OBSAH: * Zamyšlení * Černobílý leták Stezky písmáků 2015 * Jaký byl Den zamyšlení 2015 v Praze * Lady BP o sobě v překladu H. Bouzkové * Jak oslavit 24. dubna svátek sv. Jiří * Nový projekt Skautského institutu ABS * Příloha: barevný leták Stezky písmáků 2015
____________________________________________________ Ať už budeme mluvit o čemkoli, vždy půjde o osobnost každého z nás. Zkus podržet skautský šátek tak, aby byl v horizontální rovině – bez pomoci někoho dalšího se neobejdeš, nemůžeš na to být sám. Šátek třemi cípy symbolizuje tři základní principy i tři mohutnosti duše (rozum, vůle, cit). A co … o d ř í k á n í ? Je dobré, že žijeme v dostatku a někdy i v materiálním nadbytku. Dobrovolná skromnost je ale součástí zmíněného životního stylu. Uchovává nás bdělé a vytváří důležitou rezervu pro přežití, kdyby se poměry změnily a z nadbytku se stal nedostatek. Schopnost něco si odepřít však míří dál – do duchovní sféry. Učí nás ze svého nadbytku, v lepším případě i ze svého nedostatku, umět se rozdělit s potřebným. Nejsme na tom tak zle. Už skutečnost, že si mnozí z vůdců a rádců odříkají pohodlné trávení volného času a věnují se oddílové práci, je dobrým začátkem. Výňatky z myšlenek br. Petra Františka Hájka-Balú , řád. instruktora ELŠ a host. instruktora ILŠ Collegium, zvl. z publikace Rodinné stříbro českého skautingu (Ekumenická lesní škola 2011); viz též: http://collegium.skauting.cz/verejnost/materialy/balu_rozhovor a http://els.skauting.cz/els-v-kostce/ i pro stažení: http://els.skauting.cz/knihovna/ . ______________________________________________________________________________ _________ Stručná zpráva z jednání a témat odboru duchovní výchovy v březnu 2015: - leták soutěže Stezka písmáků na rok 2015 byl schválen a vytištěn - členové odboru pokračují ve zpřístupnění svých okruhů na nové Křižovatce
- ODV uzavírá připomínky a náměty k revizi katolického Liliového kříže - ODV podrobně projednal program duchovní obnovy 2015 na Severce 1
2
Jaký byl „oldskautský“ Den zamyšlení 2015 v Praze Skautky a skauti na celém světě si vždy 22. února připomínají narozeniny svého náčelníka, Lorda Roberta Baden-Powella, ale i jeho ženy, Lady Olave. Tato vzácná shoda data narození, byť je dělí pěkná řádka let, je jakýmsi symbolem vzácného manželského páru, o čemž se přesvědčujeme z životopisných dat lady Olave, vyprávěných Mary Drewery v překladu naší Hanky Bouzkové. Dovolím si poznamenat, že i u nás máme manžel. pár se stejným datem narození včetně data (19. 9. 1922), a to vzácné dvojice Dany a Emila Zátopkových. Našemu tradičnímu setkání, letos dne 21. 2. 2015, předcházela od 7.30 hod. bohoslužba u sv. Ignáce za ses. Aničku Švecovou; od 9. hod. jsme pak v docela slušném počtu (20 oldskautek a oldskautů, valnou měrou členů SO) docela zaplnili učebnu Ignáce Raaba ve dvoře přilehlé jezuitské rezidence v Praze, aby se účastnili besedy, věnované „Dni zamyšlení“ s pokračováním ve vzpomínání na Lady Olave v podání Hanky Bouzkové. Nejprve br. Vladislav Jech-Kamzík ve svém úvodním zamyšlení věnoval pozornost nejednoduchému, nicméně v obecně humanistickém pojetí významnému pojmu důstojnost. Vycházel z promluvy papeže Františka před evropským parlamentem (podrobně pak je jeho zamyšlení prezentováno v únorovém čísle Na dobré stopě č. 235). Abstraktní pojem důstojnosti vhodně vymezovaly vybrané citáty z Bible, jež předčítala vůdkyně klubu OS 38 Ječná, ses. Adéla Čapková. Ses. Hanka nás nejprve seznámila s poselstvím čestné náčelní, ses. Vlasty Mackové ke Dni zamyšlení - viz web SO: http://www.skaut.cz/kmendospelych/easyfile/index.php?folder=25). K tomu přinesla Hanka navíc fotografickou dokumentaci ohledně v poselství vzpomínané cesty tramvají na Klamovku v r. 1995 (kde byl v r. 1915 vzorový skautský tábor) a k r. 1996, kdy putovali skauti a skautky parníkem pod Vyšehrad a na hřbitově pak proběhlo zastavení u hrobu Vlasty Koseové na Slavíně. Poté nás ses. Hanka seznámila s obsahem překladu 21. kapitoly Příběhu Lady BP, vyprávěné Mary Drewery. Tato kapitola, nazvaná Nová výzva, popisuje léta 1942 - 1945. (Celá kapitola následuje na stránkách tohoto čísla NDS). Pozoruhodné, obdivuhodné čtení. Podle předběžných informací a slibu br. „Bobo“ Šantory by měl vyjít životní příběh Lady Olave tiskem; byli bychom rádi, kdyby se tak stalo. Na našem sezení bylo konstatováno, že letos Pražské Jezulátko má letos vskutku ve dnech od 21. 2. do 24. 2. oblek se symbolikou dívčího skautingu včetně pektorálu podle bratra Pluta. Kolovala mezi námi pohlednice Jezulátka ve skautském. Poté zavzpomínal na dřívější časy br. Jiří Petrus, bývalý činovník střediska Lux, vedeného ses. Aničkou Švecovou. Připomněli jsme si, že uplynulo 70 let od bombardování Prahy a právě řady blízkých míst, 3
jež utrpěly ničivé zásahy. Velmi podrobně o těchto i dalších událostech vyprávěl br. Káďa– Zdeněk Zelený, zakladatel střediska Maják a dnes člen jeho tradičního oddílu OS. Jeho líčení, tenkrát mladého muže, bylo velmi poutavé a přítomné zaujalo, bylo detailním svědectvím p tragedii, která tehdy, 14. února Prahu potkala. Mne potěšilo, že jsem poznal vedle mne sedící sestru Pirátku - MUDr. Danu Seidlovou, vnučku Dr. Jiřího Gutha-Jarkovského, dceru jeho syna Gastona, někdejšího lesního správce, pozdějšího ředitele kanceláře knížete Schwarzenberga, která je literárně pozoruhodně činná. Seděli jsme po celou dobu v dobré náladě, konzumovali pamlsky, při kávě či čaji zásluhou ses. Pampelišky–Evy Ge, jedné z hlavních pořadatelek tohoto setkání. Sám jsem přidal vlastnoručně upečený perník s rozinkami, macerovanými v červeném víně z Provence-Alpes-Côte d´Azur a oním vínem zadělávaný, jehož zbytek spolu s moravskou Pálavou (přímo ze sklepa) jsem přinesl na ochutnávku. Tyto produkty se těšily zájmu a pozornosti, což mne potěšilo. Dobrá atmosféra Dne zamyšlení proběhla v důstojném duchu a bylo dvanáct hodin, když jsme se rozloučili s pocitem dobře stráveného času. Zapsal Grizzly–Boža Strauch, foto Derviš–Petr Jeschke, úprava a ilustrace Kamzík.
Vlastní životopis Olave, Lady Baden-Powell G.B.E. vyprávěný Mary Drewery, překlad: Hana Bouzková Window on My Heart – Příběh Lady B.P. 21. kapitola Nová výzva Léta 1942-1945 Zdálo se podivné a smutné odjíždět z Table Bay bez Robina vedle mne. Cesta také byla podivně neskutečná. Bylo tu stále přítomné nebezpečí útoku ponorky, a tak jsme po celou dobu musili nosit záchranné pásy. Všechny lodní otvory byly zatemněny a v noci musely být uzavřeny. Ale sluneční dny následovaly jeden za druhým a nic se nestalo. Spřátelila jsem se s paní Hepburnovou, kulhající starší vdovou po metodistickém kazateli, která bydlila v kajutě proti mně. Byla osamělá, vyděšená a potřebovala přátelství. Začala jsem číst svou Bibli, ale … ´Celý čas tohoto bytí je druhem nudného údolí ubíhajícího času bez jakékoli skutečné jiskry života v něm – celé prázdné.´ Dojeli jsme bez nehody do Freetownu a musili tam strávit několik dní čekáním na to, než se sejde ozbrojený doprovod. Konečně jsme vyrazili na plavbu do Liverpoolu. Trvala stálá varování.
Nepřetržitý zvuk sirény znamená, že ponorky jsou blízko a musíme jít na palubu: přerušovaný zvuk znamená nebezpečí ze vzduchu a musíme jít dolů. 25. srpna 1942 – nosíme teď záchranné pásy stále u sebe – do koupelny a všude – a rovněž chlebník s penězi, pasy atd. pro případ, že bychom musili náhle nasednout do člunů. 26. srpna 1942 – došla zpráva, že vévoda z Kentu byl zabit při letecké srážce nad Skotskem. Pátek 28. srpna 1942 – časté poplachy – lodě na obou stranách torpedovány. Vojenské šalupy spěchají kolem a vypouštějí hlubinné bomby. Útok německých ponorek (U-boats), trval dvě hodiny. Všichni spali oblečení. Všude s sebou nosíme kabáty a zavazadla. Nebála jsem se. Stále jsem byla ochromená mou ztrátou. Když se potopily dvě lodě, každá z jedné strany, přála jsem si, abych mo4
hla jít ke dnu s nimi. Byla by to rychlá a snadná cesta, jak se z toho dostat. Ale my jsme pokračovali dál a nebyli jsme zasaženi. Dalšího dne, v sobotu, byl jen jeden poplach, ale v neděli byl konvoj znovu napaden německými ponorkami. Hlubinné bomby otřásaly naší velkou lodí. Toho dne byly další tři poplachy kvůli ponorkám a následujícího dne poplach letecký. V úterý jsme byli napadeni třikrát ze vzduchu, ale pokaždé byl útočník zahnán ochraňujícím Sunderlandem. Opravdové nebezpečí hrozilo od německých ponorek a atmosféra na lodi se stávala čím dál napjatější, jak jsme se blížili k Anglii. Už nebyly další útoky a v sobotu 5. září v drsný, studený, šedivý, vlhký a větrný den jsme vjeli do Mersey. Už byl večer, když jsme se dostali na pobřeží. Už se mi nechtělo honit pozdní vlak do Londýna, tak jsem doprovodila paní Hepburnovou do hotelu Adelphi, ubytovala se tam i sama a šla na první procházku v Anglii v době války. Byla jsem otřesená. Noc předtím byl nálet, a tak jsem hned přišla do úplné hrůzy po bombardování. Bylo to pro mne jako zjevení, nebyla jsem připravena na to, že je to tak hrozné. Další den jsme, paní Hepburnová a já, cestovaly do Londýna jedním z pomalých, přecpaných vlaků, které jsem pak měla tak dobře poznat. Předala jsem svou starší, do mé péče svěřenou osobu, její sestře v Eustonu a pak už jsem byla jen na vlastních nohách. Nejdřív jsem si musila sehnat postel. Nikdo v Londýně nevěděl, že jsem přijela domů. Ubytovala jsem se v Grosvenoru u nádraží Victoria. Nebyla jsem tam od roku 1912, kdy jsem přijela s matkou z Lilliputu, abych si koupila kalhoty. Byla neděle, tak jsem myslila, že bych měla najít kostel a poděkovat za bezpečný příjezd do Anglie – nemohla jsem říci ´domů´, protože jsem už žádný domov neměla. Šla jsem po Victoria Street k Westminsterskému opatství, ale to bylo zavřené, tak jsem šla podle Parlamentu a na Westminsterský most. Uprostřed jsem se zastavila a nahnula přes zábradlí a dívala se do vody. Měla jsem pokušení do vody skočit, to by byla cesta z mé samoty. Ale neudělala jsem to. Do mysli mi přišla myšlenka, že když po tolika nebezpečích jsem se dostala
bezpečně do Anglie, musilo to být z nějakého důvodu; a připomněla si zodpovědnost, kterou na mě vložil Robin ve svých dopisech. Musím pokračovat v práci, kterou on začal. A tak jsem se otočila a šla zpátky do hotelu.
Dalšího dne jsem telefonovala Heather a Eileen Wadeové a Annie, naší staré kuchařce a řekla jsem jim, že jsem doma. Musila jsem dostat průkaz totožnosti a přídělovou knížku. Bylo toho tolik, co jsem se musila naučit a pochopit o válečné době v Anglii. Odpoledne jsem se rozhodla, že musím vyrazit a znovu nabídnou své služby v Ústředí skautek. Pamatuji si, jak jsem šla po Buckingham Palace Road po druhé straně, než bylo ústředí a myslila si ´Nemohu to udělat, nemohu na sebe znovu vzít otěže.´ Ale nakonec jsem se donutila přejít ulici a vejít, a všichni byli tak potěšeni a vítali mě, že poprvé po mnoha měsících jsem cítila, že život zas může stát za to, aby se žil. Problém byl, kde a jak bydlit. V Anglii jsem už domov neměla, protože Pax Hill byla obsazena kanadskými vojenskými jednotkami a stejně jsem si nemohla dovolit se tam vrátit. Peníze začaly být docela problémem. Robinova vojenská penze zanikla s ním, protože on šel do důchodu mnoho let předtím, než se se mnou oženil. A tak jsem neměla, z čeho bych žila, kromě příjmu z mého manželského ustanovení a nějakých drobných příjmů, které došly z Robinových knih. Nastěhovala jsem se dočasně s Eileen Wadeovou do Mezinárodního skautského úřadu. Spala jsem na polním lůžku a svých pár kousků jsem měla v kufru. Bylo to hrozné – nejhorší doba. Nicméně jednoho dne jsem v Buckingham Palace Road narazila na Verenu Clarendonovou, která byla oblastní 5
činovnicí pro skautky v Londýně. Tehdy byl jejím manželem Lord Chamberlain. „Kde bydlíš?“ zeptala se. „Nikde“,odpověděla jsem a řekla jí o svém polním lůžku a kufru. Musila to říct manželovi, protože mi napsal a sdělil mi, abych zatelefonovala Siru Ulicku Alexandrovi, pokladníkovi Jeho Veličenstva, zda by bylo volné čestné ubytování (Grace and Favour Apartment) v Hampton Court Palace. Byla jsem ohromená; nikdy jsem nesnila o takové výsadě, která by mi byla udělena; ale když Bůh chce, aby někdo něco udělal, tak z jeho cesty odstraní všechny překážky. Jela jsem do Hampton Court a byl mi ukázán byt, v kterém nyní bydlím. Trochu se rozpadal kvůli válečnému nedostatku pracovních sil a materiálu, ale bude to domov. Byla jsem velice nadšená a vděčná, zvlášť když přišlo oprávnění podepsané Lordem Clarendonem, které prohlašovalo v krásně plynoucím psaní: ´Tímto pověřuji Lady Baden-Powell z Milosti a Přízně krále, aby měla v držení klíče a vlastnictví bytu v paláci Jeho veličenstva Hampton Court, který byl dříve v držení ….´ atd. a vytyčoval podmínky držby. Bylo to příliš nádherné a řešilo to naráz problém domova, a také, ve velké míře, problém peněžní. Podařilo se mi dostat něco z mého nábytku ze skladiště a nastěhovat se 21. prosince 1942. A jsem tady od té doby jednou provždy. Nicméně ony čtyři měsíce mezi příjezdem do Anglie a usazením se v Hampton Court nebyly stráveny lenošením. Bylo toho mnoho na práci. Byli tu skauti a skautky z okupovaných zemí, kterým se podařilo utéci do Anglie. Byli vděční za jakékoli projevy přátelství, které jsme jim mohli poskytnout. Vyjela jsem na cestu po městech v Kentu, zničených nálety, abych se setkala se skautkami a skauty, kteří pracovali s takovou odvahou všude, kde bylo naléhavě třeba. Stále si pamatuji na bohoslužbu v canterburské katedrále, která měla vytřískaná okna. Jela jsem do bombardovaných měst Hullu a Portsmouthu, Plymouthu a Exeteru, kamkoli, kde jsem měla pocit, že mohu dodat odvahu. Lavina dopisů a telegramů na uvítanou, když bylo známo, že jsem přijela zpátky do Anglie, mě hluboce dojala. A jela jsem se podívat na
další vnouče – syna od Heather – Michaela, který se narodil na podzim.
Musím být vděčná za mnohé: další krásný domov, kde jsem se brzy pohodlně usadila s Annie a Scofieldem, naším dřívějším kuchařem a zahradníkem; za užitečnou práci a sílu ji dělat; za děti šťastně oženěné a provdané a za vnoučata, jejichž vývoj mohu sledovat; skvělé přátele; a co víc za ještě skvělejší vzpomínky na třicet let, které jsem prožila s mužem, který byl pro mne vším na světě. Neomezovala jsem svou pozornost pouze na skautování; založila jsem také odbočku E.A.W.L. (Liga jihoafrických žen) v Londýně. V této době to byly ženy, které vyjížděly do Kenyi buď samy ve službě nebo s manželi, kteří byli ve službě. Vítaly rady o tom, co tam mohou očekávat. Keňané na dovolené v Londýně si byli jisti naší uvítáním. Samozřejmě za třicet let, co jsem založila tu odbočku, se důvody pro E.A.W.L. změnily se změnami podmínek v Africe. Od afrikanizace Kenyi odbočka věnovala své úsilí více pomoci repatriantům, z nichž mnozí shledávali obtížným přizpůsobit se podmínkám v Anglii. Dnes se odbočka stále těší zájmu. Pro mne nebylo lehké přizpůsobit se podmínkám ve válečné Anglii. Příděly byly zvláštním problémem. Pořád jsem posílala pozvánky ve stejné míře jako v předválečné Pax Hill a brzy jsem zjistila, že nejen nemám služebnictvo v počtu jedenácti lidí, ale že týdenní příděl dvou uncí (1 unce je 3,11 dkg) másla nevystačí na odpolední čaj pro padesát lidí! Nicméně jsem ale našla dobrého zásobovatele, Nutthalls, vedle hotelu Mitre v East Molesey a ve spolupráci s jinými ´dámami z paláce´ (jak nazývám své spolubydlící v Hampton Court), mohla jsem 6
pořádat velké večírky pro bývalé skautské činícníky ze zámoří, zvlášť Kanaďany a Američany. Velice rádi navštěvovali můj byt a prohlíželi Robinovy poklady. A stále jsem stačila zvát představitele ústředí skautek a skautů, jejichž počet byl nyní podstatně zmenšený, ale škoda, že už nešlo tancovat venku na trávníku jako v Pax Hill. Benzin byl také na příděl a ani jsem neměla auto, tak jsem musila všude jezdit vlakem. Brzy jsem si zvykla (i když jsem to neměla ráda) na pomalé, často zastavující, přeplněné válečné vlaky, kdy jsem hodiny seděla v uličce na vlastním zavazadle. K cestám po pozemcích paláce a k nákupům do East Molesey jsem si zase brala kolo, jako jsem to dělala v Pax Hill, když děti byly malé. Používala jsem nadále kolo pojmenované ´Tifling´, až do doby, kdy už jsem byla hodně přes sedmdesát. Asi v této době Asociace skautů vydala výzvu k založení Nadace na památku BadenPowella s výhledem sehnat dost peněz na to, aby se v Londýně postavilo místo k setkávání a ubytovna pro britské a zámořské skauty jako trvalá připomínka mého manžela. Nyní, v době války, byly učiněny první pokusy sebrat potřebné peníze. 9. dubna 1943 Joan Marsham (tehdejší předsedkyně výkonného výboru náčelnictva skautek) mě vezla do Windsoru na Velký koncert na pomoc nadaci. Je mi moc líto, že jsme dojely pozdě a král a královna na nás čekali! Koncert byl pořádán 1. oddílem skautek Buckinghamského paláce a III. oddílem vodních rangers úřadu Jejich královských veličenstev. Skautky předvedly většinu čísel a ´hvězdou´ byla nepochybně rádkyně princezna Margaret. Ona, jako činovnice ve službě, vykonala přehlídku Malých dřevěných vojáčků; hrála plukovníka v bouřlivém skeči, který se jmenoval ´The Tin Gee-Gee´ a také se objevila jako ´Výletník´ ve scénce typické pro skautky, nazvané ´Prvotřídní výlet´. Princezna Alžběta byla jednou z vodáckých rangers, které uzavíraly koncert výběrem Rounds, námořnických popěvků a černošských spirituálů. ´Jaká je to milá rodina !´ byl komentář v mém deníku pro ten večer. A já také jsem se zas jednou cítila součástí rodiny. Tím, že jsem byla blízko Londýna,
představovala jsem užitečné místo, kam odložit má vnoučata, když Heather jela do Města. 28. ledna 1944 – Heather jela do Londýna a nechala Annie a mě, abychom se zabývaly Michaelem. Ale já tak nemám ráda malé děti! Oh! Nuda neustálého krmení a mytí!... Dejte mi damana s jeho čistotností! – tak nádherně vycvičeným pro domácnost ve srovnání s lidským mládětem. Válka se vlekla dál. Na park v Hampton Court spadly bomby. Palác se otřásl a spousta oken v průčelí byla rozbita. Jela jsem nakrátko do Pax Hill, abych natrhala nějaký angrešt z kuchyňské zahrady a vyděsila jsem se, když jsem shledala, jak byla rozbitá a neupravená po tom, co ji na čtyři a půl roku obsadila armáda. Jela jsem do Sussexu kvůli skautkám a zastavila se v Sheffied Park. Tam byly vojenské baráky nacpané mezi vzácnými exempláři stromů v arboretu. Jak strašně by to nenáviděl starý strýc Arthur! Postupně však začala probleskávat naděje, že se příliv otáčí naším směrem. V ústředí skautek, stejně jako u skautů, jsme začali organizovat a cvičit týmy, které měly ulehčovat situaci v nejhůř postižených místech Evropy hned, jak budou osvobozeny. Světové výbory skautek i skautů projednávaly plány, jak nejlépe využít služeb obou hnutí tam, kde jsme věděli, že poválečný svět bude krajně složitý. Vrhla jsem se celým srdcem do plánování a také procestovala zemi, abych u mladých lidí, kteří zemi povedou do budoucnosti, udržela jejich nadšení vysoko a jejich ideály jasné. Víc a víc teď, když moje děti byly dospělé a samostatné, jsem pociťovala povinnost ke všem mým ostatním ´dětem´ v této zemi a kolem dokola po celém světě. O skautských přítelkyních z obou Amerik a ze všech britských dominií a kolonií jsem slyšela neustále. Ale žádné dopisy nedocházely od mých drahých přátel skautů a skautek z Evropy. Byli zcela odříznuti. Jak mě pro ně bolelo srdce a jak bych ráda věděla, jak si vedou – mladí Finové, kteří táhli náš kočár ulicemi Helsink; polské skautky, které nám předváděly své národní tance v roce 1932; chlapci a dívky, muži a ženy, které jsme potkali v Dánsku, Norsku, Řecku, Belgii, Holandsku, 7
Rakousku, Francii – všechny tyto země byly teď utlačovány a obsazeny. Jen příležitostně jsem slyšela něco málo zpráv od nějakého vězně, který utekl, či některého z mnoha odvážných agentů, kteří se pohybovali sem a tam mezi Británií a okupovanou Evropou. Věděla jsem, že skauti a skautky vykonávali svou práci tajně, že mnozí prokázali neochvějné hrdinství ducha, ale bylo tak málo podrobností. Velice jsem toužila, abych je mohla zase uvidět, pohovořit s nimi, říci jim, jak hrdý by na ně byl Zakladatel. Když přišel Den-D a vylodění spojenců v Normandii, začínala zas příležitost je navštívit a konečně mít tuto možnost. Ale především jsme musili vydržet poslední ´nepřátelský úder´ proti naší zemi – létající bomby V1 a rakety V2. Hampton Court se zdál být přímo pod jednou z jejich pravidelných tras přes jižní Anglii a někdy se zdálo, že smetou naše překrásné tudorovské komíny. Stávala jsem u okna a pozorovala je – i když s polštářem v ruce, abych si schovala obličej, kdyby stroj vybočil někde blízko nás. Zdálo se nepřestavitelné, že palác, který stál nepoškozený od 16. století, by byl zničen. Naštěstí zůstal téměř nedotčený a byl jen otřesen blízko spadlými bombami, z nichž jedna srazila můj strop v létě roku 1944. Vrátila jsem se domů z cesty po hrabství Midlands a shledala tu škodu. Během té cesty jsem strávila jednu noc s vévodou a vévodkyní z Gloucesteru v zámku Barnwell blízko u Peterborough. Šla jsem pěšky z nádraží, jak se pamatuji, a oba velice laskavě mi přišli naproti. Nevzpomínám si moc na tu návštěvu kromě toho, že mě pozvali dívat se, jak koupají a ukládají do postele prince Williama. Tehdy mu bylo asi dva a půl roku. Zcela jistě neznali mé pocity k malým dětem! Spojenecká ofenziva nahromadila podněty. 23. srpna byla osvobozena Paříž; 31. srpna se Rumunsko připojilo ke spojencům; 3. září naše armády dosáhly belgických hranic; další den byly v Holandsku; Finsko rovněž přešlo ke spojencům. Rozhodla jsem se, že je čas, abych začala své vlastní přípravy. Koncem října 1944 jsem mohla poslat oficiální poselství skautkám ve Francii a Švýcarsku. V téže době jsem začala intenzivní kurs francouzštiny. Kdybych jela do Evropy, chtěla
jsem umět hovořit s lidmi v jejich vlastním jazyce. Už v lednu 1945 jsem se dověděla od přítelkyně v diplomatických službách, která byla na dovolené v Itálii, o obnově skautingu tam, kde byl pronásledován posledních patnáct let. Skautky v Itálii také začínaly. Ale až do dubna jsem nemohla dostat povolení k návštěvě kontinentu. Nejdřív jsem jela do Francie, vylodila se v Dieppe. Na jedné straně to bylo jako za starých časů se skauty a skautkami mávajícími a zpívajícími a zdravícími na přístavní hrázi, když naše loď projížděla kolem. Ale známky dlouhého a těžkého válečného zápasu byly všude kolem na budovách poznamenaných granáty a zbořeninách po bombardování. Zcela první oficielní ceremonie po vylodění – a to se opakovalo po celé Francii, kamkoli jsem na té cestě přijela – byla v městském Památníku války. Rádcové vyvěsili na dvou vlajkových stožárech, které byly vztyčeny pro tuto příležitost, britskou vlajku (Union Jack) a francouzskou trikoloru; zpívali jsme naše národní hymny; položila jsem věnec k Válečnému památníku; a všichni jsme na chvíli ztichli, někteří z nás vzpomínali na ty, co jsme znali a ztratili v první světové válce; a všichni jsme si připomínali ještě větší střet, dosud neskončený. Byla to slavnostní chvíle. A poté v Dieppe to byla jen samá radost. Všichni chtěli poděkovat Británii za to, jak jim pomáhala v době války, a protože jsem byla Britka, zavalili mě svým oceněním. Všechno to mě velice uvádělo do rozpaků, bylo to vzrušující a nádherné. Obzvlášť si pamatuji jednu malou příhodu, kdy jsem se cítila velmi zahanbená. Po léta byl ve Francii nedostatek mléka. To málo, co tam bylo, bylo vyhrazeno miminkům a malým dětem. Mnoho lidí neokusilo mléko po dlouhou dobu. Navzdory tomu podle jejich rozhodnutí ukázat mi tu nejlepší možnou pohostinnost dvě skautky vyrazily ráno velmi brzy a zastavovaly se v několika statcích mimo město, dokud se jim nepodařilo sehnat malinký džbánek mléka do mého čaje. Cítila jsem se zahanbená za to, že připravuji nějaké mimino o jeho příděl, ale bylo by to zranilo ty skautky ještě víc, kdybych byla odmítla mléko vypít. 8
V Paříži jsem našla skauty a skautky odpovídající požadavkům nové situace, která nastala, když se spojenecké armády posunuly hlouběji do Německa. Každý vlak ze severu přivážel žalostný náklad politických vězňů, propuštěných z koncentračních táborů, či pracovní otroky, kteří byli vyvezeni z Francie do Německa, nyní svobodné, aby se vrátili ke svým rodinám. Každý den jich dojíždělo na deset tisíc. Mnozí byli nemocní a podvyživení, všichni byli zmatení a unavení, chtějící se potkat se svými příbuznými, od nichž byli odloučeni několik let. Skauti a skautky pomáhali ve dne v noci lidem v ´centres d´accueuil´- ´vítacích střediscích´ - na hlavních nádražích v Paříži. Krmili ty lidi, provázeli je z jedné části Paříže do druhé, pomáhali jim dostat se do styku s různými úřadovnami Úlevy. Jednoho dne zazněl z rádia velice naléhavý požadavek na dobrovolníky, kteří by pomohli s náhlým příjezdem mnohem většího počtu repatriantů než obvykle. Patnáct set skautů a skautek se přihlásilo a nabídlo své služby. Svatý Jiří je patronem skautů. V den jeho svátku, 23. dubna, jsme pořádali nádhernou ´skautskou rodinu´ (´Scouts´ Own´- náš specielní název pro tento akt úcty) v Bois de Boulogne (Bouloňském lesíku). Pak následovalo položení věnce na hrob Neznámého vojína u Triumfálního oblouku a defilé více než 40 000 skautů a skautek po Champs Elysées. Je nemožné popsat nadšení, nádherné pocity díkůvzdání za to, že po pěti létech útlaku mohou svobodně nosit kroj, který předtím mohli nosit jen tajně po minulé čtyři roky, že mohou svobodně vyznat svou věrnost Bohu a vlasti a svým sousedům. Jak jsem stála na přehlídkovém podiu s generálem Lafontem, náčelníkem francouzských skautů, a dalšími skautskými vůdci a vůdkyněmi a pozorovala ten zdánlivě nekonečný průvod mládeže, který šel kolem, zaslechla jsem někoho v davu vykřiknout: ´Už je skoro konec. Jsme v Berlíně!´ Měla jsem výsadu soukromého rozhovoru s generálem De Gaullem následující den. Už jsem se s ním předtím setkala v Anglii v lednu 1943, kdy jsme přijali skautské vůdce a vůdkyně, kteří utekli z Paříže. Při té příležitosti přišel jako ´čestný prezident´ (Président d´Hon-
neur). Nyní byl zachráncem Francie – velice unavený muž, ale stále měl čas a zdvořilost strávit čas rozhovorem o budoucnosti skautingu ve Francii a možnosti konat první poválečné jamboree v jeho zemi, v lesích u Moissons. Hodně jsem cestovala po Francii. Nejdřív jsem jela do Normandie, kde přes zkázu, kterou tam způsobila válka na tolika místech a přes počasí, které bylo studené a mokré a nepří-
jemné, se mi všude dostalo nádherného přivítání. Pak přišla jedna z nejvíce vzrušujících zkušeností mého života, protože jsem se jako první návštěvnice, první britská žena nevoják ode dne D, šla podívat na vyloďovací pláže na normandském pobřeží. Když jsme jeli po hrbolaté venkovské cestě, přijeli jsme do malinké vesničky Asnell a tam byl provaz s vlaječkami natažený přes cestu a skupina dětí, oblečených v národních krojích, stáli a čekali, každý s Union Jackem (anglická vlajka) v ruce. Jejich rodiče v hrubých šatech vycházeli z chalup a seskupovali se kolem mne a potřásali mi rukou. To, že jsem byla světovou náčelní, pro ně nic neznamenalo. Oni jen věděli, že jsem přijela z Anglie, abych je viděla, a vycházeli ven, aby mě pozdravili, protože jsem byla Britka, a oni věděli lépe než kdo jiný o vylodění na jejich prahu v Den D a co Francie dluží spojencům. Jaká škoda, že ten duch přátelství, tak vřelý v roce 1945, ochladl tak zřetelně v létech, která následovala! Jeli jsme do Alsaska–Lotrinska a k Rýnu, občas mezi minovými poli, kde jedině naše cesta byla vyčištěna. Do Německa jsem pak přejela 9
po pontonovém mostě u Strasbourgu, po ´Mostě de Kehl´, který byl pod nepřátelskou palbou před třemi týdny. Kamkoli jsem přicestovala, slyšela jsem o úžasné statečnosti skautů a skautek, kterou prokazovali během okupace – pomáhali uprchlým vězňům, roznášeli zakázanou literaturu, tajně poslouchali vysílání B.B.C. do okupované Evropy a v mnoha případech se stále tajně scházeli na schůzkách, kde mohli obnovovat ducha věrnosti a oddanosti správným zásadám, které potřebovali zachovávat ve svých zkouškách plných úzkosti. Byla jsem v Colmaru, když nastal mír. Před radnicí na náměstí byly davy lidí. Reproduktor přenášel De Gaullovu řeč z Paříže – spíš narychlo přednášenou, bez květnatých frází, jen holé konstatování, že nepřátelství pominulo a příměří bylo podepsáno. A hned potom zazněl matoucí zvuk sirén v Paříži a signál ´konec poplachu´ byl převzat místními houkačkami a sirénami po celém malém alsaském městě. A pak zazněly zvony z kostela na druhé straně náměstí a starý bělovlasý starosta Colmaru tam stál, velice tiše, se slzami stékajícími mu po tváři. Válka skončila. Odpoledne dne VE (Victory in Europe) jsem přejela z Francie do Švýcarska, tak krásného a neponičeného, po oblastech zjizvených válkou, jimiž jsem cestovala v minulém měsíci. Mohla jsem navštívit ´Our Chalet´ (Naši chatu) v Adelbodenu a znovu se setkat se švýcarskou skautkou, která tam byla ve službě, Idou von Herrenschwand. (´Falk´ byla skautská přezdívka, pod níž nám byla známá). Byla to ona, kdo zprostředkovával zprávy skautského lidu sem a tam po různých částech Evropy ve válečných letech. Ve Švýcarsku, jako všude, mladí lidé z hnutí skautů a skautek sehráli velmi cennou úlohu v pomoci Červenému kříži v jeho záslužné práci pro válečné zajatce a v pomoci s tábory pro děti uprchlíků. Kdykoli jsem jela do Švýcarska, dostávalo se mi drobných důkazů lásky, které mě hluboce dojímaly – kytic květin, malebných obrázků, jednoduchých básniček, domácích sladkostí a tak dále. Někdy byly doprovázeny vzkazem od dárců, častěji byly zanechány anonymně v hotelovém pokoji nebo dokonce v železničním vagonu ve stanicích, z nichž jsem
odjížděla. Jeden z velmi originálních bylo znamení V, vytvořené z čerstvých banánů na sedadle mého vagonu. Cestou zpět jsem ve Francii navštívila Lyon a projela Provence, vždy s pocitem, že se znovu otvírají dveře přátelství, které byly celá léta uzamčeny. Nikde jinde jsem to necítila tak silně jako v Itálii, kam jsem letěla z Marseilles začátkem června. Byla jsem ubytována v ubohém a dost nepříjemném hotelu ´v hnusné čtvrti tohoto nechutného, špinavého města´ (Neapol). Lidé se zdáli sklíčení a ustrašení. Člověk měl pocit velké bolesti vytrpěné pro neslavný účel a směřující k neslavnému konci. Italové se zdáli stále oněmělí a otřesení zradou vůdců, do nichž vložili příliš mnoho důvěry, a ztrátou prestiže a moci. Ale někteří Italové se z toho šoku vzpamatovali. Skautské vlajky a kroje, ukrývané od počátku třicátých let v příbornících a sklepích, i dokonce pro bezpečnost zašité v matracích, v době kdy skauting byl zakázaný, byly nyní vyneseny na světlo. Lidé, kteří si skauting pamatovali, byli dychtiví začít s ním znovu a dostalo se jim pomoci od skautů, kteří sloužili ve spojeneckých jednotkách v Itálii. Tohle byla ta ´renesance´, o níž mi vyprávěla má přítelkyně v diplomatických službách. Dívčí skauting se začal v Římě už v prosinci 1943, dřív než byla osvobozena celá Itálie. Skautky se tajně scházely v katakombách, jako první křesťané před skoro dvěma tisíci lety. Když jsem dojela do Říma, byla jsem znovu přijata na audienci u papeže – tentokrát u Pia XII. Při této příležitosti jsem měla na sobě kroj světového výboru dívčího skautingu a bylo to přijato bez námitek. Tentokrát tedy žádný černý oblek sahající ke kotníkům a černý závoj. Po Itálii to bylo Lucembursko – maličký stát – co vše si jako takový vytrpěl kvůli svým rozměrům. Tentokrát se mi dostalo výsady setkat se nejen s velkovévodkyní a jejími dcerami – skautkami, ale i s jedním z významných skautů země: Robertem Schaffenerem, který se později stal lucemburským ministerským předsedou. Byl zajat hned na počátku války, protože pracoval v odboji, ale teď se nedávno vrátil z příšerného koncentráku v Buchenwaldu. Byl to skautský duch, jak mi řekl, který mu dal sílu 10
vydržet mučení a strádání a hrůzy let v trestaneckých táborech. Podobné příběhy neuvěřitelné síly mě přivítaly i v Belgii. Dlouho jsem hovořila s královnou – matkou v královském paláci v Laaken. Vzdala poctu způsobu, jakým hnutí sloužilo vlasti; a dokonce obdivovala mezinárodní aspekt skautingu, kde, jak se vyjádřila, ´nejsou žádné hranice ve smýšlení´. V Den VJ (Victory over Japan), 15. srpna, jsem byla ve Švédsku a o týden později jsem byla na večeři na britském velvyslanectví ve Stockholmu s ministrem, panem Jerramem (později Sirem Bertrandem Jerramem, K.C.M.G. - K.C.M.G. = Knight Commander of St Michael and St George), který byl tím mužem, který dostal a předal Británii poselství o kapitulaci Japonska. To byl začátek mé cesty po skandinávských zemích, kde, opět, byly dlouho zavřeny dveře pro oficiální skauting, a které nyní byly otevřeny doširoka. Slyšela jsem o urputné práci, která probíhala ve Finsku, o tiché odvaze
prokázané v Dánsku, o sebeobětujícím hrdinství tolika norských skautů. Všechno to bylo nádherné a dojímavé a hřálo to u srdce. Kdyby se mi v Kenyi nedostalo výzvy v dopise od Miss Tennyson před třemi léty, byla bych toto všechno asi zmeškala. A teď mohu vidět, doložené dramatickými příklady, všechny hodnoty, které vyhledal můj manžel, aby inspiroval mladé muže a ženy: věrnost, odvahu, sebedůvěru a statečnost. Ale Kenya! Uvidím ji vůbec někdy znovu? V polovině září jsem se vrátila do Anglie a k hromadě pošty. Procestovala jsem tisíce mil v posledních šesti měsících, viděla jsem a slyšela jsem hrozné věci – a když jsem si myslila, že mám své city naprosto pod kontrolou, dopis z Kenyi mě zas srazil dolů. Hyrie je mrtvý – můj sladký, drahý, mazlivý, maličký daman, který mi byl takovou útěchou, když zemřel můj milovaný Robin. Seděla jsem u psacího stolu a plakala.
Obrázky: archiv NDS (zdroj: wikipedie a skautské zdroje) Jak letos oslavit 24 duben - inspirujte se ostatními – inspirujte ostatní
Petr Vaněk – Permoník, manažer komunikace Junáka
24. duben je dnem sv. Jiří, skautského patrona, a tedy svátkem skautským. Někdy mu říkáme i Skautský den s velkým S. Oddíly a střediska po celé zemi si jej připomínají mnoha způsoby, některé každoročně a velice, jiné málo až velmi. Letošní 24. duben se blíží. Inspirujte se oslavami jinde a připojte i svoje podněty a zkušenosti! V loňském roce jsme se Vás na Křižovatce zeptali pár dnů před 24. dubnem, jak se chystáte slavit. Letos se nejen ptáme s větším předstihem, ale přinášíme níže i loňské podněty od Vás a ptáme se Vás opět, co chystáte. Na Vaše zkušenosti a podněty se těšíme v komentářích. Zároveň berte tenhle krátký text i jako podnět k zamyšlení, jestli, pokud si zrovna u Vás 24. duben nijak nepřipomínáte, to není něco ke zvážení a třeba i ke změně. Svátky přeci stojí za to, tenhle je navíc možností, jak si radost z toho, že jsme skauti, užít na mnoha místech po celé zemi zároveň! Co Vy na to? Podrobnosti viz: http://krizovatka.skaut.cz/zpravodajstvi/1671-jak-letos-oslavit-24-duben-inspirujtese-ostatnimi-inspirujte-ostatni .
Nový projekt Skautského institutu Antonína Benjamina Svojsíka Je již v plném chodu… 11
Rozkvétání trojlístku… aneb putování za prvními skautkami Letošní rok se nese mimo jiné na vlně sta let dívčího skautingu, který připomínáme projektem Století skautek. V rámci něj jsme připravili seriál popisující, jak přelomový rok 1915 prožily první skautky, co dělaly, ke komu vzhlížely, jak ostatní nahlíželi na ně a jaké osobnosti se na zrodu podílely a z tohoto kvasu vyrostly. Na podzim 1914 se na půdě spolku Junák – český skaut začalo jednat o založení dívčího odboru, se kterým počítaly i nedávno přijaté stanovy. Dosavadní organizátorkou dívčího skautingu byla spisovatelka Popelka Biliánová, která již od roku 1912 pořádala letní osady pro dívky a v roce 1914 vydala knížku O dívčím skautingu. Právě s ní začalo jednat vedení spolku o spojení. Ovšem její pojetí představovalo omezenou podobu junáctví, kde například dívky nesměly spát pod stanem, a tak nebylo všem po chuti. Proto souběžně začalo i jiné vyjednávání. Jeho hlavním hybatelem byl vůdce 2. oddílu a představitel mladé činovnické gene-
race Vašek Jelen. Ve Dvojce vytvořil silnou, dnes bychom řekli roverskou, družinu s rozmanitým programem, do něhož se zapojovaly i sestry členů a jejich kamarádky. Jednou z nich, jejíž oči okouzlily mladého vůdce, byla Vlasta Štěpánová. Ta V. Jelena přivedla ke své bývalé profesorce holešovického lycea a významné propagátorce ženského hnutí A. Berkovcové, aby dívčí skauting zaštítila ona, s čímž po čase souhlasila. Všichni zájemci o dívčí skauting, tedy nejen P. Biliánová či B. Herbenová, ale i další ženy a muži, se sešli 11. ledna 1915 na Staré rychtě a dohodli zřízení dívčího odboru při spolku Junák – český skaut. Vzápětí poté zvítězil pokrokový směr, když cílem dívčí větve se stalo „povznesení fyzických i morálních sil české ženy prostředky příbuznými skautingu chlapeckému…“, tedy i tábořením pod stany apod. V odboru se sdružily i dívky roverského věku, které začaly s pravidelnou skautskou činností, jež je měla v praxi připravit na budoucí vedení dívčích družin. Zároveň se vydávaly na první výpravy se spřáteleným 2. oddílem. A právě v této době, v únoru 1915, otevíráme náš seriál… Text připravil Roman Šantora - Bobo
Století skautek je projektem Skautského institutu a Výkonné rady Junáka, zaštiťuje jej náčelní Junáka Eva Měřínská, koordinátorkou projektu je Aneta Adámková. Další odkazy: https://www.facebook.com/notes/skautský-institut/století-skautek-rozkvétání-trojlístkuaneb-putování-za-prvními-skautkami/824848780917253 https://www.facebook.com/hashtag/stoletiskautek _____________________________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 80 výtisků * * Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 110 00 Praha 1. * Vedoucí redaktor NDS Jiří Zajíc (e-mail:
[email protected] , mobil: 723 963 939). * * Technické zázemí: Vladislav Jech (mobil: 737 537 534; e-mail:
[email protected]) a Adéla Čapková (mobil: 603 592 895). * * Předplatné pro rok 2015 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. * * Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč. * * Sponzorské předplatné není omezeno. * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * * Bez jazykové korekce. *
12