Bohemia centralis 23: 75 - 83, 1994
VÝSLEDEK ROZBORU DŘEVĚNÝCH UHLÍKŮ Die Analysenergebnisse der Holzkohlenreste
Josef Kyncl
Dřevěné uhlíky byly zjištěny v kulturních vrstvách obou chodeb (č. 1 a 2) jeskyně Ve stráni, které byly předmětem archeologického výzkumu během tří (1981 - 1983) sezón. Výsledky v rámci sezón byly zveřejněny jako předběžná sdělení (KYNCL, in: MATOUŠEK et. al. 1983; 1984). Část kulturních vrstev s uhlíky se nepodařilo jednoznačně archeologicky odatovat (srv. příspěvek V. MATOUŠKA). Prací, hodnotících nálezy rostlinných zbytků z xerotermních oblastí Čech, je zatím poměrně málo. Kromě několika drobnějších nálezů z českého středohoří (OPRAVIL 1970) jsou po ruce, pokud jde o nálezy holocenního stáří, pouze rozbory uhlíků z kulturních horizontů Českého krasu, zpracované HADAČEM a HAŠKEM (1949): Kodská jeskyně (objekt č. 1501, neolit: volutová keramika), jeskyně Na průchode (obj. č. 2104, neolit: volutová keramika), jeskyně Sloupská (neolit: volutová keramika), Barrandova jeskyně (obj. č. 2310, bronz: knovíz), jeskyně Pod vodopády (obj. č. 2404, bronz: knovíz) a Hostim (bronz), dále rozbor uhlíků ze série pěti horizontů (boreál, atlantik, st. subboreál, ml. subboreál, subatlantik) jeskyně Tři voli (KNEBLOVÁ, in: PROŠEK 1958), obdobné analýzy SLAVÍKOVÉ - VESELÉ (1950) z Propadlé jeskyně (obj. č. 2509, neolit a bronz), z jeskyní u Koněprus (mezolit) a Hostimi (historické období), a konečně z jeskyně č. 1119 u Koněprus (pozdní paleolit, neolit, latén a recent; KYNCL a DOBRÝ 1989). Toto sdělení je příspěvkem k poznání vývoje vegetace Českého krasu od atlantika do mladšího subatlantika. Pro toto hodnocení jsem bral v úvahu pouze nálezy
75
z jednoznačně odatovaných vrstev. Složení nálezů z nejednoznačné datovaných vrstev jsem využil pouze k pokusu o upřesnění datace, pokud to bylo možné. Určeno bylo 443 uhlíků. V celém souboru byly zjištěny taxony: Abies alba Mill. - jedle bělokorá Acer platanoides L. - javor mléč Acer campestre L. vel platanoides L. - javor babyka nebo mléč Berberis vulgaris L. - dřišťál obecný Betula pendula Roth - bříza bělokorá Carpinus betulus L. - habr obecný Cornus mas L. vel sanguinea L. - dřín obecný nebo svída Corylus avellana L. - líska obecná Fagus sylvatica L. - buk obecný Fraxinus excelsior L. - jasan ztepilý Ligustrum vulgare L. - ptačí zob obecný Lonicera xylosteum L.- zimolez obecný Pinus sylvestris L. - borovice obecná Prunus cf. spinosa L. - rod Prunus, pravděp. trnka obecná Quercus sp. - dub Rhamnus catharticus L. - řešetlák počistivý Rosa sp. - růže Sorbus sp. - jeřáb Tilia sp. - lípa Ulmus sp. - jilm Viburnum cf. lantana L. - kalina, pravděp. k. tušalaj Výsledky rozboru podává tabulka. Nález se v ní hodnotí kvantitativně počtem topologicky a stratigraficky odlišných vrstev, v nichž byl taxon zjištěn (číslo před závorkou), počet zjištěných úlomků je uveden v závorce (tab. 1). Z hlediska jistoty archeologické datace lze rozlišit dvě skupiny (srv. tab. 1). První tvoří uhlíky z horizontů jednoznačně datovaných: „neolit - kultura vypíchané keramiky" a „ bronz - kultura knovízská" v chodbě č. 1 a „ neolit kultura volutové keramiky", „neolit - kultura vypíchané keramiky", „bronz - mohylová kultura" a „ novověk" v chodbě č. 2. Druhou skupinu tvoří uhlíky datované nejistě: „neolit nebo bronz" a „ bronz nebo novověk" z chodby č. 1 a „würm nebo neolit" a „neolit nebo bronz" z chodby č. 2. Pro potřeby interpretace jsem zjištěné taxony rozdělil do šesti ekologických skupin: 1. skupina: dub (Quercus)
76
Tab. č. 1. Chodba č. 1
Chodba č. 2
Jednoznačně Nejednoznačně datováno datováno Datace kult. vrstvy Spaltenummer Abies alba Acer platanoides Acer pl. vel campestre Berberls vulgaris Betula pendula Carpinus betulus Cornus Corylus avellana Fagus sylvatica Fraxinus excelsior Ligustrum vulgare Lonicera xylosteum Pinus sylvestris Prunus cf. spinosa Quercus sp. Rhamnus catharticus Rosa sp. Sorbus sp. Tilia sp. Ulmus sp. Viburnum cf. lantana
N-S 1 1(5) 2(4) 1(4) 1(1) 3(6) 1(1) 2(4) 1(1) 21(57) 1(1) -
B-K 2 -
N/B 3 -
2(3) 1(5) 2(2) 1(2) 3(4) 3(11) 2(2) 1(1) 29(99) 13(42) 1(1) 1(1) -
Jednoznačně datováno
B/R 4 -
N-V 5 -
N-S 6 1(2) -
B-M 7 -
R 8 1(3) -
1(3) 1(2) 2(4) 4(19) -
1(2) 6(13) 1(3) 6(11) 1(3) -
2(2) 2(7) 1(2) 1(4) 2(7) 1(3) 1(1) 12(31) 8(17) 1(1) 1(7) 1(2) 1(1) 1(3)
Nejednoznačně datováno N/V N-S/B 9 10 1(1) -
1(1) 1(2) 1(3) 1(1) 1(2) -
Vysvětlivky. Datace kulturní vrstvy: N-S: neolit - kultura s vypíchanou keramikou, N-V: neolit -kultura s volutovou keramikou, B-K: bronz - knovízská kultura, B-M: bronz mohylová kultura, R: novověk, N/W: neolit nebo würm, N/B: neolit nebo bronz, N-S/B: neolit - kultura s vypíchanou keramikou nebo bronz, B/R: bronz nebo novověk. 2. skupina: prvky, doprovázející dub v sípákových doubravách a skalních lesostepích a dřeviny trvale nebo dlouhodobě prosvětlených ploch: Acer campestre, Berberis vulgaris, Cornus, Prunus spinosa, Rhamnus cathartica, Rosa, Viburnum cf. lantana. 3. skupina: prvky, doprovázející dub na stanovištích odpovídajících jeho vegetačnímu optimu (dubohabrové háje, subxerofilní doubravy, přechody k suťovému lesu), uplatňující se i v plně zapojeném porostu, a to jak ve stromovém (Acer platanoides, Tilia, Fraxinus excelsior), tak i keřovém patru (Ligustrum vulgare, Lonicera xylosteum).
77
N/B 11 2(3) 2(4) 5(8) 2(4) 11(31) 1(1) 5(4) -
4. skupina: habr (Carpinus betulus), ač ekologicky patří do předchozí skupiny, si zaslouží samostatného hodnocení, protože otázka jeho šíření během holocénu je aktuální a jeho podíl (srv. OPRAVIL 1983) je indikátorem intenzity lidských zásahů do biomasy lesa. V jednoznačně datovaném souboru však není zastoupen, takže v příslušném tabelárním doprovodu 4. skupina chybí. 5. skupina: světlomilné dřeviny se širokou ekologickou amplitudou: Pinus sylvestris, Betula pendula, Corylus avellana, včetně malého nálezu Sorbus. 6. skupina: prvky bučin: Fagus sylvatica, Abies alba. (Tab. 2).
Tab. č. 2. Ekologická skupina Atlantik Subboreál Mladší subatlantik
1 53% 65% 57%
2 4% 5% 21%
3 16% 13% -
5 24% 16% 14%
6 4% 2% 7%
Závěry a diskuse 1. Zastoupení dubu a v nejhrubších rysech vlastně celé spektrum dřevin z horizontů atlantika, subboreálu a mladšího subatlantika se příliš neliší a nejeví ani podstatný rozdíl oproti soudobé potenciální vegetaci. Dub si udržuje mírně nadpoloviční prezenci (atlantik subboreál - ml. subatlantik): 53 - 65 - 57%. Obdobně vyznívají i výsledky HADAČE a HAŠKA (1949), SLAVÍKOVÉ - VESELÉ (1950) i KNEBLOVÉ (in: PROŠEK 1958). Ve shodě se závěry LOŽKA (in: MATOUŠEK 1983, rozbor malakofauny) lze říci, že vegetace teplomilných doubrav, podmíněná vápencovým substrátem, skalnatým reliéfem a jižní ori-
78
entací, má alespoň od středního holocénu vysoce konzervativní charakter. JANKOVSKÁ (1983) zjišťuje v pylovém spektru Komořanského jezera nápadně vysokou morfologickou variabilitu pylových zrn dubu. Vysvětluje ji jako směsné spektrum taxonomicky odlišného materiálu dubu z místní vegetace aluviálních doubrav podkrušnohorského zlomu a z dálkového doletu z xerofilních doubrav Českého středohoří, což by svědčilo o vysokém zastoupení dubu v suchých a teplých polohách Českého středohoří. 2. Prvky šípákových doubrav, skalních lesostepí a světlomilné křoviny vykazují od atlantika až do mladšího subatlantika trvale stoupající tendenci: 4 - 5 - 21%. Rhamnus cathartica zjištěn až v subboreálu, Viburnum cf. lantana až v mladším subatlantiku. Rovněž HADAČ a HAŠEK (1949) zjišťují Rhamnus cathartica až v subboreálu. To svědčí o jistém „zestepňování", zejména s nástupem mladšího subatlantika. Obdobná je i výpověď drobných obratlovců (HORAČEK, in: MATOUŠEK et al. 1983): teplomilnější Lacerta viridis zjištěna až v ml. subatlantiku, méně teplomilná L. agilis dříve. Kupodivu nebyl zjištěn Crataegus, ani mnou, ani žádným z citovaných autorů. 3. Podíl prvků zapojených doubrav naopak zřetelně klesá: 16 - 13 - 0%. Obdobně v materiálu HADAČE A HAŠKA (1949) se Acer, Tilia a Fraxinus nacházejí ve většině neolitických horizontů, v době bronzové však chybějí. I to svědčí o přesunu, zmíněném v předchozím odstavci. 4. Naproti tomu Carpinus v souboru HADAČE A HAŠKA (1949) masivně nastupuje v horizontu bronz, ojediněle však již v neolitu, u KNEBLOVÉ (in: PROSEK 1958) až v halštatu resp. laténu. Z OPRAVILOVÁ (1983) souhrnu víme, že v nejteplejších částech Moravy a Slovenska byl habr přítomen již v nejstarším holocénu, šířil se z jihu na sever a jeho rozmach podpořil člověk. 5. Světlomilné dřeviny se širokou ekologickou amplitudou a menší konkurenční schopností, uplatňující se jako pionýrské dřeviny náhle odlesněných ploch, charakterizují hodnoty: 24 16 - 14%. Jejich výskyt a trendy změn bývají na některých stanovištích vykládány jako indikace lidských zásahů do biomasy lesa. V našem případě je takový výklad nepravděpodobný, neboť v nezapojených porostech skalnatých reliéfů je nutno počítat s jejich dlouhodobou přítomností a snad i s reliktním výskytem. 6. Zajímavý je výskyt buku a jedle: 4 - 2 - 7%. Jejich přítomnost v neolitickém horizontu upřesňuje jeho dataci (nejde-li o komtaminaci z mladších vrstev) do mladší fáze atlantika, a to jak v chodbě č. 1 (Fagus), tak i č. 2 (Abies). Přítomnost bučinných elementů ilustruje pestrost rostlinného krytu v krasových územích v závislosti na expozici a sklonu svahů a případně na výskytu inverze na dně údolí. Ve shodě se zjištěními OPRAVILA (1967, 1972) z jeskyní Moravského krasu, resp. z jižní části Drahanské vrchoviny a FIETZE (1937;
79
1942) z její severní části, osídlovaly prvky bukojedlového stupně hluboké údolní zářezy i v českém krasu. 7. Hodnocení nejednoznačné datovaných horizontů. Spektra dřevin z chodby č. 1 (neolit nebo bronz: Betula, Cornus, Fraxinus, Quercus; bronz nebo novověk: Corylus, Quercus) neupřesňují dataci. Spektra z chodby č. 2 (neolit kultura lineární keramiky nebo bronz: Betula, Cornus, Rhamnus, Sorbus, Tilia,- neolit nebo bronz: Quercus, Fraxinus, Tilia, Carpinus, Pinus, Cornus, Sorbus) jsou nápadná vysokým podílem prvků šípákových doubrav v prvém a prezencí habru v druhém případě. Proto je pravděpodobnější mladší varianta datace. Vzorek z chodby č. 2, datovaný „neolit nebo Wurm“ obsahuje pouze Ulmus, což by svědčilo pro neolit. Všechny uhlíky pocházejí z ohnišť. Druhové složení tedy mohlo být ovlivněno i výběrem dřeva a jeho dosažitelností. Jeskyně leží v prudkém srázu ztěžujícím pohyb. V její blízkosti byly šípákové doubravy (dřeviny skupin 1 a 2), níže lesní společenstva dolní části svahů a dna rokle (dřeviny skupin 1, 4 a 6). První mají nízkou produkci a stálá exploatace je rychle vyčerpá, u druhých, je tomu naopak. Rozdíl je asi výraznější, spočívá-li těžba v olamování větví: v šípákové doubravě převažují keře a nízké, nízko závětvené stromy.
Otázka vlivu člověka na krajinu v Českém krasu Některé ze závěrů 1 až 6 mohou přímo nebo nepřímo vypovídat o intenzitě nebo kvalitě lidského zásahu do krajiny. Prvním příznakem sílícího vlivu člověka na krajinu je vzrůst počtu i zastoupení prvků šípákových doubrav, skalních lesostepí a světlomilných křovin, s největším gradientem při srovnání bronz - recent. Druhým znakem je pokles počtu i zastoupení prvků zapojené doubravy, s největším gradientem rovněž v relaci bronz - recent. Třetím znakem je masivní nástup habru, HADAČEM A HAŠKEM (1949) zjišťovaný v době bronzové, KNEBLOVOU (in: PROŠEK 1958) až v halštatu. Lidskému činiteli se připisuje podstatná role při šíření této dřeviny. V Českém krasu mohl osídlovat pouze místa s příznivější vlhkostí, zvláště úžlabiny, údolí a chladnější svahy. Při vší opatrnosti) vyplývající z dosud značně kusého materiálu, lze snad již vyvozovat, že s nástupem doby bronzové došlo ke zřetelnému zvýšení těžebního tlaku člověka na les v Českém krasu, což usnadnilo nebo urychlilo pronikání habru. Již tehdy, ale hlavně v pozdějších obdobích, rostl podíl ředěných nebo mýcených ploch. Jelikož na stanovištích šípákových doubrav je samovolný návrat do původního stavu velmi zdlouhavý a při porušení půdní vrstvy nemožný, znamenají takové zásahy irreverzibilní změnu, tj. posun ve směru od lesa ke stepi.
80
Zusammenfassung Das untersuchte Fundmaterial stammt aus zwei Höhlenräumen. Es wurden 443 Holzkohlenstücke bestimmt und die folgenden Taxone festgestellt: Abies alba MILL., Acer platanoides L., Acer campestre L. vel platanoides L., Berberis vulgaris L., Betula pendula L., Carpinus betulus L., Cornus mas L. vel sanguinea L., Corylus avellana L., Fagus sylvatica L., Fraxinus excelsior L., Ligustrum vulgare L., Lonicera xylosteum L., Pinus sylvestris L., Prunus cf. spinosa L., Quercus sp., Rhamnus catharticus L., Rosa sp., Sorbus sp., Tilia sp., Ulmus sp., Viburnum cf. lantana L. Der Fundkomplex wird übersichtlich in Tab.l, für jeden Höhlenraum abgesondert, nach den einzelnen Kulturhorizonten dargestellt. Dem Höhlengang Nr. l entsprechen Spalten 1-4 (Gang Nr.l), dem Höhlengang Nr.2 Spalten 5-11 (Gang Nr. 2). Alle Funde konnten nicht eindeutig datiert werden. Die datierten sind in den Spalten 1-2 und 5-8 (sichere Datierung), die fraglichen in den Spalten 3-4 und 9-11 (unsichere Datierung) enthalten. Abkürzungen: NS Neolithikum - Stichbandkeramik; N-V - Linearbandkeramik; B-K Bronzezeit - Knovizer Kultur; B-M Bronzezeit - Hügelgräberkultur; R Neuzeit; N/W Neolithikum oder WürmEiszeit; N/B Neolithikum oder Bronzezeit; N-S/B Neolithikum - Stichbandkeramik oder Bronzezeit; B/R Bronzezeit oder Neuzeit. Der Fund wird in der Tabelle aufgrund typologisch und stratigraphisch abweichenden Lagen quantitativ bewertet, in denen der Taxon festgestellt wurde (die Zahl vor der Klammer); vollständigkeitshalber wird die Zahl der festgestellten Fragmente angegeben (die eingeklammerte Zahl). Die Interpretation der Vegetationsentwicklung stützt sich ausschließlich auf die eindeutig datierten Schichten. Die Klassifizierung der Funde aus den chronologisch unsicheren Schichten wurde, falls möglich, bloßversuchsweise zur Präzisierung der Schichtendatierung anwendet. Die im Fundkomplex vertretenen Taxone werden wie folgt aufgeteilt: 1. Quercus sp. 2. Die Begleitelemente der Eiche in den Flaumeichenwäldern und in den Fels-Waldsteppen und Buschbestände auf den dauerhaft oder langfristig aufgelockerten Flächen: Acer campestre, Berberis vulgaris, Cornus, Prunus spinosa, Rhamnus cathartica, Rosa, Viburnum cf. lantana. 3. Die Begleitelemente der Eichenmischwälder mit kompakter Kronenschicht: Acer platanoides, Tilia sp., Fraxinus excelsior, Ligustrum vulgare, Lonicera xylosteum. 4. Carpinus betulus. Die Hainbuche bedart selbständiger Wertung; die Frage nach ihrer Verbreitung im Holozän in Mitteleuropa ist aktuell und das Maßihrer Häufigkeit kann als gewisser Indikator der Menscheneingriffe dienen. 5. Lichtliebende Holzarten von beträchtlicher ökologischer Spannweite und von geringer Konkurrenzfähigkeit:Pinus sylvestris, Betula pendula. 6. Buchenwaidelemente: Fagus sylvatica, Abies alba.
81
Schlussfolgerungen: 1. Die Vertretung der Eiche und im Prinzip das ganze Spektrum der zum Atlantikum, Subboreal und jüngeren Subatlantikum gehörenden Gewächse weisen keine ausgeprägteren Unterschiede auf, dies wohl auch im Verhältnis zur gegenwärtigen potentionellen Vegetation. In allen Entwicklungsstufen ist die Eiche mit nur wenig über 50% repräsentiert. - 2. Die Flaumeichenwälder- und Fels-Waldsteppenelemente sowie lichtliebende Gewächse weisen vom Atlantikum bis zum jüngeren Subatlantikum eine steigende Tendenz auf, die ihren Höhepunkt im Zeitraum Subboreal - jüngeres Subatlantikum erreicht. - 3. Der Anteil der zum Eichenmischwald mit kompakter Kronenschicht gehörenden Elemente nimmt dagegen kontinuierlich ab mit dem höchsten Gradient gleichfalls beim Vergleich des Subboreals mit dem jüngeren Subatlantikum. Diese wie auch die vorangehende Feststellung bezeugen eine fortschreitenden Auflichtung des Waldes. Im Subboreal war diese Erscheinung zweifellos auch klimatisch bedingt, in den nachfolgenden Zeitperioden trug sie zweifellos ausgeprägt anthropogenen Charakter. - 4. Die Hainbuche wurde in der eindeutig datierbaren Partie unseres Fundkomplexes nicht nachgewiesen. Aus diesem Grund fehlt Gruppe 4 in tabellarischer und graphischer Wertung. Hadač und HAŠEK (1949) bringen jedoch ihr starkes Auftreten im Böhmischen Karst mit dem bronzezeitlichen, KNEBLOVÁ (in PROŠEK 1958) jedoch erst mit dem hallstattzeitlichen Kulturhorizont zusammen. - 5. Die schwankenden Häufigkeiten der zur Gruppe 5 gehörenden Holzarten haben keinen bedeutenderen Indikationswert. - 6. Die Buchenwaldelemente sind in allen Entwicklungsstufen vertreten. Sie bevorzugten offenkundig feuchtere Tal-und Schluchtlagen. - 7. Die Holzartenspektren aus den chronologisch unsicheren Fundschichten im Höhlenabschnitt Nr. 2 „Neolithikum oder Bronzezeit" zeichnen sich durch einen relativ hohen Anteil der Flaumeichenwaldelemente sowie durch das Vorkommen der Hainbuche aus. Aus diesem Grunde erscheint die jüngere Datierungsvariante als stichhaltiger. In den übrigen Fällen war die Datierungsunsicherheit unüberwundbar. Die Schlussfolgerungen 1-3, 5-6 sind in Tab. 2 und graphisch dargestellt. Die Tabelle und der Graph fassen die Zahlenwerte von Tab. 1 zusammen. Die Zeilen auf Tab. 2: Ökologische Gruppe, Atlantikum, Subboreal, jüngeres Subatlantikum. Graphspalten: Atlantikum, Subboreal, jüngeres Subatlantikum. (Deutsch von H. Tichá)
Literatura: FIETZ, A. 1937: Rostlinné zbytky z galského oppida u Malého Hradiska, okr. Plumlov na Mor., Roč. Národopis. průmysl. Mus. Prostějov 14, 1 - 19. - 1942: Prähistorische Pflanzenreste aus dem gallischen Oppidum bei Klein Hradisko, Verh. Naturforsch. Ver. Brünn 74, 97 - 99. HADAČ, E. - HAŠEK, M. 1949: Remnants of woods from the prehistorie fireplaces in Bohemia, Stud. bot. Čech., Praha, 10, 136 - 148.
82
JANKOVSKÁ, V. 1983: Palynologische Forschung am ehemaligen Komořeny-See, Věstník ÚÚG 58, 99 - 107. KYNCL, J. - DOBRÝ, J. 1989: Investigations of charcoals from deposits of the cave No. 1119 in the Czech Karst region near Koněprusy, Československý kras 41, 38 - 40. MATOUŠEK, V. et al. 1983: Zpráva o druhé sezoně archeologického výzkumu jeskyně č. 1504 v Údolí děsu u Srbska, Český kras (Beroun) 8, 7 - 37. -1984: Zpráva o třetí sezoně archeologického výzkumu jeskyně č.1504 v Údolí děsu u Srbska, Český kras (Beroun) 10, 7 - 34. OPRAVIL, E. 1967: Die südmährischen Wälder im jüngeren Holozän, Přírodověd. Práce Úst. ČSAV Brno, N.S. 1/3, 71 - 115. - 1970: Remnants of trees from archaeological finds in Bohemia 1, Folia geobot. phytotax (Praha) 5, 163 - 169. - 1972: Rostlinné zbytky z archeologického výzkumu některých jeskyní Suchého žlebu v Moravském krasu, Sbor. Okres, vlastivěd. Muz. Blansko 4, 33 - 36. - 1983: Habr obecný (Carpinus betulus L.) v československém kvartéru II, ČS1M(A) 32, 67 82. PROŠEK, F. 1958: Die Erforschung der Drei-Ochsen-Höhle am Kotýs-Berg bei Koněprusy, Anthropozoikum 7, 47 - 78. SLAVÍKOVÁ - VESELÁ, J. 1950: Reconstruction on the succesion of forest trees in Czechoslovakia on the basis of an analysis of charcoals from prehistorie Settlements, Studia bot. Čechoslovaca 11/4, 198 - 225.
Adresa autora: RNDr. Josef Kyncl Botanický ústav AV Průhonice u Prahy - zámek
83
84
