Domácí násilí - problém současné společnosti

Bankovní institut vysoká škola, a.s. Katedra ekonomiky a managementu zdravotních a sociálních sluţeb

Domácí násilí - problém současné společnosti Bakalářská práce

Autor:

Pavlína Čecháková

Obor:

Ekonomika a management zdravotních a sociálních sluţeb

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Ivona Buryová, Ph.D.

Duben, 2012

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Ostravě dne 2012 ……………………… Pavlína Čecháková

2

Poděkování: Děkuji Mgr. Ivoně Buryové, Ph.D. za odborné vedení bakalářské práce. Dále děkuji za cenné rady, připomínky a podněty zaměstnancům Armády spásy - Domov pro matky s dětmi, Na spojce 2, v Havířově a svému muţi Martinovi za podporu.

3

Anotace Bakalářská ráce se zaměřuje na domácí násilí v rodině. Snahou je neomezovat předmět zkoumání pouze na tradiční chápané formy týraní ţen. V teoretické části je kladen důraz na kapitolu věnující se syndromu CAN a na muţe, jako osoby ohroţené domácím násilím. V praktické části je prezentován výzkum, který byl realizován v Azylovém domě pro matky s dětmi, (Armáda spásy, Na spojce 2, Havířov, 736 01), metodou dotazování, technikou rozhovoru a metodou pozorování. Výsledky zkoumání byly zpracovány do podoby kazuistik, které nejvhodnějším způsobem dokumentují splnění cílů výzkumu. Klíčová slova Domácí násilí, oběť domácího násilí, agresor, syndrom CAN, krizová intervence, výzkum, kazuistika, rozhovor.

Annotation The work concentrates on violence in family. The effort is put to deliminate the object of research not just to traditionally understood form´s of abusement of women. In theoretical part is accent given to charter concentrated on syndrome CAN and on men, as persons endangered by home violence. In the practical part is presentated research that was realized in Asylum house for mothers with children (Salvation army, Na spojce 2, Havířov 736 01), by the method of interrogation, by technic of conversation and by method of observation. Results of the observation were processed to form of casuistry, which document by the most suitable way fulfillment of goals of the research. Key words Home violence, victim of home violence, aggressor, syndrome CAN, crisis intervention, research, casuistry, conversation.

4

ÚVOD............................................................................................................................................................. 7 CÍLE BAKALÁŘSKÉ PRÁCE ................................................................................................................... 9 TEORETICKO-METODOLOGICKÁ ČÁST ......................................................................................... 10 1

PŮVODY A PŘÍČINY NÁSILÍ ...................................................................................................... 10

2

ODBORNÉ DEFINICE DOMÁCÍHO NÁSILÍ ............................................................................ 12 2.1

DOMÁCÍ NÁSILÍ JAKO DŮSLEDEK ŠPATNÉHO KLIMATU V RODINĚ ................................................... 14

2.2

NÁSLEDKY DOMÁCÍHO NÁSILÍ ........................................................................................................ 15

2.3

MODELOVÉ CHARAKTERISTIKY DĚTSKÝCH OBĚTÍ .......................................................................... 18

3

SYNDROM CAN.............................................................................................................................. 20 3.1

FYZICKÉ NÁSILÍ NA DĚTECH ........................................................................................................... 20

3.2

PSYCHICKÉ NÁSILÍ NA DĚTECH ....................................................................................................... 21

3.3

SEXUÁLNÍ NÁSILÍ NA DĚTECH V RODINĚ ......................................................................................... 22

3.3.1

Průběh sexuálního zneužívání dítěte .................................................................................... 23

3.4

ŢIVOTNÍ KRIZE A NÁSLEDKY TRAUMATU ........................................................................................ 25

3.5

KRIZOVÁ INTERVENCE ................................................................................................................... 28

4

MUŢI JAKO OSOBY OHROŢENÉ DOMÁCÍM NÁSILÍM ...................................................... 29 4.1

OBECNÉ DOMÁCÍ NÁSILÍ ................................................................................................................. 29

4.2

INTIMNÍ TÝRÁNÍ ............................................................................................................................. 30

4.3

PŘEVRÁCENÉ DOMÁCÍ NÁSILÍ ......................................................................................................... 30

4.4

FEMININNÍ DOMÁCÍ NÁSILÍ ............................................................................................................. 30

5

PRÁVNÍ RÁMEC DOMÁCÍHO NÁSILÍ ..................................................................................... 32

6

CÍL PRAKTICKÉ ČÁSTI VÝZKUMU......................................................................................... 34

7

PODSTATA DOMÁCÍHO NÁSILÍ ............................................................................................... 34 7.1

CHARAKTERISTIKA VÝZKUMNÉHO PROSTŘEDÍ ............................................................................... 37

7.2

METODIKA VÝZKUMU .................................................................................................................... 39

7.2.1

Personální zajištění .............................................................................................................. 40

7.2.2

Profil sociálních pracovnic .................................................................................................. 40

7.3

KAZUISTIKA SYNDROMU CAN ....................................................................................................... 42

7.3.1

Kazuistika týrání .................................................................................................................. 42

7.3.2

Kazuistika krizové intervence ............................................................................................... 44

7.4

METODA DOTAZOVÁNÍ -

ROZHOVOR.............................................................................................. 46

7.4.1

Případ Marty ........................................................................................................................ 48

7.4.2

Případ Gábiny ...................................................................................................................... 49

5

8

SHRNUTÍ VÝZKUMU .................................................................................................................... 51

9

NÁVRH PREVENCE ...................................................................................................................... 55 9.1

VZDĚLÁVACÍ PROGRAM: „ AŢ BUDU DOSPĚLÝ…“.......................................................................... 56

ZÁVĚR ........................................................................................................................................................ 58 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ....................................................................................................... 60 MONOGRAFICKÉ ZDROJE ................................................................................................................... 60 ČASOPISY .................................................................................................................................................. 61 PRÁVNÍ NORMY A DALŠÍ PŘEDPISY................................................................................................. 61 INTERNETOVÉ ZDROJE ........................................................................................................................ 62 SEZNAM OBRÁZKŮ ................................................................................................................................ 63 SEZNAM TABULEK ................................................................................................................................. 64 SEZNAM PŘÍLOH..................................................................................................................................... 65

6

Úvod Rodina je psychologický podpůrný systém určený k podpoře svých členů v čase protivenství1. Společnost pak potřebuje nevysychající zdroj jedinců, kteří by nahradili ty, kteří zemřeli. Očekává tyto náhrady od rodiny, přisuzuje rodině odpovědnost za předávání společenských hodnot dalším generacím. Společnost je strukturována tak, aby to, co očekává od rodiny, bylo zcela průkazné a zjevné. Poţaduje formální souhlas a dohodu mezi muţem a ţenou nejen jako opatření proti sexuální nezodpovědnosti, ale téţ jako záruku rodičovské odpovědnosti za péči o případné potomky. Přirozeným, spontánním způsobem plní kaţdý jednotlivý člen jistou roli. (Orvin, 2001, 22) V prvním období je to za normálních podmínek matka, která dítě nejen ošetřuje, ale dává mu i první intenzivní emoční podněty. Role otce jako jistého vzoru chování jako i zdroje jistoty a autority je velmi patrná. Ani význam sourozenců nelze přehlíţet. Celková atmosféra rodiny je závislá na těsném souţití všech rodinných členů. Nejváţnějším nebezpečím pro vývoj dítěte je, kdyţ chybí matka. Zejména v útlém věku, protoţe ona je základem jeho vztahu k člověku a jeho důvěry v okolní svět. Rodinné vztahy tvoří významnou součást našeho ţivota. Vztahy mezi manţeli, rodiči či sourozenci zdaleka nejsou vţdy láskyplné a uspokojující – někdy spíše naopak. Rodina můţe být také zdrojem obrovského napětí, přivádět lidi k zoufalství nebo je naplňovat značnou úzkostí a pocitem viny. Souţití s některými členy rodiny můţe být doslova „noční můrou“. Sociolog Richard J. Gelles (1997) tvrdí, ţe rodina je nejagresivnější skupinou ve společnosti, s výjimkou policie a armády. Poukazuje na to, ţe k násilí v rodinném kruhu dochází statisticky mnohem častěji neţ na ulici. Existuje tedy větší pravděpodobnost, ţe budeme zabiti, zraněni, fyzicky či jinak napadeni v prostředí našeho domova někým, koho známe, neţ kdekoli jinde. Násilí páchané v rodině je tak nejrozšířenější formou násilí vůbec a zároveň formou nejméně kontrolovanou a co do své frekvence a závaţnosti nejvíce podceňovanou. (Ševčík, Špatenková, 2011, 7)

1

) protivenství - příkoří, křivda, bezpráví, pronásledování, utrpení, trápení, souţení

7

V této práci se budu věnovat příčinám a následkům domácího násilí páchané na ţenách. Hlavním cílem této práce je analýza příčin a následků domácího násilí. Text bakalářské práce jsem zpracovala pomocí odborné literatury, analýzy dostupných dokumentů, internetových portálů, rozhovorů se sociálními pracovníky a klientkami center pro oběti domácího násilí. Bakalářská práce je strukturovaná do dvou hlavních částí zabývajících se domácím násilím. První část je zaměřena na teorii domácího násilí. Domácí násilí jako pojem, fáze vývoje domácího násilí, příčiny a následky. Druhá část bakalářské práce je zaměřená na krizová centra - zařízení, která pomáhají obětem domácího násilí a kasuistiky obětí domácího násilí.

8

Cíle bakalářské práce Obecné cíle Vývoj domácího násilí v historii Původy a příčiny samotného násilí Subjekty domácího násilí Právní úprava domácího násilí

Praktické cíle výzkumu Zjistit, proč oběť neodejde z násilného vztahu Jaké jsou důsledky proţitého násilí Jaké jsou principy a standardy pomoci

9

Teoreticko-metodologická část 1 Původy a příčiny násilí Naše společnost, která je zaloţena na principech západní civilizace, je přátelská k dětem, děti chrání a je na ně zaměřená. Všechny větší kulturní celky světa lze v současnosti povaţovat za společnosti zaměřené na děti, děti chránicí. Násilí na dětech, vyskytující se v současné společnosti, se objevovalo jiţ u přírodních národů, i kdyţ v jiných podobách. Ke sníţení agrese mezi příslušníky kmene či podobné skupiny slouţila krvavá oběť, kterou se stal neplnoprávný člen skupiny. Nejčastěji se proto usmrcovali zajatci či děti a jejich oběť byla věnována boţstvu. Lidé si jiţ uvědomovali vyšší hodnotu lidského potomstva, a proto povaţovali dětskou oběť za cenný dar, který obětují boţstvu na usmíření, získání přízně a ochrany. (Špeciánová, 2003, 17) Ve světě antiky bylo dítě téţ bezprávným subjektem. Proto se nelze divit, ţe ke kontrole porodnosti v řecké Spartě slouţila Taygetská skála, ze které byly shazovány nechtěné či nemocné děti. Moc otce, které synové a dcery podléhali ve starověkém Římě, se nazývala „patria potestat“, a zahrnovala v sobě zejména právo otce nad ţivotem a smrtí svých dětí, právo nepřijmout po narození dítě do rodiny, právo prodeje dětí. (Špeciánová, 2003, 17) Pod vlivem Starého zákona2 se pohled na pojetí lidských obětí mění a v celém křesťanství jsou povaţovány za ohavnost. Po celý středověk i novověk jsou práva novorozených dětí podobná těm, která jsou dnes přiznána nasciturovi3 dítěti počatému, avšak nenarozenému). Od pravěku po celý starověk a středověk mají lidé k narozenému dítěti takový postoj a citový vztah, jako mají lidé dnes k dítěti počatému. K zabití dítěte narozeného

2

) Starý zákon - starší část Bible. Jedná se původně o sbírku posvátných ţidovských knih, kterou přejalo z

ţidovství vzniklé křesťanství. 3

) nasciturus (lat.) - dítě počaté, avšak dosud nenarozené. Přiznává se mu plná způsobilost k právům

a povinnostem za podmínky, ţe se narodí ţivé. Tato zásada má největší význam při dědění; neb se můţe stát dědicem ze zákona i ze závěti.

10

se pak stavěli obdobně, jako dnešní společnost k umělému přerušení těhotenství. Od zahubení dítěte ze studu, hanby a strachu před společenským zavrţením se přešlo k odkládání děti do nalezinců. Útulky však nebyly zřizovány ve snaze pečovat o nechtěné děti či zamezit případům jejich zabíjení. Motivem pro jejich zřizování byla očista duší matek a otců odloţených dětí, neboť pokud by své novorozené dítě zavraţdili, dopustili by se hříchů. Aby se zajistila anonymita rodičů, kteří odkládali své novorozené děti do klášterů, byla vytvořená torna. Po první světové válce byly v Československu statisíce válečných sirotků a činnost tehdejších institucí a dobrovolníků nabývala ještě více na významu. Narůstal počet ústavů, nejenom pro děti osiřelé a opuštěné, ale téţ pro děti zdravotně postiţené a mravně narušené. (Schiller, 1971, 173) Stát nadále pověřoval komise pro péči o mládeţ úkoly v oblasti péče o děti. Postupně se komise pro péči o mládeţ měnily v orgány výkonné a dostaly i nový název – okresní péče o mládeţ - a zemské komise byly přejmenovány na zemské ústředí péče o mládeţ. Koncem 20. let 20. století existovalo 220 okresních péčí o mládeţ a v kaţdé zemi zemská ústředí péče o mládeţ byla na tuto dobu poměrně široká a zahrnovala pomoc těhotným ţenám a matkám, zejména svobodným, a to před porodem i po něm, právní ochranu a pomoc dětem nemanţelským, osiřelým, dětem z rozvedených manţelství, opuštěným a ohroţeným, dětem odkázaným na cizí péči, pomoc dětem ohroţeným ve vlastních rodinách, pomoc mladistvým delikventům a dokonce i poradnu pro volbu povolání a útulky pro nezaměstnaný dorost. (Schiller, 1971, 76)

Otevřeně se o domácím násilí začalo v naší zemi diskutovat aţ ve druhé polovině devadesátých let, kdy různé neziskové organizace působící především v oblasti sociálního poradenství (např. Bílý kruh bezpečí, Acorus, ROSA) zaznamenávaly zvýšený počet klientů, jichţ se týkal problém domácího násilí. Objevila se intenzivní potřeba seriózně prozkoumat domácí násilí v české společnosti. (Ševčík, Špatenková 2011, 28)

11

2 Odborné definice domácího násilí Slovo „domácnost“ překrývá celek, který ji zpravidla tvoří, čímţ je rodina. V tomto směru je určitá míra násilí - omezování a donucování fyzickými a psychologickými prostředky součástí ţivota zdravých rodin, především při výchově dětí. Komplikované je tak rozlišit samotnou tuto míru, přiměřenost a nepřiměřenost chování, které pak lze označit pojmem domácí násilí. Domácí násilí představuje mnoho podob, mnoho definicí. V poslední době je ve většině odborných a vědeckých studiích obecně vymezeno jako “Chování, které u jednoho z partnerů způsobuje strach z druhého“.4 Prostřednictvím uţití moci, kterou tento strach poskytuje, kontroluje násilný partner vdechování druhého. Nabývat můţe formy fyzického, sexuálního a psychologického násilí, donucené sociální izolace a ekonomické deprivace. Ve svém pojetí „domácí“ tak představuje to, co se děje v uzavřeném okruhu určitých osob, které spolu sdílejí společný byt nebo dům. K nejvýraznějším formám domácího násilí patří: Fyzické násilí - bití, facky, kopance, škrcení, rány pěstí či jiné fyzické útoky. Psychické násilí - nadávky, obviňování, pokořování a poniţování, zesměšňování ve společnosti, vyhroţování fyzickým násilím, zastrašování, odepírání spánku či potravy, vydírání sebevraţdou. Sexuální zneuţívání - znásilnění, donucení k sexu či odmítaným sexuálním praktikám, násilím a výhruţkami. Sociální izolace - bránění v návštěvách rodiny či přátel, sledování telefonátů, pronásledování, nečekané „kontrolní“ návštěvy či telefonáty. Ekonomická kontrola - omezování přístupu k penězům, neposkytování peněz na provoz domácnosti, zákazy chození do práce. (Ševčík, Špatenková, 2011, 49 – 52)

4

) http://www.rosa-os.cz/domaci-nasili/co-je-domaci-nasili/

12

Podstatou existence a největší smysluplností rodiny je tedy péče o děti a jejich výchova. Existence rodiny je ale také závislá na utvoření domova, tedy před veřejností skrytého souţití jejích členů v podobě bytu nebo domu. Vliv kulturních tradic a moderní doby do značné míry ovlivňuje práh soukromého působení a práh odpovědnosti společnosti za výchovu dětí v rodině. Rodina (a její fungování) je do velké míry závislá na společnosti, je spojena s ekonomickými aspekty a hospodářstvím, zaměstnaností, sociální a zdravotní úrovní země, coţ rovněţ do značné míry ovlivňuje její prosperitu a stabilitu. Fungování a stabilita rodiny není ovlivněna pouze ekonomickými vlivy, ale především rodičovskou a partnerskou stabilitou a vzájemnou rovností. Z genderového (rod, pohlaví) pohledu na rodinu je však patrný rozdílný přístup k oběma pohlavím i v průběhu socializace a profesních moţností, coţ bývá označováno jako genderová generační nerovnost5. Mnohé ţivotní zkušenosti ţen o sociálních nerovnostech mezi partnery v rodině tomu nasvědčují. Jedná se o takové rozdíly mezi muţem a ţenou, které nejsou předurčeny biologicky ani geneticky, ale vznikají na základě kulturních, historických a sociálních podmíněností. Tyto konstrukty silně ovlivňují a modifikují utváření norem pro jednotlivá pohlaví jako typicky muţské nebo typicky ţenské. To vše silně ovlivňuje ţivotní moţnosti, ţivotní perspektivy, ţivotní styl a hodnotové orientace ve vztahu k pohlaví. 6 Tyto názory silně ovlivňují i řešení a aktualizaci problematiky domácího násilí obecně: zpravidla je prosazován model muţe - ţivitele rodiny, ţeně je automaticky přisuzována role pečovatelky a vychovatelky, v zájmu zachování rodiny a společenského postavení má ţena snášet rozhodnutí a následky manţelova chování. Ţena, která opustí z nejrůznějších důvodů rodinu, je společností odsuzována, stejně tak jako děti, jejichţ rodiče se rozvedli a zanechali jim zhoršené společenské a sociální podmínky. Tyto skutečnosti potvrzují i závěry sociologických výzkumů o stavu české rodiny v osmdesátých letech a počátkem devadesátých let zaměřené na partnerské vztahy, výchovné funkce, reprodukční chování a dělbu rolí v rodině. Výsledky výzkumu vypovídají o tom, ţe 5

)genderová generační nerovnost - jedná se o rozdíly mezi muţem a ţenou, které nejsou předurčeny

biologicky ani geneticky, ale vznikají na základě kulturních, historických a sociálních podmíněností. 6

) http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2001/01_04/vykopal.html

13

vzorce chování v rodině jsou vystaveny vlivu transferu majetku, peněz, růstu bohatství na jedné straně a propadu ţivotní úrovně aţ pod hranici chudoby na straně druhé. Řada rodin se musí adaptovat na nové podmínky a prohlubují se sociálně ekonomické rozdíly. Mění se jejich strategie a stereotypy, včetně proměn rolí muţů a ţen. Změny objektivního postavení ţen a muţů ve společnosti a reflexe v jejich vědomí nutně ovlivňují podobu rodinného ţivota.

2.1 Domácí násilí jako důsledek špatného klimatu v rodině Domácí násilí neboli násilí v rodině je velmi závaţným patologickým společenským jevem s vysokou latencí. Má řadu různých projevů a forem: psychické násilí, fyzické násilí a sexuální násilí a jejich kombinace. Zahrnuje všechny členy rodiny: ţeny, děti, muţe, seniory. Podle uveřejněných statistik domácího násilí v ČR, které zpracovalo centrum Rosa, o. p. s., poskytující přímou pomoc ţenám, které přišly do styku s domácím násilím a vyhledaly pomoc, se uvádí: nejčastější obětí se stává ţena ve věku mezi 40 - 49 lety a potom ţeny mladší, jejichţ věk se pohybuje od 34 - 25 let a méně, nejčastější věk pachatelů je uváděn od 45 - 54 let, dále se věk pachatelů sniţuje od 39 - 35 let a méně. Mezi nejčastěji uváděnými příčinami násilí je podle uvedených údajů: porucha osobnosti, duševní porucha pachatele stres, promyšlená motivace za účelem dosaţení poslušnosti ţeny alkohol, drogy7 Vliv konzervativních názorů ve společnosti na rodinu a postavení ţeny v rodině je dán i délkou trvání manţelství do okamţiku, kdy se ţena rozhodla situaci zveřejnit a podala návrh na rozvod. V převáţné většině případů se jedná o manţelství v trvání od 6 - 10 let a od 11 -

7

) http://www.rosa-os.cz/o-nas/statistiky/

14

15 let a více. Z toho je patrné, ţe domácí násilí je dlouhodobé, s vysokou latencí8, a můţe mít více forem, které se různě střídají nebo stupňují. O tom svědčí i skutečnost, ţe po rozvodu jsou některé ţeny nuceny bydlet ve společném bytě s agresorem9 a stále přetrvává některá z forem praktikovaného násilí. Další ţeny ze zkoumaného vzorku našly podnájem, ale jiné ţijí v azylovém domě nebo dokonce jako bezdomovkyně. Je zajímavé, ţe se vyskytl i případ přenechání bytu oběti za cenu staţení trestního oznámení. Pravděpodobným důvodem je obava ze zveřejnění ve vztahu ke společenskému postavení pachatele. ( Conwayová , 2007, 121) Zde je třeba podotknout, ţe projevy domácího násilí nekorespondují pouze s nízkým vzděláním a méně prestiţním zaměstnáním, jak můţe být mylně přepokládáno, ale spíše naopak. Nejvíce pachatelů-agresorů dosáhlo vysokoškolského a středoškolského vzdělání a aţ na posledním místě figurují pachatelé se základním vzděláním. Nejvíce jsou napadány ţeny v domácnosti, ţeny na mateřské dovolené, dále administrativní pracovnice, ekonomky, ale i učitelky, lékařky aj. (Ševčík, Špatenková, 2011, 32)

2.2 Následky domácího násilí Následky domácího násilí bývají dlouhodobé a zanechávají nejen fyzické, ale především psychické rány. Psychické násilí zpravidla doprovází všechny ostatní formy domácího násilí. Pokud se vyskytuje osamoceně, tj. nedoprovází ostatní formy násilí, je o to těţší jeho existenci prokázat. Nejčastěji se vyskytuje v podobě citového vydírání, zesměšňování, uţívání vulgarismů a nadávek. Nezřídka má i podobu nejrůznějších příkazů, zákazů, izolací, kontrol, odpírání jídla a spánku, zamykání, vydírání, vyhroţování apod. (Čírtková 2002) Formy fyzického násilí jsou nejčastěji u obětí prezentovány hematomy v obličeji a stopami po pálení cigaretami, otřesem mozku, zlomeninami ţeber, lícních kostí, přeraţeným nosem, vytrhanými vlasy, vyraţenými zuby a dalšími úraz důsledkem demolování bytového zařízení. Rovněţ průkaznost sexuálního násilí ze strany partnera je obtíţná z důvodu absence 8

) latence - skrytost, utajenost, neprojevení se

9

) agresor - útočník

15

objektivního důkazního materiálu i vzhledem k situaci, ve které probíhá. Posuzování věrohodnosti výpovědi je problematické, jestliţe je oběť vystavena velkému psychickému tlaku a obavám z dalších ataků agresora. Sexuální násilí znamená intenzivní útok na integritu ţeny a je spojeno s morálními, psychickými a sociálními újmami oběti. (Špeciánová, 2003, 20) Následkem dlouhodobého násilí ze strany partnera řada ţen trpí nejrůznějšími depresivními10 poruchami, úzkostmi a pracovní neschopností v důsledku napadení. Výjimkou nejsou ani pokusy o sebevraţdu a snaha o únik v podobě závislostí na lécích nebo alkoholu. Rovněţ se prokázal vztah mezi pohlavním zneuţíváním v dětství a výskytem nadměrné obezity nebo bulimie. Oběti domácího násilí se za svou situaci v rodině stydí, snaţí se ji v počátcích samy zvládat a partnera omlouvat z přepracování a stresu a doufat, ţe se to nebude opakovat. Uvědomují si svou závislost na partnerovi, na bydlení, na jeho vlivu a uvědomují si i vlastní společenskou „újmu“ v případě zveřejnění a upoutání pozornosti na problém, který není společností pozitivně akceptován, ale spíše odmítán. (Ševčík, Špatenková, 2011, 91) Řešení situace domácího násilí není jednoduchou záleţitostí, neboť oběť domácího násilí musí dát výslovný souhlas k zahájení trestního stíhání svého partnera. V tom okamţiku se celá záleţitost stává veřejnou a ze strany agresora započne nátlak k odvolání souhlasu s trestním stíháním. Jestliţe manţelé ţijí stále ve společné domácnosti, mohou se pouze některé zjevné formy domácího násilí vystřídat za méně zjevné a hůře prokazatelné. V tomto smyslu se stává postavení oběti ještě sloţitější. (Špeciánová, 2003, 39) Absence svědků a společenský nátlak vede ke sniţování věrohodnosti výpovědi oběti, která se v mnoha případech raději stáhne a snaţí se uplatňovat některé z těchto preventivních strategií:

10

) deprese - je nezdravý stav psychiky projevující se dlouhodobě pokleslými náladami jedince. Má

skličující charakter, jedinec upadá do trudnomyslných úvah a nazírání světa. Pociťuje často úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, malou sebedůvěru, únavu, zhoršené soustředění, problémy s pamětí a pozorností.

16

snaţí se své chování přizpůsobit poţadavkům svého partnera, a buď se mu vyhýbá, nebo se jej snaţí příznivě naladit z důvodu minimalizace jeho hněvu a zmírnění jeho agresivity, snaţí se o konfrontaci a řešení vzniklé situace. Je však třeba si uvědomit, ţe teprve nesnesitelnost a dlouhodobá latentnost11 domácího násilí vede k jeho zveřejnění a nutnosti řešení. Pro oběť domácího násilí to však jiţ v této situaci znamená značnou citovou vyhaslost, označovanou jako syndrom „bité ženy“, pro kterou můţe být i pomyslným východiskem zkratkovité řešení situace a pouţití násilínástroje, zbraně. (Ševčík, Špatenková, 2011, 92) V souvislosti s krizí rodiny se hovoří o „trans-generačním přenosu“12 chování přecházejícího z rodičů na děti v jejich původní rodině a dále v dospělosti opět na jejich děti. Hovoříme tak o modelovém chování rodičů, které se uplatňuje i v případě násilného chování jednoho z partnerů v rodině. V souvislosti s průzkumy týraných ţen se prokazuje, ţe v rodině 13

jejich partnera, který se rovněţ dopouštěl násilí, otec bil matku, byl v rodině dominantní a

vyţadoval poslušnost a trestal i děti, včetně syna i dcery. (Špeciánová 2003, 72) Průzkumy rovněţ ukazují na další významné a aţ dosud opomíjené skutečnosti související s domácím násilím: 75 % ze zkoumaného vzorku ţen, které se léčí ze závislosti na drogách nebo alkoholu, bylo obětí incestu nebo pohlavně zneuţito v dětském věku, 80 % muţů z tohoto vzorku, kteří byli pohlavně zneuţiti v dětském věku, je v dospělém věku závislých na drogách nebo alkoholu.

11

) latence - znamená zpoţdění mezi podráţděním (například signálem) a reakcí zkoumané osoby

12

) trans-generační přenos (transfer) určitého jevu z jedné generace na druhou, např. týrání, rodinných

traumatu

17

2.3 Modelové charakteristiky dětských obětí Otázka věku obětí u tohoto násilí patří mezi nejzásadnější. Výsledky mnoha výzkumů se shodují na tom, ţe nejkritičtějším obdobím je předškolní věk a mladší školní věk - na rozdíl od extrafamiliarního14 sexuálního násilí - a rizikovější skupinou jsou dívky neţ chlapci. Není rozhodující sociodemografický faktor oběti. To znamená, ţe stejné riziko vykazují děti ţijící ve městě jako na vesnici. Nerozhoduje ani vzdělání v rodinách obětí sexuálního zneuţívání. (Špeciánová 2003, 22) Model ukazuje, ţe u kaţdé třetí zneuţité dívky je agresor osoba známá z okruhu rodiny nebo z rodiny samotné. Kaţdého druhého sexuálního zneuţití se dopustil člen rodiny, muţ v roli otce je nejčastějším sexuálním agresorem. Kaţdé druhé sexuální zneuţívání se odehrává doma, opakovaně, dlouhodobě a dominuje heterosexuální forma násilí. Pouze kaţdá čtvrtá dívka se svěřila s touto zkušeností. To znamená, ţe většina obětí nevyhledá odbornou pomoc a tato zkušenost se transformuje do modelu chování, které má následky na výchovu vlastních dětí a na utváření rodinného klimatu v budoucí rodině. (Ševčík, Špatenková, 2011, 121) Model sexuálního zneuţití chlapce je poněkud odlišnější. Výsledky výzkumu prokazují náhodnost a ojedinělost kontaktu s preferencí homosexuálního zneuţití. Uvádí se, ţe v dětství byl kaţdý čtvrtý aţ pátý muţ sexuálně zneuţit, přičemţ za dvě třetiny sexuální agrese vůči chlapcům je zodpovědná cizí osoba, za třetinu osoba známá (učitel, vychovatel, vedoucí krouţků aj.). Rovněţ i tyto oběti se se svou zkušeností zpravidla nesvěřují a nevyhledávají pomoc. (Ševčík, Špatenková, 2011, 123) Motivace chování pachatelů sexuálního násilí nebyla zjištěna. Skutečností je, ţe tito pachatelé zneuţívají své postavení, moc a emocionální vztahy v rodině. Jednou z příčin vzniku kombinovaného násilí sexuálního a tělesného bývá alkoholová nebo drogová závislost rodiče a nezaměstnanost. V řadě případů sexuální rodičovské agrese se ale jedná o navenek

14

) extrafamiliární – sexuální zneuţití konané mimo domov

18

zcela funkční rodinu tzv. střední vrstvy bez zjevných známek dysfunkčnosti rodiny15 nebo zanedbávání dětí. Většina těchto otců mívá vyšší vzdělání a dobrou společenskou úroveň, takţe se nepředpokládá existence těchto patologických projevů chování. Intrafamiliární16 sexuální zneuţívání dětí je problémem s vysokou latentností majícím pro oběť dlouhodobé a celoţivotně trvalé následky. Situace oběti sexuálního násilí včetně vyrovnávání se s následky proţitého traumatu je proto velmi sloţitá. (Hanušová 2006, 14)

15

) dysfunkční rodina - neplnící řádně a náleţitě některé své základní funkce (např. biologicko-reprodukční,

sociálně-ekonomickou nebo pedagogicko-psychologickou) 16

) intrafamiliární – ( incest) sexuální zneuţití otcem, dědečkem

19

3 Syndrom CAN Označovaný v anglosaské literatuře jako Child and Neglect – odtud byl převzatý i do naší terminologie, znamená soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech stavu a vývoje dítěte i v jeho postavení ve společnosti a v rodině především. Tyto příznaky jsou zejména výsledkem převáţného úmyslného ubliţování dítěti způsobeného nebo působného nejčastěji jeho nejbliţšími vychovateli, hlavně rodiči. Nejvyhraněnější podobou syndromu CAN je úplné zahubení dítěte. Jde o syndrom se značně různorodými jevy, jak co do příčin, mechanismů, tak co do charakteru, závaţnosti i dopadu na ţivot dítěte a jeho nejbliţšího i vzdálenějšího okolí. (Dunovský, Dytrych, Matějček a kol., 1995, 28)

3.1 Fyzické násilí na dětech Tělesným týráním je fyzické zranění dítěte či selhání při jeho prevenci nebo fyzické utrpení dítěte, včetně úmyslné otravy anebo udušení, pokud existuje konečný důkaz či důvodné podezření, ţe bylo spácháno vědomě nebo mu vědomě nebylo předem zabráněno. Pro dítě je násilí mezi rodiči zpravidla vţdy těţkým traumatickým záţitkem. Děti mohou být přímými či nepřímými oběťmi domácího násilí. (Špeciánová, 2003, 20) Tělesné týrání aktivní povahy zahrnuje všechny akty násilí na dítěti. První podskupinou tělesného týrání aktivní povahy je tělesné týrání s následným poraněním, kdy poranění vzniklo v důsledku bití, opálení, opaření, trestání a selháním ochrany dítěte před násilím. Druhou podskupinu tvoří tělesné týrání dětí, které nemá bezprostřední známky tělesného poranění, ale děti jsou zasaţeny utrpením způsobeným dušením, otrávením či jinými podobnými skutečnostmi. Dítě či osoba pečující o dítě v těchto případech často uvádí nepravděpodobné zdůvodnění vzniku poranění. Dítě většinou nechce o způsobeném poranění hovořit. (Ševčík, Špatenková, 2011, 121) Tělesné týrání pasivní povahy se vyznačuje nedostatečným uspokojením alespoň nejdůleţitějších tělesných potřeb dětí, a to i v návaznosti na psychické a sociální potřeby. Jde o úmyslné, ale i neúmyslné neposkytování péče, které se vyskytuje u rodičů značně 20

zaostalých, rodičů s psychickými poruchami. Do této skupiny lze zařadit téţ opomenutí v péči o dítě, které vyúsťuje v jeho poranění či smrt. V uvedených případech dítě neprospívá, je zanedbané a vyznačuje se nedostatečným rozvojem v mnoha oblastech. Nejzávaţnějším důsledkem je zpustnutí dítěte, v krajním případě smrt dítěte. (Ševčíková 2003, 20)

3.2 Psychické násilí na dětech Psychické týrání spočívá v takovém jednání, které má závaţný nepříznivý vliv na citový vývoj a chování dítěte. Můţe mít formu slovních útoků na sebevědomí dítěte, opakovaného poniţování, odmítání či zavrhování dítěte. Rodiče mohou na dítě klást nerealistické nároky, které dítě není schopno splnit, a následkem toho jsou rodiče neustále nespokojeni, ať uţ jde o sportovní výkony, školní výsledky či jakékoliv další výkony dítěte. Dítě tak nabývá dojmu, ţe nikdy nebude pro rodiče dost dobré. Do této kategorie můţeme zařadit i dvoukariérová manţelství – rodiče jsou plně vytíţení svým zaměstnáním, na dítě nezbývá ţádný čas, kromě zajištěných základních potřeb, láska dítěte je kupována materiálními potřebami, poskytováním velkého mnoţství finančních prostředků, se kterými si většinou samo dítě neumí poradit. Děti procházející psychickým týráním pouţívají autoagresi17 jako způsob uvolnění z kaţdodenního napětí a neúspěchu. Krom toho se stávají ustrašenými, stahují se do sebe, snadno se rozpláčou, mají velice nízké sebevědomí. Charakteristickým znakem je nedůvěra ve vlastní schopnosti, předčasně se vzdávají, prezentují se jako neschopné. Psychické týrání můţe mít tyto následky: vznikají různé druhy závislostí, poruchy příjmu potravy či deprese dítě má pocit, ţe není rodiči milováno dítě se neustále podceňuje a je ustrašené, anebo se naopak projevuje velmi agresivně (jeho psychické projevy jsou různorodé, často nevyrovnané a proměnlivé a proto i obtíţné stanovitelné) dítě má potíţe v mezilidských vztazích, které přetrvávají i do dospělého věku a mohou přetrvávat po celý ţivot. Tyto potíţe se projevují především ve vztahu k lidem, se kterými hodlá navázat důvěrný vztah, ve vztahu ke kolegům v zaměstnání,

17

) autogrese - jednání, kterým jedinec poškozuje sám sebe

21

a především ve vztahu k nadřízeným, v jejichţ formální a neformální autoritě můţe spatřovat reflexi autority rodičovské dítě začíná pochybovat o správnosti svého vnímání reality, je pro něj jednodušší obviňovat sebe sama neţ připustit odpovědnost vlastních rodičů za to, co se mu děje projevují se tendence stát se obětí psychického týrání v dalších vztazích. Oběti domácího násilí si v dospělosti vybírají partnery, kteří je obdobně jako rodiče psychicky týrají, anebo mohou naopak v dalších vztazích aktivně psychicky týrat své děti (Ševčík, Špatenková, 2011, 122)

3.3 Sexuální násilí na dětech v rodině V ţivočišné říši se vyskytuje agrese většinou u samců, nikoliv však výhradně – např. samička kudlanky náboţné, jakmile je oplodněna, samečka pozře. Tato agrese je vyvolávána stejnými podněty jako sexuální reakce. U lidí je sexuální agrese spojena se sexuálním napadením, s pokusem o znásilnění, dokonaným znásilněním či sexuálním obtěţováním. Extrémními

formami

sexuální

agrese

jsou

deviace

–

sadismus,

masochismus,

sadomasochismus. (Ševčík, Špatenková 2011, 51) Těmto otázkám se začala u nás věnovat větší pozornost aţ v posledních deseti letech, ačkoliv zahraniční výzkumy poukazují na fenomén sexuálního zneuţití v dětství a incestu jiţ začátkem 8O. let. Východiskem řešení těchto otázek byly právě výzkumy ţen - obětí incestu v dětství a jejich následná psychiatrická léčba. (Ševčík, Špatenková, 121) Sexuální zneuţívání je nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu, aktivitě či chování. Zahrnuje jakékoliv dotýkání se dítěte se sexuálním podtextem, vykořisťování dítěte jakoukoliv osobu v sexuální rovině či pohlavní styk s dítětem. Zneuţivatelem můţe být rodič, příbuzný, přítel, či pro dítě cizí osoba. Sexuální zneuţití se dělí na zneuţití bez tělesného kontaktu /tzv. bezdotykové) a s tělesným kontaktem (tzv. dotykové). Do bezdotykové formy sexuálního zneuţívání zejména patří: exhibicionismus, při kterém dospělý ukazuje své genitálie a často upřednostňuje jako cíl této aktivity děti 22

harassment,18 který je vymezován jako znepokojování, zneklidňování dítěte slovními výpady, poplácáváním po zadku, tisknutím k sobě, pokud toto chování dospělého má sexuální podtext obscénní telefonické hovory přinucení dítěte k obnaţování a fotografování, k prohlíţení si časopisů s pornografií Do dotykové formy sexuálního zneuţívání spadá zejména: jednání, při kterém je dítě dospělým obtěţováno, líbáno, osaháváno na erotogenních zónách. Toto jednání je často doprovázeno slovními útoky sexuální útok, kdy dospělý, za uţití síly a často při obraně oběti, se dítěte dotýká na jeho erotogenních zónách, mazlí se s ním a poškozuje ho tím, ţe do něj vniká např. prstem, jazykem či předměty znásilnění, které spočívá ve vynuceném vniknutí do vagíny, konečníku či úst dítěte penisem incest, který je definován jako sexuální aktivita mezi dvěma osobami, jimţ není zákonem dovoleno uzavřít sňatek intrafemurální pohlavní styk (styk mezi stehny) komerční sexuální zneuţívání, které můţe mít podobu dětské pornografie, dětské prostituce a obchodu s dětmi za účelem sexuálního zneuţití. Dětská pornografie je definována jako jakýkoliv zvukový nebo obrazový materiál, který pouţívá děti v sexuálně implicitním kontextu.19

3.3.1 Průběh sexuálního zneuţívání dítěte Sexuální zneuţívání dítěte v rodině má svou specifickou vztahovou a časovou dynamiku. Prameny uvádějí průměrnou délku zneuţívání asi tři roky. Dalším zásadním prvkem je dynamika utajování, jako moţnost dítě zneuţívat a současně ho chránit před následky odhalení. K utajování jsou uţívány dospělými nejrůznější strategie zahrnující projevy neverbální komunikace, nejrůznější formy manipulace, ale i vyhroţování tělesným násilím, separací aj. Dynamika odhalení je dalším nezbytným krokem v procesu zneuţívání, která je 18

) harassment – sexuální obtěţování, týrání, donucování, nebo šikanování

19

) http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2001/01_04/vykopal.html

23

předpokladem a podmínkou vedoucí k jeho zastavení. Má dvě formy: náhodné odhalení nebo záměrnou iniciativu jeho účastníků. Reakce na odhalení je následnou vývojovou událostí a týká se jiţ všech členů rodiny. (Ševčík, Špatenková 2011, 124) Sexuální zneuţití obvykle nebývá pro dítě ukončeno jednorázovým atakem, a tak mnohdy jediným způsobem vyrovnávání se s neustálou skutečností je přijetí a podřízení se dalším atakům. Dítě si zpracovává tuto bolestnou situaci, tak, ţe se samo viní z vyprovokování situace, při níţ bylo zneuţito a tím se snaţí být hodné, podrobuje se zneuţivateli. Tímto postojem se však snaţí získat nazpět lásku a přijetí. Cenou však je rozštěpení jeho morálních hodnot. (Špaciánová, 2003, 23) Celý průběh krize souvisí úzce s rodinným zázemím, osobnostní charakteristikou oběti a strategií zvládání stresu. Průběh zvládání tohoto traumatu je popisován pomocí modelu čtyř traumatogenních dynamik, které vypracoval D. Finkelhor . (viz. Obrázek č.1)

Obrázek č. 1 Traumatogenni dynamika

Zdroj: Vlastní

24

Vznik bezmocnosti předchází narušování osobní integrity dospělým a selhání systému obranných mechanismů, který si dítě utvořilo, včetně selhání důvěry jeho nejbliţších. Celou situaci subjektivně dítě vnímá jako vysoce zraňující, poznamenávající, „stigmatizující“, s pocitem viny a nemoţnosti zařadit se zpět do společnosti. Negativní zkušenost s nejbliţším členem rodiny způsobí, ţe jiţ nevěří ani dalším dospělým autoritám, a tato zkušenost se promítá i do následujících ţivotních situací. Nepřiměřená a nadměrná sexuální stimulace dítěte vyvolává i nepřiměřenou intenzitu sexuálních pocitů dítěte, coţ má za následek vznik řady dalších psychických traumat různého stupně. (Špeciánová 2003, 22)

3.4 Ţivotní krize a následky traumatu Následkem proţitého domácího násilí v nejrůznějších podobách trpí mnoho stovek tisíc ţen a dětí duševní poruchou nazvanou posttraumatická stresová porucha. Jde o následek znásilnění a týrání, který má podobu nočních děsů, nespavosti, záchvatů vzteku, panického strachu, bezmocnosti apod. a nadchází po těţkém stresu, jehoţ intenzita překračuje běţnou lidskou zkušenost. Posttraumatická stresová porucha postihuje hned několik oblastí ţivota jedince: biologickou, nejčastěji v podobě poruch spánku, únavností, poruchy CNS a oběhového systému, emoční oblast - projevy bezmocnosti, úzkostnosti, neúměrnými pocity vlastní viny aj., psychickou oblast v podobě dezorientace, zmatenosti, ztráty smyslu ţivota, vtíravých představ apod. Změny v chování následkem proţitého traumatu se mohou projevovat např. sebedestruktivním způsobem v podobě agresivního chování zaměřeného vůči sobě, ale i vně, v podobě nejrůznějších poruch příjmu potravy (bulimie) a řešení situace pomocí drog a alkoholu. To vše vede k poruchám v oblasti mezilidských vztahů, protoţe oběti traumatu mají potíţe s tím, ţe nevědí, jak se mají chovat k jiným lidem. Uzavírají se do sebe, vyhýbají se emoční i sociální blízkosti ostatních lidí včetně rodiny, mají potíţe s navazováním kontaktů a nedokáţí rozlišit optimální hranici důvěrných vztahů. Protoţe mají značné osobní zkušenosti především se situacemi, které je poškodily, podvědomě opětovně vyhledávají obdobné, zase dostávají do situací, které nejsou pro ně příznivé, a znovu procházejí obdobnými traumaty. Toto chování dokládají případy ţen, které vyhledávají obdobné typy agresorů, se kterými měly ať jiţ v dětství, nebo v mládí negativní zkušenosti. (Conwayová, 2007, 107) 25

Posttraumatická stresová porucha20 můţe vzniknout následkem různých ţivotních traumat, přírodních katastrof, válečných událostí, dopravních nehod, násilnými trestnými činy (loupeţe, vraţdy, přepadení aj.). V případě domácího násilí můţe docházet k postupnému rozvoji příznaků posttraumatické duševní poruchy, z nichţ mezi nejzávaţnější patří sexuální zneuţívání a psychické týrání. Počet dětí, které jsou denně vystaveny týrání a zneuţívání, stále roste. Proto je specifická pozornost věnována zvláštnostem posttraumatické stresové poruchy u dětí a dospívajících. Jednak se sleduje rozvoj tohoto syndromu získaného přenosem z úzkostných a rozrušených rodin především v důsledku válečných událostí a ţivelních katastrof, ale potvrzuje se i průkaznost vzniku posttraumatické stresové poruchy v souvislosti se sexuálním zneuţíváním. (Čírtková, 2002). Alarmující jsou takové projevy, jako je přílišné lpění na dospělých, dlouhotrvající strachy a fobie, spánkové poruchy, poruchy chování v podobě agresivity i vůči ostatním, verbální agresivita, zlostnost, zuřivost. Nezřídka vznikají tělesné potíţe, jako např. bolesti hlavy, břicha, celková nevolnost bez zjištěné diagnózy. Staţení se do sebe, apatie a pasivita bývá známkou vnitřního zabývání se traumatem. (Ševčík, Špatenková, 2011, 120) Doušková upozorňuje (2010), ţe v psychice dítěte se odehrávají proţité události jako u dospělých s tím rozdílem, ţe dítě si je nedokáţe vysvětlit a nedokáţe si především objasnit chování dospělých vůči němu. Proto se u dětí nejčastěji vyskytuje jako reakce na proţité trauma regrese, kdy se dítě chová jako dříve, tj. před traumatem. Dělá tedy věci, které se jiţ od něj neočekávají a opětovně je staví do neţádoucího světla: dítě se pomočuje, dumlá si prsty, hraje si s hračkami neodpovídajícími jeho věku aj. Tyto děti jsou pasivní, nemají perspektivu, objevují se u nich myšlenky na smrt a nedokáţí se samy přenést přes propast traumatu. Proto je u nich především preferována terapie zaloţená na emocionálním přístupu.

20

) posttraumatický stresový syndrom - (PTSS), jinak také nazývána jako reakce na závaţný stres, vzniká

jako reakce na traumatickou událost. Postiţený opakovaně proţívá událost v myšlenkách, snech a fantaziích a vyhýbá se místům a situacím, ve kterých k události došlo.

26

Reakce dětí na proţité trauma je odlišná. Záleţí na charakteru, stupni a intenzitě traumatu, zda se jedná o trauma jednorázové, nebo opakované. Traumatizované děti se mohou vyrovnávat s traumatem chováním, jehoţ příčiny se opět snaţíme hledat v mnoha různých souvislostech a které jsou jedním z velkých současných problémů naší společnosti. (Ševčík, Šptenková, 2011, 120), (viz. Obrázek č.2) Obrázek č. 2 Působení šikany na dítě

Zdroj: Vlastní

Všechny formy násilí v rodině zanechávají své stopy ať jiţ v podobě zasunutých vzpomínek, nesprávných modelů chování, nebo přenosu obdobného chování na vlastní děti, a stávají se tak velkým mezigeneračním, ale i celospolečenským problémem.

27

3.5 Krizová intervence Úkolem krizové intervence obecně je dosáhnout u klienta porozumění danému problému, orientovat se v něm a vzbudit schopnost jej řešit. Prvním a zásadním krokem je stabilizace duševního stavu a uklidnění. Protoţe se v těchto případech jedná především o problematiku vztahovou a emocionální, je třeba zvolit takové techniky vedení klienta, které by navodily atmosféru empatie, nedirektivnosti a citové opory. Krizovou intervencí by pomoc obětem domácího násilí rozhodně neměla končit, ale měla by jí začínat. (Ševčík, Špatenková 2011, 155) Všechny tyto kroky jsou však závodem na dlouhou trať, ne vţdy se podaří je s úspěchem vyřešit a zpravidla u oběti násilí přetrvávají následky na celý ţivot. Otázkám systémového týrání dítěte se příliš pozornosti nevěnuje, o čemţ svědčí mnohé postupy pracovníků nejrůznějších institucí při řešení právě těchto případů. Donedávna bylo domácí násilí povaţováno za ryze soukromý problém, o který se policie, soudy, lékaři a ostatní nezajímali. Pod vlivem feministických hnutí se obětem domácího násilí začalo věnovat více pozornosti a byly vytvořeny instituce zaměřené na jejich ochranu. Vznikly azylové domy s utajenou adresou, kam se týrané ţeny mohly se svými dětmi uchýlit. 21

21

) http://old.charita.cz/article.asp?nArticleID=304&nDepartmentID=177&nLanguageID=1

28

4 Muţi jako osoby ohroţené domácím násilím Muţi v důsledku socializace obvykle touţí po dominantní pozici v intimním vztahu. Jestliţe však jejich partnerka je pracovně, společensky i finančně úspěšnějším členem vztahu, je pravděpodobné, ţe sáhnou po násilí, aby si vydobyli ztracenou dominantní pozici zpět. Muţi, kteří disponují dostatečnými intelektuálními, finančními či jinými zdroji k domácímu násilí podle této teorie netendují. Příkladem můţe být teorie výměny. (Ševčík, Špatenková, 2011, 65) Podle Čírtkové (2002) vzniká domácí násilí jako styl či taktika partnerského souţití tam, kde náklady spojené s domácím násilím jsou niţší neţ zisky, které domácí násilí přináší. Na partnerské souţití lze nahlíţet jako na vzájemnou interakci, ve které si partneři vyměňují navzájem různé sluţby a „zboţí“. Kaţdý partner zajišťuje toho druhého láskou, penězi, sexualitou, respektováním. Časem můţe jeden z partnerů objevit, ţe stejné zisky můţe získat i násilím. Násilí představuje prostě jednodušší cestu k získání výhod ve vztahu, protoţe násilná osoba nemusí poskytovat ţádné protisluţby své oběti. Jestliţe nehrozí sankce (tedy ztráty) za projevenou agresi, lze domácí násilí pokládat za výhodnou taktiku k tomu, aby násilná osoba získala od svého partnera/partnerky to, co chce. Výraznou výhodou můţe být i získání moci a kontroly nad partnerem.

4.1 Obecné domácí násilí Při obecném domácím násilí dochází při střetu názorů a zájmů, kdy se ţena prosazuje, převáţně psychickým násilím (např. odepíráním komunikace či naopak expresivním excesivním očerňováním partnera, psychickým vydíráním atp.) s občasným drobným fyzickým násilím, čímţ nakonec vzniká evidentní vztahová asymetrie.22 V dlouhodobé perspektivě se startéry konfliktů stávají nakonec i evidentní drobnosti a maličkosti. Partner se

22

) vztahová asymetri - partner je ve vztahu zatlačován do extrémně podřízené pozice

29

ocitá trvale v roli závislé, podrobené osoby. Fyzické násilí se můţe stát postupem doby u ţeny běţnějším.23

4.2 Intimní týrání (v angl. IT) vyskytující se výjimečně

4.3 Převrácené domácí násilí Nespokojená, zpravidla osobnostně nezralá, často histriónsky24 disponovaná ţena provokuje různé domácí incidenty a nakonec obviňuje partnera z domácího násilí, vyhledává pomoc poradenských míst i policie, přičemţ se stylizuje do role oběti.

4.4 Femininní domácí násilí Vyznačuje se jasnou vztahovou asymetrií ovšem bez přítomnosti explicitního fyzického násilí. Partner je dominantní ţenou postupně a kontinuálně zatlačován do extrémně podřazené pozice. Dynamika souţití tak nevykazuje povahu kruhu/cyklu domácího násilí, tak, jak ho popisuje E. Walker a její následovníci. Dominují různé varianty/kombinace psychického, emocionální, sociálního a ekonomického násilí. Ke konkrétním jevovým podobám patří chronická devalvace partnera, deptání jeho sebedůvěry, odpírání/ignorování potřeb (v konkrétním případě se manţel musel odstěhovat do sklepa, ţena s dětmi přebývala v rodinném domě), odebírání finančních zdrojů (v konkrétním případě posílala manţelka partnera na nákupy, ačkoliv mu odebírala veškeré peníze i kreditní karty). V motivaci partnerky hraje důleţitou roli rozčarování (frustrace) z toho, ţe muţ nedostál své maskulinní roli, tj. nezajistil rodině očekávaný materiální status a sociální prestiţ. (Ševčík, Špatenková, 2011, 94) Nejde tudíţ o uplatňování moci a kontroly (typický motiv muţe), nýbrţ jde o reakci na údajné či skutečné selhání muţe/partnera v roli ţivitele a ochránce ţeny a společných dětí. 23

) http://psychologie.cz/zpoved-tyraneho-muze/

24

) histrionství - přehnané (narcistické) upozorňování na vlastní osobu, připomínající herecké vystoupení

30

Ţena pak zaskakuje za muţe (prosazuje zájmy rodiny, dělá kariéru, jedná s úřady ve jménu rodiny) a partnera, kterého si neváţí, odsunuje na vedlejší kolej partnerského vztahu, vystavuje ho psychickému a postupem doby i fyzickému útlaku. Dluţno podotknout, ţe někteří partneři reagují na devalvující chování ţeny rovněţ agresí. Z domácího násilí se stává vzájemné partnerské násilí. (Čírtková, 2002) Popsané varianty domácího násilí ţen na muţích představují spíše typizované vzorce chování násilných ţen, které se v ţivých případech mohou v průběhu vývoje partnerského vztahu (a tím i domácího násilí) různě střídat či prolínat. (Ševčík, Špatenková, 2011, 94)

31

5 Právní rámec domácího násilí Přijetím zákona č. 135/2006 Sb., jímţ se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím (dále jen zákon na ochranu před domácím násilím), se ČR zařadila mezi státy EU, které mají ve svém právním řádu komplexně upravenou ochranu ohroţených osob před domácím násilím. Tímto zákonem byly novelizovány zákony č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, zákon č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení. Zákon nabyl účinnosti 01. 01. 2007 a byl několikrát novelizován. Zákon na ochranu před domácím násilím tvoří tři pilíře ochrany: Policii ČR, intervenční centra a soud. (Ševčík, Špatenková, 2011, 132) Vykázání: Policie ČR je oprávněna podle § 44 – 47 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, po vyhodnocení situace pouţít institut vykázání. Tento institut byl od 01. 01. 2007 do 31. 12. 2008 v reţimu správního řádu a policisté vydávali rozhodnutí o vykázání mimo společnou domácnost. Vzhledem k tomu, ţe rozhodnutí dle správního řádu bylo pro policisty příliš zatěţující a mnohdy jim působilo nemalé aplikační problémy, zákon byl s účinnosti od 01. 01. 2009 novelizován a policisté nyní vydávají pouze potvrzení o vykázání mimo reţim správního řádu. Násilná osoba a vykázání. (Špeciánová 2003, 59) (viz. Obrázek č.3)

32

Obrázek č. 3 Vykázání násilníka z domova

Zdroj: Vlastní

Policie je také povinna provést nejméně jednou kontrolu dodrţování povinností násilné osoby vyplývajících z vykázání, a to do tří dnů od vykázání. O všech provedených úkonech a opatřeních sepisuje policista úřední záznam. Další neméně důleţitou povinností policie je zaslání úředního záznamu o vykázání příslušnému intervenčnímu centru, místně příslušnému okresnímu soudu, jenţ je oprávněný k rozhodnutí o návrhu na vydání předběţného opatření podle občanského soudního řádu, a pokud ţije ve společné domácnosti nezletilé dítě, tak rovněţ příslušnému orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Tuto povinnost je policie povinna splnit do 24 hodin od vstupu do společného obydlí.

33

Praktická část 6 Cíl praktické části výzkumu 1. Zjistit, proč oběť neodejde z násilného vztahu 2. Jaké jsou důsledky proţitého násilí 3. Jaké jsou principy a standardy pomoci

7 Podstata domácího násilí Dobročinné ústavy zřizované při středověkých klášterech nepřijímaly jen děti opuštěné a nalezené, ale všechny osoby, jimţ bylo nutné poskytnout milosrdnou ochranu. Teprve postupně – zvláště v období po reformaci – se vyčleňují samostatně nalezince, sirotčince a dětské ústavy. Zakladatelé byli většinou vedeni snahou zachránit děti, ale další osud zachráněných děti nebyl nikterak lákavý a uspokojivý. V r. 1678 v Benátkách z 2 000 dětí přijatých do nalezince jich do 10 let zůstalo naţivu jen 7. Úmrtnost dětí v nalezinci ve Florencii se pohybovala na počátku 17. století mezi 66 – 97%. V londýnském nalezinci mělo kaţdé 6. dítě naději, ţe se doţije věku 6 let. (Schiller, 1971, 12) Tabulka č. 1 Počet úmrtí dětí v nalezinci Paříţ 1980

60%

Vídeň 1811

72%

Paříţ 1817

67%

Brusel 1811

79%

Brusel 1817

56%

Gent 1823 - 1830

62%

Bordeaux 1850 - 1861

18%

Dublin 1701 - 1797

98%

Petrohrad 1785 - 1797

76%

Petrohrad 1830 - 1833

50%

Moskva 1822 - 1831

60%

Dijon 1838 – 1845

61%

Praha 1865

19,6%

Zdroj: Vlastní 34

V roce 1772 bylo v Paříži pokřtěno 18 713 dětí, z toho 7 676 dětí nalezených (C.F. Meissner). Aţ do 50. let tohoto století byl u nás vývoj podobný jako v ostatních zemích evropského kontinentu. Zájem psychologů a pedagogů o vliv prostředí a výchovy na vývoj dítěte se ohlašuje u nás sice poměrně brzy, ale výraznější podoby dosahuje aţ v létech dvacátých a třicátých. Od 50 let do poloviny šedesátých byla tedy ústavní výchova zcela převládající formou výchovy dětí bez rodiny u nás. Propagačně se jí dostalo rozhodné podpory v rozhlase i tisku, takţe ji veřejnost přijala jako jedinou moţnost. Došlo dokonce k některým výstřelkům v tom smyslu, ţe umístění dětí v trvalých kolektivních zařízeních (zvláště v kojeneckých ústavech) bylo pro rodiče natolik výhodné, ţe vlastně podceňovalo novodobé „odkládání dětí“. V ČR chybějí oficiální údaje o obětech domácího násilí, neboť v policejních statistikách není samostatnou kategorií. Údaje o počtu obětí domácího násilí jsou vyvozovány z evidence specializovaných občanských nebo neziskových pracovišť nebo kriminologických výzkumů. Z jejich poznatků shodně vyplývá, ţe 90% obětí domácího násilí jsou ţeny, dále senioři a ojediněle muţi v produktivním věku. V 80% případů jsou pasivními účastníky násilí nezletilé děti. Léta 2001 – 2008 byla obdobím zvýšeného zájmu o problematiku domácího násilí. Nemalou zásluhu na tom měly především aktivity Bílého kruhu bezpečí a s tím související mediální kampaň. Veřejnost tyto aktivity pochopitelně zaznamenala a vnímala nový přístup k problematice domácího násilí. Zvýšena pozornost věnována domácímu násilí tak měla pozitivní dopad na postoje veřejnosti k tomuto jevu. Výrazně pokleslo mínění, ţe jde o pouze o okrajový problém, který je soukromou věcí rodiny ( v roce 2001 se takto vyslovilo 43%, v roce 2008 pouze 28% tázaných). Bílý kruh bezpečí – sdruţení pomoc obětem (veškeré) trestné činnosti. Bezodkladná kombinovaná pomoc BKB obětem kriminality obsahuje: právní poradenství psychologické poradenství sociální poradenství 35

Pomoc v Bílém kruhu bezpečí poskytují kvalifikovaní odborníci, například právníci, psychologové, sociální pracovníci, lékaři. Všichni jsou zpravidla ve svém oboru uznávanými experty, kteří svůj volný čas a znalosti věnují pomoci obětem v občanském sdruţení.25 Tabulka č. 2 Statistické údaje z poraden Bílého kruhu bezpečí o domácím násilí.

1/2 2011 2010 2009 2008 2004 žena 393 755 647 664 326 muž 110 162 140 168 90 pár 17 27 32 25 13 0-15 let 3 5 2 4 8 15-25 let 84 97 106 127 52 25 - 40 let 194 383 282 288 155 40 - 50 let 103 196 186 196 84 50 - 60 let 64 124 121 128 82 60 a více 71 139 122 114 48 vražda 46 108 51 35 7 ublížení na zdraví 87 125 104 146 122 loupež 7 25 28 24 12 omezování osobní svobody 19 32 34 54 66 rvačka 2 3 3 2 2 vydírání 22 7 36 46 48 útisk 0 36 15 16 25 porušování domovní svobody 11 23 22 22 23 znásilnění 56 84 57 82 42 pohlavní zneužívání 15 22 20 19 12 krádež 18 37 23 33 0 zpronevěra 3 6 3 6 0 podvod 16 29 14 18 13 vyhrožování 52 88 83 17 40 týrání osoby žijící ve společné obývaném obydlí 94 175 27 stalking26 42 110 Zdroj: Bílý kruh bezpečí

25

) http://www.bkb.cz/o-nas/poslani-a-cinnost/

26

) stalking - se začal pouţívat v devadesátých letech v USA a označoval způsob chování, kdy se pachatel

zaměří na nějakého člověka, pronásleduje ho, obtěţuje, hrozí mu, případně ho fyzicky napadá a ve vzácných případech dokonce usmrtí. 27

) http://www.bkb.cz/o-nas/statistiky/

36

7.1 Charakteristika výzkumného prostředí Výzkum byl proveden v Armádě spásy - Domov pro matky s dětmi, Na spojce 2, 736 01 v Havířově, pod vedením Lucie Gembické, DiS Armádu spásy zaloţil v roce 1865 metodistický kazatel William Booth, i kdyţ jeho původním úmyslem nebylo zahájit nové náboţenské hnutí. Od chvíle, kdy se jako dospívající chlapec obrátil ke křesťanství, měl Booth velký zájem o chudé a nevěřící lidi ve svém městě Nottinghamu v Anglii.V roce 1865 se setkal se skupinkou křesťanů, kteří pořádali setkání ve Východním Londýně, coţ byla jedna z nejchudších čtvrtí města. Booth se stal vedoucím této skupiny a doufal, ţe víra promění ţivoty lidí, kteří se pak přidají k místním církvím. Avšak ti, kteří se pod jeho vlivem obrátili, chtěli zůstat s ním a připojit se k jeho sluţbě – a tak začala práce, která byla napřed známa jako „Misie Východního Londýna“ a později jako „Křesťanská misie“. V roce 1878 se uprostřed diskuse o charakteru tohoto hnutí zrodil – téměř náhodou – název Armáda spásy, který se okamţitě ujal. Od tohoto okamţiku hnutí rostlo a šířilo se pozoruhodnou rychlostí, osvojilo si vojenský způsob organizace, uniformy a terminologii a brzy se rozšířilo po celé Británii a pak do mnoha dalších zemí. Současným velitelem mezinárodní Armády spásy je generálka Linda Bond, která byla zvolena v roce 2011. Přestoţe mezinárodní ústředí je v Londýně, stejně tak jako sídlo velitele, charakter Armády spásy je opravdu mezinárodní. V současné době pracuje ve 121 zemích světa a má více neţ 1,5 mil. členů. Duchovní a sociální práce probíhá ve 175 jazycích, v téměř 28.000 zařízení. Armáda spásy zahájila činnost v Československu v roce 1919 a rychle rozvinula oba rozměry své práce – církevní činnost a domovy pro bezdomovce a jiné skupiny lidí na okraji společnosti. Poté, co přečkala obtíţnou dobu okupace v letech 1939 aţ 1945, byla její činnosti nejprve omezena a nakonec zcela ukončena komunistickým reţimem a početná skupina jejích členů byla uvězněna. Nejznámějším z nich byl major Josef Korbel, jehoţ příběh je popsán v knize „V nepřátelském táboře“. 37

Pokud to bylo moţné, mezinárodní Armáda spásy udrţovala kontakt se svými členy, kteří našli duchovní zázemí v jiných církvích, a vytrvale se modlila za to, aby se dveře pro její sluţbu v pravý čas znovu otevřely. Krátce po „Sametové revoluci“ v listopadu 1989, poţádala skupina křesťanů Armádu spásy, aby zváţila obnovení práce. Tehdejší federální československá vláda měla také velký zájem o odborné a praktické zkušenosti Armády s řešením problémů lidí bez domova. Prezident Václav Havel se setkal s generálkou Evou Burrowsovou a byly navázány přímé kontakty s Ministerstvem práce a sociálních věcí. Armáda spásy v České republice byla registrována MV ČR dne 17.5.1990 jako občanské sdruţení.28 Cíl azylového domu Cílem jejich zařízení je návrat matek s dětmi do přirozeného prostředí. Usilují o vytvoření bezpečného zázemí, poskytnutí podpory při řešení jejich krizové, sociální a bytové situace bez forem jakékoli diskriminace a v důstojném prostředí. Nabízí dočasné ubytování nepřetrţitou sluţbu sociálně právní poradenství pomoc při výchově dětí (rodičovské kurzy, osobní pohovory, pomoc pedagogické pracovnice) volnočasové aktivity podporu při vyhledávání zaměstnání umoţnění výkonu alternativních trestů bydlení v terénních bytech

28

) http://armadaspasy.cz/staticke.php?wh=kdo_jsme

38

Kapacita v azylovém domě 18 matek s dětmi v terénních bytech 4 matky s dětmi

7.2 Metodika výzkumu Vlastní šetření probíhalo (od - listopadu 2011 do konce března 2012) formou metodou dotazování, a to technikou řízeného rozhovoru s klientkami a pracovníky azylového domu. Zaměstnankyně azylového centra mi umoţnila si prohlídnout tří patrový azylový dům pro matky s dětmi. Klientky obývají pokoje cca 4 x 5 metru, kde je pokoj vybaven skříní, válendami (dle počtu dětí), sociálním zařízením a koupelnou. Kaţdé patro má svou kuchyni s kompletním základním vybavením – lednice, sporák, mikrovlnná trouba, varná konvice. V přízemí domu – prádelna, sušárna se sušičkou, hrací místnost, společenská místnost. Délka pobytu v azylovém domě je různá. Azylový dům, na kterém jsem prováděla výzkum pro svou práci, poskytoval ubytování aţ v délce 1 roku. Dle informací od sociálních pracovnic azylového domu se délka pobytu v některých případech prodlouţí na dva roky. Základní podmínkou pro přijetí klientky je stav, kdy se ţena ocitne nebo je v situaci váţného ohroţení na ţivotě nebo nemá moţnost jiného bydlení. Kaţdá ţena před nástupem musí podepsat smlouvu o pobytu a domovní řád, který zakazuje jakékoli násilí, poţívání drog a alkoholu. Při příjmu je ţeně představena její vedoucí organizace, se kterou společně sestaví tzv. individuální plán činností, který zahrnuje potřeby a nedostatky klientky. U velkého mnoţství ţen je potřeba vytvářet i plány finanční. Práce s obětí domácího násilí v azylovém domě nastává bezprostředně po nástupu do azylového domu. V první řadě je nutná podpora klientky, a to jak po stránce emoční, tak zdravotní a sociální. Klientka je aktivně zapojena do řešení své vlastní situace, je směřovaná k vlastním úvahám o budoucnosti, o tom, co bude, aţ opustí dveře azylového domu. „Pozorování v terénu je základní způsob jak si „ ušpinit ruce“ daty, kdy badatel nesedí poklidně v křesle s lulkou, ale účastní se přímo dějů.“ (Švaříček, 2007, 143) 39

7.2.1 Personální zajištění Průběh sociální sluţby azylového domova zajišťuje dvanáct zaměstnanců. Dle zákoníku práce musí azylový dům naplňovat Standardy kvality sociálních sluţeb. Struktura a početnost personálu odpovídá definovaným potřebám azylového domu a aktuálnímu potřebám klientek a jejich dětí. Pracovní tým se skládá z pracovníků v přímé péči, jsou to pracovníci, kteří se podílí na práci s klientkami a jejich dětmi. Nezbytnou součástí týmu je administrativní pracovník účetní, údrţbář a vrátná.

7.2.2 Profil sociálních pracovnic Převáţná většina pracovnic azylových domů se vrhá do práce s nadšením. Stanoví si cíle, které se snaţí naplnit. Po čase zjistí, ţe se práce nedaří, jak by si představovaly a dochází k pocitům zklamání. Sociální pracovníci mají odborné znalosti, vědomosti, ale to neznamená, ţe budou v pomáhání úspěšní. Soucit se můţe někdy stát velmi nebezpečným a bývá problémem. Mnoho lidí, kteří pomáhají, bývá často velmi soucitných. Říčan (2006) se zmiňuje o tom, ţe „Soucit, který nejedná, rychle degeneruje v sebeuspokojující sentimentalitu – to je obecný poznatek jak teologický, tak psychologický, jednání nebo nejednání mění - někdy velmi rychle - naše myšlení i cítění, naši povahu i charakter.“ Soucit můţe být někdy falešný, který v sobě můţe obsahovat sobectví. Nejdůleţitější v téhle profesi je aby pomáhající neměl s někým soucítit a sám se při tom zhroutil, protoţe takovým způsobem nepomůţe, spíše situaci ještě zhorší.

Sociální pracovnice jsou toho názoru, ţe pomáhání je velmi náročná činnost. Dávat lidem naději a pocit jistoty spotřebuje spousty energie. Pomoc druhým někteří vidí jako vrozenou přirozenou hodnotu osobnosti člověka. Jiní mají pocit, ţe pomáhat druhým je proces, který se musí naučit. „…u mne převládá názor - musí se chtít a nic se nesmí očekávat“.

40

Závěr: Ţeny, které se ocitnou v azylovém domě, mají své charakteristické vlastnosti. Pobyt v tomto zařízení neobnáší pouze ubytování, ale především se jedná o práci zaměřenou na zlepšení ţivotní situace klientek. Ty jsou motivovány a směřovány k samostatnému budoucímu fungování ve společnosti. „Ženy v azylových domech potřebují často nejen přístřeší, ale též další doprovodné sociální, psychologické či zdravotní služby a poradenství. Hlavním cílem je pomoci jim v hledání trvalého řešení jejich problémů a zajištění samostatného života v budoucnu.“ (Conwayová, 2007, 54) Azylový dům se neustálé rozvíjí a zkvalitňuje sluţby, jejich snahou je poskytnout klientkám všestrannou pomoc a motivovat ke zlepšení situace. Osobnostní charakteristika některých klientek znemoţňuje vyřešení svízelné situace a návrat k běţnému způsobu ţivota. Vedle toho stále existuje skupina, kterým pobyt v azylovém domě prospěje - naučí se pečovat o děti a domácnost. V jejich případě sociální sluţba často supluje vyřešení bytové nouze. Největším problémem je chybějící sociální bydlení, které by navazovalo na poskytnutou sociální sluţbu. S nárůstem počtu klientek je sluţba azylového domu přetíţena a především postupně ztrácí svoje původní poslání – tedy ubytování a pomoc. Za dobu svého působení na tomto zařízení jsem se setkala s pěti ţenami, které v tomto období v zařízení pobývaly. Ve většině případů byla jedna z příčin pobytu právě domácí násilí. Se souhlasem klientek jsem měla moţnost nahlédnout do jejich dokumentace a účastnit se některých sezení, které měly s vedoucí dne. Pozorování mi umoţnilo lépe pochopit a zachytit sociální prostředí azylového domu a především vzájemné vztahy. Všímala jsem si navázání vztahů mezi klientkami, jakým způsobem si vybíraly své přítelkyně, které způsobovaly problémy a napětí v domu. Jakým způsobem se dokázaly postarat o své děti. Podle mého názoru, převládají v azylovém domě matky, které nejsou schopné o sebe a své děti pečovat. Jde o skupinu klientek, které fungují samostatně pouze za neustálého dohledu a asistence. V případě, ţe se ocitnou mimo azylový dům, jejich činnost je 41

nesamostatná a nereálná. Pro tyto klientky neexistuje ţádná sociální sluţba, která by poskytovala sluţby mimo azylový dům. Docházím k závěru, ţe ţivotní podmínky těchto ţen a dětí se sniţuje, klesá jejich šance na zlepšení situace, klesá úroveň jejich vzdělání. Počet opakovaných pobytů narůstá. Převáţná část klientek má zkušenost s pobyty i v jiných azylových domech. Jejich děti vyrůstají pod neustálým dohledem, při dodrţování různých nařízení, nemají soukromí a zázemí, vyrůstají bez otce. Kaţdým rokem roste počet podaných ţádostí o umístění do azylového domu.

7.3 Kazuistika syndromu CAN Mnozí oborníci uvádějí, ţe počet zjištěných případů dětí týraných, zneuţívaných a zanedbávaných je pouze špička ledovce v porovnání se skutečným počtem takto ohroţených dětí. Tento stav je způsoben nejednotným vedením statistik z hlediska členění forem násilí i rozdělení jednotlivých věkových kategorií, coţ znemoţňuje porovnání statistik.

7.3.1 Kazuistika týrání Jana, 8 let, pohlavní zneuţívání Na krizové centrum se obrátila nejdříve matka dívky. Ţádala, abychom pomohli její dceři, kterou déle neţ půl roku osahával a hladil na intimních místech její vlastní otec. Totéţ zkoušel dělat i kamarádce své dcery. Celou záleţitost řešila jiţ policie, otec se ke svému činu přiznal. Malá klientka však svého otce velmi miluje, pořádně nerozumí tomu, co se stalo, sama má pocity viny. Začíná mít potíţe ve škole a v sebeprosazování. Závěr: Dívky se ujal psycholog a byla zahájena intenzivní terapie spolu s terapií rodinnou, je totiţ zapotřebí věnovat se i matce a dalším starším sourozencům klientky. Případ není uzavřen, terapie pokračuje.

42

Tomášek, 11 let, týrání Sociální pracovnicí příslušného orgánu sociální péče byl do krizového centra přiveden chlapec s ţádostí o diagnostiku, zda se jedná o týrané dítě. Pomoc u sociální pracovnice vyhledal chlapec sám. Šetřením bylo zjištěno, ţe je nadměrně fyzicky trestán svojí rozvedenou matkou - je surově bit, přivazován do kouta, nucen ke klečení na kolenou několik hodin. K fyzickému týrání bylo připojeno i týrání duševní a citové. Chlapec dostával např. kaţdý den stejnou svačinu do školy, vţdy to však byl chléb se sádlem, ač chlapec sádlo nesnášel. Závěr: Matka byla pozvána do Krizového centra na pohovor, z jejího chování ale byli šokováni. O chlapci se vyjadřovala hrubě, i před sociálními pracovníky vyhroţovala chlapci fyzickým potrestáním, pokud svoji výpověď nevezme zpět. Snaha přimět alespoň babičku a dědečka chlapce ke spolupráci vyzněla rovněţ naprázdno. Zejména babička (matka matky) se projevila časem jako další tyran dítěte. Otce klienta jsme oslovili také, ten však byl podruhé ţenatý, měl další děti a o svého prvorozeného syna zájem neměl. Chlapec byl nakonec umístěn do dětského domova.

Kája, 10 let, týrání - ţádost o krizové lůţko Chlapec přišel do krizového centra sám s tím, ţe jej matka často bije, domů se vrátit nechtěl. Po rozvodu rodičů s ní ţije sám. Matka mu vyhroţuje tím, ţe umře, pokud se k něčemu nepřizná, vyhroţuje, ţe mu usekne prsty, pokud bude mít ve škole trojky. Vyhroţuje, ţe pokud to někomu řekne, něco píchne, nasednou do auta a auto pustí ze srázu. Závěr: Chlapce byl přijat na krizové lůţko. Kdykoliv zazvonil zvonek, utíkal do loţnice, chtěl se někam schovat, měl strach, ţe si pro něj matka přišla. Pracovnice se spojily s jeho babičkou, která za ním do zařízení přišla a také potvrdila pravdivost jeho výpovědi. U chlapce byla zahájena intenzivní terapie a po jednání s úřady byl nakonec svěřen do péče babičky, se kterou nyní ţije.

43

Verunka, 8 let, fyzické a psychické týrání Dívka byla přijata na pobyt v Krizovém centru na ţádost sociální pracovnice. Rodiče jsou rozvedeni, dívka byla svěřena do péče matky, ke které se však dívka odmítala vrátit. V průběhu pobytu vyšlo najevo, ţe byla doma matkou fyzicky i psychicky týrána. Mívala často hlad, peníze na jídlo dostávala od otce. Matka jí často vulgárně nadávala a nepřiměřeně ji fyzicky trestala (např. ji tahala za vlasy po zemi). Závěr: Vztah dcery s matkou byl v době pobytu v krizovém centru silně narušen, zato vazba s otcem byla pevná a pozitivní. Vzhledem k nevyhovujícím bytovým podmínkám však nebylo moţné, aby u něj zůstala. Dívka byla nakonec umístěna do dětského domova. Případ byl předán k prošetřování orgánu sociálně právní ochrany dítěte.

Markétka 13 let, fyzické a psychické týrání Dívka přišla do Krizového centra na ţádost matky, která je klientkou Intervenčního centra. V rodině probíhalo dlouhodobé domácí násilí ze strany otce klientky. Ten fyzicky a slovně napadal jak matku, tak klientku. Závěr: V době navázání spolupráce byl případ jiţ vyšetřován PČR. Klientka byla dlouhodobě neúnosnou situací doma silně traumatizována. Spolupráce s klientkou byla zaměřena zejména na ošetření aktuální situace v době vyšetřování a na zpracovávání emočně náročných a silně traumatizujících proţitků z minulosti.

7.3.2 Kazuistika krizové intervence Honzík, 7 let, pobyt v zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc Na ţádost sociální pracovnice dětské nemocnice byl přijat k pobytu sedmi letý chlapec, u kterého si třídní učitelka všimla, ţe má opakovaně po těle a zejména na krku modřiny. Chlapec výskyt modřin odůvodňoval tím, ţe jej matka často bije, ţe po něm hází různé předměty, tahá jej nepřiměřeně za vlasy apod. Učitelka nechala dítě prohlédnout dětským 44

lékařem a následně byl chlapec hospitalizován. Případ začala řešit policie, matka byla obviněna z týrání. Jednalo se o rodinu neúplnou, sociálně slabou, matka nezaměstnaná, střídající partnery, v její anamnéze se vyskytovalo nadměrné fyzické trestání jejími rodiči, zejména matkou. Při všech sezeních však matka trvala na tom, ţe chlapce nepřiměřeně netrestá, bylo ale evidentní, ţe výchovu dítěte naprosto nezvládá. Jako výchovnou metodu pouţívala zastrašování a vyhroţování chlapci, ţe jej umísti do diagnostického ústavu. Chlapec se projevoval agresivně, ničil zařízení a hračky, velmi důmyslně se snaţil manipulovat s jednotlivými pracovníky. Postupem času vyšlo najevo, ţe veškeré modřiny byly způsobeny opakovanými rvačkami chlapce s vrstevníky, které se odehrávaly převáţně na školní toaletě. Chlapec nebyl v kolektivu spoluţáků oblíben a agresivitou kompenzoval svoji frustraci z nedostatečně saturovaných citových potřeb. Závěr: Chlapec byl na pobytu v krizovém centru celkem dva měsíce, pracovalo se intenzivně s ním i s matkou. Další tři měsíce si jej matka vţdy na víkend vyzvedávala, pobyty dítěte doma se prodluţovaly. Na konci školního roku bydlel jiţ chlapec u matky, jeho prospěch i chování se zlepšily, namísto předběţného opatření a umístění dítěte do výchovného zařízení byl stanoven pouze dohled nad rodinou a kontrolní ambulantní docházky do Krizového centra. Pět sourozenců ve věku 1 - 10 let, zanedbávání Klasickým příkladem zanedbávání povinné péče o děti byl případ pěti sourozenců, kteří se v mrazivém počasí potulovali po vlakovém nádraţí, byli na mrazivý leden nedostatečně oblečeni, s promáčenými a děravými bačkorami na nohách. Čtyři ze sourozenců přivezla do Krizového centra policie. Nejmladší dítě bylo pomočené, vůbec nekomunikovalo, vydávalo pouze zvuky. Všem dětem jsme poskytli základní péči, dostali najíst a po vykoupání čisté oblečení. Na základě výpovědi nejstaršího ze sourozenců vyšlo najevo, ţe doma leţí v postýlce ještě roční sestra. Děti neznaly otce, celý den pátrala policie intenzivně po matce, která byla nakonec nalezena v jedné pivnici. Závěr: Všechny děti byly následně umístěny do kojeneckého ústavu a do dětského domova.29

29

) http://www.spondea.cz/deti/index.php?url=pribehy-deti

45

7.4 Metoda dotazování - rozhovor Jako hlavní metodu, díky níţ jsem shromaţďovala data, jsem si vybrala dotazovaný rozhovor. Tato metoda si klade za cíl získat detailní a komplexní informace o studovaném jevu pomocí dotazování. Rozhovor s Martou „O čem přemýšlíš nejčastěji?“ Marta: „Chtěla bych to vrátit…veškerý ten čas zpět.“ Otázka: „Co tě trápí nejvíc?“ Marta: „Dcera, protože jsem jí zkomplikovala život? Není šťastná a má deprese, nechce žít se mnou a nesnáší mě. Když se hádáme, tak mi řekne, že je to moje vina, že můžu za to já.“ Otázka: „Jakým způsobem to řešíš?“ Marta: „Snažím se jí pořád omlouvat. Jsem doma, nikam nechodím, jen abych byla s ní.“ Závěr: Marta prošla dvakrát vztahem, který gradoval jak ve fyzickém tak psychickém násilí. Ona jako oběť domácího násilí se obviňuje z dané situace, a ţe by jí také druzí obviňovali. Důsledkem vztahu je sníţené sebevědomí, má zcela zkreslenou představu o sobě, coţ je důsledek psychického a fyzického týrání partnerem. Dlouhodobé poniţování Marty ovlivnilo i postoj její dcery k ní. Vztah mezi Martou a partnerem nevnímala jako patologický, proto změnu a současnou situaci vyhodnotila za nespravedlivou vůči ní a Martě současný stav vyčítá.

46

Rozhovor s Gábinou Otázka: „Z čeho máš největší obavy?“ Gábina: „Bojím se samoty, nechci žít bez muže. Nebudu a nechci nikomu vysvětlovat, proč jsem odešla. Je to ale hrozné.“ Otázka: „Jak situaci vnímali děti?“ Gábina: „Jsou zvyklé.“ Otázka: „Prosím tě, a na co jsou zvyklé?“ Gábina: „Já vím, co chceš říct. Nemůžu odejít, nemám kam.“ Otázka: „Nevyhovuje ti bydlení v azylovém domě?“ Nemyslíš, že je důležité pro tvůj nový start?“ Gábina: (podrážděným hlasem) „Já nikde nebudu s někým divným…někde na ubytovně.“ Otázka: „Je to azylový dům pro matky s dětmi, kde jste si všechny rovny, nemyslíš?“ Gábina: (smích) „To jistě.“ Závěr: Gabriela nemá zatím potřebu vyhledávat pomoc, byla jí poskytnutá několikrát, od přátel, rodiny. Neopustí své materiální potřeby. Bydlí v domě s bazénem, má své auto. Spoléhá, ţe její muţ uţ tady dlouho nebude, vzhledem k jeho věku a zdravotnímu stavu.

47

7.4.1 Případ Marty Marta 42 let, rozvedená, jedno dítě – dívka, 13 let Novomanţel Martě neustále opakoval „ jako důkaz tvé lásky, není jediný důvod, abys brala antikoncepci, když spíš se mnou“. S kým ještě chrápeš, když ty tablety furt žereš.“ Vysadila je rychle a otěhotněla. Celé její těhotenství byl horor, byla stále ve stresu, nervózní, musela pořád poslouchat obviňování „že kdo ví, čí ten parchant vlastně je“, a ţe aţ se narodí, půjde na testy, aby měl jistotu. A pokud nebude jeho, zabije ji. Naučila se přijímat jeho sprosté uráţky a nadávky. To, ţe ji bil, nebylo tak strašné jako ten psychický tlak. Ţárlil na všechno a na všechny. Stále lezl do mobilu, poté následovala palba otázek a nepřestal, dokud neviděl Martu brečet. Kvůli jeho ţárlivosti si musela změnit telefonní číslo. A potom ještě dvakrát, protoţe se vţdy našel někdo, kdo si o ni dělal starosti. Mohla nosit pouze to, co jí dovolil nebo koupil. Musela vyhodit veškeré své krajkové prádlo, musela nosit všechno ke krku. Obliba jejího partnera byla vysoká. Navenek byl dokonalý – pracovitý, pozorný partner a budoucí otec. Ţenám se líbil, uměl se chovat, byl zábavný. Z jejího okolí nikdo neměl tušení, co se děje. Spíš byla obviňována z toho, ţe je sobecká a pro nové známé zapomíná na ty staré. U porodu své dcery byla sama. Na dceru se zašel podívat po třech dnech do porodnice. Přinesl velkou kytku, ze které byl personál unesen. Přestoţe mu dcera byla podobná, následoval test paternity, který vše potvrdil. Na testech se cítila jako úplný idiot. Měla pocit, ţe se na ní všichni koukají, co je to za mrchu, ţe si tak skvělý otec musí nechat dělat testy. Přestoţe dopadly podle očekávání, jeho reakce byla ta, ţe testy nejsou na sto procent. Ve vztahu se dostala do fáze, kdy se naučila přijímat všechny uráţky, aniţ by se nějak hájila. Dalo by se říct, ţe klesla na jeho úroveň, kdyţ rezignovala a nechala se sebou beze zbytku manipulovat. Po nějaké době nerozlišovala, co je správné a co ne, co si můţe dovolit a co nemůţe. Kdyţ byl malé měsíc, přišla večer esemeska na mobil. Psala nějaká ţena, ţe by se potřebovala s Martou sejít, a ţe s ní potřebuje mluvit o jejím muţi. Mobil schovala, ráno, 48

kdyţ odešel do práce, zavolala ţeně, která večer psala. A pak přišlo velké překvapení představila se jako milenka jejího manţela, se kterým se schází rok, nakonec zjistily obě, jak je tahá za nos. Následoval další kolotoč lţí a podvodů, kdy nechtěl přijít ani o jednu. Uběhly další dva měsíce. Poté přišel další výpad manţela, kdy večer leţela s malou v posteli, napadl Martu zezadu a praštil do obličeje. A to jen proto, ţe byla unavená, jednoduše neměla náladu odpovídat na sérii stupidních otázek. To bylo poprvé, a nejspíš proto, ţe vedle ní leţelo malinké dítě, kdy si řekla, ţe se musí bránit. Proto vší silou vykopla nohu a trefila se přímo do jeho ţaludku. Potřebovala se někomu svěřit. Kdyţ volala tátovi, nejdříve slyšela jeho: „Já jsem ti to říkal,“ ale nakonec jí pomohl. Poslední týden, neţ odešla – utekla, u ní byla maminka. Bála se, ţe kdyţ zůstane v bytě sama, něco by se mohlo stát. Po pěti letech kdy Marta ţila bez vztahu, přišlo zamilování do o15 let staršího muţe. Netrvalo to dlouho, a přišlo stejné poniţování a citové vydírání jako v prvním vztahu. Ve druhém vztahu vydrţela Marta dlouhých sedm let. Rozhovor s Martou Závěr: Marta zůstala s dcerou sama, dcera se léčí na psychiatrii – anamnéza dcery zní anorexie. Marta je ze sebe znechucená. Stále se venku otáčí, stále maţe všechny zprávy z mobilu. V práci a od známých slýchává, jak mohla všechno dopustit, jak mohla být tak slepá či blbá. Kaţdá z ţen jí hlásila: „To já bych po první facce odešla“ anebo „Jak jsi to mohla připustit?“ Marta je stále v napětí, má strach z dalšího vyptávání, slibování… stále ji bolí ţaludek. Dnes uţ jen doufá, ţe dcera bude v pořádku.

7.4.2 Případ Gábiny Gabriela, 38 let, dvě děti – dívka, 12 let, chlapec, 3 roky Gabriela měla dva roky vztah s muţem o 20 let starším, provdala se ve svých dvaceti letech a násilí snáší po celou dobu jejich osmnáctiletého manţelství. Kdyţ se poznali, byla 49

hlučná a společenská. On byl tichý a uzavřený, ale to se jí zpočátku líbilo, přišlo jí, ţe je na něj spolehnutí. Jak se jejich vztah vyvíjel, měl pocit, ţe na sebe strhává veškerou pozornost a ţe s ní nemůţe soupeřit. Časem se začal chovat agresivně a dával jí najevo, ţe chce, aby se zklidnila a stala se z ní tichá domácí puťka. Zpočátku se vzpírala. Násilí se pořád zhoršovalo – nejdřív to bylo jenom strkání. Zanedlouho se stalo pravidlem manţelovo kopání, bití, kousání a mlátil ji dokonce i v těhotenství. Dostal co chtěl. Přestala chodit ven s přáteli, hrozně se bála, co jí udělá, aţ se vrátí. Doma je pořád nabručený, raději nic neříká, aby ho nerozčílila. Dokonce se přestala stýkat se svou rodinou. Během našeho hovoru vyšlo najevo, ţe kromě fyzického násilí jí manţel také vyhroţuje. „Proč Gábina neodejde s dětmi…sama neví“. Jenom říká, ţe uţ toho má dost. Co mu nemůţe vytknout, je to, ţe děti miluje a zahrnuje je vším potřebným. „Víš, ony by děti se mnou nechtěli odejít, žít někde jinde… ony ho milují.“ Rozhovor s Gábinou Závěr: Byla jí poskytnuta pomoc, odpoutání se od manţela, našlo se ubytování pro Gabrielu a její dvě děti v azylovém domě pro matky s dětmi. Týden před stěhováním do azylového domu si vše rozmyslela a zůstává doposud v domě tyrana. Své rozhodnutí nechce změnit.

50

8 Shrnutí výzkumu Problematické chování útočníků z mého pohledu nelze uspokojivě vysvětlit ani ţádným konkrétním působením útočníka, ať uţ jsou to stresy, nedostatek financí (nemusejí hrát ţádnou roli). Domácí násilí je unikátní. Není zřejmé, z jakých pohnutek napadl útočník právě v daný okamţik a na daném místě svou partnerku, ani motiv pro domácí násilí nemá jasné kontury. Domácí násilí se nerozděluje na roztrţky či argumentační hádky mezi partnery, které přejdou do agrese. Domácí násilí je tvrdá podoba partnerských vztahů. Nejdříve jde o lidskou bytost, o osobní bezpečí a nakonec o ţivot. Z rozhovorů a kazuistik ţen je jasné, ţe odchod z násilného vztahu není jednoduchý, ţeny musí vyřešit mnoho otázek. Pro oběť, která je násilím nesmírně vyčerpaná a chybí jí sebedůvěra, můţe být myšlenka na všechno to zařizování odrazující. Důleţité je jim ukázat, ţe je moţné se násilí zbavit. Dalším krokem můţe být to, ţe bude přemýšlet o tom, jaký by chtěla vést ţivot. Nikomu se nechce začínat po letech partnerského vztahu pouze se základním vybavením. Co je ale důleţité, ţe ani jedna z maminek není schopná vidět, v jakém prostředí vyrůstá její dítě, není schopná si ani připustit, ţe násilné chování, které je pácháno na ní a dítěti - má vliv na vývoj a rozvoj osobnosti. Bylo mi mnohokrát vytknuto ţenami, které procházejí domácím násilím, ţe to ze své situace zlehčují, „vy máte hodného muže, který vás a děti miluje, vy vůbec nevíte, čím procházíme“. Po dobu svého výzkumu jsem se s Martou a Gábinou viděla jednou týdně po dobu jednoho měsíce. Scházely jsme se pokaţdé v dětském koutku. Kaţdý týden byly v jiném rozpoloţení, na některých setkáních mluvily moc, někdy jsem z nich musela páčit kaţdé slovo. Dokázaly sedět hodiny a mlčet. Vzájemně si nekladly otázky, ţádnou z nich nezajímal proţitek té druhé, kaţdá pouze popisovala svou situaci. V rozhovoru, který jsem si připravovala vţdy podle aktuální situace, směřovaly otázky k proţívání minulosti i k hodnocení současné situace a nejpalčivějších problémů, které je v současnosti trápí, a způsobu, jakým se je snaţí řešit.

51

V úvodu praktické části byly stanoveny cíle: 1. Zjistit, proč oběť neodejde z násilného vztahu. 2. Jaké jsou důsledky proţitého násilí. 3. Jaké jsou principy standardy pomoci. Metodou dotazování a pozorování byly všechny dílčí cíle splněny. Jak z výsledků zkoumání vyplývá, důvody, proč oběti neodejdou z násilného vztahu lze definovat na: Ekonomické – oběť má existenční obavy. Dává přednost pohodlí a sociálnímu statusu, který díky partnerovi má. Namlouvá si, ţe je to dobré i pro děti, kterým komfort nahrazuje lásku a bezpečí domova. Vztahové – oběť se psychický fixuje na určitý typ partnerů, kteří jsou dominantní ve vztahu a dominanci dávají najevo násilím. Většinou věří, ţe násilí a poniţování jednou skončí a přijde doba lásky a porozumění. Pokud se rozhodnou ze vztahu odejít, najdou si oběť, dalšího partnera, který je paradoxně stejný. Důvodem můţe být dominantní otec v dětství a domácí násilí, které oběť zaţívala uţ v dětství (viz. Příběh Marty).

Druhým dílčím cílem bylo zjistit, jaké jsou důsledky proţitého násilí. V azylových domech jsou především klientky, které byly opakovaně zraňovány fyzický, psychicky či sexuálně. Vzhledem k tomu, ţe domácí násilí není ojedinělým incidentem, ale zpravidla vţdy jde o opakované, dlouhodobé akty vymykající se běţné lidské zkušenosti, dochází nezřídka u oběti domácího násilí k rozvoji tzv. syndromu týrané osoby. Syndrom týrané osoby je definován jako soubor specifických charakteristik a důsledků zneuţívání, jeţ vedou ke sníţení schopnosti daného jedince efektivně reagovat na proţívané násilí. Klientky v azylovém domě jsou často podráţděné, nervózní, přecitlivělé, mají sníţené sebevědomí někdy aţ apatické chování. Ztrácí pocit síly, moci a kontroly nad svým ţivotem, 52

včetně pochybnosti o sobě. Naučí se v situaci násilí nějak přeţít, spíše neţ aby se snaţily to nějak řešit. Tyto oběti vyhledávají pomoc aţ v okamţiku, kdy jsou přesvědčeny, ţe jim jde o holý ţivot. Třetím dílčím cílem bylo popsat principy pomoci obětem domácího násilí. Je vůbec nějaká naděje, ţe se z „pana Špatného“ stane „pan Správný“? Můţe se nějak změnit? Můţe se „vyléčit“? Pomůţe speciální program pro osoby násilné? Odpovědi na tyto otázky nejsou jednoduché. Násilné osoby nejsou vnitřně motivovány pro práci na sobě, pro jakoukoli pomoc v tomto ohledu (např. terapii) odmítají. Situace v ČR je jiná, stále zde ještě převládá neoprávněné tabu vůči psychologickým a psychiatrickým sluţbám. (Nejsem přece žádný magor, abych chodil někam za psychoušem!) Hlavně muţi psychologické či psychosociální sluţby nevyhledávají (a/nebo jen neradi a neochotně) a jsou k nim velmi skeptičtí. Poněkud komplikovaná je také otázka úhrady těchto sluţeb. (Ševčík, Špatenková, 2011, 152) Prvním počinem v ČR byl program terapie partnerských agresorů Institutu forenzní psychologie v letech 2004 – 2006 pro Ministerstvo zdravotnictví v ČR, jeţ poskytlo finanční dotaci. Nespornou výhodou bylo vytvoření tohoto programu erudovanými odborníky (Netík, Netíková, Voňková, Blatníková), znalost českého sociokulturního prostředí a specifik naší situace. Inspiraci lze samozřejmě čerpat i ze zahraničních programů. Určitý přehled vybraných programů z Velké Británie, USA, Kanady, Německa, Nizozemska a Finska předloţily (Voňková, Huňková, 2003). Nicméně je třeba si uvědomit, ţe zahraniční programy reflektují situaci v zahraničí a jejich implementace do českého prostředí nemusí být jednoduchá. Pomoc muţům i ţenám s násilnými sklony a obtíţemi při zvládání agrese nabízí SOS centrum Diakonie ČCE v Praze (www.soscentrum.cz), Centrum sociálních sluţeb Praha v rámci Informačního a poradenského centra Viola apod. Tradičně v našich podmínkách s násilnými partnery pracovaly a pracují poradny pro rodinu, protoţe řada ţen i přes negativní zkušenosti se svými násilnými partnery a nesnesitelnou situací doma není rozhodnuta řešit 53

tento problém rozvodem, a pokouší se rodinu zachovat. To je však bez intervencí vůči násilné osobě komplikované, ne-li nemoţné. (Ševčík, Špatenková, 2011,155) Druhy pomoci Krizová intervence. Můţe být efektivní formou pomoci osobám ohroţeným domácím násilím (Vodáčková, 2002, 6). Oběti domácího násilí zaţívají těţké krize nejen v situaci vlastního násilí, ale také v souvislosti s nejistotou a zmatkem, zda zůstat s násilnou osobou, nebo odejít. Poradenství terapie. Pokud osoba ohroţená domácím násilím chce opustit násilnou osobu, potřebuje být přesvědčen o tom, ţe to dokáţe a svůj ţivot nějak zvládne. To není snadné. Mnohé oběti domácího násilí jsou totiţ v důsledku dlouhodobého přeţívání v situaci násilí natolik traumatizovány a zlomeny, ţe zcela ztratily sebeúctu a vyţadují víc neţ jen intenzivní krátkodobou intervenci – potřebují dlouhodobou pomoc. Na krizovou intervenci by proto optimálně mělo navazovat poradenství, popř. terapie. Výsledky výzkumu potvrzují teoretická východiska domácího násilí, která jsou uvedena v teoretické části bakalářské práce.

54

9 Návrh prevence Nezastupitelnou roli v tomto směru má výchova v rodině. Nejdůleţitější je výchovné prostředí rodiny a výchovný styl v ní. Dítě potřebuje kvalitní vzory rodinného chování. Vzorem pro dítě je jednání rodičů k sobě navzájem, k dětem, ale také k celé společnosti. Tam, kde mají pevné rodinné vazby, přenášejí si děti tento vzor i do svého ţivota v dospělosti. Naopak děti z rozvrácených rodin se častěji samy rozvádějí. Dle mého názoru prevence týrání a zneuţívání dětí je velmi důleţitá. Existuje mnoho různých způsobů, jak je realizovat, a vůbec se nemusí jednat o finančně a časově náročné programy. Je potřeba jen chtít a najít pár ochotných lidí, kteří si přejí předejít krutému zacházení s dětmi. V současnosti se častěji mluví o krizi rodiny – vysoká rozvodovost, pracovní přetíţení rodičů a odklad početí dítěte na co nejpozdější dobu. Pravdou je, ţe statistiky jasně ukazují na zvyšování rozvodovosti, niţší porodnost a jiné. Rodina je povaţována za nejstarší instituci, která za svou historii vydrţela hodně zkoušek a vţdycky byla schopná se adaptovat na nově vzniklou situaci. Dnešní rodiny procházejí jedním z mnoha adaptačních období, kdy si společnost jako celek (ale i jako jednotlivec) musí znovu uvědomit význam rodiny a nalézt způsob, jakým způsobem udrţet funkční rodinu i v postmoderní době. (Ševčík, Špatenková, 2011, 8) Velmi podstatná pro rozhodnutí o dalším postupu je socioekonomická situace celé rodiny. Sociální pracovníci zjišťují, zda disfunkční rodina má šanci na zlepšení, má dostatečný kapitál, je motivovaná a ochotná spolupracovat. Proto příslušné orgány monitorují rodinu po dobu potřebnou a podle závěrečných analýz rozhodnou o dalším postupu. Při rozhodování o tom, kdy bude dítě odebráno, převládají především zájmy dítěte. Zároveň se některé instituce podílejí na předcházení týrání a zneuţívání tím, ţe chodí do škol a mluví s dětmi o moţnostech ochrany před špatným zacházením. Dle mého názoru v oblasti prevence problémové rodiny má Česká republika stále co dohánět. Děti by měly být jiţ na školách vedeny k odpovědnému ţivotnímu stylu, měly by se 55

učit komunikaci a věnovat větší pozornost roli rodiny ve společnosti. Pokud dítě vyrůstá v disfunkční rodině, nemá moţnost přebrat správný vzorec, proto by se mělo o něm alespoň dozvědět ve škole. Dále by mohla prospět, větší propagace rodinných poraden, a aby jejich návštěva nebyla povaţována za něco zvláštního. Kaţdý z nás se můţe ocitnout v těţké rodinné situaci a potřebovat pomoc odborníků. Pracovníci škol a školských zařízení mohou významnou měrou přispět k ochraně ohroţených dětí. Mají moţnost v průběhu výuky nezletilé děti nejenom vzdělávat, ale téţ vychovávat ke zdravému ţivotnímu stylu a naplňovat tak důleţitou stránku preventivního působení např. různými hry. Pro předškolní věk je charakteristické, ţe děti jsou nesmírně pravdomluvné. Pohled dětí na lhaní a jeho důsledky se odvíjejí na stupni jejich mravního vývoje. Jiţ čtyřleté děti jasně chápou rozdíl mezi pravdou a lţí a také vědí, ţe lhát se nemá - pokud není ke lţi vedené.

9.1 Vzdělávací program: „ Aţ budu dospělý…“ Koncepce Vzdělávání v Mateřských a Základních školách. Charakteristika vzdělávacího programu Vyuţití ţivotního prostředí jako zdroj učení. Rozvoj v komunikaci – řečových a jazykových dovednosti, důraz na správnou výslovnost, obohacení slovní zásoby. Ţivotní styly. Ve výchovné práci pouţívat metodu poznávací, experimenty, proţitkové učení. Formy - individuálního přístupu, formou řízených společných činností: náměty, tvořivé hry.

56

Tematické bloky Nabídnout dětem si vytvořit svůj názor na to co se děje u nich doma, a ukázat jim moţnost správného zacházení s dítětem. Co je pravda, co je leţ? Proč lţou rodiče. Proč nemá máma, táta na mě čas. Proč a co jsou přehnané nároky na školu z pohledu rodiče. Co mě můţe ve škole potkat, ať uţ je to poniţování, šikana. Pojem a následky poniţování, šikany. Hygiena – mytí celého těla, rukou, spánkový reţim, strava. Jakým způsobem se můţe projevit nemoc z nedodrţování denní hygieny. Jaký bych měl mít denní reţim. Stanovení si plánu a cílů. Pojem správný rodič. Aţ budu dospělý.

57

Závěr Domácí násilí je problém, kterému se v současnosti ve společnosti dostává více pozornosti. Vynakládají se veřejné prostředky na koordinaci sluţeb pro oběti. Více prostředků se věnuje na zaškolování, aby lidé, kteří se ve své profesi mohou setkat s oběťmi domácího násilí, věděli, jak jim nejlépe pomoci. Domácí násilí však ve své podstatě není pouze politický nebo společenský problém – je to utrpení, jeţ proţívají jednotliví lidé, kteří si nezaslouţí ţít v hanbě, bolesti a poníţení, které je s domácím násilím spojené. (Conwayová, 2007, 16) V rodinách bychom měli ţít jeden pro druhého – partneři pro sebe navzájem, rodiče pro děti a děti pro rodiče. V souvislosti s domácím násilím nemůţe být o zdravém rodinném fungování ani řeči. Soustavný pocit ohroţení, opakované psychické a fyzické zraňování, vynucené přizpůsobování se poţadavkům násilníka, direktivní, mocenská a nadřazená komunikace rozhodně nezakládají soudruţnost, ochotu přizpůsobovat se, zdravou, zralou a vyrovnanou komunikaci. „Domácí násilí má vždy devastující účinky na tělo i duši oběti.“30 U domácího násilí nejde o snadnou a rychlou záleţitost, nicméně je to situace řešitelná. Tuto důvěru a naději mohla osoba ohroţená domácím násilím dávno ztratit. Můţe se obávat toho, ţe ti, kteří jí v minulosti nabídli pomoc (rodina, přátelé apod.), jsou uţ příliš unaveni, aby jí pomohli. Proto je potřeba vyjádřit své obavy o její bezpečnost a o bezpečnost jejích dětí. Je nutné, aby péče pokračovala poradenstvím, zapojením do podpůrné skupiny či terapie. Nezbytnou součástí je, aby pracovníci v pomáhajících profesích se dobře orientovali a uměli pomoci. (Ševčík, Špatenková, 2011, 131) Ovšem ne zdaleka jsou ţeny jen něţnými bytostmi a obětmi. Dokáţou být násilné a kruté. Mohou figurovat jako násilné osoby prakticky ve všech druzích a typech domácího násilí. Nejčastěji jsou jako násilné osoby zmiňovány v souvislosti se selháním pečující role, např. o seniory či handicapované, a jsou také aktérkami partnerského násilí. Ţeny by jako násilné osoby rozhodně neměly být podceňovány. Lze se totiţ domnívat, ţe muţi mohou být napadeni moţná stejně často jako ţeny. Proto jsou pravděpodobně oficiální statistiky hodně

30

) http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/aktualit/sdeleni/2001/poskoz.html

58

mírné a hovoří o 2 – 5% případů. Rozvoj výzkumu této problematiky tedy hodně závisí na odvaze (muţských) výzkumníků překonat tabuizované zkušenosti. (Ševčík, Špatenková, 2011, 65) Cílem bakalářské práce byla „analýza příčin a následků domácího násilí“ u vybraných skupin, které jsou domácím násilím ohroţené. V teoretické části byly prezentovány názory odborníků na tento fenomén, v části praktické byly kauzální teorie o domácím násilí potvrzeny výzkumem. Lze konstatovat, ţe metodologie bakalářské práce byla zvolena správně a cíl i dílčí cíle praktické části byly splněny. Přínosem bakalářské práce je ucelené zpracování teoretických pramenů k problematice domácího násilí a výsledky výzkumu, které budou dále vyuţity vedením azylového domu, který byl převáţnou součástí mé bakalářské práce.

59

Seznam pouţité literatury Monografické zdroje [1] CONWAYOVÁ, L., H. Domácí násilí. Praha: Albatros nakladatelství, a.s., 2007. 158 s. ISBN 978-80-00-01550-7. [2]DUNOVSKÝ,J; DYTRYCH,Z.; MATĚJČEK, Z. a kol. Týrané, zneuţívané a zanedbávané dítě. Praha : Grada Publishing, spol. s r. o., 1995. 245 s. ISBN 80-7169-192-5. [3] HANUŠOVÁ, J. Násilí na dětech- syndrom CAN. Vzdělávací institut ochrany dětí. Praha: 2006. ISBN 80-86991-78-4. [4] ORVIN, H.,G. Dospívání. Kniha pro rodiče. Praha: Grada Publishing, spol. s r. o., 2001. s. 180. ISBN 80-247-0124-3. [5] ŘÍČAN, P. Psychologie osobnosti. Praha : Grada Publishing, spol. s r. o., 2006. 180 s. ISBN 978-80-247-3133-9. [6] SHILLER, M., a kol. Péče o děti v ČSSR. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, n. p., 1971. 400 s. ISBN 14-278-71. [7] ŠEVČÍK, D.; Špatenková, N.; a kol. Domácí násilí. Praha: Portál, s.r.o., 2011. 192 s. ISBN 978-80-7367-690-2. [8] ŠPECIÁNOVÁ, Š. Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. Praha 3: LINDE nakladatelství s. r. o., 2013. 156 s. ISBN 80-86131-44-0. [9] ŠVAŘÍČEK, R., Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál s.r.o, 2007. s 377. ISBN 8073673134.

60

[10] VODÁČKOVÁ, D. a kol.: Krizová intervence. 1. vyd. Portál, Praha 2002. 544s. ISBN 80-7178-696-9 [11]VOŇKOVÁ, HUŇKOVÁ, Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: PROFEM 2004. 194 s. ISBN 8023921061.

Časopisy [12] ČÍRTKOVÁ L, Domácí násilí ve faktech a teoriích. Gender. Výzkum 2002, ISSN 12130028

Právní normy a další předpisy [13] Zákona č. 135/2006 Sb., jímţ se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím [14] Zákony č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky [15] Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [16] Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon [17] Zákon č. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení. Zákon nabyl účinnosti 01. 01. 2007 a byl několikrát novelizován. [18] Zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky

61

Internetové zdroje [19] http://www.rosa-os.cz/domaci-nasili/co-je-domaci-nasili/ [cit. 2011 - 10 - 05] [20] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2001/01_04/vykopal.html [cit. 2011 - 12 - 19] [21] http://www.rosa-os.cz/o-nas/statistiky/ [cit. 2011 - 12 - 19] [22] http://old.charita.cz/article.asp?nArticleID=304&nDepartmentID=177&nLanguageID=1 [cit. 2011 - 03 - 20] [23] http://psychologie.cz/zpoved-tyraneho-muze/ [cit. 2011 - 03 - 15] [24] http://www.bkb.cz/o-nas/poslani-a-cinnost/ [cit. 2011 - 12 - 19] [25] http://www.bkb.cz/o-nas/statistiky/ [cit. 2011 - 12 - 19] [26] http://armadaspasy.cz/staticke.php?wh=kdo_jsme [cit. 2011 - 12 - 19] [27] http://www.spondea.cz/deti/index.php?url=pribehy-deti [cit. 2012 - 04 - 12] [28] http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/aktualit/sdeleni/2001/poskoz.html [cit. 2012 - 03 - 22]

62

Seznam obrázků

Obrázek č. 4 Traumatogenni dynamika………………………………………………..24 Obrázek č. 5 Působení šikany na dítě……………………………...……….…………27 Obrázek č. 6 Vykázání násilníka z domova…………………………………………..33

63

Seznam tabulek Tabulka č. 3 Počet úmrtí dětí v nalezinci…………………………………………………….34 Tabulka č. 4 Statistické údaje z poraden Bílého kruhu bezpečí o domácím násilí…………...36

64

Seznam příloh Příloha č. 1 Památník Příloha č. 2 Formy domácího násilí mezi partnery Příloha č. 3 Metodická příručka Policie České republiky Příloha č. 4 Ministerstvo zdravotnictví

65

Příloha č.1 Jsem matkou třech dětí, (Josef 11 let, Tomášek 6 let, Maxmilián 1,5 roků). Kdyţ syn přinesl domů od jedné ze svých spoluţaček památník, nahlídla jsem do něj ze zvědavosti, jaké dnešní děti kreslí obrázky. Do památníku můţete malovat, vloţit svou fotografií, vepsat základní informace o sobě. Po otevření jsem si deník prohlíţela ještě půl hodiny. Památník obsahoval nejtajnější přání dětí. Amálka, 11 let „ Přejí si, aby se tatínek vrátil.“ Dan, 10 let „Přejí si, aby maminka už neplakala.“ Klárka, 10 let „Přejí si sourozence, ségru. Dám jí jméno Sandra.“ Tadeáš, 10 let, (ve výchově babičky a dědy, rodiče umřeli při autonehodě v roce 2004) „ Přeji si mámu a tátu.“ Pepíček, 11, můj syn „Přejí si, aby se maminka nezlobila, když přinesu špatnou známku.“ Z dvanácti děti, pouze jedno vyslovilo rozdílné přání. Robin, 10 let „ Chci koupit PS 3.“

66

Příloha č.2

Formy domácího násilí mezi partnery

Zdroj: Bílý kruh bezpečí

67

Příloha č. 3

Metodická opatření PČR V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů vydalo ředitelství sluţby pořádkové policie nový závazný pokyn policejního prezidenta č. 166/2009 o provádění vykázání, který nabyl účinnosti 1.1.2010. K realizaci tohoto závazného pokynu byla vydána metodická příručka č. 1/2010 ředitele ředitelství sluţby pořádkové policie, jejíţ přílohu tvoří formuláře, které musí policista vyplnit v souvislosti s provedeným vykázáním. ZP PP č. 166/2009 upravuje v části třetí automatizované zpracování problematiky domácího násilí v informačním systému Evidence trestního řízení (dále jen „ETŘ“), kde je evidence výjezdů k domácímu násilí evidována prostřednictvím modulu „DOMÁCÍ NÁSILÍ“. Z vloţených dat je moţné vytvářet statistické výstupy o počtu výjezdů k případům domácího násilí, zjistit, kolik případů bylo řešeno jako trestný čin nebo jako přestupek. Kromě toho je moţné získat přehled o počtu výjezdů k incidentu se znaky domácího násilí i z „Přehledu o činnosti útvarů sluţby pořádkové policie“, kde jednu z poloţek tvoří údaj o počtu realizovaných výjezdů. Ke statistickému vykazování domácího násilí se do konce roku 2010 pouţíval výhradně nadstavbový modul „DOMÁCÍ NÁSILÍ“ v rámci informačního systému ETŘ. Od 1. ledna 2011 se však zavádí jiný způsob statistického vykazování (automaticky generované měsíční hlášení ze systému ETŘ). Neţ bude moţno objektivně vyhodnotit fungování nově zaváděného postupu, budou příslušná data vkládána zároveň do nadstavbového modulu, poté bude tento modul zrušen. Je zřejmé, ţe na rostoucím počtu vykázání má podíl zejména masivní proškolování policistů v loňském roce a proškolení dalších policistů-lektorů. Dalším faktorem je pak podstatné usnadnění práce policistů v souvislosti s vydáním nového závazného pokynu policejního prezidenta č. 166/2009 o provádění vykázání a z něho vycházející metodiky (Metodická příručka ředitele ŘSPP č. 1/2010), kde se mimo jiné zjednodušily formuláře, které 68

policista musí vyplnit. Policisté rovněţ velmi oceňují praktickou pomůcku v podobě výjezdových desek, kterou byli vybaveni v rámci projektu Domácí násilí 2009. Vzdělávání PČR Školení policistů v problematice domácího násilí probíhá prostřednictvím policistůlektorů, bezprostředně nadřízených sluţebních funkcionářů policistů a dále v rámci metodické činnosti, instrukčně metodických zaměstnání i různých specializačních kurzů pořádaných na středních a vyšších policejních školách. Z podkladů, které kaţdoročně předkládají odbory pořádkové policie krajských ředitelství, vyplývá, ţe v roce 2010 bylo k domácímu násilí proškoleno 6109 policistů. Ve druhém pololetí roku 2010 proběhlo ve spolupráci s Bílým kruhem bezpečí, o.s. dvoudenní školení pro policisty-lektory domácího násilí. Celkem bylo proškoleno 21 policistů-lektorů ze sluţby pořádkové policie a sluţby kriminální policie a vyšetřování ze správ krajů, kteří získali osvědčení k proškolování domácího násilí včetně metody SARA DN. Obsahem obou školení byla problematika identifikace domácího násilí, jeho znaky a formy, institut vykázání, taktika sluţebního zákroku a metoda zjišťování hrozby domácího násilí SARA DN. Osvětové a informační aktivity PČR Policie ČR začala v roce 2010 připravovat rozsáhlý projekt týkající se prevence na základních a středních školách a mezi seniory. Jedním z jeho témat je i téma domácího násilí, které odborně zaštiťuje Ředitelství sluţby pořádkové policie PP ČR jako metodické pracoviště pro danou problematiku. Cílem je zvýšit informovanost uvedených cílových skupin o této problematice, a to formou tematických přednášek na základních a středních školách a přednášek pro seniory. ŘSPP zatím zpracovalo návrh učební osnovy a pracovní sešit pro ţáky 7. aţ 8. tříd základní školy. Od 1.7.2010 se na základě závazného pokynu policejního prezidenta č. 97/2010 začal zavádět do praxe systém psychologické pomoci obětem trestné činnosti a obětem dalších mimořádných událostí. Systém je v krajských ředitelstvích policie postaven na činnosti 69

policejních psychologů a vyškolených krizových interventů z řad dalších pracovníků Policie ČR, kteří zajišťují krizovou intervenci obětem nepřetrţitě. Telefonickou podporu systému nepřetrţitě zajišťuje skupina krizové intervence oddělení vedoucího psychologa Policie ČR. Na schválení systému pomoci obětem navázalo uzavření Dohody mezi Policií ČR a Bílým kruhem bezpečí, o. s. o poskytování pomoci obětem trestné činnosti. Zdroj: Ministerstvo vnitra, 2010

70

Příloha č. 4

Ministerstvo zdravotnictví Ministerstvo zdravotnictví pokračuje v ustavení a realizaci certifikovaného kurzu pro klinické psychology „terapeutické programy pro pachatele domácího násilí“. Úkol trvá i v následujícím roce. Ministerstvo zdravotnictví se v roce 2010 v oblasti prevence domácího násilí zaměřilo zejména na podporu prevence násilí na dětech, v rámci které je řešena také problematika dětí a domácího násilí a dále na podporu pozitivního rodičovství a sociálních vztahů v rodinách s dětmi. V rámci dotačních programů resortu zdravotnictví byl v roce 2010 mimo jiné podpořen projekt „Pozitivní rodičovství – vzdělávací program zaměřený na pracovníky ve zdravotnictví poskytující péči dítěti a rodině“. Cílem projektu je vytvoření vzdělávacího programu, který je zaměřen na prevenci a posílení zdraví dítěte v rodině v kontextu sociálních vztahů. Projekt nabízí jednoduchý a srozumitelný koncept výchovy dětí. Konfliktní situace v rodině je třeba řešit zásadně empatií při vzájemné emoční konfrontaci. Vzdělávací kurz, který byl ověřen v rámci semináře pro lékaře a jiné zdravotníky, bude vyuţit na národní úrovni. Projekt byl prezentován v rámci Národního semináře „Bezpečné prostředí pro děti – bez úrazů a násilí (Třeboň 19.11.2010), který se konal pod záštitou MZ, WHO ČR a Města Třeboň. V roce 2010 pokračoval pilotní sběr úrazových dat v rámci projektu FN Brno (Národní registr dětských úrazů). Součástí analýzy úrazových dat byly rovněţ údaje týkající se násilných úrazů v domácím prostředí, a to včetně vyčíslení ekonomických nákladů. Ministerstvo zdravotnictví se v roce 2010 podílelo na plnění úkolů vyplývajících z Národní strategie prevence násilí na dětech v ČR na období 2008-2018, Národního akčního plánu k realizaci Národní strategie prevence násilí na dětech v ČR na období let 2009-2010 a přípravě Národního akčního plánu k realizaci Národní strategie prevence násilí na dětech v ČR na období let 2011-2018. 71

Ministerstvo zdravotnictví se v roce 2010 podílelo rovněţ na přípravě Národního akčního plánu prevence domácího násilí na léta 2011-2014. Ministerstvo zdravotnictví v roce 2010 pokračovalo v činnosti Pracovní skupiny MZ pro prevenci násilí na dětech. Pro období 2010/2011 byla mezi MZ a WHO/EURO uzavřena „BCA smlouva (Biennial Collaborative Agreement)“. Jednou z priorit této smlouvy je i prevence násilí na dětech. Zdroj: Ministerstvo zdravotnictví, 2010

72