1.Úvod Vztahy Rusi a Střední Asie do konce 17. století Expanze Ruska do Střední Asie ve druhé polovině 19. století 31

Obsah 1.Úvod

5

2.Střední Asie a carské Rusko do poloviny 19. století

11

2.1 Vztahy Rusi a Střední Asie do konce 17. století

14

2.2 Ruské impérium a Střední Asie od vlády Petra Velikého

19

3.Expanze Ruska do Střední Asie ve druhé polovině 19. století

31

3.1 Kokand, Buchara a Chiva v polovině 19. století

34

3.2 Ruské střety s kokandským chanátem a bucharským emirátem

39

3.3 Ruské taţení proti Chivě

57

3.4 Upevnění ruského vlivu ve Střední Asii v 70. letech 19. století

67

4.Afghánistán mezi Velkou Británií a Ruskem

74

5.Vyvrcholení ruské expanze ve Střední Asii na konci 19. století

99

5.1 Taţení proti Turkmenům

100

5.2 Ruská správa a její vliv na Střední Asii

111

6.Závěr

127

7.Seznam pouţitých pramenů a literatury

134

8.Seznam příloh

137

4

1. Úvod

Záměr zvolit za téma magisterské diplomové práce problematiku „ruské expanze do Střední Asie“ vznikl krátce po mém ukončení bakalářského studia oboru historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V bakalářské diplomové práci jsem se částečně věnoval právě této problematice - „ruská část“ tvořila asi čtvrtinu rozsahu celé práce. Její hlavní část byla věnována Afghánistánu, Velké Británii, respektive Britské Indii a vzájemným střetům britské a ruské politiky ve Střední Asii v 19. století. Při vlastní tvorbě bakalářské práce mne zaujala právě problematika ruské expanze do Střední Asie, a proto jsem se rozhodl zvolit toto téma pro následující magisterskou práci.

Hlavním cílem předkládané práce je popis a objasnění vývoje rusko-středoasijských vztahů a jeho zakončení expanzí Ruska do Střední Asie a jejím ovládnutím Ruskem ve druhé polovině 19. století. Převáţná část práce je zaměřena právě na období druhé poloviny 19. století. Povaţoval jsem však za vhodné nastínit vývoj rusko-středoasijských vztahů od jejich počátku. Tomuto dlouhému období jsem se věnoval ve druhé kapitole. V úvodu kapitoly jsem vysvětlil některé obecné historické a zeměpisné pojmy a vazby, které ke Střední Asii patří. Kapitola je časově vymezena obdobím od středověku aţ do poloviny 19. století. Za předěl ve vývoji vztahů Ruska a Střední Asie můţeme povaţovat vládu Petra Velikého, a proto jsem se obdobím následujícím od vlády tohoto panovníka věnoval zevrubněji. Ve třetí (nejrozsáhlejší) kapitole jsem se zaměřil na vojensko-diplomatické aspekty střetů Ruska se středoasijskými státy. Na počátku této kapitoly jsem se zabýval příčinami ruské expanze. Stručně jsem charakterizoval tři hlavní středoasijské státní útvary (Bucharu,

5

Kokand a Chivu), a v podkapitolách se dále věnoval konfliktům Ruska s těmito státy. Snaţil jsem se rovněţ (nejen v této kapitole) nastínit pozadí toho, jak jednotliví ruští představitelé vzájemně komunikovali a rozhodovali o ruském postupu ve Střední Asii. Ve čtvrté kapitole jsem se zaměřil především na oblast Afghánistánu a částečně i Britské Indie. Poukázal jsem zde na problematiku rusko-britských střetů o Střední Asii, a to především z britského úhlu pohledu. Důvodem je skutečnost, ţe Velká Británie byla (nejen v této oblasti) významným protivníkem Ruska. V poslední páté kapitole jsem se věnoval vyvrcholení ruské expanze ve Střední Asii, které proběhlo v 80. letech 19. století. Přestoţe prioritou celé práce byl politicko-vojenský vývoj, otevřel jsem poslední podkapitolu i dalším okolnostem souvisejícím se vznikem Ruské Střední Asie. Jedná se především o aspekty vytváření ruské státní správy, kolonizace a ekonomiky a o dopady, které měl ruský vliv na Střední Asii. Pro důkladnější a rozmanitější provázanost textu s historicko-politickými daty obsahuje práce přílohovou část. Kromě map a portrétů se jedná o krátké ţivotopisné medailonky čtyř zajímavých osobností, přičemţ kaţdá, z mnou vybraných osobností, se do dějin Ruské Střední Asie mimořádně zapsala.

V práci jsem se rovněţ snaţil poukázat na fakt, ţe ruský postup ve Střední Asii byl často ovlivněn mezinárodní politikou. Nejčastěji se jednalo o vzájemné vztahy Ruska a Velké Británie, které byly určovány jejich střetem zájmů jak v Evropě, tak i ve Střední Asii. Střední Asie se tak stala pro mezinárodní politiku druhé poloviny 19. století důleţitým teritoriem. Z tohoto důvodu se domnívám, ţe si daná problematika zaslouţí detailnější pozornost. Ruskou expanzi do Střední Asie jsem chtěl v této práci co nejméně subjektivně soudit a komentovat. Naopak jsem se snaţil zaznamenat a popsat tuto historickou událost co nejobjektivněji tak, jak se ve skutečnosti odehrávala.

6

Diplomová práce je zpracována se snahou o chronologického řazení sledu událostí. Přesto na sebe jednotlivé kapitoly časově přesně nenavazují. Například v páté kapitole jsem podrobněji objasnil stručně zmíněná fakta z předchozí části. Jednotlivé kapitoly celé práce jsem nevymezil přesně datovaným obdobím, protoţe kaţdý historik můţe povaţovat za významné předěly různé události, resp. jejich fáze. Navíc lze nahlíţet na celou problematiku i z několika úhlů pohledu. Několik historických předělů ruské expanze jsem však podle svého uváţení uvedl v závěru celé práce. Rovněţ jsem se v závěru stručně věnoval otázce, jak bylo od 19. století aţ do dnešní doby nahlíţeno na ovládnutí Střední Asie Ruskem (jak v Rusku, tak i v západních zemích).

Jako podklady ke zpracování daného tématu jsem pouţil jak tištěné prameny, tak i odborné studie z druhé poloviny 20. století. Pro dosaţení objektivity jsem volil autory pramenů a literatury jak britského a amerického, tak i ruského původu. Nutno podotknout, ţe české literatury je k danému tématu poměrně málo. Čerpal jsem však z prací Jana Marka1 a Radomíra Vlčka.2 Mohu zmínit i politologickou studii Slavomíra Horáka,3 která je ale zaměřena převáţně na současnou Střední Asii. V ruském prostředí je poměrně solidní počet pramenů, ale chybí zde produkty komplexního zpracování ruské expanze do Střední Asie. Z toho důvodu pro tuto práci tvoří základní zdroj informací odborná britská a americká literatura. Nelze ovšem konstatovat, ţe by „západní“ literatura byla dokonale nestranná a objektivní. Jednotliví autoři se také ve svém názoru či podání poměrně liší. Jako velmi dobré zdroje informací k otázce ruské expanze do Střední Asie mohu doporučit práce Seymoura

1

Marek, Jan: Dějiny Afghánistánu, Praha 2006. Vlček, Radomír: Ruská expanze do Střední Asie a její vyvrcholení v 19. století. In: Slovanský přehled 87, 3/2001. 3 Horák, Slavomír: Rusko a Střední Asie po rozpadu SSSR, Praha 2008. 2

7

Beckera4 a Richarda Pierce.5 Oba historikové se zaměřili převáţně na politické aspekty ruskostředoasijských vztahů, navíc své práce doplnili informacemi o ruské správě, kolonizaci, ekonomii a jiných aspektech. Obě studie se vzájemně vhodně doplňují. Jejich odlišnost vyplývá z toho, ţe Becker se zaměřil převáţně na vývoj vztahů Ruska a chanátů, zatímco Pierce se zajímal více o území samotného Turkestánu. Další zajímavá a rozsáhlá publikace, jejímţ editorem je Edward Allworth,6 na rozdíl od výše uvedených prací, klade větší důraz na nepolitické faktory vývoje Ruské Střední Asie. Práce Mohammada Anwara Khana7 popisuje střety zájmů Ruska a Velké Británie ve Střední Asii. Autor se také zaměřil i na širší kontext v rámci mezinárodní politiky. Přestoţe se tato studie snaţí o vyváţený přístup, je zde patrný vliv komplexního britského pohledu na problematiku Střední Asie. Práce autorů Fraser-Tytlera8 a Aldera9 jsou v tomto směru podobné, pouze s tím rozdílem, ţe jsou více zaměřeny na Afghánistán, resp. na pohraničí Britské Indie (Alderova studie).

Další informační zdroje, ze kterých jsem čerpal, tvořily tištěné prameny. Ty lze v případě této práce rozdělit do tří skupin. Jedná se o tehdejší politicko-historické spisy o Střední Asii, cestopisy a vypracované zprávy. Některé tehdejší spisy se však staly spíše politickými pamflety, jejichţ autor vybízel státní autority k činnosti a zároveň navrhoval další postupy (za takového pamfletáře můţeme označit například anglického komentátora Demetria Boulgera).10 Zajímavé spisy publikoval Martin Ewans v edici Great Power Rivalry in Central Asia 1842-1880. Jedná se o práce amerického, britského a dvou ruských komentátorů tehdejšího 4

Becker, Seymour: Russia′s Protectorates in Central Asia: Bukhara and Khiva, 1865-1924, Cambridge 1968. Pierce, Richard A.: Russian Central Asia 1867-1917: A Study in Colonial Rule, Los Angeles 1960. 6 Allworth, Edward (ed.): Central Asia: 130 Years of Russian Dominance, A Historical Overview, Durham 1994. 7 Khan, Mohammad Anwar: England, Russia and Central Asia 1857-1878, Peshawar 1963. 8 Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan: A Study of Political Developments in Central and Southern Asia, London 1958. 9 Alder, G. J.: British Indias Northern Frontier 1865-95, A Study in Imperial Policy, London 1963. 10 Boulger, Demetrius Charles: Central Asia Questions, Afghanistan, China and Central Asia, London 1885. 5

8

dění. Zatímco pánové Schuyler,11 Rawlinson12 a Romanovskij13 se ve svých studiích zaměřili především na období druhé poloviny 19. století, historik Terentjev14 popsal ruskostředoasijské vztahy od období středověku aţ po svoji současnost. Naopak cestopisy nelze povaţovat za podrobné analýzy historie. Prostřednictvím svých autorů nám podávají sice subjektivní, přesto zajímavý obraz všedního ţivota ve Střední Asii. Jedním z takových cestovatelů byl i anglický misionář Henry Lansdalle,15 který procestoval většinu této oblasti. K dalším patřil například irský dobrodruh O´Donovan,16 který cestoval k Turkmenům do Mervu a byl také svědkem dobytí Geok Tepe. O dalších cestovatelích a průzkumnících se lze dočíst zejména v práci Charlese Marvina.17 Třetím typem pouţitých pramenů jsou zprávy. Jedná se většinou o oficiální dokumenty, které byly zpracovány na ţádost vysokých státních představitelů. To je i případ K. K. Pahlena,18 který vyšetřoval v Ruském Turkestánu korupci. Jsou to i podrobná hlášení o průběhu vojenských střetů, tak jak je například doloţil M. Romanovskij v přílohách své studie. Na závěr úvodu je třeba zmínit několik jazykových poznámek. Znění osobních a místních jmen se v publikacích značně liší podle autora. U anglických a ruských jmen problém není tak výrazný. Komplikace jsou však s méně frekventovanými jmény a názvoslovím středoasijského původu. V jejichţ případě můţeme v literatuře zaznamenat

11

Schuyler, Eugene: Turkistan, Notes of a Journey in Russian Turkistan, London 1877. In: Ewans, Martin (ed.): Great Power Rivalry in Central Asia 1842-1880, Abingdon 2006. 12 Generálmajor Sir Rawlinson, Henry: England and Russia in the East, London 1875. In: Ewans, Martin (ed.): Great Power Rivalry in Central Asia 1842-1880, Abingdon 2006. 13 Generál Romanovskij, M.: Notes on the Central Asiatic Question, Culcatta 1870. In: Ewans, Martin (ed.): Great Power Rivalry in Central Asia 1842-1880, Abingdon 2006. 14 Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia, Culcatta 1876. In: Ewans, Martin (ed.): Great Power Rivalry in Central Asia 1842-1880, Abingdon 2006, díl I a II. 15 Lansdell, Henry: Russian Central Asia, Including Kuldja, Bokhara, Khiva and Merv, London 1885, díl I a II. 16 O´Donovan, Edmund: The Merv Oasis, Travels and Adventures East of the Caspian During the Years 187980-81, London 1882, díl I a II. 17 Marvin, Charles: Reconnoitring Central Asia, Pioneering Adventures in the Region Lying Between Russia and India, London 1884. 18 Pahlen, Konstantin Konstantinovič: Mission to Turkestan, London 1964.

9

vícero variant jejich znění. Preferoval jsem proto tu variantu, která se vyskytovala v literatuře nejčastěji, resp. tu, kterou jsem měl ověřenu ze seriózního zdroje. Autoři jednotlivých studií i pramenů se liší i v takových termínech jako jsou názvy středoasijských států. Pro předmětné státy pouţívám označení: chanát Kokand, chanát Chiva a emirát Buchara. Pokud o těchto monarchiích píši v obecné rovině, pouţívám k jejich označení pojem středoasijské chanáty (tak jako většina autorů). Například Kokand je ale některými autory nazýván Chokand nebo v ruštině Kokan. Chiva se v některé literatuře píše s dlouhým í. U Buchary panují mezi autory hlavní rozdíly v pojmenování jejího státního zřízení. Někteří autoři pouţívají přímo označení chanát Buchara. Podle mého názoru je však vhodnější Bucharu samostatně nazývat emirát, protoţe vládcem Buchary byl emír (kníţe).19

19

Tento titul přijali bucharští vládcové aţ na konci 18. století. Titul emíra byl formálně níţe neţ titul chána nebo šáha. Ve Střední Asii byl rozšířen i titul sultán (zvláště mezi nomády).

10

2. Střední Asie a carské Rusko do poloviny 19. století

Pojem „Střední Asie“ nelze jednoznačně definovat. V širším pojetí jde o oblast, která zahrnuje rozsáhlá a rozmanitá území, sahající na severu do ruské Sibiře, na jih do Iránu a Afghánistánu. Rozkládající se od Kaspického moře a dolní Volhy na západě směrem na východ a území Číny. Oblasti na východ od Kaspického moře byly pouštní krajinou zmírněnou rozptýlenými oázami, které se nacházely poblíţ řek, které je zásobovaly vodou z vysokých hor na východě a jihovýchodě území. Mezi nejvýznamnější toky této destinace patřily Amudarja a Syrdarja (v řečtině Óxos a Iaxart, arabsky Dţajhún a Sajhún).20 Z historického hlediska pak lze za Střední Asii povaţovat území Západního Turkestánu (dnes území pěti bývalých sovětských středoasijských republik), Východního Turkestánu (dnes západ Číny), Mongolska, Tibetu, ale také části Ruska, Iránu a Afghánistánu.21 Skutečností také je, ţe se ve Střední Asii v minulosti i současnosti angaţují mocnosti leţící daleko od hranic této lokality. V souvislosti s ruskou expanzí do této oblasti se v literatuře setkáváme s pojmem „Ruská Střední Asie“. Tímto označením je míněno území, které carské Rusko ve Střední Asii ovládlo a které se stalo součástí Ruska (později Sovětského svazu). Tato Ruská Střední Asie zůstala ve státním svazku s Ruskem od druhé poloviny 19. století aţ do 90. let 20. století, tedy do okamţiku rozpadu Sovětského svazu. V literatuře tento pojem bývá také občas nahrazován pojmy Ruský Turkestán, Západní Turkestán či jen Turkestán.

20 21

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 5-6. Roux, Jean-Paul: Dějiny Střední Asie, Praha 2007, s. 5.

11

Dnes tvoří bývalou Ruskou Střední Asii pět republik: Kazachstán, Uzbekistán, Kirgizstán, Tádţikistán a Turkmenistán. Osamostatnění středoasijských republik od SSSR dalo vzniknout „ruské otázce“, tedy problematice ruské menšiny v těchto zemích.22 Ruská Střední Asie nebyla příliš uzavřenou oblastí, ani nebyla kryta přírodní bariérou. Výjimkou byla východní horská hranice s Čínou a částečně i jiţní hranice tvořená řekou Amudarja.23 Poddaní ruského cara, kteří jako kolonisté osídlovali mnohé oblasti Ruské Střední Asie, byli pouze jedněmi z mnoha příchozích do tohoto regionu. Svým příchodem tak jen přispěli ke značné etnické pestrosti středoasijské oblasti. Původní obyvatelstvo Střední Asie bylo iránského původu, jeho sloţení však bylo ovlivňováno mnoha invazními vlnami vedenými Řeky, Peršany, Číňany, Araby, turkickými kmeny a jinými. Největší změny ve sloţení obyvatelstva však nakonec způsobila mongolská expanze ve 13. století. Během následujících desetiletí se ve Střední Asii usadili, popřípadě kočovným způsobem ţivota ţili, předci dnešních středoasijských národů. Nejpočetnějším kočovným národem byli Kazaši, ti patřili do turkické skupiny s příměsí mongolské krve. Velmi blízkými příbuznými Kazachů byli Kirgizové a Turkmeni. Naproti tomu největším usedlým etnikem byli Uzbeci. Jejich původ se odvozuje od původního obyvatelstva Střední Asie, které bylo postupně asimilováno Turky, Mongoly a nakonec Uzbeky, kteří se zde usadili na konci 15. století. Usedlí Uzbeci pak bývali často nazýváni Sarty, a povaţováni tak za potomky původních obyvatel. Uzbeci tvořili společenské elity i většinu obyvatelstva středoasijských chanátů. Méně početnou skupinu tvořili iránští Tádţikové, kteří obývali údolí a pohoří oblasti Pamíru. Střední Asii dále obývali Karakalpakové a Ujguři (Tarančiové), čínští muslimové Dungané a další méně početná etnika.24 Většina obyvatelstva Střední Asie byla muslimského vyznání, nejčastěji sunitské formy, mezi Tádţiky pak byli i šiíté. Obecně lze konstatovat, ţe kočovné kmeny byly spíše 22

Vlček, R.: Ruská expanze do Střední Asie, s. 257-258. Boulger, D. Ch.: Central Asia Questions, s. 6. 24 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 8-11. 23

12

náboţensky vlaţné a přísná islámská nařízení na rozdíl od usedlého městského obyvatelstva často nedodrţovaly. Chanáty tvořily se svými městy a úrodnými oázami politická a hospodářská centra Střední Asie. Na sever od těchto chanátů kočovala většina Kazachů a Kirgizů, kteří se přibliţně od poloviny 15. století soustředili do tří hord (Velké, Střední a Malé). Hordy byly pozůstatky mongolské expanze a její říše. Právě tyto hordy se jako první střetly s postupujícími Rusy. Skutečností však bylo, ţe v 18. století byly hordy sice pro carské Rusko nepříjemnými a obtíţně pacifikovatelnými sousedy, nikoli však skutečně nebezpečným soupeřem. Také středoasijské chanáty byly v této době jiţ za svým zenitem a jejich politická správa odpovídala spíše evropskému středověku. Panovník měl sice nominální moc, de fakto však vládli jednotliví správcové svých území (především v Buchaře a Kokandu). Poměrně značnou politickou moc měla vrstva duchovních. Hospodářství bylo zaloţeno na pěstování plodin, kde bylo vyuţíváno i velké mnoţství otroků. Celý ekonomický systém však byl neefektivní, zatíţený vysokými daněmi a korupcí a navíc byly obchodní karavany často vydány na pospas nomádů. Časté války mezi jednotlivými chanáty vyčerpávaly zdroje a vedly pouze k prohloubení úpadku.

13

2. 1 Vztahy Rusi a Střední Asie do konce 17. století

Střední Asie měla značný význam jiţ od starověku, neboť tamní oázy slouţily jako důleţité dopravní uzly na tzv. Hedvábné stezce25 vedoucí z Číny na Blízký východ. Putovaly tudy karavany jak z Předního východu, tak z Indie. Hedvábná stezka tvořila spojnici mezi Čínou, Blízkým východem a Evropou. Oblast bohatla a z oáz postupně vznikala obchodní centra jako např. Kašgar, Afrásijáb (Samarkand), Buchara, Merv a další. Kromě hedvábí se obchodovalo s kořením, vínem, papírem, porcelánem, koberci, drahými kovy, zbraněmi, drahokamy, otroky, koňmi a dalším zboţím. Hedvábná stezka zůstala důleţitým obchodním a politickým prvkem aţ do 15. století. Od té doby Střední Asii dlouhodobě neovládala ţádná silná říše a nastal tak pozvolný úpadek této oblasti.26 Obchod na Blízkém východě ovládla osmanská říše a Evropané objevili do Asie mořské cesty. Obchodní kontakty mezi Střední Asií a starou Rusí lze datovat jiţ od 8. století. Aţ do 10. století se tak dělo prostřednictvím chazarského chanátu, v 60. letech 10. století pak byla říše Chazarů postupně zničena kyjevským kníţetem Svjatoslavem.27 Poté jiţ formální vztahy probíhaly bez zprostředkovatele. Jednalo se o obchod, diplomatické kontakty, ale rovněţ drobné vojenské střety.

Ve 13. století došlo k významnému historickému předělu (nejen v dějinách Střední Asie a Ruska), kterým byla mongolská expanze. Lze říci, ţe pro velkou část Eurasie bylo období před érou vládce Mongolů Čingischánem (vlastním jménem Temüdţin) a období po něm. Temüdţin roku 1206 sjednotil mongolské kmeny, přijal pojmenování Čingischán a

25

Toto pojmenování se začalo pouţívat aţ v druhé polovině 19. století. Ve skutečnosti šlo o více cest. Horák, S.: Rusko a Střední Asie, s. 18. 27 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 11. 26

14

zahájil dobyvačná taţení. Roku 1219, jiţ tři roky po obsazení velké části území Číny, stanuly mongolské armády ve Střední Asii a během několika měsíců vyvrátily říši Chórezm.28 Mimo jiné byla zničena významná města Urgenč, Baktrie, Merv, Hérát i Péšavár. V expanzi Mongolové pokračovali i za vlády Čingischánova syna Ogodeje. Mimo dalšího rozšíření drţav v Asii se jednalo hlavně o výboje v Evropě. V průběhu 30. a 40. let 13. století ovládli Gruzii, zničili království Bulharů na Volze a podrobili ruská kníţectví. Mongolská říše byla rozdělena jiţ po Čingischánově smrti jeho synům a jejich potomkům - celkem na čtyři části. Západní a Východní Turkestán byl rozdělen mezi tři části29 mongolské říše. Ruská kníţectví se stala součástí Batúovy Zlaté hordy (kipčáckého chanátu) a formálně tak tvořila jeden celek spolu s větší částí Střední Asie.30 Zlatá horda se ještě dále dělila na západní Bílou hordu a východní Modrou hordu. Ačkoliv došlo k jisté obnově dobytého území, je moţné říci, ţe mongolská expanze způsobila v celé oblasti velké škody, jak hospodářské, tak kulturní. Došlo k vylidnění celých oblastí. Za jeden z příkladů tohoto stavu můţeme povaţovat území dnešního západního Afghánistánu, kde časté vzpoury tamního obyvatelstva vedly mongolské vládce k přesídlení loajálního obyvatelstva do této oblasti.31 Mongolská říše však následkem vnitřních rozbrojů a odstředivých tendencí začala postupně mocensky upadat a rozpadat se. Ve Střední Asii se roku 1370 prohlásil emírem Tamerlán (vládl 1370-1405), který se povaţoval za pokračovatele Čingischána. Za své vládnoucí sídlo si zvolil Samarkand a zahájil dobyvačné války, které měly negativní dopad na rozsáhlá území.32 Ke konci své vlády, roku 1395 Tamerlán porazil chána Zlaté hordy Tochtamiše. Z této poráţky se jiţ Zlaté hordě nepodařilo vzpamatovat a nedokázala dále čelit jiţ dlouhodobému vzestupu Moskvy. Moskevská velkokníţata vyuţila rozpadu Zlaté hordy na 28

Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 97-98. Toto dědičné panství se nazývalo ulus nebo chanát. 30 Roux, J. P.: Dějiny Střední Asie, s. 237. 31 Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 100. 32 Mezi nejvíce zasaţená území patřila Persie, Mezopotámie, Sýrie, Anatolie, osmanská říše a Indie. 29

15

tři chanáty33 – krymský (1430), kazaňský (1445), astrachaňský (1466) – a rozšiřovala svá území za pohoří Ural dále na Sibiř. Ke vymanění se Rusi od mongolské nadvlády došlo aţ za panování velkokníţete Ivana III. (vládl 1462-1505) v druhé polovině 15. století.34

První čtvrtina 16. století znamenala pro vývoj Střední Asie přelomové období. Počátkem století totiţ došlo k uzbecké invazi. Uzbeci byli sunnitští muslimové obývající území mezi Uralem a dolní Syrdarjou. Uzbecký vůdce Muhammad Šajbání dobyl během několika let většinu Střední Asie aţ k hranicím Persie a Hindúkuše. Zaloţil tak uzbecký stát, který byl po jeho smrti rozdělen na Bucharu a Chórezm (Chivu).35 Rovněţ významným činitelem ovlivňující dění ve Střední Asii se stala Persie, kde roku 1502 šáh Ismaíl (vládl 1502-1525) zaloţil šiítskou dynastii Safíjovců. Důleţitou roli v mocenské situaci dále hrála i říše Mughalů v severozápadní Indii, zaloţená roku 1526 Báburem, který byl ze Střední Asie vytlačen Uzbeky.36 Mughalové bojovali s Uzbeky o Badachšán a s Peršany o Kandahár. O Herát válčily všechny tři strany (boje trvaly po celé 16. a 17. století). I kdyţ afghánské kmeny nepřestávaly bojovat proti všem těmto stranám konfliktu, nepodařilo se jim zabránit rozdělení paštunských území.37 Západ pozdějšího Afghánistánu ovládla Persie, střed a východ říše Mughalů a sever Uzbekové. Rozdělení Afghánistánu mezi tři státy na více neţ dvě století způsobilo hluboké jazykové, etnické a kulturní změny.38

33

Na konci 15. století vznikl ještě sibiřský chanát a Nogajská horda. Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, I. s. 2-4. 35 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 4. 36 Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 127-132. 37 Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 38-39. 38 Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 141-143. 34

16

Důleţitou změnu Střední Asii přinesly i zámořské objevy, a s tím spojené změny obchodních tras.39 Význam Hedvábné stezky se sníţil a oblast se dostala na delší dobu mimo zájem světových mocností s výjimkou Číny, která část Střední Asie obsadila, a později i Ruska.40 Právě ruská kníţectví však tvořila (aţ do konečného se vymanění z područí Zlaté hordy)41 formálně jeden celek s částí Střední Asie. To mimo jiné umoţňovalo bezpečné vzájemné obchodování. Vládcům Zlaté hordy v Saraji totiţ záleţelo na pravidelných příjmech. Úpadek Zlaté hordy v 15. století znamenal i omezení obchodu mezi Rusí a Střední Asií. Středoasijští obchodníci poté prodávali své zboţí v chanátech Kazaň a Astrachaň, odkud zboţí putovalo dále.42

Usednutí Ivana IV. (ruský car 1547-1584) na moskevský trůn znamenalo zintenzivnění ruské expanzivní politiky jak na západ, tak (daleko úspěšnější) na jihovýchod a východ od moskevských území. Z dnešního pohledu můţeme hodnotit vládu Ivana IV. jako první významnější období rusko-středoasijských vztahů. Po několika taţeních Ivan IV. zničil kazaňský (roku 1552) i astrachaňský chanát (roku 1556). Car poté podporoval výpravy kozáků a dobrodruţných obchodníků na Sibiř, kde následně docházelo ke střetům s místními kmeny. Mezi ruským územím a Střední Asií jiţ leţelo pouze území obývané převáţně kazašskými nomády. Po pádu Astrachaně vyslaly jak Buchara, tak Chórezm (v 17. století přejmenován na Chivu), k Ivanovi IV. posly a ţádaly o svobodný obchod s Ruskem. Následně skutečně došlo k navýšení vzájemného obchodu, i kdyţ monopol stále drţeli asijští obchodníci. Pro cizince 39

Největší vliv na pokles obchodu ve Střední Asii měly objevy Portugalců, v letech 1497-1498 obeplul Vasco da Gama východní Afriku a doplul do Kalkaty v Indii. Během několika desítek let Evropané ovládli světový obchod. Tratily na tom všechny země Střední Asie aţ po osmanskou říši. Z evropských center utrpěly nejvíce Janov a Benátky. 40 Horák, S.: Rusko a Střední Asie, s. 18. 41 K tomu došlo v 70. letech 15. století, kdyţ velkokníţe Ivan III. odmítl do Saraje odvádět daň. Trestné taţení chána Achmata skončilo roku 1480 na řece Ugře neúspěchem. 42 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 11.

17

nebylo ve Střední Asii bezpečno. Rusové se neúspěšně snaţili vyjednávat o propuštění pravoslavných zajatců (jednalo se především o rybáře a obchodníky chycené Kazachy a Turkmeny u Kaspického moře). Také se jim nepodařilo získat informace o cestách do Indie.43 Diplomatická jednání mezi Ruskem a středoasijskými státy byla nepravidelná a málo častá. Přesto došlo za vlády Ivana IV. a jeho nástupců k prvním neshodám. Buchara totiţ podporovala sibiřský chanát, který čelil od poloviny 16. století ruskému postupu.44 Mimo sibiřských kmenů se Buchara také snaţila získat jako spojence proti Rusům i kazašské kmeny. V 17. století se ruská expanze v Asii zaměřila převáţně na Sibiř. Na jihu se Rusové snaţili zajistit území mezi řekami Volhou a Uralem, které obývali převáţně Baškirové,45 docházelo také ke střetům s Kazachy. Vztahy Ruska se středoasijskými chanáty nebyly dobré. Kozáci se v 17. století pokusili minimálně třikrát loupit v chivském chanátu. Roku 1603 dokonce vyplenili jeho hlavní město Urgenč, i kdyţ návrat zpět se jim jiţ nepodařil.46

43

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 12. Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 3. 45 Baškirové byli formálně podřízeni kazašským chánům. 46 Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 8. 44

18

2. 2 Ruské impérium a Střední Asie od vlády Petra Velikého

Vláda cara Petra I. (vládl 1689-1725) patří bezpochyby mezi důleţitá období ruských dějin. Vzniklo ruské impérium, coţ ovlivnilo vývoj jak Ruska, tak i jeho sousedních zemí. I o Asii projevil první ruský imperátor zájem, zvláště pak o Indii a Střední Asii. Střední Asie v 18. století upadala nejenom kulturně, hospodářsky, ale i mocensky. Války s Persií, střety mezi Chivou a Bucharou, nájezdy Turkmenů, Kalmyků a dalších nomádů, to vše vedlo k hospodářské i politické nestabilitě oblasti. Zvláště bucharský chanát čelil odstředivým pokusům svých okrajových území. Ty vyústily počátkem 18. století v odtrţení severovýchodní části území Buchary a vzniku samostatného chanátu Kokand.47 Roku 1700 se obrátil chivský chán Išák Agha šáh Níaz (vládl 1694-1701) na carova rádce kníţete Borise A. Golicyna s návrhem. Chán nabízel carovi své vazalství a případnou obrannou alianci (zamýšlenou proti Buchaře), nejvíce se však doţadoval zrušení obchodních omezení na chivské zboţí. Petr Veliký odpověděl do Chivy následovně: „My mocné vladařstvo, naše carské veličenstvo…ti přikazujeme, abys byl našim poddaným.“48 Rusko však v této době bojovalo se Švédy a posléze s Turky. Proto se Petr obrátil k Chivě aţ o několik let později, kdyţ po své poráţce od Turků na řece Prut (1711) ztratil přístup k Černému moři.49 V Chivě celé jednání s Ruskem povaţovali pouze za formální a o podřízenosti Rusku neuvaţovali. Petr však doufal, ţe jistá forma „smuty“50 v Chivě a Buchaře povede k závislosti těchto chanátů na Rusku, coţ bude znamenat pro Rusko ovládnutí nalezišť drahých kovů a přístup k indickému trhu.51 Petr se domníval, ţe Chiva by se mohla stát hlavní ruskou základnou ve Střední Asii. Je také pravděpodobné, ţe jeho rozhodnutí ovlivnily i 47

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 5. Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 43-44. 49 Boulger, D. Ch.: Central Asia Questions, s. 35. 50 Jisté období vnitrostátních potíţí. 51 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 12. 48

19

zavádějící informace ze strany gubernátora Sibiře Gagarina52 a jiných informátorů o výskytu zlata v chivském chanátu. Petr se proto rozhodl vyslat vojenskou expedici s cílem podrobit Chivu. Tato vojenská expedice čítající 3 500 vojáků byla na Petrův příkaz vyslána proti Chivě na jaře roku 1717. Jejím úkolem bylo zaloţit pevnost poblíţ Krasnovodsku u Kaspického moře. Následně měla část jednotky zůstat u chána jako jeho osobní stráţ a zajistit tak část obchodní cesty do Indie. Chivská armáda byla poraţena, avšak velitel ruské armády kníţe Alexandr Bekovič Čerkasskij rozdělil své vojáky do menších skupin, které nechal rozmístit po městech v celém chanátu. Tyto rozptýlené ruské jednotky byly poté velmi rychle přemoţeny chivskou přesilou. Vojáci byli prodáni do otroctví a důstojníci (včetně kníţete) popraveni. Chán pak ukázal svůj nezájem vůči carovi tím, ţe jeho dopis dal na hraní svým dětem.53 První ruské vojenské taţení do Střední Asie, s cílem podrobit si jeden z tamních chanátů a získat základnu pro další postup, tak neuspělo. O něco úspěšnější byla jiná ruská expedice, která o rok dříve (i přes těţké ztráty způsobené Kalmyky) zaloţila v ústí řeky Om pevnost Omsk. Za vlády Petra Velikého byly ještě zaloţeny pevnosti Semipalatinsk a Usť-Kamenogorsk.54 Tyto tři pevnosti se staly hlavními ruskými základnami pro další postup do Střední Asie. Petr Veliký podporoval i námořní objevné výpravy,55 nejvíce mu záleţelo na cestě do Indie, kde by mohl obchodovat s velkými Mughaly. Z námořní cesty do Indie nakonec sešlo, pokus z roku 1717 o ovládnutí části Střední Asie za tímto účelem byl také neúspěšný.56 Sám Petr I. se sice vzdal realizace ovládnutí území mezi Ruskem a Indií, ale rozhodl se alespoň získat z perského obchodu. Obchod přes Persii (zvláště s perským hedvábím) ovládali arménští obchodníci, kteří prodávali své zboţí na západě janovským kupcům. Petr 52

Kníţe Matvej Gagarin byl od roku 1708 gubernátorem Sibiře, roku 1718 byl popraven za korupci. Boulger, D. Ch.: Central Asia Questions, s. 38. 54 Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 9. 55 Nejznámější objevnou výpravu po moři uskutečnil Vitus Bering. 56 Massie, Robert K.: Petr Veliký, Ţivot a svět, Praha 2006, s. 753-754. 53

20

zamýšlel převést obchodní cesty na ruské území. Slouţit k tomu mělo Kaspické moře a řeka Volha. Petr se zajímal i o to, zda nějaká řeka neteče z Indie do Kaspického moře. Mohl by tak zahájit obchod i s Indií a vytlačit z tamního trhu ostatní evropské obchodníky. Car vyslal k vyjednávání do Persie svého agenta Artemije Volynského, který měl pomocí vyjednávání a úplatků zajistit u šáha a jeho poradců převedení obchodu z Arménie na Rusko, resp. zjistit další strategické informace o stavu Persie a Indie.57 Volynskij vyjednal pro ruské obchodníky volný obchod v Persii a moţnost nákupu surového hedvábí. Cara informoval o neutěšené situaci v Persii jako důsledku velkých ztrát perské armády, utrţených od afghánských rebelů na východě. Proto Volynskij navrhoval spíše vyuţití síly neţ diplomacie. Car souhlasil a taţení, kterého se osobně účastnil, bylo zahájeno v létě roku 1722 v Astrachani. Z války proti perskému šáhovi se stala válka na jeho ochranu před afghánskými nájezdníky. Rusové rychle obsadili Derbent i Baku. K větším bojům došlo jen s kavkazskými Čerkesy. Území Persie pak bylo diplomaticky rozděleno mezi Turecko a Rusko, ale během deseti let došlo ke konsolidaci Persie a obnovy její moci. Carevna Anna dohodou z Reštu perská území obsazená v letech 1722-23 vrátila.58 Po smrti cara-imperátora Petra Velikého byla v Petrohradě politika přímého postupu do Střední Asie na delší dobu opuštěna. Je však zřejmé, ţe vláda Petra Velikého znamenala posun v rusko-středoasijské politice. Přesto, ţe Petr zaznamenal ve své asijské politice více neúspěchů neţ úspěchů, poloţil základy pro budoucí ruský postup v Asii. První Petrovi nástupci se soustředili ve svých vztazích k chanátům na zlepšení obchodu, osvobozování pravoslavných otroků a vyuţití cest do Indie. Ve skutečnosti se však podařilo pouze mírně vylepšit obchod.59

57

Massie, R. K.: Petr Veliký, s. 755. Boulger, D. Ch.: Central Asia Questions, s. 38-42. 59 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 12. 58

21

Mimo Rusko měla o Střední Asii zájem další tradiční mocnost v této oblasti - Čína. Ta v historii ovládala různé části Střední Asie několikrát, vţdy ale byla nucena se stáhnout. Od počátku 18. století opět postupovala na západ od svých hranic do Střední Asie. Tibet se stal čínským protektorátem a roku 1757 se čínské armády definitivně zmocnily Východního Turkestánu a ten byl přejmenován na Sin-ťiang (Nová provincie).60 Číňané následně řešili stejný problém jako o něco později Rusové, aby zajistili svou hranici se Střední Asií museli pacifikovat a ovládnout další území, která obývali často nepřátelští nomádi. Proto čínské armády pokračovaly v dalším postupu. Obsadily město Taškent a část chanátu Kokand, jehoţ chán uznal své vazalství vůči čínskému císaři a zavázal se platit roční tribut. Číňané se poté rychle stáhli zpět do Východního Turkestánu. Kokand platil tribut aţ do počátku 19. století, kdy začala moc Číny upadat a Kokand naopak zahájil podporu protičínským rebelům. První velké povstání ve Východním Turkestánu vypuklo roku 1826 a v následujících desetiletích se povstání opakovala, avšak byla vţdy Číňany potlačena (aţ do 60. let 19. století).61 Pokud pomineme období mongolské říše, pak se rusko-čínské vztahy začaly rozvíjet aţ v 17. století. Souviselo to s ruským ovládnutím Sibiře aţ k Tichému oceánu (1647). Čínu znepokojovala výstavba ruských pevností, a proto často docházelo k pohraničním střetům. Číňané zpočátku vyjednávání odmítali. Rusko-čínská dohoda (výhodnější pro Čínu) byla uzavřena aţ roku 1689 v Něrčinsku. Vzájemná hranice byla ustanovena na řece Amur a Mongolsko se tak stalo nárazníkovým státem.62 Pohraniční střety přesto pokračovaly a početnější čínské jednotky většinou získávaly nad Rusy navrch. Obě Petrova poselstva v Číně neuspěla. Aţ smlouva z Kjachty roku 1728, vyjednaná kníţetem Vladislavičem, umoţňovala vzájemný obchod a stálé ruské zastoupení v Pekingu. I přes tento pokrok vzájemný obchod slábl aţ do doby vlády Kateřiny II. (vládla 1762-1796). Diplomatické vztahy se dále zhoršily, protoţe Rusko přijímalo uprchlé povstalce z Východního Turkestánu (jednalo se převáţně o 60

Roux, J. P.: Dějiny Střední Asie, s. 314. Boulger, D. Ch.: Central Asia Questions, s. 213-218. 62 Massie, R. K.: Petr Veliký, s. 89. 61

22

Ujgury a Kalmyky). Rusko-čínské obchodní a politické záleţitosti se začaly výrazněji měnit aţ od 19. století, coţ souviselo s mocenským úpadkem Číny.63

Dlouhodobým cílem carského Ruska se stalo zabezpečení jeho jihovýchodních hranic se Střední Asií. Coţ znamenalo ovládnout kazašské hordy, případně alespoň Kazachy vytlačit za „ubránitelné“ hranice. Jiţ ke konci vlády Petra Velikého se začaly části hord podřizovat Rusům úměrně tomu, jak sílil vojenský nátlak.64 Rusové vyuţívali ve vztahu k hordám i úplatky a diplomacii. Příleţitostí pro vyuţití diplomatické cesty se stala čínská expanze, která postihla převáţně území Střední a Malé hordy (Kišši Jüz). Kdyţ v roce 1723 čelil chán Malé hordy čínskému útoku, rozhodl se obrátit s ţádostí o pomoc právě na Rusko.65 V říjnu roku 1731 se chán obrátil na carevnu Annu Ivanovnu (vládla 1730-1740) a nabídl jí své vazalství. Zavázal se stráţit vzájemné hranice, ochraňovat karavany a platit tribut v podobě kůţí. Rusové se protihodnotou zavázali chránit své vazaly, respektovat jejich územní hranice a k výstavbě pevností. Ruské jednotky poté čínské vojáky porazily. Hordy v této době válčily nejen s Číňany, ale i s Kalmyky a jinými kmeny. Mezi lety 1731 a 1734 se carevně poddalo mnoho sultánů Střední hordy a v roce 1740 se pod čínským tlakem poddal Rusům i samotný chán Střední hordy. Také část Karakalpaků nabídla carevně své vazalství. Naopak z Velké hordy (Ulu Jüz) se Rusům poddala do roku 1742 jen její malá část.66 Malá a Střední horda se tak staly de fakto ruskými protektoráty. Jejich autonomní status byl zrušen v roce 1822, respektive v případě Střední hordy roku 1824 a obě byly zařazeny do guberniální správy. Velká horda byla Rusy ovládnuta aţ ve 40. letech 19. století.67

63

Boulger, D. Ch.: Central Asia Questions, s. 240-246. Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 47. 65 Vlček, R.: Ruská expanze do Střední Asie, s. 259. 66 Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 48. 67 Vlček, R.: Ruská expanze do Střední Asie, s. 259-260. 64

23

Kromě vojenského nátlaku a pouţití diplomacie praktikovali Rusové výstavbu pevnostních linií k zabránění nájezdům na své území. Byly zaloţeny pevnosti Orenburg (1735) a Petropavlovsk (1752) a výstavba pokračovala po celé 18. století. Ruskou hranici pak tvořily tři pevnostní linie od Kaspického moře aţ po hranice Číny. Pevnostní linie se sestávaly z 46 větších pevností a 96 pevnůstek. Ruské diplomacii se ale nepodařilo zaznamenat významnějšího úspěchu vůči středoasijským chanátům. Například kdyţ byl chanát Chiva obsazen perským šáhem Nádirem (vládl 1736-1745), ruská diplomacie vyvíjela marnou snahu přimět Nádira, aby území opustil. Samotní Chivánci odmítli jak perského, tak ruského kandidáta na trůn.68 Hlavním ruským cílem v oblasti jihovýchodní hranice tak stále přetrvávalo ovládnutí, případně

vytlačení

nomádských

kmenů,

které

tvořily

přirozenou

obrannou

linii

středoasijských chanátů a zároveň narušovaly obchodní cesty. Splnit tento cíl se podařilo do poloviny 19. století.69 Do té doby totiţ carové i carevny soustředili svoji pozornost především na evropskou politiku a Střední Asii nepřikládali takový význam. Problematika kmenů (převáţně kazašských) na jihovýchodě hranic se znovu projevila za vlády Kateřiny II. při Pugačovově povstání (1772-1774). K této rebelii se přidalo mnoho Baškirů i Kazachů. Po jeho potlačení vláda vydávala větší mnoţství financí na subsidie kmenovým náčelníkům, a ti na oplátku souhlasili, ţe jejich chánové budou voleni v Orenburgu. Kateřina II. také podporovala islamizaci Kazachů, ale prostřednictvím vlivu muslimů z Ruska, se záměrem, aby Kazaši byli pod co nejmenším vlivem chanátů. Roku 1801 přijal Pavel I. (vládl 1796-1801) ţádost Vnitřní hordy (Bokey Jüz) o souhlas s migrací tohoto kmenového uskupení na nové území. Vnitřní horda se totiţ oddělila od Malé Hordy, a její členové se chtěli přesunout na sever mezi řeky Volhu a Ural. Car

68 69

Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 49. Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 10.

24

s tímto poţadavkem vyslovil souhlas v domnění, ţe tím získá nad touto oblastí pevnější kontrolu a oslabí tak Malou hordu. Vliv na středoasijskou politiku Ruska mělo také sblíţení Pavla I. s vládcem Francie Napoleonem. Toto krátké spojenectví mělo za následek přípravu společné výpravy do Indie. Obě strany měly shromáţdit celkem 35 000 vojáků a přes Střední Asii a Persii je poslat do Indie, aby porazili Brity. Pro logistické problémy se Napoleon tohoto riskantního taţení odmítl účastnit. Pavel I. chtěl pokračovat sám, a proto atamanovi donských kozáků napsal na počátku roku 1801: „Vaši odměnou za toto taţení bude veškeré bohatství Indie.“70 Taţení však zastavila Pavlova smrt stejného roku a jeho nástupce Alexandr I. se nakonec spojil s Brity proti Napoleonovi. Britové však začali ve vztahu k Indii brát na vědomí moţnost expanze jiné evropské mocnosti do tohoto prostoru.

Ve Střední Asii se ruská armáda a kozáci soustředili nejen na ochranu hranic, ale zároveň prováděli menší, cílené trestné výpravy na kmenová sídliště nomádů. Aţ do 30. let 19. století byly tyto výpravy méně početné, skládaly se přibliţně z 200 aţ 500 vojáků.71 Ruští představitelé začali v 19. století více zasahovat do vnitřních záleţitostí nomádských území. Například aby oslabili, či svrhli protirusky orientovaného chána, podpořili jeho oponenta. Postupně tak bylo do roku 1833 rozděleno území stepí do tří oblastí a kaţdá z nich dále do tří jednotek - v čele kaţdé jednotky stál sultán. Kaţdý z těchto devíti sultánů dostal k dispozici dvě stovky kozáků. Zabránit přepadávání karavan se i přes tato opatření příliš nedařilo. Především proto, ţe nájezdníci nacházeli často úkryt na území Chivy.72

První car po Petru Velikém, který praktikoval přímočařejší politiku vůči středoasijskému chanátu byl Mikuláš I. (vládl 1825-1855). Jeho vládu lze v tomto směru 70

Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, II. s. 13-21. Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 11. 72 Lansdell, H.: Russian Central Asia, I. s. 407-408. 71

25

označit za jisté „přechodné období“ rusko-středoasijských vztahů. Během tohoto období jiţ ruské území dosáhlo hranic středoasijských chanátů, coţ znamenalo další vyostření jiţ tak napjatých vztahů. Jejich řešení měly na starosti dva úřady zaloţené v letech 1819 a 1820 tedy ještě za vlády Mikulášova staršího bratra Alexandra I. (vládl 1801-1825). Prvním z nich bylo asijské oddělení ministerstva zahraničí a druhým asijský komitét. Zpočátku jejich představitelé řešili převáţně otázku podrobení území hord. Jakmile byl tento problém (přibliţně do poloviny století) vyřešen, zanikl důvod působení komitétu. Tím naopak posílilo svůj vliv asijské oddělení a řešilo většinu záleţitostí Střední Asie.73

Na poli mezinárodní politiky rostla po napoleonských válkách rivalita Petrohradu a Londýna, ta postupně přerostla aţ v nepřátelství. Carskému Rusku šlo o udrţení svých území na západě a zároveň (jako nástupci byzantské říše) získat území osmanského sultána. Velká Británie se naopak snaţila osmanskou říši udrţet jako bariéru proti ruskému postupu, který vyhodnotila jako nebezpečí pro své zájmy ve Středomoří a na Blízkém východě. Britskoruské střety v těchto oblastech však byly utlumeny dohodami uzavřenými na Vídeňském kongresu. „Vídeňský systém,“74 který vzniknul roku 1815, zabránil vzájemným konfliktům evropských mocností po dobu téměř čtyřiceti let. Velká Británie a Rusko se tak ve svém imperiálním soupeřením zaměřily mimo Evropu. Britové rozšiřovali svůj vliv a území nejvíce v Asii a Africe. Rusko postupovalo na Kavkaze a rozšiřovalo svá území směrem k středoasijským chanátům. Britové se začali více zajímat o středoasijské trhy, na coţ Rusko

73

Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 50-56. Jednalo se o systém dohod a institucí, který vzešel z válek s Francií a aţ do krymské války zajistil mezi evropskými mocnostmi mír a stabilitu. Při řešení některých problémů docházelo mezi Brity a Rusy i ke spolupráci. 74

26

hledělo s nelibostí.75 Rusko-britské střety ve Střední Asii pak probíhaly od třicátých let, aby vrcholily na konci 19. století.

Carská armáda navyšovala počet i velikost výprav na kazašská území od 30. let 19. století. To způsobilo konflikt mezi Ruskem a Chivou, protoţe se oba státy povaţovaly za formální vládce Kazachů. Mimo to Chiva znevýhodňovala ruské obchodníky a zadrţovala značné mnoţství pravoslavných zajatců (nejvíce jich bylo z řad kolonistů a vojáků pohraniční gubernie Orenburg).76 Kdyţ se pak část Kazachů Velké hordy (vedená Kenissarem Kasimovem) spojila v boji proti Rusům s chánem Chivy,77 bylo v Petrohradu rozhodnuto o nutnosti zákroku proti Chivě. Jedním z cílů taţení bylo také osvobození ruských zajatců.78 Rozhodnutí padlo na jednání zvláštního výboru svolaném carem Mikulášem. Odpovědnost za naplánování a uskutečnění trestné výpravy převzalo správní středisko Orenburg a velením nad ní byl pověřen generál Vasil A. Perovskij. Ruské taţení na Chivu probíhalo v době britsko-afghánské války (1838-1842) a stalo se tak prvním vzájemným měřením sil Ruska a Velké Británie v oblasti Střední Asie. Generál Perovskij se chtěl se svojí armádou (čítající několik tisíc vojáků a členů doprovodu)79 vyhnout letním horkům, a proto taţení naplánoval na zimu 1839/40. Výprava se na rozdíl od taţení z roku 1717 nedostala ani k samotnému hlavnímu městu chanátu. Nomádi opakovaně útočili na zásobování výpravy, spálili ruské dopravní lodě, a donutili tak celé taţení v únoru 1840 k návratu. Výprava suţovaná sněhovými bouřemi ztratila více jak dvě třetiny vojáků. Mise tak skončila velkým neúspěchem, ke kterému se přidala i ztráta důvěry ministerstva zahraničí ve schopnosti armády. I přes toto dílčí vítězství měl chán Chivy obavy

75

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 18. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 13. 77 Od 30. let podporoval odbojné Kazachy i chanát Kokand, zároveň napadl ty Kazachy, kteří byli loajální Rusům. 78 Vlček, R.: Ruská expanze do Střední Asie, s. 260. 79 Mohlo se jednat aţ o 6 000 vojáků a 2 000 „průvodců“. 76

27

z dalšího ruského postupu a z toho důvodu propustil ruské zajatce80 a svolil k diplomatickým jednáním.81 Roku 1841 došlo k prvnímu jednání, při kterém ruský vyslanec Nikiforov varoval chána Kuliho před britskou rozpínavostí a nabízel mu alianci s Ruskem. Ve stejném roce chána varoval i britský plukovník Artur Conolly, tentokrát před ruským nebezpečím.82 I přesto byla uzavřena vzájemná rusko-chivská smlouva na konci roku 1842 (za ruskou stranu plukovníkem G. I. Danilevským). Očekávané zlepšení podmínek pro ruské obchodníky však nepřinesla, protoţe chivská strana dohodu nikdy nezačala naplňovat.83 Rusové ve 40. letech pokračovali v trestných výpravách na území rebelujících Kazachů a Kirgizů. Protoţe ale tito rebelové i lupiči často prchali na území chanátů, velitelé trestných výprav napadali jiné členy místních kmenů, čímţ rozpoutali spirálu krevní msty.84 Mimo těchto výprav Rusové vystavěli na východ od Kaspického moře několik pevností, stejně tak u Aralského moře. Kazašský vůdce Kenissar Kasimov byl poraţen a roku 1847 zabit. Elity Velké hordy pak přijaly ruskou nadvládu. Území obývaná nomády se však podařilo úplně pacifikovat aţ v 60. letech za pomoci kozáků a kolonistů. A to v době, kdy jiţ tato území byla oddělena od středoasijských chanátů ruskými pevnostními liniemi.85 Kdyţ se ruské hranice posunuly k území chanátů, začaly se stále více projevovat vzájemné rozpory, které byly vyřešeny aţ ke konci 19. století ruským ovládnutím Střední Asie. Ve 40. a 50. letech šlo Rusům hlavně o bezpečnost svého území. Z ruského pohledu byla proto největším problémem dlouhodobá chivská a kokandská podpora kazašským a kirgizským nájezdníkům.86 Obchodní zájmy nebyly pro ruské představitele v této době příliš

80

Za zprostředkování britského poručíka Shakespeara bylo propuštěno 416 ruských zajatců a přes 600 Chivánců. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 13. 82 Marvin, Ch.: Reconnoitring Central Asia, s. 13. 83 Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 36-45. 84 Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, I. s. 23. 85 Vlček, R.: Ruská expanze do Střední Asie, s. 260. 86 Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, I. s. 26. 81

28

důleţité. Navrhovali sice niţší celkové zdanění ruských obchodníků v chanátech (nejdříve 5%, později 2,5%), ale tyto návrhy nebyly chanáty akceptovány.87 Další ruský postup vůči Kokandu byl ovlivněn výše zmíněnými neshodami ohledně podpory kirgizských a kazašských kočovníků. Ruské střety s nimi se stupňovaly v 50. letech. Kokand tyto „povstalce“ podporoval, naopak ty loajální carovi napadal. Jako hlavní základna pro tyto akce slouţila kokandská pevnost Ak Mešíd (Bílá mešita).88 Byla to nejdůleţitější pevnost na řece Syrdarja. Vrchní gubernátor Orenburgu generál Perovskij se proto rozhodl pevnost zničit. První ruský pokus z července 1852 měl spíše charakter „průzkumu bojem“, kdyţ se menší jednotka o přibliţně 500 členech89 po několika střetech stáhla.90 Do čela další výpravy91 se jako velitel postavil vrchní gubernátor Perovskij osobně.92 Po měsíčním obléhání pevnost 28. 7. 1853 dobyl. Rusové však měli značné ztráty - přes 150 padlých a raněných vojáků, z tří set obránců padla většina. Obsazenou pevnost následně chránily z řeky i dva ruské obrněné parníky, které pomohly odrazit kokandský pokus o znovudobytí pevnosti.93 Ovládnutí Ak Mešídu sice ruskou pozici mírně vylepšilo, nomádi však stále mohli překračovat hranice. Tento problém se podařilo z větší části vyřešit aţ roku 1864. Do té doby začínala ruská hranice na západě u ústí řeky Syrdarji a pokračovala k pevnosti Ak Mešíd (přejmenována na Perovsk). Z východní strany začínala hranice na Sibiři, pokračovala kolem řeky Irtyš aţ k řece Ili. Mezi řekou Ili a pevností Perovsk se nacházela „mezera“ široká téměř 1000 kilometrů, mezi Aralským mořem a Uralem bylo jen velmi málo ruských pevností. Kdokoliv tak mohl proniknout do Ruska, nebo naopak zpět do Střední Asie. Vrchní gubernátor Západní Sibiře generál G. Ch. Hasford proto poţadoval uzavření tohoto prostoru pomocí nové pevnostní line. Vrchní gubernátor Orenburgu A. A. Katenin (nástupce 87

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 13-14. Protiruské akce vedl i Jakúb Beg, pozdější vládce Kašgaru. 89 Jednotku vedl plukovník Blamberg, ruské ztráty údajně činily aţ 72 padlých. 90 Lansdell, H.: Russian Central Asia, I. s. 616. 91 Výprava byla tvořena téměř 2 200 vojáky. 92 Velel armádě o 3 000 vojácích a měl k dispozici 17 děl. 93 Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 14-17. 88

29

Perovského) zašel ještě dále a navrhoval obsazení Turkestánu a Taškentu. Petrohrad se však jiţ soustředil na přípravu války s Turky. Navíc po následné poráţce Ruska v krymské válce (1853-56) bylo potřeba zajistit vnitřní konsolidaci, a proto bylo odsouhlaseno jen prodlouţení sibiřské hranice na západ, přes řeku Ili a zaloţení města Vernoje (1854).94

Lze konstatovat, ţe rusko-středoasijské vztahy (převáţně obchodní) existovaly jiţ od raného středověku. Vzájemné kontakty byly nejintenzivnější za mongolské nadvlády, kdy větší část Rusi i Střední Asie byly součástí jednoho celku - Zlaté hordy. Vlivem jejího úpadku pak došlo ke sníţení obchodu Ruska a Střední Asie. Následné oţivení vzájemných vztahů znamenalo dobytí Kazaně a Astrachaně Ivanem IV. v polovině 16. století. Od té doby se ruská hranice rozšiřovala směrem na východ i na jihovýchod. Na počátku 18. století se pokusil Petr Veliký o proniknutí do Indie prostřednictvím obsazení chanátu Chivy, ale neuspěl. Hlavní motivací ruské středoasijské politiky se poté stalo ovládnutí a stabilizace území mezi Ruskem a středoasijskými chanáty, obývanými kmenovými svazy tvořící tzv. hordy. Toto se podařilo aţ v polovině 19. století. Ve vztazích k chanátům se ruská politika snaţila o získání stabilní hranice a solidních (na asijské poměry) sousedských vztahů. Ruský vliv v chanátech by sílil pomocí obchodu a Střední Asie by se následně stala ruskou „sférou vlivu“. Rusko se o to neúspěšně pokoušelo aţ do krymské války, tedy do poloviny 19. století.

94

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 15.

30

3. Expanze Ruska do Střední Asie ve druhé polovině 19. století

Ruská expanze do Střední Asie se ve svých nejobecnějších základech nelišila od expanzí jiných evropských mocností. Od 15. století aţ do 20. století Evropané prováděli expanzivní politiku. Postupně budovali svá impéria, aby měla svůj vzestup, vrchol, resp. úpadek. Příčin budování impérií bylo několik: ideje, mocenské ambice jednotlivců, řešení společenských problémů, obchodní zisky či zvýšení mocenského postavení státu na mezinárodním poli. Hlavním rivalem carského Ruska v 19. století bylo britské impérium. Od svého počátku bylo budováno převáţně z ekonomických důvodů. Samozřejmě, ţe zde působily i další vlivy, ale tím hlavním byl jednoznačně obchod.95 Kdyţ Velká Británie zvítězila v sedmileté válce (1756-1763), byla evropskou koloniální velmocí, která jako jediná disponovala větším vlivem v Indii. Na indické území se Britové intenzivněji zaměřili po ztrátě svých koloniích v Americe,96 zároveň ale expandovali v Africe a východní Asii. V 19. století Velká Británie dominovala v Indii natolik, ţe se tyto lidnaté indické drţavy staly základem velmocenského postavení britského impéria.

Oproti tomu příčiny ruského postupu do Střední Asie byly, ve srovnání s ostatními evropskými státy, ovlivněny několika specifickými činiteli. Prvním specifikem byla zeměpisná poloha ruské monarchie, ta se na rozdíl od ostatních evropských států rozkládala jak v Evropě, tak i v Asii. Rusko nemělo jednoznačně stanovené přírodní hranice, coţ způsobovalo největší potíţe právě na jihovýchodě, na územích obývaných převáţně nomády. 95

Ferguson, Niall: Britské impérium, Cesta k modernímu světu, Praha 2007, s. 26. Po roce 1763 jiţ nebyla Severní Amerika ohroţena Francií, postupně pak rostly spory mezi britskou korunou a americkými kolonisty. Tyto spory nakonec vyústily ve válku za nezávislost, která trvala od roku 1775 aţ do uzavření míru v Paříţi roku 1783. 96

31

Prioritou ruské středoasijské politiky se tak stala snaha o stabilizaci a zajištění této „neklidné hranice“. Ruskou ideu pro expanzi do Střední Asie můţeme spatřovat v závazku pravoslavného cara zabezpečit ruské hranice, společně s přesvědčením o správnosti provádění výbojné politiky jako nástroje pro další zajištění těchto hranic. Idea šíření evropskokřesťanské civilizace prostřednictvím Ruska do Asie se začala zohledňovat v evropské společnosti aţ od poloviny 19. století. Přestoţe obchod mezi Rusí a Střední Asií existoval od raného středověku, nelze jej povaţovat za zásadní a prvotní příčinu ruské expanze do Střední Asie. V příčinách ruského postupu vůči Střední Asii nastaly změny v polovině 19. století. Tato skutečnost byla důsledkem krymské války (1853-56) a můţeme ji zároveň povaţovat za jistý předěl v rusko-středoasijských vztazích.97 Během krymské války nahradil na ruském trůně Alexandr II. (vládl 1855-1881) svého otce Mikuláše I. Poráţka Ruska v této válce přiměla nového cara k přijetí mnoha vnitřních reforem.98 Za Alexandra II. a jeho ministra zahraničí kníţete Alexandra Michailoviče Gorčakova (1798-1883) došlo i k úpravě zahraniční politiky. Rusko jiţ nehodlalo intervenovat do vnitřních záleţitostí západoevropských a středoevropských států (tak jako roku 1849 v Rakousku při potlačování revoluce v Uhrách).99 To ovšem neznamenalo, ţe by Rusko nemělo zájem na diplomatických vztazích s těmito státy. Naopak, Alexandr II. je povaţoval za velmi důleţité. Z hlediska významu byly pro ruskou zahraniční politiku nejdůleţitější vztahy s Evropou střední a západní. Poté následovaly z hlediska důleţitosti vztahy k jiţní Evropě (včetně Turecka) a s jistým odstupem ke Střední

97

Osmanská říše (podporována Francií a Velkou Británií) se odmítla podřídit ruským poţadavkům na nárok správy křesťanských svatých míst v Palestině. Turecko také odmítalo změnit svůj postoj vůči balkánským křesťanům. Vše vyústilo v rusko-tureckou válku, ve které Turci prohrávali. Kdyţ Rusko neustoupilo tlaku Francie a Velké Británie, vyhlásily mu Francie a Velká Británie roku 1854 válku. Ta se převáţně odehrávala na poloostrově Krym. Válka se stala nákladnou pro všechny strany konfliktu, který byl ukončen aţ mírem v Paříţi 30. března 1856. 98 Mezi nejvýznamnější patřilo zrušení nevolnictví, soudní a správní reforma, reforma školství a vojenská reforma. 99 Radzinskij, Edvard: Alexandr II., Poslední velký car, Praha 2007, s. 145.

32

Asii. Politika vůči Dálnému východu a Severní Americe byla v tomto období méně důleţitá.100 Krymskou válku můţeme povaţovat i za neúspěšný pokus Ruska o vyřešení tzv. východní otázky. Jednoduše řečeno, jak rozdělit území upadající osmanské říše. Kromě Ruska mělo na tomto území zájem Rakousko (zajímalo se převáţně o Balkán). Naproti tomu Velká Británie osmanskou říši podporovala jako překáţku vůči ruskému pronikání ke Středomoří. V období po krymské válce se Rusko více zaměřilo i na Střední Asii. Ruská expanze v této oblasti měla pomoci k úspěšnému vyřešení východní otázky a stát se zároveň nástrojem tlaku na Velkou Británii spočívajícím v zabránění jejího pronikání z Indie do Střední Asie. Celá oblast se stala zajímavější i z hlediska obchodu a průmyslu. Přitom však pro Rusko zůstávalo zabezpečení hranic stálým argumentem, ke kterému se nově připojil motiv civilizačního poslání v Asii.

Na hranice středoasijských chanátů Rusko dovedla neustále se opakující snaha o podrobení nomádských kmenů. Po podrobení jednoho kmene následoval konflikt s kmenem dalším. Středoasijské chanáty nebyly schopny (a zpočátku ani ochotny) stabilizovat a udrţovat své hranice s Ruskem. Vládcové Kokandu a Buchary totiţ vládli spíše konfederacím městských států (Chiva se v tomto do jisté míry odlišovala), a proto moc centrálních vlád byla slabá.

100

Gusarov, V. I.: General M.D. Skobelev, Legendarnaja slava i nesbyvšijesja nadeţdy, Moskva 2003, s. 85.

33

3. 1 Kokand, Buchara a Chiva v polovině 19. století

Střední Asie byla v období poloviny 19. století pro Evropu prakticky neznámou oblastí. Jednalo se o území vymezené na jihu Persií a Afghánistánem, na východě Čínou, na západě Kaspickým mořem a na severu Ruskem. Pokud pomineme několik britských a ruských poselstev či nemnoho cest odváţných obchodníků, pak Evropané do těchto končin necestovali. Většinu obyvatelstva tohoto území tvořily kočovné či polokočovné kmeny. Dominovaly mu však tři dlouhodobě existující státní útvary, jejichţ vládnoucí elitu tvořili Uzbeci. Chanáty Kokand a Chiva a emirát Buchara měly na první pohled mnoho společných znaků, zároveň se však odlišovaly. Jedním z prvních evropských cestovatelů do Střední Asie byl Arminius Vámbéry z Uher.101 Ten celou oblast popsal jako temné a záhadné místo plné krutých a fanatických obyvatel, kteří zotročují tisíce lidí.102 V tomto smyslu pak můţeme ruskou expanzi do Střední Asie v 19. století chápat i jako „střet civilizací“. Všechny tři dědičné islámské monarchie se v polovině 19. století nacházely daleko za zenitem své moci. Byly v pozvolném úpadku, a to jak mocenském, tak ekonomickém a společenském. K tomuto stavu vedly neustálé konflikty jak mezi samotnými chanáty, tak i s nomády.103 Kočovné kmeny sice vyvolávaly konflikty mezi Ruskem a chanáty, ale zároveň tím, ţe tyto chanáty obklopovaly, slouţily jako jejich obranný mechanismus proti postupujícím Rusům.

101

Střední Asií cestoval v letech 1863-1864. Marvin, Ch.: Reconnoitring Central Asia, s. 9. 103 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 10-12. 102

34

Nejvýznamnějším státním útvarem Střední Asie a zároveň jejím obchodním centrem byla Buchara. Emirát Buchara se rozléhal v pomyslném centru Střední Asie, mezi chanáty Chiva a Kokand. Na západě Buchary se nacházely pouští oddělené oázy, střední část tvořila úrodná údolí zavlaţovaná řekou Amudarja, na východě se pak tyčily hory. Většinu obyvatelstva tvořili Uzbeci, menší část Tádţikové a Turkmeni.104 Uzbeci obývali západní oázy a údolí, Tádţikové hory a Turkmeni ţili převáţně kolem řeky Amudarja. Takto různorodému státu odpovídalo i jeho administrativní zřízení. Na pomyslném vrcholu státní hierarchie stál emír, který dosazoval a odvolával všechny úředníky. Mezi nejvýznamnější patřili hlavní ministr (kuš-begi), ministr financí (divan-begi) a hlavní výběrčí daní.105 Celý emirát se dělil na provincie (beglik), kaţdé provincii vládl emírem jmenovaný beg. Vzhledem k velikosti a různorodosti Buchary byl beg faktickým vládcem jemu svěřené provincie. Nejniţší správní jednotkou byla vesnice. Obyvatelé si do jejího čela volili staršího (aksakal). Pozoruhodnou skutečností je fakt, ţe ţádný z vyšších úředníků nedostával stálý plat. Tito ţili pouze z darů od emíra a z toho, co z vlastní iniciativy získali od poddaných. Zvláště tento druhý fakt nemohl prospívat dlouhodobé stabilitě. Většinu všech státních úředníků tvořili Uzbekové. Výjimkou byl hlavní ministr, který byl vţdy perského původu, a tudíţ byl vţdy závislý na emírovi. Mimo úředníků a obchodníků vytvářeli vlastní vlivnou skupinu ještě duchovní. Jednalo se o muftí (odborníky na islámské právo) a mulláhy (učence).106 Za vlády emíra Nasralláha (vládl 1826-1860) došlo na určitý čas k upevnění centrální vlády. Emír vytvořil pravidelnou armádu a do úřadů dosadil více otroků a Turkmenů, čímţ

104

Ţili zde i Ţidé, Indové a další etnika. Většina obyvatel emirátu byla sunnitského vyznání, byla zde ale i početná menšina šiítských Tádţiků. 105 Mezi další významné úřadníky patřil vrchní soudce, náčelník policie, ministr války a velitel armády. 106 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 6-9.

35

podlomil moc uzbecké šlechty. Přesto se ani tomuto emírovi nepodařilo zabránit odstředivým tendencím vládců okrajových území Buchary.107 Vztahy Buchary a Ruska (do období 60. let 19. století) nebyly nepřátelské, na rozdíl od vztahů Ruska s Kokandem a Chivou, kde se jednalo o konflikty zapříčiněné převáţně působením kočovných kmenů ţijících v pohraničí. V této době Rusko a Buchara společné hranice neměly a navíc měli bucharští i ruští obchodníci zájem na vzájemném obchodu. V Buchaře se obchodovalo se zboţím z Persie, Indie, Ruska, Afghánistánu a dalších zemí. Hlavními komoditami byly bavlna, hedvábí, zlato, zbraně a jiné ţelezné výrobky, knihy, oblečení, opium, čaj, otroci (hlavně Peršané),108 koně, ovoce, rýţe a jiné.109 Oblast řeky Amudarja byla bohatá na stříbro, olovo, měď a ţelezo. Samotná Buchara byla v neustálém konfliktu s Kokandem, který do počátku 18. století byl její součástí. Tento konflikt přerušilo aţ ruské opanování Střední Asie.

Rozlohou nejmenším a zároveň nejzápadněji poloţeným chanátem byla Chiva. Chivský chanát se rozkládal na východ od Kaspického moře a zároveň na severu sousedil s Aralským mořem. Většina obyvatelstva ţila v oázách na jihu, kde bylo nejvíce úrodné půdy a na rozdíl od Buchardy i Kokandu zde nevyrostla ţádná velká města. V Chivě tvořili mírnou většinu obyvatel Uzbeci, kteří ţili převáţně v oázách. Jih a západ chanátu patřil turkmenským kmenům, severní část Kazachům a Karakalpakům. Většina obyvatelstva byla sunnitského vyznání. Chiva na rozdíl od Buchary a Kokandu byla malým a na středoasijské poměry kompaktním celkem, a proto se její vnitřní správa od ostatních dvou chanátů lišila. Ústřední moc se netříštila mezi mnoho vysokých úředníků. Hlavní ministr (divan-begi) byl i hlavním

107

Jednalo se především o území Šahr-i-Sabz, Hisar a Kulab. Nejţádanější byly perské ţeny. Zajímavé je, ţe aby bylo moţné Peršany (muslimy) prodávat jako otroky, mulláhové se usnesli, ţe šiíté nejsou heretiky, ale nevěřícími. 109 Schuyler, E.: Turkistan. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 95. 108

36

velitelem vojska a zároveň výběrčím daní. Moc vyšších úředníků příliš nezávisela na jejich funkci, nýbrţ na jejich vztahu k chánovi. Svou správou se chivský chanát dělil na hlavní město Chivu a 20 begliků. V čele kaţdého begliku stál hakim, který měl ale menší pravomoci neţ správcové v Buchaře a Kokandu. V Chivě se na státní správě podílela ve větší míře i jiná etnika neţ vládnoucí Uzbeci. Hlavním protivníkem Chivy v 19. století bylo Rusko. Důvodem byla chivská podpora rebelujícím nomádům na ruském území. Chivánci rovněţ nebránili útokům na obchodní karavany a na ruské pohraničí, naopak útočníkům často poskytovali úkryt a další podporu.110 Jistým paradoxem je, ţe se Rusové pokusili Chivu pokořit jako první z chanátů (výpravy roku 1717 a 1839/40), ale dříve úspěšně porazili Kokand a Bucharu, Chivu aţ jako poslední, a to roku 1873.

Chanát Kokand (v překladu Krásné místo) byl původně součástí Buchary. Odtrhl se od ní na počátku 18. století. Území Kokandu bylo dlouhým a ne příliš širokým údolím, obklopeným náhorními plošinami a horami (bohatými na nerostné suroviny).111 Kokand se rozkládal na sever a severovýchod od Buchary. Jeho městská centra Taškent, Chodţent a Kokand tak leţela přibliţně 700 kilometrů na východ od Aralského moře. Obyvatelstvo tvořili Uzbeci, Kazaši, Kirgizové, Tádţikové a Karakalpaci. Kokand byl ze tří středoasijských chanátů nejméně stabilní. Kromě důvodů vnitřní roztříštěnosti112 a neklidu způsobeného jak nomády, tak vlastní despotickou vládou, zde přistupovaly i důvody vnější. Kokand byl v neustálém konfliktu s Bucharou (spor o údolí řeky Syrdarja) a zároveň byl z východu vystaven tlaku Číny. Na severu se pak od poloviny 19. století stále častěji střetával s Ruskem.113 Tyto střety vedly roku 1853 ke ztrátě klíčové

110

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 10-11. Schuyler, E.: Turkistan. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 54-56. 112 Hlavní odstředivé tendence měla území Karategin a Darvaz. 113 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 33. 111

37

kokandské pevnosti Ak Mešíd a v 60. letech vyústily do společného konfliktu Kokandu s Ruskem i Bucharou zároveň.

38

3. 2 Ruské střety s kokandským chanátem a bucharským emirátem

Přímý pozorovatel mezinárodního dění druhé poloviny 19. století se mohl domnívat, ţe krymská válka mimo jiné přinutila Rusko k vnitřním reformám a zároveň jej uvrhla do ústraní a zastavila tak na několik let ruský postup ve Střední Asii. Zásadní vliv krymské války na reformy v carském Rusku nelze zpochybnit. Na druhý všeobecný názor druhé poloviny 19. století (o ruském stranění se) odpověděl sám ministr zahraničí Gorčakov: „Rusko kritizují za to, ţe ono se straní a mlčí, říkají, ţe Rusko je uraţené. Rusko není uraţené, jen sbírá síly.“114 S dnešním časovým odstupem od 19. století můţeme poopravit i ty názory přímých aktérů tehdejší doby, kteří soudili, ţe krymská válka zastavila ruský postup. Jen jej na krátkou dobu zpomalila.

V průběhu krymské války i krátce po ní čelilo Rusko ve Střední Asii povstání Kazachů (1855-1857), k jehoţ potlačení bylo vysláno několik set kozáků ze Sibiře. V následujících letech byli do této oblasti posláni další kozáci a kolonisté, aby bylo zamezeno dalším rebeliím.115 Vedle bojů proti Kazachům válčila ruská armáda ještě na Kavkaze, kde se jí podařilo porazit a roku 1859 zajmout čečenského vůdce Šamila. V průběhu 60. let 19. století pak ruská vojska situaci na Kavkaze stabilizovala.116 Výše zmíněné skutečnosti významně ovlivnily ruskou politiku vůči středoasijským chanátům. Rusko krátce po krymské válce volilo vůči Střední Asii diplomacii,117 důvodem kromě mezinárodněpolitické situace byla i situace ekonomická, která Rusku neumoţňovala

114

Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 88. Vlček, R.: Ruská expanze do Střední Asie, s. 260. 116 Vlček, Radomír: Rusko, Severní Kavkaz a Čečensko v 19. století. (Ke genezi a vývoji konfliktu). In: Slovanský přehled 86, 3/2000, s. 302. 117 I Rusové roku 1857 obsadili kokandskou pevnost Suzak a uzavřeli aliance s kazašským náčelníkem Sukti Begem. 115

39

vést rozsáhlý konflikt. Roku 1858 byl na diplomatickou misi do Chivy a Buchary vyslán major Nikolaj Petrovič Ignatjev.118 Ten patřil k petrohradské „skupině“ podporující další ruskou expanzi (kterou podporoval např. i Alexandr Dmitrijevič Barjatinskij - carův náměstek na Kavkaze). Zastánci ruské expanze argumentovali hlavně tím, ţe anexe chanátů zabrání rozšíření britského vlivu do této oblasti.119 Kdyţ major Ignatjev jednal v Chivě, dotazoval se tamních autorit na rusko-chivskou smlouvu z roku 1842 (tu vyjednával plukovník Danilevskij). Bylo mu však odpovězeno, ţe v Chivě tuto smlouvu vůbec nemají. Ignatjev poté pokračoval do Buchary, kde 11. 10. 1858 uzavřel s emírem vzájemnou smlouvu, podle které měli být osvobozeni ruští zajatci, posílen vzájemný obchod a pro ruské lodě zpřístupněna řeka Amudarja. I tato dohoda však nebyla dodrţována.120 Těmito diplomatickými cestami Ignatjev alespoň získal důleţité informace pro carskou armádu. Zároveň s Ignatjevem byl vyslán N. V. Chanykov, jehoţ úkolem bylo přesvědčit afghánského emíra Dóst Mohammada, aby nenapadal Bucharu. Rusové měli obavy z rostoucího britského vlivu ve Střední Asii a z toho, ţe by Afghánistán s britskou podporou expandoval na sever od svých hranic.121 Ve stejném roce, jako odcestovali ruští vyslanci do Střední Asie (tj. roku 1858), vyjednával carův zplnomocněnec Nikolaj N. Muravjev-Amurskij s čínskou stranou o vzájemné hranici. Rusko po těchto jednání získalo levý břeh řeky Amur a roku 1859 ovládlo Ussurijský kraj, který čínská armáda nebyla schopna kontrolovat. Čínská vláda tuto skutečnost akceptovala a Rusové zde roku 1861 zaloţili Vladivostok.122

118

Nikolaj Petrovič Ignatjev (1832-1908), do roku 1857 působil jako ruský vojenský atašé v Londýně, poté jako diplomat v Asii. Mezi léty 1861-64 byl ředitelem asijského oddělení při ministerstvu zahraničí. Následně zastával funkci ruského vyslance v Konstantinopoli. 119 Vlček, R.: Ruská expanze do Střední Asie, s. 263-264. 120 Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 45. 121 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 16. 122 Vlček, R.: Ruská expanze do Střední Asie, s. 263.

40

Krátce po Ignatjevově středoasijské misi byly obnoveny vojenské střety s Kokandem (kde byl od roku 1858 u moci Mallá Beg - odpůrce Ruska).123 V letech 1859 a 1860 ruská armáda dobyla a pobořila několik kokandských pevností, aby se poté stáhla.124 Tyto pohraniční střety a krátkodobé výboje ruských oddílů pokračovaly i v letech následujících. Vrchní gubernátor Orenburgu A. A. Katenin navrhoval další postup vůči Kokandu. Zemřel, a tak měl realizovat jeho plán generálplukovník A. P. Bezak.125 Ten na konci roku 1861, po důkladné konzultaci s Ignatjevem (ředitelem asijského oddělení), navrhl propojit pohraniční linie Nová Sibiř a Syrdarja a následně okupovat města Turkestán a Taškent.

Tento plán navrhovali i Bezakovi předchůdci (nebyla to tudíţ nová myšlenka), lišil se však obdobím jeho návrhu a načasováním. Od počátku 60. let se v Petrohradě pozvolna měnil názor na středoasijskou politiku. Svůj vliv na toto dění měla rusko-britská rivalita i mezinárodní politika. Roku 1861 začala americká občanská válka (1861-65), která pro ruský průmysl znamenala ztrátu zdroje surové bavlny. Ztrátu o to citelnější, ţe ruský průmysl získal díky reformám Alexandra II. nový impuls (zvláště reformou o zrušení nevolnictví). Dalším důleţitým faktorem byly osoby ministra Dmitrije Alexejeviče Miljutina (ministrem války 1861-1881) a bývalého vojenského atašé v Londýně Ignatjeva. Ten se stal jiţ v hodnosti generála vedoucím asijského oddělení ministerstva zahraničí. Jak Miljutin (viz. příloha č. 2), tak Ignatjev podporovali obsazení Střední Asie s cílem zamezit průniku Velké Británie do této oblasti.126 Aktivnější ruskou politiku umoţnila i postupně se stabilizující situace na Kavkaze, kde bylo moţné výhledově část jednotek uvolnit pro expanzi ve Střední Asii.127 Významnou roli sehrála i vzdálenost ruských politických elit od dění na rusko-středoasijských hranicích a zároveň ambice pohraničních velitelů. 123

Vlček, R.: Ruská expanze do Střední Asie, s. 264. Boulger, D. Ch.: Central Asia Questions, s. 3. 125 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 36. 126 Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, Velikij russkij reformator fel'dmaršal, Moskva 2005, s. 226. 127 Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 131. 124

41

Bezakův plán na obsazení části Turkestánu byl prodiskutován zvláštní komisí128 v březnu 1862 a v únoru 1863. V komisi se proti expanzi postavil ministr financí Reutern a ministr zahraničí Gorčakov, naopak Miljutin plán podpořil. Car se rozhodl pro kompromisní řešení. Generálu Bezakovi povolil realizaci „průzkumných výprav“ na území mezi pevnostními liniemi,129 které původně zamýšleli pohraniční velitelé propojit.130 Tuto zdrţenlivost nejvyšších míst můţeme vysvětlit jednak obavami z vojenských výdajů na rozsáhlé taţení, ale také nutností potlačit právě probíhající povstání, zvláště ta v Kazani a Polsku (povstání roku 1863).

Politická změna nastala i v samotném Kokandu, kde byl roku 1862 zavraţděn uchvatitel moci chán Mallá. Kokand se následně rozdělil na tři politické tábory, kde jedna část podporovala původního chána Chuydara, ţijícího od roku 1858 v exilu v Buchaře. Další skupina podporovala jeho synovce Murada chána, podporu třetího tábora pak měl syn zavraţděného Mally Saíd. Situace vyuţil i bucharský emír, který podpořil Chuydara a obsadil část kokandského chanátu. Ve válce zvítězil roku 1863 Saíd zastupovaný regentem Kokandu Alim Kulim a Chuydar musel uprchnout zpět do Buchary.131 Ruská armáda v průběhu těchto událostí prováděla na hranicích s Kokandem průzkumné výpravy. V červnu 1863 plukovník Michail G. Čerňajev (náčelník štábu generála Bezaka) na jedné ze svých výprav porušil instrukce vymezené zvláštní komisí a obsadil kokandskou pevnost Suzak. Ministr Miljutin tento krok 7. července schválil jako zahájení sjednocení obou ruských pevnostních linií a dodal: „V důsledku evropské války bychom měli zvláště ocenit obsazení této oblasti, která nás přivede k severním hranicím Indie a ulehčí nám

128

Členy komise tvořili: ministr financí M. Ch. Reutern, ministr zahraničí Gorčakov, ministr války Miljutin, vrchní gubernátor Orenburgu Bezak, generál Ignatjev a Kovalevskij (Ignatjevův předchůdce na asijském oddělení). 129 Jednalo se o „mezeru“ širokou necelých 500 kilometrů. 130 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 16-17. 131 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 39-41.

42

přístup do této země. Ovládnutím Kokandu pak můţeme neustále hrozit Anglii a jejím indickým drţavám. Zvláště důleţité je, ţe jen v této části světa můţeme být našemu nepříteli nebezpeční.“132 Ministr Gorčakov o několik dní později celou akci podpořil. Alexandr II. následně v prosinci téhoţ roku pověřil Miljutina realizací sjednocení pevnostních linií. „Vojenská klika“ v Petrohradě tak převáţila nad vlivem ministerstev financí a zahraničí.133 Carův pokyn byl splněn v létě následujícího roku. Oddíl o 2 600 vojácích pod vedením plukovníka Čerňajeva pochodoval z Vernoje a současně plukovník N. A. Verevkin táhl s 1 600 vojáky z pevnosti Perovsk. Oba velitelé tak rozevřeli pomyslné „kleště“. Počátkem června roku 1864 dobyl Čerňajev město Aulie-Ata. Verevkin o něco později obsadil město Turkestán. Obě jednotky se spojily pod vedením Čerňajeva, ale Kokandu se podařilo na čas zastavit jejich postup. Proto Rusové dobyli Čimkent aţ 22. září 1864.134 Toto taţení definitivně uzavřelo mezeru mezi ruskými liniemi a kazašská step tak byla obklopena ruskými pevnostmi.135 Regent Kokandu Ali Kuli se snaţil získat podporu v Britské Indii, ale její místokrál John Lawrence mu opakovaně odmítl poskytnout jak zbraně, tak i vojenské instruktory. Pád Čimkentu však na západě vyvolal znepokojení. Nejvíce samozřejmě ve Velké Británii.136 Gorčakov proto odeslal ruským ambasádám oběţník. V něm ruské vyslance nabádal, aby situaci pokud moţno uklidnili, ale zároveň, aby nehovořili o ukončení ruské expanze ve Střední Asii.137 Plukovník Čerňajev byl za své zásluhy povýšen na generálmajora a zároveň jej pověřili správou nové hranice s Kokandem (pojmenované Nový Kokand), podřízené vrchní gubernii Orenburg. Ruští představitelé nyní chtěli zastavit postupu a stabilizovat situaci, a 132

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 17. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 17. 134 Město Aulie-Ata bylo dobyto 4. června. Rusové neměli ţádné padlé, ztráty Kokandu byly přes 300 padlých. Verevkin obsadil město Turkestán 12. června, měl 5 padlých. Čimkent byl dobyt po čtyř denním obléhání. Rusové zde měli jen 2 padlé. 135 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 19. 136 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 49. 137 Lansdell, H.: Russian Central Asia, I. s. 620. 133

43

proto do oblasti neposlali další vojáky.138 Situace však stále nebyla vyřešena, část Kokandu drţelo Rusko, část Buchara a třetí části vládl regent Ali. Čerňajev se rozhodl koncem září pokračovat v ofenzívě vůči Kokandu jen s 1 500 vojáky. Ale útok na Taškent ze 4. října 1864 neuspěl a Rusové se museli stáhnout do Čimkentu.139 Ministr zahraničí Gorčakov to komentoval slovy: „Ústup je brán jako slabost (Ruska); Asiaté nerespektují nic jiného neţ viditelnou a účinnou sílu...“140 Kokanďané jeho slova potvrdili, kdyţ povzbuzeni ruským ústupem ovládli město Turkestán, ale po příchodu ruské armády se stáhli.141 Gorčakov poté ţádal, aby se jiţ ţádný ruský výpad neopakoval. A aby uklidnil evropskou politickou veřejnost, vydal po dohodě s carem 21. listopadu memorandum ve kterém sděloval: „Pozice Ruska ve Střední Asii je stejná jako pozice všech ostatních civilizovaných států, které se dostanou do kontaktu s polobarbarskou, nomádskou populací, která postrádá stálou společenskou organizaci. V takových případech vţdy nastane situace, kdy je více civilizovaný stát nucen, v zájmu bezpečnosti svých hranic a svých obchodních vztahů, jistým způsobem zajistit nadvládu nad těmito nepokojnými, neusazenými a nepřijatelnými sousedy. Především je potřeba zamezit nájezdům a drancování. Aby byly zastaveny, je potřeba kmeny na hranicích více či méně dokonale podmanit. Jakmile toho bude dosaţeno, tyto kmeny sice získají mírumilovné návyky, ale zároveň budou vystaveny útokům dalších vzdálených kmenů.“142

Gorčakov ruskou činnost přirovnal k postupu ostatních koloniálních mocností či impérií (Francie v Alţíru, Nizozemí a Velké Británie ve východní Asii). Obával se však neustále se opakujících taţení a anexí dalších území. Gorčakov nechtěl, aby docházelo 138

Romanovskij, M.: Notes on the Central Asiatic Question. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 11. Čerňajev měl 16 padlých a mnoho raněných. 140 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 21. 141 Posádku oblehnutého Turkestánu tvořilo jen sto kozáků, z toho polovině se podařilo probojovat z obklíčení. 142 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 18. 139

44

k intervencím Ruska do vnitřních záleţitostí chanátů. Naopak si přál, aby se středoasijské chanáty staly dobrými sousedy a zároveň obchodními partnery Ruska, coţ však bylo prostřednictvím diplomacie téměř neproveditelné. Ruské ministerstvo zahraničí zvaţovalo tři moţnosti: 1. nereagovat a smířit se ze stavem nepokojné jiţní hranice, 2. neustále opakovat trestné výpravy, 3. jednotlivé státy si podrobit a následovat „nejasnou cestu dobývání a anexí, kterou Anglie ovládla Indii“.143 Alexandr II. i Gorčakov nebyli zásadně proti expanzi, ale měli obavy ze „zvláštních výdajů“, „značného úsilí“ a „nepředvídatelných komplikací“.144 Car oceňoval dílčí úspěchy, ale rozsáhlých taţení se obával. Další komplikací také byla více neţ tří tisícová vzdálenost středoasijské hranice od Petrohradu, a to v době ještě nevybudovaných telegrafů a ţeleznic. Výsledná politika Ruska ve Střední Asii tak byla kompromisem mezi ambiciózními veliteli, carem a ministerstvem zahraničí. Svoji podporu ruské anexi Střední Asie vyjadřovali i ruští obchodníci, jejichţ argumentem byla rostoucí cena surové bavlny na ruském trhu.145 Zároveň (a to i přes neklidnou situaci a omezování ruských obchodníků) rostl vzájemný obchod Ruska se Střední Asií.146

Ruská vláda další expanzi nebyla nakloněna a na konci roku 1864 chtěla obsazené území stabilizovat. Došlo k reformě správy, na počátku roku 1865 (12. února) byla vytvořena oblast (gubernie) Turkestán,147 která podléhala vrchnímu gubernátorovi v Orenburgu (generál N. A. Kryţanovskij). Prvním vojenským gubernátorem Turkestánu se stal generálmajor Čerňajev. Přestoţe si většina členů vlády v Petrohradě nepřála další anexe území, Čerňajev povaţoval za nutné obsadit město Taškent a následně celý Turkestán.

143

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 19. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 20. 145 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 20-22. 146 Roku 1860 vyvezlo Rusko do Střední Asie zpracovanou bavlnu za 713 000 rublů, roku 1864 to jiţ bylo za více neţ 6, 5 miliónů rublů. V 60. letech se ztrojnásobil objem vzájemného obchodu i s jiným zboţím. 147 Do té doby byla obsazená území spravována z Omsku a Semirečije. 144

45

V případě Taškentu se projevila i jistá „nekonzistence“ v postupech ministra Gorčakova. Ten prostřednictvím vrchního gubernátora Kryţanovského zaslal Čerňajevovi pokyny, podle kterých měl „dát morální podporu“ separatistické skupině v Taškentu tak, „aby se Taškent stal nezávislým státem na Kokandu a Buchaře a zároveň byl Taškent vazalem Ruska“.148 Čerňajev tak získal potřebné oprávnění, a kdyţ se na jaře 1865 shromáţdila bucharská vojska u Samarkandu a Ura-Tübe k útoku na Taškent, rozhodl se Čerňajev bucharské předejít a město ovládnout (Taškent se nacházel asi 25km od ruské hranice). Velký zájem bucharského emíra o Taškent znamenal válku s Ruskem nejen o toto město, ale také i o pozůstatky nezávislého Kokandu. Generál Čerňajev nejdříve 29. 4. 1865 porazil kokandskou armádu u pevnosti Niaz-bek a získal tak kontrolu nad zásobárnou vody pro Taškent. O několik dní později se Čerňajev střetl s regentem Alim poblíţ Taškentu. Ali byl v boji těţce raněn a na následky svého zranění zemřel149 téhoţ dne (9. května).150 Zároveň s obléháním Taškentu zahájil Čerňajev vyjednávání s bucharským emírem. V zásadě mu nabízel rozdělení Kokandu mezi Rusko a Bucharu s tím, ţe Taškent a území po řeku Syrdarja zůstanou Rusku. Emír měl sám rozhodnout zda nechá formálně vládnout v Kokandu svého vazala chána Chuydara. Problémem ruské strany však byla rychlost komunikace, protoţe Čerňajev musel vyčkávat na další instrukce z Petrohradu dva měsíce.151

V průběhu obléhání Taškentu se podařilo bucharskému oddílu proniknout do města a posílit jeho obranu. Čerňajev neustoupil, coţ by bylo ruskými protivníky vnímáno jako slabost, ale naopak nařídilo hlavní útok na Taškent. Ten začal 14. června a město bylo dobyto

148

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 26-27. V bitvě padlo dalších 300 Kokanďanů a chán Saíd uprchl. Rusové měli pouze raněné. 150 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 52. 151 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 27. 149

46

po třech dnech bojů.152 Rusové následně vyhlásili roční osvobození Taškentu od daní a zavázali se respektovat místní zvyklosti.153 Kokandského oslabení vyuţil bucharský emír, jehoţ armáda poměrně rychle obsadila města Chodţent a Kokand. Chán Chuydar uznal své vazalství vůči emírovi a stal se jeho místokrálem.154 Následně byla obnovena jednání mezi Ruskem a Bucharou. Protoţe obsazení Taškentu ruskou armádou způsobilo rozruch v Persii, Indii i Británii, byla ruská diplomacie v jednání s Bucharou zdrţenlivá. Velká Británie byla tou dobou vázána taţením v Bhútánu a sledovala rovněţ vnitropolitické otřesy v Afghánistánu.155 Vedoucí asijského oddělení Petr N. Stremouchov byl proti anexi dalších území a Gorčakov

také.

Ministr

zahraničí

pověřil

vyjednáváním

vrchního

gubernátora

Kryţanovského, který měl zajistit, aby Taškent zůstal nezávislým městem a pod ruskou ochranou. Ambiciózní Kryţanovskij chtěl vytvořit nezávislý chanát Taškent a následně zasahovat do jeho vnitřních záleţitostí. Ministr války Miljutin v tomto případě nezastával jasné stanovisko. Do jednání s Bucharou zasáhl i gubernátor Čerňajev, kdyţ zadrţel bucharské kupce.156 Rada ministrů (carův poradní orgán) se snaţila získat kontrolu nad událostmi a nařídila Kryţanovskému, aby situaci dále nevyhrocoval. Čerňajev však jednal nezávisle a i přes odpor bucharského emíra stanovil vzájemnou hranici na řece Čirčik. Tuto hranici pak vojensky obsadil v září roku 1865. V říjnu přicestovalo do Střední Asie ruské poselstvo vedené K. V. Struvem, které mělo za úkol zklidnit situaci. Bucharskému vyslanci bylo umoţněno odcestovat do Petrohradu (i s darem dvou slonů pro cara). V Buchaře se tou dobou nacházeli vyslanci z Kokandu, Chivy, Šahr-i-Sabzu a Afghánistánu, coţ vytvářelo dojem vzniku 152

Rusové provedli podél hradeb několik klamných útoků, obránci se poté rozprostřeli po celé délce hradeb. Následně byla rychle dobyta městská pevnost a 17. 6. zbylá část města. Čerňajev měl k útoku jen 1 950 vojáků a 12 děl. Obránci měli patnáctkrát více vojáků a pětinásobek děl. I tak byly ruské ztráty jen 25 padlých. 153 Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 135. 154 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 23. 155 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 53-60. 156 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 23.

47

protiruské koalice. Následně v listopadu bylo ruské poselstvo v Buchaře zadrţeno, stejně tak jako všichni Rusové. Emír ţádal propuštění bucharských obchodníků a kladl si podmínku přímé komunikace s carem. Čerňajev nevyčkal do jara a jiţ v lednu roku 1866 vyslal malý oddíl přes řeku Syrdarja. Poté se v čele poměrně velké výpravy157 (a navzdory pokynům Kryţanovského) vydal proti bucharské pevnosti Dţizak. Jednalo se o demonstraci síly, která měla za cíl propuštění ruských vyslanců. Čerňajev se zastavil u pevnosti Dţizak, kde narazil na silný odpor a byl nucen vyčkávat na propuštění ruských zajatců. Jeden z místních begů na ruskou armádu zaútočil a Čerňajev ustoupil zpět bez ruských zajatců. Po jeho návratu vyvrcholily spory mezi ním a vrchním gubernátorem Kryţanovským. Čerňajev byl pro anexi Taškentu a Kryţanovskij pro jeho autonomii. Spory vyústily v Čerňajevovo zproštění sluţby a předvolání do Petrohradu k vysvětlení svého jednání.158 Gorčakov sdělil britskému vyslanci Buchananovi, ţe situace s ruskými zajatci můţe vést aţ k válečnému řešení a rovněţ jej informoval, ţe Čerňajev byl odvolán v důsledku svých svévolných činů. Ve skutečnosti však byl Čerňajev odměněn (obdrţel meč s diamanty).159 Na postu vojenského gubernátora byl nahrazen generálmajorem D. I. Romanovským. Romanovského instrukce od ministerstev války a zahraničí byly tak široké, ţe mu prakticky ponechávaly „volnou ruku“. Neměl sice anektovat další území, ale zároveň měl vykonávat nezbytnou činnost v zájmu Ruska. Spory s emírem měly být rychle ukončeny, na ruské straně byl rovněţ zájem na posílení obchodu (za tímto účelem vznikla i Společnost pro obchod s Taškentem a Střední Asií).160 Ruští obchodníci poţadovali ochranu svou i svého majetku a podporu v podnikání.161 Romanovskij byl varován, ţe Asiaté respektují jen ozbrojenou sílu, naopak váhání, nerozhodnost a zvláště ústupky si vysvětlují jako slabost. V zimě 1865/66 byl

157

Jistě měla přes 1 500 vojáků. Romanovskij, M.: Notes on the Central Asiatic Question. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 14. 159 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 101-102. 160 Obchodní firmy jako Sava Morozov a synové, Ivan Chludov a synové byly podporovány Miljutinem i Kryţanovským. 161 Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 138. 158

48

vyhotoven Kryţanovským návrh smlouvy s Bucharou. V Buchaře měla být zaloţena ruská obchodní kancelář. Podle smlouvy měli mít ruští obchodníci zaručeny spravedlivé obchodní podmínky, sníţení cla a uvolnění plavby pro ruské lodě na řece Syrdarja. Buchara měla také uznat nezávislost Taškentu a Rusko by poté podpořilo nároky bucharského emíra v Kokandu. Miljutin smlouvu upravil. Navrhl, aby bucharští obchodníci měli výhodné podmínky v Rusku, naopak odmítl podpořit emírovy nároky v Kokandu.162 Generál Romanovskij měl v plánu vylepšit pozici Ruska ve Střední Asii tak, ţe oslabí pozice Buchary. Rusové vyčkávali s vlastním taţením do jara roku 1866, přičemţ do té doby probíhaly s Bucharou pouze drobné střety. Romanovskij zahájil své jarní taţení s 3 600 vojáky a 8. května porazil bucharského emíra u Irdţaru. Rusové měli pouze jednoho padlého, naopak Buchara přibliţně tisíc. Zbývajících více neţ 30 000 Buchařanů prchlo.163 Byla to jedna z největších bitev ruské expanze do Střední Asie. Romanovskij poté pokračoval na území Kokandu, kde obsadil pevnost Nau a 24. 5. 1866 dobyl obchodní centrum Chodţent. Tím byl vraţen mezi Bucharu a Kokand ruský klín. Generál měl zároveň pod kontrolou i úrodné údolí Fergána. Kokandský chán Chuydar přistoupil na ruské podmínky a stal se vazalem ruského imperátora. Rusové anektovali Taškent a posunuli svou hranici dále na jih podél řeky Syrdarja. Generál Kryţanovskij přesto kritizoval Romanovského za jeho slabý tlak na emíra: „Kdyţ jste emíra porazil takovým způsobem, musíte od něj vše vyţadovat a nic mu nepřenechávat.“164 V srpnu se do bojů zapojil sám Kryţanovskij (jako vrchní velitel) a s ním i další velitelé. Pod tímto tlakem emír propustil zbývající ruské zajatce (vyslance propustil jiţ v červnu) a ţádal, aby ruská armáda dále nepostupovala. Ruská strana zopakovala své podmínky ze začátku roku a rozšířila je o další poţadavky. Romanovskij poţadoval uznání

162

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 30-32. Vojáků pravidelné bucharské armády bylo jen 5 000, zbylou část armády tvořilo více neţ 30 000 nomádů. Rozhodující úlohu v bitvě sehrálo ruské dělostřelectvo a fakt, ţe Buchařané celou bitvu podcenili. 164 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 34. 163

49

dosavadních územních zisků a zaplacení válečných náhrad ve výši 400 000 rublů (50 000 liber). Kryţanovskij na vojenských náhradách trval a zároveň byl zklamán skromností darů, které mu emír zaslal. Emírovi vyslanci se vyslovení jasných stanovisek vyhýbali a získávali čas. Kryţanovskij proto 5. 9. 1866 informoval Miljutina, ţe zahajuje další vojenské operace.165 V průběhu září a října byly obsazeny pevnosti Ura-Tübe, Dţizak (tato pevnost umoţňovala kontrolu údolí Zarafšán) a Yani Kurgan. Ruské ztráty nebyly ani třicet padlých vojáků, bucharské byly v řádu několika tisíc. Jelikoţ se blíţila zima, byly vojenské operace přerušeny a Kryţanovskij i Romanovskij se vrátili do Taškentu. Zároveň získali podporu begů z Šahr-i-Sabzu, kteří vystoupili proti Buchaře.166 Buchara se snaţila najít spojence v Chivě i Britské Indii. Emír zaslal dopis i královně Viktorii, ve kterém se zmiňoval o ruském „klamu a zákeřnosti“.167 Emír však u Britů neuspěl, stejně jako v Kábulu a v Konstantinopoli.

Na konci roku 1866 byl kokandský chanát vazalem Ruska a v Buchaře vzrostla po několika poráţkách nespokojenost s emírem. Ten byl navíc pod stále větším tlakem duchovních. Bucharští obchodníci si ve většině přáli ukončení nepřátelství s Ruskem. I přesto v Petrohradu spokojenost nevládla. V listopadu Miljutin oznámil Kryţanovskému, ţe car si jiţ nepřeje ţádné další dobývání, ale naopak očekává obnovení jednání s Bucharou. Imperátor povaţoval za prioritní celkovou stabilizaci a obnovení obchodu. Podle Petrohradu nákladné vojenské úspěchy nejsou přínosné. Ke kritickému hodnocení se přidalo i ministerstvo zahraničí: „Nezáleţí na tom, jakých skvělých úspěchů dosáhly naše zbraně, z politického hlediska nebylo dosaţeno uspokojivých výsledků.“168

165

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 35. Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 23-25. 167 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 107-109. 168 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 36. 166

50

Na počátku roku 1867 vyslal bucharský emír své zástupce do Orenburgu, aby zde jednali o mírových podmínkách. Buchaře šlo o znovuzískání důleţitých pevností Dţizak a Ura-Tübe a o vytyčení rusko-bucharské hranice na řece Syrdarja. Buchařané tento čas vyuţili i k přípravě na přetrvávající konflikt s Ruskem. Z tohoto důvodu byl emír nucen přistoupit ke značnému zvýšení daní. Jeho ekonomické zásahy vedly k deflaci, která zasáhla obzvláště farmáře. Válka s Ruskem navíc významně poškodila celé hospodářství. Opozice vůči Muzaffar-ad-Dinovi (vládl 1860-1885) se formovala u korunního prince Abdula Malika Mirzi a další opoziční skupinu vedl jeden ze správců Jora Beg.169 Ruská vláda se v průběhu roku zaměřila na organizaci správy dobytých území. Komise, které předsedal ministr války Miljutin, navrhla carovi zřízení turkestánské vrchní gubernie na místě původní oblasti Turkestán.170 Nová vrchní gubernie vznikla oficiálně 11. 7. carským ukazem a 17. 7. byl vrchním gubernátorem jmenován Konstantin Petrovič von Kaufman (1818-1882). Generál Romanovskij byl odvolán. Důvodem byla zřejmě veřejná výzva k další ruské expanzi (Romanovskij také neměl dobré vztahy se svým nadřízeným generálem Kryţanovským).171 Generálporučík von Kaufman (viz. příloha č. 1) byl jako vrchní gubernátor Turkestánu vybaven rozsáhlými pravomocemi. Mimo jiné byl oprávněn k „jakémukoliv rozhodnutí v pohraničních nebo obchodních vztazích, k vyslání důvěryhodných osob na sousední území a k vyjednávání se státními útvary s Turkestánem sousedícími. Dále mohl uzavírat dohody, určovat podmínky nebo omezení týkající se obou stran jednání“.172 Car vyjádřil příslib, ţe bude podporovat tyto závěry a dohody.

Kaufman se ujal svého úřadu v Taškentu v listopadu 1867. Nebyl však v lehké situaci. Bucharský emír prodluţoval jednání, přičemţ jeho jednotky napadaly ruské pozice. Jeden

169

Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 115-116. Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 141. 171 Rawlinson, H.: England and Russia in the East. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 281. 172 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 36. 170

51

z ruských velitelů a Kaufmanův podřízený, generál Manteufel, ţádal o povolení k útoku na Samarkand. Na domácí ruské scéně další postup obhajovalo rostoucí mnoţství ruských obchodníků zaměřujících se na Střední Asii i ruské pro expanzivní společenské kruhy.173 Stremouchov (vedoucí asijského oddělení) si na vojenské velitele stěţoval u náčelníka generálního štábu kníţete F. L. Heidena. Hlavní myšlenkou jeho dopisu byla aţ ironická kritika neustálého určování nových strategických bodů ze strany velitelů. A také to, jak tito velitelé hovoří o nutnosti růstu prestiţe a slávy Ruska, coţ je podle nich moţné zajistit jen obsazováním pevností a rozdrcením asijských hord v bitvě. Stremouchov nakonec dodal, ţe tyto nekonečné války nejsou v zájmu Ruska. S celým jeho dopisem souhlasil i ministr Gorčakov.174 Kaufman v postupu vůči Buchaře volil nejdříve diplomacii a doplnil jiţ vypracovanou Kryţanovského smlouvu. Kaufman chtěl řešit vztahy s emírem výhradně z pozice své funkce a navrhl odevzdat pevnost Yani-Kurgan zpět Buchaře. Kryţanovskij se změnami ve smlouvě souhlasil a předal její návrh bucharskému vyjednavači. Podle smlouvy měly obě strany zajistit bezpečnost svých hranic. Většina dalších článků smlouvy se zabývala obchodem. Ruské obchodníky, kteří měli získat výhody vybíral sám vrchní gubernátor, přičemţ byli podřízeni jeho soudním pravomocem. Podle smlouvy bucharský emír nemohl jednat přímo s Petrohradem. Ohledně bucharského emíra vyslovil Kaufman i svůj soukromý názor: „Nechme emíra samotného, ať přijde na to, ţe zájem jeho země závisí na úzkém spojenectvím s Ruskem a ţe kaţdý špatný zásah do našich vzájemných vztahů se s jistotou projeví nepříznivě především a nejdříve na emírovi.“175 K uzavření dohody však nedošlo. Emír se totiţ znovu snaţil o získání podpory v zahraničí,176 ale byl všude odmítnut. Předmětem následných rusko-bucharských sporů se

173

Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 141. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 37. 175 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 37-38. 176 Snaţil se vytvořit koalici Velké Británie, Kokandu, Chivy, Kašgaru, Afghánistánu a Turecka. 174

52

stalo zadrţení čtyř ruských vojáků a stupňující se pohraniční útoky (často organizované pohraničními begy).177 V prosinci se v Taškentu setkal emírův vyslanec s Kaufmanem, ale smlouva nebyla opět uzavřena (Buchaře nebyly úplně známé některé zeměpisné údaje). Kaufman bucharské námitky odmítl, neboť mu jiţ bylo jasné, ţe Buchara získává čas na své válečné přípravy. Kaufman ţádal emíra dopisem o ratifikaci smlouvy a propuštění zajatých vojáků.178 Následně vrchní gubernátor uzavřel 13. února 1868 smlouvu s chánem Kokandu Chuydarem, aby se tak vyvaroval války s oběma státy. Emír Muzaffar v zimě nechal vybrat mimořádnou válečnou daň mezi obchodníky i duchovními. S útokem na ruské pozice však váhal. Rozhodnutí za něj učinili duchovní, kteří sami vyhlásili na konci března Rusku svatou válku a emír se pod tímto tlakem k vyhlášení přidal. V Taškentu se o vyhlášení války dozvěděli 8. dubna. Generál Kaufman zrušil svou plánovanou cestu do Petrohradu a zahájil s armádou taţení proti Buchaře.179 Von Kaufman porazil emírovu armádu u Samarkandu a 2. května 1868 město obsadil.180 Vrchní gubernátor poté nabídl emírovi novou smlouvu (jednalo se o upravený text předcházející smlouvy). Rusko by získalo Samarkand včetně okolního území a Buchara by musela zaplatit válečné náhrady. Kaufman se naproti tomu vzdal zvláštních pravomocí nad ruskými obchodníky v Buchaře. Byl rovněţ ochoten umoţnit emírovi komunikaci s carem, ve které by však vrchní gubernátor působil jako prostředník. Zisk Samarkandu pro Kaufmana totiţ znamenal značné posílení vlivu na Bucharu,181 a proto připouštěl některé menší ústupky v této nové smlouvě. Bucharský emír si nabídku dohody vysvětlil jako ruskou slabost a neodpověděl na ni.182 Kdyţ uplynulo v polovině května Kaufmanovo ultimátům obnovili

177

Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, I. s. 45. Ti byli propuštěni aţ v březnu 1868. 179 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 39-40. 180 Kaufman velel více neţ 4 000 vojáků, v bojí o Smarkand měl jen 2 padlé. 181 Kontrola Samarkandu znamenala kontrolu většiny zásob vody pro celý bucharský emirát. 182 Perské posly, kteří Kaufmanův návrh přinesli, dal popravit. 178

53

Rusové taţení. Kaufman zanechal v Samarkandu posádku pod vedením majora Štempela183 a s 3 500 vojáky se vydal k hlavní bucharské armádě. K bitvě došlo začátkem června u KattaKurganu, bucharská armáda zde utrpěla těţkou poráţku. Kaufman však musel stabilizovat situaci v Samarkandu, kde byla od 1. do 8. června obleţena ruská posádka v městské citadele.184 Poslední emírovy jednotky byly u Samarkandu Rusy poraţeny a rozehnány, aby následovala jednání Kaufmana s emírem.185 Kaufman nabídl bucharským představitelům dvě moţnosti: zaplacení 4, 6 miliónů rublů v průběhu osmi let. Přičemţ Rusko by vrátilo dobytá území od Yani-Kurganu aţ ke Katta Kurganu; jiným slovy všechna území obsazená Rusy od konce roku 1866. Druhou moţností bylo zaplacení náhrady půl milionu rublů s tím, ţe Ruskému Turkestánu zůstanou všechna území obsazená od roku 1865. Buchara si vybrala druhou (finančně méně náročnou) moţnost a dohoda byla uzavřena 18. července 1868.186

Uzavřením smlouvy získali ruští kupci výhody, které tak ţádali. Často ale tyto smluvní závazky nebyly Bucharou dodrţovány, stejně jako závazek zrušení otroctví. I přesto, „mocná Buchara“ byla pokořena, coţ pro Rusko znamenalo růst prestiţe v islámském světě. Vládnoucí kruhy v Petrohradu si však další postup nepřály. Kaufman ani dále postupovat nemohl, protoţe měl nedostatek vojáků. Vrchní gubernátor alespoň podpořil poraţeného emíra Muzaffara, aby zůstal vládcem Buchary. Na konci roku 1868 na emírovu ţádost vyslali Rusové generálmajora Abramova, aby se svou armádou potlačil bucharské vzbouřence.187

Poráţka Kokandu, Buchary a intervence v jejich vnitřních záleţitostech znamenaly zhoršení vztahů a zároveň zintenzivnění jednání mezi Velkou Británií a Ruskem. Po obsazení 183

Posádku tvořilo přes 700 bojeschopných a na 400 nemocných vojáků. Padlo údajně 49 ruských obránců. 185 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 26. 186 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 40-41. 187 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 27. 184

54

Samarkandu (květen 1868) ještě kníţe Gorčakov britského vyslance Buchanana odbyl tím, ţe nepovaţuje za nutné vysvětlovat ruský postup ve Střední Asii. Při následující schůzce jej ujistil o mírových záměrech Ruska v Turkestánu. Generál von Kaufman nahlíţel na celou problematiku z pozice vrchního gubernátora Turkestánu a příliš se neznepokojoval myšlenkou znepřátelením Velké Británie. Kdyţ byl Kaufman v listopadu roku 1868 na audienci u cara, podařilo se mu jej přesvědčit o výhodnosti udrţení nově získaných území ve Střední Asii. Ministru zahraničí Gorčakovovi zase hrdě popisoval výhled na Tamerlánovu hrobku v Samarkandu. Otázka Samarkandu se řešila později v rámci britsko-ruských jednání v Heidelbergu v listopadu roku 1869. Gorčakovovi se podařilo uklidnit uklidnit lorda Clarendona příslibem, ţe Samarkand bude navrácen Buchaře.188

V červnu roku 1868 informoval Alexandr II. prostřednictvím asijského oddělení von Kaufmana, ţe chanáty mají zůstat nezávislé. Byl také proti anexi jejich území, která by vyţadovala mnoho vojáků, stála mnoho peněz a komplikovala vztahy s Velkou Británií. Kaufman však ţádal (podporován Miljutinem) o to, aby Samarkand zůstal součástí nově vytvořeného okruhu Zarafšán (jeho velitelem se stal generálmajor Abramov). Kaufman chtěl vyuţít k posílení ruského vlivu faktu, ţe se Buchara zpoţďovala ve splátkách válečného dluhu. Vrchní gubernátor proto navrhnul garantovat půjčky ruských obchodníků v Buchaře. V Petrohradě to však bylo zamítnuto z obav nutnosti následných vojenských intervencí v Buchaře. Ruský vliv v Buchaře byl přesto posílen „výpomocí“ ruské armády při potlačování rebelie emírova syna a několika begů. Emír byl natolik spokojen, ţe slíbil Rusům uhradit jejich veškeré válečné výdaje.189 Vztahy Buchary a Ruska však nebyly celkově dobré. Kaufmana i Miljutina zneklidnilo, kdyţ bucharští vojáci roku 1870 obsadili Karategin (formálně náleţící Kokandu). 188 189

Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 120-121. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 46-47.

55

Kaufmanovi se nakonec podařilo mezi Bucharou a Kokandem vyjednat smír a bucharští vojáci se stáhli. Nadále však přetrvával neklid na rusko-bucharské hranici. Kaufman se domníval, ţe emír váhá mezi příklonem k Taškentu a Kábulu. Stremouchov nicméně stále odmítal obavy (zastánců ruské expanze) ze vzniku středoasijské protiruské koalice a vznik takové koalice povaţoval za „neproveditelnou fantazii“.190 Aby Kaufman zlepšil vztahy s Bucharou, nabídl emírovi navrácení Samarkandu pod podmínkou, ţe jej emír převezme osobně z gubernátorových rukou. Emír na tuto nabídku nepřistoupil. Následně Kaufman vyslal poselstvo vedené plukovníkem S. I. Nosovičem a zároveň nechal ze Samarkandu vypustit větší mnoţství vody, které bylo v Buchaře nedostatek. Emír se poté vyšel Turkestánu vstříc a přerušil jednání s Afghánistánem i Chivou, ale situaci na ruských hranicích neuklidnil. Kaufman podpořil emíra a dal pokyn Abramovovi, aby pro Bucharu obsadil města Šahr-i-Sabz a Kitab. Stalo se tak v srpnu roku 1870. V letech 1871 a 72 emír přijal ruská poselstva (vedená Struvem a Petrovským). Byla dohodnuta spolupráce v taţení proti Chivě, také byla uzavřena dohoda ohledně opravy zavlaţovacích systémů. Kaufman i emír koordinovali konfiskaci majetků islámských duchovních a škol na svých územích. Na druhou stranu emír odmítal zřízení pošty, nezasahoval proti otroctví, nedodrţoval obchodní dohody a také úplně neupustil od vyjednávání se zahraničními státy. Kaufman proto připravil nový návrh smlouvy, který by „de iure“ vytvořil z Buchary vazalský stát Ruska. V Petrohradě to bylo zamítnuto s tím, ţe prioritou je vyřešení problémů s Chivou a zároveň vyjednávání s Brity o vzájemné shodě.191

190 191

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 50. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 49-57.

56

3. 3 Ruské tažení proti Chivě

Konfliktu Ruska a Chivy předcházela intenzivní diplomatická jednání mezi Petrohradem a Londýnem. Po své poráţce v Afghánistánu (1838-1842) a současně neúspěchu svých vyslanců v chanátech se Velká Británie přestala ve většině Střední Asie angaţovat. Sledovala sice vývoj v Persii a Afghánistánu, ale soustředila se především na oblast Indie. Kritici tento postup nazývali „dokonalá nečinnost“ (masterly inactivity). Obnovený zájem Britů o Střední Asii byl zapříčiněn jednak odtrţením Kašgaru od Číny a také konfliktem Kokandu, Buchary a Ruska. Tyto události se uskutečnily v 60. letech 19. století. Britové se snaţili získat vliv v Kašgaru, zároveň však byli znepokojeni poráţkou Kokandu a Buchary Ruskem a ruskou intervencí v Buchaře. Po pádu Taškentu roku 1865 byli do Střední Asie vysláni britští agenti k zjištění stavu situace. O tři roky později porušil místokrál Indie John Lawrence (v úřadu 1864-69) svou dosavadní politiku neintervence za řeku Indus a zaslal afghánskému emírovi peníze a výzbroj pro 3 500 vojáků.192 I přesto, ţe indičtí místokrálové nepovaţovali Afghánce za důvěryhodné spojence, tato britská podpora pokračovala i v následujících letech. Na druhou stranu Britové odmítali ţádosti Kokandu, Buchary i Chivy o podporu proti Rusku. Následovala diplomatická jednání mezi Ruskem a Velkou Británií. Místokrál Lawrence pod tlakem zastánců „progresivní politiky“ navrhoval rozdělení Střední Asie na britskou a ruskou sféru vlivu. Nový místokrál lord Mayo (v úřadu 1869-72) návrh rozvinul v tom smyslu, ţe kaţdá z mocností můţe do své sféry vlivu193 zasahovat i vojensky (s podmínkou, ţe po zjednání pořádku budou vojska staţena). Rusové k jednáním svolili

192

Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 138. Rusko mělo kontrolovat Kokand, Bucharu a Chivu. Velká Británie naproti tomu Afghánistán, Kelát (Hunzu), Kašgar. 193

57

především proto, ţe po sblíţení Britské Indie a Afghánistánu měli obavy ze vzniku protiruské koalice,194 která by mohla Rusko z Turkestánu vytlačit.195 V únoru roku 1869 britský ministr zahraničí Clarendon navrhl v Londýně ruskému velvyslanci F. I. Brunnowovi moţnost vzniku neutrální oblasti mezi drţavami Ruska a Britské Indie. Dodal také, ţe není nutné se znepokojovat, ale ţe je třeba uklidnit britský tisk a veřejnost. Kníţe Gorčakov tento návrh vítal (byl to obdobný návrh, který navrhl ruský ministr zahraničí Nesselrode Britům roku 1844). Gorčakov navrhl jako neutrální oblast Afghánistán, který by se nacházel mimo ruské zájmy.196 Pod tlakem Britské Indie lord Clarendon tento návrh zamítl a za nepřekročitelnou hranici poţadoval řeku Amudarja (za kterou z ruského pohledu leţely Chiva i Afghánistán). Jednání roku 1869 příliš nepokročila a obě strany trvaly na svém. Gorčakov odmítl jednat o britskému obchodu ve Střední Asii, který byl poškozen ruským průnikem do této oblasti. Na konci roku se v Heidelbergu obě strany alespoň dohodly na tom, ţe budou usilovat o zamezení střetů mezi Bucharou a Afghánistánem. Clarendon navíc Gorčakovovi sdělil své obavy z ruských generálů touţících po slávě. Gorčakov odpověděl vyhýbavě v tom smyslu, ţe Rusku jde ve Střední Asii jen o obchod a bezpečnost.197 Douglas Forsyth, který zastupoval Britskou Indii, vyjádřil v Petrohradu souhlas s moţností intervence obou mocností ve svých sférách vlivu. Došel totiţ k závěru, ţe vzájemná dohoda na neutrální oblasti není reálná. Místokrál Indie Mayo to uvítal a za ruskou stranu souhlasil i Miljutin. Car Alexandr II. situaci mírně zkomplikoval tím, ţe souhlasil i s principem „neutrální oblasti“, která byla v zásadě Forsythovou misí zavrhnuta. Obě mocnosti však měly „volné ruce“ ve svých sférách vlivu.198

194

Afghánský emír podporoval rebelujícího syna bucharského emíra. Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 146-148. 196 Schuyler, E.: Turkistan. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 266. 197 Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, I. s. 126127. 198 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 59-61. 195

58

Další spornou kapitolou bylo ustanovení severní afghánské hranice. Kaufman usiloval o to, aby mezi Bucharou a Afghánistánem existovaly nezávislé státy Badachšán, Vachán a Afghánský Turkestán (ten tvořil Kunduz, Chulm a Balch).199 Rusové nakonec pro zlepšení vztahů s Brity od svého stanoviska ustoupili. Důvodem byla mezinárodní politika (vznik Německého císařství), britsko-ruský obchod a od počátku roku 1873 i připravované taţení proti Chivě. Rusové také se znepokojením sledovali rostoucí britskou podporu Afghánistánu.200 Gorčakov uznal 31. ledna 1873 Afghánistán včetně území Badachšánu a Vachánu (i kdyţ tato území nebyla geograficky přesně vymezena).201 Nicméně dohoda platila aţ do roku 1876. Dohodou z roku 1873 získala ruská diplomacie tichý souhlas britské vlády s taţením proti Chivě.

Vztah Ruska a Chivy byl dlouhodobě konfliktní. Svým postupem na jih si Rusové podrobili mnoho nomádských kmenů. Za jejich panovníka se však povaţoval jak ruský car, tak i chán Chivy. Chiva byla jistým izolovaným „ostrovem v moři pouští“. Navíc dvě neúspěšné ruské výpravy dodaly Chiváncům odvahy. Ti stále podporovali ruské rebely i nájezdníky a prodávali ruské zajatce. Boje mezi Ruskem, Kokandem a Bucharou znamenaly na čas zlepšení rusko-chivských vztahů.202 Po obnovení rusko-bucharského obchodu však klesl ruský obchod s Chivou aţ o dvě třetiny. Chivánci se poté navrátili k přepadávání karavan, útokům na pohraničí a podpoře rebelů.203 Vrchní gubernátor Kaufman se krátce po svém příjezdu do Taškentu snaţil přimět chána Chivy Muhammada Rahíma II. (vládl 1864-1910) k zahájení jednání. Kaufman ţádal osvobození ruských zajatců, ukončení pohraničních nepokojů a uzavření obchodních dohod.

199

Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 158-159. Alder, G. J.: British Indias Northern Frontier, s. 178. 201 Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 159. 202 V letech 1864-66 klesl obchod Ruska s Bucharou z 4, 5 miliónů rublů na necelý milion. Naopak obchod s Chivou vzrostl z 11 000 rublů na 1, 5 milionu. 203 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 65. 200

59

Chán však Kaufmanovi odpovídal (pokud odpověď vůbec zaslal) expresivně a z pohledu diplomacie 19. století často aţ uráţlivě. Chivští představitelé pod dojmem chivské neporazitelnosti Rusko podcenili. Naopak ruské společenské elity si přály odčinění dvou poráţek od Chivy, i ruští důstojníci podporovali nové taţení. Navíc nový konflikt mohl odvést pozornost od správy Turkestánu, která byla zasaţena korupčními skandály.204 První krok k podmanění Chivy byl učiněn roku 1869, kdy se vylodily ruské kavkazské oddíly (pod vedením plukovníka N.G. Stoletova) poblíţ Krasnovodsku (v překladu Rudé vody). Účel tohoto kroku byl dvojí. Jednak šlo Rusku o ovládnutí Kaspického moře a eliminaci tamních turkmenských pirátů, kteří škodili obchodu. Druhý účel sdělil Kaufman Stremouchovovi (vedoucímu asijského oddělení): „Vyloděním v Krasnovodsku ukáţeme Chiváncům a Kazachům, ţe se jeho veličenstvo rozhodlo zabránit rozšiřování revolty… a ţe, pokud bude Chiva tvrdohlavá, bude rozdrcena. Domnívám se však, ţe chán nebude brát mé rady na zřetel, dokud neuvidí, ţe byla přijata opatření k jeho potrestání.“205 Stremouchov však s Kaufmanem nesouhlasil a Krasnovodsk povaţoval jen za obchodní stanici potřebnou pro ruský obchod. Stremouchov chtěl potlačení rebelie nomádů bez nutnosti taţení proti Chivě. Kaufman naopak povaţoval tuto expedici za nutnou. Ve vzájemné korespondenci Kaufman opakovaně ţádal chána o nápravu vzájemných vztahů a dal mu za příklad osud Kokandu a Buchary. Krátce po obsazení Krasnovodsku zaslal generál Kryţanovskij do Petrohradu kopii vyhlášení Rahíma, ve kterém chán vyzýval Kazachy k povstání proti Rusku. Kryţanovskij i Miljutin se shodli na tom, ţe pokud má být zajištěn obchod z Kaspického moře po řece Amudarja, musí být Chiva dobyta. Kaufman napsal do Chivy několik dalších dopisů, ale odpověď nepřišla. Chiva se jiţ připravovala na válku (bylo postaveno několik pevností, otráveny studny v poušti a byli

204 205

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 29-30. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 66.

60

verbováni kočovníci).206 Na počátku roku 1870 Kaufman chánovi napsal: „Kaţdého trpělivost má své meze a pokud neobdrţím uspokojivou odpověď, tak si ji vezmu.“207 Zároveň napsal na ministerstvo zahraničí, ţe střet je téměř nevyhnutelný, čímţ připravoval své nadřízené v Petrohradu na další konflikt ve Střední Asii.208 Kaufman navrhl ministru války Miljutinovi útok na Chivu z Kavkazu i z Turkestánu. Dokonce i ministerstvo zahraničí souhlasilo s jistým „podrobením“ Chivy. Hlavní taţení ale bylo odloţeno z důvodu událostí v Kašgaru a také kvůli povstání Kazachů na ruském územím. Mezi Velkou Británií a Ruskem rovněţ probíhala jednání o Střední Asii. Kaufman však schválil trestné a průzkumné výpravy, které byly uskutečněny v letech 1870-72 (v období od jara do podzimu). Pod tímto tlakem svolila Chiva k vyjednávání prostřednictvím bucharského emíra. Chiva nakonec dohodu odmítla a pokusila se Turkestán obejít tím, ţe vyslala svá poselstva do Orenburgu (ke Kryţanovskému) a na Kavkaz (k velkokníţeti Michailovi). Obě chivská poselstva byla Rusy zadrţena. Poslední pokus o uzavření spojenectví učinila Chiva v létě roku 1872, kdy její poslové ţádali v Indii o britskou pomoc ve vyjednávání s Ruskem. Místokrál lord Northbrook to ale odmítl, protoţe Chivu povaţoval za sféru vlivu Ruska a Chiváncům doporučil přijetí ruských poţadavků. V Petrohradě se na podzim téhoţ roku podařilo Kaufmanovi přesvědčit cara o nutnosti podrobení Chivy. Následně v prosinci Kaufman obdrţel pověření od Alexandra II., které obsahovalo schválení výpravy proti Chivě. Úkolem bylo dobytí hlavního města chanátu. Chiva však měla být jen podrobena, nikoli anektována. Kníţe Gorčakov souhlasil, ale měl na základě dosavadní vojenské praxe obavy z „dočasné“ okupace. Zároveň car vyslal do Londýna kníţete Pierra A. Šuvalova (ředitele ruské tajné policie),209 který Brity ujistil, ţe

206

Schuyler, E.: Turkistan. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 419. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 68. 208 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 66-68. 209 Kníţe také v Británii vyjednával o sňatku vévody z Edinburgu s velkokněţnou Marií. 207

61

Chiva nebude anektována. Šuvalov ministru zahraničí Británie Granvillovi210 oznámil, ţe půjde o trestnou výpravu, které se zúčastní přibliţně 2 000 vojáků.211 Hlavními ruskými argumenty pro obhajobu taţení byla chivská podpora Kazachů, přepadávání karavan, zadrţování ruských zajatců, odmítání obchodních dohod a nekorektní vyjadřování vůči vrchnímu gubernátorovi.212 Mezi neoficiální důvody však můţeme zahrnout kariérní ambice velitelů a vliv obchodních kruhů.

Poslednímu velkému povstání mezi nomády čelilo Rusko roku 1869 a 1870. Nepokoje byly reakcí na správní reformou z předcházejícího roku. Největší odpor kladli kazašští sultáni, kteří odmítali odevzdat část své moci voleným úředníkům. Rebelové útočili především na ruské komisaře, kozáky a spřátelené nomádské kmeny. Povstání však bylo potlačeno vrchním gubernátorem Kryţanovským do konce roku 1869. Mnoho Kazachů uprchlo do Chivy a majetky rebelů byly rozděleny převáţně loajálním klanům. Následující rok ale vypuklo další povstání na území mezi Aralským a Kaspickým mořem. Kazaši útočili na rybářské vesnice a oblehli dokonce pevnost Alexandrovsk. Pevnost zachránil rychlý příjezd posil z Kavkazu přes Kaspické moře a následné trestné výpravy povstání ukončily. Ustoupila ale i ruská správa kdyţ například upustila od volení soudců, ti byli nadále dosazováni. Daně mohli kočovníci odvádět i v naturáliích.213

Kdyţ byla situace na nomádských územích stabilizována Kaufman se zaměřil na přípravu taţení proti Chivě. Poté, co byly na podzim roku 1872 ukončeny poslední průzkumné výpravy na území Chivy, se plukovník Markozov pokusil o překvapivý útok na hlavní město Chivu. Byl ale nucen ustoupit před útoky Turkmenů. Kaufman následně

210

George Granville (1815-1891, ministr zahraničí Velké Británie v letech 1851-52, 1870-74, 1880-85). Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 69-72. 212 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 194. 213 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 51-53. 211

62

naplánoval hlavní taţení na jaro příštího roku a v rámci jeho příprav nechal v Německu zakoupit těţká děla.214 Taţení bylo zahájeno v březnu roku 1873. Expedici tvořily celkem čtyři kolony o celkovém počtu téměř 13 000 vojáků.215 Kaţdá z kolon měla určenou svoji trasu; cílem bylo hlavní město Chiva. Velitelem celé armády byl von Kaufman, přesto kaţdá z kolon měla svého hlavního velitele. Ze severu na Chivu pochodovala kolona z Orenburgu (generál Verevkin), ze západu (od Kaspického moře) to byla kolona z pevnosti Alexandrovsk (plukovník Lomakin), třetí kolona vyšla z Krasnovodsku (plukovník Markozov). Hlavní kolona táhla na Chivu od východu z Taškentu (pod vedením generálů Kaufmana a Golovačeva).216 Kaufman dal všem velitelům na vědomí, ţe obsadit Chivu, legendární město „Tisíce a jedné noci“, můţe jen hlavní oddíl z Taškentu. Kromě kolon z Orenburgu a Alexandrovsku, které byly nejlépe zásobené, trpěly zbylé dvě na pochodu velkými obtíţemi. Nejhůře na tom byli vojáci pod vedením plukovníka Markozova. Jeho jednotka se musela pro potíţe s vodou a zásobováním koncem dubna vrátit zpět do Krasnovodsku. Ztratila 60 vojáků a většinu výzbroje.217 Ostatní kolony však s většími či menšími obtíţemi pokračovaly. V první polovině května dosáhli velitelé Verevkin a Lomakin ústí řeky Amudarja u Aralského moře. Poté postupovali společně podél řeky k hlavnímu městu chanátu pod vedením Verevkina. Kaufman postupoval o něco pomaleji z východu. Chán Chivy propustil ruské zajatce, mylně se však domníval, ţe to povede k zastavení ruského postupu. Kaufman mu odpověděl, ţe mírové podmínky (o které se on snaţil šest let) bude řešit aţ v hlavním městě, a to osobně s chánem. Větší odpor postupujícím Rusům kladli pouze jomudští Turkmeni. Verevkin i přes jejich útoky bombardoval hlavní město. Poté co se 214

Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 201. Celá armáda disponovala více neţ 60 děly, 6 hmoţdíři, 2 kulomety, několika vrhači raket a na přepravu zásob více neţ 19 000 velbloudy. 216 Taškentská kolona měla přes 4 500 vojáků, orenburgská přibliţně 3 500, zbylé dvě po 2 000. 217 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 31. 215

63

Kaufman spojil s Verevkinem, hlavní ruské jednotky obsadily město Chivu 29. května 1873. Dosavadní ruské ztráty v boji činily asi jen třicet padlých a sto raněných.218 Chán Muhammad Rahím II., který uprchl k Turkmenům se krátce na to vrátil a vzdal se Kaufmanovi (chán se nevyhnul osobním rozhovorům s von Kaufmanem).219 Zpráva o ruském vítězství putovala z Chivy do Taškentu po rychlém poslu. Z Taškentu do Petrohradu pak jiţ nově zbudovaným telegrafem. Rahím II. byl vrchním gubernátorem dosazen zpět na trůn a „sesadil“ tak svého krátce vládnoucího bratra Ata Jana. Kaufman se ujal správy dobytého území. Vytvořil radu (divan), kterou tvořili tři ruští důstojníci, obchodník z Taškentu a tři Chivánci (jedním z nich byl divan-begi). Ruské členy rady dosadil Kaufman, ostatní tři schválil. Chivská protiruská „klika“ byla zbavena moci. Hlavní činností, kterou se divan zabýval, bylo zrušení otroctví. Postupně bylo propuštěno přes 30 000 Peršanů. Otroctví bylo formálně zakázáno.220 Kaufman také rázně řešil dřívější problémy Chivy a nyní i Turkestánu s jomudskými Turkmeny. Vyzval je k zaplacení válečné náhrady ve výši 300 000 rublů. Turkmeni zaplatit nemohli a v červencových bojích proti generálu Golovačevovi utrpěli značné ztráty (mnoho Turkmenů také uprchlo). Turkmeni uznali poráţku a zaplatili polovinu ţádané částky v drahých kovech, druhou část jim Kaufman umoţnil splatit ve velbloudech.221

Vrchní gubernátor Kaufman a chán Rahím II. uzavřeli 12. 8. 1873 vzájemnou smlouvu. Ta se značně lišila od smluv dříve uzavřených s Bucharou a Kokandem, kdyţ se ruská strana poučila ze svých dřívějších chyb. Navíc Chiva byla poraţena a její hlavní město obsazeno.222 Chivský chanát se stal de fakto i de iure ruským protektorátem a jeho chán „oddaným sluţebníkem“ cara. Chiva se vzdala práva vést vlastní zahraniční politiku a chán si 218

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 32. Jeden ze vzájemných rozhovorů je součástí přílohy č. 1. 220 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 73-74. 221 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 33. 222 Chánův trůn a část archivu byly zaslány do Petrohradu jako válečná kořist. 219

64

do budoucna mohl ponechat jen stočlennou vojenskou jednotku. Vrchní gubernie Turkestán a Kavkaz získaly levý břeh Syrdarji, pravý břeh Amudarji a východní pobřeţí Kaspického moře. 223 Část chivského území získala i Buchara, za umoţnění průchodu části ruských vojsk svým územím. Smlouva dále přisoudila Taškentu právo rozhodovat o tom, která plavidla se mohou volně pohybovat po řece Amudarja. Na jejím levém břehu mohli ruští obchodníci volně zakládat obchodní stanice, přičemţ byli v Chivě osvobozeni od placení daní. Rusové pobývající v Chivě měli být případně souzeni nejbliţším ruským soudem. Chiva byla povinna vydávat ty osoby, které byly ruskou stranou označeny za uprchlíky. Chán se také zavázal zaplatit válečnou náhradu ve výši 2, 2 miliónů rublů.224 Generál Kaufman byl za úspěšné taţení proti Chivě vyznamenán kříţem sv. Jiří II. stupně. Naopak plukovník Markozov, který se neúspěšně snaţil získat území Chivy pro Kavkaz, byl nucen rezignovat, a to i přes podporu některých svých nadřízených.225 Kaufman měl od svých nadřízených podporu ve svém dalším postupu vůči Turkmenům. Přibliţně 40 kilometrů od hlavního města chanátu byla zahájena výstavba ruské pevnosti Petro-Alexandrovsk.226 Tato pevnost byla hlavním centrem vojenského úseku (otdel) Amudarja a jeho prvním velitelem se stal plukovníkporučík N.A. Ivanov. Ten, aby území zabezpečil, podnikal proti místním nomádům časté trestné výpravy. Na východě Kaspického moře vznikla oblast (gubernie) Transkaspicko se správním centrem v Krasnovodsku (transkaspická oblast byla podřízena kavkazské vrchní gubernii). Prvním vojenským gubernátorem Transkaspicka se stal generál N.P. Lomakin. Jak úsek Amudarja, tak i Transkaspicko měly za úkol pacifikovat Turkmeny.

223

Na zabraných územích byly zkonfiskovány jak statky světské, tak duchovní. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 76. 225 Schuyler, E.: Turkistan. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 346. 226 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 75-76. 224

65

Přesto, ţe britská vláda (na rozdíl od britských společenských elit) proti ruskému taţení neprotestovala, vzbudilo ruské počínání v Londýně rozpaky. Vláda byla původně smířena s menší trestnou výpravou, ne však s protektorátem. Jiţ v květnu roku 1873 kníţe Gorčakov Brity upozornil, aby příslibům Šuvalova o rychlém staţení z Chivy nepřikládali velkou váhu. Gorčakov to odůvodnil změnou carova názoru na věc, jako důsledku postoje ruské veřejnosti a tisku. Poté co byla zveřejněna rusko-chivská srpnová smlouva kritizoval britský tisk ruské představitele za předchozí přísliby. V následujícím roce byli liberálové v Británii vystřídáni u moci konzervativci. Ti podporovali aktivní politiku v oblastech hraničících s Britskou Indií a byli přesvědčeni o nutnosti zastavit ruský postup ve Střední Asii.227

Chivské taţení z roku 1873 mělo od předchozích konfliktů Ruska ve Střední Asii odlišný charakter. Střety Ruska s Kokandem a Bucharou nebyly předem dlouhodobě plánované a vznikaly spíše jako okamţité reakce na dané situace. Naopak obsazení Chivy bylo vrchním gubernátorem Turkestánu připravováno několik let. Po dohodě s carem a ministerstvem války byl stanoven jasný cíl, jímţ bylo obsazení hlavního města, bez opakování předcházejících chybných postupů. Velikost armády tohoto taţení byla aţ zbytečně velká a za dané situace by stačila polovina celkového počtu vojáků. Nicméně se jednalo i o jistou triumfální a společenskou událost, protoţe ke Kaufmanově koloně se připojil velkokníţe Nikolaj Konstantinovič a kníţe Eugen z Leuchtenburgu.228 Důleţitější však bylo, ţe se Chiva stala ruským protektorátem i z právního hlediska. Kokand jím de fakto byl také, ovšem nikoliv na základě smluvního postavení. Buchara se z pohledu středoasijských států nacházela v nejméně nevýhodné pozici vůči Rusku. I tato skutečnost se však postupem doby změnila. 227 228

Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 206-209. Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 31.

66

3. 4 Upevnění ruského vlivu ve Střední Asii v 70. letech 19. století

V druhé polovině 60. let carská armáda porazila chanát Kokand a obsadila jedno z hlavních center Střední Asie - Taškent. V průbehu několika následujích let Rusko porazilo Bucharu i Chivu a poloţilo tak základ své vlády ve Střední Asii. V Britské Indii postupně přestala být aplikována politika „dokonalé nečinnosti“, coţ ale jiţ nezměnilo fakt, ţe Velká Británie ztratila skoro veškerý vliv (převáţně ekonomický) na středoasijské chanáty. Ve Střední Asii byla ale stále přítomna ještě jedna tradiční mocnost, byla jí Čína. Její moc ale v 19. století postupně upadala. Tato čínská slabost se projevila i ve Východním Turkestánu (Čínském Turkestánu), kde se čínské drţavy skládaly z Kašgarie, provincie Kuldţa a z území obývaných Dungany (čínskými muslimy).229

V Čínském Turkestánu se protičínská povstání v 18. a 19. století opakovala poměrně pravidelně. Kaţdé větší povstání bylo zpočátku úspěšné, po určité době však do míst ohnisek odporu dorazila čínská armáda, která území znovu ovládla. Nejvýznamnější a nejúspěšnější povstání vypuklo v roce 1862. Stejně jako předcházející rebelie bylo podporováno muslimskými duchovními (většinou z kokandského exilu). Zpočátku poměrně malá rebelie zahájená Dungany přerostla v rozsáhlé povstání. Číňané v provincii byli pobiti nebo utekli, povstalci zničili i ruský konzulát a továrnu v Kuldţe. V následujících letech proti sobě v Kašgaru bojovala jednotlivá navzájem nepřátelská etnika. Těchto konfliktů se zúčastnil i Jakúb Beg, původem kokandský voják,

229

Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 237.

67

který se po pádu Taškentu nechal najmout pro boj v Kašgaru. Většinu Kašgaru Jakúb sjednotil pod svou vládou jiţ roku 1867; aby si vládu udrţel expandoval dále na východ.230 Kdyţ Rusko zvítězilo roku 1868 v konfliktu s Bucharou, situace ve Střední Asii se vznikem nezávislého Kašgaru zkomplikovala. Jakúb Beg měl zájem o obchodní vztahy s Ruskem a zároveň dobré vztahy s Britskou Indií. Zatímco Rusové na celou situaci hleděli se znepokojením a nechtěli uznat nezávislost Kašgaru (Gorčakov nazýval Jakúba „úspěšným rebelem“ a podmiňoval politické uznání souhlasem Číny).231 Britové naopak v Kašgaru viděli moţnost pro obnovení svého obchodního a politického vlivu ve Střední Asii. Nový stát tak ohroţoval dosavadní rovnováhu mocenských sil ve v této oblasti. Britové začali jednat přímo s vládcem Kašgaru. Místokrál Indie lord Mayo pak umoţnil od roku 1870 Jakúbovi nakupovat zbraně v Indii (jako vojenští instruktoři v Kašgaru působili Turci). Kaufman měl obavy z toho, ţe by Kašgar rozšířil své území i o Kuldţu, která byla přístupovou cestou na ruská území ve Střední Asii. V srpnu 1871 proto vojenský gubernátor Semirečije Kolpakovskij, na příkaz vrchního gubernátora, obsadil formálně čínskou provincii Ili (rusky Kuldţa).232 Jakúb to povaţoval za hrozbu pro Kašgar, a proto navázal uţší vztahy s Indií a následujícího roku jednal s britským vyjednavačem Forsythem. Zároveň však probíhala i neoficiální jednání mezi Kašgarem a Taškentem. Kaufman v jednáních ustoupil a vyslal do Kašgaru oficiální misi kníţete Kaulbarse. Jeho misi podpořila i menší ruská armáda, která provedla na hranicích Kašgaru manévry. Vzájemná rusko-kašgarská obchodní dohoda byla uzavřena 22. června 1872. V Indii ji však povaţovali za další důkaz růstu ruského vlivu v oblasti, a proto Britové zvýšili svou aktivitu v Kašgaru. Výsledkem pak byla britskokašgarská obchodní smlouva z počátku roku 1874, která zvýhodňovala britské obchodníky.233

230

Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 163-169. Rawlinson, H.: England and Russia in the East. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 341. 232 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 28. 233 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 179-181. 231

68

Britové zde posílili vliv ustanovením svého rezidenta Roberta Shawa, který měl především dohlíţet na obchod; v případě Jakúbova zájmu měl také poskytovat politické rady.234 V Taškentu se pravděpodobně rozhodlo o nutnosti vojenského zásahu či minimálně o vojenskému nátlaku vůči Kašgaru, ke kterému nakonec nedošlo, neboť jednotky k tomuto úkolu určené musely být nasazeny proti povstání v Kokandu.235

Kokand byl dlouhodobě nejméně stabilním chanátem ve Střední Asii. Revolty vůči despotickému chánovi Chuydarovi byly poměrně časté. Chán byl ale loajální spojenec Ruska, a proto měl jeho podporu. Tvrdě potlačil nepokoje zapříčiněné růstem daní, následkem toho se rebelové uchylovali do Turkestánu a ţádali Kaufmana o zásah. V létě roku 1875 se k povstalcům začali přidávat i členové chánovi rodiny, dále vysocí státní úředníci a vojáci. Chán Chuydar musel v červenci prchnout do Taškentu. V Kokandu nepopulárním ochráncům chána (Rusům) byla vyhlášena svatá válka (gazavat). Panovníkem se stal syn sesazeného chána Nasr-ad-Din. Ten byl sice Kaufmanem uznán za chána, ale válku proti Rusům neukončil.236 Kokanďané oblehli ruskou posádku v Chodţentu a tím ovládli cestu k Taškentu. Do čela vojenské výpravy proti Kokandu se postavil generál Kaufman a 18. srpna 1875 obleţený Chodţent vysvobodil. Poté spolu s plukovníkem Skobelevem (viz. příloha č. 4) porazil kokandskou armádu u Machramu.237 Krátce poté Kokand kapituloval a chán se ve smlouvě uzavřené 23. 9. 1875, zavázal zaplatit tři milióny rublů během šesti let. Kokand se také ve prospěch Turkestánu vzdal pravobřeţních území Syrdarji s hlavním centrem Namangan. Nicméně i poté část bývalých hodnostářů Kokandu pokračovala v odporu. Generálmajoru V.

234

Alder, G. J.: British Indias Northern Frontier, s. 50-51. Boulger, D. Ch.: Central Asia Questions, s. 387-388. 236 Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 145-146. 237 Počet padlých Kokanďanů byl přes tisíc, Rusové měli padlých šest. 235

69

N. Trockému se nepodařilo obsadit jejich hlavní pevnost v Andiţanu a v říjnu od poničeného města odtáhl do Namanganu.238 Kaufman krátce na to odjel do Petrohradu na konzultace a velení převzal povýšený generálmajor Skobelev. Ten s rebely bojoval nekompromisně a do února následujícího roku povstání potlačil.239 Většina zajatých povstalců dostala od cara milost, pouze hlavní vůdce Pulat byl pověšen za vraţdu dvanácti ruských zajatců a několika členů chánovy rodiny. Původně bylo zřejmě v Petrohradě plánováno ponechat chána u moci, ale nakonec došlo k anexi celé zbylé části Kokandu. Anexi car vyhlásil dne 19. 2. 1876, k výročí svého nástupu na trůn a Kokand byl přejmenován na oblast Fergána. Vojenským gubernátorem nové oblasti se stal Skobelev.240 Anexí Kokandu se Ruský Turkestán rozšířil i o území východního Pamíru a dostal se tak do blízkosti Afghánistánu.241 Důvody pro vyhlášení anexe můţeme spatřovat v rostoucí carově podpoře zastáncům expanze ve Střední Asii. Praktickým důvodem bylo také to, ţe samostatný Kokand byl jen obtíţně ţivotaschopný a nedokázal plnit základní ruskou podmínku vyţadující domácí stabilitu. Pokračující ruská podpora despotické vládě by znamenala jen nárůst protiruských nálad v regionu. V neposlední řadě také sehrála roli mezinárodní situace. Vztahy Ruska s Velkou Británií i jejím tureckým spojencem byly velmi špatné a válka byla „na spadnutí“. O pět let dříve by Rusko pravděpodobně k anexi chanátu nepřistoupilo, aby nepoškodilo seriozní vztahy s Londýnem. Britský tisk reagoval velmi ostře v reakci na anexi Kokandu a dodal, ţe Rusko je hrozbou pro Afghánistán.242 Ministr zahraničí Gorčakov připomněl deklaraci z 19. ledna 1873

238

Podle oficiálních zpráv měl ztráty jen deseti padlých, ale odhaduje se, ţe padlých bylo aţ padesát. Trockij i přesto získal Řád sv. Jiří III. stupně. 239 V bojích byla zničena města Namangan a Andiţan. Bylo zabito několik tisíc kokandských vojáků. Ruské ztráty byly malé. 240 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 34-37. 241 Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 186. 242 Vlček, R.: Ruská expanze do Střední Asie, s. 265.

70

ve které stálo ţe: „Rusko opakuje, ţe Afghánistán je mimo jeho sféru vlivu.“243 K problematice Turkmenů však dodal, ţe další postup záleţí na samotných „velmi agresivních“ Turkmenech.244

Pohledem vrchního gubernátora Turkestánu byla Střední Asie roku 1876 jiţ z větší částí pod ruskou kontrolou. Kokand byl anektován a „vzpurná“ Chiva pacifikována na úroveň protektorátu. Von Kaufman mohl být se stavem situace celkem spokojen, určitě ve srovnání se situací z roku 1867 kdy do svého úřadu nastupoval. Přesto přetrvávalo i několik problémových záleţitostí. Z dlouhodobého hlediska to byly vztahy Turkestánu s Bucharou a Turkmeny. Vzhledem k vyostřujícímu se britsko-ruskému antagonismu byl důleţitý i vztah Ruska k Afghánistánu, Persii a Britské Indii. Výhodou pro Turkestán i ruskou politiku bylo ukončení nezávislosti Kašgaru. Britové se obávali, ţe Kašgar bude dobyt ruskou armádou. V tomto se však mýlili, kdyţ Kašgar znovu dobyli Číňané. Čínská armáda se připravovala na jeho jiţ několikáté znovu obsazení od konce 60. let.245 Vládce Kašgaru Jakúb se dopustil strategické chyby tím, ţe porazil Dungany, a tak se připravil o jediné potencionální spojence proti Číně. Britští vyslanci v Pekingu varovali svou vládu před tím, ţe dříve nebo později Číňané oblast obsadí. Čínská vláda protestovala proti britsko-kašgarské smlouvě z roku 1874. Forsyth neúspěšně přesvědčoval čínskou vládu, aby od taţení upustila a Jakúba uznala za svého vazala. V ideálním případě Britové doufali, ţe by Rusko i Británie zajistily u Číny formální nezávislost Kašgaru. Rusové však byli proti. Pro ruské zájmy i obchod bylo výhodnější, aby Východní Turkestán znovu ovládla Čína a Velká Británie zde svůj vliv ztratila.

243

Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 147. Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 147. 245 Jako vojenský pozorovatel byl k nastávajícímu konfliktu vyslán i kapitán Kuropatkin (budoucí ministr války). 244

71

Generál Tso dobýval ztracená čínská území postupně od roku 1873. Čína si na válku musela půjčit 1, 6 miliónů liber u zahraničních bank.246 I přes britské snahy se mír nepodařilo uzavřít a Kašgar byl do konce roku 1877 Číňany dobyt. Jakúb Beg byl pravděpodobně na útěku zavraţděn.247 Po vzájemném vyjednávání Rusko navrátilo provincii Kuldţu roku 1881 Číně. Za to, ţe Rusko navrátilo tuto bohatou oblast zpět, získali jeho obchodníci ve Východním Turkestánu ekonomické výhody.

Po pacifikaci Chivy, anexi Kokandu a eliminaci Kašgaru zůstala relativně nezávislá jen Buchara. Kaufman hned po konci taţení proti Chivě vyslal svého poradce M. Struva, aby přemluvil bucharského emíra k nové smlouvě. Emír pravděpodobně nadále tajně podporoval Turkmeny proti Rusům, ale oficiálně zachoval přátelskou neutralitu vůči Turkestánu.248 Struve a emír uzavřeli vzájemnou smlouvu v září roku 1873. Ta mírně upravovala dohodu předcházející. Rusové mohli podle smlouvy vlastnit v Buchaře majetek a podnikat v průmyslu. Byla ustanovena vzájemná politická zastupitelství v Buchaře i Turkestánu. Také bylo zakázáno obchodování s otroky, i kdyţ otroctví jako takové zatím ne.249 Rusové nadále emíra Buchary podporovali, protoţe jej potřebovali jako spojence proti Velké Británii, a proto jej podpořili při ovládnutí sporných státečků Darvaz a Katagerin. Emír naopak neprotestoval proti ruským průzkumným a vědeckým výpravám, které se zaměřovaly především na jihobucharskou hraniční řeku Amudarja.250

246

Německo a Rusko poskytly Číně výzbroj, Rusko dodávalo i proviant. Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 260-276. 248 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 210. 249 Dohoda však z velké části nebyla naplňována, zastupitelství nebyla dlouho zřízena a otroci se tajně kupovali od Turkmenů. Kaufman proto nařídil svým podřízeným, aby uprchlé otroky z Buchary podporovali a usídlovali na území Turkestánu. 250 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 91-92. 247

72

Přáním Petrohradu bylo mít ve Střední Asii co největší klid a stabilitu. V Chivě měli Rusové zajištěnou obchodní i právní exkluzivitu. V Buchaře byl ruský vliv na niţší úrovni. Chiva se stala ruským protektorátem a Buchara ruským spojencem. Bucharský emír potřeboval ruskou pomoc pro případnou rebelii svých begů nebo duchovních a navíc Taškent kontroloval zásoby vody pro většinu Buchary. Proto emír smlouvu s Rusy částečně dodrţoval, částečně obcházel.

73

4. Afghánistán mezi Velkou Británií a Ruskem

Afghánistán se ocitl v popředí zájmu Britské Indie na počátku 19. století. V této době byl Afghánistán poměrně mladým státem. Vznikl jako důsledek mnoha povstání paštunských (afghánských) kmenů. Tato povstání proti perské nadvládě dosáhla výraznějších úspěchů v 18. století, kdy na území Afghánistánu postupně vznikla nezávislá kníţectví; nejdříve v Kandaháru (1713) a poté v Herátu (1716). Nezávislost těchto kníţectví ukončil aţ perský vojevůdce a vládce turkmenského původu Nádir chán Afšár (1688-1747). Následně vyuţil tohoto území k výbojům na indické území. Po Nádirově násilné smrti se začala Persie rozpadat. Toho vyuţil i jeden z jeho generálů Ahmad Šáh (vládl 1747-1773), který zaloţil samostatné afghánské království s hlavním městem Kandahár. Ahmad zakládal politiku svého státu na výbojích. Za své vlády provedl osmnáct kořistnických výprav do Indie. Své území rozšířil o část Persie i Střední Asie. Jeho nástupci však nedokázali úspěšně čelit odstředivým tendencím a Afghánistán tak začal ztrácet dříve dobytá území.251 Na počátku 19. století afghánského emíra poprvé kontaktovali Britové z Východoindické společnosti.

Angličané obchodovali v Indii od počátku 17. století.252 Následujících více neţ sto let dbali angličtí diplomaté na dobré vztahy s místními mughalskými vládci. Zároveň s tím jak Východoindická společnost bohatla (převáţně na obchodu s látkami)253 vznikala další skladiště a obchodní centra v Madráse, Bombaji a Kalkatě.254 K jejich ochraně začala Východoindická společnost budovat i armádu. V průběhu 17. století se vlivem vnitřních 251

Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 151-163. Východoindická společnost byla zaloţena roku 1599 a první anglická obchodní stanice v Indii se od roku 1612 nacházela v Suratu. 253 Také se obchodovalo se zlatem, stříbrem, drahými kameny, čajem, opiem, kořením, koberci, vlnou z Kašmíru a jiným zboţím. 254 Ferguson, N.: Britské impérium, s. 57. 252

74

konfliktů začala říše Mughalů rozpadat na více státních útvarů. V 18. století k její destabilizaci přispěly i kořistnické vpády Peršanů a Afghánců.255 Angličané mezitím získali v Indii postavení jediné evropské mocnosti, kdyţ nejdříve vytlačili Portugalce a Nizozemce a v polovině 18. století pak porazili i Francouze. S rozsáhlým dobýváním Indie však začali Britové aţ na konci 18. století (po ztrátě většiny svých amerických kolonií) a roku 1792 rozšířili svou moc do Bengálska. Britská Indie se rozšířila aţ ke státu Sikhů (jehoţ území dříve náleţelo Afghánistánu). Afghánistán se v tomto období nacházel ve vnitropolitickém konfliktu, okolní svět však tuto skutečnost neznal a zvláště Indové měli z Afghánců stále velké obavy. Ty se zmocnily i britského generálního guvernéra Wellesleyho, kdyţ jej kontaktoval roku 1798 afghánský vládce Zamán s nabídkou spojenectví proti indickým státům. Markýz Wellesley se obával škod, které by mohli způsobit afghánští nájezdníci. Proto poţádal vyslance Východoindické společnosti v Persii, aby vyuţil perského vlivu na afghánského vládce v tom směru, aby ţádné výboje nepodnikal. V tomto období byla pro Brity důleţitější Persie neţ Afghánistán, nejdůleţitější z jejich pohledu však byla Indie. Zároveň s tím, jak rostla moc Napoleona ve Francii, vzrůstaly britské obavy z obnovených francouzských ambicí v Indii. Britská diplomacie povaţovala za jedinou moţnou pozemní cestu do Indie přes Persii. Z toho důvodu Velká Británie uzavřela roku 1801 spojeneckou smlouvu s Persií. Britové se poté soustředili na územní expanzi v samotné Indii.256 Britská Indie se tak značně rozrostla a na počátku 19. století dosahoval počet jejího obyvatelstva necelých 40 miliónů. Britská diplomacie se však musela znovu zabývat evropskými událostmi a jejich vlivem na Indii. Roku 1807 uzavřely Francie a Rusko v Tylţi mír, coţ bylo (spolu se vzrůstajícím vlivem Francie v Persii) povaţováno za hrozbu Britské Indii. Britové se obávali 255 256

Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 76 Ferguson, N.: Britské impérium, s. 82.

75

vzniku koalice Francie, Persie a Ruska a její případné invaze přes Persii do Indie. Východoindická společnost proto vyslala své zástupce k Peršanům, Afgháncům i Sikhům. Výsledkem bylo uzavření dohod s Persií i Afghánistánem roku 1809. Dohody však ztratily pro britskou stranu důleţitost po obnovení války mezi Francií a Ruskem roku 1812. Britové se následně méně angaţovali v Persii a Afghánistán přestali sledovat úplně.257 Do dvou rusko-perských válek (1804-1813 a 1826-1828) Británie nezasahovala, i kdyţ podle britsko-perské smlouvy z roku 1809 měla pomoci Persii. Rusko Persii porazilo a mírem v Gulistánu z roku 1813 získalo mimo jiné Gruzii, Dagestán, Karabach, Derbent a Baku.258 Druhou válku zahájili Peršané útokem na Kavkaz. Domnívali se, ţe v Rusku je po Děkabristickém povstání anarchie, zároveň chtěli vyuţít povstání v Čečensku. Rusové však Peršany porazili a krátce na to i Turky.259 Turkmančanským mírem z roku 1828 Rusko získalo na Persii další území, ovládlo Kaspické moře a Persie měla zaplatit dvacet miliónů rublů. Persie povaţovala za potencionální hrozbu také Velkou Británii (spolu s jejím tureckým spojencem). Protiváhu hledala perská diplomacie ve svém dosavadním ruském nepříteli, z kterého se tak postupně stal perský spojenec. Dalším důsledkem perských poráţek byla snaha Persie kompenzovat své územní ztráty expanzí (především na východ a severovýchod od perských hranic), coţ vyvolávalo tlak na Afghánistán i Turkménii. Rostoucí vliv Ruska ve Střední Asii spolu s jeho ovládnutím Kaspického moře zahájil rusko-britské soupeření v celém regionu. Jednou z oblastí střetů obou impérií se stal Afghánistán.

Afghánistán jako jeden státní útvar přestal existovat roku 1819, kdy byla svrţena jeho vládnoucí dynastie. Zbylá část Afghánistánu se rozdělila mezi kníţectví kábulské, herátské, 257

Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 165. Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, II. s. 23. 259 Vlček, R.: Rusko, Severní Kavkaz a Čečensko, s. 295-296. 258

76

kandahárské a pešavárské. Z Kábulu se snaţil sjednotit Afghánistán emír Dóst Muhammad Chán (vládl 1826-1863). Dóst vyuţíval volného spojenectví Persie a Ruska proti Herátu a Sikhům. Britové se pochopitelně obávali, ţe na sever od Indie vznikne koalice Persie, Afghánistánu a Ruska, která bude znamenat pro Britskou Indii ohroţení. Pokusili se proto zachovat roztříštěnost Afghánistánu svrţením Dósta prostřednictvím emíra Šudţáulmulka, který ţil v indickém exilu. Východoindická společnost zorganizovala a vyzbrojila pro Šudţáulmulka armádu, která ale byla v březnu roku 1834 poraţena u Kandaháru. Dóst se následně neúspěšně pokusil získat území Pešávaru, které ovládal britský spojenec Randţit Singh.260 Dóst proto vyslal své zástupce k perskému šáhovi Muhammadovi a carovi Mikuláši I s ţádostí o podporu. Ruský car byl příznivě nakloněn moţnosti posílit svůj vliv v Afghánistánu, a proto vyslal do Kábulu I. V. Vitkeviče. Ten měl zajistit spojenectví Persie, Kábulu a Kandaháru proti Herátu. Do Kábulu vyslal své poselstvo i generální guvernér Indie lord George Auckland (v úřadu 1836-1842). Britské poselstvo vedl kapitán Alexander Burnes, jeho úkolem bylo zamezit vzniku koalice proti Herátu a zároveň zabránit pronikání ruského vlivu směrem k Indii. Vyjednávání mezi Burnesem a emírem však skončila bezvýsledně. Dóst poţadoval navrácení paštunských území, která nyní patřila Sikhům. Ti ale byli důleţitými spojenci Britů, a proto Burnes nemohl s tímto afghánským poţadavkem souhlasit. Naopak kníţe Ivan Simonič (ruský velvyslanec v Persii) Dósta podpořil a slíbil mu i finanční výpomoc. Vitkevič následně dojednal vytvoření aliance Kábulu, Kandaháru a Persie a uzavřel i rusko-afghánskou smlouvu.261 Ministr zahraničí Velké Británie lord Palmerston varoval Persii před válkou s Herátem, který Britové podpořili. K válce i přesto došlo a Herát byl perskou armádou obleţen od konce roku 1837. Hlavní útok perské armády na obleţené město naplánoval sám 260 261

Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 168-169. Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 170-171.

77

ruský velvyslance Simonič, ale stejně jako ty předchozí byl odraţen. Britové se rozhodli konflikt řešit pomocí vojenského nátlaku a obsadili perský ostrov Charag. Perský šáh nechtěl riskovat válku s Velkou Británií a od Herátu odtáhl. Britsko-ruská jednání vedla k tomu, ţe ruský ministr zahraničí Karl Nesselrode uznal britské námitky a prohlásil, ţe kníţe Simonič jednal dle vlastního uváţení a odvolal jej. Pravděpodobně byl ale odvolán, protoţe perské obléhání Herátu selhalo. Rusové stáhli i Vitkeviče z Kábulu.262 Jednou z příčin rychlého ústupu ruské diplomacie z Afghánistánu bylo dění na Blízkém východě. Vládním kruhům v Petrohradě šlo o spolupráci s Brity v řešení konfliktu mezi Tureckem a jeho egyptským vazalem. Avšak neúspěch perské armády a ruské diplomacie znamenal ztrátu ruského vlivu v oblasti263 a naopak posílení britského vlivu. Britové si v případě Afghánistánu zároveň vytvořili prostor k zásahu.

Generální guvernér Auckland soudil, ţe britské postavení v Asii není dobré. Persie, Afghánistán i některé státy v Indii byly více či méně Britům nepřátelské, kdyţ jedinými britskými spojenci byli Sikhové. Proto Auckland zamýšlel s jejich pomocí sesadit afghánského emíra. Sikhský vládce Singh však nebyl invazi do Afghánistánu nakloněn, a proto přislíbil pouze menší podporu taţení. Mezitím tajná rada Východoindické společnosti schválila v létě 1838 Aucklandovi taţení do Afghánistánu.264 V červnu stejného roku Britové uzavřeli smlouvu se Singhem a Šudţáulmulkem. V ní se emír Šudţá zavázal, ţe se plně podřídí britské moci, a také se ve prospěch Sikhů vzdal některých afghánských území. Jako záminku k zahájení války vyuţili Britové jednání ruského vyslance Vitkeviče v Kábulu a také spolupráci Dósta s Persií proti Herátu (jehoţ nezávislost Britové prosazovali).

262

Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, II. s. 99104. 263 Ruští vojenští poradci v Persii byli nahrazeni Francouzi, Němci a Brity. 264 Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 106-109.

78

Taţení formálně zahájil guvernér Auckland 1. října 1838, kdyţ vydal poţadavek k sesazení emíra Dósta.265 Pochod zahájila „spojenecká armáda“266 v prosinci téhoţ roku. V dubnu roku 1839 tato armáda překročila afghánské hranice. I díky spojenectví s místními kmeny expediční vojsko rychle obsadilo Kandahár a v červenci i pevnost Ghazna. Kábul byl Brity obsazen 7. srpna téhoţ roku.267 Emír Dóst uprchl do Buchary, později se však vrátil a vzdal se Britům. Jeho nástupcem se stal emír Šudţá, se kterým Britové uzavřeli další smlouvu o vzájemných vztazích. Protoţe se proti novému vládci i intervenčním silám zdvihl odpor, odeslali Britové zpět do Indie jen menší část svých sil a zbylou část armády rozdělili do několika afghánských center. Případného postupu dále do Střední Asie se proto zřekli. Britové vyslali alespoň několik svých vyslanců do chanátů na sever od Afghánistánu s cílem uzavřít spojenectví se středoasijskými státy. Účelem tohoto spojenectví mělo být vytvoření bariéry proti rozšiřujícímu se vlivu Ruska v této oblasti.268

Car Mikuláš v reakci na to vydal pokyn svým podřízeným, aby bylo připraveno taţení proti Chivě. To ji mělo pacifikovat a zajistit podmínky, které Rusko dlouhodobě po Chivě poţadovalo. Zároveň však mělo ovládnutí Chivy vyrovnat britský vliv ve Střední Asii, který po britském ovládnutí Afghánistánu vzrostl. Mikuláš poţadoval, aby taţení proti Chivě proběhlo nejpozději roku 1840. Tak se i stalo, nicméně tato expedice vedená Perovským skončila neúspěchem a s velkými ztrátami. Několik měsíců se mohlo zdát, ţe Střední Asie bude britská.

265

Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 172-173. Anglo-indická armáda (bengálský a bombajský sbor) čítala přibliţně 15 000 vojáků. Sikhové poskytli na taţení přibliţně stejný počet vojáků a budoucí afghánský vládce Šudţá disponoval přibliţně 6 000 bojovníky. Celé expedici velel generálporučík John Keane. Výpravu doplnilo přibliţně dalších 20 000 neozbrojených členů doprovodu. 267 Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 174-175. 268 Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, II. s. 34. 266

79

Z pohledu Velké Británie se však situace v Afghánistánu jiţ jen zhoršovala. Afghánci útočili na britské zásobovací konvoje a opěrné body. Britové se dopustili i té chyby, ţe v průběhu partyzánské války chtěli ušetřit, a proto přestali platit místním kmenovým náčelníkům. Ti se následně připojili ke vzbouřeným Afgháncům. V roce 1841 se povstalcům podařilo obsadit Chajbarský průsmyk a tím přerušit spojení mezi britskými jednotkami a jejich základnou v Indii. Britové pak čelili povstání v Kábulu a při podmínce volného odchodu svolili ke kapitulaci. Britský ústup však skončil katastrofou, kdyţ téměř celá více neţ patnáctitisícová výprava byla na ústupu v lednu následujícího roku pobita. Britská trestná výprava pak na podzim roku 1842 obsadila Kábul, ale krátce na to se stáhla. Britové poté propustili emíra Dósta, který se v Kábulu opět ujal vlády.269 Britský neúspěch v Afghánistánu měl v Asii svůj dopad, po poráţce v Afghánistánu byli popraveni v Buchaře dva britští vyslanci Conolly a Stoddart. Abbot a Shakespear uprchli za pomoci ruského vyslance Nikiforova z Chivy do Ruska.270 Britové se vzdali další expanze ve Střední Asii a do záleţitostí Afghánistánu nezasahovali. Praktikovali tak politiku kritiky nazývanou „dokonalá nečinnost“ (masterly inactivity). Britská Indie však expandovala dále v samotné Indii, ve 40. letech Britové anektovali Sindh. Ve dvou válkách porazili království Sikhů271 a anektovali jejich území i s Paňdţábem. Následkem toho Britská Indie sousedila na severozápadě přímo s Afghánistánem a paštunskými kmenovými územími. Emír Dóst kompenzoval ztrátu paštunských teritorií (nacházejících se formálně v Britské Indii) tím, ţe expandoval na sever. Po několika letech bojů ovládl Afghánský Turkestán a několik malých chanátů. Roku 1855 pak se souhlasem Britů anektoval jih Afghánistánu spolu s městem Kandahár. V březnu stejného roku byla uzavřena britsko-

269

Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 115-119. Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, II. s. 40-44. 271 Ve druhé válce podpořil Sikhy i Afghánistán. 270

80

afghánská smlouva, kterou se obě strany zavazovaly, ţe budou navzájem respektovat svoji vnitřní integritu. Afghánský emír za svoji vstřícnost obdrţel finanční i vojenské prostředky.272

Krymská válka (1853-1856), která v této době probíhala, neměla na oblast Indie bezprostřední vliv. Obě strany tohoto konfliktu se však snaţily získat jako spojence Persii. Na perském dvoře se rozhodli vyčkat na výsledek konfliktu, případně vyuţít povstání na Kavkaze k opětovnému zisku Gruzie a Arménie.273 K novému rusko-perskému konfliktu jiţ nedošlo a Persie naopak vyuţila britského zaneprázdnění k obsazení Herátu. Britové následně v listopadu roku 1856 vyhlásili Persii válku a v prosinci se britské jednotky vylodily v perském Búšehru. Persie poţádala o pomoc Rusko, které však pouze navýšilo své námořní síly v Kaspickém moři.274 Peršané nakonec ustoupili a v březnu 1857 byl uzavřen v Paříţi mír. Persie se zavázala neintervenovat v Afghánistánu. Nezávislý Herát dobyl emír Dóst s britským souhlasem o šest let později a krátce před svou smrtí tak rozšířil území Afghánistánu o další oblast.275

Roku 1857 čelila Britská Indie mnohem závaţnější situaci, neţ byla perská okupace Herátu. Bylo jí povstání sipáhíů,276 probíhající jiţ od počátku roku. Jednotky rebelujících vojáků Brity překvapily a ovládly velké území v Indii. Britům se však podařilo (s pomocí loajálních oddílů) povstání do konce roku 1858 potlačit. Hlavní příčinou tohoto povstání byly náboţensko-kulturní aspekty Indů. Britská správa se stala nepopulární zvláště od 30. let 19. století, kdy stále častěji zasahovala do indických zvyklostí. Po roce 1858 se pro britskou vládu v Indii stala prioritou zdejší politická stabilita a bezpečnost. Vláda odebrala

272

Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 181. Rawlinson, H.: England and Russia in the East. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 87. 274 Khan, Mohammad Ankar: England, Russia and Central Asia, s. 5-8. 275 Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 182. 276 Sipáhíové byli domorodí indičtí vojáci. 273

81

Východoindické společnosti správu Indie, která se tímto stala korunní kolonií. Britové také přestali zasahovat do místních zvyklostí. Instituce generálního guvernéra, správní rady a rady vlastníků byly nahrazeny místokrálem Indie a šestičlennou radou, která měla funkci hlavního poradního sboru. Jak místokrál, tak rada měli mandát na pět let.277 Zodpovědnost za indické záleţitosti sdílel i ministr pro Indii v Londýně. Byla reformována i indická armáda, přičemţ počet domorodých vojáků klesl z více neţ 200 000 na 125 000 a naopak počet Evropanů vzrostl na cca 70 000 muţů.278 Jako velmi výhodná pro Velkou Británii se ukázala dohoda s Afghánistánem z roku 1855. Afghánský emír Dóst totiţ dodrţel své závazky a do povstání nezasahoval. Odměnou mu bylo 260 000 liber.279

V období následujícím, po potlačené indické vzpouře, se britští představitelé v Indii zaměřili na její vnitřní záleţitosti. Místokrálové nevěnovali územím na severozápad od Britské Indie větší pozornost. Tato politika „dokonalé nečinnosti“ pak dosáhla vrcholu za místokrále Johna Lawrence (v úřadu 1864-1869). V červnu 1863 vystřídal na afghánském trůně zesnulého Dósta jeho syn Šér Alí. Ten poţádal tehdejšího místokrále Indie Elgina (v úřadu 1861-63) o své uznání. V Kalkatě však s uznáním váhali a celou politickou situaci pak zkomplikovalo v listopadu náhlé úmrtí Elgina. Neţ se úřadu ujal Lawrence, zastával dočasně funkci místokrále generálmajor Robert Napier, který uznal v prosinci Šér Alího za nového afghánského vládce. To se však ukázalo jako příliš pozdě, protoţe emírovi bratři uzavřeli spojenectví k jeho sesazení a následovala pětiletá válka.280

277

Grulew, M.: Das Ringen Russlands und Englands in Mittel-Asien, Berlin 1909, s. 118-121. Ferguson, N.: Britské impérium, s. 181-205. 279 Rawlinson, H.: England and Russia in the East. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 93. 280 Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 183. 278

82

Nový místokrál lord Lawrence se o Afghánistán příliš nezajímal, i kdyţ do pohraničních kmenových území vysílal trestné výpravy. Diplomatické misi, kterou za ním vyslal emír Alí, odmítl vyhovět a naopak podpořil emírova protivníka Afzula. Lawrence uznal právě Afzula za emíra Kábulu a Kandaháru a za vládce Herátu emíra Alího. V Afghánistánu roku 1868 nakonec zvítězil Alí a mnoho jeho odpůrců prchlo ze země. Mezi jinými to byl i Abdurrahmán, který našel azyl v Ruském Turkestánu.281

Místokrál Lawrence se také neznepokojoval (na rozdíl od britských elit a tisku) stále znatelnějším ruským postupem směrem na jih do Střední Asie. Ruské obsazení Taškentu (1865) a Samarkandu (1868) Lawrence povaţoval jen za civilizační činnost evropského státu. Dále konstatoval, ţe případné pokračování postupu bude pro Rusko znamenat pouze další výdaje a nesnáze. Lawrence naopak znepokojovala velikost Britské Indie a obtíţe se správou tohoto území spojené. Proto navrhoval, aby oblast Paňdţábu (území mezi řekou Indus a Afghánistánem) byla pro časté vzpoury opuštěna a přenechána Afgháncům.282

Za tuto politiku byl Lawrence mezi britskými elitami i politiky velmi kritizován a jeho funkční období nebylo prodlouţeno. Novým místokrálem se stal lord Mayo (v úřadu 186972). Zatímco britská vláda vedla s ruskou stranou celkem konstruktivní jednání ohledně Střední Asie, nebyli britští představitelé rozhodnuti, jak v Indii postupovat. Britští konzervativci a liberálové se shodli jen na tom, ţe ruský vliv v Afghánistánu je pro britské zájmy škodlivý. Obecně lze říci, ţe liberálové vnímali ruskou expanzi ve Střední Asii pozitivně, jako šíření evropské civilizace. Konzervativci s tímto částečně souhlasili, ale bylo podle nich nutné obnovit expanzi britského impéria, respektive dát alespoň ostatním evropským mocnostem signál, ţe jistá část Asie či Afriky je pod britským vlivem. 281 282

Boulger, D. Ch.: Central Asia Questions, s. 55-58. Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 130.

83

Vlivné osobnosti, které prosazovaly ráznou odpověď na ruský postup, ustanovily v Indii seskupení, tzv. „bombajskou školu“. Její představitelé neměli příliš velké obavy z invaze Ruska do Indie,283 ale spíše z jeho podpory indickým vzpourám. Hlavním představitelem tohoto názorového proudu byl Sir Henry Rawlinson.284 Zastánci rázného postupu navrhovali obsadit Herát (případně i Kandahár) a umístit zde silné vojenské posádky.285 To by dalo Rusku jednoznačně na vědomí, ţe oblast Herátu i celý Afghánistán se nacházejí pod britským vlivem.286 Obdobně uvaţovala i ruská strana, která povaţovala Herát za „klíč“ k Mervu a severní Persii, stejně tak jako jej Britové povaţovali za „klíč“ k Indii.287 Britská vláda aţ do poloviny 70. let preferovala zdrţenlivější politiku vůči Střední Asii. Ta byla jejími kritiky ironicky nazývána politikou „dokonalé nečinnosti“. Nástupce místokrále Lawrence Mayo (kandidát konzervativců) bral na ruský postup více zřetel. Mayo reagoval na ruské vítězství nad Bucharou tím, ţe přistoupil v březnu 1869 na jednání s Afghánci v Ambale. Odmítl zde však diskutovat o vzájemné alianci a ruské hrozbě s odůvodněním: „Není ţádoucí ukázat emírovi, ţe máme obavy ze severu“.288 Emír obdrţel od Britů alespoň peníze, děla a kompletní výzbroj pro 6 500 vojáků. Britská Indie také zahájila jednání s Jakúbem (vládcem Kašgaru), který se odtrhl od Číny.289 Na podzim stejného roku (1869) se ruští a britští diplomaté shodli na tom, ţe se budou snaţit zabránit konfliktu mezi Bucharou a Afghánistánem. Ten byl skutečně reálný, neboť expanze afghánského emíra na sever k řece Amudarja spolu s faktem, ţe afghánští rebelové nacházeli azyl v Buchaře, zhoršily bucharsko-afghánské vztahy.

283

Moţnosti invaze do Indie se věnovala na konci 19. století poměrně velká pozornost. Většina tehdejších komentátorů však povaţovala invazi z Turkestánu do Indie za téměř neproveditelnou. 284 Henry Rawlinson (1810-1895) byl britským politikem, diplomatem a členem indické rady. 285 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 2. 286 Britové byli znepokojeni aktivitou ruských agentů v Persii i Afghánistánu. 287 Marvin, Ch.: Reconnoitring Central Asia, s. 54. 288 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 140. 289 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 140.

84

Další rusko-britská jednání se zabývala ustanovením hranice mezi Afghánistánem a Bucharou. Rusové zpočátku odmítli uznat severní afghánské hranice, tak jak je navrhovali Britové, nakonec však ustoupili. Ruský ministr zahraničí Gorčakov pak v lednu roku 1873 uznal severní hranice Afghánistánu včetně Afghánského Turkestánu, Badachšánu a Vachánu. Prohlásil také, ţe Afghánistán je mimo sféru zájmu Ruska, ale zároveň vyslovil přání, aby byl Afghánistán neutrální oblastí. Důvodem ruské vstřícnosti byla snaha o zlepšení vztahů s Británií a získání jejího souhlasu s expedicí vůči Chivě. Ovládnutí Chivy Ruskem v roce 1873 přijaly britské vládní kruhy s rozpaky. Konzervativní opozice a tisk vyzývaly ke změně politiky ve Střední Asii. Sir Rawlinson zastával názor, ţe je nutno podporovat silný Afghánistán, zároveň ale je třeba emíra přesvědčit o nutnosti rozmístění britských posádek v několika afghánských městech. Také navrhoval zřízení stálého zastoupení v Kábulu. Tím by podle Rawlinsona došlo k vyrovnání se s rostoucím ruským vlivem ve Střední Asii a Persii.290 Konkrétně v Persii se růst ruského vlivu projevil na rozdělování státních zakázek. Britská firma Reuters ztratila slíbený monopol na tyto zakázky a např. výstavbu ţeleznice ze severu Persie do Tabrizu zajišťovali Rusové.291

Od roku 1872 byl místokrálem Britské Indie lord Thomas Northbrook (v úřadu 18721876), který se přikláněl k politice neintervence, podobně jako dříve Lawrence. Northbrook odmítl ţádost Chivy o pomoc proti ruskému nátlaku. Krátce po poráţce Chivy se na místokrále obrátil i afghánský emír s obavou z Ruska. Northbrook jej však uklidnil tím, ţe Rusové uznali severní hranice Afghánistánu. Místokrál chtěl alespoň nabídnout emírovi peníze a zbraně, britská vláda to však nepovolila.292 Následně se Northbrook dopustil diplomatické chyby, kdyţ vyjádřil podporu Jakúbovi, rebelujícímu synu afghánského emíra. Rusové naopak podporovali emírem 290

Rawlinson, H.: England and Russia in the East. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 286-296 Rawlinson, H.: England and Russia in the East. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 351. 292 Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 135. 291

85

vybraného následníka Abdulláha Jana. Afghánský emír byl proto zklamán britskou politikou, zároveň ale u něj přetrvávaly obavy z ruského pronikání směrem k Afghánistánu. Britská politika posledních let se tak ukázala jako nepříliš prozíravá a konzistentní, přičemţ ruské postavení ve Střední Asii od 60. let značně posílilo. Britská Indie tak musela řešit zároveň jak afghánský, tak i ruský „problém“.293

Zásadní změnu britské politiky v Asii znamenal aţ nástup vlády konzervativců v únoru 1874, kteří vystřídali u moci liberály. Premiérem se stal Benjamin Disraeli (v úřadu premiéra v letech 1868, 1874-78), který nahradil Williama Gladstona (premiérem 1868-74, 1880-85, 1886, 1892-94). Disraeli zastával politiku „skvělé izolace“ (splendid isolation), tedy snahu o fungující mocenskou rovnováhu mezi státy Evropy, společně s vedením nezávislé britské zahraniční politiky. Disraeli byl také příkladem měnící se podoby a fungování britského impéria. Na počátku své politické kariéry hájil spíše ekonomické neţ imperiální zájmy. Kritizoval první britsko-afghánskou válku (1838-1842) jako zbytečnou, a „pro kterou nebyl dán důvod“. 294 Po svém nástupu do funkce premiéra však povaţoval za nutné uplatňovat aktivní politiku vůči Afghánistánu, která vedla aţ k válce druhé. Jako premiér chtěl rozšiřovat impérium, a to i za cenu ekonomické neefektivnosti. Jednou z takovýchto expanzí byla např. válka proti Zulům na jihu Afriky. Za Disraeliho vlády se Británie více angaţovala v Egyptě.295 Jistým symbolickým vyvrcholením Disraeliho imperiální politiky také bylo v roce 1876 prohlášení britské královny Viktorie za indickou císařovnu. Ve stejném roce car Alexandr II. anektoval chanát Kokand a Ruský Turkestán se tak rozšířil aţ do blízkosti Indie.

293

Boulger, D. Ch.: Central Asia Questions, s. 63-64. Wieb, Melvin George (ed.): Benjamin Disraeli letters, Toronto 1989, s. 49. 295 Krátce po svém nástupu do funkce Disraeli zakoupil 44 procent akcií Suezského průplavu za čtyři milióny liber. 294

86

K britské asijské politice prohlásil Disraeli: „Nemám velkou důvěru ve skutečnou dohodu s Ruskem ohledně našich východních drţav.“296 Disraeli proto vţdy odmítal vytvoření „neutrální oblasti“ ve Střední Asii jakoţto „bezvýznamnou spekulaci ve vyjednávání“. 297 Diplomacie měla být podle něj aktivnější a navíc podloţena silou.

Aktivnější asijskou politiku měl podle Disraeliho zajistit nový ministr pro Indii lord Salisbury (v úřadu 1878-80). Salisbury poţadoval po místokráli Northbrookovi, aby byli v Herátu umístěni britští pozorovatelé. Místokrál to však odmítl s tím, ţe v případě Afghánistánu zastává politiku neintervence a navíc afghánský emír nebyl britské přítomnosti příznivě nakloněn. Northbrook navrhoval vyčkat do té doby, neţ Rusové obsadí turkmenský Merv a aţ poté začít podnikat zásadní kroky.298 Místokrál Northbrook rezignoval pod tlakem Londýna aţ na počátku roku 1876, kdy jej vláda nahradila lordem Lyttonem. Nový místokrál opustil politiku „skvělé nečinnosti“ a zahájil aktivní politiku. Z britského pohledu jiţ byla celá situace v sousedství Indie značně komplikovaná. Postavení Britské Indie bylo ovlivněno britsko-ruskými vztahy jak v Evropě, tak i na Blízkém východě. Vzájemné vztahy se od nástupu britských konzervativců značně zhoršily. Disraeli podporoval postup osmanského sultána proti jeho povstalým poddaným na Balkáně. Rusové naopak podporovali balkánské národy v boji proti Turkům.299 Disraeli vnímal ohroţení Turecka Ruskem jako hrozbu britským zájmům v Egyptě.300 V prostředí značně zhoršených rusko-britských vztahů neměl na počátku roku 1876 car Alexandr II. zábrany s vyhlášením anexe chanátu Kokand. Anexe Kokandu byla Brity vnímána jako porušení dosavadních ruských příslibů a zároveň jako hrozba Britské Indii.

296

Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s 217. Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 217-218. 298 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 224. 299 K povstalým Bulharům se na ruské přání připojily vyhlášením války Turecku Srbsko a Černá Hora. 300 Kissinger, Henry: Umění diplomacie, Od Richelieua k pádu Berlínské zdi, Praha 1996, s. 153. 297

87

Aktivnímu lordu Lyttonovi se britské postavení nedařilo zlepšit. Afghánský emír Alí sice svolil k jednání s Brity, zároveň ale komunikoval s vrchním gubernátorem Turkestánu Kaufmanem. Jednání mezi Brity a Afghánci probíhala od ledna do února roku 1877. Lytton poţadoval umístění britského vyslance v Kábulu a rozmístění britských pozorovatelů na severní afghánské hranici. Za toto nabízel finanční podporu, uznání Abdulláha Jana budoucím emírem a vojenskou výpomoc v případě napadení Afghánistánu vnějším nepřítelem. Tímto nepřítelem bylo Rusko a podle britských představitelů by ovládnutí Afghánistánu Ruskem znamenalo ohroţení Indie. Britsko-afghánská jednání však neuspěla, protoţe emír odmítl zřízení pozorovatelů na své hranici, a navíc poţadoval navrácení části paštunských území, nyní náleţící Britské Indii.301 Další neúspěch zaznamenala britská diplomacie v případě pro britského Kašgaru, který byl roku 1877 zle tísněn a do konce roku pak celý dobyt čínskou armádou. Mezitím se na Balkáně nepodařilo stranám konfliktu uzavřít stabilní mír. Následně 24. dubna 1877302 vyhlásil car Alexandr II. Turecku válku. Britové reagovali vysláním flotily k Cařihradu spolu s přesunem části armády z Indie na Maltu.303 Ruské armádě se po těţkých bojích podařilo zvítězit nad Turky jak na Šipce, tak u Plevna. Následkem čehoţ stanuli Rusové na počátku roku 1878 poblíţ Cařihradu. Poté byla podepsána v San Stefanu mírová smlouva,304 se kterou ovšem nesouhlasily ostatní velmoci, a proto se měl uskutečnit v Berlíně kongres, který měl mírové podmínky přehodnotit.

Po přesunu britské flotily k Cařihradu začali v Petrohradě uvaţovat o válce s Velkou Británií. Jediným strategicky významným místem, kde mohli být Britové napadeni pozemní armádou, byla Britská Indie. Rusko by takovým útokem vyvinulo přímo tlak na Velkou 301

Boulger, D. Ch.: Central Asia Questions, s. 64-65. Podle juliánského kalendáře to bylo 12. dubna. 303 Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 144. 304 Srbsko, Černá Hora i Rumunsko se staly oficiálně nezávislými státy. Dále podle smlouvy vzniklo tzv. Velké Bulharsko, které mělo být vazalským státem Turecka. Rusko získalo Besarábii a území na Kavkaze. 302

88

Británii a zároveň by omezilo její vliv na Blízkém východě. V rámci jednání o tomto postupu se car v březnu 1878 sešel s generály Čerňajevem a N. G. Stoletovem. Oba generálové po ukončení jednání odcestovali do Střední Asie; jak informoval britský velvyslanec v Petrohradě Loftus.305 Britský vyslanec v Persii pak do Londýna informoval o ruském plánu invaze do Indie.306 Dokonce i samotní Britové zvaţovali moţnost útoku na ruské pozice ve Střední Asii. Místokrál Lytton tuto moţnost Disraelimu odsouhlasil s tím, ţe ale bude nezbytné mít na své straně Afghánistán a případný útok vést přímo na Taškent.307

Ruští vojenští plánovači uvaţovali o vedení tří útoků ze Střední Asie na Indii. První měl být směřován z údolí Fergána přes Kašgar směrem na Pamír, druhý ze Samarkandu na Kábul, třetí z pobřeţí Kaspického moře na Merv a dále na Herát. V důsledku rozhodnutí o konání Berlínského kongresu (ve dnech 13. 6.-13. 7. 1878) došlo ke zmírnění rusko-britského napětí. Ministr války Miljutin Kaufmana informoval o tom, ţe se taţení do Indie mění na demonstraci síly na afghánských hranicích. Kaufman poté vyslal svého vyslance A. A. Weinberga k afghánskému emírovi, aby byl zajištěn souhlas Afghánistánu s tímto „útokem“. Ještě před zahájením pochodu Kaufman vyslal do Kábulu diplomatickou misi vedenou generálmajorem Nikolajem Grigorjevičem Stoletovem. Stoletov opustil Samarkand den po zahájení Berlínského kongresu, a kdyţ se na konci července ocitl v Kábulu, byla jiţ moţnost rozpoutání britsko-ruské války nereálná. Miljutin 9. července zaslal Kaufmanovi telegram s rozkazem zastavit pochodující jednotky, neboť se ruší i „demonstrace síly“. V době, kdy dorazil Miljutinův telegram s pokynem zastavit, byla hlavní ruská armáda pod vedením Kaufmana (o 15 000 vojácích) stále v Ruském Turkestánu. Menší oddíl z Fergány (pod vedením Abramova) byl zastaven sněhovými bouřemi a druhý oddíl (pod

305

Stoletov se poté ujal funkce člena generálního štábu Turkestánu. Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 290-291. 307 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 232-235. 306

89

vedením Grotengelma) směřující od Kaspického moře měl velké potíţe s překročením řeky Amudarja, jelikoţ nedorazily slíbené parníky pro převoz muţstva.308

Na Berlínském kongresu triumfoval Disraeli i britská diplomacie. Většina pro Rusko výhodných podmínek dojednaných v San Stefanu nebyla přijata. Naopak ruský ministr zahraničí Gorčakov přiznal, ţe: „Berlínský kongres je nejčernější stránkou mé kariéry.“ Car Alexandr II. mu odpověděl: „Mé také.“ 309 Mezinárodní postavení Británie se po kongresu značně vylepšilo. Z britského pohledu jiţ zůstávalo vyřešit pouze otázku Afghánistánu, kam touto dobou vycestovalo ruské poselstvo. Kdyţ se místokrál Lytton tuto skutečnost dozvěděl, rozhodl se jí vyuţít. Zaslal v srpnu emírovi dopis, ve kterém mu oznámil, ţe britský vyslanec generál Neville Chamberlein odcestoval do Kábulu. Emír Alí na dopis neodpověděl a britskému vyslanci nebyl umoţněn průchod skrze Chajbarský průsmyk na afghánské území. Afghánský emír nebyl zpočátku nadšen ani z přítomnosti ruské mise. Stoletovovi se jej ale podařilo získat na ruskou stranu a v srpnu s ním pravděpodobně uzavřel předběţnou spojeneckou smlouvu. V Kábulu totiţ nikdo nevěděl o výsledcích Berlínského kongresu a Stoletov mohl kalkulovat s moţností, ţe rusko-turecká válka byla obnovena a ţe hrozí i válka rusko-britská. Následně došlo k zintenzivnění rusko-britského dění v otázce Afghánistánu. Petrohrad zaslal, po více neţ třech týdnech od ukončení Berlínského kongresu, pokyny vrchnímu gubernátorovi Kaufmanovi, aby nenechal zajít Stoletovova příliš daleko. Jinými slovy bylo neţádoucí uzavření politicky zásadní rusko-afghánské dohody. Reakcí na odmítnutí diplomatické mise bylo britské ultimátum Afghánistánu. Ultimátum místokrál odeslal 2. 11. a jeho lhůtu stanovil na 20. 11. Emír Alí se spoléhal na dohodu s Ruskem a na ultimátum nereagoval. Jeho naděje však ukončil dopis od vrchního 308 309

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 96-97. Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 101.

90

gubernátora Turkestánu, který emír obdrţel aţ 19. 11. Kaufman jej nabádal, aby přijal britské podmínky. Emír Alí ještě téhoţ dne odeslal dopis do Kalkaty, ve kterém se zavázal přijmout britskou misi; dopis však putoval do Kalkaty deset dní (z nich však devět dní jiţ byla oficiálně vyhlášena válka).310 Britové odmítli ruskou nabídku, aby Stoletovova mise působila jako prostředník mezi Britskou Indií a Afghánistánem. Emír Alí poţádal Kaufmana o vojenskou pomoc, ten to však odmítl s tím, ţe carská armáda nemůţe bojovat v Afghánistánu v zimních podmínkách. Kaufman následně odvolal Stoletova zpět do Taškentu a ruská mise opustila Kábul 22. prosince.311

Druhá britsko-afghánská válka probíhala od 21. listopadu 1878 a od samého počátku měla obdobný průběh jako ta první před čtyřiceti lety. Více neţ třicetitisícová britsko-indická armáda postupovala na afghánské území třemi proudy. Britové obsadili Dţalálábád i Kandahár. Emír Alí uprchl za odcházející ruskou misí, na počátku roku 1879 však zemřel v Mazáre Šarífu. Novým emírem se stal jeho nejstarší syn Jakúb, který uzavřel v květnu s Brity smlouvu z Gandamaku. Emír Jakúb se vzdal některých jihoafghánských území a afghánské zahraniční politiky ve prospěch Velké Británie. V Kábulu měl podle smlouvy sídlit britský vyslanec a na vybraných místech země měli být rozmístěni britští pozorovatelé. Afghánistán se stal britským protektorátem a jeho emír měl dostávat jako kompenzaci 60 000 liber ročně.312 Britská přítomnost v Afghánistánu však nebyla populární, coţ vyústilo v protibritském povstáním na počátku září, při kterém byli všichni Britové v Kábulu pobiti.313 Britská trestná výprava pak v říjnu roku 1879 Kábul znovu ovládla. Emír Jakúb byl generálem Robertsem

310

Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 302-303. Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 145. 312 Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 146. 313 Kromě rezidenta Cavagnariho se jednalo o několik desítek britských vojáků. 311

91

zbaven trůnu a deportován do Indie. Britům se však nedařilo situaci stabilizovat a pod tlakem Afghánců museli ustoupit z Kábulu a čekat na posily, které byly na cestě z Afriky a Evropy. S těmito posilami ovládl generál Roberts opět Kábul v lednu roku 1880. Partyzánská válka však pokračovala nadále.314

Válka se protahovala a prodraţovala, a proto Britové plánovali její ukončení. Místokrál Lytton uvaţoval, ţe si Británie ponechá Kandahár a Herát nabídne Persii, tak aby byla zbylá část Afghánistánu oslabena.315 V kaţdém případě potřeboval Lytton v Kábulu přijatelného emíra, coţ by umoţňovalo stáhnout britské vojáky. Budoucím emírem se měl stát Abdurrahmán, který na konci roku 1879 opustil ruský exil v Turkestánu a vydal se získat kábulský trůn. Na jaře roku 1880 ovládl Afghánský Turkestán a zahájil jednání s britskou stranu. Vzájemná jednání byla určena změnou politické situace, kdyţ konzervativci v čele s Disraelim prohráli volby a byli v dubnu 1880 nahrazeni liberály v čele s Gladstonem. Místokrál Indie Lytton poté rezignoval a byl nahrazen markýzem Georgem Riponem (v úřadu 1880-84). Ripon sice uznal Abdurrahmána za afghánského emíra, ale i nadále pokračoval v politice svého předchůdce. To dokazuje dopis od místokrále Ripona Abdurrahmánovi z 14. 6. 1880, ve kterém byl budoucí emír informován: „Afghánistán nebude mít ţádné vnější diplomatické styky bez souhlasu Velké Británie, celá kandahárská provincie bude vyňata z pravomoci emíra se svojí samostatnou vládou pod britskou ochranu a v Kábulu bude umístěn muslimský agent britské vlády. Přistoupení na tyto podmínky je kompenzováno nabídkou vlády nad Afghánistánem (včetně Herátu) Abdurrahmánovi, s tím, ţe tato vláda není britskou mocí garantována.“316 Zatímco Abdurrahmán ovládl Kábul a s dodatečným souhlasem indické císařovny Viktorie se prohlásil za emíra, Britové na jihu Afghánistánu byli pod neustálým tlakem 314

Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 190-191. Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 148. 316 Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 324-325. 315

92

povstalců. Tohoto odporu vyuţil herátský vládce Ajjúb Chán, který vylákal Brity k bitvě u Majvandu.317 Dne 27. července 1880 zde byli Britové pod velením generála Burrowse poraţeni. Po tomto nezdaru se britská vláda rozhodla stáhnout z Kandaháru. Emír Abdurrahmán poté ovládl jak Kandahár, tak i Herát. Britská Indie si ponechala jen Chyberský průsmyk a pevnost Kvétu v Balúčistánu.318 Druhá britsko-afghánská válka neskončila pro Brity takovým debaklem jako válka předcházející. Nynější ztráty byly niţší (okolo pěti tisíc padlých, finanční náklady se pohybovaly kolem patnácti miliónů liber).319 V Rusku si tuto válku interpretovali jako britský pokus o expanzi do Střední Asie. Rozhodli se proto ovládnout turkmenská území a posunout tak své hranice dále na jih. Turkmenský odpor se ruské armádě podařilo překonat v roce 1881.

Přestoţe se jiţ Velká Británie a Rusko nepřiblíţily vzájemnému konfliktu tak jako v roce 1878, jejich vztahy zůstávaly napjaté i za vlády premiéra Gladstona. Britská veřejnost i tisk reagovaly velmi bouřlivě na kaţdý ruský postup směrem k Afghánistánu. Konzervativní Britové jako Disraeli, Rawlinson, Boulger a další kritizovali liberály za to, ţe se britská armáda v roce 1881 stáhla z Kandaháru. Kdyţ o tři roky později Rusové obsadili Merv, vyzývali konzervativci k obsazení Kandaháru i Herátu. Naopak britští liberálové jako se ruské expanze neobávali a za důvod k válce by povaţovali aţ ruský útok na Afghánistán. Politickým problémem, po obsazení turkmenského Mervu Rusy v roce 1884, se stalo konečné vymezení afghánsko-rusko-bucharské hranice. Jiţ roku 1883 nechal afghánský emír obsadit dvě pohraniční (a de fakto nezávislá) kníţectví Šugnan a Rošán. Vrchní gubernátor Turkestánu Čerňajev to povaţoval za ohroţení bezpečnosti Buchary a poţadoval staţení afghánských vojáků zpět do Badachšánu. Ruská diplomacie poté po Británii ţádala sjednání nápravy. Argumentovala tím, ţe afghánský emír 317

Přibliţně 50 kilometrů jihozápadně od Kandaháru. Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 154-156. 319 Boulger, D. Ch.: Central Asia Questions, s. 117. 318

93

porušil britsko-ruské dohody z roku 1873. Z právního hlediska měli Rusové pravdu, Britové celkem pravdivě argumentovali tím, ţe dohody z roku 1873 byly vyjednávány bez podrobnější znalosti situace v afghánském pohraničí.320 Britové měli obavy z vyhrocení situace, a proto přiměli Afghánce k ústupu z obou kníţectví.321 Od jara 1884 probíhala rusko-britská jednání o určení afghánské hranice. Ruský ministr zahraničí Nikolaj K. Giers (v úřadu 1882-1895) trval na určení hranic dle dohod z roku 1873, podle kterých se Afghánistán rozkládal na východ od řeky Pandţ. Pokud by tyto dohody platily i nadále, pak by Rusové získali kontrolu nad turkmenskými kmeny v afghánském pohraničí. Britové s tím nesouhlasili a poţadovali, aby celou záleţitost řešily komise. Diplomaticky praktičtější Rusové pak navrhovali, aby se celá věc rozhodla nad novými mapami v Londýně nebo Petrohradě a bez nutnosti jednání s afghánským emírem.322 Neţ se obě komise dostavily (počtem svých členů připomínající spíše vojenské expedice) na místo, situace na hranicích mezi Ruskem a Afghánistánem se opět zhoršila. Vzájemné napětí na hranicích vyústilo ve střet na konci března roku 1885, kdy carské oddíly pod vedením generála Komarova Afghánce porazily a zatlačily je skrze údolí Murgháb. Ruská armáda obsadila město Kuška zároveň s oázou Pandţdeh. Pohraniční střet vyvolal v Británii opětovné vášně, na poli mezinárodní politiky pak tzv. Afghánskou krizi. Gladstonova vláda se rozhodla reagovat rázněji neţ v případě obsazení Mervu. V Indii byla mobilizována britská armáda a byly vyčleněny prostředky na opevnění Herátu. K Vladivostoku byla vyslána britská eskadra.323 Britská i ruská strana však zároveň hledaly východisko z „krize“; jednání se ujaly komise přímo v ohnisku střetu. Rusové byli ve

320

Britové i Rusové začali vysílat své agenty a průzkumné výpravy do oblasti Pamíru a severního Afghánistánu aţ v druhé polovině 70. let. Zjistilo se, ţe problémem nejsou jen dosud neznámá kníţectví Šugnan a Rošán, ale také jiţ dříve známá kníţectví Vachán a Darvaz, jejichţ území se nacházela na obou stranách afghánskobucharské hranice. Sporná byla také území na severozápadě Afghánistánu obývaná Turkmeny. 321 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 102-104. 322 Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 162-163. 323 Ferro, Marc: Dějiny kolonizací, Od dobývání po nezávislost 13.-20. století, Praha 2007, s. 123.

94

výhodnější pozici a udrţeli si při vyjednávání většinu získaných území.324 Britové dali naopak ruské straně na vědomí, ţe ruský útok na Herát bude znamenat válku.325

Ohnisko britsko-ruských střetů se pak přesunulo do oblasti východního Afghánistánu a Pamíru. Jednalo se o území hraničící se severní Indií, mimo Pamír je tvořilo pohoří Hindúkuš a Himaláje. Britům šlo o zajištění (obsazení) jiţní strany těchto velehor i jejich průsmyků a dále o to, aby na severních svazích horských masívů nestanulo Rusko.326 Rusko odvozovalo svá práva na část Pamíru od anexe Kokandu z roku 1876, jehoţ hranice sahaly aţ k Pamíru. K prvnímu rusko-britskému kontaktu v Pamíru došlo v roce 1889, kdy se setkaly jejich průzkumné výpravy. V roce 1891 vznikla další „krize“, kdyţ Rusové anektovali části Malého a Velkého Pamíru. V srpnu pak ruská výprava donutila britskou expedici k ústupu, na coţ Britové reagovali v prosinci obsazením pamírského kníţectví Hunza.327 Britové měli obavy z ruské expanze přes Pamír (nedisponovali zde velkým počtem vojáků),328 proto kromě státu Hunza329 kontrolovali i další pamírské státy Gilgit, Nagar a Čitrál.330 Následovala rusko-britská jednání o vytyčení hranic na „střeše světa“. Jednání probíhala od března roku 1893 a byla ukončena smlouvami o dva roky později. Ty stanovily „sféry vlivu dvou zemí v oblasti Pamíru“. Rusko pro sebe získalo většinu území, které nárokovalo, pro Bucharu pak zajistilo části Šugnanu, Rošánu (obě leţící na pravém břehu řeky Amudarja) a severní Vachán. Afghánistán získal od Buchary jiţní Darvaz a úzký pruh území mezi Ruskem, Čínou a Indií.331 V řešení otázky Pamíru ruské diplomacii pomohly špatné vztahy mezi Velkou Británií, Čínou a Afghánistánem. Čína se po pohraničním střetu s Afghánistánem vzdala expanze 324

Konečná dohoda byla podepsána 22. 7. 1887. Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 165-167. 326 Alder, G. J.: British Indias Northern Frontier, s. 13. 327 Výpravu vedl Montimer Durand, měla jen asi 200 Ghurků, 13 britských důstojníků a několik děl. 328 I někteří ruští představitelé měli obavy z britského útoku přes Pamír na údolí Fergána. 329 Vládce Hunzy povaţovali za svého vazala Číňané. 330 Tyto státečky tvořilo v zásadě jedno úrodné údolí s několika tisíci obyvateli. 331 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 156-157. 325

95

v Pamíru.332 Afghánistán zde také vyklidil většinu svých pozic, čímţ pomohl Rusku. Číňané nebyli nakloněni spolupráci s Brity, protoţe ti dříve podporovali revoltující Kašgar, zasahovali do Tibetu a v roce 1886 dobyli Barmu.333 Britsko-afghánské vztahy pak byly zhoršeny britskou snahou definitivně stanovit hranice mezi Britskou Indií a Afghánistánem.334 Problém afghánsko-indického pohraničí započal zároveň se vznikem vzájemné hranice v polovině 19. století (po anexi území státu Sikhů Britskou Indií). Mezi nejvýznamnější pohraniční „státy“ patřily Čitrál, Gilgit, Hunza, Nagar. Mimo nich se vytvořilo (v průběhu staletí a mocenského vakua) v oblasti Hindúkuše i mnoho paštunských kmenových států. Příslušníci kmenů z Bádţauru, Díru, Svátu, Banéru, Vazíristánu a dalších se ţivili především válčením, banditismem a stráţením horských průsmyků.335 Britové se snaţili tato kmenová území podrobit jak pomocí trestných výprav, tak i finančních odměn.336 Nebyli však úspěšní a to i proto, ţe tato území povaţovali za svá afghánští emírové, kteří proto „indické“ Paštuny podporovali jak proti Sikhům, tak posléze proti Britům. Nepodrobené paštunské kmeny v pohraničí se staly předmětem sporu mezi emírem Abdurrahmánem a Britskou Indií. Britové proto chtěli sporné hranice vymezit. Indický místokrál Henry Lansdowne (v úřadu 1888-1894) vyslal k afghánskému emírovi Montimera Duranda s pověřením vyjednat vzájemné hranice. Emír nakonec ustoupil britskému tlaku a v roce 1893 se vzdal nároku na většinu pohraničních území Indie. Jako protihodnotu mu Britové zvýšili roční finanční podporu z 1, 2 na 1, 8 milionu rupií.

332

Čína v této době také válčila s Japonskem o Koreu (1894-95), v této válce byla poraţena. Důvodem britské expanze do Barmy byly obavy Britů z francouzské expanze v Indočíně, která probíhala kontinuálně od konce 50. let 19. století. Francie se po ovládnutí Indočíny snaţila pronikat i do Siamu. 334 Alder, G. J.: British Indias Northern Frontier, s. 253-254. 335 Britové si také kmenové bojovníky najímali k boji proti jiným kmenům. Například často vyuţívali Banéřany proti Svátům. Svátové byli, pro svůj bojovný způsob ţivota, srovnáváni se starověkými Sparťany. 336 Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, I. s. 315316. 333

96

I přesto na severozápadě Britské Indie nadále propukaly časté nepokoje, například v roce 1897 vypuklo protibritské povstání ve Svátu a Čitrálu. Potlačení tohoto povstání stálo velké finanční prostředky a přes dva tisíce padlých britsko-indických vojáků.337 Britská správa tak musela po několika letech rezignovat na snahu zabezpečit kmenová území. Místokrál George Curzon (v úřadu 1899-1905) pak celé paštunské území vyňal z pravomoci provincie Paňdţáb a podřídil jej přímo Kalkatě (jako samostatnou Severozápadní pohraniční provincii). Tento krok částečně sníţil napětí v celém paštunském pohraničí.338 Politika nevměšování se do záleţitostí kmenových států pak ale byla jednou z příčin třetí britsko-afghánské války v roce 1919.339 Tato válka skončila smírem, který znamenal konec protektorátního postavení Afghánistánu vůči Velké Británii. Mimo vytyčení hranic s Afghánistánem a v Pamíru, Britská Indie také smluvně vyřešila i své západní hranice s Persií (dnes hranice mezi Iránem a Pákistánem).

Poté, co byla dohodami o Pamíru ukončena ruská expanze ve Střední Asii, se Rusové obrátili dále na východ. Jejich střet s Japonskem (1904-1905) o nadvládu v Koreji se však zdaleka nepodobal konfliktům se středoasijskými chanáty a Rusko bylo poraţeno. To se mimo jiné projevilo i ve Střední Asii. Nová britsko-ruská jednání vyústila v podpis tzv. Petrohradské konvence 31. srpna 1907. Rusko a Velká Británie si podle této smlouvy rozdělily rovnoměrně vliv v Persii.340 Došlo k potvrzení britské svrchovanosti nad Afghánistánem, přesto obchod v Afghánistánu byl po vzájemné dohodě moţný i pro Rusko. Zároveň byl v Petrohradě uznán Tibet jako čínské území.341

337

Grulew, M.: Das Ringen Russlands und Englands in Mittel-Asien, s. 11. Marek, J.: Dějiny Afghánistánu, s. 198-199. 339 Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 191. 340 Ruskému vlivu náleţel sever země, britskému jih a oblast Perského zálivu. 341 Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan, s. 176. 338

97

Tím byly ukončeny střety carského Ruska a Velké Británie o Střední Asii a Afghánistán. Příčiny konce této tzv. „Velké hry“342 nalezneme v mezinárodní politice. Obě impéria dosáhla vrcholů své expanze. Zároveň obě velmoci sice působily jako rivalové, ale v jejich soupeření chyběl zásadní ideologický střet a proto byla jejich vzájemná domluva moţná. Obě impéria dále spojovalo jejich stále více se prohlubující spojenectví s Francií, které mělo vyvaţovat rostoucí ambice Německa.

342

Například Niall Ferguson nazývá toto období rusko-britského soupeření studenou válkou. Marc Ferro ruskobritské střety v Asii přirovnává k zápasu „velryby a slona“, další autoři k souboji „medvěda a lva“, případně „vlka a tygra“.

98

5. Vyvrcholení ruské expanze ve Střední Asii na konci 19. století

Taţení carského Ruska proti turkmenským kmenům bylo posledním velkým konfliktem ve Střední Asii. Ovládnutí Turkménie vytyčilo téměř kompletní hranici Ruské Střední Asie, tak jak následně existovala aţ do rozpadu SSSR.343 Rusko-turkmenské vztahy byly aţ do 60. let 19. století dvojího charakteru. Turkmeni se účastnili útoků na obchodní karavany a v okolí Kaspického moře i na ruské rybáře. Na druhou stranu občas vysílali svá poselstva k ruským představitelům s ţádostmi o carovu ochranu.

343

V letech 80. a 90. v 19. století byly hranice upravovány s Afghánistánem a v Pamíru. Viz. předchozí kapitola.

99

5.1 Tažení proti Turkmenům

Za předěl ve vztazích mezi carským Ruskem a Turkmeny můţeme povaţovat rok 1869, kdy ruský kavkazský oddíl (pod vedením plukovníka Stoletova) obsadil Krasnovodsk (dnes Turkmenbaši). Od tohoto roku docházelo k intenzivním rusko-turkmenským střetům a k ruské snaze turkmenské kmeny pacifikovat, nebo alespoň vytlačit z nového ruského teritoria. Krasnovodsk (v překladu Rudé vody)344 a jeho okolí byly uspořádány jako krasnovodské komisařství (pristavstvo) oblasti Dagestán, která spadala pod vrchní gubernii Kavkaz.345 Krasnovodsk se stal důleţitým obchodním uzlem v obchodu se Střední Asií. Obchodní cesta směrem na západ odtud pokračovala dále přes Baku, Tbilisi, Poti aţ do Oděsy.346 Příčin ruské „invaze“ z Kavkazu přes Kaspické moře do Střední Asie bylo více. Oficiálně se uváděla nutnost zastavení útoků turkmenských pirátů a banditů, méně veřejně pak ruští hodnostáři hovořili o potřebě vyvinout tlak na nomády i na Chivu. Z pohledu ruských obchodníků šlo o ovládnutí důleţitého dopravního uzlu a následné zabezpečení obchodních tras v okolí Kaspického moře. Skutečnost, ţe obsazení nových území i zajištění jejich správy měl ve svojí kompetenci Kavkaz a nikoliv Turkestán, měla také více příčin. Jednou z nich byl vliv „kavkazské kliky“, která si ovládnutí nové oblasti prosadila na úkor Turkestánu. Z pohledu Petrohradu bylo navíc nutné zaměstnat poměrně početnou armádu na Kavkaze.347 Dále se nabízel i důvod čistě logický, cesta z Tbilisi (správního centra Kavkazu) přes moře na turkmenská území byla méně komplikovaná neţ pouštní cesta z Taškentu přes Bucharu a Chivu. 344

Krasnovodsk se stal vojenskou osadou. Nacházel se v suché a neúrodné oblasti na dně vulkanického kráteru. V jeho okolí se nacházely kopce a útesy rudé barvy, podle které dostal své jméno. 345 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 37. 346 O´Donovan, E.: The Merv Oasis, I. s. 69. 347 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 38.

100

Kavkazské oddíly postupně budovaly opevněné pozice a postupovaly podél pobřeţí Kaspického moře na jih. Po uskutečnění dvou větších průzkumných výprav byl ruskými oddíly obsazen v roce 1871 Čikislar, který se nacházel poblíţ ústí řeky Atrek v Kaspickém moři. Následovaly poměrně časté vojenské výpravy, namířené převáţně proti achalským Turkmenům.348 Kdyţ byla v létě roku 1873 Rusy obsazena Chiva, rozhodl se generál Kaufman o vyřešení chivského „turkmenského problému“. Důvodem konfliktů mezi Turkmeny a Uzbeky v Chivě byla platba daní a přerozdělení zdrojů vody.349 Kaufman chtěl chivské Turkmeny pacifikovat a nařídil proto svým velitelům donutit Turkmeny v krátkém období vydat značnou sumu válečných náhrad.350 A to i za cenu jejich donucení k tomu silou. Větší část jomudských Turkmenů nakonec (pod tlakem generála Golovačeva) polovinu sumy zaplatila ve zlatě a cennostech, druhou polovinu pak ve velbloudech. Část Turkmenů prchla na jih. Přesto střety carských oddílů se zbylými Turkmeny nadále pokračovaly. A to z obou stran. Kozáci, kteří měli vybrat část válečných náhrad, byli často napadáni Turkmeny a naopak. Turkmeni si přitom ztráty na svém majetku kompenzovali kořistnickými výpady do oblastí obývaných Uzbeky. Poté, co se větší část ruské armády z Chivy stáhla, měl za úkol pacifikovat Turkmeny velitel nově vzniklého vojenského úseku Amudarja se sídlem v pevnosti Petro-Alexandrovsk. Prvním velitelem tohoto úseku byl plukovníkporučík N. A. Ivanov. Protoţe byli Turkmeni, Chiva i Petro-Alexandrovsk odděleny pouští od Taškentu musel vrchní gubernátor Kaufman udělit Ivanovovi zvláštní pravomoci. Podle instrukcí z 12. září 1873 měl Ivanov bránit pravý břeh Amudarji, získávat informace o dění v Chivě,

348

Lansdell, H.: Russian Central Asia, II. s. 462. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 81. 350 Kaufman poţadoval po chivských Turkmenech 300 000 rublů v drahých kovech a kamenech. 349

101

případně v chanátu intervenovat. Kaufman intervenci podmínil slovy: „Pokud by dění (v Chivě) mělo ovlivnit zájmy a klid námi nedávno získaného území a jeho obyvatel.“351 Ivanov podnikal proti Turkmenům kaţdý rok několik trestných výprav, které však nevedly k jejich okamţitému podrobení. Na podzim roku 1874 ţádal Ivanov Kaufmana o moţnost anektovat Chivu. Anexi odůvodňoval pobídkou chivského chána Rahíma II. Ten mu totiţ nabídl, ţe by si Rusové mohli na území Chivy zřídit svá kasárna; dokonce byl ochoten souhlasit s ruskou anexí Chivy výměnou za roční apanáţ pro sebe a svou rodinu. Kaufman anexi za nutnou nepovaţoval a navíc znal názor ministra Gorčakova, který byl vysloveně proti ní. Kaufman však Ivanovova podpořil v jeho postupu vůči Turkmenům. Ivanov v expedicích proti Turkmenům nadále pokračoval, stěţoval si ale do Taškentu, ţe k potlačení Turkmenů nemá dostatek peněz ani vojáků.352 Kdyţ po své další výpravě roku 1877 ţádal Kaufmana jiţ potřetí o anexi Chivy. Kaufman se rozhodl celý problém předat „výše“. Ivanovův dopis zaslal do Petrohradu ministru Miljutinovi s dodatkem, ţe anexe nebude z vojenského hlediska problém. V Petrohradu reagovali tak, jak Kaufman pravděpodobně předpokládal. Ivanov byl ze svého postu odvolán a stal se velitelem zarafšánského okruhu. Miljutin dal jasný pokyn jeho nástupci, ţe Chiva nesmí být okupována, protoţe si to car nepřeje.353 Z pohledu Petrohradu bylo nutné řešit důleţitější záleţitosti: situaci na Balkáně, válku s Turky a vztahy s Velkou Británií. I pro Taškent existovaly důleţitější výzvy neţli potlačení Turkmenů. Prioritou vrchního gubernátora Kaufmana byly především vztahy s Bucharou a správa nedávno anektovaného chanátu Kokand.

351

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 82. Podhodnocené stavy carské armády v Turkestánu byly dlouhodobou záleţitostí. Důvodem byl fakt, ţe vojenští činitelé v Petrohradu povaţovali za prioritu Kavkaz a ne Střední Asii. Počet vojáků na rozsáhlém území Střední Asie výrazně nepřesáhl 40 000. Naproti tomu na Kavkaze slouţilo přibliţně 250 000 carských vojáků. Početnější posádky ve srovnání s Turkestánem byly také v Petrohradu, Moskvě, Varšavě, Pobaltí i na dalších místech. 353 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 82-85. 352

102

Úkol podrobit Turkmeny tak dostal na starost velitel transkaspické oblasti.354 Nová oblast zahrnovala téměř celé východní pobřeţí Kaspického moře a byla podřízena Tbilisi (dřívější název byl Tiflis). Kavkaz měl v postupu proti Turkmenů volnější pole působnosti, neţ měl Turkestán. Se souhlasem Petrohradu proto obsadily v květnu roku 1877 kavkazské oddíly generálmajora Lomakina turkmenský Kizyl-Arvat. Lomakin poté pokračoval směrem k perským hranicím, ale pro nedostatek zásob se musel vrátit.355 Turkmeni odpověděli pokusem získat Kizyl-Arvat zpět, ale byli odraţeni. Následkem toho se k Rusům přidalo několik turkmenských náčelníků.356 Rusové také vyuţívali vůči Turkmenům diplomacie a zásahů do mezikmenových sporů. Pomocí vyjednávání a darů se Lomakinovi podařilo získat pod svou ochranu většinu jomudských Turkmenů a později i Tachtamyše z kmene achalských Teké. Utemyšové na to reagovali navázáním spojenectví s mervskými Turkmeny proti Rusům.

Turkmeni odvozovali svůj původ od Partů, coţ však bylo pouze legendou. Ve skutečnosti byli původu turkického a území většiny dnešního Turkmenistánu osídlili aţ na konci 18. století. Z tohoto území podnikali své kořistnické výpravy, které způsobily vylidnění většiny severní Persie357 a Afghánského Turkestánu. Turkmenské kmeny netvořily společný státní útvar, jejich uspořádání se spíše podobalo společenství Kazachů nebo Kirgizů. Na rozdíl od těchto nomádů se tolik nevěnovali pastevectví, neboť obývali většinou značně nehostinné oblasti včetně Karakum („Černé pouště“). Turkmeni se proto nejčastěji ţivili loupeţivými výpravami, jejichţ cílem se nezřídka stávalo zotročování lidí a jejich následný prodej na středoasijských trzích. Rozloha území, která Turkmeni obývali, byla poměrně široká. Turkménie začínala na západě u 354

Transkaspicko s centrem v Krasnovodsku bylo zřízeno krátce po poráţce Chivy (v roce 1873) a bylo součástí kavkazské vrchní gubernie. 355 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 38. 356 Kuropatkin, Alexej Nikolajevič: Turcomania and the Turcomans, London 1880, s. 23-24. 357 Peršané zde poté usídlili několik desítek tisíc Kurdů, jejichţ vesnice ale spíše připomínaly menší pevnosti.

103

Kaspického moře, na jihu byla ohraničena Persií a Afghánistánem,358 na severu a východě pak Chivou a Bucharou. Počet zde ţijících Turkmenů dosahoval přibliţně jednoho milionu.359 Turkmeni se seskupovali do kmenů, které se dále skládaly z jednotlivých klanů a rodů. Jednotlivé kmeny i klany byly vůči sobě často nepřátelské. Naopak jejich sjednocujícím prvkem byl společný jazyk, sunnitská forma islámu a částečně i tradice. Přesto se turkmenské kmeny nedokázaly sjednotit ani proti ruskému postupu. Mezi nejvýznamnější kmeny patřily Teké, Ersari, Jomud, Saryk, Solor a Goklan. Teké Turkmeni se dále dělili na dvě vůči sobě znepřátelené skupiny - na západní achalské Turkmeny a na východní mervské Turkmeny. Achalští Turkmeni byli dále rozděleni na dva navzájem nepřátelské klany - na Tachtamyše a bojovné Utemyše. Mervští Turkmeni tvořili čtyři navzájem nepřátelské skupiny, z nichţ kaţdá měla svého chána a mnoho náčelníků.360 Chánové v Mervu byli voleni a disponovali jen symbolickou mocí. Faktickou moc měli jednotliví náčelníci vládnoucí dědičně. U většiny turkmenských kmenů měly značný vliv i rady starších.361 V případě vypuknutí války s vnějším nepřítelem byl náčelníky a staršími určen tzv. serdar, který spolu s chány velel armádě.362 Většina Turkmenů ţila v kmenech, které byly de fakto nezávislé. Jiné kmeny se nacházely přímo na území Chivy, Buchary a Afghánistánu. Formálně se Turkmeni povaţovali za vazaly chivského chána,363 po jeho poráţce v roce 1873 se však část Turkmenů obrátila k ruskému carovi, kterého nazývali ak-pádišáh (bílý car).364 Další kmeny se zase obracely spíše k tureckému sultánovi, perskému šáhovi, později k afghánskému emírovi, a dokonce i k indické císařovně Viktorii. 358

Persii od Turkmenů oddělovaly řeky Atrek a Sumbar. Kuropatkin, A. N.: Turcomania and the Turcomans, s. 1. 360 Kuropatkin, A. N.: Turcomania and the Turcomans, s. 16. 361 O´Donovan, E.: The Merv Oasis, I. s. 364. 362 Mezi Turkmeny byla vojenská sluţba povinná pro všechny bojeschopné muţe. Proto měly všechny okolní státy obavy z turkmenského vojenského potenciálu. 363 Kuropatkin, A. N.: Turcomania and the Turcomans, s. 11-13. 364 Pravděpodobně se jednalo o odvození z dob Zlaté hordy, kdy její „ruská“ část byla nazývána Bílá horda. Číňané ruského cara nazývali ţlutý car, protoţe v jejich kultuře je bílá barvou smutku. 359

104

V roce 1878 se v důsledku situace na Balkáně (rusko-turecká válka) vyostřily ruskobritské vztahy. V Petrohradu chtěli na britskou stranu vyvinout nátlak vysláním armády z Turkestánu k hranicím Britské Indie. Protoţe však byl na kongresu v Berlíně uzavřen mezi mocnostmi smír, nebyla tato plánovaná demonstrace síly uskutečněna. Zvláštní určení však obdrţel oddíl pod vedením generálmajora Lomakina, který měl vystavět na turkmenských územích několik pevností a získat tím kontrolu nad dalšími kmeny. Lomakinův početný oddíl byl však Turkmeny odraţen a musel se stáhnout. Tento neúspěch znamenal ztrátu ruské prestiţe ve Střední Asii, zvláště pak v porovnání s dosavadním úspěchem Britů v Afghánistánu. Právě druhá britsko-afghánská válka, která probíhala od podzimu roku 1878, znamenala pro ruské vládnoucí kruhy potvrzení obav z britské expanzivní politiky. V reakci na nastalou situaci měl v roce 1879 generál I. D. Lazarev (i se svým zástupcem Lomakinem) odčinit předcházející neúspěch. Vojenská výprava měla ovládnout území achalských Turkmenů a zamezit tak případné britské expanzi. Lazarev ale zemřel v průběhu taţení (14. srpna roku 1879) a jeho zástupce Lomakin pokračoval dále bez potvrzení svého velení. Turkmenské pevnosti Geok Tepe365 dosáhl spolu se svými 3 500 vojáky 9. září. Následně Rusové pevnost ostřelovali ze svých děl. Lomakin se však dopustil chyby, kdyţ záhy nařídil předčasný útok pěchoty. Turkmeni provedli výpad z pevnosti a jejich velká početní převaha rozhodla. Rusové se jen s obtíţemi stáhli, měli přes 200 padlých a více neţ 250 zraněných. Jednalo se o dosud největší ruské bojové ztráty při postupu Střední Asií.366 Generálmajor Lomakin byl odvolán a nahrazen generálem Tergukasovem. Hlavními důvody Lomakinova neúspěchu (mimo příliš brzký generální útok pěchoty), byl nedostatek výzbroje a především malý počet vojáků.

365

Geok Tepe byla vesnice nacházející se poblíţ této pevnosti. Samotná pevnost byla dokončena aţ roku 1878 jako opěrný bod proti ruskému pronikání. 366 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 39-40.

105

Mírnou útěchou byl pro ruskou stranu fakt, ţe rovněţ Britové se v Afghánistánu ocitli v průběhu roku 1879 ve velkých potíţích. Nicméně car Alexandr II. i jeho poradci měli obavy z toho, ţe by poráţky od Turkmenů mohly podlomit ruské postavení ve Střední Asii. Proto byla rychle schválena další expedice proti Turkmenům. Do jejího čela Alexandr II. jmenoval úspěšného generála D. M. Skobeleva.367 Příprav a velení se Skobelev ujal přímo na místě v květnu roku 1880. Před zahájením taţení obdrţel přímé instrukce od cara: „Za ţádných okolností se nevzdávejte předem stanoveného plánu, nesmí jiţ dojít k ţádnému dalšímu ústupu, ten by byl povaţován v Evropě i Asii za naši slabost, způsobil by další a větší troufalost našich protivníků a mohl by Rusko stát neuvěřitelně více neţ celou výpravu.“368 Skobelev předpokládal, ţe pro úspěch taţení bude zapotřebí alespoň 11 000 vojáků. Od svých nadřízených měl plnou podporu a jeho poţadavky byly vyplněny. Válečným přípravám se generál a jím vybraní důstojníci věnovali několik měsíců. Byl proveden průzkum cest pro nadcházející taţení. Za účelem přepravy materiálu a vojska byla z Krasnovodsku budována ţeleznice. Podél nové ţeleznice bylo navíc vystavěno telegrafní vedení.369 Jako hlavní dopravní prostředek pro transport materiálu však slouţilo 20 000 velbloudů. Mimo příprav logistiky se ruští plánovači zaměřili na kvalitu výstroje a výzbroje.370 Detailně připravené taţení začalo v listopadu roku 1880. Tak, jak Skobelev postupoval, nechal podél cesty budovat opevněné tábory, které slouţily jako zásobovací stanice. Skobelev vyčlenil k ochraně těchto základen (dále i k transportu zásob a výstavbě ţeleznice) asi 3 000 vojáků. V průběhu listopadu a prosince byla Rusy obsazena většina strategických bodů mezi Kizyl-Arvatem a Geok Tepe. Turkmenští obránci byli zatlačeni do

367

Grulew, M.: Das Ringen Russlands und Englands in Mittel-Asien, s. 150. Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 148. 369 Dřevěné sloupy vedení však Turkmeni často přeřezávali, proto bylo dřevo nahrazeno ţelezem. 370 Významná pozornost byla věnována krmivu pro taţná zvířata, dále potravinám a dobrému ošacení. Skobelev měl k dispozici tehdejší nejmodernější výzbroj. Jednalo se o desítky děl, jedenáct nosičů raket, vojáci byli vybaveni kvalitními puškami i ručními granáty. 368

106

své hlavní pevnosti Geok Tepe. Větší část ruské armády371 vedená Skobelevem dosáhla této pevnosti koncem roku 1880 a zahájila její obléhání. Obránců bylo přibliţně 30 000, pouze několik tisíc z nich však mělo palné zbraně (ty byly navíc zastaralé). Obránci se pokoušeli o rychlé výpady do řad obléhatelů, ale vţdy byli zatlačeni zpět. Skobelev nechal pevnost bombardovat pomocí děl, kterých měl k dispozici více neţ sedmdesát. Zároveň se ruští sapéři podkopali pod hradby pevnosti a umístili zde miny. Generální útok Rusové zahájili 12. ledna, kdyţ odpálili miny pod pevnostními hradbami a východní branou, kam směřoval i hlavní útok ruské pěchoty. Demoralizovaní obránci prchali ostatními bránami pryč. Skobelev nařídil kozácké jízdě pronásledovat prchající Turkmeny do okruhu necelých dvaceti kilometrů od pevnosti. Při tomto pronásledování mělo být zabito aţ 8 000 Turkmenů, v bojích přímo v pevnosti pak přibliţně dalších 7 000 obránců. Skobelev měl k tomuto boji prohlásit: „Jakmile začne válka, není třeba mluvit o humánnosti. Válka a humánnost nemají nic společného. Já zardousím tebe, nebo ty mě.“372 V samotné pevnosti však Rusové ušetřili asi 5 000 ţen a dětí a osvobodili několik set perských otroků. Skobelev dal následně svým vojákům svolení k drancování373 s odůvodněním, ţe turkmenská východní mentalita by bez toho nepovaţovala svoji prohru za poráţku.374 Ruské ztráty však byly rovněţ značné. V průběhu celého taţení padlo v boji asi 300 vojáků, dalších několik set zemřelo na nemoci a na následky zranění.375 Finanční náklady na válku s Turkmeny činily přibliţně třináct miliónů rublů.

371

Jednalo se přibliţně o 5 000 vojáků pěchoty, 2 000 jezdců a 1 000 dělostřelců. Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 153. 373 To však nezahrnovalo zbraně, mouka a píce. 374 Rusové nalezli v rozbořené pevnosti bílého koně, kterého zde Turkmeni schovávali pro britského důstojníka, který jim měl přijít na pomoc. Skobelev tohoto koně zaslal jako dar carovi. 375 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 41-42. 372

107

Počet padlých vojáků při tomto jediném taţení převyšoval veškeré bojové ztráty carské armády ve Střední Asii za všechna taţení posledních třiceti let. Dobytí Geok Tepe však zlomilo veškerý další turkmenský odpor. Většina Turkmenů se podrobila vítězům, pouze menší část odešla na jih.376 Skobelevovo vítězství také přineslo vzrůst ruské prestiţe, následkem toho se perská vláda rozhodla pro těsnější spolupráci s Ruskem.377

Krátce po vítězství u Geok Tepe obsadil plukovník A. N. Kuropatkin oázu Aškabád a přilehlé okolí. Za zmínku stojí, jakým způsobem ruská diplomacie odůvodnila zabrání tohoto území. K zámince jí dopomohl jeden z britských důstojníků - major Buttler, který podle svých vlastních slov navštívil Turkménii. Buttler v tisku uvedl, ţe se podílel na budování nejen pevnosti Geok Tepe, ale také dalších dvou podobných tvrzí dále na východě, poblíţ Aškabádu. Jakmile generál Skobelev obdrţel tyto informace, vyslal k Aškabádu Kuropatikina s rozkazem najít tyto dvě neexistující pevnosti. Sám Buttler přeháněl, kdyţ pravděpodobně necestoval dále neţ k mervským oázám. Samozřejmě, ţe britské ministerstvo zahraniční bylo jeho vyjádřeními rozčarováno. Buttler byl degradován a poslán do výsluţby. Britské diplomacii se však jiţ nepodařilo jeho slova napravit a Aškabád byl Rusy obsazen.378

Po ukončení Skobelevova taţení však nadále zůstávalo více neţ 200 000 nezávislých Turkmenů ţijících v oblasti Mervu a další tisíce obývající pohraničí Afghánistánu.379 Rada starších, která zasedala v Mervu, se rozhodla pro přijetí britské ochrany a vyslala k Britům do Kandaháru (který v té době Britové stále ještě ovládali) svou deputaci. V kaţdém případě Turkmeni očekávali britské zbraně a zlato.

376

Lansdell, H.: Russian Central Asia, II. s. 465. Ruské jednotky poté překračovaly při pronásledování Turkmenů perské hranice. Peršané také zásobovali ruské sklady potravinami. 378 Marvin, Ch.: Reconnoitring Central Asia, s. 237-244. 379 Marvin, Charles: The Russian Annexation of Merv, London 1884, s. 11. 377

108

Otázkou je zda by britští konzervativci byli ochotni Turkmeny výrazněji podpořit. V této době však byli ve vládě konzervativci nahrazeni liberály. Nová vláda nebyla ochotna podporovat Turkmeny a rozhodla se vyčkávat jak celá záleţitost ohledně Mervu dopadne a aţ poté zahájit jednání s Ruskem. Krátce po obsazení Aškabádu carskou armádou v lednu 1881, zde bylo zřízeno budoucí správní centrum celé transkaspické oblasti. Aby nedošlo ke zhoršení vztahů s novou vládou v Londýně, nebyla nově dobytá turkmenská území anektována oficiálně hned, ale aţ za několik let. V období mezi roky 1881-1884 ruští představitelé řešili otázku nezávislých turkmenských území s centrem v mervských oázách. Další válečná výprava (podobná té Skobelevově) nebyla v plánu a budoucnost Mervu se tudíţ řešila diplomacií. Za ruskou stranu vyjednávali agenti a vojenští důstojníci, kteří na jednání do Mervu cestovali z Aškabádu. Za mervskou stranu vyjednávala tzv. velká rada, tvořená dvaceti čtyřmi nejvýznamnějšími náčelníky, dvěma chány a mnoha staršími (ta měla za úkol řešit výhradně zahraniční politiku).380 V Mervu se vytvořily tři skupiny, přičemţ se kaţdá chtěla podrobit jinému státu jednalo se o Rusko, Persii a Velkou Británii. Jednání mezi Turkmeny, Peršany a Brity nebyla úspěšná. Do rusko-turkmenských jednání zasahovali i vrchní gubernátoři Turkestánu Kolpakovskij a Čerňajev, kteří zastávali tuto funkci krátce po sobě. Snaţili se získat mervské Turkmeny na svou stranu prostřednictvím chivského chána. Jednání se však táhla a v roce 1883 postoupily ruské jednotky z Aškabádu na východ a obsadily Tedţent, Merv tak byl ze tří stran obklopen ruskou mocí. V Mervu se proto rozhodli pro dobrovolné podřízení se Rusku.381 Podle původních dohod měli být Turkmeni podřízeni chivskému chánovi, ale po obsazení Mervu Ruskem následovala jeho anexe.382

380

O´Donovan, E.: The Merv Oasis, II. s. 161-162. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 100-101. 382 Marvin, Ch.: Reconnoitring Central Asia, s. 339. 381

109

Taţení proti Turkmenům, vítězství u Geok Tepe a jeho symbolické završení obsazením mervských oáz, znamenalo vyvrcholení ruské expanze ve Střední Asii. Rusové se od počátku 70. let 19. století snaţili podmanit bojovné turkmenské kmeny. Pouţívali při tom podobný postup jako vůči Kazachům, Kirgizům nebo jiným nomádům v letech dřívějších. Pomocí zásahů do kmenových sporů, díky vyjednávání s kmenovými náčelníky a jejich odměňování, případně vyuţitím trestných výprav, se Rusům podařilo získat některé významné turkmenské kmeny na svou stranu. Některé kmeny se však odmítly vzdát a kladly houţevnatý odpor. Car svolil k velké výpravě proti Turkmenům aţ po několika neúspěšných menších výpravách a zároveň aţ poté, co Britové zahájili válku v Afghánistánu. Dřívější konflikty Ruska se středoasijskými státy nebyly, ve srovnání s válkou s Turkmeny, příliš krvavé a tvrdé. K větším ztrátám na ţivotech a hmotným škodám docházelo jen při potlačování opakovaných povstáních, např. jako v letech 1875-76. Boje s Turkmeny však byly výrazně tvrdší. Ruští důstojníci zastávali názor, ţe v případě Turkmenů je třeba vést boje v „kavkazském stylu“.383 Pravdou je i to, ţe Turkmeni bojovali velmi bezohledně a tudíţ se na výsledné charakteristice bojů podílely obě strany konfliktu.

I kdyţ anexe Mervu v březnu 1884 a následné připojení turkmenských území k transkaspické oblasti vzbudily v Evropě velkou pozornost, jednalo se spíše o policejní akci. Merv obsadilo asi 600 ruských vojáků a došlo jen k menším střetům, které rychle skončily.384 V následujícím roce pak při pohraničním konfliktu s Afghánci Rusové posunuli hranice Transkaspicka za oázy Pandţdeh aţ k městu Kuška. Definitivním ukončením expanze ve Střední Asii pak byly územní zisky Ruska v následujícím desetiletí v oblasti Pamíru.

383 384

Schuyler, E.: Turkistan. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 359. Lansdell, H.: Russian Central Asia, II. s. 488.

110

5.2 Ruská správa a její vliv na Střední Asii

Počátek působení ruského vlivu na Střední Asii je spojen s carskou státní správou. Spolu s tím, jak carská armáda postupovala do Střední Asie, rozšiřovala se na jí obsazená území i ruská státní správa. Území ruského impéria bylo rozděleno na počátku 18. století na administrativní celky - gubernie, které se dále dělily na provincie. V čele gubernie stál gubernátor. Později byla státní správa reformována, přičemţ gubernie zůstaly zachovány, ale zároveň byly rozděleny na újezdy, které se skládaly z volostí. Ve Střední Asii však byla gubernie nahrazena označením oblast. Dvě a více oblastí často společně tvořily vrchní gubernii. Aţ do 60. let 19. století měly za úkol řešit problematiku nomádů a neklidnou hranici mezi Ruskem a Střední Asií dvě vrchní gubernie: Orenburg a Západní Sibiř. Jak se však postupem doby ruská hranice posouvala dále na jih, bylo pro oba vrchní gubernátory stále obtíţnější plně kontrolovat celou situaci na hranicích.385 V reakci na rozšiřující se území byla vytvořena roce 1865 oblast Turkestán. V jejím čele stanul vojenský gubernátor generálmajor Čerňajev, který měl kromě správy pohraničního území i značné vojenské pravomoci, zároveň však byl formálně podřízen vrchnímu gubernátorovi v Orenburgu.386 Přesto bylo zapotřebí zásadnější správní reformy nových území. Z toho důvodu zasedla ještě téhoţ roku tzv. stepní komise, které předsedal F. K. Giers. Komise se zabývala etnickou, kulturní, politickou a ekonomickou charakteristikou nových území téměř dva roky, neţ vydala svůj závěr. Car Alexandr II. v březnu 1867 rozhodl, ţe předloţené návrhy budou postoupeny zvláštní komisi. Komise, které předsedal ministr války Miljutin, měla podle nálezů Giersovy komise navrhnout správní změny. Miljutinova komise 385 386

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 46. Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 22.

111

předloţila své návrhy jiţ 11. dubna téhoţ roku. Podle komise měla být oblast Turkestán oddělena od orenburgské vrchní gubernie a následně měla vzniknout vrchní gubernie Turkestán, která by zahrnovala i oblasti Semirečije, Syrdarja a část oblasti Semipalatinsk. Podle návrhu se nová vrchní gubernie měla stát samostatnou vojenskou oblastí s tím, ţe její vrchní gubernátor bude disponovat jak civilní, tak i vojenskou správní mocí. Miljutinova komise tak odmítla moţnost, ţe by Turkestán měl být spravován podle standardních pravidel. Nicméně řešení místních záleţitostí (nepolitického charakteru) mělo být ponecháno domorodému obyvatelstvu.387 S ustanovením nové vrchní gubernie přirozeně nesouhlasil vrchní gubernátor Orenburgu generál Kryţanovskij. Argumentoval tím, ţe poddaní nomádi budou rozděleni mezi Orenburg, Turkestán a Západní Sibiř. Alexandr II. však návrhy zvláštní komise schválil a turkestánská vrchní gubernie s centrem v Taškentu byla zaloţena dekretem z 11. července 1867. Jejím hlavním představitelem byl jmenován o několik dní později Konstantin Petrovič von Kaufman. Kaufman byl jako vrchní gubernátor zároveň velitelem vojenského okruhu Turkestán. Jeho podřízenými se stali vojenští gubernátoři oblastí Semirečije (generál Kolpakovskij), Syrdarja (generál Golovačev) a Turkestán (generál Manteufel).388 Vrchní gubernátor byl dosazován přímo carem a jemu byl také zodpovědný. Jednalo se o funkci, která patřila v carském Rusku k nejvýznamnějším. Důvodem bylo, ţe vrchní gubernátor byl carovým přímým zástupcem často ve velmi vzdálených částech impéria. Kaufman mohl ze své pozice schvalovat rozhodnutí, vydávat zákony a privilegia, sestavovat rozpočet, určovat daně, vést obchodní i diplomatická jednání a také války.389 Vrchní gubernátor měl v Taškentu svou kancelář vedenou ředitelem. Kancelář měla mnoho členů s různým odborným zaměřením. Řešila totiţ všechny záleţitosti vrchní gubernie: daně, komunikace, ekonomii, policii i další. Byla však plně podřízena vrchnímu 387

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 47. Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 47-48. 389 Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 151. 388

112

gubernátorovi, který mohl výsledky její práce pozměňovat. Turkestánská vrchní gubernie se skládala z několika oblastí (gubernií), kaţdou z nich vedl gubernátor spolu se správním úřadem (ten měl několik sekcí). Jednotlivá oblast se dále skládala z několika újezdů, v čele újezdu stál újezdní velitel, který újezd spravoval prostřednictvím své kanceláře. Újezdy se dělily na volosti a ještě menší správní celky (tzv. uchastky), ty byly řízeny policejními komisaři.390

Prvním úkolem vrchního gubernátora po příjezdu do Turkestánu na podzim roku 1867 byl výběr daně. Kaufman vyslal své komisaře do jednotlivých újezdů a volostí. Chtěl, aby byla kaţdá nomádská jurta (kibitka)391 zaregistrována do aulů a několik aulů mělo vytvořit volosť. Komisaři měli také kontrolovat volbu místních úředníků a soudců. Tito místní hodnostáři měli být nově placeni z vybraných daní (tři rubly za kaţdou kibitku) a ne v naturáliích, jak tomu bylo doposud. Nové pořádky vyvolávaly odpor, nejvíce u duchovních a bývalých hodnostářů. V roce 1868 byla obdobná reforma zavedena i ve vrchních guberniích Orenburg a Západní Sibiř. Následkem toho pak v dalším roce vypuklo poměrně rozsáhlé povstání ve stepích (nejvíce v oblastech Akmolinsk, Uralsk a Turgai). Cílem útoků se stali kozáci, komisaři i Rusům naklonění nomádi. Mezi vůdce povstání patřili kazachští a kirgizští sultáni, kteří přišli o největší část své moci. Povstání však bylo do konce roku 1869 armádou potlačeno. Ruská správa přesto částečně ustoupila, kdyţ místní soudci neměli být voleni, ale dosazováni a daně mohly být opět vybírány v naturáliích.392

390

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 66. Nomádské obydlí. 392 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 52-53. 391

113

Po skončení rusko-bucharského konfliktu v roce 1869 bylo k Turkestánu neoficiálně přičleněno dobyté území jako okruh Zarafšán s centrem v Samarkandu.393 Toto území bylo anektováno později, coţ nebyla z pohledu Ruska neobvyklá praxe. K dalšímu územnímu rozšíření došlo v roce 1873 po válce s Chivou, kdyţ byla její část anektována Turkestánem jako vojenský úsek Amudarja. Největší jednorázové územní rozšíření Turkestánu nastalo v roce 1876, kdy byl anektovaný Kokand přejmenován na oblast Fergána.394 K dalším správním změnám uvnitř vrchní gubernie Turkestán došlo aţ po smrti jejího prvního gubernátora von Kaufmana (1818-1882). Od vrchních gubernií Západní Sibiř a Turkestán byly odděleny celkem tři oblasti (Akmolinsk, Semipalatinsk a Semirečije),395 z nichţ vznikla vrchní gubernie Step (v čele s generálem Kolpakovským).

Ruská Střední Asie se lišila od ostatních části říše propojením vojenských a civilních pravomocí v rukou vrchních gubernátorů. Z dlouhodobého hlediska tato správa příliš nefungovala, neboť příliš závisela na osobnosti a charakteru kaţdého funkcionáře. Například generálové Kaufman a Kolpakovskij byli hodnoceni velmi kladně. Naopak Golovačev byl kritizován, neboť se jako gubernátor oblasti Syrdarja obohatil nekalým způsobem. Největší potíţe byly s újezdními veliteli, kteří byli často odvoláváni a nezřídka skončili ve vězení. Tyto problémy vyplývaly především z toho, ţe ve Střední Asii se důstojníci ocitli často za trest, z důvodu osobní ostudy, finanční tísně nebo protoţe chtěli ve válečné oblasti dosáhnout rychlého karierního postupu.396

Turkestán byl nepřímo ovlivněn také reformami Alexandra II. Tyto reformy se postupně projevovaly i ve Střední Asii. V Rusku mohlo zemstvo jako samosprávný orgán 393

Kaufman navrhoval propojit okruh Zarafšán s jedním existujícím újezdem. Vznikla by tak jiţ čtvrtá oblast Turkestánu, ta se měla nazývat Samarkand. Tento návrh se uskutečnil aţ několik let po Kaufmanově smrti. 394 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 53-54. 395 Akmolinsk a Semipalatinsk byly odděleny od Západní Sibiře, Semirečije od Turkestánu. 396 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 68-71.

114

volit od roku 1864 soudce niţších soudů. Ve Střední Asii tyto soudce mohli dosadit a odvolat oblastní gubernátoři. V jednotlivých oblastech existovaly také vyšší (oblastní) soudy. Do rozhodnutí všech soudů mohli zasahovat jednotlivý gubernátoři i vrchní gubernátor. Funkci státních zástupců zastávali opět gubernátoři. Nomády soudili jejich starší (biiové) podle zvykového práva, usedlé muslimské obyvatelstvo zase soudci (kaziové) podle šaríi. Závaţnější případy posuzoval větší počet soudců. Proti všem rozhodnutím se dalo odvolat k ruským soudům, ale zpočátku se tak dělo pouze zřídka. Pokud byl jednou ze stran procesu ruský příslušník, nemohl být soud veden místními soudci a navíc se v tomto případě soudilo podle ruského práva. Místní soudci a starší byli voleni na tři roky a placeni byli z vybraných daní. Celý systém jejich volby byl však zkorumpovaný, hlasy k jejich volbě se často kupovaly.397

Místní samospráva kolonistů fungovala podobně jako ta v evropském Rusku (od reforem roku 1861). Vesnici vedl zvolený starosta, který také soudil méně závaţné případy. Několik vesnic tvořilo volosť v čele se starším, který disponoval soudními pravomocemi. Kozácká samospráva se lišila v tom, ţe se kozácké vesnice sdruţovaly do tzv. stanic, do čela kterých byl volen ataman. Kozáci byli povaţováni za přímé poddané cara a jako protiváhu své vojenské sluţby nemuseli platit daně.398 Samospráva usedlých „domorodých“ obyvatel Ruského Turkestánu byla obdobná. Vesnici (kišlak) vedl starší (aksakal), původně vybraný z místní populace. Ruská správa tuto formu ponechala, nicméně jí dodala oficiální rozměr. A to tak, ţe aksakal měl být volen na tři roky. Za svou sluţbu dostával stálý plat, který dostával z daní, jejichţ výběrčím byl právě on. Aksakal mohl být odvolán újezdním velitelem. Několik vesnic pak tvořilo volosť, v jejímţ rámci byl zvolen soudce, tuto volbu potvrzoval oblastní gubernátor. U nomádů byla správa 397 398

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 77. Lansdell, H.: Russian Central Asia, I. s. 113.

115

téměř stejná, základní jednotkou však byla kibitka, dvě stě kibitek pak tvořilo aul a deset aulů volosť.399 V praxi často přebírali funkce představitelů volostí újezdní velitelé nebo policejní komisaři. Problémovým se zvláště jevily vztahy mezi aksakalem a újezdním velitelem, kde se nacházel asi největší korupční potenciál.

Podezření z korupce v Turkestánu existovalo jiţ za vrchního gubernátora Kaufmana. Situace se vyhrotila naplno v roce 1877, kdy musel po desetileté sluţbě rezignovat generál Golovačev. Sám Kaufman byl téměř jistě neúplatný (jak dokázala kontrola jeho nástupce a protivníka Čerňajeva). Za Kaufmanovo pochybení lze povaţovat jeho nedobrý zvyk plné důvěry svým oblíbeným podřízeným. Dokonce i pokud ve své funkci prokazatelně selhali, se je snaţil přeřadit na jiný vysoký post. Roku 1877 Kaufman čelil tlaku kvůli korupci a pro větší transparentnost zaloţil v Taškentu městskou dumu, která se starala výhradně o městské problémy. Měla 72 členů, z nichţ většina byli křesťané. Duma volila šestičlenný výbor, který se skládal ze dvou muslimů a čtyř křesťanů. Předsedu dumy (který byl zároveň předsedou výboru) dosazoval vrchní gubernátor.400 Po smrti Kaufmana v roce 1882 se stal vrchním gubernátorem Turkestánu jeho rival Čerňajev. Nový vrchní gubernátor však nedokázal situaci zlepšit a byl po dvou letech nahrazen generálem N. O. Rosenbachem. Do Turkestánu byla vyslána vyšetřovací komise (pod vedením Gierse), která měla za úkol navrhnout reformu tamní správy. Komise kritizovala soudnictví, nejednotnou a improvizovanou správu Turkestánu, a z toho důvodu navrhovala komplexní změny. Giers podporoval zásadní rozšíření civilní sloţky správy.401 Po ukončení práce této komise zasedla v Petrohradu další zvláštní komise, která měla Giersovy návrhy posoudit a navrhnout další postup. Komisi předsedal N. P. Ignatjev, který 399

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 74-76. Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 79-80. 401 Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 155. 400

116

v zásadě nebyl proti Giersovým závěrům, zároveň ale upozorňoval na současné problémy Francouzů se správou Alţíru, a proto obhajoval vojenskou moc v Turkestánu. Nakonec byl přijat kompromisní návrh reformy, který platil od počátku roku 1887. Vrchní gubernátor si ponechal vojenskou i civilní správní pravomoc, ale byl částečně omezen obecní radou (její rozhodnutí však mohl vetovat). Největším zásahem reformy do správy bylo vynětí soudnictví z pravomocí gubernátorů.402 Výkonným orgánem vrchní gubernie zůstávala gubernátorova kancelář. Ta byla rozdělena na tři oddělení (správa, zemědělství a vzdělání, finance a rozvoj).403

Mimo Turkestán patřilo do Ruské Střední Asie i transkaspické území. Správním centrem této oblasti byl Aškabád a jejím nejvyšším činitelem byl vojenský velitel dosazovaný přímo carem (na návrh ministra války). Velitel nebyl omezen ţádným úřadem či radou, jeho podřízenými byli jednotliví újezdní velitelé a komisaři. Velitel Transkaspicka měl zvláštní pravomoci při řešení mezinárodních vztahů, zvláště s Persií a Afghánistánem. V roce 1898 bylo Transkaspicko vyňato z pravomoci Kavkazu a podřízeno Turkestánu.

Problémy v Turkestánu se však nedařilo účinně řešit. Nepokoje obyvatelstva byly poměrně časté. V reakci na tato protiruská vystoupení vyslal car Mikuláš II. do Turkestánu komisi vedenou senátorem a kníţetem K. K. Pahlenem (viz. příloha č. 3). Kníţe byl vybaven mimořádnými pravomocemi odvolávat a uvězňovat zkorumpované úředníky. Svoji činnost vyvíjel celý rok. Nejvíce se zaměřil na daně, kolonizaci, těţbu v dolech a práci policie; z korupce obvinil dvě třetiny všech úředníků v Transkaspicku. Následně rezignoval i vrchní gubernátor Turkestánu Miščenko. Pahlen navrhoval přesun kompetencí z vojenských úředníků na civilní a zavedení zemstev pro kolonisty a usedlé obyvatelstvo. V případě 402 403

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 81-85. Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 156.

117

nomádů navrhoval zrušit volby jejich úředníků a soudců. Aby se předešlo korupci navrhoval transparentní dosazování těchto hodnostářů.404 Pahlenova zpráva byla vytisknuta a ve společenských kruzích zaznamenala velký ohlas. Nicméně mnoho reálných kroků, ve směru realizace Pahlenových návrhů, podniknuto nebylo.

Poměrně značné změny zaznamenala i středoasijská města anektovaná Rusy. Kaufman od počátku svého nástupu do funkce vrchního gubernátora podporoval výstavbu evropských čtvrtí. Nejcitelnější změnou prošel Taškent, kdyţ během několika let zde bylo postaveno přes pět set domů. Protoţe mnoho Kaufmanových podřízených mělo přírodovědné nebo humanitní vzdělání, bylo postaveno muzeum a knihovna.405 Taškent se stal se 70 000 obyvateli sedmým nejlidnatějším městem Ruska.406

Počet příchozích obyvatel do Střední Asie poměrně rychle rostl. Mezi první kolonisty patřili uralští a sibiřští kozáci. Převáţně ukrajinští a ruští rolníci je následovali od konce 60. let 19. století.407 Do roku 1905 se v původně nomádských stepích usadilo přibliţně půl milionu slovanských osadníků. V samotném Turkestánu byl počet kolonistů niţší. Kaufman byl proti masové kolonizaci408 a omezení pro ni platila aţ do konce 80. let. Počet nově příchozích obyvatel poté narůstal spolu s tím, jak byla budována ţeleznice. Orenburg a Taškent byly propojeny ţelezniční dráhou roku 1906.409 Podpora kolonistů ze strany státu vzrostla za Petra A. Stolypina (ministerský předseda ruské vlády 1906-11). Výdaje na podporu kolonizace rostly a za rok 1907 jiţ činily třináct miliónů rublů. Vláda kolonizaci propagovala v novinách, kolonisté získávali státní úvěr a na

404

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 86-89. Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 96-99. 406 Lansdell, H.: Russian Central Asia, I. s. 399. 407 Do měst se také stěhovalo mnoho arménských a perských obchodníků či řemeslníků. 408 Výjimkou byli kozáci, ty Kaufman povaţoval za přínosné pro carskou armádu, a proto je podporoval. 409 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 103-128. 405

118

pět let byli osvobozeni od daní a vojenské sluţby. Osadníci také měli moţnost nákupu zboţí ze státních skladů. Kaţdý rok tak přicházelo do Střední Asie několik set tisíc kolonistů.410 Kolonizaci zastavila na delší dobu aţ 1. světová válka.411 Fakt, ţe více neţ milion kolonistů obsadil nejúrodnější půdu, zasáhl do ţivota místních obyvatel, zvláště nomádů. Majetkové právo u nomádů se řídilo zvyklostmi a u usedlého obyvatelstva pak islámskými předpisy. Kdyţ Rusové obsadili nové území a následně jej anektovali bylo prohlášeno za zemi cara. Soukromé vlastnictví půdy bylo respektováno v případě, ţe vlastník na svém území hospodařil. Záhy po svém ustanovení začala carská správa vybírat i daně.412 Nové daně byly nastaveny na přibliţně jedné desetině původní částky, kterou museli poddaní odvádět chánovi. Ruská správa také připravila rozsáhlý rozvoj zavlaţování, ale jeho realizace však postupovala pomalu.413 Naopak poměrně rychle byly stavěny pošty a ţeleznice.

Z pohledu ruského ministerstva financí byla Ruská Střední Asie dlouho vnímána jako „černá díra“ na peníze. Přímé náklady spojené s dobýváním Turkestánu nebyly příliš vysoké (konflikty s Kokandem a Bucharou stály asi 900 tisíc rublů a z toho více neţ polovinu Rusko získalo zpět ve formě válečných náhrad). Velké výdaje si však vyţádala následná správa dobytého území. Průměrný roční deficit Turkestánu (v 70. letech) se pohyboval okolo 3, 5 miliónů rublů.414 Tento dluh byl vţdy vyrovnán z Petrohradu.

410

V roce 1906 to bylo 216 000, o rok později jiţ 577 000 nově příchozích kolonistů. Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 131. 412 Nomádi platili za kaţdou kibitku, usedlí odváděli daň za celou volosť. 413 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 142-152. 414 Roční výdaje činily v průměru 4, 8 miliónů a příjmy jen 1, 3 miliónů. Finance na armádu tvořily většinu rozpočtových výdajů. 411

119

Nejvyšší příjmy získávala vrchní gubernie z daní za osobu a příbytek, za zemědělské výrobky a dále ze cla. Naopak největší výdaje znamenala armáda, výstavba a náklady spojené dopravou.415

V obchodu Střední Asie a Ruska byly nejdůleţitějšími komoditami bavlna a hedvábí. Bavlna tvořila dvě třetiny ruského dovozu ze Střední Asie. Vzájemný obchod výrazně vzrostl od 60. let 19. století. Například v roce 1865 byl celkový dovoz Ruska ze Střední Asie v hodnotě 1, 5 milionu rublů a dále rostl. Jednou z příčin této situace byla občanská válka v Severní Americe, a z toho důvodu vzniklé přerušení dodávek bavlny pro Rusko. Také rozvoj ruského průmyslu a textilnictví vyţadoval další zdroje bavlny. Ve Střední Asii se mimo jiné pěstovala rýţe, obilí, ovoce a další plodiny. Kolonisté zde později pěstovali i víno.416 Z Ruska se naopak dováţel cukr, ţelezné a textilní výrobky. Společný celní prostor byl ve Střední Asii zaloţen v roce 1893.417 Střední Asie byla především zemědělskou a obchodní oblastí, přesto došlo i k rozvoji průmyslu. To se týkalo i těţby nerostných surovin. Rusové začali těţit nejdříve uhlí, stříbro, měď a olovo; těţba ropy se začala rozvíjet na počátku 20. století. Dělníků v Turkestánu bylo poměrně málo (několik desítek tisíc), většinou se jednalo původem o nomády, kteří ukončili kočovný způsob ţivota, protoţe pro ně nebyl dostatek volných území. Pahlen tehdejší stav okomentoval: „Počasí a pracovní podmínky vedou všechny dělníky jen ke kartám, ţenám, alkoholu a politickému extremismu.“418

Carské Rusko se snaţilo území Střední Asie plnohodnotně inkorporovat do zbylé části impéria od konce 19. století. Jedním z účinných nástrojů byla rusifikace. Ta měla proběhnout

415

Schuyler, E.: Turkistan. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 211-215. Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 163-173. 417 Horák, S.: Rusko a Střední Asie, s. 47-48. 418 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 198. 416

120

prostřednictvím vzdělávacího systému, kdyţ se místní obyvatelstvo mělo naučit cyrilici. U nomádské populace to nebylo aţ tak obtíţné, ale usedlí Uzbekové se vlivům ruského školství bránili. Uzbecká společnost totiţ měla k dispozici poměrně velký počet základních i vyšších škol. Ty tvořily hlavní překáţku integrace místní populace do ruského impéria. Ruské školy se pro místní obyvatele začaly zpřístupňovat od konce 80. let a jejich počet pak rychle narůstal.419 Ruská stále intenzivnější přítomnost vedla k nárůstu protiruských nálad. Místní obyvatelé jiţ zapomněli na despotismus chánské vlády a zároveň s tím začali pociťovat i zásadní změny v jejich společnosti. Místní obyvatelstvo se postupně stále více identifikovat s islámem. Duchovní patřili k vůdcům těchto protiruských skupin, řadovými členy byli nejčastěji farmáři a řemeslníci.420 Tento „střet kultur“ se projevil například v roce 1892, kdy došlo k epidemii cholery. Ruští zdravotníci nařídili pálit zemřelé a zároveň vyšetřovali muţe a ţeny společně. Oba postupy byly v rozporu s islámským právem a rozhořčení Uzbekové se poté uchýlili k nepokojům. Další rebelie propukla o několik let později v Andiţanu. Důvodem byla nespokojenost s ruskou státní správou a vedli ji především duchovní a starší. Ztráty při těchto rebeliích nebyly příliš vysoké, maximálně několik desítek mrtvých. Účastníci byli nejčastěji potrestáni konfiskací majetku, případně vyhnanstvím na Sibiř.421 Příčiny těchto rebelií však byly komplexní; jednalo se o náboţenské, společenské a ekonomické aspekty. Mezi obyvateli Fergány postupně rostla podpora v obnovu chanátu Kokand.422

Období let 1905-6 bylo ve Střední Asii výrazně klidnější neţ ve většině ostatního Ruska. Revoluční nepokoje se šířily v Turkestánu pouze mezi dělníky, kolonisty a vojáky.

419

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 205-215. Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 185. 421 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 224-233. 422 Allworth, E. (ed.): Central Asia, s. 168. 420

121

Vojáci ve Střední Asii zde slouţili často za trest, proto mezi nimi měly revoluční ideje větší dopad.423 Z toho důvodu byly zaznamenány významnější revoluční nepokoje právě v oblastech s vojenskou posádkou. K velkému povstání místního obyvatelstva (podobnému tomu v Indii roku 1857) došlo v Turkestánu aţ v průběhu 1. světové války. Od počátku války se tak jako v celém Rusku zhoršovala ekonomická situace i v Turkestánu. Rostly ceny zboţí a vláda zvýšila daně. Protoţe carská armáda utrpěla ve válce značné ztráty, bylo nutné získat nové síly. V červnu roku 1916 byl proto vydán carský ukaz (nařízení), který zakládal omezenou vojenskou povinnost „domorodého“ obyvatelstva Sibiře a Turkestánu.424 Velení armády poţadovalo 250 000 muţů pro nebojové úkoly v týlu. Po vyhlášení ukazu však velmi rychle následovalo povstání. Jiţ v průběhu července povstalci napadali vládní úřady i vesnice kolonistů. Do Turkestánu byl vyslán generál Kuropatkin, aby povstání potlačil. To se za pomoci vojenských posil, kozáků a dobrovolníků z řad kolonistů do konce roku podařilo. Celkem bylo v Turkestánu zabito nebo pohřešováno přibliţně 3 700 Rusů (z toho necelých 200 bylo vojáků).425 V Transkaspicku kladli odpor jen jomudští Turkmeni, mnoho dalších totiţ slouţilo dobrovolně v bojových jednotkách carské armády. Navíc v Turkménii bylo minimum slovanských kolonistů. Na všech místech Ruské Střední Asie však byly zaznamenány značné materiální škody. Reálné odhady ztrát místního obyvatelstva ve střetech s armádou a kolonisty nejsou zcela přesné. Autoři odborných publikací soudí, ţe asi 300 000 „domorodců“ uprchlo z Ruské Střední Asie do Číny a dalších asi 200 000 bylo zabito. Nakonec bylo ze Střední Asie odvedeno 150 000 branců.426

423

V 19. století slouţil ve Střední Asii malíř Vasilij V. Vereščagin a za trest i básník Taras G. Ševčenko. Protektorátů Buchara a Chiva se nařízení nedotýkalo. 425 Ztráty ve stepích na sever od Turkestánu byly minimální. 426 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 270-297. 424

122

Do Ruské Střední Asie patřila i území chivského chanátu a bucharského emirátu. Carské Rusko tyto vazalské státy neanektovalo, přesto i zde ruský vliv postupně narůstal. Ve srovnání s anektovaným územím, např. od roku 1876 oblastí Fergána (chanát Kokand), byl však tento vliv zpočátku menší. Rusko se snaţilo ve vztahu k Chivě a Buchaře vystupovat většinou jako dobrý soused. V Petrohradě si nepřáli anexi území, pokud to nebylo nutné. Kdyţ uţ však došlo ke konfliktu a Rusko obsadilo část nějakého území, jen zřídka kdy bylo navráceno zpět. Ruští představitelé se obávali, ţe by to bylo povaţováno za známku ruské slabosti. V případě, kdyţ dané území mělo být anektováno, nedělo se tak často hned po jeho obsazení. Důvodem byly obavy z reakcí jak přímo na místě, tak i od britské vlády. Příkladem dlouhodobé anexe obsazeného území byl okruh Zarafšán s centrem v Samarkandu, který byl vytvořen roku 1868. Původně se jednalo o bucharské území, které Rusko obsadilo po konfliktu s emirátem. Několik následujících let se ve vládních kruzích zvaţovalo navrácení Samarkandu emírovi. Tato varianta byla nakonec zamítnuta a vrchní gubernátor Kaufman dostal roku 1872 pokyn, aby celý Zarafšán převedl plně pod svou správu a zrušil původní bucharský model správy. Anexe však vyhlášena nebyla a Kaufman měl veškeré kroky podnikat neveřejně.427 Zarafšán (spolu se Samarkandem) byl oficiálně anektován aţ o několik let později. Konstantin von Kaufman se snaţil o co nejvýhodnější postavení Turkestánu vůči Chivě a Buchaře (Kokand byl jiţ anektován). V případě Chivy byl úspěšnější, poměrně malý chanát po své poráţce roku 1873 nekladl ruskému pronikání velké překáţky. Ruští příslušníci zde měli zaručenou exkluzivitu a mnoho výhod.428 V Buchaře měli záruku „jen“ rovnosti s místními příslušníky, a i tomu se emír Muzaffar bránil. Přesto se Buchara v průběhu let 80.

427 428

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 57. Jednalo se o obchodní výhody, niţší zdanění a právní jistoty.

123

dostávala stále více pod ruský vliv, a proto je moţné Bucharu nazývat ruským protektorátem právě od tohoto období (Chivu jiţ od roku 1873).

Vrchní gubernátoři Turkestánu se snaţili vůči Buchaře o to, aby její ozbrojené sloţky byly schopné udrţet v emirátu pořádek a aby případná povstání znovu nemusely potlačovat carské oddíly. Jak poznamenal Kaufman: „Bucharský emír je můj nejlepší újezdní velitel.“429 Zároveň si ale Rusové nepřáli, aby Buchara měla příliš silnou armádu a rovněţ byli proti tomu, aby domorodí obyvatelé Turkestánu slouţili v armádě. Hlavním důvodem byly obavy z podobného vojenského povstání, jako bylo to v Britské Indii roku 1857. Od roku 1886 carská armáda začala postupně přebírat funkci vojenské obrany bucharského území. Velikost bucharské armády byla zredukována z 15 000 na 10 000 vojáků.430 Chivský chanát od roku 1873 vlastní armádu neměl, pouze disponoval menší jednotkou k ochraně chána. Veškeré vojenské záleţitosti chanátu proto převzal Turkestán prostřednictvím velitele vojenského úseku Amudarja.

Výrazný nárůst ruského vlivu v chanátech znamenalo zahájení výstavby ţeleznice do Buchary a Chivy. Alexandr III. se rozhodl rozšířit ţelezniční síť ve Střední Asii po ruskoafghánském pohraničním střetu v roce 1885. V této době fungovala ţelezniční doprava v Turkestánu i Transkaspicku, nikoliv v Buchaře a Chivě. Rusko získalo svolení obou vládců a do konce roku 1888 byla dokončena trať z Mervu do Samarkandu a o deset let později pak byla prodlouţena dále aţ do Taškentu. Původně měla ţeleznice slouţit pro vojenské účely, ale velmi brzy se ukázal i její ekonomický potenciál.431 Přeprava zboţí mezi Ruskem a Střední

429

Horák, S.: Rusko a Střední Asie, s. 47. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 154. 431 V Buchaře rostl počet ruských, arménských, ţidovských i francouzských obchodníků. 430

124

Asií se čtyřnásobně zlevnila. Ruští výrobci ovládli místní trhy, coţ mimo jiné znamenalo velké problémy pro středoasijské řemeslníky.432 Ruský vliv v Buchaře rostl, proběhla vzájemná výměna stálých politických zástupců a v letech 1886-87 byla na území emirátu zřízena dvě ruská kasárna. Izolace chanátů skončila.433 Bucharský emír ztratil dosavadní (byť malou) moţnost manévrovat v otázkách zahraniční politiky. Jakmile začala být v Buchaře budována ţelezniční síť, počaly ruské firmy ve velké míře investovat do zdejšího pěstování bavlny. V roce 1888 pak Alexandr III. rozhodl o zřízení dvou kolonií v Buchaře, které byly podřízeny Taškentu. Kolonie měly svou standardní samosprávu. Soudní moc nad ruskými kolonisty vykonával carský politický agent v Buchaře. Zpočátku, pokud byla soudní pře mezi kolonistou a Buchařanem, soudil kauzu bucharský soud. Po několika letech se však situace změnila a takové případy v Buchaře řešil ruský soud. Ruské soudy se postupem doby staly mezi domorodým obyvatelstvem oblíbené.434

Ruské ovládnutí Střední Asie, ve druhé polovině 19. století, celou oblast výrazně proměnilo. Na počátku ruské expanze se jednotlivé části Střední Asie od sebe značně lišily. Na sklonku existence carství však jiţ téměř nebyly patrné rozdíly mezi Ruským Turkestánem (na jedné straně) a Chivou spolu s Bucharou (na straně druhé). Vládcové těchto dvou protektorátů sice oficiálně disponovali pravomocemi, ve skutečnosti však jiţ neměli skutečnou moc. Stali se z nich spíše velmi bohatí obchodníci. Zpočátku šlo Rusům pouze o vojenské záleţitosti a zabezpečení hranic, Střední Asii také povaţovali za moţné válečné pole v konfliktu s Velkou Británií. V průběhu let se však území Turkestánu rozšířilo a ruský vliv v oblasti vzrostl. Svůj podíl na tom měli ruští obchodníci a kolonisté.

432

Horák, S.: Rusko a Střední Asie, s. 48. Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 127-132. 434 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 137-145. 433

125

Ruští představitelé byli dlouho proti šíření křesťanství mezi místním obyvatelstvem, proto islámské autority otevřeně nepotlačovali, ale snaţili se je pouze omezit. Rusifikace tak začala aţ skrze vzdělávací systém a největší úspěchy zpočátku zaznamenala ve stepních oblastech (převáţně na území dnešního Kazachstánu). Byla také podpořena rostoucím počtem ruských (slovanských) kolonistů.

Vše má svá pozitiva a negativa. Stejně tak je mělo i ruské ovládnutí Střední Asie. Mezi pozitiva můţeme řadit zrušení otroctví,435 sníţení daňového zatíţení, zlepšení soudnictví a zavední „pořádku“. Rusové zavedli moderní technologie, mající vliv na rozvoj zemědělství, průmyslu, zdravotnictví a školství. Negativem byla častá korupce státní správy, nedůslednost ruských úředníků a neochota ministerstva financí investovat do Turkestánu větší sumy. Příchod kolonistů zasáhl do tradičního způsobu ţivota nomádské populace. Ta se ve velké míře musela usazovat natrvalo ve vesnicích. Protoţe se půda vyuţívala hlavně pro pěstování bavlny, rostly ceny potravin.436 Také ruské průmyslné výrobky zasáhly společenskou vrstvu místních řemeslníků. Cenou za civilizační pokrok a stabilitu Střední Asie tak byl status „zdroje surovin a odbytiště výrobků“. Hlavním

problémem

zůstával

náboţensko-kulturní

rozdíl,

který

byl

však

dlouhodobého charakteru. Carskému Rusku se jej nedařilo komplexně řešit a pravděpodobně to ani nebylo v tak krátkém časovém období moţné.

435

Na územích anektovaných Ruskem k němu došlo okamţitě, v případě Chivy a Buchary to byl několikaletý proces. 436 Pahlen, K. K.: Mission to Turkestan, s. 101.

126

6. Závěr

Předloţená diplomová práce popisuje vývoj rusko-středoasijských vztahů se zaměřením na období druhé poloviny 19. století. Vzájemné vztahy Ruska a Střední Asie měly zpočátku převáţně obchodní ráz. Kdyţ po mongolské expanzi ve 13. století vznikla Zlatá horda, stala se většina ruských kníţectví i oblast Střední Asie její součástí. Po zániku Zlaté hordy se formálně osamostatnilo několik států, jejichţ vládcové se povaţovali za nástupce mongolských chánů. Za tyto nástupce se povaţovali i vládcové sjednocených ruských kníţectví v Moskvě. Ruští carové a od vlády Petra Velikého i imperátoři expandovali od poloviny 16. století i směrem ke Střední Asii. Právě Petr Veliký (vládl 1689-1725) měl o Střední Asii značný zájem. I kdyţ ve svých pokusech o její ovládnutí neuspěl, zanechal dědicům ruského impéria odkaz své expanzivní politiky. Jeho bezprostřední nástupci se však o Střední Asii příliš nezajímali, neboť se zaměřili na jiné oblasti. Vztahy Ruska vůči Střední Asii v 18. století tak lze charakterizovat jako období vzájemných pohraničních střetů ruské armády s nomády. Vymezení stabilní vzájemné hranice bylo vzhledem k rozlehlosti stepí prakticky nemoţné. Ruská hranice se pozvolna posunovala hlouběji do nomádských stepí leţících v severní části Střední Asie. Zdejší státní útvary tzv. hordy (pozůstatky mongolských výbojů) byly Ruskem definitivně pacifikovány aţ ke konci první poloviny 19. století.437 V tomto období se jiţ dostala Střední Asie do oblasti zájmů jak Velké Británie, tak i Ruska. Rusko povaţovalo území středoasijských chanátů za sféru svého vlivu, a proto s obavami sledovalo rozšiřování britského vlivu v Asii. Britové naopak obdobně negativně 437

Vlček, R.: Ruská expanze do Střední Asie, s. 259.

127

nahlíţeli na ruský postup k hranicím chanátů a na tlak vůči Persii. Začali Rusko povaţovat za moţnou hrozbu pro Indii. První britsko-afghánská válka, ani zároveň s ní vedené ruské taţení proti Chivě však přímý rusko-britský střet nerozpoutaly. Tento konflikt vypukl později v krymské válce (1853-1856). Jeho příčinou byly ruské úspěchy ve válce s Tureckem spolu s britskými obavami z dominance Ruska v celém strategicky významném prostoru. Rusko na Krymu přiznalo poráţku a nový car Alexandr II. začal uskutečňovat reformy. Po krymské válce se v Petrohradě změnil pohled na dosavadní politiku vůči jiţní části Střední Asie. Rusko jiţ mělo společné hranice s tamními chanáty, nicméně na nich přetrvávaly vzájemné pohraniční střety, a proto nebylo z ruského pohledu dosaţeno bezpečné hranice. Nově se nabízel argument vyuţití ruské expanze ke zvýšení tlaku na britskou vládu, souběţně se zabráněním šíření britského vlivu; jinými slovy přenesení ohniska ruskobritského soupeření do Střední Asie. Ruské elity druhé poloviny 19. století hovořily o poslání civilizovat Střední Asii. Mezi další podněty ruské expanze můţeme zařadit i ambice pohraničních velitelů a potřebu ruské armády napravit svou reputaci po prohrané krymské válce. Postupně se také zvyšoval zájem ruských obchodníků o středoasijské zboţí a trh.438

Pohraniční střety Ruska a Kokandu vyústily v konflikt, do kterého se zapojila i Buchara. V druhé polovině 60. let Rusko porazilo jak Kokand, tak i Bucharu a obsadilo významná města Taškent a Samarkand. V Petrohradě se rozhodli (poté co byla stabilizována situace na Kavkaze) podpořit aktivnější přístup ve Střední Asii. Proto byla roku 1867 zřízena carem Alexandrem II. turkestánská vrchní gubernie a její první vrchní gubernátor Konstantin

438

Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 23.

128

von Kaufman obdrţel rozsáhlé vojenské i civilní pravomoci. V ruských vládnoucích kruzích postupně převáţil vliv zastánců „tvrdší“ politiky vůči chanátům. Tato aktivní politika Ruska vyvolala v Evropě pozornost, nejvíce pak ve Velké Británii. Zjednodušeně můţeme říci, ţe britské elity byly v názoru na ruskou expanzi rozděleny na dva tábory. Liberálové ruský postup hodnotili jako šíření evropské civilizace a příliš se jím neznepokojovali. Konzervativci naopak ţádali po britské vládě mnohem aktivnější přístup. K významné změně v britské politice však nedošlo několik let. V Indii se Britové soustředili především na upevnění svých pozic po povstání z roku 1857. O Střední Asii se příliš nezajímali. Kritici tuto politiku nazývali „dokonalá nečinnost“. S britskou vládou (vedenou liberály) udrţoval konstruktivní diplomatické vztahy i ruský car. Aby Rusko vzájemné vztahy nezhoršilo, neanektovalo okamţitě bucharský Samarkand. Ruské diplomacii se následně pomocí vyjednávání a menších ústupků (uznání severních hranic Afghánistánu) podařilo získat „porozumění“ Londýna s expedicí proti Chivě. Tato „trestná“ expedice proběhla v létě roku 1873 a Chiva se stala ruským protektorátem. Poté, co se britští konzervativci ujali vlády, se britsko-ruské vztahy zhoršily. Rusko proto jiţ nemělo zábrany anektovat v roce 1876 chanát Kokand. Ruská armáda se navíc snaţila podrobit Turkmeny. Velká Británie naopak podporovala Turecko, se kterým v letech 1877-78 válčilo právě Rusko. Případná rusko-britská válka byla odvrácena na kongresu v Berlíně. Britská vláda se následně pokusila podmanit Afghánistán, jehoţ emíra povaţovala za ruského spojence. Druhá britsko-afghánská válka však skončila pro Brity pouze s o něco menší poráţkou neţ ta první. Rusko se domnívalo, ţe tato válka bude počátkem rozsáhlejší britské expanze nebo bude přinejmenším znamenat růst britského vlivu ve Střední Asii. Proto car Alexandr II. podpořil plán k ovládnutí Turkménie. Taţením proti Geok Tepe v zimě 1880/1881 a obsazením mervských oáz v roce 1884 vyvrcholila ruská expanze ve Střední

129

Asii. V následujících letech byly po menších střetech a dohodách s britskou stranou ustanoveny na dlouhou dobu definitivní hranice států Střední Asie.

Pokud bychom měli zhodnotit ovládnutí Střední Asie čistě z hlediska ruských zájmů, můţeme konstatovat, ţe bylo účelné. Rusko ovládlo přibliţně za třicet let území, jehoţ rozloha se mohla měřit s rozlohou západní Evropy. Navíc se jednalo o území bohaté na nerostné suroviny. Bojové ztráty carské armády ve Střední Asii za toto období nedosáhly ani jednoho tisíce padlých (nemocných a raněných bylo však mnohem více). Z vojenského hlediska se při pacifikaci nomádů ukázalo jako výhodné vyuţívat řetězců pevnůstek. Rozhodovala i převaha moderních zbraní na ruské straně.439 Poráţka chanátů a postupné zrušení otroctví znamenaly růst ruské prestiţe v celé oblasti. Teoretickým neúspěchem ruské expanze bylo, ţe nenaplnila původní plány Petra Velikého na ovládnutí Indie. Přesto Rusko ovládlo do konce 19. století celý středoasijský trh. Ruské diplomacii se také podařilo vyuţít Střední Asie jako páky k „hýbání“ s Velkou Británií. Generál Skobelev to komentoval slovy: „Jedna váţnější demonstrace proti Indii je jako celá válka na Balkáně.“440 Nicméně zisk Střední Asie nepomohl Rusku k úspěšnému vyřešení tzv. východní otázky a ovládnutí Konstantinopole. Naproti tomu Britové sice udrţeli Indii aţ do poloviny 20. století, přesto si ve své politice vůči Afghánistánu i celé Střední Asii počínali dost nekonzistentně. Afghánistán se nakonec stal britským protektorátem a sférou vlivu, pro Brity to ale bylo „Pyrrhovo vítězství“. Britové si znepřátelili Čínu tím, ţe navázali spojenectví s Kašgarem (původně náleţícím Číně). V průběhu druhé poloviny 19. století se rovněţ zhoršily britsko-perské vztahy. Ze Střední Asie byl Ruskem vytlačen britský vliv i obchod. Britské impérium se ocitlo pod 439 440

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 42-44. Grulew, M.: Das Ringen Russlands und Englands in Mittel-Asien, s. 14.

130

tlakem na „všech frontách“. Němci a Francouzi rozšiřovali své koloniální území v Africe, Francouzi ovládli Indočínu. Britové následně často vedli nákladná taţení jak v Africe, tak v Asii. Jejich častým cílem byla pouhá demonstrace převahy a zamezení ovládnutí území jinými mocnostmi. Tím, ţe Velká Británie měla rozptýlených mnoho zájmů na několika kontinentech, nemohla účinně čelit ruské expanzi ve Střední Asii.

Vymezení ruské expanze v 19. století s přesností na rok je poměrně obtíţné a zavádějící. I jednotliví autoři odborných studií a pramenů uvádějí rozdílné historické předěly ruské expanze do Střední Asie. Jedním takovým historickým předělem bylo dobytí kokandské pevnosti Ak-Mešíd Ruskem v roce 1853. Pevnost byla významná, protoţe tudy postupovala většina karavan putujících z Asie do Ruska. Více autorů povaţuje za historický milník krymskou válku (1853-56), která mimo jiné přiměla ruské představitele, aby vyuţili Střední Asii k nátlaku na Velkou Británii. Dalšími důleţitými událostmi ruské expanze bylo obsazení Taškentu (1865) a Samarkandu (1868) a nelze opomenout i vznik vrchní gubernie Turkestán (1867). Ruský postup poté vrcholil v 70. a 80. letech, kdy byla pokořena Chiva (1873), anektován Kokand (1876), dobyto Geok Tepe (1881) a obsazen Merv (1884). Osobně bych ruskou expanzi v 19. století vymezil obdobím od krymské války aţ do obsazení Mervu.

V období posledních sto padesáti let také bylo a stále je rozdílné hodnocení ovládnutí Střední Asie Ruskem. Britští historikové v 19. století hodnotili ruskou expanzi ve Střední Asii jako návrat k politice Petra Velikého. Britští liberálové ruský postup dlouho nepovaţovali za nebezpečí pro Britskou Indii a hodnotili jej pozitivně jako šíření evropské civilizace. Konzervativci sice nebyli zásadně proti ruské expanzi, nicméně poţadovali na ni po britské vládě odpověď. Například Rawlinson navrhoval anektovat části Afghánistánu a zajistit tak, aby Rusko a Indie neměly společné hranice. Britští konzervativci totiţ nepovaţovali za

131

reálnou moţnost ruské invaze do Indie, přesto měli obavy z pronikání ruského vlivu do této oblasti.441 Ruský historik Terentjev, ţijící ve stejné době, hodnotil ruský postup podobně pozitivně jako britští liberálové. Jako největší pozitiva uváděl ukončení otroctví, zabezpečení ruských hranic a růst obchodu. Terentjev zastával tvrzení, ţe ruský postup ve Střední Asii není výsledkem předem promyšleného plánu, nýbrţ jistým dopadem následků nutnosti okamţiku.442 Francouzský komentátor Lejean povaţoval ruskou expanzi za obrannou a nepovaţoval ji za hrozbu pro Velkou Británii. Von Hellwald z Německa naproti tomu usuzoval (vcelku správně), ţe účelem této expanze je mimo jiné dostat Velkou Británii pod tlak a získat tak pro ruskou zahraniční politiku výhody z toho plynoucí. Američan Schuyler se k ruské expanzi stavěl rezervovaně, nicméně přiznával, ţe ruská vláda je spravedlivější neţ vláda středoasijské despocie. Práce „západních“ autorů druhé poloviny 20. století došly k jistému názorovému posunu. Velká část z nich se snaţí jiţ neexistující britské impérium zpětně obhajovat a hodnotí jej pozitivně. Zároveň tito autoři hodnotí ruské ovládnutí Střední Asie více méně jako agresi, a to i vůči Britské Indii. Dodnes tento zjednodušený pohled přetrvává například v práci H. Kissingera443 a N. Fergusona.444 Zajímavý byl názorový vývoj na expanzi carského Ruska v sovětské historiografii. Ta tuto expanzi aţ do pozdních 30. let kritizovala jako feudální imperialismus. Carská správa byla kritizována pro politiku „rozděl a panuj“. Později jiţ nebyla kritika tak zásadní a sovětští historikové tvrdili, ţe ovládnutí Střední Asie carem bylo menším zlem, neţ kdyby byla ovládnuta cizí mocností nebo případně ponechána vláda domácím vládcům. Od 50. let bylo 441

Rawlinson, H.: England and Russia in the East. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. VII. Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, II. s. 153155. 443 Kissinger, H.: Umění diplomacie, s. 146. 444 Ferguson, N.: Britské impérium, s. 318. 442

132

ovládnutí Střední Asie hodnoceno naopak pozitivně. Dříve kritizovaná politika „rozděl a panuj“ byla nyní obhajována, protoţe narušovala nevyhovující klanové uspořádání místních společností.445 Současný ruský historik Gusarov se ve své knize o generálu Skobelevovi konkrétně na přítomnost Ruska ve Střední Asii nezaměřuje. Z jeho názorů je patrné, ţe přítomnost Ruska i Velké Británie v Asii je pro něj samozřejmostí a nekritizuje ji.

Ve své bakalářské práci jsem hodnotil ovládnutí Střední Asie carským Ruskem jako historický fakt, který měl na místní společnosti spíše negativní dopad. Nyní po prostudování pramenů a další literatury se naopak domnívám, ţe mírně převládají pozitiva. Mezi klady ruského ovládnutí Střední Asie patří zlepšení obchodu, zavedení nových technologií v hospodářství. Byly budovány školy, ţeleznice, knihovny a vydávány noviny. Bylo zrušeno otroctví, zlepšena státní správa a soudnictví. Nicméně Střední Asie se stala pro Rusko zdrojem surovin a odbytištěm výrobků. Rusové také mohli být navíc daleko důslednější některé pořádky měli zavádět jiţ dříve. Ruská kolonizace nemusela být tak masivní, a také se mohlo dbát na zmírnění jejích dopadů na místní nomády a řemeslníky. Rychlé společenské změny měly negativní vliv na vztahy mezi Rusy a „domorodci“. Hlavně náboţensko-kulturní rozdíly byly překonávány velmi pomalu. Po pádu carství v Rusku nastoupil sovětský reţim. Ten se na Střední Asii zaměřil více z hlediska hospodářství, v mnohém však navazoval na carskou politiku. Vzdělání bylo rozšířeno mezi široké vrstvy, došlo i k jisté emancipaci ţen a dalším zásahům do tradičních kultur společnosti. Tyto rychlé změny a násilná kolektivizace si vyţádaly ve Střední Asii přibliţně milion mrtvých. To se však týká jiţ další historické etapy Střední Asie.

445

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 2-3, 60.

133

7. Seznam použitých pramenů a literatury

Tištěné prameny:

Boulger, Demetrius Charles: Central Asia Questions, Afghanistan, China and Central Asia, London 1885. Grulew, M.: Das Ringen Russlands und Englands in Mittel-Asien, Berlin 1909. Kuropatkin, Alexej Nikolajevič: Turcomania and the Turcomans, London 1880. Lansdell, Henry: Russian Central Asia, Including Kuldja, Bokhara, Khiva and Merv, London 1885, díl I a II. Marvin, Charles: Reconnoitring Central Asia, Pioneering Adventures in the Region Lying Between Russia and India, London 1884. Marvin, Charles: The Russian Annexation of Merv, London 1884. O´Donovan, Edmund: The Merv Oasis, Travels and Adventures East of the Caspian During the Years 1879-80-81, London 1882, díl I a II. Pahlen, Konstantin Konstantinovič: Mission to Turkestan, London 1964. Generálmajor Sir Rawlinson, Henry: England and Russia in the East, London 1875. In: Ewans, Martin (ed.): Great Power Rivalry in Central Asia 1842-1880, Abingdon 2006. Generál Romanovskij, M.: Notes on the Central Asiatic Question, Culcatta 1870. In: Ewans, Martin (ed.): Great Power Rivalry in Central Asia 1842-1880, Abingdon 2006. Schuyler, Eugene: Turkistan, Notes of a Journey in Russian Turkistan, London 1877. In: Ewans, Martin (ed.): Great Power Rivalry in Central Asia 1842-1880, Abingdon 2006. Terentjev, M. A.: Russia and England in Central Asia, Culcatta 1876. In: Ewans, Martin (ed.): Great Power Rivalry in Central Asia 1842-1880, Abingdon 2006, díl I a II. Wieb, Melvin George (ed.): Benjamin Disraeli letters, Toronto 1989.

134

Literatura:

Alder, G. J.: British Indias Northern Frontier 1865-95, A Study in Imperial Policy, London 1963. Allworth, Edward (ed.): Central Asia: 130 Years of Russian Dominance, A Historical Overview, Durham 1994. Becker, Seymour: Russia′s Protectorates in Central Asia: Bukhara and Khiva, 1865-1924, Cambridge 1968. Ferguson, Niall: Britské impérium, Cesta k modernímu světu, Praha 2007. Ferro, Marc: Dějiny kolonizací, Od dobývání po nezávislost 13.-20. století, Praha 2007. Fraser-Tytler, W. K.: Afghanistan: A Study of Political Developments in Central and Southern Asia, London 1958. Gusarov, V. I.: General M.D. Skobelev, Legendarnaja slava i nesbyvšijesja nadeţdy, Moskva 2003. Horák, Slavomír: Rusko a Střední Asie po rozpadu SSSR, Praha 2008. Khan, Mohammad Anwar: England, Russia and Central Asia 1857-1878, Peshawar 1963. Kissinger, Henry: Umění diplomacie, Od Richelieua k pádu Berlínské zdi, Praha 1996. Marek, Jan: Dějiny Afghánistánu, Praha 2006. Massie, Robert K.: Petr Veliký, Ţivot a svět, Praha 2006. Nemirovič-Dančenko, Vasilij: Skobelev, Moskva 1993. Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, Velikij russkij reformator fel'dmaršal, Moskva 2005. Pierce, Richard A.: Russian Central Asia 1867-1917: A Study in Colonial Rule, Los Angeles 1960. Radzinskij, Edvard: Alexandr II., Poslední velký car, Praha 2007. Roux, Jean-Paul.: Dějiny Střední Asie, Praha 2007.

135

Vlček, Radomír: Ruská expanze do Střední Asie a její vyvrcholení v 19. století. In: Slovanský přehled 87, 3/2001, s. 257-268. Vlček, Radomír: Rusko, Severní Kavkaz a Čečensko v 19. století. (Ke genezi a vývoji konfliktu). In: Slovanský přehled 86, 3/2000, s. 289-308.

Internetové zdroje:

Brower, Daniel: Konstantin Petrovich Kaufman [online]. [cit. 17. prosince 2009]. Dostupné z: . Kaufman

Konstantin

Petrovič

[online].

[cit.

18.

prosince

2009].

Dostupné

z:

.

136

8. Seznam příloh

Příloha č. 1

Konstantin Petrovič von Kaufman

Příloha č. 2

Dmitrij Alexejevič Miljutin

Příloha č. 3

Konstantin Konstantinovič Pahlen

Příloha č. 4

Michail Dmitrijevič Skobelev

Příloha č. 5

Organizace ruské správy ve Střední Asii

Příloha č. 6

Seznam vrchních gubernátorů

Příloha č. 7

Mapa Střední Asie

Příloha č. 8

Mapa hranic ve Střední Asii

Příloha č. 9

Mapa územních zisků Ruska ve Střední Asii

137

Příloha č. 1

Konstantin Petrovič von Kaufman, ruský generál a vrchní gubernátor Turkestánu

Zdroj: Becker, Seymour: Russia′s Protectorates in Central Asia: Bukhara and Khiva, 186 -1924, Cambridge 1968, s. 24.

138

Konstantin Petrovič von Kaufman (1818-1882) Konstantin von Kaufman se narodil roku 1818. Rodina Kaufmanů pocházela z Rakouska a jako mnohé jiné rody po příchodu do Ruska přijala pravoslaví. Konstantin vystudoval technickou školu v Petrohradě a krátce poté zahájil desetiletou vojenskou sluţbu na Kavkaze (1844-1854). Na kavkazské frontě se zúčastnil krymské války a obléhání Karsu. Poté slouţil od roku 1861 jako ředitel kanceláře nového ministra války D. A. Miljutina a zároveň ve funkci náčelníka technického oddělení ministerstva. V roce 1864 byl povýšen na generálporučíka a následujícího roku převzal funkci vrchního gubernátora Severozápadního kraje a zároveň velitele vojenského okruhu ve Vilně.446 Kdyţ bylo v roce 1867 v Petrohradu rozhodnuto o vzniku vrchní gubernie Turkestán (za účelem podpory aktivní politiky ve Střední Asii), byl do jejího člena carem jmenován právě Konstantin von Kaufman. Jako vrchní gubernátor obdrţel značné vojenské i civilní pravomoci. Stal se jak velitelem ruských vojsk v Turkestánu, tak i hlavním správcem tohoto území. Ve své funkci měl podporu imperátora Alexandra II. i jeho ministra války Miljutina. Kaufman nedlouho po svém příjezdu do Taškentu vyjednával s Bucharou o ukončení vzájemných střetů a navázání obchodních vztahů. Toto diplomatické řešení však neuspělo a rusko-bucharský konflikt tak byl ukončen aţ Kaufmanovým vítězstvím a obsazením Samarkandu v roce 1868. Několik let po pacifikaci Buchary vedl vrchní gubernátor další úspěšnou expedici proti chanátu Chiva. Ta se stala roku 1873 ruským protektorátem a její chán Rahím II. byl nucen podstoupit osobní rozhovory s Kaufmanem. Konstantin von Kaufman byl svými nadřízenými vyznamenán kříţem sv. Jiří II. stupně.447 Své poslední vojenské taţení pak Kaufman uskutečnil v roce 1875 proti vzbouřencům v Kokandu. V následujícím roce byl tento chanát Ruskem anektován. Taţení proti Turkmenům spadala 446

Kaufman Konstantin Petrovič [online]. [cit. 18. prosince . 447 Schuyler, E.: Turkistan. In: Ewans, M. (ed.): Great Power Rivalry, s. 367.

2009].

Dostupné

z:

139

pod pravomoci vrchního gubernátora Kavkazu, a proto do nich Kaufman výrazněji nezasahoval.

Konstantin von Kaufman byl pravděpodobně nejvýznamnější ruskou osobností spojenou s ruskou expanzí do Střední Asie. Jeho úkolem a zároveň osobním cílem zde bylo zajištění co největšího ruského vlivu prostřednictvím turkestánské vrchní gubernie. Přestoţe osobně nebyl proti další územní expanzi, byl si vědom toho, ţe úplná anexe Buchary a Chivy nemá v Petrohradu jednoznačnou podporu. Proto se snaţil po podrobení chanátů ruský vliv na ně upevňovat pomocí vzájemných dohod s místními vládci. Pokud se dotyčný panovník zavázal ke spolupráci Kaufman mu protihodnotou zajistil vojenskou podporu jeho vlády. Carští vojáci proto několikrát potlačovali povstání namířená proti chánům, coţ ale z dlouhodobého hlediska vedlo k poškozování ruské pověsti mezi místními obyvateli. Na středoasijských území anektovaných Ruskem se Kaufman snaţil zasahovat do místních nepolitických záleţitostí co nejméně. Proti islámským duchovním veřejně nevystupoval a byl proti návrhům šířit křesťanství ve Střední Asii. V průběhu Kaufmanovy vlády byly ve Střední Asii poloţeny základy ruského školství, soudnictví, zdravotnictví a zemědělství. Přestoţe Kaufman nebyl příznivcem ruské kolonizace, počet kolonistů v Turkestánu rostl.448 Všechny tyto vlivy se výrazně projevily aţ po smrti von Kaufmana, který zemřel v roce 1882. První vrchní gubernátor Turkestánu byl pohřben v Taškentu.

448

Brower, Daniel: Konstantin Petrovich Kaufman [online]. [cit. 17. prosince 2009]. Dostupné z: .

140

Dodatek: Osobní rozhovor Konstantina von Kaufmana s chánem Muhammadem Rahímem II. Rozhovor zaznamenal, krátce po poráţce Chivy v roce 1873, západní cestovatel MacGahan a ve své knize jej uveřejnil Charles Marvin.449

Kaufman: „Dobrá cháne, jak vidíte, přišel jsem se na Vás nakonec podívat, tak jak jsem Vám napsal před třemi roky.“ Chán:„Ano, Alláh tomu tak chtěl.“ Kaufman: „Ne, cháne, zde se mýlíte. Alláh s tím má velmi málo společného. Způsobil jste si to sám. Pokud byste poslechl mých rad před třemi lety a souhlasil s mými podmínkami, nikdy byste mě zde neviděl. Jinými slovy, kdybyste udělal, co jsem Vám radil, Alláh by si to byl nepřál.“ Chán: „Potěšení vidět jarim pádišáha (půl krále) je tak skvělé, ţe bych si nepřál nic změnit.“ Kaufman: „Potěšení, ujišťuji Vás cháne, je vzájemné, ale nyní přikročíme k obchodu. Co chcete dělat? Co si přejete dělat?“ Chán: „To rozhodnutí ponechám na Vaší skvělé moudrosti. Pokud bych si mohl přát cokoliv, bylo by to stát se podřízeným velkého bílého cara.“ Kaufman: „Velmi dobře, nebudete jeho podřízeným, ale jeho přítelem, pokud si přejete. To záleţí jen na Vás. Velký bílý car Vás nechce zbavit trůnu. On si jen přeje dokázat Vám, ţe je příliš velkým carem, neţ aby si s ním někdo zahrával, coţ se doufám ukázalo k Vašemu uspokojení. Velký bílý car je příliš velkým carem, aby se mstil. Tím, ţe Vám ukázal svou moc, Vám jiţ odpustil. Ponechal Vás na trůně za podmínek, které vy a já cháne, budeme projednávat jiný den.“

449

Marvin, Ch.: Reconnoitring Central Asia, s. 193-195.

141

Chán: „Vím, ţe jsem se zachoval velmi zle, kdyţ jsem nepřijal podmínky Rusů, ale byl jsem nevědomý a neuváţlivý. V budoucnu jiţ budu vše vědět lépe. Děkuji velkému bílému caru a slavnému jarim pádišáhovi za jejich velkou laskavost a shovívavost. Budu vţdy jejich přítelem.“ Kaufman: „Nyní se můţete cháne vrátit do svého sídla. Znovuzřídit svou vládu, vykonávat spravedlnost a uchovávat řád. Řekněte svému lidu, aby se vrátil k zaměstnání i práci, a ţe nebude obtěţován. Řekněte jim, ţe Rusové nejsou ţádní banditi ani lupiči, ale čestní lidé. Nepřišli, aby odnesli jejich bohatství a zneuctili ţeny.“

Po vzájemném popřání dobrého zdraví chán odešel a rozhovor skončil.

142

Příloha č. 2 Dmitrij Alexejevič Miljutin (1816-1912)

Dmitrij se narodil v Moskvě roku 1816 v šlechtické rodině. Jeho otec Alexej Michailovič byl středně bohatým velkostatkářem. Dmitrejova matka Jekatěrina Dmitrijevna pocházela ze starého rodu Kiselevých. Dmitrijevovi rodiče měli mimo něj další tři syny (Nikolaje, Vladimíra a Borise).450 Po ukončení domácího vzdělání Dmitrij zahájil studium na internátě v Moskvě. Po třech letech školu dokončil (v roce 1832) a poté nastoupil na vojenskou školu, kde se stal důstojníkem. Studium na vojenské škole spočívalo převáţně v mechanickém učení se otázek a odpovědí nazpaměť. Miljutin byl dobrým studentem a ve volném čase své znalosti rozšiřoval samostudiem matematiky, mechaniky, fyziky a dalších předmětů.451 Po ukončení vojenské školy nastoupil Miljutin v roce 1835 na Carskou vojenskou akademii, kde se důstojníci připravovali na sluţbu u generálních štábů. Studium bylo rozděleno na dva roky a důstojníci zde absolvovali předměty potřebné k zvládnutí problematiky vojenství (zeměpis, taktiku, strategii, historii a jiné). Miljutin byl za studií povýšen na podporučíka a vojenskou akademii úspěšně dokončil v roce 1836. Poté nastoupil sluţbu u Gardového generálního štábu.452 Po třech letech sluţby v týlovém zázemí byl převelen na Kavkaz, kde se účastnil přímých bojů s horaly a byl i raněn. Za chrabrost obdrţel Řád sv. Stanislava III. stupně a Řád sv. Vladimíra IV. stupně s meči a stuhou, rovněţ byl povýšen na kapitána.453 Následně Miljutin cestoval několik měsíců po Evropě a navštívil mnoho zemí jak na Balkáně, tak i

450

Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, s. 14-15. Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, s. 21. 452 Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, s. 22-23. 453 Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, s. 88. 451

143

v západní a střední Evropě.454 V roce 1843 se Miljutin oţenil s Natálií Nikolajevnou Ponse, měli spolu celkem pět dcer455 a jednoho syna.456 Krátce po svatbě byl však povolán opět na Kavkaz, kde zůstal do roku 1845. V tomto roce se také uvolnilo místo profesora na vojenské akademii v Petrohradě, o které se Miljutin ucházel a byl i přijat. Ve výuce se zaměřil převáţně na vojenskou statistiku a zeměpis. O dva roky později byl jiţ jako podplukovník zařazen do sluţby na ministerstvu války. V průběhu krymské války zpracoval pro ministerstvo několik návrhů jak v tomto konfliktu dále postupovat. V roce 1854 kritizoval nedostatečnou úroveň obrany Baltského moře a představil svůj plán na její vyztuţení. Ve stejném roce byl povýšen na generálmajora.457 Po skončení krymské války byl jmenován do funkce náčelníka generálního štábu na Kavkaze. Zde se věnoval organizaci bojů proti čečenskému imámu Šamilovi a zároveň se snaţil posílit ruské námořní loďstvo v Kaspickém moři (neboť měl obavy z expanze Velké Británie do této oblasti). Miljutin byl na Kavkaze úspěšný, Šamil byl v roce 1859 zajat. Jako odměnu za své sluţby obdrţel generálporučík Miljutin Řád sv. Anny I. stupně, Řád sv. Vladimíra II. stupně a Bílého orla s meči. Krátce poté byl odvelen do Petrohradu a stal se zástupcem ministra války.458 Miljutin se v průběhu svého ţivota věnoval i historii. Ve svých historických pracích se zaměřil i na ruského vojevůdce A. V. Suvorova (1729-1800). Díky své sluţbě na Kavkaze se zajímal rovněţ o zdejší dějiny. Napsal knihu „Vylíčení vojenských událostí roku 1839 v severním Dagestánu“ a dále publikoval komplexní práci „Historie kavkazské války“. Miljutin neskrýval svůj názor, ţe cílem Ruska je podrobit si národy Severního Kavkazu a

454

Miljutin si všímal i vojenských reálií, zvláště v Německu a ve Francii. Pruskou armádu hodnotil kladně, ale francouzské vojáky popisoval jako aţ neuvěřitelně nedisciplinované. 455 Jedna z Miljutinových dcer vedla ruskou polní nemocnici při Skobelevově taţení na Geok Tepe. 456 Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, s. 25-28. 457 Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, s. 62-72. 458 Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, s. 123-125.

144

inkorporovat je do ruského impéria, a to i vyuţitím deportací obyvatel.459 Za klíčové povaţoval Kavkaz „připoutat“ k Rusku spíše pomocí ekonomické závislosti neţ vlastní vojenskou silou.460 Od roku 1860 slouţil Miljutin na ministerstvu války. V dalším roce jej Alexandr II. jmenoval přímo ministrem války. Bývalý ministr války N. O. Suchozanet (ministrem 18561861) byl konzervativního smýšlení a nebyl pro zásadnější reformu armády.461 Car Alexandr II. však chtěl reformy prosadit i přes nesouhlas konzervativních armádních kruhů.462 Nový

ministr

Miljutin

zahájil

svou

reformu

výběrem

svých

nejbliţších

spolupracovníků (nechyběl mezi nimi Konstantin von Kaufman) a jiţ na začátku roku 1862 předloţil carovi základní návrhy změn v armádě. Hlavním cílem reforem bylo zjednodušení a zefektivnění jejího fungování. Miljutin realizaci vojenské reformy naplánoval na období trvající více neţ patnáct let.463 Miljutin se nejdříve zaměřil na centrální vedení vojenské správy a na vytvoření vojenských okruhů. Dosavadní úřady na ministerstvu byly nahrazeny sedmi hlavními odděleními (zásobovací, dělostřelecké, technické, vojensko-zdravotní, vojensko-vzdělávací, kozáckých vojsk a vojensko-právní). Zároveň bylo ustanoveno několik zvláštních komisí, které měly za úkol řešit problémy jednotlivých oddělení. Ruské impérium bylo rozděleno na patnáct vojenských okruhů,464 v čele kaţdého stál vojenský velitel. Miljutin pouţil vojenskou správu okrajových území Ruska (Kavkaz, Orenburg, Sibiř) jako vzorový model pro vytvoření těchto vojenských okruhů.465 Miljutin a jeho spolupracovníci se v reformách dále zaměřili na důstojnický sbor. Byla zde patrná snaha o zlepšení podmínek pro důstojníky a pro jejich motivaci usilovat o působení 459

Vlček, R.: Rusko, Severní Kavkaz a Čečensko v 19. století, s. 306. Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, s. 129-133. 461 Za jeho ministrování byly zrušeny vojenské vesnice a poniţující tělesné tresty. 462 Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 48. 463 Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, s. 144-147. 464 Ruská vojska se dělila na polní, stálá a místní. Polní armáda se skládala z jednotlivých divizí. Vojáci se podíleli na výstavbě ţeleznic, cest, opevnění a dalších staveb. 465 Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, s. 150-154. 460

145

na vyšších a pro armádu důleţitých postech. Reforma řešila i přípravu a vzdělávání důstojníků, kdyţ byla zrušena většina z kadetských korpusů a místo nich vznikaly vojenské školy. Ty se nově dělily na dvouleté studium pěchotní, jezdecké školy a na tříleté studium škol dělostřelců, techniků, vojenských geografů a právníků. Mimo to byla zřízena i prestiţní vojenská gymnázia. V roce 1867 pak nově vznikla čtvrtá vojenská akademie a pod ministerstvo války byla rovněţ zařazena vojenská lékařská akademie.466 Miljutin se dále zaměřil na finance a roku 1872 úředně sjednotil ekonomickou správu armády. Velké výdaje byly uspořeny sloučením úřadů a sníţením počtu vojáků v armádě. Od krymské války počet vojáků klesl postupně aţ na polovinu (t. j. přibliţně 860 tisíc muţů). Byly také omezeny výdaje na méně nutné poloţky, rezervní zálohy byly zvýšeny s tím, ţe jejich úkolem bylo vhodné doplnění armády v případě války.467 Reforma zahrnovala i modernizaci výzbroje a výstroje armády. Ta se týkala především palných zbraní a uniforem. Nové pušky pocházely od amerického vynálezce Berdana468 a v 70. letech jimi byla vybavena většina armády. Vojáci v Turkestánu je obdrţeli aţ jako poslední. Kromě nákupu nových pušek a děl byly také postaveny továrny pro výrobu zbraní a munice.469 Na počátku roku 1874 Miljutin vyhlásil další důleţitou část vojenské reformy všeobecnou brannou povinnost. Tu měl kaţdý muţ starší jednadvaceti let.470 Část nových branců nastupovala do aktivní sluţby okamţitě, část byla nejdříve zařazena k zálohám; o rozřazení rozhodoval los. Aktivní sluţba u pozemní armády trvala šest let, dalších devět let pak byl branec v záloze. U námořnictva byla aktivní sluţba sedm let a další tři roky byl námořník v záloze. Vysokoškolsky vzdělaní branci měli aktivní sluţbu v délce šesti měsíců a zbývajících čtrnáct a půl let pak slouţili v záloze. Muţi s niţším vzděláním pak aktivně 466

Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, s. 161-167. Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 50-52. 468 Zručný střelec dokázal s touto puškou vypálit aţ devět ran za minutu. 469 Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, s. 179-188. 470 Některé skupiny obyvatel byly sluţby zproštěny, mimo jiné i muslimové v Turkestánu. 467

146

slouţili po čtyři roky a jedenáct let zůstávali v záloze.471 Mimo regulérní armádu byly součástí ruských ozbrojených sil i pomocné jednotky. Většinou se jednalo o kozáky, Tatary, Baškiry, Kavkazany a později i Turkmeny.472 Reforma však nebyla plně dokončena, kdyţ se car Alexandr II. rozhodl v roce 1876 řešit konflikt s Tureckem válkou. Miljutin zpočátku s tímto postupem nesouhlasil (podobně jako ministři financí a zahraničí), přesto k válce v letech 1877-1878 došlo. Rusko sice zvítězilo, ale jeho diplomacie pozici vítěze nedokázala na kongresu v Berlíně uhájit. Miljutin přesto získal za odměnu kníţecí titul. Krátce po smrti Alexandra II. byl z rozhodnutí jeho syna Alexandra III. ve své funkci ministra války nahrazen P. S. Vannovským. Miljutin odmítl carovu nabídku na funkci náčelníka generálního štábu na Kavkaze a odešel do ústraní. Zde sepisoval své paměti a věnoval se vědecké práci. Dmitrij Alexejevič Miljutin zemřel roku 1912.

Miljutina můţeme povaţovat za velmi schopného ruského důstojníka a úředníka. Jím spoluvytvářené vojenské reformy byly úspěšné, přestoţe byly realizovány více neţ patnáct let. Za důleţitou osobu jej můţeme označit i z pohledu jeho přínosu pro ruskou expanzi do Střední Asie. V roce 1867 předsedal mimořádné komisi, která navrhovala zřízení vrchní gubernie Turkestán, a prosazoval tak aktivnější politiku Ruska ve Střední Asii. Prvním

vrchním

gubernátorem

Turkestánu

se

stal

Miljutinův

několikaletý

spolupracovník Kaufman. Miljutin jej v jeho snaţení maximálně podporoval. Ministr války totiţ povaţoval Černé moře, Kavkaz, Kaspické moře a Střední Asii za oblasti, prostřednictvím kterých by mohlo být Rusko ohroţeno Velkou Británií. Miljutin se domníval, ţe Britové by mohli přes Afghánistán a Turkménii postoupit aţ ke Kaspickému moři. Proto byl zastáncem Skobelevova taţení proti Turkmenům. 471 472

Osipova, M. N.: D.A. Miljutin, s. 217-218. Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 68.

147

Příloha č. 3 Konstantin Konstantinovič Pahlen (1861-1923)

Konstantin se narodil 26. března roku 1861 v Petrohradu. Své mládí trávil střídavě v Pskově a v Pobaltí. Rodina Pahlenů pocházela z této oblasti, přesněji z Livonska a její rodokmen sahal aţ do 12. století. Poddanými ruského cara se Pahlenovi (spolu s mnoha dalšími německými rody) stali na počátku 18. století, kdy Petr Veliký porazil Švédsko a ovládl Balt. Konstantinův otec Konstantin Ivanovič (1830-1912) slouţil ve funkci gubernátora Pskova a později jako ministr spravedlnosti uváděl do praxe reformy Alexandra II. Konstantin Konstantinovič následoval svého otce. Během tří let vystudoval práva a svobodná umění v Petrohradě, ovládal ruštinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu a lotyšštinu. Po ukončení studií nebyl přijat do armádních sluţeb (pro vrozenou deformaci nohy) a stal se státním úředníkem. Také se věnoval spolu se svou manţelkou Sofií Nikolajevnou správě rodinných statků v Livonsku.473 V roce 1896 vyšetřoval spolu se svým otcem tragédii na Chodyňském poli, ke které došlo v souvislosti s oslavami korunovace cara Mikuláše II. Pahlen povýšil a od roku 1897 slouţil jako vicegubernátor ve Varšavě a od roku 1900 v Pskově. Roku 1902 přijal funkci gubernátora Vilniusu. O čtyři roky později se stal členem Senátu a přesídlil do Petrohradu.474 V reakci na rostoucí protiruské nálady v Turkestánu475 a zároveň na šířící se zprávy o tamní korupci, vyslal Mikuláš II. Pahlena, aby zde zjednal nápravu. Pahlen opustil Petrohrad spolu s více neţ dvaceti asistenty v červnu roku 1908, aby strávili ve Střední Asii

473

Pahlen, K. K.: Mission to Turkestan, s. VIII. Pahlen, K. K.: Mission to Turkestan, s. IX-X. 475 Mezi hlavní protivládní spolky patřila skupina Išan (Oni), ta provedla i neúspěšný útok na carská kasárna v Andiţanu. Většina protivládních skupin v Turkestánu byla zaloţena na náboţenské ideologii. Některé usilovaly o spolupráci s Turky, jiné se spíše zaměřovaly na místní potencionální vládce. Existovaly ale také liberální a reformní skupiny, které chtěly s carskou vládou spolupracovat a Střední Asii „modernizovat“. 474

148

s přestávkami téměř rok. Následně byla jeho závěrečná zpráva o záleţitostech Turkestánu publikována a v odborných kruzích zaznamenala velký ohlas (přestoţe zásadní dopad nezaznamenala). V Ruské Střední Asii nastaly radikální změny aţ po roce 1917. Pro Pahlena znamenala 1. světová válka (stejně jako pro mnoho jiných) počátek nešťastného období. V roce 1915 zabrala jeho rodinné statky německá armáda a v Petrohradu byl Pahlen částí společnosti nařčen z proněmeckého smýšlení. Po bolševickém převratu na konci roku 1917 Pahlen uprchl se svou rodinou do Finska. Na útěku však pozbyl velkou část svého archivu. Po podpisu míru v Brestu Litevském v březnu následujícího roku se Pahlen na čas vrátil do Pobaltí, kde se přidal ke skupině bělogvardějců vedených plukovníkem Avalovem-Bermondtem. Pahlen pracoval na vytvoření civilní správy na území ovládaných touto skupinou. Kdyţ ale Rudá armáda postupovala a odpor bělogvardějců se zhroutil, uprchl Pahlen s mnoha dalšími do Německa. Zde se ještě několik let angaţoval v pomoci ruským emigrantům. V Německu, ve Wernigerode, také 14. srpna 1923 zemřel.476

K. K. Pahlen neměl na vývoj událostí ve Střední Asii zásadní vliv. Nicméně jeho zdejší působení je velmi zajímavou historickou epizodou. Pahlen byl protestantský liberál 19. století, který měl smysl pro řád a spravedlnost. Ruské ovládnutí Střední Asie povaţoval za naprosto správné a odůvodnitelné zrušením otroctví, spravedlivějším soudnictvím, samosprávou a výběrem daní, dále pokrokem v hospodářství a zdravotnictví. Naopak kritizoval nárůst korupce v turkestánské státní správě477 a nekontrolovaný příliv kolonistů. Nárůst korupce spojoval s nedostatečnou všestrannou kvalitou nejvyšších úředníků. Kaufmana a Kolpakovského dával za příklad vynikajících státníků a úředníků, ale podle něj byli nedostatečně nahrazeni. Jejich nástupci byli stále méně nezávislí a byli více kontrolováni z Petrohradu. Pahlen navrhoval sníţit vliv Petrohradu na Turkestán a omezit pravomoci 476

Pahlen, K. K.: Mission to Turkestan, s. XII-XIII. Jako nejhorší hodnotil situaci v Transkaspicku. Sluţba zde patřila, vzhledem k ţivotním podmínkám, k nejobtíţnějším. Proto zde byla korupce nejvíce rozšířena. 477

149

vojenských činitelů na správu. Dále doporučoval zvýšení investic do zemědělských staveb, do školství a zdravotnictví. Jeho návrhy se týkaly i omezení počtu kolonistů, ale ministerský předseda P. Stolypin naopak kolonizaci Střední Asie podporoval, a proto pokračovala aţ do počátku 1. světové války.478 Nejvýznamnějším dopadem působení Pahlena a jeho komise v Turkestánu byly pravděpodobně tresty vězení pro úředníky usvědčené z korupce, resp. zbavení je funkcí. Po zveřejnění korupčních skandálů například rezignoval i vrchní gubernátor Turkestánu Miščenko.479

478 479

Pahlen, K. K.: Mission to Turkestan, s. 13-18. Pahlen, K. K.: Mission to Turkestan, s. XI.

150

Příloha č. 4

Michail Dmitrijevič Skobelev, ruský generál a vojevůdce

Zdroj: Nemirovič-Dančenko, Vasilij: Skobelev, Moskva 1993, s 278.

151

Michail Dmitrijevič Skobelev (1843-1882)

Michail se narodil 29. září 1843 (podle juliánského kalendáře 17. 9.) v šlechtické rodině s vojenskou tradicí. Michailův otec Dmitrij Ivanovič (1821-1880) i děd Ivan Nikitič (1778-1849) slouţili v armádě. Rod Skobelevů byl poměrně bohatý, navíc byly jeho rodové statky rozšířeny svatbou Dmitrije Ivanoviče Skobeleva s Olgou Nikolajevnou Poltavcevovou. Kromě Michaila vzešly z jejich manţelství ještě tři dcery (Naděţda, Olga a Zinaida).480 Michailu Skobelevovi se dostalo nejprve tradičního domácího vzdělání, které vedl učitel německého původu, se kterým mladý Michail neměl příliš dobré vztahy. Zde můţeme pravděpodobně nalézt počátky Skobelevova protiněmeckého smýšlení. Po ukončení domácí výuky nastoupil ke studiu na paříţském lyceu, kde se intenzivně a rád učil cizím jazykům. Byl toho názoru, ţe kulturnost jednotlivce je dána právě mnoţstvím cizích jazyků, které dotyčný ovládá.481 Z ostatních předmětů se na lyceu zajímal pouze o literaturu, naopak jej neoslovovala hudba, divadlo, tanec a malování. V roce 1861 vyplnil Michail přání svých rodičů a nastoupil ke studiu matematiky na univerzitě v Petrohradě. Na podzim téhoţ roku však na univerzitě propukly studentské nepokoje a univerzita byla uzavřena. Skobelev se poté rozhodl odejít do armády, byl zařazen do jízdního gardového pluku a později převelen do Polska. Zde se účastnil bojů proti povstalým Polákům (povstání probíhalo v letech 1863-1864). V srpnu 1864 byl povýšen na poručíka a za chrabrost obdrţel Řád sv. Anny IV. stupně. Po častých pádech z koně začal pociťovat bolesti v hrudi, a proto na čas opustil aktivní vojenskou sluţbu.482 Několik dalších měsíců strávil v západní Evropě, kde navštívil mimo jiné Dánsko a Sardinii. Po návratu do Ruska začal studovat Nikolajevovu akademii generálního štábu. Jeho přístup ke studiu byl značně nevyrovnaný, protoţe se věnoval jen těm předmětům, které jej bavily. Učení jej 480

Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 13-21. Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 23. 482 Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 25. 481

152

celkově nenaplňovalo, a proto zvaţoval i odchod ze školy. Přesto v létě 1868 studium úspěšně ukončil, byť s nepříliš znamenitými výsledky (vyšší ohodnocení získal od učitelů za strategii, vojenskou historii a cizí jazyky). Po ukončení akademie mu byla udělena hodnost štábního rotmistra a v listopadu téhoţ roku byl převelen do generálního štábu Turkestánu.483 V této době, kdy Skobelev zahajoval svou vojenskou sluţbu ve Střední Asii, mu bylo dvacet pět let. V Turkestánu měl potíţe s většinou svých nadřízených - pravděpodobně mu chyběl boj.484 V květnu roku 1871 Skobelev vedl menší průzkumnou výpravu na území Chivy, která byla z vojenského hlediska úspěšná a znamenala zisk důleţitých informací. Nicméně štábní důstojníci nebyli celkově spokojeni s chováním a vystupováním mladého velícího důstojníka a Skobelev byl poslán na delší dobu do Petrohradu.485 Na taţení proti Chivě v roce 1873 byl však Skobelev povolán zpět. Byl převelen do kolony v čele s plukovníkem Lomakinem, která se v květnu téhoţ roku spojila s oddílem vedeným generálem Verevkinem. Tato sloučená kolona dosáhla hlavního města Chivy o několik dní dříve (26. 5.) neţ hlavní ruská armáda pod vedením Kaufmana.486 Verevkin nechal Chivu ostřelovat ze svých děl. Dne 29. května byl podniknut útok na severní bránu, který vedl Skobelev. Po obsazení brány postupoval směrem k centru města, kdyţ se ale dozvěděl, ţe z druhé (jiţní) strany zahájil svůj triumfální pochod městem vrchní gubernátor Kaufman, rychle se z města stáhl.487 Skobelev byl za svůj podíl na taţení vyznamenán a poté poslán ze Střední Asie zpět do Ruska. Zde nějaký čas slouţil jako náčelník štábu jízdní divize a po její reorganizaci odjel na dovolenou do Francie. Kdyţ se ale ve Francii dozvěděl o probíhající občanské válce ve Španělsku (tzv. karlistická válka 1872-76), vydal se na Pyrenejský poloostrov podpořit stranu karlistů (stoupenců Karla VII.). Své rozhodnutí zapojit se do konfliktu odůvodnil slovy, ţe 483

Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 27. Konflikt Ruska s Bucharou skončil ještě před příjezdem Skobeleva do Turkestánu. 485 Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 117. 486 Becker, S.: Russia′s Protectorates in Central Asia, s. 72. 487 Khan, M. A.: England, Russia and Central Asia, s. 206. 484

153

„miluje válku“.488 Ve Španělsku bojoval jako prostý voják, přičemţ plně vyuţil svých zkušeností z předchozích konfliktů.489 Krátce po návratu z této „dobrodruţné dovolené“ se oţenil s kněţnou Marií Nikolajevnou Gagarinovou. Manţelku mu vybrala jeho matka Olga Nikolajevna a svatba se konala jiţ v lednu roku 1875. Manţelství však nebylo šťastné a Skobelev krátce po svatbě odjel do Turkestánu. Jeho manţelka jej následovala jen do Niţného Novgorodu a dále odmítala pokračovat. Rozvod proběhl v následujícím roce. Skobelev celou situaci okomentoval slovy: „Svatba je úţasná hloupost, s manţelkou jsem se rozešel. Člověk, který chce pracovat, se nesmí oţenit.“490 Skobelev se poté plně soustředil na své vojenské povinnosti. V Kaufmanově armádě zastával post velitele jízdy (jiţ v hodnosti plukovníka). Carská armáda od léta roku 1875 bojovala v chanátu Kokand. Kaufman byl se Skobelevovými úspěchy spokojen (vítězství u Machramu), a proto byl Skobelev v říjnu téhoţ roku povýšen na generálmajora. Kaufman poté odjel do Petrohradu ke konzultaci dalšího postupu. Velení spolu s úkolem pacifikovat celý chanát Kokand předal právě Skobelevovi. Skobelev potlačoval kokandské povstání do února roku 1876, kdy byl chanát Kokand Alexandrem II. anektován a stal se oblastí Fergána.491 Von Kaufman byl se Skobelevem velice spokojen a obdaroval jej mnoha dary. Skobelev obdrţel od vrchního gubernátora koně, zlatou šavli (za chrabrost), Řád sv. Jiří II. stupně, Řád sv. Vladimíra III. stupně a k tomu ještě kříţe sv. Jiří.492 Navíc se stal vojenským gubernátorem oblasti Fergána, kde se Skobelevovi podařilo stabilizovat nově dobyté území kdyţ byl vůči jakémukoliv odporu zcela nekompromisní.

488

Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 120. Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 119-121. 490 Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 123-125. 491 Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 36. 492 Gusarov, V. I.: General Skobelev, s 127. 489

154

Mimo jiné prohlásil: „Mám na paměti zásadu, ţe doba míru v Asii je v přímé úměře k počtu zabití, které zasadíte nepříteli. Čím tvrději jej zasáhnete, tím déle bude v klidu. Můj postup je udeřit tvrdě a rozdávat údery, dokud není odpor překonán; potom nakonec zformovat muţstvo, ukončit zabíjení a být milosrdný a lidský k pokořenému nepříteli.“493 Skobelev byl ale po několika měsících ze své funkce odvolán, kdyţ čelil obviněním z korupce a nevhodného chování vůči jiným důstojníkům. Tato obvinění byla ovlivněna z velké části tím, ţe Skobelev si během posledních let vytvořil mezi důstojníky mnoho nepřátel.494 Mezitím se vyhrotila situace na Balkáně, kde od roku 1875 narůstala na intenzitě protiturecká povstání. Car Alexandr II. však s vojenským zásahem vyčkával a učinil tak aţ 24. dubna 1878 (podle juliánského kalendáře 12. 4.). Skobelev ţádal opakovaně o převelení do oblasti bojů, kdyţ adresoval mnoho dopisů na vyšší místa (dokonce i von Kaufman se za něj přimlouval). Nakonec byl Skobelev úspěšný a car souhlasil s tím, aby se přidal k dunajské armádě.495 Do bojů proti Turkům se zapojil v létě roku 1877 a vyznamenal se v mnoha střetech; zvláště v boji o průsmyk Šipka a o Plevno. Za své zásluhy byl povýšen na generálporučíka a začal být nazýván „bílý generál“ (pro svou bílou uniformu). Ruská armáda prošla Bulharskem a na počátku roku 1878 obsadila městečko San Stefano,496 které leţelo jen několik kilometrů od Konstantinopole. Zde však zakročila Velká Británie, která si pád Turecka nepřála. Alexandr II. v obavě z vypuknutí války nakonec svolil s konáním kongresu v Berlíně, na kterém došlo k přehodnocení mírových podmínek v neprospěch Ruska. Skobelevem podmínky nového míru otřásly a za hlavního viníka, a tím i svého nepřítele povaţoval německého kancléře Bismarcka. Vzrostla tak i jeho germanofobie.497

493

Pierce, R. A.: Russian Central Asia, s. 45. Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 131. 495 Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 128-137. 496 Zde byla také 3. března 1878 podepsána mírová smlouva. Ta byla však výhodná pro Rusko, a proto ji Velká Británie spolu s dalšími státy odmítla. 497 Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 147. 494

155

Na počátku roku 1880 Skobelev dostal od Alexandra II. za úkol zlomit odpor Turkmenů, kteří jiţ několik let odolávali ruským snahám o jejich podmanění. Skobelev kritizoval tyto neustále se opakující výpravy, které neměly valného úspěchu. Upozorňoval při tom na fakt, ţe Turkmeni díky těmto střetům získávají cenné bojové zkušenosti. Skobelev navrhoval rozsáhlou kampaň, zaručující trvalé ovládnutí Turkménie.498 Skobelev nejdříve provedl podrobný průzkum turkmenských území, takţe hlavní taţení mohl zahájit aţ na podzim roku 1880. Do konce roku byli Turkmeni zatlačeni do své hlavní pevnosti Geok Tepe, kterou Skobelevem vedená armáda oblehla a v lednu následujícího roku dobyla. Turkmeni utrpěli tak těţké ztráty, ţe se vzdali moţnosti pokračovat v odporu. Skobelev byl po svém vítězství povýšen na generála pěchoty a převelen zpět do Ruska. V Moskvě pak 7. července 1882 náhle zemřel na selhání srdce.499

Skobelev byl nepřehlédnutelnou osobností období ruské expanze do Střední Asie. Z hlediska jejího dějinného významu jej můţeme řadit hned za vrchního gubernátora Kaufmana. Kromě toho, ţe se „bílý generál“ podílel na taţeních ve Střední Asii, vedl úspěšně své vojáky ve válce s Tureckem. Skobelev byl bezpochyby nejvýznamnějším ruským vojevůdcem druhé poloviny 19. století. Byl však také osobností rozporuplnou. Měl vznětlivou povahu a rád pil šampaňské a kavkazská vína. Svými vojáky byl obdivován jako skvělý velitel, ale zároveň si mnoho lidí dokázal znepřátelil. Ve válkách se ke svým protivníkům choval čestně, ale často i velmi tvrdě. Přes počáteční neshody s Kaufmanem s ním nakonec Skobelev velmi dobře vycházel a spolupracoval. Určitou smutnou symboliku můţeme spatřovat v tom, ţe oba zasáhla násilná smrt Alexandra II. a ţe jak Kaufman, tak i Skobelev zemřeli v následujícím roce.

498 499

Marvin, Ch.: Reconnoitring Central Asia, s. 221. Gusarov, V. I.: General Skobelev, s. 196.

156

Příloha č. 5 Organizace ruské správy ve Střední Asii500

Vrchní Gubernie

Oblast

Újezd

Syrdarja

Kazalinsk Perovsk Čimkent Aulie-Ata Taškent Amudarja Kokand Fergána Skobelev Andiţan Namangan Oš Samarkand Samarkand Katta-Kurgan Turkestán Chodţent Dţizak Vernoje Semirečije Kopal Lepsinsk Prţevalsk Pišpek Mangyšlak Transkaspicko Krasnovodsk Aškabád Tedţen Merv Omsk Akmolinsk Petropavlosk Kokčetav Akmolinsk Atbasar Semipalatinsk Semipalatinsk Pavlodar Karkaralinsk Usť-Kamengorsk Step Uraľsk Uraľsk Lbiščensk Gur'ev Temirsk Aktiubinsk Turgaj Kustanaj Irgiz Turgaj Zdroj: Pierce, R. A.: Russian Central Asia 1867-1917: A Study in Colonial Rule, Los Angeles 1960, s. 57-58 500

Správa v této podobě existovala od roku 1898. Zvýrazněné újezdy byly zároveň správními centry jednotlivých oblastí.

157

Příloha č. 6

Seznam vrchních gubernátorů Turkestánu a Stepi Vrchní gubernátor Turkestánu Generál K. P. von Kaufman Generál M. G. Čerňajev Generál N. O. Rosenbach Generál A. B. Vrevskij Generál S. M. Duchovskoj Generál N. A. Ivanov Generál N. N. Teviašov Generál D. I. Subotič Generál N. I. Grodekov Generál P. I. Miščenko Generál A. V. Samsonov Generál A. N. Kuropatkin

Vrchní gubernátor Stepi Generál G. A. Kolpakovskij Generál M. A. Taube Generál N. N. Suchotin Generál Sacharov Generál Nadarov Generál E. O. Šmitt Generál N. A. Suchomlinov

narozen-zemřel (1818-1882) (1828-1898) (1836-1901) (1834-1910) (1838-1901) (1842-1904) (1841-1905) (1851- ?) (1843-1913) (1853-1919) (1859-1914) (1848-1925)

období ve funkci (1867-1882)501 (1882-1884) (1884-1889) (1889-1898) (1898-1901) (1901-1904) (1904-1905) (1905-1906) (1906-1908) (1908-1909) (1909-1914) (1916-1917)

období ve funkci (1882-1889) (1889-1901) (1901-1906) (1906-1907) (1907-1909) (1909-1914) (1914-1917)

Zdroj: Pierce, R. A.: Russian Central Asia 1867-1917: A Study in Colonial Rule, Los Angeles 1960, s. 307. 501

V posledním roce své funkce byl nemocný Kaufman zastupován generálem Kolpakovským.

158

Příloha č. 7

Mapa Střední Asie

Zdroj: Allworth, Edward (ed.): Central Asia: 130 Years of Russian Dominance, A Historical Overview, Durham 1994, s. 114.

159

Příloha č. 8

Mapa hranic ve Střední Asii

Zdroj: Allworth, Edward (ed.): Central Asia: 130 Years of Russian Dominance, A Historical Overview, Durham 1994., s. 12.

160

Příloha č. 9

Mapa územních zisků Ruska ve Střední Asii

Zdroj: Boulger, Demetrius Charles: Central Asia Questions, Afghanistan, China and Central Asia, London 1885, s. 17.

161