Deník Franze Kratschmery Nad Vsetínskem
Obec Liptál
Vartovna Další den putování po Moravě. Vítr mne v noci zavál nad Vizovické vrchy. Krásná je zde krajina, plná lesů a hor. Již od východu slunce hledal jsem místo k přistání. Na vrcholu jednoho kopce zahlédl jsem stoupat dým. Byla tam mýtina a na ní nějací muži dělali oheň!Kousek dál na louce jsem přistál.Pomalu jsem se přiblížil k ohni a pozoroval co se tam děje. Když mě muži spatřili hned ke mně přiběhli a dosti hrubě se vyptávali co tu pohledávám. Byl jsem z nich nervózní, přes rameno měli pušky, velcí byli jako hromotluci a šel z nich strach.Aby taky ne, byli to portáši, strážci hranic. Když jsem se jim představil nabídli mi kalíšek místní pálenky – slivovice. Aj to byl čertovský nápoj. Najednou mi bylo teplo po celém těle. Chvíli jsem s nimi poseděl. Dověděl jsem se, že tento kopec nazývá se Vartovna. Název je prý už z počátku 18. století kdy na Valašsko vtrhli uherští povstali, kuruci, a plenili všechno od uherských hranic až po Vsetín. Portášské hlídky tehdy hlídaly, tedy vartovaly, na kopcích kde v případě nebezpečí zapálily oheň. Tak mohli vrchnost varovat před povstalci.
Liptál Sešel jsem do vesnice pod kopcem. Krásné a malebné místo. Však se také jmenuje Liptál, po našem Liebenthal, tedy milé údolí. Nejstarší zmínka pochází už z roku 1361. Ves spadala pod Vsetínské panství kde se v dobách třicetileté války rozhořelo několik valašských povstání. Odbojní Valaši se nevzdali ani po vypálení Vsetína, ani po popravě povstalců v roce 1644. I tato vesnice byla jako mnoho dalších vypálena a znovu obnovena.Roku 1666 se situace zde uklidnila, neboť se Liptál stal samostatným panstvím. Panství to bylo moderní, zbudovali tu pilu, mlýn, ovčírnu ale také nezbytnou pálenici, hostinec a pivovar. A aby nemusel pán bydlet v usedlostech bývalého fojtství nechal si tu postavit krásný zámeček.
„Pozdrav z Liptále“
Zámek Rozhodl jsem se dnes vyrazit na zdravotní projížďku na kole. Z hlavní cesty jsem odbočil na malou, kouzelnou Zámek v Liptále
cestičku, která vedla kolem zámku. Vilém Sedlický z Chlotic ho nechal zbudovat už Zámek v Liptále koncem 17. století. Dal zbourat původní fojtství, tedy dům „starosty“ a místo něj zde nechal postavit dvoukřídlý patrový zámek s mansardovou střechou. Šlápl jsem do pedálu.Vjel jsem do tiché zámecké obory. Když jsem míjel dva krmelce plné Daňčí obora sena spatřil jsem danělky jak si pochutnávají na
snídani. Co nejtišeji jsem se k nim přiblížil. Bohužel v tom samém okamžiku přišel k danělkám i daněk, statný kus, jeho obří paroží vypadalo jako! Když mě zvětřil začal chroptět a rozběhl se proti mně. V hrůze jsem zakřičel, otočil kolo a mazal co nejrychleji pryč. Po chvíli jsem se otočil, daněk už mě nepronásledoval. Najednou jsem narazil do stromu. Mein gott to byla rána. Přestál jsem Daňčí obora u zámku to s malými oděrkami, ale kolo bylo na padrť.
V roce 1930 se stal zámek i s velkostatkem majetkem hraběte Brandenstein - Zeppelina. V roce 1945 mu byl jako německému státnímu příslušníkovi konfiskován. Od tohoto roku je zámek majetkem obce.
Zámecký pán Brandeinstein - Zeppelin
Kostel Po včerejším karambolu jsem se rozhodl dnes odpočívat. Vyšel jsem na sluníčko, posadil se na pařez a zakusoval voňavý špek a chleba. Z rozjímání mě vyrušilo několik chlapů, kteří sváželi klády z lesa. Šel s nimi i pan farář. Smutný a nešťastný byl. Lamentoval, co prý budou dělat a kdo to opraví. Schoval jsem špek, ještě by mně ho ti chlapi snědli. Zvědavost mi nedala a vyrazil jsem s nimi. Měli namířeno k místnímu kostelu. Chvíli mi trvalo než jsem pochopil ke kterému, mají tu totiž hned dva. První kostel tu byl postaven v roce 1625 a patřil, jak je pro tento kraj typické, protestantům. Jenže po porážce valašského povstání byly v kostelíku v roce 1644 zavedeny katolické bohoslužby. Kostelík byl malý a proto byl zbořen a na jeho místě byl postaven nový, krásný kostel sv. Michala Archanděla. Ale kolem něj jsme s panem farářem jen prošli. Chlapi s kládami mířili k tomu druhému, evangelickému.Ten byl zřízen jen dva roky po vydání josefovského tolerančního patentu. Kostelík byl malý,
skromný. Nedávno však do něj uhodil za jedné bouřky blesk a roztrhl čelní zeť kostela. Farníci se teď skládají na stavbu nového. Každý nosí co může, dřevo, kámen, peníze. A kdo může přiloží i ruku k dílu. Toleranční kostelík po zásahu bleskem
Nové zvony evangelického kostela z 20.let 20. století
Škola Nějak mi vyhládlo, asi jsem neměl tak dlouho pomáhat s tím dřevem na kostel. Špek už jsem měl snězený a hlad byl čím dál větší. Pak mě do nosu cvrnkla libá vůně. Šel jsem po čuchu až jsem dorazil do místní školy. Zrovna obědvali. Byli tak hodní, že mi jednu porci nabídli. Nebyl to žádný zázrak, ale ani špatné to nebylo. Na tak malou vesničku tu měli dříve škol mnoho. Katolickou, evangelickou a soukromou školu i se sirotčincem, který je tu dodnes.
Děti ze sirotčince
Katolická škola byla zřízena v polovině 17.století. Prvním známým učitelem byl Sebastian Slavninský. Přišel
z nedaleké vesničky Holšťálkové. Roku 1872 byla škola prohlášena za veřejnou. Chodilo do ní tehdy 40 dětí. V Evangelické škole působil jako první učitel Michal Valmossy, který pocházel z města Szepsi v dnešním Maďarsku. Tato škola však v roce 1889 zanikla. Soukromá škola byla založená v roce 1895 kdy do Liptálu přišel farář František Štěpán z Všeminy. V roce 1872 získal Liptál tzv. Obecnou školu. Ředitelem byl Zdeněk Sadílek. Dnešní podobu získala škola v 70. letech 20. století a slouží žákům dodnes.
Jan Kobzáň
Jan Kobzáň
Ve škole to bylo hezké. Měli tam krásné obrázky. Myslel jsem, že to nějaké moc šikovné dítko nakreslilo. A taky že ano. Chlapec byl ještě malý, sotva uměl číst a psát, ale kreslil náramně. Jmenoval se tak valašsky, Kobzáň. I mně nakreslil krásný obrázek mého
balónu. Jan Kobzáň se narodil v Liptále roku 1901. Umělecké nadání zdědil nejspíš po otci, který spolupracoval Rodná chalupa Jana Kobzáně s architektem Dušanem Jurkovičem na rekonstrukcích moravských památek. Literární vlohy zase podědil po dědečkovi, který chlapce po smrti rodičů vychovával.
Chlapec to neměl jednoduché. Peněz bylo málo a tak musel hned po škole pracovat v několik kilometrů vzdálené Baťově továrně. Tam se na něj ale usmálo štěstí. Pan továrník si všiml, že někdo maluje krásné obrázky na staré kusy dřeva a papíry. Brzy zjistil, že autorem obrázků je chudý chlapec, Jan Kobzáň. Poslal ho tedy na školu, kde se Jan naučil výtvarným technikám a rozvíjel svůj talent. Baťa se domníval, že z mladého hocha udělá kresliče reklam pro svou továrnu. Tato stereotypní práce však pro Kobzáně nebyla. Navrhl jeden znak, který továrna používala několik dlouhých let, ale potom z továrny odešel. Věnoval se místní folklorní tématice, sepisoval vyprávění staříčků a doplňoval je svými malbami. Jedním z dokladů tohoto počínání je kniha O zbojníkoch a pokladoch, která se v knihkupectvích objevila v roce 1926. Kobzáňovy ilustrace z knihy O zbojníkoch a pokladoch
Za světových válek se jeho chalupa na Soláni stala útočištěm mnoha lidí, partyzánů či zraněných. V pozdějších letech působil v Liptále jako pedagog a
předseda folklorního souboru Lipta. Jan Kobzáň zemřel v roce 1959 ve Velkých Karlovicích. Lásku k lidovému umění však předal i svým dětem. Jeho dcera Jana Dočkalová – Kobzáňová se věnuje tzv. podmalbě, jedné z technik malby na sklo. Vnučka Bronislava zase vystudovala v Budapešti hru na cimbál.
Liptálské slavnosti Dnes jsem se zúčastnil místní svatby. Dívčiny v krojích vypadali jako andělé. Bylo to moc zajímavé. Po obřadu v kostele sekal ženich dřevo, prý proto jestli je dost silný aby ženu uživil. Pak celá ves hodovala a tančila. Veselo bylo. Jen kdyby tolik té slivovice pít se nemuselo. Nápoj pálený ze švestek je sice dobrý, ale velmi rychle zastře mysl. Zbytek dne už si nepamatuji. Přespal jsem v místním hostinci. Hned ke snídani mi zase nalili tu ohnivou vodu! Prý že mi to udělá dobře. To určitě! Raději jsem poděkoval a vyšel na krátkou procházku. Po cestě jsem potkal ještě několik cérek a ogarů, jak se tu říká. Měli na sobě krásné kroje, prosté,protože tento kraj byl chudý, a Místní kroj tak i kroje jsou jednoduché. Zato dílů má mnoho a s takovými roztodivnými názvy. Tak například kordula, krbce, rukávce a spodnica. Mein gott kdo tomu má rozumět.
V roce 1930 se ve Vsetíně poprvé konaly Národopisné slavnosti moravsko – slezské. Vystoupila na nich i krojovaná skupina z Liptálu. Od této doby můžeme datovat vznik liptálského lidového kroužku. Nácviky i vystoupení se zprvu konaly nárazově, při významných událostech. Například při dožínkách, kácení máje nebo u příležitosti valašských bálů. K založení samostatného valašského spolku došlo v roce 1947. Po jedné národopisné přednášce Jana Kobzáně, pozdějšího předsedy nově založené Lipty. Od té doby se kroužek Lipta pravidelně scházel, nacvičoval, vystupoval a tím i rozšiřoval svůj repertoár.
Počátky Liptálských slavností
V roce 1970 byl v zámeckém parku odhalen pomník Janu Kobzáňovi. Při této příležitosti vystoupil soubor Lipta s novým programem. Tímto byla založena tradice každoročních Liptálských slavností. Od roku 1978 se
Liptálské slavnosti konají s mezinárodní účastí. Účast zahraničních souborů, vysoká náročnost přípravy hlavních programů a v neposlední řadě prostředí přírodního kulturního areálu vtiskly Liptálským slavnostem festivalovou atmosféru, která přitahuje milovníky folklóru ze širokého okolí.
Odlet Čas strávený v tomto kraji byl pro mne nezapomenutelným. Od liptalanů jsem dostal bohatou výslužku. Spoustu masa, frgály (veliké valašské koláče) a taky místní všelék, tedy několik lahví slivovice. Nedá se nic dělat, nastal čas pokračovat v cestě. Vrátil jsem se na kopec Vartovna ke svému balónu. Naložil věci a zapálil kahan. Balón začal pomalu stoupat k obloze.Představoval jsem si při tom, jak se zde na kopci kdysi dávno scházeli nekatolíci z okolních vesnic a potajmu konali tu bohoslužby. Jak zde portáši číhali na zbojníky, zapalovali varovné ohně a chránili tak panství. Únava mne přemohla a já jsem v koši usnul. Zdálo se mi o zbojnících, o Ondruškovi, který zde loupil a špatně skončil a o krásných dívkách v kroji. No snad se sem ještě někdy vrátím, třeba doplnit zásoby slivovice a ještě jednou se rozhlédnout po zdejších krásných kopcích.
