Deník SUDPANY PERU 2003 Mirouš Černík

SUDPANY PERU 2003 SUDPANY Edition 2003 [email protected] www.sudpany.cz

Deník SUDPANY PERU 2003 Mirouš Černík

Psáno autenticky v Peru při dlouhých večerech a dotvořeno v následujících dnech po příjezdu

Motto: Celá 3denní cesta Camino Inca je zakončena vstupem do Intipunku – sluneční brány, odkud je možné pozorovat dopad prvních ranních paprsků na to nejkrásnější, co v Peru je – na Macchu Picchu. Stojíme zde, mlčíme a jsme ohromeni architekturou a místem, kde bylo toto město vystaveno. Město samo je opředeno mnoha záhadami, není znám jeho vznik, jeho osud, jeho konec, ale to, co zbylo, je naprosto jedinečné. Není možno to zachytit na foťák ani kameru, je nutné zde stát uprostřed hor a pozorovat husté okolní lesy, zasněžené hory a v popředí vrchol Huyana Picchu v jehož lůně je tajemné město. Člověk ani nemá chuť se do města vnořit a prohlédnout si ho – jediné, co chci, je sedět a dívat se před sebe na ty úchvatné stavby zasažené do okolní krajiny.

© SMC

SUDPANY PERU 2003.doc

1

27.8.2003

Obsah

Obsah Dny Nula

3

22.6. Den D aneb Romanešte pešte

5

23.6. Nikdy jsem v Madridu nebyl...

7

24.6. Huaráz aneb Peru je úplně jiné než jsme čekali

9

25.6. Druhý aklimatizační výlet aneb kota Monte Rosa

11

26.6. Vzhůru na Santa Cruz trek aneb konečně táboření

13

27.6. Údolím Santa Cruz pod Alpamayo aneb pivo ve 3767 mnm

15

28.6. Alpamayo aneb hezčí den už asi nebude

17

29.6. Přesun pod sedlo 4820 m aneb Micru do popelnice

19

30.6. Do Yungaye aneb jak propít vstupné do parku

21

1.7. Yungay aneb po stopách tragédie

24

2.7. Lázně Monterrey aneb absolútný konfórt

26

3.7. Lima aneb říkejte mi Desperádo

27

4.7. Arequipa aneb na El Misty nejdeme

29

5.7. Chachani aneb kóta 6075 mnm

31

6.7. přesun do Cuzca aneb když levnější není lepší

34

7.7. Cuzco aneb po letech jsem opět prosral skvělou formu

36

8.7. Sacsayhuamán aneb lepší časy asi nepřijdou

37

9.7. Ollayntaytambo aneb Co je tohle za hostal?

38

10.7. Pevnost Pisac aneb zítra to všechno přijde

40

11.7. Camino Inca aneb Jirka Metelka není hoch Rychlých Šípů

41

12.7. Camino Inca den 2 aneb po Bohoušovi nestíhá i Javier

44

13.7. Camino Inca 3 aneb takovou Picchu člověk nevidí každý den

46

14.7. Puno aneb město podvodníků a vykuků

48

15.7. ostrovy Uros a Taquile aneb Milošova pomsta

50

16.7. Přesun do Arequipy aneb začínám druhé kolo

52

17.7. Přesun do Colcy aneb Fiesta stojí za to

53

18.7. Colca Canyon aneb kundoři největší

55

19.7. Ironie osudu aneb rozhodně správná koupel

57

20.7. Nasca aneb nad obrazci letem světem

58

21.7. Ostrovy Ballestas aneb Pisco never more

60

22.7. Lima naposled aneb Adiós Peru

62

23. - 24.7. Madrid aneb španělské koloniální stavby bez inckých základů a návrat domů

64

10 peruánských nej

65


2

27.8.2003

Dny Nula

Dny Nula Přípravy na cestu Přípravy začaly dlouho před plánovaným odjezdem. Jak již to tak bývá, plánovat cestu člověk začíná hned po návratu z cesty předešlé. Od plánování k realizaci je však často cesta dlouhá a i nám tentokrát trvalo 6 let než jsme se dostali od planých úvah ke konkrétní představě. Peru zde soupeřilo s Mexikem a v úvahách dalších původně nominovaných i s Kamčatkou, Sibiří či nějakou osmitisícovkou.

Miloš

Rozhodnutí jet do Peru padlo někdy okolo Vánoc a okamžitě jsme začali shánět letenky. Naše nadšení z plánování cesty hned v úvodu vystřídalo zklamání, protože letenky se zdály být beznadějně vyprodány. Úkolu se s vervou ujal Vláďa a brouzdal po internetových portálech a zamlouval letenky alespoň na čekačku všude, kde se dalo. Kdyby vyšla jen polovina z těchto rezervací, mohli bychom strávit celou dovolenou pouze lítáním mezi evropskými letišti a Limou.

Na Huascaran nejedeme

Edita

Mezitím se ukázalo, že ve skupině zájemců o dovolenou v Peru jsou dvě, eufemisticky řečeno, názorově značně rozdílné skupiny. Je zde himalájská skupina, jejíž jediným cílem v Peru je Huascaran a to, jako příprava na mnohem vyšší vrcholy. Tato skupina je původně 5tičlenná, později však dochází k její redukci poté, co se jeden její člen rozhodne tento tréninkový svah vynechat a vrhnout se na vytouženou osmu rovnou. Ze 4 zbývajících jsou dvě manželky, jejichž cílem není vrchol, alespoň ne ten lezecký, a ve dvou zbývajících to na horu prý netáhne. Pokus o spojení skupin předáním manželek také selhává a tak se do Peru nakonec vydává pouze naše skupina B, jak jinak než také 5 členná. Její cílem není skoro 7 tisícový štít, ale treková procházka v údolích Cordillera Blanca, trek Santa Cruz, pohledy na okolní štíty a přechody sedel. S přechodem sedel mají někteří členové své zkušenosti a proto jsou z toho dopředu mírně nervózní. Druhou půlku pobytu chceme strávit, jak se někdo vyjádřil, nelidským honěním po celém Peru po inckých památkách a pamětihodnostech typu Cusco, Macchu Picchu, Canyon Colca, Arequipa, jezero Titicaca a mnoho, mnoho dalších. Pravdou však je, že hlavním naším cílem je udělat si pohodovou dovolenou a poznat nové kraje a mravy.

Vláďa


3

27.8.2003

Dny Nula Konečně letenky S blížícím se termínem našeho odletu se konečně začaly uvolňovat letenky a asi měsíc do odletu již máme dokonce dvě varianty naší cesty. První je ideální na čas - odlet v pátek a přílet v neděli po 4 týdnech. Ideální z hlediska dovolené i z hlediska počtu dní, které jsme chtěli v Peru pobýt. Druhá nabídka je odlet v neděli a návrat ve čtvrtek, což není vůbec ideální z pohledu počtu dní dovolené a představuje to i delší pobyt v Peru, resp. delší pobyt od dětí a tím i komplikace se zajištěním jejich hlídání. Ale 150 $ nakonec rozhodne. Nemůžeme chtít všechno, vždyť na počátku to vypadalo, že nepoletíme vůbec a když, tak za 30 tisíc a ne za 20, jako teď. Quasi

Mirouš

Výjimečný stav Potvrzení letenek odstartovalo přípravnou fázi na naši cestu. Od teoretické roviny čtení e-deníků a průvodců se konečně můžeme zamýšlet nad konkrétnější představou, začít doplňovat vybavení a svalovou hmotu. Informace se k nám derou ze všech směrů, máme pocit, že v Peru snad byl každý nebo alespoň každý zná někoho, kdo tam byl. Fáze příprav končí pondělního rána 3 neděle před odletem, kdy všichni účastnící dostávají od Quasi lakonickou emailovou zprávu - v Peru byl vyhlášen výjimečný stav. Nikdo neví, jak s touto informací naložit, ale všichni tuší, že může znamenat velmi moc. Další zprávy nepřicházejí, ani světové agentury se situací nijak nezabývají a dokonce i na TV Nova je jen jeden krátký šot o demonstrantech proti prezidentu Toledovi. To jsou celkem příznivé zprávy, protože v zemi Jižní Ameriky platí dvojnásob, že žádné zprávy jsou dobré zprávy. V průběhu následujícího týdne se, alespoň to tak vypadá, situace uklidňuje. To potvrdila zpráva CNN o zrušení barikád, informace od lidí, kteří se právě navrátili i rozhovor s peruánským konzulátem. Padá tedy definitivní rozhodnutí a z našeho konta odchází do agentury MAGRIS do Pardubic 112.650 Kč na 5 letenek s letištní taxou. Peníze jsou vrženy a již není cesty zpátky. Informace o tom, že Světlá stezka zadržela 70 lidí včetně 7 cizinců nás již musí nechat klidnými.

Nákupy Jak se jednou začne utrácet, už se člověk nezastaví. Kontaktujeme firmu Hannah se kterou jsme navázali velmi dobré vztahy v zimě a kupujeme Climatexové bundy Backer a lehký expediční stan Lighter. Další "drobné" nákupy kalhot, bot, návleků, batohů a podobných věcí nemůžeme zahrnout do nákladů výpravy, protože se jedná o věci ekonomicky zařazené do kategorie dlouhodobější spotřeby, tedy pokud nám je v Peru neukradnou. SUDPANY PERU 2003.doc

4

27.8.2003



Ještěd – výchozí hora na naší cestě

A vyrážíme směr Vídeň Očkování Peru nevyžaduje povinně žádné očkování. To vypadá jako velmi dobrá zpráva, ale na druhou stranu jedinou nemocí, proti které je obecně ve světě vyžadováno očkování je žlutá zimnice, a to jen v několika málo státech většinou Afriky. Očkování je tedy pouze doporučováno. Mimo mě se ostatní nechávají oočkovat na žloutenku. Při výletě do Indie se sice nechali všichni za nemalé peníze očkovat, ale nedotáhli očkování do konce a po návratu si již nenechali dát potřebnou 3. injekci na platnost očkování 10 let. Tentokrát to prý určitě nezapomenou. Všichni pak přidáváme meningokoka a tyfus. Nabízenou žlutou zimnici odmítám i přes doporučení, že Peru je endemická oblast. Je, ale jen oblast Amazonky, kam se v žádném případě nechystáme. Na další dotaz ohledně očkování proti meningokovi A-C: "Proč se neočkuje i meningokok B?" se dozvídáme, že očkovací vakcína proti němu není, ale o to je to nemoc rozšířenější. Uspokojen z dobře vynaložených peněz opouštím ordinaci.


Přípravy na cestu jsou u konce, ale ne proto, že by bylo vše hotovo, ale proto, že zítra odjíždíme. Ostatně pokud by vše záleželo na naší připravenosti, neodjeli bychom nikdy. Vstávám v 7 hodin ráno a v hlavě mám ještě zbytky z večerního sledování filmu Mlčení jehňátek. Včerejší večer jsme se ještě naposledy sešli, dořešili odjezd, rozdělili léky a potraviny a dali si ještě poslední předodjezdovou plzeň. Tím je možno říci, že jsem završil přípravu posledních týdnů, která se soustředila na předzásobení tekutinami, sladem a v neposlední řadě kaloriemi. Odjíždím do práce vyřídit ještě poslední důležité věci - skenovat letenky, zkontrolovat email od Ondry, který je právě v Peru a v posledních dnech mě zásoboval aktuálními informacemi z politické situace, rozloučit se a dát si oblíbený gin na posilněnou. V 9.20 opouštíme byt a vyrážíme k Homolkům a Milošovi, kde fotíme úvodní foto výpravy a posíláme je ještě na www stránky tak, aby naši ctitelky i nectitelé byli v obraze. Před skutečným odjezdem, který tentokrát zcela výjimečně není kolem botanky, kontrolujeme pasy, letenky, karty a pojistky. Tedy karty kreditní, protože ty hrací kanastové jsme nakonec nevzali a po cestě ani nekoupili. Víza, na která bylo pořád dost času a byl jsem na velvyslanectví odkazován na zítra - tedy maňana, jsme nakonec dostali překvapivě už ve čtvrtek, což bylo způsobeno tím, že jsem uvedl odlet již v pátek a ne v neděli. Po cestě do Vídně se ani nic mimořádného nestalo. Jednotliví účastníci se pomalu zžívají se svými rolemi. Q a E se neustále baví, Vláda si popěvuje a Miloš něco řeší. Mně nezbývá než řídit auto. Ve Vídni dojíždíme k Petrovi, který nám slíbil nějak vyřešit dopravu na letiště a úschovu auta. Po kafi, který jsme si asi nikdo moc nevychutnal a to proto, že já s M ho nepijem, E je nervózní z odletu, Q tluče srdce z coly a Vláďa ani neví, co pije, se dozvídáme, že nás na letiště doveze jeho rumunský kolega. Takže první cizí slova, která na naší cestě použijeme jsou "Drum Bun, Romanešte Pešte, Mulcumesk a Larevedere". Na letišti se zbavujeme svých zavazadel, teda až na Miloše, který má nadrozměrné zavazadlo a musí ho odevzdat někde jinde. Naděje, že se s ním ještě setká, je vzhledem k naprosté laksnosti místního personálu, skoro nulová. Na letišti otvíráme Grantsku a pivo, které na rozdíl od toho, které vypadlo z kufru předtím u Petra, nevystříklo a nepotřísnilo okolí. Pojídáme kešu oříšky a zjišťujeme, že vše proběhlo velice hladce a bez komplikací.

5

27.8.2003


letiště Vídeň – čekání

Madrid – bonus od Iberie


Po startu pouštíme GPS přijímač a dozvídáme se údaje o letu. Letíme právě 888 km/hod, ve výšce 10146 metrů a minuli jsme Kitzsteinhorn a lyžaře na Kaprunu. Pod námi se pomalu objevují Dolomity. A teď přichází ta největší bomba v 19:51:53 prolétáme nad vesničkou Pejo a vzpomínáme. Včera slunce vešlo do souhvězdí Raka a to znamená, že se opět vzdaluje a blíží se zima! Ostatně zima se vlastně blíží vždy a teď při cestě na jižní polokouli to platí dvakrát. Velice měkce přistáváme v Madridu a přistání se dokonce odejde bez ve východní Evropě tak oblíbeného tleskání. Na letišti zjišťujeme, že slovní spojení Madrid Amigo, které nám poradili ve Vídni, otvírá všechny dveře a tak se na 3 zeptání skutečně dostáváme mimo kontrolovaný prostor k přepážce této společnosti. Za sebou necháváme jen vzpomínku na naše zavazadla, která doufáme na nás počkají někde v Madridu na letišti a nebudou celou noc kroužit po běžícím páse. Miloš to má jednoduché, protože jeho nadrozměrný baťoh jistě ještě leží někde v klidu ve Vídni. Dostáváme dvoulůžkové pokoje - Miloš se dožaduje pokoje s kuřačkou, ale když mu pak před letištěm nabízíme jednu pěknou černošku, odmítá s tím, že tohle by asi nevydejchal ani při výstupu na Huascarán. Doprava do 4 hvězdičkového hotelu Alameda byla velmi krátká a tak chvíli po přistání již sedíme rozvalení v klubovkách a popíjíme studené dovezené pivo a na českých hranicích koupenou Grantsku. Děvčata odpadají velmi brzo a my začínáme postupně probírat témata, připravená na dlouhé tropické večery, které v Peru začínají západem slunce okolo 6 hodiny večerní. Omezujeme se pro dnešek na pomlouvání těch, kteří s náma nakonec nejeli a další témata, která přicházejí, necháváme záměrně nedotčená. Čeká nás mnoho večerů a je nutno tématy šetřit. Odcházíme spát něco po 11. hodině, abych na pokoji zjistil, že Milošovy hodinky stojí a je sice něco po 11, ale také i něco po půl 2.

6

27.8.2003



Pohled z letadla na španělskou zem

V airbusu je opravdu „dost“ místa Pojištění Největší diskuse se vedly o pojištění. Od té doby, co jsme viděli před lety na TV Nova našeho kamaráda z Nepálu Pepu, jak ho vynášejí z letadla po pádu na Matterhornu a dávají ho jako příklad nepojištěného českého turisty, věnujeme pojištění pozornost. Škoda, že jsme neuzavřeli v lednu pojistku Alpenverlein za cca 2000 Kč, která pokrývá vše včetně rizikových sportů. Součet pojištění vydaných za zimní lyžařské zájezdy a pojistka do Peru budou jistě této částky dosahovat a vše by bylo jednodušší. Dávat teď v půlce roku dva tácy se nám nechce a proto hledáme levnější řešení. Quasi to vyřešila pojistkou v rámci ITIC za 250 Kč, která se nám zdá až neuvěřitelně výhodná. A pak, že učitelé jsou na tom špatně. Ostatní kombinují běžnou pojistku ČP či VOP s pojistkou na rizikové sporty pro prvních pár dní. Já věřím pojistce ke kreditce s tím, že nesmím lézt výš než 4600 mnm. když, tak alespoň spadnout pod tuto výšku.


Probouzím se před 7 hodinou a zjišťuju, že včerejší pestrá strava již začala měnit mou floru a faunu a asi se mi nepodaří splnit základní pravidlo úspěšného cestování neposrat se první 3 dny. Naštěstí několik doušků slivovice mě stabilizuje a mohu se vydat na snídani pln očekávání. Bylo by určitě škoda nechat se připravit o spousty dobrot, které v následujících několika týdnech asi nebudou patřit do pravidelného jídelníčku. Po dlouhé a vydatné snídani se vydáváme projít do svěžího ranního Madridu. Teplota je velmi příjemná a nedá se srovnat s včerejším večerem, kdy bylo hodně dusno. Vydáváme se najít nejbližší stanici metra, protože chceme být připraveni na návrat, kdy budeme mít v Madridu celé odpoledne na oslavy, doufejme, slavného návratu. Po cestě se snažím v Tabacco koupit karty, ale mé pohyby ruky představující míchání balíčku karet vyvolávají v prodavačce úplně jiné představy a ta mě odmítá. Přejezd na letiště i procedury proběhnou velmi hladce a my využíváme zbývající čas k prolejzání duty free obchodů a hledání canastových karet. Nakonec objevujeme nejlevnější sadu dvou pokerových balíčků za 8 euro. Radost z dobrého nákupu nám vzápětí po zaplacení zkazí zjištění, že sada obsahuje balíček jen jeden a v druhé polovině krabičky jsou umělohmotné žetony. El problema. Celou záležitost řešíme elegantně: žetony jsou jistě cennější než karty, ale mi se klidně okrademe a vyměňujeme je nepozorovaně za druhý balíček karet. Tím jsme snad vyřešili problém dlouhých tropických večerů, tedy pokud dáme dohromady pravidla canasty, kterou jsme hráli naposled jako malí chlapci. Madridské letiště nevypadá nijak velké než se začneme přesouvat do terminálu A po několika jezdících chodnících a následně jsme autobusem vezeni po ploše k letadlu kolem desítek připravených boeingů a airbusů. Startujeme skoro na čas, ve 13:34 opouštíme Španělsko a ve 13:52 Evropu ve výšce 9800 metrů, rychlostí 760 km/hod. Od tohoto okamžiku nás čeká již jen asi 11 hodin letu, zprvu nad Atlantikem. Zprvu v tomto případě znamená asi 7 hodin. Na oběd si nemůžeme stěžovat, piva dostáváme automaticky dvě a panecillos (housek) kolik chceme. Rozhodně nemůžeme souhlasit s líčením některých edeníků o letech s Iberií. Zkoušíme požádat asi po hodině o další pivo, a tento proces pak neustále opakujeme bez nejmenších problémů. Let se i tak zdá nekonečný, pod námi jen mraky z kterých občas vykoukne temný Atlantik. Změna nastává ve 20:34, kdy se pod námi objeví Jižní Amerika. Po několika minutách mě napadá, že ochrana lesů v Evropě je naprosto irrelevantní proces v porovnání s nekonečnými pralesy pod námi. Když nad těmito pralesy letíme již 3. hodinu platí výše řečené několikanásobně. 7

27.8.2003


Jižní Amerika se blíží

Lima nádraží–zde nás snad neokradou

Cestování autobusy je velmi příjemné


Nás však v tu chvíli zajímá jen okamžik, kdy ilegálně zapnutá GPS ukážu nulovou hodnotu zemské šířky a my se poprvé v životě octneme nad jižní polokoulí. Dochází k tomu v 21:28 středoevropského času, ale jsme na 57º 8' 32,9" západní délky, takže tu platí jiný čas. Protože nejsme námořníci můžeme tuto událost klidně zapít slivovicí. Po spořádání několika sendvičů s pivem dochází k oficiální snídani, kterou již někteří těžko koušou, a už se pod náma objevují vrcholky hor některé dokonce zasněžené. Slunce rychle zapadá a v Limě přistáváme za tmy v 17:42 místního času. Vybaveni obavami z přečtených deníků ještě na letišti přebalujeme, vyměňujeme pouze 100 $ na první útraty, protože je zde prý nevýhodný kurz (ano byl o 40 Kč na těch sto dolarů), a vyrážíme z letiště. Před letištěm skutečně čeká několik dohazovačů, ale jsou slušně oblečeni, nejsou vůbec neodbytní a jen se slušně ptají. S pohybem po ulicích v Indii se to vůbec nedá srovnat. Žádný hrozen neodbytných prodavačů, dohazovačů a dětí. I taxikáři většinou pouze pokřikují z auta a jen výjimečně brzdí a snaží se nás přesvědčit. Vycházíme dle rad až na hlavní ulici a tam odjíždíme prvním taxíkem za smluvených 15 solů z 20. řidičem vystřelených k autobusu Cruz de la Sur. S řidičem nás je 6, ale řidič jen vyžaduje připoutání spolujezdce, na množství nehleďme. Bohužel perfektní přesun končí u vyprodaného autobusu, ale na Editiny skvěle španělsky kladené otázky dostáváme odpovědí tip na jiné společnosti. Další rychlý přesun za 8 solů a společnost Movil Tour. Na autobus v 9 večer je posledních 5 míst, ale rozstrkaných po autobuse. Snažíme se přesvědčit prodavačku, aby někoho přesunula jinam, ale mezitím vedlejší prodavačka jedno místo prodává. Kdo zaváhá - jede tentokrát o 2 hodiny později a o 17 solů dráž. Jsme ale rádi, že máme alespoň něco, jinak by nás čekal přesun, hledání v Limě ubytování, které začíná pro nezkušené a neznalé na 10 $, ranní přesun zpět, cesta přes celý den a vlastně ztráta jednoho dne. Volfik by řekl BIG HUSTLE. Nakonec se navíc ukáže, že náš spoj za 47 S je skutečně tak špičkovej, že jsme s něčím podobným nikdy necestovali. Posuďte sami - sličná stevardka servírující deky, balíček se svačinou, teplý či studený nápoj. Škoda, že posledních dobrot se někteří již nedočkali, protože si rozložili sedadlo v letiště a slastně usnuli. Inca cola připomíná sice rozpuštěné bonbony, ale není zase až tak sladká a čekal jsem ji mnohem horší. Usínám po ní ale okamžitě. Probouzím se jen při stoupání do prý 4-tisícového sedla a sleduji měsíc, který ani necouvá, ani nedorůstá, ale usmívá se jak kočka s ohromnými fousy. Vypadá to spíš jako zatmění, ale není to zatmění jako na Ještědu, ale rovníkový měsíc. Radši usínám a probouzí mě až sličná stevardka strhávající ze mě (bohužel jen) tu deku. 8

27.8.2003



Huascarán nad Huarázem

snídaně na střeše u Alexe

Huascarán z vyhlídky nad Huarázem


Není asi člena výpravy, který by litoval těch pár solů navíc za tento komfort a navíc je mnohem příjemnější vstávat v 6 než ve 4. Než místní naháněči mohli začít pracovat, dáváme se do řeči s jedním Angličanem, který s náma přicestoval s kolem a náhradními plášti okolo těla. Žije tu 2 roky a nabízí nám ubytování u něj. Odjíždíme taxíkem za 2 x 2 soly po Huarázu k jeho domu. Zde vaříme čaj a Alex nás posílá na střechu posnídat. Po průlezu prádlem a odehnání 3 psů okamžitě chápeme proč. Před námi leží Huascarán zasněžený, osvícený ranním sluncem jako majestátný strážce celého údolí. Je přitom od nás 60 km daleko, ale i odsud je vidět o kolik převyšuje okolní údolí. Obzor navíc lemují i další hory z jeho okolí. Ubytování u Alexe je velmi pěkné - k dispozici je kuchyňka, záchod se sprchou na chodbě a teplá voda podle principu: "Menos agua, mas caliente!", což znamená, že na sprše je elektrický ohřívač, který dokáže ohřát jen velmi omezené množství vody a tak, čím méně jí protéká, tím je teplejší. V některých hostalech je nejteplejší, když neprotéká vůbec. Balíme jen drobný baťoh na záda a vyrážíme na aklimatizační výlet na blízký kříž nad městem. Je prý od něj nádherný výhled na okolní šestky. Poměrně brzy se dostáváme z výchozích 3090 metrů do 3300. Po dalším stoupání se objevujeme na hřebenu. Jsme sice již nad křížem, ale o to je pohled na vrcholy krásnější. Odhadujeme pohyb slunce po obloze, ale záhy zjišťuji, že slunce se vlastně pohybuje nejen úplně nesmyslně zprava doleva ale i od východu přes sever na západ a tak nemůžeme odhadnout, co bude kdy osvěcovat. Stoupáme dál a dosahujeme hrany údolí, které vypadá, jako by bylo v Peru. Ostré stěny padající kolmo dolů s množstvím vyschlých koryt, kamenné hřbety sprašů, na dně údolí stromy, políčka a chatrče. Obcházíme údolí po hraně, která stoupá vzhůru místy po tělese starého vodovodního systému a nakonec dosahujeme výšky 3787 mnm. Zpět se vracíme údolím a neradostně. Čeká nás 4,6 km vzdušnou čarou a je nám hned jasné, že tou to určitě nepůjde a k tomu klesání zpět na 3090 mnm. Edita se trochu přehřívá a protestuje, ale nezbývá jí než sejít dolů a dát si s námi agua sin gas v nejbližší "restauraci". Většina obchodů má stoleček a židle a prodavačky nabízejí i skleničky. Teplota vzduchu je daleko vyšší než jsme čekali a slunce pálí a bodá do očí. Dorážíme podle GPS spletitými ulicemi Huarázu k hostalu a po krátké pauze jdeme na obědo-večeři za 3 soly. Pstruh nebyl špatnej, polívka vydatná, maracuja nápoj z místní vody osvěžující i když někdo namítá, že může být i průtahový, Maté de Coca 9

27.8.2003

24.6. Huaráz aneb Peru je úplně jiné než jsme čekali trochu pobledlý, ale jinak odcházíme spokojeni. Odpoledne ještě vyrážíme na pivo, ale najít v Huarázu studené pivo je nad naše síly. Podléháme a dáváme si teplé za 3 soly a navrch za 1 S internetovské rozesílání dopisů.

Krajina nad Huarázem


10

27.8.2003



vrchol Churup nad jezerem

jezero Churup od horního jezera První dojmy z Peru Ale to nejdůležitější zjištění za náš první den v Peru je, že Peru je jiné než líčí většina e-deníků. Peru není špinavé, nevypadá zatím ani nebezpečné, není to až tak odlišná kultura, lidé nejsou chutí i když často žijí ve velmi omezeném prostředí, ale hlavně vypadají spokojeni. Huaraz je zatím jediné město, které jsme viděli, a je těžké podle jednoho příkladu zobecňovat, ale na druhou stranu není velký důvod, proč by zrovna Huaraz měl být něčím odlišný. Odlišný je určitě tím, že je to centrum turistiky a horolezeckých výstupů do Cordillera Blanka. Je tu nepočítaně agentur nabízejících výstupy na všechny možné okolní vrcholy včetně Huascaránu a Alpamaya. Samozřejmě nabízejí všechnu výbavu, dopravu a podporu. Ale pokud se týká města samotného - neviděl jsem žádné velké žebráky, jen pár žebraček do počtu, město je čisté, odpadky nikde nejsou a projíždějí zde popeláři, lidi se pohybují po ulicích slušně a čistě oblečeni. Od rána je ve městě živo, trh začíná v 7 a to už po ulicích sedí ženy nabízející pletené vlněné „nekousavé“ kulichy a čepice. Město je plné normálních obchodů nabízejících naprosto běžné věci a nenapadá mě nic, co by se zde nedalo lehce koupit. Restaurace jsou čisté a rozhodně nepůsobí odpudivě. Uvidíme jak si povedou jiná města.


A je to tady, stoupáme do kopce, bolí hlava, nechce se nahoru a nechce se vůbec nic. Klasické pocity při výškové aklimatizaci, které člověk pamatuje a znovu zažívá. Stoupáme z výšky 3800 mnm a naším cílem je jezero Churup ve výšce 4475 mnm. Pocity máme různé, ale jdeme nahoru celkem svižně a jezero dosahujeme za 2 hodiny, což v této výšce není špatné. Obědváme ráno nakoupené housky a tousťák se salámem a relaxujeme. Gratulujeme Quasi k dosažení výšky vrcholu Matterhornu a opalujeme se na slunci. Dnešní den začal asi ve 3 hodiny ráno, kdy jsme všichni vstali a šli se vymočit a někteří již odmítali pokračovat ve spánku. Převalovali se a chtěli hrát společenské hry a teď mají již pozdní odpoledne, ačkoli slunce je teprve v nadhlavníku. Po obědě odmítám poslouchat Q úvahy o horské nemoci na cestě Santa Cruz a odcházím radši okolo jezera k druhému, vyššímu. Po cestě potkávám Novozelanďáka od Alexe, který se již vrací, aby stihl autobus, ale nenechávám se od něj zviklat a vystupuju po moréně do výšky 4606 metrů, prý ekvivalentu Monte Rosy. To je možné, ale tady jsem u horského plesa a nade mnou kopce minimálně o km vyšší. Není moc času a tak sbíhám zpět k dolnímu plesu s krásnou modro-zelenou vodou a docházím k poflakujícímu se zbytku. Bez problémů scházíme k místu, kde nás ráno Alex vyhodil z auta, a kde nás má mezi půl 5 a půl 6 nabrat. Zdánlivě by se mohlo zdát, že mezi čísly 5 či 6 není takový rozdíl, zvláště když jsme uprostřed hor a slunce krásně pálí, ale opak je pravdou. V 6 hodin totiž v těchto zeměpisných šířkách zapadá slunce a nastává zima. Představa, že pojedeme přes hodinu dolů do Huarázu na korbě v tenké flísce či bundě a bez rukavic se budeme držet studených tyčí konstrukce není příliš lákavá. Alex přijíždí před půl 6 a je překvapen, že jsme již všichni včetně Američana a Novozelanďáka připraveni k transportu. Omlouvá se za pozdní, i když není pozdní, příjezd s tím, že cyklovýlet se trochu natáh trojím lepením duší a dalšími technickými problémy. Cesta dolů je přesně podle našich představ - s Milošem a dvěma cizinci se klepeme na korbě za stálého pokřikování Gringos! Karamelos! okolních dětí i těch odrostlejších. V Huarázu projíždíme přes nějakou pěší zónu a je nám jasné, že ve voze je lepší nálada než na korbě. Ještě, že Edita navštívila pouze 9 lekcí španělštiny a k mnoha výrazům se tím určitě nedostala - Alex je totiž pro holky místní krasavec číslo 1.

11

27.8.2003

25.6. Druhý aklimatizační výlet aneb kota Monte Rosa Po výstupu jdeme okamžitě na večeři. Volíme pro změnu čínu, což je podnik dražší než restaurace s menu za 3 soly, ale čekáme, že bude i lepší. Jídlo není špatné a tradičně mimo Homolků nám chutná, ale za 10 solů (3 S polívka, 7 S jídlo) se to nevyplatí. Po večeři chceme na internet, ale Miloš je nějakej stale a proto jdeme do hostalu psát deníky. Holky jdou tradičně spát - Edita, aby se mohla vzbudit ve 3 a bloumat a Q protože jí 12 hodin spánku nedělá žádné potíže. Naše siesta je přerušena Američany, kteří přinášejí nějakou komedii "Best in show" o psech a pouštějí video. Postupně odpadáváme a i když jsem vydržel až do konce a nebylo to špatné, kvůli videu v Peru nejsem.

vodopád – výtok z jezera Churup


12

27.8.2003



pohled na údolí Río Santa ze stoupání do Cashapampy

začátek Santa Cruz Treku

rozkvetlé údolí Santa Cruz


Ráno vyrážíme již tradičně do města kouknout se na trh a tentokrát i obhlédnout odjezdy autobusů do Yungay. Vláďa s Milošem již tradičně nejdou, ale tentokrát jim slibujeme, že s nimi určitě na trh vyrazíme. Po příchodu snídáme a diskutujeme o odjezdu na Santa Cruz. Po dlouhém přemítání zda ano či ne se rozhodujeme u Alexe zanechat deposit. Začínáme vyndávat věci a dělit je na ty, které zůstávají a na ty, co jedou do hor a hle, kupa depositu se plní a pytel do kterého vše ukládáme je nejtěžší ze všech batohů. To se nám pěkně půjde přes skoro 5tisícová sedla takhle na lehko. Loučíme se s Alexem a některými dalšími obyvateli hostalu a taxíkem za 2 S dojíždíme ke collectivu do Yungaye. Taxík poté, co slyšel, že jedeme do Yungaye, nás neveze k mostu, kde je seřadiště collectív, ale někam, kde mu asi za dovezení 5 gringos něco přimáznou. Je nám to jedno, cena 3 S do Yungay je stejná a navíc sú tu bratia slováci a to je naozaj. Klábosíme s nima skoro celou cestu do Yungaye. Vylezli na Sfingu, teď chtějí na lyžích sjet Pisco - dobrý šoumeni a navíc nám radí navštívit lázně Monterrey - absolútný konfórt. Naštěstí pro nás se poslední úsek cesty zabavují s řidičem o možnosti vyjet rovnou k jezerům Llanganuco a já se mohu začít přes celý autobus bavit s "chrochtající" dvojící na zadním sedadle. Dozvídám se, že toto kolektívo jede rovnou do Carazu, odkud se dá vzít taxi do Cashapampy výchozího místa Santa Cruz treku. Quasi tuto informaci přijímá s nadšením vzhledem k jejímu dlouhodobě deklarovanému odporu zdržovat se jakkoli v Yungayi. Připlácíme tedy půl S na osobu a jedeme dalších asi 20 km do Carazu. Při představě, že jsme cestu z Huarázu do Carázu, což je takových 70 km, absolvovali za 28 korun, nám Peru nepřipadá jako vůbec drahá země. V Carázu nás hned u autobusu odchytává řidič a nabízí odvoz do Cashapampy za 5 S/osobu. Snižujeme sice na 4, ale až při nákupu housek ve městě zjišťujeme, že se dá jet i za 3. Těch housek kupujeme 30, protože chleba není a i kdyby byl je stejně sladký, a už se kodrcáme po svazích Cordillery vzhůru. Teprve při příjezdu do Peru jsme zjistili, že 5 lidí je na cestování mnohem lepší počet než 6 (ostatně mohl jsem to předpokládat) - taxíky nás ochotně berou v 5 a my už si vytvořili systém, jak přečkat i dlouhodobý přesun ve 4 na zadní sedačce- já většinou naviguji zepředu. Asi okolo poledne zastavujeme v Cashapampě (2970 mnm) a ihned odcházíme od shluku místních nosičů a oslařů nabízejících své služby. Miloš pak zalitoval, že jsme si nedali ve vesnici polívku, jak popisoval jeden z deníků, a místo toho zběsile utekli a budeme muset hned k obědu 13

27.8.2003


Fyzická příprava Zvláštní kapitolu tvoří fyzická příprava. Kde jsou ty časy, kdy jsme před výletem do Indie chodili denně s batohem plným knih na Ještěd. Nakonec nám to stejně nijak nepomohlo, protože náš postup po plánované trase přerušila angína a mé potíže s dýcháním. Tentokrát vzhledem k dlouhodobé nejasnosti, zda vůbec poletíme, a představě spíše putování, žádný speciální trénink neprobíhá. Dokonce se dá říci, že jsme na tom fyzicky hůře než normálně a i stav "normálně" není vzhledem k průměrnému věku účastníků přes 40 let, nijak valný. Vláďa si navíc doléčuje zlomeninu ramene, kterou si přivodil v zimě při "náročném" běžkařském tréninku. Ostatně týdny před odletem jsou extrémně teplé a tak jediný sport, který se dá dělat je večerní posedávání v příjemných zahrádkách a preventivní prolévání těla pivem, které nám jistě bude v Peru chybět.

táboření ve výšce 3650 mnm

použít naše potraviny. Musím mu dát za pravdu, ale celou situaci elegantně řešíme tak, že jsme oběd zkrátka zrušili a přesunuli ho na večeři. Po několika stovkách metrů a mnoha pokřicích Gringos! Gringos! od místních mužů, pracujících na přečištění jakéhosi vodovodního kanálu, dorážíme k bráně - vstupu do národního parku Huascarán. Čekáme vstupní poplatek 2 $ na osobu a den, nebo 20 $ za celý pobyt, ale místo toho platíme jen dolar 1. O to větší překvapení nás bude čekat po několika dnech při opouštění parku v Lagunas Llanganuco, ale nepředbíhejme. Počáteční úsek cesty podle říčky Santa Cruz stejnojmenným údolím lze charakterizovat slovy: "Škoda, že je zima a nejsme tu v období, kdy všechny ty kytky a kaktusy kolem kvetou!" Musí to být opravdu nádhera procházet tudy v době květu všech těch nám neznámých spécií a subspécií. Fotím všechno, co vidím s tím, že co se nám později nebude líbit smažeme, ale postupně docházíme k názoru, že po návratu ze Santa Cruz vyhledáme vhodné počítačové studio a obsahy karet vypálíme na CD. Cesta celkem prudce stoupá, což vzhledem ke kráse přírody ani nevnímáme a už se dostáváme do rovnějšího úseku ve výšce 3600 mnm. Je již skoro večer, teda blíží se 5. hodina, abych byl přesný, a tak urychleně hledáme místo na táboření. Po několika pokusech nakonec nacházíme místo u potoka na louce bez kamenů, kde je možné postavit 3 stany, a nehučí tu potok. Jsme ve výšce 3651 mnm. Dávám se do rozdělávání ohně, zatímco Vláďa rozohňuje vařič. Nakonec se přikláníme k variantě oheň ušetříme tím palivo, oheň navíc hřeje a zkrátí nám čekání na 8. hodinu, kdy je již povoleno jít spát. Profil Santa Cruz treku


14

27.8.2003



typický pohled v údolí Santa Cruz

pivo ve výšce 3767 mnm chutná Vízum Podmínky pro cesty do světa se mění a v Peru se zdá to platí naplno. Nemám teď na mysli, že je v zemi výjimečný stav, ceny na Camino Inca se zvedly za posledních pár let z desítky $ až na dnešních skoro 200, ale i systém udělení víz byl letos na jaře přitvrzen. Místo obvyklého podání žádosti o vízum je nutné nejprve poslat na Vyslanectví jména a čísla pasů účastníků, ty jsou pak předány do Limy pro potvrzení, počkat několik týdnů, aby ještě několik dní před odjezdem nebylo jasné, zda toto potvrzení přijde. Mezitím musíte zaplatit letenky, bez jistoty, zda někam poletíte, složit 30 $ na účet Vyslanectví a volat a věřit ujištění, že akreditace víz proběhne do odletu a Vy v klidu odletíte. Je to asi první seznámení s mentalitou "maňána", tj. všechno bude zítra, zítra však zde znamená ne zítra, ale někdy nebo možná někdy. V Peru jsme se dozvěděli, že pro Slováky je situace ještě mnohem dramatičtější. Nemají konzulát a místo logické Vídně, odkud většinou letí, musejí do Budapešti a to nejlépe v den odletu z Vídně. Taky se jim i stane, že neodletí. Pakárna. SUDPANY PERU 2003.doc

Ráno znovu rozděláváme oheň, respektive rozfoukáváme zbytky žhavých uhlíků od večera. Přestože teplota v noci poklesla k bodu mrazu, starý kořen ještě doutná. Zjišťujeme, zda noční návštěva místních krav nenapáchala, kromě nových obrovských lejn, nějaké škody. Kravám se tu evidentně daří. Stoupáme velmi mírně skoro plochým údolím až k osadě Llamacorra 3767 mnm. Slovo osada je asi přehnané - jsou tu dva baráci, z toho jeden přišel s náma, a jeden stánek s potravinami a pitím. Nebyli bychom Češi, kdybychom odolali lákadlu dát si pivo v odlehlém údolí vysoko v horách. Naoko tuto závislost skrýváme za nutnost podpořit tyto chudé lidi v horách a kupujeme dvě piva po 8 S (64 Kč). Lámanou španělštinou chceme piva bez zálohy neotevřená, že si je necháme v potoce ochladit. Prodavač buďto nerozumí nebo nechápe. Pravda je, že nechápal, nebo si myslel, že nejsme normální, protože pivo je po noci podchlazené až příliš. Po občerstvení pokračujeme dále mírně stoupajícím údolím okolo jezera Laguno Chica. Zde vidíme jakou vodu jsme včera pili a jsme rádi, že jsme ji přeháněli přes odporné chlorové tablety. Od dob, kdy jsme byli v Nepálu se většina věcí na cesty výrazně zlepšila, jen ty tablety jsou odpornější než dřív (a dražší). Jak jsme se ale dozvěděli později, např. hoši z Moravy, kteří si vzali do hlavy, že budou lézt na Huascarán, žádné tablety nesehnali. Doufejme alespoň, že budou fungovat, když voda po nich je kyselá a smrdí chlorem. Voda v krásném potoce vytéká ze stojatých lagun s rákosem a mechem, všude se pasou krávy a i jim nedělá dobře, protože jedna chcíplá leží v malebném potoku opodál. U další Laguny Czande (3900 mnm) obědváme a předbíhá nás dvojice Poláků, které jsme ráno potkali u báby s pivem. Ještě jsme potkali dva bílé s nosičem a osly a do večera nás minou ještě 3 oslaři, čímž je výčet turistů na této " velmi turisticky navštěvované trase" ukončen. Po traverzu okolo jezera nás ještě čeká přejít z levé strany údolí na pravou a vystoupit pár metrů a stojíme na křižovatce, cíli dnešní cesty, kempu ve výšce 3968 mnm. Cesta vpravo míří na náhorní planinu a dál do sedla Punta Union, cesta vlevo do základního tábora pod Alpamayo. Jsou pouze 3 hodiny odpoledne a moréna nad náma je tak 200 metrů vysoká a za ní musí být skryty pohledy na Alpamayo. Q doráží s bolestí hlavy. Celý den ji nutíme pít, ale ona má svůj rozum a teď ji bolí hlava. Odměřuju ji vodu, kterou má vypít a neustále dodáváme další. Člověk se v této výšce při celodenním pochodu musí donutit vypít alespoň 4 litry a to je nějaké vody, obzvlášť, když je hnusná. 15

27.8.2003


jezero Czande ve výšce 3900 mnm

Protože je do večera ještě čas, domlouváme se, že vyrazíme po skupinách směrem k Alpamayu. Já jdu s Milošem, protože Q má výšky dnes dost. Proti nám sestupuje skupinka turistů, kterou bychom měli po čase potkat, ale ne a ne na ně narazit. Po prudkém asi 40 minutovém výstupu je nám jasné, že zde musí existovat spojnice směrem k sedlu Punta Union. Za několika zig-zag zatáčkami ji ve výšce 4161 mnm nacházíme. Jdeme ještě pár metrů dál, protože při předchozím stoupání se neustále objevovala větší a větší část krasavice Alpamayo. Za další zatáčkou je nám jasné, že dál již jít nemusíme. Počasí není ideální, protože slunce bude zapadat přímo za hřebenem Alpamaya a navíc se přeci jenom honí nějaké ty mraky. Musím říci, že je to hora pěkná, ale rozhodně bych neřekl, že patří mezi ty nejkrásnější. Přesto, že je to v protislunci, děláme pár fotek, které zítra ráno všechny smažu, a jdeme zpět. V táboře mezitím stojí Homolků stan a vše vypadá, že Q už je dostatečně zavodněná. Vysvětlujeme všem zítřejší plán po ránu vylézt nejprve na morénu, prohléhnout si Alpamayo v ranním slunci a po traverzu přejít pod sedlo. Snažím se ještě pochopit místní koloběh slunce a zdá se, že by tomu skutečně mělo být tak. Po dlouhém vaření na ohni usínáme v očekávání velkého dne - Alpamayo, sedlo....

Alpamayo – večer to nebylo ono


16

27.8.2003



Alpamayo – opravdová krasavice hor

vrcholy Paria a Piramide

skutečně jsme tam byli – teda Miloš

ale i ostatní


Navnaděni včerejším pohledem na Alpamayo a čistým ranním nebem vstáváme časně a snažíme se i urychlit ranní rituály vaření, balení a odchodu. Miloš opět blahořečí spacák Bambusa, který naštěstí zůstal doma a jel sice těžší, ale podstatně teplejší péřák. Už v 8 hodin vyrážíme na 200 metrů vysokou morénu nad táborem a před prvními kroky do příkrého svahu vidíme nad svahem na modrém nebi malou sněhovou kuličku. Je to jistě vrchol Alpamaya. S trochou strachu pozoruji mraky sílící nad sedlem Porta Union. Bohužel při stoupání do údolí na jehož konci se pyšně tyčí Alpamayo není zatím vidět a nevíme zdali i tam již nejsou nějaké mraky, které by zkazily očekávaný pohled na sluncem nasvícenou jižní stěnu. Naštěstí nebyly! Ba naopak, kromě malé oblačnosti nad sedlem Punta Union je celý obzor bez nejmenšího mráčku a tak se můžeme kochat pohledem nejen na Alpamayo, ale i na druhou stranu na Artesonraju (6025 mnm), Piramide (5885 mnm) či Caraz (6025 mnm). Měním svůj včerejší názor a zařazuji tuto horu mezi ty nejkrásnější. Po asi hodině vyjevených pohledů a nekonečného focení typu já a Alpamayo, my a ALPM, ona a ALPM, ALPM a ti druzí, ALPM detail, atd. se vydáváme dál po mírně klesající vrstevnici na terasu vedoucí k sedlu. S blížícím se sedlem se objevují pohledy na nové a nové zasněžené štíty a ledovce Taulliraju (6010 mnm). Cesta stoupá jen mírně, ale opticky se přibližující sedlo dává tušit, že posledních 500 výškových metrů bude asi dost do kopce. Docházíme dvojici Američanů, kteří jsou sice O.K., ale vypadají spíš K.O. Quasi pije jak velbloud a i ostatní se činí, takže musíme neustále nabírat a "ochucovat" další vodu. Nakonec je to sice do kopce, ale není to až tak strašné a cesta stoupá celkem pozvolně až do sedla. V sedle odhazujeme batohy a vracíme se s Milošem pomoct holkám alespoň na posledních několik metrů. V sedle Punta Union 4775 mnm svačíme salám a housky (někteří sabotují) a chystáme se na sestup údolím Huaripampa, které je na první pohled úplně jiné, než Santa Cruz. Údolí připomíná spíše rumunské hory, než Cordilleru, ale nad těmito hřebeny se občas objevují kousky ledovců a vyšších štítů. Než se však vydáme po točitém kamenném schodišti dolů ze sedla, vydáváme se s Milošem ještě na malou odbočku po hřebeni. Cílem je vidět vrcholy hor kryté tímto hřebenem a doufáme, že všemu bude vévodit mohutný Huascarán. Po výstupu po hřebenu je nám jasné, že neuvidíme nic víc, než mraky.

17

27.8.2003


vrch Quitaraju v okolí Aplamayo

Sestup je nenáročný a po relativně krátké době máme sedlo Punta Union vysoko nad sebou. Edita tento pohled nevydrží a její žaludek neustojí. Blíží se večer a my pořád sestupujeme svahem, kde není možné tábořit. Asi před 5 dorážíme k řece a objevujeme první tábořiště. Není moc dobré - je malé a plné kravských hoven - a tak pokračujeme ještě pár minut dál. Zastavujeme na malé loučce uprostřed křovisek a Miloš se vydává dál, hledat něco lepšího. Než se však vrátil s lepší nabídkou, máme již vybaleno, oheň už hoří, Homolci mají skoro postavený stan a želvy jsou pryč. Jsme ve výšce těsně pod 4000 metrů a v noci asi nebude nijak vedro. Vydávám se ještě na dřevo a to pak do dlouhé noci (tak devíti hodin) úspěšně pálíme. Seznam GPS souřadnic na Santa Cruz treku (WGS-84)

konečně sedlo Punta Union

tábor za sedlem ve výšce 3957mnm


Bod CASHAPANPA 17 18 SCT-CAMP1 19 LLAMACORRA LAGUNA LAGO CZAND ALM-FORK ALM-FORK2 ALM-VIEW 20 22 23 24 25 ZLEB NAPAS BREAKPOINT PUNTA UNIO 26 ODBOCKA PUNTA UNIO 27 28 29 30 31 KRIZOVATKA POTOK SCT-CAMP3 PARIA 32 HUARYPANPA FORK COLCA FORK VAQUE 33 CAOLA CAMP4 VAQUERIA 34 PORTACHUELO SILNICE OBED 35 PAMATNIK PERU 70 YUNGAI-GLE LAVINISTE

18

Zem. šířka -8,95369590 -8,95369590 -8,95161426 -8,95032738 -8,94736597 -8,94573611 -8,93905045 -8,93125109 -8,91197230 -8,91611690 -8,91144960 -8,91663666 -8,91592897 -8,91505374 -8,91372831 -8,91411555 -8,91117183 -8,90971664 -8,91225519 -8,91273664 -8,91454294 -8,91225519 -8,91506698 -8,91464336 -8,91522624 -8,91956278 -8,92568073 -8,92920457 -8,93508741 -8,94253431 -8,95162901 -8,97556102 -8,99457067 -9,00028344 -9,00217038 -9,00882955 -9,02535807 -9,04422255 -9,01058698 -9,04421702 -9,05110921 -9,05233607 -9,05080964 -9,05020254 -9,06962458 -9,13894141 -9,15025103

Zem. délka -77,77448712 -77,75289198 -77,73201937 -77,72152363 -77,70754916 -77,70114329 -77,68407731 -77,66413878 -77,62318715 -77,62436254 -77,62383373 -77,61355659 -77,60020087 -77,59373465 -77,59024031 -77,58932107 -77,58532072 -77,58259568 -77,58201993 -77,58136128 -77,58256861 -77,58201993 -77,57967174 -77,57677026 -77,57298080 -77,56577983 -77,56069729 -77,55885537 -77,55858790 -77,56153515 -77,56249337 -77,55473591 -77,53808895 -77,52689282 -77,52595413 -77,53059142 -77,48986191 -77,49130955 -77,53074305 -77,49132405 -77,59118018 -77,59742872 -77,59898893 -77,60293772 -77,64172833 -77,74729983 -77,73626229

Výška (mnm) 2976 3419 3653 3651 3641 3767 3867 3900 4161 3968 4177 4148 4258 4368 4421 4501 4581 4698 4774 4747 4826 4774 4671 4648 4429 4345 4268 4133 4023 3957 3824 3746 3585 3482 3443 3591 3590 3520 3689 3521 4718 4305 4251 4055 3882 2485 2557

27.8.2003



údolí Huaripampa

orchideje parazitující na stromech

bratři z údolí Huaripampa

typická škola v horách Peru


Milošův ranní rituál okolo bambusy je tentokrát zcela zastíněn následky nočního deště. Homolci byli v noci překvapeni deštěm, který volně protékal přes stanovou plachtu a hromadil se na podlážce. Vypadají dost rozhozeně a nemůžou se dohodnout, co udělají po návratu domů se stanem. Zatímco Edita ho chce dát dětem na Moravu na hraní na zahradu, Vláďa ho chce nekompromisně okamžitě vyhodit do popelnice. Jediné, co je ochoten, je nechat si tyčky. Naštěstí déšť v noci skončil a tak čekáme na sluníčko, které by jim vysušilo věci. GPS odhad na půl 9 je naneštěstí dost přesný a k tomu přicházejí mraky, takže sušení je jen částečné. Pokračujeme údolím dál a po sklesání asi 200 metrů se dostáváme na další tábořiště s výhledy zpět na zasněžené vrcholy okolo Piramide. Relativní rovina, která následuje na několika dalších km nás přivádí k prvním osadám. Po cestě potkáváme dva bratry, které fotíme a když jím ukazuji fotku na display, získáváme si jejich smích. Edita přidává bonbony a kluci se přidávají k naší skupině. Holky se snaží z nich dostat nějaké informace, ale co jsme pochopili, tak jsou z vesnice Chaola, která je někde kilometry daleko v údolí a protože je neděle, vyšli si jen tak do hor podívat se na dobytek. Šli s námi asi hodinu, než jsme je přestali bavit a pak zůstali v nějaké další vesnici u kamarádů. Po cestě jsme navštívili i místní jednotřídní školu a je nám jasné, že cíl snižování negramotnosti v odlehlých horských oblastech je pro vládu opravdu nelehký. Dáváme si pivo a výborné dusivé buchtičky a již pokračujeme dál údolím. Na křižovatce se rozhodujeme, kam se vydat a tak jdeme směrem na Vaquerii. Tam dorážíme okolo 4 a na silnici nad námi stojí autobus. Místní nahaněči nás z dálky ujišťují, že autobus počká, než dorazíme, což je tak minimálně 10 minut, ale my stejně nechceme jet a tak na ně máváme a provokativně si sedáme. Autobus odjíždí a my v klidu dorážíme k bufetu na pivo. Sedíme a diskutujeme další postup. Původní varianta přejít zpět do údolí Yungaye přes sedlo 4820 mnm mezi vrcholy Chopicalqui a Contrahierbas nemá patřičnou podporu. Zvažujeme ostatní možnosti a to přejet busem přes sedlo Portachuelo k jezerům Lagunas Llanganuco a přes Yungay se vrátit k Alexovi do Huarázu a vydat se tam ještě na dvoudenní výlet v okolí. Novou variantou je pokusit se o výstup na Pisco (5800 mnm). Je to lehký kopec, který se leze jako aklimatizační výstup před Huascaránem. K výstupu jsou nutné mačky, jedna zbraň na počátek ledovce a pak již jen teplé oblečení a aklimatizace. Výsledkem krátkého brainstormingu je pokračování v původním plánu přes sedlo. 19

27.8.2003

29.6. Přesun pod sedlo 4820 m aneb Micru do popelnice Krátce o školní docházce Povinná docházka je od 6 do 12 let a podle průvodce ji navštěvuje 95% dětí. Ve škole, kterou jsme viděli musí být opravdu těžké se naučit číst a psát a podle číslic na zdi i počítat do 23. I tak byla negramotnost snížena za posledních 30. let ze 70 na 90%. Druhý stupeň škol do věku 16. let již není povinný a tak školy navštěvuje jen asi 40 % dětí. Školní rok je od března do prosince, což je pro nás neobvyklé, ale zde logické. My v představě našich prázdnin jsme si naivně mysleli, že dětem začínají prázdniny každý den, kdy jsme je viděli. Nevíme jestli je to pravidlo, ale před školou vždy stály stánky se sladkostma a jinýma lákadlama a děti před začátkem i po skončení školy hojně nakupovali. Domů chodili pěšky, autobusy či plně osazenými collectivy či taxíky, kam se vždy vešlo tolik dětí, kolik jich to uvezlo. Pokud někoho zajímá pohled české učitelky na Peru doporučujeme zajímavou knížku Olgy Vilímkové: Učitelkou v Peru.


Tak dokupujeme potraviny a vydáváme se pěšky po silnici s tím, že časem snad něco stopneme. Po dvou hodinách chůze je jasné, že silnice není z nejživějších a i kdyby nám zastavilo hned první auto budeme muset dojít až někde zatáboříme. Je už skoro tma, když docházíme za vesnici Caola, kde se cesta do sedla odděluje. Teče tu potok a nějaká rovina se taky dá najít. Zalézáme za stromy, abychom nebyli ze silnice moc vidět a zkoušíme rozdělat oheň. Dřeva není v okolí moc, tak vaříme i na benzínu, ale nakonec rozhoříváme pařez a protože se i venku oteplilo, sedíme znovu dlouho "do noci". Mapka Santa Cruztreku s GPS body

20

27.8.2003



do Toyoty se vejde 22 lidí a dvě ovce

jeho veličenstvo Huascarán

Huandoy 6395 mnm

trekařský vrchol Pisco (vpravo)


V noci začíná opět pršet a my čekáme na opakování včerejšího Homolkovic boje se stanem. Opak je však pravdou a Vláďa se probouzí až ráno a vůbec neví nic o nočním dešti. Micra byla líp postavená a Miloš mu večer poradil otevřít si vnitřní stan. Vypadá to, že děti nakonec stan na zahradu nedostanou. Ráno sice už neprší, ale mraky jsou tak nízko, že není vidět nejenom sedlo, ale ani údolí. Rozděláváme oheň, protože po včerejším zjištění, že nám asi uniká benzín pojistkou ve vařiči, šetříme zbytky benzínu. Nakonec se nám daří a vaříme chlorovou vodu. Proti mému očekávání a prosazovanému názoru, že se chlór krátkým povařením vypaří, má udělaný čaj chuť vody z bazénu. No inu, jsem sice chemik, ale jaderný. Druhý čaj již chutná normálně, ale zato počasí se normálně netváří. Rozhodujeme se proto změnit včera tak složitě domluvený plán a přejed přes sedlo Portachuelo k jezerům Laguna Llanganuco. Balíme a přicházíme k silnici právě ve chvíli, kdy okolo projíždí plné collectivo. No problemo, vamos! Pět gringos se bez problémů vejde a tím počet cestujících stoupl na 24 včetně dvou ovcí, které se válejí na střeše mezi batohy a zemědělskými produkty. Z překvapení rychlého spoje ani nesmlouváme a bereme cenu 8 S/osobu za dopravu do sedla. Cesta je kvalitní a toyota rychle nabírá výšku z 3500 metrů až do sedla ve výšce 4767 mnm. Obloha se postupně protrhává a tušíme, že za hřebenem bude líp. Okolo 1 hodiny odpoledne brzdíme autobus na sedle (řidič mezitím zapomněl, že chceme vystoupit) a hned nám popisuje okolní vrcholy a nabízí, že na nás počká v 5 odpoledne u Památníku a odveze do Yungaye. Přikyvujeme, ale dodáváme, že možná, což však působí Editě jazykový oříšek. Ze sedla se nám rozprostírá úžasný pohled na údolí zakončené horním jezerem Llanganuco ležícím ve výšce 3800 mnm, skoro 1000 metrů pod námi. Údolí je uzavřené pásem hor, kterým vévodí oba vrcholy Huascaránu zleva a vrcholy Huandoye, Pisca a Chacraraju zprava. Údolí je k naší nevoli neustále zásobováno oblačností přelézající sedlo z údolí odkud jsme přijeli. Přesto fotíme a kocháme se výhledy na objevující se vrcholky, ledovcové pláně i strmé morénové svahy. Ze sedla jdeme několik kroků vzhůru a dostáváme se na starou cestu, kterou dnes chodí jen turisté a oslové, z pohledu Peruánců jen oslové. Cesta příjemně klesá a s ubývající výškou se objevují kvetoucí keře, kaktusy a endemické pyjovníky, odborně však nazývané jinak. Naštěstí pro nás s ubývající výškou ubývají i mraky, což není samozřejmě způsobeno tou výškou, ale ubývající oblačností za hřebenem. Často se

21

27.8.2003


„pyjovník“ a severní Huascarán

beze slov

u památníku Expedice Peru 70


zastavujeme a prohlížíme si úchvatné stěny, hledáme horolezce na Huascaránu a trekaře na jednoduché výstupové cestě na Pisco, pozorujeme stopy od lyží tamtéž a napadá nás, že v tomto údolí nemohla minulé dvě noci padnout ani vločka sněhu. Zastavujeme uprostřed rozkvetlé louky plné pasoucích se krav a hledáme romantické místo, které by nebylo pokryto jejich shity. Snažíme se rozpálit náš vařič, když zjišťujeme, že jeho nádobka není prázdná a že tedy únik benzínu není tak velký, jak se mi včera zdálo - asi jsem blbnul z výšky. Vařič nakonec stihnul uvařit peruánské těstoviny pasta s českou rajčatovou polévkou. Posilněni se vydáváme opět dolů se zrakem neustále upřeným vzhůru. Domlouváme se taky, že neodjedeme dnes do Yungaye, ale strávíme večer uprostřed hor. Ve 3/4 na 5 přicházíme na místo, kde zkratky vedené po staré cestě definitivně končí a musí se dojít po prašné silnici. Zde čeká osobní toyota a její řidič se nám snaží naznačit, že čeká na nás. Jazykově trochu pokulháváme, ale snažíme se mu naznačit, že dohoda nebyla definitivní a že nikam nejedeme. On mele něco o 65 solech, což se nám zdá vůbec nesrozumitelné a proto odcházíme. Vyprovází nás větou, kterou by bylo možno přeložit jako "Gringos nedrží slovo". Procházíme po silnici směrem k hornímu jezeru a noříme se mezi stěny příkrého údolí. Začínáme hledat místo pro nocleh, protože je nám jasné, že brzy zmizí výhledy na okolní vrcholy a zmizí výhledy vůbec, protože padne tma. Na oficiálním tábořišti nalézáme pouze jeden stan, který na nás mluví španělsky i když je jasné, že je obydlen gringos. Než se stačíme rozhodnout zda zůstaneme, přijíždí známá toyota a její řidič nám znovu objasňuje výhody dnešního odjezdu. Využíváme překladatelských služeb stanu, ze kterého se vyklubala kanadská dvojice mluvící překvapivě nejen španělsky, ale i anglicky. Dozvídáme se, že poplatek 65 S musí zaplatit každý, kdo vchází či opouští Národní Park Huascarán bez ohledu, že jsme zaplatili 3 soly při vstupu do údolí Santa Cruz. Kontrola u brány je však pouze od 5 ráno do půl sedmé večer a náš "objednaný" taxi nám nabízí odvoz až po tomto limitu. Za svoji službu chce 70 S celkem. Vzhledem k ceně běžného autobusu do Yungaye 25 S za 5 osob odjíždíme za 50 solů toyotou s pocitem ušetřených 300 solů. Po cestě zastavujeme na moréně horního jezera a jdeme se poklonit k památníku české expedice Peru 1970. Je již večer, padá tma a i vzhledem k tomu, že většina z nás zná někoho, kdo přišel při této tragédii o otce či manžela, máme při přístupu po laviništi smíšené pocity. Památník je nově postavený či zrekonstruovaný, protože byl poničen při nedávném sesuvu kamenné laviny z Huandoye. Dle našich dohadů nestojí na místě základního tábora Expedice, ale na protilehlém svahu. Lavina spadlá z 22

27.8.2003

30.6. Do Yungaye aneb jak propít vstupné do parku Co s sebou Podle doporučení psaných průvodců a zdravého rozumu není vhodné s sebou tahat nesmysly typu notebooku, CD přehrávače, fénu apod. Zvykli jsme si s sebou nosit GPS satelitní navigaci, vysílačku, digi foťák a mobil. Do Peru jsou však některé tyto přístroje naprosto nevhodné - s vysílačkou bych se neměl s kým spojit a mobil v Peru nefunguje (alespoň ne naše frekvence). GPS je však velmi vhodný přístroj a to nejen k určení vždy aktuální polohy, což vzhledem k tomu, že jedu s manželkou není až tak nutné, ale třeba i nadmořské výšky. Pro evidenci naší cesty je to velmi potřebný přístroj, pro případný výstup na El Misty či jiný vrchol naprosto nenahraditelný. Již doma v křesle si dokážu představit, jak při nekonečném stoupání vzhůru a toužebných pohledech k vrcholu, GPS ukazuje nadmořskou výšku z které vyplývají ještě dlouhé stovky metrů stoupání. Foťák je velmi důležitý přístroj. Fotky člověk musí ukázat všem těm, kteří nikam nejeli, přetlouct ty, co byli jinde a vysmát se těm, kteří pochybovali o celé výpravě. Ale hlavně si uchovat zážitky na další léta, kdy bude člověk sedět doma. Před výletem do Severní Ameriky si fotograf výpravy Vláďa pořídit zrcadlovou Minoltu a o to víc překvapilo jeho letošní prohlášení: "Ten těžkej krám nebudu tahat, vezmu jen mjučko a vypálím si pak fotky z digitálu." Ano digitální technika nahlodala i zaryté fandy klasické fotografie. I tak s námi jede vedle Olympusu mju a IS-21a zmiňovaný digitální C40, zkrátka jen Olympusy. Vedle těchto přístrojů jede i HP 660 kapesní počítač na záznamy deníku i na dlouhé večery. Problémem se ukázalo dobíjení baterií pro GPS a foťák. Peru má totiž sice standardních 220 silných Voltů v síti, ale pozor při 60 Hz. Levnější nabíječky většinou zvládnou různá napětí, ale 60 Hz, to jim moc nesedí. Dát 2000 za nabíječku se mi nechce, tak kupuji normální se vstupem z 12V adapteru, který nahrazuji zdrojem pro HP 660 - wash and go - dva v jednom. Dále bereme ještě dalekohled na pozorování kundorů v kaňonu Colca, a tím by asi výčet cvičné zátěže skončit. Naše drahé polovičky uvedu radši v jiné části deníku.

vrcholu Severního Huascaránu je jasně zřetelná stejně jako místo jejího odtrhu. Z místa památníku je vidět krásně na vrchol Huascaránu a my dáváme dohromady naše poněkud kusé informace o celé tragédii. Quasi přiznává, že před odjezdem něco o tragickém zemětřesení četla, ale vzhledem k naší cestě některé pasáže vynechávala. Odmítá také již od prvního dne příjezdu do hor spát v Yungay, což dneska asi bude muset porušit. Protože času do ukončení výběru na bráně je dost, dlouze diskutujeme, ale čím více se dostáváme do detailů, tím více vidíme tragičnost celé události. Návštěvu končíme položením natrhaných květů a pohledem na vrchol ještě sluncem zalitého Huascaránu. Asi máme všichni v tu chvíli stejné nevyslovené přání. Po cestě ještě vytěžujeme auto - řidič si myslí, že on a 5 gringos s baťohy nepředstavuje plnou kapacitu osobního auta a do kufru šoupe ještě jednu bábu s nůší - a sjíždíme dolů uzavřeným kaňonem k výběrčí bráně. Asi po půl hodině jízdy vyjíždíme z opravdu velmi hlubokého a uzavřeného údolí oddělujícího Huascarám a Huandoy a přijíždíme k výběrčí bráně. Je nám jasné, že její místo je vybráno přesně tak, aby chytráci, kteří by ji chtěli nějak obejít, museli buď šlapat celou noc k nejbližšímu tábořišti nebo to zkusit přes den a zřítit se do vod hluboko ležící řeky. My však projíždíme za zvuků domorodé hudby linoucí se z kazeťáku a smradu linoucího se z báby v kufru. V Yungay, který leží jinde než stál původní Yungay a který je chráněn před možnou lavinou hradbou hor, přirážíme k vyhlášenému a zejména Čechy vyhledávanému hostalu Gledel. V chodbě je několik lidí, ale paní Rusulu, majitelku hostalu, nelze přehlédnout. Ubytování stojí 10 solů a přijímáme i nabídku na steak s hranolkama za 8 a salát za 3,50. Dáváme si taky 5 piv, vždyť jsme ušetřili 300 solů za vstup. Hostal je plný Čechů z nichž jedna skupina se právě vrátila z Huascaránu, druhá se chystá na Santa Cruz trek a další tu jen tak pobývají. Jeden z horolezců si mě prý pamatuje z lyžování v Les Arc, respektive jak jsme vezli zubačkou kanystry s vínem a stavěli z nich Ještěd. Ty lidi si ale pamatujou blbosti. Po chvíli to tu vypadá jako v české hospodě a když odcházíme kolem půlnoci spát není nám už jasné, kdo vlastně vylez na ten Huascarán, jestli oni nebo my. Víme jen, že 30. se máme sejít na Malé Skále v pizzerii, ale který měsíc, to už nějak není důležité.

Hostal, který žádný Čech nemine


23

27.8.2003



paní Rusula, nová členka SK Ještěd

Osudné zemětřesení 31.5.1970 31.5.1070 ve 3.24 odpoledne se následkem zemětřesení o síle 7,8 Richterovy stupnice ze Severního vrcholu Huascaránu utrhla několik desítek metrů mocná vrstva ledu a skal a vrhla se do tříkilometrové hlubiny. Dopad masy o rychlostí okolo 300 km/hod nevydržel údolní ledovec a vytvořil s původní hmotou 15 milionů kubíků žuly a ledu, které se řítily na 14 km vzdálené město, kde probíhala lidová slavnost. Vzdálenost 20 km překonala vlna ledu, bahna a kamení tak rychle, že stačilo utéct jen několik lidí, kteří vyběhli na Campo Santo. Přitom Yungay zasáhl pouze boční proud, který se naneštěstí přehoupl přes kamennou hranu. Hlavní proud pokračoval údolím vlevo od Yungaye a při jeho zaústění do Ria Santa se vydal na obě strany. Proud bahna zasáhl i velmi vzdálený Carás. Přesný počet obětí není znám, ale předpokládá se, že jen v Yungay zemřelo 18.000 lidí, v troskách Huarázu 20.000 a v ostatních oblastech Callejón de Huaylas a Conchucos dalších 30.000. Většina vzdáleného Huarázu byla zničena a v místech kde stával Yungay je dnes 6 metrová vrstva hlíny a kamení. Zemětřesení je považováno za největší v historii celé západní polokoule. Jako zázrakem přežilo sedmdesát dětí v cirkusovém šapitu na okraji Yungaye, které lavina minula.


Při včerejším sjezdu z hor někdo vyslovil obavu, zda při prudkém klesání o 2000 metrů nemůže člověk dostat údolní nemoc. Dnes víme, že může - Vláďa vypadá vyloženě špatně, Miloš o trochu líp, ale nejhůř vypadá náš účet 200 solů! Gledel je zcela jasně nejdražší hostel na naší cestě, ale na jeho obranu musím říct, že jsme měli královskou večeři, supr snídani a hlavně 17 cervezas. Takže vlastně neplatíme tolik a můžeme všem Gledel a hlavně paní Rusulu vřele doporučit. Je to skutečně domací prostředí včetně stolu a židlí z českého velvyslanectví. Balíme, necháváme si batohy v hostelu a jdeme se podívat na stopy po starém Yungayi. Je to asi 20 minut cesty přes nové, ničím nás nenadchnuvší město. Zato místo katastrofy nás uchvátilo. Starý hřbitov nazývaný Campo Santo na kopci nad bývalým městem přečkal jako jediný katastrofické zemětřesení 31. května 1970. Na Campo Santo se nás ujímá místní zahradník a snaží se nám objasnit průběh a následky laviny. Vystupujeme na repliku katedrály, která stála na Plaza de Armas, a zahradník nám ukazuje místo, kde stálo cirkusové šapito v němž přežilo 70 dětí. Z celého města se zachovaly jen 3 palmy, kus kostela a ježíš na kopci nad hřbitovem. Děkujeme zahradníkovi, dáváme mu 5 solů, protože menší minci nemáme, a odcházíme po 30 let starém lavinovém poli pryč. Po cestě občas míjíme pomníček, který v místě, kde stával dům, nechali postavil příbuzní. V Gledelu se znovu loučíme s Rusulou a ještě jednou si vyměňujeme zkušenosti se sympatickou dvojicí otec a dcera z Trutnova. Venku máváme na collectivo a odjíždíme zpět do Huarazu. V The Way Inn není sice Alex doma, ale jeho přítelkyně nám sděluje, že neví, jestli mají volno, protože čekají možná 14 gringos, ale vše ví jen Alex a ten je někde na svém novém mountainbiku. Po chvíli přichází znovu s klíči od pokoje s konstatováním, že se i tak nějak vejdeme. Žádné gringos jsme až do odjezdu neviděli, jen se zde objevil náš známý Novozelanďák s pěknou kamarádkou, jejíž přítel čeká na vhodné počasí k výstupu na Alpamayo a ji už čekání na vrchol přestalo bavit. O tom, že za několik dní se pod Alpamayem stane tragédie se dozvíme až po návratu do Čech. Asi 8 mrtvých a mnoho pohřešovaných, ale víc již média neuvedla. Dáváme prát plnou pračku prádla a utíkáme do města vyměnit peníze, najít autobus do Limy, ale hlavně k internetu dozvědět se po týdnu něco nového a odeslat informace o našem putování. Na večeři jdeme do lidovky za 3 soly a snažíme se před objednáním přeložit jídelníček. Nakonec volíme každý jiné jídlo abychom poznali co nejvíc. Špatnou 24

27.8.2003


Huascarán z bývalého Yungay

Ježíš město nezachránil, jen sebe

ruku měla tentokrát Q s Vláďou, kteří si dali kubánskou rýži Arroz de la Cubana, což je rýže s opečeným něčím, co vypadá jako banán, ale není. K jídlu je jako vždy i velmi vydatná polévka Sopa de la Casa a čaj Matte de Coca. Po jídle jdeme řešit zajímavý problém - potřebujeme vypálit obsah 4 paměťových karet z foťáku na CD, abychom si uvolnili paměť na další fotky a ještě chceme několik fotek poslat internetem na www. Naše pokusy v internetových kavárnách končí buďto na Windows noventaocho, nebo na nemožnosti vypálit CD či na naprostém nepochopení velmi počítačově vzdělané obsluhy. Nakonec zabrousíme do obchodu s počítači, který již od dveří vypadá velmi nadějně - několik rozmontovaných strojů, spousty CD a typický bastler. Bez problému odcházíme po několika minutách s vypálenýma fotkama na CD za 8 solů. Před odchodem mě ještě napadlo, že jsme možná poradili majiteli nový způsob podnikání, ale to již necháváme na něm. Zbytek večera trávíme dopisováním deníků a plánováním další cesty. Ukazuje se, že doprava Cuzco-Lima je pro normálního smrtelníka nepřežitelná, neboť představuje něco mezi 30 hodinama cestování autobusem a to buď přes Arequipu nebo přímo z Cuzca do Nascy přes hory. Další variantou je letadlo. Odlet zpět z Cuzca do Limy na závěr putování se nám nezdá vhodný, protože může dojít ke zhoršení počasí, zrušení letu či jiné nepředpokládané události a nám odletí spoj do Madridu. Řešení se zdá jednoduché - otočíme celý následující program a pokusíme se hned pozítří odletět z Limy do Cuzca.

školní autobus 6 metrů nad silnicí


25

27.8.2003



stánek s ovocem za pár centinů za kilo

Místo bazénů nás zlákaly vany

„Absolútný konfórt“


Nápad to sice nebyl špatnej, ale jeho realizace asi nebude jednoduchá. Zdá se, že po internetu lze letenky rezervovat jen víc než 3 dny předem a tak nezbývá než vše řešit až v Limě na letišti nebo zkusit ještě telefon. Netroufáme si s naší španělštinou a chceme požádat Alexe. Alex ale není a tak vše odkládáme až na odpoledne. K snídani kupujeme 15 housek za obvyklých 1,5 solu, dojídáme marmeládu a bereme si z lednice máslo. Po snídani vyrážíme konečně všichni na trh a na procházku po městě. Kupujeme rajčata a cibuli na salát za naprosto směšné ceny (rajčata za 0,7 S/kg), holky si kupujou nějaké hadry na stůl po 10 S, já zkouším ananasový koktejl a Edita pomerančový juice z vymačkaných pomerančů - vše dobré a bezpečné a velmi levné. Po salátu k obědu se vydáváme do Monterrey do lázní. Za 0,5 S nás tam odveze autobus o kterém až do cíle není jasné, zda dojede. Lázně vypadají velmi dobře i když místy je z nich cítit zašlá sláva. Venkovní bazén má tak 25ºC, ale voda ve vřídle tak 55. Vstup je za 3 S a můžeme se rozhodnout, zda půjdeme do veřejného bazénu či privátních velkých van. Podle doporučení Slováků jdeme každý do své vany, teda alespoň skoro každý do své. Po 20 minutách v teplé železité vodě jsme úplně vysátí a jediné, co nás napadá je dát si někde Pilsen Calao či jinou oblíbenou značku. Podle doporučení průvodce je naproti hrnčířské dílně velmi dobrá restaurace s místními specialitami - nevím, jestli mezi ně patří i pivo, ale je helado (chlazené) a po koupeli chutná skvěle. Pokud jsme se cestou do lázní báli, že autobus nedojede, byli jsme velmi naivní. Autobus zpět jede jen po ráfku, neustále to cuká a jeho rychlost se dá přirovnat k běhu osla. S Alexem zkoušíme telefonovat na Airo Continente a Lan Peru a dozvídáme se, že buďto je možné letět za 107 $ kdykoliv nebo za 84 $, ale v 5.45 ráno, což se nedá autobusem večer z Huarázu stihnout. Představa, že kvůli letu přenocujeme v Limě se nám nezdá příliš lákavá a navíc pokud odjedeme večer z Limy autobusem, budeme ráno v Arequipě a ušetříme značné peníze a nepřijdeme o žádný čas. Opouštíme proto variantu let a jdeme na večeři. Po večeři dobalujeme a jdeme na autobus. Čeká nás jízda do Limy autobusem horší kvality než jsme jeli sem.

26

27.8.2003



Plaza Major v Limě nestojí za návštěvu Cestování a přesuny Noční přesuny jsou to nejlepší, co se dá udělat - autobusy vypadají jak soukromé letadlo, člověk navíc ušetří za ubytování a někdy i večeři, která je součástí spoje. Ale hlavně ušetříme spoustu času když večer zalehneme v Limě a ráno se probudíme vyspalí a odpočinutí v tisíc km vzdálené Arequipě. Je pravda, že jsou mezi námi i tací, kteří navrhují lacinější způsob dopravy, ale je v menšině. Luxusní spoje však jezdí jen na dlouhých a turisticky vytížených trasách a proto pro kratší linky je nutné použít domorodé spoje (i ty luxusní jsou hojně využívány bohatšími domorodci). Zde je to s pohodlím podstatně horší a může se vám stát, že budete jako my 4 hodiny stát. Místa je vždy málo a spoje většinou dost plné – kupujte lístky dopředu, hned jak Vám bude jasné, kdy chcete jet. Většina společností vám bezpečně a zdarma uchová zavazadla před i po cestě a to i na několik dní (ztratily se nám jednou dvoje sluneční brýle). Na lokální transport je nejlepší collectivo, které stojí pár solů a kde se většinou nesmlouvá. Po městě jsme běžně používali taxíky za smluvní ceny (někdy z původní nabídky snížené o solík, jindy o trochu víc, jen v Punu se dalo jít pod půlku)

Kupuji klobouk a vypadám jak Desperádo SUDPANY PERU 2003.doc

Cesta opravdu nebyla tak pohodlná, jako v autobusem s camou (postel), ale protože jsme nebyli tak unaveni, jako po příletu, mohli jsme si to dovolit. V Limě je ještě brzo a musíme čekat do 7 než otevřou kanceláře okolní společnosti, abychom mohli koupit lístky dál. Naštěstí jsou všechny společnosti pohromadě, tak to nedá tolik práce je všechny obejít a pokusit se najít nejlepší poměr cena výkon. Po obhlídce pěti se nakonec vracíme k Cromotexu, který jsme obhlédli už při první návštěvě Limy. Kupujeme si za 60 S místa nahoře v první řadě s výhledem (cena je v celém horním patře stejná, jen dole je Cama royal za 80 S), ukládáme zde baťohy a vydáváme do víru velkoměsta. Procházíme pěšky na Plaza Mayor (jen v Limě se hlavní náměstí jmenuje jinak, ale na Plaza de Armas slyší každý taxíkář) a prohlížíme si přilehlé uličky. Lima nás nemůže zklamat, protože zde nic nečekáme. Jediné, co cítíme je smog z aut, kterých tu jezdí nekonečně. Náměstí si prohlížíme jen letmo a jdeme zpět po stejné pěší zóně, ale nemůžeme se soustředit, protože neustále pozorujeme věci, které neseme zaplněnými ulicemi. Chceme navštívit ambasádu a nechat tam pár věcí. Rozhodujeme se, že pro lepší poznání města se vydáme hromadnou dopravou. Jedeme autobusem do čtvrti San Isidro a dál se vydáváme pěšky. Na ulici se ptáme na ulici Baltazar la Torre a dostáváme promptní odpověď 11 bloků rovně a pak doleva. Zdá se nám to až neuvěřitelné, ale jdeme tím směrem. Po cestě narážíme na informační centrum a získáváme mapičku i informace o cestě, odhad 11 bloků se zdá být velmi dobrý. K velvyslanectví dorážíme trochu ušlapáni, ale s nadějí, že zde necháme letenky, pár dolarů na odletovou taxu, Eura, Cd s fotkama a klíče od auta. Úředník nám vysvětluje, že na nás nemá čas a že jestli chceme, máme se vrátit do Limy a přijít mezi 3 a 4 odpoledne, že by to snad mohlo být lepší. Trochu nás tento přístup překvapuje a v duchu si přejeme nedostat se do problémů, ke kterým bychom potřebovali velvyslanectví. Místo do centra jedeme taxíkem do Museo de la Nacion, které není daleko. V museu je velká expozice předincké a incké kultury a rozhodně stojí za to ho shlédnout dřív než se člověk vydá po památkách. Po prohlídce jdeme na vedle ležící trh, kde mají různé turistické předměty a možná se nám bude hodit při návratu domů. Kupuji si klobouk a vzhledem k tomu, že se od prvního dne neholím vypadám jak Desperádo. I zde nacházíme restauraci s menu za 4 S a po obědě se vracíme na velvyslanectví. Tentokrát byl úředník trochu lidštější, ale hlavně, že máme pár věcí uložených v suchu. Taxíkem jedeme do centra za stejnou cenu, jako autobusem. Dáváme si pivo, trochu koukáme po obchodech a 27

27.8.2003


první setkání s Machu Picchu – 3D model

kupujeme koláče na cestu. V 19.00 nastupujeme do autobusu Volvo. Vypadá to, že jízda autobusem se bude podobat letu letadlem - osobní prohlídka včetně ručního detektoru kovů před vstupem do autobusu, otisk palce do cestovního příkazu, kontrola zavazadel, a už vstupujeme do autobusu, který jsme si mohli prohlédnout již před koupí jízdenky. Slováci, které jsme potkali v Huarázu nám líčili lázně Monterey slovy: "Konfórt, prostě absolútný konfórt". My Evropané jsme museli přijet až do Peru, abychom poznali to, čemu se dá říct prostě absolutný komfort v cestování. Při usednutí do sedadel, kde je snad metr místa a jdou sklopit skoro do roviny, vzpomínáme na cestování do Francie na lyže luxusní karoskou. Sedíme první v horním patře, před nataženýma nohama máme obrazovku, koukáme na nějaký film ve španělštině, ale spíš z okna na Limu a čekáme až nám letušky přinesou večeři. Večeře má 3 chody - košíčky s pomazánkou jako předkrm, rýži s kuřecím plátkem a hranolkama jako hlavní jídlo a želé z „vicuňího trusu“ jako moučník. K pití cola, která rozhodně není Inca.

tržnice – zde jistě nakoupíme cetky


28

27.8.2003



Panamerická dálnice u Camary

Arequipa – nejhezčí koloniální město v Peru Santa Catalini Konvent působil dlouhá léta jako místo, kam patricijské rodiny posílaly druhorozené dcery. Každá s sebou dostala od jedné do 4 služek a sluhů včetně černých otroků, základní vybavení do svého několika pokojového bytu a asi i nemalou finanční hotovost na dožití. Život v konventu za vysokou zdí, kterou nebylo možné překročit ani v jednom směru, se však po tři století více podobal životu světskému než církevnímu a o některých nepatřičných praktikách v klášteře se dozvěděl i velmi vzdálený Řím, kterému se stal trnem v oku. Proto na konci 19 století poslal Řím striktní Dominikánskou jeptišku Sestru Josefu Cadenunovou, která ukončila fungování konventu jako spíše exklusivního klubu s muzikanty, večírky a černými otroky. I tak fungoval konvent až do roku 1970 a teprve pokrok (elektřina, vodovod) za jeho branami donutil církev, aby jej otevřela světu. Dnes žijí jeptišky v nových oddělených prostorech a starý konvent je otevřen turistům z čehož, i vzhledem k výši vstupného, má konvent nemalý příjem.


Film o povstání Habešanů proti Angličanům již nedokoukáme a probouzíme se ráno v Camare, městu, kde panamerická dálnice opouští pobřeží oceánu a míří do hor a my kousek s ní do 130 km vzdálené Arequipy. Čekání na snídani si krátíme psaním deníku, rekapitulací útrat a tím, že tradičně poslechneme svůj instinkt, svou žízeň a dáváme si obvyklý ranní Sprite. Zastavujeme na nádraží a hned jsme uchváceni - všechny zdejší taxíky jsou Daewoo Tico, což vzhledem k tomu, že jsme zvyklí cestovat s řidičem v šesti i s batohy, nezní příliš optimisticky. Dispečer najde taxík kam se všichni vlezeme a protože v kufru má plynovou bombu dáváme batohy na zahrádku. Zkoušíme ubytování v Collonian House Inn, který je v průvodci Rough Guide vychvalují, ale protože mají plno jdeme do sousední Fiorentiny, kterou průvodce popisuje jako jednoduché pokoje s pěkným venkovním posezením. Usmlouváme 50 solů na noc pro všechny - dva spojené dvojáky a Milošovo separé, a vyrážíme do města. Prvním naším cílem je konvent Santa Cataliny. Vstup rozhodně není lidovej - 25 solů na osobu a ještě se nám snaží vnutit nějaká průvodkyně. Není moc pěkná a tak ji odmítáme s tím, že jsme hovada, která neumí ani španělsky ani anglicky. Klášter stojí rozhodně za ty peníze a jeho historie je velmi poučná. Po opuštění kláštera jdeme hledat nějakou lidovku na jídlo. Není to jednoduché vzhledem k tomu, že ulice jsou plné cestovek nabízejících atrakce El Misti, Colca Canyon, Chachani, a tak. To, že strávíme celé odpoledne po těchto kancelářích jsme v tu chvíli ani netušili. Nakonec jsme našli lidovku za 2,50 S, což představovalo obrovskou polívku s garnáty, jídlo dle výběru a neidentifikovatelnou šťávu (refresko). Já si na své calamary nemůžu stěžovat, i když někteří znovu nebyly spokojeny či uspokojeny. A tím se dostáváme k hlavní události celého dne. Jedním z našich cílů v Arequipě bylo vystoupit na konický vulkán El Misti, magicky čnějící nad městem a mající 5822 mnm. Při pročítání průvodců v autobusu a po prvních pohledech v Arequipě jsme však došli k názoru, že na El Misti nepolezeme. Místo sice pěkného vulkánu El Misti se pokusíme vylézt na horu Chachani, vulkán ne tak pěkný, ale 6075 m vysoký (GPS ukazuje 6087 mnm), ležící na druhé straně od Arequipy. Je to sice jen hra čísel, ale mezi 5 a 6 je rozdíl, někdy možná daleko větší než mezi 4 a 5. Procházíme se po ulicích a zjišťujeme podmínky a ceny výstupu. Základní nabídka za +/- 70 $ na osobu zahrnuje dopravu tam a zpět, průvodce, přenocování ve vybavených stanech, půjčení maček, cepínu a bot, kulichů, rukavic a 29

27.8.2003


Konvent Santa Cataliny

nevím čeho ještě. To, že máme všechno mimo maček a cepínu však cenu nezlevňuje. Přicházíme proto s novým požadavkem - chceme jen dopravu a mačky s cepínem. Navštívili jsme to odpoledne mnoho kanceláří a došli k těmto pro někoho možná nelichotivým zjištěním - tam, kde seděla ženská, vůbec nemělo cenu jít (byla jedna výjimka), tam, kde nemluvili anglicky, nepochopili, co chceme (naše chyba), tam, kde nebyl přítomen majitel, neměli o nic zájem. Nakonec jsme omylem navštívili jednu kancelář zabývající se půjčováním kol a tam nás odkázali na Inca Trail Agency, kde nás vyslechli a nabídli do té doby nejrozumnější cenu - 70 $ za dopravu a asi 20 za vybavení. Na první pohled se to zdá hrozně moc, ale jednak si asi cestovky drží ceny a jednak je to opravdu daleko a je nutný teréňák. Myšlenka, že dojedeme jinou dopravou na silnici vedoucí mezi El Misti a Chachani a odsud půjdeme několik km pěšky do kopce po silnici do místa základního tábora nenapadla ani ty největší šetřily. Dozvídáme se ale i další důležitou věc - celou akci lze zvládnout za jeden den od půlnoci do odpoledne. Tím se sníží cena za vybavení na 7,50 pro všechny, ale hlavně nebudeme muset zanechat holky v ARQ tak dlouho. Procházíme si náměstí ARQ postavené v koloniálním stylu a připadáme si spíš jako někde v Itálii. Rozhodneme se, že večeři si uděláme na naší zahrádce pod platanem – kupujeme sýry, housky, pivo, rajčata a taky 12 litrů vody a nějaké jídlo na zítřejší výstup. V 7 večer si máme jít vyzkoušet mačky. V obchodě však místo maček nalézáme jen skupinu opilých "muzikantů". Vláďa se přidává (teda ke hraní) a už ulicí zní El Condor Pasa. Dozvídáme se, že mačky na nás budou čekat v autě.

byl jistě snem každé jeptišky


30

27.8.2003


Majestátná El Místi (5822 mnm) zůstane nepokořena

Chachani (6075 mnm) však neodolala

Poslední úsek výstupu

SUDPANY na vrcholu Chachani


Vstáváme před půlnocí, teda Vláďa se jediný budí zvukem budíku z našeho pokoje, okamžitě se oblékáme a plni očekávání vyčkáváme příjezdu domluvené dopravy. Vždyť nás čeká výstup na šestitisícovku, což se člověku nestává tak často, přesněji řečeno Miloš má svůj dosavadní výškový rekord na sedle v Indii, kam jsme dojeli autobusem, a my s Vláďou jsme sice v 6. byli, ale jen na nezdolaném Ymja Tse v Nepálu. A když k tomu připočtu, že nejsme nikdo horolezec, není se co divit, že jsme vzali příležitost vylézt na, jak průvodce píše, jednu z nejlehčích 6 na světě, za pačesy. Navíc i když Chachani nepůsobí tak monstrózně a samolibě jako El Misti i ona pozoruje ARQ pod sebou z optické výšky 3,5 kilometru. Přijíždí skutečně Land Cruiser a ne Tykadlo Tyco s velmi příjemným řidičem, který navíc umí německy a to skutečně. Při naší dobrodružné cestě Limou za českou ambasádou nás na jedné zastávce oslovil chlap v obleku a když jsme ne příliš reagovali na jeho španělštinu, zeptal se Sprechen Sie Deutsch? Na kladnou odpověď reagoval konstrukcí vět, které obsahovaly slova různých světových i domácích jazyků, ale z němčiny rozhodně neměly ani slovo. Tak náš řidič skutečně německy mluví a celkem svědomitě zjišťuje, zda máme dostatek vody a čelovky a dobré boty a zda zvládneme výšku. Po úvodních větách však usínám, protože je přeci jenom po půlnoci a každý slušný člověk v tuto hodinu spí. Trhaným spánkem dorážíme po silnici, která si rozhodně zaslouží 4x4, až do výchozího místa cesty. A teď to nejdůležitější - GPS ukazuje 5090 metrů. To je ten klíč k lehké šestitisícovce. I tak nás čeká kilometr do kopce a to ve výšce přes 5000. V půl 3 ráno začínáme stoupat nejprve po něčem jako silnici, pak po klikaté cestě až dorážíme do místa, kde dvoudenní výpravy přenocovávají. Je to asi 5400 metrů vysoko a účelem noclehu je podle nás pouze odradit ty neaklimatizované, nehybné či neschopné. (Až mnohem později nás napadne, že to musí být naprostá většina). Dnes tu nikdo nespí a tak budeme muset hledat cestu sami. Stoupáme do sedla a už je jasné, že do sedla je to kousek a slunce je hluboko za obzorem. K další cestě potřebujeme vidět a proto musíme zvolnit krok. Podupáváme na místě a začíná nám být ukrutná zima. Nejsme vybaveni na to stát v 5 a půl tisících v noci a čekat na blahodárné slunce. Ještě že s sebou nemáme teploměr, při zjištění teploty bychom jistě zmrzli. GPS ukazuje zcela přesně kde a kdy slunce vyjde a o to je celá situace beznadějnější. Asi po hodině přešlapování se na obzoru objevují první červánky blížící se záchrany. Naše cesta pokračuje ze sedla traversem jižní stěny pro nás bezejmenných kopců, ale protože je na jižní

31

27.8.2003


Pohledy z vrcholu

El Misti z vrcholu

z přechodu sněhových polí

V mačkách by to šlo bezpečněji


polokouli momentálně zima slunce osvěcuje severní svahy - paradox jižní polokoule, ale tentokrát velmi nepříjemnej. Traverz vede po sněhových a místy i ledových svazích, které jsou evidentně na mačky. Tuto pravdu uznávám až po jejich přejití, protože představa, že si v téhle zimě budeme ještě štelovat nenastavené mačky je nepřijatelná. Konečně dorážíme do dalšího sedla a to znamená, že na nás konečně spočinou blahodárné sluneční paprsky. Přesto, že na nebi není ani mráček a slunce se do nás může opřít v plné síle, klepeme se dál a ne a ne se zahřát. Po svačině stoupáme suťoviskem a konečně se zahříváme. V této výšce je výstup dost namáhavý - dvacet kroků vpřed a zastavit a 20x vydýchat. Po asi hodině se dostáváme k dalšímu traverzu. Je to střídavě suť a sníh či led a znovu platí to, že mačky by to asi chtělo. Před posledním traversem se Vláďa zastavuje a otáčí se zpět. Máme toho všichni už dost, ale k vrcholu nám ještě chybí traverz, asi 130 výškových metrů po závěrečném suťově-popelovém poli a výstup na kopuli vrcholu. Trvá to v této výšce 6000 metrů všechno hrozně dlouho, ale už nám je jasné, že dojdeme. Pod náma leží několik vrcholů tvořících starý sopečný kráter dávno vyhaslé a postupem času denudované sopky, o několik km dál konický vrchol El Misti 5822 mnm se svými dokonalými tvary a velkoměsto AQP v šedi svých 3,5 tisíce metrů hloubky. V dálce pak další vulkány oblasti Colca Canyonu - 6380 mnm vysoké Ampato, naleziště zmrzlé mumifikované dívky Juanity, občas prý kouřící Sabancaya 5979 mnm a další nám nepojmenovatelné kopce. Jsme rádi, že jsme na vrcholu a celkem nečekaně si posunuli svou výškovou hranici. Miloš to má ode mne jako určitou satisfakci za nedosažená sedla v Indii a já jsem se po 10 letech od nezdařeného výstupu na Ymja Tse konečně dostal na vrchol přes 6000 mnm, konkrétně na 6075 mnm (naše nezávislé satelitní měření ukazuje 6087 mnm). Výstup je však jen půlka cesty a čeká nás návrat. Pod vrcholovou pyramidou si Miloš nasazuje mačky a vydáváme se po traverzech za Vláďou. Když ho vidím pod sedlem hluboko pod námi, přidávám a jedu po suťových polích za ním – ne, že bych ho tak miloval, ale žene mě představa válcovaného salámu, který má v baťohu. Vláďa přiznává, že již měl o nás trochu obavy. Je to 3 hodiny, co se oddělil a nemyslel, že nám to bude trvat tak dlouho. Ostatně my také ne. Salám, čokoláda, snickers a pokračujeme dál po šikmých traversech do sedla. Nejprve chceme zvolit cestu, která traverzuje svah níž a při případném zaváhání je brzdná dráha kratší, ale nemůžeme se trefit, tak si všichni nazouváme mačky a opatrně a pomalu stoupáme vzhůru. Všechno to štelování maček a pomalý postup po svazích trvá našim unaveným tělům nekonečně dlouho a při pohledu na nízkovisící slunce mám obavu, zda to vše stihneme za světla. Klepat znovu kosu se nám rozhodně nechce. 32

27.8.2003


Arequipě ve Fiorentině

Je asi půl 4 a jsme v sedle. Zde si můžeme oddychnout, protože stačí sejít 600 metrů dolů a jsme u auta - pokud tam tedy bude. Náš německy mluvící řidič je spolehlivý - aby ne za ty prachy, i když nevíme kolik z těch 70 $ dostal on. Okolo půl páté nasedáme do auta. Teď si konečně můžeme přiznat, že kdyby ten kopec byl o 200 metrů vyšší, zůstal by asi nepokořen. Cesta zpátky je nekonečná - auto se neustále houpe na nekvalitní silnici, chce se nám spát a jsme příšerně unaveni, vždyť máme za sebou 14 hodinový pochod většinou ve výškách přes 5,5 tisíce. Světlým okamžikem je trojice pasoucích se vikuní v dáli - konečně jsem si splnil hlavní cíl celé výpravy - vidět vicuňi. Zastavujeme na foto El Misti v západu slunce, několikeré močení a už před 7 hodinou vystupujeme před naším hostelem. Holky nám jdou koupit dorty a pivo - večeři odmítáme s tím, že si jdeme radši lehnout.

U AR

AZ ER O HU C AR H U AZ R U H P U 2 AL AR PA A M CA Z AY M O P1 -V PU C IEW N AM TA P U 2 N I C ON AM PO P R CA 3 TA M C P H U 4 E YU LO N H GA U AR AR I EQ AZ C H UIP AC A H AN I

6500 6000 5500 5000 4500 4000 3500 3000 2500 2000

JE Z

H

Aklimatizace: Vzhledem k tomu, že v Peru stráví člověk většinu času ve výškách mezi 3 a 4 tisíci metrů (Huaraz 3100, Cuzco 3500, Titicaca 3800 apod.) , je nutné se na počátku pobytu dobře aklimatizovat. Na Camino Inca jsme potkávali lidi, kteří hned po příjezdu do Peru odletí do Cuzca a jdou tuto cestu. Sedla okolo 4 tisíc jim evidentně nedělala dobře. Přiložený graf ukazuje jakých výšek jsme postupně dosáhli během dne (červené trojúhelníky) a v jakých výškách jsme spali, než jsme se vydali na Chachani.

výška

Holky strávily den v ARQ prolejzáním památek


33

27.8.2003



La Compania v Arequipě

Místní fotografové

Pouliční prodavačky džusu byly po prohlídce své fotky rozdávačné

Bus Titanic se sice nepotopil, ale ani netopil


Ráno vstávám nebývale brzo a jdeme s Q na trh nakoupit snídani. Holky včera navštívily většinu památek AQP katedrálu, Companii, kostel svatého Františka (s kterým sdílíme střechy) a koloniální domy. Největší zážitek však na nich zanechala návštěva muzea Santuarios Andinos, kde je uložená Juanita, princezna ledu. Tato dívka, která byla obětována bohům na vrcholu hory Ampato 6380 mnm!, byla nalezena zmrzlá v ledu po výbuchu sousední sopky Sabancaya. Do dnešních dnů bylo nalezeno asi 20 podobných mumií, ale Juanita je v nejlepší kondicí - po těch 500 letech je to výkon. AQP je po ránu vymetená, vyčištěná, odpadky na hromádkách čekají na odvoz a na ulicích si jednotliví prodejci připravují stánku u kterých stráví celou neděli, stejně jako jiný den v týdnu. Na tržnici není mnoho lidí, což je příjemné i vzhledem k tomu, že Q chtěli včera v tlačenici okrást. Kupujeme sýr, pečivo, margarín, čaj, a v oddělení rostlin mi nabízejí koku, dováženou až z Kolumbie. Za 1 sol dostáváme pytlíček listů. Naše zkušenosti s drogama jsou skoro žádné, jediné co jsme kdy zkoušeli, bylo v Indii konopí a haš. Tenkrát jsem prohlásil, že 4 studené točené desítky jsou mnohem lepší holt jsme pivem odkojeni. Podle deníků víme, že se listy mají rozkousat a přežvykovat v puse, schovat mezi zuby a dáseň a vysávat šťávu. Zkouším to a chuť v ústech mi připomíná tabák nas prodávaný v Tanžikistánu. Třeba to tehdy byla koka, nevím. Po snídani balíme, protože večer chceme odjet do Cuzca. S Editou jedeme pro jízdenky. Jedeme jen ve dvou, protože Miloš ráno nestíhá. Celou proceduru koupě jízdenek řešíme elegantně - u první společnosti kupujeme semi-cama (polopostele) za 30 S a jedeme hned zpět. Já osobně toho mám po včerejšku dost a nemám náladu obíhat jednotlivé společnosti s vidinou ušetřených 20. korun. Po zabalení jdeme na náměstí přes kostel Sv. Františka, který má stříbrný oltář a ve věži trhlinu od přestálého zemětřesení. Pak navštívíme ještě katedrálu na náměstí a kostel La Compania, ale všude jsou bohoslužby a tak se nám nechce moc kostely prolejzat. U La Companie jsou 2 pěkné křížové jezuitské chodby, bývalý seminář. Katedrála má zase jako jedna z mála na světě právo vztyčovat papežskou vlajku. Odcházíme na oběd a dělíme se - Homolci nechtějí jít s námi na calamary, protože jsou zvyklí na prostá jídla. Nebyly tak dobré jako předevčírem, ale i tak to za ty peníze ujde. Protože nechceme znovu navštívit památky, které včera viděly holky, jdeme se podívat do nové čtvrtě na věž 34

27.8.2003

6.7. přesun do Cuzca aneb když levnější není lepší Co jsme si vzali s sebou Vybavení cca 15 kg včetně jídla na 4-5 dní stan spacák karimatka baťoh igelit na spacák baterka hodiky s budíkem ostrý nůž šití a izolepa na opravy sluneční brýle baťůžek na cestu wc papír repelent slovníček zámek a lanko flaška na vodu holidla ručník kartáček tyčinka na rty vařič tužka a papír baterie a GPS PC a nabíječka foťák a "filmy" karty hrací mapy sirky lžíce pas, letenka, pojistka karta visa 300 $ na počátek 0blečení pohory sandale lehké kalhoty kalhoty teplé goretexka 3 sestry triko jedno triko s krátkým triko s dlouhým teplejší Moira tílko Moira kamaše ponožky teplé 2x a tenké 3x kulich a rukavice čelenka vesta flíska slipy 3x návleky kapesníky šátek


s popisovaným výhledem na město. Nakonec je věž soukromá, tak se procházíme bohatou čtvrtí AQP, navštěvujeme samoobsluhu a kupujeme místní lihovinu pisco. Celkem proflákané odpoledne, ale potřebujeme trochu odpočinku. Večer si bereme baťohy a odjíždíme taxíkem na autobusák. Na myšlenku jet všichni jedním Ticem a ušetřit 3 soly nějak nemám náladu a odkazuju autora ať to zkusí. Bez pokusu jedeme dvěma a i tak je dost plno. Odevzdáváme baťohy a lelkujeme po nádraží. Jdeme se projít do okolí s myšlenkou dát si někde pivo, ale nakonec kotvíme u stánku s čerstvým džusem. Cena je 1 S za sklenici, což je dvojnásobek proti Huarázu, ale nakonec si dávají všichni. Fotím je při loupání pomerančů a výrobě džusu a ukazuju jim výsledek. Pohled na sebe sama je rozvášňuje a lisují další a další šťávu a neustále nám dolévají. Zbytek času trávíme na lavičce na autobusáku. Není mi nějak dobře - mám asi teplotu, jsem slabej a vůbec se necítím. Q mi radí vzít si do autobusu spacák. Mimořádně poslouchám a dělám velmi dobře. Protože autobus není plný, lehám si přes dvě semi-camy, chvíli koukám na Arnolda, který je přerušen nahraným aktuálním vysílám o situaci v Peru, a usínám. Probouzím se až v noci, kdy cítím z boku chlad na obličej. Bodejť ne, když je okno zamrzlé. Vyhřívaný autobus asi netopí jak má a ostatní se klepou evidentně zimou. Na to, že mám horečku, by mi noční přejezd v chladničce pod symbolickou dekou asi moc nepomohl. Ráno už všichni vyhlížejí Cuzco, ne snad, že by se tak těšili, ale chtějí se zahřát. Vylézám jak zpocený medvěd a vidím v očích závist. Není proč, protože se necítím nijak supr a navíc se nemoc z teplé hlavy přesouvá někam níž.

35

27.8.2003



Cuzco – La Compania

Pollerie se strávníky

Nejslavnější kámen v Cuzca, příklad pevné konstrukce 3D spojů

Skladba podobná dnešním zdím


Odmítáme několik nabídek na skvělá ubytování za skvěle výhodných podmínek a necháváme se za 4 S odvézt do Hostalu San Blas, který nám v Yungay u Rusuly poradila sympatická dvojice dcera-otec. Taxík nás vyhazuje na dolnom konci uličky, která se táhne po schodoch někam do výšin, a ukazuje na asi třetí barák. Vstupujeme, ale hned se nám to nezdá - nóbl recepce, pokoje sice mají a dvoják stojí jen 17 na noc, ale US$. Je nám jasné, že přestože název říká hostel je to hotel. Byli jsme naštěstí upozornění, že je hotel San Blas a hostel San Blas, ale netušili jsme, že hotel se jmenuje hostel. Postupujeme uličkou San Blas vzhůru až ke stejnojmennému kostelu, který se později stane naší noční můrou, a pak ještě nad něj až narazíme na sice horší, ale skvěle vypadající hostel opět San Blas. Recepce má volno, ale nabízí 15 S na noc, srážíme na 10 a slibujeme, že zůstaneme 4 noci. Kombinovaný dvou-trojlůžák je určitě nejhezčí ubytování jaké jsme dosud v Peru měli. Má své baňo a teplá voda nejenže teče pořád, ale neplatí zde dokonce ani pořekadlo "Menos aqua, mas caliente! " Všichni jsou po noci zmrzlí a nevyspalí, my navíc po výstupu ještě unaveni a já ani nemluvě a proto usínáme ještě na pár a pár hodin. Holky vstávají dřív a jdou okouknout Cuzco ležící pod námi. Přicházejí nadšeny a nutí nás okamžitě k jeho návštěvě. Scházíme proto také ze svého orlího hnízda asi 10 min na Plaza de Armas a dále uličkama směrem k trhu na něco k jídlu. Já prosazuji kuře (částečná střevní dieta) a ostatní se rádi přidávají. Dokonce poté, co je možno si dát i polévku, nadšeně. K jídlu zkoušíme Cusqueňo pivo, které je jediné, které se dá v Cuzcu koupit. Jeho jedinou výhodou je, že se prodává v litrových (přesněji 1,1 litrových) lahvích. Po obědě se jdeme podívat do katedrály na Plaza de Armas. Ve vchodu kupujeme Boleto Turístico - hromadnou vstupenku na většinu památek ve městě a okolí za 10$. Katedrála je tak mohutná a tak zdobená, že nás napadá jediné - křesťanství, ve jménu kterého byla zničena kultura, umění i dědictví Inců, se zde až neomaleně prezentuje velmi různorodě až kýčovitě postavenou stavbou, jejíž cílem bylo ohromit a ukázat sílu. Suďme však sebe a ne jiné. Španělské stavby v Peru taky již několikrát soudila četná zemětřesení, po nichž často zbyly jen kamenné základy - samozřejmě pozůstatky architektury incké. Q končí návštěvu katedrály slovy: "Přijeli jsme za inckou kulturou a zatím tu voblejzáme španělské koloniální kostely". Beru si ta slova k srdci a jdu si lehnout na pokoj. Kluci jsou do zapaterie nechat zašít pohory a holky za inckou kulturou na tržiště. 36

27.8.2003



Zbytky pevnosti s obrovskými kameny

Rozsah pevnosti musel být obrovský

skluzavky sloužily prý pro zábavu

Ráno vstáváme opět nijak časně a trvá nám déle, než se někam vykopeme. Našim cílem je hlavně pevnost Sacsayhuamán, kterou anglosaský svět zná pod mnemotechnickou zkomoleninou "sexy woman". Nejedná se o žádnou návštěvu erotického salónu - jinak by naše ranní tempo bylo asi rychlejší, ale o nejvýznamnější inckou stavbu zachovanou na území Cuzca. Název znamená v kečuánštině "spokojený sokol", což by mohlo mít i spojitost s anglickým názvem, ale obrovský komplex staveb nad městem měl kdysi vojensko-náboženský účel. Obranné zdi jsou vystavěny z obrovských kamenů do váhy až 300 tun, které do sebe přesně zapadají a tvořily několikavrstevné opevnění. Je až s podivem, že v době povstání Manco Incy v roce 1536, kdy Incové obsadili pevnost i obklíčili město Cuzco, vedl poslední zoufalý pokus padesátky členů španělské kavalérie k dobytí zpět této pevnosti, která mohla ukrýt až 5000 vojáků. V bitvě a po bitvě padlo přes 1500 Inců. Zdá se nám to celé nepochopitelné a představa slavného inckého válečného umění bere za své. Zde si totiž Incové doslova "prosrali" možnost získat zpět vládu nad svou zemí a to definitivně. Člověk si ani nedovede představit, jak musel být celý komplex veliký, když dnes je k vidění pouhá pětina. Snažíme se pochopit jednotlivé stavby a kameny, ale psaní průvodci se rozcházejí a realita často neodpovídá a tak musíme souhlasit s tvrzením, že přesný význam některých objektů je dnes už těžko zjistitelný, obzvláště, když uzurpátoři použili velké množství kamenů na stavby svých měšťanských domů v Cuzcu. Je již odpoledne a sestupujeme zpět do Cuzca. Já znovu prosazuji kuře, protože nechci riskovat nic těžšího. Znovu dobrý oběd za 4,50. Procházíme uličkou Loreto, kde jsou (stejně jako ve velké části města) vidět zbytky inckých zdí, použité jako základy měšťanských domů. Inkové měli dvě struktury stavby - kameny do sebe "zaháknuté" a to ve 3 osách tak, že se nemohou hnout. Tato typická incká konstrukce byla užívána pro stavby opěrných zdí a konstrukcí, kde se očekával boční tlak. Konstrukce vrstevné, podobné dnešním cihlovým zdím byli považovány za hezčí a používány pro incké paláce a chrámy. Navštěvujeme muzeum Arqueológico Qorikancha, několik místností v podzemí před kostelem sv. Dominga. Jsou zde nějaké nálezy k doby incké i před-incké, ale celkem nic moc. Pak nás Q ještě vláčí do Svaté Cataliny, kde máme očekávat motivy splynutí španělské a domorodé kultury a "skryňu Marián Šimak".

Boleto turistiko – univerzální vstupenka SUDPANY PERU 2003.doc

37

27.8.2003



Cusqueňa v kombinaci s Endiaronem nezabírá!

Pevnost Ollayntaytambo Ollayntaytambo Pevnost je jedna z mála, která odolala nájezdu Španělů a to po nešťastně prohrané bitvě o Cuzco, resp. o Sacsayhuaman při povstání Inců. Španělé si vylámali zuby na mnohapatrových kamenných stěnách, kdy byli neustále "zásobováni" oštěpy, šípy a kamením z pevnosti. Do zdecimovaných a do ruda naštvaných Španělů pak nechal Manco Inca pustit vodu z připraveného kanálu. Zchladlí dobyvatelé nestačili prchat před vodou a radostně je ženoucími Incy. Pevnost pak byla sice za nedlouho dobyta, ale 4násobně silnou španělskou gardou. Inca musel znovu uprchnout. Stavba nikdy nebyla dokončena (ale ani zničena) a z budovaného chrámu slunce jsou vidět jen obrovské základní stavební kameny. Myslíme na to, že kdyby věnovali Incové více času rozvoji válečnictví, vynálezu kola, zpracování kovů či objevu písma, než dopravě n-tunových bloků ze 6 km vzdáleného lomu a to dokonce přes vodu, mohla by válka o jejich říši dopadnout jinak. SUDPANY PERU 2003.doc

Hned v noci mi je jasné, že můžu poradit všem cestovatelům do Peru, kteří dostanou nějaké vyměšovací problémy, že kombinace Endiaron - Cusqueňo NEZABÍRÁ! Máte možnost vyzkoušet jiné kombinace, ale já končím s těmito dvěma prostředky, nasazuju silnější encefuryl, doplněný čajem a kolou (pozor na překlep, jedná se o kolu, ne koku!). S bolestmi v břiše a špatným odhadem mého akčního rádiusu vyrážíme do města odjet collectivem či busem do Urubamby. Po cestě opět odmítáme Q návrh navštívit kostel San Blas a scházíme bez problémů na Plaza de Armas, kde se ptáme na ulici Calle Grau či Puenta Grau. Je to 3 bloky dolů a 3 bloky doprava. Bez problémů jsme za chvíli na ulici Grau a už nás nahánějí taxíky za 4 S do Urubamby. Vidíme odjíždět bus a jdeme proto do ohrady na levé straně ulice. Tam nás nahánějí pro změnu nahaněči do prvního volného collectiva a za 3 S odjíždíme během pár minut. Máme zase po dlouhé době možnost sledovat krajinu přes den a dá se tušit, že až přejedeme hřeben a začneme klesat do údolí stejnojmenné řeky, uvidíme krajinu zcela jinou, než jsme byli zvyklí. Silnička vystoupí ještě několik stovek metrů nad Cuzco na náhorní planinu, která je malebná, a jak jsme se dočetli, bukolická. Musím uznat, že ještě včera jsem si pod tímto pojmem nedovedl nic představit, ale dnes vím, že Bukolice leží asi někde mezi Cuzcem a Urubambou. Po asi půl hodině jízdy po plošině začíná silnice pomalu klesat a proti nám se objevují dlouhé zelené svahy vedoucí ve stále stejném sklonu někam hluboko pod nás. Jsou to přesně ty pohledy, co když člověk vidí řekne si: "Tak takhle si představuju Peru". My si ho teď představovat nemusíme, ale musíme si představit brzdy našeho collectiva. Asi po dvou hodinách cesty dojíždíme do střediskové obce Urubamba, sevřené v údolí stejnojmenné řeky z jedné strany červenými suchými skalami a ze strany druhé snad kilometrovými svahy, za nimiž jsou zasněžené vrcholy. Nemáme moc času, protože jen vystoupíme hned se nám nabízejí taxíky za 2 S/osobu. Volíme ale collectivo za jeden a už jedeme dál. Nejprve jsem ale musel vyhodit tlustou bábu z mého místa, které obsadila než jsem se stačil vybočit. Nemínil jsem poslechnout přísloví: " Kdo chvíli močil, již močil opodál!" V Ollantaytambu vystupujeme oproti ruinám, které nás překvapují svou velikostí. Než se stačíme rozhlédnout, Edita mizí v nejbližším krámě a již před ní leží několik koberců. Dozvídá se, proč jsou některé levné (umělá lama) a jiné dražší (asi pravá) a začíná smlouvat z původních 140 S. Než odejdeme na ruiny stojí nabídka na 90 oproti 80 Editiným. 38

27.8.2003


Kameny do sebe zapadaly ve 3D

Malí cestovatelé

Tak takhle si představuju Peru

Cena za Inca Trail nás finančně skoro zruinovala SUDPANY PERU 2003.doc

Po prohlídce zjišťujeme, že jsou 3 hodiny a máme hlad. Vedle turistických restaurací nabízejících špagety za dvacku, nalézáme na náměstí lidovku za 3 soly. Já si vyjímečně dávám pollo (kuřecí řízek) s rýží, hranolkama a oblohou (poslední dvě entity rozdávám po stole) za 10 S. Na náměstí již čeká collectivo a jedem zpět. Před odjezdem do Peru nás varovali, že Peruánci kradou, že si musíme vždy vše přepočítávat, nedávat z ruky bankovky než nám vrátí drobné a tak. Nejsme ještě u konce cesty a můj názor může být změněn okolnostmi, ale zastavím se u jedné drobné historky. Do collectiva s náma nastupují dva sourozenci. Jedou asi ze školy a mladší holčička usíná opírajíc se o svého bratra (odhadem 6 a 8 let). Bratr ji drží hlavu, aby nespadla a vůbec aby se nebouchla v zatáčkách. Vůbec jsme viděli, jak si sourozenci navzájem nosí tašky ze školy a pomáhají i jinak, ale to nechme být. Děti vypadají roztomile a tak je fotím s tím, že klukovi ukazuju fotku na display. Kluk se směje a dokonce se snaží vzbudit nebohou sestřičku, aby to taky viděla. Při vystupování někde v půli cesty sahá do kapsy pro pár desetníků za dopravu, zastavuju mu ruku a podávám řidiči 1 sol. Ten ho bere a chlapec vystupuje vláčíc sestru a děkuje. Řidič se už chystá vyjet dál, když se otáčí, zavolá na kluka a podává mu můj sol. Kluk neví, komu poděkovat dřív a tak se na něj usmíváme a máváme mu. Připadá vám někdo z těchto lidí jako potenciální zloděj? Zkrátka všude jsou lidé hodní a všude jsou lumpové, jenom si netroufám odhadnout, kde je těch lumpů víc, zda je to zrovna v Peru. Dost filosofie a zpět k cestování. Kuřátku se nechce si sednou a pořád se nějak vrtí, což bolí. A tak po příjezdu do Cuzca opouštím hlavní skupinu a odjíždím taxíkem si lehnout na pokoj k horkému čaji. Je skoro 6 a ostatní se vydávají do cestovky doplatit Inca Trail, který jsme si včera domluvili. V cestovce narazili na problém, který holky bravurně vyřešily. Mám vše jen z doslechu, ale základní nedostatek byl v tom, že jsme nahlásili špatný hostal, protože ten náš se nejmenuje San Blas, ale úplně jinak – a to Artesamo de San Blas, což je úplně jiný hostal. Při vyřizování permitu na to přišli - je vidět, že policie taky funguje hbitě. V cestovce je to jak o koze a o voze a nikdo neví, kde nás vlastně naloží, když ne v našem hostelu, ale vlastně v našem jo. Nakonec je vše pochopeno a budou nás čekat v Artesamo, což je prý náš hostal. A skutečně je. Ale nevíme, jestli jsme v hostalu, který nám byl doporučen, ale je supr, takže je to jedno. Skupina ještě kupuje místenky na autobus do Puna na neděli večer těsně po návratu z Inca Trailu a rozesmátá se vrací do hosteau sice jiného jména, než ráno vyrazila, ale fyzicky stejného. Večer probíhá ještě velké zúčtování, kontrola potravin a internetování. 39

27.8.2003



Krajina v okolí Pisacu

Terasy okolo pevnosti Pisac

Na pokoji vypuká obrovský zmatek. Každý vyndal vše co měl a dělí na 4 hromádky - do depozitu, do svého baťohu, pro nosiče a do odpadu.


Již večer jsme se rozhodli, že nebudeme chrápat tak dlouho jako včera a vyrazíme dnes dřív. Hned v hostelu se ptáme na cestu ke collectivu do Pisacu. Cesta do Pisacu je podstatně kratší než do Urabamby a po asi 40 minutách tam dorážíme. Už z dálky je vidět zříceniny nad městem. Collectivo nám nabízí za další 2 S/osobu odvoz nahoru k inckému městu. Bereme a pokračujeme prakticky bez přerušení vzhůru. Bába průvodčí ještě zkouší 3 S na osobu, ale dohoda platí. Zříceniny jsou rozsáhlé a roztahané po několika kopcích. Nejvýznamnější je Chrám slunce s kruhovou kamennou stavbou, která není přístupná a tak nemůžeme prozkoumat její funkci. Po prohlídce jsme unaveni a sestupujeme terasami a později údolím do vesničky Pisac. Po cestě sledujeme pole a činnost v údolí ale hlavně blížící se trh. Na trhu se necháváme pohltit nabídkami místních obchodníků a kupujeme několik mnoho čepic po 4 S. Obědváme v blízké nálevně menu za 2,50 S a přemýšlíme pomalu o návratu do Cuzca. Čeká nás příprava na IT (Inca Trail) - nákupy, balení depozitu a baťohů apod. Odmítáme taxi, bereme collectivo a jedeme zpět. Necháváme se vysadit kousek od Ježíše a za 5 minut jsme na hostalu. Zde nás čeká vzkaz od naší cestovky, abychom si každý zabalili 10 kg baťoh, připravili 20 kg pro nosiče, ráno byli připraveni v půl 5, že za 10 minut 5 se někdo objeví. Je to skutečně náš hostal! Po cestě na nákup "konečně" navštěvujeme kostel San Blas a dokonce neunikneme ani La Companii na Plaza de Armas. Kupujeme toho dost - chleby, housky, sýr, čokolády, polívky, těstoviny, salzy, vodu. Výprava se pak dělí Homolci vyrážejí pro pytel na depozit a benzín, ostatní jdeme zkopírovat část průvodce, ale hlavně můj dlouhodobý polopůst mi říká, že je potřeba doplnit živiny před náročným trekem. Šoupneme tam s Milošem pořádnou půlku kuřete s hranolema, to vše až za neuvěřitelné 4 S a jdeme směr hostel, protože máme klíče a H už vyrazili. Nebylo kam spěchat - nacházíme je v cukrárně, jak se cpou dorty a kafíčkem. Přisedáme na lehký zákusek a čaj a kupujeme 10 výborných koláčků na ráno. Na pokoji vypuká obrovský zmatek. Každý vyndal vše co měl a dělí na 4 hromádky - do depozitu, do svého baťohu, pro nosiče a do odpadu. Nakonec depozit s nakoupenými předměty a nepotřebným vybavením předčí ostatní zavazadla a tak-tak se vejde do koupeného jutového pytle. Bereme ho s Milošem a odjíždíme na nádraží. Máme trochu pocit, že pytel sice doputuje do Puna, ale možná podstatně dřív než my. 40

27.8.2003


11.7. Camino Inca aneb Jarka Metelka není hoch Rychlých Šípů

Cedule na km 82

Přejdeme i my dnes tento most?

IT je skutečně mimořádně malebná


Vstáváme sice velmi brzy, ale bez problémů, protože každý má v hlavě jen Inca Trail. Někdo se možná těší, jiný nechce být zklamán, někdo nechce špatně vynaložit 150 $, a jiný zas být pohlcen australskými turisty. Zkrátka očekávání je mnoho a tak již ve 3/4 na 5 stepujeme před hostelem, který jsme ještě večer zaplatili a Q se pokusila recepčnímu nakreslit "velmi zdařilý" obrázek na památku. Přichází sám majitel cestovky, děvčaty podle vlny přezdívaný Jarka Metelka, a jen o 25 min později, což se na místní poměry bere jako normální. Kéž by tomu tak bylo i u nás, si možná občas vzdychne jeden z účastníků zájezdu. Nastupujeme do pěkné dodávky a jedeme k cestovce, kde čekáme na průvodce, který se kdesi zpozdil, pak ještě probíhá nové kopírování pasů na jízdenky, předání nějaké obálky od dalších lidí a v půl 6 konečně odjezd. Jedeme známou cestou přes Urubambu do Olayty (zkratka pro Ollayntaytambo), ale na rozdíl od collectiva mnohem rychleji. Zde nastupuje nosič, který okamžitě dostává přezdívku Bohouš, a pokračujeme po již horší silnici na km 82 - výchozí místo Camino Inca. Loučíme se s Jarkou s tím, že se prý ještě uvidíme. Netušíme, že to bude zanedlouho, a že to nebude nijak přátelské setkání, a odcházíme k mostu - vstupní bráně na IT (Inca Trail). Zde na rozdíl od skupiny turistek, která prochází po vypsání formalit, registraci a ukázání pasů, zůstáváme stát a náš průvodce Javier nás uklidňuje, že musíme mít minutu strpení. Jeho rozhovor s rangery však vůbec nevypadá na nějakou minutu strpení, ale máme dojem, že nás na IT vůbec nechtějí pustit. Prohlížím vstupenku za 50 $ a hned je vše jasné. Naše povolení vstupu začíná 12., zatímco dnes je 11. Javier vidí naší nervozitu a chce nás uklidnit. Rangeři se nám snaží vysvětlit, že to není jejich chyba - což chápeme. Javier navíc lže, že se vše řeší ale já s ním již odmítám mluvit a chci pouze Jarku Metelku o němž víme, že ještě neodjel zpět do Cuzca. Javier ho zatlouká, a pak ho objevujeme schovaného za reklamní tabulí. "Jarko, takhle se ale čestný a pravdomluvný člen Rychlých Šípů nechová, kamarádi se za tebe stydí," by mu možná řekl Mirek Dušín, ale to já nejsem a má slova pocházejí spíš ze slovníku Bratrstva Kočičí Pracky. Jarka slibuje nápravu do hodiny, což už teď představuje do 10. hodiny ranní. Sedíme u vstupu do parku a kolem nás proudí davy natěšených turistů. Připadáme si jak podvodníci, kteří chtěli do parku neoprávněně, přitom jsme zaplatili 150 $ na osobu. Okolo 10 se objevuje Javier znovu a mluví s rangery - opět bez výsledku. Je nám skoro jasné, že dnes se do parku nedostaneme. Domlouváme taktiku - Vláďa vzpomíná 41

27.8.2003

11.7. Camino Inca aneb Jirka Metelka není hoch Rychlých Šípů Jak se dá dostat na Machu Picchu? Sami jsme vyzkoušeli jen jednu možnost, ale slyšeli jsme a částečně ověřili i jiné metody. Takže od nejlevnější k nejdražší: 1) skoro zadarmo Z Cusca collectivem do Olayty (cca 4 S) a dále na km82 (konec silnice) buďto stopem, collectivem či pěšky. Do Aguas Calientes (km 112) je to po kolejích 30 km, z nichž větší část lze absolvovat po cestě. Pak nahoru k bráně asi hodinovým výstupem podél silnice (autobus 4,5 $). Zde prý jde ve večerních hodinách tajně vstoupit do areálu a přespat někde v zákoutí či se vydat směrem k Intipunku a tam dočkat rána. Jinak vstup do samotného MP stojí 20 $. Po prohlídce areálu lze vyjít ven bez problémů - pokud nemáte batoh nikdo si vás nevšimne. Jinak si vás zkontrolují, zda máte vstup na Inca Trail. Návrat je pak stejný jako příchod. 2) pod 50 $ Pohodlnější a důstojnější způsob je použitím posledního večerního vlaku z Olayty do Aguas Calientes (14 $), přenocování zde třeba v tábořišti ve vlastním stanu (či se pokusit o noční projití do areálu). Ráno výstup podél silnice a vstup za 20 $. Znovu přenocování a návrat prvním ranním vlakem do Olayty za stejnou cenu. 3) Inca trail 130-180 $ Varianta dvoudenní trek s jedním přenocováním je sice levnější (120-140 $), ale zážitky z cesty silně zredukované. Jde se z km 104 do Winaywayny, zde se přespí a následuje společná cesta s 4-denním trekem. Ušetřit se dá asi 20 $ tím, že sidomluvíte návrat až prvním ranním vlakem následující den, ale přenocování a jídlo v A.C. taky není zrovna zadarmo. Čtyřdenní trek nám nabízeli od 165 $ s plným servisem. Při aklimatizaci a dobré kondici lze využít varianty 3-denní trek po trase 4-denního a to bez servisu jen s nosičem (od 140 $). Pro nás přijatelná varianta. Nezapomeňte, že místní úřední šiml vyžaduje registraci 4 dny dopředu a jen výjimečně si lze domluvit trek na 3tí den dopředu.

Plánek Camino Inca


turistickou policii, která je jednak dobrým řešením pro takovéto situace a jednak, protože víme, že cestovka evidentně porušila pravidla hry a při naší stížnosti jí hrozí nemalý postih, i nátlakovou metodou. Dáváme Javierovi ještě hodinu. V 11.00 vstaneme a odejdeme bez jakékoli další diskuse s Jarkou či někým jiným do Cuzca na Turistickou Policii. Zdůrazňuju mu, že po 11. už nemá pro nás cenu někam jít a má slova opravdu působí definitivně. Javier přibíhá ještě za 10 minut 11 a žádá další čas. Ten dostává, ale pouze do smluvené 11, ani o vteřinu déle. Jedenáctá padla a nic, balíme věci a odcházíme. U železniční zastávky km 82 potkáváme Javiera, který mává papíry, že je vše vyřízeno. Pokládám batoh i zavazadlo pro nosiče, který mimochodem hned ráno někde zmizel, a za neustálého nadávání odcházíme spolu k bráně. Tam mi ranger potvrzuje, že je vše v pořádku a můžeme jít a nebudeme mít již problémy, ani u dalších kontrol. Javier odbíhá zpět pro můj baťoh a zavazadlo, protože ho dočasně ponižuju do hodnosti nosiče a důrazně ho upozorňuju, že jestli bude nějaký problém s jízdenkami zpět z Aqua Calientes, zdržíme se v Cuzcu a nic jim neodpustíme. Miloš dokonce navrhuje vše řešit kanystry se "svěcenou vodou". Camino Inca začíná! Vyrážíme podle Urubamby po rovině s občasnými výhledy na okolní zasněžené štíty, především na Nevado Veronica (5350 mnm). Procházíme vesničkou o několika málo obyvatelích, snažících se přivydělat na procházejících turistech. Ceny nám závratně stoupají půllitrovka vody je za 2 soly. Po cestě míjíme první skupinky turistů, kteří sedí a jejich průvodci jim něco vehementně vykládají. Náš průvodce je někde vzadu a snaží se asi najít Bohouše, aby nesl baťoh. Po asi 5 km podél klesající Urubamby plné peřejí a divoké vody se cesta zatáčí vzhůru, aby překonala hlubokou průrvu bočního přítoku. Zastavujeme a obědváme a čekáme na Javiera. Objevuje se nejprve Bohouš s naším pytlem velmi neuměle uvázaným na zádech a v zápětí i Javier. Navrhujeme mu začít s čistým štítem a věnovat se pouze IT ne už událostem z dnešního rána. Souhlasí velmi rád a něco nám povídá o cestě a inckých památkách, které nás čekají. Stoupáme trochu vzhůru nad památkami Llactapata a v jednom jediném okamžiku chápeme, že ať byly naše problémy s C&C Peru Travel jakékoliv, je to všechno nekonečněkrát lepší než se zapojit do houfu cizinců, sedících v obědvovacím stanu, kolem nichž poletují "šerpové", servírují jídlo, připravují kávu a mytí na ruce, aby po ukončení obřadu vše bleskurychle sbalili a hnali se vším tím nesmyslným vybavením, stoly, stoličkami, hrnci a ubrusy do místa večeře a vše znovu rozvinuli než dorazí 42

27.8.2003


Unavený bílý sáhib obědvá

tropický subalpinský neboli subtropický alpinský prales

Tak tady někde si chudák Bohouš myslí, že budeme spát Jméno Délka Šířka IT KM82 -72,38078540 -13,21439641 IT MOST -72,38420916 -13,21560860 IT-MOST -72,41960476 -13,23691020 IT-CAMP1X -72,42143671 -13,23519333 47 -72,42593997 -13,23682965 48 -72,42781056 -13,24205979 49 -72,44170566 -13,25523002 HUAYLLBAMA -72,44707754 -13,26451424 CHECK 2 -72,44991037 -13,26430301 50 -72,45928402 -13,26041196


unavený bílý sáhib. „Normální“ servis na IT představuje zajištění všeho od uvaření jídla, zabezpečení přespání až po nesení věcí. Turisté jdou s malými baťůžky a kolem nich neustále kmitají nosiči, kteří již balí jedno sezení, aby v zápětí připravili druhé. Přijde nám to vše nedůstojné a to jak pro domorodé nosiče tak i pro cizince. Budiž pochválena myšlenka vydat se na 3 dny a "alpským stylem". Stoupáme údolím kolem potoka Rio Kusichaca k vesničce Wayllabamba. Po cestě se krajina začíná postupně měnit a naznačuje, že její výraz bude jiný, než jsme za celé předchozí putování zažili. Stoupáme k vesničce a opět míjíme obědvovací stany a těšíme se, že všechny výpravy zůstanou spát v těsné blízkosti vesnice a dál půjdeme sami. Naše naděje jsou vyplněny jen částečně, protože ne všechny skupiny zde přenocují a někteří turisté pokračují s námi dál. To, že jsme postupem turistů vzhůru zklamání my, není nic ve srovnání s tím, jak je zklamán Bohouš tím, že postupujeme dále my. Je evidentně na dně a má chudák vláčet 20 kg zavazadlo ještě minimálně hodinu do kopce. Po cestě začíná tropický subalpinský neboli subtropický alpinský prales. Chybí nám bioložka a zooložka a tak tápeme v tom, co vlastně vidíme. Začíná se stmívat, ale průchod, pro nás úplně neobvyklým prostředím, je jedinečný. Po cestě potkáváme a předcházíme několik turistek, které jsou velmi pomalé, bolí je hlava a mají evidentně problémy dojít do tábora. Jsme nad výškou 3,5 a určitá aklimatizace je užitečná. My stoupáme bez problémů, jen očima neustále sledujeme údolí, kde by se mohl objevit náš průvodce a nosič. Vyrážíme s Milošem dopředu abychom začali vařit, ale nevypadá to, že budeme mít co a čím, protože Bohouš je v nedohlednu. Okolo 5 hodiny dorážíme do výšky 3800 mnm k poslednímu možnému tábořišti pod sedlem. Po chvíli přichází Javier a již z dálky křičí, že další tábor už výš není. Jsou oba spokojeni, že jsme to dneska ukončili a mají od nás pokoj. My začínáme vařit a přicházejí holky s Vláďou a s nimi zima. Stavíme stany, Quasi má nějaké žaludeční pohyby a tak zalejzá do spacáku, my ostatní vaříme polívku, těstoviny a čaje.A jdeme ležet - je nám zima a oheň se dělat nedá. GPS body Jméno Délka Šířka IT-CAMP2X -72,46155920 -13,25804869 51 -72,47021126 -13,25200466 IT-CAMP1 -72,47280973 -13,24917158 IT-SEDLO1 -72,48405430 -13,24303066 52 -72,49905900 -13,23336155 RUNKURA -72,50147542 -13,22836845 IT-SEDLO2 -72,50538851 -13,22670716 SAYAQMA -72,51652085 -13,22817651 IT-OBED2 -72,51969424 -13,22204581 IT-SEDLO3 -72,52475968 -13,21625342

43

Jméno Délka Šířka PHUYUPAT -72,52961481 -13,20755711 54 -72,53319799 -13,17251396 INTIPUNKU -72,53394733 -13,16965657 IT-MOST 2 -72,53670305 -13,16150492 WINAYWAI -72,53692031 -13,18990507 53 -72,53822596 -13,20195783 IT-FORK -72,54085184 -13,19139856 IT-MACCHU -72,54316567 -13,16562597 -72,54574494 -13,16207766 HYUANA P. -72,54607134 -13,15666295

27.8.2003



Kamenná cesta, schody a zeleň

…a kvetoucí rostliny

…a v pralese skryté staré osady a pevnosti


Vstáváme časně, protože jsme domluveni s Javierem, že v 7 odcházíme. Balíme zavazadlo pro Bohouše a vycházíme směrem do sedla. Předcházíme turisty, kteří vyrazili z tábora těsně pod námi a uhýbáme nosičům, kteří musejí přeběhnout do místa pro přípravu oběda. Jsme opět rádi, že nemusíme v sedle čekat na zbytek skupiny a můžeme po krátkém porozhlédnutí vyrazit do údolí. Je krásně vidět nejenom 600ti metrové klesání, ale i protilehlý výstup do druhého sedla. Náklad některých nosičů ani náznakem nepřipomíná 20 kg a litujeme je při pohledu na jejich křivící se obličeje. Postupně opouštíme ranní skupinu a v pomyslném startovním poli se posouváme dál. Dosahujeme výšky dalších ruin, tentokrát je to Runkarakay, bývalé předávací místo mezi inckými běžci. My však nemáme komu předat naše batohy a tak stoupáme dál. Do sedla ještě zbývá něco přes sto metrů. Něco okolo oběda stojíme na druhém sedle ve výšce jen o málo nižší než 4000 m. Před námi se rozprostírá mlha a tak ani nevím kam jdeme. Je nám pouze jasné, že ať už tropické subalpinské či subtropické aplinské pralesy potřebují vláhu, získávají ji z mlh, které neustále stoupají z údolí. Sestupujeme k dalším inckým ruinám - vesničce Sayacmarca. Javier se dává do výkladu a tak se dozvídáme o bozích, kteří žili na okolních šestiticícovkách, o pěstování koky, o obětování zvířat a pravděpodobně i lidí, ale nedozvídáme se, proč a kdy lidi vesnici opustili, protože to není známo ani vyjasněno. Cesta pokračuje pralesem a mírně stoupá k místu, kde výpravy pravidelně obědvají. Takovou hrůzu jsme ještě na cestě neviděli - na každém rovném plácku, v každém zákoutí jsou postaveny obědvací stany a kolem se hemží šerpové a líně povalují turisti. Zalézáme do zákoutí a dáváme si tousťák (samozřejmě mírně nasládlý) s výborným sýrem a válcovaným salámem a válíme se stejně líně. Javier mám říká, že do místa tábora je to asi něco přes hodinu a tak mu beru optimizmus z tváře a dodávám, že v tom případě spíme až v táboře dalším. Nereaguje na to a tak nevím, zda tuto informaci přijal. Při obědě holkám slibuju, že cesta dál již nevede do kopce a že třetí sedlo není ve skutečnosti sedlo. Teorie vyčtená z map je sice jedna věc, ale realita je jiná a tak po chvíli nesu Q batoh přehozený přes ten svůj a stoupám s ním do kopce. Naštěstí těch jejích odhadem 6 kilo není skoro ani znát. Dorážíme přes Inca tunel na sedlo, které skutečně nepřipomíná sedlo a pokračujeme dál. Po chvíli nás míjí Bohouš s nákladem na zádech. Po hřebeni strmém na obě strany, který je zarostlý a tak připomíná krajinu, kterou si člověk představuje někde v Peru v okolí Machu Picchu, 44

27.8.2003


…a deštné pralesy

…a hluboká údolí

přicházíme do Phuyupatamarca, kde chtěl Javier spát. Chyba lávky - odsud je to ještě minimálně 4 hodiny na Machu Picchu a zítra by nám ten čas mohl chybět. Navíc tu spí výprava, s kterou jsme sdíleli tábořiště minulou noc a je tu zmatek, protože některé výpravy tu obědvali a jiné tu budou nocovat. Hledáme Bohouše, abychom mu sdělili potěšující zprávu, ale není ho vidět. Doufejme, že s Javierem vzali mou informaci na vědomí a Bohouš již vyrazil vzhůru do údolí. Poslední úsek cesty se to nějak zahustilo a je tu lidí jak někde v Tatrách. Kolem ruin Phuyupatamarca klesáme a traverzujeme svah o kterém by nikdo neřekl, že zde vede cesta po které denně projdou stovky turistů a nejméně stejný počet nosičů. Normální výprava má tak 16 cizinců a 20-25 nosičů a 2 vůdce. Zdá se nám to jako mrhání lidskými silami na neustálé přenášení stanů a židliček z místa na místo. Jednodušší a i k přírodě šetrnější by bylo postavit buď tábory stálé nebo chaty, ale při pohledu na tunové skalní bloky jednotlivých památek je přenášení stanů vlastně lehká zábava. Krajina je perfektní s výhledy na protilehlé svahy se zasněženými štíty halícími se do mraků, hluboké a strmé údolí Urubamby tekoucí nějakých 700 metrů pod námi, a hřeben klesající pozvolna dolů od vrcholu Cerro Macchu Picchu (3061 mnm) k Aquas Calientes a skrývající sedlo Intipunku, sedlo otevírající jedny z nejkrásnějích pohledů na světě pohledy na vrchol Huana Picchu s městem Machu Picchu ve svém lůně. Ale nepředbíhejme, tedy předbíhejme australské turisty, kteří se již dost nemohoucně snaží umlátit vzájemně bambusovými holemi, které táhnou již třetí den po kamenitých cestách. Tento úsek cesty je zatím nejplnější, ale na druhou stranu možná i nejkrásnější. Po cestě nás dohání Javier a na jeho tváří je vidět úleva, když nás vidí. V duchu se bál, že přeběhneme i Winaywaynu, poslední kempoviště a vydáme se směr Intipunku. Kemp je plnej až po okraj. Setkávají se tu 4-denní i 2-denní výpravy a je to výchozí místo na závěrečný den. Bohouš sedí na okraji kempu a nedělá nic. Javier se vydává a objevuje malé místo, kde se naše malé stany vejdou. Domlouváme se, že si zítra nebudeme hrát na ovce a nevyrazíme ve 4 jako ostatní výpravy, ale dospíme se trochu a vyrazíme až v 6. Vaříme na vařiči polévku a párky s kaší a čaje. Je to podstatný rozdíl vůči předchozí noci o kilometr výš, kde byla výrazně větší zima. Sedíme u svíček, chvíli zkoušíme i pálit dřívka a po 9. si jdeme lehnout. Výprava, která bydlí vedle nás se již sešla - ale trvalo to dost dlouho než došly i poslední zbytky- a odešla na večeři. Výpravy obsadily místní restauraci a čekají při pivu na jídlo. Je na nich vidět úleva, že dorazily ve zdraví do cíle cesty.

…a davy turistů – to vše je Inca Trail SUDPANY PERU 2003.doc

45

27.8.2003



Pohled na ranní Machu Picchu od Intipunti (sluneční brány)

Machu Picchu po východu slunce

Ještě bez turistů

Zde poobědváme – lepší pohled již na Machu Picchu nebude SUDPANY PERU 2003.doc

Stany jsou postaveny vedle sebe tak těsně, že když vedle začnou v půl 4 balit samozřejmě se budíme. I tak je lepší ležet v polospánku a čekat na budík v 5 než balit v noci a zimě. Bohouš bouchá Homolkům na stan a snaží se s námi domluvit, ale v půl 5 ráno nemá šanci, takže se nedozvíme, jestli si chudák myslel, že má něco nést zpět do Cuzca, nebo chtěl bakšiš, nebo se chtěl jen prostě rozloučit. Než stačíme vstát, tábor vedle už nestojí a šerpové vyrážejí do údolí se stany a ostatními nesmysly. Jejich sáhibové naopak světélkují na chodníku vedle nás jak nekonečný světelný had laserové show. Jejich postup je doprovázen častým zakopáváním a vzrušenými hovory. My vaříme čaj a působíme asi dost exoticky v tomto ranním show zvaném Svítání nad Machu Picchu. Už včera jsme se rozhodli, že jít sami a v klidu je víc, než být přesně v jeden okamžik na někým určeném místě. Balení nám trvá trochu déle a vyrážíme asi ve čtvrt na 7. Hned za táborem je další kontrola, kterou probíháme a necháváme Javiera jednat, ale problémy zde už nehrozí. Cesta je znovu po úbočí zaříznutá do svahu a znovu mírně kolísá bez výraznějšího klesání, které by dle profilu mělo přijít. Místo toho asi po hodině stoupáme do sedla Intipunku, kde se zdržují ještě skupinky turistů, kteří vyrazili výrazně před námi. Zůstáváme zde stát jako princ, nevěda co chtěl, a hledíme na jedinečný pohled před námi. Pod námi na hřebenu klesajícímu ze sedla je v ranních mlhách poloodkryto kamenné město za jehož zády se tyčí homole Huyana Picchu. Mlhy se pomalu rozplývají a stále více odhalují tvář ještě ve stínu schovaného Machu Picchu. Za pár chvil sluneční paprsky osvítí celý svah a ranní výjev dosáhne spolu s námi svého vyvrcholení. Společně s ostatními stojíme a fotíme a fotíme. Po notné chvilce se vydáváme po hřebeni blíže až na hranici kamenných zítek ohraničujících město. Znovu a znovu fotíme. Město je ještě bez turistů, kteří mezitím vytvořili dlouhou frontu před poslední kontrolou - vstupem do areálu. Rozhodujeme se dát si drobnou svačinku s výhledem na MP a až potom vstoupit dovnitř. Javier je z nás nervózní - musí s náma projít polední kontrolou a pak se vydat do Aguas Calientes pro jízdenky. Nenatahujeme jídlo, ale shodujeme se v tom, že samotná procházka po MP nenahradí tyto nezapomenutelné pohledy. Kontrolou procházíme v době, kdy už zde nikdo nefrontuje, a ukládáme si baťohy do depositu. Javier nás připojuje k jiné skupině a jde zařídit pro obě skupiny jízdenky. Jedna ze členek druhé skupiny chválí náš jazyk (samozřejmě řeč 46

27.8.2003


Někam sem dolů musíme sestoupit

Vlakové nádraží pro domorodce v Aguas Calientes Úvaha o Camino Inca S Inca Trailem je to jako s Niagarskými vodopády. Člověk o nich celý život slyší a stanou se jakou si modlou, kterou člověk zkrátka musí vidět. Při jejich návštěvě pak každý žasne už jenom tím faktem, že tu je. Odchází naprosto nadšený a spokojený. Pokud se mu podaří navštívit je ještě jednou již tuto návštěvu prožívá daleko střízlivěji a potřetí by sem už člověk nejel. Tak jsme i my prošli Inca Trail vesměs s nadšením.

Papír za 150$ - vstupenka na IT


v tuto denní dobu a na tomto místě) a my se snažíme objasnit, že existují nějaké slovanské jazyky, které nejsou němčinou či vlámštinou. Procházíme MP s anglickým výkladem plným pohádek a domněnek o jeho existenci, funkci, opuštění, účelu jednotlivých budov a tak dále. Po asi 1 a půl hodině výklad končí a my máme žízeň. Protože v areálu není pitná voda, vycházíme ven a chceme si koupit vodu. Litr-a-půl láhev za 9 S je jak z jiného světa. Odmítáme hrát toto divadlo s turisty a nabíráme vodu do lahve na záchodech - zdarma. Vracíme se do areálu s úmyslem vystoupit na Huyana Picchu. Výstup je to dost strmý a, řekl bych, místy i nebezpečný, obzvláště pro turisty, kteří přijeli autobusem z údolí v evidentně nevhodné obuvi. Po asi 20 minutách stojíme na vrcholu a zjišťujeme, že kromě výstupu samotného tu není nic k vidění. Pohledy dolů nic moc a na vrcholu taky nic není. Sbíháme dolů k Homolkům, kteří na nás čekají u východu. Bereme baťohy a začínáme scházet dolů do AC. Cesta dolů je opravdu ohavná a v duchu mě napadne, že těch 4,5 $ by možná nebyly špatně investované peníze. Celý sestup po prašné cestě končí chůzí podél Urubamby po prašné silnici. V AC. nás již vyhlíží Javier a je možná radši než my, že má 5 jízdenek a to dokonce na vlak v 15.55, takže budeme mít v Cuzcu o 25 minut víc času na přestup. Dáváme si společný oběd za 10 S na který ho zveme a již mizíme v nádražní hale pro cizince. Loučení není dojemné, ale věcné. Jízda vlakem nám připadá jak vojenský transport. Vlak v zastávkách jen přibržďuje, okolo vlaku stojí policie a nevíme, jestli je to proto, aby nikdo nenastoupil, nebo abychom my nemohli vystoupit. První povolený kontakt s okolím je v Olaytě, kde z okénka kupujeme vařenou kukuřici, mimochodem zatím první, kterou jsme v Peru viděli. Na to, že je to jedna z nejběžnějších plodin, které se zde pěstují, je to až k neuvěření. Pak vlak opouští údolí Urubamby a mizí v bočním údolí, kde teče pouze potok a vedou koleje. Venku již padla tma, takže nevíme, kam jedeme, jen víme, že si občas couvneme na úvrati, abychom nabrali výšku. Cesta se zdá dost dlouhá a ani neustálý pohled na Volfikova dvojníka naproti ji nijak nezkracuje. Poslední úsek již prakticky po ulicích Cuzca trvá nejdéle - vlak neustále couvá od úvrati k úvrati a blíží se dolů do města hlemýždím tempem. V půl devátý konečně vystupujeme a bereme si hned taxi na autobusák, kde nám za hodinu jede spoj do Puna. Stíháme ještě základní očistu, nákup nápojů a drobného občerstvení, vyzvednutí deponovaného zavazadla a již nastupujeme do autobusu. Po minulých zkušenostech si bereme spacáky a po cestě se ukáže, že je to dobře.

47

27.8.2003



Puno – město na břehu Titicaca

Prodavačka míchaných nápojů

Sillustani – starobylé pohřebiště


Ráno nás budí v Punu a v neshodě s původním prohlášením nás nechtějí nechat v autobuse dospat, teda přesně řečeno je jim to jedno, ale autobus pokračuje do La Pazu v Bolívii. Ani Miloš nechce pokračovat a tak vystupujeme všichni včetně německé spolucestující a necháváme se zlákat místním nahaněčem do hostalu Tumi II. Zde je vyvěšená cena 20 $ za pokoj, ale dědek nabízí 10 S na osobu. Při placení po dvou dnech se najednou tak tvářit nebude a bude chtít 12,50 S, ale to narazí. Po dospání a zahřátí se vydáváme na snídani do pekárny. Platíme nějakých 6 S za všechny včetně čajů. Bereme si 2 šlapací rikši a odjíždíme do přístavu zjistit odjezdy lodí na ostrovy Uros. Přestože jsme se domluvili na 1 S za rikšu, po dojezdu chtějí 1S za osobu a dostáváme dojem, že v Punu jsou pěkný vykukové, kteří nevědí, co si říct za standardní služby. Tento dojem se nám později ještě několikrát potvrdil, takže Puno, Puno – pozor, pozor! Miloš vyslovuje přání jet podle cestovatelské bible na ostrov Taquile a protože ostatní nemají vyhraněný názor, souhlasíme. Když už musel s náma absolvovat Inca Trail a nejeli jsme do Bolívie, tak alespoň Taquile. Uspokojen odjíždí rykšou na hostal a my ostatní vyrážíme na trh. Kupujeme banány, mandarinky, ananas a obhlížíme nám naprosto neznámou zeleninu a ovoce. Z té přehršle vitamínů máme najednou chuť na pivo a nastává problém najít pivní restauraci. Po dlouhém hledání vcházíme do průchodu mezi baráky a nalézáme na místní poměry nádhernou pivní zahrádku. Obsluha sice nemá drobné na 100 S, ale s úsměvem bankovku odnáší a 20 minut se nic neděje. Nakonec přináší hrst desetisolek a my se můžeme vydat na hostal za Milošem. Po chvilce odpočinku odcházíme na oběd za standardních 3,5 S a poté chceme jet na hrobky do Sillustani. Podle průvodce odjíždějí collectiva z ulice Tacna, ale i když se ptáme, nenacházíme nic. Opodál stojí collectivo z nápisem Sillustani, a průvodčí nám nabízí dopravu za 13 S na osobu s tím, že tam jinak nic nejede. Smlouváme cenu a nakonec se domluvíme za 2 soly na křižovatku pod Sillustani. Tam okamžitě bereme taxík za další 2 S na osobu až na místo. Sillustani je místo předinckých a inckých hrobek, kde byli pohřbívány celé rodiny včetně majetku do několikametrových kamenných hrobek. Ty se staly cílem vykradačů a jsou poničeny. Místo je zasazeno do rezervace vicuňí, do krásné krajiny s jezerem a ostrovem ve tvaru stolové hory. Protože vidět vicuňu byl jeden z mých hlavních cílů v Peru, pozoruju neustále dalekohledem okolní svahy. 48

27.8.2003


Alkohol v Peru Rozhodně a zcela jednoznačně nejlepší alkohol, který jsme v Peru za celé naše měsíční putování pili, byla domácí moravská slivovice od Edity, které jsme vezli 3 litry. Bohužel to bylo tak málo, že musela být používána pouze ke zdravotním účelům, tj. ranní a občas i mimořádná prevence proti střevním potížím a to v lahvi od Sprite. Nebylo těžké hned ráno ještě se zavřenými víčky se oddat své žízni. Místní pisco nás neoslovilo a tak jsme kupovali Grantsku. Protože průměrný Čech bez piva daleko nedojde, bylo jedno z prvních španělských slov, které jsme použili cerveza. Pivo je v Peru naprosto neúměrně drahé. Při představě, že běžný oběd v lidovkách se dá pořídit od 2 do 3,5 solu, tj. menu včetně velké polévky, jídla dle výběru a ovocné šťávy, je cena okolo 4,5 S za 0,65 litrů piva šílená. Navíc kvalita piva je ovšem zcela jinde, než české, evropské i některé mimoevropské značky. Člověku v hlavě ulpí některé patoky, ale takové Cusqueňo, to má k běžné představě o pivu hodně dáleko. Jeho jedinou výhodou je balení po 1,1 litru. Arequipeňa je lepší, ale nejlepší se nám zdálo Pilsen Callo - to sice taky nevidělo chmel, ale sládek někdy asi pivo pil. Názory jsou ovšem ovlivněny situací, prostředím, výkonem a tak jsme po návratu ze Santa Cruz v "české hospodě" u Rusuly udělali v klidu každý 5 půllitrů, vlastně 0,65litrů.


Po asi hodině strávené prohlídkou a hledáním si fotíme "ochočenou" vicuňu za 2 S a v místních stáncích nás přemlouvají ke koupi všeho možného. Kupujeme další incké kalendáře a 2 svetry po 15 S. Ceny jsou tu nižší než jinde a „báby“ se přímo předhánějí v nabídkách. Po té, co se začínají z legrace nabízet sami, radši končíme obchody a odjíždíme stejným taxíkem, který na nás čeká. Pro lepší vytížení vezeme v kufru ještě americký pár. Na křižovatce nám zastavuje dost plný autobus, ale vedle stolů, komody, mnoha bab s dětma a množstvím zavazadel se najde i kousek místa pro nás. Za 1 S dorážíme do Puna sice bez encyklopedie a mnoha dalších knih, které obchodní cestující v autobuse nabízel, ale zato s příjemnou mladou a hezkou průvodčí, která nám navíc radí, kde vystoupit a kudy jít na Plaza de Armas. Protože nám došla hotovost vybíráme z automatu 700 S a hned vyrážíme do cukrárny. Máme dneska zcela výjimečný večer - Miloš si odešel lehnout a tak nikdo nekontroluje naše útraty. Z cukrárny jdeme ještě koupit pití - nealko i alko (bílej rum s příchutí citronu), brambůrky a chipsy. Máme také v prádelně vyprané prádlo, které jsme tam dali před obědem. Odmítli jsme velmi lukrativní nabídku u nás v hostelu, že nám na rozdíl od veřejné prádelny, kde vyprání jednoho kila prý stojí 10 S, vyperou za solů 5 a dali si radši vyprat v té veřejné prádelně za soly čtyři. Cena je včetně usušení a v první chvíli to vypadá, že prádlo je i vyžehleno, což jsem nezažil ani doma. Na pokoji je zima jako v zimě ve 3800 metrech a tak mejdan probíhá ve spacácích.

49

27.8.2003



Voda jezera Titicaca je zelená jen v Punu

Rákosové ostrovy Uros žijí pro turisty

Rákosové čluny dle Vládi postavené na PET lahvích


Ráno vstáváme časně a vyrážíme směr přístav, kde jsme si zamluvili lístky na loď na ostrov Taquile. Po cestě kupujeme housky a blízko přístavu si dáváme čaj a bábovku. V přístavu na nás čeká domluvená loď, kterou řídí taquilané s barevnejma bambulema. Je to evidentně lokální loď, kterou se dopravují domorodci na ostrov. Loď je plná nákupů a nákladů a my se uvelebujeme venku. Na rákosové ostrovy Uros je to půlhodinka plavby po nejprve zelené, řasami pokryté vodě, později již po volné hladině. Ostrovy jsou skutečnou turistickou atrakcí v pravém slova smyslu. Obyvatelé sedí před rákosovými stany a simulují běžný život. Kromě toho, že člověk zaplatí 2 S za vstup nabízejí místní ženy suvenýry, což je asi hlavní zdroj příjmu. Po obhlídce pokračujeme dál a projíždíme okolo jiných ostrovů v okolí, kde již normálně žijí lidé. Místo rákosových domečků mají plechové, obložené rákosem a nestojí také na rákosu, ale na kůlech. Inu pokrok se nedá zastavit. Vedle rákosových člunů na projížďku turistů stojí motorové loďky a čluny na vlastní dopravu. My pokračujeme dál a čeká nás ještě asi 30 km cesty po vodě k prvnímu pevnému ostrovu jezera Titicaca, k ostrovu Taquile. Jízda je zpočátku zajímavá, později trochu nudná a my s nadějí hledíme k ostrovu, který ne a ne se přiblížit. Jezero Titicaca je skutečný kolos. Na ostrově žije malý kmen, který se snaží uchovat si svou kulturní i ekonomickou nezávislost. Ale i zde je vidět, jakým mocným lákadlem je zisk z turistiky. Na ostrově je mnoho restaurací a stánků, mnoho políček je již necháno ladem, protože je jednodušší si těžce vypěstované plodiny koupit za na turistech vydělané soly. Z ostrova je pěkný pohled na vzdálené bolívijské šestitisícovky (v Lonely Planet označované dokonce jako sedmitisícovky). Snažíme se bez mapy odhadnout jejich vzdálenost. Do La Pazu je to podle GPS asi 180 km, ale tak daleko díky zakřivení země vidět nemůžeme. Maximálně tak na asi 150 km, což bylo potvrzeno i později mapou. Jestli jsme počítali dobře, tak na 100 km dělá zakřivení asi 0,8 km ale na 150 km už 1,8 km, což vzhledem k tomu, že hory převyšují hladinu jezera o 2 km, už není reálné. Po asi dvou a půl hodinách, svačině s ananasem a sýrem a malé procházce po ostrově se vracíme na loď. Posádka se vyměnila a taky počet cestujících je značně nižší. Kromě nás a dvou francouzů, z nichž ona vypadá domorodě, jede ještě několik bab na trh, ale už z počtu zavazadel je vidět, že jedou víc nakupovat, než prodávat. Dva kormidelníci sedící na zádi vedle nás se chopí kormidla jednou rukou a lístečků koky, rukou druhou. Pozorujeme obřad, kdy si 50

27.8.2003


Bolívijské vrcholy jsou 150 km daleko

Kormidelních v taquilské čepici

nejprve vzájemně hodí do svých pytlíčků hrst koky a pak pár lístků do jezera – asi jakýsi projev přátelství a oběť bohům za šťastnou plavbu. Za chvíli je vidět že je to nutný obřad - loď se začíná pohybovat mírně Brownovským pohybem směrem k cíli. Zapínám GPS, abych zkontroloval jejich řízení a musím uznat, že jsou to machři, protože i přes drobné lokální odchylky drží kurz směr ostrovy Uros. Po asi 2,5 hodinách mírně rychlejší jízdy než cestou sem (okolo 12,5 km/hod) připlouváme do rákosové části jezera, kde je nutné jet průseky, které nejsou na první pohled vidět. Kormidla se ujímá "čerstvý" lodivod, který na rozdíl od původní dvojice trávil předchozí čas štrikováním čepice. Bez problémů nachází správnou cestu a za několik okamžiků míjíme ostrovy Uros. Divadlo již je zavřeno a herci přesídlili na své ostrovy, děti hrajou volejbal, na vodě je několik člunů a v plechových domech již jistě běží nějaký místní sitcom. Protože zapadá slunce a bude za okamžik zima, přemísťujeme se dovnitř k bábám s chroštím. Po přistání odmítáme četné nabídky na odvoz a jdeme okolo trhu do pollerie na pořádnou čtvrtku s polévkou a oblohou. Miloš si dává čaj, protože jeho zdravotní stav ještě není 100 %. Zjišťujeme ještě vhodný spoj na zítra ráno a jdeme na internet zjistit, že Kája Gott se vožral a podobné informace, bez kterých bychom se cítili odtrženi od domova. Píšeme také informace z cest a posíláme pár fotek na www stránky.

Jdeme do pollerie na pořádnou čtvrtku


51

27.8.2003



Arequipa autobusák – nejčastěji navštívené místo v Peru

Vicuňa – nejkrásnější zvíře Peru

Autobusy cestují různé předměty


Naše putování po Peru vstoupilo do posledního týdnu a my s úlevou můžeme konstatovat, že většinu toho, co jsme chtěli vidět, máme úspěšně za sebou. Strávili jsme báječné dny v okolí Huarázu, za super počasí prošli Santa Cruz včetně výhledů na Alpamayo, Huascarán a jiné velikány, neplánovaně vystoupili na šestitisícovku Chachani v Arequipě, prohlédli si incké památky v Cuzcu a okolí, prošli Camino Inca a viděli neopakovatelné Machu Picchu. Týdny strávené na cestách jsou na nás znát a je nám jasné, že těch nových zážitků, které by přebily ty výše uvedené, už asi mnoho nebude. Tomu odpovídá i trochu poflakování, které je odůvodňováno rotujícími zažívacími problémy. Dneska již Miloš vypadá líp, ale sračka se vrací na mně. Cítím to jako nespravedlivé, když někteří ještě neabsolvovali první kolo. Ráno vyrážíme do pekárny na snídani, pak platíme dědkovi podvodníkovi, který po té, co nám neúspěšně vnucoval své zájezdy za "super" ceny, zvýšil cenu ubytování z 10 na 12,50 S. Má však smůlu, odmítáme se bavit a s výkřikem Turist Police opouštíme hostal směr nádraží a AQP. I přes slibovanou rychlou 5 hodinovou cestu, dojíždíme po hodině do Juliaci a zde navštěvuje autobus nějakou tržnici, odkud se nemíní hnout dál. Když se konečně rozjedeme, jedeme po překvapivě nové a pěkné silnici, která ale končí před AQP a poslední úsek je ve výstavbě. Je to náš první přesun za dne a tak sledujeme krajinu, která je suchá a kromě jedné vicuňi, kterou vidí Edita i bez života. V posledních km objíždíme Chachani a klesáme do AQP. Na autobusáku zjišťujeme, že spoje do Colca Canyonu odjeli či právě odjíždějí a tak si sedneme hned na nádraží na oběd a diskutujeme další postup. Máme 3 dny času, protože v neděli ráno chceme být v Nasce, posledním, alespoň pro mě, důležitým místem. Varianta údolí sopek nezískává podporu a proto nám nezbývá, než se jít ubytovat a zkusit ranní spoj do Cabanaconde u canyonu Colca. Obcházíme spoje do Nascy a kupujeme si dopředu lístky na sobotní večerní spoj s Flores za 50 S. Ráno v 5 bychom měli být v Nasce a zkusit hned ranní let nad obrazci. Odjíždíme za 2 S v pěti Ticem do města. Zde je zmatek, protože městem prochází nějaké procesí s asi 5 metrovou madonou v závěru. Navštěvujeme cukrárnu, kupujeme Grantsku jako medicínu, pro ty, co ještě žijí, a odebíráme se zpět na autobusák. Zde vyhlašují cvičný poplach pro případ zemětřesení z El Misty, vyhánějí nás ven a musíme čekat než se lidi shromážděj na shromaždišti. Pak je poplach odvolán a můžeme pokračovat. Odcházím na pokoj a představuju si, co by asi dělali, kdyby El Misty začala soptit. 52

27.8.2003



Typická krajina antiplana

Hudebníci neustále nastupují v sólech

Tančící domorodkyně v krojích

Nakonec se spokojujeme s krámem přestavěným na hostal


Vstáváme ve 3.15 a není to zrovna hodina, kterou bych dneska pro vstávání preferoval. Balíme depozit a baťohy a odcházíme na nádraží, kde ve 4 odjíždí autobus do Cabanaconde - výchozího místa do Cola canyonu. Je to asi poprvé, co nemáme koupeny lístky dopředu, protože je to jednak místní spoj, který nebývá plný, jednak jsme nevěděli v jakém stavu budu já a Vláďa, kterému začali podobné potíže, a jednak večer bylo stejně již zavřeno. Čeká nás velké překvapení - spoj je vyprodaný! Nic jiného nejede a tak se přesouváme zpět do hostelu dospat. Musím říct, že mi to ale vůbec nevadí. Holky s Milošem ráno vstávají a jdou koupit lístky na první dopolední spoj - na 11.45. Přinášejí i housky, které máme my nemocní povolené. Sami si ordinují Grantsku a to v koňských dávkách, ale jen ať si holky užijou. Kolem půl 10 se vydáváme do okolí, kde objevujeme ten správný a pravý trh s lidovými cenami (mandarinky za sol, ananas taky, rajčata za půl, apod.) Edita chce nakoupit hliněné nádoby za pár solů, ale posouváme její nákupy na příští návštěvu AQP, což Vláďa kvituje. Nadšeni (a to dokonce i já, který jsem ráno neordinoval Grantsku) se vracíme zpět do hostalu, bereme věci a odcházíme na nádraží. Tam jdou holky na chicharone, my pojídáme pár housek a čekáme na spoj. Ve 3/4 na 12 vyjíždíme. Projíždíme prvním úsekem cesty stejně, jako jsme včera přijeli, až na křižovatku, kde odbočujeme vpravo na silnici podstatně horší kvality. Je nám jasné, že kvalita silnice se do Chivaye už asi nezlepší a protože cesta má trvat ještě minimálně 2 hodiny, čeká nás mimořádný zážitek. A to ještě nevíme, že zpět ji absolvujeme ve stoje v natřískaném autobuse. V Chivay přesedáme do druhého autobusu a po chvíli vyjíždíme směr Cabanconde. Bohužel jsem si s Milošem před odjezdem odskočil na záchod a chudák Miloš nemá kde sedět. Jak se člověk nepostará, hned mu domorodci zaberou místo. Naštěstí nejedou všichni na konečnou a tak si M po chvíli taky sedá. Cesta je ještě horší než do Chivaye, autobus připomíná spíš pneumatické kladivo. Z Milošovy strany je vidět do kaňonu, ale je již večer a rychle se stmívá. Vibrační cesta autobusem má katastrofální následky na Vláďův žaludek – místo sračky trpí totální zácpou! Vybíráme hostal, což vzhledem k tomu, že v městečku je fiesta a někteří účastníci mají nereálné požadavky, není až zas taková legrace. Nakonec se všichni musíme spokojit s bývalým krámem přestavěným na hostal s 5 postelemi a vodou venku za 10 S. Bez Vládi vyrážíme do města podívat 53

27.8.2003

17.7. Přesun do Colcy aneb Fiesta stojí za to Nepravdy o Peru část I Zde uvádíme soubor nepřesností, nepravd, které jsme si mysleli svou neznalostí, dozvěděli se z jiných zdrojů či jinak: 1. Machu Picchu je staré incké město vysoko v horách Macchu Picchu bylo jedno z nejnižších míst, které jsme na našich cestách navštívili. je např. o více než výškový kilometr níže než Cusco a skoro o 1,5 než jezero Titicaca 2. Peruánci jsou zloději Za celý měsíc jsme se nesetkali s pokusem o ukradení našich věcí. Ztratil se nám sice foťák, ale šlo velmi pravděpodobně o vytrousení z kapsy. A pak nám zmizely dvoje sluneční brýle - asi je někdo vytáhl z kapsy baťohu. Je nutno si dávat pozor, ale šance ukradení věci je asi stejná, jako jinde ve světě. 3. V Peru dostane člověk kulturní šok Žádný šok jsme nedostali a naopak úroveň mnoha věcí je na vysoké úrovni. Peru se dá v mnohém přirovnat k jižním národům Evropy. Šokem bych nazval třeba situaci v Indii, ale ta má k Peru dál, než Peru k Čechám.

se na fiestu. Je to zážitek více než mimořádný - několik hudeb pohybujících se po náměstí a hrajících své soukromé melodie jedna přes druhou. Kapely jsou složeny z výrazných individualit, které neustále nastupují ve svých sólech, bohužel jedna přes druhou a ve svých vlastních disharmonických melodiích. Navenek pak celé náměstí pulzuje směsicí naprosto disharmonických hluků, které jsem schopen vnímat i já s absolutním hudebním hluchem. Celému melodickému pozadí vévodí velký orchestr složený z několika velkých bubnů, asi 25 trombónů a přibližně stejného počtu trubek. Trombóny a trubky se střídají ve výstupech. Do toho další skupina naprosto ožralejch obráží náměstí a jiná se neustále někde objevuje a zase jinde mizí. Na náměstí je plno krojovaných skupin tančících na tuto typickou peruánskou melodii nějaký dupák. Hudebníci i tanečníci se občerstvují míchanými teplými čaji, pivem a piscem. Odcházíme ještě na čaj a já si dávám suchou rýži. Před usnutím a i po usnutí ještě slyšíme z nedalekého Plazza de Armas hudební produkci. Hluboko po půlnoci se průvod muzikantů vydává do ulic. Nejprve to vypadá, že se blíží lavina, která nutně zboří náš barák, ale pak projde okolo nás bez větších následků.

4. Všude jsou davy turistů Naopak jsme byli překvapeni, že i v takových místech jako Cuzco, Arequipa, Machu Picchu těch turistů není tolik, kolik bychom čekali. Jen druhý den přechodu Inca Trailu bylo opravdu husto. 5. Lidé jsou zde ubozí a žijí bídně Ano, ve světle západního standardu nemají teplou vodu, někdy žádnou, elektřinu, rozvod plynu, topení, dvě auta v rodině apod., ale nejsou ubozí, žijí většinou důstojně, i když tvrdě pracují celý den a celý život. 6. Ve velkých městech se nedá bydlet za 10 S a jíst za 3S V Arequipě, Cuzcu, Punu atd. se dá sehnat bydlení i pod 10 S, ubytování za 10 S je většinou slušné. Místní lidovky nabízejí jídla od 1 S za menu, ale pod 2,5 S jsme nezkoušeli. Okolo 3 S se dá najíst všude. 7. Ceny v $ se platí v $ Průvodci udávají ceny v $ a člověk nabude dojmu, že je nutné s sebou vozit dolary. Všechny ceny jsou volně konvertibilní na soly a to v normálním bankovním kurzu, bankomaty vydávají jak S tak $, ale $ nejsou nutné k žádné platbě (Inca Trail, Nasca let, letištní poplatek - vše v Solech i dolarech)


54

27.8.2003



Bába nechce zaplatit za nadměrná zavzadla

Kundor předvádějící se turistům

Koule z kaktusu se prodávají


Ráno vstáváme v našem skladu a co nejdřív balíme a opouštíme ho. Bába je už střízlivá, ale pořád něco mele a nabízí na dnešní noc lepší ubytování. Jdeme na náměstí, kde už zase, či možná ještě, pochodují zbytky muzikantů a pokračují ve své produkci v plné síle. Z jednotlivých domů vycházejí noví a noví muzikanti evidentně natěšení na další produkci. Po snídani se vydáváme k autobusu, který má odjet v 9, ale nakládání obrovských zavazadel na střechu a dohadování s bábou jestli za nadměrná zavazadla zaplatí 6 či 8 S nás zpozdí asi o 3/4 hodiny. Nakonec bába vítězí a bohužel má místenky na místa, kde již sedí Homolci. Jedeme necelou hodinu po stejné silnici jako včera večer až k místu známému jako Cruz de la Condors. Místo, kde podle průvodce mají mezi 7 a 7:30 nalítávat kondoři. Vystupujeme okolo půl 11 a kundoři právě nalítávají. Je vidět, že někdy se místní zvyk nikam nespěchat, vyplácí. Pozorujeme kundory asi 10 minut, jak nalítávají a předvádějí se hloučku turistů. Jsou tak 10 metrů vysoko a je na nich vidět, jak je baví předvádět se nám neletcům. Bohužel přichází nějaký neodbytný výběrčí, který se snaží vnutit nám Boleto turistico za ani nevíme kolik a které nám umožní strávit v Cola Canyonu čas minimálně do konce prázdnin. Loučíme se s ním, že nemáme zájem a že jsme na cestě do Chivaye a zde jen trávíme chvíle než náš autobus bude pokračovat, a s baťohy na zádech opět nasedáme. Vysvětlujeme obsluze, že jen popojedeme o kousek dál a samozřejmě zadarmo, vždyť jsme za cestu z Cabanaconde zaplatili celý 1 sol. Po několika zatáčkách se necháváme vyhodit na další vyhlídce na kaňon. Zde docházejí turisté, kteří se z Cruz de la Condor vydali na krátkou cestu po hraně kaňonu. Vidíme zpět, že kundoří čas už asi vypršel a odebrali se na práci jinam. Procházíme se po hraně kaňonu a diskutujeme, jaký je vlastně rozdíl mezi kaňonem a údolím a docházíme k názoru, že Colca je asi údolí, ale je to vlastně jedno. Pohled na potok, tekoucí možná sto metrů od nás, ale kilometr pod námi, stojí rozhodně za to. Snažíme se pochopit cestičky vedoucí a mizící na protilehlé straně údolí, ale nejsme z toho stejně moudří. Jediné, co je jasné, že to bílé, co poletuje vzduchem jsou skutečně vločky a že vrcholky hor v okolí jsou zahaleny do bílých mraků. Čeká nás den, kdy se opět moc nezahřejeme a neuvidíme ani zde nejvyšší Ampato, ani občas kouřící Sabancayu, ani šestitisícovou horu veselého názvu Hualca Hualca. Vydáváme se na cestu po silnici směrem na Chivay a necháváme bez povšimnutí projet autobus s tím, že se 55

27.8.2003

18.7. Colca Canyon aneb kundoři největší Nepravdy o Peru část II 8. Smlouvá se všude a až na 1/3 ceny Asi nejsme dostatečně obratní, ale na rozdíl od Nepálu, Thajska či Indie se nám často podařilo srazit cenu pouze o jednotky solů. Speciálně na lidových trzích se prakticky nesmlouvá vůbec. Jiná situace je v Cuzcu, Punu a některých vyloženě turistických místech, ale pokud člověk zná ceny od jinud, nenechá se napálit. 9. Nejlepší pivo je Cusqueňo Radši nevím odkud jsme tohle vzali. Ten, kdo to napsal není Čech. Mimo Cusqueňa a Arequipeňa jdou ostatní chlazená piva jakžtakž pitelná. Zkuste Callao či Cristal. 10. Condoři lítají po ránu v půl 8 Nemůžeme posoudit, jestli lítají po ránu, ale v 11, když jsme na Cruz de la condor přijeli, lítali jak o život. 11. Do Tica se vejde 5 lidí Zde lžou výrobci a ve svůj neprospěch. Není to pravda, vejde se do něj "v pohodě" 6, ale s baťohama je to už problém. Stejně tak do 9místně Toyoty se vejde 22 lidí a dvě ovce. 12. Z letiště neseženete taxík pod 10 $ Vyjdete-li před budovu a půjdete kousek dál pojedete podstatně levněji. Nás 5 jelo za 15 S a zpět z centra dokonce za 10 S a to nám přišlo i blbý smlouvat.

chceme trochu projít zdejší krajinou. Po hodině chůze, kdy nás minulo jedno nabité collectivo a dva domorodí cyklisti, máme pocit, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. Po další asi půlhodině se ptáme rolníka přenášejícího kamení na čas nejbližšího spoje kamkoli pryč. Než nám vysvětlí, že jede v jednu, slyšíme něco přijíždět. Za 3 S dojíždíme do Chivaye. Tam k našemu překvapení zjišťujeme, že spoj zítra v půl 1 je plně vyprodán již z Cabanaconde, spoje v noci taky a spoj v půl 3 má být v AQP okolo 7, což vzhledem k tomu, že v 8 odjíždíme do Nascy, není příliš optimistické. V jednu chvíli to vypadá, že pojedeme rovnou, ale nakonec se najdou 3 lístky na zítra v půl 1 k sezení a dva kupujeme ke stání. Chivay vypadá jak Sahara v noci v písečné bouři. Je zima, všude prach a písek. Odcházíme do města, kde se ubytováváme v Hostalu u Davida za 8 S (nejlepší poměr ubytování/cena po dobu našeho pobytu) a jdeme si prohlédnout město, které vypadá, že na něj padl nejhorší podzim, jaký tu lidé znají. Místní vyrazili zabaleni v dekách, v šálách a je jim evidentně zima, stejně jako nám. Vybíráme menu za trojku (tentokrát špagety) a nakupujeme něco na trhu. Návštěvu místních lázní odkládáme na zítra - jednak již je dost odpoledne a mohou brzo zavírat, jednak je dost zima a začíná sněžit. Kupujeme radší pivo a crackery a jdeme na pokoj. Zde zjišťujeme, že ti hnusní Peruánci ztratili v autobuse Vláďovi foťák a tak na žal popíjíme zbytky trojhranky a pivo.

13. V Arequipě v červenci neprší Byli jsme v ARQ 3x a pokaždé bylo El Misty bělejší a zažili jsme i déšť. 14. V peru lidé pojídají ostrá jídla Asi největší nepravda. Všude, kde jsme byli, bylo jídlo spíše mdlé a tak jsme si, pokud to nebylo automaticky, poručili sůl a nějaké palidlo. 15. Na východ slunce nad Machu Picchu se musí vstávat ve 4 hodiny. Prospěte se a vyražte v půl 7 a budete na Intipunku akorát než první paprsky osvítí Huana Picchu a mlha nad Machu Picchu se začne rozpouštět. Platí v červenci, východ slunce podle GPS byl v 6.14. 16. Všude se prodává vařená kukuřice Nevíme, zda zrovna nebyla sezóna či zda byla letos špatná úroda, ale vařenou kukuřici jsme objevili pouze u supervlaku pro cizince z Agua Calientes a v den odjezdu na trhu v Limě, jinak nikde nic. 17.Peruánské národní jídlo je jako mexické Peruánské národní jídlo je asi pollo a papas fritas - kuře s hranolkama, jinak jako příloha je nejoblíbenější rýže.


56

27.8.2003



Maté de Coca poránu zahřeje

Voda rozhodně není studená

Snídaně proběhla v místní bábovkárně, kterou jsme objevili již včera. Krám, kde mají jednu vanilkovou a jednu čokoládovou bábovku (kousek za 1 S) a vaří čaje a kafe, evidentně prosperuje naší přítomností. Nedbaje nočního sněžení a ranní zimy, vyrážíme do termálních lázní. Za půl soliku nás dováží collectivo ve vyloženě technicky špatném stavu, což při místní kvalitě vozidel už něco znamená. Za to lázně jsou pravým opakem. Moderní komplex (největší bazén pouze rok starý) s etnografickým muzeem opravdu láká k návštěvě. Mužská část vrhá 5 S za aktivní účast, zatímco ženská se spokojuje za posezení v kulichách a muzeum za 1,5 S. Ta voda je úžasná. Teplota je taková, že se do ní na první pokus špatně leze, ale tělo si komfortu rychle přivykne. Přebíháme mezi bazény, ale nejlepší je velký venkovní, kde není nikdo a vnitřní kruhový, kde je jedna Peruánka s dítětem. Když asi po hodině vylézáme konečně ven, máme pocit, že se o nás pokouší infarkt a točí se nám hlava. Ale supr zážitek a nenásilná očista. Škoda, že nás odpoledne čeká několikahodinový přesun autobusem po prašné silnici do AQP. Odjíždíme taxíkem zpět do Chivaye, dáváme si občerstvení, někdo i oběd a jdeme na autobus. Máme štěstí, že máme 3 místenky, ale smůlu, že jich není 5. My s Milošem obloženi turisty i domorodci si to v natřískaném autobuse opravdu užíváme. Ani to pivo a calamary na nádraží v AQP nám nemůžou plně kompenzovat ten mimořádný zážitek ze 4 hodinové cesty přes sedlo. Máme do odjezdu spoje do Nascy ještě čas a tak se výprava dělí - Homolci jdou nakupovat hrnce a my ostatní jedeme pro Grantsku a na internet. Naše půlka je naštěstí úspěšná, druhá naštěstí ne a tak dále cestujeme bez hrnců. Autobus vypadá velmi dobře, k večeři kuřátko a kola a i film je tentokrát stravitelný.

Calamary za 3 S i s polívkou


57

27.8.2003



Autobus se 2 předníma náprava jsem ještě neviděl

Ready – Steady –GO!

Kolibřík ze 160 metrů

Po bezpečném přistání


Budíme se ve chvíli, kdy autobus vjíždí do Nascy. Rychle se obouváme, což jistě autobus později kvitoval, a opouštíme ho. Venku se na nás okamžitě vrhnout prodejci a nahaněči a nabízejí let či ubytování. Odmítáme, ale i tak se za náma táhnou jak neodbytný hmyz dost dlouho. Nakonec vše řešíme dvěma Ticy a odjezdem na letiště. Zde je ještě brzy, protože společnosti otvírají až v 7 a je teprve něco po 6. Obcházíme okolí, zda by se nedalo sehnat něco k snídani, ale protože ostatní stejně snídani odmítají, dojídám burisony ze včerejška. Edita s Q změnily názor a poletí s náma. Je tu asi 7 leteckých společností a hned ta první nabízí let za 38 $, ale nevědí kdy bude volno. Pak AirPeru trumfuje s 45 $, ale pak již klesáme na 40 včetně letištní taxy 3 $. Další nabídka je za 35, bez taxy, ale obsluha je velmi laxní. Mezitím se vrací nabídka za 40 s tím, že můžeme letět během půl hodiny, resp. hodiny. A když dokonce nikdo nevidí rozdíl mezi 38 a 40$ - bereme. Součástí letu je i převážení. Tragédie - váha ukazuje 70 kg a to mám fleesovku a pohorky - dny polopůstu s trávicími problémy vykonaly své. Sedíme na letišti a nejprve se nic neděje a tak kupujeme trika s Nasca motivy, ale pak nejprve my a chvíli po nás i Homolkovi odcházíme k letadlům. Pro nás "suchozemce" je let malým letadlem v malé výšce (prý 160 m, ale GPS nešla použít) nad terénem zážitek sám o sobě. Obrazce pilot předváděl jak nejlíp mohl a většinou pro pravou i levou stranu letadla - tj. nejprve pro Q a Miloše a pak pro mě. Obrazce jsou menší než jsme čekali, ale dobře vidět i když je jejich pozadí plné jiných čar, cest a koryt řek. Určitě ten 35 minutový výlet za ty peníze stál. Snažím se fotit, co to jde, i pořídit videosekvenci, ale přes sklo a s malými kontrasty to není ono. Půlku fotek po přistání smažu a nechávám jen ty nejpovedenější ale i ty nejsou nic moc. Loučíme se s pilotem Martinem a čekáme chvilku na Homolky, kteří vyletěli chvíli po nás. Sdělujeme si zážitky, ale občas mám dojem, že mě stejně nikdo nevnímá, protože prášky na spaní v kombinaci s kinedrylem utlumily u ostatních styk s vnějším světem. Všichni se shodují, že let byl daleko pohodovější než čekali na základě některých www zkušeností. Bez ohledu kdo, co snědl, máme všichni hlad a odjíždíme proto uspokojeni zpět do města. Najednou mám pocit, že dovolená v Peru vlastně skončila, protože jsem si „odškrtnul“ poslední velký cíl. Kupujeme jízdenky na odpoledne do Pisca s tím, že si v Ormeňu necháváme baťohy a do města vyrážíme na lehko. Město Nasca sama o sobě nic nenabízí, ale my hledáme pouze menu, takže jsme po chvíli uspokojeni chaufou či 58

27.8.2003


Chauchilly-mumie jsou až 2000 let staré

První den kdy bylo konečně teplo¨ Náklady v Peru (v solech) V průběhu pobytu v Peru jsme pořídili fond z něhož jsme platili všeobecné útraty. Osobní útrata nad tento fond byla individuální. typ Autobus Jídlo Ubytování Vstupy Pivo, alkohol Taxi Nápoje Ostatní Internet Chachani Inca Trail Nasca Osobní cca Celkový součet soly

utrata 352 216 169 134 73 64 16 9 6 88 535 140 200 2002

Celkem náklady: Nákupy Doprava Vídeň, parking Letenka, taxa utrata Soly (2002 S) Celkový součet

520 600 22530 16000 39650

+ očkování, nákupy oblečení SUDPANY PERU 2003.doc

pollem frito. Sháním banku, ale v Nasce se asi peníze točí jen na letišti. Tak dáváme dohromady drobné a jedeme taxíkem na skrčence do Chauchilly. Nejede tam autobus ani collectivo a tak 22 S/5 osob za zpáteční jízdné 30 km daleko s přestávkou na prohlídku je asi rozumná cena. Na místě ještě platíme 4 S/osobu vstupné, ale stojí to za to. Mumie jsou až 2000 let staré - lebky, kosti, vlasy, kůže, oblečení, keramika - všechno je pěkně nainstalováno v podzemních hrobech. Ale kromě toho je tu něco, co jsme zatím po celou dobu pobytu v Peru nezažili - vedro, absolutní vedro rozpáleného písku v nadmořské výšce 600 m nad mořem. Když si vzpomeneme, že včera poletoval sníh ve výšce 3600 m v Chivayi a jeli jsme přes sedlo asi o 1 km vyšší, je toto vedro hned snesitelnější. Užíváme si ho. Asi po něco méně než hodině nasedáme a odjíždíme zpět do Nascy na pivo. Pollerie, kde si ho dáváme, vyloženě vybízí ke konzumaci. Ve chvíli, kdy Edita navrhne, že si dáme porci hranolek, je vyslyšena obsluhou a dostáváme talíř hranolek, jako pozornost podniku. Aby ne, když si dáváme 3 velká piva a vodu za dvacku. V autobuse nám místní zřízenec dohaduje místa k sezení, což není potřeba, protože sedí všichni. Vyjíždíme trochu vlaže a do Icy dorážíme za více než 2,5 hodiny, z čehož je jasné, že za 3 nemůžeme být v Piscu. Po cestě jsou vidět velké písečné duny, prý až 2 km vysoké. Škoda, že mé snowbordistické znalosti nejsou lepší. Problémem dojezdu do Pisca je, že autobusy jedou jen na odbočku z Panamerické dálnice, což je ještě 5 km. Na křižovatce nás okamžitě kontaktuje místní dispečer a nabízí taxi za 10 S, čemuž se veřejně smějeme a nabízíme 3. To odmítá s tím, že collectivo stojí 1 S na osobu. Trochu nás prudí, protože obchází taxíky, které kontaktujeme a zakazuje nás svézt za nižší cenu - zavadí tu netržní prostředí. Nakonec se nám podaří ho setřást a za 4 S jedeme na Plaza de Armas. Taxíkář nám nabízí "levný" hotel za 3040 $ na osobu, za což sklízí opravdu zasloužený smích. Zkoušíme hostal Pisco, ale mají jen 5ti-lůžák za 10 na osobu, ale nelíbí se nám. Recepční nám radí Hostal Eden o kousek dál, kde dostáváme dvoupokojový 5ti-lůžák za 70 s baňem a opravdu teplou vodou. Vyrážíme do víru "velkoměsta" a navštěvujeme nejbližší cukrárnu. V tu chvíli ještě netušíme, že špatná zkušenost s tvrdými dorty a pečivem jen předznamenává další špatné projevy města Pisco. Procházka po pěší zóně odpovídá na otázku, které z chybějících dárků nakoupíme v Piscu. Žádné! Toto město nenabízí žádné dárky, indiánské kalendáře, trika a dokonce, což jméno nenapovídá, ani alkohol pisco. Vybíráme peníze a kupujeme zájezd na ostrovy Ballestas a to dokonce hned od první cestovky za 25 S. My s Q nejedeme - hrozí nám Standhalova nemoc a proto se radši budeme dopoledne flákat. 59

27.8.2003



Pobřeží Pacifiku zrovna nezve ke koupeli

Lvouni a mnoho ptáků na ostrovech Ballestas

Čechy? Evropa? Neznám


Když vstáváme, ostatní už plují směr Ostrovy Ballestas. My procházíme město a znovu se přesvědčujeme, že Pisco je město úplně k ničemu - nemá svou tvář, nemá ani turistické obchody a nemá ani pořádný střed města. Odjíždíme na pobřeží do Paracasu. Zde se procházíme trochu po pláži, která neláká vůbec k ničemu - oceán je špinavý, studený a pláže plné odpadků. I tak je tu mnohem lépe než v Piscu. Asi v půl 10 si sedáme na pivo u mola a čekáme na příjezd zbývajících členů z ostrovů. Přijíždějí celkem nadšení, prohodíme pár slov a už odjíždějí zpět do Pisca prát. Netuší chudáci, že v Piscu prší a je tam zima. Ve chvíli, kdy se chceme zvednout, zavoní od vedlejšího stánku známá vůně smažených ryb. Tomu se prostě nedá odolat i když je teprve před 11 dopoledne. Objednáváme Pescado Frito s cibulovým salátem a čajem za 7 S. Rybička asi chudák ještě v noci plavala v oceánu a teď čeká na mém talíři. Prohlížíme ještě pár stánků, kterých je tu taky mnohem méně, než by si přístaviště, kde přijíždí desítky autobusů s turisty zasloužilo. Navíc bába nechce jít s cenou za triko ani o sol dolů, což nemá obdoby a tak ji necháváme a bereme collectivo zpět. Po cestě nastupuje svalovec do půl těla svlečený s pytlem, který 3 lidi dávají na střechu collectiva. Quasi se bojí, že na ní střechou propadne, ale na strach nemá moc dlouho, protože po chvíli auto zastavuje s nějakou drobnou závadou typu ulomená poloosa, či něco podobného a tak vystupujeme a stopujeme taxík. Tím dojíždíme k hostalu. Tam již proběhlo praní bez vidiny sušení a čekají na nás s obědem. Musíme je zklamat, ale jdeme i přesto s nimi jako doprovod. Oběd je sice za 4 S, ale kvalitou opravdu někde jinde. Po obědě objasňujeme ostatním strohou pravdu, že zde nekoupí vůbec nic. Na oplátku se dozvíme o projížďce na lodi. Ostrovy jsou relativně daleko a tak lodě jezdí dost rychle. Navíc jsou na oceánu vlny, což v zálivu nevypadalo, a tak loď skáče a padá na vlnách a to někteří turisti nenesli zrovna statečně. Ostrovy samotné jsou pozoruhodné množstvím ptáků, kteří zde hnízdí. Jejich druhy neznáme, ale mimo ptáků jsou tu i lvouni (snad lachtani), tuleni a i 3 tučňáci Humbolti, hlavně ale pelikáni s rozpětím křídel okolo 2 metrů. Ty jsme viděli i v přístavu, jak nalétávají nad vodní hladinou ve vodorovném letu bez hnutí křídel jen pár cm nad vodou. Zjišťujeme spoje do Limy, protože nám je jasné, že jediné místo, kde ještě můžeme něco koupit je Lima. Kupujeme lístky hned na 6 ráno, abychom měli dost času a znovu se dělíme. Vláďa má pořád zažívací problémy a jde si lehnout a my ostatní jedeme znovu k moři. 60

27.8.2003


Ceviche – pokrm z čerstvých mořských plodů


Nakonec kupujeme 2 trika od dědka vedle báby, který nakonec o ten symbolický sol cuknul, ale chtěl nám místo slevy dát příšerné umělohmotné tuleně jako klíčenky. Po návratu balíme, vaříme na pokoji Maté de Coca a jdeme ještě na večeři. Protože jsme se desinfikovali grantskou a s Milošem si dali ten kokačaj, mám pocit, že mi je nějak tepleji a dokonce i hlava se mi nějak točí. Je škoda zjistit až poslední den, že při silnější koncentraci listí má čaj skutečně nějaký vliv na motoriku. Vyrážíme na večeři a já chci ochutnat rybí specialitu ceviche - nakládané maso s limetou a zeleninou. Objevujeme hned první restauraci, kde mají menu za 7 s předkrmem ceviche a hlavním jídlem chicharone pescado y camarones - obalované kousky ryby a mořských plodů. Pak už jdeme rychle spát, ráno opět vstáváme po 5 hodině.

61

27.8.2003

22.7. Lima naposled aneb Adiós Peru

22.7. Lima naposled aneb Adiós Peru V 6 hodin už skutečně čekáme na autobusáku na San Martin spoj za 10 S do Limy. Dávám si pouliční mix s teplou vodou - čekal jsem na něj celý pobyt a dnes si ho můžu dovolit. Je to směs extraktů a šťáv zalitých teplu vodou a podruhé bych si to asi už nedal. Po skoro 4 hodinách dojíždíme do Limy na autobusák společnosti, což je jeden dvůr a jedna místnost uprostřed ulice Montevideo plné jiných společností a hlavně v místním tržišti. Je tu v celém okolí pouze 5 cizinců a to jsme my. Místní na nás různě pokřikují a jsme rádi, že jsme tu ve dne. Zkoušíme jít na Mercato Central - centrální tržnici, kde by podle průvodce mělo být všechno, ale jsou tu jen potraviny či případně věci pro místní. Kupujeme si k snídani pečivo a snídáme ve vedlejší restauraci, kde si k tomu dáváme čaje. Po snídani odjíždíme k Museu de la Nation, kde jsme při minulé návštěvě objevili trh s turistickými předměty. Oblejzáme, co bychom ještě koupili, ale moc toho tu už není. Jdeme se kouknout i do blízkého obchoďáku opravdu evropsky vypadajícího krámu, kde jsou ceny místního zboží v solech a cizího v $, ale platí se vše v solech. Kupujeme další láhev protektiva, protože nechceme odjezd nechat na náhodě a riskovat zdravotní problémy. Kromě toho obhlížíme cenu pisca, ale kožené pisco za 40 stojí na trhu 20, i když obsah nemusí být stejný. Na trhu jsme taky vyzkoušeli, že pisco za 30 S/l je opravdu skvělé a podobá se kvalitou slivovici, ale vydržíme na whisce. Ve 3 hodiny odtahujeme i ty největší nerozhody z krámů a jedeme taxíkem na velvyslanectví. Zde to dlouho vypadá, že náš známý zaměstnaný úředník nemá opět čas a chystáme se ozvat, ale pak přichází a s nacvičenou zdvořilostí nám předává věci. Dokonce se nabízí, že zavolá na letiště a potvrdí letenky. Odcházíme a bereme taxíka do města. Zdá se nám, že jede opravdu divoce a i dost nebezpečně, ale to ještě nevíme co nás čeká za chvíli. Na terminálu San Martin bereme věci, Quasi objevuje naštvaně stánek s vařenou kukuřicí - první za celý pobyt, já kupuji cvičně DVD Terminátora III za 3 S a už stopujeme taxík na letiště. Nabídnutá cena 10 S mě tak šokovala, že jsem odmítl i smlouvat, dokonce mě napadlo nabídnout víc. Řidič asi z toho, že nesmlouváme milně pochopil, že pospícháme a chtěl se nám za ryto za 10 S odvděčit. To co předváděl připomínalo spíše jízdu agenta 007 než klidné peruánské maňána. Předjíždění aut stojících ve dvou pruzích najetím do levého pruhu a projetí křižovatky na červenou s tím, že na ní odbočujeme vpravo patřilo jen k epizodám. Pokud někdo nebyl ochoten pochopit jasné řidičské záměry byl SUDPANY PERU 2003.doc

62

27.8.2003

22.7. Lima naposled aneb Adiós Peru okamžitě vytrouben, případně i slovně napaden. Stejně dopadl i řidič, který nebyl ochoten pustit nás do svého pruhu a zastavil až těsně u našeho zadního blatníku - měl štěstí, náš boxer se už chystal vystoupit. Stojíme v letištní hale, batohy už jsou odbaveny a my asi můžeme definitivně říct, že nás v Peru neokradli. Dáváme dohromady poslední drobné a zjišťujeme, že za to bude na letišti tak jedno malé pivo. Protože máme spoustu času, vycházíme ven, s trochou nostalgie odmítáme několik taxíků zpět do města i nabídky na cesty do Cuzca, Arequipy i Puna a přes ulici si v pivnici odpovídající našemu pobytu dáváme 3 piva za 4 S kus. Holky přidávají buchtu nevalné kvality a kafe. Poslední pohled na Limu, utratit 28 $ za letištní poplatek a už sedíme v odletové hale. Vedle nás odlétá KLM na Bonair a jsme v tu chvíli rádi, že na rozdíl od nich, které čeká 12 hodinový pobyt v subtropech, budeme za necelých 11 hodin ve staré dobré Evropě.


63

27.8.2003



Madrid – i přes krásnou architekturu již jen čekání na návrat domů

Oslava Q narozenin a čekání na let

Cesta byla mnohem příjemnější a zdánlivě rychlejší než ta do Peru. V Madridu si zařizujeme palubenky za zítřejší let do Vídně a doufáme, že naše zavazadla letí přímo. To, že Miloš viděl můj baťoh točit se na páse, bereme jako folklór a věnujeme se Madridu Amigo - agentuře zajišťující naše ubytování. Bydlíme tentokrát ve středu města v hotelu Mayorazgo se 4 hvězdama. Náš zevnějšek je pro 4 hvězdičkový hotel jak stvořený. Procházíme historický střed města se spoustou španělských koloniálních památek, které tady ale nejsou koloniální a hlavně nestojí na základech mnohem starších a hezčích. K večeři si dáváme kebab a několik mnoho piv, protože máme zajištěnu jen snídani. Slavíme s Q její narozeniny a při konzumaci piva se těšíme na první české točené… Snídaně nebyla tak bombastická jako při letu do Peru, ale je to jedno, protože se už těšíme do letadla do Vídně. Zde se setkáváme s Petrem a hlavně naším autem, které nás následně skoro bez zastávky doveze do Liberce. Navečer již sedíme ve Ferďáku a popíjíme první české točené…

Po měsíci zpět v Liberci


64

27.8.2003

10 peruánských nej

10 peruánských nej Na základě nezávislého dotazníku mezi všemi 5 účastníky, jsme určili toto pořadí ze všech navštívených pamětihodností. První 4 zvítězily s náskokem třídy, další 4 se zase oddělily od zbytku. Většinou jsme se shodli, takže se dá říci, že výsledek je statisticky významný. Proto všem, co chtějí do Peru doporučujeme:

1. Santa Cruz trek Několika denní putování po Cordilleře Blanca prakticky bez lidí, jen sami v přírodě.

2. Inca Trail I když zcela jasně nejdražší podnik, stojí to za to. Pěkná příroda, tropické pralesy, mlhy nad hlubokými údolími, ale hlavně ranní pohledy od Intipunku na Machu Picchu jsou supr. Nenechte se otrávit turisty okolo sebe. Zkuste si domluvit individuální cestu bez zbytečného servisu.

3. Machu Picchu Vrchol Inca Trailu, ale bez něj by to byl méně než poloviční zážitek. Výstup na Huana Picchu není až zas taková bomba.

4. Chachani Výstup na šestitisícovku během 24 hodin od chvíle, kdy jsme se rozhodli. Sami celý den v horách a k tomu vrchol.

5. Nasca línie Obrazce jsou sice menší než člověk čekal, ale rozhodně stojí za to letět, obzvláště pro nás, neletce.


65

27.8.2003

10 peruánských nej 6. Llanganuco a okolí Druhý úsek Santa Cruz treku - návrat do Yungaye. Pohledy na Huascarán, Huandoy, Pisco při sestupu od sedla Portachuelo jsou úchvatné. Nezapoměňte na památník českých horolezců na laviništi.

7. Sexywoman V preciznosti práce a monstróznosti lepší památka než Machu Picchu. Rozhodně stojí za to vyjet či vyjít ten kousek nad Cuzco.

8. Cuzco Kontrast mezi inckými základy staveb a španělskými koloniálními konstrukcemi. Město má svou atmosféru a to turistickou i domorodou.

9. Titicaca Z ostatních navštívených atrakcí asi nejlepší. 70 km plavba k ostrovu Taquile je trochu zdlouhavá, ale výhled na bolívijské štíty a na ostrov samotný stojí za to. Po cestě trochu dost turistické ostrovy Uros. ¨

10. Ballestas Pro suchozemce zážitek vidět to množství ptáků, tuleňů a lachtanů. Nechal jsem si ho ujít.


66

27.8.2003

Deník SUDPANY PERU 2003 Mirouš Černík

Recommend Documents