Veronika Elšíková Ústav pro pravěk a RDD UK v Praze – FF 2010/2011 Zimní semestr
Ulrich Fellmeth: Die Wirtschaft der antiken Welt
Ulrich Fellmeth (* 10. prosince 1954 v Ludwigsburg) je německý historik, archivář a ředitel muzea. Studoval historii a germanistiku na univerzitě v Tübingenu a ve Stuttgartu. V roce 2004 byl jmenován profesorem na univerzitě ve Stuttgartu. Od února 1989 je ředitelem archivu a vysokoškolského muzea historie na univerzitě v Hohenheimu. Těžiště Fellmethova zájmu spočívá v agrárních a hospodářských dějinách a obchodu v období antiky, zejména antického ekonomické myšlení a historické zeměpisné aspekty antického obchodu.
Úvod V knize Hospodářství antického světa (Die Wirtschaft der antiken Welt) se Ulrich Fellmeth zabývá ekonomickým myšlením a hospodářskými systémy starověkých společností od antického Řecka po konec pozdní římské říše (8. st. př. Kr. – 4. st. po Kr.). Kniha je rozdělena do pěti základních kapitol mapujících ekonomický vývoj antických společností: archaické a klasické Řecko, helenismus, římská republika a císařství. Každá kapitola je dále členěna do podkapitol, které se zabývají jednotlivými tématy. Autor se ve své práci opírá hlavně o práce antických autorů, které doplňuje archeologickými prameny, které však jen obtížně rekonstruují ekonomické aktivity. Jedná hlavně o ikonografické prameny na keramice a náhrobcích a numismatiku.
Archaické Řecko V první kapitole využívá Fellmeth dvou pramenů, které nám poskytují odlišný pohled na hospodářství antického Řecka. Homér: Odyssea Prvním pramenem je Homérova Odyssea. Hned na začátku je důležité si uvědomit, že ačkoliv epos popisuje mykénské Řecko (tedy 12. - 9. st. př. Kr.), popis hospodářství, který se
zde objevuje, náleží s největší pravděpodobností do doby, kdy byl epos sepsán (přibližně kolem roku 750 př. Kr.). Z homérovských textů se dozvídáme, že jádrem tehdejší ekonomické a sociální organizace byla „domácnost“ (oikos). Hospodářský systém byl založen na soukromém vlastnictví zemědělské půdy. Tato ekonomická jednotka, sestávající z majitele usedlosti, jeho rodiny, nájemníků (závislých svobodných zemědělců) a otroků, byla z převážné části ekonomicky soběstačná. Pro rozvinutí trhu zde tedy nebyly příhodné podmínky. Všechny získané přebytky se tezaurovaly a sloužily ke zvýšení sociální prestiže nebo byly v případě potřeby majitelem opět přerozdělovány. Podle Homéra hrálo významnou roli pastevectví, dále pak pěstování obilí a ovocnářství. Většinu řemeslných činností, jako hrnčířství, zpracování dřeva a kůže nebo textilní výrobu, byla domácnost schopná realizovat sama. Suroviny a luxusní zboží, které si domácnost nebyla schopná samostatně vyprodukovat (autor zde uvádí například speciální kovářská práce nebo hrnčířství – attické a korintské vázy), byly získávány hlavně ve formě darů, případně směnou. Práci zastávali otroci a námezdní dělníci. Otroci byli získáváni převážně jako válečná kořist. Cena otroka byla podle Fellmetha poměrně vysoká (4 až 5 kusů dobytka (Homér, Ilias 23, 705), dokonce i 20 kusů dobytka za otrokyni (Homér, Odysea 1, 430). Homér ve svém díle popisuje aristokratickou vrstvu, která sice ve své domácnosti vykonává různé hospodářské činnosti (Odysseus vyrábí postel, další hrdinové eposu pracují v sadu nebo se zabývají pastevectvím, ženy předou a tkají), ale jedná se spíše o vyplnění volného času než o životní nutnost. Hlavním zdrojem příjmu této vrstvy je podle Homérova líčení válečná kořist a příjmy z vlastnictví půdy. Luxusní předměty, hlavně šperky a zbraně, získávali, jak už bylo uvedeno výše, hlavně ve formě darů a směnou. Skutečný obchod byl považován za nedůstojný a byl přenecháván, jak Homér uvádí, hlavně lstivým Féničanům (Homér, Odysea 15, 454 a následující).
Hesiodos Odlišný pohled na archaické hospodářství nám nabízí Hesiodos ve svém díle Práce a dni. Tento syn drobného zemědělce popisuje ekonomickou mentalitu svobodných rolníků v 7. st. př. Kr., kteří považují zemědělskou práci za jedinou legitimní cestu k prosperitě. Oproti elitní společnosti válečníků u Homéra tito rolníci pochopitelně nenáviděli válku, která ohrožovala výsledky jejich práce. Přestože se za Hesiodova života již začínala projevovat ekonomická restrukturalizace, je v jeho díle patrné lpění na zvycích souvisejících s oikos. Ve svém díle radí vyhýbat se městským trhům, i když jsou zde běžně uváděny jako centra směny (nejedná se zde ale ještě o městské státy). Ve shodě s předchozím příkladem, je zde uváděna snaha o hospodářskou samostatnost a shromažďování zisku. Oproti Homérovi se zde nezmiňuje luxusním zboží a uvádí, že do práce jsou zapojeni všichni členové domácnosti. Ve svém díle uvádí Hesiodos podobné hospodářské rady, s kterými jsme se setkali už při referátu o Catonovi (udržování dobrých vztahů se sousedy, rozdělení práce podle ročních období, zacházení s otroky). Hesiodos se zmiňuje i o námořním obchodu, ačkoliv to nepovažuje za nejlepší způsob zisku.
Klasické Řecko V další kapitole o klasickém Řecku sledujeme přerod z archaického oikoshospodářství v hospodářství klasické řecké polis. Socioekonomické změny, které započaly v řeckém světě v 7. st. př. Kr., byly způsobeny nedostatkem zemědělské půdy a potravin a vedly ke kolonizaci nových území. Od poloviny 8. st. př. Kr. započala kolonizace nejdříve v oblastech Středozemního a Černého moře, další kolonie pak byly zakládány např. v Itálii, na Sicílii, v Thrákii, Lybii atd. Hlavním cílem bylo získání nové zemědělské půdy, ale v důsledku kolonizační činnosti došlo i k nezáměrné expanzi obchodu. Většina kolonií tedy nebyla zakládána kvůli obchodním zájmům. Za výjimku můžeme považovat např. Kymai (Cumae), kvůli obchodu s Etrusky (železo) nebo založení emporia v Sýrii (dnes Al Mina). Vnitřní sociální nepokoje v celé řadě obcí v 7. a 6. st. př. Kr. dopomohly k moci ctižádostivým jedincům z řad aristokracie, kteří se opírali o ozbrojenou družinu. Jejich vláda se označovala jako tyranida. Jinde bylo postavení velmožů a králů postupně omezováno aristokratickou radou a vytváří se zde nové politické uspořádání, polis, autonomním forma vlády městských států. Nedostatek půdy vedl k zadlužování drobných rolníků, kteří byli závislí na statkářích a museli jim odvádět část úrody. Pokud nebyli schopni dostát svým závazkům, často upadali do dlužního otroctví. Stupňování sociálního napětí vedlo ke snaze o zavedení právních norem, nejdříve Drakontem (621 př. Kr.), později Solónem (594 př. Kr.), který zrušil dlužní otroctví, vykoupil Athéňany prodané do otroctví do ciziny, zbavil rolníky závislosti na statkářích a rozdělil občany do 4 majetkových tříd atd. Zvýšení počtu obyvatel v městských centrech vedlo k nedostatku potravin a potřebě je dovážet. Tím došlo k organizaci centrálního trhu (agora), který měl velký vliv na přerod z autokratického uspořádání v klasickou politiku polis. Zásobování měst vedlo k osamostatnění a specializaci řemesel. Dochází k rozvoji obchodu, jak vnitřnímu (ve městě nebo mezi městem a zemědělským zázemím), tak vnějšímu (dálkový obchod s koloniemi). Další změnou bylo nové uspořádání v technikách válečnictví. Vojsko bylo tvořeno těžkooděnci, kteří si sami zajišťovali výzbroj a výstroj (to vedlo opět k rozvoji dálkového obchodu, protože se zvýšila poptávka po kovech, kterých bylo v Řecku nedostatek). Objevují se také mince, které ale zpočátku příliš obchod neovlivňovaly. Sloužily spíše k tezauraci nebo vyplácení žoldu. O jejich využití v ekonomických transakcích máme důkazy od 6. st. př. Kr. v Athénách, Korinthu atd.
Následující podkapitoly se zabývají různými modely ekonomického myšlení a konceptem investic v Athénách: Plútarchos: Perikles V první podkapitole se autor opírá o Plútarcha, který popisuje způsob vlády významného státníka Perikla (495/ 90 - krátce po 429 př. Kr.). Zde se dozvídáme, jak Perikles hospodařil se svým majetkem. Všechny přebytky prodával a za výnosy z nich pak
nakupoval vše potřebné na trhu. Plútarchos popisuje Periklovu přísnost při přerozdělování majetku na každodenní výdaje své rodině. Také účetnictví bylo velmi pečlivě vedeno a na starosti ho měl speciálně vyučený otrok. Tento způsob hospodaření byl později pojmenován Aristotelem jako „attická ekonomie“. Typické bylo, že nedocházelo k tezauraci výnosů, ale dále se s nimi obchodovalo. Démosthenes: Passion Jako další příklad uvádí Fellmeth bývalého otroka Passiona, který byl bankéřem v Athénách a o kterém se dozvídáme z Démosthenových spisů. Pro toto zaměstnání musíme samozřejmě předpokládat existenci peněz. S bankéři můžeme tedy počítat od konce 7. st. př. Kr. V 5. st. př. Kr. již každopádně, alespoň ve městech, peněžní hospodářství plně fungovalo. Z tohoto období, jak uvádí autor, byly známy banky ve 33 řeckých polis, z toho 8 z počátku 4. st. př. Kr. v Athénách. Hlavní úlohou bankéře bylo provádět výměny peněz různých měn a ověřovat pravost mincí. Zdá se, že byl určen pevný směnný kurz. V bance mohly být také ukládány peníze a cennosti. Pokud šlo jen o uložení, nevznikal žádný úrok, naopak se za vklad musel ještě zaplatit poplatek. Pokud však mohla banka uloženými penězi disponovat, byl vyplácen úrok 10 – 12%. Banky také půjčovaly peníze s úrokem. Jeho výše záležena na riziku dané půjčky a pohybovala se od 12 – 36 %. Jak se zdá, nebyly půjčky ošetřeny písemnými smlouvami a jsou známy případy, kdy došlo k bankrotu (např. v r. 371 př. Kr. po bitvě u Leuktra, kdy žádalo mnoho věřitelů vydání svých vkladů). Autor se zmiňuje o vzniku soupisu obchodního práva po této události někdy ve 4. st. př. Kr., ale dále tuto informaci nerozvíjí. Velká část úvěrových půjček bez písemných dokladů také zřejmě probíhala mezi přáteli nebo příbuznými, takže se nám o nich ale nezachovaly žádné písemné zprávy. Je také stále patrné, že ačkoliv se již athénští občané nevyhýbají obchodu, je stále považováno za nejvhodnější způsob zisku vlastnictví půdy a obchodování je přenecháváno propuštěným otrokům a svobodným cizincům, kteří pozemky vlastnit nemohli. I přes rozvoj bankovnictví zůstávala stále nemalá část kapitálu v soukromém držení a nebyla dále investována, čímž se snížilo riziko, ale zároveň se majetek dále nerozmnožoval.
Démosthenes: Démosthenův otec V následující části knihy, nazvané „Démosthenův otec a majetkové peněžní investice“, se Fellmeth opírá o Démosthenovu řeč proti věřitelům po smrti svého otce, který byl bohatým athénským občanem. Z jeho řeči se dozvídáme o velikosti otcova majetku – dvou podnicích, které se zabývaly jeden výrobou nožů a druhý výrobou nábytku (postelí) a podrobných finančních procesech, které souvisejí s chodem podniku. Díky tomu si můžeme udělat celkem přesný obrázek o tom, jak podniky fungovaly: Zdá se, že jen malá část kapitálu byla uložena v bankách. Investovaný kapitál přinášel úrok 11- 14%. Podle záznamů považuje autor oba podniky za celkem rentabilní. Za povšimnutí stojí, že podniky byly založeny na manufakturní výrobě. Zajímavé je také rozložení majetku: 77% bylo rentabilní (kolem poloviny bylo vloženo do podniků), část byla vložena do nemovitostí a vybavení domácnosti a asi jen jedna desetina se ztrátově tezaurovala.
Xenophon Poslední podkapitola týkající se klasického Řecka vychází z Xenophona. Jelikož je to téma jednoho z referátu, zmíním zde tuto kapitolu jen okrajově: Z dostupných pramenů se dozvídáme, že v tomto období (4. st. př. Kr.) se v Athénách uplatňovala spíše krátkodobě plánovaná ekonomika. Nevyužívaly se rozpočty či dlouhodobé finanční plánování a přebytky peněz se neinvestovaly. Xenophon navrhoval hospodářské reformy obsahující například zahraniční investice, pronájem otroků do stříbrných dolů, krytí investic, nové daně, které budou ovlivněny majetkem jedinců aj. Tyto myšlenky představují významnou změnu v ekonomickém myšlení, které se dále rozvíjí v následujícím helénistickém období, pro které je charakteristický počátek tržního hospodářství, intenzivní peněžní ekonomika a produkce luxusního zboží.
Římská republika V druhé části knihy se autor zabývá ekonomickým vývojem římské říše v důsledku její expanze. V letech 340 – 264 př. Kr. obsadil Řím celou Itálii, 264 – 201 př. Kr. sousední západní území ve Středozemním moři a 200-133 př. Kr. i východní. Velká rozloha ovládaného území způsobila podstatné politické, sociální i hospodářské změny. Velký vliv mělo získání bohatství řeckého východu. Uvádí se, že v 1. pol. 2. st. př. Kr. proteklo Římem ve formě válečné kořisti asi 250 milionů denárů. Dalším příjmem byly daně a odvody z dobytých území. Dovoz otroků a tím získání levné pracovní síly, mělo za následek zvýšení zemědělské produkce. Specializovaní otroci zvýšili výrobní kapacity ve městech. Uplatňovali se také např. jako učitelé a lékaři. Přísun těchto otroků, ale zvýšil tlak na drobné řemeslníky a zemědělce. K tomu se ještě přidal dovoz levného obilí z provincií (Sicílie, Sardinie, později Egypta) a vznik velkostatků a jejich zaměření na pěstování oliv, vinařství, ovocnářství a chov dobytka. To vše mělo vliv na odchod drobných zemědělců do měst a zvýšení proletariátu, který se stal zdrojem sociálních a politických nepokojů. Tím byla narušena i struktura armády, jejíž velkou část tvořili právě tito zemědělci. Rozvoj obchodu byl podporován používáním mincí (kolem r. 300 př. Kr.). S produkty se obchodovalo převážně na místních trzích, výjimku tvořilo luxusní zboží, šperky, textilie, např. keramika z Arezza nebo jižní Galie. V případě velkých měst, jako byl Řím, docházelo k hromadnému zásobování základními potravinami (obilí, víno, olej, maso) z provincií. Zde už docházelo k velkým obchodním transakcím, kterých se účastnilo více osob s kapitálovými podíly.
Marcus Porcius Cato Následující podkapitola pojednávající o římském zemědělství využívá jako zdroje Marca Porcia Catona, se kterým jsme se již seznámily v jednom z předchozích referátů. Autor ho zde představuje jako obratného manažera a chytrého a šetrného investora, který ve své funkci censora vystupoval proti luxusu a lichvě. Tiberius Gracchus Další část se zabývá hospodářskými problémy a reformami Tiberia Graccha. Výše zmíněné problémy kulminovaly během pol. 2. st. př. Kr. a projevili se například velkými povstáními otroků. V důsledku toho, se někteří římští politici, v čele s bratry Gracchy, snažili prosazovat pozemkovou reformu, která by alespoň zčásti obnovila drobné rolnické usedlosti. Chtěli tak posílit občanské vojsko složené převážně z rolníků a snížit počet nemajetných obyvatel Říma, kteří byli podporováni ze státních prostředků. Tiberius Gracchus roku 133 navázal na starší zákon, který stanovoval maximální výměru pozemku ze státní půdy. Protože se zákon vztahoval na držbu nadprůměrného množství státní půdy, narazil na tvrdý odpor senátu. Nakonec byli Tiberius a později i jeho mladší bratr Gaius se svými stoupenci zabiti a pozemková reforma v průběhu několika let zlikvidována. Cicero: Verres a Rabirius Postumus Dalším problémem bylo vykořisťování provincií, které vedlo k zřízení zvláštních soudů, zabývající se stíháním římských úředníků pro vydírání provincií. Jako příklad zde autor uvádí Cicerovu žalobu z roku 70 př. Kr. proti Verrovi, který byl obviněn z vykořisťování Sicílie (během 3 let se mělo jednat o částku 40 miliónů sestercií). Cicero ho obviňoval mimo jiné z úplatnosti a používání násilí v soudnictví, vydírání, zpronevěry, krádeže uměleckých předmětů atd. Dále uvádí Cicerovu kauzu z let 54/53 př. Kr. týkající se Rabiria Postuma, který měl na starosti veřejné státní zakázky.
Marcus Terentius Varro a Columella Poslední podkapitola, která pojednává o agrárních spisovatelích, se zabývá analýzou spisů M. Terentia Varra a Columelly, které se týkaly zemědělství v římské republice. Marcus Terentius Varro se narodil v r. 116 př. Kr. do plebejské rodiny. Usiloval o post senátora, r. 50 př. Kr. se stal místodržícím v Hispánii. Byl přívržencem Caesara, který ho pověřil vybudováním veřejné knihovny v Římě. Po Caesarově smrti mu byl zabaven majetek a musel uprchnout. Zanechal po sobě kolem 60 spisů, z nichž je nejznámější spis týkající se zemědělství. Collumela se narodil v jižním Španělsku. Jeho práce zabývající se zemědělstvím se skládá z 12 knih sepsaných mezi lety 60- 65 po Kr. Collumela byl ovlivněn starší agrární literaturou, ale do jeho díla se promítají i vlastní praktické zkušenosti. V dílech obou autorů se objevuje dělba práce mezi městem (trh) a venkovskou oblastí (místo produkce) a znaky ekonomického myšlení, které má za cíl zvýšení zisku:
- snaha o snížení výdajů (kontrola otroků, vhodné ubikace pro otroky, nárazové najímání námezdních dělníků, pronajímání vlastních otroků), - zvýšení produkce (pěstování plodin podle bonity půdy), - orientace na tržní ekonomiku (blízkost trhu nebo vhodná dopravní tepna v blízkosti statku – v tomto případě Varro navrhuje i vybudování ubytovny pro cestující a pěstování luxusních produktů, jako např. pávů a růží, které jsou ve městech žádané).
Římské císařství V období republiky byla politická a hospodářská struktura ovlivněna dualismem mezi Římem a vykořisťovaným zbytkem říše. Kumulace bohatství v rukou římské horní vrstvy vyvolala hospodářské, sociální a politické problémy (občanská válka, nedostatečně spravované provincie). Hlavní rysy změn od republiky k císařství vidí autor v demografickém nárůstu, rozvoji urbanizace (Řím 1 milion obyvatel, Karthago, Antiochia nebo Alexandria 300 – 400 tis. obyvatel), vzkvétající ekonomice a zlepšení infrastruktury, která měla vliv na snadnější obchodování. V době vlády císaře Augusta existovala hustá síť měst a trhů (cca 2500). Podle odhadů převažovala při dálkovém obchodu (od 100 římských mil) pozemní doprava na vozech (55%) a karavany (44%). Dále se využívala říční (6,4%) a námořní (1,3%) doprava. 75% obchodu tvořily potraviny, zejména obilí. U lokálního obchodu se s potravinami obchodovalo do vzdálenosti 20 km. Významným faktorem, který ovlivňoval ekonomiku, byla armáda. Autor uvádí, že v první polovině 1. st. po Kr. byl plně obsazené legii (6 tisíc mužů) vyplacen ročně žold 1 250 000 denárů (5 milionů sesterciů). V tomto období se počítá s 28 legiemi a přibližně 325 auxiliemi (500 600 mužů). K tomu musíme připočítat peníze propuštěným vojákům a občasné císařovi peněžité dary. Další významnou položkou byly platy úředníků (60 tisíc sesterciů ročně) a senátorů (až milion sesterciů ročně). Podle odhadů žilo v tomto období 80 – 90% obyvatelstva na venkově a podílelo se na zemědělské produkci. Docházelo k novému obsazování zemědělské půdy v Germanii, Galii, Hispánie a Africe. Využívalo se různých systému obdělávání půdy, aby se zvýšila produkce (dvojpolní systém, hnojení). Autor v knize uvádí porovnání výnosů s produktivitou polí v 19. st. (císařství 3:5, 19. st. 5:10, dnes 1:30). Nejproduktivnější oblasti byly v Černomoří, Severní Africe, Egyptě a Sicílii. Za výnosné se považovalo pěstování ovocných stromů, vína, oliv nebo chov hovězího dobytka, výnosné bylo také pronajímání pastvin a prodej sena. Dále se pěstovalo obilí (ječmen, proso), okopaniny, luštěniny a krmivo pro dobytek (seno, vojtěška, vikev, atd.). Mimo hovězího dobytka se chovaly ovce, kozy a vepři, jejichž maso bylo nejžádanější. Zvýšení populace mělo vliv na zvýšení průmyslové výroby. Vzestup poptávky a dostatek surovin pomáhaly vzniku velkých podniků, které se zabývaly textilní výrobou,
sklářstvím, hutnictvím atd. Dochází ke specializaci v různých průmyslových odvětvích, Fellmeth uvádí jako příklad keramiku z jižní Galie. Specializaci ve výrobě dokazuje i na 200 známých názvů profesí z římských nápisů a kolem 500 latinských názvů pro různé řemeslné práce. Autor upozorňuje na to, že Římané příliš nevyužívali technické inovace (doloženy máme vodní mlýny, katapulty a jeřáby). Částečně tuto skutečnost vysvětluje tím, že byla k dispozici levná pracovní síla (i když ve 2. a 3. st. po Kr. již nebyl příliv otroků tak masivní) a drobným podnikatelům chyběl pravděpodobně kapitál. Co se týče obchodu, v malých městech se trhy konaly pouze určité dny a obchodníci byli často také zároveň výrobci. U velkých měst můžeme počítat se stálými trhy, někde dokonce s bazary (obchodními domy). Vyspělost trhu byla samozřejmě větší ve východních provinciích. Obchodovalo se s potravinami, kovy, otroky, nerosty, jantarem, textiliemi, kožešinami, keramikou, ale i s kořením, parfémy a exotickými zvířaty (Indie) a se slonovinou a drahokamy (východní Afrika) atd. Dále Fellmeth krátce popisuje peněžní systém v raném Impériu. Hodnota mincí odpovídala v tomto období skutečné hodnotě drahých kovů (zlata a stříbra), hodnota drobných mincí z bronzu a mědi byla ustanovena podle větších minci. Fellmeth upozorňuje na kolísání cen zlata a stříbra na trhu. Ceny se však udržovaly stabilní až do 3. st. po Kr., kdy došlo k znehodnocení ražby a následné inflaci. Autor pomocí spisů římských dějepisců odhaluje chyby císařů v peněžní politice. Například podle Tacita bylo za Tiberiovy vlády v oběhu příliš malé množství peněz a to vedlo k poklesu cen a deflaci. Nedostatek finančních prostředků byl následek různých příčin, např. privátní a státní hromadění bankovních vkladů nebo to, že mince nebyly raženy v dostatečném množství a nemohly pokrýt potřeby trhu. Vývoj bankovnictví dokazují četné banky v Římě i jinde v Itálii. Římané převzali helénistický bankovní systém. Fellmeth diskutuje o existenci bankovních transakcí, které by se podobaly těm dnešním. Peníze z daní, které byly uloženy v různých bankách po celém Egyptě, mohly být převáděny bez skutečných fyzických pohybů, do centrální banky v Alexandrii. Je pravděpodobné, že tyto transakce byly běžnější v jižních provinciích, kde mělo bankovnictví delší tradici. Autor také zdůrazňuje oblastní odlišnosti ve vývoji průmyslu, obchodu a mincovního oběhu.
Římští řemeslníci Velmi zajímavá je podkapitola o analýze ikonografie na pohřebních monumentech. Fellmeth upozorňuje, že řemeslníci nikdy nebyli homogenní vrstvou (jednalo se o potulné nájemné dělníky na jedné straně a nezávislé řemeslníky, kteří vlastnili dílnu a obchod a patřili k římské střední třídě na straně druhé). Z náhrobků získáváme informace o vrstvě řemeslníků, kteří získali svou prací majetek a sociální prestiž. Dozvídáme se z nich například i specializace práce a počtu zaměstnanců, jako tomu bylo na Marca Vergilia Eurysaca, který byl pekařem a na jehož náhrobku byl podrobně popsán proces výroby a dělba práce. Řemeslníci se také sdružovali do cechů, kolegií, jak ukazují např. mozaiky v Ostii. Ta přinášela materiální podporu, sociální prestiž a ocenění. Nemáme však důkazy, že by tato
sdružení měla na starosti výrobní organizaci, kontrolu jakosti, regulaci cen nebo ochranu proti konkurenci. Autor se dále zmiňuje o dálkových obchodnících, kteří nebyli vnímáni vyšší vrstvou římské společnosti příliš pozitivně, jednalo se však o bohaté a vlivné lidi, kteří měli významnou pozici uvnitř místních společností.
Císař a zásobování Říma potravinami Tato podkapitola je zaměřena na komisi ustanovenou Augustem za účelem zajištění dodávek potravin v čase krize. Komise měla za úkol také organizaci dalšího zpracování potravin, kontrolu jakosti, ceny obilí, trestání zpronevěry atd. Podle autora můžeme ve srovnání s dnešní moderní ekonomikou považovat římské hospodářství spíše za liberální. Císařové zasahovali do ekonomiky, kromě zákonů s obecnou působností, spíše výjimečně v době krize. Dohlíželi sice na dostatek obilí, budování veřejných komunikací a staveb, zajišťování armádní ochrany před lupiči atd., přesto však v římské říši fungovaly spíše autoregulační mechanismy. Autor se například zmiňuje o nepokojích, které propukly za vlády císaře Augusta jako reakce na zvýšení daní. Císař se snažil zažehnat hrozící povstání příděly obilí. Jako další příklad si můžeme uvést stížnosti na drahé obilí za Tiberia, na které Tiberius reagoval stanovením nejvyšší ceny obilí.
Plinius Další část využívá dopisy Plinia Staršího, který dokumentuje různé typy zemědělských podniků. Autor je rozděluje do následujících kategorií: rodinná domácnost, villae, velká villae (rozloha přes 250 ha) a latifundia. Rozeznává také dva typy nájemného. V prvním případě byl nájem placen určitým procentem z produkce (častější na západě území v prvních dvou staletích po Kr.), v druhém bylo nájemné hrazeno penězi. Druhý typ dával majiteli šanci na vyšší zisk, ale byl více riskantní a bylo zde nebezpečí bankrotu. Fellmeth zdůrazňuje změny v ekonomickém myšlení a hospodářství. Války a epidemie vedly ke snížení populace a nedostatku pracovních sil, což mělo negativní dopad na dodávky do měst. Zvýšení armádních výdajů a daní vyvíjely nátlak na městské obyvatelstvo. Snížení poptávky mělo za následek pokles produkce řemeslné výroby i omezení dálkového obchodu.
Závěr V závěrečné kapitole autor píše o důležitosti tohoto tématu, které nám může být nápomocné při studiu modelů moderní ekonomiky. Srovnává zde venkovské evropské domácnosti v 19. a počátkem 20. století, které byly podobné oikos v antickém Řecku. Soběstačné domácnosti byly v Řecku vystřídány polis, zatímco v Evropě 19. a 20. století následovala ekonomika založená na průmyslové výrobě. V obou případech shledává shodné znaky a to pracovní distribuci a tržní výrobu. Dalším příkladem byly zásahy státu do ekonomik v daném období. Autor zde staví proti sobě helénistickou státní ekonomiku, kdy
byla státem potlačovaná soukromá iniciativa a proti tomu římskou ekonomiku, v které docházelo k zásahu jen v dobách krize. I zde můžeme vidět podobnost s moderními modely národních hospodářství.
Literatura: Fellmeth U. 2008: Pecunia non olet. Die Wirtschaft der antiken Welt. Darmstadt. Rezension zu: Ulrich Fellmeth, Pecunia non olet. Die Wirtschaft der antiken Welt (2008) http://s145739614.online.de/fera/ausgabe9/Gazdac.pdf http://de.wikipedia.org/wiki/Ulrich_Fellmeth
