1
ANDREA CREMEROVÁ
VZPOURA DRUHÝ DÍL SÉRIE SMEČKA
KN IŽ NÍ KL UB
2
Síla a lstivost jsou ve válce dvě nejdůležitější ctnosti. Thomas Hobbes, Leviathan
3
ĆÁST PRVNÍ
OČISTEC
Byl jsem vyčerpaný; my dva, cesty neznajíce, jsme se zastavili na rovině opuštěnější než cesty v poušti. Dante, Očistec
4
JEDNA Všude kolem se neustále ozýval křik. Obklopovala mě tma. Na prsou jsem cítila hroznou tíhu, bojovala jsem o kaţdé nadechnutí a topila se ve vlastní krvi. A najednou jsem se posadila a zamţikala v přítmí. Křik ustal. Místnost zaplavilo ticho. Několikrát jsem se bolestivě nadechla a pokusila se olíznout vyprahlé rty. Chvíli mi trvalo, neţ jsem pochopila, ţe ty výkřiky, které jsem slyšela, byly moje. Úplně mi rozedřely hrdlo. Přitiskla jsem si ruce na prsa, přejela jsem prsty po haleně. Látka byla hladká, bez trhlin po šípech z kuše. V přítmí jsem nic moc neviděla, ale poznala jsem, ţe ta halena není moje, nebo spíš ţe to není svetr, který jsem si vypůjčila od Shaye a který jsem měla na sobě tu noc, kdy se všechno jednou provţdy změnilo. Hlavou se mi míhaly útrţky událostí. Sníh. Temný les. Víření bubnů. Vytí, které mě volalo k obřadu. Obřad. Krev mi ztuhla v ţilách. Utekla jsem před vlastním osudem. Utekla jsem od Rena. Při pomyšlení na vůdce mladých Baneů se mi sevřelo srdce, ale kdyţ jsem si přitiskla dlaně na oči, vybavil se mi i někdo jiný. Kluk na kolenou, svázaný, s páskou přes oči, sám uprostřed lesa. Shay. Kdyţ jsem střídavě pozbývala vědomí a procitala, slyšela jsem jeho hlas, cítila jeho doteky. Co se stalo? Nechal mě samotnou ve 5
tmě tak dlouho... Pořád jsem byla sama. Ale kde vlastně? Konečně jsem přivykla šeru v místnosti. Slunce se prodíralo mezi mraky za vitráţovým oknem, které mu propůjčovalo růţový nádech. Zapátrala jsem kolem po nějakém východu. Napravo jsem uviděla vysoké dubové dveře. Čtyři, moţná pět metrů od místa, kde jsem seděla. Dech se mi zklidnil, ale srdce stále bušilo jako splašené. Spustila jsem nohy z postele a opatrně se postavila. Podařilo se mi to celkem bez problémů. Cítila jsem, jak se mi probouzejí svaly, napjaté, připravené na všechno, co by mohlo přijít. Dokázala bych bojovat i zabít, kdyby to bylo třeba. Zaslechla jsem něčí kroky. Vzápětí se pohnula klika a dveře se rozlétly dovnitř. Stál v nich muţ, se kterým jsem se uţ jednou setkala. Měl husté vlasy, tmavě hnědé jako káva. Jeho rysy byly výrazné a ostré, pár vrásek, na tvářích šedočerné strniště zanedbaný, ale pořád přitaţlivý. Naposledy jsem ho viděla těsně předtím, neţ mě sejmul jílcem meče. Okamţitě se mi zostřily špičáky a v prsou zarachotilo zavrčení. Chtěl něco říct, ale já se bleskově převtělila ve vlka, přikrčila jsem se a zavrčela. Cenila jsem tesáky, připravená ke skoku. Měla jsem dvě moţnosti: roztrhat ho na kusy, nebo se kolem něj vyřítit ven. Na rozhodnutí mi zbývalo pár vteřin. Ruka mu sklouzla k pasu, odhrnul koţený plášť a odhalil jílec vyčnívající z dlouhé 6
zahnuté pochvy. Takže boj. Svaly se mi chvěly, kdyţ jsem se připravovala ke skoku. „Počkej." Spustil ruku z jílce a ukázal mi prázdné dlaně, aby mě upokojil. Ztuhla jsem, zaskočená tím gestem a trochu podráţděná jeho naivitou. Nedám se uklidnit tak snadno. Chňapla jsem naprázdno a riskovala pohled do chodby za ním. „To rozhodně nechceš udělat," varoval mě a zastoupil mi výhled. Odpověděla jsem mu zavrčením. A ty zase nechceš poznat, čeho jsem schopná, když mě zaženou do kouta. „Vím, na co myslíš," pokračoval. Meč nechal v pochvě a zaloţil si ruce na prsou. „Mohla by ses přese mě dostat. Jenomţe pak bys narazila na bezpečnostní hlídku na konci chodby. A i kdybys zvládla i je coţ by se ti mohlo podařit vzhledem k tomu, ţe jsi vůdkyně ,narazíš na ještě větší skupinu stráţí u východu.“ „Vzhledem k tomu, že jsi vůdkyně." Jak ví, kdo jsem? S vrčením jsem couvla a ohlédla se k vysokým oknům. Mohla bych skrz ně proskočit. Bolelo by to, ale pokud nejsme moc vysoko, přeţila bych. „To bych ti neradil," konstatoval a podíval se stejným směrem. Co je vůbec zač? Umí snad číst myšlenky? „Byl by to pád minimálně ze sedmnácti metrů, na tvrdý mramor." Přistoupil o krok blíţ. Znovu jsem ucouvla. „Nikdo z nás nechce, aby se ti 7
něco stalo." Přestala jsem vrčet. Ztlumil hlas a dodal: Jestli se převtělíš v člověka, můţeme si promluvit." Opět jsem vycenila zuby a bezmocně couvala. Oba jsme věděli, ţe s kaţdou minutou ztrácím jistotu. Jestli se pokusíš utéct," pokračoval, „budeme tě muset zabít." Pronesl to tak klidně, ţe mi chvíli trvalo, neţ jsem to pochopila. Vydala jsem na protest ostré štěknutí, které přešlo v temný smích, kdyţ jsem se převtělila. „Myslela jsem, ţe nikdo z vás nechce, aby se mi něco stalo." Koutek úst mu zacukal. „Nechce, Callo. Já jsem Monroe." Přiblíţil se ke mně o další krok. „Zůstaň, kde jsi," varovala jsem ho a předvedla mu své špičáky. Zastavil se. ,Ještě ses mě nepokusil zabít, “ řekla jsem a pořád kolem sebe pátrala po něčem, co by mi poskytlo taktickou výhodu. „To ale neznamená, ţe ti můţu věřit. Jestli se to ţelezo, co máš u pasu, jenom pohne, přijdeš o ruku." Přikývl. Rozbolela mě hlava ze všech těch otázek, které se v ní vyrojily. Znovu jsem podlehla pocitu, ţe nemůţu dýchat. Bylo by ale krajně nevhodné propadnout panice. Stejně tak jsem si nemohla dovolit projevit jakoukoli slabost. Zaplavily mě vzpomínky, z nichţ mi naskočila husí kůţe. V duchu jsem slyšela bolestné výkřiky. Zachvěla jsem se, kolem mě se ovíjely přízraky jako rozmazané stíny, nad nimi 8
křičely sukuby. Dala se do mě zima. „Monroe! Ten kluk je tady!“ „Kde je Shay?“ Zajíkla jsem se, hrůzou se mi sevřelo hrdlo. Čekala jsem na odpověď. Zasáhly mě další útrţky uplynulých událostí, změť obrazů, které se neustále měnily. Bojovala jsem s tím a snaţila se vzpomínky uchopit a udrţet na tak dlouho, abych si ujasnila, co se vlastně stalo, jak jsem se sem dostala. Vybavilo se mi, jak jsme se hnali úzkými chodbami Rowanovy vily, jak jsme zjistili, ţe jsme v pasti, a vběhli do knihovny. Shayův strýc Bosque Mar nahlodal mou zuřivost pochybnostmi. Shay mi mačkal prsty tak silně, že to bolelo. „Pověz mi, kdo doopravdy jsi. “ „Tvůj strýc,“ odpověděl Bosque klidně. „Tvoje krev. “ „Co jsou zač Strážci?“ zeptal se Shay. „Další takoví, jako jsem já, chtějí tě chránit a pomáhat ti. Shayi, ty nejsi jako jiné děti. Máš nezměrné schopnosti, takové, že si je nedovedeš ani představit. Mohu ti ukázat, kdo doopravdy jsi. Naučit tě, jak zacházet s mocí, kterou máš. “ ,Jestli chcete Shayovi tolik pomáhat, tak proč ho dnes měli obětovat?“ Postavila jsem se před Shaye, abych ho chránila. Bosque zavrtěl hlavou. „To všechno je tragické nedorozumění. Byla to jenom zkouška tvé věrnosti naší ušlechtilé věci. Myslel jsem, že jsme ti poskytli to nejlepší vzdělání, ale zřejmě neznáš příběh o Abrahámovi a jeho synu Izákovi? Není snad obětování toho, koho miluješ, největší zkouškou tvé víry? Skutečně si 9
myslíš, že bych dovolil, aby Shay zahynul tvýma rukama? Vždyť jsme tě žádali, abys ho chránila. “ Roztřásla jsem se. „Lžete. “ „Opravdu?" Teď se usmíval téměř vlídně. „Po všem, čím jsi prošla, svým pánům nedůvěřuješ? Nikdy bychom nedopustili, abyste Shayovi ublížili, na poslední chvíli bychom ti předložili jinou kořist. Chápu, že taková zkouška možná působí zbytečně krutě, že jsme od tebe a Reniera žádali příliš mnoho. Zřejmě jste na takové věci ještě moc mladí." Zaryla jsem prsty do dlaní, aby si Monroe nevšiml, jak se mi třesou ruce. Slyšela jsem křik sukub a inkubů, syčení chimér a šouravé kroky těch strašlivých vysušených tvorů, kteří se vynořili z podobizen na stěnách. „Kde je?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby znovu. „Přísahám, ţe jestli mi to neřekneš..." ,Je v naší péči,“ odvětil klidně. Znovu mu pobaveně zacukal koutek. Pořád mě vyvádělo z míry jeho zdrţenlivé, leč sebejisté vystupování. Nebyla jsem si jistá, co v tomhle případě znamená „v naší péči“. S vyceněnými špičáky jsem se kradla přes místnost a čekala, aţ se Monroe pohne. Přitom mi však pořád před očima jako akvarel plavaly vzpomínky. „Proč se ještě neprobrala?" zeptal se Shay. „Slíbili jste, že se jí nic nestane. “ „Bude v pořádku," ujistil ho Monroe. „Kouzlo v těch šípech působí jako silné sedativum, chvíli to potrvá, než účinky vyprchají. “ Pokusila jsem se promluvit, pohnout se, ale víčka jsem měla neskutečně těžká, spánek mě 10
opět táhl do své náruče. Jestli se dohodneme, vezmu tě za ním,“ řekl Monroe. .Jestli se dohodneme?" Dobře ţe jsem neukázala ţádnou slabost. Pokud se mám na něčem domlouvat s Hledačem, pak jedině za mých podmínek. „Ano," potvrdil a riskoval další krok směrem ke mně. Kdyţ jsem neprotestovala, usmál se. Nebyl to proradný úsměv nezachytila jsem pach strachu ale brzy ho něco zaplašilo. Smutek? „Potřebujeme tě, CalIo.“ V hlavě jsem měla zmatek. Zatřásla jsem jí ve snaze rozehnat ho jako hejno otravných much. Musím působit sebejistě, nesmí poznat, ţe mě jeho zvláštní chování zaskočilo. „Kdo přesně mě potřebuje? A k čemu?“ Vztek mě přešel, přesto jsem si dávala záleţet, aby moje špičáky zůstaly ostré jako břitvy. Chtěla jsem, aby Monroe ani na vteřinu nezapomněl, s kým mluví. Pořád jsem vůdkyně, bylo důleţité, aby to viděl a abych na to nezapomínala ani já. Síla byla to jediné, co v tu chvíli hrálo v můj prospěch. „Moji lidi,“ odpověděl a mávl rukou za sebe ke dveřím. „Hledači." ,Jsi jejich vůdce?“ Zamračila jsem se. Vypadal silný, ale sešlý jako člověk, který nikdy nenaspí tolik, kolik by potřeboval. Jsem velitel," opravil mě. „Velím skupině Haldis. Řídíme operace ze základny v Denveru." „Takže teď si promluvíme o tvých přátelích v Denveru, ano?" 11
Někde v hlubinách mé mysli se ozval Luminin smích a pak Hledačův výkřik. Zkříţila jsem paţe na prsou, abych se neotřásla. „Dobře." „Ale tvou pomoc nepotřebuje jen moje skupina," dodal a najednou se vrátil zpátky přede dveře. „My všichni. Všechno se změnilo, takţe nesmíme ztrácet čas." Zajel si rukama do vlasů. Napadlo mě vrhnout se vpřed, jeho pozornost očividně ochabla,ale něco na něm mě fascinovalo natolik, ţe uţ jsem ani nevěděla, jestli chci opravdu utéct. „Moţná jsi naše jediná naděje. Nemyslím, ţe by to Scion dokázal sám. Mohla bys být poslední člen rovnice. Rozhodující bod.“ „Rozhodující v čem?“ „V téhle válce. Můţeš ji ukončit.“ Válka. Okamţitě mi vzkypěla krev v ţilách. Vítala jsem to horko, hned jsem se cítila silnější. K boji v téhle válce mě vychovali. „Potřebujeme, aby ses přidala k nám, Callo.“ Stěţí jsem ho vnímala. Pohltila mě rudá mlha zaplavily mě myšlenky na násilí, které provázelo podstatnou část mého ţivota. Válka čarodějů. Slouţila jsem Stráţcům v boji proti Ochráncům od chvíle, kdy jsem se poprvé dokázala pořádně zahryznout do masa. Lovila jsem pro ně. Zabíjela. Upřela jsem na Monroea oči. Zabíjela jsem jeho lidi. Jak by mohl chtít, abych se k nim přidala? Vycítil mou ostraţitost. Neřekl nic, jen semknul ruce za zády pozoroval mě a čekal, aţ promluvím já. Polkla jsem, nutila jsem se ke klidu. „Chceš, abych za vás bojovala. “ 12
„Nejen ty,“ řekl. Poznala jsem, ţe i on svádí vnitřní boj. Zdálo se, ţe by na mě k smrti rád všechno vychrlil. „Ale ty jsi klíč. Jsi vůdkyně, proto máš pro nás takovou cenu. Někoho jako ty jsme vţdycky potřebovali." „Nerozumím." Kdyţ mluvil, oči se mu tak rozzářily, ţe jsem se nemohla rozhodnout, jestli mě to spíš děsí, nebo fascinuje. „Ochránci, Callo. Tvoje smečka. Potřebujeme, abys je přetáhla na naši stranu. Aby bojovali s námi." Měla jsem pocit, jako by se mi země otevřela přímo pod nohama a já padala někam dolů do hlubin. Chtěla jsem mu věřit, přesně v tohle jsem přece doufala, ne? Způsob jak osvobodit mou smečku. Ano. Ano, to je ono. Srdce se mi rozbušilo při pomyšlení na návrat do Vailu, za vlky z mé smečky. Za Renem. Všechny bych je mohla odvést od Stráţců za něčím jiným. Něčím lepším. Jenomţe Hledači byli mí nepřátelé. Jestli s nimi mám uzavřít nějaké spojenectví, musím postupovat opatrně. Rozhodla jsem se hrát neochotnou. „Nevím, jestli by to bylo moţné..." „Ale bylo!" Monroe přiskočil, jako by mě chtěl popadnout za ruce, oči mu fanaticky zářily. Převtělila jsem se a chňapla mu po prstech. „Omlouvám se.“ Zavrtěl hlavou. ,Je toho tolik, co nevíš.“ Vzala jsem na sebe znovu lidskou podobu. Na čele měl hluboké vrásky. Byl uštvaný, plný tajemství. „Ţádné nečekané pohyby, Monroe. “ Pomalu jsem k němu popošla a vztáhla ruku, abych ho 13
odradila od další podobné chyby. „Zajímá mě to, ale pořád nejsem přesvědčená, ţe víš, co po mně chceš." „Vím.“ Odvrátil se. „Chci po tobě, abys riskovala úplně všechno." „Proč bych to měla dělat?" opáčila jsem. Odpověď ale přišla sama. Riskovala jsem všechno, abych zachránila Shaye. A udělala bych to bez přemýšlení znovu, kdyby to znamenalo, ţe se budu moct dostat zpátky za svou smečkou. Zachránit i je. Ucouvl do chodby a naznačil mi, ţe můţu projít. „Kvůli svobodě."
14
DVA Dveře vedly do široké a dobře osvětlené chodby Ohromeně jsem se rozhlíţela. Stěny byly vytesané z lesklého mramoru, jejich povrch odráţel zlatavou sluneční záři, která dovnitř dopadala okny. Kde to jsem? Ta nádhera mě rozptýlila natolik, ţe jsem si ani neuvědomila, ţe na chodbě nejsme s Monroem sami. „Pozor! “ ozval se zachmuřený hlas a já nadskočila. Otočila jsem se a jen stěţí si udrţela lidskou podobu. Byla jsem celá najeţená, ţe mě přistihli nepřipravenou. Kdyţ jsem zjistila, kdo to promluvil, málem jsem se převtělila. Ethan. Setkala jsem se s ním dvakrát a pokaţdé jsme spolu bojovali. Nejdřív v knihovně, pak v Rowanově vile. Odtáhla jsem rty abych mu předvedla špičáky. Přitiskla jsem si na prsa zaťatou pěst. Šipky z jeho kuše mě málem zabily, neţ mě Monroe připravil o vědomí. Ethan na mě hleděl a já si všimla, ţe má na nose hrbolek, muselo to být od toho, jak mu ho Shay přerazil. Nijak to nekazilo jeho drsně pohlednou tvář, spíš vypadal ještě nebezpečněji. Napjatě jsem si ho prohlíţela. Stačilo, aby posunul prsty k dýce u pasu. Převtělila jsem se ve skoku a zlostný výkřik přešel v zavytí. Narazila jsem do něj plnou silou. Pitomá, pitomá, pitomá! Stačilo pár vlídných slov a já nakráčela rovnou do pasti. 15
Ethan mě popadl za koţich na plecích a odstrčil mě, takţe mi čelisti, které mu mířily na hrdlo, secvakly naprázdno. Klel a svíjel se pode mnou. Vytrhla jsem se mu, ale neţ jsem se do něj mohla zahryznout, někdo mi narazil do zad. Paţemi a nohama mi ovinul trup a nepustil mě. Zavrčela jsem a snaţila se vymanit, otáčela jsem hlavu ve snaze osvobodit se. Na útočníka jsem pořádně neviděla a nepodařilo se mi ani zahryznout do paţe, která mě svírala. Chlapské zavýsknutí a smích jen rozdmýchaly mou zuřivost. Prudce jsem sebou smýkla a začala se otáčet kolem dokola v zoufalém pokusu setřást ho. Smích patřil Ethanoví, který vyskočil a se spokojeným úšklebkem sledoval můj marný boj. „Drţ se, kovboji! Stačí osm vteřin, Connore, a dostaneš zlatou,“ pokřikoval. „Uţ máš za sebou pět.“ „Přestaňte!" Monroe se postavil mezi mě a Ethana. „Callo, dal jsem ti své slovo. Tady nejsi v nebezpečí. Connore, pusť ji.“ Mrskla jsem sebou, kdyţ jsem ucítila, jak se Connor otřásá smíchy. „Ale Monroe, tohle bude můj novej rekord." „Vítejte na vlčím rodeu," smál se Ethan, aţ se za břicho popadal. „Řekl jsem dost." Monroe rozhodně nepůsobil pobaveně. Kdyţ mě Connor najednou pustil, vyvedlo mě to z míry tak, ţe jsem se ze setrvačnosti vymrštila a málem přepadla na záda. „Ale no tak, Šípková Růţenko." Otočila jsem se a zjistila, ţe se na mě Connor zubí. I jeho jsem 16
si pamatovala. Byl to ten druhý Hledač, který nás se Shayem přepadl v knihovně. A byl i v Rowanově vile, to on popadl Shaye v bezvědomí a ve vlčí podobě do náruče a odnesl ho pryč od Marových přízraků, sukub a inkubů. Při té vzpomínce jsem se otřásla. Znovu jsem dostala strach, protoţe jsem se ještě pořád nedozvěděla, co je se Shayem. Na rozdíl od Ethana, jehoţ pohled mě nenechával na pochybách, ţe by mi zabořil dýku do břicha se stejnou radostí, jako bych já jemu rozsápala hrdlo, měl Connor co dělat, aby se přestal smát. Vyzařoval jisté chlapecké kouzlo, vypadal skoro nevinně, ale já si dobře pamatovala, jak se umí ohánět mečem. Zahnuté meče, podobné tomu Monroeovu, měl v pochvě u pasu. Zavrčela jsem na něj a pomalu od těch tří couvala pryč. „Po ránu nejsme zrovna nejlíp naloţení, co?“ usmíval se Connor. „Slibuju, ţe ti dáme něco k snídani, vlčice, ale Ethana seţrat prostě nemůţeš. Platí?" „Callo." Monroe šel ke mně a vrtěl hlavou. „Nejsme tví nepřátelé. Prosím, dej mi šanci." Podívala jsem se do jeho tmavých očí, které na mě trochu vylekaně upíral, pak jsem zalétla pohledem k Ethanovi s Connorem. Zaujali boční postavení za Monroem, ale ţádný z nich netasil. Vnitřní konflikt mě přímo paralyzoval. Všechny instinkty ve mně volaly po útoku, ale Hledači se aţ dosud jedině bránili. Ani teď se mi nesnaţili ublíţit. Pořád nesvá jsem se převtělila. „Takhle se mi líbí víc, co tobě?" utrousil Connor a úkosem pohlédl na Ethana, který jen něco zabručel. 17
„Co tady dělají?" zeptala jsem se a ukázala na ně. „Myslela jsem, ţes říkal, ţe s tebou jsem v bezpečí." „Patří k mé skupině," odpověděl. „A budeš s nimi spolupracovat. Můţeš jim důvěřovat stejně jako mně." Teď jsem se zasmála já. „To těţko. Ti dva se mě uţ párkrát pokusili zabít." „S tím uţ je konec, teď jsme na jedný lodi," řekl Connor. „Čestný skautský." Jako kdybys někdy chodil do skauta." Ethan se pousmál, ale jen na kratičký okamţik. „Navíc se mi právě pokusila prokousnout krk!" „Ethane." Monroe po něm šlehl přísným pohledem. Jenţe Ethanovo nepřátelství mě uklidňovalo víc neţ Monroeovy sliby nebo Connorova uštěpačnost. Aspoň dávalo smysl. Tohle jsou Hledači a já jsem Ochránce. Co si můţeme navzájem nabídnout kromě krveprolití? „Callo," oslovil mě Monroe, „naše světy se mění rychleji, neţ tušíš. Zapomeň na to, co si myslíš, ţe o nás víš. Můţeme si navzájem pomoct. Chceme všichni totéţ.“ Nic jsem na to neřekla a hádala, co podle něj chci já. „Půjdeš s námi?“ zeptal se. „Vyslechneš si, co ti chci říct?" Odtrhla jsem od něj oči a rozhlédla se po chodbě, která mizela za ohybem. Vůbec jsem to tu neznala. Kdybych utekla, stejně bych nevěděla, kam se řítím. Půjdu s Monroem, aspoň přitom můţu prozkoumat případnou únikovou cestu. „Dobře," svolila jsem. „Paráda!" Connor se rozesmál. „Konec bojů. 18
Takţe teď jsme kámoši? Hezký." S tím se mi významně zahleděl na prsa. ,Je to vlk," utrhl se Ethan. „To je zvrácený." „Teď právě není," namítl Connor, aniţ uhnul pohledem. Přistoupil blíţ. Zachytila jsem pach cedrového dřeva a fialek smíšený s vůní kávy. Byla to známá směsice, uţ jsem měla tu čest. Zavrčela jsem a uskočila. Přišel další nápor vzpomínek na chvíle, kdy jsem byla stěţí při vědomí. „Je to určitě vůdkyně?" zeptal se Connor a přitiskl mě k sobě, když jsem se pohnula. „Nevypadá zas tak drsně. “ „ V tom případě asi trpíš výpadkem paměti, ty pako, “ odsekl Ethan. ,Je sice hezká blondýnka, ale to neznamená, že ten vlk zmizel. “ „Vidíš to moc černě, kamaráde zasmál se. „Člověk má žít přítomností a já mám právě teď v náručí pěknou holku. “ „Přestaňte o ní mluvit, jako bych tady nebyl!" zaječel Shay „Božínku, rozčílil jsem Velikéhoušklíbl se Connor. „Dočkám se někdy odpuštění'?“ „Neprovokuj ho, Connore,“ napomenul ho Monroe. „ Už jsme skoro na místě. “ „Promiň, kluku,“ ušklíbl se Connor. „ To by stačilo!" Shay zavrčel a já zaslechla rychlé kroky. „Tak pozor!" Přede mnou se vztyčil Ethan. „Na to zapomeň, kluku. “ „A dost!" zavelel Monroe. „ Támhle je portál. Jdeme. “ Znovu jsem se pokusila pohnout, mhouřila jsem oči, abych viděla, kde to jsme. Vzduch jako by jiskřil, chlad vystřídalo teplo. Connor mě sevřel pevněji. Znovu jsem upadla do bezvědomí. 19
Tváři v tvář Connorově rozpustilému úsměvu jsem si byla jistá, ţe uţ jsem ho viděla i kdyţ vzpomínky zůstávaly mlhavé. Zaťala jsem pěst a zvaţovala, jestli ho mám praštit do břicha nebo trochu níţ. Jestli se chce vyhnout boji, bude si přede mnou muset dávat pozor na jazyk. Monroe byl rychlejší. „Dej pokoj, Connore. Nech ji, ať si na nás trochu zvykne, neţ se vytasíš se svým smyslem pro humor. “ „Ano, pane!“ Connor se postavil do pozoru, ale nepřestával se smát. Pořád mě to mátlo. Ethan zabručel, nadále mě ostraţitě sledoval, přesto se nepohnul. Bylo jasné, ţe bojovat nechtějí. Protoţe jsem se je při kaţdém předchozím setkání snaţila zabít, jejich zvláštní nenucené chování mi vůbec nedávalo smysl. Co jsou zač? „Anika nás čeká v poradní síni,“ oznámil Monroe a odkašlal si, aby zamaskoval smích, i kdyţ se mu to moc nepodařilo. Otočil se a vyrazil chodbou. Jdeme.“ Musela jsem skoro popobíhat, abych mu stačila. Pořád mi bylo nepříjemné mít Connora s Ethanem za zády. Stálo mě hodně úsilí, abych se pořád neohlíţela a necenila varovně zuby. Prostředí bylo velice zvláštní. Chodba se neustále stáčela, minuli jsme mnohé dveře, zato ţádné rohy. Ať uţ jsme to byli kdekoli, zřejmě šlo o nějakou kruhovou stavbu. Prostory zalévalo sluneční světlo, které bylo čím dál jasnější, jak ranní slunce stoupalo po obloze. Musela jsem mhouřit oči. Dokonce i 20
stěny se leskly. Mramor, z něhoţ byly zdi a podlahy, protkávaly ţilky křišťálů v různobarevných odstínech, protínaly povrch kamene v barevných struţkách, které uvnitř ve spojení se slunečními paprsky vytvářely jakousi přízračnou duhu. Tolik jsem se soustředila na ty hypnotizující vzory, ţe kdyţ Monroe náhle zastavil, málem jsem do něj narazila. Došli jsme do míst, kde chodba ústila do široké otevřené místnosti, odkud vedly další dvě chodby, jedna doprava, druhá doleva. Ta vlevo, která nepochybně směřovala do středu celé stavby, vlastně nebyla chodba, protoţe záhy končila prosklenými dveřmi vedoucími na mramorový most. Popošla jsem ke dveřím a podívala se ven. Vzápětí jsem zatajila dech. Stěny ustoupily a mně se odhalil výhled na ohromné nádvoří. Muselo být tak sedmnáct, moţná dvacet metrů pod námi. Vypadá to, že mi Monroe o té výšce nelhal. Nádvoří bylo plné... skleněných domků a zahrad? Vypadalo to jako zahrady, ale nerostly v nich ţádné rostliny. Na druhé straně byla vlastně zima. Nebo ne? Jak dlouho tu vlastně jsem? Zvedla jsem hlavu a zjistila, ţe na rozdíl od chodby, kterou jsme přišli, není nádvoří zastřešené. Za skleněnými dveřmi se snášely vločky. Někdo mi poloţil ruku na rameno a já nadskočila. „Nejdřív se budeme věnovat důleţitým věcem,“ usmál se Monroe. „Slibuju, ţe tě tu později provedeme.“ .Jasně,“ řekla jsem a vydala se za ním chodbou 21
napravo. Zčervenala jsem a doufala, ţe jsem se netvářila moc ohromeně, kdyţ jsem zírala ven. Tahle nová chodba byla širší neţ ta, kterou jsme přišli, a na rozdíl od té první byla rovná. Po obou stranách byly zasazené dveře a jedny masivní dřevěné čekaly přímo před námi. Kdyţ jsme k nim došli, překvapeně jsem si uvědomila, ţe v obou křídlech je vyrytý alchymistický symbol země- tentýţ trojúhelník, který označoval jeskyni Haldis na stránkách Války všech proti všem. ,Je vidět, ţe pilně studovala,“ poznamenal Connor. „Silas bude nadšením bez sebe. “ Monroe s Ethanem si ho nevšímali a já se kousla do rtu, abych si připomněla, ţe na sobě nesmím dát nic znát. Jenţe kdyţ Monroe otevřel dveře, záhy jsem zapomněla úplně na všechno. Vešli jsme do velkého sálu, v jehoţ středu stál jediný stůl, kruhový a masivní, jako by ho sem někdo přenesl ze dvora krále Artuše. Stěny lemovaly regály s knihami, starými svazky vázanými v kůţi, podobně jako v Rowanově vile. Uţ jen z té podobnosti mi naskakovala husí kůţe. Koutkem oka jsem zahlédla dva lidi, kteří stáli opodál, probírali knihy v jednom regálu a tiše rozmlouvali. Jednoho z nich jsem znala. A milovala. Shay soustředěně poslouchal dívku, která stála vedle něj. Mohla být stará asi jako já a měla velké hnědé laní oči, napůl zakryté tmavými prameny vlasů, které se jí uvolnily z drdolu sepnutého v týle kovovou sponou. Jako jediná z Hledačů, které jsem prozatím viděla, nebyla po zuby ozbrojená, přestoţe jinak byla oblečená stejně jako ostatní v obnošených 22
koţených kalhotách, úzké tunice z nebarveného lnu a botách se širokou podráţkou. Totéţ jsem teď měla na sobě i já. Nízko na bocích jí visel široký opasek se dvěma zvláštními tenkými kovovými bodci. Nepoznávala jsem je. Byly dlouhé asi půl metru a připomínaly dva úzké stříbrné ţelezniční praţce s ostrým hrotem na konci. V jedné ruce drţela několik svitků a poklepávala si jimi o stehno. Najeţila jsem se, kdyţ jsem zjistila, ţe má druhou ruku poloţenou na Shayově rameni. Příval ţárlivosti mě překvapil. Pořádně se do mě zahryzla. Nechtěla jsem, aby se ho dotýkala nějaká jiná holka.Je můj! Zvedl hlavu, jako by mi četl myšlenky, ale kdyţ se otočil, pochopila jsem, ţe ucítil můj pach. Při tom pomyšlení se mi v ţilách rozproudila krev a já se mu vrhla v ústrety. Cestou jsem stihla zpraţit tu tmavovlásku výhrůţným pohledem. „Callo!“ zvolal a rozpřáhl náruč. „Uţ je ti dobře?" Srdce mi bušilo příliš rychle, stěţí jsem popadala dech. Bála jsem se, ţe uţ ho nikdy neuvidím. Ţe ani on, ani já tu hrůzu nepřeţijeme. Chtěla jsem přikývnout, ale ve stejné chvíli se mi podlomila kolena. Naštěstí mě včas zachytil. Přitiskla jsem se k němu, věděla jsem, ţe je teď stejně silný jako já. Mohla jsem ho sevřít v drtivém objetí bez obav, ţe mu ublíţím. Objal mě. Přitiskl mi hlavu na svá prsa a políbil mě do vlasů. Shay. Shay. Musela jsem se zhluboka nadechnout. Jeho pach, ta vůně jara, teplá a 23
plná příslibů jako slunce, které se dralo okny dovnitř, mě celou naplnila. Zabořila jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si jeho rty. Cítila jsem, jak je překvapený, kdyţ jsem ho políbila. Chutnal sladce. Sladkost se brzy proměnila v teplo a z toho se stalo horko. „Callo,“ zašeptal a jemně mě kousl do ušního lalůčku- vlčí gesto. Přivinula jsem se k němu.Je můj. „Ničilo mě, ţe nemůţu být s tebou," řekl, kdyţ se odtáhl a podíval se mi do očí. „Boţe, tak rád tě zase vidím." Connor hvízdl, tmavovlasá dívka nás se zájmem sledovala. Ulevilo se mi, ţe jsem konečně zase s ním, v duchu jsem se však proklínala za mizerné sebeovládání. Měla jsem si to uvědomit. Tohle není ţádné soukromé shledání. Pozorují kaţdý náš pohyb. Shay mi chyběl, jakmile jsem ho spatřila, netouţila jsem po ničem jiném neţ se ho dotýkat, ale to Hledači nemusí vědět. Přinutila jsem se ke klidu a vyprostila se z jeho objetí. „Nic mi není, Shayi," řekla jsem a snaţila se nepodléhat prázdnotě, která se mě mimo jeho náruč zmocňovala. „Víceméně. Jsem trochu dezorientovaná." „Proto jsme taky tady," ozval se Monroe a došel k nám. „Shayi, věřím, ţe se máš dobře.“ „Hned je to lepší," odpověděl, aniţ ze mě spustil oči. Zachvěla jsem se, kdyţ ignoroval mou snahu zachovat si odstup a přitáhl mě znovu k sobě. „I já jsem rád, ţe se Calla zotavila," řekl Monroe. „Kdybychom ji ztratili, byla by to tragédie." Ochraptěle jsem se zasmála. „Coţe? Mám 24
dojem, ţe mě střelil," ukázala jsem vyčítavě na Ethana, který však nehnul brvou. Potom jsem se otočila zpátky na Monroea. „A tys mě omráčil." Přikývl a omluvně se usmál. „Potřebovali jsme nejdřív zjistit, co jsi zač, jestli bys mohla být náš spojenec." Věnovala jsem mu podezíravý pohled. „Udělali jsme všechno pro to, aby ses rychle zotavila." Shay si odfrkl. Jasně, vašim léčitelům tak můţu věřit." Podívala jsem se na něj. Jakým léčitelům?" Moje vzpomínky na chvíle od souboje v Rowanově vile byly přinejmenším mlhavé, místy přímo děsivé. Bylo zřejmé, ţe mě něco vyléčilo, ale nevzpomínala jsem si, ţe by mi někdo ošetřoval rány. „Nevím, co ti udělali." Zlostně střelil pohledem po Monroeovi, který pokrčil rameny „Kvůli těm šípům byla dlouho mimo," řekl. „Od toho taky jsou. Naši léčitelé jí ale odstranili z krve všechny toxiny. Neměla by mít ţádné následky." Zavyla jsem a snažila se dostat k němu. Každý krok pro mě byl utrpením. Z prsou mi ještě pořád trčely šípy, krev mi pomalu plnila plíce. Když jsem se k němu dostala, převtělila jsem se a zabořila ruce do jeho srsti. „Shayi! Shayi!“ Tiskla jsem se k němu a cítila, jak mi z údů vyprchává síla. „Očarované šípy. Doufám, že si to pěkně užíváš, “ ozval se Ethanův ochraptělý hlas. Znovu na mě zamířil kuší. ,, To tys ho proměnila?" 25
Na prsou mě pálilo, všechno kolem se rozmazalo. Přikývla jsem a zhroutila se na podlahu vedle Shaye. Prsty mi vylétly k hrudi, znovu mě rozbolela při vzpomínce na šípy, které se do ní zaryly. Byla jsem mimo? Jak dlouho?" zašeptala jsem. „Co?" Shay zakryl mou ruku dlaní. Jak dlouho jsem byla bez sebe? Jak je to dlouho, co jsme odešli z Vailu?" „Asi týden," odpověděl. Týden. V jistém ohledu to nebylo zas tak moc, ale kdyţ jsem si představila, co všechno se za tu dobu mohlo stát mé smečce, co je mohlo potkat během pouhých pár hodin od našeho útěku, připadalo mi to jako věčnost. A Ren. Co udělali jemu? Lhal, abychom jim mohli utéct. Nepřipadalo v úvahu, ţe by na to Stráţci nepřišli. Roztřásla jsem se a Shay mě pevně sevřel, jenţe já byla v duchu v náruči někoho jiného. Jako bych znovu slyšela Renův hlas. „Nevím, co si mám o tom myslet. Co jinýho můžeme dělat? Tak to u nás prostě chodí. “ „To ještě neznamená, že je to správný. Víš sám, že bych svou smečku neopustila, kdybych nemusela,"přesvědčovala jsem ho tiše. „Kdybych jim mohla pomoct nějak jinak." Podíval se mi do očí, plný nejistoty. „Nemáme moc času, “ pokračovala jsem. Jak jsi dokázal získat takový náskok?“ Ohlédl se. „Když našli Flynnovou, vypukl poprask, ale já zachytil tvůj pach a okamžitě jsem vyrazil za tebou. Ostatní se teprve 26
rozdělovali do skupin. Otcova smečka, starší Baneové. “ Ztuhla jsem. „A co Nightshadeové?“ vypravila jsem ze sebe. „Zadrželi je, čeká je výslech." „Co se stalo ve Vailu?" Rozhodla jsem se od Shaye odtrhnout, abych se trochu vzpamatovala. Nikdo mi neodpověděl a mně sevřela srdce ledová ruka stejně jako tu noc, kdy jsme utekli. Jenţe právě teď jsem si nemohla dovolit podlehnout obavám z toho, co se mezitím stalo nebo nestalo mé smečce. Síla a neochvějné odhodlání, to byla má nejlepší naděje ne, jediná naděje na jejich záchranu. Jak jste nás v té vile našli? Zabili jste Bosquea Mara?“ Connor se zasmál. Jestli jsme zabili Mara? Tu věc nikdo zabít nemůţe.“ „Věc?“ Shay povytáhl obočí. Jakou věc?“ „Zatím Mara nikdo zabít nedokáţe," řekl Monroe a upřel oči na Shaye, neţ mi odpověděl. „Co se děje ve Vailu, nevíme, ještě pořád se to snaţíme zjistit." „Víte vy vůbec něco?" „Dávej si bacha na jazyk, vlčice," vloţil se do toho Ethan a posunul si na rameni popruh kuše. „Nebýt nás, byla bys v tý knihovně skapala." „To kvůli tobě jsem měla na mále!" Vrhla jsem se k němu. Zůstala jsem v lidské podobě, ale popadla jsem ho za kabát a přirazila ho k desce stolu. Sehnula jsem se k němu a předvedla mu své špičáky. „Uţ mi nikdy neříkej, abych si dávala pozor na jazyk, nemáš páru, s kým mluvíš." 27
„Callo!" Monroe ke mně přiskočil a stáhl mě z Ethana. „Tohle není nutné. “ Ethan vyskočil. „Krucinál, radši bys měl tomu svýmu čoklovi nasadit košík, Monroe." Zlověstně jsem se usmála. „Doporučuju ti, abys mi propříště neříkal čokl. " Tmavovlasá dívka se rozesmála. „Nádhera." „Táhni k čertu, Ariadně." Ethan ještě pořád běsnil. „Mluv slušně," napomenula ho a mlaskla. „Callu potřebujeme," zdůraznil Monroe klidně. „O tom nebudeme vyjednávat." Je to tak, navíc má pravdu," podotkl Connor a měřil si mě s ostraţitým obdivem. „Napálil jsi do ní pár šipek." „Tenhle chlapec je Scion." Monroe na Ethana upíral oči. „A vůdkyně vlčí smečky by mohla být klíčem k vítězství." Ethan si odfrkl. „Scion pro nás nic neudělal a vlci tuhle válku nevyhrajou. Tohle je náš boj a oni patří k druhý straně!" „Teď se to určitě změní, kdyţ se k nám Calla přidala." Monroe se vyčkávavě otočil na Shaye. Ten strčil ruce do kapes. ,Jo, asi jo.“ „To nestačí, Shayi." Zatvářil se podráţděně. „O čem to mluví?" chtěla jsem vědět. Shay se na mě podíval. „Nechtěl jsem jim říct nic o Vailu nebo o tom. co jsme zjistili v knihovně, dokud tě sem nepřivedou zdravou a ţivou." „Aha." Nějak se mi podařilo nečervenat se, přesto mi najednou bylo horko. Ethan zatínal pěsti a přecházel rozčileně z místa na místo. ,Je mi jedno, ţe je to Scion. V našem světě je to v podstatě mimino. Musí 28
poslouchat rozkazy, ne si klást podmínky." „Můţu klidně jít, třeba hned," odsekl Shay. „Tamhle jsou dveře," ukázal Ethan. „To stačí! Takhle to prostě je a bude, Ethane," prohlásil Monroe. ,Je to jasné?" Ethan na něj chvíli mlčky hleděl, pak se otočil na patě a odešel na druhou stranu místnosti. „Dobrá," ozvala se Ariadne, „protoţe asi nemůţeme mluvit o Vailu, dokud nepřijde Anika, moţná bychom se mezitím mohli představit." Plavně popošla k nám a usmívala se, jako by se vůbec nic nestalo. Monroe se zamračil. „Představit?" „No jistě," opáčila. „Moţná jsi na to zapomněl, ale tohle je můj debut. Kvůli všemu tomu rozruchu kolem Shaye je to všem jedno. Ale dostala jsem rozkaz se ti hlásit, Monroe." Bouchla ho rolemi svitků do prsou. „Ukončila jsem akademický výcvik. Doufám, ţe máš radost. Jsem připravená na svou úlohu ve skupině Haldis." Vzdychl a vzal si od ní listiny. „Ano, Ariadne, blahopřeju ke sloţení zkoušek. Nemohl bych být pyšnější, ţe tě máme na palubě." Nasadila rádoby úsměv. „Odteď uţ jenom Adne,“ oznámila. „Mý jméno je hrozně dlouhý. “ Jak chceš. Zvládla jsi výcvik neuvěřitelně rychle a od mistrů máš to nejvyšší hodnocení," řekl Monroe. „Můţeš si vybrat, kam chceš postoupit." Já vím," přimhouřila oči. „Nemusíš k Haldisu." Já vím." Zaťala zuby. „Ale uţ se stalo. Máš mě na krku." 29
„Víš dobře, ţe tak jsem to nemyslel," začal vysvětlovat, ale ona zavrtěla hlavou. „Nech to plavat." Odhrnula si tmavé vlasy z očí a vroucně se usmála na Connora. Jsi rád, ţe mě vidíš? Vţdyť jsi byl na hlídce kolik, tři měsíce?" „Zkus šest," odtušil. Je jasný, ţes na mě úplně zapomněla. Viděl jsem, jak to tu rozjíţdíš na našeho Sciona, kdyţ jsme přišli. Koketa, co?“ „Neflirtovala jsem s ním," ohradila se, ale mně se zdálo, ţe trochu zčervenala. „Víš moc dobře, kde jsem byla a proč. Rozhodně jsem na tebe nezapomněla." Shay se na mě provinile podíval a já zaryla nehty do dlaní. Co je to za holku? „Chlap pozná, kdyţ dostane košem." Connor se udeřil pěstí do hrudi. „Ty si teď říkáš chlap?" Suše se usmála. Já myslela, ţe kašpárek... nebo snad pozér." „Ne. Radši zůstaneme u chlapa. Chceš vidět důkaz?" „Byl bych rád, kdybys odmítla, Ariadne," ušklíbl se Monroe, ale i kdyţ se tvářil podráţděně, poznala jsem, ţe bojuje s úsměvem. Ten však zmizel, kdyţ dívka vzplála. „Radši se tě ani nebudu ptát, jestli jsem ti chyběla." „Moc rád tě vidím," řekl Connor rychle a došel k ní. Sklonil se a políbil ji na tvář. „Tess s Isaakem jsou věčně pryč a Ethan je pořád nevrlej. Navíc na tebe se kouká daleko líp." Prohlédla jsem si ji pořádně. Byla hezká... aţ moc. Opravdu flirtovala se Shayem, zatímco já byla v bezvědomí? „Plácáš," řekla a otočila se ke Connorovi zády. „Vůbec ne," ujistil ji. „Bez uráţky“, Ethane." 30
„Jsem zdrcen," prohlásil Ethan. Ariadně se otočila ke mně. „A ty jsi ta vlčí dívka? Shay o tobě v jednom kuse mluvil." Usmála jsem se na ni. I kdyby s ním flirtovala, myslel pořád na mě. Výborně. Přesně tak mi to vyhovovalo. „Tohle je Ariadne," představil ji Shay. „Seznamovala mě s tím, jak to tady chodí." „Říkej mi Adne," dodala dívka. Já jsem Calla," opáčila jsem a napřímila se, abych vyuţila výškové převahy. Shay o ni moţná nemá zájem, přesto jsem chtěla, aby jí bylo jasné, jak se věci mají. Oči jí vesele zajiskřily. „Slyšela jsem. Ochránkyně, která se jmenuje Calla... jako ta kytka. Roztomilé." Nedokázala jsem zadrţet zasténání. Jo, jako ta kytka." Nebyl to přesně ten dojem, který jsem chtěla vzbuzovat. „Tak to je senzace," řekla a pousmála se. „Ráda tě poznávám. Teda jestli jsi opravdu na naší straně, Cal.“
31
TŘI Cal. Skoro jsem slyšela, jak se Ren směje. Udělalo se mi slabo. „Proč jsi mi tak řekla?“ Instinkt převtělit se byl těţko potlačitelný. Měla jsem pocit, jako by se stěny svíraly kolem mě. Uteč, Callo, běž za svou smečkou. Sem nepatříš. Shay musel mou úzkost vycítit, protoţe mě popadl za ruce a přinutil, abych se na něj podívala. „No tak, klid, nemyslela to špatně." Došlo mi, ţe podle něj mě nutí převtělit se vztek na Ariadně. Jenţe v tom potíţ nebyla. „Přesně tak. Promiň, jestli tě to naštvalo." Pokrčila rameny, ale oči měla rozzářené, jako by chtěla, abych na ni zaútočila. Jen mě to tak napadlo." Sotva jsem ji slyšela, jak mi hučelo v uších. Jako by mě do sebe najednou vcucnul sen. Ne, noční můra. Zaplavily mě pocity, které jsem o samotě dokázala potlačit. Její pobavený výraz zmizel. „Děje se něco?" Zavrtěla jsem hlavou a přála si, aby se otevřela zem a pohltila mě. Slyšela jsem, jak mi Ren šeptá do ucha to jméno. Copak si nemůţeme se Shayem ani na chvíli uţít shledání, aniţ by se mi připomínal jediný člověk, který by nás dokázal rozdělit? „Říkal jí tak někdo, koho znala," ucedil Shay. Někdo. Teď uţ jsem Rena nejen slyšela, ale viděla jsem jeho tvář a rozpomněla se, jak mě k sobě přitáhl tu noc, kdy jsem utekla z Vailu. Z obřadu, při němţ se měl stát mým druhem. 32
Políbil mě, prosil, abych zůstala. Co je s ním teď? Lhal, čímţ nám pomohl uprchnout. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, jakou cenu za tu leţ zaplatil. Vail. Domov. Srdce mi bušilo, nemohla jsem dýchat. Co tady dělám? Zaryla jsem nehty do dlaní a snaţila se ovládnout, abych se nevrhla na Hledače v podobě vlka, který ve mně vrčel v zoufalé touze po boji a potřeboval se vrátit ke své smečce. Adne si chvíli prohlíţela Shaye, který se tvářil napjatě, pak se zkoumavě zahleděla na mě. „Aha,“ pronesla tiše a ani se nesnaţila zamaskovat úsměv, „někdo. Uţ chápu." Nastalo dlouhé nepříjemné ticho. Connor si protáhl klouby na rukou, aţ to zakřupalo, a významně se zahleděl na Monroea. “ „Takţe uţ nemusíme dělat ţalářníky? zeptal se. „Ne ţe by to nebylo vzrůšo, většinou nás posíláš do úplně jinejch bitev." „Nemůţeš zmlknout?" obořil se na něj Shay. Cítila jsem se provinile. Věděla jsem, ţe se nerozčiluje kvůli Connorovým vtipům, i kdyţ ty jeho věčné ţerty byly přece jen trochu otravné. „Ale no tak, to jsou způsoby," dráţdil ho Connor. Jsi Vyvolený, takţe bys měl umět zapůsobit. Škoda ţe tě nikdo nenaučil pravidla etikety. Chápeš, třeba kterou vidličku pouţít na salát, umění kaligrafie, elegantní způsob vykuchání protivníka." Chvíli to vypadalo, ţe se na něj Shay vrhne. „Uţ dost, Connore," ozval se podráţděně Monroe. „V klidu počkáme, neţ přijde Anika. “ „Uţ přišla." Ode dveří k nám kráčela ţena, oblečená jako ostatní Hledači aţ na kovový 33
medailon ve tvaru růţice kompasu, který měla na krku. Její vlasy, stočené na temeni, měly barvu zralé pšenice. Doprovázela ji další ţena, jejíţ vzhled evokoval jediný přívlastek: divoká. Černé vlasy měla ostříhané nakrátko, karamelovou kůţi na krku zdobilo tetování sloţitých krajkových vzorů. Opasek měla plný noţů, od jejichţ nablýskaných rukojetí se odráţelo slunce a vrhalo kolem odlesky jako varovné smrtící signály. „Lydie!" Connor se k ní rozběhl a sevřel potetovanou válečnici v medvědím objetí. „Taky tě ráda vidím,“ zasmála se hlubokým hlasem. Jak se má Tess?“ „Pořád se hádá s Isaakem.“ Zazubil se. „A samozřejmě se jí po tobě stýská. “ Oplatila mu úsměv. Jestli půjde všechno dobře, za pár hodin se uvidíme.“ Poloţil jí ruce na ramena. „Dneska večer si shledání moc neuţijete." „Lepší neţ nic," opáčila. V tu chvíli k nim přistoupil Ethan, vzal Lydii za loket a otočil ji k sobě. „No ne, ty ses nějak vyšňořila." „Slyšela jsem, ţe máme výjimečné hosty," řekla a rozhlédla se. Upřela oči na mě a nepatrně se uklonila. Ohromilo mě to. Bylo to zřetelné gesto úcty. Znovu jsem se v duchu ptala na totéţ co před chvílí. Kdo si myslí, že jsem? Co ode mě chtějí? Poté se strnule poklonila Monroeovi. „Můţeme?" Zadíval se na mě. Ještě jsme se k tomu nedostali." Váţná blondýna se usmála. „To nevadí, aspoň 34
nebudeme muset nic opakovat." Pokynula mi. „Callo, je mi ctí. Jmenuji se Anika." „Díky." Sevřela jsem podávanou ruku. Nepřekvapilo mě, ţe má pevný stisk. Z jejího sametového hlubokého hlasu i majestátního drţení těla vyzařovala autorita. „I kdyţ s tou ctí si nejsem tak jistá." Zasmála se. „Zachránila jsi Sciona a to znamená, ţes moţná zachránila i nás." Ještě jste mi ani neřekli, co znamená, ţe jsem Scion." Shay se postavil vedle mě. „Adne mě hlídá jako malý dítě od tý doby, co jsme sem přišli." „Ale nehlídám," bránila se Adne. „Ani jednou jsem ti nemusela naplácat, coţ je škoda. Shay vykulil oči. Podíval se na mě a zavrtěl hlavou, stejně jsem ale dostala vztek. „Adne!" Monroe po ní střelil pohledem. Napůl jsem čekala, ţe ji Connor poplácá po zádech za to, jak dokonale navázala na jeho obvyklý repertoár, kupodivu však vypadal ještě rozrušeněji neţ Monroe. Prohlédla jsem si drobnou dívku a v duchu přemítala, jak dlouho by tak trvalo, neţ bych jí urvala ruce v ramenou. Rozhodně pod deset vteřin. Možná míň než pět. „To byl jen vtip," odsekla, pak se ale nervózně ohlédla na Aniku. „Promiň, Aniko." „Omluva se přijímá." Anika se usmála a rázem vypadala docela jinak. „Bude nějakou dobu trvat, neţ důkladně poznáš, kým jsi, Shayi. Určitě je to čekání nesnesitelné, coţ mě mrzí, ale tvoje úloha přijde na řadu aţ později. Teď musíme především zjistit, jakou roli v tom všem sehraje Calla." 35
,Já?“ Odtrhla jsem oči od Adne, kterou jsem sledovala pro případ, ţe by si Shaye začala znovu dobírat. Ona však hleděla na Connora. Jsem Šíp," oznámila Anika, „takţe tu v současné chvíli velím." „Coţe?" nechápala jsem. Dotkla se kovové růţice, kterou měla zavěšenou na krku, pak ukázala na Monroea. „Šíp řídí rádce všech skupin. Ty uţ znáš rádce skupiny Haldis." „Co přesně je skupina Haldis?" zeptala jsem se a vzpomněla si na symbol země na dveřích. „Všechno ti vysvětlíme v pravý čas, slibuju. Teď máme ale mnohem naléhavější problém. Potřebujeme tvou pomoc, jestli jsi ochotná nám ji poskytnout." „A jak vám mám pomoct?" zeptala jsem se podezíravě. I kdyţ mě opakovaně ţádali, abych jim důvěřovala, neustále jsem čekala nějaký úskok. Usmála se, ale vůbec to nevypadalo vesele. „Potřebujeme, aby ses vrátila do Vailu.“ Snaţila jsem se zachovat si neutrální výraz. Vrátit se do Vailu. Přesně to jsem chtěla, ne? Tak proč jsem najednou celá ztuhla? „To si děláte srandu." Shay postoupil vpřed a napůl mě skryl před Aničiným pronikavým pohledem.“Jakmile se tam objeví, zabijou ji." Zpraţila jsem ho pohledem. Měl pravdu, ale já se narodila pro boj. Úvodní šok odezněl, zostřily se mi špičáky. Jsem vůdkyně, Shayi, ne štěně. Nezapomínej na to. „Nemyslím zpátky ke starému ţivotu," upřesnila Anika. „Kdyţ jsi teď tady ty, Scion, válka bude nemilosrdně 36
pokračovat. Stráţci se na nás vytasí se vším, co mají. Musíme získat výhodu." „A v čem je výhodný poslat ji zpátky?" opáčil. „Chceme něco vyzkoušet." Monroe mu poloţil ruku na rameno. „Něco, co uţ kdysi dávno dobře zafungovalo. Spojenectví." Spojenectví. Etapa války čarodějů, jíţ se přezdívalo Utrpení. První vzpoura Ochránců. Všechno do sebe zapadalo. Zaplavila mě naděje i strach. Válka. Hledači táhnou do války a já mám být jejich první výstřel. Moje tělo při pomyšlení na boj okamţitě zareagovalo, napjaté, připravené. „Tak moment." Shay Monroeovu ruku setřásl. „Myslíš spojenectví s Ochránci?" „Uţ k tomu v minulosti došlo a hodně to zvýšilo naše šance proti Stráţcům." Zavrtěl hlavou. Já četl něco jinýho. Vím o tý vzpouře. Máte kliku, ţe Ochránce nevyvraţdili." Přestaň mě chránit. Nevšímal si mého varovného vrčení, upíral oči jen na Monroea. „Tehdy to skončilo špatně," připustil. „Ale nějakou dobu to bylo úspěšné spojení. Tentokrát by mohlo představovat rozdíl mezi vítězstvím a poráţkou." „Navíc máme jeden zásadní článek, který jsme tenkrát neměli," dodala Anika. „A to?" „Tebe." „Aha," hlesl Shay. Dívala jsem se na něj a hádala, jestli se o své úloze v celé té záhadě, kterou jsme ve Vailu odhalili, dozvěděl něco víc. Anika ho nazvala zásadním článkem. Hledači se zjevně domnívají, ţe s jeho pomocí mohou vyhrát válku. Doufala jsem, ţe je to pravda uţ jen 37
proto, co mě záchrana Shaye stála. „Proč?" sykl Ren. „Proč jsi pro něj ochotná riskovat svůj život?" ,Je to Scion, “ zašeptala jsem. „Možná nás všechny může zachránit právě on. Co kdyby naše životy patřily jen nám? Co kdybychom nesloužili Strážcům?" Vzpomínala jsem si, jak jsem tohle řekla, ale myslela jsem ještě na něco, co jsem se neodvaţovala před Renem vyslovit. Ne kdyţ byly v sázce naše ţivoty. Co kdybych si svůj osud určovala sama? Zachvěla jsem se. Věděla jsem, ţe Shaye miluju. Od chvíle, kdy se mě poprvé dotknul, se ve mně probudila část mého já, o níţ jsem do té doby neměla tušení. Naše tajnosti, ukradené okamţiky, zakázané polibky, to, co jsme jeden pro druhého riskovali to všechno vedlo k volbě, která mě přivedla aţ sem. Sešla jsem z cesty, která mi byla přisouzena, protoţe jsem ho nemohla nechat zemřít. Jenţe to nebyl jediný důvod, proč jsem z Vailu utekla. Svět, který jsem znala, se zhroutil. Vůdce brání svou smečku. Vede ji. A já ji opustila, ale jen protoţe jsem věřila, ţe jedině tak je můţu zachránit. Vyuţila jsem, ţe Shaye zaměstnává něco jiného, abych si řekla o to, co chci v tomhle boji získat já. Přestoţe jsem Hledačům plně nedůvěřovala, potřebovala jsem jejich pomoc. Moţná je to šance zachránit smečku před Stráţci. „Ano,“ řekla jsem. „Udělám to.“ „Callo,“ protestoval Shay. 38
„Ne.“ Umlčela jsem ho pohledem a vycenila zuby. „Mají pravdu. Stojím o tohle spojenectví. 1 Moje smečka by to tak chtěla. „Výborně," pochvalovala si Anika. Ethan se s brbláním stáhl do kouta, kam se uchýlil prve, neţ přišly Lydia s Anikou. „Hodilo by se 1 nám pár taktických informací, neţ vyrazíme, konstatoval Monroe. „Povím vám všechno, co vím,“ slíbila jsem. „I kdyţ si nejsem jistá, jak moc to pomůţe při plánování útoku.“ „Pomoct můţe cokoli." Dobře. „Ale začneme od začátku. Na podzim jsme přišli o dva lidi. Nevíš, co se s nimi stalo?“ Špatně. Podařilo se mi zachovat neutrální výraz. Tohle novému spojenectví rozhodně nepomůţe. „Vím.“ Ještě jedna taková otázka a zabijou mě, jestli odpovím popravdě. „Callo, počkej," řekl Shay varovně a přistoupil ke mně. Zjevně došel ke stejnému závěru. Zavrtěla jsem hlavou. .Jestli stojí o spojenectví, tak ať vědí, s kým ho uzavírají." A jestli budou chtít pomstu, tak ať. Rozhlédla jsem se. Dveře byly zavřené. Byly bytelné, ale ne tolik, aby odolaly Ochránci, který se proti nim vrhne v plné rychlosti. Kdybych musela utéct, dokážu to. „Ale Shay mi sevřel zápěstí. Nevšímala jsem si ho. Jsou oba mrtví." Adne sklopila oči, Anika s Lydií vzdychly, Connor se poškrábal na tváři. „To není zrovna novinka, Monroe.“ „O Kyleovi jsme věděli, “ pronesl Monroe tiše. 39
„Byl mezi Padlými. Ale potřebovali jsme se ujistit se Stuartem. Nikoho neodepíšeme, dokud si od přímých svědků neověříme, ţe zemřel.“ Zjeţily se mi chloupky na zátylku. „Od přímých svědků?" „Ano, takový je náš protokol," potvrdila Anika. Napadlo mě, ţe bych ráda věděla, co udělají, aţ zjistí, jak moc přímý svědek jsem já. „Tak moment.“ Shay se mračil. „Co jsou ti Padlí zač? Četl jsem o nich ve Válce všech proti všem. Byly to ty nestvůry, co se vynořily ze strýcových nechutných obrazů?" Při vzpomínce na tvory, kteří nás pronásledovali ponurými chodbami Rowanovy vily, jsem se mimoděk otřásla. Jak se šourali, sténali jak prázdné byly jejich oči. „Ano, ale teď není čas na vysvětlování,“ řekl Monroe přísně. „Takţe zpátky ke Stuartovi, víš o něm něco?" zeptal se mě. Přikývla jsem, i kdyţ mi nebylo zrovna nejlíp. „Co se s našimi agenty stalo?“ zeptala se Anika. „Potřebujeme vědět, jak je zajali. Naše zdroje ve Vailu nemají ţádné informace. “ „Vaše zdroje?" Monroeův výraz mluvil sám za sebe. „Odpověz." Shay se tvářil vyděšeně. „Myslím, ţe tohle potřebuje trochu obšírnější vysvětlení. “ Vytrhla jsem se mu, připravená zaútočit nebo se bránit. „Není třeba nic vysvětlovat, Shayi. Jsem Ochránce. Vědí, co to znamená." „A do hajzlu," ulevil si Connor. Vyměnili si s Lydií pohled a oba se začali nenápadné přibliţovat k Ethanovi, který mě sledoval se zdánlivě nevinným výrazem. 40
Adne se podívala na Connora. „Co je?“ Zavrtěl hlavou, aby ji umlčel, oči upíral na mě. Polkla jsem. „Byla jsem se Shayem venku před klubem Efrona Banea, kdyţ po nás vaši lidi vystartovali." „Pokračuj," vybídl mě napjatě Monroe. „Moje práce byla chránit Shaye. Jednoho z nich jsem na místě zabila.“ „Stuarta," zašeptala Lydia. Postavili se s Connorem vedle Ethana kaţdý z jedné strany jako stráţe. 1 „Takţe uţ jsme skončili s mluvením? pronesl tiše. „Zachovej klid,“ nařídila mu Anika. „Záleţí jen na tom, jestli vyhrajeme válku. Válka si ţádá oběti.“ „To její druh dělá oběti," odsekl. ,Jen se na ni podívej, Ethane, je to jenom děvče," ozval se Monroe. „Nezapomeň, o čem jsme spolu mluvili. Ochránci nejsou takoví, jak se zdá. Mohla by nám pomoct přivést je na naši stranu." Jeho něţná slova mě překvapila. Nebyla jsem zrovna nadšená, ţe mě nazval „jenom děvčetem", ale byla jsem ráda, ţe mu nejde o pomstu. Bohuţel ne všichni přítomní sdíleli jeho názor. Ethanový rysy zkřivil vztek. V příštím okamţiku strhl kuši z ramene a namířil na mě. „Dej to dolů, Ethane!" křikla Anika. Connor mu zbraň vytrhl z rukou. „Moţná bys měl odejít." „Nechce se mi,“ opáčil, aniţ se na něj podíval. „Co se stalo Kyleovi?" „Přišli tam další Ochránci," odpověděla jsem a Shay se postavil přede mě jako ţivý štít. „Řekli, 41
ţe ho Stráţci chtějí ţivého." Ethan přikývl, viděla jsem, jak mu pulzují ţíly na krku. „Dál?" „Odvedli ho k Efronu Baneovi k výslechu," doplnila jsem. Musela jsem zavřít oči, okamţitě se mi vybavila ta děsivá noc jak mě Efron okukoval i jak mi z jeho doteku naskakovala husí kůţe. Jen ať si to zkusí znovu tentokrát si to líbit nenechám. „Bylas u toho?" „Ano." Jako bych se octla zpátky v Efronově kanceláři a slyšela Hledačův křik, zatímco mě Ren drţel za ruku. Otřásla jsem se. „Vedla jsi výslech ty?" Vypadal klidně. Aţ moc. „Ne." „Tak kdo?" „Ethane, zacházíš moc daleko," přerušil ho Monroe. „Víš, co se Kyleovi stalo. Viděl jsi ho v Rowanově vile. Je po všem, vykašli se na to." Ethan po něm střelil pohledem. „Mám právo vědět, co se stalo s mým bratrem!" Bratrem? Jeho nenávistné pohledy a nepřetrţitá zasmušilost najednou dávaly smysl. Zaplavila mě vlna soucitu. Musela jsem si odkašlat, protoţe mi před očima vytanula Anselova tvář. ,Je mi líto, ţes přišel o bratra. Taky mám bratra, a jestli se mu něco stalo..." Co s ním asi udělali? A co s Bryn, která byla jako moje sestra? Upřel na mě rozběsněný pohled. „Tak mi to pověz -" „Přízraky," řekla jsem rychle. „Vţdycky pouţívají při výsleších přízraky." „Přízraky?" opakoval přiškrceně. „Dali ho přízrakům?" 42
Na chvíli zavřel oči, pak mu ruka sklouzla k pasu. Zahlédla jsem záblesk ocele, kdyţ vytasil dýku. Napjala jsem se, připravená k akci. „A tys byla u toho," zasyčel. „Udělali z něj Padlého a tys u toho byla. Ty bezcitná čubko, mohla jsi tomu zabránit!" Kdyţ otevřel oči, sálala z nich zármutkem rozdmýchaná zuřivost. Skočil vpřed s tasenou dýkou. Chtěla jsem se na něj vrhnout, ale najednou se mezi námi objevil Monroe. Shay ve stejném okamţiku klesl k zemi těsně přede mnou se výhrůţně krčil )zlatohnědý vlk. Vycenil tesáky. Ethan zbledl. „A Sciona jsi proměnila v zrůdu. Osobně tě stáhnu a udělám si kabát z tvý kůţe!" Shay se připravil ke skoku, sklopil uši. „Ne!“ vykřikla Anika. Monroe se vymrštil a popadl Ethana kolem pasu. „Lydie, Connore, odveďte ho odsud!“ zavolal a snaţil se vzpouzejícího se muţe udrţet. „Vyřídíme to později. “ Ethanovi odletovaly od úst sliny, jak chrlil jednu kletbu za druhou. Oba Hledači se vrhli na pomoc svému veliteli. Se značným úsilím odtáhli řičícího Ethana z místnosti. Slyšela jsem jeho zmučený křik ještě dlouho potom, co nám zmizeli z očí. Monroe zavrtěl smutně hlavou. Podíval se na Shaye, který se pořád krčil přede mnou, oči upřené na dveře. „Mohl bys?“ vzdychl. „Shayi, přeměň se,“ vybídla jsem ho tiše. „Hned." Vzápětí stál vedle mě, i kdyţ se pořád tvářil ostraţitě. 43
Jestli jí někdo ublíţí, budete toho litovat," pronesl zlověstně. „Nic se jí nestane." Nebylo mi příjemné, ţe se o mně baví, jako bych u toho nebyla. Chápala jsem, a dokonce oceňovala Shayovu snahu chránit mě, ale jsem válečnice. Nepotřebuju ničí ochranu. V prsou mi kypěl vzdor. „Nic podobného uţ se nebude opakovat, to vás ujišťuju," prohlásil Monroe. Je mi líto, co se stalo," řekla jsem, protoţe uţ jsem nehodlala dál mlčky přihlíţet. „I kdyţ to pro vás asi nic neznamená." Ohlédla jsem se ke dveřím, jimiţ odvlekli Ethana. „Nebo pro něj." „Znamená, pokud to myslíš upřímně," ujistil mě Monroe a zamyšleně studoval můj utrápený výraz. „Chvíli potrvá, neţ ti začne věřit. Jestli vůbec někdy." „Tohle nemůţe fungovat." Shay začal rozčileně přecházet po místnosti. Jak se máme někam dostat, kdyţ se ji jeden z vás pořád snaţí zabít?" Na tom něco bylo. Těţko bych se mohla soustředit na pomoc své smečce, kdybych si musela neustále hlídat záda. „Ethan sice trpí a má zlost, ale pořád poslouchá moje rozkazy," zdůraznila Anika. „Nikdo Calle neublíţí, dokud je pod mou ochranou." Otočila jsem se na ni. „Pod tvou ochranou?" Moţná má Shay pravdu, tohle spojenectví nemůţe fungovat. Vůdci nepotřebují ţádnou ochranu. Hledači nechápou můj svět ani mě. Ale dokáţu zachránit Ansela, Bryn a ostatní sama? 44
Anika se suše usmála. „Obávám se, ţe tak se věci mají, Ochránkyně. Přinejmenším dokud nepřesvědčíš ostatní o své loajalitě." „Moje loajalita patří mé smečce," opáčila jsem automaticky. Vzápětí jsem se kousla do rtu. Smečce, kterou jsem opustila. Pomyslela jsem na Ethanův šílený vztek. Dokázala bych reagovat jinak, kdyby se naše role prohodily? Našla bych v sobě sílu odpustit? Sice jsem Kylea nezabila já osobně, ale byl mrtvý, protoţe jsem dělala svou práci. Vůbec jsem se Ethanoví nedivila, ţe je jeho vztek namířený na mě. Nemám na vybranou, tohle spojenectví potřebuju. Shay mě vzal za ruce. Jeho dotek mě vytrhl z chmurných myšlenek. Podívala jsem se mu do očí a rozpomněla se, proč jsem odešla z Vailu. Vzdorovitost ze mě vyprchala. Propletla jsem s ním prsty a pohladila ho palcem po zápěstí. Usmál se a já se zachvěla. „Pomůţeme jim, Cal," řekl tiše. Jsme zase spolu. Pomůţeme Anselovi i ostatním." Přikývla jsem, na úsměv jsem se však nezmohla. Vrásky kolem Monroeových očí se napjaly, kdyţ viděl naše propletené prsty. Mimoděk jsem Shayovu ruku setřásla. Napadlo mě, jestli je všem Hledačům proti mysli, ţe by jejich drahocenný Scion mohl milovat Ochránkyni. Hrdlo se mi sevřelo v obavách. Pokud ano, změní to nějak jeho city ke mně? „V to všichni doufáme," ozvala se Anika, „ale potřebujeme zjistit něco víc, neţ podnikneme další krok. Jak dlouho jste plánovali vzpouru proti Stráţcům?" My že jsme něco plánovali? „Ehm... já -“Slova mi vázla na jazyku. Já nic 45
neplánovala. Chtěla jsem jedině zachránit Shaye. Všechno se rozhodlo za běhu a byl to jeden velký chaos. „Nutili ji, aby se za někoho provdala,“ řekl Shay opovrţlivě. „V sedmnácti letech... Věřili byste tomu?" Monroe přikývl, zřejmě chtěl něco říct, ale mně bylo, jako bych dostala ránu. Proč to musí vţdycky skončit u mě a u Rena? Copak Shay nechápe, jakou oběť Ren podstoupil, kdyţ mě nechal jít? „Tohle není..." Vzápětí jsem zmlkla, protoţe jsem nechtěla veřejně propírat své vztahy. ,Já vím, ţe to není všechno," řekl Shay a já si všimla, jak ostré má špičáky. „Ale je to důleţitý. Ten obřad, to, ţe tě nutili byt s ním, to bylo šílený." Jak o něm takhle můţeš mluvit?" obořila jsem se na něj. „Ren se nám pokusil pomoct. Zalhal kvůli nám a Stráţci to poznají. Mohli by ho zabít!" Ne, bylo to mnohem horší. A právě ta ohavná pravda posilovala můj vztek. Sklopila jsem oči. „Zabijou ho." Nesnaţila jsem se tajit smutek, kdyţ jsem se na něj znovu podívala se slzami v očích. Shay zbledl, ale byl to Monroe, kdo na Renovo jméno zareagoval jako první. „Ren?" uţasl. Poznala jsem, ţe se usilovně snaţí zůstat klidný. „Myslíš Reniera Laroche?" „Znáš ho?" Tentokrát jsem byla překvapená já. Monroe se odvrátil. „Slyšel jsem o něm," řekl ochraptěle. Anika ho bedlivě sledovala. „Tak to je zajímavý vývoj. To by mohlo být dost zásadní, nemyslíš?" 46
Monroe se na ni nepodíval, jen přikývl. „Povězte nám o tom obřadu víc,“ vybídla nás. „Pomůţe nám, kdyţ budeme vědět, jaká je situace ve Vailu." „Calla s Renem měli na jaře zaloţit novou smečku,“ vykládal Shay, aniţ ze mě spustil oči. „Další skupinu Ochránců, která měla chránit jeskyni Haldis.“ Zaťal zuby. „Naplánovali to Stráţci, jak uţ mají ve zvyku.“ Rozčileně jsem na něj hleděla. Copak jsem neutekla před obřadem? Nechala jsem tam Rena a riskovala všechno, jen abych Shayovi pomohla. Co mám ještě udělat, aby mi věřil? „Víme, jak tyhle věci chodí,“ konstatoval Monroe. „Utekla jsi před ním?“ „Ne, před ním ne," odpověděla jsem mu. Shay zaťal pěsti, a i kdyţ to bylo malicherné, cítila jsem jisté zadostiučinění. „Stráţci naplánovali, ţe máme v rámci obřadu zabít Shaye. Našla jsem ho svázanýho v lese. Musela jsem ho zachránit, proto jsme utekli. “ Shay uţ se na mě nedíval a mou samolibost vystřídaly výčitky. Nijak mi nepomohlo, kdyţ ho Adne vzala za ruku a něco mu pošeptala. Výborně, takže teď je ze mě potvora a děvka a z ní dobrá kamarádka. Skvělá práce, Callo. „Čili tohle měla být ta oběť,“ vydechl Monroe. „Věděli jsme, ţe k tomu má dojít o Samhainu, ale netušili jsme kde. Vysledovali jsme Sciona do Rowanovy vily.“ „Naštěstí pro nás,“ dodala jsem. Ani jsem si nechtěla představovat, co by se stalo, kdyby se tu noc neobjevili. „Ochránci vás sledovali?" zeptal se. Přikývla jsem. „Poslali za námi Baney.“ „Celou smečku?" podivila se Anika. Jak jste jim 47
utekli?" Shay vzdychl, jako by dělal nějaký velký ústupek. „Ren nám pomohl. Dohonil nás v lese, ale nechal nás jít a svedl ostatní na falešnou stopu." „Pomohl vám?" Monroe na mě upřel oči, jeho výraz jsem však nedokázala rozluštit. „Ano," zašeptala jsem sotva slyšitelně. Špatně se mi dýchalo. Kaţdá vzpomínka na tu noc byla jako další kámen, který se mi svalil na prsa a pomalu mě dusil. Adne nás pozorovala. „To rád slyším," řekl Monroe. „Ano," usmála se Anika, ale jen nakrátko. „To nám hraje do karet." Ve dveřích se objevil Connor. „Co mi uteklo?" Zalétl pohledem k Adne, která se ještě pořád drţela Shaye. „Budu hádat, Scion tě poţádal o ruku." „Zná Reniera Laroche," odpověděla Adne a ušklíbla se jeho kyselému výrazu. Shaye nepustila. „Oni oba." Shay se zamračil a vymanil se jí. Úkosem na mě pohlédl. Usmála jsem se na něj a jeho výraz zjihl. Connor hvízdl. „Tomu říkám náhodička." Vyměnili si významný pohled. Co vlastně o Renovi vědí? „Ale právě ted máme jiné starosti," prohlásil Monroe věcně. „Kde je Ethan?" „Poslal jsem ho k ţencům," odpověděl Connor. „Mám dojem, ţe základna je odsud dostatečně daleko." „Právě se odtamtud vrátil," staral se Monroe. „Měl by mít aţ do zítřejšího večera volno." Connor pokrčil rameny. „Lydie to taky schválila. Ethan se potřebuje něčím zaměstnat. 48
Navíc je to náš nejlepší ostřelovač." Monroe vydal souhlasný zvuk a zahleděl se na Shaye. „Chápu, proč jsi chtěl na Ethana zaútočit, ale radši se mezi námi ve vlka nepřeměňuj, pokud nebudeme venku bojovat. Je tu hodně prstů na spouštích, které patří vojákům vycvičeným zabíjet Ochránce a teprve potom se ptát." „Budu na to pamatovat," zabručel. „Děkuji," řekla Anika. „Callo, neţ odejdeš, vyjádřil některý z členů tvé smečky nespokojenost se svým údělem? Pokud byl Ren ochotný pro tebe riskovat, dalo by se předpokládat, ţe by nám mohli přijít na pomoc i ostatní samozřejmě pod tvým velením." Udělali by to? Myslela jsem na Masona s Nevem, na Sabine. Ţivot v područí Stráţců byl pro ně tvrdý. Jistě by skočili po příleţitosti odejít, nebo ne? A Ansel. Chtěl svobodu, aby mohl ţít s Bryn. Ale to nebyl jediný důvod, proč jsem usoudila, ţe by se k nám bratr bez rozmýšlení připojil. Nikdy bys Strážce nezradila. Ale kdybys změnila názor, dej vědět... vůdkyně. Navíc nešlo jen o Ansela. Kdyţ Bryn zamlčela mé první setkání se Shayem, sama tím riskovala. Byla stejně věrná jako bratr. „Ano," řekla jsem. „Přidají se k nám.“ „A tví rodiče?" zeptala se. „Bylo by ještě lepší, kdyby na naši stranu přešli i starší Nightshadeové." „Moţná..." Srdce se mi rozbušilo. Otec a matka byli vůdci, moji vůdci. Vţdycky jsem se podrobovala jejich vůli. Co by si asi mysleli, kdyby je chtěla vést vlastní dcera? Ochránci si na změny v hierarchii moc nepotrpí. 49
„A co Baneové?" zeptal se Shay. „Copak nechcete všechny vlky?" „Některé mladší Baney moţná, ale starší se k nám nepřidají," odpověděl Monroe. Jak to víte?" „Uţ máme se smečkami jisté zkušenosti," nadhodila Anika. „Emile Laroche se s námi nikdy nespojí." Zkušenosti. „Takţe chcete říct, ţe se k vám nepřidají, protoţe všichni Baneové, kteří by byli pro vzpouru, uţ jsou mrtví," konstatovala jsem. „Pozabíjeli je, kdyţ jste se o spojenectví pokusili naposledy. Jako Renovu matku." Monroe se nadechl. „Odkud to víš?" „Našli jsme záznamy Stráţců o smečkách Ochránců," vysvětloval Shay. „Víme, ţe Corrine Larocheovou popravili, protoţe plánovala vzpouru ve spolupráci s Hledači." Jenţe mně odmalička tvrdili, ţe padla během útoku Hledačů, kdyţ byl Renovi teprve rok," dodala jsem. „Aţ do noci, kdy měl proběhnout obřad, jsme o tom věděli jenom my dva." Rozhostilo se ticho, pobledlí Hledači vypadali ustaraně. „Není divu, ţe Ochránci slouţí tak věrně," ulevila si Anika. „Stráţci vám nalhali, ţe to my jsme pozabíjeli vaše bliţní." Roztřásla jsem se. „Věřil tomu i Ren, ale kdyţ jsme utíkali, řekla jsem mu pravdu." Všichni se na mě otočili. „Tys mu to řekla?" opakoval podráţděně Shay. „Ţe o tom nic nevím!" „To je ten důvod, proč nás pustil," zašeptala jsem, ale nedokázala jsem se mu podívat do očí. Alespoň z části, pomyslela jsem si. Vybavil 50
se mi Renův zoufalý výraz. To, jak mě políbil. Je v tom nějak zapletený. Hledači nám neříkají všechno. Monroe se najednou otočil na patě a rychlým krokem vyrazil ke dveřím. „Omluvte mě," řekl přes rameno. „Monroe!" zavolala na něj Anika, ale on uţ byl pryč. „Půjdu za ním," nabídl se Connor. Adne zavrtěla hlavou. „Takhle je to s ním pokaţdý." Co to mělo znamenat? Podívala jsem se na Shaye, ale tvářil se stejně nechápavě jako já. „Moţná by se téhle mise neměl účastnit," uvaţovala Anika. „Ty myslíš, ţe by dovolil, aby to proběhlo bez něj?" zasmála se hořce Adne. „Čeká na další pokus kolik let. Vlastně na něj čeká celý můj ţivot." Anika semkla rty. „Měj úctu ke svému otci, dítě. Nechápeš, kolik ztratil." „Tvůj otec?" hlesl Shay. Díval se na ni dost podobně jako na mě, kdyţ si myslel, ţe jsem ho zradila. Znovu se do mě zahryzla ţárlivost. Jak moc se sblíţili, neţ jsem se zotavila? Adniny tváře polil ruměnec, jako by právě vy jevila ošklivé tajemství. ,Jo, Monroe je můj táta." „Proč jsi mi o tom nic neřekla?" „Není to zas tak důleţitý." Odvrátila se, tváře červené. „Proč mu pořád říkáš Monroe?" nechápala jsem. Můj otec byl vůdce Nightshadeů, ale stejně jsem mu říkala „tati". „Protoţe nechci zvláštní zacházení," odpověděla 51
vzdorovitě. „A protoţe ho to hrozně rozčiluje." „Úctu, Ariadne," napomenula ji Anika. „Záleţí na tom víc, neţ si myslíš." „Pokusím se," řekla Adne, ale zdálo se, ţe by nejradši obrátila oči v sloup. Anika semkla ruce. „I přes toto nešťastné přerušení potvrzuje to, co jste řekli, naše naděje v souvislosti s Ochránci. Přizpůsobíme tomu naši misi." „Kdy?" chtěla jsem vědět. „Kdy půjdu pro svou smečku?" Usmála se. „Hned."
52
ČTYŘI
Hned? Ale to znamená... Skutečně naplánovali útok na Stráţce tak brzy? Představa návratu mě děsila i lákala zároveň. Chtěla jsem najít svou smečku co nejdřív, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravená bojovat po boku Hledačů. Nevěřila jsem jim. Byli to mí únosci. Chtějí spojence, ale nic jiného mi zatím neřekli. „Výborně,“ ozvala se Lydia, která se právě vrátila. „Hrozně by mě zklamalo, kdybych si brousila dýky zbytečně." Zachvěla jsem se. Lydia vypadala tak bojovně, ţe jsem měla co dělat, abych se v její blízkosti nepřevtělila. Pach jejího oblečení, lesklá ocel u pasu, přesně takové mě učili zabíjet. „Teď hned?" Shay přešel k nim. Vzduch kolem něj praskal napětím a já měla obavy, ţe se kaţdou chvíli převtělí. Bylo zřejmé, ţe ve společnosti Hledačů jsme oba jak na trní. „Zbláznili jste se?" „Shayi," pronesla Anika klidně, ale její tón připomínal tasený meč, hladký a smrtící. Jsi pro nás důleţitější, neţ bych ti mohla vysvětlit, ale pořád tady velím já a ty se budeš řídit mými rozkazy." „Ani pořádně nevím, kdo jsi," odsekl. „Proč bych tě měl poslouchat?" Tiše jsem zaklela. Začínal se měnit. I Lydia to musela vycítit, protoţe jí ruce sklouzly k lesklým rukojetím u pasu. Zavrčela jsem. Jakmile se ty zbraně objeví, převtělím se i já. Rychle jsem se rozhlédla. Naše síly byly 53
vyrovnané, coţ nebylo nejlepší. Jen klid, kluku," doporučila mu Lydia. „Nádech, výdech." Bylo mi jasné, ţe je Shay poslouchat nebude. Ovládaly ho vlčí instinkty, protoţe Hledači ohroţovali něco, co povaţoval za své území... mě. Choval se, jako bych byla jeho druţka. Jeho vůdcovský protějšek. To znamenalo, ţe zasáhnout můţu jedině já. Přestoţe ve mně všechny instinkty volaly po krvi, potlačila jsem je. Nestálo to za to. „Shayi, počkej," chytila jsem ho za ruku. Cítila jsem, jak mu buší srdce ve stejném staccatu jako mně. „To je v pořádku." Jak to?" Ještě pořád hrozilo, ţe se převtělí, ale aspoň mě ted vnímal. „Protoţe já chci jít," řekla jsem. „Musím." Uvědomila jsem si, ţe přesně tak to je. Nezáleţí na tom, kolik toho vím o Hledačích, moje smečka stojí za jakékoli riziko. Musím se za ně bít. Přímo zoufale jsem touţila po boji. A jestli to znamená bojovat po boku Hledačů, pak se musím postarat, aby to klapalo. Shay se na mě díval, sice i nadále nesvůj, ale přesto mi byl ochotný naslouchat. Zaskočilo mě, jak silně se na něm vlk podepsal. Reagoval na mě přesně jako vůdce smečky, který přijme radu jedině od své druţky. Díky takovému partnerství jsou z nich silní a nezdolní vůdci. Jestli teď skutečně uvaţuje tímhle způsobem, pak vím jak na něj. „Smečka, Shayi," zašeptala jsem. „Mysli na naši smečku." Naskočila mi husí kůţe, kdyţ jsem vlky z Haldisu nazvala „naší" smečkou, Shayovou místo Renovou. Ale zabralo to. 54
„Opravdu si myslíš, ţe se je podaří zachránit?" zeptal se a já poznala, ţe jeho vztek vychládá. Je to jediná šance." Ukázala jsem mu ostré špičáky. Usmál se, pochopil, ţe tohle spojenectví rozhodně neznamená naši kapitulaci. Vyjednávala jsem o podmínkách, které potřebují vlčí válečníci v nás. „Má pravdu,“ podotkla Anika a pokynula Lydii, aby zbraně nechala tam, kde jsou. „Neriskovali bychom, kdyby existovala jiná moţnost. A v ohroţení nebude jenom Calla, posílám ven i svoje lidi.“ Prohlíţela jsem si Šíp a odhadovala její výraz. Tvářila se odhodlaně, oči jí zářily zápalem pro blíţící se bitvu. Měla pravdu. Hledači riskují ţivot, kdyţ se odváţí znovu do Vailu, a dělají to jen proto, aby zachránili Ochránce- mou smečku před nebezpečím. Něco takového jsem rozhodně nečekala. Byla jsem z toho nadšena, ale i nervózní. „Přesně tak," řekla Lydia, oči rozzářené stejně jako Anika. „Nenechala bych si to ujít ani za nic." Kdyţ jsem se na ně tak dívala, najednou jsem byla ráda, ţe vytáhnu do boje s nimi, a ne proti nim. „Pokud nenastane ta nejpříznivější konstelace, o čemţ pochybuju, nepodaří se nám je zachránit hned dnes večer," upozornila Anika. „Půjde především o první kontakt. Musíme vyrazit hned, protoţe je sobota." „A proč?" nechápal Shay. „O víkendu drţí hlídku Callina smečka." Anika se na mě podívala. ,Je to tak?" ,Je,“ přikývla jsem, i kdyţ mě trochu zneklidňovalo, kolik toho vědí. Odkud zjistili, 55
jaký je náš rozpis hlídek? „Abychom dosáhli toho, co chceme, musíme si nejdřív získat sympatie mladých vlků. Jde nám o to, aby se mezi Ochránci rozšířila vlna vzpoury. Calla nám pomůţe zajistit jejich důvěru, snad se první krok podaří uţ dnes." Málem jsem se usmála, ale jen málem. Prozatím jsem chtěla, aby ve mně Hledači viděli bojovnici, váţnou a nebezpečnou. „Měl by tam být Mason s Fey nebo s mým bratrem," řekla jsem. „O sobotních hlídkách se střídají." „Doufám, ţe to bude Mason s Anselem," řekl Shay, kterému se zjevně ulevilo. „Lepší dvojici by sis asi těţko mohla vybrat." ,Jenţe...“ Radost z brzkého shledání s těmi dvěma mě rychle opustila. „Kdyţ jsem se loučila s Renem, řekl mi, ţe mou smečku zadrţeli a budou je vyslýchat. Myslíte, ţe uţ budou zase na hlídce?" „Věděl někdo z nich, kdo je doopravdy Shay?“ zeptala se 1 Anika. „Nebo ţe má být obětován při obřadu? „Ne, nevěděli nic,“ zavrtěla jsem hlavou. Další bodnutí výčitek. Nedokázala jsem odhadnout, jakému nebezpečí jsem všechny vystavila. Vzpomněla jsem si na poslední chvíle s Bryn. Jsi připravená?" zeptala se. Sice se na mě zářivě usmívala, stejně jsem ale vycítila nervozitu. „To asi není zrovna nejlepší otázka," povzdechla jsem si. Znovu jsem se podívala na prstýnek. Sem patřím. Vždycky jsem věděla, kam vede moje cesta, teď nezbývá, než se po ní vydat. „Nebudu daleko. “ Vzala mě za ruku. „Nikdo z naší smečky nedovolí, aby se ti něco stalo." 56
„Nesmíte do obřadu zasahovat," připomněla jsem jí a nechala se odvést po schodech dolů a do lesa. „Myslíš, že nás dokážou zastavit, kdyby ti něco hrozilo?" Šťouchla do mě a vymámila ze mě úsměv. Jestli je teď v maléru ona, nikdo a nic mi nezabrání jí pomoct. „Mám tě ráda, Cal. “ Políbila mě na tvář a zamířila ke kruhu pochodní. Krev mi v ţilách začínala zpívat. Chtěla jsem se převtělit a výt, volat smečku, kterou jsem opustila. I já tě mám ráda, Bryn. Jdu si pro tebe. ,Je výhoda, ţe nic nevěděli," usoudila Anika. Jestli Stráţci došli k závěru, ţe šlo jenom o spiknutí tebe se Shayem, pravděpodobně se věci vrátily zpět k normálu. Budou chtít přesvědčit Ochránce, ţe je vlastně všechno v pořádku dost by jim uškodilo, kdyby přiznali, ţe se jim věci vymkly z rukou." Přikývla jsem, ale hrdlo se mi nepříjemně sevřelo. Jenţe Ren... Poznají, ţe lhal." Moje smečka nevěděla, co jsem udělala nebo kdo je vlastně Shay, zato Ren ano. Znamená to, ţe jeho uţ zachránit nestihnu? „Bohuţel nevíme přesně, co se odehrálo mezi Stráţci a Ochránci od chvíle, kdy jsme vpadli do Rowanovy vily,“ vykládala. „Snad se to trochu vyjasní dřív, neţ přejdeme k další fázi. I kdybys nenarazila na vlky, ve které doufáš, pořád nám prospěje, kdyţ něco zjistíme. Výzvědný oddíl se“ dnes večer sejde s jedním z našich kontaktů. „Máte ve Vailu kontakty?" ţasl Shay. „To jako 57
špehy?" „Ano," přikývla Anika. „A kde?" chtěla jsem vědět. Horečně jsem přemýšlela, kdo z Vailu by mohl být Hledač, o kterém nemáme tušení. Připadalo mi to nemoţné. „Právě teď jsou tam jen dva," odpověděla. Jeden ve škole a jeden ve městě." „Ve škole?" To mi vyrazilo dech. „To přece není moţné!" V duchu jsem si vy bavovala tváře a pachy svých spoluţáků, učitelů, dalšího školního personálu. Nikdo neodpovídal. Anika se zasmála. „Ale je." „Kdyby byl ve škole Hledač, poznala bych to. Stráţci by to věděli." „Kdybychom byli tak hloupí a pouţívali jako špehy své vlastní lidi, pak bychom válku prohráli ještě dřív, neţ vůbec začala," ozval se nový hlas. Otočila jsem se a spatřila ve dveřích zvláštní postavu. Do tváře mu nebylo vidět přes hromadu knih a svitků, kterou balancoval. „Pomoc," dodal a Adne se smíchem pospíchala k němu. Zachytila svitky, které se z té hromady právě svezly. „Ahoj, Adne," usmál se na ni. Byl mladý, ne o moc starší neţ Shay. Silné černé brýle jen zdůrazňovaly jeho ostře řezané rysy. Nejzajímavější ale byly jeho husté vlasy. Tmavé černé pramínky spolu navzájem zápolily jako vlny na mořské hladině těsně nad jeho obočím. Doklopýtal ke stolu a konečně se zbavil svého nákladu. „Díky, ţes přišel tak rychle, Silasi,“ řekla Anika. „Právě se probudila." „Napadlo mě to.“ Otočil se a zkoumavě si mě 58
prohlédl. Nejenţe měl šílené vlasy, ale na sobě měl potrhané dţíny, kanady a tričko Ramones. Jestli mě ostatní Hledači mátli, tenhle mě přímo fascinoval. Vzápětí do místnosti vešel Connor spolu s plaše působícím Monroem. Jakmile zahlédli Silase, otočili se na patě. „Najdeme vás pozdějc," zamával Connor na rozloučenou. Jen zůstaňte," vybídla je Anika. „Ale ne," zaúpěl. „Fakt musíme?" „Connore." Varovný podtón se nedal splést. „No dobře, dobře." Přesto si Silase měřil, jako by právě vylezl z popelnice. „Taky tě rád vidím." Silas se netvářil o nic přátelštěji. „Callo, Shayi," ozvala se Anika a okázale si nevšímala, jak jeden druhého provrtávají pohledem. „Tohle je Silas, haldiský písař." Přelétla jsem pohledem jeho zmačkané tričko a zběsilé vlasy. „On je taky Hledač?" Rozhodně na to nevypadal. Anika našpulila rty a mně se zdálo, ţe má co dělat, aby se nerozesmála. „ Jako písař si můţe dovolit poněkud liberálnější šatník. Není moc pravděpodobné, ţe by se někdy octl na bojišti." „Co přesně znamená písař?" zeptal se Shay. „Papíroţrout," zabručel Connor. „Uráţka z úst negramotného tupce," ušklíbl se Silas. Jak se z toho jenom vzpamatuju?" „Nemohli byste s tím přestat?" napomenula je Adne. „Písaři spravují veškeré naše informace a archívy." „To teda rozhodně není-,“ začal se Silas nafukovat. 59
„Bohatě nám to stačí," přerušila ho Anika. „Prostě jen pozdrav, Silasi." Jasně, paní mravokárkyně. Musím dbát o svou reputaci." Tahle slovní přestřelka mě překvapila a nejen proto, ţe byl Silas takový podivín. Bylo jasné, ţe otěţe pevně drţí Anika. Přesto se nezdálo, ţe by jí jejich neustálé popichování nějak zvlášť vadilo. Ochránci se museli zcela podrobovat vůli svých pánů. Podobné komentáře, jaké byly mezi Hledači zřejmě zvykem, by nám vynesly krutý trest. Zato Silas, Connor... všichni tady se k Anice chovali jako ke kamarádce. Teprve po chvíli jsem si uvědomila, ţe na mě Silas civí. Pohyboval hlavou, jako by se snaţil najít správný úhel, pod nímţ by měl pozorovat nový exemplář, který se objevil na jeho stole v laboratoři, „tak ty jsi vůdkyně, jo? Hezká, coţ je zajímavý, protoţe bych čekal, ţe budeš spíš nahánět hrůzu. Většinou o Ochráncích slýcháme dost hororový historky. Chápeš, hřích proti přírodě a tak podobně." Hřích proti přírodě? O čem to mele? Nějak jsem na to nedokázala nic říct. Silas se pootočil a prohlédl si Shaye. „A ty budeš Scion." Pomalu ho obešel, zastavil se za ním, aby si prohlédl jeho zátylek, pak se spokojeně usmál. Jasně, tady máme to znamení. Paráda, konečně něco. Uţ hodně dlouho jsem si tě přál vidět, i kdyţ jsem dost pochyboval, ţe se k tobě vůbec dostaneme. Grant říkal, ţe máš rád Hobbese. To je senzační. Samozřejmě to byla smůla s tou kletbou, vypadalo to, ţe se u vás ve třídě schylovalo k moc zajímavý debatě, kdyţ ho to sejmulo. No, co naděláš.“ 60
„Grant? Jakej Grant?" „Grant Selby," vysvětlil Silas. Jeden z našich agentů." „Coţe? Náš učitel?" uţasla jsem. „Náš učitel filozofie je váš špeh?" Jo, je." Silas se usmál. „Dobrý krytí, ne?" Anika přešla ke stolu a začala probírat listiny, které tam Silas odloţil. Je jasný, ţe my se ke Stráţcům nedostaneme dost blízko, aniţ by nás poznali. Takţe jsme naverbovali lidi, aby je sledovali místo nás. Samozřejmě ne moc, protoţe nechceme riskovat víc ţivotů, neţ je nutný. Většinou se nabízejí ti, co se nejvíc zajímají o výsledek války. Nejschopnější pak posíláme rovnou do centra dění jako špehy. “ „A uděláte z nich naše učitele?" Připadalo mi to šílené. Šílené a nebezpečné. Kdo by do něčeho takového šel? Pan Selby byl buďto ohromně statečný, nebo uţ ho prostě nebavil ţivot. „Ta škola je nejlepší místo ke sledování, protoţe tam jsou pohromadě Ochránci, Stráţci i lidi," vykládal. „Navíc zaměstnávají jako učitele výhradně lidi. V posledních letech se nám dařilo mít mezi zaměstnanci minimálně jednoho, někdy i dva špehy. Dost nám to pomohlo při plánování strategie." „Pořád se s tím vytahuje," pošeptal Connor Adne tak, aby to všichni slyšeli. „Rozhodně není první člověk v tomhle oblečení, kterýho napadlo něco originálního." Já si té jízlivé poznámky nevšímala, pak mi ale něco došlo. Jestli Selby ví o našem světě, proč vůbec ve třídě mluvil o Hobbesovi? Slyšeli jste, co se mu stalo?" Náš učitel rozebíral Válku všech proti všem téma, které načal Shay a o němţ majitelé 61
školy, Stráţci, všem zakázali mluvit. Zaplatil za to. Ţivě jsem si pamatovala, jak se zhroutil ve třídě a po obličeji mu tekly sliny. Magická muka zamaskovaná jako záchvat. Anika se otřásla, zato Connor se dal do smíchu. Jo, a došlo k tomu, protoţe je to sentimentální blázen. Málem se prozradil." Zamrkal na Shaye. „Byl prostě úplně hotovej z toho, ţe Scion chce mluvit o Hobbesovi. Povaţoval to za nějaký znamení shůry nebo co." Shay se zamračil. „Moţná to bylo znamení shůry," prohlásil Silas. „Kdybys někdy zkusil vzít do ruky knihu, třeba bys pochopil, co to s člověkem udělá. No ale to by ses nejdřív musel naučit číst..." „Věděla jsi, ţe k něčemu podobnýmu můţe dojít, kdyţ jsme z něj udělali agenta." Connor mluvil na Aniku, písaře ignoroval. „Silas má dost zpřeházený priority." „Grant odvedl skvělou práci,“ prskl Silas. „Tohle uklouznutí ho málem prozradilo," opáčil Connor. „Byla to pitomost a mělo mu to dojít." „Lepší neţ ten neandrtálec, cos ho přivedl ty," odsekl Silas a začal se přehrabovat v papírech. Já bych do toho doupěte, kde pracuje, ani nevkročil. I kdyţ ty uţ asi stejně budeš mít všechny ty nemoci, co se dají v Rundownu chytit." ,Je to Burnout, ty pitomče," opravil ho Connor. „A je to stejně dobrý místo jako škola. Vlci jsou tam v jednom kuse." „V Burnoutu?" uţasla jsem. „Tom Shaw je váš agent?" Představila jsem si nevrlého vedoucího našeho oblíbeného baru. Místa, kam jsme unikali před dohledem Stráţců a kde se nikdo 62
nestaral, kolik nám je. Tom se přátelil s Nevem, bubnoval v jeho kapele. To všechno byla jenom přetvářka, aby z nás mohl tahat informace? ,Je to tak." Monroe se unaveně díval na Connora a Silase. Jeho pozorovací schopnosti se Grantoví nemůţou rovnat," ušklíbl se Silas. „Tom má lepší styky." Connor vytáhl dýku a zkusil palcem ostří. Tvářil se výhrůţně. „Pro spojenectví bude zásadní. Grant si nikdy neumazal ručičky jako on. Ta škola je oddechový místo pro slečinky. “ Pokud tě zrovna nezažene do kouta sukuba. Grant nebyl jediný, koho v naší škole stihl trest. Nerada jsem vzpomínala na to, jak se mi nehty sestry Flynnové zaryly do tváře, kdyţ mě přistihla s Renem. Vzápětí jsem zčervenala, to kdyţ jsem pomyslela na to, co jsme dělali. Provinile jsem se podívala na Shaye, ale ten mi momentálně nevěnoval pozornost. Já mám Selbyho rád," namítl. „Byl to skvělej učitel." „Samozřejmě." Adne věnovala Connorovi přísný pohled. Je to odváţný člověk a taky ohromně chytrý. Connor prostě nedokáţe ocenit intelekt." „Hele, nemusíš Silase bránit jenom proto, ţe jste oba posedlí úspěchem," opáčil. Já chtěl jenom říct, ţe intelekt ti kůţi nezachrání." „S tím nesouhlasím,“ oponoval mu Shay. Zdálo se, ţe je připravený na váţnou debatu, ale Connor jen zavrtěl hlavou. „Říkám věci tak, jak jsou, kluku. Nebudu se o tom s tebou dohadovat. “ „Tobě jde nanejvýš o pivo zadarmo." Silas něco 63
zuřivě zapisoval do jakéhosi deníku. „Proboha, doufám, ţe na mě nepíšeš další stíţnost?" Connor na něj ukázal hrotem dýky. „Neslušné chování, verbální výhrůţky..." Silas nezvedl hlavu. ,Já to budu stejně ignorovat," prohlásila Anika a zaloţila si ruce na prsou. „Podáváš jich aspoň deset do týdne." „Dvacet." Uţ mi to jejich věčné hašteření lezlo na nervy. „Jak od nich získáváte informace? A jak to dělají, ţe je neodhalili?" Mluvili jsme o boji a já se nemohla dočkat. Špičáky jsem měla ostré jako břitvy a stálo mě hodně úsilí, abych při mluvení nevrčela. „Máme ve Vailu na poště dva boxy, samozřejmě pod fiktivním jménem, ale oni mají oba klíč." Zdálo se, ţe Anika mileráda změnila téma. Jejich prostřednictvím komunikujeme. Měníme jméno a schránku kaţdých pár měsíců a rozdáváme nové klíče. Ve Vailu je hodně lyţařských nadšenců a taky sezónní pracovní síly, co se stěhují na část roku tam a na část se vracejí domů, takţe to nebudí ţádnou pozornost." Přikývla jsem. Cítila jsem se nepříjemně. Hledači nás celou tu dobu sledovali a my o tom nevěděli. Jsou nevypočitatelní, ale právě proto jsou mnohem výkonnější, neţ jsem ze začátku odhadovala. Kaţdé takové odhalení sniţovalo mou hrdost na schopnost hlídek Ochránců. „Dneska večer máte rande s Grantem," oznámil Silas a vytáhl z kapsy zmuchlaný papír. „Právě jsem dostal zprávu." Anika si ji od něj vzala. „Silasi, uţ jsme mluvili o tom, ţe korespondenci máš pečlivě ukládat." 64
„Spěchal jsem," pokrčil rameny. ,Já bych se toho radši nedotýkal,“ radil jí Connor. „Kdo ví, kde to bylo." „Sklapni, ty hnido,“ obořil se na něj Silas. „Hnido?" Connor se zasmál. „To ses musel hodně snaţit, neţ jsi na tohle přišel." „Buďte oba zticha,“ promluvil Monroe. Klidné a působivé vystupování rádce se vrátilo. „Aniko, oddíl je připravený. Můţeme to provést dnes, jak jsme doufali?" Se zatajeným dechem jsem čekala na odpověď. Kdyby řekla ne, ať se propadnu, jestli bych si nějak cestu do Vailu nenašla sama. „Ano. Kdo všechno půjde?" Usmála jsem se, přejela si jazykem po ostrých zubech. Shay se na mě podíval. Poznala jsem, ţe si dělá starosti, přesto přikývl. Moc dobře věděl, jak na tomhle záleţí. „Lydia, Connor, Ethan a Calla," odpověděl Monroe, coţ mě zaskočilo. Sice jsem se těšila na boj, ale bylo zvláštní, jak mě zahrnul mezi Hledače. Navíc padlo jméno, ze kterého jsem zneklidněla. „Ethan?" Vţdyť jen před hodinou tady běsnil a řval jako pomatený. „Musí si na naši spolupráci rychle zvyknout, není čas opečovávat ho." „Souhlasím," řekla Anika. „Kdo dál?" „Isaac s Tess nám pomůţou v terénu." Odmlčel se, zadíval se na Adne. „Tkát bude Jerome." Adne se najeţila, ale Anika ji předešla. „Ne. Jerome teď učí na Akademii. Je to skvělý tkadlec a to místo si zaslouţil. Nyní je oficiálním tkalcem Haldisu Adne."Adne nasadila samolibý úsměv.„Myslel jsem, ţe kvůli povaze tohohle...," vysvětloval Monroe, ale 65
Anika ho přerušila. „Bez debat. Tkát bude Adne. Doufám, ţe s tím nemáš problém." „Ne," odtušil a zaloţil si nespokojeně ruce na prsou. Sledovala jsem další rozepři. Co je to s nimi? Ať uţ byl důvod roztrţky jakýkoli, nechtěla jsem, aby ohrozil tuhle výpravu. Naštěstí měla Anika stejný názor. „Tak dobře,“ řekla. „Nemáme času nazbyt. Ethan uţ je tam?“ ,Jo,“ potvrdil Connor. „Určitě uţ vychladnul. Tess umí s rozervanou duší hotový zázraky. Navíc mám dojem, ţe mu dala sušenky." Mrkl na Lydii. „Stejně tě utáhla na to svoje pečení, co?“ „Miluju ovesné sušenky s čokoládou." Pokrčila rameny. „Moţná je Ethan ještě nestihl sníst," zasmál se Connor. „To brzo zjistíme," usmála se Anika. „Adne, otevři nám průchod."
66
PĚT
Počkej." Shay mě chytil za ruku a zadrţel mě dřív, neţ jsem se vůbec pohnula. „Odcházíš hned teď?“ „Máme jen pár hodin, neţ vyrazí na hlídku starší Nightshadeové, tedy jestli mladší ještě pořád hlídkují, z čehoţ pro tuhle chvíli vycházíme," řekla Anika. „Rychlost je zásadní, jestli máme navázat kontakt. Jedinou naší výhodou je jiná časová zóna, ale to je asi tak všechno." Jaká časová zóna?" zeptala jsem se. „Ve Vailu je o hodinu míň.“ Lydia zkontrolovala ostří jedné ze svých dýk. Jsme v jiné časové zóně? A kde vlastně jsme?" „Na Putující akademii." Adne se postavila doprostřed naší malé skupiny. „V srdci veškeré existence Hledačů." „Nikdy jsem o ní neslyšela," připustila jsem. Podle informací, které jsem o Hledačích měla, se zdálo, ţe jsou prostě zalezlí v doupatech po celém světě a snaţí se sebrat dohromady, aby mohli podnikat partyzánské útoky. „Akademie je to nejlepší, co máme." Anika se usmála. „Tady jsou uloţeny veškeré naše vědomosti, akademie nám poskytuje jídlo, vzdělání a mnoho dalších věcí. Ţije tu většina Hledačů kromě těch, kteří mají zrovna nějaké poslání." „Putující se jí říká proto, ţe se pohybuje podle potřeby," dodal Monroe. „Nezůstáváme na jednom místě déle neţ šest měsíců, abychom nebyli odhaleni. Kdyby se Stráţcům někdy 67
podařilo zaútočit na akademii, znamenalo by to náš konec." Moc jsem z téhle akademie neviděla, ale bylo jasné, ţe je obrovská. Jak můţete pohnout budovou?" Jo, to by mě taky zajímalo," ozval se Shay a upřel oči na vysoký strop. Adne na něj mrkla. Jestli tě to bude zajímat i za tři měsíce, seţenu ti místo v první řadě." „No, to je jedno," zamračila jsem se. „Kde jsme teď?" „V Iowě," odpověděla mi Anika. „Proč zrovna v Iowě?" „Moje řeč," přikývl s předstíranou váţností Connor. Adne vzdychla. „Akademie se pohybuje po celém světě. Teď je v Iowě, příští umístění bude v Itálii." V duchu jsem si představila rotující zeměkouli. Jak jsem se sem dostala? „Teď nemáme čas na vysvětlování." Anika pokynula Adne. „Později." „Souhlas. Adne, uţ ten průchod otevři," řekl Connor. „Neumím čekat, mám z toho kopřivku." „Aspoň budeš vypadat trochu lip," zabručel Silas. Zvedl z hromady knih sloţený papír. Jak dokázal v té záplavě poznat ten pravý, to byla záhada. „Tady je další depeše pro Granta." Hodil sloţený papír Connorovi jako frisbee. „Zkus to neztratit." Connor papír bez obtíţí zachytil. „Díky." „Co se to děje?" Podívala jsem se na Shaye a snaţila se nějak pochopit tu podivnou konverzaci. 68
„Ariadně je tkadlena," oznámil Monroe. „To je nejdůleţitější poslání, jaké můţe Hledač zastávat." Nejdůleţitější poslání. Znovu jsem si Adne prohlédla. Nemohla být starší neţ Ansel. „Ona povede tuhle výpravu?" „Nepovede, bude jen tkát." „A není trochu moc... mladá?" Neměla jsem ponětí, co si pod tkaním představit, ale jestli je pro naši misi tak důleţité, chtěla jsem, aby se ho ujal někdo zkušenější. Jak uţ jsem říkal,“ zazubil se Connor a pohladil Adne po vlasech, „tady naše zlatíčko překonává očekávání.“ „Nech mě pracovat," zabručela a uhnula. Chtěla jsem jít k ní a přesvědčit se, ţe je opravdu tak výjimečná, jak všichni tvrdí. Shay mě však chytil za ruku a stáhl zpátky k sobě. Je lepší to vidět, neţ si to nechat vysvětlovat." Adne vytáhla od pasu útlé kovové bodce. „Co to je?" zeptala jsem se pro případ, ţe by to přece jen byly zbraně. Povytáhla obočí, neušlo jí, ţe jsem zaujala obrannou pozici. „Skeany- nástroje tkalců. Uvidíš, na co se pouţívají." Nadechla se a zavřela oči. Pak se začala pohybovat. Skeany se míhaly vzduchem, po kaţdém rychlém máchnutí, které doprovázel zvláštní zvonivý zvuk, za sebou zanechávaly světelnou stopu. Adne se pohybovala v jakémsi šíleném tanci. Shýbala se k podlaze, vykopávala nohy ke stropu, míhala skeany, jako by cvičila nějakou gymnastickou sestavu. Lesklá vlákna, která se z hrotů řinula, se vršila na sebe, zvuky připomínaly cinkání zvonků. 69
Mávala paţemi, jako by skeany provlékala ohromnou neviditelnou osnovou, sloţité světelné vzory byly čím dál jasnější, aţ jsem se nakonec musela odvrátit. Zvonivé zvuky zaplavily celou místnost, zdálo se, ţe se brzy utopíme v oceánu hudby a světla. A najednou to všechno ustalo. „Koukni," pošeptal mi Shay. Otočila jsem se k Adne, která stála před ohromným zářícím trojúhelníkem a popadala dech. Visel ve vzduchu jako světelná tapiserie. Se zatajeným dechem jsem přistoupila blíţ. V tom trojúhelníku byl obraz: vnitřek nějakého skladiště, hromady beden v matně osvětlené místnosti. „Tam půjdeme?" zašeptala jsem. Adne přikývla, ještě pořád lapala po dechu. „Pěkný," poplácal ji Connor po rameni. „Nic to není," usmála se a otřela si zpocené čelo. „A co bude dál?“ Hleděla jsem na ten neuvěřitelný výjev. Jsou to dveře,“ vysvětlila mi. „Prostě jimi projdeš." „Bolí to?“ „Trochu to lechtá," řekl Connor s předstíranou váţností. Adne ho praštila plochou stranou skeanu. „Au!“ Je to v pohodě, Callo,“ uklidňoval mě Shay. „Takhle jsem se dostal na akademii. Vypadá to asi trochu šíleně, ale funguje to.“ „Šíleně?" ohradila se Adne. „Šíleně krásně," zazubil se Connor. Jdu první." Jak chceš," řekla jsem, protoţe jsem nechtěla přiznat, ţe mi z toho naskakuje husí kůţe. 70
Connor sebejistě vstoupil do světelného obrazce. Jeho tělo se na chvíli rozmazalo, a vzápětí uţ stál na druhé straně mezi bednami. Zastavil se, protáhl a zívl. A pak si najednou stáhl kalhoty a vystrčil na nás holou zadnici. „Paneboţe, Connore!" zaúpěla Adne. „Vlez tam a kousni ho, Shayi." Já přece nejdu," namítl Shay, ale smál se. „A i kdyby, do jeho zadku by se mi rozhodně kousat nechtělo." „Tak moţná Calla," usmála se Adne. „To těţko," zabručela jsem, i kdyţ jsem musela připustit, ţe jeho zadek nevypadá zas tak špatně. „Uţ dost," zasáhla Anika a nakrátko objala Lydii. „Ať se vám daří." „No jasně," řekla Lydia a pospíšila si portálem, aby stihla plácnout Connora plochou stranou své dýky. Adne vyprskla smíchy. „Teď běţ ty, Callo," vybídl mě Monroe. „Adne půjde za tebou." „Počkej," zastavil mě Shay „Co budeme dělat my, neţ se vrátí? Prostě sedět na zadku a čekat?" „Ne." Monroe k němu přistoupil a jemně ho ode mé odtáhl. „Máme svůj vlastní úkol." ,Jakej?“ „Zajdeme za instruktory z akademie a ty je přesvědčíš, ţe všem prospěje, kdyţ se k jejich studentům přidají mladí vlci.“ Takţe takhle si to spojenectví představují. Nebudeme s nimi jen bojovat, ale i cvičit, učit se o jejich světě. Zvláštní představa, ale celkem vzrušující. Adne začala nervózně podupávat. „Tak uţ běţ, 71
Cal. Snaţíme se průchody otevírat a zavírat co nejrychleji. Nejsme na exkurzi." Znovu mě oslovila tím jménem. Vycenila jsem na ni zuby a uspokojilo mě, kdyţ o krok ucouvla. Ohlédla jsem se na Shaye a ten se na mě usmál. „Hodně štěstí. “ Pokusila jsem se jeho úsměv opětovat. Pak jsem zavřela oči a vstoupila do lesklého trojúhelníku. Connor měl přece jen částečně pravdu. Jakmile jsem vstoupila do světelných dveří, nezačalo to šimrat, ale brnět, jako by byl prostor kolem mě nabitý statickou elektřinou. Vzápětí jsem ucítila zatuchlý vzduch a uslyšela Connorův smích. Naštěstí uţ si mezitím natáhl kalhoty. Jsi s náma, Callo?“ zeptala se Lydia. „Tak jdeme na to.“ Connor zakašlal. „S tebou bych na to šel s radostí, Callo.“ Zpraţila jsem ho pohledem. „To tě nikdy neunaví poslouchat vlastní vtipy? “ Lydia ho postrčila ke dveřím. „Opravdu se na to musíš ptát?“ Zazubil se a zamrkal. Lydia se snaţila tvářit přísně, ale nakonec se rozesmála. „Ty jsi chodící katastrofa, ale právě proto tě mám ráda.“ „No jasně ţe máš.“ „Přestaň se naparovat, Connore." Adne se vynořila z portálu. Otočila jsem se. Ve velkém trojúhelníku za ní byl ještě pořád vidět mihotající se obraz místnosti, odkud jsme přišli. „První cesta portálem je vţdycky trochu strašidelná." 72
„Není to zas tak blbej způsob cestování," prohlásil Connor a zamnul si paţe. „Co ty na to, vlčice?" „Ne, není.“ Upírala jsem oči na portál. „Ale...“ „Copak?" Adne dala ruce v bok. „Vadí ti moje tkaní?" „O to nejde, ale neznervózňuje tě to?“ Adne vzdychla a načrtla skeany přes portál velké X. Průchod zmizel. „Koukni, Cal, celé tohle cvičení ti mělo předvést, ţe je to naprosto bezpečné. Nevím, co jiného bych ještě mohla udělat, leda tě nechat chodit portálem tam a zpátky celou noc." „Takhle jsem to nemyslela," vysvětlovala jsem. „Nebojíte se, ţe Stráţci prostě jeden z nich otevřou a najdou vás? Je to přímo ideální způsob, jak získat moment překvapení. Proto je přece taky pouţíváte, ne?" „Aha, chápu," přikývla. „Mělo by vám to dělat starosti, je to dost velká slabina." „Byla by," usmála se Adne rozpustile, „kdyby to fungovalo tak, jak myslíš. Jenţe to tak nefunguje." „Proč ne?" Její samolibý výraz mě rozčiloval. „Protoţe naši tkalci jsou výjimeční," pronesl Connor, vzal Adne kolem pasu a stihl jí dát pusu na tvář, neţ ho odstrčila. „Ty jsi ale osel," řekla, ale smála se. „Snaţil jsem se ti sloţit kompliment," bránil se s dotčeným výrazem. Nepodařilo se mu uhnout dost rychle před její napřáhnutou rukou. „Mohl by mi to někdo, prosím, vysvětlit?" zeptala jsem se, vytočená jejich naprostým klidem, kdyţ já byla tak napjatá. „Stráţci nemůţou pouţívat portály," řekla Adne 73
a přestala zápolit s Connorem. „Proč ne?" nechápala jsem. ,Je to jedna z mála výhod, které máme, protoţe neporušujeme zákony přírodní magie jako oni," vysvětlovala. „Pořád tomu nerozumím." „Pamatuješ si, jak Silas mluvil o hříchu proti přírodě?" zapojil se Connor. ,Jo, i kdyţ mi to nedávalo smysl." Zaloţila jsem vzdorně ruce na prsou. „Překvapuje mě, ţe s tím teď začínáš." Zvedl paţe na znamení, ţe se vzdává. Jenom proto, ţe je to nutný. Podle mě jsi nádherná, vlčice-nikde ţádná mutace, aspoň na první pohled. Na druhý straně, jsi oblečená..." „Přestaň, Connore,“zaúpěla Lydia. „Ano, paní. No dobře, takţe Stráţci porušili zásadní pravidla, aby získali všechnu tu moc, co mají, včetně toho, ţe stvořili Ochránce," vykládal Connor. Jenomţe portály fungujou na přírodních principech, no a kdyţ v jednom kuse uráţíš Zemi tak jako Stráţci, nemůţeš od ní čekat ţádnou laskavost." Pořád mi nějak unikal smysl. „Všechno na tomhle světě je propojené, celá zeměkoule," vysvětlila mi Adne. „Tkalci pouţívají starou magii, díky níţ proplétají vlákna těch spojení, čímţ propojují jedno konkrétní místo s druhým. Tak cestujeme." „Ale Stráţci...," začala jsem. „Neumí proplétat vlákna," dopověděl za mě Connor. „Musejí cestovat staromódním způsobem. Nebo teda spíš novou technologií. Ale portálem nemůţou. Nedokáţou tkát. Země to nedovolí." Pořád jsem si nebyla jistá, jestli to plně chápu, 74
ale v tu chvíli se rozlétly dveře na druhé straně místnosti. Spustila jsem se k zemi a převtělila se, připravená zaútočit na muţe, který na nás mířil kuší. Connor se přede mě vrhl dřív, neţ jsem mohla zaútočit. „Isaaku, odloţ to! Co jsme ti udělali?" Muţ s kuší něco zachrčel. „No dobře. Uţ jsme si říkali, kdy dorazíte. Proč jste otevřeli dveře ve skladišti?" „Protoţe kdyby na nás s tou kuší čekal Ethan, uţ by ji zastřelil," ukázala Adne na mě. „Radši jsem byla opatrná." „Na tom něco bude," připustil Isaac. „I kdyţ právě teď by na7toho vlka mohl maximálně prskat sušenky . Láduje se jima od tý doby, co sem přišel. “ „Callo, snaţ se tady tolik nepřeměňovat," doporučila mi Lydia a objala Isaaka. „Kde je moje děvče?" Vzala jsem na sebe lidskou podobu a spolkla břitkou odpověď. Co čekají? S Hledači a kušemi jsem neměla zrovna nejlepší zkušenosti. ,Je v kuchyni s Ethanem," odpověděl Isaac. „A jak na tom Ethan je?“ zeptala se Adne. „Teda kromě toho, ţe si nacpal břicho?" Podíval se na mě. „Uţ trochu vychladnul." „To bude stačit," řekl Connor, vzal mě za ruku a dotáhl ke dveřím. „Isaaku, seznam se s Callou. Povede naši parádní vzpouru Ochránců." Cože? Ta formulace na mě dopadla jako těţký balvan. „A to je všechno?" zazubil se Isaac. „Rád tě poznávám, rebelko." Stiskla jsem podávanou ruku a střelila po 75
Connorovi nepřátelským pohledem. Plácl mě po rameni. Jenom se starám, aby tě tvoje pověst předcházela." „Díky." Šli jsme za Isaakem, který měl vlasy zapletené do tenkých copánků, svázaných v týle do ohonu. Zavedl nás do velké prázdné místnosti, kde nebylo nic kromě rohoţí na podlaze a zbraní zavěšených na stěnách. Lydia si všimla, jak se rozhlíţím. „Výcviková místnost." Pokračovali jsme do dalších dveří, za nimiţ nás uvítal oheň plápolající v krbu, vůně čerstvé kávy a dvě osoby, jedna usměvavá, druhá zachmuřená. „Ahoj, krasavice." Lydia rozpřáhla paţe a objala ţenu, která mohla být zhruba stejného věku tak kolem pětatřiceti. Její zvlněné kadeře mi připomněly Bryn, i kdyţ měly inkoustově černou barvu. „Dneska mám šťastný den," řekla a políbila Lydii. „Nemůţu mít taky šťastnej den?" ozval se Connor, oči upřené na líbající se dvojici. „Nezkoušej otravovat mou holku," varovala ho se smíchem Lydia. Já ji neotravoval, " bránil se, „jenom jí trochu lichotím. Myslíš, ţe bych se odváţil narušit tvoje území? Hlídkuju s tebou a nerad bych se octnul na špatným konci tvý dýky.“ „Ţe bys měl přece jenom rozum?“ Lydia otočila svou přítelkyni ke mně. „Tess, tohle je Calla, ta spící vlčice, kterou jsme se snaţili probudit. “ „A taky ţe se probudila.“Tess ke mně bez váhání přistoupila a vzala mě za ruce. Je mi ctí, ţe tě poznávám." 76
Znovu to slovo... čest. Vyvádělo mě z míry. „Díky." Ruce měla měkké a teplé a její upřímně laskavé modré oči se při úsměvu celé rozzářily. Okamţitě se mi zamlouvala. „Máme čas na kafe?" zeptal se Isaac, v ruce konvici. „Nebo jdem rovnou na krev a vnitřnosti?" Jeho slovní obrat mě dost zaskočil. „Ty nejdeš nikam," usadila ho Lydia a znovu Tess objala. „Ţenci mají hlídat pevnost, tentokrát jdou jenom útočníci a vlk." „A já," dodala Adne. „Slyšel jsem, ţe jsi nová tkadlena, Ariadne." Isaac si nalil kávu. „Vítej na palubě." Jenom Adne," řekla na to. „Pořád se bouříš proti tátovi, Ariadne?" zeptala se Tess a opřela se o Lydii. „Mluvili jsme o tom." „No ne," utrousila Adne, prošla kolem nich a posadila se na ţidli ke kuchyňskému stolu vedle Ethana, který upřeně hleděl do hrnku, před sebou talíř plný drobků od sušenek. „A vůbec, nemohly byste se k sobě lísat někde jinde? Ne kaţdý tady má nějakou lásku a vy se s ní v jednom kuse předvádíte." „Pozor na jazyk," ohradila se Lydia. „Nemáme moc příleţitostí a ty to dobře víš. Je štěstí, kdyţ se nám podaří ukradnout hodinu ve stejné časové zóně." „Navíc je ti šestnáct, Ariadne." Tess na ni upírala přísný pohled. „Těţko bys mohla stihnout potkat lásku." „Ale mohla.“ Connor se posadil z druhé strany vedle ní a vzal ji kolem ramen. Jenom si toho neváţí. " Adne zasténala a poloţila hlavu na stůl. „Vdám 77
se za prvního člověka, který mi nalije kafe, a je mi jedno, kdo to bude.“ „Hoď mi hrnek, Isaaku,“ zvedl se Connor. „Proboha," zamumlala. „Co se divíš?“ bránil se Connor. „Hrnek kafe místo prstýnku? Tak takovou ţádost o ruku beru.“ Dotkla jsem se kovového krouţku na prstě. Kdyţ jsem si uvědomila, ţe mě Adne sleduje, rychle jsem skryla ruce pod stolem. „Stejně si nic víc nemůţeš dovolit," podotkl Isaac. „Taky fakt," zasmál se Connor. Ještě pořád nemám kafe," protestovala Adne. „I přes svou velkorysou nabídku." „Nevzdávej se tak snadno, zlato," usmál se na ni Isaac a postavil před ni kouřící šálek. „Dáš si taky, Callo?" „No, já bych radši...“ Zaváhala jsem. Pořád jsem nedokázala pochopit to bizarní škorpení těsně před bitvou. „Neměli bychom se radši zaměřit na útok? Anika říkala, ţe máme na všechno jen pár hodin." Rozhostilo se ticho. Zatajila jsem dech, očividně se mi podařilo říct něco nevhodného. Tess se nade mnou slitovala. „Zlato, vţdycky se najde čas na jedno kafe." Vzala mě za ruku a posadila vedle Connora. „Kdyţ jde člověk na rande se zubatou, měl by si najít čas na něco dobrýho," dodal.“ „Amen," zabručel Ethan. Rozhlédla jsem se po jejich posmutnělých úsměvech a konečně pochopila. Myslela jsem na to, jak ţijí, čemu musejí čelit: Stráţcům, Ochráncům, přízrakům. Ohavnostem z nočních můr. 78
Jde tu jedině o přeţití. Hledači jsou válečníci, stejně jako Ochránci. Kaţdý boj můţe být jejich poslední. A tohle všechno, od špatně načasované kávy po Connorovy nejapné vtipy, slouţí jako jakási sebeobrana, psychické obrnění. Je to jediný způsob, jak nepodlehnout zoufalství. Bylo to zvláštní, ale s touhle strategií jsem se dokázala srovnat. Zvlášť kdyţ zahrnovala kafe, ačkoli mě napadlo, ţe kdybych ţádné nedostala, moţná bych byla v boji ještě agresivnější. „Co je vlastně tohle za místo?" zeptala jsem se a v duchu se snaţila nějak pospojovat skladiště, výcvikovou místnost a kuchyni. „Po celém světě máme základny blízko velkých osídlení Stráţců. Mají dva účely, jednak jsme jejich prostřednictvím v kontaktu se zvědy z lidského světa, jednak právě z nich podnikáme útoky. “ Je to takový roztomilý Očistec, jak tomu říkáme," vzdychl Isaac. „To moţná je, ale máte tu skvělý kafe," zasmála se Lydia. „Proč Očistec?" zeptala jsem se a usmála se, kdyţ mi Isaac podal plný hrnek. „Však víš, to je to místo mezi nebem a peklem," odtušil Connor. „Nebe je v tomhle případě akademie a peklo..." „Vail." Ethan se odsunul od stolu, zvedl se a odebral se do kouta. Očividně uţ nedokázal sedět v mé přítomnosti. Tess zavrtěla hlavou, ale on si toho nevšímal a popíjel kávu v osamělém tichu. Otočila jsem se na Connora. „Dobře, a kde jsme přesně teď?" 79
V duchu jsem se otřásla. Copak můţeme být v bezpečí, kdyţ se nacházíme tak blízko Stráţců? Odpověděla mi Lydia, kdyţ se s Tess usadily. Jsme ve skladišti v Denveru. Tkalci odsud otevírají portály do míst, kde má proběhnout útok. Sem přicházejí útočníci podle toho, na jaký úkol byli nasazeni. „A my, ţenci, trpíme samotou," dodal zasmušile Isaac. Tess mlaskla. „Chceš říct, ţe nejsem dobrá společnost?" „Ne, jestli mi nepřestaneš vařit," zazubil se. „Tak ty mu teď vyvařuješ?" neodpustila si Lydia. Jsi nějak moc hodná. “ „Nevměšuj se do naší dohody, ţenská!“ protestoval Isaac. „Navíc meju nádobí.“ „To je pravda,“ přisvědčila Tess. 1 Napila jsem se kafe. „Kdo jsou ţenci?' „Na světě moc Hledačů nezůstalo," vykládala Lydia. „Většina se jich drţí na akademii, kde učí nebo se cvičí, na mise jsou vysíláni, jen kdyţ je to nutné. Zato ti, co vyráţejí do bitvy den co den, ţijí na základnách, jako je tahle. Naše oddíly mají vţdy stejnou skladbu, kaţdý tvoří deset členů a kaţdý z nich má svůj specifický úkol. Ţenci shánějí zásoby a prohánějí cenné zboţí černým trhem, aby nám zajistili příliv penéz." Zmínka o černém trhu mě trochu znervóznila. Jen se neboj, Callo, nekšeftujeme s lidskými orgány," pronesla se smíchem Tess. I já se nervózně zasmála. „Většinou jde o umění a staroţitnosti. Umíme tyhle věci najít na místech, kam nikdo jiný nemá přístup." „Snaţí se ti vysvětlit, ţe ţenci jsou pašeráci," upřesnil Connor. „Ale milí." 80
„Connore, víš dobře, ţe kvůli týhle práci se musí člověk hodně dlouho učit," ohradil se Isaac. „Dýl neţ ty," dodala Tess. Jak dlouho?" chtěla jsem vědět. „Standardní jsou pro Hledače dva roky obecného výcviku a jeden rok specializace. Ţenci k tomu mají další dva roky navrch." „Aby se naučili pašovat?" „No vidíš, Connore, cos zavinil,“ zavrtěla Tess hlavou. „Ne, funguje to jinak. Ţenci znají dějiny umění, umí jazyky, mají kulturní přehled, k tomu samozřejmě patří bojový výcvik. Práce ţence je moţná náročnější neţ práce útočníka. " Odkašlala jsem si. „No dobře, a útočníci jsou?" „Útočníci jsou vlastně tvůj protějšek," odpověděla Lydia. Jsou vycvičení jako první linie útoku proti Stráţcům. Napadají stanovené nepřátelské cíle. Ale vesměs to znamená, ţe zabíjejí Ochránce." „Paráda," utrousila jsem a cítila, jak se mi zostřují špičáky. „Tkalci otevírají dveře a Monroe je váš...?" Snaţila jsem se rozpomenout na ten výraz. „Rádce," dopověděla Tess. Ethan došel ke stolu a bouchl do něj prázdným hrnkem. „Takţe kdyţ teď hodina ve školce skončila, můţeme se pohnout? Zbývá nám jenom pár hodin denního světla." „Ethane!" Tess v mţiku vyskočila. ,Jen klid," zvedl se i Connor. „Má pravdu, musíme vyrazit." Lydia se na mě podívala. „Určitě by ses ráda zeptala ještě na spoustu věcí, ale bohuţel to bude muset počkat." 81
„To je v pohodě." Zvedla jsem se ze ţidle, svaly připravené k akci. Po dávce kofeinu a při pomyšlení, ţe jdeme do lesa, bych se nejradši dala do běhu. Přišel čas, aby vůdkyně našla svou smečku.
82
ŠEST
Dveře, které Adne otevřela tentokrát, odhalily pohled do krajiny, kterou jsem znala celý ţivot. Sněhem pokrytý svah se třpytil v odpoledním slunci, světlo střídaly stíny vysokých borovic. „Tohle je východní svah,“ pronesla jsem tiše. Touha rozběhnout se, najít vlky ze své smečky a odvést je do bezpečí byla ochromující. Zaťala jsem zuby a snaţila se ovládnout. „Ano,“ řekla Adne. „Bude to stačit? Nedaleko odsud máme domluvené setkání. Grant je na stezce o několik set metrů dál. Je to v rezervaci, která se táhne podél vaší hlídkové trasy, ale snad tam na něj ţádný vlk nezaútočí... doufejme.“ „Nesnáším zimu,“ utrousil Ethan a zavázal si boty. ,Já se nemůţu dočkat, aţ si udělám ve sněhu andělíčka," prohlásil Connor a připnul si sněţnice. „Někdy tě fakt nemám rád,“ řekl na to Ethan a vzal si rukavice, ale bylo vidět, ţe bojuje s úsměvem. Lydia se zasmála. „Callo, my s Ethanem s tebou půjdeme hledat tvou smečku. Connor vyrazí na opačnou stranu za Grantem." Přikývla jsem, i kdyţ bych šla radši s Connorem neţ s Ethanem. Nijak mě neuklidnilo, ţe Lydia vyrazila v čele a Ethan vzadu za mnou. Obávala jsem se, aby moje nechráněná záda nebyla pro jeho kuši příliš velkým pokušením. 83
„Budu čekat," oznámila Adne a zavřela průchod. Opřela se o strom. „Ať vám to netrvá moc dlouho. Myslím, ţe ani mých dvacet vrstev v téhle výšce moţná neobstojí. Mrzne." To mě vytrhlo z představ, jak se svobodně řítím sněhem. „Proč prostě nepočkáš vevnitř?" Hledači se na mě otočili. Nechápala jsem, proč se tak tváří. Kdyţ byly dveře otevřené, bylo vidět na druhou stranu za portál. Obraz byl sice rozmazaný, ale zas ne tolik. Ethan něco zabručel, Adne se na mě rychle usmála. „Promiň, zapomněli jsme, ţe neznáš pravidla. Portál nikdy nesmí zůstat otevřený." „Nikdy," zdůraznil Ethan. „A tkalci se nikdy neúčastní útoku. Zůstávají na kraji útočné zóny." Adne se zakabonila, Connor zavrtěl hlavou. „Sama víš, proč se to tak dělá, beruško." „Sklapni!" Lydia ji vzala kolem ramen. „Tkalci jsou mezi Hledači ty nejmocnější a nejcennější nástroje. Snaţíme se riziko, kterému by mohli být vystaveni, omezit na nejniţší moţnou míru." „Ale o to mi přece šlo,“ namítla jsem, podráţděná tím, ţe o svých údajných spojencích téměř nic nevím. „Kdyby byla na druhé straně, můţe prostě portál zavřít, jakmile by něco hrozilo." „I kdyţ jsou tkalci opatrní, pořád se můţou dopustit nějaké chyby." Adne se tvářila jako bouřkový mrak. „Něco by mohlo proniknout dovnitř." „Myslela jsem, ţe Stráţci portálem nemůţou." „Nemůţou je vytvářet," upřesnila Adne. „Ale projít skrz dokáţou. Stejně jako jejich tvorové 84
Ochránci, přízraky, cokoli." „Kdyby se někdy Stráţci zmocnili tkalce," dodala Lydia, „kdyby ho přinutili průchod otevřít, vůbec bychom netušili, ţe se na nás něco chystá. Proto zůstávají portály zavřené, a proto nemůţou být tkalci útočníci. Pracují mimo nebezpečí... nebo aspoň v rámci moţností." Adne se tvářila, jako by kousla do citronu. „Proto se taky, kdyby přišlo něco jinýho neţ my, vrátíš do Očistce," řekl jí Connor. Já ten protokol znám,“ odsekla. „Dostudovala jsem, jestli to nevíš." Jak bych mohl zapomenout?" Usmál se a poslal jí vzdušný polibek, vzápětí se začal brodit sněhem. „Dobře, Callo," ozvala se Lydia, „evidentně z nás budeš nejlepší stopař, tak nás veď." Zazubila jsem se, převtělila a vrhla se do sněhu. Svěţí zimní vzduch mi proudil do nozder. Zatouţila jsem zavýt. Zpod keře se vyřítil králík a mně se začaly sbíhat sliny. „Callo!" křikla Lydia. Zastavila jsem se a zvířený sníh se kolem mě zvedl jako bílá mlha. Ouha. V tom vzrušení z běhu po horském svahu jsem zapomněla, ţe nejsem ve společnosti vlků. Lidé jsou pomalí. Otočila jsem se a doběhla zpátky k těm dvěma. U nich jsem se převtělila. „Omlouvám se." „Můţeš klidně vyrazit napřed, ale neztrať nás z dohledu," řekla Lydia. Ethan si posunul popruh kuše. „Kdyby se nám zdálo, ţe jsi moc daleko, střelím tě do ocasu." Lydia se na něj zamračila. Jen si dělám legraci," zabručel, ale rozhodně se 85
netvářil přátelsky. Znovu ve vlčí podobě jsem netrpělivě vyrazila napřed, ale snaţila jsem se být Hledačům na dosah. Čerstvý sníh pro nás nebyl zrovna nejlepší. Tlumil pachy a nové stopy, zahladil staré. Průchod, který Adne otevřela, byl jihozápadně od jeskyně Haldis. Zamířila jsem k oblasti, kde bychom za normálních okolností měli v tuhle odpolední hodinu narazit na hlídky Stráţců. Nebylo snadné se Hledačům přizpůsobit. Nemohli jsme spolu komunikovat, coţ bylo dost otravné, chvílemi mě to přímo rozčilovalo. Kdykoli jsem jim chtěla něco říct, musela jsem doběhnout zpátky, převtělit se, a pak zase vyrazit vpřed. O to víc jsem touţila po svých druzích. Snaţila jsem se rozpomenout, jaké bylo běţet po téhle cestě se Shayem, dokud byl ještě člověk. S ním jsem byla trpělivá a Hledači prokázali, ţe se i ve sněhu dokáţí pohybovat rychle. Sice to nebylo ideální partnerství, ale přece jen funkční. To jsem si neustále připomínala, kdyţ jsem se hnala vpřed. Hrabala jsem tlapami ve sněhu, zvedala čenich a větřila, dělala jsem všechno, co jsem mohla, abych našla nějakou známku toho, ţe tudy běţeli vlci z mé smečky. Jenţe jsem nic nenašla. Ţádné stopy, ţádné pachy. Kde jsou? Moje naděje klesaly jako slunce na obzoru, kdyţ mě Lydia znovu zavolala. „Našla jsi něco?“ Kolem nás se rozlévaly inkoustově černé stíny. „Ne,“ přiznala jsem a kopla do sněhu. „Tohle svinstvo tlumí všechny pachy. Jediné stopy, které jsem objevila, patří zvěři. “ „Nemohli změnit hlídkovou trasu? “ zeptal se 86
Ethan. Tím poukázal přesně na to, co mě hnětlo. I kdyby se ale trasa změnila, stejně bych čekala, ţe narazím na nějaké známky, ţe se v okolí pohybovali Ochránci. Byli jsme tak blízko jeskyně, hlídky ji přece nemohly úplně vynechat. Jenomţe... jenomţe jsme odsud se Shayem odnesli to, co jeskyně ukrývala. A Stráţci to vědí. Kdyţ se Shayovi podařilo zmocnit toho zvláštního válce, ve škole byl přímo hmatatelně cítit jejich strach a napětí. Uţ nebylo třeba jeskyni ochraňovat. Čili ţádné další hlídky. Napadal mě jen jediný důvod, proč by se v okolí měli vyskytovat vlci. Museli tu čekat na... „Ale ne,“ praštila jsem se do čela. Krev mi ztuhla v ţilách. „Co je?“ zeptala se Lydia. Nechtěla jsem jim to říct. Připadala jsem si jako naprostý idiot. Jak jsem mohla zapomenout na něco tak důleţitého? Tváře mi hořely, protoţe jsem věděla, proč se to stalo. Byla jsem tak pohlcená představou, ţe najdu Masona, Ansela nebo i vznětlivou Fey, znovu se s nimi shledám. Automaticky jsem předpokládala, ţe bude všechno jako dřív. Tady jsme hlídkovali. Na tohle místo jsem se soustředila celý ţivot. Vůbec mě nenapadlo vzít v úvahu něco jiného. Ale proč nic neřekl ani Shay, kdyţ jsme připravovali plán akce? Věděl, ţe Haldis uţ v jeskyni není, vţdyť ho má teď u sebe. 1 „Callo,“ oslovila mě Lydia znovu, „co se děje? Snaţila jsem se zformulovat vysvětlení a omluvu, najednou jsem však něco zahlédla. Byla to postava asi sto metrů od nás, která se 87
k nám rychle blíţila. „Pozor," řekl Ethan a namířil kuši. „Počkej.“ Lydia mu poloţila ruku na rameno. Postava šla po dvou a zběsile na nás mávala. „To je Connor.“ Na člověka se sněţnicemi se blíţil opravdu rychle Hledači zřejmě trénovali i v zimním terénu. Jdeme,“ rozhodl Ethan a vyrazil mu naproti. Kdyţ jsme se k němu dostali, stál sehnutý, ruce opřené o kolena, a lapal po dechu. Je mrtvej,“ vypravil ze sebe. „Grant je mrtvej. Rozsápali ho.“ Protoţe jsem byla vychovávaná k násilnostem, nečekala jsem, ţe mě pomyšlení na smrt můţe tak vyvést z míry. Jenţe při představě neohrabaného a hodného učitele Selbyho v kaluţi krve jsem se otřásla. „Kruci." Ethan sklopil hlavu. Lydia zavřela oči. „To je škoda. Znamená to, ţe odsud musíme vypadnout. Jestli vlci ještě loví, snadno nás najdou... nebo vyčenichají Adne.“ Connor přikývl, ale podíval se na mě. „Našla jsi svou smečku?" „Ne," hlesla jsem, ještě pořád rozrušená osudem Granta Selbyho. „Navíc jsem si právě uvědomila, ţePřerušilo mě zavytí. Vzápětí se ozvalo další a další, aţ mi naskočila husí kůţe. „To není moje smečka," zašeptala jsem. „Vědí, ţe jsme tady,“ řekl Ethan. ,Jdeme.“ „Drţ se u nás,“ nařídila mi Lydia a znovu se v čele pustila vpřed. Vraceli jsme se, ale tentokrát oklikou. Lydia nás vedla jinou cestou směrem k Adne, pečlivě se vyhýbala místům, kudy jsme přišli. Já se 88
znovu převtělila, neustále jsem větřila a naslouchala, snaţila jsem se zjistit, jestli nás vyjící vlci sledují. V padajícím šeru se však rozhostilo nepříjemné ticho. Uvědomila jsem si, ţe sníh pohlcuje zvuk i pach. Vítr nám vháněl do tváří ledové krystalky namrzlého sněhu, vál směrem, odkud se předtím ozývalo vytí. To bylo zlé. Byli jsme k nim po větru. Ochránci nás ucítí, zato já je ne, dokud nebudou u nás. Vytí se ozvalo znovu, tentokrát blíţ. „Mám dojem, ţe bez boje se odsud nedostanem,“ ozval se Ethan. „Hlavně běţ dál.“ Lydii od úst stoupaly obláčky páry. Blíţili jsme se k místu, kde jsme nechali Adne, kdyţ se náhle z větví stromu nad námi snesl stín. Lydia se otočila, dýku v ruce. „To jsem já!“ Adne zvedla paţe. „Cos dělala na stromě?“ zeptal se Ethan. „Schovávala jsem se.“ Oprášila ze sebe sníh. „Slyšela jsem to vytí a říkala jsem si, ţe se radši budu drţet při zdi." „Dobrej nápad," pochválil ji Connor, kterému se zjevně ulevilo, ţe se jí nic nestalo. „Co se děje?" chtěla vědět. „Zabili Granta," řekl jí. Zbledla. „To ne." Zastříhala jsem ušima, protoţe v lese za námi se ozvaly nové zvuky. Škrábání tlap po ledu. Nechtěla jsem se převtělovat, tak jsem na Hledače jen vyštěkla. Stačilo to. Ethan si připravil kuši. „Adne, otevři průchod.“ Popošla jsem vpřed a prohledávala očima les. Vtom jsem zahlédla pohyb. Mezi stromy se mihl narezavělý vlk. Srdce mi poskočilo. 89
Nightshade. Sasha-Feyina matka a jedna z matčiných hlídkových partnerek. Rozběhla jsem se k ní. „Callo, ne!“ zavolala Lydia, ale já běţela dál. Znovu jsem vyštěkla, tentokrát jsem volala Sashu. Mihla se mezi dvěma stromy a já k ní vyslala myšlenku. Sasho! Sasho, počkej! Rusý vlk se otočil a vyrazil ke mně. Hnala se plnou rychlostí, vůbec nezpomalila, ani kdyţ se blíţila. Vrčela. Vítej doma, Callo. Narazila do mě a obě jsme se svalily do sněhu. Vykroutila jsem se a skočila stranou, kdyţ mi chňapla po lopatce. Přestaň! Co to děláš? Neodpověděla, místo toho se na mě znovu vrhla, oči podlité krví. Probraly se ve mně instinkty a já jí úder oplatila. Zahryzla jsem se jí do hrudi, ale chuť krve vlastní smečky mnou silně otřásla. Všechno mi to připadalo jako ve snu. Útočím na matku své kamarádky. Bylo to porušení všeho, co mi kdy bylo svaté. Znovu jsem se ji pokusila oslovit. Sasho, prosím, jsem tu, abych vám pomohla. Jen tak tak jsem se vyhnula jejímu dalšímu výpadu. Jsi jenom hloupá holka. Pochopila jsem hroznou pravdu. Sasha se mě snaţí zabít, a jestli mám přeţít, budu muset já zabít ji. Zoufale jsem se snaţila najít jiné východisko z téhle polízanice. Kdyţ se na mě vrhla tentokrát, překulila jsem se na stranu, otočila se ve sněhu a zakousla se jí do zadního běhu. Vyjekla, kdyţ jsem jí 90
přeťala šlachy. Zahryzla jsem se hluboko do svalu a ona znovu vyjekla, kroutila se a marně po mně chňapala. Spokojená, ţe teď uţ nás nebude moct pronásledovat, jsem ji pustila a rozběhla se za Hledači. Mezi stromy uţ jsem viděla světélkující portál, ale za mnou se ozývalo bojovné vytí. Nabrala jsem na rychlosti a hnala se s větrem o závod. „Callo!“ mávala na mě Adne. Řítila jsem se přímo k ní. Dělilo nás od sebe pouhých pár metrů, kdyţ do mě narazilo cosi tvrdého a těţkého. Překotila jsem se, náraz mi vyrazil dech. Zvedla jsem se na roztřesené nohy a otočila se k útočníkovi. Myslela jsem, ţe se mi zastaví srdce, kdyţ jsem zjistila, ţe přede mnou stojí Emile Laroche. Honí nás vůdce Baneů. Ochromil mě strach, přitom jsem horečně uvaţovala. Sasha lovila s Emilem. S Emilem! Nedávalo to smysl. Sasha byla vţdycky partnerkou mé matky. Nightshade. Nightshadeové se zodpovídali jedině svým vůdcům, mým rodičům, Stephenovi a Naomi Torovým. Nightshadeové a Baneové se navzájem nesnášeli a vyhýbali se kontaktu, jak to šlo. Smečky spolupracovaly jen na přímý rozkaz Stráţců. A teď vede Nightshadey Emile Laroche, vůdce Baneů. Najeţila jsem se a zavrčela na něj, i kdyţ jsem tomu ještě pořád nemohla uvěřit. Nepochopitelná noční můra pokračovala. Proč je Sasha s Emilem? Proč mě napadla? Kde jsou matka s otcem? Kde je moje smečka? Baneovi kapaly z huby sliny. Přišlas prosit o odpuštění? Nohy se mi podlamovaly. 91
Oklepal se. Možná zjistíš, že na to už je pozdě. Zavrčela jsem. Jestli chce boj, má ho mít, i kdyţ to vypadalo dost beznadějně-Emile se mezi Ochránci proslavil jako zabiják. Bylo to ohromné a silné zvíře a měl za sebou na rozdíl ode mě dlouhé roky soubojů. Ničeho nelituju. Zatvrdila jsem se a čekala, aţ po mně skočí. Moţná ho neporazím, ale pořád mu můţu ublíţit. Hodně. Skrčil se a jeho zavrčení připomínalo hrdelní smích. Přesně tohle říkal tvůj otec. Můj otec? Ještě pořád jsem byla šokovaná jeho slovy, kdyţ najednou vyjekl a otočil hlavu, aby si vytrhl z boku dýku. Válel se ve sněhu a kolem zůstávala krvavá stopa. Druhá dýka ho minula. „Callo! Rychle běţ k Adne,“ křičela Lydia. Hnala se na Emila s dalšími dvěma dýkami v rukou. Rozběhla jsem se k portálu. „Běţ, běţ!“ křičel Connor a potýkal se přitom s dalším Banem jen pár metrů od naší únikové cesty. Ochránce a Hledač se váleli ve sněhu. Zahlédla jsem odlesk Connorovy dýky, jíţ vlka bodal. Bane cvakal naprázdno čelistmi, pokoušel se Hledače zranit, ale marně, Connor se kroutil a otáčel a drţel se mimo dosah. Kdyţ jsem se hnala kolem něj, udeřil vlka přes čelisti plochou stranou meče a druhým mu probodl chřtán. Skopl bezvládné vlčí tělo z meče a rozběhl se za mnou. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Ethan vedle portálu kryje Lydiin útok neutuchající palbou z 92
kuše. Převtělila jsem se. Lapala jsem po dechu, ale potřebovala jsem se zeptat, co bude dál. „Dělej! “ Ze zářícího průchodu se vynořila ruka a Adne mě vtáhla do tepla výcvikové místnosti v Očistci. Connor proskočil hned za mnou. „Lydie, vzduch je čistej!“ křikl Ethan. „Vrať se sem!“ Udělal dva kroky k ní, kdyţ se náhle z lesa vynořili čtyři další vlci a řítili se k vůdci Baneů. „Lydie!" zařval Ethan a zase začal pálit šípy. Spustila oči z Emila a zahlédla blíţící se Ochránce. Vrhla po nich dvč dýky. Podařilo se jí jednoho zneškodnit, druhého zpomalit, ale kdyţ se otočila a pustila sněhem k portálu, Emile se vymrštil a skočil. Náraz ji povalil do sněhu. Tři zbývající vlci k němu doběhli ve chvíli, kdy se jí zahryzl do hrdla. „Ne!" zvolal Connor a dral se průchodem nazpátek. Tam ale stál Ethan a blokoval mu cestu. Zavrtěl hlavou, pak se podíval na Adne. Connor zaklel, ale nehádal se. Je po ní, Adne,“ hlesl Ethan. Neotočil se, aby viděl, jak Emile trhá Lydiino tělo. „Zavři průchod."
93
SEDM Tess leţela zhroucená na podlaze a Connor k ní tiše promlouval. „Radši ji vezmeme s sebou,“ řekl Ethan Isaakovi. „Můţou sem prozatím poslat jiného ţence. Vezmu to tu místo ní, dokud Anika nerozhodne jinak. “ Isaac přikývl. Posadila jsem se ke stolu a snaţila se nějak vstřebat všechno, co se stalo. Adne mezitím začala tkát průchod na akademii. Lydia je mrtvá. Sotva jsem ji znala, ale to, jak zemřela, mě pronásledovalo. Udělalo se mi zle, aţ jsem se roztřásla. Zabořila jsem tvář do dlaní. Nemohla jsem se zbavit pocitu, ţe jsem svým novým spojencům přinesla jen ţal. Tess naříkala a kaţdý její vzlyk se mi zadíral pod kůţi jako ostří břitvy. Běţela jsem za Sashou. Myslela jsem si, ţe kaţdý Nightshade bude můj spojenec. Nemohla jsem se víc mýlit. A můj chybný úsudek stál Lydii ţivot. Někdo mi poloţil ruku na rameno. Zvedla jsem hlavu a zjistila, ţe je to Adne. „Průchod je otevřený," řekla. Šla jsem za ní k zářícímu portálu. Tess plakala, kdyţ ji Isaac objal na rozloučenou. Pak ji vzal Connor kolem pasu a provedl průchodem. Kdyţ jsem cestou k portálu míjela Ethana, popadla jsem ho za rukáv. Moţná jsem si méla vybrat někoho jiného, ale ta slova mi sama vylétla z úst. „Je mi to líto,“ zašeptala jsem. Vytrhl se mi, ale tvářil se spíš smutně neţ 94
rozčileně. „Tak to tady u nás chodí. “ Viděla jsem, jak to funguje. Kromě Tess nesli ostatní Hledači svůj smutek mlčky, jednoduše šli dál. Bylo to kruté i krásné zároveň. „Pošlete zprávu, aţ budete moct,“ ozval se Ethan. „Určitě." Adne mi pokynula, abych prošla. Anika uţ na nás čekala. Upírala oči na Tess, která bojovala se slzami. „Lydia?“ řekla jen. Tess se znovu rozplakala a Anika svěsila hlavu. „A náš kontakt," dodal Connor. „Tess, měla bys jít do svého pokoje," vybídla ji jemně Anika. Tess jen přikývla. Kdyţ odešla, zeptala se Anika Connora: „Co se stalo?" „Těţko říct." Zamnul si zátylek. „Kdyţ jsem se dostal na místo, kde jsme měli domluvenou schůzku, Grant uţ to měl za sebou. Vykrvácel tak hodinu předtím. Jeho tělo uţ stihlo zmrznout." Anika se zamračila a podívala se na mě. „A co smečka?" Zavrtěla jsem hlavou. Zvaţovala jsem, jestli jí mám říct o Haldisu a o své domněnce, ţe se schéma hlídek změnilo. O tom hrozném nedopatření, které jsem nějak přehlédla. Ve světle toho, co se stalo, jsem to ale nedokázala. „Vlci na nás okamţitě zaútočili," vykládal Connor. Odkašlala jsem si. „Něco se změnilo." „Co?“ Otočil se na mě. .Jeden z těch vlků, co nás napadli, byl Nightshade," vysvětlovala jsem. „Ne z mojí smečky, ale z té starší. A byl s Baney." „Víš to jistě?" Anika přimhouřila oči. 95
„Vím,“ odpověděla jsem a nutila se ke klidu. „Ten vlk, který zabil Lydii, byl Emile Laroche." „Cos to řekla?" Ve dveřích se objevil Monroe a za ním Shay. Adne došla k nim a přivinula se k otci. „Ztratili jsme Lydii,“ oznámil Connor. Monroe Adne objal. Bylo to poprvé, co jsem je viděla chovat se jako otce a dceru. „A udělal to Emile?" ujišťoval se Monroe a hladil Adne po vlasech. „Vůdce Baneů?“ „Ano," potvrdila jsem. Hledači se semkli kolem Aniky a začali spolu tlumeně rozmlouvat. Shay vyrazil ke mně a já mu šla naproti. Nezaváhala jsem, kdyţ rozpřáhl náruč. Hlava se mi točila. Ve Vailu se děly věci, kterým jsem nerozuměla. Opřela jsem se o něj a vdechovala jeho vůni. ,Je ti něco?“ zašeptal. „Nic se mi nestalo," odpověděla jsem tiše, „zato se stalo něco ve Vailu." Přitiskl mě k sobě. „Co?“ „Tady ne," pošeptala jsem mu. Políbil mě do vlasů. Monroe se na nás zachmuřeně otočil. „Musíme to probrat se Silasem." Anika přikývla. „Měl by být ve studovně." Adne uţ se vymanila z otcova objetí a otřela si slzy z tváří. „Půjdu s vámi." „Měla by sis odpočinout." „Ne." Veškeré stopy zranitelnosti vystřídal její obvyklý vzpurný výraz. „V tom případě jdu taky," prohlásil Connor, oči upřené na Adne. Tvářil se ustaraně. Zajímalo mě, proč ji pořád ochraňuje. Adne rozhodně nepůsobila křehce a drţela se přímo
96
obdivuhodně vzhledem k tomu, ţe tohle byla její... aha. Najednou Connorova starostlivost dávala smysl. Byla to její první mise coby nové tkadleny, poprvé vyrazila do akce se skupinou Haldis a hned přišli o dva lidi. Těţko říct, jestli to dokázala strávit jako ostatní Hledači, nebo jestli si to jen schovává na později, aţ bude sama. „Tudy,“ řekl Monroe, i kdyţ se na Adne zamračil, neţ nás odvedl pryč. Nešli jsme chodbou, ale prosklenými dveřmi. Vzduch na nádvoří byl mrazivý, zdálo se však, ţe to Monroe vůbec nevnímá. Zadívala jsem se dolů na holou zem. V dálce pod námi jsem zahlédla klikaté cestičky a prázdné fontány. Nikdo nemluvil, od úst nám stoupaly jen obláčky páry. Nádvoří bylo obrovské. Neţ jsme došli k dalším dveřím, vedoucím do druhé budovy akademie, dělalo to dobře několik set metrů. Ačkoli po architektonické stránce se vnitřní prostory chodby, do níţ jsme vstoupili, podobaly křídlu Haldis, vzor byl úplně jiný. Haldis byl plný teplých sytých odstínů okrové, karmínové a mahagonové barvy, od stěn po tmavé trámy v poradní síni. Zato tady se všechno třpytilo, jako by chodbu vytesali z ledu. Stěny polévaly studené odstíny modré, levandulové, stříbrné a zářivě bílé. Barvy’ vířily a mísily se, chodbou se rozléhalo tiché šelestění, jako by tu profukoval jemný vánek. „Kde to jsme?“ zeptala jsem se. Neustálé proměny barev na stěnách navozovaly dojem, ţe se budova pohybuje. 97
„Tohle je křídlo Tordis." Monroe se ohlédl přes rameno. Uvědomila jsem si, ţe jsem zůstala stát, zatímco ostatní jdou dál. Bylo to sice překrásné místo, ale Hledači i Shay uţ tu očividně někdy byli. Buďto uţ na ně jeho krása nepůsobila, nebo neměli potřebu komentovat ji. „Kolik je tu křídel?" „čtyři," odpověděl Monroe, kdyţ jsem ho doběhla. „Haldis, Tordis, Pyralis a Eydis.“ „Země, vzduch, oheň a voda,“ dodala tiše Adne. „čtyři ţivly.“ Shay se také rozhlíţel kolem sebe. Moţná tu přece jen nebyl. „Tordis je vzduch." Monroe přikývl. „Kaţdý ţivel má své specifické rysy. K ţivotu potřebujeme všechny čtyři, ale kaţdý Hledač, který vstoupí na akademii, si musí vybrat zaměření.“ „A jaké je zaměření v Haldisu?“ „Země produkuje válečníky," řekl Connor a štípl Adne do tváře. Jsme zemitější." „Kéţ by.“ Praštila ho do ramene. „Navíc útočníci pocházejí i z Pyralisu. Haldis se proslavil hlavně ţenci... a rádci." Zalétla pohledem k Monroeovi, který nepatrně pokynul hlavou. „No a co ty?" zeptala jsem se jí. „Copak ty ses nevycvičila v Haldisu? A jak to, ţe pro ně teda děláš?" Jak jsem říkal." Monroe se zastavil před úzkými, sloţitě vyřezávanými borovými dveřmi. „Potřebujeme k ţivotu všechny čtyři ţivly. Tkalci se cvičí v kaţdé skupině-tvorba portálů vyţaduje soulad všech čtyř." „Páni." Shay se na ni obdivně zahleděl. „Není to zas taková sláva," prohlásila a zamračila se na otce. 98
„Ale je." Connor jí pocuchal vlasy a ona na něj vyplázla jazyk. „Ale většina z nás zůstává jenom v jedné skupině." Monroe na dveře zaklepal. „Tordisvzduch-je prvek intelektu. Tady se cvičí a ţijí písaři." Dveře se rozlétly a za nimi se objevil Silas s náručí plnou svitků. „Co je?" zamračil se. „Mám něco na práci." „Ztratili jsme Granta." Svitky se rozsypaly po zemi, Silas zbledl. „To ne." Je mi líto," řekl Monroe, protáhl se kolem něj a naznačil nám, abychom šli za ním. Shay se rozhlíţel kolem sebe. „Tohle ţe je studovna?" Ta otázka byla na místě. Uvnitř to vypadalo, jako by se sem slétly slovníky z celého světa, aby tu zahynuly hroznou smrtí. Podlahu přes papíry nebylo vidět. Hromady knih se pováţlivě kymácely, jako by šlo o nějaké stavby těsně před zhroucením. „Hlavně na nic nesahejte." Silas, který se teprve teď vzpamatoval z toho šoku, mě odstrčil stranou a zamířil ke stolu nebo jsem aspoň hádala, ţe pod tou hromadou papírů a map je opravdu stůl asi jako člověk, který prochází minovým polem. Connor se nijak nerozpakoval a uvolňoval si cestu tím, ţe odkopával hromady knih a papírů z cesty. „Kruci, Connore!" křikl Silas. „Teď nic nenajdu, aţ to budu potřebovat." „To je mi fuk,“ ujistil ho Connor a posadil se na ţidli poté, co ze sedáku shodil další knihy. „Tvoje zvláštní privilegia jsou mi ukradený. 99
Anika tě opatruje jako mimino, ale to neznamená, ţe já to budu dělat taky." Monroe postupoval přece jen opatrněji, za ním šli Adne a Shay. Já se rozhodla pro cestu, kterou uţ uvolnil Connor. „Máš tu ještě nějaký ţidle, Silasi?" zeptala se Adne. „Tohle je moje studovna," odsekl. „Ne archiv Tordisu. Většinou jsem tady sám." „Můţeš si mi sednout na klín," mrkl na ni Connor a plácl se do stehen. Jak galantní," zabručela a opřela se o Silasův stůl. „Klidně postojíme," řekl Monroe. „Co kdybyste mi konečně prozradili, jak jsme přišli o zvěda?" Silas se probíral hromadou svitků. Kdyţ konečně našel pero a čistý list, začal psát. „To prozatím nevíme," odpověděl Monroe a podíval se na mě. Chvíli jsem se mu vzdorně dívala do očí, pak mi došlo, ţe chce, abych pokračovala. Trochu jsem se napřímila, příjemně překvapená, ţe ctí moje postavení vůdkyně. „Něco se změnilo ve smečkách Ochránců," řekla jsem. „Nevím, co přesně se stalo, ale hlídky, tak jak jsem je znala, skončily." Silas semkl rty, pak mi pokynul, abych pokračovala. „Emile Laroche vedl vlky Nightshadeů.“ Svěsila jsem ramena, kdyţ jsem si vzpomněla na boj se Sashou. „Pořád nechápu, jak je to moţné. “ Kdyţ jsem vyslovila Emilovo jméno, Monroe zaťal zuby. „Vůdce Baneů hlídkuje s Nightshadey?“ Silas psal dál, ani nevzhlédl. 100
„Ne, nebyla to hlídka,“ opravila jsem ho a cítila, jak se do mě vkrádá chlad. „Oni spolu loví. Lovili nás.“ Silasovi vypadlo pero z ruky. Vykulil oči. „Ty myslíš, ţe věděli, ţe se objeví naši lidi?" „Jestli to nevěděli, rozhodně je to nepřekvapilo," ujistila jsem ho. „Podle mě čekali, aţ se ukáţeme." „Moţná to vytáhli z Granta, neţ ho zabili." Silas vzdychl. „To bych neřekl," ozval se Connor. Já ho našel. Vypadalo to, ţe ho přepadli ze zálohy a okamţitě zabili." Silas se zamračil. „V tom případě mají informace z vlastních zdrojů." „Myslíš, ţe tu taky mají zvědy?" divil se Shay. „Ţe je mezi váma černá ovce?" „To těţko," ušklíbl se Silas. „Naši lidi nejsou zrádci. Myslím její druh. " Ukázal na mě. Vyrazilo mi to dech. Netrvalo ani vteřinu, neţ jsem se převtělila a skočila k němu na stůl. Cvakla jsem čelistmi těsně před jeho obličejem. Silas vyjekl, ţidle se s ním překotila a on spadl na zem. „Callo!" vykřikl Monroe. Vzala jsem na sebe zpátky lidskou podobu, dosud skrčená na stole. Jak jsi to myslel, můj druh?" Upírala jsem na něj oči, zatímco on se oháněl noţem na dopisy. „Víš přece, ţe není vlkodlačice," ušklíbl se Shay. „To stříbro ti moc nepomůţe." „Monroe!" Silas vytřeštěně zíral, jak se krčím na stole, připravená ke skoku. „Callo, prosím," naléhal Monroe. Nepodívala jsem se na něj. Jen mi řekni, jak jsi to myslel, Silasi." 101
Polkl. „Chtěl jsem jenom říct, ţe zdrojem informací o tobě a o Shayovi je nejspíš tvoje smečka. Pravděpodobně je vyslýchají. “ Ruce a nohy mě najednou nechtěly poslouchat. Zadrželi je, čeká je výslech. „Ale... vţdyť oni nic nevědí," vykoktala jsem. „Věděli jsme to jenom Shay a já... paneboţe!" „Co je?" Connor mě sledoval. Cítila jsem, jak mi z tváří vyprchává krev. „Ren," zašeptala jsem. „Ren to věděl." „A kolik toho věděl?" zeptal se ochraptěle Monroe. „Pověděla jsem mu o Corrine, ţe ji Stráţci popravili," vzpomínala jsem. „Taky jsem mu řekla, ţe Shay je Scion." „Sakra," ulevil si Connor. „A je po spojenectví." „Proč?" nechápal Shay. Silas se pomalu zvedl, ale nespouštěl ze mě oči. „Protoţe ty mladé vlky strčí pod zámek, dokud se nepřesvědčí, jestli jsou loajální. Nedostaneme se k nim." Monroe si zakryl tvář. Zaklel a uhodil pěstí do stolu, aţ se jedna z kniţních pyramid zřítila. „Mrzí mě to," obrátila se na něj Adne. Neodpověděl. Connor vstal, popadl svou ţidli a postavil ji před něj. Monroe vděčně pokývl, posadil se a opřel se o kolena, ztracený v myšlenkách. „Kdyţ je teda tahle moţnost v háji, co dál?" zeptal se Connor. Sklouzla jsem ze stolu a ignorovala vyděšeného Silase. „Já se své smečky nevzdám," prohlásila jsem. „Nemůţeme je tam jen tak nechat." Samozřejmě jsem tušila, ţe Renovi něco hrozí, ale představa, ţe vyslýchají Ansela s Bryn, byla 102
ještě horší. O ničem nevěděli. Ať uţ se jim stalo cokoli, je to jenom moje vina. Ohrozilo je moje tajemství. „To nemůţeme," řekl Monroe, oči upřené před sebe. Jenomţe nyní uţ nemluvíme o spojenectví, ale o záchranné výpravě." „Navíc potřebujeme získat víc informací, neţ budeme moct vůbec začít s přípravou," dodal Silas a ucouvl, kdyţ jsem po něm střelila pohledem. „Má pravdu, Callo," ozvala se Adne. „Nemůţeme jít do Vailu naslepo. Moţná vyslýchají jenom Rena, ale moţná taky všechny z tvé smečky." Podívala jsem se na Shaye a on neochotně přikývl. „Tak co teda?" zvolala jsem. „Budeme sedět a čekat?" „Ne, čekání nepřipadá v úvahu." Monroe zavrtěl hlavou. Je čas pořádně ho nastartovat, ne?" usmál se Connor. „To je nejhorší metafora, jakou jsem kdy slyšel." Silas se vrátil zpět ke stolu a útrpně začal sbírat papíry, které jsem shodila. „O čem to mluvíte?" mračil se Shay. „Pořád ti to nesecvaklo, kluku?" Connor se na něj otočil. „Přece o tobě." „O mně?" Kdyţ Monroe vzhlédl, měl zarudlé oči. „Silasi, je čas." „Čas na co?" zeptala jsem se. V myšlenkách jsem zůstávala u své smečky. U Ansela a Bryn. Pálilo mě na prsou, kdyţ jsem se snaţila zaplašit představy všeho, co se jim mohlo stát. A moţná ještě pořád děje. 103
„Aby se Shay dozvěděl, kým ve skutečnosti je,“ pronesl Monroe. Já vím, kdo jsem," ohradil se Shay. „Chceš se vsadit?" zasmál se Connor. „Moţná tě čeká překvápko." „Dej mu pokoj," okřikla ho Adne. „Chcete slyšet ten příběh, nebo probereme plán?" zeptal se Silas. „Plán,“ prohlásila jsem. Jak můţe Shay pomoct smečce?" „Zatím toho moc udělat nemůţe,“ řekl písař. „Nejdřív musíme získat všechny díly." Jaký díly?" nechápal Shay. „Díly kříţe," odpověděl Silas, jako by to všechno vysvětlovalo. „Díly kříţe?" Silas povytáhl obočí a téměř vyčítavě na Shaye ukázal prstem. „Kolik jsi toho z Války všech proti všem doopravdy přečetl?" Musela jsem se ho zastat. „Tak hele, profesore, jakmile jsme zjistili, ţe mají Sciona o Samhainu poloţit na obětní oltář, vzali jsme nohy na ramena, protoţe nám šlo o ţivot. Jinak by se vám ho těţko podařilo zachránit, jestli se nepletu. Tak si dávej pozor na jazyk." Vycenila jsem na něj zuby. Všichni se zatvářili zaraţeně, jen Connor se uchechtl, kdyţ Silas opět popadl nůţ na dopisy. Je to tak, Silasi, ne kaţdému je dopřán takový luxus, aby si mohl dovolit zasvětit ţivot studiu jako ty. Máme štěstí, ţe jsou tady, a je nesmysl vyčítat jim, ţe nestihli dočíst příběh aţ do konce," zasáhl Monroe. Silas se otřásl, jako by se mu udělalo nevolno, pak se zasmušile zadíval na Shaye. „Promiň." 104
Shay se usmál. „Četli jsme jenom útrţky." „No dobře." Písař se nadechl, jako by se chystal zdolat rekord v potápění. „Na kaţdým z posvátných míst je jeden díl kříţe, a ty je musíš podle proroctví získat. Jedině tak můţeme vyhrát." Vydechl a zaskřípal zuby. „Chtít po tobě tahák na písemku, to by byl asi průšvih," utrousil Connor. „Nemáš páru, co je stručnej výtah." „Nebo příčetnost," dodala Adne a usmála se na Shaye, který se zasmál, ale na ublíţeného Silase se radši nepodíval. „Stručný výtahy jsou zvěrstvo," prskl. Nahnula jsem se k němu, nestála jsem o další napomínání. Já tomu nerozumím, Shay uţ přece kříţ má. To tetování." Connor se rozesmál. „Chlape, škoda ţe ses se mnou nevsadil." Vyměnili jsme si se Shayem nechápavý pohled. Silas vypadal jako husa, která se chystá snést zlaté vejce. „To tetování jenom označuje, kdo jsi, je to signál pro ty, co tě hledají. Není to ten skutečnej kříţ,“ oznámil, náramně spokojený sám se sebou. „Co je teda ten kříţ zač?“ zeptala jsem se tiše. Monroe se na mě nepodíval, své hnědé oči upíral na Shaye. Téměř lítostivě vzdychl. ,Je to zbraň.“
105
OSM „Zbraň?“ opakoval Shay tiše, ale ne ustrašeně. „Technicky vzato hned dvě zbraně,“ vykládal Silas nadšeně. „Ale mají se pouţívat společně, jako jedna síla." „Dvě zbraně?" Nedávalo mi to smysl. „Ano," pronesl tiše Monroe. „Dva meče." „Elementální kříţ," dodal Silas. „Meč země a vzduchu a meč ohně a vody. Kdyţ se na Shayovo znamení podíváš pořádně, zjistíš, ţe kaţdý rameno kříţe má jeden špičatej konec. To je hrot meče." „Takţe to jsou meče," vydechl Shay tak nějak zklamaně. „Co je?" zeptala jsem se ho. Ušklíbl se, ale oči upíral na své dlaně. „Shayi?" Ani Monroe jeho reakci nechápal. ,Já jenom, ţe je to... prostě typický," zamumlal. „Tak nějak jsem si nikdy nepředstavoval, ţe budu bojovat s mečem. Zvlášť kdyţ jsem teď vlk.“ Zaplavilo mě příjemné teplo. Musela jsem se odvrátit, sevřelo se mi hrdlo. Možná přece jenom chápe, co znamená být Ochránce. Jestli je to tak, pomůţe mi vést smečku, coţ u mě předčí jakoukoli zbraň. „Nejsou to jen tak obyčejné meče," řekl Monroe. Jsi jediný, kdo jimi můţe vládnout." Jediný? Tak to uţ bylo něco. Shay nasadil zvídavý výraz. Propletl si prsty, pak se znovu zamračil. Musela jsem se rozesmát, konečně mi to všechno došlo. 106
„Určitě si to uţiješ, Shayi, i kdyţ moţná ne tolik jako ten bič nebo cepíny. “ „Cepíny?“Connor zpozorněl. Shay přikývl a sklopil oči. „Vsadila bych se, ţe lituješ, ţes nečetl víc nindţa komiksů, co?“ Nemohla jsem se přestat smát. Adne nás nechápavě sledovala. „O čem to mluvíte?" „O Shayových dětských aspiracích,“ zazubila jsem se. „A o jeho oblíbených výcvikových příručkách." „Meče mi připadají hrozně...obyčejný.“ Zavrtěl hlavou. Jestli hledáš grafickou inspiraci, můţeš zkusit Path of the Assassin nebo Shaman Warrior," navrhl mu Silas. „Spousta soubojů se dvěma meči, coţ budeš muset ovládnout. Můţu ti půjčit svou sbírku." Shay se trochu rozveselil. „Budeme pokračovat ve výcviku, který jsi tenhle týden začal," řekl Monroe. „Nebude v tom ţádná potíţ, Connor si tě vezme na starost." Já můţu taky pomoct." Adne otce zpraţila pohledem. „To je fakt," přidal se Connor. „Moţná není útočník, ale v souboji je fakt dobrá, Monroe." Mrkl na ni. „Určitě se všichni přijdeme podívat na tvůj první zápas se Scionem." Adne se zazubila. „Vidíš, Monroe?" „No dobře," povzdechl si. „Adne s výcvikem pomůţe." „Pořád ale potřebujeme získat všechny čtyři díly kříţe, neţ to bude mít vůbec význam," podotkl Silas. 107
Horečně jsem uvaţovala. Díly kříţe. Shay říkal, ţe v knize Stráţců byly čtyři mapy. Mohl by být Haldis jedním dílem meče? A pokud ano, kterým? Nevypadal jako zbraň, pokud ovšem... Kříţ tvoří dva meče. Válec, který jsme našli v jeskyni, rozhodně není čepel, ale začínala jsem tušit, jak by to mohlo být. Zvlášť pokud je Shay jediný, kdo můţe těmi meči vládnout, protoţe Haldisu se mohl dotknout jenom on. Musí to být ono. „Ne," pronesla jsem tiše, „stačí nám uţ jen tři díly." V místnosti se rozhostilo překvapené ticho. „Prosím?" řekl nakonec Silas. „Byli jsme se Shayem v jeskyni Haldis,“ prozradila jsem. „Má ten díl, který tam byl ukrytý." Shay zbledl. „No, já jim o Haldisu ještě neřekl, Callo.“ ,Já vím.“ Naznačila jsem mu pohledem, co si o tom myslím. ,Je to jílec, ţe? Jílec meče.“ „Ano, je.“ Monroe se otočil na Shaye. „Proč jsi nám to neřekl?" Shay sáhl do vnitřní kapsy bundy.“Je mi líto, chtěl jsem mít nejdřív jistotu, ţe vám můţeme věřit. Ale teď uţ je to asi pasé." Ukázal lesklý okrový válec. Ticho kolem bylo přímo hmatatelné. „Kdy jste ho získali?" zeptal se nakonec Monroe, oči upřené na ten zvláštní předmět. „Byli jsme s Callou v jeskyni v říjnu," odpověděl Shay a začal si s válcem pohrávat. Čím déle jsem si ho prohlíţela a viděla, jak dokonale mu padne do ruky, tím větší jsem měla jistotu. „Tam právě Shay pouţil ty cepíny," dodala jsem. „Stráţci nechali Haldis hlídat obrovským 108
pavoukem. Zabil ho." „Cepínem?" Connor vykulil oči. Shay se otřásl. „Byla to hrůza." „No já nevím," usmála jsem se při té vzpomínce. „Vyřídil jsi tu nestvůru celkem bez problémů." „Cepínem?" opakoval Connor a hleděl na Shaye, jako by ho viděl poprvé. ,Jo,“ přikývl Shay, ale vypadal, jako by mu nebylo dobře. Sevřel válec pevněji. Silas si odfrkl a zalovil v koţené brašně, pohřbené pod horami papírů na stole. Kdyţ se napřímil, měl na rukou tlusté koţené rukavice. Natáhl se pro válec. Chtěla jsem ho varovat, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Jakmile se dotkl hladkého povrchu, vyjekl a klopýtl, pak začal vrtět hlavou. Ostatní na něj udiveně zírali. „To je divný," zlobil se a znovu se chtěl Haldisu dotknout. „Na tvým místě bych to nedělala," pronesla jsem tiše. „Ta bolest se s kaţdým dotekem stupňuje.“ Teď se všichni otočili na mě. Vyzývavě jsem jim pohled oplácela. „Tys věděla, ţe mě to bude bolet?“ zeptal se Silas rozhořčeně. „Nevěděla, aspoň ne jistě. Myslela jsem, ţe se ho třeba nemůţou dotknout jenom Ochránci. Ale vypadá to, ţe na něj smí sáhnout jenom Shay.“ Silas vykulil oči. „I kdyţ mám začarovaný rukavice?" Byl to blázen. „Myslel sis, ţe to rukavice změní?" „No, měl jsem jistou teorii..." Poškrábal se 109
rozpačitě na hlavě. Monroe zasténal a zabořil tvář do dlaní. „Silasi, tys nám neřekl, ţe je to jenom teorie. Přísahal jsi, ţe to bude fungovat. Nahlásili jsme to Anice!" „Pitomče," ulevil si Connor. Přistoupil k Shayovi a z uctivé vzdálenosti si Haldis prohlíţel. „O co jde?" zeptal se Shay, kdyţ viděl, jak poraţenecky se všichni tváří. „Silas naplánoval naše nedávné útoky," pousmála se upjatě Adne. „Přepadové oddíly se snaţily dostat na posvátná místa v naději, ţe se nám podaří shromáţdit díly kříţe, neţ se objeví Scion." Jenomţe nikdo z vás se jich nemohl dotknout," doplnila jsem. Má důvěra v jejich schopnosti poněkud opadla. Opravdu dokáţou pomoct mé smečce, kdyţ dělají takové chyby? „Nevěděli jsme to," řekl Connor a věnoval Silasovi vraţedný pohled. „Desítky Hledačů padly, kdyţ se k nim snaţily dostat." Musela jsem se odvrátit, najednou jsem si uvědomila, ţe jsem se dnes dopustila úplně stejné chyby. Nemůžu jim to zazlívat. Všichni děláme, co můžeme. Silas vypadal trochu vyvedený z míry. „Byl jsem si jistej, ţe to půjde." „Proč jste se zaměřili na ten kříţ?“ chtěla jsem vědět. „Co je na těch mečích tak zvláštního?" „Ten kříţ je jediná síla na světě, která dokáţe porazit přízraky," odpověděl tiše Monroe. „Aţ Scion získá a ovládne meče, můţe je vypudit ze světa, porazit přisluhovače podsvětí. Dokonce i samotného Bosquea Mara. Nikdo jiný to nedokáţe." 110
Shay zbledl. „Dokáţu bojovat s přízraky?" „Ano." Monroe mu poloţil ruku na rameno. „Dokáţeš a taky budeš. Za nějaký čas.“ Silas, který se očividně oklepal, uţ nevydrţel mlčet. „Musíme ten kříţ získat. Je to jediná věc, která nám umoţní porazit Stráţce." Přikývla jsem a snaţila se představit si moc, která by dokázala porazit Bosquea a jeho hordu. „Proč jsi to před námi tajil?" obořil se Monroe rozčileně na Shaye. Shay se rozhlédl po ostatních a vzdychl. „Mrzí mě to,“ řekl, „ale neměl jsem jak poznat, jestli jste takoví, jak tvrdíte. Chtěl jsem počkat, aţ vám bude věřit i Calla." Kousla jsem se do rtu. Byla jsem mu za ta slova vděčná, ale litovala jsem, kolik to Hledače stálo. „Tak dobrá," odkašlal si Monroe. Jedeme dál. Teď aspoň víme, ţe jakmile tu zbraň bude mít, Stráţci mu ji nemůţou vzít." Je dobře, ţe máš Haldis, Shayi," řekla Adne. „Ušetří nám to jednu cestu." Usmál se. „To asi jo." Pak se otočil na Silase. „Kdo byla ta ţena?" „Ţena?" Silas povytáhl obočí. „Ţena v jeskyni. Zpívala, pak zhaslo všechno světlo a já najednou drţel Haldis." „Aha,“ usmál se, „to byla Cian, válečnice, prorokyně. Jen díky ní jsme dneska tady.“ „Byla to první Hledačka," dodal Monroe na vysvětlenou. „A taky tvoje prapraprateta. Scionův rodokmen začíná u prapředků Eiry a Cian." „A kdo byla Eira?“ zeptala jsem se. Monroe se zachmuřil, oči upřené na Shaye. 111
„Tvoje prapraprababička. Byla to Cianina sestra a první Stráţkyně.“ „Sestra? Jak je to moţné?" podivil se. Silas si odkašlal. „Ach boţe, tak uţ to vybal," zaúpěl Connor. Bezobřadně se svalil na zem, hromadu papírů pouţil místo polštáře. „Není to zas tak dlouhej příběh," zabručel Silas. Connor ani neotevřel oči. „A je dobrej," přesvědčoval písař. „Dobrej?" Tentokrát se na něj Connor podíval. ,Je to jedna velká katastrofa." „Myslel jsem vzrušující," opravil se. „Jo, nám to zničilo ţivot a ty to vychvaluješ jako literární skvost." „Tak uţ ho nech, ať to můţe říct, Connore," ozvala se Adne přísně. Pokynula Silasovi. „Takţe před dávnými časy..." Silas se znovu rozzářil. „Tehdy ještě nebyl svět duchů lidem skrytý. Společenství na zemi se mísila se silami země a podsvětí. Většina lidí by to nazvala „magií“, ale je v tom mnohem víc." Jak to?" zeptal se Shay. „Napojení na základní síly země je přirozené, vychází prostě ze ţivota na týhle planetě. Všechno je součást stejného systému, jsou to stejné energie. Schopnost naladit se na tyhle síly má kaţdý jinou, ale potenciál mají všichni." „Tak v čem je teda problém, jestli je magie normální součást lidí?" „Nejenom lidí," opravil Shaye Silas. „Zvířat, rostlin, země, oblohy, kamenů. Všeho." „Základní síly nejsou problém, Shayi," řekl Monroe, „ale magie země není jediná, která se v 112
tomhle světě objevuje." „Mluvíte o podsvětí?" zeptala jsem se. Naskočila mi husí kůţe. „Odkud pocházejí přízraky a sukuby?" Přikývl. „Výborně, vlčice," ušklíbl se Silas. „Podsvětí existuje jako určitá protiváha země. Nikdy v podstatě nebylo součástí tohohle světa, existovalo souběţně s ním, asi jako vlaky na rovnoběţných tratích." „Její zlé dvojče," zasmála se nevesele Adne. „Přesně," odtušil Silas. „Kdyţ se na svět duchů naladili další lidi, některý z nich napadlo, ţe by se mohli pokusit povolat síly podsvětí a vyuţít je pro vlastní prospěch." „Proč o tom nejsou nikde ţádné záznamy?" zeptal se Shay. „Kdyţ lidi o podsvětí vţdycky věděli." „No promiň," rozčiloval se Silas, „já myslel, ţe se ti dostalo vzdělání. Copak jsi nečetl ţádný historický kníţky?" „Jasně ţe jo.“ „Kdybys dával pozor, všiml by sis, ţe aţ do půlky devatenáctýho století mluvili lidi v jednom kuse o čarodějnicích, démonech a nestvůrách." „Myslel jsem, ţe to jsou jenom pověry," namítl Shay. „Vítej v moderní době vědecký revoluce." Silas se usmál. „Všichni by měli Stráţcům zatleskat." Vyměnili jsme si se Shayem nechápavý pohled. „Předbíháš se, Silasi," upozornil ho Monroe. „No jasně, omlouvám se. Kaţdopádně to, ţe šlo o pověry, je výmysl moderní doby. Samozřejmě bylo potřeba nějak uspokojivě vysvětlit děsivý 113
bytosti, který byly vţdycky skutečný a těţko se ovládaly. Jak jsi právě předvedl, teorie pověr se výborně ujala a úspěšně přepsala dějiny." Shay tomu nechtěl věřit. „To sis vymyslel." „Nevymyslel," pravila Adne chladně. „Tak co se vlastně stalo?" zeptala jsem se, ohromená tou hradbou lţí, která dosud obklopovala můj ţivot. „Jak uţ jsem říkal, pouţití elementární moci je v pořádku, ale ti, co fušovali do podsvětí, zadělali sobě i ostatním na problémy. Tvorové z podsvětí se s lidma moc nesnášejí.“ „Jak to?“ nechápal Shay. „Sám jsi to viděl,"odpověděla jsem mu. „Jsme jejich potrava. Přízraky, sukuby, inkubové. Krmí se nejhoršími částmi ţivota. Ţiví se naším utrpením." Adne zbledla, ale kdyţ ji chtěl Monroe vzít za ruku, ucukla. „Aha," zamumlal Shay. Jasně, promiň." Silas mávl rukou. „V pohodě. Ale tehdy, kdysi dávno, se pár ušlechtilých lidí rozhodlo čelit silám podsvětí a utnout praktiky těch nezodpovědných, co si neuvědomovali, ţe si zahrávají s ohněm. Bojovali s tvory podsvětí, kteří se objevili na zemi." „S přízraky se přece bojovat nedá," namítla jsem. „Přízraky jsou novinka," prohlásil Monroe. „Tedy relativní, objevily se tak před pěti sty lety." „A tomu ty říkáš novinka?" ţasla jsem. „V historických souvislostech," upřesnil Silas. „Přízraky přišly se Stráţci. Neţ se objevily, dokázali mágové vyvolat jen sukuby a inkubymají víc lidských rysů, proto můţou překročit 114
hranici mezi světy snáz a ten, kdo je povolá, nemusí mít takovou moc." „Kde se vlastně vzali Stráţci?" zeptala jsem se netrpělivě. „Právě se k tomu dostávám," pravil Silas nevzrušeně. „Válečníci, kteří ze sebe udělali stráţce mostu mezi zemí a podsvětím, byli úspěšní. Byli trpěliví, bdělí a odváţní a podařilo se jim udrţovat síly podsvětí v jistých mezích a minimalizovat jejich škody na zemi. Jenţe pak se v šestnáctým století objevila bojovnice, krásná, milá a v boji zdánlivě neporazitelná. A vymyslela pro své druhy nový úkol. Mluvím o Eiře." „Co udělala?" vydechl Shay. „Byla nesmírně ctiţádostivá. Prohlašovala, ţe válečníci nemusí jen chránit svět, ale ţe by měli zbavit zemi podsvětí jednou pro vţdy. Zavřít dveře mezi naším a oním světem." „To zní celkem dobře," podotkla jsem. „To jo,“ potvrdil Silas, „jenţe cesta do pekel je dláţděna dobrými úmysly, jak se říká.“ „V tomhle případě doslova," zabručel Connor. Poloţil si niku na oči, takţe to vypadalo, ţe pospává, ale já viděla, jak má napjaté svaly na krku a čelisti. Silas mu věnoval pohrdavý pohled. „Eira se rozhodla, ţe rytíře do téhle akce povede. Jenomţe aby dokázala zavřít dveře mezi světy, musela nejprve zjistit, jak se je podařilo otevřít. Tyhle vědomosti hledala v podsvětí, a přitom se změnila." Jak se změnila?" Shay uţ nebyl tak bledý. „Našla zdroj, tvůrce cesty z podsvětí na zem. Bytost mocnější, neţ kdo z lidí během krátkých setkání s říší temna poznal. Tenhle tvor vyslal 115
na náš svět svoje vyslance, aby shromáţdili moc a předali mu ji. Chtěl být ještě silnější a rozšířit průchod tak, aby se na zem dostalo víc jeho věrných." Otřásla jsem se, měla jsem pocit, jako bych měla zavázané oči a táhlo mě to do tunelu a já rozhodně nechtěla vidět, kde to jsem, aţ mi oči rozváţou. „Eira byla silná, ale její ctiţádost ještě silnější. Ten tvor víc neţ v co jinýho doufal, ţe jednou otevře cestu tak velkou, ţe i on sám bude moct vstoupit na tenhle svět a ovládnout ho. Chtěl být pánem ne jedné, ale dvou říší, podsvětí a země. Slíbil Eiře místo po svém boku, jestli mu pomůţe." „A ona to udělala." Monroe upíral oči na své dlaně. „Nebyla sama," pokračoval Silas. „Spousta válečníků uţ byla unavená z nekonečnýho souboje s podsvětím, ve kterým nasazovali den co den ţivoty. Jejich hlad po moci byl velký a Eira neměla problém sehnat zástup následovníků." „Stráţci," konstatoval Shay. „Tak se sami nazvali," potvrdil písař. „Stráţci moci, která je pro většinu lidí příliš velká. Povaţovali se za elitu, která byla vyvolená, aby vládla na zemi s pomocí sil podsvětí." „Jenomţe to je nesmysl," prskl Connor. „Opravdu?" poznamenala jsem tiše. „Stráţci na zemi vládnou. Pouţívají svou moc a sklízejí úspěchy." „To ano," řekl Monroe, „ale ta moc jim nepatří. Ţijí ve strachu, ţe ji ztratí. Nakonec jsou z nich jen otroci toho samého tvora, který svedl Eiru. V historii nese jméno Harbinger. Vy ho znáte jako Bosquea Mara." 116
DEVĚT
Kdyţ jsme šli pryč, Shay mlčel. Nevěděla jsem, jestli na něj mám mluvit, dotknout se ho. Jak bych se asi cítila já, kdybych zjistila, ţe můj jediný ţijící „příbuzný" je ve skutečnosti pán démonů? Dozvěděli jsme se toho moc najednou, odsunuli spoustu kamenů, pod kterými se ukrývaly ošklivé věci. Věděla jsem, ţe mí pánové jsou krutí, ale teď jsem plně pochopila, jaká je jejich skutečná povaha: nejenţe vyuţívají síly podsvětí, oni se s temnotou ochotně spojili. Ten temný svět rodil bytosti, které rozsévají utrpení, a právě jeho hrůzy jsou zdrojem moci Stráţců. Moci, kterou jsem celý ţivot ochraňovala. Šla jsem napřed a nutila se k rychlejšímu tempu. Chtěla jsem se někde schoulit do klubíčka, zavřít oči a zapomenout na pravdu. Kéţ by tu byla Bryn, abych si s ní o tom mohla promluvit,určitě by přišla na způsob, jak mě rozveselit. Její humor vţdycky dokázal rozptýlit moje pochybnosti. Kdyţ jsem si představila její usměvavou tvář, okamţitě mě začalo hryzat svědomí. Kde teď asi je? Ublíţili jí Stráţci? „Měli byste si odpočinout," řekl Connor. „Zavedu vás do vašich pokojů." „Trefím sám," odbyl ho Shay a vzal mě za paţi. „Nepotřebujeme doprovod." „Ticho, kluku, pořád jsi tu jako host. Tak bych prosil trochu slušnosti." „Kluku?" Shay se najeţil a svíral mě, aţ to bolelo. „Jsi jen o tři roky starší neţ já!" Connor se napřímil a poloţil ruku na jílec
117
meče. „Vsadil bych se, ţe jsem toho viděl mnohem víc, neţ bys dokázal strávit, i kdyţ jsi Scion.“ Bylo mi jasné, kam to směřuje. „Nechte toho, oba.“ Všichni jsme byli vyčerpaní a podráţdění. „Přesně tak,“ přidala se Adne. „Máme za sebou mizernej den a nestojíme o to, abyste se tu navzájem podřízli.“ „Svatá pravda,“řekl Connor, ale ruku z meče nespustil. Snaţila jsem se krotit svoje podráţdění a raději jsem si prohlíţela křišťálové ţilky, které protkávaly stěny. Dokonce i na chodbách, nyní osvícených jen mihotajícími se plameny pochodní, vzory jemně zářily. Během cesty nabraly barvy Tordisu, připomínající ledové pavučiny, tón růţové a světle ţluté. V jednom místě jako by se barvy přímo chvěly a pulzovaly. Po stěnách se najednou rozlévala šarlatová a zářivě oranţová, bylo to jako procházet ohništěm. Neměnily se však jen barvy. I vzduch kolem nás se ohřál, ale bylo mi to spíš nepříjemné, neţ aby mě to uklidnilo. Kýchla jsem a zavrtěla hlavou, protoţe jsem ucítila zvláštní odér. Ve stejné chvíli Shay nakrčil nos. „Co to je?“ zeptal se. Neviditelná směs, která mě udeřila do nosu, měla povědomé sloţení černý pepř, šalvěj, hřebíček a cedr ale byla příliš silná. Začaly mě pálit oči, slzely. Teplo, které se mi rozlévalo po kůţi, začalo svědit. I Shay se škrábal na rukou. „No nazdar," uteklo Connorovi, kdyţ na nás po očku pohlédl, „asi jsme to měli vzít zpátky přes “ nádvoří.“ Shay se rozkašlal a střelil po něm vyčítavým 118
pohledem. „Nebojte, uţ jsme skoro za tím," uklidňovala nás Adne. „Za čím?“ Přitiskla jsem si ruce na nos a na ústa, přesto jsem se rozkašlala, jako bych vdechla kouř. „Tohle je Pyralis a teď právě procházíme kolem apatyky, " oznámila Adne a ukázala na dvoukřídlé dveře, které připomínaly ty od poradní síně Haldisu aţ na to, ţe vyřezané trojúhelníky byly prázdné a jejich špička směřovala vzhůru. „Mrzí mě to,“ omlouval se Connor, „neuvědomil jsem si, ţe vás to tak dostane.“ „Proč to vám dvěma nevadí?" nechápala jsem. Konečně jsem zase mohla trochu dýchat, protoţe jakmile jsme minuli ty dveře, pronikavý zápach začal slábnout. „V apatyce se připravujou naše kouzla směsi, které pouţíváme na zbraně, aby měly lepší účinky proti..." Adne se na mě nervózně ohlédla. „Ochráncům." Přejela jsem si jazykem po ostrých špičácích. Očarované šípy. Doufám, že si to pořádně užíváš. Ještěţe Ethan zůstal v Očistci. Kdyby byl tady, kdyţ mě při vzpomínce na jed rozbolely staré rány, neodolala bych a utrhla mu kus ruky. „Jo. Prostě byste se měli Pyralisu vyhýbat, protoţe tady se vám asi nikdy líbit nebude," dodal Connor. „Díky za tip," zabručel Shay a konečně pustil tričko, které si přetáhl jako roušku přes nos. Poznala jsem, ţe jsme došli do Haldisu, protoţe ohnivé odstíny vystřídaly jemné tmavé tóny, 119
jaké se dají najít jedině v půdě. Výpary z Pyralisu rovněţ zmizely, konečně jsem mohla pořádně dýchat. Svědění přestalo, i kdyţ nám se Shayem jako připomínka cesty kolem apatyky zůstaly na paţích rudé šrámy. „Takţe kaţdý křídlo odpovídá jednomu ţivlu?" zeptala jsem se. „Zemi, ohni, vzduchu a vodě?" Uţ jsem viděla tři křídla a ráda bych si prohlédla i vodní část akademie. „Přesně tak," potvrdila Adne. Je to tu hezký, ne?" nadhodil Connor. „Dobrý bydlení." „Díky." Adne se na něj přes rameno usmála. „Chceš říct...?" Nechápala jsem to. Connor se zasmál. „Budovou vedou svá vlákna všichni tkalci, ale Adne se právě rozhodla shrábnout celou chválu jenom pro sebe." Jeho smích mě trochu uvolnil, bylo znát, ţe se vrátil do svého obvyklého rozpoloţení. Okamţitý účinek toho věčného vtipkování mi názorně předvedl, jakým přínosem jeho smysl pro černý humor doopravdy je. I kdyţ s tím byl někdy otravný. Jaká vlákna vedete akademií?" chtěl vědět Shay. „Díky nim ji dokáţeme přesouvat," odpověděla Adne a zamnula si spánky. „Ale abych byla upřímná, hrozně mě bolí hlava. Nemohla bych tě ohromovat svými neuvěřitelnými schopnostmi někdy jindy?" Zastavila se přede dveřmi. „Tohle je tvůj pokoj, Callo." Connor se samolibě usmál. „Kdybys měla noční můry, vlčice, mám dveře hned vedle. Je tam dost velká postel, na kterou se vejdem oba, teda jestli nebudeš kousat... aspoň ne 120
moc." Popadla jsem Shaye za ruku, neţ se na něj mohl vrhnout. „Fakt bys měl brát věci trochu s nadhledem," zavrtěl Connor hlavou, kdyţ viděl, jak Shay zatíná pěsti. „Ach boţe, Connore," zaúpěla Adne, „říkala jsem, ţe mě bolí hlava. Nemohl by sis ty řeči pro dnešek odpustit?" „Promiň." To mě ohromilo. Ještě jsem ho neslyšela omluvit se za nějaký vtip. Došel k ní a odhrnul jí vlasy z očí. „Měla by ses trochu prospat." Ještě není tak pozdě." Zdálo se mi, ţe se poněkud zachvěla. „A i kdybych si šla lehnout, stejně bych dneska asi nedokázala usnout." „Tak si můţeme povídat," navrhl. Jeho rozpustilé šaškování bylo rázem pryč. Chvíli se na něj mlčky dívala, pak přikývla. „Trefíš do svýho pokoje, Shayi?" zeptal se Connor, aniţ z ní spustil oči. „Neříkal jsem to náhodou tak před deseti minutama?" „No jo." Connor vzal Adne jemně kolem ramen a vedl ji chodbou. Dívala jsem se za nimi, opět zmatená těmi neustálými změnami atmosféry mezi nimi. Teprve kdyţ si Shay odkašlal, přestala jsem se zabývat jejich zvláštním vztahem. „Kde máš pokoj ty?“ zeptala jsem se. Strčil ruce do kapes a rozhlédl se. „Hned vedle, ale napadlo mě, ţe bych moţná...“ Rozbušilo se mi srdce a tváře mi zčervenaly, kdyţ jsem si vzpomněla, co říkal Connor. „Chceš jít dál?“ nabídla jsem mu. Usmál se a upřel na mě oči plné naděje. 121
Vzala jsem ho za ruku a věděla, ţe musí cítit, jaké tempo nabral můj tep. V pokoji byla tma. přesto jsem rozeznala postel, psací stůl a několik čalouněných ţidlí. Připomínalo to něco mezi pokojem na koleji a hotelem. Nebylo to zas tak zlé. Jenţe kam teď? Dostala jsem se na neprozkoumané území. Zůstali jsme se Shayem sami a nemuseli se před nikým skrývat. Tady nás nikdo nemohl přistihnout. Byli jsme v bezpečí... aspoň teoreticky. Podlamovala se mi kolena, opájela jsem se touhou a volností, konečné můţu dělat, co chci. Mám ho odvést k posteli, nebo by to bylo moc rychlé? Měla bych hrát ostýchavou? Kruci, v tomhle se vůbec nevyznám. Postavil se za mě, objal mě kolem pasu a pak mě k sobě přitiskl. Kdyţ mě začal líbat na šíji, naplnilo mě sálavé teplo. Opřela jsem se o něj a ohromně se mi ulevilo. Uvolnila jsem se. Jsme sami, uţ ne pod dohledem Hledačů, z nichţ jsem přes vřelé přivítání byla nadále nesvá. I kdyby se mi ale tohle nové uspořádání nezamlouvalo, aspoň jsem ještě naţivu. My oba, já i Shay. Vychutnávala jsem si vědomí, ţe jsme v bezpečí. Zavřela jsem oči a jeho ruce začaly klouzat po mém těle. I přes oblečení jsem cítila horko sálající z těch doteků, které mě ale zároveň neuvěřitelně chlácholily. „Tak co si o Hledačích myslíš?“zeptal se. „Mně to připadá, ţe jsou asi fakt kladáci.“ „Vypadá to tak.“ Trochu jsem se zavrtěla. ,Je to 122
divný, ale trochu mi připomínají Ochránce." „Já to chápu, jsou to taky bojovníci. Všichni podstupujete oběti kvůli válce." Odtáhl mi límec haleny a políbil mě na rameno. „Oběti." Zachvěla jsem se, najednou jsem si vzpomněla na Lydii. Na Granta Selbyho. Za co asi poloţili ţivot? Pořád jsem toho o Hledačích hodně nevěděla. Jsou hrozně dobří," řekla jsem a vzpomínala na jiţní svah. „I kdyţ nejsou vlci." „Někdy má lidská podoba svoje výhody," namítl Shay. Jako třeba?" Jako třeba kdybych teď byl vlk, mohl bych tě maximálně olizovat." Zasmála jsem se a chtěla se k němu otočit, ale nepustil mě. Políbil mě na hrdlo. „Vidíš, tohle je mnohem lepší neţ olizování. “ Náhlé zrychlení srdečního tepu a spalující horko mi prozradily, ţe je to opravdu mnohem lepší. Sklouzl mi rukama k bokům a jemně mě kousl do ušního lalůčku. „Vsadil bych se, ţe objevíme i další věci, které jsou takhle lepší." Otočila jsem se dřív, neţ mi v tom mohl zabránit, a zvedla hlavu, lačná jeho polibku. Kdyţ se naše rty setkaly, jako by mě celou zachvátily plameny. Líbal mě zlehka, dráţdivě. Ty jemné doteky jeho rtů přímo bolely, probouzely ve mně touhu po něčem dalším. Zabořila jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si ho blíţ. Kousla jsem ho do rtu. Poloţil mi ruku na záda, druhou mi vklouzl pod halenu a začal mě zkoumat a laskat. „Tolik jsi mi chyběla," šeptal. „Ty mně taky," přiznala jsem a málem se 123
zajíkla, kdyţ mé políbil na tvář. Má kůţe jako by pod jeho elektrizujícími doteky oţívala. Zasmál se a já popadla dech. „Připadá ti to legrační?" „Ne,“ zašeptal. Jenom mě napadlo, ţe vypořádat se s tím, co máš na sobě, je mnohem jednodušší, neţ kdyţ jsem zápolil s tím ctnostným nesmyslem, cos měla minule, kdyţ jsme se líbali." Zachvěla jsem se, kdyţ prsty zdůraznil, jak to myslel. „Myslíš ty svatební šaty?“ Dalo mi práci mluvit srozumitelně. „Tohle je pohodlnější, ale stejně mi připadá divný mít na sobě oblečení nepřátel. “ „Uţ to nejsou nepřátelé. Navíc ti sluší.“ Usmál se. „Nejvíc se mi líbí ty upnutý koţený kalhoty. “Jeho ruce se znovu daly do pohybu a mně se zatočila hlava. „Chceš navázat tam, kde jsme minule přestali?" zeptal se. „Myslím předtím, neţ nám začalo jít o ţivot?" Zachvěla jsem se, jenomţe v mé mysli se v tu chvíli ozval jiný hlas. Hlas, který jsem slyšela ten večer. Miluješ ho? Renova slova vířila kolem mě, musela jsem zavřít oči, bojovala jsem s citovou bouří, která mě zachvátila. Tady jde jedině o lásku. Jeho sytý hluboký hlas zazníval zblízka, byl tak skutečný. Otevřela jsem oči, téměř jsem čekala, ţe ho spatřím stát vedle sebe s pokřiveným úsměvem na rtech. Ahoj, Cal. Místo toho jsem viděla jen vysoká okna ve zdi. Nerada jsem se od Shaye odtáhla. Proč se mi 124
tohle pořád děje? Nedokázala jsem uniknout vzpomínkám na Rena. Naopak, byly čím dál neodbytnější. „Asi bychom neměli." Můj hlas zněl zastřeně, ještě jsem byla rozechvělá, nevěděla jsem však, jestli to je pořád reakce na Shayovy doteky nebo nečekanou vidinu Rena. Vzdychl, kdyţ jsem poodstoupila. „Co se děje?" Nechtěla jsem mu to říkat, proto jsem se raději uchýlila k druhému důvodu. „Dneska to bylo dost zlý. Lydia zemřela, abych se já dostala zpátky. Umřela kvůli mně. Pořád tomu nemůţu uvěřit, čekala bych, ţe mě teď Hledači budou nenávidět. „Mně se zdá, ţe Ethan tě rozhodně nenávidí." Ušklíbl se. „To je vzájemný." Hořce jsem se usmála. „Myslela jsem ty ostatní. Monroe je uzavřený, ale rozhodně ne rozčilený, a Connor je vlastně senzační." ,Jo tak." Shay zaskřípal zuby. „Nemyslím takhle," vzdychla jsem.“Je milej a je s ním legrace. Chápej, asi jako Adne." Její jméno jsem vyslovila poněkud jízlivě. Taky dovedu hrát ţárlivou. Buďto mu to uniklo, nebo to přešel. „Jo, ta je skvělá. Strávil jsem s ní celej týden." „A co jste dělali?" zeptala jsem se a málem mi uniklo zavrčení. „Jsi roztomilá, kdyţ ţárlíš." Pohladil mě po tváři a ucukl, kdyţ jsem ho chtěla z legrace plácnout po ruce. „Víš, ţe mám oči jenom pro tebe." Jasně." Zasmála jsem se, ale pořád to neznělo úplně přesvědčivě. 125
„Váţně." Podívala jsem se mu do očí, a kdyţ mě políbil na špičku nosu, věděla jsem, ţe to myslí doopravdy. „Prostě mi to tady ukázala," řekl, „a taky jsme trochu cvičili. Tady na výcvik hodně dají." „Co jste cvičili?" Pohladila jsem ho po rameni. „Souboj," odpověděl. „Aha. A jaký to bylo?" Zasmál se. „Prostě teď asi umím líp bojovat." „Šlo ti to dobře uţ předtím." „Tak to bys mě měla vidět teď, kotě," zazubil se. „Tak uţ mi víckrát neříkej, nebo ten výcvik brzo vyuţiješ." „Dobře," řekl a zvedl ruce na znamení, ţe se vzdává. „Ţádný zdrobněliny, ţádný zvířátka. Vlastně jsem se dozvěděl něco o akademii a o tom, jak probíhá výcvik Hledačů, ale co se týče budoucnosti a toho, co se ode mě čeká, nevím pořád ani ťuk." „Shayi... proč jsi jim nechtěl ukázat Haldis?" Něco mě na tom trápilo, ale nedokázala jsem rozluštit co. „Nechtěl jsem jim nic prozradit, dokud nebudu mít jistotu, ţe se jim dá věřit. Dokud se nevrátíš," odpověděl a mě zahřálo u srdce. „Teď uţ jim asi věřím." „Takţe jste před sebou navzájem mlčeli?" „V podstatě." Zasmál se. ,Já chtěl mít jistotu, ţe to s tím spojenectvím s Ochránci myslí váţně, a neublíţí ti, jakmile se probereš." „Děkuju," řekla jsem, ale pořád mě překvapovalo, ţe je podvedl. „Shayi, věděl jsi, ţe půjdeme hledat mou smečku. Proč jsi nás nezastavil?" 126
„Chtělas jít," namítl, já však poznala, ţe se jenom vyhýbá pravdě. „Já dokázala myslet jen na to, ţe se dostanu k nim. Vůbec mě nenapadlo, ţe hlídky uţ teď nemají smysl... Dokud jsem se o tom nepřesvědčila na vlastní oči." Nenamáhal se zakrýt úsměv. Jenţe tys to věděl," zavrčela jsem. „Věděl jsi, ţe je nenajdeme." „Nevěděl, ale napadlo mě to.“ „A proč jsi nic neřekl?" Mé překvapení rychle přerostlo v rozhořčení. Dva lidé zemřeli. „Tos měl." „Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo," odpověděl napjatě. „Myslel jsem, ţe takhle dokáţeš Hledačům svou cenu, a přitom nenarazíte na větší potíţe." „Jenomţe my měli potíţí celou hromadu," odsekla jsem. Rozčilovalo mě, ţe se mě snaţí ochraňovat, a ještě ke všemu lhaním. „Dva lidi to stálo ţivot." Já vím," řekl rychle a bylo vidět, ţe začíná mít taky vztek. „A mrzí mě to, Callo. Neřekl jsem nic, protoţe jsem si myslel, ţe kolem Haldisu prostě vlci nebudou. Jak jsem měl vědět, ţe tam na vás budou čekat?" Protože v tom jsme nejlepší. Kousla jsem se do jazyka, nechtěla jsem na něj dál štěkat. V očích mě pálily slzy, začínala mě zmáhat únava, všechno mě bolelo. Došla jsem k posteli a posadila se. Neničila mě jenom ztráta dvou Hledačů. Těţce na mě doléhalo zklamání. Vrhla jsem se do té mise po hlavě, protoţe jsem doufala, ţe se mi podaří zachránit smečku. Zato teď jsem nevěděla jak dál, ani jestli je vůbec najdeme. 127
Svezla jsem se na matraci a zabořila hlavu do polštářů. Po tvářích mi stékaly slzy. Zavřela jsem oči. Vzápětí jsem ucítila, jak na postel dosedl Shay. Natáhl se vedle mě. Políbil mě na šíji, ale já uţ nebyla s ním. Byla jsem zpátky ve Vailu, u své smečky. Teprve po dnešním utkání s Emilem mi došlo, proti čemu vlastně stojím a taky jsem si připomněla, co všechno jsem ztratila. Nenáviděla jsem vůdce Baneů, ale na jeho syna se moje nenávist nevztahovala. Přišlas prosit o odpuštění? Možná zjistíš, že na to už je pozdě. Utekli jsme a já získala svobodu, ale Ren je pořád ve Vailu. A lhal, aby nám pomohl. Jak na tohle asi zareagoval Emile? Za jakou cenu Stráţci Renovi odpustí, pokud vůbec? Je ještě naţivu? Shay mě přitáhl k sobě. „Ne, Shayi, přestaň." Hlas se mi chvěl, odtáhla jsem se od něj.“Já prostě... nemůţu." Chtěla jsem ho, ale kvůli rozjitřeným emocím jsem byla neklidná a nesvá. Chytil mě kolem pasu. „Proč?" Chvíli mi trvalo, neţ jsem mohla promluvit. „Víš proč." Tiše zavrčel. „Není tady. Vaše svatba, všechny ty vůdcovský výmysly, je to pryč. Nemusíš se dál chovat, jako by na tebe měl nějaký právo. Chtěl bych, abysNemohl se víc mýlit. Ren byl pořád se mnou, sledoval kaţdý můj pohyb. I kdyţ ke svatbě nedošlo, bylo mezi námi silné pouto, jako mezi vůdci a partnery bývá. Vţdycky to tak bylo, uţ od prvního dne, kdy jsem ho poznala a oznámili mi, ţe jednou budeme spolu. Tohle pouto, ta loajalita mě pořád poutaly k Vailu a k 128
němu. Jediná věc, která mě kdy přiměla zpochybnit, jestli bychom s Renem měli být doopravdy spolu, byl kluk, který právě leţel vedle mě. Shay mlčel, ale cítila jsem, jak mě provrtává rozčileným pohledem. „Já to nechápu,“ řekl po chvíli. „Teď uţ jsi volná, Callo. Přece to chceš. “ Měl pravdu. Chtěla jsem to, ale neřídila jsem se jen vlastní touhou. „Nejsem volná. Ne doopravdy,“ vzdychla jsem a přetočila se k němu.“Je mi líto, ale dokud nebudu vědět, ţe je moje smečka v bezpečí, nechci dělat ţádný věci, který by ve mně posilovaly pocit, ţe jsem je zradila." Jakmile jsem to řekla, došlo mi, ţe je to opravdu tak. Nepronásledoval mě jen Ren; byla to má rozhodnutí. Nepříjemně se zasmál. „Takţe tím, ţe mě miluješ, zrazuješ svou smečku? I po všem, co se odehrálo, by ses kvůli nim stala Renovou druţkou?" „Já... já nevím." Skutečně jsem nevěděla, co mám dělat. Snaţila jsem se ho trochu uchlácholit. „Nemyslíš, ţe vzhledem k tomu, co se děje, by bylo nejlepší nechat věci prozatím tak, jak jsou? Přece teď musíme řešit důleţitější záleţitosti, neţ jsou vztahy mezi tebou, mnou a Renem, ne?" Mimoděk jsem se dotkla prstýnku, který mi Ren daroval. Shay přimhouřil oči. „Důleţitější záleţitosti?" „Třeba zachránit svět? Nebo jak vyhrát tuhle válku? To mi připadá celkem důleţitý." Pokusila jsem se zasmát, ale neznělo to přesvědčivě. 129
Ani Shay se nesmál. „Vůbec to s tím nesouvisí." ,Já vím." Uţ jsem jeho pohled nedokázala snést. ,Je to... Dobře, ale nebude se ti to líbit." „To je fuk. Chci slyšet pravdu." Co když ani sama nevím, jaká je? City mi prokluzují mezi prsty jako voda, kdykoli se je pokusím uchopit. „Neskončilo to,“ zašeptala jsem. „Co neskončilo?" Já a Ren.“ „Jak to můţeš říct? A nemohla by ses přestat vrtět?“ Ztuhla jsem, kdyţ se mi podíval na ruku. „Co je to?“ „Nic.“ Chtěla jsem ji schovat pod polštář, ale on mě popadl za zápěstí a zadíval se na lesklý kovový krouţek s modrým safírem. „Callo,“ řekl pomalu, „co je to?“ Odkašlala jsem si a snaţila se zůstat klidná. „Prstýnek.“ „Prstýnek." Kdyţ se dotkl bílého zlata, ucukla jsem. „To ti dal on.“ Cítila jsem, jak je napjatý, v prsou mu zlověstně rachotilo. Je to tak?“ Přikývla jsem. Na chvíli jsem si myslela, ţe se převtělí a kousne mě. „Kdy?“ zeptal se. „Tu noc před svatbou.“ „Sundej to.“ „Coţe?“ Posunula jsem před sebe polštář jako štít. „Sundej to,“ zopakoval. „Proč bys měla nosit prstýnek, co ti dal on?“ „Já...“ Zajíkla jsem se. „Kdyţ ho sundám, mohla bych ho ztratit." 130
„No a?“ Neodpověděla jsem, jen sklopila oči. „Takţe kdyţ říkáš, ţe to mezi tebou a Renem neskončilo, myslíš tím, ţe jsi s ním pořád zasnoubená? Proto ten prsten nosíš?'' Mluvil zdánlivě klidně, ale já cítila, jak to v něm vře. Jeho vztek vířil mezi námi, hustý jako kouř spáleného dřeva s příměsí něčeho dalšího. Bodlo mě u srdce, kdyţ jsem rozeznala jemný hořkosladký pach smutku-prach a tlející růţe. „Tak jsem to nemyslela... ale nemůţu být s tebou. Ne takhle." Hlas se mi třásl. „Kdyţ je tam a kdo ví, co se mu děje. Jim všem, Shayi. Nechali jsme je tam. Jak bych mohla myslet na něco jinýho? Nemůţu, prostě to nejde." „To přece ale neznamená-“ „Ne.“ „Kašlu na to.“ Zvedl se z postele. „Můţeš klidně spát, Callo, uţ tě nebudu obtěţovat." Odešel a ve mně se všechno sevřelo. Potýkala jsem se s touhou rozběhnout se za ním. Místo toho jsem se přetočila na záda a upřela oči na hvězdy, které prosvítaly skleněným stropem. Doufala jsem, ţe dřív nebo později vyčerpáním usnu. Utekla jsem z Vailu a to možná všechno změnilo, ale pořád nevím, kam vlastně patřím.
131
DESET Sevřela jsem v čelistech jeho hrdlo, drtila mu dýchací cesty. Do chřtánu mi prýštila horká krev chutnající po mědi. Jeho srdce zpomalovalo. Mezi údery nastávaly dlouhé děsivé odmlky. Podíval se mi do očí, usmál se a já v duchu slyšela jeho hlas. Vítej, Callo. Ucouvla jsem a vzala na sebe lidskou podobu. Najednou mi byla zima, zvedal se mi žaludek. Mrtvý Stuart se usmíval, i když mu v krku zela díra. Ucítila jsem něčí dotek na rameni. Otočila jsem se a spatřila ženu. Usmívala se stejně jako mrtvý muž, dobrosrdečné, vřele. Tmavě rusé vlasy jí spadaly ve vlnách na záda, v černých duhovkách měla stříbrné žilky. Čišela z nich radost, když se na mě dívala. Rozevřela rty. „Callo, “ zašeptala mé jméno, jako by pronášela modlitbu, vroucí a toužebnou. Sklopila oči ke straně a i já se tam podívala. Držela v náručí dítě, které mohlo sotva začít chodit. Jeho mírumilovný výraz mě přiměl přistoupit blíž. Náhle otevřelo očka. Vypadala jako noční obloha posetá hvězdami. Jako oči jeho matky. Ren. Díval se na mě. Vzápětí se vesele rozesmál a začal nadšeně tleskat ručkama. V prsou se mi rozlévalo zvláštní teplo. Zvedla jsem oči ke Corrine Larocheové a úsměv mi odumřel na rtech. Tyčil se za ní stín, sbírající se bouřkový mrak zkázy. Otevřela jsem ústa, chtěla vykřiknout a varovat ji, ale nic z nich nevyšlo. Průsvitné černé cáry se jí ovinuly kolem krku a ramen, černé plazivé úponky jí omotaly paže. 132
Začala křičet a Ren jí vypadl z náruče. Naříkal strachy. Vrhla jsem se vpřed, abych ho zachytila, ale další pokřivené paže popadly dítě ještě ve vzduchu. Corrine vyjekla, když ji přízrak uchvátil a spoutal její tělo černými provazci, které pulzovaly a kroutily se zároveň s jejím utrpením. Klesla jsem zděšeně na kolena. Ozvalo se uchechtnutí a já se odvrátila od trýzněné ženy. Zjistila jsem, že na ni hledí Emile Laroche, ve světle modrých očích pohrdání. Pak se podíval na naříkající dítě ve své náruči. Zavrtěl hlavou a světlé vlasy mu spadly do obličeje, zastínily jeho rysy a proměnily úzký obličej v masku ďábelské krutosti. Ren křičel a Emile s odporem semkl rty. Sevřel dítě pevněji. Naposledy se zhnuseně ohlédl po Corrinině zmítajícím se těle, otočil se k ní zády a odešel. Slábnoucí dětský pláč se mísil s výkřiky jeho matky v děsivém duetu. Nemohla jsem se pohnout, odtrhnout oči od Corrinina utrpení. Vtom se vedle mě někdo objevil. Když jsem se tam zadívala, zjistila jsem, že je to Ren, který hledí na přízrakem pohlcenou ženu. Už nebyl dítě, ale mladý muž, můj budoucí druh. Jeho černé oči, které se předtím leskly jako vesmír, teď byly prázdné. Zpocené tmavé vlasy se mu lepily na čelo a na krk a tělo měl pokryté fialovými, žlutými, zelenými a černými podlitinami. Rudé pruhy a jizvy po popáleninách na jeho zádech a pažích tvořily jakýsi děsivý vzor. Upíral oči na svou matku. Mračil se, jako by mu ten děsivý výjev vůbec nedával smysl. Zavrtěl hlavou a vzdychl. „Ach bože, Rene. “ Chtěla jsem ho chytit za ruku, ale má dlaň prošla jeho tělem, jako by byl 133
vzduch. Nespouštěl oči ze své matky, ale jeho rty se začaly pohybovat. „Kde jsi, Cal?“ Trhl zápěstím. Na prstu se mu něco zablýsklo: můj prstýnek, který měl zavěšený na špičce ukazováku a kýval jím jako kyvadlem, které odměřuje čas. Na ramenou se mu objevily nové rány, kůže se otevřela, z ran začala prýštit krev, zalévala jeho tělo rudým vodopádem. Červené stužky mu stékaly po pažích, zápěstích, prstech. Klesl na kolena, hlavu sklopenou. Vykřikla jsem zároveň s Corrine. Otevřela jsem oči a zalapala po dechu. Ještě pořád ve mně doznívala ta noční můra. Měla jsem co dělat, abych nepozvracela postel, nutila jsem své srdce zpomalit. Hrůzu, která mě probudila, pozvolna vystřídal tupý smutek. Svět se vrátil do původních kolejí. Usoudila jsem, ţe jsem spala tak hodinu. Jen napůl při smyslech jsem v dlani svírala prstýnek, který mi Ren daroval před svatbou. I v té tmě zářil, jak se od něj odráţelo světlo hvězd, které dovnitř dopadalo skleněným stropem. Přetočila jsem se na bok a zavřela oči, jenţe jakmile jsem to udělala, znovu jsem měla před sebou krvácejícího Rena. Bylo jasné, ţe spánek nepřipadá v úvahu, minimálně ne teď. Vyklouzla jsem z pokoje, aniţ bych si předem rozmyslela, kam půjdu. Potřebovala jsem prostě setřást tu hrůzu. Zalétla jsem pohledem k vedlejším dveřím. Zatouţila jsem zajít za Shayem, omluvit se mu a vyhledat útěchu v jeho náruči. Jenţe jsem pořád byla moc nesvá. 134
Navíc se mi neustále vracely vzpomínky na souboj s Emilem. Otřásl mnou do morku kostí, zasel do mě pochybnosti. Nešlo jen o to, ţe zemřela Lydia. Šlo o mě. Nezabila jsem Sashu. Nechtěla jsem to udělat. Budu vůbec Hledačům v něčem prospěšná, aţ dojde na boj? Kráčela jsem chodbou a otáčela prstýnkem na ruce, myslela jsem na to, jak se zaleskl v tom hrozném snu. Jako by mi vyčítal, ţe jsem přijala závdavek Renovy oddanosti, a přece jsem ho nechala před oltářem samotného. Dělá to ze mě zrádkyni, nebo jen zbabělce? Ze zamyšlení mě vytrhl lákavý pach, který se linul odněkud zezdola. Nechala jsem se táhnout vpřed a po schodech dolů. O dvě poschodí níţ jsem vešla do prostorné místnosti plné stolů, kterou ozařovalo jen několik lamp. Rychle jsem odhalila zdroj té vůně. Na jednom stole stály skleněné konvice s kávou. Ze šálků se kouřilo, Hledači popíjeli a tiše si povídali. Monroe nalil kávu Tess. Neplakala, přesto z její tváře čišel smutek. Byla s nimi i Adne s kytarou v klíně a Connor, který vypadal trochu ztrhaně. Kupodivu jsem vedle Monroea zahlédla i Silase. Z nálady v místnosti bylo zřejmé, ţe se tam sešli, aby truchlili pro mrtvé. Vůně kávy mě sice lákala, ale nechtěla jsem je rušit. Otočila jsem se a chystala se odejít, ale někdo mě zavolal. Byl to Monroe. Váhavě jsem přistoupila blíţ. „Potřebuješ něco?“ zeptal se mě. „Ne.“ Nebylo mi příjemné, ţe se na mě všichni dívají. „Špatně jsem spala a ucítila jsem kávu." „Aţ nahoře?“ divil se Connor. Přikývla jsem a přešlápla. 135
„Hustý." Usmál se, odepnul od pasu polní láhev a nalil si z ní cosi do šálku s kávou. Podle ostrého zemitého pachu jsem jantarovou tekutinu tipovala na whisky“. „Nechtěla jsem vás rušit," namítla jsem. „Nerušíš." Tess mi pokynula, abych se posadila vedle ní, a nalila mi šálek. „Posaď se k nám, prosím." Jenom si vyprávíme historky," řekla Adne a začala tiše drnkat na kytaru. „O Lydii a Grantovi." „Můţeš taky nějakou přidat," navrhl Monroe. „Takhle my ctíme mrtvé a snaţíme se, aby zůstali s námi." „Já?" Zamračila jsem se, i kdyţ jsem se posadila a vzala teplý šálek do dlaní. „Granta jsi vídala častějc neţ my." Silas měl před sebou otevřený zápisník. „Určitě máš v zásobě nějakou historku, kterou bys mohla vyprávět." Zamyslela jsem se. Co bych asi tak mohla o Selbym říct? Byl to dobrý učitel, jenţe prohlásit, ţe „filozofie byla můj oblíbený předmět", mi připadalo trochu hloupé. „Je mi líto, ale asi ne,“ pronesla jsem tiše. „No, nevadí.“ Connor se napil vylepšené kávy. „Já uţ dneska stejně nemám na další historky náladu.“ „Nebuď neotesanec a projev trochu úcty,“ napomenul ho Silas a začal něco zapisovat. „Lydia byla bojovnice,“ namítl Connor. „Podle mě nás má za blázny, ţe tu kvůli ní vzdycháme." „Connore,“ okřikl ho Monroe a podíval se na Tess, ta však zavrtěla hlavou. „Má pravdu. “ Usmála se. „Asi je z nás právě 136
teď hrozně otrávená a zklamaná.“ „Ty bys ji nikdy nemohla zklamat.“ Adne natáhla ruku a jemně ji pohladila po tváři. Tess se zaleskly oči, přesto se dál usmívala. I Adne se usmála, jenţe se nedívala na Tess. „Hele, ospalče, slyšel uţ jsi někdy o hřebenu?“ Otočila jsem se a uviděla Shaye, který si spěšně uhlazoval vlasy, i kdyţ mu to moc nepomohlo. Natáhl si dţíny a tričko, ale bylo zřejmé, ţe právě vylezl z postele. „Pardon,“ řekl, „ale probudil jsem se a uţ se mi nepodařilo usnout. Pak jsem ucítil kafe." „Jeden za osmnáct, druhej bez dvou za dvacet,“ podotkl Connor. Podívala jsem se na Shaye a hádala, jestli se ještě zlobí. Posadil se mezi mě a Adne. Kdyţ se na mě ostýchavě usmál, poznala jsem, ţe ho naše hádka mrzí. I mně to bylo líto. Políbila jsem ho na tvář. „Taky jsem nemohla spát.“ Vzal mě kolem ramen. Silas nás pozoroval.„Co je?“ zeptala jsem se. „Zvaţuju dvě protichůdný teorie ohledně Sciona,“ řekl. „Nemůţu se rozhodnout, jestli to, ţe jsi ho proměnila, zvýšilo jeho schopnosti, nebo je to naopak utlumilo." „Jaký schopnosti?" zeptal se Shay. „Máš díky svýmu původu vrozenou moc." „Původu?" podivil se Shay. „Myslíš ty záleţitosti kolem démonů a rytířů?" „Myslím tvýho otce." Silas si ho chvíli prohlíţel, pak se znovu pustil do psaní. Napřímila jsem se. „To si o něm děláš poznámky?" „No jasně." Silas ani nezvedl hlavu. 137
„Okamţitě toho nech!" Vyrazila jsem mu pero z ruky. Zůstal na mě civět. „Asi tě miluju, nebo co," zazubil se na mě Shay. Jenom si zaznamenávám, co jsem vypozoroval," bránil se Silas. „Tohle je ţivotní příleţitost." „Nejsem příleţitost," ohradil se Shay. „Jsem člověk." „Jsi Scion," opáčil písař. „Musíme znát plný rozsah tvýho potenciálu, neţ rozhodneme, jak budeme postupovat dál.“Anika mi svěřila úkol odhadnout, jestli jsi schopný vykonat to, co se od tebe očekává." Monroe vzdychl. „Ale asi tím nemyslela, ţe si máš zapisovat průběh kaţdého setkání se Shayem, Silasi." ,Jo." Connor dopil kávu a znovu si dolil. „Proč se pořád chováš jako trotl?" „Ty se zase chováš jako neandrtálec," odsekl Silas. „Sebe mám rozhodně radši." „Nechápu, co pořád máte s mým původem," řekl Shay. „Na otce si vůbec nepamatuju. Umřel, kdyţ mi byly tři roky." Silas ho zachmuřeně sledoval. „Posledních šestnáct let mě Bosque Mar vláčel po světě," pokračoval Shay. „Dneska jsi o něm mluvil jako o Harbingerovi. Očividně to není můj strejda. Tak co je na mým tátovi tak zvláštního?" Najednou jako by se v místnosti ochladilo, dokonce i Silas se tvářil zaraţeně, kdyţ Shay vyslovil Stráţcovo jméno. „Bosque Mar není tvůj strýc, to je pravda,“ řekl posléze Monroe. „Ale tvůj otec byl taky 138
Stráţce." Shay zbledl. „Díky za informaci." „Na tom ale nesejde, Shayi," uklidňoval ho Monroe, „záleţí jenom na tom, ţe ty jsi Scion." „Znamená to snad, ţe nejsem člověk?" Prosebně se na mě ohlédl. „Jsi... nebo jsi aspoň byl, neţ jsem tě proměnila," ujistila jsem ho spěšně. Věnovala jsem Monroeovi rozčilený pohled. „Poznám rozdíl mezi smrtelníky a naším druhem. Shay není Stráţce." „Najednou jsi odbornice na Sciona?" prskl Silas. Jen klid, Silasi," doporučil mu Monroe. „Stráţci potřebovali, aby Shay nic netušil." Díval se na mě. „A samozřejmě chtěli všechno utajit i před Ochránci. Callo, musíš pochopit, ţe i samotní Stráţci jsou lidi. Zrovna jako my." Dech mi vázl v hrdle, znovu se vrátila ta nepříjemná nevolnost. „Takţe lhali," konstatoval Shay. „Nejsou to ţádní tajuplní Dávní." „Lhaní jim jde ze všeho nejlíp," řekla Tess. „Ale jak by to mohli být lidi?" vypravila jsem ze sebe. „Nemají lidský pach, a kdyţ uţ jsme u toho, vy taky ne. A co ta jejich moc?" „Cítíš pouţívání magie, Callo, přetrvávající pach jejich moci. Hledači a Stráţci jsou napojení na vnější zdroj, ale pořád jsou to lidé. Kdysi měli lidé blíţ k zemi a z ní pramenící moci," vysvětloval Monroe. „Ti, kdo byli na prapůvodní magii napojení nejvíc a dokázali jí vládnout, se oddělili od svého společenství. Byli to léčitelé, moudří muţové a ţeny." „Ale oni přece nemůţou být lidi," protestovala jsem. Jsou nesmrtelní." 139
„To nejsou," ujistil mě Monroe. „Chtěli, abyste si to mysleli,ale jde jen o to, jak pouţívají svou moc, na rozdíl od nás. " „To nechápu," řekl Shay. Jde o úctu k zemi, přirozeným silám a jejich cyklům," prohodil Connor s ironickým úsměvem. „Hledači se domnívají, ţe smrtelnost je přirozená a správná, a ne něco, čemu je nejlepší se vyhnout." Silas Connora ignoroval a s radostí se dal do poučování. „Stárneme a umíráme. Smrt je součástí přirozenýho cyklu. Zato Stráţci uţívají svou moc, aby si ţivot nepřirozeně prodlouţili. To ve spojení s podsvětím mění jejich podstatu, ale pořád začínali jako lidi a v zásadě jimi zůstávají. Totéţ dělají i se svými Ochránci. Proto taky tak zřídka vznikne nová smečka. Dostanou rozkaz zplodit potomstvo, jedině kdyţ je to nezbytný. Podle našich záznamů neměli vlci spojení s Haldisem štěňata aţ do doby někdy přede dvěma generacemi. Tehdy se Stráţci rozhodli vést Ochránce jinak a posílit mezi nima rodinný pouta." Shay se na mě zděšeně podíval. Přikývla jsem. „Ale Stráţci děti mají," namítl. „Do naší školy přece chodily a tvou smečku zdědil Logan, Callo." Silas se ušklíbl. „Stráţci jsou neuvěřitelně marniví a ţárlivě střeţí svou moc. Kdyby jich bylo hodně, vedlo by to jedině k rozbrojům v jejich řadách, coţ nechtějí riskovat. Jenom nejmocnější z nich smějí mít děti, který mají šířit jejich odkaz na tomhle světě. Pár jich ţije ve Vailu, ty znáte. Ostatní jsou rozesetý po celý zeměkouli, zejména kolem posvátných míst, kde spočívá moc. Hledači mají v těch oblastech
140
svoje základny, aby o nich měli přehled. Jenomţe i kdyţ jich je víc neţ nás, pořád se nemůţou měřit s obyčejnou lidskou populací. Proto Stráţci pouţívají jako pěšáky lidi. Politiky, majitele nadnárodních společností a tak dál." „Ale kde k té výhodě vlastně přišli?" Zoufale jsem se snaţila zpracovat nové informace. „To by mě taky zajímalo," dodal Shay. „Pochopil jsem, ţe pouţívají svou moc, aby si prodlouţili ţivot, ale copak nebyly na začátku vaše síly vyrovnaný?" „Víceméně." Silas se zatvářil nespokojeně, zřejmě litoval, ţe jsme po jeho proslovu neoněměli úţasem. „Asi budeš muset vylíčit, jak to bylo,“ nadhodil Connor. „Moţná by bylo nejlepší začít tím, kdo je vlastně Shay, aby pak dějiny zapadly do kontextu,“ navrhl Monroe. Jenţe-,“ zaprotestoval Silas. „Zestručni to. Začni Shayovým původem." „No dobře," povzdechl si písař. „Scion je potomkem první Stráţkyně, Eiry, syn zrádce. Podle toho ho Hledači identifikovali. Teda kromě jeho znamení." „Zrádce?" Shaye to vyvedlo z míry, podobně jako mě. Zato Hledači se tvářili nevzrušeně, tenhle příběh uţ zjevně všichni znali. „No ano." Silas zabubnoval prsty o desku stolu. „V proroctví o Scionovi se říká, ţe Stráţce, mocný potomek samotné Eiry, opustí svůj druh a obrátí se proti němu. Jeho dědic se má stát nástrojem pádu Stráţců. A tím dítětem je Scion." Shay se nechápavě mračil, Silas tedy zalistoval 141
ve svém zápisníku a otočil ho k němu. Je to přímo tady." „To je latina," podotkl Shay. „Copak neumíš číst latinsky?" uţasl Silas. „Ne bez slovníku," odsekl. „Silasi, většina z nás neumí číst latinsky jako ty," upozornil ho Monroe. „Můţem to nějak zkrátit?" Connor dal hlavu do dlaní. „Vydrţ," řekla jsem a omluvně se na něj usmála. „Povídám vám, ţe i kdyby Stráţci byli jenom magií prosycení lidi nebo co, v Shayovi nic podobnýho není. Prostě nemá jejich pach. Já Stráţce znám." Já vím," odvětil Monroe, „ale je to tím, ţe Shayova matka byla jiného druhu." Jeho otec zradil Stráţce z lásky," ozvala se Adne. „Proč vlastně od Stráţců odešel?" zeptal se Shay. „Ale no tak, Adne, to je klišé," zafuněl Silas. „Moţná je to klišé, ale láska opravdu hýbe světem, Silasi," okřikla ho Tess a oči se jí znovu zarosily. Je to jedna z mála věcí, kvůli který jsou lidi ochotní riskovat." Podívala jsem se Shayovi do očí a cítila jsem, jak se červenám. „No dobře,“ svolil Silas otráveně, „kaţdopádně opustil Stráţce, protoţe aby si uchovali výhradní moc, zakázali trvalé svazky mezi svým druhem a obyčejnými lidmi. Tristan se zamiloval do Sarah a pokusil se s ní ukrýt. No a pak prostě přiletěl čáp a jim se narodilo dítě.“ Ukázal na Shaye. Jak jste ho teda našli, jestli se ukrýval?“ zeptala jsem se.“Jak jste vůbec mohli vědět, ţe 142
ten zrádce z proroctví existuje?" „Nemuseli jsme ho hledat," ozval se Monroe. „To on vyhledal nás." „Ano?“ Shay vykulil oči. „Chtěl získat ochranu pro svou ţenu a dítě. Věděli jsme, kdo to je. A on věděl, ţe mu ji poskytneme. Bohuţel to nestačilo." „Stráţci je našli?" hlesla jsem. Přikývl. „Na Aranských ostrovech. Mysleli jsme, ţe tam jsou dostatečně izolovaní, udrţovali jsme to místo v naprosté tajnosti, ale dopadlo to špatně. Našli je, zabili Tristana a Sarah a Shaye převzal do opatrování Bosque Mar.“ Shay hleděl do prázdna. „Nechápu, proč teda není Stráţce," namítla jsem. „Copak nezáleţí na tom, co je zač otec?" „Pokud jde o proroctví, tak ano,“ odpověděl mi Silas. „Ale co se týče jeho podstaty, jeho osobnosti, záleţí vţdycky na matce." „Jak to?" Tess se usmála. „Protoţe síla stvoření spočívá v ţenách." „Jen se naparuj, Tess, aspoň si nezničíme postavu," utrousil Connor a poplácal se po plochém břiše. „Zapomeňte na souboj pohlaví," vloţil se do toho Silas. „Zdá se, ţe pro povahu dítěte je vţdycky dominantní matka. Proto Shaye taky vnímáš jenom jako člověka protoţe jím ve všech ohledech je. Moc podsvětí, kterou pouţíval jeho otec, se na něj nepřenesla. Jedinou známkou jeho smíšenýho původu je to znamení. “ Přemýšlela jsem. „Proč říkáš, ţe matka je vždycky dominantní? Copak k něčemu takovýmu došlo i jindy?“ 143
„Mezi Stráţci ne. Nikdo kromě Tristana se neodváţil porušit to tabu ohledně rozmnoţování mimo vlastní řady. Ale máme jistý poznatky z období Utrpení." „To byla přece válka," namítla jsem. Jak by to mohlo souviset s dětmi? „Spojenectví vznikají z mnoha důvodů," pronesl Monroe tiše. Odvrátil se od nás, náhle odtaţitý. Silas přikývl. „V letech před vzpourou Ochránců pouta mezi Hledači a vlčími vojáky zesílila v mnoha ohledech. Podle záznamů děti z takových svazků vţdycky pokračovaly v matčině linii. Pokud byl otec Ochránce, dítě se narodilo jako Hledač, ale pokud byl otec Hledač, dítě zůstalo vlkem." Vytřeštila jsem zrak. „Hledači a Ochránci měli děti?" „Uţ je to dávno," odpověděl Monroe s napjatým výrazem. „Stráţci dělali, co mohli, aby všechny ty potomky vyhladili a tahle pouta nadobro přeťali." Zachvěla jsem se. „Ale Ochránkyně prostě nemůţou mít děti..." Zarazila jsem se a cítila horko ve tvářích. Nechtěla jsem o tom mluvit. Bohuţel mi ta slova sama vylétla z úst. Tohle bylo jedno z těch tajemství, která jsem si chtěla nechat pro sebe. „Dopověz to," vybídl mě Shay, který zpozorněl. Upírala jsem oči na stůl. Ne, o tomhle nechci mluvit, je to důvěrné. A hrozné. Monroe si odkašlal. „Stráţci se snaţili získat kontrolu nad Ochránci mnoha způsoby, mimo jiné i tím, ţe sami řídili jejich partnerství a porody. Začali s tím někdy po Utrpení. 144
Vyuţívají svou moc, aby u Ochránkyň zastavili nebo spustili reprodukční cyklus, takţe mohou otěhotnět, pouze pokud jim jejich pánové vyberou partnera a nastane vhodná chvíle. „Proboha," vydechl Shay. Náhle jsem nemohla dýchat. Co si o mně bude myslet? „Nemůţeš za to." Tess mě vzala kolem ramen. Voněla jako útěcha, jabloňovými květy a medem. Opřela jsem se o ni, vděčná za její neustálou laskavost.“Jsou to sviňáci." „Utrpení tyhle praktiky předznamenalo," doplnil Silas. „Před vzpourou si Stráţci takový pozor nedávali." „Tvoje matka byla obyčejný člověk, Shayi," řekl Monroe a věnoval mi soucitný pohled. „Narodil ses s lidskou podstatou a přesně to z tebe taky Calla cítila." „Takţe to, ţe můj otec zradil Stráţce, ze mě udělalo Sciona,“ shrnul to. Byla jsem ráda, ţe se hovor stočil jinam. Pro jistotu jsem to ještě podpořila. „Taky to znamení. Ale on sám ho nevidí." Ukázala jsem na něj. „Kdyţ jsem mu o tom vytetovaném kříţi řekla, vůbec netušil, o čem mluvím." „To znamení má ochranu, proto není vidět," vysvětloval Silas. „Není to znaménko ani tetování, je to mystický symbol.“ „Takţe lidi ho prostě nevidí?" zeptala jsem se. Písař obrátil oči v sloup a mávl podráţděně rukou. Je to mnohem rafinovanější kouzlo. Tohle Stráţci ovládají perfektně, vytříbená manipulace. To znamení prostě všem, kdo by si ho případně všimli, říká, ţe nestojí za pozornost. My pouţíváme stejnou taktiku, aby 145
lidi věčně nenaráţeli na akademii. Vţdycky se od ní odvrátí a okamţitě na ni zapomenou. Takţe v tomhle případě nikoho nenapadne přijít k Shayovi a zeptat se, kdo mu dělal tetování." Kdyţ se na Shaye díval, měl v očích téměř úctu. „Prostě by si mysleli, ţe sis pořádně neumyl krk po hodně náročným fotbalovým zápase nebo tak nějak." „Ale já to vidím," namítla jsem. „Ty nejsi člověk," opáčil. Jsi-“ „Hřích proti přírodě," skočila jsem mu do řeči. Jak jsem mohla zapomenout." Odsunul se, kdyţ jsem vycenila zuby. Shay se zašklebil a opatrně si sáhl na krk. „Paráda. Takţe jsem Vyvolený, ale nezvládám osobní hygienu. " Silas se zazubil. „Přesně tak.“ Adne se tvářila rozpustile. „Pomoz mi, Obi Wane, jsi moje jediná naděje... ale nemohl by ses nejdřív vykoupat?“ Zamávala řasami. „Ráda ti kdykoli umyju záda.“ Shay zrudl a já se zachmuřila. Adne to nevnímala, protoţe se dívala na Connora, který si jen dolil do kávy whisky. Silas se opřel a prohlíţel si Shaye. „No ale kdyţ tě teď tvoje vlčí holka proměnila, asi bys ho měl vidět. Na Ochránce to kouzlo neúčinkuje.“ „Nejsem jeho holka,“ rozčílila jsem se. Shay zrudl ještě víc a mě to okamţitě zamrzelo. Hledači na mě překvapeně zírali. „Prostě nejsem,"řekla jsem hloupě. Nedokázala jsem se na Shaye podívat. Bylo to ode mě podlé, ale byla to pravda. Milovala jsem ho, ale nebyla jsem si vůbec jistá, jaký je vlastně mezi námi vztah. Naše ţivoty se neustále měnily a já 146
nemohla najít pevnou půdu pod nohama. Shay dal hlavu do dlaní. „Myslel jsem, ţe kdyţ budu znát pravdu, bude to lepší, jenţe není. Nemůţu se srovnat s tím, ţe jedinej příbuznej, se kterým jsem za ty roky ţil, je nějaká zrůda z podsvětí. “ „Ne jen tak nějaká. Je mnohem mocnější neţ jakýkoli jiný nepřítel, se kterým jsme se střetli, a ty máš zásadní význam pro upevnění jeho nadvlády. Nemohl tě svěřit jen svým nohsledům. Jak sám vidíš, selhali. Vsadil bych se, ţe si tvůj útěk ošklivě odskákali.“ V tu chvíli jsem se začala třást. Nechtělo to přestat. Co je s mou smečkou? Shay mě pohladil po ruce a podíval se na Monroea. „Uţ se to stalo, je to tak?“ zeptal se. „Četli jsme o poslední vzpouře Ochránců.“ „Myslíš Utrpení? To bylo velkolepé období našich dějin. Málem jsme vyhráli. Bohuţel to skončilo dost špatně.“ „Ne.“ Napřímila jsem se a upřela oči na Monroea, protoţe jsem si byla jistá, ţe zná odpověď na otázky, které ve mně hlodají. „To nebyla poslední vzpoura." Jako by se stáhl do sebe. „Ne." „Zapomeň na to, Cal," varovala mě Adne. „Tohle není tvoje věc.“ Vycenila jsem zuby. „Můţeš mi tak přestat říkat?" „Ne, protoţe na to pokaţdý reaguješ stejně. Je docela fajn vědět, ţe jsi přece jenom v určitým směru taky člověk. Ta váţná vlčice mě trochu znervózňuje, víš?“ Nemohla jsem pochopit, jak je moţné, ţe ve mně dokáţe číst jako v knize, i kdyţ se 147
neznáme ještě ani celý den. „Kaţdopádně má Adne pravdu," ozval se Connor a já z jeho dechu ucítila whisky. „Bude lepší nechat to plavat." „Ne," trvala jsem na svém. „Co se stalo s Baney? Jak zemřela Corrine Larocheová?" „Řekl jsem, ţe to stačí." Connor bouchl pěstí do stolu. „Klídek." Shay na něj zavrčel. „Monroe?" pípla úzkostně Tess. „To nic," řekl Monroe tiše. „Měli by to vědět." Connor zavrtěl hlavou a dolil si do šálku zbytek whisky. „Takţe další smutná historka."
148
JEDENÁCT
Monroe se usadil pohodlněji. „Poprvé jsem se do Očistce dostal, kdyţ mi bylo dvacet. Měl jsem se stát útočníkem. Byl jsem ztřeštěný mladý kluk, plný zápalu a ctiţádosti, co nemá moc zdravého rozumu. Ovšem dost jsem si o sobě myslel. “ Zasmál se a zajel si rukou do tmavých vlasů. „Neschvaloval jsem pravidla, která v té době prosazoval náš rádce. Davis byl hrozně pedantský a mně obzvlášť vadilo, ţe trval na tom, aby útočníci vţdycky hlídkovali ve dvojicích. Navíc jsme většinu času získávali informace o Stráţcích, místo abychom na ně útočili. “ Zaloţil si ruce na prsou, ztracený ve vzpomínkách. Jednou, kdyţ jsem měl mít výcvik, vyrazil jsem na vlastní pěst. Namířil jsem si to k Haldisu, říkal jsem si, ţe aspoň jednoho nebo dva Ochránce dostanu. Byl jsem blázen. Kdyby to bylo jenom trochu jinak, neţ to nakonec dopadlo, bylo by po mně.“ „Co přesně?" zeptal se Shay. „Narazil jsem na Ochránkyni. Přihnala se ke mně mnohem rychleji, neţ bych povaţoval za moţné, neměl jsem ani čas tasit. Naprosto jsem své protivníky podcenil. Povalila mě a já myslel, ţe mě zabije." Na chvíli se odmlčel. „Jenomţe najednou to nebyl vlk, ale mladá ţena.“ Usmál se na mě. Jen o málo starší neţ ty, Callo.“ Přikývla jsem, srdce mi bušilo. „Proč na sebe vzala lidskou podobu?" „Chtěla po mně, abych ji zabil.“ „Coţe?“ ujelo Shayovi. 149
Zaslechla jsem tlumený vzlyk a zjistila, ţe Tess uţ zase pláče. Adne ji objímala. „Byl jsem celý zkoprnělý," pokračoval Monroe. „Plakala, sotva dokázala mluvit. Tiskla se ke mně a naříkala.“ V jeho očích se odráţela čirá bolest a mně se najednou špatně dýchalo. Neklidně se zavrtěl. „Musela se stát druţkou surového muţe, kterého nemilovala, navíc neustále trpěla strachem z ještě zvrácenějšího pána. Snaţila se starat o blaho své smečky, na které jí velmi záleţelo, jenţe jejich ţivoty byly stejně nevyzpytatelné a nesvobodné jako ten její.“ Znovu se odmlčel. „Tohle všechno by prý ještě dokázala snášet, jenţe pak jí její pán nařídil, aby povila dítě.“ Monroe zavřel oči. „Nedokázala se smířit s představou, ţe to maličké přivede na svět a ono tam bude muset snášet stejná muka, jaká ji kaţdý den uvrhují do náruče zoufalství." „A cos udělal?" zašeptala jsem. „Nabídl jsem jí pomoc. Řekl jsem jí o Utrpení. Vyprávěl jsem jí, jak se věci skutečné odehrály na rozdíl od lţí, které jí od narození předkládali. O časech, kdy se Hledači a Ochránci spojili, aby bojovali proti Stráţcům. Snaţil jsem se ji přesvědčit, ţe to všechno jde i jinak. Chtěl jsem jí nabídnout jiné řešení neţ smrt. Ještě nikdy jsem nikoho neviděl tak trpět a nepřál jsem si nic jiného, neţ ji zachránit." My se Shayem jsme fascinovaně naslouchali, Connor hleděl do svého šálku a Adne začala hladit Tess po vlasech. Silas nás zřejmě vůbec nevnímal, znovu zuřivě něco zapisoval, jen občas se nakrátko podíval na Shaye. Monroe se smutně usmál. „Začali jsme se tajně 150
scházet. Já pro ni zjišťoval, jak taková spojenectví v minulosti probíhala." Ucítila jsem, jak mě Shay pohladil po ruce, usmál se. Monroeovi to neušlo. Povytáhl obočí. „Něco vám to připomíná?" Shay přikývl. Monroeův úsměv však záhy zhořkl. „Davis zuřil, ţe jsem porušil jeho příkazy, ale skočil po příleţitosti získat Ochránce na naši stranu. Vypadalo to jako skvělá šance, jak se dostat k Haldisu. Corrine se podařilo sehnat pro nás podporu dalších vlků z její smečky. Měli jsme v plánu dostat je pryč, pak shromáţdit dostatečné vojsko sloţené z několika skupin a podniknout společný útok na Stráţce ve Vailu.“ „Jenomţe se něco zvrtlo," nadhodil Shay. Monroe přikývl a odkašlal si, přesto zněl jeho hlas stísněně. „Corrine otěhotněla. Doufala, ţe se tomu nějak vyhne, ale takové věci se kontrolují dost těţko." Chvíli mlčel, opřel se o stůl. „Bála se utíkat těhotná a nechtěla riskovat ani s novorozenětem, proto mě poţádala, jestli by se ten plán mohl odloţit. Chtěla počkat, neţ dítě poporoste, neţ bude jejímu synovi rok, aby ho útěk tolik neohrozil. Souhlasil jsem." Umlkl, jako by bylo příliš těţké pokračovat. Ačkoli jsem se bála toho, co uslyším, zeptala jsem se, jak to bylo dál. „Mezitím bylo spiknutí odhaleno." Monroe sepnul dlaně, aţ mu zbělely klouby. „Oddíl Hledačů byl na území Baneů přepaden ze zálohy. Přišli jsme o víc neţ půlku našich lidí." „A co Corrine a její vlci?" zeptal se napjatě Shay. „Mezitím uţ je předhodili přízrakům. Byli mrtví 151
dřív, neţ jsme dorazili." Musela jsem zavřít oči, protoţe Monroe právě vdechl ţivot mé noční můře. Bylo mi hrozně. „A Rena nechali ţít?" zašeptala jsem. „To dítě přece nezabili." „Těţko říct, ale z toho, co jsem si dal dohromady, byl Corrinin druh svému pánovi věrný a nikdy proti Stráţcům nic nepodnikl. Dítě zůstalo v jeho péči, koneckonců pořád potřebovali mladého vůdce nové smečky. Jak uţ jsi sama řekla, nikdy se nedozvěděl, jak jeho matka doopravdy zemřela." Shay mi stiskl ruku a já si uvědomila, ţe mi po tvářích tečou slzy. Rychle jsem je otřela. Podíval se na Monroea. „Máte tušení, kdo nebo co je prozradilo?" Monroe zaťal zuby, oči upíral na své dlaně. ,,To asi bude muset stačit, kamarádi," zabručel Connor. .Jste spokojení?" Shay se na něj rozčileně otočil. „Co kdybys-“ „Uklidni se, Shayi." Pohladila jsem ho po ruce. „Děkuju, Monroe." Rádce vstal a otočil se k nám zády. „Přeju dobrou noc." Já se přidávám," oznámila Tess a vydala se za ním ke schodišti. „Ideální způsob, jak vyklidit sál," ušklíbl se Connor. „Nech toho," napomenula ho Adne a vstala. „Najdeme si jinou zábavu." Zazubil se. „Mám pár nápadů." Já mám určitě lepší a navíc reálný." Posadila se na stůl, nohy si opřela o lavici a vzala do ruky kytaru. Prohrábla stru ny a podívala se na nás. „Nějaké přání?" 152
„Dáma má přednost," řekl Connor. Adne tedy začala zpívat, měla hluboký sytý hlas. Shay se okamţitě rozveselil. „To je Dylan Thomas?" Zmlkla a pokrčila rameny. ,Jo. Je to taková naše mantra Sloţila jsem k tý básni melodii." Jak dlouho uţ hraješ?" zeptal se a sledoval jako v transu, jak se její prsty pohybují na hmatníku. „Od čtyř let. Naučila mě to máma." „Má talent, ale to není ţádný překvápko, protoţe naší Adne jde prostě všechno. Byla geniální dítě a tak dál." Connor jí odhrnul vlasy z čela. Hnědé oči se mu zaleskly, kdyţ se dotkl její kůţe. Pojala jsem jisté podezření. Pod povrchem jejich neustálého škorpení se skrývalo něco víc. Vůbec jsem o tom nepochybovala. Všichni tu mají utajené příběhy, které je spojují, ale tihle dva mají navíc své vlastní tajemství. „To je vidět," ohodnotil Shay. „Nemohla bys mě to naučit?" Přestala hrát. „Váţně?" Přikývl. Usmála se na něj a ukázala na místo na lavici u svých nohou. .Jasně." Shay si přesedl a ona mu poloţila kytaru na kolena. Polkla jsem, kdyţ se posadila za něj a nahnula se dopředu, aby mohla vést jeho ruce. I kdyţ jsem měla určité tušení ohledně Connora s Adne, napadlo mě, jestli to, co mezi nimi bylo, uţ náhodou neskončilo a Adne si nemyslí na Shaye. Samozřejmě jsem nepochybovala o jeho citech ke mně, ale stejně 153
se ve mně probouzela ţárlivost, kdykoli jsem ho s Adne viděla. I kdyby o ni neměl zájem, spřátelili se nějak moc rychle. Uvědomila jsem si, jak moc postrádám své přátele, zvlášť Bryn. I kdyţ ze mě musela neustále páčit, co cítím, její věrná přítomnost a pochopení mě uklidňovaly. Kaţdý vůdce potřebuje podporu. Odtrhla jsem oči od Adne a Shaye. Čím dál víc jsem měla chuť převtělit se a povalit Adne na zem. „Asi si půjdu lehnout." Connor hlasitě zívl, přitom však podráţděně sledoval nečekanou hudební lekci. „Adne, můţu tě doprovodit do pokoje?" „Coţe?" Sotva se na něj podívala. „Najednou potřebuju doprovod? Octli jsme se snad zpátky v devatenáctém století a mně to uniklo?" Connor si chvíli zlostně měřil Shaye, pak rozčileně dupl. Najednou vypadal skoro bezbranně, ještě nikdy jsem ho tak neviděla. „Ne, já jenom... Tak dobrou," vykoktal. „Dobrou." Adne ho téměř nevnímala. Connor zaváhal. Bylo vidět, jak jím zmítá vztek i smutek. Já si asi taky půjdu lehnout," oznámila jsem. Než jí urvu prsty. „Doprovodím tě, klidně ti zazpívám i ukolíbavku... a moţná bys mi mohla ukázat, co tě pořádně rozdivočí," zazubil se Connor. „Hele!“ okřikl ho Shay. „Klídek, kluku,“ zasmál se. „No tak, Shayi, dávej pozor,“ napomenula ho Adne. „Takţe dáš prsty sem a sem. To je akord G dur.“ Shay zčervenal a otočil se k ní. „Promiň. Hm... tak dobře, G dur." 154
Jen se neboj, za chvíli ti to půjde samo.“ Opřela mu bradu o rameno. Vyšla jsem za Connorem z jídelny se zaťatými zuby. „Jak se drţíš, holka?" Cestou do schodů se na mě ohlédl. „Všechno je najednou vzhůru nohama, co?“ Narovnala jsem se, nebyla jsem si jistá, jak si mám jeho otázku vyloţit. „Proč se staráš?" Mrzelo mě, ţe jsem to řekla tak nabroušeně, ale pořád to ve mně vřelo kvůli tomu, jak se Adne ovíjela kolem Shaye. Navíc s Connorem to bylo jako na horské dráze, člověk nikdy nevěděl, co přijde, jestli nevhodné ţerty nebo hloubavé otázky. Hledači mi dávali emocionálně zabrat. „Hele, stejně nám budeš muset nakonec věřit.“ Místo skutečného úsměvu jsem jenom vycenila zuby. „Nakonec. “ „To je fér,“ řekl a zastavil u dveří ke mně do pokoje. „Sladký sny, vůdkyně.“ „Díky," odpověděla jsem a vešla dovnitř. Ani jsem se nenamáhala rozsvítit, jen jsem se sesula na postel a hleděla na tmavou oblohu nad sebou. Hlavou se mi honily myšlenky, které mi bránily usnout, přesto jsem byla k smrti utahaná. Jenomţe to nebyla obyčejná únava. Jsem osamělá. Došlo mi to aţ tehdy. Nikdy předtím jsem osamělá nebyla, vţdycky jsem u sebe měla smečku, ať uţ mě ţivot postavil před cokoli. Bez ní jsem se cítila ztracená, zbytečná. Utekla jsem z Vailu, abych zachránila Shaye, ale taky abych zachránila své přátele. Jenomţe to se zatím nepodařilo, naopak jsem měla 155
pocit, ţe je to čím dál nepravděpodobnější a vzdálenější. Co tady vůbec dělám? Převalila jsem se a zabořila hlavu do polštáře. V místnosti bylo trochu chladno, ale já přes sebe ani nepřetáhla tlustou peřinu. Ten nepříjemný chlad, který mnou prostupoval, napájel mou bezútěšnou duši. Kdyţ jsem zaslechla, jak se dveře tiše otevřely a zavřely, ani jsem se nepohnula. Zachytila jsem pach sluncem prohřáté trávy a hřebíčku. Shay potichu přešel přes pokoj, pak se zastavil. „Vím, ţe jsi vzhůru, Callo.“ Vzdychla jsem a otočila se k němu. „Ty uţ se neučíš na kytaru?" Byla to jedovatá poznámka a rozčilovalo mě, ţe se mi Adne tak snadno dostala pod kůţi. „Chtěl jsem se kouknout, jestli jsi v pohodě." Natáhl se ke mně. Odtáhla jsem se a přetočila na záda. „Tos tam Adne nechal úplně samotnou? Mně se zdálo, ţe se na to vyučování těší. " A mám dojem, že se těšila i na další věci. „Musela zpátky do Denveru," řekl. „Přišel Silas s rozkazem, aby se okamţitě přemístila na základnu. Ale zdá se, ţe ty chceš, abych tě nechal úplně samotnou." Nepoznala jsem, jestli to myslí podráţděně nebo pobaveně, tak jsem na to nic neřekla. Upřela jsem oči na hvězdnou oblohu. Jenţe výhled mi brzy zastínil Shay. Místo aby se natáhl vedle mě, lehl si nade mě a zatlačil mě do matrace. „Shayi." Překvapilo mě to, ale nebála jsem se. „Co to děláš?" Poloţila jsem mu ruce na prsa a zatlačila, abych ho nadzvedla. 156
Chytil mě za zápěstí a dal mi ruce nad hlavu, abych ho nemohla odstrčit. „Uţ ţádný schovávání za strachem, Callo. Přestaň utíkat. Můţeš mi zkusit uhryznout obě ruce, jestli chceš, ale teď tě políbím." Dívala jsem se do jeho zářivých sebejistých očí. Nebál se mě. Ačkoli mě drţel jemně, cítila jsem jeho sílu, coţ bylo překvapivé a vzrušující zároveň. Uţ ke mně nepřistupoval opatrně, jako kdyţ byl člověk. Teď byl Ochránce a navíc Scion, který ponese elementální kříţ, zbraň, jakou svět ještě neviděl. Je to válečník, který se mi vyrovná, moţná mě i předčí. Pousmála jsem se, kdyţ jsem si uvědomila, ţe jeho zranitelnost, která mě na začátku ponoukla zachránit mu ţivot, vzala za své a nahradila ji síla, která se vyrovná jeho neústupné vůli. Uţ nepotřeboval, abych ho chránila, ale pořád mě chtěl. Tvářil se dychtivě, bylo vidět, ţe se potřebuje ujistit, ţe i já po něm touţím. A to byla pravda. Jsem volná. Miluju ho. Není důvod se tomu bránit. Pustil mě a vyčkávavě mě pozoroval. Neodstrčila jsem ho. Sehnul se ke mně a já ho vzala kolem krku, začala jsem ho vískat v hebkých vlasech. Vzápětí se naše rty setkaly. Jeho polibek v sobě nesl příslib té svobody, po níţ jsem touţila. Byl sladký a něţný jako zelené výhonky, které se derou na světlo v prvním jarním slunci. Zavřela jsem oči a nechala se tím pohltit. Med a hřebíček. Jemný teplý déšť, který mě celou smáčí. Byl jako zářící slunce, co zaplaší zimní chlad. Přitiskl se ke mně a já ho objala nohama. Tiše 157
zasténal. Dál mě líbal a jeho doteky jen rozdmýchávaly mou touhu. Hladila jsem ho po zádech, cítila jeho svalnatá ramena. Chtěla jsem o něm vědět víc. Vklouzl mi rukama pod tuniku a začal mě hladit po břiše, pak jeho dlaně pozvolna zamířily výš. Jako bych celá hořela. Stáhla jsem si halenu a odhodila ji. Shay se na mě chvíli jen díval, tělo napjaté jako struna. Zašmátrala jsem pod jeho tunikou a našla poklopec dţínů. Hrála jsem si s ním, chtěla jsem pokračovat, ale nebyla si jistá, jestli mám. Sehnul se a vášnivě mě políbil. Tiskla jsem se k němu, potřebovala jsem mu být co nejblíţ. Nenáviděla jsem zbývající oblečení, které nás od sebe dělilo. Kdyţ jeho dlaně začaly klouzat po mém těle, zrychlil se mi dech. „Callo," zašeptal, „ani nevíš, jak dlouho na tohle čekám." Jeho slova mě zarazila, jako bych klopýtla ve tmě. A najednou nade mnou nebyl Shay, ale Ren. Jeho tmavé oči se leskly v šeru, to jeho prsty mě laskaly. Chtěl bych tě políbit, Callo. Nevíš, jak dlouho na to čekám. Jako by v místnosti zavanul studený vítr. Sálající plameny v mém těle uhasly, zůstal jen do morku kostí pronikající chlad. Otřásla jsem se, udělalo se mi zle. Zavrtěla jsem hlavou. „Co se děje?" Shay se nadzvedl. „Přestaň." Tentokrát jsem ho odstrčila. Zavřela jsem oči, sebrala z podlahy svou tuniku. Nedokázala jsem se na něj ani podívat. ,Já nemůţu." Roztřásla jsem se tak, ţe jsem si sotva zvládla halenu obléknout. Tmavá propast ve mně jako by oţila a vtahovala do sebe veškerý můj klid. 158
Nenáviděla jsem se za to, ţe se od něj odtahuju, věděla jsem, ţe ho miluju a chci ho. Proč nedokážu zapomenout na minulost? Co to se mnou je? „Co je ti?" ptal se vyděšeně. Jsi úplně bílá." Chtěl mě obejmout, ale já radši vstala z postele. „Promiň," zamumlala jsem. Nedokázala jsem mu vy světlit, co se ve mně děje. Instinktivně jsem se dotkla prstýnku od Rena. Slyšela jsem jeho hlas. Řekni mi, že se ke smečce vrátíš. Ke mně. Jako by se se mnou všechno zatočilo. Nechala jsem ho tam. Kvůli mně riskoval všechno a já se mu takhle odvděčila. Oddala jsem se jinému, i kdyţ jsem byla zaslíbená jemu. Co tady dělám, s lidmi, kteří byli vždycky mí nepřátelé? Patřím ke své smečce. Zamrazilo mě, kdyţ jsem si uvědomila, ţe nejsem volná. Nebudu volná, dokud moje smečka nebude v bezpečí. Zůstávala jsem zajatcem strachu, ţe jsem je odsoudila k něčemu hroznému. „Callo, co je?“ Shay došel ke mně, ale najednou se ozvalo bušení na dveře. Vzápětí dovnitř vpadla Adne. „Callo!“ Tvářila se vyděšeně. „Musíš ihned do Denveru!" „Co se stalo, Adne?“ Shay pospíchal k ní. „Útok? Stráţci?" „Ne.“ Chvíli na něj hleděla, jako by ji šokovalo, ţe ho našla u mě v pokoji. Pak se vzpamatovala a otočila se ke mně. „Ethan na hlídce dostal Ochránce. “ „Ochránce?“ Srdce se mi zběsile rozbušilo, kdyţ jsem viděla, jak je vy- děšená. Zajíkla se. „Prý je to tvůj bratr." 159
ČÁST DRUHÁ
PEKLO
Vzdejte se veškeré naděje, vy, kdoţ vstupujete .
Dante, Peklo
160
DVANÁCT
„Coţe?" vypravila jsem ze sebe ochraptěle. Její bratr?" ţasl Shay. „Myslíš Ansela?" „Nevím, jak se jmenuje. Tak co tu ještě stojíte? Jdeme!“ Setřásla jsem ten šok a vrhla se ke dveřím. Adne uţ se hnala chodbou, za mnou běţel Shay. Ethan dostal Ochránce. Dostal? Zaplavila mě ochromující hrůza. Záhy jsem zahlédla světélkující portál. Zastavila jsem, muţe u průchodu jsem neznala. „Všichni ostatní uţ jsou tam,“ oznámil. „To je jenom Jerome, Callo. Běţ dál.“ Adne mě postrčila k portálu. Klopýtla jsem a přistála na čtyřech ve výcvikové místnosti Očistce. „Co tě to napadlo?" zuřil Monroe. „Vţdyť je to dítě!“ Bála jsem se toho, co ho mohlo tak rozzuřit. „Hnal se na mě, Monroe, a vřeštěl jako šílenec. Přísahám," bránil se zoufale Ethan. „Pořád dokola volal, ţe je Ochránce. Co jsem měl dělat?" Isaac, Connor a Silas hleděli s popelavou tváří na něco u svých nohou. V tu chvíli jsem si všimla krve na podlaze. Monroe nás uslyšel a odtrhl oči od Ethana. Kdyţ mě uviděl, jeho zlost vystřídal strach. „Callo..." Překročil krvavé struţky a popadl mě za paţi. Vytrhla jsem se mu a odstrčila Connora, který se za ním vynořil ve snaze zaclonit mi toho, 161
kdo leţel na zemi. Ansel se nehýbal, oblečení měl nasáklé krví. Vykřikla jsem a zakryla si ústa. Z prsou mu čněly šípy z kuše. „Anseli, Anseli!“ „Nevěděl jsem, kdo to je...“ snaţil se Ethan a zděšeně na mě hleděl. „Prostě se na mě vrhnul. Myslel jsem, ţe mi snad vyškrábe oči.“ Skočila jsem po něm, ale Connor mě zezadu popadl a nepustil. „Klid, holka. Hlavně nedělej nic unáhlenýho." „Zabiju tě,“ zasyčela jsem a zuřivě se snaţila Connorovi vykroutit. „Paneboţe." Shay doběhl k nám a zíral na Ansela. Pak se otočil na mě. „Můţeš mu pomoct?“ Rudý závoj zuřivosti mi z mysli vytlačil všechny příčetné myšlenky. Zavřela jsem oči a snaţila se trochu uklidnit. „Jestli mu ještě bije srdce, moţná jo,“ vydechla jsem nakonec. „Dobře, tak jdeme na to. Pomůţu ti. Musíš se soustředit, Callo, musíš ho zachránit.“ Shay mě vzal za ruku. „Pusť ji,“ řekl Connorovi. Ten se tázavě ohlédl na Monroea, který se postavil mezi mě a Ethana. Přikývl. Connor povolil sevření a Shay mě dotáhl k mému bratrovi. Klekla jsem si do krvavé louţe a poloţila mu ruce na prsa. Slyšela jsem jeho dech, přerývavy a vlhký. Srdce mu bilo, ale slabě a čím dál pomaleji. Zajíkla jsem se. „Ach boţe, Anseli.“ „Je mi to líto.“ Ethan na nás hleděl se směsicí smutku a hrůzy. „Nevěděl jsem, ţe je to tvůj bratr." Otočila jsem se na něj a znovu se mě zmocnila 162
zuřivost. „Buď zticha, Ethane," doporučil mu Monroe a znovu se posunul tak, abych na něj neviděla. „Callo. “ Shay mi připomněl, ţe teď se musím zaměřit na něco jiného. „Ansel potřebuje okamţitě pomoct. Co mám dělat?" Zavrtěla jsem hlavou. „Potřebuje krev a ty šípy musí ven.“ Přikývl. „Aţ ti řeknu, co nejrychlejc je vytáhneš." „Dobře. “ Přemístil se na druhou stranu vedle Anselova bezvládného těla a uchopil šíp. Já se kousla do předloktí. Pak jsem dala bratrovi ruku pod hlavu a zvedla mu ji. Rozevřela jsem mu rty, sehnula jsem se, přitiskla mu krvácející ránu k ústům a přitom mu šeptala: „Poslouchej, bráško. Prosím." Vzlykala jsem. „Musíš pít, Anseli. Prosím, pij.“ Krev mu tekla do úst a do hrdla. Zavřela jsem oči a přitiskla se čelem k jeho spánku. Hledači na nás mlčky zírali se zvědavými a zděšenými výrazy. Ansel se nehýbal. Uţ měl plná ústa krve, začala mu vytékat koutkem. „Callo?" ozval se úzkostně Shay. „Anseli, prosím," šeptala jsem dál. „Pij. Mám tě ráda. Nedělej mi to. Pij." Jeho tělo sebou trhlo, otřáslo se. Otevřel ústa a polkl. Zaťal svaly a odtáhl hlavu od mé paţe. „Adne, Connore, rychle sem," vykřikla jsem. „Bude se bránit. Potřebuju, abyste ho drţeli." Přiběhli ke mně a přitiskli Anselovi ramena k podlaze. Znovu sebou trhl a jim dalo zabrat, aby ho udrţeli. Přesto byla jeho obrana slabá, coţ jsem nechápala. Něco se stalo. Přiloţila 163
jsem mu předloktí znovu k ústům. „No tak, Ane, potřebuješ to. Pij, nebraň se tomu." Znovu polkl, pak konečně začal pít. „Drţte ho," nařídila jsem Adne a Connorovi. Zachmuřeně přikývli. „Shayi, začni vytahovat ty šípy." Jasně." Nadechl se. „Tak jdeme na to." Vytrhl Anselovi z hrudi první šíp. Ansel neotevřel oči, ale vzepjal se a zachrčel, aţ mu od úst vystříkla krev. Adne hekla, Connor ho drţel bez větších obtíţí. Tlačila jsem mu ránu ke rtům a má úzkost sílila. Ansel se brání, přesto nemá ţádnou sílu. Co když už je na záchranu pozdě? „Další, Shayi," nařídila jsem. „Musíme je dostat ven co nejdřív." Shay vytáhl zbývající dva šípy. „To je všechno," ohlásil a odhodil je stranou. Tiskla jsem bratrovi předloktí k ústům. Teď uţ pil klidně a pravidelně. Opřela jsem se druhou rukou o zem. Stálo mě to hodně krve. „Callo...“ Shay se přesunul ke mně a vzal mě kolem pasu. „To nic," řekla jsem. Pak Ansel přestal pít. Váhavě jsem odtáhla ruku a druhou si stiskla ránu. Víčka se mu zachvěla, otevřel oči. „Callo?“ Rozplakala jsem se a přitáhla ho k sobě. Monroe si rozechvěle oddechl. „Díky bohu." „Teď uţ chápu, proč je tak těţký je zabít,“ podotkl Silas. „Viděli jste, jak rychle to proběhlo? Budu muset na akademii navrhnout nějaký nový kouzla. “ „Teď ne, Silasi," ucedil Connor. 164
Jsi to ty.“ Ansel zamţikal. „Nemůţu uvěřit, ţe jsem tě našel." „Anseli." Zabořila jsem mu tvář do vlasů. „Ach boţe, Anseli." Přelétl pohledem shromáţděné Hledače, nakonec se zahleděl na Ethana, který ucouvl. „Střelil mě," řekl kupodivu mírně pobaveně. „To on na mě střílel." „To nic, zase bude dobře," chlácholila jsem ho. „Nevěděl, kdo jsi, ale teď uţ se ti nic nestane." Ansel se na mě znovu podíval, na rtech zvláštní prázdny úsměv. „Radši mě měl zabít."
165
TŘINÁCT
Zabořila jsem mu prsty do ramen, ale nedokázala jsem promluvit, nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekl. Stěţí jsem rozeznala jeho pach přes ostatní odéry, které ho překrývaly. Špína, krev a ostrý pach strachu. Shay se skrčil k nám. „Anseli, no tak, jen klid, všechno uţ je v pohodě." Zamrazilo mě, kdyţ se můj bratr rozesmál. Ještě nikdy jsem neslyšela něco tak děsivého. Po veselí v tom nebylo ani stopy. „Jo, Shayi?“ opáčil a znovu se tak zlověstně zasmál. „Váţně je všechno v pohodě?" „Anseli, co se stalo?" Odhrnula jsem mu vlasy z čela. Odstrčil mi ruku a pokusil se mi vymanit. „Přestaň s tím a pusť mě." Sevřela jsem ho ještě pevněji. Nedokázala jsem jeho divné chování pochopit. Strčil do mě, ale já se ani nepohnula. Shay se najednou zatvářil vyděšeně, kdyţ sledoval, jak se Ansel přestal bránit. Vstal, celý pobledlý. „To ne." „Co je?" nechápala jsem. Zavrtěl hlavou, oči upřené na mého bratra. „Nevím, jestli je to moţný, ale zdá se mi, ţe...“ „Tobě se zdá, pane vyvolený?" Ansel se podíval na mě a v jeho šedých očích na chvíli zaplál vztek. Vzápětí to ale bylo pryč, znovu se v nich rozhostila ta prázdná a beznadějná mlha. Monroe přistoupil opatrně k nám. Ansel na to nijak nereagoval. Nepřítomně hleděl před sebe. Monroe k němu poklekl. ,Je mu něco?“ 166
,Já nevím,“ odpověděla jsem úzkostně. „Bráško, prosím, mluv se mnou.“ „Vzali mi to,“ zašeptal sotva slyšitelně. „Co ti vzali?“ „Callo,“ varoval mě Shay, „moţná bys ho měla nechat chvíli být, aby si odpočinul.“ „Mě,“ dopověděl Ansel, ale do očí se mi nepodíval. „Všechno. Je to pryč. Jsem mrtvej.“ „Tady ti nikdo neublíţí," řekl Monroe jemně. „Tvoje sestra má pravdu, nic ti tu nehrozí. “ „Na tom nesejde,“ odbyl ho. Byla jsem s trpělivostí u konce. „Co je s tebou?" Odstrčila jsem ho a on se zhroutil na podlahu jako hadrová panenka. Panebože, co to má znamenat? Chvíli se nehýbal, pak se mu ramena začala otřásat, jak bušil pěstmi do země a vzlykal. Connor na něj zíral. „To sebou všichni Ochránci takhle házej o zem? Nebo to nějak souvisí s tím, ţe jseš vůdkyně?" „Ne!“ Bojovala jsem s děsivým poznáním, které se do mě vkrádalo. Lehla jsem si vedle bratra a opatrně ho obrátila. „Anseli?" Chtěla jsem se ho dotknout, ale ucukl. „Nesahej na mě.“ „Proč se mi nedokáţeš bránit?" Obávala jsem se, ţe odpověď uţ znám, ale všechno ve mně tomu vzdorovalo. Střelil po mně pohledem, pěsti zaťaté. „Uţ jsem ti to říkal Vzali mi to.“ „Musíš mi to vysvětlit, Ane, já ti nerozumím." Ale rozuměla jsem, jen jsem tomu nechtěla věřit. 167
„Uţ není Ochránce," ozval se za mnou Shay. Otočila jsem se na něj. Tvářil se váţně, ve tváři sinalý. „To není moţný." Ne, ne, ne! „Ale je,“ řekl tiše Monroe, který se drţel v uctivé vzdálenosti. „Ne, není!“ zaječela jsem, i kdyţ jsem to měla přímo před očima. „Ochránci mohou být stvořeni," pokračoval Monroe, „ale i degradováni na obyčejné lidi.“ „Ne!“ Vyskočila jsem a postavila se před svého bratra, jako by mu něco hrozilo. „To nemůţe být pravda!" „Ale je." Silas si uhladil tuniku. „Ochránci jsou zvrácenost, anomálie. Stráţci mohou svými výtvory manipulovat, jak se jim zachce." Zavrčela jsem na něj. Nerozházelo ho to.“Je to tak." „Zmlkni, Silasi." Connor mu dal pohlavek. „Au!" vyjekl Silas a zamnul si hlavu. „Co je,jenom jsem vysvětloval-“ „Dost," okřikl ho Monroe. „Ale proč?“ Shay se znovu skrčil k Anselovi. „Proč ti to udělali?" Ansel se mračil, probodával ho pohledem. „Potřebovali odstrašující příklad." Vyschlo mi v ústech. „Pro koho?" zasípěla jsem. Upřel na mě oči a já se sesula na podlahu. Jak se na mě můţe můj vlastní bratr takhle dívat? „Pro tvou smečku," procedil přes zaťaté zuby. „Nebo uţ jsi na nás zapomněla, kdyţ sis našla tyhle nový kámoše?" Jen klid," řekl Shay. „Calla za to nemůţe. Snaţila se mi zachránit ţivot. Takţe jestli to chceš někomu vyčítat, pak mně." Ansel se na něj chladně usmál. „Blahopřeju, kamaráde, jsi vlk, zatímco já ne. Proměnila si 168
tě, aby tě měla pro sebe, a na nás se vykašlala." „Tak to nebylo, Anseli, chtěli ho zabít!" Oči mě pálily, po tvářích mi stékaly slzy. „Radši jeho neţ nás. Brzo bude celá smečka mrtvá.“ „Ne,“ zašeptala jsem. To by přece neudělali, ţe ne? Přece by nezabili všechny mladé vlky? Všechno ve mně křičelo. Stráţci uţ Ochránce za vzpouru popravovali dřív. Zpečetila jsem snad své smečce stejný osud, kdyţ jsem utekla? Monroe přistoupil k nám, sehnul se a vzal Ansela kolem ramen. „Dobře poslouchej, můţeme tobě i tvým přátelům pomoct, ale musíš nám říct pravdu. Sledovali tě?“ Ansel obrátil oči v sloup a plivl Monroeovi do tváře. Adne zatajila dech, ale Monroe jen zvedl ruku. „Chápu, ţe trpíš,“ řekl tiše, bez rozčilení. „Ale musíš mi věřit. Nejsme tví nepřátelé. Tvoje sestra je u nás v bezpečí a ty taky. “ Nemohla jsem dýchat, slzy mi dál tekly a kapaly z tváří do výstřihu. Co jsem to provedla? Před očima se mi míhaly známé tváře. Bryn, Mason. Ren. Shay mě vzal za ruku. „Callo, to není tvoje-“ „Nech toho.“ Vytrhla jsem se mu. Je to moje vina.“ Ansel se roztřeseně nadechl. „Vyhodili mě z dodávky v centru. Řekli, ţe jestli budu mít kliku, najdu svou sestru. „Ethane?“ Monroe se zvedl. „Určitě byl sám," odpověděl Ethan. „Ţádní stopaři, ţádni Ochránci." 169
„Zřejmě to mělo být jenom varování," navrhl Connor. „To by se jim podobalo." Adne se otřásla a on ji objal. „Asi máš pravdu," souhlasil Monroe. Adne popošla blíţ. „Měli bychom mu pomoct se umýt. Najdu mu něco na sebe.“ „Chci bejt sám,“ zamumlal nezřetelně Ansel, ale vztek z něj vyprchal. Lehla jsem si k němu. „Dovol jim to, Ane. Opravdu nám můţou pomoct." „Neměl jsem ti říkat ty věci.“ Zachvěl se a konečně se na mě podíval. V očích měl bezedný smutek. Jsem rád, ţe nejsi mrtvá. “ Přes slzy jsem se zasmála. „Díky." „Proč jsi od nás utekla?" „Nemohla jsem Shaye nechat umřít. Prostě nemohla,“ zajíkla jsem se. „Nechtěla jsem vás opustit. Je mi to hrozně líto.“ Opřel mi hlavu o rameno a já ho objala. „Mně taky.“
170
ČTRNÁCT
Sešli jsme se v Očistci u kuchyňského stolu. Silas s Adne před nás postavili hrnky s horkým čajem. Ansel uţ nebyl špinavý a zakrvácený, měl na sobě věci, které mu našla Adne, a vypadal jako dřív. Skoro. Pořád to byl jen stín bratra, kterého jsem si pamatovala; ačkoli měl přes ramena deku, třásl se zimou. Dřív vţdycky vyzařoval optimismus a neměl daleko k úsměvu. Teď vypadal ztrhaně, oči, které zakrývaly pískově hnědé vlasy, působily vzdáleně a odtaţitě. Seděla jsem naproti němu a nepřestávala ho pozorovat, hádala jsem, jak se cítí, jestli má bolesti. Snaţila jsem se přisednout si k němu blíţ, ale okamţitě si odsunul ţidli, jako by mou přítomnost nemohl vystát. Uţ nebyl vlkem. Chápala jsem, jak hrozná je to ztráta. Vţdycky jsme byli vlci a přijít o tuhle část svého já pro mě bylo... prostě nepředstavitelné. Ale proč nechce být u mě? Vím, že to není jeho vina. Stydí se? Bojí se mě? Ansela nehodili vlkům, naopak ho od nich vyhodili. Nechali ho opuštěného na ulici, protoţe svým pánům uţ k ničemu nebyl. Tiše jsme seděli a trpělivě čekali, aţ odpoví na Monroeovu otázku. Svíral v dlaních hrnek s čajem, nehýbal se. Monroe si odkašlal. „Vím, ţe je to těţké, ale musíš nám říct, co se stalo, kdyţ Calla se Shayem utekli z Vailu.“ Ansel odsunul hrnek a skryl chvějící se ruce pod stolem. 171
„Čekali jsme na ni na mýtině.“ Zavřela jsem oči, najednou jako bych se tam opět vrátila. Slyšela jsem bubny, melodický zpěv Sabine a Nevilla. Vzpomínala jsem, jak jsem zachytila Shayův pach, jak jsem ho našla svázaného a se zavázanýma očima. Srdce se mi rozbušilo v rytmu bubnů. „Jenţe nepřišla.“To mě probralo. Otevřela jsem oči a zjistila, ţe na mě Ansel hledí. „Protoţe našla mě,“ řekl Shay. „Unesli mě. Svázali mě a nechali v lese, neţ přijde čas, aby mě při obřadu předhodili jako oběť.“ „Zajímavé,“ broukl Silas. „To není zajímavý, ale zvrhlý," obořil se na něj Connor. „Co tady vůbec děláš?“ vycenila jsem na Silase zuby. „Nemáš se vrtat v papírech? “ „Přesně," přidal se pobaveně Connor. „Písaři koordinují veškeré informace získané na základnách," nafoukl se Silas. „Dneska jsme přišli o hlavního informátora a tenhle kluk nám můţe říct, co se stalo." Otočil se na Ansela, ale ten jenom nepřítomně hleděl na desku stolu. Silas si odkašlal a vybídl Shaye: „Pověz nám o tom obětování. Zahrnovalo to nějakou rituální přípravu?" „Rituální přípravu?" opakoval Shay. „No... asi ne. Jednoduše mě omráčili. Jestli se mezitím něco stalo, tak o tom nevím." „Mohl bys s tím vyptáváním počkat, neţ skončí?" řekl Monroe a pokynul Anselovi, aby pokračoval. Všichni utichli. „Nikdo z nás nevěděl, co se má dít," navázal Ansel a na chvíli se odmlčel. „Teda aspoň nikdo 172
z mojí smečky. Prostě jsme si mysleli, ţe se Ren s Callou vezmou. Věděli jsme, ţe budou muset zabíjet, ale mysleli jsme, ţe půjde o..." Zarazil se a zvedl oči. „No to je roztomilý,“ zasmál se temně Connor. „Co?“ nechápala Adne. Ethan se ušklíbl a vstal. „Někoho z nás. Mysleli si, ţe jim předhodí Hledače.“ Isaac se rozkašlal a Adne mu podala kapesník. Nastalo nepříjemné ticho. „To je minulost," prohlásil nakonec Monroe. „Nechte to plavat. “ Ansel se na něj podíval a pokračoval. „Čekali jsme tak dlouho, ţe Efron nakonec poslal několik starších Baneů do lesa. Začali okamţitě výt. Všichni jsme se tam rozběhli, vlci i Stráţci. A pak jsem ji uviděl. “ „Flynnovou,“ pronesli jsme se Shayem najednou. Přikývl. „Nedokázal jsem na ni přestat civět. Vůbec jsem nevěděl, ţe bude v lese, a najednou tam leţela mrtvá a bylo jasný, ţe to má na svědomí někdo z vlků.“ Podíval se na mě. „Vědělas, ţe je sukuba?“ „Ne, dokud se na nás nevrhla," zašeptala jsem a vybavila si její křídla, oheň, který chrlila. „No a pak to začalo," vyprávěl bratr. „Efron a Lumine vydávali rozkazy. Já se snaţil zůstat s Bryn, ale kaţdýho z nás popadl někdo ze starších Baneů. Nechápal jsem, co se děje. Hodili mě do auta a vyrazili jsme do Vailu." „Kam do Vailu?" nechápala jsem. „Do Edenu. Ale ne do klubu. Pod ním má Efron takový vězení. Tam nás vzali." „Tak to je přínosná informace," pochvaloval si Silas. 173
„Coţe?" obrátil se na něj Shay. „Nevěděli jsme, kde mají Stráţci vězení," vysvětlil Monroe. „Mluv dál, Anseli." „Netušil jsem, proč s náma zacházejí jako s nepřítelem." Teď uţ se z něj slova řinula o překot. „Dali mě do cely s Masonem a mám dojem, ţe Fey zavřeli s Bryn-neviděl jsem je,ale slyšel jsem je křičet." Roztřásla jsem se. Shay mě vzal za ruku a já se neodtáhla. „Chvíli se nic nedělo." Ansel mluvil tak tiše, ţe se všichni předkláněli, aby ho slyšeli „Nasadili nám zvláštní pouta, takţe jsme se nemohli převtělit, ale to byl teprve začátek." „Nechali jste si to patentovat nebo co?“ obořil se Shay na Monroea. Ten neodpověděl. „O co jde?“ nechápala jsem. „Dali ti to samý, kdyţ tě sem donesli," řekl mi. „Kdyby se probrala, kdyţ jsme byli u ní, byla by na nás okamţitě zaútočila." Connor pokrčil rameny. Jinak to prostě nešlo." Shay chtěl protestovat. „To je dobrý, Shayi," uklidnila jsem ho. „A potom přivedli Rena." Zdálo se, jako by Ansel náš hovor vůbec nevnímal. Byl ztracený, nebo spíš polapený v minulosti. Jakmile jsem uslyšela Renovo jméno, vytrhla jsem ruku, za kterou mě Shay drţel. Ren se nám snaţil pomoct, lhal kvůli nám Stráţcům. Čím za to zaplatil? V duchu jsem znovu slyšela jeho hlas. Tady jde jedině o lásku. Cítila jsem jeho dech, dotek jeho rtů. Jeho objeti předtím, neţ jsem ho opustila. „Pak to začalo." Ansel se křečovitě otřásl. „Co začalo?" pobízel ho Monroe jemně. 174
„Tresty," zašeptal. „Přišly přízraky." „Adne, měla bys odejít," řekl Monroe, oči upřené na roztřeseného Ansela. „Ne,“ odmítla, i kdyţ byla bledá jako stěna. „Proč by tu nemohla zůstat?" zeptal se Shay. Monroe zaťal zuby. Neodpověděl. Adne se napřímila. „Přízraky zabily mou matku." „Adne, běţ, prosím," naléhal Monroe. „To je dobrý, Monroe," řekl Connor a vzal Adne za ruce. „Ona to vydrţí." Monroe se mračil, ale dál už se nedohadoval.
Ansel pokračoval. „Poprvý přišli do cel s Lumine a Efronem. Brali nás jednoho po druhým, ostatní se museli koukat. Někdy dorazil Emile a starší Baneové. My byli připoutaní v lidský podobě a oni se na nás vrhali zuby a drápy. Tak, abychom krváceli, ale aby nás nezabili. Jindy přišli Stráţci a přivolali přízraky. Ty byly horší neţ Ochránci. Mnohem horší. Je to, jako kdyţ vás spolknou a uvězní uvnitř a vy máte pocit, jako by se vám maso odchlipovalo z kostí. Jako by vás poţíraly zaţiva... nekonečně pomalu. Nějakou dobu jenom řvete. Pak omdlíte. Kdyţ se proberete, jsou pryč. A za pár hodin se vrátí a začne to znova. Někdy jsem slyšel křičet Bryn a Fey. Svěsila jsem hlavu, mučila mě představa Bryn ovinuté pulzujícími černými chapadly. Adne se podlomila kolena a Connor ji vzal kolem pasu. „Vyptávali se vás na něco?“ zeptal se Monroe. „Co od vás chtěli?" „Chtěli vědět, kde je Calla. A pořád dokola se ptali na Sciona. Nevěděl jsem, kdo to má být." „Mysleli Shaye. To on je Scion," řekla jsem. Ansel se zachmuřeně usmál. „To uţ vím taky. Vím, ţe ho chtějí zabít. Něco jsem si dal
175
dohromady z toho, na co se ptali." „A co Renier?" zeptal se Monroe zvláštně napjatý. „Vyvedli nás z cel do velký místnosti. Všechno tam ve vězení bylo nový a lesklý, asi jako na operačním sále. Kromě týhle místnosti. Ta byla stará a tmavá. Jako středověká mučírna. Byli tam všichni." „Všichni?" zeptala jsem se. „Všichni Ochránci, asi stovka, a všichni Stráţci a jejich přízraky. Dívali se na hromadu z naskládanejch kamenů, připomínala pódium. Nebo oltář." Oltář. Ach ne, to ne! Prosím, Rena ne. „Na tom oltáři byl Renier?" Monroeovi se chvěl hlas, coţ mě překvapilo ještě víc. Zdálo se, ţe má stejný strach jako já. „Ne. Stál vedle oltáře s Emilem a mým otcem," řekl Ansel a podíval se na mě. „Na oltáři byla moje matka." Vyskočila jsem, sotva jsem se ovládala. „Coţe?!“ Ansel se nepříjemně usmál. „Překvapuje tě to?" Jak se mě takhle můţeš ptát?" vykřikla jsem. „Máma s tím přece neměla nic společnýho." „Ale je to vůdkyně," opáčil tak klidně, ţe mě z toho zamrazilo. „Měla tě naučit, kde je tvoje místo." Moje místo. Všechno, co jsem na svém ţivotě nenáviděla. Druhý důvod, proč jsem utekla. Bylo to skoro stejně zlé jako obava, ţe ztratím Shaye. „A selhala," dodal šeptem. „Tak to řekla Lumine. Selhala v plnění povinností." Sesula jsem se na lavici a ani nevnímala, ţe mě 176
Shay objal „Co jí udělali?" „Nechali Emila, aby ji zabil, a táta se na to musel dívat." Kdyby mě Shay nedrţel, byla bych sjela aţ na zem. „Zabili vám mámu?" zašeptala pobledlá Adne. Connor jí něco tiše šeptal. Po tvářích jí stékaly slzy, jinak ale ani nehlesla. „Prohlásili, ţe je to trest pro ně oba. Máma umřela, protoţe jsi utekla. Táta přišel o svou druţku." V hrdle se mi sbíral vzlyk, pro slzy jsem viděla všechno rozmazaně. Mou matku. Zabili ji kvůli mně. Co jsem to za ohavnou zrůdu? „Takţe vůdce Nightshadeů nechali ţít?" upřesňoval si Silas. Dělal si poznámky a já měla sto chutí ukousnout mu prsty, pěkně jeden po druhém. „Ţádný vůdce Nightshadeů uţ není," hlesl Ansel. Jak to myslíš?" Shay mě k sobě tiskl. Já byla jako ochrnutá, nemohla jsem se hnout. „To je další část trestu," odpověděl bratr. „Stráţci smečku Nightshadeů zrušili. Jedinej vůdce je teď Emile. Dostal všechny vlky. Efron s Lumine nám řekli, ţe tak to odteď bude. Baneové se ukázali jako loajálnější a budou Nightshadeům nadřazení, dokud ti neprojeví svou věrnost." Jak by to měli udělat?" ozval se Ethan. „Mají ho přivést zpátky," ukázal na Shaye. „To je nový nařízení. Ochránci dostali rozkaz najít ho a vrátit Stráţcům. Ten, komu se to podaří, si získá jejich přízeň. Kdyţ to bude Nightshade, stane se novým vůdcem a povede svou vlastní 177
smečku." „Ale to přece nejde," namítla jsem automaticky. Jako vůdce se musíš narodit, nemůţou tě na něj povýšit. Dokud ţije náš otec, je vůdcem Nightshadeů on, ať uţ ho Stráţci uznávají nebo ne.“ „Pověz to jim," odsekl. „To by nám mohlo pomoct," zabručel Ethan zamyšleně. Connor přikývl. ,Jak?“ obořila jsem se na ně. Jak by nám to mohlo pomoct? Budou nás pronásledovat." „Mohlo by...“ Connor chtěl něco říct, ale Monroe ho nenechal domluvit. „Počkat. Anseli, a co Renier Laroche?" Ansel dlouze vzdychl. „Nazvali ho zrádcem jako Callu. Musel si kleknout před oltářem." „Zabili ho?" zašeptala jsem ochraptěle. Zavrtěl hlavou a něco ve mně, co umíralo, znovu oţilo. „Tak co se stalo?" chtěl vědět Monroe, který se taky trochu uvolnil. „Řekli, ţe za jeho zradu můţe Calla. Ţe se ţenským nedá věřit, protoţe se rodí, aby sváděly a podváděly. Calla ho podvedla. Jenom se snaţil zachránit svou vyvolenou, protoţe věřil, ţe ho miluje." Věřil, že ho miluje. Zamilovala jsem se do jiného, ale Ren zůstal mou součástí. Sdíleli jsme cosi, co jsem nedokázala pojmenovat. Byla snad i tohle láska? Výčitky mě bodaly jako tisíce jehel. Odtáhla jsem se od Shaye. Silas přikývl. „Hm, ano, Evin úděl. To je hezký detail." „Silasi, přísahám, ţe jestli ještě něco řekneš, přerazím ti čelist,“ pohrozil mu Connor. „Není nic špatnýho na tom, kdyţ se snaţíš 178
pochopit jednání protivníka," ohradil se povzneseně. „Kdyţ je nebudeme znát, těţko odhadneme jejich další tah." „Connore, nech to být," přerušil je Monroe. „Silasi, ted na to není vhodná chvíle." Silas něco tiše zabručel, Connor z něj nespouštěl oči. „Nasadili na něj přízrak." Ansel se otřásl. „Takhle dlouho to ještě nikdo nikdy nevydrţel. Kdyţ bylo po všem, nechápal jsem, ţe je ještě při vědomí. Řekli, ţe si svůj osud můţe vybrat sám. Ţe můţe ještě pořád ovlivnit, co s ním bude." „A co odpověděl?" zeptal se Monroe. „Kdyţ ho přízrak pustil, nemohl mluvit. Byl zázrak, ţe to přeţil. Měl ho o tolik dýl neţ..." Schoulil se a začal dávit. Polil mě chlad, jako by všechno ve mně pomalu zamrzalo. Nekontrolované jsem se třásla. Moje matka je mrtvá. Rena mučili, a to všechno jen kvůli mně. „Odvedli ho." Ansel si otřel sliny. Pokusil se napít čaje, ale na to se mu příliš třásly ruce. „Nevím kam, ale jestli jim nedá odpověď, kterou chtějí slyšet, zabijou ho." Monroe se tvářil zdrceně. Upřel oči do plamenů v krbu a zatoulal se v myšlenkách někam daleko. „No a pak vzali na oltář mě," hlesl bratr. Natáhla jsem se přes stůl a chtěla ho vzít za ruce. Podíval se na mé dlaně a odvrátil se. Stáhla jsem se zpátky s pocitem nekonečné prázdnoty. „Lumine řekla, ţe dětem Naomi Torové se nedá věřit. Poloţila mi ruce na prsa a já myslel, ţe mě to snad roztrhne vejpůl. Vyl jsem a pak se 179
najednou moje vlčí podoba vznášela přede mnou a nakonec vzplála. Hořela, srst se smaţila. Cítil jsem to, viděl jsem to, jako by mě upalovali zaţiva. Vlk shořel na popel. Lumine mávla rukama a ten popel zmizel. A já věděl, cítil jsem, ţe vlk je pryč. Uţ nejsem nic." „Být naţivu není nic," řekl Monroe, došel k němu a poloţil mu ruku na rameno. Jsme jenom lidi, a přece si myslíme, ţe stojí za to ţít.“ Jenomţe já nejsem člověk,“ zvolal Ansel. Jsem Ochránce. Byl jsem Ochránce. Co jsem teď, to nevím.“ „Můţu tě proměnit zpátky, “ napadlo mě najednou. „Abys byl zase Ochránce." „Ne, protoţe mě degradovali." Anselova tvář se zkřivila v rozčilení. „Říkala to Lumine. Řekla to všem, ţe se ze mě můţe stát Ochránce jedině starou magií. Vůdce mě proměnit nedokáţe. Jsem prokletej." „Pomůţeme ti," tišil ho Monroe. „Naučíme tě jiný způsob boje. Nemusíš být vlk, abys byl silný." „Tahle válka by uţ dávno skončila, kdyby měli sílu jenom vlci," dodal Ethan. Já ale nechci bojovat jinak! Chci se znova stát vlkem." Ansel upřel na Monroea horečnatě planoucí oči. „Můţete to zařídit? Vím, ţe taky pouţíváte magii." Monroe neodpověděl. „Říkal jste, ţe mi chcete pomoct," naléhal zoufale bratr. „A já tohle potřebuju. Callo, ať mi pomůţou." „My nevytváříme Ochránce," řekl nakonec Monroe neoblomně. „Neměníme přirozenost." „Co to vykládáte, Anselova přirozenost je přece 180
být vlkem! Nepřirozený je to, co s ním udělali oni,“ namítla jsem. „To moţná, ale upřímně řečeno ani nemáme prostředky, jak to změnit. Nezničíme dalšího tvora, jen abychom Ansela zahojili." „Proč byste měli ničit dalšího tvora?" nechápal Shay. „Museli bychom vzít podstatu jiného vlka přičemţ to zvíře zemře abychom Anselovi dali, co potřebuje." Naskočila mi husí kůţe. „To nechápu." Silas zvedl oči od poznámek. „Ochránci byli vytvořeni po letech pokusů, kterýma šli Stráţci proti přírodním zákonům. Vţdycky měli sklony měnit přirozenost podle svý vůle. Ochránci představovali jednu z prvních ukázek moci, kterou získali spojením s podsvětím. Vzali zvířata a lidi a celý roky se je snaţili zkříţit, aby vytvořili dokonalý bojovníky. Samozřejmě došlo k mnoha nezdarům, jejichţ následkem byly znetvořený těla tvorů, kteří se nehodí na tenhle ani na ţádný jiný svět. No a pak konečně vznikli Ochránci. Jenţe ta jejich podstata... Jsou hřích proti přírodě. To je přesně ten důvod, proč Hledači bojují proti Stráţcům." Podívala jsem se na něj. „Tys mě právě nazval hříchem proti přírodě? “ Silas mě přejel pohledem. „Ano, to jsem udělal.“ „Uţ dost, Silasi,“ napomenul ho Monroe. Celé tělo mě začalo svědit, štípat, jako by po mně lezli mravenci. „Opravdu takhle vznikli první Ochránci?" Vzpomínala jsem na příběh, který mi vyprávěli, kdyţ jsem byla malá. První Stráţce-ušlechtilý 181
válečník, zraněný a umírající, jehoţ zachránil vlk samotář. Stráţce se mu odměnil tím,ţe z něj udělal vyšší bytost. Vzniklo mezi nimi pouto věrnosti a vzájemné náklonnosti, které není moţné zlomit. „Ano. Vyprávěli vám snad místo toho nějakou líbivou báchorku?" ušklíbl se Silas. Očividně by rád dodal ještě něco, ale Monroeův pohled ho umlčel. „Další lţi," hlesl Shay. Napadlo mě, jestli nelituje, ţe jsem ho proměnila, kdyţ ted zná pravdu ţe náš druh nevznikl jako odměna za věrnost, ale násilným překrucováním zákonů přírody. Ţe to byl jeden z mnoha děsivých činů, které mají Stráţci na svědomí. „Callo, musíš něco udělat," zašeptal Ansel. „I kdybys nemohla pomoct mně. Neţ mě vyhodili, Lumine řekla, ţe totéţ čeká i zbytek smečky, jednoho po druhým. To nesmíš dovolit. Je to tvoje smečka." Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo, nemohla jsem dýchat. Co si počnu? To, co jsem udělala, zničilo můj svět. Moje matka je mrtvá, z bratra zůstala hromádka neštěstí. A kvůli čemu? Jsme sice se Shayem v bezpečí, ale prospělo to někomu? Moc Stráţců se nijak nezmenšila. Rozbolela mě hlava, jak jsem se úporně snaţila najít nějaké řešení. „To nedovolíme." Zvedla jsem hlavu. Monroe se tvářil zarputile. ,Jak přesně si to představuješ?" zeptal se ho Isaac a ohlédl se na Connora. „Přesně tak, jak jsem řekl," ujistil ho a podíval se na mě. „Zachráníme tvou smečku."
182
PATNÁCT
Myslela jsem, ţe uţ mi nemůţe být větší zima, ale kdyţ to Monroe vyslovil, jako by se v místnosti ochladilo. Shay si odkašlal. „A jak byste to chtěli udělat?" Monroe neodpověděl.Shay se na mě záměrně nedíval. „Nerad to říkám, ale Ren věděl, co riskuje, kdyţ se rozhodl nám pomoct. Byla to dobrovolná oběť.“ „Oběť?" Nenáviděla jsem to slovo, které se mi neustále pletlo do ţivota. Matku obětovali. Bratr si myslí, ţe by mu bylo líp, kdyby ho taky zabili. Nemohla jsem snést pomyšlení, ţe by se měl Ren brzy připojit k obětem, které mám na svědomí kvůli tomu, ţe jsem zachránila Shaye. „Ne. Ren není oběť. Dojdeme pro něj.“ Ansel přikyvoval, i kdyţ se přitom neuroticky kolébal. Shay se na mě ani nepodíval. „Chceš jít do Vailu?" vybuchl. „Nechat se zabít? Jen se koukni, jak dopadla vaše poslední výprava!" „Shayi," napomenul ho Monroe, „nemůţeme mladé vlky nechat Stráţcům, to by byla bezcitnost. Můţeme jich zachránit aspoň pár -a s nimi i plánované spojenectví." ,Já přece nejsem bezcitný," bránil se Shay. „Ale tohle je válka. Sami mi pořád dokola opakujete, ţe válka s sebou nese oběti." Monroe upíral oči na Ansela. Jsou to ještě děti. To je něco jiného." „Děti?" Shay se nepříjemně zasmál. „Mluvíme tu o druhém vůdci. Vím, ţe Calla je mladá, ale rozhodně není ţádné dítě, a Renier Laroche zrovna tak. Věděl, co dělá. Tím to hasne. “ 183
„Jak to můţeš říct?" obořila jsem se na něj. „Hrozí mu smrt jedině proto, ţe se nás snaţil zachránit!" „Konstatuju fakta,“ opáčil chladně. „Jestli půjdeme do Vailu, bude to krveprolití. Nemůţeš takhle riskovat. Nedovolím ti to.“ „Ty mi to nedovolíš? Kdo si myslíš, ţe jsi?" Krev mi vřela v ţilách a zuby jsem měla tak ostré, ţe jsem si o ně pořezala jazyk. Otočila jsem se na Monroea. „Nemůţeme ho tam nechat!" Vzal mě za ruku. „Nenecháme, Callo, máš moje slovo." „To je přece nesmysl," rozkřikl se Shay. „Co by mohlo ospravedlnit takovou sebevraţednou misi?" „Miluje Callu,“ pronesl Monroe tiše. „Uţ jednou pro ni riskoval ţivot, aby ji zachránil. Nezradí ji. Umře pro ni." Moje výčitky byly ostré jako nůţ. Shay zaklel. „To přece nemůţete vědět," prohlásil, pěsti zaťaté. Je to Ochránce. Viděl jsem, co dokáţou. Četl jsem jejich dějiny. Následovali Stráţce bez váhání kolik staletí. Ren je jedním z nich." Monroe se zatvářil přísně. „Není to jenom Ochránce. Je to Corrinin syn. Změnila názor a on ho změní taky." „Corrine je mrtvá," zasyčel Shay. „Zapomeň na svou romanci, starče." Ozvala se rána. Monroe ho dobře zasazeným úderem poslal k zemi. Adne se k němu spěšně shýbla. Ethan se postavil vedle Monroea. Tvářil se neproniknutelně. „No tak, tati," domlouvala otci Adne. Zřejmě ji to hodně rozrušilo, jinak mu vţdycky říkala Monroe. „Měj rozum. Shay má strach o Callu. 184
Taky ji miluje." Čím dál lepší. Tohle bylo poprvé, kdy uznala Shayovy city ke mně. Asi mě to mělo uklidnit, ale dostala jsem na Shaye příliš velký vztek. I kdyby to bylo z lásky, nemá právo bránit mi, kdyţ chci zachránit svou smečku. „Je vidět, ţe teď uţ se na ničem nedohodneme," zabručel Shay a zamnul si tvář. Adne mu pomohla vstát. „Promiň." Monroe zavrtěl hlavou, oči upřené na svou pěst. Connor se po nás rozhlédl a vstal. „Tak hele, to poslední, co potřebujeme, je rozkol ve vlastních řadách. Stojíme všichni na stejný straně." „Tak to je překvapení," zabručel Shay. „Klídek, pane vyvolený," ušklíbl se Connor. Jestli chceš váţně věci změnit a udělat něco pro to, aby bylo na světě líp, musíme Ochráncům pomoct. Jejich ţivot je peklo. Musíme je odtamtud dostat. Navíc má Monroe pravdu, i těch pár by nám mohlo bodnout. Někde začít musíme." Monroe přikývl. „Ethane," obrátil se na Hledače Shay, „zastaň se mě alespoň ty." „Vím, ţe jseš Scion a tak dál, kluku," řekl Ethan, „ale podle mě má pravdu Monroe a ta vlčice. Musíme tam, a to co nejdřív." „Tvůj podpis petice za práva Ochránců jsem rozhodně nečekal," uchechtl se Connor. Ethan se usmál, pak zalétl pohledem k Anselovi, který se schoulil do sebe a vypadal nevýslovně ţalostně. „Moţná jsem je odhadoval špatně." „A jak si představujete, ţe jim pomůţeme, aby nás to nestálo ţivoty?" zeptal se Shay. 185
Srdce se mi málem zastavilo, kdyţ se všichni podívali na mě. Ale promluvila Adne. Já se o to postarám." „Coţe?" Monroe se na ni poplašeně otočil. „Odvedeme je potají, těsně před úsvitem. Tím pádem máme ještě pár hodin na přípravu. Půjde jenom malý oddíl. Otevřu vnitřní průchod." „To ne." Monroe zbledl. „Kaţdý tkadlec musí předvést, ţe dokáţe vytvořit vnitřní portál, aby získal pověření. Zvládla jsem všechny zkoušky, máš moje papíry. Dokáţu to.“ „O co jde?“ zeptal se Shay. Ethan se na Adne usmál. „Chytrá holka.“ „Ne," řekl Monroe znovu a přistoupil ke své dceři. „Vnitřní portál slouţí jenom pro nouzové případy. Nemají se pouţívat k útoku.“ „Co je vnitřní portál?" chtěla jsem vědět. Adne začala nadšeně vysvětlovat: „Vede do míst, která tkadlec neviděl. Musíš ho otevřít na základě vlastní představy toho místa nebo podle náčrtku. V tomhle případě nám to poskytne moment překvapení, a přesně to potřebujeme," dodala k Monroeovi. “Je to proti protokolu," protestoval. „Nedovolím to." „Ten protokol je pitomost," opáčila. „Můţu dostat oddíl dovnitř a ven. Jiná cesta není." Zatvářila se vzdorně. „Stuarta a Kylea to mohlo zachránit." Monroe zamţikal, neřekl však nic. Connor jí poloţil ruku na rameno. ,Je to celkem riziko, holka. Zvládneš to?" Přikývla, zato Monroe zavrtěl hlavou. „Zakazuji další hovor na tohle téma. Prostě to nepřipadá 186
úvahu. Prioritou kaţdého oddílu je chránit tkalce." Adne se jízlivě zasmála. Ještě před malou chvílí jsi byl ochotný vykašlat se na předepsaný postup. Tady nejde o protokol, ale o mě. Dej s tím pokoj, Monroe. Nabízím ti jedinou schůdnou strategii a ty to víš." Hleděl na ni přimhouřenýma očima. „Prosím, já to zvládnu. Nech mě jim pomoct." Ethan to nevydrţel. „Má pravdu, jedině takhle by to mohlo vyjít, i kdyţ to asi bude stejně průšvih." „Musíme vybrat hodně malej oddíl," konstatoval Connor. „Jak malej?" zeptal se Shay. „Teda kdyţ nepočítám nás, co jsme tady." „Ty nejdeš,“ usadil ho Connor. Jsi Scion. Kdyby tě dostali, je po nás.“ Monroe ztěţka vzdychl. „Scion nepůjde. Adne, můţeš otevřít portál blízko Edenu, ale ne uvnitř." „Ale to moţná nebude stačit," namítla. „Udělat průchod přímo do klubu by byla sebevraţda. Hrozí velké riziko, ţe prohrajeme a tkadlena i portál padnou do rukou nepřítele. Navíc jsme se teprve teď dozvěděli, kde přesně to vězení je. Šla bys úplně naslepo, a to já nedovolím. Buď naproti přes ulici, nebo v té zadní uličce. Odtamtud udeříme, vytáhneme je z vězení a rychle zmizíme." „Kdo půjde?" zeptal se Shay. Nevypadal spokojeně, ale vztek uţ ho přešel. „Jenom dobrovolníci," odpověděl Monroe. „Tohle není mise, kterou by nařídil Šíp. Je to osobní. Nebudeme se vracet na akademii. Útok začne hodinu před svítáním. Ten, kdo půjde, 187
by si měl do té doby trochu odpočinout a připravit se." Ethan si odkašlal. Já jdu." Nevěřícně jsem se ušklíbla, nemohla jsem si pomoct. Chladně se na mě usmál. „Moţná tě nemám rád, vlčice, ale je mi líto, ţe jsem málem zabil tvýho bráchu. Navíc ty hajzlové zabili mýho. Rád bych jim to dal seţrat... třeba tím, ţe jim vyfouknu vězně před nosem." Monroe se zamračil, ale Ethan jen pokrčil rameny. Jak jsi říkal, Monroe, tohle je osobní." „Dobře, Ethane, takţe půjdeme ty a já." ,Jenom dva?" zíral Shay. „Chcete jít jenom dva?" „Ne," usmál se Monroe a otočil se na mě. „Bereme s sebou vůdkyni Ochránců. To by mělo k tajnému osvobození vězňů stačit." „Callu ne,“ zvolal. „Vţdyť ji chtějí zabít, je to nebezpečný!" Vyskočila jsem a vycenila na něj zuby. „Nezapomněl jsi náhodou, kdo jsem? Nepotřebuju, abys mě chránil!" Kdyţ se na mě podíval, rozčilení mě opustilo. Jeho oči byly plné strachu a lásky.“Já vím." „Musí nám pomoct najít smečku," podotkl Monroe. „Bez ní to nepůjde." Shay svěsil ramena, ale přikývl. Já jdu taky," ozval se najednou Connor. Jestli to bude poslední mejdan, tak si ho rozhodně nenechám ujít." „Domluveno," řekl Monroe. „Silasi?" „Copak?" Písař se soustředil na své poznámky. „Můţu ti důvěřovat, ţe to neohlásíš Anice? Aspoň prozatím." Silas dál psal, ale přikývl. „Navrhuju dohodu. 188
Zjistěte, jak dostali Granta, a já nepoběţím za Šípem. Zpráva, kterou mám, je prozatím dost ubohá." „Děkuju," řekl Monroe. „Ethane, probereme si taktiku. Isaaku, mohl bys tomuhle mládenci udělat něco k jídlu? Connore..." Jdu na to," skočil mu do řeči Connor a vyrazil ke dveřím. Ohlédl se na Adne, Shaye a mě. „Tak pojďte, sám to všechno nepoberu." Podívala jsem se na Ansela, ale ten se jen třásl a upíral oči na své dlaně. Bude lepší nechat ho chvíli na pokoji. Chtěla jsem mu pomoct, ale chystala jsem se do boje a k tomu je potřeba soustředění. Jen pohled na něj mi rval srdce. Viděla jsem, jak je zlomený, navíc mě pokaţdé zasáhla představa matčina krvácejícího těla na oltáři. Spolkla jsem ţluč, která mi stoupla do krku, a zvedla se. Adne uţ vycházela z kuchyně. „S čím chceš pomoct?" zeptal se Shay „Se zbraněma." Connor se zazubil a vyšel ze dveří.
189
ŠESTNÁCT
„Se zbraněma?“ Shay následoval Connora do výcvikové místnosti. „Běţ prostě za ním,“ zaúpěla Adne. „Chlapi a jejich hračky. Člověk by čekal, ţe z toho časem vyrostou.“ „Copak nemá dva meče?" nechápala jsem. „Právě ţe jenom dva," opáčila ironicky. „To mu nestačí?" zeptal se tiše Shay. Na druhé straně místnosti byly úzké dveře. Connor je odemkl a vešel, my za ním. Uvnitř byla úplná tma, místnost neměla ţádná okna. V hlavě mi začalo podivně hučet. „Au!" vykřikl Connor. „Krucinál, Silas asi zase nechal leţet na podlaze výcvikovou příručku. Kde je to pitomý světlo...?" „Tady," zavolala Adne a vzápětí ozářila místnost obyčejná holá ţárovka. Ohromeně jsem se rozhlíţela, Shay hvízdl. Všechny čtyři stěny pokrývaly od podlahy ke stropu zbraně: zahnuté meče různé délky, některé velké jako dospělý člověk, dýky se zakřivenou nebo zubatou čepelí, jednostranné a oboustranné sekery, palcáty, tyče, dřevcové zbraně. Všechny se i v tom mizerném osvětlení leskly. Místnost pulzovala starou magií, která sálala z očarovaných zbraní, vzduch jako by vibroval. Byla to další nepříjemná připomínka, ţe Hledači se celý ţivot snaţí zdokonalovat v zabíjení Ochránců. Záhy mě rozbolelo rameno, svaly jako by se rozpomněly, co tyhle zbraně dokáţou. „Co jsem říkal?" Connor kopl do několika spisů 190
na podlaze. „Kdyţ Silas tak ţere kníţky, proč je nechává všude válet?" „Silas sem chodí cvičit?" Pořád jsem si prohlíţela zbraně, ale představa písaře s některou z nich mi připadala absurdní. „Myslela jsem, ţe písař nebojuje." „Ne, ale všichni Hledači se cvičí v boji. Kaţdej z nás si musí odslouţit svoje na základně," zabručel Connor. „Dokonce i písaři, včetně budiţkničemů." „Není budiţkničemu, jenom zapomíná," zastala se Silase Adne. Došla ke štaflím, ze kterých se dalo dostat ke zbraním vysoko na stěně. „Tak co chceš?" „Vezmi krátkej meč," instruoval ji, „a taky nějaký katary." „Jsi tak průhlednej," ušklíbla se a začala sundávat zbraně. Klasický krátký meč jsem samozřejmě poznala, zato zvláštní dýky se širokou čepelí jsem viděla poprvé. „Mám ve svejch preferencích jasno," zazubil se a zachytil meč, který mu hodila. „Kolik zbraní nosíš najednou?" vyptával se Shay, kdyţ Connor převzal další dvě tlačné dýky. „Jak kdy. Ideální je asi šest, moţná sedm." „Ethan s Connorem si myslí, ţe jejich muţnost je přímo úměrná mnoţství ocele, co mají pod kabátem," utrousila Adne. „Asi si tím něco kompenzujou." „Tak hele!" ohradil se Connor. „Jednou soutěţili v tom, kdo toho najednou pobere nejvíc," dodala. „Kdo vyhrál?" zeptala jsem se. ,Já,“ pochlubil se Connor. „Dvacet dva." „Fakt?" Shay povytáhl obočí. Prohlíţel si zbraně 191
různých velikostí a tvarů. „No výborně." Adne obrátila oči v sloup. „Vypadá to, ţe máte dalšího konkurenta." Connor zavrtěl hlavou. „Nedoporučoval bych ti to, Shayi Jakmile překročíš patnáctku, všude tě to bodá a píchá, kdykoli se pohneš." „Budu na to myslet,“ zazubil se. „Navíc Connor podváděl,“ ozval se Ethan, který se opíral o zárubeň. „Poinardy se mezi pořádný zbraně nepočítají." „Stačí s ním bodnout do oka nebo do krku a je po tobě,“ odtušil Connor. „Stejně je to holčičí nůţ.“ „Určitě tím nechceš holky podceňovat," varovala ho Adne. „To by totiţ mohlo ohrozit tvoje zdraví." Jasně ţe ne, podceňuju jenom Connora." „Máš vztek, ţes prohrál," ušklíbl se Connor a nastavil čepel meče světlu. „Potřebuje naostřit." „Měl by ses o svý zbraně líp starat," prohlásil Ethan a zaměřil se na Adne. „Takţe tohle je dnešní čekárna?" „Vypadá to tak. Potřebuješ víc šípů? Co takhle cvičný terč, aspoň si ukrátíme čekání." „Ty všechno víš," zazubil se. Adne snášela další zbraně a Ethan se prohraboval v bednách. Shay toho vyuţil a s rukama v kapsách popošel ke mně. „Mrzí mě, co jsem předtím řekl." Zatínala jsem zuby, abych se na něj neutrhla. „Prostě tě nechci ztratit." Přikývla jsem, přesto jsem se na něj nepodívala. I kdyţ to bylo z lásky, jeho slova mi hnula ţlučí. Nezaslouţila jsem si je, ani Ren. Představila jsem si Shaye a vůdce Baneů. Dokáţou vůbec někdy bojovat bok po boku? 192
Po očku mě pozoroval. Pak zavrtěl hlavou a vzdychl. „Co je ti?" zeptala jsem se a spolkla zbytky hněvu. „Ale nic, jen tak přemýšlím." Upřel na mě oči a znovu vzdychl. „Takţe on se vrátí." „Kdo?" zeptala jsem se roztrţitě a přitom sledovala, jak Connor máchá zbraněmi. „Ren," odpověděl Shay a já okamţitě zpozorněla. „Teda jestli to vyjde. Bude tady, s náma." Odvrátila jsem se. Ren. Ren bude tady. Polilo mě příjemné teplo při představě, ţe bude v bezpečí. A u mě. „Co to pro nás znamená?“- naléhal. „To nevím," odpověděla jsem po pravdě a chtěla si jít prohlédnout smrtící výzdobu stěn. Popadl mě za ruku. „Počkej.“ Otočila jsem se k němu. „Nechci o tom mluvit, Shayi,“řekla jsem tiše. „Teď musím myslet na důleţitější věci, jako třeba jak nezařvat." „Nemusíš mluvit, stačí, kdyţ mě budeš poslouchat." Vzal mi hlavu do dlaní.“Je mi jedno, ţe tu bude. No dobře, to není tak docela pravda, stačí si představit, ţe bude blízko tebe, a mám pocit, ţe zešílím. Nedokáţu normálně uvaţovat, vnímám jenom vlka v sobě. Taky proto jsem řekl..." Z hrdla mu vyšlo tiché zavrčení, v jeho očích se mihl vlčí stín. „No to je jedno. Přísahám, ţe chci smečce pomoct. A nepřeju si, aby se Renovi stalo něco zlýho... aspoň většinu času. Jde mi jenom o tebe a o mě. Od tý doby, co 193
jsme sami, se všechno změnilo, nebo v to aspoň doufám." Nemohla jsem se na něj podívat. Srdce jako by mi naráţelo do hrudníku ve snaze uniknout před tím rozhovorem. „Nejsi ve Vailu," pokračoval. „Tady to funguje jinak. Porvu se o to, abys byla se mnou." Opravdu je všechno jinak? Uţ jsem sama nevěděla, jaká pravidla platí a kde je vlastně moje místo. „Shayi..." Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale vzal mě kolem pasu a nepustil. „Řekni mi, ţe o to nestojíš, a dám si odchod." Sklonil se ke mně, aţ se dotýkal rty mé tváře. Hrdlo se mi svíralo. Chtěla jsem mu říct, ţe ho miluju. Byla to pravda. Milovala jsem ho tak, jak jsem to dřív nepovaţovala za moţné, dokud mi nevpadl do ţivota. Zaslouţil si to vědět, získat nějaké ujištění, ţe jeho city plně opětuji. Jenţe já uţ si nevěřila, zvlášť po tom, co vyprávěl Ansel. Těm,které jsem milovala, jsem přinesla jenom smrt nebo mučení. Moji matku zabili. Má smečka zůstávala v nebezpečí, bratra zmrzačili tak, ţe se nenáviděl. Všechno to byla moje vina. Jak jsem mu mohla něco říct? Kdykoli jsem se sama k něčemu rozhodla, všem to jenom ublíţilo. Co jsem mohla Shayovi nabídnout, kdyţ jsem zatím všem přinesla jenom utrpení? „O čem si to tam vy dva špitáte?" zavolala Adne ze štaflí. „Tumáš, chytej!" Hodila Shayovi meč. Trhla jsem sebou, zato on v klidu udělal krok vpřed a jílec chytil. „Na co to je?“ zeptal se. „Stejně tam nejdu." „A co budeme dělat, neţ nás Monroe zavolá?" ,Já určitě neusnu," prohlásil Connor. „Nemáš 194
chuť na bitku, Shayi? Sice nejdeš, ale párkrát máchnout mečem pro zábavu můţeš, ne?" „Moţná." „Chceš taky něco, Callo?" zeptala se Adne a mávla ke stěně se zbraněmi. „Ne, díky," odmítla jsem a prohlíţela si záplavu lesknoucích se seker, mečů a dalších zbraní, z nichţ některé jsem ani nedokázala pojmenovat. „Raději si vystačím s přirozenou výbavou." „A ţe ji máš pořádnou," udělal na mě Connor oči. Usmála jsem se a předvedla mu přitom ostré zuby. Rázem ho to veselí přešlo. Zato Ethan se rozesmál. Poprvé jeho smích patřil mně. „To sedlo." Shay potěţkával meč v ruce, pak jím máchl a zkusil výpad. „Tak co ty na to?" řekla Adne a došla k němu. „Nevím," odtušil zamyšleně. „Škoda ţe nemám ponětí, co bude zač ten kříţ. Bylo by fajn cvičit s něčím podobným." „Nic podobnýho neexistuje," ujistil ho Connor a vrhl dýky proti cvičné figuríně. Všechny se jí zabodly do prsou. Obrátil se mi ţaludek. Kde asi tyhle čepele skončí, až vpadneme do Edenu? V srdcích vlků, které znám? Po jejichž boku jsem dřív bojovala? „Asi ne.“ Shay upíral oči na stěnu. „Nic z toho, co je tady, se mu nevyrovná, tak mě napadlo, jestli má trénink s nima vůbec smysl.“ „Přestaň uráţet naše zbraně, Vyvolený,“ ohradil se Connor a začal před sebou rychle krouţit dvěma zahnutými meči. Ucouvla jsem o pár kroků od toho smrtícího tance, při němţ se Connor ani nezapotil. „Nejsou zas tak špatný.“ 195
„Určitě ne," zasmál se Shay, „chtěl jsem říct...“ Pak rozhodil rukama. „Nebo radši nic.“ Já vím, cos chtěl říct,“ zazubil se Connor. „Trénink ti neuškodí, i kdyţ to nebude s nejsvětějším kříţem. Jestli tě jeden na jednoho nudí, co kdybys to zkusil proti dvěma?" Shay se podíval na něj, pak na Adne. „Moţná." „Neprovokuj, Connore," napomenula ho Adne a zavrtěla hlavou. „Kašli na to, Shayi, nemusíš bojovat s náma oběma, to by bylo dost praštěný." „Promiň, ale stojí většinou nepřátelé jeden za druhým a čekají, aţ na ně přijde řada?" nadhodil Connor. „Connore." Adne dala ruce v bok. „To je fakt," usoudil Shay. „Můţem to zkusit." „Váţně?" ujistila se Adne, ale na rty se jí dral úsměv. Jo," zazubil se Shay. „Hoď mi ještě jeden meč." „Ať si zkusí curugi," navrhl Connor. Jeho jílec trochu připomíná Haldis." „Fajn." Adne se vrátila ke stěně a natáhla se pro úzký, mírně zakřivený meč. „Co si vybere má paní?" zeptal se Connor. Leţérní otáčení meči dokazovalo, jak dokonale své zbraně ovládá. „Zkusíme, jak zvládne ťie-pien," rozhodla Adne. „Ať má nějakou změnu." „Řetězovej bič?" odtušil Connor. „To není blbej nápad." „Shay to s bičem umí." Zachvěla jsem se, kdyţ jsem si vybavila temný les a jedovatý úsměv Flynnové, její řev, kdyţ jsem jí uhryzla paţi, a Shaye, který jí vytrhl stínový bič a vzápětí ho pouţil proti ní. „Je vůbec něco, co ti nejde?" usmála se oslnivě 196
Adne. Zaryla jsem nehty do dlaní, abych jí neskočila po krku. „Golf," odpověděl. „Na ten nemám trpělivost." Ozvalo se svištění, jak rozčísl vzduch čepelemi. Adne si protáhla šíji a začala postupovat k němu. V kaţdé ruce svírala dřevěnou násadu biče ze sedmi kovových článků. Na konci obou bičů byl ostrý hrot. Působily děsivě a Adne jimi ladně máchala tak, ţe vypadaly jako ţivé. „To jsou biče?" zeptal se Shay, oči upřené na svíjející se kov. Já sama rozhodně nikdy takový bič neviděla. ,Jsou,“ ujistila ho a trhla zápěstím. Stříbrné články vystřelily a hrot se vzápětí zabořil do hrdla cvičné figuríny. „Ty jo,“ vydechl uznale a ucouvl. „Nejsou špatný," řekla Adne a bič vyprostila. „A co je tohle?" zeptala jsem se, kdyţ si Connor připnul k opasku krátké čepele. „Jen se ke mně přibliţ s těma svýma velkýma zubama a já ti to předvedu." Ethan se uchechtl a zvedl kuši. „Nikdy jsem nepochopil, proč máš rád katary." Vypálil s ohromující rychlostí čtyři šípy do figuríny. Shay došel k terči.“Jak to děláš, ţe umíš střílet tak rychle? Já vţdycky povaţoval kuši za pomalou zbraň. Silnou, ale pomalou.“ „To moţná evropský kuše," řekl Ethan a šel vytahat šípy z figuríny „Tahle vychází z čínskejch modelů. Vyrobili ji tak, aby byla hlavně rychlá. Má zásobník, ze kterýho se po kaţdý ráně nabije další šíp." Přitiskla jsem dlaň na prsa. Aţ moc dobře jsem si pamatovala, jak rychlé jsou Ethanovy šípy. Podíval se na mě a přikývl. „Kdyţ nedokáţeš 197
zasáhnout Ochránce rychle a několikrát po sobě, je z tebe mrtvola." Connor si ho odmítavě změřil. „Mě by to nebavilo." „Tupá síla není jedinej způsob, jak se dá bojovat," podotkl Ethan. „Blbost, nechceš si umazat ručičky," opáčil Connor a vytáhl z opasku kataru. Sevřel rukojeť, která vedla souběţně s krátkým širokým ostřím. „Spíš brodit se v krvi,“ podotkla Adne, oči upřené na kataru. Connor na ni úkosem pohlédl a vytáhl další. Bez varování skočil, ve skoku popadl figurínu a vzápětí přistál v podřepu za ní. Shay uznale hvízdl, kdyţ si prohlíţel hluboké zářezy, které Connor figuríně zasadil. „Nindţa,“ utrousila jsem. Shay se na mě nepatrně usmál. „Představení skončilo," smál se Ethan. „To sis nevšim, ţe uţ byla mrtvá?" Zamával šípy, které z figuríny před chvílí vytahal. „Dneska se nemáte předvádět vy dva," podotkla Adne. Jak to?" „Shay se potřebuje procvičit." Adne trhla bičem tak, ţe se svinul a zase rozvinul jako kovový had. Shay se trochu nesvůj poškrábal na krku. „Moţná to není zas tak dobrej nápad." „Ale no tak," odbyl ho Connor. „Ty to zmákneš. Potřebuju vypustit páru, neţ za pár hodin vyrazíme na tu šílenou akci." „To chápu." Shay se protáhl. „Taky jsem trochu nervní." Ethan se zasmál.“Jen se neboj, budu dělat 198
rozhodčího a dám bacha, aby na tebe nezkoušeli levárny." „Vůbec nejsi vtipnej," ušklíbl se Connor a vyměnil katary za své meče. „Můţeme?" zeptala se Adne. .Jasně," zazubil se Connor. Shay přikývl a sledoval Hledače, kteří kolem něj začali pomalu krouţit. Viděla jsem, jak mu vystouply ţíly na krku Adne zaútočila jako první, její biče vylétly nízko při zemi. mířily mu na kotníky. Shay se jim bez problémů vyhnul, jako by skákal přes švihadlo. Jen co přistál na zemi, provedl výpad Connor. Jeho meče uţ se neotáčely v leţérním stylu, teď kmitaly takovou rychlostí, ţe se mi skoro rozmazávaly před očima. Chtěla jsem přiskočit, instinkty mi velely vrhnout se mezi ocel a Shaye. Mé tělo volalo po krvi. Měla jsem pocit, ţe se snad zadusím, jak jsem se snaţila potlačit vlka v sobě, který se chtěl vyprostit z vězení v lidském těle. Jenţe jsem do boje nemohla zasahovat. Shay to potřeboval. Přišel čas, aby Scion bojoval sám. Netušila jsem, jak těţké pro mě bude jen přihlíţet. Couvala jsem ke zdi, vzápětí jsem sebou trhla, kdyţ mě do zad bodly ostny palcátu, který visel na stěně. Shay upíral oči na Connora. Jejich meče se střetly, místností se rozlehlo zařinčení ocele. Adne se mezitím přikradla k Shayovi zezadu. Její biče vylétly k jeho nechráněným zádům. Zatajila jsem dech, kdyţ najednou přinutil Connora sklopit meče a vymrštil se do vzduchu. Přeskočil Adne a přistál hned za ní. Connor vykřikl a vrhl se k zemi. Jen tak tak se mu podařilo vyhnout ostrým hrotům bičů. 199
Shay popadl Adne zezadu kolem pasu, přitáhl ji k sobě a přiloţil jí čepel meče k hrdlu. „Vzdáváš se?“ Vypadala šokovaně. Polkla a opatrně přikývla. „Do prdele.“ Connor se se smíchem zvedl na nohy. „Uţ to chápu. Scion je Vyvolenej, protoţe má oči i vzadu. Stačilo by ti ostříhat vlasy a bylo by je vidět, ţe jo?“ Adne prudce oddechovala. Shay sklonil meč a usmál se. „Jak jsi to dokázal?" vydechla. Totéţ jsem chtěla vědět i já. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla, ohromilo mě to. Pokrčil rameny. „Ani nevím. Prostě jsem věděl, ţe se ke mně blíţíš. Cítil jsem tě za sebou. “ Ethan mlčel, ale vyměnil si s Connorem významný pohled. „Tak fajn," prohlásil Connor. Jedna nula pro tebe. Dva souboje ze tří?“ „Adne?“ zeptal se Shay. „Tohle uţ se ti podruhý nepovede, “ prohlásila a škádlivě ho od sebe odstrčila. „Uvidíme," zazubil se. Uţ jsem to nedokázala dál snášet. Jejich urputný souboj i ţertovné naráţky ve mně vyvolávaly pocit, ţe sem nepatřím. Ţe mě tu nikdo nepotřebuje a nechce. Jejich síla i smích se do mě zařezávaly jako ostnatý drát. Jako by nezáleţelo na ničem, co jsem se dozvěděla. Moje matka je mrtvá, má smečka padla za oběť, ale ţivot těch tří vesele běţí dál. Budu truchlit sama. Smutek mě vtáhl do temné propasti sebelítosti. Pomyslela jsem na Ansela. O kolik horší to všechno musí být pro něj? Zmocnily se mě výčitky. Nebyla jsem jediná, kdo přišel o 200
někoho, koho má rád. Připravili nás o matku, ale Ansel ztratil ještě víc. Vzali mu vlka a zničili ho. Já se moţná trápila, ale zůstala jsem celá. Pořád Ochránce. Pro něj uţ nebylo cesty zpět. Nikdo si nevšiml, ţe jsem se otočila a zamířila ke dveřím. Connor se právě vrhl na Shaye a zaskočil ho tak, ţe upustil jeden meč. „Hele!“ „Myslíš, ţe po tom, cos předved, ti dám varování dopředu?“ zvolal Connor. „Adne, sejmi ho!“ „S radostí." Zasmála se a vykopla. Shay se mrštně sehnul a překulil se po podlaze. „Na to zapomeň!" Vyklouzla jsem ze dveří, provázená řinčením ocele.
201
SEDMNÁCT
Z místnosti nahoře nad schodištěm, k němuţ mě dovedl Anselův pach, do chodby dopadal pruh světla. Dveře byly pootevřené. Tiše jsem vstoupila. „Ty mě zničíš, kluku. “ Isaac si zamnul čelo. „Co s tebou mám dělat? “ Zaklepala jsem. Isaac se otočil, i Ansel vzhlédl, jakmile mě ale uviděl, zase sklonil hlavu. .Jdeš mě vystřídat?" zeptal se Isaac a šel mi naproti. Přikývla jsem a sledovala bratra, který seděl na kraji postele, oči upřené na boty. „To je fajn." Isaac ztlumil hlas. „Tess je na tyhle věci mnohem lepší neţ já. Normálně se o hosty stará ona." „Nevěděla jsem, ţe jsou tady na základně loţnice." Rozhlédla jsem se po malé a strohé místnosti. „Útočný oddíly někdy potřebujou na splnění mise několik dnů. Tady bydlí, kdyţ nejsou na akademii. Taky tu ţijou ţenci."Jasně. “Jak mu je?" zeptala jsem se. „Tvrdí, ţe ho nic nebolí, ale je úplně mimo. Nedokázal jsem ho přimět, aby něco snědl. Ohřál jsem mu guláš, je na nočním stolku. Třeba budeš mít víc štěstí." „Díky, ţes u něj zůstal," řekla jsem. „V pohodě. Jestli nic nepotřebujete, půjdu dolů." „Jasně." Došla jsem k posteli. Ansel nic neříkal, ale něco svíral v rukou. „Takţe ty nechceš jíst?“ Ukázala jsem na misku s gulášem. 202
„Budu jíst, aţ budu mít hlad,“ zamumlal. ,Já u nich jedla a přísahám, ţe to není otrávený,“pronesla jsem v pokusu o humor. Nezasmál se. To, co drţel v ruce, strčil do kapsy. Vypadalo to jako zmačkaný kus papíru. „Co je to?“ „Nic.“ Zaloţil si ruce na prsou. „Co chceš?“ „Máš toho za sebou hodně,“ řekla jsem, kdyţ jsem pochopila, ţe nemá smysl pokoušet se o neutrální téma. „Měl by ses o sebe trochu starat." Kdyţ jsem mu chtěla poloţit ruku na rameno, uhnul. „Nesahej na mě.“ „Proč? Jsem tak ráda, ţe tě tu mám, Ane. Stýskalo se mi po tobě.“ Zasmál se, ale vůbec to neznělo vesele. „Fakt? Kdo by to byl řekl?“ Nedokázala jsem se zbavit bolestného hryzání v ţaludku, které jeho slova zase probudila. „Musela jsem odejít." Mlčel. „Musela jsem. Chtěli ho zabít." „Zabili mámu," zašeptal. ,Já vím," zajíkla jsem se. Jenţe tohle měl být ten obřad. Naplánovali to tak, abych musela Shaye zabít já." „Kolikrát mi to budeš opakovat?" zeptal se tiše. „Stejně to neomlouvá, co potkalo nás. Ty nevíš, jaký to bylo, tys tam nebyla." Drásal si nehty zápěstí. Shýbla jsem se k němu a uviděla rudé šrámy Chytila jsem ho za ruku. „Přestaň s tím!" Znovu se dutě zasmál. „Proč bych měl?" „Moţná jsem tam nebyla, ale vidím, jak moc ti ublíţili." 203
Otřásl se a chytil se za břicho, jako by se mu udělalo zle. „Jako bych pořád cítil, jak to ze mě vyrvali. Nedokáţu na to přestat myslet." Ztlumil hlas do šepotu.“Já takhle nemůţu ţít.“ „Anseli, pořád jsi to ty a já tě mám ráda." Stiskla jsem jeho dlaň ve své. „Prosím, neubliţuj si.“ Nemohla jsem mu říct, ţe nezáleţí na tom, ţe ho degradovali. Byla by to leţ. Věděla jsem, co znamená ztratit vlka. „Něco s tím uděláme.“ „Udělat s tím něco můţou leda Hledači," namítl, „a ty uţ jasně řekli, ţe nechtějí. A Stráţci..." „To, co ti provedli, je hrozný, ale nesmíš to vzdávat. Prosím, buď silný. Kvůli mně. Kvůli Bryn." „I kdyby byla ještě naţivu, beze mě jí bude lip." „To je nesmysl." „Zaslouţí si někoho, kdo s ní bude sdílet všechno. Se mnou by nemohla být sama sebou. Potřebuje Ochránce." „Ne, nepotřebuje." Jak to víš?" „Protoţe takhle to nebylo vţdycky," pronesla jsem tiše. „O čem to mluvíš, Callo?" Rozčileně se na mě podíval. Má pocit, že přišel o všechno, na čem záleží. „Zjistila jsem, ţe Hledači a Ochránci spolu dřív ţili, milovali se." Jemně jsem mu stiskla ruku. „Nemusíš být vlk, aby tě mohl milovat Ochránce." Nevěřícně na mě hleděl. „Je to pravda. Kdysi dávno jsme byli spojenci... 204
a někdy i víc." „Kdysi dávno," ucedil a já mu na očích viděla, ţe se znovu vzdal. „Ale vím to taky proto, ţe já se zamilovala do Shaye," dodala jsem rozechvěle. Ještě předtím, neţ jsem ho proměnila." Podíval se na mě. Jeho výraz se nakrátko změnil a před sebou jsem měla znovu svého bratra.“Já to věděl." Málem se usmál. „Já vím." „To asi přece jenom něco znamená." Povzdechl si. „Řekl jsem ti, ţe bych kvůli Bryn utekl. Moţná je to všechno moje vina." Koutek úst se mu zvedl v úsměvu, pak se ale zamračil. „Milovalas někdy Rena? Myslel jsem, ţe jo. Chápej, bylo vidět, ţe mezi váma něco je. Šlo jenom o to, ţe jste oba vůdci?" Zachvěla jsem se.“Já...“ Před očima se mi míhaly vzpomínky. Renův smích, jeho tvář, doteky. Ţe miluju Shaye, jsem si přiznala, teprve kdyţ hrozilo, ţe ho ztratím. Teď hrozí nebezpečí Renovi. Souvisí snad potřeba zachránit ho taky s láskou? A najednou jako by byl u mě a šeptal mi: Tady jde jedině o lásku. Téměř jsem cítila jeho dech na tváři. Kdyţ jsem neodpověděla, Ansel zavrtěl hlavou. „No to je jedno." Natáhl se na postel. „Takţe ty jim věříš?" zeptal se. „Hledačům?" „Jo." „Asi," řekla jsem vyhýbavě. Ne tolik, jak bych ráda. „Co bude dál?" zeptal se.“Jestli se ti podaří najít smečku, co pak?" 205
„Pak pomůţeme Shayovi," odpověděla jsem, ještě pořád ztracená v myšlenkách na Rena. „S čím?" „Zachránit svět." „A to je všechno?" zasmál se a tentokrát to znělo opravdově. „Jasně," usmála jsem se na něj. „Nic víc." Oba jsme chvíli mlčeli. V tom tichu se mi zdálo, ţe musí být slyšet, jak mi bije srdce. „Anseli, měli bychom to zkusit." „Co?" „Proměnit tě. Stráţci lţou v jednom kuse, třeba si vymysleli i tohle." Polkl. „Fakt si to myslíš?" Rozhodně jsem o tom nebyla přesvědčená, ale upřímné jsem v to doufala. „Pořád lţou," zašeptala jsem. Otočil se na mě. „Tak dobře.“ Celý se roztřásl. Kdyţ jsem se převtělila, zkřivily se mu rysy. Nedovedla jsem si představit, jak pro něj musí být těţké sledovat mou přeměnu, tak přirozenou, kdyţ jemu tuhle schopnost vzali. Posadil se a pozoroval mě. Pomalu jsem sklopila čenich k jeho předloktí a zastříhala ušima. Kývl. Kousla jsem ho, rychle a hluboko. Zatajil dech. Cítila jsem nakyslý pach jeho strachu. Převtělila jsem se do lidské podoby a vzala ho za bradu. „Bellator silvae servi. Bojovníku lesa, já, vůdkyně smečky, tě povolávám do sluţby v této hodině nouze." Ticho rušilo jen naše oddechování, rychlé a ustrašené. Čekali jsme. Zavřela jsem oči a usilovně si přála, aby ze mě vystřelil proud moci, který by spojil vůdce a člena smečky. Se 206
zavřenými víčky jsem promluvila znovu. Tentokrát se mi třásl hlas. „Bellator silvae servi. Bojovníku lesa, já, vůdkyně smečky, tě povolávám do sluţby v této hodině nouze." Nic. Ţádná magie. Kdyţ jsem oči otevřela, Ansel vrtěl hlavou. Po tváři mu stékala slza. „Bellator silv-“ „Přestaň," zasípěl a upřel na mě zarudlé oči. „Nech toho." Nevěděla jsem, co říct. Opravdu to udělali. Anselův vlk byl pryč a já ho nedokázala přivolat zpátky. Pocítila jsem ke Stráţcům spalující nenávist, větší neţ kdy dřív. „Dám ti krev." Zajíkla jsem se a zjistila, ţe i já pláču. „Pořád krvácíš." „Ne." Sundal si halenu a ovázal ji kolem rány na ruce. „Nechci." „Anseli -" Natáhla jsem k němu ruku. „Nechci!" Jeho zuřivost mě ohromila. Svezl se zpátky na postel. Vztek v jeho tváři vystřídala prázdnota, která byla snad ještě děsivější. „Měla bys jít,“ řekl, oči upřené do stropu. „Musíš se trochu vyspat. “ „Neodejdu od tebe.“ Sáhl do kapsy a vylovil zmačkaný papír. „Anseli, co je to?“ zeptala jsem se. „Dej mi pokoj.“ Hleděl na ten špinavý cár, pak ho sevřel v pěsti a přitiskl si ji na prsa. „No dobře, je to od Bryn. Podařilo se mi to schovat u sebe, kdyţ nás Stráţci rozdělili.“ Musela mu napsat báseň. Srdce se mi sevřelo, oči mě pálily. Má u sebe Bryn něco od něj? Můj bratr 207
a má nejlepší kamarádka, jejichţ lásku jsem chtěla před Stráţci tajit. Moţná by bylo lepší, kdyby spolu byli utekli. Mohlo by se jim snad stát něco horšího neţ tohle? Ansel se odvrátil. „Uţ běţ.“ Zůstala jsem schoulená na kraji postele. Kdyţ mě jeho pravidelné oddechování přesvědčilo, ţe usnul, natáhla jsem se vedle něj, opatrně, abych se ho nedotkla, a dívala se, jak spí. Po nějaké chvíli začal vydávat zvuky, tiché kníkání jako nějaké mládě, které trpí bolestí. Chvěl se a třásl, ale neprobudil se. Nakonec jsem usnula i já, ukolébaná tichým nářkem jeho nočních můr.
208
OSMNÁCT
„Callo," zašeptal Shay a jemně mnou zatřásl. Jeho hlas mě vytrhl ze snů, v nichţ mě pronásledovaly zmučeně výkřiky a temně stíny. Na okamţik jsem se nemohla rozpomenout, kde to jsem. Vnímala jsem pouze Shayův vřelý hlas a cítila jeho příjemný pach. Začala jsem se k němu natahovat, dychtivá jeho blízkosti. Tvářil se nechápavě, kdyţ jsem ho pohladila po tváři. „Poslali mě, abych tě probudil. Je čas." Sladkost té chvíle rázem zapudil chladný závan. Uţ jsem věděla, kde jsem a k čemu se chystám. Protřela jsem si oči a rychle se posadila. Ansel se zavrtěl. Naštěstí se neprobudil, ale dál mumlal a vzdychal ze sna jako celou noc. Ještě víc mě sklíčilo, kdyţ jsem se rozpomněla, jak jsem se mu snaţila pomoct, ale nevyšlo to. „Tak pojď, ostatní uţ čekají dole," pobízel mě Shay. Tiše jsme vyšli z pokoje. ,Jak je na tom?" zeptal se, kdyţ jsme scházeli po schodech. „Pokusila jsem se ho proměnit." Musela jsem se opřít o zábradlí, znovu to na mě dolehlo. „Fakt? Podle toho, jak se tváříš, se to asi nepodařilo, co?" Přikývla jsem. Objal mě kolem ramen a políbil na spánek. „Je dobře, ţes to zkusila, Callo. Je mi to líto." „I mně." „Dostane se z toho?" „To nevím,“ řekla jsem a ohlédla se. „Vypadá to, ţe je... úplně na dně.“ 209
,Já jsem vlk jenom chvíli, ale i tak je to moje pevná součást. Nedovedu si představit, ţe bych o to přišel." Přikývla jsem. Opravdu je tak silně propojený se svým vnitřním vlkem, nebo se jenom snaţí soucítit s Anselem? „Měl bych jít s váma," řekl. „Ne, v tom mají pravdu. Bylo by to moc riskantní." Pustil mě a strčil ruce do kapes. „Pořád si myslíš, ţe nedokáţu bojovat." „Vím, ţe umíš bojovat," ujistila jsem ho. „Viděla jsem tě uţ několikrát. O to tady vůbec nejde." „Mohl bych vám pomoct," podotkl. „Vím to.“ „Tentokrát ale nezáleţí na tom, jak se umíš ohánět mečem." Zavrtěla jsem hlavou. „Pořád proti sobě máme přízraky Dokud nebudeš mít kříţ, nemůţeš se jim postavit." „To ani vy," zavrčel a zuby uţ měl zase ostré. „Máš pravdu." Drtilo mě to jako balvan. Sebevražedná mise. Bylo to šílené riziko, přitom jsem ani nevěděla, jestli je zbytek smečky ještě naţivu. Nebo Ren. Co kdyţ uţ jsem je všechny ztratila? Z prázdné haly se ke mně donesly hlasy Hledačů. Kdyţ jsme došli aţ dolů, Shay mě najednou popadl a otočil k sobě. Neţ jsem se vzpamatovala, políbil mě. Opřela jsem se o něj a pootevřela rty. Sevřel mi ramena. Cítila jsem jeho strach a přemýšlela, jestli se nemám odtáhnout. Chvěla jsem se tím šimravým teplem, které mě zaplavilo, ale taky úzkostí, protoţe jsem si najednou uvědomila, ţe jestli se věci ve Vailu zvrtnou, moţná uţ Shaye víckrát nepolíbím. Nikdy. Konečně se ode mě odtrhl a přitiskl čelo k 210
mému. „Moţná bys neměla chodit. Ansel tě potřebuje. Monroe to zvládne i bez tebe. “ „Musím," namítla jsem a odstrčila ho. „Jedině já můţu smečku přesvědčit, aby Hledačům důvěřovala." Jestli se ti něco stane..." „Tady jsou." Adne nespokojeně mlaskla. „Ted' není vhodná chvíle na dlouhé loučení. Copak nevíte, ţe romantika uţ se nenosí? Je nejvyšší čas vyrazit." „Promiň." Vyklouzla jsem ze Shayova objetí. Kdybych u něj zůstala ještě chvíli, asi bych podlehla strachu a vzdala se naděje, ţe někoho ze svých přátel dokáţu zachránit. Pořád jsi jejich vůdkyně, Callo. Smečka tě potřebuje. Víš, kdo jsi. Upínala jsem se k té myšlence, kdyţ jsem kráčela prázdnou halou. Ethan s Connorem uţ na mě čekali. Connor mi pokývl. „Isaac se o tvýho bráchu postará, neţ se vrátíme." „Já taky," ozval se za mnou Shay. „Díky." Nedokázala jsem se na něj podívat v obavách, ţe by následoval další nápor zbabělosti pramenící z mé sobecke touhy zůstat s ním. Co se to ze mě stalo? Jsem slabá, protoţe miluju Shaye? Zdálo se mi, ţe nemám ţádnou sílu, ţe uţ ničím nepřipomínám vůdkyni, kterou jsem bývala. Neochvějné odhodlání a nezávislost, kterých jsem si vţdycky tolik cenila, jako by ze mě během posledního týdne vyprchaly. Jenţe jsem potřebovala dokázat Anselovi a smečce, ţe jsem je neopustila. Jinak bych se sebou nedokázala ţít. Z kuchyně vyšel Monroe. „Takţe jak jsme na 211
tom?" „Všichni připravení," odpověděl Connor a zasunul si dýku do boty. Monroe přikývl. „Adne otevře průchod na konci zadní uličky za Efronovým klubem. Vpadneme dovnitř postranním vchodem a dostaneme se do vězení." „A co bude dělat, aţ zmizíte uvnitř?" zeptal se Shay. „Necháte ji u portálu samotnou?" Monroe přikývl. „Co kdyţ ji napadnou? Nechte mě jít s ní. Zůstanu u portálu, kdyby k něčemu došlo." „Nepřipadá v úvahu. S námi nepůjdeš, Shayi.“ Monroe se zachmuřeně usmál na svou dceru. „Kdyby zaútočili na portál, Adne se dokáţe ubránit.“ Vykulila oči. „Děkuju. “ „Já se snad rozbrečím," vzdychl Connor a poloţil Ethanovi hlavu na rameno. „Přestaň," zabručel Ethan a posunul si popruh kuše. „Do hodiny bude dost moţná po nás. Klidně i dřív." „Tím spíš bychom si měli váţit kaţdého okamţiku." Connor předstíral, ţe si otírá slzy. „Adne, můţu s tebou mluvit mezi čtyřma očima?" zeptal se Monroe. „Ne, na to zapomeň." Zavrtěla hlavou. „Nechci poslouchat proslov otce k dceři, protoţe můţeme umřít. Prostě budu dělat svou práci." „Nejde o-," chtěl jí něco vysvětlit, ale to uţ se k němu otočila zády. „Connore." Sledoval, jak si Adne připravuje skeany. Trhl hlavou ke straně. „Potřebuju s tebou něco probrat." Connor se zamračil, ale odešel s ním do tmavého kouta. 212
„No jasně, strčte ho do kůlny," zašklebil se Ethan. Adne se ohlédla na Shaye. „Doufám, ţe neskočíš do portálu, aţ ho otevřu. Nevím, jestli bys neměl radši přísahat." „Rozhodně to nedělej," přidal se Ethan. „Tohle uţ jsme probrali. Nebudu riskovat krk, jestli tu nezůstaneš. Co kdyby sis šel třeba lehnout?" „Aţ odejdete, půjdu nahoru za Anselem." řekl Shay, ale bylo poznat, ţe se mu to vůbec nelíbí. „Nebudu se tvářit, jako ţe se nic neděje." „Jak chceš." Ethan pokrčil rameny. „Na tvým místě bych to zaspal." „Prostě je dţentlmen, na rozdíl od tebe," utrousila Adne, objala Shaye a políbila ho na tvář. „Děkuju, ţe o nás máš starost. Zvládneme to." Měla jsem sto chutí na ni zavrčet. „To je fakt, já dţentlmen rozhodně nejsem," odtušil Ethan. „Kdyby ses na mě takhle vrhla, určitě bych tě nenechal vyváznout jenom s pusou. “ Shay si rozpačitě promnul krk, po tváři se mu rozlil ruměnec. Adne se zasmála. Upřela jsem oči na Connora s Monroem. Nechápala jsem, o co jde, ale oba vypadali dost rozrušeně. Monroe rychle mluvil a drţel něco v ruce. Snaţila jsem se odhalit, co to je. Obálky? Connor přešlapoval na místě a rozčileně vrtěl hlavou. Moc ráda bych věděla, o čem se dohadují. „Uţ to bude,“ oznámil Ethan, kdyţ se Monroe vrátil. Adne skákala a otáčela se, pohlcená tkaním. I kdyţ uţ jsem to viděla, pořád mě fascinovaly zářivé světelné vzory, které se před 213
ní rozvíjely. Connor se postavil vedle mě a mlčky ji sledoval. Jeho obvyklé veselí vzalo za své. Byl bledý a napjatý. Zalétla jsem očima k Monroeovi a znovu hádala, co mezi nimi proběhlo. Krev mi vzkypěla v ţilách, kdyţ druhá strana za portálem nabrala obrysy. Tmavá zasněţená ulice. V dálce jsem rozeznala pouliční lampu, která osvětlovala zavřené obchody v centru Vailu.
214
DEVATENÁCT
Na druhé strané portálu byla zima, zakousl se do mě mrazivý vítr. Nadechla jsem se a do hrdla mi vstoupil studený vzduch. Roztřásla jsem se do morku kostí, ale aspoň jsem si připadala ţivá. Touţila jsem se rozběhnout, výt, lovit. Od úst mi stoupala pára jako kouř. Ohlédla jsem se a uviděla Shayův rozmazaný obraz. Přecházel před otevřeným portálem. Ráda bych nějak sáhla dovnitř a uklidnila ho. Kdyţ dal Monroe povel, vrhla jsem se okamţitě vpřed, nechtěla jsem projevit ţádné pochybnosti. Teď jsem litovala, ţe jsem mu nevěnovala aspoň úsměv nebo polibek. O to horší pro mě bylo, kdyţ mi došlo, ţe ho jako poslední políbila Adne. Stála vedle portálu s váţným výrazem, meče tasené, zatímco Connor s Ethanem se vydali na výzvědy. „Nemáš strach, ţe někdo uvidí to světlo?" zeptala jsem se a ukázala na zářící portál. „V téhle části ulice nejsou ţádná okna,“ odpověděla. „Proto jsme ji vybrali.“ To mě uklidnilo jen z části. Průchod teď sice nebyl tak výrazný jako během tkaní, ale pořád byl vidět, připomínal blikající vánoční ţárovičky. Svátky se blíţily, proto nezbývalo neţ doufat, ţe kaţdý, kdo by portál případně zahlédl, by ho povaţoval za vánoční dekoraci. „Vzduch je čistý,“ oznámil Ethan, kdyţ se vrátil. „Ţádný překáţky ani hlídka v prostoru odsud k postranním dveřím." Connor neřekl nic, očima neustále pročesával stíny. „Dobře, tak jdeme,“ zavelel Monroe. 215
Ethan s ním srovnal krok, já se převtělila ve vlka a tiše za nimi našlapovala, zadní voj tvořil Connor. Srdce mi bušilo tak, ţe bych čekala, ţe ho Hledači budou slyšet. Nikdo z nich nepromluvil, ani se na mě nepodívali. Všichni postupovali se zaťatým výrazem úzkou uličkou. Kdyţ jsme došli ke dveřím, Monroe nás gestem zastavil. „Mají tu alarm?" „Ne, jenom zámek,“ odpověděl Ethan. „Jdu na to.“ Connor vytáhl z kapsy cosi kovového a přistoupil ke dveřím. Ethan zaujal jeho místo vzadu. Ozvalo se cvaknutí a zaskřípění, dveře se otevřely. Monroe s Connorem vpadli dovnitř a sehnuli se v očekávání útoku. Ţádný nepřišel. Podívali se na sebe, ale pak nám naznačili, abychom je následovali. Ethan za námi zase zavřel. Vklouzli jsme do chodby. Obracel se mi ţaludek, kdyţ jsem si vybavila, jak jsem tudy šla k Efronově kanceláři. Je tu vůdce Baneů i teď? Zavětřila jsem. Klub páchl potem a přetrvávajícím, nepříjemně nasládlým dechem sukub. Nakrčila jsem čenich a litovala, ţe se té odporné směsi nemůţu zbavit. Jinak jsem ţádné další pachy nezaznamenala, ani pohyb. Dunící basy a změť barevných světel vystřídalo ticho a šero. Ţádní tanečníci, ţádné sukuby u tyčí, ţádní Ochránci. Bylo slyšet jen kroky Hledačů, jak jsme postupovali dál do přítmí. Ta příliš zjevná opuštěnost se mi nelíbila. Na takové místo, které obvykle ţilo krví a chtíčem, to bylo podezřelé. „Tady jsou schody," zašeptal Connor. Zastavil 216
u paty schodiště vedoucího dolů do tmy. Nahnula jsem se přes tepané zábradlí a hleděla do té bezedné tmavé propasti. „Ţádné světlo?" zeptal se Ethan. „Zatím ne,“ odpověděl Connor a vydal se dolů. Schody vedly níţ, a níţ, a ještě níţ. Z té nekonečné úzké spirály se mi motala hlava. Obklopila nás tma. Bylo to, jako kdyţ člověk zavře oči a začne se točit kolem dokola. I kdyţ jsem ve tmě viděla, z toho sestupu jsem byla nervózní. Pomohlo mi aţ fluorescentní světlo, které se náhle objevilo, a čím jsme byli níţ, tím výrazněji zářilo a zalévalo všechno nazelenalým svitem. Jak hluboko jsme asi sestoupili? „To bude ono," řekl Connor, kdyţ konečně sešel ze schodiště do čtvercové místnosti, kterou moţná kdysi nabílili, ale časem zašedla a pokryly ji pavučiny. Popošel dál, ale vtom se na něj ze tmy za schodištěm vyřítil tmavý stín, povalil ho a vyrazil mu meč z ruky. Ethan za mnou zaklel a přeskočil zábradlí, já se protlačila kolem Monroea, abych se do vlka pustila. Ethan pálil do Ochránce šípy. Ten tiskl Connora k zemi, ale já se mu vzápětí zahryzla do nechráněného boku. Vlk zavrčel. Trhl sebou, kdyţ se mu do plecí zabořily šípy. Vycenil zuby a chňapl po mně. Snadno jsem se vyhnula a skrčila se, abych provedla další výpad. Connor ale mezitím vytáhl od pasu kataru, vrazil ji zvířeti do břicha a otočil jí v ráně. Ochránce vyjekl a vzápětí se ozvalo vlhké chroptění. Sesul se na Connora a znehybněl. Connor ho ze sebe shodil. Ethan drţel kuši v pohotovostní pozici a rozhlíţel se. 217
„Jenom jeden?“ podivil se Monroe, který k nám došel s tasenými meči. „Prozatím,“ odtušil Ethan a sklonil zbraň. „Tak to máme kliku." Connor si otřel zakrvácené ruce. Popošla jsem k němu a podívala se na vlka, který leţel mrtvý vedle něj. Byl to jeden ze starších Baneů, dobře jsem ho znala. Sabinin otec. Právě jsme zabili Sabinina otce. Převtělila jsem se a zavrtěla hlavou. „Děje se něco?" zeptal se Connor. „Něco mi tu nesedí," řekla jsem a rozhlédla se po malé místnosti. Bylo mi nepříjemné, ţe jsem v lidské podobě, kdyţ nám hrozí nebezpečí. „Ten vlk tu neměl být." Jak to myslíš?" nechápal Monroe. „Mě by naopak překvapilo, kdyby tu nebyl. Dokonce se divím, ţe jich tu nebylo víc." „Ale ne, jde o tohohle konkrétního vlka," vysvětlovala jsem a nepříjemný pocit sílil. „Znám ho... znala jsem ho. Nedělá pro Efrona ochranku, je to Ochránce z horské hlídky. Jako vlci z mé smečky." „Nemohli si prostě vyměnit místa?" navrhl Ethan. „Tak to nechodí. Aspoň ne u horských smeček." „Vsadil bych se, ţe od vašeho zmizení se tu hodně věcí změnilo," podotkl Connor. „Moţná." Neklidně jsem hleděla na mrtvého vlka. Neměl by tu být. Vím to. „Budeme se mít na pozoru, Callo," ujistil mě Monroe a odvedl mě od těla. „Ale teď musíme pokračovat. Dostat se sem nám trvalo mnohem déle, neţ jsem čekal. Nesmíme ztrácet čas. Mrzí mě, jestli to byl někdo, koho jsi znala." 218
Za spirálovitým schodištěm se nacházely jedny jediné dveře. Connor zkusil kliku, pak vytáhl paklíč. Opatrně dveře otevřel, čímţ nám odhalil výhled do úzké chodby, osvětlené stejnou bzučící zářivkou. Z chodby vedlo šestero dveří, dvoje po obou stranách, jedněmi jsme vešli a poslední zely naproti nám. Dveře po stranách byly jakési kovové trojúhelníky, protnuté úzkou štěrbinou ve výši očí. „Co teď?" zeptal se Ethan. „Začneme je otevírat," rozhodl Monroe. „Můţeme zkusit páčit zámky všichni, kaţdý jeden." „Ne, počkejte. Pojďte za mnou." Převtělila jsem se, sklonila hlavu a zavětřila. Kdyţ jsem došla ke druhým dveřím na pravé straně, zakňučela jsem a zaškrábala na ně. „Tyhle?" zeptal se Monroe. Znovu jsem zakňučela. Nemohla jsem se dočkat, aţ se dostanu dovnitř. Vteřiny, po které Monroe páčil zámek, se nekonečně vlekly. Pak se dveře rozlétly. Uvnitř v cele seděli dva mladíci, kaţdý u jedné stěny. Řetězy jim poutaly zápěstí ke zdi a omezovaly je v pohybu. Nehýbali se, oči měli zavřené. Visely z nich cáry oblečení. Roztrhané kalhoty, rozervané košile. Jejich obličeje byly samá podlitina a modřina, zaschlá krev. Připomínalo to jakousi zvrácenou duhu. Světlo v cele neustále blikalo, aţ se mi místnost rozmazávala před očima. Vyštěkla jsem a vrhla se dovnitř. Mason otevřel oči. Pomalu otočil hlavu a zatvářil se nevěřícně. „To není moţný." Nev zasténal, ale oči nechal zavřené. „Prostě mi 219
řekni, aţ to skončí." „Callo?" Mason se pokusil nahnout blíţ, vzápětí se zašklebil bolestí. Olízla jsem mu tvář a vzala na sebe lidskou podobu, abych mohla mluvit. „Jsem to já, Masone. Dostanu vás odsud." „Fakt?" Hleděl na mě, jako bych byla jen výplod jeho představivosti. „Callo?“ Teď uţ otevřel oči i Nev. „Takţe se mi to nezdá?" Mason zvedl ruku a dotkl se mé tváře. „Paneboţe." „Můţete chodit?" zeptal se Monroe, který se objevil u nás. „Kdo jste?" Mason nakrčil nos. „Hele, to je Hledač! Co to má sakra znamenat?" „To je v pořádku, Masone," vzala jsem ho za ruku, „jsou s náma. “ „S náma? Hledači?" Nev se zasmál. „Moţná přece jenom není skutečná." „Jsem. Prosím, odpovězte mu," naléhala jsem, protoţe nás tlačil čas. „Můţete chodit?" „Snad," řekl Mason a protáhl si nohy. „Uţ jsem to nějakou dobu nezkoušel. „Nechceš nám říct, jak ses sem dostala? A proč ti pomáhají Hledači?" „Aţ zmizíme z Vailu,“ ozval se Connor. „ Teď na klábosení není čas.“ „Přesně tak. Ale slibuju, ţe vám to pak vysvětlím.Všechno to má svůj důvod.“ „Jestli nás dostaneš z toho pekla tady, je mi všechno ostatní fuk,“ prohlásil Nev a zakryl si oči. „Nevím, jestli vám k něčemu budeme,“ řekl Mason. „Od tý doby, co nás tu připoutali, jsem se nedokázal převtělit." „Je to v těch poutech,“ osvětlila jsem mu a 220
dotkla se ţelezného kruhu na jeho zápěstí. Jakmile ti je sundáme, zase ti to půjde.“ „Connore," řekl Monroe a ukázal na Neva. „Dostaň ho z těch řetězů.“ Sám se jal osvobozovat Masona. „Nevím, jestli to je ten nejlepší nápad,“ pochyboval Ethan a ostraţitě oba spoutané Ochránce sledoval. „A co chceš dělat, zastřelit je?“ utrhla jsem se na něj. „Nebo uţ si nepamatuješ, proč jsme tady?“ „Takţe naši zachránci nás chtějí zabít?" nadhodil Mason, kdyţ si všiml, ţe mu Ethan míří kuší na prsa. „Paráda." „Vzhledem k tomu, jak se věci v poslední době odvíjejí, mě to nepřekvapuje," podotkl Nev. „Nechtějí vás zabít." Probodávala jsem Ethana pohledem, dokud kuši nesklopil. „Jenomţe co kdyţ-,“ chtěl namítnout, ale nenechala jsem ho domluvit. „Co kdyţ je to trik? Jen se na ně podívej. Jak by takhle mohli bojovat? Mám strach, ţe je odsud nedostaneme celý." „Tak to jsme dva," utrousil Connor. „A já doufal ve vlčí posily." „Jestli dojde k boji, budeme bojovat," zavrčel Nev, kdyţ mu okovy spadly ze zápěstí. V tu ránu z něj byl vlk a kulhal k Masonovi. „Kruci." Ethan ucouvl a znovu pozvedl kuši. „Nech toho!" okřikla jsem ho. „Nejsou to nepřátelé." Jakmile byl Mason volný, i on se převtělil. Oba vlci se obcházeli, olizovali, lísali, čerpali útěchu ze vzájemného kontaktu. Přihlíţela jsem a touţila připojit se k nim, ale nechtěla jsem jim rušit shledání. 221
„Jeţíši,“ vydechl Ethan, kdyţ Mason vycenil zuby a zahryzl se Nevovi do plecí. Začal lemtat krev, která z nich vytékala. „To je v pořádku," pronesla jsem tiše. „Tímhle se vyléčí. Pak s náma můţou bojovat." Nev sál krev z Masonovy hrudi a já cítila sílu jejich spojení. „Jsem rád, ţe to funguje," řekl Connor, který očividně vycítil změnu atmosféry. „Ale musíme jít." Ethan se zarazil. „Moment." „Co je?" „To s tou krví bude asi problém." Otočil se na mě. Jak chceš sakra zabít někoho z těch druhých?" „O čem to mluvíš?" zamračila jsem se. „Jestli vám vlkům stačí navzájem se kousnout, tak se prostě zahojíte s kaţdým polknutím, ne?" Měla jsem co dělat, abych mu jednu nevrazila. „Takhle to nefunguje," ozval se Monroe. Překvapeně jsem na něj pohlédla, i kdyţ vzhledem k tomu, ţe figuroval v poslední vzpouře Ochránců, mi asi mohlo dojít, ţe bude znát naše tajemství hojení. Dala jsem ruce v bok a otočila se na Ethana. „K hojení nestačí jenom krev Ochránce. Musí ti ji darovat, jinak zůstane jen obyčejnou krví." „Darovat?" opakoval nechápavě. Mason se převtělil do lidské podoby a sledoval náš rozhovor. „Přesně tak. Nemůţeš si ji prostě vzít," vloţil se mezi nás. „Tu krev ti musí někdo nabídnout, aby získala léčivé schopnosti." Pohmoţděniny na obličeji 222
mu ještě nezmizely, ale výrazně vybledly. „Uţ je to mnohem lepší." Usmál se a rozpřáhl náruč. Vrhla jsem se do ní. „Jsem rád, ţe jsi v pořádku," řekl. „Bál jsem se o tebe." Ethan se ještě pořád tvářil uţasle. Nev zůstal vlkem, stál v obranné pozici vedle Masona, ale kdyţ jsem se na něj usmála, zavrtěl oháňkou. Ukázala jsem na Hledače. „Masone, Neve. tohle jsou Ethan a Connor. Dneska tu velí Monroe. Ten uţ Ochráncům pomáhal dřív." Mason povytáhl obočí. Zavrtěla jsem hlavou. Jak jsem říkala, vysvětlím později. Kde jsou ostatní?" „To nevím. Hodně nás přesouvali, rozdělili nás a neustále stěhovali. Pořád jsme byli jen ve dvojicích." Odmlčel se. „Zřejmě si mysleli, ţe nás spíš zlomí, kdyţ budeme muset sledovat, jak si toho druhýho bere přízrak. Teď uţ jsme s Nevem nějakou dobu ve stejný cele, ale nějak jsem přestal vnímat čas, takţe ani nevím, jak je to dlouho, co jsem viděl někoho z ostatních. " „Myslíš, ţe jsou naţivu?" zeptal se Monroe. „Jo." Mason vzdychl. „Stráţci neholdují tichým popravám. Kdyby za trest zabili dalšího vlka, udělali by to tak, aby to všichni ostatní viděli." Smutně se na mě podíval. „Tvoje máma, Callo... je mi to líto, ale..." „Já vím," zamumlala jsem se sevřeným hrdlem. „Ansel uţ mi to řekl. Našel nás." „A jak je na tom?" Mason pobledl. „To, co mu provedli..." Je na tom dost mizerně, ale je v bezpečí." „Říkal jsi, ţe vás přesouvali," přerušil nás Monroe. „Odkud kam?" 223
„Tady dole jsou čtyři vězeňský bloky," odpověděl Mason.“Jsou rozmístěný kolem sálu." „Jakýho sálu?" zeptal se Ethan. „Tam se z mučení stává podívaná," usmál se zachmuřeně Mason. „V duchu jsem o tom skládal písničku. Chápete, abych si trochu ukrátil čas. Právě tam zabili Naomi." Vzal mě za ruku. „A tam taky potrestali Ansela a Rena." V tu chvíli se mi podíval do očí. Ochromila mě naléhavá potřeba najít Rena co nejdřív. „Musíme se do těch dalších cel podívat," rozhodl Monroe, jako by ho posedlo stejné nutkání. „Tak jdeme. “ Connor zkontroloval poslední celu. Byla prázdná. Mason s Nevem byli jediní vězni v tomhle bloku. „Tak to asi budou dveře číslo pět,“ hádal Connor a přešel ke dveřím na protějším konci chodby. Vlk vedle Masona začal vrčet. „Co se tomu tvýmu hlídacímu psovi nezdá?“ zeptal se Ethan. Monroe po něm střelil přísným pohledem. „Bez uráţky,“ dodal rychle. „Tyhle dveře vedou do sálu,“ vysvětlil Mason a já viděla, jak se mu třesou ruce. „Dá se k těm celám dostat i jinudy?" zeptal se Monroe. Mason zavrtěl hlavou. „Otevři je, Connore," nařídil Monroe.
224
DVACET V sále nesvítila ţádná stropní zářivka, kolem dokola blikaly a skomíraly olejové lampy, které jako by vysílaly varovné signály. Prostor, který se před námi v tom naţloutlém mihotavém světle objevil, připomínal zející hladová ústa. Okamţitě jsem měla srdce v krku. „Prošli jsme portálem v čase nebo co?“ utrousil Connor. „Buď, nebo jsme na místě, kde pořádají nejdepresivnější renesanční festival světa, “ řekl Ethan a s připravenou kuší se rozhlíţel kolem. I já si prohlíţela místnost a bojovala se silnou nevolností. Měli pravdu. Na rozdíl od sterilních moderních cel byla podlaha i stěny téhle místnosti z kamenů, navršených na sebe jako slizcí slimáci, tmaví a vlhcí. Jinak tu nebylo nic aţ na jakési pódium, napodobenina gotického jeviště, které vyčnívalo z jedné stěny. Do kamenů nad ním byla vyryta slova: Vzdejte se veškeré naděje, vy, kdož vstupujete. Dante. Otřásla jsem se, okamţitě se mi vybavily pekelné výjevy zdobící stěny Efronovy kanceláře nahoře, z nichţ mnohé se nepochybně v téhle místnosti skutečně odehrály. Páchlo to tu zatuchlinou, pavučinami, močí... a krví. Spoustou krve. Zapotácela jsem se, ten pach byl ochromující. Bylo to jako vdechovat smrt. Mason mě zachytil. ,Já vím,“ pronesl jen. 225
Upírala jsem oči na pódium, nedokázala jsem se odvrátit. Tady zabili mou matku. Zavraţdil ji Emile Laroche a můj otec tomu musel přihlíţet. Bratra tu zmrzačili. Co asi udělali s Renem? V očích mě štípaly slzy Najednou mě Monroe pohladil po tváři a setřel mi slané kapky. „Jednou tohle místo zničíme, kámen po kameni," slíbil. „Za tohle bojujeme." Přikývla jsem, nebyla jsem schopná nic říct. „Z kaţdé strany sálu vedou dveře do jednoho vězeňského bloku," oznámil Mason a ukázal na nejbliţší, které vy- padaly přesně jako ty, jimiţ jsme vešli. „Je tu vţdycky tak prázdno?" zeptal se Monroe a jeho slova se v sále rozléhala jako v jeskyni. „Kdyţ mě sem přivedli, tak tu prázdno nebylo," vzdychl Mason. „Bylo tu plno Ochránců, čekali na ortel Stráţců." „Vůbec se mi tady nelíbí," ozval se Ethan. „Ani mně," přisvědčil Monroe a podíval se na mě. „Dokázala bys nás dovést k ostatním?" Zavětřila jsem a málem se pozvracela. Pozůstatky utrpení nasákly do podlahy. Bylo to podobné, jako kdybych se snaţila zavětřit konkrétní pach uprostřed hromady hnijících mrtvol. Znovu se mi zvedl ţaludek. „Tady ne," řekla jsem nakonec. „Moţná tam v chodbě s celami." „Musíme to zvládnout co nejrychleji," upozornil nás. „Connor s Ethanem a vlky budou hlídkovat, já zkusím dveře." Nejdřív jsme zamířili k jiţním dveřím. Monroe vypáčil zámek, Connor s Ethanem bedlivě očima pročesávali sál. Mason s Nevem byli ve vlčí podobě, krouţili mezi námi, větřili, uši přitisknuté k hlavě, zuby vyceněné. 226
Monroe dveře otevřel a prošel jimi, já za ním. Přestoţe uvnitř taky přetrvával nepříjemný pach, nebyl tak ochromující. Po několika krocích jsem na sebe vzala lidskou podobu. „Tady teď nikdo není," oznámila jsem. Jdeme do dalšího bloku." „Nic?" zeptal se Ethan, kdyţ jsme se vrátili do sálu. Monroe zavrtěl hlavou. „Kam teď?“ zeptal se Connor a protáhl si šíji, aniţ by spustil oči z přístupových míst. „Západní blok,“ rozhodl Monroe a přešel ke dveřím. Znamenalo to, ţe severní část nám zbude aţ nakonec, pokud ani v západním bloku nic nenajdeme. Severní dveře byly jen kousek od pódia a já se k těm kamenům, které potřísnila krev mé matky, vůbec nechtěla přibliţovat. Zhroutím se, aţ zachytím její pach? Odtrhla jsem od pódia oči. V tu chvíli jsem zahlédla pohyb. Jako by se stíny u stropu zavlnily. Zastavila jsem se a hleděla do tmy. „Callo?" Ethan se u mě zastavil. Čekala jsem a sledovala to místo. Byl tam jen tmavý stín. Zřejmě mě šálí těţce zkoušené nervy. „Nic tam není," řekla jsem a pospíchala za Monroem. Kdyţ jsme došli k západním dveřím, Nev zakňučel a zaškrábal drápy o podlahu. „Co se děje?" zeptal se Monroe. Nev se převtělil. „Cítím Sabine.“Je tam, i další vlci." Mason začal kňučet, otáčel se v kruzích, hlavu skloněnou. „Kolik?" Connor sevřel rukojeti šavlí pevněji. „Nevím jistě," odpověděl Nev, „ale není tu 227
jenom Sabine." „A co zbytek vaší smečky? Je tu Ren?" zeptala jsem se ho. „Jestli je, ostatní překrývají jeho pach. Nedokáţu ho rozeznat." „Ale Sabine cítíš?" nechápal Ethan. „Voní jako jasmín, coţ je dost výrazná vůně. Takovou poznáš i v davu." „Aha," hlesl Ethan. „Tak jasmín." „Nemůţeme probírat parfémy pozdějc?" utrhl se Connor. „Počítám, ţe tu na nás čeká řeţba." „Jsme připravení," oznámil Nev a znovu na sebe vzal vlčí podobu. Rázem byl celý najeţený. „Otevírám dveře," upozornil nás Monroe. „Buďte připravení na všechno." Zámek cvakl a dveře se otevřely. Okamţitě jsem se převtělila. Chodba byla prázdná, stejná jako ty dvě, které uţ jsme prohledali. „Které dveře?“ zašeptal Monroe k Nevovi. Ten prošel kolem prvních dvou cel a větřil s čenichem nízko u země. Mason se mu drţel v patách. Zastavil přede dveřmi vzadu vpravo a ohlédl se na Monroea, který beze slova přikývl. Connor s Ethanem svírali své zbraně a Monroe vzal za kliku. Zaváhal, ohlédl se na ostatní. Naznačil nám, ţe není zamčeno. Hledači si vyměnili zachmuřený pohled a připravili se. Monroe zprudka otevřel. Ozvalo se vrčení a vzápětí z cely vyskočili dva starší Baneové. První narazil do Connora a vyjekl, kdyţ se mu mezi ţebra zabořila dýka. V hrudi druhého vlka přistály dva Ethanovy šípy. Dopadl s jekotem na zem, ale pořád se drţel na nohách. Otočil se, aby znovu zaútočil. V tu 228
chvíli se na něj vrhl Mason. Váleli se po podlaze a navzájem se trhali ostrými zuby. Nev přiskočil Masonovi na pomoc. Ethan vpadl do cely. „Běţ s ním, Callo,“ vyslal mě Monroe. „Jestli jsou uvnitř vlci z tvé smečky, musíš je přesvědčit, ţe jsme spojenci.“ Přikývla jsem a vklouzla dovnitř. Ethan hleděl na třetího Banea, který stál sehnutý u bezvládného těla, leţícího u stěny. Spatřila jsem tmavý závoj vlasů, štíhlé nohy, které sotva zakrývaly cáry šatů. Sabine. Nehýbala se. Krev mi ztuhla v ţilách, bála jsem se, ţe je mrtvá. „Callo?" otočila jsem se po hlase, který mě zavolal jménem. Zajíkla jsem se. Z druhé strany cely na mě uţasle hleděla Bryn. Byla připoutaná ke stěně stejně jako předtím Mason s Nevem. Tváře měla propadlé, její šaty na tom nebyly o moc líp neţ Sabininy. Hrdlo se mi sevřelo, kdyţ mi došlo, ţe jsou to tytéţ šaty, které na sobě měly před obřadem nebo spíš jejich zbytky. Vyštěkla jsem a vrhla se k ní, zarazil mě však Ethanův hlas. „Jestli víš, co je pro tebe dobrý, tak od ní okamţitě zmiz,“ ucedil a namířil na Banea, který vrčel před Sabine. Vlk sklopil uši, oči upřené na Ethana. Skláněl se nad bezvládným tělem a cenil zuby jen kousek od Sabinina hrdla. Vrčel se škodolibým zadostiučiněním. Sabine tiše zasténala a otevřela oči. Ohromně se mi ulevilo, ţe je naţivu, vzápětí však Bane rozevřel čelisti a vzal do nich její hrdlo. „Callo, udělej něco!" vykřikla Bryn a napjala se 229
v poutech. „Efron Baneům nařídil, aby ji zabili, kdyby se nás někdo pokusil zachránit. “ Otočila jsem se znovu na vlka, ale to uţ se Ethan dal do pohybu. S výkřikem odhodil kuši a do překvapené šelmy narazil. Člověk i Ochránce se svalili na zem. Ethan zaklel, kdyţ se mu vlčí zuby zahryzly do ramene. Okamţitě jsem se vrhla k nim. Vlk se chystal znovu zaútočit a soustředil se jen na Ethana, přinejmenším do chvíle, neţ jsem mu zabořila tesáky nad lopatku. Z rány vytryskla krev, cítila jsem křupnutí kosti. Ochránce zavyl a otočil se na mě. Převalila jsem se po podlaze z dosahu jeho čelistí. To chvilkové rozptýlení Ethanoví stačilo. Vytáhl dýku a vrazil mu ji do hrdla. Vlk se otřásl a znehybněl. Ethan skopl z dýky jeho bezvládné tělo. Sabine hleděla na Ethana a drţela se za hrdlo. Přistoupil k ní a ostýchavě se jí dotkl. „Jsi zraněná?" zeptal se a prohlédl si ji. Vzápětí se odvrátil, to kdyţ zjistil, jak málo zakrývají její rozedrané šaty. „Ne,“ zašeptala, aniţ z něj spustila oči. „Kdo jsi?“ „Ethan," řekl a odkašlal si. Chvíli mu trvalo, neţ našel místo, kam se mohl bez uzardění dívat. „Přišel jsem ti pomoct." Najednou se zarazila. „Ty jsi Hledač." Přikývl a konečně se jí podíval do očí. „Ale jsem na tvé straně." Málem jsem se zajíkla, ne kvůli krvi, kterou jsem měla v ústech, ale protoţe bych zrovna od něj tahle slova nikdy nečekala. „Myslela jsem, ţe umřu." Po tvářích jí stékaly slzy. „Byla jsem si tím jistá. Řekl, ţe od něj ţivá nikdy neodejdu." 230
„Kdo to řekl?" Ethan ji něţně pohladil po tváři. „Efron," odpověděla za ni Bryn. „Efron Bane?" Jako by se teprve teď vzpamatoval, odtáhl ruku a otočil se k ní. „Ten Stráţce?" Přikývla. „Rád si Sabine... drţel u sebe. Mám dojem, ţe si její volbu vzal osobně." „Jak u sebe?" nechápal Ethan. Sabine mu pohlédla do očí a zdálo se, ţe mezi nimi došlo k jakémusi tichému porozumění. Zaťal pěsti. „Zatracenej parchant!" Sabine sklopila oči. Převtělila jsem se a přistoupila k ní. „Jakou volbu?" „Nabídl mi, ţe můţu sloţit novou přísahu věrnosti," zašeptala a po tvářích jí stékaly slzy. „Vrátit se k Emilově smečce, kdyţ se zřeknu tebe a ostatních z tvé smečky." Volba. Stráţci, nebo já. Otřásla jsem se. „Ale já odmítla," pokračovala. „Nevím, proč jsi odešla, Callo, ale to, co udělali Anselovi... věděla jsem, ţe totéţ provedou Masonovi a Bryn. Na tom jsem se nemohla podílet." „Efron si ji za to pořádně podal," doplnila Bryn. „Přízraky“ sem za ní přicházely kaţdý den. Výhradně kvůli ní. Mě si nebraly zdaleka tak často. Celkem tak čtyřikrát nebo pětkrát. Vyvázla jsem lehce." „To bych neřekla," pousmála se rozechvěle Sabine. „I jednou je víc neţ dost." „Tolik mě mrzí, čím jste musely projít." Poklekla jsem k Bryn. Objala mě tak pevně, ţe jsem skoro nemohla dýchat. „Mám radost, ţe jsi naţivu." „Je mi to hrozně líto," vypravila jsem ze sebe.“Mě sice vzali taky do zajetí, ale chovali se 231
ke mně slušně, byla jsem v bezpečí, nezaţila jsem nic z toho utrpení, kterému podrobili zbytek smečky, kdyţ jsem zmizela z Vailu.“ „Netrap se tím,“ řekla mi. „Tys to neudělala. To oni." ,Já vím, ale-“ Nenechala mě domluvit. „Callo, nevím, co provedli s Anselem po tom, jak mu ublíţili. Mám strach, ţe je moţná..." „Ne." Vzala jsem ji za ramena. „Vím, co mu udělali, Bryn. Je to strašný, ale ţije. Teď uţ je v bezpečí. Dostal se ke mně a k Shayovi." „Opravdu?" Hlas se jí chvěl, bylo vidět, ţe mi chce z celého srdce věřit, ale bojí se. „Uvidíš ho, jakmile se dostaneme do Denveru." V tu chvíli vpadl do cely Connor a z jeho šavlí odkapávala krev. Mason s Nevem mu byli v patách, čenichy rudé. Je tady všechno pod kontrolou?" „Jo," přisvědčil Ethan. „Můţete ji z toho dostat?" Ukázal na Brynina pouta, sám se sklonil k Sabine.“Já se postarám o tyhle." Mason se převtělil a spolu s Connorem přistoupil k Bryn. Kousl se do vnitřní strany zápěstí a nabídl jí svou krev, zatímco ji Connor vysvobozoval. Ethan udělal místo Nevovi, který poklekl k Sabine. „Drţíš se?" zeptal se jí Nev tiše a napřáhl k ní paţi. „Jen tak tak," odpověděla a zahryzla se mu do ruky. Ethan stál nad nimi a sledoval, jak se jí po bledých tvářích šíří ruměnec nového ţivota. Zatajil dech, kdyţ zvedla hlavu a usmála se na něj. „Jak je ti?" řekl trochu nesvůj. 232
„Uţ je to lepší," ujistila ho tónem, jaký jsem u ní ještě neslyšela. Upírala na něj oči. „Zachránil jsi mi ţivot." Ethan se odvrátil. „Já... ehm." Rozpačitě si zamnul zátylek. Sabine, osvobozená z pout, se zvedla a objala ho. „Děkuju ti," zašeptala. Strnul, ale kdyţ se neodtáhla, uvolnil se. Přivoněl k jejím vlasům. „Jasmín," vydechl. „Coţe?" Sabine zvedla hlavu. Odkašlal si. „Rádo se stalo.“ „Dokonce i Hledač," ušklíbl se Nev. „Tohle máš jenom ty, Sabine." „O čem to mluvíš?" otočila se na něj nechápavě, ale on se jenom zazubil. „To je fuk,“ řekl rychle Ethan a znovu si odkašlal. Zpraţil Neva pohledem. Vyprostil se z jejího objetí a vstal. Sabine se znovu usmála, výhradně na něj. Vypadal jako omámený. Nev se rozesmál a zavrtěl hlavou. „Čemu se směješ?" zeptala se ho, kdyţ jí pomohl na nohy. V tu chvíli se ve dveřích objevil Monroe. „Koho tu máme?" „Další dva," řekla jsem a ukázala na dívky. „Bryn a Sabine." Trochu se zasmušil. „Ţádné stopy po ostatních?" Zavrtěla jsem hlavou. Uţ jsem pochopila, ţe nás oba suţuje stejné zoufalství. Nenašli jsme Rena. „Jestli jsou vyléčení, musíme vyrazit," řekl. „Pořád jsme nenašli všechny." „Můţeme si dovolit další přepadení?" zeptal se 233
Connor. „Stráţci nás evidentně čekali a tohle byl moţná jenom začátek. Příště nás můţe potkat něco mnohem horšího." „Dokončíme, co jsme začali," prohlásil neochvějně Monroe. „Navíc je nás teď dvakrát tolik." Connor chtěl něco namítnout, ale Monroe zavrtěl hlavou. „Dokončíme to," zopakoval. Otočil se zády dřív, neţ mohl Connor něco říct, a vyšel na chodbu.
234
DVACET JEDNA Bryn mě cestou z cely vzala za ruku a opřela se o mě. „Hrozně se mi po tobě stýskalo, Callo. Uţ jsem se bála, ţe tě víckrát neuvidím. “ „I mně se stýskalo." Pomyslela jsem si, ţe jejího přátelství nejsem hodna. Tolik toho vytrpěla, kdyţ čekala, aţ se vrátím. Ona i ostatní. „Radši zůstanu na čtyřech,“usmála se a spustila se k zemi-vlk s bronzovou srstí. Přidala se k ostatním vlkům, kteří se drţeli při sobě, otírali se jeden o druhého a vrtěli oháňkami. Ethan s Connorem sledovali, jak se mladí vlci těší ze shledání. Podle jejich zaskočených výrazů jsem soudila, ţe se snaţí srovnat s tím, jak si jejich zapřisáhlí nepřátelé projevují náklonnost, věrnost i jak se navzájem dobírají. Takové vlastnosti si dřív spojovali jen se svým vlastním druhem, ne s Ochránci. Jedině Monroea jejich chování nepřekvapilo. Kráčel v čele, poháněný jedinou myšlenkou. Prošli jsme znovu sálem a zamířili k severním dveřím. Pódium se tyčilo před námi a závan krve, staré i čerstvé, zesílil. Ten ostrý pach protkaný utrpením mě na chvíli doslova oslepil. Klopýtla jsem, zvedl se mi ţaludek. Násilí, které se tu odehrálo, jako by nasáklo do stěn i podlahy. Sklopila jsem hlavu, chtěla jsem si zacpat uši. Zdálo se mi, ţe slyším matčiny výkřiky. Connor mě chytil za loket, abych neupadla. „To zvládneš, “ řekl mi tiše. Přikývla jsem a snaţila se nedívat na tmavé 235
skvrny na ohavném pódiu. Monroe odemkl dveře. Ve chvíli, kdy je trochu pootevřel, jsem znovu zachytila periferním viděním pohyb. Zrovna jako předtím, jakési mihotání ve stínech. „Počkejte." Popadla jsem Monroea za ruku. „Co se děje, Callo?" otočil se ke mně. Klouzala jsem pohledem po místě, kde se to něco mihlo. A pak jsem to spatřila. Chrlič. Teď se vůbec nehýbal, přesně jako socha na kamenné římse pod stropem, ale všechno ve mně křičelo, ţe to je klamné zdání. „Ethane," zašeptala jsem a ukázala na toho tvora. „Zastřel to. Teď hned." „Je to socha," ohradil se. „Sice dost hnusná, ale nemůţu mrhat šípama." „Zastřel to!" Podíval se na mě, pak zamířil. Vylétl šíp. Ethan zaklel, kdyţ se šíp neodrazil od vytesané zrůdy, ale zaryl se do ní. Chrlič oţil, zavřeštěl. „Do hajzlu!" Connor uskočil, kdyţ se tvor vrhl z římsy přímo na nás. Zakryla jsem si uši, aby mi z toho hrozného vřískotu nepraskly bubínky. Bryn zavrčela a vyskočila, aby se s ním střetla ještě ve vzduchu. Tvora její neohroţenost zaskočila. Zavřeštěl vzteky. Bryn se mu zahryzla do křídla a zrůda dopadla na zem. Z rány jí vytékala mléčně šedá krev. Sabine tvorovi skočila na prsa a přitiskla ho k pódiu. Bryn zaútočila znovu, tentokrát se mu zahryzla do hrdla a trhla prudce hlavou. Ozvalo se zapraskání, jak mu zlomila vaz. „Celou tu dobu nás to sledovalo," vydechla jsem. 236
„Jsou tu další?" zeptal se Connor. Obezřetně se otáčel kolem dokola a prohlíţel strop. „Ne, ale Calla má pravdu, musel nás sledovat od chvíle, kdy jsme sem přišli," řekl Monroe. „Obávám se, ţe jsme právě spustili alarm." Všichni jsme znehybněli, kdyţ nám došlo, co tím myslí. Ticho narušil jakýsi hluboký neodbytný zvuk přicházející odněkud zdálky, připomínal tiché bubnování. Škrábání drápů o ţelezo, tlumené kroky vlčích tlap. Naši nepřátelé se blíţili z horního poschodí klubu. „Jdou po nás,“ řekl Monroe a ohlédl se ke dveřím, kterými bychom se dostali z vězení a ke schodišti. „Víte o nějaký jiný cestě ven?“ zeptal se Connor vlků. Sabine kníkla, pak se převtělila. „Nikdo z nás jiný východ neviděl,“ odpověděla. „Tudy sem přivedli i nás, bohuţel." Věnovala Ethanoví omluvný pohled. „V tom případě jsme tu v pasti," konstatoval a díval se na ni, jako by zvaţoval, jak stráví své poslední okamţiky na tomhle světě. „Zbytek smečky musí být v tomhle bloku," podotkl Monroe. Jestli se nám je podaří osvobodit, moţná se zmůţeme na slušnou obranu. Třeba se nám odsud povede dostat." „Určitě ne všem," ozval se Connor. „Nemáme na vybranou. " „To je fakt," přikývl Ethan a zaloţil nový šíp do kuše.“Je čas na poslední boj. Vţdycky jsem věděl, ţe na to jednou dojde." „Ne," pronesla procítěně Sabine.“Já tady dole neumřu. Tuhle radost Efronovi neudělám." Převtělila se a zavyla. Ostatní vlci zvedli hlavy a připojili se k jejímu bojovému pokřiku. Z prostor nad námi se ozývalo vytí blíţících se 237
Ochránců, kteří odpovídali na jejich výzvu. Vytí vlků jako by vlilo Hledačům novou sílu do ţil. „Zamknu ty dveře!" Connor se rozběhl přes sál. .Jestli je to jediná cesta dovnitř, třeba získáme trochu času." „Dobrý nápad," pochválil ho Monroe. „Ethane, pomůţeš Connorovi a vlkům. Snaţte se je udrţet. Callo, pojď se mnou." Následovala jsem ho do vězeňského bloku a ohlíţela se do sálu, kde mí druhové krouţili kolem Connora s Ethanem, kteří zápolili s dveřmi. Pak jsem se nadechla a vzápětí jsem se zachvěla. Ve vzduchu jsem ucítila závan kouře hořícího dřeva. „Co je?" ,Je tady," zašeptala jsem. Do chodby dolehlo vytí z druhé strany Naskočila mi husí kůţe. Poznala jsem ten zvuk Mason volal o pomoc. Vzápětí se ozval Nev. Monroe se na mě podíval. Slyšela jsem škrábání drápů na kamenné dlaţbě, štěkot a vrčení. „Ochránci," řekla jsem mu. „Dostali se dovnitř." „Běţ ho rychle najít. Řekni mu, ţe sem jdeme. Půjdu za ostatními, aby se sem boj nedostal. Pak se pro tebe a zbytek smečky vrátím, slibuju.“ Přikývla jsem, ale měla jsem strach. Monroe tasil meče a rozběhl se pryč. Pach kouře mě táhl ke dveřím vzadu vlevo. Prosím, ať jsou odemčené. Vzala jsem za kliku a k mému úţasu se otevřely. Tahle cela byla větší neţ ostatní. Kov se leskl ve světle bzučících neonů, které blikaly na stropě. Cítila jsem ho dřív, neţ jsem ho 238
uviděla. Z té vůně santalového dřeva a kůţe mě zabolelo u srdce. Bez přemýšlení jsem klopýtala vpřed, pospíchala k postavě, která se krčila v koutě na druhém konci cely. „Rene!“ Objala jsem ho a přitáhla k sobě. „Callo,“ vydechl. Opřel si o mě hlavu a objal mě. „Není ti nic?" šeptala jsem, tiskla ho k sobě a přitom málem omdlévala úlevou, ţe je naţivu. „Ne.“ „Díky bohu." Trochu jsem se odtáhla, abych popadla dech. „Nemáme moc času. Nemůţu ti to teď všechno vysvětlovat, ale musíme odsud zmizet." Podíval se na mě a najednou mě začal drtit v objetí, jeho rty se přisály k mým. Zaplavily mě vzpomínky, následované přívalem emocí. Ren. Tohle byl ten Ren, kterého jsem znala tak dlouho. Můj vyvolený. Mladý vůdce Baneů. Můj sok i přítel. Ten, který měl po mém boku vést novou smečku. Bojovník jako já. Vlk jako já. Líbala jsem ho, z očí mi vyhrkly slzy. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlela, vnímala jsem jedině to, jak nádherné je být zase s ním. Znovu jsem v rychlém sledu proţívala osud, který mi byl předurčený, ale který se nenaplnil. Časy, kdy jsem ještě netušila, ţe to všechno jsou jen lţi. Kdy jsem si myslela, ţe znám své místo. Malá část mého já zatouţila po té blahodárné jistotě, po ţivotě, jaký bych bývala mohla vést, kdyby můj svět nezachvátil naprostý chaos. Odtáhl se a podíval se na mě. Pohladil mě po tváři, vzal mě za ruku. Dotkl se prstýnku z bílého zlata. „Ke mně,“ zašeptal. „Patříš ke mně.“ 239
Sevřelo se mi hrdlo, nedokázala jsem nic říct. Kolik slibů jsem porušila? O co všechno jsem ho připravila, kdyţ jsem utekla? Znovu mě políbil, něţně, jeho rty postupovaly po mé tváři na hrdlo. Přitáhl mě blíţ k sobě. „Říkali, ţe přijdeš,“ šeptal. „Nevěřil jsem tomu, a přece jsi tady.“ Vír rozjitřených pocitů, který mě do té chvíle unášel, se náhle zastavil a já se rázem vrátila do přítomnosti. Říkali,že přijdeš.
Zadívala jsem se na něj pozorněji. Byl tam sám. Ţivý. Na rozdíl od ostatních nebyl ani zhmoţděný. Jeho tvář nebyla ztrhaná bolestí a hladem, oblečení neměl špinavé a rozedrané. Jeho pach byl tentýţ, který jsem tak dobře znala, teplý a muţný, nepotřísněný zvratky, krví či špínou. Podívala jsem se mu na ruce. Ţádná pouta. A byl tam sám. Srdce mi sevřela studená ruka strachu. „Rene?“ zašeptala jsem. Všechno ve mně křičelo hrůzou z poznání, které se mi začínalo vkrádat do mysli. Sklonil se a políbil mě na ucho. „Chybělas mi, Cal. Tak moc,“ říkal tiše. Vzal mě pevně za paţe. ,Je mi to líto.“ A najednou jsem přeletěla vzduchem celu po celé její délce. Narazila jsem hlavou do zdi a na chvíli se mi zatmělo před očima. Zůstala jsem zhroucená na podlaze. Jeho prsty se mi opět zaryly do ramen a zvedly mě. Cítila jsem jeho horký dech. Znovu mě začal líbat, ale tentokrát jsem ucítila krev. Ucukla jsem a snaţila se najít rovnováhu a zastavit tu závrať, která přetrvávala. „Rene, přestaň, prosím.“ Pokusila jsem se ho 240
odstrčit. „Co to děláš?" Díval se na mě se zarputilým výrazem. Z jeho tmavých očí čišel smutek a zlost. „Já tohle nechci, nikdy jsem to nechtěl," procedil přes zaťaté zuby. „Nemám jinou moţnost. Nedalas mi na vybranou." Znovu mnou smýkl o zeď a vyrazil mi dech. Na okamţik zaváhal, hleděl na mě se zoufalstvím v očích, i kdyţ jeho stisk zesílil. „Jinak to nejde," vypravil ze sebe, jako by se o tom snaţil přesvědčit sám sebe.“ Jsi moje druţka. Já tě musím přivést zpátky, udrţet tě tady. Říkali, ţe musím." Zírala jsem na něj. „Ţe musíš co?" „Zlomit tě."
241
DVACET DVA Ren mě přimáčkl ke studené ocelové stěně cely a vsunul mi koleno mezi stehna. Šok mě připravil o veškerou sílu, nedokázala jsem se převtělit. Tohle přece nemůže být pravda. „Ach boţe, Rene, to ne,“ zašeptala jsem, oči upřené na něj. Uţ jsem ho vůbec nepoznávala, jeho výraz zrůznilo šílenství a ţal, který ho nutil ublíţit mi. Snad nikdy jsem nepoznala takovou hrůzu. Nechtěla jsem věřit, ţe by se mohl tak změnit, ale prsty, které se mi zarývaly do rukou, svědčily o opaku. Z rozkousaného rtu mi tekla do úst krev. Takže teď patří ke Strážcům? Otřásla jsem se, zmocnila se mě závrať. Dokázala jsem zůstat stát vzpřímeně jen díky tomu, ţe mě pořád tiskl ke stěně. Jeho oči jasně říkaly, ţe ho aţ sem dohnala lítost a bolest. „Nemusíš vůbec nic, Reniere,“ ozval se náhle tichý hlas. „Pusť ji.“ Ren okamţitě vycenil zuby. Monroe se pomalu přibliţoval. V kaţdé ruce drţel meč, čepele sklopené. „Máš na vybranou," pokračoval tiše. „Odejdi odsud, nech tohle všechno za zády. Můţeš jít s námi.“ „S vámi? S Hledači?" Ren si odplivl. „Nejsme takoví, jak si myslíš," přesvědčoval ho. „Přišli jsme pro tebe. Calla je tady, aby ti pomohla, stejně jako já." Upřela jsem na něj prosebný pohled. „Rene, prosím, je to pravda. Pojď s námi." 242
„Kvůli tvýmu lhaní jsem o všechno přišel.“ Nepřestával sledovat Monroea. „Radši tě zabiju, neţ bych ti znova uvěřil.“ Ve tváři měl vepsanou zlost i lítost. „Doufám, ţe na to nedojde,“ odvětil Monroe. „Nejsem tvůj nepřítel, ale nemůţu tě přinutit, aby ses rozhodl správně. Tohle nemusí být konec. Jestli nepůjdeš s námi, pusť aspoň to děvče. Nedělej to všechno ještě horší." „Co by mohlo být horší, neţ přijmout ruku, kterou podává zrůda?“ Ze stínu u dveří vystoupil muţ. Srdce se mi zběsile rozbušilo, poznala jsem Emila Laroche, podsaditého a ramenatého, na rozdíl od štíhlého vysokého Rena. Díval se přímo na mě. I kdyţ zůstal v lidské podobě, obklopovali ho tři vlci: Dax, Fey a Cosette. Upírali na mě oči a vrčeli. Z jejich nenávistného pohledu křičelo jedno slovo. Zrádkyně. Nechtěla jsem vidět tuhle ošklivou pravdu, zdůrazněnou vyceněnými zuby, zjeţenou srstí a očima plnýma nenávisti. Dostali na vybranou jako Sabine. Tři z mých přátel se obrátili proti mně. Teď patří k Emilově smečce. Dali přednost Stráţcům před svými přáteli. Ale proč? Pak jsem se znovu podívala na Rena. I jemu dali na vybranou. V tu chvíli se mi zvedl ţaludek. Za jeho vztekem jsem viděla bolest. Pochopila jsem, ţe mi nechce ublíţit, vybral si Stráţce jenom proto, ţe jsem ho opustila. Zradila jsem někoho, kdo mě miloval. Lhal kvůli mně a oni ho mučili. Zlomili ho a všechno to byla moje vina. Jak si mohl vybrat jinak? 243
„Emile," pronesl Monroe a to mě přimělo odtrhnout od Rena oči. Hledačův výraz se změnil téměř k nepoznání, kdyţ se díval na vůdce Baneů a z jeho očí plála bezbřehá nenávist. Emile se nepřestal usmívat. „Ani nevíš, jak moc jsem tě chtěl zase vidět, Monroe. Díky, ţes přišel." Monroe na to nereagoval. Emile se otočil k Renovi a chladně a úlisně řekl: „Reniere, seznam se s člověkem, který zabil tvou matku." Ren mě okamţitě pustil a zbledl. Zapotácela jsem se a přitiskla se k boční stěně. Rozhlíţela jsem se po vlcích, kteří nadále blokovali dveře, Emilovi, Monroeovi a Renovi. Nebylo odsud úniku. Monroe se sípavě nadechl. „Ty prolhanej hajzle. “ V jeho očích se zaleskly slzy. Emile se mrazivě zasmál. „Ze lţu? Myslíš si snad, ţe by Corrine zemřela, nebýt tebe?“ Monroe se na něj s výkřikem vyřítil. Jenţe Ren se okamţitě převtělil v šedého vlka a skočil mezi svého otce a Hledače. Monroe zaváhal a ztratil rychlost. Vrhl se stranou a odkulil se dřív, neţ ho Ren stihl hryznout. „Vypadá to, ţe mám navrch, starý příteli,“ zašklebil se Emile, zatímco Ren kráčel k Monroeovi, kterého zahnal do rohu cely. „To se ještě uvidí," odtušil a upřel oči na Rena. Vlk zuřivě vrčel a já věděla, ţe se na něj co nevidět vrhne v touze pomstít svou matku. „Rene, nedělej to!" vykřikla jsem. „Monroe tvou matku nezabil. Snaţil se ji zachránit!" „Zabij tu děvku, Daxi," zasyčel Emile. 244
„Okamţitě." Dax vycenil ostré zuby a pustil se ke mně. Nikdy dřív jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak je velký, kdyţ je ve vlčí podobě. Nikdy jsem proti němu nebojovala. Nejlepší válečník z mladých Baneů. Viděla jsem, jak se mu pod srstí napínají svaly. Uvědomila jsem si, ţe je to největší vlk, jakého jsem kdy spatřila. Převtělila jsem se a rozkročila se. Samozřejmě měl výhodu, co se týkalo velikosti a síly, ale já zas měla rychlost. I kdyţ jsem se však chystala k obraně, v mysli mi křičel zděšený hlas. Nechci Daxe zabít. Jak bych to mohla udělat? Uţ byl tak blízko, ţe ho ode mě dělil jediný skok. Zavrčela jsem, ale pokusila se s ním spojit myšlenkou. Nedělej to. Sama sis zavařila, Callo. Skrčil se a pootevřel tlamu. Dokonce i zuby měl obrovské. V tu chvíli se však ozvalo pronikavé zavrčení. Dax zaváhal a otočil se k Renovi, který ho volal. Hleděli na sebe. Dax krátce zmateně štěkl a těkal pohledem od Rena k Emilovi. Ren mi své myšlenky neotevřel, slyšet je mohl jen Dax, ale já bych byla dala všechno za to, kdybych mohla zjistit, co mezi těmi dvěma proběhlo. „Nepleť se do toho, kluku," ucedil Emile a zpraţil Rena pohledem. Dax se zarazil a já udělala další krok ke dveřím. Odhadovala jsem, jestli bych dokázala uprchnout. Ale i kdyby to šlo, znamenalo by to obětovat Monroea. Zůstala jsem stát. Nehodlala jsem ho v tom nechat. 245
,Já jsem tvůj vůdce," připomněl Emile a předvedl Daxovi ostré zuby. „Zabij ji. Zabij ji a já z tebe udělám svého zástupce." Dax se znovu otočil ke mně a v jeho očích zaplála touha po krvi. Poznala jsem, ţe podruhé nezaváhá. Nezbývalo mi, neţ se okamţitě zbavit pochybností, které ve mně vyvolávala představa, ţe budu bojovat s bývalým členem naší smečky. A to hned, nebo je po mně. „Zmizni, chlupáči!" vykřikl náhle Connor, který vpadl dovnitř a vrhl se mezi Daxe a mě s připravenými meči.“Je mi líto, ţe ruším tenhle mejdan, ale je čas rozloučit se. Ne ţe byste nebyli skvělí hostitelé." Dax skočil. Connor uhnul a ťal po jeho plecích. Vlk se na něj vrhl znovu, ale Connor se mu rychlostí vyrovnal. V Daxově boku se objevily další dva šrámy. Ohromný vlk zaskřípěl zuby a začal zuřivě štěkat, zatímco Connor krouţil kolem něj a závratnou rychlostí otáčel meči. Fey a Cosette se s vrčením vydaly k nám. „Ne!" křikl Emile a ukázal na Monroea. „Zapomeňte na tu holku. Chceme toho chlapa. Daxi, zpátky. Nechte ty ostatní odejít. Nezáleţí na tom, stejně nemají kam utéct." Znovu se otočil na Monroea. „Teď musíme vyřídit mnohem důleţitější záleţitost. Osobní." Dax pomalu couval, i kdyţ nepřestal vrčet. Fey a Cosette zaujaly pozici vedle Rena a odřízly tak Monroeovi veškeré ústupové cesty. „Connore," zavolal Monroe vyrovnaně, kdyţ se kolem něj čtyři vlci začali stahovat. „Vezmi Callu a utečte.“ Connor na něj vytřeštěně zíral. „To ne!“ „Hned, Connore.“ Monroe nespouštěl oči z 246
Rena. „To je rozkaz. “ „To neudělám,“ vzdoroval Connor. „Nestojí to za to.“ „Ale ano,“ pronesl Monroe tiše. „Věděl jsi, ţe se to můţe stát. Teď uţ odsud to děvče odveď. A nepokoušej se pro mě vrátit. “ Byla jsem tak konsternovaná, ţe jsem na sebe vzala lidskou podobu. „Ne!“ Emile se rozesmál. Ren se ještě pořád krčil mezi otcem a Hledačem a planoucíma očima sledoval, jak Monroe sklopil meče. „Jemu neublíţím,“ řekl. „To dobře víš.“ „Myslel jsem si to,“ zašklebil se Emile a ohlédl se po vlcích. „Postarejte se, aby neuprchl. Je čas, aby Ren pomstil svou matku." „Rene, nedělej to! Lţe ti, všechno to jsou jenom lţi!" vykřikla jsem. „Pojď s námi!“ „Ona uţ k nám nepatří,“ sykl Emile. „Vzpomeň si, jak se k tobě chovala, jak se k nám všem otočila zády. Jen zavětři, hochu. Páchne jako Hledači. Je to zrádkyně a kurva." Podíval se na mě s takovou nenávistí, ţe jsem klopýtla.“Jen se neboj, krasavice, i na tebe dojde. Dřív neţ si myslíš." Ucukla jsem, kdyţ mě Connor popadl za ruku. Táhl mě k volným dveřím. „Nemůţeme ho tu nechat," křičela jsem. „Musíme." Connor zavrávoral, jak jsem se mocně vzpouzela, ale rychle našel rovnováhu a chytil mě pevněji. „Budu bojovat!" oponovala jsem v zoufalé snaze vyprostit se mu a přitom ho nezranit. „Ne!" odmítl neústupně. „Slyšelas ho. Jdeme pryč. A jestli se proměníš ve vlka, tak tě přetáhnu po palici! “ „Prosím.“ Oči mě pálily, kdyţ jsem zahlédla 247
Renovy vyceněné tesáky. Svíralo se mi hrdlo, Monroe úplně spustil meče. „Co to dělá?“ zvolala jsem a znovu se pokusila vytrhnout. „Tohle je teď jeho boj,“ procedil přes zaťaté zuby Connor. „Ne náš.“ Ren uskočil, kdyţ meče s třesknutím dopadly na zem. I kdyţ měl ještě pořád zjeţenou srst, přestal vrčet. „Poslouchej mě, Rene,“ řekl Monroe a skrčil se do jeho výšky. Na ostatní vlky, kteří se k němu pomalu blíţili, se nedíval. Ještě pořád máš na vybranou. Pojď se mnou a dozvíš se, kdo doopravdy jsi. Odejdi odsud, hoď tohle všechno za hlavu. “ Ren štěkl a zmateně zakňučel. Zato s ostatními vlky nijak nehnulo, ţe nepřítel odloţil zbraně. Connor mě popadl pod krkem, aţ to zabolelo. „Nemáme čas dívat se na to,“ vztekal se a táhl mě ven z cely. „Rene, prosím, nevol si je! Vyber si mě!“ vykřikla jsem. Ren se otočil a sledoval, jak mě Connor táhne na chodbu. Převtělil se a hleděl na Monroeovy napřaţené ruce. Přistoupil k němu. „Kdo jsi?“ Monroeovi se třásl hlas. Jsem-“ „Tak dost! Jsi hlupák, hochu,“ zavrčel Emile na Rena. Usmál se na Monroea. „Zrovna jako tvůj otec.“ A vzápětí se odrazil od země. V letu se převtělil ve vlka a narazil do Monroea. Sevřel v čelistech jeho nechráněné hrdlo těsně předtím, neţ mě Connor odvlekl z dohledu. Táhl mě co nejrychleji zpátky do sálu. 248
Ohlíţela jsem se v naději, ţe uvidím, jak z cely vycházejí Ren s Monroem, ale bylo slyšet jen vrčení a štěkot vlků.
249
DVACET TŘI
Odsud se nikdy nedostaneme. Je to past. Za běhu jsem vzlykala, otřesená tím, čeho jsem byla svědkem. Celou dobu to byla past. Teď uţ se to v přízemí Edenu hemţí Ochránci a Stráţci, kteří nám zablokují únikovou cestu. Běţela jsem dál, ruku v ruce s Connorem, i kdyţ můj krok byl čím dál těţší, jako bych běţela po mokrém betonu. Před námi se ozývaly výkřiky. Connor otevřel dveře a strčil mě do sálu. Veškeré zbytky nadějí vzaly rázem za své. Ochránci se dovnitř drali východními dveřmi po dvou i po třech najednou. Ethan stál na pódiu a co nejrychleji je zasypával palbou šípů. Zpomalil tím jejich postup, Ochránci se brodili ve vlastní krvi. Mnozí z nich byli zasaţeni a zhroutili se na kamennou podlahu. Mrtvoly se kupily přede dveřmi a naštěstí pro nás tak bránily pronikání většího počtu nepřátel. Ostatní z mé smečky se potýkali s těmi, kdo se dostali dovnitř a unikli Ethanově palbě. Connor zaklel a vytáhl mě na pódium. „Vypadá to špatně, kamaráde,“ poznamenal Ethan a znovu zamířil. „Uţ mi skoro došly šípy.“ „Tak pět minut a podlehneme přesile,“ konstatoval Connor, kdyţ se rozhlédl. „Kde je Monroe?" zeptal se Ethan. „Přišli jsme o něj,“ řekl tiše Connor. Zalila mě nová vlna hrůzy. „No, tak to je třešinka na dortu.“ Ethan se zachmuřeně usmál. „Něco na rozloučenou?“ „Callo,“ otočil se Connor ke mně, „kdybych s 250
Ethanem odlákal jejich pozornost, dokázali byste se ty a ostatní dostat ke schodům?" Hleděla jsem na nápor nepřátelských vlků, škrábajících se přes hromadu mrtvých těl, která ucpala chodbu. „I kdyby to šlo, podle mě bude odsud do přízemí čekat minimálně padesát Ochránců. Nemáme šanci." Connor zavrtěl hlavou a ohlédl se k severním dveřím. I já se tam podívala. Pořád jsem tajně doufala, ţe by mohl být Monroe ještě naţivu a vynořit se odtamtud. Náhle se ozvalo ohlušující zapraskání a objevil se záblesk. Přimáčklo mě to k podlaze. V uších mi zvonilo, jako by těsně za námi uhodil blesk. V místnosti zapraskala elektřina, ve vzduchu byl cítit ozon. Ethan zasténal, otočil se na patě a namířil kuši na to, co nás porazilo. „To se mi snad zdá," vydechl Connor, kdyţ se Adne vyřítila ze zářícího portálu a rozpřáhla náruč. „Nezdá." Zazubila se a pomohla mu vstát. Vzápětí se ale usmívat přestala, zaregistrovala Ochránce, kteří se prodírali do sálu. „Vnitřní portál v Edenu," ţasl Ethan. „Tys to dokázala. Fakt jsi to dokázala." „Opěvovat mě můţete později," řekla na to. „Teď musíme vypadnout." „Moje smečka," připomněla jsem a vstala. „Jdu na to," křikl Ethan. Seskočil z pódia, posunul si kuši na záda a tasil meče. Prosekával si s křikem cestu davem. „Představení skončilo, mizíme odsud!" Mason zastříhal ušima. Zahlédl zářící portál a radostně zavyl. Nev se otočil a rozběhl se k pódiu. Bryn pustila z čelisti dalšího vlka a 251
vrhla se k nám. Sabine zahnali ke zdi tři vlci najednou. „Vydrţ, Sabine," volal Ethan.“Jdu pro tebe." „Callo, postarej se, aby se Ochránci nedostali k Adne!" nařídil Connor. Vyrazil za Ethanem a odráţel Ochránce, kteří se pokusili pronásledovat vlky z mé smečky. Já se převtělila a trhala na kusy všechny, co se dostali přes něj. Ethan se probojoval k Sabine a svými meči od ní odehnal dva vlky. „Utíkej!" zařval, kdyţ skolila třetího. „Jdu hned za tebou." Prohnala se kolem něj k pódiu. Ethan probodl jednoho z Ochránců, druhý se mu však zahryzl do ruky. Zaklel a snaţil se vyprostit. Vlk ale sevření čelistí nepovolil. Ethan upustil z druhé ruky meč a sáhl pro dýku. Vlk se k němu pořád tiskl, kdyţ mu zabořil ostrou čepel do oka. Ochránce se sesul, ale z Ethanový paţe se řinula krev. Klopýtal k nám. „Kryju tě, brácho,“ zavolal Connor, sekl jednoho vlka a dalšího zasáhl pěstí do tlamy. „Tady!“ křičela Adne a mávala na ně. „Honem, do portálu! Musím ho zavřít, neţ se dostanou skrz.“ „Mason, Nev i Bryn uţ proskočili dovnitř. Sabine čekala vedle mě. Kdyţ se na pódium vyškrábal Ethan, převtělila se, vzala ho kolem pasu a pomohla mu projít. „Běţ, Callo," vybídla mě Adne a rozhlédla se. „Connore, kde je táta?" „Běţ, Callo," zopakoval Connor a postrčil mě k portálu. Ohlédla jsem se přes rameno. Přitáhl Adne k sobě a něco jí pošeptal. Celá ochabla a sesula 252
se na něj. Popadl ji do náruče a pronesl ji portálem z té vřavy. Pod nohama jsem méla štěrk. Nadechla jsem se chladného ranního vzduchu. Chutnal po svobodě, ale přinesl mi jen krátkou hořkosladkou úlevu. Za sebou jsem slyšela, jak Adne vzlyká a Connor k ní tiše promlouvá. „Musíš zavřít ten průchod, Adne. Prosím." Ozvalo se zavrčení a ona vykřikla. Otočila jsem se a zatvrdila se před dalším bojem. Dvěma Ochráncům se podařilo proskočit za námi. První z nich přimáčkl Adne k zemi a chňapal po ní, zatímco před ním uhýbala, druhý se potýkal s Connorem. Rozběhla jsem se k Adne a přitom koutkem oka zahlédla, jak kolem prolétly další rozmazané tvary. Connor zvedl meče, Nev s Masonem se vrhli na vlka, který stanul proti nim. Roztrhali ho na kusy ve spršce krve a chlupů. Zahryzla jsem se do zadní nohy vlka, který ohroţoval Adne, a snaţila se ho z ní servat. Otočil se a vzápětí vyjekl a otřásl se. Padl mrtvý k zemi. Adne zafuněla a svalila ze sebe jeho tělo. V ruce drţela zakrvácenou dýku, kterou ho probodla. Bez zaváhání pospíchala k otevřenému portálu, a kdyţ jím proskočil další vlk, jednoduše se shýbla. Načrtla skeany kříţ a světlo portálu pohaslo. Já se vrhla na nového útočníka. Svalili jsme se na zem a váleli se ve štěrku. Kamínky se mi zadíraly do kůţe. Vlk se pokusil uniknout, jakmile se postavil na nohy, ale já po něm skočila. Mířila jsem mu na hrdlo, místo toho jsem se mu zahryzla do přední nohy, protoţe 253
ucukl. Vyjekl a snaţil se mě setřást, ale já ho nepustila. Vzápětí se ozvalo zadrnčení Ethanovy kuše, následované trojím tupým úderem. Vlk zakňučel a svalil se. Vrčení a křik zeslábly, aţ utichly docela. Bylo slyšet jen naše oddechování. „Kde to jsme?" zeptal se Ethan nakonec. Leţel na zemi, opřený o loket, poraněná ruka mu bezvládně leţela na prsou. Sabine se k němu shýbla a prohlédla jeho zranění. Bryn, Mason i Nev zůstali ve vlčí podobě, choulili se k sobě stranou od ostatních. Adne Ethanovi neodpověděla. Sesula se Connorovi k nohám. Začal ji hladit po vlasech a rozhlíţel se. „Mám dojem, ţe jsme na střeše sousedního domu." „Na střeše? Je to pravda, Adne?" Pořád nereagovala. „Adne," naléhal Ethan, „kde to jsme?" „Nech ji být," zamračil se na něj Connor. ,Já nechci prudit," odtušil Ethan. Jenomţe v tom případě nejsme ani zdaleka mimo nebezpečí. Musíme se dostat zpátky do Denveru." Adne se rozechvěle zvedla, ale kdyţ ji chtěl Connor obejmout, uhnula. „Je to tak, jsme na střeše vedlejšího domu. Otevřu průchod domů, ale teď mi dejte pár minut.“ Odpotácela se od nás a otírala si uslzené tváře. Posadila jsem se v lidské podobě na zem a přitáhla kolena k bradě. Chtěla jsem jít ke své smečce a zjistit, jestli jsou všichni v pořádku. První cesta portálem pro ně musela představovat šok, který jen znásobil stres z 254
útěku. Nedokázala jsem se k tomu přimět. Pořád jsem se v duchu vracela do severního vězeňského bloku. Zavřela jsem oči a sváděla marný boj se zoufalstvím a zmatkem. Zrovna jako tvůj otec. Tahle Emilova věta mi vůbec nedávala smysl. A kdyţ jsem si vzpomněla, jak se při tom výroku usmál na Monroea, naskočila mi husí kůţe. Proč by měl o sobě mluvit jako o hlupákovi? Protoţe počítal s tím, ţe mi Ren ublíţí, kdyţ mě ještě pořád miluje? Cítila jsem bolestnou ztrátu a uvědomila si, ţe uţ Rena pravděpodobně víckrát nespatřím. A pokud ano, pak jako jeho nepřítel. „Callo?“ Otevřela jsem oči a zjistila, ţe přede mnou klečí Sabine. Za ní stáli ostatní vlci, teď uţ v lidské podobě. „Ano?“ Sabine polkla, v očích slzy. „V záchvatu boje jsem si nevšimla, ţe ses vrátila sama. Ale teď jsme tady a oni ne...“ Najednou jsem měla pocit, jako by mi na prsou leţelo olověné závaţí. Jsou mrtví, viď?“ zajíkla se. Nedokázala jsem odpovědět. Hleděla jsem do její zdrcené tváře a nechtěla jí říct pravdu, která byla ještě mnohem horší neţ to, co si myslela, ţe se stalo. „Všichni?" zašeptala Bryn lítostivě. „I Ren?“ „Ne,“ odpověděla jsem taky šeptem. Connor přešel k nám a poloţil mi ruku na rameno. „Tys je viděla?" zeptal se Mason. Jsou ţiví a zůstali tam?" Sabině se okamţitě zachmuřila. „Dopustilas, aby tam zůstali?" 255
Ethan se namáhavě zvedl a zamířil k nám. „Co se stalo?" Sabine ze mě nespouštěla oči.“Jak jsi mohla?" „Calla neměla na vybranou," řekl místo mě Connor. „Jistěţe měla," odsekla Sabine. Dokonce i Bryn se tvářila zklamaně. Nedokázala jsem se na ně podívat. Upírala jsem pohled do země a v očích mě pálily slzy. „Nenechali jsme je tam," promluvil znovu Connor. „Byl jsem s Callou, kdyţ je našla." „Tak proč tu nejsou s námi?" Sabine přimhouřila oči. „Zůstali, Sabine," hlesl Nev, který pochopil Connorův váţný výraz. „Zůstali se Stráţci." „Ne," vydechla Bryn. „To je nesmysl," zasyčela Sabine. „Cosette by s nima nikdy nezůstala!" Je to tak," řekl Connor. „Napadli Callu." „Ale proč?" nechápal Mason. „Protoţe poslouchají Emilovy rozkazy," odpověděla jsem konečně. „A Ren?" zeptala se rozechvěle Bryn. „On taky?" „Ano." Zůstal kvůli tomu, co jsem mu udělala. „Sakra." Nev odešel stranou. Mason se na mě smutně usmál a zamířil za ním. Sabine tiše plakala. „Ach, Cosette." Ethan si odkašlal. „Poslyš, jestli tam ta Cosette zůstala, tak protoţe se bála." „Bála se odejít, kdyţ ví, co se jí stane, kdyţ tam já nebudu?" zajíkla se. „Teď uţ ji nemůţu chránit před Efronem a ona ví, co s ní bude dělat!" „Lepší poznané zlo neţ nepoznané," podotkl Connor. „To se stává." 256
Zavrtěla hlavou a vzlykla. „Tvoje kamarádka?" zeptal se Ethan tiše. „Vţdycky jsem ji brala spíš jako sestru. Prostě to nemůţu pochopit." „Callo." Bryn mě vzala za ruku. „A Ren... nevíš“ Zavrtěla jsem hlavou. „Teď nemůţu, Bryn, nezlob se.“ Výčitky. Zahanbení. Lítost. Dopadla na mě celá lavina pocitů. V té chvíli bych prostě nedokázala mluvit o tom, co se stalo. „Dobře," řekla a zvedla se. „Nechám tě o samotě." Odešla za Masonem a Nevem. „Ethane, můţeš nás na chvíli nechat?" poţádal ho Connor a skrčil se ke mně. „Jasně.“ Stejně uţ se zase díval na Sabine, která se od nás pomalu vzdalovala. Na rozdíl od Bryn se nepřipojila k vlkům. Zůstala stát sama na kraji střechy. Ethan se za ní vydal, ale udrţoval uctivý odstup. Connor na mě vrhl naléhavý pohled. „Monroe mi řekl, ţe jste k sobě s Renem měli blízko." Hrdlo jsem měla tak sevřené, ţe to bolelo, ale aspoň jsem přikývla. Obávala jsem se, ţe další vyptávání uţ nevydrţím. „Slyšelas, co řekl Emile?" pokračoval Connor tlumeně. „Těsně předtím, neţ..." Nedokázal to dopovědět a na chvíli se odvrátil. „Ano," odpověděla jsem otupěle. Nechápala jsem, co na tom záleţí. Connor si několikrát odkašlal, neţ mohl znovu promluvit. „Chci tě poprosit, abys to nikomu neříkala, dokud to nepovím Adne." Co nemám říkat? Přišli jsme o Rena i o Monroea. Půlka smečky se přidala ke 257
Stráţcům. Ti, které jsme zachránili, si myslí, ţe za naše ztráty můţu já. Jenţe jak jim to mám vyvrátit? Koneckonců je to pravda. „Ví se o tom," pronesl. „Nebo se o tom aspoň šuškalo. Není ţádný tajemství, ţe Monroe Corrine miloval, ale o dítěti neměl nikdo ani tušení."Dítě. Konečně jsem to pochopila. Bála jsem se, ţe se mi srdce rozlétne na tisíc střípků. Monroeovo nekonečné vyptávání na Rena. Neuvěřitelná rizika, která podstoupil, jen aby ho zachránil. To jak před ním odhodil zbraně. Nebo,ţe Ren vůbec nevypadá jako Emile, zato se podobá Monroeovi. Proto mi rádce připadal vţdycky tak povědomý. Vlasy tmavé jako káva, ostře řezané rysy. Jemu neublížím. To dobře víš. Monroe byl Renův otec. Corrine po něm chtěla, aby ji zabil, protoţe jí nařídili otěhotnět. Zamilovala se do něj, trávili společně celé měsíce, během nichţ plánovali vzpouru... a celou tu dobu bylo její tělo svobodné, Stráţci z ní sňali kouzlo, které brání oplodnění. „Paneboţe," zašeptala jsem a ukápla mi první slza. „Rene.“ Monroeův syn, a přece Ochránce. Zdá se, že pro povahu dítěte je vždycky dominantní matka. „Teď pro něj nemůţeme nic udělat,“ řekl Connor. „Lituju, ţe to nejde jinak. Monroe chtěl, aby se to Adne dozvěděla.I kdyby se nevrátil. Povím jí to, ale teď na to není ta pravá chvíle." Polkla jsem naprázdno. „Ale jak to? Co Adnina matka?" „To se odehrálo, ještě neţ jsem přišel," vykládal tiše, „ale přece jenom jsem o tom něco zaslechl. 258
Potom co to spojenectví nevyšlo, Hledače obklíčili a Corrine zabili, na tom byli všichni zle, ale nejhůř ze všech Monroe. Mám dojem, ţe začal pít. Vrhal se do kaţdé mise, chtěl se nechat zabít." „A co se změnilo?" Docela dobře jsem si dokázala představit, ţe si to musel dávat za vinu a vyčítat si to. „Zaznamenali jsme takové ztráty, ţe se muselo zahýbat rozmístěním našich lidí. Diana-Adnina máma-byla nová útočnice, kterou přidělili k Haldisu. S Monroem se spřátelila, jako jedinou si ji pustil blíţ k tělu. Zachránila ho před ním samotným. No a pak se narodila Adne." „Znal jsi ji?" Zkusila jsem si představit ţenu s Adninými mahagonovými kadeřemi a jasnýma jantarovýma očima. V té představě se právě cvičila s Monroem v šermu a oba se přitom smáli. Zavrtěl hlavou. ,Já přišel jako její náhrada. “ Ohlédl se po Adne, která stála u okraje střechy se svěšenou hlavou. „Uţ se asi nikdy nedozvíme, jestli jí Monroe o Renovi řekl." Pak se znovu podíval na mě. „Můţeš o tom pomlčet?" Přikývla jsem, zcela přemoţená všemi těmi nečekanými zvraty, které můj ţivot neustále obracely vzhůru nohama. „Děkuju,“ řekl a vstal. Napadlo mě, jak chce sdělit Adne, ţe má bratra, kterého nikdy nepoznala a zřejmě ani nepozná, leda by ho zabila. Kdyţ odešel, zaslechla jsem Ethana se Sabine. Ethan se odkláněl od její nataţené paţe. „Říkám, ţe ne.“ „Přestaň se chovat jako mimino,“ napomenula 259
ho a já zjistila, ţe jí z předloktí vytéká krev. „Nebudu pít tvou krev." Pokusil se uhnout, ale zavrávoral, protoţe se nemohl opřít o poraněnou paţi. „Představ si, jak to bude bolet, kdyţ se to bude hojit samo, “ podotkla. „Navíc to bude trvat celou věčnost, zato takhle se to dá do pořádku hned. A nezůstanou ti jizvy.“ „Jizvy mi nevadí," utrousil. „No jasně, tvrďáku," zasmála se. „Jenomţe drsná muţnost ti nebude k ničemu, kdyţ budeš nosit ruku měsíc na pásce. Copak si myslíš, ţe takhle můţeš bojovat?" „Ale já...,“ koktal Ethan. „Navíc ti pořád krvácí i ta rána na rameni," dodala Sabine. „Pomůţu ti.“ „Nech mě na pokoji," prskl jako nedůtklivé děcko a odvrátil se. „Dobře. Ale aţ se napiješ." Vklouzla za něj, jednou rukou ho objala a přitiskla zády k sobě. „Nech toho!" zvolal a vytřeštil zrak. Dál uţ mu nebylo rozumět, protoţe mu Sabine přitiskla k ústům krvácející ruku. Snaţil se vyprostit, ale jí uţ se vrátila plná síla Ochránce a nedělalo jí větší problémy ho udrţet. Její krev mu stékala po tváři. Ještě jednou se vzepřel, pak mu nezbylo neţ polknout. Viděla jsem, jak se mu cosi mihlo ve tváři-směsice strachu a úţasu. Ten výjev mi byl aţ příliš povědomý. Jako bych se vrátila do minulosti, do toho dne, kdy jsem dala Shayovi napít své krve. Tehdy se tvářil stejně uţasle. Ethan popadl Sabine za zápěstí, a místo aby ji odstrčil, přitiskl si její ruku k ústům. Zavřel oči a pil, chvěl se v extázi. 260
Connor, který mlčky přihlíţel, konsternovaně sledoval, jak se rána na Ethanově paţi přímo před našima očima zaceluje. Sval znovu srostl, kůţe se zatáhla, nezbyla ţádná jizva. Ethan měl dál zavřené oči, byl ztracený v síle toho okamţiku. Kdyţ se rána zahojila, chytila ho Sabine za rameno a vyprostila ruku z jeho sevření. „Uţ stačí, tygře," broukla. „Abych neomdlela." Její hlas vrátil Ethana zpátky na střechu, do studené noci, k pěti párům očí, které se na něj upíraly. Trhl sebou a rychle vyskočil na nohy. „To bylo...“ Uštvaně na ni hleděl a couval. Pak se zamračil. Já to nechtěl." „Rádo se stalo," řekla na to a zachvěla se, protoţe ji ovanul ledový vítr. Ethan se pořád tvářil zarputile, ale sundal si koţený kabát a hodil jí ho. „Jdu dohlídnout na to, aby se sem nedostal po poţárním schodišti nějakej přízrak." Přízraky. Bryn zakňučela. Ohlédla jsem se a zjistila, ţe celá smečka aţ na Sabine je ve vlčí podobě. Nev s Masonem se k Bryn tiskli a i oni se třásli. Bylo evidentní, ţe proţili velké utrpení, bolest a strach, které v nich zůstanou napořád,i kdyţ budou volní. V duchu jsem se pokusila nějak uklidnit. Měli jsme štěstí, ţe na nás dnes čekali jen Ochránci. Dokázali jsme se ubránit. Štěstí... „Vzduch je čistej,“ oznámil po návratu Ethan. „Nikdo po nás nejde. Můţe uţ Adne otevřít portál?" „Můţe,“ ozvala se Adne a zamířila k nám. Tváře 261
měla mokré od slz. „Víš určitě, ţe nás nikdo nepronásleduje? Byli venku i předtím, proto jsem skončila tady nahoře." „Co se vlastně stalo? Jak ses k nám dostala?" vyptával se Connor. „Kdyţ jste byli pryč tak dvacet minut, najednou se to před klubem začalo přímo hemţitpřijíţdělo jedno auto za druhým, ozýval se křik a kroky,“ vykládala. „Ochránci se hrnuli dovnitř postranními dveřmi. Bála jsem se, aby si mě nevšimli, proto jsem portál zavřela a otevřela průchod sem na střechu. Tady jsem čekala, dokud mi nedošlo, ţe jste asi v maléru." „A proč jsi otevřela dveře uvnitř v Edenu?“ zeptal se Ethan. „Všechno jsem sledovala odsud ze střechy. Ochránci pořád přicházeli, byla jich strašná spousta. Pochopila jsem, ţe je to past, tak jsem to riskla." „Díky," řekl Ethan. „Jinak by z nás zbyly jenom kosti." „Ochránci lidi neţerou," namítla jsem pohoršené. „Nikdy." „Ale no tak, víš, jak to myslím," zašklebil se. „Naštěstí jsem dávala pozor, kdyţ tvůj bratr líčil, jak to ve vězení vypadá,“ pousmála se na mě Adne. Jedině díky tomu jsem tam ten průchod dokázala otevřít." „Jak to děláš?" chtěla vědět Sabine. Přitáhla si Ethanův kabát těsněji k tělu. „Něco takovýho jsem ještě neviděla." „Adne umí vyuţít magii k tomu, aby spolu propojila dvě místa," vysvětlila jsem co nejstručněji. „Tímhle způsobem Hledači cestujou." „Hustý." Nev se převtělil. „Ale jak to, ţe za 262
váma Stráţci nejdou?" „Stráţci nedokáţou portál vytvořit," řekla jsem rychle. „Pak vám to vysvětlím." Nezdálo se mi, ţe by byla příhodná chvíle vykládat jim, ţe nás Hledači vnímají jako hřích proti přírodě. Navíc jsem myslela na něco jiného. Ethanova slova mi bzučela v mozku jako otravný komár. Nikdo nás nesledoval. Proč? Samozřejmě jsme byli ukrytí, ale ne zas tak dobře. Člověk by čekal, ţe Stráţci dají pokyn pročesat ulice, dokonce i střechy, ţe nás nechají hledat. Bylo v tom mnohem víc neţ jenom nervozita. „Nelíbí se mi to.“ „Co se ti nelíbí?" zeptal se Connor. „Náš útěk. Bylo to moc jednoduchý." „Jednoduchý?" zaskřípěla zuby Adne. „Můj otec je mrtvý! " Zachvátila mě lítost. Svěsila jsem hlavu a myslela na Monroea, na Rena. Na to, jak málo otce dělilo od získání ukradeného syna. Navíc jsem měla strach, ţe Bryn, Mason, Nev a Sabine si ponesou trvalé následky přestálého utrpení jako můj bratr. Teď se zdáli být v pořádku, ale co aţ vyprchá adrenalin z útěku na svobodu a oni zjistí, ţe jejich ţivot uţ nikdy nebude jako dřív? Zachránili jsme vůbec někoho? Utápěla jsem se v zoufalství. Connor ji vzal za rameno. „Počkej, Adne, ona tě nechtěla urazit. Na co naráţíš, Callo?" Zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem všechno zpackat ještě víc. „Ne, řekni nám to," naléhal Ethan. „Ty Stráţce znáš. Co ti na tomhle nesedí?" Podařilo se mu trochu mě vytrhnout z náruče sebelítosti. Připomněla jsem si, kdo jsem, nebo kdo jsem aspoň bývala. Vůdkyně. Bojovnice. 263
„Byla to past," řekla jsem. „No to je jasný," přikývl Ethan. „A to dost dobrá." „Jenomţe mohla být mnohem lepší," namítla jsem. Jak to?" „Přízraky," konstatovala jsem prostě. Connor přistoupil blíţ. „Co s nima?" „Proč tam nebyly?" Snaţila jsem se mluvit sebejistě, i kdyţ mi srdce sevřela ledová ruka strachu. Nikdo nepromluvil, všichni mě sledovali. „Přemýšlejte," pokračovala jsem tedy. „Věděli, ţe přijdeme, přesto na nás poslali jenom Ochránce. Neviděla jsem tam ţádný Stráţce a bez Stráţců nejsou přízraky." „Coţ znamená?" pobízel mě Ethan. „Kde teda Stráţci jsou?" odpověděla jsem otázkou. „Proč tam na nás nečekali?" „Nechtěli si zašpinit ručičky," utrousil Connor. „Ne, Calla má pravdu," pronesl ustaraně Ethan. „Proč by nevyuţili svou nejsilnější zbraň, aby zajistili, ţe neutečeme?" „Třeba byli někde kolem, ale ne uvnitř," navrhla Adne a otřela si oči. „Dodneška jsem nikdy vnitřní průchod neotevřela. Moţná čekali někde venku, aţ budeme utíkat z klubu." „Moţná," přikývla jsem, ale nedařilo se mi zahnat pochybnosti. Jenomţe proč nás teda teď nehledají?" Na to neměl nikdo odpověď. „No dobře, kaţdopádně ničemu nepomůţe, kdyţ tu budeme čekat, co přijde," rozhodl Connor. „Adne, otevři portál. Vracíme se do Denveru." „Jasně," zachmuřila se. „Dělej svou práci, jako 264
by se nic nestalo." Odvrátila se a svěsila ramena. To nevypadalo dobře. Můj neklid sílil s kaţdou uplynulou vteřinou. Potřebovali jsme zmizet a Adnin smutek nás zpomaloval. Moţná je na svůj věk nadaná, ale pořád je hodně mladá, coţ se právě projevilo. Connor ji vzal za ramena a otočil k sobě. Zvedl jí bradu, aby se na něj musela podívat. „Nejsi jediná, kdo dneska někoho ztratil, Adne," řekl tiše a opřel si čelo o její. Já měl tvýho tátu taky rád. I Ethan." Odvrátila jsem se od nich, připadala jsem si v té důvěrné chvilce jako nezvaný host. „Ale jsi jediná, kdo nás odsud můţe dostat," pokračoval Connor. Kdyţ jsem se otočila, viděla jsem, ţe Adne vytáhla z opasku skeany. „Máš pravdu," vzdychla a pustila se do tkaní. Bryn se převtělila a přišla ke mně. „To je úţasný," zašeptala a sledovala, jak se prameny světla proplétají a tvoří portál. Přikývla jsem. Vzala mě za ruku. „Nezlob se, ţe jsem od tebe odešla, Callo. Tolik se toho stalo." „Neomlouvej se, všechno je to moje vina." „Není," oponovala důrazně. „Jestli se ostatní rozhodli zůstat, jsou to blázni. A není to tvoje vina." Jenţe Ren...“ Kdyţ mě políbil, cítila jsem, jak moc mě pořád chce, a podle reakce vlastního těla jsem poznala, ţe i já po něm ještě touţím, nebo alespoň část mého já. To mě zaskočilo. V duchu jsem znovu proţívala ty hrozné první chvíle v cele s ním. Ještě pořád jsem viděla bolest, která se mu zrcadlila v očích, kdyţ si 265
myslel, ţe nemá na vybranou a musí mi ublíţit. „Ne, Callo," vytrhla mě Bryn ze zamyšlení. „Nevím, proč jsi odešla z Vailu, ale dovedu si to domyslet. Uţ hodně dlouho jsme měli s Anselem určité podezření. Nemám ti za zlé, ţes šla za láskou." „Nešlo jen o to, stalo se toho mnohem víc," řekla jsem tiše. „O tom nepochybuju, ale i kdyby ne, nebylo by na tom, ţes utekla, nic špatnýho. A ani tak bys nemohla za to, jak se Ren rozhodl. Protoţe nic víc to není, jenom jeho rozhodnutí." Dívala jsem se na ni, dojatá, jak mě má ráda. Ţe mi odpouští. „Děkuju," zašeptala jsem. „Co si víc zaslouţí oběti neţ láska?" usmála se smutně. „Mluvíš jako Ansel." „Svůj k svému," řekla a já zamrkala. „Co je?" „Nic," odpověděla jsem rychle. Nechtěla jsem jí vykládat, ţe totéţ mi kdysi říkal Ren. „Nemůţu se dočkat, aţ ho uvidím," vydechla Bryn. „Coţe?" nechápala jsem, ztracená v myšlenkách. „No přece Ansela,“ zasmála se. ,Je tam, ne? V tom Denveru." ,Je. Ale Bryn, on je...“ Nedokázala jsem to dopovědět. Třeba se Ansel změní, kdyţ bude mít u sebe Bryn. Nechtěla jsem jí dopředu nahánět hrůzu. „Čeká na tebe,“ řekla jsem a ona se znovu usmála. Kdyţ byl portál hotový, nevypadal jako dřív. Neviděla jsem za ním místnost, ze které jsme 266
přišli do Vailu. Obraz byl tmavý a rozmazaný. „Tam máme jít?" zeptal se ostraţitě Mason. „Ano,“ přikývla nejistě Adne. „Nechápu, proč je tam taková tma." „Na tom nesejde," mávl rukou Connor. „Stejně nemáme na vybranou, musíme zpátky. Jestli se něco děje, aspoň to rovnou zjistíme." „Tos mě uklidnil," utrousila jsem. Bryn se zatvářila vyplašeně a já jí povzbudivě stiskla ruku. Litovala jsem, ţe jsem nemlčela. „Je to tak," konstatoval Connor. „Ethane, běţ první. Vlci, vy půjdete za ním, pro jistotu si nasaďte chlupatý brnění. Za váma půjde Calla, pak já a Adne, která zavře průchod, jakmile budou všichni uvnitř." „Chlupatý brnění?" Bryn povytáhla obočí. „S radostí," řekl Nev a vzápětí tu místo něj stál vlk. Mason s Bryn se také převtělili a drţeli se pohromadě. Sabine tam pořád stála a hleděla na Ethana. Nepřevtělila se. Connor se na mě usmál. „Tak běţ, patříš k nim." Oplatila jsem mu úsměv, i kdyţ uţ se mi zostřily špičáky. „Hlavně se mě nepokoušej pohladit." Vítej zpátky, Callo. Bryn mi olízla tlamu. Chybělas nám. Nev s Masonem mě také uvítali po vlčím. Tak co, jak jsme na tom? zeptala jsem se jich. To nám řekni ty, ty jsi vůdkyně. Nev mě jemně kousl. Jestli je teď tohle naše smečka, tak ať z toho vytřískáme co nejvíc. Zavrtěla jsem oháňkou. Přesně tak. Můžeme už odsud vypadnout? Mason zahrabal tlapou. Ohlédla jsem se na Connora, který nás zvědavě 267
pozoroval. Sabine zůstávala opodál v lidské podobě. Ethan se zatvářil překvapeně. „Vypadá to, ţe můţeme, Ethane," prohlásil Connor. „Půjdeš v čele, kdyţ ses tak hezky zahojil?" „Trhni si,“ zabručel Ethan a zčervenal, kdyţ se ohlédl po Sabine. Ta pořád nepřítomně hleděla do dálky, zachumlaná v jeho kabátě. Třásla se, a nemyslím, ţe to bylo zimou. „Co kdybys šla s ním, Sabine?" navrhl Connor. „Drţte se u sebe.“ Přikývla a zmizela v portálu. Ostatní vlci si pospíšili za ní. Já na chvíli zaváhala, ohlédla jsem se na ulici, která vedla k Edenu. To místo všechno změnilo. Tady mi zabili matku, tady bratrovi ukradli duši, přivlastnili si Rena. Tady Monroe našel svůj konec. Místo abych se vydala za svou smečkou, převtělila jsem se. „Co kdyţ-“ Connor zavrtěl hlavou. „Zpátky rozhodně nejdeme.“ Překvapilo mě, kdyţ mě objal. „Všichni jsme dneska o někoho přišli," zašeptal mi do vlasů. Adne nás mlčky sledovala a v jejích uslzených očích se odráţela mihotavá záře portálu. Přikývla jsem, na chvíli jsem se k němu přitiskla. Vzápětí jsem se znovu převtělila a proskočila průchodem do temné hlubiny.
268
DVACET ČTYŘI
Horký náraz mě odmrštil zpátky k portálu, kterým jsem právě proběhla. Na chvíli jsem si myslela, ţe se nějak nepovedl a já zůstala uvězněná někde mezi světy, kde se brzo usmaţím. Nic jsem neviděla. Všude kolem byl hustý kouř, který mě štípal do očí a pronikal mi do plic. Převtělila jsem se, abych mohla zavolat na Hledače, ale vzápětí jsem padla na kolena a rozkašlala se. Slepě jsem šmátrala před sebou. „CaIlo!“ Někdo mě popadl za ruku a odtáhl stranou. V kouři jsem rozeznala Anselovu tvář. „Musíš odsud zmizet," sykl a táhl mě od portálu. „Co se děje?" vypravila jsem ze sebe. Teď uţ jsem aspoň poznávala, kde to jsem. V Očistci. Stěny olizovaly plameny, stravovaly základnu Hledačů. „U schodů jsou další dva!“ zaslechla jsem Ethanův křik. „Dělejte, pryč," zařval vzápětí Isaac. „Nenechte se chytit!" Ansel mě stáhl na podlahu, kdyţ se z kouře jen pár metrů od nás vynořil temný tvar. Ztuhla jsem strachy. Byl to přízrak. „Tiše," pošeptal mi bratr. Srdce mi bušilo jako splašené. Kde je Shay? Slyšela jsem křik, ale nepoznala jsem, jestli patří muţi, nebo ţeně. V portálu se objevili Adne s Connorem. Connor se okamţitě rozkašlal. „Co to sakra je?" Zahlédla jsem, jak se přízrak otočil a začal se pohybovat k nim. Ansel se mě snaţil zadrţet, 269
ale já ho odstrčila a vrhla se k nic netušící dvojici. „Utíkejte!" vykřikla jsem, narazila do nich a odvalila je od lesklého portálu. Adne se vyškrábala na nohy. „Paneboţe, co se stalo?" „Našli nás," konstatoval Connor a tasil. „Stráţci nás našli." „Adne? Connore?" Z kouře se vynořil Ethan s bezvědomou Sabine v náručí. Následoval ho Isaac. Oba drţeli zbraně, ale tvářili se vyděšeně. „Do hajzlu." Connor mhouřil oči a snaţil se prohlédnout kouř. „Co se stalo?" zeptala jsem se při pohledu na Sabine. „Ten barák za chvíli spadne," sděloval Ethan. „Zrovna kdyţ jsme prošli dovnitř, zřítil se kus stropu. Dostala ránu přímo do hlavy. Nevím, kde jsou ostatní vlci, moţná je to zavalilo." „Jde sem! Ethane, stáhni se!“ Connor svíral meče, v očích beznaděj. Blíţil se k nám přízrak. „Callo, drţ se za mnou!" „Adne, otevři průchod!" zařval Ethan. „Dostaň nás odsud!" Přízrak uţ byl sotva dva metry od nás. Pořád jsem nikde neviděla Shaye ani zbytek smečky. Leţí zavalení troskami? Nebo uţ je přízraky dopadly? Kdo vůbec vede tenhle útok a jak to, ţe Stráţci pronikli do Očistce? „Z toho se nedostaneme," konstatoval Connor zachmuřeně. Stál mezi přízrakem a naší skupinkou. „Všichni ne," utrousil Isaac a ohlédl se po nás. Odstrčil Connora a vrhl se na přízrak. „Ne!" vykřikl Ethan, kdyţ Isaakovo tělo ovinuly 270
černé stíny. Všichni jsme zkameněli hrůzou. Isaac nevydal ani hlásku, jen jeho tělo se zhroutilo, kdyţ si je vzala temná stvůra. „Adne!" Connor nám zaclonil výhled na to děsivé divadlo. „Je otevřený!" zavolala v odpověď. Otočila jsem se a uviděla za ní nový průchod. „Běţte!" Connor trhl hlavou a Ethan se Sabine v náručí proskočil portálem. „Ty taky." Vzal Adne za ruku. „Nepůjdu, dokud tu budeš ty,“ bránila se. „O tom nebudeme diskutovat. Jestli se tam během dvou minut nedostaneme, zavřeš průchod, rozumíš?“ Oči se jí zaleskly, přesto přikývla a zmizela v portálu. „Shayi!“ vykřikla jsem. Zoufale jsem pátrala po jakékoli známce, ţe je tu on nebo někdo z ostatních. „Anseli! “ „Běţ,“ chtěl mě Connor postrčit, ale já ucukla. „Přišli si pro něj. Pravděpodobně uţ ho mají. Musíš jít!“ ,Já je tu nenechám,“ křičela jsem a zajíkala se kouřem. V dýmu se zhmotnily další tmavé obrysy. Connor zaklel. „Nevím, kolik jich tu je, ale nemůţeme čekat, neţ to zjistíme. “ Popadl mě za ruku. „Prosím,“ naříkala jsem, „já je musím najít.“ V tu chvíli se z kouře vyřítili čtyři vlci. Hnali se k nám. Můj nářek přešel v radostný výkřik. Shay se převtělil a okamţitě mě objal. Vzápětí uţ vedle něj stála Bryn s Masonem a Nevem, všichni pobledlí. „Díky bohu, ţe ti nic není," šeptal mi Shay do vlasů. „Běhali jsme po základně jako v nějakým šíleným bludišti a vyhýbali se přízrakům.“ 271
„Kde je Ansel?“ Bryn plakala. „Přes ten kouř nedokáţu vycítit jeho pach... nenašla jsem ho.“ „Já nevím.“ Ţaludek se mi sevřel. Nechala jsem vlastního bratra přízrakům? „Koukejte padat do toho portálu!“ Connor ode mě Shaye odtrhl a postrčil ho ke světélkujícímu průchodu. „Musíme ho zavřít, neţ se sem dostanou přízraky. “ „Ale...“ Bryn se zoufale rozhlíţela. Mason s Nevem se znovu převtělili, větřili a vyli. „Konec,“ rozkřikl se na nás Connor a popadl Bryn za ruku. „Uţ nečekáme.“ „Já věděl, ţe mě tu necháš, ty parchante,“ ozval se najednou Silasův hlas. Písař visel Anselovi na ramenou. Bratr klopýtal vpřed a zápolil s jeho vahou. „Anseli!“ Rychle jsem ho prohlédla, jestli není zraněný. „Není ti nic?“ Zavrtěl hlavou, ale nepodíval se na mě. „Jsi zraněný?" zeptal se Connor Silase. „Spadnul jsem ze schodů, kdyţ se objevili... asi mám vymknutej kotník. Ještě ţe tam přišel tenhle,“ ukázal na Ansela. „Vezmi ho na druhou stranu," zavelel Connor a odvrátil se, ale mně neušlo, ţe se mu ulevilo.“Jdeme, hned!" Ansel upíral oči na podlahu a vlekl Silase do portálu. Bryn pospíchala za nimi. Shay mě vzal kolem ramen a společně jsme vyrazili do průchodu, za námi Mason s Nevem. Najednou se zezadu ozvala rána a ohlušující výbuch. Exploze nás vymrštila vpřed, vyrvala mě ze 272
Shayovy náruče. Pozbyla jsem vědomí. Poslední, co jsem zahlédla, byla těla mých přátel, která letěla do světla portálu jako stíny proti slunci.
273
DVACET PĚT
Leţela jsem na zádech a hleděla na šedou oblohu. Ve vzduchu se vznášely kousky popela, dopadaly mi na kůţi a tály. Tály? Zhluboka jsem se nadechla ledového vzduchu. Sněhové vločky se pokojně snášely dál. Nesnesitelný ţár plamenů a dusivý kouř zmizely. Přetočila jsem se a snaţila se zjistit, kde to jsem. K obloze se ve vyrovnaných řadách zvedaly vybledlé ţluté stvoly, sahaly zdánlivě aţ do nebe. Táhly se všude kolem. Nechápala jsem. Pak jsem se dotkla vysušené hromádky na zmrzlé zemi. Kukuřice. Podívala jsem se ke svým nohám. Země byla tvrdá, promrzlá, ale pod popraškem sněhu prosvítala tmavě hnědá hlína. Pole. Opodál jsem zaslechla, jak někdo popadá dech. Adne se převalila s úšklebkem na bok. „Vítejte v Iowě.“ „Kde to jsme?“ zeptala jsem se a zavrtěla hlavou, protoţe mi pořád zvonilo v uších. „Na pozemku akademie," odpověděla. Shay zafuněl a zamnul si břicho. „Málem mě probodla kukuřičná nať. Proč nejsme na akademii?" „Nechtěla jsem riskovat, ţe by se tam s námi dostal ještě někdo," řekla Adne a zvedla se. „Ale neboj, není to daleko." „Hej!" zvolal najednou Connor. Otočila jsem se a zjistila, ţe Mason je ve vlčí podobě a vrčí a Bryn se opodál snaţí zadrţet 274
Ansela, který se od ní pokouší odejít. Nev klečel na kolenou a něco tiskl vší silou k zemi. Mason byl připravený okamţitě zaútočit. Pak jsem zjistila, ţe nedrţí něco, ale někoho. „Co se děje?“ chtěl vědět Ethan. „Callo, co je to s nima?“ zeptal se mě Connor. Kdyţ jsem popošla blíţ, zahlédla jsem zlatavé zjeţené vlasy. To není možné. Slyšela jsem přidušené zvuky, protoţe ho Nev dál dusil. „Prosím...,“ sípěl Logan, „při...šel jsem... eh... vám... pomoct." „Neve, počkej." Popadla jsem ho za loket. „Co to říká?" Je mi to jedno," ucedil Nev. Logan začínal modrat. Hleděla jsem na ně jako uhranutá. Těţko jsem mohla mít Nevovi za zlé, ţe chce Stráţce zabít. Logan se marně bránil a lapal po dechu. Nevovy rysy zkřivil vztek. „Kdo je to?" přispěchal k nám Connor. „Stráţce," odpověděla jsem mu. „Syn Efrona Banea." „Co tady sakra dělá?" Connor se na něj nechápavě díval. Jak se sem dostal?" „Nemám páru." Logan se pokoušel bránit. Obrátil se na Connora. „Zachraňte... je,“ zachroptěl. „Tristan... ţije." „Coţe?" Connor přiskočil a odstrčil Neva stranou. Teď se nad Loganem tyčil on. Šlápl mu na hrudník. Logan chvíli kašlal a popadal dech, opatrně se dotkl podlitin na krku. Connor jím zatřásl. „Cos to říkal?" „Poskytněte mi azyl," vypravil ze sebe. „Jestli mě pošlete zpátky, zabijou mě.“ 275
„S chutí to uděláme za ně," zavrčel Nev. „Nikam chodit nemusíš. “ „Proč bychom měli chránit Stráţce?" zeptala jsem se Logana. Nevěřila jsem mu ani slovo. On a jeho otec měli na svědomí všechny ty zvrácenosti ve Vailu. To jejich vinou se Ren... Myšlenka na Rena mě znovu zdrtila. Navţdycky jsem ho ztratila, ale nejhorší bylo, ţe jsem ho svou zradou připravila o moţnost ţít někdy jinak, neţ mu diktují Stráţci. V očích mě zaštípaly slzy. Sama jsem měla sto chutí vrhnout se k Loganovi a vyškrábat mu oči, abych si aspoň trochu ulevila. Shay ke mně přistoupil a objal mě, jenţe jeho blízkost byla jako sůl v ráně, znásobovala mé výčitky. „Teď ne," odtáhla jsem se. Ethan Logana probodával pohledem. „Zabij ho." Connor přikývl a tasil meč. Logan se však rozesmál. „Pokrytci! Myslel jsem, ţe Hledači mají být ušlechtilí. Samozřejmě pošetilí, ale zároveň i ušlechtilí." „Na mrtvolu toho dost nakecáš," ucedil Connor a přiloţil mu ostří čepele k hrdlu. Logan se napjal, ale dál se usmíval. „Chtěl jsem jenom říct, ţe kdybyste se neujali jednoho z mého druhu, vaše naděje uţ by dávno vzaly za své, nebo ne?" „O čem to mluví?" nechápala Bryn. Ansel se jí i nadále snaţil vyhýbat, ale ona chodila za ním a pokoušela se ho obejmout. „Mluví o mým otci," řekl Shay tiše. „Já věděl, ţe nejsi Vyvolený jen tak náhodou," ušklíbl se Logan. „Pozoruhodně vnímavý." „Ty nejsi Tristan," obořil se na něj Ethan. 276
„Ale můţu vám ho pomoct zachránit." „Coţe?" Shay se vrhl vpřed. Jak to?" „Snaţím se vám to tu celou dobu říct. Tví rodiče jsou stále naţivu." „Lţeš." Shayovi se chvěla ruka,v které svíral meč. „Ne kdyţ na tom závisí můj ţivot,“ ubezpečil ho Logan. „Tristan a Sarah Doranovi jsou naţivu. Pořád je můţeš zachránit." „Co to má kruci znamenat?" vykřikl Nev a nervózně přecházel kolem Connora. „Zabijte toho hajzla. Nemůţu se na něj dívat. “ Mason se k němu přiblíţil se zjeţenou srstí. „Ne!“ Shay mu zablokoval přístup ke Stráţci.“Jak je můţeme zachránit? Kde jsou?“ Logan se pozvolna usmál. Jestli to chcete vědět, potřebuju ujištění, ţe se mi nic nestane.“ „Lţe,“ sykl Nev. „Zavřete mu hubu, vyřízněte mu jazyk.'' „Moment,“ vloţila jsem se do toho neochotně. Uvědomovala jsem si, ţe Shay má alespoň z části pravdu. Jestli vi něco o Shayových rodičích, musíme zjistit co.“ „Tak co dohoda? Jestli nám to neřekneš, vyříznu ti jazyk,“ navrhl Connor a zachytil dýku, kterou mu hodil Ethan. Logan se přestal usmívat. „Barbare.“ „Beru to jako kompliment,“ ušklíbl se Connor. „Tak co, bereš? “ „Přestaňte.“ Silas přikulhal k nám, i kdyţ nevypadal moc dobře. Jestli má nějaké informace, musí absolvovat oficiální výslech. “ „Neptal jsem se na tvůj názor,“ řekl Connor. „Je to protokol,“ oponoval Silas. „Anika bude zuřit, kdyţ ho nedodrţíš. Jestli je tohle opravdu syn Efrona Banea, můţe být nejen cenný 277
informátor, ale i vynikající rukojmí. “ „Koumák má pravdu," připustil Ethan. Adne vytáhla z opasku tkalcovskou dýku. „Já na protokol kašlu! Můj otec i Isaac jsou mrtví kvůli Stráţcům. Chci jeho krev!" Connor ji na poslední chvíli popadl a strhl stranou. Hrot dýky jen o kousek minul Stráţcovu tvář. „Pusť mě!“ vykřikla v slzách. Logan se třásl a poulil oči na její zbraně. „Přísahám, ţe mám informace, které potřebujete. Navíc kdybych vám chtěl ublíţit, copak bych uţ dávno nepovolal přízrak?" Na to nikdo neměl odpověď. Nenáviděla jsem ho za to, ţe všechno, co říká, má vţdycky smysl. Connor z něj zvedl nohu a Logan se opřel o lokty. Connor mu hbitě přiloţil dýku k hrdlu. „Kdyţ vám něco z toho, co vím, prozradím, zavedete mě ke svému Šípu?" poţádal. „Záleţí na tom, co to bude," řekl Connor, oči upřené na Adne. „Tvoji lidi nám toho dneska hodně vzali. A to je jenom dnešek." „Můţu vám říct, ţe mezi sebou máte zrádce. Vydám vám ho jako projev dobré vůle.“ Logan se ušklíbl a mě zamrazilo. „Jakého zrádce?" Connor mu zlehka přejel dýkou po krku. „Jak myslíš, ţe jsme vás našli?" opáčil Logan sebejistě. „Naháníme vás uţ léta. Copak si myslíte, ţe jsme dneska prostě měli štěstí?" „Někdo vás přivedl na základnu do Denveru," došlo Connorovi. „Někdo, komu jste důvěřovali," přikývl Logan. „Koho jste vzkřísili z mrtvých.“ „To je leţ,“ zaburácel Shay. Postavil se přede 278
mě, aby mě chránil před tím, co mi ještě pořád nedocházelo. Logan se na něj usmál. „Moţná máš sílu, Scione, ale ani ty ji před tímhle neochráníš." „Ty hnusná bezcitná kryso," rozkřikl se na něj. „Okamţitě přestaň, nebo...“ „Nebo co? Zabiješ mě, abys zatajil pravdu? Je snad zločin, ţe vám to chci říct, kdyţ to ochrání vaše spojence?" „Tak ven s tím. Stráţce, ztrácíme trpělivost," vybídl ho Connor a zlehka na dýku přitlačil. „Její bratr,“ řekl Logan a rozkašlal se. „Byl to Callin bratr. Uzavřel dohodu s mým otcem a s Lumine." „Ne," zašeptala jsem. Mason zavrčel. Logan upřel oči na mě.“Je to tak. Zradil tě.“ Okamţitě jsem se otočila na Ansela a zjistila, ţe se krčí za Bryn, která se převtělila ve vlka a vrčela, připravená chránit ho. Mason doběhl k ní a zaujal místo po jejím boku. Paneboţe. „Je pro vás nebezpečnější neţ já," zasyčel Logan. Connor zvedl dýku a podíval se na mě. „Callo?" Rozběhla jsem se k Anselovi. Bryn na mě vycenila zuby, ale já ho popadla za ramena a zatřásla jím. „Anseli, prosím, řekni jim pravdu. Řekni, ţes to neudělal!" Byla jsem přesvědčená, ţe Logan lţe. Bratr byl bílý jako křída, v očích měl prázdno. „Řekli, ţe ze mě zase udělají vlka." Bryn zakňučela, Mason štěkl. Nervózně nás obcházel kolem dokola. Couvala jsem, ruce se mi třásly. Litovala jsem, 279
ţe před tou ohavnou skutečností nemůţu někam utéct a schovat se. Connor zavrtěl hlavou. „Tohle bude asi nejlepší vyřešit s Anikou." „Souhlas," přitakal Ethan. Nakrátko se na mě zadíval, pak zvedl do náruče Sabinino bezvládné tělo, ale nepoznala jsem, jestli se zlobí, nebo mu to je všechno jenom líto. Z bludiště kukuřičných stvolů se náhle ozvalo pronikavé hvízdnutí a následovala ho další. Zakrátko nás obklopili po zuby ozbrojení útočníci. Vlci se stáhli k sobě, vrčeli a sledovali nepřítele, připravení k útoku. „Počkejte!" zvolala jsem a vrhla se k nim. Překvapilo mě, kdyţ se ke mně přidal Ethan i se Sabine v náručí. „Stát." Zpoza válečníků vystoupila Anika. Nev, Bryn a Mason pomalu couvali, dosud najeţení, a čekali, co přijde dál. Ansel se choulil za námi, jako by chtěl být neviditelný. „Děkuji,“ pronesla Anika. Zahleděla se na Ethana se Sabine v náručí a povytáhla obočí. Ethan sevřel bezvládnou dívku pevněji. Pak si prohlédla ostatní. Kdyţ uviděla Shaye nezraněného, trochu si oddechla. Otočila se ke Connorovi. „Co má znamenat tahle neplánovaná návštěva?" zeptala se mrazivě. „Navíc s Ochránci v závěsu? Máte štěstí, ţe jsme na vás rovnou nezaútočili.“ Connor nehnul brvou.“Jinak to nešlo.“ „Očekávám kompletní hlášení." Nespokojeně mlaskla. „Kde je Monroe?" „Mrtvý," odpověděla Adne. „A Stráţci napadli Denver." To Anice vyrazilo dech.“Jak se to stalo?" 280
Connor se podíval na mě, ale neřekl nic. „Bratr vůdkyně donášel," ozval se Logan a s námahou se posadil. Connor ho okamţitě zatlačil zpátky na zem. „Ty jsi kdo?" Anika přistoupila k nim. „Jmenuji se Logan Bane," představil se a zamračil se na Connora. „Chci vám nabídnout svou pomoc, tedy jestli mě tady váš svalovec dřív nezabije." „Bane? Stráţce?" zeptala se překvapeně Anika. „Ano, jsem Stráţce, ale odešel jsem od otce i ostatních. Nepatřím k nim. Patřím k vám." „To těţko," utrousil Connor. „Bylo by od vás pošetilé odmítnout mou nabídku," utrhl se Logan. „Chci vám vydat Scionovy rodiče." „Tristana a Sarah?" Anika k němu poklekla. „Uţ kvůli tobě samému doufám, ţe říkáš pravdu." „Ano." „Neposlouchej ho." Adne k ní přiskočila.“Je to Stráţce, Aniko. Můj otec je mrtvý!" „Nemůţeme tohle vyřešit později?" ozval se Silas. „Nevím, kolik nám zbývá času." Anika si všimla, v jak zbědovaném je stavu. „Na co?" „Denverská základna padla do rukou nepřítele. Proto jsme se taky objevili bez ohlášení. Jestli se jim podařilo zmocnit informací, které tam byly, neţ budova vyhořela, budou vědět, kde je akademie." Anika zbledla. „To ne.“ „To ano,“ odtušil Silas. „Akademie se musí přesunout, a to hned.“ 281
DVACET ŠEST
Hledači nás hnali rychlým tempem. Loganovi svázali ruce a čtyři útočníci, kteří ho doprovázeli do akademie, sledovali kaţdý jeho pohyb. Byla bych jim za to strohé zacházení se Stráţcem vděčná, kdyby se k Anselovi nechovali stejně. Logan kráčel s neskrývaným úšklebkem, zato můj bratr klopýtal za ozbrojenými útočníky se svěšenou hlavou. „Musíme to zastavit," pošeptala jsem Shayovi. ,Já vím. Jakmile budeme na akademii, promluvím s Anikou. Nemyslím, ţe by se mu do tý doby něco stalo.“ To mě neuklidnilo. „Nezaslouţí si to. Sám jsi viděl, jak je zdrcený. Prostě si neuvědomil-“ „Já to chápu, Callo.“ Vzal mě za ruku a naznačil mi, ţe mám mluvit tiše.“Jsem s tebou zajedno, ale nejdřív musíme zjistit, co se vlastně stalo, neţ je přesvědčíme, ţe je Ansel nijak neohroţuje." Nechala jsem ho tam a rozběhla se ke Connorovi s Adne. „Connore, nemůţeš s tím něco udělat?" sykla jsem. „Tohle není Anselova vina." „Teď ne," odmítl. „I kdybych mohl, není na to čas." Adne se tvářila neproniknutelně. „Adne, prosím..." Nepodívala se na mě.“Je to tak, nemáme čas. Musíme se postarat o tohle." Ukázala na velkolepou stavbu, která se tyčila za kukuřičným polem. Zvenčí vypadala ještě působivěji neţ zevnitř. Její mramorové stěny se 282
leskly v zimním slunci, které pronikalo mezi tmavými mraky. Čtyři štíhlé věţe se rýsovaly proti obloze. Všechna čtyři poschodí budovy byla plná oken, zdálo se, ţe je plná světla. Prohlíţela jsem si tu ohromnou stavbu a nechápala, jak by ji mohli přemístit. Kdyţ jsme vešli, uţ na nás čekali další Hledači. Dveře v přízemí vedly do stejné soustavy chodeb, která se vinula kolem ústředního nádvoří, ale v téhle chodbě bylo mnohem méně dveří. „Skupina Haldis?“ zeptala se Aniky ţena, v níţ jsem poznala jednu rádkyni. Zachmuřeně přikývla. „Pořád není jasné, co se stalo, ale přišli jsme o Monroea a Denver byl napaden. Vyhlas nouzové přemístění. “ „To myslíš váţně?" ţasla ţena. „Ano. Udělej to hned.“ „Ale v Eydisu jsme ještě nedokončili-“ „Hned." Rádkyně odspěchala do nitra budovy. Anika začala vydávat rozkazy. „Upozorněte křídla Pyralis a Tordis. Přesun bude zahájen během patnácti minut. Všichni na svá místa! “ Hledači se rozběhli všemi směry. Anika se otočila k útočníkům, kteří eskortovali Logana a Ansela. „Vezměte je do vězení, vyřešíme to později.“ „Ne!“ Několik útočníků pozvedlo zbraně, kdyţ jsem ji popadla za paţi. Zavrtěla hlavou a oni se stáhli. „Callo, já chápu, ţe ten chlapec je tvůj bratr, ale dokud neodhalíme celou pravdu, je třeba zacházet s ním s maximální obezřetností. “ 283
„I kdyby jim prozradil, kde je ta základna, určitě jim musel naletět, nějak ho obelstili," naléhala jsem. „Vy nevíte, co mu udělali." Vytrhla se mi. „Aţ přijde čas, všechno si zjistím, ale právě teď ti nemohu vyhovět, je mi líto." Pokynula útočníkům a ti odvedli Ansela pryč. „Anseli!" Chtěla jsem se rozběhnout za nimi, ale Shay mě zadrţel. „Počkej." „Zacházejí s ním jako se zločincem!" vykřikla jsem a vzepřela se mu. „Nemůţe za to. Mučili ho. Musíme mu pomoct!" „Něco vymyslíme, slibuju. Potřebujeme Aniku přesvědčit, ţe můţe tvý smečce věřit. Teprve potom můţeme hájit Ansela." Anika se otočila ke Connorovi. „Můţeš mi vysvětlit, co se tam vlastně stalo?" „Moc přesně ne," zamumlal a vytáhl z kabátu obálku. „Ale Monroe mě poţádal, abych ti dal tohle, kdyby se nevrátil." „Šel na výpravu s tušením, ţe se nevrátí?" Anika mu vytrhla obálku z ruky. „A jak jste našli mladé Ochránce? Měla jsem dojem, ţe nevíme, kde jsou." Connor se jí nepodíval do očí. „Byla to naléhavá situace, Aniko." Přimhouřila oči. „Chceš mi říct, ţe Monroe vedl útok do Vailu bez oficiálního svolení?" „Ano." „A teď je mrtvý." Zavrtěla hlavou. „A ztratili jsme Denver." „Zato máme vlky," ozval se Ethan a sklopil oči k Sabine ve své náruči. „Nebo aspoň některé z nich." „Doufejme, ţe nám to pomůţe." Neţ se 284
odvrátila, zahlédla jsem, jak jí po tváři skanula slza. „Monroea jsme potřebovali." „Já vím," řekl procítěně Connor. „Rádci uţ na mě čekají. Probereme to po přesunu. Jestli to stihneme." S tím odešla. „Co tím myslela, jestli to stihneme?" zeptala jsem se. Connor neodpověděl. „Callo," oslovil mě Ethan a zahleděl se na Sabine. „Mám strach, ţe má vnitřní zranění. Musím ji odnést k našim léčitelům." „Kam?“ Jsou ve svatyni v Eydisu," vysvětlovala Adne. „Moţná budeme potřebovat krev smečky,“ napadlo mě. Sabine nekrvácela a neměla ţádné viditelné poranění, ale vnitřní zranění, které není vidět, bývá často mnohem nebezpečnější. „Půjdu s nima,“ nabídl se Nev. „Kdyby to potřebovala, dám jí krev." „Dobře." Bryn a Mason přistoupili ke mně. Shay došel k závěru, ţe teď uţ za Anselem nepoběţím, a konečně mě pustil. Věděla jsem, ţe to, co mi říkal, bylo rozumné, ale nenáviděla jsem tu hroznou bezmoc. „Co teď?" zeptal se Mason. „Pojďte s náma," řekl Connor. Najednou se odevšad rozeznělo vyzvánění. Akademie pulzovala energií, zvuk sílil. Zvonění a cinkání zvonů a zvonků bylo pronikavé, ale mělo hypnotickou melodii. Jako by tou hudbou vibrovaly i stěny. A pak jsem si uvědomila, ţe stěny skutečně vibrují. Bludiště barev proplétajících se mramorovými chodbami 285
pulzovalo s kaţdým tónem. Adne se vrhla ke schodům. „Musím na své místo!" „Co se to děje?" chtěla vědět Bryn. Nervózně mě chytila za ruku. Connor nás vedl za Adne, ale na rozdíl od ní neběţel. „Tkalci musejí přesunout akademii." „Jak to dělají?" ptal se Shay. „Vyţaduje to dokonalou koordinaci." Connor se otočil přes rameno. „Kaţdý tkadlec musí tahat za stejná vlákna, aby všichni najednou otevřeli jedny a ty samý dveře." „Ale jak se dá barák protáhnout dveřma?" nechápal Shay. Došli jsme do prvního poschodí a pokračovali k dalšímu schodišti. „Nebudou akademii protahovat dveřma. Naopak přetáhnou dveře přes akademii." „Coţe?“ Nebylo mi to o nic jasnější. Connor uţ ale neodpověděl. Zavedl nás nahoru do druhého poschodí. Tady jsme našli Adne. Stála v chodbě, z níţ se vcházelo do našich loţnic a do poradní síně Haldisu. V rukou drţela skeany, nehýbala se, oči měla zavřené, pomalu a rytmicky dýchala. „Adne...“ Shay chtěl vyrazit k ní. „Pst!“ Connor ho zastavil. „Musí se soustředit.“ Rozhlédla jsem se po chodbě a zjistila, ţe jen o pár metrů dál stojí další ţena, a kdyţ jsem se otočila opačným směrem, uviděla jsem ve stejné vzdálenosti mladého muţe. „To jsou další tkalci," vysvětlil mi Connor. Podíval se na nás. „Moţná byste si radši měli sednout. Pro ty, kdo to ještě nezaţili, je to dost intenzivní." Nechápavě jsme na něj zírali, ale ţádný z nás se neposadil. 286
„Jak chcete." Pokrčil rameny a znovu upřel oči na Adne. V tu chvíli se chodbou rozlehl nový zvuk, byl hluboký, připomínal hlas obrovského zvonu. Ten tón rezonoval celou akademií, pronikal mi aţ do morku kostí. Zachvěla jsem se a Shay mě vzal za ruku. Zvon se rozezvučel znovu a Adne se zachvěla zrovna jako já předtím. Oči nechala zavřené. Ozval se ještě jeden úder. Ozvěny jako by se skládaly na sebe, vzduch přímo houstl hlubokými tóny, člověk téměř cítil, jak ho obtékají. Kdyţ se zvon rozezněl počtvrté, Adne se dala do pohybu. Ladně se předklonila, skoro jako by se ukláněla. Další tkalci, které jsem viděla v chodbě, udělali totéţ. Pak zvedla hlavu a začala ohýbat a proplétat paţe a pohybovat trupem. Přetrvávající dunění zvonu teď prostupovalo lechtivé a něţné cinkání připomínající zvonkohru zavěšenou ve větru. Zároveň s tím se probudily i barvy, vzory na stěnách oţívaly, třpytily se, zalévaly podlahu i naše těla duhou. To uţ Adne nabrala rychlost, skákala a otáčela se v tanci, který provází tvorbu portálu. Ostatní tkalci se pohybovali v dokonalé synchronizaci. Adne prudce oddechovala, byla zpocená, ale ani jednou nezaváhala, nevypadla z rytmu. Cinkání bylo čím dál hlasitější, pronikalo mi do citlivých uší tak intenzivně, ţe jsem si je musela zakrýt rukama. Duhové vzory na stěnách a podlaze začaly jiskřit, vybuchovaly do vzduchu jako ohňostroj. Barevné gejzíry mě oslepovaly. Najednou jako by se nám podlaha pohybovala pod nohama. Padla jsem se zacpanýma ušima na kolena. Stočila jsem se do klubíčka. Ucítila jsem, jak se 287
kolem mě Shay ovinul, aby mě chránil před kaskádami zvuků a světel. Otřela se o mě srst, pak se ozvalo zakňučení. Bryn s Masonem se ke mně schoulili ve vlčí podobě a strčili mi hlavy do podpaţí. Zvuky nabraly takovou intenzitu, ţe uţ nepomáhalo ani mít zacpané uši. Měla jsem chuť začít křičet. A najednou všechno zase utichlo. Pomalu jsem zvedla hlavu a nadechla se. Ucítila jsem výrazný, neznámý pach, slanou a svěţí směs, vůni zeleně a... ryb? Znovu jsem se nadechla. Pořád totéţ, nedokázala jsem to přesně pojmenovat. Taky se mi zdálo, ţe cítím citrony. „ Dobrý? “ zeptal se nás Connor. Shay vstal a protáhl se. „Asi jo.“ „Říkal jsem vám, ţe je to dost intenzivní, “ zazubil se. „To je slabé slovo.“ Adne klopýtala k nám, vrávorala jako opilá. Connor ji zachytil a ona se na něj bezobřadně sesula. „Dobrá práce, malá.“ Políbil ji na čelo. „Díky," zamumlala. „Teď asi tak týden prospím.“ Mason se převtělil zpátky do lidské podoby. Došel k vysokým oknům ve vnější zdi, jimiţ dovnitř dopadalo zlatavé světlo. Vzápětí hlasitě vzdychl. „To je... moře?“ Pospíšily jsme si s Bryn k němu. Bez dechu jsem sledovala velkolepý západ slunce. Akademie stála na vrcholu prudkého terasovitého svahu, stovky metrů vysoko. Krajina byla protkaná pečlivé udrţovanými 288
zakrslými stromy s pokroucenými větvemi. Mezi jejich tmavě zelenými listy probleskovala ţlutá. Citrony. V dálce jsem viděla vesnici, která vyčnívala z hornatého terénu. Podél pobřeţí se na útesech táhly další. Moře. Vlny omývaly břehy, slunce zbarvilo zvlněnou hladinu do purpurová se záblesky růţové. Hleděla jsem na ten vodní lán, který se táhl za obzor, a chápala, proč si lidé kdysi mysleli, ţe oceán vede na kraj světa. Teprve kdyţ mě Shay vzal kolem ramen, trochu jsem se vzpamatovala. Ještě nikdy jsi moře neviděla, vid?“ Díval se z okna. Zavrtěla jsem hlavou, ještě pořád rozhozená přesunem v prostoru a zaskočená tím, jak se tohle nové místo dotklo čehosi hluboko ve mně. Je to moře,“ potvrdila Adne, „teda jestli jsme nepřistáli na špatném místě.“ To byl ten pach, který jsem nedokázala nikam zařadit. Do té doby jsem se s ním nesetkala. „Kde vlastně jsme?“ zeptala se Bryn. „V Cinque Terre,“ odpověděl Connor. „A to je kde?“ „V Itálii. “
289
ČÁST TŘETÍ
RÁJ
Musíš opustit všechno, cos miloval nejvíc: tento šíp vyhnanství jako první.
vylétne z tětivy
Dante,Ráj
290
DVACET SEDM V Itálii?" zvolal Mason. Přitiskl dlaně na sklo. Chápala jsem jeho pocity. Bariéra, která nás oddělovala od okolního světa, navozovala dojem, ţe ráj tam venku není skutečný. „Rozumím, asi vám bude chybět ta kukuřice,“ ušklíbl se Connor. Adne si protáhla krk. „To nebylo hezký.“ „Jak je?“ zeptal se jí a zváţněl. „Dobře. Jsem utahaná, ale v pořádku. Budou nás čekat na shromáţdění v hlavní síni.“ „Já chci vidět Ansela," ozvala se Bryn. „Můţeme se přesvědčit, ţe se mu nic nestalo?“ „Je v pořádku," ujistil ji Connor. „Přesun proběhl bez chybičky. Kdyţ jsme tu my, je tu i on. Vţdycky je to tak, ţe se povede buď všechno, nebo nic." „Ale-“ „Koukej, nejdřív musí Anika trochu vychladnout, neţ po ní budeme něco chtít. Callin bráška to dost zpackal. Chvíli potrvá, neţ si všechno sedne." Vyměnili si s Adne pohled, ze kterého jsem zaskřípěla zuby. Bylo vidět, ţe oba pochybují, jestli si tohle vůbec někdy „sedne". Co bude s mým bratrem? Bryn svěsila ramena. Mason ji vzal za ruku. „On to zvládne." Přikývla jsem, i kdyţ jsem tomu věřila čím dál míň. „Půjdeme se najíst," rozhodla Adne. „A pak vás ubytujeme. Určitě byste se rádi dali do pořádku." 291
Sledovala jsem její zkoumavý pohled. Bryn s Masonem skutečně potřebovali důkladnou očistu. Pořád na sobě měli rozedrané a špinavé oblečení z té noci, kdy je zajali, byli umazaní a potřísnění zaschlou krví. Jejich zuboţený vzhled mi znovu bolestně připomněl, co museli přetrpět. Mlčky jsme vyrazili za Connorem a Adne, vedli nás po schodech nahoru. Kdyţ jsme došli do mezaninu v prvním poschodí, Adne se zarazila. „Koukněte!" Podívala jsem se, na co ukazuje. I my zůstali jako solné sloupy. Zastavili jsme u skleněných dveří, které vedly na nádvoří. Za neviditelnou bariérou se přímo před našima očima měnilo celé rozlehlé ústřední prostranství. Holá a suchá půda oţívala rozvíjejícími se listy, zelenou prozářily barvy rozkvétajících poupat. Ve fontánách mezi květinovými záhony zurčela voda. Connor hvízdl. „Ty jo, to je fofr, snovači jedou. Paráda.“ „Vţdycky to tak je,“ řekla Adne, „ale stejně mě to pokaţdý dostane. “ „Kdo jsou snovači? ' vyptával se Mason a pozoroval přitom vinnou révu, jejíţ úponky se ovíjely kolem mramorového schodiště za prosklenými dveřmi. „To je jedna ze specializací na akademii," odpověděl Connor. Jsou vesměs z Eydisu a Haldisu. Jejich úkolem je začlenit budovu a pozemky do místního ekosystému." „Jsou něco jako zahradníci? ‘ ujišťovala se Bryn. „Někteří se zaměřujou na zahrady," přikývl a pohladil si břicho. „Coţ je dobře, protoţe 292
středozemní klima znamená, ţe budeme mít na stole víc čerstvýho jídla. Tam, kde je zima, je moc kořenový zeleniny. Co vy na to? Specialitou týhle oblasti jsou olivy a citrony, ne? Mám dojem, ţe to psali ve zprávě o tomhle stanovišti. Jenomţe k přesunu mělo dojít na jaře, i kdyţ to vypadá, ţe se tady rostlinám daří i teď.“ „Počkej moment," přerušil ho Mason. Jak je to moţný? Vţdyť všechny ty kytky tady rostou neuvěřitelnou rychlostí." „Magie základních ţivlů,“ pokrčila Adne rameny. „Eydis a Haldis voda a země. Snovači se napojí na půdu, na kořeny rostlin a stromů a na přírodní vodní zdroje. Díky tomu taky máme vlastní zásobování vodou a geotermální energií. " „Je fajn, ţe uţ na tom dělají," pochvaloval si Connor. „Tenhle přesun pro ně rozhodně nebyl ideální." Mason vrtěl hlavou a já viděla, ţe i on je z toho nesvůj. „Tohle prostě není moţný. Kdo by něco takovýho dokázal?" „My," opáčil Connor a odvrátil se od okna. „Kdyţ uţ mluvíme o nemoţným, kdo se tady umí proměnit ve vlka?" „Na tom něco bude," usmál se Shay. „Právě kvůli tomu jsem těmhle věcem začal věřit." Mason neochotně přikývl, ale něco si pro sebe bručel. Vydali jsme se po schodech dolů do přízemí. „Kéţ by to mohl vidět Monroe," vzdychla Adne. Svěsila hlavu a tiše vzlykla. „Hlavně musíš zvládnout shromáţdění," řekl jí Connor a vzal ji kolem ramen. „Pak si můţeme povídat o tvým tátovi, jak dlouho budeš chtít." 293
Tentokrát jídelna nebyla prázdná, jako kdyţ jsem sem zavítala minule. Hemţilo se to tu lidmi, muţi i ţenami, místnost doslova praskala ve švech a všichni mluvili. „Támhle je Tess." Connor začal kormidlovat davem. Jaká Tess?" zeptala se mě Bryn. „Patří k jejich skupině, k Haldisu." „K Haldisu?" „No, já ani..." Slova mi vázla na jazyku. Haldis, Eydis. Útrţky informací, které jsem během krátkého pobytu u Hledačů pochytila, byly víc neţ sporé. Ještě jsem toho o nich moc nevěděla, a přitom jsem svou smečku, nebo spíš její zbytek, uvrhla do tohohle světa s nejistou budoucností. Co kdyţ to bylo špatné rozhodnutí? Zvuk hlasů v sále sílil, aţ mě rozbolela hlava. Kdyţ jsem neodpověděla, Bryn pokrčila rameny a následovala Masona ke stolu, kde seděla Tess s Connorem. „Callo?" Shay si mě pozorně prohlíţel. „Jen běţ napřed," řekla jsem a postrčila ho za Bryn. Jsem hned za tebou." Ale zatímco se proplétal mezi Hledači, já pomalu couvala do chodby a ke schodům. Tam jsem se dala do běhu. Netušila jsem, kam se vlastně řítím, ale potřebovala jsem běţet. Ještě před týdnem jsem byla ve Vailu a měla spojit ţivot s Renem, vykročit po cestě, která mi byla určená od narození. Můj osud. Mám vůbec ještě nějaký? Nebo teď patří Hledačům? Uniklo mi zavrčení. Nenechám se zavřít do klece. Stráţcům jsem poslušně slouţila, a kam 294
mě to dostalo? Kdyby mi Hledači nabídli moţnost bojovat s bývalými pány, přijala bych ji. Zabili mi matku, mučili ty, které jsem milovala. Chtěla jsem, aby za to zaplatili. Jenţe s nimi musím bojovat podle vlastních pravidel. Právě teď jsem rozhodovala za celou smečku a potřebovala jsem jistotu, kterou jsem ale vůbec necítila. Octli jsme se na opačné polokouli, z mého starého ţivota nezbylo v podstatě nic. Vztahy v naší smečce, které se zdály být tak pevné, se rozpadly, a to jen mou vinou. Fey, Dax a Cosette se uchýlili ke Stráţcům, lpěli na tom ţivotě přes všechny jeho nevýhody. Byla jsem si jistá, ţe kdyby se tam nezjevil Connor, bojovala bych s Daxem na ţivot a na smrt. A z mého bratra se stal jen pouhý stín, který byl dokonce svolný zradit mě, jen aby získal zpátky to, o co ho připravili. Jenomţe Ansel nebyl jediný, komu změnili ţivot k nepoznání. I Renova budoucnost se zhroutila ten den, kdy jsem utekla. Smečka skončila a rozpadla se, vůdcovství teď patřilo jen Emilovi, který byl spíš zrůda neţ člověk, a navíc to ani nebyl Renův otec. Vzápětí jsem klopýtla, to kdyţ mi došlo, co jsem si dřív neuvědomila. Rena připravili o budoucnost uţ dávno, kdyţ Emile a Stráţci zabili jeho matku. Jeho ţivot se odvíjel ve lţích, umně navršených na sebe, poskvrněných krví a smrtí. Přitiskla jsem si dlaně na oči. Lţi, krev a smrt. Byl náš ţivot vůbec něco jiného? Jak jsem si tiskla dlaně k obličeji, ucítila jsem studený dotek kovu. Prstýnek, který mi dal Ren. Příslib věcí budoucích. Já bych rád, abys věděla, že... 295
Přemítala jsem, co mi to chtěl tehdy říct a proč to nedopověděl. Co všechno mi chtěl nabídnout? Najednou mi chodba připadala moc úzká, stěny jako by na mě padaly. Potřebovala jsem ven, nadechnout se čerstvého vzduchu. Přidala jsem na tempu a hledala nějaký východ. Kdyţ jsem doběhla k dalším proskleným dveřím, vyřítila jsem se jimi ven. Okamţitě mě obklopil slaný mořský vzduch. Předklonila jsem se, ruce na kolenou, a hltala ho, jako by to byla voda. Barevné odstíny západu slunce vystřídaly tlumené barvy stmívání, levandulová a šedá. Ale v těch posledních zbytcích světla se prstýnek z bílého zlata, který jsem měla na prstě, blyštěl a vrhal na mě odlesky. Jako by si mě dobíral, jako by se mstil. Připomíná mi tvoje vlasy. Dlouhý světlý cop mi visel přes rameno. Vstala jsem. Nádvoří bylo obrovské a to, co ještě včera představovalo holou půdu, se proměnilo v nádhernou zelenou zahradu, vzduch provoněla vůně čerstvých bylin. Rozběhla jsem se k nejbliţšímu skleníku. Hledala jsem cokoli, jen aby to bylo ostré. Sotva jsem popadala dech. Otevřela jsem dveře a vpadla dovnitř, klopýtala jsem kolem semenáčků a hrnkových rostlin. Vůně kompostu a vlhkého vzduchu byla nasládlá, trochu se mi z ní zvedal ţaludek. Konečně jsem našla to, co jsem hledala, na konci skleníku na stole, kde se přesazovaly rostliny. Popadla jsem do ruky zahradnické nůţky, druhou jsem chytila svůj tlustý cop ve výši 296
ramen. Stříhala jsem a stříhala, aţ mi dlouhý konec zůstal volně v ruce. Zahodila jsem ho jako ţivého hada. Konečně jsem se trochu uklidnila, najednou jsem si připadala lehká, volná. Odloţila jsem nůţky a odešla ze skleníku. Venku jemně poprchávalo. Nebyl to déšť, jen jakési mrholení, jemnější neţ mlha. Byla teplá noc a já se vydala do středu zahrady. Cesta vedla kolem pečlivě zastřiţených keřů, za nimiţ se nacházela malá oáza. Sestoupila jsem po schodech mezi květinové záhony lemované kvetoucími ovocnými stromy. Vládlo tu naprosté ticho, jako by to místo bylo chráněné před celým světem. Ve středu čtvercového prostranství stála kamenná fontána se čtyřmi vytesanými postavami. Byla to zvláštní skupina: ţena v rytířském brnění, muţ v mnišském rouchu, dítě se svitky v rukou a ţena v prostých šatech, která v ruce svírala ulomenou větev. V kašné jim u nohou vířila voda a v ní se odráţely stříbřité mraky na obloze. Obešla jsem kašnu, ruku ponořenou do vody. Tahle zahrada mi měla přinést klid, ale já nedokázala vnímat nic kromě vnitřní bouře, která mě stravovala. Zajela jsem si prsty do vlasů, zaskočilo mě, kdyţ z nich má ruka nad rameny vyklouzla. „Dobrá schovka." Otočila jsem se a uviděla Shaye. Šel ke mně po zahradní cestičce. Znehybněla jsem zrovna jako ty sochy v kašně a sledovala ho se zaťatými zuby. ,Je tu ticho, není sem vidět.“ Rozhlédl se po květinách, na něţ teď vysoké keře vrhaly tmavé 297
stíny. „Trochu strašidelný, aby sem v noci nikdo nechodil, ale zase ne moc.“ Pousmál se. „Dávám jedna mínus jenom proto, ţe dneska nesvítí měsíc." Přistoupil ke mně. „Díky,“ odsekla jsem nepřátelsky.“Jak jsi mě našel?" Zatvářil se trochu rozpačitě. „Sledoval jsem tvůj pach." „No jistě." Odvrátila jsem se a poodešla od fontány hlouběji do stínů. „Běţ pryč.“ „Nejdu." Zastoupil mi cestu. Já to myslím váţně, Shayi." Já taky. Podle mě bys teď neměla zůstávat sama. “ „To ale nezáleţí na tobě.“ Odhrnul mi světlé pramínky za ucho. „Cop je pryč?“ Usmál se a namotal si na prsty mé oškubané kadeře. „Líbí se mi to. K tobě se to fakt hodí.“ Nic jsem na to neřekla a on se přestal usmívat. „Nemusíš tím procházet sama.“ Jenomţe já jsem sama.“ V prsou jsem cítila bolestné prázdno. „Víš, ţe to není pravda." Nadechla jsem se a zaťala pěsti. „Tak mi teda řekni, co je pravda." „Milovalas ho." Díval se mi do očí. „Ano." To slůvko mezi námi zůstalo viset, holá pravda. Uţ jsem se zase chvěla. Přistoupil ještě blíţ. „Ale ne tak jako mě.“ Ucouvla jsem, jako by mě uhodil. „Callo," řekl a vzal mě za ruku, „nemůţeš si to vyčítat. To, cos udělala, co cítíš, ještě neznamená, ţe můţeš za to, jak se Ren rozhodl." 298
Vytrhla jsem se mu. „Přestaň. Já o tom nechci mluvit. Nemůţu!" „To je fakt," pronesl jemně, „teď není chvíle na mluvení." Pohnul se dřív, neţ jsem to stihla zaregistrovat. Najednou mě svíral v náručí. Zaryla jsem mu nehty do ramen, ale nepustil mě, jen mě k sobě přitáhl těsněji. Vrčela jsem, prala se s ním, on mě však drţel přimáčknutou k sobě. Cítila jsem, jak mu buší srdce, jen kousek od mého. Tvář jsem měla mokrou, hedvábná mlha se mísila s mými slzami. Shay mě něţně políbil, jako by chtěl slíbat můj smutek. Přivinula jsem se k němu. Líbal mě a přitom mi šeptal slůvka útěchy. Kdyţ bouře zármutku odezněla, zvedla jsem hlavu a vyhledala jeho rty. Jemně mě kousl do rtu a já ho začala líbat s takovým zápalem, ţe ztratil rovnováhu a oba jsme se svalili na zem. Octla jsem se pod ním. Sotva jsem popadla dech, políbila jsem ho znovu. Začala jsem mu rozepínat knoflíčky košile. Slyšela jsem, jak mu v prsou rachotí. Serval košili ze sebe a já mu zabořila prsty do vlasů, smáčených jemným mrholením. Teď mě líbal na šíji. Přerývavě jsem oddechovala, málem jsem se zalykala. Ve vzduchu se vznášela vůně noční zahrady, nasládlá po růţích a podbarvená slaným pachem moře. Shay se zaměřil na moje holé břicho, ani jsem si nestačila uvědomit, ţe uţ nemám halenu. Stejně jako koţené kalhoty. Zkoumal mé tělo a já na oblečení rychle 299
zapomněla. Nad námi pluly stříbrné mraky, vítr je čechral jako jemnou záclonu, tu a tam mezi nimi prosvítal bledý měsíc. Kdyţ mě znovu políbil na tvář, cítila jsem kaţdý úder jeho srdce, jak jsme se k sobě tiskli, tělo na tělo, kůţe na kůţi. Zachvěla jsem se, cítila jsem, jak ve mně roste cosi mohutného, co se otevírá a prahne po tom, co mi můţe dát jedině on. Zdálo se mi, ţe snad umřu touhou. Shay se odtáhl a mlčky se na mě díval. V jeho očích čekala otázka. „Ano,“ zašeptala jsem. Políbila jsem ho znovu a veškeré otázky se rozplynuly.
300
DVACET OSM Střih, střih. Bryn soustředěně špulila rty. „Teda Callo, jestli ses chtěla nechat ostříhat, tak sis měla prostě říct. Tohle je hrůza, co sis na tý hlavě udělala." Přihlíţela jsem, jak prameny mých vlasů padají na zem. Nebylo lehké přijít sem. Podařilo se mi vyprostit se ze Shayovy náruče, nepozorovaně vyklouznout z jeho pokoje a vrátit se do svého. Nelitovala jsem, ţe jsem s ním strávila noc, ale netušila jsem, co přinese nové ráno, ještě jsem ani pořádně nestačila zpracovat všechno, co se odehrálo za posledních čtyřiadvacet hodin. Potřebovala jsem být chvíli sama, neţ s ním dokáţu mluvit o včerejší noci v zahradě a u něj v pokoji. Při té vzpomínce mě polilo horko. Zachvěla jsem se. „Neboj se, nestříhnu tě,“ procedila Bryn přes zaťaté zuby, „ale buď tak laskavá a chvíli se nehýbej, ano?“ „Promiň." S výčitkami svědomí jsem se vydala hledat svou smečku. Našla jsem je tam, kde jsem je viděla naposledy. Zakručelo mi v břiše, kdyţ ke mně dolehla vůně čerstvě upečeného chleba a citronů. V jídelně bylo ráno rušno, ale přece jen tu bylo méně lidí neţ předchozího večera. Hledači proudili dovnitř a ven, někteří jen popadli croissant a hrozen vína a šli po svém, jiní se posadili se šálkem kávy. Nev, Bryn, Adne, Connor, Silas, Tess a Sabine, která vypadala úplně zdravá, seděli u stejného 301
stolu, u kterého jsem s Hledači popíjela kávu dva dny předtím. Ethan a Mason tu nebyli, coţ bylo podezřelé. Přistoupila jsem k nim. Zdálo se mi, ţe chybí ještě někdo. Vzápětí mě píchlo u srdce, uvědomila jsem si, ţe hledám Monroea. Přisedla jsem si k nim, připravená vytasit se s vymyšlenou omluvou, proč jsem odešla, a zodpovědět všechny jejich otázky ohledně mého spojení s Hledači. Jenţe jakmile jsem se objevila, veškerá konverzace utichla, vystřídalo ji tíţivé ticho. Adne se zachmuřila, pak pokrčila rameny a zaměřila se na svou misku s čerstvým ovocem a smetanou. Silas pokyvoval, jako by se snaţil zjistit, co je na mně jiného. Tess byla tak hodná, ţe se usmála a pozdravila mě, ale jinak nic. Nevovi cukal koutek, jako by se chtěl rozesmát, ale měl dost rozumu, aby to neudělal. Tak to šlo asi pět minut. Pak se Bryn zvedla a pokývla Sabine. Společně mě odtáhly z jídelny a dostrkaly ke mně do pokoje. Od té chvíle se Bryn snaţila napravit škody, které jsem na svých vlasech napáchala. Sabine mlaskla a postavila se přede mě, aby mohla ohodnotit její dílo. „Stříháš to úplně blbě. Bude to mít křivý." „Chceš to vzít za mě?“ odsekla Bryn. ,Jo.“ Natáhla se pro nůţky. „Tak moment." Napřímila jsem se a Bryn musela ucuknout, abych se na nůţky nenapíchla. „Fakt mě chceš ostříhat, Sabine?" Mračila jsem se, protoţe jsem se zdráhala uvěřit, ţe by mě mohla ostříhat tak, aby mi to slušelo. 302
„Ráda, Callo. Cosette jsem taky stříhala vlasy." Na chvíli na ní bylo znát napětí, zvlášť kolem očí, pak ale bylo pryč a ona se usmála. „No ne, ta je měla nádherně udělaný," rozzářila se Bryn. „V tom případě bys to určitě měla vzít za mě. Já vůbec nemám páru, co s tím. Ve stylingu jsem dobrá, ale stříhání je pro mě španělská vesnice. “ Polkla jsem, přesto jsem přikývla. Jestli se ze Sabine stala naše spojenkyně, je třeba zapomenout na starou nevraţivost. Bryn jí předala nůţky a oddechla si. Vzápětí se za námi ozvalo odkašlání. Všechny jsme se otočily ke dveřím. „Ehm, ahoj.“ Shay si prohrábl vlasy. Před sebou měl tři holky a zdálo se, ţe kaţdou chvíli vezme nohy na ramena. „Ahoj, Shayi,“ pozdravila ho Bryn a neúspěšně se pokoušela ubránit smíchu. Sabine mu pokývla a vzápětí se pustila do stříhání. „Co se to tu děje?“ Vešel do pokoje, ale očividně se ještě nerozhodl, jestli je to bezpečné. „Snaţíme se Calle dát trochu do pořádku vlasy. Ustřihla si je.“ Bryn zvedla z podlahy pár pramínků. „Co přesně jsi na to pouţila?" „Zahradnický nůţky." Upírala jsem oči do země. Neměla jsem od něj ráno odejít dřív, neţ se probudil. Teď to bylo všechno tak nějak neohrabané a já netušila, jak to mám dát do pořádku. „Tak to se nedivím, ţe to vypadá tak příšerně," zabručela Sabine. „Mně se to líbí," namítl Shay. Sabine se štěkavě zasmála. „Tobě by se líbila, i kdyby měla lepru." 303
Zrudla jsem a Bryn se uchichtla. Shay se rozpačitě usmál a znovu si odkašlal. „Callo, chtěl jsem si s tebou na chvíli promluvit." Kousla jsem se do rtu.“Jasně, ale zrovna teď to nejspíš nepůjde." „No jo, to je fakt. Tak já budu u sebe v pokoji." „Dobře." Zastrčil ruce do kapes, ale aspoň se mu podařilo odejít a neutéct. Bryn se rozesmála. „Asi jsme ho dost vyděsily. “ „Má těţkou pozici.“ Sabine hbitě pohybovala nůţkami. „Zřejmě ho to trochu rozhodilo.“ „Co jako?“ Musela jsem se hodně ovládat, abych zůstala sedět. „Ţe je teď náš vůdce. Ren je pryč, místo něj máme jeho. To je dost velký sousto. Je vlk jenom pár týdnů a ještě si na to nestihl zvyknout jako my ostatní." „Coţe?!" vykřikly jsme s Bryn jednohlasně. „Callo, jestli sebou budeš takhle mlít, tak tě buď bodnu, nebo ti zničím vlasy," zlobila se Sabine, aniţ hnula brvou. Popadla jsem ji za ruku, ale ona se dál tvářila nezaujatě. „O čem to kruci mluvíš, Sabine?" Pousmála se, jako by byla jediná, kdo pochopil nějaký parádní soukromý vtípek. „To snad nemyslíš váţně, Callo, jak bys to mohla nevědět?" Zamračila jsem se a ohlédla se na Bryn, která uţ se netvářila nechápavě, ale spíš udiveně. Sabine se rozzářila. „Vidíš, Bryn tomu rozumí." Ta přikývla. „Samozřejmě máš pravdu. Nechápu, ţe mi to dřív nedošlo." 304
Podívala se na mě a tváře jí zrůţověly v rozpacích. „Prostě jsem si vţdycky myslela, ţe to bude Ren." „Ale... jak to?“ otočila jsem se prosebně na Sabine, nemohla jsem si pomoct. „Vţdyť je to jasný jako facka." Vymanila se mi a pustila se znovu do stříhání. „Všichni víme, ţe vůdce nejde jednoduše povýšit, musíš se jím narodit. A Shay byl vţdycky vůdce, jenom nebyl vlk. Kdyţ jsi ho proměnila, všechno do sebe zapadlo." Měla pravdu v tom, ţe vůdcem se člověk nemůţe stát, ale musí se jím narodit. Tak to Stráţci zařídili v rámci dalších opatření k prevenci problémů s Ochránci. Jenţe já si prostě Shaye s touhle úlohou nedokázala spojit. Bryn se uhodila do čela.“Jsem pitomá." „Tak to já asi taky," ušklíbla jsem se, „protoţe mi to pořád nedochází." „Nedochází ti to, protoţe jsi vůdkyně." Chápavě se usmála. „Shay se k tobě vţdycky choval jako rovnocenný, ne? Nikdy se nenechal zastrašit, kdyţ ses do něj pustila." Kousla jsem se do rtu. „Asi jsem si myslela, ţe je to prostě tím, ţe je člověk a neumí se chovat jinak, protoţe nechápe, jak to u nás chodí." „Ne," prohlásila Sabine. „To bylo tím, ţe je vůdce." Bryn mě vzala za ruku. „Ren v něm vţdycky viděl soka. I on to musel cítit." „A měl pravdu," uzavřela to Sabine a začala mi kontrolovat délku vlasů. „Vybrala sis Shaye." „Coţe?" Tentokrát mě nůţky škrábly do krku. „Au!" 305
„Nevrť se tak," napomenula mě a nahnula mi hlavu ke straně. „Krev ti neteče. Stříhám dál." Já si Shaye nevybrala," namítla jsem. „Zachraňovala jsem mu ţivot." Já nemyslím tehdy před obřadem," upozornila mě. „Myslím včera večer." Sevřela jsem okraje ţidle. „Včera večer?" zasípěla jsem. „Sabine, nech toho," varovala ji Bryn. „Já ji nesoudím," ohradila se. „Má právo dělat si, co sama uzná za vhodný. Shay je vůdce, čili se o ni ucházel. Navíc jsem viděla jeho ramena. Klidně bych si s ním taky uţila, kdyby se nabídl." „Sabine!" vyjekla Bryn a zděšeně mě sledovala. Jenţe já byla v šoku natolik, ţe jsem se ani nerozčílila. „A jak jsi..." Tváře mi hořely. „Jsi cítit jako on," ušklíbla se Sabine. „To je další věc. Voní dobře, co? Jak chutná?" Bryn se otočila zády, ale slyšela jsem, jak se směje. „Přestaň, Sabine, uţ toho nech." „Jdu se osprchovat!" Nejraději bych si někam zalezla a umřela. Sabine mlaskla. „To ti nepomůţe." Úkosem jsem pohlédla na Bryn. Na rty se jí dral přihlouplý úsměv. „Ne ţe bys voněla špatně," řekla ve snaze trochu mě uklidnit. „Sabine má pravdu, Shay voní hezky, jako zahrada." „Paneboţe." Zabořila jsem tvář do dlaní. Jestli zůstaneš takhle, tak tě můţu stříhat jen těţko," zasmála se Sabine. „No dobře." Narovnala jsem se. „Hlavně uţ to dodělej. A uţ ţádný řeči o tom, co bylo v noci." „Fakt?" zeptala se Bryn zklamaně. Vycenila 306
jsem na ni zuby. „Callo, snaţím se ti říct, ţes udělala správnou věc," vysvětlovala Sabine a přitom mi zarovnávala vlasy kolem obličeje. „Ren to zvoral. Kdyţ tě tolik chtěl, měl přijít sem, tady měl o tebe bojovat." Upírala jsem rozpačitě oči na své dlaně. „Callo." Zvedla jsem hlavu a podívala se jí v zrcadle do očí. „To s Renem si nevyčítej. My všichni dobře víme, ţe ti na něm hodně záleţelo. Sám si vybral. Kaţdý se rozhoduje za sebe." Hleděla jsem na ni, pak na sebe. Vlasy mi spadaly v nadýchaných vrstvách do tváří, končily těsně nad rameny. Zachvěl se mi ret. „Udělalas mě krásnou." „Já toho moc neudělala." Odloţila nůţky a ometla mi vlasy z ramen. „Taková prostě jsi." Chtěla jsem něco říct, ale z hrdla se mi vydral potlačovaný vzlyk. „Proboha, hlavně nebul, Callo, máš být vůdkyně," reptala Sabine. Ale pak mi stiskla rameno a tiše odešla z pokoje. Bryn mě objala a já se jí mohla vybrečet na rameni. Posléze mi podala kapesník. „Kdy si nechala Sabine transplantovat osobnost?" zeptala jsem se. „Přísahala bych, ţe se právě zachovala mile." ,Je milá.“ Bryn se smutně usmála. „Kdyţ jsi s někým zamčená v jedný cele, dost toho o něm zjistíš. Ona nikdy nebyla mrcha, jak jsme si o ní mysleli. Byla jenom naštvaná na celej svět. Hodně naštvaná. Všechno, co musela snášet...“ Otřásla se. „Rozhodně k tomu vzteku měla důvod." Musela jsem jí dát za pravdu. Sabine měla z 307
nás Ochránců zdaleka nejtěţší ţivot, přitom jsem to byla já, kdo se nakonec rozbrečel. Vysmrkala jsem se. „Asi ti připadám nemoţná. “ „To těţko. Všichni toho máme za sebou vrchovatě. Na tvým místě bych udělala totéţ." „Díky, ale to přece nemůţeš tvrdit, dokud nevíš, co se stalo." „Connor uţ nám to vylíčil, i kdyţ mu do toho pořád skákal Silas a snaţil se všechno uvádět do historickýho kontextu. Je fakt divnej, co?" „To je," přitakala jsem. „A co vám Connor vlastně řekl?" „To víš, jak ses cítila, to nám popsat nemohl, ale dovedu si to docela dobře představit. Vysvětlil nám, kdo je vlastně Shay a proč je tak důleţitej." „Říkal vám taky, ţe se s náma chtějí spojit?" zeptala jsem se. Obávala jsem se, ţe pro ně něco takového nepřipadá v úvahu. Přikývla. „Vypadá to, ţe se od nich můţeme naučit spoustu zajímavejch věcí." „Jako co třeba?" Její odpověď mě překvapila. Hodila jsem zmuchlaný kapesník do koše. „Třeba bojovou techniku, magii. Svou skutečnou minulost." Zavrtěla hlavou. „Pořád nemůţu uvěřit, co všechno nám Stráţci nalhali." „Ani já." „Škoda jenom, ţe přes všechnu tu magii nemůţou pomoct Anselovi." Bryn došla k oknu a zahleděla se na tyrkysové moře pod jasným dopoledním sluncem. „Taky bych si to přála." „Chovají se k němu slušně,“ pokračovala uţ tišeji a dotýkala se nadýchaných záclon 308
„Není ani v cele, je to prostě normální malej pokoj.“ „Bylas za ním?“ Další příval výčitek. Proč jsem já bratra ještě nenavštívila? „Střídáme se u něj s Masonem.“ Kdyţ se obrátila ke mně, bylo to, jako by jí na tvář dopadl stín.“Jenomţe kdyţ jsem u něj, nechce se mnou vůbec mluvit, a s Masonem je to dost podobný. “ „Ţe ne?“ Zavrtěla hlavou. „Třeba prostě potřebuje čas,“ napadlo mě, i kdyţ jsem se cítila pod psa. „Moţná." Zachvěla se. „Callo, mám strach, ţe o něj přijdeme." „Slibuju ti, ţe nedovolím, aby mu Hledači ublíţili," prohlásila jsem zapáleně. „Ale ne, s nima si starosti nedělám." Zamnula si paţe. Okamţitě mi bylo ještě hůř. „Uţ ho skoro nepoznávám," zašeptala. Stáhl se tak hluboko do sebe... Mám strach, ţe uţ nechce ţít. Drápe si ruce do krve." „Pomůţeme mu," vypravila jsem ze sebe. „Postaráme se o něj." Přikývla a z tváří si otřela slzy. „Nechceš za ním zajít rovnou teď?" navrhla mi. „Stejně uţ se mám vystřídat s Masonem. Kdyţ zhruba kaţdý dvě hodiny něco nesní, není s ním k vydrţení." „V tom jsou asi všichni kluci v tomhle věku stejní," usmála jsem se a vzala ji za ruku. „Tak jdeme za Anselem." „Takţe mi opravdu neřekneš nic o tom, co bylo v noci?" Uličnicky se usmála. 309
„Ne." Ale i já se usmívala. Všechno se mi vymykalo z rukou, s Bryn to ale bylo hned o něco lepší. Jen co jsme však vyšly z pokoje, zastavila se. „Co se děje?“ zeptala jsem se jí. „Nic.“ Chytila mě i za druhou ruku. Jenom, ţe... Sabine má pravdu.“ „V čem?“ Snaţila jsem se rozluštit její výraz. Nevypadala rozrušeně, spíš zvědavě. „Se Shayem. Je to náš novej vůdce a musí se stát součástí smečky. “ „Aha, tohle.“ Neklidně jsem přešlápla. Ne ţe bych něco měla proti Shayovi v roli mého druha, ale pořád jsem si na to ještě nezvykla. „Měla bys ho najít, přijďte za náma jako vůdcovský pár. Třeba pak Ansel pochopí, ţe se věci mění. Ţe to pro něj... pro nás nekončí. “ Přikývla jsem. Opravdu to Anselovi pomůţe pochopit, ţe uţ nás neovládají ti, kdo mu ublíţili? Vţdycky věřil, ţe láska je na prvním místě. Moţná mu opravdu otevře oči, kdyţ mě a Shaye uvidí jako pár. „Tak dobře.“ Přikývla jsem. „Půjdu ho najít.“ „Prima!“ Nadšeně mě objala a já se o ni opřela, poloţila jsem tvář do těch jejích rusých prstýnků a pomyslela si, jak silně její pach odráţí její osobnost- -sladký a kořeněný, jako směs karamelu a skořice. Vůně, která způsobí, ţe se kdekoli cítíte jako doma. Odspěchala chodbou a já se vydala za Shayem do pokoje. Zaklepala jsem. Nic. Znovu jsem zaklepala, napadlo mě, ţe moţná usnul. „Není tam.“ Otočila jsem se a zjistila, ţe se ke mně blíţí 310
Adne. „Jak to víš?“ „Anika ho zavřela s rádci v poradní síni,“ vysvětlila a kývla smérem k místnosti. „Připravují strategii k získání Tordisu.“ „Proč mi to neřekli?“ nechápala jsem. „To je jedna z věcí, kterou tam řeší. Vzhledem k pochybnému postavení tvého bratra některé skupiny neschvalují, aby se téhle mise účastnili Ochránci." Nevěděla jsem, jestli mě to víc šokovalo, rozčílilo nebo obojí. „Plánujou akci bez nás?“ „Zvaţují moţnosti," usmála se krátce. „Ale to se nám hodí.“ Jak to?“ Neušlo mi, jak se jí zaleskly oči. „Potřebuju, abys mi s něčím pomohla,“ řekla a dotkla se svých skeanů. „Tajně.“ „S čím chceš pomoct?" Naskočila mi husí kůţe. Adne semkla rty. „Dojdeme si pro mého bratra."
311
DVACET DEVĚT
Na chvíli se mi zdálo, ţe pode mnou podklouzla podlaha a já padám. „Callo?“ Adne mě popadla za ramena. „Co je s tebou?“ Zavrtěla jsem hlavou, najednou mi bylo hrozné horko. „Slyšelas, co jsem říkala?" naléhala a táhla mě chodbou. Přikývla jsem. „Rena?" „Ano." „To přece nemyslíš váţně, Znamenalo by to vrátit se do Vailu!" Rychle mi dlaní zakryla ústa. „Tady ne." Musela jsem se kousnout do tváře, abych se na nic nevyptávala. Prošly jsme kolem mého pokoje a několika dalších, aţ konečně jedny dveře otevřela a vklouzla dovnitř. Ačkoli bylo rozvrţení jejího pokoje stejné jako u mě, ty místnosti nemohly být odlišnější. Moje byla zařízená jako většina pokojů pro hosty, vkusně a neutrálně. Zato u Adne mě přivítala záplava barev: fialová, černá a karmínová na stěnách, na posteli sametový přehoz. Došla k přehrávači a zapnula hudbu, při níţ se mi barevné stěny roztočily před očima. „Máš ráda Raveonettes?" Zesílila zvuk. Přikývla jsem. Kolem mě se rozezněly éterické hlasy. „Promiň." Ţuchla na postel. „Ale potřebuju, aby nás nikdo neslyšel. I kdyţ si muziku pouštím nahlas i jindy." „Mně to nevadí." 312
„Posaď se,“ ukázala vedle sebe. Na to jsem byla moc nervózní, ale zůstala jsem u postele a pohrávala si s třepením přehozu. „Takţe Connor ti to řekl. “ Zavrtěla hlavou a rozvalila se na hromadu polštářů. „Táta mi to řekl. “ Vytáhla obálku 1 a z ní dopis. „Connor mi to jenom předal. „Monroe ti napsal dopis?“ Zírala jsem na listy, které drţela v rukou. Kolik jí toho prozradil? Jaká další tajemství z minulosti se dostala na tyhle stránky? I přes slzy se zasmála. „Connor říkal, ţe táta věděl, ţe se nenechám zahnat do kouta k dojemnému otcovskému rozhovoru. Vyhýbala jsem se takovým věcem od té doby, co máma...“ Zalétla očima k nočnímu stolku. Podívala jsem se tam a uviděla zarámovanou fotografii ţeny. Měla světle rusé vlasy a zářivé jantarové oči. Objímala vyčouhlé děvče s přihlouplým úsměvem: o hodně mladší Adne. Zalistovala v papírech. „Vlastně je svedla dohromady. Myslím Renova matka, Corrine. Kdyţ umřela, táta byl na dně, no a máma ho z toho dostala. A pak jsem se narodila já.“ Sledovala jsem ji a nevěděla, co říct. Přetočila se na záda a přitiskla si dopis na prsa. „To já jsem ten důvod, proč si nedošel pro Rena,“ řekla, oči upřené ke stropu. „Nechtěl riskovat a opustit mě a mámu. Myslel si, ţe uţ dost ublíţil Corrine. Jenomţe to v něm nikdy nepřestalo hlodat, pořád chtěl Rena zpátky, celé ty roky. Všechno mi to tu napsal.“ Zašustila stránkami. 313
„Já ti věřím, ale nedivím se, ţe se tě rozhodl chránit. Ren o tomhle neměl tušení a nic neví vlastně ani teď. Myslí si, ţe jeho otec je Emile." „Ano, proto se taky musíme vrátit." „Nevím, jestli by vůbec chtěl, abychom se pro něj vracely." Nezapomněla jsem, jak mnou mrštil přes celu. „Třeba chce zůstat jako ostatní." „Váţně tomu věříš?" zeptala se. Neodpověděla jsem. Nešlo to. Popravdě řečeno jsem to totiţ nevěděla. Chtěla jsem věřit, ţe je moţné Rena zachránit, ale viděla jsem, jak Stráţci dokáţou Ochránce zlomit. Můj vlastní bratr nás málem zabil, protoţe jím naši bývalí pánové manipulovali. Bylo by snad ještě moţné přesvědčit ho, ţe se minulost odehrála jinak, neţ mu nalhali? Ţaludek jsem měla jako na vodě. Adne na mě upřela pronikavý pohled. „Musíme to zkusit." Zhluboka jsem se nadechla. „Adne, jak bychom mohly? Uţ minule jsme se odtamtud málem nedostali." Posadila se a spustila nohy přes okraj postele. „Proto to tentokrát vyjde. Ani náhodou nás nebudou čekat navíc se jenom pokusíme najít Rena, nic víc." „Ale jak?" „Zjistíme, kde je, pak otevřu vnitřní dveře jako minule. Popadneme ho a vrátíme se. Konec." Oči jí zářily. „Jak chceš zjistit, kde je?" Odkašlala si a sklopila oči. „No, ehm, všimla jsem si toho prstýnku, co nosíš." „A co s ním?" Zakryla jsem si ruku s prstenem druhou dlaní. 314
„Bylas mu zaslíbená, je to tak?" Nepodívala se na mě. „Dal ti ho on?" „Dal, ale..." Chtěla jsem jí vysvětlit, ţe prstýnky ke svatebnímu obřadu Ochránců nepatří. Ren mi ho dal z vlastní vůle, protoţe... proč vlastně? Snaţil se mi říct, ţe mě miluje? Chtěl dokázat, ţe pro něj naše spojení znamená víc neţ jen uposlechnutí rozkazu? A uţ jsem v tom zase lítala. Nezmohla jsem se na odpověď. Adne si toho nevšimla. „V tom případě nám ho pomůţe najít." Snaţila jsem se soustředit na to, co mi říká. „Ale jak?" Jestli ti ho dal on, bude s ním nějak spojený. Toho se můţu chytit, abych zjistila, kde teď je." „Tomu nerozumím." „Z toho prstýnku povede vlákno," vysvětlila mi a konečně zvedla oči. „My to vlákno budeme sledovat do Vailu, aţ k němu. Tam pak otevřu dveře." „Bude to váţně fungovat?" „Přesně tak jsme našli Shaye." „Aha." Zpotily se mi dlaně. ,Já vím, ţe je to hodně nebezpečné, Callo, ale podle toho, co jsem viděla a upřímně řečeno taky podle toho, jak kvůli němu Shay vyvádí jsem pochopila, ţe ti na Renovi záleţí. Určitě ho tam nechceš nechat." „To nechci," zašeptala jsem. Adne vstala a prohrábla si mahagonové lokny. “Je to můj bratr, ale neznám ho. Nejde tu o mě, jde o tátu." Zvedla poslední list dopisu a podala mi ho. Na bílém papíře stála jen dvě slova. Zachraň ho. Začaly mě pálit oči. Podívala jsem se na Adne a 315
dopis mi vyklouzl z ruky. „Já to musím udělat, Callo," řekla. „Pomůţeš mi?" Chvění se mi šířilo do paţí a ramenou, přesto jsem přikývla. Oddechla si a trochu se uvolnila. „Díky bohu." „Kdo ještě?" zeptala jsem se, zvedla jsem stránku a vrátila ji Adne, protoţe uţ jsem se na ni nemohla dívat. Ta dvě osamělá slova se mi zadírala do srdce. „Nikdo. Jenom ty a já." „To si myslíš, ţe to zvládneme samy?" Ani s pomocí by naše šance nebyly valné. „Nikdo by nás tam nepustil," poukázala.“Jestli o tom někomu řekneme, budou nás od rána do večera hlídat." Přemýšlela jsem. „Co někdo ze smečky?" „Ne," odmítla. „Máme moc málo času. Musíme vyrazit okamţitě, nemůţeme si dovolit jít verbovat posily." „Okamţitě?" „Myslím tím dneska. Ve Vailu bude večer." „To je šílený!" zvolala jsem. „Teď tam určitě vládne zmatek a Stráţci se skoro jistě zaměřují na Denver." Její bohorovný klid mě ohromil. „Můţeme tam prostě vklouznout a zase zmizet dřív, neţ si toho někdo všimne. Pravděpodobně to teď bude mnohem jednodušší neţ jindy." Otevřela jsem pusu naprázdno. Dobře, znělo to logicky. Sice šíleně, ale logicky. „Nemůţeme s sebou vzít aspoň Connora?" zeptala jsem se. Další bojovník by mě v kaţdém případě uklidnil a Connor uţ o Renovi ví, navíc se zdálo, ţe Adne v podstatě ve všem 316
podporuje. Zachvěla se. „Ani omylem. On je ten poslední, koho bych mohla poprosit o pomoc." „Co to s váma dvěma pořád je?" vyjela jsem na ni. Ze strachu jsem měla pocuchané nervy. Ucouvla.“Jak to myslíš?" „V jednom kuse se hádáte, a přitom se mi zdá, ţe spolu snad tajně chodíte nebo co!" Zčervenala, vzápětí zbledla a obrátila se ke mně zády. „Mezi námi dvěma nic není." „On se tak rozhodně nechová," nechtěla jsem se vzdát. Kdyţ se otočila, tvářila se přísně. „Callo, přišla jsi sem uprostřed dění. Nejdřív musíš nás dva pochopit, pak teprve zjistíš, jak se věci mají." „A co kdybys mi zrekapitulovala první dějství?" rýpla jsem si. Pokrčila rameny a popošla k přehrávači. „Kdyţ máma umřela, bylo mi jedenáct." Napřímila jsem se. Nevěděla jsem, co na to říct. Snaţila jsem se z ní něco vytáhnout a najednou mluvíme o mrtvých matkách. „Hned nato přišel do Haldisu Connor." Popošla jsem k ní. „Promiň. Nemusíš mi to vysvětlovat.“ Nepřítomně začala přetáčet písničky. „Bylo mu teprve šestnáct. Na první misi útočníka to není málo, ale byl tu ze všech nejmladší, čili věkem nejblíţ ke mně. Dostal mě z toho nejhoršího. Ani na chvíli mi nedal pokoj, pořád si mě dobíral. Já procházela dost hrozným obdobím ještě předtím, neţ jsem přišla o mámu. Byla jsem vyčouhlá, samá ruka, samá noha, nevěděla jsem, co se sebou. Connor mi dával zabrat, ale já to potřebovala. Abych nemyslela na mámu. Prostě mě ani na chviličku nenechal 317
v klidu." Ušklíbla se. „Protoţe chvíle klidu by mě tehdy zabila." Tváří se jí mihly stíny emocí. Zavřela oči a usmála se. „V noci se obvykle přikradl ke mně do pokoje a vy kládal mi srandovní historky o akademii, dokud jsem neusnula. Díky tomu se mi dařilo to zvládat. Kdybych byla večer sama, asi bych to neunesla. Byl to můj nejlepší přítel celou dobu, neţ jsem nastoupila k výcviku." „Musela ses po výcviku vracet do Denveru?" „Ne, ale chtěla jsem. Na akademii jsem studovala na tkadlenu. Nikdy jsem nechtěla být jinde neţ v Denveru. Skupina Haldis, to byla vţdycky moje rodina. Patřím k nim." Sklopila hlavu a tmavé vlasy jí zaclonily tvář. Chvíli na to se zasmála. „První, co mi Connor řekl potom, co jsem ho viděla po několika měsících, které trávil na základně, bylo:“Vidím, ţe ti narostly prsa. Blahopřeju. Doufám, ţe víš, jak se pouţívají.“ „Chceš mi říct, ţe jste jenom kamarádi?" zeptala jsem se. Povytáhla obočí. „Bereš snad jeho naráţky jako váţné dobývání?" „To ne.“ Měla pravdu, ale tak nějak se mi zdálo, ţe z ostatních si Connor přece jen utahuje jinak neţ z ní. „Tak vidíš. Ty jeho řeči, to je jenom taková hra." Usmála se na mě, ale znělo to trochu nervózně. „I kdyţ Silas to samozřejmě dost zhoršil." Jak to?" „Prohrála jsem s ním sázku a on mě přinutil za trest Connora políbit." Zčervenala. „Coţ 318
samozřejmě Connorovi jenom poskytlo další trumfy." Napřímila se, jako by se chystala do bitvy. Musela jsem se usmát. „A proč vůbec Silas chtěl, abys ho políbila?" „Protoţe je sice geniální, ale neumí improvizovat. Nemůţe Connora vystát, proto si za sebe nedokázal představit nic horšího, neţ ho políbit. No a tak chtěl totéţ ode mě." „Chápu." Studovala jsem její výraz. „A udělala jsi to?" „Ano." „No a?" pobízela jsem ji. Znovu se ke mně otočila zády, takţe jsem jí neviděla do tváře. Mlčela. Kdyţ se ozvala pomalá melodie, začala se kolébat do rytmu. „A nic." Zvedla ruku. „S Connorem nic nebude. Dáš mi teda ten prstýnek?" Zaťala jsem zuby, ale stáhla prsten a poloţila jí ho do dlaně. Okamţitě se mi zdálo, ţe mám podivně nahou ruku. Propletla jsem prsty a snaţila se ignorovat tu prázdnotu, která mi pronikala do morku kostí. Adne vytáhla z opasku skean a přiloţila ostrý hrot k bílému zlatu. Zavřela oči a začala velmi pomalu dýchat. Ani jsem se nepohnula, zadrţovala jsem dech, abych ji nevyrušila. Vzduch kolem ní jako by zhoustl, mihotal se a leskl, jako by na ni někdo seshora sypal zlatý prach. Velice pomalu oddalovala skean od prstenu, od jeho špičky se táhla tenká linka. Zlaté vlákno. Otevřela oči a pousmála se. „Tady ho máme." Konečně jsem začala normálně dýchat. Podívala se na mě. „Neboj se, Callo, vím, co dělám. Z tohohle vlákna utkám okno, kterým 319
uvidíme, co je na druhé straně. Najdeme Rena a teprve pak projdeme dovnitř." Přikývla jsem. „Co kdyţ nebude sám?" „O to právě jde," řekla a vrátila mi prstýnek. „Vlákno nás zavede k němu, ale budeme mít dostatek času, abychom se rozhodly, jestli je na místě, kam se k němu můţeme dostat, nebo jestli musíme počkat. Můţeme? “ „Můţeme.“ Ulevilo se mi, ţe nechce, abychom samy dvě zaútočily na celou smečku Ochránců. Adne začala paţí pozvolna opisovat kruh. Zlaté vlákno se prodluţovalo, vířilo před ní v tenkých spirálách. „Chceš se podívat?" Přistoupila jsem blíţ a hleděla jí přes rameno. Spirála se leskla, natahovala se do jakéhosi úzkého kuţele. V dálce jsem viděla druhý konec vlákna, který se pohyboval a prodluţoval. Podél spirály se míhaly tvary, rozmazané a neostré. Jako bychom letěly vzduchem neuvěřitelnou rychlostí, příliš rychle na to, abychom rozeznaly krajinu pod sebou. Spirála nyní pulzovala záblesky světla. Mhouřila jsem oči a snaţila se zahlédnout něco povědomého. Zdálo se mi, ţe poznávám strom, pak prudký kamenitý svah, obrysy budov. Najednou se spirála otřásla a zlatavé světlo zprůsvitnělo. Uviděly jsme borovicemi porostlý horský svah, divočinu, která obklopovala nevelkou mýtinu. „Poznáváš to tu?“ zeptala se Adne. Přikývla jsem, i kdyţ jsem jinak byla jako zkamenělá. „Je tady,“ řekla a hleděla do spirály. „Ale nevím, jestli sám. Vzhledem k tomu, ţe ve 320
Vailu je noc, musel by ten, co je s ním, stejně spát.“ „Je sám,“ zašeptala jsem. „Víš to určitě?" zamračila se.“Jestli ano, tak otevřu portál hned ted’.“ Nedokázala jsem spustit oči z okna, které Adne vytvořila a které nás zavedlo k Renovi. „Vím to jistě." Adne zavřela průchod a otočila se ke mně. „Kde to jsme?“ Kdyţ světlo portálu zhaslo, mýtinu zahalila tma, kterou jenom slabě prosvětloval stříbrný srpek měsíce. Nedostavěné domy byly situované v půlkruhu kolem vydláţděného prostranství s vyschlou kašnou uprostřed. V zemi zely jámy základů vylité betonem, dřevěné trámy se zvedaly do různé výše k noční obloze. Tohle zůstalo po smečce Haldis: kostry domů, torzo ţivota, který jsme tu mohli vést. Sevřelo se mi hrdlo, uvnitř jako bych měla vatu. Musela jsem si několikrát odkašlat, neţ jsem dokázala promluvit. „Tady měla ţít naše smečka. Po obřadu.“ „Fakt?" Adne se zamračila, vzápětí vykulila oči. „Aha.“ Kousla jsem se do rtu. „Kde myslíš, ţe je?“ zeptala se a rozhlíţela se po tichém staveništi. „Tamhle." „Určitě?" „To měl být náš dům,“ řekla jsem, ale nepodívala se na ni. „No nazdar." Poloţila mi ruku na rameno. „Callo, já... to mě vůbec nenapadlo." „To nic. Nikdo jiný tu nebude, tyhle domy jsou prázdné. Smečka, pro kterou je postavili, uţ 321
neexistuje." „Dobře. Tak jak to chceš udělat?" Otočila jsem se na ni. „Ty nemáš plán?" „Můj plán byl najít bratra. Coţ se podařilo. Tím to končí." „Musíme ho nějak přesvědčit, aby šel s náma!" Kupodivu se mi podařilo i přes maximální rozrušení šeptat. „Proto jsem tě taky vzala s sebou. Jenom teď nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně." Vycenila jsem na ni zuby, ale nehádala jsem se. Otočila jsem se zpátky k domu, který stál tak padesát metrů od nás. „Asi bych ti navrhovala prostě tam jít a promluvit s ním. Zavyj, kdyby ses dostala do maléru. Nebo zakřič, co zrovna budeš moct." „Díky," utrousila jsem zachmuřeně. ,Já bych tam ráda šla," namítla a zaloţila si ruce na prsou. Jenomţe mě on nezná. To tebe má rád. Jenom ty mu můţeš domluvit, jestli pořád věří tomu, co vykládají Stráţci. Nikdo jiný, Callo." „Já vím.“ Uţ jsem to pochopila. Tohle je moje jediná šance vynahradit Renovi, ţe jsem ho tady nechala. Pokud je to vůbec moţné. Studený vítr mě obalil jako plášť, chlad mi pronikal pod kůţi a útočil na tu malou jiskřičku naděje, která ve mně vzplála. Za tu krátkou dobu, co jsem se připojila k Hledačům, uţ jsem poznala, jak krutá je ve skutečnosti válka čarodějů. Jejími oběťmi uţ nebyli cizí bezejmenní lidé, ale Lydia, Corrine, Monroe, moje matka, dokonce i Ansel. Jejich 322
smrt a bratrova ztráta mě svazovaly jako těţké řetězy, které mě táhly ke dnu temného oceánu strachu a smutku. Kolem bylo ticho jako v hrobě. Dusily mě pokroucené stíny mého bývalého ţivota. Nepředstavovaly ţádnou hrozbu, byly to jen útrţky minulosti, bolestné vzpomínky. Zůstávala však naděje, která plála jasněji neţ hvězdy na zimní obloze nad námi. Corrine i Monroe jsou mrtví. Obětovali všechno pro svého syna a ten je teď tady. Jim uţ nikdo nepomůţe, ale Rena je pořád moţné zachránit. A já jsem jediná, kdo to můţe udělat. Tady jde jedině o lásku. Je tam. Sám. Čeká na mě v domě, kam vstupují pouze přízraky naší minulosti. Hleděla jsem na trosky ţivota, který jsme měli vést, a pochopila, ţe tady nejde o lásku, o Shaye ani o Hledače. Jde o oběť-a o splacení dluhu. Naději. Druhou šanci. Ren nám můţe pomoct tuhle válku vyhrát. Společně můţeme dát tomu krveprolití, smutku a bolesti aspoň nějaký smysl. Uvědomila jsem si, ţe uţ ho znovu nemůţu opustit. Teď, ani nikdy jindy. I kdyby to znamenalo, ţe se nakonec budu muset obětovat já.
323
