Decentralizační proces v Severním Irsku z britsko-irské perspektivy

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia

Decentralizační proces v Severním Irsku z britsko-irské perspektivy

Bakalářská práce

Martin Farkač

Vedoucí práce: Mgr. Pavel Dvořák UČO: 414561 Obor: ES-PL Imatrikulační ročník: 2012

Brno, 2015

Prohlášení Čestně prohlašuji, ţe bakalářskou práci jsem vypracoval samostatně, pod obětavým vedením vedoucího práce a za pouţití uvedených zdrojů a literatury.

V Brně dne

……………………

Martin Farkač

Poděkování Rád bych poděkoval Mgr. Pavlu Dvořákovi za ochotné vedení bakalářské práce, stejně jako za osobní konzultace a mnoţství cenných připomínek, jakoţ i za pomoc při formulování nových termínů.

Anotace Bakalářská práce se zabývá decentralizačním procesem v Severním Irsku, a to za vyuţití přístupu, který zohledňuje i roli Irska v tomto procesu. Na základě analýzy smluv, zákonů a deklarací autor zkoumá vývoj pozic a kompetencí Irska, Severního Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska vůči Severnímu Irsku. Autor dále identifikuje specifika decentralizačního procesu v Severním Irsku a konfrontuje je s teorií decentralizace. Klíčová slova: Severní Irsko, decentralizace, devoluce, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Irsko, decentralizační proces.

Abstract The thesis conceptualises the process of decentralization in Northern Ireland while using an approach that takes into consideration the role of Ireland in this process. The author examines the evolution of positions and competences of Ireland, Northern Ireland and the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland in relation to Northern Ireland on the basis of an analysis of treaties, acts and declarations. The author also identifies some specifics of the process of decentralization in Northern Ireland and confronts them with the theory of decentralization. Klíčová slova: Northern Ireland, decentralization, devolution, United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, Ireland, process of decentralization.

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................................................................ 4

2

Teoretické vymezení................................................................................................................................ 6

3

2.1

Metodologie ......................................................................................................................................... 6

2.2

Termíny ................................................................................................................................................. 7

Rozbor decentralizace............................................................................................................................. 9 3.1

Zákon o irské vládě .......................................................................................................................... 9

3.2

Anglo-irská smlouva ..................................................................................................................... 11

3.3

Ústava Irského svobodného státu........................................................................................... 12

3.4

Zákon o vnějších vztazích a Irská ústava ............................................................................. 13

3.5

Zákon o Irské republice a Zákon o Irsku .............................................................................. 14

3.6

Zavedení přímé správy ................................................................................................................ 14

3.7

Dohoda ze Sunningdale a další pokusy o navrácení devoluce ................................... 16

3.8

Anglo-irská dohoda ....................................................................................................................... 20

3.9

Deklarace z Downing Street ...................................................................................................... 21

3.10

Belfastská dohoda ..................................................................................................................... 22

3.11

Dohoda ze St Andrews............................................................................................................. 24

4

Vyhodnocení proměny pozic a kompetencí ............................................................................... 27

5

Specifika decentralizace v Severním Irsku ................................................................................. 29 5.1

Konfrontace specifik s teorií decentralizace ...................................................................... 30

5.1.1

Typy decentralizačních procesů ..................................................................................... 30

5.1.2

Teoretické závěry v případě Severního Irska ........................................................... 32

6

Závěr ............................................................................................................................................................ 33

7

Seznam použité literatury a dalších zdrojů ................................................................................ 35

8

Přílohy ......................................................................................................................................................... 39

1

Úvod

Historie vztahů mezi Irskem a Velkou Británií se datuje hluboko do minulosti. Ačkoli Irsko bylo osídleno jiţ od pravěku, k významným interakcím vojenského a politického charakteru mezi oběma ostrovy začalo docházet aţ ve 12. století za vlády anglického krále normanského původu Jindřicha II. Plantageneta. Normané si dokázali do poloviny 13. století podmanit většinu ostrova a Irsko se od té doby aţ do poloviny 20. století nikdy plně nevymanilo z anglického vlivu. Souţití Irů a příchozích Britů nebylo nikterak poklidné, spíše naopak. Bylo poznamenané mnoha vzpourami a rozbroji, jeţ zanesly mnoho nesvárů mezi obě strany. I přesto bylo nepřímým důsledkem vzájemné ovlivňování obou kultur, kdy mnozí Irové částečně přijali zejména některé anglické zvyky a příchozí kolonisté naopak přejali prvky irské kultury. Roku 1801 Irsko prostřednictvím Zákona o unii oficiálně splynulo s Velkou Británií v jediný celek v rámci nově vytvořeného Spojeného království (Frank 2006: 30–36, 76). Prvním krokem k opětovné samostatnosti Irska bylo aţ přijetí Zákona o irské vládě roku 1920 a následné uzavření Anglo-irské smlouvy v prosinci 1921, která umoţnila vznik Irského svobodného státu (Irish Free State) následujícího roku a vytvořila základ pro dlouhodobé udrţení Severního Irska jako politického útvaru. Severní Irsko představovalo na počátku 20. let minulého století nový koncept, protoţe nenavazovalo na ţádný historický politický útvar. Severní Irsko samo o sobě ostatně můţeme vnímat jako jakési vyvrcholení celého historického střetu mezi Irskem a Velkou Británií, neboť zůstává posledním významným sporným bodem v mezi oběma stranami.1 Konfrontace mezi „probritskými“ a „proirskými“ skupinami v Severním Irsku v průběhu let vyústila v jeden z nejkrvavějších konfliktů v západní Evropě. Na tyto rozpory bylo navázáno i téma decentralizace, zvané téţ devoluce, s níţ je Severní Irsko od svého vzniku pevně spjato.2 Cílem této práce je analyzovat decentralizační proces v Severním Irsku, a to z pohledu tří aktérů, kteří se na něm v průběhu let podíleli – Severního Irska, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. V rámci decentralizačních studií se jedná o nezvyklý přístup, neboť ve většině případů decentralizace postačuje studovat pouze vývoj vztahů mezi regionem a centrem. Zatímco práce z oboru moderních politických dějin běţně pracují se Lord správce pečeti (Lord Privy Seal) Austen Chamberlain v roce 1921 poznamenal, že Severní Irsko je kompromisem mezi Irskem a Velkou Británií, pročež je nelogické a neobhajitelné, a tudíž bude představovat největší problém, který bude třeba mezi Irskem a Velkou Británií řešit (Ferriter 2005: 240). 2 Zákon o irské vládě (Government of Ireland Act 1920) zaváděl do té doby oddalovanou samosprávu pro celé Irsko, zároveň však rozdělil ostrov na Severní a Jižní Irsko (Frank 2006: 111–2). 1

4

zohledňováním vlivu Irska i Spojeného království a vysvětlují celý proces severoirské devoluce prostřednictvím této komplexní perspektivy (viz Ferriter 2005, Ranelagh 1994), práce zabývající se decentralizací dostatečně nepodtrhávají vliv irské vlády na proces v Severním Irsku (srov. Loughlin 2011, Keating 2004). Pouţití této britsko-irské perspektivy se poměrně blíţí Coakley a Gallagher (2010: 383–405). V českém prostředí bylo tématu devoluce v Severním Irsku věnováno relativně málo místa, za zmínku stojí zejména práce Jana Franka Konflikt v Severním Irsku (2006a), jeţ se však dominantně věnuje bezpečnostní problematice, a publikace Iva Šlosarčíka Politický systém Irska (2007), zabývající se primárně jiţní částí ostrova. Ve sbornících zaměřených na víceúrovňové vládnutí bylo Severní Irsko opomíjeno a z britských regionů byla dávána přednost Walesu (srov. Kotábová et al. 2006, Dančák and Hloušek, eds. 2007). Širší veřejnost je pak spíše obeznámena s devolucí Skotska, k čemuţ přispělo i referendum uskutečněné v září 2014, jeţ se dotazovalo britských občanů ţijících ve Skotsku, zda si přejí, aby se Skotsko stalo nezávislou zemí. Z českých komparativních prací se tak severoirská devoluce dočkala pouze krátké zmínky v publikaci Základní modely politických systémů (viz Říchová 2012). Nutno podotknout, ţe téma bezpečnosti a náboţenského, resp. kulturního střetu v Severním Irsku se těší větší pozornosti akademické obce, a to i v zahraničí.

5

2

Teoretické vymezení 2.1 Metodologie

Cílem předkládané práce je analyzovat vývoj decentralizačního procesu upravujícího rozdělení moci nad Severním Irskem mezi Severní Irsko, Spojené království Velké Británie a Irsko. Konkrétně se zaměřím na proměnu pozic jednotlivých aktérů. Moji snahou bude za vyuţití historicko-deskriptivní metody, opíraje se o teorii decentralizace, zodpovědět výzkumné otázku ve znění: „Jaká jsou specifika tohoto decentralizačního procesu?“, a „Jak se měnily pozice aktérů (Irska, Spojeného království a Severního Irska) v procesu zmíněné decentralizace?“. Výzkum bude spočívat ve studiu a analýze jednotlivých smluv upravujících rozdělení kompetencí k Severnímu Irsku mezi Spojené království, Irsko a samotné Severní Irsko, mezi jinými se jedná o následující smlouvy a zákony3: Government of Ireland Act 1920, AngloIrish Treaty 1921, Irish Free State Constitution Act 1922, Executive Authority (External Relations) Act 1936, Constitution of Ireland 1937, Ireland Act 1949, Northern Ireland (Temporary Provisions) Act 1972, Sunningdale Agreement 1973, Anglo-Irish Agreement 1985, Downing Street Declaration 1993, Belfast Agreement 1998, St Andrews Agreement 2006. Některé z těchto aktů se mohou po bliţším prozkoumání ukázat jako irelevantní pro zodpovězení výzkumné otázky, na druhou stranu budou analyzovány i další dokumenty a deklarace, jeţ by mohly mít vliv na přerozdělení kompetencí k Severnímu Irsku. Svoji práci hodlám pojmout jako jednopřípadovou studii. Výzkumný postup, jak jsem jiţ naznačil výše, bude spočívat v časově postupné historické analýze jednotlivých smluv a dalších právních aktů či deklarací, jejímţ prostřednictvím se budu snaţit zaznamenat vývoj pozic a pravomocí zmíněných tří aktérů vůči Severnímu Irsku z „britsko-irské perspektivy“, kdy bude kladen důraz na rozloţení kompetencí mezi Irsko, Severní Irsko a Spojené království, přičemţ vlastní podoba severoirské samosprávy bude spíše na okraji mého zájmu. Na základě zachycení proměny pozicí/rolí zkoumaných aktérů se poté budu snaţit identifikovat specifika severoirského decentralizačního procesu a konfrontovat je s dosavadní teorií decentralizace, případně se pokusit o formulaci nové teorie objasňující tyto zvláštnosti.

Za názvem smlouvy či zákona je uveden rok přijetí, neboť názvy smluv a zákonů jsou uvedeny v originálním anglickém znění. Zákony přijaté ve Spojeném království zpravidla na konci uvádějí formu, dle níž má být zákon citován a uváděn, a ta je v souladu s tímto postupem. Pro přehlednost byly roky přijetí doplněny i u ostatních dokumentů. Překlady názvů jsou uvedeny níže v práci. 3

6

Časově bude práce vymezena od roku 1920, kdy byl přijat Zákon o irské vládě, první právní základ k rozdělení Irska na dvě části. Přelom první a druhé dekády 20. století se však v Irsku vyznačoval značnou komplikovaností způsobenou irským povstáním, jeţ zapříčinilo do jisté míry dualitu moci a rozpor mezi legislativou a faktickou politickou situací. Pokud se tedy v práci vyskytnou i události předcházející přijetí Zákona o irské vládě, bude tak činěno pouze za účelem vysvětlení záleţitostí, jeţ jsou předmětem výzkumu.

2.2 Termíny Oblast víceúrovňového vládnutí se potýká s termínovou nejednoznačností, popř. překrýváním jednotlivých termínů. Proto jsem se rozhodl uvést zde definice některých podstatných termínů, jeţ budu ve své práci vyuţívat. Decentralizačním procesem, či decentralizací, bude pro účely práce rozuměn jakýkoli proces, skrze nějţ dochází k posílení pravomocí regionu na úkor centrální vlády (srov. Hloušek, Kopeček and Šedo 2011: 228). Jedná se o velice obecnou definici, která však umoţňuje zahrnout široké mnoţství jevů pod jeden termín. Vykoupilová (2007) pouţívá jinou definici, kdy decentralizaci vymezuje jako proces, „v jehož rámci dochází k rozbití centralizovaného modelu vlády a na různě definované jednotky státního celku jsou přeneseny různě definované kompetence, respektive tyto jednotky jsou danými kompetencemi nadány. (…) centrální vláda (centrum) disponuje konečnou mocí vzhledem k daným jednotkám; proces decentralizace či opačné recentralizace je v moci centra.“ (Vykoupilová 2007: 17) Od této definice však upouštíme právě pro její konkrétnost, neboť pak vzniká absence termínu zahrnujícího všechny procesy s cílem přesunu pravomocí níţe. Devoluce (devolution) představuje pojem, kterým bývají označovány decentralizační procesy probíhající ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, a to konkrétně v případech Skotska, Walesu a Severního Irska, kdy dochází k přenosu kompetencí od nadřízených politických autorit k podřízeným, ale voleným autoritám (Říchová and Fiala 2002: 23). Podobně se k tomuto pojmu staví i Vykoupilová (2007: 18), dle které devoluce „v obecném významu může znamenat přenesení jistých legislativních kompetencí (lawmaking), resp. vytvoření vlastního legislativního orgánu. Je možné konstatovat, že termín devoluce bývá často používán ve smyslu obecného procesu decentralizace v reáliích Spojeného království.“ Mezi jednotlivými devolucemi však existují podstatné rozdíly a nedá se o nich hovořit jako o symetricky probíhajících procesech, nýbrţ spíše jako o procesech

7

unikátních či speciálních, jeţ se odehrávají v jediném státě a v současnosti i v přibliţně stejném čase (Loughlin 2011, srov. Keating 2004). Region definuji jako politicko-geograficky vymezenou oblast niţší neţli stát a vyšší neţli obec (srov. Říchová and Fiala 2002: 11). V případě Spojeného království pod tímto termínem budu rozumět Anglii, Skotsko, Wales a Severní Irsko, ačkoli si uvědomuji, ţe ve Spojeném království existují i niţší úrovně správy, např. counties (hrabství).4 V perspektivě decentralizačních i jiných politologických prací je region podléhající decentralizačnímu procesu moţné označovat rovněţ jako periferii, a to v opozici k centru tvořenému centrální vládou (srov. Keating 2004: 155, Cabada 2009). S pojmy decentralizace a region jsou úzce spjaty termíny regionalizace a regionalismus. Zatímco regionalizace představuje proces, v jehoţ průběhu centrální vláda přenáší na základě svých zájmů a rozhodnutí určité pravomoci na region, regionalismus je ideologie zaloţená na poţadavcích regionu o navýšení svých pravomocí (Říchová and Fiala 2002: 13-16). Pojmová úskalí při studiu decentralizačního procesu v Severním Irsku nekončí u výrazů spjatých s teorií decentralizace a víceúrovňovým vládnutím, nýbrţ prostupují i do politickogeografické oblasti. Spojené království Velké Británie a Severního Irska (dále jen Spojené království) budu uţívat pro označení státního útvaru zahrnujícího, jak jiţ z názvu vyplývá, Severní Irsko, a to zejména v opozici k Irské republice, resp. předchozích irských státních útvarů. Od tohoto pojmu odlišuji Velkou Británii, jeţ na rozdíl od Spojeného království nezahrnuje Severní Irsko. Westminsterem pak rozumím parlament Spojeného království a Stormontem vlastní legislativní těleso Severního Irska. Ačkoli Irsko z geografického hlediska označuje celý ostrov, tedy včetně Severního Irska, v oblasti politické je uţíván jako oficiální název Irské republiky, která Severní Irsko nezahrnuje. Pro účely své práce se níţe přidrţím pouţívání pojmu Irsko pro území celého ostrova a politický celek na jeho jiţní části budu uvádět vţdy v jiném vhodném názvu, tedy jako Irskou republiku, respektive jako Irský svobodný stát. Výjimku představuje pouze období od roku 1936, tedy po přijetí irské ústavy, která přejmenovala Irský svobodný stát na Irsko (irsky Éire), do vyhlášení Irské republiky v roce 1949. V tomto případě bude Irsko označovat politický útvar, pokud by se mělo jednat o označení ostrova, bude na to v textu upozorněno.

Území a regiony náležející Spojenému království a ležící mimo území Velké Británie a Irska nejsou předmětem této práce. Rovněž si uvědomuji problematičnost použití pojmu region ve spojitosti s Anglií. 4

8

Severní Irsko někdy bývá chybně zaměňováno s Ulsterem, kterýţto pojem označuje severní oblast Irska. Ulster byl jednou ze čtyř historických irských provincií a byl tvořen devíti hrabstvími, z nichţ pouze šest je nyní součástí Severního Irska a zároveň i Spojeného království. Zbylá tři hrabství přináleţela od rozdělení ostrova na základě Anglo-irské dohody z roku 1922 Irskému svobodnému státu a později Irské republice. Pro Ulster by se tedy jako vhodnější nabízelo označení severní Irsko, v opozici k Severnímu Irsku tvořenému šesti ulsterskými hrabstvímí (Antrim, Armagh, Down, Fermanagh, Londonderry a Tyrone) a obvody (boroughs) Belfast a Londonderry. Rozdělení ulsterských hrabství bylo zvoleno účelně, aby byla v Severním Irsku zajištěna zhruba dvoutřetinová převaha protestantského obyvatelstva nad obyvatelstvem katolickým (Frank 2006: 12, 111–112, Coakley and Gallagher 2010: 385). Tato náboţenská dělící linie se relativně překrývá s politickým rozdělením obyvatelstva na unionisty a nacionalisty. Unionisté zastupují ideu Severního Irska jako součásti Spojeného království, zatímco nacionalisté usilují o sjednocení Irska, tj. o začlenění Severního Irska do Irské republiky (Connolly 1990, Šlosarčík 2007: 219).5 Za vhodné povaţuji uvést také rozdílné kategorie pravomocí, jeţ se vyskytují v decentralizačním procesu v Severním Irsku. Jedná se o přenesené pravomoci (transferred matters), o nichţ rozhoduje region, výlučné pravomoci (excepted matters), k jejichţ správě je oprávněna pouze centrální vláda, a vyhrazené pravomoci (reserved matters), které jsou primárně v dikci centrální vlády, ale mohou být přeneseny na decentralizované těleso, příp. opět odebrány (Keating 2004: 170). Co se týče anglických a irských výrazů vyskytujících se v názvech smluv či v jejich znění, hodlám primárně pouţívat jejich české překlady.6 Pro přehlednost však bude uvedeno i originální znění, a to zpravidla u prvního výskytu daného výrazu v práci níţe.

3

Rozbor decentralizace 3.1 Zákon o irské vládě

Severní Irsko bylo vytvořeno na základě Zákona o irské vládě (Government of Ireland Act 1920) přijatého roku 1920. Tento zákon představoval rovněţ první skutečně významný

Dále je možné se setkat s termíny loajalista a republikán, které označují radikálnější stoupence obou hnutí. Loajalisté, kteří naprosto odmítají jakékoli sjednocení s Irskou republikou, přitom nevylučují ani potenciální odtržení se od Spojeného království. Na druhé straně republikáni jsou ochotnější k použití síly za dosažením irské jednoty (Šlosarčík 2007: 219). 6 Pro přehlednost budou tyto přeložené názvy psány s velkým písmenem a v případě opakujících se názvů smluv i s rokem přijetí uvedeným za názvem. 5

9

dokument měnící mocenské nastavení mezi Velkou Británií a Irskem od přijetí Zákona o unii (Act of Union).7 Zakotvil parlamenty pro Severní i Jiţní Irsko8 skládající se z Jeho Veličenstva, Senátu a Dolní sněmovny (House of Commons). Zákon pracoval i s moţným sjednocením jak ostrova, tak jeho parlamentů, k čemuţ dodnes, téměř o sto let později, nedošlo.9 Pro dosaţení kooperace mezi parlamenty Severního a Jiţního Irska v oblastech, na nichţ se oba parlamenty shodnou, měla být v určený den ustavena Rada Irska (Council of Ireland) skládající se z předsedy jmenovaného lordem místodrţícím (Lord Lieutenant)10, 13 poslanců z obou dolních sněmoven a 7 členů z obou senátů. Vztahy mezi „Severem a Jihem“ tedy byly v oblasti spolupráce v rámci Rady Irska nastaveny rovným způsobem, přičemţ ke změně tohoto uspořádání mohlo dojít pouze tehdy, pakliţe by oba parlamenty přijaly změny ve shodném znění (Government of Ireland Act 1920). Rada Irska byla zamýšlena především jako přechodná platforma, která mohla být nahrazena parlamentem pro celé Irsko, pokud by se na tom dolní komory obou parlamentů shodly. Vytvoření celoirského parlamentu by pak de facto i de iure bylo bráno jako moment sjednocení ostrova a irská vláda vzešlá z tohoto parlamentu by převzala veškeré pravomoci svěřené Jiţnímu a Severnímu Irsku. Pokud by si parlamenty obou částí nevyhradily před vytvořením irského parlamentu zvláštní pravomoci, přestaly by k okamţiku jeho zaloţení existovat (Government of Ireland Act 1920). Parlamenty Severního a Jiţního Irska dostaly na základě Zákona o irské vládě pravomoci k přijímání zákonů v oblasti zachovávání pořádku (peace and order) a udrţování dobré vlády (good government) ve vztahu ke své jurisdikci v rámci ostrova. Jedná se o relativně vágní, aţ negativní vymezení. To dokládá i seznam záleţitostí, které byly z pravomocí parlamentů vyňaty. Mezi ně patřily zejména otázky koruny, války a obranných sloţek, zahraničních vztahů, měny, udělování hodností, obchodu mimo území Irska a trestání zrady. Zakázáno bylo omezování náboţenské svobody a vyznání, a to v jakékoli části Irska. Zákony přijaté irskými parlamenty nicméně měly niţší právní sílu neţli zákony přijaté Westminsterem. Radě Irska pak byla vyhrazena pravomoc vydávat nařízení v záleţitostech společného zájmu Severního a Jiţního Irska. Exekutivní pravomoci dle Zákona o irské vládě náleţely Jeho Veličenstvu králi, Vláda Spojeného království přislíbila Irsku nezávislost ještě před vypuknutím 1. světové války, avšak vzhledem k následnému konfliktu byla tato nezávislost odložena (viz výše). 8 Jižní Irsko je název používaný pro všechna ostatní hrabství mimo Severní Irsko v období mezi přijetím Zákona o irské vládě 1920 a Anglo-irskou smlouvou 1922, která oficiálně uznala Jižní Irsko jako Irský svobodný stát (viz níže). 9 S výhradou období od 6. do 8. prosince 1922 v důsledku Anglo-irské smlouvy (viz níže). 10 Jeho post byl v roce 1922 nahrazen úřadem guvernéra Severního Irska (Portál Parliament 1998). 7

10

výkon těchto pravomocí byl však přenesen v zastoupení krále na lorda místodrţícího, s výjimkou pravomocí vyhrazených pro irskou státní správu (civil service) (Government of Ireland Act 1920).

3.2 Anglo-irská smlouva Zákon o irské vládě byl de facto neúčinný v jiţní části Irska, jelikoţ zde probíhala od ledna 1919 do července 1921 válka o nezávislost na Velké Británii (Coakley and Gallagher 2010: 467). Posun k relativní stabilitě vztahů mezi oběma ostrovy zajistila aţ Anglo-irská smlouva (Anglo-Irish Treaty), oficiálním názvem Články dohody ke smlouvě mezi Velkou Británií a Irskem (Articles of Agreement for a Treaty between Great Britain and Ireland), podepsaná 6. prosince 1921. Ta představovala důleţitý dokument pro vymezení vztahů mezi jiţní a severní částí ostrova. Obsahovala totiţ ustanovení, kterým umoţnila Severnímu Irsku ve lhůtě jednoho měsíce od ratifikace smlouvy všemi stranami vyslovit přání, aby se pravomoci Irského svobodného státu nevztahovaly na území Severního Irska. Tento krok by musely schválit obě komory severoirského parlamentu a dát jej na vědomost králi Spojeného království. Pro Severní Irsko měl poté nadále platit Zákon o irské vládě, zatímco jiţní část ostrova, která vytvořila na základě Anglo-irské smlouvy Irský svobodný stát, by byla vázána ústavou tohoto dominia. Severní Irsko 7. prosince 1922, den po ratifikaci smlouvy, skutečně adresovalo králi Spojeného království, Jiřímu V., své přání nebýt dále součástí Irského svobodného státu. Od následujícího dne, 8. prosince 1922, bylo Severní Irsko jiţ trvale odloučeno od svého jiţního souseda (Anglo-Irish Treaty 1921, Ferriter 2005: 281). V období mezí 6. a 8. prosincem 1922 však bylo Severní Irsko autonomní součástí Irského svobodného státu, přičemţ poţívalo práv, jeţ mu byly vyhrazeny v Zákonu o irské vládě. Pokud by Severní Irsko v průběhu měsíční lhůty po ratifikaci smlouvy nepoţádalo o vystoupení ze svazku s Irským svobodným státem, měl právě tento politický útvar převzít veškeré pravomoci k Severnímu Irsku, jimiţ Severní Irsko dle Zákona o irské vládě nedisponovalo a ke kterým měl Irský svobodný stát kompetence ve zbývající části Irska (Anglo-Irish Treaty 1921). Jak jiţ bylo zmíněno výše, po oddělení Severního Irska od Irského svobodného státu platil pro severní část ostrova Zákon o irské vládě z roku 1920. Anglo-irská smlouva pro případ vyvázání se Severního Irska konstituovala komisi skládající se ze tří členů, po jednom jmenovaných irskou a severoirskou vládou a předsedy jmenovaného britskou vládou, jeţ měla na základě přání obyvatel a ekonomických a geografických podmínek určit hranici mezi 11

Severním Irskem a Irským svobodným státem (Anglo-Irish Treaty 1921). Ačkoli výsledná podoba hranice měla záviset pouze na rozhodnutí této komise, předčasný únik informací o závěrech komise v roce 1925 způsobil, ţe oba irské státy, jimţ se komisí navrhovaná podoba hranice nelíbila, se usnesly, ţe ponechají hranici v podobě, jak ji definoval Zákon o irské vládě (Frank 2006: 100, Portál Hansard 2015). Pravomoc volit členy Rady Irska parlamentem Jiţního Irska pak měly po vytvoření parlamentu Irského svobodného státu přejít na toto nové zákonodárné těleso. Avšak v důsledku dohody z prosince 1925, která ponechávala hranice v původní podobě, byl de facto opuštěn i koncept Rady Irska všechny její pravomoci měly přejít na parlament ve Westminsteru a parlament Severního Irska a oba irské subjekty se měly nadále setkávat a konzultovat mimo společnou platformu (Portál Hansard 2015).

3.3 Ústava Irského svobodného státu Význam Zákona k ústavě Irského svobodného státu (Constitution of The Irish Free State (Saorstát Eireann) Act) přijatého 6. prosince 1921 spočívá zejména v legislativním i ústavním přijetí moţnosti rozdělení Irska na dvě části ze strany Jiţního Irska, resp. Irského svobodného státu, a ve skutečnosti, ţe učinila z Irského svobodného státu rovnocenného člena Společenství národů (Community of Nations), které je součástí Britského společenstva národů (British Commonwealth of Nations).11 Součástí zákona je kromě vlastního textu ústavy Irského svobodného státu i text Anglo-irské smlouvy, jenţ byl z hlediska právní moci nadřazen samotné ústavě. To znamenalo, ţe pokud by část ústavy jakkoli rozporovala znění Anglo-irské smlouvy, byla by tato část povaţována za neplatnou do té míry, v jaké odporuje znění zmíněné smlouvy (Constitution of The Irish Free State (Saorstát Eireann) Act 1922). Právě tento formální souhlas s Anglo-irskou smlouvou byl hlavní příčinou pozdější irské občanské války, neboť irské radikální skupiny, zejména IRA (Irská republikánská armáda, Irish Republican Army) a část Sinn Féin (blíţe viz Frank 2006: 96–101), se odmítaly smířit jak s nejednotností Irska, tak se setrváním Irského svobodného státu pod nadvládou britské koruny, jakkoli tato byla značně omezena.12 Radikály popuzovala obzvláště povinnost členů parlamentu přísahat věrnost králi Spojeného království a jeho následovníkům, stejně jako zmínka o „společném občanství“ (common citizenship) Irska a Velké Británie nebo postavení britského panovníka jako hlavy moci výkonné (Ranelagh 1994: 202-205, Ferriter 2005: 369). Irský svobodný stát získal postavení dominia (poloautonomního celku Britského impéria podřízeného panovníkovi Spojeného království) s kompetencemi v takovém rozsahu, jakým se v rámci Commonwealthu těšila např. Kanada, a to na základě znění Anglo-irské smlouvy. 12Přímým podnětem k začátku irské občanské války bylo až volební vítězství stran podporujících Angloirskou dohodu v červnu 1922, tedy několik měsíců po jejím podepsání. 11

12

3.4 Zákon o vnějších vztazích a Irská ústava Irští političtí představitelé nepolevili ve snaze o vyvázání se Irského svobodného státu z podřízeného svazku se Spojeným královstvím ani po vítězství „prosmluvních“ sil13 v irské občanské válce. K výrazné změně nastavení vztahů mezi oběma subjekty však došlo aţ roku 1936, kdy Zákon o vnějších vztazích ještě více omezil pravomoci koruny zasahovat do irských záleţitostí, neboť panovníkovi Spojeného království určil pouze ceremoniální roli – jmenování diplomatických a konsulárních zastupitelů na základě pověření ze strany Výkonné rady (Executive Council) Irského svobodného státu, z jejíhoţ pověření měl rovněţ uzavírat mezinárodní dohody a smlouvy (Executive Authority (External Relations) Act 1936, Ferriter 2005: 367–8). Na tyto snahy navázalo přijetí Ústavy Irska, která vstoupila v účinnost o rok později, tedy roku 1937, a nahradila ústavu Irského svobodného státu z roku 1922. Klíčovým ustanovením z hlediska zaměření této práce jsou články 2 a 3, které stanovují, ţe národní územím se rozumí celý ostrov Irsko i se všemi přilehlými ostrovy a teritorii a ţe parlament a vláda Irska mají právo vykonávat moc nad celým ostrovem. Irsko si těmito články vlastně nárokovalo území Severního Irska. Jelikoţ ale fakticky nevykonávalo svou moc nad Severním Irskem, natoţ

jako

jediný

suverénní

aktér,

nelze

toto

ustanovení

z perspektivy

vývoje

decentralizačního procesu brát neţ jako pouhý rétorický obrat, který nedošel naplnění v reálném výkonu a rozdělení moci. Tento závěr je ostatně podepřen i článkem 3 ústavy, v němţ je stanoveno, ţe místní a věcná působnost zákonů Irského parlamentu je omezena na místní a věcnou působnost, kterou disponoval Irský svobodný stát, tedy pouze na jiţní část ostrova (Moody and Martin 1996: 287, Portál Irish Statute Book 2013). Přesto mělo znění článků 2 a 3 velký význam pro další vývoj severoirské devoluce. Oba dokumenty odráţely přístup tehdejšího irského předsedy vlády de Valery, který usiloval o sjednocení ostrova Irsko a o zachování výhodných ekonomických vazeb Irska se Spojeným královstvím, ale ze svého republikánského přesvědčení usiloval o zrušení věrnosti k britské koruně. Irsko proto nadále zůstávalo v Commonwealthu, ačkoli např. ústava Irska zbavila irské poslance povinnosti přísahat věrnost králi a vytvořila úřad prezidenta Irska (Ferriter 2005: 369).

13

Jedná se o označení pro zastánce Anglo-irské smlouvy.

13

3.5 Zákon o Irské republice a Zákon o Irsku Ačkoli ve 2. světové válce zachovalo Irsko formálně neutralitu, přeci jen prokazovalo větší náklonnost straně Spojenců, tedy mj. Spojenému království. Po válce však Irsko udělalo výrazný krok k definitivnímu zpřetrhání vazeb se svým východním sousedem. V roce 1948, poté, co de Valeru nahradil v čele vlády Costello, byl irským parlamentem přijat Zákon o Irské republice (The Republic of Ireland Act) a v účinnost vstoupil následujícího roku. Jak vyplývá jiţ z jeho názvu, jedná se o akt, jehoţ prostřednictvím bylo Irsko prohlášeno republikou. Nově vytvořená Irská republika přišla o své místo v Commonwealthu, neboť v době vyhlášení republiky v Irsku ještě nebylo právně slučitelné, aby republika byla součástí Britského společenství národů. Nutno však poznamenat, ţe oficiální název státu zůstal Irsko (Éire), Irská republika měla slouţit pouze jako jeho „označení“ (description) (The Republic of Ireland Act 1948, Frank 2006: 103–4). Zákon o Irsku (Ireland Act 1949) z roku 1949 představoval britskou odpověď na vyhlášení Irské republiky. Potvrzuje, ţe Irsko (Éire) přestalo být k roku 1949 součástí dominií Jeho Veličenstva krále Spojeného království. V prvním článku rovněţ stanovil, ţe Severní Irsko zůstává součástí Spojeného království, přičemţ ţádná část Severního Irska nepřestane být jeho součástí, pokud s tím nevysloví souhlas parlament Severního Irska. Zajímavým se jeví i ustanovení, které zachovává Irské republice status země, jeţ není ve vztahu ke Spojenému království povaţována za cizí (foreign country) (Ireland Act 1949). Britský premiér Attlee se k vyhlášení Irské republiky a Zákonu o Irsku vyjádřil v tom smyslu, ţe pro Irsko je zřejmě důleţitější zpřetrhání vazeb ke Spojenému království neţli znovusjednocení celého ostrova. Costello naopak snad ani nezváţil moţnost zrušit Zákon o vnějších vztazích, čímţ by se Irsko de facto stalo republikou, a setrvat přitom v Commonwealthu (Ferriter 2005: 455, 484).

3.6 Zavedení přímé správy Zatímco v jiţní části ostrova panovalo po přijetí Anglo-irské smlouvy období bohaté na politické události, v Severním Irsku se situace spíše zakonzervovala. Za zmínku snad stojí pouze zrušení proporčního volebního systému v roce 1929 (Moody and Martin 1996: 244). Problém ne zcela rovnoprávné nacionalistické „proirské“ menšiny však přetrvával a čekal na výraznější podnět k otevření této otázky. Ten přišel na sklonku 60. let, kdy se tenze mezi menšinovými nacionalisty a většinovými unionisty po několika incidentech přelila v kritickou bezpečnostní situaci, která v létě 1969 vyvrcholila nasazením britských jednotek k potlačení násilí. V reakci na tento krok vydaly britská a severoirská vláda deklaraci, která potvrzovala, 14

ţe Severní Irsko a veškeré jeho záleţitosti zůstávají zodpovědností Spojeného království a vyloučila jakoukoli moţnost změny hranice mezi oběma částmi Irska (Portál CAIN 2014). Nepokoje nicméně neustaly a ve snaze předejít ještě tragičtějším událostem zavedl Westminster přímou správu Severního Irska s účinností od 30. března 1972 prostřednictvím Zákona o Severním Irsku 1972 (Northern Ireland (Temporary Provisions) Act 1972). Výkon exekutivních pravomocí, jak byly definovány v Zákoně o irské vládě, přešel z rukou severoirské exekutivy do rukou pověřeného člena vlády, státního tajemníka pro Severní Irsko (Secretary of State for Northern Ireland). Přesunut byl i úřad nejvyššího státního zástupce (Attorney General), jenţ byl sloučen do jurisdikce nejvyššího státního zástupce pro Anglii a Wales (Portál CAIN 2014, Northern Ireland (Temporary Provisions) Act 1972). Zasedání severoirského parlamentu bylo přerušeno a legislativní pravomoci přešly na královnu, resp. na Westminster. Zachován měl být systém státní správy (Irish services), a to pouze s tou změnou, ţe nyní v jejím čele stál státní tajemník pro Severní Irsko, jemuţ byl navíc po dobu platnosti Zákona o Severním Irsku 1972 zřízen poradní orgán zvaný Severoirská komise (Northern Ireland Commission), jenţ se měl skládat z místních obyvatel jmenovaných státním tajemníkem. Zavedení přímé správy bylo od začátku koncipováno jako přechodné opatření (ostatně viz název zákona). Přímá správa měla být ukončena po roce od jejího nastolení, mohla být ovšem kdykoli prodlouţena, coţ se později opakovaně událo (Portál CAIN 2014, Northern Ireland (Temporary Provisions) Act 1972). Plně se tak projevila charakteristika politického systému Spojeného království, kde parlament ve Westminsteru můţe přijmout, změnit, nebo zrušit jakýkoli zákon (Říchová 2012: 109). Legislativní pravomoc vydávat dekrety (Orders in Council) přešla, jak zmíněno, na parlament a vládu Spojeného království. Schválení takového dekretu však mělo podléhat souhlasu obou komor parlamentu. Pokud by v urgentním případě byl vydán dekret, jenţ neobdrţel souhlas obou komor a nebyl jimi schválen do 40 dnů ode dne jeho vydání, ztrácel takový výnos platnost. Podobné opatření platilo i pro nařízení vydaná státním tajemníkem pro Severní Irsko na základě zákona o veřejných úřadech (Civil Authorities (Special Powers) Act (Northern Ireland) 1922). Zavedení přímé správy však nikterak nemělo ohrozit ustanovení Zákona o Irsku z roku 1949, které Severnímu Irsku zaručovalo, ţe bez souhlasu Stormontu nedojde k odloučení 6 severních hrabství od Spojeného království (Portál CAIN 2014, Northern Ireland (Temporary Provisions) Act 1972).

15

3.7 Dohoda ze Sunningdale a další pokusy o navrácení devoluce V březnu 1973 se v Severním Irsku uskutečnilo referendum o budoucnosti Severního Irska, v němţ se naprostá většina hlasujících vyslovila pro setrvání Severního Irska v rámci Spojeného království. Výsledky však byly ovlivněny bojkotem republikánů, tedy zastánců irské jednoty. Po tomto referendu vydala britská vláda bílou knihu s názvem Návrhy pro ústavu Severního Irska (Northern Ireland Constitutional Proposals), jeţ navrhovala obnovení devoluce mj. prostřednictvím ustavení legislativního shromáţdění na základě power-sharing, tedy sdílené zodpovědnosti za politické rozhodování (viz níţe), a vytvoření Rady Irska k podpoření přeshraniční ekonomické spolupráce s Irskou republikou, která do určité míry navazovala na stejnojmenný koncept ze Zákona o irské vládě. Na základě tohoto návrhu byl v květnu přijat Zákon o Severoirském shromáţdění (Northern Ireland Assembly Act), jenţ vytvořil nové legislativní těleso pro Severní Irsko, tzv. Severoirské shromáţdění (Portál BBC 2008, Portál CAIN 2014). O měsíc později, v červnu 1973, byl přijat mnohem zásadnější dokument – Zákon o severoirské ústavě (Northern Ireland Constitution Act 1973). Ten potvrdil status Severního Irska jako součásti Spojeného království na podobné bázi jako Zákon o Irsku, avšak s tou změnou, ţe k odtrţení od Spojeného království mohlo dojít na základě rozhodnutí většiny občanů hlasujících v referendu. Budoucnost Severního Irska tak byla přesunuta z beder parlamentu na lid. Zákon rovněţ zrušil parlament Severního Irska, jehoţ zasedání bylo přerušeno na základě zavedení přímé správy, jakoţ i post guvernéra Severního Irska, jehoţ kompetence byly z větší části přesunuty na státního tajemníka pro Severní Irsko. Tento úřad měl významnou roli v přenášení kompetencí, neboť na základě jeho návrhů měl Westminster udělovat, ale i zbavovat po souhlasu Stormontu Severní Irsko jeho pravomocí, a to i v samotném udělení devoluce a ukončení přímé správy (Northern Ireland Constitution Act 1973, Portál CAIN 2014). Legislativa představovaná Severoirským shromáţděním získala pravomoc vydávat se souhlasem státního tajemníka pro Severní Irsko, a v případě vyhrazených a vyjmutých pravomocí (reserved and excepted matters) i se souhlasem Westminsteru, tzv. opatření (measures) se silou zákona. Výjimku představovaly zákony, které by diskriminovaly jakoukoli osobu či skupinu na základě politického či náboţenského přesvědčení. Odebírání přenesených pravomocí (transferred matters) bylo podmíněno schválením Severoirského shromáţdění. Ačkoli moc výkonná nadále spočívala de iure v rukou panovníka, byl vytvořen rámec pro vlastní severoirskou exekutivu (Northern Ireland Executive), která však začala 16

fungovat aţ po Sunningdaleské dohodě (viz níţe). Předseda a členové exekutivy měli být jmenováni státním tajemníkem pro Severní Irsko, a to pokud moţno z řad členů Severoirského shromáţdění. Úřad nejvyššího státního zástupce zůstal sloučený s úřadem pro Anglii a Wales (Northern Ireland Constitution Act 1973, Portál CAIN 2014). Severoirská exekutiva obdrţela pravomoc konzultovat libovolnou záleţitost s jakýmikoli orgány Irské republiky a rovněţ uzavírat smlouvy s Irskou republikou v záleţitostech, k nimţ Severní Irsko získalo přenesené pravomoci, včetně moţnosti postoupit výkon některých přenesených pravomocí na orgány Irské republiky. Výkon legislativní moci v této oblasti však měl být zpočátku vyhrazen. Podstatný byl i dodatek, který stanovil, ţe nejbliţší referendum o změně statusu Severního Irska jako součásti Spojeného království můţe být konáno nejdříve v roce 1983 a poté nejdříve deset let po nejbliţším takovém referendu (Northern Ireland Constitution Act 1973). Zákon dále poskytuje výčet pravomocí, které jsou vyjmuty (excepted matters) z kompetencí Severního Irska. Jedná se mj. o záleţitosti spjaté s korunou a následnictvím, parlamentem ve Westminsteru, o mezinárodní vztahy vyjma vztahů s Irskou republikou v působnosti vymezené zákonem, ozbrojené sloţky, záleţitosti související s národností a imigrací, jmenováním soudců, volbami (včetně severoirských) a dále měnové záleţitosti a výjimečné pravomoci k potírání terorismu. V těchto oblastech tedy nemohl státní tajemník pro Severní Irsko navrhnout přenos pravomocí na Severní Irsko. Westminsteru byla rovněţ dána pravomoc přijímat legislativu vztahující se k vytvoření policejního orgánu pro Severní Irsko. Jako počáteční vyhrazené pravomoci pak byly uvedeny severoirské soudnictví, udrţování veřejného pořádku, trestní právo, záleţitosti spjaté s policejními sloţkami včetně Královského policejního sboru Ulsteru (Royal Ulster Constabulary), zbraně a výbušniny, záleţitosti spjaté s imunitou a oprávněním stát se členem Severoirského shromáţdění, domobrana, s výjimkami obchod mimo hranice Spojeného království a další záleţitosti (Northern Ireland Constitution Act 1973). Na Zákon o severoirské ústavě navázala konference v Sunningdale, kde se setkali zástupci britské a irské vlády s představiteli politických stran zapojených do exekutivy Severního Irska, tedy Ulsterské unionistické strany (UUP), Sociálnědemokratické strany práce (SDLP) a Alianční strany (AP). Komuniké z této konference bylo podle místa jejího konání později pojmenováno jako Sunningdaleská dohoda (Sunningdale Agreement). Irská i britská vláda zde deklarovaly, ţe budou respektovat přání většiny lidu Severního Irska a ţe bez tohoto souhlasu 17

nedojde ke změně jeho statusu jako součásti Spojeného království. Nicméně lid Irské republiky společně s „proirskou“ menšinou v Severním Irsku zastoupenou SDLP se vyjádřily v tom smyslu, ţe se nevzdávají ambice dosáhnout sjednoceného Irska, avšak pouze na základě konsensu (Sunningdale Agreement 1973, Portál CAIN 2014). Na konferenci byla obnovena i myšlenka Rady Irska, neúspěšně prezentované v Zákoně o irské vládě. Ta se měla skládat z Rady ministrů a Konzultativního shromáţdění. V obou tělesech by irská i severoirská strana byla zastoupena stejným počtem členů, v případě shromáţdění jmenovaných na základě proporčního principu. Rada ministrů měla rozhodovat výhradně jednomyslně. Úkolem Irské rady mělo být zajišťovat harmonizační funkce, plnit konzultativní roli a v oblastech společného zájmu vydávat i rozhodnutí, aby bylo dosaţeno všeobecného zvýšení ekonomické efektivity odstraněním zdvojených činností. Mezi tyto oblasti byly navrţeny následující: spolupráce v zemědělství, průmyslu a obchodu, nakládání s přírodními zdroji, výroba elektřiny, cestovní ruch, doprava, sport a kultura (Sunningdale Agreement 1973). Irská a severoirská strana se také dohodly na stíhání násilných trestných činů, které by nezáviselo na tom, na které straně hranice došlo ke spáchání takového činu. Všechny strany dále vyjádřily naděje, ţe následné vytvoření severoirské exekutivy na základě principu sdílení moci (power-sharing)14 vytvoří základ pro celospolečenskou podporu a identifikaci s institucemi Severního Irska, včetně důvěry v policii. Britská vláda se ve světle dosaţených rozhodnutí zavázala, ţe bude usilovat o co nejdřívější devoluci plných pravomocí na základě Zákona o severoirské ústavě a o následné jmenování severoirské exekutivy. K tomu skutečně došlo, a to 1. ledna 1974. Ke konci února se však konaly nové volby, v nichţ zvítězily unionistické strany, které odmítaly dohodu ze Sunningdale. Někteří unionisté se domnívali, ţe by dohoda neměla být ratifikována, dokud Irská republika nezruší články 2 a 3 své ústavy (viz výše). Vše nakonec vyvrcholilo stávkou unionistických pracovníků v květnu 1974, která donutila severoirskou exekutivu rezignovat a přivodila kolaps Sunningdaleské dohody, v důsledku čehoţ byla obnovena přímá správa. 30. května pak bylo na dobu 4 měsíců odročeno zasedání Severoirského shromáţdění (Portál CAIN 2014, Sunningdale Agreement 1973). Tj. koncept založený na konsensuálním, resp. konsociačním principu, kdy je k přijetí rozhodnutí nutné dosáhnout souhlasu dvou či více stran (v případě Severního Irska zástupců unionistů i nacionalistů), v opozici k většinovému přístupu, kdy nadpoloviční většina může rozhodnout na úkor menšiny. Na základě power-sharingu by tedy zástupci nacionalistů a unionistů sdíleli moc výkonnou i zákonodárnou (srov. Šlosarčík 2007: 233). 14

18

V reakci na tyto události byl v červenci 1974 přijat Zákon o Severním Irsku 1974 (Northern Ireland Act 1974), kterým bylo prohlášeno zasedání Severoirského shromáţdění za přerušené do té doby, dokud se jej britská vláda nerozhodne rozpustit. Zákon rovněţ potvrzoval zavedení přímé správy a navíc vytvořil rámec pro ústavní konvent (Constitutional Convention), který zasedal v letech 1975-1976 a jenţ měl najít moţnosti pro ustavení vlastní severoirské vlády. Ţádný kompromis však nebyl nalezen a ve zmíněném roce 1976 byl konvent rozpuštěn. O pět let později, roku 1981, byla jako fórum mezi britskou a irskou vládou vytvořena Anglo-irská mezivládní rada (Anglo-Irish Inter-Governmental Council), jejíţ vznik předznamenal posílení spolupráce mezi Spojeným královstvím a Irskou republikou vůči Severnímu Irsku. Rada se poprvé sešla v lednu 1982 (Portál CAIN 2014). V dubnu 1982 publikovala britská vláda bílou knihu s názvem Severní Irsko – rámec pro devoluci (Northern Ireland: A Framework for Devolution), která navrhovala vytvoření voleného severoirského shromáţdění, jehoţ úkolem by bylo dosáhnout shody na tom, jak by případné postoupené pravomoci byly v Severním Irsku administrovány. Aby došlo k devoluci pravomocí, byla by poţadována 70% shoda na návrhu. Bílá kniha také předpokládala, ţe by nebyly pravomoci předány najednou, nýbrţ postupně (tzv. rolling devolution), přičemţ vyjmuty by byly pravomoci k udrţování pořádku a k řešení přeshraničních záleţitostí. Většina severoirských politických stran nicméně vyjádřila nesouhlas s těmito návrhy. Na základě tohoto rámce byl i přesto vytvořen Zákon o Severním Irsku 1982 (Northern Ireland Act 1982), který vešel v platnost v červenci 1982. Ten vytvořil nová pravidla pro potenciální obnovení devoluce, či spíše upravil původní ustanovení zákona o severoirské ústavě, a to zejména posílením principu sdílení moci (power-sharing), kdy např. všechny parlamentní komise „nového“ shromáţdění, které bylo zvoleno v listopadu téhoţ roku, měly svým sloţením respektovat rozloţení sil v parlamentu. Většina pravomocí nadále zůstala v rukou státního tajemníka pro Severní Irsko a obnovení devoluce záviselo do značné míry na jeho posouzení. Jelikoţ však nacionalisté, zejména SDLP, bojkotovaly nové shromáţdění a i unionistická UUP často blokovala některé procedury, k reálnému znovuzavedení devoluce nedošlo. Shromáţdění nakonec bylo Westminsterem rozpuštěno v červnu 1986 (Portál CAIN 2014, Northern Ireland Act 1982). Iniciativa k vyřešení problému v Severním Irsku přicházela nejen ze strany Spojeného království, ale také od vlády Irské republiky. Ta v březnu 1983 oznámila ustavení „celoirského“ fóra, které později vešlo ve známost jako Fórum nového Irska (New Ireland Forum) a které se skládalo ze zástupců hlavních irských stran a SDLP. K jeho první schůzce 19

došlo v květnu 1983 a o necelý rok později vydalo svoji zprávu, New Ireland Forum Report, v níţ předestíralo potenciální řešení celého konfliktu. Jednalo se o tři moţnosti: 1) vytvoření jednotného Irska, 2) konfederace či federace Irské republiky a Severního Irska, nebo 3) zavedení sdílené autority nad Severním Irskem mezi Irskou republikou a Velkou Británií. Britská vláda tyto moţnosti poměrně rezolutně odmítla (Portál CAIN 2014, Coakley and Gallagher 2010: 391).

3.8 Anglo-irská dohoda Posílená spolupráce mezi Irskem a Velkou Británií ve hledání cesty z krize v Severním Irsku se nakonec projevila v listopadu 1985 podepsáním Anglo-irské dohody (Anglo-Irish Agreement). Vlády obou států v ní uznaly vzájemnou oprávněnost svých zájmů v Severním Irsku a potvrdily, ţe jejich cílem je dosaţení trvalého míru a stability a odstranění rozporů mezi soupeřícími stranami (myšleno nacionalisty a unionisty), které pro dosaţení smíru musí navzájem uznat svá práva a respektovat se. Irská a britská vláda potvrdily, ţe změna statusu Severního Irska je odvislá od souhlasu většiny obyvatel, která si v současnosti nepřeje změnu tohoto statusu. Pokud by však v budoucnu tato většina vyjádřila své přání a souhlasila s vytvořením jednotného Irska, obě vlády by se o tento krok zasadily (Anglo-Irish Agreement 1985). V rámci výše zmíněné Anglo-irské mezivládní rady byla vytvořena Mezivládní konference (Intergovernmental Conference) fungující na dlouhodobé a pravidelné bázi a zabývající se Severním Irskem a vztahy mezi oběma částmi Irska, a to v záleţitostech politických, bezpečnostních, právních a soudních a v podpoře přeshraniční spolupráce. Britská vláda uznala právo irské vlády předkládat její názory a návrhy spjaté se Severním Irskem v rámci působnosti Mezivládní konference, avšak jen do té míry, do jaké se nedotýkají záleţitostí přenesených v důsledku devoluce na severoirskou administrativu, s výjimkou návrhů na nastavení devoluce spjatých se zastupováním zájmů nacionalistické menšiny. Ačkoli hlavní práce konference se měla soustředit na Severní Irsko, britská vláda nevyloučila vzájemnou spolupráci všech tří subjektů, tedy Severního Irska, Irské republiky a Velké Británie. Ani jedna z vlád se nicméně těmito ustanoveními nevzdala své suverenity ve vlastní jurisdikci. Cílem této spolupráce mělo být dosaţení uznání práv a identit a usmíření obou tradicí v Severním Irsku, jakoţ i míru, stability a prosperity skrze potlačení násilí a rozvoj lidských práv a ekonomické, sociální a kulturní spolupráce (Anglo-Irish Agreement 1985).

20

Britská vláda v dohodě dále deklarovala, ţe je její politikou přenést některé z pravomocí státního tajemníka pro Severní Irsko na vlastní severoirské orgány, ovšem pouze na základě všeobecné podpory od severoirské komunity, přičemţ irská vláda se zavázala tuto politiku podporovat. Obě vlády uznaly, ţe devoluce můţe být uskutečněna pouze skrze kooperaci unionistů a nacionalistů. Pokud by se podařilo dosáhnout udrţitelné a celospolečensky přijatelné devoluce, konference měla slouţit jako rámec, v jehoţ rámci můţe irská vláda předkládat legislativní a jiné politické návrhy v oblastech, kde jsou ovlivněny zájmy menšiny a které jsou v kompetenci státního tajemníka pro Severní Irsko. Skrze konferenci mohla irská vláda konzultovat i sloţení komisí zabývajících se rovností a kontrolou policejního sboru. Na půdě konference měly být také řešeny otázky extradice a moţnost harmonizace irského a severoirského trestního soudnictví. Pakliţe by nebylo moţné dosáhnout udrţitelné devoluce, měla se konference zabývat podporou přeshraniční spolupráce v ekonomických, sociálních a kulturních záleţitostech v mezích pravomocí státního tajemníka pro Severní Irsko. V opačném případě by musela Irská republika se Severním Irskem vytvořit vlastní aparát pro přeshraniční spolupráci. Anglo-irská dohoda ve svém závěru rovněţ navrhla vytvoření angloirského meziparlamentního tělesa k posílení vzájemné spolupráce15 (Anglo-Irish Agreement 1985). Dohoda se setkala s negativní zpětnou vazbou jak ze strany nacionalistů, kterým vadilo zejména zachování statusu Severního Irska jako součásti Spojeného království, tak ze strany unionistů, kteří se nemohli smířit se skutečností, ţe Irská republika získala kompetence (jakkoli omezené) k vládnutí v Severním Irsku, coţ povaţovali za začátek konce unie s Velkou Británií. V reakci na odpor k dohodě se britská vláda rozhodla v červnu 1986 rozpustit Severoirské shromáţdění16 a znovu zavést přímou správu, ačkoli nyní měla přímá správa nezanedbatelný irský element skrze Mezivládní konferenci v Belfastu (Jones 1989: 294, Coakley and Gallagher 2010: 391, Portál CAIN 2014).

3.9 Deklarace z Downing Street Kooperace mezi britskou a irskou vlády vůči vyřešení problému v Severním Irsku přinesla další podstatný výstup aţ v prosinci 1993 ve Společné deklaraci o míru, lépe známé jako Deklarace z Downing Street (Joint Declaration on Peace, Downing Street Declaration). Ta K tomu došlo v roce 1990, kdy bylo ustaveno Britsko-irské meziparlamentní těleso (British-Irish InterParliamentary Body). V roce 2001 se jeho členy staly i skotská, velšská a severoirská legislativa a roku 2008 bylo přejmenováno na Britsko-irské parlamentní shromáždění (British-Irish Parliamentary Assembly) (Portál BIPA 2010). 16 Jednalo se již o čtvrté rozpuštění Stormontu od roku 1972 (Jones 1989: 294). 15

21

vcelku potvrdila pozice předestřené v Anglo-irské dohodě. Britská vláda zde prostřednictvím premiéra Majora deklarovala, ţe nemá ţádné partikulární strategické nebo ekonomické zájmy v Severním Irsku a ţe je jejím cílem spolupracovat s irskou vládou na dosaţení míru a stability. Rovněţ přiřkla irskému lidu na jihu i severu ostrova právo na sebeurčení, kdyţ deklarovala, ţe je pouze na Severním Irsku a Irské republice, zda na základě svobodné volby a konsensu dosáhnou sjednocení Irska či nikoli (Downing Street Declaration 1993). Irský premiér Reynolds zastupující irskou vládu naopak uznal, ţe by bylo špatné snaţit se dosáhnout sjednoceného Irska navzdory nesouhlasu většiny obyvatel Severního Irska, ačkoli je nutné zabezpečit rovnost, svobodu myšlení a vyznání a další svobody na celém území ostrova, na nichţ by budoucí dohody měly být zaloţeny. Obě strany odsoudily jakékoli násilné a nátlakové metody a zaměřily se na budování vzájemné důvěry mezi znesvářenými stranami. Reynolds rovněţ uvedl, ţe bude-li uzavřena dohoda usmiřující obě strany, je irská strana ochotna změnit irskou ústavu tak, aby reflektovala nově zavedený konsensuální princip v Severním Irsku. Deklarace z Downing Street se v Severním Irsku setkala se smíšeným přijetím, kdy zvláště radikální unionisté z Demokratické unionistické strany (DUP) se postavily proti deklaraci (Downing Street Declaration 1993, Frank 2006a: 187).

3.10 Belfastská dohoda Základní parametry severoirské devoluce nastavené v Deklaraci z Downing Street se reálně projevily aţ o pět let později, kdy byla na Velký pátek v dubnu 1998, po předcházejících dlouhých jednáních mezi severoirskými stranami, irskou a britskou vládou,17 podepsána Belfastská dohoda (Belfast Agreement), někdy proto také uváděná pod názvem Velkopáteční dohoda (Good Friday Agreement). Na základě Belfastské dohody přijal britský parlament o půl roku později Zákon o Severním Irsku 1998 (Northern Ireland Act 1998), který implementoval opatření dojednaná v Belfastu (Portál CAIN 2014). Vlastní devoluce byla zaloţena na principu power-sharing. Poslanci nově vytvořeného Severoirského shromáţdění (Northern Ireland Assembly) byli povinováni „označit se“ jako unionisté, nacionalisté, nebo jiní. Na základě tohoto rozdělení pak přijetí rozhodnutí v citlivých politických oblastech muselo získat souhlas tak říkajíc napříč společností (crosscommunity). V takovém případě musela souhlas vyjádřit buď většina ve shromáţdění a většina v táboru unionistů i nacionalistů, nebo 60% většina ve shromáţdění a alespoň 40 % poslanců v obou táborech. Tento systém byl pouţíván i pro ustavení vedoucích představitelů 17

Na jednáních participovaly rovněž Spojené státy americké (Stedillie 2004).

22

nově ustavené exekutivy, tedy pro volbu Prvního ministra a jeho zástupce, kteří byli voleni společně v jedné volbě, coţ mělo zaručit, ţe tyto posty budou rozděleny mezi oba bloky. Pro přidělování ministerských postů a pozic v komisích byl pouţíván jiný proporčně-konsociační systém, zaloţený na D’Hondtově formuli (Belfast Agreement 1998, Northern Ireland Act 1998). Dohoda potvrdila záruky obsaţené v Deklaraci z Downing Street týkající se práva na sebeurčení a práva většiny obyvatel Severního Irska rozhodnout, zda se chtějí vyvázat ze svazku se Spojeným královstvím a připojit se k Irské republice, nebo nikoli. Irská republika dokonce souhlasila s uskutečněním referenda o změně vlastní ústavy, jehoţ prostřednictvím by vypustila nárok na Severní Irsko obsaţený v článcích 2 a 3 ústavy (viz výše).18 Britská vláda na oplátku souhlasila, ţe podpoří sjednocení Irska, pokud si to většina v Severním Irsku bude přát. Další opatření se týkala zajištění rovnosti mezi oběma komunitami, která se měla projevit i v soudnictví a policii. Občané Severního Irska si rovněţ mohli zvolit, zda chtějí britské nebo irské občanství, včetně moţnosti mít občanství obou států (Belfast Agreement 1993). Byla tak do určité míry potvrzena „dvojnárodnost“ Severního Irska. Pravomoci Severního Irska smlouva opět vymezila negativně prostřednictvím výčtu vyjmutých a vyhrazených záleţitostí, tj. jakákoli záleţitost nespadající pod tyto dvě charakteristiky se povaţuje za přenesenou na Severní Irsko. Vyjmuté záleţitosti ze značné části kopírují výčet ze Zákona o severoirské ústavě 1973, doplněny byly pouze o některé finanční a daňové záleţitosti a mj. záleţitosti spjaté s vesmírem. Mezi vyhrazené záleţitosti pak byly zařazeny letecká a vodní doprava, poštovnictví, přeshraniční obchod a jeho kontrola, finanční sluţby a trhy, telekomunikační a internetové sluţby, ochrana spotřebitele a některé další (Belfast Agreement 1993, Northern Ireland Act 1998). Belfastská dohoda navázala na předchozí pokusy o vytvoření společných struktur mezi Severním Irskem a Irskou republikou. Byla vytvořena Severo-jiţní ministerská rada (NorthSouth Ministerial Council, dále jen NSMC) ze zástupců výkonné moci z obou částí ostrova, která můţe regulovat vymezené oblasti spolupráce. Jedná se o dopravu, ochranu ţivotního prostředí, turistický ruch, vzdělávání, čerpání z fondů EU, práva přeshraničních pracovníků, zdravotnictví, zemědělství, vnitrozemské vodní cesty a místní rozvoj. NSMC získala poměrně silné postavení vůči Stormontu, neboť dohoda označila oba orgány za vzájemně závislé a Referendum se konalo v rámci celoirského referenda o přijetí Belfastské dohody 22. května. V Irské republice se vyslovilo pro 94 % hlasujících a v Severním Irsku 71 % hlasujících (Coakley and Gallagher 2010: 394). 18

23

dokonce stanovila, ţe fungování jednoho nemůţe být úspěšné bez druhého. Díky tomuto byli unionisté nuceni ke spolupráci v rámci NSMC, neboť v případě jejího pádu by padla i severoirská samospráva (Šlosarčík 2007: 239, Frank 2006a: 199, Belfast Agreement 1993, Northern Ireland Act 1998). Institucionalizace společných vztahů mezi Irskou republikou a Spojeným královstvím byla podpořena vznikem Britsko-irské mezivládní konference (British-Irish Intergovernmental Conference) a Britsko-irské rady (British-Irish Council). Britsko-irská rada slouţí jako těleso propojující administrativy obou center (Irské republiky a Spojeného království), tří decentralizovaných regionů (Skotska, Walesu a Severního Irska) a tří autonomních teritorií (ostrova Man a Normanských ostrovů Guernsey a Jersey). Jejím úkolem je koordinace politik na základě společného zájmu všech subjektů. Mezivládní konference pak spojuje obě centrální vlády a má na základě konsensuálního rozhodování dbát na rozvoj bilaterálních vztahů společného zájmu.19 Britská vláda tak znovu potvrdila, ţe irská vláda má právo do severoirských záleţitostí hovořit formou konzultací i na nejvyšší úrovni. Náplní budoucích setkání mezi Irskou republikou a Velkou Británií se měly stát diskuse nad všemi záleţitostmi vyňatými z kompetencí severoirské administrativy a bdění nad dodrţováním Belfastské dohody (Coakley and Gallagher 2010: 396–400, Šlosarčík 2007: 239, Frank 2006a: 200). Dohoda vstoupila v účinnost 2. prosince 1999, čímţ nahradila Anglo-irskou dohodu z roku 1985, a ještě týţ měsíc se uskutečnily první schůzky Severo-jiţní ministerské rady a Britskoirské rady. Vláda Spojeného království si však i po obnovení severoirské devoluce ponechala pravomoc dočasně obnovit přímou správu v případě zablokování implementace Belfastské dohody. K tomu později skutečně došlo a přímá správa byla znovu zavedena na více neţ tři měsíce od února do května 2000, následně v srpnu a září 200120 a nakonec od října 2002 do jara 2007, kdy byla obnovena devoluce na základě Dohody ze St Andrews21 (Coakley and Gallagher 2010: 395, Portál CAIN 2014).

3.11 Dohoda ze St Andrews Dohoda ze St Andrews (St Andrews Agreement 2006) představuje dokument, který se měl skrze

pozměnění

některých

částí

Belfastské

dohody

zasadit

o

lepší

fungování

Britsko-irská mezivládní konference nahradila Anglo-irskou mezivládní radu a Mezivládní konferenci vytvořenou na základě Anglo-irské smlouvy 1985 (Belfast Agreement 1998). 20 V srpnu a září se jednalo pouze o jednodenní suspendování Shromáždění z technických důvodů spjatých s volbou Prvního ministra (Portál CAIN 2014, Coakley and Gallagher 2010: 395). 21 Severo-jižní ministerská rada v době pozastavení devoluce mezi lety 2002 a 2007 nezasedala (Portál NSMC 2006). 19

24

decentralizovaných těles, aby bylo moţné dosáhnout trvalého (či trvalejšího) postoupení kompetencí. Jedná se zároveň o poslední komplexní úpravu nastavení devoluce v Severním Irsku. Jeden z nejpodstatnějších prvků dohody představoval časový harmonogram pro nalezení shody na dohodě. Pokud by tento harmonogram nebyl dodrţen, přímá správa měla být ustavena na neurčito a britská a irská vláda měly postupovat k implementaci Belfastské dohody na základě vlastní dohody o partnerství (St Andrews Agreement 2006, Wilford a Wilson 2007: 10). Zpětně nyní víme, ţe tyto klíčové termíny byly dodrţeny, ačkoli za značně bizarních okolností, popř. jako v případě policie posunuty (Wilford a Wilson 2007). Tento harmonogram měl rovněţ přímou spojitost s odlišným přijímáním dohody. Zatímco Belfastská dohoda byla přijata britským parlamentem, v Irské republice22 a Severním Irsku bylo pouţito referendum předkládané občanům, přijetí Dohody ze St. Andrews bylo ze všeho nejvíce podmíněno právě ochotou politických aktérů (zejména republikánské strany Sinn Féin (SF) a Demokratické unionistické strany, jeţ měly jmenovat Prvního ministra (premiéra), resp. Zástupce prvního ministra). Osud dohody tak neleţel jiţ na bedrech irských občanů, ale téměř doslova na ochotě dvou předáků nejradikálnějších severoirských stran z opačných stran spektra (srov. Wilford a Wilson 2007, Belfast Agreement 1998).23 Jednou ze změn zavedených Dohodou ze St Andrews je závazek ministrů k plné participaci nejen v rámci exekutivy, ale především v Severo-jiţní ministerské radě a Britsko-irské radě, díky čemuţ můţe Irská republika skrze tato dvě fóra lépe a efektivněji komunikovat se svým severním protějškem. Propojení severoirské exekutivy s těmito ostrovními radami je dále podpořeno Ministerským kodexem (Ministerial Code of Conduct), jenţ stanovuje povinnost účasti pro příslušné ministry vzhledem k předmětu jednání na těchto radách, jakoţ i další podobné body působící ve stejném směru (St Andrews Agreement 2006). Dalším klíčovým bodem bylo zrušení Zákona o Severním Irsku 2000 (Northern Ireland Act 2000), jenţ slouţil jako legislativní nástroj k pozastavení devoluce. Toto zrušení bylo ovšem podmíněno dodrţením časového harmonogramu ohledně data znovuustavení Legislativního shromáţdění. Byla tím znovu potvrzena snaha Spojeného království o pokud moţno trvalé udrţení devoluce v Severním Irsku. Dále byla ustavena revizní komise jmenovaná severoirskou a irskou vládou k posouzení fungování Severo-jiţní ministerské rady (NSMC) s pravomocí navrhnout jejich parlamentům vytvoření dalších orgánů a oblastí vzájemné

V Irsku bylo referendum nutností vzhledem ke změně irské ústavy Belfastskou dohodou. Nutno poznamenat, že dosažení dohody bylo rovněž podmíněno vydáním zbraní ze strany paramilitární republikánské organizace PIRA (Provizorní IRA) (Wilford 2010: 144). 22 23

25

spolupráce v rámci NSMC. K posílení vzájemných irských vztahů slouţí i opatření zavazující severoirskou exekutivu k „ponouknutí“ stran v Legislativním shromáţdění k ustavení severojiţního parlamentárního fóra se stejným počtem členů z obou stran. Vláda měla podpořit i vznik dalšího konzultativního orgánu, tentokrát nezávislého severo-jiţního konzultativního fóra, do jehoţ jmenování mohou zasáhnout i zástupci občanů24 (St Andrews Agreement 2006). Dohoda dále umoţňuje Legislativnímu shromáţdění i Prvnímu ministru a jeho zástupci ustavit revizní komise (panely), jejichţ zprávy by se zaměřovaly na zvýšení efektivity a operační aspekty severoirských institucí. Zasahovaly-li by však takové změny nad severoirskou pravomoc stanovenou devolucí, je nutná konzultace s britskou a irskou vládou. Severní Irsko si tedy můţe upravit nastavení svých institucí v hranicích nastavených devolucí, a to pouze z hlediska efektivnějšího fungování. Britská vláda se pak v dohodě zavázala podniknout kroky ke zlepšení lidských práv, sociální situace v zemi a nastolení větší rovnosti mezi obyvatelstvem, jeţ se má týkat zejména jazykových, kulturních oblastí a zaměstnanosti (zvláště rekrutace do policejních sloţek). Devoluce policie a justice byla smlouvou podmíněna dosaţením dalších limitů, její hlavní překáţka však leţela ve sporu mezi SF a DUP, které do této otázky symbolizovaly téměř celý severoirský konflikt, a tato poloţka zůstávala i po následném zahájení devoluce v roce 2007 nedořešena25 (Wilford a Wilson 2007: 60, St Andrews Agreement, Wilford 2010: 145). V otázce financí zůstala britská vláda spíše obezřetná a zavázala se k zajištění financí k fungování státu v takříkajíc „potřebném“ rozsahu. Stejně jako umoţňovala prohloubení politické kooperace mezi oběma irskými subjekty, tak i v případě financování ponechala prostor pro zváţení moţného společného investování Severního Irska a Irska. Zákon o Severním Irsku 2006 (The Northern Ireland (St Andrews Agreement) Act 2006) implementující Dohodu ze St Andrews vstoupil v platnost v listopadu 2006. Exekutiva pod vedením DUP a Sinn Féin se nakonec ujala úřadu a výkonu pravomocí v květnu 2007, dva a půl týdne před vypršením lhůty stanovené harmonogramem.

Toto konzultativní fórum dosud nebylo vytvořeno, ačkoli se jeho otázkou NSMC zabývala (Portál NSMC 2006). 25 K devoluci policie a justice nakonec došlo v roce 2010 (Portál Parliament 2010) 24

26

4

Vyhodnocení proměny pozic a kompetencí

Při hodnocení decentralizace v Severním Irsku je třeba mít na paměti, ţe ve Spojeném království platí princip suverenity parlamentu. Moc zde vychází nikoli z lidu, nýbrţ z parlamentu ve Westminsteru, který je v přijímání zákonů suverénem, jenţ můţe dle svého uváţení zřizovat a rušit orgány na substátní úrovni (Chytilek 2005: 57–58). Veškeré pravomoci, které byly Severnímu Irsku uděleny, tedy mohly a mohou být teoreticky kdykoli odebrány na základě zákona přijatého Westminsterem. Přesto ale nelze parlament Spojeného království vnímat jako „rozmařilé“ těleso, jeţ by odebíralo a udělovalo pravomoci dle libosti. Spíše lze vysledovat určitou kontinuitu v jeho přístupu k devoluci. Pokud se zaměříme na vývoj pozice Spojeného království vůči Severnímu Irsku, tak od přijetí Zákona o irské vládě, který reflektoval irské snahy o zavedení samosprávy (tzv. Home Rule), je moţné vysledovat jednu neměnnou linii (Frank 2006: 90–2). Ta spočívala v reflexi přání většiny ve Stormontu a od krize severoirského legislativního orgánu v 70. letech v reflexi přání většiny obyvatel Severního Irska ohledně budoucnosti šesti severních hrabství. Rovněţ je zde konstantní snaha o udrţení severoirské samosprávy, která by odebrala řešení problémů Severního Irska z beder centrální vlády. Spojené království si po celou dobu devoluce drţelo nejdůleţitější kompetence, spjaté zejména s chodem celého království, ve vlastní správě a přenesené pravomoci Severního Irska omezovalo přímou správou pouze za účelem vyřešení bezpečnostní krize. Řešení tohoto problému nakonec ovlivnilo i podobu devoluce, i kdyţ někdy jen navrhovanou, neboť neustále docházelo k posilování principu sdílení moci v Severním Irsku. Za zvýšenou pozornost ve vývoji pozice Spojeného království stojí období po začátku účinnosti Anglo-irské smlouvy, kdy Spojené království předalo Irskému svobodnému státu kompetence k Severnímu Irsku, kterými Irský svobodný stát disponoval vůči Spojenému království a které nebyly v pravomoci Severního Irska. Pro jiţní část Irska je stálou pozicí snaha o sjednocení ostrova, jehoţ rozdělení akceptovalo v Anglo-irské smlouvě.26 I kdyţ tato smlouva otevírala moţnost spolupráce obou částí, nastavení vzájemných hranic a jejich následné potvrzení zajistilo unionisticko-protestantskou většinu v Severním Irsku, která o vměšování Irského svobodného státu do severoirských záleţitostí nestála. Přesto alespoň na dva dny v prosinci 1922 vykonával Irský svobodný stát ve vymezené působnosti moc nad Severním Irskem. Ve své ústavě z roku 1937 si Irsko sice

Ve skutečnosti zde akceptovalo možnost rozdělení, ke kterému však prostřednictvím severoirské žádostí o vyvázání se z Irského svobodného následně došlo. 26

27

nárokovalo území celého ostrova, vzhledem k absenci výkonu moci nad Severním Irskem nedošlo k ţádné faktické změně. Změnu s sebou přinesla aţ bezpečnostní krize a zejména 70. a 80. léta. Britská vláda, ač ještě na počátku severoirského konfliktu odmítala jakoukoli účast Irské republiky na řešení konfliktu, postupně učinila z tohoto státu partnera, kterému poskytovala nejprve konzultativní pravomoci a od vytvoření Severo-jiţní ministerské rady i sdílené pravomoci se Severním Irskem ve vymezených oblastech (Coakley 2010: 390). Rovněţ v rámci Britsko-irské rady můţe Irsko řešit záleţitosti společného zájmu všech „ostrovních“ aktérů, tedy i Severního Irska. Jiţní část Irska rovněţ prošla proměnou pozice od separátního úsilí o sjednocení Irska po respektování rozhodnutí většiny obyvatel v Severním Irsku, která si toto sjednocení nepřeje, a snahu o konsensuální řešení problémů. Pozice Severního Irska se měnila v závislosti na vůli Velké Británie a jiţní části Irska. Přesto Severnímu Irsku po celou dobu devoluce zůstala přiřknuta pravomoc rozhodnout o své příslušnosti k jednomu, či druhému subjektu. Tato pozice, rozhodující o setrvání ve Spojeném království, zůstává prozatím nezměněna, avšak budoucnost můţe současné demografické rozloţení obyvatelstva do jednotlivých táborů pozměnit.27 Poměrně širokých pravomocí udělených na základě Zákona o irské vládě Severní Irsko poţívalo aţ do roku 1972. Ačkoli poté několikrát došlo k navrácení alespoň části původních kompetencí či alespoň obnovení Stormontu, ke stálému navrácení pravomocí došlo aţ na základě Belfastské dohody a zejména Dohody ze St Andrews, které zavedly princip sdílení moci, na jehoţ základě dokázala severoirská samospráva lépe ustát protichůdné tlaky. Pozice hlavních stran se však nezměnila. Unionisté nadále preferují setrvání ve svazku s Velkou Británií a nacionalisté by raději viděli sjednocené Irsko. Současná devoluce je proto spíše kompromisem, na němţ se shodnou oba tábory (Stedillie 2004). Rozsah kompetencí Severního Irska je však oproti původní podobě devoluce omezen zejména pravomocemi Irské republiky (viz výše). Současný stav v Severním Irsku poměrně dobře vystihl ve své práci Frank (2006a: 201): „Uzavření Belfastské dohody bylo v severoirské otázce historickým kompromisem. Na úrovni vztahů mezi Irskem a Británií byly odstraněny ústavní normy petrifikující nezadatelné teritoriální nároky, na úrovni vztahů mezi katolíky a protestanty došlo k dohodě o společné vládě a „irské dimenzi“. Od této chvíle se Severní Irsko stalo územím se sporným ústavním statusem, o jehož budoucnosti mohou rozhodnout výhradně jeho vlastní obyvatelé. Severoirská otázka je tak po dlouhých desetiletích konečně s větší či menší dávkou upřímnosti Zvláště pokračování vyšší natality u katolíků může v dohledné době učinit z nacionalistického tábora většinu (Frank 2006: 117–8). 27

28

signatářů právně a politicky objektivizována.“ Přesto je dobré drţet na paměti, ţe ve Spojeném království platí princip suverenity parlamentu, a tedy vše, co se děje, se činí z vůle Westminsteru, či přinejmenším z jeho tolerance.

5

Specifika decentralizace v Severním Irsku

Na základě analýzy smluv je vidět, ţe decentralizační proces v Severním Irsku není procesem plynulým. V průběhu času byly pravomoci udělovány a opět odebírány, coţ značí, ţe Severní Irsko nesměřuje graduálně k vyšší míře přenesených kompetencí. Odebírání a navracení pravomocí však není unikátní záleţitostí, navzdory faktu, ţe zkoumání decentralizačních procesů je omezeno podmínkou demokratičnosti decentralizovaného státu, na niţ poukazuje např. Dvořák (2014: 256). Jako výjimečnější se v tomto směru jeví skutečnost, jak často se nastavení decentralizace měnilo oběma směry. Specifikum severoirské decentralizace nepředstavuje jen navracení a odebírání devoluce, ale také počet aktérů dělících se o moc nad regionem. Skutečnost, ţe Irsko jako třetí subjekt (a druhé centrum) nejenţe participuje na decentralizačním procesu, ale také získává kompetence k Severnímu Irsku, se vymyká z teorie decentralizace, která je zvyklá pracovat pouze se škálou centrum–region. Tento fakt, stejně jako nestálost devoluce, je úzce propojena s přístupem aktérů k decentralizačnímu procesu, resp. k budoucnosti Severního Irska. Ţádná ze stran totiţ fakticky nehlásá, ţe by jejím ideálním konečným cílem bylo zvýšení pravomocí, popř. osamostatnění se Severního Irska, nýbrţ vedou spor o to, ke komu bude Severní Irsko patřit. Zatímco irští nacionalisté chtějí, aby se Severní Irsko sjednotilo s Irskou republikou, unionisté si na druhé straně nedokáţou představit Severní Irsko mimo Spojené království (Stedillie 2004). Spojené království pak zůstává spíše v pozadí procesu a je připraveno konat dle přání většiny severoirského obyvatelstva. Pro Irskou republiku je pak ideálem sjednocení ostrova, přičemţ samotná Irská republika je jedním z nejunitárnějších států v Evropě. Devoluce v Severním Irsku je z tohoto pohledu snad i jakýmsi reliktem snah celoirského hnutí z 19. století a z počátku 20. století o samosprávu pro Irsko, který byl ve značně pozměněné formě vyuţit pro udrţení míru a stability v regionu (Frank 2006: 80–92). Decentralizační proces v Severním Irsku tedy spíše hraje roli jakéhosi kompromisu vyvaţujícího pozice jednotlivých stran, přičemţ pozice Velké Británie se blíţí roli rozhodce.

29

5.1 Konfrontace specifik s teorií decentralizace 5.1.1 Typy decentralizačních procesů Při charakterizaci decentralizačních procesů bývá kromě vlastního rozloţení kompetencí mezi region a centrum kladen důraz na jejich vlastnosti typu (a)symetrie a otevřenosti/uzavřenosti (srov. Requejo and Nagel 2011, Hloušek, Kopeček and Šedo 2011: 217–243). Na tomto základě je moţné decentralizační procesy Spojeného království (tedy devoluci Skotska, Walesu a Severního Irska) označit jako asymetrické a otevřené (Loughlin 2011, Keating 2004). Tyto parametry jsou však pouţívány pro studie zabývající se více regiony v rámci jednoho státu. Při posuzování decentralizace vůči konkrétnímu regionu bývá zkoumán rozsah kompetencí regionu, jejich vývoj a příčina decentralizačního procesu (regionalizace vs. regionalismus - viz výše). Poněkud stranou naopak při zkoumání decentralizace zůstávají poţadavky a cíle jednotlivých zainteresovaných stran28 ohledně budoucnosti regionu. Částečně je moţné je vyjádřit prostřednictvím konceptů regionalizace a regionalismu, avšak ne zcela dokonale, neboť s těmito pojmy lze pracovat pouze v případech, kde jsou součástí procesu pouze centrum a region (periferie). Decentralizace v Severním Irsku se však vymyká z tohoto konceptu, neboť součástí tohoto procesu jsou dvě centra. Zatímco v případě „běţného“ decentralizačního procesu je moţné zachytit cíle jednotlivých stran kdekoli na škále vymezené póly jednotný29 stát a samostatný region, v případě severoirské decentralizace je nutné rozšířit škálu o další pól, který představuje další jednotný stát. Na základě těchto „pólů decentralizace“ tak můţeme dělit decentralizační procesy na dvě mnoţiny, a to na 1) běžné decentralizační procesy a 2) decentralizačně-inkorporační procesy. Oba znázorňuje diagram 1 (viz níţe). Běţné decentralizace můţeme charakterizovat jako procesy, které odpovídají teorii decentralizace. V jejich průběhu dochází k nabývání pravomocí a kompetencí regionu, a to potenciálně do takového bodu, aţ se tento region stává samostatným a suverénním státem. Takovým přelomovým bodem můţe být například i přechod ke konfederačnímu zřízení či vyhlášení nezávislosti, resp. samostatnosti či suverenity, nového státu (bývalého regionu). Můţeme jej nazvat rovněţ jako bilaterální proces, neboť jsou zde formálně zahrnuty dvě strany, a to stát (centrum) a region usilující o zvýšení pravomocí nebo jich jinak nabývající (viz regionalismus vs. regionalizace). Poţadavky stran jsou v běţném decentralizačním Zainteresované strany představují centrální vláda (popř. vlády) a politické strany a hnutí příslušné k regionu. 29 Pojem jednotný stát zde nese význam unitárního centralizovaného státu. 28

30

procesu zpravidla zvýšení kompetencí regionu a osamostatnění se od centra, popř. zefektivnění řízení státu (Říchová and Fiala 2002: 14–19). Jako typické příklady můţeme uvést decentralizace ve Skotsku či Katalánsku (blíţe k těmto decentralizacím viz Amoretti and Bermeo 2004). Póly tohoto procesu tvoří na jedné straně jednotný stát zahrnující region bez jakýchkoli kompetencí a na druhé straně samostatný region mimo původní stát. Decentralizačně-inkorporační procesy můţeme naopak označit jako procesy mimořádné, v nichţ bývá zahrnuta národnostní menšina a kterýţto region se zpravidla nachází v pohraničí. V těchto procesech dochází k decentralizaci pouze jako k první části30 procesu narovnávání vztahů s menšinou obývající region, jehoţ část nebo celek často dříve byl součástí státu konstituovaného převáţně společenstvím s identitou shodnou s touto menšinou. Samostatnost regionu se tak můţe jevit jako tzv. falešný pól decentralizace. Pravým koncovým pólem takového procesu je totiţ nikoliv získání samostatnosti jako regionu, nýbrţ připojení regionu, popř. jeho části podstatně obývané touto menšinou, k jinému jiţ existujícímu státu konstituovanému společenstvím s identitou blízkou aţ totoţnou s identitou menšiny obývající region. Druhá část takového procesu pak je právě inkorporační, neboť jejím cílem je namísto získání dalších pravomocí připojení k jinému centru. V takovém případě příčina decentralizačního procesu bývá odstraněna a dřívější menšina ztrácí svůj, z jistého pohledu výsadní, minoritní status. Je-li stát, do nějţ je region nově zahrnut, ještě více decentralizovaný, neţli stát předchozí, není další navýšení pravomocí regionu vyloučeno, avšak dochází k tomu jiţ za změněných

podmínek

a

v rámci

běţného

decentralizačního

procesu.

Výsadní

decentralizovaný charakter tohoto regionu můţe být v novém státě zachován i z důvodu moţné existence menšiny, jejíţ identita je shodná s identitou původního státu. Vzhledem k počtu zahrnutých aktérů pak můţeme decentralizačně-inkorporační proces označit rovněţ jako proces trilaterální, kde se setkávají nejen stát A (centrum A) a region, ale i stát B (centrum B).

Nicméně dosti dobře rovněž poslední části decentralizačního procesu. Právě proto je důležité zohledňovat cíl decentralizačního procesu z pohledu regionu, neboť má podstatné implikace pro vývoj celého procesu, aniž by jeho výjimečnost byla jasně zřetelná. 30

31

DIAGRAM 1. Typy decentralizačních procesů dle cíle jejich směřování z hlediska regionů.31 Zdroj: Autor.

5.1.2 Teoretické závěry v případě Severního Irska Na základě teoretického vymezení výše je zřejmé, ţe z hlediska pólů decentralizačního procesu spadá Severní Irsko pod typ decentralizačně-inkorporační. Tento charakter procesu je podloţen i současným identitárním rozloţením obyvatelstva, kdy se většina občanů hlásí k pouze britské, nebo pouze irské národnosti (nationality), zatímco k pouze severoirské jen pětina obyvatelstva (NISRA 2013: 63). Demografické rozloţení identit nevyplývá jen z údajů Northern Ireland Statistics and Research Agency (NISRA), ale přeneseně i z volebních výsledků do Stormontu, kdy ve volbách roku 2011 volilo Alianční stranu, jeţ se nejvíce ze stran blíţí prezentaci jednotné severoirské identity, necelých 8 % volících, zatímco unionistické („britské“) a „proirské“ strany volilo 87 % volících (Portál Parties and Elections in Europe 2013, Wilford 2010: 139). Na druhé straně ovšem podíl severoirské identity postupně vzrůstá (NISRA 2013: 62). Pokud by tak teoreticky došlo v průběhu času k převaze severoirské identity nad britskou a irskou, je velice pravděpodobné, ţe by došlo i ke změně typu decentralizačního procesu, jímţ by poté byl jiţ běţný decentralizační proces.

V diagramu jsou zachyceny zjednodušené ideální procesy, vymezené svými póly. Nejsou zde znázorněny reálné situace. Např. při inkorporačním, připojovacím procesu nemusí dojít k dosažení samotného pólu, tj. vzniku čistě unitárního státu. Podobně nemusí být výchozím bodem čistě unitární stát, tedy pól opačný. Šipky v diagramu ukazují směr procesů vedoucích k decentralizaci, resp. inkorporaci. V reálné situaci však může docházet i k posunu opačným směrem a zvrácení decentralizačního procesu, stejně jako inkorporačního procesu. V příloze na závěr jsou uvedeny grafy, jež jsou schopny lépe zachytit reálné posouvání pravomocí a kompetencí v trilaterálním procesu. 31

32

Decentralizačně-inkorporační ospravedlňuje uţití

charakter

britsko-irské

severoirské

perspektivy

ke

devoluce

komplexnímu

rovněţ

zpětně

posuzování

změn

v severoirském decentralizačním procesu v průběhu času. Tento přístup totiţ poukazuje na potenciální rozmezí celého procesu, kdy unionistická strana usiluje o zachování unie s Velkou Británií, irská nacionalistická strana naopak o začlenění do Irské republiky (Stedillie 2004). Decentralizační proces je poté moţné i z této perspektivy vnímat jako snahu o nalezení určitého kompromisu mezi oběma centry, kterouţto pozici dobře zachycuje i diagram 1 (viz výše). Decentralizace v Severním Irsku je tak spíše mezinárodní snahou mezi Spojeným královstvím a Irskem, kteří tento krok podporují, oproti samotným obyvatelům Severního Irska, u nichţ případná podpora znamená spíše podpoření devoluce jako mezikroku mj. k hlubší integraci s Irskem nebo jako nástroje k udrţení míru. Ani pro unionisty, ani pro nacionalisty není prohlubování devoluce z jejich optimálního hlediska konečným a jediným cílem (srov. Stedillie 2004, Wilford a Wilson 2007, Wilford 2010: 136, Sunningdale Agreement 1973).

6

Závěr

Decentralizační proces v Severním Irsku dospěl po neklidném, turbulentním období do fáze stability umoţněné uzavřením Dohody ze St Andrews. Specifičnost zdejší devoluce spočívající na decentralizačně-inkorporačním charakteru decentralizačního procesu a na rozdělení moci nad Severním Irskem mezi tři aktéry (Irskou republiku, Severní Irsko a Spojené království) však nemůţe zaručit dlouhodobě jistý smír. Kompromis dosaţený v Belfastské dohodě zůstává přeci jen pouhým kompromisem a jako takový je slovy Austena Chamberlaina nutně neudrţitelný (viz výše). Zúčastnění aktéři sice prokázali v průběhu času určitou flexibilitu a proměnlivost pozic – unionisté přistoupili na „irskou dimenzi“, nacionalisté a Irská republika tolerují přání většiny v Severním Irsku setrvat ve svazku s Velkou Británií a Spojené království akceptovalo aktivní a mocenskou participaci Irské republiky na decentralizaci v Severním Irsku. I přesto si ale kaţdý aktér zachovává základní linii nezměněnu. V případě Spojeného království je to reflexe přání většiny obyvatel Severního Irska a přenesení zodpovědnosti na Severní Irsko, u Irské republiky a nacionalistů sjednocení Irska a v případě unionistů setrvání Severního Irska v rámci Spojeného království. Pokud by však mělo dojít k jakékoli další proměně postoje aktérů či jejich podoby, bude ovlivněna i současná rovnováţná stabilita severoirské devoluce. A vzhledem k výše nastíněné

33

reálné moţnosti demografické změny v Severním Irsku můţe decentralizační proces brzy přejít do další turbulentní fáze.

34

7

Seznam použité literatury a dalších zdrojů

Anglo-Irish Agreement. 1985. (cit. 2015-04-16). (http://www.cain.ulst.ac.uk/events/aia/aiadoc.htm). Anglo-Irish Treaty. 1921. (cit. 2015-04-05). (http://treaty.nationalarchives.ie/documentgallery/anglo-irish-treaty-6-december-1921/). Amoretti, Ugo M. and Nancy Bermeo, eds. 2004. Federalism and Territorial Cleavages. Baltimore: Johns Hopkins University Press. Belfast Agreement. 1998. (cit. 2014-01-06). (https://www.gov.uk/government/uploads/system/uploads/attachment_data/file/136652/agree ment.pdf) Cabada, Ladislav. 2009. „Úvodem. Moţnosti a limity výzkumu evropského regionalismu.“ In: Evropa regionů, edited by Ladislav Cabada, 5-24. Plzeň: Aleš Čeněk. Coakley, John and Michael Gallagher. 2010. Politics in the Republic of Ireland. 5th ed. London: Routledge. Connoly, Michael. 1990. Politics and Policy-making in Northern Ireland. New York: Philip Allan. (cit. 2015-04-16). (http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/connolly.htm). Constitution of The Irish Free State (Saorstát Eireann) Act. 1922. (cit. 2015-04-05). (http://www.irishstatutebook.ie/1922/en/act/pub/0001/print.html). Dančák, Břetislav and Vít Hloušek, eds. 2007. Víceúrovňové vládnutí v Evropě: zkušenosti, problémy a výzvy. Brno: Mezinárodní politologický ústav. Downing Street Declaration. 1993. (cit. 2015-04-16). (http://cain.ulst.ac.uk/events/peace/docs/dsd151293.htm). Dvořák, Pavel. 2014. „Federalism beyond Federations: Asymmetry and Processes of Resymmetrization in Europe.“ Politologický časopis 21 (3): 255–258. (cit. 2015-04-06). (http://www.politologickycasopis.cz/userfiles/file/2014/3/Polcas_2014_3_pp_255_258.pdf). Executive Authority (External Relations) Act. 1936. (cit. 2015-04-05). (http://www.irishstatutebook.ie/1936/en/act/pub/0058/print.html)

35

Ferriter, Diarmaid. 2005. The transformation of Ireland, 1900-2000. London: Profile Books. Frank, Jan. 2006. Irsko. Praha: Libri. Frank, Jan. 2006a. Konflikt v Severním Irsku. Praha: Triton. Hloušek, Vít, Lubomír Kopeček and Jakub Šedo. 2011. Politické systémy. Brno: Barrister & Principal. Chytilek, Roman. 2005. „Spojené království Velké Británie a Severního Irska.“ In: Politické strany moderní Evropy, edited by Maxmilián Strmiska, Vít Hloušek, Lubomír Kopeček and Roman Chytilek, 57–73. Praha: Portál. Ireland Act. 1949. (cit. 2015-04-05). (http://cain.ulst.ac.uk/hmso/irelandact1949org.pdf). Jones, Bill. 1989. Political issues in Britain today. 3rd ed. Manchester: Manchester University Press. Keating, Michael. 2004. „The United Kingdom: Political Institutions and Territorial Cleavages.“ In Federalism and Territorial Cleavages, edited by Ugo M. Amoretti and Nancy Bermeo, 155-179. Baltimore: Johns Hopkins University Press. Kotábová, Věra, Říchová, Blanka a Plechanovová, Běla, eds. 2006. Institucionalizace a decentralizace v Evropské unii. Praha: IPS FSV UK. Loughlin, John. 2011. „Political and Administrative Asymmetries in a Devolving United Kingdom.“ In Federalism beyond Federations, Asymmetry and Processes of Resymmetrisation in Europe, edited by Ferran Requejo and Klaus-Jurgen Nagel, 37-59. Farnham: Ashgate Publishing Limited. Moody, Theodore W. and Francis X. Martin. 1996. Dějiny Irska. Praha: Lidové noviny. NISRA. 2013. Statistics Bulletin. Census 2011: Detailed Characteristics for Northern Ireland on Health, Religion and National Identity. (cit. 2014-01-04). (http://www.nisra.gov.uk/Census/detailedcharacteristics_stats_bulletin_2011.pdf). Northern Ireland Act. 1982. (cit. 2015-04-15). (http://cain.ulst.ac.uk/hmso/nia1982.htm). Northern Ireland Act. 1998. (cit. 2015-04-16). (http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1998/47/enacted/data.pdf). 36

Northern Ireland Assembly Act. 1973. (cit. 2015-04-07). (http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1973/17/enacted/data.pdf). Northern Ireland Constitution Act. 1973. (cit. 2015-04-07). (http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1973/36/enacted/data.pdf). Northern Ireland (St Andrews) Act. 2006. (cit. 2015-04-20). Northern Ireland (Temporary Provisions) Act. 1972. (cit. 2015-04-07). (http://cain.ulst.ac.uk/hmso/tpa1972.htm). Portál BBC. 2008. (cit. 2015-04-07). (http://news.bbc.co.uk/onthisday/hi/dates/stories/march/9/newsid_2516000/2516477.stm). Portál British-Irish Parliamentary Assembly. 2010. (cit. 2015-04-16). (http://www.britishirish.org/about-the-assembly/). Portál CAIN. 2014. (cit. 2015-04-07). (http://cain.ulst.ac.uk/index.html). Portál Hansard. 2015. (cit. 2015-04-07). (http://hansard.millbanksystems.com/commons/1925/dec/03/prime-ministers-announcement). Portál Irish Statute Book. 2013 (cit. 2015-04-06). (http://www.irishstatutebook.ie/en/constitution/index.html). Portál North South Ministerial Council. 2006. (cit. 2015-04-20). (http://www.northsouthministerialcouncil.org). Portál Parliament. 1998. (cit. 2015-04-12). (http://www.parliament.the-stationeryoffice.co.uk/pa/ld199798/ldselect/lddereg/146/14607.htm). Portál Parliament. 2010. (cit. 2015-04-28). (http://www.parliament.uk/business/news/2010/04/policing-and-justice-devolution-innorthern-ireland-welcome-say-mps/). Portál Parties and Elections in Europe. 2011 (cit. 2014-01-04). (http://www.parties-andelections.eu/nireland.html). Ranelagh, John. 1994. A Short History of Ireland. 2nd ed. Cambridge: Cambridge University Press. 37

Requejo, Ferran and Klaus-Jurgen Nagel, eds. 2011. Federalism beyond Federations, Asymmetry and Processes of Resymmetrisation in Europe. Farnham: Ashgate Publishing Limited. Říchová, Blanka. 2012. Spojené království Velké Británie a Severního Irska: devoluce – tradice – změna. In: Základní modely politických systémů edited by Dvořáková, Vladimíra. Praha: Oeconomica. Říchová, Blanka and Vlastimil Fiala. 2002. „Decentralizační trendy v současné západní Evropě.“ In: Úloha politických aktérů v procesu decentralizace, edited by Fiala, Vlastimil a Blanka Říchová. Olomouc – Praha: Moneta – FM, 9-26. Sunningdale Agreement. 1973. (cit. 2015-04-07). (http://cain.ulst.ac.uk/events/sunningdale/agreement.htm) St Andrews Agreement. 2006. (cit. 2014-01-06). (https://www.gov.uk/government/uploads/system/uploads/attachment_data/file/136651/st_and rews_agreement-2.pdf). Stedillie, Alaina. 2004. “An Unstable Peace: The Northern Irish Question”. Missouri Valley Journal of Social Science, roč. VIII, č. 1. Šlosarčík, Ivo. 2007. Politický systém Irska. Praha: SLON. The Republic of Ireland Act. 1948. (cit. 2015-04-07). (http://www.irishstatutebook.ie/1948/en/act/pub/0022/print.html#sec2). Vykoupilová, Hana. 2007. „Víceúrovňové vládnutí v Evropě: koncepce, modely, typy“. In: Víceúrovňové vládnutí v Evropě: zkušenosti, problémy a výzvy, edited by Dančák, Břetislav and Vít Hloušek. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 13–28. Wilford, Rick and Robin Wilson. 2007. „Northern Ireland Devolution Monitoring Report January 2007”. In: Devolution Monitoring Programm 2006-08, edited by Rick Wilford and Robin Wilson. Belfast: Queen’s University Belfast.

38

8

Přílohy

DIAGRAM 2. Graf umoţňující reálné zachycení posunu kompetencí a pravomocí v trilaterálním i bilaterálním procesu

Zdroj: autor.

Oproti diagramu 1, jenţ zachycuje posun pouze mezi osami y a z a implicitně přepokládá se sniţující se mírou kompetencí státu A zvyšující se kompetence regionu, umoţňuje tento graf sledovat i faktický růst míry decentralizace na ose x, tedy jak velkých pravomocí dosahuje region oproti centru na ose y, resp. z. Krajní body grafu znázorněné šipkami se rovnají čistě unitárnímu státu, naopak činí-li hodnota pro danou osu nula, znamená to absenci kompetencí pro daný subjekt vzhledem ke zkoumanému regionu. V tomto grafu je moţné zachytit rovněţ změnu v typu decentralizačního procesu z trilaterálního na bilaterální, kdy vypustíme osu z a sledujeme pouze zbývající dvě osy, díky čemuţ v něm můţeme zaznamenávat i běţný regionalizační decentralizační proces. Přednost tohoto grafu spočívá ve schopnosti zachycovat aktuální rozloţení moci mezi všechny stran, přičemţ celkový součet pravomocí jednotlivých subjektů se můţe měnit v závislosti na rozšiřování (zuţování) spektra kompetencí - např. se vstupem do nových nadnárodních institucí, popř. s vystoupením, pročeţ jej upřednostňuji pro zachycování reálného procesu, a to zvláště v delším časovém období. Na druhou stranu není moţno poměřovat vývoj kompetencí pro jednu stran bez přihlédnutí k ostatním stranám, neboť 39

hodnoty jsou vţdy relativní, v tomto ohledu je vhodnější graf s konstantním spektrem kompetencí (tzv. trojúhelníkový graf - viz diagram 3 níţe), je-li moţné jej vyuţít. DIAGRAM 3. Graf umoţňující reálné zachycení posunu kompetencí a pravomocí v trilaterálním procesu při konstantním počtu kompetencí a pravomocí

Zdroj: autor. Pozn.: Graf je určen pro trilaterální decentralizační procesy; v diagramu je znázorněn pouze ilustrativní příklad.

Pro graf je třeba uţít rovnostranný trojúhelník rozdělený do stupňů, aby byla pochopitelně zajištěna rovnost stran v rozsahu moţných získaných kompetencí. Počet stupňů (nmax, v grafu rovno pěti) by měl ideálně představovat počet moţných kompetencí, jeţ mohou jednotlivé subjekty nad všemi oblastmi mít. Čím niţší je hodnota n, tím vyšší je míra kompetencí daného subjektu, neboť n fakticky představuje počet kompetencí, které subjekt vzhledem k regionu nemá. Při praktickém pouţití tedy přidělení jednotlivých hodnot probíhá tak, ţe od nejvyššího čísla, představujícího počet všech kompetencí, je odečten počet pravomocí, které subjekt vůči regionu má, přičemţ se nemusí jednat o celé číslo. Toto číslo se zachytí na straně, která znázorňuje kompetence daného subjektu. Na základě takto vypočtených jednotlivých hodnot (n) se najde průsečík těchto hodnot v grafu (viz příklady níţe). Čím blíţe je průsečík některému z vrcholů trojúhelníku, tím blíţe je situace k naplnění konceptu uvedeného u vrcholu trojúhelníku, resp. daný subjekt (region, stát A, stát B) má více kompetencí. Součet n musí být roven dvojnásobku počtu stupňů (2n) na straně rovnostranného trojúhelníku, neboť při konstantním spektru kompetencí můţe náleţet kompetence pouze 40

jedné straně, popř. musí být podělena, avšak součet těchto podílů na kompetenci musí být nadále roven jedné celé kompetenci, tedy při počtu pěti stupňů (příkladně udaný počet) musí být součet n roven 10, tedy 2n. Např. při samostatném regionu mají oba státy nejvyšší hodnotu 5, zatímco region má hodnotu 0, tj. součet 10, obdobě při zcela centralizovaných státech. Pro komparativní práce se nabízí pouţít index kompetencí (K), jenţ lze vyjádřit jako K = n/nmax. Čím blíţe je K nule, tím má subjekt více kompetencí, naopak čím blíţe je jedné, tím méně má kompetencí. Součet jednotlivých K musí být roven 2. Níţe uvádím dva další ilustrativní příklady zaloţené na maximálním počtu kompetencí nmax = 5 (součet jednotlivých n je poté roven 10). Příklad č. 1: silně decentralizovaný region, v trilaterálním procesu: region - modře: nr = 1,5; Kr = 0,3 stát A - zeleně: na = 4,5; Kr = 0,9 stát B - červeně: nb = 4; Kr = 0,8 nr + na + nb = 10 = 2n; ∑K = 2

Příklad č. 2: poměrně centralizovaný stát B ve fázi trilaterálního decentralizačního procesu, kdy stát A nemá ţádné kompetence k regionu: region - modře: nr = 4; Kr = 0,8 stát A - zeleně: na = 5; Ka = 1 stát B - červeně: nb = 1; Kb = 0,2 nr + na + nb = 10 = 2n; obdobně ∑K = 2

Moţnost vyuţití indexu kompetencí se skýtá i v běţném, regionalizačním decentralizačním procesu. ∑K je v takovém případě rovna jedné a ke grafickému znázornění postačuje dělená úsečka, jak je moţné vypozorovat jiţ z příkladu č. 2, popř. lze pouţít upravený graf z diagramu č. 2. 41