Základy práva Studijní text pro studenty oboru vzdělávání dospělých VOŠ
JUDr. Marcela Kubínková
OBSAH Obsah ____________________________________________________2 I. ČÁST - ZÁKLADY TEORIE PRÁVA _ Chyba! Záložka není definována. 1. Pojem práva, právo a morálka __________________________________3 1.1 Pojem práva ____________________________________________________ 3 1.2 Teorie práva a právní filozofie ______________________________________ 3 1.3 Právo a morálka _________________________________________________ 3 1.3.1 Pojem morálka a mechanismy jejího působení ______________________ 4 1.3.2 Vztah práva a morálky _________________________________________ 4 1.3.3 Prolínání práva a morálky ______________________________________ 5 Otázky ke kapitole 1 _________________________________________________ 5
2. Stát a právo _________________________________________________6 2.1 Pojem stát ______________________________________________________ 6 2.2 Historický vývoj státu _____________________________________________ 6 2.2.1 Předstátní společnost, utváření státu _____________________________ 6 2.2.2 Státoprávní myšlení ve starověku - antický stát _____________________ 7 2.2.3 Teologické pojetí státu a práva v raném středověku __________________ 8 2.2.4 Stavovský, absolutistický stát ___________________________________ 8 2.3 Moderní stát a jeho znaky__________________________________________ 9 2.3.1 Státní moc __________________________________________________ 9 2.3.2 Stát a občan ________________________________________________ 9 2.3.3 Demokratický a právní stát ____________________________________ 10 Otázky ke kapitole 2 ________________________________________________ 11
3. Velké právní systémy ________________________________________12 3.1 Právní systém kontinentální _______________________________________ 12 3.2 Právní systém angloamerický ______________________________________ 13 3.3 Náboženské a tradiční právní systémy _______________________________ 14 Otázky ke kapitole 3 ________________________________________________ 14
4. Prameny práva, systém práva _________________________________15 4.1 Pojem pramen práv a základní typy pramenů práva ____________________ 15 4.2 Systém práva __________________________________________________ 16 4.2.1 Struktura práva _____________________________________________ 16 4.2.2 Systematizace práva podle kritéria právní síly _____________________ 16 4.2.3 Systematizace práva podle předmětu právní úpravy ________________ 17 4.2.4 Mezinárodní a vnitrostátní právo, právo Evropské unie ______________ 17 Otázky ke kapitole 4 ________________________________________________ 18
5. Právní norma _______________________________________________19 5.1 Pojem právní normy _____________________________________________ 19 5.2 Struktura právní normy ___________________________________________ 19 5.3 Druhy právních norem ___________________________________________ 19 5.4 Platnost, působnost a efektivnost právní normy ________________________ 20 5.4.1 Působnost právní normy ______________________________________ 20 5.4.2 Efektivnost právní normy ______________________________________ 20 Otázky ke kapitole 5 ________________________________________________ 21
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 2
1. Pojem práva, právo a morálka
1.1 Pojem práva Otázka „co je právo?“ patří mezi ty, na které nelze jednoznačně a bezezbytku odpovědět. Právo je totiž jevem tak mnohovrstevnatým, že jej nelze vtěsnat mezi hranice jakékoli definice. Pokud se pokusíme alespoň o jisté přiblížení se pojmu právo, můžeme jej vymezit jako systém obecně závazných pravidel, které regulují vybrané společenské vztahy za účelem dosažení jejich žádoucí kvality. Za měřítko této kvality můžeme považovat ideu spravedlnosti, rovnosti, popř. obecný požadavek dobrých vztahů. Lze zde také odkázat na jednu z klasických římskoprávních definic práva, podle níž „Ius est ars boni et aequi“ (Právo je umění uplatňovat to, co je dobré a spravedlivé). Podstatným znakem právních pravidel je existence státní autority, která dohlíží na jejich dodržování a v případě nutnosti jejich dodržování vynucuje.
1.2 Teorie práva a právní filozofie Právo jako společenský jev je předmětem zájmu několika vědních disciplín. Teorie práva a filozofie práva patří k těm, jejichž předmětem jsou obecné souvislosti, podstata a základní principy práva. Vztah mezi právní filozofií a teorií nikdy nebyl jednoznačně vyřešen. O jisté nastínění tohoto vztahu se můžeme pokusit nejlépe tak, že vyjdeme z pojmů filozofie a právo. Filozofie, která bývá s ohledem na svůj slovní základ vymezována jako snaha po vědění nebo láska k moudrosti, byla původně všeobjímající vědou a filozofové se zaobírali veškerými společenskými jevy, včetně státu a práva. S rozvojem lidského poznání došlo k postupnému vyčleňování speciálních disciplín, zkoumajících ucelený okruh vztahů či jevů. Takovým zvláštním okruhem jevů, odůvodňující vlastní způsob zkoumání a nazírání, je bezpochyby i právo, které se stalo hlavním předmětem zkoumání disciplíny zvané právní věda. Právní filozofii a teorii práva můžeme považovat za dva z většího počtu okruhů právní vědy, přičemž nelze zapomínat i na to, že právní filozofie je také součástí filozofie jako takové. Právní filozofie a teorie práva se tedy shodují co do obecného vymezení jejich předmětu, kterým je právo. Rozdíly pak shledáváme v bližším určení jejich předmětu. Právní filozofie se zabývá zejména otázkami podstaty práva, možnostmi poznání práva, vztahu práva k spravedlnosti, hodnotovou stránku práva a jeho vztahu k mimoprávním pravidlům chování. Předmětem zájmu právní teorie je pak spíše právo ve smyslu uceleného systému právních norem. Zkoumá tedy jeho vlastnosti jako celku a vlastnosti prvků, ze kterých se skládá, dále způsoby jeho vzniku, výkladu a používání, postavení subjektů práva a řadu dalších otázek. Při vymezování rozdílů mezi právní filozofií a teorií nelze zapomenout na to, že hranice mezi těmito disciplínami je velmi neostrá. Řada oblastí je předmětem zájmu obou z nich a najdeme-li nějaký rozdíl, pak spíše ve způsobu a metodice zkoumání a nazírání daných problémů.
1.3 Právo a morálka Jedním z předmětů zájmu právní filozofie, ale i teorie práva, je vztah práva k dalším tzv. neprávním normativním systémům. Jedná se o jiné systémy pravidel chování, které se od práva liší zejména svými prameny, způsobem vzniku a svou realizací. Nejčastěji uváděnými mimoprávními normativními systémy jsou normy morální a náboženské. Z hlediska právně teoretického je přitom zajímavý zejména vztah mezi právem a morálkou, kterým se budeme podrobněji zabývat.
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 3
1.3.1 Pojem morálka a mechanismy jejího působení Pojem morálka je odvozen z latinských slov „mos“ a „mores“ (mrav, obyčej). Morálka tedy představuje souhrn mravních idejí, názorů, postojů a zvyklostí a vytváří systém celospolečensky uznávaných standardů slušného a správného jednání. Morálka se projevuje v morálních kategoriích, jako je dobro a zlo, spravedlnost a nespravedlnost nebo čestnost a nečestnost. Jedná se o vztahové kategorie, vyjadřující kvalitu mezilidských vztahů, které vznikají v důsledků jednání člověka. Hlavními projevy, resp. mechanismy působení morálky jsou na jedné straně vlastní svědomí jednotlivce a na straně druhé společenské či veřejné mínění. Morální vědomí člověka představuje hlavní motiv morálního jednání jednotlivce. Je vnitřním přesvědčením o tom, co je správné, čestné a spravedlivé. Morální uvědomění tak v důsledku silně ovlivňuje chování člověka a představuje vlastí vnitřní zábranu nemorálního chování. Je ovšem třeba dodat, že morální vědomí jednotlivců je značně proměnlivé. Morálka v tomto smyslu vystupuje jako poměrně subjektivní kategorie až intimní povahy, která je mimo jiné odvislá od mnoha kulturních, společenských a psychologických momentů. Veřejné mínění je pak souhrnem mravních názorů, většinově se uplatňujícím v určité společnosti. Negativní reakce veřejného mínění (veřejný odsudek) pak vystupuje jako sankce za porušení morálních pravidel. Tato sankce může mít řadu různých podob, od ztráty důvěry či cti, přes opovržení a pohrdání až k otevřeně odsuzujícím projevům.
1.3.2 Vztah práva a morálky Vztah mezi právem a morálkou je poměrně častým předmětem zkoumání jak právní filozofie, tak i teorie práva. Teoretických koncepcí tohoto vztahu je několik. Podle poměrně rozšířeného pojetí představuje právo minimum morálky. To znamená, že právní normy jsou jakýmsi jádrem norem morálních. Morálka tedy představuje vůči právu širší pojem a právo je k ní ve vztahu podmnožiny. Taková konstrukce vztahu práva a morálky je ovšem příliš zjednodušující a silně nepřesná. Vychází totiž z předpokladu, že každá právní norma má svou morální hodnotu a tím je vlastně morálkou v užším slova smyslu. To lze ovšem poměrně snadno vyvrátit poukazem na skutečnost, že velká skupina právních norem je tzv. morálně indiferentní, tedy není ani morální, ani nemorální, ale stojí zcela mimo systém morálních pravidel (např. právní norma stanovící náležitosti návrhu na provedení vkladu do katastru nemovitostí). Dále pak koncepce práva jako minima morálky vychází z chybného předpokladu, podle něhož je morálka vždy předobrazem právních norem, které vznikají na jejím základě. S tím nelze souhlasit, protože právo vzniká na základě různých potřeb a požadavků společenského života, z nichž některé nemají žádnou morální hodnotu a jiné dokonce mohou být s morálkou v rozporu (např. rozvod, který bývá morálně odsuzován, ale právo jeho úpravu obsahuje). Správnější pojetí vztahu morálky a práva vychází z respektování odlišností obou těchto normativních systémů. Odlišnosti jsou přitom patrné na první pohled a vyplývají ze způsobu tvorby norem, z jejich formy nebo z mechanismu uplatňování a vynucování jejich obsahu. To ovšem neznamená, že by právo a morálka byly vzájemně zcela nezávislé. Právo a morálka jsou navzájem ve vztahu kooperace, působí tedy vedle sebe a v určitých oblastech se doplňují a prolínají. Je tomu tak zejména tam, kde se právo týká otázek, na které dopadají i morální normy, jako například lidský život, zdraví, soužití, čest, ochrana osobnosti, soukromí atd. Právo a morálka jsou tedy společně existující rozdílné způsoby přirozené organizace a regulace společenských vztahů. Jejich existence a fungování je dáno přirozenou schopností člověka zavazovat se k určitému jednání a plnit závazky.
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 4
1.3.3 Prolínání práva a morálky Jak bylo výše naznačeno, právo a morálka se vzájemně doplňují a prolínají. Z hlediska práva je významné spolupůsobení morálky v oblasti tvorby práva a jeho realizace. Pokud se týká tvorby práva, je zřejmé, že je nesprávné takové pojetí, které by tvorbu práva vázalo výlučně na morálku a morální normy. Skutečnost je taková, že morální normy představují pouze jednu ze skutečností, ke kterým tvůrce právních norem přihlíží, a to zejména tehdy, pokud upravuje takový okruh společenských vztahů, na který dopadají i morální normy. S tím velmi úzce souvisí prolínání morálky v oblasti realizace práva. Jestliže totiž bude obsah právní normy odpovídat obsahu normy morální, pak bude tato právní norma poměrně bezproblémově aplikovatelná a její společenská efektivita bude v důsledku toho vysoká. Právní norma v takovém případě vlastně pouze doplňuje normu morální, která sama o sobě působí, ovlivňuje společenské vztahy a motivuje jednotlivce k žádoucímu chování. Právní norma pak představuje pouze pojistku pro případ, kdy by někým, kdo morálku nerespektuje, došlo k jejímu porušení. Důkaz tohoto tvrzení získáme, pokud oslovíme skupinu lidí s dotazem, proč nelze jiného člověka zbavit života. Zřejmě se setkáme s odpovědí, že je to nesprávné, nemorální a zlé a nikoli s tou reakcí, že by se jednalo o zákonem zakázané jednání, za které může následovat trest. Většina lidí tedy primárně respektuje morální normu a právo tak v ideálním případě vůbec nemusí zasahovat (to samozřejmě neznamená, že by bylo zbytečné). Logické potom je, že norma, která je v ostrém rozporu s morálkou, popř. s morálním přesvědčením určité skupiny lidí, způsobí v praxi potíže a její efektivita bude přinejmenším problematická. Příkladem toho může být v současnosti široce diskutovaná možnost legalizace euthanasie, která naráží právě na výše uvedenou morální normu, podle které člověk nemůže zbavit života jinou lidskou bytost. Zbývá dodat, že se lze v právním řádu setkat i s ustanoveními, která se přímo dovolávají aplikace obsahu morálních pravidel na určité společenské vztahy. Jedná se například o § 3 odst. 1 občanského zákoníku, podle nějž výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Otázky ke kapitole 1 1. 2. 3.
Čím se liší právní filozofie od teorie práva? Jaký je vztah práva a morálky? Platí, že právo je minimem morálky? Jakým způsobem ovlivňuje morálka právo?
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 5
2. Stát a právo
2.1 Pojem stát Zabýváme-li se poznáváním práva, nemůžeme se vyhnout zkoumání státu. Je to dáno bezprostředním propojením státu a práva, které jde až tak daleko, že jedno bez druhého si nelze představit. Tázat se, co bylo dříve, zda právo nebo stát, je podobné jako pátrat po tom, zda byla dříve slepice nebo vejce. Z praktického hlediska je toto tázání víceméně zbytečné. Zcela postačí, pokud vyjdeme z předpokladu, že právo tak jak jej dnes známe může vytvořit pouze a jedině stát, resp. jeho orgány nebo jiné organizace, na které stát tuto možnost přenese. Vyplývá to ze suverénní státní moci, kterou jsou státy obdařeny. Na druhou stranu platí, že každý stát musí nějaké právo mít, neboť právě prostřednictvím práva státy realizují své řídící, organizační a další funkce. Stát jako pojem, jeho historické utváření, způsoby jeho vzniku a zániku, stejně jako jeho charakteristické znaky a typické instituty jsou předmětem nauky nazývané státověda. Vedle ní stát z dalších úhlů pohledu zkoumají i další nauky, jako je filozofie, sociologie, politologie, ekonomie, historie a vedle mnoha dalších samozřejmě i právní věda. Na tomto místě se budeme zabývat zejména zkoumáním státu z hlediska státovědy. Na základě jejích poznatků se můžeme pokusit i o definici státu. Vzhledem ke složitosti a komplexnosti jevu, jakým je stát, musí bude každá jeho definice z určitého pohledu nedostatečná a ne zcela přesná. Záleží totiž na úhlu pohledu, kterým se na stát díváme, a na ty znaky, které považujeme za důležité. Z nejobecnějšího hlediska lze stát definovat jako společensko politickou organizaci, která se utvořila v průběhu vývoje lidské společnosti a která disponuje státní mocí, uplatňovanou na určitém území vůči obyvatelstvu na tomto území se nacházejícím.
2.2 Historický vývoj státu 2.2.1 Předstátní společnost, utváření státu První státní útvary se začaly utvářet kolem doby 3000 let před naším letopočtem na území Blízkého východu. V této době se v oblasti Mezopotámie setkáváme s prvními městskými státy, které se později rozvinuly v širší státní útvary a na území dnešního Egypta pak s první starověkou Egyptskou říší. Období vzniku prvních států předcházelo poměrně dlouhé období předstátní (prvobytné) společnosti. První impuls k procesu vzniku státu byl dán změnou způsobu života lidí ze sběračského a kočovného na usedlý, což souviselo s vynálezem zemědělství v době asi 7000 let před naším letopočtem. Začaly vznikat první osady, založené na rodovém principu. Postupně začalo docházet k vývoji různých společenských jevů, které si vyžadovaly vznik pevnější organizační struktury lidského společenství. V prvé řadě se začalo ukazovat, že i k prostému přežití lidí je třeba jejich úzké spolupráce, specializace činností a jejich organizace a plánování. Jako příklad bývá často uváděna nutnost budovat a udržovat zavlažovací zařízení, která byla nezbytná k tomu, aby mohli lidé prostřednictvím rozvíjejícího se zemědělství zajistit obživu pro stále rostoucí počet obyvatelstva. V souvislosti s nutnými specializovanými činnosti docházelo k dělbě práce, s čímž souvisel vznik soukromého vlastnictví a také proces sociální stratifikace, tedy rozvoj sociálních nerovností. Vlastnictví určitých statků vyžadovalo jejich ochranu jak před členy vlastního společenství, tak zejména před útoky zvěnčí. Patrně na základě výše uvedených prvků rozvoje lidské společnosti začaly vznikat první státní útvary. Byla to určitá organizační uskupení, která disponovala mocí potřebnou k zajištění nutných úkolů. První státy musely plnit zejména funkce hospodářské a obranné. Postupně se utvářel státní aparát, který měl uvedené činnosti zajišťovat, a struktura jeho řízení. Na jejím vrcholu stál povětšinou panovník jako osoba obdařená téměř absolutní mocí. Instituce panovníka byla ve starověkých státech často silně propojena s náboženstvím, které hrálo v organizaci těchto států velmi důležitou úlohu.
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 6
2.2.2 Státoprávní myšlení ve starověku - antický stát
a) Řecko Antické státy představovaly první státní útvary na evropském kontinentu. Počátek jejich vývoje je datován do období kolem roku 1500 před naším letopočtem, kdy se začaly na území dnešního Řecka první státy formovat. V tomto období ovšem nevznikl celistvý Řecký stát, ale jednalo se vždy o nezávislé a samostatné městské státy, tzv. polis. Forma vlády v řeckých městských státech prošla ve většině z nich podobným vývojem. Původně se jednalo o monarchie v čele s králem. Tato královská moc ovšem upadla a místo ní nastoupila vláda širší skupiny plnoprávných státních příslušníků, tedy občanů. Antické městské státy jsou spojovány s vznikem pojmu demokracie, které má v svůj etymologický základ v řeckých slovech „demos“ (lid) a „kratos“ (vláda). Nelze si ovšem představovat, že by se v antických polis uplatňovala demokracie tak, jak ji známe z dnešní doby. Skutečností ale je, že vláda a státní moc nebyla koncentrována v rukou jednoho vladaře, ale byla svěřena širšímu sboru tzv. plnoprávných občanů. Ti zasedali ve veřejném shromáždění, kde rozhodovali o nejdůležitějších státnických otázkách, volili výkonné úředníky a někdy také vykonávali soudní pravomoci. Vedle těchto plnoprávných občanů ovšem existovala početná skupina neplnoprávných „neobčanů“. Další skupinou obyvatel polis byli otroci, na jejichž práci bylo založena ekonomika antických států. Demokratickému zřízení se nejvíce blížila forma vlády, která se uplatňovala v Athénách. V dobách největšího rozvoje athénské demokracie měl každý občan zajištěno právo účastnit se řízení státu. Nejdůležitějším orgánem bylo shromáždění všech plnoprávných občanů (můžu starších 20 let), které bylo nadáno nejdůležitějšími rozhodovacími pravomocemi. V dalším významném antickém městském státě, ve Spartě, mělo naproti tomu mocenské uspořádání k demokracii poměrně daleko. Státní moc měla ve svých rukou úzká a uzavřená skupina aristokratů, kteří na svém shromáždění ze svých řad vybírali výkonné úředníky. V čele Sparty pak stáli dva králové, volení z příslušníků královských rodů. O spartském systému vlády tak hovoříme jako o oligarchii, tedy vládě hrstky.
b) Řím Římský stát se začal utvářet v 9. století před naším letopočtem na Apeninském poloostrově. Původně byl rovněž městským státem, který se ovšem v průběhu dalších století rozvinul v říši ovládající prakticky celé středomoří, včetně území dnešní Francie a Anglie. Římský stát byl podobně jako řecké městské státy původně královstvím, které bylo ovšem v 5. století před naším letopočtem svrženo a Řím se začal nazývat republikou. Slovo republika je odvozeno z latiny, kde „res“ znamená věc a „publica“ veřejnost. Římský stát byl tedy věcí veřejnou, na jejímž řízení se mohli podílet i její občané. Republikánské pojetí Říma se ale postupem času měnilo. Státní moc se začala koncentrovat v rukou vytvářející se aristokracie, která ovládala nejdůležitější římský vládní orgán, senát. Římská forma vlády se tak stále více blížila timokracii, tedy vládě bohatých. Koncentrace moci pokračovala ještě dále, když republikánské zřízení nahradil principát. V čele římského státu stál v tomto období princeps, který měl titul Caesar, odvozený od jména Gaia Julia Caesara. Titul Caesara se postupně stalo dědičné, což spolu s koncentrací prakticky veškeré státní moci v rukou Caesara znamenalo příklon k monarchistickému pojetí vlády. Ryzí absolutní monarchií se Řím stal v období dominátu, které je datováno od 3. století našeho letopočtu. V tomto období už ale vrcholil úpadek římské moci, který vyvrcholil v rozdělení Římského impéria na dvě samostatné části, východní a západní. Roku 476 pak došlo k zániku Západořímského státu. Po zániku Římského impéria dlouho přetrvávala římská státoprávní tradice, která silně ovlivňovala evropský vývoj státu a práva. To je patrné jak v oblasti přejímání římského práva vznikajícími evropskými státy, tak ve snaze navázat na univerzální mocenskou nadvládu Říma. Tato snaha se projevovala zejména vznikem Svaté říše římské na území dnešního Německa, v jejímž čele stál římský císař.
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 7
2.2.3 Teologické pojetí státu a práva v raném středověku Teologické pojetí státu a práva vychází ze silné vazby na náboženskou víru. V případě raného středověku v Evropě bylo tímto náboženstvím křesťanství. Vycházelo se z přesvědčení, že stát je božím výtvorem a právě proto je třeba respektovat jeho autoritu a poddat se jeho moci. Stát je nástrojem boje proti hříchu a uplatňování spravedlnosti. Tuto úlohu ovšem nemůže stát naplnit sám, a proto je třeba jeho úzké propojení s církví. Prakticky v průběhu celého středověku se odehrával více či méně obrazný boj mezi mocí církví a světskou o vládu nad křesťanským světem. Formálně nadřazenou byla přitom moc církevní. Výchozím bodem byla tzv. teorie dvou mečů, duchovního a světského. Podle ní oba meče slouží k ochraně křesťanů a oba jsou schraňovány církví, přičemž meč světský může církev předat císaři, který ji poté jejím jménem vykonává. Meč duchovní drží papež. Panovníkova moc byla odvozována od boha a církve. Panovník se považuje za zástupce Ježíše Krista a vládne z božího požehnání. Úzké propojení panovníka a boha bylo zdůrazňováno tzv. pomazáním, které bylo součástí korunovační ceremonie. Právo korunovat panovníka měla pouze církev. Podle středověkého pojetí státu panovník nebyl orgánem státu, nýbrž stál nad státem. Státní území bylo považováno za majetek panovníka, tzv. patrimonium. Proto se také setkáme s pojmem Patrimoniální stát. Panovník měl ve svých rukou zákonodárnou, výkonnou i soudní moc. Omezení jeho moci tedy představovala pouze církev. Panovník byl také vrchním velitelem vojska. Teologické pojetí se v oblasti práva projevovalo tak, že i právo bylo stejně jako stát považováno za boží výtvor. Závaznost práva tak byla bezprostředně odvozována od boží vůle. Uznávala se sice i role člověkem vytvořeného práva, to ovšem nesmělo být v rozporu s božím právem. Základní principy tohoto nejvyššího práva byly obsaženy ve Starém a Novém zákoně.
2.2.4 Stavovský, absolutistický stát V průběhu vrcholného středověku docházelo k postupné přeměně pojetí státu z patrimoniálního na stavovské. Jejím předpokladem byl růst faktické moci stavů, tedy měst, šlechty a duchovenstva. Stavy, představující privilegované vrstvy obyvatelstva, se začaly podílet na výkonu státní moci. Dochází tedy k tzv. mocenskému dualismu. Ústřední moc panovníka je oslabována zejména ve prospěch moci šlechticů. Půda, která dříve patřila pouze panovníkovi, byla totiž postupně zapůjčována a později přenechávána do dědičného vlastnictví šlechty. Šlechtické rody pak na svém rodovém území fakticky sehrávaly úlohu panovníka, pouze v menším měřítku. Chápání státu jako vlastnictví panovníka se posunulo k jeho pojetí jako mocenské organizace, která je nadřazena králi a stavům. V této době dochází k vzniku a růstu vlivu úřednického aparátu, jehož členové byli zejména příslušníci stavů. Důležitým orgánem, který ovlivňuje správu stavovského státu, se stává sněm. V něm zasedají příslušníci stavů a rozhodují o některých důležitých otázkách správy státu, zejména o výběru daní a o odvodech do armády. Obecně platné právo ve stavovském státě existovalo pouze v omezené míře. Stavy jej totiž vnímaly jako prostředek k omezení jejich samosprávné moci, a proto se jeho přijímání bránily. Právo tedy bylo vydáváno převážně na místní úrovni. Silnou roli hrálo také nepsané právo zvykové. Postupně ovšem docházelo k ucelenějším kodifikacím zemského práva, které bylo nicméně přijímáno v dohodě se stavy. Stavovské zřízení se postupem času dostávalo do určité krize, která vyvrcholila v první polovině 17. století třicetiletou válkou. Po jejím skončení začala převládat představa, podle které může mír a rozvoj státu pouze neomezená moc panovníka. Výsledkem uplatnění tohoto přístupu byl vznik absolutistického státu. Moc v absolutistickém státu byla soustředěna v osobě panovníka (výstižným je výrok, připisovaný Ludvíku XIV. : „Stát jsem já“). Panovníkovi byla přímo podřízena moc církevní i stavovská. Správu státu zajišťovak profesionální úřednický aparát (proces byrokratizace), rovněž podřízený panovníkovi. Pouze panovník měl tedy právo rozhodovat o zásadních otázkách souvisejících s chodem státu. V souvislosti s tím také docházelo k postupnému sjednocování práva. V průběhu 18. století se absolutismus začíná v některých evropských státech přetvářet na absolutismus osvícenský. Nedochází sice k razantní změně postavení panovníka, který si ve svých rukou nadále ponechává veškerou státní moc, větší důraz je ovšem kladen na prospěšnost vládnutí a
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 8
blaho obyvatel. Počínají tedy procesy racionalizace a zefektivňování chodu státní správy, sjednocování výběru daní, profesionalizace soudnictví a jeho oddělení od státní správy a dalšího sjednocování právních předpisů. Důležitým prvkem osvícenství je také změna přístupu k obyvatelům. Postupně se prosazuje jejich zrovnoprávnění (dochází k rušení nevolnictví) a oproti předchozím dobám se výrazně prosazuje náboženská tolerance.
2.3 Moderní stát a jeho znaky U definice státu, uvedené v první části této kapitoly vyplynulo, že pro stát jsou určující tři základní znaky, kterými jsou: státní moc, území, obyvatelstvo. Vymezení státu prostřednictvím těchto tří znaků vychází z klasické, tzv. tříprvkové definice státu.
2.3.1 Státní moc Moc je z obecného hlediska definována jako schopnost zajistit chování určité osoby. Je to jev povahy sociální a politické. Definičním znakem státu je proto, že bez této možnosti přinutit osoby k určitému chování by stát nemohl plnit své funkce a úkoly. Stát tedy disponuje státní (vládní) mocí. Tato moc není odvozená od jiného subjektu, a proto o ní hovoříme jako o moci výlučné a suverénní. Je založena na poslušnosti subjektů, kteří jsou jí poddání a nemohou ji odpírat, aniž by tím riskovali sankci. Projevuje se mimo jiné ve formě státního donucení, které může mít krajním případě podobu „legálního násilí“. Podstatnými při zkoumání právní moci jsou pojmy legitimita a legalita. Legalita znamená zákonný charakter moci, tedy že státní moc byla ustavena na základě práva a na jeho základě a v jeho rámci je také vykonávána. Ztělesněním legality moci bývá zásada, podle které mohou státní orgány činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje, a to na rozdíl od občanů, kterým je dovoleno činit vše, co zákon nezakazuje. Legitimita představuje jakési ospravedlnění státní moci a skutečnost, že odpovídá představám obyvatelstva o státní moci. Podstatné je z tohoto hlediska hodnotové směřování moci. Legitimní státní moc by měla zejména odpovídat základním demokratickým principům. Rozhodujícím pro její ustavení by měla být vůle lidu (o lidu pak z tohoto hlediska hovoříme jako o moci ustavující). Státní moc pak musí preferovat zájmy většiny, současně ale musí respektovat zájmy menšiny. S legitimitou a legalitou státní moci souvisí také oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní. Vedle této základní „trojkolejnosti“ moci bývá také někdy vymezována moc kontrolní nebo finanční (bankovní). Pokud se týká vztahu státní moci a práva, má dvě roviny. První z nich je, že státní moc je nezbytným předpokladem tvorby práva. Druhou pak, že pouze prostřednictvím státní moci lze pravidla obsažená v právních normách vynutit.
2.3.2 Stát a občan Dalším z nutných předpokladů existence státu je obyvatelstvo. Musí se přitom jednat o obyvatelstvo, které je usedlé na určitém území. Právo a stát z člověka činí občana. V institutu občanství se odráží příslušnost jednotlivce ke státu. Občanství je tak definováno jako trvalý, místně neomezený právní svazek člověka a státu, na jehož základě vznikají vzájemná práva a povinnosti. Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven svého občanství.
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 9
Konkrétní obsah práv a povinností občanů je určen zákonodárstvím. Všeobecně respektovaná je nicméně skutečnost, že stát musí respektovat základní lidská práva a svobody. Povaha těchto základních práv je sama o sobě specifická. V právní teorii se hovoří o jejich přirozenoprávním základu. To znamená, že stát tato práva nevytváří, nýbrž pouze deklaruje, uznává a chrání jejich existenci. Na tomto základě se pak lidská práva považují za nezadatelná, nezcizitelná a nezrušitelná. V historii nalezneme řadu dokumentů, které základní liská práva upravují a které představují podstatu lidskoprávního pojetí. Mezi tyto dokumenty patří: Magna Charta Libertatum (1215), Petition of Rights (1628), Habeas Corpus Act (1679), Bill of Rights (1789), Virginská deklarace práv (1776), Deklarace práv a občana (1789), Všeobecná deklarace lidských práv (1948), Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), Mezinárodní pak o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966). V terminologii lidských práv se rozlišuje několik jejich druhů. V prvé řadě platí, že lidskými právy je obdařen každý člověk. Vedle nich pak existují práva občanská, které přísluší občanům. Lidská práva jsou dále kategorizována na práva základní v užším slova smyslu (zejm. právo na život a zdraví), osobní (např. právo na svobodu myšlení, svědomí, náboženského vyznání), politická (právo volební, petiční, sdružovací či shromažďovací), hospodářská, sociální a kulturní (právo na nemocenské a důchodové zabezpečení, právo sdružovat se v odborových organizacích k ochraně sociálních zájmů, právo na ochranu zdraví, vzdělání a další). Vedle základních lidských a občanských práv se setkáme i s vymezením základních povinností. Mezi ně patří zejména povinnost zachovávat ústavu a zákony, platit daně, popř. i bránit vlast.
2.3.3 Demokratický a právní stát Moderní stát je označován několika přívlastky, jako je demokratický, právní, ústavní nebo sociální. Tyto pojmy jsou velmi obecné a navzájem se doplňují. Za právní stát považujeme zejména takový stát, ve kterém se prosazuje zákonnost, tedy všeobecná vázanost právem, která platí nejen pro občany státu, ale i pro stát samotný. Vychází se tedy z představy, že právo stojí nad státem a státní moc může být vykonávána pouze zákonnými prostředky v mezích zákona. Pojem ústavní stát znamená existenci základních pravidel týkající se způsobu výkonu státní moci, vztahů mezi státními orgány a zejména všeobecné respektování těchto pravidel, obsažených pravidelně v Ústavě. Pojem demokratický právní stát vypovídá o kvalitě právních předpisů, resp. o určitých hodnotách, které právo reprezentuje. Těmito hodnotami je zejména rovnost subjektů před zákonem, garance základních lidských a občanských práv, respekt k svobodě jednotlivce a vytváření podmínek pro fungování občanské společnosti. Demokratičnost státu spočívá také ve způsobu ustavování státní moci, ve které hraje rozhodující úlohu lid. Sociálním státem je takový stát, který garantuje základní sociální práva občana a chrání jej před nejvážnějšími sociálními riziky. Projevuje se silný prvek společenské solidarity. Ústředním pojmem moderního státu je již nastíněná zákonnost. V teorii se rozlišují některé tzv. právní záruky zákonnosti, které vypovídají o zákonnosti a fakticky jsou také jejími charakteristikami. Nejčastěji zmiňovanými právními zárukami zákonnosti jsou: zakotvení základních lidských práv a jejich ochrana, dozor a kontrola, rozhodování sporů, záruky právní jistoty,
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 10
neplatnost vadných soukromoprávních úkonů, donucení. Zakotvení základních lidských práv a svobod souvisí již se základním vymezením vztahu mezi státem a občanem. Povinnost státu respektovat základní lidská práva je také jednou ze základních podmínek ústavnosti a zákonnosti. Dozorem a kontrolou se rozumí regulace mechanismů vedoucích k nápravě vadného stavu. Lze odlišovat kontrolu správní a soudní. Správní kontrola má sankční a nařizovací pravomoci. Jejím výsledkem je zpravidla závazný pokyn směřující k odstranění zjištěných nedostatků nebo uložení sankce za porušení právní povinnosti. Soudní kontrola úzce souvisí s další zárukou zákonnosti, kterou je rozhodování sporů. K jejímu naplnění musí existovat nezávislá soustava soudních orgánů, ke které má každý přístup a každý má také právo na to, aby bylo v jeho sporu v přiměřené době a na základě práva rozhodnuto. To souvisí také s pravidlem, které zakazuje, aby bylo komukoli odmítnuto spravedlivé posouzení jeho sporu. Právní jistota předpokládá určitou stabilitu právních aktů, zejména tedy jejich nezpochybnitelnou závaznost. Princip právní jistoty souvisí také se zásadou ochrany nabytých práv a se zákazem právní retroaktivity, tedy zpětné účinnosti zákonů. Neplatnost, popřípadě jiný způsob následku vadnosti právních úkonů (např. nicotnost) je významná z hlediska garance toho, že z jednání, kterým je porušováno právo, nemohou vznikat práva a povinnosti. Takové jednání musí být pro rozpor se zákonem považováno za neplatné a tedy nezakládající právní následky. Donucení představuje záruku toho, že nedojde-li k dobrovolnému splnění právní povinnosti, může být její odpovídající splnění zajištěno prostřednictvím státní moci. Donucení může kromě splnění původní povinnosti směřovat také k vykonání právem stanovené sankce.
Otázky ke kapitole 2 1. 2. 3.
Jak byste popsali vztah státu a práva? Je možné zříci se lidských práv? Jaké jsou znaky státní moci?
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 11
3. VELKÉ PRÁVNÍ SYSTÉMY Právní řády platné v jednotlivých státech se jedny od druhých vždy určitým způsobem liší. Mezi velkým množstvím z nich můžeme vysledovat určité společné rysy a řadit je podle nich do právních systémů. Za právní sytém, jinak též právní kulturu, tedy považujeme větší počet právních řádů, vykazující některé podobnosti. Ty se týkají zejména pramenů práva, způsobu tvorby práva, struktury právního řádu, výkladu a aplikace právních norem. Tyto podobnosti vyplývají zejména ze společného historického vývoje a s ním spojeným vzájemným ovlivňováním, a dále ze základních společenských a kulturních hodnot a tradic, které jsou vlastní širšímu geografickému území nežli jsou jednotlivé státy. Zkoumáním společných vlastností a rozdílů mezi právními řády a právními systémy se zabývá srovnávací právní věda neboli právní komparatistika, která provádí třídění právních řádů za použití několika metod. Základní z nich je posuzování podle charakteru pramenů práva. Právní komparatistika rozlišuje dva základní velké právní systémy, kterými jsou systém kontinentální a angloamerický. Vedle nich existují další právní systémy, například systém islámský nebo systém tradičních práv afrických. V minulosti byly do samostatného typu právní kultury řazeny právní řády tzv. socialistických států. Vzhledem k společenským změnám, které řada těchto států na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století prodělala, ovšem odlišování této právní kultury přestalo být opodstatněné.
3.1 Právní systém kontinentální Do kontinentálního právního systému řadíme zejména právní řády zemí kontinentální Evropy. Zde totiž tento právní systém vznikl a byl poté prostřednictvím kolonizace přenesen i mimo Evropu. Za základ kontinentálního právního systému je považován právo starého Říma (římské právo), které bylo po zániku římského impéria přejímáno (recipováno) do vznikajících právních řádů evropských států. Římskoprávní tradice je v podobě základních právních zásad, některých právních institutů a obecných principů právního myšlení patrná i v moderních právních řádech, patřících do kontinentální právní kultury. Příkladem může být tradiční dělení práva na právo veřejné a soukromé (tzv. právní dualismus), které má své kořeny u římského právníka Ulpiana. Podle jeho definice je právem veřejným to, které je zaměřeno na ochranu věcí veřejných, zatímco právem soukromým to, které respektuje míru osobní svobody jednotlivce. Ačkoli byl tento způsob rozlišování veřejného a soukromého práva moderní právní vědou několikrát relativizován, právní řády kontinentálního právního systému z právního dualismu dosud vycházejí. I přes shodnou podstatu, kterou pro kontinentální právní systém představuje římské právo, můžeme s ohledem na odlišnosti některých právních řádů určit několik subsystému tohoto systému. Jedná se o: subsystém francouzský, subsystém rakouský, subsystém německý, subsystém švýcarský, subsystém skandinávských zemí, východoevropský subsystém, balkánský subsystém. Řada těchto právních subsystémů se odvíjí od základního kodexu svého soukromého práva, z nichž mnohé lze považovat za další podstatné zdroje kontinentální právní kultury. Mezi tyto kodexy bezesporu patří : francouzský občanský zákoník (Code Civil - CC) z roku 1804, občanský zákoník rakouský (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch - ABGB) z roku 1811, německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch - BGB) z roku 1896), švýcarský občanský zákoník (Zivilgesetzbuch - ZGB) z roku 1907. Kontinentální právní systém lze označit jako systém psaného práva. Znamená to, že za určující pramen práva je považováno psané právo, které vzniklo v průběhu stanoveného legislativního procesu. Při zjednodušeném pojetí lze říci, že se právo rovná systému psaných zákonů, resp. jiných forem pramenů práva (nařízení, vyhlášky), které jsou určitým způsobem uspořádány v právním řádu. Soudní rozhodnutí nebo právní zásady či obyčeje jsou považovány za podpůrné prameny práva, popř. se za prameny práva vůbec nepovažují.
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 12
Úlohou soudů v právních řádech kontinentální právní kultury není právo vyvářet, jako je tomu v anglosaském právním prostředí (viz níže), nýbrž tzv. nalézat. Soudce má tedy soudní spor řešit takovým způsobem, že v rámci právního řádu „pouze“ vyhledá odpovídající právní normu, vyloží ji a podle řešení v ní obsaženém spor rozhodne. Soudní rozhodnutí je potom závazné pouze pro tento spor a jeho obsahu se nelze dovolávat v jiném, byť podobném soudním sporu. Formálně vzato tedy není soudní rozhodnutí v zemích kontinentální právní kultury pramenem práva. Ve skutečnosti ovšem mají i v těchto zemích soudní rozhodnutí zejména vyšších soudů značný vliv na výklad právních norem a přispívají tak k dotváření práva. Zvláštní postavení v soudní soustavě tvoří ústavní soudnictví, které sehrává mimo jiné i roli tzv. negativního zákonodárce. Úkolem Ústavních soudů v kontinentálním právním systému bývá totiž i přezkum právních norem z hlediska jejich souladu s Ústavou a ústavními zákony. V případě zjištěného rozporu mají Ústavní soudy oprávnění dotčenou právní normu zrušit. Jedná se o tzv. koncentrovaný model ústavního soudnictví. Do kontinentálního právního systému lze nepochybně zařadit i právo české. Za prameny práva jsou v ČR považovány pouze psané právní předpisy, přijaté Parlamentem ČR, popř. jiným k tomu oprávněným orgánem (např. vládou nebo ministerstvem). Soudní rozhodnutí nemohou být pramenem práva, ačkoli mají na právní praxi nezanedbatelný vliv. Zejména ta rozhodnutí, která byla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a nálezů, výrazně ovlivňují výklad právních předpisů, kterých se týkají.
3.2 Právní systém angloamerický Angloamerický právní systém vznikl v Anglii a prostřednictvím kolonizace byl přenesen i do jiných částí světa. Do této právní kultury tak kromě anglického práva řadíme také právní řády USA, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a dalších států. Jeho odlišnosti od systému kontinentálního jsou dány zejména zcela odlišným způsobem vzniku a formování. Hlavní rozdíly spočívají v: celkovém přístupu k právu a právní terminologii, základní systematice práva (angloamerický systém nezná dělení práva na soukromé a veřejné), pramenech práva, postavení a úloze soudnictví. I v rámci angloamerického právního systému rozlišujeme několik vzájemně odlišných podsystémů. Nejdůležitějšími z nich jsou okruh práva anglického a práva USA. Anglické právo rozlišuje několik druhů pramenů práva, přičemž za nejdůležitější z nich je považováno právo soudcovské. Soudcovské právo se sestává z dvou hlavních zdrojů, z nichž jedním je Common law a druhým Equity. Pojem Common law, podle kterého se někdy angloamerický právní systém nazývá systémem Common law, lze do češtiny volně přeložit jako obecné právo. Je tvořeno zejména soudními rozhodnutími, která mají závaznou povahu a nazývají se precedenty. Právě v této povaze soudních rozhodnutí a v postavení soudců z hlediska tvorby práva spočívá zřejmě největší rozdíl mezi angloamerickým a kontinentálním právním systémem. V kontinentální právní kultuře je soudní rozhodnutí závazné pouze pro spor, ve kterém bylo vydáno a úlohou soudce je právo nalézat, zatímco soudce angloamerického právní kultury může právo i tvořit a jeho rozhodnutí může být závazné i pro další soudní spory, jejichž skutkové okolnosti budou podobné tomu, ve kterém precedentně rozhodl. Vytvořit precedens ovšem nemůže každý soudce, tuto možnost mají pouze nejvyšší soudní instance, rozhodují-li v případě, který doposud nebyl řešen jiným soudním rozhodnutím a nevztahuje se na něj ani jiný pramen práva. Ohledně vydaných precedentů platí zásada stare decisis (lze přeložit jako „setrvat při rozhodnutém“), jejíž podstatou je, že rozhodnutí je závazné jak pro soud, který jej sám vydal, tak i pro další soudy nižších instancí. Tím se utváří určitý systém soudních rozsudků, které jsou zachyceny ve sbírkách a s ohledem na svou závaznost mají povahu jsou pramenů práva. Systém Equity (lze volně přeložit jako „spravedlnost“) se v historii vyvinul vedle soustavy soudních precedentů. Podle Equity rozhodovaly zvláštní soudy, které sporné případy posuzovaly podle obecných zásad spravedlnosti. Tento systém přitom neměl nahrazovat, ale spíše doplňovat soudy rozhodující podle Common law. V druhé polovině 19. století došlo v Anglii k zavedení jednotného systému soudnictví, nadále zde ovšem přetrvává rozlišování mezi Common law a Equity jako různými systémy práva.
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 13
Vedle nepsaného soudcovského práva uznává anglické právo ještě další prameny. Jedním z nich je zákonné právo, které se svou povahou blíží pramenům práva kontinentálního právního systému a které nabývá na významu zejména vzhledem k rostoucí složitosti právem regulovaných společenských vztahů. S psaným zákonným právem je ovšem v Anglii zacházeno přeci jen jinak než v kontinentálním právním systému. Obecně platí, že tyto zákony ponechávají poměrně značnou volnost pro rozhodovací činnosti soudů a soudci pak prostřednictvím svých rozsudků toto právo významně dotvářejí. Mimo uvedené prameny práva se v Anglii setkáme ještě s dalšími prameny, za které jsou považovány i právní obyčeje a právní literatura. Pokud se týká literatury, za pramen práva se považují zejména historická právní díla. Současná právní věda může sloužit pouze jako pramen podpůrný. Několika zásadními odlišnostmi se od anglického práva vyznačuje právo USA. Stejně jako v Anglii se zde uplatňuje soudcovské právo, podstatnou roli zde ovšem hraje i zákonné právo, v čele s psanou Ústavou, kterou lze označit za nejdůležitější pramen práva USA. Za prameny práva se v USA nepovažují obyčeje, I v USA nalezneme jako hlavní zdroj soudcovského práva Common law. Platí zde také podobný způsob vytváření závazných soudních precedentů. Na rozdíl od precedentů v anglickém právu jsou však méně závazné a soudci tak mají v rozhodování větší volnost. Další rozdíly pak dány skutečností, že USA jsou federací. Existují zde tedy dvě úrovně vytváření práva (tedy i soudních precedentů), a to úroveň federální a úroveň jednotlivých států. Sjednocující roli zde vedle Ústavy hrají další psané zákony a závazná stanoviska Federálního Nejvyššího soudu. Významnou charakteristikou práva USA je způsob soudního přezkumu ústavnosti. Neuplatňuje se zde totiž model známý z kontinentálního právního systému, podle kterého soulad s ústavním pořádkem přezkoumává specializovaný soudní orgán, nýbrž model, který nazýváme difúzním ústavním soudnictvím. Jeho podstatou je to, že se souladem s Ústavou může zabývat kterýkoli soudní orgán. Jestliže totiž v konkrétním soudním případu zjistí, že určitý zákon není v souladu s Ústavou, rozhodne se podle něj nepostupovat. Toto rozhodnutí ovšem není závazné pro ostatní soudy. I přes toto oprávnění všech soudců je obvyklé, že posuzování ústavnosti provádějí soudy vyšších instancí.
3.3 Náboženské a tradiční právní systémy Vedle uvedených hlavních typů právních systémů se lze setkat i s dalšími právními kulturami. Jedná se zejména o tradiční nebo náboženské právní systémy. Zařazujeme sem například právní řády afrických zemí, které se od sebe sice navzájem liší, ale jsou založeny na podobné koncepci a některých společných principech. Poměrně rozšířeným je dále islámský právní systém, který, jak již vyplývá z názvu, je příkladem systému práva silně ovlivněného náboženstvím. Islámské právo nazýváme právem šaría, tedy boží právo. Za zákonodárce je považován Alláh, za zvěstovatele práva pak prorok Mohamed. Jeho prameny jsou Korán, sunna (tradice o skutcích a výrocích prorokových), idžmá (právní principy, představující konsensus islámského společenství) a kijás (analogie, umožňující řešení podobných případů podle základních pramenů práva). Ohledně božího práva platí zásada absolutní neměnnosti, zvaná taklíd. Toto právo tedy nemůže být nikým doplňováno nebo jinak měněno. Měnícím se společenským podmínkám lze boží právo přizpůsobovat pouze výkladem. Vedle božího práva stojí ještě systém pravidel zvaný fikh. Tato pravidla vytvářejí islámští učenci, kteří k nim docházejí na základě výkladu práva šaría. Významnou úlohu v doplnění božího práva hraje také fatwa. Tím se rozumí prohlášení islámských učenců vztahující se k nastolené otázce (např. politické rozhodnutí, druh jednání apod.). Je posouzením určité otázky z hlediska práva šaría a přestavuje posvěcení daného jednání z náboženského hlediska ve smyslu jeho odůvodnění. Mylně se pak na základě jednoho konkrétního případu fatwy (požadavek smrti spisovatele Salmana Rushdieho vyhlášený ajatolláhem Chomejním) považuje tento nábožensko právní institut za rozsudek smrti či výzvu k fyzické likvidaci.
Otázky ke kapitole 3 1. 2.
Jaké je postavení soudního rozhodnutí v právním systému kontinentálním a angloamerickém? Jaký je rozdíl mezi přezkumem ústavnosti v právních řádech kontinentálního právního systému a USA?
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 14
4. Prameny práva, systém práva
4.1 Pojem pramen práv a základní typy pramenů práva
Pojem pramen práva můžeme vnímat ve dvou základních smyslech. Zaprvé se jedná o zdroj práva, který způsobuje, že právo je takové, jaké je. V tomto kontextu hovoříme o materiálních pramenech práva. Považujeme za ně společensko politické jevy, na jejichž základě se právo utváří. V určitých etapách historického vývoje se za takový pramen práva považovala např. boží vůle, zájmy pracující třídy, národní zájmy a další jevy, které vystupovaly povětšinou v různých kombinacích. V současné době lze za materiální pramen práva považovat určité zájmy společnosti nebo společenské skupiny, které se do obsahu práva promítají. Vedle materiálních pramenů práva existují formální prameny, které představují zdroje, ve kterých je zachyceno platné právo a ze kterých o něm lze čerpat konkrétní informace. Předmětem našeho dalšího zájmu budou právě prameny práva v tomto formálním smyslu. Prameny práva jsou v teorii klasifikovány do následujících druhů pramenů práva: právní normativní akty, právní obyčeje, soudní a správní rozhodnutí, normativní smlouvy, právní literatura. Tyto prameny práva se neuplatňují ve všech právních řádech stejným způsobem, o čemž bylo pojednáno v kapitole 3. Chápání pramenů práva a jejich důležitost je tedy v prvé řadě otázkou konkrétního právního řádu, popř. právní kultury, do níž tento právní řád patří. Normativní právní akty jsou jako prameny práva typické pro kontinentální právní kulturu. Jedná se výsledky legislativní činnosti státu, které vystupují v podobě zákonů, vyhlášek, nařízení a dalších druhů právních předpisů. V normativních právních aktech nalezneme právní normy, které obsahují závazná pravidla chování a případně i sankce, které za porušení tohoto chování hrozí. Podstatným znakem normativního právního aktu je, že se vztahuje na neurčitý počet subjektů a dopadá na neurčitou skupinu podobně skutkově vymezených situací. Na rozdíl od normativních právních aktů nejsou právní obyčeje zpravidla výsledkem činnosti státních orgánů, ale vznikají víceméně samovolně (živelně). Právní obyčeje se utvářejí na základě dlouhodobě opakovaného jednání, které se tím stává závazné. Aby k tomu mohlo dojít, musí být pravidlo stanovené právním obyčejem dostatečně určité a musí být zřetelně dána vůle společnosti se tímto pravidlem řídit s vědomím, že se jedná o závazné pravidlo. Právní obyčeje se jako prameny práva vyskytují zejména v angloamerickém právním systému a dále pak v oblasti mezinárodního práva. Za pramen práva se v některých případech považují i soudní a správní rozhodnutí. Jedná se o tzv. individuální právní akty. Povahu pramenů práva mají pouze tehdy, pokud podle nich lze postupovat i v dalších případech vzniklých mezi jinými osobami, tedy pokud se jedná o rozhodnutí precedenční povahy. Z pojednání o velkých právních systémech vyplynulo, že tuto povahu mají soudní rozhodnutí pouze v v rámci angloamerické právní kultury. Právní řády spadající do kontinentální kultury soudní rozhodnutí za prameny práva nepovažují. V těchto právních řádech jsou totiž závazné toliko pro konkrétní situaci, ve které byly vydány a pro osoby, jejichž práv a povinností se týkají. Normativní smlouva je zvláštním druhem smlouvy, přičemž běžná smlouva za pramen práva považována být nemůže. Za normativní je smlouva považována tehdy, pokud obsahuje obecná pravidla pro neurčitou skupinu společenských vztahů stejného druhu. Normativními smlouvami jsou mezinárodní smlouvy, ve kterých si státy sjednávají určité závazky. Ve vnitrostátním právo považujeme za druh normativní smlouvy kolektivní smlouvu, uzavíranou mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem. Právní literatura je za pramen považována spíše výjimečně. V kontinentální právní kultuře např. závazným pramenem práva není. Výklady a právní názory v literatuře uvedené mají nicméně velký neformální vliv na právně aplikační praxi.
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 15
4.2 Systém práva Systémem obecně se rozumí vnitřně jednotná množina prvků, které jsou určitým způsobem diferencovány. Systematické uspořádání je pak znakem nebo vlastností nějakého celku či jevu. O systému a systematickém uspořádání lze hovořit i v souvislosti s právem, s ohledem na jeho vnitřní členitost na straně jedné a soudržnost jeho složek na straně druhé. Na problematiku systému práva lze nahlížet hned z několika hledisek a provádět tak několik způsobů jeho systematizace, s ohledem na zvolené kritérium. Je třeba ještě podotknout, že v následujících podkapitolách nastíněné druhy systematizace práva se vztahují pouze k právním řádům kontinentálního právní kultury. Ostatní právní kultury nahlíží na otázku systému práva zcela jiným způsobem.
4.2.1 Struktura práva Struktura je výraz používaný pro vnitřní uspořádání prvků celku. Při jistém zjednodušení pak můžeme prvky, ze kterých je uspořádáno právo, a vztahy mezi nimi považovat za východisko pro systematizaci práva. Teorie práva rozlišuje následující prvky, ze kterých se právo skládá: právní norma, právní institut, právní odvětví, (právní princip). O právních normách, jejich struktuře a druzích bude blíže pojednáno v kapitole 5. Z hlediska systému práva je třeba si uvědomit tolik, že právní norma, obsahující pravidlo chování, je jakýmsi dále nedělitelným atomem organismu práva. Právní normy jsou pro oblast systematizace práva významné nejen jako prvky jeho struktury, ale také z hlediska jejich vztahů a vazeb a z nich vycházejícího hierarchického uspořádání právních norem v právním řádu. K tomu viz následující oddíl. Právní institut je tvořen větším počtem právních norem, který uceleně reguluje nějaký společenský vztah nebo jeho podstatnou část. Právním institutem je např. manželství, vlastnické právo nebo pracovní poměr. Právní odvětví představuje souhrn většího počtu právních institutů, který se vyznačuje určitou samostatností co do předmětu regulovaných společenských vztahů. Právním odvětvím je tedy např. občanské právo, trestní právo nebo pracovní právo. Zvláštní postavení mají právní principy či zásady. Stojí mimo strukturu právních norem, institutů a odvětví. V řadě případů ani nejsou v právních řádu výslovně zakotveny. Vyjadřují obecná a abstraktní pravidla, která se vztahují k právu jako celku nebo některému právnímu odvětví. Právní principy mají značný vliv jak na tvorbu právních přepisů, tak i na celý proces realizace práva. Jako příklad nejobecnějších právních principů lze uvést rovnost účastníků soukromoprávních vztahů nebo soulad výkonu práv s dobrými mravy. Příkladem specializovaného principu je zásada ochrany zaměstnance, uplatňující se v pracovním právu.
4.2.2 Systematizace práva podle kritéria právní síly Jak bylo výše poukázáno, právní normy, ze kterých je právo složeno, jsou v jeho rámci hierarchicky uspořádány. Východiskem tohoto uspořádání je princip právní síly, jenž představuje další významné kritérium pro systematizaci práva. Právní síla je vlastnost právní normy, která jí byla určena jejím tvůrcem. Pravomoc státních, popř. jiných orgánů vydávat normy určité právní síly bývají stanoveny v ústavních předpisech. V právním řádu poté nacházíme několik stupňů právních norem z hlediska jejich právní síly, které tvoří hierarchii právních norem. Nejzávažnějším důsledkem principu právní síly je, že právní norma nižší právní síly nesmí být v rozporu s normou vyšší právní síly. Pokud by k takové situaci došlo, rozporná norma nižší právní síly by byla neplatná. Normou nejvyšší právní síly bývá většinou ústava, někdy doplněná o další ústavní zákony.
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 16
4.2.3 Systematizace práva podle předmětu právní úpravy Podle předmětu právní úpravy lze právo klasifikovat v širším a užším smyslu. V širším smyslu můžeme právo rozlišovat na veřejné a soukromé a v užším smyslu pak právo klasifikujeme podle právních odvětví. a) Právo veřejné a právo soukromé Kritérií pro rozlišování práva soukromého a veřejného je několik. Na jedno z nich bylo poukázáno již výše, v části zabývajícím se kontinentálním právním systémem. Jde o tzv. zájmové kritérium, podle kterého je právem veřejným to, které dopadá na veřejné zájmy a právem soukromým to, které respektuje soukromé zájmy právních subjektů. Dalším významným kritériem je rovnost či nerovnost subjektů práva. V soukromém právu je postavení účastníků právních vztahů v zásadě rovné, žádný subjekt tedy nemůže jednostranně určovat povinnosti druhému účastníku. Vedle zákona je zde nejčastějším zdrojem povinnosti smlouva, jejímž uzavřením smluvní strany projeví vůli být vázány jejím obsahem. Subjekty veřejného práva si naopak rovné nejsou. Platí zde princip nadřazenosti jednoho ze subjektů, který představuje stát, resp. státní orgán. Druhý účastník právního vztahu je v podřazeném postavení. b) Právní odvětví Podle charakteru společenských vztahů, kterých se týká širší skupina právních norem, rozlišujeme jednotlivá právní odvětví. Právní odvětví je pak charakterizováno svébytnými principy, účelem a funkcemi. Často bývá znakem právního odvětví také jeho kodex, tedy právní předpis, obsahující normy, které upravují podstatnou část dotčených společenských vztahů. Výčet právních odvětví je dán konkrétními podmínkami právního řádu. Za nejčastější právní odvětví lze pak považovat právo ústavní, občanské, obchodní, pracovní, správní, trestní a finanční. Jednotlivá právní odvětví jsou pak pod zorným úhlem klasifikace v širším smyslu označována jako soukromoprávní nebo veřejnoprávní. Za soukromoprávní se považuje zejména občanské a obchodní právo, právo ústavní, trestní, správní a finanční jsou disciplíny veřejnoprávní. Pokud se týká zařazení práva pracovního, setkáme se s názorem, že se jedná o právní odvětví na pomezí soukromého a veřejného práva.
4.2.4 Mezinárodní a vnitrostátní právo, právo Evropské unie a) Mezinárodní právo Právo lze kromě výše uvedených metod systematizace dělit na dvě velké a vzájemně poměrně jasně odlišitelné skupiny, kterými jsou mezinárodní a vnitrostátní právo. K růstu významu mezinárodního práva došlo zejména po 2. světové válce a jeho v důležitost ve vztahu k pokojnému a udržitelnému rozvoji v současné době stále stoupá, a to ať už se jedná o otázku mírového řešení sporů, oblast lidských práv, ekonomiky nebo péče o životní prostředí. Mezinárodní právo nelze považovat za právní odvětví. Jedná se o svébytný systém právních norem, který se od vnitrostátního práva liší zejména svými subjekty. Zatímco vnitrostátní právo dopadá na občany daného státu, resp. osoby zdržující se na jeho území, těžištěm mezinárodního práva jsou vztahy mezi státy a dalšími subjekty mezinárodního práva, např. mezinárodními organizacemi. Mezinárodní právo se od vnitrostátního liší také svými prameny, za které jsou vedle dalších považovány zejména mezinárodní smlouvy (někdy zvané jako úmluvy, pakty atd.) a právní obyčeje. Podstatnou otázkou při zkoumání mezinárodního práva je jeho vztah k právu vnitrostátnímu. V právní teorii se objevuje několik teorií, z nichž některé vycházejí z nadřazenosti práva mezinárodního vnitrostátnímu, jiné z nadřazenosti vnitrostátního práva mezinárodnímu a další z předpokladu, že se jedná o dva svébytné právní systémy, stojící vedle sebe. Zřejmě nejsprávnější je posledně uvedený
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 17
přístup, který je ovšem nutné doplnit o poznatek, že mezinárodní a vnitrostátní právo nejsou navzájem uzavřené. Mezinárodní právo totiž velmi silně ovlivňuje podobu práva vnitrostátního. Bylo sice řečeno, že mezinárodní právo se týká zejména vztahů mezi státy, často ovšem zavazuje tyto státy zavazuje k určitému jednání ve vztahu ke svým občanům. To se týká zejména smluv o lidských právech, svobodách a dalších okolnostech vztahu mezi jednotlivcem a státními orgány. Dochází tím tedy k prolínání mezinárodního práva do práva vnitrostátního. Podmínkou tohoto procesu je ovšem přijetí konkrétního závazku vyplývajícího z mezinárodněprávního instrumentu (např. mezinárodní smlouvy) a jeho přenesení do vnitrostátního práva tak, aby zde mohly být závazné. Mechanismy tohoto spojení mezinárodního a vnitrostátního práva se liší stát od státu. Zatímco některé z nich probíhají tak, že mezinárodní smlouva je přepracována do podoby vnitrostátního právního předpisu, jiné tak, že vnitrostátní norma buď obecně, anebo případ od případu stanoví přímou platnost mezinárodní smlouvy i pro vnitrostátní vztahy. Často se přitom také stanoví, že přijaté mezinárodní smlouvy mají přednost před vnitrostátním právem, které s nimi nesmí být v rozporu (z tohoto pojetí vychází i české právo). Do určité míry lze tedy přistoupit na názor, že je mezinárodní právo právu vnitrostátnímu nadřazené, je potřeba ale pamatovat na to, že tomu tak může být pouze na základě dobrovolného přijetí mezinárodněprávního závazku daným státem. Základním problémem, který je spojován s mezinárodním právem, je jeho obtížná vynutitelnost. Vytvářejí jej totiž suverénní státy, nad nimiž nestojí žádná nadřazená moc, která by mohla dodržování práva vynucovat. V souvislosti s tím se někdy objevují názory, podle kterých mezinárodní právo ve skutečnosti vůbec není právo. Jistým řešením této situace je vytváření mezinárodních organizací, na něž státy delegují kontrolní a dozorové pravomoci. Vůle států podřizovat se moci jiných subjektů a přenášet na ně část své státní suverenity je ovšem obecně velmi malá.
b) právo Evropské unie Systém práva Evropské unie (dále jen „EU“) je sice řazen do oblasti mezinárodního práva, skutečností ale je, že některé jeho charakteristiky jej přibližují k právu vnitrostátnímu. EU má vlastní zákonodárné orgány (Evropská komise, Evropský parlament, Rada ministrů), vytvářející právo, které je závazné pro členské státy a nadřazené jejich národnímu právu. Má také vlastí kontrolní orgány (Evropská komise, Evropský soudní dvůr), které dohlíží nad dodržováním evropského práva a za jeho porušení jsou oprávněny udělit sankce. Evropské právo se dělí na právo primární a sekundární. Primárním právem jsou zejména smlouva o založení Evropských společenství a smlouvy o přistoupení a přidružení dalších zemí k EU (rekodifikací primárního práva má být v současné době široce diskutovaná Smlouva o Evropské ústavě, tzv. Euroústava). Sekundárním právem jsou nařízení, směrnice a rozhodnutí. Nařízení jsou obecně závazné a přímo platné předpisy, které není nutné nijak přenášet do vnitrostátních právních řádů. Vydává je zpravidla Rada evropské unie s Evropským parlamentem, popř. na základě zmocnění Rady Evropská komise. V budoucnu by měla být přejmenována na evropské zákony. Směrnice jsou předpisy obecnější povahy, které členské státy zavazují k tomu, aby do svých národních právních řádů přijaly takovou úpravu, kterou naplní rámcové zadání a účel daný směrnicí. Bezprostředně závaznými se tak stávají většinou až v podobě vnitrostátních zákonů členských států, které jsou s nimi v souladu. Rozhodnutí orgánů EU jsou nelegislativním pramenem práva, závazným pouze pro ty subjekty, kterým jsou určena.
Otázky ke kapitole 4 1. 2. 3.
Jak byste charakterizovali normativní právní akt? Jaký je vztah mezi právní normou, právním institutem a právním odvětvím? Jaká jsou specifika práva Evropské unie ve vztahu k obecnému mezinárodnímu právu?
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 18
5. Právní norma
5.1 Pojem právní normy Právní norma je základním stavebním kamenem právního řádu. Obsahuje pravidlo chování (oprávnění nebo povinnost), které je závazné. Za jeho porušení hrozí sankce. Od ostatních pravidel chování se pravidlo obsažené v právní normě odlišuje zejména tím, že jednání podle něj, stejně jako uplatnění sankce stanovené za jeho porušení, je vynutitelné prostřednictvím státního donucení. Pravidlo obsažené v právní normě je formulováno abstraktně. To znamená, že dopadá na neurčitý počet druhově vymezených případů a subjektů. Aby byla norma skutečně normou právní, musí být obsažena v právním pramenu, který byl vydán nebo uznán stanoveným státním orgánem. K její závaznosti jsou stanoveny určité podmínky, a to zejména platnost a účinnost, mezi jejíž předpoklady patří i veřejné normy a zpřístupnění jejího písemného zachycení adresátům (publikace v úřední sbírce).
5.2 Struktura právní normy Strukturou právní normy se rozumí její složený z jednotlivých skladebných částí. Teorie práva vyčleňuje tři základní prvky právní normy, kterými jsou: hypotéza, dispozice, sankce. Právní norma má potom podobu podmínění věty, která zní : Jestliže ... (hypotéza), pak ... (dispozice), jinak ... (sankce). Hypotéza právní normy tedy stanovuje předpoklad nebo vymezuje okolnosti, za kterých se má realizovat dispozice. Dispozice obsahuje vlastní pravidlo chování, a je tedy jádrem právní normy. Sankce stanoví nepříznivý následek, pokud někdo za podmínek předvídaných hypotézou jedná jinak než jak mu ukládá dispozice. Ne každá norma obsahuje všechny tři prvky. Jestliže norma neobsahuje hypotézu, jedná se o normě nepodmíněné. Norma s hypotézou je podmíněná. Chybí-li v právní normě sankce, hovoříme o imperfektní normě. Norma opatřená sankcí je norma perfektní. Z výše uvedeného je zřejmé, že každá právní norma musí obsahovat dispozici, neboť v opačném případě by vůbec nebyla právní normou.
5.3 Druhy právních norem Právní normy lze klasifikovat podle několika kritérií. V předchozí kapitole již bylo pojednáno o kritériu právní síly, na tomto místě se proto budeme věnovat kritériím dalším. Podle povahy dispozice můžeme normy členit na kogentní a dispozitivní a dále na přikazující, zakazující a opravňující. Kogentní právní normou je ta, která je bez dalšího závazná a adresáti práva se od ní nemohou odchýlit. Naopak dispozitivní norma ponechává adresátům větší míru svobody tím, že jim poskytuje možnosti, které mohou zvolit, nebo jim dokonce umožňuje normu nevyužít a např. ve smlouvě se od jejího znění odchýlit. Dispozitivní normy jsou typické pro soukromé právo. Rozlišování kogentních a dispozitivních norem se odvíjí od jejich znění nebo od výkladových pravidel platných pro konkrétní právní předpis. Přikazující norma stanoví jednoznačnou povinnost chování, zakazující norma naopak dané chování zapovídá. Opravňující nebo též dovolující norma dává adresátu možnost za určitých podmínek jednat popsaným způsobem.
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 19
Podle použité legislativní metody rozlišujeme normy taxativní, demonstrativní, blanketové a odkazující. Taxativní normy obsahují úplný a přesný výčet podmínek, za kterých se uplatní, zatímco demonstrativní normy obsahují výčet pouze přibližný. Blanketové normy neobsahují vlastní pravidlo a pouze zmocňují nějaký orgán k podrobnější úpravě. Odkazové normy pro danou situaci předepisují pravidlo obsažené v jiné existující normě, na kterou odkazují Dále rozlišujeme normy definiční obsahují vymezení určitého pojmu nebo jevu, se kterým dále operují další normy. Deklaratorní norma vymezuje většinou pravidla obecnějšího charakteru, popř. určité zásady nebo principy. Často bývá normou imperfektní. Zvláštním druhem normy je norma kolizní, která obsahuje pravidla pro případ střetu dvou či více právních řádů. Jejím obsahem je určení, podle kterého právního řádu se v dané situaci bude postupovat.
5.4 Platnost, působnost a efektivnost právní normy 5.4.1 Působnost právní normy Působnost právní normy se v obecném smyslu blíží závaznosti normy. Znamená schopnost působit na své adresáty, tedy ovlivňovat jejich chování. Teorie rozlišuje čtyři okruhy působnosti, a to působnost věcnou, osobní, místní, časovou. Věcná působnost vymezuje okruh společenských vztahů, na které norma dopadá, jinak řečeno předmět právní úpravy. Osobní působnost vymezuje adresáty právní normy a působnost místní územní celek, na kterém se norma uplatní. Pokud se týká osobní a místní působnosti, platí, že neurčuje-li norma nic jiného, vztahuje se na všechny osoby podřízené státní moci státu, který normu vydal, a bude se aplikovat na celém jeho státním území. Časová působnost právní normy určuje, kdy se stává platnou a kdy účinnou. Platnou je právní norma tehdy, pokud je stanoveným způsobem přijata a zveřejněna. Platná norma je pak součástí právního řádu, ale adresáti podle pravidel v ní obsažených mohou postupovat až tehdy, když nabude účinnosti. Účinnosti nabude právní norma nejdříve v den, kdy se stala platnou. Ve většině případů se ovšem stanoví, že právní se norma stane účinnou až po uplynutí určité doby. Tento časový úsek se nazývá legisvakanční doba. Účelem tohoto institutu je umožnit adresátům se s novou právní normou seznámit a připravit se na její aplikaci. Konec účinnosti normy nastává tehdy, pokud to sama stanoví (což je velmi výjimečně) nebo tehdy, pokud je jinou normou zrušena. Platí, že právní norma může být zrušena pouze normou stejné nebo vyšší právní síly.
5.4.2 Efektivnost právní normy Efektivnost je vlastností právní normy, která vyjadřuje kvalitu, účelnost, prospěšnost a ekonomičnost jejího působení. Cílem a účelem právních norem je působit na realitu a odrážet se jednání právních subjektů. Efektivnost souvisí se zhodnocením produktivity normy, tedy jejích účinků. Společenská efektivnost právní normy pak nevyjadřuje pouze skutečnost, zda se jí daří společenské vztahy skutečně regulovat, ale i to, jaké tato regulace přináší výsledky. Zkoumání efektivnosti právní normy, tedy hodnocení jejích reálných dopadů, by mělo být logickým pokračováním legislativního procesu, ve kterém byla norma vytvořena. Za efektivní považujeme normu, která z pohledu cílů a funkcí sledované právní úpravy dává zamýšlený, sledovaný a z obecného hlediska dobrý výsledek. Problematickou efektivností se vyznačuje norma, která vedle předpokládaných výsledků způsobuje také vedlejší, nezamýšlené a negativní účinky. Zcela neefektivní je taková právní norma, která nenaplnila svůj účel a způsobila v aplikační praxi negativní dopady. Neefektivní normou je také norma obsoletní, tedy taková, která je sice součástí právního řádu, ale není používána a fakticky nepůsobí na regulaci společenských vztahů.
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 20
Je-li zjištěno, že efektivnost právní normy je problematická nebo nízká, jedná se o impuls tvůrce této normy k tomu, aby ji změnil, popř. i zrušil. Je třeba také zdůraznit, že efektivnost právní normy je proměnlivá v čase ve vztahu se změnami společenských podmínek. Norma, která je za efektivní a účelnou považována za daných společensko-ekonomických okolností, se tak může po jejich změně ukázat být zcela nevhodnou a praxi neodpovídající. Tato skutečnost vytváří na tvůrce právních norem permanentní tlak nutící jej k tomu, aby průběžně posuzoval efektivnost všech jím vydaných právních norem a případně uvažoval o jejich změně. Nelze zapomínat na to, že kromě věcného řešení obsaženého v právní normě ovlivňuje její efektivnost také řada společenských faktorů a praktických okolností. Patří mezi ně jednoznačnost, obsahová bezrozpornost a srozumitelnost znění právní normy pro její subjekty. Na efektivnost má vliv také informovanost adresátů práva a důsledné prosazování nepříznivých následků plynoucích z porušování normy. Za faktory sociologické povahy lze považovat i prestiž práva a jeho tvůrce ve společnosti, frekvenci jejího porušování nebo její soulad s mimoprávními normami, např. s morálkou.
Otázky ke kapitole 5 1. 2. 3.
Čím se právní norma liší od ostatních, mimoprávních norem? Může efektivnost právní normy ovlivnit skutečnost, že ve společnosti často dochází k jejímu porušování? Najděte hypotézu, dispozici a sankci v ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku : „Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.“.
Základy práva (text pro studenty VOŠ UJAK)
Stránka 21