Dobrá značka se prodává sama. Jaký má církev kredit v naší společnosti? Pomoc Ukrajině. S Ježíšem do buddhistických klášterů. Peníze novozákonní doby

cena 34 Kč / ročník 39

www.i-brana.cz

Pomoc Ukrajině Rozhovor str. 6

S Ježíšem do buddhistických klášterů Cestopis str. 26

Peníze novozákonní doby

Foto FLICKR, design Ondřej Košťák

Nový seriál str. 37

Dobrá značka se prodává sama. Jaký má církev kredit v naší společnosti?

Milí čtenáři,

těší nás, že Vás můžeme na počátku nového roku opět přivítat u časopisu Brána. Pro náš redakční tým začíná třetí rok, ve kterém se přípravě časopisu věnujeme, a máme radost ze všech Vašich ohlasů na naši práci. Jsou pro nás velkým povzbuzením. Děkujeme ústředí Církve bratrské za podporu pro další období. Děkujeme sborovým distributorům a kazatelům za pomoc při šíření časopisu. Děkujeme všem spolupracovníkům, autorům, přispěvatelům atd., zvláště pak těm, kteří se na konci uplynulého roku s naším redakčním týmem rozloučili. Rádi bychom Vás informovali o některých změnách rubrik, které od prosincového vydání časopisu Brána registrujete. Předně došlo ke změně přílohy. Opustili jsme pojetí generačních příloh a po dohodě s RCB jsme vytvořili INform, který má za cíl býti nositelem zpráv z CB. Myslíme však na ty, kterým budou generační přílohy chybět. Stále je možno využívat rubriku „Ze sborů“, kde s velikou radostí budeme uveřejňovat články a fotografie, které budou mapovat život všech generací. Opustili jsme rubriky „Misie“ a „Diakonie“ a nahradili je rubrikou „Fokus“, kde se budou objevovat informace o křesťanských aktivitách a subjektech, které jsou ve valné většině ekumenické. V minulém čísle jsme prezentovali službu ve věznicích, nyní představujeme redakci náboženského vysílání, příště Českou biblickou společnost atp. Nakonec jsme zařadili rubriku „Post Scriptum“ místo extra rubriky „Inzerce“. Vaše inzeráty ale budeme rádi otiskovat, nikoli však na jednom vyhrazeném místě, ale v rámci celého časopisu. Věříme, že se Vám nově upravený časopis Brána líbí. Přáli bychom si, aby do Vašich domovů přinášel pohodu, poučení i povzbuzení, a těšíme se na Vaše ohlasy. Jménem redakce a celého realizačního týmu Vám přejeme požehnaný rok 2008.

z obsahu:



3





6



vydavatel

Hledání Boha

Svetozár Slavka

ROZHOVOR

Pomoc Ukrajině

Petr Kučera

TÉMA

10

Zn. Církev



PŘÍBĚH

David Novák

22

Jděte do celého světa



EXEGEZE

24

Koloským 1,1-8



CESTOPIS

Jakub Truschka

Jiří Lukl

26

S Ježíšem do buddh. klášterů



K DISKUSI

32

Etika našich čelných politiků



ZE SBORŮ

34

Výročí



SERIÁL

Peníze novozákonní doby



PŘÍLOHA



Bulletin RCB

Karel Fojtík

připravujeme:





TÉMA

Jarmila Gavliková

Petr Grulich

37

Jiří Sedláček,

SLOVO

Křesťan ve sféře podnikání

Jan Luhan

Hledání Boha Jeremiáš 29,13-14

T

akřka neustále provází člověka hledání, a není to pouze ve spojitosti se ztracenými či zapomenutými věcmi. Člověk skoro pořád něco hledá. Někdo je v hledání důsledný, někdo jen povrchní – všechno rozhází a za chvíli hledání vzdává.

Lidská snaha

V Bibli se s pojmem hledání setkáváme poměrně často. Co je důležité – obyčejně ve velice závažných spojitostech: hledat Boha. „Hledejte Hospodina!“ – především starozákonní proroci tak volali. Kdyby tak volali k okolním národům, tak by to bylo zcela pochopitelné. Ale oni tak volali k národu izraelskému, jak říkáme k Božímu lidu! Cožpak se Hospodin svému lidu nedal poznat? Proč jej tedy hledat? Možná by bylo lépe se ptát: Co to znamená hledat Hospodina, hledat Boha? Zajisté to neznamená hledat, abychom se na něj podívali, abychom si ověřili, že je – existuje. Mohli bychom sice pak odpovědět posměvačům, kteří říkají: „Jak můžete věřit v Boha, vždyť jej nikdo nikdy neviděl?!“ Nemyslím

si, že by je přesvědčilo, kdybychom řekli: „Já jsem ho viděl!“ Člověk hledá Boha, aby získal něco jiného: smysl života, pokoj, pochopení i porozumění, odpočinutí, a co především – odpuštění hříchů. Hledat Boha v neposlední řadě znamená hledat, jak před ním obstát, i když to zní paradoxně. Stejně jako je v člověku touha po Bohu, tak je v něm také strach z  Boha, pocit viny. Proto se setkáváme ve Starém zákoně s tím, že mnoha lidem se nechtělo Hospodina hledat. Mnohem pohodlnější bylo vytvořit si bohy podle svých představ. Nač se plahočit, nač se zkoumat, nač si odříkat? Vytvoříme si ho sami. Setkáváme se s tím velice brzy po vyjití národa izraelského z egyptského otroctví: zlaté tele. Je zajímavé, že pro takovéto božstvo byli Izraelité ochotni obětovat hodně: všechen lid obětoval zlaté náušnice. Tele bylo tedy pěkně drahé a pěkně se lesklo... Když se však nad tím zamyslíme – živý Bůh chce po nás ještě víc – chce nás celé. 

Vzdálený Bůh

Za výzvou starozákonních proroků můžeme vidět i další skutečnost. Hledat Hospodina znamenalo, že On je vzdálen, že není již tak bezprostředně přítomen. Proč byl vzdálen; kdo komu se vzdálil? Víme, že tomu bylo různě. Lid se vzdálil od Hospodina tím, že následoval bohy jiné. Ale bylo tomu i tak, že Bůh se od svého lidu vzdálil. Ne z nějakého nevypočitatelného rozmaru. Lidé sice chtěli, aby Hospodin byl s nimi, ale na druhé straně si chtěli dělat, co sami uznali za vhodné, nechtěli jednat tak, jak se to Bohu líbilo, tak, jak On vyžadoval. Proto se vzdálil – skryl svou tvář. Nevzdálil se však tak, aby nemohl být nalezen. Jeho vzdálení neznamenalo odsouzení izraelského lidu. Sám je vyzývá: „Hledejte mne!“ Žádná hra na schovávanou. Nešlo o to vypátrat, kde Hospodin je. Šlo o něco jiného: změnit své smýšlení a svoje chování – očistit své srdce a tak Ho nalézt. V lidském srdci je touha po Bohu; ta člověka vede, aby Boha hledal; je tam však ještě jedna touha: aby ho to hledání moc nestálo, aby moc neztratil. Ta druhá touha jde proti té první. Navádí člověka, aby se spokojil s nějakou náhražkou. Aby si vytvořil své bohy, aby si vytvořil své náboženství. To nebylo jen kdysi! Vidíme to kolem sebe i dnes. A co víc – my to můžeme pozorovat sami na sobě! Tragédie hodná odsouzení? Vůbec ne! Skutečnost, o které je dobré vědět, a té nedůslednosti v hledání se postavit. Nespokojit se s náhražkou, byť zlatou a všeobecně uznávanou! Nestavět dům na písku, ale kopat až na skálu a na ní položit základy. Hledat Hospodina znamená udělat něco se svým postojem k Bohu, k sobě, i k životu vůbec.

„...dám se nalézt“

Skrze proroka Jeremiáše oslovuje Bůh svůj lid v  babylonském zajetí: „...když mne budete hledat celým svým srdcem, dám se zajisté vám nalézti...“ Nejde v první řadě jen o touhu, jde o čin! Bůh se chce dát svému lidu nalézt. Chce však, aby jeho lid udělal

Ing. Svetozár Slavka (55) kazatel Sboru Církve bratrské v Českých Budějovicích, je ženatý, s manželkou Ivanou mají dvě dcery - Jitku (22) a Danielu (20). Vystudoval strojní fakultu a od roku 1988 působil jako kazatel Jednoty bratrské, od září 2006 kazatel CB.



něco se svým srdcem. Bůh zaslibuje nádherné věci – chce to však celé naše srdce. Hledat Hospodina celým srdcem znamená něco se sebou (nejen s některými zlozvyky) udělat, něco podstatného, něco se svým srdcem. Volání po hledání Hospodina zní dál a můžeme ho zaslechnout i z úst Jana Křtitele, u kterého má tuto podobu: „Pokání čiňte, neboť se přiblížilo království nebeské!“ Je to to samé? V podstatě je. Hledat Hospodina neznamená cestovat po celém světě, ale udělat něco se sebou, se svým srdcem. Tak, jak to popisuje J. A. Komenský v známé knize Labyrint světa a ráj srdce: „Vrať se poutníče do domu svého srdce...!“ V Novém zákoně se také setkáváme s pojmem „hledání“. Ale také s pojmem velice příbuzným: „nalézání“. V této době nám může ještě jasně znít v uších slovo z vánočního evangelia. Slovo o pastýřích: „Nalezli Marii, Josefa i to nemluvňátko ležící v  jeslích.“ Pastýři nalezli! A co říká rybář Ondřej svému bratrovi Šimonovi? „Nalezli jsme Mesiáše!“ A Filip Natanaelovi? „O kterémž psal Mojžíš v zákoně a proroci, nalezli jsme – Ježíše.“ Ano, Ježíš to je, koho můžeme nalézt, Ježíš je ten předmět lidského hledání. Když nalezneme Jej, tak jsme schopni pochopit, že On hledal prve nás, a že my jsme předmětem Jeho lásky.

Hledání jako styl života

Mohlo by se tedy zdát, že nalezením a přijetím Pána Ježíše to naše lidské hledání je u konce. Ještě ne, i když nejdůležitější jsme již našli. Stále totiž platí, že jsme zde na zemi poutníky. Když jsme tedy našli, je potřebné, abychom také o to nepřišli. A tak hledání vlastně pokračuje. Již možná ne s tak osobní zaujatostí, i když bez hledání je ohroženo to, co jsme již získali. Apoštol Pavel nás nabádá, abychom hledali „vrchních věcí“ a nepečovali o zemské věci. A také: „Žádný nehledej svých věcí, ale jeden každý toho, což jest bližního.“ Naše pozornost má být obrácena ze sebe na druhé. Tak, jak to učinil Kristus Ježíš: pro nás přišel, pro nás se stal člověkem, pro nás se ponížil, pro nás se obětoval. Ve všem, co děláme, máme mít na paměti, abychom nečinili druhým překážku ke spasení, ale naopak. To je jistě náročný úkol, to se potřebujeme učit – to je před námi i tento rok. Svetozár Slavka

Adresa redakce: Brána, Soukenická 15, 110 00 Praha 1 ● e-mail: [email protected]

Vážená redakce,

s odstupem dvou let, kdy časopis změnil svoji strukturu, stále více oceňuji, že čísla jsou tematická. Najednou jsem s překvapením zjistil, že stará čísla má smysl schovávat i pro pozdější použití. Kouknu na obálku a vidím, o čem to je. A to mi pomáhá, pokud potřebuji nějaký přístupný materiál na určité téma - např. pro setkání domácí skupinky. Je to poměrně jednoduché, elegantní a vděčné řešení. David Kašper

Milý bratře!

…Ve Vašem církevním časopisu Brána se v čísle 10/2007 objevil na straně 19 článek (zpráva) pod názvem „Nový fundamentalistický seminář“… Domníváme se, že takto závažné zprávy by měly být čerpány z ověřených zdrojů, než se v daném případě stalo… Tak předně odmítáme označení „fundamentalistický“, který je v našich českých či evropských souřadnicích naprosto zavádějící. Jde o biblický seminář, snad by bylo možné označit jej jako „konzervativní“. Dále je třeba zdůraznit to, že nejvyšší orgán BJB – Sjezd delegátů o BTS v Pelhřimově nikdy nejednal… Informace o vazbě na SBC (Jižní baptistickou konvenci v USA) jsou nepravdivé.

V učitelském sboru, který se doposud vystřídal na BTS v Pelhřimově, byl mezi 7 přednášejícími jediný z SBC. Částka, kterou se doposud podílela SBC na tomto projektu v Pelhřimově je nepatrná, 95 % finančních zdrojů jde odjinud… Závěrem je třeba podotknout, že BTS v Pelhřimově spolupracuje s řadou podobných institucí doma i ve světě. Na jeho vzniku měl zájem nejen Výkonný výbor BJB a členové Komise pro vzdělávání v  BJB, ale také velká část sborů BJB… Milý bratře šéfredaktore! Děkujeme v této chvíli za pochopení toho, že v této věci nebylo možno mlčet. Za to, že sám najdeš cestu, jakou uvedeš věci na pravou míru. Ještě jednou děkujeme. Přejeme si, věřím, že vzájemně, aby naše dobré vztahy pokračovaly i v budoucnu a nebyly narušovány nezodpovědným přístupem k šíření informací. S bratrským pozdravem

tě slouží především členům ve sborech Církve bratrské a některé rubriky jsou přímo autorizovány představiteli Rady CB, ale to je vždy přesně uvedeno. Článek, o kterém píšete, má zcela srozumitelně uvedené zdroje: ChristNet a Protestant, respektive kazatel BJB Jáchym Gondáš. Pro nás jako redakci to byly dostačující a hodnověrné zdroje, abychom článek přetiskli. Navíc máme plnou důvěru ve zpravodaje, který nám zprávy do časopisu připravuje, bratra Jana Uhlíře ml. Nesdílíme tudíž názor, že se v časopise Brána dopouštíme nezodpovědného šíření informací. Jestliže i přesto byly v článku uvedeny nějaké nepřesnosti a nebo mylné informace, omlouváme se. Nicméně není v možnostech redakce šetřit názorové odlišnosti, které v té či oné denominaci na to či ono existují… S bratrským pozdravem Bronislav Matulík, šéfredaktor

Bc. Jan Titěra, tajemník VV BJB

Vážený bratře tajemníku,

mohu Vás ujistit, že si vážíme vzájemných mezidenominačních vztahů, které již po léta existují mezí Bratrskou jednotou baptistů a Církví bratrskou. Věřím, že tomu tak bude i nadále. Jen pro Vaši informaci bych Vám rád sdělil, že časopis Brána není oficielním časopisem Církve bratrské, neb je vydáván soukromým vydavatelem. Brána jis-

Redakce a administrace: Soukenická 15, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56, fax 222 31 64 62 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected] Číslo 1/2008, ročník Bratrské rodiny 40, Českobratrské rodiny 67 • Vyšlo 9. 1. 2008 • Vychází 10x ročně, cena 34 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík • Redakční rada: Mgr. Miloš Hejzlar, Jiří Sedláček, Jana Matulíková, Ing. Peter Komrska, Anna Chrásková, Ing. Karel Fojtík j.h. • Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Sovová Vydavatel: KODEX o.p.s. • IČ 13161229 • Ev. č. MKČR: E 5080 • Tisk: UNIPRESS s.r.o. Turnov Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.



Pomoc Ukrajině Rozhovor s Idou Kohoutkovou o smyslu humanitární pomoci Podkarpatské Rusi Co tě přivedlo na myšlenku udělat sociologický průzkum na Podkarpatské Rusi? Víš, když jsi přijíždíval předchozí roky z Ukrajiny zpět po rozdání vánočních dárků, vyprávěl nám o svých přátelstvích tam na východě a svém přemýšlení, jak těm lidem pomoci. Také jsem přemýšlela, jak třeba zorganizovat obchod s jejich pletenými ponožkami atp. Co by ti lidé opravdu potřebovali a jak jim je možné pomoci? Před rokem ve mně Pán Bůh vzbudil

Ida Kohoutková (25) je studentkou posledního ročníku magisterského studia Sociální ekologie na Fakultě humanitních studií UK v Praze. Letos o prázdninách strávila čtrnáct dní sociologickým průzkumem na Podkarpatské Rusi. Pohybovala se v oblasti, kam jsme adresovali humanitární pomoc „Vánoční radost pro Ukrajinu“ – v Rachovštině. V současnosti zpracovává materiál, který posbírala, do podoby diplomové práce. Je členkou českotřebovského sboru Církve bratrské.



myšlenku tohoto výzkumu, který by mohl odpovědět na tyto otázky, namířil k tomu moje srdce a podivuhodně mi různě otvíral dveře. Dostala jsem na svou diplomku dokonce od UK grant. Ta práce je pro mě od té doby velkým požehnáním a radostí. Nebála ses sama jít na výzkumy? Jej, kdyby to tak bylo, bála bych se. A myslím, že bych nic nepořídila a hlavně nikam nejela. Já jsem ale nebyla sama, Pán Bůh mě obklopil úžasnými společníky: byla s námi Marie Ondřejová ze sboru CB z Frýdku Místku. Marie byla na Ukrajině už asi po sedmé a umí skvěle rusky, tlumočila mi při rozhovorech a potom je i trpělivě překládala do češtiny. Petr Kadlec z našeho sboru řídil auto, zpíval, modlil se za nás a vůbec dělal, co bylo zrovna potřeba. A pak jsi s námi byl první dny ty, domluvil jsi nám ubytování, nechal nám v plen svoje auto a seznámil nás se všemi lidmi, které jsme pro výzkum potřebovali. A hlavně jsem zažívala Boží doprovod a požehnání – nebyla jsem sama, proto jsem se nebála.

Tys dělala výzkum kvalitativní, nikoliv kvantitativní. Mohla bys vysvětlit rozdíl? Klasickým postupem kvantitativního výzkumu je dotazník, přinese mi mnoho dat o mnoha lidech, která zobecním. Většinou se dozvím odpovědi na otázky typu: „kolik, jak moc, do jaké míry?“ Nepřináší tedy moc nových poznatků, spíš měří. Naproti tomu kvalitativní výzkum vychází z toho,

nanost a nejistota, s jakou většina z nás nemá vůbec zkušenost. Když je práce, tak je prostě dobře, když ne, je to život „z ruky do úst“. A nezaměstnanost je podle statistik na Zakarpatí až 70%. To je číslo, za nímž se skrývá to, že mnoho lidí je prostě doma a živí se tím, co vypěstují na zahrádce, směňují smetanu za výpomoc a brambory za sdílení auta atp. Podpora v nezaměstnanosti je asi 90 hřiven (pro převod na

Co lidé na Ukrajině opravdu potřebují a jak jim nejlépe pomoci? Jaká je situace na Podkarpatské Rusi? Potřebuje tato země humanitární pomoc? Na tyto a podobné otázky se velmi těžko hledá odpověď. Největším problémem je najít práci... že je nějaký problém a hledá se odpověď na to, „proč?“ nebo „jak to lidé prožívají?“ Jako nástroj se často používají např. biografické rozhovory, což jsem dělala i já. Nezískají se „tvrdá data“, ale spíše se pootevřou názory, postoje, důvody k jednání a tak.

Foto archiv Ivy Kohoutkové

S kterými skupinami lidí jsi vedla rozhovory? Mluvili jsme jednak s představiteli sborů – kazateli, staršími a diakony, sociální pracovnicí a ředitelkou sociálního úřadu. To byly tématické rozhovory zaměřené hlavně na humanitární pomoc a problémy na Zakarpatí. Ti nám pak doporučili příjemce vánočních balíčků Diakonie k biografickým rozhovorům. Celkem je rozhovorů patnáct. Na české straně si pak povídám a píšu s některými představiteli organizací, které se věnují rozvojovým a humanitárním projektům na Zakarpatí. Zvláště milé je to s bratrem Heczkem v polštině. Při pročítání různých závěrečných zpráv a hodnocení projektů děkuji Hospodinu za tyto organizace a jejich práci a modlím se za Božího Ducha pro ně. Jaká je tedy z tvého pohledu situace na Ukrajině? Můj pohled je hodně úzký a nezkušený, taková bude, omlouvám se, i moje odpověď. Ale to může být i výhodou… Především mi z rozhovorů vyvstává, že „situace na Ukrajině“ není to stejné jako situace na Zakarpatí, jak se sami obyvatelé této naší bývalé součásti nazývají. Tady nejsou tolik problémem drogy, prostituce a třeba mafie jako např. v Kyjevě, ale spíše nezaměst-

koruny vynásobte asi pěti) po dobu 1 roku. Je to jiný život. Málokdo v ČR je tak chudý, že by nevěděl, co bude zítra, na Ukrajině ano. A samozřejmě: mnoho lidí bylo, zrovna je, anebo se přinejmenším chystá na práci do zahraničí, že často do Čech, jsme si určitě všimli. Hodně mě překvapovalo, jak mnoho lidí u nás pracovalo i několik let. Většinou ale nevyjíždějí s tím, že by chtěli v ČR zůstat, chtějí si hlavně vydělat a na chvíli se zbavit toho stavu „z ruky do úst“. A také chtějí stavět a krásně bydlet: byla jsem na návštěvě u rodiny, jejíž otec pracuje už 14 let v Čechách, 

manželka a děti ho vidí vždy tak po čtyřech měsících na týden, na dva – to odcizení!…ale koupelnu mají jak v interhotelu. To je taky jiný život. Většina lidí, se kterými jsem se setkala, skončila své vzdělání jedenáctou třídou základní školy, pak se vdají, ožení a často bydlí v pokojíku v domě u rodičů. Když chce někdo studovat dál, často mu v tom brání nutnost vydělávat, k tomu ty obrovské vzdálenosti na univerzity. Vláda poskytuje stipendia, ale jsou prý jen pro vynikající žáky, těžko dosažitelná. A velký problém znamená onemocnět, na léčebné výlohy se často skládá široká rodina. Ukrajinské zdravotnictví je sice bezplatné, ale, jak řekla jedna dotazovaná, „představuje to bezplatnou návštěvu lékaře, která obnáší vstup do ordinace a prohlídku“. Každou injekci, vatičku, náplast, si hradí pacient, často si do nemocnice prý nosí i prostěradlo a jídlo. Je to tedy země hodná humanitární pomoci nebo ne? Myslím, že humanitární pomoc jsou spíš jednotlivé, nárazové akce, které mají pomoci rychle řešit nějakou krizi např. po povodni nebo vykouzlit dárkem úsměv. Humanitární pomoc má jistě své místo a pomáhá přejít k dalšímu kroku, kterým může být rozvojová spolupráce, kdy obě strany spolu dlouhodobě budují něco dobrého, přičemž jedna do toho vkládá ze svého rozhodnutí víc a tak pomáhá. Ukrajinské baptistické sbory, jak jsem mohla s jejich zástupci mluvit, mi připadají na takovouto spolupráci připravené: nesedí s očekáváním, co k nim ze Západu zavane, ale sami se starají o to, jak pomáhat svým členům a svému okolí a přemýšlí také o tom, jak mohou oni prospět nám. A opravdu, setkat se s těmito sestrami a bratry v Kristu bylo pro nás dárkem. Mluvila jsi i s mou oblíbenou ředitelkou oblastního sociálního úřadu, Marií Jurievnou. Jak na Ukrajině funguje systém sociálního zabezpečení? Není to tak zoufalé, jak by člověk čekal. Systém sociálních dávek je podobný našemu. Ukrajina je zemí s nejmenší porodností v Evropě, rodičkám se tu proto vyplácí porodné srovnatelné i vyšší než u nás. Je tu mateřská dovolená spojená s přídavky do tří let dítěte. Existuje i systém přídavků na děti, tady už to ale začínají být problematické a hlavně nizoučké částky (18 hřiven pokud rodina nemá příjmy vyšší než životní minimum, které je asi 230 hřiven na osobu). Rovněž je možné dostávat dávky pro invalidy, samoživitelky a nemocenské dávky, které dokonce 

činí 100% platu, pokud člověk odpracoval u zaměstnavatele 5 let (to jsou ale asi řídké případy), jinak 25%. Důchod je asi 300 hřiven, bývalí státní zaměstnanci i více. To všechno přinesly Juščenkovy sociální reformy, po kterých už je a jistě ještě bude lépe. Mluvila jsem se sociální pracovnicí z Jasini, objíždí své klienty na kole, jsou to především staří či nemocní lidé. Nabízí jim úklid, ustlání, ustrojení, nákup, vyřízení věcí ve městě. Nejvíce ji však těší, když může s lidmi sdílet evangelium; říkala, že staří lidé, které navštěvuje, netouží ani tak po fyzické pomoci, jako po Božím slovu. Používají místní lidé sociální systém? Ano, to je jiná otázka. Z rozhovorů mám dojem, že spíše ne. Málokterá z žen, se kterými jsem mluvila, i jen věděla, že má právo na nějaké dávky. Vícekrát jsem se setkala s vysvětlením, že vyřídit si sociální dávku, znamená pro člověka dopravit se do Rachova, zůstat tam i třeba několik dní, popř. se několikrát vrátit pro další požadované dokumenty, zaplatit za každé razítko a podtrženo, sečteno, zjistit, že toto celé stálo více, než získaná částka státní podpory přinese. U lidí, se kterými jsem mluvila, rozhodně nemůže být řeč o tom, že by zneužívali sociální dávky, jako je tomu mnohdy u nás, spíše je nevyužívají. Jinou věcí je výše dávek: ceny na Ukrajině jsou podobné našim, plateb za různé služby, byť i základní, je mnohem více. K tomu se přidávají dvě očekávatelná slova – inflace a korupce. Jaký prospěch vidíš z balíčkových akcí naší diakonie? Je to vlastně velmi nevšední věc: připravíš dárek někomu, koho asi nikdy neuvidíš, a vlastně ani nevíš komu, přesto přemýšlíš, co by mu udělalo radost, pokud je to pro dítě, a co by to mělo být pro starého člověka. Myslím, že českou stranu učí tento projekt dávat, dát něco hezkého i užitečného a vést k tomu i děti. Pro ukrajinské příjemce jsou dárky radostí, přesně takovou, jak se projekt jmenuje: Vánoční radost pro Ukrajinu. Jsou pro ně vyjádřením „někdo na nás myslel“. Nicméně, jak už jsem říkala, jde o pomoc spíše humanitární než rozvojovou. A co je jejich největší těžkost? Balíčkových akcí? Možná plošnost, neadresnost – jen náhodou se mohu strefit do potřeb člověka, kterého neznám. Je to pohlazení, radost o Vánocích, ale mohli bychom jim možná být pomocí i po zbytek roku.

Jak bychom jim nejlépe mohli pomoci? Na jednoduché otázky, bývá velmi těžké najít odpověď. Snad prostě přátelstvím. Největším problémem je na Zakarpatí asi práce a výdělek. Kdyby mohli lidé, kteří chtějí jet pracovat do Čech, najít zaměstnání u věřících lidí tady, nemuset otročit načerno u mafiánského klienta a bát se, že je nakonec podvede, to by byla věc. Ukrajinci jezdí vydělávat k nám a my máme dostatek prostředků, abychom si vzali volno

něco jiného zbývá? Často jsem slýchala: „Ale Bůh se stará. No, to nic není, Bůh nám ve všem pomáhá.“

a za své peníze o dovolené jeli pracovat tam jako brigáda na senách, v dětském domově nebo na stavbě modlitebny. Přivézt s sebou např. moderní učební materiály a pomůcky, které si tam lidé nemohou dovolit, nebo nakoupit věci na stavbu, zapojit třeba místní mladé lidi a pracovat společně. Některé české sbory se teď poohlížejí po partnerských sborech na Zakarpatí, určitě spolu něco dobrého vymyslí.

V čem se východní lidé liší od nás západních? Ptáš se mě jako velkého východologa? Prožívali jsme krásnou „gostiprijatnost“ – host do domu, Bůh do domu, co je v domě je všechno pro vás a z toho je polovina už na stole. Když mají Ukrajinci hosty, snesou celý dům. A taky srdečnost: různými otázkami na věci, o kterých jsme se jen zmínili, nám např. mnoho lidí dávalo najevo, že na nás v tom myslí. Nebo když jsme byli na výletě v horách a dole v Jasině pršelo, volala nám jedna sestra ze starosti o nás… Připadá mi, že lidé tam mají takové odkrytější srdce, jakoby míň pod povrchem.

Navštívila jsi především věřící bratry, v církvi podobné naší. Jakou roli v jejich situaci hraje víra? U prvního rozhovoru jsem si udělala poznámku: „často dává příklady z Bible, když chce něco ilustrovat ze svého života, ukáže to na biblickém příběhu.“ Tuto poznámku jsem ale později vypouštěla jako velmi úsměvnou, protože bych si ji mohla udělat úplně u všech rozhovorů. Oni vírou žijí. S Pánem Bohem ve svých životech počítají. Vstoupili jsme do domu a modlili jsme se (vstoje, jak je zvykem), odcházeli jsme a modlili jsme se, během rozhovoru jsme mluvili o Bohu. Berou Krista velmi vážně a vřele. Ten, kdo se pro něj rozhodne, velmi změní svůj život, nepije, nepracuje načerno. Mohli bychom říct, že je to tak proto, že těm lidem nic jiného nezbývá, ale copak nám

Jakých rozdílů sis všimla v pojetí jejich a naší víry? Už jsem zmínila modlitby, jsou velmi vřelé, začínají slovy „dobrořečím Tobě, Pane“, lidé ve shromáždění se modlí jeden za druhým. Vdané ženy si k modlitbě váží šátek a na bohoslužbu chodí z úcty vždy v sukni. Shromáždění bývá delší než u nás, je několik kázání, ženy a děti přednášejí básně. Zpívá se z neuvěřitelně tlustého kancionálu, krásně. Lidé dobře znají Písmo, často citují nazpaměť verše a řeknete-li citaci, vědí, který verš máte na mysli. Na ulici se křesťané zdraví slovy „Sláva Ježíši Kristu!“, odpovídá se „Na věky Bohu sláva!“ Často, tak často až mě to zlobilo, jsme se bavili o pravoslaví a jeho s čarodějnictvím si nezadajících praktikách a darech Ducha svatého. Dary Ducha jsou u baptistů na Zakarpatí asi velké téma, netroufám si k tomu dělat nějaký výklad.

Mě poprvé Ukrajina okouzlila místní krajinou. Čím okouzlila tebe? Krajina je tam opravdu kouzelná, takže jistě okouzlí každého. Ještě víc jsem se ale těšila z vřelosti lidí. Nemůžu říct, že je za těch 14 dní znám, troufám si ale říct, že jsme přátelé. To není tak samozřejmé. Vím, že se jedni za druhé modlíme, že máme jedni pro druhé místo v srdci. Takové společenství je Boží dar. Děkuji za rozhovor. Petr Kučera



Dobrá značka se prodává sama. Jak je to s církví u nás? Zeptali jsme se lidí z ulice, ale také politiků, herců, vysokoškolských profesorů, sportovců, lékařů, vojáků a novinářů. Někteří odpověděli…

Ilustrace Ondřej Košťák

David Novák

10

J

e tomu osmnáct let, co jsem zběsile utíkal před policií při studentské demonstraci konané 17. listopadu 1989. Pár měsíců poté proběhl nedaleko Národní třídy v Soukenické ulici Sjezd mládeže Církve bratrské. Vzpomínám si, jak jsme před večerním kázáním šli do ulic a zvali neznámé lidi k účasti. Někteří skutečně přišli. Snad nás tehdy napadalo, že pokud to tak půjde dál, za chvíli budou církve praskat ve švech… V roce 1991 probíhalo porevoluční sčítání lidu, kde byla po čtyřiceti jedna letech i otázka, zda se respondenti hlásí k nějaké církvi. Po deseti letech probíhalo zatím poslední sčítání lidu. Když porovnáme statistické výsledky ohledně příslušnosti k nějaké církvi z let 1991 a 2001, potom vnímáme velmi silný odklon českého obyvatelstva od institucionalizované církve. Církve tedy ve švech nepraskají.

Komentář Českého statistického úřadu

„Statistické údaje sčítání lidu potvrdily pokračující sekularizaci obyvatelstva České republiky. Do tohoto trendu se promítají nejen důsledky čtyřicetiletého, státem organizovaného protináboženského působení, ale patrně také konkrétní vystupování církví a náboženských společností v průběhu posledních deseti let. Obecný trend tohoto vývoje dokládá fakt, že k úbytku věřících a naopak k nárůstu osob bez vyznání dochází u většiny církví, a zcela jednoznačně u největších. Výjimkou jsou pouze na našem území po roce 1990 nově vystupující církve a náboženské společnosti, které při svém působení na veřejnost a získávání nových příslušníků využívají mnohdy moderních marketingových metod či metod public relations. Vzrůst počtu osob hlásících se k těmto církvím však není nikterak výrazný, neboť jejich význam je i přes tento trend stále prakticky zanedbatelný.“

Trojí posouzení církve společností

Většinová společnost posuzuje jakoukoli organizaci, včetně církve, na základě několika oblastí: Bude to na základě masmédií, dále na základě chování představitelů té či oné organizace a nakonec na základě autentických zkušeností s lidmi, kteří se k dané organizaci hlásí. Podívejme se pod tímto úhlem pohledu na církev.

Masmédia církvi příliš nepřejí. Není tomu dávno, co například MF Dnes komentovala sjezd mladých katolíků v Klokotech u Tábora s tím, že „mladí katolíci vykoupili v Táboře kondomy“. Za prvé se jednalo o nesmysl a za druhé tento sjezd mládeže byl po mnoha stránkách vynikající – což ale MF Dnes až tak nezajímalo, stejně tak jako např. skutečnost, že mladí účastníci sjezdu mezi sebou vybrali desítky tisíc na pomoc Africe atd. Na druhou stranu je potřeba dodat, že média přejí jen málokomu, protože, jak připomíná Ivan Hoffman, zde platí známé „jenom špatná zpráva je zpráva“. Masmédia ale nejsou jen noviny. Jednou za týden se v televizi a rozhlase přenášejí bohoslužby. Nechci se nikoho dotknout, nicméně se nemohu zbavit dojmu, že jak liturgie, tak často i promluvy či kázání působí jak z jiného světa. To už ale není chyba masmédií. Co se představitelů církví vystupujících před veřejností týká, potom jen velmi málo z nich patří mezi veřejně známé osobnosti. Pokud už známí jsou, potom jsou příliš těsně spjati s církví, což jim jaksi dopředu dává u veřejnosti určité stigma. Navíc někteří církevní představitelé skutečně moc cti církvi nepřidávají. Symbióz typu J. Sokola, T. Halíka, podnikatele R. Passera či na Slovensku D. Pastirčáka – tedy transparentních křesťanů a známých osobností zároveň – v naší zemi moc není. Máme sice „kněze“ (kazatele, duchovní), kteří ale jsou mimo církev víceméně neznámí, protože se v sekulárním prostředí v podstatě nepohybují, nebo více či méně úspěšné lidi, kteří ale až tak nejsou obecně známí jako věřící. Pochopitelně výjimky jsou, ale není jich mnoho. Nakonec si lidé kolem nás mohou udělat obrázek o církvi díky věřícím. Několikrát jsem slyšel svědectví typu – moc o církvi nevím, ale vedle mne bydlí lidé, nebo pracuji s lidmi, kteří jsou věřící a jsou to skvělí lidé, na které je spolehnutí. Slyšel jsem ale pochopitelně i svědectví opačné. Důležité je, že církev není jen v chrámech, ale tam, kde jsou její členové. Tedy na pracovišti, ve škole, v kasárnách, ve sportovních oddílech atd. Mám za to, že tato třetí zkušenost s církví je největší šance, jak změnit image církve na veřejnosti. Podívejme se nyní na pestrou škálu pohledů na církev, které jsou jak vystřelené „od boku z ulice“, tak promyšlené, od lidí dobře známých. 11

Ing. Edvard Outrata bývalý předseda ČSÚ a senátor Slovo „církev“ reprezentuje pojem, který je více méně přesně definován, a v politice jako v kterémkoli jiném oboru činnosti je sám o sobě citově neutrální. Záleží proto na kontextu, tedy co o té které církvi kdo kdy vypovídá, popřípadě za jakým účelem. Uvědomuji si, že v některých kruzích, jimž o to jde, vzniká pocit, že samo slovo je rozbuškou. Mám však tento pocit za nereálný, ba mírně paranoidní. Podle mého soudu je toto vše takový problém kvůli nepromyšleným důsledkům josefovského zestátnění církevních majetků, které převedlo katolickou církev do správy státu. Později se do situace obdobné dostaly ostatní církve také, byť je to u nich z technických důvodů menší problém. Od té doby se nedaří odluka církve od státu, a tato skutečnost je v rozporu se sekulární povahou našeho státu. Důsledky, primární, ale často i sekundární nebo další, této nepřirozené konfiskace pak vyvolávají často silné pocity, o nichž lze diskutovat kolem dokola. Nedaří se nám nacházet z této zapeklité situace východisko. V ideální společnosti (která není nikde, i v USA jsou příspěvky církvím odčitatelné od daní) by si asi náklady církve hradili věřící a náklady státu hradili občané nezávisle na tom, zda jsou v nějaké církvi, popřípadě ve které. Takový stav by zaručil, že nákla-

dy církve budou skutečně takové, jaké vyžadují nebo si přejí věřící, a že by nikomu mimo církev nebylo nic ani do toho, jak hospodaří (natož do toho, co dělají). 12

Skutečnou víru by takový režim měl spíše podpořit než ohrozit. Nemusím vám ovšem líčit všechny problémy, které by přechod na tento systém u nás znamenal, takže jej ani nehlásám.

Má církev v české politice pozitivní či negativní předznamenání a jak ovlivňuje současnou politiku?

1.

Ve zvláštní kategorii jsou požadavky, aby církevní instituce byly podřízeny jiným pravidlům než ostatní podobné organizace (problém charit a pod.). Charitu provozuje kdekdo a je nutno to kontrolovat. Nevidím důvodu, proč církevní přináležitost má vytvářet v nějakém směru výjimku. Jiný případ je katedrála. Další je skutečnost, že církev je církví jen, když tak řekne stát. To je sice nehorázné, ale co s tím dělat, když to nese tolik privilegií? Nevím, co teď dělat. Ostatně je obtížné být objektivní. (Mně jako neznabohu může každý vrazit, že pokud si církve budou platit jen věřící a ne my všichni, já proti současnému stavu vydělám, takže jsem zaujatý. Totéž ovšem lze obrátit v případě věřícího.) Asi nepůjde dělat nic, ale to ovšem bude dále způsobovat, že se všichni budeme nad současným stavem trpčit a soudit, že za něj mohou ti druzí. Sveďme to proto na Josefa II., který si to aspoň nesporně zaslouží, a problém zanechme svým dětem, jakož jej naši otcové (i ti komunističtí) zanechali nám. Další generace jej třeba uvidí jinak, protože svět už zase bude dál. Naštěstí už snad v naší civilizaci nehrozí kolem toho náboženské války, a budeme-li se chtít mezi sebou prát, myslím, že si zvolíme jiné záminky. 

Je církev pro vás herce více předmětem žertů, despektu nebo úcty? V čem se podle vás ve svém provedení liší bohoslužby a divadlo?

Luděk Sobota divadelní a filmový herec V jednom z mých představení mám narážky na Jehovisty, ale to zřejmě není oficiálně uznaná církev, že? Jinak uznávám, že někteří lidé mají svoji víru a vyznávají ji podle pravidel nějaké církve. Ale ve svém morálním imperativu jsou si všechna hlavní náboženství podobná. Myslím, že bohoslužba je také trochu divadlo, ovšem na jedno téma. Jinak správné představení by mělo mít, stejně jako bohoslužba, morální poslání. 

2.

Církev byla po mnoho staletí nositelkou vzdělanosti, kultury a morálky. Čeho je nositelkou v současnosti? Má i dnes své užitečné místo a opodstatnění na světě?

3.

Prof. Ing. Václav Bouda, Csc. Elektrotechnická fakulta ČVUT v Praze Věřím, že dodržování Desatera Božích přikázání by vyřešilo mnoho dnes zdánlivě neřešitelných problémů. Např. všeobecně rostoucí a oprávněný pocit, že žijeme v bezprávním státu, vyvolaný obrovským a nezvládnutelným množstvím zákonů s ještě větším množstvím různých dodatků, které nelze dodržovat ani jednoznačně uplatňovat. S tím rostoucí kriminalita, nedodržování jakýchkoliv pravidel, pocity bezmoci, osamění, vzájemného podezírání mezi lidmi a národy atd. Ztráta smyslu života v přetechnizovaném a tržně orientovaném světě, problém, co se starými lidmi. Jak jednoduché řešení všech těchto a praktic-

ky všech dalších problémů přináší respektování Desatera. Církev má před sebou klíčový úkol, jehož řešení je snad rozhodující pro přežití lidského rodu: dosáhnout toho, aby se lidé z vlastního přesvědčení Desaterem (správně interpretovaným) řídili. Hledat „užitečné místo na světě“ je pro církev v současném světě příliš málo. Její role je vyvést všechny lidi ze slepé uličky, a proto se musí stát a brzy stane kruciální. Musí přejít do aktivity, včetně politické, aby se strana s náboženským programem (nějaká čistá a skandály nezatížená nová KDU-ČSL) stala přitažlivou pro většinu národa a byla schopna ho vést.  13

Prof. Jan Sokol, Ph.D., Csc. Fakulta humanitních studií UK Církev (a později církve) skutečně byly nositelkami mnoha důležitých věcí a většinou jim to dodnes slouží ke cti. Možná ale kvůli tomu trochu pozapomněly na to, k čemu tu vlastně jsou: sdružovat lidi ke chvále Boží a šířit evangelium. O školství, o nemocné a o sirotky se dnes starají i jiní, a tak by se církve měly víc vracet ke svému vlastnímu poslání, které za ně nikdo plnit nemůže. Každé náboženství vzniká z poznání, že všechno, na čem nám nejvíc záleží, dostáváme zadarmo a téměř bez vlastního přičinění – a kdykoli to můžeme také ztratit: život, štěstí, zdraví, lásku, děti, přátele. Je to tedy lidský pokus odpovědět na tuto situaci obdarování a dluhu, a to s vděčností i obavou, abych o tyto dary nepřišel. Židovství k tomu přidalo dvě podstatné novinky: Boží zjevení, v němž Hospodin sám člověku říká, jak má tuto vděčnost vyjadřovat, a za druhé mu dává svá zaslíbení. Ta už člověk na vlastní oči nevidí a vyžadují tedy z jeho strany víru, spolehnutí na Boží slovo. Ježíš Kristus svým církvím uložil, aby hlásaly víru ve vykoupení a evangelium o Božím království. V evangeliu ukázal, proč si člověk ze své bídy a hříchu nemůže pomoci sám a proč potřebuje Boží

Jak registrujete existenci církve? Co soudíte o náboženských projevech některých sportovců na stadionech či atletických oválech?

4. 14

milost. Svým životem a smrtí dosvědčil, že se na tuto milost můžeme spolehnout, a že se tedy nemáme čeho bát, dokonce ani smrti. Musíme ovšem přijmout fakt, že jsme před Bohem všichni zadluženi a podle toho musíme také žít a jednat vůči druhým. Pro současnost z  toho plyne, že církve mají nést toto poselství a předvádět je specificky křesťanským jednáním, zejména tam, kde na ně současné společnosti zapomínají. Proti soudobému individualismu a sobectví ukazovat, jak na Bohu i na sobě navzájem všichni závisíme, že jsme si mnoho dlužni. Proti lidské tvrdosti a samospravedlivosti ukazovat, že se bez odpuštění neobejdeme a že tedy nemáme odsuzovat a musíme odpouštět. Proti rasismům všeho druhu trvat na tom, že jsme všichni děti jednoho Boha a že máme tudíž i vůči sobě značné závazky. Proti moderním pocitům prázdnoty a beznaděje trvat na tom, že každý člověk jako tvor Boží má své poslání, že Bohu na něm záleží a že jeho život má smysl i naději – i když si ji možná neumíme konkrétně představit. 

Dana Zátopková olympijská vítězka v hodu oštěpem Náboženství nemá mocenské postavení jako dřív, i když se o to stále snaží. Má však silné postavení společenské. Je mnoho lidí, kteří věří staré formě náboženské ideologie i přes vědecké doklady, že tomu bylo jinak. Lidé věří, protože je to jednodušší. Víra jim poskytuje útěchu a smysl života tady i na onom světě. Mnoho lidí dnes hledá útočiště v náboženství před všudypřítomným materialismem. Žijí v poklusu a únik do náboženské

filosofie jim trochu ozdraví dušičku. Záleží ovšem na úrovni ideologie v té které církvi. V dnešní době máme mnoho důvodů, jak je ji možno zneužít a mocensky využít – o tom svědčí trvalé skvrny na historii církve. Není to nic nového. Už dávno řekl někdo moudrý, že i sebekrásnější idea může zaniknout pošetilostí jejího uskutečňování. V dnešní době všechna náboženství a církve potřebují renovaci, zbavit se přežité mystiky, aby mohly vyniknout dobré morální zásady náboženské filosofie. Zde mohou církve sehrát důležitou roli, protože je načase zabývat se ve společnosti správnými morálními zásadami. Je třeba učit lidi skromnosti.

Lidská pýcha a suverenita vede k přesvědčení, že si lidé mohou všechno dovolit. V této oblasti by byla služba církve dobrá. Vztah sportovců k náboženství a církvi je takový, že menšina je věřících. Ve sportu jde o úspěch. Ten je výsledkem tvrdého tréninkového úsilí a je podložen realistickými zkušenostmi. Na zázraky se nedá spoléhat. Všichni sportovci mají sice své talismany, medvídky, pejsky apod., ale pro štěstí. Je to fetišismus a ne skutečná víra. Já osobně jsem bez vyznání, ale ráda si zajdu sednout do kostela, abych se mohla věnovat své dušičce. 

Co se Vám vybaví, když se řekne církev? Je na církvi něco negativního nebo pozitivního? A jakou má církev barvu? Před konferencí Přihořívá kazatelé Petr Grulich a Daniel Fajfr číhali v pražských ulicích a ptali se náhodných kolemjdoucích Bývalý sportovec (50 let): Ano, něco mezi nebem a zemí opravdu existuje. Je to něco pozitivního. Vybaví se mi světle modrá. Důchodkyně: Většinou samý takový ty zlatý. Výrostci za školou: Církev? To jsou ňácí bohové, nebo kostel třeba. Jo církev, to je něco jako muslimové a tak. Ty lidi jsou k něčemu zavázaný. Mně přijde pozitivní víra v toho Boha a negativní, že je to někdy dost fanatický. Já si to představuju, jak ty ženský choděj takový zakuklený. Černá a bílá. Studentka: I like blue. Maminka (35 let): Zkostnatělá instituce, která si privileguje práva rozhodovat o něčem, o čem rozhodovat nemůže. Kladnýho na církvi nevidím nic. Je černá.

Manažer (50 let): Vybaví se mi organizace, která by se měla starat o duchovní vzepětí národa. Jako organizace není úplně důvěryhodná, mělo to ale určitě pozitivní vliv na život národa. Církev je černá.

Paní (65 let): Lidi dnes jen povrchně věří a ne do hloubky duše. Církev by měla být bílá. Polský dělník: Zlatá.

Paní (40 let): Církev, to jsou kněží a kostely. Fialová a červená. Asi modelka (30 let): Vybaví se mi zlatá a bílá. Církev je ale moc dogmatistická. Počínající důchodce (65 let): Církev? No přece společenství. Klady jsou také jasný, smysl života a pomoc. Církvi chybí dravost. Je to ale obtížný, když jdeme za Kristem, tak to dělat dravě, ale myslel bych to asi tak: Vyšoupnout ty, co v tý televizi dávaj ty pořady, co tam dávaj, a dát tam ty naše... Papež, když přijede, tak to je zlatá, mně se ale vybaví zelená, nevím proč.

Zaměstnanec (40 let): Církev, to jsou křesťani, nejsou ale moc tolerantní. Má žádnou nebo černou barvu. Kladný mi připadá asi jen Ježíš.

15

Je podle vás církev „zdravá“? Může být církev co platná v péči o nemocné? Jestliže ano, jakým způsobem může tuto roli naplňovat? Co soudíte o nemocničních kaplanech?

5.

Doc. MUDr. Radim Kočvara, CSc. primář dětského oddělení urologické kliniky VFN na 1. LF UK v Praze Zda je církev zdravá, nedokážu zodpovědět. Náš ateistický národ zažil mnoho bojů mezi církvemi, a když se někdo snažil svou církev trochu poopravit, byl exkomunikován. Stále je nám předkládáno, že naši lidé se obrací k víře a potažmo k církvi, když mají velký problém, když jsou nemocní, když někdo v rodině zemře. A co Vánoce, Velikonoce, období, kdy lidé prožívají nejvyšší radost z rodinného štěstí, přejí ho všem ostatním, jdou do kostela, kde beze slov poděkují. O Dušičkách září křesťanské hroby s laskavou vzpomínkou i s trochou víry v nesmrtelnost. Ne, my nejsme nevěřící národ, snad jen necírkevní, a je jen potřeba, aby nám to někdo jemně připomínal a možná aby na nás trochu „zapracoval“. V nemocnicích se s obavami a s fyzickým utrpením setkáváme často. Jak krásné je sdělit nemocnému, že jeho nemoc je léčitelná, jen to bude trochu trvat, trošku bolet, a pak zase budete možná dokonce jako dřív. Jindy to tak jednoduché není, jindy se ukáže, že to všechno dosavadní lidské snažení skončí, definitivně a nenávratně. A tak se nám „nevěřícím nemocným“ začnou ty Vánoce, Velikonoce a Dušičky najednou míchat do sebe s celým naším životem. 16

Láska k člověku je motto snad každé církve. Vždy jsem obdivoval aktivní křesťany, jak dokážou vyslechnout a pochopit problémy druhého a dát mu energii a víru pro další život. Měli bychom to vlastně umět všichni, u zdravotních sester, lékařů, stejně jako u učitelů a vychovatelů, se to jaksi předpokládá. Neumíme to, i když se hodně snažíme. Např. v Anglii se to lékaři učí a říkají tomu good medical pratice. Proč by nám v tomto ohledu nemohla trochu pomoci právě církev, církev, která hlásá bezpodmínečnou lásku k člověku, církev, která ukazuje, že nejde jen o nějaké prohlášení, ale o realitu, kterou si musíme uvědomit, která je všude kolem nás, kterou všichni potřebujeme, a tím spíše ve vztahu k nemocným. Jistě by se našla forma (semináře, osobní vyznání), která by lékaře a sestry, a nejen ty mladé, dokázala oslovit. A nemocniční kaplan? Proč ne. Nejvíce života určitě dokáže nalít svým věřícím ovečkám, ale jistě pomůže i tam, kde nám, odbornému personálu, již chybí slova útěchy, perspektivy a naděje. A když i  nám dá trochu té své energie, té své lásky a úcty k člověku, bude to krásné pro pacienty i pro nás, a tu medicínu budeme dělat ještě raději. 

Plukovník MUDr. Petr Chmátal, Ph.D. náměstek ředitele Ústřední vojenské nemocnice Praha I když lékaři a zdravotnický personál s citlivostí přistupují k nemocným, zvláště těžce či nevyléčitelně nemocným, někomu to nenahradí přítomnost duchovního. Věřící potřebují péči kněze i při pobytu v nemocnici. Dodá jim potřebnou sílu i naději při léčení, v případě nevyléčitelných onemocnění přichází pomoc v podobě smíření s koncem života. Práce nemocničních kaplanů je svým způsobem

náhrada péče psychoterapeuta. Stará se nejen o duchovní potřeby pacientů, ale může pomoci i  nevěřícím v jejich obavách při pobytu v nemocnici. Pomáhá rovněž rodinám nemocných, ať již v  rovině pacient – rodina, či nemocnice – rodina. Z  mého hlediska je místo nemocničního kaplana zcela funkční a potřebné. Je ku prospěchu pacientů i personálu nemocnice. 

Prof. MUDr. Pavel Pafko, Dr.Sc. přednosta III. chirurgické klniky 1. LF UK a FN Motol Pojem církev a dotaz, zda je zdravá, je tak široký (jen v ČR je jich registrovaných 22), že odpověď není možná. Církev může být platná v péči o nemocné, a to jak v materiální (personální) rovině, tak v duchovní. Institut nemocničního kaplana jednoznačně podporuji. 

Jakou roli podle vás hraje církev v dnešní společnosti? Stabilizující, destabilizující, neutrální? A proč? Co soudíte o službě vojenských kaplanů?

Generálporučík Ing. František Hrabal zástupce náčelníka generálního štábu

Svoje místo a roli ve společnosti má. Jde spíše o to, jak je lidmi vnímána, a od toho se odvozuje její postavení a vymezení vůči společnosti. V současnosti hraje roli neutrální – bohužel, a svými současnými majetkovými spory své postavení vymezuje spíše „nešťastně“. V dnešní době globalizace a migrace by církev měla reagovat na nové výzvy a daleko více apelovat na morální aspekty lidského bytí a tím posilovat svoji stabilizující roli. Podle mého názoru tradičně české církve vyklízejí „bez boje“ pozice stále agresivnějším novým hnutím – pseudocírkvím – a samozřejmě islámu. Kde je příčina, nevím. V počátcích jsem byl skeptický. Nyní vojenské kaplany vnímám pozitivně. A to pro přístup a citlivé budování pozic kaplanů, kteří svou prací prokázali svou užitečnost. 

6.

17

novinář a publicista

Být či nebýt (v médiích)? Před časem zavítal na pozvání Centra nezávislé žurnalistiky do Česka renomovaný americký novinář. V rozhovoru o tom, jak pro novináře „jenom špatná zpráva je zpráva“, vzpomněl příhody z doby, kdy řídil jistý regionální deník. Průzkum ukázal, že čtenářům v novinách chybějí místní zprávy, události z jejich bezprostředního okolí. Šéfredaktor tedy dal jednomu z novinářů typ na reportáž o jednom aktivním místním církevním sboru. Reportér po několika dnech hlásil, proč se vrací bez článku: „Nic pro nás – vše je tam v naprostém pořádku, žádný problém, jde o velice příjemné lidi.“ Jsou dvě možnosti, jak ten příběh pochopit. První možnost je zamýšlet se, jak dostat do médií dobré zprávy. Druhá možnost je nahlédnout, že to je marné. Co když existuje dobrý důvod, proč zmíněného reportéra nenapadlo referovat o pozitivních událostech? Takovým důvodem může být, že být pozitivní, užitečný, slušný, přátelský je normální a nad tím, co je normální, se zpravidla nepozastavujeme. (V tomto smyslu by vlastně bylo varovné, pokud by média plnily dobré zprávy. Znamenalo by to, že jsou výjimečné a normálním že se ve společnosti stalo to špatné.) Povšimněme si, pro koho platí pravidlo, že „není-li v médiích, jako by nebyl“. Platí pro politiky, obchodníky či celebrity. Vesměs tedy pro ty, kteří jsou z duchovního hlediska postradatelní. Jinak platí, že kdo není v  médiích, s velkou pravděpodobností nic špatného ani trapného neprovedl či neřekl. Pak ovšem otázka nezní jak být, nýbrž jak nebýt v médiích. 

7.

Z

uvedených odpovědí mj. plyne, že pokud respondenti něco od církve očekávají, potom duchovní útěchu pro lidi, kteří o ni stojí, dále praktickou pomoc a nakonec aby byla nositelkou určitých morálních hodnot. Zároveň někteří poukazují na určité negativní zkušenosti s církví v historii, které formovaly současný pohled. Odpovědi „střílené od boku“ v pouličním interwiev Petra Grulicha a Daniele Fajfra na rozdíl od oslovených elit už tolik pochopení pro církev nemají. Mám za to, že většina odpovědí více či méně explicitně postihuje jednu věc – pokud má mít církev 18

v  našem národě nárok na existenci, potom se tak nestane skrze dobře zformulovanou dogmatiku a už vůbec ne skrze krásné kostely či pěkné kulturně – nábožensko – křesťanské akce. Lidé mimo církev budou alergičtí na moralizování z řad církve, bude je iritovat, pokud se církev bude snažit o výhodnější postavení, než mají jiné standardní společenské instituce.

Veřejnost od církve očekává skutky lásky

Co se tedy od církve očekává? Kdy lidé řeknou, ano jsem rád, že v Česku máme církev? Stručně řečeno – pokud svoje apely na lásku k bližnímu církve, nebo přesněji řečeno zcela konkrétní lidé, z kterých se církve skládají, přetaví v realitu. Slovy Bible – pokud se slovo (třeba slovo láska) stane tělem (tedy žitou realitou). Mám za to, že až potom budou mnozí lidé v našem národě ochotni naslouchat dobré zprávě

Portrétní foto archiv

Ivan Hoffman

Když se řekne „církev“ – je to vděčné téma pro média a proč? Co může novináře na církvi kromě skandálů zaujmout? Jak by se církev mohla dobře mediálně prodat?

evangelia. Ona žitá realita je ale mnohem náročnější než vydávání protestních nót či vyjadřování se k politické situaci. To sice církev dělat může – stejně jako jakákoli jiná organizace, ale nijak to veřejnost neosloví. Veřejnost osloví především skutky lásky. Až v jejich kontextu bude jedno z hlavních poslání církve, které zdůrazňuje prof. Sokol – šířit evangelium – znít hodnověrně. Všimněme si, že nikdo z respondentů neodpovídá nijak nepřátelsky, konfrontačně či negativně. Spíše nás křesťany někteří respondenti mimoděk vybízejí

– jděte do světa a realizujte v zásadě dobré myšlenky, o kterých mluvíte. Tato výzva je nadějí, ale zároveň závazkem. Nadějí v tom smyslu, že mnozí lidé církev až tak černě nevidí. Závazkem v tom smyslu, že od církve přece jenom něco očekávají. Pokud se ničeho nedočkají, potom, i když by se většina z nich mezi praktikující křesťany zřejmě nezařadila, se shodnou s Ježíšovým „pokud sůl pozbude slanosti, k ničemu se nehodí a je třeba ji vyhodit“. Snad toto konstatování nebude platit o  církvi v Čechách… inzerce

Rekreační křesťanský dům „Grüne Au“ Náš samoobslužný dům zve k rekreaci těla i duše do nádherné alpské krajiny zvané „Solná komra“. St.  Wolfgang leží východně od města Salzburg, z Prahy asi 4 hodiny autem. Pro nádheru této perly přírody, i pro Slovo Boží, jehož je náš dům plný, je to místo, kde v pravdě i duše může dýchat - velebnost Stvořitele skrze stvoření projevenou obdivovat - rovněž lásku Kristovu nově vnímat. Útulná pestrost i rozmanitost krajiny a přírody, majestátnost mnohých okolních horských masivů, množství křišťálově čistých jezer, starobylost krásných čistých městeček i další turistické atrakce... to vše uchvacuje. Dům má 50 míst pro skupiny i jednotlivce, křesťanská obecenství i sportovce. Lyžaři malí i velcí najdou nablízku svůj sněhový ráj Postalm (1200-1900m), skibus je tam doveze zdarma (podobně i na vzdálenější Dachstein 1587m, 40 vleků, 130 km sjezdovek). Sníh bývá až do Velikonoc. Procházky i horské túry začínají přímo u našich domovních dveří. Cena: skupiny 11-30 osob 14.50 €, nad 30 osob 13.50 €, jednotlivci 14.50 - 20 € / den; děti mají slevu. Pro náročnější stojí hned vedle k dispozici Bungalow pro 4 dospělé a 4 děti za 100 € / den - velmi pěkná poloha i vybavení.

ZUŠ Praha 7 přijímá žáky na obor HRA NA VARHANY. Kontakt pro bližší informace: 220 875 863, 220 876 945, 603 460 548 [email protected] 

Pronajmu chalupu v Orlických horách - vhodné pro rodinu 4-5 osob. Info: Suchánkovi, tel. 491 478 335 

Nabízíme podnájem v rodinném domku se zahradou v Kostelci nad Labem (15km od Prahy, spojení autobusem PID) Samostatný byt 3+1 + podkroví, balkón, společná zahrada. Měsíční nájem: 7.000Kč + inkaso cca 2.500Kč. Bližší informace: manželé Grohmanovi (CB Neratovice) tel: 603 868 798, e-mail: grohman@ velkoobchodgrohman.cz 

Hledáme správcovy sborové budovy v Benátkách nad Jizerou. Nabízíme byt 3kk a k užívání sborovou zahradu s dětským hřištěm. Požadujeme spolehlivost, manuální zručnost, komunikační schopnosti a ochotu sloužit. Více informací u kazatele sboru: Petr Dvořáček, tel. 736 779 216, [email protected] 

Kontakty: Frau Frater, tel/fax 0043/6138/2513 [email protected] ● www.christliches-freizeitheim-gruene-au.de Přihlášky: Jiří Potoček tel/fax 49 553 9393

Vokální akapelová skupina GESHEM hledá zpěvačky – soprán a alt. Dotazy a přihlášky posílejte prosím na adresu: [email protected] www.geshem.cz 

19

Služba žen v sesterské církvi FeG

V naší německé sesterské církvi – FeG – probíhá živá diskuse o kazatelské službě žen. Již v roce 2000 přijalo vedení církve dokument „Ženy ve vedení sborů“ a v letošním roce pak další podkladový materiál „Služba kazatelek v FeG“. Tématu se obšírně věnovalo i listopadové číslo časopisu FeG Christsein Heute, včetně zásadního článku předsedy Petera Straucha. Konečné rozhodnutí o této otázce má padnout na celocírkevní konferenci v roce 2008.

USA: Tragická smrt čtyř mladých křesťanů

V neděli 9. prosince byli v americkém státu Colorado zavražděni 4 mla-

dí křesťané. Pachatelem je údajně čtyřiadvacetiletý Matthew Murray, který podle nejmenovaného policejního zdroje „nenáviděl křesťany“. Útoky ve městech Arvada a Colorado

Springs následovaly po sobě s dvanáctihodinovým odstupem a vyžádaly si pět mrtvých včetně pachatele a pět zraněných. Podle policie může být jedním z Murrayových motivů to, že byl kdysi ze stáže ve středisku v Arvadě vyloučen. Ředitel střediska Youth With a Mission Centre uvedl, že Murray byl v roce 2002 propuštěn ze zdravotních důvodů. Jiný zdroj však zpravodajské stanici CNN řekl, že byl Murray propuštěn kvůli svému divnému chování.

Izrael je stále méně sekulární

Demografický průzkum Izraelského demokratického institutu (Israel Democratic Institute, IDI) ukazuje, že v Izraeli vzrůstá zbožnost a klesá sekularita židovských obyvatel. Velmi důležité je, že podíl zbožných obyvatel je nejvyšší mezi mládeží. Podíl Židů, označujících se za sekulární, během posledních 30 let výrazně poklesl, zatímco počet těch, kdo sami sebe vnímají jako zbožné a tradiční, odpovídajícím způsobem vzrostl. Výroční průzkum ukazuje, že dnes je jen 20 % židovských obyvatel Izraele sekulárních – ve srovnání s více než dvojnásobkem, 41 %, v roce 1974. Téměř polovina obyvatel, 47 %, sama

Učitel Michal Holováč z Košic zatím neúspěšně usiluje o exkomunikaci z pravoslavné církve. Jednání před Okresním soudem v Košicích 27. listopadu skončilo odročením na 29. ledna, kdy bude jako svědek vyslechnut pravoslavný kněz z farnosti, kde byl Holováč pokřtěn. „Očekávám, že ve věci vystoupení z církve na základě soudního rozhodnutí budu první na Slovensku a druhý v Evropě,“ uvedl Holováč pro TASR. Za jeden z důvodů svého záměru považuje Holováč skutečnost, že bez možnosti vlastního rozhodnutí byl aktem křtu přijat do seznamu příslušníků pravoslavné církve. Holováč se obrátil v roce 2003 na Řeckokatolické a Pravoslavné biskupství a Košický řeckokatolický exarchát se žádostí o exkomunikaci, respektive o anulování platnosti křtu a církevních svátostí, ale bezúspěšně, a proto požádal soud o pomoc.

20

sebe označuje za tradiční, zatímco charedi-zbožných a náboženských sionistů je dohromady 33 % ze všech obyvatel. Údaje vyplývají z průzkumu reprezentativního vzorku izraelských Židů.

Katolíci objevili Alfa kurzy

Stále více katolických společenství na celém světě pracuje s Alfa kurzy. Informoval o tom jejich zakladatel, anglikánský teolog Nicky Gumbel při setkání s předsedou Papežské rady pro jednotu křesťanů kardinálem Walterem Kasperem, které proběhlo 6. listopadu ve Vatikánu. Setkání se zúčastnila i Kitty KayShuttleworth, koordinátorka hnutí „Alpha for Catholics International“. Na celém světě absolvovalo Alfa kurzy již více než 7 milionů lidí ze 152 zemí. Gumbel pozval kardinála Kaspera, aby zahájil příští konferenci kurzů Alfa, která se bude konat od 19. do 24. května v Londýně. Kardinál se vyslovil pochvalně o zaměření kurzu, který zve ke křesťanské víře a obsahuje společné prvky víry všech konfesí.

Rusko: Evangelikálové se spojují

Vzájemná spolupráce ruských evangelikálních křesťanů se začíná dařit. Tamní Evangelická aliance rozšíří svoji práci do regionů. Shodlo se na tom 50 církevních představitelů, kteří se sešli v listopadu v Novosibirsku. Byli mezi nimi zástupci adventistů, baptistů, charismatiků, letničních, reformovaných a židokřesťanů. Intenzivnější spolupráce umožní silnější pozici při jednání s úřady, prohlásil baptistický superintendent Eduard Gemrich. Podle zkušeností z regionů berou úřady evangelikální křesťany vážně až tehdy, když se k vyjednávání spojí.

CB Litomyšl plánuje nový kostel

Sbor CB v Litomyšli připravuje stavbu nového kostela. Stávající modlitebna přestala kapacitně před dvěma lety dostačovat a také nevyhovuje hygienickým normám. Nový kostel má stát u hlavní silnice I/35 směrem na Svitavy, poblíž městského centra. Atraktivní pozemek vedení města přislíbilo bezplatně předat, pokud bude vzhled stavby pro Litomyšl přijatelný. V nové modlitebně by měl být sál pro asi 150 lidí, dvě víceúčelové klubovny a společenský vestibul se zázemím. V druhém nadzemním podlaží by měl být umístěn byt kazatele sboru. Jak uvedl kazatel Daniel Smetana na tiskové konferenci, bude nová stavba sloužit i široké veřejnosti. Avantgardní vzhled budovy tradiční kostely nepřipomíná, její součástí není žádná věž, církevní účel stavby je zvenku patrný pouze z kříže umístěného na převisu střechy. Prosklený členěný objekt bude zapuštěn do zeleného svahu, několikaúrovňová střecha má tvar vícenásobně zatočené cesty či zalomené rampy. Podle Daniela Smetany je symbolickým znázorněním cesty víry a biblického motta: „Bože, tvé milosrdenství sahá až k nebi, tvoje věrnost dotýká se mraků.“ Zvenčí jsou stěny navrženy z natřeného betonu, drátěného skla a jemné mřížoviny, interiér má vytvořit příjemné domácí prostředí využitím zděných konstrukcí a dřevěných a kamenných obkladů. Potřebných zhruba deset milionů korun (bez DPH) chce litomyšlský sbor CB získat prodejem budovy současné modlitebny, ze sbírek, případně z příspěvků nadací a fondů. Kostel by mohl být dokončen v roce 2009.

Návrh majetkového vyrovnání církví a státu je hotov

Zástupci vládní komise a církví se 13. prosince definitivně shodli na podobě věcného záměru zákona, který má po letech průtahů řešit majetkové vyrovnání státu s církvemi. Předseda vládní komise, ministr kultury Václav Jehlička (KDU-ČSL) seznámí s výsledkem jednání nejdříve premiéra Mirka Topolánka (ODS), poté návrh předloží vládě a současně s ním seznámí i veřejnost. „Souhlas s předložením věcného záměru zákona vládě vyslovila jak vládní komise, tak všech 17 církví registrovaných v České republice, jichž se problematika dotýká,“ informovalo ČTK ministerstvo kultury. Obě strany zatím detaily dohody nezveřejnily. Stát navrhuje církevním řádům vrátit třetinu majetku, dvě třetiny by tvořila finanční náhrada 83 miliardy korun, která by se vyplácela po dobu 60 až 70 let. Server Aktuálně.cz uvedl, že spolu se zákonem o majetkovém vyrovnání předloží Jehlička i mezinárodní smlouvu s Vatikánem. Lidovecký místopředseda sněmovny Jan Kasal ČTK potvrdil, že o ujednání s papežským státem, které upravuje postavení katolické církve v zemi, mluvili lidovečtí poslanci na schůzce s prezidentem Václavem Klausem 12. prosince. „Hovořili jsme o tom. Pan prezident řekl, že pokud smlouva dojde až k němu, nebude ji vetovat,“ uvedl Kasal. Sněmovna zamítla návrh této smlouvy v roce 2003. Klaus tehdy navíc prohlásil, že by dokument stejně nepodepsal, protože je podle něj pro Českou republiku nevýhodný. Podle idea, ČTK, Christsein Heute, Eretz.cz,

KT, ERC, Rozhlas.cz a Webnoviny.sk ve spolupráci s ChristNet.cz -juml-

24.10. pořad „Jan Karafiát, spisovatel Broučků“ českobudějovického studia Českého rozhlasu a autorek Hany Soukupové a Evy Fialové získal nejvyšší ocenění Prix Bohemia Radio 2007 v kategorii Literatura v proměnách rozhlasových žánrů. O prvenství v literární kategorii usilovalo 35 pořadů, porota nakonec jako nejlepší vyhlásila právě dokumentární pořad věnovaný osobnosti Jana Karafiáta a jeho osudu ve spojení s jeho nejslavnější knihou. 

20.11. vyšel dlouho očekávaný překlad knihy Josepha Ratzingera - Benedikta XVI. „Ježíš Nazaretský“, v níž se současný papež mj. kriticky vyrovnává s liberální teologií. 

25.11. se ve sboru CB v Praze-Šeberově konala rocková bohoslužba, kterou vedla skupina Prorock (www. prorock.cz). Bohoslužbu přímým přenosem vysílala ČT2. 

28.11. uveřejnil Katolický týdeník „kajícnou omluvu do rukou matky Církve“ bývalého komunistického rozvědčíka ve Vatikánu P. Františka Jindřicha Holečka. Ten byl v devadesátých letech mj. klíčovou postavou katolické Husovské komise. 

11. 12. byl v průběhu vánočního setkání přátel české ekumény na ERC udělen čestný titul Ekumenický počin roku 2007 Fakultní nemocnici v Motole za projekt „Prostor ticha“, jehož výsledkem je modlitební prostor v areálu motolské nemocnice, uvedený do provozu 1. listopadu tohoto roku. Místnost v nemocnici slouží pro pastorační rozhovory s pacienty i personálem a pro konání bohoslužeb. 

-juml-

21

Pocházím ze Spojených států amerických, ze státu Ohio. Pracuji jako misionářka v Common Grounds v Řevnicích. Byla to pro mě dlouhá cesta, než jsem přijela pracovat do Česka.

Jděte do celého světa O naplnění Ježíšova velkého poslání vypráví Noel Garrett

K

dyž jsem byla dítě, pokládala jsem Boha za takovou otcovskou, přátelskou postavu. Jsem z věřící rodiny, takže jsem měla možnost poznat, jak víra ovlivňuje každodenní život. Naše matka se za nás modlila, četla nám z Bible, mluvila s námi o Bohu. Jak jsem vyrůstala, Bůh pro mě začal znamenat mnoho dalšího. Můj vztah k Bohu se změnil, když jsem byla v prvním ročníku na vysoké škole. Poprvé jsem bydlela sama a cítila jsem, že se mohu svobodně rozhodnout, jestli chci věřit a chodit do kostela. Musela jsem na univerzitě čelit mnoha těžkým otázkám, jako proč věřím, jak se má víra slučuje s vědou a podobně. Vedlo mě to k tomu, abych hodně přemýšlela. Myslím, že nakonec se díky tomu můj vztah k Bohu prohloubil.

Dal mi svou vůli jasně najevo

Během druhého ročníku jsem na škole slyšela mluvit jednu ženu o její práci v Indii s Matkou Terezou. Na té její práci bylo vidět, jak moc miluje Boha. Toho večera mi Bůh v mém srdci řekl: Noel, nikdy ses mě neptala, jak bych chtěl, abys naložila se svým životem. A já jsem odpověděla asi takhle: Bože, udělám se svým životem všechno, co si budeš přát, ale potřebuji, aby mi tvá vůle byla naprosto jasná. Během následujících týdnů začali lidé všude kolem mě mluvit o misiích. Zavolala mi kamarádka ze střední školy, která měla zvláštní vizi, jak se modlím 22

s lidmi tmavé pleti. A dostala jsem dopis od jedné misionářky z Afriky, která mi vysvětlila, jak poznala, že Bůh chce, aby se vydala na misii; její matka měla vizi, jak se modlí s lidmi tmavé pleti. Vzpomínám si, že jsem ten dopis upustila a najednou jsem jasně věděla, že budu misionářkou. Svou první misijní cestu jsem podnikla v létě před posledním ročníkem na univerzitě. Jela jsem do Keni, pracovala jsem tam na klinice. Strašně ráda jsem tam sloužila a pomáhala lidem, a to pro mě bylo další znamení, že opravdu mám být misionářkou. Během posledního ročníku, o vánočních prázdninách, jsem jela na pár dní na Haiti. Pracovali jsme tam se sirotky. Má druhá větší misijní cesta vedla do Bulharska, kde jsem si hodně ujasnila, proč věřím, čemu věřím a jak o víře mluvit s lidmi, kteří o ní nic nevědí.

jsme jim dali nejdřív najíst a pak jsme teprve měli ten program. Bylo dobré vidět, že nejdřív musíte vyhovět tělesným potřebám lidí, než s nimi můžete začít mluvit o duchovních věcech.

Chci tě mít v Česku

Foto Petr Böhm a archiv autorky

Místo do Nigérie na Haiti

Když jsem byla v Bulharsku, podala jsem si žádost o dlouhodobý misijní pobyt v Africe. Měla jsem jet do Nigérie, ale přišel mi balík a dopis od mé sestry Holly; ta byla tou dobou na Haiti. Jak jsem si prohlížela fotky a věci, které mi poslala, cítila jsem, jako by mi Bůh říkal: Moc pospícháš s tou Nigérií, ještě se musíš modlit. Nakonec jsem jela znovu na Haiti. Chtěla jsem někde zůstat nadlouho, naučit se jazyk, poznat kulturu. Mám velkou touhu naplňovat jak tělesné, tak duchovní potřeby lidí, a na Haiti jsem mohla dělat právě to. Žili jsme na severozápadním pobřeží země, v malém městě Saint-Louis du Nord. Na misii jsme měli kliniku, porodnici, školu a sirotčinec. Mou prací bylo připravovat programy pro ženy a pro děti, pomáhat na klinice nebo prostě jen trávit čas s lidmi, věřícími i nevěřícími. Lidé tam žijí možná v nejdrsnějších podmínkách, v  jakých jsem kdy někoho viděla žít. Většina jich nemá elektřinu ani tekoucí vodu, většina jich trpí hladem, mnoho jich je nemocných, obvykle následkem špatné hygieny. Z řeky na kraji města si zároveň berou vodu na pití, koupou se v ní, perou si v ní své prádlo. Takže jsme ty lidi učili, jak si převařit vodu, jak udělat věci, které používají, co nejbezpečnějšími. Vzpomínám si, jak jsme jednou šli na jednu horu, měli jsme tam mít program s dětmi. Vzali jsme s  sebou nějaké jídlo, že po tom programu připravíme oběd. Program byl skvělý, ale děti nedávaly pozor. Zeptala jsem se jedné holčičky proč a ona mi řekla: „Nemůžeme poslouchat, máme hlad.“ Tak

Myslela jsem, že na Haiti zůstanu dlouho, ale Bůh se mnou měl jiný záměr, takže jsem se vrátila do Spojených států. Působila jsem tam dva roky jako učitelka, další tři roky jsem pracovala v církvi s dětmi. Ale stále jsem věřila, že mi Bůh přichystá něco jiného, že bude chtít, abych někde znovu pracovala jako misionářka. A tím místem se ukázala být Česká republika. Navštívila jsem tuto zemi dvakrát, pomáhala jsem na letním English Campu s dětmi a dorostem. Velmi se mi to líbilo, ale nepřemýšlela jsem o tom, že bych zůstala; země se mi zdála být příliš hezká, vůbec ne chudá, takže nic pro mě. Ale vedli jsme moc zajímavé rozhovory s českými studenty i dospělými, tolik

lidí se nás ptalo na Boha; když jsem se vrátila domů, Bůh mi prostě nedovolil zapomenout. Modlila jsem se a poznala jsem, že se mám znovu vydat do Česka. Nemohla jsem ale odjet na misii, pokud nesplatím všechny své dluhy a nezajistím si peníze na cestu. Neviděla jsem žádnou možnost, jak bych mohla vůbec někdy sehnat celou potřebnou částku, připadalo mi, jako by mezi mnou a Českem stála obrovská hora. Ale slyšela jsem Boha, jak mi říká: Chci tě mít v Česku, začni stoupat na tu horu. Než jsem se stačila vzpamatovat, Bůh mi opatřil všechno, co jsem potřebovala, abych mohla odjet. Necelý rok po tom, kdy jsem podala žádost o misijní cestu, jsem dorazila do České republiky. Je to zázrak, že jsem překonala všechny překážky a dostala se sem, proto jsem si jistá, že tady mám být. Jakub truschka

23

Koloským 1,1-8

1

pozdrav a projevy vděčnosti List Koloským můžeme označit jako nejpoutavější epištolu Nového Zákona. Dává nám nahlédnout do prostředí, ve kterém žili křesťané v Malé Asii v druhé polovině 1. století, sledujeme zde náboženské napětí uvnitř vznikající církve, ale i vztahy mezi církví a židovstvím diaspory, to vše v prostředí helénistického světa. Epištola je až nápadně blízká epištole Efezským. Obsahově se oba listy do jisté míry překrývají, mají podobnou frazeologii, strukturu a obsahové schéma. Město Kolosy leželo necelých dvě stě kilometrů východně od Efezu, na obchodní cestě k Eufratu, v blízkosti Laodicee a Hierapolis. Ve městech žila významná židovská minorita, s několika synagogami. Sbor byl složen nejspíše z dřívějších Židů a z obrácených pohanů. Mnozí v počátcích považovali synagogy i nadále za svůj domov, i když patřili do křesťanského sboru. V té době ještě neexistovala jasná koncepce víry. Křesťanská věrouka byla v procesu hledání a nalézání vazeb na Ježíše Krista. List upozorňuje i na falešné učení, které sice mohlo být pro nové křesťany přitažlivé, ale ohrožovalo jejich víru. Proto ten důraz na velikost a význam Ježíše Krista, který má být středem jejich víry. Sbor v Kolosách byl založen Epafrem. (Ko 1,6-7, 4,12) Při výkladu epištoly budeme vycházet z řeckého textu, s přihlédnutím k ekumenickému překladu Bible. 1,1-2 V souladu se zvyklostmi té doby se apoštol Pavel a Timoteus nejdříve představí a uvedou, komu je dopis určen: „Božímu lidu (svatým = patřícím k  Božímu lidu, ve smyslu starozákonního významu toho označení, to je, odděleným pro Boha a službu Jemu) v Kolosách.“ Pavel se představí jako „apoštol“, tedy vyslanec a mluvčí Ježíše Krista. V jeho autoritě a z jeho pověření posílá tento dopis „věrným bratřím v Kristu“. Toto označení vyjadřuje stav oddanosti Kristu, kterým byli povoláni do rodiny Jeho církve. Přání „milost vám a pokoj“, je oblíbený Pavlův pozdrav. Jedná se o kombinaci řeckého pozdravu c h a r i s (milost, požehnání) a hebrejského š a l o m (pokoj, mír, harmonické vztahy). Obojí je Božím darem. 1,3 Charakteristickým znakem antických dopisů byl projev blahopřejné vděčnosti. Pavel a Timoteus děkují za křesťany v Kolosách především Bohu, kte-

ThDr. Jiří Lukl (68) studoval teologii na Komenského evangelické fakultě v Praze a v Londýně. Externě učil na ETS. Od r. 1972 je kazatelem Církve bratrské.V letech 1990-2004 pracoval jako ředitel České biblické společnosti.

24

rý už není Otcem pouze Izraele, ale jako Otec Ježíše Krista, a pouze jako takový, také „náš Otec“. Otec křesťanů, stejně jako Židů. K Bohu Otci mají teď směřovat naše modlitby, skrze Pana Ježíše (3,17, Ř 1,8). I v jiných epištolách se setkáváme s tím, že kdykoliv se Pavel modlí, s vděčností Bohu myslí na různé sbory. Modlitbu užívá jako přirozený projev lásky a starostlivé péče o druhé. 1,4 Pavel a Timoteus neznali křesťany sboru v Kolosách osobně, ale slyšeli o jejich „víře v Krista Ježíše“ a o jejich „lásce ke všem bratřím“. Uvěřili v Krista a to se teď projevuje v celém jejich životě. Přitom jejich „láska ke všem bratřím“ se neomezuje pouze na křesťany v Kolosách. Šlo o vzájemnou podporu a povzbuzení křesťanů žijících v okolních městech Malé Asie. 1,5 Nepřekvapí, že když byla zmíněna víra a láska, bude následovat i „naděje“, která uzavírá charakteristické křesťanské trio. Jejich spojení je výrazným rysem Pavlova učení (1 K 13,13, Ga 5,5-6, 1 Te 1,3, Ř 5,1-5). Naděje jako podíl křesťanova dědictví, připraveného a chráněného v nebesích. Ve smyslu židovského chápání: naděje, jako očekávání dobra, vycházející z důvěrného vztahu k Bohu. Tedy z víry. Je tím zdůrazněn eschatologický charakter zvěsti evangelia, která Koloské přivedla k víře a stimuluje je ke vzájemné

lásce. Naděje přichází tam, kde se zvěstuje „slovo pravdy“, evangelium. Zdůrazňuje se zde spolehlivost Božího slova jako pravdy, která se nemění (čti 1 Pt 1,22-25). Proto vzbuzuje naději. 1,6 Hlavní zvěstí šestého verše je evangelium, které v životě věřících v Kolosách nese své ovoce a  roste. Není to jen jejich výsadou, stejně se tak děje i jinde, po celém světě. Nemají proto usnout na vavřínech. Později přijde ještě konkrétní varování(2,8). Zdůrazněna je dynamika a živost evangelia (čti Iz 55,10-11). „Tak jako strom bez ovoce a růstu přestává být stromem, podobně i evangelium, které nepřináší ovoce, by nebylo evangeliem.“ (E.Schweizer) Tento proces byl v Kolosách patrný ode dne, kdy evangelium uslyšeli, a trvá i  dále. Zvěstované evangelium jim otevřelo oči na realitu Boží milosti, kterou přijali. Ověřili si a „přesvědčili se, že je pravdivá“. 1,7 Pavel a Timoteus zahrnují do svého blahopřání Epafra, který Koloským jako první přinesl evangelium. Jako rodák z Kolos (4,12) se pravděpodobně setkal s Pavlem, který dva roky pobýval v Efezu (Sk 19,8-10). Není těžké si představit, že Epafras pak toužil sdílet zvěst evangelia jak ve svém rodišti, tak i v blízkých městech Laodicei a Hierapolis (4,13). Výraz „milovaný druh“ (doslova spoluotrok), je Pavlovým oblíbeným výrazem. Epafras je zahrnut do rodiny věrných spolubratří v díle šíření evangelia. V židovském pohledu celý Boží lid je milován, protože byl Bohem vyvolen. Když Pavel mluví o Epafrovi jako o „spoluotroku“, je to výraz pocty. Epafras je také ve službách Ježíše Krista. Navíc je označen jako „služebník“ (diakonos), v původním významu „obsluhující u stolu“, vždy připraven posloužit. Jde o vnitřní postoj člověka ve vztahu ke Kristu, i k lidem. 1,8 V závěru tohoto úvodu Pavel děkuje a oceňuje službu Epafra, který jej informuje o situaci sboru v Kolosách. Patrně právě od něj se dověděl o ohrožení, ke kterému se vyjadřuje v 2,6 a dále. – Tak jako naděje je hnací silou evangelia (v. 5), tak láska je jeho hlavním ovocem (v. 4). Láska, která je zrcadlem Boží lásky v Kristu, vzniká a je udržována při životě pouze půso bením Božího Ducha.

Také máte pocit, že všechny možné schůze jsou úmorné? Já takovou zkušenost mám. Týká se to i pracovních porad – zde člověk ovšem bývá rád, pokud si poradu jen tak v klidu odsedí, aniž by z ní vyplynuly nějaké nové úkoly.

Václav Adamec

Liška a staří lišáci Na jedné pracovní poradě, které jsem měl tu čest zúčastnit se, vystoupil jeden mladý zaměstnanec s několika iniciativními návrhy na zlepšení pracovních procesů. Jeho návrhy byly šéfem oceněny, mezi staršími kolegy však byly komentovány stylem „aktivní blbec horší než třídní nepřítel“ nebo „co tu ten cucák exhibuje?“ Mazáci přece mají právo být nad bažanty! Bažanti mají tiše sedět a poslouchat. A to nemá platit jen na vojně, ale i jinde – v práci, v politice… Právě v politice byl na začátku prosince jeden bažant jmenován do vysoké řídící funkce – tímto bažantem je nový ministr školství Liška. Na přetřes se v této souvislosti nedostaly ani tolik odborné předpoklady či manažerské dovednosti zmíněného politika, ale spíše jeho nízký věk – Liška nedosáhl ještě ani věku Páně. Argumenty se nabízejí: jak může vést takto mladý člověk tak významnou a úctyhodnou instituci? Není směšné, aby třicetiletý magistr šéfoval rektorům, kteří by často mohli být jeho nikoliv otci, ale rovnou dědečky? Tyto otázky mají své opodstatnění. Nasnadě však je, že mnohé funkční instituce jsou řízeny právě mladými třicátníky. A tak uvažuji, jaké další motivace se za uvedenými otázkami mohou skrývat. Mimochodem, napadá mě ještě jedna oblast, kde se staří mazáci cítili dotčeni, že jim někdo mladý mluví do jejich pole působnosti. Bylo to asi 2000 let zpátky na Blízkém východě... Nechci tím samozřejmě přirovnávat Ježíše k Liškovi či naopak. Nicméně nemohu z hlavy vyhnat dojem, že za odporem vůči mladým lidem mluvícím těm starším do jejich oboru činnosti (ať už z pozice vedoucího či jiné) jsou kromě chvályhodné obavy z nedostatku životních zkušeností také jiné věci: méně chvályhodná nechuť ke komplikacím způsobeným mladistvým šťouráním do zajetých pořádků a ještě méně chvályhodná pýcha – co nám starým lišákům mají  mladé lišky co vyprávět…

Jiří Lukl

25

S Ježíšem do buddhistických klášterů Misie mezi Tibeťany žijícími v Nepálu

26

v listopadu 2006 vyrazily směrem na východ. Podzimní a jarní období, kdy nejsou monzunové deště, jsou pro trekking nejlepší.

Turistický trek kolem Annapuren

Naše putování Nepálem bylo velmi rozmanité a dobrodružné. Nejprve jsme se vydaly na čtrnáctidenní turistický trek kolem Annapuren v oblastech Mustang, Manang a Lamjung. Mohly jsme obdivovat krásy Božího stvoření – majestátní hory, zasněžené sedmitisícovky, malebná údolí, a také si vyzkoušet naše fyzické síly při přechodu sedla

Foto archiv autorky

C

o že mě přivedlo do tak vzdálené exotické země? Bylo to pozvání mojí kamarádky Radky Kvíčalové, která je na misii v Nepálu s organizací OM již dva roky. Její dlouholetou touhou už od té doby, kdy uvěřila v Pána Ježíše, bylo přinést evangelium do Tibetu. Protože však není jednoduché být misionářem v této Čínou okupované zemi, přesunula svoji vizi „Tibet svobodný pro Ježíše“ do jakéhosi „virtuálního Tibetu“ – mezi Tibeťany žijící a praktikující tibetský buddhismus právě v Nepálu. A tak o několik měsíců dříve než pražský primátor Pavel Bém, jsme spolu s další kamarádkou Janou

skou rodinu z nejnižší nepálské kasty, která čelí útokům ze strany svých budhistických sousedů. Mohly jsme je povzbudit a společně se modlit. Přestože byl kastovní systém oficiálně zrušen již v roce 1963, pro většinu Nepálců představuje stále příslušnost ke kastě rozhodující kritérium pro volbu povolání, výběr životního partnera apod. Zejména u hinduistů stále platí, že rodiče vybírají svým dětem vhodné protějšky. (Ale občas mají snoubenci možnost se před svatbou setkat a zjistit, zda jsou si sympatičtí…) Nepálská hindu nevěsta se vdává v červených šatech, protože bílá je barva neštěstí. A pokud má například křesťanská dívka nevěřící rodiče nebo rodiče nemá vůbec, tak jí manžela najde pastor. Milý úkol, že?

“Namaste! Kitap kinu hunca?” „Sasto!“ „Ramro!“ aneb „Dobrý den! Koupíte knihu?“ „Levnou!“ „Dobrou!“ Těchto pár slov a ještě několik dalších jsem se naučila a dokonce i používala v kontaktu s lidmi na našem misijním treku v Nepálu. Thorong La, které se nachází ve výšce 5 416 m n.m. Cestou jsme rozdávaly letáčky o Pánu Ježíši a různé příběhy v nepálštině a tibetštině, kazety s biblickými nahrávkami. V jednom mužském budhistickém klášteře, kde žije asi 40 chlapců ve věku od 6 do 15 let, jsme panu učiteli nechaly DVD s filmem „Ježíš“. Budhistické kláštery jsou volně přístupné a může se zde fotit i natáčet, jen musíte být vyzutí… Když jsem tady v Ngawalu viděla ty malé kluky při odříkávání posvátných textů, tak mi jich bylo moc líto… Jindy, při sledování filmu „Ježíš“ v rodině mladé tibetské mnišky jsem si mohla uvědomit, jak je pro tyto lidi z hor Ježíšova doba, prostředí a životní styl velmi blízký a „kulturně relevantní“, mnohem více než pro nás, západní civilizaci. Ve vesnici Jagat jsme navštívily chudou křesťan-

Misijní trek v oblasti Gorkha

Po skončení turistického treku jsme se autobusy přemístily do oblasti Gorkha, kde jsme pokračovaly v misijním treku. Jízda nepálským autobusem je nezapomenutelný zážitek, zejména, když jste nuceni se-

Vlevo nahoře: Modlitební kameny a thanky Vpravo: Paní z kmene Baramo poslouchá nahrávku Dole: Naše skupina v sedle Thorong-la

27

Modlitebna v Thala Jhung s vyhledem na Lamjung

I nepálští nosiči vody dostali letáčky

dět na střeše. Kdo nezakusil jízdu polorozpadlým indickým autobusem značky TATA, jako by snad v Asii ani nebyl. Během našeho týdenního misijního treku jsme prodávaly křesťanskou a evangelizační literaturu a také kazety s nahrávkami v jazyce Baramo. Tento kmen, který má pouze cca 500 lidí, jsme hledaly celý týden, až jsme většinu z nich našly ve vesnici Dandagaun. Nechce se tomu věřit, ale přestože jsou lidé velmi chudí, rádio s kazeťákem se najde téměř v každé rodině. 28

Při našem putování jsme mohly trochu blíže poznat život obyčejných Nepálců, který je tolik odlišný od toho našeho – skromná obydlí, jednostranná strava, pro nás zcela „nevyhovující“ hygienické podmínky, těžká práce na poli… Lidé byli většinou velmi vstřícní a ochotní a také se ptali, kdy zase přijdeme – což bylo moc milé! V jedné vesnici nám místní ženy připravily lidové tanečky. Celý den tam zněly bubínky a píšťaly a večer nám hostitel oznámil, že nám ženy zatančí a že můžeme zaplatit, kolik chceme. Tomu se říká tržní ekonomika! Jinde jsme zase s dětmi hrály „elektriku“ a „ovoce“. Nepálci také velmi oceňují, když se učíte jejich jazyk, takže při „výuce“ s naším nosičem Dineshem jsme se hodně nasmáli. Všude, kam jsme přišly, jsme docela budily pozornost a domorodci nás neustále při všech činnostech pozorovali, protože tři světlovlasé Evropanky ve vesnici na konci světa, to se jen tak nevidí!

Vděčnost na druhou

Jsem Pánu Bohu velmi vděčná za to, že jsem mohla Nepál navštívit. Byla to jedinečná a neopakovatelná zkušenost! V jednom turistickém průvodci se píše: „Nepál je tu, aby změnil člověka, nikoliv aby člověk měnil Nepál.“ Přestože jako křesťanka nemohu s obsahem tohoto výroku úplně souhlasit, i já vnímám, že pobyt v této zemi mě v mnohém ovlivnil a možná i trochu změnil. Zjistila jsem, že toho k životu někdy stačí opravdu velmi málo… Někdy si s kamarádkou říkáme: „Co jsme se naučily v Nepálu?“ – a odpověď může znít: „Sedět a hledět.“ Prostě v Nepálu nikdo nikam nespěchá, myslím, že slovo stres ani nemají ve slovníku. A tenhle odpočinek od všedních starostí, pohodu a hluboký duchovní zážitek bych  přála vám všem.

Pokud máte zájem dozvědět se něco více o službě Radky Kvíčalové v Nepálu nebo byste chtěli dostávat zprávy z misie, můžete mě kontaktovat na e-mailu: [email protected] nebo napsat přímo Radce na e-mail: [email protected].

Jarmila Gavlíková, CB Ostrava-Poruba

Vpravo: Při prodeji literatury v oblasti Gorkha Dole: Starobylá vesnice v horách, kde jako by se zastavil čas

29

Nezávislý divadelní soubor

Divadlo Střep Kontakt: [email protected] Info: www.divadlostrep.kohl.cz

V

době, kdy Kristýna Hejlková působila v profesionálním hereckém souboru, dospěla k názoru, že v církevních kruzích chybí Boží nástroj, oslovující všechny generace, jako je tomu právě u divadla. Proto začala s přáteli ,,spřádat“ plány na založení čistě amatérského divadelního souboru, složeného z mladých talentovaných (herecky nadaných, věřících i nevěřících) lidí, kteří mají zájem hrát a neměli příležitost se prosadit v profesionálním divadelním světě. Na církevním poli je tato cesta zatím neprošlapaná, a proto začátky nebyly vůbec jednoduché. V některých případech jsme se dokonce setkali i s mírným odporem a nepochopením. Ale nakonec díky Pánu Bohu, a nečekané podpoře Odboru mládeže CB, dopadlo vše dobře. Postupné nadšení ze strany oslovených herců a lidí, bez kterých by se divadlo neobešlo, propuklo ve vyslovenou euforii… Nadšení všech se stalo hnací silou celého projektu. S vědomím podpory jsme začali řešit první problém, a tím byla stálá divadelní scéna. Od této chvíle

17. ledna 2008 uvedou česká kina filmovou adaptaci jednoho z nejslavnějších románů klasika světové literatury dvacátého století, Gabriel García Márqueze, snímek Láska za časů cholery. (Love in the Time of Cholera, USA 2007, 139 min, režie: Mike Newell, hrají: Javier Bardem, Giovanna Mezzogiorno, Benjamin Bratt a další)

vše následující vidíme jako Boží zázrak. Podařilo se nám sehnat stálou scénu (jednu z největších v Praze) za minimální nájemné, začali s námi spolupracovat lidé, kteří se pohybují na vysoké profesionální úrovni, nadšení stejnou myšlenkou. Podařilo se nám sehnat hudebníky, nahrávací studio a výtvarníky, režiséry, tanečníky, webmastery a nakonec, po konkurzu, i herce. Ti všichni se rozhodli pracovat na společném díle bez nároku na honorář. Celý projekt se těší dobrému zdraví, i když je zatím ještě v plenkách. Od nápadu po dnešní stav jsme udělali hodně práce, ale ještě více nám jí do prvního představení zbývá. A proto vás prosíme o vaše modlitby, které jsou ohromnou pomocí a podporou celého projektu. A pokud můžete, lze nás podpořit i finančně. První plánované vystoupení, které nese název „Karneval duší“, by mělo proběhnout koncem února v divadle v Kobylisích. Více informací můžete nalézt na webových stránkách našeho divadla: divadlostrep.kohl.cz Soubor: Kristýna Hejlková (vedoucí souboru, herečka), Inka Marešová (spoluscénáristka, herečka), David Kubec (hlavní výtvarník), Martina Trejbalová (kostýmy, masky), Anička Tupá (manager, choreograf), Vojtěch Kočovský (herec), David Rymeš (herec), Honza Harcuba (kameraman), Vítek Drochýtek (hudební skladatel), Kryštof Hanzlík (komponent), Markéta Chmelová (akordeon), Jura Cipín (zvuk), Petra Javůrková (divadelní fotograf) a Martin Březina (webmaster). Vojtěch Kočovský

30

Viky, Viktor a Bůh Renata Eremiášová, Kalich 2007 první vydání, Edice Prvotisky, 166 Kč

Prvotina Renaty Eremiášové Viky, Viktor a Bůh zpracovává téma nového náboženského hnutí a velmi přesně zobrazuje jeho dynamiku. Jedná se o blíže nespecifikované hnutí charismatického typu s křesťanskými základy, ale čtenář může jeho charakteristiky (např. prostředky vytváření tlaku skupiny na jednotlivce, vůdcovský princip apod.) snadno převést na kteroukoli radikálně inovující náboženskou skupinu. Nesnadno pojmenovatelné prvky dynamiky nového náboženského hnutí jsou zde ukázány se shovívavostí, ale zároveň i tak, že demaskují jejich psychicky a sociálně znepokojivé, až nebezpečné varianty. Ještě zajímavější je ale popis psychologie příslušníků nového náboženského hnutí. Cenné je nejen zobrazení entuziasmu, fanatismu a dalších charakteristik, typických pro tyto příslušníky, ale především zobrazení osobnostního a duchovního vývoje hlavní hrdinky. Viky je totiž schopna růstu a v bolestné krizi nakonec překračuje ten stupeň duchovního vývoje, který od ní její náboženská skupina vyžaduje. Osud Viky je tak zároveň tragický i nadějný – tragický rozchodem se známým prostředím a ztrátou dosavadní sociální podpory, kterou jí poskytovalo, nadějný rodící se svobodou, která vyplývá ze schopnosti obejít se bez této podpory. Právě tato vývojová perspektiva činí z knihy Renaty Eremiášové nejen zajímavé čtení, ale i dílo se závažným duchovním posláním. Doslov napsal Dr. Zdeněk Vojtíšek. -mip-

Dialóg Kresťanský diskusný a polemický mesiačnik, vychází desetkrát ročně, formát A4, stran 38, doporučená cena 40 – 65 Sk.

Na sklonku roku 2007 jsme měli možnost seznámit se s nultým číslem nového časopisu Dialóg. Jedná se o dlouho očekávaný projekt měsíčníku Církvi Bratskej na Slovensku, který si klade za cíl především oživení mediální scény a rozbourání informační bariéry jak mezi jednotlivými sbory CB na Slovensku, tak i vůči širšímu okolí. Široký tématický záběr zahrnuje duchovní slovo, představení zajímavých osobností i zprávy z historie a současného života sborů. Značný prostor je též věnován „diskusnímu klubu“ na aktuální téma. Za redakci Brány přejeme našemu novému slovenskému souputníku Boží požehnání, nevysychající inspiraci a hodně spokojených čtenářů, a to jak na Slovensku, tak i v Čechách. -jis-

6. – 13. ledna 2008 ALIANČNÍ TÝDEN MODLITEB Návrat ztracených synů 

Ne: Ztracení – Lk 15,11-12 Po: Vše promrháno – Lk 15,13-16 Út: Obrat – Lk 15,17-19 St: Stát se otcem – Lk 14,20 Čt: Oslava – Lk 15,21-24 Pá: Syndrom staršího bratra – Lk 15,25-30 So: Všechno, co mám, je tvé – Lk 15,31-32 Ne: Bohoslužba za marno- tratné syny – Flp 2,5-8 Během Aliančního týdne modliteb bude pořádána sbírka na projekty ČEA nebo její činnost. Své dary můžete posílat s variabilním symbolem 2108 na účet ČEA u ČS a.s. č.ú.: 0013808359/0800 Připravila ČEA, Plzeňská 166, Praha 5, 150 00, tel. 777842000, e-mail: [email protected], www.ea.cz

KUPTE KNIHU ŠALOMOUNOVI Projekt ČEA 400 Šalomounů - knižní dar pro soudce opatrovnických soudů. V rámci Národního týdne manželství (11. – 17. 2. 2008) bychom jako ČEA rádi dali soudcům opatrovnických soudů jako dar knihu Děti a  rozvod od Edvarda Teybera z  nakladatelství Návrat domů. Zároveň bychom rádi dotyčné soudce oslovili s prosbou, aby se podělili o svůj pohled na nelehkou úlohu soudců, kteří mají každý den před očima rozdělení a bídu lidských vztahů. Chcete přispět na tento dar a koupit knihu Šalomounovi? Jedna kniha stojí 249,- Kč, přispět můžete jakoukoli částkou.

31

Etika našich čelných politiků Nedělím kompaktnost života na sféru soukromou nebo veřejnou. Jde o to, zda si člověk uvědomuje, že se může stát měřítkem chování pro někoho dalšího (nejen politik, ale i rodič). Čím výše, tím více má člověk počítat s tím, že díky četnějšímu výskytu před zraky druhých bude spoluvytvářet modely, na které se druzí budou odvolávat. Znamení zralosti člověka je ve vědomí, že růst k moudrosti znamená co možná nejvíce stírat hranice mezi tím, kdy nejsem vidět, a tím, kdy jsem vidět. Nevýhoda většiny současníků je v tom, že nevědí, že ani jejich nejsoukromější soukromí není jen jejich věcí. 

Foto archiv

synodní senior Českobratrské církve evangelické

Zdeněk Brokl autoriz. stavební inženýr, auditor ISO, člen CB



Biblickým projevem života je růst, nikoliv opakování nebo kopírování. Politici mj. mají i tu moc a vliv, aby utvářeli a ovlivňovali jak atmosféru ve společnosti, tak i „standardy“ jednání a chování. Chtít si žít podle svého, jít třeba napříč zvyklostem a nebát se ani toho, co jistá část společnosti považuje za pohoršlivé, to láká. Ten, kdo něco takového svým příkladem spustí, nechtěně demonstruje i to, kam se postupně dostal. Vršení dalších křivostí, nezdvořilost, povýšenost, aj. jsou projevy jisté izolace, protože přes neřešený přehmat se dotyčný dostává do defenzívy. Na útěku před lavinou, jíž spustil, se diskredituje čím dál víc. Na to na počátku ani nepomyslel. To však není „výsada“ politiků, to je zákonitost týkající se všech.



S ohledem na to předcházející si nemyslím, že je třeba křesťanům soustředit se především na pro-





32

Obecná odpověď je povrchní, i když při zevšeobecnění se etika pro „ty druhé“ káže snadněji. Ani politici nejsou všichni stejní (jako křesťané). Mravokárné a jednostranné posuzování morálky jiných mi nesedí. Názor na konkrétní případy je věrohodnější. A kde jsou hranice soukromí a veřejnosti u politiků, ale také ředitelů, lékařů, novinářů, umělců, učitelů, kazatelů, otců rodin a nakonec i u mne? Jistě tu působí postupující relativizace etiky. Mnozí spíše omluví politika „svého“ seskupení a obvykle i člena vlastní rodiny. Náročným řešením je morální soulad a jednota, které nerozlišují etiku na soukromou a veřejnou, etiku pro vlastní a pro jiné. Že to není snadné, víme i z křesťanského prostředí. Prokážeme přímé souvislosti? Představitelé na „hradech“ jsou stejné podstaty, jako ti, co žijí v „pod-

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

Joel Ruml

testy. Jak pozoruji, platí i v této věci slovo o tom, že vše se svým časem vrací. Proto si myslím, že v  reakci na nemravnosti politiků (a nejen jejich) máme být sami prezentací a zobrazením předností té etiky, která zušlechťuje a se kterou máme dobrou zkušenost. Ne vždy však sami býváme dobrým příkladem. Těm, komu se na hlavu sypou následky dojmu, že jim je všechno dovoleno, máme být hotovi podávat pomocnou ruku. Nikoliv však jako nátlaková a pravdu vlastnící skupina. To už jde o pastýřskou a kněžskou službu jednotlivé/-ho křesťanky/-a nejbližšímu okolí.

hradí“. Mají spíše odlišné příležitosti. Pochybuji, že ten, kdo si začne s jinou (obvykle mladší) ženou, je inspirován nějakým politikem (nebo i králem Davidem). Možná to má jako morální alibi. Ale i opačně: Působil jsem v týmu kandidáta do senátu, jehož členy byli mj. také novinář a agentura pro průzkum veřejného mínění. Shodli jsme se, že naše kampaň bude nanejvýš slušná. Průzkum však ukázal, že kandidát je vnímán jako „nevýrazný, neprůbojný, nic neprosadí“. Tak se přitvrdilo, až k hranici „slušné etiky“. Konkurenční kandidáti to tvrdě schytali. A nový průzkum jasně prokázal nárůst preferencí. Nemysleme si, že politici neví, co od nich značná část veřejnosti očekává, i když to bývá neetické!

? ?

Etické či neetické chování představitelů země a politických stran je věcí soukromou či veřejnou?  Myslíte si, že jednání politiků utváří či ovlivňuje etické standardy společnosti, nebo je jen kopíruje?  Existuje podle vás vhodnější způsob reakce křesťanů, nežli je protest vůči nemravnosti čelných představitelů země? 

Příliš nevěřím ve smysl takových protestů. A zvláště, když dáváme křesťansky najevo, že „na to“ morálně máme. Působí to proti nám. Představme si, že půjdeme jednat o dotace (pro sociální, církevní účely) s odpovědným politikem, o kterém se ví, že jeho život není etický (ženy, podezření z úplatků). Začneme tím, že ho křesťansky poučíme o jeho neetickém jednání? Co a jak tedy dělat? Evangelium vyzývá k modlitbám za představitele a k úklidu před vlastním prahem. Záleží na tom, v jakém jsme postavení, a hlavně – jak věrohodně nás lidé (i politici), ve slovech i skutcích, vnímají. Pak se máme ozvat. Netřeba „křesťansky moralizovat“, kdo je vnímavý, tomu náš zdroj etiky dojde. 

Renata Balcarová předsedkyně VDP, členka CASD Chování představitelů země a politických stran je samozřejmě věcí veřejnou. Politik v průběhu své služby je na prvním místě představitelem státu, nikoli osobu soukromou. Svými postoji, proklamacemi i činy je reprezentantem nejenom své strany, ale především státu. Tristní na tom je, že si naši politici neuvědomují, komu jsou zodpovědní za své činy, a to i soukromé, natožpak, že jsou de jure služebníky českého národa. 

Jednání politiků skutečně ovlivňuje etické i morální standardy společnosti. Každý národ potřebuje mít svůj vzor, a proto vyspělé státy tolik dbají na morálnost čelních představitelů státu. Náš první prezident TGM převzal morální aspekty od rakouského filozofa Franze Brentana, vycházející z Božího Desatera, které nejenom dodržoval, ale snažil se i o jejich šíření. Morální atmosféra jeho doby měla proto vysokou úroveň. Dnes, žel, chybí všeobecně správná hodnotová orientace a dekadence skutečných hodnot je zřejmá. Smutné na tom všem je, že se velice těžko hledá pozitivní morální vzor mezi vrcholnými představiteli našeho státu. 

Církve jsou dnes v druhotné pozici a to i díky svým historicky nechvalným způsobům proklamace křesťanské filozofie. Proto nemají mnoho nástrojů, kterými by mohly cokoliv zásadně změnit. Dnešní společnost má za to, že svoboda ducha, kterou přinesl rok 1989, je dostačující pro to, aby se církve mohly realizovat ve svých církevních ghettech. Evidentně není křesťanům dána možnost jakkoli zásadně participovat na věcech veřejných.To, co by bylo z mého pohledu nutné, je, aby současná společnost, tedy i  naše česká, začala brát vážně hodnotovou desorientaci jako společensky velice nebezpečnou a dala prostor osobnostem, které by současnou společnost uměly vyvést z morálního marasmu. Křesťané by měli svým zodpovědným přístupem a příkladem přispět k obrodě současné společnosti. Tím by se mohla všeobecně eliminovat možnost existence nemravných představitelů země. -bm

33

Výročí

V

nedávné době jsem byl celkem třikrát pozván na zajímavou sborovou slavnost. Pokaždé se jednalo o nějaké výročí. Dvouletá práce misijního sboru v Neratovicích, 25 let od otevření modlitebny v Horní Krupé a konečně celých 100 let existence modlitebny v Praze 1 Soukenické. Tyto sborové slavnosti mě přiměly podívat se na život církve trochu šířeji. Většina různých společenství žije zhruba jedno století. Je to proto, že žijí 4 základní generace. Otec v prv34

ní generaci jako zakladatel něco založí a následně buduje. Je jednoznačný, cílevědomý, ví, co dělá, něco nového vytvoří. Jednoduše řečeno: Otec zakladatel uvede svou myšlenku v pohyb, dá jí srozumitelnou formu a těší se z viditelného úspěchu. Syn svého otce následuje. Byl u toho, když se něco nového zrodilo, ví, o co se jedná, s dílem svého otce se ztotožňuje a velice si jej váží. Nemusí mít už tolik síly a charismatických schopností, ale poctivě pokračuje v práci svého otce, kterou zpravidla ještě někam posune, případně částečně rozvine. Pak je tu vnuk. Ten se řídí především tradicí. Třetí generace se v proměnách času nespoléhá až tolik na svůj vlastní rozum či cit, tradice společenství, do kterého patří, je silnější než on sám. V dynamicky měnícím se světě se spoléhá více než na svůj úsudek na to, co slyšel od svého otce a jeho otce. Více se rozhoduje podle tradice, se kterou je spjat a kterou se cítí být vázán. Ve společenství, do kterého patří, je však pořád ještě cítit nějaký pohyb a snaha jej rozvíjet, budovat a chránit před úpadkem. Nakonec tu je čtvrtá generace, a tehdy často přichází zlom. Ke společenství, ve kterém se narodili, už nemají horlivý osobní vztah jako jejich předchůdci. Čtvrtá generace ke všemu přijde zadarmo, tak nějak automaticky a veskrze lehko. Tato generace bere všechno kolem jako samozřejmou věc, jako něco, co tady bylo vždycky a co je jen a jen pro ně. To, co vybudovaly generace předchozí, se ve čtvrté generaci často zastaví, ztratí svou vnitřní dynamiku, pohyb i sílu. A tak můžeme sledovat, že mnoho společenství, organizací, firem, ale třeba i království a celých říší se po čtyřech generacích dostává do přirozené fáze svého rozpouštění, úbytku, do období ztráty své vnitřní síly, odhodlanosti a zapálení pro společnou věc... Pokud bychom výše uvedené jevy vztáhli na život protestantských církví obecně, na život celé naší církve nebo na život a službu našeho vlastního sboru, jak bychom se z toho poučili? Proč se mnoha evropským evangelickým církvím stalo to, že generace šestá, sedmá či osmá už ani v tu Bibli nevěří, že z křesťanství se stala jen jakási neurčitá etika a z věrnosti Písmu bezbřehá tolerance ke všemu? Nemusíme hned myslet na to, že by všichni lidé naší milé církve zhruba 100 let po Adlofovi, představovali kombinaci třetí a čtvrté generace, která už pro věc evangelia není tak nadšená, jako byli naši před-

Foto archiv CB Praha 1

Proč se mnoha evropským evangelickým církvím stalo to, že generace šestá, sedmá či osmá už ani v tu Bibli nevěří, že z křesťanství se stala jen jakási neurčitá etika a z věrnosti Písmu bezbřehá tolerance ke všemu? To, co vybudovaly generace předchozí, se ve čtvrté generaci často zastaví, ztratí svou vnitřní dynamiku, pohyb i sílu.

chůdci. Díky Bohu za to, že máme celou řadu zapálených bratří a sester, kteří ve vztahu ke svěřené práci ukazují příkladnou horlivost, nevšední nasazení, osobní oběti, lásku k Bohu i lidem okolo nás. Díky Bohu za to, že někteří z nás v  díle evangelia nevychladli, jako se to stalo dalším. Díky za všechny, kteří prokazují podobnou horlivost jako generace otců zakladatelů. Každý sám za sebe bychom si opakovaně měli klást otázky, jestli můj osobní život a moje služba Bohu a lidem připomíná více horlivost a nasazení první generace otců, nebo laxnost a liknavost generace čtvrté a pozdějších. Existuje rozdíl mezi skutečným následováním Krista a jeho pouhým sledováním. Jsem skutečně učedníkem Pána Ježíše, nebo jen jeho divákem? Je moje víra přežívající, nebo praktikující? Hořím, nebo rezivím? Hodlám v horlivosti pro Boží království zůstat pouze jakýmsi pravnukem, vychladlým odvarem ryzího nasazení, nebo se pokouším stát se zapáleným učedníkem? Při pohledu zpět na různá výročí našich sborů se můžeme nechat nově strhnout pro věc evangelia. Ono totiž nemusí zůstat jen u toho, že budeme „jen“ generací pátou, šestou, či sedmou... I my se totiž můžeme projevit jako ta generace první, zakladatelská. Neměl bys právě ty založit nový dětský klub, práci s dorostem, domácí skupinku, nebo třeba mládež? Neměl bys založit právě ty klub pro seniory, misijní buňku nebo diakonskou práci? Neměl by ses právě ty stát duchovním otcem odvážného projektu první generace? Staršovstvo tvého sboru jistě uvítá, když za ním přijdeš  s novým námětem víry. Petr Grulich

Náš úkol v nových poměrech Podivné jsou to poměry po druhé válce. Už dva a půl roku je po válce, ale dosud nevíme, jak bude vypadat mapa Evropy, zvláště Střední Evropy. Pomalu se rýsuje jakási hranice od severu k jihu tam, kde bychom ji nebyli čekali. Západní svět vidí naši republiku už za ní. Maně si vzpomínáme, jak ten zloduch, který evropské národy deptal, věštil, že spojenci se ve zlém rozejdou. Ale i když nás to vyvolávání obrázku Evropy zajímá, my se rozhlížíme doma po svém okolí a ujasňujeme si své místo a svůj úkol v mezích, které nám Pán Bůh dal. Mnoho se změnilo v poslední době. Ti, kteří vždycky byli dole, octli se nahoře, a lidé, kteří byli zvyklí dělat pány, se uskrovňují. Panstvo se vyměnilo. Bude záležet na tom, zdali ti noví páni budou si počínat moudřeji než ti první, či zdali se útisk obrátí jen jiným směrem. V době, kdy hmotné zájmy přehlušují všechno ostatní, je nejvýš nutné, aby lid osvícený pravdou zjevenou tím věrněji a určitěji zastával zájmy svého Krále a Jeho království, duchovní základy a duchovní cíle, které převyšují věže politické a hospodářské. Na nás je, abychom do těch proměn zvěstovali neměnitelné poselství Boží lásky k lidem v Kristu Ježíši a abychom opravdovou, pokornou vírou a poslušností k Jeho slovu byli kázáním svým bližním. Při tom nepotřebujeme napodobit žádný cizí vzor. Náš domácí příklad opravdových otců je pro nás výzvou nejvážnější. Skotská církev vydala své provolání o návratu k evangeliu, v němž mimo jiné konstatuje, že za mnohá staletí v minulosti mohla ve svém národě předpokládat jakési všeobecné přijetí křesťanských zásad. I když mnozí zůstávali mimo církev a neučinili osobní vyznání víry, přece jen byli pod vlivem křesťanů a křesťanské výchovy, takže mohli rozumět poselství církve. Dnes je však situace jiná. Už i tam si tedy uvědomují, že musí počítat s naprostou nevědomostí a neznámostí Písma a zásad křesťanských. Což teprve u nás, kde mládež už po dvě generace je vzdalována od všelijaké náboženské výchovy a mladí lidé nemají ponětí o dokumentech pravdy Kristovy ani o řádu Božím pro lidi, natož o vysvobozující moci evangelia. To je velké, zanedbané pole, hotový úhor. Pán Bůh nečeká, až Ho člověk objeví a najde v Jeho chrámě svatosti, On přišel sám za námi a zjevil se v Synu trpícím na kříži a vítězícím nad hříchem a smrtí, nad peklem a ďáblem, otvírajícím království pokoje a spravedlnosti svým vykoupeným. Tato Boží láska dosud nemá sobě rovné. F. Zdychynec Českobratrská rodina, leden 1948 35

Jsou média důležitá? Instinktivně asi každý odpoví, že ano. Ale v čem? Základní věci života jdou přece vlastní cestou. Život rodiny, vztahy přátel nebo odevzdávání víry se ve všeobecnosti odehrávají nezávisle na tom, zda žijeme v mediálním nebo nemediálním světě. Je spousta oblastí, kam média nemohou. Vytvářejí ale celkovou atmosféru, jakéhosi „ducha doby“, ve kterém se ony životy rodin, vztahy blízkých nebo odevzdávání víry odehrávají. Média jsou současně bezmocná i velmi mocná, záleží na tom, jak se na věc díváte. Po pádu komunismu vznikla u nás pro křesťany a církve nová situace. Otevřel se jim veřejný prostor, včetně mediálního. Panovala obrovská očekávání, že právě ti, kdo žili čtyřicet let pod tlakem, zaplní duchovní a ideologické vakuum. Kde jsou ale příliš vysoká očekávání, tam přichází obyčejně hluboká zklamání, a až potom nastupuje stav, který lze označit slovem „realita“.

Základním zadáním je pokrývat adekvátně jednotlivé náboženské směry, jež se u nás vyskytují. Jinými slovy, náboženská redakce není jakousi pátou kolonou církví v ČRo, ale naopak vyjádřením snahy ČRo napomáhat dialogu a porozumění mezi vyznavači jednotlivých náboženství a denominací, stejně jako napomáhat v duchovní obnově a orientaci obyvatel této země. Dalším důležitým zadáním je vysílat pro běžného posluchače, nikoliv pouze pro křesťany. To znamená, že náboženské vysílání nemá menšinový charakter, jako například vysílání pro romskou, slovenskou či polskou komunitu. Jedinou výjimkou jsou pravidelné přenosy bohoslužeb na ČRo2 (Praha) každou neděli od 9:00 hod. V nich se střídají jednotlivé církve, včetně Církve bratrské. Cílovými posluchači jsou v tomto případě primárně křesťané. Když budete tyto přenosy sledovat, po čase se před vámi vytvoří pozoruhodná mozaika různých způsobů vyjádření a tradic našich církví. Hlavní pořady Redakce náboženského Redakce náboženského vysílání: vysílání sídlí od září 2006 ČRo1 (Radiožurnál): v Českém rozhlase 6, ktesobota 9:00 Křesťanský týdeník rý si mnoho lidí dodnes neděle 21:05 Výzvy přítomnosti spojuje se Svobodnou ČRo2 (Praha): Evropou. Připravuje ale neděle 9:00 Bohoslužby ČRo3 (Vltava) pořady i pro ČRo1 (Radiokaždý všední den 6:50 Ranní úvaha žurnál) nebo ČRo3 (Vltaneděle 7:35 Ranní slovo vu), a  samozřejmě i pro Členové náboženské redakce: neděle 16:00 Prameny a proudy Daniel Raus, Teresie Bečková, „Šestku“. Jak vedení této ČRo6 (Šestka) Lenka Svobodová, středa 20:10 Kořeny stanice, tak vedení samotPetra Kaluschová, sobota 19:30 Hovory o víře ného rozhlasu má přitom Karel Vepřek neděle 21:40 Zaostřeno na církve ambice, jež překračují současný stav. Jednou z  nich je, aby přinejmenJednou z realit Českého rozhlasu (ČRo) je existen- ším některé pořady mohly různé skupiny věřících ce náboženského vysílání. Z hlediska posluchače i nevěřících využívat pro své potřeby, aby stimulovaly má podobu pořadů, jež se vysílají na jeho stanicích. různé neformální diskuse i hledání a přemýšlení jedZ hlediska vnitřní struktury rozhlasu má podobu notlivců. Zájmem rozhlasu je, aby jeho posluchači poměrně malé redakce, která tyto pořady připravu- reagovali na to, co se jim líbí nebo nelíbí, aby si vybírali je. A protože ČRo je poměrně komplikovaný orga- pořady a snažili se vytvářet zpětnou vazbu. Prostě aby  nismus, redakce musí zohledňovat celou řadu zadá- vzali vysílání ČRo za své. ní, jakož i charakter vysílání jednotlivých stanic. Daniel Raus 36

Foto Bronislav Matulík

Český rozhlas - naše rádio

1

Foto archiv

Úvod Skoro celý život se zajímám o staré mince. K tomuto koníčku jsem se dostal trochu zvláštním způsobem: jeden můj spolužák ještě na základní škole zdědil po svém strýčkovi malou sbírku mincí – a nevymyslel nic chytřejšího, než že je střílel z praku „na dračku“. Mně se podařilo jeden peníz chytit – a v  Národním muzeu jsem se pak dověděl, že je to římská mince z druhého století. To mě uchvátilo a začal jsem mince studovat a sbírat. Nejvíc mě zajímají peníze z biblických dob. Je to zvláštní zážitek, držet v ruce kousek kovu, kterým mohl platit třeba Pán Ježíš nebo některý z jeho učedníků. Pomáhá mi to i lépe porozumět některým biblickým příběhům a jejich souvislostem. Sérií článků o některých mincích novozákonní doby bych vám chtěl pootevřít dveře do tohoto svého království a zároveň tak dát „desátek“ z času, který nad mincemi trávím. Nejprve bych se chtěl – kvůli širší souvislosti – zmínit o penězích ve starozákonní době. Je prakticky jisté, že v době Mojžíšově, soudců, Davidova království ani rozděleného království izraelského a judského se ještě žádné mince nerazily (alespoň ne v  této oblasti). Pokud čteme ve Starém zákoně o šekelech zlata či stříbra, šlo o váhovou jednotku, nikoli minci. Teprve v době vlády Peršanů, tj. v době po návratu Židů z babylonského zajetí (5. stol. př. Kr.) jsou známy ražené mince, zmiňované v Bibli – zlaté perské darejky, nazvané podle krále Dareia.

V novozákonní době byla ovšem již situace docela jiná, ve spisech NZ je zmíněna celá řada různých mincí, kterými se tehdy platilo. Rozmanitost peněz, o kterých v evangeliích čteme, souvisí s tehdejší politickou, hospodářskou a náboženskou situací. V době vlády Heroda Velikého (40 – 4 př.Kr.) – bylo území, kterému Římané říkali souhrnně Palestina, vlastně římským protektorátem, v němž Herodes vládl z milosti Říma. Po jeho smrti a po krátké vládě jeho syna Archeláa se dostala hlavní část, Judsko, pod přímou římskou správu (v jejím čele stál římským císařem jmenovaný úředník, zvaný prokurátor). Z bývalé Herodovy říše pak vznikly i další, menší správní celky, z nichž si můžeme připomenout např. Samařsko, Galileu, Desetiměstí atd. Všechny tvořily součást římské správní provincie Syrie. V zemi byly jako platidlo používány především římské mince (v nich se také platily „světské“ daně, vybírané římskou okupační správou). Výběr daní si bylo možno pronajmout: šlo o činnost velmi výnosnou, ale krajně nepopulární (vzpomeňme na Zachea). Kromě římských mincí obíhaly v Judsku a okolí řecké mince, k jejichž ražbě měla právo některá města v okolí, zejména ve Fénicii (Týr, Sidon, Byblos, Arados atd.). Šlo buď o provinční ražby s portrétem císaře a řeckým nápisem, nebo tzv. autonomní ražby, kde se jméno a obraz císaře nevyskytovaly. Drobné měděné mince místního významu byly raženy také přímo v Judsku (tzv. židovské lokální ražby). Nápisy na nich byly řecké, někdy také hebrejské. Při takovém množství různorodého oběživa není divu, že bylo třeba i směnárníků, o nichž Nový Zákon také píše. O penězích, zmiňovaných v NZ, si postupně něco povíme i s fotografickými ukázkami těchto mincí.  příště: denár

37

Výpredaj slova P

red časom som na námestí pred Tescom na- obrazov postupne tvorí obsahy ich vedomia. Seriály, ďabil na výnimočne rentabilný tovar. Odke- reklamy, kvízy, zábavne programy, to je písmo svädy sme sa vzdali socialisticky regulovaných té. Televízia, nie kniha je hlavným nástrojom vzdelácien všetko zdraželo. Mlieko, maslo, chlieb, vajcia, vania. Autor televízneho programu sa však nechová ponožky, pivo. A hľa, na kupcovom stolíku pre- ani ako mudrc, ani ako svätec, ani ako učenec, chodo mnou predsa jedna komodita, ktorá po zruše- vá sa ako obchodník. Svojmu zákazníkovi vysiela to, ní regulovaných cien zlacnela: Knižka v pevnej čo chce divák vidieť. plátenej väzbe. Listujem. Text v latinčine, preV tomto kontexte je Komenského kniha veľmi klady do slovenčiny, maďarčiny a ruštiny. Názov: aktuálna. Učí nás, ako si v tej hre s manipulova„Ako dômyselne používať knihy, hlavný nástroj ným vedomím zachovať slobodu. Jediným filtrom, vzdelávania.“ Autor Ján Ámos Komenský. Pred ktorý možno postaviť medzi sugescie voľne pospázrušením cenojaných obrazov a vej regulácie stála naše vedomie je Nemilovať knihy znamená nemilovať knižka 15 korún, starostlivo zosnopo zrušení klesla vaná sieť kritického múdrosť. A nemilovať múdrosť na 10. Niežeby vo myslenia. Človek znamená stať sa hlupákom. všeobecnosti išli sa potrebuje nauknižky s cenou dočiť používať svoju lu. Na knižnom trhu kúpite paperbacky o tom, ako myseľ, aby mohol zostať slobodný. Veď napokon a s koľkými mužmi, tá či oná moderátorka, za 300 každý ľudský tvor je už podľa definície tvor rozumný. korún slovenských. Jeho rozum však spočíva v jazyku. Kým veci iba vníKomenský v knižke píše samé poučné veci. ma ako obrazy, nevie o nich nič. Sú preň iba sugesNapríklad: Nemilovať knihy znamená nemilovať ciami, voči ktorým je bezbranný. Až keď dá veciam a múdrosť. A nemilovať múdrosť znamená stať sa dejom mená, začína o nich niečo vedieť. hlupákom. Myseľ sa učíme používať tým, že sa učíme použíAzda tu treba hľadať dôvod prečo, kniha zlacnela. vať slová a slová sa učíme používať čítaním kníh. Komenský si mohol tie invektívy odpustiť. Možno je Jediný filter, ktorý môžeme postaviť medzi seba a nízka cena len prostým obrazom doby. Nepotrebu- mediálne sugescie, je teda filter kníh. jeme už používať knihy, už nie sú hlavným nástroDajte si pozor, milí poslucháči, píše Komenský jom vzdelávania. Načo nám bude múdrosť. Nedá v  závere útlej knižočky, aby sa vám nestalo to, čo nám ani pohodlie, ani vzrušenie, ani zábavu. Ocitli sa stáva väčšine smrteľníkov, že po celý život nezasme sa na prahu novej negramotnosti? Negramot- čnú byť múdri, alebo niektorým, medzi nimi i mne ní sú predsa i tí, čo síce čítať vedia, ale nečítajú. A samému, že vtedy začíname konečne žiť, keď treba ak aj čítajú, tak čítajú iba texty zostavené z holých končiť. Ak stratíš čas života, stratíš seba samého. Ak viet, očistené od každej náročnejšej myšlienky. však stratíš seba samého, kto ťa tebe vráti? Hovorí sa, že skončil vek slova a nastal vek obraDaniel Pastirčák, kazatel církve bratrské v bratislavě zu. Deti sa dnes rodia priamo pred televízor. Prúd 38

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu! Tajenku zašlete do 20. 1. 2008 (i e-mailem) na adresu redakce.

Připravil Dušan Karkuš

Tajenka z čísla 12/2007: Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo. Vylosovaný výherce: Lucie Vrajová, Valašská Bystřice

Vylosovaný výherce dostane slevu 200 Kč na knihy dle vlastního výběru v  internetovém knihkupectví www.kodex.cz/knihkupectvi

39

19. 6. 1834 - 31. 1. 1892

Charles Haddon SPURGEON

Foto archiv

,,

Kníže kazatelů. Jeho kázání se prodalo dvacet tisíc výtisků týdně a byla překládána do dvaceti jazyků. Do svých dvaceti let kázal více než šestsetkrát, soubor jeho kázání čítá 63 svazků. Na jeho kázání chodily desítky let tisíce lidí. V patnácti uvěřil v Krista, jenž se stal jeho vyznáním na celý život: „Nestydím se označovat za kalvinistu, nemám rozpaky nazývat se baptistou, ale pokud se mě ptají, co je moje vyznání, odpovídám: ,Je to Ježíš Kristus.‘“ Narodil se v Kelvedonu, ale většinu života strávil v Londýně, kde byl v roce 1854 zvolen kazatelem v New Park Street Baptist Church. Tehdy čítal sbor 232 členů. Již po několika letech museli postavit novou modlitebnu, protože stávající kapacita nestačí. V roce 1861 se tak Spurgeon přesouvá do nově otevřeného Metropolitan Tabernacle s kapacitou 6000 míst. Mezitím se oženil se Susannou Thompsonovou a brzy Je to naše povinnost a privilegium vyčerpat své se jim narodila dvojčata. životy pro Ježíše. Nemáme být dobře zachovaSpurgeonova činnost se ovšem lými živými exempláři lidí, ale živými oběťmi, zdaleka nevyčerpávala kázáním. jejichž údělem je být stráven. Celý život tvrdě pracoval, často i 18 hodin denně. Založil a staral se o dva sirotčince, pečoval o početný sbor (na konci roku 1891 měl 5311 členů), napsal na 140 knih, vydával časopis Sword and Trowel, revidoval kázání pro tisk a týdně odpovídal na stovky dopisů. Založil přes šedesát různých spolků. Byl tedy tvrdě pracujícím a úspěšným kazatelem. Zakoušel ale také nejedno trápení. Mnoho let byl sužován dnou, později i revmatismem a zánětem ledvin (Brightova nemoc). Jeho manželka byla po většinu svého života invalidní, takže nemohli mít další děti. Opakovaně zápasil s depresemi, které leckdy byly důsledkem tvrdé kritiky, jíž musel čelit od některých vlastních vlažných členů nebo od jiných kazatelů, liberální ho kritizovali z přílišné rigoróznosti, hyperkalvinisté zas vyjadřovali pochybRoku 1861 byla z výnosu veřejné subskripce postavena nosti o jeho obrácení… v Newington Butts velkolepá budova pro bohoslužby, školu a úřady baptistické církve, tzv. Metropolitan Tabernacle Spurgeon byl muž vydaný horlivosti pro Boží slávu, důvěrné společenství s Bohem a spásu lidí. Teologicky byl reformovaný baptista starého puritánského ražení: „Kalvinismus pro mě znamená stavět věčného Boha na vrchol všech věcí. Na všechny věci se dívám skrze to, jaký mají vztah k Boží slávě.“ Dobrá teologie mu byla věcí naprosto praktickou: „Uhlí ortodoxie je nutné pro oheň zbožnosti.“ Jeho hlavním zápasem byla ovšem záchrana ztracených duší. Počet lidí, kteří došli obrácení skrze jeho službu, ani není možné vyčíslit. Robert Hart

kazatel v Třinci - Terase od 1.11. 2007 Narodil se 23. 4. 1955 v Hrádku a byl veden jako dítě hrádeckého sboru CB. Je ženatý a s manželkou Ludmilou mají doma jednu dceru. V letech 1976 – 1980 pracoval v Třineckých železárnách (TŽ) při obsluze vysokých pecí. Dále v období 1980 - 1994 zastával v TŽ funkce programátora a správce řídícího systému. V roce 1994 přijal povolání duchovního pracovníka Apoštolské církve. Absolvoval v letech 1995 – 2005 Vyšší odbornou školu teologickou v Kolíně. V letech 1995 – 2001 působil jako duchovní AC pro Vězeňskou službu. Od roku 2001 působil jako pastor sboru AC v Jihlavě. V roce 2006 ze služeb v AC odešel, přechodně pracoval v neziskovém sektoru a po rozhovorech v Radě přijal koncem 2007 pozvání ke kazatelské službě v rámci CB.

N

arodil jsem se do věřící rodiny, ale rozhodnutí vydat svůj život Bohu jsem odkládal do daleké budoucnosti. Do shromáždění jsem chodil hlavně z úcty k rodičům. V osmnácti jsem začal chodit na zábavy, ale rodiče o tom nevěděli. Trpěl jsem pocity méněcennosti. V partě kamarádů jsem se snažil být někým, i když jsem často věděl, že dělám špatné věci. V devatenácti mě odvedli na vojnu k pohraničníkům. Po dvou měsících v náročném prostředí daleko od všech blízkých, jsem si začal uvědomovat svůj nedobrý život. Uvědomil jsem si, že rodiče mají Boha. Když mi bylo nejhůř, rozhodl jsem se, že i já ho budu následovat. Prosil jsem Pána za odpuštění a na první dovolené doma jsem se dal pokřtít. Během další vojenské služby jsem ale žil jako každý jiný. Po návratu z vojny jsem sice opět navštěvoval shromáždění, ale hlavně proto, že mě tížilo svědomí. Můj život byl však velice špatný. V rode 1979 jsem se seznámil se svou budoucí ženou Ludmilou. Byla to nevěřící dívka. Ze začátku hezké manželství se začalo po šesti letech rozsypávat. Měli jsme dvě děti a vůbec si nerozuměli. Tehdy jsme se seznámili s jednou křesťanskou rodinou, která nás neúnavně zvala do jejich společenství. Vymlouvali jsme se a jejich pozvání odmítali. Jednou se jim však podařilo dostat nás na jejich setkání. Bylo tam několik křesťanských manželství přibližně v našem věku. Scházeli se, aby chválili Boha, sdíleli se mezi sebou Božím slovem a navzájem si vyměňovali zkušenosti z manželského života. Začaly se mi otevírat oči a uvědomil jsem si, v jakém bahně žijeme. Bůh začal mluvit k mému srdci, ukázal mi, jaký jsem pokrytec a jakým hrozným životem žiji. Tehdy jsem se pokořil před Bohem a řekl jsem mu, že ho chci následovat. Bůh začal úžasným způsobem měnit můj život i život mé ženy. Uzdravil naše manželství a dal nám jasný cíl: za každých podmínek a za každé situace sloužit jenom jemu!

BULLETIN RADY CÍRKVE BRATRSKÉ VYCHÁZÍ JAKO PŘÍLOHA ČASOPISU BRÁNA

Slavoj Raszka

Kazatelé, vikáři, odbory a senioráty 

Kazatel Zdeněk Uhlík byl za účasti místopředsedy Rady, kaz. Miloslava Kloubka dne 25. 11. 2007 zvolen druhým kazatelem sboru v Mostě s působností v Chomutově. Vikář Jakub Formánek byl předsedou Rady, kaz. Pavlem Černým dne 9. 12. 2007 uveden do vikářské služby v Jablonci nad Nisou. Úlohou mentora vikáři Formánkovi byl libereckým staršovstvem pověřen kazatel Jan Valeš st. 



Dne 9. 11. 2007 se konalo severočeské seniorátní setkání kazatelů a vikářů v Litvínově (senior – kazatel Petr Šimmer), kam zavítal předseda Rady. Seniorátní vzdělávací setkání pracovníků proběhlo v Táboře dne 10. 11. 2007 s vyučováním kazatele P. Šimmera na téma: „Duchovní zápas kazatele a staršího za místní církev.“ 



Vikář David Rajca z Českého Těšína požádal o rozvázání pracovního poměru a Rada souhlasí s termínem ukončení jeho služby v CB ke dni 31. 12. 1007. Bratr David Rajca neodchází do civilního zaměstnání, ale přijal pozvání k další duchovní službě v rámci KAM – Křesťanské akademie mladých. 

Předseda informoval o setkání Pastoračního odboru dne 13. 11. 2007 v Praze. Pastorační odbor řeší některé naléhavé pastorační případy a pracuje na materiálu ohledně zpovědi, který bude po dopracování dán k dispozici kazatelům. 

Po projednání s kaz. Jindrou, předsedou Studijního odboru, byly zadány dvě ordinační práce: vikář Maroš Klačko: Dědictví Jednoty bratrské v našich rukou, konzultant Jiří Hofman, vikář Vladimír Horský: Pastorační služba ap. Pavla v listu Tesalonickým, konzultant bude určen následně.

Průběžná informace z dlouhé řady jednání na téma: církve – stát První jednání Církevní a Vládní komise se konalo dne 28.11.2007 na Ministerstvu kultury. Vládní komisi reprezentovali ministři Petr Gandalovič, Václav Jehlička, Miroslav Kalousek, Karel Schwarzenberg a Džamila Stehlíková. Poslaneckou sněmovnu PČR zastupovala místopředsedkyně Miroslava Němcová. Církevní komisi tvořili nejvyšší zástupci ČBK arcibiskup Jan Graubner a kardinál Miloslav Vlk, biskupové Dominik Duka a František Lobkowitz, řády zastupoval opat Michal Pojezdný. ERC vedl její předseda Pavel Černý spolu se synodním seniorem ČCE Joelem Rumlem a patriarchou ČSCH Tomášem Buttou. Dále byli přítomni Karel Štícha z pražského arcibiskupství a Karel Fojtík, tajemník Rady CB a další zodpovědní pracovníci ministerstev. Na společném setkání byly konzultovány odlišnosti, které byly k věcnému záměru připraveny ze strany státu i církví. Bylo potvrzeno, že do vlády půjde varianta odškodnění za nevydaný církevní majetek v úrovni 83 mld. Kč. Dále byl přijat princip tzv. „přechodného“ období, ve kterém by se církvím vyplácel postupně snižovaný příspěvek za účelem vybudování nových instrumentů směřujících k samostatnému hospodaření všech denominací. Církve ustoupily od požadavku, aby povinnými osobami byly obce a kraje. Zůstalo otevřeno několik spíše právních, než principiálních otázek. Zásadní ekonomický podnět přinesl ministr financí v podobě nového způsobu vyplácení odškodného církvím. Ministr Kalousek navrhl možnost vypsání dlouhodobých dluhopisů s běžným (tržním) úročením, ale bez valorizace. Celkově lze shrnout, že všichni zúčastnění se snažili nacházet porozumění pro přijatelné cílové řešení. Neprodleně byla svolána další schůzka vybraných zástupců centrální státní správy a církví na ministerstvu financí dne 3. 12. 2007, kde byly odsouhlaseny klíčové parametry budoucí smlouvy mezi státem a církvemi. Délka splácení odškodného církvím byla dohodnuta na 60 let. Přechodové období bude 20 let. Dlouhodobé dluhopisy budou úročeny v úrovni 4,8%. Toto bude promítnuto do věcného záměru zákona, který bude ještě před předložením vládě (předpoklad: koncem roku 2007) potvrzen na druhém oficiálním jednání Vládní a Církevní komise. Závěrem bylo konstatováno, že kauza léta neřešeného církevního majetku má jistou šanci na uzavření, což s povděkem kvitovali zástupci obou zúčastněných stran. -KF- 

Konference o zakládání nových sborů V sobotu 2. 12. v areálu CB ve Chvalech proběhl již druhý ročník konference Nadačního fondu nových sborů. Zhruba 20 účastníků z různých míst naší země a Slovenska se shodlo na tom, že podobné akce jsou velmi prospěšné a že by rádi přijeli znovu. Příležitost bude nejen na další konferenci (poznamenejte si termín 29. 11. 2008), ale i na Letní škole zakládání nových sborů, která se připravuje na 18.–21. 6. 2008 v Praze. Pro ty z vás, kdo jste se semináře letos nemohli zúčastnit, shrneme alespoň několik hlavních myšlenek, které na akci zazněly. Kdo by si chtěl poslechnout celou konferenci, může si nahrávky stáhnout ve formátu mp3 na stránkách sboru CB Černý Most. (www.cb.cz/cerny.most) Letošní konference si vzala za cíl zabývat se realitou rozdílných představ a očekávání, které si křesťané zapojení do procesu zakládání nových sborů často s

sebou přinášejí. Rozdílné důrazy a různá obdarování spolupracovníků mohou být jistě velkým přínosem pro zakládání sborů, ovšem jen za předpokladu, že v základních věcech bude zakladatelský tým sdílet společné hodnoty. Nevyjasněná rozdílná stanoviska v hlavních očekáváních či přímo nejednota v základních představách o podstatě sboru bývají častou příčinou bolestných krizí nových sborů. Tyto obtíže se mohou projevovat až po nějakém čase, protože nejednota v základních přístupech může být načas přikryta prvotním aktivismem. O to vážněji se však může nejednota v základech projevit později.

Mezi denominace, které v ČR zakládají nové sbory nejvíce, patří AC a CB. AC založila od roku 1995 zhruba 20 nových sborů a CB 27 nových sborů. NFNS registruje jen v rámci CB 20 dalších míst, kde se o zakládání sborů usiluje. • Jan Luhan z Čelákovic připomněl důležitost společných neformálních akcí pro vytváření sborového života. „Společné jídlo je dveřmi k lidským srdcím. Naše děti se do Božího Království doslova projedly.“ • Daniel Fajfr varoval před privatizací církve: „Církev nepatří ani tobě, ani mně. Církev patří Kristu. Někdy Kristus potřebuje nabourat náš koncept sboru, abychom mohli sloužit svému okolí daleko vhodnějším způsobem.“ • Tomáš Grulich představil dlouhodobější zaměření práce NFNS: „Náš nadační fond nechce být pouze finančním podporovatelem zakládání nových sborů. Rádi bychom se stali platformou setkávání, vytvářeli síť podpůrných modliteb pro nové projekty a přispěli i případnou konzultační a podpůrnou službou.“ • Daniel Fajfr nás učil nové terminologii: Misionální společenství, situační rozhodování, teologie krize, emerging church… • Rostislav Staněk velmi podpořil důraz na trojí zodpovědnost církve – služba Bohu, služba světu a vzájemná služba: „Chápu sbor jako Boží otevřenou rodinu.“



Na žádost staršovstva sboru Havlíčkův Brod byl udělen souhlas vikáři Vladimíru Horskému k vysluhování Večeře Páně na dny 1. 1. 2008 a 21. 3. 2008 (Velký pátek). Staršovstvo sboru Český Těšín požádalo Radu o systemizaci stanice Karviná jako samostatné kazatelské stanice. Rada odsouhlasila vyhlášení samostatné kazatelské stanice v Karviné od 1.2.2008 a současně jmenovala Stanislava Czudka vedoucím této stanice. 

Vizitace 

Rada CB souhlasně projednala zprávy z vizitací, které se konaly v uplynulém období. Vizitační zprávu ze sboru CB Praha 13 – Stodůlky (21. - 23. 9. 2007) předložil kazatel Petr Šimmer. Další vizitaci vykonal kazatel Stanislav Stebel v Děčíně ve dnech 19. - 21. 10. 2007. Tajemník vizitoval sbor CB v Třebíči ve dnech 27. - 28. 10. 2007. Vizitace sboru CB Praha – Jižní Město proběhla v termínu 2. - 4. 11. 2007 pod vedením kazatele Stanislava Stebela. 

Rada CB rozhodla o nových vizitacích (celkem 16), které budou vykonány v roce 2008 na sborech CB (Benátky nad Jizerou, Česká Třebová, Havířov, Horní Krupá, Horní Suchá, Chrudim, Klatovy, Kyjov, Náchod, Ostrava, Plzeň, Praha 4 – Šeberov, Praha 9 – Horní Počernice, Třinec – Lištná, Ústí nad Labem a Vlašim).

Klíčovou roli pro vyvarování se těchto opakujících se chyb hraje vedoucí nové práce. Vedoucí týmu zakládání nového sboru by měl být schopen vidět podstatu církve v její celistvosti a měl by pomoci k tomu, aby se i další členové týmu mohli připojit podle svých obdarování k budování celého Kristova těla, a nejen jedné jeho části. Pokud by ve sboru vítězila pouze jedna služebnost, brzy by další části těla trpěly újmu. I vzácná obdarování, jsou-li postavena proti sobě, mohou ničit Boží dílo. O to víc dochází k boření Božího díla, když se proti sobě postaví různé předsudky, nezdravá očekávání či osobní ambice. Pokládání základů nového sboru nezačíná až při vyhlášení sborového programu, ale daleko dříve v době přípravy na tuto službu. Čas věnovaný společné modlitební, biblické a vztahové přípravě je pro zakládání sboru velmi důležitým obdobím. Nesnažme se přípravu uspěchat. Je moc důležité sjednotit se na základních otázkách služby, poznat se navzájem a vytvořit společnou modlitební síť

›

Různé 

Rada CB na návrh Správní Rady Diakonie CB pověřila od 1.1.2008 výkonem funkce ředitele Diakonie CB bratra Petra Fialu ze sboru CB v Praze 3 – Žižkov. Předchozí ředitelka DCB sestra Eva Čenkovičová požádala ouvolnění a odchází do Mostu (kde je členkou sboru CB), zpět na místo vedoucí oblastní Charity, které jí bylo nabídnuto. 

Kruh přátel Bethesdy byl požádán o návrh dalšího člena do Správ-

ní rady Diakonie. Byla nominována sestra Eva Kloubková a Rada CB jmenuje sestru Kloubkovou členkou Správní rady Diakonie CB. Rada prodloužila dodatek ke zřizovací listině účelového zařízení LRS Chvaly z roku 2007 do 31.12. 2008. Dodatek se týká potvrzení předchozího rozšíření provozu Léčebně rehabilitačního střediska. 

Dopis pana Hampla ze dne 1.11.2007 z věznice Valdice ohledně požadavku na bohoslužby CB, bude předán vězeňské duchovenské službě, a to prostřednictvím kaplana Martina Škody. 



Přejný dopis Dagmar Pokorné - Zbytovské zaslaný Radě dne 4. 11. 2007 k novému vydání Křesťanského kancionálu bere Rada na vědomí a kopii zasíláme kaz. Pavlu Javornickému, předsedovi zpěvníkové komise. Předseda informoval o jednání na Generálním štábu Armády ČR a potřebě dalších vojenských kaplanů. Rada vzala na vědomí požadavky na kandidáta pro funkci vojenského kaplana pro Armádu ČR a informaci o potřebě nových zveřejní na kazatelské pastorálce a v Ob. 

Různé V Radě CB byl veden rozhovor k událostem z 10.11.2007 (výročí Křišťálové noci). Předseda Pavel Černý promluvil na pietním shromáždění, které proběhlo na Staroměstském náměstí a které pořádala Židovská Liberální unie. Akci podpořila také Rada Církve bratrské. Shromáždění moderoval za ICEJ Mojmír Kallus a vystoupili také zástupci těch, kteří přežili koncentrační tábory (Lustig, Stránský, Růžičková) a zástupci státu (Přemysl Sobotka, Miloslav Vlček, Miroslava Němcová a Pavel Bém).  

PŘIPRAVIL TAJEMNÍK RADY CÍRKVE BRATRSKÉ KAREL FOJTÍK

nové služby. Tento přístup je poněkud zdlouhavější než začínat okamžitě s misijním a sborovým programem, ale věříme, že z dlouhodobého hlediska daleko větší zralost přinese dobrá příprava. Důrazem na ni si v budoucnosti ušetříme mnohá nedorozumění a vytvoříme dobrý základ pro nesnadné další fáze bu dování nového sborového společenství. Tomáš Grulich

Vikariátní cvičení v Malenovicích

3.-5.12. 2007 se v krásném konferenčním centru KAM v Malenovicích, konalo 1. vikariátní cvičení. Z Boží milosti je také letošní skupina vikářů početná. Během léta a podzimu se rozrostla na 9 účastníků. První cvičení bylo zaměřeno na homiletiku (kázání, zvěstování, vyučování) a liturgiku (náplň, průběh a vedení bohoslužebného shromáždění). Jako lektoři sloužili oba předsedové Rad CB, Ján Henžel a Pavel Černý. Třídenní cvičení probíhalo seminární formou a bylo zaměřeno na praktické aspekty zvěstování Božího slova při různých příležitostech, službu svátostmi, službu při svatbách, pohřbech a dalších mimořádných příležitostech. Vikáři předem vypracovali referáty ze zadané literatury a představili své liturgické projekty. Formou diskuse byly řešeny praktické otázky obsahu a provedení, a to vše v kontextech různých typů sborů a také mimosborových situací. Všechny dny byly zcela naplněny a diskuse neustávaly i během společného jídla a přestávek. Celé vikariátní cvičení probíhalo v bratrské a srdečné atmosféře. Otevírána byla i témata a otázky, které je možné probírat pouze tam, kde vládne důvěra a svoboda. Vikáři ze své různě dlouhé praktické služby přinášeli jeden pro druhého inspiraci a povzbuzovali se ke službě. Z rozhovoru a celého průběhu jednoznačně vyplynulo, že ustavení vikariátu bylo důležitým a správným krokem v situaci Církve bratrské. Vikáři přicházejí z různého prostředí, s různou zbožností a také jejich příprava ke službě je odlišná. Vikariát dává možnost vyzkoušet sílu Božího povolání k náročné kazatelské službě, připravovat se po teoretické i praktické stránce a budovat společenství s kolegy ve službě i s vedením církve. Vikariátního cvičení se zúčastnili bratři: Jakub Formánek (Jablonec n. Nisou), Samuel Fürst (Frýdek-Místek), Gabriel Gajdoš (Žiar nad Hronom), Viktor Glier (Praha-Zbraslav), Josef Horský (Brno-Odbor pro manželství a rodinu), Vladimír Horský (Havlíčkův Brod), Jiří Kucián (Brno-Královopolská), Pavel Paluchník (Karlovy Vary) a Aleš Kratochvíl (Brno-Betánie; doplňoval zmeškané vikariátní cvičení z loňského roku). Poděkování za užitečné a nadějné setkání patří především Pánu Bohu. K dobrému průběhu přispěli také ochotní pracovníci konferenčního centra KAM.  Pavel Černý