prodchnuto mimořádně hlubokým citovým nábojem a pronikavou inteligencí projevu. Kdysi jsem o Skoumalově schumannovském CD napsal: „Jeho Schumann je skvělý a je hlavně schumannovský.“ (HR r. 50/1997, č. 6, str. 46). Dnes hledám, jak tuto chválu stupňovat, neboť z nadaného mladého pianisty se stal zralý umělec. Jeho Rachmaninov a Bach jsou strhující. Strhující z hlediska estetického zážitku i z hlediska působení na city. A byli bychom hrubě nespravedliví, kdybychom se alespoň stručně nezmínili o opravdu výborném výkonu obou orchestrů: FOK v Rachmaninově a PKO v Bachově koncertu. Obě tělesa dirigoval s velkým uměleckým nasazením a v naprostém souladu s pojetím sólisty Leoš Svárovský. Přiznám se, že když jsem CD držel poprvé v rukou, zarazil jsem se poněkud nad jeho dramaturgií. Rachmaninovův třetí klavírní koncert d moll a Bachův slavný koncert d moll BWV 1052 dohromady na jednom snímku? Navíc na závěr přidána ještě třívětá Bachova suita E dur? Brzy jsem však pochopil pianistův záměr, který svědčí o jeho nadhledu a nezaujatém, inteligentním přístupu k dílům světové klavírní literatury různých epoch. Skoumal i Svárovský interpretují Rachmaninovův kon-

ARCO DIVA UP 0057 2 131

Piano Concertos Rachmaninoff, Bach/Busoni, Adam Skoumal, Prague Symphony Orchestra, Leoš Svárovský Adam Skoumal je zcela mimořádný pianista. Jeho hra je nejen brilantní (to se dnes už jak-

své doby, které má mnoho co říci dnešnímu posluchači. A opravdu má. Toto dílo z roku 1909 jakoby postupně spíš ztrácelo nádech romantické sentimentality a blížilo se svou výpovědí závažným dílům skladatelů secese. Samozřejmě má na tomto aktuálním působení Rachmaninova koncertu velký podíl Skoumalova interpretace. V dnešní době často až přehnaně propagované a svým výsledkem někdy téměř bezkrevné „dobově poučené“ interpretace barokní hudby si Adam Skoumal troufal nahrát Bachův koncert v Busoniho úpravě. A vida, je to životná hudba, plná svěžesti a – opět – technické brilance, tvořící zcela přirozený kontrast i doplněk k Rachmaninovovu koncertu. Suitu E dur si z Bachovy suity pro sólové housle upravil sám Rachmaninov pro vlastní koncertní potřebu. Tedy typická transkripce, kde noty, připsané Rachmaninovem, dozajista převažují nad těmi Bachovými. V obou bachovských skladbách se Adam Skoumal ukázal opět jako zcela suverénní umělec, po všech stránkách se výborně vyrovnávající s Bachovou hudbou a obohacující její interpretaci o nové tóny. Sehraná trojice Jaroslav Rybář, Václav Roubal a Karel Soukeník se postarala o výbornou technickou úroveň snímku. Zajímavý komentář ke skladbám si napsal Adam Skoumal sám. Booklet obsahuje vedle Skoumalova komentáře i informace o něm, nikoli už o dirigentovi a orchestrech. To je škoda zejména proto, že tento snímek si svou celkovou kvalitou a uměleckou hodnotou zaslouží, aby se dostal i mimo hranice naší malé republiky. PETR POKORNÝ STYLTON RS 9107 2 03

Broukařská jízda, Jan Meisl – bajan

cert nikoli jako salonní kousek pozdního romantismu (podobnými slovy se o Rachmaninovových koncertech vyjadřuje ještě Karel Hoffmeister ve své knize Klavír z roku 1939), ani jako technickou exhibici jedné z technicky nejnáročnějších skladeb klavírní literatury, ale jako plnohodnotné dílo

Nepochybně záslužným počinem je vydání CD s původní i přepsanou akordeonovou literaturou. Pozitivní přístup k této hudbě předpokládá zvukovou nepředpojatost a toleranci. Akordeon prodělal od svého zrození do dnešní doby značný technický a obrazně řečeno i „společenský“ vzestup. Dokazuje to ostat-

RECENZE CD ně i program tohoto kompaktu interpretovaného na bajan, tj. měchovou chromatickou harmoniku ruského typu, pojmenovanou po legendárním pěvci Bajanovi. Domnívám se, že nejdále se od zvukového ideálu vzdalují transkripce, pořizované z klavírní předlohy. To je i případ Etud a polek B. Martinů a to přesto, že původní zápis je plně respektován a adekvátně interpretován. To je jediná výhrada, kterou mám k programu celého CD. Fantazie 84 Jürgena Ganzera, psaná přímo pro akordeon je osobitou transformací minimalismu. Tatarská skladatelka Sofia Gubajdulina bajanu velmi dob-

ře rozumí a napsala pro něj řadu skladeb (mezi nimi i Meislem hrané De Profundis), které se pohybují převážně v oblasti soniky. Broukařská jízda Jana Mekista – autora a zároveň interpreta je řadou devíti drobných etud, vtipně řešících nejrůznější nástrojovou problematiku s důrazem zejména na rytmické a melodické kontrasty s patrnými jazzovými inspiracemi. Instruktivní přínos těchto skladbiček je evidentní. Osobitý ostravský autor Edvard Schiffauer přispěl do programu netradičním přístupem k formě drobnějšího útvaru, nazvaného Návraty. Ruský skladatel Kirill Volkov podložil svoji 2. akordeonovou sonátu básnickým dílem A. Bloka „Opět na Kulikově poli“. Dramatismus a ruské intonace tuto zajímavě členitou skladbu. CD uzavírá transkripce populárních Rumunských tanců Bély Bartóka, zpracovaných již mnohokrát pro nejrůznější nástroje a nástrojové kombinace. Plné absolutorium zaslouží perfektní výkon Jana Meisla jak po stránce technické tak po výrazové a přibližuje posluchačům bajan jako umělecky plnohodnotný instrument. Programový buklet

dodává posluchačům cenné informace o autorech, jejich skladbách a interpretovi. JIŘÍ TEML ARTE NOVA CLASICS 74321 92650 2

Klassizistiche moderne volum. 2, Emma Kirkby – sopran, Kammerorchestr Basel, Christopher Hogwood Na uvedeném kompaktu je soustředěna především hudba Igora Stravinského, napsaná v rozmezí 1917–1951. Obě malé svity instrumentované z instruktivní klavírní podoby, Pastorale pro soprán, hoboj, anglický roh, klarinet a fagot, Píseň beze slov pro dva fagoty, Tři písně ze Shakespeara, Fanfáry pro divadlo a Arie a cabaletta z opery The Rake’s Progress. Ke Stravinského mistrovským drobnostem není co dodávat, jen to, že jak sopranistka Emma Kirkby, tak Kammerororchester Basel, řízený Christopherem Hogwoodem tu odvedli precizní výkon jak po stránce stylové tak i interpretační. Program tohoto CD je dále doplněn skladbou Divertimento on „Sellingere’s Round“ od Michaela Tippetta a Sinfoniettou op. 1 Benjamina Brittena. Z přiřazení těchto děl ke Stravinského tvorbě lze vystopovat záměr prezentovat různé pohledy na stylizaci podnětů historické hudby moderními autory. Tippettovo Divertimento vzniklo na popud Benjamina Brittena,

který vyzval pět anglických autorů, aby pro Aldeburghský festival vytvořili Variace na starou anglickou baladu „Sellinger’s Round“. Tippettt se této výzvy zhostil uvedeným Divertimentem, kde k baladické předloze v jednotlivých větách přidružil ještě témata ze skladeb H. Purcella, W. Byrda, O. Gibbone, J. Fielda a A. Sullivana.

Tippettova poměrně komplikovaná partitura přináší hudbu zajímavou a plnokrevnou. Brittenova Sinfonietta č. 1 nenese žádné typické znaky svého autora, neboť i když zručně a profesionálně napsaná, představuje práci osmnáctiletého studenta Royal College of Music, silně ovlivněného hudbou 2. vídeňské školy. Domnívám se, že tato skladba bude pro majitele tohoto CD překvapením. Moje konstatování seriózního uměleckého výkonu orchestru i jeho dirigenta platí i pro nahrávky Tippetta a Brittena. Pozitivní počin vydavatelství Arte Nova dokumentuje dále zvuková kvalita nahrávky i cenné informace o skladbách a interpretech, které obsahuje připojená programová brožura. JIŘÍ TEML ARTE NOVA CLASSICS 82876 53249 2 (BMG ARIOLA)

Medea in Korinth, Georg Katzer, Oratoric Scenes after the libretto by Christa Wolf and Gerhard Wolf Dvě CD tohoto titulu obsahují živou nahrávku 90ti minutového oratoria z koncertního provedení dne 6. září 2002 v sále Konzerthausu Berlin. Předlohou k libretu manželů Wolfových byl román Medea. Stimmen Christy Wolfové. Ve výkladu známého mýtu se autoři opírají o jakési předklasické vrstvy tohoto mýtu. Výsledkem je pojetí Médey jako ochránkyně lidských práv a „jediné spravedlivé“ ve zkažené společnosti města Korintu. Obyvatelé města naopak jsou obtíženi hříchy dávných rituálních vražd, xenofobie a jednoznačně podléhají davové psychóze. To působí ve srovnání s běžně známým pojetím Médey jako mnohonásobné vražedkyně sice rádoby apartně, ale rozhodně značně nevěrohodně. Další markantní rozpor vyplývá z tvrzení autorů, že Argonauté se po návratu z úspěšné výpravy do Kolchidy vracejí přímo do Korintu. Klasický mýtus je nechává přistát v Iásónově působišti Iólku. Teprve po dalších dobrodružstvích se děj přemísťuje do Korintu. Všechny tyto úpravy klasického mýtu působí násilně, ideologický záměr autorů je až příliš průhledný. Hudba Georga Katzera je vcelku jednoduchá, spíš ilustrativní,

bez nároků na svébytnost skladby. Nástrojovým obsazením orchestru (vynechání vyšších smyčců, posílení některých skupin dechových nástrojů) skladatel dosáhl zvukového zabarvení, které bývá spojováno s antickou tematikou. Vedle pěti sólistů (obvyklé oratorní obsazení soprán, alt, tenor, bas a recitátor) využívá autor hudby bohatě obsazeného a různě na menší skupiny členěného sboru. Sólisté i sbor různě kombinují rytmizovanou recitaci, která v některých sborových scénách připomíná známý voice band, Sprechgesang a do extrémních poloh vypjatý zpěv. Nejen sólové party, ale i sborové časti jsou přeplněny velkými intervalovými skoky a náhlými přechody ze zpěvu do mluvy a naopak. Rychlým střídáním dynamiky i hlasových technik a absencí delších instrumentálních ploch dochází nakonec ke slití výsledného dojmu z díla, které vcelku působí spíš jednotvárně, nudně. Vynikající je ovšem provedení, na němž se podíleli: sopranistka Julie Moffat v roli Glauké, altistka Annette Markert v roli Médey, tenorista Robert Künzli v roli Iásóna, basista Peter Klaveness v roli Akamase, prvního astronoma krále Kreónta a recitátor Winifried Wagner v roli Leukónta, druhého astronoma krále Kreónta a Médeina přítele. Vynikající výkon podaly také Berliner Singakademie a Berliner Sinfonie-Orchester. Celý velký provozovací aparát bezpečně a velmi precizně řídil Achim Zimmermann. Lze-li celému skvělému provedení vůbec něco vytknout, pak je to určité nepříjemné tremolo v hlase altistky Annete Markert, která je zřejmě již za zenitem svých výkonů. Technická úroveň této živé nahrávky je obdivuhodná. Není jistě snadnou záležitostí udržet při koncertním provedení zvukovou vyrovnanost tak velkého provozovacího aparátu. Pánům Heinu Laabsovi a Henrimu Thaonovi se to plně zdařilo. Dvoujazyčný booklet je připraven s příslovečnou německou pečlivostí. Obsahuje úvahu o díle, informace o autorech a interpretech a plný text v německém originále i v anglickém překladu. PETR POKORNÝ

67

RECENZE CD

68

OBSAH ROČNÍKU LVI STUDIE, KOMENTÁŘE, DOKUMENTY, ROZHOVORY, KONFERENCE, PORTRÉTY, NEKROLOGY Barančicová S.: Za Blankou Červinkovou 1/32 Bártová J.: Dirigentské vystoupení Edgarda Varèse v Praze a otazníky s ním spojené 3/36 Biba O.: Ještě jednou – Mozart a Salieri 2/38 Blatný Pavel: Za Pavlem Kühnem 2/23 Dobrodinský J. M.: Malá vzpomínka na Václava Talicha a rodinu Zdražilovu 4/16 Fiala J.: Za dirigentem Josefem Blackým 4/28 Havlík J.: Karel Husa – Kořeny domova 9/34 Herman J.: Za Ivo Žídkem 7/40 Hlaváč J.: Ohlédnutí za jedinečností PhDr. Ladislavy Chalupové 3/31 Hutka J.: Hutkova cesta k lidové písni I. 2/16 — Hutkova cesta k lidové písni II. 3/22 Jarolímková Hana: Z „Valašského království“ až na konec světa aneb u společného stolu s Martinem Kasíkem 3/41 — Několik otázek pro Michaela Tilsona Thomase 7/9 — Kocianova houslová soutěž – letos v nových podmínkách 7/30 — Zastavení s Leošem Svárovským 8/3 — Jabkenická myslivna opět otevřena 8/42 — O České filharmonii s Václavem Riedlbauchem 8/44 — O novém CD projektu z díla Bohuslava Martinů s dirigentem Jiřím Bělohlávkem 9/42 js: Jeden rozhlas, mnoho sborů 3/39 Kašpárek L.: Pražákovo kvarteto – hvězdný ansámbl, který dobývá svět 4/42 Kurz I.: Za Vojtěchem Saudkem 11-12/ Ledeč J.: Tajemství nultého kvartetu Karla Husy 4/36 Matzner A.: Za Lucianem Beriem 7/43 Matzner M.: Čtyři otázky pro Jana Páleníčka 7/32 Pilka J.: Za Josefem Schejbalem 1/32 — Za Františkem Kovaříčkem 3/30 — Dimenze hudby Jiřího Temla 9/36 Pokora M.: Se Sharon Kam jsme si rozuměly i jako mámy – Pofestivalové otázky Ludmile Peterkové 7/44 Poledňák I.: Posezení s Jiřím Tichotou 1/22 — Nová opera Emila Viklického 1/29 — Za Jiřím Fukačem 1/30 — Český (vlastně moravský) zázrak aneb Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci 2/35 pz: Za Miroslavem Zdražilem 3/28 — Za Jaromírem Křížem 3/29 Přibylová L.: S Romanem Fričem o Třetím klavírním kvartetu S. Rachmaninova a dalších hudebních láskách 6/44 — Nad hudebním odkazem Paula Hindemitha 10/4 redakce: O Pražském jaru 2003 5/3 — Za Marií Tauberovou 3/28 — Za Přemyslem Kočím 3/29

— Za Marcelou Lemariovou 6/32 — Za Hedvikou Tvrdou 7/41 Reittererová V.: Ztratíme-li duši, ztratíme svět, tvrdí Vladimír Fedosejev 2/37 — Oněgin ve zhudebnění Sergeje Prokofjeva 4/35 — Franz Welser – Möst: Hudba povstává z ticha 5/42 — Několik poznámek k vídeňské premiéře Její pastorkyně roku 1918 6/39 — Macbeth Ernesta Blocha 9/29 — S dechem doby aneb Ernst Křenek se vrací domů 11-12/60 Růžička R.: Musica Nova 2002 2/10 Slavíková J.: Leoncavallova Bohéma ve Státní opeře Praha 3/27 – Česká premiéra opery Scotta Joplina 4/20 — Jaroslav Tůma a Rejchovy fugy na Pražském jaru 5/43 Smolka J.: Odešel Miroslav Frydlewicz 1/30 Šaldová L.: Kam míří operní divadlo… 9/22 šk: Za Vladimírem Šolínem 2/24 — Zastavení s ředitelem Pražského podzimu, dr. Pavlem Špirochem 10/7 — Rozhovor s šéfdramaturgem Českých kulturních slavností Janem Páleníčkem 10/9 Šmolík J.: Tu lepší variantu 1/2 — Se Zuzanou Růžičkovou o Goldbergových variacích 1/21 — Bude červená kniha kultury? 2/2 — Před padesáti lety 3/2 — Významné dny pro velké i malé ryby 4/2 — Problémy nejen na květen 5/2 — Chce to prý trochu optimismu 6/2 — Tlustá kniha o písních krátkých Traxlera Jiřího a Jana Jeníka rytíře z Bratřic 6/22 — Nad hospodářskými výsledky OSA 2002 s JUDr. Alexandrou Wünschovou Pujmanovou 6/42 — Jenom ne „slova, slova, slova“ 7/2 — Dvě třetiny ročníku 8/2 — O Janáčkově máji s Jaromírem Javůrkem 8/10 — O aktuálních úkolech OSA 8/26 — Zde by měly kvést růže aneb alespoň něco pozitivního 9/2 — Život nikoho nešetří 10/2 — Jako z partesů 11-12/2 — Pražské hudební večery Lubomíra Brabce 11-12/15 Štilec J.: Gustav Mahler, Čechy a Evropa 1/38 Štraus I.: Za prof. Milošem Sádlem 11-12/45 Tesař S.: Olomoucké hudebně pedagogické rokování 2/34 Vašatová J.: Trio ArteMiss aneb tři krásné dámy o hudbě 1/42 — Klavírista, versus skladatel? Zpovídá se Adam Skoumal 2/42 — S Oldřichem Vlčkem nejen o hudbě 10/44 — Hledání krásy s Jaroslavem Krčkem 11-12/ vla: Za Janem Křtitelem Sýkorou 5/36 Veber P.: Tři otázky Sharon Kam 1/5

— Šest otázek pro Josého Curu 3/7 — Pražské jaro 2003 7/3 Wasserberger I.: George Mraz – Jazzová legenda z Čech 5/28 Zapletal P.: O novém CD projektu z díla Bohuslava Martinů s dirigentem Jiřím Bělohlávkem 9/42 FESTIVALY, KONCERTY, SOUTĚŽE

Bechyně Vašatová J.: Jubilejní letní kurzy ČHS 9/7

Beroun Fiala J. Jubilejní 20. ročník Talichova Berouna 1/16

Brno Borková A.: Absolventské koncerty konzervatoristů 5/25 — Festival duchovní hudby 6/13 — Nové talenty na brněnské konzervatoři 6/20 — Moravský podzim 11-12/31 — Petr Altrichter dirigoval brněnskou filharmonii 11-12/35 Havlišová M.: Mezinárodní kytarový festival a kurzy Brno 10/12 Kopecký J.: Bernarda Fink „hrála“ podle dirigenta 3/19 — Mario Košik se Státní filharmonií Brno 3/18 — Viviane Hagner roli anděla zvládla 5/23 — Čtyři fagoty versus dechové kvintety (1:0) 5/24 — Když je přídavek lepší než koncert… 5/24 — Vladimír Chmelo zastínil Campestriniho i filharmonii 7/33 — XVI. Expozice Nové hudby, Brno 2003 8/19 — Stanislav Vavřínek s Brněnskými filharmoniky 6/12 Lejsková V.: Koncert klubu moravských skladatelů 1/17 — Čtyři ruce na klávesách 2/12 — Nejstarší brněnská hudební škola 2/13 — Na koncertním pódiu mladí 2/14 — Amadeus podesáté 4/14 — Klub moravských skladatelů jubilující 4/16 — Brněnská konzervatoř Leoši Janáčkovi 5/26 — Jaroslav Dostalík jubilující 5/27 — Muzikál pro ZUŠ 6/20 — Moravský podzim 11-12/33 Petrdlík J.: Z koncertního života JAMU 4/17

Bystřice pod Hostýnem Matzner M.: Bystřice aneb na malém městě velký festival 9/9

Červený Hrádek Jarolímková H.: Křest nového souboru na Červeném Hrádku 11-12/27

České Budějovice Peřinová L.: Česká premiéra Dvojkoncertu pro flétnu, klarinet a orchestr 8/17

69

Český Krumlov

Ruml I.: Premiéra Kvěchova Crescenda 1/16

Barančicová S.: Festival komorní hudby v Českém Krumlově 9/7 Jarolímková H., Hůlek J.: Z Českého Krumlova 2003 10/4

Poděbrady

Hradec Králové

Praha

Hrubecký M.: Hradecké hudební dny 11-12/30

Hradec nad Moravicí Hanousek P.: Malé ohlédnutí za 42. Beethovenkou 8/12

Cheb th.: Festival uprostřed Evropy 10–18

Jeseník Lejsková V.: Jeseníkem opět zněly klavíry 6/21

Jihlava Macková J.: 46. festival sborového umění Jihlava 8/11 Brom R., Šmolík J.: Mahlerova Jihlava 2003 11-12/19

Karlovy Vary Kopecký J.: Mladé pódium 2003 9/5 Pachovský Z.: Dvořákova pěvecká soutěž 1/15 — Dvořákův karlovarský podzim 11-12/28 Říha V.: Hudební a filmové hody v Karlových Varech 9/14

Kasejovice Hůlek J.: Afflatus quintet v Kasejovicích 11-12/28

Kroměříž Vrkoč J.: Kroměřížský festival FORFEST telegraficky 8/9

Krnov Neumann V.: Hudební současnost 2002 1/17

Litomyšl Jarolímková H.: Ze Smetanovy Litomyšle 8/7 Hůlek J.: Váchalův Krvavý román jako „opera“ 8/28 Kopecký J.: 30 let Mladé Smetanovy Litomyšle 11-12/16 Slavíková J.: Ze Smetanovy Litomyšle 8/7

Mariánské Lázně Ruml I.: Zamyšlení nad 44. Chopinovým festivalem 10/10

Olomouc Burešová A.: Nejen Dvořákova Olomouc 8/20 kor.: Eva Urbanová v Olomouci 10/21 Martínek K.: Ohlédnutí za Mezinárodním varhanním festivalem v Olomouci 11-12/35

Opava Sommer A.: Mezinárodní varhanní festival v Opavě 8/12

Ostrava Matzner A., Matzner M., Schiffauer E.: Ostravské dny nové hudby 10/14 Navrátil M.: Pozoruhodný večer romantické hudby 3/19

Pardubice Kopecký J.: Libor Pešek se vrátil do Pardubic a slavil 6/15

Plzeň Bokůvková V.: Jitka Hosprová s Plzeňskou filharmonií 4/12 Děd.: Orchestr Atlantis v Plzni 8/18

70

Meravý V.: Letní tábor instrumentalistů 10/19

Polička Matzner M.: Genius loci v Poličce 7/31 Arner M.: Jubileum Mezinárodní soutěže zrakově postižených 11-12/16 Barančicová S.: Burchuladze nezazářil 2/9 — Ivan Ženatý s Arkadijem Zenzipérem (PJ) 7/20 — Mládí vpřed aneb Nevěř nikomu nad 40 (PJ) 7/20 Brom R.: Z Přehlídky koncertního umění 11-12/26 Černý J.: Koncerty staré hudby (PJ) 7/21 Dykast R.: Závěr Šporclova „Žlutomodrého turné“ 3/13 Douša E.: Ladislav Horák a Bona Fide Kvartet na koncertě „Přítomnosti“ 5/18 Hanzl A.: Matiné k životnímu jubileu Jana Průchy 3/17 Freemanová M.: Letní slavnosti staré hudby 9/13 Hršel M.: Virtuosi di Praga a L’Olimpiade 8/15 Hůlek J.: Dvakrát Epoque quartet – navíc s premiérou 3/15 — Z doteků hudby a poezie 3/16 — Harmonia Mozartiana Pragensis v Atriu 4/9 — 40 let klavírního kvarteta Martinů 4/1 — Humor Airedale tria 4/10 — Jubilující žestě 4/11 — Fontes musicae a Dyškanti 5/18 — Kontrafagot Luboše Faita 5/20 — Jedinečné Goldbergovy variace 5/21 — Miroslav Vilímec sólově i komorně 6/11 — Recitál Jitky Čechové (PJ) 7/13 — Varhanní triptych (PJ) 7/24 — Zahájení s díly Brixiho a Zacha (SVS) 11-12/8 — Philippe de Monte (SVS) 11-12/10 — Góreckého Beatus vir a Martinů Česká rapsódie (SVS) 11-12/11 — Sólové housle Hany Kotkové 11-12/12 — Večer písní 11-12/13 Jarolímková H.: José Cura zdvihl publikum ze sedadel 3/6 — Rožděstvenskij a Postnikova v Praze 4/3 — Sommerova Vokální symfonie s Ondřejem Kukalem 5/6 — Gardinerovo čarování s Českou filharmonií (PJ) 7/5 — Symfonické orchestry ze zahraničí (PJ) 7/8 — Bravo komorní filharmonii Pardubice (PJ) 7/12 — Bohuslav Matoušek a Mozart (PP) 11-12/5 — Bravo Galině Gorčakovové (PP) 11-12/5 — Elizabeth Vidal (PP) 11-12/6 — Orchestr skotské BBC (PP) 11-12/6 — Petrohradský symfonický orchestr (PP) 11-12/7 — José Cura – tenorista par excellence 11-12/20 — Smetanovo trio opět v nové sestavě 11-12/12

— Triumfální vstup ČF do nové sezony 11-12/22 jar.: Davidoff Prix pro Moniku Knoblochovou 1/10 Kašpárek L.: Šlechtic u klavíru – V. E. von Monteton 6/16 Kobrle B.: Cyklus EuroArt Praha opět úspěšný 3/14 — Dva barevné skvosty a uštvaný Beethoven v orchestru FOK 5/8 — ČKO v kostele sv. Šimona a Judy 5/12 — Arditti potvrdili skvělou pověst 5/17 — ČF s Ken-ičiro Kobajašim a Ajano Kobajaši 6/5 — Neeme Järvi Triumphator (PJ) 7/6 — Beethovenova Devátá aneb Libor Pešek – Il Mago Magnifico (PJ) 7/7 — Pražský filharmonický sbor festivalově v Rudolfinu (PJ) 7/22 — Český rozhlas jubilant 7/28 — Ensemble Martinů jubiloval 7/30 — ČKO, Vlachovo kvarteto a Ivan Moravec 8/14 — Concertino Praga v Rudolfinu 8/14 Lejsková V.: Per Quattro Mani 6/18 Matzner M.: Pražské komorní slavnosti poprvé 10/8 Maýrová K.: K osmdesátinám Jana Kasala 8/24 Pálka T. K sedmdesátinám Petra Pokorného 1/11 Petrdlík J.: Pěvecké sdružení moravských učitelů ve sté sezoně 3/13 — Švýcarská hudba na koncertě Pražské komorní filharmonie 4/8 — Nizozemští hudebníci hrají českou avantgardu 4/8 — HAMU v únoru 4/13 — Telemannovo pašijové oratorium poprvé v Čechách 6/9 — Dvě premiéry na koncertě Bergu 6/9 — Festival Musica Ecumenica 8/9 — VUS slavil Dvořákem 8/13 — Pocta Karlu Skleničkovi 8/23 — Jaroslav Doubrava – skladatel v sevření dvou totalit 8/23 — Lidskij, Štonda, Vedernikov.. (PP) 11-12/3 — ČF s Johnem Nelsonem (PP) 11-12/3 — SOČR a mexický dirigent (PP) 11-12/3 — Úspěšný závěr s FOK a Robertem Benzim (PP) 11-12/7 — Mezinárodní varhanní festival v Bazilice sv. Jakuba 11-12/ — Slovanští skladatelé na koncertu FOK 11-12/ — Třikrát 25 let Luboše Sluky 11-12/23 — Rakouské kulturní fórum v září 2003 11-12/27 Pokora M.: Dny soudobé hudby 2002 1/3 — Třídení plus 2002 2/4 — ČF s Petrem Macečkem 2/8 — Kim Kaškašjan a Bartók 3/8 — Absolventi HAMU ve Dvořákově síni 3/10 — Dvakrát Eugen Indjić 4/4 — Brahmsův koncert č. 1 s Leošem Svárovským a Pražskými symfoniky 4/4 — Jaroslava Pěchočová absolvovala Prokofjevem 5/11

Vlachovo kvarteto k poctě prof. Václava Snítila 5/16 — Houslový recitál Bohumila Kotmela 5/19 — PKF zakončila cyklus národů 6/8 — Orchestr Evropské unie s Vladimirem Ashkenazym a Helène Grimaud 6/14 — Jaroslav Tůma a Rejchovy fugy (PJ) 7/13 — Kvartety Bohuslava Martinů (PJ) 7/21 — Koncert „75“ aneb pocta Leoši Janáčkovi a Zd. Lukášovi 8/15 — Recitál Tomáše Víška (SVS) 11-12/8 — Rachmaninovova liturgie (SVS) 11-12/9 — Collegium ppp 11-12/25 Pokorný P.: Zimní cesta do Nebušic 3/15 Ruml I.: Mozartiana jubiluje 11-12/ Říha V.: Stivín slavil šedesátku 1/14 — Ivan Moravec na Strunách podzimu 2/6 — Rozpaky z koncertu Robyho Lakatose 8/28 — Zkrachovaný Mozart aneb „turistické“ Rockquiem neuspělo 1/23 — Americký kvartet zpíval gospely (SVS) 11-12/9 Slavíková J.: Pěvci na Pražském jaru 7/18 — Andrea Bocelli poprvé v Praze 11-12/21 Smetáčková M.: Struny podzimu 2002 na Pražském hradě 1/4 — 5. Mezinárodní festival koncertního melodramu 1/6 — IX. Novákovské dny v Praze 1/19 Smolka J.: Třetí Duha PKF 1/8 — Ashkenazy připomínal hudbou sovětskou totalitu 3/3 — Ivan Moravec s Jiřím Bělohlávkem a PKS 3/9 — Smyčce Komorního orchestru Berg 4/7 — Havelka, Weber a Vaughan Williams s Osmo Vänskä 5/7 — Ars instrumentalis Pragensis ke svému 15. výročí 5/14 — Chopinův Druhý klavírní koncert s Ivanem Klánským 6/6 — Alois Hába čtvrt – i půltónový, klavírní i houslový (PJ) 7/14 — Chopin a Beethoven Ivana Moravce (PJ) 7/15 — Mackerras, Leichner a ČF hráli Janáčka, Martinů a Suka (PJ) 7/16 — Klavírní soutěž Rudolfa Firkušného 9/4 Someš J.: Adventní Carmina 1/9 — Kvetoucí Musica Florea 5/14 — Tereza Berganza aneb setkání s legendou 7/29 Šefl P.: Pocta Bachovi a Zuzaně Růžičkové 3/ 12 — Adéla Drozdová v Sále Martinů 6/16 Šesták Z.: Dvanáct novinek Společnosti dechové hudby 2/22 — Klarinetové hody 11-12/25 Šmolík J.: Dny soudobé hudby 2002 1/3 — Mezinárodní festival studentských orchestrů 1/8 — Komorní osmdesátník Ilji Hurníka 1/12 — Gratulační koncert Viktora Kalabise 3/11 — Pohoda s Šostakovičovým Rajokem 4/18 — Fenix Ensemble ve Foerstrově síni 6/11 Teml J.: Nekonvenční koncerty Nekonvenčního Žižkovského podzimu 1/7 — ČSKH s premiérou Otmara Máchy 2/11

— Padesátiny Emila Hradeckého 4/12 — „Ti nejlepší“ s Jihočeskou komorní filharmonií 5/12 — Josef Mazan v cyklu Mladí interpreti 5/13 — Ensemble Martinů v ČSKH 5/17 — Bambini di Praga (PJ) 7/23 — Chvála Chvály a Kühnova dětského sboru 7/29 — Pětasedmdesátiny Miloše Vacka 8/22 — Dvě jubilea spjatá s HAMU: Milana Šlechty a Jiřího Hlaváče 11-12/26 Tichý V.: Jaroslavu Smolkovi k semdesátinám 5/15 ts: Cembalista a varhaník Viktor Lukas 1/13 vd: Koncert Společnosti dechové hudby 1/14 Veber Petr: Festival Bohuslava Martinů 2/3 — Třídení plus 2/6 — Michael Tilson Thomas a orchestr ze San Franciska uvede na Pražském jaru další novinku od Johna Adamse 5/5 — Magdalenu Koženou doprovodil Karel Košárek 5/19 — ČF s Liborem Peškem, Leilou Josefowicz a Jiřím Bártou 6/3 — Soutěž Pražského jara 7/4 — Virtuosi di Praga s Peterem Schreierem (PJ) 7/11 — Sharon Kam a Ludmila Peterková s PKF (PJ) 7/12 Zapletal P.: Francouzské klavírní trio v Praze 1/12 — Festival Bohuslava Martinů 2/3 — Třídení plus 2002 2/5 — Přelom roku v ČF a FOK 2/7 — Předvánoční koncert SOČR 2/8 — Ashkenazy připomínal hudbou sovětskou totalitu 3/3 — Havelkovo Znamení času v programu SOČR 4/5 — Brněnští komorní sólisté v Praze 4/16 — Petr Altrichter a Jan Simon SOČRem 5/10 — Premiéra Gemrotova Dvojkoncertu s PKF 5/10 — Karel Košárek v Rudolfinu 5/20 — Maxim Šostakovič a dvě otcovy symfonie 6/6 — SOČR znovu s Leošem Svárovským 6/7 — Smyčcová kvarteta na akademické půdě 6/ 10 — Má vlast Christiana Arminga (PJ) 7/5 — FOK s Baudem a McCreeshem (PJ) 7/7 — Populární řada na Pražském jaru 7/26 — Důstojná připomínka Talichova jubilea v Národním divadle 7/28 — Závěr sezony Rozhlasových symfoniků 8/17 — Zahájení s Ruskou filharmonií (PP) 10/7 — Polský orchestr s Paderewským (PP) 1112/3 — Úspěch komorních hráčů (PP) 11-12/4 — Rozhlasoví symfonikové (PP) 11-12/4 — Česká hudba se skotským orchestrem (PP) 11-12/4 — Budapešťský cikánský symfonický orchestr 11-12/37 Žáček I.: Svátek klavírního umění 3/8 — České smyčcové trio a Edith Orloff 3/14

— ČF se Sergem Baudem, Kurtem Masurem, Françoisem Le Rouxem a Jaroslavem Halířem 6/4 — Klavíristé ze zahraničí na PJ 7/17 — ČF s Tomášem Hanusem, Bohuslavem Matouškem a Hanou Minutillo 6/4

Radnice Hůlek J.: Hudba v synagogách 8/17

Slaný Čipera J. Slavnostní zahajovací koncert ve Slaném 6/12

Teplice Přibylová L.: Beethovenovy Teplice 11-12/17

Trutnov Škarda R.: Závěr Trutnovského podzimu 11-12/18

Valtice Smetáčková M.: Jubilejní letní kurzy ČHS 9/8

Zlaté Hory Šmolík J.: Mezinárodní klavírní kurzy A. Kubálka 9/11 DIVADLO

Brno Bártová J.: Internacionální Fidelio v Brně 2/22 — Káťa Kabanová v Brně upoutala 4/26 — Maškarní ples v Brně 5/3 Herman J.: Proč jen koncertně? (Simon Boccanegra) 11-12/44 Kopecký J. Krásnou Helenou začal konec operety 4/27 Lejsková V.: Ivan IV., zvaný Hrozný 1/28 — Minkusova Bajadera 6/30 Šaldová L.: V studni (v bazénu) 5/34

České Budějovice Herman J.: Světová premiéra opery Bohuslava Martinů v Českých Budějovicích (Den dobročinnosti) 9/18

Hukvaldy Herman J.: Janáčkovy Hukvaldy trochu tápou 9/16

Liberec Herman J.: Máme lišky – jak se nám vydařily? 8/30 Šaldová L.: Tradiční inscenace s přídechem výstřednosti (Tosca) 1/27 — Zpátky na zkušebnu (Lazebník sevillský) 5/33

Loket nad Ohří Šaldová L.: Carmen nad loketským hradem 10/28

Olomouc Šaldová L.: Návrat Halky 1/26

Opava Herman J.: Dvořákův Jakobín v Opavě 9/17 Šaldová L.: Carmen v Opavě 6/30 – Prodaná nevěsta po opavsku (Prodaná nevěsta) 11-12/42

Ostrava Herman J.: Židovka v Ostravě 1/27 — Rigoletto v Ostravě 8/30

71

— Poněkud naivně dětská inscenace (Čert a Káča) 6/29 Šaldová L.: Sedlák Kavalír a Modrovous v Ostravě 9/22 — Dva lakomci tak trochu utajení 10/27 — Výsostné postavení Madama Butterfly 11-12/43

Plzeň Herman J.: Hraběnka Marica v Plzni aneb Tak nějak by to možná šlo 6/28 Rybářová-Ročáková L.: Antický Verdi v Plzni 3/26 — Werther v Plzni 8/32 — La traviata v Plzni 10/26

Praha Herman J.: Faust a žirafy 1/20 — Bystrouška v Národním divadle 2/20 — Oráč a Smrt spíš meditovali nežli disputovali 3/25 — Ústecký Xerxes ve Stavovském divadle 4/25 — Muzikálová opera o nepřístojnostech K. H. Máchy 6/26 — Bušení ve Stavovském divadle aneb zajímavá opera, horší inscenace 6/27 — Jak a o čem dnes psát a hrát opery (Smrt Klinghoffera – PJ) 7/37 — Český triptych I. považuji za příznačný 8/31 — Kůň na jeviště patří! (Kráska a zvíře) 10/25 — Poslední páska Ivana Kusnjera 11-12/ Poledňák I.: Afroamerická Libuše aneb všechno je jinak (Treemonisha – PJ) 7/38 Someš J.: Neznámá sestra známého titulu: Leoncavallova Bohéma ve SOP 5/32 — Sen končí smrtí aneb Pucciniho Bohéma v SOP 6/25 — d’Albertova Nížina se vrátila „domů“ 11-12/40 Šaldová L.: Klusákovy aktovky v Divadle Kolowrat 2/21 — Opera 2003 – profesionální soubory 4/23 — Umělecké školy na festivalu Opera 2003 4/24 — Burza mladých zpěváků 2003 6/31 Zapletal P.: Opera podle Poláčkovy povídky Bylo nás pět 7/39

Z DOMOVA, GLOSY, DISKUSE, FEJETONY, ZASLÁNO

Smetáčková M.: Musica Sacra přes hranice – tentokrát slavnostně 8/38

Albrechtová V.: XXXV. Hudební festival Antonína Dvořáka 2003 5/9 Blatný P.: Sebestřednost 2/14 — Paměť 3/20 — Předávání cen 3/20 Hyksová V.: AHUV info 1/20 — AHUV info 4/13 — Mladé pódium 2003 ve znamení země galského kohouta 6/19 Kvapil V.: Dvořákova Olomouc 5/35 Peterková M.: Vzpomínka na paní profesorku Jitku Švábovou 11-12/44 Petrdlík J.: Lichtenštejnský palác – kulturní centrum v srdci Prahy 6/41 re: Zadáno pro YAMAHU 2/15 Scherksová T.: Vážený pane šéfredaktore 1112/61 Smetáčková M.: Pocta Dvořákovi 1/18 Someš J.: Střípník 9/10 Šmolík J.: Na klavír doprovázel …? 4/45 Zapletal P.: Střípník 1/17, 2/9, 3/16, 4/13, 5/21, 6/18, 7/23, 8/22, 10/15, 11–12/30 zp: Karlovarský symfonický orchestr 10/20

Slovinsko

OD FIRMY K FIRMĚ 1/44, 2/45, 3/44, 4/44, 5/46, 6/46, 7/46, 8/47, 9/44, 10/46, 11-12/64

1/30, 2/23, 3/28, 4/28, 5/36, 6/32, 7/40, 8/34, 9/24, 10/30, 11-12/45

Švýcarsko Brabec Z.: Operní sezona v Curychu 3/32 Slavíková J.: Nesnesitelná tíha Koutovy Jenůfy 2/26 Vašatová J.: Festival staré hudby v Innsbrucku 11-12/50 — Settimane musicali v Locarnu a Asconě 11-12/51 — Septembre musical v Montreux a Vevey 11-12/52 Melville-Masson G.: Mirandolina ve Wexfordu 1/33 Veber P.: Dvakrát z Glyndebourne 8/39

USA Bohadlo S.: Daybreak aneb Jitro v USA 5/38

Austrálie


Schiffauer E.: O skladatelském štěstí, taky o spojení a nakonec o velkém pádu 8/26

Itálie Bohadlo S.: Jitro v Itálii 2/33 red.: Rossini, Pesaro a sboroví pěvci z Prahy 10/39 Smetáčková M.: sagra musiacale umbra 11-12/57

Francie Erismann G.: Julietta v Paříži 1/33 — Bohemia Magica 2/28 Říha V.: Paříž tleskala Pražské komorní filharmonii 11-12/57 Slavíková J.: Berlioz do Pantheonu? 4/31 Veber P.: Julietta v Paříži 1/34

72

Brabec Z.: Siegfried v Bavorské státní opeře 2/29 — Z Bavorské státní opery 10/37 Horník P.: Prodaná nevěsta na Labi 6/36 — Německý Dalibor 9/30 th.: Mitte Europa 10/18 Kopecký J.: Grüss Gott z Bavorska 10/35 – Odjinud, a přece o nás 11-12/57 Přibylová L.: Bergův Wozzeck ve Wiesbadenu 9/28 Vašatová J.: Schleswicko-holsteinský festival 1/35 — Minulost, současnost i budoucnost Šlesvicko-Holštýnského festivalu 8/36

ZE ZAHRANIČÍ

Herman J.: Aida v Ústí n. Labem 8/31

Somes J.: Hudební televize v listopadu 1/25 — Hudební televize v prosinci 2/18 — Hudební televize v lednu 3/24 — Hudební televize v únoru 4/22 — Hudební televize v březnu 5/31 — Hudební televize v dubnu 6/24 — Hudební televize v květnu 7/36 — Hudební televize v červnu 8/29 — Hudební televize v červenci 9/15 — Hudební televize v srpnu 10/24 — Hudební televize v září a říjnu 11-12/38 — Zlatá Praha slavila čtyřicátiny 7/25

Spolková republika Německo

Velká Británie ZPRÁVY Z DOMOVA

Ústí nad Labem

TELEVIZE, ROZHLAS

Jarolímková H.: Jak se daří hudbě v Lublani 11-12/54

Rakousko Králík J., Štěpánek V.: Salcburské Festspiele 2003 10/32 Reittererová V.: Britenův Albert Herring ve Vídni 4/30 — Dallapiccolův Vězeň ve Vídni 5/38 — Lachenmannovo Děvčátko se sirkami ve Vídni 9/26 — Čtvrtstoletí se šílenou Lucií 9/27 — Henzeho nová opera v Salcburku 10/34

1/36, 2/30, 3/34, 4/32, 5/40, 6/37, 7/43, 8/40, 9/32, 10/40, 11-12/58 RECENZE KNIH J. Berkovec: Slavný ouřad učitelský (P. Zapletal) 9/39 A. Matzner, J. Pilka: Česká filmová hudba (J. Šmolík) 1/41 K. Padrta: Hudební události v datech (J. Dočekal) 9/39 Pondělníci o sobě (J. Šmolík) 4/41 Rozmluvy bez klavíru. Věra a Vlastimil Lejskovi s Janem Trojanem (J. Bártová) 4/39 J. Smolka: Dějiny hudby (P. Zapletal) 4/39 Z. Zouhar: Sborové dílo Bohuslava Martinů (J. Kapusta) 2/41 E. Vičarová: Rakouská vojenská hudba 19. století a Olomouc (M. K. Černý) 9/40 RECENZE CD 1/47, 2/47, 3/46, 4/46, 5/48, 6/48, 7/48, 8/48, 9/46, 10/48, 11-12/

2003 Měsíčník pro hudební kulturu

Recommend Documents