Deník vzduchoplavce Kratschmery Naše monarchie jest říše rozlehlá. Dnes mě má povinnost pracovní téţ i vojenská zavála k severozápadním hřebenům pohraničním, k horám Krušným německy označované Erzgebirge (Rudohoří) rovněţ i do podhůří oblasti této. Počasí mi v končinách zdejších přálo, ač tomu tak po mnoho dní v roce nebývá. Klidně unášen po obloze blankytně modré nad hvozdy a lukami k uším mým tu najedenou líbezné tóny rajské hudby dolehly. I podivil jsem se tuze. Jal jsem se tedy jev prazvláštní prozkoumati. Pod sebou spatřiv městečko, rozhodl jsem se přistáti. Město leţelo na nejpříhodnějším místě hor Krušných, na otevřené kotlině sníţené, a jejím středem protékal potok. Od severovýchodu, západu, jihu pak obklopeno bylo vrchy vulkanickými – Jelení horou, Velkým a Malým Špičákem. Věděl jsem, ţe tato oblast jest spíše známa pro svůj výskyt ţelezných, měděných i stříbrných rud, které se tu kutají. Ale co ta hudba? Kroky mé tedy směřovaly k městu, které místní nazývají Preβnitz česky pak Přísečnice. Na cestě potkal jsem stařenky a počal se vyptávati, bych té hudební záhadě na kloub přišel. Přísečnice tedy jest „město hudby“, proslulé svými muzikanty i za hranicemi země naší. Povaţte, aţ v Singapuru a v Novém Světě (Americe) muzicírovali. Oblast, jak jsem jiţ napsal, proslulá je těţbou rud. Avšak zdejší horní městečka jiţ pozbyla svou středověkou slávu a rudné ţíly svou sílu. Obyvatelstvo tedy hledalo obţivu jinde a našlo ji v hudbě. I rozloučiv se s Přísečnicí, zamířil jsem do údolí.
Hory Krušné ukrývají mnoho míst zajímavých, jedním z nich je údolí Grundtal, česky pojmenované údolí Hluboké, jeţ vede k městu Chomutovu. Grundtal je podle zdejších turistů označováno jako nejdelší příčné údolí krušnohorské. Ba i na vodopády tu člověk narazí. Výletní místo a cesty se započaly stavěti roku 1887. Směřují-li kroky turistovy tímto koutem, pookřeje jeho oko nad svěţí zelení, duše jeho oblaţena jest. Bublající potok zvaný Chomutovka, do něhoţ menší potůčky vody z rašelinišť přivádějí, vyuţit jest jako hnací síla pro tři pily vodní či mlýny údolní. Avšak postupně z těchto pil pro blaho turistů restaurace staly se. Zde znavený pocestný napojiti i nasytiti se můţe. Velkým průkopníkem turistiky na Chomutovsku byl učitel Schmidt Alois, jemuţ byl na začátku údolní silnice památník roku 1896 odhalen.
I posilniv se a spláchnuv pěnivým mokem prach z cesty, optal jsem se hostinského na cestu do Chomutova. Ten mi poradil, ať spíše zamířím podívat se na stavbu romantické Údolní přehrady císaře Františka Josefa, na níţ jsou místní hrdi, voda její lahodná je. Netuše, kam mě šelma hostinský posílá, poslechl jsem a vyrazil. Po chvíli jsem spatřil kopec příkrý, váhal jsem, zda neobrátím kroky své zpět. I řekl jsem si, ţe toho bohdá nebude, aby český turista z boje pod kopcem utíkal! Námaha vskutku stála zato. Jen tu vodu jsem zde neochutnal, neb všude ceduličky byly, ţe k vodě je přísný zákaz vstupu. Raději zůstanu u zlatavého pěnivého moku!!!
Konečně jsem dorazil do Chomutova německy zvané Komotau. Průmyslové město známé výrobou ţelezářskou zvláště pak výrobou trubek bezešvých překvapilo mě hojností parků a zelených zákoutí. Nikdo asi by netušil, ţe i zde se doluje. Ba dokonce tak blízko samotného centra města. A přece nalezli bychom zde hlubinný důl Julius.
Rozhodl jsem se, ţe nejlepší rozhled je z výšky, a protoţe jsem své plavidlo bezpečně zaparkoval za městem, rozhodl jsem se vyšplhat se na městskou věţ. Jistě se mi odtud naskytne pohled úţasný. Chomutov tak uzřím z perspektivy ptačí a budu jej mít jak na dlani. A opravdu, opět mě má milovaná výška (i víţka) nezklamala.
Při pohledu z věţe směrem severním touţil jsem spatřiti jezero Kamencové, kteréţto raritou zdejší je. Ţel vidět nebylo. I seběhl jsem schody a na posledním schůdku škobrtl jsem. Zle jsem se pomlátil a odřel. A tak ještě větší důvod jsem měl nalézti jezero Kamencové a zhojiti si v jeho vodách rány způsobené neopatrností svou. Opět jsem do kopce šlapati musel, i zas námahy jsem nelitoval. Poháněn touhou zchladiti své tělo znavené a zraněné ve vodě prosycené kamencem, dusitany a dusičnany, chloridy, ţelezem a ještě jinými přísadami. Chomutovští měšťané vyuţívají zatopeného kamencového lomu jako rekreačního koupaliště a téţ i jako lázní. Od místních jsem vyzvěděl, ţe jezero jest mrtvým, neb díky vodě kamencové ţádní vodní ţivočichové ani ryby tu neţijí. Jsa ujištěn, ţe na člověka voda blahodárné účinky má, vyzkoušeti jsem se jal zdejší vodu zázračnou. A vskutku, šrámy své jsem si vyhojil. Za jezerem Kamencovým Chomutov končí. Všude okolo statky, sady či mokřiny se rozprostírají.
Poznav jednu raritu oblasti Podkrušnohoří, nemohl jsem nenavštíviti „Perlu hor Krušných“, zámek Jezeří, jeţ spravuje šlechtický rod Lobkowiczů. Ze zdejších kopců úchvatný to pohled. Oblast lesů je vystřídána sady, loukami a dokonce i vinicemi. Krásy všude kol. I rozloučiv se s krajem tímto, odvázal jsem lana svého vzdušného korábu a stoupal vzhůru. Fouká příznivý vítr.
