Severní Afrika a jihozápadní Asie

Severní Afrika a jihozápadní Asie

Král Hassan II. (1961-1999)

Muammar Kaddáfí (1969-2011) Nássir, Nagíb

Háfiz al-Assad (1970-2000)

Anwar al-Sadat (1970-1981)

Bašár al-Assad (2000-souč.)

Král Abdulláh Bin Abd al Aziz Al Saud (2005-2015)

Husní Múbarak (1981 – 2011)

Základní pojmy a vymezení Jsou různé termíny používané s tímto regionem, často se používají v různých významech, jedno z konvenčních pojetí je následující:

• Severní Afrika – obvykle Maroko, Alžírsko, Tunisko, Libye a Egypt (někdy i Súdán) • Jihozápadní Asie – Kypr, Turecko, zakavkazské státy (Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán), Egypt (Sinajský poloostrov), Izrael (plus okupovaná území Gaza a Západní břeh), Sýrie, Libanon, Jordánsko, Irák, Írán, Kuvajt a státy Arabského poloostrova (Saudská Arábie, Bahrajn, Katar, Spojené arabské emiráty, Omán a Jemen), plus někdy je sem počítán i Afghánistán

• Blízký východ – v české literatuře obvykle (i když to není zcela jednotné) Egypt, Izrael (plus okupovaná území Gaza a Západní břeh), Sýrie, Libanon a Jordánsko

• Střední východ – v české literatuře jihozápadní Asie bez Blízkého východu • Middle East – v angličtině se pod tento pojem obvykle zahrnuje to, co v češtině dohromady pod pojmy Blízký a Střední východ

• MENA – Middle East and North Africa – termín používaný k označení států severní Afriky a jihozápadní Asie od Maroka až po Írán (Světová banka tam řadí i Džibutsko, ale naopak nezařazuje Izrael)

• Maghreb (arabsky západ) – západní část někdejší arabské říše zahrnující Maroka, Alžírska, Tuniska a Libye • Mašrek (arabsky východ) – východní část někdejší arabské říše bez Arabského poloostrova až po hranice s Íránem (Egypt má specifické postavení, někdy řazen do Maghrebu i Mašreku, s ohledem na společnou historii po velkou část vývoje spíše do Mašreku)

Severní Afrika

Jihozápadní Asie

Blízký východ

Střední východ

Middle East

MENA (podle Světové banky)

Maghreb

Mašrek

Stát/území Alžírsko Saúdská Arábie Libye Írán Egypt Turecko Afghánistán Jemen Maroko Irák Omán Sýrie Tunisko Jordánsko Ázerbajdžán Spojené arabské emiráty

Gruzie Arménie Izrael Kuvajt Katar Libanon Kypr Západní břeh Bahrajn Pásmo Gaza Akrotiri a Dhekélie CELKEM

Rozloha (km2) 2 381 741 2 149 690 1 759 540 1 648 195 1 001 450 783 562 652 230 527 968 446 550 438 317 309 500 185 180 163 610 89 342 86 600 83 600 69 700

29 743 20 770 17 818 11 586 10 400 9 251 5 860 760 360 254 12 883 577

Stát/území Egypt Turecko Írán Alžírsko Maroko Irák Afghánistán Saúdská Arábie Jemen Sýrie Tunisko Ázerbajdžán Jordánsko Izrael Libye Libanon Spojené arabské emiráty Gruzie Omán Arménie Kuvajt Západní břeh Katar Pásmo Gaza Bahrajn Kypr Akrotiri a Dhekélie

CELKEM

Počet obyv. (odhad pro pol. 2014) 86 895 099 81 619 392 80 840 713 38 813 722 32 987 206 32 585 692 31 822 848 27 345 986 26 052 966 17 951 639 10 937 521 9 686 210 7 930 491 7 821 850 6 244 174 5 882 562 5 628 805 4 935 880 3 219 775 3 060 631 2 742 711 2 731 052 2 123 160 1 816 379 1 314 089 1 172 458 15 700

534 194 411

Stát/území Pásmo Gaza Bahrajn Libanon Západní břeh Izrael Katar Kuvajt Kypr Ázerbajdžán Turecko Arménie Sýrie Jordánsko Egypt Irák Maroko Gruzie Spojené arabské emiráty Tunisko Akrotiri a Dhekélie Jemen Írán Afghánistán Alžírsko Saúdská Arábie Omán Libye

Hustota obyv. (obyv./km2), prům. 41 5 045 1 729 566 466 377 183 154 127 112 104 103 97 89 87 74 74 71 67 67 62 49 49 49 16 13 10 4

Jihozápadní Asie – počet obyvatel

Stát/území Turecko Írán Saúdská Arábie Egypt Alžírsko Izrael Spojené arabské emiráty Irák Katar Maroko Kuvajt Tunisko Sýrie Ázerbajdžán Omán Libye Libanon Jemen Afghánistán Jordánsko Bahrajn Gruzie Kypr Arménie Západní břeh

HDP (odhad 2013, USD podle PPP)

1167 987,1 927,8 551,4 284,7 273,2 269,8 249,4 198,7 180 165,8 108,4 107,6 102,7 94,86 73,6 64,31 61,63 45,3 40,02 34,96 27,3 21,62 20,61 8,022

Stát/území Katar Kuvajt Izrael Saúdská Arábie Spojené arabské emiráty Omán Bahrajn Kypr Libanon Turecko Írán Libye Ázerbajdžán Tunisko Alžírsko Irák Egypt Arménie Jordánsko Gruzie Maroko Sýrie Západní břeh Jemen Afghánistán

HDP/obyv. (odhad 2012, USD podle PPP)

102 100 42 100 36 200 31 300 29 900 29 800 29 800 24 500 15 800 15 300 12 800 11 300 10 800 9 900 7 500 7 100 6 600 6 300 6 100 6 100 5 500 5 100 2 900 2 500 1 100

Průměrné HDP/obyv.: 11 355 USD

Severní Afrika – HDP/obyv. (USD podle PPP, odhad CIA za rok 2010)

Průměrné HDP/obyv.: 6 608 USD

Jihozápadní Asie – HDP/obyv. (USD podle PPP, odhad CIA za rok 2010)

Průměrné HDP/obyv.: 11 191 USD

Severní Afrika počet obyv. (odhad CIA pro pol. 2014) HDP/obyv. (USD podle PPP, odhad CIA za rok 2013)

Průměrné HDP/obyv.: 6 812 USD

Jihozápadní Asie počet obyv. (odhad CIA pro pol. 2014) HDP/obyv. (USD podle PPP, odhad CIA za rok 2013)

Průměrné HDP/obyv.: 13 585USD

Hospodářské členění zemí MENA • Světová banka člení země do 3 skupin: 1. surovinově chudé, na pracovní sílu bohaté země Džibutsko, Egypt, Jordánsko, Libanon, Maroko, Tunisko

2. surovinově bohaté, na pracovní sílu bohaté země Alžírsko, Irák, Írán, Jemen, Sýrie

3. surovinově bohaté, pracovní sílu dovážející země Bahrajn, Katar, Kuvajt, Libye, Omán, Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty

Zdroj: WORLD BANK. Middle East and North Africa Region. 2008 Economic Developments and Prospects [online]. [cit. 201105-11]. str. xiii. URL:.

Stát Saúdská Arábie Írán Spojené arabské emiráty Kuvajt Irák Alžírsko Libye Katar Ázerbajdžán Omán Egypt Sýrie Jemen Tunisko Bahrajn Turecko Izrael Maroko Gruzie Kypr Jordánsko Libanon Arménie Afghánistán Česká republika

SB 3 2 3 3 2 2 3 3

3 1 2 2 1 3

1

1 1

Produkce (bbl/den) 9 200 000 4 700 000 2 948 000 2 613 000 2 420 000 2 173 000 1 845 000 1 125 000 1 099 000 758 600 664 000 381 600 320 600 86 210 48 610 42 800 5 966 3 746 979 0 0 0 0 0 13 530

Spotřeba (bbl/den) 1 000 000 1 600 000 381 000 334 700 295 000 279 800 278 700 108 900 160 000 69 100 652 700 229 000 135 400 91 110 32 830 676 600 232 300 179 700 12 980 57 830 110 700 106 000 41 090 5 036 207 400

Export

Import

(bbl/den) 8 200 000 2 800 000 2 703 000 2 356 000 1 830 000 1 844 000 1 455 000 1 026 000 795 600 593 700 204 700 155 000 336 600 73 790 238 900 114 600 82 910 24 360 2 492 0 0 0 0 0 27 360

(bbl/den) 41 680 210 000 232 300 8 022 104 300 13 110 575 0 4 267 15 440 140 000 160 000 62 850 89 130 221 500 714 100 334 300 192 500 15 820 55 970 112 300 97 590 44 670 4 534 224 600

Ověřené zásoby

(bbl) 264 300 000 000 NA 97 800 000 000 101 500 000 000 112 500 000 000 14 790 000 000 45 000 000 000 27 090 000 000 7 000 000 000 4 800 000 000 3 700 000 000 2 424 000 000 3 440 000 000 400 000 000 116 200 000 300 000 000 1 940 000 100 000 000 35 000 000 NA 1 000 000 0 0 0 15 000 000

Stát

Export - komodity

Export - teritoria

Afghánistán

opium, ovoce a ořechy, hawoven koberce, vlna, bavlna, kůže a kožešiny, drahokamy a polodrahokamy

USA 26,47 %, Indie 23,09 %, Pákistán 17,36 %, Tádžikistán 12,51 % (2009)

Alžírsko

ropa, zemní plyn, a ropné produkty 97%

USA 23,2 %, Itálie 17,23 %, Španělsko 10,83 %, Francie 7,97 %, Kanada 7,65 %, Nizozemsko 5,19 %, Turecko 4,22 % (2009)

Arménie

surové železo, surová měď, neželezné kovy, diamanty, nerostné suroviny, potraviny, energie

Německo 16,47 %, Rusko 15,45 %, USA 9,64 %, Bulharsko 8,6 %, Gruzie 7,57 %, Nizozemsko 7,48 %, Belgie 6,71 %, Kanada 4,91 % (2009)

Ázerbajdžán

ropa a zemní plyn 90%, stroje, bavlna, potraviny

Itálie 20,69 %, Indie 10,67 %, USA 9,24 %, Francie 8,15 %, Německo 7,62 %, Indonésie 6,63 %, Kanada 5,13 % (2009)

Bahrajn

ropa a ropné produkty, hliník, textil

Indie 4,2 %, Saudská Arábie 2,78 % (2009)

Egypt

ropa a ropné produkty, bavlna, textil, metal products, chemikálie, zpracované potraviny

USA 7,95 %, Itálie 7,26 %, Španělsko 6,78 %, Indie 6,69 %, Saudská Arábie 5,53 %, Syria 5,3 %, Francie 4,39 %, Jižní Korea 4,27 % (2009)

Gruzie

scrap metal, wine, mineral water, ores, dopravní prostředky, ovoce a ořechy

Turecko 17,87 %, Azerbaijan 12,3 %, Bulharsko 9,6 %, Kanada 8,78 %, Velká Británie 7,49 %, Velká Británieraine 6,82 %, Španělsko 5,27 %, USA 4,99 % (2009)

Irák

ropa 84%, crude materials excluding fuels, potraviny a živá zvířata

USA 27,62 %, Indie 14,45 %, Itálie 10,14 %, Jižní Korea 8,62 %, Taiwan 5,61 %, Čína 4,23 %, Nizozemsko 4,13 %, Japonsko 3,99 % (2009)

Írán

ropa 80%, chemical a petrochemical products, ovoce a ořechy, koberce

Čína 16,58 %, Japonsko 11,9 %, Indie 10,54 %, Jižní Korea 7,54 %, Turecko 4,36 % (2009)

Izrael

stroje a zařízení, software, cut diamanty, agricultural products, chemikálie, textil a apparel

USA 35,05 %, Hong Kong 6,02 %, Belgie 4,95 % (2009)

Jemen

ropa, káva, sušené a solené ryby, zkapalněný zemní plyn

Čína 36 %, Thailand 17,63 %, Indie 13,54 %, Jihoafrická republika 6,16 %, Japonsko 5,49 %, UAE 4,99 % (2009)

Jordánsko

clothing, fertilizers, potash, phosphates, zelenina, pharmaceuticals

USA 17,13 %, Iraq 17 %, Indie 13,59 %, Saudská Arábie 10,56 %, Syria 4,18 %, UAE 4,09 % (2009)

Katar

liquefied zemní plyn (LNG), ropné produkty, fertilizers, steel

Japonsko 34,68 %, Jižní Korea 22,44 %, Singapur 10,03 %, Indie 4,86 % (2009)

Kuvajt

ropa a refined products, fertilizers

Japonsko 17,9 %, Jižní Korea 17,31 %, Indie 12,43 %, Taiwan 9,07 %, USA 7,9 %, Čína 7,55 %, Singapur 5,48 % (2009)

Kypr

citrus, potatoes, pharmaceuticals, cement, clothing

Řecko 23,83 %, Německo 9,2 %, Velká Británie 8,78 % (2009)

Libanon

jewelry, base kovy, chemikálie, miscellaneous consumer goods, ovoce a zelenina, tabák, construction minerals, Švýcarsko 22 %, UAE 10 %, Iraq 8 %, Saudská Arábie 7 %, Syria 6 % (2009 est,) electric power stroje a switchgear, textile fibers, papír

Libye

ropa, refinované ropné produkty, zemní plyn, chemikálie

Itálie 37,65 %, Německo 10,11 %, Francie 8,44 %, Španělsko 7,94 %, Švýcarsko 5,93 %, USA 5,27 % (2009)

Stát

Export - komodity

Maroko

clothing a textil, electric components, inorganic chemikálie, transistors, crude minerals, fertilizers (including phosphates), ropné produkty, citrus ovoce, zelenina, ryby

Omán

ropa, reexports, ryby, kovy, textil

Saúdská Arábie ropa a ropné produkty 90% Spojené arabské emiráty

Sýrie Tunisko Turecko

• •

ropa 45%, zemní plyn, reexports, dried ryby, dates ropa, minerals, ropné produkty, ovoce a zelenina, bavlna fiber, textil, clothing, maso a živá zvířata, pšenice clothing, semi-finished goods a textil, agricultural products, mechanical goods, phosphates a chemikálie, hydrocarbons, elektrická zařízení apparel, potraviny, textil, metal manufactures, dopravní prostředky a vybavení

Export - teritoria Španělsko 22,02 %, Francie 20,22 %, Indie 4,91 %, Itálie 4 % (2009) Čína 26,98 %, Jižní Korea 17,19 %, Japonsko 12,12 %, UAE 11,23 %, Thailand 7,64 % (2009) Japonsko 15,33 %, Jižní Korea 12,71 %, USA 12,2 %, Čína 10,38 %, Indie 7,12 %, Taiwan 4,54 %, Singapur 4,25 % (2009) Japonsko 17,27 %, Jižní Korea 10,49 %, Indie 9,96 %, Iran 6,82 %, Thailand 5,11 % (2009) Iraq 30,22 %, Lebanon 12,21 %, Německo 8,89 %, Egypt 6,8 %, Saudská Arábie 5,04 %, Itálie 4,55 % (2009) Francie 29,6 %, Itálie 21 %, Německo 8,8 %, Libya 5,8 %, Španělsko 5 %, Velká Británie 4,8 % (2009 est,)

Německo 9,6 %, Francie 6,1 %, Velká Británie 5,8 %, Itálie 5,8 %, Iraq 5 % (2009 est,)

Hlavními exportními komoditami – ropa a ropné produkty, potraviny a textil Hlavními odběrateli – USA, evropské země, asijské země (Čína, Indie, Japonsko, Jižní Korea, Taiwan)

Charakteristika regionu – přírodní podmínky • většinou relativně sucho a teplo • v zimě menší teploty, mírné deště • teploty i srážky se ale různí podle polohy a ročního období • velkou část zabírají pouště, polopouště a stepi

Charakteristika regionu – kultura • spojená s jedním etnikem a jedním náboženstvím – etnická charakteristika: s výjimkou Izraele (Židé), Kypru (Řekové), Turecka (Turkové), zakavkazských států (Arménci, Gruzínci, Ázerbájdžánci) a Íránu (Peršané) jsou převažujícím etnikem Arabové – náboženství: s výjimkou Izraele (židé), Kypru (řecká ortodoxní církev), Arménie (arménská apoštolská církev) a Gruzie (ortodoxní křesťanství) je převažujícím náboženstvím islám. Ve většině zemí jde o islám sunnitský, jen v Íránu, Iráku, Ázerbájdžánu a Bahrajnu převažuje islám šiítský

Charakteristika regionu – historický vývoj do získání nezávislosti • od 7. stol. n. l. sjednoceno v arabské říši, která se však v následujících stoletích rozpadla • znovu sjednoceno od 16. století v osmanské říši, která zažívala svůj rozkvět v 17. a 18. století, nicméně v 19. století se vztahy mezi jednotlivými částmi říše rozvolňují • pronikají sem evropské mocnosti, které zde získávají rozsáhlá území • jako svoje kolonie (Velká Británie získala území dnešního Egypta 1882, Kuvajtu 1899 smlouva o protektorátu, Bahrajnu 1892 vyhlášen protektorát, Kataru 1916, Spojených arabských emirátů 1892, části Jemenu – Aden – 1839 a pronikala do jižního Íránu, Francie získala Maroko 1905-1911-1912, Alžírsko 1830-1848, Tunisko 1881-1883; Itálie zabrala Libyi 1911-1913-1928) • nebo po první světové válce jako mandáty Společnosti národů (Francie získala území dnešní Sýrie a Libanonu, Velká Británie území dnešního Izraele, Gazy a Západního břehu, Jordánska a Iráku)

Stát

Den

Měsíc

Rok

Írán Omán Afghánistán Egypt Turecko Saúdská Arábie Irák Libanon Sýrie Jordánsko Izrael Libye Maroko Tunisko Kypr Kuvajt Alžírsko Bahrajn Katar Spojené arabské emiráty

19 28 29 23 3 22 17 25 14 24 2 20 16 19 5 15 3 2

8 2 8 9 10 11 4 5 5 12 3 3 8 6 7 8 9 12

1501 orientačně 1650 orientačně 1919 1922 1923 1932 1932 1943 1946 1946 1948 1951 1956 1956 1960 1961 1962 1971 1971 1971

Jemen

22

5

1990

Gruzie Ázerbajdžán Arménie

9 30 21

4 8 9

1991 1991 1991

Na kom VB VB Osmanská říše Osm. říše, sjednocení mandát VB mandát Francie mandát Francie mandát VB mandát VB Francie, VB Francie Francie VB VB Francie VB VB VB Sev. Jemen listopad 1918 Osmanská říše, Jižní Jemen 30. 11. 1967 VB SSSR SSSR SSSR

Přehled vývoje ve vybraných státech

Maroko

Král Hassan II. (1961-1999)

Král Muhammad VI. (1999-souč.)

Maroko - vývoj • Na území Maroka v průběhu historie řada státních útvarů, většinou spojených s berberskými nebo arabskými dynastiemi • 18.-19. století – marocké království se zvolna rozpadá, na území pronikají evropské mocnosti • 1859-60 – marocko-španělská válka, Španělsko získává Tetuán a Ifni, Francie vliv v oblastech v sousedství Alžírska • 1904 – španělsko-francouzská smlouva o dělení sfér vlivu. Francouzské nároky se dostávají do konfliktu s nároky německými • 1907-08 a 1911-12 – marocké krize, po nich Maroko rozděleno mezi Francii (přes 90 % území) a Španělsko. Tanger prohlášen mezinárodní demilitarizovanou zónou

Maroko - vývoj • • •

• • • • • • • •

1921-1926 – Rífské povstání kabylských kmenů vedené Abd al-Karímem 30. léta 20. století – rozmach nacionalismu 1956 – 2. 3. získává nezávislost francouzská část, 7. 4. španělská část Maroka, Španělé si nechávají kontrolu jen nad některými částmi (Ceuta, Melilla, Ifni, jižní část Maroka). V čele státu sultán Muhammad V. 1958 – Španělé předali kontrolu nad jižní částí Maroka 1961 – Muhammad V. zemřel, králem Hassan II. 1962 – Maroko prohlášeno konstituční monarchií 1963 – první parlamentní volby. Následuje období nestability, stabilizace až v 70. letech 1965 – nepokoje, král rozpustil parlament, vyhlásil výjimečný stav (až do roku 1970) 1969 – Španělsko vrátilo Maroku Ifni 1971 – neúspěšný pokus o pravicový převrat 1972 – neúspěšný pokus o atentát na Hassana II.

Maroko - vývoj • 1975 – král přikázal asi 350 tisícům dobrovolníků překročit hranice do tzv. Španělské Sahary (dnešní Západní Sahara) • 1976 – Západní Sahara rozdělena mezi Maroko a Mauritánii • 1979 – Mauritánie se ze Západní Sahary stáhla • 1984 – Maroko vystupuje z OAJ na protest proti přijetí Saharské arabské demokratické republiky (Západní Sahary) za člena • 1989-1995 – funguje Arabská maghrebská unie (Alžírsko, Libye, Maroko, Mauritánie, Tunisko) nicméně pro rozpory mezi členy od roku 1995 fungovat fakticky přestala

Maroko - vývoj • • • • • • • •

• • • •

90. léta – jednání o referendu v Západní Sahaře, probíhá mírná demokratizace 1995 – podepsána asociační dohoda s EU, vytvořena druhá komora parlamentu 1998 – ve volbách poprvé vítězí opozice (socialisté) 1999 – zemřel Hassan II., králem Muhammad VI. – relativní modernizace, snaha o zlepšení dodržování lidských práv, zásahy proti podezřelým z terorismu 2003 – sebevražedné bombové útoky v Casablance, které si vyžádaly asi 40 obětí – zpřísnění postupu vůči terorismu 2004 – vstupuje v platnost dohoda o volném obchodu s USA 2005 – podle zvláštní vyšetřovací komise, která byla vytvořena za nového krále Muhammada VI. k prošetření porušování lidských práv v předchozím období, bylo v letech 1956-99 za vlády Hassana II. zabito 592 lidí 2007 – Maroko navrhlo autonomii pro Západní Saharu, ale Polisario tento plán odmítá. V parlamentních volbách v září zvítězila konzervativní strana Istiqlal 2008-2009 – různé zásahy proti podezřelým ze spolupráce s Al-Kajdou 2011 únor – tisíce lidí se účastní demonstrací v rámci „arabského jara“ vyzývajících k politickým reformám a přijetí nové ústavy, která by omezila moc krále 2011 červenec – v referendu přijata nová ústava, objevují se demonstrace za hlubší politické reformy 2011 listopad – v parlamentních volbách vyhrála umírněná islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje (PJD)

Maroko - vývoj • 2012 – v lednu ustavena nová vládní koalice pod vedením předsedy PJD Abdeliláha Benkiraneho. V květnu proběhly demonstrace odborových organizací proti této vládě z důvodu malého pokroku v provádění reforem, kterých se zúčastnily desítky tisíc lidí • 2013 – v dubnu Maroko zrušilo plánované vojenské cvičení s USA kvůli americké podpoře plánu OSN na monitorování dodržování lidských práv v Západní Sahaře. V říjnu byla ustavena nová vláda pod vedením Benkiraneho (předchozí vláda skončila, protože se z ní stáhla jedna z koaličních stran)

Maroko - vývoj • 2014 – v květnu vyzval Vysoký komisař OSN pro lidská práva Maroko, aby zlepšilo dodržování lidských práv. V říjnu Maroko povolalo k jednání alžírského velvyslance kvůli přestřelce na hranici mezi těmi zeměmi, která je již od roku 1994 uzavřená kvůli neshodám mezi oběma zeměmi, které se týkají Západní Sahary • 2015 – v únoru marocké úřady zničily provizorní uprchlické tábory poblíž španělské enklávy Melilla, a to v reakci na předchozí pokusy stovek uprchlíků překonat plot a dostat se tak na území Španělska. V březnu bezpečnostní síly údajně rozbily síť ozbrojenců napojených na Islámský stát.

Alžírsko

Ahmed Ben Bella (1963-1965)

Abdal Azíz Bouteflika (1999-souč.)

Alžírsko - vývoj • 1518-1830 – Alžírsko formálně součástí Osmanské říše, faktická nezávislost, místním vládcům konkurují pirátští kapitáni • 1830 – Francie intervenovala do Alžírska a přes odpor arabskoberberského obyvatelstva (Abd al-Kádir, Ahmad bej) do roku 1848 ovládla většinu území • 2. pol. 19. stol. - četná protifrancouzská povstání násilně potlačena • 1902 – Francouzi ovládli celé území Alžírska • Poč. 20. století – hnutí mladoalžířanů (mladí muslimští vzdělanci, kteří požadovali umírněné reformy a rovnost v právech a povinnost v rámci francouzské republiky odměnou za loajalitu. Naráželi však na typickou neústupnost kolónů, tzn. evropských osadníků) • Mezi světovými válkami – vznik dalších národně osvobozeneckých organizací – např. Asociace alžírských ulámů nebo Severoafrická hvězda pod vedením Ahmeda Mesli, zvaného Messali (první organizace, která požadovala samostatnost Alžírska, francouzskou správou zakázána)

Alžírsko - vývoj • 2. sv. válka - de Gaulle slíbil samosprávu, ale po válce nesplnil • 1954-62 – válka alžírské Armády národního osvobození (ALN) za nezávislost (tehdy asi 1 milion Francouzů, 8 milionů Alžířanů), více než 1 milion lidí přišlo během války o život, 1962 – dohody z Évianu, 25. 9. nezávislost, vlády se chopila Fronta národního osvobození (FNL) • 1963-1965 – prezidentem Ahmed Ben Bella – znárodňování a socialistické reformy, koncentrace moci • 1965-1979 – převratem k moci Huárí Bumedien – represe proti komunistům, část drobných podniků vrácena do soukromých rukou, spolupráce se zahraničním kapitálem • 1979-1992 – prezidentem Šadlí Bendžedíd – pokračuje vláda jedné strany, hospodářské potíže a korupce vedou k růstu podpory islámské opozice během 80. let

Alžírsko - vývoj

• 1990 – první pluralitní volby do místních zastupitelstev – vítězí FLN, ale úspěšné i islámské strany, např. Islámská fronta spásy (FIS) • 1991 – 1. kolo prvních pluralitních parlamentních voleb – vítězí FIS – následoval převrat armády, která výsledky anulovala • 1992 – armáda rozpustila parlament, vypukají boje mezi novou vládou a ozbrojenými islámskými skupinami (hlavně Islámská vojenská skupina – GIA), které útočí také na civilisty a cizince (zvláště Francouze), vyhlášen výjimečný stav, FIS zakázána. Od roku 1992 přišlo v bojích s islamisty o život asi 150 000 lidí • 1994 – Nejvyšší radou jmenován dosavadní ministr obrany Lamín Ziruál prozatímním prezidentem s diktátorskými pravomocemi. GIA vyhlásila „vládu chalífátu“, Berbeři demonstrují za autonomii Kabýlie a uznání berberštiny za úřední jazyk

Alžírsko - vývoj • 1995 – první pluralitní prezidentské volby od roku 1962 – prezidentem zvolen Lamín Ziruál (61,3 % hlasů) • 1996 – v referendu schváleny ústavní změny – rozšířeny prezidentské pravomoci, umožněno zakládání politických stran, ale nikoli na náboženském základě, islám uzákoněn státním náboženstvím, arabská a berberská národnost základem národní identity • 1997 – parlamentní volby, které vyhrálo Národní demokratické sdružení (RND) prezidenta Ziruála • 1997-1998 – eskalace konfliktu s ozbrojenými islamisty, státní cenzura, porušování lidských práv ze strany vlády i povstalců

Alžírsko - vývoj • 1999 – prezidentem zvolen Abdul Azíz Bouteflika (bývalý ministr zahraničí z období 1963-1979) – mírový plán s Islámskou armádou spásy (AIS – ozbrojené křídlo zakázané FIS) • 2000 – amnestii pro povstalce odmítla GIA, pokračují boje • 2002 – v parlamentních volbách vítězí FNL • 2004 – v prezidentských volbách znovu zvolen na druhé funkční období prezident Bouteflika • 2005 – podle vlády byl zabit vůdce GIA, uzavřena dohoda s vůdci berberských kmenů v Kabýlii o větší míře investic a o postavení berberského jazyka Tamazight

Alžírsko - vývoj • 2006 – v březnu zahájena šestiměsíční amnestie pro islamisty; v prosinci zaznamenán bombový útok Saláfistické skupiny pro kázání a boj (GSPC), která se v lednu 2007 přejmenovala na Al-Kajdu v zemi islámského Maghrebu (AQLIM) • 2007 – pokračující útoky islamistických skupin; v květnových parlamentních volbách si absolutní většinu udržely provládní strany • 2008 – pokračují útoky islamistů; v listopadu parlament schválil změnu ústavy (odstranění limitu dvou funkčních období prezidenta), podle které by Bouteflika mohl být prezidentem až do smrti • 2009 – v dubnu Bouteflika potřetí zvolen prezidentem

Alžírsko - vývoj • 2011 leden – podobně jako jiné arabské země i Alžírsko zažívá vlnu demonstrací, nicméně ne tak silnou, jako jinde; protesty proti vysokým cenám potravin vláda řešila jejich snížením • 2011 únor – Bouteflika zrušil 19 let trvající výjimečný stav, čímž tak vyhověl hlavnímu požadavku demonstrantů • 2011 duben – vytvořen výbor k projednání možných změn ústavy s cílem „obnovit demokracii“ v zemi • 2011 – září – ukončen monopol státu na provozování televize a rádia • 2012 – v květnových parlamentních volbách vyhrála vládnoucí FNL 220 z 463 křesel, její spojenec Národní demokratické shromáždění 68 křesel a islamistická aliance 48 křesel. Někteří členové opozice obviňují vládnoucí FNL z volebních podvodů

Alžírsko - vývoj • 2013 – v dubnu utrpěl prezident Bouteflika mozkovou mrtvici a 3 měsíce byl na léčení ve Francii • 2014 – v dubnových prezidentských volbách znovu zvolen Bouteflika. Opozice hodnotí volby jako zfalšované, vytváří se protestní hnutí Barakat (což znamená „Už dost“) • 2015 – v lednu demonstrovaly stovky lidí v několika městech proti těžbě zemního plynu z břidlic kvůli obavám z toho, že těžba znehodnotí zásoby podzemní vody

Libye

Plukovník Muammar Kaddáfí (1969-2011)

Předseda Generálního národního kongresu Mohamed Magrief byl dočasnou hlavou státu (srpen 2012 – rezignace v červnu 2013)

Předseda Generálního národního kongresu Nourí Abusahmen (červen 2013 - 2014)

Libye - vývoj • Do záčátku 20. století území součástí Osmanské říše • 1911-1928 – pronikání Italů, kteří zde musí čelit povstání sanuského bratrstva • 1942-43 – v průběhu 2. sv. války Libye obsazena Velkou Británií (Tripolsko a Kyrenaika) a Francií (Fezzán) • 1951 – vyhlášena nezávislost Libye pod vládou sanuského krále Idrise • 1959 – objev ropy, americké společnosti zahájily těžbu ropy • 1961 – vybudován ropovod od nalezišť na pobřeží • 2. pol. 60. let – zvláště po šestidenní válce (1967) rostou revoluční nálady a nespokojenost s tradiční monarchií

Libye - vývoj • 1969 – tajná organizace mladých důstojníků provedla vojenský převrat, svrhla monarchii, do čela státu se dostal plukovník Muammar Kaddáfí. Zavádí reformy v duchu svojí Zelené knihy – specifická směs socialismu, islámu a panarabismu. Od roku 1977 má být nastolena přímá vláda lidových mas – tzv. džamáhíríja (vládnout nemají politické strany, ale hierarchizované revoluční výbory lidu složené z Kaddáfího stoupenců, de facto diktatura jednoho muže, který se prohlásil vůdcem revoluce)

Libye - vývoj • Ambiciózní zahraniční politika – snaha o zvýšení významu Libye, realizace panarabských myšlenek, podpora islamistickým a teroristickým organizacím, provádění teroristických činů • Panarabské projekty: 1969 – Libye, Egypt, Súdán; 1971 – Libye, Egypt, Sýrie; 1971 – Libye a Egypt; 1974 – Libye a Tunisko; 1980 – Libye a Sýrie; 1981 – Libye a Čad; 1984 – Libye a Maroko • Od 70. let sbližování se SSSR a podpora Palestinců • Od 80. let – zasahování do konfliktu v Čadu • 1986 – USA obvinily Libyi ze státního terorismu a v odvetě za bombové útoky na berlínské diskotéce, kam chodily američtí vojáci, bombardovaly přístavy Tripolis a Benghází • 1987 – Libye vytlačena z Čadu (s výjimkou pásma Aouzou) • 1988 – havárie letadla společnosti PanAm nad skotským městem Lockerbie – připisováno Libyi • 1989 – zapojení do Arabské maghrebské unie

Libye - vývoj • 1992-1999 – OSN uvalilo na Libyi sankce, aby vydala dva svoje občany ke stíhání za útok u města Lockerbie • 1994 – zavedeno islámské právo (šarí’a). Libye se stáhla s pásma Aouzou, které Mezinárodní soudní dvůr přisoudil Čadu • 1999 – osoby podezřelé z útoků u Lockerbie vydány do Nizozemska (2001 jeden odsouzen, druhý shledán nevinným) • Od 2002 – postupné zlepšování vztahů se západními zeměmi • 2003 – Libye převzala odpovědnost za havárii u města Lockerbie a podepsala dohodu o odškodnění obětí ve výši 2,7 mld. USD. Dále vyhlásila zrušení svých programů na výrobu zbraní hromadného ničení

Libye - vývoj • 2004 – návštěva britského ministerského předsedy Tonyho Blaira. Americké společnosti získaly licence na ropný průzkum • 2006 – obnoveny plné diplomatické styky s USA • 2007 – případ bulharských zdravotníků obviněných z úmyslného šíření viru HIV, odsouzeni nejprve k trestu smrti, později změněno na doživotí a vydáni do Bulharska, kde hned získali milost od bulharského prezidenta (spekuluje se o dohodě o odepsání dluhu 270 mil. USD vůči ČR, SR, Chorvatsku a Bulharsku; Libye má dluh vůči ČR celkem v hodnotě asi 300 mil. USD, ČSSR dodala do Libye mimo jiné asi 1000 tun Semtexu)

Libye - vývoj • 2008 – dohoda s USA o vzájemných kompenzacích obětem bombových útoků, historická návštěva ministryně zahraničí Riceové (první na této úrovni od roku 1953); italský premiér Silvio Berlusconi se oficiálně omluvil za újmy způsobené Libyi během italské koloniální správy a podepsal dohodu o investicích v hodnotě 5 mld. USD jako výraz kompenzace • 2009 – první návštěva Kaddáfího v Itálii; ze Skotska propuštěn ze zdravotních důvodů Libyjec, odsouzený za bombový útok nad skotským Lockerbie • 2010 – v lednu se Rusko dohodlo na prodeji zbraní (včetně stíhaček, tanků a systémů protiletecké obrany) do Libye v hodnotě 1,8 mld. USD

Libye - vývoj •

•

•

2011 - zadržení obhájce lidských práv vyvolalo v únoru povstání ve městě Benghází na východě země, které se rychle šířilo dál; v březnu odsouhlasila Rada bezpečnosti vyhlášení bezletové zóny nad Libyí a letecké útoky NATO na ochranu civilistů; v květnu vyhlásil Mezinárodní trestní soud zatykač na Kaddáfího kvůli obvinění ze zločinů proti lidskosti (kvůli útokům na civilisty), v srpnu obsadili povstalci Tripoli; 20. října byl plukovník Kaddáfí zabit 2011 říjen – podle prohlášení Národní přechodné rady (hlavní opoziční skupina většinou uznávaná za vládu Libye) by měly být do 8 měsíců (červen 2012) konány volby do Veřejné národní konference, která by měla jmenovat prozatímní vládu a orgán pověřený vypracováním návrhu nové ústavy do 60 dní, která by měla být následně schválena v referendu. Zdálo se, že největší naději na úspěch v červnových volbách bude mít umírněně islamistická strana Národní shromáždění pro svobodu, právo a pokrok Alího al-Sallabího, podporovaná Katarem (al-Sallabí žil za Kaddáfího vlády v katarském exilu, kde spolupracoval s Muslimským bratrstvem; Katar silně podporoval libyjské povstalce během 6 měsíců bojů). 20. října byl Kaddáffí zabit. 2012 – v červencových parlamentních volbách byl zvolen Generální národní kongres (z 200 křesel obsadili 120 nezávislí, 39 liberální kandidáti z Aliance národních sil). Kongres zvolil svým předsedou a dočasnou hlavou státu Mohameda Magriefa. Armáda musí čelit místním povstáním některých skupin, údajně stoupenců Kaddáffího. V listopadu jmenována nová vláda pod vedením Ali Zeidana.

Libye - vývoj •

•

•

2013 – v květnu byl přijat nový zákon, který zakazuje představitelům Kaddáfího režimu zastávat veřejné funkce. Ve shodě s ním v červnu rezignoval Mohammed Magrief a na jeho místo byl zvolen Nourí Abusahmen (člen berberské minority, která byla za Kaddáfího pronásledována). V říjnu americké zvláštní jednotky zadržely na území Libye Anase alLibyho podezřelého ze spáchání bombových útoků na americké ambasády v Keni a Tanzánii v roce 1998 a odvezly ho do USA, Libye žádá vysvětlení (2015 před procesem zemřel a tělo bylo vydáno do Libye na pohřeb). Ministerský předseda Alí Zajdán krátce unesen ozbrojenci z hotelu v Tripoli 2014 – kolaps centrální vlády, boje mezi znepřátelenými ozbrojenými skupinami. V únoru vypukly protesty po té, co po vypršení funkčního období se Generální národní kongres (GNC) odmítl rozpustit. GNC odvolal Alí Zajdána z funkce ministerského předsedy a na jeho místo zvolil podnikatele Ahmeda Maitega, který ale v červnu rezignuje po té, co Nejvyšší soud shledal jeho volbu nezákonnou. V červnu uskutečněny nové volby do parlamentu, slabá volební účast kvůli bezpečnostním obavám. Vypukají boje mezi silami loajálními odcházejícímu GNC a novému parlamentu. Skupina Ansar al-Šaría kontroluje většinu Benghází, ozbrojenci Islámského státu kontrolují přístav Derna ve východní Libyi, nový parlament a vláda mají svoji základnu ve městě Tobruk, ozbrojenci ze skupiny Libyjský úsvit kontrolují hlavní město Tripoli. Od října armáda obsadila většinu Benghází, zahájila ofenzívu k zabrání města Derna a proti Libyjskému úsvitu na západě Libye. 2015 – libyjská armáda a ozbrojené skupiny z Tripoli vyhlásily příměří zprostředkované OSN. V únoru bombardovala egyptská letadla cíle Islámského státu v Libyi po té, co bylo zveřejněno video s vraždou 21 egyptských křesťanů.

Egypt

Husní Múbarak (1981 – 2011)

Násir (1954-1970), Nagíb (1953-1954)

Anwar al-Sadat (1970-1981)

Polní maršál Muhammad Husajn Tantáwí (20112012) předseda Nejvyšší rady ozbrojených sil Polní maršál Abdal Fattáh al-Sísí (květen 2014-souč.) zvolený prezident

Mohammad Mursí (2012červenec 2013 svržen armádou) dočasný

Adly Mahmúd Mansúr (červenec 2013-květen 2014) dočasný prezident

EGYPT Počet obyvatel: 86 895 099 (odhad CIA za polovinu roku 2014)

Rozloha: 1 001 450 km2

HDP: 551,4 mld. USD (odhad CIA za rok 2013 podle PPP) HDP/obyv.: 6 600 USD (odhad CIA za rok 2013 podle PPP) HDI 2012: 0,662 (112. místo ze 187 hodnocených zemí)

Egypt – etnické a náboženské složení Etnické složení:

Náboženské složení:

99,6 % Egypťané

90 % muslimové (většinou sunnité)

0,4 % ostatní

9 % kopté 1 % jiní křesťané

Egypt - vývoj • Formálně součástí Osmanské říše až do roku 1914 • 1882 – Egypt obsazen Velkou Británií • 1922 – Egypt získal formální nezávislost, králem Fuád I., v zemi ale přítomna britská armáda • 1936 – na trůn nastupuje Farúk • 1948 – Egypt se účastní války proti Izraeli • 1949 – horší se hospodářská situace, sílí nepokoje a nespokojenost s králem, založen Výbor hnutí svobodných důstojníků • 1952 – minimálně 20 lidí bylo zabito během nepokojů namířených proti britské přítomnosti v zemi (Britové měli základnu u Suezského kanálu) • 1952 – král Farúk donucen mladými důstojníky vzdát se trůnu ve prospěch svého syna Fuáda II.

Egypt - vývoj • 1953 – král definitivně svržen mladými důstojníky pod vedením M. A. Nagíba a Gamala Abd an-Násira • 1954 – Nagíb odstraněn z funkce prezidenta, moc v rukách Násira • 1956 – znárodněna anglo-francouzská společnost Suezského průplavu, což vedlo Británii, Francii a Izrael k invazi do oblasti Suezského kanálu (Suezská krize). Invaze odsouzena mezinárodním společenstvím, takže se tyto státy musely stáhnout – posílení vlivu Násirova Egypta v oblasti, od Násira očekávají pomoc bojovníci proti Izraeli a monarchickým režimům v okolních zemích

Egypt - vývoj • • • • • • • • • •

1956-1970 – násirismus založený na panarabském nacionalismu a ideálu arabského sociálního reformismu se šíří v okolních zemích 1958 – založena Sjednocená arabská republika (1958-61 Egypt+Sýrie) 1972-77 – Federace arabských republik (Libye+Egypt+Sýrie) 1967 – neúspěšná válka s Izraelem; v Egyptě vyhlášen výjimečný stav, který s krátkou 18měsíční přestávkou v roce 1981 trval až do roku 2012 1970 – umírá plukovník Násir. Prezidentem se stává dosavadní viceprezident Anwar Sadat 1971 – smlouva o přátelství se SSSR 1973 – neúspěšná Jom-kippurská válka s Izraelem, po ní sblížení se západními zeměmi 1977 – zahájení separátních jednání s Izraelem 1979 – mírová dohoda z Camp Davidu, uznání Izraele 1981 – zavražděn prezident Sadat islámskými extremisty, obnoven výjimečný stav, který trval až do roku 2012, prezidentem se stává Husní Múbarak

Egypt - vývoj • Teprve na konci 80. let normalizovány vztahy s arabskými zeměmi a obnoveno členství v Lize arabských států (1989) • Poč. 90. let – sílí útoky militantních islamistů (Islámská skupina – Gamaat Islámíja) proti koptům a cizincům – brutální represe politické opozice, islamistů • 1999 – Islámská skupina vyhlásila konec bojů, vláda začala postupně propouštět islamisty, kteří se vzdali extremismu, pokračuje výjimečný stav, který umožňuje boj proti islamistům a zásahy proti opozici

Egypt - vývoj • • •

•

• •

Opoziční strany sice povoleny, ale musí splňovat relativně přísná kritéria. Náboženské politické strany jsou zakázány Jediným opozičním hnutím, které má širší podporu je zakázané Muslimské bratrstvo 2005 – Husní Múbarak zvolen ve věku 77 let na páté funkční období po sobě (první volby, ve kterých připuštěni alternativní kandidáti, do této doby voliči rozhodovali jen „ano-ne“ pro kandidáta nominovaného parlamentem). Narodil se v roce 1928, má ženu Suzanne (smíšeného walesko-egyptského původu) a dva syny Ala a Gamala. Přežil údajně minimálně 6 pokusů o atentát. Je zastáncem ekonomického liberalismu. Je orientovaný prozápadně, zároveň odstranil izolaci ze strany okolních arabských zemí V prosincových parlamentních volbách si Národní demokratická strana a její spojenci udrželi významnou parlamentní většinu, nicméně rekordní byl zisk kandidátů Muslimského bratrstva, kteří kandidovali jako nezávislí (20 %) 2007 – v parlamentních volbách získala opět nejvíce hlasů Národní demokratická strana Další prezidentské volby měly být v roce 2011. V březnu 2010 absolvoval Husní Múbarak v Německu operaci žlučníku, takže se spekulovalo o tom, zda bude ve volbách kandidovat. Jako o jeho nástupci se spekulovalo o jeho synovi Gamalovi, což vyvolávalo odpor opozice a i prezident to odmítal. V únoru 2010 se do země vrátil Mohammed ElBaradej, generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii v letech 1997-2009, a po schůzce s různými opozičními silami bylo oznámeno vytvoření nového hnutí „Národní sdružení pro změnu“ (National Association for Change), jehož kandidátem na prezidenta by měl být právě ElBaradej

Egypt - vývoj • •

•

2010 listopad – parlamentní volby, ve kterých nezískalo Muslimské bratrstvo ani jedno křeslo (ačkoli v předchozím parlamentu mělo pětinu křesel) 2011 leden-únor – protesty a demonstrace, proti výjimečnému stavu a vládě Husní Múbaraka, v únoru Múbarak odstoupil a byl spolu se svými syny zadržen a obviněn z korupce a z odpovědnosti za zabíjení demonstrantů na začátku roku (v červnu 2012 odsouzen na doživotí, nicméně v lednu 2013 byl rozsudek odvolacím soudem zrušen a vrácen k novému projednání. V lednu 2013 byl Múbarak propuštěn z vazby a vzápětí mu bylo nařízeno domácí vězení), v březnu vytvořena prozatímní vláda vedená armádou, která má připravit nové volby. Dosud však nesplnila hlavní požadavek demonstrantů na zrušení výjimečného stavu vyhlášeného v roce 1981. V dubnu až srpnu pokračují demonstrace na káhirském náměstí Tahrír kvůli údajně pomalému postupu politických reforem; v listopadu opět násilí na náměstí Tahrír, vojenská vláda obviňována ze snahy udržet se co nejdéle u moci 2011 listopad – 1 etapa parlamentních voleb (6 dvoukolových etap až do března 2012 do obou komor parlamentu) do 498členného Lidového shromáždění, ve které vyhrála Strana svobody a spravedlnosti (pod vedením Muhammada Mursího, 36,6 %) Muslimského bratrstva a druhá podle odhadů byla ultrakonzervativní salafistická islamistická strana Núr (24,3 %) následovaná koalicí liberálních stran (13,3 %), od ledna 2012 mají probíhat volby do méně významné druhé komory parlamentu

Egypt – vývoj 2012 • 2012 – ve druhém kole prezidentských voleb v červnu těsně vyhrál kandidát Muslimského bratrstva Muhammad Mursí. • V červnu byl Múbarak odsouzen na doživotí kvůli smrti demonstrantů během nepokojů v roce 2011. • V srpnu jmenoval Mursí ministerským předsedou technokrata Hishama Kandila, který následně jmenoval vládu složenou z technokratů a islamistů (bez účasti liberálních a sekulárních sil). • Islamistické útoky na Sinajském poloostrově, které odhalily nepřipravenost armády, využil Mursí k odvolání ministra obrany Tantáwího a vrchního velitele armády generála Sami Annana, čímž si upevnil moc na úkor armády • V listopadu 2012 vydal Mursí dekret, který zakazoval justici přezkoumávat jeho rozhodnutí, což vyvolalo velké protesty veřejnosti. V důsledku tohoto tlaku dekret zrušil, ale trval na referendu o nové ústavě, jejíž návrh vyhovoval hlavně Muslimskému bratrstvu. V referendu 15. prosince byl návrh nové ústavy schválen

Egypt – vývoj 2013 •

•

•

V březnu soud zamítl pokus prezidenta Mursího realizovat nové parlamentní volby už v dubnu s odůvodněním, že volební zákon nebyl předložen Ústavnímu soudu. Již před tím vyhlásila hlavní opoziční strana Fronta národní spásy (National Salvation Front) bojkot chystaných voleb V červnu jmenoval Mursí 13 z 27 guvernérů z řad svých islamistických spojenců. V Luxoru jmenován guvernérem vůdce bývalé ozbrojené skupiny odpovědné za masakr turistů v roce 1997, což vyvolalo vlnu kritiky a nově jmenovaný guvernér nakonec rezignoval V červenci armáda využila masových protestů a svrhla prezidenta Mursího, prozatímní prezident Adly Mansúr navrhl plán realizace dalších voleb, s čímž stoupenci Mursího nesouhlasí. Protesty Mursího stoupenců a následné srážky z armádními silami si v srpnu vyžádaly údajně až 2200 obětí. Armáda zakázala aktivity Muslimského bratrstva v Egyptě a zkonfiskovala jeho majetek. V listopadu armáda vyhlásila, že referendum o nové ústavě by mělo proběhnout na konci ledna 2014 a po něm by měly následovat prezidentské a parlamentní volby

Egypt – vývoj 2014 a 2015 2014 • V lednu byla v referendu schválena nová ústava, která zakazuje náboženské politické strany • V březnu rezignoval vrchní velitel armády Abdul Fattáh al-Sísí, aby se mohl jako kandidát účastnit květnových prezidentských voleb. V těchto volbách zvolen prezidentem • V říjnu Egypt přistoupil k demolici domů na hranici s pásmem Gaza, aby tak zabránil islamistické skupině Ansar Beit al-Maqdis (která později vyhlásila oddanost Islámskému státu) v pašování zbraní. Tato skupina pak vystupňovala útoky proti bezpečnostním silám na Sinajském poloostrově, takže vlády tam vyhlásila tříměsíční výjimečný stav a posílila tak pravomoci armády 2015 • v únoru egyptská letadla bombardovala pozice Islámského státu ve východní Libyi v reakci na video ukazující vraždu 21 egyptských křesťanů • v dubnu byl bývalý prezident Mursí odsouzen na 20 let do vězení za nařízení uvěznění a mučení protestujících během jeho vlády 2012-2013

Libanon

Rafík al-Harírí (zavražděn Prezident generál Michel v únoru 2005) Suleiman (od května 2008, maronitský křesťan)

Ministerský předseda Saad Harírí (od voleb v červnu 2009 do ledna 2011) z prozápadní koalice Březen 14 (pojmenované podle data masových demonstrací)

Sunnitský podnikatel Nadžíb Mikátí, předseda vlády, získal většinu ve volbách v lednu 2011, v červnu sestavil 30 člennou vládu (16 ministrů z Hizballáhu)

LIBANON Počet obyvatel: 4 131 583 (odhad CIA pro polovinu roku 2013)

Rozloha: 10 400 km2

HDP: 64,22 mld. USD (odhad CIA za rok 2012 podle PPP) HDP/obyv.: 15 600 USD (odhad CIA za rok 2012 podle PPP) HDI 2012: 0,745 (72. místo ze 187 hodnocených zemí)

Libanon hustota osídlení

Libanon – převažující náboženství

Libanon Etnické složení:

Náboženské složení:

95 % Arabové

59,7 % muslimové (šiíté, sunnité, drúzové, ismailité, alawité, nusajrí)

4 % Arménci 1 % ostatní

39 % křesťané (maronité, řecká ortodoxní, melkitská katolická, arménská ortodoxní, syrská katolická, římskokatolická, chaldenská, asyrská, koptská, protestantská) 1,3 % ostatní

Libanon - vývoj • 1516-17 – připojen k osmanské říši – Libanon (zvláště vnitrozemí obývané maronity) má po celou dobu relativní autonomii • 2. pol. 19. stol. – posilování vlivu Francie („ochránce křesťanů v osmanské říši) • 1920 – konference v San Remu – mandátní území Sýrie • 1926 – Libanon oddělen od Sýrie • 1943 – nepsaná Národní konvence • 1944 vyhlášena Libanonská republika • 1957 – Eisenhowerova doktrína • 1958 – protiamerické nepokoje, Kámil Šamún zve americkou armádu, která obnovila libanonskou vládu

Libanon - vývoj • Od konce 50. let hospodářský rozvoj (tzv. Švýcarsko východu) • 1967 – Libanon se neúčastnil aktivně války s Izraelem, nicméně příliv uprchlíků a destabilizace politické situace • 1970 – zásah jordánského krále proti palestinským uprchlíkům a organizacím na území Jordánska – přesun do Libanonu • 1975 – znevýhodnění muslimů dané Národní konvencí přerostlo v občanskou válku • 1976 – invaze Sýrie s cílem obnovy míru a potlačení aktivit Palestinců • 1978 – invaze Izraele k řece Litani, později se stahuje, ale území předává Jiholibanonské armádě

Libanon - vývoj • 1982 – invaze Izraele (operace „Mír pro Galileu“) – až polovinu libanonského území, okupace Bejrútu • 1985 – většina izraelských vojáků stažena, ale okupováno jižní nárazníkové pásmo • 1988 – vnitropolitická krize, vytvořeny dvě vlády • 1989 – krize vyřešena tzv. taífskou mírovou dohodou za zprostředkování Saudské Arábie • 1990 – konec občanské války

Libanon - vývoj

• 1992-2004 ministerským předsedou Rafík Harírí • 2000 – stažení Izraele z jižního nárazníkového pásma • 2005 – v únoru zabit bývalý premiér Harírí, protesty, stažení Sýrie, v parlamentních volbách vyhrál Blok hnutí pro budoucnost • 2006 červen-srpen – válka s Izraelem, která si vyžádala životy kolem 1200 libanonských civilistů, následuje politický neklid a nebezpečí další občanské války • 2008 květen – prezidentem zvolen generál Michel Sulayman, kompromisní kandidát zvolený na základě dohody mezi prozápadní vládou a Hizballáhem vedenou opozicí

Libanon - vývoj • 2009 – vytvořen Zvláštní tribunál OSN pro Libanon pro vyšetření smrti bývalého libanonského ministerského předsedy Rafíka al-Harírího • V červnových parlamentních volbách vyhrála prozápadní koalice Březen 14 (71 křesel ze 128) nad Hizballáhem vedenou koalicí Březen 8 (57 křesel), podporovanou Íránem a Sýrií – po 4 měsících jednání byla vytvořena vláda národní jednoty (celkem 30 členů) – 15 členů z hnutí Březen 14 (sunnitské Hnutí pro budoucnost Saada Harírího a další maronitské a drúzké strany), 2 členové z Hizballáhu, 8 členů z šiítské strany Amal a maronitské strany Michela Aúna, 5 členů jmenováno prezidentem Sulejmanem

Libanon - vývoj • 2011 – v lednu se rozpadla vláda národní jednoty, protože její předseda Saad al-Harírí nechtěl vyhovět nátlaku Hizballáhu na ukončení Harírího spolupráce se Zvláštním tribunálem OSN pro Libanon (členové Hizballáhu patrně do vraždy zapleteni). Novým předsedou vlády jmenován Nadžíb Mikátí, který po měsících jednání v červnu jmenoval 30tičlennou vládu, v níž má Hizballáh 16 ministrů • 2012 – v létě se rozšířil konflikt mezi sunnitskými muslimy a alawity ze sousední Sýrie i do Libanonu . V prosinci probíhaly několik dnů boje mezi stoupenci a odpůrci syrského prezidenta. Do Libanonu přišlo v důsledku války v Sýrii asi 160 tisíc syrských uprchlíků

Libanon - vývoj • 2013 – pokračují střety mezi stoupenci a odpůrci syrského režimu, dochází k mnoha útokům a srážkám. Mikatiho vláda v březnu rezignovala a v dubnu byla vytvořena vláda pod vedením sunnitského politika Tammama Salama. Parlament odložil konání červnových parlamentních voleb na listopad 2014 kvůli obavám z bezpečnostní situace v souvislosti s válkou v sousední Sýrii. V červenci EU označila ozbrojené křídlo Hisballáhu za teroristickou organizaci. Podle OSN bylo v září 2013 v Libanonu minimálně 700 tisíc syrských uprchlíků

Libanon - vývoj • 2014 – v únoru se po 10 měsících vyjednávání poprvé sešla vláda pod vedením sunnity Tammama Salama. V dubnu podle OSN přesáhl počet syrských uprchlíků v Libanonu 1 milion. V květnu skončilo funkční období prezidenta Sulejmana, parlament se několikrát neúspěšně pokouší zvolit jeho nástupce. V září vyzval ministerský předseda Salam v OSN světové vůdce, aby pomohly Libanonu čelit přílivu teroristů a uprchlíků. V listopadu odhlasoval parlament z důvodu bezpečnosti prodloužení svého funkčního období do roku 2017 • 2015 – zavedena nová omezení pro Syřany mířící do Libanonu

Sýrie

Háfiz al-Assad (1970-2000)

Bašár al-Assad (2000-souč.)

SÝRIE Počet obyvatel: 22 457 336 (odhad CIA za polovinu roku 2013)

17 951 639 (odhad CIA za polovinu roku 2014) Rozloha: 185 180 km2

HDP: 107,6 mld. USD (odhad CIA za rok 2011 podle PPP) HDP/obyv.: 5 100 USD (odhad CIA za rok 2011 podle PPP)

HDI 2013: 0,658 (118. místo ze 187 hodnocených zemí)

Sýrie hustota osídlení

Sýrie Etnické složení:

Náboženské složení:

90,3 % Arabové

74 % sunnité

9,7 % Kurdové, Arméni a ostatní

16 % ostatní muslimové (hlavně alawité a drúzové)

10 % křesťanské církve Židé (malé komunity ve městech Damašek, Al Kamišli a Aleppo)

Sýrie - vývoj • • • •

• • •

•

Do 1. sv. války – Sýrie součástí Osmanské říše 1918 – částečně pod kontrolou emíra Fajsala z Hidžázu 1920 – Národní kongres vyhlásil emíra Fajsala králem tzv. Velké Sýrie 1920 – konference v San Remu rozdělila území mezi francouzský a britský mandát, emír Fajsal uprchl ze Sýrie (Britové z něho udělali krále Iráku) 1925-26 – velké protifrancouzské povstání, bombardování Damašku Dále patrná snaha o získání nezávislosti 2. sv. válka – Sýrie nejprve pod kontrolou vichistické vlády, od 1941 pod kontrolou Británie a Svobodných Francouzů, kteří slibují nezávislost 1945-46 – Francouzi chtějí obnovit koloniální panství, ale po zásahu Británie se stahují a Sýrie získává skutečnou nezávislost

Sýrie - vývoj • 1949, 1954, 1961, 1963, 1966, 1970 - různé vojenské převraty • 1947 – založena podobně jako v jiných arabských státech Arabská socialistická strana obrody (BAAS) – sekulární strana založena na myšlenkách arabského socialismu, nacionalismu a pan-arabismu • 50. léta – růst významu komunistické strany • 1958-61 – spojení s Egyptem ve Sjednocené arabské republice • Od převratu 1963 – u moci strana BAAS • 1967 – od šestidenní války zabrány Golanské výšiny Izraelem

Sýrie - vývoj • 1970 – převrat ministra obrany Háfize al-Assada • 1973 – přijata nová ústava, prezident volen v lidovém referendu (musí být muslim, ačkoli islám není státním náboženstvím), strana BAAS má vedoucí postavení, existují sice i další, ale kontrolované strany, které se neúčastní voleb (jejich kandidáti pouze jako nezávislí), jednokomorový parlament (poslední volby 2007 – z 250 členů 172 Národní pokroková fronta, 78 nezávislí) • 1976-2005 – Sýrie okupuje Libanon a má velký vliv na jeho vnitřní politiku • 1976-1982 – povstání sunnitského Muslimského bratrstva ukončené masakrem ve městě Hama (10-25 tisíc mrtvých a raněných) • 1990 – po invazi Iráku do Kuvajtu Sýrie součástí protiirácké koalice, částečné zlepšení vztahů se Západem • 90. léta – Sýrie se účastní mírových jednání s Izraelem (nevyřešená otázka Golanských výšin)

Sýrie - vývoj

• 2000 – umírá Háfiz al-Assad, na jeho místo volen 34letý syn Bašár alAssad, náznaky politického uvolnění, které se však později nepotvrdily • 2002 – Sýrie na seznamu „osy zla“ kvůli údajné snaze získat zbraně hromadného ničení a napomáhání uprchlým Iráčanům a podpoře terorismu • 2005 – Sýrie donucena po libanonských protestech a tlaku mezinárodního společenství stáhnout se z Libanonu • 2006 – příliv uprchlíků z Iráku, zlepšující se vztahy s USA • 2007 – Bašár al-Assad zvolen přímou volbou na druhé funkční období, v září podnikl Izrael letecký útok na zařízení v severní Sýrii, kde údajně KLDR pomáhá s výstavbou nukleárního reaktoru • 2008 – zlepšení vztahů s Francií, které se zhoršily po vraždě libanonského premiéra Harírího v roce 2005; Sýrie navazuje diplomatické styky s Libanonem • 2010 květen – pokračující podpora militantního hnutí Hizballáh v sousedním Libanonu vedlo k zpřísnění sankcí ze strany USA

Sýrie – 2011- 2012 •

•

•

2011 – v březnu vypukly protesty požadující propuštění politických vězňů, několik lidí přišlo o život, Assad propustil některé politické vězně, rozpustil vládu a obvinil demonstranty z toho, že jsou agenti Izraele; v dubnu byl zrušen výjimečný stav, který byl v platnosti od roku 1963. Demonstrace a nepokoje pokračují dál, podle OSN při nich do začátku listopadu přišlo o život asi 3 500 lidí. V říjnu byla údajně vytvořena Syrská národní rada, která má zastřešovat domácí i exilové stoupence opozice. Rusko a Čína vetovaly rezoluci RB OSN odsuzující Sýrii. V listopadu Liga arabských států přerušila členství Sýrie a zavedla vůči ní sankce. 2012 – zintenzivnění občanského konfliktu, Čína a Rusko blokují protisyrské rezoluce v Radě bezpečnosti, nicméně v květnu schvalují kritiku užití těžkých zbraní, Valné shromáždění v srpnu požaduje odstoupení Bašára Assada. V listopadu dochází k vytvoření Národní koalice pro syrské revoluční a opoziční síly na schůzce hlavních opozičních hnutí v Kataru. Boje si dosud vyžádaly kolem 40 tisíc obětí a asi 2 miliony uprchlíků. Roste mez. izolace Sýrie – v srpnu 2012 vyzvalo VS OSN Bašár Assadu k tomu, aby odstoupil; v listopadu 2012 se několik hlavních opozičních sil sjednotilo do Národní koalice pro syrskou revoluci a opoziční síly, do prosince 2012 uznaly USA, Turecko, státy Perského zálivu, Francie a Velká Británie Národní koalici syrské revoluce za jediného reprezentanta syrského lidu

Sýrie – vývoj 2013 • Leden a květen 2013 – letecké útoky Izraele na syrské vojenské cíle • Po březnových útocích syrské armády na opoziční města USA a VB přislíbily povstalcům nevojenskou pomoc a podporu. VB a Francie navrhly zrušení zbraňového embarga v rámci EU (v květnu bylo dohodnuto embargo neprodloužit) • Naopak Assad má podporu Ruska a Íránu, které jsou obviňovány i z dodávek zbraní. Posílena byla syrská armáda údajně také z řad bojovníků libanonského hnutí Hizballáh • V září pozorovatelé OSN konstatovali, že při útoku na část Damašku byly použity chemické zbraně • V říjnu prezident Assad souhlasil s likvidací syrských chemických zbraní v souladu s americko-ruskou dohodou

Sýrie – občanská válka •

Podle odhadů bojuje v syrské občanské válce proti Assadově režimu zhruba 1000 různých ozbrojených skupin, které dohromady mají na 100 000 bojovníků. Mezi tyto skupiny patří: – Svobodná syrská armáda (FSA) a její Nejvyšší vojenská rada (SMC) – vytvořena v srpnu 2011. Za podpory západních zemí a některých arabských zemí Perského zálivu se k ní v prosinci 2012 připojily další ozbrojené skupiny. Velitelem je generál Idris. FSA by měla být umírněnou alternativou džihádistickým skupinám. Pevnost spojení jednotlivých ozbrojených skupin v rámci FSA a jednotnost velení jsou poněkud sporné – Islámská fronta (IS) - vytvořena v listopadu 2013 ze 7 islamistických skupin, dohromady by měla čítat na 45 000 bojovníků, čímž by byla nejsilnější ozbrojenou formací. Podle svých prohlášení usiluje o úplně svržení Assadova režimu a vybudování islámského státu. Vytvořením Islámské fronty došlo k oslabení Syrské islámské osvobozenecké fronty (SILF), která spolupracuje s FSA. V prosinci 2013 ozbrojenci z IS vytlačili ozbrojené skupiny spolupracující s FSA z jejich základen u pohraničního přechodu Bab al-Hawa s Tureckem, což vyvolalo reakci USA a VB, které oznámily ukončení podpory pro skupiny z IS – Syrská islámská osvobozenecká fronta (SILF) – volná aliance 20 ozbrojených skupin, které sahají od umírněných islamistů až po ultrakonzervativní salafisty. Většina z těchto skupin se připojila k SMC, nicméně po vytvoření IS se některé ze skupin zapojily do IS a je otázka, zda se k IS nepřipojí i zbývající a zda se SILF zcela nerozpadne – džihádistické skupiny jako Fronta al-Nusra nebo Islámský stát Iráku a Levanty (ISIS) – kurdské skupiny jako např. Lidové obranné jednotky (YPG) – řada dalších nezávislých ozbrojených skupin

Sýrie – vývoj 2014 • V lednu a únoru selhaly mírové rozhovory v Ženevě zprostředkované OSN mezi vládou a povstaleckými skupinami, neboť zástupci syrské vlády odmítli diskutovat o vytvoření přechodné vlády • V dalších měsících jsou patrné spíše vojenské úspěchy vládních vojsk (ve spolupráci s Hisballáhem), která získávají pod svou kontrolu města, která dosud byla pod kontrolou povstalců (např. Yabrúd u hranic s Libanonem, v květnu město Homs, které bylo 3 roky pod kontrolou povstalců) • V červnu konstatovala společná mise OPCW a OSN, že Sýrie dokončila ničení svých chemických zbraní. Ozbrojenci z Islámského státu v Sýrii a Iráku vyhlásili kalifát na území, které kontrolují a přejmenovali svoji skupinu na Islámský stát (IS). Podle srpnového prohlášení OSN spáchali stoupenci IS v Sýrii masová zvěrstva. Podle zářijového projevu Baracka Obamy USA nebudou váhat s útoky proti IS na území Sýrie. USA a 5 arabských zemí zahájily útoky proti IS v Sýrii i Iráku.

Sýrie – vývoj 2015 • V lednu vytlačili kurdské jednotky bojovníky IS z města Kobane na hranicích s Tureckem. V únoru publikoval IS video, na kterém zaživa upaluje jordánského pilota. Jordánsko zareagovalo zapojením do leteckých útoků proti IS. V rámci jednání s OSN souhlasila syrská vláda, která postupně obkličuje město Aleppo, s ukončením leteckých a dělostřeleckých útoků na toto město

Military situation as of 29 April 2015

Jordánsko

Král Husajn (1952-1999)

Král Abdulláh (1999-souč.) a královna Rania

JORDÁNSKO Počet obyvatel: 6 482 081 (odhad CIA za polovinu roku 2013) Rozloha:

92 300 km2 HDP: 39,29 mld. USD (odhad CIA za rok 2012 podle PPP) HDP/obyv.:

6 000 USD (odhad CIA za rok 2012 podle PPP) HDI 2012: 0,7 (100. místo ze 187 hodnocených zemí)

Jordánsko hustota osídlení

Jordánsko – vegetační pásy

Jordánsko Etnické složení:

Náboženské složení:

98 % Arabové

92 % sunnité

1 % Arméni

6 % křesťané (většinou řecká ortodoxní, někteří řecko a římskokatolíci, syrská ortodoxní, koptská ortodoxní, arménská ortodoxní a protestantské církve)

1 % ostatní

2 % ostatní

Jordánsko - vývoj • 1920 – součástí britského mandátu Palestina, od 1922 Zajordánsko poloautonomní emirát v čele s hášimovským princem Abdalláhem Ibn Husajnem • 1946 – vyhlášena nezávislost • 1948 – připojen Západní břeh (1950 anektován), roste napětí mezi králem a Palestinci • 1952 – král Talál prohlášen za mentálně nezpůsobilého, králem se stává Husajn • 1967 – šestidenní válka – Západní břeh a východní Jeruzalém obsazen Izraelem, příliv asi 300 tisíc palestinských uprchlíků • 1970-71 – ozbrojený zásah proti palestinským ozbrojencům a jejich vyhnání z Jordánska do Libanonu

Jordánsko - vývoj • 1974 – Husajn uznal OOP za reprezentanta Palestinců • 1988 – Husajn se zřekl Západního břehu ve prospěch vyhlášeného Palestinského státu • 1989 – povoleny politické strany, v prvních volbách od roku 1967 vyhrála Islámská akční fronta (pol. křídlo Muslimského bratrstva) • 1990-91 – Jordánsko kritizovalo zásah sil OSN • 90. léta – účast na mírových jednání s Izraelem • 1993 – vítězství umírněných stran ve volbách • 1994 – mírová smlouva s Izraelem

Jordánsko - vývoj • 1999 – král Husajn umírá. Na jeho místo nastupuje korunní princ Abdulláh Ibn alHusajn (v minulosti velitelem vnitřních elitních bezp. sil, za manželku má Palestinku) – král má rozsáhlé pravomoci – jmenuje vládu, schvaluje zákony, může rozpustit parlament. Abdulláh se saží zavést některé hospodářské reformy • 2003 – parlamentní volby, ve kterých získali asi dvě třetiny křesel nezávislí kandidáti loajální králi

Jordánsko - vývoj • 2007 – první místní volby od roku 1999, hlavní opoziční strana Islámská akční fronta (IAF) volby bojkotuje kvůli údajným vládním volebním podvodům. V listopadových parlamentních volbách posiluje pozice stoupenců krále, IAF oslabuje • 2008 – král Abdulláh jako první arabský vůdce od invaze USA v roce 2003 navštívil Irák • 2010 – v listopadu proběhly parlamentntní volby bojkotované opoziční Islámskou akční frontou. Provládní kandidáti údajně drtivě zvítězily, což vyvolalo vlnu protestů. • 2011 - v důsledku demonstrací v dalších arabských zemích na začátku 2011 jmenoval král Abdulláh v únoru nového ministerského předsedu, který má provést politické reformy. Protesty však pokračovaly dále, takže v říjnu jmenoval král dalšího ministerského předsedu

Saudská Arábie

Král Fahd (1982-2005)

Král Abdulláh Bin Abd al Aziz Al Saud (2005-souč.)

SAUDSKÁ ARÁBIE Počet obyvatel: 26 939 583 (odhad CIA za polovinu roku 2012)

Rozloha: 2 149 690 km2

HDP: 921,7 mld. USD (odhad CIA za rok 2012 podle PPP) HDP/obyv.: 30 500 USD (odhad CIA za rok 2012 podle PPP) HDI 2012: 0,782 (57. místo ze 187 hodnocených zemí)

Saudská Arábie hustota osídlení

Saudská Arábie využití půdy

Saudská Arábie ekonomická aktivita

Saudská Arábie Etnické složení:

Náboženské složení:

90 % Arabové

100 % muslimové

10 % Afro-Asiaté Saudská Arábie je spojována s wahhábismem – fundamentalistickou interpretací sunnitského islámu, která pochází od náboženského myslitele Muhammada ibn Abdal Wahhába (1703-1792), který byl od roku 1740 podporovaný Muhammadem ibn Saudem, jehož potomek Abdal Azíz ibn Saud vytvořil ve 20. století Saudskou Arábii. Cílem wahhábismu je třeba i násilně očistit islám od všeho nepůvodního.

Saudská Arábie – politický systém • Saudská Arábie je tradiční konzervativní arabská absolutistická teokratická monarchie • V čele státu je král (od roku 2005 Abdulláh bin Abdal Azíz Ibn Saud), který na 4 roky jmenuje a odvolává vládu a jednotlivé její členy (mnoho členů vlády jsou členové vládnoucí rodiny) i Poradní radu (která má dnes 150 členů, opět jmenována na 4 roky) • Druhou nejvýznamnější osobou je korunní princ (v současné době nevlastní bratr krále Sultan bin Abdal Azíz Ibn Saud) • Volby v Saudské Arábii neprobíhají. Titul krále je dědičný. V roce 2006 byl stanoven pevnější systém nástupnictví, aby nedocházelo ke konfliktům ve vládnoucí rodině. Byl vytvořen výbor saudským princů, který by měl po té, co se současný korunní princ Sultan stane králem, hrát určitou úlohu při stanovování dalšího korunního prince • V roce 2003 vláda vyhlásila, že by v budoucnu měla být polovina členů místních a provinčních shromáždění a třetina celonárodní Poradní rady volena, nicméně dosud žádné takové volby neproběhly

Saudská Arábie - vývoj • 1926 - Abdal Azíz korunován na krále Hidžázu a Nadždu ve velké mešitě v Mekkce. • 1932 - obě části (Hidžáz a Nadžd) spojeny do Království Saúdské Arábie, Abdal Azíz prohlášen králem. • 1938 - objevena rozsáhlá ložiska ropy a začíná těžba USA kontrolovanou společností ARAMCO (Arabsko-americká ropná společnost) • 1953 - král Abdal Azíz zemřel a byl nahrazen korunním princem Saudem Bin Abdalem Azízem Al Saudem • 1964 - král Saud svržen svým bratrem korunním princem Fajsalem Bin Abdalem Azízem Al Saudem • 1970 - V Džiddáhu založena Organizace islámské konference • 1973 - Saudská Arábie vede ropný bojkot proti státům podporujícím Izrael během Jomkippurské války. Tzv. "ropná zbraň" vyvolala zvýšení cen ropy na čtyřnásobek. • 1975 - král Fajsal zavražděn svým synovcem Fajsalem Bin Musaid Bin Abdalem Azízem a byl nahrazen svým bratrem Chálidem Bin Abdalem Azízem Al Saud • 1979 - Saudská Arábie omezila svoje diplomatické styky s Egyptem kvůli jeho dohodě s Izraelem • 1980 - Saudská Arábie získala od USA plnou kontrolu nad společností ARAMCO

Saudská Arábie - vývoj • 1982 - po smrti Chálida na srdeční infarkt nastoupil na trůn korunní princ Fahd Bin Abdal Azíz Ibn Saúd. Král vládne pomocí dekretů a slouží jako premiér i jako nejvyšší náboženský vůdce • 1987 - Saudská Arábie obnovila svoje diplomatické styky s Egyptem. • 1990 - Saudská Arábie odsoudila iráckou invazi do Kuvajtu a žádá USA, aby intervenovaly. Poskytla svoje území protiirácké koalici a vyhostila občany Jemenu a Jordánska kvůli podpoře těchto zemí Iráku • 1992 - král Fahd jmenoval Poradní radu (60 členů), která má pouze poradní funkci, ale není žádnou významnou politickou silou • 1993 - královský dekret rozdělil zemi na 13 administrativních jednotek, v jejichž čele stojí guvernéři. • 1994 - islámský disident Usáma bin Ládin je zbaven saudskoarabského občanství. Poprvé oficiálně připuštěna existence opozice, když zatčeno 110 členů fundamentalistického uskupení požadujících politické reformy. Malé srážky na hranicích s Jemenem.

Saudská Arábie - vývoj • 1995 - konflikt na hranicích s Jemenem byl urovnán za zprostředkování Egypta a Sýrie. Král Fahd byl zasažen mrtvicí. Vláda efektivně v rukách korunního prince Abdulláha (kterému bylo 71 let). Není jasné nástupnictví po něm. Dekret z roku 1994 dává králi jednostranné právo jmenovat svého nástupce, ale filosofické a ideologické i mocenské rozpory v rodině činí každou volbu problematickou. Někteří z 25 žijících synů Abdal Azíze Ibn Sa'úda si ještě činí nárok na nástupnictví, zatímco jiní to chtějí nechat na mladší generaci. • 1996 - král Fahd opět přebírá kontrolu nad státními záležitostmi. • 1997 - král zvýšil počet členů poradní rady z 60 na 90 a jmenoval do ní i 3 ši'ítské muslimy. • 2002 - vstupuje v platnost nový systém trestního práva, který zakazuje mučení a předepisuje právo obviněného na právní zastoupení • 2003 - 300 saudskoarabských intelektuálů včetně žen podepsalo petici požadující podstatné politické reformy. V říjnu policie uvěznila asi 270 lidí při manifestacích za politické reformy. V listopadu udělil král právo Poradní radě navrhovat zákony bez jeho souhlasu. • 2005 - první municipální volby v historii země. Ženy se jich nemohou účastnit. 1. srpna oznámila královská rodina smrt krále Fahda. Byl nahrazen bývalým korunním princem Abdulláhem. Po 12 letech jednání se Saudská Arábie stává členem Světové obchodní organizace • 2009 – členkou vlády se stala poprvé žena; zásahy proti různým ozbrojeným skupinám

Saudská Arábie - vývoj • 2011 – v lednu uprchl do Saudské Arábie svržený tuniský prezident Zine al-Abídín ben Alí. V důsledku arabských revolucí slíbil král Abdulláh zvýšení výdajů na sociální oblast, v březnu zakázány demonstrace (které se objevily mezi šiíti na východě země). V květnu a červnu probíhaly protesty žen kvůli tomu, že je jim zakázáno řídit automobily. V říjnu se korunním princem stal Nayef bin Abdulazíz al-Saud, současný ministr vnitra. • 2012 – v červnu zemřel korunní princ Nayef, takže byl jmenován nový korunní princ 76 letý Salman (údajně relativně liberálnější). Saudskou Arábii poprvé reprezentují na Olympijský hrách i ženy. Ženy by se také měly údajně účastnit i příštích voleb do místních zastupitelstev, což jsou jediné volené orgány v zemi (první volby proběhly v roce 2005) • 2013 – v únoru jmenoval král Abdulláh 30 žen do Poradní rady. V říjnu Saudská Arábie odmítla nestálé křeslo v Radě bezpečnosti, kterou obviňuje v selhání v případě syrského konfliktu • 2014 – v únoru přijat nový protiteroristický zákon a v březnu bylo několik organizací včetně Muslimského bratrstva, fronty al-Nusra a Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL) označeno za teroristickou organizaci. V září se Saudská Arábie a 4 další arabské země a USA zapojily do leteckých útoků proti základnám IS v Sýrii • 2015 – po smrti krále Abdulláha nastoupil na jeho místo v lednu král Salman. V březnu zahájila Saudská Arábie letecké útoky proti rebelům Houthiům v Jemenu. Zjevný generační posun nastal v dubnu jmenováním synovce krále

Irák

Podobizna Saddáma Hussajna

Ministerský předseda Džawat al-Malíkí

Prezident Džalal Talabání

IRÁK Počet obyvatel: 32 585 692 (odhad CIA za polovinu roku 2014)

Rozloha: 437 367 km2

HDP: 221,8 mld. USD (odhad CIA za rok 2013 podle PPP) HDP/obyv.: 7 100 USD (odhad CIA za rok 2013 podle PPP) HDI 2012: 0,59 (131. místo ze 187 hodnocených zemí)

Irák hustota osídlení

Irák Etnické složení:

Náboženské složení:

75-80 % Arabové

97 % muslimové

15-20 % Kurdové

60-65 % šiíté

5 % turkické národy, Asyřané a ostatní

32-37 % sunnité 3 % křesťané

Irák etnonáboženské členění

• Obyvatelstvo rozděleno jak nábožensky (sunnité a šiíté) tak etnicky (Arabové a Kurdové)

• Sunnitská menšina relativně zvýhodňovaná za Saddáma Husajna bojkotovala dlouho politický proces • Od voleb v prosinci 2005 však účast vzrostla, takže šiíté nezískali absolutní většinu v parlamentu a nakonec bylo dohodnuto jmenování kompromisního šiítského kandidáta Nourí al-Málikího předsedou vlády • Kurdové žijí převážně na severu země, kde požívají významné autonomie • Stovky tisíc lidí jsou vnitřními uprchlíky (odhady se různí od 300 000 do 1,9 milionu) – údaj ze CIA z roku 2014 je 1,545 milionu

Náboženství a etnicita

Irák využití půdy

Irák ropný průmysl

Území obývaná Kurdy

• Irák má páté největší prozkoumané zásoby ropy na světě (jeho průzkum je přitom jeden z nejhorších na BSV)

• Ropný průmysl představuje více než 60 % HDP, přes 90 % vládních příjmů, a asi 80 % příjmů z exportu, nicméně tento sektor potřebuje mohutné investice. • Za optimálních podmínek se odhaduje možná produkce irácké ropy na 6 milionů barelů denně.

• Nejvíce přitom těžil Irák před válkou s Íránem v roce 1979 – 3,5 milionu barelů • Před vypuknutí invaze těžil asi 2,5 milionu barelu denně • Od začátku invaze těžil nejvíce v březnu 2004 (1,8 milionu barelu).

• Mezi dubnem 2003 a lednem 2007 se odehrálo asi 391 různých útoků na ropovody, plynovody a další zařízení ropného průmyslu.

Ropa

Pořadí

Stát

Prozkoumané zásoby ropy (bbl)

Pořadí

Stát

Prozkoumané zásoby zemního plynu (m3)

1

Venezuela

297 600 000 000

1

Rusko

47 800 000 000 000

2

Saudská Arábie

267 900 000 000

2

Írán

33 610 000 000 000

3

Kanada

173 100 000 000

3

Katar

25 200 000 000 000

4

Írán

154 600 000 000

4

Turkmenistán

17 500 000 000 000

5

Irák

141 400 000 000

5

USA

9 459 000 000 000

6

Kuvajt

104 000 000 000

6

Saudská Arábie

8 150 000 000 000

7

Spojené arabské emiráty

97 800 000 000

7

Spojené arabské emiráty

6 089 000 000 000

8

Rusko

80 000 000 000

8

Venezuela

5 524 000 000 000

9

Libye

48 010 000 000

9

Nigérie

5 153 000 000 000

10

Nigérie

37 200 000 000

10

Alžírsko

4 504 000 000 000

11

Kazachstán

30 000 000 000

11

Irák

3 158 000 000 000

12

Katar

25 380 000 000

12

Čína

3 100 000 000 000

13

USA

20 680 000 000

13

Indonésie

3 069 000 000 000

14

Čína

17 300 000 000

14

Kazachstán

2 407 000 000 000

15

Brazílie

13 150 000 000

15

Malajsie

2 350 000 000 000

16

Alžírsko

12 200 000 000

16

Egypt

2 186 000 000 000

17

Angola

10 470 000 000

17

Norsko

2 070 000 000 000

18

Mexiko

10 260 000 000

18

Evropská unie

1 951 000 000 000

19

Ekvádor

8 240 000 000

19

Kanada

1 930 000 000 000

20

Ázerbájdžán

7 000 000 000

20

Uzbekistán

1 841 000 000 000

21

Evropská unie

5 567 000 000

21

Kuvajt

1 798 000 000 000

87

Česko

15 000 000

80

Slovensko

92

Slovensko

100

Česko

9 000 000

Zdroj: CIA World Factbook 2014. Údaje jsou platné k 1. 1. 2013.

14 160 000 000

1 922 000 000

• Podle OSN je 25 % Iráčanů výhradně závislých na potravinových dávkách, které dostává většina obyvatel. • Tyto dávky však obsahují jen 80 % doporučené energetické hodnoty v mouce, rýži a fazolích. Neobsahují ani maso, ani zeleninu a ani ovoce.

• Pohonné hmoty jsou dotované. Objevuje se jejich nedostatek, což vyvolává velké fronty a obtíže. • V Iráku se rychle šíří vlastnictví spotřebního zboží, jako jsou auta, mobily a satelity. • Podle zprávy OSN však pouze 20 % domácností má nějaké úspory.

Životní náklady

Vzdělání • Války a hospodářský pokles znamenal degradaci i kdysi obdivovaného vzdělávacího systému. • Gramotnost je vyšší mezi 35tiletými než mezi 15tiletými.

Irák - vývoj • 1920-32: mandátní správa Velké Británie • 1932-58: monarchie (král Fajsal v roce 1933 umírá, nastupuje Fajsal II.) • 1958-68: časté vojenské převraty • 1968-79: Ahmad Hassan al-Bakr • 1979-2003: Saddám Husajn • od 2003: okupace a vytváření nového státu

1920-32: mandátní správa VB • 1920 – protikoloniální povstání • 1921 – vyhlášeno Irácké království pod britským protektorátem, v čele stojí bratr nového jordánského emíra Abdalláha král Fajsal • 1922 – mandátní smlouva, podle které má největší vliv britský vysoký komisař • 1932 – Irák získává formální nezávislost

1932-58: monarchie • 1933 – Fajsal umírá, nastupuje Fajsal II. Irák provázen nestabilitou a chaosem (vyvražďování křesťanských Asyřanů, povstání šiítů, konflikty v Kurdistánu) • 2. sv. válka – orientace některých politiků na Německo • 1941 – intervence Velké Británie • 1947 – stažení Britů

1958-68: vojenské převraty • 1958 – skupina radikálních Svobodných důstojníků pod vedením generála Abdala Karíma Kásima a plukovníka Abdala Salama Muhammada Arífa provedla převrat, při kterém zabit král Fajsal II. – vyhlášena republika, tzv. irácká revoluce, ve které hráli významnou úlohu komunisté, jejich pozice postupně klesá a Irák se stává Kásimovou osobní diktaturou • 1961 – snaha ovládnout Kuvajt • 1963 – Kásim svržen převratem strany BAAS, prezidentem Muhammad Aríf • 1966 – nehoda vrtulníku, zabit Aríf. Jeho nástupcem jeho bratr Abdal Rahmán Muhammad Aríf • 1968 – baasisty vedený převrat, prezidentem Hasan Ahmad alBakr

1968-79: Ahmad Hassan al-Bakr • 1970 – podepsána mírová dohoda s kurdskými povstalci • 1972 – podepsána dohoda se SSSR o přátelství a spolupráci, znárodněna Irácká ropná společnost • 1974 – Kurdům přiznána omezená autonomie (Kurdistánská demokratická strana to odmítá) • 1979 – al-Bakr rezignoval a na jeho místo nastupuje viceprezident Saddám Husajn, který se podílel na převratu již v roce 1968

1979-2003: Saddám Husajn • Ambiciózní zahraniční politika – snaha posílit postavení Iráku, panarabismus pod iráckým vedením ideologicky opřený o starobylost kultur Mezopotámie • Ve vnitřní politice diktátorské metody, potlačování opozice, vojenské zásahy, • 1980-88 – irácko-íránská válka (asi 1 milion lidských obětí) • 1990-1991 – obsazení Kuvajtu (rezoluce RB č. 660, 661, 678 a další) • 16.-17.ledna – 27. února 1991 - osvobození Kuvajtu v rámci operace Pouštní bouře posvěcené Radou bezpečnosti

1979-2003: Saddám Husajn • 90. léta: sankce OSN (bojkot irácké ropy – od roku 1995 program „ropa za potraviny“) do té doby, dokud Irák neuzná nezávislost Kuvajtu (stalo se v roce 1994) a nesplní požadavky na ukončení výroby zbraní hromadného ničení (vytvořeny komise na monitorování situace UNMOVIC a od roku 1999 UNSCOM, nicméně Irák s nimi příliš nespolupracuje) • Zavedeny bezletové zóny a severní zóna bezpečná pro Kurdy, nálety amerických a britských letadel na vybrané cíle v Iráku

Od 2003: okupace a vytváření nového státu •

• •

•

• • •

2003 – 20. března zahájená invaze (v květnu americká správa posvěcena rezolucí RB), která Husajna svrhla (v prosinci zadržen) země se propadá do chaosu od 2004 – vypuká násilí mezi šiíty a sunnity 2005 - volby do Přechodného národního shromáždění (vítězí šiítská Spojená irácká aliance), prezidentem se spíše reprezentativními funkcemi parlament zvolil Kurda (poprvé v čele arabského státu někdo jiný než Arab) Džalala Talabáního (vůdce Vlastenecké unie Kurdistánu – PUK – jedné ze dvou hlavních kurdských stran v severním Iráku), ministerským předsedou šiít Ibrahim Džafárí 2005/2006 – řádné parlamentní volby, Talabání znovu zvolen prezidentem, ministerským předsedou se stal kompromisní kandidát vítězné šiítské Sjednocené irácké aliance (United Iraqi Alliance) Džavád Nourí al-Malíkí, místopředseda šiítské islámské strany Dawa Prosinec 2006 – Husajn popraven oběšením 2007 – nová strategie USA v Iráku – vyslání nových jednotek; hlavní sunnitské hnutí Irácká fronta shody (Iraqi Accordance Front) stáhla svoje zástupce z vlády kvůli sporům o rozdělení moci, Kurdové a Sunnité vytvářejí koalici na podporu premiéra Malikího 2007/2008 – vojenské zásahy Turecka proti Kurdům (i na území Iráku)

Irák - vývoj •

•

•

2008 – relativní zlepšení bezpečnostní situace v důsledku vyslání nových zahraničních jednotek, zapojení tradičních kmenových vůdců na straně irácké vlády a posílení irácké národní armády. Návštěva íránského prezidenta Ahmadínedžáda. Irácká vláda podepisuje dohodu s USA o stažení amerických vojsk do konce roku 2011 2009 – v provinčních volbách vítězí politický blok premiéra Malíkího. Podle prohlášení amerického prezidenta Obamy by ze současných 142 tisíc amerických vojáků mělo do konce srpna 2010 v Iráku zůstat 50 tisíc, do konce roku 2011 pak bude tento zbytek stažen úplně. V říjnu po rozpadu široké Sjednocené irácké aliance oznámil ministerský předseda Malíkí vytvoření nového politického seskupení 40 různých stran nazvaného Právní stát (State of Law) 2010 – v únoru konány druhé svobodné parlamentní volby v Iráku od roku 2003 – o dvě křesla více než Malíkího Právní stát (ten získává 89 křesel) získává blok Al-Iraqiya (Irácké národní hnutí – 91 křesel) vedená bývalým ministerským předsedou Ijádem Allawím, který je pověřen sestavením vlády; Irácká národní aliance (převážně šiítská - 70 křesel), Kurdistánská aliance (Kudistánská demokratická strana Masúda Barzáního + Vlastenecká unie Kurdistánu Džalala Talabáního - 43 křesel) atd. V listopadu však parlament znovu zvolil prezidentem Džalala Talabáního a ministerským předsedou Nourí al-Málikího. V prosinci zvolena nová vláda složená ze zástupců všech větších politických stran

•

•

•

•

Irák - vývoj

2011 – v únoru přišlo o život několik lidí při protestech podobných těm v jiných arabských zemích. Spor mezi centrální vládou a Kurdy o kontrolu nad městem Kirkúk, v jehož blízkosti se těží velké množství ropy. V srpnu vzrůstá násilí, množí se případy útoků na vládní i civilní cíle. Turecko intervenovalo proti Kurdům v severní části Iráku. V prosinci staženy poslední vojáci USA (otázka, zda irácká vláda dostatečně silná na to, aby zajistila stabilitu) 2012 – narůstá násilí a bombové útoky (každý měsíc přišly o život desítky nebo stovky lidí). V dubnu vzniká spor Kurdů s centrální vládou o prodej ropy z kurdských nalezišť zahraničním firmám. V listopadu Irák zrušil nákup zbraní z Ruska za 4,2 mld. USD údajně z důvodu podezření z korupce (Rusko by se tak stalo druhým nejvýznamnějším dodavatelem zbraní do Iráku po USA). Od prosince 2012 se prezident Džalal Talabání léčí v Německu s rakovinou. Sunnité zahájily protesty proti své údajné marginalizaci ze strany šiíty vedené vlády. 2013 – v dubnu si zásah armády proti sunnitským demonstrantům ve městě Hawija u Kirkúku vyžádal asi 50 obětí, což vyvolalo růst sektářského násilí po celé zemi. V zářijových regionálních parlamentních volbách v Kurdistánu s přehledem zvítězila Kurdistánská demokratická strana. Irbil, hlavní město iráckého Kurdistánu, byl zasažen bombovými útoky, ke kterým se přihlásila odnož Al-Kajdy, která nese název Islámský stát Irák, kvůli údajné podpoře iráckých Kurdů Kurdům bojujícím v Sýrii proti islamistům. V říjnu, který byl podle vlády nejkrvavějším měsícem od roku 2008, protože během něho bylo zabito asi 900 lidí, byl stanoven termín pro konání parlamentních voleb na duben 2014. Podle odhadů OSN bylo během roku 2013 zabito 7157 civilistů (v roce 2012 to bylo mnohem méně - 3238) 2014 – v dubnu proběhly první parlamentní volby po stažení amerických vojáků

Irák - vývoj

Předběžné výsledky parlamentních voleb v roce 2014 (definitivní výsledky by měly být známy 25. května 2014) Politická strana

•

2014 – v dubnu proběhly první parlamentní volby po stažení amerických vojáků. Nově zvolený parlament by měl volit nového předsedu vlády a prezidenta. V červnu-září sunnitští povstalci z Islámského státu zabírají podstatné části Iráku. V září vytvořena široká vláda šíitského politika Haidera al-Abada. V prosinci podepsala nová vláda a zástupci kurdské autonomie dohodu o dělení bohatství z ropy.

Počet křesel

State of Law

67

Muwatin Coalition

48

Al-Hadba

33

Sadrist Movement

32

Iraqi National Accord

25

Kurdistan Democratic Party

20

Patriotic Union of Kurdistan

14

Civil Democratic Alliance

10

Iraqi National Dialogue Front

10

National Reform Trend

10

Islamic Virtue Party

7

Ostatní

52

CELKEM

328

ÍRÁN Počet obyvatel:

79 853 900 (odhad CIA za polovinu roku 2013) Rozloha: 1,648 mil. km2

HDP: 1 016 mld. USD (odhad CIA za rok 2012 podle PPP) HDP/obyv.: 13 000 USD (odhad CIA za rok 2012 podle PPP)

HDI 2012: 0,742 (76. místo ze187 hodnocených zemí)

Etnické složení: 51 % Peršané 24 % Ázerbájdžánci 8 % Gilaki a Mazandarani 7 % Kurdové 3 % Arabové 2 % Lurové 2 % Balůčové 2 % Turkméni 1 % ostatní Náboženské složení: 89 % šíité 9 % sunnité 2 % ostatní (zoroastrismus, judaismus, křesťanství)

• 4. místo v ropných exportech na světě • 3. místo v ověřených ropných zásobách • (údaje za rok 2004)

Írán - vývoj • Území Íránu centrem i součástí řady říší • Perská říše (Achajmenovci 6.-4. stol. před n. l., 3.-7. stol. n. l., Safíjovci 16.-20. století) • 19. století – oslabení v důsledku pronikání Ruska a Británie • 1907 – britsko-ruská smlouva, která potvrzuje polokoloniální statut a rozděluje Persii do sfér zájmů

Írán - vývoj • 1. světová válka – Persie (přes vyhlášení neutrality) obsazena Tureckem, později Ruskem a Británií • 1919-1921 – vyhlášení gílánské republiky (sever Íránu) a ázerbájdžánského státu v Tabrízu (SZ Íránu), separatistické snahy i na jihu země • 1921 – státní převrat Rézy Chána

Írán - vývoj • 1921-41 – vláda Rézy Chána – potlačení separatismu, reformy po vzoru Turecka • 1925 – Réza Chán sesadil Ahmada Šáha • 1926 – Réza Chán se nechává zvolit sám šáhem – Réza Šáh Páhlaví • 2. světová válka – roste vliv nacistického Německa • 1941 – sever země obsazen SSSR a jih VB. Réza Šáh nucen rezignovat ve prospěch syna Muhammada Rézy Páhlavího.

Írán - vývoj • 1941-79 – vláda Muhammada Rézy Páhlavího • 1950-1951 – ministerským předsedou Muhammad Mossadek. Znárodnění ropného průmyslu. Za podpory Západu Šáh svrhl Mossadka • 1963 – kampaň za modernizaci země (tzv. „bílá revoluce“) • 70. léta – represe proti opozici • 1978 – policie si znepřátelila duchovenstvo. Vypukají nepokoje, zavedeno stanné právo

Írán - vývoj • 1979 – íránská islámská revoluce • Šáh a jeho rodina nuceni emigrovat • Do země se vrátil islámský fundamentalista ajatolláh Rudolláh Chomejní • Vyhlášena Islámská republika Írán, před tím schválená v referendu • Přímo volený prezident, 12tičlenná rada strážců • Chomejní jmenován nejvyšším náboženským vůdcem, svěřena kontrola ozbrojených sil, zpravodajských služeb a soudnictví. Na návrh parlamentu nebo z rozhodnutí Nejvyššího soudu může odvolat prezidenta. Má konečné slovo ve všech otázkách domácí i zahraniční politiky.

Írán - vývoj • 1980-1988 – irácko-íránská válka • 1989 – zemřel ajatolláh Chomejní, na jeho místo nastupuje dosavadní prezident Chameneí • 1989 – prezidentem zvolen Alí Akbar Hášemí Rafsandžání – uvolnění, snaha o omezení extrémního fundamentalismu • 1990 – po irácké invazi do Kuvajtu zůstal Írán neutrální • 1996 – parlamentní volby – zvítězili extrémní fundamentalisté

Írán - vývoj • 1997-2001-2005 – prezidentem hadžatoleslám Mohammed Chatámí • 1997 – hospodářské problémy a omezování osobní svobody – touha po změně – prezidentem bývalý ministr kultury, který musel v roce 1992 rezignovat kvůli liberálnímu přístupu • Zavádění umírněnějších politik, ale prezident má jen omezené pravomoci • 1999 – vítězství liberálů v municipálních volbách • 2000 – vítězství liberálů v parlamentních volbách • 2001 – Chatámí znovu zvolen prezidentem

Írán - vývoj • 2002 – Írán zařazen na „osu zla“ • 2002 – ruští specialisté zahájili výstavbu první íránské jaderné elektrárny v Bušeru. Od té doby Írán obviňován z toho, že má program na výrobu jaderných zbraní • 2003 – Írán oznámil, že končí s obohacováním uranu a podrobí se inspekcím IAEA • 2004 – ve sporných volbách vyhrály konzervativní kandidáti (tisíce reformních bylo vyřazeno Radou strážců)

Írán - vývoj • 2005 – prezidentem zvolen islámský ultrakonzervativní starosta Teheránu Mahmúd Ahmadínedžád. • Obnoven program na obohacování uranu a jeho využití k mírovým účelům • 2006 – porušen zákaz IAEA a obnovení činnosti v jaderném výzkumném centru v Natanzu. RB OSN uvalila sankce na íránský obchod s jadernými materiály a technologiemi • V prosinci proběhla kontroverzní konference o holocaustu

Írán - vývoj • 2007 – Írán nesplnil další termín pro ukončení obohacování uranu a zahájil výrobu jaderného paliva • Vypukají protesty proti zavádění přídělového systému na ropu v důsledku možného zavedení sankcí OSN • V červenci 2007 – Írán souhlasí s návštěvou inspektorů v jaderné továrně Arak • Říjen 2007 – USA zavádějí další sankce • 2009 – v prezidentských volbách byl údajně znovu zvolen Mahmúd Ahmadínežád, což vyvolalo protesty stoupenců opozičních kandidátů, největší protesty od roku 1979 • 2011 listopad/prosinec – po zpřísnění sankcí ze strany Velké Británie byla britská ambasáda napadena demonstranty. Británie přerušila s Íránem diplomatické vztahy

Írán – 2012 •

•

•

• •

V lednu zavedlo USA sankce na Íránskou centrální banku, která je hlavním zúčtovacím centrem pro příjmy z íránské ropy. Írán hrozí zablokováním Hormuzského průlivu V březnových a květnových parlamentních volbách, bojkotovaných proreformními skupinami, zvítězily přívrženci nejvyššího duchovního vůdce ajatolláha Chameneího nad přívrženci prezidenta Ahmadínedžáda EU uvalila na Írán ropné embargo kvůli jeho programu na obohacování uranu. Výměnou za zrušení ekonomických sankcí ze strany USA ukončily hlavní zákaznické země (Indie, Jižní Korea, Malajsie, Jižní Afrika, Srí Lanka, Taiwan a Turecko) svoje dovozy íránské ropy. Kanada přerušila s Íránem diplomatické styky kvůli jeho programu na obohacování uranu a kvůli podpoře syrského režimu Bašára Assada. Íránská měna rial se dostala kvůli hospodářským sankcím na historické minimum v poměru k USD (od 2011 ztratila 80 % své hodnoty) Írán pokračuje v rozvoji svého jaderného programu

Írán – 2013 •

• •

•

V červnových prezidentských volbách byl zvolen umírněný duchovní Hassan Rouhání, když získal přes 50 % hlasů. Byl podporován reformisty pod vedením bývalého prezidenta Mohammada Chatámího (1997-2005), jakož i jiným bývalým prezidentem Akbarem Hášemím Rafsandžáním (1989-1997). Rouhání se před volbami vyslovoval pro umírněnost a snahu zmírnit mezinárodní sankce uvalené na Írán kvůli jeho jadernému programu. V době íránské revoluce v roce 1979 byl Rouhání islámský aktivista a v letech 1980-2000 členem íránského parlamentu, kde zastával různé významné posty. Během íránsko-irácké války v 80. letech zastával řadu funkcí týkajících se sektoru obrany. V letech 2003-2005 byl hlavním íránským vyjednavačem pro jadernou problematiku, po zvolení konzervativního prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda byl z funkce odstraněn. V září Írán propustil 11 politických vězňů Podle Rouháního prohlášení Írán nikdy nevytvoří jadernou bombu. Ve svém projevu k Valnému shromáždění OSN Rouhání opakoval nabídku na diplomatická jednání o íránském jaderném programu V listopadu na diplomatických rozhovorech v Ženevě se skupinou P5+1 (USA, VB, Rusko, Čína, Francie a Německo) Írán souhlasil s omezením obohacování uranu na 5% a s umožněním lepšího přístupu pro inspektory OSN výměnou za uvolnění sankcí v hodnotě 7 mld. USD.

Šáh Muhammad Réza Páhlaví

Bývalý prezident Muhammad Chatámí

Ajatolláh Ruholláh Chomejní

Prezident Mahmúd Ahmadínedžád

Nejvyšší vůdce Ajatolláh Chameneí

AFGHÁNISTÁN Počet obyvatel: 31 822 848 (odhad CIA za polovinu roku 2014) Rozloha: 652 230 km2 HDP: 45,3 mld. USD (odhad CIA za rok 2013 podle PPP) HDP/obyv.:

1 100 USD (odhad CIA za rok 2013 podle PPP) HDI 2012: 0,374 (175. místo ze187 hodnocených zemí)

Afghánistán hustota osídlení

Afghánistán - etnolingvistické členění

Afghánistán Etnické složení:

Náboženské složení:

42 % Paštunové

80 % sunnité

27 % Tádžikové

19 % šiíté

9 % Hazárové

1 % ostatní

9 % Uzbekové 4 % Ajmakové 3 % Turkmeni

2 % Balůčové 4 % ostatní

Afghánistán - vývoj • Centrem a součástí mnohých říší v minulosti • 1747 – Ahmad Chán vytváří mocný afghánský stát. Po jeho smrti se stát rozpadá na knížectví Herát, Kábul, Kandahár a Péšavár • 19. století – pronikání Ruska a Británie • 1886 – dohoda s Ruskem, které získává většinu sporného území, ale uznává Afghánistán za britskou sféru vlivu • 1880-1919 – za Abdurrahmána a Habíbulláha dokončena centralizace země

Afghánistán - vývoj • 1919 – třetí válka proti VB, vůdce mladoafghánského hnutí Amanulláh vyhlašuje nezávislost, hledá podporu u Ruska proti VB, 1926 se prohlašuje králem • Demokratické reformy, odpor kmenových chánů, konzervativců a duchovenstva • 1929 – Amanulláh uprchl ze země, nastupuje Nádir Šáh • 1933 – Nádir Šáh zavražděn, na trůn Muhammad Záhir (Záhir Šáh)

Afghánistán - vývoj • 1933-1973 – vláda Záhira Šáha • 1953 – generál Muhammad Daúd předsedou vlády (sociální reformy, obrací se na SSSR o pomoc) • 1963 – Daúd donucen rezignovat • 1964 – vyhlášena konstituční monarchie • 1973-1978 – vojenským převratem se k moci dostal Muhammad Daúd. Svržen král, vyhlášena republika. Snaha o větší orientaci na Západ popudila levicové proudy

Afghánistán - vývoj • 1978-1979 – převratem svržen Daúd, soupeření frakce Khalq a Parcham Lidové demokratické strany • Prosinec 1979 – invaze sovětských vojsk na pomoc frakci Parcham. Hafízulláh Amín svržen a na jeho místo Sověty dosazen v roce 1980 Babrak Karmal. • Začátek boje mudžahedínů (podpora USA, Pákistánu, Číny, Íránu, Saudské Arábie)

Afghánistán - vývoj • 1986 – Karmal nahrazen umírněnějším Nadžíbulláhem • 1988 – mírová smlouva mezi Afghánistánem, Pákistánem, USA a SSSR • 1989 – dokončení stahování vojsk SSSR, pokračuje občanská válka za svržení Nadžíbulláha • 1992 – Kábul v rukách mudžahedínů, Nadžíbulláh odstoupil, jmenována prozatímní vláda pod kontrolou Tádžiků a Uzbeků, prezidentem Tádžik Burhánuddín Rabbání • 1993 – dohoda o obsazení nejvyšších míst, potvrzen Rabbání jako prezident, předsedou vlády se stal fundamentalista etnický Paštun Gulbuddín Hekmatjár

Afghánistán - vývoj • 1992-1997 – pokračuje občanská válka mezi různými skupinami – prezident Rabbání – jeho spojenec Tádžik Ahmed Šáh Masúd (zavražděn v roce 2001) – uzbecký generál Abdul Rašíd Dóstam (od roku 1994 spojenec Hekmatjára, v roce 1997 proti němu vzpoura Abdula Málika, který podporoval Taliban) – Paštún Gulbuddín Hekmatjár (původně předseda vlády, od 1994 spojenec Dóstama, v roce 1996 se spojil s Rabbáním proti Talibanu) – Taliban (v období 1995-1996 ovládl většinu Afghánistánu s výjimkou severních oblastí)

Afghánistán - vývoj • 1996-2001 vláda Talibanu • 1998 – USA bombardují údajné základny Usámy bin Ládina obviňovaného z útoků na americké ambasády v Africe • 1999 – OSN zavádí sankce proti vládě Talibanu, aby donutila vydat Usámu bin Ládina • 2000 – Taliban kontroluje asi 95 % území • 2001 – OSN uvalila další sankce, Taliban zničil velké sochy Buddhy. Náboženské menšiny musí nosit značky. • Říjen 2001 – USA a VB zahajují letecké útoky na Afghánistán po té, co Taliban odmítl vydat Usámu bin Ládina obviňovaného z útoků z 11. září 2001

Afghánistán - vývoj • 2001 – opoziční síly obsazují Mazare Šarif, Kábul a jiná města. Ustavena prozatímní vláda pod vedením Hamída Karzáího • Leden 2002 – první kontingent zahraničních mírových sil, pokračují boje s Talibanem. Loya Jirga (Velká rada = tradiční shromáždění zástupců všech etnických skupin v Afghánistánu, má asi 1500-3000 delegátů) zvolila prozatímním prezidentem Hamída Karzáího • 2003 – pokračují boje, v srpnu přebírá NATO kontrolu nad bezpečností v Kábulu

Afghánistán - vývoj • 2004 – Velká rada (Loya Jirga) přijala novou ústavu a v ní silné pravomoci prezidenta • V prezidentských volbách získal Hamíd Karzáí asi 55 % hlasů • 2005 – první parlamentní a provinční volby za posledních 30 let • 2006 – pokračují boje v oblastech, kde má vliv Taliban (střet země). NATO přebralo odpovědnost za bezpečnost v celém Afghánistánu • 2007 – v březnu zahájena operace Achilles - ofenzíva proti Talibanu (boje hlavně v provincii Helmand). Produkce opia na rekordní úrovni. • 2008 – NATO uznává Afghánistán za svou vrcholnou prioritu. Pokračují boje. Mnohé koaliční země zvyšují svoji vojenskou přítomnost (VB o 230 na více než 8000, Německo o 1000 na 4500, USA o 4500 na asi 24 000)

Afghánistán - vývoj •

• • •

• •

2009 – USA ohlásilo vyslání dalších vojáků, stejně tak i další země; v březnu Obama vyhlašuje novou strategii – výcvik afghánské armády a policie a důraz na civilní rozvoj V srpnu uskutečněny sporné prezidentské a provinční volby. Vítězem voleb byl nakonec v říjnu prohlášen Hamíd Karzáí V prosinci oznámil Obama navýšení počtu amerických vojáků o 30 000 na 100 000. Američané by se podle něj měli začít stahovat do roku 2011 2010 – v lednu odmítl parlament Karzáímu nejprve 17 z 24 navrhovaných ministrů a později dalších 10 ze 17. V únoru zahájilo Nato operaci Moshtarak v jižní části provincie Hílmand. Záříjové parlamentní volby poznamenané násilnostmi Talibanu. NATO schválilo plán na stažení svých jednotek z Afghánistánu do konce roku 2014 2011 – intenzivní násilí a srážky s jednotkami Talibanu 2012 – na konferenci v Tokyu byla odsouhlasena pomoc Afghánistánu v hodnotě 16 mld. USD do roku 2016 (většinu má zaplatit USA, Japonsko, Německo a Velká Británie). Celkem bylo ve válce v Afghánistánu od roku 2001 zabito 2000 Američanů.

Afghánistán - vývoj • 2013 – v červnu převzala afghánská armáda velení nad všemi vojenskými a bezpečnostními operacemi od sil NATO. Prezident Karzáí přerušil rozhovory o bezpečnostních otázkách s USA po té, co američtí představitelé oznámily úmysly jednat přímo s hnutím Taliban (afghánští představitelé chtějí jednat s Talibanem na rozhovorech v Kataru sami). V listopadu odsouhlasilo poradní shromáždění starších Loja džirga Karzáího návrh bezpečnostní smlouvy s USA, podle které by mělo USA mít v Afghánistánu několik vojenských základen po té, co se na konci roku 2014 stáhnou jednotky NATO • 2014 – v dubnu proběhlo první kolo prezidentských voleb, do druhého kola (které má být 14. června) postoupil Abdulláh Abdulláh (bývalý ministr zahraničních věcí, 45 % hlasů) a Ašraf Ghání (bývalý ministr financí, 31,56 % hlasů)

ISAF • Většina zahraničních vojáků v Afghánistánu je pod velením Mezinárodních bezpečnostních asistenčních sil (International Security Assistance Force), které podléhají velení NATO a které byly vytvořeny Radou bezpečnosti OSN v prosinci 2001. • Jejich cílem by mělo být podporovat bezpečnost a rozvoj. • ISAF je první a největší pozemní operace NATO mimo území Evropy – v prosinci 2013 měla přes 84 tisíc příslušníků ze 49 zemí. • Nejvíce členů je z USA (asi 60 000) a z VB (necelých 8 000). • USA mají v zemi dalších 19 000 vojáků v rámci operace Trvalá svoboda (Enduring Freedom) hlavně na východě země u hranic s Pákistánem, kteří nepodléhají velení ISAF. • Mise ISAF byla původně omezena na hlavní město Kábul, ale v říjnu 2003 rozšířila Rada bezpečnosti mandát mise na další části země. Od října 2006 působí ve všech provinciích země.

ISAF • Do srpna 2003 rotovalo velení ISAF po 6 měsících mezi různými státy. Od srpna 2003 NATO samo jmenovalo velitele, takže ISAF byl pod velením generálů z Německa, Kanady, Turecka, Itálie, Británie v obdobích od 6 měsíců do 1 roku. Od roku 2007, kdy do ISAF vstoupilo USA, je velení v rukách amerických generálů. • ISAF je podporován 187 tisíci vojáky Afghánské národní armády (ANA). • Síly ISAF jsou rozmístěny především v problémových provinciích Hílmand a Kandahár. V jiných částech země jsou síly ISAF zapojeny spíše do udržování míru a do obnovy země než do bojů. • ISAF má zajistit bezpečnost, ale zároveň se snaží o obnovu země – oprava škol, nemocnic, vodních zdrojů a zničené infrastruktury. O to se snaží především provinční rekonstrukční týmy v různých částech země

Prosinec 2013

Zapojení 46 zemí do ISAF

Jednotky Armády ČR v rámci ISAF Velitelství Velitelství Úkolového uskupení Armády České republiky ISAF je dislokováno na základně ISAF KAIA (Kabul International Airport - Kábulské mezinárodní letiště), kde je vybudováno vlastní zázemí zabezpečující kvalitní plnění úkolů ve prospěch nasazených jednotek na území celého Afghánistánu.

Národní podpůrný prvek (jednotka NSE) Jednotka je koncipována k plnohodnotné podpoře všech jednotek AČR na území Afghánistánu, a to především k zabezpečení systému administrativní a logistické podpory (2. úrovně) a koordinace zdravotnického zabezpečení. Pod uvedenou podporu spadá hlavně akviziční činnost v prostoru nasazení, organizace a zajištění dopravy materiálu a osob, opravy a revize materiálu v místě nasazení, skladování materiálu. Součástí poskytované podpory jsou i výjezdová skupina VP, finanční služba a právní servis, současně s komplexním zajištěním utajovaného i neutajovaného spojení s republikou včetně zajištění spojení vojáků s jejich blízkými v České republice. Nedílnou součástí Národního podpůrného prvku v rámci Úkolového uskupení AČR je i jednotka doprovodu (CPT), která plní úkoly spojené s ochranou všech občanů České republiky, kteří musejí vyjíždět mimo základny v Kábulu. Jedná se o špičkově vycvičené a vyzbrojené vojáky, kteří jsou na takto náročnou misi perfektně fyzicky i psychicky připraveni.

Strážní rota BAF Strážní rota (SR) BAF (Bagram Air Field) Úkolového uskupení AČR ISAF působí v afghánské provincii Parwan od října 2013. Hlavním úkolem SR BAF je provádět bezpečnostní opatření v přiděleném prostoru odpovědnosti s cílem eliminovat nepřátelské aktivity proti základně BAF. Celkový počet příslušníků jednotky: 149 (21 důstojníků, 20 praporčíků, 102 poddůstojníků, 6 příslušníků mužstva). Jednotka je operačně podřízena americké brigádě označené jako CJTF 455, přičemž 1. SR BAF působí v severní části prostoru její odpovědnosti.

Jednotka AAT v Kábulu Jednotka AAT (AAT - Air Adviser Team - tým pro výcvik pilotáže) je nasazena na mezinárodním letišti v Kábulu. Jejím primárním úkolem je výcvik, poradenství a výuka pilotů a pozemního personálu příslušníků vzdušných sil Afghánské národní armády. Jednoznačným cílem je pomoc při budování Afghánské národní armády a dosažení jejích plných schopností. Jednotka je složena ze dvou expertních skupin. První na vrtulníky Mi-17 a druhá na vrtulníky typu Mi-24.

Polní chirurgický tým Je zařazen do francouzské vojenské nemocnice, která je schopná poskytovat specializovanou chirurgickou péči na úrovni ROLE 3. Provádí odbornou činnost v oboru resuscitativní chirurgie, anesteziologie, pooperační péče a zdravotnického odsunu v prostoru základny dle požadavků velitele Role 3 KAIANORTH. Provádí činnost na operačním centru (TOC) dle pokynů velitele Role 3 KAIA-NORTH.

Zastoupení na velitelstvích ISAF v Kábulu a Bagramu Jednotliví příslušníci jsou zařazeni na různé funkce v mezinárodních štábech na jednotlivých stupních velitelství ISAF. Provádějí odbornou činnost v různých profesích – operační činnost, meteorologická činnost na letišti a řízení letového provozu na základně KAIA a další logisticko-operační činnost na základně Bagram.

•

K 27. listopadu 2013 sloužilo v misi ISAF v Afghánistánu celkem 335 českých vojáků

Záhir Šáh

Prezident Hamíd Karzáí

BSV – přehled politického vývoje a úroveň demokracie

BSV – arabské jaro

Poř. č.

Název (česky)

1

Tunisko

2

Libye

3

Celkové hodnocení HDP Počet obyvatel HDP/obyv. Freedom (PPP; mld. Politick Občanské (většinou (PPP; USD; Průměr House 2013 USD; á práva svobody Hlavní odhad pro většinou PR a CL (NF většinou PR CL město červenec odhad za (2013) nesvobodné; odhad za (2013) (2013) 2014) rok 2013) PF - částečně rok 2013) svobodné; F svobodné)

Typ vlády

10 937 521

108,4

9 900

3

3

3

PF

6 244 174

73,6

11 300

4

5

4,5

PF

Tripolis pod přechodnou vládou

Maroko

32 987 206

180,0

5 500

5

4

4,5

PF

Rabat konstituční monarchie

4

Alžírsko

38 813 722

284,7

7 500

6

5

5,5

NF

Alžír

5

Egypt

86 895 099

551,4

6 600

6

5

5,5

NF

175 877 722

1 198,1

6 812

5,6

4,7

5,1

PF

CELKEM

Tunis republika

republika

Káhira republika

Název (česky)

Poř. č.

Celkové hodnocení HDP HDP/obyv. Občansk Freedom House Počet obyvatel (PPP; mld. Politická (PPP; USD; é Průměr 2013 (většinou odhad USD; práva Hlavní většinou svobody PR a CL (NF pro červenec většinou PR město odhad za rok CL (2013) nesvobodné; PF 2014) odhad za (2013) 2013) (2013) částečně rok 2013) svobodné; F svobodné)

1

Kypr

1 172 458

21,6

24 500

1

1

1

F

2

Izrael

7 821 850

273,2

36 200

1

2

1,5

F

3

Gruzie

4 935 880

27,3

6 100

3

3

3

PF

4

Turecko

81 619 392

1 167,0

15 300

3

4

3,5

PF

5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16

Arménie Libanon Kuvajt Irák Jordánsko Katar Omán Afghánistán Ázerbajdžán Bahrajn Írán Jemen

3 060 631 5 882 562 2 742 711 32 585 692 7 930 491 2 123 160 3 219 775 31 822 848 9 686 210 1 314 089 80 840 713 26 052 966

20,6 64,3 165,8 249,4 40,0 198,7 94,9 45,3 102,7 35,0 987,1 61,6

6 300 15 800 42 100 7 100 6 100 102 100 29 800 1 100 10 800 29 800 12 800 2 500

5 5 5 5 6 6 6 6 6 6 6 6

4 4 5 6 5 5 5 6 6 6 6 6

4,5 4,5 5 5,5 5,5 5,5 5,5 6 6 6 6 6

PF PF PF NF NF NF NF NF NF NF NF NF

17

Spojené arabské emiráty

18 Saúdská Arábie 19 Sýrie

5 628 805

269,8

29 900

6

6

6

NF

27 345 986 17 951 639

927,8 107,6

31 300 5 100

7 7

7 7

7 7

NF NF

Typ vlády

Nikósie (Lefkósie republika ) Jeruzalé parlamentní demokracie m Tbilisi republika republikánská parlamentní Ankara demokracie Jerevan republika Bejrút republika Kuvajt konstituční emirate Bagdád parlamentní demokracie Ammán konstituční monarchie Dauhá emirát Maskat monarchie Kábul islámská republika Baku republika Manáma konstituční monarchie Teherán teokratická republika Sana'á republika

federace s určitými pravomocemi delegovanými na Abú federální vládu a ostatními Dhábí pravomocemi delegovanými na členské emiráty Rijád monarchie Damašek republika, autoritářský režim