DĚJINY NIZOZEMSKÉ A VLÁMSKÉ LITERATURY
DIRCK VOLCKERTSZOON COORNHERT Avšak nejen zapálení zastánci protestantismu a katolicismu psali náboženskou literaturu, mezi jejími autory najdeme i umírněnější duše, z nichž byl Dirck Volkertszoon Coornhert (1522–1590) bezesporu nejvlivnější. Coornhert pocházel z bohatého amsterdamského rodu obchodníků s textilem. Po Grand Tour ve Španělsku a v Itálii se zamiloval do nemajetné, o dvanáct let starší haarlemské ženy, s níž se v roce 1539 proti vůli otce oženil, ten jej poté vydědil. V Haarlemu po svatbě koupil dům a usadil se tam. Začal se živit kresbami, malbou a rytinami. Učil i jiné malíře, mezi jeho žáky patřil mimo jiné výtvarník Hendrick Goltzius (1558–1617). Coornhert se naučil latinsky a v roce 1557 začal překládat klasické autory do běžně mluvené nizozemštiny. V roce 1564 se stal tajemníkem města Haarlemu. Byť byl Coornhert věrným katolíkem, podílel se v roce 1566 na manifestu iniciovaném Vilémem Oranžským, namířeného proti krutostem vévody z Alby. I když stejně jako „otec vlasti“ odsoudil obrazoborectví, byl Radou nepokojů obviněn a v Haagu uvězněn. Po zproštění viny utekl do Kleve, ale v roce 1572 se vrátil a stal se tajemníkem Holandských stavů. Ve funkci však vydržel sotva rok, protože jeho důraz na svobodu vyznání – sám byl nadále oficiálně katolíkem – nekonvenoval veliteli gézů Lumeyovi, a Coornhert musel znovu utéct do bezpečí v Kleve. V roce 1576 se vrátil do Haarlemu, kde se znovu začal věnovat svému povolání notáře. V atmosféře rostoucího tlaku reformovaných kazatelů, kteří usilovali o to, aby se vyhlásila teokratická protestantská republika, stále svými spisy urputně obhajoval svobodu vyznání. Po náhlé smrti svého ochránce Viléma Oranžského musel odejít z Haarlemu a usadil se v Goudě, kde v roce 1590 zemřel. Přestože tento umírněný katolík nebyl svými současníky pochopen, nelze jeho význam podceňovat. Coornherta lze považovat za průkopníka tolerantního křesťanství, v nizozemské Republice, zejména u vyšších měšťanů, získalo malý, ale vlivný okruh následovníků, vliv je zřejmý i v současnosti. Svou vizi křesťanství obhajoval ve spisech Synodus vander Conscientien Vryheydt (Synoda svobody přesvědčení, 1582), Van de onwetenheyt der menschen die daer is onschuldigh of schuldigh (O neznalosti lidí, kdo je vinen či nevinen, 1583) a Van den onderscheyt tusschen die ware ende valsche leere (O rozdílu mezi pravdivou a falešnou naukou, 1589). Jeho hlavní tezí bylo, že Bůh stvořil svět a jen On ví, kdo je hříšný a kdo není. Svět a lidé jsou coby Boží dílo v podstatě dobří. Všechna náboženství jsou produktem člověka, tedy nedokonalá, a lidé proto nemohou vědět, které z nich má pravdu. Každý má podle Coornherta vycházet z vlastního přesvědčení, neboť každý má právo na to, aby „bloudil“. Bůh nedal nikomu moc nad svědomím jiných, a proto je veškeré potlačování víry proti Boží vůli. Na základě Coornhertovych myšlenek sestavil John Locke (1632–1704) Epistola de tolerantia (1689, česky Dopis o toleranci, 2000) a tento text se stal základem moderních lidských práv.
86
Dejiny nizozemske a vlamske literatury.indb 86
10.4.2015 14:25:08
LITERATURA BĚHEM OBDOBÍ NÁBOŽENSKÝCH NEPOKOJŮ
Obr. č. 17: Anonymní, rytina portrétu Coornherta dle rytiny Jana Harmensz Mullera na základě portrétu Cornelisze van Haarlema, kolem 1612.
Coornhert vypracoval ve své práci Zedekunst dat is Wellevenskunste (Morální umění je umění dobrého žití, 1585) neostoický etický návod pro mládež. I zde se ukázal jako umírněný a chápající vůdce, dokladem pochopení mohou být následující úryvky: Láskou fyzickou se vlastně rozumí vášeň horoucí, jež pramení jednak ze zralého přirozeného sklonu k rozmnožování, jakož i z půvabu milované bytosti, s níž vášeň obcovat touží. Obcování je samo o sobě, děje-li se tak, jak se patří, věcí přirozenou, stejně jako když hladový jídlem tiší hlad a žíznivý nápojem žízeň. Proto není obcování o nic větším hříchem než požívání jídla či pití. Nepřiměřené množství však, stejně jako u jídla i pití, činí z něj hřích a zlo. Jen takové obcování správné a patřičné jest, vychází-li z přírody samé a slouží-li ke správnému a patřičnému účelu, tj. k rozmnožování. Neboť tak člověk dbá pokynů přírody a tím i Stvořitele jí samé.
Se stejným cílem vytvořil i sbírku emblemat Recht Ghebruyck ende Misbruyck van tydelike Have (Správné použití a zneužití pozemského majetku, 1575) a devět komedií. Jeho veselohry vycházely z tehdy běžné praxe školního divadla – tuto praxi ostře odsoudili
87
Dejiny nizozemske a vlamske literatury.indb 87
10.4.2015 14:25:08
DĚJINY NIZOZEMSKÉ A VLÁMSKÉ LITERATURY
přísní protestantští kazatelé –, jsou ale určeny spíše k četbě. Nejúspěšnější z nich byla komedie Abrahams uytgangh (Odchod Abrahama, tiskem 1575).
Prospěšná práce trestanců Coornhertovo přesvědčení, že člověk je v zásadě dobrý, vedlo k návrhu trestního řádu v knize Boeven-tucht ofte middelen tot mindering der schadelyke ledighghangers (Kázeň zlodějů aneb Prostředky ke snížení škodlivých lenochů, 1587). Zde vysvětlil názor, že veřejně prospěšná práce by mohla pomoci zlodějům přemýšlet o jejich chybách a mohla by jim usnadnit návrat do normálního života. Lidi, kteří spáchali vážné zločiny při plném vědomí, ovšem nepovažoval za napravitelné, vymyslel pro ně těžkou práci na poldrech nebo galejích. Jeho aktivita v této oblasti přispěla k založení prvních dvou pracovních věznic v Amsterdamu, v roce 1596 takzvaný rasphuis pro muže, ve které museli trestanci strouhat tvrdé brazilské dřevo pro loďstvo, a o rok později spinhuis pro ženy, v níž musely tkát vězeňkyně látky. Města Leiden a Leeuwarden následovala příkladu Amsterdamu a v letech 1597 a 1598 vytvořila podobné ústavy. Během 17. století se pak v celé Republice rozvíjela celá síť tuchthuizen – kázeňských institucí. Tento systém byl na tehdejší poměry velmi humánní a téměř všude v zahraničí ho obdivovali, dokonce i v Českých zemích.
Nizozemština Vraťme se však ke Coornhertovu přínosu literatuře, jazyk jeho děl se výrazně přiblížil běžně mluvenému jazyku, díla se tak stala o něco přístupnější. Dokládají to například jeho překlady antických autorů. Ttitulní list jeho překladu Ciceronových De Officiis (1561) hrdě hlásá: „Nyní poprvé přeloženo do nizozemštiny Dirckem Coornhertem.“ Tato věta je tak jednou z prvních zmínek o jazyce jako o nizozemštině (Nederlands). Navíc se jednalo o jednu z prvních knih v Nizozemí, která vyšla v mateřském jazyce a byla vytištěná latinkou místo tehdy běžného gotického písma. Spolu s přítelem Janem van Houtem, kurátorem Leidenské univerzity a tajemníkem města Leidenu, a s řečníkem Hendrikem Laurenszoon Spiegelem (1549–1612) se zasazoval o to, aby mateřština byla co nejčistší, aniž by se příliš oddálila od běžné mluvy. Když Spiegel přišel s nápadem sestavit v rámci amsterdamské řečnické komory D’Eglentier (Šípková růže) nizozemské trivium, Coornhert se ochotně přidal a napsal úvod k první nizozemské gramatice – Twe-spraack vande Nederduijtsche Letterkunst (Dialog nizozemské gramatiky, 1584). V něm obhajoval rovnocennost, ne-li převahu, nizozemštiny s latinou, řečtinou a románskými jazyky. Kvůli šíři svých zájmů a humanistickým ideálům je často považován za otce nizozemského renesančního učení.
88
Dejiny nizozemske a vlamske literatury.indb 88
10.4.2015 14:25:08
LITERATURA BĚHEM OBDOBÍ NÁBOŽENSKÝCH NEPOKOJŮ
NEOLATINSKÁ LITERATURA Renesance se snažila o obnovu klasické latiny v její nejčistší podobě, což vedlo k imitování klasických žánrů jako elegie, tragédie, komedie, eposy, epigramy, dopisy, dialogy či filozofické spisy. Byť renesance v Nizozemí začala až ve 2. polovině 15. století, nizozemští autoři se brzy zařadili mezi důležité neolatinské vzory. Nejvýznamnějšími nizozemskými autory byli kromě již zmíněných – Agricoly, Erasma a Dousa – elegici Janus Secundus a Daniel Heinsius, divadelní autor Georgius Macropedius, filozof, teolog a právník Hugo Grotius, vědci a autoři dopisů Justus Lipsius a Joseph Scaliger, lékař Andreas Vesalius, kartograf Gerard Mercator a filozof Baruch Spinoza. Velká část z nich dosáhla celoevropského věhlasu. Podívejme se blíže na některé z nich.
Janus Secundus Nejznámějším se stal básník Janus Secundus (vl. jménem Jan Everaerts, 1511–1536). V deseti letech napsal své první latinské básně. V šestnácti letech začal studovat právo v Mechelenu, kde potkal svou velkou lásku Julii, jíž věnoval své Elegiae. Studia dokončil ve francouzském Bourges a v roce 1533 odešel do Španělska. Tam vznikla jeho nejznámější sbírka básní Basia (Polibky, knižně 1536), věnovaná španělské dívce jménem Neaera. V roce 1534 onemocněl malárií a vrátil se do Nizozemí, konkrétně do Utrechtu. Zemřel v roce 1536 a jeho bratři posmrtně vydali jeho poezii, která si brzy získala celou humanistickou Evropu.
Andreas Vesalius Andreas Vesalius (vl. jménem Andries van Wesel, 1514–1564) byl jedním z nejpokrokovějších lékařů a anatomů své doby. Jeho otec pracoval jako lékárník ve službách římských císařů. Vesalius studoval na Collegiu Trilingue v Lovani a v Paříži, ale protože byl nespokojen s tamější úrovní, doktorát dokončil v roce 1537 v Padově. Stal se tam profesorem anatomie a publikoval svůj spis De humani corporis fabrica (O skladbě lidského těla, 1543), v němž prokázal na dvě stě chyb v práci římského autora Galena, a to zejména na základě poznatků z praktického výzkumu. Jeho postup pitvy se používá dodnes. Přes jeho pečlivou argumentaci, kterou zejména pozdější generace velice ocenily, byla jeho práce ve své době silně kritizována. Vesalius pak opustil akademii, aby se stal dvorním lékařem císaře Karla V. a později jeho syna Filipa II. V roce 1564 podnikl pouť do svaté země, ale na zpáteční cestě onemocněl a zemřel na řeckém ostrově Zakynthos.
Georgius Macropedius Georgius Macropedius (vl. jménem Joris van Lanckvelt, 1487–1558) získal vzdělání u Bratří společného života v Hertogenboschi. V roce 1524 se stal rektorem latinské
89
Dejiny nizozemske a vlamske literatury.indb 89
10.4.2015 14:25:08
DĚJINY NIZOZEMSKÉ A VLÁMSKÉ LITERATURY
školy v Lutychu, v roce 1530 pak rektorem latinské školy v Utrechtu. V letech 1510 až 1557 napsal deset učebnic a dvanáct divadelních her. Byl tak nejproduktivnějším dramatikem Svaté říše římské národa německého. Jeho Hecastus (Každý, 1539) byl zpracováním Elckerlijca a byl přeložen do několika jazyků. Exemplář výtisku z roku 1540 se nachází v Brně. I jeho učebnice Epistolica (Jak psát dopisy, 1543) byla pod titulem Methodus de scribendis epistolis ještě mnohokrát znovu vydána.
Justus Lipsius Justus Lipsius (vl. jménem Joest Lips, 1547–1606) studoval v katolické Lovani, učil v luteránské Jeně a v kalvinistickém Leidenu a nakonec působil jako profesor v katolické Lovani. Lipsius pocházel z majetnější rodiny z Overijse, dnes předměstí Bruselu. Vstoupil do jezuitského řádu v Kolíně, ale brzy duchovní dráhu opustil. V roce 1566 se stal Lipsius sekretářem kardinála de Granvelle v Římě, ale v roce 1570 se vrátil na sever. V roce 1578 utekl s manželkou před válkou do Leidenu, kde přijal místo profesora a konvertoval k protestantismu. Čtyřikrát se stal rektorem tamější mladé univerzity. Protože ho na severu trápila zima a rostoucí kalvinistická intolerance, vrátil se v roce 1591 do Lovaně, kde se stal profesorem a rekonvertoval ke katolicismu. Ve stejném roce opsal takzvané Wachtendonckse psalmen, jeden z nejstarších textů staronizozemštiny. Tím je zachránil pro pozdější generace, protože původní rukopis se ztratil. Při oficiální návštěvě arcivévody Alberta a jeho manželky princezny Isabely přednášel Lipsius o neostoicismu, o tomto tématu pojednával jeho nejvýznamnější spis De constantia in malis publicis (O výdrži v době krize, 1584). Docílil toho, že arcivévoda se ještě ten den rozhodl propustit tři sta lidí, uvězněných kvůli jejich víře. Dvěma pozdními spisy – Diva Virgo Hallensis (Matka Boží v Halle, 1604) a Diva Virgo Aspricollis (Matka Boží v Scherpenheuvel, 1606, tiskem 1623) – přispěl významně k jezuitské mariánské devoci. Jeho Politicorum sive civilis doctrinae libri VI (Politika a občanská nauka v šesti knihách, 1589) se stal základním spisem absolutismu.
Joseph Justus Scaliger Joseph J. Scaliger (1540–1609) byl synem jednoho z prvních humanistů, Julia Caesara Scaligera (1484–1554). Během studií v Paříži přestoupil v roce 1562 k protestantismu. Po Bartolomějské noci (1572) utekl do Ženevy, kde se stal profesorem literatury. Kvůli intoleranci kalvinismu se však vrátil do Francie, odkud musel opakovaně utíkat z důvodu občanské války. Přesto dokázal pravidelně publikovat. Jeho spis De emendatione temporum (O rozšíření časů, 1583) zcela zpřeházel vědění o antické chronologii a ukázal, že starověký Egypt, Babylon a Persie předcházeli antickému Řecku a Římu. V roce 1593 přijal po Lipsiovi místo v Leidenu, pod podmínkou, že nebude muset přednášet. Jeho žáky byli například Grotius a Heinsius. V Nizozemsku se ujala rodinná legenda, že Scaligerovi byli potomky princů Della Scala (Scaliger) z Verony. Scaliger dokonce
90
Dejiny nizozemske a vlamske literatury.indb 90
10.4.2015 14:25:08
LITERATURA BĚHEM OBDOBÍ NÁBOŽENSKÝCH NEPOKOJŮ
v roce 1594 napsal hrdý spis Epistola de vetustate et splendore gentis Scaligerae et JC Scaligeri vita (Dopis o stáří a slávě rodu Della Scala a život J. C. Scaligera). Jezuitští nepřátelé, kteří ho nenáviděli kvůli důkladné chronologické práci, a zejména kvůli jeho kritickému vydání Nového Zákona (to totiž částečně protiřečilo jejich dogmatům), podnítili sepsání ostrého hanopisu Scaliger hypobolimaeus (Nafoukaný Scaliger, 1601), v němž autor Caspar Scioppius (1576–1649) částečně skutečné nepravdy v textu Scaligera poodkryl, sám však také lhal. Scaliger sice napsal Confutatio (Odmítnutí, 1608), ale přesto to poškodilo jeho duševní zdraví, začal trpět depresemi a v roce 1609 v přítomnosti Heinsia zemřel. Scaliger a Lipsius se nejvíce zasloužili o to, aby se Leidenská univerzita stala jednou z nejdůležitějších v tehdejší Evropě.
NIZOZEMSKÝ VERŠ Velká část nizozemské renesanční poezie vycházela z písní, nelze tedy zkoumat vývoj prozódie a rytmu bez znalosti nápěvů zejména proto, že mnoho písní bylo psáno na základě již existujících nápěvů, tzv. contrefacta – např. Wilhelmus byl dle nápěvu Autre chanson de la ville de Chartres assiégée par le prince de Condé (Jiná píseň o městě Chartres při obležení princem z Condé). Tato protihugenotská posměšná píseň byla známá jako Die wyze van Chartres (Nápěv z Chartres). Právě nápěv často diktoval i pořadí slov.
Verše Lucase d’Heere Raní renesanční básníci se pokoušeli o imitaci antického metra v nizozemštině. Nizozemština, v níž se často vyskytují slova s jednou delší, přízvučnou, slabikou a jednou až dvěma krátkými, nepřízvučnými slabikami, se však pro antické metrum příliš nehodí. Přesto se postupně vyvíjel nizozemský třináctislabičný jambický verš, alexandrin. Nizozemští autoři nejčastěji adaptovali novou francouzskou formu – sonet. Prvním básníkem, který publikoval sonety v nizozemštině, byl Lucas d’Heere (1534–1584), básník a malíř z Gentu. D’Heere byl původně malíř, dokonce z rodu malířů pocházel. Své vzdělání získal v Antverpách a nějaký čas pak navrhoval gobelíny v Paříži, kde se seznámil s moderními trendy v umění. Po návratu se oženil s dcerou starosty města Veere v Zélandu a začal pracovat pro Adolfa Burgundského (1489–1540), pána z Veere a nizozemského admirála. Ve Veere zřídil malířskou školu, kde byl jeho žákem mimo jiné Karel van Mander. V roce 1564 ilustroval d’Heere pro tiskaře Plantina Emblemata slovensko-maďarského básníka Johanna Sambuca (vl. jménem Zsámboki János, 1531–1584). Krátce předtím, v roce 1558, publikoval vůbec první sonet, který vyšel tiskem v nizozemštině jako předmluva sbírky Vriendelicke tsamensprekinghe tusschen de Christen Ziele, ende de Waerheyt haer meesterse (Přátelská rozmluva mezi křesťanskou duší a její mistryní pravdou) dominikána Petra de Backera (1516–1601):
91
Dejiny nizozemske a vlamske literatury.indb 91
10.4.2015 14:25:08
DĚJINY NIZOZEMSKÉ A VLÁMSKÉ LITERATURY
Goedwillighe Lesere, van Gods heyligh woort, hier hebdy een wtlegh van tEuangelie des Heeren, Een spise der sielen, een inwendich confoort, Voor diese naer den leuendighen gheest orboort
Čtenáři ochotný svatého Božího slova,
Ende hemlieden van de dootslaende letter keeren vliet dan als fenijn alle Ketterlicke leeren anveerdende tbrood dat v desen Backer gheeft: dwelck hy (om dat zulck voetsel in v zou vermeeren!)
Jen Slovo tvé lid od vražedných spisů odvrací. Před všemi bludy kacířů raději střežte se, chléb, který pekař vám nabízí, přijměte:
jež pokrmem duši je, úlevu ti dá, zde vysvětlení viz Evangelia našeho Pána, pro každého, kdo Ducha živého hledá.
jenž (rozmnožit, věru, pouze On umí!)
Alder wyselicst bedeelt ende ghebroken Na kousky láme jej a jimi nás podělí, heeft, want ons kinderlick verstant bequamelicst takže i rozum dítěte konečně porozumí, leeft by de brocskins des wtlegghen van Gods wet. co jednotlivé části zákona Božího značí. Dus ghy die der idel leerijnghe noch aencleeft, (De welcke de siele brijnght in sviands net) wilt v keeren ter waerheyt met een goed opset.
Hle, člověče, ty, jenž maně nauce té nasloucháš, (té, skrze níž do sítě nepřítele duši svou lapit dáš), věz, že s dobrým úmyslem navrátit k pravdě se máš.
D’Heere byl protestantem, a proto utekl po příchodu vévody z Alby v roce 1568 do Anglie, kde se jeho již zmíněný překlad žalmů stal na nějakou dobu oficiálním zpěvníkem nizozemských sborů v Anglii. Až v roce 1571 on sám navrhl převzetí překladu Datheenova. Dále získal malířské zakázky pro anglický dvůr, navázal kontakt s Vilémem Oranžským a zařídil pro něho diplomatické služby u anglického dvora. V roce 1576 se vrátil do Gentu, kde se stal hlavním pokladníkem města. Po obsazení Gentu v roce 1584 zaplatil velkou pokutu a odešel do Paříže, kde zemřel. D’Heere je pro nizozemskou literaturu důležitý coby první renesanční básník. Nejen již citovaný sonet, ale především jeho sbírka Den hof en boomgaerd der poësien (Dvůr a zahrada poezie, 1565) stojí na počátku nizozemské renesanční poezie. Někdy je však ještě poplatná starým řečnickým schématům, a tak mají jeho sonety často ještě rétorický refrén. D’Heere byl ostatně pravděpodobně členem gentské řečnické
92
Dejiny nizozemske a vlamske literatury.indb 92
10.4.2015 14:25:08
LITERATURA BĚHEM OBDOBÍ NÁBOŽENSKÝCH NEPOKOJŮ
komory Jezus met der balsem blomme (Ježíš s balzámovou kytkou) a několik refrénů, které jsou součástí sbírky, napsal jistě pro soutěže řečníků. Dle francouzského vzoru dedikoval všechny básně různým lidem – ze sbírky se vynoří úctyhodná celovlámská síť –, využívá francouzský verš, ale ještě nezná cézuru. Stojí tím na hranici nové doby. Jeho následovníci šli již dál.
Jan van der Noot Jan van der Noot (1536/9–1595/1601) pocházel z rytířského rodu v Antverpách, kde se stal v letech 1562 a 1565 konšelem. Jako mladík začal psát verše po vzoru francouzských básníků hnutí Pléiade, zejména Pierra de Ronsarda (1524–1585). Později je během svého londýnského exilu vydal ve sbírce Het bosken (Kytice, 1570). Van der Noot psal podle tehdy mezinárodně uznávaného moderního vzoru de Ronsarda plynulé sonety, které dodržují rytmus i cézury. Jako ukázka může posloužit sonet, který napsal kolem roku 1561 pro lovaňskou dívku Cécile de Billiheovou, inspiroval se Petrarkou: Isser iemant onder des hemels ronde Die gheproeft heeft Cupidos tyrannie, Dat ben ick wel, die met herten onblye Ghequetst ben met een dootelycke wonde
Je vůbec někdo tady na zemi, kdo neokusil tolik Kupidova týrání, než já, jehož srdce smutek ovládá, a jemuž zasazena byla smrtelná rána,
Die hy my ghaf door d’ooghe van de blonde pohledem krásné blondýnky, ta byla mi Stellende heur soo in de heerschappye dána, Ouer myn hert en sinnen t’allen tye, mou pravou královnou je teď tato dáma, jež mému srdci i smyslům mým navždy velí, Beruerende myn siele tot den gronde. až duše má opravdovým blahem se tetelí. Nacht ende dach en doen ick niet dan claghen, Suchten, kermen ende myn hert cnaghen, Biddende hem dat hy myn leuen eynde. Maer laes hy neempt in myn smerte behaghen, Want hoe ick hem roepe en smeeke by vlaghen, Hy en vertroost my niet waer ick my weynde.
Ve dne i v noci je lkaní to, co mi zbývá, vzlykám a úpím, své srdce trápím, ach, běda, prose Jej, by život můj ukrátit ráčil. Jeho však zřejmě můj smutek, zdá se, baví, ač snažně prosím jej, stejně mi nevyhoví, bych se nadále již více netrápil.
Cécile se stala v listopadu 1563 jeho manželkou, ale ne nadlouho, v roce 1566 se pár rozvedl, údajně z náboženských důvodů. Van der Noot se stal totiž protestantem,
93
Dejiny nizozemske a vlamske literatury.indb 93
10.4.2015 14:25:08
DĚJINY NIZOZEMSKÉ A VLÁMSKÉ LITERATURY
v roce 1567 se zúčastnil neúspěšné kalvinistické revoluce v Antverpách a utekl do Londýna, kde vyšlo jeho hlavní dílo Het Théatre oft Toon-neel (Divadlo nebo Jeviště, 1568). Toto dílo, které vydal hlavní londýnský tiskař John Day (kolem 1522–1584) s předmluvou Lucase d’Heere, přineslo do Anglie něco nového. Van der Noot šťastně kombinoval útěk ze světa Petrarkovych Trionfi s militantním protestantismem. Knížka obsahovala šest epigramů ve stylu Petrarky a jedenáct sonetů inspirovaných francouzským pléiadistou Joachimem du Bellayem (kolem 1522–1560), v nichž alegoricky zobrazil rozpad římské říše, a tím všeho pozemského. Krásné mědirytiny Marcuse Gheeraertse byly předzvěstí později velmi populární emblematiky, se kterou se Britové do té doby ještě neseznámili. Soud nepokojů odsoudil van der Noota v jeho nepřítomnosti k doživotnímu vyhnanství. V roce 1571 odešel van der Noot do neutrálního vévodství Kleve a poté do Kolína nad Rýnem, kde publikoval mimo jiné Das Buch Extasis (Kniha Extáze, 1573), alegorický epos o Olympiadě, která povznese básníka k harmonii s Bohem. Mezitím rekonvertoval ke katolicismu a v roce 1578 se přes Paříž, kde se osobně setkal s de Ronsardem, vrátil do Antverp. Aby získal finanční podporu brabantských stavů a do konce života se mohl živit příležitostnou poezií, kterou vydával v různých verzích sbírky Poetixe werken (Poetické práce, 1580–1595), napsal dvojjazyčný spis Lofsang van Braband / Hymne de Braband (Chvála Brabantu, 1578). Mnohé žánry, kterým se van der Noot při své literární tvorbě věnoval, uvedl do nizozemské literatury právě on, ty se pak naplno rozvinuly teprve v dalším století.
Karel van Mander Karel van Mander se narodil v roce 1548 poblíž Kortrijku. Byl druhým synem tamějšího prokurátora, studoval v Gentu, kde se rozhodl stát spisovatelem a malířem. V letech 1564–1566 byl žákem Lucase d’Heere. V letech 1574–1577 podnikl Grand Tour do Itálie, kde se setkal se slavným dvorním architektem rodu Medicejů Giorgiem Vasarim (1511–1574). V roce 1577 odešel s vlámským malířem Bartholomeem Sprangerem (1546–1611) do Prahy ke dvoru císaře Rudolfa II. V roce 1578 se vrátil do Gentu a oženil se. I když se van Mander jako novokřtěnec v protestantismu nijak neangažoval, musel v době nepokojů utéct do Haarlemu. Tam pak spolu se svými žáky Lucasem d’Heere a Goltziem a s malířem Cornelisem van Haarlemem a za finančního přispění bankéře Jacoba Rauwaerta (†1597) založil malířskou školu. Van Mander se stal členem haarlemské řečnické komory De Witte Angieren (Bílé Karafiáty). Mezi van Manderovy nejznámější žáky patří bezpochyby malíř Frans Hals (1580/4–1666). V roce 1604 se přestěhoval do Amsterdamu, kde vydal Het Schilder-Boeck (Malířská kniha, 1604) a kde v roce 1606 zemřel. Het Schilder-Boeck byla první monografie pojednávající o dějinách umění v nizozemštině. Van Mander se přitom inspiroval Vasariho publikací Vite de’ più eccellenti
94
Dejiny nizozemske a vlamske literatury.indb 94
10.4.2015 14:25:08
LITERATURA BĚHEM OBDOBÍ NÁBOŽENSKÝCH NEPOKOJŮ
Obr. č. 18: Karel van Mander, Het Schilder-Boeck, 1618, titulní list
architetti, pittori, et scultori italiani (Životy nejslavnějších italských architektů, malířů a sochařů, 1568). Jak dokazují četné exempláře různých vydání v českých knihovnách, monografie byla současníky velice ceněna. Význam má ovšem pro historiky umění dodnes, van Manderova pečlivá práce stále poskytuje cenné informace o životech a dílech severoevropských středověkých a renesančních malířů. Van Mander byl nejen malířem, ale i úspěšným básníkem. V Haarlemu vydal sbírku písní De harpe (Harfa, 1597; novější rozšířené vydání De gulden Harpe, Zlatá harfa, 1613), která se záhy stala velmi oblíbenou a byla do konce 16. století mnohokrát vydána. V jeho verších je zřejmý vliv francouzského básníka Guillauma du Bartase (1544–1590), jehož biblický epos La sepmaine ou la Création du monde (Týden čili Stvoření světa, 1578) adaptoval v díle Olijfbergh ofte Poëma van den laetsten dagh (Olivová hora čili Báseň o Posledním dni). Sbírka vyšla posmrtně v roce 1609. Van Mander byl v Nizozemí mezi prvními, kteří vnímali básníky jako lidi inspirováné Bohem. Již v 17. století vyšla sbírka Den Nederduytschen Helicon (Nizozemský Helikon, 1610), kterou van Mander začal s vlámskými přáteli připravovat ještě před stěhováním do Amsterdamu. Sbírkou chtěli dokázat, že jejich skupina básníků uměla psát živou nizozemštinou přesně tak, jak to propagovala řečnická komora D’Eglentier, ale zároveň byla schopna zpracovávat mytologické náměty podle francouzské módy.
95
Dejiny nizozemske a vlamske literatury.indb 95
10.4.2015 14:25:08