Daňové aspekty bankovní činnosti

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta financí a účetnictví Katedra Bankovnictví a pojišťovnictví Studijní obor: Bankovnictví a pojišťovnictví

Daňové aspekty bankovní činnosti

Autor diplomové práce: Bc. Tomáš Doležel Vedoucí diplomové práce: doc. Ing. Petr Dvořák, PhD. Rok obhajoby: 2011 1

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že diplomovou práci na téma Daňové aspekty bankovní činnosti jsem vypracoval samostatně a veškerou použitou literaturu a další prameny jsem řádně označil a uvedl v přiloženém seznamu.

V Praze, dne 20.6.2011

2

Anotace Práce je zaměřena na problematiku týkající se zdanění bankovní činnosti v širším kontextu. V první části je věnován prostor vybraným ustanovením zákona o daních z příjmu, včetně daňové analýzy derivátů. Následující část obsahuje rozbor bankovní činnosti z pohledu daně z přidané hodnoty. V poslední části je podrobně analyzována nově připravovaná bankovní daň. Cílem práce je seznámit čtenáře s nejdůležitějšími ustanoveními vybraných daňových zákonů a přiblížit jejich aplikaci na konkrétních příkladech.

Annotation This thesis is focused on the problems of taxation of banking activities in the wider context. In the first chapter, there is dedicated space to selected provisions of the Law on Income Tax, including tax analysis of derivates. The next chapter contains analysis banking activities from the perspective of Law on Value Added Tax. In the last part of this thesis there is analyzed in detail the newly prepared bank tax. The goal is to acquaint readers with the most important provisions of selected tax laws and bring them application to specific examples. 3

Obsah Úvod...................................................................................................................... 5 1.

Aplikace zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmu (ZDP) ................................ 6

2.

Účetní a daňová analýza derivátů ................................................................. 16

3.

2.1.

Vymezení derivátů ČÚS a IFRS......................................................................... 16

2.2.

Zajišťovací deriváty ........................................................................................ 18

2.2.1.

Efektivnost zajištění ........................................................................................................ 19

2.2.2.

Daňové dopady ............................................................................................................... 20

2.3.

Vývoj zdanění derivátů v ČR............................................................................ 24

2.4.

Využití derivátů k daňové optimalizaci a daňovým únikům .............................. 25

Aplikace zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty (ZDPH) ................ 27 3.1.

4.

Příklad na daňovou optimalizaci využitím skupiny podle §5a ZDPH .................. 32

Bankovní daň ............................................................................................... 39 4.1.

Podstata bankovní daně ................................................................................. 39

4.2.

Daňová teorie bankovní daně ......................................................................... 40

4.3.

Bankovní daň jako následek finanční krize ...................................................... 44

4.4.

Bankovní daň jako duplicita regulace .............................................................. 49

4.5.

Dvě varianty daně .......................................................................................... 50

4.6.

Problémy zavádění bankovní daně.................................................................. 51

4.6.1.

4.7.

Shrnutí argumentů pro a proti zavedení bankovní daně ................................................ 53

Bankovní daň ve vybraných státech ................................................................ 54

4.7.1.

Česká republika ............................................................................................................... 54

4.7.2.

Evropa ............................................................................................................................. 55

5.

Závěr ............................................................................................................ 59

6.

Použité zdroje .............................................................................................. 61

4

Úvod Bankovnictví lze považovat za jedno z nejdůležitějších odvětví ekonomiky. Na banky se v dnešním elektronizovaném a globalizovaném světě nelze dívat jako na pouhou budovu, nebo místo, kde se ukládají a půjčují peníze. Banky se během svého vývoje staly nepostradatelné nejen ve vztahu k národnímu hospodářství, ale také ve vztahu ke každodennímu životu nás všech. Výjimečné postavení bank vyžaduje specifické požadavky na jejich činnost. Součástí těchto požadavků jsou kromě jiného i daňové předpisy, které jsou analyzovány v této diplomové práci. K bankovnictví neodmyslitelně patří deriváty, které zaznamenaly v posledních letech nevídaný rozvoj. Využití derivátů v oblasti zajištění nebo spekulace je relativně dobře známé. Vhodným způsobem účetního vykazování derivátů lze dospět k dalšímu využití spočívajícím v daňové optimalizaci z pohledu daně z příjmu. Daňové optimalizaci vhodným účetním zachycením derivátů je v této práci věnována jedna z kapitol. V poslední části diplomové práce je detailně analyzována bankovní daň. Možná právě výjimečnost bankovnictví a jeho postavení v nedávné finanční a hospodářské krizi vedla evropské komisaře a vlády řady států k myšlence zavedení nové tzv. bankovní daně. Co však stálo skutečně za zrodem daně, která má být nově uvalena na finanční instituce? Na tuto otázku se bude autor práce snažit nalézt odpověď. Cílem této práce je v širším kontextu prozkoumat bankovní činnosti z pohledu českých daňových zákonů k právnímu stavu ke dni 1.1.2011 a z pohledu nově zaváděné bankovní daně. Vzhledem k omezenému rozsahu práce je pozornost věnována pouze specifickým oblastem daňových zákonů ve vztahu k finančním institucím.

5

1. Aplikace zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmu (ZDP) V této kapitole bude nejdříve zodpovězena otázka, v jakém případě lze finanční instituce, resp. banky považovat za poplatníky daně z příjmu právnických osob podle českých právních norem. Po vymezení poplatníka budou následovat charakteristické postupy uplatňované bankami v oblasti úpravy výsledku hospodaření na základ daně (bod 2 v obecném schématu výpočtu daně – viz dále). Vzhledem k zaměření této práce nebude dále věnována pozornost navazujícím procesům při stanovování daně z příjmu (body 3-10 v obecném schématu výpočtu daně – viz dále), které jsou shodné s jinými, nebankovními, poplatníky. Obecné schéma výpočtu daně z příjmů právnických osob vypadá následovně: 1. Účetní výsledek hospodaření 2. Úprava VH na základ daně (§ 20, § 23 a navazující § 24 a § 25 ZDP) 3. Odpočet daňové ztráty (je-li nárok) 4. Odpočet darů (je-li nárok) 5. Odpočet výdajů na realizaci projektů výzkumu a vývoje (je-li nárok) 6. Odpočet poloviny částky vypořádané oprávněným osobám jako jejich majetkový podíl podle zvláštních zákonů (je-li nárok) = upravený základ daně 7. Aplikace příslušné sazby daně na upravený základ daně (§ 21 ZDP) 8. Uplatnění slevy za zaměstnání zaměstnanců se zdravotním postižením 9. Uplatnění slevy z důvodu investiční pobídky 10. Daň z příjmů § 17 ZDP – Poplatník Banky, coby akciové společnosti1, lze bezpochyby považovat za poplatníky daně z příjmu právnických osob. Má-li banka na území České republiky své sídlo nebo místo vedení, dani podléhají příjmy dosažené zdroji jak na území ČR tak v zahraniční. Tyto banky jsou daňovými rezidenty (mají tzv. neomezenou daňovou povinnost na území ČR).

1

Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách

6

Ustanovení o daňových nerezidentech dosahujících zdanitelných příjmů na území ČR prostřednictvím stálé provozovny není v případě bank příliš využitelné. Velké zahraniční banky, namísto zřízení stálé provozovny, vytvářejí finanční skupinu, v rámci které je pak na území ČR zřízena samostatná banka (akciová společnost), jejíž významný podíl drží mateřská zahraniční banka. Určení rezidentury je prvním krokem vedoucím k určení státu a souvisejících pravidel pro zdanění příjmů subjektu. Navzdory snaze o daňovou harmonizaci není pochyb o rozdílnosti daňových systémů nejen v rámci Evropské unie, ale po celém světě. Z tohoto důvodu často dochází k fiktivnímu převádění rezidentury do míst s nižším daňovým zatížením. Při určování rezidentury je důležitá definice „místa vedení“. Ministerstvo financí ČR se rozhodlo otázku určení místa vedení po častých daňových únicích řešit zveřejněním následující definice: „Lze ho definovat jako místo, kde jsou ve skutečnosti prováděna klíčová řídící a obchodní rozhodnutí, která jsou nezbytná k provádění průmyslové a obchodní činnosti podniku jako celku a která nemohou být na nižších úrovních řízení měněna. Místo vedení je obvykle místem, kde ředitel společnosti nebo skupina jejích představitelů (např. správní rada) přijímá svá rozhodnutí, jinými slovy místem, kde jsou určovány činnosti, které mají být provedeny podnikem jakožto celkem. Ještě obecněji je lze definovat jako místo, kde je formulována a odkud je nařizována praktická politika podniku s konečným účinkem. V tomto místě se také běžně nachází přiměřené věcné a personální vybavení pro takovouto činnost“2. Místo provádění klíčových řídících a obchodních rozhodnutí lze vcelku jednoduše „obejít“ například konáním valných hromad v požadovaném cizím státě. Co však znesnadňuje umělé převedení místa vedení do zahraničí je věta o přiměřeném věcném a personálním vybavení. Aplikací této věty mohou při snaze o převedení místa vedení vznikat dodatečné náklady. Zavedením a vysvětlením pojmu místa vedení se české daňové právo přiblížilo zákonům jiných států, především zemím OECD. U českých bank se s problémem „vyvedení“ místa vedení do zahraniční příliš často nesetkáváme. Je však otázkou, zda by zejména menší banky neměly zájem o vyvedení místa provádění klíčových řídících a obchodních rozhodnutí v případě zavedení například bankovní daně. Po vymezení poplatníka je dalším krokem v procesu stanovování daňové povinnosti určení předmětu daně. Právnické osoby podléhající dani jsou povinny zdanit příjmy (výnosy) z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem, kromě příjmů které nejsou předmětem

2

Finanční zpravodaj 1/2001 ze dne 29.1.2001 pod č.j. 251/122 /67/2000

7

daně. V této oblasti nejsou žádné typické znaky pro finanční instituce3, pozornost proto bude dále věnována důležitější oblasti, kterou je osvobození od daně z příjmu. §19 ZDP - Osvobození Z příjmů, které jsou osvobozené od daně z příjmu lze pro bankovní sektor vybrat ustanovení týkající se dividend a podílů na zisku. Český ZDP umožňuje osvobodit „příjmy z dividend a jiných podílů na zisku vyplácené dceřinou společností, která je poplatníkem uvedeným v § 17 odst. 3 ZDP4, mateřské společnosti a dále příjmy z převodu podílu mateřské společnosti v dceřiné společnosti plynoucí poplatníkovi uvedeném v § 17 odst. 3 ZDP nebo společnosti, která je daňovým rezidentem jiného členského státu EU“5. Využití tohoto ustanovení lze očekávat u finančních skupin „vytvořených“ českou bankou. Typickým příkladem může být finanční skupina České spořitelny, a.s., která má na území ČR jedenáct dceřiných společností. Dále lze osvobodit „Příjmy z dividend a jiných podílů na zisku, plynoucí od dceřiné společnosti, která je daňovým rezidentem jiného členského státu Evropské unie, mateřské společnosti, která je poplatníkem uvedeným v § 17 odst. 3, a stálé provozovně mateřské společnosti, která je poplatníkem uvedeným v § 17 odst. 46 a je umístěna na území ČR“7. Možnosti tohoto osvobození v podmínkách České republiky se příliš nevyužívá. Důvodem je fakt, že většina českých bank nevytváří své dcery v zahraničí. Pokud by se však česká banka rozhodla zřídit v zahraničí svou dceru, byly by příjmy z dividend a jiných podílů na zisku osvobozeny. Pro uplatnění zmíněných osvobození je nutné vědět, co se dle zákona8 rozumí mateřskou a dceřinou společností. Mateřskou společností se rozumí obchodní společnost, která má nejméně po dobu 12 měsíců nepřetržitě alespoň 10% podíl na základním kapitálu

3

Za zmínku stojí pouze jeden druh příjmu, kterým je příjem z prodeje nemovitostí umístěných na území

ČR a to u nerezidentů. Poskytne-li tedy zahraniční banka např. úvěr a do zástavy přijme nemovitost na území ČR, bude v případě realizace zástavního práva formou prodeje nemovitosti tento příjem zdaněn na území ČR. 4 5

tj. daňových rezidentů ČR § 19 odst. 1 písm. ze) ZDP; Osvobození se neuplatní v případě, kdy je dceřiná společnost v likvidaci.

6

Poplatníci, kteří nemají na území ČR své sídlo.

7

§ 19 odst. 1 písm. zi) ZDP. Osvobození se neuplatní v případě, kdy je dceřiná společnost v likvidaci.

8

§ 19 odst. 3 písm b)-c) ZDP

8

jiné společnosti. Dceřinou společností se rozumí obchodní společnost, na jejímž základním kapitálu má mateřská společnost nejméně po dobu 12 měsíců nepřetržitě alespoň 10% podíl. § 20 ZDP – Základ daně Základem daně z příjmu právnických osob je rozdíl mezi příjmy (mimo těch, které nejsou předmětem nebo jsou osvobozeny) a výdaji. Zároveň musí být zachována věcná a časová souvislost k danému zdaňovacímu období. Účetní jednotky, emitující cenné papíry obchodované na regulovaných trzích, mají povinnost účtovat podle mezinárodních účetních standardů9. I přes to se u finančních institucí v každém případě vychází z účetního výsledku hospodaření sestaveného podle českých předpisů. Kromě základu daně rozeznáváme tzv. samostatný základ daně, ve kterém se zahrnují příjmy z dividend nebo podílů na zisku plynoucí českým bankám ze zdrojů v zahraničí10. Tento samostatný základ daně podléhá zvláštní sazbě ve výši 15%. § 23 ZDP – Ceny mezi spojenými osobami Banky vytvářející finanční skupiny musí být obezřetní ve stanovování cen plnění uvnitř skupiny. Finanční skupiny jsou totiž velmi často tvořeny spojenými osobami11, na které se uplatňuje § 23 odst. 7 ZDP. Podle tohoto ustanovení má správce daně možnost upravit základ daně o zjištěný rozdíl mezi cenami sjednanými a cenami, jichž by bylo dosaženo mezi nezávislými osobami12. Jinými slovy, pokud by chtěly společnosti uvnitř finanční skupiny přelévat mezi sebou finance pomocí „uměle“ nízkých či vysokých cen, budou muset základ daně upravit. Ustanovení o cenách mezi spojenými osobami se však nepoužije v případě, kdy je výše úroků z půjček a úvěrů mezi těmito osobami nižší než mezi nezávislými osobami. Aby se tato výjimka mohla uplatnit, musí být věřitel buď daňovým nerezidentem ČR, nebo daňovým rezidentem ČR v případě, že je společníkem či členem družstva.

9

§ 19a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví

10

Ve výši včetně sražené daně v zahraničí.

11

Spojenými osobami se podle ZDP rozumí kapitálově (přímý nebo nepřímý 25% podíl na základního

kapitálu nebo na hlasovacích právech) a jinak spojené osoby (např. osoby blízké, shodné osoby na vedení dvou společností nebo v případě kdy se jedna osoba podílí na vedení jiné osoby). 12

Není-li možné tuto cenu určit, použije se cena zjištěná podle zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování

majetku.

9

Podle pokynu Ministerstva financí ČR13 se ceny mezi spojenými osobami posuzují v době uzavření smluvního vztahu, přestože se tento vztah může v průběhu trvání vztahu změnit. Znalost tohoto pokynu může v některých případech uvnitř finanční skupiny snížit daňovou povinnost. Chystá-li se například skupina spojených osob „rozpojit“, je vhodné smlouvy, ve kterých by se mohlo jednat o ceny nižší než mezi nezávislými osobami, uzavřít až po rozdělení. § 24 ZDP – Rezervy a opravné položky Tvorba rezerv a opravných položek14 je daňově uznatelným výdajem pouze tehdy, jsou-li tvořeny v souladu se zvláštním předpisem, kterým je zákon č. 593/1992 Sb. o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů (dále jen ZoR). Čerpání je pak následně zdanitelným příjmem. Je evidentní, že v součtu bude vliv na výši daně z příjmu nulový. Nicméně v některých případech může i tento zdánlivě nulový vliv na výši daně mít svůj dopad. Tato situace nastane v případě, kdy se vyplatí „posunout“ zdanění do budoucnosti. Posouzení daňové uznatelnosti rezerv a opravných položek lze v obecné rovině zkoumat podle druhu a podle poplatníků. Pro banky jsou přímo určeny bankovní rezervy (§ 5 ZoR) a obdobně jako pro ostatní právnické osoby jsou určeny i rezervy na opravu hmotného majetku (§ 7 ZoR). Bankovní rezervy, jak již název napovídá, mohou tvořit pouze banky (subjekty disponující bankovní licencí) na bankovní záruky za úvěry poskytnuté bankami. Výše těchto rezerv nesmí přesáhnout 2% průměrného stavu záruk. Pro daňovou účinnost vytvořené rezervy musí být záruka poskytnuta subjektu s bydlištěm nebo sídlem na území EU15. Z výše uvedeného lze do jisté míry usuzovat na daňovou podporu bankovních úvěrů před nebankovními, resp. jejich záruk. Do roku 2010 bylo navíc umožněno v odůvodněných případech daňově uznat tvorbu i vyšších rezerv. Banky v tomto případě předkládaly správci daně žádost spolu s obchodní dokumentací a účetními výkazy. Tato možnost byla úpravou platnou od 1.1.2011 zrušena.

13

Pokyn D-300, č.j. 15/107 705/2006

14

Rozdílu mezi opravnou položkou a rezervou se vzhledem k omezenému rozsahu tato práce nevěnuje.

Čtenář se však s definicí opravné položky a rezervy může seznámit předpisech upravujících vedení účetnictví. 15

Pro sjednání a poskytnutí záruky musí být použito právo státu, který je členem EU. Jde o způsob

zajištění aplikace jednotných pravidel na území EU.

10

Rezervy na opravu hmotného majetku mohou kromě bank tvořit i jiné fyzické nebo právnické osoby. Výše daňově uznatelné tvorby rezervy se odvozuje od celkových rozpočtovaných nákladů na opravu a počtu zdaňovacích období do této opravy16. Zároveň je stanovena maximální doba tvorby takovéto rezervy (dle zařazení majetku v odpisové skupině). Nově přidanou podmínkou od 1.1.2009 je uložení peněžních prostředků ve výši rezervy na zvláštní účet. Dopad pro banky je v tomto směru troji. Za prvé, banky musí „ukládat“ odpovídající finanční prostředky na zvláštní účet. Za druhé, úrok z těchto účtů je podle § 19 odst. 1 písm. zl) ZDP osvobozen od daně z příjmu. Za třetí, banky získaly dodatečnou likviditu od ostatních poplatníků, kteří chtějí vytvořenou rezervu zahrnout mezi daňové náklady. Co se však stane v případě, kdy budou na základě tvorby daňové rezervy ukládány peníze na zvláštní účet (a plynoucí úroky budou osvobozeny), avšak v budoucnosti nebude daňová rezerva využita na opravu hmotného majetku a bude tak zrušena? Bude nutné osvobozené úroky zpětně dodanit? Ustanovení o „dodanění“ nebo zvýšení základu daně o osvobozené úroky z vázaného účtu z titulu zrušení daňové rezervy v ZDP není. Lze předpokládat, že v případě zneužívání této absence zákonodárci zasáhnou a zákon doplní. Bankovní opravné položky, obdobně jako u bankovních rezerv, mohou tvořit pouze subjekty disponující bankovní licencí k nepromlčeným pohledávkám z úvěrů17. Maximální výše je limitována shora 2% průměrného stavu nepromlčených pohledávek (bez příslušenství) v ocenění nesníženém o opravné položky a rezervy již vytvořené a sníženém o část, která je zajištěna přijatými bankovními zárukami. Zákon o rezervách připouští také možnost vytvoření 100% opravné položky, jsou-li splněny následující podmínky. Výše rozvahové hodnoty v době vzniku pohledávky nepřekročí 30.000 Kč, uplynulo více než 12 měsíců od splatnosti a výše souhrnné hodnoty pohledávky vůči stejnému dlužníkovi v den tvorby opravné položky nepřevyšuje 30.000 Kč. Zda banky působící na českém trhu tuto možnost využívají, není z veřejně dostupných informací zřejmé. Omezením částkou třiceti tisíc by se mohla zdát tvorba

100%

opravné

položky

využitelná

spíše

u

nebankovních

poskytovatelů

spotřebitelských půjček než u bank. To však zákon neumožňuje.

16

Zdaňovací období, ve kterém tvorba rezervy započala, se do počtu zdaňovacích období rozhodných

pro výpočet výše rezervy zahrnuje. Zdaňovací období, ve kterém dojde k předpokládané opravě, se nezahrnuje. Rezerva nesmí být tvořena pouze jedno zdaňovací období. 17

Pohledávkou z úvěru se rozumí pohledávka (vzniklá podle právních norem státu EU) za jistinu a

úrok bankou poskytnutého úvěru nebankovnímu subjektu se sídlem nebo bydlištěm na území EU.

11

Opravné položky k pohledávkám za dlužníky v insolvenčním řízení upravuje ustanovení § 8 ZoR. Tyto opravné položky lze tvořit do rozvahové hodnoty nepromlčených pohledávek přihlášených u soudů18. Daňový poplatník musí vytvořit tyto pohledávky od zahájení insolvenčního řízení do konce lhůty stanovené soudem v rozhodnutí o úpadku případně do lhůty podle insolvenčního zákona19. Další podmínkou je, že k těmto nepromlčeným pohledávkám nebyla tvořena opravná položka z jiných důvodů. Zákon možnost daňové optimalizace omezuje tím, že se musí jednat o pohledávky za dlužníky v insolvenci a nesmí jít o pohledávky za tzv. spojenou osobou20. Lze si však představit situaci, kdy jeden ztrátový subjekt, který disponuje pohledávkou za subjektem před insolvencí a který nepotřebuje dále snižovat svůj základ daně tvorbou opravných položek (a vytvořit ji v dalším zdaňovacím období již nebude možné) tuto pohledávku prodá jinému subjektu. Oba druhy zmíněných opravných položek jsou typické tím, že věřitel nemusí předem provést vzájemný zápočet pohledávek a závazků. Jinými slovy, v případě, kdy má banka pohledávku za svým klientem, ke které by mohla podle ZoR tvořit daňovou opravnou položku a zároveň vůči tomuto klientovi eviduje závazek, nemusí nejdříve závazek o tuto pohledávku snížit. Proč není tato možnost stanovena také pro opravné položky tvořené například podle ustanovení § 5a21 ZoR není jasné. § 24 ZDP – Odpis pohledávky Podstata bankovnictví spočívá v přijímání a půjčování peněz. V souvislosti s půjčováním vznikají pohledávky. V případě jejich nesplácení má banka možnost vytvořit opravnou položku nebo odepsat nesplácenou pohledávku. Zákon umožňuje „daňově“ odepsat nesplacenou část pohledávky v následujících případech:  Dlužník je v úpadku a na základě výsledků insolvenčního

řízení nebyla

uspokojena celá pohledávka.  Dlužník (FO) zemřel.

18

V případě pohledávek za akcionáře za upsaný vlastní kapitál a pohledávek vzniklých mezi spojenými

osobami se opravné položky výslovně zakazují. 19

Tato druhá možnost platí v případě, kdy soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o povolení

oddlužení. 20

Kdo se považuje za spojenou osobu se čtenář dozvěděl v předcházejících kapitolách.

21

Např. opravné položky k nepromlčeným pohledávkám vzniklým z úvěru nebo půjček poskytnutým

FO tvořené spořitelními a úvěrními družstvy a ostatními finančními institucemi.

12

 Dlužník (PO) zanikl bez právního nástupce22.  Na majetek dlužníka je vyhlášena veřejná dražba.  Majetek dlužníka je postižen exekucí. Kromě zmíněných případů zákon dále umožňuje odepsat pohledávky, ke kterým byla vytvořena opravná položka v souladu s ZoR. Daňově účinným nákladem v tomto případě není nesplacená část pohledávky, ale výše vytvořené opravné položky, která musí být v návaznosti na odpis zrušena. Vysvětlit tuto nejčastější formu tvorby daňové odpisu pohledávky lze na následujícím příkladě. Banka vytvořila v roce 2010 opravnou položku k pohledávce v souladu se ZoR ve výši 10.000 Kč. Tím banka vytvořila daňově účinný náklad. Protože se však věřitel ke svým závazkům nehlásí, banka v následujícím roce celou pohledávku odepíše. Daňový dopad v roce 2011 bude následující. Zdanitelný příjem 10.000 Kč (zrušení vytvořené opravné položky), zdanitelný náklad 10.000 Kč (odpis do výše vytvořené opravné položky) 23. Z uvedeného vyplývá daňová neutralita v roce odpisu pohledávky. § 25 ZDP – Finanční náklady Jak již bylo několikrát řečeno, banky jsou zpravidla součástí finanční skupiny, v rámci které dochází k řadě transakcí. Ustanovení týkající se sjednaných cen již bylo analyzováno. Další oblastí vyžadující pozornost jsou finanční náklady z půjček a úvěrů. Finančním nákladem se myslí úroky a související výdaje (poplatky, výdaje na zajištění úvěru apod.24). Nedaňové finanční náklady vznikají v případě půjčky nebo úvěru mezi spojenými osobami (věřitel a dlužník jsou spojenými osobami). Poskytne-li věřitel dlužníkovi půjčku nebo úvěr s podmínkou, že třetí osoba, jenž je spojenou osobou s dlužníkem, poskytne věřiteli půjčku, úvěr nebo vklad, považují se věřitel s dlužníkem taktéž za osoby spojené. Zákonodárce chce tímto opatřením zabránit poskytování úvěrů mezi spojenými osobami prostřednictvím třetích osob tak, aby mohly být finanční náklady považovány za daňově účinné.

22

Současně věřitel nebyl vůči dlužníkovi spojenou osobou.

23

Pokud by banka mohla v roce 2011 vytvořit již vyšší opravnou položku v souladu se ZoR, byl by

v této výši také daňový náklad. 24

Přehled výdajů zahrnovaných do finančních výdajů je uveden ve Sdělení Ministerstva financí ČR

č.j.15/33 371/2009-151 ze dne 16.4.2009.

13

Nedaňovou částí finančních nákladů je částka, o kterou přesahuje úhrn úvěrů a půjček od spojených osob šestinásobek výše vlastního kapitálu v případě, že příjemcem úvěru a půjčky je banka nebo pojišťovna25. Za vlastní kapitál se přitom považuje souhrn základního kapitálu, kapitálových fondů, rezervních fondů, nedělitelných fondů a ostatních fondů ze zisku, kumulovaného výsledku hospodaření minulých let a výsledku hospodaření běžného účetního období. Kromě půjček mezi spojenými osobami jsou nedaňové také ty finanční náklady, které jsou odvozeny od zisku26. Toto pravidlo omezující substituci výplaty dividend zaplacením úroků platí nejen pro osoby spojené, ale pro všechny poplatníky. Výplatou úroků místo dividend by totiž bylo možné snižovat daňový základ což by mělo žádoucí dopad na výši daňové povinnosti pro poplatníky. Výdaje mateřské společnosti související s držbou podílu v dceřiné společnosti se podle ustanovení § 25 považují za nedaňové výdaje. Jedná se o úroky z úvěru a půjček přijatých v období šesti měsíců před nabytím podílu v dceřiné společnosti. Poplatník má možnost prokázat, že tento úvěr nesouvisí s držbou podílu. Pokud toto poplatník prokáže, bude úrok z úvěru považován (při splnění dalších podmínek) za daňově uznatelný. Prokázání nesouvislosti úroků z úvěrů a půjček s držbou podílu v dceřiné společnosti lze využít v případě, kdy si mateřská společnost musí vzít úvěr na financování běžné činnosti, neboť peníze na běžnou činnost použila na nákup podílu v dceřiné společnosti. Ustanovení se dále vztahuje na nepřímé náklady, které souvisí s řízením dceřiné společnosti27. Například náklady na služební cestu ředitele mateřské společnosti do dceřiné nelze v rámci mateřské společnosti zahrnout mezi daňové výdaje. V tomto případě pak lze doporučit v některých situacích tyto náklady přiřadit přeúčtováním na dceřinou společnost. Na tuto problematiku navazuje daňová uznatelnost úroků z úvěru na vyplácení dividend. Podle obecného pravidla lze totiž výdaje považovat za zdanitelné, pokud jsou použity k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Výplata dividend však přímo nesouvisí s dosahováním příjmů. V minulosti vznikaly nejasnosti v situacích, kdy si společnost musela vzít na výplatu dividend úvěr. Nebylo jasné, zda úroky z tohoto úvěru lze považovat za daňový výdaj. Poměrně důležitou roli získal v této oblasti

25

Pro ostatní subjekty je hranice stanovena na čtyřnásobek vlastního kapitálu.

26

Například pokud společnost získá půjčku, jejíž úroky jsou vypláceny v závislosti na dosaženém zisku.

27

Dle § 25 odst 1 písm. zk) platí: „případné režijní náklady související s držbou podílu v dceřiné

společnosti se omezují 5% příjmů z dividend a jiných podílů na zisku vyplácených dceřinou společností, pokud poplatník neprokáže, že skutečná výše těchto režijních nákladů je nižší“.

14

rozsudek Nejvyššího správního soudu28, podle kterého již lze tyto úroky považovat za daňový výdaj. Rozsudek byl odůvodněn tím, že společnost by neměla být daňově znevýhodněna, pokud si vezme úvěr na výplatu dividend a běžnou činnost financuje z vlastních zdrojů. V některých případech totiž může být volba financování cizími zdroji výhodnější než při financování zdroji vlastními.

28

Ze dne 25. 3. 2010, čj. 5 Afs 25/2009 - 98

15

2. Účetní a daňová analýza derivátů Současné bankovnictví si lze jen těžko představit bez derivátů. Deriváty se během svého vývoje staly nepostradatelnou součástí finančních trhů. Banky je využívají především k zajištění a spekulaci. V řadě odborných publikací se lze setkat s ekonomickým vysvětlením obchodování s deriváty a jejich využití v praxi. Často je však opomíjen vliv zdanění, který mění výsledek celé operace s deriváty. Zatímco analyzování derivátů z pohledu DPH pozbývá smyslu, neboť obchodování s deriváty lze zařadit mezi osvobozená plnění29, zkoumání vlivu českého ZDP je opodstatněné. Ustanovení v ZDP vztahující se k derivátům lze naleznout v § 23 odst. 9, který zní „U poplatníků, kteří vedou účetnictví, se výsledek hospodaření neupravuje o oceňovací rozdíl ze změny reálné hodnoty podle zvláštního předpisu30 derivátu a části majetku a závazku zajištěného derivátem“. Znamená to, že zákon o dani z příjmu ponechává platným účetní zachycení derivátů. Proto budou v dalším textu analyzovány účetní aspekty derivátů. Vzhledem k ustanovení § 23 odst. 2 a 10 nebude zkoumán vliv Mezinárodních účetních standardů, neboť od těch musí být abstrahováno při stanovování základu daně z příjmu právnických osob. Při analýze derivátů u finančních institucí je důležitou právní normou vyhláška 501/2002 Sb., na kterou navazují České účetní standardy pro finanční instituce.

2.1.

Vymezení derivátů ČÚS a IFRS

Během posledních let vznikla celá řada nových derivátů, které se mnohdy navzájem prolínají. Nalézt jednotnou charakteristiku derivátu není jednoduchou záležitostí. Účetní předpisy považují za derivát finanční nástroj (FN) splňující současně následující tři podmínky: 1. reálná hodnota FN se mění v závislosti na změně úrokové sazby, ceny cenného papíru, ceny komodity, měnového kurzu, cenového indexu, na úvěrovém

29

To plyne jak z českého ZDPH tak ze 6. směrnice EU, viz např.: Pátek, V. DPH u finančních a

pojišťovacích služeb nejen pro banky a pojišťovny. Právo ES v praxi. 1 . vydání. Praha: C. H. Beck, 2008 30

Zvláštním právním předpisem se rozumí zákon č. 563/1991 Sb. o účetnictví, ve změní pozdějších

předpisů.

16

hodnocení (ratingu) nebo indexu, resp. v závislosti na jiné proměnné (tzv. podkladovém aktivu), 2. FN, jenž ve srovnání s ostatními typy kontraktů, v nichž je založena podobná reakce na změny tržních podmínek, vyžaduje malou nebo nevyžaduje žádnou počáteční investici, 3. FN, který bude vypořádán v budoucnosti, přičemž doba sjednání obchodu do jeho vypořádání je delší než u spotové operace. Účetní charakteristiky derivátů se prakticky neliší od ekonomické podstaty derivátů 31. Uvedené charakteristiky jsou shodné pro účtování podle českých i mezinárodních účetních standardů. Rozdíl ve vymezení derivátů je u některých spotových operací, které mezinárodní standardy považují také za deriváty. Deriváty lze členit do tří kategorií:  deriváty k obchodování  zajišťovací deriváty  vložené deriváty Deriváty k obchodování se sjednávají za účelem zajištění nebo spekulace. Zajišťovací deriváty, které se dále člení podle zajišťovacího vztahu, jsou sjednávány výhradně za účelem zajištění určitého rizika a musí splnit kritéria zajišťovacího účetnictví. Zajišťovacím derivátům je věnována následující kapitola. O vložený derivát se jedná tehdy, je-li součástí jiného hostitelského nástroje. Vložený derivát se po oddělení od hostitelského nástroje účtuje samostatně. K oddělení dochází, jsou-li splněny následující podmínky:  Ekonomické vlastnosti a rizika derivátu a hostitelského nástroje nejsou shodné.  Finanční nástroj se shodnými podmínkami jako vložený derivát by po oddělení naplňoval definici derivátu.  Hostitelský nástroj není oceňován reálnou hodnotou nebo jsou změny reálné hodnoty účtovány rozvahově.

31

Čtenář se může detailně seznámit s deriváty například v publikaci: Dvořák, P., Deriváty, Praha:

Oeconomica, 2006

17

2.2.

Zajišťovací deriváty

Principem aplikace zajišťovacího účetnictví je neutralita dopadů změn reálných hodnot derivátu a zajišťovaného nástroje do výsledku hospodaření. Jinými slovy, zajišťovací účetnictví poskytuje kompenzaci zisku (ztráty) derivátu se ztrátou (ziskem) zajišťované položky. Pro možnost účtování derivátů v souladu se zajišťovacím účetnictvím je důležité, aby deriváty splňovaly podmínky stanovené v Českých účetních standardech (ČÚS). ČÚS tyto podmínky ve velké míře přebírají z Mezinárodních standardů finančního výkaznictví (IFRS). V účetních standardech se lze setkat s těmito podmínkami:  Sjednaný derivát musí odpovídat strategii účetní jednotky v řízení rizik.  Zajišťovací vztah derivátu je formálně zdokumentován.  Derivát musí poskytovat vysokou míru efektivnosti zajištění.  V případě zajištění peněžních toků musí být zajišťovaná očekávaná transakce vysoce pravděpodobná s dopadem do výsledku hospodaření. Z první podmínky vyplývá, že na deriváty uzavřené za účelem spekulace nelze zajišťovací účetnictví použít. Dále musí účetní jednotky vztah formálně zdokumentovat. Vytvořený dokument by měl obsahovat informace o zajišťovaných32 a zajišťujících33 nástrojích. Dokument by měl také vymezit riziko, které je zajišťováno a přístup zjišťování efektivnosti zajištění. Třetí podmínce efektivnosti zajištění je věnována následující subkapitola. V případě nesplnění některé z podmínek pro zařazení derivátu mezi zajišťovací deriváty musí účetní jednotky účtovat tyto deriváty jako deriváty určené k obchodování. Zajišťovací deriváty se z účetního hlediska člení podle typu zajišťujícího vztahu na deriváty k  zajištění reálné hodnoty,  zajištění peněžních toků,

32

ČÚS pro finanční instituce č. 110, Deriváty, bod 19: „Zajišťovanými nástroji mohou být: a)

rozvahová aktiva nebo závazky, b) smlouvy, o nich není účtováno na rozvahových účtech, zavazující obě strany a obsahující všechny významné podmínky (tzv. pevné přísliby); zajištění pevných příslibů se považuje za zajištění reálné hodnoty, c) očekávané budoucí transakce dosud smluvně nepokryté, jejich uskutečnění je vysoce pravděpodobné, d) čisté investice do cizoměnovýc účastí.“ 33

ČÚS pro finanční instituce č. 110, Deriváty, bod 18: „zajišťovacím nástrojem se rozumí zajišťovací

derivát nebo v omezených případech jiné finanční aktivum nebo závazek splňující shodné požadavky jako zajišťovací derivát.“

18

 zajištění čistých investic do cizoměnových účastí s rozhodujícím či podstatným vlivem. Deriváty se vykazují v rozvaze i podrozvaze. Na rozvahových účtech se účtují změny reálných hodnot derivátů. Podrozvaha zachycuje pohledávky a závazky z derivátů v hodnotě podkladového nástroje. Reálnou hodnotou jsou deriváty oceňovány minimálně ke dni sestavení účetní závěrky. Při zjišťování reálné hodnoty lze v obecné rovině vycházet z tržní hodnoty (tzn. cena převzatá z trhu), z kvalifikovaného odhadu nebo posudku znalce anebo podle zákona o oceňování majetku. Stanovení reálné hodnoty v případě derivátu vychází často z oceňovacích modelů. Účtování derivátů v souladu se zajišťovacím účetnictvím představuje možnost, nikoliv povinnost. Zajišťovací účetnictví nelze použít na opce a při zajištění úrokového rizika aktiv držených do splatnosti.

2.2.1. Efektivnost zajištění Vysoká efektivnost zajištění vychází z požadavků na vedení zajišťovacího účetnictví. Za efektivní se považuje zajišťující nástroj (derivát), který změnou své reálné hodnoty nebo peněžních toků kompenzuje změnu reálné hodnoty nebo peněžních toků zajišťovaného nástroje vzniklou z titulu realizace zajištěného rizika. Poměr kompenzace změn reálných hodnot nebo peněžních toků se musí nacházet v intervalu 80 % - 125 %. Toto pravidlo lze vysvětlit na příkladě: ztráta reálné hodnoty zajišťovaného nástroje ve výši 95 je kompenzována ziskem reálné hodnoty zajišťujícího nástroje ve výši 105, tzn. poměr je stanoven jako 95:105, což odpovídá 90,47%34 kompenzaci. Účetní jednotky mají povinnost testovat efektivnost na počátku zajišťovacího vztahu a k datu sestavení řádné, mimořádné a mezitímní účetní závěrky a k datu sestavení výkazů podle zvláštních právních předpisů. Obdobná povinnost vyplývá také z Mezinárodních účetních standardů, které člení testy efektivnosti na prospektivní a retrospektivní. Prospektivní test zkoumá budoucí vývoj efektivnosti zajištění a provádí se na počátku zajištění a k rozvahovému dni na budoucí období. Zpětně se testuje, zda bylo zajištění

34

Poměr lze spočítat také jako 105:95, což odpovídá 110,52% kompenzaci.

19

skutečně efektivní, prostřednictvím retrospektivního testu prováděného vždy k rozvahovému dni. Ačkoliv přesné postupy, kterými lze měřit efektivnost zajištění, nejsou nikde přímo uvedeny. Nejčastější jsou tři následující metody:  Srovnání kritických charakteristik. Tato metoda je využitelná pouze pro prospektivní testování, vychází ze shodných klíčových charakteristik derivátu a zajišťovaného nástroje (např. měna nebo splatnost). Čím více je dosaženo shodných charakteristik tím stoupá pravděpodobnost efektivního zajištění. 

Dollar offset (poměrová analýza). Metoda porovnává změny reálných hodnot nebo peněžních toků derivátu a zajišťovaného nástroje za stanovené období.

 Regresní analýza. Principem této metody je hledání velikosti vztahu mezi derivátem a zajišťovaným nástrojem. Každá metoda má odlišnou vypovídací schopnost a výsledek testu efektivnosti. Účetní jednotky mají proto možnost, prostřednictvím volby testovací metody, ovlivnit použitelnost zajišťovacího účetnictví s dopadem do daní z příjmu.

2.2.2. Daňové dopady Deriváty zajišťující reálnou hodnotu Zajištěním reálné hodnoty se rozumí „zajištění změn reálné hodnoty aktiva, závazku, skupin aktiv, skupin závazků, pevného příslibu, skupin pevných příslibů nebo identifikovatelné části tohoto aktiva, závazku nebo pevného příslibu, které jsou důsledkem konkrétního rizika a které budou mít vliv na zisk nebo ztrátu“35. Změna reálné hodnoty derivátu zajišťující reálnou hodnotu aktiva nebo závazku se projeví výsledkově, tzn. do nákladů nebo výnosů dle konkrétního přecenění. V tomto případě bude mít změna reálné hodnoty derivátu okamžitý vliv na výpočet daňové povinnosti. Zisky nebo ztráty ze změn reálných hodnot zajišťovaného nástroje oceňovaného pořizovací cenou jsou zachyceny výsledkově36.

35

Český účetní standard pro finanční instituce č. 110, bod 22 písm. a).

36

Jedná-li se o změnu reálné hodnoty z důvodu realizace nezajištěného rizika, jsou zisky nebo ztráty

také účtovány výsledkově.

20

Deriváty zajišťující peněžní toky Zajištěním peněžních toků se rozumí „zajištění změn peněžních toků, které jsou důsledkem konkrétního rizika souvisejícího s aktivem, závazkem nebo očekávanou transakcí, a které budou mít vliv na zisk nebo ztrátu“37. Účetní zachycení reálného přecenění derivátu zajišťující peněžní toky se odvíjí od toho, zda dojde ke změně v reálné hodnotě vlivem zajištěného nebo nezajištěného rizika. Změna reálné hodnoty derivátu z důvodu realizace rizik, která jsou zajištěna, se projeví nejdříve v rozvaze. V nákladech nebo výnosech se tato změna vykáže až v období zúčtování nákladů nebo výnosů zajišťovacích nástrojů. V tomto případě má změna reálné hodnoty vliv na výpočet daňové povinnosti odsunutý do budoucnosti. Pokud však dojde ke změně reálné hodnoty derivátu z důvodu realizace nezajištěného rizika, účtuje se tato změna do nákladů nebo výnosů přímo s okamžitým vlivem na daňovou povinnost. Zajišťovaný nástroj není v průběhu zajištění přeceňován na reálnou hodnotu. Deriváty zajišťující čisté investice do cizoměnových účastí s rozhodujícím nebo podstatným vlivem Zajištěním čisté investice do cizoměnových účastí se rozumí: „zajištění čisté investice spojené s cizoměnovými účastmi s rozhodujícím nebo podstatným vlivem, případně zahraniční organizační složky“38. Účetní zachycení přecenění reálné hodnoty je obdobné jako v předchozím případě. Zisky nebo ztráty ze změn reálných hodnot zajišťovacího derivátu odpovídající měnovému riziku se projeví na rozvahových účtech. Do výsledku hospodaření jsou tyto zisky nebo ztráty zúčtovány ve stejném období, ve kterém dojde k zúčtování nákladů nebo výnosů s odúčtováním cizoměnových účastí. Dojde-li ke změně reálných hodnot cizoměnových účastí z realizace jiného než měnového rizika, jsou zisky nebo ztráty spojené se změnou reálných hodnot zaúčtovány výsledkově. Deriváty k obchodování Pokud se banka nebo jiná účetní jednotka nerozhodne pro využití zajišťovacího účetnictví, nebo nesplní všechny podmínky pro to, aby mohla zajišťovací účetnictví aplikovat, 37

Český účetní standard pro finanční instituce č. 110, bod 22 písm. b).

38

Český účetní standard pro finanční instituce č. 110, bod 22 písm. c).

21

musí deriváty účtovat jako deriváty k obchodování. Přecenění těchto derivátů na reálnou hodnotu pak probíhá vždy prostřednictvím výsledkových účtů, tzn. přes náklady nebo výnosy. Z uvedených postupů účtování změn reálných hodnot derivátů vyplývá, že v některých případech může mít volba účtování dopad na účetní výsledek hospodaření a tedy na základ daně. Jedná se především o období, ve kterém dojde ke zdanění. Odsunutí zdanitelného výnosu do budoucích období může mít pro poplatníky nespornou výhodu v podobě oddálení daňové povinnosti. Kromě toho při využití zajišťovacího účetnictví vzniká možnost snížit základ daně prostřednictvím uplatnění odpočtů39 před běžnými náklady, které si lze „uchovat“ do dalších období. Srovnání daňových dopadů při vykazování zajišťovacích derivátů a derivátů k obchodování lze znázornit na následujícím příkladě. Banka vykázala účetní výsledek hospodaření v roce 2010 ve výši 1.000.000 Kč. Banka eviduje derivát zajišťující peněžní tok, který bude vypořádán v následujícím roce a jehož reálná hodnota na konci roku 2010 klesla o 500.000 Kč z důvodu realizace zajištěného rizika. Banka má možnost uplatnit ztrátu vzniklou v roce 2005 ve výši 800.000 Kč40. V roce 2011 banka vykázala účetní zisk ve výši 3.000.000 Kč. Reálná hodnota derivátu ke dni jeho vypořádání se změnila oproti předcházejícímu roku o + 750.000 Kč z důvodu realizace zajištěného rizika. Od jiných úprav výsledku hospodaření na základ daně je v tomto příkladě abstrahováno.

39

Uplatňování odpočtů je ve vybraných případech časově omezené.

40

Daňovou ztrátu lze odečíst nejdéle v pěti zdaňovacích období bezprostředně po období, ve kterém

daňová ztráta vznikla. V uvedeném příkladě to znamená, že v roce 2010 je poslední možnost pro její uplatnění.

22

2010 Zajišťovací deriváty Účetní VH

2011

Deriváty k obchodování

Zajišťovací deriváty

Deriváty k obchodování

1 000 000

1 000 000

3 000 000

3 000 000

-500 000 "rozvahově"

-500 000 "výsledkově"

250 000 "výsledkově"

750 000 "výsledkově"

1 000 000

500 000

3 250 000

3 750 000

Odpočet daňové ztráty

-800 000

-500 000

Upravený základ daně

200 000

0

3 250 000

3 750 000

38 000

0

617 500

712 500

Vliv změny reálné hodnoty derivátu Upravený účetní VH

Daň při použití sazby 19%

V případě zajišťovacího účetnictví dojde v roce 2011 k rozpuštění vytvořeného rozvahového přecenění a výsledkově bude zachycen pouze rozdíl ve výši 250.000 Kč. Celkový nediskontovaný rozdíl v daňové povinnosti mezi jednotlivými způsoby vykazování odpovídá částce 57.000 Kč. Po zohlednění časové hodnoty peněz by byl výsledek nepatrně odlišný. Z uvedeného příkladu vyplývá, že aplikací zajišťovacího účetnictví lze zákonným způsobem snížit celkovou daňovou povinnost. Uvedený příklad ukázal na výhodnost aplikace zajišťovacího účetnictví. Je však tento způsob vykazování derivátů českými obchodními bankami využíván? Na tuto otázku pomůže nalézt odpověď následující tabulka č. 1. Tabulka č. 1 – Srovnání vykazovaného objemu zajišťovacích derivátů a derivátů k obchodování za rok 2010 V tis Kč Název banky ČSOB Komerční banka Česká spořitelna

Vykázaná hodnota Zajišťovací deriváty Deriváty k obchodování Kladná hodnota 9 737 11 854 732

Záporná hodnota 5 567 7 224 175

Kladná hodnota 11 132 10 225 15 298

Záporná hodnota 117 774 11 065 14 499

Zdroj: vlastní konstrukce

Hodnoty vycházejí z konsolidovaných účetních závěrek uvedených bank. Z uvedených hodnot vyplývá, že hodnota zajišťujících derivátů je u srovnávaných tří bank téměř vždy nižší, než hodnota derivátů k obchodování. Nejvýraznější rozdíl lze vypozorovat u České spořitelny, která zajišťovací účetnictví aplikuje na minimum sjednaných 23

derivátů. Důvody pro takto nízké využití se v účetní závěrce neuvádí a lze o nich pouze spekulovat. Hodnoty pro deriváty k obchodování u banky ČSOB mohou obsahovat kromě reálné hodnoty derivátů také jiné finanční závazky nebo pohledávky (např. cenné papíry). Tato banka totiž v účetní závěrce uvádí pouze celkovou hodnotu za finanční závazky a pohledávky vykazované v reálné hodnotě do zisku nebo ztráty. Podrobnou strukturu vykazovaných derivátů k obchodování ČSOB v účetní závěrce neuvádí. Z analyzovaných tří bank působících na českém trhu lze říci, že pouze Komerční banka dosáhla relativně vyrovnaných hodnot zajišťovacích derivátů a derivátů k obchodování. Tato skutečnost může naznačovat na stabilní vývoj obchodování s deriváty, což může být pro většinu investorů pozitivní zprávou.

2.3.

Vývoj zdanění derivátů v ČR

Z pohledu bank prošla právní úprava zdanění derivátů v poslední dekádě několika zásadními změnami. Za těmito změnami stály převážně lobbistické skupiny finančních institucí. Z původní relativně „tvrdé“ úpravy se postupem času stal nástroj podpory spekulace umožňující daňové optimalizace a úniky.41 Daňový zákon až do konce roku 2003 bankám umožňoval uznat za zdanitelný náklad pouze výdaje spojené se zajišťovacími deriváty. Zároveň se náklady posuzovaly individuálně pro každý jednotlivý derivát. Jinými slovy, každý ziskový derivát byl zdaněn a ztráty ze zajišťovacích a spekulačních derivátů nebylo možné uplatnit oproti ziskům z jiných derivátů. Celkově byla výrazně omezena spekulace a obchodování s deriváty nebylo zdaleka tak výhodné jako je tomu v současné době. Zůstává otázkou, zda by zachování takto „tvrdého“ daňového řešení derivátů v celém světě nepřispělo k menším dopadům soudobé finanční krize. Zpočátku roku 2004 došlo k nahrazení individuálního přístupu posuzování nákladů a výnosů portfoliovým přístupem (z tohoto přístupu byly vyčleněny zajišťovací deriváty42). Účetní jednotky nemohly dosažené ztráty z derivátů považovat za zdanitelný náklad ve stejném období, kdy ke ztrátě došlo. Bylo jim však povoleno o tuto ztrátu snížit zisky

41

JÍLEK, J., Finanční a komoditní deriváty v praxi, 2. vydání, Praha: Grada Publishing, a.s., ISBN: 978-

80-247-3696-9, 2010 42

Byl-li derivát určen jen z části k zajištění, bylo nutné náklady a výnosy rozdělit na část odpovídající

zajištění a spekulaci.

24

z derivátu v následujících třech letech. V zásadě došlo k rozšíření možnosti uplatnění ztrát z derivátů v daňovém základu a daňové podpoře spekulativních derivátů. Tlak lobbistických skupin, zejména z řad finančních institucí, vyústil ve schválení novely s účinností od roku 2006. Novela zrušila u občanů omezení daňové uznatelnosti ztrát z derivátů. Cílem této změny byla jednoznačná snaha o větší motivaci k obchodování s deriváty klientů finančních institucí. Zároveň byl zaveden koncept daňového uplatnění účetního zachycení. Touto novelou byly zrušeny veškeré daňové stimuly k omezení spekulativního obchodování s deriváty.

2.4.

Využití derivátů k daňové optimalizaci a daňovým únikům

Obecně známé je využití derivátů v oblastech spekulace nebo zajištění. Z předchozích kapitol vyplývá další využití derivátů v oblastech daňové optimalizace a daňových úniků. Nejdříve je nutné objasnit rozdíl mezi daňovou optimalizací a úniky. Daňová optimalizace má za cíl zajistit legálním způsobem nejmenší možnou daňovou povinnost. K daňové optimalizaci dochází využíváním daňových rezerv, volbou vhodné metody odepisování majetku, hlídáním časových testů pro osvobození příjmů a aplikací jiných ustanovení ZDP. Daňový únik představuje takové chování poplatníka, jenž legálním nebo nelegálním způsobem snižuje daňovou povinnost. Za legální způsob se považuje „využívání“ chyb v zákonech. Bojovat proti legálním daňovým únikům lze pouze kvalitními právními předpisy. Nelegálním daňovým únikem se rozumí získání daňové výhody plynoucí z porušení zákona. K porušování zákona může docházet z neznalosti nebo nepochopení zákona případně z důvodu neúplných informací poplatníka. V případě úmyslného porušení daňového zákona se poplatník dopouští daňového trestného činu. Využít deriváty lze zejména v následujících třech oblastech. 1. Přesun daňové povinnosti mezi zdaňovacími obdobími. 2. Přesun finančních prostředků mezi společnostmi. 3. Snížení daňové povinnosti uzavřením fiktivního derivátu.

25

Odložení daňové povinnosti do budoucích zdaňovacích období bylo popsáno v rámci srovnání derivátů k obchodování a zajištění. Přesun zdanění do budoucích období umožňuje správná volba ve vykazování derivátů. Jedná se tedy o daňovou optimalizaci. S růstem velikosti finančních skupin, nejen v bankovním sektoru, dochází k využívání derivátu v oblasti převádění nezdaněného zisku mezi společnostmi. To však vzhledem k materiální pravdě43 sjednaného derivátu může být považováno za daňový únik. Sjednání fiktivního derivátu lze bezesporu označit za úmyslný daňový únik a tedy trestný čin. Subjekty dopouštějící se tohoto jednání předpokládají, že pro správce daně bude nalezení protistrany „sjednaného“ derivátu nesplnitelným úkolem. Obchodování s deriváty na OTC trzích samozřejmě znesnadňuje úlohu správce daně. Deriváty lze využívat také k „tunelování“ společností prostřednictvím nevýhodně uzavíraných kontraktů. Tato oblast však přesahuje rámec této diplomové práce.

43

§ 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 SB., daňový řád, zní: „Správce daně vychází ze skutečného obsahu

právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní“.

Ustanovení vyjadřuje zásadu

materiální pravdy. Při uplatňování daňových zákonů se nehledí na formální označení vztahu ale na skutečný obsah úkonu.

26

3. Aplikace zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty (ZDPH) V České republice prošel zákon o DPH dvěma vývojovými etapami. První z nich započala v roce 1993 a skončila před vstupem do Evropské unie. Druhá etapa úzce navazující na právní předpisy Evropské unie započala v roce 2004 a po několika novelizacích je platná dodnes. Těsný vztah mezi českým ZDPH a evropskými předpisy vychází ze snahy harmonizovat daňové předpisy v celé Evropské unii. Největší míru harmonizace lze zaznamenat především v oblasti nepřímých daní, zastoupené DPH a spotřebními daněmi. Důvodem může být mnohdy snadnější způsob přemístění místa vzniku daňové povinnosti oproti daním z příjmů. DPH je vícefázovou daní nekumulativního charakteru vypočítanou nepřímou rozdílovou metodou. Základní princip fungování DPH znázorňuje následující tabulka. Tabulka č. 2 – Mechanismus fungování DPH – obecný příklad Daňový poradce

Výrobce automobilů

Prodejce automobilů

Plátce DPH

Plátce DPH

Prodej

Nákup

Prodej

Nákup

Prodej

Neplátce DPH Nákup

Plátce DPH Nákup

Konečný spotřebitel

Cena bez DPH

0

100 Kč

100 Kč

150 Kč

150 Kč

200 Kč

240 Kč

DPH na výstupu

-

20 Kč

-

30 Kč

-

40 Kč

-

DPH na vstupu nárok na odpočet

0

-

20 Kč

-

30 Kč

-

0

Zdroj: vlastní úprava

Uvedený příklad představuje situaci, kdy daňový poradce (plátce DPH) poskytuje jinému plátci, v tomto případě výrobci automobilů, službu v podobě poradenství. Daňový poradce tuto službu musí zatížit DPH ve výši 20 Kč a tuto daň odvést do státního rozpočtu. Výrobce automobilů (plátce DPH) má možnost uplatnit z této služby nárok na odpočet. Výrobce zároveň prodává automobily svému prodejci a tento prodej musí zatížit DPH ve výši 30 Kč. Daňový poradce odvede do státního rozpočtu 20 Kč a výrobce automobilů 10 Kč. Obdobně postupuje prodejce automobilů. Jak je vidět z uvedené tabulky, daň z přidané 27

hodnoty dopadá především na konečného spotřebitele, který nemá nárok na odpočet daně na vstupu a zaplatí tak celou daň. V dalším textu bude analyzována aplikace a dopad zásadních ustanovení ZDPH na bankovní domy. Pozornost bude věnována především souvislostem s poskytováním služeb a osvobozeným plněním bez nároku na odpočet. § 2 ZDPH – Předmět daně Zákon vyjmenovává čtyři základní předměty DPH. Jsou jimi dodání zboží nebo převod nemovitosti, poskytnutí služby, pořízení zboží z jiného členského státu a dovoz zboží. U finančních institucí se setkáváme nejčastěji s poskytováním služeb, což ZDPH definuje následovně: „Předmětem daně je poskytnutí služby44 za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti, s místem plnění v tuzemsku“45. Citovaná věta v sobě obsahuje tři důležité charakteristiky předmětu daně. Za prvé, musí být zřejmá přímá vazba mezi poskytovanou službou a obdrženou platbou46. Za úplatu se přitom považuje částka v penězích nebo v platebních prostředcích nahrazujících peníze i nepeněžní plnění. Za druhé, služba musí být poskytnuta osobou povinnou k dani. Za tuto osobu se považuje „fyzická nebo právnická osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti“47. Za třetí, musí se jednat o poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku. Zdanitelným plněním jsou pouze plnění, která jsou předmětem daně a zároveň nejsou od daně osvobozena. § 9 ZDPH – Místo plnění Vymezení místa plnění je jedním ze základních kroků při uplatňování DPH. Český ZDPH lze použít pouze v těch případech, kdy se jedná o zdanitelné plnění s místem plnění v ČR. Určujícím kritériem při stanovení místa plnění při poskytování služeb je její příjemce. V úvahu přicházejí tři varianty. 44

ZDPH upravuje v § 14 poskytnutí služby negativním vymezením (službou se rozumí všechny

činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti) a výčtem konkrétních služeb. 45 46

§ 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty Této problematice se věnují Rozsudky Evropského soudního dvora (C-102/86 Apple and Pearl

Development Council nebo C-154/80 Aardappelenbewaarplaats), které dospěly k závěru, že bez jednoznačné a jednostranné úplaty s přímou vazbou na poskytovanou službu nemůže být takovéto poskytnutí služby považováno za předmět daně a tedy podléhat DPH. 47

§ 5 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty

28

1. Pokud je služba poskytnuta osobě povinné k dani, stanoví se místo plnění podle sídla nebo místa podnikání příjemce48. 2. V případě, kdy je služba poskytnuta osobě nepovinné k dani, stanoví se místo plnění podle sídla nebo místa podnikání poskytovatele služby49. 3. Pokud je služba poskytnuta zahraniční osobě50 nepovinné k dani, stanoví se místo plnění podle sídla nebo místa pobytu příjemce služby. Český ZDPH je možno uplatnit pouze ve dvou případech poskytnutí služby. Prvním je poskytnutí služby osobě povinné k dani, která má sídlo nebo místo podnikání v ČR. Je-li tato služba poskytnuta osobě povinné k dani do třetích zemí (mimo EU) a tato osoba je zároveň registrována za plátce DPH v ČR, je pro posouzení místa plnění nutné zkoumat skutečné místo užití poskytnuté služby. Bude-li tímto místem ČR, bude místo plnění v tuzemsku. Druhým případem je poskytnutí služby osobě nepovinné k dani, má-li poskytovatel sídlo nebo místo podnikání na území ČR. Je-li místo plnění stanoveno v jiném státě, postupuje se podle legislativy daného státu. To může být v některých případech značně komplikované a administrativně nákladné. Tuto „komplikaci“ zjednodušuje Šestá směrnice EU, která poskytuje základní rámec pro uplatňování DPH v celé Evropské unii. Směrnice je závazná pro všechny členské státy, které ji musí implementovat do svých daňových zákonů. § 5a ZDPH – Skupina Za daňový subjekt ZDPH, kromě osoby povinné k dani, považuje tzv. skupinu. Skupinu tvoří spojené osoby (kapitálově nebo jinak) se sídlem, místem podnikání nebo provozovnou umístěnou v tuzemsku. Vymezení spojené osoby je v ZDPH odlišné od ZDP. V případě DPH považuje zákon za kapitálově spojené osoby případy, kdy se jedna osoba přímo nebo nepřímo podílí více než 40% podílem na kapitálu nebo hlasovacích právech jiné osoby. Jinak spojené osoby dle ZDPH jsou situace, kdy se na vedení dvou společností podílí

48

Výjimkou je pak případ poskytnutí služby provozovně osoby povinné k dani. V tomto případě se za

místo plnění považuje místo, kde je provozovna umístěna. 49

Výjimkou je případ poskytnutí služby provozovnou osoby povinné k dani. V tomto případě se za

místo plnění považuje místo, kde je provozovna umístěna. 50

Za zahraniční osobu ZDPH považuje podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. v) osobu, která nemá na

území Evropského společenství sídlo, místo podnikání ani místo pobytu.

29

alespoň jedna shodná osoba. Důvod pro odlišné posuzování spojených osob z pohledu ZDPH a ZDP lze hledat jen obtížně. Institut skupiny je v běžné praxi využíván jako nástroj daňové optimalizace, neboť plnění uvnitř skupiny není předmětem DPH. To znamená, že u těchto plnění není uplatňována daň na výstupu a tím nevzniká ani nárok na odpočet daně, čímž vzniká výhoda pro osoby, které si nemohou uplatňovat nárok na odpočet (v naprosté většině se to týká právě finančních institucí) a pro které se tedy nestává DPH nákladovou položkou. Sekundárním přínosem je optimalizace cash-flow a úspor administrativních nákladů, neboť daňové přiznání k DPH podává pouze zastupující člen skupiny. Příklad na využití skupiny je uveden na konci této kapitoly. § 36a ZDPH – Základ daně ve zvláštních případech Základ daně obecně ZDPH definuje jako „vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění od osoby, pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, bez daně za toto zdanitelné plnění“51. Pro úplnost lze dodat, že plátcem se mohou stát pouze osoby povinné k dani (dobrovolně nebo ze zákona). V některých případech je nutné stanovovat základ daně poněkud odlišně. Lze si představit situaci, kdy jeden subjekt „úmyslně“ poskytuje spřízněnému subjektu plnění za výrazně nižší nebo vyšší cenu než je cena obvyklá. Smyslem této „neobvyklé“ ceny může být daňová optimalizace jak u poskytovatele plnění, tak u příjemce. Tato problematika úzce souvisí s nárokem na odpočet, kterému je věnována samostatná část této kapitoly. Jak již několikrát zaznělo, bankovní sektor je typický tím, že jej tvoří řada spojených osob (ať již podle ZDPH nebo ZDP). V případě DPH je u kapitálově52 nebo jinak spojených osob, osob blízkých a osob, podnikajících s plátcem společně na základě smlouvy o sdružení, nutno za základ daně ve dvou vyjmenovaných případech považovat cenu obvyklou 53. Těmito případy je situace, kdy je úplata za zdanitelné plnění nižší než cena obvyklá a příjemce plnění nemá nárok na odpočet daně nebo nemá nárok na odpočet daně v plné výši nebo kdy je úplata vyšší než cena obvyklá a příjemce plnění má povinnost krátit nárok na odpočet.

51

§ 36 odst. 1 zákon č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty.

52

Posuzuje se obdobně jako u osob tvořící skupinu s tím rozdílem, že je snížen podíl na základním

kapitálu nebo hlasovacích právech na 25%. 53

Cena obvyklá se stanoví na základě zákona č. 151/1997 Sb. o oceňování majetku.

30

§ 51 ZDPH – Plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně Kromě zdanitelných plnění existují další dva druhy plnění, kterými jsou osvobozená plnění bez nároku na odpočet daně a osvobozená plnění s nárokem na odpočet daně. Pozornost bude dále věnována pouze prvnímu typu osvobozených plnění, neboť právě ta jsou typická pro bankovní domy. Poskytuje-li poplatník plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, znamená to pro něj, že své výstupy nemusí zatížit daní z přidané hodnoty, ale zároveň u přijatých vstupů, které slouží k zajištění výstupů, nemůže uplatnit nárok na odpočet. Jinými slovy, tento poplatník z hlediska daně na vstupu představuje v tabulce č. 2 konečného spotřebitele. Osvobození od daně bez nároku na odpočet se kromě finančních činností dále týká například pojišťovací činnosti, poštovních služeb nebo výchovy a vzdělávání. Za finanční činnosti ZDPH považuje přijímání vkladů, poskytování úvěrů, platební styk a řadu dalších činností. Co však není osvobozeno od daně bez nároku na odpočet je vymáhání dluhů a faktoring, poskytování bankovních informací, správa a úschova investičních nástrojů nebo pronájem bezpečnostních schránek. Při poskytování „neosvobozených“ služeb mají banky povinnost uplatnit daň na výstupu a zároveň mohou uplatnit u souvisejících vstupů nárok na odpočet. § 72 ZDPH - Nárok na odpočet Banky mají nárok na odpočet, pokud přijatá zdanitelná plnění použijí pro svou ekonomickou činnost. Zároveň však musejí v rámci této ekonomické činnosti poskytovat taková plnění, která nejsou osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně. Vzhledem k tomu, že banky v naprosté většině poskytují právě takto osvobozená plnění, vztahuje se na ně povinnost krácení odpočtu. Povinnost krátit odpočet mají banky, které kromě zdanitelných plnění, osvobozených plnění od daně s nárokem na odpočet daně a jiných plnění vymezených v § 72 odst 2 písm c) až d) poskytují taková plnění, u kterých nemají nárok na odpočet. Jinými slovy to znamená, že banky, které poskytují služby například v oblasti faktoringu (zdanitelné plnění) a zároveň provozují finanční činnosti (osvobozené plnění bez nároku na odpočet), budou nuceni nárok na odpočet krátit. Při výpočtu kráceného odpočtu se vychází z násobku daně na vstupu koeficientem54. Koeficient se určí jako podíl, kde v čitateli jsou všechna uskutečněná plnění 54

§ 76 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty

31

s nárokem na odpočet a ve jmenovateli je součet čitatele a hodnoty plnění osvobozených bez nároku na odpočet. Čím vyššího koeficientu banka dosáhne, tím vyšší nárok na odpočet si bude moci uplatnit a dosáhne tak nižší daňové povinnosti. Umělé zvyšování koeficientu omezuje zákon ustanovením o ceně obvyklé (viz výše). Krácení nároku na odpočet není jediným způsobem, kterým dochází ke změně odpočtu daně. Dalšími je oprava odpočtu daně55, úprava odpočtu daně56 a vyrovnání odpočtu daně57. Oprava odpočtu daně spočívá v opravě základu daně na podkladě obdrženého daňového dobropisu. Upravit odpočet daně bude muset banka, pokud u vybraného majetku dojde ke změně účelu jeho použití a tím ke změně nároku na odpočet v období pěti let od pořízení. Tato situace může nastat v případě, že si banka pořídí například počítač sloužící výhradně pro poskytování bankovních informací (tj. poskytování zdanitelných plnění s nárokem na odpočet) a v období následujících pěti let tento počítač přeřadí do oddělení poskytování úvěrů (tj. poskytování osvobozených plnění bez nároku na odpočet). Je vhodné, aby k těmto „přesunům“ banky přistupovaly teprve po pěti letech od pořízení daného majetku a vyhnuly se tím povinnosti úpravy odpočtu daně. Vyrovnání odpočtu daně úzce souvisí s krácením nároku. K vyrovnání dochází tam, kde byl nárok na odpočet krácen a kdy se ve čtyřech letech od pořízení vybraného majetku změní koeficient o více než 10 procentních bodů. Vyrovnání odpočtu lze jen těžko předejít, nicméně u řady společností se objevují snahy o umělé navyšování koeficientu.

3.1.

Příklad na daňovou optimalizaci využitím skupiny podle §5a ZDPH

Vytvoření skupiny z pohledu daně z přidané hodnoty může mít řadu výhod. Mezi zásadní se u finančních institucí řadí snížení daňové povinnosti a optimalizace cash-flow. Následující příklad zmíněné výhody analyzuje. Daňová povinnost Příklad zachycuje čtyři společnosti, které mohou v souladu s §5a ZDPH vytvořit skupinu. Jednotlivé společnosti jsou registrovanými plátci daně. Název společností (Banka, 55

§ 77 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty

56

§ 78 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty

57

§ 79 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty

32

Faktoring, Informatika a Reality) určuje předmět jejich činností. Banka poskytuje kromě osvobozených plnění (finančních služeb) také zdanitelná plnění. Ostatní společnosti poskytují pouze zdanitelná plnění. Údaje o obratech v Kč za rok 2010 a zálohových koeficientech jsou uvedeny v Tabulce č. 3. Tabulka č. 3 – Obraty společností v Kč a výpočet zálohového koeficientu v roce 2010 Obrat zdanitelných plnění Obrat osvobozených plnění bez NO Zálohový koeficient pro rok 2011 Zdroj: vlastní konstrukce

Banka Faktoring Informatika Reality Skupina 5 000 000 50 000 000 30 000 000 70 000 000 155 000 000 100 000 000 0 0 0 100 000 000 0,05 1,00 1,00 1,00 0,61

Zálohovým koeficientem vypočítaným z obratu z roku 2010 budou kráceny nároky na odpočet, u kterých vznikne povinnost krácení odpočtu v roce 2011. Na konci roku 2011 pak proběhne vypořádání nároku na odpočet prostřednictvím vypořádacího koeficientu, který se vypočítá ze skutečných údajů o zdanitelných a osvobozených plnění za rok 2011. Pro zjednodušení se v tomto příkladu předpokládá, že se vypořádací koeficient na konci roku 2011 rovná zálohovému koeficientu pro rok 2011. Vybrané obchodní případy v roce 2011 mezi společnostmi a vůči třetím osobám jsou uvedeny Tabulce č. 4.

33

Tabulka č. 4 – Vybrané obchodní případy v roce 2011 (v Kč) č.

Text

Základ daně DPH

1

Banka poskytuje finanční služby 3. osobě - jedná se o 500 000 služby osvobozené bez nároku na odpočet

2

Reality prodává komerční nemovitost 3. osobě

1 000 000

200 000

3

Informatika poskytuje služby 3. osobě

2 000 000

400 000

4

Faktoring poskytuje své služby 3. osobě

3 000 000

600 000

5

Informatika poskytuje služby Bance. Banka vstupy použije pro uskutečnění zdanitelných plnění i plnění 1 500 000 osvobozených bez nároku na odpočet.

300 000

6

Informatika poskytuje služby Reality

1 600 000

320 000

7

Banka poskytuje služby Faktoringu zdanitelná plnění

1 250 000

250 000

Informatika poskytuje služby Bance. Banka vstupy použije výhradně pro poskytování plnění 2 000 000 osvobozených bez nároku na odpočet. Banka pořizuje služby od 3. osoby (plátce). Banka 9 vstupy použije pro uskutečnění zdanitelných plnění i 5 000 000 plnění osvobozených bez nároku na odpočet. 10 Informatika pořizuje služby od 3. osoby (plátce) 2 000 000 Zdroj: vlastní konstrukce 8

0

400 000

1 000 000 400 000

Pokud se společnosti nerozhodnou vytvořit skupinu, bude každá operace zdanitelným plněním (2-6,8), osvobozeným plněním (1,7) nebo přijatým plněním58 (5-10). Dopad obchodních případů ve společnostech z pohledu nákladů, výnosů a DPH na výstupu a vstupu znázorňuje Tabulka č. 5.

58

U přijatých plnění se předpokládá, že poskytovatelé služeb jsou plátci DPH.

34

Tabulka č. 5 – Banka a Faktoring, samostatní plátci DPH (v Kč) Č.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 ∑

Banka Náklad(-) Výnos (+) 500 000

-1 785 714 1 250 000 -2 400 000 -5 952 381

DPH výstup 0

59

Faktoring DPH vstup

14 286

Náklad(-) Výnos (+)

DPH výstup

3 000 000

600 000

DPH vstup

60

250 000

-1 250 000

250 000

0 47 619

-8 388 095 250 000 61 905 Zdroj: vlastní konstrukce

1 750 000

600 000

250 000

Tabulka č. 5 pokračování – Informatika a Reality, samostatní plátci DPH (v Kč) Č.

Informatika Náklad(-) Výnos (+)

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 ∑

DPH výstup

2 000 000

400 000

1 500 000 1 600 000

300 000 320 000

2 000 000

400 000

Reality DPH vstup

-2 000 000 400 000 5 100 000 1 420 000 400 000 Zdroj: vlastní konstrukce

Náklad(-) Výnos (+)

DPH výstup

1 000 000

200 000

-1 600 000

- 600 000

DPH vstup

320 000

200 000

320 000

Každá jednotlivá společnost je zdaňována individuálně. Banka vykáže za sledované období vlastní daňovou povinnost61 188.095 Kč, Faktoring 350.000 Kč, Informatika 1.020.000 Kč. Společnost Reality jako jediná uplatní nadměrný odpočet62 ve výši 120.000 Kč.

59

Část nároku na odpočet, který není z důvodu krácení odpočtu možné uznat, vstoupí do nákladů

(1.500.000+300.000-14.286). Obdobně se postupuje u operace č. 9. 60

Nárok na odpočet vypočítaný jako násobek daně na vstupu a krátícího koeficientu (300.000 x 0,05).

Obdobně se postupuje u operace č. 9. 61

Vlastní daňová povinnost nastane tehdy, pokud DPH na výstupu > DPH na vstupu.

62

Nadměrný odpočet nastane tehdy, pokud DPH na výstupu < DPH na vstupu.

35

Při tomto způsobu zdaňování odvedou společnosti do státního rozpočtu celkovou částku 1.438.095 Kč. Tabulka č. 6 znázorňuje obchodní případy, pokud se společnosti rozhodnou vytvořit skupinu. Tabulka č. 6 – Skupina podle §5a ZDPH (v Kč) Č. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 ∑

Náklad(-) Výnos (+)

DPH výstup

500 000 1 000 000 2 000 000 3 000 000

DPH vstup

200 000 400 000 600 000

63

-5 392 157 607 843 -2 156 863 243 137 -1 049 020 1 200 000 850 980 Zdroj: vlastní konstrukce

Vytvoří-li tyto čtyři společnosti skupinu, jsou zdaňovány jako celek a vykáží vlastní daňovou povinnost ve výši 349.020 Kč, kterou odvede zastupující člen skupiny do státního rozpočtu. Skupina vykáže nižší daňovou povinnost, než odpovídá součtu dílčích daňových povinností jednotlivých společností, o 1.089.076 Kč. Za konkrétní příčiny této úspory lze označit následující:  Neuplatňování DPH u plnění uskutečněných mezi členy skupiny (5-8).  U obchodu č. 9 dochází u skupiny k výrazně nižšímu krácení nároku na odpočet než pokud přijaté plnění "krátí" pouze banka.  Negativně se na celkové daňové povinnosti skupiny projevila povinnost krátit celkovým koeficientem přijaté plnění z obchodu č. 10. Tento pokles byl však zcela vykompenzován možností vyššího odpočtu u devátého obchodního případu.

63

Pro krácení nároku na odpočet u vstupů z operací 9 a 10 se v případě skupiny použije koeficient 0,61.

36

Cash-Flow Institut skupiny je v praxi využíván kromě ilustrovaného snížení daňové povinnosti také k optimalizaci cash-flow. Jelikož plnění uvnitř skupiny nejsou předmětem daně, není součástí fakturované částky za poskytnuté plnění DPH. Srovnání cash-flow u obchodních případů mezi společnostmi v případě samostatných plátců a skupiny poskytuje následující tabulka. Tabulka č. 7 – Srovnání cash-flow (v Kč) Č. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 ∑

Mezi členy skupiny

Mezi samostatnými plátci

1 500 000 1 600 000 1 250 000 2 000 000

1 800 000 1 920 000 1 500 000 2 400 000

6 350 000 7 620 000 Zdroj: vlastní konstrukce

V případě, že členové skupiny vystupují jako samostatní plátci DPH, je součástí placených cen mezi společnostmi platba DPH. Z pohledu cash-flow je výhodnější vytvořit skupinu, protože ceny mezi společnostmi sdruženými ve skupině DPH neobsahují. V uvedeném příkladu je vytvořením skupiny dosažena úspora v peněžních tocích ve výši 1.270.000 Kč. Většina českých bank institut skupiny využívá, ačkoliv se zdá, že nemohou dosáhnout tak značných výhod jak bylo uvedeno v předešlém příkladě. Důvodem je skutečnost, že většina dcer českých bank podniká ve finančních službách – tedy poskytují plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet. Například ČSOB tvoří skupinu spolu s dalšími osmi společnostmi, přičemž všechny poskytují téměř výhradně finanční služby. Obdobně je na tom Komerční banka, která tvoří skupinu s dalšími čtyřmi společnostmi poskytujícími převážně finanční služby.

37

Česká spořitelna je vzhledem k velkému počtu dceřiných společností působících v různých odvětvích (reality, finance, leasing, IT aj.) jednou z mála bank, která účastí ve skupině pravděpodobně získává kromě optimalizace cash-flow a snížení administrativních nákladů také snížení celkové daňové povinnosti. Přiznání k dani z přidané hodnoty je neveřejným dokumentem a banky je nikde nezveřejňují. Proto lze o výhodnosti a konkrétním využití skupiny pouze spekulovat.

38

4. Bankovní daň Pro někoho stále ještě probíhající, pro jiného končící hospodářská a finanční krize má jeden zásadní dopad v oblasti zdanění bank, a to myšlenku bankovní daně. V řadě států je zaváděna nebo se její zavedení připravuje. Jiné státy ji razantně odmítají a označují za nepotřebnou, někdy dokonce přímo za škodlivou. Stejně jako každá daň má i tato daň své zastánce i odpůrce. Potřebujeme však bankovní daň? Jaká je vůbec její konstrukce? Snaží se odstranit příčiny problémů bank nebo řeší až její následky? Má její zavedení ekonomické důvody nebo jde pouze o politické rozhodnutí? Těmto i jiným otázkám bude věnována dále pozornost.

4.1.

Podstata bankovní daně

Zavedení bankovní daně navrhla Evropská komise, která se snaží uvalit daň na finanční instituce v Evropské unii. Myšlenku bankovní daně se však pokouší prosadit i mezi zeměmi G20 a vytvořit tak společný postoj ke zdanění bankovnictví nejen v Evropě. Proč ale bankovní daň vlastně vznikla? Odpověď nalezneme ve výši nákladů na záchranu bankovních domů, které se obvykle pohybují v řádech desítek miliard eur. Bez zavedení bankovní daně tyto náklady hradí prakticky v plné výši stát, a to ze státního rozpočtu. Následně se tyto náklady implicitně „přesunou“ na daňové poplatníky. Právě tento přesun Evropská komise prostřednictvím některých komisařů označuje za nežádoucí. Cílem Evropské komise není jen zabránění přesunu zmíněných nákladů, ale v souladu s dlouhodobými prioritami v podobě jednotného trhu, zavedení společných pravidel. Současnost však ukazuje, že priorita společných pravidel nebývá zcela naplněna. Příčinu nekoordinovaného postupu jednotlivých zemí (nejen v rámci EU) lze spatřovat v převaze politických zájmů nad ekonomickými. Navzdory tvrzení Evropské komise, že bankovní daň by měla zabránit již zmíněnému přesunu finančních nákladů na záchranu bank, lze za bankovní daní spatřovat politický nástroj k upevnění voličských preferencí. Většina ekonomických subjektů (myšleno domácnosti i firmy) považují za hlavní viníky pouze bankéře a jejich poměrně viditelný postih je těmito subjekty vnímám vcelku pozitivně. Nicméně jak bude vysvětleno dále, tento nekoordinovaný postup napříč zeměmi Evropské unie se ukazuje být škodlivý.

39

4.2.

Daňová teorie bankovní daně

Způsobů jak zdanit kterýkoliv ekonomický subjekt nebo jeho činnost se zdá být z pohledu politiků vcelku jednoduchý a zavedení daně představuje spíše administrativní činnosti v závislosti na procesu schvalování zákonů v daných státech. Daňová teorie nahlíží na zdanění z jiného úhlu a sleduje zcela jiné vlastnosti daní (tzv. daňové zásady). Daňové zásady formuloval původně Adam Smith, přičemž jejich podstata zůstává dodnes uznávána. Za hlavní daňové zásady lze považovat64: 1) Efektivnost 2) Pozitivní vliv na chování ekonomických subjektů (daňové stimuly) 3) Spravedlnost 4) Správné působení na makroekonomické agregáty 5) Právní perfektnost a politická průhlednost Efektivnost bankovní daně Daň si lze představit jako tok peněz od daňových poplatníků směrem do státního rozpočtu. S tímto transferem je spojena řada nákladů a to jak na straně poplatníků, tak na straně státu. Cílem každé daně, která je součástí daňového systému, by měla být minimalizace těchto nákladů (neefektivnosti). Daňové náklady jsou dvojího druhu – administrativní náklady a nadměrné daňové břemeno. Administrativní náklady si lze vcelku snadno představit jako náklady, které nese daňový poplatník nebo stát v přímé souvislosti s výběrem daně (mzdové náklady, daňové poradenství, provoz daňové správy aj.). Tyto náklady jsou poměrně dobře pozorovatelné a měřitelné. Pod nadměrným daňovým břemenem si lze představit výsledek procesu, ve kterém uvalená daň způsobí změny veličin (relativní ceny, výnosy a užitky) což vyvolá distorzi (zkreslení veličin) následovanou substitucí (subjekty se v zájmu maximalizace užitku snaží dani vyhnout a vykonávají činnosti, které dani nepodléhají). Substitucí mohou subjekty celkově dosáhnout nižšího užitku než před zavedením daně. Tato ztráta v podobě nižšího užitku a často nižšího příjmu státního rozpočtu se označuje jako nadměrné daňové břemeno a je funkcí elasticity nabídky, elasticity poptávky a velikostí uvalené daně. Za ceteris paribus jsou náklady mrtvé váhy tím menší, čím menší je elasticita. Po uvedení do problému zásady efektivnosti daně následuje otázka, zda bankovní daň ve své podstatě tuto zásadu naplňuje. V oblasti administrativních nákladů lze očekávat, že výběr daní bankovních domů je jistě mnohem komplikovanější a tedy i nákladnější než v celé 64

Kubátová, K. Daňová teorie a Politika. Praha: ASPI Publishing, 2003

40

řadě jiných oblastí ekonomiky. Výše administrativních nákladů k efektivnosti bankovní daně tedy rozhodně nepomáhá. Náklady mrtvé váhy jsou vzhledem k relativně vysoké mobilitě kapitálu také nezanedbatelné. Uvalení daně v závislosti na zvolené variantě65 může způsobit dva typy nákladů mrtvé váhy. Za prvé, v případě uvalení daně z finančních aktivit nastane z pohledu akcionářů změna výnosů, to dále v souladu s výše uvedeným vyvolá distorzi a následně substituci. Tato substituce v případě bankovnictví může mít přes kapitálové trhy podobu odlivu investic (kapitálu) z bankovnictví do jiných (nezdaněných, případně zahraničních) oblastí. Následkem toho mohou vzniknout problémy bank s plněním kapitálových požadavků. Byly-li na počátku důvodem zavedení bankovní daně problémy bankovních domů, výsledkem navrhovaného řešení by mohlo být prohloubení problémů v jiných oblastech bankovní činnosti. Za druhé, daň uvalená na finanční operace vyvolá změnu cen (poplatků) za obchodování, což způsobí distorzi následovanou substitucí. Substituci lze v tomto směru provést hned několika směry. Jedním může být koncentrace obchodování do jiných produktů, případně vytvoření nových produktů, které „právně“ nebudou této dani podléhat. Vytvoření nových produktů s jediným cílem vyhnutí se zdanění lze považovat za vysoce rizikové. Banky samozřejmě část nebo celou daň mohou přenést do zvýšení svých cen a úrokových sazeb. Tato daňová incidence ve své podstatě zcela eliminuje původní záměr Evropské komise, aby náklady na záchranu bank nenesli občané. Pozitivní vliv bankovní daně na chování ekonomických subjektů Z předchozího textu vyplývá, že u každé daně se lze setkat se dvěma efekty – efektem důchodovým a substitučním. Důchodový efekt vyjadřuje odliv části důchodu směrem od daňových poplatníků do státního rozpočtu. Substituční pak vynucené změny v preferencích. Při zkoumání vlivu bankovní daně na chování bank stojí za pozornost především efekt substituční. Bankovní daň pro finanční instituce představuje odčerpání zisku. Banky, stejně jako jiné právnické osoby, vytvářejí zisk, který lze členit na rozdělený (nejčastěji používaný na výplatu dividend) a zadržený (obecně určený pro budoucí investice). Za předpokladu, že se banky snaží udržovat přibližně konstantní míru dividend66 lze očekávat, že zavedení bankovní daně nepovede ke snížení části zisku určeného na dividendy. Logicky jsou tedy banky nuceny snížit zadržený zisk. Bez současné kontroly plnění kapitálové přiměřenosti však nelze v bankovnictví zadržený zisk snížit. V případě, kdy banky nechtějí, resp. nemohou 65

Variantám bankovní daně je věnována pozornost v samostatné kapitole

66

Tento předpoklad vychází z požadavku účastníků kapitálových trhů.

41

měnit dividendovou politiku a zároveň nemohou snížit nerozdělený zisk o bankovní daň, musí snížit své náklady, případně zvýšit své tržby. Jednou z možných cest vedoucích ke snížení nákladů je redukce mezd. Další možností, typickou pro bankovnictví, je snížení nabízené úrokové sazby pro depozita. Na druhé straně lze zvýšit tržby v bankovnictví zdražením poplatků nebo zvýšením úrokových sazeb z poskytnutých úvěrů. Snížení nákladů v oblasti mezd může znamenat růst počtu nezaměstnaných v ekonomice. Snížení úrokových sazeb depozit za určitých podmínek 67 vyvolá odliv vkladů do jiných bank cizích států což následně může vést k závažným problémům bank s likviditou. Zvýšení výpůjčních úrokových sazeb vyvolá celou řadu efektů, jmenovat lze například snížení poptávky po úvěrech, pokles agregátní poptávky nebo vliv na inflaci 68. Pro oblast zvyšování tržeb navýšením poplatků je nezanedbatelné riziko přecházení klientů k bankovním domům nezatížených bankovní daní. Je zřejmé, že s odlivem klientů a jejich vkladů nastává u bank problém s likviditou. Evropská komise a případně jednotlivé státy by měly brát při zavádění bankovní daně v úvahu reakci klientů na zdražování produktů bank a jejich ochotu přenášet své vklady do jiných bank. zde je třeba nutné brát v úvahu reakci klientů Z předešlého textu vyplývá, že reakce bank na zavedení bankovní daně může být v protikladu se zájmem klientů. Promítne se převážně negativně do ekonomiky bank i hospodářství státu. Spravedlnost bankovní daně Daňová teorie v souvislosti se spravedlností nejčastěji hovoří o principech prospěchu a platební schopnosti. Každý subjekt by měl být zdaněn podle prospěchu, který má z poskytnutých veřejných statků a služeb (princip prospěchu) a výše daně by měla být odvozena od jejich schopnosti je platit (princip platební schopnosti). Zda bankovní daň naplňuje princi prospěchu záleží na tom, zda lze účel, na který je tato daň určena, označit za veřejný statek či službu. Účel bankovní daně se liší stát od státu, avšak nejběžněji formou je naplňování deficitních státních rozpočtů a tvorba rezerv na

67

Za jednu z podmínek lze považovat nezavedení bankovní daně v celém světě. Tato podmínka se

vzhledem k současnému rozdílnému názoru světových politiků na bankovní daň jeví jako lehce splnitelná. 68

Vliv růstu úrokové míry na očekávanou inflaci lze vysvětlit řadou transmisních kanálů – viz například

Mandel, M. Tomšík, V. Monetární ekonomie v malé otevřené ekonomice. Praha: Management Press, 2008

42

budoucí záchrany bank. Zda bankovní daň je daní spravedlivou záleží tedy na každém jednotlivci a jeho vymezení veřejných statků a služeb. Princip platební schopnosti je dalším diskutabilním aspektem nejen u bankovní daně. Z hlediska teorie se vcelku jednoduchá záležitost po převedení do praxe stává v mnoha ohledech neřešitelným problémem69. Správné působení bankovní daně na makroekonomické agregáty Za hlavní makroekonomické veličiny, u kterých daňová teorie zkoumá vliv zdanění, lze označit agregátní poptávku a úroveň produktu. Daně mohou v určitých případech působit jako stabilizátor ekonomiky. Tak například v období konjunktury ekonomiky může progresivní zdanění ovlivnit poptávku soukromého sektoru tak, že zmenší disponibilní důchod více než je hospodářský růst a tím částečně vyrovná hospodářský cyklus. Nejvíce účinnými v tomto směru jsou daně, které mají vysoký podíl na HDP v době konjunktury a menší v době krize. U bankovní daně, především u varianty daně z finančních operací, lze usuzovat na poměrně úzký vztah mezi vývojem HDP a počtem zdaněných operací. Právní perfektnost a politická průhlednost bankovní daně Právní perfektnost velice úzce souvisí s efektivností daňového systému, neboť pouze v případě bezchybné aplikace daňového práva (jak ze strany správce daně tak ze strany daňových poplatníků ) nevzniknou dodatečné náklady při uplatňování opravných prostředků v daňových řízeních70. V případě nefunkčního právního prostředí lze očekávat výskyt řady daňových sporů. Cílem zákonodárců by mělo být zamezit vzniku sporů mezi daňovými poplatníky a daňovou správou71. V případě bankovnictví lze očekávat, že bankéři vynaloží značné úsilí k nalezení legálního způsobu jak se vyhnout bankovní dani. Toto úsilí může eskalovat do nově vytvářených finančních produktů, případně až k aplikaci mezinárodního daňového plánování. Ať se již banky vydají tou či onou cestou, je vysoce pravděpodobné, že při nedokonalé právní normě bude vznikat řada sporů, které budou negativně ovlivňovat efektivnost bankovní daně.

69

Detailněji vysvětleno v knize: Kubátová, K. Daňová teorie a Politika. Praha: ASPI Publishing, 2003

70

David Hubal, Náklady právní imperfektnosti daňového systému, 2009

71

Pro české poplatníky vyplývá nárok na právní perfektnost z Ústavy a také Ústavní soud mnohokrát

svými rozhodnutími odstranil následky právní imperfektnosti.

43

Politická průhlednost bankovní daně je dle názoru autora této práce zpochybněná účelem, za kterým je tato daň zaváděna, daňovým určením, nejednotným a nekoordinovaným postupem států nejen v rámci Evropské unie. Definice daně Po analýze základních daňových principů a jejich významu u bankovní daně zbývá na závěr otázka, zda lze z podstaty věci bankovní daň považovat za „daň“ podle obecné definice. „Daň je definována jako povinná, nenávratná, zákonem určená platba do veřejného rozpočtu. Je to platba neúčelová a neekvivalentní.“72 Neúčelovostí se rozumí, že z konkrétní daně by neměla být financována určitá činnost. Neekvivalentnost představuje neexistenci nároku na protihodnotu za placení daní. Je otázkou, zda vytváření fondu na záchranu bank (viz dále) z bankovní daně lze vnímat jako neúčelovost a zda si bankéři nebudou vynucovat právo záchrany své banky v podobě poskytnutého plnění z fondů (protihodnoty).

4.3.

Bankovní daň jako následek finanční krize

Příčinu zavedení bankovní daně (resp. návrhu Evropské komise) lze na základě výroků řady politiků spojit s finanční krizí, která proběhla v letech 2008-2010. Ačkoliv předmětem této práce není detailní zkoumání příčin finanční krize, pro ověření zmíněného důvodu vzniku bankovní daně je nutné tyto příčiny alespoň rámcově identifikovat. Na základě toho lze pak odvodit, zda vznik bankovní daně skutečně souvisí s finanční krizí. Velmi často se v médiích v době eskalace finanční krize objevovaly informace o údajných příčinách krize finančních trhů, kdy se za viníky označovaly banky. Skutečné příčiny podává například Prof. Ing. Petr Musílek, PhD. ve svém článku Příčiny globální finanční krize a selhání regulace73. Za hlavní příčiny jsou v uvedeném články označeny: 1. Splasknutí nemovitostní cenové bubliny 2. Nadměrná úvěrová expanze 72

Kubátová, K. Daňová teorie a Politika. Praha: ASPI Publishing, 2003

73

Článek byl zpracován v rámci řešení výzkumného projektu Model efektivní regulace finančního trhu

v ČR v kontextu EU registrovaného u Grantové agentury České republiky pod č. 402/06/070 a byl uveřejněn byl v Český finanční a účetní časopis, 2008, roč. 3, č. 4, s. 6-20

44

3. Nadměrná spekulace 4. Záchrana akciových trhů na počátku nového tisíciletí 5. Regulatorní arbitráže 6. Rozšíření záporných externalit 7. Neefektivní fungování trhu ratingového hodnocení 8. Nepoctivé praktiky 9. Celosvětová finanční panika 10. Institucionální nedokonalost globálních finančních trhů Ad 1) Splasknutí nemovitostní cenové bubliny Postupné vytváření cenové bubliny v oblasti nemovitostí lze datovat v USA již od roku 2000. Během následujících šesti let vzrostla cena nemovitostí přibližně o 170%. Úlohu v tomto růstu sehrávala administrativa v čele s prezidentem Spojených států amerických, kteří výrazným způsobem podporovali výstavbu rodinných a bytových domů (Community Reinvestment Act). Jedním ze způsoby podpory stavebnictví byly historicky jedny z nejnižších úrokových sazeb v USA. Následující graf č. 1 zachycuje vývoj základních úrokových sazeb české a americké ekonomiky od roku 1999 do 2007. Graf č. 1 – Vývoj základních úrokových sazeb v ČR a USA od roku 1999 do 2007

Zdroj: http://www.federalreserve.gov, http://www.cnb.cz – vlastní úprava

Jak je vidět z uvedeného grafu, úrokové sazby byly především v roce 2001 v USA výrazně pod úrovní stanovenou ČNB. Banky byly motivovány poskytovat hypoteční úvěry a 45

tak mohl začít obrovský, uměle vyvolaný, stavební boom, který se projevil v nárůstu cen nemovitostí. Splasknutí bubliny a zpětný pokles cen nemovitostí pak způsobil problémy jak jejich majitelům, tak také poskytovatelům úvěrů, kterým nastaly problémy při realizací zástavních práv. To spolu s dalšími efekty vedlo k propuknutí globální finanční krize. Ad 2) Nadměrná úvěrová expanze Podnětem, který vyvolal nadměrnou úvěrovou expanzi amerických bank, bylo nastavení nízkých úrokových sazeb (viz graf č. 1) a přijmutí Community Reinvestment Act, zpřístupňujícím výrazným způsobem hypoteční úvěry i méně bonitním žadatelům. Procentuální roční nominální míru růstu úvěrů v USA v období 1990-2007 znázorňuje následující tabulka. Tabulka č. 8 – Úvěrová expanze v USA 1990-2007

Zdroj: Český finanční a účetní časopis, 2008, roč. 3, č. 4

Problematice finančních krizí se kromě jiných věnoval ekonom Fisher. Již v roce 1932 dospěl k závěru, že příčinou téměř jakékoliv finanční krize je nadměrná úvěrová expanze. 46

Ad 3) Nadměrná spekulace Zmíněná úvěrová expanze, kromě růstu poptávky po vlastním bydlení, vyvolala příliv spekulativního kapitálu s vidinou dosažení zisku z očekávaného růstu cen. Často spekulovali institucionální investoři spravující přeněžní prostředky domácností. Spekulovalo se na růst cen takovým způsobem, že postupem času nešlo o podnikání, nýbrž pouze o nadměrnou spekulaci. V momentě, kdy si tuto skutečnost někteří investoři uvědomili, začali vyprodávat nadhodnocená aktiva. S těmito prodeji docházelo k relativně rychlému propadu cen. S poklesem cen se výrazně snížila hodnota aktiv institucionálních investorů a propukla nedůvěra ve finanční instituce. Od propuknutí nedůvěry nebylo daleko k runu na banky, což následně vyvolalo problémy s likviditou. Ad 4) Záchrana akciových trhů na počátku nového tisíciletí Pokles úrokových sazeb uvedený v tabulce č. 1 nesouvisel pouze s podporou vlastního bydlení v USA. Další příčinou byla snaha o znovuobnovení ekonomického růstu po prasknutí technologické bubliny, který nastal na přelomu března a dubna v roce 2000. Federální rezervní systém zareagoval snížením hlavní úrokové sazby. Tím došlo jak k oživení ekonomického růstu, tak ve svém důsledku ke vzniku nové cenové bubliny, tentokrát v oblasti nemovitostí. Ad 5) Regulatorní arbitráže Finanční trhy jsou typické vysokou mírou informační asymetrie, kterou dále podpořila sekuritizace hypotečních úvěrů. Sekuritizace probíhá prostřednictvím Collateralized debt obligations (CDOs), které představují možnost vyhnutí se regulatorním požadavkům na minimální výši vlastního kapitálu při poskytování úvěrů. Banky prostřednictvím CDOs mohly vykazovat nižší vlastní kapitál (který je pro banky „dražší“) a nahradit jej cizím („levnějším“) a přenést úvěrová a úroková rizika na jiné subjekty trhu. Informační asymetrie podpořená sekuritizací úvěrů zvýšila neefektivnost fungování finančních trhů a tím přispěla k propuknutí finanční krize. Ad 6) Rozšíření záporných externalit Jedním z méně viditelných problémů je skutečnost, že se relativně snadno z problémových finančních institucí přenášejí problémy na dobře fungující účastníky trhu. V případě propuknutí runu na banky nelze očekávat, že jsou jednotliví vkladatelé schopni 47

rozpoznat, zda právě jejich banka je tou ohroženou a vzhledem k jejich rizikové averzi se není čemu divit, že všechny své peníze z bank vyberou. Tím se relativně snadno dostanou do problémů ty banky, které krizi nezpůsobily. Soudobá finanční krize je typická tím, že regulátoři celého světa tento problém před vypuknutím krize neřešili a tím umožnili následné rozšíření krize do celého světa. Ad 7) Neefektivní fungování trhu ratingového hodnocení Vzhledem k tomu, že CDOs nejsou obchodovány na sekundárních trzích, jsou při oceňování zcela závislé na poskytnutém ratingu od ratingových agentur. Jak se však ukázalo, ratingové agentury nebyly a stále nejsou příliš regulovány a tak při poskytování ratingu mají „volné ruce“. Kromě toho, ratingové agentury nejsou schopny reagovat na změny tak rychle jako trh samotný. Není pochyby o tom, že takto oceněné produkty nepodporují efektivní fungování finančních trhů. Ad 8) Nepoctivé praktiky Problematika nepoctivých praktik je úzce spojena s off-shore trhy. Ve vyspělých onshore centrech je a byla aplikována regulace nepoctivých praktik (manipulace trhu, insider trading apod.), ke kterým jsou finanční trhy tolik náchylné. Problémem proběhlé finanční krize však bylo, že velká část celosvětových finančních a investičních obchodů byla prováděna přes off-shore centra. Dalším problémem (nejen off-shore center) byly nepoctivé praktiky ratingových agentur, které však nebyly a stále nejsou regulovány. Ad 9) Celosvětová finanční panika Tato příčina vychází z myšlenek Diamonda a Dybvinga (1983), kteří tvrdili, že run na banky může vyvolat téměř jakákoliv situace pokud si individuální vkladatelé budou myslet, že ostatní vkladatelé mají zájem své peníze z bank vybrat. Ad 10) Institucionální nedokonalost globálních finančních trhů Propuknutí finanční krize také umožnila absence globálního regulátora a věřitele poslední instance (existují pouze na úrovni zemí, případně regionů) a mezinárodní daňová konkurence (umožňující efektivní daňové plánování a stěhování institucí do off-shore center, které mají nižší regulatorní požadavky). 48

Vzhledem k navrhované bankovní dani a jejímu politickému odůvodnění lze udělat následující závěr. Z výše uvedených příčin lze pouze u dvou (regulatorní arbitráže a nepoctivé praktiky) označit za přímé viníky finanční krize banky. V případě nepoctivých praktik by mohlo dokonce nezavedení globální bankovní daně vyvolat ještě razantnější přesun činností do off-shore center, což by mohlo vést k dalšímu rozšíření nepoctivých praktik. Autor této práce považuje za hlavní příčinu vzniku finanční krize splasknutí nemovitostní cenové bubliny, která ve své podstatě vznikla z politických důvodů a tedy „trestání“ bank novou daní není odůvodnitelné.

4.4.

Bankovní daň jako duplicita regulace

Zkoumání vztahu mezi bankovní daní a finanční krizi poukázalo ve velké míře na selhání regulace. Regulace by měla v obecné rovině naplňovat znaky jednoduchosti, transparentnosti, důsledné kontroly dodržování a motivace ke tvorbě kapitálu74. Je zřejmé, že nedodržení několika znaků vedlo k soudobé finanční krizi. Bez ohledu na politickou snahu vnutit veřejnosti názor, že je nutné „potrestat“ banky, basilejský výbor začal s přeměnou regulatorních požadavků. V říjnu roku 2010 šéfové centrálních bank a regulátorů schválili nové požadavky na kapitál bank známý jako Basel III (vývoj požadavků na kapitál je znázorněn v obrázku č. 1). Banky budou muset disponovat větším kapitálem a co víc, centrální banky budou moci dle aktuální situace jednotlivých ekonomik tyto požadavky v určitých mezích plošně měnit75. Jde tedy o nástroj, který bude schopen mnohem flexibilněji než bankovní daň reagovat na hospodářské cykly a ovlivnit tak vývoj nejen bankovního sektoru v zemi. Další výhodou aplikace BaselL III oproti bankovní dani je jeho „rozložený“ dopad do ekonomiky. Jak v případě zavedení bankovní daně, tak aplikace Basel III lze očekávat, že banky budou zdražovat své produkty, aby zachovaly požadovanou ziskovost své činnosti. Tím se však omezí přísun peněz do ekonomiky prostřednictvím nedostupnosti úvěrů. Basel III na toto myslí a konečný dopad do ekonomiky prostřednictvím navýšené kapitálové přiměřenosti je rozložen do několika let (viz obrázek č. 1). 74

http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2011/cl_11_110121a.html

75

Zde je rozdíl oproti předcházející verzi BASEL II, kde národní regulátoři měli možnost dle situace

jednotlivých bank měnit požadavky na jejich kapitálovou přiměřenost. To však v praxi nebylo příliš často využíváno. Nový BASEL III přichází s možností upravit kapitálové požadavky na všechny banky v ekonomice podle aktuálního hospodářského cyklu

49

Obrázek č. 1 – Vývoj požadavků na strukturu a výši kapitálových zdrojů

Zdroj: http://bankovnictvi.ihned.cz/c1-50251200-basel-iii-muze-pozitivne-ovlivnit-rizeni-bank

4.5.

Dvě varianty daně

Každého bude zcela jistě zajímat, jak taková bankovní daň vypadá, jak je sestavena a jaká je její výše, jaký bude mít dopad na daňové poplatníky, tedy banky? Na tyto otázky však nenalezneme jednoznačnou odpověď ani od eurokomisařů. V jednání o podobě zdanění bankovnictví tzv. bankovní dani jsou dvě varianty. Jedna se označuje jako daň z finančních operací a druhá jako daň z finančních aktivit. Čtenáře znalého Jamese Tobina, nositele Nobelovy ceny, napadne souvislost mezi jeho návrhem tzv. Tobinovy daně a daně z finančních operací. Tato podoba je však pouze zdánlivá, neboť již od podstaty se tyto „daně“ odlišují. Zatímco Tobinova daň měla řešit volatilitu na trzích po pádu Bretton Woods System zdaněním spekulativních nákupů měn, současný návrh má řešit zcela jiné problémy. Je však pravdou, že myšlenka stabilizace je pro obě daně shodná. 50

Daň z finančních operací by měla být uvalována, jak již název napovídá, na finanční operace. Zde je však zásadní problém spočívající v určení, které operace budou této dani podléhat. Je zcela jasné, že čím větší bude rozsah zdaněných operací, tím bude vyšší výnos. Na druhou stranu je ale potřeba si uvědomit vysokou mobilitu kapitálu. V situaci, kdy tuto variantu přijmou jen některé země Evropské unie, bude následovat přesun obchodování do míst, kde tato daň aplikována nebude. Dalším výrazným problémem je nebezpečí volatility na trzích, která by mohla být způsobena nižším objemem transakcí. Konkrétním výsledkem zavedení této varianty daně by mohlo být nahrazení jednodenních repo operací vícedenními s následkem snížení příjmů bank. Bez vlivu by nezůstaly především oblasti obchodování, kde dochází ke krátkodobým ziskům investorů. Bez častého obchodování se bankám sníží zisky, což může vyvolat snahu snížit náklady, nebo omezit úvěrovou aktivitu. Daň z finančních aktivit nemá za cíl zdaňovat jednotlivé operace, ale přidanou hodnotu neboli zisk. Kromě daně z příjmu právnických osob by zde vznikla druhá daň počítána z podobného daňového základu. Tato nová daň by pak měla plynout do speciálního fondu. Evropská komise očekává, že zavedení této daně odvíjející se od zisků finančních ústavů by ročně mohlo vynést zhruba 25 mld. EUR, což je více než 600 mld. korun. Banky by přitom měly zaplatit zhruba 5 % ze svých zisků. Tato varianta eliminuje některé problémy předchozí varianty, nicméně i zde by měly banky snahu své zdanění „přesouvat“ na klienty a tím zbrzdit hospodářský růst ekonomiky.

4.6.

Problémy zavádění bankovní daně

Jak již bylo řečeno, zavedení bankovní daně ze strany Evropské komise je pouze návrhem, a to bez ohledu na skutečnost, že některé ze členských států se zavázali bankovní daň zavést. V rámci tohoto návrhu však nejsou zdaleka vyřešeny veškeré problémy se zavedením nové daně. Jedná se o několik následujících bodů: Z čeho se bude daň vybírat (základ daně) V obou variantách bankovní daně je klíčovým problémem stanovení základu daně. Zatímco v případě první varianty by se jednalo spíše o vymezení určitých typů transakcí, v druhém by bylo nutno zjistit zisk bank. A právě v určení zisku je dle názoru autora tohoto textu jeden z největších problémů daně z finančních aktivit. Zisk je ovlivněn operacemi 51

zachycenými v účetnictví. Problém však spočívá ve skutečnosti, že v tomto účetním zisku se neprojeví veškeré skutečnosti zobrazené v podrozvaze, kde se evidují kromě jiného pohledávky a závazky z opcí, termínových nebo spotových operací, z příslibů nebo ze záruk. Ačkoliv tato podrozvahová aktiva a pasiva nemusí výrazně ovlivnit aktuální zisk, naplnění jejich rizik v budoucnosti může banku vážně ohrozit. V závislosti na konkrétní konstrukci by daň z finančních operací mohla pravděpodobně vyřešit problém s položkami evidovanými v podrozvaze bank. Objem vybraných prostředků od finančních institucí Objem nashromážděných finančních prostředků vybraných od bank by se měl odvíjet od budoucího účelu použití těchto peněz. Mezinárodní měnový fond navrhuje, aby se nashromážděné zdroje pohybovaly mezi 2-4 % HDP. Uložení a pravidla použití vybraných prostředků Zatímco některé státy se přiklánějí, aby byl výnos z bankovní daně příjmem státního rozpočtu a pomohl ke snížení rozpočtového deficitu (Maďarsko, Velká Británie, Francie), jiné země vyžadují zřízení zvláštního fondu, kam by výnos z této daně plynul (Německo, Švédsko), ten by se pak použil jen v případě nutnosti na záchranu bank. Právě zřízení speciálního fondu podporuje především Evropská komise, která odmítá, aby výnos z bankovní daně byl příjem do státního rozpočtu. Speciální fondy by měly fungovat na základě souboru společných pravidel a dalo by se jich využít pro systematičtější řešení platební neschopnosti bank. Evropská komise plánuje, že peněžní prostředky z těchto fondů by se využily na pokrytí výdajů, jako jsou např. právní poplatky, výdaje na dočasnou provozní činnost a náklady na pořízení a správu špatných aktiv. Poskytnutím potřebné hotovosti by mělo být možno potlačit krizi a mohlo by se předejít nucenému prodeji cenných papírů. Návrh na zařazení výnosu z bankovní daně do státního rozpočtu lze považovat za rozporuplný s hlavním důvodem vzniku této daně. Zavedení bankovní daně nemá „pouze“ naplnit deficitní rozpočty veřejných financí, ale řešit případné problémy bankovnictví. Tento názor oficiálně zastává i Evropská komise. Nicméně jak zaznělo v rozhovoru pro E15 od komisaře Algridase Šemety76, urychlené zavedení bankovní daně by mělo pomoci státům, které mají značný problém se stavem svých veřejných financí jako zdroj příjmů.

76

Algridas Šemeta- eurokomisař pro daně, cla, audit a boj proti podvodům.

52

Morální hazard S rostoucí možností záchrany bank v případě jejich potíží přirozeně roste morální hazard, který je management bank schopen podstoupit. Je tedy otázkou, zda bankovní daň nezpůsobí v budoucnu mnohem větší krachy a pády bank.

Jednotnost V řadě zemí byla bankovní daň již zavedena nebo se její zavedení plánuje. Zde však nastává problém v nejednotnosti jednotlivých systému zdanění, což může mít negativní dopad jak na jednotlivé země, tak na celou Evropskou unii. Evropská komise proto plánuje navrhnout tuto daň opět v létě roku 2011, aby se pokusila celkový systém bankovní daně sjednotit. V případě nezavedení bankovní daně ve všech zemích světa budou banky v těch státech, kde daň zavedená bude, znevýhodněny. Banky nezatížené bankovní daní mohou tvořit vyšší zisk po zdanění, který je určen na výplatu dividend. Z tohoto důvodu mají jistě snadnější přístup k získávání investorů na kapitálových trzích. Banky v prostředí bez bankovní daně nemusí „přenášet“ vliv zdanění na své klienty v podobě zdražování produktů. Tím mohou převzít migrující klienty ze zdaněných bank, čímž dosáhnou kromě jiných pozitivních výhod navýšení likvidních prostředků.

Duplicita s Basel III Často opomíjeným problémem je, zda tzv. bankovní daň není pouhou duplicitou něčeho, co zde již řadu let existuje. Banky musí, a vždy musely, plnit přísné regulatorní požadavky především na kapitál. Tyto kapitálové požadavky nebyly dlouhá léta příliš měněny77, což se negativně projevilo na aktuální krizi. Ke změně vedlo až schválení nového konceptu regulace v podobě BASEL II.

4.6.1. Shrnutí argumentů pro a proti zavedení bankovní daně Pro:

77



Posílení rozdělení nákladů finanční krize.



Z pohledu investorů znamená zavedení bankovní daně zvýšení důvěry v bankovnictví,

Změny nebyly prováděny jak ve výši kapitálových požadavků, tak v oblasti důsledného dodržování. Absence

změn v reakci na vývoj nových produktů (např, CDOs) lze označit za „zaspání“ regulátorů.

53

protože se očekává, že v případě možného úpadku bank existuje rezerva (v podobě bankovní daně) k jejich záchraně.

Proti: 

Potenciální oslabení konkurenceschopnosti evropských burz při nejednotných pravidlech zavádění daně v celém světě.



Zvýšená volatilita na trzích.



Bez globální podoby může docházet k úniku kapitálu z jedné země do druhé.



Klesající počet transakcí ztíží situaci pro burzovní hráče, kteří hledají odběratele pro své produkty.



Častější obchodování znamená větší daňové břemeno.



Na cenné papíry velkých podniků s četnými vlastníky čeká oproti jiným akciím velké daňové břemeno.



Bankovní daň může spíše zvyšovat, nikoli snižovat morální hazard.



Přes bankovní daň může docházet ke zdražování služeb pro koncové klienty.



Bankovní daň neřeší příčinu, ale následek úpadků bank.

4.7.

Bankovní daň ve vybraných státech

Mezi hlavní zastánce bankovní daně patří Německo a Francie. Hlavními odpůrci jsou naopak Česká republika a Itálie. Mimo evropské území jsou proti zavedení bankovní daně také Kanada a Čína. Několik států již dokonce bankovní daň zavedlo, ovšem každý stát si stanovil vlastní pravidla, což se nelíbí především Evropské komisi.

4.7.1. Česká republika Pokud jde o Českou republiku, je jedním z hlavních odpůrců zavedení bankovní daně. Dle České národní banky jde totiž o typický příklad škodlivé harmonizace a zavedení bankovní daně by zbytečně podvázalo růst finančního sektoru v Česku. Česká vláda se obává, že tento typ daně by snížil celkový objem úvěrů, které jdou do hospodářství, zatíží klienty vyššími poplatky a vystaví banky morálnímu hazardu. Česká bankovní asociace kritizuje také to, že restriktivní opatření zpomalí hospodářské oživení. Navíc pokud k dani přistoupí jen 54

některé země, znevýhodní své trhy oproti ostatním, což platí především pro vztah EU vůči ostatním finančním trhům. Na červnovém summitu v roce 2010 Evropské unie si Česká republika prosadila výjimku, že bankovní daň nezavede. Český odpor k zavedení takovýchto daní však neznamená, že se jim banky působící v ČR vyhnou. Českou bankou, která se bankovní dani pravděpodobně nevyhne, je například Komerční banka, a.s., která je dceřinou společností Société Générale ve Francii. V případě Komerční banky se předpokládá, že finanční úřad ve Francii pošle mateřské společnosti daňový výměr, který bude zohledňovat také její českou dceru. Dle českých daňových předpisů však nelze takto jednoduše přenést daňovou povinnost ze zahraničí do České republiky. Ani to ale neznamená, že se české banky skutečně dani vyhnou. Jednou z možností je „účelová“ dividenda, která se stanoví ve výši daňové povinnosti v zahraničí.

4.7.2. Evropa Švédsko Švédsko zavedlo již v roce 2009 tzv. daň z velikosti cizích zdrojů, přičemž výsledkem zavedení této daně byl především odliv investorů do zahraničí. Metodika výpočtu této daně je založena na předpokladu, že čím větší banka, tím větší poplatek. Od bilanční sumy banky se odečítá hodnota vlastního kapitálu, z toho důvodu, aby byla podchycena pouze ta část podnikání, která přispívá k možnému vzniku systémového rizika. Roční výše daně se vypočte dle vzorce 0,036% x velikost cizích zdrojů, přičemž za cizí zdroje se považují vklady klientů a závazky plynoucí z mezibankovního trhu. Každoročně má Švédsko takto získat do stabilizačního fondu zhruba 15 mld. EUR (tj. 390 mld. korun). Švédská bankovní daň jednak vytváří rezervy pro případnou krizi a zároveň motivuje banky, aby zvyšovaly objem vlastních zdrojů jako například akciový kapitál, zadržené zisky, rezervy na úkor cizích zdrojů. Hlavním cílem zavedení této daně je tedy snížení motivace bank riskovat. Švédští politici navíc tvrdí, že tato daň je tak malá, že banky nijak neoslabuje a přitom je dost velká na to, aby byla časem vytvořena suma k případné záchraně bankovního systému. Odpůrci však tvrdí, že daň má podstatnou slabinu – daň je počítána na základě bankovního obratu ve Švédsku a ignoruje tak zahraniční operace.

55

Francie Francie je jedním z hlavních zastánců zavedení nové bankovní daně a zavázala se spolu s Británií a Německem, že tuto daň v roce v letošním roce zavede. Dle francouzské ministryně financí by měla bankovní daň přinést francouzskému rozpočtu v roce 2011 až 504 mil. EUR a měla by se týkat pouze dvacítky bank a finančních institucí. V roce 2012 by měla přinést rozpočtu 555 mil. EUR a o rok později dokonce 810 mil. EUR. Počítá se s tím, že čím více bude banka riskovat, tím více bude zdaněná. Daň by měla postihnout nejen francouzské banky, ale i zahraniční banky, které jsou zastoupeny na francouzském trhu. Maďarsko Maďarsko patří mezi příznivce bankovní daně a zavedlo ji již v roce 2010. V návrhu se počítalo s výjimkami pro některé instituce, konečná verze však s žádnou výjimkou již nepočítá. Je nutno podotknout, že všechny instituce svoji zákonnou povinnost splnili a do rozpočtu novou daň zaplatili. Generální tajemník bankovní svazu však prohlásil, že se bankovní daň promítne do nákladů celé společnosti a výrazně se sníží jejich ochota poskytovat úvěry. Cílem Maďarska je snížení rozpočtového deficitu na 3,8 procenta HDP a tento cíl má pomoc splnit právě dodatečný příjem ze zdanění bank, což je kritizováno především ze strany Evropské centrální banky. Ta nesouhlasí s tím, aby prostředky byly použity na běžné rozpočtové účely, protože to nepovede k všeobecnému cíli, kterým je posílení finanční stability. Podle ní by naopak finanční systém v konečném důsledku mohl být náchylnější k dalším šokům. Zavedená bankovní daň v Maďarsku se však nezamlouvá ani zahraničním matkám maďarských bank. Evropské finanční domy jako UniCredit či Erste Group, které mají dceřiné banky ve středoevropském regionu, ale také největší maďarská banka OTP a další musely do státní pokladny vyplácet ke konci loňského roku 0,5 procenta z výše svých aktiv. Takové břemeno je ale zhruba třikrát vyšší než jinde v EU nebo v USA. Maďarsko se kvůli zavedení bankovní daně potýká už s prvními problémy. Jedna z největších evropských bankovních skupin, rakouská Erste Bank, pohrozila Maďarsku kvůli vysoké bankovní dani odchodem ze země a zároveň ohlásila, že její aktivity se mohou přesunout do Polska a na země západního Balkánu. Podle odhadů by rakouská Erste Bank na nové maďarské dani měla ročně odvést 44 milionů EUR, přičemž taková částka představuje 56

75 % čistého zisku Erste v Maďarsku v roce 2007. Úroveň maďarské daně je z hlediska podílu na ekonomice čtyřikrát vyšší než podobné daně vybírané jinde v Evropě. Zavedená bankovní daň v Maďarsku může v následujících letech ohrozit úvěrování soukromého sektoru a současně zdražit půjčky, což by pak vedlo ke zpoždění hospodářského oživení v zemi. Německo Německo patří mezi hlavní příznivce zavedení bankovní daně a v nedávné době oznámilo zavedení této daně v březnu 2011 s tím, že banky si budou spořit do fondu na případnou další krizi, která by vyžadovala záchranné akce státu za použití veřejných prostředků. Fond by měl být chráněn před politickým vměšováním a neměl by být použit za jiným účelem. Nově zavedená daň se má vztahovat na všechny bankovní ústavy s centrálou na německém území. Dle očekávání německé vlády by se ve fondech mělo ročně objevit min. 1,2 mld.EUR (tj. zhruba 30 mld. korun). Německo plánuje zavedení tzv. skutečné bankovní daně tj. daně, která se bude počítat z majetku bank. Daň bude odvozována od bilanční sumy banky, přičemž celková částka bude respektovat i míru podstupovaného rizika. V případě, že banka bude mít problémy a bude příjemce prostředků z fondu, německý sněm bude v bance oprávněn provádět manažerská rozhodnutí, a to i proti vůli vedení. Dle mluvčí německé bankovní asociace zavedená bankovní daň odstraní dosavadní právní mezery v insolvenčním řízení, ale zároveň je potřeba aby stejné kroky podnikly i další země Evropské unie, neboť toto opatření způsobí značné distorze na trhu. A jak budou vlastně odvody německý bank počítány? Bankovní domy s majetkem do 10 mld. EUR odvedou 0,02 %, banky s aktivy 10,1 až 100 mld. EUR 0,03 % a ústavy s aktivy nad 100 mld. EUR zaplatí max. 0,04 %, přičemž celkový příspěvek by podle odhadů analytiků ročně neměl přesáhnout 15 % zisku jednotlivých bank. Uvedená sazba se ještě zvýší s ohledem na míru rizika, které banka podstupuje. Finanční dávka tak bude záviset třeba na nominální hodnotě derivátů spravovaných bankou. Velká Británie I Velká Británie souhlasí se zavedením daně pro bankovní instituce na národní úrovni. Británie souhlasí hlavně proto, že má i kvůli sanaci bank velké problémy s deficitem

57

veřejných financí. Chce zapůsobit především na daňové poplatníky a ukázat, že by příště měly banky za svou záchranu platit samy. Britská bankovní daň by se měla vztahovat i na dceřiné společnosti zahraničních bank sídlících na území Velké Británie a její výše by měla být závislá na rozvaze banky a její výnos by měl být příjmem do státního rozpočtu. Británie očekává, že ve fiskálním roce 2011/12 měl být výnos z této daně 1,15 mld. liber, o rok později pak 2,32 mld. liber a ve fiskálním roce 2013/14 výnos ve výši 2,5 mld. liber a nakonec mírný pokles na 2,4 mld. liber ve fiskálním roce 2014/15. V příštím roce by se daňová sazba měla rovnat 0,04 % aktiv banky a v následujících letech 0,07 % aktiv banky.

58

5. Závěr Jedním z hlavních cílů této práce bylo poukázat na základní aspekty zdanění obchodních bank. V podmínkách České republiky neexistují speciální daňové zákony, kterými by se banky musely řídit. Naopak, obchodní banky podléhají „standardním“ daním jako kterýkoliv jiný poplatník. Banky však poskytují natolik odlišnou činnost od jiných podnikatelských subjektů, že alespoň některá ustanovení daňových zákonů by se měla vztahovat výhradně k finančním institucím. Jednou ze základních daní, které bankovnictví podléhá je daň z příjmu právnických osob. Tato daň byla analyzována v první části této práce. Z uvedené analýzy vyplývá, že v řadě případů dochází ke „zvýhodňování“ bankovní činnosti oproti jiným sektorům ekonomiky. Jedná se zejména o oblasti tvorby rezerv a opravných položek. Zůstává však pravdou, že bankovnictví lze považovat za natolik významný a především potřebný sektor ekonomiky, že jeho daňové zvýhodnění je společensky odůvodnitelné. Na druhé straně je zákon o daních z příjmů k bankám, coby členům finančních skupin, zejména v oblasti finančních nákladů a cen mezi spojenými osobami relativně přísný. Lze předpokládat, že právě v této oblasti banky vynakládají obrovské úsilí na snížení vlastní daňové povinnosti. V rámci analýzy zdanění derivátů bylo poukázáno na možnosti daňové optimalizace prostřednictvím vhodného způsobu vykazování derivátů. Pro tuto možnost je však klíčové splnění podmínek pro vedení zajišťovacího účetnictví. Praxe ukazuje, že i přes zdánlivě přísné podmínky, je jejich splnění snadno ovlivnitelné samotnými bankami. Z pohledu daně z přidané hodnoty se ukázalo být zcela zásadním ustanovení o poskytování plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně na vstupu. Zařazení finančních služeb mezi takto osvobozená plnění má celou řadu dopadů jak na klienty bank, tak především na samotné banky. Spíše teoretickým dopadem na konečné klienty bank může být nižší cena, která neobsahuje daň z přidané hodnoty. Prakticky však banky do svých cen zahrnují nemožnost uplatnit nárok na odpočet u svých vstupů. Dopad na klienty je tedy v zásadě nulový. Negativním dopadem na samotné banky je nemožnost uplatnit nárok na odpočet, který se snaží eliminovat vytvořením tzv. skupiny. Vytvoření skupiny může bankám ušetřit značné finanční prostředky, nicméně v podmínkách České republiky se ukazuje, že pouze málo bank může skutečně efektivně institutu skupiny využít. Banky, kterým se podaří vytvořit „funkční“ skupinu, mohou dosáhnout konkurenční výhody v podobě nižších nákladů. 59

Zda banky nižší náklady pozitivně promítnou do svých cen však záleží pouze na rozhodnutí jejich manažerů. Je proto otázkou, zda není vhodnější zařadit finanční služby mezi zdanitelná plnění s nárokem na odpočet. V tomto případě by však nastal zásadní problém ve stanovení základu daně. V oblasti bankovní daně dospěl autor této práce k závěru, že zavedení bankovní daně je pouhým politickým opatřením bez ekonomických základů. Hlavním argumentem proti zavedení daně autor považuje nedostatečný průkaz souvislosti mezi vznikem finanční krize a chováním bank. Dalším argumentem proti zavedení této daně je skutečnost, že řada bank bude v případě nové daně přemísťovat své obchody do off-shore center, které jsou typické nižší mírou regulace. Přesunutí těžiště obchodování do off-shore center však může vyústit v další a hlubší krizi v budoucnosti. Negativním efektem nové daně bude nejspíš pouze zvýšení bankovních poplatků a dražší úvěry, což následně může zpomalit hospodářský růst ekonomik, které se ještě vzpamatovávají z hospodářské krize. Za obecně lepší autor tohoto textu proto považuje důslednou aplikaci Basel III, která svůj „negativní“ dopad do ekonomiky rozloží v několika letech a „pozitivní“ efekt bude mít již v době zavedení v podobě zvýšení důvěry veřejnosti v bankovní domy a finanční trhy. Zároveň je zcela opomíjena otázka, zda je skutečně nutné a žádoucí vynakládat prostředky na záchranu ohrožených bank. Není záchrana těchto bank příliš velkým zásahem do přirozených procesů ekonomiky? Vždyť banky, stejně jako kterékoliv jiné subjekty, vznikají a krachují již celá staletí. Autor této práce se nedomnívá, že je možné přirozenému procesu vzniku a zániku bank zabránit pouhým vytvořením nové daně.

60

6. Použité zdroje Literatura, odborné články a právní normy BRYCHTA, I., DĚRGEL M., MACHÁČEK I., MERITUM Daň z příjmů 2010, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., ISBN: 978-80-7357-528-1, 2010 Kolektiv autorů, MERITUM Účetnictví podnikatelů 2010, Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., ISBN: 978-80-7357-526-7, 2010 PÁTEK, V. DPH u finančních a pojišťovacích služeb nejen pro banky a pojišťovny. Právo ES v praxi. 1 . vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN: 978-80-7400-001-0, 2008 DVOŘÁK, P., Deriváty, Praha: Oeconomica, ISBN: 80-245-1033-2, 2006 JÍLEK, J., Finanční a komoditní deriváty v praxi, 2. vydání, Praha: Grada Publishing, a.s., ISBN: 978-80-247-3696-9, 2010 KUBÁTOVÁ, K. Daňová teorie a Politika, Praha: ASPI Publishing a.s., ISBN: 97880-7357-574-8, 2010 HUBAL, D., Náklady právní imperfektnosti daňového systému, 2009 Český finanční a účetní časopis, 2008, roč. 3, č. 4, s. 6-20 Finanční zpravodaji 1/2001 ze dne 29.1.2001, č.j. 251/122 /67/2000 Pokyn D-300, č.j. 15/107 705/2006 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2010, čj. 5 Afs 25/2009 - 98 Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů Zákon č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví Zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů Zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád Vyhláška 501/2002 Sb. ČÚS pro finanční instituce

61

Internetové zdroje http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/vyhlasky/vyhlask a_123_2007_uz_od_20110101.pdf http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/vyhlasky_2212.html?year=2002 http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/vyhlasky_1382.html?year=2002 http://www.sagit.cz/pages/sbirkatxt.asp?sn=y&hledany=501%2F2002&zdroj=fz04063 &cd=78&typ=r http://www.sagit.cz/pages/lexikonheslatxt.asp?cd=74&typ=r&levelid=DA_109.HTM http://www.svses.cz/skola/akce/konf/ucto04/texty/sekerka.pdf http://www.czechtreasury.cz/new/soubory/zajist_ucetn.pdf http://www.katalog-ucetnich.cz/zajimavost/bankovni-ucetnictvi/ http://www.bankovnipoplatky.com/bankovni-dan-v-nemecku-realitou-od-r-2011budou-banky-platit-12179.html http://finweb.ihned.cz/c1-45932620-nemecko-zatizi-sve-banky-miliardovou-dani http://www.ct24.cz/ekonomika/103604-bankovni-dan-hodla-evropska-komisenavrhnout-v-lete-2011/ http://www.ct24.cz/ekonomika/91063-brusel-chce-aby-si-dalsi-krizi-uhradily-bankysamy/ http://www.patria.cz/Zpravodajstvi/1643358/nemecko-francie-a-britanie-zavedoubankovni-dan-spolecne-o-vikendu-zatlaci-i-na-g20.html http://ec.europa.eu/news/economy/100526_cs.htm http://www.finance.cz/zpravy/finance/279305-cesko-v-bruselu-opet-odmitlozavedeni-bankovni-dane/ http://www.reformy.cz/zpravy/bankovni-dan-je-v-podstate-jen-dalsi-regulaci-apolitickym-zlocinem/ http://tn.nova.cz/zpravy/ekonomika/evropska-komise-chce-zavest-novou-bankovnidan.html http://www.e15.cz/byznys/finance-a-bankovnictvi/nemecka-vlada-schvalila-plan-nazavedeni-bankovni-dane http://www.patria.cz/Zpravodajstvi/1675932/nemecka-vlada-potvrdila-plan-nazavedeni-bankovni-dane-na-tahu-jeparlament.html?ctl00_ctl00_ctl00_MainContent_Content_centerColumnPlaceHolder_ ActualComments_Contentpgi=7 http://www.presseurop.eu/cs/content/article/309131-vase-penize-patri-nam http://www.finmag.cz/clanek/19834/ http://finweb.ihned.cz/c1-47019690-erste-hrozi-kvuli-bankovni-dani-odchodem-zmadarska

62

http://ekonomika.ihned.cz/c1-45138430-madari-schvalili-zmenu-dani-zavadeji-ibankovni-dan http://www.e15.cz/nazory/rozhovory/algirdas-semeta-odmitnuti-bankovni-da-neneznamena-ze-je-cesko-mimo-debatu http://www.e15.cz/nazory/komentare/basel-iii-miri-spravnym-smerem http://www.federalreserve.gov http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2011/cl_11_1101 21a.html http://bankovnictvi.ihned.cz/c1-50251200-basel-iii-muze-pozitivne-ovlivnit-rizenibank

63