Didaktická pomůcka pomůckakkrozvoji rozvojipolytechnického polytechnickéhovzdělávání vzdělávání vv MŠ MŠ vyrobená vyrobenávvrámci rámciprojektu projektu
Venkovní učebnaa –projektové využití školní zahrady Tvorba projektů vyučování pro rozvoj polytechnických dovedností rozvíjející polytechnickou výchovu v MŠ (VP3) (VP4)
Didaktická pomůcka – Vandrovník Hry se starými řemesly
Sada obsahuje: textilní čepice pro vandrovníka – 1ks hmotné kartičky se čtyřmi řemeslníky a jejich 12 výrobky – celkem 16 ks hmotné kartičky se čtyřmi řemeslníky a jejich 12 kusy nářadí – celkem 16 ks hmotné kartičky s fázemi zabíjačky – 7 ks hmotné kartičky s fázemi výroby keramiky – 5 ks papírová krabice – 1ks
Didaktická pomůcka „Hry se starými řemesly“ vychází z publikace Řemesla (Albatros 2013), která získala 2. místo v anketě knihovníků pro knihu Řemesla v celostátní anketě SUK – Čteme všichni 2013, kterou vyhlašuje Pedagogická knihovna J. A. Komenského. Sami autoři z publikace vybrali ilustrace a nápaditě je převedli do herních karet, se kterými mohou děti poznávat řemeslníky a přiřazovat k nim nářadí a výrobky. Karty doplňuje vandrovnická čepice. V této metodice najdete náměty na aktivity s pomůckami, ale i pracovní listy, které opět čerpají z knihy Řemesla. Kniha sice může být použita přímo ve školce, ale pro aktivizační činnosti se skupinou dětí jsou využitelnější kopírovatelné listy a didaktické hry vytvořené speciálně pro projekt.
1. Kdo je řemeslník? Děti se setkávají s řemeslníky v pohádkách, filmech i skutečném životě. Využijme toho a přiveďme holčičky a kluky k pochopení významu slov „řemeslo“ a „řemeslník“. • Čím byl Rumcajs, než se stal loupežníkem? V Jičíně v tom malým krámečku pod věží dělal prťačinu švec Rumcajs. Na malým kopejtku a malým kladívkem podrážel střevíčky slečinkám. Pro pány a pro mužský měl kopyto vzrostlejší a kladivo těžší. Ale když potřeboval podbít boty jičínský starosta Humpál, vzal si Rumcajs dílo rovnou do kovárny. Rumcajs byl švec, který měl svůj malý krámek v městě Jičíně. Když jednou měřil starostovi Humpálovi nohy na nové botičky, nechtěně se slovem dotkl jeho nohou. A protože byl starosta na své velké sloní tlápy pyšný, tak Rumcajse pro urážku starostenský nohy vykázal z města. Rumcajsovi nezbylo nic jiného, než odejít do lesa Řáholce, kde se z ševce stal loupežník. • Kdo to ví, odpoví. Pokládáme otázky a společně vzpomínáme na pojmenování řemeslníků. Kdo vyrábí boty? švec Kdo peče chleba? pekař Kdo staví dům? zedník Kdo čistí komín? kominík Kdo šije šaty? krejčí a švadlena Kdo mele mouku? mlynář Kdo vyrábí nábytek? truhlář Kdo vyrábí svíčky? svíčkař Kdo vyrábí hrnky? hrnčíř Kdo vyrábí zlaté šperky? zlatník Kdo vyrábí mýdlo? mydlář Kdo vyrábí papír? papírník
• Kdo je tedy řemeslník? Společně se pokusíme pojmenovat, že řemeslník je člověk, který umí rukama něco vyrábět. S pomocí nástrojů vytváří výrobky. Dříve bylo takových řemeslníků mnohem víc. Dnes si mnohé výrobky koupíme v obchodech, pro které je nevyrobily lidské ruce, ale stroje v továrnách. Ale pokud můžeme, raději si koupíme čerstvý voňavý chléb rovnou u pekaře. • Kdo má příjmení podle řemesla? Děti vzpomínají na příjmení lidí, které znají a jejichž jména mají původ v nějaké profesi: Ševčík, Kolář, Pekař, Rybářová, Zámečník, Krejčová, Krejčík, Pekárek, Bednář, Šindelář, Hrnčíř, Cihlář, Tesařová, Mečířová, Neckář, Pekař, Sedlářová, Uhlíř, Bečvář (výrobce sudů), Forman (kočí, vozataj či vozka, který vozil zboží), Kočárník (výrobce kočárů), Prášek (učeň ve mlýně), Prachař (výrobce střelného prachu) či Řezáč (rytec) – ti všichni nosí ve svých jménech vzpomínku na některé povolání.
• Jak se stát řemeslníkem? Dříve musel ten, kdo se chtěl stát řemeslníkem, do učení k řemeslnickému mistrovi. Tam dostával nejprve jednoduchou práci, ale postupně se učil řemeslu. Když se vyučil, často se vydal ještě na vandr, aby se přiučil i u jiných mistrů. Kdo jde na vandr, neobejde se bez vandrovnické čepice. Chrání před deštěm i sluníčkem. K ní se na cesty hodí hůl a raneček. Hrajeme si na vandrovníky. Jedno dítě vandruje, ostatní hrají řemeslníky, u kterých se zastaví a kteří mu dají nějakou práci.
2. Řemeslníci a jejich výrobky Výrobky řemeslníků si procvičíme s pomocí první sady kartiček: řemeslníci a jejich výrobky. Nejprve si ale můžeme společně zazpívat písničku Voskovce a Wericha s hudbou Jaroslava Ježka.
Ten dělá to a ten zas tohle Tady je tesař, klempíř, zedník a ten, co otesává kameny, je kameník. A tady služka, oráč, kamnář, ten, když se umeje, je k nepoznání kominík Ten dláždí ulice, ten kove podkovy, ta krmí slepice, ta peče cukroví. Ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady udělají moc. A tu je platnéř, kočí, havíř. Já sfárám dolů do dolu a doluju rudu. A tady rybář, kejklíř, dudák. Já vám rád každou písničku na dudy zadudu. Já louhuju kůže, já z nich šiju boty, já pěstuju růže, já látám kalhoty, ten umí to a ta zas tohle a všichni dohromady uděláme moc.
• Pekař, kovář, provazník a bednář Děti si na koberci nebo stole rozloží karty. Nejprve vyberou řemeslníky. Položíme je do čtyř různých stran a společně si řekneme, jak se jmenují a s čím pracují: Pekař peče z těsta. Kovář kove železo. Provazník splétá lýko, len a konopí. Bednář vyrábí nádoby ze dřeva.
• Pekař, kovář, provazník a bednář a jejich výrobky Potom si děti zkouší rozdělit výrobky tak, aby měl každý řemeslník tři: Pekař peče chleba, koláč, rohlík. Kovář kove podkovu, sekeru, hřebíky. Provazník splétá lano, provázek a síť. Bednář vyrábí sud, necky a vědro. Potom vzpomínáme, které další výrobky od těchto čtyř řemeslníků známe: Pekař peče perník, preclík, housku, koblihu nebo vánočku. Kovář kove meč, brnění, sekeru, rýč, zámek nebo motyku. Provazník splétá rohožku, provazový žebřík nebo popruh. Bednář vyrábí bednu, káď nebo máselnici. 3. Řemeslníci a jejich nářadí Nářadí řemeslníků už bude větší oříšek. Děti si na koberci nebo stole rozloží karty a vyberou nejprve řemeslníky: Pekař Kovář Švec Tesař Potom si děti zkouší rozdělit nářadí tak, aby měl každý řemeslník tři: Pekař potřebuje díži s těstem, dlouhou lopatu a ošatku s těstem. Kovář potřebuje kladivo, kovadlinu a výheň s měchem. Švec potřebuje ševcovské kopyto, šídlo a verpánek Tesař potřebuje širokou sekeru, nebozez a úhelník.
4. S řezníkem na zabijačce Sedm kartiček nás zavede na tradiční venkovskou zabíjačku. Tento námět zpracoval třeba malíř Josef Lada, který je na jednu stranu autorem mnoha příběhů o zvířátkách (i ve vyprávění o kocourovi Mikešovi vystupuje prasátko Pašík), na druhou často kreslil žánrové výjevy z vesnic. Zabíjačka byla rozhodně významnou událostí v hospodářství hodnou pozornosti. Sešli se při ní sousedé i příbuzní, aby si navzájem vypomohli, ale také se viděli a povyprávěli si. • Děti se mají dohodnout, jak se při zabíjačce postupovalo a podle toho seřadit kartičky. Potom si společně řekněte více: 1. Prase je vyváděno z chlívku. 2. Řezník dříve omračoval vepříka ranou do hlavy, dnes používá řeznickou pistoli. 3. Prase je vykrveno. Krev se z prořízlé krční tepny sbírá a neustále promíchává, aby se nesrazila. Pak se použila na výrobu tmavého prejtu do jelit a jitrnic. 4. Prase se očistí, posype smolou a spaří horkou vodou, aby z něj šly škrabkou či břitvou odstranit štětiny. Zbylé štětiny se opalují. 5. Praseti se odřízne hlava a za nohy je pověšeno na rozporku. Pak se mu rozřízne břišní dutina, je vykucháno a posléze rozpůleno. 6. Prase se postupně porcuje a maso se nakládá, udí a vaří. 7. Vypraná střeva se plní prejtem za pomoci pístu a vyrábějí se jelita a jitrnice, tlačenka se plní do bachoru, vaří se zabijačková polévka. Ještě před porážkou bylo prase opečováváno, dokrmováno, pečlivě se mu podestýlalo, aby se mu vyčistila kůže. V den zabíječky se vstává časně ráno, aby se vše za jediný den stihlo. • Kdy je tradiční čas zabíjaček a proč? Prasata se zabíjela v zimě. Důvodů bylo více. Nebyly mrazáky a jen díky chladnému počasí se masné výrobky hned nezkazily. Prasátko se nemuselo krmit a nemuselo se mu podestýlat přes celou zimu. Naopak maso pomáhalo lidem zimu přežít. Do supermarketu se pro maso nechodilo. Formou výslužky se navíc masem, jitrnicemi, jelítky a tlačenkou obdarovali příbuzní a sousedé. Pokud se zabíjačky dobře naplánovaly, bylo čerstvé maso k dispozici několik týdnů. 5. V hrnčířské dílně Pět kartiček pomůže pochopit, jak při práci postupoval hrnčíř. Mnohé děti si už měly možnost vyrobit vlastní hrníček, takže mohou tyto zkušenosti využít. • Děti se mají dohodnout, jak jdou kartičky za sebou. Potom si společně řekněte více: 1. Nejprve je potřeba hlínu pořádně prohníst, aby byla vláčná. 2. Potom se z hlíny tvarují výrobky – v ruce nebo na hrnčířském kruhu. 3. Hotové výrobky musí dobře vyschnout. 4. Pak je třeba naplnit hrnčířskou pec a nádobí vypálit. 5. A teď se může jít na trh prodávat!
6. Malí řemeslníci Řemesla se nejlépe oživí, když si děti samy vyzkouší postupy řemeslné výroby. Námětů na jednoduché způsoby, jak si vyzkoušet řemeslnou práci na vlastní kůži a při tom vytvořit efektní výrobek, je spousty. Zvažte, co vám vyhovuje a je pro práci ve školce dostupné. Nabízí se tkaní, výroba ze slámy, keramika, ale můžete s dětmi vyzkoušet i výrobu mýdla, papíru a svíčky. • Mydlář Ruce si myjeme několikrát denně, koupeme se v mydlinkové vodě, používáme sprchové gely, každou chvilku dokupujeme velké balení pracího prášku. Dříve mýdlo vařily hospodyňky podomácku a neb je nakupovaly od mydlářů. Nebylo to ale řemeslo dvakrát oblíbené, neboť se mýdlo vařilo z tuku a hodně to smrdělo. Postup: Zbytky starých mýdel rozstrouháme, vložíme do hrnce a rozvaříme s vodou. Směs necháme zchladnout. Dokud je vláčná, podle libosti z ní tvarujeme. Mýdlovou hmotou můžeme obalit provázek zakončený uzlíkem – vznikne tak závěsné mýdlo do koupelny či šatní skříně, kterou hezky provoní. Pokud používáme vykrajovátka na cukroví, mýdlo vyklápíme až po úplném ztuhnutí. Do mýdla můžeme přidávat různé přísady, aby lépe vonělo i vypadalo: heřmánek, skořici, levanduli, vonný olej, kokos či semínka koření. Nejprve je třeba si rozmyslet, zda vyrábíme mýdlo na ozdobu či na mytí.
• Papírník První papírníky bychom potkali v Číně, kde byla výroba papíru známa o mnoho let dříve, než se tajemství výroby papíru dostalo do Evropy. Mnohé papírny byly postaveny třeba v Krkonoších. Papírníci měli za to, že jejich práce není jen obyčejným řemeslem, ale svobodným uměním. Často uměli číst a psát, což nebylo v tehdejší společnosti obvyklé, a tajili přesný postup výroby papíru před konkurencí. Dnes se papír vyrábí v továrnách. Postup: Přes noc namočené kousky roztrhaných novin (můžeme je i rozmixovat starým mixérem) nabíráme naběračkou a lijeme na síto. Hmotu na sítu rozprostřeme do požadovaného tvaru, necháme odkapat a rukou hmotu ještě vymačkáme. Potom rozetřenou a vykapanou směs na sítu překryjeme hadříkem a překlopíme i se sítem na savý povrch (vrstva novin, kousek starého koberce či filcu) a přes síto vyválíme válečkem. Pak sejmeme síto a papírovinu na hadříku sušíme. Až papír vyschne, z obou stran jej přežehlíme. Litý ruční papír je silnější a hodí se pro výtvarnou tvorbu. Pokud chceme papír barevný, můžeme přidat do papírové hmoty kousky krepových papírů nebo odvar z cibulových slupek.
• Svíčkař Svíčkaři nejprve namáčeli knot do roztaveného loje nebo včelího vosku. Je to dlouhodobý proces, protože k dosažení trochu přijatelné tloušťky je třeba svíčku namočit aspoň třicetkrát. Svíčky si zprvu kupovali jen bohatí lidé, chudí využívali denního světla nebo svítili loučemi vyrobenými ze dřeva a pryskyřice. Svíčky se používaly také v kostelech při církevních obřadech. Postup: Svíčku můžeme vyrobit voskových plátů, do kterých zavineme vosk, ale můžeme i experimentovat. Shromážděné staré či úplně obyčejné svíčky doplněné třeba hmotou z překapů rozehřejeme. Formičky, třeba vykrajovátka na cukroví, vytřeme jedlým olejem, vlijeme svíčkovou hmotu a vložíme knot. Pokud na knot zapomeneme, můžeme ho svíčkou protáhnout dodatečně otvorem, který uděláme rozžhaveným hřebíkem. Na velkou svíci potřebujeme formu z papíru, kterou vložíme do hrnce s pískem a jejímž středem táhneme knot připevněný na špejli kolmo položené na hrnci. Do takové formy lze přilévat vosk postupně v různě barevných vrstvách.
Použitá literatura a zdroje: Fixl, J., Vondrušková, A.: Ruční papír. Grada, Praha 2007
Janotka, M., Linhart, K.: Řemesla našich předků. Svoboda, Praha 1987 Janotka, M., Linhart, K.: Zapomenutá řemesla. Svoboda, Praha 1984 Smolíková, K.: Řemesla. Albatros, Praha 2013
