4. Střední Asie jako konfliktní bod ve vzájemných vztazích Ruska a Číny? 147

4. Střední Asie jako konfliktní bod ve vzájemných vztazích Ruska a Číny? 147

V 90. letech se analytikům zdálo, že konflikt mezi Ruskem a Čínou ve Střední Asii bude do budoucna jednou z hlavních příčin napětí v rusko-čínských vztazích.148 Na konci prvního desetiletí 21. století se však ukazuje, že obě velmoci dokázaly udržet své zájmy spíše na komplementární, než konfrontační úrovni, z čehož místní režimy dokázaly dobře těžit. Následující kapitola se pokouší ukázat vybrané faktory této komplementarity, respektive konkurence Ruska a Číny ve Střední Asii v oblasti politických, vojensko-bezpečnostních vztahů a také v zahraničním obchodě se zaměřením na energetiku. Téma je silně reflektováno ruskou i středoasijskou politickou i expertní elitou, přičemž zvláště ruská strana vidí nezřídka v rostoucí moci Číny ve Střední Asii hrozbu ruským zájmům v oblasti. Dosud existuje pouze relativně málo fundovaných pohledů na problematiku v západním diskursu.149 4.1 Analýza rusko-čínských politických vztahů ve Střední Asii 4.1.1 Vztahy Ruska se středoasijskými republikami Je zcela pochopitelné, že v období po rozpadu Sovětského svazu zůstávala rodící se zahraniční politika středoasijských států výrazně orientována na Rusko. Na mentální úrovni je nutno poznamenat inertní myšlení ještě nedávných prvních tajemníků komunistických stran, kteří byli ve větší či menší závislosti na Moskvě, obvykle podle postavení svazové republiky vůči bývalému svazovému centru i vlastního charakteru. K tomu se přidávala i nejistota z případného opětovného vytvoření nějaké formy sovětského státu.150

147 Část textu této kapitoly byla původně publikována ve stati Horák, S.: Nástup Číny ve Střední Asii? Možnosti a limity vzájemných vztahů. Mezinárodní vztahy. Roč. 44 (2009), č. 3, s. 33–52. 148 Tang, S. : Economic Integration in Central Asia. Asia Survey, roč. 40, č. 2 (Mar.–April 2000), s . 360–376. Viz také Rumer, B. – Zhukov, S.: Between Two Gravitational Poles: Russia and China. In: Rumer, B. – Zhukov, S. (eds.): Central Asia: The Challenge of Independence. M. E. Sharpe: Armonk, N.Y., 1998. 149 Ke zdařilejším patří práce S. Peyrouse, který se však zabývá spíše čínsko-středoasijskými vztahy (Peyrouse, S.: Economic Aspects of Chinese-Central Asia Rapprochement. Central Asia & Caucasus Institute – Silk Road Studies Center, Washington – Stockholm, 2007). Dále je nutno vyzdvihnout práci publikaci tří pohledů na Střední Asii z USA, Ruska a Číny, která rovněž dobře reprezentuje pohledy zmíněných velmocí (Rumer, B. – Trenin, D. – Zhao, H.: Central Asia. Views from Washington, Moscow and Beijing. g M. E. Share, Armonk – New York, 2007). 150 Podobná setrvačnost byla například patrná u Saparmurata Türkmenbašyho, který se v letech 1992–1994 velmi obával z případného znovuzrození Moskvy jako bývalého centra. Interview

57

Rusko-cinske vztahy.indd 57

20.1.2011 11:15:45

Ruský postoj ke Střední Asii se v 90. letech odehrával v kontextu reorientace zahraniční politiky Ruska směrem na západ. Zasahování Ruska do středoasijských záležitostí bylo značně selektivní. Přestože došlo k navázání standardních diplomatických styků a do určité doby se také státy Střední Asie nacházely v rublové zóně (nejdéle Tádžikistán do roku 1995), první polovina 90. let je charakteristická postupným odpoutáním vazby středoasijských států na Rusko. Rozvoj vztahů se zeměmi Střední Asie „nepodporovalo“ v 90. letech ani tehdejší ruské vedení v čele s Borisem Jelcinem a konceptem zahraniční politiky ministra zahraničí Kozyreva. Neočekávané rušení návštěv ruského prezidenta ve Střední Asii či zastoupení na významných akcích lidmi s nejasným mandátem rozhodně nepřidaly statusu Ruska v očích představitelů nových republik.151 O průnik do Střední Asie se v této době pokoušely i další velmoci – především Írán či Turecko, vedené vlastními geopolitickými ambicemi, zejména v oblasti ekonomické, v menší míře i politické. Tyto země postupně začaly zaplňovat vakuum v oblastech, které Rusko opouštělo. Moskva v této době na příchod těchto geopolitických hráčů nereagovala a ruská zahraniční politika vypadala, jako kdyby tyto republiky byly odsouzeny k věčné závislosti na Rusku. Mnozí analytikové i odpovědné osoby na ministerstvu zahraničí Ruska upozorňují na absenci jakékoliv politiky vůči tomuto regionu.152 Historicky však nejde o novou situaci, carské Rusko se rovněž potýkalo se stanovením strategie vůči tomuto regionu. Po rozpadu Sovětského svazu se v politických (a zároveň vojenských) vztazích mezi zeměmi Střední Asie a Ruskem zřejmě nejvíce projevila rostoucí odlišnost vývoje jednotlivých zemí. V Tádžikistánu propukla občanská válka, Kyrgyzstán se vydal proklamativní demokratickou cestou, prezident Türkmenbašy izoloval svou zemi od zbytku světa, zatímco Kazachstán a Uzbekistán se pokusily hrát roli hegemona regionu místo Ruska. Ruská politika vůči těmto zemím tudíž nemohla být nijak jednotná. Kazachstán musí s ohledem na společnou hranici (nejdelší společná suchozemská hranice na světě) počítat s Ruskem jako jedním z klíčových vektorů své zahraniční politiky. Dobré politické vztahy mezi Almatou/Astanou a Moskvou budou vždy imperativem pro obě strany, nehledě na režim, který v Kazachstánu či v Rusku bude panovat. Pro Kazachstán zůstává Rusko nadále hlavním partnerem.153 Význam Kazachstánu pro Rusko vyjádřil na symbolické úrovni nový prezident D. Medveděv, jehož první zahraniční cesta vedla právě do Kazachstánu.154 Astana i Moskva rovněž čelí (Horák) s Avdy Kulijevem, bývalým ministrem zahraničních věcí Turkmenistánu, listopad 2001. 151 Lunev, S. I.: Nezavisimyje respubliki Centraľnoj Azii i Rossija. Institut vostokovedenija RAN, Moskva, 2001, s. 29. Z mnoha „vtipných“ diplomatických skandálů lze uvést příklad chování B. Jelcina, který v době jednoho ze summitů vyťukával rytmus melodie lžičkou o hlavu kyrgyzského prezidenta Askara Akajeva. 152 Konzultace autora (Horák) s pracovníky MZV RF v Moskvě, leden 2005; konzultace s Vitalijem Chljupinem, analytikem, odborníkem na Střední Asii, leden 2005. 153 Vlasov, A.: V rossijsko-kazachstanskich otnošenijach ne dolžno byť tabuirovannych tem. Bjulleten Meždunarodnogo instituta sovremenoj politiki, 27. 10. 2006, http://iimp.kz/bullets/ bullet12/006.htm (přístup 10.7.2010) 154 Norling, N.: Russia and China Play „Soft-Ball“ in Central Asia. In: China Briefing. Domestic, Diplomatic and Security Issues at the beginning of the Beijing Olympics. Center for International

58


20.1.2011 11:15:46

podobným výzvám v otázkách migrace obyvatelstva.155 Ve vojensko-bezpečnostní oblasti je Kazachstán rovněž nejbližší zemí Rusku s podobným arsenálem a podobnými zájmy v regionu (růst islámského extremismu). K rozvoji vztahů obou zemí přispěly i pravidelné integrační iniciativy prezidenta Nazarbajeva. Kazachstán rovněž těsně spolupracuje s Ruskem v rámci Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) a je rovněž jedinou zemí, která má zájem na reálné ekonomické integraci v rámci Eurasijského ekonomického společenství (JevrAzES).156 Důležitým faktorem je také největší ruská diaspora ve Střední Asii, byť se její potenciál k ovlivnění rusko-kazachstánských vztahů (zejména jako prostředek nátlaku Ruska na Kazachstán) výrazně marginalizuje. Zatímco těsné rusko-tádžické a rusko-kyrgyzské vztahy jsou do značné míry vynucené slabostí menších států, v případě Kazachstánu jde o vztahy dvou víceméně rovnoprávných zemí. V rámci postsovětského prostoru či vztahů mezi Ruskem a dalšími zeměmi bývalého SSSR jde o nejbližší a nejméně problémový vztah ve všech otázkách politiky. Tento fakt stvrdil i v červenci 2010 spuštěný projekt celní unie, do něhož obě země vstoupily (na rozdíl od třetího účastníka Běloruska) s relativně malými problémy. Uzbekistán je zcela opačným příkladem postoje vůči Rusku, v němž se mísí závislost se snahou o maximální distanci od této závislosti v příhodných obdobích. Politolog Jevgenij Abdullajev vymezuje dvě období nezávislosti uzbecké zahraniční politiky na Rusku – 1995–1998 a 2001–2004.157 Je však třeba zdůraznit, že zmíněná dvě období měla zcela jiné příčiny – první bylo dáno momentálním sebevědomím Uzbekistánu a dočasnou slabostí Ruska, druhé aktuální silou USA v regionu, které musela Moskva dočasně uvolnit pozice. Otázkou zůstává, do jaké míry vůbec mohla být vazba na USA trvalejšího rázu s ohledem na region, uzbecký režim a postavení Ruska na celém prostoru. Přestože lze tedy očekávat další obraty v uzbecké zahraniční politice (zvláště patrné v letech 2008–2009), ruský vliv na politické elity Uzbekistánu je stále podstatnou součástí rozhodování v zahraniční politice země. Rusko rovněž stále viditelněji usiluje o stabilní vztahy s Uzbekistánem, a to i na úkor svých sousedů.158 Z celého regionu se svou zahraniční politikou zcela vymyká Turkmenistán, který se vydal směrem „překonání postimperiální závislosti cestou dobrovolné sebeizo-

Relations, 2008, s. 37–40. Na tomto místě je nutno poznamenat, že ve Střední Asii je podobná symbolika jedním z klíčových faktorů rozvoje vzájemných vztahů, což ruská (i čínská) strana velmi dobře chápou. Viz také D. Medveděv nameren prodolžať chorošije otnošenija meždu Rossiej i Kazachstanom, kotoryje byly založeny V. Putinym i N. Nazarbajevym. Prime-TASS, 22. 5. 2008. http://www.prime-tass.ru/news/show.asp?id=786270&ct=news (23.5.2008). 155 Do obou zemí míří migranti ze zbylých zemí Střední Asie. 156 Kazachstán vystupuje za co nejrychlejší vytvoření zóny volného obchodu/celní unie s Ruskem a Běloruskem. 157 Abdullajev, Je.: Ustojčivyje otnošenija s Rossijej v politike Uzbekistána. Meždunarodnyje processy, č. 8, 2005, s. 122. 158 V roce 2009 tak například ruský prezident Dmitrij Medveděv při své návštěvě Taškentu odvolal původní podporu hydroenergetickým projektům v Kyrgyzstánu a zejména Tádžikistánu, což vyvolalo odklon tádžické zahraniční politiky od Ruska směrem k Íránu. Jakkoliv je Moskva významným není již exkluzivním partnerem Dušanbe.

59


20.1.2011 11:15:46

lace.“159 Turkmenistán byl v době Saparmurata Türkmenbašyho reálně nezávislý ve své zahraniční politice, avšak tuto nezávislost je nutné interpretovat jako neexistenci nebo slabou přítomnost veškerých zahraničních vztahů. Pokud nebudeme brát v úvahu vnitropolitické motivy této izolace, potom lze její cíl považovat za uskutečněný. Zahraniční styky byly orientovány především na Rusko, s nímž Türkmenbašy musel řešit v podstatě jediný zahraničně-politický imperativ turkmenské zahraniční politiky – těžbu a vývoz zemního plynu a částečně ropy. Energetika zůstala hlavním determinantem pokračující závislosti Turkmenistánu na Rusku. Tento problém se projevuje i po smrti Saparmurata Türkmenbašyho, kdy nový prezident Berdymuhammedov otevírá zemi z dlouholeté izolace, ale jeho vektor je opět zaměřen především na Rusko a potenciální importéry turkmenských surovin.160 Přesto zde Rusko v roce 2009 ztratilo svou exkluzivitu. V dubnu 2009 byly po údajném výbuchu na plynovodu Střední Asie – Centrum přerušeny veškeré dodávky plynu z Turkmenistánu o Ruska. Dodnes zůstává spekulací, kdo byl v tomto případě původcem tohoto činu. S ohledem na krizi a pokles poptávky po zemním plynu však bylo snížení dodávek z Turkmenistánu pro Gazprom výhodné, zatímco Ašgabat měl v ruce další argument pro urychlenou dostavbu plynovodů do Číny a také do Íránu. Rusko tak koncem roku 2009 přestalo být téměř exkluzivním dovozcem plynu a stalo „pouze“ jedním z jeho odběratelů. Při analýze vztahu středoasijských zemí vůči Rusku lze hovořit o stabilně intenzivních vztazích Kyrgyzstánu a Tádžikistánu vůči Moskvě. V obou případech zůstává jejich vztah k Rusku (přinejmenším v prvních letech nezávislosti) otázkou samotné ekonomické i politické existence. Ani dnes si oba státy nemohou dovolit zhoršení vztahů z důvodů ekonomických, vojenských i migračních vazeb na Rusko. V Tádžikistánu sehrála výraznou roli občanská válka, při níž ruský vliv v podstatě pomohl k moci současnému establishmentu. Ruští poradci a diplomaté měli v 90. letech přístup do všech ministerstev a ke všem klíčovým rozhodnutím. Jakmile však začala i v Tádžikistánu tzv. „nová velká hra“ a prezident pocítil šanci získat výhody u dalších velmocí zainteresovaných v tomto regionu, neváhal snížit intenzitu rusko-tádžických vztahů. Nejednalo se však ani tak o jejich zmrazení jako spíše o snahu vyprovokovat Rusko ke zvýšení aktivity v zemi.161 Tato strategie se ukázala být relativně úspěšnou a ruské vedení bylo nuceno přiznat, že prezident Rahmón zdaleka není tak závislý na Moskvě, jak by se mohlo zdát.162 Na druhé straně má i Rusko svoje významné politické páky vlivu na Tádžikistán – zejména otázku pracovní migrace. Prezident Rahmón a jeho poradci si prozatím nedovolili překročit hranice, za nimiž 159

Šir, J.: The Russian Vector in Turkmenistan’s Foreign Policy. Central Asia and The Caucasus, roč. 40, č. 4, 2006, s. 141. 160 Rusko i Čína navíc vyjádřiliysvůj zájem na rozvoji dvoustranných vztahů již svou vysokou delegací na pohřbu S. Türkmenbašyho – za obě země přijeli premiéři obou zemí. Tato symbolická úroveň vyjádření zájmu našla posléze i svůj obraz v reálných úspěších Ruska a Číny ve vzájemných vztazích s Turkmenistánem. 161 Neoficiální konzultace autora (Horák) v Dušanbe, červenec 2006. 162 Jedním ze symbolických kroků, kterými se Tádžikistán měl zbavit ruského/sovětského vlivu za pomoci často uměle vytvářeného tádžického dědictví, učinil prezident Rahmón v březnu 2007, když demonstrativně derusifi koval své příjmení – z Rahmónóva na Rahmón. Zároveň prezident vyzval ke kampani za „navrácení původních tádžických jmen“.

60


20.1.2011 11:15:46

by vyprovokovaly Rusko k odvetným sankcím v této sféře. V případě obou zemí se tak vytvořila vzájemná závislost na dobrých vztazích, pro které má každá strana své důvody. Kyrgyzstán od své nezávislosti téměř bezvýhradně a za všech okolností podporoval Moskvu. Bývalý prezident Askar Akajev, stejně jako současné vedení okolo prezidenta Bakijeva i kyrgyzské opozice chápou svou závislost na Rusku v politické, ekonomické i sociální sféře jako danou. Kyrgyzské delegace tedy nadále často přijíždějí do Moskvy na porady dokonce i při hledání řešení vlastních vnitropolitických a zahraničně-politických problémů. Přestože Kyrgyzstán vede tzv. „multivektorovou politiku“, její základ spočívá především ve směru, odkud kyne určitá výhoda.163 Ruský vektor zůstal v kyrgyzské zahraniční politice za téměř dvacet let nezávislosti stabilně výrazný bez ohledu na rozvoj či ochlazení vztahů s dalšími sousedy. Doposud vždy stačil sebemenší nátlak z Moskvy a v Bílém domě v Biškeku (sídlo prezidenta a vlády) dokázali dementovat předchozí prohlášení, které nebylo v souladu s ruskými zájmy v regionu. Naopak kyrgyzští představitelé – vládnoucí i opoziční – dodnes jezdí do Moskvy na konzultaci před významnými vnitropolitickými i zahraničně-politickými rozhodnutími.164 Ztráta pozic zde Moskvě prozatím hrozí patrně nejméně ze všech států regionu. Politické vztahy Střední Asie a Ruska se tak po více jak sedmnácti letech od rozpadu SSSR projevují různým způsobem a na rozdílných úrovních, a to v závislosti na vývoji jednotlivých režimů. Všechny státy se dnes drží tzv. mnohovektorové zahraniční politiky, v níž sice Rusko hraje důležitou roli, avšak v závislosti na momentální situaci se síla tohoto vektoru mění. Rusko se ocitá ve hře s nulovým součtem, kdy posílení vztahů s jednou zemí může znamenat oslabení vztahů s druhou zemí.165 Moskva je totiž i nadále považována za určitého arbitra ve Střední Asii, který by měl zastřešovat celý region a zasahovat v případě vnitřních konfliktů či mezistátních sporů (hydroenergetika, občanské války). To však zcela není možné s ohledem na vzájemné spory i ambice mezi středoasijskými vůdci a také na ruskou neochotu angažovat se v těchto vnitropolitických i regionálních sporech. Výmluvným příkladem ruského 163 Charakteristický je v tomto směru kyrgyzský postup v otázce americké základny v letech 2005–2009. Po summitu ŠOS v Astaně v létě 2005 se prezident Bakijev projevoval jako jeden z největších zastánců vypovězení amerických vojsk ze Střední Asie, aby o měsíc později na nátlak americké strany opět začal jednat o prodloužení jejího mandátu a zvýšení poplatků za užívání kyrgyzského území pro potřeby základny. V únoru 2009 na rozhovorech v Moskvě potom prezident Bakijev prohlásil o uzavření základny USA v Manasu. Tento krok však i nadále není nezvratitelný. Otázkou tak nadále zůstává, zda se podobná akce bude skutečně realizovat či zda čínští a ruští diplomaté opět nebudou muset sledovat nová kola jednání mezi USA a Kyrgyzstánem o prodloužení mandátu základny. Interview (Horák) s Vitalijev Ponomarjovem z centra Memorial, Moskva, únor 2009, interview (Horák) s Viktorem Panovem, novinářem RIA Novosti, únor 2009. 164 Projevilo se to kupříkladu v dubnu 2010, kdy se kyrgyzští opoziční představitelé letěli poradit, zda by Moskvě nevadilo odstranění tehdejšího prezidenta Kurmanbeka Bakijeva. „Souhlas“ Moskvy potom odstartoval v zemi mobilizaci opozičních stoupenců, jež vyvrcholily krvavými střety opozicí a prezidentem Bakijevem. 165 Příkladem může být především měnící se vztahy Uzbekistánu, resp. Tádžikistánu k Rusku, kdy posílení vztahů s Dušanbe znamenalo oslabení vztahů s Taškentem a naopak.

61


20.1.2011 11:15:46

postoje bylo odmítnutí vojenského zásahu v konfliktu na jihu Kyrgyzstánu přes očekávání místních obyvatel a několikerou žádost dočasné vlády v Biškeku. Rusko tímto ukázalo, že vnitřní záležitosti regionu řešit nehodlá, pokud to není v jeho zájmu, a jeho hlavním cíle je zachování stabilních režimů, lokalizaci případných konfliktů v případě ohrožení svých zájmů a pokud možno nedotčení surovinových zdrojů v regionu. Často protichůdné požadavky jednotlivých režimů však nutí Moskvu manévrovat podle aktuální situace, což znamená, že nemůže být vypracována jednotná koncepce ruské zahraniční politiky vůči regionu, což ve svém důsledku rozmělňuje ruský vliv v oblasti. Na druhé straně Rusko již několikrát ukázalo, že je ochotno politicky i logisticky či dokonce vojensky zakročit v případě možného ohrožení blízkých režimů či naopak při likvidaci již nepohodlných vládců. Příkladem může být právě podpora nové kyrgyzské vládě po dubnu 2010, účast ruských instruktorů v lokálních přestřelkách v Ašgabatu166 či ruská podpora prezidentu Karimovovi při zásahu v Andižanu v květnu 2005. Jakkoliv jsou tedy zásahy Ruska do středoasijských záležitostí výběrové a akcentující momentální ruské zájmy, pozice Moskvy jako případného vnějšího arbitra mezi středoasijskými zeměmi prozatím nemá alternativu, a to ani při rostoucím vlivu Číny v regionu. 4.2 Vztahy Číny se sředoasijskými republikami Vývoj politických vztahů Číny a Střední Asie po rozpadu Sovětského svazu lze rozdělit na několik fází. První fáze od rozpadu Sovětského svazu do poloviny 90. let je charakterizována vyčkávací pozicí Číny ve Střední Asii. Peking byl v této době rovněž zaujat vnitřními problémy spojenými s rozpadem sovětského bloku, který se na vnitřní čínské politice neměl odrazit. Čínská strana však potřebovala v této době partnery pro diskusi na mezinárodní scéně, aby překonala diplomatickou i politickou izolaci po událostech v roce 1989. Peking ve své politice vůči středoasijskému prostoru nechal novým státům prostor pro hledání vlastní cesty vývoje, avšak tak, aby byl vyloučen protičínský kurz. V zájmu Číny bylo také zadržení možného islámského vlivu z Íránu a většího ekonomického či politického vlivu z Turecka.167 Ve druhé fázi (přibližně v letech 1996–2001) se podařilo především vyřešit pohraniční spory mezi Čínou a středoasijskými státy (obvykle ve prospěch Číny), položit základy ekonomické spolupráce, zaručit si loajalitu středoasijských režimů vůči vlastní vnitřní i zahraniční politice a vytvořit základ pro řešení bezpečnostních otázek regionu pomocí Šanghajské pětky. Ve třetí fázi po roce 2001 se již Čína přestala ohlížet na Rusko jako případného garanta středoasijské bezpečnosti a také hlavního arbitra v regionu. V souvislosti s rostoucí spotřebou v Číně (a zejména v provincii Sin-ťiang) byl kladen důraz na zajištění Střední Asie jako klidného a stabilního nárazníkového pásma ve vztahu ke svým severozápadním regionům a také jako zdroj nerostného bohatství.

166

Nejpodrobnější zprávu o všech událostech viz Ponomarjev, V.: Sobytija v Ašchabadě 10–13 sentjabrja 2008. Pravozaščitnyj centr Memorial, Moskva, 5. 11. 2008, s. 14 (rukopis). 167 Syroježkin, K.: Kitaj v Centraľnoj Azii: ot torgovli k strategičeskomu partnerstvu. Centraľnaja Azija i Kavkaz, roč. 51, č. 3, 2007, s. 47–61. (s. 48)

62


20.1.2011 11:15:46

Jednou z klíčových otázek čínské politiky vůči Střední Asii byla otázka hranic. Po rozpadu politicky silného impéria byly pohraniční otázky řešeny se třemi nově etablovanými státy, které byly zpočátku zaměstnány řadou vnitřních ekonomických i politických problémů (včetně občanské války v Tádžikistánu). Čínská strana tak mohla při jednáních se středoasijskými partnery získat některá sporná teritoria. V Tádžikistánu například Čína požadovala ve sporných částech hranice přibližně 20 tis. km2 na Pamíru. Výsledkem jednání v roce 2006 byl teritoriální ústupek Tádžikistánu o rozloze 990 km2.168 Mnohem hůře v tomto směru dopadl Kyrgyzstán, který ustoupil v letech 1996 a 2002 přibližně 1250 km2.169 Následné protesty proti této smlouvě pod vedením opozičníka Azimbeka Beknazarova vedly k největší politické krizi za vlády prvního prezidenta Akajeva.170 Kazachstán podle smlouvy z roku 1997 odstoupil Číně 407 km2 z celkových sporných 944 km2. Mezi těmito teritorii však byl symbolicky i vrcholek posvátné hory Chan Tengri, jehož masív byl do této doby považován za styk kazašsko-kyrgyzských hranic.171 Oblast těchto územních změn je sice relativně malá, avšak svědčí o reálných možnostech vlivu Číny na sousední středoasijské státy. Urovnání pohraničních sporů však mělo pro středoasijské státy pozitivní důsledek při otevírání nových hraničních přechodů, což se projevilo na obchodní výměně (zvláště markantní je to v případě Tádžikistánu). Vyřešením pohraničních otázek však představitelé i inteligence států na obou stranách bývalé sovětsko-čínské hranice pravidelně ohlašují, že mezi nimi neexistují výraznější politické spory. Čína se nesnaží o kontrolu politických procesů ve Střední Asii jako například Rusko, USA či Evropa, a prozatím neprojevila zájem ani na vojenském angažmá ve Střední Asii jako Rusko či USA. V oblasti politiky se role čínské zahraniční politiky zaměřuje především na zajištění stabilního prostředí pro realizaci vlastních ekonomických zájmů. K tomu slouží nejen podpora vlastních podnikatelských kruhů, ale také štědrá finanční pomoc sousedům.172 V politické oblasti se nejvíce problémovým státem stal Kyrgyzstán, zejména v období po pádu prezidenta Akajeva. Některé výroky nové elity byly v Pekingu oceňovány jako značné protičínské a značně poškodily čínsko-kyrgyzské vztahy.173 168 Dubovickij, V.: Tadžikistan – Kitaj: ot nastorožennogo otnošenija k stratěgičeskomu sotrudničestvu. Ferghana.ru, 25. 1. 2007 (staženo 25.10.2008). 169 Panfi lova, V.: Dlja ljubeznogo družka choť serježku iz uška? Nezavisimaja Gazeta, 15. 5. 2002. 170 V létě 2002 byly organizovány mohutné protesty ve volebním obvodu (a rodišti) Beknazarova, které vyústily v pochod na Biškek asi tisícovky lidí. Tato akce byla zastavena policií a při následné střelbě do davu zahynulo několik lidí. Incident měl za následek odvolání tehdejšího premiéra a dnešního prezidenta Kurmanbeka Bakijeva. 171 Luzjanin, S.: Politika Pekina v otnošenii Centraľnoj Azii i jejo vlijanije na formirovanije obraza Rossii i Kitaja. In: Portjakov, V. A. (ed.): Kitaj v mirovoj i regionaľnoj politike. Institut Daľnego Vostoka, Moskva, 2008, s. 150. Je nutno připomenout, že Chan Tengri má pro Kazachy a pro Kyrgyzy značný legendární a symbolický význam (objevuje se v mnohých kazašských i kyrgyzských pohádkách a lidových vyprávěních.). 172 Příkladem může být podpora (včetně materiální), kterou Čína prokazovala bývalému kyrgyzskému prezidentu Akajevovi. Viz Imanalijev, M. S.: Kyrgyzsko-kitajskije otnošenija na sovremennom etape. Rukopis, srpen 2006. 173 Interview (Horák) s Muratbekem Sansyzbajevičem Imanalijevem, březen 2007.

63


20.1.2011 11:15:46

Podobně čínská strana vyjadřovala značné znepokojení proměnlivým postojem Kyrgyzstánu v otázce americké základny Gansi na letišti Manas. Na druhé straně v letech 2007–2008 však proběhlo několik schůzek, které jasně ukazovaly na oteplení kyrgyzsko-čínských vztahů.174 Za nepředvídatelný režim považují čínští diplomaté ještě Uzbekistán, jehož prezident je schopen poměrně rychle odvolat předchozí podepsané dohody, včetně strategických, zvláště poté, co na něj další strana (Rusko, USA) vyvine reálný nátlak.175 Ostatní státy Střední Asie nepředstavují za stávající relativně stabilní situace pro Čínu s její poměrně jasně stanovenou taktikou rozvoje ekonomické spolupráce větší politický problém. Z hlediska čínské národní bezpečnosti je zřejmá především hrozba separatismu a extremismu. Čínu znepokojuje aktivizace radikálních islámských hnutí ve Střední Asii s jejich možným dopadem na Sin-ťiang. Nejčastěji se ukazuje na radikální organizaci „Východní Turkestán“ (někdy se též používá pojem „Východoturkestánské islámské hnutí“), ačkoliv existuje celá řada ujgurských organizací, které se zabývají osvobozením Ujgurska od Číny.176 Podle čínských zdrojů je této organizaci připisováno více jak 2000 teroristických akcí v Číně i mimo ní. Hnutí mělo mít podle čínských zdrojů přístup k podpoře ze strany al-Qáidy a osobě Usámy bin Ládina.177 Střední Asie měla být v tomto směru spojovacím místem, kde mohly buňky tohoto hnutí nalézt relativně klidné zázemí. Navíc zde údajně docházelo ke kontaktům s dalšími radikálními organizacemi Střední Asie (zejména Islámským hnutím Uzbekistánu). Přestože v otevřených zdrojích nejsou uvedené skutečnosti nijak potvrzeny, afghánský analytik Wahíd Moždeh například upozorňuje na údajné příjezdy Ujgurů do hlavního stanu Mollá Muhammada Omara v Kandaháru v letech 1995–2001.178 V tomto regionu se zejména v letech 2007–2008 činnost těchto hnutí výrazně aktivizovala. Předpokládá se, že například buňky organizace Hizb ut-tahrír v Číně jsou nebo byly napojeny na středoasijské buňky.179 Střední Asie hraje v čínské politice boje proti separatismu jednu z klíčových rolí. Ještě v 90. letech bylo se jednou ze zahraničně-politických priorit Číny potvrzení teze o nedělitelnosti Číny, což se v daném regionálním kontextu rovná (vedle neuznání 174

Přehled k celé problematice Abdyldajev, E.: Kyrgyzsko-kitajskije otnošenija na sovremennom etape. Institut for Public Policy, Bishkek, 18. 11. 2008, http://ipp.kg/ru/analysis/foreign_ policy/725/ (přísup: 25.11.2008) 175 Interview (Horák) s vedoucím politické sekce velvyslanectví Číny v Uzbekistánu, Taškent, listopad 2008. 176 K celé problematice viz Schichor, Y.: Limping on Two Legs: Uyghur Diaspora Organizations and the Prospects for Eastern Turkestan Independence. Central Asia and The Caucasus, roč. 48, č. 6, 2007, s. 117–125. 177 Volochova, A.: Položenije v Centraľnoj Azii i interesy KNR v regioně: ocenki kitajskich politologov. Problemy Dal‘nego Vostoka, č. 3, 2003, s. 42. 178 Interview (Horák) s Wahídem Moždehem, Teherán, listopad 2005. Od stejného autora pochází kvalitní analýza hnutí Tálibán (z vnitřního pohledu), v níž se hnutí několikrát upomíná. Moždeh, W.: Afghánistán wa pandž sále solte-je tálebán [Afghánistán a pět let vlády Tálibánu], Teherán, 1382 [2002/2003]. 179 Malikov, K.: Islam – kak faktor sotrudničestva meždu KNR i Kyrgyzstanom. Vremja Vostoka, 25. 9. 2008. http://www.easttime.ru/analitic/1/4/487.html (přístup 25.11.2008).

64


20.1.2011 11:15:46

Tchaj-wanu) taktéž neuznání nároků ujgurských separatistů. Na seznam zakázaných organizací se tak v Kyrgyzstánu, Tádžikistánu i Kazachstánu dostaly skupiny označované čínským režimem za teroristické.180 Ujgurské organizace, které často byly založeny v době sovětsko-čínského napětí v 60. a 70. letech minulého století, byly pod tlakem Číny omezovány ve své činnosti (zejména od roku 2001–2002). Čína protestovala proti jakémukoliv projevu ujgurského separatismu ve Střední Asii.181 Ujgurské organizace tak byly nuceny od konce 90. let přesídlit ze Střední Asie dále na západ (nejčastěji do Turecka a později, kdy i Turecko přestalo být bezpečným útočištěm v souvislosti s kurdským separatismem a oteplením turecko-čínských vztahů, do západní Evropy).182 Z vojenského pohledu má Střední Asie pro Čínu ještě jednu zásadní dimenzi, která rovněž determinuje čínskou politiku v oblasti. Jde o americko-čínské vztahy, v jejichž rámci Číňané reflektují postoj americké administrativy i amerických analytiků, kteří upozorňují na rostoucí čínskou výzvu vůči americké hegemonii.183 Čína proto nemá zájem na jakémkoliv zvýšení amerického vlivu v oblasti. Přestože se USA i Čína shodovaly v řadě otázek boje proti terorismu či operací v Afghánistánu po 11. září 2001, ustavení vojenských základen USA v Uzbekistánu a Kyrgyzstánu bylo v rozporu s čínskou strategií ve Střední Asii.184 Čína má v regionu zájem na stabilních režimech, které by mohly vytvořit nárazníkové pásmo okolo západních hranic regionu, čímž se myslí mj. absence výraznější proamerické politiky.185 4.3 Analýza rusko-čínských ekonomických vztahů ve Střední Asii Ekonomika se stává v současné době klíčovým faktorem pro analýzu vlivu určitého státu na jiná teritoria. Pro země jižní části Střední Asie (s určitou výjimkou Kazachstánu) dnes platí, že nedisponují prostředky na dovoz špičkových západních výrobků, stejně jako nejsou schopny samy vytvořit takový domácí trh, který by zajišťoval i vnitřní investice pro rozvoj ekonomiky. V obou případech se pro Rusko i pro Čínu otevírá šance, neboť obě velmoci disponují produkcí a technologiemi, jež jsou 180

Babajan, D.: Podněbesnaja i Centraľnaja Azija. Svobodnaja mysľ,ľ č. 11, 2006, s. 43. Příkladem může být protest čínského velvyslanectví v Biškeku v roce 1994, kdy v Kyrgyzstánu proběhl slavnostní večer k padesátiletému výročí vyhlášení Východoturkestánské republiky. 182 Schichor, Y.: Limping on Two Legs: Uyghur Diaspora Organizations and the Prospects for Eastern Turkestan Independence. Central Asia and The Caucasus , roč. 48, č. 6, 2007, s. 121. 183 Wu, Hsiu-Ling – Chen, Chien-Hsun: The Prospects for Regional Economic Integration between China and the Five Central Asian States. Europe-Asia Studies, roč. 56, č. 7, listopad 2004, s. 1061. 184 Je mnohem méně známým faktem, že čínská strana po roce 2001 připomínala kyrgyzským vrcholným představitelům o této skutečnosti, což v překladu z diplomatické řeči znamenalo značný nátlak na vypovězení americké základny na letišti v Manasu nedaleko Biškeku. Interview (Horák) s M. S. Imanalijevem, bývalým ministrem zahraničních věcí Kyrgyzstánu a bývalým velvyslancem Kyrgyzstánu v Číně, předním sovětským sinologem, březen 2007. Interview (Horák) s Askarem Bešymovem, náměstkem ministra zahraničí Kyrgyzské republiky, březen, 2007. 185 Abdullajev, Z.: Počemu Rossija boitsja pereplatiť za svoe vlijanije v Tádžikistáne (interview). Informacionno Analitičeskij portal, 16. 1. 2010. http://www.ia-centr.ru/expert/6937/ (přístup 16.1.2010) 181

65


20.1.2011 11:15:46

rozumným kompromisem mezi kvalitou a cenou. Společnosti obou zemí se při velkých investičních akcích mohou také opřít o politickou podporu. V neposlední řadě hraje roli i geografická blízkost a znalost prostředí z ruské a dnes již i z čínské strany. Přestože ruské a čínské ekonomické zájmy jsou do značné míry shodné, konkurenční potenciál prozatím nejeví tendenci ke konfrontaci mezi oběma zeměmi. 4.3.1 Čínské ekonomické aktivity ve Střední Asii Ekonomika se stala klíčovou sférou vzájemných vztahů mezi Čínou a středoasijskými zeměmi. Přestože je Střední Asie tradičně náročným teritoriem pro obchodní styk, zhoršení ekonomických poměrů a snížení koupěschopnosti většiny obyvatel středoasijského prostoru znamenalo nutnost reorientace z tradičních postsovětských trhů směrem k čínskému. Čínské výrobky dovážené do Střední Asie sice nemají takovou kvalitu jako ruské či západoevropské, jejich nižší cena je však často klíčovou položkou v současné sociálně-ekonomické situaci značné části obyvatel regionu i státních rozpočtů jednotlivých zemí. V neposlední řadě je nutno zmínit i schopnosti čínských vyjednavačů, kteří během 90. let dokázali velmi dobře zmapovat region a jeho obchodní potenciál. Z časového hlediska lze ekonomickou spolupráci mezi Čínou a Střední Asií rozdělit na tři základní období. V první fázi se na nárůstu příhraničního obchodu s Čínou podíleli především středoasijští Dungani/Ujguři. Tito lidé, často s rodovými či klanovými vazbami na oblasti Sin-ťiangu, poprvé začali přivážet laciné čínské zboží na středoasijské trhy.186 Na kazašsko-čínské, respektive kyrgyzsko-čínské hranici bylo v relativně volném režimu otevřeno několik hraničních přechodů. Přestože se objem zahraničního obchodu Číny se Střední Asii od roku 1992 do roku 2001 zečtyřnásobil, podíl Číny na celkovém objemu obchodu byl nevelký dokonce i v případě sousedních států.187 Ve struktuře obchodu převládaly sice na trzích viditelné, avšak v celkovém objemu relativně méně významné produkty (potravinářské výrobky či oblečení). Od konce 90. let došlo ke zhoršení bezpečnostní situace ve Střední Asii i v Sin-ťiangu, mj. i v důsledku aktivizace hnutí Tálibán v Afghánistánu. K tomu se přidaly následky asijské a později i ruské ekonomické krize, která poněkud zpomalila růst ekonomické výměny mezi Čínou a středoasijskými republikami. Od roku 2001/2002 došlo k výrazné aktivizaci čínsko-středoasijského obchodu. Strmý nárůst obchodní výměny byl dán několik skutečnostmi: • došlo k již zmíněnému vojenskému průniku USA do regionu, na který čínská strana reagovala aktivizací vlastních projektů. • ekonomika středoasijských států se do značné míry stabilizovala a začala ve větší či menší míře růst. Tento nárůst je patrný především u Kazachstánu; koupěschop186

Peyrouse, S.: Economic Aspects of Chinese-Central Asia Rapprochement. Central Asia & Caucasus Institute – Silk Road Studies Center, Washington – Stockholm, 2007. s. 11. 187 Například v roce 1999 tvořil podíl Číny na obchodním obratu Kyrgyzstánu pouhých 6 %. Přestože toto č. bude vyšší s ohledem na neregistrovaný příhraniční obchod, je vidět, že potenciál oboustranného obchodu zůstával daleko za svými možnostmi. Viz Kyrgyz Republic: Selected Issues and Statistical Appendix. IMF Country Reportt N 00/131. International Monetary Fund, Washington, October 2000, s. 42. Sociaľno-ekonomičeskoje razvitije Kyrgyzskoj respubliki. Godovaja publikacija. Nacionaľnyj statističeskij komitet Kyrgyzskoj respubliki, Biškek, 2006, s. 110–113.

66


20.1.2011 11:15:46

• • •

nost obyvatelstva i vlády této země s ohledem na rostoucí ceny ropy vzrostla několikanásobně. byly vyřešeny všechny zásadní politické problémy (zejména otázka hranic). růst cen surovin vedl ke změně čínské strategie vůči Střední Asii, která se systematicky zaměřila na zajištění dodávek nerostných surovin do Číny. změnila se struktura obchodu, v němž na straně čínského exportu do regionu převážily především stroje a zařízení (potraviny a oděvy si přitom nadále udržely své postavení z 90. let).

Tab. č. 1. Obchod Číny se zeměmi Střední Asie (v mil. USD)188 Rok 1992

1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Objem vzájemné obchodní výměny 422* (464) 512* (608) 360* (579) 486* (782) 674* (776) 699* (872) 588 (955) 733 (1 331) 1 041 (1 819) 1 478* (1 509) 2 798* (2 338) 3 305 (4 100) 4 337 (5 848) 8 297 (10 294) 10 796 (13 350) 16 038 (20 576) (20 600) 20 752 (předpoklad)

Export Číny do Střední Asie 276* (292) 244* (261) 235* (224) 285* (256) 357* (218) 365* (249) 390 (456) 350 (634) 611 (767) 856* (492) 1 569* (944) 1 911 2 545 4 713 6 338 9 571

Import Číny ze Střední Asie 146* (172) 268* (347) 125* (355) 201* (526) 317* (558) 334* (623) 198 (499) 383 (697) 430 (1 052) 622* (1 017) 1 229* (1 444) 1 394 1 792 3 584 4 458 6 467

Tabulka převzata z Paramonov, V. – Strokov, A. – Stolpovskij, O.: Rossija i Kitaj v Centraľnoj Azii: politika, ekonomika, bezopasnosť. Obščestvennyj fond Aleksandra Knjazeva, Biškek, 2008, s. 155. Údaje jsou založeny především na národních statistikách jednotlivých států Střední Asie a Číny.

188

Veškeré statistické údaje uváděné v textu si nečiní nárok na přesnost s ohledem na metody sběru statistiky a záměrnému falšování statistických dat ve všech zúčastněných zemích. Uváděná čísla tak mají pouze rámcovou vypovídací hodnotu, přesto ukazují na některé trendy analyzované v textu. Předpokládá se, že k údajům o zahraničním obchodu za rok 2007 by bylo nutno připočíst ještě dalších cca 4,6–6,5 mld., které nejsou registrovány, z čehož zhruba dvě třetiny připadnou na Kazachstán, 500–800 mln. USD Kyrgyzstán, přibližně 500 mln. USD tvoří stínový obchod s Uzbekistánem, 100–200 mln. USD s Tádžikistánem a zbytek připadá na Turkmenistán.

67


20.1.2011 11:15:46

(*) v letech 1992–1996 není započten obchod mezi Čínou a Turkmenistánem, respektive Tádžikistánem. V letech 1997, 2001 a 2002 nezahrnují údaje čínsko-tádžického obchodu. Lze dodat, že chybějící údaje jsou s ohledem na jejich celkový podíl relativně marginální Údaje v závorce do roku 2002 jsou převzaty z Wu, Hsiu-Ling – Chen, Chien-Hsun: The Prospects for Regional Economic Integration between China and the Five Central Asian States. Europe-Asia Studies, roč. 56, č. 7, listopad 2004, s. 1066. Jak vyplývá z této tabulky, mezi oběma statistikami jsou často propastné rozdíly dané rozdílnou metodikou, započítáváním či naopak nezapočítáváním některých položek do vzájemného obchodu (příhraniční obchod) a také rozdílnou mírou korupce, která snižuje oficiální středoasijské statistiky (jinak řečeno korupce na středoasijské straně hranic značně převyšuje korupci na čínských hranicích). Údaje z let 2008–2009 doplněny podle údajů Ministerstva obchodu ČLR, http://english.mofcom.gov.cn.

Na rozdíl od úctyhodných nárůstů vzájemného zahraničního obchodu v absolutních hodnotách se relativní objem obchodu pohybuje v mnohem střízlivějších číslech. Z hlediska Číny představuje Střední Asie nadále značně marginální trh, jehož podíl je v celkovém objemu zahraničního obchodu Číny vyjádřen ciframi menšími než 0,1 % (kromě Kazachstánu). Z hlediska středoasijských států Čína je významným, nikoliv vždy nejvýznamnějším obchodním partnerem středoasijských zemí. Tab. č. 2: Obchod Číny se středoasijskými zeměmi (2007)

Země Kazachstán Uzbekistán Turkmenistán Kyrgyzstán y gy Tádžikistán Celkem

Obchodní výměna s Čínou (mln. USD) 12 385 1 608 377 984 684 16 038

Podíl Číny na zahraničním obchodu země (%) 15,20 11,31 3,96 27,71 15,68 14,17

Podíl země na zahraničním obchodu Číny (%) 0,57 0,07 0,02 0,05 0,03 0,74

Zdroj: Paramonov, V. – Strokov, A. – Stolpovskij, O.: Rossija i Kitaj v Centraľnoj Azii: politika, ekonomika, bezopasnosť. Obščestvennyj fond A. Knjazeva, Biškek, 2008, s. 157.

Dalším významným faktorem je relativně úzká regionální zaměřenost čínsko-středoasijského obchodu, která je spojena s oblastí Sin-ťiangu. Například obchodní výměna s Kazachstánem se ze 75 % odehrává pouze s touto čínskou provincií. Naopak pro Sin-ťiang představuje Střední Asie 80 % její zahraniční obchodní výměny.189 Čínské společnosti budují svá zastoupení v Urumči nebo Kašgaru a odtud přes místní obchodníky navazují kontakty se Střední Asií. Urumči se rovněž nikoliv náhodou stalo křižovatkou leteckých tras mezi Střední Asií a východní Asií. Například společnost China Southern létá do všech zemí Střední Asie s návazností na zbytek Číny

189

Syroježkin, K.: Kazachstansko-kitajskoje torgovo-ekonomičeskoje i investicionnoje sotrudničestvo: sostojanije i problémy. Kazachstan v globaľnych processach, č. 1, 2006, s. 45.

68


20.1.2011 11:15:47

a jihovýchodní Asii, zatímco národní dopravci ve Střední Asii mají spojení s Urumči, v případě Tádžikistánu či Kyrgyzstánu se jedná o jejich jedinou linku do/z Číny. Struktura vzájemného obchodu Číny se Střední Asií je velmi nevyrovnaná a z hlediska Střední Asie dlouhodobě nevýhodná (viz Tab. č. 3). Ve vývozu ze Střední Asie do Číny v drtivé většině převládají barevné kovy, železná ruda, kovošrot, ropa a zemní plyn (jehož objem v nejbližší době výrazně vzroste). Výjimku tvoří Uzbekistán, kde převládají služby (obvykle bankovnictví). Kromě energetických a nerostných surovin se vyváží také nezpracované zemědělské produkty – zejména surová bavlna.190 Kyrgyzstán rovněž exportuje surovou kůži a vlnu. Export surovin dosahuje urovně 86 % veškerého středoasijského vývozu do Číny. Přibližně stejný podíl tvoří v případě středoasijského importu do Číny stroje, zařízení a spotřební zboží. V případě Kyrgyzstánu se projevuje členství této země ve WTO, neboť právě Kyrgyzstán je nejzajímavější vstupní branou čínských výrobků na středoasijský a obecněji postsovětský trh, o čemž svědčí rozsáhlá tržiště v okolí Biškeku (Dordoj) či na jihu země (Karasuu), odkud je čínské zboží reexportováno dále. Přestože obchod s čínským zbožím ještě patrně nedosáhl svého apogea (nehledě na stagnaci v roce 2009 způsobenou ekonomickou krizí), ukazují se i některé problematické prvky ve vzájemných vztazích. Jedním z hlavních je především pověst čínských výrobků, které jsou sice laciné, avšak málo kvalitní a nevydrží.191 Čína se v tomto směru prozatím může spolehnout na nízkou koupěschopnost středoasijské populace, nicméně dlouhodobě možná právě tento faktor může být překážkou další expanzi čínských výrobků (zejména spotřebního průmyslu). Řada čínských obchodníků tak začala dodávat na středoasijský trh kvalitnější zboží, především domácí elektroniku, v níž panuje největší konkurence s jihovýchodní Asií či Jižní Koreou. Mnohem větším problémem středoasijských republik je ovšem prohloubení závislosti na vývozu surovin, které je v případě čínského směru téměř absolutní (viz Tab. č. 3). Kromě hrozby kolísání cen surovin tak středoasijské státy nejsou nuceny investovat do rozvoje průmyslu (kromě těžebního) a dostávají se do začarovaného kruhu vývozců surovin. Celkově lze shrnout, že čínsko-středoasijský obchod nepředstavuje nijak významnou hrozbu pro Střední Asii a hlavním potenciálním konkurentem je Rusko, které se tradičně obává zvýšení čínského vlivu nejen ve Střední Asii, ale i v Rusku samotném. Jak však podotýká K. Syroježkin, růst vzájemného obchodu mezi bouřlivě se rozvíjející provincií Sin-ťiang a Střední Asií lze považovat za přirozený a nijak nezasahující do suverenity středoasijských států (na rozdíl od jiných velmocí), ani do zájmů Ruska.192 Alarmující strach z čínské expanze je tak přinejmenším přehnaný.

190 Z Uzbekistánu se jedná o cca 12 % exportu Uzbekistánu do Číny, v případě Tádžikistánu nebyl údaj nalezen, nekvalifi kovaný odhad činí cca 40 % exportu Tádžikistánu do Číny a v případě Kyrgyzstánu se jedná přibližně o 30 %. 191 Chodžajev, A.: O centraľnoazijatskoj politike KNR (na osnove kitajskich istočnikov). Centra’naja Azija i Kavkaz, roč. 51, č. 3, 2007, s. 37–38. 192 Syroježkin, K.: Kazachstansko-kitajskoje torgovo-ekonomičeskoje i investicionnoje sotrudničestvo: sostojanije i problémy. Kazachstan v globaľnych processach, č. 1, 2006, s. 48.

69


20.1.2011 11:15:47

Tab. č. 3. Struktura obchodu středoasijských států s Čínou (podíl z celkového objemu vzájemné obchodní výměny v roce 2007)

Kazachstán y gy Kyrgyzstán Uzbekistán Turkmenistán Tádžikistán

Vývoz surovin do Číny 93,3 % 90,8 % 37,3 % 91,2 % 97 %

Ostatní vývoz do Číny 6,7 % 9,2 % 62,7 % 8,8 % 3%

Stroje a zařízení z Číny 59,2 % 3,8 % 53,7 % 90,2 %

Spotřební zboží z Číny 33,7 % 72,4 % 10,5 % 6,8 % 100 %

Ostatní zboží z Číny 7,1 % 23,8 % 35,8 % 3,0 %

Zdroj: Paramonov, V. – Strokov, A. – Stolpovskij, O.: Rossija i Kitaj v Centraľnoj Azii: politika, ekonomika, bezopasnosť. Obščestvennyj fond A. Knjazeva, Biškek, 2008, s. 160–171.

4.3.2 Ruské obchodní aktivity ve Střední Asii Příliv ruského kapitálu i ruských výrobků do regionu jsou z hlediska běžné populace přijímány pozitivně se silnou reminiscencí na sovětské období. Na tomto místě si je však třeba si uvědomit, že Rusko se v případě investic do regionu neřídí „bratrskými“ pohnutkami jako v době Sovětského svazu (taková zůstává dnešní představa mnohých obyvatel i politiků Střední Asie), ale především pragmatickým postojem podloženým ekonomickými a politickými zájmy. Z toho potom vyplývá i řada nedorozumění ve Střední Asii ohledně role Ruska v regionu. Reflexe Ruska je však stále lepší než například Číny, která pro realizaci svých záměrů využívá nejen vlastní techniku, ale i importovanou pracovní sílu. Mezi problémové body vztahů mezi Ruskem a středoasijskými republikami patří absence jasně formulované a komplexní strategie rozvoje vzájemné spolupráce. Ta probíhá spíše živelným způsobem, nejrůznějšími ad hoc dohodami či jednotlivými politicky a ekonomicky výhodnými obchody. Na tento nedostatek poukazují mnozí analytikové jak v Rusku, tak ve Střední Asii.193 Na druhou stranu lze konstatovat, že (možná s výjimkou Číny) tato koncepce není podobná patrná ani u dalších konkurentů Ruska. Rusko po roce 1991 výrazně omezilo svůj obchod se Střední Asií (viz tabulka č. 4). Klesající trend ve vzájemném obchodu trval až do roku 1999. Propad vzájemného obchodu byl dokonce vyšší ve druhé polovině 90. let 20. století, kdy doběhly obchodní kontrakty a úvěry z období rublové zóny a těsně po rozpadu SSSR a nové kontrakty již nebyly navazovány. Jednou z překážek rozvoje ekonomických vztahů se ukázal systém barterového obchodu, který se na postsovětském prostoru v souvislosti s nedostatkem hotovosti široce praktikoval. Obrat nastal až v souvislosti s ekonomickým růstem v Rusku i ve Střední Asii, zvýšením politického zájmu o region, mj. s ohledem na rostoucí konkurenci z druhých zemí (USA a zejména Číny). Rusko začalo nejenom nakupovat více surovin ze Střední Asie, ale také začalo více 193

Konzultace autora (Horák) v Biškeku, Almaty a Dušanbe, léto 2006 a v Taškentu, Dušanbe, Biškeku a Almaty v listopadu-prosinci 2009. viz také např. Zevin L. Z. – Ušakova N. A.: Rossija i Central‘naja Azija: problemy i perspektivy ékonomičeskich otnošenij. Vostok, č. 2, 2005, s. 84.

70


20.1.2011 11:15:47

investovat v regionu. Výrazně se snížil i podíl barterového obchodu, což vedlo k intenzifi kaci fi nančních toků mezi Ruskem a Střední Asií. Podobně jako v případě Číny se však většina obchodů odehrávala se sousedním Kazachstánem (více než dvě třetiny).194 Obchod mezi Ruskem a Střední Asií má v porovnání s Čínou podobnou strukturu, ačkoliv surovinová výměna je o něco intenzivnější a z Ruska dováží i méně spotřebního zboží (viz tabulka č. 5). Od roku 2001 se k sobě blíží i objem obchodu, přestože Rusko má pro Střední Asii stále ještě větší význam (viz graf č. 1).195 Na rozdíl od Číny také představuje Rusko pro Střední Asii jeden z mála uplatnitelných trhů (mimo nerostné suroviny). Obchody s okolními regiony narážejí kromě menší poptávky také na technické bariéry (byrokracie, víza, doprava apod.). S výjimkou Kazachstánu se jedná převážně o agrární státy a vývoz jejich produkce je značně závislý na ruské poptávce. Vedle surovin (ropa, zemní plyn, železná ruda, barevné kovy) jde především o produkci prvního zpracování (například surová bavlna, hliníkové kovy) a také zemědělské produkty (ovoce, produkty živočišné výroby). Jednotlivé státy si při tomto obchodu vzájemně konkurují, což je jednou z hlavních překážek ekonomických integračních procesů v regionu.196 Jedním z determinantů závislosti středoasijských států na ruských výrobcích je i nadále současná infrastruktura, která je dosud obsluhována sovětským, resp. ruským dědictvím (vozový park, stroje a zařízení). Přestože i tato tendence se v poslední době začíná měnit a dopravní zařízení a přístrojové vybavení jsou pokrývány dovozem z dalších zemí (především z Číny), orientace na tradiční ruské produkty a jejich náhradní díly nadále trvá. Rusko rovněž patří k nejvýznamnějším investorům ve Střední Asii, i když realizace některých velkých investičních celků se na středoasijské straně setkávají se značnými problémy. Příkladem může být jeden z největších kontraktů s Uzbekistánem týkající se spolupráce při výrobě a opravách letadel Iljušin v Taškentském závodu Čkalova (TaPOiČ), o jehož realizaci se hovoří od roku 1995 a závod z důvodů přede-

194

Z tohoto obchodu zaujímá největší část (cca 70 % v roce 2006) příhraniční obchod. Čufrin, G. I.: Rossijsko-kazachstanskije torgovyje otnošenija: sovremennoje sostojanije i perspektivy razvitija, Asia Strategy – Fond strategičeskogo issledovanija centraľnoaziatskogo regiona, 7. 11. 2007, http://www.asiastrategy.ru/?activity&activity_id=4&PHPSESSID=8a80d471fe4812 7951b48287f97e8e7f#3 (přístup 28.11.2008); viz také Žetpisov, D. Ch.: Rossijsko-kazachstanskije otnošenija. Šag v buduščee. Kaferda stran postsovětskou prostranstva RGGU, 21. 3. 2007. http://www.postsoviet.ru/page.php?pid=168 (přístup 27.3.2007). Největší je také podíl společných rusko-kazašských podniků, obvykle získaných nákupem kazašských akcií ruskými společnostmi. 195 Jednotlivé státy se však liší, například Tádžikistán dnes vyváží více do Číny než do Ruska, čísla vzájemného obchodu se blíží i v případě Kyrgyzstánu a Kazachstánu. Ruské pozice jsou naopak mnohem pevnější v Uzbekistánu či Turkmenistánu. Vysvětlení je mj. i v absenci společné hranice, výměně spotřebního zboží a obratu z drobného obchodu (zejména v příhraničních oblastech). Čína také z posledních dvou uvedených zemí vyváží mnohem méně energetických surovin (v případě Uzbekistánu také bavlny). 196 Osobní nevraživost mezi jednotlivými vůdci (Kyrgyzstán – Uzbekistán, Uzbekistán – Tádžikistán, Uzbekistán – Kazachstán apod.) potom brání i vytváření společných kartelových dohod.

71


20.1.2011 11:15:47

vším na uzbecké straně nadále z větší části stojí.197 Podobným případem byly investice do hydroelektráren v Tádžikistánu a případná koupě strategického podílu v klíčovém průmyslovém závodu Tádžického hliníkového závodu (TadAZ/TALCO) v Tursunzóde.198 Podobně prozatím vinou neshod na obou stranách ztroskotala spolupráce při dostavbě nedokončené gigantické vodní přehrady Rogún na řece Vachš.199 V Kyrgyzstánu se takto jedná o výstavbě strategických přehrad Kambarata-1 a Kambarata-2, do kterých by měla ruská strana investovat 1,8 mld. USD v rámci balíku pomoci Kyrgyzstánu z února 2009.200 Dalším významným tématem v rusko-středoasijských vztazích je otázka dluhů, která je aktuální především pro dva nejmenší a nejslabší středoasijské státy – Kyrgyzstán a Tádžikistán. V obou případech dluhy v řádu stamiliónů dolarů vznikly od počátku 90. let v rámci technických úvěrů poskytovaných tehdy Ruskem na nákup zboží v Rusku.201 V obou případech byly dluhy několikrát restrukturalizovány a v prvním desetiletí 21. století byly rovněž odepsány výměnou za jiné výhody.202

197

Laškina, Je.: Rossija-Uzbekistan: pervym delom „goluboje topivo“, a samolety – potom. Azija inform, 7. 3. 2007, http://www.asiainform.ru/rusdoc/14487.htm (přístup 7.3.2007). 198 O tento závod se zajímal ruský holding Olega Děripasky RusAl, spolu s uralským koncernem SUAL, který do závodu dodává suroviny. Jednání však v roce 2006 ztroskotala a následná arbitráž bude mít patrně za následek značné finanční náhrady pro Tádžikistán. Vedení TadAZ poté jednalo o vstupu íránského investora, avšak ani tato jednání nebyla úspěšná. Viz „Talko“ protiv „Rusala“: pusť razberetsja sud! Azija-pljus, 7. 7. 2007. 199 Výsledkem všech privatizačních snah bylo v březnu 2009 zahrnutí Tádžického hliníkového závodu, Nurecké přehrady a stavby Rogúnské přehrady mezi tzv. objekty strategického významu, a tudíž byla zakázána jejich případná privatizace. Na tomto místě je nutno dodat, že ve všech zmíněných podnicích mají své značné podíly členové prezidentského klanu v Tádžikistánu, což je hlavní příčinou odmítnutí veškerých privatizačních procesů. 200 Otázkou je ovšem skutečná realizace těchto idejí, která bude záviset nejen na ekonomické návratnosti daných investic, ale především na politické vůli ruské i kyrgyzské strany. 201 Obecně k dluhům mezi Ruskem a zeměmi SNS v 90. letech viz Vněšnjaja zadolžennosť strančlenov SNG: sostojanije, dynamika, perspektivy. IMEPO RAN, Moskva, 1998. K okolnostem projednávání kyrgyzského úvěru a jeho využití, stejně jako popis neschopnosti státních úředníků v Kyrgyzstánu je detailně popsána ve vzpomínkách Kasyma Isajeva, bývalého vysokého vládního činitele SSSR i Kyrgyzstánu. Isajev, K.: Zapiski neravnodušnogo graždanina (Sbornik dokumentaľnych rasskazov, statej i interv’ju). Insanat, Biškek, 2008, s. 93–113. 202 Snížení kyrgyzského dluhu v roce 1996, 2000 i 2009 proběhlo výměnou za předání balíků akcií různých kyrgyzských podniků, které ještě byly provozuschopné. Jednalo se například o Kyrgyzský chemicko-metalurgický koncern v Keminském okrese (odtud pochází prezident Akajev a část politické a ekonomické elity), akciová společnost Automotory (Avtodvigatěl), část závodu Kyrgyzkabel nebo závod na kompletaci automobilů v Biškeku. Čotonov, U.: Novejšaja istorija Kyrgyzstana, 1985–1998. Kyrgyzstan, Biškek, 1999, s. 145. Dohoda o snížení tádžických dluhů vůči Rusku byla podepsána v říjnu roku 2004. Výměnou za toto odepsání získalo Rusko exkluzivní přístup ke strategickým investicím (později neuskutečněným – jako například TadAZ či Rogun) a možnost dislokace vojenských objektů na území Tádžikistánu Ruskem (ruská vojenská základna, opticko-elektronický komplex vyhledávání orbitálních družic „Okno“ v Nureku aj.).

72


20.1.2011 11:15:47

Na provázání ruské ekonomiky se středoasijskými má značný vliv i vnitřní vývoj v samotném Rusku. Pokud si ekonomika v Rusku bude stabilně držet své tempo růstu, poroste i obchod se Střední Asií. Případný vstup Ruska do WTO či odstranění celních bariér mezi postsovětskými státy v rámci integračních uskupení by mohlo být rovněž šancí pro posílení ruských pozic v místních ekonomikách. Rusko si také nadále zachová přitažlivost pro pracovní migraci, neboť ani v době ekonomické krize v roce 2008–2009 nedošlo k výrazné reorientaci migrantů na jiné příjmové země. Ekonomická krize se projevila v roce 2009 výrazným poklesem obchodu Ruska se Střední Asií, a to na úkor čínské produkce. V tomto roce poprvé v historii obchod Střední Asie s Čínou poprvé přerostl analogický obchod s Ruskem. Bude zajímavé sledovat nárůst obchodu v roce 2010, kdy je očekáváno oživení obchodu, jak s Ruskem, tak s Čínou. Nehledě na určité výkyvy lze předpokládat, že Rusko zůstane v zahraničním obchodu Střední Asie klíčovým hráčem, i když nikoliv hegemonem, jak by si možná někteří ruští politikové a ekonomové přáli. Tab. č. 4. Obchodní výměna Ruska a Střední Asie v letech 1992–2009 (mil. USD) Rok 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Objem vzájemného obchodu 59 226 6 360 6 750 7 679 7 244 6 833 5 411 3695 6 469 5 924 5 464 7 088 10 463 13 227 14 869 21 787 26 746 18 900

Export Ruska do Střední Asie 33 785 5 767 4 703 4 230 3 920 3 402 3 165 1 903 2 730 3 517 3 492 4 520 6 103 7 525 7 982 13 489 18 282 13 340

Import Ruska ze Střední Asie 25 441 593 2 047 3 449 3 324 3 431 2 246 1 792 3 739 2 407 1 972 2 568 4 360 5 702 6 887 8 298 8 464 5 560

Zdroj: Paramonov, V. – Strokov, A. – Stolpovskij, O.: Rossija i Kitaj v Centraľnoj Azii: politika, ekonomika, bezopasnosť. Obščestvennyj fond A. Knjazeva, Biškek, 2008, s. 160–171; Rossijskij statističeskij ježegodnik, 2009, Gosudarstvennyj komitet postatistike RF, 2010 (elektronické databáze na stránce www.gks.ru).

73


20.1.2011 11:15:47

Tab. č. 5. Struktura obchodu mezi Ruskem a Střední Asií za rok 2007 (%) Vývoz surovin do Ruska

Ostatní vývoz do Ruska

Stroje a zařízení z Ruska

Spotřební zboží z Ruska

Kazachstán

84,8 %

15,2 %

37,8 %

7,5 %

Kyrgyzstán

87,0 %

13,0 %

54,5 %

3,6 %

Uzbekistán

80,3 %

19,7 %

48,2 %

7,2 %

Turkmenistán Tádžikistán

97,4 % 92,7 %*

2,6 % 7,3 %

82,1 % 70,2 %

7,3 % 20,3 %

Ostatní zboží z Ruska 54,7 % (38,3 %) 42,0 % (20,8 %) 44,6 % (34,4 %) 10,6 % 9,5 %

Zdroj: Paramonov, V. – Strokov, A. – Stolpovskij, O.: Rossija i Kitaj v Centraľnoj Azii: politika, ekonomika, bezopasnosť. Obščestvennyj fond A. Knjazeva, Biškek, 2008, s. 142–150. * Většinu exportu z Tádžikistánu do Ruska tvoří surová bavlna (88,3 %), zbytek připadá na hliník

Tab. č. 6: Obchod Ruska s jednotlivými středoasijskými zeměmi (2007)

Kazachstán Uzbekistán Turkmenistán Kyrgyzstán y gy Tádžikistán Celkem

Obchodní výměna s Ruskem (mln. USD) 14 720 4 160 1 130 1 175 602 21787

Podíl Ruska Podíl země na zahraničním na zahraničním obchodu země (%) obchodu Ruska (%) 18,06 2,66 29,21 0,75 11,86 0,20 33,10 0,21 13,80 0,11 19,25 3,93

Zdroj: Paramonov, V. – Strokov, A. – Stolpovskij, O.: Rossija i Kitaj v Centraľnoj Azii: politika, ekonomika, bezopasnosť. Obščestvennyj fond A. Knjazeva, Biškek, 2008, s. 138.

4.4 Rusko a Čína v energetice Střední Asie Z hlediska obou zemí plní region Střední Asie důležitou úlohu zásobárny energetických surovin. Rostoucí potřeby obou velmocí, konkurence projektů třetích stran a také stále sebevědomější politika středoasijských exportérů energetických surovin vytvářejí z energetiky jednu z hlavních oblastí potenciálního soupeření obou velmocí. Nehledě na spíše konkurenční potenciál jsou však obě země schopny ve Střední Asii vzájemně spolupracovat ke spokojenosti všech zainteresovaných stran. Zároveň prozatím nedošlo k větší přímé konfrontaci mezi Čínou a Ruskem o energetické suroviny s hlubšími následky pro vztahy obou velmocí i pro jejich dvoustranné vztahy se středoasijskými státy.

74


20.1.2011 11:15:47

Zachování monopolu i za cenu zvýšení ceny za dodávky surovin (z pohledu Ruska), respektive získání významného postavení v energetické oblasti (z pohledu Číny) patří k hlavním determinantům zahraniční politiky obou velmocí v regionu. Rusko až do nedávna drželo v rukou hlavní trumfy v podobě exportní orientace potrubních a rozvodných sítí v jednotlivých zemích Střední Asie ve svém směru. Prozatím otevřená spojení Číny a Střední Asie v oblasti potrubní přepravy narušují ruský monopol pouze částečně a na místech, která prozatím výrazněji neohrožují nasmlouvané dodávky mezi Ruskem a středoasijskými exportéry. Ekonomická krize navíc ukázala, že poptávka ruských odběratelů po středoasijských surovinách může být výrazně konjunkturní. Ačkoliv Rusko ztratilo monopol na import středoasijských energetických surovin, zůstává i nadále nejvýhodnějším partnerem a často i jediným existujícím. Rovněž tak prozatím zůstává klíčový dosavadní podíl Ruska na dostavbě hydroelektráren v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, přestože některé projekty jsou realizovány i ve spolupráci s jinými zeměmi.203 Čínské společnosti se na středoasijský energetický trh až do roku 2001 příliš nehrnuly. Dodávky z Perského zálivu byly poměrně stabilní a relativně dostačující i pro rostoucí potřeby Číny. Teprve na přelomu století začaly stoupat ceny ropy. Vpád USA do Afghánistánu v roce 2001 a především do Iráku v roce 2003 do Iráku byl v Číně považován za ohrožení jejích životních zájmů v podobě hrozby přerušení dodávek energetických surovin. V této souvislosti vzrostl význam Střední Asie jako regionu, který může zabezpečit dodávky surovin bez toho, aby byla Čína závislá na zprostředkovatelích, situaci na Středním východě a na mořských cestách směrem do Číny (zejména v oblasti přetíženého Malackého průlivu a Tchajwanské úžiny). Z tohoto důvodu se počátkem čínské firmy (s výraznou státní podporou) pustily do investicí v oblasti těžby energetických surovin, zejména do nalezišť v Kazachstánu a Turkmenistánu. Kromě těchto investic čínské vedení systematicky poskytuje i investice do lokální infrastruktury a jiné projekty, které činí z východního souseda středoasijských zemí štědrého a otevřeného partnera. Tyto investice či granty prozatím Rusko poskytuje pouze v omezené míře a další hráči se v tomto smyslu omezují především na sféru rozvojové pomoci. Kromě toho je pro Čínu rozvoj energetických vztahů v souladu s jejím plánem rozvoje západních oblastí (Sin-ťiangu). Peking doufá, že spolupráce v energetice rovněž pomůže stabilizovat středoasijský prostor a jeho přátelské vztahy s Čínou, což jsou klíčové politické cíle Číny ve Střední Asii. 4.4.1 Čínský průnik do kazašské ropy Čínská státní ropná společnost CNPC již v roce 1997 zakoupila práva na průzkum a těžbu perspektivních ropných polí Džanadžol, Kenkijak v rámci společnosti Akťjubinskmunajgaz (nákup 60 % akcií) a především Uzen, který je považován za nejlepší naleziště západního Kazachstánu. V roce 2004 již CNPC vlastnila 85 % Aktöbinské petrolejářské společnosti a vytvořila společný podnik CNPC-Aktöbemunajgaz. O rok později potom CNPC koupila největšího producenta ropy v Kazachstánu – Petroka-

203 V Tádžikistánu například realizace vodní elektrárny Sangtuda-2 či výstavby silnic ze strany Íránu, na projektu hydroelektráren na řece Vachš, stejně jako na projektu dopravního koridoru Dušanbe-Pamír a Dušanbe-sever ze strany Číny.

75


20.1.2011 11:15:47

zachstan.204 Kromě toho se čínské společnosti podílejí i na těžbě ropy z největšího kazašského naleziště Kašagan. V roce 2006 potom čínská CITIC (China International Trust & Investment Corp.) přes kanadskou Nations Energy získala přístup k nalezišti Karadžanbas.205 V letech 2004–2006 čínské společnosti ovládly přibližně třetinu ropných zásob Kazachstánu, což potvrzuje trend masivního nástupu Číny do Střední Asie bez ohledu na další hráče. Čínskou aktivizaci v oblasti Kaspického moře podtrhuje rovněž angažmá na ropných polích v Ázerbájdžánu, do něhož v 90. letech neměly čínské společnosti zájem investovat. V současné době se CNPC podílí na těžbě na nalezišti Kursangy – Karabagly a na onshore nalezištích Pirsaat a Kara Čuhur.206 Pro dopravu ropy byl v roce 2005 uveden do provozu ropovod Atasu – Alašankou, který by měl zajišťovat dodávky 20 mln. t ropy ročně.207 V současnosti probíhá stavba nového potrubí, které přepravní kapacitu zvýší o dalších 10 mil. t.208 Podpisem dohody o tranzitu ropy mezi Ruskem a Kazachstánem se k tomuto plynovodu připojili i ruští exportéři ropy (Rosněfť, TNK-BP a Gazprom Něfť).209 Na tomto místě je však nutno poznamenat, že nový ropovod není zaplněn naplno – v roce 2009 bylo využito pouze asi 30 % celkové kapacity ropovodu, jakkoliv se celkové objemy neustále zvyšují.210 Přestože se jedná o dosud ne zcela využitý ropovod, pro Kazachstán (z hlediska 204

PetroKazakhstan byl odkoupen od indické společnosti ONGC, která hodlala vyvážet kazašskou ropu přes ropovod Tengiz-Novorossijsk. Tímto kontraktem CNPC zvítězila nad druhým zájemcem – firmou Lukoil, neboť se podařilo přesvědčit prezidenta Nazarbajeva, že indicko-ruské konsorcium zvýší nežádoucím způsobem závislost Kazachstánu na Rusku. 205 Přehled těchto projektů uvádí například Nagiev, A.: Vlijanije faktora energetičeskoj bezopasnosti na formirovanije i perspektivu vněšněpolitičeskogo kursa KNR v Centraľnoj Azii. Problemy Daľnego Vostoka, č. 6, 2007, s. 41–42. 206 Nagiev, A.: Vlijanije faktora energetičeskoj bezopasnosti na formirovanije i perspektivu vněšněpolitičeskogo kursa KNR v Centraľnoj Azii. Problemy Daľnego Vostoka, č. 6, 2007, s. 42. 207 Dodávky 20 mil. t ropy teoreticky představují přibližně 15 % čínského dovozu. Fichelson, J.: From the Silk Road to Chevron: The Geopolitics of Oil Pipelines in Central Asia. Vestnik. The Journal of Russian and Asian Studies, č. 7, 2007. http://www.sras.org/geopolitics_of_oil_ pipelines_in_central_asia (přístup 10.3.2009). 208 Pro srovnání Kazachtstán v roce 2007 exportoval do Ruska 43,7 mil. t ropy, z čehož více jak polovina (cca 25,6 mil. t.) byla transportována ropovodem KTK (Tengiz – Novorossijsk), zbytek byl přepravován ropovodem Atyrau – Samara (16 mil. t.) a také ropovodem Machačkala– Novorossijsk (2,1 mil. t). Mezi přístavy Aktau a Baku bylo v roce 2007 převezeno 2,4 mil. t ropy, přičemž většina byla převezena do terminálu v Batumi. Viz Perspectives on Caspian Oil and Gas Development. International Energy Agency Working Paper Series, December 2008, s. 5. Přestože se plánovalo připojení Kazachstánu na ropovod Baku-Cehyan (perspektivně až 25 mil. t), tato skutečnost je značně omezená a s ohledem na úspěšný nátlak Ruska na Kazachstán v otázkách jeho obchodních aktivit v Gruzii. Přes otevření čínského směru tak zůstává pro Kazachstán nejspolehlivějším partnerem právě Rusko. 209 Kulikov, S. – Sergejev, M.: Rossijsksja něfť potečet v Kitaj mimo železnoj dorogi… po kazachstanskoj trube. Nezavisimaja gazeta, 28. 11. 2007. 210 Podle oficiálních čínských údajů bylo v roce 2006 přepraveno 1,76 mln. t surové ropy, v roce 2007 4,77 mil. t, v roce 2008 více jak 6 mil. t a v roce 2009 7,73 mil. t. Další přibližně 1 mil. t surové ropy bylo tímto ropovodem importováno z Ruska. Objem syroj nefti, perepravlennoj po kitajsko-kazachstanskomu nefteprovodu, prevysil 20 mln. tonn. Informační portál China. org.cn, 29. 1. 2010, http://russian.china.org.cn/exclusive/txt/2010-01/29/content_19332877.htm (přístup 1.2.2010)

76


20.1.2011 11:15:47

exportu) i pro Čínu (z hlediska importu) jde o klíčovou alternativu. Kazachstán získal alternativního, byť ne vždy na jednání jednoduchého odběratele, zatímco Čína s rostoucí poptávkou po ropě získala možnost jejího dovozu od relativně stabilního partnera bez pomocí dalších prostředníků a bez problematického tranzitu ropy po moři. 4.4.2 Spor o turkmenský plyn Vedle kazašské ropy se hlavní boj o středoasijské surovinové zdroje vede o zemní plyn, zejména v Turkmenistánu. Tato sféra se stala jednou z hlavních oblastí přinejmenším virtuálního soupeření Ruska, Číny a dalších globálních i regionálních velmocí zejména od roku 2007 (po smrti turkmenského prezidenta Nijazova), což by vypovídalo o klíčové roli Turkmenistánu v energetické politice v oblasti.211 Turkmenistán se však pro všechny zainteresované strany stal zároveň značně problémovým partnerem z několika důvodů: • Nejsou známy výsledky auditů zásob zemního plynu v zemi (oba dva audity prováděné za Türkmenbašyho i v letech 2007–2008 nebyly turkmenskou stranou nikdy zveřejněny). Přestože se podle některých indicií zdá, že Turkmenistán disponuje značnými zásobami zemního plynu pro uspokojení poptávky ze všech stran, o skutečných zásobách této suroviny ví snad pouze turkmenský prezident. • Vnitroturkmenské poměry neumožňují rozvoj plynárenského sektoru v zemi vlastními silami – bez ohledu na případné zásoby Turkmenistán nedisponuje finančními zdroji i kvalifi kovanými specialisty v plynárenství tak, aby byl schopen rozšířit dostatečně těžbu plynu, modernizovat vlastní síť a podílet se na exportních proudech do všech stran. • Samotná těžba v Turkmenistánu je v současné době pod závazky Ašgabatu (nehledě na výše uvedenou propustnost existujících linií).212 Bývalý prezident Türkmenbašy se ukázal jako poměrně nevěrohodný partner, který uzavřené dohody svévolně porušoval, zejména neohlášeným zvyšováním ceny plynu.213 Nové vedení Turkmenistánu se sice přihlásilo ke všem podepsaným závazkům, nicméně spolehlivost prezidenta Berdymuhammedova ve světle jeho slibů na všechny strany lze hodnotit jako krajně nejistou. Svévolné zvyšování ceny i možné výpadky v těžbě a exportu plynu způsobují značné problémy odběratelům.214 211

Středoasijské státy (Kazachstán, Turkmenistán a Uzbekistán) vyvezly v roce 2007 celkem 71,3 mld. m3, na čemž se turkmenský export podílel ze tří čtvrtin. Perspectives on Caspian Oil and Gas Development. International Energy Agency Working Paper Series, December 2008, s. 10. 212 Podle stávajících smluv by Turkmenistán měl v roce 2007 exportovat cca 96 mld. m3 plynu, zatímco reálné odhady hovoří okolo 54 mld. m3 exportovaných ze země v roce 2007. 213 V letech 2004–2008 si Turkmenistán (a po něm i Uzbekistán a Kazachstán) jednostrannými kroky několikrát vymohl zvýšení ceny plynu dodávaného do Ruska a na Ukrajinu ze 44 na 160/1000 m3. Od roku 2009 je plyn mezi Střední Asií a Ruskem prodáván podle vzorce „světové ceny mínus dopravní náklady“. Je však otázka, jakým způsobem středoasijské státy budou reagovat na očekávané snížení cen plynu v roce 2009. 214 Připomeňme, že největším odběratelem turkmenského zemního plynu je v konečné fázi Ukrajina, která chronicky není schopna platit za dodávky za jinou než preferenční cenu. Nehledě na politické pozadí poslední rusko-ukrajinské plynárenské krize se jednou z jejich příčin stalo zvýšení nákupní ceny středoasijského (především turkmenského) plynu pro Gazprom.

77


20.1.2011 11:15:47

Rusko je pro Turkmenistán i nadále klíčový, byť od konce roku 2009 nikoliv exkluzivní partner. Ruska má teoreticky smluvně zajištěnu větší část turkmenské exportní produkce a konkrétně Gazprom disponuje významným vlivem na místní elity a zkušenostmi z vyjednávání s turkmenskou stranou.215 V neposlední řadě má Rusko výhodu vybudované infrastruktury ještě ze sovětského období. Závislost je však oboustranná, neboť Rusko, pokud chce dostát svým závazkům na evropské trhy, se v době zvýšené poptávky bez turkmenského plynu neobejde. V květnu 2007 byla podepsána deklarace předpokládající rozšíření exportu středoasijského plynu do Ruska.216 Projekt počítal s rekonstrukcí a zvýšení kapacity stávajícího systému plynovodů ze Střední Asie do Ruska a výstavbou nového plynovodu po východním pobřeží Kaspického moře z Turkmenistánu přes Kazachstán do Ruska s napojením na ruský systém plynovodů. Z hlediska středoasijských států jde o pragmatický krok k relativně rychlému zvýšení svého exportu, ačkoliv to nebrání turkmenskému prezidentu Berdymuhammedovi vyjednávat i o dalších variantách exportu plynu, přinejmenším proto, aby zlepšil svou vyjednávací pozici vůči Rusku. Jako vždy v postsovětském prostoru je také často problém skutečného naplnění podepsaných dohod. Realizace Kaspického plynovodu, stejně jako rozšíření sítě Střední Asie – Centrum totiž zaostává a v první polovině roku 2009 se například nerealizovala ani přípravná projektová fáze plynovodu.217 Jakékoliv zdržení uvedených modernizací proto teoreticky zvyšuje šanci pro realizaci alternativních projektů Na druhou stranu Rusko je schopné pod tlakem diplomatické aktivity dalších zemí přejít od slov k činům a plánované projekty realizovat dříve než konkurence (v tomto případě zejména evropská). Kromě minoritních dodávek do Íránu tak jedinou alternativu exportu středoasijského (zejména turkmenského) plynu od konce roku 2009 představuje potrubí z Turkmenistánu do Číny. Idea plynovodu z Turkmenistánu do Číny zazněla již v roce 1994 v době návštěvy předsedy čínské státní rady Li-Pchena, který hovořil o „projektu 215

Klíčovým kontraktem pro vzájemné vztahy mezi Ruskem a Turkmenistánem se stala smlouva o spolupráci v plynárenské oblasti uzavřená v Moskvě v roce 2003 a na ní navazující konkrétní smlouva mezi Gazpromem a Turkmenněftěgazem. Tyto kontrakty Rusku od roku 2007 zaručily téměř monopol na odběr turkmenského plynu. Viz Dohoda mezi Turkmenistánem a Ruskou federací o spolupráci v plynárenství z 10. dubna 2003 (Soglašenije meždu Turkmenistanom i Rossijskoj Federacijej o sotrudničestve v gazovoj otřásli ot 10 aprelja 2003 g).; Kontrakt o nákupu a prodeji zemního plynu mezi Státní obchodní korporací Turkmenneftegaz a OOO Gazexport z 10. dubna 2003 (Kontrakt kupli-prodaži prirodnogo gaza meždu Gosudarstvennoj torgovoj korporacijej „Turkmenněftěgaz“ i OOO „Gazexport“ ot 10 aprelja 2003 g.) – Gazexport je dceřiná firma Gazpromu, která má na starosti obchod tohoto ruského monopolu s Turkmenistánem. 216 Sovmestnaja deklaracija Prezidenta Respubliki Kazachstan, Prezidenta Rossijskoj federacii i Prezidenta Turkmenistana o stroitelstve Prikaspijskogo gazoprovoda ot 12. 5. 2007. 7 http://kremlin.ru/interdocs/2007/05/12/1334_type72067_128334shtml?type=72067 (přístup 14.5.2007). Sovmestnaja deklaracija Prezidenta Respubliki Kazachstan, Prezidenta Rossijskoj federacii, Prezidenta Turkmenistana i Prezidenta Respubliki Uzbekistan o razvitii gazotransportnych moščnostej v regione Centraľnoj Azii ot 12. 5. 2007. http://kremlin.ru/ interdocs/2007/05/12/1339_type72067_128335shtml?type=72067 (přístup 14.5.2007). 217 Interview autora (Horák) s pracovníky Centra pro ekonomická studia v Taškentu v srpnu 2009.

78


20.1.2011 11:15:48

století“ a „plynové a ropné Hedvábné stezce“.218 Průlomovým bodem v jednáních o tomto projektu se stala návštěva Saparmurata Türkmenbašyho v Pekingu v dubnu 2006, kdy byla podepsána smlouva o konkrétních termínech a objemu dodávek.219 V červenci 2007 došlo k dohodě mezi Turkmenistánem a Kazachstánem o výstavbě plynovodu přes kazašské území.220 V neposlední řadě má na tomto plynovodu zájem i Kazachstán, který paralelně staví spojení ze západní do jižní a jihovýchodní části země, čímž se propojí vnitrokazašské potrubní systémy.221 Tímto plynovodem by měla Čína importovat přibližně 30-40 mld. m3 ročně, což by mělo z větší části pokrýt budoucí deficit Číny v plynárenské oblasti.222 Tato linie teoreticky nemůže ohrozit ruský vývoz, neboť plyn pro Čínu bude brán z jiného naleziště (Bagtyjarlik). Pro rok 2010 je nasmlouvána dodávka přibližně 10 mld. m3 zemního plynu, přičemž objemy dodávek se mají zvyšovat na 40 mld. m3 v roce 2013.223 Čína tak demonstrovala potenciál, vyjednávací schopnosti i materiální zabezpečení k dohodě s jednotlivými zeměmi na projektech ve společném zájmu, což se o jejích konkurentech nedá říci. Na rozdíl například od Evropy je totiž čínský zájem reálně podpořen rovněž tvrdou politickou vůlí i finančním krytím, jakkoliv je export plynu východním směrem nejméně finančně výhodný pro středoasijské elity.224 Projekt prozatím neohrožuje export do Ruska. Ruské firmy i ruské vedení reagovalo na otevření plynovodu velmi pokojně a pragmaticky dojednalo s turkmenským prezidentem Berdimuhammedovem obnovení dodávek plynu, pravda, prozatím v maximální výši 30 mld. m3, přičemž v roce 2010 by měla být tato kvóta využita maximálně z jedné třetiny. Ložiska pro plynovod Turkmenistán – Čína se rovněž nacházejí v jiné oblasti než ložiska pro systém Střední Asie – Rusko, ačkoliv podle dohody mezi Turkmenistánem a Čínou z července 2007 lze v případě nedostatku 218

Chramov, V.: Diplomatija Turkmenbaši, Čerez nejtralitět k novomu miru, 1991–2000, Türkmen Döwlet Habarlary, 2001, s. 192. Podrobněji o celém kontraktu viz Horák, S. – Šír, J.: China as an Emerging Superpower in Central Asia: the View from Ashkhabad. China Eurasia Forum Quarterly. Roč. 6, č. 2, 2008, s. 75–88. 219 General‘noje soglašenije meždu Pravitel‘stvom Turkmenistana i Pravitel‘stvom Kitajskoi Narodnoj Respubliki o realizacii proekta gazoprovoda Turkmenistan-Kitaj i prodaže prirodnogo gaza iz Turkmenistana v Kitajskuju Narodnoju Respubliku. Nejtraľnyj Turkmenistan, 4. 4. 2006. 220 Saryjev, O. – Volkov, V.: Gazovaja dekoracija. DW – Nemeckaja Volna, 23. 7. 2007. 221 Dosud byly plynovody v Kazachstánu orientovány spíše ve směru jih-sever, tj. pro zásobování Ruska. Jižní a jihovýchodní Kazachstán byl zásobován uzbeckým plynem, což není pro kazašskou stranu výhodné s ohledem na nespolehlivost Uzbekistánu a vzájemné politické spory. 222 Předpokládá se, že Čína bude v roce 2020 spotřebovávat přibližně 200 mld. m3 plynu, z čehož přibližně třetinu bude nutno pokrýt z dovozu, přičemž v současných objemech importu chybí přibližně 40 mld. m3 plynu. Zvýšení dodávek bylo dohodnuto v době návštěvy Chu Ťin-tchaa v Turkmenistánu v srpnu 2008. 223 Grozin, A.: Zapusk gazoprovoda v Kitaj – eto udar po energetičeskim proektam Zapada v Centraľnoj Azii. Jevrazijskij dom, 16. 12. 2009, http://www.centrasia.ru/newsA.php?st= 1260978240 (přístup 2.1.2010) 224 Podle neoficiálních informací dostává Turkmenistán za 1000 m3 přibližně 120–150 USD, zatímco v případě exportu do Ruska se cena pohybuje okolo 200 USD. Lze navíc předpokládat, že část plateb bude Čína převádět barterovým obchodem. Naopak středoasijské státy budou splácet stále větší úvěry ze strany Číny svými energetickými surovinami.

79


20.1.2011 11:15:48

surovin naplnit čínský plynovod i z jiných zdrojů.225 Uplatnění této klauzule by ohrozilo kontrakt mezi Gazpromem a Turkmenistánem z roku 2003 a potvrdila by se nedůvěryhodnost Turkmenistánu jako stabilního vývozce. Lze přitom očekávat, že turkmenské vedení by v takovém případě dalo přednost okamžitému zisku před dlouhodobou koncepcí – tj. prodalo by plyn tomu, kdo zaplatí více. Přes veškeré potenciální problémy ve vzájemných vztazích Ruska a Číny je dnes jisté, že právě tyto země budou ve Střední Asii dominovat v energetické oblasti. Rusko má komparativní výhodu stávající infrastruktury, jejíž rekonstrukce vyjde (v případě realizace) levněji než výstavba zcela nových potrubí. Čína zase disponuje značnou efektivitou při realizaci již vytyčených projektů. Oba přístupy – rekonstrukce a rozšíření kapacity směrem do Ruska stejně jako nové projekty Číny – vedou k malé atraktivnosti jakýchkoliv alternativních projektů. Rusko-čínské kondominium na energetickém trhu ve Střední Asii připustí pouze minoritní podíl dalších hráčů (například Íránu) v regionu. Z hlediska Evropy je tato skutečnost výrazně alarmující, neboť v této hře s nulovým součtem, prozatím nemá výraznější předpoklady pro vlastní angažmá v regionu. Ve svém důsledku se váhání Evropy může snadno proměnit ve ztrátu Střední Asie pro vlastní energetickou politiku.226 4.5 Rusko-čínská spolupráce v rámci Šanghajské organizace spolupráce Šanghajská organizace spolupráce se stala jedním z klíčových instrumentů mnohostranné diplomacie Ruska a Číny ve Střední Asii, stejně jako jednou z platforem pro vymezení vzájemného postavení obou velmocí v oblasti. Kořeny této organizace je nutno spojit přinejmenším s kontakty mezi Sovětským svazem a Čínou v době vrcholné fáze perestrojky. Ve středoasijském regionu se konkrétně jednalo především o sovětsko-čínskou hranici a dohodu o snížení vojenské přítomnosti na společných hranicích. Po rozpadu Sovětského svazu se rozhovory o těchto otázkách přenesly do formátu 1 + 4 (Čína+Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán). Pro Čínu bylo v tehdejší době strategicky důležité zabezpečení západních a severních hranic, které mělo uvolnit ruce k posílení vojenského potenciálu ve vnitrozemí (především v autonomní oblasti Tibet a také v Sin-ťiangu). Výsledkem těchto dlouhodobých jednání byla Dohoda o upevnění důvěry ve vojenské oblasti, která byla podepsána 26. dubna 1996 v Šanghaji.227 V následující etapě se až do roku 1999 Číně, jako hlavnímu iniciátorovi setkání „Šanghajské pětky“ (v té době ještě neinstitucionalizovaného fóra), podařilo téměř definitivě vyřešit všechny otázky stát225

Sovmestnaja deklaracija Turkmenistana i Kitajskoj Narodnoj respubliki o daľnejšem ukreplenii i razvitii otnošenij družby i sotrudničestva. Nejtraľnyj Turkmenistan, 18. 7. 2007. 226 Norling, N.: Gazprom’s Monopoly and Nabucco Potentials: Strategic Decision for Europe. Silk Road Paper, Central Asia – Caucasus Institute/Silk Road Studies Program, Washington/ Stockholm, November 2007, s. 42. 227 Soglašenije meždu Rossijskoj federacijej, respublikoj Kazachstan, Kirgizskoj Respublikoj, Respublikoj Tadžikistan i Katajskoj Narodnoj Respublikoj ob ukreplenii doverija v rajone granicy, www.businesspravo.ru, 26. 4. 1996 (přístup 26.7.2004). Tato smlouva přesně definovala informovanost o stavech vojsk a vojenských cvičeních v pohraničních oblastech, vzájemné pozorovatelské mise apod. Dohoda je přizpůsobena zejména potřebám Ruska a Číny, které disponují mnohatisícovými bojovými kontingenty.

80


20.1.2011 11:15:48

ních hranic na dvoustranné úrovni. Původní cíle organizace byly rozšířeny o otázky širší spolupráce zúčastněných zemí v diplomatické, vojenské a ekonomické oblasti. Přes značné množství virtuálních deklarací se „pětka“ v první fázi svého působení stala prakticky jediným kooperačním uskupením v regionu, za nímž stály určité reálné výsledky (odsunutí vojsk ze společných hranic, společná cvičení armád členských zemí apod.). Růst islámského extremismu a ozbrojené výpady bojových skupin v Kyrgyzstánu a Uzbekistánu v letech 1999–2000 posílily zejména vojensko-bezpečnostní dimenzi uskupení, které mělo bojovat s „trojicí zla“ (vojenská dimenze ŠOS viz podrobněji kapitola 3.2).228 Rozšíření působnosti Šanghajského fóra vedlo i k zájmu dalších zemí (především Uzbekistánu) o účast v tomto uskupení. Proces připojení Taškentu k Šanghajské skupině vyvrcholil v roce 2001 na summitu v Šanghaji, kdy vznikla Šanghajská organizace spolupráce. Od roku 2003 Čína rovněž prosazuje ekonomickou dimenzi organizace. Na pekingské schůzce předsedů vlád členských zemí ŠOS v září 2003 Čína navrhla vytvoření zóny volného obchodu. Čínští představitelé velmi dobře vědí, že obchodní a ekonomický potenciál Číny mnohonásobně převyšuje možnosti ostatních členů této organizace a právě z tohoto důvodu je jakákoliv těsnější ekonomická spolupráce nepřijatelná pro ostatní členy včetně Ruska. Tato skutečnost zároveň demonstruje čínský pohled na seskupení (Čína + všechny ostatní země), což může být problémem ve vztazích s Ruskem, které považuje ŠOS za formát Rusko a ostatní země + Čína.229 Rozpory mezi jednotlivými členskými zeměmi a jejich nesourodé zájmy však neumožňují přechod k jakékoli fungující ekonomické integraci. Organizace se totiž nedokázala shodnout ani v otázce diskutovaného, avšak konkrétněji nepropracovaného Energetického klubu ŠOS. Tato otázka byla diskutována v rámci summitu v kyrgyzském Biškeku v srpnu 2007 i v Dušanbe o rok později,230 každá členská i pozorovatelská země však tento projekt interpretuje odlišným způsobem, vyplývajícím zejména z odlišné energetické strategie obou velmocí. Lze přitom těžko předpokládat, že by v rámci klubu existovala kooperace mezi exportéry (Rusko, Kazachstán, Uzbekistán, v případě vody i Kyrgyzstán a Tádžikistán) a importéry (Čína, příp. Kyrgyzstán a Tádžikistán) energetických surovin. Při hodnocení činnosti Šanghajské organizace spolupráce je nutno pozorovat postupný přesun od pohraničních otázek, přes nástroj Číny k průniku do Střední Asie, až po současnou ne vždy zcela úspěšnou snahu o překonání středoasijské dimenze organizace směrem k ovlivňování asijského či eurasijského prostoru. Z ruského pohledu lze organizaci hodnotit jako jeden z nástrojů obnovení a udržení vlivu Moskvy ve středoasijském regionu, nicméně, jak ukázaly poslední dva summity v Biškeku a v Dušanbe, tato platforma není pro Moskvu zcela příznivá, pokud se ruské a čínské zájmy neshodují. 228

Zajavljenije glav praviteľst gosudarstv – členov Šanchajskoj Organizacii Sotrudničestva. 14. 9. 2001. http://www.sectsco.org/RU/show.asp?id=85 (přístup 17.3.2009) 229 Jigitalijev, Š. – Karimova, A.: O někotorych modelech otnošenij meždu CŠA, KNR i RF v kontekste ich strategii v Centraľnoj Azii i na Kavkaze. Centraľnaja Azija i Kavkaz, č. 2, 2007, s. 60. 230 Marat, E. – Murzakulova, A.: The SCO seeks energy cooperation, but problems remain. Central Asia-Caucasus Analyst, roč. 9, č. 15, 2007, s. 6-8.

81


20.1.2011 11:15:48

Podle některých amerických autorů je rozvoj Šanghajské organizace spolupráce pokusem o vytvoření čínsko-ruského „kondominia“ ve Střední Asii jako protiváhy rozšiřující se americké přítomnosti v regionu.231 Nelze si však představit, že by podobná koncepce měla naději na úspěch u většiny středoasijských států, z nichž některé mají s USA poměrně intenzivní kontakt. Z globálního pohledu je přitom ŠOS i možnou cestou, jak udržet na přijatelné a nekonkurenční úrovni vztahy Ruska a Číny.232 Efektivita organizace je tedy značně ambivalentní a projevuje se především na rozvoji dvoustranných než mnohostranných kontaktů. Přestože dosavadní reálně dosažené výsledky spolupráce v rámci ŠOS nejsou příliš konkrétní (postoj k Afghánistánu, Kavkazu aj.), přítomnost dvou významných eurasijských velmocí (Ruska a Číny) v uskupení může vést k realizaci shodných politických, bezpečnostních i ekonomických cílů. Pro další vývoj budou proto klíčové vztahy mezi oběma hlavními velmocemi, jejich vnitřní vývoj, růst nestability ve středoasijském prostoru a také případné rozšíření organizace.233 Společným zájmem členů organizace je stabilita celého eurasijského prostoru (ekonomická, ale především politická), potlačení jakékoliv ozbrojené (í umírněné) opozice či opatrný protiamerický postoj z různých důvodů a z různých zájmů. Všechny faktory v sobě skrývají integrační i dezintegrační potenciál. Tab. č. 7: Chronologie vývoje Šanghajské organizace spolupráce Summit Duben 1996 Šanghaj Duben 1997 Moskva Červenec 1998 Almaty

Výsledek ý Dohoda mezi Ruskem, Čínou, Kazachstánem, Kyrgyzstánem a Tádžikistánem o posílení důvěry ve vojenských otázkách v příhraničních oblastech Smlouva mezi Ruskou federací, Republikou Kazachstán, Kyrgyzskou republikou, Republikou Tádžikistán a Čínskou lidovou republikou o vzájemném snížení vojenských sil v oblasti hranic Podpora kazašské iniciativy svolání „Konference o interakci a opatřeních na posílení důvěry v Asii“

231

Cutler, R. M.: The Shanghai Cooperation Organization moves into first gear. Central AsianCaucasus Analyst, 24. 3. 2004, http://www.cacianalyst.org/view_article?php?articleid=2226 (přístup 5.11.2004) 232 Tuto tezi nejčastěji zdůrazňují čínští analytici, není vyloučeno, že jejich cílem je rozehnat obavy Ruska z čínského postupu ve Střední Asii. Viz např. Chuašen, Čž.: Kitaj, Centraľnaja Azija i Šanchajskaja organizacija sotrudničestva. Rabočije materiály. Č. 5, 2005, Centr Karnegi, Moskva, 2005, s. 30. 233 Vedle již zmíněného Pákistánu, který projevil zájem o vstup ještě před válkou v Afghánistánu v roce 2001, se objevovala především Indie (Luzjanin, S. G.: Pekin pytajetsja „vospityvať Moskvu. Vozroždaetsja ideja o stratěgičeskom treugoľnike Rossija-Kitaj-India. Nezavisimaja gazeta, 24. 11. 2003, s. 5.). Na jubilejním summitu v Šanghaji byli jako pozorovatelé nakonec přijati Írán, Indie Pákistán a Mongolsko. Na roky 2007–2009 však bylo vyhlášeno moratorium na rozšíření organizace.

82


20.1.2011 11:15:48

Srpen 1999 Biškek Červenec 2000 Dušanbe

Deklarace o základním směřování strategického partnerství Oficiální změna názvu uskupení na „Šanghajské fórum“

Deklarace o založení Šanghajské organizace spolupráce; vstup Uzbekistánu do uskupení; Konvence o boji proti terorismu, separatismu a extremismu Září 2001 Memoranda o základních cílech a směřování regionální ekonoAlmaty mické spolupráce (nejednalo se o summit na nejvyšší úrovni) Deklarace nejvyšších představitelů členských států ŠOS – Charta Červen 2002 Šanghajské organizace spolupráce a Dohoda o regionální protiteSankt-Petěrburg roristické struktuře Symbolická schůze – schválení symbolů organizace, sídla, prvního Květen 2003 tajemníka (stal se jím zástupce ČLR Čang Te-kuang /Zhang Moskva Deguang/) Červen 2001 Šanghaj

Září 2003 Peking Červen 2004 Taškent Červen 2005 Astana Červen 2006 Šanghaj Srpen 2007 Biškek Srpen 2008 Dušanbe Červen 2009 Jekatěrinburg

Červen 2010 Taškent

Schůzka předsedů vlád ŠOS, utvrzení prvního rozpočtu ve výši 4 milionů USD, návrh Číny na prohloubení ekonomické spolupráce do roku 2020 (vytvoření zóny volného obchodu), rozhodnutí o přesunutí Regionálního protiteroristického centra do Taškentu Snaha o prohloubení ekonomické spolupráce, podpis dvoustranných dohod mezi Uzbekistánem a Ruskem, resp. Čínou o investicích v řádové hodnotě okolo 4 mld. USD Požadavek vůči Spojeným státům na vymezení délky trvání amerických vojenských základen ve Střední Asii Deklarace k pětiletému výročí ŠOS Účast Mongolska, Íránu a Pákistánu na summitu jako pozorovatelé organizace Biškecká deklarace, Smlouva o přátelství a spolupráci Nevměšování se do vnitřních záležitostí členských států Dušanbská deklarace. Opatrné potvrzení ruské pozice na Kavkaze a faktická legitimizace ruských akcí porušujících teritoriální integritu země Diskuse o afghánské problematice, zachování základny Manas v Kyrgyzstánu, proti které se staví členové ŠOS, ale podporuje ji „host ŠOS“ – afghánský prezident Hamíd Karzájí Diplomatické zamítnutí plného členství Íránu v ŠOS (vypracování pravidel přijetí nových členů, kteří však nesmějí být pod mezinárodními sankcemi) Opatrná reakce na změny v Kyrgyzstánu a zejména na krvavé nepokoje v kyrgyzské části Fergánské kotliny

4.6 Budoucí body spolupráce či konfliktu v regionu Střední Asie Do roku 2001 Čína přijímala Rusko jako hlavního hráče ve Střední Asii (navíc přátelského k Číně), který si zde vytváří své pozice podobně jako Čína v jihovýchodní 83


20.1.2011 11:15:48

Asii.234 Jakmile tato konstrukce na podzim 2001 padla v souvislosti se vstupem amerických a evropských vojsk do Střední Asie, začala Čína velmi rychle formulovat vlastní politiku, z čehož vyplýval nárůst čínských investic a obchodu mezi Čínou a středoasijskými republikami. Přes tento čínský nástup ve Střední Asii prozatím obě velmoci vidí svůj vliv ve Střední Asii (alespoň na politické úrovni) spíše v kooperačním než v konfrontačním duchu. Mezi Čínou a Ruskem v politických a bezpečnostních otázkách existuje řada shodných prvků: Zájem na vnitropolitické stabilitě regionu. Rusko i Čína podporují místní autoritářské režimy, které prokáží schopnost alespoň zdánlivé stabilizace regionu. Obě velmoci nemají zájem na výraznější demokratizaci oblasti, ani na nepředvídaných změnách vlády (revoluce, převraty). Jakákoliv politická liberalizace tohoto regionu by v sobě nesla riziko vnitřního rozkladu daných států (jak je vidět na příkladu Kyrgyzstánu) spojeného s rozpory uvnitř elit a z hlediska Ruska a Číny také potenciálně nevítané vměšování západních států do Střední Asie. Obě velmoci mají rovněž zájem podporovat jakoukoliv integrační iniciativu ve Střední Asii, která nutnou stabilitu zajistí. Udržení stávajících režimů bude determinováno především dvěma faktory – udržením stability i v době změny vůdců v jednotlivých zemích a nedopuštěním nástupu opozičních sil, které by byly naladěny protirusky, respektive protičínsky. Ve Střední Asii již v 21. století došlo ke dvěma změnám vůdců – v Kyrgyzstánu (2005) a Turkmenistánu (2006–2007). V obou případech se podařilo s většími či menšími problémy daný režim stabilizovat v souladu se zájmy Ruska i Číny.235 Lze tedy předpokládat, že podobný stav bude spojovat obě velmoci i při očekávané výměně prezidentů v Kazachstánu či Uzbekistánu. Rusko a Čína zároveň mohou hrát stabilizační úlohu v regionu v případě jeho vnitřní nestability. Hrozba vzniku islámské opozice. Opoziční hnutí jsou pro Rusko i Čínu destabilizačním faktorem v regionu. Největší obavy panují (hypoteticky i reálně) z radikálního islámu, který má ve Střední Asii určitý potenciál k růstu. Nestabilní Afghánistán a Pákistán s řadou radikálních islámských skupin operujících na těchto teritoriích může být schopen podpořit středoasijskou islámskou opozici, což samo o sobě může determinovat její charakter. Z toho vyplývá, že i umírnění islamisté podpoření z radikálních islámských hnutí jsou potenciálně nepřijatelní jak pro Rusko, tak pro Čínu (o samotných středoasijských světských režimech nemluvě). Společná protiamerická politika je dalším bodem, na kterém se střetávají zájmy a postoje Ruska a Číny. Tato situace však vytváří poněkud paradoxní spojení. Pozici Ruska a Číny spojuje především snaha vytlačit USA ze Střední Asie. Zejména to potom platí o vojenských základnách, které obě strany považují (každá z jiných důvodů) za hrozbu. Při vší antiamerické rétorice obou velmocí ve Střední Asii však 234

Babajan, D.: Podnebesnaja i Centraľnaja Azija, Svobodnaja mysľ, č. 11, 2006, s. 46 V případě Kyrgyzstánu trvala stabilizace s ohledem na politickou kulturu a politický systém v zemi poněkud delší dobu, avšak v roce 2008 se kyrgyzský prezident Kurmanbek Bakijev definitivně vydal na cestu autoritářského vedení a likvidace opozičně naladěných sil v zemi. V případě Turkmenistánu trval přechod od jednoho osobnostního (vůdcovského) režimu ke druhému poněkud zjednodušeněji s ohledem na kulturu a systém prvního turkmenského prezidenta Saparmurata Nijazova (Türkmenabšyho). 235

84


20.1.2011 11:15:48

ani jedna velmoc nebude ochotna vést spor s USA v tomto regionu (není to zájem ani Washingtonu). Jakmile však Spojené státy opustí region (například po stažení amerického kontingentu ze základny Gansi na letišti Manas nedaleko Biškeku), dosavadní taktická spolupráce se může změnit v taktické soupeření o Střední Asii, z čehož mohou těžit i další vnější síly, včetně opětovného návratu USA do regionu.236 Obecněji lze říci, že při společném zájmu Ruska a Číny proti třetím stranám bude toto kondominium nad Střední Asii velmi pevné – příkladem je například řada průnikových bodů v deklaracích Šanghajské organizace spolupráce, jakkoliv nezřídka virtuálních. Společný zájem na mírovém urovnání konfliktu v Afghánistánu bez vlastní účasti. Rusko, Čína i středoasijské státy mají životní zájem na stabilizaci situace v Afghánistánu a Pákistánu tak, aby eurasijský region nebyl ohrožovaný zejména obchodem s narkotiky a (ještě spíše) infi ltrací islámských radikálních skupin, jež by mohly ohrozit stabilitu vládnoucích režimů nebo některých oblastí (Sin-ťiang). Problémem je ovšem neschopnost Ruska i Číny zasahovat do afghánských záležitostí a spolupracovat s koaličními vojsky. Obě země navíc vědí, že se nechtějí nechat zatáhnout do současných neřešitelných problémů Afghánistánu svou přímou účastí. Výhodnější je pro obě země tiše podporovat koaliční vojska, zatímco navenek vyjadřovat kritický postoj vůči angažmá tzv. západní koalice. Graf č. 1 Porovnání dynamiky vzájemného obchodu Ruska a Číny (v mil. USD). Obchodní obrat Rusko-St ední Asie a

ína-St ední Asie

30000 25000 20000 15000 10000 5000

Obrat LR - St ední Asie ( ínské statistiky)

09

08

20

07

20

06

20

05

20

04

20

03

20

02

20

01

20

00

20

99

20

98

19

97

19

96

19

95

19

94

19

19

19

93

0

Obrat Rusko - St ední Asie

236 Na tento fakt upozorňuje například Syroježkin, K.: Kitajskij faktor v kontekste bezopasnosti v Centraľnoj Azii. Kazachstanskij institut stratěgičeskich issledovanij. 16. 11. 2007. http://www. kisi.kz/site.html?id=5078 (přístup 3.3.2009).

85


20.1.2011 11:15:48

Na rozdíl od politiky mohou ekonomické vztahy Ruska a Číny být mnohem více konfrontační než komplementární. Na příkladu PetroKazakhstan se projevil i fakt, že v momentě střetu zájmů půjde veškeré strategické partnerství Ruska a Číny stranou. Na druhé straně byly dosud pozice Ruska a Číny v ekonomických vztazích poměrně korektní. Peking prozatím nepřekročil určitou hranici, za kterou by hrozil výrazný střet zájmů s Ruskem (vměšování do vnitřních záležitostí jednotlivých států, zejména Kazachstánu). Značný nárůst objemu obchodní výměny obou velmocí se Střední Asií svědčí o prozatím nedoceněném potenciálu vzájemného obchodu (viz graf č. 1). Z grafu zároveň vyplývá, že je stále dost prostoru ve Střední Asii pro ruské i čínské obchodní aktivity. Z hlediska Ruska byla čínská konkurence do značné míry stimulem pro aktivizaci jeho obchodu se Střední Asií. Energetika přitom může být hlavním faktorem ekonomického soupeření mezi Ruskem a Čínou. Obě velmoci jsou v těchto případech ochotny ke značným investicím (ropovody a plynovody do Číny) a ústupkům ve jménu zachování či zvýšení svého vlivu (ruský souhlas se zvýšením plateb za energetické suroviny).237 Na druhou stranu však je jakýkoliv náznak konfrontace spíše rétorickým cvičením na obou stranách, neboť řada investic do energetiky regionu zůstala prozatím nerealizována (rozšíření plynovodu Střední Asie – Centrum) či nebyla doposud plně využita (ropovod Kazachstán – Čína). Z toho vyplývá, že i „Velká hra o Střední Asii“ je do jisté míry virtuální, neboť regionální produkce i zájem odběratelů (ruských i čínských) se pohybuje pod svými možnostmi. Rusko a Čína navíc svými energetickými projekty pomalu uzavírají prostor pro třetí strany, což je jejich společným zájmem. Konflikt o zdroje ve Střední Asii mezi Ruskem a Čínou může nastat teprve v případě výraznějšího převisu poptávky po středoasijských energetických zdrojích v obou zemích zároveň. Prozatím je však poptávka kolísavá (nehledě na tendenci k růstu) a nabídka stabilně roste. Výše uvedený stav je tak problémem pro třetí strany, zejména Evropskou unii, jejíž představitelé často vidí Střední Asii jako alternativní zdroj energetických surovin.238 S ohledem na marginální možnosti EU pro přímé získání energetických surovin ze Střední Asie tak platí, že v případě rusko-čínského sporu ve Střední Asii je klíčovým partnerem Rusko. Evropa by měla usilovat, aby základní proudy energetických surovin zůstaly v maximální možné míře zachovány ve směru do Ruska s možným napojením na Evropu. Přitom je třeba počítat s tím, že ruské a čínské zájmy vůči dalšímu hráči na energetické poli Střední Asie jsou značně komplementární a obě země vyvinou veškeré úsilí, aby v tomto směru zabránily výraznější přítomnosti dalších velmocí ve sféře svých zájmů.

237

Zvýšení cen je pro Rusko technickou otázkou, neboť vyšší cenu může promítnout svým odběratelům, zejména Ukrajině, což je pro Rusko výhodné i z hlediska „tvrdé hry“ o Ukrajinu s EU. 238 K tomuto mýtu viz Horák, S.: Vztahy Ruska a Střední Asie jako determinant „plynové“ bezpečnosti Evropy. Mezinárodní vztahy, roč. 43 (2008), č. 2, s. 39–61.

86


20.1.2011 11:15:48

4. Střední Asie jako konfliktní bod ve vzájemných vztazích Ruska a Číny? 147

Recommend Documents