Sdružení Romano jasnica Klub M. C. Zefyríno
v rámci projektu Klub M. C. Zeffirino
Multikulturní semináře byly podpořen v rámci Kllubu M.C.Zefyríno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu postřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti.
Obsah: 1.Náboženská situace v našem kraji ………………………………. 1 Náboženská víra lidí …………………………………………………. 1 Základní statistická data o křesťanské společnosti …………………… 1 Vlastní zkušenosti …………………………………………………….. 3 2.Vánoce podle Matoušova evangelia …………………………….... 5 Rodokmen Ježíše Krista ……………………………………………… 5 Abrahám ……………………………………………………………… 6 David …………………………………………………………………. 7 Babylónské zajetí ……………………………………………………... 7 3. „ Tři králové“, Vánoční hvězda, jesličky ...................................... 9 Hlavní tradice ………………………………………………………… 9 Betlémská hvězda …………………………………………………….. 10 Další zajímavosti ……………………………………………………… 11 4. Problematika sociálně patologických jevů ……………………… 12 Cíl …………………………………………………………………….. 12 Klíčová slova …………………………………………………………. 12 5. Xenofobie a rasismus ……………………………………………. 16 Pojem „xenofobie“ …………………………………………………… 16 Pojem „rasismus“ …………………………………………………….. 17 Druhy rasismu ………………………………………………………… 18 Rasová diskriminace …………………………………………………. 19 Druhy rasové diskriminace …………………………………………… 20 Sebedefinování ……………………………………………………….. 20 Zásady ohodnocení člověka …………………………………………. 21 6. Politika národnostních menšin a Evropská Unie ………………. 22 Úvod ………………………………………………………………….. 22 Dokumenty a kroky Evropské unie týkající se menšin ………………. 23 Téma menšin v souvislostech ………………………………………… 23 Primární prameny ochrany lidských práv ……………………………. 24 Romové ………………………………………………………………. 25
7. Soužití národnostních menšin, postavení a psychologie ……….. Nejnovější vývoj a další kroky ……………………………………….. Souvislosti ……………………………………………………………. Primární prameny ……………………………………………………. Sekundární prameny práva …………………………………………… Rasová směrnice ……………………………………………………... Zelená kniha ………………………………………………………….. Jazykové menšiny ……………………………………………………. Témata ………………………………………………………………... Stanoviska …………………………………………………………….
26 26 27 28 29 29 30 31 32 34
8. Drogová problematika …………………………………………… 37 Co je to droga ………………………………………………………… 37 Rozdělení drog ……………………………………………………….. 37 Měkké drogy …………………………………………………………. 37 Tvrdé drogy …………………………………………………………… 38 Drogová závislost …………………………………………………….. 38 Druhy drog – účinky a rizika ………………………………………….38 9. Možnosti vzdělávání ……………………………………………… 42 Charakteristika školy a školského systému …………………………… 42 Studium na středních školách ………………………………………….46 Přijímání ke studiu na středních školách ……………………………… 46 Formy a průběh studia na středních školách …………………………..47 Ukončení studia na středních školách ………………………………… 47 Studium na vysokých školách …………………………………………48 10. Významné dny českého státu a minorit ………………………... 49 15. března 1939 ……………………………………………………… 49 Květnové povstání ……………………………………………………. 50 5. července ……………………………………………………………..51 6. července 1415 ……………………………………………………… 51 28. září 935 …………………………………………………………… 51 28. října 1918 …………………………………………………………. 52 17. listopadu 1939 ……………………………………………………. 52 17. listopadu ………………………………………………………….. 52 Romové ………………………………………………………………. 52
1.NÁBOŽENSKÁ SITUACE V NAŠEM KRAJI Popsat i třeba jen informativně náboženskou situaci dnešní společnosti v České republice, není zdaleka jednoduchou záležitostí, která by se dala vtěsnat na jednu či dvě stránky referátu. Přesto však se zde pokusím na tomto malém prostoru říci to podstatné o náboženské situaci v severozápadních Čechách podle své vlastní celoživotní zkušenosti (jsem od dětství věřícím křesťanem a v současnosti působím již 17 let jako katolický farář v Litoměřické diecézi). Zároveň však podám základní informace, spíše statistického charakteru, o křesťanském náboženském životě v celé republice. Křesťanství totiž zaujímá v náboženském životě společnosti stále ještě vedoucí postavení, jak v početní převaze, tak ve společenské angažovanosti. Celý krátký referát na toto téma rozdělím do třech odstavců: nejdříve se zamyslím nad náboženskou vírou lidí jako takovou, jak ji ve společnosti, ve které se pohybuji, sám vnímám; následně podám některá základní statistická data o křesťanské části společnosti; a nakonec se budu krátce věnovat svou vlastní zkušeností mezi lidmi, jak jsem ji vnímal při svém působení mezi věřícími i nevěřícími.
Náboženská víra lidí Jaký je tedy náboženský život lidí v naší moderní společnosti? Předem podotýkám, že nejsem žádným religionistou, který by se profesionálně zabýval zmíněnou problematikou, ale chci zde jen zprostředkovat svou vlastní životní zkušenost ze společenského života. Jsou u nás lidé méně náboženští než jinde, nebo se problém skrývá jinde? V každém případě je česká společnost velice kritická k náboženským institucím, nebo chcete-li, k oficiálním církvím. Stačí si pro ilustraci přečíst internetovou diskuzi, či poslechnout mediální rozhovor na téma majetkového vyrovnání státu a církví, aby si člověk uvědomil, jak mnoho až vášnivého odporu k oficiálním církvím se v mnohých lidech skrývá. Jsou zde tedy dvě skutečnosti, které do určité míry charakterizují náboženský život u nás: na jedné straně příslušnost k určité oficiální církvi, či náboženské společnosti, a na straně druhé vlastní náboženské založení a náboženský projev lidí v jejich veřejném i soukromém životě. Jak jsem již zdůraznil výše, většinová společnost v Čechách má jakýsi blok v důvěřování oficiálním náboženským společenstvím. Čím větší a vlivnější pak toto společenství je, tím větší a ostřejší kritiku a často i zcela bezdůvodné výpady zasluhuje. Tato situace vyplývá, jak se domnívám, jak z historie, tak i z určitého národního
charakteru Čechů. Čechy se ve svém českém společenském živlu již od středověku jaksi vydělovali od německého vlivu. Němci u nás, ačkoli tvořili menšinu společnosti, v dějinách zaujímali téměř vždy mocensky a vlivově významnější místo, než tomu bylo u české většinové části obyvatelstva. Němci byli tradičně katolíci a téměř vždy se hrdě hlásili ke katolické celosvětové křesťanské církvi. Češi naopak, často právě ve svém boji o vlastní národní identitu, se vůči Němcům s určitým pocitem méněcennosti vydělovali a tím se zároveň, alespoň podvědomě, distancovali i od katolické celoevropské církve. V 15. stol. za husitské náboženské revoluce tento vývoj nalezl své konkrétní a radikální vyjádření. Tehdy se středověcí Čechové veřejně postavili proti oficiální (katolické) křesťanské církvi v náboženském hnutí, které si dělalo nárok na Boží pověření pro obnovu a násilnou očistu křesťanstva. Národní obrození a i následná emancipace českého obyvatelstva z vlivu a do značné míry závislosti na německém etniku, prohlásilo toto oficiální církvi odporující hnutí za jakýsi „zlatý věk“ Českého království. První republika tuto myšlenku ještě do značné míry zdůraznila. Na začátku 20. let 20. stol. vzniká v Československé samostatné republice Československá husitská církev, která se profiluje jako křesťanská církev národní. Mnoho i katolických křesťanů se řídí dobovým sloganem: „Pryč od Vídně“ (centra Habsburské říše) – „pryč od Říma“ (centrum katolické církve). Zdá se, že konečně Češi nalezli „svou“ cestu k vyjádření svého křesťanského náboženského života. Avšak po několika desetiletích se tato národní křesťanská církev paradoxně stala jednou z nejslabších křesťanských společenství v našem národě. Dnes je situace zvlášť komplikovaná, neboť k jakémusi hluboko zakořeněnému českému „rebelantství“ vůči oficiální církvi, se přidružilo zhoubných 40 let komunistické propagandy, která chápala jako jednoho ze svých úhlavních nepřátel právě náboženská společenství a z nich zvláště katolickou církev. Cílená ateistická výchova, pomluvy, zkreslování dějin, výsměch, násilná ideologizace i otevřené pronásledování často v lidovém povědomí stavěly na starých českých náboženských problémech. A tak se dnes stále hojně setkáváme s bezdůvodným pomlouváním a záští vůči katolické církvi, která se však přes to dějinně i u nás prokázala jako nejživotaschopnější křesťanské společenství. Díky tomu pak mnoho hledajících Boha a náboženský domov, hledá všude možně, jen ne ve staré křesťanské církvi. Základní statistická data o křesťanské společnosti
V následujícím odstavci několik zásadních statistických dat, která též podávají určitý obraz o náboženském přesvědčení a životě české společnosti. Zaměřím se nejdříve na církev katolickou, následně na jiná křesťanská společenství u nás. Katolická církev v České republice je rozdělena do 8 diecézí (jakési „kraje“), z toho jsou 3 diecéze moravské a 5 diecézí českých. V arcidiecézi pražské se svými 2062 tisíci obyvatel má 370 tisíc lidí, kteří se oficiálně hlásí ke katolické církvi; Diecéze českobudějovická se svými 743 tisíci obyv. má 237 tisíc lidí hlásících se ke katolické víře; Královéhradecká diecéze s 1255 tisíci ob. má 307 tisíc katolíků; Litoměřická diecéze s 1330 tisíci ob. má 162 tisíc katolíků; Diecéze plzeňská se 795 tis. ob. má 142 tis. katolíků; Arcidiecéze olomoucká s 1376 tis. ob. má 570 tis. katolíků; Diecéze brněnská s 1354 tis. ob. má 533 tisíc katolíků a nakonec Diecéze ostravsko-opavská s 1315 tis. ob. má 420 tisíc katolíků. Tato čísla se mohou zdát zdánlivě vysoká, zvláště podívámeli se někdy do kostela na nedělní bohoslužbu, kdy jsme často svědky poloprázdného kostela s převážně staršími věřícími. Tyto údaje totiž vyjadřují jen podíl obyvatel, kteří se hlásí ke katolické církvi (jsou pokřtěni), ale často je jim praktický styl náboženského křesťanského života vzdálený. Statistická čísla praktikujících katolických křesťanů jsou mnohem střízlivější a nižší: Pražská d.: 39 tisíc; Budějovická d.: 28,4 tisíc; Královéhradecká d.: 45,3 tisíc; Litoměřická 11,2 tisíc; Plzeňská 12 tisíc; Olomoucká 125 tisíc; Brněnská 110 tisíc; Ostravsko-opavská 79 tisíc. To jsou přibližná čísla, která charakterizují počet lidí, kteří aktivně žijí v křesťanském společenství a pravidelně se účastní bohoslužeb.
Vlastní zkušenosti A nyní pár slov k poslednímu bodu mého referátu: má vlastní zkušenost s náboženským životem ve společnosti. Vyrůstal jsem v Liberci v tradičně katolické rodině. Liberec je stotisícové město, které si zachovalo i v dlouhé době komunistické proticírkevní politice početnou a dynamickou skupinu věřících. Navzdory různým omezením, či přímo zákazům, se křesťané v tomto městě často scházeli i mimo rámec veřejných bohoslužeb v kostele. Kroužky výuky náboženství, společenství mládeže, scházení různých skupin mladších rodin, se často odvíjely v jakési ilegalitě – po bytech různých věřících, kteří tím nemálo riskovali, pokud by se na tato neoficiální náboženská shromáždění ze strany tajné komunistické bezpečnosti přišlo. Vzpomínám si na velikou
obětavost mnohých věřících, kteří měli i tu odvahu riskovat tak svou práci, přijetí svých dětí na prestižnější školy, či dokonce nepříjemné výslechy u tajné policie. Pro nás děti tak vznikala ve společnosti jakási schizofrenní situace: doma v rodině a uprostřed věřících lidí při bohoslužbách či jiných náboženských setkáních jsme vnímali svou víru jako něco hodnotného, nerozlučně patřícího k životu. Ve škole a na veřejnosti jsme však často byly konfrontovány s výsměchem, pomluvami a často i silným tlakem ideologické protináboženské výchovy a propagandy. A tak jsme si zvykly svou víru nedávat na veřejnosti najevo, pokud to nebylo nutné, tak jsme o svém náboženském životě nemluvily. Chci zde jen podotknout, že dnešní střední generace, která prožila nejtvárnější léta svého života (dětství a dospívání) v komunistické době, má dodnes potíže se spontánním projevováním svého náboženského života na veřejnosti. Zahnání věřících do jakýchsi uzavřených ghet, které bylo tehdy cíleně prováděno, přežívá stále ještě v myslích mnohých z nás, kdy nám může být zatěžko veřejně se hlásit ke své víře a být na ni i mezi nevěřícími náležitě hrdí. Po 89., kdy už máme plnou svobodu náboženského vyznání, s sebou však přineslo jiné problémy. Lidé se velice rychle po prvotním opojení ze svobody kultury a náboženství, vrhli s lačnou touhou na konzum ve všech podobách. Mít co nejvíce a stále více hromadit, dobře jíst a pít, jezdit na krásné a pohodlné dovolené, „vyšperkovat“ si svůj dům a zahradu všemi nejmodernějšími vymoženostmi blahobytu a techniky, trávit dlouhé hodiny bezmyšlenkovitě u zábavných televizních pořadů – to vše jsou jen některé výrazné projevy životních cílů, které si dnešní společnost vytýčila. Kultura, náboženství, hodnotný a ušlechtilý společenský život – to vše jsou jen jakési nepodstatné doplňky života, život sám se přeci musí především plnými vydatnými sousty konzumovat. Tak alespoň z většinové společnosti, mezi kterou žiji. Obětavá, nezištná a věrná láska, zdravý sebezápor, vysoké ideály, které přesahují horizont pozemského života, neutuchající hledání životní pravdy, to jsou jen některé hodnoty, které silně mezi lidmi alespoň v našem kraji postrádám. A s tím jde ruku v ruce i často frustrující snaha nábožensky oslovit a zaujmout lidi, s kterými se věřící člověk setkává. Jen doufejme, že konzum jako smysl života, jak to moderní většinová společnost vyznává, bude dřív či později lidmi odhalen jako laciné povrchní pozlátko, které zdaleka není schopno naplnit základní hlubší touhy člověka po štěstí a smysluplné náplni svého života.
Páter Jiří Voleský Římsko-katolická farnost Trmice
2. VÁNOCE PODLE MATOUŠOVA EVANGELIA Krásné období adventní přípravy a následné slavení svátků narození Božího Syna můžeme prožívat různým způsobem. Od obnovování starých křesťanských tradic a zvyků, přes častější slavení liturgie až k hlubšímu duchovnímu ztišení a vnitřnímu úsilí napojit se intenzivněji a živěji na rozjímání biblických textů, které nás tímto jedinečným obdobím provázejí. Prožít alespoň trochu to, co prožívali lidé, kterých se události kolem očekávání a příchodu Mesiáše bezprostředně týkaly, to je může být též smyslem biblického rozjímání. Pokusme se v následujících úvahách zaměřit na evangelium podle Matouše, které nám zprostředkovává několik důležitých příběhů, odehrávajících se kolem Ježíšova narození. O čem nám Matouš na začátku svého evangelia vypráví? Hovoří o podrobném rodokmenu Ježíše Krista, o okolnostech jeho narození, o mudrcích, kteří se z dalekého východu vydávají na cestu, aby se poklonili nově narozenému králi, o jeruzalémském králi Herodovi, který reaguje na zprávu, že se narodil židovský král lstí a žárlivým násilím a nakonec o Janu Křtiteli, který předchází veřejné Ježíšovo vystoupení, tedy faktický příchod Mesiáše. Nemůžeme zde probrat všechny tyto na duchovní myšlenky tolik bohaté příběhy, na to zdaleka nestačí jediný článek. Zastavme se však pozorněji u prvního zdánlivě nezáživného odstavce Matoušova líčení příchodu Ježíše Krista na tuto zem – u Ježíšova rodokmenu.
Rodokmen Ježíše Krista Matouš začíná vyprávění o Ježíšově narození obsáhlým rodokmenem. Rodokmeny byly pro bibli vždy důležité, především v případě důkazů o oprávněnosti zvláštní autority biblických postav. Doložení co největšího počtu předků, kteří sahali až k některé klíčové postavě dávnověku, která byla ponořena do zvláštní a přitom všeobecně platné zkušenosti s Bohem, to bylo ambicí všech důležitých postav biblického poselství. Doložit nepřerušený rodokmen ke králi Davidovi, k Mojžíšovi či Áronovi, k Abrahámovi, k Noemu, či dokonce až k Adamovi, znamenalo legitimvat svou duchovní autoritu uprostřed Božího lidu, který není společenstvím, které jakoby „spadlo z nebe“, ale má bohaté předcházející dějiny a zkušenosti, které se stávají duchovním majetkem všech potomků v budoucnosti, kteří mohou na tomto stále se rozrůstajícím bohatství zkušenosti života s Bohem stále více a živěji rozvíjet své nové setkávání s Hospodinem. Bez těchto výrazných zkušeností jednotlivců
by bylo těžko myslitelné rozvíjení duchovních zkušeností setkání s Bohem stále většího počtu lidí v Božím lidu. Rodokmen v tomto smyslu znamená živou duchovní účast na těch událostech Božího působení v dějinách, které se ve své konkrétní vnější podobě už nemohly zopakovat. A tak rodokmen nikdy neznamenal prázdné a nudné vyjmenovávání nesrozumitelných jmen, ale spíše jakousi zkratku pro vyjmenování událostí Božích zásahů do dějin člověka, které ožívaly v životech vzdálených potomků právě díky pokrevního příbuzenství potomka. Duchovní zkušenosti předka se stávají alespoň částečně duchovní zkušeností poučeného potomka, pokud se cítí příbuzensky spřízněn s postavou svého „praotce“. Matouš však nezůstává pouze u této myšlenky, když nám dopodrobna vyjmenovává pokrevní předky Ježíšovy. Jeho vylíčení rodokmenu Mesiáše je pečlivě předem promyšleno. Evangelista nejdříve jmenuje dva hlavní otce Ježíše Krista, kteří zároveň zastupují nejvýraznější předobrazy Mesiáše. Jsou jimi David a Abrahám. David jako král Izraele, kterému je díky jeho věrnosti a poslušnosti Bohu zaslíben v potomcích věčný trůn vlády uprostřed Božího lidu, - a Abrahám jako nepředstižitelný pokorný a poslušný poutník oddané a obětavé víry v Hospodina. Pak Matouš dělí celý Ježíšův dlouhý rodokmen na 3 etapy po 14 členech. První sahá od Abraháma k Davidovi, druhá od krále Davida k babylónskému zajetí a třetí od babylónského zajetí ke Kristu samotnému. Symbolika čísel 3 a 14 není zcela jednoznačná. „Tři“ zde pravděpodobně znamená zahrnutí celého stvoření do Mesiášovy spásy (nebe – země – podsvětí) a 14 je asi zamýšlen jako násobek sedmi – čísla plnosti (počet dní v týdnu, počet planet – hlavních „hvězd“ ve starověku, součet 3+4 /nebeského a pozemského čísla/), někteří však v tomto čísle (14) vidí číselnou hodnotu jména krále Davida (v hebrejštině má každé písmeno zároveň číselnou hodnotu: „D“=4+ „V“=6+ „D“=4 … =14 - /hebrejština nepíše samohlásky/)
Abrahám Prvním člověkem, který je v Matoušově rodokmenu jmenován, je Abrahám. Proč evangelista začíná právě jím? Proč nezačíná podobně jako Lukáš Adamem, aby zahrnul do dosahu spásy a smíření s Bohem celé lidstvo poznamenané hříchem prvního člověka? Vysvětlení by jistě bylo více, ale snad se dá zdůraznit jedno nejvýraznější. Matouš stále znovu podotýká, že Ježíšovým příchodem na svět se naplňují slova svatých Písem. Jaké Boží slovo Abrahámovi se v Ježíšově příchodu nejvíce naplňuje? Snad můžeme říci, že
následující: „Ve tvém potomstvu (možno též přeložit „potomku“) dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ Tato slova sděluje Hospodin Abrahámovi poté, co je proaotec víry ochoten v pokorné poslušnosti splnit i ten nejtěžší Boží požadavek, totiž obětování svého jediného syna Izáka, do nejž stárnoucí otec vkládá všechny své pozemské i duchovní naděje. Podobně v tomto nehynoucím odkazu svého pozemského předka Ježíš Kristus obětuje s naprostou oddaností svému nebeskému Otci sám sebe a skrze tuto bezvýhradnou oběť věrnosti a lásky získává požehnání pro všechny lidi ze všech národů, kteří se vírou k němu připojují. Toto požehnání se především projevuje darem života zachráněného před smrtí (paralela se záchranou života Izáka). Přicházející Mesiáš skrze oběť bezvýhradné poslušnosti k nebeskému Otci vydobude všem národům bohaté požehnání v podobě daru věčného života.
David Král, který se stal vzorem (i když stále ještě hříšným) a předobrazem pro budoucího Mesiáše, se rozhoduje k tomu, že vybuduje Hospodinu v Jeruzalémě chrám. Bůh mu však odpovídá skrze proroka odmítavě – prolil ve svém válečnickém životě mnoho krve, není tedy možné, aby krví potřísněné ruce stavěly chrám Bohu milosrdnému a vše své stvoření milujícímu. „Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn na věky. Já mu budu otcem a on mi bude synem.“ Toto slavné proroctví se stalo jedním z nejdůležitějších pro budoucího Mesiáše. Bylo nadále rozvíjeno, jeho nejvýznamější aktualizace a zároveň předpověď eschatologického naplnění nalézáme v Izajášově proroctví Achazovi – davidovskému králi -, jemuž jako odpověď na jeho malou důvěru v Boha je zvěstováno: „Znamení (rozuměj: Boží záchrany) ti dá samotný Hospodin: Hle panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (tj. S námi Bůh).“ Slovo je vyřčeno v situaci nejvyššího ohrožení, kdy hrozí zničení a zánik národa. Ježíš je Matoušem zvěstován jako král, jemuž je „dána veškerá moc na nebi i na zemi“, jehož „království nebeské“ je královstvím věčným a jenž je nejen vztahově, ale zcela podstatně Božím Synem a Immanuelem, tedy Bohem, jenž je stále uprostřed svých věrných.
Babylónské zajetí Doba konce 7. a začátku 6.stol. př. Kr. byla pro Judské království nejtěžším v celých jeho dějinách. Prudce se rozmáhající Babylón pokořoval svou silou vojenskou, kulturní a hospodářskou mnohá království ve svém okolí.
Samozřejmě též v nedalekém sousedství ležící Judsko. Protože jeruzalémský král ani jeho poddnaní neuposlechli hořkých předpovědí proroka Jeremijáše a nepokořili se v této situaci pod sice pokořující, ale výsledně očišťující a vychovávající Boží ruku, nýbrž neposlušně a pyšně kladou odpor, jsou za svou nevěrnost potrestáni přísným zásahem: Jeruzalém je společně s chrámem – symbolem identity národa – zničen a lid odveden do pokořujícího zajetí. Po cca 50 letech jsou novou vítěznou říší propuštěni na svobodu. Dominující Peršané je propouštějí zpět do vlasti a zajišťují jim veškeré podmínky pro novou výstavbu chrámu i města. Nicméně tento nový „exodus“ není zdaleka tak slavný a okázalý jako by onen v Mojžíšově době při vysvobození z egyptského otroctví. Do země a Jeruzaléma se vrací jen zlomek vyhnanců, který nemá dostatek síly k ráznému a velkolepému znovuobsazení země a k budovatelské činnosti, jakou vyžadovala stavba chrámu a městských hradeb. Avšak právě tento jaksi bezvýznamný, malý a slabý hlouček věrných se paradoxně stává oním Izajášem prorokovaným zaslíbeným „kořenem“ či „pařezem“, z kterého jednou vyraší „výhonek“ Mesiáše. Ježíšův domov Nazaret, s nímž je v očích veřejnosti spontánně spojován, je městem bezvýznamným, malým, bez jakýchkoli možností stát se městem, z něhož by mohl vzejít Mesiáš. Ježíš působí tiše, nenápadně, neokázale, mezi „maličkými“ a potřebnými tohoto světa. Matouš to opět shrnuje do starozákonního proroctví: „Nebude křičet, nebude hlučet, jeho hlas nebude slyšet na ulicích. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí …“ Malému hloučku věrných, kteří věrně „vydrží“ jako jeho učedníci, ačkoli silně zakoušejí napětí mezi velkolepostí Ježíšových zaslíbení a „malostí“ přítomných naplnění, s něžným povzbuzením říká: „Neboj se malé stádečko, neboť mému Otci se zalíbilo dát vám nebeské království.“ Ježíšova spása se odehrává uprostřed pátečních hektických příprav na velikonoční svátky, kdy si málokdo všimne, že nastává zásadní zvrat v lidských dějinách – a už vůbec ne za branami Jeruzaléma na popravčí skále, kde umírá zbídačelý ukřižovaný rukou pohanů. Paralela, která se zde Matoušovi nabízí ve srovnání onoho „malého svatého pokorného zbytku“ věrných navrátivších se z Babylóna na jedné straně a Ježíšova veřejného vystoupení, spásné smrti a bezvýznamnému hloučku zklamaných přátel, kteří osiřelí a bezradní přebírají Mesiášovo dílo na straně druhé je zde velice výmluvná. Právě z těchto „maličkých“ počátků vyrůstá díky Boží všemohoucnosti spojenou s lidskou pokornou oddaností všezahrnující Boží záchrana lidstva. Pokusme se v adventní době ponořit se v rozjímání do rodokmenu Ježíšova, který nám v Matoušově zpracování nabízí zamyšlení nad tím, co vše Kristus ve svém životě a spásném díle ztělesnil, zahrnul a naplnil, aniž by popřel či obešel předcházející dějiny Boží spásy mezi lidmi. I přemýšlení o minulých dějinách našeho života, stejně tak jako o životech našich předků, by nás mělo vést k hlubšímu pochopení smyslu naší osobní pouti víry za Kristem.
Páter Jiří Voleský Římsko-katolická farnost
3. „TŘI KRÁLOVÉ“, VÁNOČNÍ HVĚZDA A JESLIČKY Krásné, malebné a romantické zvyky, které se pojí k oslavě křesťanských vánoc, mají své velice zajímavé dějiny, než se staly samozřejmou součástí našich moderních vánoc. Zastavme se krátce u tří hlavních tradic, které provázejí atmosféru zimního období díky vánocům.
Hlavní tradice Takzvaní „tři králové“ vlastně původním podáním vůbec třemi králi nebyli. Základ celého zvyku musíme hledat v Bibli. Tam stojí poněkud jiný obraz toho, s čím se dnes obyčejně v rámci vánočních oslav setkáváme: „Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: ´Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.´ … A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“ Tady vůbec není řeč o králích, už teprve ne o různých národnostech těchto králů. Hovoří se o „mudrcích“, přesněji řečeno o „mágech“ z východu. Jedná se patrně o starověké babylonské hvězdopravce – astrology, kteří byli jakýmsi výkvětem východní vzdělanosti a zároveň náboženského života. Po celé dlouhé generace se tradičně věnovali pozorováním hvězdné oblohy a odsud vyvozovali závěry pro své hlavní poslání: věštit budoucnost pro krále, pro úspěch vojenských tažení a pro celý národ. Můžeme si dobře představit, že tato jejich činnost měla pro starověkého člověka nenahraditelný význam. Také Babylónie se stala kolébkou i pro evropskou astrologii a potažmo astronomii. Odtud také dodnes platící označení souhvězdí, která se do značné míry přes řeckou mytologii dostala až do našich moderních názvů hvězdných uskupení. Mágové tedy měli na starosti prostřednictvím svých obsáhlých znalostí z astrologie, matematiky a náboženského světa zajišťovat příznivou budoucnost pro svého krále a celý národ, nejen ji tedy odečítat z pohybů hvězd, ale též ji různými magickými rituály ovlivňovat. Z tohoto pozadí jejich profese můžeme snad lépe pochopit i jejich biblické zasazení do vánočních událostí. Jako prestižní osoby bohaté mezopotámské kultury a lidu, měli též bezpochyby dostatek prostředků, aby mohli narozenému
„králi národů“, o němž svědčí i hvězdná obloha, přinést tak nákladné dary, jakými jsou zlato, kadidlo a myrha. Jak se tedy tato odlišná biblická zpráva přetvořila do podoby „třech králů“ z různých kontinentů? Je to plod pozdější lidové zbožnosti, která chtěla v evropském středověku vidět u jeslí narozeného Krista zástupce tří tehdy známých kontinentů: Evropy, Asie a Afriky. Postupné přetvoření mágů z Mezopotámie ve „tři krále“ z celého světa probíhalo s ohledem na biblickou zprávu v tom smyslu, že přinášejí královské dary a že tyto dary jsou tři. A tak nejpozději v 6. století křesťanského letopočtu se již mluví o třech králích, kterým jsou přisouzena i tři konkrétní jména Kašpar, Melichar a Baltazar. Tříkrálové žehnání domů a bytů, kdy se posvěcenou křídou označují veřeje vstupních dveří, zní: K+M+B+“letopočet“, značí zároveň zkratku jmen králů ale i začáteční písmena spojení „Kristus mansionem benedicat“, což latinsky zvěstuje: „Ať Kristus požehná příbytek“. Ještě jedna zajímavá informace o třech králích: dnes se jejich posmrtné tělesné ostatky uchovávají v nádherném, bohatě zdobeném relikviáři v gotické katedrále v Německu v Kolíně nad Rýnem. Byly sem totiž údajně přivezeny za křížových tažení do svaté země (Palestiny) někdy v 13. století. Dodnes jsou i přes svou historickou pochybnost oblíbeným cílem četných poutníků z celého křesťanského světa.
Betlémská hvězda Nyní se zastavme u proslulé „Betlémské hvězdy“, která je právě se „třemi králi“ nerozlučně spjata. Je možné ji vystopovat i na základě dnes již do určité dokonalosti vypilovaných přírodních věd? Pohleďme na zajímavou okolnost, kterou již v 17. století ozřejmil jeden z tehdejších nejvýznamnějších astronomů a přírodovědců Tycho de Brahe. Ten jako hluboce věřící křesťan chtěl přijít na kloub právě ve svém oblíbeném oboru na zprávu o „Betlémské hvězdě“. Podařilo se mu na základě exaktní astrologie vypátrat zvláštní úkaz na nebeské obloze, který mohl ve své době představovat „Betlémskou hvězdu“. V roce 7 před Kristem (př.n.l.) se totiž pro lidské oko několikrát za sebou během několika měsíců „spojily“ dvě hvězdy – Jupiter a Saturn. Planety byly ve starověku považovány za hvězdy a měly zároveň zvláštní význam, neboť se na obloze pohybovaly a též zářily nejjasnějším světlem. Jupiter byl považován za hvězdu králů a Saturn platil pro Přední východ za hvězdu Židů. Jestliže se tedy tyto dvě „hvězdy“ spojily, znamenalo to i pro neznalého pozorovatele, že v židovském národě se narodil významný král, jehož příchod oznamují i nebesa.
Další zajímavosti Ale proč rok 7 př. Kr., když Ježíš se přece narodil v roce 0? Výpočet přesného data Ježíšova narození a začátek počítání letopočtu od tohoto okamžiku byl proveden jedním učeným mnichem v 6. století. Nicméně dnes víme, že se zmýlil minimálně o 5-7 let. Ježíš se podle moderních propočtů musel narodit právě v těchto letech. A sem by i dobře zapadal onen nebeský úkaz spojení Jupitera a Saturnu, který mohl východní astrology vést k přesvědčení, že v židovském národě se právě zrodil nebývale významný král. A jak to všechno bylo s jesličkami, či s „Betlémem“, jak ho známe dnes? Biblická zpráva opět hovoří velice stručným jazykem: Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se jmenuje Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plének a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. … Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Datum slavení vánoc, totiž 24.-25. prosince, bylo ustanoveno na začátku 4. století, kdy se křesťanským slavením Ježíšova narození překryl dřívější pohanský svátek „Zrození neporazitelného Slunce“. Tak se dříve slavil zimní slunovrat, kdy se den opět začíná prodlužovat a noc zkracovat. Za nové „neporazitelné Slunce“ byl symbolickým způsobem označen Ježíš Kristus, který přináší mezi lidi světlo a teplo. Tradice lidových Betlémů však přišla mnohem později. Někdy kolem r. 1220 se sv. František z Asissi rozhodl, že oslaví společně s lidmi ze svého rodného města vánoce jiným, názornějším způsobem: Pozval všechny obyvatele, aby s sebou přivedli i domácí zvířata, především ovečky, husy, krávy a psy. Pozval též mladý manželský pár, který byl před nedávnem obdarován vlastním malým synáčkem, aby představovali „Svatou rodinu“ – Josefa, Marii a Ježíška. Lidé též přivedli malého volka a oslíka, aby svým dechem zahřívaly malé novorozeně položené do jeslí. Tento první „živý Betlém“ měl takový úspěch, že pak byl nejen v Asissi, ale postupně v celé křesťanské Evropě předváděn v rámci vánočních oslav. Později chtěli mít věřící lidé Betlém i ve svých domovech a tak si začali stavět z různých materiálů své vlastní domácí „Betlémy“ – ze dřeva, z keramiky, z kamene, z papíru. A v této tradici se nalézáme i my, lidé 21. století, kteří chceme mít pokojnou a radostnou atmosféru vánoc i u sebe doma a tak si v bytech stavíme své vlastní domácí betlémy.
Páter Jiří Voleský Římsko-katolická farnost
4. PROBLEMATIKA SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÝCH JEVŮ Cíl: Cílem semináře je seznámit žáky s vybranými sociálně patologickými jevy, které jsou významným ohrožujícím faktorem ve vývoji a socializaci jedinců. Klíčová slova: Poruchy chování, lži, krádeže, záškoláctví, vandalismus, antisociální chování, delikvence, drogová závislost, gambling.
Lži Jde o záměrné konstatování nepravdy. Důvody mohou být různé. Zmíníme některé typy lží: a) Konfabulace (smyšlenky)- jsou typické u dětí do šesti let. Jsou vlastně součástí dětského myšlení, hry. b) Pseudologia phantastica (bájivá lhavost)- jedinec (často s hysterickými rysy), se do svých produkcí tak vžije, že jim sám věří (typické pro některé děti, rybáře a politiky). c) Bílé (milosrdné) lži- jedinec si je vědom, že mluví nepravdu, ale nemá z toho vlastní prospěch. Jde spíše o způsob ochrany druhého. d) Pravé lži- jedinec říká nepravdu pro svůj vlastní prospěch, nezřídka tímto poškozuje druhého. Krádeže a) Pravé krádeže - jde o zcizení věci plánované, promyšlené tak, aby riziko dopadení bylo co nejmenší. Krádež jedinci přináší určitý zisk, někdy může být i prostředkem msty, vyjádřením touhy po dobrodružství pod. b) Kleptomanie - jde o jednání na impulzivním podkladě. Jedinec nekrade pro zisk, krádež není dopředu plánována ani promyšlena.
Záškoláctví
Jde o jemnější formu maladjustace na školu typu únikové, vyhýbací reakce. Příčiny: -
vyhnutí se nepříjemným situacím, povinnostem, problémům; strach například ze zkoušky, učitele, spolužáků apod.; navedení, napodobování, protest; problémy se začleněním se do kolektivu; neschopnost odpoutání se od milované osoby (například matky); averze k vyučovací předmětům (často spojeno s nadměrnou pozorností věnovanou neúspěchu); zesměšňování, neúcta, nepochopení (Kondáš, 1980).
Vandalismus V užším slova smysle se jedná o nesmyslné ničení kulturních hodnot. V širším slova smyslu jde o ničení a poškozování hodnotných předmětů patřících soukromým osobám nebo společnosti. 1. typ: Jednání má jasný cíl, je připravováno a je dopředu známa hodnota předmětu, který bude ničen (například msta).
2. typ: Jednání není předem připravováno, hodnota předmětu nemusí být známa. Pokud známa je, není tomu přičítán význam (například nevhodná forma hry, demonstrace síly, zahnání nudy, ventilace napětí apod.).
Antisociální chování Jako antisociální označujeme chování, které je podle názoru společnosti nesprávné, ale z hlediska zákona není ještě trestné (například lži, menší podvody, drobné výtržnosti, běžné rvačky apod.). Patří sem i vážnější delikty spáchané dětmi do 15 roku věku, které nemohou být zákona trestané (Mečíř, 1985).
Delikvence
Podle Mečíře (1985) se jedná o označení všech trestných jednání spáchaných osobami, které překročily hranici věku, nad níž podléhají trestnosti podle zákona. Jedlička a Koťa (1998) mluví o „juvenilní delikvenci“. Tímto termínem některé obory označují kriminalitu mladistvých. Kriminalita je termín vyjadřující souhrn aktivit (zpravidla sociálně podmíněných), které ve zvýšené míře ohrožují společnost a jsou prohlášeny za trestné činy či přečiny.
Drogová závislost Drogu je možné v širším smyslu charakterizovat jako látku, která svou chemickou strukturou způsobuje změny funkce lidského organismu. To zahrnuje všechny látky, se kterými člověk přichází do styku – léky, legální a ilegální drogy, syntetická barviva, některé potraviny atd. V užším smyslu mluvíme o psychoaktivních látkách, které ovlivňují chování a vnímání jedince. Užití těchto látek v dávce, která vyvolá změny psychických a tělesných funkcí, se označuje jako intoxikace. Projevy intoxikace se liší v závislosti na druhu látky, velikosti dávky, váhy jedince, individuální tolerance a predispozice, emocionálního naladění a vlivu okolí. Reálným nebezpečím je abúzus drog. Abúzus je společensky neakceptovatelné užívání drogy. Jde o nadměrné užívání legálních drog, nebo jakékoli užívání ilegálních a nebezpečných drog. Dalším nebezpečím spojeným s abúzem drog je drogová závislost.
Syndrom závislosti Podle Mezinárodní klasifikace nemocí (1992) je syndrom závislosti chápán jako skupina fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenomenů, v nichž užívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší přednost, než jiné jednání, kterého si kdysi cenil více. Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti je touha brát psychoaktivní látky (které mohou avšak nemusí být lékařsky předepsány), alkohol nebo tabák. Mezinárodní klasifikace dále uvádí, že definitivní diagnóza závislosti by se měla stanovit pouze tehdy, jestliže během posledního roku došlo ke třem nebo více následujících jevů:
a) b) c)
d) e)
f)
silná touha nebo puzení užívat látku; potíže v kontrole užívání látky, a to pokud jde o začátek a ukončení nebo množství látky; somatický odvykací stav, jestliže je látka užívána s úmyslem zmenšit jeho příznaky, což je zřejmé z typického odvykacího syndromu pro tu kterou látku nebo užívání stejné či velice příbuzné látky se záměrem zmenšit nebo odstranit odvykací příznaky; průkaz tolerance jako vyžadování vyšších dávek látky, aby se dosáhlo účinků , které byly původně vyvolány nižšími dávkami; postupné zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů ve prospěch užívané psychoaktivní látky a zvýšené množství času věnovaného k získání nebo užívání látky, nebo k zotavení se z jejího účinku; pokračování v užívání přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků.
Pojmy toxikomanie a narkomanie (závislost na psychoaktivních nealkoholových drogách) vyjadřují závislost na drogách. Jedinec může být závislý na jedné droze- monotoxikomanie, nebo na více drogách (například alkohol + léky potlačující úzkost)- polytoxikomanie. Kromě výše zmíněných syndromů závislosti můžeme závislost dělit podle oblastí, které jsou u jedince zasaženy na: a)
psychickou závislost- na jedné straně je způsobena účinkem drogy, na straně druhé osobností jedince (například osobnost nezralá, nevyrovnaná, nedostatečně integrovaná, deprivovaná apod.);
b) fyzická závislost- je způsobena včleněním drogy do látkové přeměny. Na její nedostatek či absenci reaguje organismus abstinenčními příznaky; c) sociální závislost- uživatelé tvoří více méně specifická společenství, ve kterých jsou členové zejména na počátku drogové kariéry svázáni například společnými cíli (užívání drogy, kriminální činnost apod.), hodnotami (droga je na prvním místě), normami, rolemi a každý člen zaujímá specifické postavení. Stát se členem takovéto skupiny je jednodušší, než skupinu opustit
Otakar Fleischmann KPS PF UJEP v Ústí nad Labem
5. XENOFOBIE A RASISMUS Sledujeme-li dění kolem sebe, jsme často buď přímo nebo zprostředkovaně svědky událostí, které mají charakter fyzických či slovních útoků jedné skupiny lidí proti skupině jiné, jedince vůči jinému jedinci a říkáme, že jde o útoky rasově motivované. Aby bylo možno tyto útoky alespoň do určité míry společensky „přijatelně“ odůvodnit, máme tendenci jim přiřazovat obranný charakter. Útočíme na jiné, protože jsou jiní, jinak vypadají, mají jiné hodnoty, jinou kulturu, mluví jiným jazykem apod. Ti „oni“, ti „jiní“ mohou ohrožovat „nás“, naši rodinu, naše společenství, naše hodnoty, kulturu apod. Setkáváme se tak i s terminologií, která se ve spojitosti s danými jevy objevuje. Řešíme problémy spojené s rasismem, xenofobií, diskriminací, extremismem, intolerancí atd. Pokusme se nyní zaměřit na dva velmi časté pojmy- xenofobie a rasismus, zkusme je objasnit a zamyslet se nad tím, jak je možné se proti těmto negativním vlivům bránit. Xenofobie (xénos- příchozí; fóbos- bázeň) je odborný termín z vědeckého oboru zvaného sociologie a filosofie. Doslova znamená strach z cizinců. Užívá se k označení mezilidské nesnášenlivosti a předsudků vůči lidem jiné národnosti, rasy nebo při nedostatku úcty k jejich tradicím, kultuře, hodnotám. Předsudek je přitom přisuzování určitých vlastností jiným lidem bez toho, abychom je blíže znali. V důsledku předsudků pak máme sklon tyto lidi vnímat zkresleně. U xenofobie obecně jde vlastně o strach z neznámého, z cizích věcí, z cizího prostředí, z jiných sociálních útvarů. Tento strach, obava, opatrnost nejsou nic nepřirozeného a negativního, mají je pudově zakódovány všichni živočichové, jde o pud sebezáchovy a pomáhá k přežití jedince i skupiny. Xenofobie vzrůstá, když se jedinci nebo celé sociální útvary ocitají v sociální, ekonomické, politické krizi nebo v situaci, která jim je nesrozumitelná, která je plná velkých změn. Xenofobie je soukromý pocit nebo postoj. Nejde o ideologii. Proto také neexistuje právní definice xenofobie. Předmětem právních úprav je teprve chování, které z xenofobie pramení, pro které je xenofobie zdrojem. Xenofobie je často základem různých nežádoucích a nebezpečných ideologií jako je například rasismus, šovinismus, nacionalismus, fašismus apod. Xenofobie je jedním ze zdrojů napětí mezi většinou a minoritami, kdy většina se obává neznámé menšiny a menšina má tendenci se bránit útokům většiny, svému pronásledování, má tendenci k obraně svého „my“, své identity,
k segregování. Všechno cizí, které je prožíváno jako nebezpečné, je označeno jako snadno určitelný „obětní beránek“. Rasismus je oproti xenofobii politická teorie a ideologie. Vznikl v souvislosti s rozvojem biologie a Darwinovy teorie boje o přežití. Přesná definice rasismu neexistuje. Slovo "rasismus" se používá k označení agresivního či ponižujícího chování k příslušníkům "jiné rasy". Rasismus je možno chápat například jako: 1. Názor, že různé lidské rasy, plemena a etnika (například Evropani, Indiáni, Číňani, Pygmejové) se vyvíjely na různých místech (Evropa, Amerika, Asie, Afrika) v různých podmínkách, (mírné pásmo, savana, tropy, poušť apod.) různou rychlostí a různým směrem. Protože různé podmínky vyžadují rozvoj různých vlastností, důsledkem těchto různých vývojů jsou různé vlastnosti a schopnosti jedinců. Rasismus tedy předpokládá fyzickou a duševní nerovnost lidských plemen (ras) a rozhodující vliv rasových odlišností na dějiny a kulturu lidstva. Rasové teorie jsou podloženy představou, že lidstvo je původně rozděleno na nižší a vyšší rasy. Vyšší rasy, které jsou tvůrčí a jsou nositeli civilizace a pokroku, jsou určeny k vládnutí. Nižší rasy jsou neschopné kulturně tvořit a je třeba je vést. Rasisti definují rasu jako skupinu lidí stejného původu. Rozlišují různé rasy podle fyzického charakteru, jako je barva kůže nebo kvalita vlasů. 2. Rasismus je nenávist k jedinci opodstatněná pouze jeho příslušností k jiné rase. Mezi těmito póly je obrovské spektrum možností jak pojímat rasismus.
Vnitrostátně platné právní předpisy vlastní termín rasismus nepoužívají. Jednání, kterým se rasismus projevuje veřejně a které je předmětem právní regulace, je obvykle nazýváno: • rasová nenávist (Mezinárodní pakt OSN o občanských a politických právech); • veřejné hanobení národa či rasy (Trestní zákoník); • podněcování k nenávisti k některému národu nebo rase (Trestní zákoník); • ničení některého národa čí rasy, genocidum (Trestní zákoník); • národnostní a rasová nesnášenlivost (Vyhláška Ministerstva spravedlnosti o výkonu vazby).
Druhy rasismu
Ve společnosti se objevují dvě podoby rasismu- tzv. „měkký“ a „tvrdý“ rasismus. Měkký rasismus je spíše nevyhraněný a skrytý postoj části společnosti vůči jiným skupinám (nelze pro něj použít termíny jako hanobení, podněcování, ničení nebo zášť, ale lze použít vylučování, omezování, rozlišování). Neprojevuje se jako promyšlená a veřejně hlásaná ideologie. Tento postoj není odpovědnými subjekty (justicí, orgány činnými v trestním řízení apod.) rozeznáván jako rasismus, ale je spíše považován za důvodné výhrady proti způsobu života těch, jichž se týká (např. Romové,Vietnamci a další cizinci). Nebezpečí spočívá v tom, že jej obvykle v uvedené nevyhraněné a špatně rozeznatelné podobě sdílí široká veřejnost, a proto není vnímán jako nezdravý jev, ale jako celospolečensky sdílená norma. Tvrdý rasismus je agresivní podoba tohoto postoje. Jeho projevy již mají podobu veřejně vyjadřovaných ideologií (např. fašismu, šovinismu, nacionalismu apod.) Jejich nositeli jsou různá společenská a politická seskupení, v krajních případech i státní orgány a instituce. Tento druh rasové nenávisti a její projevy jsou snadno rozeznatelné, a to i pro širokou veřejnost. Nabývá nezřídka podoby rasového násilí. Jde o násilné chování (ve formě fyzického násilí) s rasovým motivem, kdy objektem násilí je jakýkoli příslušník rasově odlišné skupiny. Oběť je zpravidla anonymní, „nemá tvář“. Útočník napadá nikoli konkrétního jedince pro jeho názory či chování, ale pro jeho rasu. Lze říci, že "měkcí rasisté" často s projevy tohoto druhu rasové nenávisti nesouhlasí, ale tvoří zpravidla ve společnosti "mlčící většinu". Pro akty rasového násilí zákon užívá termíny: • úmyslné ublížení na zdraví na někom pro jeho národnost či rasu; • způsobení těžké újmy na zdraví na někom pro jeho národnost či rasu; • zničení úplně nebo částečně některé národní, etnické nebo rasové skupiny; • způsobení škody velkého rozsahu někomu pro jeho národnost či rasu (Trestní zákoník č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V souvislosti s rasismem se setkáváme s tzv. rasovou diskriminací. Rasová diskriminace je v obecné rovině proces odlišování, vnímání rozdílů a také výsledek tohoto procesu. Jedná se zejména o neoprávněné rozlišování jedinců nebo skupin na základě jejich příslušnosti k určité biologické (rasové) či sociální (profesní, politické či náboženské apod.) kategorii a znevýhodňování jedněch oproti druhým. Diskriminace často slouží k sociální kontrole a k udržování sociálního odstupu mezi sociálními kategoriemi nebo skupinami. Právně výraz rasová diskriminace znamená „jakékoli rozlišování, vylučování, omezování nebo znevýhodňování založené na rase, barvě pleti nebo na
národnostním nebo etnickém původu, jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a základních svobod na základě rovnosti v politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo kterékoliv jiné oblasti veřejného života“. Za rasovou diskriminaci nejsou považována „zvláštní opatření učiněná výhradně pro zajištění přiměřeného rozvoje některých rasových nebo etnických skupin nebo jednotlivců, kteří potřebují takovou ochranu, jež může být nezbytná k tomu, aby jim zabezpečila rovné užívání nebo výkon lidských práv a svobod, pokud ovšem tato opatření nevedou k zachování rozdílných práv pro různé rasové skupiny a pokud nezůstanou v platnosti po dosažení cílů, pro které byla přijata“. (Tato právní definice je obsažena v Mezinárodní úmluvě OSN o odstranění všech forem rasové diskriminace č. 95/1974 Sb. čl. 1, 2. Protože mezinárodní úmluvy jsou v ČR postaveny svojí právní silou nad zákon - viz. Ústava ČR, čl. 10 - je tato definice platná pro všechny vnitrostátní právní předpisy.)
Rasová diskriminace zahrnuje dva druhy tohoto chování: Diskriminaci úmyslnou, vědomou - jde o úmyslné chování, které směřuje k jednotlivému příslušníku diskriminované skupiny s konkrétním cílem, například upřít jedinci určité zaměstnání, vstup do určitých prostor, účast na některých vybraných akcích. Diskriminace strukturální - v tomto případě jde o nevědomou, nezáměrnou diskriminaci určitých skupin jedinců, pro které jsou vytvořené podmínky nedostupné, protože nepočítají s odlišnostmi, možnostmi a schopnostmi této skupiny lidí (například handicapovaní jedinci). Z psychologického pohledu je možno naznačit některé důležité příčiny vzniku a přetrvávání xenofobie, případně rasismu. Z biologického hlediska jsme všichni různí. Nenajdeme dva naprosto shodné jedince. Lišíme se zjevem, dispozicemi, vlastnostmi apod. Jako tvorové společenští máme výraznou pudově danou tendenci vytvářet společenství, být členy různých skupin- rodiny, školní třídy, obyvatel konkrétní čtvrti, města, státu rasy apod. V rámci skupin hledáme svou identitu, což je soubor procesů sebedefinování a definování osoby nebo skupiny jinými lidmi. V případě etnické identity je to sebedefinování a definování jedince jako člena etnických
společenství. Etnická identita označuje přežívání společenství a loajality ke skupině, podle kterých jedinec podle svého úsudku a úsudku jiných patří.
Člověk sebedefinuje sebe sama tím, že se snaží: 1. najít a definovat své místo v příbězích a dějích skupin a společenství, do kterých patří; 2. dát smysl svým činům v kontextu minulého, současného a budoucího.
Pokud se identifikujeme (ztotožníme) s určitou skupinou či společenstvím (jde o skupinu vlastní), máme tendenci se zároveň vymezovat proti skupinám jiným, které označujeme jako „cizí“. Co je cizí, je do určité míry neznámé, tudíž do určité míry nebezpečné a je přirozené prožívat určitou míru strachu. Skupinu vlastní máme tendenci hodnotit jako lepší, kvalitnější než skupinu cizí. Kritika skupiny vlastní je také vnímána a posuzována jako méně oprávněná, kritika skupiny cizí je však oprávněná. Máme tendenci, právo a povinnost bránit skupinu vlastní a v rámci obrany útočit na skupinu či skupiny cizí, které nás mohou ohrožovat. Co se ohrožení týče, může jít o jev tzv. sebenaplňujících předpovědí. Zjednodušeně řečeno, vidíme to, co chceme vidět, slyšíme to, co chceme slyšet. Očekáváme-li od jiných jedinců či skupin ohrožení, chováme se podle toho. Jsme ostražití, podezřívaví, chování druhých vyhodnocuje jako podezřelé, nebezpečné, útočné (například úsměv druhého nevnímáme jako projev příznivý, ale výsměch; kritika je neoprávněná a vnímáme ji jako útok, znehodnocení nás či naší skupiny apod.), a proto je nutno se bránit verbálním či fyzickým útokem. Druhá strana však na náš útok reaguje také agresivně, což potvrzuje naši předpověď, že druzí, ti cizí, jsou zlí a my se bráníme oprávněně. Každá negativní zkušenost tak posiluje naši předpověď. Vzhledem k tomu, že máme také poměrně výraznou tendenci ke generalizaci (zevšeobecnění), pak na základě jedné špatné zkušenosti s „cizím“ usuzujeme, že všichni cizí jsou špatní a je třeba se k nim chovat podle toho. Ve interakci (vzájemné působení) s okolím nepůsobí pouze vnitřní vlivy jedince (jeho genová, dědičná, vrozený a konstituční výbava), ale také proces učení. Učíme se poznávat sebe a jiné, učíme se způsobům chování a jednání, učíme se pravidlům konkrétní skupiny či skupin apod. Učíme se, jací jsou ti druzí, cizí, kde často trpíme předsudky, a učíme se chování k nim. Mnohdy však slepě přebíráme názory rodičů či názory pro nás významných osob. Druhým přisuzujeme vlastnosti, které tito nemají. Ne vždy jde pak o názory, chování přiměřené, konstruktivní.
Asi by se nám nelíbilo, kdybychom byli všichni stejní. Abychom snížili riziko rozvoje xenofobie, případně rasismu, je dobré snažit se co nejlépe poznat nejen sebe, ale také druhé. A poznávat druhé znamená nejen pasivně přejímat od druhých informace, ale snažit se o co nejvíce osobních kontaktů a rozvoj své vlastní zkušenosti. Snažit se poznat například hodnoty a pravidla druhých a rozšiřovat škálu vlastních hodnot. Je možné uplatnit následující zásady: 1. Hodnota konkrétního člověka se přitom neměří podle toho, jak vypadá, ale tím co dělá. 2. To že jsi jiný než ostatní, znamená, že jsi oproti nim výjimečný. 3. Dej o sobě vědět, ukaž, že jsi stejně dobrý jako ostatní. 4. Nezneužívej důvěry druhého. 5. Akceptuj (přijímej) názory druhého. 6. Toleruj odlišnosti druhého. 7. Pokud se ti někdo vysmívá nebo ti jinak ubližuje z důvodu tvé národnosti nebo původu, ihned to řekni někomu, komu důvěřuješ.
Nemáš-li nikoho takového, obrať se na některý z kontaktů. Kam se obrátit Linka bezpečí 800 155 555 Policie ČR 158 Český helsinský výbor - právní poradna 224 372 338 Tísňové volání z mobilního telefonu 112
Otakar Fleischmann KPS PF UJEP v Ústí nad Labem 2008
6. POLITIKA NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN A EU Úvod Společné soužití lidí, kteří pocházejí z různých kultur a prostředí a případně i hovoří různými jazyky patří k nejdůležitějším tématům současnosti, a to nejen v rámci Evropské unie.
V EU nabylo na aktuálnosti zejména v souvislosti se vzrůstající globalizací, migrací a s rozvojem volného pohybu osob a vytvářením oblasti svobody, bezpečnosti a práva. Týká se především větších měst, která se stávají útočištěm mnoha přistěhovalců. Ti si s sebou přinášejí své hodnoty, pěstují si je a ty se pak střetávají s kulturou a hodnotami těch ostatních. V Evropské Unii jsou ale také menšiny, kteří jako například Romové žijí na tomto území až 700 let. Ochrana a práva menšin spadají pod oblast lidských práv, jejichž ochrana se postupně dostává do popředí i v rámci EU a doplňuje tak původně primárně ekonomické zaměření Evropské unie o nový a velmi důležitý aspekt.
Dokumenty a kroky Evropské Unie týkající se menšin: • • • • •
2000: Charta základních práv EU, směrnice 2000/43/EC o rovném zacházení bez ohledu na rasový nebo etnický původ, směrnice o zákazu diskriminace v zaměstnání 2000/78/EC 2002 – 2006: Akční program boje se sociální exkluzí 2001 – 2006: Akční program pro boj s diskriminací Doporučení č. 23 Evropského Parlamentu z 28.dubna 2005 2007: „Evropský rok rovných příležitostí pro všechny – směrem ke spravedlivé společnosti“
Téma menšin v souvislostech Tématu lidských práv věnována větší pozornost až v souvislosti s rozvojem pracovního a sociálního práva. Tato nutnost vycházela s především z překážek, které vznikali na vnitřním trhu Unie. Díky vývoji těchto oblastí postupně vznikala evropská antidiskriminační politika, na které se stále pracuje, ale nabývá stále komplexnější podoby. V evropském právu byl několikrát potvrzen zákaz diskriminace z důvodu občanství (národnosti – „nationality“) a pohlaví. Velký důraz je kladen na téma rovnosti mezi muži a ženami, postupně se ochrana před diskriminací začala týkat širšího okruhu osob a vytvoření inkluzívní a interkulturní společnosti poskytující stejné příležitosti všem se stalo jednou z priorit EU.
Na území Evropy již po staletí žijí národy, které ztěžka mohou říci o zemi, ve které žijí, „toto je můj domov“. Ostatní, v tomto případě většinová společnost, na ně – minoritní skupiny – pohlíží jako na cizince, někdy dokonce jako na nepřátele. Můžete se zeptat, proč tomu tak je. Odpovědí je, že mají své zvyky nebo jen vypadají jinak. Žijeme v zemi, jejíž kultura a hodnoty jsou úzce spjaty s národní identitou, a stejně jako u většiny ostatních zemí Evropské unie stál i na počátku jejího vzniku především jazykový nacionalismus. Ten svázal Evropu a ta jej stále podporuje. I když Evropská unie je velkou směsicí kultur, ale i jazyků, málokdo by asi čekal, že v Unii se, nepočítaje dialekty, mluví více než 80 různými jazyky. Z nich je 23 včetně češtiny oficiálních, jak uvádí nový evropský komisař Leonardo Orban, který se nově v EU stará právě o mnohojazyčnost. Termín „menšina“ většinou bývá chápána jako početně menší, nedominantní skupina občanů příslušného státu, vlastnící nějaké etnické, náboženské nebo lingvistické znaky odlišující je od zbytku populace, která musí projevit náznak společného úsilí o zachování své kultury, tradic, náboženství nebo jazyka. Podmínky počtu a státní příslušnosti již dnes nejsou většinou považovány za tolik významné. Práva menšin bývají nejčastěji řešena na individuální bázi, a to i v evropském právu, neboť evropské právo práva skupinová nezná. Co se týče národního práva, odborníci nejsou jednotní v názoru na to, zda jsou či nejsou menšinová práva čistě vnitřní záležitostí státu. Postavení menšin záleží na tom, jak který stát k tomuto tématu přistupuje. Většinou je podmínkou pro nárok na menšinová práva státní občanství, některé země však úplně odmítají uznávat oficiálně existenci menšin (například Francie či Španělsko). V případě lidských práv, tedy i práv menšin, se Evropský soudní dvůr neřídí jen právem obsaženým v komunitárním unijním pilíři. Jako vodítka při rozhodování mu slouží mezinárodněprávní dokumenty o lidských právech, a to Evropské úmluvy o lidských právech, Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o ekonomických, kulturních a sociálních právech Spojených národů. Mnohé státy přistoupily i k mezinárodním právním normám zaměřeným na ochranu menšin či na zaručení jejich práv (především k Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace, Deklaraci o právech příslušníků národnostních, etnických, náboženských a jazykových menšin OSN či k Chartě pro regionální a menšinové jazyky nebo Rámcové úmluvě o ochraně národnostních menšin Rady Evropy).
Primárními prameny ochrany lidských práv, respektive menšin v rámci acquis communautaire jsou: • •
• • • •
článek 12 (zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti – i států mimo EU) článek 13 Smlouvy o založení Evropského Společenství (možnost Rady přijímat opatření zakazující diskriminaci z důvodu pohlaví, rasového nebo etnického původu, víry nebo světového názoru, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace) článek 6 (respekt EU k právům z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv) článek 7 Smlouvy o Evropské unii (při porušení čl. 6, odst. 1 členským státem možnost pozastavení jeho členství) článek 46 Smlouvy o Evropské unii (pravomoc ESD zajistit respektování lidských práv orgány EU) článek 7 Smlouvy o Evropské unii (doplněn v Nice o mechanismus preventivního upozornění)
Romové Romové tvoří největší evropskou menšinu (9 - 12 milionů lidí). Jedná se o rozmanitou skupinu osob. Stereotypy ve vnímání Romů jsou spojeny s předsudky a negativismem, které se odráží v každodenní diskriminaci. Tyto stereotypy jsou často viditelné například ve veřejných diskuzích a v médiích, v limitovaném přístupu Romů k veřejným službám a v podřadné pozici Romů v české společnosti. I přes to, že Evropská Unie i vlády reflektují potřebu pomoci Romům ve svých plánech a koncepcích, situace se nadále zhoršuje. Je potřeba najít komplexnější přístup. Potřeba vytvoření Evropské politiky vůči Romům, které by pomohli národním vládám v implementaci na lokální úrovni. Evropská Unie by se měla výrazně postavit k anti-ciganismu, jako specifické formě diskriminace a začít pracovat na změně. Prevence a boj proti rasismu by měli být hlavními prioritami všech Evropských programů, a vlády by měli především přijmout anti-diskriminační zákon. Také je velmi důležité podporovat objektivitu v médiích a otvírat diskuze s celebritami a politickou špičkou na tuto otázku. Prezentovat Romy jako nedílnou součást této společnosti. Zájem o problematiku Romů stále vzrůstá, výrazně v souvislosti s posledním rozšířením EU. Evropská komise, která je například členem Řídicího výboru pro Dekádu romské inkluze 2005 – 2015, nechala vypracovat zprávu o situaci Romů v rozšířené Evropské unii a vytvořila speciální koordinační skupinu, která má zajistit, aby byly politiky a programy týkající se Romů náležitě
koordinovány. Ve skupině je zastoupeno čtrnáct různých ředitelství Komise, mezi které patří ředitelství pro zaměstnanost a sociální věci, ředitelství pro rozšíření a vnější vztahy, výchovu a kulturu, spravedlnost a lidská práva, zdravotní péči, regionální politiku či rozvoj venkova. Romové nejsou opomenuti ani v Akčním programu proti diskriminaci, zabývá se jimi EUMC v několika svých dokumentech, například ve výroční zprávě EUMC 2003/2004, a mnoho dalších orgánů EU. Speciálně pro Romy jsou určeny i různé projekty financované ze strukturálních fondů. Romové jsou také podporováni různými programy, například Komise zahájila program odborných stáží pro romské absolventy. V roce 2004 doporučila ve své zprávě o stavu základních práv v EU v roce 2003 „Síť odborníků na základní práva Evropské unie“ přijetí směrnice o Romech – „směrnice speciálně určené k podpoře integrace Romů“, a to na základě pravomocí plynoucích z čl. 13 Smlouvy o Evropském společenství, a 25. 4. 2005 vydal Evropský parlament rezoluci "O situaci Romů v Evropě. Zvyšování povědomí o „anti-cikánství“ a „romofobii“." Zdroje: • • • •
Euroaktiv, Soužití menšin. Hrabaňová, Gabriela. Vize Evropské unie jako multikulturní společnosti. Hrabaňová, Gabriela. Anti-Ciganismus. Orban. V EU je víc než 80 jazyků, pestrost je třeba podporovat. Viz http://www.romea.cz/.
7. SOUŽITÍ NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN, POSTAVENÍ A PSYCHOLOGIE Soužití různých skupin ve společnosti patří k nejdůležitějším tématům současnosti, a to nejen v rámci EU. Nabylo na aktuálnosti zejména v souvislosti se vzrůstající globalizací, migrací a konkrétně v Evropské unii s rozvojem volného pohybu osob a vytvářením oblasti svobody, bezpečnosti a práva. Ochrana a práva menšin spadají pod oblast lidských práv, jejichž ochrana se postupně dostává do popředí i v rámci EU a doplňuje tak původně primárně ekonomické zaměření Evropské unie o nový a velmi důležitý aspekt. Nejnovější vývoj a další kroky
• • • •
2000: Charta základních práv EU, směrnice 2000/43/EC o rovném zacházení bez ohledu na rasový nebo etnický původ, směrnice o zákazu diskriminace v zaměstnání 2000/78/EC 2002 – 2006: Akční program boje se sociální exkluzí 2001 – 2006: Akční program pro boj s diskriminací 2007: „Evropský rok rovných příležitostí pro všechny – směrem ke spravedlivé společnosti“
Souvislosti Ačkoli témata z oblasti lidských práv patří tradičně spíše do působnosti Rady Evropy, dnes je i existence Evropské unie nemyslitelná bez dodržování principů zajišťujících základní práva. Pokrok se zprvu odvíjel zejména od nutnosti vyrovnat se s problémy, které brzdily utváření jednotného vnitřního trhu. Proto byla tématu lidských práv věnována větší pozornost až v souvislosti s rozvojem pracovního a sociálního práva. Díky vývoji těchto oblastí postupně vznikala evropská antidiskriminační politika, která nabývá stále komplexnější podoby. V evropském právu byl několikrát potvrzen zákaz diskriminace z důvodu občanství (národnosti – „nationality“) a pohlaví. Především téma rovnosti mezi muži a ženami představuje dlouhodobě jednu z hlavních priorit evropských politik. Postupně se ochrana před diskriminací začala týkat širšího okruhu osob a vytvoření inkluzívní a interkulturní společnosti poskytující stejné příležitosti všem se stalo jednou z priorit EU. Situace a postavení menšin ve společnosti je tématem obsáhlým a je předmětem studia mnoha vědních oborů. Z právního pohledu spadají práva etnických (národnostních) menšin do kategorie lidských práv a svobod. Představují místo setkání práva evropského, mezinárodního a národního, stejně jako práv individuálních a skupinových. Termín „menšina“ není nijak univerzálně definován, a to ani v evropském právu, ale nejvíce užívanou bývá definice Francesca Capotortiho sestavená pro OSN v roce 1971. Podle ní je menšinou početně menší, nedominantní skupina občanů příslušného státu, vlastnící nějaké etnické, náboženské nebo lingvistické znaky odlišující je od zbytku populace, která musí projevit náznak společného úsilí o zachování své kultury, tradic, náboženství nebo jazyka. Podmínky počtu a státní příslušnosti již dnes nejsou většinou považovány za tolik významné.
Neexistují ani jednoznačné definice termínů „národnostní“, „národ“, „národnost“, „etnický“, „etnikum“, „rasa“, „rasový“ apod. Obecně lze říci, že termín „rasa“ je dnes mnohdy považován za přežitý sociální konstrukt bez reálného obsahu, ale stále se běžně používá, především v anglickém jazyce a v anglosaských zemích, kde bývá užíván hlavně jako synonymum k výrazům „národ“, „národnost“, „etnikum“. Evropská unie se k tomuto výrazu vyjádřila v preambuli (článek 6) ke směrnici 2000/43/EC, implementující princip rovného zacházení bez ohledu na rasový nebo etnický původ, kde EU uvádí, že „odmítá teorie, které usilují o uznání existence odlišných lidských ras. Použití termínu ‚rasový původ‘ v této směrnici neimplikuje uznání takovýchto teorií.“ Organizace spojených národů se po druhé světové válce snažila nahradit termín „rasová menšina“ termínem „etnická menšina“, nikoli však příliš úspěšně, termín „národnostní menšina“ začala používat zejména Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Existuje značné množství definic těchto pojmů, ale v praxi bývají mnohdy, a to i v materiálech EU, užívány jako synonyma. Neexistence přesné definice pojmu (národnostní, rasová, etnická) „menšina“ však nesnižuje oprávněnost požadavku dodržovat právní normy týkající se menšin. Práva menšin bývají nejčastěji řešena na individuální bázi, a to i v evropském právu, neboť evropské právo práva skupinová nezná. Co se týče národního práva, odborníci nejsou jednotní v názoru na to, zda jsou či nejsou menšinová práva čistě vnitřní záležitostí státu. Postavení menšin záleží na tom, jak který stát k tomuto tématu přistupuje. Většinou je podmínkou pro nárok na menšinová práva státní občanství, některé země však úplně odmítají uznávat oficiálně existenci menšin (například Francie či Španělsko). V případě lidských práv, tedy i práv menšin, se Evropský soudní dvůr neřídí jen právem obsaženým v komunitárním unijním pilíři. Jako vodítka při rozhodování mu slouží i pilíř mezinárodněprávní, kam patří zejména ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a Evropské sociální charty (dokumenty Rady Evropy) a case-law Evropského soudu pro lidská práva, ale také obecné právní zásady členských států. Kromě toho jsou členské státy Evropské unie i signatáři nejdůležitějších mezinárodních dokumentů o lidských právech, a to Evropské úmluvy o lidských právech, Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o ekonomických, kulturních a sociálních právech Spojených národů. Mnohé státy přistoupily i k mezinárodním právním normám zaměřeným na ochranu menšin či na zaručení jejich práv (především k Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace, Deklaraci o právech příslušníků
národnostních, etnických, náboženských a jazykových menšin OSN či k Chartě pro regionální a menšinové jazyky nebo Rámcové úmluvě o ochraně národnostních menšin Rady Evropy). Primárními prameny ochrany lidských práv, respektive menšin v rámci acquis communautaire jsou: • •
• • • •
článek 12 (zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti – i států mimo EU) článek 13 Smlouvy o založení Evropského Společenství (možnost Rady přijímat opatření zakazující diskriminaci z důvodu pohlaví, rasového nebo etnického původu, víry nebo světového názoru, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace) článek 6 (respekt EU k právům z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv) článek 7 Smlouvy o Evropské unii (při porušení čl. 6, odst. 1 členským státem možnost pozastavení jeho členství) článek 46 Smlouvy o Evropské unii (pravomoc ESD zajistit respektování lidských práv orgány EU) článek 7 Smlouvy o Evropské unii (doplněn v Nice o mechanismus preventivního upozornění)
Sekundárními prameny práva jsou především jednotlivé směrnice, zejména ty, které se týkají volného pohybu osob a zákazu diskriminace. Kromě toho patří mezi prameny i akty sui generis, například Charta základních práv EU, ale i evropské občanství, pramenem práva je i konstantní judikatura ESD. V prosinci roku 2000 byla v Nice vyhlášena Evropským parlamentem, Radou a Komisí Charta základních práv EU. Jejím cílem je zahrnout práva občanů EU, tj. práva politická, ekonomická, sociální, osobní a občanská. Její článek 21 zakazuje mimo jiné diskriminaci z důvodu příslušnosti k národu, národnostní menšině, etnické či rasové skupině. Ze sekundární legislativy z oblasti lidských práv je pro menšiny důležitá především směrnice o rovném zacházení bez ohledu na rasový nebo etnický původ (Council Directive 2000/43/EC implementing the principle of equal treatment between persons irrespective of racial or ethnic origin, OJ L180 of 19 July 2000). Důležitá je i směrnice o zákazu diskriminace v zaměstnání (Council Directive 2000/78/EC establishing a general framework for equal treatment in employment and occupation, OJ L303 of 2 December 2000). Tzv. rasová směrnice z 29. 6. 2000 se odvolává na právo všech osob na rovnost před zákonem a na nediskriminaci, uznané hlavními mezinárodními
úmluvami, a zdůrazňuje důležitost dodržovat svobodu sdružování. Směrnice uvádí, že ženy jsou často oběťmi několikanásobné diskriminace. V čl. 2, odst. 2 a) je definice přímé diskriminace (méně příznivé zacházení s jednou osobou z důvodu rasy nebo etnického původu než s druhou), v čl. 2, odst. 2 b) pak diskriminace nepřímé (neutrální zacházení vyvolává znevýhodnění osob určitého rasového či etnického původu v porovnání s ostatními osobami, pokud se nejedná o praktiky ospravedlněné legitimním cílem) a čl. 2, odst. 3 se zabývá obtěžováním („harrasment“), které má být rovněž považováno za diskriminaci, jde-li o narušení důstojnosti či vytváření nepřátelského prostředí v souvislosti s příslušností druhé osoby k určité rase. Platnost směrnice se vztahuje na oblast veřejného i soukromého sektoru (čl. 3). Čl. 5 se zabývá možností užití pozitivní akce, čl. 8 přesunem důkazního břemene na obviněného z diskriminace (nikoli v trestních věcech). Rasová směrnice platí v těchto sférách (čl. 3): zaměstnání, vzdělání, organizace zaměstnanců, sociální ochrana, zdravotní péče, přístup ke zboží a službám, včetně bydlení. Netýká se zacházení s občany („nationals“) třetích zemí v souvislosti s jejich pobytem. Článek 9 upozorňuje na to, že by státy měly zavést opatření k zabránění „victimisation“, tj. pronásledování osob v reakci na jejich účast při odhalování diskriminace. Čl. 13 požaduje vytvoření subjektů podporujících rovné zacházení, čl. 15 určuje, že členské státy mají za povinnost stanovit systém sankcí za porušování této směrnice, a ty musí být efektivní, přiměřené a odrazující. Směrnice byly doplněny ještě rozhodnutím o zahájení Akčního programu proti diskriminaci na léta 2001 – 2006. V duchu myšlenky Evropského roku proti rasismu (1997) a v souladu s Akčním plánem proti rasismu (1998) usiluje Evropská komise o vytvoření koherentní strategie zapojení antirasistického přístupu do evropských politik. Již se to podařilo v případě řady politik, například zaměstnanosti a sociálních věcí či v oblasti zahraničních vztahů. Existuje i mnoho programů a projektů, jejichž součástí je boj s rasismem či podpora menšinových skupin, především Akční program boje se sociální exkluzí (2002 – 2006) a Akční program pro boj s diskriminací. Od Kodaňských kritérií z roku 1993 je ochrana menšin i podmínkou přijetí státu do EU. Evropský parlament každý rok vydává zprávy o situaci v oblasti lidských práv, někdy i o právech národnostních menšin. Síť nezávislých odborníků na základní práva, vytvořená Evropskou komisí roku 2002, podává výroční a další zprávy o stavu lidských práv v členských státech a celkově v EU a poskytuje konzultace. Nařízením Rady č. 1035/97 byl uzákoněn vznik Evropského monitorovacího centra rasismu a xenofobie „European Monitoring Centre on Racism and Xenophobia“ (EUMC). Cílem této instituce je shromažďovat a
analyzovat informace o těchto jevech a poskytovat porady orgánům EU a členským státům. V jejím rámci byla vybudována Evropská informační síť pro oblast rasismu a xenofobie RAXEN. Tato síť slouží ke shromažďování dat z jednotlivých států pomocí „National Focus Point“, národních sběrných míst, které se mohou skládat z jedné či několika lokálních institucí, vybraných ve veřejné soutěži. Zpráva Komise Radě, Evropskému parlamentu a dalším orgánům EU o činnosti EUMC (COM [2000] 625 final) uvádí, že výzkum se má týkat hlavně volného pohybu osob, informací a médií, výchovy, vzdělávání a mládeže, sociální politiky, volného pohybu zboží a kultury. V roce 2003 dospěla Evropská rada v Bruselu k rozhodnutí o možné přeměně EUMC na „Human Rights Agency“ (Fundamental Rights Agency) a 30. 6. 2005 přijala Komise dva návrhy: nařízení Rady o zřízení „Agentury pro základní práva“ a rozhodnutí Rady ohledně posílení pravomocí této Agentury . Zelená kniha „Equality and non-discrimination in an enlarged European Union“ byla pokusem o shrnutí posledního a načrtnutí budoucího vývoje politického a právního rámce EU v oblasti rovnosti a nediskriminace. Rok 2007 je vyhlášen „Evropským rokem rovných příležitostí pro všechny – směrem ke spravedlivé společnosti“. Podle komisaře Špidly se do budoucna počítá s novým evropským antidiskriminačním rámcem, protože se ukazuje, že zatím je dopad směrnic a akčního programu poměrně malý. Vedle etnických (národnostních) a „rasových“ skupin jsou, obzvláště v Evropské unii, důležité i jazykové menšiny. Evropská unie věnuje jazykům zvláštní pozornost, neboť postupující evropská integrace vyžaduje od občanů členských států i evropských institucí multilingvismus a zároveň je důležité podporovat rozvoj všech evropských jazyků, aby nedošlo kvůli převaze některých více užívaných jazyků k zániku jiných. Podle odhadů pravidelně hovoří, většinou vedle státního oficiálního jazyka, menšinovými či regionálními jazyky kolem 40 milionů osob. Definice menšinového jazyka užívaná v EU vychází z Evropské Charty regionálních nebo menšinových jazyků Rady Evropy. Jde o „jazyk tradičně užívaný částí populace státu, který není dialektem oficiálních jazyků státu, jazykem migrantů ani uměle vytvořeným jazykem.“ Klíčovým tématem ve spojitosti s multilingvismem je výuka jazyků. EU používá dvacet oficiálních jazyků (viz Oficiální jazyky EU), od 1. 1. 2007 k nim přibude irština. K menšinovým jazykům viz odkazy: Menšinové evropské jazyky, Regionální a menšinové jazyky EU, Regionální a menšinové jazyky v nových členských státech.
Podporu menšinových jazyků zaručuje článek 22 Charty základních práv EU a z iniciativy Evropského parlamentu byla zahájena i praktická (hlavně finanční) podpora této oblasti prostřednictvím různých projektů a programů a financování Evropské kanceláře pro méně užívané jazyky a Informační sítě Mercator. V rámci EU se tomuto tématu věnuje kromě Evropského parlamentu zejména Generální ředitelství pro vzdělávání a kulturu Evropské komise. 26. září bylo prohlášeno Evropským dnem jazyků, rok 2001 byl Evropským rokem jazyků. Otázka národní identity byla řešena i v souvislosti se zavedením evropského občanství ve Smlouvě o Evropské unii. Po počátečních nejasnostech kolem statusu evropského občanství se v Amsterdamské smlouvě objevila jeho přesnější definice, která stanovuje, že evropské občanství nenahrazuje, nýbrž doplňuje občanství členského státu. Evropské občanství je zakotveno ve Smlouvě o Evropském společenství, čl. 17 – 22. Článek 22 dává Radě pravomoc zavést pro evropské občany nová práva.
Témata Antisemitismus Antisemitismus je považován podle odborníků z EUMC za jednu z nejskrytějších forem rasismu. Zvýšený výskyt jeho projevů byl zaznamenán od roku 2000 a EU tomuto problému věnuje značnou pozornost. Na základě výzkumů dospěla odborná veřejnost ke konsensu, že se nejedná o „nový antisemitismus“, jen o nové projevy a nové antisemity. Zjistilo se, že neexistuje jednotná definice antisemitismu a že i výzkum tohoto problému je nedostatečný, protože tento jev monitoruje soustavně jen Německo a Francie. Po konzultacích s odborníky a židovskými organizacemi vytvořily EUMC a OSCE/ODIHR „pracovní definici antisemitismu“: „Antisemitismus je určité vnímání Židů, které může být popsáno jako nenávist k Židům. Slovní a fyzické projevy antisemitismu jsou zaměřené proti židovským či ne-židovským jedincům a/nebo jejich majetku, proti institucím židovské komunity a proti náboženským předmětům.“ Takovýto projev antisemitismu se může navíc zaměřovat na stát Izrael, chápaný jako židovské společenství. Projevy antisemitismu jsou trestné tehdy, je-li to dáno zákonem toho kterého státu (například v některých zemích popírání holocaustu nebo šíření antisemitských materiálů).
Romové Romové tvoří největší evropskou menšinu (3 – 4 miliony lidí). Často bývají vnímáni jako součást celku kočovných skupin, přestože odhadem více než polovina Romů žijících v EU nekočuje. Jedná se o rozmanitou skupinu osob, dělící se na mnoho podskupin a klanů. Ty však mají, a to jak ve starých, tak v nových členských zemích mnoho společných rysů – jejich členové patří k nejchudším, nejvíce diskriminovaným a nejméně vzdělaným a zaměstnaným obyvatelům států Unie, kteří mají rovněž výrazně horší zdraví než většinová populace. Tento stav má, zdá se, různé příčiny, ale jisté je, že velkou vinu na něm nese po staletí praktikovaná diskriminace a perzekuce ze strany majoritní společnosti. Jisté je i to, že náprava tohoto stavu bude zdlouhavá a nelehká. Pozornost na tuto skupinu svých občanů Unie zaměřila v 70. letech 20. století v Evropském parlamentu, výrazněji se jí začala zabývat od 80. let 20. století, a to především problematikou vzdělávání kočovníků a Romů. Zájem o problémy Romů stále vzrůstá, výrazně v souvislosti s posledním rozšířením EU. Evropská komise, která je například členem Řídicího výboru pro Dekádu začleňování Romů 2005 – 2015, nechala vypracovat zprávu o situaci Romů v rozšířené Evropské unii a vytvořila speciální koordinační skupinu, která má zajistit, aby byly politiky a programy týkající se Romů náležitě koordinovány. Ve skupině je zastoupeno čtrnáct různých ředitelství Komise, mezi které patří ředitelství pro zaměstnanost a sociální věci, ředitelství pro rozšíření a vnější vztahy, výchovu a kulturu, spravedlnost a lidská práva, zdravotní péči, regionální politiku či rozvoj venkova. Romové nejsou opomenuti ani v Akčním programu proti diskriminaci, zabývá se jimi EUMC v několika svých dokumentech, například ve výroční zprávě EUMC 2003/2004, a mnoho dalších orgánů EU. Speciálně pro Romy jsou určeny i různé projekty financované ze strukturálních fondů. Romové jsou také podporováni různými programy, například Komise zahájila program odborných stáží pro romské absolventy. V roce 2004 doporučila ve své zprávě o stavu základních práv v EU v roce 2003 „Síť odborníků na základní práva Evropské unie“ přijetí směrnice o Romech – „směrnice speciálně určené k podpoře integrace Romů“, a to na základě pravomocí plynoucích z čl. 13 Smlouvy o Evropském společenství, a 25. 4. 2005 vydal Evropský parlament rezoluci "O situaci Romů v Evropě. Zvyšování povědomí o „anti-cikánství“ a „romofobii“."
Žadatelé o azyl a uprchlíci Příliv imigrantů i do zemí, které dříve byly zeměmi emigrantského charakteru (Irsko, Itálie, Španělsko atd.), ilustruje naléhavost nutnosti zavést efektivnější management migrace. Unie by měla z přílivu nových obyvatel těžit při dosahování svých cílů stanovených v Lisabonské agendě a při tom nesmí být opomíjeny mezinárodní závazky členských států i proklamace Evropské unie ohledně lidských práv. V roce 2000 představovali občané třetích zemí okolo 4% celkové populace EU. Od Amsterodamské smlouvy se snaží Unie o vybudování „oblasti svobody, bezpečnosti a práva“. Vízová, azylová a imigrační politika se v roce 1999 přesunula mezi společně rozhodované politiky a summit v Tampere stanovil v tomto roce cíle, které měly vést k vytvoření jednotné evropské politiky v této oblasti. Pokrok byl dosud uskutečněn především v případě partnerství se zeměmi původu migrantů, práva občanů a jejich rodin volně se pohybovat a pobývat v zemích EU, společné vízové a přistěhovalecké politiky či v případě jednotné správy vnějších hranic. Zároveň však mnoha cílů ještě Unie nedosáhla, zejména v oblasti integrace přistěhovalců. Komise zdůrazňuje, že pro usnadnění pozitivní integrace je důležité udělení státního občanství a možnost přihlásit se k národnosti dotyčné země. Viz současný rámec pro integraci do EU. Státy Unie jsou vázány Ženevskou úmluvou o právech a ochraně uprchlíků z roku 1951 a jejím Protokolem z roku 1967. Definice statusu uprchlíka je v článku 1 Ženevské konvence založena na tzv. oprávněném strachu z perzekuce kvůli rase, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo kvůli politickému názoru žadatele. Klíčovým se stal tzv. princip nonrefoulement z článku č. 33. Každá žádost o azyl musí být posuzována individuálně.
Stanoviska Členské státy Členské státy zaujímají k menšinám, a tudíž i k právní úpravě jejich postavení a jejich problémů, různý postoj, většinou v souladu s dlouhodobou státní politikou vůči nim, vycházející zejména z ústavy daného státu. Obecně lze rozdělit státy dle jejich postoje na ty, které existenci menšin vůbec neuznávají,
a ty, které ji nějakým způsobem oficiálně uznávají. Některé státy, které oficiálně neuznávají existenci etnických (národnostních) menšin, mají právně vymezeno postavení některých menšinových skupin obyvatel, definovaných na základě jazyka, „rasy“ (v případě Británie) či svébytné kultury. Státy neposkytující menšinám ochranu jsou: Belgie, Dánsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Řecko, Španělsko, Portugalsko. I tyto státy však, v souladu s politikou Evropské unie, postupují proti diskriminaci a různými způsoby podporují nekonfliktní soužití všech skupin společnosti. Francie navíc, spolu s Británií, Nizozemskem, a částečně Irskem a Švédskem, patří k zemím, které mají nejkvalitnější antidiskriminační politiku a právní rámec. Některé země evropskou legislativu neimplementují dostatečně či včas – Rakousko, Finsko, Německo, Řecko a Lucembursko kvůli tomu zažalovala Komise v roce 2004 u Evropského soudního dvora.
Evropská komise EK podporuje v mnoha směrech vznik inkluzívní a spravedlivé společnosti. Nejaktivnější jsou v tomto směru především Generální ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitost, vzdělávání a kulturu, justici, svobodu a bezpečnost, výzkum, rozšíření a zahraniční vztahy.
Evropský parlament EP je iniciátorem mnoha aktivit týkajících se lidských práv i práv menšin, vydává výroční zprávy o stavu lidských práv v EU a v poslední době například vyvolal diskusi o budoucím vývoji politiky rovnosti. Vznikla zde i platforma „Anti-racism and Diversity Intergroup.“ Některé strany Parlamentu podepsaly Chartu evropských stran pro nerasistickou společnost. Ta byla vytvořena roku 1998 Národní kanceláří proti rasové diskriminaci v Nizozemsku za podpory Evropského parlamentu, Migration Policy Group a města Utrecht a finanční podpory Evropské komise. Přistoupit k ní mohou jen ty strany, které prokáží, že jednají v souladu s jejími principy, zejména když odpovědně řeší problémy spojené s rasovým, etnickým nebo národnostním původem či náboženstvím, usilují o spravedlivé zastoupení menšin v řadách strany, staví se proti rasistickým a xenofobním tématům a projevům, prosazují lidská práva a nediskriminaci a nespolupracují s extrémně
pravicovými stranami. Jde o tyto strany: Evropská liberální, demokratická a reformní strana (ELDR), Strana evropských socialistů (PES), Evropská federace stran Zelených (EFGP), parlamentní skupina Evropské strany lidové (EPP Group), parlamentní skupina Evropských socialistů (PSE Group).
Média Podle odborníků (např. z EUMC) mají média značný vliv na formování postojů a názorů veřejnosti, mnohdy i nezáměrný. Z výzkumů evropských médií, provedených EUMC, vyplývá, že média převážně posilují negativní postoje vůči menšinám a migrantům. V každé „staré“ členské zemi přináší i seriózní tisk neobjektivní a přehnaně negativní informace o příslušnících menšin, zejména o kriminalitě páchané těmito osobami a o neschopnosti integrace či přílišném počtu azylantů. Mnohdy dochází k přílišnému zobecňování – zejména k prezentaci jednotlivých menšin a skupin migrantů jako jednoho celku či naopak zdůrazňování rozdílu mezi nevítanými „nově příchozími“ a „starými“ menšinami, jakož i ke kategorizaci lidí pouze podle vzhledu, propagaci negativních stereotypů, především pomocí spojování informací o určitém etnickém (národnostním) původu osoby a informací o určitém nelegálním jednání, a také pomocí používání obecných výrazů jako nálepky (například výrazu „imigrant“ jako hanlivého), zlehčování případů násilí motivovaného rasistickým či xenofobním smýšlením pachatele a obviňování jeho obětí, vykreslování přílivu azylantů a jiných migrantů jako hrozby pro majoritní společnost, neposkytování prostoru pro vyjádření reprezentantům menšin či migrantům, popisování těchto osob nikoli jako individuálních lidských bytostí, ale pouze jako části homogenního celku, poskytování přílišného prostoru jen určité etnické (národnostní) skupině či popisování negativních událostí bez zkoumání příčin a souvislostí. V některých zemích chybí v mnoha médiích o menšinách a migrantech jakékoliv pozitivní informace (hlavně v Rakousku, Itálii, Španělsku, Dánsku, částečně v Lucembursku). Byl však prokázán i pozitivní vliv, který měla na společnost některá média uvádějící pozitivní informace a zdůrazňující jednotu všech lidí (například v Nizozemsku a Británii). Nejčastěji bývají negativně vykreslováni Romové (Sinti) a azylanti.
Veřejné mínění
Z průzkumů EU vyplynulo, že roste počet lidí, kteří nechtějí multikulturní společnost (zhruba čtvrtina evropských občanů) nebo kteří si myslí, že již dosáhla svých limitů (přibližně dvě třetiny občanů). Čtyři pětiny respondentů jsou proti udělení občanských práv legálním imigrantům. Odpor k imigrantům a azylantům pociťují lidé hlavně ve Středozemí (nejvíce v Řecku) a na východě Evropy, zde také většina lidí považuje odlišná etnika za hrozbu. Ukázalo se, že negativní postoje vůči příslušníkům jiných etnik, národností a „rasy“, stejně jako vůči migrantům, zastávají nejvíce lidé ve společnosti znevýhodnění – chudší, méně vzdělaní, ale také spíše venkované než lidé z města a mnohdy starší lidé. Venuše Hladíková sdružení Romano jasnica
8. DROGOVÁ PROBLEMATIKA
Co je to droga Droga je látka která nějakým způsobem ovlivňuje psychiku, vnímání a prožívání člověka. Látka u které je určitá pravděpodobnost vzniku závislosti.
Rozdělení drog Drogy se definují dle sociální nebezpečnosti tj. závislosti, na měkké a tvrdé, dále pak na zákonem povolené a zakázané, zde se občas uvádí ještě zákonem tolerované (např. v ČR Marihuana).
Měkké drogy Jedná se o drogy, u kterých není prokázáno přímé sociální a zdravotní riziko, někdy se také chybně uvádí, že na těchto látkách nevzniká závislost, příkladem může být nikotin. Můžeme říci, že pro jedince zneužívajícího tyto látky, např. káva, nikotin, produkty konopí, LSD aj., nevyplívají závažné sociálně zdravotní problémy. Při častém užívání však výše řečené již neplatí. Tvrdé drogy
U těchto drog je přímá úměrnost v četnosti zneužívání a zvyšujících se sociálně zdravotních problémů. Dalším důležitým znakem potvrzující tvrdost drog je drogová závislost, která na těchto látkách vzniká např. závislost na alkoholu, pervitinu a heroinu. Jedinec, který je závislý na drogách je nemocný a málokdy je schopen si sám pomoci.
Drogová závislost Drogová závislost se rozděluje na závislost psychickou (bažení, opakování zážitku) a závislost fyzickou (abstinenční syndrom). Drogová závislost je závislé chování, které vzniká převážně užíváním tvrdých drog a vede jedince k dosažení jediného cíle tj. znovuužití návykové látky. Člověk může být závislý nejen na psychotropních látkách, ale i na věcech každodenního užívání (např. workoholismus, gamblerství).
Základní charakteristika závislosti: a) přání, potřeba, nebo nutkání užívat drogu a pokračovat v užívání za každou cenu b) tendence ke zvyšování dávek c) existence psychické či fyzické závislosti na určité droze vyjádřena přítomností tzv. abstinenčního syndromu psychického nebo fyzického typu Při požívání drog v pravidelných, nebo průběžných intervalech, když jsou splněny tři výše zmíněné podmínky hovoříme o drogové závislosti. Po jaké době vznikne drogová závislost? Je to velice individuální, závisí to na typu drogy, osobnosti člověka a na dalších okolnostech. Není pravda, že závislost vzniká již po první dávce drogy, případně po prvním kontaktu s drogou. Ale je někdy těžké rozpoznat počáteční experimenty a drogou od počáteční fáze užívání.
Druhy drog – účinky a rizika Drogy jsou stále obestřeny tajemstvím a představují něco velmi exotického, lákavého a přitom zakázaného. Proto níže napsaný text neber jako návod k užívání těchto látek, ale pouze jako informace o tom co která látka způsobuje. Konopí
Marihuana, skank, hašiš, Účinky: Účinky se liší v závislosti na množství a typu výsledného produktu. U mnoha lidí vyvolává pocit radosti, neodolatelného smíchu, výřečnost a zvýšené smyslové vnímání. Někdy se však dostavuje nevolnost, úzkost a závratě. Dochází k poruše prostorového vnímání. Rizika: I krátkodobé užívání přináší určitá rizika – úrazy dopravní nehody ve chvíli užití drogy, mohou se dostavit deprese, strach. Dlouhodobé a intenzivní užívání vyvolává apatii, lhostejnost, nesoustředění,. Při intenzivním a dlouhodobém užívání dochází ke krátkodobým výpadkům paměti. Závislost není při vynechání pravidelné látky provázena fyzickými příznaky, může se však vytvořit psychická závislost.
Halucinogenní látky LSD (trip), Lysohlávka (houba) Účinky: Účinky závisí na na požitém množství, dřívějších zkušeností s drogou a okolnostmi za kterých se droga bere. Užití této drogy značně zintenzivňuje smyslové vnímán, které je provázeno zvýšením fantazie a halucinacemi (zrakovými, sluchovými).
Rizika: Nevypočitatelný efekt působení, možnost vzniku úzkostných a depresivních stavů při intoxikaci. Rozvoj duševní poruchy. Možnost sebepoškození s následkem smrti v době intoxikace. Znovuprožití intoxikace (flashback) po několika dnech i měsících po užití drogy, aniž by byla v danou chvíli užita.
Taneční drogy Extáze Účinky:
Tělesná i duševní stimulace, pocit radosti, euforie a empatie. Mohou se objevit různé představy až halucinace. Rizika: Kromě rizik spojených s výrobou extáze (nečisté chemikálie, rizikové příměsi), spočívá hlavní nebezpečí v poškození psychiky. Převážně dlouhodobé užívání extáze způsobuje tzv. „stíhy“ (toxické psychózy). Při celonočním tančení v klubu, může dojít ke kolapsu organizmu způsobeného dehydratací.
Těkavé látky Toluen, různá ředidla Účinky: Toluen vyvolává euforii, spánek spojený s barevnými sny a vůbec rozvoj fantazie a představ. Po aplikaci přichází velmi záhy spánek, někdy i ztráta vědomí. Zde spočívá jedno z největších nebezpečí – se spánkem se vytrácí schopnost kontroly dávkování drogy a člověk se vlastně udusí dalším vdechováním. Rizika: Je zde velké riziko předávkování a následné otravy (srdeční poruchy, udušení), a to již při prvních experimentech. Při zneužití těchto látek dochází nejrychleji k trvalým fyzickým poškozením, především to jsou různé změny na mozku, poškození vnitřních orgánů, zejména jater. Zdravotní poškození mohou mít trvalé následky.
Stimulanty Pervitin, Kokain Účinky: Tělesná i duševní stimulace, pocit překonání únavy, pocit radosti, zvýšená empatie pocit síly a nadřazenosti. Je snížená potřeba spánku a potravy, nadměrně rozšířené zornice, neklid a nespavost.
Rizika: Na stimulační drogy vzniká velmi silná psychická závislost. Dlouhodobé zneužívání vede ke vzniku duševních poruch (deprese, strach, může se rozvíjet paranoidně halucinatorní syndrom v rámci vznikající toxické psychózy). Organizmus je vyčerpán, zaznamenává se nadměrné hubnutí. Užíváním
nesterilními, použitými stříkačkami a jehlami může dojít k nákaze virem HIV či hepatitidou typu B,C. Předávkování může přivodit selhání srdeční činnosti nebo krvácení do mozku. Opiáty Heroin, Kodein, Morfin, Braun Účinky: Opiáty navozují příjemný pocit klidu a blaha, uvolnění a lhostejnost k problémům. Únik od reality může vést do stavu, kdy pocity hladu, chladu, bolesti a jiné základní potřeby nehrají žádnou roli. Někdy však dochází k pocitům neklidu, k rychlím návalům tepla a chladu, nevolnosti spojené se zvracením. Pozorujeme velmi nápadné zúžení zornic. Uvádí se zpomalené jednání, pohyby a někdy i zpomalená artikulace. Rizika: Na látky opiátového typu vzniká velmi silná psychická a fyzická závislost. Při jednorázové aplikaci hrozí nebezpečí předávkování. Při předávkování dochází k zástavě srdeční činnosti a dýchání. Lze jen těžko určit koncentraci a čistotu drogy kupované na ulici a často „nastavované“ jinými látkami. V rámci rozvoje fyzické závislosti si tělo samo zvyšuje toleranci, a proto dávka musí být neustále zvyšována, aby bylo dosaženo stejného účinku. Silné abstinenční příznaky při vysazení drogy zahrnují zvracení, křeče, průjem, silné bolesti kloubů, celkové vyčerpání. Užíváním nesterilními, použitými stříkačkami a jehlami může dojít k nákaze virem HIV či hepatitidou typu B,C. Předávkování může přivodit selhání srdeční činnosti nebo krvácení do mozku. Užití drogy nevede zákonitě ke smrti a závislost nevzniká po první dávce, ale je to problém, který samy pravděpodobně nebudete moci vyřešit. Proto je lepší vyhledat odbornou pomoc.
o.s. DRUG – OUT Klub Kontaktní a poradenské centrum pro drogově závislé. Martin Havelka
9.MOŽNOSTI VZDĚLÁVÁNÍ Charakteristika školy a školského systému
V kulturní společnosti se škola pojímá jako přechod z rodiny do společnosti, jako její významná součást, zabezpečující plnění jedné ze základních funkcí společnosti, funkci výchovnou a vzdělávací. Školu můžeme chápat jako integrovanou součást společnosti s určitými zvláštnostmi, které ji vyčleňují z ostatních institucí. Školu lze považovat za sociální kategorii, za sociální instituci. Škola sleduje specifické cíle a má specifický obsah náleží ji především zabezpečovat výchovu a vzdělávání, tedy funkce, bez kterých se kulturní společnost nemůže existovat. Školský systém participuje na vytváření životních příležitostí mladých lidí tím, že jim umožňuje přístup k vyššímu nebo nižšímu vzdělání a prostřednictvím toho k vyšším nebo nižším pracovním pozicím, k prestiži, ale i k určité moci spojené s funkcí v zaměstnání. V České republice není selekce vzdělání na základě třídního původu, stranické, náboženské nebo rasové příslušnosti. Je však na každým jednotlivci zda šanci využije a uplatní se, záleží už jen na něm, na jeho předpokladech a na jeho úsilí.
Po ukončení povinné školní docházky, mají žáci možnost pokračovat ve studiu v rámci školského systému na středních školách a tím se připravit pro práci a život ve společnosti, která by umožnila individuální i společenský rozvoj. (Přípravy na budoucí povolání)
Struktura školské soustavy v České republice po ukončení povinné školní docházky: Střední školy Výchova a vzdělávání ve středních školách Střední školy poskytují žákům střední odborné vzdělání, úplné střední vzdělání, úplné střední odborné vzdělání a vyšší odborné vzdělání a připravují je pro výkon povolání a činností v národním hospodářství, správě, kultuře, umění a v ostatních oblastech života; připravují žáky i pro studium na vysokých školách.
Střední školy se člení na tyto druhy: střední odborné učiliště, gymnázium a střední odbornou školu. Střední odborné vzdělání zahrnuje všeobecné vzdělání a odbornou přípravu; ukončuje se úspěšným vykonáním závěrečné zkoušky ve studijních nebo učebních oborech. Úplné střední vzdělání a úplné střední odborné vzdělání zahrnuje obsahově širší a hlubší všeobecné vzdělání a odbornou přípravu diferencovanou podle druhu středních škol; úplné střední vzdělání se ukončuje úspěšným vykonáním maturitní zkoušky v gymnáziu, úplné střední odborné vzdělání se ukončuje úspěšným vykonáním maturitní zkoušky ve střední odborné škole, nebo konzervatoři, nebo ve středním odborném učilišti. Vyšší odborné vzdělání poskytované v konzervatořích zahrnuje všeobecné vzdělání, uměleckou nebo pedagogicko - uměleckou přípravu a ukončuje se vykonáním absolutoria. Střední odborné učiliště Výchova a vzdělávání ve středním odborném učilišti Střední odborné učiliště připravuje pro výkon dělnických povolání a odborných činností odpovídajících příslušnému učebnímu oboru. Toto studium se ukončuje závěrečnou zkouškou. Střední odborné učiliště připravuje ve studijních oborech pro výkon některých náročných dělnických povolání a některých technickohospodářských činností provozního charakteru. Toto studium se ukončuje maturitní zkouškou. Střední odborné učiliště zajišťuje žákům teoretické vyučování, praktické vyučování a výchovu mimo vyučování; může také zajišťovat jen teoretické vyučování a výchovu mimo vyučování nebo praktické vyučování a výchovu mimo vyučování. Gymnázium Gymnázium je všeobecně vzdělávací vnitřně diferencovaná škola, která připravuje především pro studium na vysokých školách. Dále připravuje i pro
výkon některých činností ve správě, kultuře a dalších oblastech. Gymnázium má čtyři nebo šest anebo osm ročníků.
Střední odborná škola Střední odborná škola připravuje především pro výkon odborných činností, zejména technickohospodářských, ekonomických, pedagogických, zdravotnických, sociálně právních, správních, uměleckých a kulturních; připravuje i pro studium na vysoké škole. Denní studium trvá nejvýše čtyři roky.
Konzervatoř Konzervatoř je specifický typ střední odborné školy, která připravuje pro obor zpěv, hudba, tanec nebo dramatického umění. Připravuje i pro studium na vysoké škole. Konzervatoř má šest ročníků, v oboru tanec osm ročníků. Studium na konzervatoři se ukončuje zpravidla absolutoriem. Žáci mohou ukončit studium také maturitou, nejdříve však po čtvrtém ročníku, v oboru tanec po osmém ročníku.
Učiliště Učiliště poskytuje odbornou přípravu pro výkon povolání žákům, kteří ukončili povinnou školní docházku v základní škole v nižším než devátém ročníku nebo devátý ročník neukončili úspěšně. Příprava v učilišti se ukončuje úspěšným vykonáním závěrečné zkoušky.
Odborné učiliště Odborné učiliště poskytuje odbornou přípravu v učebních oborech s upravenými učebními plány.
Odborné učiliště připravuje pro výkon povolání odpovídajících příslušnému učebnímu oboru. Příprava trvá dva až tři roky. Příprava v odborném učiliště se ukončuje úspěšným vykonáním závěrečné zkoušky. Odborné učiliště může též poskytovat přípravu pro výkon jednoduchých činností žáků, kteří jsou schopni samostatně pracovat, ale jejichž pracovní a společenské uplatnění musí být řízeno jinými osobami. Do odborného učiliště se přijímají žáci, kteří úspěšně ukončili devátý ročník zvláštní školy.
Speciální střední školy Speciální střední školy poskytují žákům výchovu a vzdělávání podle § 7 a 8 způsobem přiměřeným jejich postižení; ve speciálních středních školách se vzdělávají smyslově nebo tělesně postižení žáci a žáci obtížně vychovatelní, pokud se nemohou vzdělávat společně se žáky ostatních středních škol. Speciální střední školy se člení na tyto druhy: střední odborná učiliště, gymnázia a střední odborné školy. Ministerstva školství po projednávání s ministerstvy zdravotnictví a sociálních věcí mohou obecně závazným právním předpisem prodloužit délku studia ve speciálních středních školách až o dva roky.
Praktická škola Praktická škola připravuje žáky pro výkon jednoduchých činností. Příprava trvá jeden až tři roky. Do praktické školy s tříletou přípravou se přednostně přijímají žáci, kteří úspěšně ukončili zvláštní školu, a dále žáci, kteří ukončili povinnou školní docházku v nižším než devátém ročníku zvláštní školy, popřípadě základní školy. V odůvodněných případech lze přijmout i žáky, kteří ukončili neúspěšně devátý ročník základní školy. Do praktické školy s jednoletou a dvouletou přípravou se přijímají žáci, kteří splnili povinnou školní docházku na zvláštní nebo pomocné škole.
Tříletá příprava v praktické škole se ukončuje úspěšným vykonáním závěrečné zkoušky, v jednoleté a dvouleté přípravě vydáním závěrečného vysvědčení.
Nástavbové studium Střední školy organizují nástavbové studium, které je určeno pro uchazeče, kteří získali střední odborné vzdělání. V nástavbovém studiu se studující zdokonalují pro kvalifikovaný výkon povolání a specializují se pro výkon některých technickohospodářských činností provozního charakteru. Nástavbové studium se ukončuje maturitní zkouškou.
Studium na středních školách Přijímání ke studiu na středních školách Právo studovat ve středních školách mají žáci a další uchazeči podle schopností, vědomostí, zájmů a zdravotní způsobilosti. Ke studiu na středních školách, se přijímají žáci a další uchazeči, kteří úspěšně ukončili povinnou školní docházku. Do prvního ročníku osmiletého gymnázia a osmileté konzervatoře v oboru tanec se přijímají žáci, kteří úspěšně ukončili pátý ročník základní školy. Do prvního ročníku šestiletého gymnázia se přijímají žáci, kteří úspěšně ukončili sedmý ročník základní školy. V rámci přijímacího řízení do prvních ročníků středních škol může ředitel školy stanovit ,že se žáci nebo uchazeči přijímají na základě přijímací zkoušky. Přijímací zkoušky pro následující školní rok se konají nejdříve v posledním úplném kalendářním týdnu měsíce dubna. Rozhodnutí o přijetí nebo nepřijetí žáka nebo uchazeče ke studiu zašle písemně ředitel školy žákovi nebo uchazeči anebo jeho zákonnému zástupci do sedmi dnů po termínu konání přijímací zkoušky. V případě, že se přijímací zkoušky nekonají, zašle ředitel školy rozhodnutí o přijetí nebo nepřijetí žáka nebo uchazeče ke studiu do sedmi dnů po rozhodnutí, nejdříve však v posledním úplném kalendářním týdnu měsíce dubna.
Ke studiu ve středních školách se přijímají též další uchazeči, kteří získali základní vzdělání nebo základy vzdělání podle dřívějších předpisů.
Formy a průběh studia ve středních školách Studium ve středních školách se organizuje jako denní studium, studium při zaměstnání nebo kombinované studium podle studijních oborů a ve středních odborných učilištích i podle učebních oborů.
Ukončení studia na středních školách V osmiletém, šestiletém a ve čtyřletém denním studiu gymnázia a ve studiu při zaměstnání se studium ukončuje maturitní zkouškou účely studia při zaměstnání rozložit na pět let. Ve čtyřletých studijních oborech denního studia a pětiletých oborech studia při zaměstnání na střední odborné škole a středním odborném učilišti se studium ukončuje maturitní zkouškou. Nástavbové studium se ve dvouletém denním studiu a tříletém studiu při zaměstnání ukončuje maturitní zkouškou. Ve studijních oborech středních odborných škol, jejichž délka studia je kratší než čtyři roky, a v učebních oborech středních odborných učilišť se ukončuje závěrečnou zkouškou. Dnem následujícím po dni, kdy žák vykonal úspěšně maturitní nebo závěrečnou zkoušku, přestává být žákem školy. Nevykonal-li žák středního odborného učiliště v určeném termínu úspěšně závěrečnou zkoušku v učebním oboru a byla mu povolena opravná zkouška, odklad zkoušky nebo její opakování, zachovávají se mu práva o povinnosti žáka do konce druhého kalendářního měsíce následujícího po dni, kdy měl závěrečnou zkoušku konat. Nevykonal-li žák v určeném termínu úspěšně maturitní zkoušku nebo ve středních odborných školách ve studiu kratším než čtyři roky závěrečnou zkoušku a byla mu povolena opravná zkouška, odklad zkoušky nebo její
opakování, zachovávají se mu práva a povinnosti žáka do konce školního roku, v němž měl studium ukončit. Zánikem práv a povinností žáka není dotčena možnost vykonat závěrečnou zkoušku nebo maturitní zkoušku. Žákem přestává být také ten žák, který zanechá studia nebo mu nebylo povoleno opakování ročníku nebo závěrečné zkoušky nebo maturitní zkoušky nebo je ze studia vyloučen. Bylo-li žákovi studium přerušeno, přestává být žákem po dobu přerušení studia. Ministerstva školství stanoví obecně závazným právním předpisem bližší podmínky ukončování studia ve středních školách; u středních zdravotnických škol v dohodě s ministerstvy zdravotnictví.
Studium na vysokých školách Vysoké školy jsou vrcholné vzdělávací, vědecké a umělecké instituce. posláním vysokých škol je chránit poznání a rozvíjet vzdělávání na základě vědeckých poznatků a tvůrčí vědeckou a uměleckou činností. V duchu národních a všelidských humanitních a demokratických tradic nesou vysoké školy zvláštní odpovědnost za rozvoj vzdělanosti jako součásti kultury celé společnosti a současně přispívají ke zvyšování vědecké, technické a hospodářské úrovně společnosti. Při této činnosti navazují na celosvětový vývoj vědy a kultury. Základním úkolem vysokých škol je poskytovat vysokoškolské vzdělávání na základě tvořivého vědeckého bádání a tvořivé umělecké činnosti. Vysoké školy mají výhradní právo udělovat akademické tituly absolventům vysokoškolského studia. Mají právo uskutečňovat postgraduální studium a výhradní právo udělovat akademicko-vědecké tituly jeho absolventům. Vysoké školy nabízejí akreditované studijní programy, které vymezují způsob získání vysokoškolského vzdělání. Existují 3 typy nabízených studijních programů: •
bakalářský studijní program, který je nejméně tříletý a je převážně profesně orientovaný,
•
magisterský studijní program, který je čtyřletý až šestiletý, jedná se o klasický vysokoškolský program,
•
doktorský studijní program, zpravidla tříletý, který je přípravou k vědecké práci.
Akademickými orgány vysoké školy jsou akademický senát vysoké školy a vědecká nebo umělecká rada vysoké školy. Akademickými funkcionáři vysoké školy jsou rektor a prorektoři. Vysoké školy se zpravidla člení na fakulty. fakulty mají kromě povinností i právo tvorby a uskutečňování studijních programů,akademické tvůrčí činnosti, zahraničních aktivit, vlastního hospodaření s finančními prostředky atd. Akademickými orgány fakult jsou akademický senát fakulty a vědecká nebo umělecká rada fakulty. Akademickými funkcionáři fakulty jsou děkan a proděkani.
Mgr. Martin Cichý sdružení Romano jasnica
10. VÝZNAMNÉ DNY ČESKÉHO STÁTU A MINORIT 15. března 1939 došlo k okupaci Čech a Moravy hitlerovskými vojsky. Stalo se tak po tzv. Mnichovské zradě. Mnichovská dohoda byla podepsána 29. září 1938 v Mnichově, a to zástupci čtyř zemí - Neville Chamberlainem (Velká Británie), Édouard Daladierem (Francie), Adolfem Hitlerem (Německo) a Benito Mussolinim (Itálie). Ti se dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území následujícím zemím: Sudety Německu, východní část české části Těšínska Polsku a jižní část Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni. 15. března 1939 v podstatě přestala Česká země jako taková existovat, vznikl Protektorát Čechy a Morava. Začátek druhé světové války pak na sebe nenechal dlouho čekat. 1. září 1939 napadla německá vojska Polsko a tím začal dosud největší ozbrojený konflikt v dějinách. Během něho přišlo o život na 60 milionů lidí. Květnové povstání Povstání vypuklo 1. května 1945, a to v Přerově, když se rozšířila mylná zpráva o kapitulaci Německa. Byla odzbrojována německá a maďarská vojska, moci se ujal Národní výbor. Povstání se téhož dne rozšířilo na Olomouc a okolní obce, avšak zde zasáhly jednotky SS. 2. května povstal Nymburk,
Poděbrady, Chlumec nad Cidlinou, Úpice dalšího dne Semily, Železný Brod, Turnov, Jilemnice, Stará a Nová Paka, Příbram, Beroun, Vizovice, 4. května Vsetín a Kladno, 5. května Louny, Jindřichův Hradec, Rokycany, Klatovy, Domažlice aj. Zhruba na tisíci místech byly zaznamenány protiokupační demonstrace, které spočívaly ve vyvěšování československých vlajek, odstraňování německých nápisů, ničení orientačních tabulek, manifestacích na oslavu osvobození, protestních akcích proti okupačním úřadům apod. K vyjednávání o převzetí moci došlo na více jak 120 místech Protektorátu. Dne 5. května vypuklo povstání v hlavním městě Praze. 5. 5. 1945 začalo v Praze bojem o Československý rozhlas Květnové povstání pražského lidu. Volání pražského rozhlasu o pomoc se ozvalo v sobotu 5. 5. ve 12,33 hodin. Do boje se zapojilo postupně celé město. V 18 hodin byla budova rozhlasu v českých rukách. Povstalci obsadili zejména pražské mosty (kromě Čechova a Mánesova), většinu nádraží, nejdůležitější telefonní centrály, prostor Staroměstského náměstí a ovládli Staroměstskou radnici. Česká národní rada vydala prohlášení o konci Protektorátu a o převzetí vládní a výkonné moci. I zde probíhaly nejdříve demonstrace, které však brzy přešly do otevřeného odporu. Povstalci v Praze i na celém území Čech a Moravy se zmocňovali zbraní, obsazovali pošty, železnice a důležité silniční křižovatky. K odbojovým a partyzánským skupinám se přidávaly tisíce povstalců z řad českého obyvatelstva; bývalí vojáci, četnictvo. Okupantům bylo bráněno, aby uskutečnili odvoz strojů, zařízení, a dopravních prostředků do Německa, aby nedocházelo k ničení továren atd. (plán ARLZ – taktika spálené země). Povstalci znemožňovali plynulé zásobování fronty i organizovaný ústup wehrmachtu. Povstání, které vypuklo ve 37 městech a 240 obcích, dostalo na některých místech tvrdý protiúder – německá vojska začala obsazovat důležité komunikace, ulice, křižovatky, nádraží a pošty, byl vyhlašován výjimečný stav, okupanti zajímali a vraždili rukojmí, aby zastrašili české obyvatelstvo. Jejich cílem bylo nepřipustit, aby bylo vytvořeno souvislé povstalecké území. Přesto se povstalcům podařilo na sebe vázat značnou sílu německých vojsk, které nemohlo být použito na potlačení povstání v Praze. Venkov dodával Praze nejen potraviny, ale i zdravotnický materiál a lehké zbraně; byly zbudovávány zátarasy, vyhazovány mosty, aby byla wehrmachtu a jednotkám Waffen SS co nejvíce ztížena doprava. Odpor obyvatelstva pokračoval i po podpisu bezpodmínečné kapitulace Německem 8. května 1945, kdy se německé jednotky snažily vzdát se americké armádě, protože ze sovětského zajetí panovaly značné obavy. Jednotky SS terorizovaly na Příbramsku české obyvatelstvo ještě 11. května 1945. Téhož dne položilo život při otevřeném střetnutí s Němci 13 českých partyzánů. Celkem si české povstání vyžádalo v Praze 3700 lidských životů, na českém a moravském venkově zahynulo přibližně dalších 8 tisíc občanů, přičemž v počtu
obětí jsou zahrnuti jak lidé, kteří bojovali proti okupantům, tak i nacisty povražděné civilní osoby.
5. července se slaví svátek věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Pro misii na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk. Na Velkou Moravu dorazili bratři v roce 863 (Konstantin pravděpodobně v hodnosti biskupa a Metoděj patrně jako diákon). Pracovali zde s velkými úspěchy, protože vedli kázání i vyučování bratří ve staroslověnštině. V roce 864 ale napadl Ludvík Němec Velkomoravskou říši a kníže Rostislav byl nucen přiznat vazalství vůči východofranské říši a umožnit návrat latinským kněžím.
6. července 1415 – upálení mistra Jana Husa Jan hus v Betlémské kapli. Vycházel z učení anglického reformátora J. Wiklefa, jímž se nechal inspirovat. Na jeho kázání přicházelo až 3000 posluchačů, mezi nimi i manželka českého krále Václava IV - Žofie Bavorská. Na popud Jana Husa vydal Václav IV dekret Kutnohorský, který změnil počet hlasů při závažných otázkách na Karlově univerzitě. Církev však v Husovi viděla nezvaného protivníka, a proto byl Jan Hus arcibiskupem prohlášen za a roku 1411 na něj byla uvržena klatba. V říjnu roku 1414 odjíždí, i přes všechna varování, na církevní koncil do Kostnice, aby tam hájil své názory. Císař Zikmund mu udělil ochranu, aby Hus ne jako obžalovaný, nýbrž jako svobodný učenec a teolog obhajoval své názory. Záhy však zjistil Zikmundovu zradu. Jan Hus už z posledních sil obhajoval svůj holý život, ale 6. července roku 1415 byl s konečnou platností odsouzen a upálen; jeho popel pak byl nasypán do řeky Rýn. 28. září 935 (929) - v tento den se v našich dějinách odehrály dvě významné události. První z nich bylo zavraždění českého knížete Václava jeho bratrem Boleslavem. Václav jako starší z obou bratrů vládl českému knížectví. Podle legendy se však jeho styl vlády nelíbil jeho mladšímu bratrovi, který ho nechal ve Staré Boleslavi při vstupu do kostela zavraždit. Sám pak usedl na český knížecí stolec. Kromě rodu Přemyslovců, ze kterého pocházeli oba bratři, žili na našem území ještě další čtyři významné rody - Slavníkovci, Munici, Těptici a Vršovci. A právě se Slavníkovci měli Přemyslovci největší spory o moc. Vyvrcholením těchto sporů bylo vyvraždění Slavníkovců na Liblici 28. září 995, díky čemuž byl konečně český stát sjednocen pod nadvládou jednoho rodu, a to Přemyslovců.
28. října 1918 Vznikla samostatná Československá republika. Byla „vystavěna“ na troskách Rakousko – Uherské monarchie. Prvním ČSR prezidentem se stal T. G. Masaryk. 28.října 1918 večer vydal Národní výbor v Praze manifestační provolání o vzniku samostatného Československa. Těsně předtím byl vznik nového státu Národním výborem, který se prohlásil za zákonodárný sbor, kodifikován v paragrafovaném znění jako první zákon československého státu. Tento tzv. recepční zákon též prohlásil platnost dosavadního právního řádu a správního systému. Autorem obou textů byl JUDr. Alois Rašín.
17. listopadu 1939 V noci ze 16. na 17. listopad nařídili nacisté razie ve studentských kolejích v Praze i Brně; došlo k zatýkání a 9 studentských funkcionářů bylo v Praze v ruzyňských kasárnách bez soudu popraveno, dalších 1050-1070 studentů bylo deportováno do koncentračních táborů. Z Hitlerova příkazu byly na 3 roky uzavřeny české vysoké školy. 17. listopad se stal symbolem boje proti totalitnímu režimu mladé generace.
17. listopadu 1989 V tento den se sešli studenti na paměť událostí z roku 1939. A podobně jako před 60. lety pochodovali z Albertova. Na Národní třídě byli zastaveni příslušníky StB. Došlo k potyčce, kterou začala tzv. Sametová revoluce. Ta vyvrcholila svržením komunistické moci a vyhlášením demokracie (HA, HA).
Romové Mezinárodní romský den - ustanoven na prvním kongresu Mezinárodní romské unie (IRU), celosvětově se slaví od roku 1971, v ČR pod názvem Den Romů v ČR se slaví od roku 1990. Oslavy probíhají formou folkloru, výstav, ochutnávkou jídel a zasazování stromků
Mgr. Martin Cichý Sdružení Romano jasnica
