DISTANČNÍ OPORA pro studenty v oboru EMZSS

BIVŠ PRAHA 2014

DISTANČNÍ OPORA pro studenty v oboru EMZSS Ing Tomáš Marek

FR.ZSZ – Ing. Marek

Kontakty s lektorem: přednášky dle rozvrhu LS s možností krátkých konzultací – pro kombi studium 10 přednášek a cvičení – pro prezenční studium 4 elektronické konzultace až k 20 problémům z textu Distanční opory 1 esej na vybrané téma, odeslaná lektorovi k vyhodnocení – pro kombi studium

„Většina stěžejních vědeckých myšlenek je sama o sobě prostá a dá se v zásadě podat řečí srozumitelnou každému“. Albert Einstein

2


OBSAH Témata individuálních prací studentů kombi formy studia 5 Kapitola 1. Zdravotnická a sociální zařízení v tržním prostředí …………………………………….. 6 1.1. Charakteristiky zdravotnických a sociálních zařízení 6 1.2. Podnikání a riziko – zdroje rizik 15 1.3. Strategie a cíle, metody managementu 19 1.4. Informace a nejistota 23 1.5. Zákazníci a klienti 24 1.6. Organizace a financování podniků služeb 26 1.7. Účetnictví, principy rozpočtování 30 Ověření znalostí 1 34 Kapitola 2. Informace pro řízení financí ……….…………………………………………………….………….. 35 2.1. Význam řízení firemních financí 35 2.2. Finanční analýza dosavadního rozvoje a prognózy 36 2.3. Postupy a přínosy finančního plánování 39 2.4. Výstupy finančních plánů 41 2.5. Řízení aktiv a pasiv a jeho problémy 42 2.6. Plánování výnosů, nákladů a hospodářského výsledku, daně 44 2.7. Řízení investiční činnosti 47 2.8. Ekonomické vyhodnocení investičního projektu 49 Ověření znalostí 2 51 Kapitola 3. Finanční zdroje podniku ……………………………………………………………………….……52 3.1. Struktura finančních zdrojů v podniku 52 3.2. Nákladovost vlastního a cizího kapitálu 54 3.3. Řízení struktury kapitálu a její optimalizace 57 3.4 Úvěry bankovní a dodavatelské, výhody a rizika 62 3.5. Další zdroje financování 63 3.6. Charakteristika finančního managementu 66 3.7. Krátkodobý finanční management 68 3.8. Cash-flow a formy jeho zjišťování 71 Ověření znalostí 3 72 Kapitola 4. Poznávání a práce s riziky …………………………………………………………..……….….…....73 4.1. Riziko podle míry závislosti, typická rizika 73 4.2. Finanční a nefinanční rizika 76 4.3. Postupy poznání a řízení rizik 78 4.4. Hodnocení rizik stupně ohrožení i příležitosti 82 4.5. Organizace řízení rizika 85 4.6. Řízení rizika na úrovni „project“ 86 4.7. Rizikovost zdrojů financování 88 4.8. Strategie portfolia investic (rizik) 89 Ověření znalostí 4 90 Literatura a seznam příloh, ………………..……………………… 92 8 příloh 93 -107, 111 -113 E- protokol 108 Otázky ke zkoušce 109 Ověření znalostí 1 - 4 možné odpovědi 110

3


SEZNAM VYOBRAZENÍ Obr. 1 - Zdravotnická zařízení dle založení …………………………..……………………..7 Obr. 2 – Členění sociálních služeb Obr. 3 – Sjednocení dvojí cesty k plnění úkolů zařízení Obr. 4 - impuls rozběhu spirály služeb Obr. 5 – okruhy sběru informací ……………………………………………….………………12 Obr. 6 - schéma charakteristik umisťování podle produktu Obr. 7 - zaměření informací Obr. 8 – riziko práce s informacemi Obr. 9 – výchozí členění zdrojů rizik Obr. 10 – Ilustrace možných kauzálních vazeb lineárních ……………………..19 Obr. 11 – základní postupy strategického řízení Obr. 12 – variantní strategie Obr. 13 - Zapojení práce s informacemi do procesu podnikání Obr. 14 – varianty režimů využívání informačních zdrojů Obr. 15 – proces klasifikace zákazníků ……………………………………………………25 Obr. 16 - stratifikace zákazníků Obr. 17 - žádoucí postup u zákazníků Obr. 18 - Typy obchodů se službami Obr. 19 – Podnik služeb – služby centralizované Obr. 20 – Podnik služeb – služby rozptýlené …..……………………………………..27 Obr. 21 - odlišnost velkých a malých podniků Obr. 22 - uspořádání hlavních informací z účetnictví do výkazů Obr. 23 - vstupy a výstupy výkazu zisku a ztrát Obr. 24 – pozice kapitálu vůči chování podniku Obr. 25 – dvojí pozice kapitálu v podniku ………..……………………………………..36 Obr. 26 – komplexní schéma přístupu k analytické činnosti Obr. 27 – vliv běhu času na spolehlivost informací Obr. 28 – schéma hlavních částí finančního plánu Obr. 29 – provázanost aktiv a pasiv s rizikem rozhodování Obr. 30 – riziko hotovostního cyklu …………………..……………………………………43 Obr. 31 - daně a k nim příslušné osoby Obr. 32 – hlavní okruhy (druhy) podnikových investic Obr. 33 – dynamické metody hodnocení IP Obr. 34 – strukturální schéma zdrojů financování Obr. 35 – rozvinuté schéma základního vztahu………………………………………53 Obr. 36 - základní prvky rozvahy Obr. 37 – faktory nákladovosti kapitálu Obr. 38 – charakteristiky kapitálu (pasiv) Obr. 39 – schéma zobrazení zlatého bilančního pravidla Obr. 40 – zobrazení konzervativního financování v rozvaze ………………….58

4


Obr. 41 – hotovostní cyklus Obr. 42 – emise dluhopisů jako zdroj cizího kapitálu Obr. 43 – finanční leasing Obr. 44 – základní vztahy a reakce na umístění produktu na trhu Obr. 45 – krátkodobý finanční management …………………………………..……..69 Obr. 46 – nepřímé metody zjištění cash-flow Obr. 47 – riziko podle závislosti Obr. 48 – postup zpracování agendy rizika Obr. 49 – identifikace rizika Obr. 50 – modelové zobrazení průběhu brainstormingu ………………………….82 Obr. 51 – Postup analýzy míry ohrožení Obr. 52 – dvojí možný dopad rizika Obr. 53 – faktory limitující využití rizika Obr. 54 – matice organizace a výkonu řízení rizik Obr. 55 – časti projektu zařazované do projektového řízení rizika ……..…87 Obr. 56 – ilustrativní zobrazení průběhu rizikovosti projektu Obr. 57 – varianty strategií portfolia

TÉMATA INDIVIDUÁLNÍCH PRACÍ STUDENTŮ (kombinované studium)

individuální práce

Závazný postup Témata na individuální práci – esej (úvahu), kterou studenti vypracují návazně na rozvrh během semestru jako podmínku vykonání předmětové zkoušky, jsou dána názvy jednotlivých subkapitol (i jejich číslovaných částí) opory. Student si vybere jedno téma dle vlastní úvahy. Rozsah eseje činí plné 2 strany autorského textu při písmu 12 (nadpisy 14) a řádkování 1,15. Esej může obsahovat schémata (vlastní, nikoli převzatá a ne fotografie), která se započtou na plnění rozsahu eseje do celkové plochy ½ strany. (pozn.: esej není totéž co seminární práce). Esej může student zaslat lektorovi kdykoliv (doporučeno je během výukových týdnů), a to výhradně e-mailem, nejpozději 5 dní před termínem, na který se přihlašuje ke zkoušce. Esej podléhá kontrole a bez jejího zpracování a včasného doručení lektorovi nemůže student zkoušku vykonat.

Motto kurzu: „Každá věc, idea děj či stav, má svoji příčinu a velmi pravděpodobně i důsledek. Vše existuje a děje se v nějakých souvislostech. Účelem studia je poznávat tyto souvislosti, a kvalifikovaně do nich zasahovat v zájmu dosažení žádoucího účinku.“ T. Marek, 2012

5


1. Zdravotnická a sociální zařízení v tržním prostředí

1

Obsah a cíl: student se seznámí s problematikou finančního řízení v podmínkách kombinace, efektivního vynakládání disponibilních prostředků při současném poskytování společenské služby. V této části zejména pokud jde o charakteristiky, principy činnosti a organizace podniků v zájmu efektivního řízení. Klíčová slova: podnik, zdravotnictví, zřizovatel, sociální služby, analýza prostředí, kauzalita. Pojem „zařízení“ může být spojován jak s právnickou osobou (podnikem, organizací, příspěvkovou organizací atd.), tak s osobou fyzickou, v jejím případě se jedná o vytváření produktu zpravidla s využitím „obchodního jmění“. V tomto kurzu se soustředíme zejména na činnost a tedy i finanční řízení právnických osob, poskytujících zdravotnické či sociální služby. Podnik je podle zákona „věc hromadná“, zpravidla právnická osoba a sestává se z lidí, hmotného a nehmotného majetku, různých vztahů, práv a závazků, kapitálového vybavení atd., a to vše v neustálém pohybu. Jako celek vše je podřizováno vytýčenému cíli jak v rovině dlouhodobé (strategické), tak operativní. Je tedy nutno vše řádně zorganizovat. Standardně je tímto cílem zhodnocování vloženého kapitálu, a to jak dosahováním zisku, tak zvyšováním hodnoty podniku jako takového. Přitom jde souběžně o nárůst hodnoty finanční i nefinanční. Jsou ovšem podniky (organizace), u kterých je jejich poslání rozšířeno o poskytování některých forem společenské služby a zpravidla záleží na vlastnících či zřizovatelích takových zařízení, které hledisko je v jejich činnostech prioritní.

1.1. Charakteristiky zdravotnických a sociálních zařízení 1.1.1. Zdravotnická zařízení „Základní funkce a úkoly státu na úseku zdravotnictví vymezuje ustanovení šesté části hlavy první zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, nazvané „Řízení péče o zdraví lidu“. § 70 odst. 1 písm. c) zákona stanoví, že: „K zabezpečení jednotného odborného vedení péče o zdraví lidu i zdravotnictví a k řešení otázek vyžadujících jednotné celostátní úpravy Ministerstvo zdravotnictví České republiky (dále jen „ministerstvo zdravotnictví“) zejména jednotně řídí zdravotnictví a za tím účelem vydává obecně závazné právní předpisy pro organizaci a výkon zdravotní péče a vykonává dozor nad úrovní této péče; přitom zajišťuje, aby vedoucí pracovníci se opírali o soustavné sledování a rozbor vývoje zdravotního stavu obyvatelstva i údajů a ukazatelů o zdravotnické péči.“ Vedle ministerstva zdravotnictví jsou zde další orgány, které přímo či nepřímo ovlivňují činnost zdravotnických zařízení. Je jím například Hlavní hygienik České republiky nebo Český inspektorát lázní a zřídel. Další neméně významná oblast vztahů a vazeb, kterou nelze opomenout a která pojem „provozování zdravotnického zařízení“ též určuje, je oblast vztahů ke zdravotním 6


pojišťovnám, k činnosti orgánů územní a zájmové-profesní samosprávy a zvláště k veřejnosti, neboť výlučně jí je poskytování zdravotní péče určeno.“1 SOUKROMÁ

NESTÁTNÍ

KRAJSKÁ

STÁTNÍ

OBECNÍ

ZDRAVOTNICKÁ ZAŘÍZENÍ

Obr. 1 - Zdravotnická zařízení dle založení

„Nestátní zdravotnické zařízení vymezuje zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, jako jiné zdravotnické zařízení, než zdravotnické zařízení státu. Z uvedeného vyplývá, že vedle soukromých zařízení lze za nestátní považovat i zařízení zřizovaná krajskými (dříve okresními) úřady a obcemi. Postup při jejich zakládání je upraven shodně se zařízeními soukromými. Rozdílnost spočívá pouze v jejich organizaci regulované zvláštními normami – viz. vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 242/1991 Sb., o soustavě zdravotnických zařízení zřizovaných okresními úřady a obcemi.“2 Podle uvedené vyhlášky se zdravotnická zařízení člení na: hygienické stanice zařízení ambulantní péče odborné léčebné zařízení lékárenské zvláštní dětská Rozhodující význam pro registraci nestátních zdravotnických zařízení a možnost zahájit jejich provoz, tedy poskytovat zdravotní péči, má splnění požadavků stanovených v § 4 zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, a ve zvláštních vyhláškách ministerstva zdravotnictví. 1.1.2. Sociální zařízení „Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách říká, že sociální služba je činnost nebo soubor činností, jimiž se zajišťuje pomoc osobám v nepříznivé sociální situaci. Rozsah a forma pomoci musí zachovávat lidskou důstojnost, musí působit na osoby aktivně a motivovat je k činnostem, které neprodlužují nebo nezhoršují jejich nepříznivou sociální situaci, a musí zabraňovat jejich sociálnímu vyloučení. Zákon rozeznává zejména tato zařízení sociálních služeb: centra denních služeb, denní stacionáře, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy pro osoby s chronickou duševní nemocí nebo se závislostí na návykových látkách, chráněné bydlení, azylové domy, domy na půl cesty, zařízení pro krizovou pomoc,

1 2

Drdlová Adéla, JUDr., Provozování zdravotnických zařízení, www.epravo.cz, 13.3.2009 Drdlová Adéla, JUDr., Provozování zdravotnických zařízení, www.epravo.cz, 13.3.2009

7


nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, terapeutické komunity, sociální poradny. Sociální služby jsou buď pobytové, ambulantní, nebo terénní. Pobytovými službami se rozumí služby spojené s ubytováním v zařízeních sociálních služeb. Ambulantními službami se rozumí služby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních služeb a součástí služby není ubytování. Terénními službami se rozumí služby, které jsou osobě poskytovány v jejím přirozeném sociálním prostředí. Sociální služba je soustava vybraných základních činností: např. pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu; pomoc při zajištění chodu domácnosti; výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti; poradenství; zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, pomoc při prosazování práv a zájmů a další.“3

SOCIÁLNÍ SLUŽBY

SLUŽBY SOCIÁLNÍ PÉČE

SLUŽBY SOCIÁLNÍ PREVENCE

SOCIÁLNÍ PORADENSTVÍ

Obr. 2 - Členění sociálních služeb

Pokud se týká hlediska založení, je situace analogická jako u zdravotnických zařízení – jde tedy o zařízení státní a nestátní, jež mohou být soukromá, krajská i obecní. 1.1.3. Principy platné pro obojí zařízení V obou předchozích oblastech jde o poskytování služeb se silným společenským podtextem. Jeho zaměření a intenzita se samozřejmě odvíjí od celkové kulturně-politické úrovně společnosti, v podstatě též od geografické polohy dané oblasti, tradic a zvyklostí. Můžeme říci, že v našem středoevropském prostoru je zdravotní a sociální péče chápána jako integrální součást spektra zájmů společnosti jako celku. Jistě, že dochází k diferencím jak v běhu času – převážně jde o pozitivní vývoj, tak v myšlení jednotlivců či skupin obyvatelstva (užívání versus zneužívání). To vše se promítá do uplatňované politiky státu a odvozeně též nižších orgánů správy a samosprávy. Je také zřejmé, že některé záměry či nástroje se časem přežívají (zastarávají) anebo se mohou ukázat jako neúčinné či neefektivní až společensky neúnosné. V uvedeného vyplývá, že by mělo být možno definovat některá v podstatě nadčasová pravidla – práva a povinnosti státu i obyvatelstva. To se skutečně děje, a pokud bychom

3

Podle Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách

8


prošli náš právní řád od Listiny práv a svobod přes Ústavu České republiky a další nástroje právního řádu a pořádku, tak získáme poměrně jasný obrázek na jaké úrovni „společenské objednávky“ by měly být zdravotnické a sociální služby poskytovány. Podmiňovací způsob je zcela na místě – nemůžeme tvrdit, že žádoucí úrovně, rozsahu, kvality či efektivnosti je skutečně a stále dosahováno. ZAŘÍZENÍ zdravotnických či sociálních služeb POSLÁNÍ určené soukromým vlastníkem či zřizovatelem

HOSPODAŘENÍ s vlastními a cizími účelovými zdroji

MÍRA KVALITY USPOKOJOVÁNÍ REÁLNÉ POPTÁVKY PO SLUŽBÁCH Obr. 3 – Sjednocení dvojí cesty k plnění úkolů zařízení

zdroj: autor

Vykonavatelem úkolů a záměrů v daných oblastech jsou zdravotnická a sociální zařízení. Až na menší pracoviště tvořící součást velkých organizací (ta požívají určité autonomie), jde o zařízení s právní subjektivitou – tedy organizace (společnosti, podniky, sdružení, spolky, příspěvkové či rozpočtové organizace, provozovny živnostenské). Pro zjednodušení výkladu se budeme zabývat zařízeními, jež jsou právnickými osobami, a omezíme se na vymezení podnik – u soukromých a organizace – u státních, krajských a obecních. Pro prvotní představu o upořádání lze konstatovat, že podnik/organizace má mít vrcholovou řídící část, útvary přenášející rozhodnutí, pokyny, pobídky a přijatá pravidla do sféry výkonu, dále výkonnou část, část zabezpečovací (vnitřní službu - logistiku) a část zajišťující kontrolu a zpětnou informační vazbu. Na první pohled by se mohlo zdát, že jsme vynechali obchodní pracoviště, ale to je zpravidla součástí vrcholové řídící části. Současně s budováním organizační struktury je třeba věnovat značnou pozornost vytváření vnitropodnikových komunikačních cest přenosu sdělení (pokynů, příkazů, informací, hodnocení apod.). I sebelepší organizační schéma firmy by nebylo k ničemu, pokud by se je nepodařilo naplnit správnými lidmi. Každá úroveň i každá pozice vyžaduje poněkud jiné pracovníky (jak vzděláním a zkušenostmi, tak celkovým osobním zaměřením a naturelem). Vedle znalostí jsou nezbytné dovednosti žádoucí pro danou práci, a v každém případě též loajalita k firmě (ne k řediteli, ale k podniku). Vedle kvalitní organizace a řídících procesů představují vhodně volené vnitropodnikové finanční nástroje významné posílení motivací pracovníků. Tyto nástroje však musí fungovat oboustranně – výhoda, když pracovník napomůže úspěchu a nevýhoda, když naopak pracovník selže. 9


Poznámka: U podniků poskytujících společenskou službu mohou být stanoveny ještě jiné organizační podmínky či pravidla provozování. Například: „Rozhodující význam pro registraci nestátních zdravotnických zařízení, ale i pro možnost zahájit a realizovat jejich provoz, resp. poskytovat zdravotní péči, má splnění požadavků stanovených v § 4 zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, a ve zvláštních vyhláškách ministerstva zdravotnictví. Jedná se předně o hygienické nároky na provoz zdravotnických zařízení a o technické a věcné požadavky na vybavení zdravotnických zařízení.“4 1.1.4 Princip časové spirály rozvoje služeb Základní smysl provozování podniků a organizací zdravotnických a sociálních služeb je naplňován vyvážeností poskytování určité společenské služby v souběhu s efektivním hospodařením, směřujícím k dosahování zisku a zvyšování finanční i nefinanční hodnoty daného subjektu. Otázka, zda dosahovaný zisk bude plně reinvestován do rozvoje tohoto subjektu, nebo zda se jedná o podnik, vyplácející svým vlastníkem podíly či dividendy, je z tohoto úhlu pohledu až druhotná. V každém případě režim hospodaření každého takového podniku (organizace) podléhá v podstatě obecně platným příčinným souvislostem. Určujícím místem pro dosažení cíle (úspěchu) je TRH. Tam tedy směřujeme. Na trh musíme přijít s nějakým produktem, a to takovým, který je v dané době (čase) poptáván, respektive zákazníci jsou ochotni jej přijmout a tudíž i zaplatit. Modifikace tržního prostředí u našeho tématu se projevuje v tom, že individuální poptávka je zvenčí ovlivněna poptávkou společenskou (to se projevuje např. stanovování rozsahu a standardu služeb, a také různým stupněm zapojení veřejných prostředků). Místem vytváření produktu je PODNIK (organizace). Podnik tedy musí v daném čase splňovat podmínku schopnosti efektivně vytvořit produkt, který chce a může za daných pravidel na trhu nabízet. Podnik se skládá z majetku a určitého okruhu práv a povinností. Majetek je třeba pořídit a udržovat v činnosti, práva a povinnosti sebou nesou finanční potřebu, případně též finanční nároky. Všechny tyto náležitosti je nutno profinancovat. K tomu slouží KAPITÁL. Společenská poptávka

KAPITÁL zdroje

PODNIK služby SPOLEČENSKÁ POPTÁVKA

TRH klienti, tržby

Obr. 4 – impuls rozběhu spirály služeb 4

ČAS

ČAS

zdroj: autor

Drdlová Adéla, JUDr., Provozování zdravotnických zařízení, www.epravo.cz, 13.3.2009

10


Všechna významová hlediska se nutně odehrávají v čase (zobrazení kruhem je momentální, vše se mění v běhu času). Vyvíjí se společenská poptávka. Svůj čas zabere proces přípravy (kvalifikace, výrobní orientace, kvalita výrobku, fyzická či duševní úroveň atd.). Správný čas také nevznikne jen tak sám od sebe, je třeba získat potřebné informace a co nejlépe jich využít (v zápase o stádo laní stejně jako v zápase o místo na trhu). Podmínka správného místa je též snadno k pochopení. Samozřejmě, že i zjišťování, které místo je to správné, zabere svůj čas. Přitom nelze vyloučit, že na tom správném místě se nás (konkurentů) sejde více. Zde se trochu odchýlíme od pojetí ryze podnikatelského postavení podniku tím, že zdůrazníme již dříve avizovanou potřebu souladu mezi posláním poskytovat určitou společenskou službu a úkolem spočívajícím zvyšování tržní hodnoty podniku (bez ohledu na to, zda jej chceme někdy prodat). Že je tento soulad reálný si ukážeme v dalších kapitolách. Již nyní ale můžeme konstatovat, že finanční řízení podniku/organizace by mělo být orientováno na dlouhodobé vykazování atributů finančního zdraví: zhodnocování vloženého kapitálu tvorbou zisku solventnost – tedy bezproblémové splácení svých závazků vytváření bezpečných předpokladů pro pokračování v činnosti i v budoucnu. K těmto v podstatě duálně vymezeným cílům pak můžeme přiřadit odvozené (a podmiňující) úkoly, jako jsou zejména: zajistit plánovaný hospodářský výsledek podniku dodržovat plánované limity nákladů u jednotlivých provozů i za celek včas zavádět nové (inovované) produkty racionalizovat skladbu a snižovat hodnotu zásob. Výše popsanou problematiku hospodaření zařízení zdravotnických a sociálních služeb (i jiných s obdobným zaměřením) můžeme shrnout do formulace poznání, že: ZÁVAZEK POSKYTOVAT SPOLEČENSKÉ SLUŽBY KLADE ZVÝŠENÉ NÁROKY NA ÚČINNOST MANAGEMENTU, ZEJMÉNA PAK NA KVALITU FINANČNÍHO ŘÍZENÍ STÁTNÍCH I NESTÁTNÍCH ZAŘÍZENÍ, NEZBYTNOU PRO EFEKTIVNÍ HOPODAŘENÍ S VLASTNÍMI I SVĚŘENÝMI PROSTŘEDKY Sluší se ovšem doplnit, že zařízení vykonávající ony služby nemohou být ve svém úsilí osamocena, nýbrž že je spravedlivé a logické požadovat, aby se do řídících respektive kontrolních či metodických procesů přiměřeně zapojily subjekty, které ony společenské prostředky spravují a konkrétním zařízením poskytují. Bezprostřední původ takových prostředků není z tohoto úhlu pohledu rozhodující – může jít jak o dotace, pojistné či další zdroje, podstatné je to, že jde o zdroje na podporu poskytování společenských služeb.

11


Informační toky

1.1.5. Analýzy vnějšího a vnitřního prostředí Předchozí jednoduché schéma v sobě obsahuje tři hlavní části procesu podnikání. Tyto okruhy jsou nejen vzájemně propojené, ale každý z nich obsahuje řadu dílčích vztahů, dějů a stavů, z nichž mnohé jsou ovlivnitelné chováním podniku. Nemálo je i těch, které jednotlivý podnik (organizace) přímo ovlivnit nemůže, i když se jej v té či oné míře dotýkají, případně dotýkat mohou. Protože nic nelze úspěšně provádět bez dostatečného spektra informací, je evidentní, že potřebujeme získávat informace o každém z uvedených okruhů jako takovém a souběžně též o existujících i možných budoucích vztazích mezi nimi.

KAPITÁL zdroje

POTŘEBA MOŽNOSTI

PODNIK produkt

NABÍDKA POPTÁVKA

TRH odezva, tržby

Sběr a zpracování informací Obr. 5 – okruhy sběru informací

Poznámka: faktor společenské poptávky zde neuvádíme, ale neignorujeme jej. Jde spíše o to, že ona více méně stanovuje „pravidla hry“ a v té operativní částí je už poskytoval služby plně odpovědný sám za sebe. V každém případě potřebujeme znát situaci na trhu (tržní prostředí) a její vliv na možnou úspěšnost podniku. Naopak též možnosti vlivu podniku (jeho produktu) na situaci na trhu. Přiměřeně to platí o organizaci a vybavení podniku (známé vnitřní a vnější informace) a rovněž o kapitálu, kde jde o stanovení výše jeho potřeby a strukturálního členění. V neposlední řadě též o míru jeho dostupnosti a nákladovosti získání, případně i držby. Přitom platí, že čím více toho víme o vnějších podmínkách (subjektech a dění v okolí) a také o sobě samých, tím lépe. Sbírání informací by ovšem mělo být cílené a organizované. Chaos rozhodně není žádoucí. Při umisťování podniku hodnotíme vnější prostředí z hlediska ekonomického i geografického. Souhrnným ekonomickým pohledem je zpravidla „tržní potenciál území“, z hlediska geografického pak dostupnost (vybavenost) od potřebných nemovitostí, přes technickou i dopravní infrastrukturu, energie, vztah k životnímu prostředí až k místním zvyklostem, tradicím či kultuře. U společenských služeb lze onen pojem upravit na hledisko „dostatečné míry potřebnosti služby v daném území“. Ostatní podmínky (infrastruktura apod.) jsou z pochopitelných důvodů prakticky identické. Do vnějších podmínek zahrnujeme kvalitu a pozici vliv mikrookolí a makrookolí:

12


Mikrookolí podniku/organizace: Mikrookolí podniku je mu „nejblíže“, má na něj bezprostřední a silný vliv, a jeho analyzování by mělo být naprostou samozřejmostí. Analýzu mikrookolí zaměřujeme především na:  demografické složení a očekávatelné potřeby či zájmy cílových skupin obyvatel  potřebnost výkonnost odvětví v němž pracujeme – od historie po výhled do budoucna,  citlivost odvětví na změny hospodářské situace,  citlivost odvětví na technologický rozvoj blízkých (substitučních) produktů,  intenzitu stávajícího konkurenčního prostředí a míru nebezpečí vstupu dalších konkurentů (i těch substitučních),  hlavní dodavatele pro naše činnosti – jejich kvalitu, pružnost a také vyjednávací sílu,  hlavní odběratele kromě obyvatel – orgány, spolky, zájmové společnosti Makrookolí podniku/organizace: Makrookolí vytváří společný a v podstatě jednotný rámec pro činnost všem podnikatelským subjektům působícím na území daného státu (regionu). Možnost podniku/organizace jej ovlivnit je zpravidla mizivá. Z hlediska finančního řízení a rozhodování podniků je žádoucí sledovat zejména vývoj politického, legislativního a ekonomického okolí. Míra významu umístění podniku je individuální. S opatrností trváme na tom, že umístění je tak či onak významné za všech okolností. regionální

nelimitovaný

produkt A

produkt B

produkt C

produkt D

Obr. 6 - schéma charakteristik umisťování podle produktu

13

REŽIM

dostředný spádový

rozptylový


Komentář: Firma s produktem A nebo B nabízí svůj produkt v jednom místě (ve výrobně, provozovně) a je závislá na tom, že se zákazníci za produktem dostaví – rozdíl může být ve vzdálenosti. Jsou buď ze spádového regionu, nebo i zdaleka (třeba i ze zahraničí). To záleží na produktu. V případě firem s produkty C a D se předpokládá jejich transport za zákazníky – rovněž v rámci spádového regionu, nebo do více méně rozsáhlých teritorií. Uvedená schémata jsou modelová. V reálném podnikání mohou být charakteristiky u téže firmy rozdílné podle jednotlivých produktů. Předpokladem pro úspěšné řízení podniku je získávání dostatečného množství kvalitních informací a to jak o vnějším, tak i vnitřním prostředí podniku. VNTŘNÍ POMĚRY V PODNIKU ORGANIZACE, PROVOZ, EKONOMIKA PŘEDMĚT INFORMACÍ OKOLÍ PODNIKU, KONKURENCE, ZÁKAZNÍCI, DODAVATELÉ atdp

Obr. 7 – zaměření informací

U vnitřních podmínek musíme velmi zodpovědně prověřit vlastní kapitálové možnosti a to jak ve sféře vlastního kapitálu, tak kapitálu zápůjčního. Musíme střízlivě odhadnout (spočítat) jakou zátěž nám rozběhnutí firmy (pobočky) způsobí a to jak v intenzitě, tak v čase, kdy se může firma dostat do kladné obratové pozice a jaká je míra rizika, že dojde ke skluzům či zásadnímu selhání. I při největší pečlivosti přípravy nejsou při vstupu na trh „všechny karty na stole“ a to znamená, že určitá míra hazardu v tom vždy zůstane. V našich rukách je, aby byla co nejmenší. Integrální součástí a odrazem vnitřních i vnějších vztahů jsou i podnikové peněžní toky: a) V rámci firmy – odpovídají organizaci firmy a strukturální podobě krátkodobého finančního plánu. Činnost jednotlivých útvarů je naplánována věcně a zastřešena finančním plánem (profinancována). Peníze nemusí doslovně obíhat po firmě, ale jednotliví řídící pracovníci by měli vědět kolik a na co mohou použít. Na druhé straně jak se mají podílet na výnosech firmy (přímo – pokud mají výstupy na trh, nepřímo – pokud dodávají následným pracovištím firmy). Ve vnitropodnikovém účetnictví lze tyto toky systémově zobrazovat až po metodu střediskového hospodaření. Vyššího stupně dosahují zejména u firem zahrnujících více závodů, či firem koncernového typu – mnohdy nadnárodního rozměru. Obecně platí, že čím je podnik větší, tím více je nutné tyto toky řešit a důsledněji plánovat. b) Mezi firmou a okolím – realizují se na vstupech a výstupech z firmy, převážně vůči dodavatelům, odběratelům, bankám, vlastníkům podniku, státním orgánům a jiným 14


subjektům oprávněným ze zákona nebo ze smluv. Obecně se zobrazují v cash-flow. Příjmové a výdajové charakteristiky se mění podle vztahů i aktuálních situací. 1.1.6. PESTLE - PEST PESTLE analýza je analytická technika sloužící ke strategické analýze okolního prostředí organizace. PESTLE je akronym a jednotlivá písmena znamenají různé typy vnějších faktorů:  P – Political - politické – existující a potenciální působení politických vlivů  E – Economical - ekonomické – působení a vliv místní, národní a světové ekonomiky  S – Social - sociální – průmět sociálních změn dovnitř organizace, součástí jsou i kulturní vlivy (lokální, národní, regionální, světové)  T – Technological - technologické – dopady stávajících, nových a vyspělých technologií  L – Legal - legislativní – vlivy národní, evropské a mezinárodní legislativy  E – Ecological - ekologické (environmentální) – místní, národní a světová problematika životního prostředí a otázky jejího řešení Podstatou analýzy je identifikovat pro každou skupinu faktorů ty nejvýznamnější jevy, události, rizika a vlivy, které ovlivňují nebo budou ovlivňovat organizaci. Metoda PESTLE je součástí metod používaných v oblasti analýzy dopadů. Někdy se používá také zjednodušená varianta nazývaná PEST analýza:

P

E

S

T

POLITICKÉ

EKONOMICKÉ

SOCIÁLNÍ

TECHNOLOGICKÉ

P – politické – existující a potenciální působení politických vlivů E – ekonomické – působení a vliv místní, národní a světové ekonomiky S – sociální – průmět sociálních změn dovnitř organizace T – technologické – dopady nových a vyspělých technologií

1.2. Podnikání a riziko – zdroje rizik Smyslem podnikání je zhodnocování vloženého kapitálu spolu se zvyšováním finanční i nefinanční hodnoty podniku (firmy). Každá podnikatelská činnost je za všech okolností riziková. Pokud jde o budoucnost (a veškeré plánování a řízení je o budoucnosti), nemůžeme žádný údaj o podniku či tržním prostředí prohlásit za absolutně spolehlivý (platný). Do budoucnosti vstupujeme výhradně s vyšší či nižší pravděpodobností platnosti všech informací a návazně i propočtů či grafů a číselných řad z nich vytvořených. Čím dále dopředu, tím větší je možnost

15


odchylného vývoje (horšího i lepšího). Tyto informace je dobré pro jistotu získávat z více různých pramenů a snažit se je „křížově“ porovnávat. NEPŘESNÁ, ZASTARALÁ PODVODNÁ INFORMACE

RIZIKO PRÁCE S INFORMACEMI

CHYBNÁ INTERPRETACE NEVYUŽITÍ

Obr. 8 – riziko práce s informacemi

Ze schématu lze odvodit dva základní okruhy rizik. Obojí ovšem souvisí s nedůsledností při práci s informacemi a nedocenění jejich významu pro chod podniku. V prvém případě při získávání ave druhém při jejich využívání. Vědomí těchto rizik by mělo management podniku vést k vytvoření spolehlivého zpravodajského systému, a to jak pro vnitřní přenosy informací, tak získávání informací zvenčí. 1.2.1. Vznik rizik Podnikání je vždy spojeno s určitým rizikem. Ve skutečnosti je s rizikem spojeno úplně všechno. Vše živé je trvale ohroženo. I skála je ohrožena destrukcí, pouze nevíme, zda se může bránit. Podnikání je ovšem specifickou lidskou činností, která vyžaduje časté rozhodování za absolutní přítomnosti rizika a relativní přítomnosti nejistoty. Zatímco nejistota sama o sobě nesignalizuje vznik negativního dopadu (ovšem také jej nevylučuje), u rizika máme vždy na mysli variantu negativního projevu. Jinak řečeno: nejistota je problém pravděpodobnosti, riziko je problém účinku. Při každém rozhodování pro budoucnost nutně vstupujeme jak na půdu nejistoty, tak na půdu rizika. Zatímco minulost je možno při získání dostatečného množství věrohodných informací popsat jako „skutečnost“, všechno, co se týká budoucnosti, může být pouze záměrem, projektem, plánem, prognózou, předpovědí, či proroctvím. Zatímco nejistota sama o sobě nesignalizuje vznik negativního dopadu (ovšem také jej nevylučuje), u rizika máme vždy na mysli projev negativní. Jinak řečeno: nejistota je problém pravděpodobnosti, riziko je problém účinku. Při každém rozhodování pro budoucnost nutně vstupujeme jak na půdu nejistoty, tak na půdu rizika. Zatímco minulost je možno při získání dostatečného množství věrohodných informací popsat jako „skutečnost“, všechno, co se týká budoucnosti, může být pouze záměrem, projektem, plánem, prognózou, předpovědí, či proroctvím.

16


Z minulosti bychom v každém případě využívat v prvé řadě prvotní data (případně jednoduše statisticky zpracovaná) a hodnocení pro budoucnost provádět již podle aktuálních hledisek a pravidel. Bylo by možno namítnout, že z hlediska hodnocení si nemůžeme být ani minulostí. Je to skutečně pravda, ovšem neznamená to, že by se změnila minulost, ale že se změnila pozdější měřítka pro hodnocení. Má to svůj význam, zejména v oblasti analytické činnosti, zaměřené na přechod ze stávající situace do dějů budoucích. Tuto nejistotu ovšem můžeme podstatně lépe eliminovat. Je třeba jednak v trendových analýzách nevyužívat veličiny, které vznikaly za výrazně jiných podmínek – v případě že je to možné, postačí provést korekční přepočty. Z minulosti v každém případě využívat hlavně prvotní data (případně jednoduše statisticky zpracovaná) a hodnocení pro budoucnost provádět již podle aktuálních hledisek a pravidel. Přidržíme-li se prvotního schématu z úvodu tohoto textu, je evidentní, že zhodnocení kapitálu je závislé jak na úspěchu na trhu, tak na hospodárnosti při vytváření produktu. Riziko nedosažení plánovaných výnosů a spolu s rizikem překročení plánovaných nákladů jsou základním mechanismem rizik v podnikání:

riziko výnosy

náklady

čas

To další se již týká zejména konkrétních příčin rizik a jejich růstu (či poklesu), jejich klasifikace a také formulování pravidel a možností jejich prevence či eliminace. V rámci této subkapitoly si můžeme shrnout některé poznatky:  Riziko je důsledkem jevu, který je nejistý  Důsledky jevu, které jsou nejisté, mohou být chtěné, nebo nechtěné  Nejistoty a jejich důsledky by měly být pochopeny, aby mohly být správně řízeny. Situace zřetelné nejistoty, se kterou se můžeme často setkávat v počátečních etapách projektů, jsou obvykle nazývány „poznávací“. Tyto jevy mohou být způsobovány řadou faktorů, jakými jsou především:  Nejasná struktura problému,  Neschopnost identifikovat alternativní řešení situace,  Množství a různá kvalita dostupných informací,  Futuristické zaměření rozhodovacího procesu,  Cíle, kterým by se mělo vyhovět v rámci rozhodování,  Omezené množství času, které je k dispozici,  Osobní kvality pracovníků, kteří mají učinit rozhodnutí.

17


Pokud jde o vliv nedostatku informací na míru nejistot, je třeba brát v úvahu, že se může jednat o specifikování hodnot, jež mají být přiřazovány ke každé proměnné v systému – i na více stupních řídící struktury. V rozhodovací praxi se setkáváme s mnohými zdroji rizik, a je žádoucí, aby je organizace byla schopna vzít do úvahy dříve, než učiní rozhodnutí. Proto je tak důležité, aby zdroje byly známy (k dispozici), a bylo možné provést potřebnou identifikaci, analýzu a zjistit odezvu (případné dopady). Zdroje rizik mohou být vnější i vnitřní, lokální i globální, tržní i mimotržní, ekonomické i mimoekonomické, právní, etické, enviromentální i jiné. Pokud se jedná o vnější zdroje a rizika, patří k těm, které organizace nemůže mít pod kontrolou, i když jsou převážně známá a pravděpodobnost jejich výskytu lze mnohdy odhadnout. Existují ještě další kategorizace – např. elementární riziko (v rámci projektu – stavební, strojní, finanční, provozní atd.), stálé riziko – vzniká hlavně z nevůle přijmout přiměřené riziko vyplývající z podnikání a je vlastně obrácenou stranou nekritické opatrnickosti. Významné je tzv. dynamické riziko (vzniká z násilné maximalizace využití příležitosti), neodmyslitelné riziko (vyplývající z povahy produktu), či nahodilé riziko – kdy na podnik přímo působí nějaká událost mimo něj (týká se jej, ale podnik ji nemůže ovlivnit). Dále je to ještě riziko zákaznické, fiskální, nákupní, riziko poškození dobré pověsti, riziko organizační, interpretace, informačních technologií, procesní riziko atd. Při všech organizačních formách i druzích produktů, jsou hlavním zdrojem úspěchu i rizik pracovníci organizace, a to jak v kvalifikaci tak (a zejména) v úrovni jejich vztahu k firmě a práci kterou vykonávají. 1.2.2. Přehled zdrojů rizik Protože každá činnost je spojena s rizikem, lze odvodit, že existuje mnoho zdrojů rizika, přičemž je žádoucí, aby organizace tento fakt trvale brala v úvahu a systémově se snažila o poznání těch zdrojů rizik, které jsou jí nejblíže. Ne nadarmo se říkává, že „štěstí přeje připraveným“, a v oblasti poznávání rizik a jejich zdrojů to platí dvojnásob. NEJLÉPE JE ŘEŠIT PROBLÉM JEŠTĚ DŘÍVE NEŽ NASTANE! neznalost vnitřního prostředí podniku neznalost vnejšího prostředí (okolí)

obecné zdroje rizik

chybné stanovení cílů Obr. 9 – výchozí členění zdrojů rizik 18


Zjištění skutečného zdroje konkrétního rizika (případně skupiny rizik) je velmi důležité a mělo by být standardním začátkem jakékoliv práce s riziky, ať již v poloze prevence, či analýzy dosud nezatříděného rizika. Při všech krocích je třeba se vyhnout trivialismu v posuzování zdroje rizika zejména tím, že budeme každé posuzované riziko v prvním kroku považovat za „nové“, což prakticky znamená, že nejdříve definujeme jeho hlavní faktory (podstatu, působnost, pravděpodobnost) a k tomu zvážíme, zde je možno ono riziko zařadit do nám známé klasifikace. I při tomto opatrném postupu můžeme narazit na nejednotnost a určitou neurčitost v základní charakteristice rizika, respektive na to, že ono riziko může mít alternativní zdroje, případně může být způsobováno vícero zdroji. Tato poslední varianta je v praxi relativně častá.

1.3. Strategie a cíle, etapy plánování, zpětná vazba 1.3.1. Princip kauzality (volně podle Immanuel Kant: Kritika praktického rozumu)

Stav nebo pohyb je důsledkem předchozích příčin a současně příčinou pro další stavy a pohyby Důsledek může mít jednu nebo více příčin, příčina může působit na jeden či více důsledků Příčina může mít důsledek okamžitý i v běhu času. Vazby příčiny a důsledku mohou být lineární kupředu, lineární s odrazem zpět, cyklické, spirálové i jejich kombinace.

DŮSLEDEK

ÚČEL ROZHODOVÁNÍ

DŮSLEDEK

PŘÍČINY PŘÍČINA

PŘEDMĚT ROZHODNUTÍ DŮSLEDEK

DŮSLEDKY příčina

DŮSLEDEK MINULOST

MANAGEMENT

Obr. 10 - Ilustrace možných kauzálních vazeb lineárních

?

BUDOUCNOST

zdroj: autor

Řetěz příčin a důsledků je vlastně nekonečný. Při analýzách a následném rozhodování využíváme pouze určitý výsek, vymezený jednak reálnou potřebou objemu a skladby informací a také dosažitelností a průkazností vstupních informací – tj. zejména příčin. 19


Při posuzování jednotlivých vstupů a výstupů zvažujeme u každého jeho míru vlivu – váhu (pomocná klasifikace: rozhodující, významný, průměrný, slabší, zanedbatelný). Zatímco pozice „stav“ odráží vybranou sestavu vstupů včetně jejich vah, tak pozice „pohyb“ reprezentuje rozhodnutí (reakci), kterou jsme v daném kroku učinili. Ta pak vytváří (případně spolu s jinými, třeba na nás nezávislými) výchozí důsledek pro aplikaci v dalším kauzálním kroku. Každé rozhodnutí (aktivita) tak reaguje na stavy předešlé a vytváří či spoluvytváří podmínky pro stavy budoucí. 1.3.2. Strategický přístup k založení a budování organizace Strategický přístup k budování a řízení podniku je jedním ze základních předpokladů pro úspěšné podnikání. V obecné rovině jsme si již definovali, že podnik je zřizován za účelem dosahování zisku a postupného zvyšování jeho majetkové a tržní hodnoty, přičemž je reálné, aby tento přístup byl kombinován s přijetím úkolu poskytování společenské služby . Při pohledu z oné společenské strany je sice hledisko maximalizace ziskovosti do jisté míry problematické, ale v žádném případě to nemůže znamenat odklan od řádného hospodaření převážně v ziskové rovině. Zásadní rozdíl bude spíše v použití zisku. Na poslání a strategii musí v konkrétních podnikatelských projektech navazovat to, čemu říkáme podnikatelský plán. Jeho účelem a náplní je prezentovat dostatečně konkrétně, srozumitelně, pravdivě a logicky představy zakladatelů podniku a budoucím zaměření a vývoji jejich podnikání – tedy nastínit koncepci dalšího výoje podniku. Protože již víme, že podnikatelská činnost se realizuje v rámci vnjějšího i vnitřního prostředí, která se snažíme důkladně poznávat a analyzovat, je evidentní, že i podnikatelský plán musí s těmito faktory počítat. Zde již můžeme hovořit o vytváření strategie, jejímž cílem je v reálném prostředí podnikatelské záměry prosazovat a rozvíjet. To je také základním cílem každé podnikatelské strategie i jejích dílčích součástí (technické, finanční, obchodní, personální atd.) V literatuře najdeme vícero popisů postupu od podnikatelského záměru přes vytváření plánů až po kontrolní mechanismy. Pokusíme se tuto důležitou záležitost zjednodušit pro lepší pochopení i zapamatování k využití v praxi reagující na společenskou poptávku, zejména po zdravotnockých a sociálních službách:

společenská poptávka

zpětná vazba ekonomická i společenská

analýzy prostředí

krátkodobý plán a finanční management

podnikatelský plán

střednědobý plán

Obr. 11 – základní postupy strategického řízení

volba strategie

finanční strategie

postupové cíle

marketingová strategie

zdroj: autor

20


Blíže k jednotlivým krokům: Společenská poptávka – je to souhrn společensky uznaných i právně či finančně podporovaných potřeb fyzických (případně i právnických) osob, v tomto případě jako impuls pro ty, kteří chtějí podnikat (založit podnik, živnost) zejména v oblasti zdravotnických či sociálních služeb. Analýzy prostředí – jde především o seznámení se s vnějším prostředím (okolím), ale také s posouzení vhodnosti předpokládané formy a struktury budoucího podniku. V případě koupě již existující firmy pak analýza vnitřního prostředí vyhodnocuje vhodnost stávající podoby podniku pro záměry nových vlastníků. Podnikatelský plán – tento další krok je již konkretizací záměru po vyhodnocení analýz prostředí. K tomu již patří návrh podoby, organizace a základních právních, technických i ekonomických parametrů – samozřejmě včetně finančních. Volba strategie – pod pojmem nejlepší si můžeme představit takovou, která představuje náročnost a rizika úměrná k dosažitelným efektům, přičemž pravděpodobnost neúspěchu není odstrašující. Střízlivost a odpovědnost při volbě strategie je nezbytná. Nesmí být „přání otcem myšlenky“ a nesmí se na nic významného zapomenout. Postupové cíle – v podstatě součástí strategie je stanovení postupových cílů. Jde o záměr a určitou prognózu v jednom. Cíle je třeba stanovovat náročné, ale v daném prostředí a vlastních možnostech realizovatelné. Významnou roli hraje i znalost záměrů konkurence. Marketingová strategie – veškeré záměry podniku se realizují na trhu, bez realizace produktu na trhu není podnikání. Poznání tržního prostředí, míru vlastní závislosti, míru možnosti trh sami ovlivnit a též míru schopnosti vytvářet produkt v nezbytné kvalitě, atraktivnosti a efektivnosti vynakládání prostředků – to vše má vliv a musí být součástí tvorby marketingové strategie. Finanční strategie – má dva základní rozměry. První je dán tím, že podstatou podnikání je zhodnocování vložených prostředků, tedy dosahování zisku a navyšování hodnoty podniku. Druhý rozměr je dán potřebou dosahovat trvalé finanční stability, tedy schopnosti řádně a včas hradit své závazky. K tomu řádně a včas přidejme též – bez negativních dopadů do chodu a rozvoje podniku. Proto je třeba strategický přístup. Střednědobý plán – je vlastně aplikací stanovených strategií do chodu podniku. Promítá strategické záměry a přístupy, váže se k organizaci a informačním tokům v podniku, obsahuje finanční plán, plán práce s riziky, marketing, technický i personální rozvoj atd. Podle charakteru podniku a produktů jej sestavujeme na 3 až 5 let (není závazné). Krátkodobý plán a finanční management – je vlastní operativou podniku. Zajišťuje finanční stabilitu podniku a tedy i efektivnost využití. Musí mít rozvinuté řídící i kontrolní systémy, průběžné informace o dopadu jednotlivých rozhodnutí a činností na finanční a marketingovou pozici podniku. Rozlišujeme dvě základní charakteristiky v přístupu Zpětná vazba – je systém zpětného přenosu informací „odzdola nahoru“, využívá informačních zdrojů z controllingu, běžných evidencí, výkazů i záznamů o výkonech, spotřebách, dopravních či skladových pohybech, personální operativně atd. Jmenovitě se vyžaduje při realizaci významnějších rozhodnutí. 21


Ani ve sféře strategií se neobejdeme bez analytické činnosti. Mezi známé a často využívané metody patří SWOT analýza. Zabývá se jak rozbory stavu vnitřního prostředí organizace jako takové (slabé a silné stránky), tak analyzováním okolí a jeho možného vlivu na podnik (příležitosti a hrozby). SWOT obsahuje tři hlavní etapy: 1. Dílčí analýzy ke zjištění struktury a rozsahu jednotlivých vnitřních a vnějších faktorů, 2. Sestavení a vyhodnocení konfrontační tabulky, 3. Výběr optimální strategie. Podrobnější popis v příloze č. 9. I v případě zdravotnických a sociálních zařízení (podniků, příspěvkových organizací apod.) zvažujeme podle formulovaného poslání zařízení i jeho strategické zaměření. Rozlišujeme dvě, resp. tři základní charakteristiky v přístupu k vytváření podnikatelských strategií: STRATEGIE

DIFERENCIACE

NÍZKÝCH NÁKLADŮ A CEN

Obr. 12 – variantní strategie

SPECIALIZACE úprava: autor

Strategie diferenciace znamená poskytnout zákazníkovi produkt, který jej zaujme svou jedinečností, vysokou kvalitou, souvisejícími službami apod. a za který bude ochoten zaplatit vyšší cenu – neznamená to však, že produkt musí být vysloveně drahý, v každém případě jde o vztahu ceny a užitné hodnoty pro jednotlivého zákazníka. Naopak strategie snižování nákladů a cen představuje snahu snížit co nejvíce náklady, a tedy i prodejní cenu, tím přilákat zákazníky a maximalizovat objem prodeje a zisk. POZOR – nestačí jen snižování cen, ale musí jít též o souběžné snižování nákladů. Pouhé snižování cen je neperspektivní a vede nutně též ke snižování kvality produktů. Strategie specializace (někdy též „tržního koutu“) je zaměřena na produkt (obor), který je buď neobvyklý sám o sobě (není na trhu), anebo výjimečný svým pojetím, propracováním, servisem atd. Může směřovat ke strategii diferenciace i ke strategii nízkých nákladů a cen. Strategické cíle musí být SMART: S – stimulující, M – měřitelné, A – akceptovatelné, R – reálné, T – měřitelné v čase Strategické portfolio (varianty záměru podnikatele):

rozvoj, podpora

udržování

sklízení

likvidace

Vždycky platí, že čím více toho víme o vnějších podmínkách (subjektech a dění v okolí) a také o sobě samých, tím lépe. Sbírání informací by ovšem mělo být cílené a organizované. Chaos rozhodně není žádoucí. Proto je významná situační analýza. 22


1.4. Informace a nejistota Vztah podniku k trhu je zprostředkován produktem, jehož vytváření ovšem provází celá řada činností od získávání a zpracovávání informací, po procesy rozhodování a technologické i organizační přípravy. Samotná fáze přípravy je rovněž souborem více činností, od právní agendy, přes obchodní, finanční či personální – včetně nezbytné kompletace a vyladění. PŘÍPRAVA

TRH

PRODUKT

VYUŽITÍ INFORMACÍ

ANALÝZA

DOSAŽENÝ EFEKT

Zpravodajský systém

ZPRACOVÁNÍ INFORMACÍ

Zpětná vazba

Identifikace rizik

Obr. 13 - Zapojení práce s informacemi do procesu podnikání.

Zdroj: autor

Pro využití jednotlivých informací, jejich bezpečnost i váhu je důležité, z jakých zdrojů pocházejí. Významné je i to, zda se jedná o informace o tom co se již stalo, nebo o budoucnosti.

Poznámka: Jednotlivé právní normy zpravidla přecházejí z „minulosti“ do „budoucnosti“. Bývají však proměnlivé v čase. Je nutno bedlivě sledovat a také respektovat období platnosti různých zákonů (nařízení vlády, vyhlášek) i jejich dílčích ustanovení. Původ:  Vnitřní informační zdroje – databáze okolních subjektů, zkušenosti pracovníků, kteří jsou v kontaktu s cizími subjekty, vnitřní komunikační systém „zpětné vazby“  Vnější informační zdroje – permanentní informační systém (média), literatura, PR publikace jiných firem, ústředních orgánů, poznatky externích odborných poradců apod. Zdroj:  Primární informační zdroje – poznatky z přímého kontaktu s cílovým trhem  Sekundární informační zdroje – již dříve zpracované údaje z výzkumů, statistik apod.

vvnitřnívnitřnív

nitřnívnější Informace

ZAPOJENÍ

průběžné systémové

pravidelné individuální

Sekundární zdroj

doplňkové

prověření rizikovosti a validity

Obr. 14 - varianty režimů využívání informačních zdrojů 23

zdroj: autor

podniku

Informace vnitřní

REŽIM

získávání

ZDROJE

Využití v řízení

Primární zdroj


Následně po vyhodnocení informací samotných můžeme přistupovat k jejich skutečnému využívání. Jen menší část informací lze účinně využívat ihned (přímo) bez dalšího zpracovávání, zařazování do sestav či rovnic a jejich zpracování a vyhodnocování získaných výsledků. Tato činnost je nesporně činností analytickou, a proto hovoříme o analýzách. Tam, kde pro možnost širšího zobecnění využíváme jako společného jmenovatele peněžní vyjádření, hovoříme o analýze finanční. Informace, které pro finanční analýzu (i další) můžeme využívat, členíme zejména na primární a sekundární, současně na externí a interní. Podle typu informace dále zejména na finanční a nefinanční. Podle bezprostředního zdroje je členíme na účetní a ostatní. Každá informace se tedy dá klasifikovat podle všech tří hledisek (např.: interní, finanční, účetní). Toto členění není samoúčelné, ale napomáhá nám se lépe orientovat ve významu informací a při porovnávání také udržovat srovnatelnost dat. Nezapomeneme, že zatímco informace o minulosti mohou být spolehlivé (ovšem nemusí), informace týkající se budoucnosti – byť blízké – jsou prakticky vždy jen v nějaké míře pravděpodobné. Nejspolehlivější informace o dosavadní situaci firmy získáváme z účetnictví. Informací je v současné době k dispozici v podstatě velmi mnoho. Ne všechny jsou věrohodné, využitelné a taky třeba vhodné ke zveřejnění. Důležité také je, do jaké míry jsou jednotlivé informace (např. z různých období) srovnatelné a použitelné do případných sestav. Získávané informace je třeba nejdříve očistit od balastu a utřídit ty, které můžeme považovat za využitelné. I takto prověřeným informacím zpravidla přiřazujeme míru jejich váhy a vypovídací schopnosti. Neměli bychom zapomínat, že některé nesprávné a nepravdivé informace mohou být „puštěny do oběhu“ vědomě, např. s úmyslem poškodit konkurenci.

1.5. Zákazníci a klienti Modelové Paretovo pravidlo konstatuje, že 80 % bohatství v rukou 20 % lidí. Postupem doby bylo uvedené pravidlo platí aplikováno na život podniků i na řídící praxi. Jedná se o jednoduchou pomůcku, která pomáhá řízení a rozhodování asi takto:  80 % příjmů podniku pochází od 20 % zákazníků

 20 % výrobků generuje 80 % zisku  20 % možných příčin generuje 80 % problémových situací např. ve ve výrobě. Paretovo pravidlo 80/20 uvádí, že 20 % příčin způsobuje 80 % výsledků. V problematice, kterou se v tomto kurzu zabýváme, to znamená, že bychom se při plánování, řízení a rozhodování měli zaměřit především na oněch kritických 20 %, čímž lze dosáhnout 80 % možného efektu. Měli bychom ovšem i v této úvaze brát na zřetel, že vše je v neustálém pohybu, takže členění zákazníků na oněch kýžených 20% a ostatní nemusí být a

24


zřejmě ani nebude trvale oprávněné. To znamená, že podnikové databáze je třeba i v tomto směru prověřovat a aktualizovat. Systematičnost v procesech klasifikace zákazníků vyžaduje realizování těchto tří kroků: rozvrstvení zákazníků

formulace strategického přístupu k zákazníkovi

Obr.č. 15 – proces klasifikace zákazníků

stanovení a realizce akčních plánů

zdroj: autor

Při stratifikaci (rozvrstvení) zákazníků, spojujeme hledisko četnosti – tj. objemů nákupů služeb a hledisko přínosů – tj. ziskovosti pro poskytovatele služeb. Při využití principů analýzy SWOT se dopracujeme k dále uvedené stratifikační matici: ROZVRSTVENÍ

Výnosnost vztahů

Objemy nákupů

Vysoká, optimistický vývoj

Nízká až po ztráty

+ Zajímavé, rostoucí

VIP zákazníci Strategie udržení a rozvoje

Nejasní zákazníci Zlepšení charakteristik, udržení, ukončení

-

Perspektivní zákazníci Strategie pozitivního zvratu k rozvoji

Okrajoví zákazníci Nelze-li změnit charakteristiku, ukončit

Nevýznamné , klesající Obr. č. 16 – stratifikace zákazníků

Smyslem stratifikace a případné selekce je zbavit se drahých a rizikových vztahů bez pozitivní perspektivy. Segment „VIP zákazníci“ má analogii k „silným stránkám SWOT“, segment „Perspektivní zákazníci“ je analogický k segmentu „Příležitosti SWOT“, segment „Nejasní zákazníci“ pak vůči „Slabým stránkám SWOT“ a segment „Okrajoví zákazníci“ k segmentu „Hrozby SWOT“. Z toho také lze odvodit jednotlivé strategie, která nám analýzy SWOT nabízí. Výše uvedená tabulka dává odpověď i na nepřímou otázku danou nadpisem této subkapitoly. Po formálně-právní stránce mezi zákazníkem a klientem není žádný rozdíl. Z obchodního hlediska je účelné si stanovit rozpětí, kdy počátkem je „nahodilý zákazník“ a finální rovinou je „VIP zákazník“. Zájmem je z nahodilých zákazníků vypěstovat klienty, pokud je to reálné.

Obr. č. 17 – žádoucí postup u zákazníků 25


1.6. Organizace a financování podniků služeb 1.6.1. Jak mohou vypadat služby Od výrobků ke službám a) pouze hmatatelné zboží a žádná služba b) hmatatelné zboží s doprovodnými službami c) důležitá služba s doprovodnými výrobky a službami d) pouze služba Varianta služeb opřená o technologie služby založené na řízení

automatizované

řízené bez větších nároků na operátora

řízené kvalifikovanými operátory

Varianta služeb opřená o individuální činnost fyzických osob služby založené na lidech

nekvalifikovaná práce

kvalifikovaná práce

vysoce kvalifikovaná práce

Obr. 18 - Typy obchodů se službami – zdroj P.Kotler: Marketing management

Schémata na obr. 18 nás převádějí do oblasti služeb a spolu se stupnicí nazvanou „od výrobků ke službám“ ukazují, jak rozmanitá je oblast poskytování služeb, a že ani zdaleka nelze služby definovat jen jako „nehmotný, jedinečný a nedělitelný produkt“, jak bývá zvykem. Tato variantnost v oblasti služeb také vyžaduje různorodé pojetí v organizaci podniku. Zde uvádíme dvě ze základních variant: Podniky služeb můžeme členit podle toho, zda činnost, která je materiálním průvodcem poskytované služby, provádějí centrálně (A), nebo zda služby jsou kompletně prováděny v místě styku se zákazníky – tedy rozptýleně (B). Je zřejmé, že organizační odlišnosti se formálně projeví právě v těchto fázích. Nicméně do jisté míry odlišné úkoly řeší v podstatě všechny úseky takových podniků:

26


Služby:

smlouvy Řídící útvary

Obslužné útvary

smlouvy

Dodavatelé dílů, materiálů

Skladování manipulace

Zpracování zakázek (služeb)

Vlastní sběrny

Svoz, rozvoz

A

Smluvní sběrny

Obr. 19 - Podnik služeb – služby centralizované Poznámka: Ty mohou postaveny na tom, že zákazník se dostavuje do místa služeb (prodejny, hotely, zábavní centra apod.), nebo je prováděn sběr zakázek a ty jsou sváženy k provádění úkonů služby. To jsou převážně prádelny, opravny, ale mohou to být i jiné agenturně organizované služby, kdy v terénu jsou přijímány objednávky, ale vlastní služba je prováděna centrálně. Rozdíl vychází především z charakteru služby, u některých produktů je projevem míry péče o zákazníky.

B

smlouvy Služby: Řídící útvary

Obslužné útvary

Dodavatelé dílů, materiálů

Skladování manipulace

Zásobování provozoven

smlouvy

Vlastní provozovny na

Drobný prodej Práce u zákazníků Smluvní provozovny

Obr. 20 - Podnik služeb – služby rozptýlené Poznámka: Jde o model, kdy jsou služby sice organizovány z jednoho centra, ale plnohodnotně prováděny buď u klientů, nebo alespoň v síti provozoven, které jsou pro klienty dobře dostupné, mnohdy umístěné v areálech nákupních center apod. je to model dosti rozšířený a to jak u prodejních zařízení (např. Jednota – prodejny na venkově), tak u instalatérských, úklidových, či jiných obdobných služeb, kdy pracovníci podniku realizují služby přímo u zákazníků. Ne každá docházka k zákazníkům je provádění služby jako produktu podniku. V řadě případů se jedná o nástroj marketingu, kdy informování zákazníků je rovněž službou, ale není vlastním produktem podniku.

Současně s budováním organizační struktury je třeba značnou pozornost věnovat vytváření vnitropodnikových komunikačních cest. Komunikace musí být vertikální, tj. obrazně shora dolů (směrnice, pokyny, rozhodnutí, příkazy), ale také směrem nahoru (zpětná vazba, 27


vyhodnocení akcí, kritické postřehy, sdělení o problémech). Třetím směrem je komunikace horizontální – útvary na stejné úrovni jsou zpravidla nuceny (povinny) spolu spolupracovat, tak či onak na sebe navazují, měly by se vzájemně o lecčems informovat. I sebelepší organizační schéma firmy by nebylo k ničemu, pokud by se je nepodařilo naplnit správnými lidmi. Každá úroveň, každá pozice vyžaduje poněkud jiné pracovníky (jak vzděláním a zkušenostmi, tak celkovým osobním zaměřením a naturelem). Vedle znalostí jsou nezbytné dovednosti žádoucí pro danou práci, a každém případě též loajalita k firmě (ne k řediteli, ale k podniku). Vedle kvalitní organizace a řídících procesů představují vhodně volené vnitropodnikové finanční nástroje významné posílení motivací pracovníků. Tyto nástroje však musí být obousměrné – výhoda, když pracovník napomůže úspěchu a nevýhoda, když naopak pracovník selže. Čím více je efektivita produktu závislá na kvalitě práce jednotlivce (viz služby), tím je práce s lidmi důležitější. Zkušenost ukazuje, že zaměstnanci podniku by měli mít přímý efekt z toho, že se firmě daří, ale také nést určitou míru ekonomické spoluodpovědnosti, když jejich práce nepřináší dostatečně dobré výsledky. 1.6.2. Služby poskytované fyzickými osobami Z hlediska poskytované služby nemusí být rozdílu mezi službami (konec konců i kusovou výrobou), které zákazník získává od právnických osob (podniků služeb), nebo od fyzických osob (např. živnostníků). Hlavní odlišnosti jsou dány spíše na straně poskytovatelů služeb a vyplývají jednak z právního postavení (občanský zákoník, daňové zákony apod.), ale také s pravděpodobného rozdílu v kapitálových možnostech, vybavenosti případných provozoven, mobility či velikosti zakázek, které ta či ona pozice poskytovatele umožní. Pro zákazníka mívá význam ještě hledisko garanční. Fyzická osoba sice za své závazky ručí celým svým majetkem, ale vymahatelnost reklamačních plnění, či náhrady škod, může být obtížnější. Pokud poskytuje služby fyzická osoba, měla i ona sestavit si alespoň jednoduchý finanční plán a to jak pro dobu rozběhu živnosti, tak pro dobu jejího standardního vykonávání či případného rozvoje (inovace produktů či vlastního vybavení). Toto se často neděje a tím je ohrožován jak sám podnikatel, tak případní zákazníci Dalším velmi významným hlediskem u poskytování služeb - zejména fyzickými osobami – je vytváření dobré pověsti (image) poskytovatele služeb, a to jak co do kvality provedených činností, tak do časové spolehlivosti a cenové přiměřenosti. V neposlední řadě hraje roli i dobré vystupování vůči zákazníkům, evidentní znalost problematiky související s poskytovanou službou, včetně schopnosti zákazníkovi poradit, není-li si jist co vlastně potřebuje (neumí dobře definovat svůj problém). Kvalita práce a solidnost jednání je velikou marketingovou zbraní, kterou může poskytovatel služby vládnout. 28


1.6.3. Problematika financování podniků služeb Hodně zjednodušeně řečeno, čím je podnik menší, tím je zranitelnější. Jistě, ani tato definice neplatí vždy, protože záleží ještě na dalších okolnostech, od atraktivnosti produktu, přes míru výhodnosti umístění podniku až po finanční vybavení zakladatelů podniku při jeho rozjezdu. Nicméně nesporná paralela zde je, neboť malý podnik nemá možnost širší diverzifikace jak v produktech, tak v obchodních partnerech, nemá obvykle ani rovnocenný přístup k zápůjčnímu kapitálu. Roli ovšem také hraje určitá tradice a zvyklosti, směřující k preventivní nedůvěře k tomu, že si někdo dovolí založit a rozvíjet novou malou firmu. To vše jsou známé věci a situace. Nicméně otázka, která nás určitě bude zajímat, zní: JAK Z TOHO VEN, MÁ TO VŮBEC NĚJAKÉ SYSTÉMOVÉ ŘEŠENÍ? Existují systémové podpůrné programy (např. Česká záruční a rozvojová banka nebo dotace ze strukturálních fondů EU apod.), jsou jistě užitečné, ale neřeší vlastní podstatu problému. Ta leží přece jen trochu jinde: hromadná výroba, hypermarkety velké podniky technické zázemí, omezení lidské práce výroba a služby kusová výroba a služby malé podniky individuální lidská práce

Obr. 21 – odlišnost velkých a malých podniků

Podstata je tedy v tom, že jedna skupina dost dobře nemůže kopírovat produkci té druhé. Platí to oběma směry a je potřebné, aby odlišně byla založena již startovní strategie, výběr produktů a rozvojových i ekonomických cílů. Jinak řečeno, malý podnik nebudujeme jako zmenšený podnik velký, nýbrž jako zařízení s autentickou účelovou skladbou a vybavením prostorami, technikou i lidmi. Na kusovou výrobu nepotřebuji rozsáhlou technologii, ale rozhodně potřebuji pracovní nástroje, kvalitní materiál a kvalitní pracovníky. Přiměřeně k tomu buduji kapitálové zajištění. Situace v prostředí služeb je analogická.

29


Budování malého podniku bychom neměli chápat jako nouzovou etapu na cestě za velkou fabrikou. Jistěže se může postupem času malý podnik rozrůst do výrazně větších rozměrů, ale ne vždy je to účelné a efektivní. Kusová a malosériová produkce může být úspěšná při aplikaci strategie diferenciace. Velkovýroba a obchodní řetězce vyžadují strategii nízkých nákladů a cen. Vývoj v posledních letech ukazuje pravdivost teze, že malí podnikatelé nemají zkoušet dělat to samé co velkovýrobci, nýbrž že jejich síle je právě v individualizaci a kvalitě. Platí to, ať se jedná o potraviny, hmotné výrobky užitkové, módní, nebo o služby typu opřeného o lidskou práci (viz str. 26). Výše uvedené pojetí budování malého podniku umožňuje určitý „stavebnicový“ přístup (konečně v garáži začínal leckdo a nejen v Americe), tedy sled méně rizikových kroků včetně postupného zapojování kapitálu. Umožňuje důslednou aplikaci tzv. růstového pravidla, což znamená, že přírůstky investic bedlivě vážeme na přírůstky výnosů. Současně musíme být velmi opatrní z hlediska působení tzv. dynamického rizika, o kterém se ještě zmíníme v dalších kapitolách – jeho hrozba vyplývá právě z nedodržování zásad růstového pravidla. Rozhodně bychom neměli propadnout poměrně častým představám malých podnikatelů ve stylu: „marketing já si nemůžu dovolit, to bych nezaplatil“. Toto prohlášení (spíše výmluva) vůbec není vymyšlené, je zkráceným přepisem skutečného jednání s podnikatelem. Tomu se nevedlo dobře, protože neměl dostatečný přehled o situaci na trhu. Přitom je více než logické, že umisťování individuálního produktu a úspěšnost strategie diferenciace jsou zcela podmíněny znalostí tržního prostředí a dostatkem informací o potenciálních zákaznících.

1.7. Účetnictví, principy rozpočtování 1.7.1. ÚČETNICTVÍ: Finanční informace jsou vyjadřovány v peněžních jednotkách a v drtivé většině případů pocházejí z účetnictví (zejména jde-li o finanční analýzu vlastního podniku). Účetnictví je zákonem regulovaný systém (metoda zaznamenávání údajů o hospodaření), poskytující ucelený soubor informací o podniku (přesněji „účetní jednotce“). Zpracovávání účetní evidence je postaveno na účetních dokladech (účtuje se vždy podle originálů) a upraveno metodicky zákonem. Obchodní společnosti a vybrané fyzické osoby jsou povinny vést podvojné účetnictví, většina fyzických osob (podnikatelů) vede jen některou z forem daňové evidence. Vedle správnosti a úplnosti je významným faktorem využitelnosti účetnictví také včasnost jeho zpracovávání. Oprávnění finančních úřadů je v tomto smyslu poněkud omezené a může být uplatněno v podstatě jen tehdy, když zpoždění ve zpracování účetní evidence překročí některý ze zákonných termínů. Záleží proto ve značné míře na prozíravosti vedení a 30


funkčnosti řídích struktur v podnicích, zda bude účetnictví vedeno „v reálném čase“ (s minimálním zpožděním, odpovídajícím technickým možnostem zpracovávání), nebo zda bude zpracováváno s prodlením (známy jsou i případy zpoždění 1 až 3 měsíce). Význam účetnictví pro řízení firmy se pak výrazně snižuje, naopak v důsledku nekomplexnosti pohledů (např. jen podle stavu účtu v bance či pokladny) může docházet k chybným rozhodnutím. Zejména se jedná o výkazy:  aktiva a pasiva (bilance)  strukturu majetku  strukturu kapitálu  náklady, výnosy a hospodářský výsledek  peněžní pohyby (toky).

CASH-FLOW

ROZVAHA

VÝSLEDOVKA

Obr. 22 – uspořádání hlavních informací z účetnictví do výkazů

zdroj: autor

Výkaz zisku a ztrát, nebo též výsledovka, podává obraz hospodaření za daňový (hospodářský) rok – zpravidla kalendářní. Z toho je zřejmé, že se nezabývá majetkem (to je doména rozvahy), ale pohyby v daném roce (měsíci, případně též kumulativně za několik měsíců roku, až 1 rok). Pohyby jsou v položkách nákladů a výnosů. Výkaz sám je členěn tak, aby obraz byl co nejsrozumitelnější. Jednotlivé části jsou vždy završeny kolonkou „výsledek hospodaření“ a to nejprve „provozní“, poté „finanční“ , za „mimořádnou činnost“ a konečně „před zdaněním a po zdanění“. Kategorie náklady a výnosy mají věcné opodstatnění. Aby však mohly být uznány (zejména náklady) z hlediska stanovení daně z příjmů, musí být v souladu s příslušnými ustanoveními zákona. Zákon o dani z příjmů již byl mnohokrát novelizován a dlužno říci, že je dost obtížné se v něm vyznat. Rozhodně lze jen doporučit, aby zejména v případě nákladů byla jejich daňové uznatelnosti věnována maximální pozornost. (O rozvaze a cash-flow blíže v dalších částech podle využití.) 31

vstupy


NÁKLADY

VÝNOSY

výstupy

PROVOZNÍ VÝSLEDEK HOSPODAŘENÍ FINANČNÍ VÝSLEDEK HOSPODAŘENÍ MIMOŘÁDNÝ VÝSLEDEK HOSPODAŘENÍ SOUHRNNÉ POLOŽKY Obr. 23 – vstupy a výstupy výkazu zisku a ztrát

Dále získáváme informace z peněžních výkazů, které nejsou součástí účetnictví, ze smluv a různých projektů, z personální evidence firmy, z hmotných a výkonových evidencí, přehledů dodavatelů (faktických i potenciálních), z průzkumů trhu (možných odběratelů), z cenových relací surovin, energií, z vývoje daní a poplatků a legislativy vůbec, účelových databází, státních i oborových statistik atd. I zde bereme do úvahy také možnou omezenou platnost informací v čase. To se týká i vlastních databází, z nichž je třeba občas vyřazovat údaje, které jsou již zastaralé nebo dokonce neplatné. Při využívání účetních výkazů je třeba rozlišovat, kdy jde o údaje, jež jsou pouze účetními kategoriemi (např. výnosy, náklady, zisk, odpisy) a údaje popisující reálné hodnoty majetku a zejména stavu a pohybu peněz (např. pohledávky, příjmy, výdaje). Tyto reálné hodnoty jsou pro finanční řízení rozhodující! 1.7.2. ZÁKLADNÍ PRINCIPY ROZPOČTOVÁNÍ: Problematiku rozpočtování obvykle zahrnujeme pod témata manažerského účetnictví. S rozpočtováním se ovšem setkáváme i v rámci investičního rozvoje, při sestavování zejména krátkodobých finančních plánů apod. I když dochází k účelovým modifikacím, základní podstata je společná. Úkolem je připravit činnost podniku v rovině efektivnosti a rentability. a) členění podniku na hospodářská střediska (HS): představuje rozdělení evidence podniku na jednotlivé útvary mohou se vytvářet ve všech oblastech podnikatelské činnosti samostatně hospodařící vnitropodnikový útvar, který sleduje své náklady a výnosy a zjišťuje výsledek hospodaření tyto informace jsou podkladem pro hodnocení hospodárnosti a efektivnosti jednotlivých výrobků, prací a služeb, dělají se cenová rozhodnutí, odměňování jednotlivých pracovníků apod. Při tvorbě HS by se měly uplatňovat tyto zásady jediný odpovědný vedoucí přesné měření vstupů a výstupů určení vnitropodnikových cen za výkony poskytnuté jiným střediskům 32


Každé HS by mělo mít svůj název a organizační číslo. Počet a rozsah středisek závisí na konkrétních podmínkách, ve kterých účetní jednotka hospodaří. Ve výrobních podnicích se nejčastěji vyskytuje výrobní středisko zásobovací středisko správní středisko odbytové středisko Rozpočty hospodářských středisek pro posouzení úrovně hospodaření jednotlivých HS je třeba znát jaká výše nákladů a v jakém složení se pro příslušné období předpokládá proto se v každém HS sestavuje rozpočet tzn. stanoví se v něm předpokládané náklady a ocení se jeho výkony vychází se přitom z plánovaných odbytových úkolů podniku rozepsaných na jednotlivá HS b) rozpočetnictví: Je běžnou součástí manažerského účetnictví, je zaměřeno na budoucnost. Plní tyto úlohy: Stanoví v peněžním vyjádření úkoly do budoucna; Poskytuje informace pro sestavení předběžných kalkulací; Vytváří předpoklady pro běžnou kontrolu hospodaření středisek - údaje z rozpočetnictví (předpoklad) se porovnávají s údaji vnitropodnikového účetnictví (skutečnost). c) Rozpočtování přímých nákladů týká se výrobních středisek. Podkladem pro jejich výpočet jsou technicko-hospodářské normy spotřeby přímého materiálu a přímých mezd, jednotky výkonu a plánovaný objem výroby. Vychází se z předběžné kalkulace. d) Rozpočtování nepřímých nákladů výrobního střediska je složitější, některá z nich závisí na délce období např. nájemné, odpisy DM atd. U některých režijních nákladů mohou být do určité míry podkladem THN tam, kde normy nemůžeme použít a ani nemůžeme použít plán musíme vycházet z údajů z min.let s přihlédnutím k očekávaným změnám v daném období. e) Rozpočtování výnosů výrobního střediska bere v úvahu plánovaný objem výroby a vnitropodnikové ceny jednotlivých výkonů, které se stanoví na úrovni vlastních nákladů výroby podle předběžných kalkulací (neobsahují zisk). f) Metody sestavování rozpočtů fa) Při sestavování rozpočtu můžeme použít 2 metody: rozpočtování od nulové báze - neváže se na výchozí období, ale předpokládá se, že v daném období činnost teprve začíná. indexová metoda - vychází se z rozpočtu min.období, který upravujeme podle dosažených výsledků s ohledem na očekávané změny. fb) Složení celkového rozpočtu firmy se sestává z rozpočtu: provozní činnosti investic finančního. 33


KONTROLNÍ OTÁZKY: rychle a krátce 1. Sociální služby jsou? 2. Princip kauzality 3. Klasifikace zákazníků 4. Členění strategií 5. Co je typické pro služby? 6. Zákl. dva druhy informací: 7. Zpětná vazba informuje o: 8. Dva směry finanční analýzy: 9. Zpravodajský systém sbírá: 10. Tři základní účetní výkazy:

PŘÍKLAD:

1. Posuďte, jak těsná je vazba mezi dvěma tezemi: TÉZE 1

Soustavné získávání informací o tržním prostředí Organizační a komunikační struktura podniku Charakteristika environmentálního okolí Služby založené na lidech

SOUVZTAŽNOST v % A

0 30 65 100 B

0 30 65 100 C

0 30 65 100 D

0 30 65 100 Studijní poznámky:

34

TÉZE 2

Vysoká ziskovost při tvorbě a prodeji produktu Tvorba a zabezpečování plnění finančního plánu Vertikální komunikace zdola nahoru (zpětná vazba) Vysoce kvalifikovaná práce


2

2. Informace pro řízení financí

Obsah a cíl: Tato část vysvětluje nezbytnost soustavného získávání a zpracovávání informací o tržním prostředí i o chování vlastního podniku. Poukázat na hlavní informační zdroje a metodiku práce s nimi. Student pochopí potřebu neustálého koloběhu informací a činností při kontaktu s trhem a také mimořádný význam řádně vedeného účetnictví pro řízení podniku. Dále seznamuje s problematikou tvorby finančního plánu a s faktory, které jej mohou ovlivňovat. Vše jako součást finančního řízení podniku. Důraz je kladen na řízení kapitálu a řízení kapitálem. Student si osvojí zásady tvorby finančního plánu a bude schopen řešit modelové případy. Klíčová slova: účetnictví, analýza, prostředí, cash-flow, rozvaha, náklady, výnosy, zisk, ztráta, finanční plán, vlastní a cizí zdroje, daně, systematičnost, pružnost, strategie.

2.1. Význam řízení firemních financí Souběžně s poskytováním společenské služby je nezbytné se zabývat úrovni hospodaření subjektu. V této subkapitole se proto dotkneme tématu, k němuž se budeme opakovaně vracet. Vyjdeme-li z úvodního konstatování, že podstata podnikání spočívá ve zhodnocování vloženého (obecněji vlastního) kapitálu, nezbývá než smířit se s faktem, že vše co se v podniku plánuje či děje musí být tomuto úkolu podřízeno. Nejdříve si musíme osvojit fakt, že pojem kapitál značí vlastně zdroj financování, přičemž peníze (majetek), které představuje, patří do aktiv podniku.

+

KAPITÁL

=

VLASTNÍ KAPITÁL

+

PŮVOD (ZDROJ) PROFINANCOVÁNÍ MAJETKU

PASIVA

CIZÍ KAPITÁL

ZÁVAZKY vůči oprávněným osobám

Obr. 24 – pozice kapitálu vůči chování podniku

Z obecné praxe víme, že podnik využívá i jiné zdroje než vlastní kapitál, to ovšem na podstatu výše uvedeného základního vztahu nemá vliv. Při pohledu na schéma si snadno odvodíme, že racionalitu chování podniku posuzujeme podle toho jak se mu (managementu) daří úkol zhodnocovat vlastní kapitál dlouhodobě naplňovat. Přitom je třeba vzít v úvahu, že se jedná jak o výběr a nákladovost vytvoření produktu, tak úspěšnost jeho realizace na trhu – tedy o vztah nákladů a výnosů. Kapitál tedy představuje zdrojovou stránku pořizování majetku, to značí, že je s majetkem podniku plně integrován. Proto musí mít majetkový výkaz rozvaha charakter bilance. 35


MAJETEK PODNIKU optimální skladba aktiv i pasiv

OBCHODNĚ ÚSPĚŠNÝ PRODUKT

PENÍZE

PASIVA cizí kapitál

HMOTNÁ AKTIVA PASIVA vlastní kapitál

NEHMOTNÁ AKTIVA

ZHODNOTÍ SE VLASTNÍ KAPITÁL

Obr. 25 - dvojí pozice kapitálu v podniku

Z tohoto schématu odvodíme, že optimální skladba majetku je taková, která vytváří předpoklady pro jeho racionální využití při tvorbě produktu. Dále, že nákladovost pořízení a držby majetku je spjata s nákladovostí pořízení a držby kapitálu. Proto je třeba strukturu kapitálu v objemu, druzích a čase podřizovat právě struktuře a optimalizaci aktiv. Kapitál jsou jak již bylo řečeno zdroje – pasiva. Neměli bychom zapomínat, že peníze (hotovost, ceniny apod.) jsou finanční majetek a jsou formou užití kapitálu. Hovoříme-li tedy o racionálním využití majetku, zahrnuje to jak pořízení a držbu dlouhodobých aktiv, tak užití aktiv oběžných a v položkách finančního majetku též efektivní využití peněz, např. na mzdy, energie, dopravu atd. Tyto úvahy nutně povedou i ke skladbě zdrojů financování.

2.2. Finanční analýza dosavadního rozvoje a prognózy „Finanční analýza představuje proces vyšetřování a vyvozování závěrů z výsledků finančního hospodaření minulých nebo budoucích období určité osoby včetně zjišťování jeho slabých a silných stránek, testováni jednotlivých finančních parametrů a ověřování jejich skutečné vypovídací schopnosti“ (P.M. „Studijní průvodce..“) Finanční zdraví podniku je funkcí jeho finančního řízení Finanční analýza posuzuje úroveň finančního řízení a reálnost jeho cílů. Postup při finanční analýze: V první řadě se stanoví účel analýzy. Následuje zjišťování a příprava vstupních dat. Poté přijde na řadu práce s daty a to v základní podobě (komplexnost, verifikace, vypovídací hodnota apod.) a specializační kroky – navazující už na stanovený účel analýzy. Pak analýza vstupuje do finální fáze a to je formulace poznatků, závěry a případné návrhy na opatření. Rozlišujeme dva základní postupy. Je to: Finanční analýza vertikální - průřezová Finanční analýza horizontální - časová 36


informace

Finanční analýza zajišťuje zpětnou vazbu mezi předpokládaným účinkem minulých rozhodnutí a dosaženou skutečností. Zasahuje do všech oblastí podnikové ekonomiky. Identifikuje a následně analyzuje slabé a silné stránky podniku s akcentem na: odstranění příčin negativního vývoje ekonomických ukazatelů využití pozitivně se vyvíjejících ukazatelů programové využití obou předešlých procesů pro vytvoření nového nebo aktualizaci stávajícího finančního plánu. Pro organizaci a zpracovávání finančních analýz doporučujeme v podstatě jednotný přístup:

Definování problému

způsob zpracování

návrh řešení sběr a třídění informací

plán analýzy

vyhodnocení

čas

stanovení cíle druh

rozsah

rozhodnutí vložení do řídícího systému

náklady

ověření

realizace

zpětná vazba Obr. 26 – komplexní schéma přístupu k analytické činnosti

zdroj: autor

Důvody provádění finanční analýzy mohou být různé. Například:  Podklady pro rozhodování vedení (managementu) podniku o provozních, investičních i personálních záležitostech,  Materiály pro banku při rozhodování o žádosti o poskytnutí úvěru,  K rozhodování o investicích do cenných papírů,  Rozhodování o fúzích či akvizicích,  K informování akcionářů, věřitelů či dodavatelů  Pro potřeby státních orgánů, vědeckých či statistických subjektů. Mezi základní zdroje informací pro finanční analýzu patří doklady účetní a zpracované účetní sestavy a výkazy. Dalšími podklady jsou smlouvy, nákladové kalkulace, dílčí podnikové plány a zprávy o jejich plnění, evidence zaměstnanců, jejich struktura a mzdové ohodnocení, evidence úrazů, nemocnosti apod. neméně účelné jsou konkrétní informace o ekonomickém postavení konkurence. V neposlední řadě to také budou řízené rozhovory s vybranými pracovníky podniku.

37


PŘI PLÁNOVÁNÍ A PROGNÓZÁCH: Jestliže už víme, jak nakládat s informacemi v řídícím procesu, měli bychom si také objasnit, jak takové informace získáváme, které jsou ty pravé a jak to můžeme poznat. Prvotní by mělo být členění na informace o tom, co se již stalo a informace o tom, co lze očekávat (tedy co se nejspíše stane). Tato klasifikace je velmi závažná: 100%

budoucnost Míra spolehlivosti

minulost 50 % DNES

čas

balast Obr. 27 – vliv běhu času na spolehlivost informací

Informace z dějů a stavů minulých mohu být při řádně vedených dokladech o podniku spolehlivé – tedy ty vnitřní – ovšem s tím, že v běhu času zpravidla zastarávají. To vede k tomu, že původně spolehlivá informace (zobrazující skutečnost) může být s odstupem času už v té či oné míře zavádějící. Je to ovšem třeba posuzovat případ od případu. Na uvedený údaj totiž navazuje řada dalších (zejména ekonomických nebo právních) údajů a hledisek, které jsou v čase významově proměnlivé a bez nichž čísla o pouhých počtech výrobků ztrácí část svého významu. Pokud jde o budoucnost (a veškeré plánování a řízení je o budoucnosti), nemůžeme žádný údaj o podniku či tržním prostředí prohlásit za absolutně spolehlivý (platný). Do budoucnosti vstupujeme výhradně s vyšší či nižší pravděpodobností platnosti všech informací a návazně i propočtů či grafů a číselných řad z nich vytvořených. Čím dále dopředu, tím větší je možnost odchylného vývoje (horšího i lepšího). Tyto informace je dobré pro jistotu získávat z více různých pramenů a snažit se je „křížově“ porovnávat. Informace pro analytickou, plánovací a řídící činnost nezískáváme nahodile. Podnik by měl mít stanovené postupy pro sběr, třídění a vyhodnocování informací. K tomu slouží systém zpětné vazby a také metodika controllingu (viz kapitola 5). Pro sběr informací o vnějším prostředí (mikro, makro okolí), buduje podnik zpravodajský systém, v němž využívá interních i externích spolupracovníků. Jeho účelem je zajistit plynulý přísun relevantních a použitelných informací, nezbytných pro úspěšné působení podniku na trhu (konkurence, dodavatelé, zákazníci atd.). 38


POZNÁMKA: Prognóza se od analýzy dosavadních dějů liší zejména tím, že musí projektovat nejen výrobní a ekonomické činitele podniku, ale vlastně všechny podstatné vnější a vnitřní vlivy, které jsou pro budoucnost podniku významné. V tom je mnoho nejistot jak v získávání údajů, tak v jejich vyhodnocování.

2.3. Postupy a přínosy finančního plánování Finanční plán je uceleným materiálem, obsahujícím postupové cíle, které by měl v průběhu plánovaného období podnik dosahovat, a z toho plynoucí úkoly pro finanční management. Měl by sjednocovat záměry a parametry jednotlivých odvětvových částí podnikatelského plánu v zájmu jejich provázanosti a ekonomické optimalizace. Reflektuje záměry vlastníků firmy. Metodika finančního plánování v oblasti ZSZ je do značné míry ovlivněna tím, zda se jedná o organizaci „zřizovanou státem, krajem či obcí“ nebo o podnik, který je vázán smluvně s objednatelem společenské služby v rámci jeho činnosti. Ve všech případech však je účelem finančního plánování zajistit jak potřebné finanční prostředky pro činnost v plánovaném období, tak i jejich efektivní využití pro dosažení plánovaných věcných i finančních užitků. Metodický postup finančního plánování zpravidla určuje zejména toto:  délku plánovacího období,  způsob finančního plánování,  harmonogram činností a odpovědnosti za zpracování finančního plánu,  strukturu výstupů finančního plánu,  termíny projednávání finančního plánu vrcholovým managementem,  způsob sledování a vyhodnocování plnění finančního plánu,  zásady podporování plnění plánu, motivační programy, prémiové ukazatele, ale i sankce za nedodržování pravidel a neplnění úkolů. Řídící procesy v podniku by se neměly dostávat do konfliktu s přijatým finančním plánem - je součástí celkového podnikatelského plánu. Finanční plán by měl ve svém obsahu sjednocovat záměry a parametry jednotlivých odvětvových částí podnikatelského plánu v zájmu jejich provázanosti a ekonomické optimalizace. plánovaný výkaz zisku a ztráty

plánovaná rozvaha

finanční plán plánovaný výkaz cash-flow

další dílčí a nepeněžní úkoly

Obr. 28 – schéma hlavních částí finančního plánu 39


Je to dáno tím, že v konečném účtu je nezbytné zajistit nejen hladké financování provozu a rozvoje podniku, ale také (jak již bylo uvedeno) optimální využití disponibilního kapitálu a zhodnocení vlastního vloženého kapitálu. Finanční plán navazuje na vnitřní i vnější informace a analýzy. Systémově vychází z poznatků získávaných z účetnictví podniku. Je proto přirozené, že při zpracování se užívají hlavní výstupy v podobě výkazů, známých z účetní evidence. Metody sestavení finančního plánu:  kauzální metoda – tzv. metoda procentního podílu na tržbách, je nejznámější a vše je odvozeno od očekávaného růstu tržeb,  statistická (regresní) metoda – zde se plán zpracovává na základě minulého vývoje, který je korigován (např. snížením nákladů),  ekonometrická metoda – je založena na interakci statistických proměnných, tedy dosažených finančních parametrů, a nastavených cílů,  stimulační metoda – je sestavení několika modelů (pesimistický, realistický, optimistický) na základě vývoje makroekonomického a mikroekonomického prostředí,  metoda intuitivní – založena na dlouhodobých zkušenostech a co nejlepším odhadu specialistů. Při tvorbě finančního plánu uplatňujeme tyto zásady: Systematičnost: mohli bychom říci, že tuto zásadu je potřebné uplatňovat všeobecně. Zde máme na mysli jednak jednoznačnost záměru (pro jaký účel plánujeme) a k tomu vytvořený přístup (výběr hledisek, jejich váha, metoda finanční analýzy apod.). Dále pak návaznost nových údajů na údaje dosavadní a to jak v kvalitě, skladbě i sestavení – v prvé řadě jde o vazby na účetnictví, ale i na jiné metodiky evidencí v podniku povinně či subjektivně uplatňované. Periodičnost: plán je třeba sestavovat na jasně definovaná období s přiměřenou měrou srovnatelnosti. Základním předpokladem zpravidla je, aby zvolená období byla časově shodná (nemusí to platit za všech okolností, ale to už je dost výjimečná situace a nebudeme se jí nyní zabývat). Zapamatujeme si ovšem, že shodné období neznamená shodné podmínky a výsledky, pouze nám poskytuje jasnou základnu k provádění srovnání pro nás důležitých údajů. Pružnost: finanční plán musí být konstruován tak, aby byl schopen reagovat na měnící se podmínky – k čemuž během plánem zahrnutého období může dojít. Může jít o změny vnější (suroviny, zákony, počasí, konkurence atd.), ale také o změny vnitřní (potíže s technikou, obměna zaměstnanců, potřeba vynaložit prostředky na něco dříve než bylo předpokládáno apod.). Klouzavost: pokud tvoříme plán například na jeden rok, nemůžeme s tvorbou dalšího plánu čekat, až se rok nachýlí ke konci. Podnik musí mít neustále určitou perspektivu i v čase. Již při sestavení finančního plánu je účelné k němu připojit určitý výhled a ten pak postupně zapojovat do finančního plánu – samozřejmě se zpřesněními podle vývoje obchodní situace. 40


Opakovaně hovoříme o potřebě zpětné vazby při všech řídících procesech. To samozřejmě platí i pro práci s finančním plánem. Zpětné informace buď aktuálnost a další použitelnost finančního plánu potvrdí, nebo evokují provedení úprav. Tyto signály se pak promítají do všech parametrů sestavování finančního plánu. Aby bylo možné řízení opírat o finanční plán, je nezbytné, aby finanční plán byl sestavován obezřetně, tedy systematicky, aby zahrnoval všechny podstatné stránky, byl vytvářen v optimální periodičnosti, byl přiměřeně pružný a s režimem klouzavosti. Není to zrovna málo požadavků, nicméně finanční plán, který nebude zpracováván opravdu důkladně, může být pro podnik velmi nebezpečný. Je nabíledni, že při všech činnostech musí být zajištěna přísná provázanost a koordinace, aby nemohlo dojít k odlišným postupům u některých pracovišť. Porušení této zásady se zdá být absurdní, ale zkušenosti jsou jiné. Tvorba dlouhodobého finančního plánu navazuje na formulaci marketingové strategie pro firmu a konkrétní plánovací období (např. 3 až 5 let). Při dlouhodobějším finančním plánování můžeme s úspěchem využívat obdobných výkazů jako při zjišťování výsledků (dobře to zapadá do časových řad). Máme na mysli plánovaný výkaz zisku a ztráty, plánovanou rozvahu a plánovaný výkaz cash-flow. Význam má i plán daňového zatížení a pro investování i plán rozdělení výsledku hospodaření. Pokud je organizace významně závislá na netržních externích zdrojích (např. dotace), musí při tvorbě finančního plánu ke stanoveným pravidlům a možnostem získávání takových prostředků systémově přihlížet!

2.4. Výstupy finančního plánu Dlouhodobý finanční plán zpravidla zahrnuje:  Rozbor současné finanční situace  Plánovanou výsledovku, obsahující zejména: o plán tržeb a ostatních výnosů o plán nákladů, zejména provozních o plán ostatních výdajů o odpisy o zisk před zdaněním a po zdanění o způsob rozdělování zisku.  Plán investičních výdajů  Plánovanou rozvahu, obsahující zejména: u aktiv: o růst hmotného a nehmotného dlouhodobého majetku o potřebnou výši zásob o finanční investice 41


o finanční majetek o limity pohledávek u pasiv: o tvorbu vlastního kapitálu včetně případných změn výše základního kapitálu o dlouhodobé úvěry o limity závazků, zejména z obchodního styku  Plán operací finančního leasingu  Plán peněžních toků Dlouhodobý finanční plán podniku svými výstupy ovlivňuje krátkodobé plány i rozhodování, které má ve svých důsledcích zabezpečit podniku dostatek hotovosti na zaplacení účtů a optimální uspořádání majetkových i kapitálových struktur. Krátkodobé finanční plány (až na výjimky plány dílčí) se opírají o zásady plánu celkového – dlouhodobého. Jde tedy o „prováděcí opatření“, kdy se stanovuje, jaké výsledky musí to či ono pracoviště (úsek, provozovna) mít, aby základní parametry finančního plánu mohly být dosaženy. Důraz je kladen na výsledovku, kde bude zajištěno podrobnější členění jak u nákladů, tak u výnosů. Ve vztahu k rozvaze jde zejména o profinancování oběžného majetku, pracovní kapitál, zajištění likvidity apod. Evidentně zde roste význam plánování cash-flow, přičemž mnohdy nepostačí časový rytmus čtvrtletní (ba ani měsíční), a pro hladký průběh provozního financování je třeba zpracovávat i vyložené operativní plány, týkající se zajištění každodenního provozu podniku. Jak již bylo zmíněno, využíváme plánované rozvahy, plánované výsledovky, plánovaného cash-flow, a to nejen v cílových hodnotách , ale též průběžných, stanovovaným podle zvolené metodiky v měsíčních, čtvrtletních, či jiných (ale skladebně vhodných) intervalech. Významný je též komentář, který zahrnuje jednak nefinanční ukazatele, ale také objasnění záměru a strategie, která k jeho naplnění směřuje. Při vytváření sestav výstupů z finančního plánu – resp. jeho postupného naplňování – mějme na paměti analytickou stránku tohoto procesu, tzn. že získávané výstupy bude třeba porovnávat s plánovanými hodnotami, zjišťovat odchylky a vyhodnocovat jejich příčiny a formulovat opatření. Opatření mohu vést buď k nápravě nedostatků v plnění plánu, nebo též k aktualizaci plánu, pokud se vnější i vnitřní podmínky během platnosti plánu změnily.

2.5. Řízení aktiv a pasiv a jeho problémy V problematice řízení rizika a zejména v procesech zcela žádoucího rozvoje podniku, se toto téma zcela zákonitě musí objevovat. Jakmile hovoříme o řízení je jasné, že se jedná o proces, tedy o záležitost v toku času. Proto vycházíme ze

42


skutečnosti (tak říkajíc ke dni rozhodnutí) a směřujeme k cílovému stavu (tedy k důsledku rozhodnutí). Jednotlivé fáze vypadají v agregovaném zobrazení takto:

vnitřní a vnější výchozí situace

zjištění potřeb a rozvojových možností

volba cíle a kalkulace, rozhodnutí o postupu

realizace rozhodnutí a vyhodnocení efektů

RIZIKO CHYBNÉHO VYHODNCENÍ INFORMACÍ

RIZIKO PODCENĚNÍ ČI PŘECENĚNÍ MOŽNOSTÍ

RIZIKO CHYBNÉHO CÍLE A NÁSTROJŮ

RIZIKO NEDOSAŽENÍ CÍLE, ZTRÁTY MAJETKU I ZDROJŮ

PROBLÉM STRUKTURY, RIZIKOVOSTI A NÁKLADOVOSTI AKTIV I PASIV Obr. 29 – provázanost aktiv a pasiv s rizikem rozhodování

V krátkodobém managementu zcela logicky usilujeme v prvé řadě o racionální využití oběžného majetku. Schéma ukazuje, že v popředí jsou náklady (zásoby) a likvidita (pohledávky) a s tím spojené neproduktivní vázání kapitálu.

hotovost

zásoby materiálu

zásoby nedokončené výroby

zásoby výrobků

pohledávky

Problémy s platbou Platby ve lhůtách Obr. 30 – riziko hotovostního cyklu

Z hlediska času se považuje za oběžný majetek takový, jehož užívání je krátkodobé – obecně nepřesahuje dobu jednoho roku, myšleno od vydání peněžních prostředků na jeho pořízení do doby, kdy se vynaložené peníze po jeho užití vrátí zpět (uzavřený koloběh). Rizikovost hotovostního cyklu je analogická k rizikovosti běžného i investičního rozhodování. Dvěma hlavními momenty jsou:  zásoby a racionalita jejich využití  pohledávky a jejich splatnost v dohodnutých lhůtách. Zejména v případě zdravotnických zařízení je významné riziko porušení podmínek (úkonem nebo nesprávným vykázáním) pro přiznání nároku na úhrady za jednotlivé úkony (činnosti). Přiměřeně to může nastat též u sociálních služeb. Ztížená funkčnost v tomto směru má negativní dopad na likviditu a na vyšší potřebu zdrojů k nahrazení případného nedostatku finančního majetku 43


Hlavní rizika, která provázejí procesy řízení aktiv a pasiv, můžeme shrnout takto: 1) Nevhodná skladba aktiv, spočívající zejména v nadbytečném objemu dlouhodobého majetku a v jeho nevhodné skladbě, mající za následek jeho neefektivní využívání pro tvorbu produktu. 2) Vysoká průměrná doba vázanosti oběžného majetku, s tím související nadbytečný objem zásob, rozpracované výroby i hotových výrobků, zbytečný objem nezapojeného finančního majetku, nežádoucí růst pohledávek, z toho vyplývající riziko nesolventnosti – problémů v cash-flow. 3) Pokud jde o pasiva je prvotním rizikem jejich nevhodná skladba ve vztahu k faktické skladbě aktiv. Nevhodnost skladby z pohledu nákladů na pořízení a držby kapitálu. 4) Dále je to nepružnost v regulaci disponibilního kapitálu, a to jak při potřebě jeho navýšení, tak naopak při jeho nižším zapojení, vedoucím u aktiv v hromadění peněžních prostředků, tedy nerespektování časové hodnoty kapitálu a nevyužití obchodních příležitostí. 5) Společným rizikem pak je neschopnost reagovat na situaci na trhu včetně očekávaného vývoje, tedy riziko odvozené z problematiky informací, strategií a managementu.

2.6. Plánování výnosů, nákladů a hospodářského výsledku, daně V přístupu k plánování výnosů, nákladů a hospodářského výsledku je třeba plně respektovat produkty, které podnik/organizace vytváří. Jde o to, že náklady bezprostředně souvisí s tvorbou produktu a výnosy s jeho realizací na trhu, nejedná se tedy o „nějaké“ náklady a výnosy, ale takové, které na straně nákladové k vytvoření produktu postačí a na straně výnosové jsou dosažitelné na trhu. Jakékoliv odtržení od této reality se vždy vymstí. 2.6.1 Plánování výnosů Plánování výnosů bezprostředně souvisí se sestavováním plánu služeb (výkonů). Plán výkonů (služeb) se odvozuje od reálné provozní kapacity podniku, nicméně se nevyhneme konfrontaci s marketingovou pozicí podniku a v našem případě i s rozsahem společenské poptávky. To může vést jak k určité míře nevyužití kapacity (úkol k řešení), tak v potřebě dalších investic s cílem kapacity navýšit. Jistě na to má vliv, zda se jedná o plán krátkodobý a na jak dlouhou dobu (někdy i méně než jeden rok). Úkolem v dané věci je naplánovat hodnotu a strukturu tržeb za prodej vlastních výrobků a služeb (zboží) v korelaci s výrobní kapacitou. Plánování lze rozdělit na dvě autonomní části: plánování tržeb za prodej vlastních výrobků a služeb plánování ostatních výnosů. Tržby za prodej vlastních výrobků a služeb představují u většiny podniků dominantní část výnosů. Podle charakteru produkce plánujeme tržby za prodej vlastních výrobků a služeb buď agregovaně (jako syntetickou položku), nebo detailně (podle druhů či skupin výrobků). U ostatních výnosů se může jednat zejména o:

44


a) provozní výnosy:  tržby za prodej zboží (výrobce je někdo jiný)  změna stavu zásob vlastní produkce (pouze pří podstatných změnách objemu či změně sortimentu)  aktivace dlouhodobého majetku (v případě, že jej pořizujeme vlastními silami)  tržby z prodeje majetku (když se zbavujeme části majetku firmy)  zúčtování rezerv a opravných položek  ostatní provozní výnosy (např. smluvní pokuty, úroky z prodlení či výnos z postoupených pohledávek, inventarizační rozdíly atd.) b) finanční výnosy:  výnosy vyplývající z vlastnictví dlouhodobého či krátkodobého finančního majetku (poku podnik takový majetek vlastní nebo hodlá získat)  výnosové úroky (pokud se předpokládá dočasné uložení volných finančních prostředků)  tržby z prodeje cenných papírů a podílů (mají-li být v daném období prodávány)  ostatní finanční výnosy (zde může jít např. o kurzové zisky). 2.6.2 Plánování nákladů Z objemu a struktury plánovaných výnosů lze různými metodami naplánovat spotřebu výrobních faktorů (výrobní, resp. provozní náklady) a další náklady nutné pro zabezpečení podnikových činností. Nezbytnou podmínkou reálného plánování nákladů je:  podrobné členění nákladů dle nákladových druhů  rozdělení nákladů podle závislosti na změně objemu a skladby výroby, tj. náklady variabilní a fixní  určení metody plánování variabilních nákladů. Variabilní náklady můžeme plánovat v zásadě dvěma metodami:  relací nákladových druhů k tržbám  individuálním plánováním nákladových druhů. Fixní náklady se plánují individuálně, a to po nákladových druzích, resp. jejich detailních položkách. Zde je třeba pracovní hodnoty prověřovat z hlediska jejich únosnosti a oprávněnosti. Hlediska jsou:  plánovaný objem výnosů (míra zatížení fixními náklady)  zda je podnik v období růstu, stagnace či útlumu (objem dlouhodobého majetku)  očekávané změny v cenách pořizování  plánované změny v majetkové struktuře podniku  plánované změny v kapitálu podniku  korelace s plánovanými analogickými položkami provozních a finančních výnosů. 2.6.3 Plánování hospodářského výsledku Výsledek hospodaření plánujeme jako rozdíl výnosů a nákladů, výstupem je výsledek před zdaněním. Ten je poté třeba upravit podle platné daňové legislativy (zejména zákona o daních z příjmů) na základ pro výpočet daně z příjmů a to včetně příslušné sazby daně 45


z příjmů. Důležitou úpravu plánování hospodářského výsledku představuje i rozdíl účetních a daňových odpisů (pokud je výsledek kladný představuje přičitatelnou položku, je-li záporný tak odčitatelnou). Hodnota daně z příjmů se naplánuje vynásobením základu pro výpočet daně a sazby daně z příjmů. Zisk po zdanění se naplánuje odečtením daně z příjmů od zisku před zdaněním. Plánování rozdělení zisku a jeho dopady do výše kapitálu podniku (postup podle právní formy podniku) zahrnují:  hodnotu zákonem určených přídělů do fondů (zvýšení kapitálu)  hodnotu čistého zisku k financování investic (zvýšení kapitálu)  hodnotu nerozděleného zisku běžného období (zvýšení kapitálu)  hodnotu dividend, tantiém, podílů na zisku (snížení kapitálu). Poznámka: U organizací příspěvkových a podobných se do bilance výnosů a nákladů započte i získaná dotace od zřizovatele. Ten také stanovuje metodiku tvorby finančního plánu a rozpočtu. 2.6.4. Podnik a daně Připomeneme si základní pojmy: Z přehledu je zřejmé, že daňový poplatník a plátce daně může být jedna a táž osoba, ale nemusí. Záleží na postavení konkrétních osob a charakteru daně. daně přímé

poplatník i plátce

daně nepřímé

poplatník

plátce

spotřebitel

Příjemce daně Obr. 31 – daně a k nim příslušné osoby

Výklad začneme u členění daní na přímé a nepřímé. Přímé daně se platí z důchodu daňového poplatníka a to zákonem stanoveným výpočtem. Podle charakteru základny (předmětu) hovoříme o daních důchodových a daních majetkových. Nepřímé daně odvádí plátce daně. Rozdíl je v tom, že základnou nepřímých daní nejsou důchody či majetek konkrétní osoby, nýbrž je zákonný předpoklad, že plátce jejich zátěž přenese na jiný subjekt (např. DPH či spotřební daň). V literatuře najdete ještě daně ostatní, které mají povahu daně (všeobecná povinnost), ale nemusí být tak ani nazvány (např. pojistné na sociální zabezpečení). V podnikové rovině je velmi důležitá daň z příjmů právnických osob, daň z příjmů fyzických osob, daň z nemovitostí, daň silniční, daň z převodu nemovitostí, což jsou daně přímé. Význačnou nepřímou daní je daň z přidané hodnoty, daň spotřební a v podstatě i cla. 46


U fyzických osob je daň z příjmů obdobou téže daně u osob právnických, přičemž může jít o příjmy ze závislé činnosti, z podnikání, z kapitálového majetku, z pronájmu či ostatní (více méně nahodilé). Živnostníci si nemohou vyplácet nákladovou mzdu, jejich osobním příjmem je zisk po zdanění. Daňová zátěž je jedním z důležitých činitelů, ovlivňujících řadu finančních rozhodnutí. Přitom záleží na druhu daně, časové frekvence splatnosti a samozřejmě na sazbě a způsobu stanovení. Nepřímá daň sice nemusí přímo zatěžovat podnik, ale zvyšuje cenu jeho produktu pro konečné zákazníky - spotřebitele.

2.7. Řízení investiční činnosti Režimy investiční činnosti se významně liší podle toho, zda se jedná o plně komerční výrobek či službu, zda v oblasti zdravotnických a sociálních zařízení jde o organizaci státní, nestátní krajskou či obecní, nebo organizaci soukromou. Významnou roli též sehrává, zda předmětný produkt patří mezi dotované či financované např. z prostředků zdravotních pojišťoven. Na to přímo navazuje zásadní hledisko společenské, ať již bezpečnostní, etické, či hledisko potřeby finanční dostupnosti pro financující subjekty – tedy organizace či přímo občany. Nicméně i v oblasti zdravotnických a sociálních služeb je významný prostor pro investiční iniciativu jednotlivých poskytujících subjektů. Je tomu tak zejména v oblasti racionalizace pracovních postupů v hlavních i obslužných činnostech, dále ve zvyšování výsledných efektů poskytovaných pro jejich adresáty (pacienty i uživatele sociálních služeb). Je samozřejmé, že ani v těchto případech nejsou hlediska uvedená v předchozím odstavci opomíjena. Souhrnně vzato je investování chápáno jako vynakládání peněžních prostředků na obnovu, rozšíření nebo zhodnocení majetku. Realizací investičních projektů podnik vytváří předpoklady pro zvýšení rentability a maximalizaci své hodnoty. Je žádoucí, aby investiční projekty začaly přinášet příjmy co nejdříve, neboť musí uhradit výdaje na jejich pořízení a zhodnotit vložený kapitál.

hmotný majetek nehmotný majetek

Podnikové investice

finanční majetek lidské zdroje

Obr. 32 – hlavní okruhy (druhy) podnikových investic 47


INOVACE PRODUKTU PODNIKU: Podnik, který má prosperovat musí prakticky dle situace připravovat „novinky“. Někdy postačí kosmetické úpravy stávajícího výrobku, ale to spíše jen na udržení pozice. Skutečný krok kupředu je možný především nabídnutím nové kvality, probuzením nové vlny zájmu. Problém je v tom, že příprava zásadní inovace či zcela nového výrobku není ani levná, ani rychlá. Při těchto krocích musí být k dispozici řada informací, a to nejen o předpokládaném vývoji poptávky (čím vzdálenější horizont, tím obtížnější zjišťování). U zdravotnických služeb je postup inovací poněkud složitější, Je to dáno jednak nutností ověřit vhodnost a nezávadnost nabízeného inovačního produktu, a také posouzení jeho nákladnosti pro zdravotní pojišťovny či pacienty. Zavedení předchází zákonem stanovený proces schvalování. U sociálních produktů je postup poněkud jednodušší. Problematika času a jeho efektivního využití se prolíná prakticky všemi okruhy našeho zájmu. Získání nebo udržení či posilování pozice na trhu je neustálý boj s časem. Jednotlivé výrobky (služby) je potřeba čas od času inovovat. V krajním případě výrobek zcela stáhnout z prodeje a místo něj nabídnout jiný – obvykle tak či onak nahrazující některé (odběrateli žádané) funkce původního výrobku. Ale ani to nemusí vždy platit. Poptávka je sice komoditně dost setrvačná, ale nikoli neměnná. K některým změnám pak může docházet téměř skokem. Měli bychom ale počítat s tím, že stejně jako my se snažíme získat informace o tom, co chystá konkurence, tak „ti druzí“ pasou po našich záměrech. Zabezpečování konkurenční výhody hodně záleží na míře odlišnosti (komparační výhoda), ale ta musí být směrována k tomu, aby oslovila dostatečné množství zákazníků a umožnila dosahovat přiměřenou prodejní cenu produktu. To vše v dostatečné době trvání kvůli návratnosti vložených prostředků. PLÁNOVÁNÍ INVESTIC: Při inovacích je třeba zohledňovat fakt, že dosavadní výrobek při přípravě stál nejspíš nemalé výdaje. Tyto výdaje se promítaly do ceny výrobku a měly by být prodejem plně nahrazeny. Teprve po nahrazení této „režie“ může výrobek na trhu přinášet podniku zisk. Takže čím déle produkt vydrží na trhu obchodně aktivní, tím lépe. (viz příloha č. 8) V době, kdy nás již konkurence dostihla je to ovšem dosti nejisté a zpravidla to vyžaduje nějaké další náklady (na reklamu, na face-lift inovace atd.). To nás logicky vede ke snaze získat opět předstih. Přijít s něčím, co ti druzí ještě nepřipravují a tím získat čas. Oni sice budou mít potom přípravu (vývoj) vlastního produktu o něco snazší – už budou znát ten náš a míru zájmu o něj (chválu i kritiku), ovšem v civilizovaném světě jej nemohou jen tak okopírovat. V každém případě budou pozadu. To vše bereme v úvahu při rozhodování o délce setrvání produktu v prodeji. Jistě, že informaci získáme z poklesu tržeb, náporu na snižování jeho prodejní ceny apod. Tak to chodí a je to vidět. 48


Důležité je to, co vidět není, to jsou úvahy a prognózy na téma KDY bude ta správná doba produkt stáhnout (případně zapojit do reklamní kampaně, v níž se připravuje cesta produktu novému). Tyto úvahy a procesy lze zakreslovat do grafů obsahujících hodnoty nákladové, výnosové a samozřejmě časové. Ke křivce (resp. křivkám – zpravidla jde o 2 čáry) dosavadního výrobku pak v optimalizovaném čase můžeme (měli bychom) připojit křivku náběhu produktu nového. Plánování investic je integrální součástí všech plánovacích procesů v podniku, navazuje na marketingové strategie a marketingové výzkumy i další analytické činnosti vně i uvnitř podniku.

2.8. Ekonomické vyhodnocení investičního projektu Při ekonomickém vyhodnocování investičního projektu postupujeme analogicky jako při finančním plánování. Konečně parametry investice se budou muset do finančního plánu zapracovat. Plánujeme tedy hlavní položky (náklady, výnosy), jako je zisk, dopady inflace (jde o projekt v čase), peněžní toky s projektem spojené (včetně diskontování), propočty WACC (hodnota průměrných vážených nákladů podnikového kapitálu), náklady vlastního kapitálu i cizího kapitálu. Neopomeneme kalkulaci rizika projektu. Statické metody vyhodnocování investičních projektů Statické metody vyhodnocování jsou stále ještě dost rozšířené, a to zejména pro svoji jednoduchost. Základní nevýhodou těchto metod je nerespektování faktoru času, tedy časové hodnoty peněz. Tato nevýhoda se zvyšuje zejména: o s rostoucí výší výnosů a nákladů, jež investice vyvolá, o s rostoucí dobou životnosti investice, o s růstem rizika projektu. Lze je tedy doporučovat spíše jako nástroj předběžného hodnocení projektu, nebo u projektů, které mají z pohledu finanční stability relativně malý význam. Jde především o tyto dvě metody:  metoda výnosnosti investic (výhodnější je projekt s vyšší výnosností)  metoda doby návratnosti (nevýhodou je ignorace časového rozložení cash-flow a neřešení efektů po době návratnosti). Dynamické metody hodnocení investičních projektů Dynamické metody hodnocení berou v úvahu faktor času a současně též faktor rizika. Mezi nejvýznamnější a nejrozšířenější patří: dynamické metody hodnocení IP

metoda čisté současné hodnoty

metoda vnitřního výnosového procenta

Obr. 33 – dynamické metody hodnocení IP 49

metoda reálných opcí


Metoda čisté současné hodnoty je založena na příjmech a výdajích. Při stanovení čisté současné hodnoty (ČSH – viz příloha č. 3) se postupuje takto:  naplánují se příjmy a výdaje investičního projektu  stanoví se hodnota podnikové diskontní míry  převedou (diskontují) se výdaje a příjmy na jejich současnou hodnotu  vypočte se plánovaná ČSH projektu jako rozdíl ČSH příjmů a ČSH výdajů. Vypočtený údaj udává, o kolik se zvýší hodnota podniku v důsledku realizace projektu v peněžních jednotkách výpočtu. Projekt je akceptovatelný, pokud je jeho ČSH větší než nula. Při ČSH rovné nule:  jsou plně uhrazeny náklady cizího kapitálu  je zajištěna výnosnost vlastního kapitálu požadovaná vlastníky  je akceptováno identifikované riziko projektu. Mezi hlavní výhody této metody patří, že respektuje faktory času a rizika, je všeobecně použitelná a umožňuje stanovit přínos projektu k hodnotě podniku. Metoda vnitřního výnosového procenta – vnitřní výnosové procento je definováno jako taková hodnota podnikové diskontní míry, při které je čistá současná hodnota projektu rovna nule. Při ekonomickém vyhodnocení projektu pomocí tohoto kritéria postupujeme takto: 1. hledáme takovou podnikovou diskontní sazbu, při níž je ČSH = 0. 2. vypočtenou hodnotu vnitřního výnosového procenta porovnáme s akceptačním kritériem, obvykle s podnikovou diskontní sazbou danou WACC (hodnota průměrných vážených nákladů podnikového kapitálu). Projekt je akceptovatelný, je-li vnitřní výnosové procento vyšší než podniková diskontní míra. Metoda reálných opcí definuje analýzu reálných opcí jako „aplikaci teorie finančních opcí, rozhodovacích věd, podnikových financí a statistiky na hodnocení reálných či hmotných aktiv namísto finančních aktiv“. Zjednodušeně je možno říci, že tato metoda vychází z názoru, podle kterého čistá současná hodnota (ČSH) má tendenci podceňovat hodnotu investičních projektů, zejména projektů spojených s vysokou nejistotou a manažerskou flexibilitou. Metoda reálných opcí považuje vypočtenou hodnotu investičního projektu ČSH za základ, který je však třeba dále analyzovat a zpřesňovat přičtením hodnoty manažerské flexibility, jež je s projektem spojena. Platí: HODNOTA PROJEKTU = ČISTÁ SOUČASNÁ HODNOTA + HODNOTA FLEXIBILITY PROJEKTU.

FLEXIBILITA? Při podnikání je dobré události předvídat, to znamená řešit problémy dříve než nastanou, nebo alespoň být včas připraven na to, že nastanou.

50


KONTROLNÍ OTÁZKY: rychle a krátce 11. Důvod optimalizace aktiv 12. Metody sestavení fin. plánu 13. Okruhy podnikových investic 14. Zásady finančního plánu

2. Popište hlavní odlišnosti mezi dvěma pojmy: D. výnosy E. hospodářský výsledek F. informace G. analýza H. náklady I. výdaje K. likvidita L. finanční stabilita

Studijní poznámky.

51


3

3. Finanční zdroje organizace

Obsah a cíl: Tato část zahrnuje pravidla a principy vybavování podniku finančními zdroji se zvláštním zřetelem na možnosti, jejich skladbu, nákladovost, optimalizaci a míru rizikovosti. Student si osvojí pojmy a principy hospodaření s kapitálem v podniku, zejména pak vztah kapitálu a majetku podniku v kontextu hlavního cíle podnikání. Klíčová slova: časová cena, rentabilita, zadluženost, optimalizace kapitálu, alternativní zdroje, kapitálový trh

3.1. Struktura finančních zdrojů v organizaci Zajištění finančních prostředků je jedním ze základních kamenů (nikoliv však jediným) rozhodování o investicích (rozvojových programech). Zdroje mohou být interní – odpisy (účetní, daňové), nerozdělený zisk, dlouhodobé rezervy, trvalé úspory), nebo externí – emitované akcie či dluhopisy, dlouhodobé úvěry, státní dotace, finanční leasing a jiné. Přitom emitované akcie jsou externím zdrojem vlastního kapitálu. a) Zdrojová funkce a pozice kapitálu v ZaS zařízeních pozn.: schéma zdrojů není zcela shodné s tříděním pasiv

Celkové zdroje financování Cizí zdroje

Vlastní zdroje

dluhopisy

dotace kapitálové

finanční

samofinancování

věcné

zisk

odpisy

zálohy odběratelů

leasing

úvěry

rezervy

provozní obchodní

rezervy

finanční

finanční

krátkodobé dlouhodobé Podmíněný zdroj!!!

dlouhodobé krátkodobé

vlastní pasiva

cizí pasiva

Obr. 34 - strukturální schéma zdrojů financování

mimo rozvahu

zdroj: Paták M.R., Podnikový fin. management upraveno

Financování zdravotnických zařízení probíhá z prostředků pojišťoven, ze státního rozpočtu, z rozpočtů krajů, měst a obcí, přímými platbami obyvatel a dalších osob, z prostředků různých nadací, sponzorů a samozřejmě výše zmíněnou doplňkovou činností. Všichni občané mají 52


podle zákona č. 592/1992 Sb. povinnost odvádět 13,5 % z vyměřovacího základu svých přiznaných příjmů na všeobecné zdravotní pojištění (zaměstnanci z této sumy platí třetinu, která je jim stržena z vyměřovacího základu, zbylé dvě třetiny za ně platí zaměstnavatel, který celou částku poukáže příslušné zdravotní pojišťovně), ze kterého se jim poté hradí zdravotní péče. Osoby samostatně výdělečně činné platí uvedené odvody přímo. Za děti, nezaměstnané, důchodce, práce neschopné, ženy na mateřské dovolené či studenty hradí částku na zdravotní pojištění stát (částky stanovuje vláda), osoby bez zdanitelných příjmů platí sumu určenou zákonem. Tyto odvody jsou příjmy zdravotních pojišťoven a zdravotnická zařízení se na nich přímo nepodílejí. Z hlediska struktury financování je podstatné v prvé řadě to, zda se jedná a posilování vlastních zdrojů (např. provozní dotace), státní dotace (v cizích pasivech), nebo zda jde o úhrady za provedené služby (tedy výnosy z činnosti). U dotací (zejména investičních) je obvyklé, že jejich využití je předurčeno poskytovatelem a jsou tedy vlastně pouze „podmíněně nevratné“. Při financování sociálních zařízení je přístup i členění obdobné, zákonné úpravy jsou samozřejmě jiné. Ze schématu na obr. 34 je zřejmé, že pojmy „vlastní zdroje“ a „cizí zdroje“ na jedné straně a pojmy „vlastní kapitál“ a „cizí kapitál“ v rozvaze, nemusí být po formální stránce zcela identické. Většina položek se bez problémů přiřadí v sestavě vlastní zdroj – vlastní kapitál, či cizí zdroj – cizí kapitál. To, že některé položky nejsou v rozvaze přímo vidět, neznamená, že v bilanci nejsou zahrnuty. Mimo je pouze leasing, neboť nejde o pořízení vlastního majetku. b) Kapitál v podniku – vztah kapitálu a majetku, rozvaha.

Obr. 35 – rozvinuté schéma základního vztahu

Toto schéma již známe (nicméně se k němu budeme vracet). Říká nám též, že zhodnocení kapitálu dosahujeme na trhu pomocí prodeje našeho produktu vytvořeného v podniku. Od toho se také odvíjí základní vztahy mezi majetkem podniku (aktivy) a kapitálem (pasivy). Kapitál zde vystupuje jako objekt zhodnocování a současně jako původce účasti na profinancování podniku (aktiv), tedy iniciátor celého procesu. Procesy spojené s touto činností systematicky zobrazuje podnikové účetnictví a doprovázející soubor neúčetních (nefinančních) informací. Účetnictví je nesporně významným pomocníkem v procesu řízení, ale je třeba připomenout, že zobrazuje v prvé řadě minulost (je na vedení firmy, aby to nebyla jen minulost poměrně vzdálená). Aniž bychom snižovali jeho význam, považujeme za nezbytné upozornit, že jen účetní evidence pro řízení firmy zdaleka nepostačuje, ani když je zpracovávána řádně, průběžně a s minimálním zpožděním (téměř v reálném čase). Proto se v posledních letech rozvíjí již zmíněná metodika manažerského účetnictví. 53


Rozvaha. To slovo jakoby samo říkalo, že se jedná o dvě stránky (polohy) stavu firmy. Je tomu skutečně tak. Rozvaha zobrazuje majetek v jeho faktické podobě (aktiva) a na druhé straně původ jeho finančního krytí (pasiva). Klasické grafické provedení rozvahy tak i vypadá: MAJETEK PODNIKU

pasiva celkem

aktiva celkem dlouhodobá aktiva

pasiva vlastní

oběžná aktiva

pasiva cizí

Obr. 36 – základní prvky rozvahy

Obecně platí, že celkový objem aktiv se rovná celkovému objemu pasiv, tzn. že všechny zdroje jsou umístěny v majetku podniku, nebo obráceně, že všechen majetek je profinancován. Dlouhodobá aktiva – jinak též „dlouhodobý majetek“, který může být hmotný, nehmotný a finanční. Do hmotného majetku patří nemovitosti a věci movité – ty podle vymezení stanoveného zákonem o dani z příjmů (rozlišujeme DHM a DDHM). Nehmotná aktiva to jsou především zakoupená práva nebo vlastní práva (software, zapůjčená autorská práva a licence, vlastní patenty atd.). Dlouhodobý finanční majetek představují cenné papíry (a jiné obdobné hodnoty) s dobou splatnosti delší než jeden rok. Oběžná aktiva. Název naznačuje, že jde o něco, co je druhově i objemově v pohybu. Jde především o zásoby, pohledávky a krátkodobý finanční majetek. Považuji za nutné se trochu zastavit u pohledávek. Dělí se na dlouhodobé, krátkodobé, před lhůtou a po lhůtě splatnosti. Podstatné ovšem je, že pohledávka je majetek. Je to totiž něco vašeho, co je dočasně (?) u někoho jiného a to v takovém stavu, že to po něm chcete. Proto pohledávka. A je také logické, že ta vaše pohledávka – to něco (zpravidla peníze, rozhodně vždy vyjádřeno v penězích) - musí být ve vaší firmě nějak kryto, tedy zatěžuje odpovídající část pasiv. Do oběžných aktiv patří též krátkodobý finanční majetek. Jde především o peníze v bance, v pokladně, obvyklé ceniny apod. mohou to být též krátkodobé cenné papíry či podíly. Podrobnější členění aktiv neuvádíme, ale konec konců je vidět na každém běžně dostupném formuláři.

3.2. Nákladovost vlastního a cizího kapitálu Pasiva: Rozlišují se vlastní a cizí. Vlastní pasiva – lze také říci vlastní kapitál – odpovídají rozdílu mezi celkovými aktivy a celkovými závazky (cizími pasivy). Vlastně zobrazují účetní hodnotu firmy. U vlastních pasiv stojí za zvláštní zmínku položky „hospodářský výsledek minulých let“ a „hospodářský výsledek běžného účetního období“. V těchto položkách se 54


totiž rozvaha potkává s výkazem zisku a ztrát. Podrobné členění si můžeme snadno opatřit v tabulkách i textech. Pozor je třeba si dát mj. na relace účetních a daňových odpisů dlouhodobého majetku. Charakteristika obou druhů pasiv je zřejmá již z jejích názvů. Ještě poznámka – ve vlastních pasivech se položka „základní kapitál“ uvádí v upsané hodnotě. Pokud není splacený celý, získá obsah položka „pohledávka za upsaný základní kapitál“ v aktivech. Chybějící částka je tak „profinancována“ a víme, že ty prostředky nemáme k dispozici. vlastní kapitál

základní kapitál

hospodářské výsledky

rezervní fond

kapitálové fondy

Firmy většinou začínají s minimálním základním kapitálem (stanoveno zákonem). Při sestavování roční závěrky rozhodují vlastníci o využití čistého zisku. Měli by brát v úvahu případnou potřebu navyšování základního kapitálu. Toto jde činit dvěma způsoby – zapojením zisku nebo upsáním dalších částek (resp. emisí akcií). Firma se může dostat do situace, kdy u ní bude sledována „skladba a dostatečnost kapitálové vybavenosti“– například při žádostech o úvěr. Poměr cizích a vlastních pasiv je vždy zajímavý. Vysoká cizí pasiva nemusí automaticky znamenat, že je firma předlužená – pokud je její provoz efektivní a je schopna hradit úroky i splátky bez problémů. Jenže ono „předlužení“ může být chápáno i jinak. A sice tak, že pokud jste do firmy vložili jen málo svých peněz a fungujete téměř jen „na dluh“, je vaše existenční riziko relativně malé. V takových případech nemají banky moc chuti úvěrovat větší projekty, anebo inklinují k dodatečným zárukám – např. vyžadují od jednatelů, aby podepsali osobní směnky (a jiné). Dotace je považována za externí vlastní zdroj financování (viz „ostatní kapitálové fondy“). Dotující subjekt ji poskytuje na financování provozu, investičního nebo jiného záměru s cílem podpořit výstupy, které z projektu plynou. Cenou za poskytnutí dotace bývá to, že se dotovaný subjekt zaváže provozovat nějakou veřejně prospěšnou, ekologickou či jinou předem stanovenou činnost za určených podmínek. V současné době jsou jedním z nejvýznamnějších zdrojů dotací strukturální fondy EU. Systémově se dotace objevují např. u příspěvkových organizací zřizovaných státem, kraji či obcemi pro oblast zdravotnictví, sociálních služeb, školství, kultury či sportu – někdy i cestovního ruchu. Režim rozhodování o přiznání dotace mívá vliv i na harmonogram zpracování finančního plánu (rozpočtu) organizace.

cizí kapitál

rezervy

závazky

úvěry

časové rozlišení

Banky rovněž sledují priority peněžních toků a to nejen v běžných (provozních) úhradách, ale zejména v hospodaření s neúvěrovými cizími pasivy. 55


Problematiku nákladovosti u kapitálu bychom měli analyzovat a řešit ze tří hlavních úhlů pohledu:

KAPITÁL

NÁKLADOVOST POŘÍZENÍ

NÁKLADOVOST DRŽBY

ČASOVÁ HODNOTA

Obr. 37 – faktory nákladovosti kapitálu

Pořízení a držba kapitálu je prakticky vždy z hlediska podniku doprovázena nějakými náklady. To platí jak pro kapitál vlastní, tak pro kapitál cizí. Obecně je známa teze, že vlastní kapitál je v podstatě dražší než kapitál cizí. Zde je potřeba vzít v úvahu, že základní kapitál vytvářejí vlastníci obchodních podílů či akcií s tím, že očekávají vyplácení „podílů na zisku“, a to pokud možno pravidelné. Vyplácená dividenda může být pro podnik větší zátěží než úrok placený bance – mj. proto, že úrok je nákladovou položkou, zatímco dividendy se vyplácejí ze zisku po zdanění (majitelé prioritních akcií mohou mít nárok na výplatu dividendy, i když se zisku v daném roce nedosáhne). Získávání vlastního kapitálu z ročních výsledků hospodaření (zisku) je rovněž nákladné – minimálně z časového hlediska a také kvůli dani z příjmů. Časová hodnota peněz je matematická metoda sloužící k porovnání hodnoty dvou či více peněžních částek z různých časových období. Patří mezi obory finanční matematiky a umožňuje zjistit budoucí hodnotu úspor, výší úroků, splátky úvěru apod. Základním předpokladem teto metody je fakt, že jedna koruna (nebo jakákoli jiná peněžní jednotka) dnes má větší hodnotu než jedna koruna zítra. Odměnou za dočasné poskytnutí kapitálu jiné osobě je úrok. Právě výše tohoto úroku přímo ovlivňuje hodnotu peněz v čase. Úročení kapitálu vychází z předpokladu, že vlastník by jej mohl investovat jinde a mít z něj užitek, zohledňuje znehodnocení peněz v důsledku inflace a také určitou míru rizika, že částka nebude vrácena včas nebo v plné výši. To, že peníze mají časovou hodnotu, je celkem všeobecně známo. V obecném povědomí se to ale omezuje na inflaci a na nutnost platit úroky z půjček a úvěrů nebo emitovaných dluhopisů. Zpravidla se o časové hodnotě peněz hovoří jako o metodě, využívané k porovnávání peněžních částek ve vybraných časových obdobích. Ilustruje se hlavně na úrokové míře. Peníze na neúročených účtech, v pokladnách, vložené do neprodaných či nezaplacených produktů, jakoby časovou hodnotu neměly. Nevyužitá pracovní doba, odstavené stroje či dopravní prostředky, to jsou případy, kdy peníze možná ani přímo nevynakládáme, ale v každém případě přicházíme o jejich časovou hodnotu (také se hovoří o nevyužité příležitosti). Přitom je třeba, aby podniky přistupovaly k pořizování a držbě majetku velmi opatrně, vždy se seriozními propočty o tom, jak efektivně 56


(a jakou dobu) jej budou moci využívat. Problém můžeme shrnout do pojmu „cena nevyužité příležitosti“. Rentabilita vloženého kapitálu je přímo závislá na míře optimalizace objemu, skladby a zapojení majetku v ekonomice podniku.

3.3. Řízení struktury kapitálu a její optimalizace Produkt tvoříme využíváním majetku podniku. K financování majetku nutného pro efektivní tvorbu produktu, je třeba zajistit příslušný zdroj - kapitál. Platí: zdroj = původ. Objem i strukturu majetku a kapitálu je třeba průběžně optimalizovat. Kategorizace podle typu pasiv vypadá takto:

krátkodobý CIZÍ dlouhodobý

KAPITÁL VLASTNÍ

dlouhodobý

Obr. 38 – charakteristiky kapitálu (pasiv)

Za významné považujeme časové členění kapitálu na dlouhodobý a krátkodobý, které však není zcela jednotné. Zejména pokud se jedná o úvěry, někteří autoři (a často i banky) užívají též termín „střednědobý“ – např. střednědobý úvěr. Při dvoupólovém členění je hranicí jeden rok, obdobně jako je tomu při účetním členění dlouhodobých a oběžných aktiv. Financování podnikových investic by mělo být v procesu řízení plně odůvodněné co do účelu, objemu a času. Jelikož víme o časové hodnotě peněz, budeme brát v úvahu též cenu (náklady) pořízení a držby potřebných finančních prostředků a samozřejmě ji do všech kalkulací zahrneme. Můžeme konstatovat, že dostatečnost kapitálu se posuzuje zejména z hlediska: a) dosažení optimálnosti profinancování majetku b) míry finanční stability podniku c) míry rizikovosti zdrojů, resp. citlivosti na nestandardní situace v ekonomice podniku. Na to navazuje problematika kapitálové struktury. Samotný podíl vlastního kapitálu k cizímu toho ještě nemusí mnoho říct. Teorie i praxe zná několik pravidel, která chápeme jako ilustrativní a pomáhající při řešení strukturální kvality kapitálu.

57


Zlaté bilanční pravidlo říká, že dlouhodobý majetek by měl být financován z dlouhodobých zdrojů (to již víme). Zobrazit to lze takto:

aktiva celkem

pasiva celkem

dlouhodobý majetek

vlastní a cizí dloouhodobý kapitál

oběžný majetek

krátkodobý cizí kapitál

Obr. 39 - schéma zobrazení zlatého bilančního pravidla

Na druhé straně tzv. „zlaté pravidlo přiměřenosti“ též zvané „pravidlo vyrovnání rizika“ považuje za žádoucí, aby se objem cizího kapitálu nejvýše rovnal objemu vlastního kapitálu. Tento přístup je však často obchodně nepřijatelný. Proto se využívají analýzy dluhové zátěže, likvidity apod. Při všech těchto pohledech na kapitálovou situaci podniku je sledován hlavní cíl – rentabilita a finanční stabilita. Princip profinancování dlouhodobého majetku (viz zlaté bilanční pravidlo) jsme již uvedli. Je vhodné se ještě zmínit o jiných možnostech: Konzervativní financování:

aktiva celkem

pasiva celkem vlastní a cizí dlouhodobý kapitál

dlouhodobý majetek oběžný majetek

krátkodobý cizí kapitál

Obr. 40 – zobrazení konzervativního financování v rozvaze

Tato varianta kapitálového vybavení předpokládá profinancování části oběžného majetku dlouhodobým kapitálem. Jde o část oběžného majetku, zpravidla zásoby (příp. jejich část), které se v podniku drží „hladinově“, tedy ve zhruba stejné výši, po delší dobu. Tato varianta je spíše dražší, ale na druhé straně snižuje riziko momentálního nedostatku kapitálu (potažmo zásob) a tím i neschopnosti plnit včas závazky. 58


Agresivní financování: Tento model je do značné míry rizikový. Vychází z předpokladu, že podnik za dobu použití krátkodobého finančního zdroje vydělá dost peněz na jeho splacení, i když dlouhodobý majetek v cenové kalkulaci produktu i v odpisech sám tomuto nenapomáhá. V případě, že se to podaří, tak se bilance vyrovná na základní model. Pokud se to nepodaří, musí firma zajistit nový úvěr nebo jiné externí zdroje (přefinancovat dluh). V oblasti zdravotnických a sociálních služeb se tento model v podstatě neuplatňuje. Pari pravidlo doporučuje, aby podnik užíval nejvýše tolik vlastního kapitálu, kolik může vložit do dlouhodobého majetku – v ideálním případě méně, aby se vytvořil také prostor pro financování dlouhodobým cizím kapitálem. (viz zlaté bilanční pravidlo) Tato teze respektuje zásadu, aby dlouhodobý majetek byl profinancován z dlouhodobých zdrojů. Současně ale připomíná, že přiměřené využívání cizího kapitálu ve svých důsledcích snižuje náklady na zajištění potřebných zdrojů (zde dlouhodobých).

a) varianta základní

b) varianta aktivní Obr. 38 – varianty pari pravidla

Růstové pravidlo doporučuje, aby tempo růstu investic nepředbíhalo tempo růstu tržeb. Porovnává, zda růst dlouhodobého majetku má přiměřenou odezvu i v dalších výkonech podniku. Potvrzují to teze o návratnosti investic. V praxi je třeba brát v úvahu, že nárůst tržeb (výnosů) není zpravidla lineární a tempa se mohou vyrovnávat až v dlouhodobějším pohledu.

tržby

hodnota

majetek

čas 59

FR.ZSZ – Ing. Marek Obr. 39 – růstové pravidlo

Finanční páka. Jde o to, zda v konkrétním podnikatelském záměru můžeme zvednout výnosnost vlastního kapitálu tím, že zapojíme kapitál cizí a to i v objemu větším, než je objem vlastního kapitálu, aniž by neúměrně vzrostlo riziko. Podmínkou rovněž je, že výnos z použití cizího kapitálu bude zřetelně vyšší, než jsou náklady s ním spojené (zejm. úrok).

Přírůstek efektu využitím cizího kapitálu

Váha vlastního kapitálu

Kapitál:

vlastní

cizí

Obr. 40 – schéma funkce finanční páky

Existují názory (např. pravidlo vyrovnání rizika), podle nichž by velikost cizího kapitálu neměla převyšovat objem kapitálu vlastního (tedy 50 : 50). Myšlenka se opírá o obavy z rizikovosti vyššího poměru cizího kapitálu vůči vlastnímu. Podstata zmíněné obavy, spočívá v tom, že finanční režim nastavený úvěrovou smlouvou neumožňuje žádnou pružnost v situaci, kdy na straně výnosové dojde (ať již z viny podniku – dlužníka nebo jeho odběratelů či jiných vlivů) k nežádoucím výkyvům, byť jen relativně krátkodobým. Vlastní kapitál přece jen poskytuje určitou míru pružnosti v čase a účelu použití. Povinnost hradit splátky a úrok v přesných termínech při velké převaze cizího kapitálu může výrazně ohrozit podnikový cash-flow, tedy solventnost podniku. Jde tedy o to, aby riziko z užití cizího kapitálu nerostlo rychleji než progresivita přírůstku efektu – záleží tedy i na kvalitě projektu, prostředí a důslednosti v řízení finančních toků. Pracovní kapitál V této souvislosti si nejdříve více přiblížíme pojetí oběžného majetku. Je zřejmé, že se jedná o nezbytnou součást majetkové struktury podniku, bez níž by podnik nemohl vyvíjet žádnou činnost. Z toho rovněž vyplývá, že konkrétní složení a rozsah oběžného majetku přímo souvisí s charakterem podniku – jeho produktem a objemem výkonů. Za hlavní hlediska pro vymezení oběžného majetku považujeme  čas (dobu používání)  funkci  normativní určení. Podle běžně využívané metodiky se z hlediska času považuje za oběžný majetek takový, jehož užívání je krátkodobé – obecně nepřesahuje dobu jednoho roku, myšleno od vydání peněžních prostředků na jeho pořízení do doby, kdy se vynaložené peníze po jeho užití vrátí zpět (uzavřený koloběh). 60


hotovost

zásoby materiálu

zásoby nedokončené výroby

zásoby výrobků

pohledávky

provedení platby Obr. 41 – hotovostní cyklus Řízení celkové potřeby oběžného majetku má přímý odraz v kapitálové potřebě, tedy kapitálovém krytí oběžného majetku.

Z normativní úpravy se za oběžný majetek považuje celkový majetek podniku snížený o dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek a dlouhodobý finanční majetek. Normativní členění je využíváno zejména pro účely účetní evidence, resp. aplikaci nástrojů v oblasti daňové (náklady, odpisy apod.) Struktura tak odpovídá položkám v příslušné části aktiv výkazu ROZVAHA. Řízení celkové potřeby oběžného majetku má přímý odraz v kapitálové potřebě, tedy kapitálovém krytí oběžného majetku. Významným ukazatelem v ekonomice podniku je průměrná doba vázanosti (obratu) oběžného majetku ve věcných formách oběžného majetku (dílčí pohled je třeba doba obratu zásob). Podobně se také sleduje průměrná denní potřeba (výdaj) celkového oběžného majetku (i zde se sledují dílčí údaje). Z výše uvedených hledisek se odvozují metody řízení skladby a velikosti jednotlivých položek oběžného majetku v zájmu optimalizace využití kapitálového krytí. Řídí se tedy stavy zásob, pohledávky a jejich inkaso a také stav krátkodobých peněžních prostředků. Obráceně lze konstatovat, že podnik musí mít k dispozici dostatek kapitálu, aby průběžnou potřebu oběžného majetku mohl plynule profinancovávat. Pracovní kapitál (někdy též čistý p.k.) představuje rozdíl mezi krátkodobými aktivy (KrA) a krátkodobými pasivy (KrP).

PK = KrA - KrP .

Pracovní kapitál se zjišťuje jako rozdíl a běžná likvidita podíl krátkodobých aktiv a krátkodobých pasiv. Vývoj těchto dvou pohledů na oběžná aktiva a krátkodobá pasiva nicméně nemusí a často nebývá jednotný. Někteří autoři přece jen pracovní kapitál dále klasifikují a to např. tak, že:  Pracovní kapitál - odpovídá oběžným aktivům 61


 Čistý pracovní kapitál – odpovídá oběžným aktivům sníženým o hodnotu krátkodobých závazků  Nefinanční pracovní kapitál – odpovídá objemu zásob plus pohledávky.

3.4 Úvěry bankovní a dodavatelské, výhody a rizika Základní výhodou využívání úvěru je odložený výdaj na pořízení majetku a postupné splácení dluhu. Nejběžnějšími jsou termínované úvěry. Často se používají na rozvoj dlouhodobého majetku – těm pak říkáme úvěry investiční. Úvěry vyžadují určitý projekt, který má prokázat účelovost a zejména návratnost vypůjčených prostředků i s úroky požadovanými bankou. Logicky vzato, projekt by měl předjímat nejen návratnost, ale také další (přímé či odvozené) efekty pro subjekt, který si půjčuje (dlužníka). Nákladem úvěru jsou poplatky a úroky. Splácení jistiny je pouze výdajem. Přijetí úvěru dlužníkem (a jeho čerpání) jej staví do pozice existenční nutnosti dosahovat výsledků, které návratnost prostředků i splnění ostatních závazků zajistí. Proto je tak důležité, aby projekty, na které si podnik půjčuje, byly zpracovány seriózně s maximálním zajištěním proti neočekávaným událostem. Toho jsou si vědomy především banky, a proto vyžadují k úvěrům nejen rozbory projektů, ale také uplatňují různé nástroje doplňkového jištění. Ručení jen výsledky projektu je zpravidla považováno za nedostačující, tedy příliš riskantní. V úvěrové smlouvě se stanovuje režim čerpání prostředků, režim splácení, záruky a zástavy, kontrolní mechanismy a sankce. Dlužník by měl při přípravě úvěrové smlouvy velmi bedlivě zvažovat všechna práva banky i své povinnosti. Banky se neostýchají např. hromadit zajišťovací instrumenty, přičemž který v případě neplnění využijí je zcela v jejich rukou. Dochází-li pak třeba k nuceným prodejům majetku, může to být i za zlomkové ceny oproti ceně dosažitelné v „mírové prodejní situaci“. Platí to i v případě nucených dražeb. Splácení úvěrů se děje jednak degresivně, tj. platby se snižují, protože při stejných splátkách je stále nižší vypočtená úroková zátěž. Zejména u dlouhodobějších úvěrů se může použít i splácení anuitní, kdy platby jsou stále stejné. Ovšem nevýhodou může být to, že banka úrok inkasuje vždy z nesplacené části jistiny a tudíž se vnitřní skladba platby mění – zpočátku ji tvoří téměř jen úrok a postupně se zvyšuje umořování jistiny úvěru. Hypoteční úvěry a hypoteční zástavní listy. Tyto úvěry patří k dlouhodobým (10 a více let) a jsou na ně zaměřeny speciální banky (nebo alespoň části bank). Zde probíhá dvojí režim. Banka při poskytnutí úvěru uzavře zástavní smlouvu na nemovitost dlužníka a souběžně vydá „hypoteční zástavní listy“, kterými si opatří dlouhodobé finanční zdroje.

62


Dodavatelské úvěry jsou doplňkovým zdrojem, zpravidla krátkodobého až střednědobého financování. Může ovšem být docela úspěšně nahrazováno prodejem splátkovým s odloženým přechodem vlastnictví k dodanému předmětu na kupujícího (dlužníka). Z krátkodobých úvěrů si ještě připomeneme kontokorentní úvěr, který je bankou poskytován na překlenutí časového nesouladu mezi příjmy výdaji podniku, případně i k financování pohledávek a zásob. Úvěr je neúčelový, přičemž se předpokládá čerpání krátkodobé a opakované. Princip tohoto úvěru spočívá ve stanovení debetního limitu běžného účtu. Čerpání do výše limitu se děje automaticky, předkládáním platebních příkazů podnikem a stejně automaticky se děje splácení – nabíháním příjmů od obchodních partnerů na účet. To předpokládá, že alespoň část obratu podniku je přes takový účet vedena. Ve smlouvě se stanovuje maximální doba, v níž musí být debet účtu vždy vyrovnán, aby mohlo dojít k novému čerpání. Revolvingový úvěr se od kontokorentního poněkud liší. Jde o úvěr účelový, kdy banka dohodnutým režimem vlastně reguluje úvěrovou zátěž (a tedy i případný stav zásob podniku). Provoz úvěru mívá zpravidla měsíční horizont a úvěr je podle pravidel stanovených v úvěrové smlouvě „obnovován“. I zde se předpokládá alespoň částečný tok obratu podniku přes příslušný účet u poskytující banky.

3.5. Další zdroje financování Emise dluhopisů. Jsou to cenné papíry, které podnik emituje, a které vyjadřují finanční závazek emitenta (vlastně dlužníka) podle režimu stanoveného zákonem a zejména emisními podmínkami, vůči držiteli dluhopisu. Splatnost je stanovena s přesným datováním. Rovněž „úrok“ se vyplácí (kupóny) v přesně stanovených termínech. Vlastnictví dluhopisu nezakládá žádná rozhodovací ani přímá majetková práva vůči podniku (majetku) emitenta. Dluhopisů je celá řada. Podstatné je, zda jsou či nejsou veřejně obchodovatelné. Jejich vydávání je schvalováno ČNB.

Obr. 42 – emise dluhopisů jako zdroj cizího kapitálu

Emitující podnik by měl zvážit, zda je jeho pozice natolik dobrá, že emise jeho dluhopisů může být úspěšná a podaří se ji na trhu dobře umístit. Význačná je také odlišná splatnost dluhopisů – na rozdíl od úvěrů se celá jistina vyplácí držitelům najednou. S tím je třeba ve finančním plánu a hospodaření podniku předem počítat, a to nejen z hlediska schopnosti dostát závazku, ale též z hlediska míry efektivity využití finančního majetku. V případě zdravotnických a sociálních zařízení se vyskytuje jen výjimečně.

63


Finanční leasing – nejde sice o úvěr, ale režim z hlediska finančního je do jisté míry podobný. Oproti úvěru se pořizované předměty nestávají hned vlastnictvím investující firmy, na druhé straně celá úhrada leasingové společnosti je daňově uznatelná v nákladech. Cena konečného odkupu je zpravidla ekonomicky zanedbatelná. Zdánlivý protimluv použití výrazu pronájem a prodej v jedné definici si vysvětlíme tak, že zavedeme dva termíny (přívlastky), které se v této oblasti používají v zákonných ustanoveních. Jde o finanční a operativní leasing. V obou případech se skutečně jedná o pronájem. Rozdíl je v tom, že v případě finančního leasingu je součástí smlouvy též ustanovení o převodu předmětu leasingu do vlastnictví nájemce (k přechodu vlastnictví dojde v době skončení trvání pronájmu), kdežto u operativního leasingu k převodu vlastnictví nedochází a po skončení trvání smlouvy se předmět vrací (ve stavu přiměřené amortizace) zpět do dispozice pronajímatele. Operativní leasing bývá na druhé straně obvykle spojen s poměrně rozsáhlými doprovodnými službami pro uživatele pronajaté věci (např. auta, reprodukční a výpočetní technika atd.). leasingová smlouva

platba zálohy

dodání, užívání

přechod vlastnictví

Obr. 43 – finanční leasing

Pro podnikatele má ovšem značný (možná i rozhodující) význam daňová stránka leasingu, a to zejména v případě leasingu finančního. Ta je z pochopitelných důvodů upravena v zákoně o dani z příjmů. Z toho ovšem vyplývá, že tato „vlastnost“ finančního leasingu není objektivní, a je zcela závislá na tom, jaká úprava je v uvedeném zákoně momentálně zakotvena. Svou roli sehrává i skutečnost, že po dobu trvání leasingové smlouvy se nejedná o pořízení majetku do vlastnictví – tedy o přírůstek aktiv, což znamená, že ani pohledávka leasingové firmy za nesplacenou část smluvního závazku není součástí cizích pasiv. Jedná se o tzv. operace podrozvahové. V literatuře se často jako samostatná kategorie objevuje tzv. zpětný leasing. Zpětný leasing (back leasing) sestává ze dvou operací samostatných operací, provázaných pouze obchodním záměrem. Jde o to, že předmětem leasingu se nestává majetek koupený leasingovou společností od nějakého dodavatele, ale leasingová společnost odkoupí dotčený předmět od budoucího klienta a následně mu jej pronajme leasingovou smlouvou. To slovo „back“ tedy znamená, že klient původně svůj předmět dostane zpět jako předmět leasingu. Nic více a nic méně. My si závěrem tohoto tématu připomeneme, že předmět leasingu není po dobu existence leasingové smlouvy vlastnictvím podniku a tudíž jej v aktivech nenalezneme. Nesplacená část leasingu není úvěrem, a tudíž ji nenajdeme ani v pasivech. Přitom operativní leasing je

64


v podstatě běžným pronájmem, historicky se rozvinul do „pronájmu s outsorcingovou službou“ – velmi často se využívá u dopravních prostředků. Franšíza (franchising) - je odbytový systém, jehož prostřednictvím se uvádí na trh zboží nebo služby anebo technologie. Opírá se o úzkou a nepřetržitou spolupráci právně a finančně samostatných a nezávislých podnikatelů - franšízora a jeho franšízantů. Franšízor zaručuje svým franšízantům právo a zároveň jim ukládá povinnost provozovat obchodní činnost v souladu s jeho koncepcí. Obecně se jedná o model podnikání, kdy jsou práva používat obchodní značku a know-how společnosti poskytnuty jinému podnikatelskému subjektu, který si zaplatí licenci. Umožňuje podnikat bez větších zkušeností, bez dlouhého období pokusů a omylů apod. Franšízant dostává právo nejen používat ochrannou známku společnosti, od které si licenci koupil, ale i její marketingové postupy, receptury, účetní standardy a postupy, podporu a školení. Faktoring je metoda financování krátkodobých úvěrů poskytnutých při dodávkách zboží a služeb. Podstatou faktoringu je odkup krátkodobých pohledávek zpravidla bez postihu vůči původnímu věřiteli. Základem pro vztah je faktoringová smlouva, která stanoví práva a povinnosti obou stran. Cenou faktoringu je faktoringová provize (0,8 – 3% z pohledávky), která je tvořena rizikovou složkou a náklady souvisejícími se zpracování faktoringu. Odkup pohledávek provádí faktoringová společnost (banka) buď bez možnosti zpětného regresu na dodavatele, tzn. že riziko nezaplacení pohledávky přechází na faktoringovou společnost, nebo s možností zpětného regresu (riziko nezaplacení zůstává na dodavateli). Pohledávky, které jsou předmětem odkupu, musí obvykle splňovat následující podmínky: vznik pohledávky na základě dodavatelského nezajištěného úvěru existence možnosti podstoupení pohledávky splatnost pohledávek nesmí překročit 180 dní nesmí být s pohledávkou spojena práva dalších (třetích) osob pohledávka je za subjektem pro faktoringovou společnost akceptovatelnou bonitou a z přijatelné země Funkce faktoringu Funkce předfinancování (úvěrování): faktor proplácí sjednanou výši odkupovaných pohledávek v okamžiku jejich odkupu. Funkce správy pohledávek a ostatních služeb: faktor na základě faktoringové smlouvy poskytuje dodavatelům pohledávek služby související s odkupovanými pohledávkami Funkce garanční: faktoringová společnost musí v případě nezaplacení pohledávky sama provést proplacení pohledávky dodavateli ve formě garanční platby, která následuje ve smluvené lhůtě po termínu splatnosti (nestandardní faktoring) Funkce informativní: faktoringová společnost poskytuje informace o finanční situaci dodavatele (odběratele), poradenství a administrativu. Forfaiting - na rozdíl od faktoringu se jedná o větší pohledávky se střednědobou až dlouhodobou splatností. Odkupují se většinou pohledávky doložené fakturou a uznáním 65


dluhu ve prospěch forfaitingové instituce, nebo pohledávky s dalšími dokumenty – směnky, bankovní záruky. Tyto dokumenty musí mít jednoznačně vyznačen závazek dlužníka zaplatit bez uplatnění námitky. Z hlediska samostatnosti těchto obchodů jsou podmínky stanoveny většinou dosti individuálně. Konstrukce poplatků a dalších nákladů je však obdobná jako u faktoringu. Tento druh financování pohledávek lze, opět po posouzení bankou, realizovat jak s tuzemským, tak se zahraničním odběratelem.

3.6. Charakteristika finančního managementu Základem finančního managementu je efektivní řízení peněžních prostředků, vložených do podnikání, tj. jejich získávání a zhodnocování. Případný nedostatek peněžních prostředků signalizuje vážné problémy, neboť peněžní prostředky podniku umožňují založení, provoz a rozvoj podniku, zejména pak:  nákup dlouhodobého i oběžného majetku  nakupování řídící a výkonné práce  průběžnou úhradu všech druhů závazků  úhradu daní a poplatků  výplaty osobních důchodů vlastníků podniku (společníků, akcionářů).

KAPITÁL

MANAGEMENT PODNIKU finanční

vlastní

TRH

ostatní

cizí Výsledek prodeje Změna skladby kapitálu

Jiné vlivy a informace

Množina možných zákazníků

Finanční management v podniku je integrujícím článkem podnikového managementu jako celku. Úkolem finančního řízení je dosahovat primárního cíle prostřednictvím dílčích cílů – souladu věcných a peněžních toků. To s přihlédnutím k zájmům (ale také povinnostem) všech zúčastněných subjektů.

Obr. 44 – základní vztahy a reakce na umístění produktu na trhu

Ze schématu je zřejmé, že množství a skladba kapitálu prochází změnami podle potřeb podniku. Podstata je v tom, že v podniku se vytváří produkt, který musí být nákladově racionální tak, aby dosažitelný výnos na trhu zajišťoval dostatečný zisk. Protože smyslem podnikání je zhodnocování vloženého kapitálu, je nezbytné z tohoto hlediska posuzovat 66


složky a činnosti podniku, které na konečný efekt produktu mají a mohou mít vliv. Míra takového vlivu je rozličná, ale v zásadě lze říci, že na nákladovost produktů, mají vliv všechny. Trh je významným zdrojem informací. Trh prověřuje úroveň naší přípravy, tj. obchodní strategie, krátkodobého plánování a řídící činnosti. Dává nám signály k tomu, co máme učinit v reakci na dosažené výsledky. To platí pro všechny oblasti činnosti podniku, od využití technologií, přes objem a kvalitu lidské práce, hospodárnost v zacházení se zásobami a energiemi atd. Nesporně také pro opatření k optimalizaci množství a skladby kapitálu. Nesmíme zapomínat na skutečnost, že pro zdravotnická a sociální zařízení (organizace) jsou významnou součástí tržního prostředí subjekty, upravující již zmiňovanou společenskou poptávku, a to zejména v těch částech, které jsou podchyceny v právních předpisech, případně též těmito subjekty financovány či finančně podporovány. Tento fakt se promítá rovněž do vstupů i úkolů strategického a taktického finančního řízení. Rozhodně by to ale nemělo svádět k oslabování úsilí o racionální a bezztrátové hospodaření zdravotnických a sociálních zařízení. Spíše naopak – transfer společenské odpovědnosti by měl být hnacím motorem pro kvalitní řídící (manažerskou) práci. Teze, že u podobných zařízení není dosahování zisku jejich hlavním úkolem (včetně případného pojmu nezisková společnost), je mnohdy chybně chápána tak, že na efektivitě hospodaření až tak nesejde. Je tomu právě naopak. Princip omezeného důrazu na zisk se může promítat do tvorby cen, tedy obchodní marže apod. – tedy do přístupu k zákazníkům (klientům). O to více tak vystupuje do popředí otázka racionality nákladů, tedy hospodaření s majetkem, optimalizace skladby a užití disponibilních zdrojů. Strategické a taktické finanční řízení: Cílem strategického řízení je zajistit tvorbu zisku a tím zhodnocovat vložený kapitál. Strategické řízení má proto tyto základní charakteristiky:  opírá se běžně více o zkušenost a intuici než o analýzu,  zaměřuje se na investování peněžních prostředků do dlouhodobého majetku,  musí respektovat faktory rizika a funkci času,  realizace výstupů je finančně, časově a organizačně náročnější, neboť zpravidla vyvolává významné změny v majetkové i kapitálové struktuře podniku,  chybné rozhodnutí mívá pro podnik vážné negativní důsledky. Cílem taktického řízení je především zajištění solventnosti podniku. Solventnost podniku znamená dlouhodobou schopnost podniku splácet své závazky ve stanovených termínech a hodnotách. Solventnost je:  jedním z atributů finančního zdraví podniku  předpokladem pro zajištění kontinuity podnikání  významným signálem pro subjekty spojené s podnikem  předpokladem pro silnou vyjednávací pozici v obchodních věcech.

67


Přijímaná rozhodnutí mají vliv na produkci, na osoby, na hmotný i nehmotný majetek a na potřebu finančního majetku. To vše musí být manažerskými rozhodnutími (plánovacími i operativními) udržováno v optimální velikosti a struktuře. Musí být též zabezpečováno řádně profinancování, tedy kapitálové krytí. Finanční management tedy zajišťuje ve svých cílech optimální financování, tj. řídí finance. Toto financování je zcela účelové a nastavené na dosahování optimalizace objemu a struktury majetku podniku pro jeho efektivní využití k vytváření dobře prodejného produktu. Finanční management tak řídí financemi. Tím se celý proces uzavírá, respektive dostává do spirálového pohybu v čase. Uvedená schémata i komentář ukazují plnou oprávněnost (nutnost) vztahů: řízení firemních financí řízení firmy financemi

finanční řízení firmy

3.7. Krátkodobý finanční management PLÁN:

Shrneme si hlavní charakteristiky krátkodobého finančního plánu: - jeho řídící veličina – relevantní roční část dlouhodobého finančního plánu - jeho úkol – podporovat zajištění solventnosti při potřebné výkonnosti firmy, - prostředky – plnění plánu výnosů, nákladů a hospodářského výsledku, řízení oběžného majetku, resp. peněžních toků - struktura výstupů – pro forma účetní výkazy + vnitropodnikové měsíční výkazy + platební kalendář + komentář - vyhodnocování – měsíčně (i častěji), formou rozboru nebo reportingu MANAGEMENT:

Krátkodobý finanční management (KFMAN) představuje vybraný soubor činností, v jehož rámci se přijímají rozhodnutí s přímými důsledky na dobu do jednoho roku. Za základní okruhy krátkodobého finančního managementu proto považujeme: 1) řízení likvidity a pracovního kapitálu 2) řízení krátkodobých aktiv a jejich jednotlivých složek (zásoby, pohledávky, finanční majetek) 3) řízení krátkodobých pasiv a jejich složek 68


4) sestavování krátkodobého finančního plánu a jeho aktualizace. Je zřejmé, že absolutní hranice odlišující rozhodování s horizontem důsledků do a nad jeden rok, neexistuje. Proto chápeme toto rozdělení jako orientační s tím, že možnost a míru pravděpodobnosti přesahu významu krátkodobých rozhodnutí (opatření) povedeme v patrnosti. Přesto můžeme zodpovědně prohlásit, že je určitá skupina finančních rozhodnutí, která mají dopady v prvé řadě krátkodobé (někdy i výhradně), a také jiná skupina, směřující k důsledkům dlouhodobým. Z bilančního hlediska je krátkodobý management zaměřen především na krátkodobá aktiva a krátkodobá pasiva, zejména pak na operace s nimi.

Systémový management

KFMAN stránka časová - horizontální

podnikové struktury

krátkodobý finanční plán

Operativní management

Odhady rizika neudržení hodnot plánu v běhu času

KFMAN stránka průřezová - vertikální

Poznámka: kvůli přehlednosti není zvlášť vyznačována zpětná vazba, ani mechanismy aktualizace finančního plánu během období jeho platnosti – pouze riziko potřeby zásahů. Obr. 45 – krátkodobý finanční management

Připomenutí: Oběžná aktiva = krátkodobá aktiva + dlouhodobé pohledávky Schopnost hradit závazky, tedy platební schopnost (někdy pojmenovávaná jako solventnost) firmy je chápána jako její schopnost hradit k určeným termínům, v určené podobě a výši a na určeném místě, všechny svoje závazky. Tento stav je blízký pojmu dostačující běžné likvidity, i když k nesouladu dojít může a také i v podmínkách ČR dochází. KrA BL = --------------KrP (BL – běžná likvidita, KrA – krátkodobá aktiva, KrP – krátkodobá pasiva)

Může se totiž stát, že podnik vykazující vysokou míru běžné likvidity nemusí být vždy solventní a naopak podnik s relativně nízkou hodnotou likvidity nemusí mít se včasným plněním svých závazků (třeba dočasně) žádné problémy. Příčina onoho zdánlivého paradoxu může být v podstatě dvojí. Za prvé je to časovým skluzem mezi dobou potřebnou na přeměnu majetku podniku na prostředky použitelné k úhradě závazků a bezprostřední 69


okamžitou potřebou těchto prostředků k provedení platby. Za druhé to může být rozdílem mezi fiktivní a reálnou hodnotou likvidity. Poznámka: Fiktivní hodnota představuje hodnotu čistě vypočtenou na základě příslušného vzorce. Reálná pak odpovídá skutečné likviditě. Rozdíl je způsoben tím, že čitatel tohoto ukazatele a tedy i konečná hodnota ukazatele je zvyšována o nadbytečné či nepotřebné zásoby materiálu, o neprodejné výrobky na skladě, o pohledávky po lhůtě splatnosti apod. Provést očištění ukazatele o nepoužitelné či momentálně nedobytné hodnoty vyžaduje mít značné znalosti o jejich skladbě. Existují i další metody, které ale zde nebudeme rozebírat.

Méně riziková z výše uvedených hledisek je pohotová likvidita, kdy platí: KrA - Zás Kpo + KFM PL = ------------------------- = ------------------------KrP KrP (Zás – zásoby, Kpo – krátkodobé pohledávky, KFM – krátkodobý fin. majetek)

Ještě méně okamžitá likvidita:

OL = KFM / KrP .

(KrP – krátkodobá pasiva)

Ukazatele likvidity mají jednu slabinu. Zatímco u zásob se počítá jen s těmi postradatelnými, u krátkodobého finančního majetku takové členění chybí. Mohou pak být započítány peníze, o kterých firma ví, že je bude potřebovat v relativně krátké době na plnění jiných závazků (třeba na mzdy apod.). Zajištění schopnosti hradit závazky = finanční stabilita, solventnost. Řízení zásob. Jedná se o majetek držený v podniku buď za účelem prodeje (zboží, výrobky) nebo za účelem spotřeby ve výrobním procesu či poskytování služeb. Rozlišujeme tři základní druhy zásob:  materiál, tj. suroviny, pomocné látky, náhradní díly, obaly – vše s krátkodobou lhůtou trvání (spotřeby),  zásoby vlastní výroby, tj. nedokončená výroba, polotovary vlastní výroby, výrobky a zvířata,  zboží, neboli majetek pořízený za účelem dalšího prodeje, popř. vlastní výrobky, jež byly aktivovány a předány do prodejen. Potřeba zásob vyplývá z časového nesouladu mezi nákupem a prodejem zboží nebo mezi dodávkou materiálu a jeho spotřebou či mezi dokončením výrobku a jeho prodejem. Může též vyplývat z technologického charakteru výroby či poskytovaných služeb. Řízení zásob je celý rejstřík činností od organizace provozu, přes vazby na dodavatele a smluvní odběratele až po logistiku.

70


Minimalizace zásob může vést k růstu rizika (neplnění dodavatelem, náhlá potřeba). Z hlediska krátkodobého finančního managementu se jedná hlavně o regulaci výše a skladby zásob a volby vhodného financování. Místo „minimalizace“ prosazujeme „optimalizaci“ zásob v souladu s výsledky prověření reálnosti jejich průběžné regulace.

3.8. Cash-flow a formy jeho zjišťování Tabulka cash-flow není stanovena jako povinná pro účetní závěrku, přesto ji lze považovat za významný prvek v oblasti finančního řízení. Cash-flow je metoda zobrazení reálných peněžních toků a v průřezových okamžicích ukazuje (jako jediná) rozsah finanční solventnosti firmy – tedy schopnost firmy platit své závazky. Princip je poměrně jasný. Oproti rozvaze zde nemluvíme o majetku a jeho krytí jako v rozvaze, ani jen o nákladech a výnosech jako ve výsledovce, ale o pohybech reálných peněz (finančních prostředků). Při základní podobě cash-flow platí: Vyjde-li nám ke konkrétnímu dni výsledek kladný, znamená to, že máme reálné peníze (v bance, v pokladně). Záporný cash-flow, tedy nevyrovnaný nějakou půjčkou, měl by nás varovat – je to, jako bychom měli záporný stav v hotovostní pokladně. Pokud tedy takový výsledek při zpracování dostaneme, znamená to, že jsme buď nezapsali nějaký příjem, a peníze jsme poté použili k platbě do výkazu zapsané, nebo, že naopak máme ve výkazu zapsanou platbu, kterou jsme ale ve skutečnosti neprovedli, protože na ni nebyla k dispozici hotovost. Existuje ještě další pojetí cash-flow, které kromě peněžních prostředků zahrnuje ještě „ekvivalenty“ (šeky, směnky, pokladniční poukázky, dluhopisy velkých bankovních institucí apod.). Je běžné, že výkaz cash-flow je členěn podle hlavních oblastí řízení na:  Hlavní výdělečnou (provozní) činnost peněžní příjmy a výdaje spojené s činností, daň z příjmů, úroky apod.  Investiční činnost nabývání a pozbývání dlouhodobých aktiv, poskytování úvěrů a půjček, leasing  Financování podniku změny ve výši kapitálu, příjmy z emisí, z darů, splátky úvěrů, výplaty dividend atd. Pokud jde o metody vykazování, rozeznáváme přímou a nepřímou: Přímá metoda – podstatou je vykazování hrubých peněžních toků, tj. skutečných příjmů a výdajů, které se uspořádají podle hlavních titulů. Problémem je, že bankovní operace zachycené na příslušných účtech neumožňují zjistit účel, pro který byly provedeny.

71


Proto vedle tzv. čisté přímé metody používáme ještě nepravá přímá metoda, která spočívá v transformaci výnosově nákladových dat na příjmy a výdaje. Nepřímá metoda (příl.č. 1) – podstatou je, že vychází z docíleného výsledku hospodaření (zisk, ztráta), který se dále upravuje (korekce se dotýká nepeněžních operací, tj. nákladů, které nejsou výdaji, nebo výnosů, které nejsou příjmy v daném období, na druhé straně se tam již neobjeví změny stavu pohledávek či závazků). Nepřímá metoda je obecně považována za snazší a nenáročnou na vstupy. Všímá si pouze těch peněžních toků z provozní činnosti, které jsou vykázány v netto bázi, a neobsahuje tedy žádné hrubé platby. Pro podnik je výhodná i proto, že externímu uživateli vyzradí o charakteru a struktuře peněžních toků podniku méně, než metoda přímá. Nejčastěji uváděným nedostatkem nepřímé metody je, že jsou vykazovány ve výkazu cash-flow i nepeněžní transakce.

zisk z výsledovky

přípočty a odpočty

cash - flow

Obr. 46 – nepřímé metody zjištění cash-flow

KONTROLNÍ OTÁZKY: rychle a krátce 15. Hlavní vlastní zdroje jsou? 16. O čem informují pasiva: 17. Náklady spojené s úvěrem: 18. Členění finančních trhů 19. K jakým zdrojům patří dotace:

Příklad č. 3:

Spojte čárami pojmy, které patří k sobě: kapitál

pozemek

zisk

úrok

závazek

hypotéka

výdaje

pohledávka

mzda

cash-flow

výnosy

zboží

Pasiva Informace

automobil

analýza

majetek

peníze

72 rezervy

tržba

ukazatel

banka

úvěr


4

4. Poznání a práce s riziky

Obsah a cíl: Seznamuje s prvky organizace řízení rizika na různých úrovních a s použitím různých metod. Ukazuje studentům možné přístupy na úrovních corporate, business i project. Klíčová slova: kvalitativní, corporate, strategic business, project, cyklus, identifikace, odezva.

4.1. Riziko podle míry závislosti, typická rizika Členění či posuzování rizik podle těchto hledisek je jakýmsi pokračováním v procesu zjišťování a klasifikace rizik, a příčin jejich vzniku. Princip je vcelku jednoduchý. Jde o to, zjistit: a) zda se vznik a rozvíjení rizika odvíjí od konkrétního stavu, vývoje a činnosti podniku b) zda závisí na chování jiného subjektu, se kterým je podnik v nějaké formě styku či závislosti na něm c) zda závisí na činnosti jiných subjektů, do jejichž působení podnik nijak zasahovat nemůže d) zda jde o riziko „nezávislé“, tj. nelze nijak stanovit, že by nějaký reálná entita (osoba soukromo- či veřejno- právní, schválený zákon apd.) mohla být původcem vzniku a vývoje rizikové situace. V následném schématu si přiblížíme význam klasifikace podle míry závislosti:

závislé na podniku

eliminace prevence kooperace

poznané riziko zavislé na jiných

prevence, vyhýbání

nezávislé

prevence, zmírnění

Obr. 47 – riziko podle závislosti

U rizik závislých na podniku je otázka možné eliminace spjatá s předmětem činnosti a celkové majetkové i prostorové dispozici podniku (viz část 1.3.). Otázky prevence pak přímo souvisí s úrovní poznání tohoto rizika a míry efektivity přijímání preventivních opatření ve vazbě na jeho závažnost a pravděpodobnost vzniku rizikové situace.

73


U rizik závislých na jiných subjektech je nezbytné v prvé řadě zjistit, zda takový subjekt je v působnosti resp. vlivu podniku, a vlastně analyzovat riziko s ním, či za něj. Pokud jde o rizika závislé na subjektech, které nelze nijak ovlivnit a tedy vznik rizikové situace utlumovat přímo u nich, nezbývá než volba mezi preventivními opatřeními a případnou možností takové změny (organizační, provozní, ekonomické) v podniku, která by umožnila se působení rizika na náš podnik zcela vyhnout či oslabit je na nevýznamnou rovinu. I toto je vlastně určitá forma prevence, avšak v principiální rovině. Je zřejmé, že pojem riziko „nezávislé“ budeme používat s určitou nadsázkou. Je totiž sporné, zda se na Zemi vůbec něco děje zcela nezávisle. Máme v tomto členění na mysli situace (stavy, procesy), které nejsou přímo ovlivnitelné vědomou činností nějakých pojmenovatelných subjektů. Jde o orientační a okruhovou klasifikaci rizik, jejíž využívání usnadňuje systémovou práci s riziky, umožňuje např. při vytváření dokumentaci pro podnikovou databázi rizik předepsat výchozí kódová čísla, usnadnit přiřazování metod prevence apod. TYPICKÁ RIZIKA (vybraná): RIZIKO PROJEKTU Riziko projektu není jen rizikem vlastního zpracování tématu. Projekty obecně v sobě na straně dodavatelské i odběratelské zahrnují více či méně dalších subjektů, které mohou být zdroji rizika našeho projektu a to buď z vlastní vůle, nebo v důsledku rizik, která reálně mohou postihnout je. Nejistota kvality partnerů nutně ovlivňuje projekt, jeho rizikovost i nákladnost v případných rezervách a jiných preventivních opatřeních. Projevy těchto rizik jsou obecně známé. Problémy z nich odvozené můžeme shrnout do tří skupin:  Neschopnost dodržet odhadnuté náklady projektu  Neschopnost dosáhnout plánovaného data zprovoznění projektu  Neschopnost dosáhnout požadované kvality a požadavků na provoz věcně i ekonomicky. Globální rizika Globální rizika jsou vždy vnější, někdy předvídatelná, avšak jejich vliv na výstupy podniku nemusí být vždy kontrolovatelný, ani v rámci projektu, ani v provozu následném. Za hlavní typy těchto rizik se považují: politické, právní, obchodní a enviromentální riziko. I když jsou velmi často předvídatelná, vliv na ně je sporadický až žádný, preventivní ochrana omezeně účinná a často i tak silně nákladná. DYNAMICKÉ RIZIKO V obrácené poloze se projevuje dynamické riziko, tedy riziko z maximalizace příležitostí. V podstatě to znamená, že pro maximalizaci přírůstku musíme něco opustit a riskujeme ztrátu z něčeho již fungujícího. Většina manažerských rozhodnutí v sobě skrývá prvky dynamického rizika. Velmi zřetelně to zazní v subkapitole 1.5. této příručky. Je správné, když jsou zisky a ztráty z rozhodování během projektu či jiného uceleného provozního programu postaveny proti sobě a posoudí se finální výhodnost postupu. 74


Neodmyslitelné riziko Tento typ rizika je spojen s produktem a z toho odvozenou vnitřní organizací podniku. Týká se zejména specializovaných podniků (elektrárny, doly, chemické podniky, skladky apod.). Může ovšem také jít o specifické provozy (střediska, závody) podniku s jinak „neagresivními“ produkty. Nahodilé riziko Toto riziko patří mezi vnější s tím, že riziko na podnik působí, aniž by byl problém v dosahu přímého řízení podniku a navíc nemusí být vždy s dostatečnou měrou předvídatelné. Kalkulace těchto rizik známe např. z rozpočtů staveb, obchodních nabídek apod. jsou to různé „rozpočtové rezervy“, pojistné zásoby a jiné. ZÁKAZNICKÉ RIZIKO Každý podnik je do jisté míry závislý na svých klientech a to i v případech, kdy jsou navázány obchodní vztahy dlouhodobějšího charakteru. Klient může změnit program, dodavatele či uplatnit obtížené požadavky vůči dodavateli stávajícímu. Nebo také neplatit včas. RIZIKO NÁKUPU (též dodavatele) Riziko nákupů v sobě spojuje riziko nakupované komodity – tedy její kvality, množství využitelnosti „výtěžnosti“, trvanlivosti, atraktivnosti a samozřejmě i cenové politiky dodavatele. Další částí rizika je riziko dodavatele (prodávajícího) jako takového. Riziko poškození pověsti Toto riziko ani zdaleka nemusí být vlastním, tedy způsobeným konáním „našeho“ podniku, i když ani to nelze vyloučit. Ne každé poškození pověsti je pomluva a je třeba dbát na etiku jednání a konání nejen na úrovni vrcholného managementu, ale bez výjimek na všech úrovních. Každý ví, že neplnění smluv, neplacení závazků, nekvalifikované jednání manažerů je důvodem ke ztrátě dobrého jména. Je též známo, že konkurence někdy pouští do prostoru lživé informace o nás. Ale méně se staráme, jak nás reprezentují běžní zaměstnanci, prodavači, sekretářky či vrátní. ORGANIZAČNÍ RIZIKO Chybně nastavená organizační a komunikační struktura může být významným vnitřním rizikem podniku, o to horším, že zcela zbytečným. Fungující bousměrná vertikální komunikace, funkční i horizontální komunikace (u projektů obzvláště významná), to vše je nezbytným předpokladem, že se podnik neutopí v nesmyslných rizikových situacích. Nikdy nesmíme zapomínat, že s opravněním rozhodovat se všem vedoucím pracovníkům ukládá též povinnost řídit a odpovědnost za vlastní činnost i nečinnost. Riziko procesní Vzniká ze samotného procesu řízení konkrétního projektu. Vzniká všude tam, kde jsou stanoveny základní požadavky pro provádění projektu. Jde tedy o samotný proces řídících rozhodnutím ale také o jejich rychlý a úplný přenos adresátům na komunikačních trasách. Jde o to, aby úkoly byly kryty dokumentací, tedy věcně správné, materiálně, energeticky i finančně ohraničené. Aby byly jasné a vymahatelné časové návaznosti jednotlivých operací či bloků operací na projektu. Aby potřebné technologie, materiál i osoby byly k dispozici ve

75


správné kondici a včas. Je proto třeba v průběhu prací a přípravě projektu tyto všechny požadavky formulovat a jejich reálnost prověřovat. Riziko heuristiky Jde o důsledek rozhodování za vysoké míry nejistoty. Zde vystupuje do popředí lidský faktor, jako nositel výběru možných řešení se snahou zvolit to nejlepší. Pro účely tohoto kurzu postačí, že budeme vědět o tzv. tvrdých faktorech pro postup – co nejpřesnější plán, posudky reálnosti cílů, členění rizik, intuice a odpor k nereálným krokům a projektům, hledání nejméně rizikových účastníků projektu. Měkké faktory – zlepšení komunikace, snaha lépe pochopit cíle projektu, pěstování týmového ducha, identifikování reálně možných ohrožení projektu, volba přiměřené míry rizika k přijetí, profesionální přístup k partnerům.

4.2. Finanční a nefinanční rizika Jedná o poněkud jiný pohled na klasifikaci rizik: 4.2.1. FINANČNÍ RIZIKA Obecný názor je, že dále uvedená finanční rizika mají největší dopad na finanční úspěšnost či stabilitu podniku (a jeho projektu). Všechna tato rizika mají vztah k průběhu křivky (časové) kumulativního cash-flow. Jednotlivá finanční rizika jsou tříděna takto:  Zpoždění stavby Zpožděná stavba nepřináší žádný výnos, může dojít ke zvýšení nákladů a konečně může ohrozit realizaci produktu, který v ní má být vytvářen.  Riziko měny Jde o riziko nestability měny, ať již zásadní až po zhroucení, nebo omezené, projevující se v inflaci, pohybech devizových kurzů apod.  Riziko úrokové míry Riziko ohrožuje obě strany, tedy věřitele i dlužníka – může vycházet z pohybu úrokových měr, zejména u dlouhodobých úvěrů či cenných papírů, může souviset s problémem nesplácení úvěru a uplatňování věřitelských sankcí.  Úvěrové riziko Spočívá v tom, že odběratel či obchodní partner banky nesplatí své závazky, ať už z důvodu platební neschopnosti či platební nevůle. Úvěrové riziko lze minimalizovat pomocí řízení pohledávek, které zahrnuje monitorování platební morálky odběratelů.  Riziko hodnoty základního kapitálu Souvisí se vzestupem či pádem cen akcií – podnik v jeho důsledku může mít horší přístup k zápůjčnímu kapitálu. Může souviset též s velkými změnami zejména cen nemovitého majetku, kdy nezbývá než provádět určité korekce.

76


 Riziko obligací společnosti Jde o podřízený zdroj financování, jejich atraktivita pro investory je závislá na pozici emitující společnosti, při poklesu ratingu se prodejnost zhoršuje – kriticky může dojít jak k omezenému prodeji či růstu úroků, tak až k požadavku na předčasné splacení.  Riziko likvidity Riziko likvidity je výsledkem úrovně komerčních vztahů, pokud projekt či firma jako celek není schopna produkovat dostatek prostředků na úhradu svých závazků, vstupuje do rizika likvidita. Může dojít ke zhoršení dluhové služby, ale také může dojít až k prodejům některých částí majetku podniku, což může dále ohrozit jeho existenci.  Riziko protistrany (obchodních partnerů) Samozřejmě se odvíjí od stability a solidnosti obchodního partnera a to jak an straně odběratelské (dlužnické), tak na straně dodavatelské (věřitelské). Nespolehlivost kteréhokoliv z nich může mít fatální důsledky. Proto se řeší problematika diverzifikace produktů, odběratelů a do jisté míry i dodavatelů..  Riziko zdanění Se zdaněním se zpravidla počítá. Problém nastane, pokud n daném teritoriu dochází ke změnám – jednak k horšímu, ale také i jen v krátkých intervalech. 4.2.2. NEFINANČNÍ RIZIKA Jde o rizika, která nejsou přímo finančního charakteru, ale ve svých důsledcích mohou mít dopad na finanční stabilitu podniku, byť nepřímo – zvláště pokud jde o tvar kumulovaného cash-flow. Jedná se zejména o:  Dynamické riziko Dynamické riziko je riziko maximalizace užitku. Existují potenciální zisky, stejně jako potenciální ztráty. Riskuji ztrátu něčeho určitého pro získání něčeho neurčitého. Každé manažerské rozhodnutí v sobě má prvek dynamického rizika, řízeného jen praktickými pravidly přejímání rizika.  Inherentní riziko Závisí na produktu – je to tedy riziko přímo z produktu vyplývající – může však být rozličné. Od plynu a elektřiny, přes zbraně, chemické látky až po peněžní služby.  (inherentnost = obsaženost v něčem)  Riziko nahodilosti Je to ovlivnění událostmi s podnikáním spjatými, ale které nemůže firma přímo ovlivnit. Jsou to např. slabí dodavatelé, dopravci apod.  Zákaznické riziko Riziko malého počtu odběratelů je známé, může ale být i riziko odčerpání kupní síly či náhlé změny priorit.  Regulační riziko Může jít zejména o státní regulace např. v oblasti životního prostředí, nebo společenská regulace např. v oblasti stravování či užívání některých typů výrobků. 77


 Riziko poškození pověsti Může spočívat v podniku samotném – nedostatečná kontrola, neštěstí v podniku, nekvalita prodeje atd., ale také může být produktem negativní propagace (systém nepřímých pomluv) organizované ze msty či konkurencí.  Organizační riziko Toto riziko může vznikat mimo, ale v každém případě by mělo být pod kontrolou podniku. Není-li znamená to špatnou organizaci a komunikaci uvnitř firmy.  Interpretační riziko Jde skutečně o riziko nedorozumění – nejčastější v mezinárodních firmách, ale může vznikat i v relativně malém podniku. Začíná tím, že řada věcí bude zvykových, rutina překryje systém, řídící pokyny jsou jen všeobecné apod. Jistě jde o chyby v marketingovém řízení. U nefinančních rizik je žádoucí počítat i s jinými možnými dopady, vyplývajícími z jejich konkrétní podoby a povahy. Při definování podstaty podnikání uvádíme kromě zisku a finanční hodnoty podniku též jeho hodnotu obchodní, resp. nefinanční. Právě tato pozice může být nefinančními riziky ohrožována. I když můžeme říci, že v konečném účtu se i tyto problémy promítnou nějak pro problematiky financí (rovnováhy, likvidity, ziskovosti atd.).

4.3. Postupy poznání a řízení rizik 4.3.1. Poznávání rizik Neustále se zrychlující procesy v oblasti tržních vztahů a celkového tržního prostředí přispívají značnou měrou k tomu, že prozíravě myslící představitelé společností staví problematiku rizik do popředí. Ukazuje se, že pro efektivní přežití na trhu je stále potřebnější nejen o rizicích vědět, ale systémově se jimi zabývat. Z toho lze odvodit potřebu v organizačním a řídícím schématu podniku pamatovat na ustavení odborného pracoviště (v menší firmě alespoň zajistit kvalifikovaného pracovníka), které se problematikou vytváření strategie a výkonným řízením rizik bude zabývat. Budeme mít na paměti, že podceňování rizik vede v drtivé většině případů ke značným škodám, někdy již nenapravitelným (to platí nejen v podnikání).

riziková situace

odkud přijde

kde nás zasáhne

jsme připraveni?

Neznalost či neschopnost se orientovat v problematice rizik, vzdaluje podnikové strategie a plány od reálné skutečnosti, a zpravidla dostává podnik do příkrého rozporu s jednou z význačných podmínek úspěšného podnikání: ŽÁDNÁ PŘEKVAPENÍ VE FIRMĚ!

78


Opak totiž může mít pro podnik přímo fatální důsledky. Dlužno připomenout, že pouhé vyhýbání se přímým negativním dopadům rizik (malérům) již nepostačuje. Musíme počítat s tím, že co neuděláme my, nejspíš udělá konkurence. To samozřejmě platí i pro oblast nevyužitých příležitostí. Dalším důsledkem je pak ztráta konkurenčních výhod a pád do šedi průměrných (až podprůměrných) účastníků trhu, při současném nárůstu rizik negativních, tj. přímo ohrožujících podnik v jeho existenci. Rovnováha a stagnace jsou jevy nahodilými. KDO NEJDE NAHORU, JDE DOLŮ!

Co je tedy zapotřebí především?  Včasná identifikace klíčových firemních rizik.  Odhad pravděpodobnosti narůstajících rizik a význam následného dopadu na podnik, a to zejména finanční.  Stanovení priorit pro alokací zdrojů pro kontrolu a nastavení jasných kontrolních cílů. Již zmíněná rychlost nejrůznějších procesů často vede k tomu, že odpovědní pracovníci si neuvědomují v dodatečné míře význam časového faktoru při zjišťování neobvyklostí, odchylek od plánů, systémových i nesystémových zásahů do stávajícího tržního prostředí. Je prostou analogií, že v rámci změn prostředí se mění i nejrůznější rizika, a to jak co do skladby, aktuálnosti, tak míry významu – ať pozitivního či negativního. 4.3.2. Přístupy k řízení rizik Stručně řečeno, řízení rizik není nijak nové, ve své podstatě navazuje na principy teorie her a systémově se objevuje s rozvojem pojišťovnictví již před mnoha lety. Metodiky řízení rizik se v průběhu let postupně rozvíjely v návaznosti na rostoucí míru významu poznání rizika a potřeby schopnosti se v rizikovém prostředí orientovat. Starší pojetí řízení rizika se opíralo především o nákladová hlediska a návazně na přístupy k vyhodnocování projektů – tzv. studie proveditelnosti. U větších akcí se běžně oddělovaly okruhy možných rizik a prováděly propočty pravděpodobností jejich reálného působení. Jednalo se vesměs o různé kriteriální funkce, u nichž vedle zavedených titulů rizik bylo třeba v podstatě empiricky stanovovat jejich váhu z pohledu již zmíněné pravděpodobnosti a také významu možného dopadu (někdy se uvádí termín „odezva“, která způsobuje dopad) na organizaci. Souběžnost obou základních hledisek se zdá být zcela samozřejmá, nicméně v ekonomické historii tomu vždy tak nebylo. Postupem doby se vytvořilo a aplikovalo základní schéma poznávání a přípravy a řízení rizika:

IDENTIFIKACE RIZIKA

OHODNOCENÍ

ODEZVA

79

DOKUMENTACE


Analytická práce s poznáním klasifikací rizik vyžaduje organizační zajištění v podobě následných kroků:

určení rozsahu procesu

proces analýz a kvatifikací

vytvoření týmu

formulace výsledků

Obr. 48 – postupy zpracování agendy rizika vstupní VSTUPY A VÝSTUPY IDENTIFIKACE

požadavky zdroje rizikové události

identifikace IDENTIFIKACE RIZIKA

Obr. 49 – identifikace rizika

výstupu rizika

proces identifikace

shromažďování informací účastníci procesu řízení rizika

Přístup k řízení rizika můžeme definovat jako: Realizaci souboru činností, prováděných jednotlivci nebo organizací, za účelem změnit reálné působení rizika, které vzniká v oblasti jejich podnikání. (volně podle Merny)

Abychom nezašli do druhého extrému, je vhodné si uvědomit, že úkolem není vytvořit pro firmu situaci, kdy by byla úplně bez rizika (ono to ani dost dobře nejde) Jde o to, aby zúčastněné subjekty byly včas a správně informovány o rizicích, a to jak zcela negativních, tak těch, která lze využít ve prospěch firmy. Aby manažeři podniku mohli na sebe vzít rizika dobře analyzovaná a vykalkulovaná, a takto vybaveni měli možnost účinně je řídit v zájmu dosahování vyšších efektů. Přitom všechny etapy zpracování agendy rizika jsou stejně důležité. Ještě se zastavíme k pojmu ODEZVA, což znamená odezvu na riziko. Zpravidla ji řešíme v těchto rovinách: vyhnutí se riziku – strategie vyhýbání, možnost zajistit, aby dopady konkrétního rizika podnik minuly snížení rizika – jde o snížení pravděpodobnosti či intenzity dopadu rizika, případně o obojí

80


přenos rizika – riziko nezaniká, jeho dopady jsou přeneseny na jiný subjekt (např. pojištění) zadržení rizika – zvládnutí plného dopadu rizika, kdy prevence nebyla účelná nebo selhala. 4.3.3. Nástroje pro řízení rizika Nástrojem se pro tento účel nerozumí pracovní předmět, ale účelově vyhraněná metodologie, aplikovatelná v řídící praxi – na úrovní plánovací i realizační. Můžeme tedy říci, že řízení rizika je jedním z nástrojů marketingového řízení podniku. Samotné řízení rizika pak využívá nástroje jako je „funkcionální analýza“, „zjišťování možností výběru“, „optimalizace výběru kritérií“, „statisticko-matematické metody“, „účelové databáze“, „případové (modelové) studie“ apod. Obdobně jako u marketingových (a jiných) analýz i zde existují dvě hlavní kategorie analytických postupů. Jsou to:

 Kvalitativní analýza rizika  Kvantitativní analýza rizika. Soudobá praxe ukazuje, že výstupy z kvalitativních analýz rizika bývají hodnotnější, než výstupy z analýz kvantitativních. Není to ani příliš překvapivé. Problém rizika není odvoditelný od velkého množství vstupních informací mj. proto, že je téměř nemožné získat větší počet metodicky srovnatelných informací. Druhým aspektem je, že většina rizik (zejména v podnikání) nevzniká statistickým trendem, ale na základě individuálních (byť hromadných) zásahů a vlivů, které vyžadují hlubší rozbor. Vliv jistě sehrává i prostý problém míry dostupnosti informací. Zvažujeme:  Dostupnost zdrojů pro analýzu – lidských, výpočetních i času  Zkušenost lidí provádějících analýzu z různými postupy  Velikost a složitost projektu (záměru, investice) pro který se analýza činí  Dostupnost informací v čase, prostoru i skladbě  Účel konkrétní analýzy v rámci procesu řízení rizika. U kvalitativních analýz si přiblížíme 2 modelové metody: a) Brainstorming: Zjednodušeně se dá říci, že jde o volné sdělování názorů na určené téma v předem vybrané skupině tak do 12 osob a stanoveném čase tak do 1 hodiny. Při takové akci je žádoucí:  Stanovit časový limit  Jasně formulovat problém  Určit metodu zachycování myšlenek  Zanechat nápady na dostupném místě „dozrát“ 81


    

Přijmout princip, že „žádná myšlenka je špatná myšlenka“ Odložit posudek Přesvědčit účastníky o tom, že mohou přemýšlet nahlas a volně Podporovat množství myšlenek – názorů oproti snaze o precizaci návrhu Podporovat vznik skupinových názorů (i ne zcela jednotných). zadavatel zadání účastník 1

účastník 2

účastník 3

účastník 4

názor 1-3

účastník 1

účastník 2

účastník 5

názor 4-5 účastník 3

účastník 4

účastník 5

názor 1 - 5

účastník 6

účastník 7

názor 6-7

účastník 6

účastník 7

názor 6-7

Obr. 50 – modelové zobrazení průběhu brainstormingu

Nespojí-li se názory do jednoho společného, má zadavatel dvě možnosti: 1. rozhodně se sám, zda dá přednost většinovému či vytvoří nějaký kompromis, 2. může spustit druhé kolo, nejspíše pro určité úpravě většinového názoru. b) Analýza předpokladů: hodí se tam, kde jsou identifikovány předpoklady (úspěchu či neúspěchu), které se typicky objevují během procesu plánování. Předpoklady se potom ohodnotí podle toho, který se projeví v závěru projektu jako nesprávný. Předpoklady, na které se zdají být výstupy citlivé a u kterých je vyšší pravděpodobnost, že by se ukázaly jako nesprávné, budou formovat základnu pro seznam rizik. Slabinou může být, že ne všechny podstatné předpoklady (podmínky) budou identifikovány, protože některé z nich budou skryté a neprojdou analýzou.

4.4. Hodnocení rizik podle stupně ohrožení i příležitosti Všeobecná, byť rozličná míra rizikovosti informací o stavech, děních a budoucím vývoji by měla vést management podniků ke snaze o jejich včasné odhalování a klasifikaci. Jde v podstatě o získávání „informací o informacích“, tedy o vytváření databází možných typů rizik, směrů jejich působení a souběžně též míru jejich nebezpečnosti. Předběžné určení míry 82


Pravděpodobnost vzniku

nebezpečnosti rizika (přesněji řečeno rizikové situace) je významné pro celou metodiku řízení rizik, zejména pro rozhodování a plánování a přijímání preventivních opatření. Představu o základních dimenzích poskytne dále uvedený graf:

vysoká

střední

zničující

mírně negativní

ohrožující existenci

nízká

Účinky na podnik Obr. 51 – Postup analýzy míry ohrožení

Schéma zahrnuje veškerá rizika, tj. nejen ta, která vyplývají z uvědomělé činnosti manažera. U podnikatelských rizik zachycuje jejich nepříznivý dopad. Rozdíl je v tom, že v případě úspěchu při kvalifikovaném podstoupení podnikatelského (investičního) rizika může podnik získat konkurenční výhodu a tím i vyšší zisk (viz část 1.5.), zatímco v práci s ostatními riziky se častěji jedná o vyhýbání se riziku, a při jeho neodvratnosti o minimalizaci případných škod. RIZIKO A PŘÍLEŽITOST: Měli bychom si stále připomínat, že každá činnost je spojena s nějakým rizikem. Vždy se může stát, že „věci se budou vyvíjet jinak“. Vše co se týká budoucnosti (záměry, plány, prognózy, informace) nemůžeme až na omezený okruh případů považovat za jisté. Proto se prakticky vždy pohybujeme v prostředí nejistoty. To jsme konstatovali již dříve. TRŽNÍ PROSTŘEDÍ VŽDY PŘINÁŠÍ RIZIKO, NEBÝT PŘIPRAVEN SE NEVYPLÁCÍ! Stav nejistoty může být dlouhodobý i okamžitý. Pokud musíme rozhodovat za trvající nejistoty významného rozsahu, dostáváme se do výrazněji rizikové situace. Obecně se má za to, že riziková situace je stav negativní. Protože ale platí, že bez rizika není podnikání, tak kvalifikované využití rizikové situace k postupu dopředu (koupě, prodej, finanční investice 83


apod.) může znamenat výhodu, zejména když potenciální konkurenti takový krok neučiní. Tento princip je znám z teorie her, a to nejen z her hazardních nebo sázek na tzv. outsidery (třeba při dostizích).

podnik

jde do rizika vyhne se riziku

zisk ztráta

Obr. 52 – dvojí možný dopad rizika

V podnikání se ovšem hazardu vyhýbáme, a pokud přistupujeme ke zvýšenému riziku, snažíme se získávat maximum informací (zpravidla důvěrných), které ostatní účastníci tržní soutěže nemají. Vedle toho také řešíme předem alternativy využití angažovanosti v rizikové situaci, a to od optimistických až po ty nepříznivé. Jde o to, aby při „výhře“ byl náš podnik schopen získanou konkurenční výhodu účinně využít, a na druhé straně při „prohře“, aby negativní dopady byly co nejslabší. V tomto tématu nemáme na mysli jen rizika z finančních spekulací, častěji jde o rizika využitelná k urychlení rozvoje podniku, a při neúspěchu rizika rozvoj podniku (resp. i jeho existenci) bezvýhradně ohrožující. Jde o zpravidla vážná rozhodování, nevyužití reálné příležitosti se nám může vymstít, nezodpovědný přístup se nám vymstí prakticky vždy. Poznámka: Nejde nám o to, abychom se strašili rizikem. Jde především o to, abychom při podnikání s existencí rizik standardně počítali, orientovali se v nich, uměli se na ně připravit, a tam, kde je to možné, jich využívali v prospěch svého podniku Právě informovanost, prozíravost, rozvaha a schopnost odpovědného rozhodování (jistě také manažerská intuice), to jsou předpoklady pro účinnou, aktivní práci s riziky. Při rozhodování o přístupu k jednotlivým rizikům (i druhům či typům) vycházíme z možností, které avizují předchozí dvě schémata.

nebezpečnost rizika

pravděpodobnost vzniku

faktory cesty k zisku připravenost podniku

dosažení konkurenční výhody

Obr. 53 – faktory limitující využití rizika

84


Poznamenáváme, že v oblasti zdravotnických a sociálních služeb se využívání rizika k získání vyšší konkurenční výhody a tedy i zisku objevuje spíše sporadicky. Žádný z výše uvedených faktorů nesmí být zlehčován. V praxi dochází hlavně k přeceňování připravenosti podniku, a to jak informační, tak organizační, technické, personální i finanční. Nekritičnost a jakékoliv přehlédnutí mohou mít pro podnik zničující dopady.

4.5. Organizace řízení rizika Řízení rizika je v odborné literatuře posuzováno jak na úrovni státu, tak na úrovni podnikatelských subjektů. Přidržíme se roviny řízení organizací a jejich rozvojových projektů. Základním předpokladem i nástrojem pro řízení rizika je jeho identifikace jako reálné možnosti a včasné rozeznání příznaků, že riziková situace nastává. Tento přístup umožňuje včasné vytváření preventivních opatření k zamezení, případně oslabení vzniku či průběhu rizikových jevů. Rozhodující roli pak hraje čas předstihu a také velikost nákladů na opatření v porovnání s pravděpodobností výskytu a mírou nebezpečnosti případné rizikové situace pro podnik.

integrace agendy rizik do řídící struktury podniku

personální, materiálové a finanční zajištění

organizace řízení rizik vytvoření strategie a její aplikace v managementu

poznání a řízení rizik, kontrola účinnosti, databáze

Obr. 54 – matice organizace a výkonu řízení rizik

Na základě takových kalkulací pak rozhodujeme a přijetí a rozsahu preventivních opatření jak organizačního, tak i technického charakteru. Je možné, že preventivní opatření by byla příliš nákladná oproti reálnému rozsahu skutečných škod, což může vést k nahrazení opatření „krizovými scénáři“ pro případ, že negativním projevům přece jen dojde. Vytváření systémových předpokladů ve schématu řízení firmy bude adekvátní velikosti firmy, charakteru produktů a konkrétní míry rizikovosti podnikání v daném odvětví a prostředí. Může být zřízen zvláštní útvar, ale také může být provedena plná integrace do běžných řídících struktur. Prvotním nástrojem pro výkon řízení rizika je PLÁN ŘÍZENÍ RIZIKA (RMP – risk management plan). Obdobně jako je strukturována úroveň vytváření podnikatelských plánů firem, je strukturováno i plánování v oblasti řízení rizika. Standardní postup pro vytváření plánu řízení rizika můžeme zobrazit takto: 85

Systematičnost, loajalita Politika řízení rizika u společnosti Organizační a komunikační opatření v řídícím systému Dokumentace poznaného rizika, registr, možnosti počáteční odezvy (reakce) Identifikace nových nebo změněných rizik Výstupy analýzy rizika Volitelné odezvy na riziko

PROJEKCE

Monitoring a controlling

PŘÍMÉ ŘÍZENÍ

Stanovení odpovědnosti managementu za riziko

ORGANIZACE


Udržování systému řízení rizika Vyhodnocování – zpětná vazba.

Poznámka: PROJEKCE zahrnuje vyhodnocení účinnosti a zajištění využití pro obdobné budoucí situace.

4.6. Řízení rizika na úrovni „project“ Projekt je zvláštním druhem investice zdrojů pro dosažení specifických úkolů. Projekty se realizují proto, aby produkovaly zboží nebo služby. Projekt sám o sobě je nevratná změna s životním cyklem, definovaným začátkem i datem dokončení. V řadě podniků je zavedena stálá linie „projektového řízení“, vyžadující účelový manažerský přístup. K základním rysům projektu patří pohled dopředu, na konkrétní potřeby, rizika a výstupy, zvažování dílčích plánů a priorit, předvídání problémů, využívání pokrokových trendů, relativní pružnost projektu v zájmu dosažení cíle směřujícího k získání kvality a hodnoty z vynaložených prostředků (Smith 1995). Řízení projektu je základním prvkem v organizační struktuře projektu, kde by se měly soustřeďovat všechny relevantní informace. Odpovědnosti manažera projektu padají do tří kategorií: 1. odpovědnost za mateřský podnik 2. odpovědnost za projekt a klienta 3. odpovědnost vůči členům projektového týmu. PROJEKTOVÉ ŘÍZENÍ RIZIKA Projekt řízení rizika je proces, který umožňuje analýzu a řízení rizik spojených s projektem. Pokud je vhodně aplikován zvyšuje se pravděpodobnost úspěšného průběhu a dokončení projektu – podle nákladů, času a provedení úkolu. Prvním úkolem na úrovni „project“ je uvědomit si, že riziko existuje vždy jako důsledek nejistoty. 86


Ve všech projektech existují rizika několika druhů, např.: Je ještě třeba vyzkoušet technologii (inovační riziko) Je nedostatek zdrojů na požadované úrovni Mohou být problémy v oblasti průmyslových vztahů Nejistota v rámci finančního řízení. Projektové řízení rizika je proces navržený pro odstranění nebo snížení rizik, která ohrožují dosažení cílů projektu. Management by měl tento fakt považovat za integrální součást celého procesu projektového řízení a realizace projektu, nikoli jen za připojený jednoduchý soubor nástrojů a postupů. Projekt řízení rizika musí být nepřetržitým procesem, který může být zahájen v kterékoliv etapě životního cyklu projektu a může pokračovat, nedojde-li ke kritické situaci, v níž by náklady projektu narostly tak, že by byly vyšší než přínosy, které má přinést. Logicky platí, že nejlépe je projekt řízení rizika časově sladit s přípravou a realizací projektu od samotného začátku. Čím později bude projekt řízení oproti probíhajícímu životnímu cyklu projektu zahájen, tím menší je pravděpodobnost jeho úspěšnosti.

Podle řady autorů lze v projektech realizovat pět rozhodných kroků, v nichž lze dosáhnout faktických přínosů využitím metodiky projektového řízení rizika.

studie proveditelnosti schvalování projektu klíčové části

tendr smluvní strany

projektu

post - tendr užitý klientem implementace projektu Obr. 55 – časti projektu zařazované do projektového řízení rizika

ROZPOZNÁNÍ RIZIK V některých projektech je možno generovat dosti reálné předpovědi v záležitostech nákladů, přínosů i času. Zjednodušeně lze říci, že čím rozsáhlejší projekt, tím méně přesné budou předpovědi výsledků. Současně platí, že v době přípravy a zahajování realizace rizikovost roste a jak se projekt pohybuje směrem ke svému dokončení, míra nejistot se snižuje (ovšem za předpokladu řádného řízení). 87

nejistota, riziko


B

A

běh času příprava

zahájení

dokončení

Obr. 56 – ilustrativní zobrazení průběhu rizikovosti projektu

Legenda: Pole „A“ je období vytvoření projektu řízení rizik a intenzivní snahy o identifikaci nejistot a rizik. Pole „B“ je období verifikace uplatněných postupů a jejich aktualizace podle zpřesněných podkladů a prognóz rizikovosti dosažení parametrů projektu.

4.7. Rizikovost zdrojů financování Rizikovost vlastních zdrojů: Rizikovost vlastních zdrojů se odvíjí opět ze základních úvah o dostatečnosti a nákladovosti zdrojů. Problém dostatečnosti – tedy riziko podkapitalizování či překapitalizování ve sféře vlastních zdrojů, je jinak řečeno riziko nevhodné skladby zdrojů a konečně i jejich zapojení do profinancování majetku. Jde o toto: je obecně žádoucí, by podniku zvyšoval objem vlastních zdrojů, zejména pak vlastního kapitálu (roste čím čistá hodnota podniku). Současně je však potřebné, aby tyto vlastní zdroje – byly racionálně zapojeny do financování aktiv, tedy aby jimi profinancovaná aktiva byla efektivně využívána. Analogicky riziko příliš vysoké nákladovosti pořízení a držby kapitálu je aktuální tam, kdy rentabilita zapojení určitého druhu kapitálu do krytí potřeb podniku by mohla být relativně nízká. Jednoduše řečeno dražší kapitál je vhodné použít jen na majetek potřebný k vytvoření produktu s vysokým výnosovým přesahem nad náklady vynaloženými na jeho pořízení a prodej. Tyto úvahy je třeba činit preventivně, na úrovni finančního plánu, resp. krátkodobého finančního managementu. Znamená to, že tato rizika je možno řídit. Rizikovost cizích zdrojů: Podobný analytický přístup uplatníme též u posuzování rizikovosti cizích zdrojů. Cizích zdrojů je vícero druhů, a rozhodně se nejedná jen o úvěry (i když např. v případě investice nejspíše budou hrát hlavní roli). U cizích zdrojů posuzujeme hned několik možných rizik. Pořadí důležitosti může být individuální, i když do popředí bychom měli stavět riziko nekorektních podmínek získání cizích zdrojů – zejména úvěrů a půjček. Ani zdaleka nemusí jít vždy o podvodné jednání, může např. jít o násobné jištění, nevýhodný způsob úročení či čerpání úvěru, nadstandardně tvrdé sankce v případě i malých prodlení se splácením atd. Dále může jít o riziko nedostupnosti. Jde o situace, kdy lze standardně počítat se získáním úvěru (podmínky jsou splněny) a dopředu není ze strany poskytovatele signalizována nevůle 88


zdroj uvolnit. Jde také o situace, kdy je potřeba zdroj získat náhle, bez předchozích jednání a potřebná firma tak ztratí něco ze své důvěryhodnosti. Může jít o problém účelu, který poskytující subjekt přes podklady investora neuzná za dostatečně výhodný a zajišťující návratnost investice, atd. Riziko zejména vysokého podílu cizích zdrojů spočívá v nutnosti ve smluvených termínech provádět splátky jistiny a úhrady úroků, přičemž na příjmové straně dlužníka může docházet k časovým prodlevám a dlouhodobým výkyvům, které nemusí být schopen z běžné úrovně likvidity nahrazovat.

4.8. Strategie portfolia investic (rizik) ROZPOZNÁNÍ RIZIK Předpokladem pro úspěšnost řízení rizik je jejich včasné a věrohodné rozpoznávání. Ukazuje se, že úspěch společnosti je stále více podmiňován dvěma zcela základními faktory. Jsou to:  představivost  znalosti. Řízení rizika je jejich nezbytnou součástí a smysluplná implementace je klíčovým mezníkem na cestě k úspěchu. Základní podnikatelské schéma funkce společnosti vůči trhu (kap. 1.1.2., obr. 2) nám napovídá, že bez široké informovanosti není splnění úkolů firmy možné. Pojem TRH si pro danou chvíli nahradíme výstižnějším TRŽNÍ PROSTŘEDÍ, který v sobě citelně zahrnuje všechny podstatné činitele (faktory, vlivy), jež míru úspěšnosti firemního produktu přímo i nepřímo ovlivňují. Oněch faktorů je celá řada, zdůrazníme si ty úplně nejdůležitější. Jsou to: firemní produkt, zákazníci (klienti) a konkurence. STRATEGIE Na základě strategických plánů, jež formulují hlavní úkoly a cíle podniku, je žádoucí vytvořit „strategii portfolia“, která může být koncipována jako aktivní nebo pasivní. Strategie aktivního portfolia využívá v maximálně možné míře informací a předpovědních postupů pro vyhledávání lepšího postupu, než kdyby bylo portfolio z důvodů zvýšené opatrnosti široce diverzifikováno. U všech aktivních portfolií je podstatná míra oprávněnosti očekávání konkrétních faktorů, ovlivňujících potřebu a požadavky na objem a strukturu majetku. Toto se projevuje v plánování různých finančně analytických ukazatelů rozvojového ražení. Pasivní portfolio (konzervativní, bezpečné) staví na minimálním očekávaném vstupu a spoléhá na širší diverzifikaci, aby se vyrovnalo s nezbytnými růstovými ukazateli. V uvedených variantách se nabízí určité přirovnání se základními variantami marketingových strategií, tedy strategií diferenciace a strategií nízkých nákladů a cen. Volba aktivní či pasivní strategie portfolia závisí na tom, jak kvalitní má management informace o pravděpodobném vývoji „cenové výkonnosti trhu“, a jaká je pro něj přijatelná míra podnikatelského rizika: 89


ATRAKTIVNÍ PRODUKT AKTIVNÍ VYŠŠÍ MÍRA RIZIKA

STRATEGIE PORTFOLIA

MINIMÁLNÍ CÍLE PASIVNÍ ŠIROKÁ DIVERZIFIKACE

Obr. 57 – varianty strategií portfolia RESUMÉ:

V letech před rokem 1989 nebylo obvyklé zpracovávat ekonomickou část investičních projektů pro zařízení zdravotnická či sociální služby. Argumentem bylo, že v daných oborech nelze vyžadovat přímou ekonomickou efektivnost. Toto zcela chybné pojetí vycházelo z představy rozporu mezi společenskou službou a dosahováním zisku u takovýchto zařízení. Tato chybná interpretace se mnohdy objevuje i v současnosti. Vychází buď z neznalosti možných přístupů ke koordinaci obou zájmů, nebo z úmyslného matení pojmů v zájmů obohacování se pod pláštíkem lidskosti. Proto v závěru tohoto kurzu opět zdůrazňuji, že nejde o rozpory, ale o míru schopnosti formulovat a promítat obsah, objem i cenu společenské poptávky – respektive objednávky do věcných i finančních plánů zdravotnických a sociálních zařízení a tím získávat seriozní přehled o plnění společenského poslání i efektivnosti hospodaření těchto subjektů. Je tedy jasné, že prvotní odpovědnost nesou zřizovatelé či objednatelé služeb tvořících společenskou objednávku, ať již jejími vykonavateli jsou organizace veřejného sektoru či soukromé.

KONTROLNÍ OTÁZKY: rychle a krátce 20. Obecné zdroje rizik: 21. Kdy může být riziko výnosné? 22. Riziko projektu: 23. Rizika podle míry ohrožení: 24. Dynamické riziko: 25. Hlavní fáze řízení rizika: 26. Dva typy analýz rizika:

90


Příklad č. 4: Modelujte postup práce s rizikem na případu avizovaného poklesu porodnosti v ČR v příštím roce. Jste finančním manažerem podniku KOČÁRKY a.s. se sídlem v Jihlavě. Postupujte podle schématu: IDENTIFIKACE RIZIKA

OHODNOCENÍ

ODEZVA

DOKUMENTACE

1.

2.

3.

4.

1. 2.

3.

4.

Poznámky:

91


Literatura: Základní: Gladkij I. a kol. Merna T., Al-Thani F. Petera P./Šiman J. Marek T. Doporučená: Cienciala J.:

LITERATURA Management ve zdravotnictví, Computer Press Brno 2003, str. 380, ISBN: 80-7226-966-8 Risk management, Computer Press Brno 2007, ISBN 978-80-251-1547-3 Financování podnikatelských subjektů C.H.Beck 2010, ISBN 978-80-7400-117-8 Finanční řízení ZSZ – distanční opora – vnitřní mat. 2012, str. 114

Procesně řízená organizace, Professional Publishing 2011, ISBN 978-80-7431-044-7 Holečková J.: Finanční analýza firmy, ASPI 2008, ISBN 978-80-7357-392-8 Sedláček Jar.: Cash flow, Computer Press 2003, ISBN 80-7226-875-9 Svozilová A.: Projektový management, GRADA 2011, ISBN 978-80-247-3611-2 Šoljaková L.: Strategicky zaměřené manažerské účetnictví, Management press 2009, ISBN 978-80-7261-199-7 R.S. Kaplan/D.P. Norton The Execution Premium 2008 Harvard BSP Corporation Merna T., Al-Thani F. Risk management, 2005, John Wiley & Sons Ltd.

SEZNAM PŘÍLOH

SEZNAM PŘÍLOH:

Nepřímá metoda zjišťování cash-flow příloha 1 Spotřební přidaná hodnota příloha 2 Vybrané ekonomické výpočty a ukazatele příloha 3 Souhrnný pohled na finanční management příloha 4 Nejistota a riziko v podnikání příloha 5 Ohodnocení rizika na všech úrovních příloha 6 Model řízení rizika příloha 7 Ekonomický život produktu příloha 8 Podstata SWOT analýzy příloha 9 Obsahy Občanského zákoníku a Zákona o obchodních společnostech ……. str. 111 - 113 Studijní poznámky:

92


Schéma zjišťování cash flow nepřímou metodou

PŘÍLOHA 1

(Sedláček J.: Cash Flow)

Výsledek hospodaření firmy po zdanění

Úpravy o nepeněžní operace

Náklady, které nejsou současně výdaji

Výdaje, které nejsou současně náklady

Příjmy, které netvoří současně výnosy

Výnosy, které nejsou současně příjmy

Změny potřeby pracovního kapitálu

Přírůstek krátkodobých závazků

Přírůstek pohledávek a zásob

Cash flow I

Příjmy z prodeje stálých aktiv

Výdaje na pořízení stálých aktiv

Cash flow II

Úbytek dlouhodobého kapitálu

Přírůstek dlouhodobého kapitálu

Cash flow III

93


Spotřební přidaná hodnota:

PŘÍLOHA 2

(pramen: P.Kotler: Marketing, management) Hodnota výrobku

Hodnota služeb

Hodnota personálu

Celková spotřební hodnota

+

Hodnota image Spotřební přidaná hodnota Peněžní cena

Časové náklady

Energetické náklady

Celková spotřební cena

-

Psychické náklady

Schéma dává přehledný obraz logického přístupu zákazníka k porovnávání věcně (účelově) podobných nabídek. Přesto se stává, že zákazník reaguje zdánlivě nelogicky a rozhodně jinak. Je totiž třeba brát v úvahu i některé z hlediska obchodní teorie iracionální vlivy na jeho rozhodování. Ty jsou do značné míry individuální, někdy skupinové, někdy etnické. Adam Smith: Hodnota produktu pro zákazníka je nepřímo úměrná množství potíží, které pořízení a užívání produktu sebou přináší. 94


Vybrané ekonomické výpočty a ukazatele PŘÍLOHA 3

Diskontování

Diskontování je způsob ohodnocení budoucí ceny peněz. Jednoduše řečeno, pokud investujeme a máme alternativní příležitost, jak peníze zhodnotit, tak nám diskontování odpoví na otázku, zda-li se daná investice vyplatí.

PV - present value - současná hodnota R - očekávaná částka v budoucnosti r - diskont - cena příležitosti (oppoturnity cost) t - čas

Příklad Mějme investiční příležitost, do které když vložíme 100Kč, tak za 2 roky dostaneme 115Kč, své peníze jsme alternativně schopni zhodnotit o 8% ročně. Je vhodné investovat?

Investice má pro nás současnou hodnotu 98.59Kč. Čili se 100Kč nevyplatí investovat. PROCVIČENÍ:

A. Zadejte si vlastní příklad: 1. vklad: 2. doba: 3. výnos: 4. alternativní zhodnocení: B. Provedení výpočtů:

C. vyhodnocení:

95


Čistá současná hodnota Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Čistá současná hodnota (zkráceně ČSH nebo NPV z anglického Net Present Value) je finanční veličina vyjadřující současnou hodnotou budoucích peněžních toků a (případného) současného výdaje. Čistá současná hodnota se používá jako kritérium pro hodnocení výnosnosti investičních projektů. Hlavní výhodou tohoto kritéria je zohlednění faktoru času

Příklad výpočtu a použití čisté současné hodnoty: Mějme následující investiční projekt: Na začátku prvního roku nakoupíme stroj za 100 tisíc Kč, který bude po 4 roky každý rok přinášet zisk 40 tisíc Kč. Na konci čtvrtého roku bude stroj prodán za 20 tisíc Kč. K diskontování použijeme úrokovou míru 10%. Vliv daní a inflace neuvažujeme. Přehled peněžních toků: 0. rok -100 tisíc Kč 1. rok +40 tisíc Kč 2. rok +40 tisíc Kč 3. rok +40 tisíc Kč 4. rok +60 tisíc Kč Pokud bychom tyto příjmy a výdaje jednoduše sečetli, zjistíme, že investicí vyděláme celkem 80 tisíc Kč (-100+40+40+40+60=80). Při zohlednění faktoru času pomocí 10% úrokové míry však vyplyne, že „současný“ zisk investice (čistá současná hodnota) je pouze 40,5 tisíc Kč. Jestliže se rozhodujeme mezi tímto projektem a projektem, kde při jiném rozložení peněžních toků ale jinak stejných podmínkách, vypočteme vyšší čistou současnou hodnotu, měli bychom zvolit druhý projekt. Jednotlivé diskontované peněžní toky vypočítáme podle vzorce:

kde CF je peněžní tok, i úroková míra a n počet let, po které musíme na příjem čekat. Výpočet výsledku z příkladu je následující: ČSH =

96


Bod zvratu Bod zvratu určuje, kolik zboží musíme vyrobit, aby firma měla vyrovnané hospodaření. S tímto souvisí kritické využití výrobní kapacity, což je objem výroby v procentech v bodu zvratu.

BZ - bod zvratu F – fixní náklady Zmin – minimální zisk firmy p – cena výrobku b – variabilní náklady na jednotku

VKkrit - kritické využití výrobní kapacity

Příklad Firma vyrábí zboží, které prodává za 10 000Kč, fixní náklady jsou 20 000 000Kč a variabilní náklady jsou 1 000Kč/kus, linka má kapacitu 5000 kusů. Majitelé firmy požadují zisk minimálně 1 milion korun. Kolik výrobků musí firma vyrobit?

Firma musí vyrobit alespoň 2 334 kusů, linka bude využita na 46,68%.

Zadejte si vlastní příklad:

Algoritmy.net > Matematika > Finanční matematika > Cash flow

97


Cash flow Cash flow (výkaz o peněžních tocích) udává, kolik má firma k dispozici peněz za dané období. Tento ukazatel je důležitý z toho důvodu, že se na rozdíl od výsledovky zabývá příjmy a výdaji, nikoliv výnosy a náklady.

Příklad Firma za účetní období měla tržby 1000Kč, nakoupila materiál za 500Kč, daň zaplatí v příštím účetním období (daň je 21%), odpisy byly 100Kč.

Alternativně:

Cash flow je 500Kč. Odpisy přičítáme, protože to je částka, kterou jsme již historicky investovali, nyní ji pouze odepisujeme (v daném období není vynaložena). Daň přičítáme, protože jsme ji státu ještě nezaplatili a tím pádem máme tyto finance také k dispozici.

Diskontovaný cash flow Pokud chceme zohlednit budoucí cenu peněz, tak použijeme tzv. diskontovany cash flow, který spočítáme jako

t - čas d - diskont (úrok, kterým bychom byli schopni hodnotit částku (cena příležitosti))

Příklad: Jaký bude diskontovaný cash flow firmy z předchozího příkladu (2. období podnikání) za předpokladu, že máme jinou možnost zhodnotit peníze o 10%?

Diskontovaný cash flow bude 413,22Kč. Algoritmy.net > Matematika > Finanční matematika > Ukazatelé aktivity

98


Ukazatelé aktivity Ukazatelé aktivity jak již název napovídá, jsou metrikou, která meří, jak je firma aktivní v nakládání se svými prostředky.

Obrat aktiv Obrat aktiv měří, jak měří podnikatelskou aktivitu porovním tržeb a aktiv. Nízká hodnota ukazuje na nízkou aktivitu firmy.

Obrat dlouhodobého majetku Obrat dlouhodobého majetku měří, jak efektivně firma hospodaří s fixním majetkem.

Obrat zásob Obrat zásob udává počet obrátek zásob za sledované období.

Doba obratu zásob Doba obratu zásob je měřena ve dnech a vyšší hodnota vede obvykle ke zvýšení zisku.

Doba splatnosti pohledávek Doba splatnosti pohledávek udává, kolik dní je inkaso zadržováno v pohledávkách. Zájem je na co nejnižší hodnotě, standardní doba je 48 dní.

Algoritmy.net > Matematika > Finanční matematika > Ukazatelé likvidity

99


Ukazatelé likvidity Ukazatelé likvidity slouží k porovnání firem, respektive jejich schopnosti dostát svým finančním závazkům.

Běžná likvidita Určuje, jak je podnik schopen odstát svým krátokodobým závazkům, přesněji kolikrát je schopen své závazky splatit, kdyby zpeněžil veškerá oběžná aktiva. Běžné hodnoty jsou 1,6 – 2,5.

oběžná aktiva – suroviny, materiál, hotovost, pohledávky... krátkodobé závazky – závazky splatné do jednoho roku

Pohotová likvidita Pohotová likvidita je téměř ekvivalentní běžné likviditě. Rozdíl je v tom, že se zde vyloučí zásoby, jakožto nejhůře zpeněžitelná část aktiv. Optimální výše ukazatele je 1 – 1,5.

Hotovostní likvidita Hotovostní likvidita používá pouze peněžní prostředky pro měření likvidity, její optimální výše je 0,5 – 0,7.

peněžní prostředky – hotovost, šeky, účet, pokladna, krátkodobé cenné papíry

Algoritmy.net > Matematika > Finanční matematika > Ukazatelé zadluženosti

100


Ukazatelé zadluženosti Ukazatelé zadluženosti slouží k porovnání firem z hlediska velikosti cizího kapitálu. Majitelé firem upřednostňují vyšší zadluženost (cizí kapitál je levnější), věřitelé přirozeně preferují nižší zadluženost firmy (nižší riziko, že o své peníze přijdou).

Ukazatel věřitelského rizika Ukazatel věřitelského rizika poměřuje množství cizího kapitálu ku celkovým aktivům firmy.

Celkové cizí zdroje – krákodobé závazky + dlouhodobé závazky

Ukazatel úrokového krytí Ukazatel úrokového krytí značí schopnost firmy splácet úvěry. Hodnota ukazatele by nikdy neměla klesnout pod 6. Prahovou hodnotou je 1, což znamená, že každé snížení zisku bude znamenat ztrátu.

EBIT – zisk před úroky a zdaněním

101


Globální pohled na finanční management:

PŘÍLOHA 4

Zdroj: Paták M.R.: Podnikový fin. management (rozšíření vlastní)

FINANČNÍ MANAGEMEMENT

Řízení rentability

sleduje výkazy

rozvaha

bilance zdrojů a majetku

Zdroje a jejich užití

Řízení solvence a likvidity

Finanční plán

sleduje krátkodobé a dlouhodobé příjmy a výdaje

zastřešuje a koordinuje

výroba

výsledovka

rozpočet výnosů nákladů, zisku a ztrát

Náklady Výnosy Zisk/ztráta

Podnikatelský plán

Plán příjmů a výdajů

Skutečnost příjmů a výdajů

obchod

investice Tok hotovosti výkaz cash-flow

Finanční analýza

102

lidské zdroje


NEJISTOTA A RIZIKO V PODNIKÁNÍ

PŘÍLOHA 5

Vývoj vztahu nejistoty a rizika

záměr

problém

NEJISTOTA výsledku či stavu

PRAVDĚPODOBNOST konkrétního výsledku či stavu

RIZIKO negativního účinku

HODNOCENÍ pro rozhodovací procesy

MOŽNÁ ŘEŠENÍ MIMO OBLAST RIZIK

NÁSTROJE A METODY ŘÍZENÍ RIZIK

Identifikace, prevence, odezva

103

Využití k získání konkurenční výhody


PŘÍLOHA 6

Ohodnocení rizika na všech úrovních Řízení rizika na všech úrovních

zahájení

Informace Zpracované historické údaje Výstupy od ostatních služeb plánování Organizační úroveň specifických znalostí

Smyčka zpětné vazby

Definice projektu

Identifikace rizika

Postupy identifikace rizika

Kvantitativní analýza rizika

Analýza rizika Kvalitativní analýza rizika VYHODNOCENÍ MONITOROVÁNÍ KONTROLA

Účastníci Představitelé příslušných (interních a externích) podílníků specifických vědomostí

Postupy odezvy na riziko

Odezva na riziko Metody odezvy na riziko

PLÁN ŘÍZENÍ RIZIKA

REGISTR RIZIKA (Corporate, Strategic Business, Project) Zdroj: Merna T., Al-Thani F.: Risk Management

104


Model řízení rizika

PŘÍLOHA 7

Akcionáři (alt. věřitelé)

Stanovení rizika korporace

Registr rizika korporace

Stanovení rizika samostatně hospodařící jednotky

Registr rizika samostatně hospodařící jednotky

Stanovení rizika projektu

Registr rizika projektu

Manažer pro řízení rizika

Zdroj: Merna T., Al-Thani F.: Risk Management

Systém zajišťuje podmínky pro plnou a kvalifikovanou informovanost všech řídících i zainteresovaných subjektů (podílníků), nezbytnou pro úspěšnou práci s riziky. Přímo odpovědnou osobou je manažer pro práci s riziky.

105


EKONOMICKÝ ŽIVOT PRODUKTU

PŘÍLOHA 8

Podnik, který má prosperovat musí prakticky neustále připravovat „novinky“. Někdy postačí kosmetické úpravy stávajícího výrobku, ale to spíše jen na udržení pozice. Skutečný krok kupředu je možný především nabídnutím nové kvality, probuzením nové vlny zájmu. Problém je v tom, že příprava zásadní inovace či zcela nového výrobku není ani levná, ani rychlá. Při těchto krocích musí být k dispozici řada informací, a to nejen o předpokládaném vývoji poptávky (čím vzdálenější horizont, tím obtížnější zjišťování).

BZ BZ = body zvratu: do zisku – do ztráty

BZ

http://halek.info/prezentace/marketing-cviceni/obrazky/08_zivotni_cyklus_800x600.gif

úprava: autor

106


PODSTATA SWOT ANALÝZY

PŘÍLOHA 9

Analytický systém zvaný zkráceně SWOT analýza (Strengths, Weaknesses, Opportunities, Threats) je často přiřazován do skupin finančních analýz. Jeho záběr je však mnohem širší a vyznačuje se především tím, že se fakticky jedná o komplexní analýzu podniku a jeho tržní pozice s následným formulováním strategií, kterými je možno využít zjištěných výhod k potlačení nežádoucích jevů působících jak uvnitř podniku, tak z vnějšího prostředí. V odborné literatuře se o SWOT analýze píše často. Jde o zkratku 4 anglických slov v češtině hovoříme o „silných stránkách“, „slabých stránkách“, „příležitostech“ a „hrozbách“. Je to metoda velmi dobrá, protože formuluje systémový přístup ke všem zásadním okruhům možných výhod i nevýhod, které podnik provázejí, a to od získávání informací přes jejich utřídění, až po cílené využívání. Zpracování fakticky probíhá ve třech fázích: 1) Nejdříve analytickými metodami vyhledáme a vyhodnotíme: vnější faktory: příležitosti, hrozby, vnitřní faktory: silné a slabé stránky, jejich existenci a váhu jednotlivých poznatků. 2) Poté získané poznatky utřídíme podle schématu SWOT uvedeného v příloze 8. 3) Poslední fází je konfrontace faktorů a zapojení pozitivních zjištění do procesu potlačování toho, co se ukázalo být nežádoucí, formulujeme strategii.

SWOT analýza ve strategii: Vnitřní faktory

Silné stránky (S): 1. 2. 3.

Vnější faktory

1. 2. 3 4.

Příležitosti (O):

SO strategie „VYUŽITÍ“ využití silných stránek ve prospěch příležitostí

WO strategie „HLEDÁNÍ“ Překonání slabé stránky využitím příležitosti

Hrozby (T):

ST strategie „KONFRONTACE“ Využití silné stránky k odvrácení ohrožení

WT strategie „VYHÝBÁNÍ“ Minimalizace slabé stránky a vyhnutí se ohrožení

1. 2. 3.

1. 2. 3.

Slabé stránky (W):

107

S: Strengths W: Weaknesses O: Opportunities T: Threats

FR.ZSZ – Ing. Marek Protokol pro elektronické konzultace: Přetáhněte do svého PC Příjmení a jméno:

FINANČNÍ ŘÍZENÍ ZSZ E – PROTOKOL A-E ke konzultacím Číslo části kapitoly či otázky

A kapitola 1 a 2

Forma studia:

P

K

Označte políčko využitého protokolu: B kapitola 3

C kapitola 4

UČO:

D kapitola 5

E kapitola 6 a otázky

Popis problému

Legenda: Student(ka) kombinovaného i prezenčního studia může po prostudování částí kapitol zaslat vyučujícímu tímto e-protokolem celkem pětkrát vždy až 5 dotazů k tezím, kterým případně nerozumí, a to vždy k jednotlivým subkapitolám „distanční opory“, resp. „studijní příručky“. Dotaz musí být věcný a konkrétní, tak aby bylo možno na něj stručně odpovědět. Dotazy zasílá s využitím e-mailové adresy pedagoga, jež je uvedena v IS případně jiné, pedagogem poskytnuté. Dotazy vpisuje do políček formuláře tak aby, text jednotlivého dotazu nepřesáhnul 3 řádky. Odpovědi obdrží student(ka) rovněž e-mailem, textem navazujícím na vyplněný protokol. Konzultace má účel vysvětlující a obsahem nenahrazuje neúčast na přednášce. Student může využít elektronické konzultace kdykoliv pětkrát za semestr ve vyznačeném pořadí protokolů od začátku semestru až po 2 dny před skládáním zkoušky. Vysvětlivky a komentáře obdrží do 2 dnů.

Pozor: nabídka elektronických konzultací platí výhradně pro studenty kurzu autora příručky. 108


Finanční řízení ZSZ - otázky ke zkoušce 1. Charakteristiky zdravotnických a sociálních zařízení 2. Čím působí vnější prostředí na podnik 3. Klasifikace a rizikovost zákazníků 4. Cash-flow, obsah a formy jeho zjišťování 5. Vliv charakteristiky produktu na způsob umisťování na trhu 6. Jak pohlížíme na závislost či nezávislost rizika 7. V čem spočívá optimalizace aktiv a pasiv podniku 8. Jaká hlediska budou působit na tvorbu strategie podniku sociálních služeb 9. Vysvětlete podstatu krátkodobého finančního managementu 10. Stratifikace zákazníků, Paretovo pravidlo 11. Charakterizujte principy poskytování služeb a typy organizací 12. Jak zapadá společenská poptávka po ZSS do finančního plánování a managementu 13. Druhy úvěrů, jejich výhody, rizika 14. Co je to identifikace rizika, co je odezva 15. Co by měl obsahovat plán řízení rizika 16. Vysvětlete specifika podniků služeb 17. Uveďte a vysvětlete hlavní výstupy finančního plánu 18. Vysvětlete metody vyhodnocování investičních projektů 19. Jak se uplatňuje finanční analýza ve finančním řízení 20. Principy růstového pravidla a finanční páky 21. Jak a proč plánujeme náklady, výnosy a hospodářský výsledek 22. Popište faktory tvořící hotovostní cyklus v provozu podniku 23. Informace a nejistota – druhy rizik u informací 24. Obecný postup analytické činnosti 25. Nezbytné vlastnosti finančního plánu podniku Postup zkoušky: Všichni studenti jsou povinni mít při zkoušce u sebe řádně vyplněný index a) Rychlý test se 7 jednoduchými otázkami z 30 v příručce – 10 minut. Hodnocení: správná odpověď 1 bod, správná, ale citelně neúplná 0,5 bodu. Při 0 až 3,0 bodech z testu bude zkouška opakována. Váha: 3,5 bodu – 0%, 4 – 5%, 5 – 10%, 6 – 15%, 7 – 20%. b) Ústní po dvou studentech – jedna společná otázka a každý jednu výběrem ze 2 dalších přidělených Celkový počet zkušebních otázek 25. Váha 0 – 80%. c) Ke složení zkoušky je třeba dosáhnout celkového hodnocení nejméně 51%. e) zkouška , tj. test + ústní, trvá (kromě přípravy) méně než 30 minut. U zkoušky není povoleno používat a ani mít v dosahu jakékoliv externí zdroje informací.

109


OVĚŘENÍ ZNALOSTÍ 1 – 4 kontrolní otázky a možné odpovědi 1. Sociální služby jsou?

Sociální péče, prevence a poradenství

2. Princip kauzality

Souvislý řetězec příčin a důsledků

3. Klasifikace zákazníků

Nahodilý, občasný, VIP, dlouholetý klient

4. Členění strategií

Diferenciační a snižování nákladů a cen (též specializační)

5. Co je typické pro služby?

Nehmotnost, jedinečnost – možná kombinace s předměty

6. Zákl. dva druhy informací:

Interní a externí

7. Zpětná vazba informuje o:

Dění v podniku, o provádění rozhodnutí managementu

8. Dva směry finanční analýzy

Vertikální a horizontální (nebo: průřezová a časová)

9. Zpravodajský systém sbírá:

Informace z mikro i makro okolí

10. Tři základní účetní výkazy:

Výkaz zisku a ztráty, rozvaha, cash-flow

11. Důvod optimalizace aktiv

Racionalizace nákladů na produkty

12. Metody sestavení fin. plánu

Kauzální, statistická, ekonometrická, stimulační, intuitivní

13. Okruhy podnikových investic

Majetek hmotný, nehmotný, finanční, lidské zdroje

14. Zásady finančního plánu

Systematičnost, periodičnost, pružnost, klouzavost

15. Hlavní vlastní zdroje jsou?

Kapitálové, samofinancování

16. O čem informují pasiva?

O původu a závazcích z profinancování majetku

17. Náklady spojené s úvěrem:

Úroky a poplatky

18. faktory nákladovosti kapitálu

Cena pořízení, držby, časová hodnota

19. K jakým zdrojům patří dotace:

Externí vlastní zdroj, ostatní kapitálové fondy

20. Obecné zdroje rizik:

Neznalost vnitřního a vnějšího prostředí, chyby interpretace

21. Kdy může být riziko výnosné? 22. Riziko projektu:

Nedodržení nákladů, data zprovoznění, kvality výstupů

23. Rizika podle míry ohrožení: 24. Dynamické riziko:

Pokud lze zvládnout a využít k získání konkurenční výhody

Rozsah dopadu na podnik, pravděpodobnost vzniku

Riziko z maximalizace využívaných příležitostí

25. Hlavní fáze řízení rizika:

Identifikace, ohodnocení, odezva, dokumentace

26. Dva typy analýz rizika:

Kvalitativní a kvantitativní

110


Zákon č. 89/2014 Sb. Občanský zákoník ČÁST PRVNÍ OBECNÁ ČÁST HLAVA I. PŘEDMĚT ÚPRAVY A JEJÍ ZÁKLADNÍ ZÁSADY Díl 1 Soukromé právo § 1 Díl 2 Užití předpisů občanského práva § 9 Díl 3 Ochrana soukromých práv § 12 HLAVA II. OSOBY Díl 1 Všeobecná ustanovení § 15 Díl 2 Fyzické osoby § 23 Díl 3 Právnické osoby § 118 Díl 4 Spotřebitel § 419 Díl 5 Podnikatel § 420 HLAVA III. ZASTOUPENÍ Díl 1 Všeobecná ustanovení § 436 Díl 2 Smluvní zastoupení § 441 Díl 3 Zákonné zastoupení a opatrovnictví § 457 HLAVA IV. VĚCI A JEJICH ROZDĚLENÍ Díl 1 Všeobecná ustanovení § 489 Díl 2 Rozdělení věcí § 496 Díl 3 Součást věci a příslušenství věci § 505 Díl 4 Cenný papír § 514 HLAVA V. PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI Díl 1 Právní jednání § 545 Díl 2 Právní události § 600 Díl 3 Promlčení a prekluze 609 ČÁST DRUHÁ RODINNÉ PRÁVO HLAVA I. MANŽELSTVÍ Díl 1 Všeobecné ustanovení § 655 Díl 2 Vznik manželství § 656 Díl 3 Zdánlivé manželství § 677 Díl 4 Povinnosti a práva manželů § 687 Díl 5 Zánik manželství § 754 HLAVA II. PŘÍBUZENSTVÍ A ŠVAGROVSTVÍ Díl 1 Všeobecná ustanovení § 771 Díl 2 Poměry mezi rodiči a dítětem § 775 HLAVA III. PORUČENSTVÍ A JINÉ FORMY PÉČE O DÍTĚ Díl 1 Poručenství § 928 Díl 2 Opatrovnictví dítěte § 943 Díl 3 Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství § 953 ČÁST TŘETÍ ABSOLUTNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA HLAVA I. VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ HLAVA II. VĚCNÁ PRÁVA Díl 1 Obecná ustanovení § 979 Díl 2 Držba § 987 Díl 3 Vlastnictví § 1011 Díl 4 Spoluvlastnictví § 1115 Díl 5 Věcná práva k věci cizí § 1240 Díl 6 Správa cizího majetku § 1400 HLAVA III. DĚDICKÉ PRÁVO Díl 1 Právo na pozůstalost § 1475 111

FR.ZSZ – Ing. Marek Díl 2 Pořízení pro případ smrti § 1491 Díl 3 Odkaz § 1594 Díl 4 Zákonná posloupnost § 1633 Díl 5 Povinný díl § 1642 Díl 6 Právo některých osob na zaopatření § 1665 Díl 7 Přechod pozůstalosti na dědice § 1670 Díl 8 Zcizení dědictví § 1714 ČÁST ČTVRTÁ RELATIVNÍ PRÁVA MAJETKOVÁ HLAVA I. VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ O ZÁVAZCÍCH Díl 1 Vznik závazků a jejich obsah § 1721 Díl 2 Smlouva § 1724 Díl 3 Obsah závazků § 1789 Díl 4 Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem § 1810 Díl 5 Společné dluhy a pohledávky § 1868 Díl 6 Změny závazků § 1879 Díl 7 Zánik závazků § 1908 Díl 8 Zajištění a utvrzení dluhů § 2010 HLAVA II. ZÁVAZKY Z PRÁVNÍCH JEDNÁNÍ Díl 1 Převedení věci do vlastnictví jiného § 2055 Díl 2 Přenechání věci k užití jinému § 2189 Díl 3 Pracovní poměr § 2401 Díl 4 Závazky ze schovacích smluv § 2402 Díl 5 Závazky ze smluv příkazního typu § 2430 Díl 6 Zájezd § 2521 Díl 7 Závazky ze smluv o přepravě § 2550 Díl 8 Dílo § 2586 Díl 9 Péče o zdraví § 2636 Díl 10 Kontrolní činnost § 2652 Díl 11 Závazky ze smlouvy o účtu, jednorázovém vkladu, akreditivu a inkasu § 2662 Díl 12 Závazky ze zaopatřovacích smluv § 2701 Díl 13 Společnost § 2716 Díl 14 Tichá společnost § 2747 Díl 15 Závazky z odvážných smluv § 2756 Díl 16 Závazky z právního jednání jiné osoby § 2884 HLAVA III. ZÁVAZKY Z DELIKTŮ Díl 1 Náhrada majetkové a nemajetkové újmy § 2894 Díl 2 Zneužití a omezení soutěže § 2972 HLAVA IV. ZÁVAZKY Z JINÝCH PRÁVNÍCH DŮVODŮ Díl 1 Bezdůvodné obohacení § 2991 Díl 2 Nepřikázané jednatelství a upotřebení cizí věci k prospěchu jiného § 3006 ČÁST PÁTÁ USTANOVENÍ SPOLEČNÁ, PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ HLAVA I. USTANOVENÍ SPOLEČNÁ HLAVA II. USTANOVENÍ PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ Díl 1 Přechodná ustanovení § 3028 Díl 2 Závěrečná ustanovení § 3080

112


Zákon č. 90/2012 Sb. O obchodních společnostech ČÁST PRVNÍ OBCHODNÍ KORPORACE HLAVA I. Díl 1 Společná ustanovení § 1 Díl 2 Založení obchodní korporace § 8 Díl 3 Jednočlenná společnost § 11 Díl 4 Vklad § 15 Díl 5 Základní kapitál § 30 Díl 6 Podíl § 31 Díl 7 Orgány obchodní korporace § 44 Díl 8 Vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce § 63 Díl 9 Podnikatelská seskupení § 71 Díl 10 Neplatnost obchodní korporace § 92 Díl 11 Zrušení a zánik obchodní korporace a ustanovení o likvidaci § 93 HLAVA II. VEŘEJNÁ OBCHODNÍ SPOLEČNOST HLAVA III. KOMANDITNÍ SPOLEČNOST HLAVA IV. SPOLEČNOST S RUČENÍM OMEZENÝM Díl 1 Obecná ustanovení § 132 Díl 2 Práva a povinnosti společníků § 150 Díl 3 Orgány společnosti § 167 Díl 4 Zánik účasti společníka ve společnosti § 202 Díl 5 Změny výše základního kapitálu § 216 Díl 6 Zrušení společnosti § 241 HLAVA V. AKCIOVÁ SPOLEČNOST Díl 1 Obecná ustanovení § 243 Díl 2 Založení společnosti § 250 Díl 3 Akcie a jiné cenné papíry vydávané akciovou společností § 256 Díl 4 Práva a povinnosti akcionáře § 344 Díl 5 Orgány společnosti § 396 Díl 6 Změny výše základního kapitálu § 464 Díl 7 Likvidace akciové společnosti § 549 HLAVA VI. DRUŽSTVO Díl 1 Obecná ustanovení o družstvu § 552 Díl 2 Bytové družstvo § 727 Díl 3 Sociální družstvo ČÁST DRUHÁ USTANOVENÍ ZÁVĚREČNÁ A PŘECHODNÁ HLAVA I. HLAVA II. USTANOVENÍ PŘECHODNÁ ČÁST TŘETÍ ÚČINNOST

113

DISTANČNÍ OPORA pro studenty v oboru EMZSS

Recommend Documents