Den daňové svobody v roce 2011 na stát odpracujeme 165 dní. Pobídky filmařům? Jiří Schwarz. Veřejně prospěšné práce. Jsou opravdu prospěšné?

N

Terra Libera

âasopis hlásící se k tradici LAISSEZ FAIRE

květen–červen–červenec 2011 / ročník 12

Den daňové svobody – v roce 2011 na stát odpracujeme 165 dní

Pobídky filmařům? Jiří Schwarz ástup okurkové sezóny se začátkem prázdnin každoročně oddaluje Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Letos přítomné hvězdy šoubyznysu zastínil požadavek na růst pobídek filmařům, jemuž byla věnována velká část pořadu Otázky Václava Moravce na ČT 1, tentokrát z festivalového města. Fischerova úřednická vláda v roce 2010 „snesla“ kukaččí vejce podpory filmové produkce ve formě daňové vratky ve výši 20% uznatelných nákladů. Subvencovanými filmovými producenty mohou být domácí i zahraniční subjekty. To znamená, že Fischerova vláda vyčlenila ze státního rozpočtu od roku 2010 filmařům dalších 300 miliónů korun ročně. Tato částka je vzhledem k zájmu zahraničních filmových štábů už letos nedostatečná. Jejich mediálním prezentacím, k nimž nemají nikdy daleko, naslouchá ministr kultury Besser. Ten si v době prosazované fiskální disciplíny nechal vypracovat expertní stanovisko o rozpočtových dopadech těchto pobídek. Výsledek ekonomické analýzy není překvapivý – pobídky jsou pro státní rozpočet výhodné, neboť rozpočtové příjmy převýší výdaje minimálně o 18 – 20%. Obdobné studie v minulosti vznikly pro zachování jiných aktivit, přímo či nepřímo podporovaných z veřejných rozpočtů. Ať už jde o stravenky nebo režijní průkazky v železniční dopravě. V obou případech lze dokázat, že se z rozpočtového hlediska vyplatí. Prosazuje-li se zrušení stravenek, nabízí se argumenty od hrozby úpadku hygieny stravování, kdy teplá jídla podávaná v restauracích budou nahrazena svačinami z nezdravého bílého pečiva pojídanými na pracovních stolech, přes růst nezaměstnanosti ve stravovacích zařízeních a provozovnách jejích dodavatelů, až po pokles hrubého domácího produktu (HDP). Při snaze zrušit či omezit platnost 200 tisíc režijních průkazek jsou po ruce silné argumenty, od poklesu pružnosti pracovního trhu, protože lidem se bez dotovaného jízdného nevyplatí dojíždět do vzdáleného zaměstnání, přes pokles výkonu osobní železniční dopravy a růst nezaměstnanosti v tomto odvětví, až po zvýšení nezaměstnanosti v navazujících odvětvích a finálním poklesu HDP.

Aleš Rod Málokdo si při každodenní pracovní, studijní nebo jiné rutině stihne uvědomit, jak velkou roli hraje stát v našich životech. Objem státního přerozdělování skrytě rostl v průběhu celého 19. i 20. století a první dekáda nového tisíciletí ukazuje, že politickými představiteli vytyčená cesta ke státům blahobytu rozhodně nevěstí nastolení opačného vývoje. Co s tím? Naprostým základem by mělo být informovat společnost o tom, jak dramatická úloha státu ve skutečnosti je. K tomu nám může velmi dobře posloužit Den daňové svobody, který od roku 2000 pravidelně vyhlašuje Liberální institut.1

Den daňové svobody „Kolik mě vlastně stojí výdaje státu?“ Tuto stěžejní otázku si alespoň jednou položil každý z nás, ať již v souvislosti s vyplňováním daňového přiznání či s informacemi o neefektivním plýtvání prostředky ze státního rozpočtu, o němž se téměř každodenně dozvídáme z médií. Den daňové svobody je jednoduchý ukazatel, který se tento základní dotaz snaží zodpovědět. Liberální institut při svém výpočtu Dne daňové svobody vychází z kalkulací Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). OECD zveřejňuje odhadnutý podíl veřejných výdajů na hrubé produkci v aktuálním roce pro vybrané země2, což umožňuje porovnat vývoj českého dne daňové svobody s vývojem tohoto ukazatele v dalších zemích, vypočteného stejným způsobem a ze shodného datového zdroje. Pro samotný výpočet Dne daňové svobody je charakteristické, že se odvíjí od výdajové strany veřejných financí. Kalkulace se sestává ze dvou kroků. V tom prvním na základě prognózy OECD vypočteme počet dní, které je nutné v dané ekonomice v aktuálním roce v průměru odpracovat, aby byl pokryt objem veřejných výdajů (interpretace ukazatele „veřejné výdaje / HDP“). V druhém kroku pak k tomuto počtu dní práce na stát přičteme jeden den – a obdržíme tak den, kdy nebohý občan konečně přestává pracovat pro stát. Zbývá přepočíst tento zlom na kalendářní datum a Den daňové svobody je na světě.

Má-li hospodaření českého státu projít skutečnou proměnou, pak zásadní nápřah reformních opatření musí pocítit důchodový systém, jakož i hustá síť sociálního zabezpečení v nejširším slova smyslu. To je nad veškerou pochybnost a možná právě to bude důvodem, proč k žádné dramatické změně hned tak nedojde. Zkusme si však představit dobře míněnou snahu v horních patrech české politiky rozkopat zpuchřelé základy českých veřejných financí. Pak nás jistě v druhé z výše zmíněných oblastí čekají opatření, jejichž cílem

Den daňové svobody v České republice 2011 V roce 2011 nás podíl veřejných výdajů na hrubé produkci v České republice odsoudil k 165 dnům práce na stát. Den daňové svobody nastal až 166. kalendářní den v roce, tj. ve středu 15. června 2011. Výsledek lze interpretovat tak, že pokud bychom chtěli co nejrychleji splatit svůj průměrný podíl na veřejných výdajích, museli bychom plných 165 dní odevzdávat celý náš výdělek státu. Také se vám to zdá hodně? Pak vězte, že se jedná o posun k lepšímu, jak lze jednoduše vyčíst z následujícího grafu. Ten znárodňuje vývoj Dne daňové svobody od roku 2000. Den daňové svobody u nás letos „oslavíme“ o tři dny dříve než v minulém roce, v němž jsme na stát museli odpracovat 165 dní. Sloveso „oslavíme“ je však nutné dát do uvozovek, protože skutečných důvodů k radovánkám není mnoho. Jedná se totiž o druhý nejhorší výsledek od doby, kdy Liberální institut tento ukazatel počítá. V letech 2000 a 2001 jsme na stát pracovali 157 dní (6. 6., resp. 7. 6.), poté se ukazatel zhoršoval, až se jej v roce 2008 Topolánkově vládě podařilo srazit na 158 dní (7. 6.). O rok později však objem práce na stát

(pokračování na straně 4)

(pokračování na straně 2)

(pokračování na straně 2)

Veřejně prospěšné práce. Jsou opravdu prospěšné? Ladislav Tajovský

Pobídky filmařům? (pokračování ze strany 1)

Také slavní zahraniční filmaři nalákáni našimi pobídkami budou přispívat, dle expertních výpočtů, k rozvoji malých a středních podniků v sektoru služeb a pravděpodobně k růstu HDP. Navíc budou zdarma dělat reklamu České republice a podporovat rozvoj cestovního ruchu u nás. Proč se podobné pobídky nepoužijí i v ostatních odvětvích ekonomiky, například stavebnictví, chovu dobytka nebo výkupu mléka a jeho následným dodávkám do škol. Podle této logiky bychom se všichni přece měli mít lépe. Stavebním firmám nebo investorům by pak stačilo vrátit 20 % prokazatelných nákladů stavby, zemědělcům 20 % prokazatelných nákladů chovu. Pravděpodobným výsledkem by byl stavební boom nejen bytový a infrastrukturní, ale i zemědělský a s naším masem, mlékem a mléčnými produkty bychom se stali významnými exportéry. Navíc bychom na našich pastvinách obdivovali početná stáda skotu a ovcí včetně jejich exotických plemen. To by přece také dělalo dobrou reklamu naší zemi v zahraničí a mělo pozitivní dopad na náš cestovní ruch.

Stát díky daňovému monopolu a přerozdělovací síle může libovolně zvýšit výkon každého odvětví. Proč moudré vlády nepodléhají tomuto vábení? Jelikož se jedná o státní zásahy, které deformují a následně konzervují strukturu ekonomiky. Připravují ji o její schopnost pružně reagovat na změny poptávky, čímž dlouhodobě podvazují konkurenční schopnost ekonomiky. Státní podporu si některá odvětví prosadila na úkor jiných. Vždy však s argumentací, že taková podpora nikomu neškodí, naopak všem, hlavně ovšem veřejným rozpočtům prospívá! Za více než 20 let rozvoje tržního hospodářství u nás víme, že se jedná jen o další snahu regulovat náš ekonomický život. S ostatními regulacemi ji pojí ta vlastnost, že jakmile je zavedena, má tendenci zbytňovat. O tom se právě můžeme přesvědčit, kdy loňských 300 miliónu je už málo a letos se bude žádat minimálně 500 milionů, aby se příští rok požadovalo 700 milionů nebo ještě více. Se zvyšováním státní podpory se její omezování či zrušení stává stále složitějším

politickým problémem. Tuto situaci ekonomové nazývají efektem západky. Jedná se o jednosměrný proces prosazovaných regulací zaváděných jednou ve prospěch jedněch zájmových skupin, tentokrát ve prospěch filmařů. Efekt západky je v ekonomické teorii obvykle spojován s obdobími válek či ekonomických katastrof, během nichž, či v jejich důsledku byly zavedeny regulace, které později brzdily ekonomický rozvoj, ale nedařilo se je odstranit. Věřím, že ministr financí Kalousek si pasti tohoto efektu, tedy rozšíření pobídek filmařům, je vědom a bude vůči nim postupovat systémově, tedy obdobně jako vůči jiným zavedeným regulacím. Nebude tedy na jedné straně vytvářet tlak na rušení zaměstnaneckých výhod, aby na druhé straně přidal filmařům a naplnil tak naděje vytvořené předsedou jeho vlastní strany, knížetem Schwarzenbergem při jeho nedávném srdečném přijetí v Hollywoodu.

Jiří Schwarz je předsedou akademické rady Liberálního institutu a členem NERVu

Den daňové svobody – v roce 2011 na stát odpracujeme 165 dní (pokračování ze strany 1) Jižní Korea Švýcarsko


           



















 

















































Graf č. 1: Vývoj Dne daňové svobody v České republice (2000 – 2011)

Mezinárodní pozice České republiky – Den daňové svobody v zahraničí Z pohledu mezinárodního srovnání patří Česká republika do lepší poloviny analyzovaných /2







opětovně vzrostl na 163 dní (13. 6.) a v loňském roce se vyšplhal na rekordních 168 dní (18. 6. 2010). Letošní drobná korekce tak nemohla zvrátit rostoucí trend, jenž je v grafu číslo 1 znázorněn přerušovanou čárou.



































zemí, konkrétně na 12. místo. Pozici České republiky mezi 28 porovnávanými státy zachycuje následujícií tabulka. Nejlepší postavení mají obyvatelé Jižní Koreje, kteří v letošním roce na splacení státních výdajů pracovali 103 dny a Den daňové svobody oslavili již v první polovině dubna. Tradičně daňově velmi svobodní jsou i Švýcaři (Den daňové svobody 2. května) a Australané (7. května). I na Slovensku přišel Den daňové

Austrálie

Slovensko Japonsko

Spojené státy Kanada

Lucembursko Španělsko

Nový Zéland

Průměr OECD Irsko

Česko

Polsko

Německo

Portugalsko Island

Norsko

Maďarsko Řecko

Eurozóna

Holandsko

Velká Británie Itálie

Rakousko Belgie

Švédsko Finsko

Francie

Dánsko

2011

14.4. 2.5. 7.5.

22.5. 30.5. 1.6. 6.6. 6.6. 8.6.

10.6. 10.6. 13.6. 15.6. 15.6. 16.6. 17.6. 19.6. 22.6. 26.6. 29.6. 30.6. 2.7. 2.7. 6.7.

13.7. 16.7. 17.7. 23.7. 23.7. 2.8.

svobody dříve než v České republice, byť je nezbytné datum z tabulky upřesnit. Dle výpočtů Nadace F. A. Hayeka, která ukazatel na Slovensku vyhlašuje, nastal zlom mezi prací na stát a prací pro sebe až o 12 dní později, tedy 3. června. Analytici slovenské Nadace F. A. Hayeka totiž poupravili poměr veřejných výdajů na hrubém domácím produktu, tedy klíčový vstup výpočtu, dle jimi očekávaného vývoje. Ten je méně optimistický než prognóza OECD. Nikoho nepřekvapí, že na druhém konci žebříčku jsou zastoupeny skandinávské země pověstné vysokou mírou přerozdělování; mezi nejnesvobodnější čtveřici se vklínili hned tři zástupci ze skandinávského poloostrova. Ty doplňuje levicově naladěná Francie. Nejdéle na stát pracují obyvatelé Dánska, a sice 213 dní (svobodu oslaví až 2. srpna), poplatníci ve Finsku a Francii na výdaje státu pracují shodně do 22. srpna; sami na sebe tudíž začínají pracovat teprve 23. srpna. O šest dní dříve daňovou svobodu letos oslaví ve Švédsku. Jak bylo řečeno, Česká republika se v mezinárodním srovnání řadí na 12. místo z 28 analyzovaných zemí, tedy do lepší poloviny, avšak až za průměr všech zemí OECD. Den po nás vychází Den daňové svobody v Německu, 14 dní déle než my si počkají Řekové. V zemích platících eurem v průměru připadá Den daňové svobody na konec června (30. 6.) To je o 20 dní později než v zemích OECD.

Den daňové svobody jakožto ukazatel fiskální politiky Zajímavé je podívat se na časový vývoj Dne daňové svobody v jednotlivých státech, a to zejména s ohledem na dozvuky tzv. finanční krize. Není překvapivé, že v souvislosti s fiskálními problémy, jež jsou způsobeny dlouhodobým schodkovým hospodařením vlád v jednotlivých zemích a jež byly právě v uplynulých dvou letech plně odhaleny nečekanou ekonomickou recesí, se Den daňové svobody ve většině států – s výjimkou Nového Zélandu (+1 den), Polska (+4 dny), Norska (+8 dní), Rakouska (stejný den) a Francie (stejný den) – v roce 2011 posunul ve srovnání s rokem 2010 k lepšímu. Je to dáno jak tím, že se HDP velmi pomalu odráží ode dna, tak samozřejmě stěžejním faktem, že vlády musí škrtat na výdajové straně veřejných rozpočtů. Nejaktivněji si v krácení výdajů vedly státy s největšími problémy, tedy Island (- 22denní posun Dne daňové svobody), Portugalsko (-20 dní) a Španělsko (-15 dní). Řecko také zkrátilo výdaje, ale DDS se blíže k 1. lednu posunul jen o 4 dny. Zkušenosti z historie však ukazují, že škrty v jednom roce jsou pro upřímně míněný boj s neefektivními výdaji státu málo. I když v roce 2011 v porovnání s rokem 2010 dle OECD sníží výdaje vlády dvaceti tří států

z celku 28 analyzovaných, porovnání výdajů roku 2011 k roku 2009 už tak přesvědčivé není – k pozitivnímu vývoji (snížení výdajů, tj. snížení počtu dnů, které pracujeme na stát) dojde jen u 15 zemí. A když porovnáme výdaje roku 2011 s rokem 2008 (při tvorbě rozpočtů na rok 2008 ještě nebyla ekonomická recese brána v potaz), je zřejmé, že drtivá většina vlád má co dohánět! V roce 2011 plánují veřejné výdaje pod úrovní roku 2008 vlády pouze tří států – Maďarska, Švýcarska a Jižní Koreje. Proč má smysl toto meziroční srovnání sledovat? U zemí, u kterých se výdaje na HDP (relativní daňová zátěž obyvatel) v r. 2011 snížily ve srovnání s rokem 2010, ale nikoliv ve srovnání s rokem 2009, natož s rokem 2008, hrozí riziko, že vlády učinily pouze jednorázové seškrtání rozpočtu v reakci na ekonomickou recesi a uklidnění finančního trhu, Země

DDS 2008

Jižní Korea

28.4. 5.5.

Austrálie

5.5.

Švýcarsko

Slovensko Japonsko

Spojené státy Kanada

Lucembursko Španělsko

Nový Zéland Irsko

Česko

Polsko

Německo

Portugalsko Island

Norsko

Maďarsko Řecko

Holandsko

Velká Británie Itálie

Rakousko Belgie

Švédsko Finsko

Francie

Dánsko

4.5.

DDS 2009

5.5.

DDS 2010

DDS 2011

nikoliv dlouhodobou konsolidaci veřejných financí. Takové země pak velmi pravděpodobně s nadcházejícím ekonomickým oživením oživí i svoji touhu zvyšovat veřejné výdaje, bez ohledu na to, že se tak bude dít na úkor budoucích generací nebo že zvyšování daňové zátěže sníží konkurenceschopnost dané ekonomiky. Podmínky pro nastolení pozitivního trendu vývoje Dne daňové svobody jsou však jednoznačné – odpovědné jednání politiků a nevolených státních úředníků kombinované s rychlým přijetím dlouhodobě udržitelných reforem, které pomohou přesunout odpovědnost na všechny práceschopné občany a minimalizují tak roli státu v našich životech. V druhé tabulce je znázorněn vývoj Dne daňové svobody všech analyzovaných států.

Aleš Rod ([email protected]) je výzkumným pracovníkem Liberálního institutu Snížila země v r. 2011 plánovaný podíl veř. výdajů oproti roku 2010 (v % HDP)?

26.4. 14.4. ANO 6.5.

2.5.

18.5. 15.5. 7.5.

ANO ANO

11.5. 17.5. 23.5. 22.5. ANO 14.5. 28.5. 31.5. 30.5. ANO 18.5. 1.6.

2.6.

1.6.

ANO

18.5. 8.6.

8.6.

6.6.

ANO

21.5. 6.6.

9.6.

6.6.

22.5. 20.6. 23.6. 8.6. 9.6.

ANO ANO

4.6.

5.6.

10.6. NE

7.6.

13.6. 18.6. 15.6. ANO

9.6.

19.6. 27.6. 16.6. ANO

10.5. 15.6. 20.6. 13.6. ANO 5.6.

10.6. 11.6. 15.6. NE

14.6. 9.7.

7.7.

17.6. ANO

12.6. 24.7. 11.7. 19.6. ANO 25.5. 12.6. 14.6. 22.6. NE 28.6. 9.7.

4.7.

26.6. ANO

17.6. 4.7.

9.7.

2.7.

ANO

6.7.

ANO

4.6.

8.7.

3.7.

29.6. ANO

13.6. 30.6. 15.7. 2.7. 25.6. 6.7.

7.7.

ANO

25.6. 13.7. 13.7. 13.7. NE

25.6. 18.7. 18.7. 16.7. ANO 14.7. 26.7. 25.7. 17.7. ANO 24.6. 25.7. 3.8.

23.7. ANO

4.7.

2.8.

12.7. 21.7. 23.7. 23.7. NE 31.7. 6.8.

ANO

Změna 2011 2010 (dny)

Snížila země v r. 2011 plánovaný podíl veř. výdajů oproti roku 2009 (v % HDP)?

Změna 2011 2009 (dny)

Snížila země v Změna r. 2011 pláno- 2011 vaný podíl 2008 (dny) veř. výdajů oproti roku 2008 (v % HDP)?

-12

ANO

-21

ANO

-14

-8

ANO

-11

NE

2

-4 -1 -1 -1 -3 -2

-15 1

-7 -3 4

-11

-20 -22 8

-8 -4 -7

-13 -1 0

-2 -8

-11 0

-4

ANO NE NE NE NE

ANO ANO NE

ANO NE NE

ANO ANO ANO NE

ANO ANO ANO NE NE NE

ANO ANO ANO NE NE

-3 5 2 0 0

-2

-12 5

-2 2 5

-3

-22 -35 10

-13 -9 -2 2 0 0

-2 -9 -2 2 2

ANO NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE

ANO NE NE NE NE NE NE NE NE NE NE

-2

11

16 14 16 19 17 6

34 8

10 7 3 7

28 -2

25 15 19 11

18 21 3

29 11

29

1 Druhým krokem pak může být zamyšlení, zda intervence státu do našich životů přináší odpovídající protislužbu v podobě kvalitní, tj. efektivní a pružné státní administrativy. 2 OECD Economic Outlook, Annex Table 25.

/3

Veřejně prospěšné práce. Jsou opravdu prospěšné? (pokračování ze strany 1)

bude zvýšení adresnosti sociálních dávek a posílení jejich motivační charakteru (tak nějak se to přece obvykle psává v pravicových předvolebních programech) – na tom se shodne celá koalice, dokonce i nemalá část opozice. Pro ilustraci problémů, které nás při prosazování zdánlivě nesporných opatření mohou čekat, si představme následující. Vláda přijde s návrhem, aby v rámci úsporných a motivačních opatření podporu v nezaměstnanosti dostávali pouze ti, kteří budou ochotni se účastnit programů veřejně prospěšných prací. To znamená, že prostředky půjdou výhradně těm, kteří pro jejich získání budou ochotni něco aktivně udělat, nikoliv pouze vyplnit formulář a občas se někam zajít ukázat. Je pravděpodobné, že se kroky tímto směrem budou setkávat s podporou „širokých mas pracujících“, a klidně se může stát, že budou v praxi realizovány. Bude vůbec někdo z nás proti? Zkusme si trochu zaplavat proti očekávanému proudu. Je asi faktem, že sociální dávky jsou, možná dokonce i „systémově“, zneužívány. A podpora v nezaměstnanosti patří k těm typům dávek, které k tomu skýtají největší prostor. Napříště už tedy budeme vyplácet jenom ty nezaměstnané, kteří se dostanou do svízelné situace jinak než vlastní

vinou a kteří přijmou jakoukoliv práci místo povalování se doma (to v tom lepším případě) či vysedávání po hospodách a přivydělávání si v šedé ekonomice. Erár ušetří a k tomu navíc nezaměstnaní vykonají „spoustu potřebné práce“, do které se jinak nikdo příliš nehrne. Jsou všechny parky uklizené, všechny škarpy vyčištěné? Nebo stavba silnic, tam by se přece dalo i tímto způsobem leccos ušetřit. V praxi je to bohužel trochu jinak. Ke každému takto vytvořenému pracovnímu místu musí být někdo, kdo administruje věci s ním spojené (a kdo je za to placený). Pravděpodobně vznikne agentura, zvláštní úřad (nebo aspoň odbor na ministerstvu), který bude mít v popisu práce vyhledávat potřebné projekty, najímat a kontrolovat zaměstnance atd. To jsou všechno ale pouze drobné, technické a překonatelné potíže. Systémové komplikace jsou mnohem subtilnější a méně zřejmé. „Zaměstnaní nezaměstnaní“ budou financováni z veřejných zdrojů. Soukromá úklidová, stavební či zahradnická firma musí být zisková, aby mohla fungovat, a může svým zaměstnancům zaplatit jen takovou mzdu, která jí umožní uspět v konkurenci s ostatními firmami na trhu. Bude pod stejným tlakem ona státní agentura, která své prostředky primárně získává z daní (jejichž výše je určená zákonem)?

Dále. Jestliže nám jde o to, aby nezaměstnaní dělali něco užitečného (výrobek či službu), musí být někdo, kdo je za jejich produkci ochotný zaplatit. Na konci tedy vždy musí produkce nezaměstnaného vstoupit na trh, kde bude konkurovat soukromým firmám. Bude-li její cena vyšší, pak nemá šanci a půjde jen o vyhozené peníze, přičemž bude nutné najít veřejné prostředky na nákup zboží či služeb, které na trhu nikdo nechce (a nebude splněn hlavní účel, tj. ušetřit). Bude-li naopak nižší, přinutí soukromé firmy ke snížení jejich nákladů, tedy zcela určitě i k propouštění. A pohybují-li se tyto firmy již nyní na hranici rentability, mohou klidně pod tlakem této prazvláštní a ne zcela „fér“ konkurence zkrachovat. A máme tu nové nezaměstnané! To jsou jen některé z mnoha zkušenosti zemí, které s podobnou cestou vydaly. Úplně stranou zatím zůstává otázka korupce a klientelismu, pro niž propojování soukromého a státního podnikání vytváří takřka ideální podmínky. Buďme tedy opatrní, až uvidíme, že všichni kolem tleskají. Je totiž možné, že jenom nevědí čemu….

Ladislav Tajovský vyučuje na Katedře hospodářských dějin NF VŠE

Regulace práce na zahradě s nadhledem Ivo Strejček Ti z nás, kdo mají to štěstí, že mají dům či chalupu se zahradou, dobře ví, že zahrada s sebou nese nejen užitek z kousku přírody hned na prahu našeho obydlí, ale zpravidla si od nás vyžaduje též spoustu nákladů a času na její udržování. Každý odpovědný vlastník musí sekat trávu, čas od času se zbavit plevele na záhonech, prořezat stromy od suchých větví nebo na podzim shrabat listí. Jenže i do tak přirozené aktivity, jakou je obhospodařování zahrady, se bohužel začínají vplétat svazující chapadla byrokracie a státních regulací. V posledních letech rostou jako houby po dešti různé vyhlášky měst a obcí, které zakazují používat hlučné zahradnické zařízení, jako jsou sekačky, křovinořezy nebo motorové pily, mimo samosprávou povolenou dobu. Ve většině případů nesmíte vykonávat hlučné činnosti v sobotu ráno ani večer, během státních svátků a po celou neděli. Některé obce zacházejí dokonce ještě dál a určují povolená období pro pálení suchých rostlinných materiálů, které po práci na zahradě obvykle zbývají. Mnozí by si mohli říct, že se vlastně nic tak zásadního neděje a že takováto regulace je plně opodstatněná. Zdá se přece logické, že každý chce mít v neděli u oběda klid nebo si v podvečer před spaním vyvětrat ložnici, aniž /4

by čelil riziku, že mu celý dům zamoří sousedův kouř ze spáleného listí. Jádro problému ale leží v řešení externalit a v omezování svobody využívat svůj volný čas tak, jak já sám uznám za vhodné.

Problém externalit Tradiční spor o efektivitu při odstraňování externalit (externích nákladů či výnosů) mezi příznivci státních intervencí a zastánci soukromého vyjednávání je přítomný i v tomto, pro někoho možná banálním, případě. Když jdu sekat trávu nebo pálit listí, vytvářím zpravidla imisemi (tedy výsledky jednání nebo činnosti, které ruší cizí subjekt) pro své sousedy negativní externalitu. Nikdy totiž nedokážu svůj pozemek dokonale izolovat a část nepříznivých vedlejších účinků mé práce (hluk, zápach nebo popel atd.) téměř vždy zatěžuje i vlastníky okolního majetku, kterým způsobuje přinejmenším subjektivní újmu (ztrátu užitku). Tyto externí náklady přitom nejsou konstantní, nýbrž rostou s tím, jak silně nás v daný okamžik imise ruší. Tak například moje újma kvůli hlasité sekačce souseda je nižší ve všední den odpoledne než v neděli v době oběda. Měl by ale tyto externí náklady v situaci, kdy

jsou vlastnická práva mezi sousedy jasně vymezena, korigovat stát formou vyhlášky municipálních orgánů? Zastupitelé a úředníci, stojící na jedné straně barikády, se prostě rozhodli určité činnosti ve vymezeném čase či období zakázat či omezit. Většina vyhlášek je ale problematicky vymahatelná, a jsou tudíž spíše jen deklaratorního charakteru. Bez reálné hrozby postihu ztrácí zákaz svůj efekt a lidé budou vyhlášku porušovat. Regulace tohoto typu navíc pokřivuje i prostor pro alternativní řešení, než je intervence státního orgánu. Téměř si neumím představit vhodnější situaci pro řešení externalit soukromým vyjednáváním, než je spor sousedů o to, kdy sekat trávu nebo pálit listí. Existují dvě či více stran vyjednávání s jasně definovaným vlastnickým právem – jednotlivé parcely jsou odděleny ploty a záznamy v katastru nemovitostí, z nichž lze rozpoznat vlastníka dotyčného pozemku, jsou přístupné s téměř nulovými náklady. Strany se obvykle dobře znají, jelikož žijí jen pár metrů od sebe třeba i několik let nebo desetiletí. Zájem všech zúčastněných je stejný – posekaná tráva nebo shrabané a uklizené listí na zahradě souseda, čímž navíc vzniká pozitivní externalita pěkného výhledu z okna na up-

ravenou zahradu bez bodláků. Zároveň se minimalizuje negativní externalita vysemeňování případného plevele ze sousedova vedlejšího pozemku do vašeho trávníku a záhonů. Racionálním rovnovážným řešením zahradnických externalit by bylo nalézt spolu se zúčastněnými stranami, třeba i cestou spontánní nezamýšlené koordinace, takovou dobu, kdy práce s hlučnými stroji přináší všem co nejnižší náklady, a v tuto dobu práci na zahradě vykonávat. Když slyším, že soused s hlučnou sekačkou seká trávu, což snižuje můj užitek, mám větší motivaci jít si posekat trávník také, čímž de facto externalitu hluku od souseda „vyruším“ (či „vykompenzuji“) a budu si konzumovat pouze „svůj hluk“. Mezní újma z hluku souseda se poté dramaticky snižuje téměř na nulu. Výsledkem jsou dvě posekané zahrady při minimální vzájemné újmě, jež by plynula ze snížení užitku (kterým je například možnost strávit bezhlučný den). V dlouhém období by pak mělo sousedství dospět k rovnováze a synchronizované produkci externalit snižující celkové náklady všech dotčených obyvatel. Kooperace se v tomto případě velmi výrazně vyplácí. Soukromé vyjednávání a realita Ne nadarmo však platí staré římské rčení, že vysoké ploty dělají dobré sousedy; bohužel ne vždy (vlastně skoro nikdy) máte štěstí na dobrého a vstřícného souseda. Každý z vlastní zkušenosti víme, že v realitě k dokonalé koordinaci - a tedy minimalizaci společenských nákladů - dochází jen v omezené míře. Může se dokonce stát, že závistivý soused bude s gustem sekat trávu výhradně v neděli v době oběda pouze proto, aby vás co nejvíce naštval, neboť mu představa, jak zuříte v kuchyni nad svíčkovou, prostě dělá ukrutně dobře. Funguje-li ale ve společnosti silná reciprocita, tedy chování „jak ty ke mně, tak já k tobě“, sousedovo nepěkné počínání vás motivuje k odvetnému jednání. I vy si potom přestanete brát servítky a nebude vám vadit

produkce externalit na sousedův úkor. Zlomyslný a zlovolný jedinec tak musí vážit, zda prospěch plynoucí z naštvání souseda opravdu převáží náklady, které sám utrpí v důsledku sousedovy odvetné produkce externích nákladů. Nedojde ale k žádnému spirálovému efektu eskalace nevraživosti v sousedství. I v tomto případě platí zlaté pravidlo MC=MU – sousedé si tedy budou dělat „naschvály“ až do okamžiku, kdy dosáhnou „optimálního rozzlobení souseda“. (Mezní užitek z naštvání souseda je v tomto případě velmi variabilní a závisí na mnoha vnějších faktorech od kvality jeho spánku, až po počasí, politickou situaci, nebo poslední výsledek fotbalového národního týmu – stejně tak variabilní bude i objem produkovaných externalit). Po dosažení optima ale bude sousedství tendovat k efektivnímu fungování, tedy bude při „optimální produkci externalit pro udržování sousedů v mírně vytočeném stavu“ racionálně minimalizovat externality nad touto „optimální“ mírou. Možná nejzásadnější problém pro soukromé vyjednávání představují právě obecní a městské vyhlášky, které říkají, kdy máte a kdy nemáte právo provozovat nějakou specifickou činnost. Tím dochází k předefinování motivací pro soukromé vyjednávání a rozvázání rukou „závistivým sousedům“, kteří se vám budou snažit co nejvíce znepříjemnit život, a o koordinaci nemůže být řeč. Najednou totiž mají právo sekat trávu a pálit větve, kdykoli se jim zachce, a to bez ohledu na vlastníky a uživatele okolních parcel, pakliže jejich počínání odpovídá obecnímu centrálnímu plánu, jak mají lidé trávit volný čas. Bez reálné hrozby postihu na souseda těžko zavoláte policii, která stejně nic nevyřeší a v krajním případě souseda jen s velkými obtížemi a vysokými náklady pokárá za přestupek. Pro nedobrého souseda tedy paradoxně vyhláška o hluku vytváření externalit zlevňuje.

Problém omezování svobodné alokace času Zastupitelé se při svém aktivismu snaží vyjít vstříc volání určitých skupin občanů, kteří mají čas pracovat na zahradě třeba ve všední den dopoledne a v neděli už pracovat nemusí. Vyhláška omezující pálení rostlinných odpadů a práci s hlučnými stroji dopadá nejvíce na skupiny lidí, kteří pracovní dny tráví v zaměstnání, a na chalupáře, kteří mají čas být na chalupě mimo dovolenou zpravidla pouze o víkendech. Přijímání vyhlášek o omezování hlučných činností a spalování logicky kopíruje i věkovou strukturu obyvatel obcí a měst. Tyto vyhlášky najdeme spíše na menších obcích s převahou obyvatel v důchodovém věku. Naopak velká města s vysokým počtem pracujících se podobných vyhlášek zdržují a omezují se většinou pouze na ochranu nočního klidu. Důchodci mají nízké náklady na čas během týdne, kdy všichni ostatní pracují. Naopak si více cení klidu v neděli, kdy má zaměstnaný člověk mnohdy za celý týden jedinou volnou chvilku opečovávat zahradu, aniž by si kvůli tomu musel brát v práci dovolenou. Diktát, kdy smíte pracovat a kdy ne, je velmi nebezpečným zásahem do svobody každého z nás. Úředník ani zastupitel nemá žádná práva říkat nám, co můžeme dělat ve volném čase, pokud tím neporušujeme vlastnická či jiná práva ostatních lidí. To, že není úplně fér k sousedům pracovat s hlučnými stroji v neděli v denní dobu, kdy chce mít každý klid, je snad víceméně obecně platná zásada, kterou téměř všichni respektujeme. Pro její spontánní dodržování ale vůbec nepotřebujeme péči státu a vydávání všelijakých vyhlášek.

Ivo Strejček ([email protected]) studuje na Národohospodářské fakultě VŠE a je spolupracovníkem Liberálního institutu

Pavel Schreier: Příběhy z dějin našich drah - aneb příběhy z dějin etatismu Hynek Řihák Nestává se často, aby knihy pojednávající o historii techniky obsahovaly vedle technických údajů, slavných dat, informací o strojích, výstroji, důležitých osobách atp. též informace zajímavé z pohledu ekonoma či ekonoma-historika. A to i přesto, že tyto jsou zpravidla nedílnou součástí vzniku a provozu skoro všech technických "věciček". Kniha Pavla Schreiera "Příběhy z dějin našich drah" (podtitul: Kapitoly z historie českých železnic do roku 1918) pojednává téma železnic v Českých zemích do roku 1918 opravdu široce. Ke sledovaným tématům zde patří i majetkové poměry na železnici, údaje o hospodaření, o státních zásazích a státním podnikání. Myslím, že Schreierova kniha umožňuje čtenáři (pokud rozumí aspoň trochu

ekonomii) lépe pochopit, proč se situace v oblasti železnic vyvinula, tak jak se vyvinula, a proč se dodnes naše železnice potýkají s řadou problémů. Proto se na některé informace uvedené v knize podíváme blíže. Poměr státu k železnicím prošel v Českých zemích za starého Rakouska (později Rakouska-Uherska) složitým vývojem a několika etapami. Zatímco úplně první železnice byly soukromými podniky, již záhy začaly vznikat i železnice státní. V roce 1854 se však stát z železničního podnikání stáhl. Avšak od roku 1873 se opět začal vracet, časem mu pak patřila většina železniční sítě u nás. Stát však nikdy železniční podnikání úplně neopustil, nýbrž do něj neustále zasahoval.

Soukromá aktivita První železnice (včetně koněspřežných železnic - mimochodem jedna z nich byla první na evropském kontinentě) u nás vznikaly jako soukromé podniky (ke vzniku ovšem potřebovaly císařské privilegium - tj. vlastně povolení, které však zároveň vylučovalo i případnou železniční konkurenci, i když ne vždy účinně). První parostrojní železnice u nás "Severní dráha císaře Ferdinanda" (na českém území trať BřeclavPřerov-Bohumín) vznikla po zralých ekonomických úvahách a racionální ekonomické kalkulaci, na které se podílelo i takové eso, jako byl M. S. Rotschild (Schreier, s. 27). Podnikatelé kalkulovali i přes jistá zaváhání velmi slušně a dráha patřila od samého /5

počátku k nejvýnosnějším (Ibid, s. 50). Podnikatelská kalkulace se pak uplatnila i u vzniku některých dalších hlavních drah, jakož i některých lokálních drah (Ibid, s. 101). Vidíme tedy, že soukromá aktivita - tj. podnikatelské rozhodování - bylo podloženo ekonomickou kalkulací.

Státní zásahy Podnikatelé však prakticky po celou dobu museli do svých plánů zahrnovat (někdy jistě rádi) i činnost státu (případně zemí). Autor na různých místech zmiňuje různé typy státních zásahů. Některé z nich si blíže představíme. Začneme státními garancemi, které byly vůbec nejrozšířenější podporou poskytovanou státem železničnímu podnikání. V roce 1854 (kdy stát vyklidil své pozice v železničním podnikání) byl vydán nový koncesní zákon. Tento obsahoval i příslib státní záruky minimálního zúročení vložených prostředků pro tratě, na kterých měl stát zvláštní zájem (Ibid, s. 80). Například když v roce 1854 prodal stát své dráhy soukromé společnosti, dal jí: "...státní záruku zúročení akciového kapitálu 5,2 %." (Ibid, s. 97). Takových případů garancí je uvedeno v knize více - např. na stranách 106, 107, 108, 114 atd. Někdy byly garantovány výnosy i na astronomické částky. "Dráze Císaře Františka Josefa" se dostalo garance výnosu 4 milionů zlatých, tato byla později ještě zvýšena a "České západní dráze“ se dostalo garance stavebních nákladů do výše dokonce 24 miliónů zlatých (Ibid, s. 130 a 136)! Nepřekvapí příliš, že "Dráha Císaře Františka Josefa” hospodařila s trvalým deficitem a byla nakonec zestátněna (Ibid, s. 131). Druhá zmíněná dráha sice nepatřila k prodělečným, ale velkých zisků nikdy nedosahovala (Ibid, s. 137). V jejím případě stát možná musel sáhnout do peněženek daňových poplatníků, aby garantoval stanovený výnos. Ne každá společnost ovšem garanci výnosu od státu získala -- někdy byla žádost zamítnuta (Ibid, s. 47 nebo 90). Nicméně autor uvádí, že: "...jen 2600 kilometrů z těchto železnic [postavených v letech 1855-73 v celém Rakousku, pozn. autora], tedy méně než třetina [sic! jedná se asi o čtvrtinu, pozn. autora], bylo vybudováno bez státních garancí. Vznik 7600 kilometrů umožnil nějaký druh státní záruky či subvence." (Ibid, s. 144-5). Jak systém státní záruky fungoval? Soukromá železniční společnost měla stanoven minimální výnos. Pokud této částky nebylo dosaženo a výnos byl nižší, stát zbylou částku společnosti uhradil. V roce 1869 tak stát vydal 6,5 miliónu korun a v roce 1875 již 47 miliónů korun (zde se autor možná dopustil omylu - v té době byl totiž úřední měnou zlatý) (Ibid, s. 109 a 145, podobně i s. 173). Vedle garancí stát poskytoval méně často i dotace anebo výhodné půjčky. Například 1 milion zlatých půjčil stát dráze z Prahy do Duchcova. "Plzeňsko-březenské dráze" poskytl dvě finanční injekce a například "Košicko-bohumínská železnice" získala do roku 1907 od státu více něž 60 miliónů korun (částečně možná z vyplacených garancí?) /6

(Ibid, s. 128, 134 a 142, podobně i s. 169). Zvlášť velkorysá byla v tomto ohledu podpora lokálních drah, ty byly podporovány ze zemských a státních financí. V Českých zemích tak dle autora vzniklo do roku 1914 na asi 4500 km lokálních drah (Ibid, s. 172 a 175). Státní garance výnosu, výhodné půjčky a dotace soukromým společnostem způsobily, že riziko podnikání bylo přeneseno na daňové poplatníky. V případě garancí stačilo jen peníze investovat a bez velké námahy čekat na výnos, který se tak jako tak dostavil. Zaručený výnos přitom snižoval motivaci podnikatelů zkvalitňovat služby železnic. Tito si nemuseli předcházet zákazníky, aby získali jejich přízeň a peníze. Výhodné půjčky a dotace jim pak vůbec umožňovaly realizovat podnikatelský záměr, na který by za jiných okolností velmi pravděpodobně nikdo nebyl ochoten přispět ani půjčit. Pravdou je, že těmito opatřeními se státu a zemím podařilo přesměrovat vzácné výrobní faktory (práci, půdu a kapitálové statky) do stavby a provozu železnic. Člověk tak mohl vidět tisíce kilometrů kolejí, mnoho tunelů, mostů, stovky lokomotiv, tisíce vagónů, nádraží a zaměstnance budující dráhy anebo pracující na dráze. Nemohl však vidět věci, které díky tomu nevznikly - například nevyrobené povozy, boty, zemědělské stroje, nepostavené továrny, domy a tak dále, jakož ani zaměstnance, kteří by je produkovali. Stát prostřednictvím daní, vyplacených garancí a podpor přilákal podnikatele a výrobních faktory do odvětví železniční dopravy, a tím změnil strukturu produkce. Pokud použijeme terminologii ekonoma L. v. Misese, podnikatelé již nebyli kormidelníky, kteří poslouchají pokynů spotřebitelů a uspokojují jejich nejnaléhavější potřeby (Mises, Byrokracie, s. 52). Místo toho poslouchali pokyny politiků, úředníků a zájmových skupin. Předejme však opět slovo autorovi knihy, abychom se seznámili s některými výsledky uvedených státních politik. Výše jsme již viděli nárůst částky vyplacené na garancích. Autor dále uvádí: "A nebudou asi daleko od pravdy postřehy některých historiků, že totiž mnohé dráhy v monarchii (obzvláště ty rozsahem své sítě menší) udržovaly soukromou formu, fakticky ale dobře žily na zákonem zaručený účet státu." (Schreier, s. 109). Přesněji na účet daňových poplatníků. Zvlášť velké dopady byly u lokálních tratí (ty jsou ostatně problémem dodnes). Nejedna z lokálek byla trvale prodělečná a naděje na splacení půjček byla iluzorní. Jako nadhodnocený se ukázal častokrát i argument, který slýcháme dodnes - rozvoji dotčených oblastí pomůže výstavba silniční, železniční nebo jiné sítě; rozvoj se prostě často nekonal (Ibid, s. 175). Autor však uvádí, že některé lokálky byly i úspěšné. Jednalo se o ty: "Kde stavbě lokálky předcházely objektivní rozbory a skutečně poctivá ekonomická kalkulace, tam se úspěch dostavil." (Ibid, s. 175).

Další státní zásahy Následující zásahy státu již byly nepochybně z pohledu podnikatelů méně příjemné.

Nařizovaly jim většinou podstupovat rizika, které by sami o své vůli - jako dobří hospodáři - nepodstupovali, protože naděje na dosažení zisku (a tím i uspokojení nejnaléhavějších potřeb spotřebitelů) byla malá a riziko ztráty naopak velké. Jiné zásahy pak přímo železniční podnikání regulovaly. Za prvé dle koncesních listin musel být tarif (tj. cena za poskytnutou službu dopravy) schválen úřady (Ibid, s. 82, 104 a 106). Stát občas určoval dokonce i trasu dráhy a nařizoval zdvojkolejnění tratí (Ibid, s. 104, 127 a 111, 131-2). Jindy stát do tarifu zasahoval a například v případě "Severní dráhy císaře Ferdinanda" diktoval i stavbu nových tratí na náklady této společnosti, a to včetně ekonomicky nevýhodných tratí (Ibid, s. 117). Ukládal v koncesních listinách povinnost přepravovat poštu (za finanční odměnu?) a rozhodoval i o uniformách zaměstnanců soukromých železničních společností (Ibid, s. 178-9 a 189). Dva bonbónky na závěr této části. Za prvé bohatá a úspěšná "Ústeckoteplická železnice" byla ze zákona nucena nemalou část zisků, které přesahovaly určitou mez, odvádět státu. Dle některých úvah přimělo toto opatření společnost vybudovat finančně nákladnou a prodělečnou dráhu Řetenice-Lovosice-Mimoň-Liberec. Společnost díky tomu nemusela odevzdat peníze státu (Ibid, s. 132). Za druhé během tíživé hospodářské krize roku 1873 vybídl stát společnost „Plzeňsko-březenskou dráhu“, aby dostála koncesní listině a vybudovala dráhu z Plzně do Železné Rudy (Ibid, s. 134). Není divu, že tato společnost musela být později zestátněna.

Státní podnikání Již poměrně záhy se u nás stát sám rozhodl stavět a provozovat železnice. Impulsem byla žádost "Severní dráhy císaře Ferdinanda" o finanční podporu, ta sice byla zamítnuta (společnost se bez ní stejně obešla), ale přiměla jednoho z nejmocnějších mužů tehdejšího Rakouska Karla Bedřicha barona Kübecka navrhnout státní podnikání na dráze. Baron Kübeck argumentoval "...hlavně tezí, že soukromé podnikání již svojí podstatou, tj. snahou po zisku, nepředstavuje pro železnici výhodu. Konkurence jednotlivých společností vede… pouze k mrhání jak financemi, tak i lidským potenciálem. Stát naopak má možnost oboje sjednocovat a nasměrovat k vybudování efektivně fungující sítě drah v celém státě." (Ibid, s. 55). Nemá smysl podrobněji rozebírat omyly tohoto tvrzení, není zde na to prostor. Nechť si čtenář vyhledá něco o Rakouské ekonomické škole, ekonomech jako byl L. v. Mises, M. N. Rothbard atd. My se podíváme na výsledky státního podnikání, tak jak je prezentuje P. Schreier. Budeme mít na paměti, že stát podnikal v době, kdy to obvyklé příliš nebylo a většina trhu zůstávala svobodná (nikoliv však úplně bez regulací a omezení). Stát ukončil své podnikání na železnici roku 1854, kdy své dráhy prodal kvůli svému špatnému finančnímu zdraví (Ibid, s. 78). Na první pohled nedopadlo státní podnikání na železnici špatně. Stát ostatně ob-

sadil často hlavní směry (u nás OlomoucPraha-Děčín a Česká Třebová-Brno), které by se zřejmě i tak realizovaly. Odprodávaný státní podnik vykazoval ekonomickou rentabilitu - 3% zúročení základního kapitálu (Ibid, s. 96). Na druhý pohled již tak dobře situace nevypadala. Předně stát prodal svoje dráhy za 94 miliónů zlatých, ale dle dodatečných zhodnocení však šlo jen asi o polovinu reálné pořizovací hodnoty (Ibid, s. 96-7)! Jinde autor uvádí, že stát investoval do svých drah za patnáct let svého podnikání 260 miliónů zlatých - poměr by tak byl jen 36 % (Ibid, s. 77). V obou případech se jedná o zlaté konvenční měny. Spolu s železnicí prodal stát dané soukromé společnosti i státní lesy, doly a hutní podniky a je otázkou, zda byly tyto všechny započítány do pořizovací ceny státních železnic (Ibid, s. 96). Někdo by mohl namítnout, že Rakousko se v té době nenacházelo v dobrém finančním stavu (mimo jiné i díky velkorysé výstavbě železnic) a že nakupující společnost - převážně francouzská "Societé générale de Crédit mobilier", za kterou stáli především bratři Péreirové - o této skutečnosti dobře věděla. Vyjednávací schopnosti a dostatek informací jistě mohly pomoci slevu srazit. Jenže rozdíl mezi pořizovací a prodejní cenou je i tak značný. Stát navíc poskytl kupující společnosti garanci výnosu ve výši 5,2 % - viz výše. A dále: "...technický stav státních železnic měl do ideálu velice daleko." (Ibid, s. 97). Tak jen mezi Českou Třebovou a Brnem bylo za jedinou zimu zjištěno skoro 1200 lomů kolejnic a nový majitel zde musel vyměnit zhruba 175 km kolejnic, podobné to bylo i jinde. Park kolejových vozidel někdejších státních drah byl zastaralý. Společnost musela nakoupit více než 60 lokomotiv, 226 osobních vagónů a 3509 nákladních vagónů. Milióny se musely investovat do výměny mostů, vylepšování vrchní stavby drah a do změny organizace (Ibid, s. 97). Zdá se být jisté, že 3% zisk byl ve skutečnosti iluzorní a byl dosažen na úkor obnovy kapitálových statků (kapitál byl spotřebováván)! Dříve nebo později by musel stát svoje dráhy a jejich vybavení alespoň částečně opravit nebo nahradit, což by se projevilo i na poklesu zisku nebo případně vzniku ztráty. V opačném případě by se musel provoz na drahách po čase omezit nebo úplně zastavit. Sen barona Kübecka o efektivním státním podnikání se ukázal být utopií.

Zestátnění železnic aneb císař pán komunistou Jak jsme výše viděli, stát díky svým pobídkám přispěl k nadměrné stavbě železnic, která neodpovídala potřebám tehdejších spotřebitelů. Dále stát svými nařízeními a požadavky některým železničním společnostem zvyšoval náklady (teoreticky se někdy mohly pobídky s růstem nákladů i kompenzovat). Není proto divu, že se řada železničních společností dostala do finančních problémů nebo nedosahovala garantovaného zisku. (Jistě se našly i takové železniční společnosti, za jejichž problémy mohl především špatný podnikatelský

odhad.) Stát pak opětovně sáhnul do kapes daňových poplatníků. Výše citovaný ekonom L. v. Mises nazval takovýto systém, kdy soukromé vlastnictví zůstane formálně zachováno, ale je do něj zasahováno státem, jako intervencionismus (Mises : Liberalismus, s. 68). A dodal, že: "Ať se díváme na intervencionismus z kterékoliv stránky, vždy se ukáže, že vede k výsledku, jejž jeho autoři a příznivci nezamýšleli…” (Ibid, s. 74). Z toho plyne neudržitelnost intervencionismu. Stát sice plánoval pokrýt staré Rakousko mnoha tisíci kilometry železničních tratí, a také v tom uspěl (České země mají dodnes vzhledem k ploše jednu z nejhustějších železničních sítí na světě). Zároveň však "uspěl" i ve vytváření špatně hospodařících železničních společností, které zatěžovaly státní rozpočet více a více. Protože tato situace nebyla dlouhodobě udržitelná, rozhodl se stát tyto společnosti zestátnit (volil tedy v této oblasti socialismus - veřejné vlastnictví výrobních prostředků) a sám opět přímo vstoupil do podnikání na železnici. Jak autor uvádí: “… stát, donucen nouzí, opustil stanovisko trpného platiče záruk a začal účinně zasahovat jako politický faktor." (Schreier, s. 145). Druhá varianta - nechat železniční společnosti padnout (a tím i často nechat řadu drah zpustnout nebo zlikvidovat) - byla oslyšena. Každopádně neústálý nárůst částek, kterými stát hospodaření železničních společností sanoval, se dle autora týkal většiny společností. Je nutno dodat, že vedle převážně ekonomických důvodů existovaly někdy i důvody vojenské (Ibid, s. 148). Zestátnění probíhalo v několika etapách a návrhy na zestátnění (jimž byla veřejnost příznivě nakloněna) musely projít parlamentem. Postátnění probíhalo výkupem a akcionáři se často dočkali štědré náhrady (Ibid, s. 151). Účet samozřejmě platil nebohý daňový poplatník. Postátňovány byly tedy ztrátové nebo málo ziskové dráhy - viz třeba strany 136, 138-9 apod. K postátnění je nutno říci, že někdy si stát vyhradil už v koncesní listině, že po určité době přejde daná dráha do jeho majetku (Ibid, s. 83). Dále je třeba doplnit, že postátňovány byly i společnosti prosperující. Jednalo se namátkou o "Společnost státní dráhy" (i přes název se jednalo o soukromou společnost, která vznikla odkupem někdejších státních drah roku 1854 a dala si do názvu slovo státní - viz výše) nebo "Severní dráha císaře Ferdinanda" atd. (Ibid, s. 102, 155-6 a podobně s. 127). Nabízí se otázka: pokud stát zestátňoval ztrátové nebo málo ziskové společnosti, dosáhl u nich pak lepších hospodářských výsledků? Je to málo pravděpodobné, protože jinak by tyto společnosti nepotřebovaly pro svůj vznik nebo udržení státní garance, výhodné půjčky a dotace (jistě někde stát mohl získat nové zákazníky - např. propojením dříve konkurenčních tratí nějakou spojkou, "koncentrací" nádraží do jedné budovy atd.). Nákupem dobře hospodařících společností mohl stát vylepšit hospodaření svých drah jako celku, lze ovšem předpokládat (Ibid, s. 155), že budoucí zisky byly již

kapitalizovány do výše odstupného. Odstupné nicméně platil daňový poplatník. Postátnění mělo ještě jeden zajímavý dopad - železniční společnosti ho předem očekávaly, a proto věnovaly na údržbu a rekonstrukci tratí i příslušenství minimum prostředků (Ibid, s. 154). Je otázka, zda si toto politici a úředníci vůbec uvědomili. Bohužel v knize chybí prakticky úplně údaje o hospodaření nových státních drah. Závěr Kniha Pavla Schreiera nám umožňuje porozumět řadě problémů státního podnikání a státních zásahů na železnici (i ve všeobecné rovině). Přestože se od té doby situace vlivem rozvoje silniční dopravy značně změnila v roce 1921 bylo v Československu jen 8063 motorových vozidel (Šuman, s. 11) -- a řada tehdy ziskových drah by dnes byla ve ztrátě nebo by již dávno zanikla (což se i tak někdy stalo - první lokální tratě vzaly za své již v dobách první republiky, rušily se i za komunismu a ruší se i dnes), nelze se úplně ubránit dojmu, že část problémů našich železnic má své kořeny již v dobách starého mocnářství. Knihu lze proto k četbě jen doporučit. Literatura: 1. Mises, v. L. Byrokracie. Praha: Liberální institut 2002. 2. Mises, v. L. Liberalismus. Praha: Liberální institut 1998. 3. Schreier, P. Příběhy z dějin našich drah: kapitoly z historie českých železnic do roku 1918. Praha: Mladá fronta 2009. 4. Šuman-Hreblay, M. Encyklopedie automobilů: české a slovenské osobní automobily od roku 1815 do současnosti. Brno: Computer Press 2007.

TERRA LIBERA je vydávána společností TERRA LIBERA. Kontaktní adresa: TL, c/o Liberální institut, Spálená 51, 110 00 Praha 1 E-mail: [email protected] Její vydávání není povoleno ani schváleno žádnou státní institucí.

On-line archív

TERRA LIBERA z let 2000–2010 dostupný na stránkách

www.libinst.cz

/7