Deník vzduchoplavce Kráčmery Kutná Hora
Den první – přílet Právě jsem v balónu směřoval do Jizerských hor. Přelétával jsem nad poměrně zajímavým městem Kutná Hora, ale měl jsem málo času. Proto jsem neměl v úmyslu se déle zdržovat. Rozhodl jsem se tedy nad městem jednou, či dvakrát zakroužit a putovat dále. Na první pohled bylo patrné, že se jedná o krásné středověké město v kopcovitém terénu v blízkosti malé říčky. Ale osud byl naprosto jiného názoru. Pane bože, támhle stojí nějaký chrám, je krásný, ale já letím moc nízko. Vyhazuji všechnu zátěž, ale je pozdě. Právě jsem narazil do té nejvyšší věže chrámu, a jejda, kousek (asi třetina) jí upadla. Nemohl jsem proto ihned odletět, vše se muselo dát pořádku. A tak jsem začal hledat nocleh. Měl jsem velké štěstí, protože v blízké budově, bývalé koleji jezuitů, jsou dnes umístěni vojáci, a tak bylo o levné bydlení postaráno. Tak si to město prohlédneme trochu důkladněji.
Den druhý Dnes byl skutečně zajímavý den. Hned ráno jsem se oblékl a na základě rady místních vojáků jsem se vydal na nákupy. Mám takové neblahé tušení, že můj největší problém se včerejší nehodou byl způsoben nevhodnou stravou – špatným pečivem, ale tady jsou prý vnikající pekaři, a tak jsem se za nimi vydal. Již z dálky jsem věděl, že se blíží úspěch, protože se vůně linula ulicí na desítky metrů daleko. Z pekárny vyběhl ihned samotný majitel Jan Středa a velice srdečně mě přivítal. Dostal jsem ihned ochutnat, a to byla přímo báseň. Nakoupil jsem si tedy čerstvé pečivo a vydal jsem se na cestu, ale trochu jsem se zamotal a došel jsem až na náměstí, kde se zrovna konala velká slavnost. Moc mě překvapilo, co jsem viděl. Po náměstí se prohánělo asi deset velocipedistů, o kousek dál cvičily ženy sokolky. Poněkud mě to překvapilo, ale velice ochotně se mě ujal neznámý muž, do kterého jsem v zamyšlení vrazil a který se mi představil jako starosta Macháček. Moc se mi omlouval, že nechtěl, že pospíchá, protože prý u chrámu svaté Barbory přistál balón a on musí vzácnou návštěvu najít a přivítat. Ujistil jsem ho, že skutečně nikam nemusí, protože ta návštěva jsem já. On mi pak vše ochotně začal vysvětlovat, že je tady již několik let oblíbený oddíl velocipedistů a ženy smí v místním Sokole cvičit dokonce již od roku 1900. Pak si se mnou povídal a pozval mě na oběd k sobě domů. Mimo jiné mě taky seznámil s Emilem Bohuslavem Frídou, tedy Jaroslavem Vrchlickým, a s ním jsem si dal schůzku večer u Tylova divadla.
Den třetí Žvatla pořád štěkal. Vůbec nepřipadalo v úvahu, že bych ho nechal na ubikacích. No upřímně jsem doufal, že to panu starostovi vadit nebude. A nevadilo. No takhle do nosu jsem si už dlouho nedal. Asi to bude tím balónem, musel jsem poměrně dlouho vyprávět, co všechno už jsem zažil. Večer mě čekala ještě jedna schůzka. Heslo znělo Jaroslav Vrchlický a divadlo. Jenom jsem řešil, co udělám se svým psem Žvatlou. Dal jsem ho do šatny. Divadlo bylo skutečně nádherné, celý večer jsme zakončili v jednom místním hostinci, kde jsem ochutnal místní pivo se značkou Dačický. Bylo skutečně lahodné. Určitě si dám ještě.
Pan starosta Macháček
Den čtvrtý Včera mě upozornili místní, že tu byla královská mincovna ve Vlašském dvoře a určitě stojí zato se na ni podívat. Tak jsem dnes vyrazil. Mincovna byla mnohokrát přestavěna a razily se tam kdysi pražské groše. Náhodou jsem tam narazil na svatbu, trvala skoro hodinu, tak jsem počkal, abych se mohl porozhlédnout. Ale zdejší lidé jsou opravdu milí, pozvali mě na svatbu. Bylo to úžasné, a zase teklo proudem i zdejší pivo.
Den pátý Po dvou dnech hodování jsem se vydal na delší procházku do části města zvané Sedlec. Mimo jiné se tu zasloužil pan starosta o stavbu továrny na cigarety. Ale mě více lákala připomínka doby starší. Tady se jí říká Kostnice, a to naprosto po právu. Je to gotická stavba vyzdobená v dobách baroka kostmi, aby se připomínaly oběti velké morové epidemie. Dozvěděl jsem se, že na její výzdobu bylo použito kostí ze 40 000 lidí. Byl to naprosto zdrcující zážitek, takže jsem rychle pelášil zpátky do města. Cestou jsem se zastavil v místní továrně Lidka na čokoládu, sladké vždycky pomůže, ale skutečně jsem se vzpamatoval až v hostinci u jednoho, druhého, třetího, vlastně nevím kolikátého piva. Ale co se dělo pak, nebylo o mnoho lepší. Když jsem se vydal zpátky, dostal jsem se do malé klikaté uličky, kde jsem potkal krásnou dívku a vzápětí jsem uslyšel křik. Raději jsem utekl, později jsem se dozvěděl, že to byla Rozina Ruthardova, kterou otec raději zazdil, než aby jí dal věno. Začalo mě to ………………..
Den šestý Pořád jsem slýchal o stříbru v Kutné Hoře, tak jsem si řekl, že je načase se podívat přímo ke zdroji, do nějakého dolu. Nejslavnější byl důl Osel. Vlezl jsem do něj velkou chodbou, ale hned jsem potkal permoníka, který mi ukázal skoro všechny chodby a tenké kusy stříbra. Se zaujetím jsem si vše prohlédl a naprosto vyčerpaný jsem se vrátil na ubikace.
Den sedmý V Kutné Hoře je ještě jeden nádherný kostel, říkají mu Jakub. Musel jsem si ho prohlédnout mimo jiné i z bezpečnostních důvodů, protože jeho věž je vysoká 86 metrů a jestli nevyřeším problém s pečivem, musím se mu vyhnout obloukem. Už jsem se moc těšil, že si ho prohlédnu, ale nakonec se mi ulevilo, z hlediska navigace ke mně byl čas milosrdný, protože ty věže měly být dvě. To už by byl skutečně letecký oříšek. Pak jsem se podíval ještě na Kamennou kašnu a šel jsem spát.
Den osmý Tohle byl spíše odpočinkový den. Jen tak jsem se šel projít po městě, ale zaujal mě mladý pár s kočárkem, dal jsem se s nimi do řeči a dozvěděl jsem se, že to byli Berta a Eduard Ohrnsteinovi a jejich syn. Paní Berta si byla naprosto jistá, že z něj jednou bude slavný člověk, který se bude pohybovat kolem umění. Asi to bude básník. No uvidíme, to ukáže až čas.
Den devátý Poslední večer jsem strávil v centru města, kde se konal lampionový průvod. Byla to vskutku krásná podívaná, zvláště když byly všechny památky osvíceny. Abych nezabloudil, připojil jsem se k lampionovému průvodu, který mě dovedl až k morovému sloupu.
Den desátý Dnes byl den odletu. Ještě než jsem se s městem rozloučil, šel jsem se podívat na chrám svaté Barbory. K mé úlevě se ukázalo, že spadlo jen pár tašek. Ale Kutnohorští se ukázali jako skvělí lidé, všichni se se mnou přišli rozloučit, ani pekaři na mě nezapomněli, přinesli mi pečivo, které bylo lehké jako vánek, a dokonce bylo ve tvaru balónu. Tak jsme nastoupili se Žvatlou do balónu a dali všem na shledanou.
