DISTANČNÍ OPORA pro magisterské studium v oboru Finance na BIVŠ v Praze

DISTANČNÍ OPORA pro magisterské studium v oboru Finance na BIVŠ v Praze PRAHA 2013

K 103

Text je určen výhradně pro studijní účely

autor: Ing. Tomáš Marek

Motto kurzu: „Každá věc, idea děj či stav, má svoji příčinu a velmi pravděpodobně i důsledek. Vše existuje a děje se v nějakých souvislostech. Účelem studia je poznávat tyto souvislosti, a kvalifikovaně do nich zasahovat v zájmu dosažení žádoucího účinku.“ T. Marek, 2012

Studenti mají k dispozici: čtyři kapitoly textu se 57 vyobrazeními plus 11 ilustrativních příloh, celkem 37 otázek a odpovědí, z toho 10 ve čtyřech kontrolních testech, pro průběžné ověřování znalostí 4 příklady k procvičování dílčích problémů, všech 25 otázek k ústní zkoušce, témata na výběr pro zpracování 2 esejí během semestru, formulář pro elektronické konzultace k tématům přednášek. Textová část představuje 85 z celkových 123 stran.

Použité piktogramy:

C T

!

test

významné

L

cíl

P

příklad

výhodné

literatura

S

shrnutí

dobrý směr

zvýšené riziko

zapamatovat

2

OBSAH Úvod Vstupní test 1. PODNIKÁNÍ A INFORMACE L Obsah a cíl, Klíčová slova, Literatura 1.1. Kapitálová podstata podnikání, finanční a obchodní hodnota podniku 1.2. Informační a peněžní toky, controlling, zpětná vazba 1.3. Informace, jejich zdroje, analytická činnost, strategické manažerské účetnictví S Shrnutí, příklad 1. test předchozích znalostí 2. ANALÝZY A FINANČNÍ PLÁNOVÁNÍ

4 5 6 6 6 9 17 28 29

2.1. PESTLE a SWOT analýzy, Balanced Scorecard aj. ve strategiích finančního řízení 2.2. Finanční plány, jejich druhy, skladba, vlastnosti a význam, vliv daní 2.3. Financování investic a návratnost, vyhodnocení projektu S Shrnutí, příklad 2. test předchozích znalostí

30 30 30 37 44 48 50

3. FINANČNÍ MANAGEMENT A ZDROJE L Obsah a cíl, Klíčová slova, Literatura 3.1. Podstata finančního managementu, vztah majetku a kapitálu 3.2. Finanční management v liniovém, procesním a projektovém řízení 3.3. Zdroje financování, alternativní zdroje, kapitálové investice S Shrnutí, příklad 3. test předchozích znalostí

51 51 51 62 71 77 78

4. RIZIKA A JEJICH ŘÍZENÍ L Obsah a cíl, Klíčová slova, Literatura 4.1. Risk management, identifikace rizik, odezvy, řízení rizik u corporate i project 4.2. Rizika optimalizace struktury majetku i kapitálu, rizikovost kapitálu, likvidita 4.3. Náklady na kapitál, časová hodnota, kontrola využití kapitálu S Shrnutí, příklad 4. test předchozích znalostí

79 79 79 93 96 99 100

DODATKY L Seznam literatury, Samostatné práce studentů – zadání, Seznam vyobrazení Odpovědi ke kontrolním otázkám a k testům 1 – 4 Seznam příloh + přílohy Otázky k ústí zkoušce Protokol pro elektronické konzultace - možná je i jiná forma kontaktu

101 101 102 103 104 105 122 123

L Obsah a cíl, Klíčová slova, Literatura

!

Nihil novum sub sole ! 3

Úvod 1) Zařazení a obsah předmětu: Předmět FINANČNÍ ŘÍZENÍ je významným kurzem oboru FI, navazuje na předměty encyklopedického i odborného charakteru, jako jsou zejména matematika, informační systémy, statistika, ekonomie, právo, pojišťovnictví, finanční analýza a management. Předmět obsahuje tyto tematické okruhy: 1. Kapitálová podstata podnikání, finanční a obchodní hodnota podniku. 2. Informační a peněžní toky, controlling, zpětná vazba. 3. Informace, jejich zdroje, analytická činnost, strategické manažerské účetnictví. 4. PESTLE a SWOT analýzy, Balanced Scorecard aj. ve strategiích finančního řízení. 5. Finanční plány, jejich druhy, skladba, vlastnosti a význam, vliv daní. 6. Financování investic a návratnost, vyhodnocení projektu. 7. Podstata finančního managementu, vztah majetku a kapitálu. 8. Finanční management v liniovém, procesním a projektovém řízení. 9. Zdroje financování, alternativní zdroje, kapitálové investice. 10. Risk management, identifikace rizik, odezvy, řízení rizik u corporate i project. 11. Rizika optimalizace struktury majetku i kapitálu, rizikovost kapitálu, likvidita. 12. Náklady na kapitál, časová hodnota, kontrola využití kapitálu. 2) Úvod do předmětu: Kurz má charakter syntetické discipliny, postavené na využití předchozích dílčích poznatků studentů z oblastí managementu, marketingu, financí, daní i účetnictví, a to jejich propojením a výrazným rozšířením a prohloubením znalostí o další kategorie i úrovně poznání. Student si tak osvojí kombinační a řídící dovedností finančního manažera podniku. Motto kurzu: „Řídíme podnikové finance a financemi řídíme podnik“. 3) Vstupní test je určen k vyhodnocením samotným studentem a jeho účelem je ověření předchozích znalostí studenta, potřebných k úspěšnému zvládnutí studia předkládaného distančního výukového textu. Účelem je, aby si student ověřil, zda vybrané kategorie dostatečně ovládá a v případě, že látku zapomněl, si ji mohl znovu dostudovat. Výsledky vstupního testu jsou uvedeny v přílohách této publikace. 4) Práce s literaturou: Za nezbytné je třeba považovat seznámit se s odbornými publikacemi, jež se zabývají financováním podnikatelských subjektů a problematikou rizik a jejich řízení (tituly nabídnuty v seznamu literatury). Ostatní tam uvedené publikace či texty jsou doporučením pro studenty, kteří se chtějí s náplní předmětu seznámit hlouběji, ale též pro studenty, kteří mají určité znalostní mezery z dosavadního studia – např. v kategorii finanční analýzy. Všechny doporučené publikace jsou přiřazovány k jednotlivým kapitolám. 5) Jak pracovat s touto publikací: Tato publikace vychází ze zadání předmětu obsaženého v sylabu, je uspořádána podle standardního členění přednášek rozvrhem do čtyř termínů. Obsah každé přednášky je tak předurčen a student se může připravit např. tím, že nahlédnutím do textu zjistí, které pojmy či kategorie jsou pro něj obtížné a v rámci setkání s lektorem může požádat o důkladnější vysvětlení. Každá z oněch čtyř kapitol obsahuje cíl, 4

!

literaturu a test předchozích znalostí. Člení se na subkapitoly (odpovídají položkám v sylabu předmětu), které obsahují obsah a cíl, klíčová slova a literaturu. Na konci vždy stručné shrnutí a případně též rekapitulace hlavních tezí, otázky pro kontrolní zopakování, procvičovací příklad. Publikace obsahuje správné odpovědi na opakovací otázky i na testy. Zpracováním uvedených úkolů si student problematiku přiblíží a zjistí též, zda látce rozumí. V případě potíží může využít mj. elektronických konzultací. Úkoly u kapitol jsou doporučené – jsou pomůckou samostudia.

Vstupní test: Statistika: 1. V jakých hodnotách vyjadřujeme pravděpodobnost? 2. Co je aritmetický průměr?

Právo: 1. Čím se vyznačuje veřejná obchodní společnost? 2. Co upravuje smlouva o smlouvě budoucí kupní?

Účetnictví: 1. Co obsahuje roční účetní závěrka? 2. Jak se projevují daňové odpisy dlouhodobého majetku v rozvaze.

Pojišťovnictví: 1. K čemu slouží risk management? 2. Co je to obnosové pojištění.

Finanční analýza: 1. K čemu slouží finanční analýza? 2. Co nám říká podílový (poměrový) ukazatel?

5

T

1. PODNIKÁNÍ A INFORMACE Obsah a cíl: Základem textu je vymezení základních faktorů působících v podnikání, včetně jejich diferenciace a významu. Vedle vnějších vlivů vysvětlit význam vnitřního prostředí, zejména organizace a práce s informacemi. Student si osvojí základní pojmy a jejich vzájemné vztahy vedle zisku poznává i hodnotu podniku, význam trhu i nutnosti racionálního postupu při vybavování podniku majetkem i kapitálem. Vysvětluje nezbytnost soustavného získávání a zpracovávání informací o tržním prostředí i o chování vlastního podniku. Student pochopí potřebu neustálého koloběhu informací a činností při kontaktu s trhem a zásadní význam řádně vedeného účetnictví pro řízení podniku. Přiblíží si principy kauzality. Klíčová slova: kapitál, produkt, trh, strategie, zhodnocení, mikrookolí, komunikace, hodnota, finanční řízení, analýza, informace, rozvaha, výsledovka, cash-flow, strategie.

C

Doporučená literatura: Autor Paták Milan Sedláček Jaroslav

Šiman J./Petera P.

Název Podnikový finanční management Cash flow Financování podnikatelských subjektů

Vydavatel a rok vydání

Strany textu

Idea servis 2006

5 - 22

Computer Press 2003

8, 47 - 66

C.H. Beck 2010

2 - 32

L

1.1. Kapitálová podstata podnikání, finanční a obchodní hodnota podniku 1.1.1. Základní smysl podnikání Základní smysl podnikání, naplňovaný dosahováním zisku a zvyšováním finanční i nefinanční hodnoty podniku, podléhá příčinným souvislostem.

KAPITÁL

PODNIK

TRH

Obr. 1 – základní vztahy při podnikání

Určujícím místem pro dosažení cíle (úspěchu) je TRH. Tam tedy směřujeme. Na trh musíme přijít s nějakým produktem, a to takovým, který je v dané době (čase) poptáván, respektive zákazníci jsou ochotni jej přijmout a tudíž i zaplatit. Místem vytváření produktu je PODNIK. Podnik tedy musí v daném čase splňovat podmínku schopnosti efektivně vytvořit produkt, který chce na trhu nabízet. Podnik se skládá z majetku a určitého okruhu práv a povinností. Majetek je třeba pořídit a udržovat v činnosti, práva a povinnosti sebou nesou finanční potřebu, případně též finanční nároky. Všechny tyto náležitosti je nutno profinancovat. K tomu slouží KAPITÁL.

6

!

Prvky shora uvedené ve schématu jsou neopominutelné jak samy o sobě, tak ve vzájemné souvislosti a příčinnosti. Jako všechno, tak i podnikatelská činnost se odehrává v čase. Není to čas ledajaký – jeho hodnota je proměnlivá podle aktuální situace v tržním prostředí, v makrookolí podniku stejně jako v mikrookolí a konečně i uvnitř podniku jako takového (viz str. 12). Ona proměnlivost se měří zejména načasováním příležitostí na jedné straně a časovou naléhavostí rizik (i hrozeb) na straně druhé. Tzv. ekonomie času není tedy pouze funkcí rychlosti, ale hlavně cíleně modulovaných různých rychlostí v kauzalitě působení jednotlivých faktorů tržního prostředí v nejširším slova smyslu. Jev, který pracovně můžeme nazvat „zákonem ekonomie času“, může mít i jiná pojmenování podle konkrétních souvislostí. Píše se také o „přirozeném výběru“, o „konkurenčním prostředí“, o „silných jedincích“, ale také o tom, že „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Všechna tato pojmenování (a možná řada dalších) mají společný významový základ, který můžeme ilustrovat pouhými šesti slovy. VLASTNĚ JE TO ÚPLNĚ JEDNODUCHÉ:

ÚSPĚCH = PŘIPRAVENOST + SPRÁVNÝ ČAS + SPRÁVNÉ MÍSTO Všechna tři významová hlediska se také nutně odehrávají v čase. Svůj čas zabere proces přípravy (kvalifikace, výrobní orientace, kvalita výrobku, fyzická či duševní úroveň atd.). Správný čas také nevznikne jen tak sám od sebe, je třeba získat potřebné informace a co nejlépe jich využít (v zápase o stádo laní stejně jako v zápase o místo na trhu). Podmínka správného místa je též snadno k pochopení. Samozřejmě, že i zjišťování, které místo je to správné, zabere svůj čas. Přitom nelze vyloučit, že na tom správném místě se nás (konkurentů) sejde více. Potom je důležité, zda budeme první nebo mezi několika prvními nebo v houfu opozdilců. Tezi o zhodnocování vložených prostředků můžeme brát prakticky doslovně. Jinak řečeno využíváme pokud možno racionálně všechny prostředky, které jsou v našem podnikání zapojeny, ale zhodnocujeme výhradně vlastní vklady – prvotně vložený (základní) kapitál, posléze pak vlastní kapitál v rozměru účetní kategorie. Při použití cizích prostředků nehovoříme o jejich zhodnocování, protože vlastníku (např. bance) platíme smluvený úrok, tedy cenu za použití, a to bez ohledu na to jak efektivně takové zdroje využijeme. To také znamená, že pokud cizí zdroje využijeme výhodněji, než činí cena za jejich zapůjčení (držbu), tak o to více zhodnocujeme prostředky námi vložené. Naopak při nedosažení rentability cizích zdrojů do úrovně nákladů na jejich držbu, bychom snižovali efekt z námi vložených zdrojů. Držba cizího kapitálu bez výhodného zapojení do hospodářského procesu je tedy zcela nežádoucí a měla by být v řízení podniku zcela eliminována. Tato teze je v podstatě pouhou aplikací základního pravidla ziskovosti, tj. aby:

VÝNOSY

náklady

7

V podniku jsou jen náklady a výnosy se dosahují výhradně na trhu.

finanční parametry

ziskové hospodaření

finanční hodnota

nefinanční parametry

značka, dobrá pověst

obchodní hodnota

Obr. 2 – nástroje růstu hodnoty podniku

celková hodnota podniku

1.1.2. Zisk, finanční a obchodní hodnota podniku, metody hodnocení Kladné saldo výnosů oproti nákladům je výchozím předpokladem k dosahování zisku, jako prioritní formy zhodnocování vloženého kapitálu. Jde tedy o stránku finanční. Vedle ní ještě hovoříme o stránce obchodní, v podstatě nefinanční. Pokud se uvádí termín „nefinanční“, a to i v jiných souvislostech (např. u rizik), je třeba to brát s určitým nadhledem. Ona totiž i nefinanční hlediska, pozitiva či negativa, mají ve svých důsledcích v té či oné míře a v tom či onom čase prakticky vždy finanční dopady. V současnosti je oblíben termín „tržní hodnota“.

zdroj: autor

Ekonomická teorie zná vícero způsobů stanovení hodnoty podniku. Pomyslná řada by začínala u účetní hodnoty a mohla by finalizovat hodnotou tržní. Naším úkolem je tuto kategorii alespoň demonstrativně uvést, přičemž můžeme zodpovědně prohlásit, že objektivní a obecně spolehlivá metoda stanovení hodnoty podniku neexistuje a zainteresované osoby volí takové, které nejlépe vyhovují jejich záměrům. Tržní hodnota je konkretizována cenou na trhu. Je tedy určena vztahem nabídky a poptávky. Tržní hodnota je v současnosti chápána jako hlavní – cílová – hodnota při provádění odhadů. Tržní hodnota je tedy definována jako odhad ceny, která by měla být dosažitelná za určité aktivum při standardních podmínkách. Hodnota podniku (majetku) pro vlastníka je dána přínosem, který z držby majetku může získat. Můžeme tedy hovořit o výnosové hodnotě podniku. Jde tedy o hodnotu očekávaných příjmů z provozování podniku. Výnosová hodnota odpovídá částce, ze které bychom mohli při jiném investování získat stejný důchod (při stejném výnosu porovnáváme náklady a rizika). Koupě i prodej mají být koncipovány tak aby obě strany byly přesvědčeny, že dohodnutá cena byla výhodná. To ovšem znamená, že nikdo z účastníků by se neměl dostat za hranici své mezní ceny. To je možné jen za situace, když mezní cena prodávajícího je nižší než mezní cena kupujícího. Reálné stanovení tržní ceny je možné za předpokladu, že trh s obdobnými komoditami reálně existuje. U podniků je tato okolnost právě dosti problematická.

8

Převládá názor, že výnosové metody oceňování podniků jsou nejméně rizikové. V poradenské praxi bylo možno nezřídka vidět i přístupy jiné, mnohdy idealistické až tendenční (dokonce i podvodné). Pochopitelně i výnosová metoda má své limity. Problém je a bude v míře spolehlivosti oceňování budoucnosti. Ekonomická hodnota aktiva je určena výší budoucích příjmů. Je však třeba brát v úvahu činitel času, jako konečně ve všem. V tomto případě budoucí příjmy, prostě zatím nemáme. Časový diskont tento problém redukuje tím, že narovnává údaje na současnou základnu. Nejznámějšími metodami jsou:  Metoda diskontovaných peněžních toků  Metoda kapitalizovaných čistých výnosů  Metoda ekonomické přidané hodnoty. Aplikují se i porovnávací metody. Známé jsou tři postupy:  Ocenění na základě srovnatelných podniků  Ocenění na základě srovnatelných transakcí  Ocenění na základě srovnatelných podniků uváděných na burzu Rizikovost těchto metod spočívá v obtížnosti nalézt efektivně porovnatelné části a stavy a procesy v posuzovaných podnicích, respektive co nejpřesněji vystihnout a využitelně formulovat existující rozdíly. Proto se jeví jako reálné tyto metody využívat spíše jen při rámcovém (přibližném) posuzování, ovšem s poměrně citelným rizikem chybovosti. Kontrolní otázky 1.1.:

1. – 2.

Co je účelem podnikání: Kde se tvoří výnosy:

1.2. Informační a peněžní toky, controlling, zpětná vazba 1.2.1 V různých podnikatelských formách Podnik je věc hromadná. Zpravidla právnická osoba, která sestává z lidí, věcí, různých vztahů, práv a závazků, kapitálového vybavení atd., a to v neustálém pohybu. Toto vše je podřizováno vytýčenému cíli jak v rovině dlouhodobé (strategické), tak operativní. Je tedy nutno vše řádně zorganizovat. Může ovšem také jít o obchodní majetek fyzické osoby.

výrobní podniky

podniky služeb

tržní prostředí nepodnikatelské formy výroby a služeb

veřejnost, technologie, infrastruktura

Obr.č. 3 - bezprostřední faktory tržního prostředí

zdroj: autor

9

V tomto kurzu se zaměřujeme na podnikání, nicméně bychom neměli zapomenout na existenci nepodnikatelských subjektů (zájmových sdružení, charitativních organizací spod.), které rovněž mohou vytvářet výrobky či poskytovat služby veřejnosti, a tím spoluvytvářet tržní prostředí - tudíž je dobré je brát v úvahu. Již na počátku podnikatelských aktivit je účelné bedlivě zvážit vhodnost typu právní formy. I když nejde o nezvratné rozhodnutí, následné změny vždy stojí úsilí i peníze. Členíme je na:  podnikání fyzických osob  podnikání právnických osob Při rozhodování o subjektivitě je vhodné vzít v úvahu některá hlediska, která by mohla volbu ovlivnit. Zejména to jsou tato:  počet osob potřebných k založení (sám nebo s jinými)  obtížnost založení (náležitosti, výdaje)  míra právní regulace ( od fyzické osoby po akciovou společnost)  zastupování navenek – povinné organy společnosti  ručení podnikatele za závazky společnosti  rozsah plánovaných podnikatelských aktivit  obor činnosti (u některých je forma předepsána)  míru vlastní angažovanosti a odpovědnosti  způsob zdanění vytvořeného zisku (fyzická a právnické osoby)  povinný audit účetní jednotky a požadavky na druh účetnictví  zveřejňování údajů z účetní závěrky (obchodní rejstřík)  flexibilitu právní formy (pro případné změny či likvidaci).

!

Organizační schéma podniku se bude lišit případ od případu podle velkosti, zaměření, stanovených cílů, rozmístění pracovišť v objektech atd. je ovšem možno vysledovat zásady mající obecný význam a i když lze některá pracoviště slučovat, nebylo by dobré jejich agendy zcela pominout. Pochopitelně, že firma čítající tři osoby si nebude hrát na úseky či oddělení. Nic to ale nemění na tom, že je i v malé firmě je potřebné obsáhnout všechny rozhodující agendy. U kapitálových společností má vliv i zákonem stanovená struktura orgánů firmy. Zjednodušeně můžeme uvést, že podnik má mít vrcholovou řídící část, útvary přenášející rozhodnutí, pokyny, pobídky a přijatá pravidla do sféry výkonu, výkonnou část, část zabezpečovací (vnitřní službu - logistiku) a část zajišťující kontrolu a zpětnou informační vazbu. Přes důležitost organizační struktury podniku nesmíme zapomínat, že podnik jsou především lidé. Lidé rozhýbou stroje, lidé vytváří produkt (vývoj i realizace), lidé uzavírají smlouvy a nakládají s finančními prostředky. Bez kvalitních zaměstnanců a manažerů, bez koncepčnosti řízení lidských zdrojů, bychom to s podnikem příliš daleko nepřivedli. Při problémech na trhu proto kromě kvality výrobku či služby, analyzujme též způsob (úroveň) informování o produktu a způsob (kvalifikovanost) samotného prodeje. 10

!

Současně s budováním organizační struktury je třeba věnovat značnou pozornost vytváření vnitropodnikových komunikačních cest přenosu sdělení (pokynů, příkazů, informací, hodnocení apod.). Komunikace musí být:  vertikální, tj. obrazně shora dolů (směrnice, pokyny, rozhodnutí, příkazy),  vertikální - nahoru (zpětná vazba, vyhodnocení akcí, kritické postřehy, sdělení o problémech, controlling, reporting).  horizontální – útvary na stejné úrovni jsou zpravidla nuceny (povinny) spolupracovat, protože na sebe tak či onak navazují, měly by svou práci a záměry koordinovat. Při umisťování podniku hodnotíme vnější prostředí z hlediska ekonomického i geografického. Souhrnným ekonomickým pohledem je zpravidla „tržní potenciál území“, z hlediska geografického pak dostupnost (vybavenost) od potřebných nemovitostí, přes technickou i dopravní infrastrukturu, energie, vztah k životnímu prostředí až k místním zvyklostem, tradicím či kultuře. Do vnějších podmínek zahrnujeme kvalitu a pozici mikrookolí a makrookolí :  mikrookolí podniku: sem zahrnujeme subjekty, které podnik může tak či onak ovlivnit, případně k němu mají bezprostřední vztah. Bude tvořeno zejména konkurencí, dodavateli a ostatními obchodními partnery a samozřejmě veřejností. Jako veřejnost chápeme místní komunitu, zájmové skupiny občanů, sdělovací prostředky a vlastní zaměstnance – jednak ty, kteří mají profesní styk s veřejností, ale i ty ostatní, kteří mohou při běžné komunikaci image firmy zlepšovat i zhoršovat.  makrookolí podniku: zde nezapomeneme na zákonný rámec (v případě mezistátní působnosti u všech států přicházejících v úvahu), kulturní rámec (tradice, zvyklosti, psychografické a etnické složení – zejména při pohledech mimo náš stát) a rozhodně na globální úroveň konkurence (celkové konkurenční prostředí) a v neposlední řadě též úroveň v oblasti etické. Patří sem i širší ekonomické činitele, demografické složení potenciálních zákazníků, přírodní podmínky a obecné technologické možnosti. Vnitřní podmínky podniku: U vnitřních podmínek hodnotíme vlastní předpoklady pro realizaci projektu. Přitom musíme velmi zodpovědně prověřit svoje kapitálové možnosti a to jak ve sféře vlastního kapitálu, tak kapitálu zápůjčního. Musíme střízlivě odhadnout (spočítat) jakou zátěž nám rozběhnutí firmy (pobočky) způsobí a to jak v intenzitě, tak v čase, kdy se může firma dostat do kladné obratové pozice a jaká je míra rizika, že dojde ke skluzům či zásadnímu selhání. I při největší pečlivosti přípravy nejsou při vstupu na trh „všechny karty na stole“ a to znamená, že určitá míra hazardu (rizikovosti) v tom vždy zůstane. V našich rukách je, aby byla co nejmenší. Při vyhodnocování odborných možností musíme posuzovat nejen vrcholový management, ale také výkonné pracovníky na všech potřebných úrovních. Oblíbené klišé „selhání lidského faktoru“ velkoryse přehlíží, že skoro každé selhání má někde začátek. I velmi chabý řidič dokáže jet docela rychle po prázdné letištní ploše. Kvalita se projevuje na horší cestě a při vyšší hustotě provozu. Sebelepší projekt bez solidního personálního zajištění je od počátku odsouzen k nezdaru. 11

Míra významu umístění podniku je individuální. Význam má však vždy. Jen příčiny mohou být různé co do druhu a naléhavosti. Vliv charakteru produktu – viz příloha č. 11. Například:  dopravní dostupnost a náročnost na dovoz vstupů a expedici  kvalita a propustnost dopravních cest (silnice, železnice)  dostatek pracovních sil v okolí  rozsah vyvolaných investic (sítě, komunikace, byty, jiné stavby)  možnost vytvoření spádovosti odběratelů (zejména u obchodu)  dostupnost a cena nemovitostí (pozemků, budov)  dostačující energetické vybavení území (elektřina, plyn, voda…)  míra zájmu regionálních orgánů o umístění provozu  stávající zátěž vůči životnímu prostředí (a námi způsobené zhoršení)  regionální rozmístění konkurence. Při plánování sestav produktů je velmi účelné zvažovat reálnost dosažení optimální míry diverzifikace v umisťování našich produktů. Tím totiž můžeme jednak velmi rozšířit akční rádius působení firmy, a současně snížit míru dopadu rizika, odvozeného od jednoho či druhého typu produktu. Přitom nemusí jít jen o jiný výrobek, ale může to být i jinak nabízená doprovodná služba (zprostředkování, prodej cizích výrobků atp.) 1.2.2. Výrobní podniky a služby Členění podle původců: neziskový sektor

státní sektor

obchodní sektor

Výrobní podnik je charakteristický tím, že na rozdíl od podniku služeb v organizační struktuře potřebuje útvary a dílny k vývoji, výrobě a kompletaci produktu – výrobků. Zpravidla musí mít též výrazně rozsáhlejší skladové hospodářství a manipulační zázemí (prostor, vybavení). smlouvy Výroba: smlouvy

obslužné útvary

řídící útvary

Dodavatelé

Skladování manipulace

vývoj, výroba a kompletace

Obr. 4 – výrobní podnik

Distribuce

Prodej vlastní Obchodní firmy

zdroj: autor

Pro výrobní podnik je typické, že své výrobky neprodává pouze v místě výroby, ale dodává je buď do vlastních prodejen, nebo smluvním prodejním organizacím. Územní rozsah distribuce závisí na charakteru výrobku. 12

!

Od výrobků ke službám a) pouze hmatatelné zboží a žádná služba b) hmatatelné zboží s doprovodnými službami c) důležitá služba s doprovodnými výrobky a službami d) pouze služba Varianta služeb opřená o technologie služby založené na řízení

automatizované

řízené bez větších nároků na operátora

řízené kvalifikovanými operátory

Varianta služeb opřená o individuální činnost fyzických osob služby založené na lidech

nekvalifikovaná práce

kvalifikovaná práce

vysoce kvalifikovaná práce

Obr. 5 - Typy obchodů se službami – zdroj P.Kotler: Marketing management

Schémata na obr. 5 ukazují, jak rozmanitá je oblast poskytování služeb, a že ani zdaleka nelze služby definovat jen krajní podobou jako „nehmotný, jedinečný a nedělitelný produkt“, jak bývá zvykem. Variantnost služeb vyžaduje i různorodé pojetí v organizaci podniku: Podniky služeb buď činnost, která je materiálním průvodcem poskytované služby, provádějí centrálně, nebo zda služby jsou prováděny v místě styku se zákazníky – tedy rozptýleně . Služby:

smlouvy

řídící útvary

smlouvy

Dodavatelé dílů, materiálů

Skladování manipulace

obslužné útvary

zpracování zakázek (služeb)

Obr. 6 - Podnik služeb – služby centralizované

Svoz, rozvoz

A

vlastní sběrny Smluvní sběrny zdroj: autor

13

!

Poznámka: Ty mohou postaveny na tom, že zákazník se dostavuje do místa služeb (prodejny, hotely, zábavní centra apod.), nebo je prováděn sběr zakázek a ty jsou sváženy k provádění úkonů služby. To jsou převážně prádelny, opravny, ale mohou to být i jiné agenturně organizované služby, kdy v terénu jsou přijímány objednávky, ale vlastní služba je prováděna centrálně. smlouvy B Služby:

řídící útvary

Dodavatelé dílů, materiálů

Skladování manipulace

obslužné útvary

zásobování provozoven

smlouvy

Vlastní provozovny na

Drobný prodej

práce u zákazníků Smluvní provozovny

Obr. 7 - Podnik služeb – služby rozptýlené zdroj: autor Poznámka: Jde o model, kdy jsou služby organizovány z jednoho centra, ale plnohodnotně prováděny buď u klientů, nebo alespoň v síti provozoven, které jsou pro klienty dobře dostupné, mnohdy umístěné v areálech nákupních center apod. je to model dosti rozšířený a to jak u prodejních zařízení, tak u instalatérských, úklidových, či jiných služeb, kdy pracovníci podniku pracují přímo u zákazníků.

Vedle kvalitní organizace a řídících procesů představují vhodně volené vnitropodnikové finanční nástroje významné posílení motivací pracovníků. Tyto nástroje však musí být obousměrné – výhoda, když pracovník napomůže úspěchu a nevýhoda, když naopak pracovník selže. Čím více je efektivita produktu závislá na kvalitě práce jednotlivce (viz služby), tím je práce s lidmi důležitější. Zkušenost ukazuje, že zaměstnanci podniku by měli mít přímý efekt z toho, že se firmě daří, ale také nést určitou míru ekonomické spoluodpovědnosti, když jejich práce nepřináší dostatečně dobré výsledky. 1.2.3. Finanční a peněžní toky Integrální součástí a odrazem vnitřních i vnějších vztahů jsou i podnikové peněžní toky: a) V rámci firmy – odpovídají organizaci firmy a strukturální podobě krátkodobého finančního plánu. Činnost jednotlivých útvarů je naplánována věcně a zastřešena finančním plánem (profinancována). Peníze nemusí doslovně obíhat po firmě, ale jednotliví řídící pracovníci by měli vědět kolik a na co mohou použít. Na druhé straně jak se mají podílet na výnosech firmy (přímo – pokud mají výstupy na trh, nepřímo – pokud dodávají následným pracovištím firmy). Ve vnitropodnikovém účetnictví lze tyto toky systémově zobrazovat až po metodu střediskového hospodaření. Vyššího stupně dosahují zejména u firem zahrnujících více závodů, či firem koncernového typu – mnohdy nadnárodního rozměru. Obecně platí, že čím je podnik větší, tím více je nutné tyto toky řešit a důsledněji plánovat.

14

!

b) Mezi firmou a okolím – realizují se na vstupech a výstupech z firmy, převážně vůči odběratelům, státním orgánům a jiným subjektům oprávněným ze zákona nebo ze smluv. Zpravidla se zobrazují v cash-flow. 1.2.4. Controlling, reporting Uplatnění controllingu nutí učit se plánovat. Plánovat znamená sledovat správné jevy (veličiny, údaje ... ukazatele), umět je analyzovat a najít jejich vzájemné souvislosti, nastavit signální mechanismy pomocí mezí těchto jevů. Současně je reakcí na transformaci ekonomiky a umožňuje firmě správně fungovat v informační společnosti a v nabídkové ekonomice. Systematické využití controllingu minimalizuje zkreslení a zpřístupňuje dosažitelné podklady pro rozhodování v podmínkách nejistoty. Zajišťuje reálně využitelnou základnu pro nové motivační systémy. Je aparátem pro realizaci procesně orientovaných systémů řízení. Zásadním způsobem zjednodušuje život řídícím pracovníkům. Controlling je ve svých důsledcích varováním ve stylu: „Nemusíte se tím zabývat ... ale pokud to vaše konkurence udělá, bude ve výhodě.“ Východiskem pro controlling je práce na projektu, který má za úkol zavést metody ekonomického řízení. Samozřejmě lze uvažovat o mnoha dalších formách, jako je vzdělávání, rozvoj metodiky, vytvoření či implementace nástrojů. Existuje řada specifických scénářů typu audit controllingu, analýza účelnosti a efektivnosti využívaných metod, podpora v dílčích oblastech (byť je otázka, jestli se stále jedná o "controlling"), např. nasazení nástrojů a zavedení takových metod práce, které umožní zefektivnit administrativu. Metody controllingu nejsou sice žádným převratným systémem, ale pomáhají firmám k nastolení účelnosti a systematičnosti v plánovacích a řídících procesech. Usnadňují následnou zpětnou vazbu, tedy průběžné prověřování plnění plánovaných úkolů a jejich reálnou odezvu v hospodaření a výsledcích podniku. CONTROLLING JE SYSTÉMOVOU APLIKACÍ VNITROPODNIKOVÉHO MARKETINGU Controlling bývá zpravidla doplňován metodou nazývanou REPORTING. Reporting se jako systém vnitropodnikových výkazů a zpráv využívá nejen ke kontrole a vyhodnocování dosavadního vývoje hospodaření, ale také k získávání potřebných podkladů a informací pro plánování a rozhodování o opatřeních ke zlepšování výkonnosti podniku jako celku i jeho organizačních a odpovědnostních jednotek. Reporting je obvykle chápán jako relativně samostatná součást informačního systému podniku, která zahrnuje výběr, zpracování, formální úpravu a distribuci informací o podniku určených pro nejrůznější skupiny adresátů - uživatelů. Do metodiky reportingu organicky zapadá PRINCIP ZPĚTNÉ VAZBY, tj. systematického získávání informací o realizaci a účinnosti přijatých rozhodnutí. Controlling je cesta jak zařídit, aby podnik měl k dispozici výstižné, úplné a použitelné údaje o stavech a děních, a to v rozsahu překračujícím záběr účetní evidence. Proto se také v literatuře běžně setkáváme s kategorií „controlling“ v těsné souvislosti s principy kategorie 15

!

„strategické manažerské účetnictví“. Reporting je nástroj využití dosažitelných informací v řízení podniku, přičemž se jedná o jejich sběr, prvotní zpracování a přenos podnikovými komunikačními kanály na příslušné řídící body. 1.2.5. Manažerský informační systém MIS tvoří lidé, zařízení a procedury na sběr, třídění, analýzu, interpretaci a distribuci včasných a přesných informací pro marketingové rozhodování. Posláním MIS je integrovat (shromažďovat) informace na jedno místo a především poskytovat je v použitelné formě. K čemu slouží a co zahrnuje MIS? a) Monitorování prostředí – kontinuálně Vymezení a hodnocení tržních segmentů (viz segmentace subjektů trhu) Odhad poptávky a předpovídání Implementace marketingové strategie a její dodržování Posuzování marketingové taktiky – vyhodnocení různých akcí (např. efektivnosti distribuce) Hodnocení marketingového výkonu – např. náklady na tisíc (N/1000) oslovených cílových subjektů b) MIS shrnuje 3 základní skupiny informací, které mapují Průběžně se měnící širší okolí – makroprostředí Specifickou situaci jednotlivých trhů, jejich podmínky a požadavky Připravenost a schopnost firmy na ně reagovat c) Komentář: Manažerské informační systémy slouží k dokonalejšímu rozhodování na základě přesnějších informací. Kromě základního vyhodnocování minulosti a aktuálního stavu (manažerské účetnictví, základní sada sestav a reportů) je možno jít dál. Manažerské informační systémy mají nejrůznější podoby a jsou podporovány nejrůznějšími technologiemi. Spolu s postupným budováním rozumné firemní infrastruktury, nasazováním lepších ekonomických a provozních informačních systémů včetně systémů pro řízení firem (business management systém - BI) či systémů pro řízení vztahů se zákazníky (customer relationship management CRM) roste důraz na rychlé a přesné informace napříč firemními zdroji, které manažerům umožňují rychlé a pokud možno přesné rozhodování v reálném čase. Zatímco dříve bylo třeba čekat na historická data řádově dny, dnes mohou vedoucí pracovníci vidět nejen přesná aktuální čísla, ale i trendy, forecasty a vývoj a mohou tak podstatně lépe pracovat v podmínkách neustále se měnícího trhu. d) Základní přehled manažerských informačních systémů: ERP (Enterprice Resource Planning): komplexní informační systém orientovaný na firemní finanční plánování. Zastřešuje činnosti související s výrobou, financemi, účetnictvím, dodavatelskými řetězci, CRM, řízení lidských zdrojů atd. Systémy ERP bývají považovány za jádro celého firemního informačního systému a nabízejí komplexní pohled na finanční zdroje podniku. ERP integruje a automatizuje velké množství podnikových dat a procesů. Postupně 16

je vytvářena rozsáhlá databáze s historií všech podnikových informací. Speciální definiční nástroj umožňuje snadný přístup k vybraným datům, včetně zobrazení dalších souvislostí v systému. Controlling: plánování, reporting, kalkulace, forecasting, modelování, výkaznictví, analýzy odchylek. Business Intelligence -Systémy pro podporu rozhodování. Pojem se používá minimálně od roku 1958, s cílem podporovat lepší obchodní rozhodování. Jsou to dovednosti, znalosti, technologie, aplikace, bezpečnostní otázky a postupy používané v podnikání nezbytné pro lepší pochopení chování trhu a obchodních souvislostí. Finanční analýza: hodnocení ekonomických ukazatelů. Datawarehouse (datový sklad): sjednocení datové základny pro potřeby řízení, možnost spojení dat z ERP systému s daty dalších aplikací. Forecasting: tvorba výhledů, očekávaných skutečností, využívá skutečná aktuální data a očekávání s jistou mírou nejistoty. Umožňuje lépe předpovídat krátkodobé a střednědobé výsledky. Performance management: plánování a hodnocení výkonnosti organizace, KPI (key performance index) klíčové ukazatele výkonnosti. Datová pumpa - úkolem datové pumpy je vybrat specifikovanou část dat z provozního systému a překopírovat ji do primární databáze datového skladu. Proces převodu většinou představuje částečnou případně i značnou změnu struktury ukládaných dat a hlavně jejich "čištění". Kontrolní otázky 1.2.:

3. – 4.

Členění podniků podle původců: Druhy peněžních toků:

1.3. Informace, jejich zdroje, analytická činnost, manažerské účetnictví 1.3.1. Strategický přístup k řízení podniku Strategický přístup k budování a řízení podniku je jedním ze základních předpokladů pro úspěšné podnikání. V obecné rovině jsme si již definovali, že podnik je zřizován za účelem dosahování zisku a postrupného zvyšování jeho majetkové a tržní hodnoty. Toto je ovšem výchozí myšlenka. Na ni musí v konkrétních podnikatelských projektech navazovat to, čemu říkáme podnikatelský plán. Jeho účelem a náplní je prezentovat dostatečně konkrétně, srozumitelně, pravdivě a logicky představy zakladatelů podniku a budoucím zaměření a vývoji jejich podnikání – tedy nastínit koncepci dalšího výoje podniku. Podnikatelská činnost se realizuje v rámci vnějšího i vnitřního prostředí, jež se snažíme důkladně poznávat a analyzovat, tudíž i podnikatelský plán musí s těmito faktory počítat. Zde již hovoříme o vytváření strategie, jejímž cílem je v reálném prostředí podnikatelské záměry prosazovat a rozvíjet. To je také základním cílem každé podnikatelské strategie i jejích dílčích 17

!

součástí. Strategií rozumíme průřezové i časové rozvržení hlavních úkolů podniku a postupů směřujících k dosažení strategického cíle. Strategie průřezově zahrnuje všechny útvary podniku, časově představuje několikaletý horizont (např. 3 až 5 let). Je podkladem pro pro vytváření střednědobých plánů (finančích, výrobních, obchodních, personálních apod.). výchozí záměr

analýzy prostředí

podnikatelský plán

možné strategie

finanční strategie

marketingová strategie

strategické cíle

volba strategie

střednědobý plán

střednědobý finanční management

krátkodobý plán a finanční management

controlling a zpětná vazba

Obr. 8 – základní postupy strategického řízení

zdroj: autor

Je zřejmé, že i toto zjednodušené schéma obsahuje poměrně mnoho dílčích kroků. Proto v něm barevně vyznačujeme klíčové kroky, které mají pro konstruktivní postup rozhodující význam. To v žádném případě neznamená, že ostatní kroky jsou nedůležité nebo zbytečné. Každý z oněch zvýrazněných kroků předpokládá rozhodnutí, jež by neměla být prováděna bez potřebných informací a dílčích hodnocení. Blíže k jednotlivým krokům: Výchozí záměr – představuje první představy osob hodlajících podnikat (založit podnik, živnost) a tom co by chtěly dělat, kdy, kde, s jakým kapitálem, s jakými očekáváními apod. Analýzy prostředí – též situační analýza - jde především o seznámení se s vnějším prostředím (okolím), ale také s rozbor předpokládané formy a struktury budoucího podniku. V případě koupě již existující firmy pak analýza vnitřního prostředí vyhodnocuje vhodnost stávající podoby podniku pro záměry nových vlastníků. Podnikatelský plán – jak zmíněno, podnikatelský plán je již konkretizací záměru po vyhodnocení analýz prostředí. K tomu již patří návrh podoby, organizace a základních právních, technických i ekonomických parametrů – samozřejmě včetně finančních. Možné strategie – v drtivé většině případů budeme své možnosti a vlivy prostředí posuzovat ve vícero alternativách. Může ovšem také nastat situace, že od počátku má zadání jen jedno možné řešení. Zpravidla se vyplatí analyzovat dostupné možnosti a vybrat tu nejlepší. Volba strategie – pod pojmem nejlepší si můžeme představit takovou, která představuje náročnost a rizika úměrná k dosažitelným efektům, přičemž pravděpodobnost neúspěchu není odstrašující. Střízlivost a odpovědnost při volbě strategie je nezbytná. Nesmí být „přání otcem myšlenky“ a nesmí se na nic významného zapomenout.

18

!

Strategické cíle – v podstatě součástí strategie je stanovení postupových cílů. Jde o záměr a určitou prognózu v jednom. Cíle je třeba stanovovat náročné, ale v daném prostředí a vlastních možnostech realizovatelné. Významnou roli hraje i znalost záměrů konkurence. Marketingová strategie – veškeré záměry podniku se realizují na trhu, bez realizace produktu na trhu není podnikání. Poznání tržního prostředí, míru vlastní závislosti, míru možnosti trh sami ovlivnit a též míru schopnosti vytvářet produkt v nezbytné kvalitě, atraktivnosti a efektivnosti vynakládání prostředků – to vše má vliv a musí být součástí tvorby marketingové strategie. Finanční strategie – má dva základní rozměry. První je dán tím, že podstatou podnikání je zhodnocování vložených prostředků, tedy dosahování zisku a navyšování hodnoty podniku. Druhý rozměr je dán potřebu dosahovat trvalé finanční stability, tedy schopnosti řádně a včas hradit své závazky. K tomu řádně a včas přidejme též – bez negativních dopadů do chodu a rozvoje podniku. Proto je třeba strategický přístup. Střednědobý plán – je vlastně aplikací stanovených strategií do chodu podniku. Promítá strategické záměry a přístupy, váže se k organizaci a informačním tokům v podniku, obsahuje finanční plán, plán práce s riziky, marketing, technický i personální rozvoj atd. Podle charakteru podniku a produktů jej sestavujeme na 3 až 5 let (není závazné). Střednědobý finanční management – podstata finančního řízení je v řízení financí a současně v řízení financemi. Jde tedy o realizátora střednědobého plánu vždy s výhledem na několik let dopředu, k čemuž jsou nutné poznávací činnosti vně i uvnitř podniku. Hlídá zajištění finančních prostředků a podmínky pro jejich budoucí efektivní využívání. Časový horizont je rovněž několikaletý a vždy „klouzavý“ – výhledem dopředu. Krátkodobý plán a finanční management – je vlastní operativou podniku. Zajišťuje finanční stabilitu podniku a tedy i efektivnost využití. Musí mít rozvinuté řídící i kontrolní systémy, průběžné informace o dopadu jednotlivých rozhodnutí a činností na finanční a marketingovou pozici podniku. Controlling – jde o systém trvalého sběru informací o činnosti podniku jak uvnitř, tak v přímých vztazích vnějších. Zajišťuje dostatek věcných, pravdivých a včasných informací o chodu jednotlivých pracovišť podniku. Zpětná vazba – je systém zpětného přenosu informací „odzdola nahoru“, využívá informačních zdrojů z controllingu, běžných evidencí, výkazů i záznamů o výkonech, spotřebách, dopravních či skladových pohybech, personální operativně atd. STRATEGIE

DIFERENCIACE

NÍZKÝCH NÁKLADŮ A CEN

Obr. 9 – variantní strategie

SPECIALIZACE

úprava: autor

Strategie diferenciace znamená poskytnout zákazníkovi produkt, který jej zaujme svou jedinečností, vysokou kvalitou, souvisejícími službami apod. a za který bude ochoten 19

zaplatit vyšší cenu. Naopak strategie snižování nákladů a cen představuje snahu snížit co nejvíce náklady, a tedy i prodejní cenu, tím přilákat zákazníky a maximalizovat objem prodeje a zisk. POZOR – nestačí jen snižování cen, ale musí jít též o souběžné snižování nákladů. Pouhé snižování cen je neperspektivní a vede nutně též ke snižování kvality produktů. Strategie specializace (někdy též „tržního koutu“) je zaměřena na produkt (obor), který je buď neobvyklý sám o sobě (není na trhu), anebo výjimečný svým pojetím, propracováním, servisem atd. Může směřovat ke strategii diferenciace i ke strategii nízkých nákladů a cen.

!

Strategické cíle musí být SMART: S – stimulující, M – měřitelné, A – akceptovatelné, R – reálné, T – termínovatelné Strategické portfolio: rozvoj, podpora

udržování

sklízení

likvidace

Vždycky platí, že čím více toho víme o vnějších podmínkách (subjektech a dění v okolí) a také o sobě samých, tím lépe. Sbírání informací by ovšem mělo být cílené a organizované. Chaos rozhodně není žádoucí. Proto je významná situační analýza.

Informační toky

1.3.2. Informační zdroje, analýzy, strategické manažerské účetnictví Jednoduché úvodní schéma (obr. 1) v sobě obsahuje tři hlavní části procesu podnikání. Tyto části jsou nejen vzájemně propojené, ale každá z nich obsahuje řadu dílčích vztahů, dějů a stavů, z nichž mnohé jsou ovlivnitelné chováním podniku. Nemálo je i těch, které jednotlivý podnik (podnikatel) přímo ovlivnit nemůže, i když se ho v té či oné míře dotýkají, případně dotýkat mohou. Protože nic nelze úspěšně provádět bez dostatečného spektra informací, je evidentní, že potřebujeme získávat informace o každém z uvedených okruhů jako takovém a souběžně též o existujících i možných budoucích vztazích mezi nimi.

KAPITÁL

Vlivy a vztahy

PODNIK

Vlivy a vztahy

produkt

zdroje

TRH prodej

Soustřeďování informací Obr. 10 – okruhy sběru informací

zdroj: autor

Prakticky to znamená, že potřebujeme znát situaci na trhu (tržní prostředí) a její vliv na možnou úspěšnost podniku. Naopak též možnosti vlivu podniku (jeho produktu) na situaci na trhu. Přiměřeně to platí o organizaci a vybavení podniku (známé vnitřní a vnější 20

!

informace) a rovněž o kapitálu, kde jde o stanovení výše jeho potřeby a strukturálního členění. V neposlední řadě též o míru jeho dostupnosti a nákladovosti získání, případně i držby. Finální informační toky znázorňujeme jako jednosměrné, tedy „sběr informací“. Pokud však jde o horizontální komunikaci a toky, které ji představují, je zřejmé, že mezi podnikem a trhem (účastníky trhu), či podnikem a kapitálem (držiteli kapitálu), půjde především o procesy obousměrné. Protože místem, kde je třeba vytvořit předpoklady pro zhodnocování kapitálu na trhu je podnik, můžeme z toho odvodit, že ekonomická a právní aktivita podniku je tím nejdůležitějším nástrojem, který celý mechanismus uvádí do chodu a zodpovídá za jeho výsledky. INFORMACE A JEJICH ZDROJE: Vztah podniku k trhu je zprostředkován produktem, jehož vytváření ovšem provází celá řada činností od získávání a zpracovávání informací, po procesy rozhodování a technologické i organizační přípravy. Samotná fáze přípravy je rovněž souborem více činností, od právní agendy, přes obchodní, finanční či personální – včetně nezbytné kompletace a vyladění. Poznámka: Za informaci považujeme sdělení mající reálný obsah, který je srozumitelný a nějakým způsobem využitelný. K informaci zpravidla přiřazujeme jejího nositele (nosič) a distributora v zájmu ověření míry její spolehlivosti a použitelnosti. Výhodná je informace měřitelná, analyzovatelná, jejíž vznik i obsah lze časově zařadit.

PŘÍPRAVA

TRH

PRODUKT

VYUŽITÍ INFORMACÍ

ANALÝZA

DOSAŽENÝ EFEKT

Zpravodajský systém

ZPRACOVÁNÍ INFORMACÍ

Zpětná vazba

Identifikace rizik

Obr. 11 - Zapojení práce s informacemi do procesu podnikání.

Zdroj: autor

Původ:  Vnitřní informační zdroje – databáze okolních subjektů, zkušenosti pracovníků, kteří jsou v kontaktu s cizími subjekty, vnitřní komunikační systém „zpětné vazby“  Vnější informační zdroje – permanentní informační systém (média), literatura, PR publikace jiných firem či ústředních orgánů, poznatky externích odborných poradců apod. Zdroj:  Primární informační zdroje – poznatky z přímého kontaktu s cílovým trhem 21

 Sekundární informační zdroje – již dříve zpracované údaje z výzkumů, statistik apod.

Teprve po vyhodnocení informací samotných můžeme přistupovat k jejich skutečnému využívání. Jen menší část informací lze účinně využívat ihned (přímo) bez dalšího zpracovávání, zařazování do sestav či rovnic a jejich zpracování a vyhodnocování získaných výsledků. Tato činnost je nesporně činností analytickou, a proto hovoříme o analýzách. Informace, které pro analytickou činnost můžeme využívat, členíme zejména na primární a sekundární, současně na externí a interní. Podle typu informace dále zejména na finanční a nefinanční. Podle bezprostředního zdroje je členíme na účetní a ostatní. Každá informace se tedy dá klasifikovat podle všech tří hledisek (např.: interní, finanční, účetní). Toto členění není samoúčelné, ale napomáhá nám se lépe orientovat ve významu informací a při porovnávání také udržovat srovnatelnost dat. Nezapomeneme, že zatímco informace o minulosti mohou být spolehlivé (ovšem nemusí), informace týkající se budoucnosti – byť blízké – jsou prakticky vždy jen v nějaké míře pravděpodobné. ÚČETNICTVÍ Finanční informace jsou vyjadřovány v peněžních jednotkách a v drtivé většině případů pocházejí z účetnictví (zejména jde-li o finanční analýzu vlastního podniku). Účetnictví je zákonem regulovaný systém (metoda zaznamenávání údajů o hospodaření), poskytující ucelený soubor informací o podniku (přesněji „účetní jednotce“). Zejména se jedná o:  aktiva a pasiva (bilance)  strukturu majetku  strukturu kapitálu  náklady, výnosy a hospodářský výsledek  peněžní pohyby (toky).

CASH-FLOW

ROZVAHA

VÝSLEDOVKA

Obr. 12 – uspořádání hlavních informací z účetnictví do výkazů

zdroj: autor

Zpracovávání účetní evidence je postaveno na účetních dokladech (účtuje se vždy podle originálů) a upraveno metodicky zákonem. Obchodní společnosti a vybrané fyzické osoby 22

!

jsou povinny vést podvojné účetnictví, většina fyzických osob (podnikatelů) vede jen některou z forem daňové evidence. Vedle správnosti a úplnosti je významným faktorem využitelnosti účetnictví také včasnost jeho zpracovávání. Oprávnění finančních úřadů je v tomto smyslu poněkud omezené a může být uplatněno v podstatě jen tehdy, když zpoždění ve zpracování účetní evidence překročí některý ze zákonných termínů. Záleží proto ve značné míře na prozíravosti vedení a funkčnosti řídích struktur v podnicích, zda bude účetnictví vedeno „v reálném čase“ (s minimálním zpožděním, odpovídajícím technickým možnostem zpracovávání), nebo zda bude zpracováváno s prodlením (známy jsou i případy zpoždění 1 až 3 měsíce). Význam účetnictví pro řízení firmy se v oněch případech výrazně snižuje, tím, že je vedeno se zpožděním může v důsledku nekomplexnosti pohledů (např. jen podle stavu účtu v bance či pokladny) navíc docházet k chybným rozhodnutím. Výkaz zisku a ztrát, nebo též výsledovka, podává obraz hospodaření za daňový (hospodářský) rok – zpravidla kalendářní. Z toho je zřejmé, že se nezabývá majetkem (to je doména rozvahy), ale pohyby v daném roce (měsíci, případně též kumulativně za několik měsíců roku, až 1 rok). Pohyby jsou v položkách nákladů a výnosů. Rozvaha. To slovo jakoby samo říkalo, že se jedná o dvě stránky (polohy) stavu firmy. Je tomu skutečně tak. Rozvaha zobrazuje na jedné straně majetek (aktiva) a na druhé straně jeho finanční krytí (pasiva). Klasické grafické provedení rozvahy tak i vypadá.

aktiva celkem

pasiva celkem

dlouhodobá aktiva

pasiva vlastní

oběžná aktiva

pasiva cizí

Obr. 13 – základní prvky rozvahy

úprava: autor

Obecně platí, že celkový objem aktiv se rovná celkovému objemu pasiv, tzn. že všechny zdroje jsou umístěny v majetku podniku, nebo obráceně, že všechen majetek je profinancován. Dlouhodobá aktiva – jinak též „dlouhodobý majetek“, který může být hmotný, nehmotný a finanční. Do hmotného majetku patří nemovitosti a věci movité – ty podle vymezení stanoveného zákonem o dani z příjmů (rozlišujeme DHM a DDHM). Nehmotná aktiva to jsou především zakoupená práva nebo vlastní práva (software, zapůjčená autorská práva a 23

!

licence, vlastní patenty atd.). Dlouhodobý finanční majetek představují cenné papíry (a jiné obdobné hodnoty) s dobou splatnosti delší než jeden rok. Oběžná aktiva. Název naznačuje, že jde o něco, co je druhově i objemově v pohybu. Jde především o zásoby, pohledávky a krátkodobý finanční majetek. Považuji za nutné se trochu zastavit u pohledávek. Dělí se na dlouhodobé, krátkodobé, před lhůtou a po lhůtě splatnosti. Podstatné ovšem je, že pohledávka je majetek. Je to totiž něco vašeho, co je dočasně (?) u někoho jiného a to v takovém stavu, že to po něm chcete. Proto pohledávka. A je také logické, že ta vaše pohledávka – to něco (zpravidla peníze, rozhodně vždy vyjádřeno v penězích) - musí být ve vaší firmě nějak kryto, tedy zatěžuje odpovídající část pasiv. Do oběžných aktiv patří zejména krátkodobý finanční majetek. Jde především o peníze v bance, v pokladně, obvyklé ceniny apod. mohou to být též krátkodobé cenné papíry či podíly. Cash – flow: Tabulka cash-flow není stanovena jako povinná pro účetní závěrku, přesto ji lze považovat za významný prvek v oblasti finančního řízení. Princip je poměrně jasný. Zde nemluvíme o majetku a jeho krytí jako v rozvaze, ani jen o nákladech a výnosech jako ve výsledovce, ale o pohybech reálných peněz (finančních prostředků). Při základní podobě cash-flow platí: Vyjde-li nám ke konkrétnímu dni výsledek kladný, znamená to, že máme reálné peníze (v bance, v pokladně). Záporný cash-flow (za celý podnik), tedy nevyrovnaný nějakou půjčkou, měl by nás varovat – je to, jako bychom měli záporný stav v hotovostní pokladně. Pokud tedy takový výsledek při zpracování dostaneme, znamená to, že jsme buď nezapsali nějaký příjem, a peníze jsme poté použili k platbě do výkazu zapsané, nebo, že naopak máme ve výkazu zapsanou platbu, kterou jsme ale ve skutečnosti neprovedli, protože na ni nebyla k dispozici hotovost. Existuje ještě další pojetí cash-flow, které kromě peněžních prostředků zahrnuje ještě „ekvivalenty“ (šeky, směnky, pokladniční poukázky, dluhopisy velkých bankovních institucí apod.). Je běžné, že výkaz cash-flow je členěn podle hlavních oblastí řízení na:  Hlavní výdělečnou (provozní) činnost peněžní příjmy a výdaje spojené s činností, daň z příjmů, úroky apod.  Investiční činnost nabývání a pozbývání dlouhodobých aktiv, poskytování úvěrů a půjček, leasing  Financování podniku změny ve výši kapitálu, příjmy z emisí, z darů, splátky úvěrů, výplaty dividend atd. Pokud jde o metody vykazování, rozeznáváme přímou a nepřímou.

24

!

Přímá metoda – podstatou je vykazování hrubých peněžních toků, tj. skutečných příjmů a výdajů, které se uspořádají podle hlavních titulů. Problémem je, že bankovní operace zachycené na příslušných účtech neumožňují zjistit účel, pro který byly provedeny. Proto vedle tzv. čisté přímé metody používáme ještě nepravá přímá metoda, která spočívá v průběžné transformaci výnosově nákladových dat na příjmy a výdaje. Nepřímá metoda (příl.č. 1) – podstatou je, že vychází z docíleného výsledku hospodaření (zisk, ztráta), který se dále upravuje (korekce se dotýká nepeněžních operací, tj. nákladů, které nejsou výdaji, nebo výnosů, které nejsou příjmy v daném období, na druhé straně se tam již neobjeví změny stavu pohledávek či závazků). Nepřímá metoda je obecně považována za snazší a nenáročnou na vstupy. Všímá si pouze těch peněžních toků z provozní činnosti, které jsou vykázány v netto bázi, a neobsahuje tedy žádné hrubé platby. Pro podnik je výhodná i proto, že externímu uživateli vyzradí o charakteru a struktuře peněžních toků podniku méně, než metoda přímá. Nejčastěji uváděným nedostatkem nepřímé metody je, že jsou vykazovány ve výkazu cash-flow i nepeněžní transakce. Nejde ovšem o vykazování plynulé, ale jen cyklické.

ZISK Z VÝSLEDOVKY

PŘÍPOČTY A ODPOČTY

Obr. 14 – nepřímé metody zjištění cash-flow

CASH - FLOW

zdroj: autor

1.3.3. Princip kauzality (volně podle Immanuel Kant: Kritika praktického rozumu, Špůr, J., Úvod do systematické filosofie, aj.)

DŮSLEDEK

ÚČEL ROZHODOVÁNÍ

DŮSLEDEK

PŘÍČINY PŘÍČINA

PŘEDMĚT ROZHODNUTÍ DŮSLEDEK

DŮSLEDKY příčina

DŮSLEDEK MINULOST

MANAGEMENT

Obr. 14 - Ilustrace kauzálních vazeb v procesu řízení

?

BUDOUCNOST

zdroj: autor

Stav nebo pohyb je důsledkem předchozích příčin a současně příčinou pro další stavy a pohyby. Důsledek může mít jednu nebo více příčin, příčina může působit na jeden či více 25

! !

důsledků. Příčina může mít důsledek okamžitý i v běhu času. Vazby příčiny a důsledku mohou být lineární kupředu, lineární s odrazem zpět, cyklické, spirálové i jejich kombinace.

Charakteristiky jedinečnosti oproti jiným srovnatelným subjektům

SOUBORY VSTUPNÍCH INFORMACÍ Čím je problém založen Kdy vznikal Kdo jsou původci

B DEFINOVÁNÍ PROBLÉMU ZADÁNÍ ANALÝZY

Analýza odlišností - Lokalizace - Čas - Rozsah Příčiny Ověření a váha příčin

Kdo jsou nositelé

A

DEDUKTIVNÍ HODNOCENÍ

VÝSTUPNÍ ANALÝZY

C

INDUKTIVNÍ PROJEKCE A – sestava příčin, B – poznání příčin, korelace s okolními jevy, závažnost, C – hodnocení, očekávané důsledky Obr. 15 - Schematické zobrazení postupů kauzální analýzy

Zdroj: autor

Řetěz příčin a důsledků je vlastně nekonečný. Při analýzách a následném rozhodování využíváme pouze určitý výsek, vymezený jednak reálnou potřebou objemu a skladby informací a také dosažitelností a průkazností vstupních informací – tj. zejména příčin. Při posuzování jednotlivých vstupů a výstupů zvažujeme u každého jeho míru vlivu – váhu (pomocná klasifikace: rozhodující, významný, průměrný, slabší, zanedbatelný). Zatímco pozice „stav“ odráží vybranou sestavu vstupů včetně jejich vah, tak pozice „pohyb“ reprezentuje rozhodnutí (reakci), kterou jsme v daném kroku učinili. Ta pak vytváří (případně spolu s jinými, třeba na nás nezávislými) výchozí důsledek pro aplikaci v dalším kauzálním kroku. Každé rozhodnutí (aktivita) tak reaguje na stavy předešlé a vytváří či spoluvytváří podmínky pro stavy budoucí. Rozhodování je zásahem do samovolného řetězu příčinnosti, podléhá však vlastní kauzalitě. Hodnocení vývoje deduktivní a induktivní metodou kauzální analýzy V teorii i ekonomické praxi rozeznáváme dvě varianty kauzální analýzy, a to induktivní a deduktivní. Standardní postup provádění tohoto typu analýzy je uveden ve schématu: Kauzální analýza – deduktivní: Výchozím bodem pro analýzu je „Definování problému a zadání analýzy“. Tento krok je jako každý základ (třeba stavby) vždy klíčovým. První co musíme formulovat je co chceme řešit a jaký cíl naše práce (analýza) má. Například chceme analyzovat úroveň finančního řízení a cílem je objevit jeho nedostatky a vytýčit možnosti zlepšení. Následovat bude krok 26

!

spočívající ve vymezení „Souborů vstupních informací“. Prakticky to znamená posbírat vše, co je podstatné pro finanční řízení v dané organizaci. Účelem zpracování Souboru vstupních informací je získat všechny potřebné znalosti o tom, co determinuje vytvoření plánu. Po zpracování těchto informací můžeme v kauzální analýze postoupit dále - z minulosti a současnosti do budoucnosti, resp. k charakteristikám Kauzální analýza – induktivní: V tomto případě využijeme v nezbytném rozsahu a poznatků a údajů z předchozích kroků a formulujeme prognózu (podklad pro plán) formou indukce. Indukci nebudeme zaměňovat s extrapolací. Indukce znamená, že následné stavy a děje jsou vyvolány konkrétními stavy a ději předchozími, ale výsledné reakce nemusí být nutně pokračováním předchozího. Induktivní projekce: Navazuje na předchozí výstupní analýzy s tím, že aplikuje další informace a jejich vzájemné vazby (kauzalitu), přičemž zpravidla platí, že tyto vazby jsou brány za závazné (prokázané), avšak věcné, finanční a časové údaje za pravděpodobné (prognózované). VÝSTRAHA: V návaznosti na kauzální analýzu považuji za vhodné upozornit na v podstatě psychologický jev nazývaný „sunk cost fallacy“ (klam utopených nákladů) a s ním související jev „overly optimistic probability bias“ (volně: „příliš optimistické hodnocení šancí“). Zejména v propojení mohou přivést management podniku ke značným ztrátám investic i času oproti variantě včasného a střízlivého hodnocení neúspěšnosti vývoje projektu. Jinak řečeno: podléhat iluzím se nemá a lpět na ztraceném projektu už vůbec ne! 1.3.4. Podstata a využití strategického manažerského účetnictví V současném rozvoji narůstá význam tzv. měkkých faktorů, které principiálně ovlivňují výkonnost podniku.

účetnictví

manažerské účetnictví

evidence finančních hodnot a pohybů

údaje z účetnictví, nefinanční evidence statistiky

zpětná vazba, kontrola, operativní řízení

provozní plánování, krátkodobý management

Zdroj: autor Obr. 16 - schéma stupňů využití informací

27

strategické manažerské účetnictví manažerské účetnictví, měkké faktory, údaje pro strategie tvorba strategií, převody do provozního plánování a řízení

!

V manažerském účetnictví se odpoutáváme od metodiky pouhého pořizování a prvotního zpracování informací (to nesnižuje jeho význam), a podřizujeme jejich výběr tomu, k čemu je potřebujeme, tedy jaké rozhodovací úlohy budeme řešit. Podnik ovšem musíme chápat ve všech jeho vnitřních i vnějších vazbách a to včetně hledisek sociálních i enviromentálních. Tzv. měkké faktory již v podstatě známe ze studia problematiky marketingu, jako např.: vztahy se zákazníky a pozice na trhu, pověst podniku (značky) kvalita produktů přizpůsobená požadavkům jednotlivých segmentů trhu schopnosti a kvalifikace zaměstnanců a jejich zainteresovanost na dlouhodobém rozvoji podniku pozitivní vliv podniku na společenské klima.

!

Od informací manažerského účetnictví tak očekáváme především: 1. silnou integrovanost hodnotových informací s věcnými parametry podnikatelského procesu (kvalita produktu, spokojenost, zákazníků, pozice zaměstnanců, tržní podíl apod.). 2. přihlédnutí k implicitním veličinám (ekonomické pojetí nákladů) – viz náklady kapitálu multidimenzionální charakter – např. vykazováním informací na bázi různého ocenění (historické ceny, reálné ceny, diskontované toky), případně ve vztahu k různým srovnatelným databázím (vývoj v čase ve vztahu k stanoveným hodnotám, ke konkurenci, k celkovému prostředí) 3. klouzavost – vykazování za delší časové úseky jak do minulosti, tak do budoucnosti 4. vizualizaci – zajištění moderních zobrazovacích systémů k nahrazení přílišného počtu číselných údajů. Strategie opíraná o strategické manažerské účetnictví je dobrým předpokladem pro kvalitní taktické a operativní řízení. Kontrolní otázky 1.3.:

5. – 6.

K čemu vede Klam utopených nákladů? V čem spočívá princip kauzality:

Shrnutí: Prostudováním této kapitoly student získal potřebné základní znalosti, nezbytné k pochopení podstaty podnikání, kdy je nezbytné sledovat dvě hlavní linie zaměření. Je to především snaha o zhodnocování vlastního kapitálu a zvyšování obchodní (tržní) hodnoty podniku. Dále respektování i aktivní využití prostředí, v němž je podnikatelská činnost realizována. Systematická poznávací činnost pokud jde o okolí podniku a samozřejmě i důsledná organizace v rámci vnitřního prostředí podniku, uplatňování nástrojů řízení při zajištění spolehlivé a pružné komunikace vertikálního i horizontálního směru.

28

S

PŘÍKLAD Posuďte, jak těsná je vazba mezi dvěma pojmy: Pojem 1

Soustavné získávání informací o tržním prostředí Organizační a komunikační struktura podniku

SOUVZTAŽNOST v % A

0 30 65 100 B

0 30 65 100 C

Pojem 2

P

Vysoká ziskovost při tvorbě a prodeji produktu Tvorba a zabezpečování plnění finančního plánu

Charakteristika environmentálního okolí

0 30 65 100

Vertikální komunikace zdola nahoru (zpětná vazba)

Služby založené na lidech

D

Vysoce kvalifikovaná práce

0 30 65 100 controlling

E

reporting

0 30 65 100 Zjištění cash-flow

F

Změna stavu pokladny

0 30 65 100 PŘÍČINA

G

DŮSLEDEK

0 30 65 100

1. test předchozích znalostí 1) Čím se liší makrookolí od mikrookolí a) Makrookolí je dále od podniku než mikrookolí b) Mikrookolí zahrnuje subjekty a jevy, jež lze nějak ovlivnit, makrookolí ostatní c) Mikrookolí zahrnuje všechny účastníky trhu, makrookolí je mimo trh 2) Vnitropodnikové komunikace jsou a) informační toky v podniku b) značené únikové cesty pro případ požáru c) způsob sběru informací o názorech zaměstnanců 3) Strategie je a) Představa o tom, v čem budeme podnikat a kde b) Dokument zahrnující záměry, cíle podniku a úkoly pro management c) Program jak dosáhnout co nejrychleji zisku STUDIJNÍ POZNÁMKY:

29

T

2. ANALYTICKÁ ČINNOST PRO FINANČNÍ ŘÍZENÍ Obsah a cíl: Pokračujeme od definice informací k jejich zpracovávání pro řízení podniku, pro finanční plánování i plánování investic. Studenti si osvojí principy finančního plánování, požadavky na charakteristické vlastnosti plánu i jeho praktickou aplikaci. Pokročíme k problematice rozhodování o investicích ve vztahu k životnímu cyklu produktů, k rizikovosti rozhodování a návratnosti investic a hodnocení projektů. Cílem je výrazný posun v manažerských schopnostech studentů. Klíčová slova: analýza, příležitost, hrozba, finanční hospodaření, návratnost investice, projekt

C

Doporučená literatura: Autor Šiman Josef, Petera Petr

Paták Milan

Název Financování podnikatelských subjektů Podnikový finanční management

Vydavatel a rok vydání

Strany textu

ASPI 2008

73 - 99 135 – 170 107 - 121 139 - 147

Idea servis 2006

L

2.1. PESTLE a SWOT analýzy, Balanced Scorecard aj. ve strategiích řízení 2.1.1. Strategické analýzy Analytický systém zvaný zkráceně SWOT analýza (Strengths, Weaknesses, Opportunities, Threats) je často přiřazován do skupin finančních analýz. Jeho záběr je však mnohem širší a vyznačuje se především tím, že se fakticky jedná o komplexní analýzu podniku a jeho tržní pozice s následným formulováním strategií, kterými je možno využít zjištěných výhod k potlačení nežádoucích jevů působících jak uvnitř podniku, tak z vnějšího prostředí. V odborné literatuře se o SWOT analýze píše často. Jde o zkratku 4 anglických slov - v češtině hovoříme o „silných stránkách“, „slabých stránkách“, „příležitostech“ a „hrozbách“. Je to metoda velmi dobrá, protože formuluje systémový přístup ke všem zásadním okruhům možných výhod i nevýhod, které podnik provázejí, a to od získávání informací přes jejich utřídění, až po cílené využívání. Zpracování fakticky probíhá ve třech fázích: 1) Nejdříve analytickými metodami vyhledáme a vyhodnotíme: vnější faktory: příležitosti, hrozby, vnitřní faktory: silné a slabé stránky, jejich existenci a váhu jednotlivých poznatků. 2) Poté získané poznatky utřídíme do dále uvedeného schématu. Užitečné je využití konfrontační matice (příloha č. 9) k vyhodnocení váhy faktorů. 3) Poslední fází je konfrontační zapojení pozitivních zjištění do procesu potlačování toho, co se ukázalo být nežádoucí, a následná formulace strategie.

30

!

Eliminovat slabé stránky pomocí příležitostí

Využít silných stránek a příležitostí

PŘÍLEŽITOSTI

SILNÉ STRÁNKY

SLABÉ STRÁNKY Omezení dotčených činností, prevence

Využití silných stránek k eliminování hrozeb

HROZBY

SWOT analýza ve strategii: Vnitřní faktory

Silné stránky (S): 1. 2. 3.

1. 2. 3 4.

Vnější faktory Příležitosti (O):

SO strategie „VYUŽITÍ“ využití silných stránek ve prospěch příležitostí

WO strategie „HLEDÁNÍ“ Překonání slabé stránky využitím příležitosti

Hrozby (T):

ST strategie „KONFRONTACE“ Využití silné stránky k odvrácení ohrožení

WT strategie „VYHÝBÁNÍ“ Minimalizace slabé stránky a vyhnutí se ohrožení

1. 2. 3.

1. 2. 3.

Slabé stránky (W):

Obr. 17 - přehled třídění a možných strategií ze SWOT analýzy

úprava: autor

Pro výběr vhodné strategie zpravidla sestavujeme tzv. konfrontační matici, jejíž pomocí zjišťujeme jak míru nebezpečnosti negativních faktorů, tak možnosti využití a žádoucí směry strategického působení faktorů pozitivních. IDENTIFIKACE A VYHODNOCENÍ VNĚJŠÍCH A VNITŘNÍCH FAKTORŮ: a) PESTLE analýza je analytická technika sloužící ke strategické analýze okolního prostředí organizace. PESTLE je akronym a jednotlivá písmena znamenají různé typy vnějších faktorů:  P – Political - politické – existující a potenciální působení politických vlivů  E – Economical - ekonomické – působení a vliv místní, národní a světové ekonomiky  S – Social - sociální – průmět sociálních změn dovnitř organizace, součástí jsou i kulturní vlivy (lokální, národní, regionální, světové)  T – Technological - technologické – dopady stávajících, nových a vyspělých technologií 31

 L – Legal - legislativní – vlivy národní, evropské a mezinárodní legislativy  E – Ecological - ekologické (environmentální) – místní, národní a světová problematika

životního prostředí a otázky jejího řešení. Podstatou analýzy je identifikovat pro každou skupinu faktorů ty nejvýznamnější jevy, události, rizika a vlivy, které ovlivňují nebo budou ovlivňovat organizaci. Metoda PESTLE je součástí metod používaných v oblasti analýzy dopadů. b) VRIO analýzu vyvinul Jay B. Barney jako způsob identifikace a hodnocení vnitřních zdrojů organizace, které dělí takto:  Finanční zdroje  Lidské zdroje  Materiální zdroje  Nemateriální zdroje (informace, znalosti) Jedná se analytickou techniku, která pro každý typ zdroje posuzuje následující otázky (dimenze hodnocení) pro vlastní organizaci i pro konkurenty. VRIO je akronym z počátečních písmen anglických názvů dimenzí: Hodnota (Value) – Jak je zdroj nákladný a jak snadné je ho získat na trhu (nákup, nájem, zapůjčení…)? Vzácnost (Rareness) – Jak je zdroj vzácný, resp. omezený? Napodobitelnost (Imitability) – Jak složité je zdroj napodobit? Organizace (Organization), resp. uspořádání – Podporuje stávající uspořádání, využitelnost zdroje? Využití VRIO analýzy v praxi: Hodnocení zdrojů dle VRIO se používá pro zhodnocení situace organizace, jejích zdrojů a případného konkurenčního potenciálu nebo potenciálu zlepšení v dané oblasti nebo pro daný zdroj. Výhodou analýzy VRIO je její jednoduchost a přehlednost. SLEDOVÁNÍ A VYHODNOCENÍ EFEKTŮ STRATEGIÍ APLIKOVANÝCH DLE SWOT ANALÝZY:

a) Balanced Scorecard (používaná zkratka BSC), česky systém vyvážených ukazatelů výkonnosti podniku, je metoda v managementu, která vytváří vazbu mezi strategií a operativními činnostmi s důrazem na měření výkonu. Autory metody publikované od roku 1992 jsou Robert S. Kaplan a David P. Norton. Mnoho firem má problém s reálným propojením strategií s operativními činnostmi tak, aby se strategie implementovala do všech podnikových oblastí a bylo možné měřit dosažení strategických cílů. Jedním z důvodů je, že základnou operativních plánů jsou většinou pouze finanční ukazatele, které nemohou dostatečně charakterizovat celý podnik. Proto je nezbytné sledovat a vzájemně vyvážit kromě finančních ukazatelů také ukazatele zaměřené na zákazníky, firemní procesy a zaměstnance. Metoda pomáhá stanovit vyvážení strategických cílů a ty převést do specifických dílčích cílů, včetně ukazatelů a metrik a při jejich realizaci měřit výkonnost organizace. Soubor nástrojů, které BSC poskytuje, tak měří výkonnost podniku pomocí čtyř perspektiv:  finanční,  zákaznické,  interních podnikových procesů,  učení se a růstu. 32

! !

Perspektivy umožňují sledovat nejen finanční výsledky, ale také to, jak jsou podniky schopny zajišťovat hmotná i nehmotná aktiva potřebná ke svému růstu a zvyšování konkurenceschopnosti, jak vytvářejí hodnotu pro současné i budoucí zákazníky a jak se musí zlepšit kvalita lidských zdrojů, systémů a způsobů práce, které jsou nezbytné pro zvyšování budoucí výkonnosti. Metoda Balanced Scorecard je univerzálně využitelná ve všech odvětvích - v průmyslu, obchodě, primárním sektoru, v sektoru služeb ale také ve veřejném sektoru. Zdroj: Wikipedie b) Klíčové ukazatele výkonnosti (KPI): Pro měření efektivity provozu se běžně používají metriky, které se nazývají klíčové ukazatele výkonnosti (anglicky Key Performance Indicators, dále jen KPI). Základním stavebním kamenem je správně si definovat ukazatele KPI. Jak poznáte, že ho máte správně definovaný? Pokud změna vaší metriky KPI přesáhne 10 % a vás to donutí volat do ostatních oddělení a zjišťovat, co se stalo nebo začít sami něco dělat, pak jste svůj ukazatel KPI definovali správně. Dobře definované KPI vás nenechají nečinně sedět, ale vytvářejí akce a donutí vás přemýšlet. Klíčové ukazatele výkonnosti (KPI) jsou ta nejdůležitější data právě pro vás, podle kterých se řídíte. 2.1.2. Finanční analýza „Finanční analýza představuje proces vyšetřování a vyvozování závěrů z výsledků finančního hospodaření minulých nebo budoucích období určité osoby včetně zjišťování jeho slabých a silných stránek, testováni jednotlivých finančních parametrů a ověřování jejich skutečné vypovídací schopnosti“ (P.M. „Studijní průvodce..“) Finanční zdraví podniku je funkcí jeho finančního řízení Finanční analýza posuzuje úroveň finančního řízení a reálnost jeho cílů. Postup při finanční analýze: V první řadě se stanoví účel analýzy. Následuje zjišťování a příprava vstupních dat. Poté přijde na řadu práce s daty a to v základní podobě (komplexnost, verifikace, vypovídací hodnota apod.) a specializační kroky – navazující už na stanovený účel analýzy. Pak analýza vstupuje do finální fáze a to je formulace poznatků, závěry a případné návrhy na opatření. Rozlišujeme dva základní postupy. Je to: Finanční analýza zajišťuje zpětnou vazbu mezi předpokládaným účinkem minulých rozhodnutí a dosaženou skutečností. Zasahuje do všech oblastí podnikové ekonomiky. Identifikuje a následně analyzuje slabé a silné stránky podniku s akcentem na: odstranění příčin negativního vývoje ekonomických ukazatelů využití pozitivně se vyvíjejících ukazatelů programové využití obou předešlých procesů pro vytvoření nového nebo aktualizaci stávajícího finančního plánu. FINANČNÍ ANALÝZA VERTIKÁLNÍ - PRŮŘEZOVÁ FINANČNÍ ANALÝZA HORIZONTÁLNÍ - ČASOVÁ 33

Důvody provádění finanční analýzy mohou být různé:  Podklady pro rozhodování vedení (managementu) podniku o provozních, investičních i personálních záležitostech,  Materiály pro banku při rozhodování o žádosti o poskytnutí úvěru,  K rozhodování o investicích do cenných papírů,  Rozhodování o fúzích či akvizicích,  K informování akcionářů, věřitelů či dodavatelů  Pro potřeby státních orgánů, vědeckých či statistických subjektů. Mezi základní zdroje informací pro finanční analýzu patří doklady účetní a zpracované účetní sestavy a výkazy. Dalšími podklady jsou smlouvy, nákladové kalkulace, dílčí podnikové plány a zprávy o jejich plnění, evidence zaměstnanců, jejich struktura a mzdové ohodnocení, evidence úrazů, nemocnosti apod. neméně účelné jsou konkrétní informace o ekonomickém postavení konkurence. PŘI PLÁNOVÁNÍ A PROGNÓZÁCH: Jestliže už víme, jak nakládat s informacemi v řídícím procesu, měli bychom si také objasnit, jak takové informace získáváme, které jsou ty pravé a jak to můžeme poznat. Prvotní by mělo být členění na informace o tom, co se již stalo a informace o tom, co lze očekávat (tedy co se nejspíše stane). Tato klasifikace je velmi závažná. Informace z dějů a stavů minulých mohu být při řádně vedených dokladech o podniku spolehlivé – tedy ty vnitřní – ovšem s tím, že v běhu času zpravidla zastarávají. To vede k tomu, že původně spolehlivá informace (zobrazující skutečnost) může být s odstupem času už v té či oné míře zavádějící. Je to ovšem třeba posuzovat případ od případu. Informace pro analytickou, plánovací a řídící činnost nezískáváme nahodile. Podnik by měl mít stanovené postupy pro sběr, třídění a vyhodnocování informací. K tomu slouží systém zpětné vazby a také metodika controllingu. Pro sběr informací o vnějším prostředí (mikro, makro okolí), buduje podnik zpravodajský systém, v němž využívá interních i externích spolupracovníků. Jeho účelem je zajistit plynulý přísun relevantních a použitelných informací, nezbytných pro úspěšné působení podniku na trhu (konkurence, dodavatelé, zákazníci atd.). Zpravodajská činnost zpravidla přesahuje rozměr finanční analýzy, ale pro finanční plánování a řízení je více než potřebná. 2.1.3. Rizikovost informací a analýz Organizace podniku a riziko: Organizační schéma firmy se bude lišit případ od případu podle velkosti, zaměření, stanovených cílů, rozmístění pracovišť v objektech atd. Již jsme si v předchozí kapitole ukázali, že zřetelné systémové odlišnosti budou u podniků výrobních oproti podnikům, které „jenom“ obchodují. Dále to byly podniky služeb, které buď vůbec nevyrábějí, nebo jen v individuální a malosériové rovině, a hlavně poskytují službu zákazníkům, což je „rukodělná“ práce, podle produktu v provozovnách nebo přímo u jednotlivých zákazníků. Odlišnosti budou nejen mezi kategoriemi, ale i v jejich rámci, konečně výroba traktorů se velmi liší od výroby rukavic apod. Vedle odlišností organizačních 34

!

a provozních se ve značné míře bude strukturovat i obsah informačních toků. Na dostatečně vysoké úrovni zobecnění najdeme společné rysy i pravidla, odvozená od základního schématu aktivní existence podniku v tržním prostředí:

KAPITÁL vlastní

PODNIK

TRH Výsledek prodeje

cizí

Změna potřeby kapitálu

Identifikace rizik

Jiné vlivy a informace

Obr. 18 – základní vztahy a reakce na umístění produktu na trhu

zdroj: autor

Trh prověřuje úroveň naší přípravy, tj. obchodní strategie, krátkodobého plánování a řídící činnosti. Dává nám signály k tomu, co máme učinit v reakci na dosažené výsledky (prevence je ovšem nejlepší). Předpokladem pro úspěšné řízení podniku je získávání dostatečného množství kvalitních informací a to jak o vnějším, tak i vnitřním prostředí podniku. VNTŘNÍ POMĚRY V PODNIKU ORGANIZACE, PROVOZ, EKONOMIKA PŘEDMĚT INFORMACÍ OKOLÍ PODNIKU, KONKURENCE, ZÁKAZNÍCI, DODAVATELÉ atdp

Obr. 19 – zaměření informací

úprava: autor

Informace o vnitřním prostředí jsou základem existence podniku. Stav, kdy management podniku nemá průběžně úplnou představu o tom, co se v podniku děje a jak na tom po právní a ekonomické stránce je, považujeme za nepřijatelný (přesto bohužel reálný). Podnik je vždy organizačně členěn, a to i v případech malé firmy, kdy více pozic zastává jedna osoba. Prostě musí být, neboť jsou agendy, které se vynechat nedají (výrobní, finanční, personální, obchodní apod.), a i když pro každou není zřízeno samostatné oddělení, přesto existují. Důležité je, aby informovanost o vlastním podniku byla skutečně průběžná (rytmus předávání informací se nastavuje zpravidla empiricky) a pohled dovnitř byl v podstatných směrech skutečně plynule aktualizovaný. Informace o vnějším prostředí podniku (okolí) jsou neméně důležité, i když otázka jejich dostatečnosti je poněkud odlišná – více strukturovaná. Například o zákaznících a konkurenci potřebuje podnik mít informace prakticky neustále, ale frekvenci jejich získávání si stanovuje podle pravděpodobnosti časového průběhu změn. Přitom platí, že optimální frekvence získávání informací nebývá v řadě ohledů stabilní, nýbrž je proměnlivá. 35

Přitom je pozitivní, podaří-li se odvodit určitý vzorec této proměnlivosti. To proto, aby informace jednak nechyběly a na druhé straně nebyly informační komunikace podniku zahlcovány nepotřebnými údaji. Analogicky to platí též o dalších okruzích informací, které obvykle mohou být získávány v dalších intervalech. NEVYŘAZENÍ NERELEVANTNÍ ČI PODVODNÉ INFORMACE RIZIKO PRÁCE S INFORMACEMI CHYBNÁ INTERPRETACE, NEVYUŽITÍ VÝZNAMNÉ INF.

Úprava: autor Obr. 20 – riziko práce s informacemi

Ze schématu lze odvodit dva základní okruhy rizik. Obojí ovšem souvisí s nedůsledností při práci s informacemi a nedocenění jejich významu pro chod podniku. V prvém případě při získávání a ve druhém při jejich využívání. Vědomí těchto rizik by mělo management podniku vést k vytvoření spolehlivého zpravodajského systému, a to jak pro vnitřní přenosy informací, tak získávání informací zvenčí. Veškeré informace je třeba prověřovat a také zpracovávat do podoby, která umožní jejich účelné využití pro strategické i operativní řízení podniku. Významnou (i když ne jedinou) roli zde hraje kvalitně vedené účetnictví podniku. Třídění rizikovosti informací v podniku:

riziko informace

není pravdivá

není relevantní

není pravděpodobná

Obr. 21 – druhy rizikovosti informací

není zpracovatelná

rychle zastarává

zdroj: autor

Následně po vyhodnocení informací včetně míry jejich rizikovosti, můžeme přistupovat k jejich skutečnému využívání. Jen menší část informací lze účinně využívat ihned (přímo) bez dalšího zpracovávání, zařazování do sestav či rovnic a jejich zpracování a vyhodnocování získaných výsledků. Blíže se s problematikou rizika a jejich řízení seznámíme v následující kapitole. V této chvíli je pro nás postačující vědět, že riziko, které je principiálně spojeno s každou činností – tedy i podnikatelskou – má tři hlavní zdroje. Jsou to: a) informace (všeho druhu a ve všech pozicích), b) rozhodování (rovněž všeho druhu, od tvorby strategií až po operativní management) c) realizace (výkon plánů a rozhodnutí, kvalita práce). Zde také najdeme kořeny rizikovosti analytické činnosti. Je to zejména: a) výběr získávaných informací a volba způsobu jejich zpracování (modely apod.) b) převedení výsledků jednotlivých analýz do fáze rozhodování (čas, struktura, úkolování) c) míra schopnosti učiněná rozhodnutí v plném rozsahu realizovat 36

d) úroveň využití metod zpětné vazby (vnitřního informačního systému, controllingu, reportingu apod.) vyhodnocení úspěšnosti rozhodnutí a případné potřeby dílčích korekcí. Kontrolní otázky 2.1.:

7. – 8.

Směry finanční analýzy: Rizika práce s informacemi:

2.2. Finanční plány, jejich druhy, skladba, vlastnosti a význam, vliv daní Finanční plán je nástrojem řízení, který v sobě spojuje jak problematiku řízení financí, tak i řízení financemi. Vytváří se na základě dlouhodobější strategie i s využitím řady analytických poznatků o stavu a možnostech firmy, o situaci na trhu a ostatním vnějším prostředí. Reflektuje záměry vlastníků firmy. Při již zmíněném respektování odlišností jednotlivých podniků, jak z hlediska oboru, tak velikosti i umístění, můžeme formulovat zobecněné zásady, které je žádoucí respektovat. To vyžaduje vytvořit pro podnik závazný a pokud možno dlouhodobý metodický postup, který bude ony zásady uvádět do reality. Metodický postup finančního plánování zpravidla určuje zejména toto:  délku plánovacího období,  způsob finančního plánování,  harmonogram činností a odpovědnosti za zpracování finančního plánu,  strukturu výstupů finančního plánu,  termíny projednávání finančního plánu vrcholovým managementem,  způsob sledování a vyhodnocování plnění finančního plánu,  zásady podporování plnění plánu, motivační programy, prémiové ukazatele, ale i sankce za nedodržování pravidel a neplnění úkolů. Řídící procesy v podniku by se neměly dostávat do konfliktu s přijatým finančním plánem, neboť je součástí celkového podnikatelského plánu. Proto platí: Finanční plán je uceleným materiálem, obsahujícím postupové cíle, kterých by měl v průběhu plánovaného období podnik dosahovat, a z toho plynoucí úkoly pro finanční management. Měl by sjednocovat záměry a parametry jednotlivých odvětvových částí podnikatelského plánu v zájmu jejich provázanosti a ekonomické optimalizace. Je to dáno tím, že v konečném účtu je nezbytné zajistit nejen hladké financování provozu a rozvoje podniku, ale také (jak již bylo uvedeno) optimální využití disponibilního kapitálu a zhodnocení vlastního vloženého kapitálu. Podle časového horizontu, významu a využití můžeme finanční plány členit takto:  strategické (dlouhodobé a střednědobé)  krátkodobé (jednoroční, operativní na kratší období)  účelové (akční, investiční) 37

!

Při tvorbě finančního plánu uplatňujeme tyto zásady: Systematičnost: mohli bychom říci, že tuto zásadu je potřebné uplatňovat všeobecně. Zde máme na mysli jednak jednoznačnost záměru (pro jaký účel plánujeme) a k tomu vytvořený přístup (výběr hledisek, jejich váha, metoda finanční analýzy apod.). Dále pak návaznost nových údajů na údaje dosavadní a to jak v kvalitě, skladbě i sestavení – v prvé řadě jde o vazby na účetnictví, ale i na jiné metodiky evidencí v podniku povinně či subjektivně uplatňované. Periodičnost: plán je třeba sestavovat na jasně definovaná období s přiměřenou měrou srovnatelnosti. Základním předpokladem zpravidla je, aby zvolená období byla časově shodná (nemusí to platit za všech okolností, ale to už je dost výjimečná situace a nebudeme se jí nyní zabývat). Zapamatujeme si ovšem, že shodné období neznamená shodné podmínky a výsledky, pouze nám poskytuje jasnou základnu k provádění srovnání pro nás důležitých údajů. Pružnost: finanční plán musí být konstruován tak, aby byl schopen reagovat na měnící se podmínky – k čemuž během plánem zahrnutého období může dojít. Může jít o změny vnější (suroviny, zákony, počasí, konkurence atd.), ale také o změny vnitřní (potíže s technikou, obměna zaměstnanců, potřeba vynaložit prostředky na něco dříve než bylo předpokládáno apod.). Klouzavost: pokud tvoříme plán například na jeden rok, nemůžeme s tvorbou dalšího plánu čekat, až se rok nachýlí ke konci. Podnik musí mít neustále určitou perspektivu i v čase. Již při sestavení finančního plánu je účelné k němu připojit určitý výhled a ten pak postupně zapojovat do finančního plánu – samozřejmě se zpřesněními podle vývoje obchodní situace. Již opakovaně hovoříme o potřebě zpětné vazby při všech řídících procesech. To samozřejmě platí i pro práci s finančním plánem. Zpětné informace buď aktuálnost a další použitelnost finančního plánu potvrdí, nebo evokují provedení úprav. Tyto signály se pak promítají do všech parametrů sestavování finančního plánu. Je nabíledni, že při všech činnostech musí být zajištěna přísná provázanost a koordinace, aby nemohlo dojít k odlišným postupům u některých pracovišť. Porušení této zásady se zdá být absurdní, ale zkušenosti jsou jiné. Finanční plán navazuje na vnitřní i vnější informace a analýzy. Systémově vychází z poznatků získávaných z účetnictví podniku. Je proto přirozené, že při zpracování se užívají hlavní výstupy v podobě výkazů, známých z účetní evidence. Tvorba dlouhodobého finančního plánu navazuje na formulaci marketingové strategie pro firmu a konkrétní plánovací období (např. 3 až 5 let). Při dlouhodobějším finančním plánování můžeme s úspěchem využívat obdobných výkazů jako při zjišťování výsledků (dobře to zapadá do časových řad). Máme na mysli plánovaný

38

!

výkaz zisku a ztráty, plánovanou rozvahu a plánovaný výkaz cash-flow. Význam má i plán daňového zatížení a pro investování i plán rozdělení výsledku hospodaření. plánovaný výkaz zisku a ztráty

plánovaná rozvaha

finanční plán další dílčí a nepeněžní úkoly

plánovaný výkaz cash-flow

Obr. 22 – schéma hlavních částí finančního plánu

!!

zdroj: autor

Krátkodobé finanční plány slouží pro výkonné řízení ve stanoveném období, přičemž obvyklý horizont je spjat s daňovým rokem. Mohou být podle potřeby ještě členěny na kratší období (čtvrtletí, sezóna, měsíc apod.), avšak vždy tak, aby umožňovaly agregaci do plánu na základní roční období. Shrneme si hlavní charakteristiky krátkodobého finančního plánu: - jeho řídící veličina – relevantní roční část dlouhodobého finančního plánu - jeho úkol – podporovat zajištění solventnosti při potřebné výkonnosti firmy, - prostředky – plnění plánu výnosů, nákladů a hospodářského výsledku, řízení oběžného majetku, resp. peněžních toků - struktura výstupů – pro forma účetní výkazy + vnitropodnikové měsíční výkazy + platební kalendář + komentář - vyhodnocování – měsíčně (i častěji), formou rozboru nebo reportingu Účelové finanční plány nemusí zahrnovat celý podnik nebo hospodářské středisko. Vytvářejí se pro časově omezené akce (např. rozsáhlá reklamní či prezentační kampaň) nebo pro přípravy větších změn, reorganizací či náročných investic (jsou přesnější, adresnější a časově limitované). Soustava finančních plánů podniku je základním nástrojem finančního řízení a to jak v rovině zajištění finanční stability podniku, tak i řízení a koordinaci všech činností podniku v zájmu racionality jeho fungování, v zájmu rentability vložených prostředků, ziskovosti a zvyšování hodnoty podniku. 2.2.1. Výstupy finančního plánu Dlouhodobý finanční plán zpravidla zahrnuje:  Rozbor současné finanční situace  Plánovanou výsledovku, obsahující zejména: o plán tržeb a ostatních výnosů o plán nákladů, zejména provozních o plán ostatních výdajů 39

o o o   o o o o o o o o  

odpisy zisk před zdaněním a po zdanění způsob rozdělování zisku. Plán investičních výdajů Plánovanou rozvahu, obsahující zejména: u aktiv: růst hmotného a nehmotného dlouhodobého majetku potřebnou výši zásob finanční investice finanční majetek limity pohledávek u pasiv: tvorbu vlastního kapitálu dlouhodobé úvěry limity závazků, zejména z obchodního styku Plán operací finančního leasingu Plán peněžních toků

Dlouhodobý finanční plán naplňuje strategii podniku, svými výstupy ovlivňuje krátkodobé plány i rozhodování, které má ve svých důsledcích zabezpečit podniku dostatek hotovosti na zaplacení účtů a optimální uspořádání majetkových i kapitálových struktur. Krátkodobé finanční plány (až na výjimky plány dílčí) se opírají o zásady plánu celkového – dlouhodobého. Jde tedy o „prováděcí opatření“, kdy se stanovuje, jaké výsledky musí to či ono pracoviště (úsek, provozovna) mít, aby základní parametry finančního plánu mohly být dosaženy. Důraz je kladen na výsledovku, kde bude zajištěno podrobnější členění jak u nákladů, tak u výnosů. Ve vztahu k rozvaze jde zejména o profinancování oběžného majetku, pracovní kapitál, zajištění likvidity apod. Evidentně zde roste význam plánování cash-flow, přičemž mnohdy nepostačí časový rytmus čtvrtletní (ba ani měsíční), a pro hladký průběh provozního financování je třeba zpracovávat i vyložené operativní plány, týkající se zajištění každodenního provozu podniku. Jak již bylo zmíněno, využíváme plánované rozvahy, plánované výsledovky, plánovaného cash-flow, a to nejen v cílových hodnotách, ale též průběžných, stanovovaným podle zvolené metodiky v měsíčních, čtvrtletních, či jiných (ale skladebně vhodných) intervalech. Významný je též komentář, který zahrnuje jednak nefinanční ukazatele, ale také objasnění záměru a strategie, která k jeho naplnění směřuje. Při vytváření sestav výstupů z finančního plánu – resp. jeho postupného naplňování – mějme na paměti analytickou stránku tohoto procesu, tzn. že získávané výstupy bude třeba porovnávat s plánovanými hodnotami, zjišťovat odchylky a vyhodnocovat jejich příčiny a formulovat opatření.

40

!

2.2.2. Plánování výnosů Plánování výnosů bezprostředně souvisí se sestavováním obchodního plánu. Obchodní plán se odvozuje od reálné výrobní kapacity podniku, nicméně se nevyhneme konfrontaci s marketingovou pozicí podniku. To může vést jak k určité míře nevyužití kapacity (úkol k řešení), tak v potřebě dalších investic s cílem kapacity navýšit. Jistě na to má vliv, zda se jedná o plán krátkodobý a na jak dlouhou dobu (někdy i méně než jeden rok). Úkolem v dané věci je naplánovat hodnotu a strukturu tržeb za prodej vlastních výrobků a služeb (zboží) v korelaci s výrobní kapacitou. Plánování lze rozdělit na dvě autonomní části: plánování tržeb za prodej vlastních výrobků a služeb plánování ostatních výnosů. Tržby za prodej vlastních výrobků a služeb představují u většiny podniků dominantní část výnosů. Podle charakteru produkce plánujeme tržby za prodej vlastních výrobků a služeb buď agregovaně (jako syntetickou položku), nebo detailně (podle druhů či skupin výrobků). U ostatních výnosů se může jednat zejména o: a) provozní výnosy:  tržby za prodej zboží (výrobce je někdo jiný)  změna stavu zásob vlastní produkce (pouze pří podstatných změnách objemu či změně sortimentu)  aktivace dlouhodobého majetku (v případě, že jej pořizujeme vlastními silami)  tržby z prodeje majetku (když se zbavujeme části majetku firmy)  zúčtování rezerv a opravných položek  ostatní provozní výnosy (např. smluvní pokuty, úroky z prodlení či výnos z postoupených pohledávek, inventarizační rozdíly atd.) b) finanční výnosy:  výnosy vyplývající z vlastnictví dlouhodobého či krátkodobého finančního majetku (pokud podnik takový majetek vlastní nebo hodlá získat)  výnosové úroky (pokud se předpokládá dočasné uložení volných finančních prostředků)  tržby z prodeje cenných papírů a podílů (mají-li být v daném období prodávány)  ostatní finanční výnosy (zde může jít např. o kurzové zisky). 2.2.3. Plánování nákladů Z objemu a struktury plánovaných výnosů lze různými metodami naplánovat spotřebu výrobních faktorů (výrobní, resp. provozní náklady) a další náklady nutné pro zabezpečení podnikových činností. Nezbytnou podmínkou reálného plánování nákladů je:  podrobné členění nákladů dle nákladových druhů  rozdělení nákladů podle závislosti na změně objemu a skladby výroby, tj. náklady variabilní a fixní  určení metody plánování variabilních nákladů. 41

!

Variabilní náklady můžeme plánovat v zásadě dvěma metodami:  relací nákladových druhů k tržbám  individuálním plánováním nákladových druhů. Fixní náklady se plánují individuálně, a to po nákladových druzích, resp. jejich detailních položkách. Zde je třeba pracovní hodnoty prověřovat z hlediska jejich únosnosti a oprávněnosti. Hlediska jsou:  plánovaný objem výnosů (míra zatížení fixními náklady)  zda je podnik v období růstu, stagnace či útlumu (objem dlouhodobého majetku)  očekávané změny v cenách pořizování  plánované změny v majetkové struktuře podniku  plánované změny v kapitálu podniku  korelace s plánovanými analogickými položkami provozních a finančních výnosů. 2.2.4. Plánování hospodářského výsledku Výsledek hospodaření plánujeme jako rozdíl výnosů a nákladů, výstupem je výsledek před zdaněním. Ten je poté třeba upravit podle platné daňové legislativy (zejména zákona o daních z příjmů) na základ pro výpočet daně z příjmů a to včetně příslušné sazby daně z příjmů. Důležitou úpravu plánování hospodářského výsledku představuje i rozdíl účetních a daňových odpisů (pokud je výsledek kladný představuje přičitatelnou položku, je-li záporný tak odčitatelnou). Zisk po zdanění se naplánuje odečtením daně z příjmů od zisku před zdaněním. Plánování rozdělení zisku a jeho dopady do výše kapitálu podniku (postup podle právní formy podniku) zahrnují:  hodnotu zákonem určených přídělů do fondů (zvýšení kapitálu)  hodnotu čistého zisku k financování investic (zvýšení kapitálu)  hodnotu nerozděleného zisku běžného období (zvýšení kapitálu)  hodnotu dividend, tantiém, podílů na zisku (snížení kapitálu). 2.2.5. Podnik a daně Výklad začneme u členění daní na přímé a nepřímé. Přímé daně se platí z důchodu daňového poplatníka a to zákonem stanoveným výpočtem. Podle charakteru základny (předmětu) hovoříme o daních důchodových a daních majetkových. Nepřímé daně odvádí plátce daně. Rozdíl je v tom, že základnou nepřímých daní nejsou důchody či majetek konkrétní osoby, nýbrž je zákonný předpoklad, že plátce jejich zátěž přenese na poplatníka - spotřebitele (např. DPH či spotřební daň). V literatuře najdete ještě daně ostatní, které mají povahu daně (všeobecná povinnost), ale nemusí být tak ani nazvány (např. pojistné na sociální zabezpečení).

42

daně přímé

Poplatník i plátce

daně nepřímé

poplatník

plátce

poplatník spotřebitel

Příjemce daně

Obr. 23 – daně a k nim příslušné osoby

zdroj: autor

V podnikové rovině je velmi důležitá daň z příjmů právnických osob, daň z příjmů fyzických osob, daň z nemovitostí, daň silniční, daň z převodu nemovitostí, což jsou daně přímé. Význačnou nepřímou daní je daň z přidané hodnoty, daň spotřební a v podstatě i cla. U fyzických osob je daň z příjmů obdobou téže daně u osob právnických, přičemž může jít o příjmy ze závislé činnosti, z podnikání, z kapitálového majetku, z pronájmu či ostatní (více méně nahodilé). Živnostníci si nemohou vyplácet nákladovou mzdu, jejich osobním příjmem je zisk po zdanění. Daňová zátěž je jedním z důležitých činitelů, ovlivňujících řadu finančních rozhodnutí. Při vhodném postupu je možné dosahovat daňových úspor, pokud je reálné snížit daňový základ popřípadě dosáhnout slev na dani z příjmů (především). Nemáme jistě na mysli všelijaké triky (v podstatě podvody), ale racionální přístup při znalosti příslušných ustanovení zákona. V prvé řadě musíme včas vědět, zda se firma se dostává do situace „vyššího zisku“ a tedy i vyšší daně z příjmů. Zde je třeba zvážit, zda požadavek majitelů firmy (akcií) na výnos z rozdělení zisku nezabraňuje v tom, učinit kroky ke snížení základu daně. Tato řešení se týkají konkrétního daňového období, kdy již z účetnictví s dostatečnou pravděpodobností víme, že daňový základ je poměrně vysoký a je prospěšné některý postup uplatnit. Při finančním plánování ovšem zpravidla přesahujeme horizont jednoho roku a tam je práce v tomto směru náročnější. Učinit propočty s vysokou měrou pravděpodobnosti by nejspíš nebylo tak obtížné. Problém může nastat, dojde-li k nepředvídaným změnám chování účastníků trhu (zájmů a podmínek odběratelů i dodavatelů – např. energie), případně též k významným změnám v ustanovení zákonů, které režim v oblasti zdanění, nákladů a výnosů upravují. Tyto změny mohou nastat i mimo zákon o dani z příjmů (např. spotřební daň, daň z nemovitostí, DPH atd.). Význam daní a zejména informací o jejich skladbě, výši a režimech působení spočívá zejména v tom, že pozměňují velikost zdrojů i finančního majetku a zařazují se tak do skupiny významných mimotržních vnějších podmínek pro podnikání. Jsou výdajem nikoli však nákladem. Proto mohou významně ovlivnit rozhodovací procesy v podniku. 43

Kontrolní otázky 2.2.:

9. – 10.

Proč plánujeme náklady a výnosy: Co obsahuje finanční plán:

2.3. Financování investic a návratnost, vyhodnocení projektu 2.3.1. Ekonomický život produktu Problematika času a jeho efektivního využití se prolíná prakticky všemi okruhy našeho zájmu. Získání nebo udržení či posilování pozice na trhu je neustálý boj s časem. Jednotlivé výrobky (služby) je potřeba čas od času inovovat. V krajním případě výrobek zcela stáhnout z prodeje a místo něj nabídnout jiný – obvykle tak či onak nahrazující některé (odběrateli žádané) funkce původního výrobku. Ale ani to nemusí vždy platit. Poptávka je sice komoditně dost setrvačná, ale nikoli neměnná. K některým změnám pak může docházet téměř skokem. Podnik, který má prosperovat musí prakticky neustále připravovat „novinky“. Někdy postačí kosmetické úpravy stávajícího výrobku, ale to spíše jen na udržení pozice. Skutečný krok kupředu je možný především nabídnutím nové kvality, probuzením nové vlny zájmu. Problém je v tom, že příprava zásadní inovace či zcela nového výrobku není ani levná, ani rychlá. Při těchto krocích musí být k dispozici řada informací, a to nejen o předpokládaném vývoji poptávky (čím vzdálenější horizont, tím obtížnější zjišťování). Celý proces zakládá značnou míru rizikovosti průvodních investic, a současně klade velký důraz na odpovědnost pracovníků obchodu a vývoje firmy. Jistotu totiž nelze získat nikdy. Informace je nutné získávat poměrně diskrétně a výsledné zaměření musí být utajováno. Jde o to, že stejně jako my se snažíme získat informace o tom, co chystá konkurence, tak „ti druzí“ pasou po našich záměrech. Zabezpečování konkurenční výhody hodně záleží na míře odlišnosti (komparační výhoda), ale ta musí být směrována k tomu, aby oslovila dostatečné množství zákazníků a umožnila dosahovat přiměřenou prodejní cenu produktu. To vše v dostatečné době trvání kvůli návratnosti vložených prostředků. Při inovacích je třeba zohledňovat fakt, že dosavadní výrobek při přípravě stál nejspíš nemalé výdaje. Tyto výdaje se promítaly do ceny výrobku a měly by být prodejem plně nahrazeny. Teprve po nahrazení této „režie“ může výrobek na trhu přinášet podniku zisk. Takže čím déle výrobek vydrží na trhu obchodně aktivní, tím lépe.

44

!

peníze

výrobek

B.Z. Náklady celkem

B.Z.

zisk výnosy VarN

ztráta

FixN

VarN – variabilní náklady FixN – fixní náklady

čas – v týdnech, měsících podle komodity a trhu peníze – hodnotové vyjádření (Kč, Euro apod.)

B.Z. – body zvratu ze ztráty do zisku a naopak Obr. 24 - ekonomický život produktu

úprava: autor

V době, kdy nás již konkurence dostihla je to ovšem dosti nejisté a zpravidla to vyžaduje nějaké další náklady (na reklamu, na face-lift inovace atd.). To nás logicky vede ke snaze získat opět předstih. Přijít s něčím, co ti druzí ještě nepřipravují a tím získat čas. Oni sice budou mít potom přípravu (vývoj) vlastního výrobku o něco snazší – už budou znát ten náš a míru zájmu o něj (chválu i kritiku), ovšem v civilizovaném světě jej nemohou jen tak okopírovat. V každém případě budou pozadu. To vše bereme v úvahu při rozhodování o délce setrvání výrobku v prodeji. Jistě, že informaci získáme z poklesu tržeb, náporu na snižování jeho prodejní ceny apod. Při podnikání je dobré události předvídat, to znamená řešit problémy dříve, než nastanou, nebo alespoň být včas připraven na to, že nastanou. 2.3.2. Řízení investiční činnosti, ekonomické hodnocení projektu Souhrnně vzato je investování chápáno jako vynakládání peněžních prostředků na obnovu, rozšíření nebo zhodnocení majetku. Realizací investičních projektů podnik vytváří předpoklady pro zvýšení rentability a maximalizaci své hodnoty. Je žádoucí, aby investiční projekty začaly přinášet příjmy co nejdříve, neboť musí uhradit výdaje na jejich pořízení a zhodnotit vložený kapitál. hmotný majetek nehmotný majetek Podnikové investice finanční majetek lidské zdroje Obr. 25 – hlavní okruhy (druhy) podnikových investic

45

Úprava: autor

INOVACE PRODUKTU PODNIKU: Stále platí, že podnik, který má prosperovat, musí prakticky neustále připravovat „novinky“. Problematika času a jeho efektivního využití se prolíná prakticky všemi okruhy našeho zájmu. Získání nebo udržení či posilování pozice na trhu je neustálý boj s časem. Jednotlivé výrobky (služby) je potřeba čas od času inovovat. V krajním případě výrobek zcela stáhnout z prodeje a místo něj nabídnout jiný – obvykle tak či onak nahrazující některé (odběrateli žádané) funkce původního výrobku. Ale ani to nemusí vždy platit. Poptávka je sice komoditně dost setrvačná, ale nikoli neměnná. K některým změnám pak může docházet téměř skokem. Měli bychom ale počítat s tím, že stejně jako my se snažíme získat informace o tom, co chystá konkurence, tak „ti druzí“ pasou po našich záměrech. Zabezpečování konkurenční výhody hodně záleží na míře odlišnosti (komparační výhoda), ale ta musí být směrována k tomu, aby oslovila dostatečné množství zákazníků a umožnila dosahovat přiměřenou prodejní cenu produktu. To vše v dostatečné době trvání kvůli návratnosti vložených prostředků.

!

PLÁNOVÁNÍ INVESTIC: Při inovacích je třeba zohledňovat fakt, že dosavadní výrobek při přípravě stál nejspíš nemalé výdaje. Tyto výdaje se promítaly do ceny výrobku a měly by být prodejem plně nahrazeny. Teprve po nahrazení této „režie“ může výrobek na trhu přinášet podniku zisk. Takže čím déle výrobek vydrží na trhu obchodně aktivní, tím lépe. V době, kdy nás již konkurence dostihla je to ovšem dosti nejisté a zpravidla to vyžaduje nějaké další náklady (na reklamu, na face-lift inovace atd.). To nás logicky vede ke snaze získat opět předstih. Přijít s něčím, co ti druzí ještě nepřipravují a tím získat čas. Oni sice budou mít potom přípravu (vývoj) vlastního výrobku o něco snazší – už budou znát ten náš a míru zájmu o něj (chválu i kritiku), ovšem v civilizovaném světě jej nemohou jen tak okopírovat. V každém případě budou pozadu. To vše bereme v úvahu při rozhodování o délce setrvání výrobku v prodeji. Jistě, že informaci získáme z poklesu tržeb, náporu na snižování jeho prodejní ceny apod. Tak to chodí a je to vidět. Plánování investic je integrální součástí všech plánovacích procesů v podniku, navazuje na marketingové strategie a marketingové výzkumy i další analytické činnosti v podniku. EKONOMICKÉ HODNOCENÍ INVESTIČNÍHO PROJEKTU: Při ekonomickém vyhodnocování investičního projektu postupujeme analogicky jako při finančním plánování. Konečně parametry investice se budou muset do finančního plánu zapracovat. Plánujeme tedy hlavní položky (náklady, výnosy), jako je zisk, dopady inflace (jde o projekt v čase), peněžní toky s projektem spojené (včetně diskontování), propočty WACC (hodnota průměrných vážených nákladů podnikového kapitálu), náklady vlastního kapitálu i cizího kapitálu. Neopomeneme kalkulaci rizika projektu. 46

!

Statické metody vyhodnocování investičních projektů Statické metody vyhodnocování jsou stále ještě dost rozšířené, a to zejména pro svoji jednoduchost. Základní nevýhodou těchto metod je nerespektování faktoru času, tedy časové hodnoty peněz. Tato nevýhoda se zvyšuje zejména: o s rostoucí výší výnosů a nákladů, jež investice vyvolá, o s rostoucí dobou životnosti investice, o s růstem rizika projektu. Lze je tedy doporučovat spíše jako nástroj předběžného hodnocení projektu, nebo u projektů, které mají z pohledu finanční stability relativně malý význam. Jde především o tyto dvě metody:  metoda výnosnosti investic (výhodnější je projekt s vyšší výnosností)  metoda doby návratnosti (nevýhodou je ignorace časového rozložení cash-flow a neřešení efektů po době návratnosti). Dynamické metody hodnocení investičních projektů Dynamické metody hodnocení berou v úvahu faktor času a současně též faktor rizika. Mezi nejvýznamnější a nejrozšířenější patří:

Obr. 26 – dynamické metody hodnocení IP úprava: autor

a) Metoda čisté současné hodnoty je založena na příjmech a výdajích. Při stanovení čisté současné hodnoty (ČSH – viz příloha č. 3) se postupuje takto:  naplánují se příjmy a výdaje investičního projektu  stanoví se hodnota podnikové diskontní míry  převedou (diskontují) se výdaje a příjmy na jejich současnou hodnotu  vypočte se plánovaná ČSH projektu jako rozdíl ČSH příjmů a ČSH výdajů. Vypočtený údaj udává, o kolik se zvýší hodnota podniku v důsledku realizace projektu v peněžních jednotkách výpočtu. Projekt je akceptovatelný, pokud je jeho ČSH větší než nula. Při ČSH rovné nule:  jsou plně uhrazeny náklady cizího kapitálu  je zajištěna výnosnost vlastního kapitálu požadovaná vlastníky  je akceptováno identifikované riziko projektu. Mezi hlavní výhody této metody patří, že respektuje faktory času a rizika, je všeobecně použitelná a umožňuje stanovit přínos projektu k hodnotě podniku. 47

b) Metoda vnitřního výnosového procenta – vnitřní výnosové procento je definováno jako taková hodnota podnikové diskontní míry, při které je čistá současná hodnota projektu rovna nule. Při ekonomickém vyhodnocení projektu pomocí tohoto kritéria postupujeme takto: 1. hledáme takovou podnikovou diskontní sazbu, při níž je ČSH = 0. 2. vypočtenou hodnotu vnitřního výnosového procenta porovnáme s akceptačním kritériem, obvykle s podnikovou diskontní sazbou danou WACC (hodnota průměrných vážených nákladů podnikového kapitálu). Projekt je akceptovatelný, je-li vnitřní výnosové procento vyšší než podniková diskontní míra. Poznámka: Určení podnikové diskontní míry (nákladů na kapitál): - kapitál, stejně jako ostatní VF, má své náklady; s těmi musíme počítat při hodnocení investice - financuje-li firma celou investici z vlastních zdrojů, pak náklady jsou požadovaný výnos z kapitálu - financuje-li firma celou investici z cizích zdrojů, pak náklady je úrok z úvěru - průměrné kapitálové náklady vypočteme dle výše uvedeného vzorce pro WACC. (převzato z M. Synek: Podniková ekonomika a řízení – web. „seminarky.cz“ 5.3.2012) c) Metoda reálných opcí definuje analýzu reálných opcí jako „aplikaci teorie finančních opcí, rozhodovacích věd, podnikových financí a statistiky na hodnocení reálných či hmotných aktiv namísto finančních aktiv“. Zjednodušeně je možno říci, že tato metoda vychází z názoru, podle kterého čistá současná hodnota (ČSH) má tendenci podceňovat hodnotu investičních projektů, zejména projektů spojených s vysokou nejistotou a manažerskou flexibilitou. Metoda reálných opcí považuje vypočtenou hodnotu investičního projektu ČSH za základ, který je však třeba dále analyzovat a zpřesňovat přičtením hodnoty manažerské flexibility, jež je s projektem spojena. V tom případě platí: HODNOTA PROJEKTU = ČISTÁ SOUČASNÁ HODNOTA + HODNOTA FLEXIBILITY PROJEKTU. Kontrolní otázky 2.3.:

11. – 12.

Co jsou to body zvratu: Kdy přistoupit k inovaci produktu:

Shrnutí: Osvojit si teorii ipřístup k praktickému využití v oblasti analytických metod je vysoce užitečné, jak pro běj studia, tak zejména pro praxi. Vytváření strategií i plánů na střední či krátké období je vždy riziková práce a proto je dobré umět si nejen naít informace, ale také s nimi racionálně pracovat. Proto jse se zabývali jak metodami, tak konstrukcí finančního plánu. Toto vše platí snad dvojnásob pokud jde o investice – jak do vybavení firmy či do vývoje produktu nebo lidských zdrojů. Ve všech příapdech je na místě prozíravost a prověřování návratnosti vynaložených prostředků. 48

S

Vybrané teze: 1. Finanční plán je uceleným materiálem, obsahujícím postupové cíle, kterých by měl v průběhu plánovaného období podnik dosahovat, a z toho plynoucí úkoly pro finanční management 2. Získání nebo udržení či posilování pozice na trhu je neustálý boj s časem. 3. Podnik, který má prosperovat musí prakticky neustále připravovat „novinky“. 4. Plánování investic je integrální součástí všech plánovacích procesů v podniku. PŘÍKLAD Modelujte křivku životnosti produktu podle vyobrazení č. 66A: Zadání: Výrobní podnik, nový produkt :

Postup: 1. Ověření, zda na trhu není srovnatelný produkt 2. Příprava produktu – čas a náklady 3. Náběhová část křivky 4. První bod zvratu 5. Doba zralosti 6. Druhý bod zvratu 7. Ukončení produkce 8. návrh řešení náhrady

Ilustrační graf:

49

P

2. test předchozích znalostí 1. Které strategie nabízí SWOT analýza? a) Aplikace silných a slabých stránek proti hrozbám a příležitostem b) Rozvoj podniku na základě získaných příležitostí c) jsou to: využití, konfrontace, hledání a vyhýbání 2) Má finanční plán vliv na plán výroby? a) Ano. b) Ne. c) Může mít a nemusí. 3) Podniková diskontní míra se určuje: a) je dána právním předpisem b) podle vyhlášené míry inflace c) podle výnosnosti alternativní příležitosti STUDIJNÍ POZNÁMKY:

50

T

3. FINANČNÍ MANAGEMENT A ZDROJE Obsah a cíl: Soustřeďuje se na zdrojové vybavení podniku, strukturu, výhody, rizika. Důraz je kladen na řízení kapitálu, na optimalizaci struktury majetku a kapitálu. Vyúsťuje do problematiky krátkodobého finančního managementu. Student si osvojí zásady operativního řízení podniku (náklady, výnosy, pohledávky, likvidita), bude schopen řešit modelové případy. Dále se zaměřuje více na praktické postupy a mechanismy podnikání. Zejména funkci finančního managementu v dlouhodobém i krátkodobém horizontu. Student si přiblíží problematiku procesního a projektového managementu v porovnání s tradičním liniovým managementem, v té souvislosti i jejich vlivy na organizaci finanční řízení.

C

Klíčová slova: vlastní a cizí zdroje, alternativní zdroje, pracovní kapitál, likvidita, výnosy, náklady zisk, struktura kapitálu a majetku, management. Doporučená literatura: Autor

Název

Šiman Josef, Petera Petr

Cienciala Jiří a kol.

Financování podnikatelských subjektů Procesně řízená organizace

Svozilová Alena

Projektový management

Vydavatel a rok vydání

Strany textu

ASPI 2008

51 - 72

Professional Publishing 2011 GRADA 2011

27 - 41 57 - 74

3.1. Podstata finančního managementu, vztah majetku a kapitálu a) Zdrojová funkce a pozice kapitálu Zajištění finančních prostředků je jedním ze základních kamenů (nikoliv však jediným) rozhodování o investicích (rozvojových programech). Zdroje mohou být interní – odpisy (účetní, daňové), nerozdělený zisk, dlouhodobé rezervy, trvalé úspory), nebo externí – emitované akcie či dluhopisy, dlouhodobé úvěry, státní dotace, finanční leasing a jiné. Přitom emitované akcie jsou externím zdrojem vlastního kapitálu. Ze schématu na obr. 27 je zřejmé, že pojmy „vlastní zdroje“ a „cizí zdroje“ na jedné straně a pojmy „vlastní kapitál“ a „cizí kapitál“ z rozvahy, nejsou po formální stránce zcela identické. Většina položek se bez problémů přiřadí v sestavě vlastní zdroj – vlastní kapitál, či cizí zdroj – cizí kapitál.

51

L

Celkové zdroje financování Cizí zdroje

Vlastní zdroje

dluhopisy

dotace kapitálové

finanční

samofinancování

věcné

zisk

úvěry

zálohy odběratelů

rezervy

provozní obchodní

rezervy

finanční

Pozn.: schéma zdrojů není zcela identické s tříděním pasiv

leasing

finanční

krátkodobé dlouhodobé

dlouhodobé krátkodobé

Obr. 27 - strukturální schéma zdrojů financování zdroj: Paták M.R., Podnikový fin. management - upraveno

V té souvislosti je dobré si uvědomit, že ačkoliv některé položky nejsou v rozvaze přímo vidět, neznamená, že v bilanci nejsou zahrnuty. Mimo je fakticky pouze leasing, neboť nejde o pořízení vlastního majetku. Odpisy jako vlastní zdroj neuvádím. Ve financování se reálně projevují jen snížením výdajů za odvod daně z příjmů. V podniku tvoříme jen náklady, výnosy a příjmy vznikají na trhu! b) Kapitál v podniku – vztah kapitálu a majetku, rozvaha.

Obr. 28 – rozvinuté schéma základního vztahu

zdroj: autor

Toto nám připomíná, že zhodnocení kapitálu dosahujeme na trhu pomocí prodeje našeho produktu vytvořeného v podniku. Od toho se také odvíjí základní vztahy mezi majetkem podniku (aktivy) a kapitálem (pasivy). Abychom zhodnocovali vložený kapitál, je nezbytné dosahovat vyšších výnosů, než jsou skutečné náklady, tzn., že výsledkem hospodaření musí být zisk. Kapitál (vlastní) zde vystupuje jako objekt zhodnocování a současně jako subjekt účasti na profinancování podniku (aktiv), tedy iniciátor celého procesu.

52

Stručně si připomeneme základní informace o rozvaze: Rozvaha zobrazuje a fixuje vztahy mezi aktivy (majetkem podniku) a pasivy (kapitálem v podniku). Protože k vytvoření produktu podniku potřebujeme majetek podniku, je zřejmé, že procesy související s optimalizací potřeby a skladby kapitálu budou ve značné míře ovlivněny optimalizačními procesy v oblasti majetku, tedy aktiv. Výraz „do značné míry“ poukazuje na skutečnost, že závislost je oboustranná – dosažitelnost optimální struktury majetku může být limitována dosažitelností objemově i strukturálně vhodného kapitálu. Ze strany kapitálu je potřebné brát úvahu jednak jeho absolutní dosažitelnost, ale také (a to nejčastěji) náklady spojené s jeho pořízením a držbou. Obecně platí, že celkový objem aktiv se rovná celkovému objemu pasiv, tzn. že všechny zdroje jsou umístěny v majetku podniku, nebo obráceně, že všechen majetek je profinancován. Dlouhodobá aktiva – jinak též „dlouhodobý majetek“, který může být hmotný, nehmotný a finanční. Nehmotná aktiva to jsou především zakoupená práva nebo vlastní práva (software, zapůjčená autorská práva a licence, vlastní patenty atd.). Dlouhodobý finanční majetek představují cenné papíry (a jiné obdobné hodnoty) s dobou splatnosti delší než jeden rok. Oběžná aktiva. Jde především o zásoby, pohledávky a krátkodobý finanční majetek. Považuji za nutné zdůraznit kategorii pohledávek. Dělí se na dlouhodobé, krátkodobé, před lhůtou a po lhůtě splatnosti. Zejména těm po lhůtě splatnosti je třeba věnovat systematickou péči. 3.1.1. Pravidla finančního managementu Základní stavy a vztahy v životě podniku jsme si již formulovali v první subkapitole. Nyní přistupujeme k „uvedení do chodu“, zejména ke zvýraznění faktoru času v podnikatelské činnosti. Počáteční potřeba kapitálu vychází z původní marketingové strategie a k ní zpracovaného podnikatelského plánu. Po následném prověření prvotní úspěšnosti produktu na trhu a s přihlédnutím k dalším vlivům a informacím (obchodním i neobchodním) podnik (management) vyhodnotí situaci a navrhne další kroky ve výrobě a obchodní činnosti. Realizací produktu na trhu nic nekončí, naopak se rozbíhá nové kolo. Trh prověřuje úroveň naší přípravy, tj. obchodní strategie, krátkodobého plánování a řídící činnosti. Dává nám signály k tomu, co máme učinit v reakci na dosažené výsledky. To platí pro všechny oblasti činnosti podniku, od využití technologií, přes objem a kvalitu lidské práce, hospodárnost ve využívání majetku, v zacházení se zásobami a energiemi atd. Nesporně také pro opatření k optimalizaci množství a skladby kapitálu. Množství a skladba kapitálu prochází změnami podle potřeb podniku. Podstata je v tom, že v podniku se vytváří produkt, který musí být nákladově racionální tak, aby dosažitelný výnos na trhu zajišťoval dostatečný zisk. Protože smyslem podnikání je zhodnocování vloženého kapitálu, je nezbytné z tohoto hlediska posuzovat složky a činnosti

53

!

podniku, které na konečný efekt produktu mají a mohou mít vliv. Míra takového vlivu je rozličná, ale v zásadě lze říci, že na nákladovost produktů, mají vliv všechny.

1. FINANČNÍ PLÁNOVÁNÍ

2. KRÁTKODOBÝ MANAGEMENT

FINANČNÍ MANAGEMENT 4. AKTUALIZAČNÍ ROZHODNUTÍ

3. ANALÝZA VÝSLEDKŮ

Obr. 29 – hlavní součásti finančního managementu

zdroj: autor

Schematické zobrazení základních součástí finančního managementu mnohé napovídá. Výchozím předpokladem je, že podnik nepracuje nahodile, ale podle schváleného finančního plánu (1). Víme, na plán navazuje operativní management a vytvořený produkt se prověřuje na trhu (2). Tam dosažené výsledky se zpětně promítají do hospodaření podniku a měly by být analyzovány jednak z pohledu naplnění plánem vytýčených ekonomických úkolů, a také z hlediska pravděpodobného vývoje v dalším období (3). Podle výsledku analýz se budou přijímat rozhodnutí (4) potřebná pro aktualizaci finančního plánu na další období (nebo také ještě v období aktuálním). Přijímaná rozhodnutí mají vliv na produkci, na osoby, na hmotný i nehmotný majetek a na potřebu finančního majetku. To vše musí být manažerskými rozhodnutími (plánovacími i operativními) udržováno v optimální velikosti a struktuře. Musí být též zabezpečováno řádně profinancování, tedy kapitálové krytí. Finanční management tedy zajišťuje ve svých cílech optimální financování, tj. řídí finance. Toto financování je zcela účelové a nastavené na dosahování optimalizace objemu a struktury majetku podniku pro jeho efektivní využití k vytváření dobře prodejného produktu. Finanční management tak řídí financemi. Tím se celý proces uzavírá, respektive dostává do spirálového pohybu v čase. Uvedená schémata i komentář ukazují plnou oprávněnost rovnice: FINANČNÍ ŘÍZENÍ

řízení financí

řízení financemi

Do shora popsaného režimu je nutné zapojit všechna pracoviště, která se na vytváření produktu přímo podílejí, a také pracoviště obslužného a zajišťovacího charakteru.

Schéma na obr. 62 ilustruje základní vztahy mezi vybranými řídícími útvary podniku v době přípravy finančního plánu, kdy podle pozice a míry obslužnosti uplatňují požadavky na zajištění financí pro splnění svých předpokládaných úkolů. Tučné šipky pak naznačují koordinační a usměrňující imperativ daný schváleným finančním plánem, jehož úkolem je zajistit racionální chování řídících úseků jak v otázce spotřeby (nákladů), tak v otázce výnosů –

54

!

!

v přímé rovině (např. obchod a zčásti logistika) nebo v rovině vnitřní služby resp. subdodávky (personální, výroba, zčásti logistika). Zkušenosti z praxe ukázaly mimo pochybnost, že právě zajišťování koordinace a společného směřování k základnímu cíli bývá v podnicích značný problém, který vychází z běžně uplatňované snahy jednotlivých vedoucích pracovníků upřednostňovat úsek hospodaření podniku, který vedou oni. 3.1.2. Optimalizace struktury majetku i kapitálu, pracovní kapitál Produkt tvoříme využíváním majetku podniku. K pořizování majetku nezbytného pro efektivní vytváření produktu, je třeba zajistit příslušný kapitál. Objem a strukturu majetku i kapitálu je třeba průběžně optimalizovat:

Obr. 30 - návaznost optimalizačních kroků

zdroj: autor

Optimalizace majetku: Problém spočívá v jeho celkovém objemu, nákladovosti pořízení a udržování a samozřejmě též v úrovni jeho využívání. Touto problematikou se zabývá řada autorů a byly vypracovány metodické postupy na téma jak efektivně využívat majetek po stránce účelovosti, úspornosti v provozu, organizace atd. Pro ilustraci uvedeme zkrácený výtah z knihy A. Svozilové (Zlepšování podnikových procesů 2011), kde mj. informuje o podstatě metodologie „Lean“. Nás budou zajímat zejména hlavní principy, z nichž metoda vychází. Jde o aplikaci v prostředí procesního řízení, avšak významově obecně platnou. Jedná se zejména o: „Určení hodnoty z pohledu zákazníka procesu: Hodnota je popsána jako výrobek nebo služba, která pokrývá nějakou potřebu zákazníka, je mu poskytnuta v čase a v ceně, která odpovídá jeho představám. Identifikace činností, které se podílejí na postupném vytváření hodnoty: Proces je sledem kroků, které se na tvorbě hodnoty odrážejí, od návrhu výrobku až po jeho předložení zákazníkovi, od objednávky k dodávce, a od materiálů, ze kterých má být předmět vytvořen až po finální výrobek. Uvedení procesů do pohybu: Procesy ruší představy o historicky často užívaném rozdělení podniků do samostatných oddělení, procházejí organizací, aniž by respektovaly pravidla dřívějších hierarchických struktur, mnohdy až za hranice jednotlivých podniků s hlubokou vazbou do procesů subdodavatelů nebo zákazníků procesu, a umožňují každému účastníku, aby přispěl k tvorbě hodnoty. 55

Řízení potřebami zákazníka: Procesy jsou iniciovány potřebou dodávky konkrétního předmětu nebo služby – zjednodušeně řečeno: vyrábí se to, co zákazník chce, a tehdy, kdy si o to řekne. Tento přístup nahrazuje dřívější výrobu na sklad, následovanou snahou prodat to, co je momentálně k dispozici. Snaha o dosažení dokonalosti: Je prezentována neprostupujícím úsilím o snížení napětí, času, nákladů, potřebných prostor, chyb a závad, a to vše při současném vytváření předmětů nebo poskytování služeb navržených ke spokojenosti zákazníka. Souhrnným výsledkem optimalizace majetku je efektivita jeho využití dosažená nejen při vlastním vytváření produktu, ale současně též při uplatnění produktu na trhu. Optimalizace kapitálu: Za významné považujeme časové členění kapitálu na dlouhodobý a krátkodobý, které však není zcela jednotné. Zejména pokud se jedná o úvěry, někteří autoři (a často i banky) užívají též termín „střednědobý“ – např. střednědobý úvěr. Při dvoupólovém členění je hranicí jeden rok, obdobně jako je tomu při účetním členění dlouhodobých a oběžných aktiv. Kategorizace podle typu pasiv vypadá takto: krátkodobý CIZÍ dlouhodobý

KAPITÁL VLASTNÍ Obr. 31 – charakteristiky kapitálu (pasiv)

dlouhodobý úprava: autor

Financování podnikových investic by mělo být v procesu řízení plně odůvodněné co do účelu, objemu a času. Jelikož víme o časové hodnotě peněz, budeme brát v úvahu též cenu (náklady) pořízení a držby potřebných finančních prostředků a samozřejmě ji do všech kalkulací zahrneme. Můžeme konstatovat, že dostatečnost kapitálu se posuzuje zejména z hlediska: a) dosažení optimálnosti profinancování majetku b) míry finanční stability podniku c) míry rizikovosti zdrojů, resp. citlivosti na nestandardní situace v ekonomice podniku. Na to navazuje problematika kapitálové struktury. Samotný podíl vlastního kapitálu k cizímu toho ještě nemusí mnoho říct. Zlaté bilanční pravidlo pak říká, že dlouhodobý majetek by měl být financován z dlouhodobých zdrojů (to již víme). Zobrazit to lze takto: 56

!

aktiva celkem

pasiva celkem

dlouhodobý majetek

vlastní a cizí dloouhodobý kapitál

oběžná aktiva

krátkodobý cizí kapitál

Obr. 32 - schéma zobrazení zlatého bilančního pravidla

úprava: autor

Na druhé straně tzv. „zlaté pravidlo přiměřenosti“ též zvané „pravidlo vyrovnání rizika“ považuje za žádoucí, aby se objem cizího kapitálu nejvýše rovnal objemu vlastního kapitálu. Tento přístup je však často obchodně nepřijatelný. Proto se využívají analýzy dluhové zátěže, likvidity apod. Při všech těchto pohledech na kapitálovou situaci podniku je sledován hlavní cíl – rentabilita a finanční stabilita. Princip profinancování dlouhodobého majetku (viz zlaté bilanční pravidlo) jsme již uvedli. Je vhodné se ještě zmínit o jiných možnostech: a) Konzervativní financování: Tato varianta kapitálového vybavení předpokládá profinancování části oběžného majetku dlouhodobým kapitálem. Jde o část oběžného majetku, zpravidla zásoby (příp. jejich část), které se v podniku drží „hladinově“, tedy ve zhruba stejné výši, po delší dobu. Tato varianta je spíše dražší, ale na druhé straně snižuje riziko momentálního nedostatku kapitálu (potažmo zásob) a tím i neschopnosti plnit včas závazky. b) Agresivní financování: Model profinancování části dlouhodobého majetku krátkodobým kapitálem je do značné míry rizikový. Vychází z předpokladu, že podnik za dobu použití krátkodobého finančního zdroje vydělá dost peněz na jeho splacení, i když dlouhodobý majetek v cenové kalkulaci produktu i v odpisech sám tomuto nenapomáhá. V případě, že se to podaří, tak se bilance vyrovná na základní model. Pokud se to nepodaří, musí firma zajistit nový úvěr nebo jiné externí zdroje (přefinancovat dluh). Pari pravidlo doporučuje, aby podnik užíval nejvýše tolik vlastního kapitálu, kolik může vložit do dlouhodobého majetku – v ideálním případě méně, aby se vytvořil také prostor pro financování dlouhodobým cizím kapitálem. (viz zlaté bilanční pravidlo) Tato teze respektuje zásadu, aby dlouhodobý majetek byl profinancován z dlouhodobých zdrojů. Současně ale připomíná, že přiměřené využívání cizího kapitálu ve svých důsledcích snižuje náklady na zajištění potřebných zdrojů (zde dlouhodobých).

57

Růstové pravidlo doporučuje, aby tempo růstu investic nepředbíhalo tempo růstu tržeb. Porovnává, zda růst dlouhodobého majetku má přiměřenou odezvu i v dalších výkonech podniku. Potvrzují to teze o návratnosti investic. V praxi je třeba brát v úvahu, že nárůst tržeb (výnosů) není zpravidla lineární a tempa se mohou vyrovnávat až v dlouhodobějším pohledu

tržby

hodnota

majetek

čas Obr. 33 – růstové pravidlo

zdroj: autor

Finanční páka. Jde o to, že v konkrétním podnikatelském záměru můžeme zvednout výnosnost vlastního kapitálu tím, že zapojíme kapitál cizí (za předpokladu, že přínos bude vyšší než náklady jeho pořízení a držby) a to často i v objemu větším, než je objem vlastního kapitálu, aniž by neúměrně vzrostlo riziko. Přírůstek efektu využitím cizího kapitálu

Váha vlastního kapitálu

Přírůstek rizika

Kapitál:

vlastní

cizí

Obr. 34 – schéma funkce finanční páky

zdroj: autor

Existují názory (např. pravidlo vyrovnání rizika), podle nichž by velikost cizího kapitálu neměla převyšovat objem kapitálu vlastního (tedy 50 : 50). Jde o obavy z rizikovosti vyššího poměru cizího kapitálu vůči vlastnímu. Podstata zmíněné obavy, spočívá v tom, že finanční režim nastavený úvěrovou smlouvou neumožňuje žádnou pružnost v situaci, kdy na straně výnosové dojde (ať již z viny podniku – dlužníka nebo jeho odběratelů či jiných vlivů) k nežádoucím výkyvům, byť jen relativně krátkodobým. Vlastní kapitál přece jen poskytuje určitou míru pružnosti v čase a účelu použití. Povinnost hradit splátky a úrok v přesných termínech při velké převaze cizího kapitálu může výrazně ohrozit podnikový cash-flow, tedy solventnost podniku. Záleží tedy i na kvalitě projektu, prostředí a důslednosti v řízení finančních toků – limitující je míra výnosnosti a rizikovosti užití cizího kapitálu . 58

!

3.1.3. Krátkodobý finanční management, likvidita, pracovní kapitál Krátkodobý finanční management (KFMAN) představuje vybraný soubor činností, v jehož rámci se přijímají rozhodnutí s přímými důsledky na dobu do jednoho roku. Za základní okruhy krátkodobého finančního managementu proto považujeme: 1) řízení likvidity a pracovního kapitálu 2) řízení krátkodobých aktiv a jejich jednotlivých složek (zásoby, pohledávky, finanční majetek) 3) řízení krátkodobých pasiv a jejich složek 4) sestavování krátkodobého finančního plánu a jeho aktualizace. Absolutní hranice odlišující rozhodování s horizontem důsledků do a nad jeden rok, neexistuje. Proto možnost a míru pravděpodobnosti přesahu významu krátkodobých rozhodnutí povedeme v patrnosti. Platí ovšem, že je určitá skupina finančních rozhodnutí, která mají dopady v prvé řadě krátkodobé (někdy i výhradně), a také jiná skupina, směřující k důsledkům dlouhodobým. Z bilančního hlediska je krátkodobý management zaměřen především na krátkodobá aktiva a krátkodobá pasiva, zejména pak na operace s nimi. Systémový management

KFMAN stránka časová - horizontální krátkodobý finanční plán

podnikové struktury

Odhady rizika neudržení hodnot plánu v běhu času

Operativní management

KFMAN stránka průřezová - vertikální

Obr. 35 – krátkodobý finanční management

zdroj: autor

Připomenutí: oběžná aktiva = krátkodobý majetek + dlouhodobé pohledávky Schopnost hradit závazky, tedy platební schopnost (někdy pojmenovávaná jako solventnost) firmy je chápána jako její schopnost hradit k určeným termínům, v určené podobě a výši a na určeném místě, všechny svoje závazky. Tento stav je blízký pojmu dostačující běžné likvidity, i když k nesouladu dojít může a také i v podmínkách ČR dochází. KrA BL = --------------KrP (BL – běžná likvidita, KrA – krátkodobá aktiva, KrP – krátkodobá pasiva) 59

!

Může se totiž stát, že podnik vykazující vysokou míru běžné likvidity nemusí být vždy solventní a naopak podnik s relativně nízkou hodnotou likvidity nemusí mít se včasným plněním svých závazků (třeba dočasně) žádné problémy. Příčina onoho zdánlivého paradoxu může být v podstatě dvojí. Za prvé je to časovým skluzem mezi dobou potřebnou na přeměnu majetku podniku na prostředky použitelné k úhradě závazků a bezprostřední okamžitou potřebou těchto prostředků k provedení platby. Za druhé to může být rozdílem mezi fiktivní a reálnou hodnotou likvidity. Poznámka: Fiktivní hodnota představuje hodnotu čistě vypočtenou na základě příslušného vzorce. Reálná pak odpovídá skutečné likviditě. Rozdíl je způsoben tím, že čitatel tohoto ukazatele a tedy i konečná hodnota ukazatele je zvyšována o nadbytečné či nepotřebné zásoby materiálu, o neprodejné výrobky na skladě, o pohledávky po lhůtě splatnosti apod.

!

Méně riziková z výše uvedených hledisek je pohotová likvidita, kdy platí: KrA - Zás Kpo + KFM PL = ------------------------- = ------------------------KrP KrP (Zás – zásoby, Kpo – krátkodobé pohledávky, KFM – krátkodobý fin. majetek)

Ještě méně okamžitá likvidita:

OL = KFM / KrP .

Ukazatele likvidity mají jednu slabinu. Zatímco u zásob se počítá jen s těmi postradatelnými, u krátkodobého finančního majetku takové členění chybí. Mohou pak být započítány peníze, o kterých firma ví, že je bude potřebovat v relativně krátké době na plnění jiných závazků (třeba na mzdy apod.).

Rozlišujeme tři základní druhy zásob:  materiál, tj. suroviny, pomocné látky, náhradní díly, obaly – vše s krátkodobou lhůtou trvání (spotřeby),  zásoby vlastní výroby, tj. nedokončená výroba, polotovary vlastní výroby, výrobky a zvířata,  zboží, neboli majetek pořízený za účelem dalšího prodeje, popř. vlastní výrobky, jež byly aktivovány a předány do prodejen. Potřeba zásob vyplývá z časového nesouladu mezi nákupem a prodejem zboží nebo mezi dodávkou materiálu a jeho spotřebou či mezi dokončením výrobku a jeho prodejem. Může 60

PAMATOVAT

Řízení zásob. Jedná se o majetek držený v podniku buď za účelem prodeje (zboží, výrobky) nebo za účelem spotřeby ve výrobním procesu či poskytování služeb.

též vyplývat z technologického charakteru výroby či poskytovaných služeb. Řízení zásob je celý rejstřík činností od organizace provozu, přes vazby na dodavatele a smluvní odběratele až po logistiku. Minimalizace zásob může vést k růstu rizika (neplnění dodavatelem, náhlá potřeba). Z hlediska krátkodobého finančního managementu se jedná hlavně o regulaci výše a skladby zásob a volby vhodného financování. Místo „minimalizace“ prosazujeme „optimalizaci“ zásob v souladu s výsledky prověření reálnosti jejich průběžné regulace. Pracovní kapitál V této souvislosti si nejdříve více přiblížíme pojetí oběžného majetku. Je zřejmé, že se jedná o nezbytnou součást majetkové struktury podniku, bez níž by podnik nemohl vyvíjet žádnou činnost. Z toho rovněž vyplývá, že konkrétní složení a rozsah oběžného majetku přímo souvisí s charakterem podniku – jeho produktem a objemem výkonů. Za hlavní hlediska pro vymezení oběžného majetku považujeme:  čas (dobu používání)  funkci  normativní určení. Podle běžně využívané metodiky se z hlediska času považuje za oběžný majetek takový, jehož užívání je krátkodobé – obecně nepřesahuje dobu jednoho roku, myšleno od vydání peněžních prostředků na jeho pořízení do doby, kdy se vynaložené peníze po jeho užití vrátí zpět (uzavřený koloběh).

hotovost

zásoby materiálu

zásoby nedokončené výroby

zásoby výrobků

pohledávky

provedení platby Obr. 36 – hotovostní cyklus

úprava: autor

Řízení celkové potřeby oběžného majetku má přímý odraz v kapitálové potřebě, tedy kapitálovém krytí oběžného majetku.

Z normativní úpravy se za oběžný majetek považuje celkový majetek podniku snížený o dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek a dlouhodobý finanční majetek. Normativní členění je využíváno zejména pro účely účetní evidence, resp. aplikaci nástrojů v oblasti daňové (náklady, odpisy apod.) Struktura tak odpovídá položkám v příslušné části aktiv výkazu ROZVAHA. Řízení celkové potřeby oběžného majetku má přímý odraz v kapitálové potřebě, tedy kapitálovém krytí oběžného majetku. Významným ukazatelem v ekonomice podniku je průměrná doba vázanosti (obratu) oběžného majetku ve věcných formách oběžného majetku (dílčí pohled je třeba doba 61

!

obratu zásob). Podobně se také sleduje průměrná denní potřeba (výdaj) celkového oběžného majetku (i zde se sledují dílčí údaje). Z výše uvedených hledisek se odvozují metody řízení skladby a velikosti jednotlivých položek oběžného majetku v zájmu optimalizace využití kapitálového krytí. Řídí se tedy stavy zásob, pohledávky a jejich inkaso a také stav krátkodobých peněžních prostředků. Obráceně lze konstatovat, že podnik musí mít k dispozici dostatek kapitálu, aby průběžnou potřebu oběžného majetku mohl plynule profinancovávat. Pracovní kapitál (někdy též čistý p.k.) představuje rozdíl mezi krátkodobými aktivy (KrA) a krátkodobými pasivy (KrP).

PK = KrA - KrP .

Pracovní kapitál se zjišťuje jako rozdíl a běžná likvidita podíl krátkodobých aktiv a krátkodobých pasiv. Vývoj těchto dvou pohledů na oběžná aktiva a krátkodobá pasiva nicméně nemusí a často nebývá jednotný. Někteří autoři přece jen pracovní kapitál dále klasifikují a to tak, že:  Pracovní kapitál - odpovídá oběžným aktivům  Čistý pracovní kapitál – odpovídá oběžným aktivům sníženým o hodnotu krátkodobých závazků  Nefinanční pracovní kapitál – odpovídá objemu zásob plus pohledávky. Kontrolní otázky 3.1.

13. – 14.

K čemu se používá majetek podniku: Co říká růstové pravidlo:

3.2. Finanční management v liniovém, procesním a projektovém řízení V této subkapitole si představíme tři základní struktury pro výstavbu řídící i provozní struktury podniku. Zásadní odlišnosti jsou mezi liniovým uspořádáním managementu na jedné straně a procesním či projektovým managementem na straně druhé. 3.2.1. Liniový (hierarchický) management Podstata rozdílu spočívá v založení liniového (hierarchického) managementu na vertikální funkčnosti jednotlivých odborných útvarů s postupným větvením na jednotlivých úrovních řízení, přičemž produkt je výsledkem „meziútvarové spolupráce“ a tudíž jako takový není

62

!

manažersky řízen z jednoho místa. Tento problém se u ostatních dvou metod podařilo eliminovat nebo alespoň omezit.

ŘEDITEL KONTROLNÍ ÚTVAR

NÁMĚSTEK VÝROBNÍ

NÁMĚSTEK OBCHODNÍ

VEDOUCÍ A MISTŘI

PRODUKTOVÉ KANCELÁŘE

VÝROBA

OBCHODNÍCI

NÁMĚSTEK PERSONÁLNÍ

NÁMĚSTEK FINANČNÍ

OSOBNÍ SOCIÁLNÍ KVALIFIKACE

FIN. PLÁN

REFERENTI

ÚČTÁRNA

REFERENTI

zpětná vazba

Obr. 37 – liniový typ managementu

zdroj: autor

Liniové organizační uspořádání samo o sobě by nemuselo být problémem, ten se však přece jen ukazuje zejména z dále uvedených důvodů:  Řídící a komunikační struktury se člení a fungují zásadně podle odborné příslušnosti odshora dolů a zpětnou vazbou zdola nahoru. To způsobuje relativní izolovanost jednotlivých typů rozhodování i činností. Funkčnost útvaru (úseku, odboru) je prioritní a teprve k ní se připojuje potřeba horizontální komunikace.  S každým postupem o řídící úroveň níže se tříštění zájmů a izolace prohlubují tím, že se též posunují níže a projevují se ve zcela konkrétních záležitostech (např. nejde již o problémy mezi výrobním a personálním útvarem, ale mezi jednotlivými dílnami výrobního útvaru (sekce) podniku… atp.).  Horizontální komunikace je v tomto systému organizována v nejvyšším místě (např. u ředitele) a vlastně odvozena z rozhodnutí daných jednotlivým odborným (úsekovým) manažerům. Tato tzv. horizontální komunikace se stává určitým přílepkem, komplikací na trase, a je doopravdy využívána až když nastanou (nebo se blíží) problémy.  Stejně tak zpětná vazba má „rezortní“ charakter a odpovídá na otázku „jak náš úsek (útvar, odbor) plnil zadané (rozepsané) úkoly. Zajistit komplexní (tedy i horizontálně pojatou) zpětnou vazbu na všech stupních řízení je obtížné až nereálné.  Při v podstatě izolovaných vertikálních přenosech dílčích úkolů je vysoké riziko zkreslení (nechtěného i úmyslného), a to pro složitou komunikační síť a pro různé priority jednotlivých úseků podniku.  Snaha a vytváření pracovních týmů v horizontálním pojetí je vlastně systému cizí a způsobuje mnoho organizačních i zájmových potíží či střetů. I v nejlepších případech se 63

projevuje těžkopádně a prodražuje se. Zvyšuje se administrativní náročnost, pracovní porady se protahují, tempo rozhodování se zpomaluje.  Ukazuje se stále více, že liniové řízení u tržně orientovaných organizací začíná být drahým přepychem. Prvotním účelem snažení není ani tak produkt, jako výsledky každého jednotlivého útvaru a jeho pracovišť.

ŘEDITELSKÁ REŽIJNÍ PRACOVIŠTĚ

ÚTVARY VÝROBNÍHO NÁMĚSTKA

ROZPIS PLÁNU PRO ÚSEK VÝROBNÍ

VRCHOLOVÝ MANAGEMENT

ÚTVARY OBCHODNÍHO NÁMĚSTKA

ÚTVARY FINANČNÍHO NÁMĚSTKA

ROZPIS PLÁNU PRO ÚSEK OBCHODNÍ

ROZPIS PLÁNU PRO ÚSEK FINANČNÍ

Obr. 38 – liniový management – tvorba finančního plánu

VZTAH K TRHU MARKETING

ÚTVARY PERSONÁLNÍHO NÁMĚSTKA

ROZPIS PLÁNU PRO ÚSEK PERSONÁLNÍ

zdroj: autor

CHARAKTERISTIKA A HODNOCENÍ: 1. Finanční plán sestavuje finanční útvar, výnosy útvar finanční a obchodní. Veškerá koordinace systémově leží na tvůrci finančního plánu. Proces je vertikálně (hierarchicky) orientovaný, probíhající po relativně samostatných liniích (viz uvedené schéma). 2. Tímto rozkladem odlišností či negativ rozhodně nechceme liniové řízení zatratit. Tak jako je velmi rozmanité produktové zaměření, velikost a rozmístění (a další podmínky) podnikatelských subjektů, tak také jsou rozdílné podmínky pro řešení jejich organizace. Jde tedy zejména o to, aby při zakládání či optimalizačních procesech u firem, byly brány v úvahu možné výhody i nevýhody jednotlivých modelů uspořádání řídících procesů v podniku v zájmu maximalizace efektivity a v jejím rámci též průkazném odpovědnosti a pružnosti při řídících, provozních i kontrolních činnostech.

64

!

3.2.2. Procesní management VRCHOLOVÝ MANAGEMENT

VLASTNÍK PROCESU

Požadavky na vstupy

Požadavky na výstupy

regulátory Zpětná vazba

dodavatel DODAVATEL

interní

Zpětná vazba

vstupy

výstupy

PROCES

externí

zdroje

externí

ZÁKAZNÍK

interní

Obr. 39 – základní model procesu (podle Cienciala J.: Procesně řízená organizace)

Skladba procesů ve schématu je ilustrativní, řeší se podle povahy a potřeby podniku. Koordinace činností a financování je ve značné míře zajištěna již vymezením procesů, nákladů i výnosů v jednotlivých procesech, zpřesňuje se podle skutečného průběhu v čase a objemech. CHARAKTERISTIKA A HODNOCENÍ: 1. Procesy jsou jako odezva na celkovou strategii podniku jasně strukturovány, definovány a popsány v jednotlivých řízených dokumentech – např. v kartách procesů. 2. jsou uvažovány procesy, které mají pro naplňování strategie a známých požadavků zákazníků klíčové. 3. Každý proces má jasně formulovaný začátek (první krok, resp. aktivitu), mezilehlé činnosti a poslední činnost v procesu. V tomto směru se procesní management přibližuje k projektovému. Základní odlišnost je v tom, že „proces“ je nastaven jako opakovaný dílčí nebo komplexní postup (např. časově a objemově vymezený počet dodávek produktu, dílů, polotovaru, služeb, zákazníkovi), kdežto „projekt“ je vždy záležitostí jednorázovou, plně ohraničenou s dokončeným produktem určeným externím zákazníkům. Každý další produkt (i kdyby byl stejný) je novým projektem. 4. Každý proces má jasně stanoveny požadavky na hmotné, informační, kapacitní i finanční vstupy (zajištění), k tomu jasné výstupy z procesu (včas avizované i případné budoucí úpravy parametry procesu).

65

5. Každý proces má své interní, resp. externí zákazníky, kterým je dodávána určitá přidaná hodnota (nemusí jít o hotový produkt, ale třeba jen polotovar v rámci podniku). 6. Každý proces má určeného svého „vlastníka“, tj. řídící pozici (funkci) v organizační struktuře, majícího vůči danému procesu přesně vymezené pravomoci i odpovědnost. 7. Proces je rozpracován do činností a operací se stanovenými ukazateli výkonnosti a závaznými cílovými hodnotami – navázanými na cíle podniku (plán, strategii apod.). Spokojenost zákazníka patří ke klíčovým ukazatelům výkonnosti procesu. 8. Procesy a činnosti, které nedodávají hodnotu pro interní či externí zákazníky, musí být trvale eliminovány. 9. Úroveň výkonnosti jednotlivých procesů je systematicky prověřována. 10. Znalosti lidí angažovaných v procesech jsou trvale rozvíjeny a posuzovány. 11. Odpovědnosti a pravomoci jsou vlastníkem procesu vhodně šířeny mezi všechny zaměstnance v procesech, a to v závislosti na úrovni jejich prověřených znalostí. 12. Všechny procesy musí vytvářet ucelený systém řízení, musí být stanoveny vzájemné vazby mezi procesy, jakož i tzv. rozhraní mezi procesy. PŘÍNOSY PROCESNÍHO ŘÍZENÍ: Hlavními přínosy jsou časové úspory v přípravě a realizaci zakázek, snížení dodatečných nákladů spojených s dodávkou, zrychlení uvádění nových výrobků do výroby bez větších problémů, relativní i absolutní snížení jednotkové nákladovosti produktu.

TYPY PROCESŮ

HLAVNÍ

PODPŮRNÉ

Obr. 40 – typy procesů, základní členění

vrcholový management úprava: autor

Přínosy jsou dále v růstu kvality vztahů se zákazníky, formální i neformální spolupráce, technologické kázně a kvality produkce, vztahů mezi zaměstnanci. Systém umožňuje systémovou aplikaci principů zpětné vazby průřezově, tj. podle jednotlivých procesů, tak jak jsou zřízeny a plánovány. Procesní systém je často kombinován s liniovým. Příprava a tvorba finančního plánu je plně podřízena vztahům k trhu, tedy k odběratelům (zákazníkům) a odvozeně i k dodavatelům. Vrcholový management tu působí nejen jako „obstaravatel práce“, ale také jako rozehrávač (zadavatel, režisér) pro jednotlivé procesy. Management převádí vztahy k trhu do systému zakázek pro soustavu procesů, které se může případ od případu lišit, ale vždy musí být dopředu jasné, kdo je interním zákazníkem a od koho se přebírají služby či polotvary k dalším operacím. Toto je podchyceno v režimu financování jednotlivých procesů tak, aby byly schopny všechny jim příslušně činnosti provádět v potřebném objemu a čase. 66

Tvorba finančního plánu v procesním řízení:

VÝROBNÍ PROCES 1

MANAGEMENT

VÝROBNÍ PROCES 2 VÝROBNÍ PROCES 3 SERVISNÍ PROCES

OBSLUŢNÉ PROCESY

Obr. 41 – postup sestavení finančního plánu - procesní

VZTAH K TRHU MARKETING

Management zabezpečuje obchodní činnost, rozpracování externích zakázek do vnitřních, zásobování všemi potřebami, koordinaci a vytížení procesů – techniky i lidí, plynulé financování podniku zdroj: autor

Jednotlivý proces tedy zpravidla nespravuje zakázku jako celý obchodní případ, ale zapojuje se podle „rozpisu“ či plánu do takové zakázky v pravý čas a ve správném pořadí i době. Je tedy zřejmé, že procesní management posiluje pozici vnitřního marketingu, protože všichni manažeři procesů jsou od počátku do konce na úspěšnosti zapojení svého procesu do obchodního případu bezprostředně zapojeni a zainteresováni. Případné propojení s liniovým managementem jistě omezuje jeho slabiny právě ve vztahu k vyladění tvorby produktu tzv. horizontální rovině. 3.2.3. Projektové plánování a řízení Plánování produktů se svou podstatou ve všech případech blíží plánování zakázek. Z této premisy je žádoucí důsledně vycházet (vždy víme jaký produkt, kdy, kolik a pro jaké uplatnění máme vytvořit). Proto klademe prvotní důraz na kvalitu řízení zakázek. Pro úspěšnost metodiky projektového plánování a řízení je nutno zpracovat:  Kvalitní plán  Definici výchozích předpokladů (možnost jejich sledování)  Definici integračních bodů mezi částmi plánu  Nalezení a vyřešení vedlejších negativních efektů  Nalezení a řešení překážek, které brání realizaci potřebných kroků  Definici rizik, se kterými je třeba při realizaci projektu počítat  Interní prodej projektu (na základě široké diskuse cíle a řešení ve firmě) Základním cílem řízení zakázek (projektů) je jejich dokončení v plánovaném čase, rozpočtu a rozsahu. Prakticky v každé společnosti probíhá několik zakázek, které soupeří o limitované zdroje. Je tedy nutné řídit celou množinu zakázek s ohledem na dostupné zdroje. Řešení musí pokrývat celý životní cyklus jednotlivých zakázek (případně etap) od jejich inicializace, plánování, sledování a řízení až po uzavření. 67

!

každý projekt má jasně specifikovaný cíl k dosažení cíle vedou určité (poznatelné) kroky

metodika projektového plánování a řízení

mezi těmito kroky existují určité (známé) závislosti dosažení celkového cíle je podmíněno kvalitou všech kroků v provedení plánovaných kroků mohou bránit překážky, k jejichž překonání plánujeme opatření

Obr. 42 - metodika projektového plánování a řízení

úprava: autor

Mezi nejčastější vnitřní nedostatky patří:  Neznáme vytížení zdrojů v budoucnosti  Důležité zdroje jsou přetíženy  Nemáme dostatečné informace o stavu zakázek (termín, finance)  Zakázky spolu zápasí o zdroje  Nedostatečně efektivně využíváme čas  Špatně sdílíme informace Dokončení zakázky v plánovaném čase: Základem pro řízení splnění zakázky, nebo její etapy, v čase je vytvoření časového harmonogramu. Časový harmonogram obsahuje veškeré činnosti, které je nutné vykonat k úspěšnému předání zakázky, vazby mezi nimi a zdroje, které mají jednotlivé činnosti vykonávat.. Důležité je, aby časový plán zahrnoval všechny podstatné činnosti a tudíž i všechny podstatné útvary podniku v rovině času i rozsahu výkonu a jeho pojmenování. Užitečné je pracovat s dílčími časovými rezervami k eliminaci předem nepostižitelných operativních rizik. Je ovšem třeba mít na zřeteli, že nadbytečné rezervy snižují výkonnost útvarů a tedy i efektivitu celého projektu. Rozpočet zakázky: Řízení rozpočtu zakázky je druhým základním parametrem. Řízení rozpočtu je založeno opět na údajích v plánu. Plán definuje jak očekávaný zisk zakázky, tak očekávané finanční toky (cash-flow). Plán může mít několik variant a samozřejmě obsahovat i údaje týkající odpracovaného času na zakázce, které jsou přepočítávány do finančního vyjádření. Obdobně to platí pro náklady podle jednotlivých druhů (osobní, materiálové, energetické atd.)

!!

Dalším stupněm projektového řízení je zabezpečení koordinace jednotlivých projektů v rámci podniku a to jak v objemech a finanční efektivnosti, tak zejména v čase. Je to v zájmu dosažení vyváženého a plynulého využití zdrojů podniku (technických,lidských i finančních). V teorii se pak hovoří o aplikaci maticového modelu řízení, který je chápán jako kombinace projektového modelu řízení s modelem liniovým. Faktem je, že pro souběh více projektů je toto řešení nezbytné.

68

!

VYCHOLOVÝ MANAGEMENT

KOORDINACE UŽITÍ VÝROBNÍ KAPACITY

PERSONÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ PROJEKTŮ

KOORDINACE FINANČNÍCH TOKŮ

OBCHODNÍ SPRÁVA PORTFOLIA PROJEKTŮ

VÝROBA V PROJEKTU

PRACOVNÍCI PROJEKTU

ROZPOČET PROJEKTU

MANAŽER PROJEKTU A

dokumentace

VÝROBA V PROJEKTU

PRACOVNÍCI PROJEKTU

ROZPOČET PROJEKTU

MANAŽER PROJEKTU B

dokumentace

VÝROBA V PROJEKTU

PRACOVNÍCI PROJEKTU

ROZPOČET PROJEKTU

MANAŽER PROJEKTU C

PROJEKT C dokumentace

Obr. 43 – projektová (maticová) struktura managementu

KONTROLNÍ SYSTÉMY

PROJEKT A

PROJEKT B

úprava: autor

Řízení rozpočtu zakázky potom znamená sledování základních stanovených parametrů (zisk, průtok, hrozící penále). Řízení rozpočtu přímo váže na údaje účetní evidence a jen podtrhuje důležitost vedení účetní evidence v „reálném čase“. Lidské zdroje: Optimální a efektivní využití lidských zdrojů je základním požadavkem každé komerční organizace. Jejich využití je plánováno při vytváření detailních plánů jednotlivých zakázek a neustále aktualizováno podle vývoje v čase (pravidelné aktualizace stavu). Úplné pokrytí vykonávaných činností přináší možnost řídit jednorázové, krátkodobé úkoly (mimo jiné řízení servisních činností). Řízení v našem názvosloví "termínovaných úkolů" je dalším krokem ke zvýšení efektivity společnosti založeném zvýšení disciplíny a efektivity dosahování cílů. Součástí řízení lidských zdrojů je i řízení jejich způsobilostí, řízení využití (výkazy práce, potvrzování odpracovaného času - vedoucí projektu, liniový vedoucí), workflow hodnocení výkonnosti a motivace. Portfolio zakázek: Prakticky v každé společnosti vždy současně probíhá více než jedna zakázka. Navíc, jsou zdroje využívány pro další aktivity, jako je vývoj nových produktů případně rozmanité interní procesy. Pokud dobře zvládáme řízení jednotlivých zakázek, je nutné dobře zvládnout i řízení celého portfolia. Z řízení jednotlivých zakázek máme dostatečné informace o změnách (každá zakázka se v čase dynamicky vyvíjí), o nárokovaných zdrojích. V řízení portfolia je 69

! !

základním úkolem nastavit priority zakázek tak, aby výkon celé organizace byl maximalizován. Druhým důležitým aspektem koordinace je finanční řízení. Prvotním nástrojem je sestavení finančního plánu. Portfolio zakázek má proto rozhodující význam při sestavování finančního plánu podniku, přičemž se zpravidla uplatňuje významná koordinační funkce finančního plánu. Optimalizace a vytváření portfolia zakázek má význačný vliv na finanční stabilitu podniku a současně je jedním z nástrojů řízení a minimalizace rizik. Tvorba finančního plánu v projektovém řízení:

VÝROBNÍ STŘEDISKO 1

OBSLUŢNÁ PRACOVIŠTĚ

MANAGEMENT

VÝROBNÍ STŘEDISKO 2

VÝROBNÍ STŘEDISKO 3 MAMAŢEŘI PROJEKTŮ A, B,C SERVISNÍ PROVOZY

Manažeři projektů si zajišťují kapacity pracovišť pro své projekty Obr. 44 – projektová struktura řízení – příprava finančního plánu

VZTAH K TRHU MARKETING

Management zabezpečuje obchodní činnost, zpracování plánů projektů zásobování všemi potřebami, koordinaci projektů a vytížení pracovišť – techniky i lidí, plynulé financování podniku zdroj: autor

Poznámka: Návrhy rozpočtů projektů vycházejí z již schválených zadání, předkládají je manažeři projektů. Odborné útvary (které koordinují vztahy projektů v agendách ve vlastní působnosti za podnik jako celek) předkládají návrhy jen za vlastní činnost jako součást vrcholového managementu. Dílčí požadavky odpadají, řeší je již manažeři projektů. Pro investiční projekty uvnitř firmy jsou určeni manažeři projektů jednotlivých investičních akcí. Na základě řízení jednotlivých zakázek v každém okamžiku známe predikovaný zisk jednotlivých zakázek, predikované cash-flow. Pokud měříme důležité indikátory, jsme schopni včas podnikat nápravné kroky k tomu, aby bylo dosaženo co nejlepších výsledků. Tato hlediska vystupují do popředí v rámci krátkodobého finančního managementu podniku jako celku. Kontrolní otázky 3.2.:

15. – 16.

Kdo je interní zákazník v procesech: Kdo je manažer projektu: 70

3.3. Zdroje financování, alternativní zdroje, kapitálové investice 3.3.1. Vlastní zdroje Vlastní zdroje

samofinancování

kapitálové

finanční

věcné

zisk

rezervy

rezervy Členění ilustruje dílčí schéma. Za kapitálové považujeme prostředky vložené do podniku a to jak v peněžní, tak v nepeněžní formě (hmotné, nehmotné). Pojem samofinancování reprezentuje zdroje, které byly vytvořeny činností podniku a již aktivně výnosy na trhu či pasivně, tj. využitím daňové výhody (odpisy) či přerozdělením (rezervy).

Zatímco kapitálové zdroje jsou tvořeny různými vklady, spoluúčastmi, navyšováním základního kapitálu u s.r.o. dodatečnými skaldy společníků (stávajících či nově přijatých), u akciových společností se tak děje následnými emisemi akcií. V té souvislosti je třeba připomenout, že navyšování základního kapitálu se může dít též v rámci rozdělení zisku, kdy u s.r.o. se navýší ve stanoveném poměru obchodní podíly společníků a u akciových společností se zvýší nominální hodnota akcií. Všechny tyto operace vyžadují rozhodnutí valné hromady, často i notářské zápisy a změny v zápisu firmy v Obchodním rejstříku. Samofinancování je zdroj přímo vycházející z hospodaření podniku. Ziskem je kladný hospodářský výsledek, který podléhá zdanění. Pro úplnost se zmíníme o odpisech. Daňové odpisy snižují účetně vykazovaný zisk a tím i velikost daně z příjmů. Skutečnost, že odpisy jsou nákladem a ne výdajem budí dojem, že se jedná o navýšení disponibilních prostředků. To je ovšem optický klam, neboť výdaje byly učiněny v roce pořízení dlouhodobého majetku a do nákladů se tehdy nedostaly. Argument některých autorů, že odpisy jsou kalkulovány v ceně produktu je rovněž zavádějící, protože v ceně produktu musí být kalkulovány všechny náklady, nebo se kalkulace nemusí provádět vůbec (hlavně u malých firem se to děje). Uplatněním odpisů se finanční majetek nezvýší, pouze se ušetří část peněz snížením daně z příjmů. To má ale smysl jen tehdy, když podnik dosáhne kladného hospodářského výsledku, respektive po promítnutí daňových odpisů alespoň nulové hodnoty. Pak můžeme říci, že „jsou odpisy profinancovány“. Rezervy se vykazují v cizích pasivech a tvoří se z nákladů s účelem na krytí budoucích závazků. V principu jde o účelový převod mezi vlastním a cizím kapitálem. Po provedení úhrad se proúčtuje, zda byly skutečně vynaložené náklady daňově uznatelné. Případný rozdíl se bez sankcí dodaní. Dotace je považována za externí vlastní zdroj financování. Dotující subjekt ji poskytuje na financování investičního nebo jiného záměru s cílem podpořit výstupy, které z projektu plynou. Cenou za poskytnutí dotace bývá to, že se dotovaný subjekt zaváže provozovat nějakou veřejně prospěšnou, ekologickou či jinou předem stanovenou činnost. V současné době jsou jedním z nejvýznamnějších zdrojů dotací strukturální fondy EU. 71

!

3.3.2. Úvěry Základní výhodou využívání úvěru je odložený výdaj na pořízení majetku a postupné splácení dluhu. Nejběžnějšími jsou termínované úvěry. Často se používají na rozvoj dlouhodobého majetku – těm pak říkáme úvěry investiční. Úvěry vyžadují určitý projekt, který má prokázat účelovost a zejména návratnost vypůjčených prostředků i s úroky požadovanými bankou. Logicky vzato, projekt by měl předjímat nejen návratnost, ale také další (přímé či odvozené) efekty pro subjekt, který si půjčuje (dlužníka). Nákladem úvěru jsou poplatky a úroky. Splácení jistiny je pouze výdajem. Přijetí úvěru dlužníkem (a jeho čerpání) jej staví do pozice existenční nutnosti dosahovat výsledků, které návratnost prostředků i splnění ostatních závazků zajistí. Proto je tak důležité, aby projekty, na které si podnik půjčuje, byly zpracovány seriózně s maximálním zajištěním proti neočekávaným událostem. Toho jsou si vědomy především banky, a proto vyžadují k úvěrům nejen rozbory projektů, ale také uplatňují různé nástroje doplňkového jištění. Ručení jen výsledky projektu je zpravidla považováno za nedostačující, tedy příliš riskantní. V úvěrové smlouvě se stanovuje režim čerpání prostředků, režim splácení, záruky a zástavy, kontrolní mechanismy a sankce. Dlužník by měl při přípravě úvěrové smlouvy velmi bedlivě zvažovat všechna práva banky i své povinnosti. Banky se neostýchají např. hromadit zajišťovací instrumenty, přičemž který v případě neplnění využijí je zcela v jejich rukou. Dochází-li pak třeba k nuceným prodejům majetku, může to být i za zlomkové ceny oproti ceně dosažitelné v „mírové prodejní situaci“. Platí to i v případě nucených dražeb. Splácení úvěrů se děje jednak degresivně, tj. platby se snižují, protože při stejných splátkách je stále nižší vypočtená úroková zátěž. Zejména u dlouhodobějších úvěrů se může použít i splácení anuitní, kdy platby jsou stále stejné. Ovšem nevýhodou může být to, že banka úrok inkasuje vždy z nesplacené části jistiny a tudíž se vnitřní skladba platby mění – zpočátku ji tvoří téměř jen úrok a postupně se zvyšuje umořování jistiny úvěru. Hypoteční úvěry a hypoteční zástavní listy. Tyto úvěry patří k dlouhodobým (zpravidla 10 a více let) a jsou na ně zaměřeny speciální banky (nebo alespoň části bank). Zde probíhá dvojí režim. Banka při poskytnutí úvěru uzavře zástavní smlouvu na nemovitost dlužníka a souběžně vydá „hypoteční zástavní listy“, kterými si opatří dlouhodobé finanční zdroje. Dodavatelské úvěry jsou doplňkovým zdrojem, zpravidla krátkodobého až střednědobého financování. Může ovšem být docela úspěšně nahrazováno prodejem splátkovým s odloženým přechodem vlastnictví k dodanému předmětu na kupujícího (dlužníka). Z krátkodobých úvěrů si ještě připomeneme kontokorentní úvěr, který je bankou poskytován na překlenutí časového nesouladu mezi příjmy výdaji podniku, případně i k financování pohledávek a zásob. Úvěr je neúčelový, přičemž se předpokládá čerpání krátkodobé a opakované. Princip tohoto úvěru spočívá ve stanovení debetního limitu běžného účtu. Čerpání do výše limitu se děje automaticky, předkládáním platebních příkazů 72

!

podnikem a stejně automaticky se děje splácení – nabíháním příjmů od obchodních partnerů na účet. To předpokládá, že alespoň část obratu podniku je přes takový účet vedena. Ve smlouvě se stanovuje maximální doba, v níž musí být debet účtu vždy vyrovnán, aby mohlo dojít k novému čerpání. Revolvingový úvěr se od kontokorentního poněkud liší. Jde o úvěr účelový, kdy banka dohodnutým režimem vlastně reguluje úvěrovou zátěž (a tedy i případný stav zásob podniku). Provoz úvěru mívá zpravidla měsíční horizont a úvěr je podle pravidel stanovených v úvěrové smlouvě „obnovován“. I zde se předpokládá alespoň částečný tok obratu podniku přes příslušný účet u poskytující banky. Eskontní úvěr se využívá pro krátkodobé financování potřeb podniků. V České republice není tak často využíván, neboť existují další úvěrové produkty, zejména kontokorentní úvěry, u kterých je získání jednodušší. Podstatou eskontního úvěru je odkup směnky obchodní bankou před lhůtou její splatnosti. Předmětem odkupu se tedy stává směnka za zboží, služby či jiné statky, která představuje nástroj platby mezi odběratelem a dodavatelem. Odběratel je nazýván emitentem směnky, dodavatel je nazýván remitentem. 3.3.3. Alternativní zdroje financování Emise dluhopisů. Jsou to cenné papíry, které podnik emituje, a které vyjadřují finanční závazek emitenta (vlastně dlužníka) podle režimu stanoveného zákonem a zejména emisními podmínkami, vůči držiteli dluhopisu. Splatnost je stanovena s přesným datováním. Rovněž „úrok“ se vyplácí (kupóny) v přesně stanovených termínech. Vlastnictví dluhopisu nezakládá žádná rozhodovací ani přímá majetková práva vůči podniku (majetku) emitenta. Dluhopisů je celá řada. Podstatné je, zda jsou či nejsou veřejně obchodovatelné. Jejich vydávání je schvalováno ČNB. Nově je u některých typů bankou jen kontrolován soulad se zákonem. Emitující podnik by měl zvážit, zda je jeho pozice natolik dobrá, že emise jeho dluhopisů může být úspěšná a podaří se ji na trhu dobře umístit. Význačná je také odlišná splatnost dluhopisů – na rozdíl od úvěrů se celá jistina vyplácí držitelům najednou. S tím je třeba ve finančním plánu a hospodaření podniku předem počítat, a to nejen z hlediska schopnosti dostát závazku, ale též z hlediska míry efektivity využití finančního majetku. Finanční leasing – nejde sice o úvěr, ale režim z hlediska finančního je do jisté míry podobný. Oproti úvěru se pořizované předměty nestávají hned vlastnictvím investující firmy, na druhé straně celá úhrada leasingové společnosti je daňově uznatelná v nákladech. Cena konečného odkupu je zpravidla ekonomicky zanedbatelná. Zdánlivý protimluv použití výrazu pronájem a prodej v jedné definici si vysvětlíme tak, že zavedeme dva termíny (přívlastky), které se v této oblasti používají v zákonných ustanoveních. Jde o finanční a operativní leasing. V obou případech se skutečně jedná o pronájem. Rozdíl je v tom, že v případě finančního leasingu je součástí smlouvy též ustanovení o převodu předmětu leasingu do vlastnictví nájemce (k přechodu vlastnictví dojde v době skončení trvání pronájmu), kdežto u operativního leasingu k převodu vlastnictví nedochází a po skončení trvání smlouvy se 73

§

!

předmět vrací (ve stavu přiměřené amortizace) zpět do dispozice pronajímatele. Operativní leasing bývá na druhé straně obvykle spojen s poměrně rozsáhlými doprovodnými službami pro uživatele pronajaté věci (např. auta, reprodukční a výpočetní technika atd.). výběr předmětu

leasingová smlouva

Obr. 45 – finanční leasing

platba zálohy

zdroj: autor

dodání, užívání

úhrady splátek

přechod vlastnictví

převodní cena

Pro podnikatele má ovšem značný (možná i rozhodující) význam daňová stránka leasingu, a to zejména v případě leasingu finančního. Ta je z pochopitelných důvodů upravena v zákoně o dani z příjmů. Z toho ovšem vyplývá, že tato „vlastnost“ finančního leasingu není objektivní, a je zcela závislá na tom, jaká úprava je v uvedeném zákoně momentálně zakotvena. Svou roli sehrává i skutečnost, že po dobu trvání leasingové smlouvy se nejedná o pořízení majetku do vlastnictví – tedy o přírůstek aktiv, což znamená, že ani pohledávka leasingové firmy za nesplacenou část smluvního závazku není součástí cizích pasiv. Jedná se o tzv. operace podrozvahové. V literatuře se často jako samostatná kategorie objevuje tzv. zpětný leasing. Ten název ale nelze brát doslovně. Zpětný leasing (back leasing) sestává ze dvou operací samostatných operací, provázaných pouze obchodním záměrem. Jde o to, že předmětem leasingu se nestává majetek koupený leasingovou společností od nějakého dodavatele, ale leasingová společnost odkoupí dotčený předmět od budoucího klienta a následně mu jej pronajme leasingovou smlouvou. Je celkem logické, že se oba kroky propojují, neboť by se jinak mohlo stát, že by leasingová společnost odkoupila již používaný předmět od potenciálního klienta a on by potom od dohody ustoupil. To slovo „back“ tedy znamená, že klient původně svůj předmět dostane zpět jako předmět leasingu. Nic více a nic méně. Franšíza (franchising) - je odbytový systém, jehož prostřednictvím se uvádí na trh zboží nebo služby anebo technologie. Opírá se o úzkou a nepřetržitou spolupráci právně a finančně samostatných a nezávislých podnikatelů - franšízora a jeho franšízantů. Franšízor zaručuje svým franšízantům právo a zároveň jim ukládá povinnost provozovat obchodní činnost v souladu s jeho koncepcí. Obecně se jedná o model podnikání, kdy jsou práva používat obchodní značku a know-how společnosti poskytnuty jinému podnikatelskému subjektu, který si zaplatí licenci. Umožňuje podnikat bez větších zkušeností, bez dlouhého období pokusů a omylů apod. Franšízant dostává právo nejen používat ochrannou známku společnosti, od které si licenci koupil, ale i její marketingové postupy, receptury, účetní standardy a postupy, podporu a školení. Faktoring je metoda financování krátkodobých úvěrů poskytnutých při dodávkách zboží a služeb. Podstatou faktoringu je odkup krátkodobých pohledávek zpravidla bez postihu vůči původnímu věřiteli. Základem pro vztah je faktoringová smlouva, která stanoví práva a povinnosti obou stran. Cenou faktoringu je faktoringová provize (0,8 – 3% z pohledávky), která je tvořena rizikovou složkou a náklady souvisejícími se zpracování faktoringu. Odkup 74

§

pohledávek provádí faktoringová společnost (banka) buď bez možnosti zpětného regresu na dodavatele, tzn. že riziko nezaplacení pohledávky přechází na faktoringovou společnost, nebo s možností zpětného regresu (riziko nezaplacení zůstává na dodavateli). Funkce faktoringu jsou: Funkce předfinancování Funkce správy pohledávek Funkce garanční: Funkce informativní: Forfaiting - na rozdíl od faktoringu se jedná o větší pohledávky se střednědobou až dlouhodobou splatností. Odkupují se většinou pohledávky doložené fakturou a uznáním dluhu ve prospěch forfaitingové instituce, nebo pohledávky s dalšími dokumenty – směnky, bankovní záruky. Tyto dokumenty musí mít jednoznačně vyznačen závazek dlužníka zaplatit bez uplatnění námitky. Z hlediska samostatnosti těchto obchodů jsou podmínky stanoveny většinou dosti individuálně. Konstrukce poplatků a dalších nákladů je však obdobná jako u faktoringu. Tento druh financování pohledávek lze, opět po posouzení bankou, realizovat jak s tuzemským, tak se zahraničním odběratelem. Tichý společník je osoba, která poskytuje podnikateli v rámci smlouvy o tichém společenství určitý vklad a podílí se jím na jeho podnikání, podnikatel se zavazuje k placení části čistého zisku (po odečtení povinného přídělu do rezervního fondu) vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání. Smlouva vyžaduje písemnou formu. Předmětem vkladu můţe být určitá peněţní částka, určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota vyuţitelná při podnikání. 3.3.4. Peněžní a kapitálové trhy FINANČNÍ TRH = obchodování s finančními prostředky PENĚŽNÍ - peníze, cenné papíry, finanční deriváty, krátkodobé pohledávky KAPITÁLOVÝ – cenné papíry, dluhové instrumenty, dlouhodobé pohledávky PRIMÁRNÍ - právě emitované instrumenty SEKUNDÁRNÍ - dříve emitované obchodovatelné instrumenty Kapitálový trh je místo, kde dochází ke směně kapitálu prostřednictvím cenných papírů a jejich derivátů. Můžeme o něm říci, také že je podmnožinou finančního trhu. Burza je instituce, která organizuje trh s investičními nástroji. Prostřednictvím burzy lze nakupovat a prodávat různé investiční nástroje Je jednou ze základních součástí kapitálového trhu. Zvláštním typem burzy je plodinová burza, kde se obchoduje ve velkém se zemědělskými plodinami a potravinářskými produkty. Setkávají se zde emitenti a investoři.

75

Emitenti získávají na burze finanční prostředky pro své podnikání, investoři mají možnost své volné finanční prostředky zhodnotit. Burza má podobu oboustranné aukce, kde o konečné ceně obchodovaného instrumentu rozhoduje stav nabídky a poptávky. Cena takto získaná se nazývá kurz. Na burzách se uzavírají především pokud možno co nejvíce standardizované transakce, což vede k eliminaci nutnosti vyjednávání a s ním spojených nejistot, průtahů a nákladů.

PENĚŽNÍ ZBOŽOVÉ

BURZY

SLUŽEB Obr. 46 - burzy podle předmětu obchodování

úprava: autor

Nejrozšířenější jsou burzy peněžní, pod které spadají burzy cenných papírů, devizové a burzy finančních derivátů. Nejslavnější burzou je New York Stock Exchange (NYSE) na Wall Street. Investování může sloužit jednak jako dobrý způsob uchování hodnoty peněz a jednak jako zajímavý způsob výdělku. Kromě klasických investičních nástrojů jako jsou akcie, fondy, komodity a dluhopisy může investor volit i z dalších možností. Největší část volných finančních prostředků leží v konzervativních bankovních produktech. Stále větší oblibu si však získávají moderní finanční produkty, jako např. certifikáty a warranty. Další investiční možnosti pak nabízejí zahraniční měny nebo alternativní investice. Dluhopisy (obchodování) jsou cenné papíry zpravidla obchodovatelné na burze cenných papírů. Na rozdíl od akcií, které lze na kapitálových trzích také koupit, není pro investora hlavním cílem a měřítkem výnos z pohybu kurzu dluhopisu, ale výše pravidelných úroků, k jejichž platbě se přímo v textu dluhopisu jeho vydavatel zavázal. Úroky jsou vypláceny až do konce platnosti dluhopisu. V tom okamžiku investor obdrží zpět i prostředky, které za dluhopis při jeho koupi zaplatil (tzv. cenu, chcete-li nominální hodnotu dluhopisu). Vydavatel se prostřednictvím dluhopisů obrací na kapitálovém trhu na investory, kteří jsou ochotni vložit do jeho cenných papírů své peněžní prostředky. Dluhopis je půjčkou, kterou poskytuje jeho nový majitel vydavateli. Podílový fond je nástrojem, který se využívá k investičním operacím. Podílový fond je jakýmsi souborem majetku. Rozděluje se do několika kategorií, podle účelu, obsahu a dalších faktorů. Podílový fond nemá právní subjektivitu (na rozdíl od investičního fondu), je to tedy pouze jakýsi koš, který sdružuje aktiva. Je spravován investičními společnostmi, které řídí jejich fungování. Základní jednotkou fondu je podílový list, držitel podílových listů (investor) se nazývá podílníkem fondu. Otevřený podílový fond má oproti jiným formám investování řadu vlastností, které umožňují jeho použití ve velmi širokém okruhu investorů. Důvody použití podílových fondů  Neomezené množství emitovaných podílových listů 76

 Neomezená časová působnost fondu – fond se zakládá obvykle na dobu neurčitou  Profesionální správa majetku- investor nemusí sledovat vývoj trhů, protože se o jeho

majetek stará profesionální správce  Volný vstup a výstup – podílník může kdykoliv do fondu vstoupit i vystoupit (nechat odkoupit podílové listy) za tržní cenu  Možnost diverzifikace rizik – fond obvykle obsahuje široké spektrum aktiv, tím pádem problémy spojené s jedním cenným papírem nemusí postihnout celou investici výrazným způsobem  Sdružovací efekt – díky velkému množství kapitálu fondu a investorů může i malý investor participovat na výnosech cenných papírů, které by díky omezenému jmění nemohl nakoupit. Kontrolní otázky 3.3.:

17. – 19.

Uveďte 3 druhy úvěrů: Co jsou daňové odpisy? Burzy jsou trojí. Které?

Shrnutí: Ukázali jsme si, že zde šlo o praktickou aplikaci vztahu KAPITÁL – PODNIK – TRH, kde zdroji se zajišťuje majetek nezbytný k vytvoření tržně realizovatelného produktu. Studenti pochopili, že soulad skladby kapitálu a majetku je klíčový pro hospodárný provoz podniku. Poznali, že vše něco stojí, tedy i kapitál sám o sobě je spojen s náklady, což je třeba brát v úvahu. Cílem bylo zdůraznit nutnost komplexnosti ve finančním hospodaření.

Vybrané teze: 1) Kapitál (vlastní) vystupuje jako objekt zhodnocování a současně jako subjekt účasti na profinancování podniku (aktiv), tedy iniciátor celého procesu. 2) Trh prověřuje úroveň naší přípravy, tj. obchodní strategie, krátkodobého plánování a řídící činnosti. 3) Produkt tvoříme využíváním majetku podniku. K pořizování majetku nezbytného pro efektivní vytváření produktu, je třeba zajistit příslušný kapitál. Objem a strukturu majetku i kapitálu je třeba průběžně optimalizovat. 4) Přijímaná rozhodnutí mají vliv na produkci, na osoby, na hmotný i nehmotný majetek a na potřebu finančního majetku. 5) Potřeba zásob vyplývá z časového nesouladu mezi nákupem a prodejem zboží nebo mezi dodávkou materiálu a jeho spotřebou či mezi dokončením výrobku a jeho prodejem. 6) Přijetí úvěru dlužníkem (a jeho čerpání) jej staví do pozice existenční nutnosti dosahovat výsledků, které návratnost prostředků i splnění ostatních závazků zajistí.

77

S

P

Příklad Spojte čárami pojmy, které patří k sobě: dividendy

trh

oběžná aktiva

úvěr

pasiva vlastní

odpisy

software

vlastní kapitál pohledávka úrok z úvěru

cash-flow náklady

akcie

zásoby

peníze v pokladně

pozemek

konvice na čaj

závazek výnosy

zisk základní kapitál

dlouhodobý majetek

ceniny

3. test předchozích znalostí 1) Vlastní kapitál je a) levnější než cizí b) dražší než cizí c) beznákladový 2) Emise dluhopisů podnikem a) je součástí cizího kapitálu b) je součástí vlastního kapitálu c) je podrozvahovou položkou

peníze na účtě

koupené dluhopisy

T

STUDIJNÍ POZNÁMKY

78

4. RIZIKA, JEJICH ŘÍZENÍ A VYUŽITÍ Obsah a cíl: text je zaměřen na rizikovost podnikání jako organickou součást podnikání a cílem naučit studenty – manažery v prostředí rizik řídit podnik. Zabývá se i vnitřními riziky vyplývajícími ze snahy o racionální hospodaření. Zdůrazňuje nákladovost kapitálu a jeho časovou hodnotu jako potenciální zdroje rizikovosti ve finančním řízení firmy. Klíčová slova: nejistota, riziko, identifikace, odezva, optimalizace, likvidita, časová hodnota.

C

Doporučená literatura: Vydavatel a rok vydání Strany textu

Autor

Název

Merna T., Al-Thani F.

Risk Management

Computer Press 2007

Paták Milan

Podnikový finanční management Financování podnikatelských subjektů

Idea servis 2006

6 – 19 26 – 42 79 - 84 139 - 165

ASPI 2008

56 - 65

Šiman Josef, Petera Petr

4.1. Risk management, identifikace rizik, řízení rizik u corporate i project 4.1.1. Vznik rizik Podnikání je vždy spojeno s určitým rizikem. Ve skutečnosti je s rizikem spojeno úplně všechno. Vše živé je trvale ohroženo. I skála je ohrožena destrukcí, pouze nevíme, zda se může bránit. Podnikání je ovšem specifickou lidskou činností, která vyžaduje časté rozhodování za absolutní přítomnosti rizika a relativní přítomnosti nejistoty. Jinak řečeno: nejistota je problém pravděpodobnosti, riziko je problém účinku. Z minulosti bychom v každém případě využívat v prvé řadě prvotní data (případně jednoduše statisticky zpracovaná) a hodnocení pro budoucnost provádět již podle aktuálních hledisek a pravidel. Bylo by možno namítnout, že z hlediska hodnocení si nemůžeme být jisti ani minulostí. Je to skutečně pravda, ovšem neznamená to, že by se změnila minulost, ale že se změnila pozdější měřítka pro hodnocení. Má to svůj význam, zejména v oblasti analytické činnosti, zaměřené na přechod ze stávající situace do dějů budoucích. Tuto nejistotu ovšem můžeme podstatně lépe eliminovat. Je třeba z minulosti v každém případě využívat hlavně prvotní data a hodnocení pro budoucnost provádět již podle aktuálních hledisek a pravidel. V rámci této subkapitoly si již můžeme shrnout některé poznatky:  Riziko je důsledkem jevu, který je nejistý  Důsledky jevu, které jsou nejisté, mohou být chtěné, nebo nechtěné 79

L

 Nejistoty a jejich důsledky by měly být pochopeny, aby mohly být správně řízeny. Situace zřetelné nejistoty, se kterou se můžeme často setkávat v počátečních etapách projektů, jsou obvykle nazývány „poznávací“. Tyto jevy mohou být způsobovány řadou faktorů, jakými jsou především:  Nejasná struktura problému,  Neschopnost identifikovat alternativní řešení situace,  Množství a různá kvalita dostupných informací,  Futuristické zaměření rozhodovacího procesu,  Cíle, kterým by se mělo vyhovět v rámci rozhodování,  Omezené množství času, které je k dispozici,  Osobní kvality pracovníků, kteří mají učinit rozhodnutí. V rozhodovací praxi se setkáváme s mnohými zdroji rizik, a je žádoucí, aby je organizace byla schopna vzít do úvahy dříve, než učiní rozhodnutí. Proto je tak důležité, aby zdroje byly známy (k dispozici), a bylo možné provést potřebnou identifikaci, analýzu a zjistit odezvu (případné dopady). Zdroje rizik mohou být vnější i vnitřní, lokální i globální, tržní i mimotržní, ekonomické i mimoekonomické, právní, etické, enviromentální i jiné.

!

4.1.2. Třídění zdrojů rizik Protože každá činnost je spojena s rizikem, lze odvodit, že existuje mnoho zdrojů rizika, přičemž je žádoucí, aby organizace tento fakt trvale brala v úvahu a systémově se snažila o poznání těch zdrojů rizik, které jsou jí nejblíže. Ne nadarmo se říkává, že „štěstí přeje připraveným“, a v oblasti poznávání rizik a jejich zdrojů to platí dvojnásob. neznalost vnitřního prostředí podniku

!

neznalost vnejšího prostředí (okolí)

obecné zdroje rizik

chybné stanovení cílů Obr. 47 – výchozí členění zdrojů rizik

úprava: autor

Zjištění skutečného zdroje konkrétního rizika (případně skupiny rizik) je velmi důležité a mělo by být standardním začátkem jakékoliv práce s riziky, ať již v poloze prevence, či analýzy dosud nezatříděného rizika. Při všech krocích je třeba se vyhnout trivialismu v posuzování zdroje rizika zejména tím, že budeme každé posuzované riziko v prvním kroku považovat za „nové“, což prakticky znamená, že nejdříve definujeme jeho hlavní faktory (podstatu, působnost, pravděpodobnost) a k tomu zvážíme, zde je možno ono riziko zařadit do nám známé klasifikace. I při tomto opatrném postupu můžeme narazit na nejednotnost a určitou neurčitost v základní charakteristice rizika, respektive na to, že ono riziko může mít alternativní zdroje, případně může být způsobováno vícero zdroji. Tato poslední varianta je v praxi relativně častá. 80

NEJLÉPE JE ŘEŠIT PROBLÉM JEŠTĚ DŘÍVE NEŽ NASTANE!

4.1.3. Význam poznání rizik Neustále se zrychlující procesy v oblasti tržních vztahů a celkového tržního prostředí přispívají značnou měrou k tomu, že prozíravě myslící představitelé společností staví problematiku rizik do popředí. Ukazuje se, že pro efektivní přežití na trhu je stále potřebnější nejen o rizicích vědět, ale systémově se jimi zabývat. Z toho lze odvodit potřebu v organizačním a řídícím schématu podniku pamatovat na ustavení odborného pracoviště (v menší firmě alespoň zajistit kvalifikovaného pracovníka), které se problematikou vytváření strategie a výkonným řízením rizik bude zabývat. Budeme mít na paměti, že podceňování rizik vede v drtivé většině případů ke značným škodám, někdy již nenapravitelným (to platí nejen v podnikání). Neznalost či neschopnost se orientovat v problematice rizik, vzdaluje podnikové strategie a plány od reálné skutečnosti, a zpravidla dostává podnik do příkrého rozporu s jednou z význačných podmínek úspěšného podnikání: ŽÁDNÁ PŘEKVAPENÍ VE FIRMĚ! Opak totiž mívá pro podnik přímo fatální důsledky. Je faktem, že pouhé vyhýbání se přímým negativním dopadům rizik (malérům) již nepostačuje. Musíme počítat s tím, že co neuděláme my, nejspíš udělá konkurence. To samozřejmě platí i pro oblast nevyužitých příležitostí. Dalším důsledkem je pak ztráta konkurenčních výhod a pád do šedi průměrných (až podprůměrných) účastníků trhu, při současném nárůstu rizik negativních, tj. přímo ohrožujících podnik v jeho existenci. Rovnováha a stagnace jsou jevy nahodilými. Co je tedy zapotřebí především?  Včasná identifikace klíčových firemních rizik.  Odhad pravděpodobnosti narůstajících rizik a význam následného dopadu na podnik, a to zejména finanční.  Stanovení priorit pro alokací zdrojů pro kontrolu a nastavení jasných kontrolních cílů. Již zmíněná rychlost nejrůznějších procesů často vede k tomu, že odpovědní pracovníci si neuvědomují v dodatečné míře význam časového faktoru při zjišťování neobvyklostí, odchylek od plánů, systémových i nesystémových zásahů do stávajícího tržního prostředí. Je prostou analogií, že v rámci změn prostředí se mění i nejrůznější rizika, a to jak co do skladby, aktuálnosti, tak míry významu – ať pozitivního či negativního. Vztah rizika a výnosnosti Vše co se týká budoucnosti (záměry, plány, prognózy, informace) nemůžeme až na omezený okruh případů považovat za jisté. Proto se prakticky vždy pohybujeme v prostředí nejistoty. Stav nejistoty může být jak dlouhodobý, tak okamžitý. Pokud musíme rozhodovat za trvající nejistoty významného rozsahu, dostáváme se do výrazněji rizikové situace. Obecně se má za 81

! !

to, že riziková situace je stav negativní. Nicméně platí, že využití rizikové situace k postupu dopředu (koupě, prodej, finanční investice apod.) může znamenat výhodu, zejména když potenciální konkurenti takový krok neučiní. Tento princip je znám z teorie her, zejména her hazardních nebo sázek na tzv. outsidery (třeba na dostizích).

jde do rizika

podnik Obr. 48 – dvojí možný dopad rizika

vyhne se riziku omezí dopady

zisk ztráta úprava: autor

V podnikání se ovšem hazardu vyhýbáme, a pokud přistupujeme ke zvýšenému riziku, snažíme se získávat maximum informací (zpravidla důvěrných), které ostatní účastníci tržní soutěže nemají. Vedle toho také řešíme předem alternativy využití angažovanosti v rizikové situaci, a to od optimistických až po ty nepříznivé. Jde o to, aby při „výhře“ byl náš podnik schopen získanou konkurenční výhodu účinně využít, a na druhé straně při „prohře“, aby negativní dopady byly co nejslabší. V tomto tématu nemáme na mysli jen rizika z finančních spekulací, častěji jde o rizika využitelná k urychlení rozvoje podniku, a při neúspěchu rizika rozvoj podniku (resp. i jeho existenci) bezvýhradně ohrožující. Jde o zpravidla vážná rozhodování, nevyužití reálné příležitosti se nám může vymstít, nezodpovědný přístup se nám vymstí prakticky vždy. TRŽNÍ PROSTŘEDÍ JE ZA VŠECH OKOLNOSTÍ RIZIKOVÉ, DĚLAT CHYBY BÝVÁ DOST DRAHÉ! Komentář: Jde především o to, abychom při podnikání s existencí rizik standardně počítali, orientovali se v nich, uměli se na ně připravit, a tam, kde je to možné, jich využívali v prospěch svého podniku. 4.1.4. Risk management Řízení rizik je v odborné literatuře posuzováno jak na úrovni státu, tak na úrovni podnikatelských subjektů. Přidržíme se roviny řízení organizací a jejich rozvojových projektů. Základním předpokladem i nástrojem pro řízení rizika je jeho identifikace jako reálné možnosti a včasné rozeznání příznaků, že riziková situace nastává. Tento přístup umožňuje včasné vytváření preventivních opatření k zamezení, případně oslabení vzniku či průběhu rizikových jevů. Rozhodující roli pak hraje čas předstihu a také velikost nákladů na opatření v porovnání s pravděpodobností výskytu a mírou nebezpečnosti případné rizikové situace pro podnik. Na základě takových kalkulací pak rozhodujeme a přijetí a rozsahu preventivních opatření jak organizačního, tak i technického charakteru. Je možné, že nákladná preventivní opatření nahradíme „krizovými scénáři“ pro případ, že negativním projevům přece jen dojde. 82

!

integrace agendy rizik do řídící struktury podniku

personální, materiálové a finanční zajištění

organizace řízení rizik vytvoření strategie a její aplikace v managementu

poznání a řízení rizik, kontrola účinnosti, databáze

Obr. 49 – matice organizace a výkonu řízení rizik

zdroj: autor

Vytváření systémových předpokladů ve schématu řízení firmy bude adekvátní velikosti firmy, charakteru produktů a konkrétní míry rizikovosti podnikání v daném odvětví a prostředí. Může být zřízen zvláštní útvar, ale také může být provedena plná integrace do běžných řídících struktur. Prvotním nástrojem pro výkon řízení rizika je PLÁN ŘÍZENÍ RIZIKA (RMP – risk management plan). Obdobně jako je strukturována úroveň vytváření podnikatelských plánů firem, je strukturováno i plánování v oblasti řízení rizika. Přístupy k řízení rizik Stručně řečeno, řízení rizik není nijak nové, ve své podstatě navazuje na principy teorie her a systémově se objevuje s rozvojem pojišťovnictví již před mnoha lety. Metodiky řízení rizik se v průběhu let postupně rozvíjely v návaznosti na rostoucí míru významu poznání rizika a potřeby schopnosti se v rizikovém prostředí orientovat. Starší pojetí řízení rizika se opíralo především o nákladová hlediska a návazně na přístupy k vyhodnocování projektů – tzv. studie proveditelnosti. Jednalo se vesměs o různé kriteriální funkce, u nichž vedle zavedených titulů rizik bylo třeba v podstatě empiricky stanovovat jejich váhu z pohledu již zmíněné pravděpodobnosti a také významu možného dopadu (někdy se uvádí termín „odezva“, která způsobuje dopad) na organizaci. Postupem doby se vytvořilo a aplikovalo základní schéma poznávání a přípravy a řízení rizika: IDENTIFIKACE RIZIKA

OHODNOCENÍ

ODEZVA

Obr. 50 – postup zpracování agendy rizika

DOKUMENTACE

úprava: autor

Přístup k řízení rizika můžeme definovat jako: Realizaci souboru činností, prováděných jednotlivci nebo organizací, za účelem změnit reálné působení rizika, které vzniká v oblasti jejich podnikání. (volně podle Merny) Řízení rizika bychom neměli považovat za oddělitelné od řízení podniku jako takového, je to integrální součást řízení, předpovídající a plánující kroky kalkulovaného zamezování dopadů rizik. Budoucí nepříznivé reakce jsou symptomem špatného řízení. (volně podle Handyho)

83

!

Abychom nezašli do druhého extrému, je vhodné si uvědomit, že úkolem není vytvořit pro firmu situaci, kdy by byla úplně bez rizik. Jde o to, aby zúčastněné subjekty byly včas a správně informovány o rizicích, a to jak zcela negativních, tak těch, která lze využít ve prospěch firmy. Aby manažeři podniku mohli rizika dobře analyzovaná a vykalkulovaná účinně řídit v zájmu dosahování vyšších efektů. Přitom všechny etapy zpracování agendy rizika jsou stejně důležité. Přitom ale nevylučujeme, že některým rizikům se vyhnout podaří. Proto se zastavíme u pojmu ODEZVA, což znamená odezvu (reakci, přípravu, opatření) na riziko. Zpravidla ji řešíme v těchto rovinách: vyhnutí se riziku – strategie vyhýbání, možnost zajistit, aby dopady konkrétního rizika podnik minuly snížení rizika – jde o snížení pravděpodobnosti či intenzity dopadu rizika, případně o obojí přenos rizika – riziko nezaniká, jeho dopady jsou přeneseny na jiný subjekt – nejčastěji jde o pojištění. U zakázek může jít o přenos zvýšeného rizika na zadavatele. zadržení rizika – zvládnutí plného dopadu rizika, kdy prevence nebyla účelná nebo selhala. 4.1.5. Nástroje pro řízení rizika Nástrojem se pro tento účel nerozumí pracovní předmět, ale účelově vyhraněná metodologie, aplikovatelná v řídící praxi – na úrovní plánovací i realizační. Můžeme tedy říci, že řízení rizika je jedním z nástrojů marketingového řízení podniku. Samotné řízení rizika pak využívá nástroje jako je „funkcionální analýza“, „zjišťování možností výběru“, „optimalizace výběru kritérií“, „statisticko-matematické metody“, „účelové databáze“, „případové (modelové) studie“ apod. Obdobně jako u marketingových (a jiných) analýz i zde existují dvě hlavní kategorie analytických postupů. Jsou to:

kvalitativní analýza rizika kvantitativní analýza rizika

Soudobá praxe ukazuje, že výstupy z kvalitativních analýz rizika bývají hodnotnější, než výstupy z analýz kvantitativních. Není to ani příliš překvapivé. Problém rizika není odvoditelný od velkého množství vstupních informací mj. proto, že je téměř nemožné získat větší počet metodicky srovnatelných informací. Druhým aspektem je, že většina rizik (zejména v podnikání) nevzniká statistickým trendem, ale na základě individuálních (byť hromadných) zásahů a vlivů, které vyžadují hlubší rozbor. Vliv jistě sehrává i prostý problém míry dostupnosti informací. Zvažujeme:  Dostupnost zdrojů pro analýzu – lidských, výpočetních i času  Zkušenost lidí provádějících analýzu z různými postupy  Velikost a složitost projektu (záměru, investice) pro který se analýza činí  Dostupnost informací v čase, prostoru i skladbě  Účel konkrétní analýzy v rámci procesu řízení rizika. 84

U kvalitativních analýz si přiblížíme některé metody: a) Brainstorming: Zjednodušeně se dá říci, že jde o volné sdělování názorů na určené téma v předem vybrané skupině tak do 12 osob a stanoveném čase tak do 1 hodiny. Při takové akci je žádoucí:  Stanovit časový limit  Jasně formulovat problém  Určit metodu zachycování myšlenek  Zanechat nápady na dostupném místě „dozrát“  Přijmout princip, že „žádná myšlenka je špatná myšlenka“  Odložit posudek  Přesvědčit účastníky o tom, že mohou přemýšlet nahlas a volně  Podporovat množství myšlenek – názorů oproti snaze o precizaci návrhu  Podporovat vznik skupinových názorů (i ne zcela jednotných). b) Analýza předpokladů: hodí se tam, kde jsou identifikovány předpoklady (úspěchu či neúspěchu), které se typicky objevují během procesu plánování. Předpoklady se potom ohodnotí podle toho, který se projeví v závěru projektu jako nesprávný. Předpoklady, na které se zdají být výstupy citlivé a u kterých je vyšší pravděpodobnost, že by se ukázaly jako nesprávné, budou formovat základnu pro seznam rizik. Slabinou může být, že ne všechny podstatné předpoklady (podmínky) budou identifikovány, protože některé z nich budou skryté a neprojdou analýzou. c) Metoda DELFI: jde skutečně o určitou formu předpovídání budoucích událostí nebo výstupů, kdy je skupina odborníků požádána, učinila samostatné předpovědi – zpočátku nezávisle, později v konsensu. Postup je následující:  Respondenti jsou dotazování tak, aby řekli své názory na rizika, která se týkají zadaného tématu (projektu, investice),  Předsedající potom posbírá informace a vydává shrnutí závěrů zpět respondentům se žádostí, aby zrevidovali své názory ve vztahu ke společným názorům skupiny,  Tyto kroky se opakují, dokud není dosaženo konsensu, nebo se ukáže, že skupina se nedokáže na ničem shodnout. d) Pohovory: jde obvykle o individuální pohovory s vybranými odborníky, které jsou pak vyhodnocovány samostatně. e) Dalšími metodami jsou zejména: studie ohrožení, kritická analýza možných vad, kontrolní seznamy, registry rizik včetně jejich mapování. f) V oblasti nástrojů a metod řízení rizika je ještě poměrně rozsáhlá skupina, která se opírá o grafické zpracování většího množství dat, poznatků a názorů a vytvářením grafických trendových, krizových i konfliktových scénářů. 85

4.1.6. Třídění rizik Podle míry ohrožení podniku Všeobecná, byť rozličná míra rizikovosti informací o stavech, děních a budoucím vývoji by měla vést management podniků ke snaze o jejich včasné odhalování a klasifikaci. Jde v podstatě o získávání „informací o informacích“, tedy o vytváření databází možných typů rizik, směrů jejich působení a souběžně též míru jejich nebezpečnosti. Předběžné určení míry nebezpečnosti rizika (přesněji řečeno rizikové situace) je významné pro celou metodiku řízení rizik, zejména pro rozhodování a plánování a přijímání preventivních opatření. max.

min. pravděpodobnost vzniku

max.

min. míra dopadu na podnik

Přístup zahrnuje veškerá rizika, tj. nejen ta, která vyplývají z uvědomělé činnosti manažera. U podnikatelských rizik zachycuje jejich nepříznivý dopad. Rozdíl je v tom, že v případě úspěchu při kvalifikovaném podstoupení podnikatelského (investičního) rizika může podnik získat konkurenční výhodu a tím i vyšší zisk, zatímco v práci s ostatními riziky se častěji jedná o vyhýbání se riziku, a při jeho neodvratnosti o minimalizaci případných škod.

závislé na podniku

eliminace prevence kooperace

poznané riziko zavislé na jiných

prevence, vyhýbání

nezávislé

prevence, zmírnění

Úprava: autor Obr. 51 – riziko podle závislosti

Riziko podle míry závislosti Členění či posuzování rizik podle těchto hledisek je jakýmsi pokračováním v procesu zjišťování a klasifikace rizik, a příčin jejich vzniku. Princip je vcelku jednoduchý. Jde o to, zjistit a) zda se vznik a rozvíjení rizika odvíjí od konkrétního stavu, vývoje a činnosti podniku, b) zda závisí na chování jiného subjektu, se kterým je podnik v nějaké formě styku či závislosti na něm, c) zda závisí na činnosti jiných subjektů, do jejichž působení podnik nijak zasahovat nemůže, d) zda jde o riziko „nezávislé“, tj. nelze nijak stanovit, že by nějaký reálná entita (osoba soukromo- či veřejno- právní, schválený zákon apd.) mohla být původcem vzniku a vývoje rizikové situace. V předchozím schématu vidíme význam klasifikace podle míry závislosti: 86

!

U rizik závislých na podniku je otázka možné eliminace spjatá s předmětem činnosti a celkové majetkové i prostorové dispozici podniku. Otázky prevence pak přímo souvisí s úrovní poznání tohoto rizika a míry efektivity přijímání preventivních opatření ve vazbě na jeho závažnost a pravděpodobnost vzniku rizikové situace. U rizik závislých na jiných subjektech je nezbytné v prvé řadě zjistit, zda takový subjekt je v působnosti resp. vlivu podniku, a vlastně analyzovat riziko s ním, či za něj. Pokud jde o rizika závislé na subjektech, které nelze nijak ovlivnit a tedy vznik rizikové situace utlumovat přímo u nich, nezbývá než volba mezi preventivními opatřeními a případnou možností takové změny (organizační, provozní, ekonomické) v podniku, která by umožnila se působení rizika na náš podnik zcela vyhnout či oslabit je na nevýznamnou rovinu. Je zřejmé, že pojem riziko „nezávislé“ budeme používat s určitou nadsázkou. Je totiž sporné, zda se na Zemi vůbec něco děje zcela nezávisle. Máme v tomto členění na mysli situace (stavy, procesy), které nejsou přímo ovlivnitelné vědomou činností nějakých pojmenovatelných subjektů. Upozornění: Další časté třídění rizik viz příloha č. 10 TYPICKÁ RIZIKA Jde o orientační a okruhovou klasifikaci rizik, jejíž využívání usnadňuje systémovou práci s riziky, umožňuje např. při vytváření dokumentaci pro podnikovou databázi rizik předepsat výchozí kódová čísla, usnadnit přiřazování metod prevence apod. Riziko projektu není jen rizikem vlastního zpracování tématu. Projekty obecně v sobě na straně dodavatelské i odběratelské zahrnují více či méně dalších subjektů, které mohou být zdroji rizika našeho projektu a to buď z vlastní vůle, nebo v důsledku rizik, která reálně mohou postihnout je. Nejistota kvality partnerů nutně ovlivňuje projekt, jeho rizikovost i nákladnost v případných rezervách a jiných preventivních opatřeních. Projevy těchto rizik jsou obecně známé – může jít o stavební nepřipravenost pro montáže, o nezprovoznění technologií, o nedodání médií a vstupních materiálů atd. na straně odběratelské je klasikou jejich nebo jimi způsobená druhotná platební neschopnost, neplnění smluvených odběrů, neopodstatněné reklamace a další kroky, jež snižují efektivitu projektu. Shrnout tyto problémy můžeme do tří skupin:  Neschopnost dodržet odhadnuté náklady projektu  Neschopnost dosáhnout plánovaného data zprovoznění projektu  Neschopnost dosáhnout požadované kvality a požadavků na provoz věcně i ekonomicky. Globální rizika jsou vždy vnější, někdy předvídatelná, avšak jejich vliv na výstupy podniku nemusí být vždy kontrolovatelný, ani v rámci projektu, ani v provozu následném. Za hlavní typy těchto rizik se považují: politické, právní, obchodní a enviromentální riziko. I když jsou velmi často předvídatelná, vliv na ně je sporadický až žádný, preventivní ochrana omezeně účinná a často i tak silně nákladná. Mnohdy může vyšší pravděpodobnost a váha těchto rizik mít za následek neschválení projektu. Dojde-li přece jen k realizaci pak jeho častý neúspěch. Elementární rizika zpravidla mají původ uvnitř podniku a týkají se přímo konkrétních projektů. Jsou zpravidla kontrolovatelná, nicméně záleží na jejich včasné identifikaci a na přijetí opatření ve vztahu k různým fázím projektu či provozní činnosti. 87

Holistické (celostní) riziko chápeme jako riziko vnitřní, spočívající zanedbání či přehlížení nehmotných a zdánlivě neracionálních stránek života podniku. Vedle známých kategorií nehmotného majetku jde též o tzv. měkké faktory, od představ akcionářů o tváři podniku, přes etiku a dobrou obchodní pověst podniku či značky, až po bezpečí a prostředí podniku. Úhelným principem je komplexní pohled na funkčnost a životaschopnost podniku. Stálé riziko - jde o riziko stálých ztrát, mnohdy nevýznamných, leč trvale provázejících podnik. Je to rovněž riziko změny výrobku či organizace a s ním spojené lpění na tom „co se přece osvědčilo“. Dalo by se říci, že je to riziko z obav z novot, které ovšem jako takové působí spíše v obrácené poloze, tj. konzervace stávajících poměrů vede ke ztrátám. Dynamické riziko: V obrácené poloze se projevuje dynamické riziko, tedy riziko z maximalizace příležitostí. V podstatě to znamená, že pro maximalizaci přírůstku musíme něco opustit a riskujeme ztrátu z něčeho již fungujícího. Většina manažerských rozhodnutí v sobě skrývá prvky dynamického rizika. Velmi zřetelně to zaznělo v subkapitole 3.1. této příručky. Je správné, když jsou zisky a ztráty z rozhodování během projektu či jiného uceleného provozního programu postaveny proti sobě a posoudí se finální výhodnost postupu. Neodmyslitelné riziko: Tento typ rizika je spojen s produktem a z toho odvozenou vnitřní organizací podniku. Týká se zejména specializovaných podniků (elektrárny, doly, chemické podniky, skladky apod.). Může ovšem také jít o specifické provozy (střediska, závody) podniku s jinak „neagresivními“ produkty. Jiné charakteristiky má neodmyslitelné riziko např. u finančních institucí, kde jsou některá trvalá rizika jimž se věnuje stálá pozornost, přičemž fakticky nelze předpokládat, že by se tato rizika mohla plně eliminovat. Nahodilé riziko: Toto riziko patří mezi vnější s tím, že riziko na podnik působí, aniž by byl problém v dosahu přímého řízení podniku a navíc nemusí být vždy s dostatečnou měrou předvídatelné. Kalkulace těchto rizik známe např. z rozpočtů staveb, obchodních nabídek apod. jsou to různé „rozpočtové rezervy“, pojistné zásoby a jiné. Zákaznické riziko: Každý podnik je do jisté míry závislý na svých klientech a to i v případech, kdy jsou navázány obchodní vztahy dlouhodobějšího charakteru. Klient může změnit program, dodavatele či uplatnit obtížené požadavky vůči dodavateli stávajícímu. Nebo také neplatit včas. Fiskální riziko: Jde o rizika zejména státních regulací, zakotvených do právních předpisů zpravidla s přímým peněžním dopadem na podnik. Může jít též o vlivy odvozené, vznikající v důsledku reorganizací ve státní (veřejné) správě, jež mohou mít v konečném účtu dopady na vztahy se stáními organizacemi, nebo se subjekty soukromými, které jsou těmi státními nějak dotčeny. Riziko nákupů v sobě spojuje riziko nakupované komodity – tedy její kvality, množství využitelnosti „výtěžnosti“, trvanlivosti, atraktivnosti a samozřejmě i cenové politiky dodavatele. Další částí rizika je riziko dodavatele (prodávajícího) jako takového. Zde mohou být ve hře aspekty hospodářské, etické, právní, kvalifikační apod. je celkem přirozené, že v obchodních vztazích oba dva okruhy nakonec tvoří jeden celek, zpravidla zastřešovaný smluvními ujednáními. 88

Riziko poškození pověsti: Toto riziko ani zdaleka nemusí být vlastním, tedy způsobeným konáním „našeho“ podniku, i když ani to nelze vyloučit. Ne každé poškození pověsti je pomluva a je třeba dbát na etiku jednání a konání nejen na úrovni vrcholného managementu, ale bez výjimek na všech úrovních. Ale méně se staráme, jak nás reprezentují běžní zaměstnanci, prodavači, sekretářky či vrátní. Organizační riziko: Chybně nastavená organizační a komunikační struktura může být významným vnitřním rizikem podniku, o to horším, že zcela zbytečným. Fungující bousměrná vertikální komunikace, funkční i horizontální komunikace (u projektů obzvláště významná), to vše je nezbytným předpokladem, že se podnik neutopí v nesmyslných rizikových situacích. Riziko IT: Soudobá komunikační struktura je bez funkčních IT nemyslitelná. Je ale nutné, aby se IT podřizovaly potřebám managementu a ne naopak. Je nutné,a by vše bylo podchyceno a informace byly pro manažery snadno dostupné a srozumitelné (jistě i pravdivé). Je ovšem také třeba, aby informační systém i jednotlivé informace byly chráněny před zcizením, poškozením, falšováním apod. Riziko procesní: Vzniká ze samotného procesu řízení konkrétního projektu. Vzniká všude tam, kde jsou stanoveny základní požadavky pro provádění projektu. Jde tedy o samotný proces řídících rozhodnutím ale také o jejich rychlý a úplný přenos adresátům na komunikačních trasách. Jde o to, aby úkoly byly kryty dokumentací, tedy věcně správné, materiálně, energeticky i finančně ohraničené. Aby byly jasné a vymahatelné časové návaznosti jednotlivých operací či bloků operací na projektu. Aby potřebné technologie, materiál i osoby byly k dispozici včas. Je proto třeba v průběhu prací a přípravě projektu tyto požadavky formulovat a jejich reálnost prověřovat. Totéž platí během realizace projektu. Riziko heuristiky: Jde o důsledek rozhodování za vysoké míry nejistoty. Zde vystupuje do popředí lidský faktor, jako nositel výběru možných řešení se snahou zvolit to nejlepší. Chce to co nejpřesnější plán, posudky reálnosti cílů, členění rizik, intuici a odpor k nereálným krokům a projektům, hledání nejméně rizikových účastníků projektu. FINANČNÍ RIZIKA Obecný názor je, že dále uvedená finanční rizika mají největší dopad na finanční úspěšnost či stabilitu podniku (a jeho projektu). Všechna tato rizika mají vztah k průběhu křivky (časové) kumulativního cash-flow.  Zpoždění stavby: Zpožděná stavba nepřináší žádný výnos, může dojít ke zvýšení nákladů a konečně může ohrozit realizaci produktu, který v ní má být vytvářen.  Riziko měny: Jde o riziko nestability měny, ať již zásadní až po zhroucení, nebo omezené, projevující se v inflaci, pohybech devizových kurzů apod.  Riziko úrokové míry: Riziko ohrožuje obě strany, tedy věřitele i dlužníka – může vycházet z pohybu úrokových měr, zejména u dlouhodobých úvěrů či cenných papírů, může souviset s problémem nesplácení úvěru a uplatňování věřitelských sankcí.

89

 Úvěrové riziko: Spočívá v tom, že odběratel či obchodní partner banky nesplatí své závazky, ať už z důvodu platební neschopnosti či platební nevůle. Úvěrové riziko lze minimalizovat pomocí řízení pohledávek, které zahrnuje monitorování platební morálky odběratelů.  Riziko hodnoty základního kapitálu: Souvisí se vzestupem či pádem cen akcií – podnik v jeho důsledku může mít horší přístup k zápůjčnímu kapitálu. Může souviset též s velkými změnami zejména cen nemovitého majetku, kdy nezbývá než provádět určité korekce.  Riziko obligací společnosti: Jde o podřízený zdroj financování, jejich atraktivita pro investory je závislá na pozici emitující společnosti, při poklesu ratingu se prodejnost zhoršuje – kriticky může dojít jak k omezenému prodeji či růstu úroků, tak až k požadavku na předčasné splacení.  Riziko likvidity: Riziko likvidity je výsledkem úrovně komerčních vztahů, pokud projekt či firma jako celek není schopna produkovat dostatek prostředků na úhradu svých závazků, vstupuje do rizika likvidita. Může dojít ke zhoršení dluhové služby, ale také může dojít až k prodejům některých částí majetku podniku, což může dále ohrozit jeho existenci. Finálně může dojít až k bankrotu.  Riziko protistrany (obchodních partnerů): Samozřejmě se odvíjí od stability a solidnosti obchodního partnera a to jak an straně odběratelské (dlužnické), tak na straně dodavatelské (věřitelské). Nespolehlivost kteréhokoliv z nich může mít fatální důsledky. Proto se řeší problematika diverzifikace produktů, odběratelů a do jisté míry i dodavatelů.  Riziko údržby: Toto riziko vzniká i v případech, kdy nově dokončený objekt nefunguje, kdy byla zanedbána pravidelná údržba či servis technologií, ale také, kdy musí být starší technologický celek odstaven k rozsáhlejší opravě (GO), byť i plánované. Odstávka způsobuje nejen pokles produkce, ale také problémy logistické a personální.  Riziko zdanění: Se zdaněním se zpravidla počítá. Problém nastane, pokud n daném teritoriu dochází ke změnám – jednak k horšímu, ale také i jen v krátkých intervalech.  Riziko země (státu) Riziko podnikání v cizím státu je velmi rozdílné a odvíjí se od rozdílnosti právní, kulturní, ale také v oblasti finančních služeb. V rámci EU by tyto problémy neměly mít přílišnou váhu, nicméně existují. NEFINANČNÍ RIZIKA Jde o rizika, která nejsou přímo finančního charakteru, ale ve svých důsledcích mohou mít dopad na finanční stabilitu podniku, byť nepřímo – zvláště pokud jde o tvar kumulovaného cash-flow.  Dynamické riziko: Dynamické riziko je riziko maximalizace užitku. Existují potenciální zisky, stejně jako potenciální ztráty. Riskuji ztrátu něčeho určitého pro získání něčeho neurčitého. Každé manažerské rozhodnutí v sobě má prvek dynamického rizika, řízeného jen praktickými pravidly přejímání rizika. 90

§

!

 Inherentní riziko: Závisí na produktu – je to tedy riziko přímo z produktu vyplývající – může však být rozličné. Od plynu a elektřiny, přes zbraně, chemické látky až po peněžní služby. (inherentnost = obsaženost v něčem)  Riziko nahodilosti: Je to ovlivnění událostmi s podnikáním spjatými, ale které nemůže firma přímo ovlivnit. Jsou to např. slabí dodavatelé, dopravci apod.  Zákaznické riziko: Riziko malého počtu odběratelů je známé, může ale být i riziko odčerpání kupní síly či náhlé změny priorit.  Regulační riziko: Může jít zejména o státní regulace např. v oblasti životního prostředí, nebo společenská regulace např. v oblasti stravování či užívání některých typů výrobků.  Riziko poškození pověsti: Může spočívat v podniku samotném – nedostatečná kontrola, neštěstí v podniku, nekvalita prodeje atd., ale také může být produktem negativní propagace (systém nepřímých pomluv) organizované ze msty či konkurencí.  Organizační riziko: Toto riziko může vznikat mimo, ale v každém případě by mělo být pod kontrolou podniku. Není-li znamená to špatnou organizaci a komunikaci uvnitř firmy.  Interpretační riziko: Jde skutečně o riziko nedorozumění – nejčastější v mezinárodních firmách, ale může vznikat i v relativně malém podniku. Začíná tím, že řada věcí bude zvykových, rutina překryje systém, řídící pokyny jsou jen všeobecné apod. Jistě jde o chyby v marketingovém řízení. U nefinančních rizik je žádoucí počítat i s jinými možnými dopady, vyplývajícími z jejich konkrétní podoby a povahy. Při definování podstaty podnikání uvádíme kromě zisku a finanční hodnoty podniku též jeho hodnotu obchodní, resp. nefinanční. Právě tato pozice může být nefinančními riziky ohrožována. I když můžeme říci, že v konečném účtu se i tyto problémy promítnou nějak pro problematiky financí (rovnováhy, likvidity, ziskovosti atd.). 4.1.7. Specifika řízení rizika na úrovni „project“ („corporate“ příloha č. 5) Projekt je zvláštním druhem investice zdrojů pro dosažení specifických úkolů. Projekty se realizují proto, aby produkovaly zboží nebo služby. Projekt sám o sobě je nevratná změna s životním cyklem, definovaným začátkem i datem dokončení. V řadě podniků je zavedena stálá linie „projektového řízení“, vyžadující účelový manažerský přístup. K základním rysům projektu patří pohled dopředu, na konkrétní potřeby, rizika a výstupy, zvažování dílčích plánů a priorit, předvídání problémů, využívání pokrokových trendů, relativní pružnost projektu v zájmu dosažení cíle směřujícího k získání kvality a hodnoty z vynaložených prostředků (Smith 1995). Řízení projektu je základním prvkem v organizační struktuře projektu, kde by se měly soustřeďovat všechny relevantní informace. Odpovědnosti manažera projektu padají do tří kategorií: 1. odpovědnost za mateřský podnik 2. odpovědnost za projekt a klienta 3. odpovědnost vůči členům projektového týmu. 91

! !

Projekt řízení rizika je proces, který umožňuje analýzu a řízení rizik spojených s projektem. Pokud je vhodně aplikován zvyšuje se pravděpodobnost úspěšného průběhu a dokončení projektu – podle nákladů, času a provedení úkolu. Prvním úkolem na úrovni „project“ je uvědomit si, že riziko existuje vždy jako důsledek nejistoty. Ve všech projektech existují rizika několika druhů, např.: Je ještě třeba vyzkoušet technologii (inovační riziko) Je nedostatek zdrojů na požadované úrovni Mohou být problémy v oblasti průmyslových vztahů Nejistota v rámci finančního řízení. Projektové řízení rizika je proces navržený pro odstranění nebo snížení rizik, která ohrožují dosažení cílů projektu. Management by měl tento fakt považovat za integrální součást celého procesu projektového řízení a realizace projektu, nikoli jen za připojený jednoduchý soubor nástrojů a postupů. Projekt řízení rizika musí být nepřetržitým procesem, který může být zahájen v kterékoliv etapě životního cyklu projektu a může pokračovat, nedojde-li ke kritické situaci, v níž by náklady projektu narostly tak, že by byly vyšší než přínosy, které má přinést. Logicky platí, že nejlépe je projekt řízení rizika časově sladit s přípravou a realizací projektu od samotného začátku. Čím později bude projekt řízení oproti probíhajícímu životnímu cyklu projektu zahájen, tím menší je pravděpodobnost jeho úspěšnosti. Podle řady autorů lze v projektech realizovat pět rozhodných kroků, v nichž lze dosáhnout faktických přínosů využitím metodiky projektového řízení rizika.

studie proveditelnosti

schvalování projektu klíčové části

tendr smluvní strany

projektu

post - tendr užitý klientem implementace projektu Obr. 52 – časti projektu zařazované do projektového řízení rizika

92

!

Rozpoznání rizik: V některých projektech je možno generovat dosti reálné předpovědi v záležitostech nákladů, přínosů i času. Zjednodušeně lze říci, že čím rozsáhlejší projekt, tím méně přesné budou předpovědi výsledků. Současně platí, že v době přípravy a zahajování realizace rizikovost roste a jak se projekt pohybuje směrem ke svému dokončení, míra nejistot se snižuje (ovšem za předpokladu řádného řízení).

Mimořádně velká: nad 50 %

B2

C1

Velká: 26 – 50 %

B2

B2

C1

Střední: 11 – 25 %

B2

B2

B2

C1

Malá: 3 – 10 %

B1

B1

B1

B1

C1

Nepatrná do 3 %

A

B1

B1

B1

B1

Reálnost vzniku události v %

Nepatrný do 0,25%

Malý 0,26 – 2 %

Citelný 2 – 10%

Kritický 11 – 25%

Likvidační nad 25%

Obr. 53 – matice významnosti rizik v projektu

C2

Dopad v % z nákladů projektu

podle: Dvořák Drahoslav: Řízení projektů

Legenda: Pole „A“ – zanedbatelná rizika, „B1“ – preventivní opatření, „B2“ – represivní opatření, „C1“ – pojištění, „C2“ – nepřijatelná rizika (přenos na zadavatele). Uvedené zobrazení zdůrazňuje ochranu proti rizikům projektu jak přijetím vlastních opatření, tak pojištěním a v krajních případech zabezpečením odpovědnosti zadavatele projektu.

Kontrolní otázky 4.1.:

20. - 22.

4 kroky agendy řízení rizika jsou: Zákaznické riziko je: Riziko poškození pověsti je:

4.2. Rizika optimalizace struktury majetku a kapitálu, rizikovost kapitálu V problematice řízení rizika a zejména v procesech zcela žádoucího rozvoje podniku, se toto téma zcela zákonitě musí objevovat. Jakmile hovoříme o řízení je jasné, že se jedná o proces, tedy o záležitost v toku času. Proto vycházíme ze skutečnosti (tak říkajíc ke dni rozhodnutí) a směřujeme k cílovému stavu (tedy k důsledku rozhodnutí). Jednotlivé fáze vypadají v agregovaném zobrazení jak níže uvedeno. 93

!

vnitřní a vnější výchozí situace

zjištění potřeb a rozvojových možností

RIZIKO CHYBNÉHO VYHODNCENÍ INFORMACÍ

RIZIKO PODCENĚNÍ ČI PŘECENĚNÍ MOŽNOSTÍ

volba cíle a kalkulace, rozhodnutí o postupu

RIZIKO CHYBNÉHO CÍLE A NÁSTROJŮ

realizace rozhodnutí a vyhodnocení efektů

RIZIKO NEDOSAŽENÍ CÍLE, ZTRÁTY MAJETKU I ZDROJŮ

PROBLÉM STRUKTURY, RIZIKOVOSTI A NÁKLADOVOSTI AKTIV I PASIV Obr. 54 - provázanost aktiv a pasiv s rizikem rozhodování

4.2.1. Krátkodobý management V krátkodobém managementu zcela logicky usilujeme v prvé řadě o racionální využití oběžného majetku. Schéma ukazuje, že v popředí jsou náklady (zásoby) a likvidita (pohledávky) a s tím spojené neproduktivní vázání kapitálu. hotovost

zásoby materiálu

zásoby nedokončené výroby

zásoby výrobků

pohledávky

Problémy s platbou Platby ve lhůtách Obr. 55 – riziko hotovostního cyklu

Z hlediska času se považuje za oběžný majetek takový, jehož užívání je krátkodobé – obecně nepřesahuje dobu jednoho roku, myšleno od vydání peněžních prostředků na jeho pořízení do doby, kdy se vynaložené peníze po jeho užití vrátí zpět (uzavřený koloběh). Rizikovost hotovostního cyklu je analogická k rizikovosti běžného i investičního rozhodování. Dvěma hlavními momenty jsou:  zásoby a racionalita jejich využití  pohledávky a jejich splatnost v dohodnutých lhůtách. Ztížená funkčnost v tomto směru má negativní dopad na likviditu a na vyšší potřebu zdrojů k nahrazení případného nedostatku finančního majetku Hlavní rizika, která provázejí procesy řízení aktiv a pasiv, můžeme shrnout takto: 1) Nevhodná skladba aktiv, spočívající zejména v nadbytečném objemu dlouhodobého majetku a v jeho nevhodné skladbě, mající za následek jeho neefektivní využívání pro tvorbu produktu. 94

!

2) Vysoká průměrná doba vázanosti oběžného majetku, s tím související nadbytečný objem zásob, rozpracované výroby i hotových výrobků, zbytečný objem nezapojeného finančního majetku, nežádoucí růst pohledávek, z toho vyplývající riziko nesolventnosti – problémů v cash-flow. 3) Pokud jde o pasiva je prvotním rizikem jejich nevhodná skladba ve vztahu k faktické skladbě aktiv. Nevhodnost skladby z pohledu nákladů na pořízení a držby kapitálu. 4) Dále je to nepružnost v regulaci disponibilního kapitálu, a to jak při potřebě jeho navýšení, tak naopak při jeho nižším zapojení, vedoucím u aktiv v hromadění peněžních prostředků, tedy nerespektování časové hodnoty kapitálu a nevyužití obchodních příležitostí. 5) Společným rizikem pak je neschopnost reagovat na situaci na trhu včetně očekávaného vývoje, tedy riziko odvozené z problematiky informací, strategií a managementu. 4.2.2. Rizikovost vlastních zdrojů: Rizikovost vlastních zdrojů se odvíjí opět ze základních úvah o dostatečnosti a nákladovosti zdrojů. Problém dostatečnosti – tedy riziko podkapitalizování či překapitalizování ve sféře vlastních zdrojů, je jinak řečeno riziko nevhodné skladby zdrojů a konečně i jejich zapojení do profinancování majetku. Jde o toto: je obecně žádoucí, by podniku zvyšoval objem vlastních zdrojů, zejména pak vlastního kapitálu (roste čím čistá hodnota podniku). Současně je však potřebné, aby tyto vlastní zdroje – byly racionálně zapojeny do financování aktiv, tedy aby jimi profinancovaná aktiva byla efektivně využívána. Analogicky riziko příliš vysoké nákladovosti pořízení a držby kapitálu je aktuální tam, kdy rentabilita zapojení určitého druhu kapitálu do krytí potřeb podniku by mohla být relativně nízká. Jednoduše řečeno dražší kapitál je vhodné použít jen na majetek potřebný k vytvoření produktu s vysokým výnosovým přesahem nad náklady vynaloženými na jeho pořízení a prodej. Tyto úvahy je třeba činit preventivně, na úrovni finančního plánu, resp. krátkodobého finančního managementu. Znamená to, že tato rizika je možno řídit. 4.2.3. Rizikovost cizích zdrojů: Podobný analytický přístup uplatníme též u posuzování rizikovosti cizích zdrojů. Cizích zdrojů je vícero druhů, a rozhodně se nejedná jen o úvěry (i když např. v případě investice nejspíše budou hrát hlavní roli). U cizích zdrojů posuzujeme hned několik možných rizik. Pořadí důležitosti může být individuální, i když do popředí bychom měli stavět riziko nekorektních podmínek získání cizích zdrojů – zejména úvěrů a půjček. Ani zdaleka nemusí jít vždy o podvodné jednání, může např. jít o násobné jištění, nevýhodný způsob úročení či čerpání úvěru, nadstandardně tvrdé sankce v případě i malých prodlení se splácením atd. Dále může jít o riziko nedostupnosti. Jde o situace, kdy lze standardně počítat se získáním úvěru (podmínky jsou splněny) a dopředu není ze strany poskytovatele signalizována nevůle zdroj uvolnit. Jde také o situace, kdy je potřeba zdroj získat náhle, bez předchozích jednání a potřebná firma tak ztratí něco ze své důvěryhodnosti. Může jít o problém účelu, který poskytující subjekt přes podklady investora neuzná za dostatečně výhodný a zajišťující návratnost investice, atd. 95

! !

Riziko zejména vysokého podílu cizích zdrojů spočívá v nutnosti ve smluvených termínech provádět splátky jistiny a úhrady úroků, přičemž na příjmové straně dlužníka může docházet k časovým prodlevám a dlouhodobým výkyvům, které nemusí být schopen z běžné úrovně likvidity nahrazovat. Riziko likvidity při vysoké zadluženosti není jediným rizikem, ale velmi častým a nebezpečným. Kontrolní otázky 4.2.:

23. - 25.

Hlavní rizika struktury aktiv a pasiv: Rizika vlastních zdrojů: Rizika hotovostního cyklu:

4.3. Náklady na kapitál, časová hodnota, kontrola využití kapitálu 4.3.1. Náklady a časová hodnota K tomu, aby podnik mohl fungovat, potřebuje kapitálové zajištění, neboť jak jsme již uvedli, veškerý majetek podniku je zdrojově kryt „nějakým“ kapitálem (resp. pasivy). S kapitálem jsou vždy spojeny náklady. Obvykle hovoříme o nákladech pořízení a nákladech držby. Pasiva: Rozlišují se vlastní a cizí. Vlastní pasiva – lze také říci vlastní kapitál – odpovídají rozdílu mezi celkovými aktivy a celkovými závazky (cizími pasivy). Vlastně zobrazují účetní hodnotu firmy. U vlastních pasiv stojí za zvláštní zmínku položky „hospodářský výsledek minulých let“ a „hospodářský výsledek běžného účetního období“. V těchto položkách se totiž rozvaha potkává s výkazem zisku a ztrát. Podrobné členění si můžeme snadno opatřit v tabulkách i textech. Charakteristika obou druhů pasiv je zřejmá již z jejích názvů. Ještě poznámka – ve vlastních pasivech se položka „základní kapitál“ uvádí v upsané hodnotě. Pokud není splacený celý, získá obsah položka „pohledávka za upsaný základní kapitál“ v aktivech. Chybějící částka je tak „profinancována“ a víme, že ty prostředky nemáme k dispozici. vlastní kapitál

základní kapitál

hospodářské výsledky

rezervní fond

kapitálové fondy

Firmy většinou začínají s minimálním základním kapitálem (stanoveno zákonem). Při sestavování roční závěrky rozhodují vlastníci o využití čistého zisku. Měli by brát v úvahu případnou potřebu navyšování základního kapitálu. Toto jde činit dvěma způsoby – zapojením zisku nebo upsáním dalších částek (resp. emisí akcií). Firma se může dostat do situace, kdy u ní bude sledována „skladba a dostatečnost kapitálové vybavenosti“– například při žádostech o úvěr. Poměr cizích a vlastních pasiv je vždy zajímavý. cizí kapitál

rezervy

závazky

96

úvěry

časové rozlišení

Vysoká cizí pasiva nemusí automaticky znamenat, že je firma předlužená – pokud je její provoz efektivní a je schopna hradit úroky i splátky bez problémů. Jenže ono „předlužení“ může být chápáno i jinak. A sice tak, že pokud jste do firmy vložili jen málo svých peněz a fungujete téměř jen „na dluh“, je vaše existenční riziko relativně malé. Banky rovněž sledují priority peněžních toků a to nejen v běžných (provozních) úhradách, ale zejména v hospodaření s neúvěrovými cizími pasivy. Problematiku nákladovosti u kapitálu bychom měli analyzovat a řešit ze tří hlavních úhlů pohledu: KAPITÁL

NÁKLADOVOST POŘÍZENÍ

NÁKLADOVOST DRŽBY

Obr. 56 – analýza nákladovosti kapitálu

ČASOVÁ HODNOTA

zdroj: autor

Pořízení a držba kapitálu je prakticky vždy z hlediska podniku doprovázena nějakými náklady. To platí jak pro kapitál vlastní, tak pro kapitál cizí. Obecně je známa teze, že vlastní kapitál je v podstatě dražší než kapitál cizí. Zde je potřeba vzít v úvahu, že základní kapitál vytvářejí vlastníci obchodních podílů či akcií s tím, že očekávají vyplácení „podílů na zisku“, a to pokud možno pravidelné. Vyplácená dividenda může být pro podnik větší zátěží než úrok placený bance – mj. proto, že úrok je nákladovou položkou, zatímco dividendy se vyplácejí ze zisku po zdanění (majitelé prioritních akcií mohou mít nárok na výplatu dividendy, i když se zisku v daném roce nedosáhne). Získávání vlastního kapitálu z ročních výsledků hospodaření (zisku) je rovněž nákladné – minimálně z časového hlediska a také kvůli dani z příjmů. Časová hodnota peněz je matematická metoda sloužící k porovnání hodnoty dvou či více peněžních částek z různých časových období. Patří mezi obory finanční matematiky a umožňuje zjistit budoucí hodnotu úspor, výší úroků, splátky úvěru apod. Základním předpokladem teto metody je fakt, že jedna koruna (nebo jakákoli jiná peněžní jednotka) dnes má větší hodnotu než jedna koruna zítra. Odměnou za dočasné poskytnutí kapitálu jiné osobě je úrok. Právě výše tohoto úroku přímo ovlivňuje hodnotu peněz v čase. Úročení kapitálu vychází z předpokladu, že vlastník by jej mohl investovat jinde a mít z něj užitek, zohledňuje znehodnocení peněz v důsledku inflace a také určitou míru rizika, že částka nebude vrácena včas nebo v plné výši. To, že peníze mají časovou hodnotu se často omezuje na inflaci a na nutnost platit úroky z půjček a úvěrů nebo emitovaných dluhopisů. Zpravidla se o časové hodnotě peněz hovoří jako o metodě, využívané k porovnávání peněžních částek ve vybraných časových obdobích. Ilustruje se hlavně na úrokové míře.. Nevyužitá pracovní doba, odstavené stroje či dopravní prostředky, to jsou případy, kdy peníze přímo nevynakládáme, ale v každém případě 97

!

přicházíme o jejich časovou hodnotu (také se hovoří o nevyužité příležitosti). Přitom je třeba, aby podniky přistupovaly k pořizování a držbě majetku velmi opatrně, vždy se seriozními propočty o tom, jak efektivně (a jakou dobu) jej budou moci využívat. Problém můžeme shrnout do pojmu „cena nevyužité příležitosti“. Rentabilita vloženého kapitálu je přímo závislá na míře optimalizace jeho skladby a zapojení v ekonomice podniku. 4.3.2. Strategie portfolia rizik ROZPOZNÁNÍ RIZIK Předpokladem pro úspěšnost řízení rizik je jejich včasné a věrohodné rozpoznávání. Ukazuje se, že úspěch společnosti je stále více podmiňován dvěma zcela základními faktory. Jsou to:  představivost  znalosti. Řízení rizika je jejich nezbytnou součástí a smysluplná implementace je klíčovým mezníkem na cestě k úspěchu. Základní podnikatelské schéma funkce společnosti vůči trhu (kap. 1.1.2., obr. 2) nám napovídá, že bez široké informovanosti není splnění úkolů firmy možné. Pojem TRH si pro danou chvíli nahradíme výstižnějším TRŽNÍ PROSTŘEDÍ, který v sobě citelně zahrnuje všechny podstatné činitele (faktory, vlivy), jež míru úspěšnosti firemního produktu přímo i nepřímo ovlivňují. Oněch faktorů je celá řada, zdůrazníme si ty úplně nejdůležitější. Jsou to: firemní produkt, zákazníci (klienti), dodavatelé a konkurence. STRATEGIE Na základě strategických plánů, jež formulují hlavní úkoly a cíle podniku, je žádoucí vytvořit „strategii portfolia“, která může být koncipována jako aktivní nebo pasivní. Strategie aktivního portfolia využívá v maximálně možné míře informací a předpovědních postupů pro vyhledávání lepšího postupu, než kdyby bylo portfolio z důvodů zvýšené opatrnosti široce diverzifikováno. U všech aktivních portfolií je podstatná míra oprávněnosti očekávání konkrétních faktorů, ovlivňujících potřebu a požadavky na objem a strukturu majetku. Toto se projevuje v plánování různých finančně analytických ukazatelů rozvojového ražení. ATRAKTIVNÍ PRODUKT AKTIVNÍ VYŠŠÍ MÍRA RIZIKA

STRATEGIE PORTFOLIA

MINIMÁLNÍ CÍLE PASIVNÍ

Obr. 57 – varianty strategií portfolia

úprava: autor 98

ŠIROKÁ DIVERZIFIKACE

!

Pasivní portfolio (konzervativní, bezpečné) staví na minimálním očekávaném vstupu a spoléhá na širší diverzifikaci, aby se vyrovnalo s nezbytnými růstovými ukazateli. V uvedených variantách se nabízí určité přirovnání se základními variantami marketingových strategií, tedy strategií diferenciace a strategií nízkých nákladů a cen. Volba aktivní či pasivní strategie portfolia závisí na tom, jak kvalitní má management informace o pravděpodobném vývoji „cenové výkonnosti trhu“, a jaká je pro něj přijatelná míra podnikatelského rizika.

!

KONTROLA VYUŽITÍ KAPITÁLU Protože je veškerý kapitál vázán v majetku podniku (v aktivech), je evidentní, že pokud by nebyl kapitál racionálně využíván, projeví se to právě v oblasti majetku. Z toho můžeme odvodit dvě roviny, ve kterých je žádoucí se využitím kapitálu zabývat:  racionalita pořízení majetku, který byl konkrétním kapitálem zdrojově kryt, (efektivita využití pro tvorbu produktu – kalkulace)  nákladovost konkrétního kapitálového zdroje ve srovnání s jinými možnostmi (porovnání nákladů pořízení a držby). Oba dva přístupy budou zřejmě využívány souběžně, přičemž se může při rozhodování o konkrétních zdrojových krocích stát, že bude nezbytné činit určité kompromisy. Ve všech těchto krocích je nutno brát v úvahu hledisko možné rizikovosti kteréhokoliv zdroje. Může jít jak o riziko předlužení, či nekorektnosti věřitele, tak nežádoucí míru zapojení vlastních disponibilních zdrojů čímž se sníží likvidita ve finančním hospodaření právě v nejméně vhodnou dobu. Toto v podstatě třetí hledisko může nepříjemně „zamíchat kartami“. Protože je třeba pracovat plánovitě (viz finanční plán), je žádoucí sledovat přednostně:  režim práce s pohledávkami a závazky,  očekávané příjmy a míru jejich spolehlivosti,  předvídatelné výdaje a zajištění potřebné solventnosti v částkách i v čase. Kontrolní otázky 4.3:

26. – 27.

Složky nákladovosti kapitálu: Dvě strategie portfolia:

Shrnutí: Studiem problematiky poznávání a řízení rizik se student dostává na úroveň potřebnou pro úspěch v manažerské profesi. Rizika jsou v praxi často podceňována a ochrana se drobí v rutině denních starostí. Student už ví, že s řízením rizik musí začít u těch, která vznikají přímo ve firmě a návazně pak ve vztahu k tržnímu okolí, zejména pokud jde o zákazníky, dodavatele a konkurenci. Ví, že využít rizikové situace k získání konkurenční výhody lze jen v případě, že management má dost informací a je řádně připraven.

99

S

PŘÍKLAD

Identifikace rizika a rozhodnutí o způsobu přípravy: Zadaní: 1. Jste finanční manažer podniku Zemtor a.s. a 20 let vyrábíte traktory 2. Máte zprávy o tom, že vaše pozice na trhu bude v blízké době ohrožena 3. Podle uvedeného schématu formulujte úkoly (včetně termínů) pro své podřízené

riziková situace

odkud přijde

kde vás zasáhne

P

možná příprava

Krok 1.:

Krok 2.:

Krok 3.:

Krok 4.:

Způsob kontroly splnění:

4. test předchozích znalostí: 1) Identifikace rizika je a) vyhledání typu a charakteristiky rizika v příslušném právním předpise b) zatřídění jednotlivého rizik do nomenklatury rizik c) pojmenování rizika z hlediska jeho obvyklých projevů 2) Dynamické riziko je a) riziko spojené s využíváním příležitostí b) riziko spojené se zanedbáváním příležitostí c) riziko spojené s rychlostí výrobního procesu 100

T

DODATKY LITERATURA (použitá v DO): Základní literatura: Merna T., Al-Thani F. Risk management, Computer Press Brno 2007, ISBN 978-80-251-1547-3 Paták Milan: Podnikový finanční management, Idea servis 2006, ISBN 8085970-52-X Šiman J./Petera P. Financování podnikatelských subjektů, C.H. Beck2010, ISBN 978-80-7400-117-8 Marek T. Finanční řízení – distanční opora, 2013, 124 str., BIVŠ Doporučená literatura: Cienciala J.: Procesně řízená organizace Professional Publishing 2011, ISBN 978-80-7431-044-7 Holečková J.: Finanční analýza firmy, ASPI 2008, ISBN 978-80-7357-392-8 Jakubíková Dagmar Strategický marketing GRADA 2008, ISBN 978-80-247-2690-8 Kotler P. Marketing Management, Victoria Publishing (libovolné vydání) Sedláček Jar.: Cash flow, Computer Press 2003, ISBN 80-7226-875-9 Svozilová A.: Projektový management, GRADA 2011, ISBN 978-80-247-3611-2 Svozilová A.: Zlepšování podnikových procesů, GRADA 2011, ISBN 978-80247-3938-0 Šoljaková L.: Strategicky zaměřené manažerské účetnictví, Management press 2009, ISBN 978-80-7261-199-7 R.S. Kaplan/D.P. Norton The Execution Premium 2008 Harvard BSP Corporation STUDIJNÍ POZNÁMKY

101

L

TÉMATA INDIVIDUÁLNÍCH PRACÍ STUDENTŮ (kombinované studium) Závazný postup Témata individuálních prací – esejí (esej = úvaha), které studenti vypracují návazně na rozvrh během semestru jako podmínku vykonání předmětové zkoušky, jsou uspořádána do dvou skupin. Studenti si vyberou dvě témata, z každé skupiny jedno. Rozsah eseje činí aspoň plné 3 strany (max. 4) autorského textu při písmu 12 (nadpisy 14). Esej může obsahovat schémata (vlastní, nikoli převzatá a ne fotografie), která se započtou na plnění rozsahu eseje do celkové plochy ½ strany. Eseje zasílají studenti lektorovi e-mailem nejpozději do dvou týdnů po konání poslední přednášky dle rozvrhu. Pozdější odevzdání eseje lze výjimečně akceptovat, avšak vždy nejpozději do 3 dnů před konáním zkoušky. Eseje podléhají kontrole a bez jejich zpracování a včasného doručení lektorovi nemůže student zkoušku vykonat. 1. skupina témat: 1.1. Typy umisťování produktu podle jeho charakteru 1.2. Informace, jejich zdroje, postupy v analytické činnosti 1.3. SWOT analýza ve strategiích finančního řízení 1.4. Risk management, identifikace rizik, odezvy, řízení rizik 1.5. Skladba a vztahy různých druhů aktiv a pasiv 1.6. Objasnění vztahu: KAPITÁL PODNIK TRH 2. skupina témat: 2.1. Finanční plány, jejich druhy, skladba, vlastnosti a význam 2.2. Podstata finančního managementu, vztah majetku a kapitálu 2.3. Zdroje financování, alternativní zdroje 2.4. Optimalizace struktury majetku i kapitálu, rizikovost kapitálu, likvidita 2.5. Financování investic a návratnost, vyhodnocení projektu 2.6. Krátkodobý finanční management, zásoby, pohledávky

Studijní poznámky:

102

!

SEZNAM VYOBRAZENÍ 1 – základní vztahy při podnikání

2 – nástroje růstu hodnoty podniku

3 – bezprostřední faktory tržního prostředí

4 – výrobní podnik

5 – Typy obchodů se službami

6 - Podnik služeb – služby centralizované

7 – Podnik služeb – služby rozptýlené

8 – základní postupy strategického řízení

9 - variantní strategie

10 - okruhy sběru informací

11 - Zapojení práce s informacemi ve firmě

12 - informace z účetnictví ve výkazech

13 – základní prvky rozvahy

14 - kauzální vazby v procesu řízení

15 - zobrazení postupů kauzální analýzy

16 – schéma stupňů využití informací

17 - možné strategie ze SWOT analýzy

18 - vztahy a reakce na umístění produktu na trhu

19 – zaměření informací

20 – riziko práce s informacemi

21 – druhy rizikovosti informací

22 - hlavní částí finančního plánu

23 - daně a k nim příslušné osoby

24 – ekonomický život produktu

25 – hlavní okruhy podnikových investic

26 - dynamické metody hodnocení IP

27 - strukturální schéma zdrojů financování

28 – rozvinuté schéma základního vztahu

29 – součásti finančního managementu

30 - návaznost optimalizačních kroků

31 – charakteristiky kapitálu (pasiv)

32 – zobrazení zlatého bilančního pravidla

33 – růstové pravidlo

34 – schéma funkce finanční páky

35 – krátkodobý finanční management

36 – hotovostní cyklus

37 – liniový typ managementu

38 – liniový management – finanční plán

39 – základní model procesu

40 – typy procesů, základní členění

41 – sestavení finančního plánu - procesní

42 – metodika projektového plánování a řízení

43 – projektová struktura managementu

44 – projektová struktura řízení – finanční plán

45 - finanční leasing

46 – burzy podle předmětu obchodování

47 – výchozí členění zdrojů rizik

48 – dvojí možný dopad rizika

49 – matice organizace a výkonu řízení rizik

50 – postup zpracování agendy rizika

51 - riziko podle závislosti

52 – časti projektu v projektovém řízení rizika

53 – matice významnosti rizik v projektu

54 – vazba aktiv a pasiv s rizikem rozhodování

55 – riziko hotovostního cyklu

56 – analýza nákladovosti kapitálu

57 – varianty strategií portfolia

103

1

2

3

4

Testy, otázky a možné odpovědi

ODPOVĚDI

Vstupní test: Statistika: 1. a) v intervalu 0 až 1 nebo v procentech, b) ve vzájemném poměru dvou hodnot (3 : 2). 2. Co je aritmetický průměr: Součet hodnot souboru dělený jejich počtem. Právo: 1. Nemá povinnost základního kapitálu, společníci ručí plně za podnik. 2. Upravuje obsah budoucí kupní smlouvy a podmínky, při jejichž splnění má strana oprávněná na uzavření smlouvy nárok Účetnictví: 1. Výkaz zisku a ztráty, rozvahu, předepsané komentáře. 2. Snížením netto hodnoty dlouhodobého majetku a snížením hospodářského výsledku Pojišťovnictví: 1. Ke snížení možnosti vzniku a rozsahu dopadu rizikové situace. 2. Pojištění uzavřené na pevnou částku plnění bez ohledu na skutečnou výši škody Finanční analýza: 1. Finanční analýza posuzuje úroveň finančního řízení a reálnost jeho cílů 2. Určuje vztah dvou veličin v podobě množství čitatele na jednotku jmenovatele Kontrolní otázky 1 až 27 – testy 1 až 4 : 1. Cílem podnikání je…

Dosahování zisku, zvýšení hodnoty podniku

2. Kde se tvoří výnosy:

Na trhu prodejem produktů

3. Členění podniků podle původců:

Sektory: státní, neziskový a obchodní

4. Druhy peněžních toků:

Vnitřní a vnější

5. Kam vede Klam utopených nákladů

K trvání na dokončení nepodařené investice

6. V čem spočívá princip kauzality: TEST 1:

1. =

V příčinnosti věcí, dějů a stavů (příčina – důsledek)

b

2. =

7. Směry finanční analýzy:

a

Info nerelevantní, podvodné, chybně pochopené, nevyužité

9. Proč plánujeme náklady a výnosy: 10. Co obsahuje finanční plán

V zájmu dosažení zisku Soubor cílů a úkolů pro finanční management podniku

11. Co jsou to body zvratu:

V životu produktu přechod ze ztráty do zisku a zpět

12. Kdy přistoupit k inovaci produktu: 1. =

c

Když se blíží konec ekonomického života dosavadního 2. =

13. K čemu se používá majetek podniku: 14. Co říká růstové pravidlo:

b

Vertikální a horizontální

8. Rizika práce s informacemi:

TEST 2:

3. =

a

3. =

c

K vytváření produktu pro trh

Tempo růstu investic nemá překročit tempo růstu tržeb 104

15. Kdo je interní zákazník v procesech:

Následný proces v podniku přebírající polotovar

16. Kdo je manažer projektu:

Osoba řídící tvorbu plánu i realizaci projektu

17. Uveďte 3 druhy úvěrů:

Termínovaný, kontokorentní, hypoteční…….

18. Co jsou daňové odpisy?

Promítání pořizovací ceny dlouhodobých aktiv do nákladů

19. Burzy jsou trojí. Které?

Finanční, zbožové a služeb

TEST 3:

1. =

b

20. 4 kroky agendy řízení rizika jsou: 21. Zákaznické riziko je:

2. =

a

Identifikace, ohodnocení, odezva, dokumentace Riziko nespolehlivosti zákazníka

22. Riziko poškození pověsti je:

Ztráta obliby a důvěry u zákazníků vinou vlastní či cizí

23. Hlavní rizika struktury aktiv a pasiv: 24. Rizika vlastních zdrojů: 25. Rizika hotovostního cyklu:

Nadbytečné zásoby, neprodané produkty, pohledávky

26. Složky nákladovosti kapitálu:

Náklady pořízení a držby

27. Dvě strategie portfolia: TEST 4:

1. =

Aktivní a pasivní c

2. =

a

Studijní poznámky:

Seznam příloh

PŘÍLOHY

1. Zjišťování cash-flow nepřímou metodou 2. Vybrané ekonomické výpočty a ukazatele 3. Globální pohled na finanční management 4. Nejistota a riziko v podnikání 5. Struktura řízení rizika 6. Ohodnocení rizika na všech úrovních 7. Model řízení rizika 8. Hodnocení rizik podle míry ohrožení podniku 9. Konfrontační matice SWOT 10. Další třídění rizik 11. Umístění produktu – charakter zájmového území 105

102 103 109 110 111 112 113 114 115 116 117

Schéma zjišťování cash flow nepřímou metodou

PŘÍLOHA 1

(Sedláček J.: Cash Flow)

Výsledek hospodaření firmy po zdanění

Úpravy o nepeněžní operace

Náklady, které nejsou současně výdaji

Výdaje, které nejsou současně náklady

Příjmy, které netvoří současně výnosy

Výnosy, které nejsou současně příjmy

Změny potřeby pracovního kapitálu

Přírůstek krátkodobých závazků

Přírůstek pohledávek a zásob

Cash flow I

Příjmy z prodeje stálých aktiv

Výdaje na pořízení stálých aktiv

Cash flow II

Úbytek dlouhodobého kapitálu

Přírůstek dlouhodobého kapitálu

Cash flow III

106

Vybrané ekonomické výpočty a ukazatele PŘÍLOHA 2

Diskontování

Diskontování je způsob ohodnocení budoucí ceny peněz. Jednoduše řečeno, pokud investujeme a máme alternativní příležitost, jak peníze zhodnotit, tak nám diskontování odpoví na otázku, zda-li se daná investice vyplatí.

PV - present value - současná hodnota R - očekávaná částka v budoucnosti r - diskont - cena příležitosti (oppoturnity cost) t - čas

Příklad Mějme investiční příležitost, do které když vložíme 100Kč, tak za 2 roky dostaneme 115Kč, své peníze jsme alternativně schopni zhodnotit o 8% ročně. Je vhodné investovat?

Investice má pro nás současnou hodnotu 98.59Kč. Čili se 100Kč nevyplatí investovat. PROCVIČENÍ:

A. Zadejte si vlastní příklad: 1. vklad: 2. doba: 3. výnos: 4. alternativní zhodnocení: B. Provedení výpočtů:

C. vyhodnocení:

107

Čistá současná hodnota Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Čistá současná hodnota (zkráceně ČSH nebo NPV z anglického Net Present Value) je finanční veličina vyjadřující současnou hodnotou budoucích peněžních toků a (případného) současného výdaje. Čistá současná hodnota se používá jako kritérium pro hodnocení výnosnosti investičních projektů. Hlavní výhodou tohoto kritéria je zohlednění faktoru času

Příklad výpočtu a použití čisté současné hodnoty: Mějme následující investiční projekt: Na začátku prvního roku nakoupíme stroj za 100 tisíc Kč, který bude po 4 roky kaţdý rok přinášet zisk 40 tisíc Kč. Na konci čtvrtého roku bude stroj prodán za 20 tisíc Kč. K diskontování pouţijeme úrokovou míru 10%. Vliv daní a inflace neuvaţujeme. Přehled peněţních toků: 0. rok -100 tisíc Kč 1. rok +40 tisíc Kč 2. rok +40 tisíc Kč 3. rok +40 tisíc Kč 4. rok +60 tisíc Kč Pokud bychom tyto příjmy a výdaje jednoduše sečetli, zjistíme, že investicí vyděláme celkem 80 tisíc Kč (-100+40+40+40+60=80). Při zohlednění faktoru času pomocí 10% úrokové míry však vyplyne, že „současný“ zisk investice (čistá současná hodnota) je pouze 40,5 tisíc Kč. Jestliže se rozhodujeme mezi tímto projektem a projektem, kde při jiném rozložení peněžních toků ale jinak stejných podmínkách, vypočteme vyšší čistou současnou hodnotu, měli bychom zvolit druhý projekt. Jednotlivé diskontované peněžní toky vypočítáme podle vzorce:

kde CF je peněžní tok, i úroková míra a n počet let, po které musíme na příjem čekat. Výpočet výsledku z příkladu je následující: ČSH =

108

Algoritmy.net > Matematika > Finanční matematika > Cash flow

Cash flow Cash flow (výkaz o peněžních tocích) udává, kolik má firma k dispozici peněz za dané období. Tento ukazatel je důležitý z toho důvodu, že se na rozdíl od výsledovky zabývá příjmy a výdaji, nikoliv výnosy a náklady.

Příklad Firma za účetní období měla tržby 1000Kč, nakoupila materiál za 500Kč, daň zaplatí v příštím účetním období (daň je 21%), odpisy byly 100Kč.

Alternativně:

Cash flow je 500Kč. Odpisy přičítáme, protože to je částka, kterou jsme již historicky investovali, nyní ji pouze odepisujeme (v daném období není vynaložena). Daň přičítáme, protože jsme ji státu ještě nezaplatili a tím pádem máme tyto finance také k dispozici.

109

Algoritmy.net > Matematika > Finanční matematika > Ukazatelé aktivity

Ukazatelé aktivity Ukazatelé aktivity jak již název napovídá, jsou metrikou, která meří, jak je firma aktivní v nakládání se svými prostředky.

Obrat aktiv Obrat aktiv měří, jak měří podnikatelskou aktivitu porovním tržeb a aktiv. Nízká hodnota ukazuje na nízkou aktivitu firmy.

Obrat dlouhodobého majetku Obrat dlouhodobého majetku měří, jak efektivně firma hospodaří s fixním majetkem.

Obrat zásob Obrat zásob udává počet obrátek zásob za sledované období.

Doba obratu zásob Doba obratu zásob je měřena ve dnech a vyšší hodnota vede obvykle ke zvýšení zisku.

Doba splatnosti pohledávek Doba splatnosti pohledávek udává, kolik dní je inkaso zadržováno v pohledávkách. Zájem je na co nejnižší hodnotě, standardní doba je 48 dní.

110

Algoritmy.net > Matematika > Finanční matematika > Ukazatelé likvidity

Ukazatelé likvidity Ukazatelé likvidity slouží k porovnání firem, respektive jejich schopnosti dostát svým finančním závazkům.

Běžná likvidita Určuje, jak je podnik schopen odstát svým krátokodobým závazkům, přesněji kolikrát je schopen své závazky splatit, kdyby zpeněžil veškerá oběžná aktiva. Běžné hodnoty jsou 1,6 – 2,5.

oběžná aktiva – suroviny, materiál, hotovost, pohledávky... krátkodobé závazky – závazky splatné do jednoho roku

Pohotová likvidita Pohotová likvidita je téměř ekvivalentní běžné likviditě. Rozdíl je v tom, že se zde vyloučí zásoby, jakožto nejhůře zpeněžitelná část aktiv. Optimální výše ukazatele je 1 – 1,5.

Hotovostní likvidita Hotovostní likvidita používá pouze peněžní prostředky pro měření likvidity, její optimální výše je 0,5 – 0,7.

peněžní prostředky – hotovost, šeky, účet, pokladna, krátkodobé cenné papíry

111

Algoritmy.net > Matematika > Finanční matematika > Ukazatelé zadluženosti

Ukazatelé zadluženosti Ukazatelé zadluženosti slouží k porovnání firem z hlediska velikosti cizího kapitálu. Majitelé firem upřednostňují vyšší zadluženost (cizí kapitál je levnější), věřitelé přirozeně preferují nižší zadluženost firmy (nižší riziko, že o své peníze přijdou).

Ukazatel věřitelského rizika Ukazatel věřitelského rizika poměřuje množství cizího kapitálu ku celkovým aktivům firmy.

Celkové cizí zdroje – krákodobé závazky + dlouhodobé závazky

Ukazatel úrokového krytí Ukazatel úrokového krytí značí schopnost firmy splácet úvěry. Hodnota ukazatele by nikdy neměla klesnout pod 6. Prahovou hodnotou je 1, což znamená, že každé snížení zisku bude znamenat ztrátu.

EBIT – zisk před úroky a zdaněním

Zdroj: Převzato z volných zpráv z internetu ve 12/2011 – upraveno

112

Globální pohled na finanční management:

PŘÍLOHA 3

Zdroj: Paták M.R.: Podnikový fin. management (rozšíření vlastní)

FINANČNÍ MANAGEMEMENT

Řízení rentability

sleduje výkazy

rozvaha

bilance zdrojů a majetku

Zdroje a jejich užití

Řízení solvence a likvidity

Finanční plán

sleduje krátkodobé a dlouhodobé příjmy a výdaje

zastřešuje a koordinuje

výroba

výsledovka

rozpočet výnosů nákladů, zisku a ztrát

Náklady Výnosy Zisk/ztráta

Podnikatelský plán

Plán příjmů a výdajů

Skutečnost příjmů a výdajů

obchod

investice Tok hotovosti výkaz cash-flow

Finanční analýza

113

lidské zdroje

NEJISTOTA A RIZIKO V PODNIKÁNÍ

PŘÍLOHA 4

Vývoj vztahu nejistoty a rizika

záměr

problém

NEJISTOTA výsledku či stavu

PRAVDĚPODOBNOST konkrétního výsledku či stavu

RIZIKO negativního účinku

HODNOCENÍ pro rozhodovací procesy

MOŽNÁ ŘEŠENÍ MIMO OBLAST RIZIK

NÁSTROJE A METODY ŘÍZENÍ RIZIK

Identifikace, prevence, odezva

Využití k získání konkurenční výhody

Zdroj: autor

114

PŘÍLOHA 5

Struktura řízení rizika

řízení

riziko

strategické

finance

korporace samostatně hospodařící jednotka

balík proj.

Cash-flow

provozní

taktické

project ANALÝZA RIZIKA

portfolio

PORTFOLIO

balíky projektů SHJ

projekt

SHJ 2

SHJ 1

P1

P2

P3

P4

P5

SHJ 3

P6

Zdroj: Merna T., Al-Thani F.: Risk Management

115

P7

P8

P9

Ohodnocení rizika na všech úrovních Řízení rizika na všech úrovních

PŘÍLOHA 6 zahájení

Informace Zpracované historické údaje Výstupy od ostatních služeb plánování Organizační úroveň specifických znalostí

Smyčka zpětné vazby

Definice projektu

Identifikace rizika

Postupy identifikace rizika

Kvantitativní analýza rizika

Analýza rizika Kvalitativní analýza rizika VYHODNOCENÍ MONITOROVÁNÍ KONTROLA

Účastníci Představitelé příslušných (interních a externích) podílníků specifických vědomostí

Postupy odezvy na riziko

Odezva na riziko Metody odezvy na riziko

PLÁN ŘÍZENÍ RIZIKA

REGISTR RIZIKA (Corporate, Strategic Business, Project) Zdroj: Merna T., Al-Thani F.: Risk Management

116

Model řízení rizika

PŘÍLOHA 7

Akcionáři (alt. věřitelé)

Stanovení rizika korporace

Registr rizika korporace

Stanovení rizika samostatně hospodařící jednotky

Registr rizika samostatně hospodařící jednotky

Stanovení rizika projektu

Registr rizika projektu

Manažer pro řízení rizika

Zdroj: Merna T., Al-Thani F.: Risk Management

Systém zajišťuje podmínky pro plnou a kvalifikovanou informovanost všech řídících i zainteresovaných subjektů (podílníků), nezbytnou pro úspěšnou práci s riziky. Přímo odpovědnou osobou je manažer pro práci s riziky.

117

PŘÍLOHA 8

Hodnocení rizik podle míry ohrožení podniku

Všeobecná, byť rozličná míra rizikovosti informací o stavech, děních a budoucím vývoji by měla vést management podniků ke snaze o jejich včasné odhalování a klasifikaci. Jde v podstatě o získávání „informací o informacích“, tedy o vytváření databází možných typů rizik, směrů jejich působení a souběžně též míru jejich nebezpečnosti. Předběžné určení míry nebezpečnosti rizika (přesněji řečeno rizikové situace) je významné pro celou metodiku řízení rizik, zejména pro rozhodování a plánování a přijímání preventivních opatření. Představu o základních dimenzích poskytne dále uvedený graf:

Pravděpodobnost vzniku

nízká

střední

negativní

ohrožující existenci

zničující

vysoká

Účinky na podnik Postup analýzy míry ohrožení

Zdroj: Volně podle Kotler P.: Marketing management

Schéma zahrnuje veškerá rizika, tj. nejen ta, která vyplývají z uvědomělé činnosti manažera. U podnikatelských rizik zachycuje jejich nepříznivý dopad. Rozdíl je v tom, že v případě úspěchu při kvalifikovaném podstoupení podnikatelského (investičního) rizika může podnik získat konkurenční výhodu a tím i vyšší zisk (viz část 3.1.), zatímco v práci s ostatními riziky se častěji jedná o vyhýbání se riziku, a při jeho neodvratnosti o minimalizaci případných škod.

118

PŘÍLOHA 9

Konfrontační matice SWOT:

Hrozby

Slabá stránka C

/

/

1+

/

/

/

6+

/

+

+

4+

++

++

+

/

10+

/

/

/

/

5

Příležitost A

++

+

++

/

++

Příležitost F

/

/

/

+

/

/

/

Příležitost C

++

/

++

+

+

/

/

Příležitost E

/

+

++

+

+

Příležitost G

++

/

++

+

/

Hrozba D

/

Hrozba B

/

Hrozba E

/

∑

5+

∑

/

/

/

Hrozba A /

2

/

/

/

/

/

/

/

4+

1+

5+

Slabá stránka E

Slabá stránka B

Slabá stránka D

/

Silná stránka G

5+

Silná stránka C

/

Silná stránka B

/

Silná stránka D

Slabá stránka A

Slabá stránka

Silná stránka A

Příležitosti

Silná stránka

/

15+

/

7

∑

26+

10

/

/

/

/

0

/

/

/

/

4

1

0

2+

0

5

119

∑

19

DALŠÍ TŘÍDĚNÍ RIZIK:

PŘÍLOHA 10

Interní a externí Členění rizik na interní a externí vychází z toho, zda je riziko zapříčiněno podnikatelským subjektem samotným a jde tedy o interní riziko. Pokud je vznik rizika zapříčiněn okolím podniku, tak se jedná o externí riziko. Ovlivnitelná a neovlivnitelná Na ovlivnitelná rizika může podnikatel či management podnikatelského subjektu působit a zároveň se je může pokusit ovlivnit ve vlastní prospěch. Neovlivnitelná rizika se není možné ovlivnit a působí nezávisle bez ohledu vůle podnikatele či managementu podnikatelského subjektu. Předvídatelná a nepředvídatelná V případě předvídatelného rizika je management schopen odhadnout, zda může nastat riziko a zda je možné jej předvídat (např. kolísání finančního trhu). Je-li riziko nepředvídatelné, nelze tedy určit, zda se projeví. Hmotná a nehmotná Pokud je riziko možno jakýmkoliv způsobem měřit, tak se jedná o rizika hmotná. V případě nehmotných rizik dochází k souvislosti s duševní činností popřípadě nečinností. Bývají také označována jako psychologická rizika. Skutečná a spekulativní Skutečné (čisté) riziko je vázáno na události a jejich výsledek je vždy nepříznivý. Spekulativní riziko je podstupované s konkrétním cíleným záměrem, motivem za účelem zisku z rizika. Toto riziko nelze pojistit. Systematická a nesystematická Taková rizika, která se mění v závislosti na vývoji ekonomiky a ohrožují všechny podnikatelské subjekty na trhu, se nazývají systematická. Pokud u rizika dojde ke vztahu na konkrétní podnik či podnikatelské projekty, tak mluvíme o riziku nesystematickém. Pojistitelná a nepojistitelná U pojistitelné, riziko přebírají veškerou záruku a odpovědnost pojišťovny. Jde tedy o úplatné přenesení rizika na třetí osoby. Nepojistitelné riziko není možné pojistit.

120

Umístění produktu – charakter zájmového území

PŘÍLOHA 11

Míra významu umístění podniku je individuální. S opatrností trváme na tom, že umístění je významné za všech okolností. Jen příčiny mohou být různé co do druhu a naléhavosti. Při konkrétním projektu se jistě mohou objevit i další hlediska pro úspěšné umístění.

regionální

nelimitovaný

produkt A

produkt B

produkt C

produkt D

převážně služby, obchody

REŽIM

dostředný spádový

rozptylový

převážně výroba, cestovní ruch

Obr. 4 - schéma charakteristik umisťování podle produktu

Komentář: Firma s produktem A nebo B nabízí svůj produkt v jednom místě (ve výrobně, provozovně) a je závislá na tom, že se zákazníci za produktem dostaví – rozdíl může být ve vzdálenosti. Jsou buď ze spádového regionu, nebo i zdaleka (třeba i ze zahraničí). To záleží na produktu. V případě firem s produkty C a D se předpokládá jejich transport za zákazníky – rovněž v rámci spádového regionu, nebo do více méně rozsáhlých teritorií. Uvedená schémata jsou modelová. V reálném podnikání mohou být charakteristiky u téže firmy rozdílné podle jednotlivých produktů.

121

ZKOUŠKA

Otázky ke zkoušce z FRI:

1. Vysvětlete podstatu podnikání – jeho cíle 2. Co je to strategie a jaké hlavní typy znáte 3. K čemu slouží organizace podniku, hlavní komunikační směry 4. Vysvětlete tezi: Finanční řízení = řízení financí + řízení financemi 5. Co a k čemu jsou informace, jejich zdroje, co vyčteme z účetnictví 6. Podstata SWOT analýzy, její části a fáze - výstupy 7. Základní principy analytické činnosti, k čemu je užitečná 8. V čem spočívá rizikovost informací a analýz 9. Tři nejdůležitější faktory (prvky) mikrookolí podniku - vysvětlete 10. Charakterizujte riziko podle míry závislosti a typická rizika 11. Objasněte význam poznání a řízení rizik 12. Kapitál a majetek v podniku, strukturální charakteristiky 13. Náklady na hlavní druhy kapitálu, časová hodnota, 14. V čem spočívá optimalizace struktury majetku i kapitálu 15. Druhy cizích zdrojů - výhody a rizika 16. Co je to finanční plán, k čemu slouží 17. Postupy a přínosy finančního plánování 18. Charakterizujte výstupy finančního plánu 19. Krátkodobý finanční management – čím se zabývá a proč 20. Principy plánování výnosů, nákladů a hospodářského výsledku 21. Co je ekonomický život produktu a k čemu je důležitý 22. Vysvětlete zásady strategie portfolia z hlediska rizik 23. Čím vším se manažer zabývá při řízení investiční činnosti 24. Ekonomické vyhodnocení investičního projektu – účel a metody 25. Co byste preferovali u investic do nehmotného majetku a do lidských zdrojů - názor

Postup zkoušky: Všichni studenti jsou povinni mít při zkoušce u sebe řádně vyplněný index a) Písemná část (je-li využita): s 6 jednoduchými otázkami (vybranými z 27 kontrolních otázek v distanční opoře) – 8 minut. Hodnocení: správná odpověď 1 bod, správná, ale neúplná 0,5 bodu. Pokud student nedosáhne alespoň 3 bodů, nepostoupí k ústní a bude zkoušku opakovat. b) Ústní zkouška: jednotlivě nebo po dvou/třech studentech – každý odpovídá na 2 otázky. c) Celkem je vyhlášeno 25 zkušebních otázek pro ústní zkoušku. Hodnocení jedné otázky je v rozmezí 0 – 1 – 15 – 25 – 35 bodů. Pokud student v jedné z ústních otázek vůbec „nezabere“, zkoušku opakuje. d) Ke složení zkoušky je třeba dosáhnout celkového hodnocení nejméně 36 bodů (tj. 6+15+15). Maximum činí celkem76 bodů (tj. 6+35+35). Bez písemné části by rozpětí činilo 40 až 70 bodů. e) Zkouška , tj. test + ústní, trvá (kromě přípravy) méně než 30 minut. U zkoušky není povoleno používat a ani mít v dosahu jakékoliv externí zdroje informací.

122

Protokol pro elektronické konzultace: Přetáhněte do svého PC Příjmení a jméno:

FINANČNÍ ŘÍZENÍ E – PROTOKOL A-E ke konzultacím Číslo části kapitoly či otázky ke zkoušce:

A. kapitola 1

Forma studia:

P

K

Označte políčko studia i protokolu: B. kapitola 2

C. kapitola 3

UČO:

D. kapitola 4

E. otázky

Popis problému

Legenda: Student(ka) kombinovaného i prezenčního studia může po prostudování částí kapitol zaslat vyučujícímu tímto e-protokolem celkem pětkrát vždy až 5 dotazů k tezím, kterým případně nerozumí, a to vždy k jednotlivým subkapitolám „distanční opory“, resp. „studijní příručky“. Dotaz musí být věcný a konkrétní, tak aby bylo možno na něj stručně odpovědět. Dotazy zasílá s využitím e-mailové adresy pedagoga, jež je uvedena v IS případně jiné, pedagogem poskytnuté. Dotazy vpisuje do políček formuláře tak aby, text jednotlivého dotazu nepřesáhnul 3 řádky. Odpovědi obdrží student(ka) rovněž e-mailem, textem navazujícím na vyplněný protokol. Konzultace má účel vysvětlující a obsahem nenahrazuje neúčast na přednášce. Student může využít elektronické konzultace kdykoliv pětkrát za semestr ve vyznačeném pořadí protokolů od začátku semestru až po 2 dny před skládáním zkoušky. Vysvětlivky a komentáře obdrží do 2 dnů.

Pozor: tato nabídka elektronických konzultací platí výhradně pro studenty kurzu autora textu. 123

124