Deník Franze Kraczmery z Pardubic
V letech 1870 - 1871 se podařilo v neuvěřitelně krátké době postavit trať z Pardubic přes Chrudim a Hlinsko do Havlíčkova Brodu. Pardubice se staly důleţitou ţelezniční křiţovatkou a k ţelezniční trati se začaly stahovat průmyslové podniky. Hned u nádraţí vznikly v krátkém sledu lihovar (1867), cukrovar (1869), pivovar (1871), Prokopova strojírna a slévána (1870). Při chrudimské silnici a vedle tratě vznikla továrna na kávovinové náhraţky Jindřicha Francka (1897). U tratě Pardubice Německý Brod a na Liberec začala roku 1889 pracovat rafinerie minerálních olejů firmy David Fanto. Od roku 1905 k nim přibyla parní elektrárna praţské firmy Fr. Křiţíka. Tyto podniky byly postaveny za nádraţím v průmyslové zóně Pardubic. Velký nárůst podniků všeho druhu zapříčinil příliv obyvatel, který se za celých deset let zdvojnásobil ze čtyř tisíc na osm. Obyvatelé zajistili proslulost města Pardubice jako města průmyslu.
Co se stalo po zprovoznění hlavního nádraží? Po zprovoznění hlavního nádraţí bylo město Pardubice znovuobjeveno jako častý cíl turistů. Také lidé vyjíţděli z Pardubic za studiem. Vraceli se uţ vystudovaní a to zajistilo městu lepší ţivotní podmínky. Opravdovým zlomem v ţelezniční dopravě byl slavnostní příjezd vlaku na lince PrahaOlomouc. Pro nás byl důleţitý úsek Česká Třebová-Pardubice. Tímto projektem byl pověřen mladý inţenýr Jan Perner, který pocházel z Pardubic. Ţeleznice zásadním způsobem ovlivnila budoucí vývoj Pardubic. Nejenţe podnítila růst průmyslu, ale způsobila i společenský vzestup.
Obrázek 1: Budova starého nádraží
Doprava Dnes jsem navštívil místní hlavní nádraţí. Překvapilo mě svou nadčasovou architekturou a moderním vybavením (r. 1845). Přidávám fotku, abyste viděli sami.
Obrázek 2: Nástupiště pardubického nádraží (1914)
Také jsem viděl a slyšel autobusovou dopravu. Jaký pokrok! Konaly se slavnosti na otevření nové trasy: Pardubice – Lázně Bohdaneč. Ţe bych se také svezl na nějakou lázeňskou proceduru?
Obrázek 3: Tramvajová dráha Pardubice - Sezemice
Jan Perner Jan Rerner se narodil 7.9 roku 1815. Vyrostl v rodině chudého mlynáře. Vystudoval Technické učiliště v Praze. Po studiu se dal na projektování a stavbu ţeleznic. Pro Pardubice nejdůleţitější je ale stavba ţelezničního spoje Česká Třebová- Padrubice, kterou projektoval roku 1841. Trasa byla otevřena roku 1845. Jan Perner zemřel nešťastnou náhodou po vyklonění z vlaku. Jan Perner byl pochován za veliké účasti 12. září 1845.
Obrázek 4: Ing. Jan Perner
Lihovar Lihovar spustil provoz roku 1870, zaloţil ho Ignác Wertheimer, ale krátce nato v roce 1875 lihovar postihla nehoda a celý podnik shořel. Rafinerie se znovu postavila na nohy aţ roku 1882 a k tomu všemu si přibrala výrobu octa. Na začátku 20. století byl líh a likéry uznávány i v dalekém Švýcarsku. Zde se vyváţel pod značkou Schweizer Feinsprint. Bohuţel se v první světové válce podnik potácel na pokraji krachu.
Obrázek 5: Lihovar a další průmyslové podniky v Pardubicích
Cukrovar Východočeský spolek cukrovarnický byl zaloţen v Kolíně roku 1869. Zajímavé je ţe Josef Prokop a jeho slévárny pro tento cukrovar vyráběl vybavení. V roce 1908 by cukrovar inovován. Na začátku války byl cukrovar jako všechny větší firmy na pokraji krachu.
Obrázek 6: Cukrovar
Pivovar V roce 1491 koupil pivovar Vilém z Pernštejna. Aţ v roce 1871, byla zaloţena prosperující společnost Akciový pivovar Pardubice. První pivo bylo uvařeno a vypito dne 8. 4. 1871. V roce 1890, se začíná vařit nová pivní specialita 19° Porter.
Obrázek 7: Pivovar
Prokopka Josefa Prokopa synové či téţ Prokopka je bývalá pardubická továrna na mlýnské stroje společnosti Josefa Prokopa synové, vybudovaná na dnešní Palackého třídě v letech 1869–1870. Pan Josef Prokop zaloţil v Pardubicích malou strojírnu a slévárnu, ve které se postupem času začaly vyrábět zemědělské stroje jako ţentoury, mlátičky, pluhy nebo secí stroje. V roce 1883 začal Josef Prokop vyrábět jednoduché mlýnské stroje a vodní mlýnská kola, později i vodní turbíny a hydraulické regulátory turbín. V roce 1890 zaměstnávala firma jiţ 600 dělníků a stala se největší svého druhu v celé rakousko-uherské monarchii. Na počátku 20. století šlo o jeden z největších podniků ve svém oboru ve střední Evropě. Roku 1894 do vedení podniku vstoupili Prokopovi synové Jaroslav a Josef. Kdyţ se Josef roku 1905 stal jediným ředitelem podniku, přestavěl celý areál továrny a zmodernizoval ho podle amerických vzorů. Výkon podniku se znásobil a Prokopovka běţně vyváţela do Francie, Německa, Skandinávie či Velké Británie.
Obrázek 8: Ing. Josef Prokop (zakladatel firmy)
Obrázek 9: Reklamní plakát firmy Prokop
Fantovy závody David Fanto se jiţ v roce 1889 rozhodl zřídit vlastní závod na destilaci a následnou rafinaci petroleje z ropy. Vybral si Pardubice, protoţe zde byla nejen voda a ţeleznice, ale i rozvětvený průmysl. Usazování prvních kotlů a kladení potrubí začalo na jaře roku 1889. Později vyrostly i další objekty – odparafinovací a výrobna svíček. Oleje všeho druhu – vřetenové, vazelinové, válcové i těţké - začaly vytlačovat do té doby všeobecně uznávané americké výrobky a to nejen v Rakousku, ale i v zahraničí. V roce 1907 změnil David Fanto podnik v akciovou společnost a sám se stal jejím komerčním radou Ve dvacátých letech dvacátého století došlo ke sloučení všech rafinérií a v Praze bylo vybudováno ústřední ředitelství firmy. Kromě tuzemské gbelské ropy se zde zpracovávala i ropa perská, ruská, americká, venezuelská a rumunská, která byla aţ do roku 1938 výhradní surovinou. Zavedena byla také výroba automobilových olejů pod značkou Fantolin.
Obrázek 10: Fantovy závody
Obrázek 11: Železniční vlečka vedoucí do Fantových závodů
Obrázek 12: Reklamní inzerát
Křižíkova elektrárna Elektrárna byla dána do provozu v roce 1905 a dodávala proud pro veřejné osvětlení a potřeby města. Roku 1911 převzalo elektrárnu do své správy město a navíc vybudovalo na Chrudimce proti Winternitzovu mlýnu (rovněţ z r. 1911) hydroelektrárnu.
Obrázek 13: Křižíkova elektrárna na Karlovině (1905)
Winternitzovy mlýny Kdyţ jsem se byl podívat na Winternitzovy mlýny tak mě napadlo podle čeho se jmenují Winternitzovy mlýny. Zeptal jsem se zdejších lidích a ty mi řekli, ţe je to pojmenováno podle bratrů Winternitzů. Winternitzovy mlýny byli postaveny v letech 1909 – 1911. Budovy mlýnů projektoval architekt Josef Gočár. Gočárova monumentální stavba, připomínající romantický hrad, je jedním z cenných dokladů uplatnění moderní architektury při výstavbě výrobního objektu.
Obrázek 14: Pohled na Winternitzovy mlýny (1922)
Vybudován městský vodovod Před vybudováním nynějšího vodovodu se zásobovalo obyvatelstvo města uţitkovou vodou z řek a vodních náhonů městem protékajících. Pitnou vodou ze studní soukromých (v celkovém počtu asi 800) a veřejných, zaloţených na veřejných prostranstvích na nynější třídě Míru, v Jindřišské ulici před Dělnickým domem, na Pernštýnském náměstí, v předhradí zámku, na Bílém náměstí a u Kostelíčka.
Obrázek 15: Městský vodovod (1917)
Zelená brána „Naproti Královské třídě jsem spatřil Zelenou bránu. Uviděl jsem otevřené dveře dovnitř. Vystoupal jsem dřevěné schody na samý vrchol věţe a kochal se krásou Pardubic. Na zdi Zelené brány jsem zahlédl ceduli s historickými informacemi. Odešel jsem z rozhledny o něco moudřejší. Předbraní i věţ byly do dnešní podoby přestavěny po poţáru roku 1538 Janem z Pernštejna.“
Obrázek 16: 1905
1921
„Při výhledu ze Zelené brány jsem zahlédl Městské divadlo, které, jak jsem se dozvěděl, bylo postaveno v letech 1907-1909. V roce 1931 divadlo váţně poškodil poţár. Zachvátil jeviště i oponu. O něco později proběhla rekonstrukce. Akademický sochař Bohumil Vlček dále vytvořil osm medailonů umístěných na fasádě budovy. Například v průčelí budovy jsou medailony Bedřicha Smetany a J. K. Tyla.“
Obrázek 17: Pohled na Královskou třídu
Synagoga Kdyţ jsem procházel středem Pardubic, došel jsem k věţaté budově. Okna budovy byla vyplněna barevným sklem. Bylo vidět, ţe budova byla nedávno rekonstruovaná. Podle stavebního slohu a symbolu, které jsem postřehl, bylo zjevné, ţe se jedná o ţidovskou synagogu. Z vnitřku budovy se ozývaly odpolední modlitby.
Obrázek 18: Synagoga
Obrázek 19: Synagoga
Kostel sv. Bartoloměje U městského kanálu, linoucího se středem města, jsem spatřil gotický kostel s vysokou věţí. Nemohl jsem si nevšimnout otevřených vrat a pohlédl jsem dovnitř. Uvnitř právě probíhala zpověď. Vyuţijíc toho, ţe kněz právě vyslechl posledního, stařenku zahalenou šátkem, jsem se představil a zeptal se, jestli bych se od něho nemohl dozvědět něco o historii a funkci tohoto posvátného stánku. Přikývl a zváţněl: „Kostel sv. Bartloměje je stár více neţ 700 let, ale jeho nejstarší historie, i kdyţ nejdůleţitější, byla opomíjena. Toť dokazuje i fakt, ţe poprvé se o tomto svatostánku zmiňuje aţ jakási bula, dokazujíc i první zmínku o Pardubicích, ale zakladatelem byli jiţ staří cyriákové. „Kněz, náleţitě se modlící k Bohu a děkujíc sv. Bartoloměji za svůj kostel, mě pobídl k pomodlení. Po modlitbě jsem se odporoučel ven a zahlcen svatými myšlenkami jsem zakopl o povalující se dlaţební kostku před kostelem. Myslím, ţe ještě dlouhou dobu jsem modřinu na hlavě měl. Však i tato vzpomínka neodmyslitelně patří do nitra mé paměti o Pardubicích.
Obrázek 20: Kostel sv. Bartoloměje
Obrázek 21: Kostel sv. Bartoloměje
Pardubický zámek Kdyţ jsem se procházel městem, najednou vidím, jak se v dáli vyjímá krásný zámek. Přijdu na nádvoří a rozhlédnu se. Potkal jsem kastelána a zeptal se ho na nějaké zajímavé informace o tomto zámku. Kastelán mi řekl: „Pardubický zámek je renesanční zámek, který se nachází v těsné blízkosti centra města Pardubice Krátce po husitských válkách byl hrad přestavěn a obehnán novou kamennou hradbou s nároţními věţicemi a střílnami. V roce 1491 získal pardubické panství Vilém z Pernštejna, který hrad přestavěl na čtyřkřídlý renesanční palác. V roce 1560 panství odkoupil král a z Pardubic se stalo královské komorní panství. V 18. století slouţil zámek víceméně k hospodářským a správním účelům. Poslední úpravy se prováděly podle plánů Fr. Max. Kaňky. Na zámku byl pivovar a později i sklad textilní manufaktury. Zámek slouţil dokonce jako ubytovna pro vyslouţilé vojenské hodnostáře.
Obrázek 22: Pardubický zámek (1866)
Obrázek 23: Pardubický zámek na přelomu 19. a 20. století
Dům U Jonáše „Cestou ze Zelené brány jsem se stavil na Pernštýnském náměstí. Spatřil jsem velký bílý dům. Dům U Jonáše. Na jeho stěně je velký reliéf, na kterém velryba polyká Jonáše. V přízemí tohoto domu se dochovala klenba z 16. století.“
Obrázek 24: Přelom 19. a 20.století
Městské divadlo Podle návrhu architekta A. Balšánka bylo postaveno v letech 1906 – 1909 divadlo společně s ostatními secesními domy.
Obrázek 25: Městské divadlo (1910)
Tyršovy sady Od pana Kašpara jsem vyzvěděl, ţe sady, v nichţ se nacházíme, byly zaloţeny teprve nedávno (léta páně 1903) ku příleţitosti konání Krajinské hospodářské a průmyslové výstavy.
Obrázek 26: Pohled na kostel sv. Bartoloměje a Zelenou bránu
Obrázek 27: Krajinské hospodářské a průmyslové výstavy (1903)
Jan Kašpar Pokračoval jsem dále, aţ jsem došel do jakéhosi parčíku, jenţ místní nazývali Tyršovy sady. Zřel jsem občana, který vypadal jako rodák, a chtěl jsem se ho vyptat na zdejší historii. Dali jsme řeč a ke svému překvapení jsem se dozvěděl, ţe tento muţ, jenţ se jmenuje pan Jan Kašpar, je ve skutečnosti pardubický hrdina. Toto přízvisko si vyslouţil tím, ţe se jako první Čech vznesl v letadle k nebi. A aby toho nebylo málo, podnikl první dálkový let v Čechách, a to z Pardubic do Prahy toho roku 1911. Panu Kašparovi jsem se velice obdivoval, zvláště pro jeho odvahu. Rozhodl jsem se, ţe ho seznámím se svým plánem zmapovat české země z ptačí perspektivy (z mého balonu). Byl tímto nápadem vskutku nadšen, řka, ţe máme vlastně podobný koníček – vznášet se ve vzduchu. A hned mě ochotně provedl po Tyršových sadech.
Obrázek 28: Ing. Jan Kašpar
Obrázek 29: U příležitosti první letu (1911)
Kunětická hora Jednoho krásného dne přistál pradědeček Kráčmera nedaleko Pardubic. Široko daleko rovina a před ním kupolovitý kopeček. Nad krajinou se tyčí do výše 305 nadmořských metrů a je z něj nádherný výhled široko daleko. Říká se mu Kunětická hora. Od místních lidí si vyslouţil přezdívku Kuňka. První písemná zmínka o hradu je teprve z 15. století. Za husitských válek se stal důleţitým opěrným místem husitského hejtmana Diviše Bořka z Miletína. Roku 1491 přechází hrad do majetku Pernštejnů a dochází k zásadní přestavbě. Nastávající půlstoletí se neslo v duchu pozdně gotických a renesančních přestaveb. Tenkrát by si mu Kuňka nikdo nedovolil říct. O jeho významu svědčí i návštěva krále Vladislava Jagellonského, který se přijel podívat, jak Vojtěcha a Jana, syny Viléma z Pernštejna, pasují na rytíře. Kunětická hora se těšila slávě aţ do doby, kdy si Pernštejnové vybrali za stálé sídlo nedaleké Pardubice a hrad prodali arcikníţeti Maxmiliánovi. Od druhé poloviny 16. století pozbývá hrad na původním významu. Hrad byl poškozen švédskými vojsky v závěru třicetileté války, v roce 1645 byl dobyt, vypleněn a vypálen. V dalších staletích hrad ohroţovalo lámání kamene, hornina slouţila ke stavbě starých Pardubic. Těţba kamene si vyţádala jiţní část hradního areálu. Ta se zřítila. Lom byl zrušen aţ v roce 1920. O tři léta později se začalo s velkolepou rekonstrukcí, která stavbu změnila.
Obrázek 30: Kunětická hora
Obrázek 31: Přelom 19. a 20. století
Historie pardubického hokeje Hokej se v Pardubicích objevil jiţ v počátcích dvacátého století a svědkem jeho začátku bylo Matiční jezero. Byl povaţován za sport poněkud nezvyklý, tělu neprospívající a tudíţ společensky nepřijatelný. Přes všechny obtíţe se našli nadšenci, kteří tento sport v Pardubicích provozovali a organizovali, moţná právě díky nim se hokej stal jedním z hlavních sportů patřícím k městu perníku. První zápas v „kanadském hokeji“ se hrál v roce 1913 právě na Matičním jezeře s Českou sportovní společností Praha. V dresu Pardubic nastoupili hráči jako Weiss, Potůček nebo Reiberg a Komeštník.
Obrázek 32: Hráči LTC Pardubice
Zlatá přilba V Pardubicích jsem přistál na plochodráţním stadionu, kde se jezdí závod Zlatá přilba, ale bohuţel jsem místo na trávník přistál na dráhu, kde se jel závod. Na dráze do mého balónu narazili čtyři motorkáři a zbývající dva se udiveně dívali na balón a narazili do zdi. Díky tomu jsem byl vykázán ze stadionu. Mrzelo mě to, a tak jsem si řekl, ţe si o Zlaté přilbě něco zjistím. A zjistil jsem toto: 1. První závod se konal v roce 1929 2. Zlatá přilba je nejstarší závod na ploché dráze na světě 3. V roce 1929 vyhrál Čech Zdeněk Pohl
Obrázek 33: První zlatá přilba pro vítěze závodu
Obrázek 34: Plochodrážní stroj
Dostihové závodiště – Velká pardubická Přistál jsem na pardubickém závodišti vedle tribuny, ale během pár vteřin se u mě ocitl muţ a ptal se mě, co tu dělám. Kdyţ jsem mu vysvětlil, proč jsem sem vlastně přiletěl, poţádal jsem ho, zda by mi něco nemohl říci o tom, co se to tu děje. Neříkejte, ţe nevíte nic o Velké pardubické! Je to nejpopulárnější dostihový závod v celé Evropě, ve kterém se utkávají nejlepší ţokejové se svými koňmi převáţně z Česka. To mám ale štěstí, pomyslel jsem si, vidět takovou velkolepou podívanou! Bylo to napínavé, do cíle doběhl jako první kůň Jour Fix se svým ţokejem U. Rosákem (r. 1903).
Obrázek 35: Velká pardubická
