Obsah Světla a stíny doby rudolfinské – Praha se za vlády Rudolfa II. (1575–1612) změnila v mnoha směrech str. 4–7
Editorial
Svět muže z papíru – příběh malíře italského původu s všestranným nadáním, Giuseppe Arcimbolda (1527–1593) str. 8–11 Mystická místa Čech a Moravy – Jan A. Novák nás provede tajemnými kouty srdce Evropy str. 12–15
V českých zemích bylo baroko mimořádně plodné především v oblasti výtvarného umění. Jeho první projevy najdeme již v manýristické epoše vlády Rudolfa II. především v architektuře, na základě italských vlivů. Kolem roku 1600 následují architekturu i první barokní projevy v malířství a sochařství. Rozkvět barokního umění je u nás souběžný se základními politickými změnami, které přinesla porážka českého stavovského povstání a stabilizace mocenské pozice Habsburků. Spolu s tím bylo – dle tehdy mezinárodně platného principu „čí vláda, toho náboženství“ – prosazováno katolické jednověří pro všechny obyvatele království. Katolická církev se zároveň stala hlavním objednavatelem uměleckých děl. Z uměleckého hlediska to přineslo mimořádně plodnou návaznost na italské kulturní prostředí, jejímiž prvními reprezentanty byly italští stavitelé českého raného baroka a především vynikající malíř Karel Škréta. Vedle hlavního proudu italských vlivů bylo české prostředí otevřené i působení severského realismu a expresionismu, prezentovaného nejvýznamněji dílem Michaela Leopolda Willmanna. Česká tvorba navazovala ovšem i na středoevropskou tradici a v určitých obdobích (kupř. na sklonku 17. století a později po roce 1730) hrála významnou inspirativní roli i tvorba císařské Vídně. Umělecké i slohové vyvrcholení českého baroka začíná v poslední čtvrtině
17. století a trvá až do čtvrtého desetiletí 18. století. Tři generace tvůrců takové velikosti jako byli otec a syn Dientzenhoferové, Jan Blažej Santini, Giovanni Battista Alliprandi, Ferdinand Maxmilián Brokof, Matyáš Bernard Braun, Jan Kryštof Liška, Petr Brandl či Václav Vavřinec Reiner, formovaly svébytný charakter českého vrcholného baroka. Praha byla tehdy (jako dříve za Karla IV. nebo v době Rudolfa II.) uměleckým centrem evropského významu. Na tvůrce vrcholného baroka pak navázala početná generace menších mistrů pozdního baroka, jejichž tvorba určila výtvarný charakter snad všech končin naší země. Právě proto je baroko podnes přítomnou součástí našeho života, jak před několika lety přesvědčivě doložila velká výstava „Sláva barokní Čechie“.
Osvícený mecenáš – Franz Anton Graf von Sporck (1662–1738), neopakovatelná šlechtická osobnost barokních Čech str. 16–19 Fotogalerie Ctnosti a Neřesti Matyase Bernarda Brauna v zámeckém areálu v Kuksu str. 20–21 Historický šerm aneb republika rytířů – každým rokem ožívají české hrady, zámky, tvrze a zříceniny rykem rytířských soubojů str. 22–25 Král dřevorytu Zdeněk Mézl – portrét vynikajícího českého výtvarníka str. 26–29 Obrazy dávných dějin v českém filmu – z pera filmového kritika Jan Folla str. 30–33 Mosaika událostí posledních měsíců života České republiky str. 34–35 Jaroměřická kalvárie – půvabné poutní místo nedaleko Jaroměřic u Jevíčka str. 36–38 Vítejte v Srdci Evropy vychází šestkrát ročně a prezentuje obraz života v České republice. Názory, obsažené v autorských článcích, nemusí nutně korespondovat s oficiálními stanovisky české vlády. Objednávky předplatného prosím směřujte do redakce časopisu. Vydává: vydavatelství THEO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí České republiky Adresa redakce: J. Poppera 18, Pardubice 530 06, Česká republika Šéfredaktor: Pavel Šmíd Grafická úprava: Jiří Sáva Předsedkyně redakční rady: Zuzana Opletalová, ředitelka tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí České republiky a tisková mluvčí ministra zahraničních věcí České republiky Členové redakční rady: Libuše Bautzová, Pavel Fischer, Vladimír Hulec, Robert Janás, Milan Knížák, Martin Krafl, Eva Ocisková, Tomáš Pojar, Jan Šilpoch, Petr Vágner, Petr Volf, Marek Skolil Překlad: tým překladatelů, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Litografie a tisk: Východočeská tiskárna Sezemice
Prof. PhDr. Mojmír Horyna, CSc. (* 1945), český historik umění, od roku 2006 prorektor Univerzity Karlovy v Praze
Texty, uvedené v časopise Vítá Vás srdce Evropy, je možné přetiskovat bez svolení redakce či autorů; za předpokladu uvedení jména autora a zdroje. Máteli zájem o použití obrazového doprovodu, kontaktujte prosím redakci nebo uvedené autory fotografií. MK ČR E 6574
ISSN 1802–3657
Internet: http://www.theo.cz E-mailová adresa vydavatele:
[email protected] Revue České republiky, ročník 16, číslo 4/2009
Na titulní straně: Zdeněk Mezl, kolorovany dřevoryt „Nebe peklo ráj čili pozdrav z 21. století“ detail, rok 1978
3
Světla a stíny doby rudolfinské
Dne 22. března 1577 se Prahou ubíral impozantní smuteční průvod, doprovázející na poslední cestě císaře Maxmiliána II. Před Staroměstskou radnicí nenadále vznikl zmatek mezi smutečními hosty. Na příčiny vypuknuvší paniky se názory různí. Snad zde svoji roli sehrála připomínka Bartolomějské noci a obavy z jejího opakování v Praze: tady a teď. Nejeden z účastníků průvodu se rychleji či pomaleji vytratil, aby nedošel újmy. Ostatně vyšetřovalo se ještě nejedno léto poté. Za císařovou rakví zůstal stát mladík, který jako by snad ani netušil, co se děje. Dobový pozorovatel zaznamenal: „Jeho Císařská Milost slyše takový hluk lidu a pokřik, sňav sukno, kteréž na tváři měl, kdež ho ihned drabanti obstoupili, ráčila se tázati, co by to bylo a jaký by to křik byl? A vyrozuměv, že toho nic není, čehož by se obávati mělo, poručil, aby se spokojili a jeden každý svou cestou kráčeje tělo mrtvé provázel, což se i tak stalo.“ Zmiňovanou císařskou milostí byl Maximiliánův syn, který vešel do dějin jako Rudolf II. Habsburský, a doba jeho panování byla nazvána, s nevytrácející se pikantní příchutí, dobou rudolfinskou.
Portrét alchymisty v ateliéru, Oleksandr Milovzorov.
Stoje v průvodu si Rudolf asi jen stěží mohl představovat, že do města, které se tak zvláštním způsobem loučilo s jeho otcem, za šest let přenese z Vídně svoji rezidenci a vtiskne mu tvář, jejíž rysy jsou neopominutelné i v dnešní době. Hermes Trismegistos na trůně, jak byl někdy Rudolf zván svými současníky, se stal mocným lákadlem pro seriózní vědce, umělce, stejně jako kejklíře a šarlatány z celé Evropy. Ti všichni, společně s připraveným českým šlechtickým a měšťanským podhoubím, dali vzniknout atmosféře, která stále přitahuje náš zájem svojí barvitostí, tajuplností, bujarostí a tragismem zároveň. Vertumnus či Imperator augustissimus Jedním z nejznámějších symbolů rudolfinské doby je obraz italského mistra Guiseppe Arcimbolda, kde je Rudolfův portrét umně vytvořen-sestaven pomocí ovoce a zeleniny. Dnes udivuje a zřejmě
Náhrobek Ticha de Brahe v Týnském chrámu v Praze.
i současníky udivoval umělcův nápad, s jakým k portrétu přistoupil. Podívejme se ale na podobiznu z druhé strany, zvláště víme-li o obrazech, kde je Rudolf panegyricky zobrazován jako velký vojevůdce či majestátní vladař. Portrét není právě lichotivý, ale přesto se Arcimboldo nebál zobrazit svého chlebodárce právě tímto způsobem. O čem to může svědčit, se můžeme jen dohadovat. Císařův oblíbenec, který již pracoval pro jeho otce Maxmiliána, si zřejmě mohl dovolit mnohé, ale stejně jako ostatní příslušníci dvora se musel mít na pozoru před císařovou prchlivostí a nenadálými výbuchy hněvu. A přesto takový obraz vznikl, což vede k otázce, jak císař sám sebe vlastně viděl. Měl to být ten velký vojevůdce a státník, jehož podoba byla zachycena na obrazech, ale rovněž vlita do kovu, anebo chtěl raději být knížetem umělců a vědců? Nejspíše ho přitahovaly obě varianty, ale to se Rudolfovi kloubit nedařilo. A tak po neúspěšných pokusech získat si respekt jako politik a státník, který musel neustále čelit intrikám svého nejbližšího okolí, se uchyloval do prostředí, které mu bylo bližší a dávalo mu možnost zapomenout na záludnosti okolního světa. Jeho roztěkaná a těžce zkoušená osobnost stále častěji hledala útěchu v poklidu uměleckých sbírek, v tajuplných alchymistických
laboratořích, hodinářských dílnách či v rozmluvách s umělci a vědci, kterým byla obětována setkání s několik měsíců čekajícími posly. Císařova náklonnost k nejrůznějším projevům duchovních aktivit učinila z Čech místo, kde se za názor neplatilo hlavou. Případy, kdy se s Prahou musel přece jenom někdo z bývalých Rudolfových oblíbenců rozloučit, jsou skutečně vzácné, ale přece existují. Důvody, proč se tak stalo, zůstávají dodnes předmětem debat. Byl-li známý učenec John Dee anglickým špionem, zkoumajícím situaci kolem volby nového polského krále, anebo vadila jeho proroctví spojená s problematickou budoucností křesťanského světa, je a zřejmě i zůstane nerozřešenou otázkou. Stejně tak máme a budeme mít problémy s pobytem a jeho koncem slavného italského myslitele Giordana Bruna. Víme o jeho slyšení u císaře, víme i o délce jeho pobytu v Čechách, ale důvod počátku cesty z Prahy, která skončila roku 1600 na planoucí hranici Campo dei Fiori, nám zůstává skryt. Prostřený stůl Uměnímilovný císař přesídlil se svým dvorem do Prahy roku 1583 a tímto krokem zahájil nebývalý kulturní a architektonický rozkvět Království českého, i když Rudolfovy aktivity nebyly hlasem volajícího na poušti. V době, kdy přicházel do Čech, české panstvo a měšťanstvo se již oddávalo lákavému vábení renesance, přinášející po poněkud nepohodlné a k nebesům obrácené gotice nové formulace smyslu života a z toho vyplývající i nové projevy lidského ducha. Nový stavební styl změnil k nepoznání sídelní město nejmocnějšího českého šlechtice Viléma z Rožmberka Český Krumlov, kde stejně jako ve Slavonicích či dalších městech svoji oddanost renesanci dokazovalo sebevědomé měšťanstvo. Císař holdující alchymii přicházel do země, kde alchymisté již poskytovali své služby bohatým mecenášům a koneckonců i nejeden měšťan či šlechtic se zabýval Hermovým uměním sám. O Rudolfových výdajích na umění a alchymii se tradovaly a tradují nejrůznější pověsti. Císař byl podporovatelem umělců a vědců nejrůznějšího ražení, ale
zároveň si vedl v této oblasti poměrně rozvážně. Český historik Josef Janáček propočítal, že přímé výdaje ve formě mezd 19 dvorním umělcům činily roku 1612 pouze zlomek nákladů celého dvora, a to 1,53 %. I když k tomu připočteme náklady na další Rudolfovy aktivity, rozhodně se nejednalo o sumy, které by císařský dvůr ruinovaly. Zlatá Praha? Pobyt císařského dvora v Praze změnil město v mnoha směrech. Právě v této době vznikla oslavná báseň Petra Capella z Elbinku, kde snad byl poprvé v souvislosti s Prahou použit přídomek zlatá. „Nyní již z mramoru není ni ze dřeva: stala se zlatou, co jsi se trvale v ní usídlil Rudolfe, Ty!“ Město rostlo, a rostlo do krásy. Změna v císařskou rezidenci s sebou ale také přinášela nemalé problémy. Honosné domy a paláce, pestrý mumraj cizinců, průvody cizích poslů vzbuzujících údiv svojí nádherou, jen ruský car poslal Rudolfovi darem 50 povozů kožešin, měly svoji odvrácenou tvář ve fatálních problémech s elementární čistotou města, které bylo navíc sužováno neustále rostoucí zločinností. Vraždy, loupeže či bitky v nočních ulicích byly smutným koloritem té doby. V Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova můžeme roku 1601 číst: „Těch časuov v městech pražských dáli jse hanební a nešlechetní mordové v noci i ve dne, čímž Jeho Milost císařská, pohnut jsa, ráčil přísně poručiti a naříditi, že se ve všech třech městech pražských v ryncích hlavních dřevěné poloušibenice ustavěly a slouly Justicia.“ Praha i celá země za své místo na slunci musela tedy platit i nepříjemnou daň. Tehdy prožité dobové problémy byly ale zapomenuty. Snad jenom v češtině zdomácnělé italské slovo bandita je okrajově připomíná, zatímco hodnoty zůstaly dodnes. Navíc ve srovnání s tím, co přinesl požár zanedlouho vypuknuvší třicetileté války, která ostatně začala v Praze, se všechny problémy, jimž rudolfinská doba čelila, mohou současníkům zdát jen jakousi dětskou hrou.
Petr Vágner, historik
6
Pohled do Zlaté uličky na Pražském hradě.
Rudolf II. ...z dynastie Habsburků
Kutná Hora. Český Krumlov.
7
*18. 7. 1552–†20. 1. 1612, v letech 1575–1612 římskoněmecký císař a český král, stoupenec absolutismu a protireformace. Nejstarší syn císaře Maxmiliána II. Již roku 1572 byl korunován na uherského a roku 1575 na českého krále, roku 1575 byl prohlášen římskoněmeckým králem. Rudolf II. je současníkům znám jako vášnivý mecenáš umění, alchymie a vědy. Praha se za jeho vlády stala sídelním městem římskoněmeckého panovníka (od roku 1583) a hlavně významným centrem manýrismu – prezentovaným Rudolfovou mimořádnou uměleckou sbírkou. Proslula také jako centrum tehdejší vědy, zejména astronomie, alchymie a hermetismu.
Magická Praha skrývá ve svých starobylých zdech mnoho příběhů, často spojených s osudy významných osobností. Byla svědkem i podstatné části života malíře Giuseppa Arcimbolda, který sem v roce 1562 na žádost císaře Ferdinanda I. přicestoval. Od té doby až téměř do své smrti putoval mezi Prahou a Vídní podle toho, jak se stěhoval císařský dvůr. Praha je proto citována v souvislosti se jménem tohoto významného umělce podstatně více než rodný Milán. Škoda, že po sobě malíř nezanechal žádné písemnosti, které by dalším generacím přiblížily jeho soukromí a především pak život v Praze. Protože Arcimboldův pobyt v hlavním městě českého králoství přinesl i zásadní proměnu jeho uměleckého výrazu, jsou dnes jeho obrazy často nahlíženy jako pragensie, tedy umělecké památky neoddělitelně spjaté s Prahou. Málokterý umělec se může pochlubit tím, že se během svého života těšil mimořádné přízni hned tří panovníků. Malíř italského původu s všestranným nadáním Giuseppe Arcimboldo (1527–1593) byl nejen v tomto ohledu raritou. Kromě toho, že mu byl do vínku dán velký taAutoportrét z papíru.
Svět muže z papíru
lent a originální nápady, které ho dovedly k vytvoření zcela nového stylu, byl oblíbencem Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II. Přineslo mu to ovšem nejen celou řadu výhod jako například vysoký plat a zvláštní odměny za vytvořená díla, právo kdykoliv se setkat s panovníkem nebo dědičné povýšení jeho rodiny do šlechtického stavu. Paradoxně tato přízeň zřejmě také zavinila umělcovu předčasnou smrt. Podle pozdějších hypotéz to byl právě životní styl u dvora, který mu zkrátil jeho pestrý a výjimečný život. Podle seznamu úmrtí v milánském Magistro della Sanitá se uvádí, že malíř Giuseppe Arcimboldo zemřel 11. července 1593 ve věku přibližně 66 let. V zápisu je zdůrazněno, že nezemřel na následky moru. Jako příčinu skonu uvádí lékař retenci moči a ledvinové kameny. Sloužit u dvora nejen jako malíř, ale také jako zdatný organizátor všech oslav a zábav vydržel všestranný Arcimboldo téměř šestadvacet let. Ani po tolika letech ho však nechtěl poslední z jeho panovnických zaměstnavatelů, Rudolf II.,
8
Poslední Arcimboldův dar císaři: Rudolf II. jako Vertumnus.
s nímž je Arcimboldova sláva spojována nejvíce, propustit na odpočinek. Přání dožít ve vlasti mu císař nakonec splnil, ale jen velmi nerad, protože stejně jako jeho předchůdci ctil Arcimbolda nejen pro jeho umění, ale i příjemnou a nezištnou povahu. Ani po vysněném návratu do Milána, kterého si užil pouhých šest let, však pro svého bývalého chlebodárce nepřestal pracovat. Poctěn císařovým požadavkem, aby na něho ani při své další tvorbě nezapomněl, namaloval Arcimboldo před smrtí svoje dvě nejslavnější plátna Nymfu Floru a Vertumna. Oba obrazy poslal do Prahy císaři, který mu za ně roku 1592 udělil jeden ze svých nejvyšších řádů. Kdyby vytvořil portrét Rudolfa II. jako Vertumna – antického boha rostlinstva – někdo jiný, mohlo by to být považováno skoro za urážku. Císař, se zarudlými tvářemi, namalovaný tentokrát nikoliv z profilu, je celý „sestaven“ z květů, ovoce a zeleniny. Plody, zastupující čtyři roční období, jsou však jako vždy autorem poskládány v dokonalé harmonii. Štětec malíře z nich vykouzlil
9
mozaiku s rysy císaře, který na plátně působí jako neomezený vládce nad úrodou, čímž svým poddaným zajišťuje dostatek hojnosti. K portrétu navíc připojil básnický výklad obrazu Arcimboldův přítel Don Gregorio Comanini. „Kdokoliv jsi, kdo prohlížíš mou divně znetvořenou tvář a smích ti hned na rtech visí a po celé se ti tváři zas veselí nové rozlévá při pohledu na nového netvora, kterému učení Apollonovi synové kdys ve starověku v básních jméno Vertumnus dali, a nespatříš-li při zkoumání ošklivost, jež mne činí krásným, nejspíš nevíš, že ošklivost předčí každou krásu...,“ píše v dlouhé poémě. Nymfu Floru, bohyni květin, věnoval císaři jako obdivovateli žen. Údajně vytvořil dvě verze Flory, jedna je však ztracena a dozvídáme se o ní pouze ze záznamů autorových současníků. Není pochyb o tom, že Arcimboldo musel být skutečným géniem, když si dokázal udržet zájem tří císařů v době takových velikánů jakými byli Tizian a Tintoretto. Svým uměním udivuje
a láká dodnes. V loňském roce se konala v Paříži a následně ve Vídni expozice, na kterou se stály dlouhé fronty. Davy lidí se sjížděly z celého světa, aby viděly skromnou pozůstalost těch úžasných skvostů, skromnou proto, že se převážná část uměleckých děl vytvořených Arcimboldem ztratila. Možná je to i tím, že panovnický rod Habsburků, který Arcimbolda prakticky celý jeho aktivní život zaměstnával, posílal často jeho obrazy jako dary; ve své době totiž budily velké nadšení a obdiv. Možné ovšem také je, že celá řada jeho děl byla později zlikvidována, protože po smrti upadl rychle na dlouhou dobu v zapomnění; dokonce se o jeho plátnech mluvilo jako o obrazech vhodných do výčepů. Znovuobjevení ho čekalo až se zájmem surrealistů. K Arcimboldově odkazu se tak hlásil Marx Ernst, Salvador Dalí, René F. Magritte, ale i Pablo Picasso. Jako umělec debutoval Arcimboldo v roce 1549 ve svých dvaadvaceti letech, když společně se svým otcem vypracoval návrhy na vitráže milánské katedrály. Měl smysl pro detail a preciznost. Přestože se již tehdy projevily některé budoucí arcimboldovské prvky, zůstávala, stejně jako později při malbě portrétů, nevyužita jeho nevšední představivost. Výstřednosti dvora však časem daly mladému umělci jiné možnosti. A tehdy začíná Arcimboldo pootevírat dveře do fantasmagického vesmíru, do něhož vtáhne i panovníky, jejich rodiny a doprovod. S podporou nejvyšších hlav začal prosazovat svůj vlastní styl, který dosud nikdy nebyl spatřen a byl tak jedinečný, že uchvacuje dodnes. Jeden z odborníků na Arcimboldovu tvorbu, André Pieyre de Mandiargues odmítl zařadit Arcimboldův styl do jakékoliv kategorie. Nezavrhl sice termín manýrista, avšak s výhradou, že Arcimboldovy obrazy nevyprávějí žádné příběhy či sny. „Když někdo miluje a ctí dějiny umění, měl by být šťastný, pokud zůstane trochu nejasností.“ Arcimboldovo umělecké myšlení si zachovalo dostatek tajemství až do současnosti, i v tom zůstává velikánem. Podobně jako Leonardo da Vinci nemohla však takto nadaná osobnost zůstat u jedné činnosti. Jeho všestrannost expanduje do dalších oborů. Stává se vášnivým architektem, vědcem, experimentátorem, návrhářem, hudebníkem... Nápady, které realizoval při navrhování kostýmů, vymýšlení nových typů zábav,
Portrét arcivévodkyně Anny, dcery Maxmiliána II.
podivuhodných postav a groteskních masek, byly naprosto nevyčerpatelné. Svými fantaskními činy nadchl panovnické rodiny tak, že mu byla mimo jiné svěřena i organizace plesů, svatebních hostin a korunovací. Někdy se opravdu zdá, jako by jeho ruku vedl sám Leonardo da Vinci, s nímž ho poutá jedna zajímavá zkušenost. Několik let po smrti přítele svého otce a Leonardova žáka Bernardina Luiniho měl Arcimboldo možnost studovat zápisky a skicáře jedné z největších uměleckých osobností. Toto duchovní spojení je možné cítit i z nádherného sborníku Arcimboldových 150 modrých perokreseb, které umělec věnoval roku 1585 Rudolfovi II. v červené kůži jako „všelijaké rozmanité nápady navržené jeho vlastní rukou pro zařízení turnajů“. Za panování Rudolfa II., tohoto depresivního a introvertního vladaře, který se vyhýbal bojům a usiloval vždy o kompromis, dosáhl Arcimboldo vrcholu své kariéry. Měl k tomu kromě svého nadání
veškeré předpoklady, neboť Rudolf II. značně rozšířil a doplnil již existující komnaty umění a zázraků. A Giuseppe Arcimboldo od svého přijetí ke dvoru nezahálel. Vytvořil tzv. obratitelné výjevy, které se zjeví podle typu zavěšení na zeď. Mísa s pečenými selátky a kuřaty se obrátí vzhůru a z obrazu se dívá řezník. Jeho nos tvoří malé kuře, hlavu prase a oči kousky ústřic. Z obráceného Zelináře je najednou jen mísa zeleniny… Namaluje Knihovníka vyvedeného ze štosu knih a papíru. Nebo Právníka složeného nejen ze šanonů a zákonů, ale navíc mu z obličeje kouká husí noha, obočím je žabí stehýnko. Úchvatné jsou i jeho proslulé cykly Čtyři roční období a Čtyři živly – Vzduch, Oheň, Země a Voda. I do nich zabudoval podobizny panovníků, aby tak naznačil, že to jsou oni, kdo vládne celé Zemi a jejím úkazům. Jak se ohlížel za svým životem sám Arcimboldo, se dá usuzovat pouze z autoportrétu, který umělec vytvořil na
Čtyři roční období.
10
Obratitelný obraz – zelinář a zároveň mísa zeleniny.
sklonku života. Zvěčnil se jako „papírový muž“. Svoji podobiznu složil z papíru bílého i zažloutlého, zmuchlaného nebo srolovaného. Jeho pohled je vážný, soustředěný mimo zorné pole. Je to pohled unaveného muže, svědka své doby, které chtěl alespoň v obrazech vtisknout svůj řád. Blanka Frajerová
11
Jako rudé srdce Evropy bývají na starých alegorických mapách zobrazovány země koruny České. Od pradávných svatyň, přes tajemné podzemí až po mystické úsilí Karla IV. a Rudolfa II. udělat ze země centrum esoterického vědění – to vše tu zanechalo stopy, které poznamenaly zdejší atmosféru závojem tajemna.
Mystická místa Čech a Moravy
Už když přišli první Slované do pražské kotliny, narazili na svatyně původních obyvatel. Nechybí ani náznaky toho, že na pražské lokalitě Vyšehrad v té době ještě stála starobylá kamenná observatoř snad podobná anglickému Stonehenge a pod vrchem v místech dnešní Moráně (také v Praze) byla svatyně předkřesťanské bohyně Morany. Lokality se vztyčenými kameny tajemné megalitické kultury se v dávné minulosti táhly podél říčních toků v severních, západních a možná i jižních Čechách. Ještě svatý Prokop v 10. století našeho letopočtu musel z jeskyně v Dalejském údolí jižně od Prahy vyhnat tisíc ďáblů, než se v ní mohl usadit jako bohabojný poustevník. Lidová pověst zřejmě naráží na skutečnost, že mnohé podzemní dutiny – ale také vrcholy kopců, hluboké lesy a jiná místa – skrývaly památky na předkřesťanské kulty (možná původu keltského, možná i starší), někdy i dost barbarské. Tajemné kameny Jedna z nejpodivnějších památek pocházející z temnoty nepoznané minulosti je Čertův sloup na pražském Vyšehradě. Má podobu kamenné trojnožky, jejíž tři válce měří 2,4 metry, 1,7 metru a 1,6 metru. Je pravděpodobné, že tyto kusy původně tvořily jeden celek, protože se plynule zužují. Celková délka by pak činila téměř 6 metrů a hmotnost přibližně 2,5 tuny – pokud se něco při destrukci neztratilo. Granodioritová stéla má pěkně opracovaný povrch do válcového prů12
Vstup do předsíně Býčí skály.
řezu, můžete si tedy představit štíhlý a neobyčejně vysoký kamenný sloup, který se snad kdysi tyčil na vrcholu posvátné skály nad Vltavou. Nejbližší zdroj horniny, z níž je zhotoven, se nachází až v povodí Sázavy, několik desítek kilometrů jižněji. Na jednom z válců nechybí ani dodnes nerozluštěný nápis neznámého původu vyrytý řeckým písmem. Kolem Vyšehradu existuje celá řada dalších pověstí i faktů svědčících možná o tom, že zdejší kumulace církevních objektů měla trumfnout cosi staršího. Rotunda sv. Martina údajně stojí na základech jakéhosi předkřesťanského objektu a váže se k ní nejvíc strašidelných pověstí tohoto místa. Třeba o studeném světle, které se tu zjevuje, o rejích kostlivců... Záhadné megalitické kameny se nacházejí i na jiných místech v Praze, například v Dolních Chabrech. Nejvíc jich ale je na západ od hlavního města na Rakovnicku a Slánsku. Rekord mezi českými menhiry drží 3,5 metrů vysoký Kamenný slouha u obce Klobuky. Na západ od Prahy nedaleko Rakovnicka také stojí patrně největší megalitický komplex v našich zemích, tajemné Kounovské kamenné řady. Na temeni stolové hory s příznačným názvem Rovina tu je čtrnáct řad orientovaných severojižním směrem. Nejdelší 13
Archeologické nálezy naznačují, že dávné doby v Čechách a na Moravě často byly hodně drsné. V jeskyních Českého i Moravského krasu, stejně jako na dávných sídlištích, byly nalezeny stopy provozování kanibalismu a lidských obětí. Zdaleka nejslavnější je objev moravského archeologa Jindřicha Wankela (1821–1897) v jeskyni Býčí skála u moravské metropole Brno. Celé generace místních lidí si vyprávěly pověst o tom, jak sem z daleka přišel velký průvod cizího lidu, který vstoupil do skal a už nikdy nevyšel zpět na světlo. Po nocích prý bylo z podzemí slyšet zpěv a strašidelné kvílení a ve skalních oknech se objevovala tajemná světla. Dva odvážlivci v jeskyni chtěli přenocovat – a ráno je našli mrtvé. V rozlehlé předsíni Býčí skály se měly odehrávat divoké půlnoční reje kostlivců a jiných hrůzných zjevení. Původ pověstí – stejně jako názvu jeskyně – se nakonec potvrdily nečekaným způsobem. O prázdninách roku 1869 tu dva studenti medicíny našli kovovou sošku býčka, která jako by podtrhávala název jeskyně. V říjnu roku 1872 začal předsíň Býčí skály zkoumat tehdy už známý archeolog a speleolog Jindřich Wankel. Postupně vynesl z podzemí nálezy, s nimiž si archeologie dodnes neví rady. První, na co Wankel narazil, byla dvě velká ohniště, na nichž ležely zbytky vozu se zdobenými kovovými plechy. Kolem byly lidské kosti – a na ty při své práci narážel stále častěji. Všude ležely zbytky lidských trupů bez hlav a končetin, jinde zase byly jen ruce nebo lebky. Na prstech kostlivců ještě spočívaly nádherné prsteny, nechybělo
Kounovské kamenné řady.
Průvod mrtvých
Kovová plastika býčka z Býčí skály.
z nich je dlouhá 350 metrů. Ani podrobný archeologický výzkum nepřinesl žádné další informace. Vše ovšem nasvědčuje tomu, že jde jen o torzo nějakého většího komplexu, o jehož původní podobě se lze jen dohadovat.
ani zlato, jantar a předměty, které ve své době jistě náležely k mimořádně luxusním. Celkem tu Wankel napočítal pozůstatky po čtyřiceti lidských bytostech a také kostru dvou koní, rovněž bez končetin. V jeskyni se ale nacházela i dobře vybavená dílna na zpracování kovů. I jinak opatrní vědci mluví o „nejzáhadnějším nálezu v Evropě“, či o tom, že „přes všechno úsilí moderní vědy zůstává nález z Býčí skály dodnes obestřen závojem mystiky“.
Vyšehradská rotunda sv. Martina.
Hlavní město alchymistů Už Karel IV. (jedenáctý český král, vládnoucí v letech 1346–1378) při svém budování Prahy zřejmě dbal na to, aby jím budované stavby ctily skrytý kosmický řád – naznačuje to alespoň orientace Svatovítské katedrály, Karlova mostu i dalších objektů vůči významným astronomickým a astrologickým směrům. Skutečné hlavní město tajných nauk ale z Prahy udělal Rudolf II. (římský císař a český král, vládnoucí 1575–1612), který sem přivedl řadu významných vědců, astrologů, alchymistů a léčitelů. Právě z jeho doby pochází nesmrtelná le-
Kamenný slouha v době rovnodennosti.
14
genda o golemovi, umělé bytosti z hlíny, kterou stvořil rabín a učenec Jehuda Löw ben Bezalel. Přinejmenším stejně slavná legenda se vypráví o Faustově domě na Karlově náměstí, jehož majitele si odtud odnesl ďábel dírou ve stropě. Není bez zajímavosti, že právě do této zazděné díry se prý roku 1945 trefila puma z amerického bombardéru. Za Rudolfových časů tu působil jeho proslulý dvorní alchymista, mág (a pravděpodobně anglický vyzvědač) Edward Kelly. Společně s ním přišel do Prahy i jeho kolega John Dee, jehož specialitou bylo obcování s duchy. Měl sebou přivézt tajemné zemní zrcadlo – vybroušený černý kámen, který umožňoval vidět skryté věci a minulé i budoucí děje. Je zajímavé, že tento předmět se pak objevuje i v jihočeských pověstech a pohádkách, přičemž jeho stopa mizí až na počátku 20. století na Šumavě. Tajemství podzemních chodeb Nedostatkem strašidelných hradů opředených podivnými pověstmi Čechy ani Morava rozhodně netrpí, nejpodivnější historky jsou ale spojené s hradem Houska na Českolipsku. Má tu být vstup do pekla, který střeží strašlivý černý mnich bez obličeje, podle jiných se tu prochází čaroděj zabitý okolními obyvateli a v podzemních prostorách mají být kostry podivných bytostí, ani lidí, ani zvířat. Hrad údajně navštívil i Karel Hynek Mácha a zanechal o tom dopis datovaný rokem 1836, nad kterým zůstává rozum stát – pokud ovšem nejde o podvrh. Podle něj totiž básník nejenže vchod do podzemí našel, ale také do něj sestoupil – a ocitl se v Praze roku 2006... Citlivější lidé vyprávějí o tom, jak je na hradě přepadly podivné pocity a divokých teorií o tom, co hrad střeží, je nespočet. Tajuplné podzemí je u nás neoddělitelnou součástí legendy snad všech starých hradů a měst. Čestné místo mezi nimi zaujímá labyrint pod Jihlavou. Spletitý a dodnes ne zcela zmapovaný 15
systém ukrývá chodbu se světélkujícími stěnami a prý i celá podzemní jezera. Mnozí lidé věří, že se tu nacházejí vstupy do jiných dimenzí. Mystických míst je v Čechách a na Moravě tolik, že by vydaly na knihovnu plnou spisů. Těch několik, které jsme tu představili, je jen malou ukázkou z pestré palety vůní tajemna, které tato země na každém kroku vydechuje. Jan A. Novák Foto autor
Největší český menhir Kamenný slouha u obce Klobuky.
Čertův sloup na pražském Vyšehradě.
F.A.G.V.S. (latinsky „buk“) byl synem císařského generála, který se stal „z pasáka vepřů hrabětem a boháčem“. Je považován za neopakovatelnou šlechtickou osobnost barokních Čech. Na kavalírské cestě po Itálii, Francii, Španělsku, Anglii, Německu a Nizozemí (1680–1684) se zformoval jeho vztah k vědám, vzdělání, náboženskému liberalismu a obdiv k evropské literatuře, divadlu, hudbě, architektuře a výtvarnému umění vůbec. Podlehl ovšem i lovecké vášni, karetním hrám a sudičství.
Osvícený mecenáš Franz Anton Graf von Sporck (1662–1738)
Od roku 1691 byl F. A. Sporck místodržícím a tajným císařským radou v Čechách. Na svých sídlech v Lysé, v Praze a v lázních Kuks (Das heilsame Kuckus-Baade) založil skvělé knihovny, které rozmnožoval i vlastními tisky, často překlady jeho dcer z francouzštiny. Už v roce 1689 podpořil vydání Evangelického kompasu ve Würtzburgu od V. Fabera. Spory s žirečskými jezuity vedly až k obvinění z kacířství, k inkvizičnímu přepadení Kuksu, k zabavení jeho kukské knihovny na popud jezuity Antonína Koniáše (1729) a k dlouhému soudnímu procesu. V průběhu dvaceti jiných soudních pří utratil Sporck značné prostředky a ztratil tím iluze o spravedlnosti. Do bojů proti advokátům a jezuitům neváhal zapojit účinný prostředek ad hoc sestavovaných polemických a satirických textů k asi 26 frekventovaným nápěvům, tzv. sporckovským áriím. „Kdo chceš mít čistý dům, vyžeň prase a advokáty.“ V květnu roku 1695, kdy se „bystrý a dobrosrdečný“ hrabě v Karlových Varech setkal se saským kurfiřtem, už uskutečňoval myšlenku na podobný lázeňský areál včetně hudby a divadla. Jako by kopíroval „krásné oudolí“ barokního básníka J. V. Rosy plné alegorií (Discursus Lypirona), když v Kuksu na Labi mezi Jaroměří a Dvorem Králové realizoval svou vizi jedinečného barokního theatrum s propojením přírodní scenerie, vysokého umění, lidové podívané, zábavy, politiky, satiry, médií (tisk letáků), zednářství, ale i altruismu, bojovnosti, zbožnosti, se zdů-
16
razněním Mementa mori, ušlechtilého lovu a schopnosti vyhodnotit a získat jedinečné umělecké osobnosti. Měl také dobrý vztah s lipskými učenci a umělci včetně J. S. Bacha. Sporck zaplatil nejlepší pražské a zahraniční lékaře, architekty (G. B. Alliprandi), sochaře (M. B. Braun), malíře (P. Brandl), rytce (M. Rentz), literáty (J. K. Grossa, J. Ch. Günther, Picander, G. B. Hancke), hudebníky a herce a nakonec i celou benátskou operní společnost, aby učinil z Kuksu „malé Versailles“. Fungující lázně s „léčivými“ prameny byly jen záminka k vytvoření urbanistického celku v podobě obory s hospitálem pro staré a nemocné s péčí Milosrdných bratří. K areálu s hraběcím zámečkem, kolonádami, lázeňskými budovami, letohrádky, domem filozofů, věžemi s hrajícím hodinovým strojem, vodními kaskádami, otáčejícími se sochami a hrajícím Poyfémem patřil i areál Nový les s biblickými výjevy z Braunovy dílny, grotty, poustevny, řezby do
stromů a volně pobíhající zvěř. Na pomezí barokní performance byla účelová protijezuitská akce na vrchu Kalvárii se zbytky ohořelých hnátů, jako by se zde měl 30. dubna konat slet čarodějnic (1727) – celé „theatrum“ doprovodil Rentz rytinou obcujících polonahých dívek a odporných čertů. Sporck byl přitom po boku pražských jezuitů aktivním účastníkem budování svatojánského kultu v Čechách (1721– 1729). Jinou podívanou představovaly bály, vítání hostů za zvuků trub, bubnů a hmoždířů, svatohubertské slavnosti s ohňostrojem, akčnost, alegoričnost a moralita jednotlivých Braunových
17
Hlava Tritóna, jenž zdobí kaskádové schodiště pod bývalým zámkem.
Barokní špitál milosrdných bratří s kostelem Nejsvětější Trojice. Sochy Blahoslavenství na terase před kostelem Nejsvětější Trojice.
Franz Anton Graf von Sporck
plastik a jejich skupin (Ctnosti a Neřesti, Miles Christianus, Herkomanus, Fitzli-Putzli, Klanění tří králů, Vidění sv. Huberta, Garinus aj.) i jednotlivých atributů, symbolů a prvků (jako např. lebka). Karnevalové nálady, karikatury a masky připomínaly stylizované tváře trpaslíků a tématiku hororových scén zastupovaly Tance smrti jednotlivých profesí a stavů v textech a vyobrazeních v hospitální chodbě, v knihách, na dveřích kostelního kůru či v bývalé zámecké kuchyni. Písně z Todten-Tanz a Hexenlieder mají české i německé znění a obsahují divadelní prvek právě jako typ kramářských písní. Zpívali se i na tržištích mimo kukský areál. Deset
Barokní lékárna.
biblických scén se doslova před zraky lázeňských hostů v Kuksu odehrávalo i na mechanickém orloji (1708) Ch. L. Pfeiffera před divadlem: faraónovo vojsko topící se v Rudém moři, výstup Mojžíše na horu Sinaj, vyhnání z ráje aj. Sporck měl vlastní domácí služebnou kapelu sestavenou z hráčů na parforsní rohy, harfu, loutnu, housle, violy a čela. V hraběcích službách byl dlouho T. A. Seemann, kapelník a „slavný varhaník v Lysé, kterého pan hrabě nechal v Římě učit“ (J. Matthesson, 1740), později důvěrný hofmistr. Ten patrně skládal melodie na Hanckeho texty. Sporck považoval divadlo za „nejlepší zábavu“ a „nejefektivnější výchovu lůzy“. Provozoval hned trojí Comoedien-Haus – v Praze (1701) s placenými lóžemi, v Kuksu (1702) zdarma pro lázeňské hosty a ve Valkeřicích (1712) s povinnou docházkou vesničanů! Patřilo k nim i theatrum v Hubertově (Mariánském) údolí u Kuksu pro lovce. Po vystoupení loutkáře Neumanna s loutkou „Polizinella“ v Kuksu v roce 1697 se tu pak vystřídalo více než deset společností, přičemž hru Atalanta dopsal H. Rademin přímo v Kuksu jako člen Defrainova souboru 10. července 1724. Další den „pak bylo znovu hráno v divadle, které bylo skvěle osvětleno. Po divadle počala nádherná iluminace osady, přičemž byl konán skvělý ples a slavnost skončena za všeobecného veselí zářivým ohňostrojem… Tehdáš se Kuks podobal kouzelnému zámku v pohádce…“ (Rakovský). Jedním z posledních významných principálů byl Felix Kurtz z Landshutu, který se objevil v Kuksu v létě 1731. U Sporcka se Kurtz představil s Comoedie von Doctor Faust a v roce 1735 hrál v Kuksu Comoedie von dem Englishen reichs-Cantzler Thomas Morus. Jedinečné zásluhy má Sporck o provoz italské opery v Kuksu a v Praze od roku 1724, i když se nejprve jednalo o uzavřenou „benátskou kolonii“ bez účasti domácích skladatelů, bez češtiny a výhradně o italský repertoár. Předchozí epizody s italskou operou v Praze nezaložily pravidelnou operní
18
scénu. Úspěšný tenorista A. Denzio přivedl kompletní soubor z Benátek rovnou do Kuksu, kde začali v srpnu hrát Bioniho operu Orlando furioso se dvěma komickými intermezzy. O rok později Denzio přiznává, že mu zpěváky z Benátek posílá sám A. Vivaldi. Ondřejem Mackem nově objevená a rekonstruovaná opera Argippo (1730) je považována za Vivaldiho nejpůvodnější dílo pro Prahu. Desetiletá sporckovská operní produkce představila v Praze (a částečně i v Kuksu) na 60 oper a 7 intermezz. Hrabě Sporck coby „předbojník osvícenství“ vytvořil na svých panstvích, ale zejména v Kuksu ve východních Čechách, jedinečný fenomén univerzálního průniku německé, české, francouzské a italské kultury s výrazným zastoupením divadla a opery, který každoročně obnovuje festival barokního divadla, opery a hudby Theatrum Kuks. (www.theatrum.zde.cz) Stanislav Bohadlo
Vstup do knížecí hrobky.
19
Pohled do lapidária s originály soch.
Cudnost
Naděje
Zámek Kuks Moudrost
Matyas Bernard Braun Ctnosti a neřesti Smilstvo
Lehkomyslnost
Zoufalství
Štědrost
Statečnost
Trpělivost
Lakomství
Lstivost
Lenost
Já širák odhazuji v dál..., Já nosím v nitru svém své elegance květ... Edmond Rostand, Cyrano de Bergerac
Poručík Dominik RIEGEL zakladatel 1. českého šermířského klubu.
Historický šerm aneb Republika rytířů
Každé jaro ožívají české hrady, zámky, tvrze a zříceniny hudbou a tancem středověkých souborů a rykem rytířských soubojů. Na polích a loukách probíhají rekonstrukce dávných bitev – od husitských válek (20. a 30. let 15. století), přes rozhodující bitvu třicetileté války na Bílé Hoře (1620), až k té u Hradce Králové (1866). Výjimkou nejsou však ani rekonstrukce vzdálených bitev peloponéských či mytické válečné vřavy smyšlených příběhů Pána prstenů. Před jednadvaceti lety, s pádem komunistického režimu, netušil v Čechách nikdo, kolik nadšenců se vrhne na dlouhodobé a náročné tréninky historického šermu, spojené se studiem a důkladným poznáváním historie. Návrat k romantice šermířských soubojů podpořil renesanci historického šermu, který se v dnešní uspěchané době dá definovat jako boj se zbraní mečového typu, založený na technikách starých mistrů. Od sportovního šermu se liší především tím, že se aktéři snaží přizpůsobit době, ve které skuteční vládci chladných sečných a bodných zbraní žili. Předobrazem tedy zůstává středověký rytíř, ve své době vnímaný jako vzor etického chování a nositel vysokých morálních a mravních hodnot. Jedním z posledních romantických šermířů v podvědomí každého z milovníků této náročné záliby je bezesporu románový Cyrano de Bergerac; ze světa filmu přicházejí Spartakus, Tři mušketýři s D’Artagnanem v čele, Fanfán Tulipán, Zorro mstitel či kapitán Fracasse; v Čechách husité s Janem Žižkou. … řinčí české meče… Začátky českého sportovního šermu se datují do poloviny padesátých let 19. století, kdy se v Praze šermu vyučovalo v královské zemské stavovské šermírně. Roku 1862 byla založena pražská tělocvičná jednota Sokol, v jejíchž stanovách bylo uvedeno, že „účelem jednoty jest, aby se pěstoval tělocvik společným cvičením, výlety, zpěvem a šermováním”. V roce 1867 spatřil světlo světa první Šermířský klub tělocvičný na Malé Straně, který splynul se Sokolem. Jan Neruda tehdy v Národních listech napsal: „Ko-
22
nečně zřízen, nebo alespoň zřizuje se český šermířský klub!… Čeští šermíři chystají první svůj veřejný turnaj k blížícím se svátkům. Navštívíme jej, aby nám pookřálo srdce, abychom poslechli zase jednou, jak řinčí české meče.” Dne 20. dubna 1886 se v konviktském sále konala první česká šermířská akademie. Dne 21. června 1902 vznikl první Český šermířský klub Riegell; němečtí Pražané si ustavili převážně důstojnický Herrenfechtklub. V obou klubech působil italský mistr Orazio Santelli, jenž zavedl v Praze italskou školu. V těchto letech se v Praze pořádaly šermířské akademie, tématické večírky a zápasy o mistrovský titul Království českého. Ale vraťme se ke klubu Riegell, který byl založen roku 1902, a k dnešnímu dni tedy existuje již více než 100 let a je tak nejstarším dosud činným šermířským klubem v České republice. Tento klub má na svém kontě mnoho úspěchů na mistrovstvích světa a olympiádách v klasickém šermu. Součástí klubu byla také skupina historického šermu Mušketýři & bandité. Jejich první vystoupení se uskutečnilo roku 1960 v Praze na nádvoří Vojenského historického muzea (Schwarzenberský palác), kde před osmi sty diváky slavilo veliký úspěch. Skupina Mušketýři & banditébyla první skupinou historického šermu nejenom v Československu, ale i v celé Evropě. Teprve po ní začaly vznikat desítky a stovky různých šermířských skupin u nás i v zahraničí.
Šermíři při renesančních kláních na zámku Sychrov.
Nečekaný boom Historický šerm se stal po roce 1989 opravdu masovým fenoménem. Jen šermu se v České republice věnuje několik tisíc příznivců a statisticky se jedná o největší procento šermířů na počet obyvatel na světě. A to nesmíme zapomenout na skupiny, které začaly vznikat jako odnože „návratů do historie”, skupiny jezdecké, hudebníci, zpěváci, tanečníci, kejklíři, platnéři, zbrojíři, švadleny a další řemeslníci, kteří se starají o dobové vybavení, včetně stanových městeček a trhů. Z důvodu organizačního zastřešení a stanovení jednotných pravidel vznikla Česká asociace šermířů. Jejím základním cílem je předávat zkušenosti a znalosti všech svých členů a dosahovat zajištění maximální možné bezpečnosti účinkujících i diváků při předvádění šermířských výkonů. Vedle České asociace šermířů vzniká ještě 1. asociace divadel-
23
Gotický turnaj šermířů Merlet na Křivoklátě. Drezura koní České barokní společnosti.
ních a filmových šermířů z iniciativy skupin, které mají zkušenosti s vystupováním v televizi, filmu a na divadle. Obě asociace v současné době spolupracují na řadě projektů. Díky velkému zájmu veřejnosti byly zřízeny po celé republice šermířské školy, kde vyučují odborníci z řad výkonných šermířů. Zatímco před rokem 1989 bylo velmi obtížné se dostat ke knihám a ilustracím tzv. „šermířských knih”, dnes je k dispozici odborná literatura shrnující šermířské mistry jednotlivých období i území. Vžilo se označení jednotlivých druhů škol – německá, italská, francouzská, španělská a šerm šavlí. Tato označení nejsou přesná, nicméně nejlépe vystihují nejčastější výskyt šermířských mistrů na daném území v jednotlivých epochách. Například německá sečná škola šermu mečem je nejstarší písemně dochovaný šermířský styl v Evropě. V italské variantě se objevují vedle klasických i nové techniky boje a propracovanější pohyb šermířů. Španělskou šermířskou školu, plnou geometrie a matematiky, studují adepti z knihy Jeronima Sancheze de Carranzy. Jedná se o šerm obřadný, až škrobený, kde se více dbá na formu, než na vlastní invenci. Podstatou francouzské školy je elegance, šarm, je typická svou pohybovou estetikou vyjádřenou nejvýrazněji v šermířských pozdravech. Turnaj pro královnu Gladiátor, chystající se na souboj. Ohnivá show dua In Flamenus.
Řada skupin českého historického šermu každoročně vyjíždí vystupovat do mnoha měst a obcí po celé Evropě, jak do zábavních parků a cirkusů, tak na hrady a zámky či při významných výročích a rekonstrukcích bitev. Díky kontaktům se zahraničními producenty se šermířské skupiny objevují také v historických filmech. Například skupina Merlet se kromě úspěchu v Berlíně podílela na vzniku takových filmových trháků jako: Tristan a Isolda, Kletba bratří Grimmů, Rytíři ze Šanghaje, Mlhy Avalonu, Johanka z Arku či Troja. „Když jsem je viděl poprvé při programu Gladiátoři, byl jsem z jejich vystoupení úplně v šoku. Oni opravdu šermovali, jako by šlo o život. Navíc tuhle doslova adrenalinovou atmosféru okamžitě přenesli na nás, na diváky. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl. Tu rychlost, to nasazení, perfektní zacházení se zbraněmi i s výzbrojí, úděsné rány,
24
pády, mimořádně přesvědčivou iluzi soubojů na život a na smrt, úchvatnou show…,” říká o skupině Merlet jeden z jejích zahraničních obdivovatelů. Právě Merlet získal v roce 2006 na Mezinárodním šampionátu ve scénickém šermu v Berlíně tři poháry předních umístění v různých kategoriích za programy Gladiátoři, Gotický turnaj pro královnu a španělský renesanční šerm nazvaný Espana. Jiná skupina historického šermu, Durandal, na témže festivalu získala první místo v kategorii Renesance. A tak bychom mohli pokračovat ve výčtu úspěchů českých šermířů posledních let ještě velmi dlouho. Historický šerm má v České republice opravdu dlouhou tradici, vždyť v příštím roce bude slavit 50 let od prvního veřejného vystoupení skupiny historického šermu Mušketýři & bandité. Vzhledem k tomu, že se tomuto fenoménu u nás věnuje přes 400 souborů s několika tisíci členy, připravují šermíři na rok 2010 mezinárodní přehlídku všech předních souborů jak tuzemských, tak zahraničních. Můžeme se tak těšit na nové šermířské souboje, na mimořádné divácké zážitky a do budoucna na úspěchy českého historického šermu nejen na festivalech, přehlídkách a soutěžích, ale třeba i v nových historických velkofilmech.
Ing. Roman Spáčil – šéf České asociace šermířů a skupiny Merlet na Královském stříbření v Kutné Hoře.
Gladiátorské hry.
Duel renesančních kavalírů. Gotická stráž se žebrákem.
Jiří Kučera Česká asociace šermířů Podklady: publikace ke stému výročí založení českého šermířského klubu Riegel. Ivo Prokop, 2002.
Středověká jízda na Královském stříbření v Kutné Hoře.
Mušketýr z šermířů Merlet – Vlašský dvůr, Kutná Hora.
Herold přivádí průvod na Královském stříbření v Kutné Hoře.
25
Grafik Zdeněk Mézl je úkazem na české výtvarné scéně. Není v Čechách dobrého čtenáře, který by neznal jeho ilustrace, stejně tak se těžko najde umělec, který by tak málo dbal o prezentaci své práce. Každý, kdo se pokusí o kompletní shrnutí jeho díla, je předem odkázán k neúspěchu, nejen kvůli nebývalé rozsáhlosti autorovy tvorby, ale také kvůli nechuti autora zaznamenávat systematicky výsledky své práce. Školní léta
Vlastní novoročenka, dřevoryt, 1976.
Zdeněk
Mézl
Zdeněk Mézl se narodil 31. října 1934 v Praze. V letech 1949–1953 studoval u profesota Vodrážky na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze, později u profesora Vladimíra Pukla na pražské Akademii výtvarných umění. Tu dokončuje u profesora Vladimíra Silovského v roce 1960. Brzy se pouští do prvních ilustračních pokusů v technice dřevorytu. Absolvuje také roční studijní pobyt v Bulharsku, kde se poprvé setkává s relikty antického umění. Mézlovo vyrůstání poznamenala zkušenost druhé světové války: „Narodil jsem se sice na nesprávném místě nesprávným rodičům, ale zase tak šikovně, že jsem se nemusel aktivně zúčastnit obrany nejvyšších ideálů a vlasteneckých hodnot na libovolné straně. Druhá světová válka skončila k mé nelibosti, když mně bylo deset let, prožil jsem překrásné pyrotechnické dětství nepříliš narušované pedagogy.” Umělcovo mládí zase charakterizuje nástup komunistické strany k moci a období „nadšeného budování socialismu”. „Největší běsnění rudých Caligulů jsem přežil přestrojen za studenta problematických odborných škol uměleckých směrů. (...) Naučil jsem se zde trochu kreslit a kuklit se pod odbornými rouškami. Obojí se mně později hodilo. Mohu tedy říci stejně jako kolega Picasso: ‘Ačkoliv jsem chodil do školy, přeci jsem se něčemu naučil’,” říká Mézl. Král dřevorytu Zdeněk Mézl začal svými ilustracemi naplňovat knihy začátkem šedesátých let a dodnes jich vytvořil více než 4 500. Dřevoryt je technikou velmi náročnou časově, prodražující se i poměrně vysokou cenou materiálu, což vede nutně k určité výjimečnosti ilustrátora, který i za těchto podmínek je ochoten se dře-
26
vorytem soustavně zabývat. Knihy, které Mézl ilustroval (a bylo jich několik desítek) dokazují jedinečnost jeho talentu a stávají se dokladem přínosu české knižní kultuře opětovným uvedením polozapomenuté techniky do české ilustrace. Počet Mézlem vytvořených dřevorytů je úctyhodný již sám o sobě. Nepochopitelný se stává při vědomí, že převážná část z nich byla provedena rytím do dřevěných špalíčků, tedy technikou dřevorytu, která patří k nejtěžším a časově nejnáročnějším grafickým technikám. Mézl nemá v této technice v současné době žádnou konkurenci a svoji kvalitou se řadí mezi největší české mistry dřevorytu – Švabinského, Preissiga či Váchala. Úskalí dřevorytecké práce popisuje velice trefně Mézlův životopisec Slavomil Vencl: „Ani nejdokonaleji odborně připravený, manuálně zdatný a pilný rytec nedokáže zkrátit dobu desítek hodin (v případě větších formátů i dní), potřebných k finální, materiální fázi výroby tiskového štočku… Grafik zanedlouho sezná, že mu práce brání v životě a život v práci. Celkový účet za dřevoryt v roli návykové pracovní drogy nakonec vystaví čas. Jen relativní útěchu umělci poskytne fakt, že podobně dopadli jeho úspěšní předchůdci – Josef Váchal, Mikoláš Aleš, ze starších Václav Hollar.”
Zdeněk Mézl je díky svým grafikám znám i jako svérázný filozof, mudrc a komentátor všeho, co se ve společnosti odehrává. Na první pohled se nezdá, že by historická témata od antiky přes lidové balady až po rakouské mocnářství měla co říci k současnému dění. Stačí se však „začíst” do příběhů na Mézlových listech, šperkovaných drobnými autorovými komentáři, a pozorně si všímat detailů. Ze zdánlivě nesourodého zmatení dějů, sloganů, těl a symbolů vylézá velmi jasný, přesně formulovaný názor. Na první pohled sarkastický, cynický a formou až surrealistický, při bližším zkoumání však chápavý a citlivý. „Mézla přitahují na lidském chování a jednání především polohy burlesky, travestie a tragikomična, je vybaven zvláštní citlivostí ke vnímání a odkrývání absurdity, nelogičnosti, resp. falešnosti nebo prospěchářské ideologizace,” píše umělcův „dvorní” kritik Vencl. I sám
27
Z knihy Eduarda Petišky „Čtení o hradech”, dřevoryt, 1967.
Burleska, humor, tragikomika
Mézl zůstává skeptický ve věcech ideologie: „Všem projevům masové paralýzy se vyhýbej, adorizace lidí a projevů jejich pozitivní i negativní činnosti vede k nejhorším katastrofám.” Umělec epické postavy
Dětičkám na cestu, olej na sololitu, rok 1987.
Z knihy Ivana Andrejeviče Krylova „Bajky”, dřevoryt, 1971.
Tlustí generálové, čerti v klínech žen, vraždění neviňátek, sekání hlav a končetin, dámy s bujným poprsím a chlípní preláti, nevinné panny a vilní starci, to vše jsou symboly a děje na Mézlových grafikách. Ironie, nadsázka, tragikomedie, černý humor – to jsou stavební kameny, které Mézl při popisování vlastních i cizích osudů používá. Zdeněk Mézl miluje příběhy, tedy epiku, na lyriku jaksi není stavěn (ani svou postavou). Je vypravěčem, který vidí své bližní v minulosti i současnosti se všemi jejich chybami a směšnostmi a který je tak rád traktuje svým humorem a svou ironií, kdykoliv se domnívá, že je humor na místě. Tedy skoro vždy... Mordy, stříkající krev a oběšení novorozenci přitom nejsou pro Mézla účelem, ale pouze prostředkem, kterým vyjadřuje svůj postoj k násilí, aroganci a krutosti. Podobně jako Quentin Tarantino ve svých filmech, „nechává Mézl na svých obrazech téct krev, aby se vysmál vraždění“. Spíše než moralistou je však Zdeněk Mézl pozorovatelem a vtipným glosátorem. Humor pro něj není prostředek zábavy či stav permanentního veselí, ale způsob jak přesněji zachytit běh dějin i dobu, ve které žije. Umění je dlouhé Mézl je autorem nepřeberného, dodnes neuspořádaného sledu kreseb, volných grafických listů, knižních ilustrací, knižních značek, novoročenek, olejových maleb, a dokonce i keramických kachlů, svícnů a stavebnic. Jádro jeho tvorby leží jednoznačně v černobílých dřevorytech. Jeho dřevorytecké cykly 19. století, Antické báje, Bajky Krylova či Ezopa, ilustrace k Rochefoucauldovi a Villonovi se již dávno zařadily do české grafické klasiky. K vlastní grafice se Mézl dostává jen velmi sporadicky, pak ale vznikají listy velmi závažné a bezesporně nadčasové hodnoty. Mezi ně patří volné listy Východní větry, Boj o katedrálu, Nebe, peklo, ráj, Oáza Hospodinova, Velký list Svatohorský, Hej Slované nebo Zatčení kulturisty na Mostecku.
Pozornost sběratelů a galeristů doma i Evropě si získal pro svůj barokizující styl, který velmi dobře definoval jeho životopisec Slavomil Vencl: „Zde nenalézají místo žádné Twiggy a Barbie, ale spíše typy z flámských obrazů, příslušníci „tovaryšstva mastihubků”, a dokonce jim podobné živočišstvo a rostlinstvo. Barokizace forem, obrazy krevnatě kypících dějů, víření uzlovitého svalstva a masivních polštářů tuku, dramatický rej figur s rozevlátým šatem a gesty...” Mézl přitom trvale stojí mimo velký komerční úspěch. Jako knižní ilustrátor, závislý na socialistickém knižním trhu, byl o honoráře často připraven cenzurou, která „nepohodlné” ilustrace prostě vyřazovala (a neplatila). Pochybný blahobyt normalizačních zakázek Mézlovi stačil jen na to, aby „spotřeboval tři smrduté trabanty”. V devadesátých letech se Mézl pod tlakem trhu vydává i do dříve nedotčených oblastí divadelní výpravy a návrhů poštovních známek. Svou víru, že kvalitu prokáže čas, neztrácí... „Ač dualista, nechoval jsem se tržně ani v dobách svinutého a později rozvinutého socialismu, ani nyní v době loupežnického rádoby kapitalismu. Jako workoholik maximalista jsem na to neměl čas, a přiznejme si to, ani předpoklady. Dopadl jsem tedy podle toho, mohu si stěžovat jen na sebe. Z vlastní práce jsem nezbohatl, (...) recyklovanou stravou se však zatím živit nemusím, ani jako pensista. Odívám se nespotřebovaným spotřebním zbožím po Němcích. Bavím se tím, vetešnictví a antikvariáty se vždy těšily mé obzvláštní úctě. Život je krátký, umění je dlouhé.” Luboš Jelínek, redakce citace pocházejí z Mézlovy Úvahy nad koncem epochy „Hej Slované”, detail, 1980.
Karty pražského typu, kolorovaný škrabací karton, 2000.
Filmů, které vyprávějí o dávných dějinách, existuje v české kinematografii relativně málo. Ty nejznámější, pocházející z padesátých a šedesátých let minulého století, dokumentují politické proměny v naší zemi i tvůrčí vývoj několika slavných režisérů. Svědčí i o tom, jak se propagandistické pojetí historie ve filmu posouvalo k realizaci nadčasových děl s existenciálním podtextem. Pro posilování národního sebevědomí po druhé světové válce je příznačné, že prvním českým hraným barevným filmem se stal historický epos JAN ROHÁČ Z DUBÉ (1947). Režisér Vladimír Borský v něm zpracoval divadelní hru Aloise Jiráska. Titulní postavou je husitský vůdce, který se po porážce kališnických rebelů v bitvě u Lipan uchýlil na hrad Sion, odkud s družinou svých věrných pokračoval v boji s nepřátelskou přesilou. Husité v ideologické optice
Obrazy dávných dějin v českém filmu
Z filmu „Proti všem”.
Zájem o husitské hnutí (vzešlé v 15. století z reformního proudu v katolické církvi a odvozené od učení Mistra Jana Husa), respektive jeho zneužití pro komunistické poučky o „třídním boji”, manifestovala známá trilogie režiséra Otakara Vávry. Její první část JAN HUS (1954) líčila osudy proslulého reformátora, upáleného v roce 1415 na kostnickém koncilu. Marxistické pojetí dávných konfliktů – prosazované tehdejšími mladými historiky – prozrazovala hned úvodní scéna. Před lešením stavby chrámu čekají středověcí nezaměstnaní, aby nastoupili na místa nešťastníků, kteří nevydrží ničivé pracovní tempo. Druhý díl JAN ŽIŽKA (1955) – rovněž natočený podle románu Miloše Václava Kratochvíla – mapoval údobí let 1419–1420 s důrazem na osobnost legendárního husitského hejtmana. Úvodní epizoda – v rozporu s dobovou realitou – ukazovala nenávist údajného zlotřilého panstva vůči vykořisťovaným poddaným. Film rekapituluje také novoměstskou defenestraci z července 1419 a vrcholí rekonstrukcí bitvy u Sudoměře, natočenou na skutečném místě dávných bojů. V závěrečné části husitské trilogie s názvem PROTI VŠEM (1956) se autoři inspirovali stejnojmenným románem Aloise Jiráska. Velkolepé finále zobrazuje bitvu na Vítkově, kde husité
30
Z filmu „Jan Hus”. Z filmu „Jan Hus”. Z filmu „Proti všem”. Z filmu „Jan Žižka”.
zvítězili nad přesilou křižáckých vojsk. „Publikum mělo vycítit, že skvělý husitský úspěch byl dílem semknutého kolektivu prostých lidí, bojujících – pod vedením vynikajícího vůdce – proti spojeným silám „domácí a zahraniční reakce”. Bitva na Vítkově tak v pojetí tvůrců filmu přerůstala v předobraz grandiózního zápasu mezi komunismem a kapitalismem,” shrnul ve své kritické stati historik Petr Čornej. Není náhodou, že režisér Otakar Vávra (nar. 1911), zosobňující mravní ohebnost vůči jakémukoli režimu, natočil v časech utužení komunistického režimu (tzv. normalizace) další ideologicky podbarvenou trilogii DNY ZRADY (1973), SOKOLOVO (1974) a OSVOBOZENÍ PRAHY (1975). V dobách relativního uvolnění však ten samý režisér realizoval také slavnou alegorii o vykonstruovaných procesech. Drama KLADIVO NA ČARODĚJNICE (1969) vzniklo podle stejnojmenného románu Václava Kaplického a vracelo se k monstrózním inkvizičním kauzám, jež v letech 1678–1695 proběhly ve Velkých Losinách. Kolotoč nelidského mučení a vynucených doznání, který nápadně připomínal mechanismy stalinské krutovlády, ve filmu předznamená banální náhoda. Pomatená žebračka schová při přijímání hostii do šátku. Horlivý farář ji tím pádem považuje za nebezpečnou čarodějnici a dá povolat nelítostného inkvizitora. Tento zakomplexovaný ničema (Vladimír Šmeral) rozpoutá teror, který masakruje nevinné, včetně nepohodlných duchovních. Pěšáci proti mocným Odklon od propagandistického pojetí husitství znamenal film SPANILÁ JÍZDA (1963), který podle vlastního scénáře natočil dramatik Oldřich Daněk. Jeho hrdinou je „pěšák dějin“ Ondřej Keřský (Petr Kostka), který se chce pomstít za zničení své tvrze a nalézt nevěstu, unesenou křižáky. Připojí se proto ke „spanilé jízdě”, jejíž účastníci pod vedením Prokopa Holého směřují do Norimberka s cílem obhájit husitské učení. Osobní vyřizování účtů i celá mise však skončí fiaskem… Důraz na individuální osudy v dějinných zvratech přineslo také další Daňkovo drama KRÁLOVSKÝ OMYL (1968). Vyprávělo o konfliktu vladaře Jana Lucemburského a velmože Jindři-
cha z Lipé, který byl v roce 1315 obviněn ze zrady a uvězněn. Jeden z nejzajímavějších příběhů v historických kulisách rozehrál režisér Hynek Bočan ve filmu ČEST A SLÁVA (1968). Alegorie o sváru mocenských intrik a osobní cti se odehrává v roce 1647, během poslední fáze třicetileté války. Na zpustlou tvrz rytíře Václava Ryndy z Loučky (Rudolf Hrušínský) přijede uhlazený emisar francouzského krále (Karel Höger) se svou frivolní společnicí. Chudého chasníka, který nechce mít s politikou nic společného, přemlouvají ke vzpouře proti Habsburkům. Impulsem změny Ryndova odmítavého postoje je násilná smrt místního faráře. Přichází zpráva o vestfálském míru, „český Don Quijote” s hrstkou poddaných přesto vyrazí do nesmyslného boje… Bočanovo drama, inspirované románem Karla Michala, zůstává dodnes pozoruhodné nejen svým mravním podtextem, ale také autentickým líčením dávné každodennosti. Podle režisérova svědectví bylo snímáno ve statických záběrech s velkou hloubkou ostrosti, jež připomínaly dobová plátna. Při natáčení se používalo natolik intenzivní svícení, že herce údajně pálily knoflíky na kostýmech. Symfonie o barbarství a víře Osobitým zpracováním historických látek se proslavil hlavně režisér František Vláčil (1924–1999), autor ságy MARKETA LAZAROVÁ (1967), považované za nejlepší český film všech dob. Titulní postavou těchto fascinujících obrazů středověkých krutostí je zosobněná nevinnost. Panenská Marketa (hrála ji Magda Vášáryová), původně zaslíbená Bohu a později znásilněná synem loupeživého rytíře, zůstává v barbarském světě paradoxním symbolem čistoty a naděje... Mnohavrstevné dílo s řadou věrohodných lidských archetypů (jedním z nejvýraznějších je desperát Kozlík v podání holohlavého Josefa Kemra) má dokonalou hudební strukturu. „Vančurovy Obrazy z dějin národa českého mají skladbu symfonické básně. A já jsem proto svůj film stavěl jako hudební záležitost. Když jsem nevěděl jak dál, pouštěl jsem si Janáčka, Martinů i Borodina,” upřesnil Vláčil. Marketa Lazarová je ale unikátní hlavně svou výtvarností. Odvíjí se jako galerie expresivně-poetických pláten,
Z filmu „Marketa Lazarová”. Z filmu „Čest a sláva”.
32
Z filmu „Marketa Lazarová”. Z filmu „Kladivo na čarodejnice”. Z filmu „Údolí včel”. Z filmu „Údolí včel”.
vypovídajících o střetu pohanství a křesťanství, každodenním zápasu o přežití i o konfliktech středověkých lidí s nemilosrdnou přírodou. O pozadí vzniku tohoto výjimečného filmu svědčí i vzpomínka výtvarníka Theodora Pištěka: „K období počátku třináctého století – kromě několika stránek iluminovaných rukopisů – neexistovaly vůbec žádné prameny. Vycházel jsem tedy hlavně z fantazie. Představoval jsem si, že žiju v dávné historii a nemůžu zajít do železářství pro plech. Přitom se ale potřebuju chránit v bitkách. Přemýšlel jsem nad materiálem, kterým bych své postavy obrnil, protože drátěné košile a kovové pancíře tehdy znamenaly neskutečné bohatství a měla je pouze nejmajetnější šlechta. Kostýmy a rekvizity pro Marketu Lazarovou se proto vyráběly z přírodních materiálů – především z vydělávané hovězí kůže, ale také ze dřeva a z kostí. Rekvizitáři jezdili po jatkách a vozili mi hovězí lopatky, z nichž se dělaly krunýře. Z rybích kostí vznikaly jehlice, hroty kopí byly z paroží a místo přileb sloužily zvířecí lebky. Válečné vesty se podle nejasných dobových receptů pletly z koudele máčené v pryskyřici...” Klíčovým tématem Vláčilova dalšího známého dramatu ÚDOLÍ VČEL (1967) je střet přirozené touhy po svobodě s fanatickou vírou. Potomek zemanského rodu Ondřej (Petr Čepek) uprchne ze severského hradu řádových rytířů, kam ho kdysi přivedl jeho otec. Bývalého přítele pronásleduje asketa Armin (Jan Kačer), posedlý touhou přimět domnělého zbloudilce ke kajícnému návratu. Doutnající konflikt mezi oběma muži přeroste v nesmyslné krveprolití... Příběh z druhé poloviny třináctého století, realizovaný podle scénáře Vladimíra Körnera, má aktuální přesah. Lze ho vnímat i jako podobenství o zavilých extrémistech nejrůznějších odrůd, kteří ohrožují současné demokracie. V české kinematografii vznikaly zjednodušené historické ilustrace, ale také oduševnělá dramata, jež v dávném světě rytířů, sedláků a čarodějnic odhalují věčné konflikty mezi dobrem a zlem. K těm druhým patří Bočanův sarkastický příběh o zchudlém rytíři, Vávrova alegorie o zmanipulovaných procesech i drásavé obrazy, prodchnuté fantazií Františka Vláčila. Jan Foll
Zámecký areál Kuks alegorie Ctností a Neřestí Kolem roku 1712 si hrabě Špork objednává u Matyáše Bernarda Brauna sochařskou výzdobu terasy zámeckého areálu v Kuksu. Sochy vznikaly v rozmezí sedmi let za vydatné podpory místních kameníků. Před levým křídlem špitálu byly řazeny Ctnosti (Víra, Naděje, Láska, Trpělivost, Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle, Štědrost, Upřímnost, Spravedlnost), před křídlem pravým Neřesti (Pýcha, Lakomství, Závist, Smilstvo, Obžerství, Hněv, Lenost, Zoufalství, Lehkomyslnost, Pomluva, Lstivost). Sochy jsou vytesány z tvr-
dého pískovce v nadživotní velikosti. Braunovy originály byly v osmdesátých letech minulého století postupně transferovány do lapidária zřízeného v areálu špitálu, zatímco kamenné sokly byly osazeny novodobými kopiemi.
Rádio Svobodná Evropa Od června 2009 se všechny aktivity RFE/RL odehrávají v nové budově na Hagiboru v Praze. Rádio sem bylo přestěhováno z bývalé budovy Federálního shromáždění ČSFR nedaleko Národního muzea. Pětipatrové sídlo je jedním z nej-
přísněji střežených objektů v České republice. RFE/RL vysílá pro asi 30 milionů posluchačů v 28 jazycích do 21 zemí světa, ve kterých Spojené státy americké podporují snahy o demokratické uspořádání státu. Jedná se například o rozhlasové pořady vysílané do Ruska, Běloruska, Iráku, Afgánistánu, Tádžikistánu nebo Turkmenistánu.
Dálkově řízený robot S obrovským úspěchem se z americké Nevady vrátila skupina studentů Gymnázia Litomyšl. Na největší celosvětové soutěži mladých
vědců INTEL ISEF 2009 získali první místo v kategorii týmových projektů. Pod vedením profesorky Martiny Kunderové zvítězili studenti Marek Votroubek, Petr Bubeníček a Jan Král se svým dálkově řízeným robotem DTM-FRH 7. Stali se tak nejúspěšnějšími řešiteli z 1500 projektů z 56 zemí celého světa. Úspěch studentů z Gymnázia Litomyšl je dalším důkazem podpory rozvoje talentovaných žáků Pardubického kraje.
Nejlepší lofty světa jsou v Praze 5 na Smíchově. Ryze český projekt Ateliery Spektrum získal uznávané mezinárodní ocenění Best International Redevelopment (Single Unit) Ateliery Spektrum by Atelier Spektrum s. r. o. v americkém Orlandu za nejinvenčnější projekt. Tomuto ocenění
MOZAIKA
předcházela ještě řada dalších ocenění za nejlepší evropský design loftu A9 a nejlepší podnikatelský záměr. Bílošedý dům, v němž jsou v dolních patrech komerční prostory a v horních velkometrážní lofty, vznikl přestavbou sto let staré tovární budovy Škodových automobilových závodů. „Před šesti lety koupil celý objekt současný majitel s myšlenkou nových prostor pro svou digitální tiskárnu Atelier Spektrum. To také udělal, ale zároveň budova poskytla úžasný prostor pro vytvoření patnácti skutečných loftů s panoramatickým výhledem na celou Prahu,“ uvedla tisková mluvčí projektu Ateliery Spektrum Kamila Kubátová. Rekonstrukce zachovává původní typické industriální prvky a podtrhuje kouzlo života v továrním stylu.V loftech na šestém podlaží jsou šestimetrové stropy, zachována zůstala tovární okna i sloupy v interiéru. Své hraje i okolí. V této části Prahy se snoubí hektičnost velkoměsta s klidem přírodní rezervace Prokopského údolí.
Nová interaktivní DVD učebnice češtiny (Découverte linguistique et Découverte culturelle de la République tchèque) Evropský projekt APLEC, který probíhal v letech 2006–2008, je součástí programu Socrates/Lingua. Participovali na něm vedle francouzského koordinátora – Vidéoscop, Université Nancy 2 – pražská Univerzita Karlova, rumunský CEPES a univerzita v maďarském Szegedu. Jeho cílem bylo vypracování moderní interaktivní 34
Mozaika DVD učebnice češtiny (a rovněž rumunštiny i maďarštiny) pro frankofonní uživatele. Učební materiál je určen primárně neuniverzitnímu publiku, konkrétně pracovníkům nejrůznějších oborů, kteří hodlají navštívit Českou republiku (nebo další zmíněné partnerské země) z pracovních důvodů. Velmi dobře však může sloužit jako moderní doplňkový materiál i studentům vysokých škol v zahraničí. Český učební materiál obsahuje v části Découverte linguistique deset tematických lekcí, podrobnou fonetickou lekci, gramatické tabulky a celou řadu sociokulturních informací. V mnohastránkovém oddíle Découverte culturelle se může zájemce dočíst údaje geografické, ekonomické, historické, politické a kulturní, v oddíle Informations pratiques
informace například o dopravě, ubytování, nákupech, stravování, lékařské pomoci, vzdělání apod. Snahou tvůrců učebního materiálu (PhDr. Lenka Froulíková a PhDr. Milan Hrdlička, CSc.) bylo vedle uvedení uživatele do základů studovaného jazyka i vytvoření kladného vztahu k českému prostředí.
Co Čech to houbař
tivistů a posouvá architekturu do nových dimenzí… čerpá sílu z homogenity své architektury,” zaznělo ve vyjádření poroty.
Lidická ulice
Houbaření patří v Čechách a na Moravě k tradiční zábavě. Ve zmíněném roce 2007 si rodina v průměru nasbírala 9,4 kg hub, rok předtím 8,2 kg. V celkovém souhrnu si domácnosti pravidelně vylepšují své rozpočty ročně o miliardy korun – předloni to bylo celkem za zhruba 3,4 miliardy.
Grand Prix architektů Na 101 staveb přihlášených do 16. ročníku tuzemské ceny Grand Prix architektů se představilo na výstavě ve Veletržním paláci v Praze. Cenu za celoživotní dílo dostal architekt Jan Bočan, který svou profesní kariéru zahájil v roce 1962. V devadesátých letech založil vlastní architektonický ateliér Bočan & Partners, který provozuje dodnes. V posledním desetiletí se věnuje velmi intenzivně i pedagogické činnosti na Fakultě architektury ČVUT v Praze, kde je vedoucím Ústavu navrhování. Hlavní cenu soutěže Grand Prix architektů 2009 získala stavba z Pardubic, Fakulta chemicko-technologická a tělovýchovná zařízení Univerzity Pardubice (ateliér Kuba & Pilař architekti). “Budova stojí v nejlepší tradici českých konstruk-
Houbařská sezóna je v České republice v plném proudu a statistiky ukazují, že v posledních letech je příroda k milovníkům hub štědrá. V roce 2007 bylo sebráno největší množství hub za posledních patnáct let, podle České zemědělské univerzity 30 miliónů kilogramů. 35
MOZAIKA
Dne 10. června 2009, přesně v den 67. výročí tragických událostí v Lidicích, se z iniciativy krajanského spolku v Santiago de Chile uskutečnil každoroční vzpomínkový akt v malé ulici v centru města nazvané Lidice. Letošní rok akt navíc obohatila inaugurace památníku, který bude v budoucnu návštěvníkům připomínat utrpení obyvatel tohoto symbolu protifašistického odboje. Z prostředků přidělených krajanskému spolku „Česko-chilský kroužek“ v rámci finančního daru MZV ČR na rok 2008 byla již na sklonku minulého roku financována výroba památníku, který má podobu pole pro dobře známou dětskou skákací hru „panák“. Hlavní myšlenkou památníku bylo zdůraznit téma utrpení dětí z Lidic, které pokud neskončily v koncentračním táboře, byly předány k převychování do německých rodin. První panel „panáka“ obsa-
huje text vysvětlující tuto vazbu dětí a Lidic nezasvěceným návštěvníkům. Inaugurační akt proběhl za početné účasti členů krajanské komunity, zástupců obyvatel ulice, městského úřadu a nebývalého zájmu médií. Akt zahájili svými proslovy velvyslanec ČR v Chile Z. Kubánek, místopředsedkyně spolku T. Eneros a autor myšlenky a samotného památníku F. Carrasco.
Jaroměřická kalvárie Jižně od Jaroměřic (připomínaných již v roce 1075) vypíná se strmý kopec s překrásným výhledem na pomezí Čech a Moravy. V roce 1664 zde byl postaven kříž, u kterého se konaly pobožnosti. Kolem roku 1680 byla na témže místě postavena majitelem jaroměřického panství Františkem Juliem Šubířem, rytířem z Chobině, malá kaple, jako poděkování za odvrácení morové nákazy. Zakladatelem dnešní „Hory Kalvarie“ byl Šubířův syn František Michal Šubíř (1680–1738). Šubíř vystudoval práva v Olomouci a ve Vídni. Nabízela se mu slibná kariéra u vídeňského dvora, poslechl však volání svého churavého otce a natrvalo se vrátil na panství v Jaroměřicích. Oženil se s dvacetiletou Johankou z rodu Saků
z Bohuňovic. Podle pověsti i dochovaných pramenů byl pan František Michal Šubíř zbožný člověk, k Bohu se obracel ve svých starostech a prosil ho o pomoc a posilu. Modlíval se u kříže (a malé kaple) na kopci nad vesnicí. K Bohu se obracel s prosbou o pomoc i ve chvílích, když měla jeho manželka porodit své první dítě. Lékaři byli nad jejími zdravotními problémy bezradní a právě tehdy manželé slíbili Bohu, že přežije-li paní Johanka toto nebezpečí, rozšíří na kopci kapli, na což chtěla Šubířova manželka věnovat celou svou hotovost 240ti zlatých. Bůh jejich prosby vyslyšel a matku i dítě zachránil. Jaroměřické panství nebylo velké a většinou to byla pouze pole, louky a les, přesto se mladí manželé odhodlali k mimo-
řádnému dílu. Na doporučení františkánského poutníka ze Svaté země, Jeronýma Veitha z Moravské Třebové, který na jaroměřickém kopci shledával určitou podobu s jeruzalémskou Golgotou, byl již roku 1712, 4. května, položen základní kámen stavby kostela za hlaholu trub a bubnů. Stavba chrámu probíhala nadšeně a rychle. Šubíř se stýkal v Olomouci a v Brně s nejvýznamnějšími osobnostmi té doby, a tak celek projektoval František Benedikt Klíčník, brněnský stavitel. Když byla stavba dokončena v hlavních rysech, dostala celá hora název „Kalvárie“. Na svátek Povýšení sv. Kříže, v roce 1713, se konalo slavnostní svěcení tohoto vzácného stánku Božího. Postupně byly vybudovány další sakrální objekty s mnoha biblickými upo-
36
mínkami na Kristovu mučednickou smrt: křížová cesta v terénu nádvoří, kaple hrobu Panny Marie, hrobu Krista a Getsemanská zahrada, která se nachází v ústředním kostele za hlavním oltářem, nazývaná také Křestní kaplí, jejíž interiér, díky ručnímu zpracování omítek, působí dojmem jeskyně. Všechny tyto objekty pak posvětil Johann Matthias Graf ThurnValsassina, olomoucký prelát, arcijáhen a brněnský probošt. S poutním kostelem na Kalvárii bylo zároveň založeno Arcibratrstvo Nejsvětějšího Vykupitele jako pobočka spolku téhož jména v Římě. Bratrstvo postupně zavedlo sbor dvanácti stálých hudebníků – choralistů. Ústředním bodem krásného barokního kostela zůstává hlavní oltář s obrazem, v rámu zdobeném drahokamy, svatého Spasitele (Salvátora), posvěcený v Římě v kostele „ad Sancta Sanctorum“, kde visí originál. Vpravo od hlavního oltáře je boční oltář, na němž ve skleněné rakvi jsou znázorněny nástroje Kristova umučení a plátno, do něhož byl mrtvý Ježíš zabalen. Vlevo od hlavního oltáře je boční oltář sv. Feliciána. V duchu barokní pobožnosti byly pro Kalvárii získány ostatky sv. Feliciana (1735), mučedníka z doby
37
prvních křesťanů, darem od olomouckého kardinála Schrattenbacha. Do poutního areálu obehnaného vysokou zdí se vchází branou, umístěnou mezi dvěma věžemi, nad ní je výjev, kterým Pilát ukazuje lidu ztýraného Krista – Ejhle člověk (Ecce Homo). Mimo ohrazený poutní areál byla vybudována další významná kalvárská stavba v půdorysu tvaru ondřejského kříže: dvě ramena tvoří farní budovu, ke které byl položen základní kámen v květnu 1730. Ve třetím křídle, směrem ke kostelu, přistavěném ke dvěma již stojícím ramenům fary, byla zbudována v roce 1742 Loretánská kaple Panny Marie Ustavičné Pomoci s vlastní Loretou po straně. Pod Loretánskou kaplí je hrobka, kde byli ukládáni kalvárští duchovní a případně další obyvatelé fary. Z obce Jaroměřice vede na Kalvárii strmá Křížová cesta s pouhými 11 zastaveními (oproti tradičním čtrnácti). Začíná v obci v malé kapli zvané Pilátův dům, pokračuje sedmi pískovcovými jehlany na vrcholu zdobenými jeruzalémským křížem a končí dvěma vyobrazeními v kostele Povýšení sv. Kříže.
Od doby, kdy zde byl vybudován velký barokní komplex sakrálních objektů, stalo se toto posvátné místo doslova magnetem pro velké množství poutníků (největší počet koncem 19. století, kdy ročně přicházelo kolem padesáti procesí a Kalvárii navštívilo na 46 000 věřících). Po pádu komunistického režimu v roce 1989, v polovině 90. let, komplex Kalvárie znovu ožil příchodem polských řeholníků z řádu pasionistů. Svědčí o tom
Salvator
Jaroměřice – výhled z „Hory Kalvárie” na pomezí Čech a Moravy.
i zvyšující se počty turistů i poutníků či cestovatelů. Hlavní pouť je o slavnosti Seslání Ducha svatého a malá pouť na svátek Povýšení svatého Kříže (neděle kolem 14. září). Stejně jako před dvěma sty lety, tak i dnes je pouť na jaroměřickou Kalvárii jedinečným duchovním zážitkem, tím mocnějším, známe-li střípky historie tohoto jedinečného barokního klenotu na pomezí Malé Hané a Drahanské vrchoviny. redakce
Jaroměřice – výhled z „Hory Kalvárie” na pomezí Čech a Moravy.
Detail poutního areálu. Vstupní brána, nad branou výjev Ecce Homo.
38
