STUDIJNÍ TEXTY. pro magisterské studium v oboru Finance na BIVŠ v Praze

STUDIJNÍ TEXTY (distanční opora)

pro magisterské studium v oboru Finance na BIVŠ v Praze upravená verze pro ZS 2015

K 103

Text je určen výhradně pro studijní účely

© Ing. Tomáš Marek Motto kurzu: „Každá věc, idea děj či stav, má svoji příčinu a velmi pravděpodobně i důsledek. Vše existuje a děje se v nějakých souvislostech. Účelem studia je

poznávat tyto souvislosti, a kvalifikovaně do nich zasahovat v zájmu dosažení žádoucího účinku.“ T. Marek, 2012

Studenti mají k dispozici: čtyři kapitoly textu s 53 vyobrazeními plus 12 ilustrativních příloh, celkem 37 otázek, z toho 9 ve čtyřech kontrolních testech (se správným řešením), pro průběžné ověřování znalostí 4 příklady k procvičování dílčích problémů, všech 26 otázek k ústní zkoušce, u kombi formy studia též témata na výběr pro zpracování 2 esejí během semestru, formulář pro elektronické konzultace k tématům přednášek.

„Většina stěžejních vědeckých myšlenek je sama o sobě prostá a dá se v zásadě podat řečí srozumitelnou každému“. Albert Einstein OBSAH Úvod

4 L

2

1. STRATEGIE A FINANČNÍ ŘÍZENÍ 6 Obsah a cíl, Klíčová slova, Literatura

6

1.1. Kapitálová podstata podnikání, finanční a obchodní hodnota podniku 6 1.2. Informace pro finanční řízení, jejich zdroje a rizikovost, 10 S

1.3. Analýzy ve finančním řízení, strategické manažerské účetnictví 16 Shrnutí, opakování, test, zadání 31 Přílohy 1

34

L

2. VYUŽITÍ ZDROJŮ FINANCOVÁNÍ PODNIKU 36 Obsah a cíl, Klíčová slova, Literatura 36 2.1. Zdroje financování, alternativní zdroje, kapitálové investice 36 2.2. Náklady na kapitál, časová hodnota, kontrola využití kapitálu

44

S

2.3. Ekonomika vztahů produktu podniku, majetku a kapitálu 50

Shrnutí, opakování, test, zadání Přílohy 2

55 57 L

3. FINANČNÍ ŘÍZENÍ A PLÁNOVÁNÍ 59 Obsah a cíl, Klíčová slova, Literatura 59 3.1. Místo finančního managementu v činnosti podniku, zaměření jeho úkolů 59 3.2. Finanční plány, jejich druhy, skladba, vlastnosti, výstupy, rozpočtování 63 S

3.3. Krátkodobý finanční management, jeho úkoly a nástroje 76

Shrnutí, opakování, test, zadání Přílohy 3

82 85 L

4. FINANCOVÁNÍ INVESTIC A ŘÍZENÍ RIZIK Obsah a cíl, Klíčová slova, Literatura 87 4.1. Financování investic a návratnost, vyhodnocení projektu 87 4.2. Řízení rizik, jeho účel a možnosti, organizace řízení rizik 92 3

87

S

4.3. Rizika optimalizace struktury majetku i kapitálu, rizikovost kapitálu, likvidita

106

Shrnutí, opakování, test, zadání Přílohy 4

109 111 L

DODATKY

!

Seznam literatury Seznam příloh Samostatné práce studentů – zadání (kombinované studium) 119 Seznam vyobrazení Odpovědi k testům 1 – 4 Otázky k ústí zkoušce a její režim 122 Konzultační formulář pro elektronickou variantu 123 Vybraná ustanovení z Občanského zákoníku (Hlava IV) 124

118 118 118 120 121

Úvod 1) Zařazení a obsah předmětu: Předmět FINANČNÍ ŘÍZENÍ je významným kurzem oboru FI, navazuje na předměty encyklopedického i odborného charakteru, jako jsou zejména matematika, informační systémy, statistika, ekonomie, právo, pojišťovnictví, finanční analýza a management. Předmět obsahuje tyto tematické okruhy: 1. Kapitálová podstata podnikání, finanční a obchodní hodnota podniku. 2. Informační a peněžní toky, controlling, zpětná vazba. 3. PESTLE a SWOT analýzy, Balanced Scorecard aj. ve strategiích finančního řízení. 4. Zdroje informací, analytická činnost, strategické manažerské účetnictví. 5. Finanční plány, jejich druhy, skladba, vlastnosti a význam, vliv daní. 6. Financování investic a návratnost, vyhodnocení projektu. 7. Podstata finančního managementu, vztah majetku a kapitálu. 8. Finanční management v liniovém, procesním a projektovém řízení. 9. Zdroje financování, alternativní zdroje, kapitálové investice. 10. Risk management, identifikace rizik, odezvy, řízení rizik u corporate i project. 11. Rizika optimalizace struktury majetku i kapitálu, rizikovost kapitálu, likvidita. 12. Náklady na kapitál, časová hodnota, kontrola využití kapitálu.

4

2) Úvod do předmětu: Kurz má charakter syntetické discipliny, postavené na využití předchozích dílčích poznatků studentů z oblastí managementu, marketingu, financí, daní i účetnictví, a to jejich propojením a výrazným rozšířením a prohloubením znalostí o další kategorie i úrovně poznání. Student si tak osvojí kombinační a řídící dovedností finančního manažera podniku. Motto kurzu: „Řídíme podnikové finance a financemi řídíme podnik“. 3) Vstupní test je určen k vyhodnocením samotným studentem a jeho účelem je ověření předchozích znalostí studenta, potřebných k úspěšnému zvládnutí studia předkládaného distančního výukového textu. Účelem je, aby si student ověřil, zda vybrané kategorie dostatečně ovládá a v případě, že látku zapomněl, si ji mohl znovu dostudovat. Výsledky vstupního testu jsou uvedeny v přílohách této publikace. 4) Práce s literaturou: Za nezbytné je třeba považovat seznámit se s odbornými publikacemi, jež se zabývají financováním podnikatelských subjektů a problematikou rizik a jejich řízení (tituly nabídnuty v seznamu literatury). Ostatní tam uvedené publikace či texty jsou doporučením pro studenty, kteří se chtějí s náplní předmětu seznámit hlouběji, ale též pro studenty, kteří mají určité znalostní mezery z dosavadního studia – např. v kategorii finanční analýzy. Všechny doporučené publikace jsou přiřazovány k jednotlivým kapitolám. 5) Jak pracovat s touto publikací: Tato publikace vychází ze zadání předmětu obsaženého v sylabu, je uspořádána podle standardního členění přednášek rozvrhem do čtyř termínů. Obsah každé přednášky je tak předurčen a student se může připravit např. tím, že nahlédnutím do textu zjistí, které pojmy či kategorie jsou pro něj obtížné a v rámci setkání s lektorem může požádat o důkladnější vysvětlení. Každá z oněch čtyř kapitol obsahuje cíl, literaturu a test předchozích znalostí. Člení se na subkapitoly (odpovídají položkám v sylabu předmětu), které obsahují obsah a cíl, klíčová slova a literaturu. Na konci subkapitol je vždy stručné shrnutí a případně též rekapitulace hlavních tezí; na konci kapitol jsou přílohy, otázky pro kontrolní zopakování, zadání k řešení. Publikace obsahuje správné odpovědi na opakovací otázky i na testy. Zpracováním uvedených úkolů si student problematiku přiblíží a zjistí též, zda látce rozumí. V případě potíží může využít mj. elektronických konzultací. Úkoly u kapitol jsou doporučené – jsou pomůckou samostudia.

STUDENTI KOMBINOVANÉHO STUDIA JSOU POVINNI VČAS ODEVZDAT DVĚ ESEJE NAPSANÉ PODLE POKYNŮ NA STRANĚ 119 OPORY

5

!

Použité piktogramy:

L C

literatura

cíl, obsah

Z S T test

!

významné

zadání příkladu

výhodné

shrnutí

dobrý směr zvýšené riziko

zapamatovat

FAKTA NEPŘESTANOU EXISTOVAT JEN PROTO, ŽE JE IGNORUJEME! A. Huxley

1. STRATEGIE A FINANČNÍ ŘÍZENÍ

C 6

Obsah a cíl: Základem textu je vymezení základních faktorů působících v podnikání, včetně jejich diferenciace a významu. Vedle vnějších vlivů vysvětlit význam vnitřního prostředí, zejména organizace a práce s informacemi. Student si osvojí základní pojmy a jejich vzájemné vztahy vedle zisku poznává i hodnotu podniku, význam trhu i nutnosti racionálního postupu při vybavování podniku majetkem i kapitálem. Vysvětluje nezbytnost soustavného získávání a zpracovávání informací o tržním prostředí i o chování vlastního podniku. Student pochopí potřebu neustálého koloběhu informací a činností při kontaktu s trhem a zásadní význam řádně vedeného účetnictví pro řízení podniku. Přiblíží si principy kauzality. Klíčová slova: kapitál, produkt, trh, strategie, zhodnocení, mikrookolí, komunikace, hodnota, finanční řízení, analýza, informace, rozvaha, výsledovka, cash-flow, strategie. Doporučená literatura: 

L Autor

Název Paták Milan

Jáčová H., Ortová M. Režňáková M. a kol.

Šiman J./Petera P.

Podnikový finanční management Finanční řízení podniku v příkladech Řízení platební schopnosti podniku Financování podnikatelských subjektů

Vydavatel a rok vydání Idea servis 2006

Strany textu 5 - 22

Wolters Kluwer 2013

104 - 105

GRADA 2010

16 - 24

C.H. Beck 2010

2 - 32

1.1. Kapitálová podstata podnikání, finanční a obchodní hodnota podniku Finanční řízení je jednou ze základních součástí managementu jakékoliv organizace. „Finanční řízení podniku znamená efektivní řízení peněžních prostředků vložených do podnikání, tj. jejich získání a zhodnocení. Schopnost a vůle efektivně řídit peněžní prostředky je základní podmínkou pro dosažení podnikatelského úspěchu… Zdrojem peněžních prostředků při zahájení podnikání jsou vlastní peněžní prostředky zakladatelů podniku a ostatních investorů nebo půjčky . Zdroji peněžních prostředků, které podnik získá v průběhu podnikání jsou zejména inkasa pohledávek za prodej výrobků, služeb nebo majetku podniku, dále růst vlastního kapitálu nebo dluhů… Při finančním řízení mají přednost příjmy a výdaje, tj. reálné peněžní toky před výnosy a náklady a výsledkem hospodaření.“ 1 1.1.1. Základní smysl podnikání 1 Šiman

J./Petera P.: Financování podnikatelských subjektů, str. 17 7

!!

Základní smysl podnikání, naplňovaný dosahováním zisku a zvyšováním finanční i nefinanční (nebo též obchodní) hodnoty podniku, podléhá příčinným souvislostem. Podnik splnění svého poslání a cílů dosahuje úspěšnou realizací svého produktu na trhu. K tomu potřebuje majetek a k jeho pořízení kapitál. Hodnota podnikového majetku vyjádřená v peněžních jednotkách se nazývá aktiva podniku. Hodnota zdrojů, které umožňují profinancování majetku podniku, se pro účely v podnikové ekonomiky označuje y jako kapitál (též pasiva). Velmiudůležité je zajišťování m správného objemu a skladby umajetku i kapitálu. í

KA PIT ÁL

ž i t í

PO DN IK

k a p i t á l u

zdroje financování

finanční majetek

s t ě n í p r o d u k t u

TR H

efektivnost využití

Obr. 1 – základní vztahy při podnikání

Určujícím místem pro dosažení cíle (úspěchu) je TRH. Tam tedy směřujeme. Na trh musíme přijít s nějakým produktem, a to takovým, který je v dané době (čase) poptáván, respektive zákazníci jsou ochotni jej přijmout a tudíž i zaplatit. Místem vytváření produktu je PODNIK. Podnik tedy musí v daném čase splňovat podmínku schopnosti efektivně vytvořit produkt, který chce na trhu nabízet. Podnik se skládá z majetku a určitého okruhu práv a povinností. Majetek je třeba pořídit a udržovat v činnosti, práva a povinnosti sebou nesou finanční potřebu, případně též finanční nároky. Všechny tyto náležitosti je nutno profinancovat. K tomu slouží KAPITÁL se svou finanční hodnotou a původem, vymezujícím závazky vůči jeho původcům. Prvky shora uvedené ve schématu jsou neopominutelné jak samy o sobě, tak ve vzájemné souvislosti a příčinnosti. Jako všechno, tak i podnikatelská činnost se odehrává v čase. Není to čas ledajaký – jeho hodnota je proměnlivá podle aktuální situace v tržním prostředí, v makrookolí podniku stejně jako v mikrookolí a konečně i uvnitř podniku jako takového (viz str. 12). Ona proměnlivost se měří zejména načasováním příležitostí na jedné straně a časovou naléhavostí rizik (i hrozeb) na straně druhé. Tzv. ekonomie času není tedy pouze funkcí rychlosti, ale hlavně cíleně modulovaných různých rychlostí v kauzalitě působení jednotlivých faktorů tržního prostředí v nejširším slova smyslu.

ÚSPĚCH = PŘIPRAVENOST + SPRÁVNÝ ČAS + SPRÁVNÉ MÍSTO 8

!

Všechna tři významová hlediska se také nutně odehrávají v čase. Svůj čas zabere proces přípravy (kvalifikace, dostatek informací, výrobní orientace, kvalita výrobku, fyzická či duševní úroveň atd.). Správný čas také nevznikne jen tak sám od sebe, je třeba získat potřebné informace pro načasování aktivit a co nejlépe jich využít. Podmínka správného místa je též snadno k pochopení. Samozřejmě, že i zjišťování, které místo je to správné, zabere svůj čas. Přitom nelze vyloučit, že na tom správném místě se nás (konkurentů) sejde více. Potom je důležité, zda budeme první nebo mezi několika prvními nebo v houfu opozdilců. Tezi o zhodnocování vložených prostředků můžeme brát prakticky doslovně. Jinak řečeno využíváme pokud možno racionálně všechny prostředky, které jsou v našem podnikání zapojeny, ale zhodnocujeme výhradně vlastní vklady – prvotně vložený (základní) kapitál, posléze pak vlastní kapitál v rozměru účetní kategorie. Při použití cizích prostředků nehovoříme o jejich zhodnocování, protože vlastníku (např. bance) platíme smluvený úrok, tedy cenu za použití, a to bez ohledu na to jak efektivně takové zdroje využijeme. To také znamená, že pokud cizí zdroje využijeme výhodněji, než činí cena za jejich zapůjčení (držbu), tak o to více zhodnocujeme prostředky námi vložené. Naopak při nedosažení rentability využití cizích zdrojů do úrovně nákladů na jejich držbu, bychom snižovali efekt z námi vložených zdrojů. Držba cizího kapitálu bez výhodného zapojení do hospodářského procesu je tedy zcela nežádoucí a měla by být v řízení podniku zcela eliminována. Tato teze je v podstatě pouhou aplikací základního pravidla ziskovosti, tj. aby:

VÝNOSY

náklady

Ve finančním řízení navíc hrají vždy klíčovou roli reálné peněžní toky. 1.1.2. Zisk, finanční a obchodní hodnota podniku, metody hodnocení Kladné saldo výnosů oproti nákladům je výchozím předpokladem k dosahování zisku, jako prioritní formy zhodnocování vloženého kapitálu. Jde tedy o stránku finanční. Vedle ní ještě hovoříme o stránce obchodní, v podstatě nefinanční. Pokud se uvádí termín „nefinanční“, a to i v jiných souvislostech (např. u rizik), je třeba to brát s určitým nadhledem. Ona totiž i nefinanční hlediska, pozitiva či negativa, mají ve svých důsledcích v té či oné míře a v tom či onom čase prakticky vždy finanční dopady. V současnosti je oblíben termín „tržní hodnota“.

ziskové hospodaření

finanční hodnota

celk ová hod nota pod niku

finanční parametry

9

!

obchodní hodnota

značka, dobrá pověst

nefinanční parametry

Obr. 2 – nástroje růstu hodnoty podniku

zdroj: autor

Ekonomická teorie zná vícero způsobů stanovení hodnoty podniku. Pomyslná řada by začínala u účetní hodnoty a mohla by finalizovat hodnotou tržní. Naším úkolem je tuto kategorii alespoň demonstrativně uvést, přičemž můžeme zodpovědně prohlásit, že objektivní a obecně spolehlivá metoda stanovení hodnoty podniku neexistuje a zainteresované osoby volí takové, které nejlépe vyhovují jejich záměrům. Tržní hodnota je konkretizována cenou na trhu. Je tedy určena vztahem nabídky a poptávky. Tržní hodnota je v současnosti chápána jako hlavní – cílová – hodnota při provádění odhadů. Tržní hodnota je tedy definována jako odhad ceny, která by měla být dosažitelná za určité aktivum při standardních podmínkách. Hodnota podniku (majetku) pro vlastníka je dána přínosem, který z držby majetku může získat. Můžeme tedy hovořit o výnosové hodnotě podniku. Jde tedy o hodnotu očekávaných příjmů z provozování podniku. Výnosová hodnota odpovídá částce, ze které bychom mohli při jiném investování získat stejný důchod (při stejném výnosu porovnáváme náklady a rizika). Koupě i prodej mají být koncipovány tak aby obě strany byly přesvědčeny, že dohodnutá cena byla výhodná. To ovšem znamená, že nikdo z účastníků by se neměl dostat za hranici své mezní ceny. To je možné jen za situace, když mezní cena prodávajícího je nižší než mezní cena kupujícího. Reálné stanovení tržní ceny je možné za předpokladu, že trh s obdobnými komoditami reálně existuje. U podniků je tato okolnost právě dosti problematická. Převládá názor, že výnosové metody oceňování podniků jsou nejméně rizikové. V poradenské praxi bylo možno nezřídka vidět i přístupy jiné, mnohdy idealistické až tendenční (dokonce i podvodné). Pochopitelně i výnosová metoda má své limity. Problém je a bude v míře spolehlivosti oceňování budoucnosti. Ekonomická hodnota aktiva je určena výší budoucích příjmů. Je však třeba brát v úvahu činitel času, jako konečně ve všem. V tomto případě budoucí příjmy, prostě zatím nemáme. Časový diskont tento problém redukuje tím, že narovnává údaje na současnou základnu. Nejznámějšími metodami jsou:  Metoda diskontovaných peněžních toků  Metoda kapitalizovaných čistých výnosů  Metoda ekonomické přidané hodnoty. Aplikují se i porovnávací metody. Známé jsou tři postupy:  Ocenění na základě srovnatelných podniků  Ocenění na základě srovnatelných transakcí 10

 Ocenění na základě srovnatelných podniků uváděných na burzu

 Rizikovost těchto metod spočívá v obtížnosti nalézt efektivně porovnatelné části a stavy a procesy v posuzovaných podnicích, respektive co nejpřesněji vystihnout a využitelně formulovat existující rozdíly. Proto se jeví jako reálné tyto metody využívat spíše jen při rámcovém (přibližném) posuzování, ovšem s poměrně citelným rizikem chybovosti. Kontrolní otázky 1.1.:

1. – 2.

Co je účelem podnikání: Finanční řízení pracuje především s….

1.2. Informace pro finanční řízení, jejich zdroje a rizikovost Výchozí pravidlo zní: BEZ INFORMACÍ SE NEOBEJDEME, A TO NEJEN V PODNIKÁNÍ. INFORMACE SBÍRÁME OD NAROZENÍ. POSTUPNĚ SE JE UČÍME TŘÍDIT, HODNOTIT A VYUŽÍVAT. NĚKDO DOBŘE, NĚKDO HŮŘE A NĚKDO SI MYSLÍ, ŽE VŠECHNO VÍ. PODLE TOHO DOPADNE. 1.2.1. Podnik a tržní prostředí Podnik je věc hromadná. Zpravidla právnická osoba, která sestává z lidí, věcí, různých vztahů, práv a závazků, kapitálového vybavení atd., a to v neustálém pohybu. Toto vše je podřizováno vytýčenému cíli jak v rovině dlouhodobé (strategické), tak operativní. Je tedy nutno vše řádně zorganizovat. Může ovšem také jít o obchodní majetek fyzické osoby.

podniky služeb

výrobní podniky

tržní prostředí

veřejnost, technologie, infrastruktura

nepodnikatelské formy výroby a služeb

Obr.č. 3 - bezprostřední faktory tržního prostředí

zdroj: autor

V tomto kurzu se zaměřujeme na podnikání, nicméně bychom neměli zapomenout na existenci nepodnikatelských subjektů (zájmových sdružení, charitativních 11

organizací spod.), které rovněž mohou vytvářet výrobky či poskytovat služby veřejnosti, a tím spoluvytvářet tržní prostředí - tudíž je dobré je brát v úvahu. Již na počátku podnikatelských aktivit je účelné bedlivě zvážit vhodnost typu právní formy. I když nejde o nezvratné rozhodnutí, následné změny vždy stojí úsilí i peníze. Členíme je na:  podnikání fyzických osob  podnikání právnických osob Při rozhodování o subjektivitě je vhodné vzít v úvahu některá hlediska, která by mohla volbu ovlivnit. Zejména to jsou tato:  počet osob potřebných k založení (sám nebo s jinými)  obtížnost založení (náležitosti, výdaje)  míra právní regulace ( od fyzické osoby po akciovou společnost)  zastupování navenek – povinné organy společnosti  ručení podnikatele za závazky společnosti  rozsah plánovaných podnikatelských aktivit  obor činnosti (u některých je forma předepsána)  míru vlastní angažovanosti a odpovědnosti  způsob zdanění vytvořeného zisku (fyzická a právnické osoby)  povinný audit účetní jednotky a požadavky na druh účetnictví  zveřejňování údajů z účetní závěrky (obchodní rejstřík)  flexibilitu právní formy (pro případné změny či likvidaci). Organizační schéma podniku se bude lišit případ od případu podle velkosti, zaměření, stanovených cílů, rozmístění pracovišť v objektech atd. je ovšem možno vysledovat zásady mající obecný význam a i když lze některá pracoviště slučovat, nebylo by dobré jejich agendy zcela pominout. Pochopitelně, že firma čítající tři osoby si nebude hrát na úseky či oddělení. Nic to ale nemění na tom, že je i v malé firmě je potřebné obsáhnout všechny rozhodující agendy. U kapitálových společností má vliv i zákonem stanovená struktura orgánů firmy. Zjednodušeně můžeme uvést, že podnik má mít vrcholovou řídící část, útvary přenášející rozhodnutí, pokyny, pobídky a přijatá pravidla do sféry výkonu, výkonnou část, část zabezpečovací (vnitřní službu - logistiku) a část zajišťující kontrolu a zpětnou informační vazbu. Přes důležitost organizační struktury podniku nesmíme zapomínat, že podnik jsou především lidé. Lidé rozhýbou stroje, lidé vytváří produkt (vývoj i realizace), lidé uzavírají smlouvy a nakládají s finančními prostředky. Bez kvalitních zaměstnanců a manažerů, bez koncepčnosti řízení lidských zdrojů, bychom to s podnikem příliš daleko nepřivedli. Současně s budováním organizační struktury je třeba věnovat značnou pozornost vytváření vnitropodnikových komunikačních cest přenosu sdělení (pokynů, příkazů, informací, hodnocení apod.). Komunikace musí být:  vertikální, tj. obrazně shora dolů (směrnice, pokyny, rozhodnutí, příkazy),

12

!

!

 vertikální - nahoru (zpětná vazba, vyhodnocení akcí, kritické postřehy, sdělení o

problémech, controlling, reporting).  horizontální – útvary na stejné úrovni jsou zpravidla nuceny (povinny) spolupracovat, protože na sebe tak či onak navazují, měly by svou práci a záměry koordinovat. Při umisťování podniku hodnotíme vnější prostředí z hlediska ekonomického i geografického. Souhrnným ekonomickým pohledem je zpravidla „tržní potenciál území“, z hlediska geografického pak dostupnost (vybavenost) od potřebných nemovitostí, přes technickou i dopravní infrastrukturu, energie, vztah k životnímu prostředí až k místním zvyklostem, tradicím či kultuře. Do vnějších podmínek zahrnujeme kvalitu a pozici mikrookolí a makrookolí :  mikrookolí podniku: sem zahrnujeme subjekty, které podnik může tak či onak ovlivnit, případně k němu mají bezprostřední vztah. Bude tvořeno zejména konkurencí, dodavateli a ostatními obchodními partnery a samozřejmě veřejností. Jako veřejnost chápeme místní komunitu, zájmové skupiny občanů, sdělovací prostředky a vlastní zaměstnance – jednak ty, kteří mají profesní styk s veřejností, ale i ty ostatní, kteří mohou při běžné komunikaci image firmy zlepšovat i zhoršovat.  makrookolí podniku: zde nezapomeneme na zákonný rámec (v případě mezistátní působnosti u všech států přicházejících v úvahu), kulturní rámec (tradice, zvyklosti, psychografické a etnické složení – zejména při pohledech mimo náš stát) a rozhodně na globální úroveň konkurence (celkové konkurenční prostředí) a v neposlední řadě též úroveň v oblasti etické. Patří sem i širší ekonomické činitele, demografické složení potenciálních zákazníků, přírodní podmínky a obecné technologické možnosti. Vnitřní podmínky podniku: U vnitřních podmínek hodnotíme vlastní předpoklady pro realizaci projektu. Přitom musíme velmi zodpovědně prověřit svoje zdrojové možnosti a to jak ve sféře vlastního kapitálu, tak kapitálu zápůjčního. Musíme střízlivě odhadnout (spočítat) jakou zátěž nám rozběhnutí firmy (pobočky) způsobí a to jak v intenzitě, tak v čase, kdy se může firma dostat do kladné obratové pozice a jaká je míra rizika, že dojde ke skluzům či zásadnímu selhání. I při největší pečlivosti přípravy nejsou při vstupu na trh „všechny karty na stole“ a to znamená, že určitá míra hazardu (rizikovosti) v tom vždy zůstane. V našich rukách je, aby byla co nejmenší. Míra významu umístění podniku je individuální. Význam má však vždy. Jen příčiny mohou být různé co do druhu a naléhavosti. Vliv charakteru produktu – viz příloha č. 1.1. Například:  dopravní dostupnost a náročnost na dovoz vstupů a expedici  kvalita a propustnost dopravních cest (silnice, železnice)  dostatek pracovních sil v okolí  rozsah vyvolaných investic (sítě, komunikace, byty, jiné stavby)  možnost vytvoření spádovosti odběratelů (zejména u obchodu)  dostupnost a cena nemovitostí (pozemků, budov)  dostačující energetické vybavení území (elektřina, plyn, voda…) 13

 míra zájmu regionálních orgánů o umístění provozu  stávající zátěž vůči životnímu prostředí (a námi způsobené zhoršení)  regionální rozmístění konkurence.

Při plánování sestav produktů je velmi účelné zvažovat reálnost dosažení optimální míry diverzifikace v umisťování našich produktů. Tím totiž můžeme jednak velmi rozšířit akční rádius působení firmy, a současně snížit míru dopadu rizika, odvozeného od jednoho či druhého typu produktu. Přitom nemusí jít jen o jiný výrobek, ale může to být i jinak nabízená doprovodná služba (zprostředkování, prodej cizích výrobků atp.) 1.2.2. Výrobní podniky a služby Výrobní podnik je charakteristický tím, že na rozdíl od podniku služeb v organizační struktuře potřebuje útvary a dílny k vývoji, výrobě a kompletaci produktu – výrobků. Zpravidla musí mít též výrazně rozsáhlejší skladové hospodářství a manipulační zázemí (prostor, vybavení).

smlouvy

řídící útvary

obslužné útvary

Výroba:

smlouvy

vývoj, výroba a kompletace Dodavatelé

Prodej vlastní Distri buce

Skladování manipulace

Obchodní firmy Obr. 4 – výrobní podnik

zdroj: autor

Pro výrobní podnik je typické, že své výrobky neprodává pouze v místě výroby, ale dodává je buď do vlastních prodejen, nebo smluvním prodejním organizacím. Územní rozsah distribuce závisí na charakteru výrobku. Varianta služeb opřená o technologie

14

!

služby založené na řízení

automatizované

řízené bez větších nároků na operátora

řízené kvalifikovanými operátory

Varianta služeb opřená o individuální činnost fyzických osobzaložené služby

na lidech

nekvalifikovaná práce

kvalifikovaná práce

vysoce kvalifikovaná práce

Obr. 5 - Typy obchodů se službami – zdroj P.Kotler: Marketing management

Schémata na obr. 5 ukazují, jak rozmanitá je oblast poskytování služeb, a že ani zdaleka nelze služby definovat jen krajní podobou jako „nehmotný, jedinečný a nedělitelný produkt“, jak bývá zvykem. Variantnost služeb vyžaduje i různorodé pojetí v organizaci podniku: Podniky služeb buď činnost provádějí centrálně, nebo jsou služby prováděny v místě styku se zákazníky – tedy rozptýleně.

A

Služby:

obslužné útvary

smlouvy

řídící útvary smlouvy 15

!

vlastní sběrny zpracován Dodavatelé í zakázek dílů, (služeb)

Skladování manipulace

Svo z, roz voz

materiálů

Smluvní sběrny Obr. 6 - Podnik služeb – služby centralizované zdroj: autor Poznámka: Ty mohou postaveny na tom, že zákazník se dostavuje do místa služeb (prodejny, hotely, zábavní centra apod.), nebo je prováděn sběr zakázek a ty jsou sváženy k provádění úkonů služby. smlouvy B Služby:

obslužné útvary

řídící útvary smlouvy

práce u zákazník Dodavatelé ů dílů,

Drobný prodej Skladování manipulace

Vlastní provozovny na

záso bová ní prov ozov en

materiálů

Smluvní provozovny Obr. 7 - Podnik služeb – služby rozptýlené zdroj: autor Poznámka: Jde o model, kdy jsou služby organizovány z jednoho centra, ale plnohodnotně prováděny buď u klientů, nebo alespoň v síti provozoven, které jsou pro klienty dobře dostupné, mnohdy umístěné v areálech nákupních center apod.

Vedle kvalitní organizace a řídících procesů představují vhodně volené vnitropodnikové finanční nástroje významné posílení motivací pracovníků. Tyto nástroje však musí být obousměrné – výhoda, když pracovník napomůže úspěchu a nevýhoda, když naopak pracovník selže. Čím více je efektivita produktu závislá na kvalitě práce jednotlivce (viz služby), tím je práce s lidmi důležitější.

16

!

Počítejme s tím, že vše špatné či nedotažené v umístění, organizaci a výkonnosti podniku se vždy projeví ve zvýšených nákladech a ohrožení pozice produktu na trhu. 1.2.3. Finanční a peněžní toky Integrální součástí a odrazem vnitřních i vnějších vztahů jsou i podnikové peněžní toky: a) V rámci firmy – odpovídají organizaci firmy a strukturální podobě krátkodobého finančního plánu. Činnost jednotlivých útvarů je naplánována věcně a zastřešena finančním plánem (profinancována). Peníze nemusí doslovně obíhat po firmě, ale jednotliví řídící pracovníci by měli vědět kolik a na co mohou použít. Na druhé straně jak se mají podílet na výnosech firmy (přímo – pokud mají výstupy na trh, nepřímo – pokud dodávají následným pracovištím firmy). Ve vnitropodnikovém účetnictví lze tyto toky systémově zobrazovat až po metodu střediskového hospodaření. Vyššího stupně dosahují zejména u firem zahrnujících více závodů, či firem koncernového typu – mnohdy nadnárodního rozměru. Obecně platí, že čím je podnik větší, tím více je nutné tyto toky řešit a důsledněji plánovat. b) Mezi firmou a okolím – realizují se na vstupech a výstupech z firmy, převážně vůči odběratelům, státním orgánům a jiným subjektům oprávněným ze zákona nebo ze smluv. Zpravidla se zobrazují v cash-flow. Proč zdůrazňujeme roli cash-flow? Inu protože….. dosažený zisk ještě nemusí znamenat skutečný přírůstek finančního majetku. 1.2.4. Controlling a reporting – metody pro aktivní management Uplatnění controllingu nutí učit se plánovat. Plánovat znamená sledovat správné jevy (veličiny, údaje ... ukazatele), umět je analyzovat a najít jejich vzájemné souvislosti, nastavit signální mechanismy pomocí mezí těchto jevů. Současně je reakcí na transformaci ekonomiky a umožňuje firmě správně fungovat v informační společnosti a v nabídkové ekonomice. Systematické využití controllingu minimalizuje zkreslení a zpřístupňuje dosažitelné podklady pro rozhodování v podmínkách nejistoty. Zajišťuje reálně využitelnou základnu pro nové motivační systémy. Východiskem pro controlling je práce na projektu, který má za úkol zavést metody ekonomického řízení. Samozřejmě lze uvažovat o mnoha dalších formách, jako je vzdělávání, rozvoj metodiky, vytvoření či implementace nástrojů. Metody controllingu nejsou sice žádným převratným systémem, ale pomáhají firmám k nastolení účelnosti a systematičnosti v plánovacích a řídících procesech. Usnadňují následnou zpětnou vazbu, tedy průběžné prověřování plnění plánovaných úkolů a jejich reálnou odezvu v hospodaření a výsledcích podniku. CONTROLLING JE SYSTÉMOVOU APLIKACÍ VNITROPODNIKOVÉHO MARKETINGU Controlling bývá zpravidla doplňován metodou nazývanou REPORTING. Reporting se jako systém vnitropodnikových výkazů a zpráv využívá nejen ke kontrole a 17

!

vyhodnocování dosavadního vývoje hospodaření, ale také k získávání potřebných podkladů a informací pro plánování a rozhodování o opatřeních ke zlepšování výkonnosti podniku jako celku i jeho organizačních a odpovědnostních jednotek. Do metodiky reportingu organicky zapadá PRINCIP ZPĚTNÉ VAZBY, tj. systematického získávání informací o realizaci a účinnosti přijatých rozhodnutí. Controlling je cesta jak zařídit, aby podnik měl k dispozici výstižné, úplné a použitelné údaje o stavech a děních, a to v rozsahu překračujícím záběr účetní evidence. Proto se také v literatuře běžně setkáváme s kategorií „controlling“ v těsné souvislosti s principy kategorie „strategické manažerské účetnictví“. Kontrolní otázky 1.2.:

3. – 4.

Směry komunikace v podniku: Druhy peněžních toků:

1.3. Analýzy ve finančním řízení, strategické manažerské účetnictví 1.3.1. Princip kauzality – uplatnění ve strategiích i řízení podniku (volně podle Immanuel Kant: Kritika praktického rozumu; Špůr, J., Úvod do systematické filosofie, aj.)

Stav nebo pohyb je důsledkem předchozích příčin a současně příčinou pro další stavy a pohyby. Důsledek může mít jednu nebo více příčin, příčina může působit na jeden či více důsledků. Příčina může mít důsledek okamžitý i v běhu času. Vazby příčiny a důsledku mohou být lineární kupředu, lineární s odrazem zpět, cyklické, spirálové i jejich kombinace.

DŮ SL ED EK

ÚČEL ROZHODOV ÁNÍ DŮSLEDEK

PŘÍČINY

DŮ SL ED EK

PŘEDMĚT ROZHODNUTÍ

DŮSLEDK Y příčina

DŮSLEDE K MINULOST

PŘÍ ČIN A

MANAGEMENT

18

?

BUDOUCNOST

Obr. 8 - Ilustrace kauzálních vazeb v procesu řízení

zdroj: autor

Princip kauzality nás provází na každém kroku, tak běžně a vytrvale, že si to mnohdy ani neuvědomujeme. V podnikání to platí v plném rozsahu také. Činnost podniku se neustále realizuje v příčinných souvislostech. Podnik se nachází v pozici odběratele (zákazníka, zaměstnavatele atd.), dále tvůrce produktu (předmět či služba realizovatelné dobře na trhu) a následně jako dodavatel zase jiným odběratelům (zákazníkům). Je tedy ovlivňován na vstupech (co je a není či za kolik), rozhoduje o vytvoření produktu, důsledek těchto rozhodnutí se pak ukáže na trhu v prodejnosti či spokojenosti zákazníků. Na straně příčin jistě bude celé tržní prostředí a do důsledků se promítne schopnost manažerů podniku dobře vyhodnotit příčinné signály (avíza) a přijmout dobrá rozhodnutí (a samozřejmě je též realizovat). Důsledkem je působení na okolí, a návazný zpětný dopad na podnik.

Jiné vlivy

Důsledek je vlivem na jiné i na podnik

PODNIK

Tržní prostředí

ZÁMĚRY MANAGEMENT U

v čase 2

Tržní prostředí PŘÍČINY v čase 1

DŮSLEDK Y

TVORBA PRODUKTU

Běh času Obr. 9 – kauzalita postavení podniku

zdroj: autor

Ačkoliv se příčinné souvislosti v podnikatelském procesu zdají být jednoduché (a na první pohled i jsou), vyznat se v řadě různých příčinných signálů (tedy v informacích), správně je analyzovat v kontextu zájmu a možností podniku a dokázat prosadit optimální důsledky těchto kroků – to vše není vůbec snadné. Platí, že každá chyba i zaváhání může přijít velice draho! VÝSTRAHA: V návaznosti na kauzální analýzu považuji za vhodné upozornit na v podstatě psychologický jev nazývaný „sunk cost fallacy“ (klam utopených nákladů) a s ním související jev „overly optimistic probability bias“ (volně: „příliš optimistické hodnocení šancí“). Zejména v propojení mohou přivést management podniku ke značným ztrátám investic i času oproti variantě včasného a střízlivého hodnocení neúspěšnosti vývoje projektu. Jinak řečeno: podléhat iluzím se nemá a lpět na ztraceném projektu už vůbec ne! 19

1.3.2. Strategický přístup k řízení podniku Strategický přístup k budování a řízení podniku je jedním ze základních předpokladů pro úspěšné podnikání. V obecné rovině jsme si již definovali, že podnik je zřizován za účelem dosahování zisku a postrupného zvyšování jeho majetkové a tržní hodnoty. Toto je ovšem výchozí myšlenka. Na ni musí v konkrétních podnikatelských projektech navazovat to, čemu říkáme podnikatelský plán (poslání, vize, záměr atp.). Jeho účelem a náplní je prezentovat dostatečně konkrétně, srozumitelně, pravdivě a logicky představy zakladatelů podniku a budoucím zaměření a vývoji jejich podnikání – tedy nastínit koncepci dalšího výoje podniku. Podnikatelská činnost se realizuje v rámci vnějšího i vnitřního prostředí, jež se snažíme důkladně poznávat a analyzovat, tudíž i podnikatelský plán musí s těmito faktory počítat. Strategií rozumíme průřezové i časové rozvržení hlavních úkolů podniku a postupů směřujících k dosažení strategického cíle. Strategie průřezově zahrnuje všechny útvary podniku, časově představuje několikaletý horizont (např. 3 až 5 let). Je podkladem pro pro vytváření střednědobých plánů (finančích, výrobních, obchodních, personálních apod.). Je zřejmé, že dále uvedené zjednodušené schéma obsahuje poměrně mnoho dílčích kroků. Proto v něm barevně vyznačujeme klíčové kroky, které mají pro konstruktivní postup rozhodující význam. To v žádném případě neznamená, že ostatní kroky jsou nedůležité nebo zbytečné. Každý z oněch zvýrazněných kroků předpokládá rozhodnutí, jež by neměla být prováděna bez potřebných informací a dílčích hodnocení. výchozí záměr

analýzy prostředí

formulace cílů

volba strategie

kontrola plnění, aktualizace

přenos do plánů

časové rozvržení

stanovení úkolů

Obr. 10 – základní postupy strategického řízení

zdroj: autor

Je zřejmé, že i toto zjednodušené schéma obsahuje poměrně mnoho dílčích kroků. Proto v něm barevně vyznačujeme klíčové kroky, které mají pro konstruktivní postup rozhodující význam. To v žádném případě neznamená, že ostatní kroky jsou nedůležité nebo zbytečné. Každý z oněch zvýrazněných kroků předpokládá 20

!

rozhodnutí, jež by neměla být prováděna bez potřebných informací a dílčích hodnocení. Blíže k jednotlivým krokům: Výchozí záměr – představuje první představy osob hodlajících podnikat (založit podnik, živnost) a tom co by chtěly dělat, kdy, kde, s jakým kapitálem, s jakými očekáváními apod. Analýzy prostředí – též situační analýza - jde především o seznámení se s vnějším prostředím (okolím), ale také s rozbor předpokládané formy a struktury budoucího podniku. V případě koupě již existující firmy pak analýza vnitřního prostředí vyhodnocuje vhodnost stávající podoby podniku pro záměry nových vlastníků. Strategické cíle – v podstatě součástí strategie je stanovení postupových cílů. Jde o záměr a určitou prognózu v jednom. Cíle je třeba stanovovat náročné, ale v daném prostředí a vlastních možnostech realizovatelné. Významnou roli hraje i znalost záměrů konkurence. Volba strategie – pod pojmem nejlepší si můžeme představit takovou, která představuje náročnost a rizika úměrná k dosažitelným efektům, přičemž pravděpodobnost neúspěchu není odstrašující. Střízlivost a odpovědnost při volbě strategie je nezbytná. Nesmí být „přání otcem myšlenky“ a nesmí se na nic významného zapomenout. Stanovení úkolů – strategie je o stanovení cíle a způsobu jeho dosažení. K tomu je třeba formulovat postupové úkoly, které budou východiskem pro tvorbu střednědobých i krátkodobých plánů. Úkoly musí být jasné, věcné a adresné. Také kontrolovatelné. Controlling – jde o systém trvalého sběru a pohybu informací o činnosti podniku jak uvnitř, tak v přímých vztazích vnějších. Je velkou pomůckou i ve strategickém plánování a řízení. Zpětná vazba – je systém zpětného přenosu informací „odzdola nahoru“, využívá informačních zdrojů z controllingu, běžných evidencí, výkazů i záznamů o výkonech, spotřebách, dopravních či skladových pohybech, personální operativně atd. Často hovoříme o obchodních strategiích, které předurčují přístup podniku k potenciálním zákazníkům v rámci strategického marketingu i výrobní a cenové politiky. Obchodní strategie mají přímý dopad na finanční hospodaření podniku.V tomto směru rozlišujeme základní varianty: STRATEGIE

DIFERENCIACE

NÍZKÝCH NÁKLADŮ A CEN

21

SPECIALIZACE

Obr. 11 – variantní strategie

úprava: autor

Strategie diferenciace znamená poskytnout zákazníkovi produkt, který jej zaujme svou jedinečností, vysokou kvalitou, souvisejícími službami apod. a za který bude ochoten zaplatit vyšší cenu. Představuje též snahu o výrazné odlišení od konkurence. Naopak strategie snižování nákladů a cen představuje snahu snížit co nejvíce náklady, a tedy i prodejní cenu, tím přilákat zákazníky a maximalizovat objem prodeje a zisk. POZOR – nestačí jen snižování cen, ale musí jít též o souběžné snižování nákladů. Pouhé snižování cen je neperspektivní a vede nutně též ke snižování kvality produktů. Strategie specializace (někdy též „tržního koutu“) je zaměřena na produkt (obor), který je buď neobvyklý sám o sobě (není na trhu), anebo výjimečný svým pojetím, propracováním, servisem atd. Může směřovat ke strategii diferenciace i ke strategii nízkých nákladů a cen. Rozdílné charakteristiky přístupů k vytváření podnikových strategií zpravidla odpovídají celkovým záměrům vlastníků a managementu podniku, vyplývajících z možného i chtěného celkového postavení podniku v tržním prostředí:

Strategické portfolio: rozvoj, podpora

udržování

sklízení

likvidace

Za všech okolností a variant považujeme za nezbytné, aby strategické cíle byly stanoveny sice jako náročné, ale dosažitelné:

Strategické cíle musí být SMART: S – stimulující, M – měřitelné, A – akceptovatelné, R – reálné, T – termínovatelné Podstatnými předpoklady uskutečnitelnosti jsou:

T

R možnost zajištění výrobních faktorů potřebných pro realizaci strategie



A hlediska stabilního vývoje podniku (vnější i vnitřní prostředí)



M soulad strategie s podnikovou kulturou



S

22

!

1.3.3. Informační zdroje, analýzy, účetnictví Jednoduché úvodní schéma (obr. 1) v sobě obsahuje tři hlavní části procesu podnikání. Tyto části jsou nejen vzájemně propojené, ale každá z nich obsahuje řadu dílčích vztahů, dějů a stavů, z nichž mnohé jsou ovlivnitelné chováním podniku. Nemálo je i těch, které jednotlivý podnik (podnikatel) přímo ovlivnit nemůže, i když se ho v té či oné míře dotýkají, případně dotýkat mohou. Protože nic nelze úspěšně provádět bez dostatečného spektra informací, je evidentní, že potřebujeme získávat informace o každém z uvedených okruhů jako takovém a souběžně též o existujících i možných budoucích vztazích mezi nimi.

KAPITÁL

Info výnosy rma čnízisk toky

TRH

Vlivy a vztahy

majetek

zdroje

cena

závazky

PODNIK

prodej

Vlivy a vztahy

produkt

náklady

Soustřeďování informací pro finanční řízení Obr. 12 – okruhy sběru informací

zdroj: autor

Prakticky to znamená, že potřebujeme znát situaci na trhu (tržní prostředí) a její vliv na možnou úspěšnost podniku. Naopak též možnosti vlivu podniku (jeho produktu) na situaci na trhu. Přiměřeně to platí o organizaci a vybavení podniku (známé vnitřní a vnější informace) a rovněž o kapitálu, kde jde o stanovení výše jeho potřeby a strukturálního členění. V neposlední řadě též o míru jeho dostupnosti a nákladovosti získání, případně i držby. Finální informační toky znázorňujeme jako jednosměrné, tedy „sběr informací“. Pokud však jde o horizontální komunikaci a toky, které ji představují, je zřejmé, že mezi podnikem a trhem (účastníky trhu), či podnikem a kapitálem (držiteli kapitálu), půjde především o procesy obousměrné. Protože místem, kde je třeba vytvořit předpoklady pro zhodnocování kapitálu na trhu je podnik, můžeme z toho odvodit, že ekonomická a právní aktivita podniku je tím nejdůležitějším nástrojem, který celý mechanismus uvádí do chodu a zodpovídá za jeho výsledky. INFORMACE A JEJICH ZDROJE: Vztah podniku k trhu je zprostředkován produktem, jehož vytváření ovšem provází celá řada činností od získávání a zpracovávání informací, po procesy rozhodování a technologické i organizační přípravy. Samotná fáze přípravy je rovněž souborem 23

!

více činností, od právní agendy, přes obchodní, finanční či personální – včetně nezbytné kompletace a vyladění. ROZHODOVÁNÍ

PŘÍMÉ VYUŽITÍ ANALYTICKÁ ČINNOST

TRH

SOUH RN INFOR MACÍ

PRODUKT

PRODEJ = tržby + pohledávky

Zpravodajský systém Identifikace rizik

Vnitřní zpětná vazba Obr. 13 - Zapojení práce s informacemi do procesu podnikání.

Zdroj: autor

Poznámka: Za informaci považujeme sdělení mající reálný obsah, který je srozumitelný a nějakým způsobem využitelný. K informaci zpravidla přiřazujeme jejího nositele (nosič) a distributora v zájmu ověření míry její spolehlivosti a použitelnosti. Výhodná je informace měřitelná, analyzovatelná, jejíž vznik i obsah lze časově zařadit. Původ:  Vnitřní informační zdroje – databáze okolních subjektů, zkušenosti pracovníků, kteří jsou v kontaktu s cizími subjekty, vnitřní komunikační systém „zpětné vazby“  Vnější informační zdroje – permanentní informační systém (média), literatura, PR publikace jiných firem či ústředních orgánů, poznatky externích odborných poradců apod. Zdroj:  Primární informační zdroje – poznatky z přímého kontaktu s cílovým trhem  Sekundární informační zdroje – již dříve zpracované údaje z výzkumů, statistik apod. Teprve po vyhodnocení informací samotných můžeme přistupovat k jejich skutečnému využívání. Jen menší část informací lze účinně využívat ihned (přímo) bez dalšího zpracovávání, zařazování do sestav či rovnic a jejich zpracování a vyhodnocování získaných výsledků. Tato činnost je nesporně činností analytickou, a proto hovoříme o analýzách. Informace, které pro analytickou činnost můžeme využívat, členíme zejména na primární a sekundární, současně na externí a interní. Podle typu informace dále zejména na finanční a nefinanční. Podle bezprostředního zdroje je členíme na účetní a ostatní. ZDROJE

Informace vnitřní vvnitřnívnitřnívn

REŽIM průběžné

zís ká vá ní

Primární

pravidelné

24

ZAPOJENÍ

systémové

!

vy uřž ití v říz ení

Informace vnější

individuální

Sekundární

doplňkové

prověření rizikovosti a validity

Obr. 14 - varianty režimů využití informačních zdrojů

zdroj: autor

Každá informace se tedy dá klasifikovat podle všech tří hledisek (např.: interní, finanční, účetní). Toto členění není samoúčelné, ale napomáhá nám se lépe orientovat ve významu informací a při porovnávání také udržovat srovnatelnost dat. Nezapomeneme, že zatímco informace o minulosti mohou být spolehlivé (ovšem nemusí), informace týkající se budoucnosti – byť blízké – jsou prakticky vždy jen v nějaké míře pravděpodobné. ÚČETNICTVÍ Finanční informace jsou vyjadřovány v peněžních jednotkách a v drtivé většině případů pocházejí z účetnictví (zejména jde-li o finanční analýzu vlastního podniku). Účetnictví je zákonem regulovaný systém (metoda zaznamenávání údajů o hospodaření), poskytující ucelený soubor informací o podniku (přesněji „účetní jednotce“). Zejména se jedná o:  aktiva a pasiva (bilance)  strukturu majetku  strukturu kapitálu

pravdivost úplnost včasnost využití  náklady, výnosy a hospodářský výsledek  peněžní pohyby (toky).

25

CASH-FLOW

ROZVAHA

VÝSLEDOVKA

Obr. 15 – uspořádání hlavních informací z účetnictví do výkazů

zdroj: autor

Zpracovávání účetní evidence je postaveno na účetních dokladech (účtuje se vždy podle originálů) a upraveno metodicky zákonem. Obchodní společnosti a vybrané fyzické osoby jsou povinny vést podvojné účetnictví, většina fyzických osob (podnikatelů) vede jen některou z forem daňové evidence. Vedle správnosti a úplnosti je významným faktorem využitelnosti účetnictví také včasnost jeho zpracovávání. Oprávnění finančních úřadů je v tomto smyslu poněkud omezené a může být uplatněno v podstatě jen tehdy, když zpoždění ve zpracování účetní evidence překročí některý ze zákonných termínů. Záleží proto ve značné míře na prozíravosti vedení a funkčnosti řídích struktur v podnicích, zda bude účetnictví vedeno „v reálném čase“ (s minimálním zpožděním, odpovídajícím technickým možnostem zpracovávání), nebo zda bude zpracováváno s prodlením (známy jsou i případy zpoždění 1 až 3 měsíce). Význam účetnictví pro řízení firmy se v oněch případech výrazně snižuje, tím, že je vedeno se zpožděním může v důsledku nekomplexnosti pohledů (např. jen podle stavu účtu v bance či pokladny) navíc docházet k chybným rozhodnutím. Výkaz zisku a ztráty, nebo též výsledovka, podává obraz hospodaření za daňový (hospodářský) rok – zpravidla kalendářní. Z toho je zřejmé, že se nezabývá majetkem (to je doména rozvahy), ale pohyby v daném roce (měsíci, případně též kumulativně za několik měsíců roku, až 1 rok). Pohyby jsou v položkách nákladů a výnosů. Rozvaha je bilančním zobrazením majetku podniku. Zatímco AKTIVA popisují a třídí jednotlivé druhy majetku podniku (a to veškerého), PASIVA ukazují, jakým způsobem byl onen majetek pořízen – tj. zdrojově kryt. Slovo bilance samo říká, že se jedná o dvě stránky (polohy) stavu firmy. Je možno říci, že rozvaha je celá o majetku, přičemž aktiva ukazují jeho existenční podstatu a pasiva jsou jakýmsi příslušenstvím majetku firmy, zobrazením práv a závazků, které pořízení a držbu majetku firmy provázely a stále provázejí. Také proto platí, že celkový objem aktiv se rovná celkovému objemu pasiv, tzn. že všechny zdroje jsou umístěny v majetku podniku, nebo obráceně, že všechen majetek je profinancován.

DRUH MAJETKU

MAJETEK PODNIKU

DRUH ZDROJE 26

CIZÍ PASIVA

VLASTNÍ PASIVA

OBĚŽNÁ AKTIVA

DLOUHODOB Á AKTIVA

způsob jeho pořízení

vybavení podniku

Obr. 16 – majetek podniku a rozvaha

úprava: autor

Dlouhodobá aktiva – jinak též „dlouhodobý majetek“, který může být hmotný, nehmotný a finanční. Do hmotného majetku patří nemovitosti a věci movité – ty podle vymezení stanoveného zákonem o dani z příjmů (rozlišujeme DHM a DDHM). Nehmotná aktiva to jsou především zakoupená práva nebo vlastní práva (software, zapůjčená autorská práva a licence, vlastní patenty atd.). Dlouhodobý finanční majetek představují cenné papíry (a jiné obdobné hodnoty) s dobou splatnosti delší než jeden rok. Oběžná aktiva. Název naznačuje, že jde o něco, co je druhově i objemově v pohybu. Jde především o zásoby, pohledávky a krátkodobý finanční majetek. Považuji za nutné se trochu zastavit u pohledávek. Dělí se na dlouhodobé, krátkodobé, před lhůtou a po lhůtě splatnosti. Podstatné ovšem je, že pohledávka je majetek. Je to totiž něco vašeho, co je dočasně (?) u někoho jiného a to v takovém stavu, že to po něm chcete. Proto pohledávka. A je také logické, že ta vaše pohledávka – to něco (zpravidla peníze, rozhodně vždy vyjádřeno v penězích) - musí být ve vaší firmě nějak kryto, tedy zatěžuje odpovídající část pasiv. Do oběžných aktiv patří zejména krátkodobý finanční majetek. Jde především o peníze v bance, v pokladně, obvyklé ceniny apod. mohou to být též krátkodobé cenné papíry či podíly. Podnik jako subjekt (právnická osoba) získává zdroje od vlastníků podniku – tak říkajíc svěřené na neurčitou dobu, a od cizích osob – v podstatě zapůjčené s nějakými termíny vrácení (vyplacení). Zdroje z hospodářského výsledku jsou sice tzv. samofinancování, ale i ty bychom měli chápat jako svěřené – resp. ponechané – vlastníky podniku. Cash – flow: Výkaz cash-flow není zpravidla stanoven jako povinný pro účetní závěrku, přesto jej lze považovat za významný prvek v oblasti finančního řízení. Princip je poměrně jasný. Zde nemluvíme o majetku a jeho krytí jako v rozvaze, ani jen o nákladech a výnosech jako ve výsledovce, ale o pohybech reálných peněz (finančních prostředků). Při základní podobě cash-flow platí: Vyjde-li nám ke konkrétnímu dni výsledek kladný, znamená to, že máme reálné peníze (v bance, v pokladně). Záporný cash-flow (za celý podnik), tedy nevyrovnaný nějakou půjčkou, měl by nás varovat – je to, jako bychom měli záporný stav v hotovostní pokladně. Pokud tedy takový výsledek při zpracování dostaneme, znamená to, že jsme buď nezapsali nějaký příjem, a peníze jsme poté použili k platbě do výkazu zapsané,

27

!

nebo že naopak máme ve výkazu zapsanou platbu, kterou jsme ale ve skutečnosti neprovedli, protože na ni nebyla k dispozici hotovost. Existuje ještě další pojetí cash-flow, které kromě peněžních prostředků zahrnuje ještě „ekvivalenty“ (šeky, směnky, pokladniční poukázky, dluhopisy velkých bankovních institucí apod.). Je běžné, že výkaz cash-flow je členěn podle hlavních oblastí řízení na:  Hlavní výdělečnou (provozní) činnost peněžní příjmy a výdaje spojené s činností, daň z příjmů, úroky apod.  Investiční činnost nabývání a pozbývání dlouhodobých aktiv, poskytování úvěrů a půjček, leasing  Financování podniku změny ve výši kapitálu, příjmy z emisí, z darů, splátky úvěrů, výplaty dividend atd. Pokud jde o metody vykazování, rozeznáváme přímou a nepřímou. Přímá metoda – podstatou je vykazování reálných peněžních toků, tj. skutečných příjmů a výdajů, které se uspořádají podle hlavních titulů. Problémem je, že bankovní operace zachycené na příslušných účtech neumožňují zjistit účel, pro který byly provedeny. Toto ovšem lze eliminovat důsledných využíváním variabilních příp. i specifických symbolů u příjmů a kódováním variabilních symbolů u výdajů (někdy též „párování“ předpisu a realizace). Proto vedle tzv. čisté přímé metody používáme ještě nepravá přímá metoda, která spočívá v průběžné transformaci výnosových a nákladových dat na příjmy a výdaje. Nepřímá metoda (příl.č. 2.1) – podstatou je, že vychází z docíleného výsledku hospodaření (zisk, ztráta), který se dále upravuje (korekce se dotýká nepeněžních operací, tj. nákladů, které nejsou výdaji, nebo výnosů, které nejsou příjmy v daném období, Tím, že je zaměřována na hlavní provozní činnost se tam některé pohyby neobjevují, např. se tam již neobjeví některé změny stavu pohledávek či závazků). Nepřímá metoda je obecně považována za snazší a nenáročnou na vstupy. Všímá si pouze těch peněžních toků z provozní činnosti, které jsou vykázány v netto bázi, a neobsahuje tedy žádné hrubé platby. Pro podnik je výhodná i proto, že externímu uživateli vyzradí o charakteru a struktuře peněžních toků podniku méně, než metoda přímá. Nejčastěji uváděným nedostatkem nepřímé metody je, že jsou vykazovány ve výkazu cash-flow i nepeněžní transakce. Nejde ovšem o vykazování plynulé, ale jen cyklické. Zu ZISK Z VÝSLEDOVKY

PŘÍPOČTY A ODPOČTY

CASH - FLOW

vedeného je zřejmé, že z přímé a nepřímé metody nezískáváme stejné údaje, přímá metoda zahrnuje naprosto všechny reálné peněžní operace (proto „cash“).

28

! ! !

Obr. 17 – nepřímé metody zjištění provozního cash-flow

zdroj: autor

1.3.4. Strategické analýzy Metod pro strategické analýzy je celá řada. Mezi nejfrekventovanější patří SWOT analýza. Analytický systém zvaný zkráceně SWOT analýza (Strengths, Weaknesses, Opportunities, Threats) je často přiřazován do skupin finančních analýz. Jeho záběr je však mnohem širší a vyznačuje se především tím, že se fakticky jedná o komplexní analýzu podniku a jeho tržní pozice s následným formulováním strategií, kterými je možno využít zjištěných výhod k potlačení nežádoucích jevů působících jak uvnitř podniku, tak z vnějšího prostředí. V odborné literatuře se o SWOT analýze píše často. V češtině hovoříme o „silných stránkách“, „slabých stránkách“, „příležitostech“ a „hrozbách“. Je to metoda velmi dobrá, protože formuluje systémový přístup ke všem zásadním okruhům možných výhod i nevýhod, které podnik provázejí, a to od získávání informací přes jejich utřídění, až po cílené využívání. Zpracování fakticky probíhá ve třech fázích: 1) Nejdříve analytickými metodami vyhledáme a vyhodnotíme: vnější faktory: příležitosti, hrozby, vnitřní faktory: silné a slabé stránky, jejich existenci a váhu jednotlivých poznatků v podmínkách podniku. 2) Poté získané poznatky utřídíme do dále uvedeného schématu. Užitečné je využití konfrontační matice (příloha č. 9) k vyhodnocení váhy faktorů. 3) Poslední fází je konfrontační zapojení pozitivních zjištění do procesu potlačování toho, co se ukázalo být nežádoucí, a následná formulace strategie.

Obr. 18 - SWOT analýza, Tyll Ladislav, Podniková strategie, 2014, C.H.Beck Praha, str. 40

Pro ilustraci si představíme některé z řady metod, které můžeme v rámci SWOT využít. IDENTIFIKACE A VYHODNOCENÍ VNITŘNÍCH A VNĚJŠÍCH FAKTORŮ: PESTLE analýza je analytická technika sloužící ke strategické analýze okolního prostředí organizace. PESTLE je akronym a jednotlivá písmena znamenají různé typy vnějších faktorů:  P – Political - politické – existující a potenciální působení politických vlivů  E – Economical - ekonomické – působení a vliv místní, národní a světové ekonomiky 29

!



S – Social - sociální – průmět sociálních změn dovnitř organizace, součástí jsou i kulturní vlivy (lokální, národní, regionální, světové)



T – Technological - technologické – dopady stávajících, nových a vyspělých technologií



L – Legal - legislativní – vlivy národní, evropské a mezinárodní legislativy



E – Ecological - ekologické (environmentální) – místní, národní a světová problematika životního prostředí a otázky jejího řešení.

SLEDOVÁNÍ A VYHODNOCENÍ EFEKTŮ STRATEGIÍ APLIKOVANÝCH DLE SWOT ANALÝZY:

Balanced Scorecard (používaná zkratka BSC), česky systém vyvážených ukazatelů výkonnosti podniku, je metoda v managementu, která vytváří vazbu mezi strategií a operativními činnostmi s důrazem na měření výkonu. Autory metody publikované od roku 1992 jsou Robert S. Kaplan a David P. Norton. Metoda pomáhá stanovit vyvážení strategických cílů a ty převést do specifických dílčích cílů, včetně ukazatelů a metrik a při jejich realizaci měřit výkonnost organizace. Soubor nástrojů, které BSC poskytuje, tak měří výkonnost podniku pomocí čtyř perspektiv:  finanční, 

zákaznické,



interních podnikových procesů,

učení se a růstu. Poznámka: SWOT analýzu můžeme s úspěchem využívat v rámci finančního řízení i v problematice řízení rizik a jeho organizaci. 

1.3.5. Finanční analýza „Finanční analýza představuje proces vyšetřování a vyvozování závěrů z výsledků finančního hospodaření minulých nebo budoucích období určité osoby včetně zjišťování jeho slabých a silných stránek, testováni jednotlivých finančních parametrů a ověřování jejich skutečné vypovídací schopnosti“ (P.M. „Studijní průvodce..“) Finanční zdraví podniku je funkcí jeho finančního řízení Finanční analýza posuzuje úroveň finančního řízení a reálnost jeho cílů. Postup při finanční analýze: V první řadě se stanoví účel analýzy. Následuje zjišťování a příprava vstupních dat. Poté přijde na řadu práce s daty a to v základní podobě (komplexnost, verifikace, vypovídací hodnota apod.) a specializační kroky – navazující už na stanovený účel analýzy. Pak analýza vstupuje do finální fáze a to je formulace poznatků, závěry a případné návrhy na opatření. Rozlišujeme dva základní postupy. Je to:

30

FINANČNÍ ANALÝZA VERTIKÁLNÍ - PRŮŘEZOVÁ FINANČNÍ ANALÝZA HORIZONTÁLNÍ - ČASOVÁ

Finanční analýza zajišťuje zpětnou vazbu mezi předpokládaným účinkem minulých rozhodnutí a dosaženou skutečností. Zasahuje do všech oblastí podnikové ekonomiky. Identifikuje a následně analyzuje slabé a silné stránky podniku s akcentem na:  odstranění příčin negativního vývoje ekonomických ukazatelů  využití pozitivně se vyvíjejících ukazatelů  programové využití obou předešlých procesů pro vytvoření nového  nebo aktualizaci stávajícího finančního plánu. Důvody provádění finanční analýzy mohou být různé:  Podklady pro rozhodování vedení (managementu) podniku o provozních, investičních i personálních záležitostech,  Materiály pro banku při rozhodování o žádosti o poskytnutí úvěru,  K rozhodování o investicích do cenných papírů,  Rozhodování o fúzích či akvizicích,  K informování akcionářů, věřitelů či dodavatelů  Pro potřeby státních orgánů, vědeckých či statistických subjektů. Mezi základní zdroje informací pro finanční analýzu patří doklady účetní a zpracované účetní sestavy a výkazy. Dalšími podklady jsou smlouvy, nákladové kalkulace, dílčí podnikové plány a zprávy o jejich plnění, evidence zaměstnanců, jejich struktura a mzdové ohodnocení, evidence úrazů, nemocnosti apod. neméně účelné jsou konkrétní informace o zájmovém segmentu trhu, úvěrové politice bank a ekonomickém postavení konkurence. Vždy potřebujeme znát způsob získání, kvalitu a váhu informací, a to i těch z účetnictví. Jestliže už víme, jak nakládat s informacemi v řídícím procesu, měli bychom si také objasnit, jak takové informace získáváme, které jsou ty pravé a jak to můžeme poznat. Prvotní by mělo být členění na informace o tom, co se již stalo a informace o tom, co lze očekávat (tedy co se nejspíše stane). Informace z dějů a stavů minulých mohu být při řádně vedených dokladech o podniku spolehlivé – tedy ty vnitřní – ovšem s tím, že v běhu času zpravidla zastarávají. To vede k tomu, že původně spolehlivá informace může být s odstupem času už v té či oné míře zavádějící. Informace pro analytickou, plánovací a řídící činnost nezískáváme nahodile. Podnik by měl mít stanovené postupy pro sběr, třídění a vyhodnocování informací. K tomu slouží systém zpětné vazby a také metodika controllingu. Pro sběr informací o vnějším prostředí (mikro, makro okolí), buduje podnik zpravodajský systém, v němž využívá interních i externích spolupracovníků. Jeho účelem je zajistit plynulý přísun relevantních a použitelných informací, nezbytných pro úspěšné působení podniku na trhu (konkurence, dodavatelé, zákazníci atd.). Zpravodajská činnost zpravidla přesahuje rozměr finanční analýzy, ale pro finanční plánování a řízení je více než potřebná. 1.3.6. Rizikovost informací a analýz 31

!

Organizace podniku a riziko: Organizace firmy se bude lišit případ od případu podle velkosti, zaměření, stanovených cílů, rozmístění pracovišť v objektech atd. Již jsme si ukázali, že zřetelné systémové odlišnosti budou u podniků výrobních oproti podnikům, které „jenom“ obchodují. Dále to byly podniky služeb, které buď vůbec nevyrábějí, nebo jen v individuální a malosériové rovině, a hlavně poskytují službu zákazníkům, což je „rukodělná“ práce, podle produktu v provozovnách nebo přímo u jednotlivých zákazníků.

PODNIK

TRH

KAPITÁL produkt

Kapitál cizích subjekt ů

Kapitál vlastní ků podnik u

Výsledek prodeje Změna potřeby kapitálu

Identifikace rizik

Obr. 19 – základní vztahy a reakce na umístění produktu na trhu

Jiné vlivy a informace zdroj: autor

Vedle odlišností organizačních a provozních se ve značné míře bude strukturovat i obsah informačních toků. Na dostatečně vysoké úrovni zobecnění najdeme společné rysy i pravidla, odvozená od základního schématu aktivní existence podniku v tržním prostředí. Trh prověřuje úroveň naší přípravy, tj. obchodní strategie, krátkodobého plánování a řídící činnosti. Dává nám signály k tomu, co máme učinit v reakci na dosažené výsledky (prevence je ovšem nejlepší). Předpokladem pro úspěšné řízení podniku je získávání dostatečného množství kvalitních informací a to jak o vnějším, tak i vnitřním prostředí podniku. VNTŘNÍ POMĚRY V PODNIKU ORGANIZACE, PROVOZ, EKONOMIKA PŘEDMĚT INFORMACÍ

OKOLÍ PODNIKU, KONKURENCE, ZÁKAZNÍCI, DODAVATELÉ atdp

Obr. 20 – zaměření informací

úprava: autor

Informace o vnitřním prostředí jsou základem existence podniku. Stav, kdy management podniku nemá průběžně úplnou představu o tom, co se v podniku

32

děje a jak na tom po právní a ekonomické stránce je, považujeme za nepřijatelný (přesto bohužel reálný). Podnik je vždy organizačně členěn, a to i v případech malé firmy, kdy více pozic zastává jedna osoba. Prostě musí být, neboť jsou agendy, které se vynechat nedají (výrobní, finanční, personální, obchodní apod.), a i když pro každou není zřízeno samostatné oddělení, přesto existují. Důležité je, aby informovanost o vlastním podniku byla skutečně průběžná (rytmus předávání informací se nastavuje zpravidla empiricky) a pohled dovnitř byl v podstatných směrech skutečně plynule aktualizovaný. Informace o vnějším prostředí podniku (okolí) jsou neméně důležité, i když otázka jejich dostatečnosti je poněkud odlišná – více strukturovaná. Například o zákaznících a konkurenci potřebuje podnik mít informace prakticky neustále, ale frekvenci jejich získávání si stanovuje podle pravděpodobnosti časového průběhu změn. Přitom platí, že optimální frekvence získávání informací nebývá v řadě ohledů stabilní, nýbrž je proměnlivá. Přit NEVYŘAZENÍ NERELEVANTNÍ ČI PODVODNÉ INFORMACE RIZIKO PRÁCE S INFORMACEMI

CHYBNÁ INTERPRETACE, NEVYUŽITÍ VÝZNAMNÉ INF.

om je pozitivní, podaří-li se odvodit určitý vzorec této proměnlivosti. To proto, aby informace jednak nechyběly a na druhé straně nebyly informační komunikace podniku zahlcovány nepotřebnými údaji.

Úprava: autor Obr. 21 – riziko práce s informacemi

Ze schématu lze odvodit dva základní okruhy rizik. Obojí ovšem souvisí s nedůsledností při práci s informacemi a nedocenění jejich významu pro chod podniku. V prvém případě při získávání a ve druhém při jejich využívání. Vědomí těchto rizik by mělo management podniku vést k vytvoření spolehlivého zpravodajského systému, a to jak pro vnitřní přenosy informací, tak získávání informací zvenčí. Veškeré informace je třeba prověřovat a také zpracovávat do podoby, která umožní jejich účelné využití pro strategické i operativní řízení podniku. Významnou (i když ne jedinou) roli zde hraje kvalitně vedené účetnictví podniku. Třídění rizikovosti informací v podniku:

33

riziko informace

není pravdivá

není relevantní

není pravděpodobná

Obr. 22 – druhy rizikovosti informací

není zpracovatelná

rychle zastarává

zdroj: autor

Následně po vyhodnocení informací včetně míry jejich rizikovosti, můžeme přistupovat k jejich skutečnému využívání. Jen menší část informací lze účinně využívat ihned (přímo) bez dalšího zpracovávání, zařazování do sestav či rovnic a jejich zpracování a vyhodnocování získaných výsledků. Blíže se s problematikou rizika a jejich řízení seznámíme v následující kapitole. V této chvíli je pro nás postačující vědět, že riziko, které je principiálně spojeno s každou činností – tedy i podnikatelskou – má tři hlavní zdroje. Jsou to: a) informace (všeho druhu a ve všech pozicích), b) rozhodování (rovněž všeho druhu, od tvorby strategií až po operativní management) c) realizace (výkon plánů a rozhodnutí, kvalita práce). Zde také najdeme kořeny rizikovosti analytické činnosti. Je to zejména: a) výběr získávaných informací a volba způsobu jejich zpracování (modely apod.) b) převedení výsledků jednotlivých analýz do fáze rozhodování (čas, struktura, úkolování) c) míra schopnosti učiněná rozhodnutí v plném rozsahu realizovat d) úroveň využití metod zpětné vazby (vnitřního informačního systému, controllingu, reportingu apod.) vyhodnocení úspěšnosti rozhodnutí a případné potřeby dílčích korekcí. 1.3.7. Podstata a využití strategického manažerského účetnictví V současném rozvoji narůstá význam tzv. měkkých faktorů, které principiálně ovlivňují

34

!

výkonnost podniku.

účetnictví

manažerské účetnictví

evidence finančních hodnot a pohybů

údaje z účetnictví, nefinanční evidence statistiky

zpětná vazba, kontrola, operativní řízení

provozní plánování, krátkodobý management

strategické manažerské účetnictví

manažerské účetnictví, měkké faktory, údaje pro strategie

tvorba strategií, převody do provozního plánování a řízení

Obr. 23 - schéma stupňů využití informací

Zdroj: autor

V manažerském účetnictví se odpoutáváme od metodiky pouhého pořizování a prvotního zpracování informací (to nesnižuje jeho význam), a podřizujeme jejich výběr tomu, k čemu je potřebujeme, tedy jaké rozhodovací úlohy budeme řešit. Podnik ovšem musíme chápat ve všech jeho vnitřních i vnějších vazbách a to včetně hledisek sociálních i enviromentálních. Tzv. měkké faktory již v podstatě známe ze studia problematiky marketingu, jako např.: 35

!

• • • •

vztahy se zákazníky a pozice na trhu, pověst podniku (značky) kvalita produktů přizpůsobená požadavkům jednotlivých segmentů trhu schopnosti a kvalifikace zaměstnanců a jejich zainteresovanost dlouhodobém rozvoji podniku pozitivní vliv podniku na společenské klima.

na

Od informací manažerského účetnictví tak očekáváme především: 1. silnou integrovanost hodnotových informací s věcnými parametry podnikatelského procesu (kvalita produktu, spokojenost, zákazníků, pozice zaměstnanců, tržní podíl apod.). 2. přihlédnutí k implicitním veličinám (ekonomické pojetí nákladů) – viz náklady kapitálu multidimenzionální charakter – např. vykazováním informací na bázi různého ocenění (historické ceny, reálné ceny, diskontované toky), případně ve vztahu k různým srovnatelným databázím (vývoj v čase ve vztahu k stanoveným hodnotám, ke konkurenci, k celkovému prostředí) 3. klouzavost – vykazování za delší časové úseky jak do minulosti, tak do budoucnosti 4. vizualizaci – zajištění moderních zobrazovacích systémů k nahrazení přílišného počtu číselných údajů. Strategie opíraná o strategické manažerské účetnictví je dobrým předpokladem pro kvalitní taktické a operativní řízení. Kontrolní otázky 1.3.:

5. - 7.

Co je a obsahuje rozvaha: Finanční analýza ověřuje v podniku: Rizika práce s informacemi:

Pro samostudium:

S Shrnutí: Prostudováním této kapitoly student získal potřebné základní znalosti, nezbytné k pochopení podstaty podnikání, kdy je nezbytné sledovat dvě hlavní linie zaměření. Je to především snaha o zhodnocování vlastního kapitálu a zvyšování obchodní (tržní) hodnoty podniku. Dále respektování i aktivní využití prostředí, v němž je podnikatelská činnost realizována. Systematická poznávací činnost pokud jde o okolí podniku a samozřejmě i důsledná organizace v rámci vnitřního prostředí podniku, uplatňování nástrojů řízení při zajištění spolehlivé a pružné komunikace vertikálního i horizontálního směru.  Vybrané teze: 1. Určujícím místem pro dosažení cíle (úspěchu) je TRH. Místem vytváření produktu je PODNIK. a)

36

2. Při plánování sestav produktů je velmi účelné zvažovat reálnost dosažení

optimální míry diverzifikace v umisťování našich produktů. 3. Informace o vnitřním prostředí jsou základem existence podniku. Stav, kdy

management podniku nemá průběžně úplnou představu o tom, co se v podniku děje a jak na tom po právní a ekonomické stránce je, považujeme za nepřijatelný (přesto bohužel reálný).

T  Test předchozích znalostí 1

1) Čím se liší makrookolí od mikrookolí a) Makrookolí je dále od podniku než mikrookolí b) Mikrookolí zahrnuje subjekty a jevy, jež lze nějak ovlivnit, makrookolí ostatní c) Mikrookolí zahrnuje všechny účastníky trhu, makrookolí je mimo trh 2) Vnitropodnikové komunikace jsou a) informační toky v podniku b) značené únikové cesty pro případ požáru c) způsob sběru informací o názorech zaměstnanců 3. Které strategie nabízí SWOT analýza? a) Aplikace silných a slabých stránek proti hrozbám a příležitostem b) Rozvoj podniku na základě získaných příležitostí

Z c) Jsou to: využití, konfrontace, hledání a vyhýbání 

Téma ke zpracování 1:

Finanční analýza podniku – rychlý

test Zdroj: Jáčová H., Ortová M. Finanční řízení v příkladech str. 104-105 1) Rentabilita výkonů = HV po zdanění . výkony a prodej zboží 2) Rentabilita aktiv =

HV po zdanění aktiva celkem

3) Produktivita aktiv =

výkony a prodej zboží aktiva celkem

4) Zadluženost =

cizí kapitál + ostatní pasiva aktiva celkem

5) Vybavenost vlastním kapitálem =

vlastní kapitál aktiva celkem

37

6) Podíl oběžných aktiv =

oběžná aktiva + pohl. za upsaný vl. kapitál +

ostatní aktiva aktiva celkem 7) Podíl dlouhodobého majetku =

dlouhodobý majetek (= stálá aktiva) aktivaukazatelů celkem Výpočty

nejlépe z reálných podkladů např. z podniku, o němž budete psát diplomovou práci

Porovnávací tabulka: UKAZATEL

Doporučená hodnota

Rentabilita výkonů

min. 2,5 %

Rentabilita aktiv

min. 5,0 %

Produktivita aktiv

min. 250 %

Zadluženost

max. 60 %

Vybavenost vlast. kapitálem

min. 40 %

Podíl oběžných aktiv

cca 50 %

Vypočtená hodnota

HODNOCENÍ

Podíl dlouhodobého cca 50 % majetku Poznámka: Uvedené doporučené jsou modelové, tj. často platné, ale ne vždy. Záleží na druhu podniku, produktu i pozici na trhu. Výraznější odchylky nastávají též při realizaci investičních projektů, pro jejichž hodnocení se využívají tzv. statické a dynamické metody.

Shrnutí poznatků: 38

Umístění produktu – charakter zájmového území příloha 1.1

Míra významu umístění podniku je individuální. S opatrností trváme na tom, že umístění je významné za všech okolností. Jen příčiny mohou být různé co do druhu a naléhavosti. Při konkrétním projektu se jistě mohou objevit i další hlediska pro úspěšné umístění.

regionální

produkt B

produkt A

produkt D

produkt C

REŽIM

nelimitovaný

dostředný spádový

rozptylový

převážně služby, obchody

převážně výroba, cestovní ruch

Komentář: Firma s produktem A nebo B nabízí svůj produkt v jednom místě (ve výrobně, provozovně) a je závislá na tom, že se zákazníci za produktem dostaví – rozdíl může být ve vzdálenosti. Jsou buď ze spádového regionu, nebo i zdaleka (třeba i ze zahraničí). To záleží na produktu. V případě firem s produkty C a D se předpokládá jejich transport za zákazníky – rovněž v rámci spádového regionu, nebo do více méně rozsáhlých teritorií. Uvedená schémata jsou modelová. V reálném podnikání mohou být charakteristiky u téže firmy rozdílné podle jednotlivých produktů.

39

Konfrontační matice SWOT: příloha 1.2

Silná stránka D

Silná stránka B

Silná stránka C

Silná stránka G

Slabá stránka A

Slabá stránka D

Slabá stránka E

Slabá stránka B

Slabá stránka C

Slabá stránka

Silná stránka A

Hrozby

Příležitosti

Silná stránka

∑

Příležitost A

++

+

++

/

++



/



/

/

5+

Příležitost F

/

/

/

+

/

/

/

/

/

/

1+

Příležitost C

++

/

++

+

+

/

/

/

/

/

6+

Příležitost E

/

+

++

+

+





/

+

+

4+

Příležitost G

++

/

++

+

/

/

++

++

+

/

10+

Hrozba D

/





/





/

/

/

/

5

Hrozba A





/

/









/



10

Hrozba B

/

/

/

/

/

/

/

/

/

/

0

Hrozba E

/





/

/



/

/

/

/

4

∑

5+

2

5+

4+

1+

7

1

0

2+

0

∑

15+

5

40

∑

26+

19

2. VYUŽITÍ ZDROJŮ FINANCOVÁNÍ PODNIKU

C Obsah a cíl: Pokračujeme od definice informací k jejich zpracovávání pro řízení podniku, pro finanční plánování i plánování investic. Studenti se seznámí s možnými zdroji financování podniku, jejich výhodami i limity využití. Cílem je výrazný posun ve schopnostech studentů analyticky pohlížet na finanční hospodaření. Klíčová slova: pasiva, kapitál, finanční hospodaření, vlastní a cizí zdroje, rentabilita kapitálu.

L Doporučená literatura: Autor

Název

Šiman Josef, Petera Petr

Financování podnikatelských subjektů

Paták Milan

Podnikový finanční management Finanční řízení podniku v příkladech

Jáčová H., Ortová M.

Vydavatel a rok vydání ASPI 2008

Idea servis 2006

Strany textu 73 - 99 135 – 170 107 - 121 139 - 147

Wolters Kluwer 2013

123 - 126

2.1. Zdroje financování, alternativní zdroje, kapitálové investice 2.1.1. Zdrojová funkce a pozice kapitálu Celkové zdroje financování

kapitálové finanční

Cizí zdroje

Vlastní zdroje

dotace

věcné

samofinancování zisk

zálohy odběratelů

rezervy

úvěry

dluhopisy

leasing

provozní

41

obchodní finanční

Pozn.: schéma zdrojů není zcela identické s tříděním pasiv

finanční

krátkodobé dlouhodobé

dlouhodobé krátkodobé

Obr. 24 - strukturální schéma zdrojů financování zdroj: Paták M.R., Podnikový fin. management - upraveno

Kapitál je suma zdrojů, ze kterých je financován majetek podniku . Dominantní část podnikového kapitálu je zpravidla vázána v dlouhodobém hmotném či nehmotném majetku, resp. v hmotné části oběžných aktiv – zásobách. Menší část je vázaná v nehmotné formě oběžných aktiv – v peněžních prostředcích a pohledávkách. Potřebnou hodnotu kapitálu, jeho strukturu, resp. dobu splatnosti při založení podniku stanoví zakladatelský rozpočet; při běžném provozu podniku finanční plán. Ze schématu na obr. 24 je zřejmé, že pojmy „vlastní zdroje“ a „cizí zdroje“ na jedné straně a pojmy „vlastní kapitál“ a „cizí kapitál“ z rozvahy, nejsou po formální stránce zcela identické. Většina položek se bez problémů přiřadí v sestavě vlastní zdroj – vlastní kapitál, či cizí zdroj – cizí kapitál. Zajištění finančních prostředků je jedním ze základních kamenů (nikoliv však jediným) rozhodování o investicích (rozvojových programech). Zdroje mohou být interní –nerozdělený zisk, dlouhodobé rezervy, trvalé úspory), v jistém smyslu i daňové odpisy; externí – emitované akcie či dluhopisy, dlouhodobé úvěry, státní dotace, finanční leasing a jiné. Přitom emitované akcie jsou externím zdrojem vlastního kapitálu. V té souvislosti je dobré si uvědomit, že ačkoliv některé položky nejsou v rozvaze přímo vidět, ještě neznamená, že v bilanci nejsou zahrnuty. Mimo je fakticky zejména finanční leasing, neboť během trvání smluv nejde o pořízení vlastního majetku. Účetní odpisy jako vlastní zdroj neuvádím. Ve financování se reálně projevují jen daňové odpisy a to snížením výdajů za odvod daně z příjmů. V podniku tvoříme jen náklady a výdaje, výnosy a příjmy vznikají na trhu!

2.1.2. Vlastní zdroje Vlastní zdroje

dotace

kapitálové finanční

věcné

samofinancování zisk

42

rezervy

Členění ilustruje dílčí schéma. Za kapitálové považujeme prostředky vložené do podniku a to jak v peněžní, tak v nepeněžní formě (hmotné, nehmotné). Pojem samofinancování reprezentuje zdroje, které byly vytvořeny činností podniku a již aktivně výnosy na trhu či pasivně, tj. využitím daňové výhody (odpisy) či přerozdělením (rezervy). V návaznosti na uvedení nového Občanského zákoníku do našeho života bude jistě dobré si nově vymezit některé zdroje financování, kterými se tato klíčová právní norma zabývá. Nejdříve se podíváme na skupinu nazvanou KAPITÁLOVÉ FINANCOVÁNÍ. Tato kategorie v podstatě odpovídá pojmu „kapitálové zdroje“ , který je uveden na vyobrazení výše. Zajímavé je její členění:

Kapitálové financování: • Vlastnické financování – t.j ze základního kapitálu společnosti s případným jeho navýšením vlastníky společnosti, • Vstup strategického investora – záleží na druhu investora, zvoleném druhu akcií (kmenové, prioritní) a z toho plynoucích práv na výplatu dividendy, hlasovací práva atd., • Úpis akcií na kapitálovém trhu – především pro větší firmy, dříve jen pro akciové společnosti, nově možnost i pro společnosti s ručením omezeným, • Fondy ze zisku – ze zisku po zdanění oproti výplatě dividendy vlastníkům. Dále rezervní fondy pro stanovený účel, • Kapitálové fondy – vklady společníků mimo základní kapitál, dary, dotace apod. Samofinancování je zdroj přímo vycházející z hospodaření podniku. Ziskem je kladný hospodářský výsledek (HV), který podléhá zdanění. Je to účetní hodnota a plnou odezvu v příjmech má se zpožděním (pohledávky). Ještě o odpisech: Účetní odpisy snižují vykazovaný zisk (bez vlivu na finanční majetek) a jejich daňová verze velikost daně z příjmů. Skutečnost, že účetní odpisy jsou nákladem a ne výdajem budí dojem, že se jedná o navýšení disponibilních prostředků. To je ovšem optický klam, neboť výdaje byly učiněny v roce pořízení dlouhodobého majetku a do nákladů se tehdy nedostaly. Samotné účetní odpisy jsou daňově neúčinné. Hosp. výsledek ke zdanění se upravuje o rozdíl mezi účetními a daňovými odpisy. Uplatněním odpisů se finanční majetek nezvýší, pouze se ušetří část peněz snížením daně z příjmů. To ale nastane jen tehdy, když podnik dosáhne kladného hospodářského výsledku, resp. po promítnutí daňových odpisů alespoň nulové hodnoty. Pak můžeme říci, že „jsou odpisy profinancovány“. Argument některých autorů, že odpisy jsou kalkulovány v ceně produktu, je rovněž zavádějící, protože v ceně produktu musí být kalkulovány všechny náklady, nebo se kalkulace nemusí provádět vůbec (hlavně u malých firem se to tak děje). Rezervy se vykazují v cizích pasivech a tvoří se z nákladů s účelem na krytí budoucích závazků. V principu jde o účelový převod mezi vlastním a cizím kapitálem. Po provedení úhrad se proúčtuje, zda byly skutečně vynaložené náklady daňově uznatelné. 43

§

!

Dotace je považována za externí vlastní zdroj financování. Dotující subjekt ji poskytuje na financování investičního nebo jiného záměru s cílem podpořit výstupy, které z projektu plynou. Cenou za poskytnutí dotace bývá to, že se dotovaný subjekt zaváže provozovat nějakou veřejně prospěšnou, ekologickou či jinou předem stanovenou činnost. V současné době jsou jedním z nejvýznamnějších zdrojů dotací strukturální fondy EU.

2.1.3. Cizí zdroje Dluhové financování: • Obchodní financování – dodavatelské úvěry, půjčky mezi podnikateli nebo proti platebním nástrojům, jako jsou převážně směnky, • Běžné bilaterální úvěry – tradiční úvěrové financování rozvoje, zpravidla zajištěné, mezi financující bankou a dlužníkem, • Hypoteční financování – zajištěný úvěr proti zástavě nemovitostí, v základní formě pro financování její koupě, • Provozní financování – kontokorentní, provozní nebo revolvingové úvěry, pro financování oběžných aktiv. Liší se nastavením a účelem. Dále půjčky mezi spřízněnými firmami v rámci skupiny, • Syndikátové úvěry – velké úvěry na akvizice nebo rozsáhlé investice poskytované sdružením více bank, se silným zajištěním práv věřitelů, • Mezaninový úvěr – podřízený dlouhodobý úvěr „mezi“ kapitálovým a dluhovým financováním vhodný především pro rozvoj firem se stabilním cashflow, • Dluhopisy – veřejně obchodovatelné dluhopisy převážně u větších korporací, hlavně z důvodů souvisejících nákladů, ratingu apod., • Alternativní formy – faktoring, forfaiting a další produkty, zajištěné pohledávkami. (zdroj: Příloha Hospodářských novin k novému Občanskému zákoníku, 25.4.2014) Blíže k úvěrům: Základní výhodou využívání úvěru je odložený výdaj na pořízení majetku a postupné splácení dluhu. Nejběžnějšími jsou termínované úvěry. Často se používají na rozvoj dlouhodobého majetku – těm pak říkáme úvěry investiční. Úvěry vyžadují určitý projekt, který má prokázat účelovost a zejména návratnost vypůjčených prostředků i s úroky požadovanými bankou. Logicky vzato, projekt by měl předjímat nejen návratnost, ale také další (přímé či odvozené) efekty pro subjekt, který si půjčuje (dlužníka). Nákladem úvěru jsou poplatky a úroky. Splácení jistiny je pouze výdajem. 44

§

Přijetí úvěru dlužníkem (a jeho čerpání) jej staví do pozice existenční nutnosti dosahovat výsledků, které návratnost prostředků i splnění ostatních závazků zajistí. Proto je tak důležité, aby projekty, na které si podnik půjčuje, byly zpracovány seriózně s maximálním zajištěním proti neočekávaným událostem. Toho jsou si vědomy především banky, a proto vyžadují k úvěrům nejen rozbory projektů, ale také uplatňují různé nástroje doplňkového jištění. Ručení jen výsledky projektu je zpravidla považováno za nedostačující, tedy příliš riskantní. V úvěrové smlouvě se stanovuje režim čerpání prostředků, režim splácení, záruky a zástavy, kontrolní mechanismy a sankce. Dlužník by měl při přípravě úvěrové smlouvy velmi bedlivě zvažovat všechna práva banky i své povinnosti. Banky se neostýchají např. hromadit zajišťovací instrumenty, přičemž který v případě neplnění využijí je zcela v jejich rukou. Dochází-li pak třeba k nuceným prodejům majetku, může to být i za zlomkové ceny oproti ceně dosažitelné v „mírové prodejní situaci“. Platí to i v případě nucených dražeb. Splácení úvěrů se děje jednak degresivně, tj. platby se snižují, protože při stejných splátkách je stále nižší vypočtená úroková zátěž. Zejména u dlouhodobějších úvěrů se může použít i splácení anuitní, kdy platby jsou stále stejné. Ovšem nevýhodou může být to, že banka úrok inkasuje vždy z nesplacené části jistiny a tudíž se vnitřní skladba platby mění – zpočátku ji tvoří téměř jen úrok a postupně se zvyšuje umořování jistiny úvěru. Hypoteční úvěry a hypoteční zástavní listy. Tyto úvěry patří k dlouhodobým (zpravidla 10 a více let) a jsou na ně zaměřeny speciální banky (nebo alespoň části bank). Zde probíhá dvojí režim. Banka při poskytnutí úvěru uzavře zástavní smlouvu na nemovitost dlužníka a souběžně vydá „hypoteční zástavní listy“, kterými si opatří dlouhodobé finanční zdroje. Dodavatelské úvěry jsou doplňkovým zdrojem, zpravidla krátkodobého až střednědobého financování. Může ovšem být docela úspěšně nahrazováno prodejem splátkovým s odloženým přechodem vlastnictví k dodanému předmětu na kupujícího (dlužníka). Z krátkodobých úvěrů si ještě připomeneme kontokorentní úvěr, který je bankou poskytován na překlenutí časového nesouladu mezi příjmy výdaji podniku, případně i k financování pohledávek a zásob. Úvěr je neúčelový, přičemž se předpokládá čerpání krátkodobé a opakované. Princip tohoto úvěru spočívá ve stanovení debetního limitu běžného účtu. Čerpání do výše limitu se děje automaticky, předkládáním platebních příkazů podnikem a stejně automaticky se děje splácení – nabíháním příjmů od obchodních partnerů na účet. To předpokládá, že alespoň část obratu podniku je přes takový účet vedena. Ve smlouvě se stanovuje maximální doba, v níž musí být debet účtu vždy vyrovnán, aby mohlo dojít k novému čerpání. Revolvingový úvěr se od kontokorentního poněkud liší. Jde o úvěr účelový, kdy banka dohodnutým režimem vlastně reguluje úvěrovou zátěž (a tedy i případný stav zásob podniku). Provoz úvěru mívá zpravidla měsíční horizont a úvěr je podle pravidel stanovených v úvěrové smlouvě „obnovován“. I zde se předpokládá alespoň částečný tok obratu podniku přes příslušný účet u poskytující banky.

45

!

Eskontní úvěr se využívá pro krátkodobé financování potřeb podniků. V České republice není tak často využíván, neboť existují další úvěrové produkty, zejména kontokorentní úvěry, u kterých je získání jednodušší. Podstatou eskontního úvěru je odkup směnky obchodní bankou před lhůtou její splatnosti. Předmětem odkupu se tedy stává směnka za zboží, služby či jiné statky, která představuje nástroj platby mezi odběratelem a dodavatelem. Emise dluhopisů. Jsou to cenné papíry, které podnik emituje, a které vyjadřují finanční závazek emitenta (vlastně dlužníka) podle režimu stanoveného zákonem a zejména emisními podmínkami, vůči držiteli dluhopisu. Splatnost je stanovena s přesným datováním. Rovněž „úrok“ se vyplácí (kupóny) v přesně stanovených termínech. Vlastnictví dluhopisu nezakládá žádná rozhodovací ani přímá majetková práva vůči podniku (majetku) emitenta. Dluhopisů je celá řada. Podstatné je, zda jsou či nejsou veřejně obchodovatelné. Jejich vydávání je schvalováno ČNB. Nově je u některých typů bankou jen kontrolován soulad se zákonem. Emitující podnik by měl zvážit, zda je jeho pozice natolik dobrá, že emise jeho dluhopisů může být úspěšná a podaří se ji na trhu dobře umístit. Význačná je také odlišná splatnost dluhopisů – na rozdíl od úvěrů se celá jistina vyplácí držitelům najednou. S tím je třeba ve finančním plánu a hospodaření podniku předem počítat, a to nejen z hlediska schopnosti dostát závazku, ale též z hlediska míry efektivity využití finančního majetku. 2.1.4. Alternativní zdroje financování Finanční leasing – nejde sice o úvěr, ale režim z hlediska finančního je do jisté míry podobný. Oproti úvěru se pořizované předměty nestávají hned vlastnictvím investující firmy, na druhé straně celá úhrada leasingové společnosti je daňově uznatelná v nákladech. Cena konečného odkupu je zpravidla ekonomicky zanedbatelná. Zdánlivý protimluv použití výrazu pronájem a prodej v jedné definici si vysvětlíme tak, že zavedeme dva termíny (přívlastky), které se v této oblasti používají v zákonných ustanoveních. Jde o finanční a operativní leasing. V obou případech se skutečně jedná o pronájem. Rozdíl je v tom, že v případě finančního leasingu je součástí smlouvy též ustanovení o převodu předmětu leasingu do vlastnictví nájemce (k přechodu vlastnictví dojde v době skončení trvání pronájmu), kdežto u operativního leasingu k převodu vlastnictví nedochází a po skončení trvání smlouvy se předmět vrací (ve stavu přiměřené amortizace) zpět do dispozice pronajímatele. Operativní leasing bývá na druhé straně obvykle spojen s poměrně rozsáhlými doprovodnými službami pro uživatele pronajaté věci (např. auta, reprodukční a výpočetní technika atd.).

46

! §

výběr předmětu

leasingová smlouva

platba zálohy

přechod vlastnictví

Obr. 25 – finanční leasing

převodní cena

dodání, užívání

úhrady splátek

zdroj: autor

Pro podnikatele má ovšem značný (možná i rozhodující) význam daňová stránka leasingu, a to zejména v případě leasingu finančního. Ta je z pochopitelných důvodů upravena v zákoně o dani z příjmů. Z toho ovšem vyplývá, že tato „vlastnost“ finančního leasingu není objektivní, a je zcela závislá na tom, jaká úprava je v uvedeném zákoně momentálně zakotvena. Svou roli sehrává i skutečnost, že po dobu trvání leasingové smlouvy se nejedná o pořízení majetku do vlastnictví – tedy o přírůstek aktiv, což znamená, že ani pohledávka leasingové firmy za nesplacenou část smluvního závazku není součástí cizích pasiv. Jedná se o tzv. operace podrozvahové. V literatuře se často jako samostatná kategorie objevuje tzv. zpětný leasing. Ten název ale nelze brát doslovně. Zpětný leasing (back leasing) sestává ze dvou operací samostatných operací, provázaných pouze obchodním záměrem. Jde o to, že předmětem leasingu se nestává majetek koupený leasingovou společností od nějakého dodavatele, ale leasingová společnost odkoupí dotčený předmět od budoucího klienta a následně mu jej pronajme leasingovou smlouvou. Je celkem logické, že se oba kroky propojují, neboť by se jinak mohlo stát, že by leasingová společnost odkoupila již používaný předmět od potenciálního klienta a on by potom od dohody ustoupil. To slovo „back“ tedy znamená, že klient původně svůj předmět dostane zpět jako předmět leasingu. Nic více a nic méně. Franšíza (franchising) - je odbytový systém, jehož prostřednictvím se uvádí na trh zboží nebo služby anebo technologie. Opírá se o úzkou a nepřetržitou spolupráci právně a finančně samostatných a nezávislých podnikatelů - franšízora a jeho franšízantů. Franšízor zaručuje svým franšízantům právo a zároveň jim ukládá povinnost provozovat obchodní činnost v souladu s jeho koncepcí. Obecně se jedná o model podnikání, kdy jsou práva používat obchodní značku a know-how společnosti poskytnuty jinému podnikatelskému subjektu, který si zaplatí licenci. Umožňuje podnikat bez větších zkušeností, bez dlouhého období pokusů a omylů apod. Franšízant dostává právo nejen používat ochrannou známku společnosti, od které si licenci koupil, ale i její marketingové postupy, receptury, účetní standardy a postupy, podporu a školení.

47

§

Faktoring je metoda financování krátkodobých úvěrů poskytnutých při dodávkách zboží a služeb. Podstatou faktoringu je odkup krátkodobých pohledávek zpravidla bez postihu vůči původnímu věřiteli. Základem pro vztah je faktoringová smlouva, která stanoví práva a povinnosti obou stran. Cenou faktoringu je faktoringová provize (0,8 – 3% z pohledávky), která je tvořena rizikovou složkou a náklady souvisejícími se zpracování faktoringu. Odkup pohledávek provádí faktoringová společnost (banka) buď bez možnosti zpětného regresu na dodavatele, tzn. že riziko nezaplacení pohledávky přechází na faktoringovou společnost, nebo s možností zpětného regresu (riziko nezaplacení zůstává na dodavateli). Forfaiting - na rozdíl od faktoringu se jedná o větší pohledávky se střednědobou až dlouhodobou splatností. Odkupují se většinou pohledávky doložené fakturou a uznáním dluhu ve prospěch forfaitingové instituce, nebo pohledávky s dalšími dokumenty – směnky, bankovní záruky. Tyto dokumenty musí mít jednoznačně vyznačen závazek dlužníka zaplatit bez uplatnění námitky. Z hlediska samostatnosti těchto obchodů jsou podmínky stanoveny většinou dosti individuálně. Konstrukce poplatků a dalších nákladů je však obdobná jako u faktoringu. Tichý společník je osoba, která poskytuje podnikateli v rámci smlouvy o tichém společenství určitý vklad a podílí se jím na jeho podnikání, podnikatel se zavazuje k placení části čistého zisku (po odečtení povinného přídělu do rezervního fondu) vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikání. Smlouva vyžaduje písemnou formu. Předmětem vkladu může být určitá peněžní částka, určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota využitelná při podnikání. 2.1.6. Peněžní a kapitálové trhy FINANČNÍ TRH = obchodování s finančními prostředky PENĚŽNÍ - peníze, cenné papíry, finanční deriváty, krátkodobé pohledávky KAPITÁLOVÝ – cenné papíry, dluhové instrumenty, dlouhodobé pohledávky PRIMÁRNÍ - právě emitované instrumenty SEKUNDÁRNÍ - dříve emitované obchodovatelné instrumenty Kapitálový trh je místo, kde dochází ke směně kapitálu prostřednictvím cenných papírů a jejich derivátů. Můžeme o něm říci, také že je podmnožinou finančního trhu. Emitenti, tedy státní a veřejné instituce, finanční instituce a podniky, vydávají cenné papíry a nabízejí je k prodeji (převážně) na burze. Cenné papíry kupují investoři. Jsou to zejména banky, podílové nebo penzijní fondy, pojišťovny i fyzické osoby, které tímto způsobem zhodnocují své volné peněžní prostředky. 48

Burza

je

instituce,

PENĚŽNÍ ZBOŽOVÉ

BURZY

SLUŽEB která organizuje trh s investičními nástroji. Prostřednictvím burzy lze nakupovat a prodávat různé investiční nástroje Je jednou ze základních součástí kapitálového trhu. Zvláštním typem burzy je plodinová burza, kde se obchoduje ve velkém se zemědělskými plodinami a potravinářskými produkty. Setkávají se zde emitenti a investoři. Emitenti získávají na burze finanční prostředky pro své podnikání, investoři mají možnost své volné finanční prostředky zhodnotit. Burza má podobu oboustranné aukce, kde o konečné ceně obchodovaného instrumentu rozhoduje stav nabídky a poptávky. Cena takto získaná se nazývá kurz. Na burzách se uzavírají především pokud možno co nejvíce standardizované transakce, což vede k eliminaci nutnosti vyjednávání a s ním spojených nejistot, průtahů a nákladů.

Obr. 26 - burzy podle předmětu obchodování úprava: autor

Nejrozšířenější jsou burzy peněžní, pod které spadají burzy cenných papírů, devizové a burzy finančních derivátů. Nejslavnější burzou je New York Stock Exchange (NYSE) na Wall Street. Investování může sloužit jednak jako dobrý způsob uchování hodnoty peněz a jednak jako zajímavý způsob výdělku. Kromě klasických investičních nástrojů jako jsou akcie, fondy, komodity a dluhopisy může investor volit i z dalších možností. Největší část volných finančních prostředků leží v konzervativních bankovních produktech. Stále větší oblibu si však získávají moderní finanční produkty, jako např. certifikáty a warranty. Další investiční možnosti pak nabízejí zahraniční měny nebo alternativní investice. Dluhopisy (obchodování) jsou cenné papíry zpravidla obchodovatelné na burze cenných papírů. Na rozdíl od akcií, které lze na kapitálových trzích také koupit, není pro investora hlavním cílem a měřítkem výnos z pohybu kurzu dluhopisu, ale výše 49

pravidelných úroků, k jejichž platbě se přímo v textu dluhopisu jeho vydavatel zavázal. Úroky jsou vypláceny až do konce platnosti dluhopisu. V tom okamžiku investor obdrží zpět i prostředky, které za dluhopis při jeho koupi zaplatil (tzv. cenu, chcete-li nominální hodnotu dluhopisu). Vydavatel se prostřednictvím dluhopisů obrací na kapitálovém trhu na investory, kteří jsou ochotni vložit do jeho cenných papírů své peněžní prostředky. Dluhopis je půjčkou, kterou poskytuje jeho nový majitel vydavateli. Podílový fond je nástrojem, který se využívá k investičním operacím. Podílový fond je jakýmsi souborem majetku. Rozděluje se do několika kategorií, podle účelu, obsahu a dalších faktorů. Podílový fond nemá právní subjektivitu (na rozdíl od investičního fondu), je to tedy pouze jakýsi koš, který sdružuje aktiva. Je spravován investičními společnostmi, které řídí jejich fungování. Základní jednotkou fondu je podílový list, držitel podílových listů (investor) se nazývá podílníkem fondu. Otevřený podílový fond má oproti jiným formám investování řadu vlastností, které umožňují jeho použití ve velmi širokém okruhu investorů. Kontrolní otázky 2.1.:

8. – 10.

Do který pasiv patří Kapitálové fondy? Co jsou rezervy v cizích pasivech? Burzy jsou trojí. Které?

2.2. Náklady na kapitál, časová hodnota, kontrola využití kapitálu 2.2.1. Náklady a časová hodnota K tomu, aby podnik mohl fungovat, potřebuje kapitálové zajištění, neboť jak jsme již uvedli, veškerý majetek podniku je zdrojově kryt „nějakým“ kapitálem (resp. pasivy). S kapitálem jsou vždy spojeny náklady. Obvykle hovoříme o nákladech pořízení a nákladech držby. Pasiva: Rozlišují se vlastní a cizí. Vlastní pasiva – lze také říci vlastní kapitál – odpovídají rozdílu mezi celkovými aktivy a celkovými závazky (cizími pasivy). Vlastně zobrazují účetní hodnotu firmy. U vlastních pasiv stojí za zvláštní zmínku položky „hospodářský výsledek minulých let“ a „hospodářský výsledek běžného účetního období“. V těchto položkách se totiž rozvaha potkává s výkazem zisku a ztrát. Podrobné členění si můžeme snadno opatřit v tabulkách i textech. Charakteristika obou druhů pasiv je zřejmá již z jejích názvů. Ještě poznámka – ve vlastních pasivech se položka „základní kapitál“ uvádí v upsané hodnotě. Pokud není splacený celý, objeví se to v položce „pohledávka za upsaný základní kapitál“ v aktivech. Zdrojově je sice celá částka „profinancována“ ale víme, že ty prostředky

50

nemáme k dispozici.

Firmy většinou začínají s minimálním základním kapitálem (stanoveno zákonem). Při sestavování roční závěrky rozhodují vlastníci o využití čistého zisku. Měli by brát v úvahu případnou potřebu navyšování základního kapitálu. Toto jde činit dvěma způsoby – zapojením zisku nebo upsáním dalších částek (resp. emisí akcií). Firma se může dostat do situace, kdy u ní bude sledována „skladba a dostatečnost kapitálové vybavenosti“– například při žádostech o úvěr. Poměr cizích a vlastních pasiv je významný vždy. cizí kapitál

rezervy

závazky

úvěry

časové rozliše ní

Vysoká cizí pasiva nemusí automaticky znamenat, že je firma předlužená – pokud je její provoz efektivní a je schopna hradit úroky i splátky bez problémů. Jenže ono „předlužení“ může být chápáno i jinak. A sice tak, že pokud jste do firmy vložili jen málo svých peněz a fungujete téměř jen „na dluh“, je vaše přímé existenční riziko relativně malé. Banky rovněž sledují priority peněžních toků a to nejen v běžných (provozních) úhradách, ale zejména v hospodaření s neúvěrovými cizími pasivy. Problematiku nákladovosti u kapitálu bychom měli analyzovat a řešit ze tří hlavních úhlů pohledu: KAPITÁL

NÁKLADOVOST POŘÍZENÍ

NÁKLADOVOST DRŽBY

51

ČASOVÁ HODNOTA

Obr. 27 – analýza nákladovosti kapitálu

zdroj: autor

Pořízení a držba kapitálu je prakticky vždy z hlediska podniku doprovázena nějakými náklady. To platí jak pro kapitál vlastní, tak pro kapitál cizí. Obecně je známa teze, že vlastní kapitál je v podstatě dražší než kapitál cizí. Zde je potřeba vzít v úvahu, že základní kapitál vytvářejí vlastníci obchodních podílů či akcií s tím, že očekávají vyplácení „podílů na zisku“, a to pokud možno pravidelné. Vyplácená dividenda může být pro podnik větší zátěží než úrok placený bance – mj. proto, že úrok je nákladovou položkou, zatímco dividendy se vyplácejí ze zisku po zdanění (majitelé prioritních akcií mohou mít nárok na výplatu dividendy, i když se zisku v daném roce nedosáhne). Získávání vlastního kapitálu z ročních výsledků hospodaření (zisku) je rovněž nákladné – minimálně z časového hlediska a také kvůli dani z příjmů. Časová hodnota peněz je matematická metoda sloužící k porovnání hodnoty dvou či více peněžních částek z různých časových období. Patří mezi obory finanční matematiky a umožňuje zjistit budoucí hodnotu úspor, výší úroků, splátky úvěru apod. Základním předpokladem teto metody je fakt, že jedna koruna (nebo jakákoli jiná peněžní jednotka) dnes má větší hodnotu než jedna koruna zítra. Odměnou za dočasné poskytnutí kapitálu jiné osobě je úrok. Právě výše tohoto úroku přímo ovlivňuje hodnotu peněz v čase. Úročení kapitálu vychází z předpokladu, že vlastník by jej mohl investovat jinde a mít z něj užitek, zohledňuje znehodnocení peněz v důsledku inflace a také určitou míru rizika, že částka nebude vrácena včas nebo v plné výši. To, že peníze mají časovou hodnotu, se často omezuje na inflaci a na nutnost platit úroky z půjček a úvěrů nebo emitovaných dluhopisů . Zpravidla se o časové hodnotě peněz hovoří jako o metodě, využívané k porovnávání peněžních částek ve vybraných časových obdobích. Ilustruje se hlavně na úrokové míře. Nevyužitá pracovní doba, odstavené stroje či dopravní prostředky, to jsou případy, kdy peníze přímo nevynakládáme, ale v každém případě přicházíme o jejich časovou hodnotu (také se hovoří o nevyužité příležitosti). Přitom je třeba, aby podniky přistupovaly k pořizování a držbě majetku velmi opatrně, vždy se seriózními propočty o tom, jak efektivně (a jakou dobu) jej budou moci využívat. Problém můžeme shrnout do pojmu „cena nevyužité příležitosti“. Rentabilita vloženého kapitálu je přímo závislá na míře optimalizace jeho skladby a zapojení v ekonomice podniku. 2.2.2. Kontrola využití kapitálu Základním předpokladem pro efektivní využití kapitálu je sladění jeho skladby a nákladovosti s potřebami vytváření produktu a tedy i rozsahu a struktury aktiv. 52

!

Tomuto hledisku je věnována následující subkapitola. Nyní se soustředíme na kontrolní postupy, které umožňují efektivnost využití disponibilních kapitálových zdrojů posuzovat, a to jak z hlediska zabezpečení vlastního chodu podniku, tak i naplňování zájmů vlastníků podniku na zhodnocování jejich vkladů i již v první kapitole zmíněném zvyšování hodnoty podniku. Není proto překvapením, že se obrátíme zejména na některé postupy a ukazatele finanční analýzy, které jsou pro kontrolu využití kapitálu vhodné. WACC - vážené průměrné náklady kapitálu Jde o vážené průměrné náklady (váženou míru nákladovosti), protože určitou vahou se podílí na celkovém kapitálu podniku vlastní kapitál a určitou vahou cizí kapitál. Propočet WACC lze vyjádřit dle [2] takto: WACC = rd x (1-t) x D/C + re x E/C kde: rd -průměrná nákladovost placeného cizího kapitálu dána úrokovou mírou; 1-t - je tzv. daňový štít, kde „t“ značí sazbu daně DPPO v desetinném tvaru; D - cizí placený kapitál („Debt“, především půjčky, úvěry, dluhopisy); C – je placený kapitál („Capital“) a platí vztah C = D + E; re – požadovaná výnosnost vlastního kapitálu vyjádřená procentuálně; E – velikost vlastního kapitálu („Equity“). První složka rovnice (rd x (1-t) x D/C) představuje explicitní náklady podniku. To jsou přesně zjistitelné náklady na cizí kapitál, které spočítáme z informací o úrokových platbách peněžním ústavům (a jiným subjektům). Průměrná nákladovost placeného cizího kapitálu dána úrokovou mírou „rd“ představuje váženou průměrnou úrokovou sazbu bank z podniku poskytnutých obvykle dlouhodobých bankovních úvěrů (popř. úrokových sazeb z emitovaných dluhopisů či jiných nebankovních dlouhodobých půjček) a fixní výše krátkodobých úvěrů. Tzv. daňový štít (1-t) zohledňuje úsporu na daních, kterou realizuje podnik díky tomu, že nákladové úroky jsou daňově uznatelným nákladem. Poslední komponentou propočtu explicitních nákladů je „D/C“, což zohledňuje míru zastoupení cizího placeného kapitálu na celkovém placeném kapitálu. Pokud se tedy D podílí na celkovém placeném kapitálu (C) ve výši 30 %, pak je míra zastoupení D na C zohledněna vahou 0,3 a naproti tomu zastoupení vlastního kapitálu (E) na celkovém dlouhodobém kapitálu (C) musí být váha 0,7, neboť logicky platí, že (D/C + E/C = 1). Druhá složka rovnice (re x E/C) představuje implicitní náklady podniku vyjádřené opět v podobě vážené úrokové míry. Zde již není aplikován daňový štít, neboť požadavky vlastníků jsou uspokojovány až z čistého zisku, tudíž tyto vyplácené podíly na zisku (např. dividenda u a.s.), už nemohou zpětně ovlivnit daňový základ. Diskutabilní je ovšem hodnota požadované výnosnosti vlastního kapitálu - re, neboť způsobů, jak ji stanovit, je hned několik a od toho se odlišně odvíjí i její výše. Ze sofistikovanějších přístupů stanovení implicitních nákladů (také „nákladů obětované příležitosti“), je vhodné zmínit model CAPM (využitelný pouze pro akciové společnosti na vyspělých akciových trzích) a pro české podmínky vhodnou stavebnicovou metodu, která je využívána i Ministerstvem průmyslu a obchodu při propočtech vývoje hospodaření v různých odvětvích národního hospodářství. Propočet implicitních nákladů re stavebnicovou metodou má např. dle [1] tento tvar: re = rf + rLA + rFINSTRU + rPOD + rFINSTAB kde: 53

re – alternativní náklad na vlastní kapitál (tzn. požadovaná výnosnost v %); rf – bezriziková úroková míra (%); rLA – riziko za velikost podniku (%); rFINSTRU – riziko za finanční strukturu (%); rPOD – podnikatelské riziko (%); rFINSTAB – riziko za finanční stabilitu (%). Takto vypočítanou hodnotu re, pak lze použít pro propočet vážených průměrných nákladů kapitálu při zohlednění kapitálové struktury. Existuje ovšem i přímo tzv. ratingový neboli stavebnicový model stanovení WACC, který nezohledňuje kapitálovou strukturu podniku a je také využíván Ministerstvem průmyslu a obchodu. Od předchozího propočtu re se tedy liší tím, že neobsahuje přirážku rFINSTRU. Další ukazatele: Tržní přidaná hodnota ( market value added ) MVA je rozdíl mezi tržní hodnotou a investovaným kapitálem = rozdíl mezi částkou , kterou by akcionáři nebo investoři získali prodejem svých akcií a dluhopisů , a hodnotou , kterou do firmy vložili Ps . . . tržní cena akcie Pp . . . nominální cena akcie n . . . počet akcií

Celková výnosnost pro akcionáře d (i-j) . . . suma dividend v období i – j Ps . . . tržní cena akcie Pp . . . nominální cena akcie n . . . počet akcií Ekonomická přidaná hodnota EVA je rozdíl mezi ziskem podniku po zdanění a jeho náklady na kapitál

EBIT . . . provozní zisk před úroky a zdaněním t . . . míra zdanění zisku C . . . dlouhodobě investovaný kapitál NOPAT . . . čistý provozní zisk po zdanění WACC . . . náklady na kapitál vyjádřené diskontní mírou Tempo růstu firmy P . . . rentabilita tržeb ( zisk /tržby) R . . . aktivační poměr (1 – dividenda/ čistý zisk na akcii)) A . . . obrat aktiv (tržby / aktiva)) T . . . finanční páka (aktiva/ vlastní kapitál))

54

Obrat kapitálu Ukazuje, jakou část kapitálu tvoří tržby. T . . . kržby K . . . kapitál Rentabilita kapitálu Ukazuje, jakou část kapitálu tvoří výnosy.

T . . . kržby K . . . kapitál N . . . náklady Rentabilita tržeb Ukazuje, jaká část tržeb zbude po odečtení nákladů.

T . . . tržby N . . . náklady Ekonomický zisk Ukazuje čistý ekonomický zisk. V . . . výnosy N . . . náklady Rentabilita vlastního kapitálu Ukazuje rentabilitu vlastního kapitálu vzhledem k zisku.

K . . . vlastní kapitál CZ . . . čistý zisk Všechny výše uvedené ukazatele jsou užitečné při posuzování efektivnosti využití kapitálu, jistě diferencovaně podle charakteru podniku, prostředí i účelu zjišťování. Rovně že dobré nezapomenout, že modely a ukazatele jsou pomůckami, nikoli však řešením samotným. To vždy zůstává na osobách zapojených do finančního managementu, které musí brát v úvahu i fakta, jež se do vzorců nehodí, případně je nelze přesně vymezit (např. v peněžních jednotkách). Kontrolní otázky 2.2.:

11. – 12.

Co představuje ukazatel WACC: Co představuje ukazatel ROE: 55

2.3. Ekonomika vztahů produktu, majetku a kapitálu podniku 2.3.1. Kapitál v podniku – vztah kapitálu a majetku, rozvaha Níže uvedené vyobrazení nám připomíná, že zhodnocení kapitálu dosahujeme na trhu pomocí prodeje našeho produktu vytvořeného v podniku. Od toho se také odvíjí základní vztahy u majetku podniku – tedy mezi aktivy a pasivy. Abychom zhodnocovali vložený kapitál, je nezbytné dosahovat vyšších výnosů, než jsou skutečné náklady, tzn., že výsledkem hospodaření musí být zisk. MAJETEK PODNIKU optimální skladba aktiv i pasiv

PASIVA vlastní kapitál

ZHODNOTÍ SE VLASTNÍ KAPITÁL PENÍZE

OBCHODNĚ ÚSPĚŠNÝ PRODUKT

HMOTNÁ AKTIVA

NEHMOTNÁ AKTIVA

PASIVA cizí kapitál

Obr. 28 - dvojí pozice kapitálu v podniku

Kapitál (vlastní) zde vystupuje jako objekt zhodnocování a současně jako subjekt účasti na profinancování podniku (aktiv), tedy iniciátor celého procesu. Připomeneme si základní informace o rozvaze: Rozvaha. Rozvaha je bilančním zobrazením majetku podniku. Zatímco AKTIVA popisují a třídí jednotlivé druhy majetku podniku (a to veškerého), PASIVA ukazují, jakým způsobem byl onen majetek pořízen – tedy financován. Slovo bilance samo říká, že se jedná o dvě stránky (polohy) stavu firmy. Je možno říci, že rozvaha je celá o majetku, přičemž aktiva ukazují jeho existenční podstatu a pasiva jsou jakýmsi příslušenstvím majetku firmy, zobrazením práv a závazků, které pořízení a držbu majetku firmy provázely a stále provázejí. Také proto platí, že celkový objem 56

aktiv se rovná celkovému objemu pasiv, tzn. že všechny zdroje jsou umístěny v majetku podniku, nebo obráceně, že všechen majetek je profinancován. Význam slova pasiva je velmi úzce propojen s běžně používaným pojmem kapitál – mnohdy se i zaměňuje. Nemusí to být nijak na závadu, je ovšem záhodno si uvědomit, že výraz kapitál může mít podstatně širší záběr, který do jisté míry přesahuje vymezení, které využíváme v rozvaze. Podle konkrétních souvislostí je kapitál chápán nejen jako zdroj financování, ale jako finanční majetek sám o sobě. Tato určitá pojmová nesourodost je sice nepříjemná, ale nemusí být ohrožující, pokud si při práci s rozvahou dokážeme důsledně uvědomovat její bilanční podstatu jako komplexní informaci o majetku podniku v rovinách jeho existence a způsobu zdrojového zajištění. V peněžní podobě přichází od poskytovatelů – vlastníků podniku či např. bank. V podniku je již jasné bilanční členění ve formě aktiv a pasiv – tj. jako majetek a závazkové vztahy z jeho profinancování vyplývající (jak výše uvedeno). Srovnání: Když si půjčíte auto, nevstoupí do vašeho majetku, platíte

nájemné a ve stanovené lhůtě toto auto vrátíte. Když získáte úvěr, peníze banka složí na váš účet, jsou vaším majetkem, a máte závazek jistinu postupně splácet a za držbu nesplacené části úvěru platíte úroky. Dlouhodobá aktiva – jinak též „dlouhodobý majetek“, který může být hmotný, nehmotný a finanční. Nehmotná aktiva to jsou především zakoupená práva nebo vlastní práva (software, zapůjčená autorská práva a licence, vlastní patenty atd.). Dlouhodobý finanční majetek představují cenné papíry (a jiné obdobné hodnoty) s dobou splatnosti delší než jeden rok. Oběžná aktiva. Jde především o zásoby, pohledávky a krátkodobý finanční majetek. Považuji za nutné zdůraznit kategorii pohledávek. Dělí se na dlouhodobé, krátkodobé, před lhůtou a po lhůtě splatnosti. Zejména těm po lhůtě splatnosti je třeba věnovat systematickou péči.

2.3.2. Produkt jako určující element Můžeme navázat na obrázek č. 1 (str. 7), který nás upozorňuje na tři základní faktory provázející každou podnikatelskou činnost. Protože podnikání (budování a provozování podniku) je ve své podstatě činností kontinuální a logika postupu váže na okamžik a místo, v němž k řešení konkrétního problému přistupujeme.

MAJETEK 57

!!

Pro ilustraci si můžeme formulovat tyto základní situace: b) Podle průzkumu jsme zvolili produkt, máme představu, jaký majetek budeme k jeho vytváření potřebovat a řešíme kapitálové krytí pro investici a rozběh provozu. c) Máme k dispozici volný kapitál a vybíráme tržně výhodný produkt a řešíme pořízení majetku k realizaci produktu potřebného. d) Máme podnik již v provozu, tj. vybavený a na trhu se svým produktem a řešíme věcně i zdrojově jeho další rozvoj. e) Máme profinancovaný majetek, je ale třeba s ohledem na trh změnit dosavadní produkt, což může vyvolat investice do inovace produktu, ale též do skladby majetku. f) Samozřejmě může docházet k různým kombinacím a specifickým situacím. Skutečnost, že produkt je určujícím elementem v uvedené sestavě vyplývá z faktu, že úspěšnost produktu na trhu je prakticky jediným měřítkem úspěšnosti podniku. Pro úplnost je třeba uvést, že úspěšnost není dána jen zájmem o produkt, ale skutečně realizovanými prodeji, a to takovými, kdy byly ve smluvených lhůtách dosaženy i úhrady od odběratelů (včasnost úhrad ukazuje odchodní kvalitu zákazníků). 2.3.3. Optimalizace struktury majetku i kapitálu

ZÁSADA EFEKTIVNOSTI TVORBY PRODUKTU

OPTIMALIZACE OBJEMU A STRUKTURY AKTIV

K TOMU OPTIMALIZACE STRUKTURY PASIV

Produkt tvoříme využíváním majetku podniku. K pořizování majetku nezbytného pro efektivní vytváření produktu, je třeba zajistit příslušný kapitál. Objem a strukturu majetku i kapitálu je třeba průběžně optimalizovat:

Obr. 29 - návaznost optimalizačních kroků

zdroj: autor

Optimalizace objemu a skladby majetku: Problém spočívá v jeho celkovém objemu, nákladovosti pořízení a udržování a samozřejmě též v úrovni jeho využívání. Touto problematikou se zabývá řada autorů a byly vypracovány metodické postupy na téma jak efektivně využívat majetek po stránce účelovosti, úspornosti v provozu, organizace atd. 58

!

Pro ilustraci uvedeme zkrácený výtah z knihy A. Svozilové (Zlepšování podnikových procesů 2011), kde mj. informuje o podstatě metodologie „Lean“. Nás budou zajímat zejména hlavní principy, z nichž metoda vychází. Jde o aplikaci v prostředí procesního řízení, avšak významově obecně platnou. Jedná se zejména o: „Určení hodnoty z pohledu zákazníka procesu: Hodnota je popsána jako výrobek nebo služba, která pokrývá nějakou potřebu zákazníka, je mu poskytnuta v čase a v ceně, která odpovídá jeho představám. Identifikace činností, které se podílejí na postupném vytváření hodnoty: Proces je sledem kroků, které se na tvorbě hodnoty odrážejí, od návrhu výrobku až po jeho předložení zákazníkovi, od objednávky k dodávce, a od materiálů, ze kterých má být předmět vytvořen až po finální výrobek. Uvedení procesů do pohybu: Procesy ruší představy o historicky často užívaném rozdělení podniků do samostatných oddělení, procházejí organizací, aniž by respektovaly pravidla dřívějších hierarchických struktur, mnohdy až za hranice jednotlivých podniků s hlubokou vazbou do procesů subdodavatelů nebo zákazníků procesu, a umožňují každému účastníku, aby přispěl k tvorbě hodnoty. Řízení potřebami zákazníka: Procesy jsou iniciovány potřebou dodávky konkrétního předmětu nebo služby – zjednodušeně řečeno: vyrábí se to, co zákazník chce, a tehdy, kdy si o to řekne. Tento přístup nahrazuje dřívější výrobu na sklad, následovanou snahou prodat to, co je momentálně k dispozici. Snaha o dosažení dokonalosti: Je prezentována neprostupujícím úsilím o snížení napětí, času, nákladů, potřebných prostor, chyb a závad, a to vše při současném vytváření předmětů nebo poskytování služeb navržených ke spokojenosti zákazníka.“ Souhrnným výsledkem optimalizace majetku je efektivita jeho využití dosažená nejen při vlastním vytváření produktu, ale současně též při uplatnění produktu na trhu. Optimalizace struktury kapitálu: Za významné považujeme časové členění kapitálu na dlouhodobý a krátkodobý, které však není zcela jednotné. Zejména pokud se jedná o úvěry, někteří autoři (a často i banky) užívají též termín „střednědobý“ – např. střednědobý úvěr. Při dvoupólovém členění je hranicí jeden rok, obdobně jako je tomu při účetním členění dlouhodobých a oběžných aktiv. Kat krátkodobý CIZÍ dlouhodobý

KAPITÁL VLASTNÍ egorizace podle typu pasiv vypadá takto:

59

dlouhodobý

!

Obr. 30 – charakteristiky kapitálu (pasiv)

úprava: autor

Financování provozu a podnikových investic by mělo být v procesu řízení plně odůvodněné co do účelu, objemu a času. Jelikož víme o časové hodnotě peněz, budeme brát v úvahu též cenu (náklady) pořízení a držby potřebných finančních prostředků a samozřejmě ji do všech kalkulací zahrneme. Můžeme konstatovat, že dostatečnost kapitálu se posuzuje zejména z hlediska: a) dosažení optimálnosti způsobů profinancování majetku b) míry finanční stability podniku c) míry rizikovosti zdrojů, resp. citlivosti na nestandardní situace v ekonomice podniku. Na to navazuje problematika kapitálové struktury. Samotný podíl vlastního kapitálu k cizímu toho ještě nemusí mnoho říct. Zlaté bilanční pravidlo pak říká, že dlouhodobý majetek by měl být financován z dlouhodobých zdrojů. Zobrazit to lze takto: pasiva celkem

aktiva celkem

dlouhodobý majetek

vlastní a cizí dloouhodobý kapitál

oběžná aktiva

krátkodobý cizí kapitál

Obr. 31 - schéma zobrazení zlatého bilančního pravidla

úprava: autor

Na druhé straně tzv. „zlaté pravidlo přiměřenosti“ též zvané „ pravidlo vyrovnání rizika“ považuje za žádoucí, aby se objem cizího kapitálu nejvýše rovnal objemu vlastního kapitálu. Tento přístup je však často obchodně nepřijatelný. Proto se využívají analýzy dluhové zátěže, likvidity apod. Při všech těchto pohledech na kapitálovou situaci podniku je sledován hlavní cíl – rentabilita a finanční stabilita, přijatelná míra rizikovosti zdrojů. Princip profinancování dlouhodobého majetku (viz zlaté bilanční pravidlo) jsme již uvedli. Je vhodné se ještě zmínit o jiných možnostech: a) Konzervativní financování: 60

Tato varianta kapitálového vybavení předpokládá profinancování části oběžného majetku dlouhodobým kapitálem. Jde o část oběžného majetku, zpravidla zásoby (příp. jejich část), které se v podniku drží „hladinově“, tedy ve zhruba stejné výši, po delší dobu. Tato varianta je spíše dražší, ale na druhé straně snižuje riziko momentálního nedostatku kapitálu (potažmo zásob) a tím i neschopnosti plnit včas závazky. b) Agresivní financování: Model profinancování části dlouhodobého majetku krátkodobým kapitálem je do značné míry rizikový. Vychází z předpokladu, že podnik za dobu použití krátkodobého finančního zdroje vydělá dost peněz na jeho splacení, i když dlouhodobý majetek v cenové kalkulaci produktu i v odpisech sám tomuto nenapomáhá. Pari pravidlo doporučuje, aby podnik užíval nejvýše tolik vlastního kapitálu, kolik může vložit do dlouhodobého majetku – v ideálním případě méně, aby se vytvořil také prostor pro financování dlouhodobým cizím kapitálem. (viz zlaté bilanční pravidlo) Tato teze respektuje zásadu, aby dlouhodobý majetek byl profinancován z dlouhodobých zdrojů. Současně ale připomíná, že přiměřené využívání cizího kapitálu ve svých důsledcích snižuje náklady na zajištění potřebných zdrojů (zde dlouhodobých). Růstové pravidlo doporučuje, aby tempo růstu investic nepředbíhalo tempo růstu tržeb. Porovnává, zda růst dlouhodobého majetku má přiměřenou odezvu i v dalších výkonech podniku. Potvrzují to teze o návratnosti investic. V praxi je třeba brát v úvahu, že nárůst tržeb (výnosů) není zpravidla lineární a tempa se mohou vyrovnávat až v dlouhodobějším pohledu

majetek

tržby

ho dn ota

čas Obr. 32 – růstové pravidlo

zdroj: autor

Finanční páka. Jde o posouzení, zda v konkrétním podnikatelském záměru je možné zvednout výnosnost vlastního kapitálu tím, že zapojíme kapitál cizí (za předpokladu, že přínos bude vyšší než náklady jeho pořízení a držby) a to často i v objemu výrazně větším, než je objem vlastního kapitálu. Podmínkou je, aby nedošlo k přílišnému růstu rizikovosti.

61

Přírůstek efektu využitím cizího kapitálu

Váha vlastního kapitálu

Kapitál:

vlastní

Obr. 33 – schéma funkce finanční páky

Přírůstek rizika

cizí

zdroj: autor

Existují názory (např. pravidlo vyrovnání rizika), podle nichž by velikost cizího kapitálu neměla převyšovat objem kapitálu vlastního (tedy 50 : 50). Jde o obavy z rizikovosti vyššího poměru cizího kapitálu vůči vlastnímu. Podstata zmíněné obavy, spočívá v tom, že finanční režim nastavený úvěrovou smlouvou neumožňuje žádnou pružnost v situaci, kdy na straně výnosové dojde (ať již z viny podniku – dlužníka nebo jeho odběratelů či jiných vlivů) k nežádoucím výkyvům, byť jen relativně krátkodobým. Vlastní kapitál přece jen poskytuje určitou míru pružnosti v čase a účelu použití. Povinnost hradit splátky a úrok v přesných termínech při velké převaze cizího kapitálu může výrazně ohrozit podnikový cash-flow, tedy solventnost podniku. Záleží tedy i na kvalitě projektu, prostředí a důslednosti v řízení finančních toků – limitující je míra výnosnosti a rizikovosti užití cizího kapitálu . Kontrolní otázky 2.3.:

13. – 14.

Proč je důležitý způsob profinancování aktiv: Co říká růstové pravidlo:

Pro samostudium:

S Shrnutí: Podnik pro svoji činnost – vytváření produktu - využívá majetek (aktiva), která však musí být zdrojově zajištěna. Studium kapitoly přináší informace o možnostech kapitálového krytí, nákladovosti a vhodnosti strukturálního složení podnikem využívaného kapitálu. Zmiňuje též alternativní možnosti včetně finančního leasingu. Uvádí několik základních pravidel, která efektivnímu řízení skladby kapitálu napomáhají. Vybrané teze: 1. Kapitál (pasiva) je suma zdrojů, ze kterých je financován majetek podniku 2. Ziskem je kladný hospodářský výsledek (HV), který podléhá zdanění. Je to účetní hodnota a plnou odezvu v příjmech mívá se zpožděním (pohledávky). 3. Kapitálový trh je místo, kde dochází ke směně kapitálu prostřednictvím cenných papírů a jejich derivátů. Můžeme o něm říci, také že je podmnožinou finančního trhu. 62

!

4. Financování provozu a podnikových investic by mělo být v procesu řízení plně odůvodněné co do účelu, objemu a času.

T  Test předchozích znalostí 2 1. Co je kapitál: a) Kapitál jsou peníze, které podnik využívá k placení. b) Kapitál je zdroj financování c) Kapitál mohou být peníze nebo jejich zdroj 2. Dlouhodobá aktiva financujeme: a) Vždy z vlastního kapitálu b) Z levnějšího cizího kapitálu c) Z vlastního kapitálu i z dlouhodobého cizího kapitálu

Z 

Téma ke zpracování 2:

Cena kapitálu – dluh formou úvěru

Zdroj: Jáčová H., Ortová M. Finanční řízení v příkladech str. 123 a 126 Nd = i x ( 1 – T ) Nd … náklady dluhu v % i … úrok z úvěru v % T … daňová sazba ze zisku v % / 100) Zadání: Podnik může získat střednědobý úvěr od banky ve výši 1,0 mil.Kč za úrok 9 %. Daň ze zisku činí 19%. Jaké jsou náklady dluhu pro podnik?

Závěr: 63

Du Pontův rozklad spočívá v postupném rozkladu vrcholového ukazatele

na

příloha 2.1 ukazatele dílčí, které jej rozhodujícím způsobem ovlivňují. Tento systém ukazatelů vystihuje vzájemné vazby mezi poměrovými ukazateli. Klíčovými jsou rozklad ROA a ROE.1

Du Pont diagram 1* znázorňuje závislost rentability vlastního kapitálu (return on equity - ROE) na 1. 2. 3.

ziskovém rozpětí obratu celkových aktiv poměru celkových aktiv k vlastnímu kapitálu ROE 0,10

X

ROA 0,066

Zisk. rozpětí

Obrat celk. aktiv

X

0,07

0,94

Obrat stál. aktiv 1,66

Tržby 2639920,00

Zisk 185622,00

:

Celk.aktiva/Vl.kapitál 1,051

1,00

Obrat oběž. aktiv 2,15

:

+

Stálá aktiva 1586472,00

Cizí zdroje/Vl.kapitál 0,51

Cizí zdroje

:

949452,00

Tržby 2639920,00

:

Vlastní kap. 1862570,00

Oběžná aktiva 1225550,00

Tržby 2639920,00

DU PONT ROVNICE 2* ukazuje, jak ziskové rozpětí, obrat celkových aktiv a finanční páka spolupůsobí při stanovování rentability vlastního kapitálu

ROA = Ziskové rozpětí · Obrat celkových aktiv Zisk/tržby

OCA= tržby/celková aktiva, ZR=

MULTIPLIKÁTOR JMĚNÍ AKCIONÁŘŮ 3* poměr mezi celkovými aktivy a vlastním kapitálem v Du Pont diagramu Celková aktiva Multipliká tor jmění akcionářů = Vlastní kapitál ROA=ZR x OCA = zisk/celk.aktiva

Rentabilita vlastního kapitálu

64

Ziskové rozpětí

Obrat celkových aktiv

Podíl celkových aktiv k vlastnímu

ROE = ROA x MJA

MJA

Drobný dlouhodobý hmotný majetek účet 028 příloha 2.2 jsou movité věci, popř. soubory movitých věcí se samostatným technicko-ekonomickým určením, jejichž doba použitelnosti je delší než jeden rok a ocenění jedné položky je vyšší než částka 3 000 Kč a nepřevyšuje částku 40 000 Kč. Účetní jednotka může rozhodnout svým vnitřním předpisem o snížení stanovené dolní hranice. Příslušenství dlouhodobého hmotného majetku jsou předměty, které tvoří s hlavní věcí jeden majetkový celek a jsou součástí jeho ocenění a evidence. Příslušenství je součástí hlavní věci nebo se k hlavní věci přiřadí dodatečně. Pokud příslušné předměty netvoří s hlavní věcí jeden majetkový celek, jde o samostatné movité věci.

Definice Drobný dlouhodobý hmotný majetek obsahuje movité věci, popřípadě soubory majetku, které jsou charakterizovány samostatným technicko-ekonomickým určením, u kterých doba použitelnosti je delší než jeden rok a ocenění jedné položky je v částce 3 000 Kč a vyšší a nepřevyšuje částku 40 000 Kč. Účetní jednotka může rozhodnout vnitřním předpisem o snížení stanovené dolní hranice. Za drobný dlouhodobý hmotný majetek se považuji vždy a) předměty z drahých kovů, pokud nejsou dlouhodobým hmotným majetkem (účet 032 – kulturní předměty) bez ohledu na výši pořizovací ceny, b) věci pořízené formou finančního leasingu, u kterrých ocenění nepřevyšuje částku 40 000 Kč

Právní rámec § 14, odst. 6 vyhlášky č. 410/2009 Sb., Položka A.II.6.

Účtování Pořízení drobného dlouhodobého hmotného majetku od 3000 Kč do 40 000 Kč (dále jen DDHM) Faktura za nakoupený DDHM

558/321

Úhrada faktury z účtu pro PO

321/231 (241) platí

Zařazení drobného DHM do majetku

028/088

Od 1. 1. 2012 se pro účtování pořízení drobného dlouhodobého majetku používá nový účet 518 - Náklady z drobného dlouhodobého majetku. Do 31. 12. 2011 se používal účet 501 – materiálové náklady. K drobnému dlouhodobému majetku se od 1. 1. 2012 neúčtují opravné položky. 65

3. FINANČNÍ ŘÍZENÍ A PLÁNOVÁNÍ

C Obsah a cíl: Důraz je kladen na řízení kapitálu, na optimalizaci struktury majetku a kapitálu. Vyúsťuje do problematiky krátkodobého finančního managementu. Student si osvojí zásady operativního řízení podniku (náklady, výnosy, pohledávky, likvidita), bude schopen řešit modelové případy. Dále se zaměřuje více na praktické postupy a mechanismy podnikání. Zejména funkci finančního managementu v dlouhodobém i krátkodobém horizontu. Klíčová slova: vlastní a cizí zdroje, alternativní zdroje, pracovní kapitál, likvidita, výnosy, náklady zisk, struktura kapitálu a majetku, management.

L Doporučená literatura:  Autor

Název

Šiman Josef, Petera Petr

Financování podnikatelských subjektů Finanční řízení podniku v příkladech Řízení platební schopnosti podniku Procesně řízená organizace Projektový management

Jáčová H., Ortová M. Režňáková M. a kol.

Cienciala Jiří a kol. Svozilová Alena

Vydavatel a rok vydání

Strany textu

ASPI 2008

51 - 72

Wolters Kluwer 2013

136 - 138

GRADA 2010

31 – 50 105 - 162 27 - 41

Professional Publishing 2011 GRADA 2011

57 - 74

3.1. Místo finančního managementu v činnosti podniku, zaměření jeho úkolů Finanční řízení je v tržní ekonomice dominantní a integrující složkou celkového řízení podniku. Cílem finančního řízení v nejširším pojetí je zajištění vzájemného dlouhodobého souladu věcných a peněžních toků v podniku. Věcné toky vyvolává průběh podnikových činností, které zajišťují poslání a cíle podnikání. 3.1.1. Ekonomická přidaná hodnota

66

!!

je významným ukazatelem úspěšnosti hospodaření. „Pokud je vlastník, resp. manažer schopen měřit vytvořenou hodnotu a přesně určit podíl jednotlivých subjektů na celkovém výsledku, pak je schopen objektivně odměňovat a motivovat. Společný cíl pak odstraňuje konflikty všech spoluúčastníků podnikání: díky růstu hodnoty vlastník zhodnocuje svůj vklad, jsou uspokojováni věřitelé, zákazníci dostávají hodnotu, kterou požadují, zvyšují se mzdy zaměstnanců a odvádí se i poplatky státu. Ukazatelem měřícím tvorbu hodnoty podniku v ročním časovém horizontu je ukazatel ekonomická přidaná hodnota ( EVA – Economic value Added), definovaný dle jednotlivých autorů několika způsoby. Základní způsob výpočtu je následující: EVA = NOPAT – WACC x CE kde: EVA Economic Value Added, tj. ekonomická přidaná hodnota, NOPAT - Net Operating Profit After Tax, tj. provozní zisk po zdanění, WACC Weighted Average Cost of Capital, tj. průměrné vážené náklady na kapitál, CE Capital Employed, tj. kapitál používaný k provozně nutného majetku, potřebného k dosažení NOPAT“2 3.1.2. Zásady finančního managementu Základní stavy a vztahy v životě podniku jsme si již formulovali v první subkapitole. Nyní přistupujeme k „uvedení do chodu“, zejména ke zvýraznění faktoru času v podnikatelské činnosti. Počáteční potřeba kapitálu vychází z původní marketingové strategie a k ní zpracovaného podnikatelského plánu. Po následném prověření prvotní úspěšnosti produktu na trhu a s přihlédnutím k dalším vlivům a informacím (obchodním i neobchodním) podnik (management) vyhodnotí situaci a navrhne další kroky ve výrobě a obchodní činnosti. Realizací produktu na trhu nic nekončí, naopak se rozbíhá nové kolo. Trh prověřuje úroveň naší přípravy, tj. obchodní strategie, krátkodobého plánování a řídící činnosti. Dává nám signály k tomu, co máme učinit v reakci na dosažené výsledky. To platí pro všechny oblasti činnosti podniku, od využití technologií, přes objem a kvalitu lidské práce, hospodárnost ve využívání majetku, v zacházení se zásobami a energiemi atd. Nesporně také pro opatření k optimalizaci množství a skladby kapitálu. Množství a skladba kapitálu prochází změnami podle potřeb podniku. Podstata je v tom, že v podniku se vytváří produkt, který musí být nákladově racionální tak, aby dosažitelný výnos na trhu zajišťoval dostatečný zisk. Protože smyslem podnikání je zhodnocování vloženého kapitálu, je nezbytné z tohoto hlediska posuzovat složky a činnosti podniku, které na konečný efekt produktu mají a mohou mít vliv. Míra takového vlivu je rozličná, ale v zásadě lze říci, že na nákladovost produktů, mají vliv všechny. 2 Jáčová H., Ortová M., Finanční řízení podniku v příkladech, Wolters Kluwer 2013, str. 1415 67

!

1. FINANČNÍ PLÁNOVÁNÍ

2. KRÁTKODOBÝ MANAGEMENT

FINANČNÍ MANAGEMENT 3. ANALÝZA VÝSLEDKŮ 4. AKTUALIZAČNÍ ROZHODNUTÍ

Obr. 34 – hlavní součásti finančního managementu

zdroj: autor

Uvedené zobrazení základních součástí finančního managementu mnohé napovídá. Výchozím předpokladem je, že podnik nepracuje nahodile, ale podle schváleného finančního plánu (1). Víme, na plán navazuje operativní management a vytvořený produkt se prověřuje na trhu (2). Tam dosažené výsledky se zpětně promítají do hospodaření podniku a měly by být analyzovány jednak z pohledu naplnění plánem vytýčených ekonomických úkolů, a také z hlediska pravděpodobného vývoje v dalším období (3). Podle výsledku analýz se budou přijímat rozhodnutí (4) potřebná pro aktualizaci finančního plánu na další období (nebo také ještě v období aktuálním). Přijímaná rozhodnutí mají vliv na produkci, na osoby, na hmotný i nehmotný majetek a na potřebu finančního majetku. To vše musí být manažerskými rozhodnutími (plánovacími i operativními) udržováno v optimální velikosti a struktuře. Musí být též zabezpečováno řádně profinancování, tedy kapitálové krytí. Finanční management tedy zajišťuje ve svých cílech optimální financování, tj. řídí finance. Toto financování je zcela účelové a nastavené na dosahování optimalizace objemu a struktury majetku podniku pro jeho efektivní využití k vytváření dobře prodejného produktu. Finanční management tak řídí úkoly v oblasti peněžních toků, tedy financemi. Připomenutí: Finanční řízení spočívá v zabezpečování dostatku vhodných zdrojů financování Ve svých důsledcích to znamená následující pozice:

68

!

finanční plán a management

právní vznik podniku

analýza tržního prostředí

výběr z možných produktů

finanční vybavení podniku

obchodní plán a management

výrobní plán a management

vybavení hmotným majetkem

možné kapitálové zajištění

personální management

dále nehmotným majetkem

schválení výchozí strategie

69

lidé, organizace a komunikace

skutečné peněžní toky

Všechny tyto činnosti a kroky mají ve svých důsledcích vést k posilování pozice podniku na trhu a dlouhodobé úspěšnosti při dosahování ekonomické přidané hodnoty. V případě již fungujícího podniku se krok tvorby výchozí strategie nahradí krokem aktualizace strategie a krok vzniku podniku, nahradí krokem zhodnocení jeho právní formy a aktuální právní pozice. Ostatní kroky byť v rozličné míře mají trvalý význam i charakter. Realizují se podle druhu a váhy buď kontinuálně, nebo cyklicky. Můžeme shrnout do

FINANČNÍ ŘÍZENÍ = ŘÍZENÍ FINANCÍ + ŘÍZENÍ FINANCEMI základní poučky:

Do shora popsaného režimu je nutné zapojit všechna pracoviště, která se na vytváření produktu přímo podílejí, a také pracoviště obslužného a zajišťovacího charakteru. Je tedy třeba zdůraznit základní organizační i komunikační vztahy mezi vybranými řídícími útvary podniku v době přípravy finančního plánu, kdy podle pozice a míry obslužnosti uplatňují požadavky na zajištění financí pro splnění svých předpokládaných úkolů. K tomu přistupuje koordinační a usměrňující imperativ daný schváleným finančním plánem, jehož úkolem je zajistit racionální chování řídících úseků jak v otázce spotřeby (nákladů), tak v otázce výnosů – v přímé rovině (např. obchod a zčásti logistika) nebo v rovině vnitřní služby resp. subdodávky (personální, výroba, zčásti logistika). Zkušenosti z praxe ukázaly mimo pochybnost, že právě zajišťování koordinace a společného směřování k základnímu cíli bývá v podnicích značný problém, který vychází z běžně uplatňované snahy jednotlivých vedoucích pracovníků upřednostňovat úsek hospodaření podniku, který vedou oni. 3.1.3. Nástroje finančního managementu V této souvislosti je vhodné připomenout, že k základním úkolům finančního řízení patří průběžné zabezpečování zdrojů financování a jejich efektivního využívání v zájmu rozvoje podniku. Je zřejmé, že plnění první části úkolu bez současného plnění jeho druhé části je prakticky nereálné. Proto je ve výše uvedené rovnici 70

!

obsaženo ono řízení financemi, tzn. přímé působení a kontrola vůči všem útvarům podniku, a to s využitím, takových nástrojů jako je finanční plán, finanční analýza, účetní výkazy, výkonové normy apod. Svoji roli sehrává i podnikový management jako takový včetně marketingu. Všechny uvedené nástroje mají v rukou finanční manažeři a na jejich schopnostech analytického přístupu k informacím, jejich vyhodnocení, formulování úkolů a přenosu aktualizovaných úkolů na příslušné útvary a pracovníky vlastně záleží ze všeho nejvíce. Při finančním řízení mají přednost příjmy a výdaje, tj. reálné peněžní toky před výnosy a náklady a výsledkem hospodaření. Podnik, který vykazuje výnosy, resp. zisky, nemusí disponovat potřebným objemem peněžních prostředků. Zisk je zejména z dlouhodobého hlediska podmínka nutná, nikoli však dostačující k zajištění solventnosti. příklady: ZISK = VÝNOSY – NÁKLADY; VÝNOSY = PŘÍJMY + POHLEDÁVKY při prodeji produktu. NÁKLADY nemusí být vždy i výdaje; PŘÍJMY nemusí být vždy i výnosy. Úspěšné finanční řízení není možné bez zajištění soustavné péče o podnikový majetek (skladbu i stav) za účelem jeho využití k efektivní výrobě (službám). Nezbytné je i zvyšování kvalifikace rozhodující části personálu podniku a důsledná orientace podniku na stávající i potenciální zákazníky. Do působnosti finančního řízení nutně patří investování peněžních prostředků do nákupů dlouhodobého majetku na základě rozborů efektivnosti jejich využití i optimalizace objemu a skladby krátkodobého majetku v zájmu plynulé činnosti a efektivního využití pro produkt. Kontrolní otázky 3.1.:

15. - 16.

Proč plánujeme náklady a výnosy: Co obsahuje finanční plán:

3.2. Finanční plány, jejich druhy, skladba, vlastnosti, výstupy, rozpočtování 3.2.1. Podstata a metodika finančního plánu Finanční plán zahrnuje stavy, procesy a změny majetku podniku a zdrojů jeho financování. Je základním nástrojem hospodářské politiky podniku, vymezuje relace mezi budoucími náklady a výnosy spojenými s činností podniku, a to v peněžních jednotkách s časovým rozvržením. Finanční plán je uceleným materiálem, obsahujícím postupové cíle, kterých by měl v průběhu plánovaného období podnik dosahovat, a z toho plynoucí úkoly pro finanční management. Měl by sjednocovat záměry a parametry jednotlivých

71

odvětvových částí podnikatelského plánu v zájmu jejich provázanosti a ekonomické optimalizace. Finanční plán je nástrojem řízení, který v sobě spojuje jak problematiku řízení financí, tak i řízení financemi. Vytváří se na základě dlouhodobější strategie i s využitím řady analytických poznatků o stavu a možnostech firmy, o situaci na trhu a ostatním vnějším prostředí. Reflektuje záměry vlastníků firmy. Při již zmíněném respektování odlišností jednotlivých podniků, jak z hlediska oboru, tak velikosti i umístění, můžeme formulovat zobecněné zásady, které je žádoucí respektovat. To vyžaduje vytvořit pro podnik závazný a pokud možno dlouhodobý metodický postup, který bude ony zásady uvádět do reality. Metodický postup finančního plánování zpravidla určuje zejména toto:  délku plánovacího období,  způsob finančního plánování,  harmonogram činností a odpovědnosti za zpracování finančního plánu,  strukturu výstupů finančního plánu,  termíny projednávání finančního plánu vrcholovým managementem,  způsob sledování a vyhodnocování plnění finančního plánu,  zásady podporování plnění plánu, motivační programy, prémiové ukazatele, ale i sankce za nedodržování pravidel a neplnění úkolů. Je to dáno tím, že v konečném účtu je nezbytné zajistit nejen hladké financování provozu a rozvoje podniku, ale také (jak již bylo uvedeno) optimální využití disponibilního kapitálu a zhodnocení vlastního vloženého kapitálu. Podle časového horizontu, významu a využití můžeme finanční plány členit takto:  strategické (dlouhodobé a střednědobé)  krátkodobé (jednoroční, operativní na kratší období)  účelové (akční, investiční) Při tvorbě finančního plánu uplatňujeme tyto 4 zásady: Systematičnost: mohli bychom říci, že tuto zásadu je potřebné uplatňovat všeobecně. Zde máme na mysli jednak jednoznačnost záměru (pro jaký účel plánujeme) a k tomu vytvořený přístup (výběr hledisek, jejich váha, metoda finanční analýzy apod.). Dále pak návaznost nových údajů na údaje dosavadní a to jak v kvalitě, skladbě i sestavení – v prvé řadě jde o vazby na účetnictví, ale i na jiné metodiky evidencí v podniku povinně či subjektivně uplatňované. Periodičnost: plán je třeba sestavovat na jasně definovaná období s přiměřenou měrou srovnatelnosti. Základním předpokladem zpravidla je, aby zvolená období byla časově shodná (nemusí to platit za všech okolností, ale to už je dost výjimečná situace a nebudeme se jí nyní zabývat). Zapamatujeme si ovšem, že shodné období neznamená shodné podmínky a výsledky, pouze nám poskytuje jasnou základnu k provádění srovnání pro nás důležitých údajů. Pružnost: finanční plán musí být konstruován tak, aby byl schopen reagovat na měnící se podmínky – k čemuž během plánem zahrnutého období může dojít. 72

!

Může jít o změny vnější (suroviny, zákony, počasí, konkurence atd.), ale také o změny vnitřní (potíže s technikou, obměna zaměstnanců, potřeba vynaložit prostředky na něco dříve než bylo předpokládáno apod.). Klouzavost: pokud tvoříme plán například na jeden rok, nemůžeme s tvorbou dalšího plánu čekat, až se rok nachýlí ke konci. Podnik musí mít neustále určitou perspektivu i v čase. Již při sestavení finančního plánu je účelné k němu připojit určitý výhled a ten pak postupně zapojovat do finančního plánu – samozřejmě se zpřesněními podle vývoje obchodní situace. Je nabíledni, že při všech činnostech musí být zajištěna přísná provázanost a koordinace, aby nemohlo dojít k odlišným postupům u některých pracovišť. Porušení této zásady se zdá být absurdní, ale zkušenosti jsou jiné. Metody sestavení finančního plánu:  kauzální metoda – tzv. metoda procentního podílu na tržbách, je nejznámější a

vše je odvozeno od očekávaného růstu tržeb,  statistická (regresní) metoda – zde se plán zpracovává na základě minulého

vývoje, který je korigován (např. snížením nákladů),  ekonometrická metoda – je založena na interakci statistických proměnných, tedy

dosažených finančních parametrů, a nastavených cílů,  stimulační metoda – je sestavení několika modelů (pesimistický, realistický,

optimistický) na základě vývoje makroekonomického a mikroekonomického prostředí, 

intuitivní metoda – založena na dlouhodobých zkušenostech a co nejlepším odhadu specialistů.

Finanční plán navazuje na vnitřní i vnější informace a analýzy. Systémově vychází z poznatků získávaných z účetnictví podniku. Je proto přirozené, že při zpracování se užívají hlavní výstupy v podobě výkazů, známých z účetní evidence. Tvorba dlouhodobého finančního plánu navazuje na formulaci marketingové strategie pro firmu a konkrétní plánovací období (např. 3 až 5 let). plánovaná rozvaha

!

plánovaný výkaz zisku a ztráty

finanční plán plánovaný výkaz cashflow

další dílčí a nepeněžní úkoly

73

!

Obr. 35 – schéma hlavních částí finančního plánu

zdroj: autor

Při dlouhodobějším finančním plánování můžeme s úspěchem využívat obdobných výkazů jako při zjišťování výsledků (dobře to zapadá do časových řad). Máme na mysli plánovaný výkaz zisku a ztráty, plánovanou rozvahu a plánovaný výkaz cash-flow. Význam má i plán daňového zatížení a pro investování i plán rozdělení výsledku hospodaření. Krátkodobé finanční plány slouží pro výkonné řízení ve stanoveném období, přičemž obvyklý horizont je spjat s daňovým rokem. Mohou být podle potřeby ještě členěny na kratší období (čtvrtletí, sezóna, měsíc apod.), avšak vždy tak, aby umožňovaly agregaci do plánu na základní roční období. Shrneme si hlavní charakteristiky krátkodobého finančního plánu: • jeho řídící veličina – relevantní roční část dlouhodobého finančního plánu • jeho úkol – podporovat zajištění solventnosti při potřebné výkonnosti firmy, • prostředky – úkoly k plnění plánu výnosů, nákladů a hospodářského výsledku, řízení oběžného majetku, resp. peněžních toků • struktura výstupů – pro forma účetní výkazy + vnitropodnikové měsíční výkazy + platební kalendář + komentář • vyhodnocování – měsíčně (i častěji), formou rozboru nebo reportingu Účelové finanční plány nemusí zahrnovat celý podnik nebo hospodářské středisko. Vytvářejí se pro časově omezené akce (např. rozsáhlá reklamní či prezentační kampaň) nebo pro přípravy větších změn, reorganizací či náročných investic (jsou přesnější, adresnější a časově limitované). Soustava finančních plánů podniku je základním nástrojem finančního řízení a to jak v rovině zajištění finanční stability podniku, tak i řízení a koordinaci všech činností podniku v zájmu racionality jeho fungování, v zájmu rentability vložených prostředků, ziskovosti a zvyšování hodnoty podniku. 3.2.2. Finanční řízení v procesním a projektovém managementu V této subkapitole si představíme tři základní struktury pro výstavbu řídící i provozní struktury podniku. Zásadní odlišnosti jsou mezi liniovým uspořádáním managementu na jedné straně a procesním či projektovým managementem na straně druhé. Liniový (hierarchický) management Podstata rozdílu spočívá v založení liniového (hierarchického) managementu na vertikální funkčnosti jednotlivých odborných útvarů s postupným větvením na jednotlivých úrovních řízení, přičemž produkt je výsledkem „meziútvarové spolupráce“ a tudíž jako takový není manažersky řízen z jednoho místa. Tento problém se u ostatních dvou metod podařilo eliminovat nebo alespoň omezit.

74

Liniové organizační uspořádání samo o sobě by nemuselo být problémem, ten se však přece jen ukazuje zejména z dále uvedených důvodů:  Řídící a komunikační struktury se člení a fungují zásadně podle odborné příslušnosti odshora dolů a zpětnou vazbou zdola nahoru. To způsobuje relativní izolovanost jednotlivých typů rozhodování i činností. Funkčnost útvaru (úseku, odboru) je prioritní a teprve k ní se připojuje potřeba horizontální komunikace.  S každým postupem o řídící úroveň níže se tříštění zájmů a izolace prohlubují tím, že se též posunují níže a projevují se ve zcela konkrétních záležitostech (např. nejde již o problémy mezi výrobním a personálním útvarem, ale mezi jednotlivými dílnami výrobního útvaru (sekce) podniku… atp.).  Horizontální komunikace je v tomto systému organizována v nejvyšším místě (např. u ředitele) a vlastně odvozena z rozhodnutí daných jednotlivým odborným (úsekovým) manažerům. Tato tzv. horizontální komunikace se stává určitým přílepkem, komplikací na trase, a je doopravdy využívána až když nastanou (nebo se blíží) problémy.  Stejně tak zpětná vazba má „rezortní“ charakter a odpovídá na otázku „jak náš úsek (útvar, odbor) plnil zadané (rozepsané) úkoly. Zajistit komplexní (tedy i horizontálně pojatou) zpětnou vazbu na všech stupních řízení je obtížné až nereálné.  Při v podstatě izolovaných vertikálních přenosech dílčích úkolů je vysoké riziko zkreslení (nechtěného i úmyslného), a to pro složitou komunikační síť a pro různé priority jednotlivých úseků podniku.  Snaha a vytváření pracovních týmů v horizontálním pojetí je vlastně systému cizí a způsobuje mnoho organizačních i zájmových potíží či střetů. I v nejlepších případech se projevuje těžkopádně a prodražuje se. Zvyšuje se administrativní náročnost, pracovní porady se protahují, tempo rozhodování se zpomaluje. Procesní management TYPY PROCESŮ

HLAVNÍ

PODPŮRNÉ

Obr. 36 – typy procesů, základní členění

vrcholový management

úprava: autor

1. Procesy jsou jako odezva na celkovou strategii podniku jasně strukturovány, definovány a popsány v jednotlivých řízených dokumentech – např. v kartách procesů.

75

2. jsou uvažovány procesy, které mají pro naplňování strategie a známých požadavků zákazníků klíčové. 3. Každý proces má jasně formulovaný začátek (první krok, resp. aktivitu), mezilehlé činnosti a poslední činnost v procesu. V tomto směru se procesní management přibližuje k projektovému. Základní odlišnost je v tom, že „proces“ je nastaven jako opakovaný dílčí nebo komplexní postup (např. časově a objemově vymezený počet dodávek produktu, dílů, polotovaru, služeb, zákazníkovi), kdežto „projekt“ je vždy záležitostí jednorázovou, plně ohraničenou s dokončeným produktem určeným externím zákazníkům. Každý další produkt (i kdyby byl stejný) je novým projektem. 4. Každý proces má jasně stanoveny požadavky na hmotné, informační, kapacitní i finanční vstupy (zajištění), k tomu jasné výstupy z procesu (včas avizované i případné budoucí úpravy parametry procesu). 5. Každý proces má své interní, resp. externí zákazníky, kterým je dodávána určitá přidaná hodnota (nemusí jít o hotový produkt, ale třeba jen polotovar v rámci podniku). 6. Každý proces má určeného svého „vlastníka“, tj. řídící pozici (funkci) v organizační struktuře, majícího vůči danému procesu přesně vymezené pravomoci i odpovědnost. 7. Proces je rozpracován do činností a operací se stanovenými ukazateli výkonnosti a závaznými cílovými hodnotami – navázanými na cíle podniku (plán, strategii apod.). Spokojenost zákazníka patří ke klíčovým ukazatelům výkonnosti procesu. 8. Procesy a činnosti, které nedodávají hodnotu pro interní či externí zákazníky, musí být trvale eliminovány. 9. Úroveň výkonnosti jednotlivých procesů je systematicky prověřována. 10. Znalosti lidí angažovaných v procesech jsou trvale rozvíjeny a posuzovány. 11. Odpovědnosti a pravomoci jsou vlastníkem procesu vhodně šířeny mezi všechny zaměstnance v procesech, a to v závislosti na úrovni jejich prověřených znalostí. 12. Všechny procesy musí vytvářet ucelený systém řízení, musí být stanoveny vzájemné vazby mezi procesy, jakož i tzv. rozhraní mezi procesy. 13. Hlavními přínosy jsou časové úspory v přípravě a realizaci zakázek, snížení dodatečných nákladů spojených s dodávkou, zrychlení uvádění nových výrobků do výroby bez větších problémů, relativní i absolutní snížení jednotkové nákladovosti produktu. Přínosy jsou dále v růstu kvality vztahů se zákazníky, formální i neformální spolupráce, technologické kázně a kvality produkce, vztahů mezi zaměstnanci. Systém umožňuje systémovou aplikaci principů zpětné vazby průřezově, tj. podle jednotlivých procesů, tak jak jsou zřízeny a plánovány. Procesní systém je často kombinován s liniovým. Příprava a tvorba finančního plánu je plně podřízena vztahům k trhu, tedy k odběratelům (zákazníkům) a odvozeně i k dodavatelům. Vrcholový management tu

76

působí nejen jako „obstaravatel práce“, ale také jako rozehrávač (zadavatel, režisér) pro jednotlivé procesy. Management převádí vztahy k trhu do systému zakázek pro soustavu procesů, které se může případ od případu lišit, ale vždy musí být dopředu jasné, kdo je interním zákazníkem a od koho se přebírají služby či polotvary k dalším operacím. Toto je podchyceno v režimu financování jednotlivých procesů tak, aby byly schopny všechny jim příslušně činnosti provádět v potřebném objemu a čase. Tvorba finančního plánu v procesním řízení:

MANAGEMENT

VZTAH K TRHU MARKETING

VÝROBNÍ PROCES 2

VÝROBNÍ PROCES 3

OBSLUŽNÉ PROCESY

VÝROBNÍ PROCES 1

Management zabezpečuje obchodní činnost, rozpracování externích zakázek do vnitřních, zásobování všemi potřebami, koordinaci a vytížení procesů – techniky i lidí, plynulé financování podniku

SERVISNÍ PROCES

Obr. 37 – postup sestavení finančního plánu - procesní

zdroj: autor

Jednotlivý proces tedy zpravidla nespravuje zakázku jako celý obchodní případ, ale zapojuje se podle „rozpisu“ či plánu do takové zakázky v pravý čas a ve správném pořadí i době. Je tedy zřejmé, že procesní management posiluje pozici vnitřního marketingu, protože všichni manažeři procesů jsou od počátku do konce na úspěšnosti zapojení svého procesu do obchodního případu bezprostředně zapojeni a zainteresováni. Případné propojení s liniovým managementem jistě omezuje jeho slabiny právě ve vztahu k vyladění tvorby produktu tzv. horizontální rovině. Projektové plánování a řízení Plánování produktů se svou podstatou ve všech případech blíží plánování zakázek. Z této premisy je žádoucí důsledně vycházet (vždy víme jaký produkt, kdy, kolik a pro jaké uplatnění máme vytvořit). Proto klademe prvotní důraz na kvalitu řízení zakázek.

77

Pro úspěšnost metodiky projektového plánování a řízení je nutno zpracovat:  Kvalitní plán  Definici výchozích předpokladů (možnost jejich sledování)  Definici integračních bodů mezi částmi plánu  Nalezení a vyřešení vedlejších negativních efektů  Nalezení a řešení překážek, které brání realizaci potřebných kroků  Definici rizik, se kterými je třeba při realizaci projektu počítat  Interní prodej projektu (na základě široké diskuse cíle a řešení ve firmě) Základním cílem řízení zakázek (projektů) je jejich dokončení v plánovaném čase, rozpočtu a rozsahu. Prakticky v každé společnosti probíhá několik zakázek, které soupeří o limitované zdroje. Je tedy nutné řídit celou množinu zakázek s ohledem na dostupné zdroje. Řešení musí pokrývat celý životní cyklus jednotlivých zakázek (případně etap) od jejich inicializace, plánování, sledování a řízení až po uzavření.

!

každý projekt má jasně specifikovaný cíl k dosažení cíle vedou určité (poznatelné) kroky

metodika projektového plánování a řízení

mezi těmito kroky existují určité (známé) závislosti dosažení celkového cíle je podmíněno kvalitou všech kroků v provedení plánovaných kroků mohou bránit překážky, k jejichž překonání plánujeme opatření

Obr. 38 - metodika projektového plánování a řízení

úprava: autor

Mezi nejčastější vnitřní nedostatky patří:  Neznáme vytížení zdrojů v budoucnosti  Důležité zdroje jsou přetíženy  Nemáme dostatečné informace o stavu zakázek (termín, finance)  Zakázky spolu zápasí o zdroje  Nedostatečně efektivně využíváme čas  Špatně sdílíme informace Dokončení zakázky v plánovaném čase: Základem pro řízení splnění zakázky, nebo její etapy, v čase je vytvoření časového harmonogramu. Časový harmonogram obsahuje veškeré činnosti, které je nutné vykonat k úspěšnému předání zakázky, vazby mezi nimi a zdroje, které mají jednotlivé činnosti vykonávat.. Důležité je, aby časový plán zahrnoval všechny podstatné činnosti a tudíž i všechny podstatné útvary podniku v rovině času i rozsahu výkonu a jeho pojmenování. Užitečné je pracovat s dílčími časovými rezervami

!!

78

k eliminaci předem nepostižitelných operativních rizik. Je ovšem třeba mít na zřeteli, že nadbytečné rezervy snižují výkonnost útvarů a tedy i efektivitu celého projektu. Rozpočet zakázky: Řízení rozpočtu zakázky je druhým základním parametrem. Řízení rozpočtu je založeno opět na údajích v plánu. Plán definuje jak očekávaný zisk zakázky, tak očekávané finanční toky (cash-flow). Plán může mít několik variant a samozřejmě obsahovat i údaje týkající odpracovaného času na zakázce, které jsou přepočítávány do finančního vyjádření. Obdobně to platí pro náklady podle jednotlivých druhů (osobní, materiálové, energetické atd.) Dalším stupněm projektového řízení je zabezpečení koordinace jednotlivých projektů v rámci podniku a to jak v objemech a finanční efektivnosti, tak zejména v čase. Je to v zájmu dosažení vyváženého a plynulého využití zdrojů podniku (technických,lidských i finančních). V teorii se pak hovoří o aplikaci maticového modelu řízení, který je chápán jako kombinace projektového modelu řízení s modelem liniovým. Faktem je, že pro souběh více projektů je toto řešení nezbytné.

!

Řízení rozpočtu zakázky potom znamená sledování základních stanovených parametrů (zisk, průtok, hrozící penále). Řízení rozpočtu přímo váže na údaje účetní evidence a jen podtrhuje důležitost vedení účetní evidence v „reálném čase“. Lidské zdroje: Optimální a efektivní využití lidských zdrojů je základním požadavkem každé komerční organizace. Jejich využití je plánováno při vytváření detailních plánů jednotlivých zakázek a neustále aktualizováno podle vývoje v čase (pravidelné aktualizace stavu). Úplné pokrytí vykonávaných činností přináší možnost řídit jednorázové, krátkodobé úkoly (mimo jiné řízení servisních činností). Řízení v našem názvosloví "termínovaných úkolů" je dalším krokem ke zvýšení efektivity společnosti založeném zvýšení disciplíny a efektivity dosahování cílů.

!

Portfolio zakázek: Prakticky v každé společnosti vždy současně probíhá více než jedna zakázka. Navíc, jsou zdroje využívány pro další aktivity, jako je vývoj nových produktů případně rozmanité interní procesy. Pokud dobře zvládáme řízení jednotlivých zakázek, je nutné dobře zvládnout i řízení celého portfolia. Z řízení jednotlivých zakázek máme dostatečné informace o změnách (každá zakázka se v čase dynamicky vyvíjí), o nárokovaných zdrojích. V řízení portfolia je základním úkolem nastavit priority zakázek tak, aby výkon celé organizace byl maximalizován. Druhým důležitým aspektem koordinace je finanční řízení. Prvotním nástrojem je sestavení finančního plánu. Portfolio zakázek má proto rozhodující význam při sestavování finančního plánu podniku, přičemž se zpravidla uplatňuje významná koordinační funkce finančního plánu (obsahová i časová). Optimalizace a vytváření portfolia zakázek má význačný vliv na finanční stabilitu podniku a současně je jedním z nástrojů řízení a minimalizace rizik.

!

79

Tvorba finančního plánu v projektovém řízení: MANAGEMENT

OBSLUŽNÁ PRACOVIŠTĚ

VÝROBNÍ STŘEDISKO 1

VÝROBNÍ STŘEDISKO 2

VÝROBNÍ STŘEDISKO 3

MAMAŽEŘI PROJEKTŮ A, B,C

VZTAH K TRHU MARKETING

Management zabezpečuje obchodní činnost, zpracování plánů projektů zásobování všemi potřebami, koordinaci projektů a vytížení pracovišť – techniky i lidí, plynulé financování podniku

SERVISNÍ PROVOZY

Manažeři projektů si zajišťují kapacity pracovišť pro své projekty Obr. 39 – projektová struktura řízení – příprava finančního plánu

zdroj: autor

Poznámka: Návrhy rozpočtů projektů vycházejí z již schválených zadání, předkládají je manažeři projektů. Odborné útvary (které koordinují vztahy projektů v agendách ve vlastní působnosti za podnik jako celek) předkládají návrhy jen za vlastní činnost jako součást vrcholového managementu. Dílčí požadavky odpadají, řeší je již manažeři projektů. Pro investiční projekty uvnitř firmy jsou určeni manažeři projektů jednotlivých investičních akcí. Na základě řízení jednotlivých zakázek v každém okamžiku známe predikovaný zisk jednotlivých zakázek, predikované cash-flow. Pokud měříme důležité indikátory, jsme schopni včas podnikat nápravné kroky k tomu, aby bylo dosaženo co nejlepších výsledků. Tato hlediska vystupují do popředí v rámci krátkodobého finančního managementu podniku jako celku. 3.2.2. Výstupy finančního plánu Dlouhodobý finanční plán zpravidla zahrnuje:  Rozbor současné finanční situace  Plánovanou výsledovku, obsahující zejména: o plán tržeb a ostatních výnosů o plán nákladů, zejména provozních o plán ostatních výdajů o odpisy 80

o o   o o o o o o o o  

zisk před zdaněním a po zdanění způsob rozdělování zisku. Plán investičních výdajů Plánovanou rozvahu, obsahující zejména: u aktiv: růst hmotného a nehmotného dlouhodobého majetku potřebnou výši zásob finanční investice finanční majetek limity pohledávek u pasiv: tvorbu vlastního kapitálu dlouhodobé úvěry limity závazků, zejména z obchodního styku Plán operací finančního leasingu Plán peněžních toků

Dlouhodobý finanční plán naplňuje strategii podniku, svými výstupy ovlivňuje krátkodobé plány i rozhodování, které má ve svých důsledcích zabezpečit podniku dostatek hotovosti na zaplacení účtů a optimální uspořádání majetkových i kapitálových struktur. Krátkodobé finanční plány (až na výjimky plány dílčí) se opírají o zásady plánu celkového – dlouhodobého. Jde tedy o „prováděcí opatření“, kdy se stanovuje, jaké výsledky musí to či ono pracoviště (úsek, provozovna) mít, aby základní parametry finančního plánu mohly být dosaženy. Důraz je kladen na výsledovku, kde bude zajištěno podrobnější členění jak u nákladů, tak u výnosů. Ve vztahu k rozvaze jde zejména o profinancování oběžného majetku, pracovní kapitál, zajištění likvidity apod. Evidentně zde roste význam plánování cash-flow, přičemž mnohdy nepostačí časový rytmus čtvrtletní (ba ani měsíční), a pro hladký průběh provozního financování je třeba zpracovávat i vyložené operativní plány, týkající se zajištění každodenního provozu podniku. Jak již bylo zmíněno, využíváme plánované rozvahy, plánované výsledovky, plánovaného cash-flow, a to nejen v cílových hodnotách, ale též průběžných, stanovovaným podle zvolené metodiky v měsíčních, čtvrtletních, či jiných (ale skladebně vhodných) intervalech. Významný je též komentář, který zahrnuje jednak nefinanční ukazatele, ale také objasnění záměru a strategie, která k jeho naplnění směřuje. Při vytváření sestav výstupů z finančního plánu – resp. jeho postupného naplňování – mějme na paměti analytickou stránku tohoto procesu, tzn. že získávané výstupy bude třeba porovnávat s plánovanými hodnotami, zjišťovat odchylky a vyhodnocovat jejich příčiny a formulovat opatření. 3.2.3. Plánování výnosů 81

!

Plánování výnosů bezprostředně souvisí se sestavováním obchodního plánu. Obchodní plán se odvozuje od reálné výrobní kapacity podniku, nicméně se nevyhneme konfrontaci s marketingovou pozicí podniku. To může vést jak k určité míře nevyužití kapacity (úkol k řešení), tak v potřebě dalších investic s cílem kapacity navýšit. Jistě na to má vliv, zda se jedná o plán krátkodobý a na jak dlouhou dobu (někdy i méně než jeden rok). Úkolem v dané věci je naplánovat hodnotu a strukturu tržeb za prodej vlastních výrobků a služeb (zboží) v korelaci s výrobní kapacitou. Plánování lze rozdělit na dvě autonomní části: • plánování tržeb za prodej vlastních výrobků a služeb • plánování ostatních výnosů. Tržby za prodej vlastních výrobků a služeb představují u většiny podniků dominantní část výnosů. Podle charakteru produkce plánujeme tržby za prodej vlastních výrobků a služeb buď agregovaně (jako syntetickou položku), nebo detailně (podle druhů či skupin výrobků). U ostatních výnosů se může jednat zejména o: a) provozní výnosy:  tržby za prodej zboží (výrobce je někdo jiný)  změna stavu zásob vlastní produkce (pouze pří podstatných změnách objemu či změně sortimentu)  aktivace dlouhodobého majetku (v případě, že jej pořizujeme vlastními silami)  tržby z prodeje majetku (když se zbavujeme části majetku firmy)  zúčtování rezerv a opravných položek  ostatní provozní výnosy (např. smluvní pokuty, úroky z prodlení či výnos z postoupených pohledávek, inventarizační rozdíly atd.) b) finanční výnosy:  výnosy vyplývající z vlastnictví dlouhodobého či krátkodobého finančního majetku (pokud podnik takový majetek vlastní nebo hodlá získat)  výnosové úroky (pokud se předpokládá dočasné uložení volných finančních prostředků)  tržby z prodeje cenných papírů a podílů (mají-li být v daném období prodávány)  ostatní finanční výnosy (zde může jít např. o kurzové zisky). 3.2.4. Plánování nákladů Z objemu a struktury plánovaných výnosů lze různými metodami naplánovat spotřebu výrobních faktorů (výrobní, resp. provozní náklady) a další náklady nutné pro zabezpečení podnikových činností. Nezbytnou podmínkou reálného plánování nákladů je:  podrobné členění nákladů dle nákladových druhů  rozdělení nákladů podle závislosti na změně objemu a skladby výroby, tj. náklady variabilní a fixní  určení metody plánování variabilních nákladů. Variabilní náklady můžeme plánovat v zásadě dvěma metodami: 82

!

 relací nákladových druhů k tržbám  individuálním plánováním nákladových druhů.

Fixní náklady se plánují individuálně, a to po nákladových druzích, resp. jejich detailních položkách. Zde je třeba pracovní hodnoty prověřovat z hlediska jejich únosnosti a oprávněnosti. Hlediska jsou:  plánovaný objem výnosů (míra zatížení fixními náklady)  zda je podnik v období růstu, stagnace či útlumu (objem dlouhodobého majetku)  očekávané změny v cenách pořizování  plánované změny v majetkové struktuře podniku  plánované změny v kapitálu podniku  korelace s plánovanými analogickými položkami provozních a finančních výnosů. 3.2.5. Plánování hospodářského výsledku Výsledek hospodaření plánujeme jako rozdíl výnosů a nákladů, výstupem je výsledek před zdaněním. Ten je poté třeba upravit podle platné daňové legislativy (zejména zákona o daních z příjmů) na základ pro výpočet daně z příjmů a to včetně příslušné sazby daně z příjmů. Důležitou úpravu plánování hospodářského výsledku představuje i rozdíl účetních a daňových odpisů (pokud je výsledek kladný představuje přičitatelnou položku, je-li záporný tak odčitatelnou). Zisk po zdanění se naplánuje odečtením daně z příjmů od zisku před zdaněním. Plánování rozdělení zisku a jeho dopady do výše kapitálu podniku (postup podle právní formy podniku) zahrnují:  hodnotu zákonem určených přídělů do fondů (zvýšení kapitálu)  hodnotu čistého zisku k financování investic (zvýšení kapitálu)  hodnotu nerozděleného zisku běžného období (zvýšení kapitálu)  hodnotu dividend, tantiém, podílů na zisku (snížení kapitálu). 3.2.6. Rozpočtování Rozpočtování využíváme jak v procesu sestavování finančního plánu, tak i pro jeho praktickou realizaci (tj. finanční management). S rozpočtováním se prakticky vždy setkáváme v rámci investičního rozvoje, při rozpracovávání zejména krátkodobých finančních plánů na pracoviště podniku apod. I když dochází k účelovým modifikacím, podstata je společná. Zatímco finanční plán může být formulován souhrnně za podnik jako celek – a také při využití účetních výkazů (plánované rozvaha, výkaz zisku a ztráty a výkaz cash-flow) se v celkovém pohledu ukazuje, rozpočtování vychází z plánovaných potřeb a úkolů jednotlivých pracovišť podniku. Obvykle je to tak, že při sestavování návrhu finančního plánu se „sbírají“ údaje z pracovišť a soustřeďují, a poté co je podnikový finanční plán schválen se profinancování pracovišť (náklady – výkony – podíl na výnosech) na pracoviště (provoz, investice atp.) rozepisují v podobě závazných parametrů hospodaření. Úkolem je připravit a následně realizovat činnost podniku v rovině efektivnosti a rentability. a) členění podniku na hospodářská střediska (HS): • představuje rozdělení evidence podniku na jednotlivé útvary 83

!

•

mohou se vytvářet ve všech oblastech podnikatelské činnosti

•

samostatně hospodařící vnitropodnikový útvar, který sleduje své náklady a výnosy a zjišťuje výsledek hospodaření

tyto informace jsou podkladem pro hodnocení hospodárnosti a efektivnosti jednotlivých výrobků, prací a služeb, dělají se cenová rozhodnutí, odměňování jednotlivých pracovníků apod. Při tvorbě HS by se měly uplatňovat tyto zásady • jediný odpovědný vedoucí •

•

přesné měření vstupů a výstupů

•

určení vnitropodnikových cen za výkony poskytnuté jiným střediskům

Každé HS by mělo mít svůj název a organizační číslo. Počet a rozsah středisek závisí na konkrétních podmínkách, ve kterých účetní jednotka hospodaří. Ve výrobních podnicích se nejčastěji vyskytuje • výrobní středisko •

zásobovací středisko

•

správní středisko

odbytové středisko Rozpočty hospodářských středisek • pro posouzení úrovně hospodaření jednotlivých HS je třeba znát jaká výše nákladů a v jakém složení se pro příslušné období předpokládá •

•

proto se v každém HS sestavuje rozpočet tzn. stanoví se v něm předpokládané náklady a ocení se jeho výkony

vychází se přitom z plánovaných odbytových úkolů podniku rozepsaných na jednotlivá HS b) rozpočetnictví: Je běžnou součástí manažerského účetnictví, je zaměřeno na budoucnost. Plní tyto úlohy: • Stanoví v peněžním vyjádření úkoly do budoucna; •

•

Poskytuje informace pro sestavení předběžných kalkulací;

Vytváří předpoklady pro běžnou kontrolu hospodaření středisek - údaje z rozpočetnictví (předpoklad) se porovnávají s údaji vnitropodnikového účetnictví (skutečnost). c) Rozpočtování přímých nákladů týká se výrobních středisek. Podkladem pro jejich výpočet jsou technickohospodářské normy spotřeby přímého materiálu a přímých mezd, jednotky výkonu a plánovaný objem výroby. Vychází se z předběžné kalkulace. d) Rozpočtování nepřímých nákladů výrobního střediska je složitější, některá z nich závisí na délce období např. nájemné, odpisy DM atd. U některých režijních nákladů mohou být do určité míry podkladem THN tam, kde normy nemůžeme použít a ani nemůžeme použít plán, •

84

!

musíme vycházet z údajů z min. let s přihlédnutím k očekávaným změnám v daném období. e) Rozpočtování výnosů výrobního střediska bere v úvahu plánovaný objem výroby a vnitropodnikové ceny jednotlivých výkonů, které se stanoví na úrovni vlastních nákladů výroby podle předběžných kalkulací (neobsahují zisk). f) Metody sestavování rozpočtů fa) Při sestavování rozpočtu můžeme použít 2 metody: • rozpočtování od nulové báze - neváže se na výchozí období, ale předpokládá se, že v daném období činnost teprve začíná. indexová metoda - vychází se z rozpočtu min. období, který upravujeme podle dosažených výsledků s ohledem na očekávané změny. fb) Složení celkového rozpočtu firmy se sestává z rozpočtu: • provozní činnosti • investic •

•

finančního.

Kontrolní otázky 3.2.:

17. – 19.

Proč plánujeme náklady a výnosy: Co obsahuje finanční plán: Z čeho se skládá celkový rozpočet firmy:

3.3. Krátkodobý finanční management, jeho úkoly a nástroje 3.3.1. Krátkodobý finanční management, likvidita Krátkodobý finanční management (KFMAN) představuje vybraný soubor činností, v jehož rámci se přijímají rozhodnutí s přímými důsledky na dobu do jednoho roku. Za základní okruhy krátkodobého finančního managementu proto považujeme: 1) řízení likvidity a pracovního kapitálu 2) řízení krátkodobých aktiv a jejich jednotlivých složek (zásoby, pohledávky, finanční majetek) 3) řízení krátkodobých pasiv a jejich složek 4) sestavování krátkodobého finančního plánu a jeho aktualizace. Absolutní hranice odlišující rozhodování s horizontem důsledků do a nad jeden rok, neexistuje. Proto možnost a míru pravděpodobnosti přesahu významu krátkodobých rozhodnutí povedeme v patrnosti. Platí ovšem, že je určitá skupina finančních rozhodnutí, která mají dopady v prvé řadě krátkodobé (někdy i výhradně), a také jiná skupina, směřující k důsledkům dlouhodobým. Z bilančního hlediska je krátkodobý management zaměřen především na krátkodobá aktiva a krátkodobá pasiva, zejména pak na operace s nimi.

85

!

KFMAN stránka časová - horizontální

Systémový management

krátkodobý finanční plán

podnik ové strukt ury Operativní management

Odhady rizika neudržení hodnot plánu v běhu času

KFMAN stránka průřezová - vertikální

Obr. 40 – krátkodobý finanční management

zdroj: autor

Schopnost hradit závazky, tedy platební schopnost (někdy pojmenovávaná jako solventnost) firmy je chápána jako její schopnost hradit k určeným termínům, v určené podobě a výši a na určeném místě, všechny svoje závazky. Tento stav je blízký pojmu dostačující běžné likvidity, i když k nesouladu dojít může a také i v podmínkách ČR dochází. KrA BL = --------------KrP (BL – běžná likvidita, KrA – krátkodobá aktiva, KrP – krátkodobá pasiva)

Může se totiž stát, že podnik vykazující vysokou míru běžné likvidity nemusí být vždy solventní a naopak podnik s relativně nízkou hodnotou likvidity nemusí mít se včasným plněním svých závazků (třeba dočasně) žádné problémy. Příčina onoho zdánlivého paradoxu může být v podstatě dvojí. Za prvé je to časovým skluzem mezi dobou potřebnou na přeměnu majetku podniku na prostředky použitelné k úhradě závazků a bezprostřední okamžitou potřebou těchto prostředků k provedení platby. Za druhé to může být rozdílem mezi fiktivní a reálnou hodnotou likvidity. Poznámka: Fiktivní hodnota představuje hodnotu čistě vypočtenou na základě příslušného vzorce. Reálná pak odpovídá skutečné likviditě. Rozdíl je způsoben tím, že čitatel tohoto ukazatele a tedy i konečná hodnota ukazatele je zvyšována o nadbytečné či nepotřebné zásoby materiálu, o neprodejné výrobky na skladě, o pohledávky po lhůtě splatnosti apod.

Méně riziková z výše uvedených hledisek je pohotová likvidita, kdy platí: PL =

KrA - Zás ------------------------- = KrP

Kpo + KFM ------------------------KrP

(Zás – zásoby, Kpo – krátkodobé pohledávky, KFM – krátkodobý fin. majetek)

Ještě méně okamžitá likvidita:

OL = KFM / KrP .

86

!

Ukazatele likvidity mají jednu slabinu. Zatímco u zásob se počítá jen s těmi postradatelnými, u krátkodobého finančního majetku takové členění chybí. Mohou pak být započítány peníze, o kterých firma ví, že je bude potřebovat v relativně krátké době na plnění jiných závazků (třeba na mzdy apod.). 3.3.2. Řízení zásob Jedná se o majetek držený v podniku buď za účelem prodeje (zboží, výrobky) nebo za účelem spotřeby ve výrobním procesu či poskytování služeb. Rozlišujeme tři základní druhy zásob:  materiál, tj. suroviny, pomocné látky, náhradní díly, obaly – vše s krátkodobou lhůtou trvání (spotřeby),  zásoby vlastní výroby, tj. nedokončená výroba, polotovary vlastní výroby, výrobky a zvířata,  zboží, neboli majetek pořízený za účelem dalšího prodeje, popř. vlastní výrobky, jež byly aktivovány a předány do prodejen. Potřeba zásob vyplývá z časového nesouladu mezi nákupem a prodejem zboží nebo mezi dodávkou materiálu a jeho spotřebou či mezi dokončením výrobku a jeho prodejem. Může též vyplývat z technologického charakteru výroby či poskytovaných služeb. Řízení zásob je celý rejstřík činností od organizace provozu, přes vazby na dodavatele a smluvní odběratele až po logistiku. Minimalizace zásob může vést k růstu rizika (neplnění dodavatelem, náhlá potřeba). Z hlediska krátkodobého finančního managementu se jedná hlavně o regulaci výše a skladby zásob a volby vhodného financování. Místo „minimalizace“ prosazujeme „optimalizaci“ zásob v souladu s výsledky prověření reálnosti jejich průběžné regulace. „Zásoby je možné rozdělovat podle více hledisek, stejně jako jejich modely řízení. Avšak ne všechna hlediska jsou smysluplně využívána. Nejvyužívanějším rozdělením, vycházejícím ze základního modelu řízení zásob, je členění funkční, které rozděluje zásoby na: • obratovou (běžnou zásobu); • pojistnou zásobu (v modelech občas nazývanou minimální); • objednací zásobu; • maximální zásobu; • průměrnou zásobu; • okamžitou zásobu.“3 „Z pohledu materiálového toku, který je pro řízení zásob nejvýznamnější, je účelné nazírat na zásoby dle následujícího rozdělení: - Materiál a nakupované díly. Nejedná se zde jen o díly zachycené svojí spotřebou v technické dokumentaci, ale i materiál a díly nakupované a nákladově skryté v režiích, jako např. náhradní díly, nástroje a obaly. 3 Režňáková a kol., Řízení platební schopnosti podniku, GRADA 2010, str. 107

87

!

- Zásoby rozpracované výroby, označované také jako nedokončená výroba. Je to materiál a díly, které se nacházejí již v určitém stádiu opracování, kompletace či testování. Součástí těchto zásob jsou kromě mezioperačních zásob v podstatě i zásoby operační, zaměřené na činnosti pro realizaci jedné operace (pracoviště) mezi vstupem a výstupem. - Hotové výrobky. Představují položky vedené jako prodejní artikl či náhradní díly určené k prodeji.“4 Za všech okolností bychom měli postupovat racionálně (bez marnotratnosti, ale také bez primitivních direktiv) a přihlížet k vnitřním i vnějším podmínkám a pravděpodobnosti jejich stability. „Další nástroje snižování zásob. Kromě nástrojů a metrik stanovovaných pro každý druh zásob v rozdělení podle materiálového toku, existují metody a nástroje obecně uplatnitelné. Většina těchto nástrojů je již dostatečně v literatuře popsána a je možné je rozdělit do tři základních kategorií: • metody pracující s řízením a znalostí spotřeby, • metody diferencující zásoby, • metody optimalizační pro existující spotřebu.“ 5 Jednotlivé skupiny metod se odlišují stanovením klíčových hledisek řízení zásob podle reálné situace v konkrétním podniku. Obvykle se stanovuje i váha jednotlivých faktorů působících na potřebu a možnou optimalizaci zásob. 3.3.3. Hotovostní cyklus (koloběh oběžného majetku) Zatímco majetek, který v rámci transformačního procesu působí dlouhodobě a postupně přenáší svou hodnotu do hodnoty produktů, přičemž se částečně opotřebovává, nazýváme dlouhodobým majetkem podniku, tak majetek, který se v rámci transformačního procesu změní z jedné majetkové podoby do jiné, označujeme jako oběžný majetek. „Na úhradu závazků je určen v první řadě oběžný majetek, tvořený krátkodobým finančním majetkem, pohledávkami a zásobami. Složky majetku se liší likvidností, tj. rychlostí a obtížností proměny v hotovost. Z hlediska likvidnosti jsou nejméně likvidní složkou oběžného majetku zásoby nakupovaného materiálu, které se v rámci výrobního procesu mění na rozpracované (nedokončené) výrobky, dále na hotové výrobky, které jsou prodávány odběratelům. Pokud se výrobky prodávají s poskytnutím obchodního úvěru, mění se na pohledávky a až po úhradě od odběratele se mění na hotovost.“6 Koloběh oběžného majetku v rámci transformačního procesu znázorňuje obr. 41 HOTOVOST

Nákup,

4 Režňáková inkaso a kol., Řízení platební schopnosti podniku, GRADA 2010, str. 121 skladování 5 Režňáková a kol., Řízení platební schopnosti podniku, GRADA 2010, str. 127 6 Režňáková a kol., Řízení platební schopnosti podniku, GRADA 2010, str. 32

88

úhrada

závazky

POHLEDÁVK Y

Skladování, prodej skladování

NEDOKONČE NÁ VÝROBA

MATERIÁL

výroba

HOTOVÉ VÝROBKY

výroba

Zdroj: Režňáková a kol., Řízení platební schopnosti podniku, GRADA 2010, str. 32 3.3.4. Čistý pracovní kapitál Hlavním předpokladem pro zachování platební schopnosti podniku je řízení zdrojů financování podle splatnosti, tzn. podle času, po který může podnik s jednotlivými zdroji fakticky disponovat. Je třeba zabezpečovat soulad doby splatnosti zdrojů a jejich použití, tedy doby vázanosti jednotlivých složek majetku. Toto pravidlo se obvykle označuje za základní pravidlo financování a vyjadřuje mj., že dlouhodobý majetek by neměl být financování krátkodobými zdroji. „Podnik, který potřebuje zásoby ke své činnosti, musí pro zabezpečení mít zásoby v optimální výši. Obdobně podnik, který poskytuje svým odběratelům obchodní úvěr, má v každém okamžiku určité neuhrazené pohledávky vyplývající z obchodního styku. K financování této části oběžného majetku, která má trvalý charakter, by měl podnik využívat dlouhodobé zdroje financování. Pro kapitál určený k financování části oběžného majetku, který má dlouhodobý charakter, se používá označení čistý pracovní kapitál. Jeho hodnota se vypočítá z rozvahy jako rozdíl mezi hodnotou dlouhodobých zdrojů financování a hodnotou stálých aktiv. Představuje hodnotu dlouhodobých finančních zdrojů použitých k financování části oběžného majetku: NWC = (VK + DZ) – SA Kde: NWC - čistý pracovní kapitál, VK - vlastní kapitál DZ - dlouhodobé závazky SA - stálá aktiva. Čistý pracovní kapitál je součástí provozně nutného kapitálu, který se vypočítá následovně:

89

!

Provozně nutný kapitál = dlouhodobý majetek + čistý pracovní kapitál.“ 7 3.3.5. Cash management S pojmem cash management se setkáváme jak v rovině bankovních služeb tak v rovině hospodaření podniku. Jistě i zmíněné bankovní služby směřují k optimálnímu hospodaření podniku s hotovostí. Co je tedy v této oblasti předmětem činnosti podniku: • plánování vývoje hotovosti, tedy plánování očekávaných příjmů a výdajů, • ukládání přebytečné a obstarání chybějící hotovosti, • aktivní činnost v oblasti správy pohledávek, • optimalizace platebního styku, • management kurzových rizik, • výběr a udržování bankovních vztahů. CASH FLOW, neboli peněžní tok vyjadřuje hotovostní toky firmy za konkrétní období (nejčastěji rok, čtvrtletí, měsíc). Výkaz CASH FLOW si lze představit jako výpis z banky, z kterého jsou zřetelné vklady (příjmy) a výběry (výdaje). Současně ve výkazu CASH FLOW stejně jako ve výpisu je uveden stav peněžních prostředků na začátku a konci daného období. Oproti výsledovce, která zobrazuje náklady a výnosy, výkaz CASH FLOW sleduje příjmy a výdaje, které se dají zjednodušeně popsat takto: VÝDAJE: nárůst nepeněžních aktiv (např. nárůst zásob, pohledávek) – pokud firmě vzrostou například zásoby o 5 mil. Kč, musí tento nárůst financovat, proto se jedná o výdaj (podobně pokud firmě vzrostou pohledávky z obchodního styku či jiná aktiva) pokles pasiv (např. pokles vlastního kapitálu, závazků) – pokles pasiv znamená zpravidla výdaj. Například firma vyplatí podíl na zisku ve výši 4 mil. Kč (cash flow výdaj), sníží závazky z obchodního styku o 4 mil. (cash flow výdaj), splatí investiční úvěr ve výši 3 mil. Kč (cash flow výdaj). PŘÍJMY: pokles nepeněžních aktiv (např. pokles pohledávek, zásob, dlouhodobého majetku) – firmě například poklesnou dlouhodobé pohledávky (dojde k jejich úhradě), tedy jedná se o příjem. nárůst pasiv (např. nárůst závazků, vlastního kapitálu) – firmě vzrostly krátkodobé závazky o 7 mil. Kč z důvodu neplacení DPH finančnímu úřadu. Firma je v prodlení a hrozí jí exekuce, pokud nevyjedná splátkový kalendář či částku neuhradí, ale z hlediska CASH FLOW se jedná o příjem – došlo k navýšení zdrojů financování. Nebo firma načerpala nový provozní úvěr ve výši 10 mil. Kč (cash flow příjem). Kontrolní otázky 3.3.:

20. – 21.

Patří hotové výrobky do zásob? Co je základem cash managementu:

7 Režňáková a kol., Řízení platební schopnosti podniku, GRADA 2010, str. 34 - 35

90

!

Pro samostudium:

S Shrnutí: Osvojit si teorii i přístup k praktickému využití v oblasti analytických metod je vysoce užitečné, jak pro běj studia, tak zejména pro praxi. Vytváření plánů na střední či krátké období je vždy riziková práce a proto je dobré umět si nejen naít informace, ale také s nimi racionálně pracovat. Proto jse se zabývali jak metodami, tak konstrukcí finančního plánu. Plánování je ovšem výchozím krokem pro vlastní finančnímanagement. Zvýšenou pozornost jsme věnovali krátkodobému finančnímu managementu, jeho zaměření i nástrojům. Neobešlo se to bez vzorců a výpočtů. Ve všech případech je na místě prozíravost a prověřování návratnosti vynaložených prostředků.

Vybrané teze: 1. Finanční plán je uceleným materiálem, obsahujícím postupové cíle, kterých by měl v průběhu plánovaného období podnik dosahovat, a z toho plynoucí úkoly pro finanční management 2. Získání nebo udržení či posilování pozice na trhu je neustálý boj s časem. 3. Podnik, který má prosperovat musí prakticky neustále připravovat „novinky“. 4. Hlavním předpokladem pro zachování platební schopnosti podniku je řízení zdrojů financování podle splatnosti, tzn. podle času, po který může podnik s jednotlivými zdroji fakticky disponovat

T 3. test předchozích znalostí 1) Má finanční plán vliv na plán výroby? a) Ano. b) Ne. c) Může mít a nemusí. 2) Hotovostní cyklus neobsahuje: a) převody mezi pokladnou a bankovními účty podniku b) výdaje na mzdy zaměstnanců c) výdaje na skladování a distribuci výrobků

Z 

Téma ke zpracování 3:

Řízení pohledávek

Zdroj: Jáčová H., Ortová M. Finanční řízení v příkladech str. 136 - 8 91

Úvod – vzorce.: Počet obrátek pohledávek =

Doba obratu pohledávek =

tržby (obrat) za dané období (pouze za faktury) průměrný stav pohledávek za dané období počet dní daného období počet obrátek v období

Příklad: Podle výkazů dvou podniků byl fakturovaný objem tržeb (obrat) v minulém roce v podniku A: 12 160 tis.Kč, v podniku B: 8 720 tis.Kč Stav pohledáve k A B

K 1.1. v tis.Kč 1640 890

Po lhůtě splatnosti v tis.Kč 530 330

Podíl v %

K 31.12. v tis.Kč 2080 1210

Po lhůtě splatnosti v tis.Kč 850 440

Podíl v %

úkoly: a) Určete průměrný stav pohledávek u podniku A i B. b) Určete průměrný stav pohledávek po lhůtě splatnosti u podniku A i B. c) Určete dobu obratu pohledávek u obou podniků.

92

Poznámka: Pokud má student zájem v příkladu pokračovat dalšími úkoly, může tak učinit s využitím výše uvedeného zdroje nebo po ofocení příkladu z příručky pedagoga.

Souhrnný pohled na finanční management: příloha 3.1 Zdroj: Paták M.R.: Podnikový fin. management (rozšíření vlastní)

FINANČNÍ

Řízení rentability sleduje výkazy

Podnikatelský plán

Řízení solvence a likvidity sleduje krátkodobé a dlouhodobé příjmy a výdaje

rozvaha

Zdroje a jejich užití

Náklady Výnosy

zastřešuje a koordinuje

výroba

výsledovka

bilance zdrojů rozpočet a majetku výnosů nákladů, zisku a ztrát

Finanční plán

Plán příjmů a výdajů

Skutečnost příjmů a výdajů

obchod investice

Tok hotovosti výkaz cash-flow

Zisk/ztráta

Finanční analýza

93

lidské zdroje

Ukazatele a výpočty I. příloha 3.2

Ukazatelé likvidity Ukazatelé likvidity slouží k porovnání firem, respektive jejich schopnosti dostát svým finančním závazkům.

Běžná likvidita Určuje, jak je podnik schopen odstát svým krátokodobým závazkům, přesněji kolikrát je schopen své závazky splatit, kdyby zpeněžil veškerá oběžná aktiva. Běžné hodnoty jsou 1,6 – 2,5.

oběžná aktiva – suroviny, materiál, hotovost, pohledávky... krátkodobé závazky – závazky splatné do jednoho roku

Pohotová likvidita Pohotová likvidita je téměř ekvivalentní běžné likviditě. Rozdíl je v tom, že se zde vyloučí zásoby, jakožto nejhůře zpeněžitelná část aktiv. Optimální výše ukazatele je 1 – 1,5.

Hotovostní likvidita Hotovostní likvidita používá pouze peněžní prostředky pro měření likvidity, její optimální výše je 0,5 – 0,7.

peněžní prostředky – hotovost, šeky, účet, pokladna, krátkodobé cenné papíry

Cash flow Cash flow (výkaz o peněžních tocích) udává, kolik má firma k dispozici peněz za dané období. Tento ukazatel je důležitý z toho důvodu, že se na rozdíl od výsledovky zabývá příjmy a výdaji, nikoliv výnosy a náklady.

94

Příklad Firma za účetní období měla tržby 1000Kč, nakoupila materiál za 500Kč, daň zaplatí v příštím účetním období (daň je 21%), odpisy byly 100Kč. Alternativně:

Cash flow je 500Kč. Poznámka: Odpisy přičítáme, protože to je částka, kterou jsme již historicky investovali, nyní ji pouze odepisujeme (v daném období není vynaložena). Daň přičítáme, protože jsme ji státu ještě nezaplatili a tím pádem máme tyto finance také k dispozici. Příklad podle vlastního zadání:

95

4. FINANCOVÁNÍ INVESTIC A ŘÍZENÍ RIZIK

C Obsah a cíl: text je zaměřen na život produktu a potřebu investování a hodnocením investic. Rizikovost podnikání jako organickou součást podnikání a cílem naučit studenty – manažery v prostředí rizik řídit podnik. Zabývá se i vnitřními riziky vyplývajícími ze snahy o racionální hospodaření. Zdůrazňuje nákladovost kapitálu a jeho časovou hodnotu jako potenciální zdroje rizikovosti ve finančním řízení firmy. Klíčová slova: bod zvratu, dynamické metody, diskont, časová současná hodnota, nejistota, riziko, identifikace, odezva, optimalizace, likvidita, časová hodnota, optimalizace.

L Doporučená literatura: Autor

Název

Vydavatel a rok vydání

Strany textu

Merna T., Al-Thani F.

Risk Management

Computer Press 2007

Jáčová H., Ortová M.

Finanční řízení podniku v příkladech Podnikový finanční management Financování podnikatelských subjektů

Wolters Kluwer 2013

6 – 19 26 – 42 79 - 84 115 - 119

Idea servis 2006

139 - 165

ASPI 2008

56 - 65

Paták Milan Šiman Josef, Petera Petr

4.1. Financování investic a návratnost, vyhodnocení projektu 4.1.1. Ekonomický život produktu Problematika času a jeho efektivního využití se prolíná prakticky všemi okruhy našeho zájmu. Získání nebo udržení či posilování pozice na trhu je neustálý boj s časem. Jednotlivé výrobky (služby) je potřeba čas od času inovovat. V krajním případě výrobek zcela stáhnout z prodeje a místo něj nabídnout jiný – obvykle tak či onak nahrazující některé (odběrateli žádané) funkce původního výrobku. Ale ani to nemusí vždy platit. Poptávka je sice komoditně dost setrvačná, ale nikoli neměnná. K některým změnám pak může docházet téměř skokem. 96

Podnik, který má prosperovat musí prakticky neustále připravovat „novinky“. Někdy postačí kosmetické úpravy stávajícího výrobku, ale to spíše jen na udržení pozice. Skutečný krok kupředu je možný především nabídnutím nové kvality, probuzením nové vlny zájmu. Problém je v tom, že příprava zásadní inovace či zcela nového výrobku není ani levná, ani rychlá. Při těchto krocích musí být k dispozici řada informací, a to nejen o předpokládaném vývoji poptávky (čím vzdálenější horizont, tím obtížnější zjišťování). Takže čím déle výrobek vydrží na trhu obchodně aktivní, tím lépe.

BZ BZ = body zvratu: do zisku – do ztráty

BZ

http://halek.info/prezentace/marketing-cviceni/obrazky/08_zivotni_cyklus_800x600.gif

Obr. 42 - ekonomický život produktu

úprava: autor

Celý proces zakládá značnou míru rizikovosti průvodních investic, a současně klade velký důraz na odpovědnost pracovníků obchodu a vývoje firmy. Jistotu totiž nelze získat nikdy. Informace je nutné získávat poměrně diskrétně a výsledné zaměření musí být utajováno. Při inovacích je třeba zohledňovat fakt, že dosavadní výrobek při přípravě stál nejspíš nemalé výdaje. Tyto výdaje se promítaly do ceny výrobku a měly by být prodejem plně nahrazeny. Teprve po nahrazení této „režie“ může výrobek na trhu přinášet podniku zisk. V době, kdy nás již konkurence dostihla je to ovšem dosti nejisté a zpravidla to vyžaduje nějaké další náklady (na reklamu, na face-lift inovace atd.). To nás logicky vede ke snaze získat opět předstih. Přijít s něčím, co ti druzí ještě nepřipravují a tím získat čas. Oni sice budou mít potom přípravu (vývoj) vlastního výrobku o něco snazší – už budou znát ten náš a míru zájmu o něj (chválu i kritiku), ovšem v civilizovaném světě jej nemohou jen tak okopírovat. V každém případě budou pozadu. To vše bereme v úvahu při rozhodování o délce setrvání výrobku v prodeji. Jistě, že informaci získáme z poklesu tržeb, náporu na snižování jeho 97

prodejní ceny apod. Při podnikání je dobré události předvídat, to znamená řešit problémy dříve, než nastanou, nebo alespoň být včas připraven na to, že nastanou. 4.1.2. Řízení investiční činnosti, ekonomické hodnocení projektu Souhrnně vzato je investování chápáno jako vynakládání peněžních prostředků na obnovu, rozšíření nebo zhodnocení majetku. Realizací investičních projektů podnik vytváří předpoklady pro zvýšení rentability a maximalizaci své hodnoty. Je žádoucí, aby investiční projekty začaly přinášet příjmy co nejdříve, neboť musí uhradit výdaje na jejich pořízení a zhodnotit vložený kapitál. hmotný majetek nehmotný majetek Podnikové investice finanční majetek lidské zdroje

Obr. 43 – hlavní okruhy (druhy) podnikových investic Úprava: autor

INOVACE PRODUKTU PODNIKU: Stále platí, že podnik, který má prosperovat, musí prakticky neustále připravovat „novinky“. Problematika času a jeho efektivního využití se prolíná prakticky všemi okruhy našeho zájmu. Získání nebo udržení či posilování pozice na trhu je neustálý boj s časem. Jednotlivé výrobky (služby) je potřeba čas od času inovovat. V krajním případě výrobek zcela stáhnout z prodeje a místo něj nabídnout jiný – obvykle tak či onak nahrazující některé (odběrateli žádané) funkce původního výrobku. Ale ani to nemusí vždy platit. Poptávka je sice komoditně dost setrvačná, ale nikoli neměnná. K některým změnám pak může docházet téměř skokem. Měli bychom ale počítat s tím, že stejně jako my se snažíme získat informace o tom, co chystá konkurence, tak „ti druzí“ pasou po našich záměrech. Zabezpečování konkurenční výhody hodně záleží na míře odlišnosti (komparační výhoda), ale ta musí být směrována k tomu, aby oslovila dostatečné množství zákazníků a umožnila dosahovat přiměřenou prodejní cenu produktu. To vše v dostatečné době trvání kvůli návratnosti vložených prostředků. 98

!

PLÁNOVÁNÍ INVESTIC: Při inovacích je třeba zohledňovat fakt, že dosavadní výrobek při přípravě stál nejspíš nemalé výdaje. Tyto výdaje se promítaly do ceny výrobku a měly by být prodejem plně nahrazeny. Teprve po nahrazení této „režie“ může výrobek na trhu přinášet podniku zisk. Připomeňme si - čím déle výrobek vydrží na trhu obchodně aktivní, tím lépe. V době, kdy nás již konkurence dostihla je to ovšem dosti nejisté a zpravidla to vyžaduje nějaké další náklady (na reklamu, na face-lift inovace atd.). To nás logicky vede ke snaze získat opět předstih. Přijít s něčím, co ti druzí ještě nepřipravují a tím získat čas. Oni sice budou mít potom přípravu (vývoj) vlastního výrobku o něco snazší – už budou znát ten náš a míru zájmu o něj (chválu i kritiku), ovšem v civilizovaném světě jej nemohou jen tak okopírovat. V každém případě budou pozadu. To vše bereme v úvahu při rozhodování o délce setrvání výrobku v prodeji. Jistě, že informaci získáme z poklesu tržeb, náporu na snižování jeho prodejní ceny apod. Tak to chodí a je to vidět. Plánování investic je integrální součástí všech plánovacích procesů v podniku, navazuje na marketingové strategie a marketingové výzkumy i další analytické činnosti v podniku. EKONOMICKÉ HODNOCENÍ INVESTIČNÍHO PROJEKTU: Při ekonomickém vyhodnocování investičního projektu postupujeme analogicky jako při finančním plánování. Konečně parametry investice se budou muset do finančního plánu zapracovat. Plánujeme tedy hlavní položky (náklady, výnosy), jako je zisk, dopady inflace (jde o projekt v čase), peněžní toky s projektem spojené (včetně diskontování), propočty WACC (hodnota průměrných vážených nákladů podnikového kapitálu), náklady vlastního kapitálu i cizího kapitálu. Neopomeneme kalkulaci rizika projektu. Statické metody vyhodnocování investičních projektů Statické metody vyhodnocování jsou stále ještě dost rozšířené, a to zejména pro svoji jednoduchost. Základní nevýhodou těchto metod je nerespektování faktoru času, tedy časové hodnoty peněz. Tato nevýhoda se zvyšuje zejména: o s rostoucí výší výnosů a nákladů, jež investice vyvolá, o s rostoucí dobou životnosti investice, o s růstem rizika projektu. Lze je tedy doporučovat spíše jako nástroj předběžného hodnocení projektu, nebo u projektů, které mají z pohledu finanční stability relativně malý význam. Jde především o tyto dvě metody:  metoda výnosnosti investic (výhodnější je projekt s vyšší výnosností)  metoda doby návratnosti (nevýhodou je ignorace časového rozložení cash-flow a neřešení efektů po době návratnosti). Dynamické metody hodnocení investičních projektů

99

!

Dynamické metody hodnocení berou v úvahu faktor času a současně též faktor rizika. Mezi nejvýznamnější a nejrozšířenější patří: dynamické metody hodnocení IP

čisté současné hodnoty

vnitřního výnosového procenta

reálných opcí

Obr. 44 – dynamické metody hodnocení IP; úprava: autor

a) Metoda čisté současné hodnoty je založena na příjmech a výdajích. Při stanovení čisté současné hodnoty (ČSH – viz příloha č. 3) se postupuje takto:  naplánují se příjmy a výdaje investičního projektu  stanoví se hodnota podnikové diskontní míry  převedou (diskontují) se výdaje a příjmy na jejich současnou hodnotu  vypočte se plánovaná ČSH projektu jako rozdíl ČSH příjmů a ČSH výdajů. Vypočtený údaj udává, o kolik se zvýší hodnota podniku v důsledku realizace projektu v peněžních jednotkách výpočtu. Projekt je akceptovatelný, pokud je jeho ČSH větší než nula. Při ČSH rovné nule:  jsou plně uhrazeny náklady cizího kapitálu  je zajištěna výnosnost vlastního kapitálu požadovaná vlastníky  je akceptováno identifikované riziko projektu. Mezi hlavní výhody této metody patří, že respektuje faktory času a rizika, je všeobecně použitelná a umožňuje stanovit přínos projektu k hodnotě podniku. b) Metoda vnitřního výnosového procenta – vnitřní výnosové procento je definováno jako taková hodnota podnikové diskontní míry, při které je čistá současná hodnota projektu rovna nule. Při ekonomickém vyhodnocení projektu pomocí tohoto kritéria postupujeme takto: 1. hledáme takovou podnikovou diskontní sazbu, při níž je ČSH = 0. 2. vypočtenou hodnotu vnitřního výnosového procenta porovnáme s akceptačním kritériem, obvykle s podnikovou diskontní sazbou danou WACC (hodnota průměrných vážených nákladů podnikového kapitálu). Projekt je akceptovatelný, je-li vnitřní výnosové procento vyšší než podniková diskontní míra. Poznámka: Určení podnikové diskontní míry (nákladů na kapitál): - kapitál, stejně jako ostatní VF, má své náklady; s těmi musíme počítat při hodnocení investice 100

- financuje-li firma celou investici z vlastních zdrojů, pak náklady jsou požadovaný výnos z kapitálu - financuje-li firma celou investici z cizích zdrojů, pak náklady je úrok z úvěru - průměrné kapitálové náklady vypočteme dle výše uvedeného vzorce pro WACC. (převzato z M. Synek: Podniková ekonomika a řízení – web. „seminarky.cz“ 5.3.2012) c) Metoda reálných opcí definuje analýzu reálných opcí jako „aplikaci teorie finančních opcí, rozhodovacích věd, podnikových financí a statistiky na hodnocení reálných či hmotných aktiv namísto finančních aktiv“. Zjednodušeně je možno říci, že tato metoda vychází z názoru, podle kterého čistá současná hodnota (ČSH) má tendenci podceňovat hodnotu investičních projektů, zejména projektů spojených s vysokou nejistotou a manažerskou flexibilitou. Metoda reálných opcí považuje vypočtenou hodnotu investičního projektu ČSH za základ, který je však třeba dále analyzovat a zpřesňovat přičtením hodnoty manažerské flexibility, jež je s projektem spojena. V tom případě platí: HODNOTA PROJEKTU = ČISTÁ SOUČASNÁ HODNOTA + HODNOTA FLEXIBILITY PROJEKTU. Kontrolní otázky 4.1.:

22. – 23.

Co jsou to body zvratu: Kdy přistoupit k inovaci produktu:

4.2. Řízení rizik, jeho účel a možnosti, organizace řízení rizik 4.2.1. Vznik rizik Podnikání je vždy spojeno s určitým rizikem. Ve skutečnosti je s rizikem spojeno úplně všechno. Vše živé je trvale ohroženo. I skála je ohrožena destrukcí, pouze nevíme, zda se může bránit. Podnikání je ovšem specifickou lidskou činností, která vyžaduje časté rozhodování za absolutní přítomnosti rizika a relativní přítomnosti nejistoty. Jinak řečeno: nejistota je problém pravděpodobnosti, riziko je problém účinku. Z minulosti bychom v každém případě využívat v prvé řadě prvotní data (případně jednoduše statisticky zpracovaná) a hodnocení pro budoucnost provádět již podle aktuálních hledisek a pravidel. Bylo by možno namítnout, že z hlediska hodnocení si nemůžeme být jisti ani minulostí. Je to skutečně pravda, ovšem neznamená to, že by se změnila minulost, ale že se změnila pozdější měřítka pro hodnocení. Má to svůj význam, zejména v oblasti analytické činnosti, zaměřené na přechod ze stávající situace do dějů budoucích. Tuto nejistotu ovšem můžeme podstatně lépe eliminovat. Je třeba z minulosti v každém případě využívat hlavně prvotní data a hodnocení pro budoucnost provádět již podle aktuálních hledisek a pravidel. V rámci této subkapitoly si již můžeme shrnout některé poznatky:  Riziko je důsledkem jevu, který je nejistý 101

 Důsledky jevu, které jsou nejisté, mohou být chtěné, nebo nechtěné  Nejistoty a jejich důsledky by měly být pochopeny, aby mohly být správně

řízeny. Situace zřetelné nejistoty, se kterou se můžeme často setkávat v počátečních etapách projektů, jsou obvykle nazývány „poznávací“. Tyto jevy mohou být způsobovány řadou faktorů, jakými jsou především:  Nejasná struktura problému,  Neschopnost identifikovat alternativní řešení situace,  Množství a různá kvalita dostupných informací,  Futuristické zaměření rozhodovacího procesu,  Cíle, kterým by se mělo vyhovět v rámci rozhodování,  Omezené množství času, které je k dispozici,  Osobní kvality pracovníků, kteří mají učinit rozhodnutí. V rozhodovací praxi se setkáváme s mnohými zdroji rizik, a je žádoucí, aby je organizace byla schopna vzít do úvahy dříve, než učiní rozhodnutí. Proto je tak důležité, aby zdroje byly známy (k dispozici), a bylo možné provést potřebnou identifikaci, analýzu a zjistit odezvu (případné dopady). Zdroje rizik mohou být vnější i vnitřní, lokální i globální, tržní i mimotržní, ekonomické i mimoekonomické, právní, etické, enviromentální i jiné.

riziková situace

kde nás zasáhne

odkud přijde

!

možná příprava

4.2.2. Třídění zdrojů rizik Protože každá činnost je spojena s rizikem, lze odvodit, že existuje mnoho zdrojů rizika, přičemž je žádoucí, aby organizace tento fakt trvale brala v úvahu a systémově se snažila o poznání těch zdrojů rizik, které jsou jí nejblíže. Ne nadarmo se říkává, že „štěstí přeje připraveným“, a v oblasti poznávání rizik a jejich zdrojů to platí dvojnásob. neznalost vnitřního prostředí podniku neznalost vnejšího prostředí (okolí)

obecné zdroje rizik

chybné stanovení cílů

! 102

Obr. 45 – výchozí členění zdrojů rizik autor

úprava:

Zjištění skutečného zdroje konkrétního rizika (případně skupiny rizik) je velmi důležité a mělo by být standardním začátkem jakékoliv práce s riziky, ať již v poloze prevence, či analýzy dosud nezatříděného rizika. Při všech krocích je třeba se vyhnout trivialismu v posuzování zdroje rizika zejména tím, že budeme každé posuzované riziko v prvním kroku považovat za „nové“, což prakticky znamená, že nejdříve definujeme jeho hlavní faktory (podstatu, působnost, pravděpodobnost) a k tomu zvážíme, zde je možno ono riziko zařadit do nám známé klasifikace. I při tomto opatrném postupu můžeme narazit na nejednotnost a určitou neurčitost v základní charakteristice rizika, respektive na to, že ono riziko může mít alternativní zdroje, případně může být způsobováno vícero zdroji. Tato poslední varianta je v praxi relativně častá. NEJLÉPE JE ŘEŠIT PROBLÉM JEŠTĚ DŘÍVE NEŽ NASTANE!

4.2.3. Význam poznání rizik Neustále se zrychlující procesy v oblasti tržních vztahů a celkového tržního prostředí přispívají značnou měrou k tomu, že prozíravě myslící představitelé společností staví problematiku rizik do popředí. Ukazuje se, že pro efektivní přežití na trhu je stále potřebnější nejen o rizicích vědět, ale systémově se jimi zabývat. Z toho lze odvodit potřebu v organizačním a řídícím schématu podniku pamatovat na ustavení odborného pracoviště (v menší firmě alespoň zajistit kvalifikovaného pracovníka), které se problematikou vytváření strategie a výkonným řízením rizik bude zabývat. Budeme mít na paměti, že podceňování rizik vede v drtivé většině případů ke značným škodám, někdy již nenapravitelným (to platí nejen v podnikání). Neznalost či neschopnost se orientovat v problematice rizik, vzdaluje podnikové strategie a plány od reálné skutečnosti, a zpravidla dostává podnik do příkrého rozporu s jednou z význačných podmínek úspěšného podnikání: ŽÁDNÁ PŘEKVAPENÍ VE FIRMĚ! Opak totiž mívá pro podnik přímo fatální důsledky. Je faktem, že pouhé vyhýbání se přímým negativním dopadům rizik (malérům) již nepostačuje. Musíme počítat s tím, že co neuděláme my, nejspíš udělá konkurence. To samozřejmě platí i pro oblast nevyužitých příležitostí. Dalším důsledkem je pak ztráta konkurenčních výhod a pád do šedi průměrných (až podprůměrných) účastníků trhu, při současném nárůstu rizik negativních, tj. přímo ohrožujících podnik v jeho existenci. Rovnováha a stagnace jsou jevy nahodilými. Co je tedy zapotřebí především?  Včasná identifikace klíčových firemních rizik.  Odhad pravděpodobnosti narůstajících rizik a význam následného dopadu na podnik, a to zejména finanční. 103

! !

 Stanovení priorit pro alokací zdrojů pro kontrolu a nastavení jasných kontrolních

cílů. Již zmíněná rychlost nejrůznějších procesů často vede k tomu, že odpovědní pracovníci si neuvědomují v dodatečné míře význam časového faktoru při zjišťování neobvyklostí, odchylek od plánů, systémových i nesystémových zásahů do stávajícího tržního prostředí. Je prostou analogií, že v rámci změn prostředí se mění i nejrůznější rizika, a to jak co do skladby, aktuálnosti, tak míry významu – ať pozitivního či negativního. Vztah rizika a výnosnosti Vše co se týká budoucnosti (záměry, plány, prognózy, informace) nemůžeme až na omezený okruh případů považovat za jisté. Proto se prakticky vždy pohybujeme v prostředí nejistoty. Stav nejistoty může být jak dlouhodobý, tak okamžitý. Pokud musíme rozhodovat za trvající nejistoty významného rozsahu, dostáváme se do výrazněji rizikové situace. Obecně se má za to, že riziková situace je stav negativní. Nicméně platí, že využití rizikové situace k postupu dopředu (koupě, prodej, finanční investice apod.) může znamenat výhodu, zejména když potenciální konkurenti takový krok neučiní. Tento princip je znám z teorie her, zejména her hazardních nebo sázek na tzv. outsidery (třeba na dostizích). jde do rizika

podnik

vyhne se riziku

zisk ztráta

omezí dopady

Obr. 46 – dvojí možný dopad rizika

úprava: autor

V podnikání se ovšem hazardu vyhýbáme, a pokud přistupujeme ke zvýšenému riziku, snažíme se získávat maximum informací (zpravidla důvěrných), které ostatní účastníci tržní soutěže nemají. Vedle toho také řešíme předem alternativy využití angažovanosti v rizikové situaci, a to od optimistických až po ty nepříznivé. Jde o to, aby při „výhře“ byl náš podnik schopen získanou konkurenční výhodu účinně využít, a na druhé straně při „prohře“, aby negativní dopady byly co nejslabší. V tomto tématu nemáme na mysli jen rizika z finančních spekulací, častěji jde o rizika využitelná k urychlení rozvoje podniku, a při neúspěchu rizika rozvoj podniku (resp. i jeho existenci) bezvýhradně ohrožující. Jde o zpravidla vážná rozhodování,

104

nevyužití reálné příležitosti se nám může vymstít, nezodpovědný přístup se nám vymstí prakticky vždy. TRŽNÍ PROSTŘEDÍ JE ZA VŠECH OKOLNOSTÍ RIZIKOVÉ, DĚLAT CHYBY BÝVÁ DOST DRAHÉ!

!

Komentář: Jde především o to, abychom při podnikání s existencí rizik standardně počítali, orientovali se v nich, uměli se na ně připravit, a tam, kde je to možné, jich využívali v prospěch svého podniku. 4.2.4. Strategie portfolia rizik ROZPOZNÁNÍ RIZIK Předpokladem pro úspěšnost řízení rizik je jejich včasné a věrohodné rozpoznávání. Ukazuje se, že úspěch společnosti je stále více podmiňován dvěma zcela základními faktory. Jsou to: představivost a znalosti! Řízení rizika je jejich nezbytnou součástí a smysluplná implementace je klíčovým mezníkem na cestě k úspěchu. Základní podnikatelské schéma funkce společnosti vůči trhu (kap. 1.1.2., obr. 2) nám napovídá, že bez široké informovanosti není splnění úkolů firmy možné. Pojem TRH si pro danou chvíli nahradíme výstižnějším TRŽNÍ PROSTŘEDÍ, který v sobě citelně zahrnuje všechny podstatné činitele (faktory, vlivy), jež míru úspěšnosti firemního produktu přímo i nepřímo ovlivňují. Oněch faktorů je celá řada, zdůrazníme si ty úplně nejdůležitější. Jsou to: firemní produkt, zákazníci (klienti), dodavatelé a konkurence. STRATEGIE: Na základě strategických plánů, jež formulují hlavní úkoly a cíle podniku, je žádoucí vytvořit „strategii portfolia“, která může být koncipována jako aktivní nebo pasivní. ATRAKTIVNÍ PRODUKT AKTIVNÍ VYŠŠÍ MÍRA RIZIKA STRATEGIE PORTFOLIA MINIMÁLNÍ CÍLE PASIVNÍ ŠIROKÁ DIVERZIFIKACE

Strategie aktivního portfolia využívá v maximálně možné míře informací a předpovědních postupů pro vyhledávání lepšího postupu, než kdyby bylo portfolio z důvodů zvýšené opatrnosti široce diverzifikováno. U všech aktivních portfolií je podstatná míra oprávněnosti očekávání konkrétních faktorů, ovlivňujících potřebu a požadavky na objem a strukturu majetku. Toto se projevuje v plánování různých finančně analytických ukazatelů rozvojového ražení. 105

!

Obr. 47 – varianty strategií portfolia

úprava: autor

Pasivní portfolio (konzervativní, bezpečné) staví na minimálním očekávaném vstupu a spoléhá na širší diverzifikaci, aby se vyrovnalo s nezbytnými růstovými ukazateli. V uvedených variantách se nabízí určité přirovnání se základními variantami marketingových strategií, tedy strategií diferenciace a strategií nízkých nákladů a cen. Volba aktivní či pasivní strategie portfolia závisí na tom, jak kvalitní má management informace o pravděpodobném vývoji „cenové výkonnosti trhu“, a jaká je pro něj přijatelná míra podnikatelského rizika. KONTROLA VYUŽITÍ KAPITÁLU Protože je veškerý kapitál vázán v majetku podniku (v aktivech), je evidentní, že pokud by nebyl kapitál racionálně využíván, projeví se to právě v oblasti majetku. Z toho můžeme odvodit dvě roviny, ve kterých je žádoucí se využitím kapitálu zabývat:  racionalita pořízení majetku, který byl konkrétním kapitálem zdrojově kryt, (efektivita využití pro tvorbu produktu – kalkulace)  nákladovost konkrétního kapitálového zdroje ve srovnání s jinými možnostmi (porovnání nákladů pořízení a držby). Oba dva přístupy budou zřejmě využívány souběžně, přičemž se může při rozhodování o konkrétních zdrojových krocích stát, že bude nezbytné činit určité kompromisy. Ve všech těchto krocích je nutno brát v úvahu hledisko možné rizikovosti kteréhokoliv zdroje. Může jít jak o riziko předlužení, či nekorektnosti věřitele, tak nežádoucí míru zapojení vlastních disponibilních zdrojů čímž se sníží likvidita ve finančním hospodaření právě v nejméně vhodnou dobu. Toto v podstatě třetí hledisko může nepříjemně „zamíchat kartami“. Protože je třeba pracovat plánovitě (viz finanční plán), je žádoucí sledovat přednostně:  režim práce s pohledávkami a závazky,  očekávané příjmy a míru jejich spolehlivosti,  předvídatelné výdaje a zajištění potřebné solventnosti v částkách i v čase. 4.2.5. Risk management Řízení rizik je v odborné literatuře posuzováno jak na úrovni státu, tak na úrovni podnikatelských subjektů. Přidržíme se roviny řízení organizací a jejich rozvojových 106

!

projektů. Základním předpokladem i nástrojem pro řízení rizika je jeho identifikace jako reálné možnosti a včasné rozeznání příznaků, že riziková situace nastává. Tento přístup umožňuje včasné vytváření preventivních opatření k zamezení, případně oslabení vzniku či průběhu rizikových jevů. Rozhodující roli pak hraje čas předstihu a také velikost nákladů na opatření v porovnání s pravděpodobností výskytu a mírou nebezpečnosti případné rizikové situace pro podnik. Na základě takových kalkulací pak rozhodujeme a přijetí a rozsahu preventivních opatření jak organizačního, tak i technického charakteru. Je možné, že nákladná preventivní opatření nahradíme „krizovými scénáři“ pro případ, že negativním projevům přece jen dojde.

personální, materiálové a integrace agendy rizik do řídící finanční zajištění struktury podniku organizace řízení rizik poznání a řízení rizik, kontrola vytvoření strategie a její účinnosti, databáze aplikace v managementu

Obr. 48 – matice organizace a výkonu řízení rizik

zdroj: autor

Vytváření systémových předpokladů ve schématu řízení firmy bude adekvátní velikosti firmy, charakteru produktů a konkrétní míry rizikovosti podnikání v daném odvětví a prostředí. Může být zřízen zvláštní útvar, ale také může být provedena plná integrace do běžných řídících struktur. Prvotním nástrojem pro výkon řízení rizika je PLÁN ŘÍZENÍ RIZIKA (RMP – risk management plan). Obdobně jako je strukturována úroveň vytváření podnikatelských plánů firem, je strukturováno i plánování v oblasti řízení rizika. Standardní postup pro vytváření plánu (systému) řízení rizika je možno ilustrovat takto:

107

organizace

stanovení odpovědnosti managementu za riziko organizační a komunikační opatření v systému

přímé řízení

dokumentace poznaného rizika možnosti reakce indetifikace, analýzy a výstupu u nových rizik

projekce, managemen t

monitoring a controlling udržování a hodnocení systému řízení rizika

Pozn.: vlastní ilustrace Přístupy k řízení rizik Stručně řečeno, řízení rizik není nijak nové, ve své podstatě navazuje na principy teorie her a systémově se objevuje s rozvojem pojišťovnictví již před mnoha lety. Metodiky řízení rizik se v průběhu let postupně rozvíjely v návaznosti na rostoucí míru významu poznání rizika a potřeby schopnosti se v rizikovém prostředí orientovat. Starší pojetí řízení rizika se opíralo především o nákladová hlediska a návazně na přístupy k vyhodnocování projektů – tzv. studie proveditelnosti. Jednalo se vesměs o různé kriteriální funkce, u nichž vedle zavedených titulů rizik bylo třeba v podstatě empiricky stanovovat jejich váhu z pohledu již zmíněné pravděpodobnosti a také významu možného dopadu (někdy se uvádí termín „odezva“, která způsobuje dopad) na organizaci. Postupem doby se vytvořilo a aplikovalo základní schéma poznávání a přípravy a řízení rizika: IDENTIFIKAC E RIZIKA

OHODNOCE NÍ

DOKUMENTA CE

ODEZVA

vyhnutí

snížení

Obr. 49– postup zpracování agendy rizika

přenos

zadržení

úprava: autor

Přístup k řízení rizika můžeme definovat takto: Realizace souboru činností, prováděných jednotlivci nebo organizací, za účelem změnit reálné působení rizika, které vzniká v oblasti jejich podnikání. (volně podle Merny) 108

!

Abychom nezašli do druhého extrému, je vhodné si uvědomit, že úkolem není vytvořit pro firmu situaci, kdy by byla úplně bez rizik. Jde o to, aby zúčastněné subjekty byly včas a správně informovány o rizicích, a to jak zcela negativních, tak těch, která lze využít ve prospěch firmy. Aby manažeři podniku mohli rizika dobře analyzovaná a vykalkulovaná účinně řídit v zájmu dosahování vyšších efektů. Přitom všechny etapy zpracování agendy rizika jsou stejně důležité. Přitom ale nevylučujeme, že některým rizikům se vyhnout podaří. Proto se ještě zastavíme u pojmu ODEZVA, což znamená odezvu (reakci, přípravu, opatření) na riziko. Zpravidla využijeme některou z těchto možností: • vyhnutí se riziku – strategie vyhýbání, možnost zajistit, aby dopady konkrétního rizika podnik minuly • snížení rizika – jde o snížení pravděpodobnosti či intenzity dopadu rizika, případně o obojí • přenos rizika – riziko nezaniká, jeho dopady jsou přeneseny na jiný subjekt – nejčastěji jde o pojištění. U zakázek může jít o přenos zvýšeného rizika na zadavatele. • zadržení rizika – zvládnutí plného dopadu rizika, kdy prevence nebyla účelná nebo selhala. 4.2.6. Nástroje pro řízení rizika Nástrojem se pro tento účel nerozumí pracovní předmět, ale účelově vyhraněná metodologie, aplikovatelná v řídící praxi – na úrovní plánovací i realizační. Můžeme tedy říci, že řízení rizika je jedním z nástrojů marketingového řízení podniku. Samotné řízení rizika pak využívá nástroje jako je „funkcionální analýza“, „zjišťování možností výběru“, „optimalizace výběru kritérií“, „statisticko-matematické metody“, „účelové databáze“, „případové (modelové) studie“ apod. Obdobně jako u marketingových (a jiných) analýz i zde existují dvě hlavní kategorie analytických postupů. Jsou to:

kvalitativní analýza rizika, kvantitativní analýza rizika Soudobá praxe ukazuje, že výstupy z kvalitativních analýz rizika bývají hodnotnější , než výstupy z analýz kvantitativních. Není to ani příliš překvapivé. Problém rizika není odvoditelný od velkého množství vstupních informací mj. proto, že je téměř nemožné získat větší počet metodicky srovnatelných informací. Druhým aspektem je, že většina rizik (zejména v podnikání) nevzniká statistickým trendem, ale na základě individuálních (byť hromadných) zásahů a vlivů, které vyžadují hlubší rozbor. Vliv jistě sehrává i prostý problém míry dostupnosti informací. Zvažujeme:  Dostupnost zdrojů pro analýzu – lidských, výpočetních i času  Zkušenost lidí provádějících analýzu z různými postupy  Velikost a složitost projektu (záměru, investice) pro který se analýza činí  Dostupnost informací v čase, prostoru i skladbě 109

 Účel konkrétní analýzy v rámci procesu řízení rizika.

U kvalitativních analýz si přiblížíme některé metody: a) Brainstorming: Zjednodušeně se dá říci, že jde o volné sdělování názorů na určené téma v předem vybrané skupině tak do 12 osob a stanoveném čase tak do 1 hodiny. Při takové akci je žádoucí:  Jasně formulovat problém a stanovit časový limit  Určit metodu zachycování myšlenek  Zanechat nápady na dostupném místě „dozrát“  Přijmout princip, že „žádná myšlenka je špatná myšlenka“  Přesvědčit účastníky o tom, že mohou přemýšlet nahlas a volně  Podporovat množství myšlenek – názorů oproti snaze o precizaci návrhu  Podporovat vznik skupinových názorů (i ne zcela jednotných). b) Analýza předpokladů: hodí se tam, kde jsou identifikovány předpoklady (úspěchu či neúspěchu), které se typicky objevují během procesu plánování. Předpoklady se potom ohodnotí podle toho, který se projeví v závěru projektu jako nesprávný. Předpoklady, na které se zdají být výstupy citlivé a u kterých je vyšší pravděpodobnost, že by se ukázaly jako nesprávné, budou formovat základnu pro seznam rizik. Slabinou může být, že ne všechny podstatné předpoklady (podmínky) budou identifikovány, protože některé z nich budou skryté a neprojdou analýzou. c) Metoda DELFI: jde skutečně o určitou formu předpovídání budoucích událostí nebo výstupů, kdy je skupina odborníků požádána, učinila samostatné předpovědi – zpočátku nezávisle, později v konsensu. Postup je následující:  Respondenti jsou dotazování tak, aby řekli své názory na rizika, která se týkají zadaného tématu (projektu, investice),  Předsedající potom posbírá informace a vydává shrnutí závěrů zpět respondentům se žádostí, aby zrevidovali své názory ve vztahu ke společným názorům skupiny,  Tyto kroky se opakují, dokud není dosaženo konsensu, nebo se ukáže, že skupina se nedokáže na ničem shodnout. d) Pohovory: jde obvykle o individuální pohovory s vybranými odborníky, které jsou pak vyhodnocovány samostatně. e) Dalšími metodami jsou zejména: studie ohrožení, kritická analýza možných vad, kontrolní seznamy, registry rizik včetně jejich mapování. f) V oblasti nástrojů a metod řízení rizika je ještě poměrně rozsáhlá skupina, která se opírá o grafické zpracování většího množství dat, poznatků a názorů a vytvářením grafických trendových, krizových i konfliktových scénářů. 4.2.7. Kategorie rizik Podle míry ohrožení podniku Všeobecná, byť rozličná míra rizikovosti informací o stavech, děních a budoucím vývoji by měla vést management podniků ke snaze o jejich včasné odhalování a klasifikaci. Jde v podstatě o získávání „informací o informacích“, tedy o vytváření databází možných typů rizik, směrů jejich působení a souběžně též míru jejich 110

nebezpečnosti. Předběžné určení míry nebezpečnosti rizika (přesněji řečeno rizikové situace) je významné pro celou metodiku řízení rizik, zejména pro rozhodování a plánování a přijímání preventivních opatření. max. min.

max.

pravděpodobnost vzniku

min.

míra dopadu na podnik

Přístup zahrnuje veškerá rizika, tj. nejen ta, která vyplývají z uvědomělé činnosti manažera. U podnikatelských rizik zachycuje jejich nepříznivý dopad. Rozdíl je v tom, že v případě úspěchu při kvalifikovaném podstoupení podnikatelského (investičního) rizika může podnik získat konkurenční výhodu a tím i vyšší zisk, zatímco v práci s ostatními riziky se častěji jedná o vyhýbání se riziku, a při jeho neodvratnosti o minimalizaci případných škod. eliminace závislé na podniku prevence kooperace

poznané riziko zavislé na jiných

prevence, vyhýbání

nezávislé

prevence, zmírnění

Úprava: autor Obr. 50 – riziko podle závislosti

Riziko podle míry závislosti Členění či posuzování rizik podle těchto hledisek je jakýmsi pokračováním v procesu zjišťování a klasifikace rizik, a příčin jejich vzniku. Princip je vcelku jednoduchý. Jde o to, zjistit a) zda se vznik a rozvíjení rizika odvíjí od konkrétního stavu, vývoje a činnosti podniku, b) zda závisí na chování jiného subjektu, se kterým je podnik v nějaké formě styku či závislosti na něm, c) zda závisí na činnosti jiných subjektů, do jejichž působení podnik nijak zasahovat nemůže, d) zda jde o riziko „nezávislé“, tj. nelze nijak stanovit, že by nějaký reálná entita (osoba soukromo- či veřejno- právní, schválený zákon apd.) mohla být původcem 111

!

vzniku a vývoje rizikové situace. V předchozím schématu vidíme význam klasifikace podle míry závislosti: U rizik závislých na podniku je otázka možné eliminace spjatá s předmětem činnosti a celkové majetkové i prostorové dispozici podniku. Otázky prevence pak přímo souvisí s úrovní poznání tohoto rizika a míry efektivity přijímání preventivních opatření ve vazbě na jeho závažnost a pravděpodobnost vzniku rizikové situace. U rizik závislých na jiných subjektech je nezbytné v prvé řadě zjistit, zda takový subjekt je v působnosti resp. vlivu podniku, a vlastně analyzovat riziko s ním, či za něj. Pokud jde o rizika závislé na subjektech, které nelze nijak ovlivnit a tedy vznik rizikové situace utlumovat přímo u nich, nezbývá než volba mezi preventivními opatřeními a případnou možností takové změny (organizační, provozní, ekonomické) v podniku, která by umožnila se působení rizika na náš podnik zcela vyhnout či oslabit je na nevýznamnou rovinu. Je zřejmé, že pojem riziko „nezávislé“ budeme používat s určitou nadsázkou. Je totiž sporné, zda se na Zemi vůbec něco děje zcela nezávisle. Máme v tomto členění na mysli situace (stavy, procesy), které nejsou přímo ovlivnitelné vědomou činností nějakých pojmenovatelných subjektů. Upozornění: Další časté třídění rizik viz příloha č. 4.4.

Typická rizika (výběr): Jde o orientační a okruhovou klasifikaci rizik, jejíž využívání usnadňuje systémovou práci s riziky, umožňuje např. při vytváření dokumentaci pro podnikovou databázi rizik předepsat výchozí kódová čísla, usnadnit přiřazování metod prevence apod. Riziko projektu není jen rizikem vlastního zpracování tématu. Projekty obecně v sobě na straně dodavatelské i odběratelské zahrnují více či méně dalších subjektů, které mohou být zdroji rizika našeho projektu a to buď z vlastní vůle, nebo v důsledku rizik, která reálně mohou postihnout je. Nejistota kvality partnerů nutně ovlivňuje projekt, jeho rizikovost i nákladnost v případných rezervách a jiných preventivních opatřeních. Může jít o stavební nepřipravenost pro montáže, o nezprovoznění technologií, o nedodání médií a vstupních materiálů atd. na straně odběratelské je klasikou jejich nebo jimi způsobená druhotná platební neschopnost, neplnění smluvených odběrů, neopodstatněné reklamace a další kroky, jež snižují efektivitu projektu. Shrnout tyto problémy můžeme do tří skupin:  Neschopnost dodržet odhadnuté náklady projektu  Neschopnost dosáhnout plánovaného data zprovoznění projektu  Neschopnost dosáhnout požadované kvality a požadavků na provoz věcně i ekonomicky. Elementární rizika zpravidla mají původ uvnitř podniku a týkají se přímo konkrétních projektů. Jsou zpravidla kontrolovatelná, nicméně záleží na jejich včasné identifikaci a na přijetí opatření ve vztahu k různým fázím projektu či provozní činnosti. Holistické (celostní) riziko chápeme jako riziko vnitřní, spočívající zanedbání či přehlížení nehmotných a zdánlivě neracionálních stránek života podniku. Vedle známých kategorií nehmotného majetku jde též o tzv. měkké faktory, od představ 112

akcionářů o tváři podniku, přes etiku a dobrou obchodní pověst podniku či značky, až po bezpečí a prostředí podniku. Dynamické riziko: V obrácené poloze se projevuje dynamické riziko, tedy riziko z maximalizace příležitostí. V podstatě to znamená, že pro maximalizaci přírůstku musíme něco opustit a riskujeme ztrátu z něčeho již fungujícího. Většina manažerských rozhodnutí v sobě skrývá prvky dynamického rizika. Je správné, když jsou zisky a ztráty z rozhodování během projektu či jiného uceleného provozního programu postaveny proti sobě a posoudí se finální výhodnost postupu. Neodmyslitelné riziko: Tento typ rizika je spojen s produktem a z toho odvozenou vnitřní organizací podniku. Týká se zejména specializovaných podniků (elektrárny, doly, chemické podniky, skládky apod.). Může ovšem také jít o specifické provozy (střediska, závody) podniku s jinak „neagresivními“ produkty. Jiné charakteristiky má neodmyslitelné riziko např. u finančních institucí, kde jsou některá trvalá rizika, jimž se věnuje stálá pozornost, přičemž fakticky nelze předpokládat, že by se tato rizika mohla plně eliminovat. Nahodilé riziko: Toto riziko patří mezi vnější s tím, že riziko na podnik působí, aniž by byl problém v dosahu přímého řízení podniku a navíc nemusí být vždy s dostatečnou měrou předvídatelné. Kalkulace těchto rizik známe např. z rozpočtů staveb, obchodních nabídek apod. jsou to různé „rozpočtové rezervy“, pojistné zásoby a jiné. Zákaznické riziko: Každý podnik je do jisté míry závislý na svých klientech a to i v případech, kdy jsou navázány obchodní vztahy dlouhodobějšího charakteru. Klient může změnit program, dodavatele či uplatnit obtížené požadavky vůči dodavateli stávajícímu. Nebo také neplatit včas. Riziko nákupů v sobě spojuje riziko nakupované komodity – tedy její kvality, množství využitelnosti „výtěžnosti“, trvanlivosti, atraktivnosti a samozřejmě i cenové politiky dodavatele. Další částí rizika je riziko dodavatele (prodávajícího) jako takového. Zde mohou být ve hře aspekty hospodářské, etické, právní, kvalifikační apod. je celkem přirozené, že v obchodních vztazích oba dva okruhy nakonec tvoří jeden celek, zpravidla zastřešovaný smluvními ujednáními. Riziko poškození pověsti: Toto riziko ani zdaleka nemusí být vlastním, tedy způsobeným konáním „našeho“ podniku, i když ani to nelze vyloučit. Ne každé poškození pověsti je pomluva a je třeba dbát na etiku jednání a konání nejen na úrovni vrcholného managementu, ale bez výjimek na všech úrovních. Organizační riziko: Chybně nastavená organizační a komunikační struktura může být významným vnitřním rizikem podniku, o to horším, že zcela zbytečným. Fungující bousměrná vertikální komunikace, funkční i horizontální komunikace (u projektů obzvláště významná), to vše je nezbytným předpokladem, že se podnik neutopí v nesmyslných rizikových situacích. Riziko procesní: Vzniká ze samotného procesu řízení konkrétního projektu. Vzniká všude tam, kde jsou stanoveny základní požadavky pro provádění projektu. Jde tedy o samotný proces řídících rozhodnutím ale také o jejich rychlý a úplný přenos adresátům na komunikačních trasách. Jde o to, aby úkoly byly kryty dokumentací, tedy věcně správné, materiálně, energeticky i finančně ohraničené. Aby byly jasné a 113

vymahatelné časové návaznosti jednotlivých operací či bloků operací na projektu. Aby potřebné technologie, materiál i osoby byly k dispozici včas. Riziko heuristiky: Jde o důsledek rozhodování za vysoké míry nejistoty. Zde vystupuje do popředí lidský faktor, jako nositel výběru možných řešení se snahou zvolit to nejlepší. Chce to co nejpřesnější plán, posudky reálnosti cílů, členění rizik, intuici a odpor k nereálným krokům a projektům, hledání nejméně rizikových účastníků projektu. Rizika můžeme členit též takto: FINANČNÍ RIZIKA Obecný názor je, že dále uvedená finanční rizika mají největší dopad na finanční úspěšnost či stabilitu podniku (a jeho projektu). Všechna tato rizika mají vztah k průběhu křivky (časové) kumulativního cash-flow.  Zpoždění stavby: Zpožděná stavba nepřináší žádný výnos, může dojít ke zvýšení nákladů a konečně může ohrozit realizaci produktu, který v ní má být vytvářen.  Riziko měny: Jde o riziko nestability měny, ať již zásadní až po zhroucení, nebo omezené, projevující se v inflaci, pohybech devizových kurzů apod.  Riziko úrokové míry: Riziko ohrožuje obě strany, tedy věřitele i dlužníka – může vycházet z pohybu úrokových měr, zejména u dlouhodobých úvěrů či cenných papírů, může souviset s problémem nesplácení úvěru a uplatňování věřitelských sankcí.

 Úvěrové riziko: Spočívá v tom, že odběratel či obchodní partner banky nesplatí









své závazky, ať už z důvodu platební neschopnosti či platební nevůle. Úvěrové riziko lze minimalizovat pomocí řízení pohledávek, které zahrnuje monitorování platební morálky odběratelů. Riziko hodnoty základního kapitálu: Souvisí se vzestupem či pádem cen akcií – podnik v jeho důsledku může mít horší přístup k zápůjčnímu kapitálu. Může souviset též s velkými změnami zejména cen nemovitého majetku, kdy nezbývá než provádět určité korekce. Riziko obligací společnosti: Jde o podřízený zdroj financování, jejich atraktivita pro investory je závislá na pozici emitující společnosti, při poklesu ratingu se prodejnost zhoršuje – kriticky může dojít jak k omezenému prodeji či růstu úroků, tak až k požadavku na předčasné splacení. Riziko likvidity: Riziko likvidity je výsledkem úrovně komerčních vztahů, pokud projekt či firma jako celek není schopna produkovat dostatek prostředků na úhradu svých závazků, vstupuje do rizika likvidita. Může dojít ke zhoršení dluhové služby, ale také může dojít až k prodejům některých částí majetku podniku, což může dále ohrozit jeho existenci. Finálně může dojít až k bankrotu. Riziko protistrany (obchodních partnerů): Samozřejmě se odvíjí od stability a solidnosti obchodního partnera a to jak an straně odběratelské (dlužnické), tak na straně dodavatelské (věřitelské). Nespolehlivost kteréhokoliv z nich může mít fatální důsledky. Proto se řeší problematika diverzifikace produktů, odběratelů a do jisté míry i dodavatelů. 114

 Riziko údržby: Toto riziko vzniká i v případech, kdy nově dokončený objekt

nefunguje, kdy byla zanedbána pravidelná údržba či servis technologií, ale také, kdy musí být starší technologický celek odstaven k rozsáhlejší opravě (GO), byť i plánované. Odstávka způsobuje nejen pokles produkce, ale také problémy logistické a personální.  Riziko zdanění: Se zdaněním se zpravidla počítá. Problém nastane, pokud n daném teritoriu dochází ke změnám – jednak k horšímu, ale také i jen v krátkých intervalech.  Riziko země (státu) Riziko podnikání v cizím státu je velmi rozdílné a odvíjí se od rozdílnosti právní, kulturní, ale také v oblasti finančních služeb. V rámci EU by tyto problémy neměly mít přílišnou váhu, nicméně existují. NEFINANČNÍ RIZIKA Jde o rizika, která nejsou přímo finančního charakteru, ale ve svých důsledcích mohou mít dopad na finanční stabilitu podniku , byť nepřímo – zvláště pokud jde o tvar kumulovaného cash-flow.  Dynamické riziko: Dynamické riziko je riziko maximalizace užitku. Existují potenciální zisky, stejně jako potenciální ztráty. Riskuji ztrátu něčeho určitého pro získání něčeho neurčitého. Každé manažerské rozhodnutí v sobě má prvek dynamického rizika, řízeného jen praktickými pravidly přejímání rizika.  Inherentní riziko: Závisí na produktu – je to tedy riziko přímo z produktu vyplývající – může však být rozličné. Od plynu a elektřiny, přes zbraně, chemické látky až po peněžní služby. (inherentnost = obsaženost v něčem)  Riziko nahodilosti: Je to ovlivnění událostmi s podnikáním spjatými, ale které nemůže firma přímo ovlivnit. Jsou to např. slabí dodavatelé, dopravci apod.  Zákaznické riziko: Riziko malého počtu odběratelů je známé, může ale být i riziko odčerpání kupní síly či náhlé změny priorit.  Regulační riziko: Může jít zejména o státní regulace např. v oblasti životního prostředí, nebo společenská regulace např. v oblasti stravování či užívání některých typů výrobků.  Riziko poškození pověsti: Může spočívat v podniku samotném – nedostatečná kontrola, neštěstí v podniku, nekvalita prodeje atd., ale také může být produktem negativní propagace (systém nepřímých pomluv) organizované ze msty či konkurencí.  Organizační riziko: Toto riziko může vznikat mimo, ale v každém případě by mělo být pod kontrolou podniku. Není-li znamená to špatnou organizaci a komunikaci uvnitř firmy.  Interpretační riziko: Jde skutečně o riziko nedorozumění – nejčastější v mezinárodních firmách, ale může vznikat i v relativně malém podniku. Začíná tím, že řada věcí bude zvykových, rutina překryje systém, řídící pokyny jsou jen všeobecné apod. Jistě jde o chyby v marketingovém řízení. U nefinančních rizik je žádoucí počítat i s jinými možnými dopady, vyplývajícími z jejich konkrétní podoby a povahy. Při definování podstaty podnikání uvádíme kromě zisku a finanční hodnoty podniku též jeho hodnotu obchodní, resp. 115

§

! ! !

nefinanční. Právě tato pozice může být nefinančními riziky ohrožována. I když můžeme říci, že v konečném účtu se i tyto problémy promítnou nějak pro problematiky financí (rovnováhy, likvidity, ziskovosti atd.).

ROZPOZNÁNÍ RIZIK: V některých projektech je možno generovat dosti reálné předpovědi v záležitostech nákladů, přínosů i času. Zjednodušeně lze říci, že čím rozsáhlejší projekt, tím méně přesné budou předpovědi výsledků. Současně platí, že v době přípravy a zahajování realizace rizikovost roste a jak se projekt pohybuje směrem ke svému dokončení, míra nejistot se snižuje (ovšem za předpokladu řádného řízení). Mimořádně velká: nad 50 %

B2

C1

Velká: 26 – 50 %

B2

B2

C1

Střední: 11 – 25 %

B2

B2

B2

C1

Malá: 3 – 10 %

B1

B1

B1

B1

C1

Nepatrná do 3 %

A

B1

B1

B1

B1

Reálnost vzniku události v %

Nepatrný do 0,25%

Malý 0,26 –2%

Citelný 2 – 10%

Kritický 11 – 25%

Likvidační nad 25%

Obr. 51 – matice významnosti rizik v projektu projektů

C2

Dopad v % z nákladů projektu

podle: Dvořák Drahoslav: Řízení

Legenda: Pole „A“ – zanedbatelná rizika, „B1“ – preventivní opatření, „B2“ – represivní opatření, „C1“ – pojištění, „C2“ – nepřijatelná rizika (přenos na zadavatele). Uvedené zobrazení zdůrazňuje ochranu proti rizikům projektu jak přijetím vlastních opatření, tak pojištěním a v krajních případech zabezpečením odpovědnosti zadavatele projektu.

Kontrolní otázky 4.2.:

24. - 25.

4 kroky agendy řízení rizika jsou: Zákaznické riziko je: Možnosti řešení odezvy:

4.3. Rizika optimalizace struktury majetku a kapitálu, rizikovost kapitálu 4.3.1. provázanost aktiv a pasiv

116

!

Jak jsme již dříve uvedli, rozvaha je výkazem o majetku ve vlastnictví podniku – ukazuje jeho stránku faktické existence (aktiva) i stránku zdrojovou (pasiva). Protože každý plán a každý rozhodovací proces či jednorázový akt je spojen s rizikem, rizika provázejí i změny strukturálních vztahů v rámci rozvahy. Jakmile hovoříme o řízení je jasné, že se vždy jedná o proces, tedy o záležitost v toku času. Proto vycházíme ze skutečnosti (tak říkajíc ke dni rozhodnutí) a směřujeme k cílovému stavu (tedy k důsledku rozhodnutí). Problematiku rizikovosti optimalizace struktury majetku včetně kapitálu si zobrazíme v následujících postupových schématech: Hlavní příčiny problémů ve struktuře, rizikovosti a nákladovosti aktiv a pasiv

vnitřní a vnější výchozí situace

riziko chybného vyhodnocení informací

Může jít o běžný projev rizikovosti práce s informacemi, od nerozeznání relevantních a zavádějících informací, přes jejich nesprávné pochopení či zpracování, až po jejich ignoraci. Důsledkem bývá deformace celého optimalizačního procesu.

zjištění potřeb a rozvojových možností

riziko podcenění či přecenění možností

Příčina může být v nerealistickém vyhodnocení informací o vnitřním prostředí (silné a slabé stránky podniku) a také o příležitostech a hrozbách, které přináší tržní prostředí. Může také jít o tendenci rozhodovat intuitivně bez dodatečných odborných předpokladů (zkušeností a dovedností), kdy se přání a pocity mohou dostat do rozporu s realitou. Vše se promítne do struktury majetku i zdrojů jeho pořízení.

volba cíle a kalkulace, rozhodování o postupu

riziko určení chybného cíle a nástrojů

Toto riziko přímo navazuje na problémy uvedené v předchozích krocích, jeho důsledkem je nejen formulování nevhodné strategie (cíle, nástroje, časové určení), ala také nežádoucí zásahy do objemu a struktury majetku, vedoucí k neefektivnímu zapojení majetku podniku do vytváření produktu a s tím spojené vyšší nákladovosti produkce. Návazně dochází k narušení optimální struktury zdrojů a zhoršení výnosnosti jejich využití. 117

riziko nedosažení cíle, ztráty majetku, růstu závazků

realizace rozhodnutí a vyhodnocení efektů

I při správných prvotních rozhodnutích může dojít k neplnění vytýčených cílů, a to zejména při špatné organizaci, strategickém i taktickém řízení a nedostačující zpětné vazbě, či slabé schopnosti účinně reagovat na signály o vnitřních nedostatcích či vnějších změnách – o rizicích a ohrožení. Taková slabost v managementu může vést až k devastaci majetkové struktury podniku, totálnímu předlužení i k likvidaci firmy. Obr. 52 - provázanost aktiv a pasiv s rizikem rozhodování

!

Rizika krátkodobého finančního managementu V krátkodobém managementu zcela logicky usilujeme v prvé řadě o racionální využití oběžného majetku. Schéma ukazuje, že v popředí jsou náklady (zásoby) a likvidita (pohledávky) a s tím spojené neproduktivní vázání kapitálu. Objem a skladba

hotovost

zásoby nedokončen é výroby

zásoby materiálu

zásoby výrobků

prodej na trhu

Zpožděné úhrady, pohledávky Platby ve lhůtách Obr. 53 – rizika hotovostního cyklu

Z hlediska času se považuje za oběžný majetek takový, jehož užívání je krátkodobé – obecně nepřesahuje dobu jednoho roku, myšleno od vydání peněžních prostředků na jeho pořízení do doby, kdy se vynaložené peníze po jeho užití vrátí zpět (uzavřený koloběh). Rizikovost hotovostního cyklu je analogická k rizikovosti běžného i investičního rozhodování. Dvěma hlavními momenty jsou:  zásoby a racionalita jejich využití  pohledávky a jejich splatnost v dohodnutých lhůtách. Ztížená funkčnost v tomto směru má negativní dopad na likviditu a na vyšší potřebu zdrojů k nahrazení případného nedostatku finančního majetku

118

!

4.3.2. Rizikovost vlastních zdrojů Rizikovost vlastních zdrojů se odvíjí opět ze základních úvah o dostatečnosti a nákladovosti zdrojů. Problém dostatečnosti – tedy riziko podkapitalizování či překapitalizování ve sféře vlastních zdrojů, je jinak řečeno riziko nevhodné skladby zdrojů a konečně i jejich zapojení do profinancování majetku. Jde o toto: je obecně žádoucí, by podniku zvyšoval objem vlastních zdrojů, zejména pak vlastního kapitálu (roste čím čistá hodnota podniku). Současně je však potřebné, aby tyto vlastní zdroje – byly racionálně zapojeny do financování aktiv, tedy aby jimi profinancovaná aktiva byla efektivně využívána. Analogicky riziko příliš vysoké nákladovosti pořízení a držby kapitálu je aktuální tam, kdy rentabilita zapojení určitého druhu kapitálu do krytí potřeb podniku by mohla být relativně nízká. Jednoduše řečeno dražší kapitál je vhodné použít jen na majetek potřebný k vytvoření produktu s vysokým výnosovým přesahem nad náklady vynaloženými na jeho pořízení a prodej. Tyto úvahy je třeba činit preventivně, na úrovni finančního plánu, resp. krátkodobého finančního managementu. Znamená to, že tato rizika je možno řídit. 4.3.3. Rizikovost cizích zdrojů Podobný analytický přístup uplatníme též u posuzování rizikovosti cizích zdrojů. Cizích zdrojů je vícero druhů, a rozhodně se nejedná jen o úvěry (i když např. v případě investice nejspíše budou hrát hlavní roli). U cizích zdrojů posuzujeme hned několik možných rizik. Pořadí důležitosti může být individuální, i když do popředí bychom měli stavět riziko nekorektních podmínek získání cizích zdrojů – zejména úvěrů a půjček. Ani zdaleka nemusí jít vždy o podvodné jednání, může např. jít o násobné jištění, nevýhodný způsob úročení či čerpání úvěru, nadstandardně tvrdé sankce v případě i malých prodlení se splácením atd. Dále může jít o riziko nedostupnosti. Jde o situace, kdy lze standardně počítat se získáním úvěru (podmínky jsou splněny) a dopředu není ze strany poskytovatele signalizována nevůle zdroj uvolnit. Jde také o situace, kdy je potřeba zdroj získat náhle, bez předchozích jednání a potřebná firma tak ztratí něco ze své důvěryhodnosti. Může jít o problém účelu, který poskytující subjekt přes podklady investora neuzná za dostatečně výhodný a zajišťující návratnost investice, atd. Riziko zejména vysokého podílu cizích zdrojů spočívá v nutnosti ve smluvených termínech provádět splátky jistiny a úhrady úroků, přičemž na příjmové straně dlužníka může docházet k časovým prodlevám a dlouhodobým výkyvům, které nemusí být schopen z běžné úrovně likvidity nahrazovat. Riziko likvidity při vysoké zadluženosti není jediným rizikem, ale velmi častým a nebezpečným 4.3.4. Shrnutí hlavních rizik řízení aktiv a pasiv Hlavní rizika, která provázejí procesy řízení aktiv a pasiv, můžeme shrnout takto: 119

!

1) Nevhodná skladba aktiv, spočívající zejména v nadbytečném objemu dlouhodobého majetku a v jeho nevhodné skladbě, mající za následek jeho neefektivní využívání pro tvorbu produktu. 2) Vysoká průměrná doba vázanosti oběžného majetku, s tím související nadbytečný objem zásob, rozpracované výroby i hotových výrobků, zbytečný objem nezapojeného finančního majetku, nežádoucí růst pohledávek, z toho vyplývající riziko nesolventnosti – problémů v cash-flow. 3) Pokud jde o pasiva je prvotním rizikem jejich nevhodná skladba ve vztahu k faktické skladbě aktiv. Nevhodnost skladby z pohledu nákladů na pořízení a držby kapitálu. 4) Dále je to nepružnost v regulaci disponibilního kapitálu, a to jak při potřebě jeho navýšení, tak naopak při jeho nižším zapojení, vedoucím u aktiv v hromadění peněžních prostředků, tedy nerespektování časové hodnoty kapitálu a nevyužití obchodních příležitostí. 5) Společným rizikem pak je neschopnost reagovat na situaci na trhu včetně očekávaného vývoje, tedy riziko odvozené z problematiky informací, strategií a managementu. Kontrolní otázky 4.3.:

26. – 28.

Hlavní rizika struktury aktiv a pasiv: Rizika vlastních zdrojů: Rizika hotovostního cyklu:

Pro samostudium:

S Shrnutí: Studiem problematiky poznávání a řízení rizik se student dostává na úroveň potřebnou pro úspěch v manažerské profesi. Rizika jsou v praxi často podceňována a ochrana se drobí v rutině denních starostí. Student už ví, že s řízením rizik musí začít u těch, která vznikají přímo ve firmě a návazně pak ve vztahu k tržnímu okolí, zejména pokud jde o zákazníky, dodavatele a konkurenci. Ví, že využít rizikové situace k získání konkurenční výhody lze jen v případě, že management má dost informací a je řádně připraven.

Vybrané teze: 1) Projekt řízení rizika musí být nepřetržitým procesem. 2) Dvěma hlavními riziky hotovostního cyklu jsou: • zásoby a racionalita jejich využití • pohledávky a jejich splatnost v dohodnutých lhůtách. 120

3) Předpokladem pro úspěšnost řízení rizik je jejich včasné a věrohodné rozpoznávání 4) Úspěch společnosti je stále více podmiňován dvěma zcela základními faktory. Jsou to: představivost a znalosti. 4. test předchozích znalostí: 1) Identifikace rizika je a) vyhledání typu a charakteristiky rizika v příslušném právním předpise b) zatřídění jednotlivého rizik do nomenklatury rizik c) pojmenování rizika z hlediska jeho obvyklých projevů 2) Dynamické riziko je a) riziko spojené s využíváním příležitostí b) riziko spojené se zanedbáváním příležitostí c) riziko spojené s rychlostí výrobního procesu

Z 

Téma ke zpracování 3:

Investiční činnost -

ČSH Zdroj: Jáčová H., Ortová M. Finanční řízení v příkladech str. 136 - 8 Vzorce:

čistá současná hodnota

kde t=doba životnosti, r=diskontová míra a CF=generovaný peněžní tok v daném roce. Jen pro úplnost si vzorec ještě rozepíšeme:

Příklad: Podnik chce investovat do nákupu stroje v ceně 1 mil. Kč., s životností 5 let a s lineárními odpisy (jedná se jednorázový kapitálový výdaj). Předpokládaná výše úrokové sazby je 10% p.a. V důsledku investice by se zvýšily tržby, náklady, daň ze zisku a zisk po zdanění následovně: Růst/odpisy v Kč

1. rok

2. rok

3. rok

4. rok

5. rok

Růst tržeb

800 000

1 000 000

1 200 000

1 200 000

1 100 000

Růst nákladů

600 000

600 000

600 000

600 000

600 000

121

(bez odpisů) Odpisy

200 000

200 000

200 000

200 000

200 000

Růst zisku: Tržby minus náklady minus odpisy

0

200 000

400 000

400 000

300 000

Růst daně ze zisku (19%)

0

Růst zisku po zdanění

0

Úkol: Vypočtěte ČSH z dané investice.

Poznámka: V publikaci je sazba daně ze zisku uváděna 40%.

NEJISTOTA A RIZIKO V PODNIKÁNÍ příloha 4.1

Vývoj vztahu nejistoty a rizika záměr

problém

NEJISTOTA výsledku či stavu

PRAVDĚPODOBNOS T konkrétního výsledku či stavu

RIZIKO negativního účinku

HODNOCENÍ pro rozhodovací procesy 122

MOŽNÁ ŘEŠENÍ MIMO OBLAST RIZIK

NÁSTROJE A METODY ŘÍZENÍ RIZIK

Identifikace, prevence, odezva

Využití k získání konkurenční výhody

Zdroj: autor

Ohodnocení rizika na všech úrovních příloha 4.2 Řízení rizika na všech úrovních

zahájení

Informace Zpracované historické údaje

Smyčka zpětné vazby

Definice projektu

Výstupy od ostatních služeb plánování Organizační úroveň

Identifikace rizika

Postupy identifikace rizika

Kvantitativní analýza rizika

Analýza rizika Kvalitativní analýza rizika

Účastníci Představitelé příslušných (interních a externích) podílníků specifických vědomostí

VYHODN OCENÍ MONITOR OVÁNÍ KONTROL A

123

Postupy odezvy na riziko

Odezva na riziko Metody odezvy na riziko

PLÁN ŘÍZENÍ RIZIKA

REGISTR RIZIKA (Corporate, Strategic Business, Project) Zdroj: Merna T., Al-Thani F.: Risk Management

Hodnocení rizik podle míry ohrožení podniku příloha 4.3

Všeobecná, byť rozličná míra rizikovosti informací o stavech, děních a budoucím vývoji by měla vést management podniků ke snaze o jejich včasné odhalování a klasifikaci. Jde v podstatě o získávání „informací o informacích“, tedy o vytváření databází možných typů rizik, směrů jejich působení a souběžně též míru jejich nebezpečnosti. Předběžné určení míry nebezpečnosti rizika (přesněji řečeno rizikové situace) je významné pro celou metodiku řízení rizik, zejména pro rozhodování a plánování a přijímání preventivních opatření. Představu o základních dimenzích poskytne dále uvedený graf:

Pravdě podobn ost vzniku

nízká

střední

124 vysoká Účinky na podnik

znič ující

ohrožu jící existen ci

Postup analýzy míry ohrožení management

nega tivní

Zdroj: Volně podle Kotler P.: Marketing

Schéma zahrnuje veškerá rizika, tj. nejen ta, která vyplývají z uvědomělé činnosti manažera. U podnikatelských rizik zachycuje jejich nepříznivý dopad. Rozdíl je v tom, že v případě úspěchu při kvalifikovaném podstoupení podnikatelského (investičního) rizika může podnik získat konkurenční výhodu a tím i vyšší zisk (viz část 3.1.), zatímco v práci s ostatními riziky se častěji jedná o vyhýbání se riziku, a při jeho neodvratnosti o minimalizaci případných škod.

DALŠÍ TŘÍDĚNÍ RIZIK: příloha 4.4 Interní a externí Členění rizik na interní a externí vychází z toho, zda je riziko zapříčiněno podnikatelským subjektem samotným a jde tedy o interní riziko. Pokud je vznik rizika zapříčiněn okolím podniku, tak se jedná o externí riziko. Ovlivnitelná a neovlivnitelná Na ovlivnitelná rizika může podnikatel či management podnikatelského subjektu působit a zároveň se je může pokusit ovlivnit ve vlastní prospěch. Neovlivnitelná rizika se není možné ovlivnit a působí nezávisle bez ohledu vůle podnikatele či managementu podnikatelského subjektu. Předvídatelná a nepředvídatelná V případě předvídatelného rizika je management schopen odhadnout, zda může nastat riziko a zda je možné jej předvídat (např. kolísání finančního trhu). Je-li riziko nepředvídatelné, nelze tedy určit, zda se projeví.

125

Hmotná a nehmotná Pokud je riziko možno jakýmkoliv způsobem měřit, tak se jedná o rizika hmotná. V případě nehmotných rizik dochází k souvislosti s duševní činností popřípadě nečinností. Bývají také označována jako psychologická rizika. Skutečná a spekulativní Skutečné (čisté) riziko je vázáno na události a jejich výsledek je vždy nepříznivý. Spekulativní riziko je podstupované s konkrétním cíleným záměrem, motivem za účelem zisku z rizika. Toto riziko nelze pojistit. Systematická a nesystematická Taková rizika, která se mění v závislosti na vývoji ekonomiky a ohrožují všechny podnikatelské subjekty na trhu, se nazývají systematická. Pokud u rizika dojde ke vztahu na konkrétní podnik či podnikatelské projekty, tak mluvíme o riziku nesystematickém. Pojistitelná a nepojistitelná U pojistitelné, riziko přebírají veškerou záruku a odpovědnost pojišťovny. Jde tedy o úplatné přenesení rizika na třetí osoby. Nepojistitelné riziko není možné pojistit.

Model řízení rizika příloha 4.5 Akcionáři (alt. věřitelé)

Stanovení rizika korporace

Registr rizika korporace

126

Stanovení rizika samostatně hospodařící jednotky

Registr rizika samostatně hospodařící jednotky

Stanovení rizika projektu

Registr rizika projektu

Manažer pro řízení rizika

Zdroj: Merna T., Al-Thani F.: Risk Management

Systém zajišťuje podmínky pro plnou a kvalifikovanou informovanost všech řídících i zainteresovaných subjektů (podílníků), nezbytnou pro úspěšnou práci s riziky. Přímo odpovědnou osobou je manažer pro práci s riziky.

příloha 4.6.

Ukazatele a výpočty II. Diskontování Diskontování je způsob ohodnocení budoucí ceny peněz. Jednoduše řečeno, pokud investujeme a máme alternativní příležitost, jak peníze zhodnotit, tak nám diskontování odpoví na otázku, zda-li se daná investice vyplatí.

127

PV - present value - současná hodnota R - očekávaná částka v budoucnosti r - diskont - cena příležitosti (oppoturnity cost) t - čas

Příklad Mějme investiční příležitost, do které když vložíme 100Kč, tak za 2 roky dostaneme 115Kč, své peníze jsme alternativně schopni zhodnotit o 8% ročně. Je vhodné investovat?

Investice má pro nás současnou hodnotu 98.59Kč. Čili se 100Kč nevyplatí investovat.

Čistá současná hodnota Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Čistá současná hodnota (zkráceně ČSH nebo NPV z anglického Net Present Value) je finanční veličina vyjadřující současnou hodnotou budoucích peněžních toků a (případného) současného výdaje. Čistá současná hodnota se používá jako kritérium pro hodnocení výnosnosti investičních projektů. Hlavní výhodou tohoto kritéria je zohlednění faktoru času

Příklad výpočtu a použití čisté současné hodnoty: Mějme následující investiční projekt: Na začátku prvního roku nakoupíme stroj za 100 tisíc Kč, který bude po 4 roky každý rok přinášet zisk 40 tisíc Kč. Na konci čtvrtého roku bude stroj prodán za 20 tisíc Kč. K diskontování použijeme úrokovou míru 10%. Vliv daní a inflace neuvažujeme. Přehled peněžních toků: • 0. rok -100 tisíc Kč •

1. rok +40 tisíc Kč

•

2. rok +40 tisíc Kč

•

3. rok +40 tisíc Kč

•

4. rok +60 tisíc Kč

Pokud bychom tyto příjmy a výdaje jednoduše sečetli, zjistíme, že investicí vyděláme celkem 80 tisíc Kč (-100+40+40+40+60=80). Při zohlednění faktoru času pomocí 10% úrokové míry však vyplyne, že „současný“ zisk investice (čistá současná hodnota) je pouze 40,5 tisíc Kč. Jestliže se rozhodujeme mezi tímto projektem a projektem, kde při jiném rozložení peněžních toků ale jinak stejných podmínkách, vypočteme vyšší čistou současnou hodnotu, měli bychom zvolit druhý projekt. Jednotlivé diskontované peněžní toky vypočítáme podle vzorce:

128

kde •

CF je peněžní tok,

•

i úroková míra a

•

n počet let, po které musíme na příjem čekat.

Výpočet výsledku z příkladu je následující: ČSH =

Zdroj: Merna T., Al-Thani F.: Risk Management

DODATKY

L LITERATURA (použitá v SO): Základní literatura: Jáčová H., Ortová M. Finanční řízení podniku v příkladech, Praha Wolters Kluwers 2013, ISBN 978-80-7478-001-1 Merna T., Al-Thani F. Risk management, Computer Press Brno 2007, ISBN 978-80-251-1547-3 Paták Milan: Podnikový finanční management, Idea servis 2006, ISBN 80-85970-52-X Šiman J./Petera P. Financování podnikatelských subjektů, C.H. Beck2010, ISBN 978-80-7400-117-8 Marek T. Finanční řízení – studijní opora, 2015, 127 str., BIVŠ Doporučená literatura: 129

Barešová E Toth D., Základy finančního managementu, UJAK 2013, ISBN 978-80-7452035-8. Cienciala J.: Procesně řízená organizace, Professional Publishing 2011, ISBN 97880-7431-044-7 Holečková J.: Finanční analýza firmy, ASPI 2008, ISBN 978-80-7357-392-8 Kotler P. Marketing Management, Victoria Publishing (libovolné vydání) Rezňáková M. a kol. Řízení platební schopnosti podniku. GRADA 2010. ISBN 978-80247-3441-5 Svozilová A.: Projektový management, GRADA 2011, ISBN 978-80-247-3611-2 Svozilová A.: Zlepšování podnikových procesů, GRADA 2011, ISBN 978-80-247-39380 Šoljaková L.: Strategicky zaměřené manažerské účetnictví, Management press 2009, ISBN 978-80-7261-199-7 R.S. Kaplan/D.P. Norton The Execution Premium 2008 Harvard BSP Corporation Tyll Ladislav, Podniková strategie, 2014, C.H.Beck Praha, str. 40, ISBN 978-80-7400507-7 Sbírka zákonů ČR

Občanský zákoník, Zákon o obchodních společnostech

Seznam příloh 1.1 Umístění produktu – charakter zájmového území 1.2 Konfrontační matice SWOT 2.1 Du Pontův rozklad 2.2 Drobný dlouhodobý hmotný majetek 3.1 Souhrnný pohled na finanční management 3.2 Ukazatele a výpočty I. 4.1 Nejistota a riziko v podnikání 4.2 Ohodnocení rizika na všech úrovních 4.3 Hodnocení rizik podle míry ohrožení podniku 4.4 Další třídění rizik 4.5 Struktura řízení rizika 4.6 Model řízení rizika 5. Některá ustanovení Občanského zákoníku o smlouvách

34 35 57 58 84 85 110 111 112 113 114 115 124 - 127

TÉMATA INDIVIDUÁLNÍCH PRACÍ STUDENTŮ (povinné pro kombinované studium) Závazný postup Témata individuálních prací – esejí (esej = úvaha), které studenti vypracují návazně na rozvrh během semestru jako podmínku vykonání předmětové zkoušky, jsou uspořádána do dvou skupin. Studenti si vyberou dvě témata, z každé skupiny jedno. Rozsah eseje činí aspoň plné 2 strany (max. 4) autorského textu při písmu 12 (nadpisy 14). Esej může obsahovat schémata (vlastní, nikoli převzatá a ne fotografie), která se započtou na plnění rozsahu eseje do celkové plochy ½ strany. Texty esejí musí mít přímý vztah k předmětu Finanční řízení. Eseje zasílají 130

studenti lektorovi e-mailem nejpozději 5 dní před termínem zkoušky. Pozdější odevzdání eseje lze zcela výjimečně akceptovat, avšak vždy nejpozději do 2 dnů před konáním zkoušky. Eseje podléhají schválení lektorem a bez jejich zpracování a včasného doručení lektorovi nemůže student zkoušku vykonat. Eseje se hodnotí pouze stupni splněno a nesplněno. Případné dílčí připomínky lektora mají charakter konzultace a nemají vliv na hodnocení při zkoušce. 1. skupina témat: 1.1. Mikrookolí podniku a jeho rozhodující účastníci 1.2. Informace, jejich zdroje, rizika a zapojení v analytické činnosti 1.3. Princip kauzality s modelovými příklady jeho projevů 1.4. Řízení rizik, identifikace rizik, hodnocení, opatření 1.5. Aktiva a pasiva, jejich strukturální vztahy a vliv na nákladovost produktu 1.6. Druhy podnikových investic, jejich účel a hodnocení 1 – základní vztahy při podnikání

!

2 – nástroje růstu hodnoty podniku

2.3 skupina témat:faktory tržního prostředí 4 – výrobní podnik – bezprostřední 2.1. Finanční plán, účel, obsah, vlastnosti a výstupy pro finanční management 5 – Struktura Typy obchodů se kapitálu, službami výhody i rizika jeho6 využívání - Podnik služeb – služby centralizované 2.2. cizího 2.3. zdroje –financování – strukturální řešení, 7 – Možné Podnik služeb služby rozptýlené 8 –význam, Ilustrace rizika kauzálních vazeb v procesu 2.4. Optimalizace struktury majetku a kapitálu, vliv produktu a trhu řízení 2.5. Rozvaha, její obsah a možnosti jejího využívání ve finančním managementu 2.6. finanční management, hlavní úkoly, pohledávky 9 - Krátkodobý kauzalita postavení podniku 10 zásoby, - základní postupy strategického řízení 11 - variantní strategie

12 - okruhy sběru informací

13 – Zapojení práce s informacemi do procesu podnikání 14 - varianty využití informačních zdrojů 15 - uspořádání hlavních informací z účetnictví do výkazů 16 – majetek podniku a rozvaha 17 - nepřímé metody zjištění provozního cash-flow

18 SEZNAM VYOBRAZENÍ

SWOT analýza

19 – základní vztahy a reakce na umístění produktu na trhu

20 – zaměření informací

21 – riziko práce s informacemi

22 - druhy rizikovosti informací

23 - schéma stupňů využití informací

24

–

strukturální

schéma

zdrojů

financování 25 – finanční leasing

26 - burzy podle předmětu obchodování

27 - analýza nákladovosti kapitálu

28 – dvojí pozice kapitálu v podniku

29 - návaznost optimalizačních kroků

30 – charakteristiky kapitálu (pasiv)

31 – zobrazení zlatého bilančního pravidla 32 - růstové pravidlo 33 – schéma funkce finanční páky

34 – hlavní součásti finančního managementu

131 35 – schéma hlavních částí finančního plánu

36 – typy procesů, základní členění

37 – postup sestavení finančního plánu - procesní 38 – projektové plánování a řízení

1

2

3

4

Testy - otázky a možné odpovědi ODPOVĚD I Vstupní test: Statistika: 1. a) v intervalu 0 až 1 nebo v procentech, b) ve vzájemném poměru dvou hodnot (3 : 2). 2. Co je aritmetický průměr: Součet hodnot souboru dělený jejich počtem. Právo: 1. Nemá povinnost základního kapitálu, společníci ručí plně za podnik. 2. Upravuje obsah budoucí kupní smlouvy a podmínky, při jejichž splnění má strana oprávněná na uzavření smlouvy nárok Účetnictví: 1. Výkaz zisku a ztráty, rozvahu, předepsané komentáře. 2. Snížením netto hodnoty dlouhodobého majetku a snížením hospodářského výsledku Pojišťovnictví:

132

1. Ke snížení možnosti vzniku a rozsahu dopadu rizikové situace. 2. Pojištění uzavřené na pevnou částku plnění bez ohledu na skutečnou výši škody

TEST 1:

1. =

b

2. =

a

TEST 2:

1. =

b

2. =

c

TEST 3:

1. =

a

2. =

a

TEST 4:

1. =

c

2. =

a

3. =

c

Studijní poznámky:

1. Vysvětlete podstatu podnikání – jeho cíle a nástroje pro management 2. Strategie, její obsah a jaké hlavní druhy znáte, vlastnosti strategických cílů 3. Organizace řízení v podniku včetně komunikačních peněžních toků Otázky ke zkoušce z FRI a režima zkoušky: 4. Z čeho vychází a co je účelem finančního řízení podniku

ZKOUŠKA

5. Informace pro řízení firmy, jejich zdroje a rizika, využití údajů z účetnictví 6. Rozvaha – co obsahuje a jak ji využijeme pro finanční management 7. Základní principy analytické činnosti, druhy finanční analýzy 8. Struktura majetku podniku, jeho využití, nákladovost, rizika 9. Nejdůležitější faktory (prvky) mikrookolí podniku – jak s nimi pracujeme 10. Charakterizujte rizika podle míry závislosti a závažnosti – jak k nim přistupovat? 11. Objasněte význam poznání a řízení rizik – organizace, hlavní kroky 12. Majetek a zdroje financování v podniku, vzájemné strukturální vztahy 13. Finanční plán a jeho výstupy, jeho účel a jak se využívá 14. Vliv aktiv i pasiv na nákladovost produktu, přístupy k řešení 15. Hotovostní cyklus – vazby na rozvahu, VZZ a cash-flow 16. Co je to finanční plán, jaké má mít vlastnosti a proč jsou důležité 17. Pravidla finančního managementu, vliv tržního prostředí 133

18. Finanční plán, jeho druhy, vlastnosti a zdroje tvorby 19. Krátkodobý finanční management – čím se zabývá a proč, hlavní rizika 20. Krátkodobé finanční plány a operativní řízení podniku

Postup zkoušky: a)

b) c)

d)

Všichni studenti jsou povinni mít při zkoušce u sebe řádně vyplněný index Písemná část (je-li využita): se 7 jednoduchými otázkami (vybranými z 27 kontrolních otázek v distanční opoře) – 8 minut. Hodnocení: správná odpověď 1 bod, správná, ale neúplná 0,5 bodu. Pokud student nedosáhne alespoň 3,5 bodu, nepostoupí k ústní a bude zkoušku opakovat. Ústní zkouška: student po přípravě odpovídá na 2 otázky vybrané ze tří, jež má na zkušebním protokolu. Celkem je vyhlášeno 26 zkušebních otázek pro ústní zkoušku. Hodnocení jedné otázky je v rozmezí 0 – 1 – 15 – 30 – 45 bodů. Pokud student v jedné z ústních otázek vůbec „nezabere“, zkoušku opakuje. Ke složení zkoušky je třeba dosáhnout celkového hodnocení nejméně 48,5 bodů (tj. 3,5+15+30). Maximum činí celkem97 bodů (tj. 7 +45+45). Bez písemné části by rozpětí činilo 45 až 90 bodů. U zkoušky není povoleno používat a ani mít v dosahu jakékoliv externí zdroje informací.

mene, mene, tekel ufarsin sečteno – zváženo - rozděleno Protokol pro elektronické konzultace: Přetáhněte do svého PC Příjmení a jméno:

FINANČNÍ ŘÍZENÍ E – PROTOKOL AE Číslo části kapitoly či otázky ke zkoušce:

A. kapitola 1

Forma studia: P

K

Označte políčko studia i protokolu: B. C. kapitola 2

UČO: D.

kapitola 3 kapitola 4 Popis problému

134

E. otázky

Legenda: Student(ka) kombinovaného i prezenčního studia může po prostudování částí kapitol zaslat vyučujícímu tímto e-protokolem celkem pětkrát vždy až 5 dotazů k tezím, kterým případně nerozumí, a to vždy k jednotlivým subkapitolám „distanční opory“, resp. „studijní příručky“. Dotaz musí být věcný a konkrétní, tak aby bylo možno na něj stručně odpovědět. Dotazy zasílá s využitím e-mailové adresy pedagoga, jež je uvedena v IS případně jiné, pedagogem poskytnuté. Dotazy vpisuje do políček formuláře tak aby, text jednotlivého dotazu nepřesáhnul 3 řádky. Odpovědi obdrží student(ka) rovněž e-mailem, textem navazujícím na vyplněný protokol. Konzultace má účel vysvětlující a obsahem nenahrazuje neúčast na přednášce. Student může využít elektronické konzultace kdykoliv pětkrát za semestr ve vyznačeném pořadí protokolů od začátku semestru až po 2 dny před skládáním zkoušky. Vysvětlivky a komentáře obdrží do 2 dnů.

Pozor: tato nabídka elektronických konzultací platí výhradně pro studenty kurzu autora textu. Vybraná ustanovení Občanského zákoníku o smlouvách (část IV) VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ O ZÁVAZCÍCH Smlouva Oddíl 1 Obecná ustanovení § 1724 (1) Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. (2) Ustanovení o smlouvách se použijí přiměřeně i na projev vůle, kterým se jedna osoba obrací na osoby jiné, ledaže to vylučuje povaha projevu vůle nebo zákon. § 1725 Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. § 1726 Považují-li strany smlouvu za uzavřenou, ač si ve skutečnosti neujednaly náležitost, již měly ve smlouvě ujednat, hledí se na projev jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu, lze-li, zvláště s přihlédnutím k jejich následnému chování, rozumně předpokládat, že by smlouvu uzavřely i bez ujednání této náležitosti. Dala-li však některá ze stran již při uzavírání smlouvy najevo, že dosažení shody o určité náležitosti je předpokladem uzavření smlouvy, má se za to, že smlouva uzavřena nebyla; tehdy ujednání o ostatních náležitostech strany nezavazuje, ani byl-li o nich vyhotoven zápis. 135

§ 1727 Každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na sobě závislé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní závislé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky. § 1728 (1) Každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít. (2) Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít. § 1729 (1) Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod. (2) Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. § 1730 (1) Poskytnou-li si strany při jednání o smlouvě údaje a sdělení, má každá ze stran právo vést o nich záznamy, i když smlouva nebude uzavřena. (2) Získá-li strana při jednání o smlouvě o druhé straně důvěrný údaj nebo sdělení, dbá, aby nebyly zneužity, nebo aby nedošlo k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Poruší-li tuto povinnost a obohatí-li se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila. Oddíl 2 Uzavření smlouvy Návrh na uzavření smlouvy § 1731 - §1736 zde neuveden § 1737 Zrušení nabídky I když je nabídka neodvolatelná, lze ji zrušit, pokud zrušovací projev dojde druhé straně před doručením nabídky nebo alespoň současně s ním. § 1738 Odvolání nabídky (1) I když je nabídka odvolatelná, nelze ji odvolat ve lhůtě určené pro její přijetí, ledaže se to v nabídce vyhradí. Odvolatelnou nabídku lze odvolat, jen pokud odvolání dojde druhé straně dříve, než ta odeslala přijetí nabídky. (2) Nabídku nelze odvolat, pokud je v ní vyjádřena neodvolatelnost. § 1739 (1) Je-li nabídka odmítnuta, zaniká účinností odmítnutí. (2) Zemře-li některá ze stran, nebo pozbude-li svéprávnosti uzavřít smlouvu, nabídka zanikne, pokud je to zřejmé z nabídky samé nebo z povahy a účelu navrhované smlouvy. Přijetí nabídky § 1740 (1) Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou. (2) Projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku. Přijetím nabídky je však odpověď, která vymezuje obsah navržené smlouvy jinými slovy. (3) Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. Navrhovatel může přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem vyloučit již v nabídce nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost. 136

§ 1741 Při nabídce určené více osobám je smlouva uzavřena, přijmou-li nabídku všechny tyto osoby, pokud z jejího obsahu vyplývá úmysl navrhovatele, aby se stranou smlouvy staly všechny osoby, jimž je nabídka určena, anebo lze-li takový úmysl rozumně předpokládat z okolností, za nichž byla nabídka učiněna. Totéž obdobně platí, je-li zřejmý úmysl navrhovatele, aby se stranou smlouvy stal určitý počet těchto osob. § 1742 Přijetí nabídky lze zrušit, dojde-li zrušení navrhovateli nejpozději s přijetím. § 1743 (1) I pozdní přijetí nabídky má účinky včasného přijetí, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu alespoň ústně vyrozumí osobu, které nabídku učinil, že přijetí považuje za včasné, nebo se začne chovat ve shodě s nabídkou. (2) Plyne-li z písemnosti, která vyjadřuje přijetí nabídky, že byla odeslána za takových okolností, že by došla navrhovateli včas, kdyby její přeprava probíhala obvyklým způsobem, má pozdní přijetí účinky včasného přijetí, ledaže navrhovatel bez odkladu vyrozumí alespoň ústně osobu, které byla nabídka určena, že považuje nabídku za zaniklou. § 1744 S přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v oka-mžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas. § 1745 Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti. Oddíl 3 Obsah smlouvy § 1746 (1) Zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. (2) Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. § 1747 Je-li smlouva bezúplatná, má se za to, že se dlužník chtěl zavázat spíše méně než více. § 1748 Má se za to, že ujednání, že určitá část obsahu smlouvy bude mezi stranami ujednána dodatečně, je podmínkou účinnosti uzavřené smlouvy. § 1749 (1) Ujednají-li strany, že určitou náležitost smlouvy určí třetí osoba nebo soud, je takové určení podmínkou účinnosti smlouvy. Neurčí-li třetí osoba náležitost smlouvy v přiměřené lhůtě nebo odmítne-li ji určit, může kterákoli strana navrhnout, aby tuto náležitost určil soud. (2) Při určení náležitosti se přihlédne k účelu, který smlouva zřejmě sleduje, k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavírána, jakož i k tomu, aby byly práva a povinnosti stran poctivě uspořádány. § 1750 Nenavrhne-li oprávněná strana doplnění obsahu smlouvy v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku od uzavření smlouvy, má se za to, že se smlouva od počátku ruší. § 1751 (1) Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. (2) Odkáží-li strany v nabídce i v přijetí nabídky na obchodní podmínky, které si odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu; to platí i v případě, že to obchodní podmínky vylučují. Vyloučí-li to některá ze stran nejpozději bez zbytečného odkladu po výměně projevů vůle, smlouva uzavřena není. 137

(3) Při uzavření smlouvy mezi podnikateli lze část obsahu smlouvy určit i pouhým odkazem na obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi. § 1752 (1) Uzavírá-li strana v běžném obchodním styku s větším počtem osob smlouvy zavazující dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu s odkazem na obchodní podmínky a vyplývá-li z povahy závazku již při jednání o uzavření smlouvy rozumná potřeba jejich pozdější změny, lze si ujednat, že strana může obchodní podmínky v přiměřeném rozsahu změnit. Ujednání je platné, pokud bylo předem alespoň ujednáno, jak se změna druhé straně oznámí a pokud se této straně založí právo změny odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele; nepřihlíží se však k ujednání, které s takovou výpovědí spojuje zvláštní povinnost zatěžující vypovídající stranu. (2) Nebyl-li ujednán rozsah změn obchodních podmínek, nepřihlíží se ke změnám vyvolaným takovou změnou okolností, kterou již při uzavření smlouvy strana odkazující na obchodní podmínky musela předpokládat, ani ke změnám vyvolaným změnou jejích osobních nebo majetkových poměrů. § 1753 Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření. § 1754 (1) Použijí-li strany ve smlouvě doložku upravenou v užívaných vykládacích pravidlech, má se za to, že touto doložkou zamýšlely vyvolat právní účinky stanovené vykládacími pravidly, na něž se ve smlouvě odvolaly, popřípadě těmi vykládacími pravidly, která se s přihlédnutím k povaze smlouvy obvykle používají. (2) Není-li jedna ze stran smlouvy podnikatelem, lze se vůči této straně dovolat významu doložky, jen pokud se prokáže, že její význam musel být této straně znám. § 1755 Vzdá-li se strana všeobecně námitek proti platnosti smlouvy, nepřihlíží se k tomu. Oddíl 4 Forma smlouvy § 1756 Není-li smlouva uzavřena slovy, musí být z okolností zřejmá vůle stran ujednat její náležitosti; přitom se přihlédne nejen k chování stran, ale i k vydaným ceníkům, veřejným nabídkám a jiným dokladům. § 1757 (1) Po uzavření smlouvy mezi stranami v jiné formě než písemné je stranám ponecháno na vůli, zda si obsah smlouvy v písemné formě potvrdí. (2) Učiní-li tak při podnikání stran jedna z nich vůči druhé v přesvědčení, že její potvrzení zachycuje obsah smlouvy věrně, platí smlouva za uzavřenou s obsahem uvedeným v potvrzení, i když vykazuje odchylky od skutečně ujednaného obsahu smlouvy. To platí jen v případě, že odchylky uvedené v potvrzení mění skutečně ujednaný obsah smlouvy nepodstatným způsobem a jsou takového rázu, že by je rozumný podnikatel ještě schválil, a za podmínky, že druhá strana tyto odchylky neodmítne. (3) Odstavec 2 se použije i v případě, že smlouva byla uzavřena při podnikání jedné ze stran a její obsah potvrdí druhá strana. § 1758 Dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se za to, že nechtějí být vázány, nebude- -li tato forma dodržena. To platí i tehdy, projeví-li jedna ze stran vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. Oddíl 5 Účinky smlouvy Obecná ustanovení

138

§ 1759 Smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. Vůči jiným osobám smlouva působí jen v případech stanovených v zákoně. § 1760 Skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává. § 1761 Zákaz zatížení nebo zcizení věci působí jen mezi stranami, pokud nebyl zřízen jako věcné právo. Takový zákaz je platný, pokud byl zřízen na dobu trvání svěřenského fondu, svěřenského nástupnictví, zastoupení nebo na jinou určitou a přiměřenou dobu v takovém zájmu strany, který je hodný právní ochrany. § 1762 (1) Stanoví-li zákon, že je k účinnosti smlouvy třeba rozhodnutí určitého orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím. (2) Nebyl-li návrh na rozhodnutí podán do jednoho roku od uzavření smlouvy, má se za to, že se smlouva od počátku ruší. To platí i v případě, že byl návrh zamítnut. § 1763 Poskytne-li strana postupně uzavřenými smlouvami různým osobám právo užívat nebo požívat tutéž věc v tutéž dobu, nabývá takové právo osoba, které převodce poskytl věc k užívání nebo požívání nejdříve. Není-li nikdo takový, náleží právo osobě, s níž byla uzavřena smlouva, která nabyla účinnosti jako první.

139

140