Connie Brockway. Nevěstin závoj

Connie Brockway

Nevěstin závoj

Věnováno Marcii Howardové, jež mě naučila nadhazovat míček při podání a vládnout tenisovou raketou; mé důvěrné autorce, jež mi vštípila lásku ke knihám; šampionce všech dětí ze sousedství, jež mě naučila postavit se čelem všem tyranům; kuchařce, jež umí připravit ten nejlepší jablkový koláč na světě a jež mě zasvětila do radostí vaření; a nejvíc ze všeho děkuji své matce. Mám tě ráda, mami.

Z anglického originálu THE BRIDAL SEASON přeložila Hana Kučerová Redakční úprava Eva Mikolášková Grafická úprava obálky GepArts, Frýdek-Místek Sazba Josef Polák Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, v edici Klokan, 2OO3 [email protected] Tisk a knihařské zpracování Centa, spol. s r.o., Vídeňská 113, Brno Vydání první ISBN 8O-7218-911-5

Za to, že mohla být tato kniha napsána, dlužím díky Damaris Rowlandové, své agentce, jež mě vždy podporovala, a také Maggie Crawfordové a Wendy McCur dyové. A v neposlední řadě i Grace Pedalinové, jejíž podíl na mé literární práci je za halený tajemstvím. Děkuji vám všem.

Kapitola 1 Jestliže vám někdo upustí do dlaně perlu, sevřete ji v p ěsti. Londýn, poslední desetiletí vlády královny Viktorie „TO JIM PŘECE NEMŮŽU UDĚLAT!“ šeptala rozčileně lady Agatha Whyteová panu Henrimu Arnouxovi a s nepříjemným pocitem vnímala shluk ostatních cestujícíc h v hale, čekajících na příjezd vlaku. „Bigglesworthovi jsou na mě odkázáni. Bojí se, že pokud se náležitě nepostarám o svatební obřad a hostinu, markýz z Cottonu nikdy nepři jme slečnu Bigglesworthovou jako sobě rovnou a její budoucí příbuzenstvo na ni jedno u provždy bude pohlížet jako na někoho méně cenného, kdo jim na společenském žebří čku nesahá ani po kolena.“ „To ale přece není vůbec váš problém, drahoušku,“ namítal Arnoux prosebným hla sem s lahodným francouzským přízvukem. Lady Agatha na něj bezmocně hleděla. Ráda by mu nějak naznačila, jaké je její výsa dní postavení ve společnosti. Nechtěla se chlubit tím, jak velký má vliv, ale měla nutká ní dát mu najevo, čím je pro tu rodinu tak důležitá. Možná že sama sebe jen obelhává, polekala se náhle, a třeba vůbec nemá takový vliv, jak si sama myslí. „Bigglesworthovi jsou přesvědčeni, že jedině díky mému vlivu získá slečna Angela privilegium vstoupit do vyšší společnosti. Vážně,“ dodala omluvně, „jediný důvod, pr oč by prý ta vznešená smetánka vážila cestu do nějakého bohem zapomenutého Little Bidewellu, je ten, že já se ujmu svatebního obřadu a hostiny. Stejně tak jako jsem to udě lala pro vaši dceru, pane.“ Cítila, jak se jí do tváří hrne krev. Kolikpak už je to let, kdy se takhle naposledy červenala? „To byla vážně moc hezká svatba, to se musí nechat,“ ujišťoval ji spěšně Henri Arn oux. „Jenže přesto, jak byla velkolepá, nestala se zárodkem budoucího štěstí mojí dcer y. Avšak krok, který po vás teď chci já, abyste učinila, bude určitě zárodkem pro mé bu doucí štěstí. A pokud mohu být tak smělý, i pro vaši šťastnou budoucnost. Ovšem za př edpokladu, že ke mně chováte stejné city, jako já k vám, drahá lady Agatho,“ Uchopil ji za ruku v rukavičce a přitiskl si ji ke rtům. Rezervovanost lady Agathy začala tát. Mluvil mile a ve tváři měl upřímný a oddaný výraz. A navíc bylo tak romantické, že ji doprovázel celou cestu až sem, na nádraží. Přest o si v duchu vyčítala, jak ji vůbec mohlo napadnout, že by mohla ujet do Francie s pane m Arnouxem, místo toho aby se vydala do Little Bidewellu, kam už měla koupený líste k, jenž svírala mezi prsty. Litovala, že s něčím podobným vůbec souhlasila. Jenomže nevěstina teta, slečna Eg lantyne Bigglesworthová, byla dávná přítelkyně z dětství Agathy oblíbené sestřenice. A když ji o to drahoušek Helena tak naléhavě žádala, přišlo jí to jako sen: prostá venko vská dívka se má provdat za muže, který nejenže dozrál k manželství jako nejlepší roční k ušlechtilého vína, ale zároveň pochází z rodiny, jež se počítá k nejvlivnějším a nejnam yšlenějším snobům ve společnosti. „Obávám se, že by mě slečna Bigglesworthová velmi postrádala a já bych si nikdy n

eodpustila, kdyby…“ „Bože, ještě nikdy jsem neslyšela hloupější žvásty,“ ozval se za zády pana Arnouxe t lumený ženský hlas. „Neuražte se, dámo, ale jestli se tý holce podařilo ulovit markýze, nepotřebuje už žádnou vaši pomoc, to mi věřte.“ Lady Agatha se rozpačitě naklonila, aby viděla na tu opovážlivou tvář za zády pana A rnouxe. Užasla. Osoba, kterou čekala, že spatří, nebyla jen tak nějaká holka z ulice, jak lady Agatha předpokládala, ale jemná a zámožně vyhlížející mladá dáma, způsobně u sazená na lavičce. Vypadala tak na pětadvacet a byla až neuvěřitelně hezká, s vysoko posazenými lícní mi kostmi, ostře řezanými rysy ve tváři a výraznými čelistmi. Hluboké hnědé oči a nad nimi se klenulo úzké tmavé obočí. Ústa však měla na dámu jaksi příliš široká a rty až mo c plné na to, aby byla… dokonalá kráska. Oči lady Agathy se pomalu zkoumavě přenesly vzhůru k obrovskému a přezdobené mu klobouku, jenž trůnil na koruně dívčiných kaštanových vlasů svázaných do drdolu. Mezi pruhovanými stuhami hnízdily pentle z hedvábí v barvě šeříku, zatímco ze spánk ů jí koketně visela dlouhá purpurově zbarvená pera. Byla to úžasná směsice! Její šaty se pro cestování vůbec nehodily, ale přesto byly moderní a očividně velice drahé. Po celé délce rukávu, od štíhlého krku až po úzké zápěstí, se táhla brčálově zelená krajka. Šaty měla v pase staženy, aby jí dál splývaly po bocích až k útlým kotníkům sevř eným v polobotkách z kozinky. Ty šaty měly cenu nejméně dvaceti pěti zlatých a žádn á holka z londýnského předměstí by si je nemohla dovolit. Lady Agatha se rychle rozhlédla po jiném možném zdroji nevyžádané rady, ale nikd o jiný nablízku nebyl. Mladá dáma se zářivě usmála. „Jemináčku. Kdyby mě takovejhle zazobanej kořen požádal, abych s ním vzala roha, nerozmýšlela bych se ani vteřinu.“ Rozpustile se na ni z akřenila a mrkla. „Vypadá k světu, drahoušku.“ „Prosím?“ „Poslechněte mě, Agatho,“ naléhal Arnoux. „Pojeďte se mnou.“ „Ale “ Pozornost roztěkané Agathy se jen s obtížemi vracela zpět k Arnouxovi. „Dala jsem s lib. Nemůžu nechat tohle ubohé děvče, které nemá ani matku, jen tak…“ Snažila se naj ít vhodná slova. „Myslíte na holičkách?“ chtěla jí mladá žena s kaštanovými vlasy pomoci, ale pak je n znechuceně zavrtěla hlavou. „Jéje! To jsou mi ale pěkné vytáčky. Já do vás vidím. Př ipadáte si důležitější, než ve skutečnosti jste. Máte sice nějakej ten talent, to jo, ale k če mu vám to je, když se bojíte, že bez něj byste byla úplná nula?“ Agatha už nic neříkala. Slova mladé ženy se jí dotkla víc, než jí bylo milé. „Bylo by to v pořádku, kdybyste nic jinýho neměla. Ale vy máte. Máte jeho.“ Mlad á žena kývla palcem směrem k Henrimu Arnouxovi. Ten dychtivě kýval souhlasně hla vou. „Nechte si poradit, nebuďte bláhová. Život vám nabídne jenom pár takovejch zra lejch švestek, moc málo na to, abyste si mohla dovolit vyplivnout ty, který už máte v pu se. A jestli vám tenhle frajer tady nabízí bezstarostnej život, tak to berte všemi deseti. Teď nebo nikdy.“ To úžasné stvoření se naklonilo kupředu. Z moderně oblečené mladé dámy se v mžik

u stala neodolatelná dračice s mimořádně lesklými vlasy. „A kromě toho, člověku ned á moc velkou práci, aby viděl, že jste do něj zamilovaná až po uši, stejně jako on je celý bl ázen do vás!“ Konečně něco, čemu Agatha dokonale rozuměla. Prudce se začervenala. Mladice měla ještě něco na jazyku, když vtom malý chundelatý psík, který se ometal kolem odpadkového koše, zničehonic prudce prosvištěl kolem ní se zamaštěným papí rem od sendviče v tlamičce. S hlasitým výkřikem ho popadla za obojek a snažila se mu vy rvat kořist z huby. „Ty jeden hloupej čokle! Vždyť to může být otrávený!“ Zvíře začalo kňučet, ale ona s ním zběsile třásla sem tam – když vtom se Henri Arnoux naklonil a políbil lady Agathu Whyteovou na plná ústa. Pří mo před zraky všech lidí na nástupišti! Bože můj! Byly to celé roky, možná dlouhých deset let, kdy lady Agathu někdo na posledy takhle políbil. Kolena se jí podlomila, víčka se začala chvět. Důvody, proč ho c htěla odmítnout, se jí náhle zdály být nicotné a rada té mladé ženy jí připadala jako rada samotného krále Šalamouna. „Kdo by si pomyslel, že s přípravami svatby mojí dcery si ukradnete i moje srdce?“ z ašeptal Arnoux a ustoupil o krok dozadu. „Miluju vás, Agatho. Provdejte se za mě. Hne d dneska. Pojeďte se mnou do Francie. Je to přesně tak, jak povídala ta mladá dáma, Agatho. Musíte se rozhodnout. Teď hn ed!“ Mluvil tak odhodlaně, až se mu přitom chvěl rozrušením knírek pod nosem, a přest o… „Ale pane Arnouxi, co bude s Nell?“ Agatha kývla hlavou směrem k místu, kde stál a její služebná, uctivě ponořená do vlastních úvah. „Co moje kufry a ostatní věci? Až na pár drobností jsou už všechny v Little -“ nedopověděla. Arnoux jí zlehka přiložil prst na rty. „Nell pojede samozřejmě s námi. A pokud jde o vaše kufry, jestli v nich máte něco, na čem vám z osobních důvodů tak záleží, pošleme pro ně později. Ale teď mi dovolte, abych vám koupil nové věci, Agatho. Dovolte mi, abych vám vybral šaty a šperky. Chci si vás hýčkat, rozmazlovat-“ „Pane na nebi, tak mu to dovolte!“ Mladá žena svírala psíka pevně ve svém náručí, část zamaštěného papíru mu stále č ouhala z huby ven, druhou část už měl napůl v žaludku. Oba páry hnědých očí, jedny p síkovy a druhé dívčiny, se dychtivě upíraly na Agathu. „Mám?“ zašeptala Agatha, kterou samotnou udivilo, že by mohla dát na radu jakési neznámé, a navíc tak zvláštní ženy. „O tom nepochybujte.“ Poslední zbytky Agatiných pochyb se rozplynuly jako pára a celou ji zaplavila vlna štěstí. Henri Arnoux vzal její obličej do dlaní. „Vezmete si mě, ma chére, mon coeur?“ „S radostí,“ přikývla. Prudce ji znovu políbil, potom ji objal kolem pasu a rychle si ji odváděl z nádraží pr yč. Lady Agatha byla tak ohromená a šťastná, že si ani nevšimla, jak jí lístek na vlak vyk louzl z ruky a lehce se snesl k zemi, jako konfeta při svatebních oslavách. Pozornosti mladé ženy na lavičce to však neušlo. „Tak vidíš, Fagine, myslím, že dneska už jsme jeden dobrý skutek udělali, co říkáš?

“ oslovila Letty Pottsová psíka. V její řeči už nebylo ani stopy po londýnském nářečí, kt erým mluvila spodina. Sledovala pohledem oba lidi, jak vycházejí z nádraží, a buclato u ženu, která šla za nimi – nepochybně služebnou Nell, kterou čekala brzká cesta za hranice domoviny. „Není ta láska báječná?“ pronesla k psíkovi znovu svým přidrzlým londýnským nář ečím. „Bože, je to sladký jak sirup. Až mě z toho rozbolely zuby.“ Lesk v jejích očí však ironii v hlase zcela popíral. Rychle políbila psíka na čumáček a pak se sehnula pro spadlou jízdenku. Upřela oči na název cílové stanice. „Little Bidewell, Northumberland,“ četla. „No těpic, to je dálka. Kdepak to jen pro všechno na světě může být? I když nám to vlastně je jedno, co říkáš, Fagine?“ Fagin u j ejí nohy zavrtěl souhlasně ocáskem. „Když už máme lístek do Little Bidewellu, tak se t edy vydáme do Little Bidewellu.“ Z tváře jí pomalu vyprchal úsměv. Letty se odpoutala myšlenkami od podsaditého fr ancouzského nápadníka a vrátila se v úvahách zpátky ke svému problému. Nick ji brzy začne hledat, ale ještě s tím nezačal. Zřejmě pořád sedí ve své „kanceláři“ a čeká na ni. Požárem, který v penziónu založil, zničil nejen její pokoj, ale i všechno, co jí na svět ě zbývalo, kromě posledních šatů, které právě měla na sobě. I ty by byly shořely kdyb y si Letty své jediné elegantní šaty neoblékla z čistě marnivého záměru, protože chtěl a udělat dojem na ředitele Goodwinovy hudební společnosti. Po dvou týdnech hledání práce už mohla vědět, že je to zbytečná námaha. Nickovi s e podařilo „přesvědčit“ všechny divadelní ředitele v Londýně, aby ji dali na černou list inu. A to přesto, že patřila k vycházejícím hvězdám hudebního nebe. Nebo by se jí zcela určitě stala, kdyby jí k tomu dali příležitost. Kritikové už si oblíbili její hlas a ona dřív nebo později musí dostat roli, která všec hny přesvědčí, že dokáže zpívat s hloubkou, o níž si všichni mysleli, že ji postrádá, stej ně jako jistou dávku komediálního talentu. Na tu příležitost si ale bude muset patrně j eště trochu počkat. Hořce se usmála. Nick si patrně gratuluje, že se mu podařilo najít způsob, jak ji donu tit, aby se k němu připlazila zpátky po kolenou a přistoupila na ohavnou hru, kterou se ch ystal nalíčit. Letty se ale nikam neplazila. Namířila si to rovnou z hořícího penziónu na nádraží P ancras, posbírala pár mincí, co jí zbylo, a u nádražní pokladny si zjistila, kam až by mo hla dojet. Jenomže to, co se dozvěděla, za moc nestálo, protože pokladní jí sdělil, že jí t o stačí tak akorát do Chelsea. A to nebylo moc daleko. V tu chvíli na ni dolehla veškerá beznaděj nahromaděná za několik uplynulých týdn ů. Posadila se na lavičku, aby si všechno trochu promyslela, a snažila se zahnat bezmoc, která ji svírala. Je přece Letty Pottsová, prokristapána! Pověstná jiskrou v oku, bystrý m úsudkem a pohotovým úsměvem na rtech. Smělá a neohrožená Letty Pottsová! Nevrátí se zpátky k Nickovi. Nemíní se přidat k jeho nejnovější špinavé hře. Tady ne šlo o jejich obvyklou fintu, kdy obalamutili dalšího naivního důvěřivce. Nickovo nej novější číslo bylo kruté a chtěl při něm připravit nepříliš bohatou vdovu o dědictví. S tí m ona nechce nic mít. A náhle, jak tu tak Letty sedí, zabraná do svých hlubokých úvah, objeví se tihle dva z vyšší společnosti a doslova jí položí řešení jejího problému k nohám. Ted se klidně mů

že „zašít“ do toho Little Bidewellu. Mohla by tam třeba i pracovat jako modistka – pokud je to město natolik veliké, že tam vůbec mají nějaký módní salon. Přinejmenší m však bude z dosahu Nicka Sparklea. Letty bude svobodná jak ten pták. Žádný strážný anděl sice na dosah není, ale Letty už toho viděla v životě dost, aby věděla, že osud tu a tam ukáže laskavou tvář, a jedině blázen by zahodil takovou příležitost. Sevřela Fagina pevně pod paží a vstala. Pak pohlédla na číslo nástupiště vyznačené na jízdence. Letty Pottsová přece není hloupá.

Kapitola 2 Pokud se v prvním dějství objeví na scéně bezvýznamn á postava, můžete si být jisti, že v závěru hry bude mít př i sobě nůž. „O MÝCH PRÁVECH na vodní zdroje nebude rozhodovat žádnej podělanej refor mní politik jen proto, že má moc!“ velkostatkář Arthur Himplerump zabouchal důraz ně holí o perón. Sir Elliot March položil konejšivě ruku na rameno staršího muže a rychle toho bruč ouna odváděl co nejdál z doslechu kolemstojících dam. Rozhodl se, že musí učinit těm nesmyslům jednou provždy přítrž. Starý hříšník ho zahlédl, jak veze Biggleswortho vy dámy ve svém kočáře na nádraží, a neprodleně se vydal přes ulici, aby si s Elliotem pr omluvil. Nebo spíš aby mu vyčinil. V tom spočívalo kouzlo stejně jako i prokletí maloměsta, jakým bylo Little Bidewe lL Každý se musel jít vždy pozdravit se svým sousedem – at to bylo u zelináře, v Murrowově čajovně, v bance nebo v kostele. „Samozřejmě že je to tvoje svobodné rozhodnutí,“ přitakal Elliot, pohled upřený do Himplerumpovy zarudlé tváře. „Ale Arthure, i když máš svaté právo Burkettův poža davek zamítnout, zákon musí naše práva chránit a ne trestat nás za naše politické názor y.“ Himplerumpova brada se třásla zlostí. „Já vím, že nejsi mstivý člověk, Arthure.“ Ve skutečnosti byl Elliot přesvědčen o pr avém opaku, ale v zájmu klidu byl ochoten mít klapky na očích. Někde blízko se ozval o zahoukání vlaku. „Zatraceně,“ ulevil si, když se ohlédl na blížící se vlak a pak se podív al znovu na svého společníka. „Počkej aspoň, než uděláš něco, čeho bys později mohl litovat. A teď mě omluv, musím jít přivítat dámu, kterou lady Bigglesworthová najala , aby zorganizovala svatební oslavy slečny Angely.“ Himplerump se však nehodlal jen tak vzdát. „Kip říká, že bych si měl stát na svém.“ Kip byl Arthurovým jediným synem a dědicem. Byl to pohledný mladík, který boh užel už v raném věku našel zalíbení sám v sobě. Elliotův mírný hlas zocelověl. „Můžu tě ujistit, že nejlíp bude, když dáš svoje názor y najevo způsobem, který neurazí ani tvoje svědomí, ani Burkettovu peněženku.“ „Tak dobrá,“ procedil mezi zuby vztekle Himplerump. „Nezapomínej ale, že to děl ám jenom proto, že to říkáš ty, jelikož vím, že na rozdíl od jiných, které bych mohl jmen ovat, jsi stejně jako já – džentlmen.“ Elliot stiskl rty, ale podařilo se mu pronést s dostatečnou vážností: „Upřímně se o to snažím, Arthure.“ Himplerump se s nespokojeným zamručením otočil a vykročil zpátky k nástupišti, na němž už s rámusem zastavoval vlak z Londýna. Eglantyne a Angela Bigglesworthovy pokročily kupředu a úzkostlivě vyhlížely dámu údajně s nadpřirozenými schopnostm i. Tu měla představovat právě lady Agatha a měla přesvědčit urozenou rodinu Sheffieldových, aby své hřbety ztuhlé staletými tradicemi, sebev

ědomím a nadutostí trochu uvolnili a přijali slečnu Angelu Bigglesworthovou do svéh o středu. Elliot se s rodinou Sheffieldových setkal před mnoha lety, kdy měl možnost na letm ý okamžik nahlédnout do jejich urozené společnosti. Neudělal na ně však žádný dojem , což zřejmě způsobila skutečnost, že neměl jejich šlechtický titul. Kdepak, Sheffieldo vi mezi sebe nepřijmou s laskavou tváří dceru bezvýznamných neurozených rodičů. A nezáleží na tom, že Bigglesworthovi, stejně jako Marchovi, obdělávali tuto půdu už v dobách, kdy Sheffieldovi byli pouhými nevolníky. Elliot vrhl pohled na Eglantyne Bigglesworthovou, v jejíž všední úzké tváři se zračil y obavy. Vedle ní stála její neteř Angela, půvabná blondýnka, zosobnění ženství v roz puku. Pouze nepřirozeně stažená růžová ústa a nepatrné stíny pod očima kazily doko nalý dojem. Eglantyne si všimla, že ji Elliot pozoruje, a unaveně se na něj usmála. Vzhledem k to mu, že podkoní Bigglesworthových onemocněl dnou a Angelin otec Anton zůstal dom a, aby připravil vše potřebné, Eglantyne požádala Elliota, aby přivezl hosta svým koč árem na panství Hollies. Sir Elliot March, jakožto dokonalý džentlmen, nemohl její žádosti nevyhovět. A kr omě toho měl Bigglesworthovy moc rád. Byla to právě Eglantyne, která ho utěšovala , když mu zemřela matka. Doufal jedině v to, že lady Agatha bude schopná odvést asp oň desetinu práce, kterou od ní Eglantyne očekává. Průvodčí otevřel dveře vlaku dokořán a seskočil na perón. Pak se otočil a vytáhl schů dky. „Little Bidewell! Cestující do Little Bidewellu, vystupovat!“ První pasažéři se začínali trousit z vlaku ven. Farářova hospodyně, za ní dvě hihňají cí se dívky, její neteře, které se chystaly strávit letní prázdniny na venkově. Po nich se objevil muž středního věku v kostkovaném saku, jenž si tiskl k hrudi otrh anou cestovní kabelu, která na svého majitele prozrazovala, že bude zřejmě obchodní c estující. A pak… už nikdo. Průvodčí pohlédl na kapesní hodinky, pak se svižným krokem vydal na nástupiště a p řitom mumlal něco o „zaslouženém šálku čaje“. Eglantyne s Angelou si vyměnily vyd ěšené pohledy. „Inu,“ polkla ztěžka Angela, „určitě se to nějak vysvět…“ „Támhle je!“ vykřikla Eglantyne. „Lady Agatho! Tady jsme! Tady!“ Elliot se otočil k vozu první třídy. Vnitřkem vlaku uličkou podél okénka se prodírala žena, na hlavě jakousi obrovskou, těžko pojmenovatelnou věc, zřejmě klobouk, usou dil. Dveře vlaku se otevřely a v nich se objevila její pitoreskní silueta, která se ostře rýso vala proti jasnému slunci. Elliot zbystřil zrak. Měla postavu a vkus, jaký ten americký chlapík – Gibbon se jmenoval, že? – nedávno tak opěvoval a udělal z ní vzor. Na sobě měla těsné krajkové šaty, které k její smyslné postavě přiléhaly, jako by to byla její druhá kůže. Bylo zcela evidentní, že neslyšela Eglantyniny výkřiky, protože na výzvy starší žen y nijak nereagovala. Rozhlížela se kolem sebe, otáčela se na místě a předkláněla se tak, že provokativně vystavovala na odiv smyslné křivky zadní části svého těla. Nejen Elliot, ale i urozený pan Himplerump při tom pohledu zatajil dech.

„Povídám, lady Agatho! Lady Agatho!“ Letty, stále ještě v předklonu, se rozhlédla kolem. Široký okraj směšného obrovské ho klobouku jí z větší části stínil tvář, ale Elliot stačil zahlédnout rozhodnou bradu, vý raznou čelist a nečekaně velká ústa. Byla mladší, než jim Eglantyne líčila. Mnohem mladší. Elliot přimhouřil oči. Hned jak mu Eglantyne pověděla o svém úmyslu angažovat dceru vévody, lady Agathu Whyteovou, aby se postarala o Angelinu svatbu, pustil se do diskrétního pátrání. Zjistil, že lady Agatha Whyteová je opravdová „lady“, nejstarší d ítě chudého vévody z Lally. Utvořil si o ní obrázek, že jí musí být víc než třicet. Letty se napřímila, malého černého psíka nedefinovatelné rasy, který se dosud skrý val v jejích sukních, teď svírala v náručí a otočila se k nim. Slunce se jí opřelo vší silou do tváře a ozářilo její rysy a oči, které byly hluboké a sytě hnědé. Vůbec to nebyla klasick á kráska, ale byla hezká takovým tím zajímavým způsobem, který dokázal upoutat pozornost všech. „Omlouvám se,“ pronesla zastřeným hlasem. „Neuvědomila jsem si, že voláte právě na mě. Já jsem…“ „Nemusíte se omlouvat, drahá lady,“ přerušila ji Eglantyne impulzívně. „Ten vlak je tak hlučný, že není skoro nic slyšet, že?“ „To máte pravdu. Ale víte, já nejsem…“ Cokoli lady Agatha „nebyla“, utopilo se v náhlém zahoukání parní lokomotivy. „Jsme tak rádi, že vás tu máme. Víte, musím říct, že jsme měli trochu strach, kvůli tomu zpoždění a tak. Ale už není třeba se bát, že? Všechno je v nejlepším pořádku, když už jste tady!“ křičela Eglantyne a celá zrudla, když houkání náhle ustalo a její hlasitý křik se rozléhal nastalým tichem. Rozpačitě si odkašlala. „Vaše věci dorazily už před pár dny.“ Lady Agatha, která si právě přehazovala psíka v náručí na druhou stranu, se zarazila. „Moje věci?“ „Jistě,“ přikyvovala horlivě Angela, která znovu našla ztracený hlas. „Všechny ty vaše úžasné kufry, kabely a truhly.“ „Vážně?“ divila se lady Agatha. „My se do nich samozřejmě nedívali, nebojte se!“ ujišťovala ji rychle Eglantyne. „Jenom jsme viděli, jak je vynášejí do schodů.“ Všichni vyčkávali, Eglantyne s nesmělým úsměvem na tváři, a ubohá Angela vypadala, jako by se nejraději propadla sto sáhů pod zem. „Elliote!“ Elliot se otočil a spatřil, jak jim vstříc po nástupišti přicházejí Paul a Catherine Buntingovi. „Viděli jsme tě z ulice,“ hlaholil Paul. „Tak jsme si říkali, že vás musíme pozdravit. Catherine sice tvrdí, že má zvláštní slabost pro Murrowův melasový pudink, ale já ji podezírám, že byla jenom zvědavá tady na lady Agathu,“ prohodil Paul bodře. Naklonil se kupředu a jenom o stupínek tišeji pronesl: „Řekl bych, žes jí přijel naproti, abys ji zavezl na Hollies, viď?“ „Ano,“ souhlasil Elliot a stočil zrak k dámě s kaštanovými vlasy.

Paulův hlučný hlas upoutal její pozornost a ona se zadívala zpříma na Elliota. Měl pocit, jako by si všimla jeho rozpaků a bavila se tím. Kývl hlavou. A pak se usmála. V tu chvíli Elliot zapomněl na dobré vychování. A zapomněl také na Paula a Catherine Buntingovy. Prostě tam stál a zíral na lady Agathu, protože když se usmála, všechno se změnilo. Obočí se jí uznale stáhlo, čímž jako by její tvář nabyla zralosti, kterou zpočátku postrádala, a spodní ret se jí rozechvěl. Vyzařoval z ní ironický humor a nezbednost, a zároveň i neskonalá rozkoš. Vypadalo to, jako by se vůbec nechtěla usmát, ale nemohla si pomoct. Člověk z ní měl dojem, že skrývá nějaké pikantní tajemství a chtěla by se o ně podělit. Tmavé oči jí tančily a ve tvářích se jí nečekaně objevily roztomilé důlky. Lady Agatha se otočila k Bigglesworthovým. „Je to od vás moc laskavé, že jste mi osobně přijeli naproti na nádraží!“ zatrylkovala a zabořila tvář do psíkova kožíšku. Zvíře na ni nechápavě zíralo. „Podívej se, Lambikinsi,“ zavrkala, „to jsou ale hodní lidé, viď?“ Postavila psa na zem a mávla rukou jako ha pozdrav. V prstech se jí objevil kapesníček a ona si ho pomalu přitiskla k očím. Dokonalý obrázek sentimentální ženy, kterou přemohla povinnost projevit vděk – což však ohníčky v jejích očích naprosto popíraly. „Děkuji vám, děkuji mnohokrát.“ Elliota zachvátil přirozený skepticismus. Podle jeho předchozích pátrání lady Agatha měla být velice plachá a měla se stranit zájmu veřejnosti. Být středem pozornosti měla pokládat za vulgární a nikdy by prý nepřipustila, aby se její obrázek dostal do novin. A teď tu stojí před nimi a naslouchá Eglantyniným chvalozpěvům na její adresu s neskrývaným potěšením. Lady Agatha se koketně usmála a snesla se ze schůdků. Ano, snesla se. Jiným slovem se to nedalo nazvat. V jedné chvíli ještě stála na schůdcích a v příštím okamžiku už byla na nástupišti. Ještě nikdy v životě neviděl žádnou ženu, aby se pohybovala tak ladně, aby kráčela tak sebevědomě. Tělem mu projelo zachvění. Choval se pošetile a- dobrý bože – Paul s Catherine by ho jistě považovali li za naprostého blázna! Otočil se k nim, aby něco prohodil, ale viděl, že Paul stejně jako Elliot sám očividně podlehl kouzlu lady Agathy. „Takže vy jste lady Agatha?“ švitořila Eglantyne, a když žena přikývla, pokračovala: „Ale jistěže jste lady Agatha! Jenomže když jste mi hned neodpovídala, víte… No nevadí. Drahoušku lady Agatho! Doufám, že jste měla příjemnou cestu! Muselo to být nepohodlné jet tak dlouho v tak stísněných prostorách. Dovolte, abych se představila. Jsem Eglantyne Bigglesworthová – ta, která měla to potěšení si s vámi dopisovat. Jsem moc ráda, že vás mohu konečně osobně poznat!“ „Potěšení je na mé straně, madam,“ usmívala se lady Agatha s předstíranou upřímností a v koutcích širokých úst jí pobaveně cukalo. „A tohle,“ Eglantyniny oči se rozzářily pýchou, „to hle je naše nastávající nevěsta, naše malá Angela.“ „Jsem okouzlena, slečno Bigglesworthová, naprosto okouzlena,“ rozplývala se lady Agatha nadšením a uchopila Angelinu ruku do své. „Jste moc hezká! Mladý

pán je dítě štěstěny!“ Eglantyne zachytila pohled Buntingových a Elliotův a mávla rukou. „Bože, jaké potěšení! Tady máme naše sousedy. Smím vám představit lorda Paula Buntinga a jeho ženu Catherine?“ Catherine kývla hlavou, na Elliotův vkus trochu moc škrobeně. Kdysi byli zasnoubeni, bylo to už hodně dávno, přesto měl pro ni stále velkou slabost. Paul se s neskrývaným potěšením uklonil. ,, No to je ale náhodička! Vanceovi. Haló! Slečno Elizabeth! Pojďte se seznámit s lady Agathou!“ Eglantyne pozdravila Vanceovy, kteří pomalu kráčeli po chodníku směrem k nim. Bethyno strojeně nenucené chování tak bilo do očí, až všem muselo být jasné, že se před nádražím neocitli jen tak pouhou náhodou. Starý plukovník Vance se naklonil ke své dceři ve středním věku a vykřikl: „Cože? Co říkala?“ „Lady Agatha, tati!“ odpověděla mu Bethy hlasitě a klidně. „Přijela se postarat o svatbu slečny Angely, aby byla co nejhezčí.“ „Slečna Angie je sama dost hezká a nepotřebuje…“ Bethy zrudla. Rychle vzala starého muže kolem ramen a odváděla ho pryč, než stačil dokončit větu. „Omluvte nás, prosím. Tatínek se necítí dobře!“ dodala omluvně přes rameno. „Tak někdy příště!“ Eglantyne se s úlevou otočila a zadívala se na Elliota. „Bože, jak jsem mohla být tak nezdvořilá? Prosím, dovolte mi, abych vám představila našeho drahého přítele, sira Elliota Marche.“ Elliot pomalu postoupil kupředu a doufal, že svým držením těla dostatečně maskuje kulhavý krok. V chladném počasí mu noha často ztuhla a dnes bylo hodně chladno, i když jasno. Eglantyne se naklonila k lady Agatě a on zaslechl, jak jí šeptá do ucha: „Zranění z války.“ Smekl a uklonil se. Cítil se podivně nesvůj. Kéž by jen mohl Eglantyne vyléčit z jejích romantických sklonů stále připomínat jeho vojenskou kariéru. Zvedl hlavu a jeho oči se setkaly s rusovlásčiným pohledem: Zorničky se jí rozšířily jakoby v náhlém poznání. Měly zvláštní hnědou barvu, sytou, okouzlující, jako portské víno. „Potěšení je na mé straně,“ slyšel svá slova jakoby odněkud z dálky. „Sir,“ vydechla. „Sir Elliot a jeho otec bydlí asi půl mile od Hollies,“ drmolila Eglantyne. „Obávám se, že ho strašně zneužíváme.“ „Ale vůbec ne,“ zamumlal Elliot jakoby očarovaný nachem, jenž se pomalu rozléval po tvářích lady Agathy. „Ale ano,“ trvala na svém Eglantyne. „Sir Elliot byl tak laskavý a nabídl se, že nás sám odveze domů, když je náš kočí nemocný.“ „Dna,“ vysvětlovala Angela. „Hrozně tím trpí.“ Půvabná mladá dáma odtrhla zdráhavě zrak od Elliota a pohlédla na Angelu. „Podle mých zkušeností lidé, kteří mají dnu, mají sklony k pití. Moje služebná taky pila.“ Prudce kývla hlavou. „Jako duha.“

Při těch slovech se Angela zajíkla potlačovaným smíchem. Elliot ten zvuk uvítal. Bylo to už hodně dávno, kdy naposledy slyšel Angelu se smát. V očích lady Agathy se zablýsklo. „Úplně tomu propadla. Jak moc je na tom zle, jsem si uvědomila včera, když dorazila na nádraží tak opilá, že ani nebyla schopná nastoupit do vlaku.“ Přimhouřila oči. „Je vám snad jasné, proč jsem ji s sebou nebrala.“ Eglantyne jim tvrdila, že lady Agatha má pověst výstřední ženy. V tu chvíli mu bylo jasné proč. Žádná dáma, kterou znal, by o podobných věcech nemluvila tak otevřeně. Nedokázal si představit Catherine, že by vyslovila „pije jako duha“. Catherine byla nezvykle tichá. Eglantyne se tvářila, jako by si ničeho podivného nevšimla. „Náš Ham je na tom bohužel stejně,“ přiznala. „Ale nechce s tím přestat, tak co můžeme dělat?“ „Tak ho propusťte,“ navrhla lady Agatha. „Jo,“ povzdechla si Eglantyne, „ale co pak bude dělat? Nikdo jiný by ho už nezaměstnal.“ Elliotovi bylo dál do smíchu, když viděl nechápavý výraz ve tváři lady Agathy. Obyvatelé Little Bidewellu měli poněkud silně vyvinutý, až nepochopitelný smysl pro solidaritu s bližním. „Tím se netrapte, lady Agatho,“ uklidňovala ji Eglantyne, která si mylně vyložila její výraz. „Do svatby bude Ham v pořádku. V tak životně důležitý okamžik nenechá rodinu na holičkách…“ Hlas jí odezněl v rozpacích. „Samozřejmě že tím nemyslím, že vy byste nebyla důležitá, lady Agatho!“ Lady Agatha zabořila tvář do psíkova kožíšku. „Jak okouzlující! Slyšels to, Lambikinsi? My jsme něco jako, důležitý okamžik.“ ,, No jistěže!“ potvrdila svá slova Eglantyne a zavěsila se do lady Agathy. „Tak, a teď nás, Paule a Catherine, omluvte. Lady Agatha je po tak dlouhé cestě jistě velmi unavená.“ Elliot v duchu Eglantyne tleskal. Brzy se tam totiž mohlo objevit celé město. „Samozřejmě,“ zamumlal Paul, ve tváři obdivný výraz. „Byla to pro nás čest, lady Agatho.“ „Jste příliš laskav, lorde Paule,“ odpověděla, „ale měli byste si všichni dát dobrý pozor, abych nevzala vaše slova vážně a nerozhodla se tu zůstat navěky.“ „Madam?“ pronesl Paul nechápavě. Lady Agatha se dala do smíchu., No, během několika minut po příjezdu do vašeho tichého městečka jsem byla prohlášena za čestnou návštěvnici stejně jako za důležitý okamžik. Jak se s tím mám vyrovnat?“ Stočila pohled k Elliotovi a vesele, významně na něj mrkla. Skutečně, něco podobného nikdo z nich nečekal. A bylo to zajímavé – ale podle Elliotových zkušeností zajímavé věci nemusely být vždy vítané. Čekala na jeho odpověď. Než však stačil něco říct, pronesla Catherine sametovým hlasem: „Já bych si s tím hlavu nelámala, lady Agatho. Něco mi napovídá, že to dokážete.“

Kapitola 3 Na jevišti dochází k situacím, kdy všechno šlape jako hodinky. A pak se dítě v první řadě rozkašle. LETTY STÁLE NEMOHLA UVĚŘIT svému štěstí. Nejprve ta jízdenka a teď tihle chudáci, důvěřiví lidé, kteří ji považují za jakousi lady Agathu. Musela se hodně ovládat, aby se přihlouple neusmívala. Inu, jestliže jí život chtěl za každou cenu darovat květiny, tohle jich byla celá náruč. Den nebo dva bude oťukávat terén, jak se říká, pak posbírá drahocenná zavazadla lady Agathy a s radostí dá celému Little Bidewellu sbohem. Měla co dělat, aby nezatleskala radostí. A navíc okolní krajina byla mnohem hezčí, než by člověk v takové zapadlé díře čekal. Sir Elliot March byl, řečeno současným jazykem, báječný. A svým elegantním a rezervovaným vystupováním působil ještě přitažlivěji. Letty, pohodlně usazená v kočáře proti Bigglesworthovým dámám, se musela nutit, aby odtrhla zrak od jeho širokých ramen a věnovala pozornost svým hostitelkám, které jí neustále ukazovaly různé zajímavosti, jež cestou míjeli. Letty se snažila projevovat zdvořilý zájem, ale vzhledem k tomu, že strávila prvních osm let na venkově, pohled na stromy ji skutečně nepřiváděl v sebemenší úžas. Pocit radostného rozechvění v ní spíš vzbuzoval pohled na tmavé kudrny sira Elliota, pečlivě uhlazené do zářivého lesku, jež ostře kontrastovaly s jeho sněhobílým límečkem. Odjakživa měla pro tyhle typy mužů slabost, ale on laťku mužské krásy zdvihal ještě výš. Modrozelené oči, černé vlasy, citlivá ústa a ušlechtilý nos. Nepatřila k dívkám, které, jakmile spatří muže, jenž dobře vypadá, hned začnou koketovat a jsou celé žhavé do miliskování, což bylo pro nejednoho ješitného elegána velmi nepříjemné zjištění, pomyslela si rozpustile. Sir Elliot s ní ale žádnou podobnou milostnou hru hrát nechtěl. Letty se zamračila. Ne že by něco takového bylo pravděpodobné, ale přesto, mužský je jenom mužský. A když se to tak vezme, sir Elliot March se od těch ostatních v ničem nelišil. Všem jde jenom o jedno, i když, pravda, někteří si o to dokáží říct vybranějším způsobem. A také při tom působí lepším dojmem. Letty se zajíkla, když kočár znovu poskočil, jak najel do vyjeté koleje. Sir Elliot okamžitě zatáhl za opratě, aby kočár zastavil, a s očividnou úzkostí se na ně ohlédl. „Moc se omlouvám. Jste v pořádku?“ „Ano, Elliote, děkuji vám.“ „A vy, lady Agatho?“ „Je mi fajn, díky.“ Znovu se otočil, škubl opratěmi a kočár se rozjel. Vybrané způsoby působily tak… přitažlivě. A sir Elliot měl skutečně velice dobré vychování. Jistě, pomyslela si Letty ve snaze zkrotit svoje nadšení. V místě jako tohle se ani nedalo dělat nic jiného než pilovat dobré způsoby. Sir Elliot, zdá se, vždy potom, co ze sebe musel dostat pár zdvořilostních frází, upadal do hlubokého mlčení.

Kočár znovu poskočil a ten prudký pohyb s ní smýkl do rohu. Z tohoto místa mohla dobře pozorovat profil sira Elliota. Poslední zbytky slunečních paprsků dopadaly na duhovky hluboko vnořené mezi dvě řady hustých hedvábných řas. Pevně sevřené rty se stejně jako čistá linie jeho čelisti rýsovaly proti zapadajícímu slunci. Byl to ale právě nos, který prozrazoval jeho šlechtický původ. Byl jemně řezaný, smělý. Rovný, agresivní nos, jehož chřípí se jemně chvělo. Byl to nos, který může každý muž hrdě ohrnovat. A jeho předkové přesně toto dělali. Ohrnovali nos nad jejími předky. Při té myšlence Letty úplně vystřízlivěla. Rty se jí sevřely do tenké linky, částečně zlostí a částečně pobavením. Kdyby měla vůbec nějaký rozum – kromě neskutečného množství smyslu pro humor – snažila by se mít se sirem Elliotem co nejméně společného. Z toho, co měla dosud možnost poznat, on jediný nebyl nijak nadšen představou, že právě lady Agatha Whyteová bude zařizovat svatbu u Bigglesworthových. Bylo jí jasné, že si všimne každého jejího chybného kroku, který by udělala. Další prudký pohyb kočáru způsobil, že Fagin, čerstvě přejmenovaný na Lambikinse, s žuchnutím dopadl na podlahu. Eglantyne soucitně zamlaskala. A Fagin, ta malá prohnaná psí potvora, jí okamžitě vyskočil do klína a ublíženýma očima plnýma předstírané bolesti se jí zadíval do tváře. Eglantyne mu odpověděla tím, že na něj vytřeštila oči. A Fagin si s utrápeným povzdechem něžně položil hlavu na její plochou hrud. Chudák neměla žádnou šanci. Tím svým teatrálním pohledem Fagin dokázal rozehřát srdce i těch nejzavilejších mrzoutů. Eglantyne začala opatrně hladit Fagina po hedvábné hlavě. Další smrtelník, kterého zasáhl jedovatý šíp téhle zvířecí potvůrky! pomyslela si Letty, ale vzápětí pustila psíkův nový úspěch z hlavy a začala spřádat plán, který se jí vylíhl v hlavě už v okamžiku, když zaslechla, jak Eglantyne říká „vaše věci“. Jedinou trhlinou v jejím plánu by mohlo být pouze to, kdyby skutečná lady Agatha napsala dopis s vysvětlením, že odjela na svoji vlastní svatební cestu. Což byla koneckonců pravda. Stačilo mít všech pět pohromadě, aby člověk ihned poznal, že pravá lady Agatha byla zastánkyní ušlechtilých, vznešených mravů – což byla vlastnost, která z ní, činila dokonale snadnou kořist pro chytré lišky, jako byla Letty. Ta si dokázala spočítat, co bude následovat. Bude trvat tak tři nebo čtyři dny, než dopis dorazí, a v té době už bude Letty dávno za horami. Letty byla ráda, že tou dobou tady nebude a neuvidí, jak bude Eglantyne zklamaná. Ta žena vkládala do předsvatebních příprav očividně hodně nadějí. Letty urychleně zaplašila neodbytný pocit viny. Tihle lidé jistě nebudou postrádat věci lady Agathy, zato Letty ano. Bigglesworthovi se nebudou chovat o nic hůř než předtím, kdy si ji spletli s lady Agathou. A Letty se bude o to víc snažit být ještě lepší. Pokud jí plán vyjde. Může vyjít, když bude opatrná. A bude si dávat pozor na pohledné „siry“ s rozložitými rameny, elegantníma rukama a hezkýma očima, za jejichž hloubkou se ukrývají vzpomínky na smích. Ale proč jenom vzpomínky? přemýšlela Letty. Eglantyne ji uchopila za paži a vytrhla ji z jejích úvah. „Už jsme skoro tady, lady Agatho, podívejte,“ vybídla ji.

„To je Hollies.“ Uháněli po cestě lemované po obou stranách topoly, která se stáčela kolem záhonků plných rozkvetlých rododendronů. A na travnatém vršku za nimi se rozkládalo Hollies, rozlehlé sídlo, které působilo spokojeným a šťastným dojmem. Přístavky, různé arkýře a verandy svědčily o tom, že se tu léta prováděly stavební úpravy a zvelebovací práce podle gusta toho či onoho pána domu. Částečně je zakrýval zelený břečťan. Měď na věžičkách a kupolích se jasně leskla a v nesčetném množství oken se odrážela směs oranžové a červené barvy zapadajícího slunce. „Doufám, že je to pro vaše plány dostatečně velké,“ ozvala se Eglantyne. „Otevřeli jsme všechny pokoje, dokonce i ty, které byly uzavřené od minulého století. Omlouvám se, že je to taková všehochuť, ale je to jenom venkovské sídlo. Snad to markýzova rodina všechno promyslela do nejmenších podrobností,“ dodala ustaraně. „Markýz,“ opakovala Letty. Začalo ji to zajímat. Eglantyne na ni pohlédla, jako by jí začínalo svítat. „Vidíte, vůbec mě nenapadlo se na to zeptat. To jsem ale hlava. Vy zřejmě znáte Sheffieldovy, viďte?“ zeptala se Eglantyne dychtivě. Sheffieldovy? To ani náhodou. Věděla, že existují, jako ostatně každý. Jediné, čím tato rodina oplývala ve větším množství než penězi, byla škrobenost. Byli škrobenější než lepidlo na tapety. Takoví by do světského kabaretu ani nepáchli. „Bohužel jsem ještě neměla tu čest,“ zamumlala Letty a myšlenky se jí divoce honily hlavou, když pohlédla na Angelu. Tvář mladé dívky zrůžověla a nebylo divu. Ta malá hezká kočička ulovila markýze z rodu Cottonů. A přitom vypadá tak naivně, tak přihlouple. No vida, kdo by si to byl pomyslel? Letty si změřila dívku s novou dávkou respektu. „Určitě to bude stačit,“ otočila se na Eglantyne. Takže jenom venkovské sídlo? pomyslela si Letty. Přestože byla vychována na jednom z největších panství v Anglii, byla nemanželským dítětem služky a tolerovali ji jenom díky tomu, že její matka dokázala tak dokonale vládnout jehlou a nití. Nikdy jí nedovolili vkročit do některé z částí domu, které obývali Fallontrueovi. A určitě by nikdy nestrávila noc jako host v něčem tak honosném, jako bylo Hollies. Bylo tak rozlehlé, že by se tam vešla celá řada penziónů, jako byl ten, v němž Letty pronajímala pokoje. Dokud jí ho Nick nepodpálil. Teď už ji určitě hledá. Pátrá po ní. Pár otázek na správném nádraží by ho mohlo dovést přímo k ní. A tentokrát by mohl spáchat zločin a někoho zranit, jenom aby ji donutil k poslušnosti. Možná by ublížil dokonce i jí samotné. Na okamžik se nechala natolik unést výhodami, které jí přineslo to, že si ji spletli s lady Agathou, a následně i seznámení se samotným báječným sirem Elliotem způsobilo, že úplně zapomněla, co ji sem vlastně přivedlo. Nebyl to žádný předem promyšlený podvod, ale jen šťastná náhoda a životní nutnost. Než dojeli na konec starodávné příjezdové cesty lemované lípami a zastavili před domem, ztratila už všechny pochybnosti. „Obvykle používáme východní dveře,“ vysvětlovala Eglantyne. „Vedou

do nejstarší části domu. Abych byla upřímná, víc se nám líbí hlavní budova. Vám ale musí připadat příliš feudální a hloupá, viďte?“ „Ale kdepak,“ vrtěla hlavou Letty ve snaze zahnat úzkost v Eglantynině hlase. „Vůbec ne. Ve skutečnosti všechno, co trochu zavání středověkem, je teď v Londýně největší móda.“ „Móda?“ opakovala Eglantyne. „Jistě, móda, frčí to tam, všichni jsou do toho blázni,“ vysvětlovala Letty. „Skutečně?“ přidala se Angela a vykulila na ni oči. Letty zaváhala. Byla na pochybách, jestli by neměla vzít svá slova raději zpět. Obě ženy se na ni ale dívaly s takovou nadějí a dychtivostí v oku, až si říkala, že její malá, nevinná lež jim nemůže uškodit. A kromě toho, možná že staré feudální způsoby jsou ve vyšší společnosti skutečně v módě. Dějí se tam přece různé podivné věci. „Ale jistě, samozřejmě.“ „Středověk patrně vystřídal loňskou módu, která se nesla v duchu antického Říma,“ podotkl suše sir Elliot. Letty zvedla hlavu a její oči se střetly s pohledem sira Elliota. Jedno obočí měl tajemně zdvižené. Bylo vidět, že se při řeči neomezuje jen na strohé fráze. A ještě k tomu ten jeho hlas. Propánakrále, to není fér, že muž, který tak dobře vypadá, je navíc obdařen tak nádherným hlasem. Kdyby zvuk dokázal hladit, předla by v tu chvíli jako kočka. Byl sametový a hluboký, ale přesto čistě mužský. Se záhadným úsměvem na rtech vystoupil sir Elliot z kočáru a obešel ha Letty si všimla, s jakou elegancí se pohybuje, vůbec ne jako nějaké nafoukané princátko, co předstírá Ihostejnost a povýšenost, ale přímo s vojenským půvabem. V uniformě musí vypadat neodolatelně. Otevřel dvířka kočáru a vysunul schůdky. „Je to pravda, lady Agatho?“ vydechla Eglantyne s upřímným úžasem a Letty v tu chvíli připadala tak bezelstná. „Myslím to s těmi gladiátory?“ Letty zaváhala, protože nevěděla, co má odpovědět. A kromě toho, mohl sir Elliot vědět o něčem, co se odehrávalo mnoho mil odtud? Jak by to mohl vědět?, No, hmm.“ Elliot pomohl Eglantyne z kočáru a pak podal ruku Letty. Přitom jí pohlédl přímo do očí. Rasy, které je lemovaly, by mu mohlo závidět každé děvče. A Letty z jeho pohledu poznala, že nevěří ani slovu z toho, co řekla. Nesmím zapomínat, pomyslela si Letty a statečně odolávala jeho pohledu, že i když džentlmen žije v zapadlém městečku, nemusí to nutně znamenat, že je důvěřivý. Fagin, unavený z čekání, se pod jejími sukněmi zavrtěl. Zpozoroval králíka a náhle za ním střemhlav vystartoval. „Lady Agatho!“ vykřikla Eglantyne. „Váš pejsek!“ Letty ale nedokázala odtrhnout zrak od očí sira Elliota, vlastně ani neviděla žádný pádný důvod, proč by to měla dělat. Fagin byl Londýňan. Nějaký králík pro něj neznamenal žádnou hrozbu. „Pejsek bude v pořádku,“ zamumlala. Elliotova velká teplá ruka jí sevřela prsty. Nespouštěla z něj oči. „Lady Agatho?“ Srdce jí bušilo v hrudi a do tváří se vléval nach… Propánakrále! S hrůzou si uvědomila, že se červená. To se jí nestalo už celé roky! Vyskočila ze sedadla, vytrhla mu ruku a bez pomoci začala sestupovat ze schůdků. Sir Elliot tedy pomohl z kočáru Angele Bigglesworthové.

Letty se zadívala na Angelu a myšlenky na sira Elliota se pro tu chvíli rozplynuly. Angela Bigglesworthová nepřipadala Letty jako žena, která se chystá uzavřít sňatek desetiletí. Místo toho, aby se naparovala jako pávice – na což by měla podle Lettyna úsudku vzhledem k tomu, čeho všeho tím dosáhne, nejen svaté právo, ale dokonce to byla i její povinnost – vypadala spíš jako děvče, které našlo ve svém pudinku něco, co tam nepatří. Dění kolem začínalo být zajímavé. „Zůstanete na večeři, Elliote, viďte?“ zeptala se Eglantyne, čímž dostala sira Elliota opět do středu zájmu Lettyny pozornosti. „Děkuji vám, ale bohužel musím odmítnout, slečno Bigglesworthová. Mám ještě nějakou práci.“ „No, co se dá dělat. Snad vás tedy uvidíme aspoň na zítřejším pikniku,“ pronesla s nadějí v hlase Eglantyne. „A připomeňte prosím panu profesorovi, že Grace upekla ty šafránové buchtičky, které má tak rád.“ Naklonila se k Letty: „Pan profesor je otec sira Elliota.“ „Příliš nás rozmazlujete svou pozorností, madam,“ odmítal její chválu Elliot a Letty z jeho slov vycítila, jaký hluboký cit k svému otci chová. Zároveň netušila, proč jí při tom tělem projel záchvěv radosti. Odjakživa ji přece přitahovali muži s jizvami z rvaček na tvářích, muži se zlověstným úsměvem a zádumčivým výrazem, neohrožení muži s divokými způsoby. Muži jako je Nick? vysmíval se její vnitřní hlas. Letty věděla, že je poblázněná, tím to je. Oheň, nezaměstnanost a Nick Sparkle, to všechno dohromady ji dohnalo k takovému nepředloženému jednání. Bylo to prostě tím, že sir Elliot je tak – nebo spíš se zdá být – jiný než ostatní muži, které zná. Ve stavu, v jakém se právě nachází, je náchylná podlehnout citům i vůči obyčejnému zahradníkovi. „Doufám, že se nejedná o nic vážného,“ obávala se Eglantyne. „Ale kdepak, je to jenom maličkost, kterou musím vyřídit, a raději bych se do toho pustil hned,“ uklidňoval ji Elliot. „Takže, milé dámy, omluvíte mě?“ „Ale jistě.“ Ještě jednou zavadil pohledem o Lettynu tvář a jí se na okamžik zmocnil neodbytný pocit, že si musí načechrat vlasy a přepudrovat nos. Dvěma prsty se dotkl okraje svého klobouku a vyšplhal se zpátky na sedátko kočího. „Slečno Bigglesworthová, lady Agatho, slečno Angelo.“ „Mrzí mě, že sir Elliot musel odjet,“ zalitovala Letty a pohledem provázela odjíždějící kočár. „Jistě vám jeho společnost bude chybět.“ „Ano,“ přikývla Eglantyne. „To se ale svědomitým mužům, kteří zastávají tak odpovědný úřad, stává.“ „A jaký úřad zastává?“ „Ach, já jsem vám to neřekla, bože, sir Elliot je náš místní policejní soudce. Je odpovědný za všechny kriminální činy…“ Náhle se zarazila. „Lady Agatho! Drahoušku, je vám dobře?“

Kapitola 4 Zapomenete-li text, stačí, když okamžitě začnete mumlat něco nesrozumitelného. „MÍSTNÍ POLICEJNÍ SOUDCE?“ vydechla Letty mdle. On je tedy zatraceně soudce v tomhle zapadlém hrabství? Hlavou jí okamžitě bleskl zcela nový význam pokradmých pohledů a rozpačitě stahovaného obočí, které zřejmě neměly nic společného s jejími neodolatelnými ženskými půvaby. Avšak ve chvíli, kdy se začala kárat za svou domýšlivost, přemohl ji vrozený smysl pro humor a Letty musela potlačit smích. „Ano. Byl právníkem, dokud před několika lety nepřijal místo policejního soudce v Little Bidewellu,“ vysvětlovala Eglantyne. Letty se zavěsila do Eglantyne a přitom přemýšlela, jakou měl asi klientelu. Nechápala, jak by si nějaký policejní soudce v díře, jako byla tahle, vůbec mohl vydělat na živobytí. Jenomže sir Elliot si zřejmě nepotřeboval vydělávat na živobytí. Oblékal se vybraně. A draze. Vystoupali po schodech ke dveřím. Ty se náhle otevřely a v nich se objevila malá zrzavá služebná se zarudlými tvářemi. Vrhla rychlý pohled na Letty, pak ustoupila a dveře zase přibouchla. „To je Merry,“ povzdechla si Angela a zprudka zabouchala na dveře. „Naše Merry má všechny tituly v posvátné úctě,“ vysvětlovala Angela. „Ještě celé tři měsíce po tom, co sir Elliot dostal titul, mu nedokázala otevřít dveře.“ Dveře se znovu otevřely, ale po Merry nebylo ani vidu. Najednou se odněkud přihnal Lambikins, původním jménem Fagin, a proběhl kolem nich do haly, jako by tu bydlel odjakživa. Letty vykročila za ním a zvědavě se přitom rozhlížela kolem sebe. Působilo to tu takovým příjemně tajemným dojmem. Ve výšce dvou podlaží nad jejich hlavami kazetový strop z dubového dřeva a pod nohama obrovský orientální koberec, na nějž dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce, jež sem proudily velkými okny vedoucími na západ. Tapiserie zavěšené ze zábradlí galerie povívaly ve večerním vánku. A ze dveří, zpoza umně naaranžovaných květináčů se svěže zelenými palmami jako by ostýchavě vykukovala čísi hlava. „Přestaň pořád vykukovat z těch dveří, Antone,“ pronesla Eglantyne káravě. Letty se udiveně ohlédla. „Ale běž, Eglantyne, já nic takového nedělám.“ Ve dveřích stanul drobný muž s prořídlými vlasy, bílými jako sníh. Husté bílé obočí připomínající roští měl vysoko zdvižené, jako by se neustále něčemu divil, a pod ním mu jiskřily oči jako dvě malé tmavé hrozinky. Bílý plnovous mu splýval až na ramena a natřásal se jako našlehaný bílek. „Ehm,“ odkašlal si. „Smím vám představit svého bratra, lady Agatho?“ zeptala se Eglantyne. „Anton Bigglesworth. Antone, to je lady Agatha Whyteová.“ Anton rychle přešel místnost, a než si stačila uvědomit, k čemu se chystá, uchopil ji za ruku a začal s ní zuřivě potřásat. „Moc mě těší, lady Agatho. Je to od vás moc

laskavé, že… Tedy, je to po čertech milé… Ehm…“ V tu chvíli už byl rudý až za ušima. Chudáček starý. Stejně jako Letty nevěděl kudy kam a jakékoli dodržování společenských zvyklostí mu působilo potíže. „Tedy, abych tak řekl, jsem poctěn… Projevila jste nám obrovskou lask…“ Letty neměla srdce toho chudáka v tom nechat. „Ale vůbec ne, pane Bigglesworthi. Mám velkou radost, že vám mohu nabídnout svoje služby.“ Usmál se a bylo vidět, že se mu ulevilo. „Tak vám děkuju. A co kdybychom teď zašli do mé kanceláře a domluvili se na vašem honoráři?“ „Otče!“ okřikla ho Angela rozhořčeně. „Ted ne! Lady Agatha má za sebou dlouhou cestu až z Londýna. Jistě je vyčerpaná. Určitě by se ráda ubytovala a trochu si před večeří odpočinula.“ „To je pravda, Antone,“ přidala se Eglantyne stejně rozhořčeným tónem. „Zítra bude dost času probrat obchodní záležitosti.“ Do Antonovy tváře se vrátila barva, která z ní dočasně vyprchala, a to s ještě větší intenzitou. „Ale samozřejmě. To jsem ale mamlas. Merry!“ vykřikl. Vzápětí si však uvědomil, jaký vztah má Merry k titulům, a opravil se. „Zatraceně, Grace!“ Za okamžik stanula ve dveřích vysoká prsatá žena středního věku s podezřele černými vlasy a otírala si ruce do zástěry ovázané kolem poměrně útlého pasu. „Copak je?“ „To je naše hospodyně a kuchařka, Grace Poolová.“ Grace vysekla zdvořilé pukrle. „Ráda vás poznávám, lady Agatho.“ „A kdepak je Cabot?“ chtěl vědět Anton. Grace se zamračila. „Lepí viněty na lahve ve vinném sklípku, pane.“ Otočila se k Letty. „Patrně budete chtít vědět, co všechno jsme zatím udělali. Takže, váš dodavatel z Londýna dorazil minulý týden, madam, a většinu úkolů, které jste nám uložila, už jsme splnili.“ Letty ztuhla. Takže pro lady Agathu tady pracuje nějaký dodavatel? Do háje. Opatrně se rozhlédla kolem. Bude odtud muset zmizet dřív, než se na ten její podvod přijde. „Grace, prosím tě,“ vyzval ji Anton naléhavě, „lady Agatha je po cestě unavená. Buď tak hodná a zaveď ji do jejího pokoje.“ „Ale samozřejmě. Pojďte laskavě za mnou, lady Agatho.“ „Ano, děkuji vám,“ zamumlala Letty. „Skutečně jsem unavená.“ „Ale to je samozřejmé,“ usmála se Eglantyne. „Dnes večer s vámi ani nepočítáme. Pošleme vám nahoru tác s večeří a uvidíme se ráno.“ Pokud už nebudu dávno za horami. „Jistě, slíbila Letty zvesela a otočila se k hospodyni. „Tak jdeme?“ Grace vyšla z pokoje a Letty ji následovala. Oči jí těkaly kolem ve strachu, že se odněkud vynoří dodavatel najatý lady Agathou a usvědčí ji z podvodu. Pocit strachu, který se zrodil z poznání, jakou funkci sir Elliot zastává, v ní narůstal. Při troše štěstí dostane pokoj v prvním poschodí, aby mohla utéct oknem, hned jak se setmí. Ruku v ruce se strachem však uvnitř její hlavy hlodal rarášek. Jak dlouho by se asi mohla úspěšně vyhýbat setkání s tím dodavatelem? Vsadila by se, že…

Tak to by byl tvůj konec, holka, pomyslela si, to není jenom hra, ve které tě život postavil proti zkušenějšímu hráči. Jedním z důvodů, proč se nechala zatáhnout do Nickových podvodů, bylo, že si přišla na slušnou hromádku a také získala přístup do vyšší společnosti. K hlupákům, kteří se nechali Nickem podvádět, necítila žádný soucit, protože moc dobře viděla, za co vyhazují peníze. Utráceli za koně, za kohoutí zápasy, za opium, prodejné ženy… ten seznam by nebral konce. Nějaká ta mince darovaná fondu Letty Pottsové jim tedy nemohla nijak chybět. Jenže Nick se nechal unést chamtivostí a slovo „hlupáci“ v Lettyně slovníku nahradil výraz „oběti“. Někdo by třeba řekl, že Letty Pottsová je otrlá dryáčnice, jiný zase, že ji příležitost dělá zlodějkou, a možná že by oba měli pravdu. Letty však znala svou míru. Byla chytrá jako liška, pokud šlo o to někoho podvést, a víc než jen pěkná tvářička v kabaretu, ale nedokázala by nikdy obrat ubožáka, který má hluboko do kapsy. Třeba tihle Bigglesworthovi. Letty Pottsová by je finančně nijak neohrozila, když by jim trochu sáhla do kapsy, ale přesto by je to ranilo. Netušili, že vpadli do jejího života stejně nečekaně jako ona do toho jejich. Nebyla to jejich vina, a v tom byl právě ten rozdíl. Letty se nabádala k opatrnosti. Lady Fallontrueová mohla člověku připadat laskavá a duchaplná, pokud jste ovšem nebydleli pod její střechou a vaše matka vás nenutila, abyste se účastnili lekcí, které dávala vychovatelka jejím děvčatům. Letty přestala dumat nad tím, co je hřích, to at posoudí bůh, a upnula myšlenky k praktičtějším věcem. Jako by se smůla lepila Letty na paty. Grace ji totiž vedla nahoru po vyřezávaném schodišti a potom dlouhou chodbou. Takže na únikovou cestu oknem může klidně zapomenout… pokud ovšem nebude blízko zdi nějaký strom. Jednu sezónu předváděla chůzi po laně a šlo jí to moc dobře. Jenomže záhy začalo obecenstvo zajímat spíš její vyvinuté poprsí než nějaká chůze a její nevlastní otec Alf usoudil, že bude lepší, když ji nebude vystavovat na odiv. Když byly tak v polovině chodby, Grace Poolová otevřela jedny z dveří. Fagin do nich strčil čumáček a vklouzl do pokoje. Stačil mu jediný pohled na obrovskou postel s nebesy a zářivě bílým povlečením. Okamžitě na ni vyskočil, uprostřed se stočil do klubíčka a vzápětí už mohly slyšet jeho spokojené pochrupování. Na první pohled bylo zřejmé, že Fagin, syn bardů, má v úmyslu vžít se do role „Lambikinse“, hýčkaného mazlíčka z nejvyšších kruhů. Letty se rozhlédla kolem sebe. Pokoj to byl obrovský a vzdušný, stěny natřené na bilo, čalouněný nábytek v krémově žluté barvě. U jedné stěny stála šatní skříň úctyhodných rozměrů a naproti ní, u krbu obloženého mramorem, trůnily dvě židle čalouněné žlutomodrou pruhovanou látkou. Mezi dvěma okny, která vedla do zahrady za domem, stála elegantní toaletka. Kromě tohoto nábytku bylo v pokoji ještě dost místa pro divan, stolek a obrovské množství zavazadel. V řadě u zdi, vyrovnané jako vojsko na přehlídce, čekaly tři obrovské kufry a půl tuctu kožených kabel. Letty se musela mít na pozoru, aby při tom pohledu nezačala lačně polykat.

„Koupelna je támhle. Uvnitř jsou pověšené ručníky.“ Grace stiskla na stěně malý knoflík. Lustr nad jejich hlavami se rozzářil a Letty při tom náhlém jasu zamrkala. „Pan Bigglesworth je velice pokrokový člověk. Už deset let máme vlastní agregát, který nám vyrábí elektřinu,“ pronesla Grace hrdě. „A samozřejmě že z kohoutků teče i horká voda. I když vlastně nevím, proč říkám, samozřejmě`. Něčím takovým se nemohou pochlubit ani domy v Little Bidewellu, které patří k těm honosnějším.“ Grace si ráda povídala a bůh jí za to žehnej. Díky tomu Letty může snadno zjistit pár užitečných věcí. Letty se k ní otočila, ve tváři úsměv. Strašně ráda už by se podívala do kufrů, ale tuhle příležitost si nemohla nechat ujít. Každá informace je cenná, a o to víc v situaci, v jaké teď byla ona. „Je v Little Bidewellu víc takových fajnových domů?“ Grace přikývla. „Pár jich tu je. Třeba dům profesora Marche je celý zmodernizovaný a dům lorda Paula taky. Grange je překrásný zvenku, ale uvnitř je na můj vkus trochu ošuntělý. A dům Himplerumpových v sousedství je hodně velký. Ale nemají tam elektřinu. A vsadila bych se, že ani markýzův dům nemá elektrické světlo.“ „Určitě máte pravdu,“ přikývla Letty a začala si rozepínat knoflíčky u levandulově modrých rukaviček z kozinky. „Ta svatba pro vás musí být velice vzrušující, viďte?“ „To ano,“ rozzářila se Grace. „Je to jako v pohádce.“ „Vážně? Jak to myslíte?“ snažila se ji Letty přimět k hovoru. ;, No,“ protáhla hospodyně a založila si ruce pohodlně na prsou, „vloni pozvala slečnu Angelu jedna z jejích bývalých spolužaček – byla v moc fajnovým penzionátu, víte – aby strávila prázdniny s ní a její rodinou v jednom z těch drahých hotelů u jezera v Cumbrii. Druhý den ráno šla k molu na ryby, a jak si tam tak rybaří, přidal se k ní moc hezký mladý hoch. No, a brzy se ukázalo, že chudák nerozezná ani háček s vlascem od navijáku, a slečna Angela, laskavost sama, se nabídla, že mu poradí. On s radostí přijal a představil se jako Hugh Sheffield – ani slůvkem se nezmínil, že je markýz. No a jak se stává, mladí lidé se poznávali stále víc a víc a zamilovali se do sebe,“ Grace rychle zamrkala. „Tím nejnevinnějším způsobem,“ dodala rychle. Pokud se ocitne mladý muž a děvče o samotě, zřídkakdy se dá mluvit o tom, že to bylo zcela nevinné, pomyslela si Letty, ale nahlas jenom prohodila: „To je ale romantické.“ „To ještě není všechno,“ pokračovala Grace. „Koncem měsíce markýz – v té době slečna Angela stále ještě nevěděla, že jím je – odjíždí a ona se vrací domů. Truchlí a stýská se jí, až ji její další bývalá spolužačka, jejíž rodina je velice proslulá ve vyšších kruzích, pozve do Londýna, kde právě probíhá plesová sezóna. A slečna Eglantyne jí to dovolí, protože soudí, že trocha veselí a zábavy je přesně to, co slečna Angela potřebuje, aby se zbavila zasmušilosti a přestala truchlit. A víte, co se stalo pak?“ „Setkává se se svým okouzlujícím princem z pohádky? Nebo spíš s úžasným markýzem,“ opravila se Letty. Grace nadšeně přikývla. „Ano a on jí prozradí, že ji hledal po celém městě a už si

začínal myslet, že je ztracená Popelka a že ji zlá macecha drží v komoře, kde musí přebírat hrách a čočku. A tak chodil ode dveří ke dveřím a hledal ji, ale neměl bohužel žádný střevíček, který by mu pomohl. No není to paráda?“ vydechla Grace. „Vždyť se mohl obrátit na hotel, kde by mu dali její adresu,“ divila se Letty. „Hotely si vždycky berou od hostů adresu pro případ, kdyby tam někdo něco zapomněl. Tohle přece markýz musel vědět.“ Grace se zamračila, otevřela ústa, pak je zase zavřela a zamračila se ještě víc. „Myslím, že v té době neuvažoval moc rozumně. Byl do ní zamilovaný až po uši,“ pronesla rozhodným hlasem, z něhož čišela nesmlouvavost. No nazdar, pomyslela si Letty, teď jsem tomu dala. Romantika a zdravý rozum nejdou dohromady. „Určitě máte pravdu,“ chlácholila ji rychle. Hluboká vráska mezi Graceinýma očima se vyhladila. „Je to moc dojemný příběh. Řekla bych, že už za pár týdnů po jejich setkání v Londýně se markýz přiznal, že je dědicem pohádkového jmění, a požádal slečnu Angelu o ruku.“ „Přesně tak!“ souhlasila Grace s uspokojením. „A dokážu si představit, že slečna Angela nejdřív řekla rozhodné, ne`, protože společensky je vůči němu v nižším postavení.“ „No jasně!“ Vykřikla Grace, na kterou Lettyna prozíravost udělala dojem. ,, On ji ale zbavil všech obav a nakonec ji přesvědčil, že bez ní nemá jeho život cenu!“ dokončila Letty teatrálně. „Přesně tak!“ vykřikla znovu Grace. „Jak to víte?“ Protože tři čtvrtiny operet v Londýně se hrají přesně podle stejného libreta a Letty je znala úplně všechny. A v některých si dokonce zazpívala ve sboru. Moudře se na Grace usmála, ale v duši cítila úlevu, že se podobné věci dějí i ve skutečném životě. Dávalo jí to trochu naděje. Kdyby ji nějaký mládenec s kapsami naditými zlatem požádal o ruku, neváhala by ani vteřinu. Taková nabídka se neodmítá… „Za svoji kariéru už jsem toho viděla dost,“ pronesla tajemně a začala si odepínat jehlicemi přišpendlený klobouk. „Slyšela jsem, že nemáte služebnou,“ prohodila Grace. „Pošlu vám nahoru děvče, aby vám pomohlo a…“ „Ne!“ Letty rychle sňala klobouk z hlavy a hodila ho vedle Fagina. Který z těch kufrů asi ukrývá šaty lady Agathy? „Nevím teď přesně, kde co mám. To je jeden z důvodů, proč jsem služebnou vyhodila, tedy propustila. Neudržovala moje věci v pořádku.“ „Aha.“ „Myslím, že to zvládnu sama. A co ten dodavatel, kterého jsem poslala?“ snažila se Letty přejít na jistější téma. „Myslíte toho dodavatele potravin? Na cizince docela příjemnej chlapík. Bylo vidět, že svýmu řemeslu rozumí. Nechal vám tu pár poznámek.“ „Nechal? Chcete tím říct, že už tu není?“ „Pan Beauford se vrátil do Londýna před třemi dny,“ vysvětlovala Grace celá zmatená. „Vy jste to nevěděla, madam?“

Letty zaplavil takový pocit úlevy a vděku, až se jí z toho málem podlomila kolena. Takže pan Beauford je obchodník s jídlem a pitím! Vzápětí ale pocit úlevy odezněl. „Předpokládám, že se brzy vrátí.“ „Tři dny před svatbou, aby připravil jídlo a personál. Jako obvykle, říkal,“ odpověděla Grace. „Ach tak,“ vydechla Letty šťastně a s úlevou poplácala starší ženu po rameni. Takže prozatím je v bezpečí, nikam nemusí spěchat. Klidně si může dopřávat ráno a večer plné tácy s lahůdkami, spát na měkkých matracích a zítra v klidu prohledat všechny kufry lady Agathy. Pokud má její útěk proběhnout hladce, Bigglesworthovi si musí myslet, že od nich utekla lady Agatha. A vzala si s sebou některé ze svých věcí. Musí dbát na to, aby si i po jejím odchodu stále mysleli, že byla skutečně lady Agathou. Pomyšlení, že by jí byl sir Elliot v patách, se jí nelíbilo o nic víc, než že by ji pronásledoval Nick Sparkle. „Grace,“ začala, „takže vy tady máte z personálu zřejmě nejvyšší postavení…“ „Kdepak, madam. To má Cabot.“ „Cabot?“ „Majordomus. Slečna Eglantyne ho sem přivezla z Londýna, hned jak se slečna Angela vloni zasnoubila. Dodává prý rodině šmrnc, říká.“ „To je hezké.“ ,, No, někteří lidé si to myslí,“ pronesla hospodyně zachmuřeně. „Já si ale myslím, že skutečný džentlmen nic takového nepotřebuje. Jako sir Elliot. Ten si nemusí obstarávat žádného majordoma, aby mu říkal, jak se oblékat nebo jaké víno má pít.“ Letty, která přecházela po pokoji a střídavě brala do ruky různé drahocenné drobnosti, se na místě zastavila. „Sir Elliot.“ Grace přikývla. „To je pravý džentlmen.“ „To máte pravdu.“ Letty s předstíranou lhostejností pomalu došla k posteli, vzala do ruky klobouk a začala si pohrávat s větvičkami šeříku. Věděla, že by bylo moudré dozvědět se o tom policejním soudci co nejvíc. „Sir Elliot se zdá být vážně moc galantní muž.“ „To ano, takový on je,“ přitakala Grace nadšeně. „Pokud však před ním nesedíte na lavici obžalovaných u soudu. Slyšela jsem, že pouhými slovy a důvtipem dokáže přinutit člověka, aby se přiznal.“ Ale, a na kompak si ten svůj důvtip brousí? pomyslela si Letty ironicky. Na místních koňských handlířích? „Taky hezky vypadá.“ ,, No to bych řekla! A teď dokonce mnohem líp, než když byl mladý.“ Grace se předklonila a zašeptala: „Dorostl do toho.“ „Do čeho?“ ,, No ten jeho nos přece.“ „Aha, chápu. Ano, čekala bych, že v mladém nevyzrálém obličeji bude působit tak velký nos hodně nápadně. I když u sira Elliota se o nějaké nevyzrálosti nedá vůbec mluvit.“ Nechala slova odeznít do ztracena. „To tedy určitě ne,“ přitakala Grace. „Ten byl odjakživa svědomitý. Nikdy se nezbavoval odpovědnosti ani se nevyhýbal povinnostem.“ „Do háje.“

„Madam?“ „Je mokrá,“ procedila Letty mezi zuby a zvedla jednu z předních Faginových tlapek. „Má mokré packy. Zřejmě zašpinil přikrývku. O čem jsme to mluvily? Aha, o siru Elliotovi Marchovi. Přiznám se,“ zatvářila se nevinně, „že mi připadá úžasné, když se takovému vzoru ctnosti podařilo uniknout manželským sítím, které se kolem něj musely nejednou stahovat.“ „No to je fakt. Dámy jsou po siru Elliotovi celé žhavé. Žádná u něj ale nemá naději; teda, jako že by ho lapily do těch sítí.“ „Ne?“ Grace protáhla obličej a zavrtěla hlavou. „A pročpak?“ „Asi to jeho srdce, madam,“ povzdechla si hospody ně. „Před mnoha lety mu ho jedna zlomila a žádné další se nepodařilo ho vyléčit.“ „A která mu ho zlomila?“ zajímala se Letty. „Catherine Buntingová.“ „Ta půvabná ženuška toho blonďatýho chlápka s pletí bílou jako sýr?“ Grace se zakuckala a Letty ji honem začala bušit do zad. Po chvilce znovu nabrala dech a pokračovala. „Přesně tak, madam. Ještě předtím, než sir Elliot odešel bojovat do ciziny za Její Veličenstvo královnu, velice se s paní Buntingovou, která tenkrát byla ještě slečnou Catherine Meadowsovou, sblížili.“ „Byli zasnoubeni?“ Grace nervózně přešlápla., No, tak nějak. Aspoň všichni čekali, že se vezmou. Pak se ale sir Elliot vrátil z těch barbarských krajů hubený jako tyčka a bledý jako křída. Odtud si přivezl i to kulhání, víte. Zranění z války.“ Jaké kulhání? ,, No a pak, než se člověk naděje, Catherine Meadowsová je snoubenkou nejlepšího přítele sira Elliota, lorda Paula. A sir Elliot mu jde za svědka. Ale změnil se, to vám povím. Odcházel jako šťastný a bezstarostný muž a vrátil se jako mnohem tvrdší a ostřílenější džentlmen.“ Popotáhla, úkosem pohlédla na Letty a pronesla: „Já však proti Catherine Buntingové nic nemám.“ Zato Letty by k tomu měla spoustu připomínek, ale dokázala udržet jazyk za zuby. Chudák sir Elliot. Jak se asi musel cítit, válečný hrdina, který se vrátí domů a svou lásku najde v náruči svého nejlepšího přítele. Vůbec nechápala, jak mohla dát přednost Paulu Buntingovi před sirem Elliotem Marchem. „Je to učiněná světice,“ přerušila Grace Lettyny úvahy. „Stará se o chudáky, navštěvuje nemocné, organizuje každoroční církevní bazary a zásobuje kostely květinami. Kdyby se jí tak ještě podařilo prosadit volební právo i pro ženy…“ Grace pokrčila rameny. „Hm,“ utrousila Letty lhostejně. Po chvíli se Grace odporoučela. Letty, která byla celá nesvá, se rozhodla, že si prohlédne okolí domu. Vždycky je dobré včas si připravit únikovou cestu, a protože Bigglesworthovi právě zřejmě večeřeli, byla pro to ta nejvhodnější chvíle. Otevřela dveře a vykoukla ven. Když nikoho neviděla, vklouzla tiše do haly a pokračovala cestou, kterou sem přišla. Říkala si, že někdo by měl sira Elliota poučit o základních pravidlech týkajících se srdečních záležitostí, že nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Obzvlášť jestliže zkyslo.

Letty se zastavila. Proč na něj vlastně myslí? Měla by si gratulovat, jak se jí povedlo převtělit se do role lady Agathy, nebo by měla přemýšlet, kam půjde, až uteče z Little Bidewellu, a ne se zabývat myšlenkami, jak znovu probudit vášeň v muži, který pro ni znamenal největší možné nebezpečí. V muži, který by neváhal vsadit ji do vězení, kdyby měl sebemenší podezření, k čemu se chystá. Znovu vykročila. Ale at se snažila sebevíc, myšlenky na sira Elliota potlačit nedokázala.

Kapitola 5 Jeden záhadný úsměv má větší cenu než deset popsaných stránek. „CHCEŠ VĚDĚT, KDE JSEM BYLA?“ Grace se zprudka opřela o dveře v místnosti pro služebnictvo, ruce přitisknuté k bušícímu srdci. „Tak kde?“ zeptala se Merry a ruka s šálkem, který právě nesla k ústům, se jí v půli cesty zastavila. Ostatní služebnictvo, rozesazené kolem stolu, dychtivě čekalo na její odpověď. „Představ si, že jsem před chvílí klábosila se samotnou lady Agathou Whyteovou.“ „Nepovídej!“ „Vážně.“ Grace kývla hlavou ke konvici s vroucím čajem. Merry okamžitě naplnila jeden z šálků až po okraj a postavila ho do čela stolu na místo, které patřilo hospodyni. Cabot, jenž seděl naproti na opačném konci, se snažil tvářit nezúčastněně. Grace si ho nevšímala. Posadila se a klidně si uhlazovala sukni na stehnech, zatímco osm párů očí ji netrpělivě sledovalo. „Tak povídej,“ žadonila Merry. „Jaká je?“ ,, No, vůbec není nafoukaná,“ vysvětlovala Grace a půvabně upíjela čaj. Nejenom Cabot zná dobré způsoby. „Hezky se s ní povídá a je taková… obyčejná.“ Cabot si nesouhlasně odfrkl. „V tom nejlepším slova smyslu,“ pokračovala Grace, aniž by mu věnovala pozornost. „Ptala se na všechno možný.“ „A na co třeba?“ „Na slečnu Angelu a na markýze, samozřejmě, ale nejvíc ji zajímal…“ Grace postavila šálek na stůl, dlaně rozložila na jeho desku a významně se naklonila,,,…sir Elliot.“ „Ale nepovídej,“ vydechli všichni najednou. Grace se opřela, až židle pod ní zavrzala.,, Už je to tak. A protože siru Elliotovi má být udělen titul barona -Lady Agatha je dcera vévody, byla by pro něj vhodnou nevěstou.“ „To si děláš legraci, ozval se Cabot. „Snad nechceš dělat siru Elliotovi a lady Agatě dohazovačku?“ Grace se zasmála. „A co když ano? Komu by to uškodilo? Když to nevyjde, nic se nestane. Lady Agatha stejně za pár týdnů odjede. A jestli ano, nemyslíš, že by si sir Elliot zasloužil dceru vévody?“ Zapíchla do Cabota oči. Ostatní její pohled sledovali. „To nemá nic společného s tím, co si sir Elliot zaslouží nebo nezaslouží,“ namítl Cabot. „To má totiž co dělat se zasahováním do životů ostatních lidí.“ „Ach!“ Grace udeřila rukou do stolu na znamení nesouhlasu s jeho tvrzením. „Kdo z nás by skončil tam, kde je teď, kdyby někdo jiný nějak nezasáhl do jeho života?“ Sotva odezněla Graceina slova, jež dokazovala, že pro každé vysvětlení si vystačí se selským rozumem, a jež měla umlčet Cabotovy protesty, rozproudila se konverzace na téma, zda do lidských životů zasahovat či nikoli.

„Elliote?“ zvolal profesor Atticus March přes zavřené dveře. Lehký vítr povíval záclonami na velkém francouzském okně v knihovně a Atticus se zachvěl. Byl už starý muž a chladná noc mu nedělala dobře. Rozhodl se, že nebude čekat na Elliota, aby okno zavřel. Ztěžka vstal a šel to udělat sám. Elliot byl doma už osmnáct měsíců od doby, kdy profesora postihla lehká srdeční příhoda. To už bylo hodně dlouho. Atticus se došoural zpět ke křeslu a pomalu se do něj začal usazovat, když vtom si uvědomil, že mu někdo zezadu pomáhá. Byl to Elliot, se svým vrozeným taktem. „Právě jsem si říkal, že bych si dal whisky se sodou, tati,“ prohodil Elliot. „Nedáš si se mnou?“ „Moc rád,“ přikývl Atticus. Elliot přešel k nízkému baru, vytáhl karafu a láhev se sodou. Atticus syna pozoroval. Jeho problém spočívá v tom, že si ze všeho dělá těžkou hlavu, napadlo ho. Nakládal si na svá bedra starosti, které se ho netýkaly. Tomu, komu na Elliotovi záleželo, nezbývalo nic jiného, než aby sdílel jeho trable s ním. Měl Elliot odjakživa takový smysl pro povinnost? přemýšlel Atticus, když pozoroval svého syna, který jako jediný z jeho dětí zůstal naživu. Elliot byl odjakživa pozorný a svědomitý, ale teprve až Terryho smrt do jeho tváře vepsala výraz neproniknutelného stoického klidu, skrz jehož hladký a jakoby naleštěný povrch nebylo možné prohlédnout k samotné podstatě jeho duše. Byla to velice zrádná maska, tahle jeho uhlazenost. Po Terryho smrti Elliot opustil s neopodstatněnými výčitkami právnickou praxi a vstoupil do armády. Vrátil se s trvalými následky po zranění a obsypaný válečnými medailemi – včetně povýšení do rytířského stavu s titulem sir. Od té doby se ani jednou nevychýlil z dráhy, kterou mu okolnosti a osud předurčily. Všechnu svou nevyčerpatelnou energii vložil do reformace soudnictví. A pak, před několika týdny, se rozneslo, že ministerský předseda navrhl udělit Elliotovi titul barona. Což znamenalo, že Elliot by mohl zasedat ve Sněmovně lordů a nakonec by se dostal k ústavnímu soudu. Obavy z tlaku, kterému bude jeho syn vystaven, přinesly Attikovi nejednu bezesnou noc. Elliot by nikdy neodmítl nést takové břímě; on si to pokládal za čest a cítil se povinen je přijmout. Atticus byl na syna nesmírně hrdý. Nechápal, proč vždy, když myslí na jeho budoucnost, zmocňují se ho zvláštní pocity rozechvění a nejistoty. Pro Attikovy obavy ale neexistoval žádný důvod. Elliot byl oblíbený a obecně uznávaný, a třebaže někteří by mohli tvrdit, že je příliš uzavřený a vážný, zdálo se, že samotný Elliot je sám se sebou naprosto spokojený. Cožpak o to, na tom by nebylo nic špatného. Atticus v tom naopak spatřoval jistě zadostiučinění, jenže možná že právě v tom byl zakopaný pes. Jemu bylo sedmdesát a Elliotovi třicet tři a byl příliš mladý na to, aby obětoval vášně a city na oltář usmíření se s osudem. Jakmile se Elliot znovu objevil po jeho boku, Atticus v tu ránu zaplašil chmurné myšlenky. Elliot podal Attikovi sklenku s whisky, posadil se proti němu a dlouhé nohy natáhl před sebe. Trochu se mračil, myšlenkami jinde, hlavu očividně ztěžklou starostmi za celý den. Vzpomněl si, že Elliot vezl to ráno z nádraží ženu, která přijela zařizovat Angelinu

svatbu. Doufal, že Angela chápe, čemu se plánovaným sňatkem s markýzem vystavuje, vzhledem k tomu, jaká ji čeká svárlivá tchýně. Byla tak mladá, bylo jí sotva osmnáct roků. Minulou neděli ji zahlédl v kostele. Byla bledá a unavená. „Jak se má, co myslíš?“ přerušil Atticus nastalé ticho. Elliot vzhlédl, ve tváři zmatený výraz. „Kdo ví?“ protáhl. „Můžeme se jí zeptat,“ navrhl Atticus. „Sotva ji znám,“ zamumlal Elliot. V myšlenkách byl někde daleko a zaobíral se něčím, co ho stejně tak bavilo, jako trápilo. Rty se mu roztáhly ve slabém úsměvu. Atticus ho pozoroval a nevěděl, co si o tom má myslet, až mu došlo, že syn mluví o ženě, kterou jim doporučila a poslala svatební agentura. „Vůbec není taková, jak by se dalo čekat,“ pronesl Elliot. „Že ne?“ podivil se Atticus. „Je moc mladá a moc…“ Elliot zvedl ruku v zoufalém gestu a hledal správné slovo. Když se mu to nepodařilo, opakoval, co řekl předtím. „Vůbec není taková, jak by se dalo čekat.“ „Je mladá?“ chtěl vědět Atticus, kterého zaujalo, jak žena, která „vůbec není taková, jak by se dalo čekat“, mohla vzbudit zájem jeho syna. „A… je krásná?“ Elliot po něm vrhl utrápený pohled. „Ne,“ vyhrkl. „Ano. Ne. Já nevím. Není tak krásná jako Catherine.“ „Ale je přitažlivá.“ „To ano.“ Attikovo obočí vylétlo do výšky. „Její tvář má zvláštní, fascinující výraz. Jako by tam měla smutek i radost. A pohybuje se jako… jako tanečnice. Ale ne baletka. Spíš jako cikánka. Nevypadá, že by patřila do okruhu mých známých,“ připustil Elliot lítostivě. „Vážně ne,“ protáhl pomalu. „Ale mluví dobře. Má dokonale modulovaný hlas a bezesporu aristokratický přízvuk.“ „Ale…“ pobídl ho Atticus. „Ale užívá některé extrémně moderní výrazy.“ „Je vulgární?“ „No, to zrovna ne. Ale jsou tu jiné věci,“ pronesl Elliot pomalu. „Tak třeba nemá služebnou. Přijela jenom s tím svým psem.“ „A jak se ta úžasná žena jmenuje?“ „Agatha. Ale ještě nikdy v životě jsem nepoznal ženu, k níž by se takové jméno méně hodilo,“ zamumlal Elliot nespokojeně. „A je na ní ještě něco… zajímavého?“ „Jenom ta její neobyčejná živost…“ Odmlčel se a zavřel oči. Mám moc hezkého syna, pomyslel si Atticus, a přesto se zdá, že si to vůbec neuvědomuje. Pravda, Elliotovi záleželo na tom, jak vypadá, ale Atticus věděl, že to spíš dělá z ohledu na lidi kolem sebe, protože si jich váží, a ne proto, aby na ně dělal dojem. Elliot se náhle postavil. „Co je, Elliote?“ „Úplně jsem zapomněl na zavazadla lady Agathy.“

„Já myslel, že tucet jejích kufrů dorazil už před pár dny,“ divil se Atticus. Elliot se zasmál. „V těch byly zřejmě věci na svatbu. Osobní zavazadla si přivezla s sebou.“ „Chápu.“ „V tuhle chvíli už je patrně vyložili. Slíbil jsem Eglantyne, že je vyzvednu, hned jak zavezu dámy na Hollies. Měl bych pro ně zajet.“ „To asi ano,“ souhlasil Atticus. Elliot přikývl, vstal a přešel pokoj. Před malým zrcadlem na stěně se zastavil. Dlaní si uhladil černé vlasy, při pohledu na svou kravatu se zamračil a rychle si ji uvázal znovu. Ještě si upravil manžety a pak se s úsměvem otočil na otce. „Vrátím se brzy.“ „Nespěchej. Je moc hezký večer,“ prohodil Atticus. A když po chvíli zaslechl, jak se zavřely dveře, usmál se do sklenky whisky. Předtím ho všechen ten rozruch kolem Angeliny svatby nijak nezaujal, ale v několika posledních minutách mu to najednou začalo připadat nesmírně zajímavé.

Kapitola 6 Žádný režisér neřídí hru tak dobře jako nadšené publikum. LETTY SE ZADÍVALA do osvětleného okna nad sebou. Věděla, že je to okno jejího pokoje, protože předtím položila na římsu klobouk. Uchopila do ruky tlustý šlahoun rostliny, jež se pnula po zdi domu, a zatáhla za něj. Vydržel. Potřebovala mít jistotu, a toto byl jediný způsob, jak si celou věc ověřit. Zabořila špičky bot do listí, pevně sevřela větévku a přitáhla se k jednomu ze silnějších šlahounů. Pak se pustila a celý postup zopakovala ještě jednou. „Lady Agatho!“ To byl jeho hlas – hluboký, nedůvěřivý a výstražný. To je ale smůla! Otočila se, jednu ruku stále na šlahounu. Balancujíc na špičkách se na něj usmála. Stál kousek od ní. Noc pohlcovala jeho tmavý oblek a černé vlasy. Nebylo divu, že ho předtím neviděla, převlékl se do večerních šatů. Jedině jeho košile byla snadno rozpoznatelná a v měsíčním světle měla modrobílý nádech. Letty se na rozdíl od něj nepřevlékla a stále měla na sobě levandulové šaty z rána. „Ale, sir Elliot!“ zvolala vesele. „Překrásný večer, viďte?“ „To ano.“ Z tónu jeho hlasu se nedalo nic vyčíst. Letty jenom stěží rozpoznávala jeho obrysy. „Můžu vám nějak pomoct v tom…, co právě děláte?“ Ta otázka zněla významně; co má sakra za lubem? Jedině pomyšlení, že je džentlmen a nemůže si dovolit nic, co by se byt jen vzdáleně podobalo obvinění, mu bránilo, aby se jí zeptal, co to tam vyvádí. „Vlastně ano, můžete,“ odpověděla zpříma. „Nevíte, jak se jmenuje tahle úžasná rostlina?“ „Břečťan?“ V jeho hlase byly znát jen nepatrné pochyby. „Jak zajímavé,“ zavrkala. „A nevíte, jestli je tak pevně přirostlý k téhle zdi, že by dokázal unést moji váhu? Nedokážu si to představit, vypadá tak křehce.“ „Hm. Těžko říct.“ „Břečťan, říkal jste? Já prostě nemůžu odolat, abych si nezkusila, jak je silný. To víte, zajímám se o přírodu, tak je to snad pochopitelné.“ Sir Elliot se postavil vedle ní a zadíval se nahoru. Světlo vycházející z vnitřku domu mu dopadalo na obličej a ozářilo jeho rysy. Husté řasy vrhaly stíny na jeho tváře, černé vlasy se mu leskly. Naklonil hlavu a Letty měla náhle pocit, jako by potlačoval úsměv. „Snad už byste mohla slézt dolů, když jste tu větev vyzkoušela, co říkáte?“ Letty přikývla. Bylo skutečně těžké hrát si na dámu, když visela na větvi jako netopýr. Zašátrala nohou po pevné zemi a… Jeho ruce ji objaly kolem pasu, nadzvedly a pomalu postavily na zem. Pak ji pustil, ale neustoupil dozadu. Zato Letty ano. Vyděsilo ji zachvění, které jí projelo celým tělem, když se mu zadívala do očí. Byly temné, záhadné a podmanivé. Letty udělala ještě jeden krok dozadu, až narazila do stěny porostlé břečťanem. Nervózně se zasmála a nepatrně svraštila obočí. Zoufale hledala způsob, jak zvládnout nastalou situaci. Konečně na to přišla. Nejlepší obrana je útok.

„Jak to, že tady po západu slunce takhle slídíte, sire Elliote?“ zaútočila tedy mrazivým tónem. Jeho krásné oči se zúžily. „Možná že už vás napadlo, že jsem tady slídil proto, abych se s vámi setkal, lady Agatho.“ Čert aby ho vzal. Obalamutit sira Elliota nebude snadné. „Skutečně?“ „No, asi by mi neprošlo tvrzení, že se tady jen tak potloukám a náhodou mě to zavedlo ke dveřím tohoto domu.“ Jeho úsměv byl lišácký i uctivý zároveň. „Vyzvedl jsem na nádraží vaše osobní věci a před chvílí jsem je tady vyložil. Když jsem vás viděl, jak mizíte za rohem domu, nechal jsem je odnést nahoru do vašeho pokoje. Stručně řečeno, lady Agatho, přišel jsem, abych vám oznámil, že jsem vám přivezl věci, nikoli abych vás špehoval.“ Jeho přímý útok jí na krátkou chvíli vyrazil dech. On nehrál podle pravidel! Podváděl. Džentlmen by nikdy dámu přímo takhle neobvinil, že ho podezírá ze špehování! I kdyby to byla pravda! Zasmála se, ale nevyznělo to tak bezstarostně, jak zamýšlela. „No to se teda povedlo. Určitě mě jen tak zkoušíte. Já vedu naprosto nudný a spořádaný život. Kdybyste mě chtěl špehovat, unudilo by vás to k smrti.“ „Aha,“ jeho ústa se stále usmívala, ale oči byly tvrdé, „o tom by se dalo s úspěchem pochybovat.“ „Jste příliš laskav.“ Začala si připadat, že je na moc tenkém ledě, a cítila, že není radno pokračovat v rozhovoru. Prošla kolem něj ve snaze odlákat ho zpátky do domu. Doufala, že za pomoci ostatních se jí podaří rozptýlit napětí, jež mezi nimi jiskřilo. Sir Elliot vykročil za ní. „A co vy, lady Agatho?“ zeptal se lehkým konverzačním tónem, jenž působil dvojnásob podezřele. „Jen tak jste si vyšla na noční vzduch a zničehonic vás přepadla touha zkoumat přírodu?“ „Přesně tak.“ Kdyby šla jen o trochu rychleji, podobalo by se to klusu. Včas si to uvědomila a zpomalila. Důležitá zásada: Člověk, který utíká, je vždy v podezření. Špička boty se jí zamotala do lemu sukně a Letty klopýtla. Jeho ruka okamžitě vyrazila kupředu. Uchopil ji v podpaždí a pomohl jí nabýt ztracenou rovnováhu. Zadívala se přímo před sebe a znovu vykročila. Elliot však její paži nepustil. Držel ji zlehka a Letty se to líbilo. Ale její druhé já ji zároveň káralo za to, že se jí to líbí. „Po tak dlouhé cestě nemám na jídlo ani pomyšlení. A v tak překrásný večer jsem nechtěla být zavřená v místnosti,“ dodala, spokojená se svým vysvětlením. „Ano, je nádherný večer,“ souhlasil a po dlouhé chvíli váhání dodal: „Nevadilo by vám, kdybych vás na vaší procházce doprovodil?“ „Kdepak,“ vyhrkla dřív, než si stačila svá slova rozmyslet. Usmál se a odvrátil pohled. Vypadal celý nesvůj, jakoby polichocen. Bylo to zvláštní. Co to jen bylo v tom Little Bidewellu za ženy, že dopustily, aby takovýhle mužský chodil po světě nezadaný? No jistě. Na vině nebyly ženy z Little Bidewellu, ale samotný sir Elliot nebo spíš

nějaká Catherine Buntingová. Pomyšlení na ni okamžitě zkazilo Letty náladu. „Doufám, že Hollies plně vyhovuje vašim požadavkům.“ „Ale jistě, je to dokonalé, skvělé.“ „A setkala jste se s Antonem?“ „Ano, je to okouzlující chlapík.“ Kráčeli dál a Letty se bála, aby něco neplácla a tím se neprozradila. Vzduch se od chvíle, kdy vyšla ven, ochladil a na trávník padla rosa, která ji studila do nohou i přes podrážky bot. „A nebude vám vadit, když budete tak dlouho z Londýna?“ přerušil ticho svým sytým hlasem. „Ale kdepak. Já už se vlastně ani nemohla dočkat, až budu pryč.“ „Takže se vám na venkově líbí?“ Neviděla žádný důvod, proč by neměla říct pravdu. „Jako dítě jsem žila na venkově a musím uznat, že ve městě se mi líbí víc. Jsem, abych tak řekla, žena velkého světa.“ „To je na vás vidět.“ Upřeně se na něj zadívala a měla pocit, jako by v jeho hlase slyšela smích. Elliot se však tvářil naprosto vážně. „Děkuju vám. Víte, zjišťuju, že v civilizovaném světě se dají najít věci, které se mi zdají velice lákavé.“ „Skutečně?“ „Jistě. Víte, venkovská neomalenost mi ale připadá taková milá a zvláštní. Pokud se člověk zotavuje z těžké nemoci nebo nervového zhroucení, život na venkově může být… no víte, dobrý… ale já jsem odolná, hned tak něco mě nedojme.“ „No vidíte, a já si myslel, že všechny ženy, dokonce i ženy velkého světa, jsou rády, když se na ně pohlíží jako na křehké bytosti.“ Když lady Fallontrueová potřebovala něco od manžela, vždycky předstírala nemoc nebo něco jiného. Letty jí za to pohrdala. Takové manipulování s muži se jí protivilo. Využít však některých z jejich typicky mužských vlastností a oklamat je, to bylo něco jiného. „A co je přitažlivého na lidské slabosti?“ Chvíli si ji soustředěně prohlížel, než odpověděl. „Vy jednáte velice otevřeně, lady Agatho. Je to jak čistá voda ze studánky.“ „To je dáno mou profesí,“ odpověděla. „Třeba zařizování téhle svatby, víte?“ Zaváhala a pak ji přepadla zvláštní touha vyvést sira Elliota z míry. „Ze zkušenosti vím, že upřímný rozhovor, i když se někdy musí vést diplomaticky, se vyplácí.“ Už ve chvíli, kdy ta slova vypustila z úst, si uvědomila, jak jsou pokrytecká. Zčervenala a byla ráda, že temná noc skrývá její rozpálené tváře. „Budu se snažit si vaši dobrou radu zapamatovat,“ prohodil. Zastavili se a Elliot vysunul ruku zpod její paže. Rozladilo ji to, protože měla pocit, jako by o něco přišla. „Přiznám se, že lidé mě považují za osobu, která má rozum na svém místě,“ připustila skromně. „Skutečně? A kteří?“ Letty po něm vrhla kradmý pohled, ale vyrovnaný výraz v jeho tváři nesvědčil o tom, že by si ji chtěl nějak dobírat, jak se obávala. „No, to je různé,“ odpověděla zlehka. „Kupci, služebnictvo, herečky, herci, zpěváci, malíři… Ti všichni za mnou chodí, povídají mi o svých problémech a žádají

mě o radu“. V hlavě se jí začal rodit nápad. Elliot byl až příliš hezký na to, aby strávil zbytek života truchlením nad ztrátou nějaké „svaté Catherine“. „Ano. To tuhle paní Dodgsonová… Znáte přece paní Elmore Dodgsonovou, viďte? Neznáte? No to vás musím představit. Je to okouzlující žena. Prostě, paní Dodgsonová jednou naříkala nad tím, jaký osud potkal jejího syna Charlese.“ Naklonila se k němu blíž. Voněl příjemně, po mýdle a mužně. „To je ale velice důvěrné, co vám tady povídám.“ „Samozřejmě.“ „Takže, Charles zahořel láskou k jedné mladé dámě a byl přesvědčený, že jeho city jsou opětovány a že to skončí…“ Zarazila se a bylo vidět, že hledá správná slova. „Svatbou?“ snažil se jí sir Elliot pomoci. „Přesně. Jenomže pak, právě v okamžiku, kdy se jejich vztah začal slibně rozvíjet, její otec rozhodl, že by měla odjet na nějaký čas do ciziny. A když se pak vrátila, Charles zjistil, že její city vůči němu vyhasly.“ Upřeně se na něj zadívala. „A od té doby je z Charlese úplná troska.“ „Chudáček.“ Znovu se zastavila a zadívala se mu do očí. „Ale žádný chudáček,“ namítla. „Je to jenom sebelítost. Pošetilost, pohodlnost. Zbytečně chřadne touhou po ženské, ze které se vyklubala povrchní a nedospělá osoba.“ Sir Elliot si odkašlal. „Vy si nemyslíte, že Charlesovo truchlení po ztracené lásce je důkazem hloubky jeho citů?“ zeptal se. „Jestliže muž celé měsíce nebo dokonce i roky touží po něčem, co se mu nemůže splnit, to přece není důkaz jeho lásky. Spíš to svědčí o jeho sklonech k sebelítosti. A přesně tak jsem to řekla i paní Dodgsonové.“ Letty vykládala tu svou smyšlenou historku až příliš zaníceně. Měla strach, aby se nesetkala s ledovým mlčením, ale sir Elliot se dal do pobaveného smíchu, hlubokého, sytého a vřelého. „Drahá lady Agatho,“ pronesl konečně, „troufám si tvrdit, že vy nejste právě sentimentální žena. Kdepak jste získala tak bezcitný pohled na svět?“ Bezcitný? On ji považuje za bezcitnou? To se jí tedy dotklo. Letty se pokládala za praktického člověka, trochu vychytralého, trochu optimistického, ale nikdy ne za „bezcitného“. To Nick byl bezcitný. Jeho slova se jí vůbec nelíbila. „Kdysi jsem musela být trochu bezcitná,“ připustila, ale příliš pozdě si uvědomila, že skutečná lady Agatha v životě jistě nic, nemusela`. „Víte, za dobu, co organizuju svatby, už jsem viděla hodně párů před oltářem. Jen zřídkakdy jsou to sňatky jako z pohádky, i když se o to lidé upřímně snaží. No a když člověk často vidí rozčarování, po nějaké době si na to zvykne a stane se trochu bezcitným.“ Naklonil se k ní a svraštil obočí. Pak se zadíval do tmy a po chvíli pronesl: „Vy jistě uděláte všechno pro to, aby měl příběh slečny Angely pohádkový konec, viďte?“ „Ale samozřejmě.“ Znovu vykročila. Zvedl ruku, aby ji podepřel. Otočila se a on nechal ruku klesnout. „Promiňte.“

Letty viděla v jeho očích otázku. „Slibuju, že udělám všechno, co bude v mých silách, aby tahle svatba proběhla hladce.“ Což jinými slovy znamenalo, že opustí Hollies, jak nejdříve to bude možné. Ale protože přislíbila svou pomoc, rozhodla se, že než uprchne, nechá Bigglesworthovým vzkaz, aby si na tu práci najali někoho jiného. To by mělo Elliota uspokojit. Sir Elliot jí nabídl rámě a ona je přijala. Měla pocit, jako by ji právě k něčemu proti její vůli přinutil. „Vy jste nějak spřízněný s Bigglesworthovými?“ zeptala se. „Pokrevně ne, ale společensky ano,“ přikývl. „Vyrostl jsem tady. Matka mi zemřela, když jsem byl ještě malý. V době, kdy se s tím otec snažil vyrovnat, Bigglesworthovi mě a mého bratra vychovávali. Anton byl vynikající náhradní strýček a Eglantyne se vždycky chovala velice mateřsky, a přitom se vůbec nesnažila zaujmout místo mojí matky. Moc jsem si jich za to vážil,“ dokončil tiše. „A váš bratr je stejně uznalý?“ zeptala se zvědavě Letty. „Když ještě žil, cítil to také tak,“ pronesl Elliot. „Terry zemřel v Africe při vojenském tažení.“ „To je mi líto.“ „Děkuju,“ odpověděl. Nechtěl, aby měla nepříjemný pocit z toho, že se ho nechtěně nějak dotkla. „A co vy, lady Agatho? Vaše rodina je přece hodně rozvětvená, viďte?“ Letty při jeho poznámce zrudla. Neměla tušení, jestli Elliot zná rodinu lady Agathy, nebo zda to jen tak zkouší. „Ano, jsme velká rozvětvená rodina,“ protáhla opatrně. „Jistě, něco si vybavuji.“ Do háje! Proč jen musí znát rodinu lady Agathy? Zřejmě proto, že v téhle vyšší společnosti se všichni navzájem znají. A po večerech pravděpodobně probírají soukromý život ostatních. Měla si to uvědomit. Usmála se, ale neodpověděla. „A vzpomínám si, že jste měla jistou osobní zkušenost, díky které máte pochopení pro nerovné sňatky,“ dodal účastně. O jaké osobní zkušenosti to mluví? Měla snad za sebou lady Agatha nějaký nevydařený románek, kvůli kterému zůstala starou pannou? Nebo bylo v její minulosti něco, přes co se nemohla přenést? „Příběh vaší babičky mluví sám za sebe.“ Babička lady Agathy! Letty se ulevilo, ale nebyla na tom o nic líp. O nějakém poklesku staré dámy toho věděla stejně málo jako o lady Agatě samotné. Elliot vyčkával. K čertu se vším! Letty věděla, že bude muset něco říct. „Netušila jsem, že o tom někdo bude ještě mluvit.“ Hlas jí zledovatěl. „Je to tak dávno.“ Elliot se dal okamžitě na ústup. „Odpusťte mi, nechtěl jsem vás tím nijak rozrušit. Nepovažuji se za snoba a velmi by mě mrzelo, kdybyste si to o mně myslela.“ Za snoba? Babička Whyteová zřejmě provedla něco velmi skandálního, díky čemuž přišla o společenské postavení. Co jen to mohlo být? Nemanželské dítě, podváděla v kartách nebo se snad nechala nachytat s milencem? „Ale kdepak, vůbec jste mě nerozrušil. Jen mě překvapuje, že něco tak,“ dala si

záležet, aby položila na to slůvko správný důraz, „nízkého by vás mohlo zajímat.“ Vrhl po ní rychlý pohled. „Obávám se, že jsem vás uvedl do rozpaků. To mě moc mrzí.“ „Zapomeňte na to.“ V duchu si oddechla, ale bylo jí jasné, že pokud se má v budoucnu vyhnout problémům, musí co nejdřív zjistit, jakého hříchu se babička Whyteová dopustila. Proč o tom vlastně vůbec přemýšlí? Stejně se tu zdrží nejvýš den nebo dva. Letty byla šťastná, že tu zapeklitou situaci tak mistrně zvládla, a měla pocit, že už se jí nemůže nic stát. Vzpomněla si sice na předchozí varovné signály, ale rychle je zapudila. Noc byla překrásná, Nicka Sparklea měla z krku, sira Elliota se jí podařilo prozatím dokonale ošálit a před sebou měla celý den na to, aby mohla předstírat, jak je vtipná, světaznalá, všemi uznávaná a obdivovaná; zkrátka že je lady Agatha. Zálibně se zadívala na hezký profil sira Elliota. Vedl ji mlčky ke vchodu do domu. U dveří se Letty zastavila, otočila se na něj a usmála se. „Dík za hezký večer, sire Elliote. Moc se mi líbil.“ „Mně také.“ „Uvidíme se zítra?“ „Rozhodně,“ pronesl hlubokým, smyslným hlasem, při němž jí po zádech proběhlo příjemné mrazení. Zvedl její ruku ke svým ústům a zlehka ji políbil. Rty měl tak teplé a měkké, že nepostřehla mrazivý chlad, který se skrýval za jeho úsměvem, když odcházel.

Kapitola 7 Dej pevnou oporu mému křehkému srdci. KDO TEDY JE, když ne lady Agatha Whyteová? Proč se za ni vydává? Určitě se mýlí… Elliot si prohrábl vlasy. Bylo to už hodně dávno, kdy ho naposledy nějaká žena takhle zaujala. Zadíval se na své prsty. Před očima mu vyvstala vzpomínka, jak se dotýkaly jejích krajkových šatů. Znovu cítil její pas ve svých dlaních, slyšel její smích, viděl veselé poškubávání rtů, cítil vůni, která vycházela z její pokožky… Zavrtěl hlavou, jako by ji tím chtěl ze sebe setřást. Přece to nemůže být žádná prohnaná podvodnice. Snažil se přijít na nějaké jiné vysvětlení, proč se tak výstředně chová. Možná že se s někým vsadila. Dobře si pamatoval dny svého mládí, kdy se nuda zaháněla různými nezbednostmi. Třeba ji někdo vyprovokoval, aby si zahrála na lady Agathu, možná že samotná lady Agatha. Anebo je doopravdy lady Agathou a prostě se jenom chová výstředně. Aspoň to, co o ní slyšel, tomu nasvědčovala Vysvětlovalo by to její občasné překvapivé zabroušení do pouliční londýnské hantýrky. Pokud však šlo o její šaty, tomu nerozuměl. I ta nejvýstřednější žena, kterou znal, by raději zemřela, než by zůstala o jedinou vteřinu déle, než bylo nezbytně nutné, v šatech, v nichž celý den cestovala. A jak si vysvětlit její mládí? A jak si má konečně vysvětlit fakt, že lady Agatha Whyteová neví, že její vlastní babička, osmá dcera bezvýznamného irského velkostatkáře, se díky své moudrosti a bezúhonné pověsti stala jednou z dvorních dam královny Viktorie? Tahle lady Agatha si očividně myslela, že se její babička dopustila nějakého hanebného činu. A přitom žádná hanba neexistovala. On narážel na to, že babička lady Agathy pocházela stejně jako Angela ze skromných poměrů. Vypracovala se však natolik, že ji vyšší společnost nejen přijala, ale dokonce si ji i velice oblíbila. Nikdy v životě ji neprovázel žádný skandál. Ve skutečnosti proslula svou ctností a nikdy neudělala nic špatného. Tahle žena je určitě podvodnice. Jedině že by mluvila o své babičce z druhé strany…, o které on však nic nevěděl. Otočil se a zamířil ke stájím, tvář nečitelnou. Zítra zatelegrafuje do Londýna a nenápadně se poptá. Nějakou chvíli potrvá, než dostane odpověď, to věděl. Mezitím však zůstane ve velice těsné blízkosti této dámy. *** Letty si založila ruce za hlavou a slastně se uvelebila na péřových poduškách. Fagin, nevrlý, že ho tak neomaleně probudila, zamručel a pak znovu usnul. Letty mrkla po hodinách na krbové římse. Byly dvě hodiny ráno a ona právě skončila s vybalováním věcí lady Agathy. Po procházce se sirem Elliotem byla příliš rozrušená na to, aby mohla usnout. Spokojeně se rozhlédla kolem sebe.

Po celém pokoji byly rozloženy šaty a látky, některé ještě ve štůčcích a jiné zabalené do hedvábného papíru. Nejjemnější batist, lesknoucí se brokát, třpytivý satén a hedvábný ryps, zvlněný krep, průsvitný mušelín a tyl. Škála byla skutečně pestrá. A ty nekonečné barvy! Letty si nikdy nedokázala představit, že může existovat taková škála odstínů bílých barev. Perleťová a holubí, sněhobílá a slonovinová běloba. Bílá jako křída i jako mléko, stříbřitě bílá a chladná alabastrová běl. Když rozbalila látky, pustila se do kufrů. Vytahovala z nich šaty, o nichž sní každá žena. Rukavičky z kozinky se čtyřmi nebo šesti knoflíky v nejrůznějších barvách, hedvábné punčochy tak jemné, že se téměř zdály být průhledné, hedvábné střapce na klobouky a ptačí pera do čelenek, peleríny a šály, šerpy a stužky, které se váží kolem pasu. Lady Agatha nešetřila ani na doplňcích. Všude po pokoji se válela spousta krabic s ozdůbkami a vycpávkami na zvýraznění boků, s košilemi a korzety, které měly pozvednout poprsí. A spousta spodniček, nádherných, jemných, navržených tak, aby podněcovaly představivost toho, kdo by jen pohledem zavadil o jejich řasením zdobený lem. Lettyna matka by z toho omdlela. Veda odjakživa prohlašovala, že zůstává u lady Fallontrueové jenom proto, že hraběnka dovolila, aby byla Letty vychovávána společně s jejími vlastními dětmi. Letty ji ale podezřívala, že důvod, proč Veda snášela její ostrý jazyk a spokojila se s mizernou mzdou, spočíval v tom, že lady Fallontrueová dala Vedě volnou ruku, a ta mohla šít nádherné šaty podle svých představ. Přes všechny svoje chyby – a těch bylo hodně – měla lady Fallontrueová vzácný dar: když narazila na génia, okamžitě ho poznala a byla natolik moudrá, že ho nijak neomezovala. Kdo jiný by nechal takovou nulu, jako byla Veda, aby tvořila, jak se jí zachtělo? Samozřejmě že ne majitelé kabaretů s jejich laciným manšestrem a nejlevnějším kartounem. Jenomže přesně tak Veda skončila – jako kostymérka v druhořadém kabaretu. Samozřejmě že to nebyl odjakživa laciný kabaret, vzpomínala Letty. Když si lady Fallontrueová pronajala Báječného Algernona jako tanečníka pro jedno ze svých představení, byl na vrcholu své kariéry, hezký, mrštný a úžasně okouzlující. Lady Fallontrueová nebyla jediná, kdo si to myslel. Vedě stačil jediný pohled na Báječného Algernona – pravým jménem Alfie Potts – a podruhé ve svém životě se zamilovala. Tentokrát mnohem šťastněji. Veda o Letty vždy tvrdila, že je sluncem jejího života, ale upřímně řečeno – a Veda Pottsová to jinak než upřímně ani neuměla – Letty byla to jediné dobré, co její otec, vikomt Napier, v životě stvořil. Dvacet čtyři hodin po Alfově představení dala Veda lady Fallontrueové výpověď. A zbytek, jak vypravěči příběhů rádi říkají, už byla stará historie. Alfie a Veda se vzali a Alf šťastně přijal roli otčíma. Všichni tři se přestěhovali do Londýna, Me Letty od té doby žila, vychovávána v úkrytu karmínově červených opon, uspávána jadrnými písničkami doléhajícími k ní z jeviště a uváděna do života v divadelním zákulisí. A pak, po šesti letech, se Veda silně nachladila, dostala zápal plic a brzy nato zemřela. Alfie se zlomeným srdcem opustil jevištní scénu. Veda by s tím nesouhlasila.

Nenáviděla dezertéry a měkkoty. „Dej pevnou oporu mému křehkému srdci,“ říkávala. Dokonce na smrtelné posteli dceru z posledních sil ještě nabádala: „Neplač, Letty. Slzy jsou jen pro slabochy a slabí nemůžou přežít.“ Letty odmítla odjet z Londýna s Alfem. Byla dobrá zpěvačka a bez ohledu na to, co různí kritikové tvrdili, byla i dobrá herečka. A začínali si jí všímat i ti, kdo rádi pomáhali talentovaným holkám v nouzi. Jako třeba Nick Sparkle… Letty se překulila na břicho a zařekla se, že nebude myslet na Nicka a omyly, kterých se dopustila. Zkoumavým pohledem se zadívala na látky rozložené po pokoji. Bože, co všechno by z nich její matka dokázala vykouzlit! Letty se usmála. Veda nebyla žádná světice a bůh ví, že Letty také ne, ale staly se z nich kamarádky. Hlavně po tom, co Alf vstoupil do jejich života. Dal je dohromady a udělal z nich rodinu. Uplynula řada měsíců od chvíle, kdy ho naposledy navštívila. Možná že až se všechno s Nickem vyřeší, zajde za Alfem do jeho malého domku na venkově. Kdysi jí řekl, že jeho dveře pro ni budou vždycky otevřené. Nechtěla však přenášet svoje problémy přes otčímův práh. Raději půjde někam jinam. Třeba do Francie. Ale k tomu bude potřebovat peníze, jež by mohla získat prodejem některých z těchto šatů a cetek. Pokud pro ně najde kupce. Posadila se. Hlavní teď bude udržet tyhle lidi v přesvědčení, že je skutečná lady Agatha. Hlavně sir Elliot tomu musí věřit. A to znamenalo, že Letty by se měla vžít do své nové role a prokázat velké herecké umění. Přejela pohledem levandulové šaty, které měla na sobě. Kdysi bývaly nádherné, ale teď měly odtrženou krajku a spodnička byla umazaná od bláta. Bylo jasné, že už si je na sebe nemůže vzít. Povzdechla si. Hříšnice nikdy nedojdou klidu. Zadívala se na Fagina, který spokojeně pochrupoval. To roztomilé zvíře neslezlo z postele od chvíle, co na ni vyskočilo. Raději by si neměl zvykat na život v přepychu, pomyslela si, i když by si to skutečně zasloužil. Vzpomněla si, jak se vlastně dali s Faginem dohromady. Zřejmě je svedl osud. Jednou v noci vycházela zadním vchodem z jednoho z podřadných kabaretů, kde ten večer účinkovala, a všimla si, jak skupinka chlapců týrá malého psíka. Zahnali ho do kouta. Takové věci se jí odjakživa z duše protivily. A tak mezi ně vtrhla se zaťatými pěstmi, kopala kolem sebe, a co bylo nejpůsobivější, ječela z plných plic. Kluci dostali strach, že by se tam mohl objevit strážník, a rozprchli se. Když vcházela zpátky do budovy kabaretu, zubožený psík vběhl za ní. A od té doby byl jejím věrným společníkem. Nebyl domácím mazlíčkem ani ničím, za co by musela nést zodpovědnost. Prostě ho jenom měla stále po boku. „Tak dobrá,“ zamumlala. „Než se vrátíme zpátky do Londýna, můžeš si užívat prázdniny. Ale moc si nezvykej na lepší, miláčku, protože je to jenom na chvíli.“ Vstala a z jedné truhly vytáhla košíček se šitím. Chvíli se v něm prohrabovala a pak vyndala nůžky, jehly a nitě. Poté znaleckým okem začala probírat šaty. Hledala takové, které by co nejlépe padly na její štíhlou, pěkně tvarovanou postavu. Její zrak zaujaly šaty z bílého průsvitného mušelínu, sukně posetá černými puntíky a živůtek zdobený černým sametem. Uchopila je, přiložila si je k tělu a pozorně

studovala svůj odraz v oválném zrcadle. Byly nádherné, v nejmodernějším stylu. Svůdně se v nich zavlnila. Kdyby ji v nich sir Elliot viděl, nevěnoval by své bývalé snoubence už jediný pohled. Po chvíli však, když se jí to rozleželo v hlavě, musela připustit, že by sir Elliot přece jenom věnoval Catherine Buntingové nejeden pohled. A jistě by s ní prohodil pár slov, i k tanci by ji vyzval. Protože je džentlmen, a ti zpravidla věnují stejnou pozornost všem dámám ve svém okolí. A navíc, džentlmen nikdy nesmí dávat přednost jediné ženě před ostatními, i kdyby stokrát chtěl. Ale bylo by to nesmírně lichotivé, pomyslela si Letty s potutelným úsměvem a zatočila se před zrcadlem.

Kapitola 8 Nejdřív zjisti, co lidé vlastně chtějí, a pak jim pověz, aby to udělali. Budou si myslet, že jsi génius. „DOBRÉ RÁNO, slečno Bigglesworthová.“ Eglantyne, jež čekala v jídelně na váženého hosta, nebo spíš najatou sílu, už od devíti hodin, vstala.,, Dob ráno, lady Agatho…“ Lady Agatha se zastavila ve dveřích a usmála se. „Je něco v nepořádku?“ „Ale kdepak, vůbec ne,“ pospíšila si Eglantyne s odpovědí. „Jenom ty vaše šaty… Jsou tak… tak neobvyklé.“ Rafinovaný střih šatů přitahoval pozornost k bujnému poprsí lady Agathy, stejně jako k těsně obepnutým bokům a dolním partiím jejího těla, kde jí puntíkovaná sukně kaskádovitě splývala kolem nohou a vlnila se u kotníků. Oduševnělá tvář lady Agathy se radostně rozzářila. Zprudka se zatočila. „Ve městě je to poslední móda.“ Eglantyne se vlažně usmála a opřela se na židli. Panebože, doufám, že lady Agatha nebude po Angele chtít, aby si pořídila svatební šaty ve stejném stylu, pomyslela si. Lady Agatha se zastavila u stolu a zkoumavým zrakem přehlížela to málo, co zbylo ze snídaně. Potom pomalu vzala do ruky jeden toast. „Mám takový pocit, že jste si s okouzlujícím sirem Elliotem povídali něco o pikniku, který plánujte na dnešek, nemám pravdu?“ „Máte,“ přikývla Eglantyne a doufala, že lady Agatha má ráda pobyt pod širým nebem. „Ostatní hosté přijdou asi ve čtyři.“ ,, No to je skvělé!“ zajásala lady Agatha. Znovu přistoupila ke stolu a boky se jí půvabně vlnily. Ona však nemá zapotřebí na sebe upoutávat pozornost, aspoň v těchto šatech ne, protože ty to dělají za ni, pomyslela si Eglantyne a tváře jí přitom zrudly. Lady Agatha si začala pobrukovat jakýsi popěvek, který se lidem obvykle zaryje až do mozku, a pak se ho nemůžou zbavit. Eglantyne zmatená jak popěvkem, tak výstředními šaty uchopila zvoneček a začala jím zuřivě mávat. Strašně moc si přála, aby co nejdřív přišel Cabot. Ten už bude vědět, co dělat a jak reagovat. Byl to dokonalý komorník. Ona nevěděla, jak jednat s dámami z vyšší společnosti ani o čem si s nimi povídat. Celá ta záležitost s najímáním organizátorky svatby, vstupem do urozené markýzovy rodiny, Angelina blížící se svatba a skutečnost, že od ní její holčička navždy odejde a nikdy už se nevrátí… Eglantyne se oči zalily slzami. Zmocnila se jí děsivá předtucha, že se všechno nějak pokazí. Lady Agatha se náhle svezla do křesla vedle ní a zlehka jí položila ruku na paži. „Copak se děje… drahoušku?“ „Ale nic,“ zavrtěla Eglantyne hlavou, avšak nečekaný soucit v hlase lady Agathy ji úplně vyvedl z míry. Nemůže se přece svěřovat cizí ženě, a navíc ženě v tak významném postavení. „Víte to jistě?“ naléhala lady Agatha jemně. Její hnědé teplé oči měly klidný výraz, působily trochu lehkomyslně, ale nikoli výsměšně. Spíš jako by ji chtěly ujistit, že na světě neexistuje žádné trápení, které by člověk nedokázal odbýt mávnutím ruky.

„Jsem moc ráda, že jste tady,“ vyhrkla konečně Eglantyne. „Cítím se tak hrozně, když pomyslím na celou tu ošklivou… Ach!“ Vzápětí ale už svých slov litovala. Tváře se jí rozhořely studem. „Co si teď o mně asi pomyslíte!“ „A proč? Kvůli čemu?“ nechápala lady Agatha. Eglantyne na ni pohlédla. Byla jí vděčná, že tak laskavě ignoruje, jak právě málem nazvala budoucnost drahouška Angely „ošklivou záležitostí“. Jako by to byla nějaká obtížná domácí práce, třeba drhnutí podlahy nebo čištění bot, a ne důvod k oslavě. Eglantyne propukla v pláč. Letty na ni užasle hleděla. Nechápala, co Eglantyne tak rozrušilo. I když, vlastně, proč by ji to mělo zajímat? Eglantyne Bigglesworthová měla všechno, po čem může člověk toužit. Letty však byla zvědavá, co mohlo způsobit, že ta zámožná žena takhle srdceryvně pláče. Vzala ji konejšivě kolem ramen a soucitně ji stiskla. Eglantyne zvedla hlavu. Oči měla opuchlé a červené a z nosu jí teklo. Letty bylo jasné, že není typ ženy, které si utírají nos do rukávu. Vzala ze stolu ubrousek, jenž ležel pečlivě složený vedle talíře, rozložila ho a podala Eglantyne. „Tu máte, drahoušku, vysmrkejte se. No vidíte… A co kdybyste mi teď řekla, k čemu všechny ty slzy?“ „Vážně bych vás tím nechtěla obtěžovat…“ „To je nesmysl. Je to moje práce, aby mi lidi svěřovali svoje problémy. Myslím, když zařizuji svatby. Pokud se něco nedaří, nemůžu řádně odvádět svou práci, ne?“ „To asi ne. Ale tady se nic nepokazilo. Já jenom… prostě nevím. Zřejmě jsem pošetilá, sobecká stará žena. Toužím po Angelině štěstí víc než po čemkoli jiném na světě, ale já… Tak strašně mi bude chybět!“ Znovu propukla v pláč. „Ale jistěže, to chápu,“ chlácholila ji Letty. Znovu ji uchopila kolem ramen a jemně s ní pohupovala. Když se Eglantyne přestala třást, Letty jí znovu strčila do ruky zmačkaný ubrousek. „To přece vůbec neznamená, že jste sobecká. Prostě jenom milujete Angelu.“ „To ano! A jak moc!“ Eglantyne si vyčistila nos. „Jak dlouho jste její nevlastní matkou?“ zeptala se Letty. „Od chvíle, kdy jí při porodu zemřela její pravá matka. A to je osmnáct let.“ Ostýchavě se usmála. „Byla tak sladká a drobounká, nejroztomilejší stvořeníčko, které si dokážete představit. Já ji prostě nemůžu jen tak předat do péče někomu, komu jsme zaplatili za…“ Začervenala se. „Bože, nechci znevažovat práci lidí, kteří jsou placeni za svou snahu!“ „To nic, drahoušku,“ chlácholila ji Letty. „Já se neurazím. A chápu vás. Člověk si může najmout někoho pro jeho schopnosti, ale nemůže si koupit ničí city. A vy jste se do té žabky přímo zamilovala.“ „Do žabky?“ „Do toho dítěte.“ „Ano, vy mi rozumíte. Chci jen, aby byla šťastná, a bojím se, že jsem sobecká, když jí nepřeju, aby se z ní stala markýza. Chtěla bych ji mít pořád u sebe.“ Letty ji pohladila po rameni. „Nesmíte se trápit. Angela bude na svém zámku jako v sedmém nebi.“ Aspoň já bych byla. „Jako markýza nebude mít na starosti nic jiného, než rozdávat příkazy sloužícím a počítat rodinné portréty na stěnách. Každý den bude

večeřet kaviár a šampaňské a každou hodinu se bude převlékat do jiných šatů.“ Eglantyne unikl pobavený úsměv. „Ach jo, lady Agatho, je od vás milé, že mi tu hrajete dvorního šaška.“ Šaška? To byla krutá pravda. Eglantyne zvážněla. „Uznávám, že by mi to tak nevadilo, kdybych si mohla být jistá, že se na to Angela těší. Poslední dobou mi nepřipadá jako to šťastné děvče, které odjakživa znám a miluji. Je zamyšlená a někdy dokonce i mrzutá.“ „Předsvatební rozmary.“ Eglantyne zavrtěla hlavou. „Angela není povrchní ani přelétavá. Když nám řekla, že ji Hugh Sheffield požádal o ruku, byla u vytržení. Jinak by k tomu Anton nikdy nedal souhlas.“ „A nemyslí si na někoho jiného? Bylo by to přirozené.“ „To mě taky napadlo, ale když jsem se jí ptala, jestli by nechtěla svatbu s markýzem zrušit, propukla v pláč a přísahala, že jediné, po čem na světě touží, je stát se jeho ženou.“ No, aspoň že ta holka není hloupá, pomyslela si Letty. Eglantyne se naklonila k Letty. „Já si myslím, že v tom mají prsty Sheffieldovi.“ „Jak to myslíte?“ „Dost jasně už dali najevo, že nesouhlasí s tím, že se Hugh uchází o Angelu. Netroufám si vznášet jakákoli obvinění, ale vypadá to, že jeho matka hledá kdejakou záminku, jak mu zabránit v návštěvách Hollies a udržet si ho doma. Nevykládejte si to špatně, lady Agatho. Nechci předstírat, že vím, jak to ve vyšších kruzích chodí, ale přece není normální, aby nastávající ženich vůbec nenavštěvoval příbuzné své vyvolené v jejich domě.“ „No, víte… není to nic tak neobvyklého,“ pronesla Letty opatrně. „Vážně?“ Eglantyne se chytila jejích slov. „Dáváte mi naději. A pravda je,“ pokračovala spíš jakoby sama pro sebe, „že Hugh přijede koncem měsíce a jeho rodina přijala moje pozvání a slíbila, že brzy potom přijede za ním.“ Letty se zářivě usmála. „Je mi to naprosto jasné.“ Eglantyne se na ni zadívala s nadějí v oku. „Hugh je k Angele moc pozorný. Každý den jí píše. I když v poslední době mi nepřipadá z jeho dopisů tak nadšená jako dřív.“ Tvář jí posmutněla. „Myslím, že Angele dělá starosti, že nás považují za maloměšťáky. Cítí se kvůli komu hloupě. Anebo si myslí, že se jim svatba bude zdát chudá. Musíte nám pomoct, lady Agatho, nemůžeme působit jako nuzáci.“ Prosebně zvedla ruku. Mluvila zaníceně, ve tváři výraz něhy i zoufalství, až to vzalo Letty za srdce. V duchu se zachvěla. Cítila, že podléhá sentimentální náladě. „Ale jistěže vám pomůžu,“ pronesla konejšivým hlasem. „Místo pochybností, zda Angela je dostatečně vhodnou partií pro Sheffieldovy, byste se raději měla zamyslet nad tím, jestli jsou Sheffieldovi dost dobří pro ni.“ Při těch slovech na ni Eglantyne vytřeštila oči si přitiskla si ruce na prsa. „Bože, ve snu by mě ani nenapadlo, abych se na to dívala takhle. Teď už chápu, proč jste tak úspěšná. Vzbuzujete důvěru, umíte poradit, jste naprosto dokonalá. Kéž by jen…“ Eglantyne se náhle odmlčela. „Co máte na mysli?“ pobízela ji Letty plná nečekaného soucitu.

„Netroufám si vás o to požádat.“ ;, Falešná pýcha je mi cizí, slečno Bigglesworthová,“ prohodila Letty. „A dovolím si vám připomenout, že jsem tady jako vaše dobrá duše a také mě za to platíte.“ Místo toho, aby ji Lettyna slova uklidnila, měla jakoby naprosto opačný efekt. Eglantynina růžová vrásčitá tvář se stáhla bolestí. „Máte pravdu. Nesmím zneužívat, že jsem vůči vám v nadřazeném postavení.“ Letty si povzdechla. Ti boháči všechno jen komplikují! „Tak snad jako vaše nová přítelkyně bych se vás mohla zeptat, co jste měla na mysli?“ „Ach, děkuji vám!“ Eglantyne radostně popadla Letty za ruce. „Jste tak trochu v Angelině věku a žena znalá světa. Tak jsem si myslela, že byste jí mohla poradit. Taková rada bude mít pro ni velkou cenu. A vaše zkušenosti a moudrost jsou dar, který jí já, ubohá venkovská myška, nikdy dát nemůžu.“ Propána, co by jen měla té dívce říkat? Letty nikdy vdaná nebyla a vlastně nikdy ani… Inu, nikdo přece netvrdí, že ženy znalé světa musejí být hned do větru. Pohlédla na Eglantyne. Starší žena ji úzkostlivě pozorovala. Ale co, přece jí neubude, když té dívce něco poradí. Stejně se tu nezdrží dlouho, aby tím napáchala moc velkou škodu. A možná jí prospěje, když uslyší pár upřímných slov. Letty si odevzdaně povzdychla. „Ale jistě, slečno Bigglesworthová, proč ne,“ přikývla nakonec. „Moc ráda jí předám něco ze svých skromných zkušeností.“ „Jak vám jen poděkovat? Jste moje spása!“ Eglantyne přejela Letty pohledem od hlavy k patě. „Člověku stačí se na vás podívat a hned si uvědomí, jaká jste osobnost, lady Agatho. Vy nikomu nedovolíte, aby vám nařizoval, jak se máte chovat nebo jak žít.“ „To je pravda,“ připustila Letty, celá polichocená. „A žádnými konvencemi nebo malichernostmi si nenecháte zasahovat do života,“ pokračovala Eglantyne. Očividně tím něco sledovala. „To máte pravdu,“ přikývla Letty. „A už vůbec nedáte na lidské řeči, jak se oblékat a jak se chovat!“ „To jistě…“ Letty se zarazila. Skutečně na to nedbá? Ale měla by. Lady Agatha by měla. „Co tím myslíte?“,, No, víte, většinu dam by ani ve snu nenapadlo obléct si na sebe něco tak zajímavého. Ani by jim to nebylo tak z hloubi duše fuk, omluvte ten výraz. Dokážu si představit, jak to s naší společností zahýbe, až se v těch šatech objevíte na veřejnosti.“ „Vážně? Myslíte, že si o tom dámy budou povídat?“ „To jistě, o tom není pochyb,“ připustila Eglantyne. „A myslíte, že pánové mi to schválí?“ ,, No to bych řekla!“ „Dokonce i… sir Elliot?“ „No, víte,“ Eglantyne zaváhala. „Sir Elliot, to je něco jiného.“ „Myslíte?“ divila se Letty. „Ano,“ připustila Eglantyne,“ je velice uzavřený. Ale je moc příjemný, vážně. Sir Elliot je džentlmen každým coulem. Nikdy by nepřipustil, aby vzhled dámy nějak ovlivnil jeho názor.“

Letty se pozorně zadívala na Eglantyne, aby se ujistila, že si nedělá legraci. Nedělala. Ta stará chudinka tomu skutečně věřila. „Sir Elliot je skutečný muž, nemám pravdu?“ „To jistě,“ přikývla Eglantyne zamyšleně. Kdyby jí bylo o dvacet let míň… „Tak potom mi věřte, slečno Bigglesworthová, že to, jak dáma vypadá… Žádný muž, at už je džentlmen nebo ne…“ „Slečno Bigglesworthová?“ Komorníkův hlas přerušil jejich rozhovor. „Á, Cabot.“ Eglantyne se s úlevou otočila ke dveřím. Vlastně si nebyla jistá, jestli chce slyšet, co se jí lady Agatha chystala svěřit o mužích. „Mohl byste prosím zařídit, aby Grace uvařila pro lady Agathu čerstvou kávu?“ Otočila se k Letty, aby se jí zeptala, jakou kávu má ráda. Právě v tom okamžiku se z chodby vyřítil Lambikins, a jako by toho pro dnešní ráno nebylo dost, uvelebil se Cabotovi přímo na špičce boty. „Klidně ho odstrčte,“ ozvala se lady Agatha a pohledem sledovala psíka. „On…“ Zvedla oči ke Cabotovi a v tu chvíli se odmlčela. V očích jí potemnělo. Cabot, s tváří nehybnou, slyšitelně polkl. „Cabote?“ vyzvala ho Eglantyne. Co se to jen stalo? Cabot se tvářil, jako by právě zahlédl ducha. „Ptám se vás, jste v pořádku, Cabote?“ „Jistěže, madam, jsem v naprostém v pořádku,“ odpověděl komorník. „Přejete si ještě něco?“ Eglantyne pohlédla úkosem na lady Agathu. Ta už se mezitím vzpamatovala z čehokoli, co ji v tu chvíli vyvedlo z míry. „Mohla bych dostat pár jahod?“ zeptala se odměřeně. „Ale jistěže, madam,“ přikývl Cabot. „Budete si přát ještě něco, slečno Bigglesworthová?“ „Ano,“ přikývla Eglantyne, kterou náhle něco napadlo. Železo se musí kout, dokud je žhavé. „Řekl byste slečně Angele, aby sem přišla…?“ „Ehm,“ osmělila se Agatha.“ Eglantyne se k ní otočila. „Prosím?“ „Směla bych vám navrhnout, abyste zašla pro slečnu Bigglesworthovou osobně? Možná byste přitom mohla připravit půdu pro náš, abych tak řekla, rozhovor.“ Mrkla spiklenecky na Cabota. „Dobrý nápad, lady Agatho,“ přikývla Eglantyne a vstala. „Hned ji přivedu.“ Jak procházela kolem Cabota, otočil se, aby ji následoval z pokoje ven. Vtom ale zaslechli hlas lady Agathy: „Neodcházejte ještě, Cabote.“

Kapitola 9 Minulost se obvykle zjevuje s novým make-upem na tváři. „JSI TO VÁŽNĚ TY, SAMMY?“ Letty se užasle zadívala na statného, důstojně vyhlížejícího muže. „Ano, Letty, jsem to já,“ přikývl, v hlase neskrývaný údiv. Letty se vzápětí vrhla přes pokoj a sevřela ho v pevném objetí. Patřil k mužům, kteří nejsou zvyklí dávat své city otevřeně najevo, a tak jí stisk rozpačitě oplácel. Zasmála se. Pořád ten starý Sammy. Naposledy ho viděla před šesti lety, když Alf s Vedou vystupovali v sobotním varieté v Palace Theatre. Všichni herci se tam navzájem znali – a proto znala i Sammyho, který se roky potloukal po různých show jako Sam-Sam, chlapec se snědou tváří Španěla. Letty s hlavou přitulenou k jeho hrudi se usmála. Kdysi měl hustou hřívu a tvář porostlou plnovousem, ale teď.. Zvedla hlavu a zálibně si komorníka prohlížela. Panebože! Tomu ohnivému Španělovi se začínaly objevovat kouty! „Letty Pottsová,“ vydechl Sammy, ustoupil o krok dozadu a sevřel jí ramena. Na okamžik se mu ve tváři objevil něžný potěšený výraz, stejný jako měla ona, ale pak náhle zvážněl. „Co tady děláš? A proč se vydáváš za nějakou lady Agathu? Kde je vlastně skutečná lady Agatha?“ „Tiše!“ Zprudka se od něj odtáhla a přibouchla dveře za jeho zády. „Pojď kousek dál, povím ti to.“ Zamířila na druhý konec pokoje a komorník ji pomalu následoval. „Poslední věc, kterou jsem o tobě slyšel, byla, že ses nechala sbalit tím parchantem Nickem Sparklem.“ Předešlou radost v jeho hlase vystřídaly obavy. „Varuju tě, Letty, jestli chceš takhle klamat lidi…“ „Nikdo tu nikoho neklame!“ snažila se ho Letty umlčet mávnutím ruky. Nevypadal, že by ho její slova přesvědčila, a to ji mrzelo. Kdysi bývali se Sammym přátelé. Ve skutečnosti se jako dáma začala chovat na jeho popud, protože Sammy, pokud právě nepředváděl svoje číslo na jevišti, vystupoval vždy jako dokonalý džentlmen. Nebo spíš jako prvotřídní komorník, jak si právě uvědomila. Nikdy nepátrala po tom, kdy a kde si osvojil dokonalé způsoby. Lidé, kteří si vydělávali na živobytí po jevištích, se zpravidla vzájemně nezajímali o svou minulost. „Co se stalo, Sammy, ehm, vlastně Cabote? Kde máš tu svou… tu svou…“ „Hřívu?“ „Ano. Nepoznala bych tě. A co má znamenat ta hra na komorníka?“ „To není žádná hra,“ vysvětloval Cabot. „Můj otec sloužil u lorda Prescotta a už od batolecího věku mě učil, jak se stát správným komorníkem jako on.“ Při pohledu na Lettyn nechápavý výraz se usmál. „Nenarodil jsem se s vlasama, ale jak jsem rostl do puberty, měl jsem čím dál hustší hřívu. Brzy bylo jasné, že díky svýmu vzhledu nemůžu jít v tátových šlépějích. No a tak jsem se vydal do Londýna a tam si

našel práci v kabaretu. A tam jsem se taky seznámil s tvou matkou a nevlastním tátou. Byl to prima život,“ dodal a v očích se mu nostalgicky zalesklo. „S postupem let mi vlasy i chlupy začaly vypadávat. Nakonec jsem si je musil nalepovat, abych vypadal stejně jako na plakátech. Asi před čtyřmi lety jsem opustil jeviště nadobro,“ „To mě mrzí,“ pronesla Letty tiše. Cabot se na ni překvapeně podíval. „Mě ne. Konečně jsem si mohl začít hledat práci komorníka. Poptával jsem se u několika agentur, ale v žádné z nich nestáli o padesátiletého komorníka bez zkušeností. A pak jsem jednoho dne narazil na tuhle vzácnou ryzí ženu, která si chtěla pro bratra ze severu najmout skutečného londýnského komorníka. Jako doporučení jsem vyslovil jméno lorda Prescotta, no… a tak jsem tady.“ „A líbí se ti to?“ chtěla vědět Letty. „Nechybí ti město, ruch a všichni tvoji staří kamarádi?“ „Ani moc ne,“ připustil. „Ale pořád si píšu s Bennym.“ Měl na mysli Bena Blacka. „Mám všechno, po čem jsem toužil. Úctu svých zaměstnavatelů – tedy aspoň většiny z nich – domov, a co je nejdůležitější, můžu dělat to, k čemu mě vychovali.“ Zamyšleně přikývla. „Závidím ti.“ Tázavě naklonil hlavu. „A copak?“ „Že víš, kdo jsi. A zdá se, žes to věděl odjakživa.“ „Vždyť i ty víš, kdo jsi, Letty,“ vrátil jí poklonu. Zavrtěla hlavou. „Vím, kdo jsem, ale nevím, co mám dělat.“ „Ale jdi, Letty. Jsi… jsi nejlepší herečka, jaká kdy na anglickým jevišti stála, to jsi! Nikdo jiný nedokáže tak roztleskat lidi a usmívat se jako ty.“ ? Byly to hezký časy,“ zašeptala. „Vážně jsem taková“ Zadívala se mu do očí. „Já si bohužel myslím, že už je to všechno pryč. Alespoň v Londýně jsou jistí lidé, kteří si to myslí.“ „Třeba Nick Sparkle?“ nadhodil Cabot bezvýrazně. Letty nechtěla za to, co udělala, házet vinu na Nicka. Bylo to její vlastní svobodné rozhodnutí. Kdyby si znovu měla vybrat, udělala by totéž. Nebo ne? Ta otázka ji pálila. Vzdorovitě zvedla bradu. Za nic se nebude nikomu omlouvat. „Nechci mluvit o Nickovi. Jediné, co ti povím, je, že tady není a nepřijde sem. Ta záležitost už je uzavřená.“ Přinutila se k úsměvu. „Stejně nechápu, že ses zahrabal tady na tom venkovským sídle.“ Chvíli si ji zkoumavě měřil a pak se usmál. „No vidíš, a je to tak. Jediné, co mi chybí k plné spokojenosti, je, že jednoho dne někdo zjistí, že ten poctivý komorník Cabot byl kdysi Sam-Sam, chlapec se španělskou tváří.“ „Jsou to asi pěkní snobové, viď?“ podotkla Letty chápavě. „Jo, příšerní,“ přikývl. Samozřejmě, že jsou to snobové, pomyslela si Letty. Bigglesworthovi mají modrou krev, i když nemají žádný titul. To, že Eglantyne je teď zkroušená, neznamená, že by nedokázala zvednout nos pořádně nahoru, kdyby se z ní stala aristokratka. Letty znala tenhle typ lidí. Na jednoho takového frajírka si vzpomínala moc dobře. Měl vybrané způsoby a choval se k ní velice uctivě, dokud se v restauraci, kam pozval Letty na oběd, náhodou neobjevila jedna z jeho známých. Pak nejenom že zapomněl

Lettyno jméno, ale jako by vůbec nechápal, jak se s ní ocitl u jednoho stolu. Po této příhodě Letty všechna pozvání na obědy i na večeře odmítala a stýkala se už jenom se svými lidmi. Ale přesto to pro ni bylo velké zklamání. Byla by si myslela, že Bigglesworthovi jsou jiní. No, co se dá dělat. „K čertu s nimi, kašli na ně,“ vyhrkla. „Tobě se to řekne,“ povzdechl si Cabot. „Ty s nimi nemusíš pracovat.“ „Pracovat s nimi? Bože můj, vy tu ale máte demokracii.“ „Snažím se jim jít příkladem. Jednám s nimi jako se sobě rovnými a doufám, že se nakonec oni naučí jednat stejně tak i s ostatními. Zvlášť ta semetrika kuchařka, Grace Poolová…“ „Grace Poolová? O čem to mluvíš?“ divila se Letty. „O zaměstnancích přece,“ vysvětloval Cabot. „O kom jiným?“ „Chceš říct, že těmi snoby máš na mysli zdejší personál? A ne Bigglesworthovy?“ „Bigglesworthovi jsou ti nejspravedlivější a nejvelkorysejší lidi, jaký znám,“ zastával se svých zaměstnavatelů Cabot. „Ale jejich personál, to je něco úplně jiného. Ten dokáže být nadutý jako nikdo.“ Usmál se. „Když tak mluvíme o snobech, ty se umíš chovat jako dáma z velkého světa, to se musí uznat. Všechny jsi pěkně napálila.“ „Vážně?“ usmála se polichoceně Letty. „No jistě. Tys ale měla odjakživa buňky na převtělování do různých rolí. Je škoda, žes svůj talent vyplýtvala na podvodech Nicka Sparkla.“ Letty zmizel z tváře úsměv. „Myslím, že jsme se dohodli, že na tohle téma už…“ „Nemám právo tě soudit,“ přerušil ji Cabot. „Bylas pěkná holka, Letty. Tvrdá jako kámen, ale mělas dobré srdce.“ „To mám pořád,“ přikývla Letty. „Potom se nezmiňuj personálu ani pánům o ničem z mé dřívější kariéry. To bych nepřežil.“ „Já nic nepovím,“ slibovala Letty, „pokud ty neřekneš nic o mém malém tajemství.“ „To ti nemůžu slíbit,“ pronesl Cabot pomalu. „Jsem Bigglesworthovým vázán vděčností a věrností. Čekají od lidí slušné chování. Takže snad chápeš, že musím mít na zřeteli jenom jejich blaho a starat se o jejich zájmy.“ „Neboj se, já jim neublížím,“ slibovala Letty. Cabot se netvářil, že by ho její slova nějak zvlášť přesvědčila. „Věřím tvému slovu, Letty, ale co Nick Sparkle?“ „Přísahám ti, že Nick s tím nemá nic společného. Vůbec nic,“ na okamžik zaváhala. Ráda by mu podrobněji popsala, jak se s Nickem Sparklem rozešla, ale čas letěl. Věděla, že Eglantyne s Angelou se co nevidět vrátí. Rozhodla se, že mu řekne aspoň něco, aby ho trochu přesvědčila. „Ocitla jsem se v pěkný bryndě, Sammy, teda Cabote. Neměla jsem dost peněz ani kam jít, a tak jsem se vydala na nádraží do Pancrasu. Doufala jsem, že se něco stane. A stalo se! Když jsem tam seděla na lavičce na peróně, zahlídla jsem, jak lady Agatha zahazuje jízdenku na vlak. A tak jsem ji zvedla.“ „A přijela sem,“ dokončil Cabot.

Letty přikývla. „Vůbec jsem se nechtěla za lady Agathu vydávat, jen jsem využila situace a štěstěny. Zdržím se tu tak den nebo dva, pak odjedu. Nechci ti lhát, vezmu si s sebou pár věcí lady Agathy, ale slibuju, že se ani nedotknu ničeho, co patří Bigglesworthovým.“ Cabot si ji chvilku měřil. „A kde je skutečná lady Agatha?“ „Na svatební cestě.“ Letty se na své židli opřela a usmála se úžasu, který se objevil Cabotovi ve tváři. „Proto zahodila lístek. Její nastávající ji přímo na nádraží donutil, aby s ním okamžitě odjela. To byla romantika. Všechno hoď za hlavu a odjeď se mnou, teď nebo nikdy, Agatho!“ Cabot zavrtěl hlavou. „Chudáci Bigglesworthovi.“ Letty se rozzlobeně zamračila. „Už jsem ti říkala, že ne…“ „Já nemluvím o tobě, Letty. Mluvím o lady Agatě. Nemohla si k tomu útěku vybrat horší chvíli. Bigglesworthovi spoléhali, že se postará o to, aby svatba slečny Angely proběhla hladce.“ „To snad není můj problém, ne?“ odsekla Letty podrážděně. „A moje přítomnost na tom stejně nic nezmění. Bigglesworthovým to může být jedno,“ „Kdyby věděli, že je lady Agatha takhle vypekla, mohli by si třeba najít někoho jiného.“ „Dva dny už nehrají žádnou roli.“ Prosebně se na něj zadívala. „Tak dobře, Letty,“ přikývl konečně Cabot, „pokud při tom svým útěku neodneseš nic z majetku Bigglesworthových, neprozradím tě. Možná si to lady Agatha zaslouží za to, jak se zachovala vůči slečně Angele. Ale jakmile se tady zdržíš jenom o den dýl, jdu za sirem Elliotem.“ „Když to bude třeba udělat…“ Cabot neodpověděl „Co musí Cabot udělat?“ ozval se Eglantynin hlas. Letty se otočila a spatřila paní domu s Angelou stát ve dveřích. Asi zaslechly její poslední slovo. Letty hned nasadila lhostejný výraz. „Přinést mi čerstvé jahody. Vaše kuchařka je zřejmě někde schovává.“ „Ach,“ Eglantyne postrčila Angelu do místnosti. „Cabote, přineste lady Agatě ty jahody, prosím vás.“ „Hned to bude, madam.“ Cabot se uklonil a vyšel z místnosti. Eglantyne pohlédla na hodinky na řetízku připevněném k živůtku. „Ach bože, to už je hodin,“ vyhrkla. „Hosté tu budou coby dup a máme ještě tolik práce. Angelo, mohla bys chvíli dělat společnost lady Agatě? Já se zatím podívám, jestli je hřiště na kroket připraveno.“ Letty potlačila úsměv. Eglantyne mohla postupovat taktněji ve snaze dát je dohromady. Zmizela za dveřmi a nechala tam Angelu stát celou zrudlou rozpaky. „Omlouvám se, jestli vás to obtěžuje,“ pípla Angela. „Ale vůbec ne, slečno Bigglesworthová,“ uklidňovala ji Letty. „Neposadíte se?“ Angela si sedla a zatvářila se tak, jako by předstupovala před svatou inkvizici. Kolem úst měla nepatrné vrásky a pod očima se jí rýsovaly kruhy z nevyspání. Eglantyne měla pravdu. S touhle nastávající nevěstou nebylo všechno tak, jak by mělo být.

„Doufám, že vaše pokoje jsou v pořádku,“ přerušila Angela konečně trapné ticho. „Všechno je báječné, děkuji vám.“ Obě ženy si vyměnily úsměv. „Tady jsou vaše jahody, madam.“ Grace Poolová vešla do pokoje se servírovacím stolkem, na němž stála miska s jahodami, šlehačka, koláčky a konvice s kávou. Letty se okamžitě seběhly sliny. Naposledy jedla včera ráno, kdy si u pouličního prodavače koupila mastnou rybu. Od té doby neměla v ústech. „Už se nemůžu dočkat, až uvidím látky, o kterých jste psala v dopise,“ pokračovala Angela. „Hm,“ Letty horlivě přikývla, zatímco Grace ukázala na jahody, a tázavě zdvihla obočí. „Jenom nechci mít bílé šaty. Bílá barva mi nikdy neslušela.“ Letty na němou Graceinu otázku místo odpovědi pozvedla tři prsty, čímž dala najevo, kolik kostek cukru si přeje do kávy, a pak opět věnovala pozornost Angele. Každý od divadla věděl, jak důležitou roli na jevišti hrají barvy. A co je vlastně svatba jiného než představení před publikem, s tím rozdílem, že se sedí v kostelních lavicích? „Bílá barva se hodí ke každé pleti jinak, slečno Angelo.“ „Vážně?“ divila se Angela s nadějí v hlase. „Vážně.“ Letty se na dívku zkoumavě zadívala. Angela měla ve svém úsudku pravdu. V bílých šatech by vypadala mdle a světlé blond vlasy by působily vybledle. „Já bych pro vás volila světle růžovou, slečno Angelo,“ přemítala nahlas a v duchu si představila hedvábí s lasturovým nádechem, které předešlou noc vybalovala z kufrů. Panenská barva, a přesto moderní. V hlavě se jí rozezněly varovné zvonky. Nevěnovala jim pozornost, prostě je nechala vyzvánět. „V pokoji mám přesně takovou látku, jaká by se pro vás hodila.“ „Skutečně?“ Angelina tvář se rozjasnila. „Ano,“ Letty se natáhla po jednom z koláčků a ukousla si. Byl vynikající! Zaklonila hlavu a směrem k místu, kde stála Grace, vydala mlaskavý zvuk. Grace přijala její pochvalu s ledovým klidem a důstojně vykráčela z pokoje. Vzápětí si Letty uvědomila, že zatímco systematicky ubírala z talíře jeden koláček po druhém, Angela ji překvapeně pozorovala. „Zdravá chuť k jídlu svědčí o velkorysé povaze,“ prohodila Letty, aby se nějak ospravedlnila. „Pak se nedivím, že máte tak velkou chuť k jídlu.“ Angela se zamračila, jako by svých slov náhle litovala, zrudla a pak pokračovala. „Mám na mysli vaši velkorysost v tom smyslu, že kvůli nám, Littlebidewellským, jste opustila společnost slavných a mocných ve městě.“ „Ale drahá slečno Angelo,“ chlácholila ji Letty, „jaká společnost by mohla být na vyšší úrovni než společnost samotného markýze?“ Angelina tvář se stáhla. „Copak se děje, drahoušku? Nevypadáte moc šťastně“ „Ale kdepak, já jsem šťastná,“ spěchala Angela s odpovědí. „Strašně moc si přeju provdat se za Hughieho! Tolik ho miluju! Jenom, víte, všechno by bylo mnohem jednodušší, kdyby nebyl markýzem. Neumíte si představit, jaké to je, lady Agatha Kdykoli jsem s jeho rodinou, pociťuju hrůzu, že udělám nějaký neodpustitelný trapas

a dokážu tím, jak jsem nemožná.“ „Chápu vás, věřte mi,“ zamumlala Letty. „Není mi příjemné, když musím předstírat to, co nejsem,“ pokračovala Angela. Konečně téma, kterému Letty rozuměla. Divoce zamávala vidličkou. „Nejdůležitější je, abyste se do té role vžila. Musíte si věřit. Sebedůvěra totiž dokáže zamaskovat každé pochybení.“ „Neumím si představit, že vy byste někdy pochybila, lady Agatho.“ „No,“ Letty cudně sklopila oči, „určitě jsem se tu a tam nějaké chybičky dopustila.“ „Já si prostě neumím hrát na dámu z velkého světa se všemi těmi jejich vybranými způsoby a finesami…“ pokračovala Angela. „Nechte se vést zdravým rozumem a nenápadně sledujte ty, jimž se chcete vyrovnat. Uvidíte, že se vám to podaří.“ „Prostudovala jsem si tohle,“ Angela sáhla do kapsy u sukně a vytáhla ohmatanou knížku v měkké vazbě. Pravidla správného chování pro urozené dámy. „Teď ale vidím, že vaše rada je nejlepší. Budu prostě jenom sledovat, jak se chováte, a pak vás napodobím.“ Jenom díky maximální míře sebeovládání se Letty podařilo nedat najevo zděšení. „Tak jsem to ale nemyslela, slečno Angelo,“ vyjekla. Proboha! Jestli si to děvče kvůli ní zkazí svoje zasnoubení, nikdy si to neodpustí. „Určitě si najdete k napodobování vhodnější lidi, než jsem já. A moje způsoby koneckonců…“ hledala vhodná slova, „utrpěly tím, že si musím vydělávat na živobytí.“ „Ale kdepak,“ protestovala Angela rozhodně. Letty se mdle usmála. „A kromě toho, už teď jste nejroztomilejší a nejvychovanější děvče, nad nímž by každý muž mohl oblíznout všech deset, kdybyste si ho chtěla vzít za manžela. Sheffieldovi si můžou gratulovat, že se stanete markýzovou ženou.“ Angela na ni zůstala vytřeštěně hledět, jako by do ní udeřil blesk. „Angelo? Co se stalo?“ vyděsila se Letty. Dívka byla v obličeji bledá, rty se jí chvěly. „Ale nic,“ vyhrkla Angela a otočila hlavu na stranu. „Já prostě nejsem tak dobrá, jak si vy… nebo… nebo Hughie myslíte.“ Při vyslovení jména svého snoubence se zajíkla a rychle zamrkala. Zřejmě je v tom něco víc, než si Letty zpočátku myslela. Angela ale neměla v úmyslu se Letty svěřit. Ještě ne. Letty si v duchu uštědřila políček. Jaképak ještě? Bude-li mít štěstí, nedojde k tomu nikdy. Řekla si, že neuškodí, když to dítě trošku povzbudí. Chtěla jí ukázat látky ve svém pokoji, ale bylo to hlavně z obyčejné zvědavosti. Chtěla se přesvědčit, jestli má pořád ještě tak dobrý vkus, jak o ní její matka kdysi prohlašovala. „Já to chápu,“ prohodila. „Ale než dorazí hosté na tetiččin piknik, co kdybychom zaskočily nahoru a podívaly se na materiál na svatební šaty, co říkáte?“ Ta slova účinkovala jako kouzelná formule. Která žena by dokázala odolat pokušení probírat se látkami se zajímavými vzory? O deset minut později už stály v Lettyně pokoji a Angela, s očima suchýma jako vyprahlá poušť a jasnýma jako hvězdy, si s nadšením prohlížela všechny ty nádherné věci, které jí Letty ukazovala.

Kapitola 10 Laskavé slovo nic nestojí. POČASÍ BYLO PŘÍJEMNÉ. Azurově modrou oblohu narušoval jen tu a tam bílý mráček a dokonce i svěží vánek, který si chvíli předtím pohrával s klobouky dam, se s postupujícím odpolednem někam vytratil. Na trávníku za domem připravili sloužící kroketové hřiště a po jedné jeho straně rozmístili několik markýz. Pod jejich pruhovanou plachtovinou čekaly na své hosty rozestavěné stoly a židle a pod modrou oblohou ležely na trávníku koberce. Na hladové strávníky čekaly proutěné koše se studenými masovými taštičkami a ovocem, huspeninou a vločkovými koláčky, čerstvým sýrem a slibovaným zlatým hřebem, jahodovým piškotovým moučníkem, na který se každému sbíhaly sliny. Vedle čekaly plechové orosené nádoby plné limonády pro ty, kdo se nechtěli opít, a piva pro ty, kdo se opít chtěli. Lady Agatha Whyteová, která stála vedle Antona a Eglantyne Bigglesworthových, patřila k těm, komu pivo chutnalo. Labužnicky je upíjela z keramického poháru a olizovala si pěnu ze rtů. Sir Elliot se dostavil v doprovodu svého otce a nyní zdravil Bigglesworthovy. S nepříliš zdařilým úsilím se snažil, aby mu pohled nebloudil pořád k Letty. Ta měla oči veselé a tmavé vlasy se ji leskly v odpoledním slunci. Na sobě měla rozevláté šaty, které těsně obepínaly její boky, a při každém pohybu se… V duchu se zachvěl a sklonil se k Eglantynině ruce. Ta se otočila k lady Agatě a prohodila cosi o tom, že už se přece setkali včera. Vzápětí stál před ní a zvedal její ruku ke svým rtům. Viděl, že jí oči potemněly, rty se rozevřely a slyšel, jak se tiše nadechla. Napřímil se, a přesto že mu krev bušila ve spáncích,, F> mu podařilo vyloudit na tváři klidný úsměv. Vrátila: nu úsměv se stejnou opatrností; tenká látka na jejích prsou se zachvěla a jeho tělo instinktivně zareagovalo. Bylo to už hodně dávno, celé dlouhé roky, kdy ho nějaká žena tak tělesně přitahovala. Vydali se s Attikem uličkou na trávník, kde postávali Paul a Catherine Buntingovi. Atticus mlčel a Elliot mu za to byl vděčný. Přemítal, zdali je lady Agatha ženou, za kterou ji všichni považují, nebo obyčejnou podvodnicí. Svému vlastnímu úsudku však nevěřil. Jak se blížili k Buntingovým, Atticus prohodil: „Je jako oheň. To dělají ty její nazrzlé vlasy.“ Prudce přikyvoval. „To svědčí o divoké povaze.“ „Asi ano.“ „Myslím, že to je důvod, proč se ještě nevdala. Je moc přelétavá.“ „Hm.“ Atticus na syna překvapeně pohlédl. „Ty máš jiný názor?“ „Já si myslím, že to má spíš co dělat s tím, že na takovou věc není ještě připravená, než s nadbytkem vášně.“ „Nadbytkem vášně?“ Atticus se zamračil. „No tak temperamentu. A myslel jsem to ironicky, tati. Člověk přece nemůže být zas až přespříliš nezkrotný, nebo ano?“ Otec se usmál. „To by ses divil, jaké poznámky někteří muži pronášejí na adresu

něžnějšího pohlaví. Nepochybuji o tom, že by se našli muži, kteří by lady Agathu považovali za ženu pochybné pověsti.“ „To by mohl říct jenom blázen,“ odsekl Elliot stroze. Uklonil se Catherine, políbil jí ruku a pak si potřásl pravicí s Paulem. Catherine, od přírody dobrosrdečná a bezprostřední, se do něj zavěsila. „Kdo je blázen, Elliote?“ Odpověděl za něj otec: „Muži, kteří nerozumí šarmu lady Agathy.“ Catherine se zatvářila překvapeně. „Vy ji pokládáte za okouzlující, Elliote?“ Nepatřil k mužům, kteří dávají otevřeně najevo své city, a nebyl si ani jistý, jaké city vlastně vůči této lady chová. „Bigglesworthovi ji považují za rozkošné stvoření.“ „Ach!“ Catherine se líbezně usmála. „Bigglesworthovi jsou takoví drahouškové a vůbec nedělají rozdíly mezi lidmi.“ Než Elliot stačil odpovědět, zlehka ho poplácala po tváři. „A vy, pokud jde o ženy, jste velice naivní. Pojďte, Elliote. Dáme si sklenku punče a já vám něco povím o nástrahách průměrných žen.“ Uchopila ho pod paží a jemu nezbývalo než ji doprovodit k místu, kde služebnictvo rozlévalo punč. Paul je provázel pohledem bez zvláštního zájmu v oku, když vtom k němu přistoupila lady Agatha v doprovodu doktora Beacona a jeho ženy. Pozdravila se s Paulem a Attikem a s nelíčeným zájmem se rozhlížela kolem. „Kdepak máme Elliota?“ podivil se Beacon. „Brzy bude zpátky,“ sliboval Paul. „Catherine si ho někam odvlekla.“ Atticus pohlédl na lady Agathu. Má nebo nemá? Nakonec se rozhodl, že se odváží. „Dělá to často, viďte?“ zeptal se bezvýrazně. „Pořád,“ připustil Paul. „Zřejmě k ní chová ještě něco ze starých něžných citů,“ dodal pyšně, „a Catherine se neustále snaží projevovat mu trochu víc pozornosti. Má tak dobré srdce.“ Pohlédl na Attika. „Tím ale nechci naznačit, že nepovažuji Elliotovy city za čistě ušlechtilé.“ „Ale jistě,“ souhlasil Atticus okamžitě a s uspokojením si všiml mrazivého výrazu ve tváři lady Agathy. „Naštěstí pro Elliota Catherine nevadí, že ji obletují jak bývalý nápadník, tak milující manžel.“ „Ona neustále tvrdí, že je důležité, aby se u nás Elliot cítil vítán,“ prohodil Paul. „Třeba jí to vyhovuje, být středem pozornosti,“ poznamenala lady Agatha. Paul pokrčil rameny. „Možná ano.“ Jeho odpověď stejně jako očividný nezájem způsobily, že se v očích lady Agathy zablýsklo nevolí. Nuceně se usmála. „Doktore Beacone, není to tamhle vaše roztomilá sestra? Strašně ráda bych se s ní seznámila.“ Atticus se měl co ovládat, aby se neušklíbl, jakmile mu lady Agatha s Jimem Beaconem zmizeli z dohledu. Ale povedlo se mu to. *** Elliot dopřál Catherine její punč a co nejrychleji se snažil odvést ji manželovi a připojit se zpátky ke skupince lidí kolem lady Agathy. V tu chvíli si však všiml Elizabeth Vanceové a jejího otce, kteří seděli ve stínu pod markýzou. Zamířil k nim. „Slečno Vanceová, nevadilo by vám a panu plukovníkovi, kdybych společně

s vámi poobědval? Chtěl bych se plukovníka zeptat na jeho názor na situaci v Búrsku.“ „Ale jistěže, samozřejmě, chlapče!“ Plukovník Vance poklepal holí na prázdnou židli vedle sebe. „Mohla by sis jít popovídat s některou z tvých kamarádek, Elizabeth. Sir Elliot si se mnou potřebuje promluvit. Politika by tě určitě nezajímala.“ „To asi ne,“ souhlasil Elliot omluvně. Elizabeth vstala a po zdvořilém ujištění, že se brzy vrátí, jim zmizela z dohledu. Elliot se posadil. Obvykle rád naslouchal řečem starého pána, ale dnes se mu pohled neustále stáčel na rozlehlý trávník, kde slunce probleskovalo mezi nově rašícími listy na stromech a hřálo dámy a jejich mužský galantní doprovod pod jejich větvemi; smáli se, vesele si povídali a flirtovali. Bylo mu třiatřicet let. Kdysi býval stejně lehkomyslný a bezstarostný jako oni, ale současné povinnosti mu kázaly, aby si nasadil masku vážnosti a autority svého úřadu. Smůla a mizerná vojenská spravedlnost přispěly jeho proměně v suchého patrona. V táboře, vzdáleném sedm mil od Nilu, ho zranili mečem do nohy. Bolest, kterou při tom cítil, však nebyla ničím ve srovnání se vztekem, který se ho zmocnil kvůli nespravedlnosti, s níž se setkal noc předtím, když se snažil udržet mužstvo pohromadě. Odměnili ho tím, že ho poslali domů a dali mu rytířský řád. Tenkrát pochopil, že na všechny lidi neplatí stejný metr, a začal dělat všechno, co mohl, aby to změnil. Od té doby podřídil celý svůj život úsilí, aby byl právní systém průhledný a spravedlivý. Ted se zdálo, že jeho snaha bude po zásluze odměněna. Ministerský předseda navrhl, aby mu byl u příležitosti oslav Nového roku udělen titul barona. Měl by být hrdý a šťastný. Měl by této příležitosti využít, vypracovat seznam reforem a seřadit je podle důležitosti. Jenomže on se nemohl na nic soustředit. Lady Agatha seděla na velikém koberci a dojídala oběd společně s Johnem a Rose Jepsonovými, Jimem Beaconem a jeho sestrou Florence a potomkem šlechtice Himplerumpa Kipem. „Souhlasíte s námi, sire?“ ozval se zvučný plukovníkův hlas. „Ale samozřejmě,“ přikyvoval horlivě Elliot, aniž by si pořádně uvědomil, s čím to vlastně souhlasí. John Jepson nepronesl od chvíle, co se k nim lady Agatha posadila, jediné slovo. Jenom se šťastně usmíval na Rose a z obou vyzařovala radost, že mohou pobývat v takové společnosti. Jim seděl vedle lady Agathy a dvorně trhal sedmikrásky na obojek, který pletla svému psíkovi. Kip se povaloval na břiše, na tváři přidrzlý úsměv. Elliot sledoval, jak lady Agatha volá na Angelu, aby si k nim přisedla. Nejdřív to vypadalo, že ji poslechne, ale pak se náhle rozhodla jinak, omluvila se a zamířila na druhou stranu. Kip vyskočil a spěchal za ní. Elliot chlapci fandil. Třeba se mu podaří zjistit, co Angelu trápí. Ti dva byli přátelé už od kolébky a Angela patřila k malé hrstce lidí – kromě Kipových milujících rodičů – kteří prohlašovali, že ten chlapec má dobré srdce. Elliotovy oči se, jakoby přitahovány magnetem, opět stočily k lady Agatě, když vtom konverzace náhle utichla. A nastalé ticho prořízl plukovníkův hlas jak siréna. „Taky bych koukal, kdybych měl z poloviny tak dobrý zrak jako kdysi! Je to podívaná, to se musí nechat! Úplně se mi sbíhají sliny.“

Elliot zavřel oči a zatoužil být nejméně sto mil odtud. Kdosi se nervózně zachichotal. Elliot znovu otevřel oči. Archibald se opíral o stůl a upřeně ho pozoroval, černé oči se mu leskly jako oči zlomyslného havrana a vůbec si neuvědomoval, co svými slovy právě způsobil. „Tak co, Elliote?“ dožadoval se odpovědi Archibald. „Není k sežrání? Anebo nemáš chuť na takovou lahůdku?“ Proboha, dělá to čím dál horší. „Otče!“ Vracející se Elizabeth, která ještě zaslechla poslední otcova slova, si zakryla ústa. Z tváří jí vyprchala všechna barva. „Bože, sire Elliote!“ zašeptala zpod dlaně. „Prosím, moc vás prosím, odpusťte mu, tedy nám. Vlastně mně. Neměla jsem ho tu takhle nechávat…“ Neměla daleko do pláče. Její otec ji pozoroval celý zmatený. Elliot věděl, že jestli něco okamžitě neudělá, Elizabeth, která byla už tak dost vážně poznamenaná tou navoněnou bídou a oddanou poslušností vůči svému otci, už nikdy nepřijme žádné další pozvání do společnosti. Pokud nějaké ještě někdy vůbec dostane. Pohlédl zpříma na plukovníka Vancea. Bude muset vzít to jeho břímě na sebe. Nikdo však nesmí poznat, že si všiml, jak se náhle stali středem pozornosti. Usmál se, vědom si toho, že to, co vyloudil na rtech, nemá s příjemným úsměvem moc společného – a hlasitě pronesl: „Á, takže jste mě slyšel, pane. Jak jsem řekl, je vážně rozkošná.“ Elizabeth zalapala po dechu. Obrnil se a pokračoval: „Na takovýchto venkovských piknicích se obvykle nic podobného nevidí. Máte vynikající zrak.“ No nazdar, pomyslel si Elliot, to není právě nejlepší způsob, jak se blíže seznámit s lady Agathou. Zaslouží si, aby s ním zacházela jako s padouchem, když se tak zachoval. Mluvit o ní, jako by byla nějaký kus… ,, No ne, plukovník Vance,“ prořízl jeho myšlenky chraplavý hlas. „Jste přece plukovník Vance, viďte? A pan Elliot.“ Při zvuku jejího hlasu ztuhl, ale podařilo se mu zachovat klid. Vstal a otočil se k ní. Měla naprosté právo potrestat ho za to, co si plně zasloužil. „Lady Agatho,“ kývl hlavou. Na hlase mu nebylo vůbec znát, jak mizerně se cítil. Bystrou oválnou tvář měla nakloněnou ke straně, jedno obočí povytažené, široká ústa roztažená v pobaveném úsměvu, oči jí tančily v dokonalém porozumění. V ruce svírala skleněný talířek s jahodovým moučníkem. „Nemohla jsem neslyšet váš rozhovor,“ pronesla a významně se zadívala na Archibalda. Aspoň že ten starý prostopášník měl tolik studu, že sklopil zrak. Pohlédla na Elliota. „Celý váš rozhovor,“ dodala hlasem, který, přestože zněl jasně, měl působit důvěrně, aby ten, kdo by je náhodou poslouchal – což byli všichni v jejich blízkém okolí – si myslel, že s ním mluví neslyšena. To byl dobrý trik a Elliot přemýšlel, kde se tomu naučila. Vzápětí k němu přistoupila blíž. „Omlouvám se, že jsem poslouchala, ale tak jsem se aspoň dozvěděla, jak vám, pánové, připadá jahodový moučník rozkošný. A taky jsem si všimla, že se nemáte s kým najíst, a tak jsem si postěžovala svým spolustolovníkům.“ Mávla rukou ke skupince za svými zády. „Jsou skutečně velkorysí a nechutná jim, když vědí, že vy nic nemáte, plukovníku. Ach,“ zamrkala nevinně, „a vy také, sire

Elliote.“ Zůstal na ni užasle zírat. Letty moc dobře věděla, že vůbec nemluvili o žádném moučníku. Měla to v očích, ve škádlivém úsměvu. A také moc dobře věděla, že si nikdo z nich netroufne tvrdit, že nemluvili o moučníku, protože by tím nepřímo označil lady Agathu za lhářku. Elliot se usmál, vděčný za její velkorysost, ale při pohledu na její pobaveně zdvižené obočí si uvědomil, že se právě stal jejím dlužníkem.

Kapitola 11 Šarm spočívá v umění donutit člověka říct ano, aniž byste mu museli položit jedinou otázku. „TADY MATE,“ lady Agatha mu podala talířek s moučníkem. „Jste nesmírně velkorysá, lady Agatho,“ zamumlal. „Viďte?“ zavrkala sladce. „Já myslela, že nemáš jahody rád, Elliote,“ ozval se za jejich zády Catherinin hlas. Neviděli ji přicházet. „Kdysi možná ano, ale teď je to jiné,“ odpověděl a zadíval se na lady Agathu. „Právě jsem objevil, že ve mě dřímá potlačovaná vášeň k jahodám. Je zvláštní, co všechno se o sobě člověk ještě nedozví. A za těch nejneobvyklejších okolností.“ Lady Agatha potlačila smích. „Nesmysl,“ odsekla Catherine stroze. Vzala moučník a postavila ho před Archibalda Vancea, který se v náhlém návalu opatrnosti rozhodl zůstat jakoby němý. Catherine se zavěsila do Elliota a jemně ho stiskla. „Vzpomínáš, když jsme byli malí a kuchařka nám dávala misku jahod jako pamlsek? Tys mi dal vždycky tu svou. Když na to ale tak myslím, vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych teď objevila, žes jahody odjakživa miloval a ke mně se choval jako rytíř.“ „Jako rytíř? To ne,“ odmítal její tvrzení. „I když poslední dobou začínám mít pocit, že ve mě rytířskost ještě úplně neodumřela.“ Lady Agatha nepatrně zrudla. „Ale na mě jsi byl vždycky moc hodný, nemám pravdu, Elliote?“ nechtěla se dát Catherine. Pohlédl do její rozkošně dychtivé tvářičky. „Tebe bylo velice snadné rozmazlovat, Catherine,“ odpověděl. Zasmála se, přitiskla se k němu blíž a naklonila se k lady Agatě. „A má bohužel pocit, že jsem se nezměnila. Paul a Elliot a… víte, všichni mě tu strašně rozmazlují.“ ,, Netrapte se tím, drahoušku,“ odpověděla lady Agatha. „Ujišťuji vás, že se vám skvěle daří zamaskovat všechny vady na kráse zaviněné tím častým rozmazlováním.“ Odmlčela se. „A kromě toho, jsem si jistá, že trochu přeháníte.“ Elliot si ji přísně změřil. Nevěřil tomu jejímu nevinnému výrazu. Samotná slova zněla sice věrohodně, ale tón, jímž je pronášela, byl poněkud ironický. A přestože věděl, že to od něj není hezké, nedokázal si pomoct, aby to Catherine nepřál, protože cítil, že si to zaslouží. Nevěděl proč, ale od první chvíle, kdy se seznámila s lady Agathou, jako by se jí pořád snažila dokázat, že se sem nehodí, že mezi ně nepatří. I dnes už zaslechl několik jejích jedovatých poznámek, jak „zajímavě se lady Agatha obléká“ a jak „zvláštní, i když okouzlující, řeči vede“. Přesvědčoval sám sebe, že si to jistě všechno špatně vykládá. Catherine přece nemá jediný důvod cítit vůči lady Agatě nepřátelství, stejně jako lady Agatha nemá důvod nemít ráda Catherine. Přesto z Catherinina hlasu čišel mráz, když zamumlala: „Jste nesmírně laskavá.“

Lady Agatha se oslnivě usmála. „Ano, říkají to o mně.“ Elliot málem propukl v smích. Tahle lady Agatha by byla skvělou oponentkou. Podařilo se jí celou situaci úplně zvrátit v neprospěch Catherine. Cítil, že by měl svou bývalou snoubenku podpořit, ale nemohl se ubránit úsměvu. Do těchto rozbouřených vod náhle vplula Eglantyne s Grace Poolovou po boku a mladým čeledínem Hobbsem za zády. Hobbs tlačil vozík naložený sportovním náčiním na kroket. „Vidíš, Grace? Jídla je tu víc než dost,“ protáhla Eglantyne. Zrak jí padl na opuštěný moučník. „Co to má znamenat? Neříkejte mi, že jste ještě neměl, plukovníku? Slečno Vanceová? Elliote? No, budu vás muset poprosit, abyste to nechali na potom, jinak zmeškáte hru. Ted vás budu potřebovat do počtu, Elliote, abychom měli stejný počet dam a pánů.“ „Jistě.“ „Děkuji vám. A teď…“ Zatleskala, aby upoutala pozornost zbylé společnosti. „Prosím vás! Dnes odpoledne si zahrajeme kroketový turnaj o ceny,“ vyhlásila. „Rozdělte se prosím do skupinek po dvou, jedna dáma, jeden pán. Jedinou podmínkou je,“ žertovně namířila prst na Catherine, „že nesmíte být v páru s manželem.“ „Elliote!“ vykřikla Catherine. „Vzpomínáš, jak jsme vyhráli kroketový turnaj v Tumley?“ „Vzpomínám,“ odpověděl Elliot. Moc dobře věděl, kam tím míří, ale strašně se mu nechtělo být s ní v páru. V tu chvíli Grace Poolová, která stála vedle něj, cosi zašeptala Eglantyne do ucha. Podívaly se po lady Agatě. Ta se otočila a zahleděla se opačným směrem, ve tváři poněkud znuděný vyraz. Catherine vše pozorovala a z jejího chování bylo znát sebevědomé očekávání. Elliot si odkašlal. „Catherine, bylo by to…“ „Já vám povím, co by to bylo,“ přerušila ho náhle Eglantyne. Grace Poolová si založila ruce v bok, ve tváři se jí usadil spokojený výraz. „Bylo by mi velkým potěšením, kdybys byla v páru s Antonem, Catherine. Víš, jak je plachý, protože si myslí, že je ve sportu nemožný. A díky tvému talentu byste toho mohli hodně dokázat. Byla bys tak hodná, drahoušku?“ Úsměv ve tváři Catherine pohasl., No jistě, samozřejmě, Eglantyne, drahoušku. Když myslíš, že skutečně chce hrát…“ „Jsem si naprosto jistá, že chce.“ Zvýšila hlas. „Haló, Antone!“ Anton, v tu chvíli zabraný do rozhovoru s Attikem a knězem, se ohlédl. „Mám pro tebe báječnou novinu,“ volala na něj Eglantyne nadšeně. „Catherine mi právě svěřila, jak moc by si přála být s tebou v týmu!“ „Opravdu?“ divil se Anton. „Jistě! Tak pojď sem, nenech ji čekat.“ Anton se zarudlou tváří k nim rychle zamířil Eglantyne se otočila na Elliota. „Propáníčka, právě jsem dostala báječný nápad, Elliote! Nechtěl byste dělat partnera lady Agatě?“ „Bylo by mi velkým potěšením,“ spěchal s odpovědí. „Ale ne!“ Vykřikla lady Agatha. „Sir Elliot je jistě znamenitý hráč. To je problém, víte… já ještě nikdy v životě kroket nehrála.“

„Nikdy?“ opakovala Eglantyne nevěřícně. „Já jsem… měla jsem moc práce a jako děti jsme nehrály moc her. Aspoň ne takovéhle.“ „No vidíte,“ nechtěla to vzdát Eglantyne, „je nejvyšší čas, abyste se něco nového naučila. Bude se vám to líbit. Je to skvělá hra. Elliot vás naučí strefovat se do branky, ani se nenadějete.“ Vytáhla z vozíku dvě paličky a dvě koule a strčila je Elliotovi do ruky. Lady Agatha po něm vrhla pohled zpod přivřených víček. Vypadala trochu nejistě a náhle strašně mladě a stydlivě, což ostře kontrastovalo s pověstí světaznalé ženy, která ji provázela. Bylo to už poněkolikáté, kdy Elliot přistihl lady Agathu překvapenou, až bezelstnou. Zdálo se mu ještě méně pravděpodobné, že by to mohla být protřelá podvodnice. „Nerada bych obtěžovala,“ pronesla. „Pro mě to bude potěšení, tím si můžete být jistá,“ chlácholil ji. „Drahá Eglantyne a Elliote,“ oslovila je Catherine s předstíranou účastí, „jestliže lady Agatha nechce hrát, myslím, že bychom ji do toho neměli nutit.“ „Ale samozřejmě že ne,“ souhlasila rychle Eglantyne, kterou náhle přepadly výčitky svědomí. „Moc se omlouvám. Nechtěla jsem na vás takhle naléhat.“ Lady Agatha opět zachránila situaci. Dala se do smíchu, uchopila Eglantyne za ruce a začala jimi potřásat. „Netrapte se tím, drahoušku. Jen jsem se tak upejpala,“ chlácholila ji s okouzlující naivitou. Ve tvářích se jí udělaly půvabné důlky. „Ve skutečnosti celá hořím, abych se tu hru naučila. Protože,“ narovnala se, „je daleko větší legrace být ve hře,“ mrkla po Catherine, „než jen sedět na lavici a pozorovat. Jistě se mnou souhlasíte, slečno… ach! Omluvte mě! To jsem ale husa. Vždyť vy jste paní, viďte? Takže jistě se mnou souhlasíte, paní Buntingová, viďte?“ „Jistě,“ odsekla Catherine, tělo napjaté a tvář ještě upjatější. „Pojďte, Antone, zatím si seženeme náčiní, než Elliot zaučí lady Agathu. I když nepochybuji o tom, že i ona ho pár věcí naučí. Vypadá velice sportovně, nemám pravdu?“ Otočila se k Letty. „Moc se těším, až se sejdeme na hřišti, lady Agatha“ „Já také, paní Buntingová,“ usmála se na ni Letty. „Copak se děje?“ zeptala se Eglantyne, když pozorovala, jak si Catherine odvádí Antona stranou. „Ale nic,“ ujišťovala ji lady Agatha. „Dobrá, tak já vás nechám v péči Elliota. Máte čtvrt hodiny na to, abyste z ní udělal prvotřídní hráčku, Elliote. Á!“ Zvedla hlavu jako pes, který zahlédl zajíce. „Tamhle je doktor Beacon! Potřebuji ještě jednoho pána!“ Vykřikla a rozběhla se za ním. „Haló, doktore Beacone!“ Elliot se otočil k lady Agatě. Ta se usmívala za odcházející Eglantyne, jako by každou minutou chtěla vykřiknout něco jako „šikovná lištička!“ „S tím moučníkem to bylo od vás nesmírně laskavé.“ „Ale to nic nebylo.“ Vzala od něj paličku, kterou jí podával. „Jak se ta věc drží? Jako golfová hůl?“ Letty nebyla falešně skromná, ona skutečně nepovažovala svou velkorysost za něco zvlášť důležitého. „Právě opačně.“

Máchla paličkou nazdařbůh do vysokého plevele. Ona považovala tu záležitost za uzavřenou a překvapilo ji, že Elliot o tom ještě mluví. V očích se jí čtverácky zablýsklo a našpulila nádherná plná ústa. „Jsem žena znalá světa, sire Elliote.“ Podařilo se mu potlačit úsměv, ale když si dala jednu ruku v bok a v druhé začala pohupovat palicí jako lázeňský švihák hůlkou na procházce, už se neudržel. Když si to k němu namířila, Elliot přímo cítil, jak je její hravost nakažlivá. „Tak co, sire Elliote,“ škádlila ho. Oči se jí leskly a její boky… Bože, co jen s těmi svými boky prováděla! „Co jiného jsem měla dělat? Stačilo se jen podívat, okamžitě jsem zhodnotila situaci – a hned mi bylo jasné, že ten staroušek bude pykat za svoje poznámky mnohem víc, než by se dalo čekat.“ Zastavila se a opřela se o palici, dokonalá karikatura londýnského šviháka. „Řekla jsem si, že ho uchráním před problémy, do kterých se hrne. A ostatně ten jeho „zločin“ nebyl vlastně tak odsouzeníhodný, aby si zasloužil potrestání.“ „Jste laskavost sama, lady Agatho,“ pronesl Elliot. „A měla jste pravdu, pokud jde o charakter plukovníka Vancea, on by byl vážně schopný zaplést se do…“ „Ach,“ přerušila ho. „Já ale nemluvila o plukovníkovi Vanceovi.“ Trvalo mu plných deset vteřin, než plně pochopil význam jejích slov. Když mu to došlo, stačil mu jediný pohled do její nádherné, čtverácké tváře a dal se do srdečného smíchu. Všichni přátelé a sousedé sira Elliota se po nich překvapeně ohlédli. Celé roky ho neslyšeli takhle se smát. Pohled na šťastného Elliota vzbuzoval úsměv i na jejich tvářích, protože všichni ho měli moc rádi. O pár desítek metrů dál si Eglantyne s Grace Poolovou vyměnily spiklenecké pohledy. Atticus, jenž byl zabrán do zaníceného rozhovoru s farářem, se při zvuku Elliotova srdečného smíchu odmlčel a usmál se. Dokonce i Cabot, který právě podával nezvykle rozmrzelé Catherine Buntingové sklenku ledového čaje, zaváhal a pak se mu po tváři na kratičký okamžik rozlil úsměv, aby se vzápětí rozplynul v naučeném nehybném výrazu. Jediná lady Agatha nechápala, jak vzácná věc se jí povedla. Uličnicky se na Elliota zapitvořila, jako by spolu byli zvyklí špičkovat odjakživa. Lehký vánek zachytil pramínek jejích vlasů a vmetl jí ho na tvář. Stále ještě se usmívající Elliot, aniž by si uvědomil, co dělá, natáhl ruku a odhrnul jí ho z lící. Jakmile se jeho prsty dotkly její sluncem rozpálené tváře, pochopil, jaké bláhovosti se dopustil. Ten náhodný dotek se až příliš podobal pohlazení. Zadíval se jí do očí, které byly náhle doširoka otevřené, tázavé, mladé a… vystrašené. Nechal ruku klesnout. Ustoupil dozadu a gestem jí naznačil, aby šla před ním. „Měli bychom se přemístit na hřiště,“ navrhl nuceně odměřeným tónem, jenž se jemu samotnému protivil. Letty si toho ale nevšímala. Tvář se jí rozjasnila, oči se rozzářily. „Vidíte, a já bych přísahala, že už na něm jsme,“ zasmála se. V Elliotovi to vyvolalo další výbuch smíchu a nevěděl, jak se má tvářit. Byl v úzkých. Líbila se mu, strašně moc se mu líbila a to bylo mnohem nebezpečnější než skutečnost, že ji prostě chtěl.

Kapitola 12 Jestliže klopýtnete, musíte dbát na to, aby byl nablízku muž, který vás zachytí. „BIGGLESWORTHOVI MAJÍ tak velký trávník, že mohou hrát na šest kroketových branek. My si ale na krajích hřiště musíme dávat pozor.“ Ukázal rukou k vyvýšenině před nimi. „To je břeh. Kdysi tam byla bažina, ale před mnoha lety se tam rozrostla ostřice.“ Lady Agatha se. pátravě zadívala na hřiště před sebou. „A branka, to je ten drátěný oblouk támhle?“ zajímala se. „Ano. Smyslem hry je dostat tyhle černomodré koule skrz branku v stanoveném pořadí a trefit se do kolíku na konci pole.“ Ukázal k místu, kde Hobbs zarážel kůl do země. „Pak se musíte vrátit zpátky a postupovat v opačném pořadí. Naším cílem je tenhle kolík.“ „To mi nepřipadá moc zábavné,“ zapochybovala Letty. Elliot se blahosklonně usmál. „Zábavu tomu dodají ostatní hráči. Týmy se střídají a každý se snaží dosáhnout cíle s co nejmenším počtem úderů. Jakmile se vám podaří dostat kouli skrz branku, máte právo na další úder.“ Letty se zamračila. Elliot se rozhodl, že to raději nebude komplikovat vysvětlováním, co je kroket a „roquet“, dokud to nebude nezbytně nutné. Anebo spíš pokud vůbec taková potřeba vyvstane. Společnost v Little Bidewellu přece hraje ohleduplně a podle pravidel. „Tak dobře,“ přikývla. „A co dál?“ „Udeříte do koule plochým koncem paličky. Smím vám navrhnout, abyste si cvičně zkusila pár úderů? Sevřete držadlo paličky oběma rukama a máchněte s ní ve vzduchu.“ Letty uchopila paličku na samotném jejím konci jako vycházkovou hůl. „Takhle?“ „Ne tak docela. Musíte ji uchopit oběma rukama.“ Názorně jí to předvedl. Stiskla střed paličky, jako by chtěla zakroutit krkem nebohému kuřeti. „Ustupte, zkusím se trefit do koule.“ Poslechl a Letty se rozmáchla. Palička jí vyletěla z ruky, dopadla na zem a začala dělat přemety po trávníku. Letty nakrčila nos. „Takhle by to asi vypadat nemělo, že ne?“ „To tedy ne.“ Zhluboka si povzdechla. „Obávám se, že jsem beznadějné nemehlo.“ Pozorně se na ni zadíval. Včera večer dokázala šplhat po břečťanu, a teď prohlašuje, že nemá sportovní vlohy? Raději rychle zahnal veškeré pochybnosti. Ještě mu nepřišla odpověď z Londýna na telegram, který ráno poslal. Než ji dostane, bude nejmoudřejší považovat ji za bezúhonnou osobu. To je rozumné rozhodnutí, ne? chlácholilo ho svědomí, když sledoval její krásně tvarovanou postavu. Obočí jí vylétlo do výšky. Moc dobře si uvědomovala, jaký má na něj vliv – na něj a na všechny muže v Little Bidewellu. Byla zvyklá na mužský obdiv. „Můžu vás vzít za ruku?“ Natáhl k ní dlaň. Beze slova do ní vložila svou ručku, v očích nevinný výraz. „Musíte tu paličku sevřít takhle.“ Přesunul jí prsty k horní části

paličky a ovinul je kolem držadla. „A tuhle ruku dejte takhle.“ Jeho jediná ruka zakryla téměř obě její dlaně. Prsty měla křehké, pokožku teplou a hladkou. „Takhle.“ Pustil ji a udělal krok dozadu. „Díky. To je mnohem lepší.“ Udeřila paličkou do trávy. Zamračil se. Držela ji dobře, ale způsob, jakým odpalovala kouli, byl špatný. „Vy se mračíte!“ obvinila ho. „Prosím vás, nešetřete mé city, sire Elliote. Ze všeho nejvíc na světě nenávidím neschopnost. Co dělám špatně?“ „Ten váš úder.“ „Můj úder?“ „Ano. Není plynulý. Musíte se víc předklonit a zapojit ramena a… ne, ne,“ opravil ji, když se začala chovat podle jeho pokynů a nahrbila se nepůvabně nad koulí jako slepice, která se chystá usednout na hřad. „Zkuste se postavit trochu dál od koule…“ Udělala obrovský úkrok dozadu a sklonila se až do pasu. Tím její pozadí výrazně vystoupilo a už tak těsná sukně ještě podtrhla vnadné křivky. V ústech mu vyschlo. Napřímila se. Na jejím postoji bylo znát zoufalství, obočí měla nespokojeně zdvižené. Vyzařovalo z ní ale ještě něco jiného: pobavení. Vsadil by na to celou otcovu knihovnu, že se tou situací velice dobře baví. „No,“ zabručela, „nemohl byste mi to nějak ukázat?“ Ale jistěže mohl. Věděl sice, že se to nehodí, avšak tušil, že ona to moc dobře ví a že ho provokuje. V mládí ho bavily hry, jaké hrávali muži se ženami. A šlo mu to moc dobře. „Tak co?“ „Budu potřebovat, abyste zaujala pozici.“ „Chápu.“ „A stoupla si blíž.“ Sebejistě se usmála. „Jsem žena velkého světa, sire Elliote. A můžu vás ujistit, že si vaši tělesnou blízkost nebudu vykládat nevhodně.“ „To jsem rád. A omluvte mě, že jsem se choval tak netaktně. Jsem jenom obyčejný venkovský džentlmen,“ dodal skromně. Letty si ho změřila zkoumavým pohledem. „Mohla byste se otočit?“ Poslechla. Postavil se za ni a oběma rukama ji objal. V zápětí si uvědomil, jaké chyby se dopustil. Ve chvíli, kdy se jí dotkl, mu celé tělo ztuhlo. Nepatrně se zavrtěla a její zadeček se bezděky setkal s jeho klínem. Napětí se změnilo v bolest. Snažil se to nevnímat a zatnul čelisti. Zamračeně jí posunul ruce na paličce, ale přitom se k ní potřeboval přitisknout těsněji. Šíří svého těla ji celou obestřel, jeho ramena ji zakryla. Zakryl ji svým tělem… V tu chvíli si v duchu vybavil stovky obrázků muže a ženy spojených vzájemnou touhou. Zoufale se je snažil zahnat a utopit v ledových vodách sebeovládání. Lady Agatha však svýma vědoucíma očima a plnými rty uváděla tuto vášeň do života. Doufal, že bohaté vrstvy jejích sukní zabrání, aby zjistila, co v něm dokázala vyvolat. I když se za to styděl, přesto se z nastalé situace těšil. Po chvíli marné snahy to vzdal a vychutnával si teplou vůni jejího těla, vystouplé lopatky na jejích zádech, které se mu zarývaly do hrudi, opojnou vůni jejích tizianových kadeří, jež ho šimraly na ústech… „Dejte pozor!“ ozval se něčí křik.

Elliot ji instinktivně sevřel v náručí a přitáhl si ji k sobě právě ve chvíli, když kroketová koule prosvištěla kolem jejích nohou. V první chvíli ji vůbec nechtěl pustit ze svého sevření. Toužil cítit, jak se k němu tiskne, celé tělo napjaté. Letty na chvíli ztuhla, ale pak sebou začala zuřivě škubat ve snaze se osvobodit. Okamžitě se vzpamatoval a proklínal svoji neomalenost. Postavil ji na zem. „Musím se vám omlu…“ „Ona se mě pokusila trefit!“ vyjekla lady Agatha ohromeným, rozzlobeným hlasem. Prudce se otočila a sukně se jí zlostně zavlnila. Ukázala prstem. „Vidíte, sire Elliote. Chtěla mě tou koulí uhodit!“ Catherine stála ve vzdálenosti asi dvaceti kroků od nich, ve tváři zkroušený výraz, vedle ní Anton, oči vytřeštěné. „Strašně mě to mrzí, lady Agatho!“ omlouvala se Catherine a spěchala k nim. „Jen jsem si nacvičovala úder a zřejmě jsem vyšla ze cviku. Jistě mě pochopíte.“ Lady Agatha se otočila k Elliotovi. „Ona si snad vážně myslí, že jí uvěříme…“ At už chtěla dodat cokoli, slova jí odumřela na rtech. Pozorovala ho s výrazem narůstající nedůvěřivosti. Nechápal proč. Catherine se jí přece za tu nehodu omluvila. „Odpustíte mi, lady Agatho?“ ozvala se sladce Catherine. Lady Agatha se ještě jednou zadívala na Elliota a pak se k ní otočila. „Ale jistěže, drahoušku.“ Hlas jí zněl náhle úžasně příjemně. Přesto, Elliot by byl přísahal, že ještě před půlminutou svolávala na Catherininu hlavu hromy a blesky. Bud se mýlil, nebo byla lady Agatha zkušenější herečka, než si dokázal představit. „Chápu, že s postupujícím věkem lidé čím dál víc vycházejí ze cviku,“ pokračovala Letty a povzdechla si. „Abyste si to nevysvětlovali špatně, já tím myslím talent. A teď vás musím poprosit já za odpuštění.“ Catherine roztáhla rty do čehosi, co se mělo podobat úsměvu. „Ale jistě.“ Elliot sledoval jejich rozhovor celý zmatený. Vždyť se jednalo o kroketový míček, a ne o ránu z děla, propána. „Já se vám ještě jednou omlouvám,“ pokračovala Catherine. „A přeji vám hodně štěstí při turnaji, lady Agatho.“ „Já si od toho moc neslibuji. A vám přeji také hodně štěstí, paní Buntingová.“ Lady Agatha sledovala, jak Catherine bere Antonyho pod paží a odvádí ho ke kouli. „Určitě to neudělala schválně,“ omlouval ji Elliot. Klidný výraz v Lettyně tváři se v mžiku proměnil v podrážděný. „Catherine šije plenky pro místní sirotčinec,“ vysvětloval. „Vaří polévky pro chudé a taky jim dává přikrývky. A pro vojáky, co se vrátili z války, zřídila čítárnu. Uvažujte, mohla by takováhle žena záměrně střelit kroketovou koulí po někom jiném?“ pronesl smířlivě. Jeho slova jako by odvála vztek, který jí ještě chvíli předtím lomcoval. Ve tváři se jí objevil výraz úžasu. Dlouze se na něj zadívala, pak zavrtěla hlavou a sklonila se pro paličku. Vzápětí zaslechl, jak si pro sebe mumlá: „Ach ti muži!“ *** Kroketový turnaj u Bigglesworthových se zapsal do paměti všech jako nejdelší a nejúžasnější zápas, který kdy Little Bidewell zažil. Zpočátku to vypadalo, že sir

Elliot March s lady Agathou Whyteovou mají vítězství v kapse. Sir Elliot byl vyhlášený sportovec a lady Agatha si přes ujišťování o své naprosté neznalosti kroketu vedla od samého počátku velice dobře. Byla přirozeně nadaná. Měla oko střelce a po hřišti se pohybovala jako baletka. Neúnavně proháněla modročernou kouli jednou brankou za druhou. Brzy se všem zdálo, že tým Whyteová – March je neporazitelný. Přibližně v polovině hry, když lady Agatha vstřelila dvě nádherné branky, trefila Catherine Buntingová její kouli a odrazila ji deset stop stranou. Lady Agatha si právě krátila čekání tím, že bavila skupinku pánů jakousi pikantní historkou z pařížské společnosti, ale při tom zvuku se otočila. Zhodnotila situaci a pak milým hlasem zavolala na paní Buntingovou, aby se tím netrápila. Paní Buntingová si znechuceně odfrkla a sdělila jí, že se tím vůbec nemíní trápit. Pak přesunula svou kouli vedle Agatiny a odpálila ji takovým obloukem, jaký Little Bidewell ještě neviděl. Přitom odrazila kouli lady Agathy, která letěla vzduchem a po dopadu na zem se dokutálela do nejvzdálenějšího kouta hřiště. Lady Agatha, která pozorovala počínání paní Buntingové s rostoucím úžasem, zůstala v šoku. Jakmile se koule konečně zastavila mezi kořeny starého dubu, otočila se k Elliotovi. „A tohle se smí?“ zeptala se udiveně. „Ano, smí,“ přikývl Elliot s pocitem viny. „Říká se tomu, roquet`. Když se připravovala na ránu a její koule se ocitla vedle té vaší, udělala to, čemu se říká vzít roquet“. Letty přikývla. „Chápu. Proto se ta hra tak jmenuje.“ „Ano,“ „Ale,“ pokusila se o úsměv, avšak rty se jí stáhly do trpkého úsměšku, „proč mi nikdo o tomhle pravidle nic neřekl?“ Nemohl jí dost dobře říct, že je to proto, že hráči v Little Bidewellu pokládají toto počínání za nesportovní a nevychované. Když náhodou jedna koule vrazí do jiné, je to něco jiného, než když někdo záměrně vrazí do koule protihráče. V Little Bidewellu se něco takového, na rozdíl od jiných koutů světa, prostě nedělalo. Nebo aspoň nikdy předtím ne. „Měl jsem vám o tom říct,“ připouštěl kajícně. „Je to nedbalost a moc se za ni omlouvám.“ Pozorovala ho, ve tváři směs odevzdanosti a odhodlání. Ten pohled mu byl povědomý. Připomínal mu muže, kteří se chystali jít do boje. „Tak dobrá. Prostě mi jenom řekněte, až budu na řadě.“ Zbývající část turnaje předčila očekávání. Tehdy kroket, jaký se odjakživa hrál v Little Bidewellu, navždy změnil pravidla. Zpočátku se obě ženy snažily předstírat, že jim jde o hru a o to dostat kouli skrz branku. Brzy však odhodily veškerou přetvářku a dlouho po tom, kdy i ten nejhorší tým ukončil hru a odpočíval, pobíhaly z jednoho konce hřiště na druhý a rafinovaně odpalovaly kroketové koule. A činily tak s úsměvem od ucha k uchu a ze rtů jim kapal med i jed zároveň. „Ach, paní Buntingová,“ zaslechl jeden z pánů lady Agathu, „je možné, že jsem se zase trefila do jedné z vašich nešťastných koulí?“

A paní Buntingová odpověděla s mrazivým úsměvem: „Netroufám si nic tvrdit, lady Agatho, ale ať to zavinil jakýkoli zlomyslný skřítek, určitě mu pomohla moje úžasná neschopnost, že se nedokážu trefit do branky, aniž bych zároveň nenarazila do vaší koule!“ A tak to šlo pořád dál. Přestože se jak Anton Bigglesworth, tak sir Elliot March zpočátku statečně snažili hru ukončit, nakonec to vzdali. Opustili hřiště a přenechali je svým partnerkám. V šest hodin už se všichni ostatní hosté trousili na večírek zadním vchodem do domu. Eglantyne s psíkem lady Agathy pod paží se nervózně rozhlížela a vrhala ustarané pohledy směrem ke kuchyni, odkud bylo slyšet stále hlasitější poznámky Grace Poolové, že to jídlo už bude úplně rozvařené. Jediný, koho zajímalo, jak dopadne turnaj, byl, jak se zdálo, sir Elliot. Někde si sehnal skládací židli, kterou si rozložil na kraji hřiště. Posadil se na ni, kotník si opřel o koleno a po tváři se mu rozlil zvídavý výraz. Kdyby nebylo váženého pana Himplerumpa, turnaj by pokračoval až do tmy, protože zdvořilá společnost Little Bidewellu nechtěla urazit ani ctnostnou manželku lorda Paula, ani vytrvalou, urozenou lady Agathu. Himplerumpa jeho nezřízená chuť k jídlu zradila. Vydal se pátrat, co zbylo pod prázdnou plachtovinou, když vtom si všiml opuštěného moučníku, který tam nechala lady Agatha. Bohužel ležel na talířku na opačném konci stolu postaveného na dvou kozách. Pan Himplerump byl příliš pohodlný na to, aby ho obešel, a tak se natáhl přes desku, ztratil rovnováhu a padl přímo doprostřed stolu. Ubohý stůl nebyl připravený nést váhu těla těžkého víc než sto kilo. S hlasitým rachotem se zhroutil a ubohý šlechtic se ocitl na zemi. Všichni se okamžitě otočili směrem, odkud zaslechli hluk a výkřik, a spěchali mu na pomoc. Všichni kromě Letty Pottsové. Ta stála na břehu u zatracené koule Catherine Buntingové. Právě se chystala odpálit ji na druhý konec hřiště, ale jakmile zaslechla zvuk tříštícího se dřeva, zavětřila příležitost a usoudila, že nadešla chvíle, kdy by mohla turnaj ukončit jako vítěz. Pokud člověk nemůže najít svou kouli, nemůže přece vyhrát, ne? S těmito myšlenkami, které byly rychlejší než vítr; zvedla Letty paličku a odpálila svou kouli tak mocným rozmachem, až se celá vznesla vysoko do vzduchu, přeletěla břeh a samozřejmě také minula žlutou kouli. Letty se koulela v kotrmelcích ze svahu jako obruč, ruce rozhozené, vlasy rozcuchané, dokud se nezastavila až v samotném dolíku. Zůstala ležet na zádech v husté zelené trávě, prudce oddechovala a mraky na nebi nad její hlavou divoce ubíhaly. Opatrně si začala osahávat tělo. Neměla nic zlomeného, ale sukně měla neslušně vyhrnuté až k pasu. Pokusila se posadit a upravit se, ale padla s žuchnutím zpátky na zem. Pod víčky se jí rozblikaly tisíce drobných hvězdiček. Odkudsi zdálky slyšela nějakou ženu volat: „Kampak se asi ztratila lady Agatha?“ Z tváře jí vyprchala všechna krev. Zemřela by ponížením, kdyby ji tady ta rozmazlená Catherine Buntingová s obličejem jako těsto spatřila takhle ležet, umazanou od hlíny, nohy nezakryté, vlasy

rozcuchané a plné trávy a větviček. S bolestivým syknutím opatrně zvedla hlavu a nenápadně pohlédla směrem ke kopci. V místě, kde předtím odpalovala míček, stála zády k ní mužská postava. Ta silueta jí byla povědomá, široká ramena, tmavé vlasy, sahající až na sněhobílý límeček košile… Samozřejmě, sir Elliot. Zadržela dech a modlila se, aby odešel. Raději by tam snad viděla Catherine Buntingovou než jeho. Rozhlížel se po hřišti. „Určitě tu nikde není,“ zvolal. „Zřejmě ti přenechala hřiště, Catherine.“ Sklonil se a zvedl kroketovou kouli. „Tady ji máš, Catherine.“ Usmál se a stiskl kouli v dlani.,, Myslím, že si uvědomila svou porážku.“ Jenom s vypětím všech sil se Letty podařilo nevykřiknout. Neslyšela Catherinina slova, ale ani to nepotřebovala. Tón, kterým je říkala, mluvil jasně. Znovu zaslechla Elliota, jak někomu odpovídá na otázku. „Hned přijdu. Jenom čekám na otce. Zaskočil do stájí podívat se na Taffyho nové hříbě. Za pár minut bude zpátky.“ Hlasy slábly a za chvíli už nebyly slyšet vůbec. Letty počítala do sta a pak ještě do pěti set. Přes ruku jí přeběhl cvrček a ona zatajila dech. Nohy ji začínaly pálit. Sir Elliot konečně zastrčil ruce do kapes a otočil se k domu. Letty si bezděky oddechla. Najednou se zastavil. „Povídám.“ Obrátil se a pohlédl jí přímo do očí. „Nechcete odtamtud pomoct?“

Kapitola 13 Ať to má vousy, nebo je to na baterii, buďte si jisté, ze s tím budete mít potíže. LETTY KDYSI HRÁLA ROLI DíVKY, která omdlela, kdykoli se ocitla v nějaké svízelné situaci. V tuto chvíli ji nic lepšího nenapadlo. A tak si přiložila zápěstí k čelu a zavřela oči. „Bože,“ zasténala tiše. „Ach, prosím? Cítím se trochu… točí se mi hlava…“ Pochybovačný výraz ve tváři sira Elliota okamžitě vystřídala upřímná účast. Sklouzl ze svahu a poklekl vedle ní. Pokusila se zvednout, ale on ji přitlačil zpátky na záda a starostlivě si ji prohlížel. „Ležte klidně,“ nabádal ji a v hlase mu byla znát tak upřímná obava, že se jí zmocnil zvláštní nepříjemný pocit, jenž pramenil z něčeho, co nedokázala definovat. Chvíli jí trvalo, než na to přišla, a když to zjistila, užasla. Uvědomila si, že je to stud. Cítila se zahanbená. Nikdy netrpěla výčitkami svědomí, když pro své cíle využila mužské ješitnosti. Džentlmen by ale neměl být trestán za to, že je slušný. A také by neviděla ráda, kdyby si tyhle perfektně střižené kalhoty zamazal od trávy. „Mám zavolat doktora Beacona?“ nabízel se Elliot. „Ne.“ „Ale vždyť jste právě omdlela.“ Opřela se o lokty a odfoukla si pramen vlasů z tváře. „Ale kdepak. Vůbec ne.“ „Říkala jste, že se vám točí hlava.“ Tvářil se naprosto nechápavě. Letty si pomyslela, že je to koneckonců venkovan, který nedokáže prokouknout léčky světaznalých žen, jako byla ona. „To bylo zbožné přání.“ Přetáhla si sukně přes kolena. „Jenom jsem se nestačila včas sebrat ze země a upravit se.“ Trpce se usmála. Namísto toho, aby ji pokáral, jak očekávala, dal se do srdečného smíchu. Líbilo se jí, když se smál. Líbilo se jí, jak se mu utvořily vějířky ve vnějších koutcích modrozelených očí, jak sklopil víčka a ve tvářích se mu udělaly dolíčky. Ze všeho nejvíc se jí ale líbil jeho smích, z nějž vyzařovala překvapivá spokojenost. Zvedl ruku, aby jí pomohl vstát, a ona ji přijala. Jeho ruka byla silná, dlouhé prsty ji sevřely. „Zřejmě mě považujete za strašnou uličnici,“ pronesla. „Ale kdepak. Já si myslím, že jste okouzlující.“ Vytáhl ji na nohy. Narovnala se, ale vzápětí klopýtla o drn a padla mu přímo do náruče. Rukama se zapřela o jeho mužnou hruď, jejich těla se o sebe opírala. Zvedla k němu hlavu. Z tváře mu vyprchal úsměv. Pod rukama cítila, jak mu srdce pomalu a vytrvale tluče. Zaplavil ji žár jeho těla. Uvědomila si, že zadržuje dech a on se chystá ji políbit. Naklonil se k ní blíž. Zavřela oči. Ano! Toužila ho políbit, až na to… až na to, že… Zachvátila ji panika. Jak ale sakra líbají urozené dámy?

Kdyby ho políbila tak, jak jí velelo tělo, ústa i srdce, ve chvíli, kdy by se jejich rty setkaly, by zjistil, jaká je podvodnice. Žádná urozená dáma by nelíbala tak, jak po tom toužila ona. Určitě by se prozradila. Jak to ale udělat… Zlehýnka a něžně jí přejel přes ústy svými rty. Měl je teplé, pevné a sametové. Její strach zatlačil do pozadí slastný pocit z toho doteku. Tak takhle líbají urození, pomyslela si, když se jejich rty setkaly. Přitiskl svá ústa na její pevněji. Vzdychla a toužila rozevřít rty, jenom trošku, aby aspoň ochutnala jeho polibek. To přání jí přišlo tak přirozené… Jenomže dáma by neměla otevírat při polibku ústa, okřikla se přísně a pevně zase stiskla rty k sobě. S ústy přitisknutými na její rty se zasmál. Zasmál! Něžně, stejně jako jeho polibek. Škádlivě. Trochu ji pootočil, rukou ji podepřel a zaklonil ji dozadu. Pokoušel ji svou něžností, která toho tolik slibovala. Vzal ji za bradu a palcem jí začal přejíždět po dolním rtu. Potom špičkou jazyka zabloudil ke koutku jejích úst. Ten dotek projel Letty jako elektrický výboj. Její odhodlání chovat se jako dáma se rozplynulo jako pára. Znovu ji políbil, tentokrát s otevřenými ústy, žádostivě, dobyvačně. V hlavě se jí zatmělo a jediné, co byla schopná vnímat, byly jeho silné paže a touha, která mezi nimi jiskřila. Rozevřela ústa a… Ó, bože! Vnikl jí jazykem mezi rty a s typicky mužskou panovačností se zmocnil jejího jazyka. Něco tak smyslného ještě za celý svůj život nepoznala. Pod víčky se jí roztančily tisíce hvězdiček, než se plně poddala slastnému pocitu. Ústa a žár, divoce bušící srdce a ruce pevné jako ocel. A ty zvuky, které se jí draly z hrdla, plné slasti a vášně. Pevně sevřela jeho předloktí, jako by se bála, že ji od něj něco odtrhne. Toužila se v něm ztratit. Elliot zvedl hlavu a jeho rychlý dech jí ovanul tvář. Zabořila mu prsty do hedvábných vlasů, aby si přitáhla jeho hlavu blíž k sobě. Odtáhl se. Otevřela oči. Cítila se jako opilá a zbavená smyslů. Jediné, po čem toužila, bylo vracet mu jeho polibky. „Odpusťte mi, lady Agatho,“ Hlas měl drsný a hruď se mu prudce zvedala a klesala. „Jsem jenom venkovan a nejsem zvyklý na pokušení ze strany takové světaznalé ženy, jako jste vy.“ Nejistě na něj pohlédla, stále ještě zmámená vášní. Jenom venkovan…? Zamračila se. On se usmál. Náhle si to uvědomila celým tělem. On, se jí posmívá! Prudce se odstrčila od jeho hrudi, ale úsměv na jeho tváři se ještě víc rozšířil. To bylo na tom to nejhorší – nebyl to cynický ani krutý úsměv. Byl shovívavý a… a něžný! Bože! „Pusťte mě! Okamžitě mě pusťte!“ Z tváře mu rázem zmizel pobavený výraz. „Agatho, prosím vás. Nemyslel jsem to…“ „Ne,“ přerušila ho příkře. „Jestli jste džentlmen, jak si o vás všichni v Little Bidewellu myslí, okamžitě mě necháte jít!“

Zatvářil se vyděšeně. Ach ano! pomyslela si hořce, posmívat se ubohé holce, to ano, ale jakmile by se někdo chtěl otírat o jeho džentlmenskou čest, tak to pozor, to už si líbit nenechá! Okamžitě ji postavil na zem. Jakmile měla pevnou půdu pod nohama, svěsil ruce podél těla a ustoupil o krok dozadu. „Agatho…“ To bylo příliš. „Neříkejte mi Agatho!“ Naklonil hlavu. At už cítil cokoli, dokázal to skrýt za vážnou, nečitelnou maskou. „Moc vás prosím za odpuštění, lady Agatho. Vím, že nemáte jediný důvod mi věřit, ale dávám vám své slovo, že nemám ve zvyku vynucovat si pozornost u žen, které o to nestojí.“ „Vážně?“ pronesla povýšeně. „Takže vy si vynucujete pozornost jenom u žen, které se nebrání? To je od vás ušlechtilé.“ Začervenal se, ale dodal: „Myslím, že jsem si vaši lekci zasloužil.“ Ne, nezasloužil. Ona totiž o jeho pozornost stála. Jenom jí vadilo, že se jí vysmívá po tom, co tak zřetelně dala najevo, že se jí jeho chování zamlouvá. Ale to mu samozřejmě nemohla prozradit. „Prosím, snažte se mě přece pochopit,“ naléhal. „Já jsem…“ Podívala se na něj tak, že se mu zadrhla slova v krku. „Jestli se mi ještě jednou odvážíte říct, že jste jenom venkovský džentlmen, já… já nevím, co udělám, ale určitě to bude hodně hlasité!“ Zamračil se. Otevřel ústa, pak je zase zavřel, vrhl po ní zkoumavý pohled a pak ústa zase otevřel. „Promiňte, že jsem se choval tak hloupě. Smím se zeptat, jestli se mám omluvit za to, že jsem vás políbil, nebo za to, že jsem si vás dobíral?“ „Dobíral?“ opáčila povýšeně., Dobíral? Já bych to nazvala vysmíváním, pane.“ „Jsem neskutečný hulvát. Neměl jsem si vás dobírat, ale…“ Nevypadal jako neskutečný hulvát. Slušelo mu to, tmavé vlasy měl pocuchané, rty uvolněné. Spíš vypadal jako spokojený dravec. Bylo vidět, že je toho víc, co by si přál vyslovit, a Letty by dala kdoví co za to, kdyby věděla, co má na srdci. „Neměl jste si mě dobírat, ale co?“ naléhala. Naklonil se k ní a dvěma prsty ji uchopil za bradu. Zachvěla se. K čertu s jejím zrádným tělem. Na rtech mu hrál lišácký úsměv, ale pohled měl pronikavý. „Ale nemohl jsem odolat.“ „Odolat čemu?“ zeptala se Letty vysokým pronikavý hlasem, za který se okamžitě nenáviděla. „Odolat tomu, abych vám dokázal, že vaše světáckost je spíš předstíraná než opravdová,“ zašeptal. „Vy totiž, lady Agatho, řečeno hantýrkou, která je vám tak úžasně blízká, vůbec nejste taková tvrďačka.“ *** „Matko boží!“ vykřikla Grace Poolová, když se vykláněla z okna v druhém poschodí, kukátko pana Biggleswortha na očích. „Ukaž, ať se taky podívám!“ žadonila Merry a tahala kuchařku za rukáv. „Teď je řada na mně.“

„Ale drahoušku,“ zamumlala Eglantyne a zalomila rukama. Lambikins u jejích nohou zívl. „Nejenže to není vhodné, ale je nemorální takhle je špehovat.“ „Ale já je nešpehuji,“ omlouvala se Merry. „My si jenom ověřujeme, jak byly naše metody účinné. Jak máme vědět, co dělat dál, když nezjistíme, jak se věci pohnuly?“ Merry náhle hodila bokem a odstrčila Grace Poolovou od okna. Přitom jí vytrhla kukátko z ruky. Grace, s červenými kruhy od kukátka kolem očí, ani neprotestovala. Odvrávorala od okna, ruce přitisknuté k hrudi. „Srdce mi tluče jako zběsilé,“ šeptala. „Snad se neperou, nebo ano?“ divila se Eglantyne. Merry jako by neslyšela. Stála v okně, dívala se kukátkem a pořád dokola mumlala: „Bože můj, no teda, propánajána.“ Eglantyne nevěděla, co má dělat. Hosté se zatím přesunuli dovnitř, kde si pochutnávali na pohoštění připraveném formou bufetu. Když si Eglantyne všimla, že tam Agatha není, vydala se ji hledat. Místo toho objevila tady v ložnici v prvním patře tyhle dvě uličnice, jak špehují… nebo podle jejich slov posuzují, jak pokračují jejich spiklenecké plány. Eglantyne nechápala, jak se mohla do těch jejich dohazovačských praktik sama zaplést. Bylo jasné, že je to těmi svatebními přípravami. Nikdo se nebyl schopný bavit o ničem jiném než o nevěstách a šťastné budoucnosti. Jako by si nikdo neuvědomoval, že pro ty, které nevěsta opouští, už žádné šťastné zítřky neexistují. Že dítě, které tolik milovala a zbožňovala, jehož vlásky splétala do copu a jemuž ošetřovala odřená kolena, to dítě prostě odejde jednou provždy z jediného domova, který kdy poznalo, a už nikdy se nevrátí. Eglantyne vzlykla a ucítila, jak ji psí packa tahá za sukni. Sklopila oči. Lambikins se na ni vesele šklebil a v tlamičce mu plandal růžový jazýček. Znovu na ni zaškrábal. Sklonila se a zvedla ho do náruče. Vděčně jí olízl tvář. Usmála se. Bylo jí příjemné držet jeho teplé tělíčko ve svých rukou. Napřímila se a rychle zahnala pocit smutku, který se jí začínal zmocňovat. Rozhodla se, že pomůže Grace a Merry v jejich úsilí dát dohromady sira Elliota s lady Agathou. Odjakživa měla pro Elliota velkou slabost. V mládí byl okouzlující rošťák, ale vyrostl v úctyhodného a svědomitého muže. Někdy si říkala, jestli není až příliš svědomitý. Občas vypadal v té své vážnosti tak zranitelný a sám. Jaká jiná žena by dokázala zahnat smutek z jeho tváře než energická lady Agatha? Její bohémské způsoby by mohly vlít Elliotovi do žil trochu života. Nepamatovala si, kdy naposledy viděla, že by ho něco tak příjemně zaujalo nebo že by se tak upřímně smál. Každý mohl vidět, že Elliot a lady Agatha se k sobě hodí. A bylo jasné, že mají jeden o druhého přirozený zájem. Ale o jaký zájem se jedná? Nesmí být zbabělá. Rázně postavila Lambikinse na zem a natáhla ruku. „Podej mi to kukátko, Merry.“ Merry odstoupila od okna a poslušně jí ho podala. Eglantyne je zvedla k očím, chvíli zkoumala hřiště a pak vydechla: „Bože můj!“ Nikdy by nevěřila, že by byl schopen takového chování. Slušný, zdvořilý a galantní Elliot obtěžuje lady Agathu! Eglantyne viděla, jak se jeho černá hlava nad ní sklání a jak ji líbá, s jednou rukou

kolem jejího pasu ji ohýbal jako proutek a druhou rukou jí přidržoval hlavu. Její kaštanové vlasy splývaly až na trávu a rukama zaťatýma v pěst se mu opírala o hrud, i když to nevypadalo, že by se bránila. A pak z ničeho nic postavil Elliot lady Agathu zpátky na zem. V tu chvíli jako by se i jí vrátily smysly, protože do něj začala divoce bušit pěstmi. Elliot ji okamžitě pustil. Tvářila se zuřivě a na okamžik zavrávorala, ale pak zvedla bradu a začala se šplhat po svahu nahoru. Klopýtala, jako by nevěděla, kterým směrem se dát. Zdálo se to zvláštní, ale vzhledem k šoku, který právě prožila, to bylo pochopitelné. Eglantyne pohlédla na Merry s Grace. Grace se stále opírala o zeď a ovívala se kapesníkem. Merry civěla do ruličky papíru, z níž si vyrobila primitivní dalekohled. Obě se tvářily rozpačitě. Tak takhle dopadly jejich pikle. „Teda Elliote,“ zamumlala Eglantyne, „jak jsi mohl?“ „Jak mohl co?“ zeptala se Merry. „Myslím, že se nemají moc v lásce.“ „Cože?“ vydechla nevěřícně Grace, ale bylo to tím, že neviděla, jak se sir Elliot vrhá na lady Agathu. A Eglantyne ji o tom nemínila informovat. Bylo její povinností, jakožto zodpovědné zaměstnavatelky, nepřipustit, aby se sloužící takovéhle věci dozvěděli. „Právě se rozešli a vracejí se do domu každý zvlášť,“ prohodila. „Vážně?“ divila se Merry. Eglantyne se ještě jednou podívala do kukátka. Lady Agatha se stále šplhala do svahu a konečně se zorientovala správným směrem. Elliot pořád stál v dolíku, ruce založené na hrudi. Zřejmě teď strašně lituje, čeho se na lady Agatě dopustil, pomyslela si Eglantyne s lítostí. Možná si myslí, že jeho chování vůči ní je neodpustitelné – a zřejmě má pravdu. Bude si zoufat. Bude se proklínat za to, že… Eglantyne náhle vytřeštila oči. Sir Elliot se otočil a sledoval lady Agathu, jak mu mizí z dohledu. Konečně mu Eglantyne mohla vidět do tváře. Spokojeně se usmíval.

Kapitola 14 Některé dny se cítíte jako šváb, jindy zase jako podpatek okované boty. VĚDĚLA, ŽE MUSÍ ODTUD VYPADNOUT. Hned, nejlépe dnes v noci. A úplně nejpozději zítra. Situace se začíná až příliš komplikovat. Letty otevřela dveře na terasu a vešla do místnosti, kde se mezitím shromáždila společnost z kroketu. Otočila se. Nedokázala se soustředit na to, co říkají nebo na co se ptají. Věděla, že odtud musí co nejdřív pryč, dřív, než bude pozdě. Celé to bylo absurdní. Nikdy v životě nic nezbabrala, všechno vždycky zvládla… až dosud. Už v tom nemůže dál pokračovat, představení skončilo. Kde jen asi je její náhradnice? Zoufale potřebovala být o samotě. Nejlépe ve svém pokoji. Jako tonoucí, který se chytá stébla, se rozběhla ke dveřím do chodby. Zatraceně! U schodiště vedoucího do horních pokojů postávala skupinka lidí, kteří k ní okamžitě otočili hlavy. S přehnanou veselostí se na ně usmála a rychlým krokem se vydala ke dveřím na druhém konci chodby. Otevřela je, vešla dovnitř a rychle za sebou zavřela. Otočila klíčem a v zámku to cvaklo. Plnou vahou svého těla se o ně opřela, zhluboka se nadechla a rozhlédla se kolem sebe. Nacházela se v malé místnosti, s pohovkou, jež k ní stála zády, a kolem bylo rozestaveno několik židlí. S úlevou si pomyslela, že je na okamžik v bezpečí. Potřebovala přemýšlet, přijít na nějaký plán, kam půjde a kdy a co si vezme s sebou. Její úvahy přerušil srdcervoucí vzlyk. V tom pokoji byl ještě někdo jiný. Letty se sama málem rozplakala zoufalstvím. To ale nebyl její styl. Otočila se ke dveřím, ale když si představila, že by se musela setkat se všemi těmi lidmi za nimi… Ne, to nedokáže. Podívala se k pohovce. Náhle z ní vykoukla hlava plná světlých kudrlinek. „Omlouvám se, lady Agatho,“ zakňourala Angela a přitiskla si ruce k červeným opuchlým očím. „Myslela jsem, že sem nikdo nepřijde. Venku byli nějací lidé, s kterými jsem… nechtěla jsem s nimi v tu chvíli prostě mluvit.“ „Nic mi nemusíte vysvětlovat,“ snažila se ji Letty zastavit. Nestála o to, aby se jí ta dívka svěřovala. Najali si ji jako zaměstnance, a ne jako důvěrnici. Zatraceně, vždyť není ani to. Je obyčejná podvodnice. „Snad vám to nevadí…“ Letty se zadívala upřeně na dívku. „Prosím?“ „Já tu čekám, dokud ti lidé přede dveřmi neodejdou,“ vysvětlovala Angela. Letty nedokázala ignorovat Angelino zoufalství. Udělala pár kroků směrem do místnosti. Aspoň na chvíli nebude muset myslet na něj… a na to, co si asi on o ní myslí. „Vy jste tu doma, slečno Angelo. A kromě toho se obávám, že jsem na tom stejně. Já se taky potřebuju někam schovat.“ „Vy?“ podivila se Angela. „Proč vy byste měla vyhledávat úkryt?“ „To byste se divila,“ zamumlala Letty.

Angeliny světlé oči se zalily slzami, spodní ret se jí roztřásl a hlava opět zmizela za pohovkou. Ozvaly se tlumené vzlyky. Zůstaň sedět na té židli a nechej ji být. Vychované dámy nemají rády, když se stanou svědky podobného výlevu. Krédo anglických dam bylo zvednout bradu a odvážně se všemu postavit čelem. Kdybych se jí zeptala, co se stalo, asi by nebyla ráda. Letty přešla pokoj, stoupla si za pohovku a položila dívce ruku na chvějící se záda. Angela se rozvzlykala ještě víc. Letty jí začala hladit po ramenou. „Copak se stalo, Angelo?“ Angela zvedla svou opuchlou, uplakanou tvářičku. „To vám nemůžu říct. Netroufám si. Myslela byste si o mně, že jsem…, že jsme hrozná!“ „Ale kdepak, nebojte se,“ uklidňovala ji Letty. Co jen se tomu dítěti asi přihodilo? Jak se děvče v takové díře, jako je Little Bidewell, vůbec může dostat do nějakého maléru? „Ale myslela. A měla byste pravdu, kdybyste si to myslela.“ Angele klesla opět hlava zoufalstvím mezi ramena. „At už jste udělala cokoli, nebo si jenom myslíte, že jste něco udělala,“ konejšila ji Letty, „jsem si skutečně jistá, že to není tak strašné, aby to dokázalo změnit obrázek, který jsem si o vás udělala.“ „Ach,“ zanaříkala. „Vy tomu nerozumíte. Já se tak strašně… stydím!“ Letty se snažila přijít na něco, čím by to ubohé děvče trochu utěšila. Nemusela chodit daleko, její zkušenost byla ještě příliš čerstvá. „Někdy,“ začala opatrně, „člověk dělá věci, aniž by si je předtím pořádně rozmyslel.“ „Jaké věci máte na mysli?“ zeptala se Angela. „Jsem si jistá, že určitě nebudete mluvit o věcech, které jsem udělala já!“ „Víte,“ začala Letty a opatrně volila slova. Měla pocit, jako by vstupovala na tenký led. „Člověk někdy udělá něco, aniž by to pořádně rozvážil, a neuvědomí si, že jiným to může připadat nevhodné, nebo to dokonce může být nevhodné.“ Na čele jí vyskočily krůpěje potu. „A s odstupem času, když se člověk ohlédne, stydí se za to a strašně by si přál, aby to byl neudělal, jenomže už se to nedá vzít zpátky. Tak to prostě je!“ Tak, a bylo to venku. Zhluboka si oddechla. A cítila se mnohem líp. „Rozumíte, co vám tím chci říct, drahoušku?“ Děvče na ni hledělo, ale netvářilo se příliš přesvědčivě. „Trochu.“ „Ale je to tak. Faktem zůstává, že co se stalo, stalo se, a nemá cenu se tím dál trápit. Nechcete přece, aby se rozzářená tvář vašeho markýze zachmuřila jenom proto, že se jeho krásná nevěstinka trápí kvůli něčemu, co provedla před mnoha lety?“ Pohladila Angelu po hlavě a usmála se na ni. Angela jí na to odpověděla tím, že zbledla jako křída, vrhla se zpátky na pohovku a dala se do usedavého pláče. Letty usoudila, že je nejvyšší čas nějak zasáhnout. Popadla Angelu za ramena a násilím ji posadila. Angelu to tak vyvedlo z míry, že přestala naříkat. „Tak dost! Už toho nechte, slečno!“ naléhala Letty tím nejpřísnějším hlasem, který

používala, když hrála roli Marvelle Magwhiteové, nesmlouvavé guvernantky ve hře Rozpustilá slečna Sally. Byla to sice malá role, ale povedená. „Myslím to vážně, Angelo. Buď mi povíte, co spustilo tenhle váš vodopád slz, nebo si vážně budu myslet, že…“ vrhla po ní pohled, který Angele připadal nesnesitelný, „že se v tom vyžíváte!“ V první chvíli se Angela zatvářila dotčeně, ale po pár vteřinách náhle uchopila Lettyny ruce do svých a zlehka je stiskla. „Přísahejte, že se budete z celého srdce snažit, abyste si o mně nemyslela nic špatného,“ prosila. „Nebojte se, to vám můžu slíbit.“ Děvče shrbilo ramínka. „Tak dobrá. Kdysi jsem měla… víc než sourozenecký vztah s Kipem Himplerumpem.“ Kip Himplerump. Kip Himplerump… „Ten zasmušile se tvářící syn šlechtice Himplerumpa?“ Angela přikývla. Konečně to začínalo být trochu zajímavé. „I on ke mně choval nějaké city. Nebo jsem si to aspoň myslela.“ „Chápu.“ Bože, jak tomu rozuměla! V mysli jí živě vyvstala vzpomínka na to, jak se jí rozbušilo srdce vášní, kterou v ní probudil sir Elliot. „Tak, a teď si asi o mně myslíte jen to nejhorší, viďte?“ „Ale jistěže ne,“ chlácholila ji Letty. Jediné, co k Angele cítila, byly hluboké sympatie. To ubohé dítě se zřejmě nechalo proti své vůli strhnout a teď nevědělo kudy kam. Kdyby ona sama nebyla s Elliotem v tu chvíli na hřišti, na které bylo odevšad vidět, kdoví, jak by to dopadlo? Díky bohu, že to neskončilo hůř. Ano, měla by děkovat nebesům. „Víte, drahoušku,“ snažila se ji uklidnit, „měla byste se s tím vyrovnat a zapomenout na všechno.“ „Pokusím se. Ale teď…“ Letty od sebe Angelu jemně odstrčila, přidržela si ji na vzdálenost paží a vážně se jí zadívala do tváře. „Copak je, Angelo?“ „Kip. Má u sebe dopis, který jsem mu napsala. Je mi to strašně trapné! Umřela bych, kdyby ho měl můj miláček Hugh číst.“ „A proč by ho měl číst?“ divila se Letty, přestože už v tu chvíli znala odpověď na svou otázku. Kip jí zřejmě vyhrožoval, že mu ten dopis ukáže, zřejmě to ubohé děvče vydíral. Stejně jako Nick vydíral všechny ty „bohaté, bezcenné hlupáky“, které dostal do svých spárů. Až na to, že tady nešlo o nikoho anonymního ani bezcenného. Tady šlo o slušné děvče. Sama se sice na Nickově vydírání nijak nepodílela, ale moc dobře věděla, odkud pocházejí peníze, které za ni utrácí. Tím, že k tomu mlčela, cítila stejnou vinu jako on. Náhle se jí zmocnil hluboký odpor vůči sobě samé. „Kolik chce?“ „Kolik čeho?“ opáčila Angela mdle. „Peněz.“ Angela se zatvářila vyděšeně., On nechce žádné peníze.“ „A co tedy chce?“

„Chce, abych se s ním setkala u čarodějného stromu. Prý si tam dáme sbohem.“ Tomu chlapci nešlo o peníze? Tak dobrá, pak to nebude problém., No, jestli tam nechcete jít, pak tam nechoďte.“ „On ale tvrdí, že pošle ten dopis Sheffieldovým, jestli tam nepřijdu, a Hugh se o všem dozví.“ Po tváři se jí začaly řinout slzy. „Nemohla byste…“ Angela sklopila oči. „Nemohla byste tam jít se mnou? Cítila bych se líp, kdybyste byla se mnou. Bojím se, že mu jde o něco víc, než jenom dát mi sbohem…“ Angela se odmlčela a zrudla až ke kořínkům vlasů. Takže přece jenom to bylo vydírání. „S takovým člověkem se dá vypořádat pouze jediným způsobem. Prostě to řekněte nahlas.“ Když viděla, jak se na ni Angela nechápavě dívá, dodala: „Řekněte to své rodině.“ „To nemůžu!“ vykřikla Angela. „Nemůžu to říct tatínkovi. Bolelo by ho to stejně jako Hugha. A tetička Eglantyne by se z toho zhroutila a umřela by.“ Kam až to mezi Kipem a Angelou asi zašlo? „Angelo,“ pokračovala Letty, „teď je moc důležité, abyste mi odpověděla popravdě. Co všechno jste s Kipem Himplerumpem dělali? Kam až to mezi vámi zašlo?“ „Já… já mu dovolila, aby mě políbil!“ Oběma rukama si zakryla oči, protože se cítila příliš trapně, než aby snesla Lettyn pohled. „A pak jsem mu o tom napsala! Jak se díky tomu cítím tak… žensky!“ Letty ji pozorovala, ve tváři prázdný výraz. „A vy jste ho líbala?“ „Ano!“ „Jednou?“ „Několikrát! A už o tom nemluvte. Nikdy jsem neměla políbit jiného muže než svého miláčka Hughieho. Já…“ sklopila hlavu, „budu teď pro Hugha pošpiněná žena.“ Letty by se nejraději dala do smíchu, jak se jí ulevilo. Na okamžik si myslela, že to děvče má skutečný důvod k pláči. Už v raném mládí však přišla na to, že starosti bohatých jsou jiné než ty, které má ona a lidé její společenské vrstvy. Teď při pohledu na Angelinu tragickou tvář měla pocit, že v tom vlastně není vůbec žádný rozdíl. „Ale no tak, děťátko,“ chlácholila ji Letty a vzala ji za bradu. „Musíte sama uznat, že to trochu přeháníte, ne?“ Jsem si jistá, že i kdyby váš Hughie ten dopis četl…“ „To se nesmí stát! Tak strašně by ho to ranilo!“ „Ale Angelo.“ Letty zavrtěla hlavou. „Neranilo, věřte mi. Jako žena znalá světa…“ „A v tom to právě je. On není žádný světoběžník. Je bezelstný, sladký a důvěřivý. On vůbec není jako vy!“ Bylo to, jako by uštědřila Letty bezděčně políček. Byla tak šílená strachem při představě, jak by se v ní markýz mohl zklamat, že nevěděla, co říká. Její slova se však zaryla hluboko do Lettyny mysli. Zasloužila si to mnohem víc, než by se Angele mohlo zdát. Hrozně to bolelo. Letty vstala, Angeliny ruce stále ve svých dlaních. „Možná máte pravdu, děťátko,“ pronesla tiše. „Žádný laskavý a spořádaný muž však neodsoudí děvče za to, že se chovalo přirozeně lidsky.“

„Ale vy tomu nerozumíte!“ Letty pustila Angeliny ruce a udělala krok dozadu. Nemělo to smysl. Angela a všichni z Little Bidewellu to brali všechno moc vážně. Emoce, věrnost, víru a dokonce i zradu. Letty to připadalo jako hra. A pokud bude předstírat, že je někým jiným, vždycky to hra bude. „Ale já tomu rozumím,“ namítla tiše. „Díky tomu, že jsem taková, jaká jsem. Znám muže, jako je Kip Himplerump. A nepodporujte ho tím, že hned uděláte, co řekne. Tak mu jen nahráváte.“ Položila ruku na kliku. „Takže vy mi nepomůžete?“ vyhrkla Angela zoufalým hlasem. „Já myslím, že už jsem to udělala.“ Co víc mohla říct? Proč jí vůbec radila? Angela nemusí utíkat z domova kvůli nějakému hloupému kousku. Přesto jí nebylo příjemně z pocitu, že to děvče zklamala. Snažila se získat čas. „Budu přemýšlet, co by se dalo dělat. Ale vy mi musíte slíbit, že budete přemýšlet o tom, co jsem vám řekla.“ Nepočkala na Angelinu odpověď, odemkla dveře, otevřela a rychle vyšla na chodbu. Ta hra už pokračovala příliš dlouho a vlastní pikle se jí vymykaly z ruky. Role lady Agathy, do které se sama obsadila, se jí hrála čím dál hůř a byla mnohem těžší, než si původně představovala. A čím víc se zaplétala s Bigglesworthovými, tím se její situace stávala nebezpečnější. Číhalo na ni stále víc pastí a hrozilo stále větší riziko, že se sama prozradí. Netušila, jaký další krok podnikne ani co jim poví, ale jedno věděla jistě: raději by měla co nejdřív zatáhnout oponu, nebo její poslední výstup bude z vězeňské cely.

Kapitola 15 Pokud jste na pochybách, jak publikum přijme vaše představení, opusťte jeviště dřív, než spadne opona. „MERRY, DRAHOUŠKU,“ oslovila Eglantyne služebné děvče, které se vynořilo za dveřmi potaženými zeleným suknem, „neviděla jsi dnes ráno lady Agathu?“ Od včerejšího turnaje Eglantyne Letty ani nezahlédla. „Ale jo,“ mávala kolem sebe Merry prachovkou z peří jako obuškem. „Když jsem u ní byla asi tak před hodinou uklízet pokoj, zrovna si balila věci do tašky.“ „Balila? To je divné. A říkala, proč to dělá?“ Merry se na paní podívala, jako by právě řekla nějaký nejapný vtip. „No, já s ní nemluvila,“ dušovala se, jako by pronášela přísahu v kostele. „Vpadla jsem do pokoje, zjistila, že tam pořád je, a tak jsem zase rychle zmizela.“ „Aha.“ Eglantyne zachytila pohledem nějaký pohyb nahoře na schodech. Když zvedla oči, spatřila přikrčenou postavu v dlouhém plášti. „Lady Agatho,“ zvolala. Postava se pomalu narovnala, a než stačila zmizet zpátky v kuchyni, Merry si uvědomila, že je to skutečně lady Agatha. „Copak, slečno Bigglesworthová,“ zvolala Letty ze schodů. „Co potřebujete?“ Eglantyne zrudla. „Jen jsem si říkala… víte, Anton je v knihovně a my doufali, že… No, prostě, že by bylo pěkné, kdybychom už začali projednávat předsvatební přípravy.“ „Svatbu?“ „Ano,“ přikývla Eglantyne povzbudivě, ale Letty se nechytala. „Angelinu svatbu?“ Chudák lady Agatha, pomyslela si Eglantyne, zřejmě má plnou hlavu věcí, které musí nakoupit a obstarat. A zřejmě se taky někam chystá. „Tedy, pokud vás nezdržuji od nějaké důležité pochůzky ve městě.“ „Ve městě?“ Letty se zastavila na prvním schodě. Byla očividně zaražená a celá nesvá. „Ano,“ přikývla Eglantyne. „Merry říkala, že jste si balila věci, a máte na sobě plášť.“ „Ach!“ Lady Agatha se po sobě podívala a oči se jí rozšířily údivem, jako by zapomněla, co má na sobě. „Jo tak! No, víte, to není nic důležitého. Já jenom… jedu do Little Bidewellu podívat se, jestli bych…“ usmála se a odkašlala si,,,…neobjevila nějakou krajku…, která by se hodila k materiálu na šaty, co mám v tašce!“ uzavřela triumfálně. „To ale může počkat,“ rozepjala si kabát a hodila ho přes zábradlí, „až si popovídáme.“ Se svým obvyklým elánem seběhla ze schodů. „Tak kam půjdeme?“ Eglantyne pokynula rukou. „Do knihovny, co říkáte?“ V knihovně zastihly Antona, jak sedí na židli za pracovním stolem a snaží se tvářit zodpovědně. A vedle něj – jak báječné – se krčila Angela. V místnosti panovala slavnostní nálada. Dokonce i Lambikins, jak si Eglantyne s uspokojením všimla, ležel stočený do klubíčka v pelíšku pod oknem. „Lady Agatho,“ vyskočil Anton ze židle. „Je od vás moc hezké, že jste přišla.

Neposadíte se?“ Lady Agatha se beze slova posadila a urovnala si sukně tentokrát prostých šatů v barvě starorůžové a mořské modři. Nikdo jiný s kaštanově zbarvenými vlasy, jaké měla ona, by si takovou barevnou kombinaci nemohl dovolit, ale lady Agatě to slušelo. Eglantyne se usadila na sedátku pod oknem, zvedla Lambikinse do náruče, položila si ho do klína a zamyšleně ho začala hladit po hedvábných ouškách. Jak mohl někdo pověstný svým vytříbeným vkusem dát svému psovi tak hloupé jméno? Zvedla oči. Anton se na ni bezradně podíval. Eglantyne zase hleděla na Angelu, a ta se dívala na své ruce složené v klíně. „Inu,“ usmál se Anton a odkašlal si. „Možná by bylo nejlepší, kdybychom si to všechno ujasnili, co říkáte?“ Angela sebou trhla. „Prosím?“ „Ano,“ pokračoval Anton a horlivě přikyvoval hlavou. „Víte, my jsme jenom obyčejní venkovští lidé, lady Agatho. Nevíme zhola nic o společnosti, do které se má Angela přivdat. I když,“ snažil se rychle dodat, když viděl, jak se spodní Angelin ret povážlivě chvěje, „i když moc dobře víme, že její nová rodina bude na naši holčičku určitě nesmírně pyšná.“ Při těchto slovech se začal třást spodní ret pro změnu Eglantyne. Ti muži někdy skutečně dokážou být pořádně natvrdlí. Jako by jí musel připomínat, že tak brzy ztratí svoje milované dítě! Anton se vyděšeně díval z jedné ženy na druhou. „Stejně jako jsem na ni byli neskonale pyšní my, její původní rodina.“ „A pořád budete,“ přidala se lady Agatha. „Vdává se za markýze, nevstupuje do kláštera.“ Anton se k ní vděčně obrátil. „To je pravda! Ale při tom kroku potřebujeme vás, lady Agatho. Všichni nás ujistili, že nejlépe uděláme, když všechno svěříme do vašich rukou. A přesně tam teď jsme, plně ve vaší péči.“ Když se mu nedostalo žádné odpovědi, pokračoval. „Peníze nehrají žádnou roli, s těmi si nelamte hlavu. Co řeknete, to uděláme a zaplatíme.“ Podíval se na Eglantyne, která souhlasně přikývla. Řekl to moc hezky, přesně tak, jak se domluvili. Teď už bylo vše na lady Agatě. „Tak dobře,“ přikývla Letty. Anton si zamnul ruce jako sedlák, který se chystá na celodenní práci na pole. „Angela nám řekla, že už jste vybrala látku a střih na její svatební šaty, takže my už jsme oslovili modistku, kterou jste nám doporučila. Přijede koncem příštího týdne a dá se do práce. Takže, co dál? Čím začneme?“ Letty se na okamžik zamyslela. „Co jídlo?“ Anton s Eglantyne si vyměnili tázavé pohledy. „Ale… to přece zařizuje dodavatel. Já to pochopila tak, že o všechno jídlo se postará on.“ Lady Agatě se přehnal po tváři ruměnec. Těžko se dalo uhodnout, jestli to vyvolala nevhodná poznámka nebo nějaký jiný cit. „No, to ano,“ přikývla. „On připraví jídlo a jsem si jistá, že všechno bude v nejlepším pořádku, ale ještě… ještě je třeba se postarat o… o zlatý hřeb hostiny. Tuhle záležitost

zásadně projednávám se svými klienty, aby si sami mohli zvolit, co chtějí.“ „Aha,“ přikyvoval Anton zuřivě hlavou. „A co navrhujete?“ „No, není to přece moje svatba,“ podotkla Letty skromně. „Co má ráda nevěsta?“ Tři páry očí se upřely k Angele. „Mně je to jedno.“ „Hm, a co ženich? Co ten má rád?“ Všichni se znovu tázavě podívali na Angelu. „Prosté jídlo,“ pronesla konečně. „Prosté… skromné… domácí jídlo!“ Rychle odvrátila hlavu, zamrkala a zadívala se z okna. „Dobrá,“ uzavřela to lady Agatha suše. „Tak budou tuříny se zelím.“ Při těch slovech Angela prudce otočila hlavu a otevřela ústa dokořán. Její oči se střetly s upřeným pohledem Letty a Angela se začervenala. „Takže co?“ dožadovala se lady Agatha odpovědi. „Tak třeba kambalu,“ zamumlala Angela zahanbeně. Lady Agatha se na ni povzbudivě usmála. „A co k tomu?“ „V tomhle období jsou moc dobří krabi.“ „Ale, vážně?“ vydechla lady Agatha. Poprvé od chvíle, kdy překročila práh tohoto pokoje, se jí v očích zablýsklo. „Takže ryby?“ zamumlala. „To by mohlo být zajímavé. Ústřední téma moře. Mohli bychom udělat jeviště… myslím, mohli bychom na trávníku rozmístit malé pruhované slunečníky.“ Zamyslela se. „Ne, to by nestačilo. Potřebujeme něco mnohem exotičtějšího, abychom udělali dojem na publik… na hosty.“ Bylo báječné pozorovat lady Agathu při práci. Byla ve svém živlu. Soustředěně svraštila obočí a temné oči se jí leskly. „Jak to jen udělat?“ mumlala si pro sebe. „Tak třeba něco jako byla svatba… v Brighton Beach?“ Zamračila se. Ostatní na ni jen nejistě hleděli. Lady Agatha bubnovala prsty o opěradlo křesla. Náhle se napřímila, oči rozšířené, jako by ji náhle osvítila nějaká vnitřní představa. „Mám to! Uděláme mikádo!“ „Skvělé!“ vykřikla Angela. „Báječné!“ přidala se Eglantyne. „Co je mi- ká- do?“ chtěl vědět Anton. Díky bohu za jejího bratra. Slovo „Mikado“ bylo trochu známé, ale nemohla prozradit, kde ho slyšela, natož co to znamená. Lady Agatha se dala do zurčivého smíchu. „Je to hudební fraška. Výplod pana Gilberta a sira Arthura Sullivana. Určitě jste už slyšeli písničku Sýkorka?“ „Ale jistě!“ zajásal Anton. „Takový líbivý popěvek, že? Ale co to má co dělat s oslavou Angeliny svatby?“ „To je jen takový odrazový můstek,“ vysvětlovala lady Agatha. „Poskytne nám téma, s kterým se dá pracovat. A soudržnost. Ta je moc důležitá. Nemůžeme tu mít plno vedlejších zápletek, že?“ „Jakých vedlejších zápletek?“ divil se Anton, celý zmatený. Ani Eglantyne tomu moc nerozuměla. „To jsou postranní elementy,“ vysvětlovala lady Agatha laskavě. „Věci, které odvádějí pozornost hostů od… od toho, aby sledovali hlavní děj.“

Předklonila se na své židli, ve tváři nadšení, hlas vzrušený. Ona to miluje, pomyslela si Eglantyne. Není divu, že je v tom tak dobrá. Její nadšení je naprosto úchvatné. A jak úžasně dokáže věci vysvětlit! Sama Eglantyne pociťovala jisté vzrušení i Anton se tvářil zaujatě. A dokonce i ve tváři Angely, přestože nešťastné kvůli příhodě z minulosti, se zračil zájem. „Víte,“ pokračovala lady Agatha vzrušeně,“ všechno do sebe musí zapadat a vést ke konečnému, triumfálnímu vyvrcholení – což bude slavnostní přípitek hostí ženichovi a nevěstě. Všechno, prostíráním počínaje, přes kostýmy, správné načasování a osvětlení, musí klapat.“ Naučeným divadelním gestem máchla rukou. „Jinak to nebude prvotřídně odvedená práce.“ „No tedy,“ vydechla Eglantyne. Lady Agatha se spokojeně usmála a znovu se opřela. „Jen málo lidí, kteří navštěvují takové akce, dokáže pochopit, jak všechno musí být dokonale sladěné, aby to hladce probíhalo. Je to perfektní, pokud se to na první pohled jeví jako velice jednoduché.“ „Ach!“ Anton si zamnul ruce, ve tváři šťastný úsměv. „Tak si myslím, že jsme ve vás našli učiněný poklad, lady Agatho. Prosím, dělejte cokoli, co uznáte za vhodné…“ Zarazil se a vrhl pohled nejdřív po Angele a pak na Eglantyne. „Tedy pokud s tím tady Angela s Eglantyne budou souhlasit…“ „Ale jistěže!“ zvolala nadšeně Eglantyne. „Samozřejmě!“ přidala se Angela. „No nazdar,“ zašeptala lady Agatha.

Kapitola 16 Svědomí je jako milovaný pejsek: jestliže si ho rozmazlíte tím, že mu budete věnovat příliš mnoho pozornosti, začne štěkat v tu nejnevhodnější chvíli. BRZY ODPOLEDNE, den po kroketovém turnaji, dostal Elliot odpověď na svůj dotaz ohledně lady Agathy. Právě vycházel z pošty a dopis z příslušné sňatkové kanceláře si zastrkoval do kapsy kabátu. V tu chvíli se z nádražní budovy vynořila Letty se svým psíkem u nohy. V ruce táhla neforemnou kabelu, která jí ztěžka narážela do stehna, jak se snažila kráčet vzpřímeně. Vítr, který se zvedal už od rána, provokativně dotíral na klobouk, který nejenže sám o sobě budil posměch, ale způsob, jímž jej měla naražený na hlavě, byl triumfem absurdity. Byla tak zaujatá objemnou kabelou, že si vůbec nevšimla, když stanul po jejím boku. „Dovolíte?“ Sklonil se, aby jí vzal kabelu z ruky. Ta upadla s žuchnutím na zem a Letty zvedla hlavu. Krempa jejího klobouku mu sahala pod bradu. „Sire Elliote!“ Z tváře jí vyprchala všechna barva. „Lady Agatho.“ Zřejmě ještě pořád myslí na jejich polibky. Není sama. Celé dopoledne proseděl za stolem, před sebou hromadu soudních případů a dovolání, a na nic z toho se nebyl schopen soustředit. Stále ji cítil ve svém náručí, její rozevřené rty na svých ústech, vstřícné a žádoucí. Neměl se tak nechat unést, neměl to ve zvyku, stejně jako neklel v přítomnosti žen. Ale vyvolalo to v něm bouři hladu. „Ach bože, můj klobouk vám poškrábal tvář.“ Její ruka se pohybovala nebezpečně blízko jeho brady, než ji nechala zase klesnout. Uvědomil si, jak moc touží po tom, aby se ho dotkla. „Promiňte.“ „To je v pořádku,“ prohodil. Než si to stačil uvědomit, natáhl ruku a urovnal jí klobouk na kaštanových vlasech do stejně směšné polohy, jako byl předtím. Opět se řídil pouze svým instinktem a neohlížel se na žádná společenská pravidla. Byla to její vina, a jestli se na něj bude ještě chvíli takhle dívat, tak… „Tak,“ znovu sáhl po její kabele a opatrně mrkl po jejím klobouku. „Dovolíte, abych vám pomohl?“ Překotně popadla oběma rukama ucha kabely a přitiskla si ji k tělu. „To není třeba,“ vyhrkla zajíkavě, „já to zvládnu.“ „A kampak jedete?“ zeptal se a zároveň mu celým tělem projela vlna děsivého strachu, že by mohla odjet, že by ho mohla opustit. „Kam odjíždím?“ zamrkala nevinně. „Jak vás to napadlo?“ „Vyšla jste z nádraží. A nesete si zavazadlo.“ „Myslíte tohle?“ Hodila okem po kabele. „Chtěla jsem si zajet vlakem do toho městečka na pobřeží pár mil na sever. Jak jen se jmenuje? Whitlock?“ „Whitlock je třicet mil odtud.“ „Vážně?“ zeptala se nevinně. Na čele jí vyskočily drobounké krůpěje potu.

Zatřepala kabelou. „To nevadí. Vlak do Whitlocku dneska stejně nejede.“ „Poštovní vozy jezdí každý den, ale vozy pro cestující jenom obden,“ vysvětloval. „Little Bidewell je malé a zapomenuté městečko.“ „Taky jsem si všimla.“ „Proč vlastně chcete jet do Whitlocku?“ Byla to troufalá otázka a hlavně mu do toho nic nebylo. Opět vážně porušil pravidla bontonu, avšak vyptávat se byl zvyk, kterého se nedokázal zbavit. A Elliota zajímalo všechno, co tahle žena podnikala. „Dohodli jsme se s Bigglesworthovými na tématu svatební hostiny a já chtěla jet do Whitlocku pro… pro škebličky. Kvůli výzdobě.“ Byla sama se sebou velice spokojená. „Takže pokud se tak na den nebo na dva vytratím, víte, kde budu. Budu sbírat pěkné velké lastury ve Whitlocku. Ale stejně si myslím, že vám vůbec nic není do toho, kde se pohybuju, sire Elliote.“ Pozorně se na ni zadíval. Den předtím ji držel v náručí, líbal ji a ona mu oplácela stejnou měrou. Při tom pomyšlení mu její poznámka připadla neupřímná. „Vy se podceňujete, lady Agatho, a já bych se vsadil, že je to u vás vzácný úkaz.“ „Skutečně?“ Zamrkala. „Nevím, co tím myslíte, sire Elliote, ale jestli narážíte na ten včerej…“ „Promiňte, že se tak vyptávám. Jsem právník a osvojil jsem si nepříjemné zvyky,“ přerušil ji. Ještě nebyl připraven toto téma rozebírat. „Jen jsem vám chtěl nabídnout pomoc. Kdybyste si přála jet do Whitlocku, moc rád bych vás tam zavezl.“ „Ne!“ vykřikla prudce, až sebou Elliot trhl. Pak si ale vzpomněl, že její obavy zůstat s ním o samotě jsou zcela namístě. Včera se těmi svými poznámkami o jeho provincialismu dotkla jeho pýchy. Bylo od něj hloupé, že se nechal vyprovokovat. Neuměl si představit, že by se to nějaké jiné ženě mohlo podařit. Chtěl jí dát lekci, že není sama, kdo má zkušenosti a je znalý velkého světa. Místo toho v ní ale objevil nezkušenou femme fatale, která se k němu tiskla s takovou vášní, jež ho ohromila téměř stejně jako touha, kterou v něm vzbudila. Netušil, kdo je tím setkáním víc zaskočený, jestli ona nebo on. Uvědomoval si, že bude lepší, když bude své reakce krotit a zachová si kamennou tvář. Ať byla její minulost jakákoli, zdaleka nebyla taková, jak se tvářila. Bylo mu jasné, že musí postupovat opatrně. Byla mnohem křehčí a on teď získal důkaz. „Vím, že máte všechny důvody mi nevěřit, ale slibuji vám, že se mnou jste v naprostém bezpečí.“ Pochybovačně si ho změřila a pak si přehodila kabelu do druhé ruky. Přitom se uhodila do nohy a v obličeji jí bolestivě škublo. „Prosím, dovolte mi, abych vám to vzal,“ nabízel se. „Zdá se to být těžké.“ Zastavila se, chvíli váhala a pak postavila kabelu na zem. „Budu vám moc vděčná. Je dost těžká. Po cestě na nádraží jsem se zastavila v několika místních obchůdcích a koupila jsem tam pár věcí na výzdobu stolů. Ta kabela se ale teď nedá unést.“ „Bude mi potěšením.“ Chopil se uch. Propána! Jako by si umínila, že vyzdobí stoly na hostině Bigglesworthových samými kameny. „Kam to bude?“ „No, to je těžké. Ham už se vrátil zpátky na Hollies. Myslela jsem si, že pojedu do Whitlocku, víte?“ „Tak vás zavezu zpátky, co říkáte?“

„Vy, sire Elliote?“ Pohlédla na něj a měřila si ho tak důkladně, jako si na tržišti prohlížíme rybu, kterou sice prodávají jako čerstvou, ale my máme podezření, že už je den stará. I její psík, který jí posedával u nohy, zvedl hlavu a zlověstně si ho měřil pohledem. „Hmm.“ Očividně se ho snažila vyvést z míry. Měl by se cítit uražený, ale jeho to bavilo. Během svého života už přišla na to, že nejlepší cestou k úspěchu je umění zahnat protivníka do kouta. „Tak dobře,“ kývla konečně a zavěsila se do něj. „Měli bychom si pospíšit.“ Elliot se snažil nedat najevo rozrušení, jaké v něm její těsná blízkost vyvolala. „Mám pocit, že od moře se sem něco žene.“ Kývl směrem k západní obloze. Pohlédla k obzoru. „Tak to bych vás měla poslechnout, protože, jak se zdá, tady na venkově se v počasí vyznáte velice dobře.“ Jako by měla v popisu práce popichovat ho, kdykoli se jí naskytne příležitost. „Jste moc laskavá,“ prohodil. „Vůz mám před poštou.“ Pohlédla na psíka. „Tak pojď, kamaráde. Máš po výletě.“ Psík vyskočil a vyrazil ulicí, jako by přesně věděl, kde Elliot nechal stát svůj povoz. A skutečně, byl tam, jak řekl. Elliot položil tašku lady Agathy na podlahu a Lambikins si na ni vzápětí vyskočil jako do pelíšku. Pak se k ní Elliot otočil. „Omlouvám se, ale je to jenom čtyřkolák, budete muset sedět vedle mě.“ „Nevadí.“ Obrátila se a čekala, až jí pomůže nahoru. Měla úzká záda a stála nepřirozeně vzpřímeně, ale její úzký pas a oblé boky mu připadaly velice půvabné. Ohlédla se přes rameno. „Děje se něco, sire Elliote?“ Líbilo se mu její sebevědomí i to, jak ji těšilo, že je ženou. A jak upřímně dokázala využívat předností svých půvabů. Byla to moudrá žena, která si moc dobře uvědomovala svou cenu. Elliota odjakživa přitahovala inteligence snoubená se smyslem pro praktické věci. Na Letty se mu líbilo úplně všechno, a to bylo moc špatné, protože se chystala brzy odjet. „Ale vůbec ne, lady Agatho.“ Uchopil ji v útlém pase a zvedl nahoru. Byla poddajná, a ty ladné křivky… Pustil ji a přešel ke koni. Pak se vyhoupl na sedátko, uchopil otěže a zamlaskal. Kůň vykročil, ale neklidně pohazoval hlavou, jak cítil blížící se bouři. Jeli míli, pak dvě. Vzduch byl prosycen solí, kterou sem přinášel vítr od moře, a po olověné obloze nad jejich hlavami ztěžklé černými mraky poletovali povykující rackové. Kůň znervózněl, když se cesta zúžila. Vedla jabloňovým sadem. Znovu se zvedl vítr a strhával květy z bohatě obsypaných větví stromů. Lady Agatha se dala do smíchu, zvedla tvář proti větru a zavřela oči, jako dítě, které čeká na polibek. Elliot ji pozoroval, uchvácený tím projevem přirozenosti. Náhle se jí okraj klobouku zachytil za větev jabloně, a ta jí ho strhla z hlavy. Vlasy se ji rozlily po zádech a vítr se jich okamžitě zmocnil svými neposednými prsty. „Miluju bouřky!“ vykřikla a snažila se zachytit klobouk. „Zdá se, že ta náklonnost je vzájemná,“ odpověděl. Ona se znovu rozesmála a chtěla si přitisknout klobouk k hrudi, ale vítr jí ho vytrhl z prstů a odnášel ho do polí.

Zaskočilo ji to. Nehledě na možné nebezpečí se postavila. Elliot ji rychle popadl za zápěstí a strhl ji: pátky na sedátko vedle sebe. „Zůstaňte sedět!“ vykřikl, zatáhl za otěže a přinutil, vzpouzejícího se koně sjet ze silnice do pole. Práskl bičem a valach se rozběhl za vzdalujícím se kloboukem. Něco takového však nikdo z nich nečekal. Sotva ujeli sto metrů, zjistili, že klobouk zůstal viset na větvičce jednoho z keřů. Stačilo jenom natáhnout ruku a vzít i ho. Elliot se natáhl, cennou trofej v ruce, a zastavil koně. Odstranil z klobouku větvičky a trávu a s vítězoslavným úsměvem ho podal Letty. „Děkuju,“ zašeptala lady Agatha a oči se jí rozzářily. Při pohledu na ni se mu do tváře nahrnula krev. Mátla ho a rozčilovala zároveň. V jedné chvíli to byla drzá liška a v další se na něj smála, jako by jí prokázal nějakou bůhvíjakou laskavost. „Není zač,“ prohrábl si vlasy. „Byla by to věčná škoda přijít o tak roztomilý klobouček.“ Chvíli se na něj mlčky dívala a pak ho objala oběma rukama kolem krku a políbila ho na tvář. „Vy můj hrdino!“ Paže ho bolely, jak ji toužil také obejmout, ale neodvážil se. Bál se, aby ji nevyděsil. Poprvé od chvíle, co se seznámili, se zdála být naprosto uvolněná, bezstarostná a šťastná. Zlehka ho odstrčila a se smíchem se pokoušela urovnat na klobouku strženou stužku a pomačkané hedvábné květinky. Už to trvalo moc dlouho. „Musíme si promluvit, lady Agatho.“ „Kdepak, nic nemusíme,“ odsekla Letty a vyděšeně se na něj zadívala. Takže on už to ví. Zjistil, že není lady Agatha. Hrdlo se jí sevřelo úzkostí. Jeho odzbrojující a podivně přitažlivá zranitelnost byla ta tam. V tu chvíli vedle ní seděl přísný a odhodlaný – i když pořád stejně úžasný – muž a pohled měl tak soustředěný, až měla pocit, jako by jí četl i ty nejtajnější myšlenky. „A tady se stejně nedá pořádně mluvit,“ dodala hlasem, o kterém si myslela, že zní rozumně. „Bude lepší…“ „Mrzí mě, že na tom musím trvat, ale čekal jsem už příliš dlouho.“ Letty se zadívala na koňský zadek. Proč jen to zatracené zvíře nezařehtá nebo něco neudělá? Proč se třeba Fagin neprobudí a nezačne někam utíkat? Šťouchla do něj botou. Ospale zavrčel, přetočil se na záda a začal pochrupovat. „Dlužím vám svou nejhlubší omluvu.“ Letty ztuhla. „Cože?“ „Chtěl bych se vám omluvit.“ Ale jistě. Je přece džentlmen, jak na to mohla zapomenout? S úlevou zavřela oči. „Aha,“ vydechla. „Ten polibek! S tím se netrapte. Přijímám vaši…“ „Ne.“ Vítr mu cuchal vlasy a uvolnil prameny, které se vždy snažil mít úzkostlivě uhlazené. Vypadal mladší, téměř jako chlapec. Obzvlášť když se usmál, jako právě teď. „Omlouvám se, jestli vás tím zarmoutím, ale mě vůbec nemrzí, že jsem vás políbil.“ Tělem jí projel záchvěv radosti. „Ne, já se vám omlouvám za to, že jsem vás podezříval.“ Letty znovu ztuhla. Opět zavál vítr a načechral jí sukně. Kůň se ošil, ale Elliotovy

silné opálené ruce ho uklidnily. „Prosím?“ „Víte, když jste přijela, tak jste… no, nebyla jste taková, jak jsem si vás představoval. A tak jsem poslal telegram do Londýna a požádal jsem, aby mi zjistili, kde teď jste a poslali váš stručný popis.“ „Nuže?“ Zatvářil se provinile. „Moc dobře znáte odpověď. Lady Agatha je v současné době v Northumberlandu. Stop. Popis. Stop. Zrzavé vlasy, věk mezi pětadvaceti a třiceti. Stop.“ Mezi pětadvaceti a třiceti? Letty nechtěla věřit svým uším. Lady Agatha? Té ženě bylo přinejmenším pětatřicet. Ale bůh jí žehnej za její marnivost. Kdyby přiznala svůj skutečný věk, Letty by se za ni nemohla vydávat. Mrknutím oka se Lettyno pobavení změnilo v hněv. Lady Agatě možná stačí předstírat, že jí je devětadvacet let, ale Letty je pouhých pětadvacet! Propána. Jak může být sir Elliot tak slepý, že nedokáže poznat, jak je mladá? Možná že není tak zkušený, jak si ona myslí. Potřeboval by brýle, v tom to je. „A něco je v nepořádku?“ Opálené propadlé tváře mu znachověly. „Ach ano, já se vám nedivím. Prověřuju si vás tady jako nějakou tulačku, která přijela do města s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou.“ Letty polkla a s pocitem nelibosti si uvědomila, že u nohou jí leží kabela naditá věcmi patřícími lady Agatě. „Nemusíte se kvůli tomu cítit hloupě, určitě jste pro to měl dobré důvody.“ Nedokázala si však představit, jaké důvody by to mohly být. Zdálo se, že její přetvářka zabrala. „Tak jaképak jste k tomu měl důvody?“ „To nestojí za řeč,“ ošíval se. „Zřejmě mám v sobě víc života, než byste od vévodovy dcery očekával.“ „Ano.“ Přistoupil na její hru. „V tom to je.“ Opřela se. „Aha. V tom případě je vaše podezření naprosto pochopitelné. Koneckonců je to logické, když jste policejní soudce.“ „Jste stejně laskavá jako velkorysá. Ale moje chování je přesto neomluvitelné.“ „Já vám to promíjím.“ Mávla rukou. „Chápete? Nic se nestalo.“ „Ale stalo,“ trval na svém. „Podezření a opatrnost jsou moji průvodci životem, lady Agatho. Řídím se jimi, protože jsem se naučil, že je lepší omylem nedůvěřovat než riskovat slepou důvěřivost.“ Zvedl se vítr a obrátil mu klopy saka na krk. Jako by si toho ani nevšiml. Poznala, že má na mysli nějakou konkrétní příhodu. V hlavě se jí rozezněly varovné signály. Nechtěla o něm nic vědět – ne, to si jen namlouvala. Chtěla o něm vědět úplně všechno. Děsilo ji to. Nikdy ještě nepotkala muže, jako on, a možná už nikdy nepotká. „Jak jste na to přišel?“ Na okamžik měla pocit, že jí neodpoví. Byl ale džentlmen a nikdy by ji neodbyl slovy, že jí do toho nic není. „V armádě. V Súdánu. Měl jsem velitele, který byl pověstný jako geniální taktik. Byl jsem moc hrdý, že jsem pod jeho velením.“ Celý se napřímil. „A on vás zradil.“ „Byl jsem idealista. A také moc mladý.“ Pohlédl na ni a omluvně se usmál. „Můj bratr

Terence zemřel ve válce v Zulu, a když jsem se dozvěděl o jeho smrti, okamžitě jsem se nechal naverbovat. Nemohl jsem se dočkat, až budu válčit pod vlajkou své královny. Poslali mě na Střední východ. Znáte mého otce.“ Pohled mu zjihl. „Dokážete si představit, jak jsem byl vychovaný. Už od kolébky nás učili, že Anglie je nejmocnější národ na světě a že její velikost spočívá hlavně v tom, že právo a spravedlnost tam platí pro všechny bez rozdílu.“ „Ano. Spravedlnost.“ „Důstojník, o kterém jsem mluvil, hodně pil, ale nikdy ne na bojišti. Kromě jediné výjimky.“ Letty vyčkávala. „Moje četa se nacházela deset mil ve vnitrozemí. Nečekali jsme žádný útok. Několik dní se nic nedělo, ale tu noc se jeden z mých zvědů vrátil s informací, že nepřátelská vojska se shromažďují na východ od hlavního tábora. Okamžitě jsem s tou informací poslal do tábora kurýra.“ „K velícímu důstojníkovi?“ „Ano. Ale ten mi neodpověděl. Následujícího dne, přesně jak jsem čekali, nepřítel zaútočil. My jsme dorazili pozdě, abychom mohli tábor bránit, a… byla to katastrofa. Hodně vojáků zemřelo, hodně jich bylo zmrzačeno.“ V očích se mu odrážely vzpomínky na prožitou hrůzu. „Vyhledal jsem velícího důstojníka, abych zjistil, kde se stala chyba. Prohlašoval, že žádnou zprávu ode mě nedostal.“ Tentokrát se mu ve tváři zračil výraz hořkosti. „Vyhledal jsem tedy posla. Byl to muž, kterému jsem bezvýhradně věřil. Ležel v polní nemocnici. Byl vážně zraněný a musel mít neskutečné bolesti, ale byl při vědomí. Přísahal mi, že zprávu doručil, ale velitel byl příliš opilý, aby si ji dokázal přečíst, a tak mu ji prý musel číst nahlas. Přísahal také, že byl přesvědčený, že po té zprávě velitel určitě vystřízlivěl a něco podnikl nebo že aspoň někoho pověřil, aby jednal jeho jménem. Mýlil se. A v tom byl právě ten zakopaný pes. Nebyli u toho totiž žádní svědci. Velitel byl sám.“ „To je hrozné,“ vydechla Letty. „Ano. Byla to zrada. A nejenom toho vojáka, za kterého nesl velitel odpovědnost, ale byla to zrada všech principů, za které jsme bojovali. A velitel z toho vyklouzl. Představte si, že když ten ubohý posel zemřel, podal na něj dokonce žalobu!“ V jeho hlase bylo znát hluboké zklamání a nevýslovný pocit zoufalství z osobního selhání. „A co jste udělal?“ Zašel jsem za ním. Strašně ho rozčílilo, že věřím slovu svého posla víc než jeho, a zpočátku se tvrdošíjně držel své verze. Ale já mu nedal pokoj. Věděl jsem, že se ke své lži nikdy veřejně nepřizná, ale že z něj musím dostat pravdu.“ „A podařilo se vám to?“ „Podařilo. Připustil, že nebyl schopný plnit odpovědně svoje povinnosti, ale trval na tom, že si nevzpomíná na žádnou zprávu, kterou mu můj posel doručil. Samozřejmě že se ztratila. Taky povídal, a to si pamatuju ze všeho nejvíc, že anglická armáda si nemůže dovolit přijít o takového geniálního vůdce, jako je on, a že smrt toho vojáka byla oběť, která stála za to. Není prý štěstí, zeptal se mě, že zemřel dřív, než se to všechno tak zvrtlo? A jaká může být slavnější smrt než zemřít při službě vlasti?“ „S tím jste jistě nesouhlasil.“

„To jistě. Ten muž zemřel v boji za svou vlast, která mu slibovala právo a spravedlnost, a nakonec ho zradily sliby, které jsme nedodrželi. Stanovil jsem si životní cíl postarat se o to, aby spravedlnost nebyla pouhou chimérou. A aby se mohla uplatňovat, musíme pro to udělat něco i my. Nemůžeme ji brát jako samozřejmost.“ Rozhostilo se mezi nimi ticho, i vítr přestal vát, bylo slyšet jenom jemné šustění trávy. „A co se stalo s tím velitelem?“ „Vyšetřovali ho,“ Ani nemusel prozrazovat na čí popud. „Ale nic mu nedokázali. Ten případ se nikdy nedostal k soudu. O pár let později zemřel přirozenou smrtí.“ Elliot se na ni vážně zadíval. „Nevyprávěl jsem vám tenhle příběh proto, abych si vysloužil vaši litost. Chtěl jsem vám jenom vysvětlit, proč jsem se k vám tak choval. Ale vysvětlení neslouží jako omluva. Já se omlouvám za sebe.“ „Ale jděte, to není třeba.“ „Ale je.“ Odmlčel se, pozorně se na ni zadíval a výraz ve tváři mu změkl. „Je směšné podezírat takovou oslnivou a energickou ženu, že není tím, kým se zdála být, jenom proto, že jsem ji nikdy předtím neviděl.“ Ne, bože, jen to ne. Letty se nervózně zavrtěla. „Být opatrný není přece žádný zločin, sire Elliote.“ „To není, ale může to snadno přerůst v obtěžování,“ dodal. „Děkuji vám, že jste mi to připomněla dřív, než bych se dopustil nějakého neomluvitelného prohřešku na nevinné osobě.“ Oněměla z pocitu viny. Elliot by si měl dávat pozor na lidi. Měl by si vzít ponaučení z lekce, kterou mu život udělil a za kterou zaplatil tak vysokou cenu. Nikomu by už neměl věřit, a v první řadě ne Letty. Nejhorší ze všeho bude, až nakonec zjistí, jak ho podvedla – a on to zjistí – nikdy už jí neuvěří. Nikomu už neuvěří. Jak mu ale říct pravdu, aniž by se sama nevystavila nebezpečí? To by bylo šílenství… „Myslím, že jste udělal dobře, když jste si na mě vyžádal referenci,“ vyhrkla. Tak, a je to venku. „Prosím?“ „Nemůžete lidi soudit jenom podle toho, jak vypadají. Věřte mi, já o tom něco vím.“ Letty se v duchu peskovala, co to pořád plácá. „Vždycky byste měl s jistotou vědět, jaké karty vám byly rozdány. Jestliže vám něco připadá podezřelé, pořádně si to prověřte.“ Pro rány boží, ona se snad musela zbláznit! „Buďte opatrný. Svět je plný podvodníků, lhářů a zlodějů. A ti se nelegitimují na potkání. Dobře jste udělal, že jste si mě nechal prověřit. Věřte mi, já vím, o čem mluvím.“ Láskyplně se na ni zadíval. „Přál bych si, abyste to nevěděla.“ „Prosím?“ „Z vaší řeči jsem pochopil, že vás nebo někoho vám blízkého někdo zradil. A je mi to moc líto.“ Vzpamatovala se právě včas, aby jí neklesla brada. Dobrý bože, on to myslí vážně. Nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Jenom na něj zírala a toužila, aby byla ženou, za kterou ji považuje, a aby si zasloužila jeho něhu a zájem. Byla podvodnice

s pokřiveným charakterem. Režiséři na divadle měli pravdu. Nikdy z ní nebude hvězda. Není schopna hlubšího citu, protože v ní žádný není. Je povrchní, prázdná nádoba, která čeká, že ji naplní city jiných lidí. „Omlouvám se vám, Agatho.“ „Letty,“ zamumlala zničeně. „Prosím?“ Celá ztuhla. Co to jen vyvádí? Jestli se bude dál chovat jako hlupačka, nakonec se jí doopravdy stane. To nesmí dopustit. Byla nervózní, to bylo celé. Nesmí se takhle vědomě ničit. Hořce se usmála. „Přátelé mi říkají Letty.“ „Letty,“ opakoval pomalu, jako by zkoumal jedno písmeno po druhém, a zdálo se, že se mu to jméno líbí. „Hodí se k vám. Je to přezdívka?“ „Ne, moje prostřední jméno,“ Nebylo lehké si vymýšlet, když se na ni tak hezky usmíval. Měl nádherné oči a něžný úsměv. Natáhl ruku a odhrnul jí pramínek vlasů z čela. Jeho prsty se tam na okamžik zdržely, přejely po spánku, pak dolů po tváři až k bradě. Cítila, jak slábne v kolenou a zmocňuje se jí malátnost. V tu chvíli úplně zapomněla na obezřetnost, zapomněla na strach. Naklonila hlavu a přitiskla si tvář k jeho dlani. „Připadá mi, že je mým údělem se vám neustále omlouvat,“ pronesl, ale netvářil se přitom vůbec lítostivě. „Jak to?“ „Protože se vás nedokážu nedotýkat.“ Srdce se jí rozbušilo v hrudi. „Ach.“ Jeho ruka jí sklouzla na záda. Zavřela oči. Zlehounka jí vtiskl polibek na rty, sladký, medový polibek, který v ní však vzbuzoval vášeň. Rozevřela rty a zaklonila hlavu dozadu v rozechvělém očekávání. Nic nenásledovalo. Znovu oči otevřela. Seděl opřený na sedátku a pozoroval ji hladově i pobaveně zároveň, koutek úst zdvižený. Má ji za blázna, nebo ji pokouší, anebo je – i když to zní neuvěřitelně – prostě jen bezradný? „Co to má znamenat?“ zeptala se Letty. „Na co si to tady hrajete?“ „Víte, Letty,“ odpověděl, „já se vám totiž dvořím.“

Kapitola 17 Nic tak nedokáže pošimrat lidskou ješitnost jako slůvko „pomoc“. „NEMŮŽEŠ PŘECE ODEJÍT,“ namítal Cabot. Stál ve dveřích jejího pokoje, bradu pokleslou ještě níž než obvykle. „Ale jdi, drahoušku, kdo by si pomyslel, že mě budeš takhle přemlouvat.“ Letty ukousla kus niti a vrátila špulku zpátky do košíku lady Agathy. „Nezlehčuj to, Letty. Já to myslím vážně. Ted nemůžeš z Hollies odejít.“ Letty podržela jehlu na světle a zašilhala, jak se snažila protáhnout jejím ouškem nit. „Nikam zatím neodcházím. Šiju, jak vidíš. A nebudu schopná to došít a vzít si tyhle šaty k večeři, pokud mě nenecháš v klidu pracovat.“ Vzala do ruky lem mušelínových šatů v zeleno-fialové barvě. Přála si, aby Cabot odešel. Hlavou se jí honily neklidné a směšné myšlenky a potřebovala být sama. Co tím sir Elliot myslel, když jí říkal, že se jí „dvoří“? To přece nemohl myslet vážně. Muselo pro to existovat nějaké vysvětlení. „Dvoření se“ mělo zřejmě pro tuto společenskou vrstvu nějaký jiný význam. Určitě nemohl mít na mysli to, co si myslela ona… protože pak by… No, prostě to nemohl myslet vážně a tečka! ,,…a abych tě ochránil, tak jsem ho spálil.“ Cabotova poslední slova se zaryla Letty až do morku kostí. „Co jsi spálil?“ „Dopis, který napsala lady Agatha slečně Bigglesworthové.“ „Cože?“ Letty vypadly šaty z rukou. „Jaký dopis?“ „Dopis, který dostala slečna Bigglesworthová od lady Agathy včera odpoledne, když jsi byla v Little Bidewellu. Prokristapána, Letty, tohle je důležité. Musíš vážně udělat všechno pro to, aby to klaplo,“ naléhal. Letty si nevšímala jeho rozmrzelého tónu. Jestliže chce utéct, musí vědět, kolik jí na to ještě zbývá času. „Co bylo v tom dopise, Cabote?“ Cabot se zamračil. „To byla soukromá korespondence, slečno Pottsová. Nikdy bych…“ Tak tomu Letty nevěřila. „Pokud jsi ho spálil, nemusíš mít žádné výčitky svědomí kvůli tomu, že sis ho předtím přečetl. Tak co tam stálo? To je důležité, Cabote.“ Cabot si povzdechl a jeho strojená nadřazenost byla najednou ta tam.,, Byl to krátký dopis. Omlouvala se za všechny nepříjemnosti, které svým odjezdem a vlastní svatbou způsobila, a posílala peněžní poukázku, kterou chtěla Bigglesworthovým uhradit všechny počáteční výdaje. Doporučila pár londýnských agentur, které by ji mohly nahradit. V závěru psala, že odjíždí na několik měsíců na svatební cestu do ciziny.“ Letty si zhluboka oddechla. To je dobrá zpráva. Lady Agatha je bezpečně daleko a Bigglesworthovi zatím zhola nic netuší. Bezprostřední nebezpečí tím pádem pominulo. Usmála se a znovu vzala do ruky rozešité šaty. „Ta se má,“ pronesla. „Ano, ona se má,“ opakoval Cabot, „ale slečna Angela jen na tom podstatně hůř.“ „Hm, to je pravda,“ připustila Letty a jehla se jí v ruce jen míhala. Malá Angela je teď v pěkné bryndě, a k tomu má ještě problémy s bývalým přítelem, který ji vydírá. To ale není její věc. Letty uhladila prsty šev. Našije na to kousek krajky a nebude nic vidět.

„A proto tady musíš zůstat a postarat se o Angelinu svatbu,“ uzavřel Cabot. „Ty ses snad zbláznil?“ Letty k němu zvedla oči. „Zítra večer už tu nebudu. Byla bych pryč už dneska, kdyby ten zatracený vlak jezdil každý den.“ Hodila pohledem po kabele, která pořád stála tam, kam ji předtím odložila. Nemělo smysl ji vybalovat. Lístek na vlak už měla koupený, ale ne do Whitlocku, jak tvrdila siru Elliotovi, ale na jih do Yorku. Má tedy před sebou ještě jednu noc, kdy si může hrát na dámu. Jednu jedinou noc, kdy… Ještě jednu noc. A on možná ani nepřijde. „Nemůžeš odjet, Letty. Myslím to vážně.“ „To se uvidí,“ odsekla a náhle ji přepadl smutek. Odstřihla kus krajky, kterou si vybrala, a začala ji špendlit ke švu. „Jestli odejdeš,“ varoval ji Cabot, „okamžitě jdu za sirem Elliotem a řeknu mu, kdo a co jsi.“ Letty ustala v práci. „Nevěřila bych, že bys dokázal vydírat přítele,“ podotkla. „Nedáváš mi na vybranou,“ odsekl Cabot, aniž by uhnul očima. Byla to Letty, kdo první vzdal jejich souboj pohledů. Nebylo to od ní fér. Cabot se snažil chránit rodinu, která si zasloužila jeho věrnost. A to, co jí navrhoval, bylo totéž, po čem v skrytu duše nesmírně toužila. Nemínila ale proto riskovat život. „Nebuď směšný, Cabote,“ namítla. Nic jsem neslibovala. Od samého začátku jsem ti říkala, že se tady zdržím jen pár dní. Tenkrát jsi nic nenamítal. A pro mě se nic nezměnilo. Bigglesworthovi jsou na tom stejně jako v den, kdy jsem přijela. A ještě ani nedostali dopis od lady Agathy. Přinejhorším ztratili pár desítek hodin, kdy si za ni mohli hledat náhradu.“ „A co myslíš, že udělají, až zjistí, že jejich zázračná svatební víla je nechala na holičkách? Že žena, kterou si vystavili na piedestal, je podvedla?“ rýpl si Cabot. Letty se jeho slova dotkla, ale byla na bolest zvyklá. Věřila však, že nezáleží na tom, jestli má člověk bolest. Záleží jedině na tom, aby ostatní neviděli, že je slabý. Cabot nesmí vidět, že ona má nějaké slabé místo. „Budou si prostě muset najít někoho jiného,“ pronesla odhodlaně. „A navíc jsem si jistá, že někdo v Londýně velice rád pomůže Antonovi od peněz, které má na tu svatbu připravené.“ Přála si, aby věřila tomu, co tak rozhodně tvrdí. Cabot po ní vrhl výmluvný pohled, ale nic neřekl. Nenáviděla ten cizí, strašlivý, neznámý pocit viny, který se jí zmocnil. Neměla přece žádný důvod cítit se provinile… tedy, aspoň ne tak moc. „A kromě toho,“ dodala na svou obranu, „Bigglesworthovi by měli být rádi, že jsem přijela. A to určitě budou, až uvidí Angelu v šatech ušitých podle mého návrhu. Bude v nich vypadat jako princezna z pohádky.“ „Já vím,“ přikývl Cabot. „A právě proto bys tu měla zůstat.“ Posadil se na pohovku vedle ní a vzal ji za ruku. „Ty to zvládneš, Letty, já vím, že ano. Máš smysl pro styl po svý mámě a smysl nevlastního táty pro drama.“ Vrhla po něm pohled plný hořkosti. „To, že mě vychovala prvotřídní kostymérka a druhořadý kouzelník v zákulisí kabaretu na West Endu, přece neznamená, že hned musím umět plánovat svatby pro smetánku, Sammy.“ Nadzvedl lem sukně šatů, k nimž přišívala krajku. „Ale ano, znamená. Jen si

uvědom, co už jsi udělala pro slečnu Angelu a co děláš teď. Oháníš se jehlou stejně úžasně jako tvoje matka, Letty. A s jídlem a hostinou si vůbec nemusíš dělat starosti, ani s číšníky a jinými zaměstnanci. Dodavatel se o všechno postará.“ Když neodpověděla, pokračoval: „Slyšel jsem slečnu Bigglesworthovou, jak říká Grace Poolové, že jsi snad nakonec za hlavní motiv pro hostinu zvolila Orient. Je tím úplně nadšená.“ „Dobrý bože,“ vydechla Letty omámeně. Náhle se jí udělalo nevolno. Nechala se unést svou rolí, nechala se unést výzvou a vzrušením, že i ona se může stát součástí tak významné události. „Jen jsem tak žvanila,“ bránila se. „Potřebovala jsem, aby si mysleli, že vím, o čem mluvím.“ „Ale ty to skutečně víš!“ trval na svém Cabot. „Slyšel jsem, jaks to přirovnávala k divadelní scéně, že je třeba diváky zaujmout, a máš plnou pravdu. Svatba, to je představení, jakých jsi zažila tucty. Vzpomínám si, jak jsme si vždycky vymýšleli, jakou postavíme scénu.“ „Ale to já vždycky jen tak zkoušela,“ zaprotestovala Letty zoufale, protože… bůh jí pomáhej… začínala si myslet, že by to přece jenom mohla dokázat. Pokud se toho ujme, bude to největší role v jejím životě. A jaká bude cena? Štěstí mladé dívky. A ještě pár dní s Elliotem. „Letty…“ stiskl jí ruku. „Nech mě chvíli přemýšlet!“ Bylo šílené o tom uvažovat. Vyprostila svou ruku z jeho sevření, složila hlavu do dlaní a zavřela oči. Vzápětí jí před očima vyskočil Elliotův obrázek, černé vlasy pocuchané od větru, způsob, jakým se usmíval, než k ní zvedl oči, pohled upřený, a přesto nesmělý. Ještě nikdy nepotkala nikoho jako on, muže, který by jí dokázal zrychlit tep a který v ní vyvolal pocit, že se chtěla stát někým jiným. Muži, které poznala předtím, byli krutí, hrubí, vždy ochotní se prát, rádi v lidech vyvolávali pocit strachu a líbil se jim pach krve. Na siru Elliotovi nebylo nic hrubého -ti chlapi by ho snědli zaživa – ale přesto to byl muž každým coulem. Tiše zasténala. Pokud zůstane, nezpůsobí nakonec svým odjezdem ještě větší bolest jemu než sobě? Za posledních šest let byla zvyklá myslet jenom na sebe, v první řadě se starat pouze o Letty Pottsovou a až pak o ty ostatní. Nemínila stavět jejich blaho před svoje vlastní. Tím by se stala měkkou a méně opatrnou. A kromě toho, pomyslela si na svou obranu, pokud zůstane, nebude to nefér vůči němu? On byl sir Elliot March, zámožný, měl majetek a přátele, kteří ho milovali a obdivovali. Zavřela oči ještě pevněji a v duchu se snažila přebrodit bažinou rozporuplných citů. „Letty…“ „Někdo na to přijde, někdo mě odhalí,“ pronesla se zoufalstvím v hlase a otevřela oči. „Ale neodhalí. Než přijede někdo z vyšších kruhů, kdo by mohl znát lady Agathu osobně, budeš už dávno pryč. Svatba je až za dva měsíce. Ty všechno naplánuješ, pošleš instrukce na místa, která lady Agatha doporučila ve svém dopise, a pak odjedeš. Já ti se vším pomůžu. A Grace Poolová taky. Ty to

dokážeš, Letty. Uvidíš.“ „A co skutečná lady Agatha? Co bude, až se vrátí?“ zeptala se Letty chraptivým hlasem. „Jestli někdo zjistí, že její svatbu organizovala nějaká… světská herečka, Angela bude celému městu na posměch.“ A bylo to tady znovu, opět se starala o problémy druhých, které se jí vůbec netýkaly. „A kdo by to komu říkal?“ nechápal Cabot, buldočí tvář zakaboněnou. „Neexistují žádné fotografie lady Agathy. A slyšelas, co napsala: Několik příštích měsíců bude trávit na svatební cestě. Pokud si někdo na ty svatební oslavy vzpomene a bude k tomu něco říkat, ona se neodváží přiznat, že tu v té době nebyla. Vypadala by nejen jako blázen, ale jako nezodpovědná ženská. Její pověst by byla rozcupovaná na kusy, pokud by se rozneslo, že nechala mladé nevinné děvče na pospas…“ odmlčel se a do tváře se mu nahrnula krev. ,,…na pospas pařátům chamtivé podvodnice?“ dokončila Letty sladce. Smutně se zasmála. „To je v pořádku, Cabote, máš pravdu. Není důvod myslet si, že bych se teď nějak změnila.“ Nepopřel její slova, což ji zabolelo – a taky překvapilo. Bývaly doby, kdy by se tomu zasmála a odbyla ho nějakou poznámkou. „Existuje ještě jeden důvod pro to, abys to udělala, Letty,“ pokračoval Cabot. „Vážně? Myslíš kromě toho, že mě práskneš siru Elliotovi, když ti nevyhovím? A jakýpak důvod to je?“ „Mysli si, co chceš, ale líp než ty to nikdo jiný neudělá.“ Znovu ji vzal za ruku. „Tak co, Letty, vyhovíš mi?“ Letty cítila hlavně radost z toho, že se jí, Letty Pottsové, dvoří samotný sir Elliot. Zamyslela se. Vlastně proč ne, byl by to parádní podfuk! Nejlepší kousek v její kariéře. Žehnala Sammymu, že jí právě včas připomněl, kým je: Letty Pottsovou, která se odváží k čemukoli a postaví se komukoli, a ještě se přitom dokáže smát. „Osvětlení, scéna, kostýmy. Naplánovat vstupy, naučit nevěstu jak se chovat, myslíš, že to nic nestojí?“ vyhrkla drsně. „To jistě. Ale ty se o to postaráš. Prosím. Dám ti ten šek, co poslala v dopise lady Agatha.“ Letty věděla, že kdyby se rozhodla okamžitě zmizet, Cabot ji nebude zdržovat. Nedokázal by jí bránit, byl měkkota, ne jako ona. Zároveň mu však musí být jasné, že pokud se rozhodne Bigglesworthovým pomoct, tak jistě ne z vrozené slušnosti, sympatie nebo lítosti nebo z nějakého popudu, kterými se obvykle řídí lidé jako sir Elliot, Bigglesworthovi nebo doktor Beacon. Cabot si o ní myslí, že je na rozdíl od něj tvrdá nátura. A má pravdu. Tak proč je jí do pláče? „Letty.“ Hlas měl tichý a prosebný. Zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí, a pohlédla na něj. „Zůstaneš tady, pomůžeš těm lidem se svatbou a mezitím si budeš hovět v prachových peřinách?“ „Ano.“ „A budeš nosit drahé šaty?“ „Ano.“ „Jíst vybraná jídla a pít prvotřídní víno?“ „Ano.“ „A za všechno shrábneš tučnou odměnu?“

„Ano.“ A taky bude s Elliotem. „Jistě,“ přikývla. „Vidím, že v tom to děvče nemůžu nechat.“

Kapitola 18 Jestliže je zápletka hubená, oblékni jí další kostým. OD CABOTOVA ODCHODU, kdy se odporoučel a nešetřil děkovnými slovy, neuplynulo ani dvacet minut, když se náhle ozvalo na dveře další zaklepání. Letty, která ležela na břiše v posteli a četla, se rychle posadila a strčila knihu pod polštář. „Vstupte.“ Do pokoje vešla Angela s Faginem v náručí. Psík vypadal mnohem blahobytněji než před pár dny. A také bylo vidět, že je o něj lépe pečováno. „Tetička Eglantyne mě požádala, abych vám zanesla Lambikinse,“ vysvětlovala, zatímco pokládala psa na polštář. Fagin vrhl po Letty letmý pohled, seskočil z postele, rozběhl se ke dveřím a posadil se před ně. Pak se ohlédl na svou paní. „Myslím, že si tetičku Eglantyne oblíbil,“ prohodila Angela. A proč by si ji taky neoblíbil? pomyslela si Letty. Chová se k němu hezky, dobře ho krmí a on je poprvé v životě v bezpečí a spokojený. A poprvé v životě se také nemusí bát provozu na rušných londýnských ulicích ani toho, že ho nějaký tulák odchytne a udělá si z něj večeři. Nedávala tomu malému mizerovi žádnou vinu za to, že si chce takovou příležitost vychutnat až do poslední kapky. Vždyť ona dělá totéž. Jsou s Faginem ze stejného těsta. Oba tady žijí pod jiným jménem, hrají si na něco, co nejsou, a přáli by si, aby to trvalo věčně. „Tetička Eglantyne si ho taky úžasně oblíbila,“ dodala Angela. „Tak to bychom jim měli dopřát, aby se mohli těšit ze vzájemné společnosti,“ podotkla Letty. „Mohla byste ho pustit ven, prosím vás. Cestu si určitě najde sám. V tomto ohledu je velice chytrý.“ „Děkuji vám,“ usmála se Angela. „Tetička má moc ráda společnost. Nikdy by to nepřiznala, ale myslím si, že až odejdu, bude se cítit hodně osamělá.“ Otevřela dveře. Fagin byl v mžiku na nohou a venku na chodbě. Ani se neohlédl. „Máte hodně práce?“ „Práce?“ Letty spustila nohy z postele a zvedla list papíru, na který si předtím dělala poznámky. Ze všech sil se snažila nemyslet na Elliota, a tak si listovala v Angelině knize Pravidla slušného chování, kterou si vybrala v knihovně. „Jen jsem si dělala poznámky ohledně svatební hostiny.“ „Omlouvám se, že jsem vás vyrušila. Hledala jsem svou knihu a říkala jsem si, jestli jste ji náhodou neviděla.“ „Knihu?“ Letty nenápadně zastrčila Pravidla hlouběji pod polštář za svými zády. Nemohla se dost dobře přiznat, že ji má u sebe. Bylo přece nemyslitelné, aby dcera vévody potřebovala knihu o etiketě. „Jakou knihu?“ „No, tu hloupou knížku, jak se chovat ve společnosti, kterou mám rozečtenou,“ vysvětlovala Angela. „Nevadí, najdu ji později.“ „Jistě někde bude.“ Však ji vrátím, ale až odpoledne, až si ji přečtu. Kdo by si jen pomyslel, že se společnost řídí tolika různými pravidly? Angela stále váhala s odchodem a Letty si vzpomněla na svoje vlastní mládí a stavy úzkosti. „Co Kip Himplerump, ozývá se?“

Angela zrudla. „Ne.“ „Ne? No vidíte,“ pronesla Letty potěšeně., Had to zkusil s vydíráním, nastražil návnadu, zjistil, že mu ji nespolknete, a tak zalezl zpátky pod kámen.“ „Vážně si to myslíte?“ zeptala se Angela dychtivě. „Samozřejmě. Radím vám, Angie, zapomeňte na celou tu záležitost. Měla byste se radovat, a ne se trápit kvůli nějakému hloupému dívčímu prohřešku.“ „Vy to nechápete.“ „A copak nechápu?“ podivila se Letty. „Kip je strašlivě majetnický. Má pocit, že já a on jsme si rozuměli.“ „No,“ odvětila Letty rozumně, „mýlil se. Vyděrači jsou v zásadě zbabělci. Jakmile se jim postavíte, stáhnou se do ulity. Už se tím dál netrapte.“ Pokud nejsou jako Nick Sparkle. Znechuceně se otřásla. V posledních dnech na něj nemyslela. Doufala, nebo si spíš toužebně přála, aby se přestal snažit ji hledat. „A co když toho nenechá?“ obávala se Angela. „Bude z vás markýza, Angelo,“ Letty vzala Angelu za ramena a vážně jí pohlédla přímo do očí. „Jestli si na vás Kip Himplerump dělá nároky, prostě si to s ním vyřiďte.“ Dívka zbledla, ale nic nenamítala, pouze přikývla. „To je moje děvče, Angie,“ chválila ji Letty laskavě. „Bude z vás dobrá markýza.“ Angela se na ni rozechvěle usmála. „Budu se snažit,“ slíbila. „To je dobře.“ Letty poplácala místo na posteli vedle sebe. „Pojďte se ke mně posadit. Zrovna jsem sepisovala nějaké nápady na hostinu.“ „Skutečně?“ Angela se posadila vedle Letty, která se na ni šibalsky zasmála. „Tak do toho, Angie, budete se muset ještě víc snažit., Nastávající nevěsta projevuje upřímnou radost a nadšení při přípravách blížící se svatby`,“ citovala úryvek z úvodní jednoaktovky, v níž hrála v loňském roce. Angela, kterou vytrhl z chmurné nálady přehnaně afektovaný tón, jímž Letty citovala úryvek, se dala do smíchu. „Jak jen to děláte?“ „No, já jsem totiž učiněný poklad na vyhledávání skrytých talentů,“ prohlásila Letty slavnostně. A raději bych si měla dávat pozor, aby mě tito talenti nepřivedli do záhuby. „Copak jste měla na mysli?“ nechápala Angela. „Zvažovala jsem nějaký druh zábavy.“ „Zábavy?“ užasla Angela. „Ano,“ přikývla Letty. „Orchestr by byl možná velice dobrý pro veselku pořádanou v průměrné společnosti, ale svatba na úrovni musí mít také nějakou zábavnou vložku.“ „Skutečně?“ vykulila na ni Angela oči. „Opravdu,“ odpověděla Letty a poplácala Angelu po ruce. Aspoň u téhle svatby to tak čekejte, jestli do toho Letty bude mít co mluvit. Jakmile se Letty Pottsová do něčeho pustí, dělá to s vervou a pořádně. V první řadě usoudila, že tři stovky lidí, z nichž velká většina budou cizinci z různých společenských vrstev, někteří venkovská šlechta, jiní světoběžníci, se nespokojí s pár valčíky. Takže dělat oslavu ve skromnějším duchu by nebylo ani moudré, ani zábavné. Letty uznávala, že samotný obřad musí být formální a vážný, ale hostina, která po něm

bude následovat, by měla být… slavnostní a zábavná zároveň. „A jakou zábavu máte na mysli?“ Letty znala hereckou společnost, která s úspěchem hrála různá představení v Grandeur Theatre. Ale od doby, kdy museli ukončit činnost kvůli problémům s licencí na prodej alkoholu, byli bez práce. Přišli by ji levně, byli by hned k dispozici a kromě toho byli skutečně velice dobří. „No,“ protáhla Letty. „Co byste řekla třeba trpaslíkům?“

Kapitola 19 Čím hlubší je výstřih, tím méně je třeba slov. „VYPADÁ JAKO UČINĚNÁ PRINCEZNA, vážně,“ povzdechla si Grace. Merry za jejími zády jenom pokývala hlavou v mlčenlivém souhlasu. „Je nádherná,“ vydechla slečna Eglantyne. „Doufám, že on to náležitě ocení.“ Všechny tři ženy zálibně shlížely z galerie do patra pod sebou, kde se na sebe lady Agatha mračila do zrcadla, zatímco si zkoušela šaty na večírek pořádaný Buntingovými. Neměla však jediný důvod se mračit. Měla na sobě šaty z jemného saténu krémové barvy, které zvýrazňovaly její nádhernou postavu. Nabírané rukávy z průhledného mušelínu jí splývaly po ramenou. Z hlubokého výstřihu jí vystupovala pevná oblá ňadra. Bohatě nabíraný satén halil její postavu jako rozvlněná hladina, tulil se k jejímu útlému pasu a nakonec spadal až na podlahu. „Nemusíš se bát,“ chlácholila ustaranou Merry Grace, „musel by být úplně slepý, aby to na něj nezapůsobilo.“ Použila sice slovo, zapůsobit`, ale pro to, co měla na mysli, by se spíš hodil výraz, nedočkavý jako chovný hřebec`. Lady Agatha zvedla úzké ruce v dlouhých bílých starodávných rukavicích, které se nosívaly do opery, a zasunula si neposlušnou kadeř za ucho. „Ten od ní ruce pryč nedá, to nedokáže,“ vyhrkla Merry. „Ale běž,“ okřikla ji Eglantyne šeptem a pak dodala: „Vážně si to myslíš?“ Jí se lady Agatha moc líbila a pomyšlení na to, že by mohla získat tak příjemnou sousedku, jí trošku pomáhalo ztišit bolest z blížícího se Angelina odchodu. Nabízela se však otázka, jestli Elliot vytrvá a bude mít snahu vyhrát, i když jeho neohrožené chování na kroketovém hřišti bylo dostatečně výmluvné. Vypadalo to, že ti dva jsou si v posledních dnech hodně blízcí. „Jistě,“ potvrdila svá slova Merry znalecky. Eglantyne nechápala, kde se v ní bere, pokud jde o tyto věci, taková jistota. „To je jasné,“ souhlasila Grace. „Včera přišel jenom proto, aby viděl lady A., a doktor Beacon minulou neděli slyšel, jak ji žádá, aby si s ním po mši vyjela v kočáře, ale lady Agatha ho odmítla. Jsem si jistá, že by to přijala, kdyby neměla tolik práce s Angelinou svatbou.“ „Vždyť jsi říkala, že podle Cabota jsou naše snahy,“ Eglantyne si jemně odkašlala, „udělat z těch dvou pár naprosto marné.“ „Cabot je jenom starý mluvka,“ odsekla Merry znechuceně. Lady Agatha v místnosti pod nimi na sebe vycenila do zrcadla zuby a naklonila hlavu na stranu. Merry se uchichtla. „Myslela jsem, že dámy tohle nedělají!“ Tentokrát ji Eglantyne neokřikla. Měla hlavu plnou myšlenek na sira Elliota a lady Agathu. Přála si, aby to vyšlo, i když se zdálo, že i lady Agatha je do sira Elliota zamilovaná. Určitě je to tak. Pokaždé, když se ocitla v jeho blízkosti, zrudla jako vlčí mák a přímo bylo vidět, jak to mezi nimi jiskří. A on… Když Eglantyne viděla, jak se sir Elliot na lady Agathu dívá, mrazilo ji v zádech, jako by se nechtěně stávala svědkem intimních okamžiků plných vášně.

Z lady Agathy však vyzařovalo něco, co nedokázala dost dobře pojmenovat. Jako by jí něco kalilo radost a potěšení z jeho společnosti. Něco jako zoufalství. *** Když Atticus vešel do haly, zastihl svého syna, jak se na sebe zubí do zrcadla. Bylo to legrační. Neviděl Elliota, že by se takhle křenil, už celé roky, ale v posledním týdnu jako by nedělal nic jiného. „Zbylo ti tam něco od večeře?“ zasmál se. Elliot však v současném hnutí mysli nepostřehl humorný podtext Attikovy otázky, pouze se ještě pozorněji zadíval do zrcadla a zamumlal: „Bože, doufám že ne.“ Uhladil si své už dokonale uhlazené vlasy a urovnal bezvadné klopy saka. Vypadal nervózně a netrpělivě zároveň. Atticus z toho měl radost. Líbilo se mu pozorovat oheň v očích svého syna i majetnický způsob, jakým se díval na lady Agathu, jeho hluboký smyslně zabarvený hlas, jakým s ní mluvil. Attikovi se lady Agatha také líbila. V jejím přímém pohledu se skrýval humor a v jejích slovech vnímavost. Nevypadala, že by patřila k ženám, které se lehko urazí nebo se nechají snadno vyvést z míry. A pokud se nemýlil, ani její city k Elliotovi nebyly příliš vlažné. A to je dobře, pomyslel si Atticus šťastně. V lásce nemají vlažné city co dělat. V tom právě spočíval problém mezi Catherine a Elliotem. Jeho city vůči ní byly totiž velice „vyrovnané“. Aspoň si to Atticus myslel. Jeho galantní a rezervovaný syn by nikdy nedal najevo nic, co by mohlo dámě připadat nevhodné. Nakonec měl Atticus pocit, že Elliotovi se ulevilo, když Catherine zrušila jejich zasnoubení. Podle Attikova mínění nemohla lady Agatha v žádném muži vzbuzovat klidné a vyrovnané city. A jestliže byl Elliot netrpělivý a horlivý, lady Agatha na tom musela být stejně. Za normálních okolností byla vtipná a plná života, ale jakmile se ocitla v Elliotově blízkosti, ztrácela svůj klid a přecházel ji humor. „Ty už jsi hotov?“ zeptal se Elliot, čímž vyrušil Attika z jeho úvah. Atticus se na sebe podíval. „Myslím, že u mě je všechno v pořádku. Kalhoty, košile, vesta, sako, vázanka. Dokonce i boty. Ano, myslím, že jsem hotov.“ „Fajn.“ Atticus zavrtěl hlavou a vyšel za synem ze dveří a potom před dům k připravenému kočáru. Viděl to už mnohokrát předtím, muže, jenž se tak zakoukal do nějaké ženy, že ztratil veškerý smysl pro realitu. Jenom to ještě nezaznamenal u Elliota. Atticus se spokojeně usmál. *** Catherine Buntingová měla pronikavý, vysoko posazený hlas a bezútěšně monotónní soprán, kterým po deseti minutách zdvořilého přemlouvání začala oblažovat své hosty. Její následný výstup potom trval plných pětačtyřicet minut. Letty z toho byla už tak znuděná, že měla co dělat, aby nezačala zívat. Nezbývalo jí než sedět a pozorovat Fagina, jak leží Eglantyne u nohou, protože nikdo se neodvažoval během Catherinina vystoupení ani ceknout. Catherine nedopřála Letty ani to potěšení sedět vedle Elliota. Nestačilo jí

ke spokojenosti, že od chvíle, co Letty vešla do dveří, zabrala si ho jenom pro sebe, ale teď ho dokonce přinutila, aby jí obracel noty. Ano, přesně tak, ona totiž hrála i na piano, takové měla schopnosti. Catherine šišlavým hlasem odzpívala jakousi nasládlou píseň o malém králíčkovi, cvrčcích a jiném různém hmyzu, který se skrývá v rozmanitých úkrytech pod zemí, a zdálo se, že je u konce svého repertoáru. „Ach ne, už vás nebudu déle unavovat,“ prohlásila s předstíranou ostýchavostí. „Určitě jsou mezi námi i další zpěváci, ne?“ Její pohled se zastavil na Letty, ale pak se stočil jinam. Ta žena jí šla na nervy, jak po ní pořád pokukovala, obzvlášť když se snažila nepropást jediný okamžik, kdy mohla být s Elliotem o samotě. Od chvíle, kdy Elliot Letty svěřil, že se jí dvoří, se s ním vídala denně. On jí však svá slova už podruhé nezopakoval ani se ji nepokusil políbit. Pokaždé byl totiž někdo nablízku a Letty se zdálo, jako by si to tak naplánoval. Choval se jako dokonalý džentlmen a ji to dohánělo k šílenství! „Florence?“ Catherinin pohled se zaměřil na sestru Jamese Beacona. „Drahoušku, vy máte přece nádherný hlas. Co kdybyste nám zazpívala Sladký Robyne, pojď mezi nás? Ale jistěže to znáte. Je to takhle…“ Začala notovat refrén. Tentokrát Letty nedokázala potlačit zívnutí. Catherine přestala zpívat. Přistižená Letty zvedla oči k růžovému obličeji své hostitelky. No a co, zakryla si přece ústa rukou… „Á, lady Agatha! Vy jste na mě mávala?“ zavrkala Catherine sladce. Letty si odkašlala. „Ne, já…“ „Měla jsem si uvědomit, že jste zpěvačka,“ protáhla Catherine. „Žena vašeho ražení,“ nepatrně svá slova zdůraznila a její oči se na okamžik zastavily na vykrojeném živůtku Lettyných šatů. Svaly v Lettyně tváři se napjaly. „Prosím, udělejte nám laskavost a zazpívejte!“ naléhala Catherine. Ostatní hosté se otočili na svých židlích a začali tleskat, jejich laskavé tváře byly rozzářené očekáváním. Jediný Elliot se tvářil pochybovačně. Ale proč? Myslel si snad, že se zpěvu jeho bývalé přítelkyně žádná jiná žena nevyrovná? Nejenom že se jí vyrovná, ona ji dokonce předčí. I ty její králíčky. „Dobře tedy,“ Letty vstala, „když na tom trváte.“ „Ano, trváme na tom. Vid, Elliote?“ Catherine mu majetnicky položila ruku na paži. „Jedině když to lady Agatě nebude vadit,“ odpověděl Elliot taktně. „Musíte mi ale slíbit, že mi odpustíte, když mi to tu a tam trošku ujede,“ prohodila Letty skromně. Když hosté začali ochotně přikyvovat, vykročila uličkou mezi nimi do čela místnosti. „Smím vás doprovodit?“ nabídla se Catherine v roli pozorné hostitelky. „Ne, díky.“ Letty proklouzla kolem ní a posadila se na židličku k pianu. Nebyla žádná vynikající klavíristka, jejím nástrojem byl její hlas, ale znala noty a měla výborný smysl pro rytmus. Catherine se nejistě usadila na židli. Elliot se posadil ke stěně, ve tváři zmatený výraz. Lettyny prsty zlehka přejely po klávesách a vyloudily pár tónů. Pak se usmála

do publika a začala zpívat rozpustilou písničku o sýkorce a vrbě. Všem hostům se její muzikální projev velice líbil. Bylo to úžasné. Elliot se pohodlně opřel. Vzhledem k tomu, že seděl při stěně, mohl ji nerušeně sledovat, aniž tím na sebe upoutával pozornost. Byla skvělá. Zpívala čistě, její mezzosoprán byl sytý a odvážný. Ale nejvíc na něj zapůsobil způsob, jakým zpívala. Když se dostala k lyrickému místu, kde se zpívalo o sýkorčině chabém rozumu, ve tváři se jí objevil upřímně zmatený výraz. Obecenstvo se smálo a zpívalo s ní. Má v sobě úžasný dar, pomyslel si Elliot. Dokáže si dělat z věcí legraci, přitahovat lidi kouzlem své osobnosti a umí v nich vyvolat pocit, že jsou chytří a vtipní. Při zpěvu kývala hlavou ze strany na stranu, mávala rukama a zvala posluchače, aby se k ní přidali, což také ochotně udělali. Zahlédla dokonce jednu z Buntingových služebných, jak vzadu v místnosti sbírá prázdné hrníčky a přitom si pozpěvuje. Letty, povzbuzená jejich zájmem, se pustila do staré oblíbené kabaretní písničky Šampaňský Charlie. Nasadila upřímný výraz, hlas jí přešel do uličnického tónu a perfektně dokázala napodobit typické londýnské nářečí, kterým se zpívaly písničky tohoto charakteru. Obecenstvo začalo nadšeně tleskat a podupávat si do taktu. Oni tleskají! Jeho sousedé! Jako by byli v nějaké pivnici a ne ve společenském salónu lorda Paula Buntinga. Jemu to ale, jak se zdálo, vůbec nevadilo, naopak zaníceně tleskal s ostatními. Florence Beaconová si podupávala do taktu a Rose Jepsonová se pohupovala ze strany na stranu. Jediná Catherine seděla nehnutě, na rtech nacvičený úsměv. Letty zatím začala prozpěvovat refrén: „Protože moje jméno zní Šampaňský Charlie!“ Pohodila hlavou a rozesmála se upřímným dětským smíchem. Ještě celá rozesmátá se zadívala do obecenstva. Náhle celá ztuhla, oči rozšířené. Elliot se otočil na své židli směrem, kterým se dívala, jako by tam spatřila ducha, ale nic zvláštního neviděl. Letty si přitiskla prsty ke spánkům a nepřesvědčivě se usmála. „Moc mě to mrzí, ale zapomněla jsem text.“ V obecenstvu to zašumělo zklamáním. „Ne, ne. vážně, jste moc laskaví, ale musím skončit.“ Vstala, udělala pukrle a rychle zamířila k zadním dveřím společenské místnosti. Co je to jen za ženu? Ach ano, jmenuje se Agatha Letitia Whyteová, pro přátele Letty. Ale přestože se toho každým dnem o Letty dozvídal víc a víc, měl zvláštní pocit, že toho ví o lady Agatě čím dál míň. *** Letty popadla Fagina do náruče. To bylo o fous. Náramně se při zpěvu bavila, když v tom najednou zahlédla toho malého žebráčka, jak stojí uprostřed uličky mezi židlemi, na nichž seděli hosté. Jenže on stál na zadních, přední tlapičky přitisknuté k hrudníku, připravený přihopkat tak uličkou až k ní. A co bylo nejhorší, byl by hopkal s taštičkou Catherine Buntingové v tlamičce. Mělo ji napadnout, že něco takového vyvede. Herec odjakživa nenasytně touží přilákat pozornost publika a Fagin byl v tomto

ohledu pravý kabaretní pes. Jakmile zaslechl potlesk, okamžitě se začal chovat, jak byl naučený, jak ho Letty naučila. A ona ho naučila brát dámám v publiku kabelky. Nikdy by ji nenapadlo, že někdy tyto své dvě dovednosti provede najednou. Díky bohu, že si toho nikdo jiný nevšiml. Rychle mu vyškubla taštičku z huby, hodila ji na zem a zakopla ji pod židle. Služebnictvo ji tam později najde při úklidu. S Faginem v náručí se otočila. Za jejími zády už se shromažďovala skupinka lidí. „Bože, vy ale máte nádherný hlas, lady Agatho!“ „Takhle báječně jsem se nebavil už celé měsíce.“ „Máte úžasný talent, lady Agatho, co říkáte, sire Elliote?“ „Nevšední, opravdu.“ Otočila hlavu. Stál za jejími zády. „Lady Agatho,“ pozdravil ji. „Sire Elliote.“ Bylo možné, že ten bezdechý šepot patřil jí? „Smím vám poblahopřát k všemu vystoupení? Bylo okouzlující.“ Bože, at se na ni přestane takhle dívat. Jdou na ni mrákoty a podlamují se jí kolena a… Ustoupil dozadu a jeho místo zaujal jiný džentlmen. Když se pak ohlédla, byl pryč. Trvalo ještě plných patnáct minut, než se jí podařilo uniknout svým gratulantům. Začala se prodírat davem lidí, úsměvem děkovala za obdivné poznámky, kterými ji hosté provázeli, a hledala Elliota. Konečně ho našla v přeplněném předpokoji. Seděl u okna, loket opřený o židli, prsty přitisknuté ke rtům a s vážnou tváří naslouchal drmolení jakéhosi muže. Zatímco ho Letty pozorovala, přistoupil zezadu k Elliotovi další muž a dotkl se jeho ramene. Elliot mu dal pokynem ruky znamení, že v tu chvíli nemá čas, a muž odešel. Ale Letty bylo jasné, že brzy zaujme jeho místo někdo další, protože Elliot lidi přitahoval jako magnet. Jako by Elliot cítil, že ho Letty pozoruje, zvedl hlavu a zadíval se jí do očí. Na okamžik měli pocit, jako by byli v celé místnosti sami. Letty neslyšela nic kromě bušení vlastního srdce. Ústa mu zjemněla, jako by byla přichystaná k úsměvu. „Lady Agatho?“ Kdosi se dotkl jejího ramene. Zamrkala ve snaze probrat se z transu, do kterého ji dokázal uvést i pouhým náznakem úsměvu. „Prosím?“ otočila se. Za ní stál pan Jepson, ve tváři rudý jako rak. „Ehm, víte, nespletla jste si místnost?“ zeptal se nešťastně. „Ale jistěže ne,“ divila se Letty. „Jak vás to napadlo?“ „Protože, víte, tohle je, ehm, kuřácký salon.“ No jistě, to musel vidět i úplný idiot. Vzduch byl prosycený namodralým kouřem. Přibližně dvacítka mužů postávala s doutníkem v ruce a dalších deset jich upíjelo ze sklenky brandy. A ženy… propána, nebyly tu žádné ženy. „Omluvte mě. Hledala jsem toaletu.“ Toužebně si přála, aby tam něco takového bylo. „Ale jistě!“ vyhrkl pan Jepson šťastně. „Jděte touhle chodbou a jsou to první dveře vlevo.“ Ještě rychle pohlédla směrem, kde seděl Elliot, ale ten byl zabrán do rozhovoru s hubeným šedovlasým mužem. Vyšla z kuřácké místnosti a bez rozmýšlení zamířila

k oněm dveřím. Nezávazný rozhovor s některou z místních dam ji třeba rozptýlí. S touto myšlenkou kráčela směrem, který jí pan Jepson poradil. Když došla k toaletám, zjistila, že dveře jsou pootevřené. Opatrně k nim přistoupila, očekávajíc, že se z nich vyvalí oblak pudru. Místo toho však zaslechla hlas Catherine Buntingové. „Samozřejmě že se to nedá nazvat, vulgárním‘.“ Letty se zastavila. „To ne, ale mohlo by se říct, že je to, nevkusné‘,“ zazněla odpověď. Ten hlas patřil Dottie, manželce šlechtice Himplerumpa. Ta žena neprohodila s Letty nikdy přátelské slovo, kromě povinného zamumlání „jak se máte“. „Víš, co lidé říkají?“ zeptala se Dottie přítelkyně dramatickým tónem. „Přece víš, že drbům nevěnuju pozornost, drahoušku,“ odvětila Catherine klidným hlasem. „To já taky ne, ale tohle je spíš spekulace než drb.“ „A o čem tedy lidé spekulují?“ „Říkají, že sir Elliot, a teď použiju hantýrku, protože jinak se to říct nedá, je jí posedlý.“ Letty se usmála. Vážně se to říká? Catherine se dala do smíchu, zato Letty úsměv z tváře vyprchal. „Elliot? Že je jí posedlý? To je směšné!“ „Chová se jako hlupák,“ odpověděla Dottie. No tohle! „Nemusím ti snad připomínat, drahá, že jsem byla s tím mužem zasnoubená? Nechci být nelaskavá, ale Elliot nepatří k lidem, kteří se nechají ovládat svými city. Pokud vůbec nějaké má.“ Jestliže tohle pokládala Catherine za laskavý výrok, Letty by jí nechtěla vběhnout do rány, když se podle svého uvážení chovala skutečně nelaskavě. Otočila se raději k odchodu, protože se bála, že kdyby zůstala déle, mohla by provést něco neuváženého. „Ty nechápeš, co se tady děje, že ne?“ naléhala Catherine na Dottie. „No,“ připustila Dottie, „jemu se zřejmě líbí, ne? Mému synovi tedy určitě. Říká, že…“ „Ne,“ přerušila ji Catherine. „To si Elliot nemyslí.“ Povzdechla si. „Mně je to jasné. Já bych řekla, že tak vnímavá žena jako ty, Dottie, to musí taky vidět. No, když to nechápeš, co se dá dělat a já tě nebudu přesvědčovat. Ale myslím si, že Elliot dělá velkou chybu.“ „Proč myslíš?“ „Raději ti nic nebudu říkat. Pouhé pomyšlení na to mi připadá špatné.“ „Já jsem si jistá, že máš na srdci jedině blaho sira Elliota.“ „Ale samozřejmě že mám!“ „Tak o co jde?“ „No,“ protáhla Catherine a Letty si dokázala představit, jak si poposedá svou hubenou zadnicí blíž k Dottie. „Elliot si za poslední roky získal ve společnosti vážnost, že?“ „To ano.“ „Odjakživa byl ctižádostivý a od návratu z Afriky je celý divý do politiky. Věř mi, že ten se nespokojí pouze s titulem, sir`.“

„Cože?“ „Vážně. A jaký existuje lepší způsob, jak si zajistit postup, než se oženit s dcerou vévody?“ Catherine se odmlčela a pak si vzdychla. „No, a je to venku. A já se cítím mizerně! Musíš mi věřit, že nikomu jinému než tobě bych to nikdy neřekla, drahá Dot.“ „Ale jistěže,“ přikývla Dottie vážně. „Jenom doufám, že ví, co ho s ženou, jako je tahle, čeká. A musíš mi taky věřit,“ dodala Catherine rychle, „že můj zájem se netýká jenom drahouška Elliota.“ „Samozřejmě.“ Samozřejmě, pomyslela si Letty hořce. A když tomu uvěříš, Dottie, budeš věřit i tomu, že tvůj syn bude příštím ministerským předsedou. „Lady Agatha prostě nedokáže docenit intelekt sira Elliota. Skvělí muži nejsou schopni hlubokých citů vůči ostatním. Všechny je totiž vyplýtvají na vyšší cíle. Dámy podobného ražení by to dokázaly ocenit, ale taková přehorlivá stvoření, jako je lady Agatha, těžko.“ Přehorlivá? Letty se v duchu zachvěla a převalovala to slovo na jazyku. Spíš jí to připomínalo slovo „chlípná“. „To přece je, nebo ne?“ zašeptala Dottie spiklenecky. „Je to pěkná divoška. Když je se sirem Elliotem, jen to mezi nimi jiskří,“ zakončila potutelně. „Hm. Já si myslím, že veškerá iniciativa vychází spíš ze strany lady Agathy než naopak,“ rýpla si Catherine. „Abych pravdu řekla, je mi jí líto.“ „Skutečně?“ „Ale ano. Je jasné, že začíná být hysterická jako stará panna! Chudinka.“ „Ty jsi učiněná světice, Catherine.“ Letty si přitiskla sevřenou pěst k ústům a pevně se do ní zakousla, aby nevykřikla něco neslušného. Zevnitř místnosti zaslechla nějaký pohyb. Rychle uchopila svou saténovou sukni do prstů a spěchala za roh, odkud si to namířila k salónu. Catherine lhala. Elliot se o ni nezajímal jenom kvůli tomu, že si myslel, že je dcera vévody. Bylo v něm stejně tolik vášně jako v ní, a vůbec nešlo o žádnou její horlivost. Čert aby vzal Catherine za to, že jí to slovo nasadila do hlavy! Jeho to k ní přitahovalo úplně stejně jako Letty k němu. To nemohl předstírat. Nikdo by nemohl být tak dobrý herec. Jestliže ji však pokládal za tak neodolatelnou, proč ji už znovu nepolíbil?

Kapitola 20 Nikdo se nedokáže zamilovat s chladnou hlavou. ELLIOT ZVEDL HLAVU A ZJISTIL, že Letty stojí ve dveřích kulečníkového sálu a pozoruje ho. Jejich oči se do sebe vpily a on si na okamžik uvědomil její přítomnost s takovou intenzitou, že se mu zdálo, jako by stála přímo vedle něj. Byl by přísahal, že vidí rozšířené zorničky jejích očí, jemnou pokožku na jejím hrdle, světlo odrážející se od jejích vlasů. Když odešla, měl co dělat, aby se dokázal soustředit na to, co mu Will Macalvie povídá. Už ani nevěděl, co mu vlastně slíbil, ale zřejmě to Macalvieho uspokojilo, protože odešel s úsměvem na tváři. Místo na jeho židli okamžitě zaujal Henry Smith. Elliot ale neměl chuť cokoli dalšího slibovat. Raději si domluvil se Smithem schůzku ve své kanceláři na příští pondělí. Pak se vydal hledat Letty. Zastihl ji v salónu obklopenou skupinkou lidí, kterou tvořili převážně muži, jak si s nelibostí uvědomil. Letty přijímala jejich dvoření naprosto přirozeně. Zastavil se ve dveřích a zvažoval, co dál. Bylo by moudré držet se od ní v uctivé vzdálenosti, protože pohled na její postavu v saténových šatech s hlubokým výstřihem, z kterého vystupovala plná ňadra, na oči zakryté dlouhými lesknoucími se řasami, na rtech škádlivý smích, to všechno na něj působilo tak, že… Nebyl si prostě jistý, jestli by jí byl schopný odolat. Stačí ještě další hodina plná touhy, kdy bude nucen dodržovat bonton, a srazí ho to na kolena. Letty nic z toho samozřejmě netuší. Nemá ani ponětí, co s ním pohled na její tělo dělá. Elliot by byl rád, kdyby mu nějak naznačila, že mu rozumí a oceňuje jeho snahu se ovládat. Letty to ale neudělala. Jako by ji to ani trochu netěšilo. Spíš vypadala zmateně, chvílemi dokonce rozzlobeně. Zvedla hlavu a zachytila jeho pohled. Něco nebylo v pořádku. Vykročil k ní. Letty uvítala jeho přítomnost předstíraně oslnivým úsměvem a dál okouzlovala muže stojící kolem ní. Zkoumavě si prohlížel její profil. Chovala se mile a šarmantně koketovala se všemi, s výjimkou Elliota. To se mu nelíbilo. Ozval se zvonek, který oznamoval, že studená večeře je na stolech. Skupinka mužů kolem Letty se rozptýlila, jak se pánové vydali hledat svoje partnerky. Letty mlčky zůstala stát osamocena vedle něj. „Vy se nepůjdete najíst?“ zeptal se. „Snad za chvíli. Je mi strašné horko.“ Z nějakého nevysvětlitelného důvodu, jakmile ta slova vyřkla, se okamžitě celá začervenala. „Smím tu s vámi počkat?“ „To není nutné.“ Zamračil se. Určitě se přeslechl. „Ujišťuji vás, že já to neberu jako povinnost. Pro mě by to bylo potěšení.“ Ostře si ho změřila. „Dlužím vám omluvu, sire Elliote.“ „Jak to myslíte?“ zeptal se překvapeně.

„Když jsem sem přijela, myslela jsem si, že zdejší obyvatelé jsou legrační, zaostalí a prostí venkované. Ale vy, pane, jste tak zdatný řečník, jako kterýkoli měšťan.“ Pozorně si ji změřil. „Tak zdatný řečník nebo mluvka?“ Sklopila oči. „To bych si netroufla soudit.“ „Já si ale myslím, že to děláte, a strašně rád bych věděl, kam až jsem se na vaší stupnici hodnot propadl.“ „Propadl? Vy jste hodně povýšil, sire. Vaše výmluvnost na mě udělala velký dojem.“ „Já nemluvím o výmluvnosti, Letty.“ Dosud ji neviděl, že by se vyhýbala otevřenosti, až teď. „Nevím co tím myslíte, sire. Sotva se známe. Vlastně skoro vůbec.“ Zmateně se na ni zadíval. On měl pocit, že ji zná celý život a že jenom dlouhou dobu čekal, až se mu zjeví v podobě ženy, kterou dosud hledal a nemohl najít. Vůbec by ho nenapadlo, že Letty by to mohla cítit jinak. „Moc rád bych to napravil,“ ujišťoval ji. V očích se jí zablýsklo. „Vážně?“ „Vážně. A když mi dovolíte, abych vám dělal společníka při večeři, budu se celou dobu snažit, abyste mě trochu blíž poznala.“ „A mě znáte?“ pohodila vyzývavě hlavou. Přistoupil k ní blíž. Celou ji zaplavila vůně jasmínu. „Ano, vás já znám,“ přikývl. Zachvěla se a zavrtěla hlavou. „Kdepak, neznáte.“ Znělo to vystrašeně, což se mu nelíbilo. Rozhodl se dát na ústup. „Večeře to všechno napraví.“ Zaváhala. Vycítil to a na okamžik měl pocit, že je vyděšená a nejistá. A pak za tenkou tvrdou slupkou její masky byla zranitelná. „Mám lepší nápad. Vůbec nemám hlad a dneska je překrásný večer. Chtěla jsem si prohlédnout růžovou zahradu paní Buntingové. Nechcete mě doprovodit?“ Pronesla svůj návrh jako výzvu a on to tak bral. Bud ji nechá jít samotnou, což bylo nevhodné, protože byla tma, nebo půjde s ní, což bylo rovněž nevhodné, protože byla tma. Letty je totiž svobodná žena a Elliot je svobodný muž. A tady nejsou v Londýně. Jsou v malém provinčním městě, kde se společnost a její pravidla nezměnily od středověku. „Nuže?“ „Možná bychom mohli najít nějaké jiné…“ „Nechci hledat nic jiného, sire Elliote, ale nechci na vás naléhat. Nenechte se, prosím, zdržovat od večeře.“ To zavánělo skandálem. Měl by jí odmítnout pro její vlastní dobro. Ale když ji tam nechá jít samotnou, vystaví ji všem možným pomluvám. „Nebuďte směšná,“ okřikl ji zachmuřeně. „Moc rád vás doprovodím. Pojďte.“ Nabídl jí rámě. „Vy to ale umíte!“ zasmála se, až se jí ve tvářích udělaly dolíčky. „Jak bych mohla takové nabídce odolat?“ Bezmocně zavrtěl hlavou. Byla tvrdohlavá, prudká a nepoučitelná. Přestože to bylo celé tak pošetilé, zjistil, že se mu ulevilo. Musí se snažit vytěžit z této neuvážené

procházky co nejvíc. Říkal si, že každý, kdo stráví s lady Agathou nějaký čas, musí mít nutně pocit, jako by se procházel po visuté hrazdě. Proklouzla kolem několika opozdilců a zamířila k velkému francouzskému oknu v zadní části domu. Listí i tráva venku ukryté v šeru měly neurčitou barvu. Elliot ji vedl po štěrkové cestičce směrem k sadu. „Líbí se vám růže?“ „Jsou nádherné.“ „Máte také růžový sad?“ Z nějakého důvodu vyloudila jeho otázka na jejích rtech smích. „Jediné růže, které jsem kdy měla, byly na mých papírových tapetách,“ pronesla a pak dodala: „Nemám čas pěstovat růže ani se starat o zahradu. Vedu velice rušný život.“ „Hm, to je škoda. Ale přesto,“ odmlčel se a pozorně se na ni zadíval. „Stejně si myslím, že vás to k těm růžím moc netáhne.“ „Vážně?“ „No, připadá mi to…“ hledal vhodná slova, „jako příliš vyumělkovaný koníček. Moc formální.“ „A já vám nepřipadám jako formální žena?“ zeptala se opatrně. „Vy jste naprosto přirozená,“ odpověděl stejně opatrným tónem. „Vy mě stále překvapujete, sire Elliote.“ „Jenom Elliote, prosím.“ Vrhla po něm krátký pohled. „Elliote.“ „A co máte na mysli?“ „Obvykle… Ach! Odpusťte. Neměla jsem takové slovo použít v souvislosti se mnou a s vámi.“ „Jaké slovo?“ nechápal. „Drahý chlapče,“ pronesla s předstíranou familiárností, „neznáme se tak dlouho, aby mezi námi dvěma mohlo dojít k něčemu, pro co bych mohla použít slovo, obvykle`.“ Naklonila se k němu. Ve skutečnosti se chtěla chovat přirozeně a upřímně mu dát najevo, že jí není lhostejný, avšak role, do které se sama obsadila, jí předepisovala něco jiného. Dokázala mu unikat. Snažil se připomenout si její zranitelnost, která ho na ní ještě před chvíli tak přitahovala. „Co jste měla na mysli tím, že vás překvapuji?“ zeptal se, aby nemusel myslet na její ňadra, kterými se tiskla k jeho paži. „Chtěla jsem tím jenom říct, že obvykle od džentlmenů, jako jste vy, očekávám, že se za tak osobní poznámku omluví.“ Elliot ztuhl. „Moc se omlouvám, pokud máte pocit, že jsem něco přehnal.“ „Proboha,“ vydechla a z hlasu se jí vytratila veškerá pochlebovačnost. „To se vždycky chováte za každých okolností jako džentlmen? Znamená pro vás to, co se má nebo nemá, víc, než co doopravdy cítíte?“ Tak, a bylo to venku. Tohle je pravá Letty, opravdová žena. V jejím hlase bylo znát zklamání. Úsměv na tváři byl hořký.

Neodpověděl, protože nevěděl jak. Chovala se směšně. Přece si nemyslí, že by mohl klást způsobné chování před city… ale nebylo tomu tak? Neobětoval své city za posledních několik let na oltář svého intelektu? Dlouze se na něj zadívala, pak stočila oči jinam, ve tváři podrážděný výraz. Vyprostila svou ruku z jeho paže. Měl by ji nechat jít, aby se mohla vrátit do domu dřív, než si někdo všimne jejich nepřítomnosti. „Letty…“ Chytil ji za zápěstí. Otočila se, vrátila se k němu a položila mu ruku na srdce. Díval se na ni a snažil se vyčíst z výrazu její tváře, co si myslí. Každičkým nervem svého těla vnímal její ruku na svém těle, cítil každý její prst, kterým mu přejížděla po hrudi. „Ano?“ Dosud sám sebe utvrzoval v tom, že ji znovu nepolíbil proto, aby neměla důvod ho odmítnout, ale byla to pravda jen částečně. Elliot ji víckrát nepolíbil, protože měl strach. Bál se, že v něm její vášeň rozdmýchá jiskru, založí oheň, který je oba sežehne. Před několika dny ji líbal a potřeboval k tomu velkou dávku sebekázně, aby se ovládl a aby ji pustil ze svého náručí. Obrátil to sice v žert, ale pořád musel myslet na to, jaká se v něm dokáže probudit touha, jako zvíře probuzené ze spánku, hladová a nebezpečná. A teď ji pocítil znovu. Stáli tu sami uprostřed noci, její ruka se ho zlehka dotýkala a on se chvěl touhou. On, který nikdy předtím po ničem netoužil. „Ano?“ opakovala tiše a její dech mu hladil hrdlo. Položil dlaň na její ruku a pomalu ji sundal ze své hrudi. „Měli bychom se vrátit, Letty.“ „Vážně?“ Hlas měla škádlivý, usmívala se. Vyprostila ruku z jeho sevření, a jako se ptáček vrací do svého hnízdečka, zajela mu s ní pod košili. Její prsty mu začaly přejíždět po nahé hrudi. Bylo to jako zásah bleskem. „Nedělejte to.“ Bylo to jediné, na co se zmohl, chraplavá obrana proti pokušení, které se ho zmocňovalo. Zaváhala. Na okamžik si myslel, že vytáhne ruku zpod jeho košile a nechá je tam oba stát v rozpacích. Letty to ale neudělala. „Paní Buntingová říká, že jste studený.“ „Bože.“ Nemohl tomu uvěřit. Její prsty mu zajely hlouběji pod košili. Ruce, svěšené volně podél těla, sevřel prudce v pěst. „A bezcitný.“ Nenacházel žádná slova, i když se je zoufale snažil najít. „Letty, prosím vás.“ „A povídá o vás, že se o mě zajímáte jenom proto, že jsem dcera vévody.“ Zarazila se. On si ale plný význam jejích slov stejně neuvědomoval. Celým tělem, každičkým nervem vnímal pouze její dva prsty hladící ho po hrudi. „Dcera vévody prý pro vás bude učiněný poklad.“ Zaslechl hlasitý, šustivý zvuk jejích spodniček, jak si stoupla těsně mezi jeho stehna. „Má pravdu?“ „Nemá.“

Stála u něj tak blízko, že i ve tmě viděl zřetelný obrys jejích rtů, široké lícní kosti a ostře řezanou bradu. Zaklonila hlavu. To není moc rozumné, napadlo ho. Srdce v hrudi mu tlouklo jako o závod. „Nejste přece jenom intelektuál, že ne?“ Nehtem mu začala přejíždět po bradavce. Zachvěl se. „Nebo robot?“ Zlehka se mu otírala rty o bradu. Popadl ji za ramena, přitiskl ji k sobě a jeho ústa začala drtit její rty. *** V jedné chvíli hladila jeho hrud tvrdou jako skála, v příští ji popadl do náruče a odnášel si ji do úkrytu větví jakéhosi stromu. Opřel ji o jeho kmen, ústa stále hladově přitisknutá na jejích rtech. Líbal ji hladově, vášnivě, naléhavě. Jazykem pátral v jejích ústech, dokud se k němu nepřidala. Objala ho rukama kolem krku. Elliot ji zvedl do výšky a přitiskl ji mezi své tělo a drsný kmen stromu. Jeho kůra ji dřela do holých ramen, ale ona to nevnímala. Toužil po ní, po jejím těle. Chtěl jenom ji, a ne nějaký titul, který by mu její jméno mohlo přinést. Odtrhl se od jejích úst a zabořil jí hlavu na prsa. Celé tělo se mu třáslo. Přitiskla se k němu. Byl mnohem větší, než se jí předtím zdálo. Vyšší a silnější. Pod jejíma rukama mu hrály na ramenou silné svaly. Ostatní svaly na jeho stehnech a zbývajících částech těla se skrývaly pod dokonale ušitou bílou košilí a volnými vzorně nažehlenými kalhotami. Cítila, jak je mužný a jak po ní touží. „Doufám, že teď už odvoláte svoje nařčení.“ zašeptal chraplavě, ústa těsně na jejím krku. „Odvolávám,“ vydechla. „Nejste ani studený, ani bezcitný.“ Jeho smích měl v sobě příměs zoufalství. „Pokud jsem s vámi, nebylo by to ani možné.“ Zvedla ruku a uchopila ho za bradu. Otočil hlavu a políbil ji do dlaně. Bylo to jako výboj, který jí projel paží až do žaludku. Bylo dobře, že ji držel, protože nohy měla tak slabé, že by nedokázala stát. Odstoupil od ní a mezi jejich těly začal proudit chladný noční vzduch. Vracelo se mu vědomí a Letty to cítila. Přechodné pominutí smyslů bylo to tam. Všechnu svou mužnou silu měl opět pod kontrolou. „Vy už se zase ovládáte,“ vytkla mu. „Ne tak, jak bych si přál,“ namítl drsným hlasem a rukama jí přejížděl po nahých pažích. Toužila mít ho zpátky. Toužila cítit jeho ruce na svém těle, jeho ústa na svých rtech, toužila znovu zažít jeho vzrušení. Stála na špičkách a oběma rukama se mu opírala o hruď. Divoké bušení Elliotova srdce popíralo jeho zdánlivě klidné vzezření. Zlehka mu přejela prstem po bradě. „Myslím, že bych vás dokázala té sebekontroly zbavit.“ Zavřel oči. „Nedělejte to.“ Nepopřel to a ona z toho měla zvrácený pocit radosti. Cítí k ní něco, co ke Catherine Buntingové nikdy necítil. A možná to necítil ani k žádné jiné ženě. Bude si to chránit, pamatovat. Nikdy nezapomene, že poctivý, urozený a hodný muž o ni

kdysi tak moc stál, až se celý chvěl touhou. „A proč bych neměla?“ zeptala se. Otevřel nádherné oči lemované hustými řasami, které v tom šeru zářily jako diamanty. Jeho úsměv měl nádech smutku. „Už žádné pokoušení,“ pronesl. „Je to moc snadné.“ Noční vánek ustal a v nastalém tichu náhle vyletěl z větví jeřabiny skřivan. Zahradou se k nim nesly vzdálené hlasy a cinkot skleniček, které vycházely otevřenými okny salónu. Dívala se mu do tváře, na niž dopadal stín, a snažila se z ní vyčíst jeho výraz. “ Proč bych to neměla dělat?“ zeptala se tiše. „Protože,“ zadíval se jí do očí, „vás miluji.“

Kapitola 21 Publikum nikdy nevypíská pěvecký sbor. MOHLA SE ZACHOVAT LÍP. Letty pochybovala, že skutečná lady Agatha by popadla sukně do hrsti a utekla před vyznáním lásky tak, jako teď ona. Nenucená a vtipná Letty Pottsová by to také neudělala. Potíž je v tom, pomyslela si Letty, když se bolavými, poškrábanými zády opírala o dveře kulečníkového sálu, že v poslední době si jako Letty Pottsová moc nepřipadala… Musí se sebrat, dát se do pořádku. Něco takového viděla už předtím, herce a herečky, kteří se natolik vžili do role, že jim pak dělalo potíže rozlišit, co je skutečnost a co ne. Nechala se prostě unést, nic víc. Všechny je oklamala, hlavně Elliota. Bylo by se tedy co divit, že nakonec oklamala i sama sebe? V jednu chvíli totiž chybělo velice málo, aby pronesla „miluju tě“. Díky bohu, že to neudělala. Protože on ji ve skutečnosti nemiluje, přestože si namlouvala, že chce jenom ji a nestojí o žádnou dceru vévody, která vlastně neexistuje. Bylo to v podstatě jedno. Hrdinky, do kterých se muži v hrách na jevišti zamilovávali, vznikaly z pera dramatika, rukou režiséra a osvětlovačů. Co kdyby si teď napsala hru sama pro sebe? Vždyť to stejně není nic jiného než komedie. *** Zřejmě by se tomu měla jen zasmát. Málem se nechala lapit do sítí vlastní iluze. A proč ne? Byla to hezká iluze. Vypůjčená identita, přešité šaty a muž, který tu ženu, jež se z toho zrodila, miluje. Jak dlouho si dokáže tu iluzi udržet? I když se bude snažit ze všech sil, jak dlouho dokáže hrát ženu, za kterou ji Elliot považuje, ženu, kterou miluje? Srdce se jí rozbušilo. Nakonec se stejně dozví, že není lady Agathou. A není možné, aby k ní i po takovém zjištění choval stejné city. A co když ano? Nešlo by to nějak udělat? Málem přesvědčila sama sebe, že je skutečně ženou, za kterou ji Elliot považuje. Jak obtížné by asi bylo dotáhnout přeměnu duše i těla do konce a doopravdy se onou ženou stát? Nemuseli by zůstávat v Little Bidewellu. Nikdo by to nemusel vědět. Mohli by na pár let někam odjet. Letty by si mohla obarvit vlasy, podle potřeby by mohla trochu přibrat na váze nebo naopak ubrat, změnit přízvuk a později by se sem mohli vrátit. Dech se jí zrychlil. Ani si neuvědomovala, že zaťala ruce v pěst. Možná že pro ně přece jenom existuje nějaká budoucnost. „Ještě nikdy jsem ho neviděl tak vyvedeného z míry.“ Letty se při zvuku těch slov prudce otočila. Byl to Atticus March, jenž stál tiše u okna, trochu pootočený, takže ho při svém vstup do místnosti nemohla hned zpozorovat. Na sobě měl večerní úbor tak tmavý, že se jeho postava ztrácela ve stínu. „Prosím?“

Kývl do okna. „Můj syn. Prochází se v zahradě.“ „Aha.“ Usmál se. Vypadal křehce, jeho vysoká postava byla trochu nahrbená, ale tvář měl stále pěknou. Stejnou jako Elliot. „Vy jste mu úplně učarovala, drahoušku. Doufám, že ho z té jeho melancholie brzy dostanete.“ Opatrně se na něj zadívala. „Doufám, že jsem vás tím nešokoval. Pozoroval jsem vás, víte, a vy nevypadáte jako žena, která neumí kráčet zpříma.“ Bylo to dobře nebo špatně? Nebyla si jistá, a tak raději mlčela. „Podívejte se sama.“ Ukázal k oknu. Zdráhavě k němu přistoupila, jakoby proti své vůli, a zadívala se do zahrady. Elliot stál pod oknem. Sílící vítr mu nadzvedával klopy saka a cuchal tmavé vlasy. Obloha za jeho zády byla sametově černá. V dálce na obzoru se zablýsklo. Blížila se bouřka. V mdlém světle, jež se linulo francouzským oknem ven, bylo vidět, že je bledý, s tváří nehybnou. S ponurým výrazem hleděl na dveře, jimiž mu před chvílí utekla. Co by udělala, kdyby se za ní rozběhl? „Jen se na toho chudáka podívejte. Je rozzlobený, zmatený, nejistý.“ Atticus se naklonil dopředu a zamrkal. „Docela bych ho podezíral, že si zapomněl zapnout horní knoflík u košile.“ Zavrtěl hlavou. „Doufejme, že ta jeho roztržitost je jen dočasná a brzy pomine. Pochybuji, že by královna ocenila, kdyby se jí její nově jmenovaný baron ukláněl s rozepnutou košilí.“ Královna? Baron? Atticus s ní mluvil, jako by byla do všeho zasvěcená, a přitom Letty neměla o ničem ani tušení. Zkoumavě se na ni zadíval. „Vy nic nevíte, viďte? On vám to neřekl. Odpusťte, drahoušku, mělo mě napadnout, že vám nic neřekl, ale já myslel…“ Zvedl ruku. „Nedopřála byste starému muži na pár minut potěšení z vaší společnosti? Můžeme se posadit třeba támhle.“ Vedl ji ke kožené pohovce, a když se usadila, zaujal místo vedle ní. „Takže,“ začal, „není to moje věc, abych vám něco takového říkal, ale v Little Bidewellu to není žádné tajemství. Stejně by to někdo velice brzy udělal.“ „A co by mi pověděli?“ zajímala se Letty. „Že letos u příležitosti oslav Nového roku ministerský předseda doporučil Jejímu Veličenstvu, aby jmenovala Elliota baronem.“ Ale to znamenalo… Ne, ne. „A co když to královna odmítne?“ namítla. „Co když se rozhodne doporučení ministerského předsedy ignorovat?“ Atticus se usmál. „A proč by to dělala? Marchové nejsou sice žádná šlechta, ale je to úctyhodné a vznešené jméno. Minulost mého syna je přímo hvězdná, pověst neposkvrněná, chování bezvadné a čeká ho skvělá kariéra. Myslím, že prohlásit ho baronem jí nebude dělat nejmenší problém.“ V jeho hlase byla znát neskonalá pýcha. Letty ale slyšela jenom slova „chování bezvadné“. Ano, chování měl bezvadné, dokud se nezapletl s kabaretní umělkyní. Jestli se to o ní někdo dozví… V krku jí narostl knedlík a Letty namáhavě polkla.

Růžová budoucnost, kterou si malovala, se v tu ránu rozplynula jako pára nad hrncem, zhasla jako plamen svíčky a zanechala ji v temnotě. Šance, že by si sir Elliot plánoval budoucnost s kabaretní šmírou, byla mizivá. V případě barona Marche však byla nulová. I kdyby jí sir Elliot její minulost odpustil, královna by to nikdy neudělala. Otočila se na Attika a v hlase měla nádech zoufalství.,, On to přece nemusí přijmout, že ne?“ Zamračil se., No, nemusí. Může takovou poctu odmítnout,“ protáhl neurčitě. „Ale… usiluje o to spoustu let. Neumím si představit, že by takovou příležitost zahodil.“ „Ale vždyť už je rytíř!“ namítla. „To je přece dostatečně prestižní titul. Být baronem, to z něj lepšího ani horšího člověka neudělá.“ „To jistě ne,“ souhlasil Atticus. V očích měl ustaraný výraz, ale hlas měl laskavý. „Ale vy Elliota znáte, a tak víte, že mu nejde o titul, ale o možnosti, které to s sebou přinese.“ Mlčky ho pozorovala, zatímco jí plně docházel význam jeho slov. No jistě. „Jako člen Sněmovny lordů může povýšit ve sféře práva… ale to víte sama. Musíte vědět, jak je to pro něj důležité, a já jsem na něj nesmírně pyšný a věřím mu.“ Poplácal ji po ruce a usmál se. „Pokud jsem měl možnost svého syna v poslední době pozorovat, nepřipadal mi moc výřečný. Člověk však musí počítat s polehčujícími okolnostmi.“ Mrkl na ni. „Budete mi muset věřit. Elliot je nejnadanější a nejpřesvědčivější řečník. A pokud jde o reformy práva, to je obzvlášť výřečný. Než se vrátil kvůli mému onemocnění sem do Little Bidewellu, udělal si velice dobré jméno v Old Bailey.“ „V Old Bailey?“ A ona si myslela, že kromě roků strávených v Súdánu prožil celý svůj život pouze v Little Bidewellu. „On žil v Londýně?“ „Deset let,“ upřesnil Anton. Jaký jen byla blázen, když si ho dobírala, že je venkovan, zatímco on… Starý pán ji pozoroval, ve tváři měl nečitelný výraz. „Elliot mi jednou řekl, že cena, kterou musí Anglie zaplatit za životy padlých vojáků, může být pouze spravedlnost a svoboda.“ Zabodl do ní oči. „Rozumíte? Elliota nepohánějí žádné ambice, ale oddanost. Pomocí titulu může dokázat hodně dobrého. Hodně dobrých skutků.“ Opřel se na své židli a pyšně se usmál. „Mohla byste o tom třeba jen na minutu pochybovat?“ „Ne.“ To skutečně nemohla. Elliotův vrozený smysl pro slušnost, jeho bezúhonnost a odhodlání, vášnivý smysl pro spravedlnost, to všechno budou vynikající zastánci dobra. Zaplavila ji vlna pýchy. Baron Elliot March, muž, kterého miluje. Miluje Elliota, protože je velkorysý, čestný a slušný. To všechno byly vlastnosti, o kterých dřív ani netušila, že by mohly existovat, takže se jim vysmívala a pohlížela na ně jako na výplody slabosti a sentimentality. Elliot se choval mile k Elizabeth Vanceové a byl pozorný k jejímu otci. Staral se o blaho jiných a tvářil se, jako by přijímal, zatímco ve skutečnosti rozdával. Nevyhýbal se konverzaci a nikdy nikomu nedával plané sliby. Byl čestný a trpělivý i k těm, kteří si to nezasloužili.

Letty ho však milovala i kvůli jeho vášnivým polibkům, po nichž čím dál víc toužila a které ji tak rozpalovaly. Kdykoli se jí dotkl, celá se roztřásla. Milovala ho, protože Elliot byl úplně jiný než kterýkoli z mužů, s nimiž se kdy setkala nebo ještě někdy setká. Atticus ji se zájmem pozoroval. A pak, jako by jí dokázal číst myšlenky a věděl, jak moc miluje jeho syna, se jeho rty roztáhly nečekaně okouzlujícím úsměvem. „Takže když teď už všechno víte, jaké máte úmysly s mým synem, lady Agatho?“ *** Mohla se zachovat líp, napadlo Letty, když spěchala chodbou pryč. Neměla vyhrknout: „Já nemám žádné úmysly!“ a utéct jako vyděšený králík. Jenomže úmysly, které měla, nepatřily k těm, které se sdělují otcům jejích milenců. Milenců. Letty mohla mít milenců, kolik chtěla, ale neudělala to. Protože nikdy předtím doopravdy nemilovala, nechápala, jak může rozumná inteligentní žena kvůli nějakému muži tak dokonale zhloupnout. Až dosud. Věděla, že pro ni a Elliota neexistuje žádná společná budoucnost. To jí však nevadilo. Ona se toužila s mužem svého srdce pomilovat. Zaslouží si to. Už nikdy nepotká muže, jako je Elliot. Věděla, že i kdyby celý svůj příští život strávila tím, že by hledala jemu podobného, nikdy už nikoho jako on nepotká. Takové štěstí nepotká nikoho v životě dvakrát. A jen málo žen potká třeba jen jednou. Ona to štěstí ale měla a nehodlá z něj zahodit ani jedinou minutu. A oni mají před sebou společné skutečně už jen minuty. Svést Elliota bude těžké, ale nikoli nemožné. Letty ho zná. On musí mít pocit, že jejich milování je jenom předehrou k budoucímu sňatku. Zpomalila krok a nakonec se zastavila, vyděšená vlastní troufalostí. Ne, to nemůže, to neudělá, to se neodváží. Co se to s ní jen stalo, že spřádá takové divoké plány? Pocítila úzkost, když si uvědomila, jak daleko nechala věci zajít. Hlavou se jí honily spousty myšlenek a srdce ji bolelo. Trápilo ji, že mu zřejmě způsobila bolest. Potřebovala jít za ním a ukrást si to málo štěstí, co jí ještě zbývalo. Vždyť nakonec nic jiného není, jen obyčejná zlodějka. Rozhlédla se kolem, jako by se probouzela z nějakého špatného snu. Zjistila, že je v místě, kde předtím vešla do domu ze zahrady. Z jídelny se začínali trousit lidé. Věděla, že musí najít Elliota, o nic jiného jí v tu chvíli nešlo. Vtom něčí ruka sevřela její zápěstí. Letty se překvapeně otočila. Vedle ní stála Angela. „Chce, abych se s ním sešla dnes v noci u čarovného stromu!“ „Kip? Vždyť tu vůbec není,“ divila se Letty a zrakem bloudila po davu svátečně oblečených lidí. „Jeho rodiče ho Buntingovým omlouvali, slyšela jsem je.“ Ten Elliot tu někde musí být. Nenechal by svého otce jít domů samotného. Že by se na ni zlobil? „Poslal mi vzkaz, chvíli před mým odchodem „“ pokračovalo děvče. „Jestli se s ním prý nesejdu, pošle ten dopis zítra ráno Hughovi! Měla bych si to s ním vyřídit, jak jste mi radila, viďte, že ano?“ Letty se zadívala na Angelu, ve tváři nepřítomný výraz. Musí vědět, co si Elliot

myslí. Nesmí mít dojem, že ona jeho lásku odmítá. To nesmí. „Lady Agatho?“ Nesmí odejít, aniž by ho viděla. „Ano,“ zašeptala. „Skutečně?“ trvala na svém Angela. „Cože? Když na to přijde, tak ano. Ale dnes večer k ničemu nedojde,“ pronesla roztržitě. „Blíží se bouřka.“ „Vy ho neznáte,“ zašeptala Angela, ale Letty ji neslyšela. Zahlédla Elliota a rychlým krokem zamířila davem k němu.

Kapitola 22 Bouřky bývají dobrou scénou pro divadlo. LETTY DORAZILA ke dveřím domu právě v okamžiku, když Elliotův kočár odjížděl. Poprvé v životě nevěděla, co dělat. Tahle hra už neměla žádné „další dějství“. Procházela pokoji, usmívala se na kolemjdoucí, pronášela hlouposti a přitom myslela na to, co chce a co musí udělat. Konečně na to přišla. Půjde se zeptat Eglantyne, jestli by ji Ham neodvezl zpátky na Hollies. Zastihla ji v družném rozhovoru s Buntingovými. „Je mi to moc líto, Letty,“ omlouvala se Eglantyne. „Angelu bolela hlava, a tak ji Ham před chvílí odvezl domů. Ještě se nevrátil, ale já mu říkala, že nemusí spěchat, protože jsem věděla, že tu ještě nějakou chvíli pobudu.“ Takže Angela odjela. Letty se zmocnila neblahá předtucha. Podívala se z okna. Déšť bubnoval do tabulek a v dálce kdesi ve tmě viděla cypřiše, jak se ohýbají ve větru. Přece se Angela nerozhodla jet v tomhle počasí za Kipem? Letty si s hrůzou vzpomněla na dívčin odhodlaný pohled a tvrdý hlas. „Pokud se necítíte dobře, můžete zůstat přes noc s námi,“ navrhl jí Paul Bunting. „Nemám pravdu, Catherine?“ „Samozřejmě,“ přikývla Catherine toporně. „Kdepak,“ odmítala jejich nabídku Letty. „Nechci vás zneužívat. A mám teď takové období, kdy špatně usínám, a tak si musím brát něco na spaní.“ „Aha, na spaní.“ Catherine dychtivě přikyvovala. „To s vámi cítím, drahoušku. Slyšela jsem, že spousta dam z vyšší společnosti má problémy s… usínáním.“ Vrhla po Dottie Himplerumpové výmluvný pohled. „Musíte se ihned vrátit na Hollies. Pošli pro náš kočár, Paule.“ Letty jí v duchu děkovala. Jen at si má Catherine škodolibou radost, pomyslela si. Ona má teď na starosti důležitější věci. V první chvíli zvažovala, jestli má povědět Eglantyne o svých obavách ohledně Angely, ale pak se rozhodla, že bude raději mlčet. Pokud by se její podezření nepotvrdilo, jenom by vyzradila Angelino tajemství. Raději se vrátí na Hollies sama. Angela už bude pravděpodobně dávno v posteli, ubohé dítě. O deset minut později, poté co svěřila Fagina do láskyplné Eglantyniny péče, už seděla v kočáře Buntingových. Zvedal se vítr, déšť bičoval střechu kočáru a ozývalo se hlasité hřmění. Letty si přitáhla pláštěnku těsněji k tělu a vykoukla okénkem do tmy. Pomalu přejížděli můstek vedoucí na hlavní silnici. V dálce, osvětlený blesky jako výjev z nějaké pohádky, zahlédla stařičký dub, kterému se říkalo čarovný strom. Za ním, ve vzdálenosti asi čtvrt míle, se tyčil dům Himplerumpových a kousek dál po silnici zahlédla obrysy domu Marchových, v jehož dolních oknech se svítilo. Takže byl ještě vzhůru. Cítil se ublížený? Nebo to, že od něj utekla, ho vrátilo

zpátky na zem a on si teď gratuloval, že to tak dobře dopadlo? O chvíli později už stála sama ve velké hale Hollies a voda z ní jen kapala. Ještě že Merry nezavřela dveře na závoru. Jakmile si Letty svlékla plášť, objevila se Merry a za ní udýchaný Cabot a Grace Poolová. Ti dva vypadali strašně, ve tváři vyděšený výraz. „Co se stalo?“ zeptala se Letty udiveně. „Slečna Angela. Vzala si koně a někam odjela. A ani si s sebou nevzala žádného z čeledínů.“ ;, Ach ne,“ zanaříkala Letty. Její nejhorší obavy se potvrdily. „Vůbec nevím, kam mohla jet!“ vykřikla Grace Poolová a v zoufalství sešpulila ústa do písmene „O“. „Nedokázala jsem jí v tom zabránit. Snažila jsem se, lady Agatho, ale nedala si říct. Byla tak odhodlaná, jak jsem ji ještě nikdy neviděla. Šla rovnou do stáje a přinutila čeledína, aby jí osedlal koně.“ „Kdy odjela?“ „Před čtvrthodinou, víc to nebude. Pošlu čeledína k Buntingovým, aby jim řekl…“ „Ne!“ Angela by zemřela ponížením, kdyby někdo zjistil důvod, proč odjela. Její bezpečnost však byla mnohem důležitější. Bouře sílila. Angela se musí vrátit domů a na Letty je, aby se o to postarala. „Kdo všechno ví, že odjela?“ „Jenom Grace Poolová, Merry a já,“ ozval se Cabot a úzkostlivě sevřel rty. „Proč?“ „Teď mě poslouchejte,“ přikázala jim Letty. „Já vím, kde Angela je. Vím, kam jela, ale nemůžu vám říct proč. A nikdo jiný než my se o tom nesmí dozvědět. Rozuměli jste?“ Letty nezáleželo na společnosti, ale nebyla tak naivní, aby nevěděla, že zasnoubené děvče nemůže jet v noci do bouřky na dostaveníčko s jiným mužem, pokud to není její snoubenec, aniž by tím vyvolalo skandál. Cabot a Grace přikývli a Merry vyhrkla „jo“, přičemž odhodlaně vystrčila bradu. „Závisí na tom její štěstí.“ Ještě před týdnem by ji ani nenapadlo, že by dokázala pronést něco tak melodramatického. Pokud šlo o ni, Kip se svým vydíráním i Angeliny něžné city vůči markýzovi jí byly srdečně fuk. Během posledního týdne se však pár věcem přiučila a jednou z nich bylo, že jestliže se jí něco nezdá důležité, nemusí to znamenat, že to není důležité. „Pojedu za ní a přivedu ji zpátky. Budeme-li mít štěstí, vrátíme se dřív, než dorazí Bigglesworthovi.“ Bouřka každou minutou sílila a hromy byly čím dál hlasitější. Z oblohy se snášel k zemi prudký liják. „Nemáme tu ale kočár,“ prohlásil Cabot nešťastně. „Ham se s ním vrátil pro Bigglesworthovy.“ „Vezmu si koně.“ Letty se usmála Cabotovu pochybovačnému výrazu. „Kdo si myslíš, že vycvičil Sultána, když starý Bill onemocněl?“ Nevšímala si Graceina tázavého a Merryna zmateného pohledu. Cabot přikývl. „Pošli někoho do stáje, aby mi přivedl koně. Já…“ „Hobbs už koně osedlal. Čeká u kuchyňských dveří,“ poznamenal Cabot. „Chtěl jsem ho poslat k Buntingovým hned, jak bych napsal vzkaz.“

„Fajn.“ Lety vyrazila rychlým krokem chodbou ke kuchyni a Grace s Merry jí utíkaly v patách. „Nemáme času nazbyt.“ „Měl bych jet taky,“ prohlásil náhle Cabot. „Jsem přece muž…“ Ach, bože. Na tohle už nebyl čas. „To je sice dobrý nápad, ale nerozumný. Jestli tě Angela uvidí, ujede. Já jsem jediný člověk, který ví, kde a proč právě je. A kromě toho,“ dodala tlumeně, „ona mi věří.“ Cabot zaváhal a ukročil stranou. „Já to zvládnu, Cabote,“ ujišťovala Letty. „Bude to dobrý. A teď bych vám byla vděčná, kdybyste mi sehnali něco jiného na sebe než tenhle plášť.“ „Tady,“ Cabot otevřel úzké dveře a vytáhl těžkou nepromokavou pláštěnku. „Tohle by tě mělo uchránit před deštěm.“ Letty mu poděkovala, oblékla si poněkud plandavý plášť, bez ohlédnutí otevřela kuchyňské dveře a vyběhla ven, kde čekal čeledín s koněm. Kůň už byl celý nervózní. Ani nepotřeboval, aby ho Letty pobízela k běhu, hnaly jej šumící listí a blesky nad hlavou. Letty se naklonila nad jeho šíjí a uháněla s ním směrem k čarovnému stromu. Přitom děkovala bohu, že kdysi pomáhala cvičit koně při varietních produkcích. Během několika minut měla těžké sukně promočené a vítr jí divoce strhl kapuci z hlavy. Vlasy, upravené do elegantního účesu, se jí uvolnily a mokré prameny jí bičovaly obličej. Nevšímala si bouření živlů. Ignorovala chlad i mokro a soustředila se jen na jízdu. Když měla čarovný strom na dohled, byla promočená skrz naskrz a s každým bleskem se roztřásla. Jakmile dojela na vršek, zastavila vedle starého stromu. Snažila se proniknout zrakem clonou hustého deště, nikde však žádného koně neviděla. Vzepřela se ve třmenech. Nikde nic. Zmocňoval se jí čím dál větší strach, který přecházel v paniku. Nepřekvapilo ji, že nikde nevidí Kipa. Jedině blázen by vyrazil do noci, jako byla tato. Anebo zoufalá dívka. Angela tam někde musí být. Letty žádného jezdce na cestě nepotkala a jiná cesta na Hollies nevedla. Pobídla koně a udělala s ním velký oblouk. Ujela asi padesát koňských délek, když spatřila na zemi tmavý stín. V mžiku byla dole ze sedla a klopýtala blátem k postavě ležící nehybně na zemi. Padla na kolena. Byla to Angela. Musel spadnout z koně. Krátké záblesky osvětlovaly její tvář bílou jako mramor. Přes čelo se jí táhla tmavá šmouha. Panebože, prosím, ať je v pořádku. Ruka se jí třásla, když ji zasouvala do rukávu Angelina pláště a snažila se nahmatat pulz. Potlačila vzlyk, když se jí to konečně podařilo. „Angelo!“ vykřikla. „Angelo, proberte se!“ Děvče se zavrtělo. „Agatho?“ Letty znovu unikl ze rtů vzlyk. „Ano, ano, drahoušku. Jsem to já.“ Děvče cosi zamumlalo. Letty se k ní sklonila. „Copak, Angelo?“ „Měla jste pravdu,“ drmolila dívka. „On nepřišel“ Lettyno vzlykání se změnilo v hořký smích. „Ne, on by neriskoval krk. Říkala jsem

vám přece, že je to zbabělec.“ „Vy se vážně vyznáte,“ zamumlala Angela slabě. „Snažím se… si vzpomenout.“ „Nemluvte, Angelo. Ležte klidně.“ „Já už tady ale ležím klidně… moc dlouho,“ protestovala Angela. „To máte bohužel pravdu,“ přikývla Letty. „Můžete chodit?“ „Myslím, že ano.“ Letty jí pomohla do sedu, ale cítila, jak sebou dívka trhla. Vzala ji tedy kolem pasu a vytáhla na nohy. Angela zanaříkala bolestí, ale statečně se postavila. Ne, to nebylo dobré. Se zasténáním klesla zpátky na zem. Takhle ji zabiju, pomyslela si Letty zoufale a ze všech sil se snažila vymyslet, co dělat. Neodvažovala se nechat ji tu samotnou a jet pro pomoc. Angela už měla tělo necitlivé, chladné a byla mokrá na kůži. Zůstat tu však také nemohly. V tak prudkém lijáku by tu Angela dlouho nevydržela. Letty slíbila Cabotovi, že najde Angelu a přivede ji bezpečně zpátky. To se jí však nepovedlo. Měla nechat Hobbse, aby jel k Buntingovým. Padla na kolena, objala Angelino bezvládné tělo a přitáhla si ji do klína. Studenými prsty tápala po knoflících svého pláště. Jakmile se jí podařilo plášť rozepnout, zabalila do něj i nešťastnou dívku, aby ji uchránila před deštěm. Letty se začaly řinout z očí slzy, nejdřív pomalu a pak jí v plných proudech smáčely tváře a krk. Jako by se spustila stavidla. Bylo to nečekané, protože něco takového nemívala povolené. Veda ji odjakživa nabádala, že nesmí plakat. Nikdy. Nedovolila jí plakat, když lady Fallontrueová zakázala učitelce, aby četla Lettyny básně. A když ji jednou vzala na návštěvu za jejím otcem, vikomt stál za stolem, kaštanové vlasy se mu leskly ve slunečním světle a díval se na Lettyny vlasy udiveným a zároveň potěšeným výrazem ve tváři. Dokud si nevšiml, že ho Veda pozoruje. „Nemůžeš dokázat, že je moje,“ vrtěl hlavou. Veda jí Pekla, že nesmí plakat. Veda zakázala Letty plakat dokonce i tehdy, když ležela na smrtelné posteli a její tělo, kdysi plné života, se scvrklo na kostru potaženou kůží. Slzy totiž znamenají slabost; slzy znamenají, že oni vyhráli. Kdyby šlo o ni, Letty by klidně plivla komukoli do tváře, ale kvůli téhle dívce byla vyděšená k smrti. Prudce zvrátila hlavu a vykřikla: „Pomoc! Pomozte nám, prosím! Pomozte!“ A ze tmy se vynořil Elliot March.

Kapitola 23 Jak velký má násilník strach, poznáte podle toho, jaký druh zbraně si zvolil. OBLOHU ROZČÍSL BLESK a ozářil Elliotovu tvář. Pro Letty by možná bylo lepší, kdyby se ocitla v samotném pekle než tváří v tvář Elliotovi. Protože něžný sir Elliot March nevypadal v tu chvíli vůbec něžně. Jako by samotný ďábel vystoupil z pekla. Hlavu měl bez pokrývky, mokré vlasy se divoce kroutily, voda mu stékala po tvářích. Hrozivě stažené obočí mělo tvar hlubokého „V“, ústa stisknutá do pevné linky. Jeho obrovský černý valach pod ním netrpělivě tancoval, od chvějících se nozder mu stoupala pára a neustále pohazoval hlavou. Elliot se snažil udržet obrovského koně na místě, ale šlo to ztěžka. Rukama v rukavicích sevřel otěže, jako by ho chtěl zardousit… nebo Letty samotnou. „Nechtěl jsem jim uvěřit, když mi tvrdili, že jste jela ven v tomhle počasí!“ křičel, jak se snažil přehlušit vítr. „Prokristapána, ženská! To jste přišla o rozum? A kde je Angela?“ Letty, zakrývajíc si tvář před deštěm, k němu zvedla hlavu. „Musela spadnout z koně. Snažila jsem se ji dostat na nohy, ale myslím, že omdlela.“ „Proboha,“ zamumlal Elliot, seskočil z koně a poklekl vedle nich. Se zručností vycvičenou v boji zasunul ruce Angele pod ramena, podepřel jí hlavu a nadzvedl ji. „Zřejmě upadla do bezvědomí,“ pronesl. „Můj dům je nejblíž. Pojedeme tam. Můžete mi podržet koně, než na něj naložím Angelu?“ Letty přikývla. Byla Mastná, že vzal věci do svých rukou. Ted už byli v bezpečí, nikdo tu nezemře. On to nedovolí. Elliot dokáže zvládnout každou situaci. Uchopila otěže a postavila se koni k hlavě, zatímco Elliot zasunul jednu nohu do třmenů. S Angelou přitisknutou k boku se snažil dostat na koně. Při tom pohybu se jedna Angelina ruka uvolnila a plácla koně do stehna. Vyděšený valach zaržál a Elliota, který měl stále jednu nohu ve třmenu, odhodil stranou. Elliot zaťal zuby bolestí. Letty se ze všech sil snažila koně uklidnit. Když opět zvedla hlavu, Elliot už seděl v sedle, Angelu přehozenou před sebou. Pohlédl na Letty a ve tváři se mu zračila obava nechat ji tam samotnou. „Jen jeďte,“ křičela a zakrývala si oči rukou. „Já musím chytit svého koně. Přijedu za vámi, hned jak to půjde. Nebojte se, umím jezdit dobře!“ „Nemůžu vás tady nechat!“ volal na ni zpátky. „Budete muset! Musíte Angelu odvézt do bezpečí, nemůže tu zůstat v takovém počasí! Jeďte!“ Nemělo cenu se s ní dohadovat. S nesrozumitelným zamumláním pobídl koně a vyrazil do bouře, zatímco Letty ho provázela pohledem. Angela bude určitě v pořádku. Elliot udělá, co je třeba. A na ní je teď, aby totéž udělala i ona. ***

„Tak vstávej, Kipe,“ přikázala Letty. „Cože?“ Chlapech ležící v posteli s nebesy se i přikrývkou otočil na záda. Letty si znechuceně uvědomila, že se ani neobtěžoval, se svléknout. Nakrčila nos, když ucítila pronikavý pach piva vycházející z jeho úst, jenž byl cítit i přes závěsy kolem lůžka. „Tak už vstaň, ty jeden idiote.“ Ta slova ho konečně přinutila otevřít oči. Byly kalné, zarudlé, rozostřené. Fajn. Jestli je opilý, půjde to mnohem líp. „Hele, kdo jste? Co tady děláte?“ Snažil se slézt z postele, ale Letty popadla prostěradlo v jeho nohách a strhla ho zpátky. „Jen hezky zůstaň, kde jsi, mladíku.“ „Lady Agatha!“ „Vida, chytrý chlapec!“ „Co tady děláte?“ Ve tváři se mu zračil nefalšovaný výraz zmatku. V zakalených očích mu probleskla jiskřička poznání. „Hele, jak jste se dostala dovnitř? To jste podplatila komorníka?“ „Ne,“ Letty netrpělivě zavrtěla hlavou. „Nikdo neví, že jsem tady. Vyšplhala jsem se po břečťanu.“ Pozoroval ji nechápavě, v očích nedůvěru. Letty si ho nevšímala. „Je úplně jedno, jak jsem se sem dostala, jasný? Ale můžeš si být jistý, že o tom nikdo neví.“ Zamračil se, ale pak se mu obličej vyhladil, když se mu po tváři rozlil spokojený výraz. Přikývl, zašklebil se a zvedl si prst ke rtům. „Já to nikomu neřeknu.“ „No, to je mi jasný.“ Přešlápla a její mokré boty zavrzaly. „Přišla jsem si pro dopis, který ti Angela psala, ty odporná, podlá, zapáchající malá kryso.“ „Hej!“ Samolibý úsměv mu zmizel z tváře a vystřídal ho ohromený uražený výraz. „Takhle se mnou nemůžete mluvit!“ „Ale jistěže můžu. Já totiž říkám pravdu. Jsi sprostý vyděrač toho nejhrubšího zrna, který dokáže zneužít dívčí sny ke svým špinavým hrám.“ Kip se na posteli posadil. „Její sny? A co moje sny? Měli jsem se brát.“ „Zajímavé, že Angela o tom nic neví.“ Chlapec mrzutě našpulil dolní ret. „No, je pravda, že jsem ji o ruku ještě nepožádal, ale to přece neznamená, že jsem se k tomu nechystal.“ Znělo to tak upřímně, že Letty na okamžik zjihla. „Ona si tě ale nechce vzít, Kipe.“ Plácl sebou zpátky na postel, ruce založil za hlavu a zaculil se. „Vážně? No, víte,, něco` se mnou dělat chtěla, to vám můžu zaručit.“ A bylo po Kipově něžném srdci. Založila si ruce v bok. „Ty jeden drzý klacku, já ti teď pár věcí povím. Jako každá dívka, která má všech pět pohromadě, byla Angela zvědavá, jaké to je se s někým líbat. Ale na rozdíl od většiny ostatních děvčat, protože je to takový naivní drahoušek a dokonalá mladá dáma, si myslela, že když se chce líbat, znamená to, že musí být zároveň zamilovaná.“ Dal se do jízlivého smíchu. „Ano,“ pokračovala Letty. „Oba dva víme, že je to pěkná hovadina, že? I samotná Angela si to velice brzy uvědomila. Bohužel ne dost rychle, takže ti o tom ještě stačila napsat dopis. A teď ho chce zpátky. Angela se chce provdat za Hugha. Takže mi vrat

její dopis a budeme to tvé vydírání považovat za mladickou nerozvážnost, co říkáš?“ Zlostně přimhouřil oči a založil si ruce na prsou. „Já jí říkal, že ten dopis může získat. Stačilo, aby si pro něj přišla, a mohla ho mít. Nestalo by se nic, než k čemu došlo dřív. Možná o trošičku víc.“ Poťouchle se zašklebil. „Poslala pro něj mě.“ „Její chyba.“ Letty už měla Kipa Himplerumpa víc než dost. Stála v kaluži dešťové vody, byla promočená na kůži a její saténové plesové šaty byly každou minutou těžší, nohy jí zábly a věděla, že má před sebou ještě tři kilometry jízdy v zuřící bouři. Jedním pohybem prudce strhla záclonu kolem postele. „Tvoje chyba, chlapče. Ty mi okamžitě přineseš ten dopis. Pokud to neuděláš, zničím tě!“ Když viděla, jak se tváří zmateně, trpce se zasmála. „Ano, ty jeden hloupej mladíčku, zničím tě. A až s tím budu hotova, žádná žena v celým Londýně, natož v Little Bidewellu, tě nebude chtít. Přátelé se ti budou hihňat za zády a tvoji rodiče se budou bát samou hanbou vystrčit nos ze dveří.“ Naklonila se k němu a zapíchla mu prst do hrudi. „Všem řeknu, že ses mě pokusil znásilnit!“ „Fakt?“ vysmíval se Kip. A pak, aby zamaskoval svoje pobavení, vzepřel se na loktech a s předstíraným zájmem si začal prohlížet nehty na rukou. „Říkejte si, co chcete.“ Výsměšně se zasmál. „Víte, je mi fuk, jestli si v Little Bidewellu, Yorku, Manchesteru nebo Londýně budou myslet, že jsem druhý markýz de Sade. Na mojí pověsti mi vůbec nezáleží.“ „Ale já si myslím, že ano.“ Ten hoch byl neskonale hloupý. „Ty mě vůbec neposloucháš, Kipe. Já říkám, že všem povím, že ses mě pokusil znásilnit.“ Zamračil se, jak mu konečně začínal pomaličku docházet plný význam jejích slov. „Všem povím, že jsi,“ naklonila se kupředu, rty těsně u jeho ucha, „neschopný.“ Ztuhl. „Nemožný.“ Napřímila se právě včas, aby ji neudeřil hlavou do brady, jak se rychle posadil. „Mrzák.“ Zíral jí do očí, jako by nemohl uvěřit svému sluchu. „Ochablý.“ Vydechl, odhodil přikrývky, sklouzl z postele a spěchal přes pokoj. Před sekretářem padl na kolena a otevřel spodní zásuvku. „Jedním slovem impotent.“ Strčil hlavu hluboko do zásuvky a s výkřikem vytáhl bílou obálku. Pak se postavil, rozběhl se k Letty a vrazil jí obálku do ruky. Skoro jí ho bylo líto. Skoro. Uchopila dopis, strčila ho do kapsy a ušklíbla se. „Díky, kámo.“ Otočila se k oknu. „Ty děvko,“ procedil skrze zuby. Ohlédla se přes rameno. „Impotent.“ Zbledl a Letty se zasmála. „Jen jsem tě tahala za fusekli, Kipe. A teď honem zpátky do postele,“ vybídla ho laskavě. „A jestli uslyším, žes pronesl jediné ošklivé slůvko o Angele, jestli vyslovíš její jméno jen s nepatrným nádechem neuctivosti, tak potom… no, však víš.“ Kip neodpověděl, jen se zavrtal zpátky do přikrývek, odkud po ní pokukoval jako nezbedné dítě, jakým vlastně ve skutečnosti byl. „Hodný chlapec.“

Otevřela okno a vykoukla ven. Spustil se tak hustý liják, že nebylo nic vidět a místo stromů se rýsovaly jen rozmazané skvrny. Zadívala se dolů. Zed pod oknem mizela kdesi ve tmě. Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit. Po laně přece už šplhala, ne? Není přece tak velký rozdíl mezi tím šplhat po žebříku z břečťanu do hloubky šesti metrů a chodit po laně devět metrů nad zemí. Jenomže tady nebyla žádná sít a Letty netoužila po tom, aby ji viděl některý z Himplerumpových sloužících. Rychle, aby neměla čas couvnout, přehodila nohu přes římsu, a když se ujistila, že Kip nemá tendence vylézat z postele, opatrně se přehoupla. Zatápala nohou po kamenném výčnělku, ale zed byla kluzká a ona měla boty celé promáčené, takže sklouzla. Půl minuty visela za ruce šest metrů nad zemí, promáčené sukně ji stahovaly dolů, déšť jí bičoval tváře. Uvažovala, jestli nemá zavolat na Kipa, aby jí pomohl, ale pak ten nápad zavrhla. Ten by jí ještě odtrhl prsty od římsy. Nemůže přece spadnout. Začala sebou mrskat ve snaze zachytit se za nějakou pevnou větev z břečťanu. Podařilo se. Déšť jí to ztěžoval, ale přesto se jí povedlo spouštět se pomalu dolů po cihlové zdi porostlé zeleným kobercem. Konečně pod sebou spatřila pevnou zem. Odstrčila se od zdi a skočila. Dopadla na všechny čtyři. Nebolelo ji to. Byla šťastná, že je naživu. A že Angela je také naživu. A že ona má ten nešťastný dopis. Teď se jenom potřebovala dostat ke koni a být co nejrychleji odtud pryč. Zvedla tvář k nebi a pocítila úlevu a radostnou závrať, že zvítězila. Vtom zjistila, že se dívá přímo do rozzuřené tváře sira Elliota Marche.

Kapitola 24 V milostné scéně nemá láska co dělat. „VIDÍM, ŽE SE SKVĚLE BAVÍTE,“ procedil Elliot skrze zuby. Jestliže se předtím zlobil, teď byl popelavý vzteky. Bouře mu změnila oči tak, že zůstaly bezbarvé a měl v nich děsivý výraz. Letty polkla. Než si stačila uvědomit, k čemu se chystá, sklonil se, vzal ji do náruče a prudce ji přitáhl k sobě, prsty zaryté do jejích paží. „Bože. Když jsem vás viděl, jak visíte na té římse…“ Odmlčel se. „A co Angela?“ zeptala se. „Bude v pořádku?“ „Bude.“ Zaťal zuby a táhl ji za sebou k místu, kde měla přivázaného koně. Za ním stál Elliotův. Bez jediného slova ji popadl a vysadil na koně, pak se sám vyšvihl do sedla. Pohlédl na ni. „Pojedete se mnou domů?“ Přikývla. Jel napřed a mířil k usedlosti. Zaklel, když sesedal z koně a uhodil se do bolavé nohy. Letty také sesedla a přistoupila k němu, ale on po ní vrhl takový pohled, že ji přešla chuť nabízet mu pomoc. Aniž by jí věnoval jediný pohled, vzal oba koně za uzdu a vedl je ke stájím. „Dveře jsou otevřené. Jděte dovnitř.“ Poslechla a s pocitem rozechvělého očekávání vešla do domu. Byl to Elliotův domov. Stavení z červených cihel vévodila obrovská vstupní hala, z které vedlo schodiště do výšky tří poschodí. Za ním se rozkládala chodba. V místě, kde stála, byly po obou stranách proti sobě několikery dveře. Jedny po její levici byly pootevřené. Nakoukla dovnitř. Bylo vidět, že je to dámský pokoj. Pohovka i tapety byly potaženy červeno-bílou látkou. Na malých stolcích stály skleněné nádoby s obrázky nádherně zbarvených motýlů a porcelánové figurky. Nad krbovou římsou visela olejomalba, na ní mladá snědá žena obklopená dvěma kudrnatými chlapci. Ten starší se tvářil zamyšleně, mladší černovlasý vesele a rozpustile. Vstupní dveře za jejími zády se otevřely a Letty rychle uskočila stranou. Elliot vešel dovnitř celý zmáčený a začal se oklepávat jako psík. Stáhl si sako a hodil ho přes zábradlí. „Buntingovi sem před hodinou poslali jednoho ze sluhů na koni,“ pronesl. „Díky bohu že aspoň někdo měl rozum.“ Byl promočený až na kůži, bílá košile i vesta se mu lepily na paže a na hrudník. Skrz tenkou látku viděla, jak mu hrají svaly. Odvrátila zrak, tváře jí hořely. „Promiňte, co jste to říkal?“ „Že můstek je zaplavený a je nebezpečné přejíždět přes něj kočárem. Všichni hosté, kteří jsou teď u Buntingových, tam zůstanou až do rána.“ Zachmuřeně jí pohlédl do očí. „Angela přišla k sobě, hned jak jsme přijeli. Nedívejte se tak, myslím to vážně. To zranění na hlavě není nic strašného, můžete mi věřit, takových už jsem viděl. Bude v pořádku, slibuju.“ Přikývla. Jestliže Elliot slibuje, že Angela bude v pořádku, musí tomu věřit. Elliot

by nikdy neříkal nic, co by nebyla pravda. Na rozdíl od jiných lidí. „Jak jste věděl, kam jsem od vás jela?“ divila se. Ani ji nenapadlo se v první řadě zeptat, jak věděl, že jela za Angelou k čarovnému stromu. „Hned, jak jsem dopravil Angelu do domu a svěřil ji hospodyni, uvědomil jsem si, že nejedete za mnou.“ Zatvářil se káravě. „Vrátil jsem se k čarovnému stromu, ale už jste tam nebyla. Jel jsem tedy na Hollies. Tam jste taky nebyla, ale něco jsem zaslechl od Cabota. Vůbec se mi nechtělo věřit, že by to mohla být pravda, ale žádné jiné vodítko jsem neměl. Vydal jsem se tedy k domu Himplerumpových. Dokážete si snad představit můj úžas, když jsem vás viděl, jak tam visíte na zdi. I když by mě to vlastně ani moc překvapit nemělo, vzhledem k tomu, co o vás vím. Jednou jste mi už přece dokázala, že ráda šplháte po břečťanu.“ Svou řeč zakončil se zaťatými zuby. Letty polkla. Tvářil se velice rozzlobeně. „Já… musela jsem něco přinést, něco… něco…“ začala koktat. „Angela mi o tom dopise všechno řekla,“ přerušil ji. Jistě. Všichni se spoléhali na sira Elliota Marche, všichni mu svěřovali svá tajemství a drobné prohřešky z minulosti, své obavy. Všichni, kromě ní. Jenomže žádný z těch jejich prohřešků nebyl tak strašný jako ten její. „Řekla mi, co po ní Kip chtěl a proč se tam rozjela. Ta bouřka je naše spása. Máme štěstí.“ Neřekl, že ona má štěstí nebo že Angela má štěstí, ale my. Veškerou zodpovědnost už převzal na sebe a z jejich problému učinil svou záležitost. „Jak jsem říkal, mluvil jsem s Grace Poolovou a Cabotem. Chtějí pomoct a jsou ochotni přijmout vysvětlení, že když jste se s Angelou rozhodly jet samy za takové noci na Hollies, raději jsem vás vzal sem k sobě. Rozumíte tomu? Souhlasíte?“ Bylo to úsečné, neosobní. Letty přikývla a přitom zachytila svůj odraz v zrcadle. Raději odvrátila zrak. Vypadala hrozně. Nebylo to fér. Zatímco on vypadal jako hrozivý bůh Poseidon, který právě vystoupil z moře, ona připomínala čarodějnici. Pod nepromokavou pláštěnkou na ní těžké sukně visely jako na věšáku, promočené a celé od bláta, hlavu jí pokrývaly mokré slepené prameny vlasů, které se jí lepily na krk, a plet měla tak bílou, že vypadala namodrale. „Mohla byste mi vysvětlit, proč jste se plazila po zdi domu Himplerumpových?“ zeptal se jakoby proti své vůli. Jejich oči se střetly v zrcadle. Poprvé za celý svůj dospělý život nemohla přijít na nějakou pohotovou výmluvu, kterou by vysvětlila své chování. Ani se však o to nepokoušela. Už ji unavovalo pořád si něco vymýšlet a stražit slovní léčky. „Šla jsem pro dopis, který psala Angela Kipovi Himplerumpovi. A získala jsem ho.“ „A Kip vás viděl?“ Přikývla. „Řekne to někomu?“ „Ne, to vám můžu zaručit.“ Byl tak odtažitý, tak studený. Letty mu ublížila, a to nechtěla. „Musím vám něco povědět, Elliote. Moje reakce na to, co jste mi předtím řekl…“

„To je v pořádku,“ přerušil ji. Bylo vidět, že s ní nechce mluvit o ničem důvěrném. „Raději bych měl pro jistotu za svým mladým sousedem ráno zajet.“ Proboha, pomyslela si, zřejmě lituje svých slov, že ji miluje. Ucítila vnitřní prázdnotu, jako by se jí kolem srdce utvořil led. „Všechno bude v pořádku,“ podařilo se jí ze sebe vypravit. „Rád bych věděl,“ začal opatrně, „proč jste riskovala život a hrála si na lupiče s tím… s tím klukem. Vždyť jste se mohla zabít!“ Poslední slova pronesl tak ostře, až sebou Letty trhla. Všiml si toho, potichu zaklel a prohrábl si vlasy. „Kde jste se naučila takhle šplhat?“ Elliotovi na ní záleží. Při tom vědomí se jí zmocnila závrať. „Rozmar z mládí.“ „To si snad ani nezasluhuje komentář,“ odsekl. „Můžu vás požádat, abyste si svlékla ten mokrý plášť?“ Chtěla poslechnout, ale třásla se tak, až jí cvakaly zuby zimou. Snažila se rozepnout pláštěnku, ale prsty měla tak ztuhlé, až byly necitlivé. Než si stačila uvědomit, co se děje, Elliot jí odstrčil ruce stranou a s chladnou rozvahou plášť rozepnul. Pak jí ho sejmul. Všechny jeho pohyby byly cílené, chladné, neosobní. „Děkuju vám.“ Ztuhl. „Nestojím o vaši vděčnost.“ Zatvářil se, jako by chtěl ještě něco říct, ale pak si to rozmyslel. Hodil pláštěnku přes své sako. „Budete se muset převléknout. Mám tu pouze hospodyni, paní Nicholsovou. Právě teď sedí u Angely, ale určitě vám ráda pomůže.“ „To není nutné, zvládnu to sama. Angela jí teď potřebuje mnohem víc než já.“ „Tak dobře.“ Ukázal ke schodišti a pokynem ruky ji vyzval, aby šla před ním. Mokrá sukně se jí při chůzi lepila na tělo. Když vystoupali nahoru, otočila se na Elliota. Tvář měl popelavou, kolem očí a v koutcích úst se mu zračilo napětí. Cítil se ublížený. „Můžu pro vás něco udělat, Elliote?“ V mžiku měla jeho tvář opět vzdálený, povýšený výraz dokonalého anglického džentlmena s pevně stisknutým horním rtem. „Nic, ale děkuju vám za zájem.“ Ukázal do chodby. „Angela je na druhém konci v pokoji po levé straně. Váš pokoj je o dvoje dveře dál.“ Letty zaváhala. „Elliote, prosím vás…“ „Máte tam všechno, co potřebujete,“ utrousil a škrobenou chůzí vykročil opačným směrem. Ani jednou se neohlédl. *** Elliot se dobelhal přes pokoj k malému baru. Vytáhl z něj hnědou skleněnou láhev, odměřil dávku tekutiny a nalil ji do sklenky. S hořkou grimasou zaklonil hlavu a jedním douškem obsah vypil. Bylo to morfium. Nesnášel jeho účinky. Vždy mu zamlžilo mozek a zbavilo ho rozumného uvažování, ale jako lék proti bolesti bylo k nezaplacení. A dnes večer měl skutečně velkou bolest. Ve stehnu mu bolestivě škubalo. Elliot si pomyslel, že ta bolest by ho mohla aspoň trochu rozptýlit a odvést jeho myšlenky od Letty, ale pak se raději rozhodl vyřešit to

pomocí morfia. Snad mu pomůže zapomenout, že Letty je v jeho domě a spí v jeho posteli, kde ji sice toužil mít, ale za jiných okolností. Poprvé od chvíle, kdy objevil Angelu s Letty u čarovného stromu, vrátil se v myšlenkách zpátky k událostem, které ho odvolaly z večírku u Buntingových. Tam jí svěřil, že ji miluje. Něco takového ještě nikdy žádné ženě neřekl. A když to konečně udělal, Letty zbledla jako křída. Bylo vidět, že je v šoku. I jeho samotného to šokovalo, ale když už ta slova vyřkl, věděl, že je to pravda, hluboká, ničím nezpochybnitelná. Radostné rozechvění se na letmý okamžik přeneslo z něj i na Letty, ale pak se změnilo ve výraz hrůzy. Náhle se otočila na podpatku a byla pryč. Nemůže ale utéct dostatečně daleko. Zaťal ruce v pěst. Snažil se nějakou dobu na večírku vydržet, ale pohled na jeho Letty, překypující energii, odvážnou a ničím nespoutanou, jak se mu vyhýbá a směje se nervózně v jeho společnosti, se pro něj stával nesnesitelným. Když však dorazil domů, nebylo to o nic lepší. Hodinu přecházel po pokoji jako lev v kleci a pak si uvědomil děsivou pravdu: Raději bude mít aspoň malý kousíček Lettyna přátelství, než aby ji ztratil docela. Napsal jí dopis, v němž jí vysvětloval, že nikdy už jejich přátelství, kterého si tak nesmírně váží a o kterém si myslí, že je vzájemné, ničím nenaruší. Že už se Letty nemusí bát, že ji ještě někdy bude obtěžovat řečmi o svých citech. A pak se modlil k Bohu, aby mu dal sílu to unést. Rozjel se na Hollies, aby předal dopis Cabotovi, a ten aby jí ho dal hned, jak se vrátí domů. Od té chvíle měl pocit, že se řítí do pekel. Elliot si nalil do sklenky trochu brandy a hodil ho do sebe, aby spláchl hořkou příchuť morfia v ústech. Zkušenost ho naučila, jak snadno alkohol zvyšuje účinky léků. V tu chvíli ale nemohl působit dostatečně rychle, aby to splnilo svůj účel. Rozepnul si vestu, svlékl ji a hodil přes židli. Uvolnil si límeček a vázanku a začal si rozepínat košili. Pak se dobelhal k oknu a vyhlédl do noční tmy. Angela mu pověděla o Kipovi i o dopise hned po tom, co zjistili, že Letty nejede za nimi. Nemohl uvěřit, že by se kvůli tomu zatracenýmu kusu papíru dokázala vloupat do domu Himplerumpových. Proti své vůli se usmál. Nazval ji předtím nebojácnou? Ne, to byla spíš nezodpovědnost. Úsměv z tváře mu vyprchal, když si vzpomněl na svůj neskonalý strach při pohledu na Letty, jak visí na okenní římse, a přitom věděl, že jí nemůže nijak pomoct. Nikdy v životě ho nic tak nevyděsilo. Ani ve válce, ani v míru, žádné zranění, předtucha ani porážka. Jakmile byla na zemi, musel sebrat všechnu svou vůli, aby ji okamžitě celou nezlíbal. Na to však neměl právo. Letty o to nestála, což mu předtím dala dost jasně najevo. Dopis, v němž jí sliboval, že už ji něčím podobným nebude nikdy obtěžovat, si zatím nepřečetla. Sir Elliot ho totiž neměl silu předat. Být Letty přítelem, to ho docela jistě zabije. Ale co jiného může dělat? Nebyl schopný rozumného uvažování. Cítil v hlavě otupělost a bolest v noze se zmírnila, což obojí způsobilo morfium. Opřel se rukama o římsu.

Letty teď už zřejmě spí, mahagonové vlasy rozhozené po sněhobílém polštáři, jemná pokožka zrůžovělá teplem. Přitiskl si čelo k chladné okenní tabulce. Celý život strávil tím, že potlačoval city ve prospěch intelektu a snažil se ovládat, udržovat dekorum, jednat uvážlivě a opatrně. Hořce se usmál. Po třiatřiceti letech života se probudil a zažívá bolestivé a hořkosladce vonící pobláznění láskou. Jak dlouho bude trvat, než to přebolí? „Elliote?“ To je její hlas. „Elliote, prosím. Otočte se.“ „A proč? Vy nejste skutečná,“ pronesl střízlivým hlasem, přestože byl pod vlivem utišujícího léku. „Jste jen výplod morfia a brandy. A mojí touhy,“ dodal. „Nesnesitelné touhy.“ „Já jsem skutečná. Prosím. Takhle s vámi nemohu mluvit, otočte se.“ Jaký v tom bude rozdíl? Otočil se a zhluboka se nadechl. Stála ve dveřích, zahalená do starého otcova županu. Husté vlasy měla rozpuštěné a spadaly jí na ramena jako vodopád. Zpod roztřepeného lemu županu jí vykukovaly bosé nohy. Štíhlé, úzké, jemné jako křídla racků, bílé a neskutečně zranitelné. Neměla sem chodit. Nemohla však nic vědět o morfiu a brandy. Netušila, že smysl pro sebekontrolu a sebekázeň, na kterých si vždy tak zakládal, jsou teď ty tam. „Vraťte se do svého pokoje.“ Ani se nepohnula. Po krku se jí rozlila nachová skvrna, která jí vystoupala až do tváří. „To nemůžu,“ zašeptala. Prsty pevně sevřel římsu za svými zády. Neodvážil se pohnout. „Zase si hrajete na dobrodruha?“ Snažil se mluvit lehkovážně, ale znělo to křečovitě. „Zdá se, že ano.“ Neznělo to ale příliš sebevědomě, spíš působila dojmem, že je ztracená a vyhladovělá po lásce, stejně jako on. „Proboha, Letty, copak v sobě nemáte ani trochu pudu sebezáchovy?“ „Zřejmě ne.“ Ona nestojí o tvou lásku, připomínal si zuřivě v naději, že mu to dodá sílu, aby jí odolal. Letty se ho totiž chystala svést, to by poznal i slepý. Nebylo v ní nic citového. Byla vystrašená, úzkostlivá, náladová, ale zároveň vyčkávala, brala mu dech a byla neodolatelná. Udělala krok směrem k němu a prsa pod hrubým hedvábím se jí pohupovala. Proboha, ona byla pod tím županem nahá. „Je mi zima.“ To neudělá, to nemůže udělat. Je to v rozporu se vším, na čem stavěl svůj život. Je přece silnější, musí to překonat. „Dám vám ještě jednu přikrývku.“ „Mně se líbí tahle přikrývka.“ Ukázala na modrou peřinu na jeho posteli. „Tumáte,“ vzal přikrývku za jeden cíp, strhl ji z postele a hodil ji po ní. Letty se ani nepohnula a přikrývka dopadla na zem. Pomalu se otočila a zahoupala se v bocích. Hedvábná látka se jí napjala kolem zadních partií. Otočila se po něm a provokativně hodila vlasy. „Nedělejte to“ Urovnala si vlasy za ucho a usmála se, zkušeně a nemilosrdně.

„Vy tomu nerozumíte, Letty.“ Ze všech sil se snažil ovládat a nedat najevo vztek. Je přece civilizovaný muž. Nesmí si těch jejích provokací všímat, vždycky se přece dokázal ovládat. Bylo to pravidlo, kterým se řídil celý život. Nikdy ale nebyl podroben tak těžké zkoušce. Toužil po ní celým tělem i duší. „Nemám v úmyslu vás nechat zbytečně toužit.“ Zdvihla přikrývku a sevřela ji v náručí. Příliš pozdě si uvědomil, že jí poskytl důvod, který potřebovala, aby se k němu dostala blíž. Přistoupila k posteli, pouze pár centimetrů od něj, na tváři záhadný úsměv, a její parfém mu rozechvěl chřípí… Ani si neuvědomoval, co se děje. V jednu chvíli procházela kolem něj, v té příští už ji držel v náručí. Zvedl ji do výšky a udělal s ní několik kroků dozadu, ústa přitisknutá na její, jeho vyhladovělé tělo ji mačkalo, drtilo, pohlcovalo. A Letty se k němu tiskla, ústa vstřícně otevřená, ruce na jeho ramenou. Dotýkala se jeho tváře, paží, hrudi, prsty mu zajížděla pod límec rozepnuté košile a vzbuzovala v něm žár. Jedním pohybem jí rozvázal pásek u županu, prudce roztáhl jeho klopy a přetáhl jí ho přes ramena. Odtáhla se od něj a pohlédla mu do očí. V jejím pohledu už nebyla výzva ani provokace, ale nejistota a trochu i obavy. „Možná… já bych neměla… neměli bychom…“ „Příliš pozdě.“ Tady už neexistovala žádná pravidla společenského chování. Jenom příkazy. Chci. Přeji si. Miluji. „Víš to stejně dobře jako já.“ Pustil ji a nechal ji sklouznout podél svého těla, pak ji k sobě silně přitiskl, aby pocítila jeho vzrušení. Ňadry se otřela o jeho košili a župan se zachytil za pásek jeho kalhot, takže sejí vyhrnul nahoru a odhalil její bílé tělo. Letty se zachvěla. Špičkami nohou se dotýkala země, ale kotníky měla jako z rosolu, kolena se jí podlamovala. Svěsil ruce podél těla, ale zůstal stát na místě. S každým jeho nádechem se jejich těla dostávala do krátkého, vzrušivého kontaktu. Zmateně mu pohlédla do očí. Potřebovala se něčeho chytit. Uchopila do dlaní límec jeho košile, pevně látku sevřela a zaryla mu prsty do svalů na hrudi. „Jestli chceš odejít, tak běž. Máš poslední příležitost, Letty. Je to poslední příležitost pro nás pro oba.“ Sklonil se a zlehka jí přejel ústy po rtech. „Já si ale myslím, že bys měla zůstat.“ Ukročila dozadu. Elliot se k ní přitiskl, rty těsně u jejího ucha. „Zůstaň.“ Jeho dech ji hřál a teplo z něj se jí rozlilo po krku i pažích. Nedotkl se jí od chvíle, co ji pustil ze svého sevření, a přesto jako by ji jeho touha celou obklopovala, jako by ji přimrazila na místo, jeho touha… Prsty se ze strany dotkl jejího prsu a zlehýnka začal přejíždět jeho křivku, zespodu kolem špičatého hrotu a znovu a znovu. Přitom z ní nespouštěl oči, hladové, neoblomné, hypnotizující… Nepoznávala ha Ten rezervovaný, urozený sir Elliot se někam vytratil a místo něj tu stál cizinec, který si pohrával s jejím tělem se záměrnou nonšalancí, a touha a hlad v jeho očích jí přitom rvaly vnitřnosti i duši z těla. „Prosím,“ šeptala. Bílou košili měl do dvou třetin rozhalenou, takže mohla vidět černé chloupky na jeho svalnaté hrudi. „Proč jsi sem přišla, Letty?“ zašeptal a zlehka ji políbil na koutek úst.

Nemohla mu říct pravdu, že se s ním přišla pomilovat. Kdyby mu totiž řekla, že ho miluje, on by očekával, a to plným právem, že nic nestojí v cestě jejich sňatku. Protože v Elliotově světě lidé, kteří se milují, se i berou. Měla by odejít, odpoutat se od něj, ale nedokázala to. Kdyby totiž odešla, připravila by se o jedinou příležitost, kterou kdy měla, zažít milování z lásky. A ona po tom toužila, strašně moc. Celé tělo se jí chvělo radostným očekáváním, nohy se jí třásly, v břiše cítila vlnu tepla, hroty ňader ji pálily. Co když jí řekne, aby odešla? Jak se vyrovná s tím, že už nikdy nepozná, jaké to je? „Přišla jsem se s tebou vyspat.“ Znělo to zoufale. Náhle celý ztuhl. Bylo slyšet jenom údery jeho srdce. A další. A další. Uvědomovala si, že zadržuje dech. Snažila se z výrazu jeho tváře vyčíst, co si myslí, a potlačit paniku, která se jí zmocňovala. Proč už se jí nedotýká? Řekla snad něco špatného? Udělala něco? Když jí konečně odpověděl, znělo to naprosto jasně. „Takže ty chceš sex? To je jednoduché.“ Aniž by od ní odtrhl oči, jediným mocným pohybem si rozepjal pásek u kalhot. Než pochopila, co má v úmyslu, roztáhl klopy jejího županu, jednu ruku jí položil na stehno a druhou ji podebral pod hýžděmi… Pak ji nadzvedl, jednu její nohu si dal kolem boku a nejintimnější, nejzranitelnější část jejího těla si přitiskl k rozkroku. Ta intimita byla tak nečekaná, že překvapeně vydechla a chytila se ho rukama kolem krku, aby neupadla. Choval se hrubě, násilnicky, byl vzrušený. Z jeho těla vyzařoval žár a chtíč. „Elliote…“ Nevšímal si jí, výraz v jeho očích ji umlčel. Zračila se v nich živočišná touha. Klopýtal s ní přes pokoj, opřel ji o stěnu, přitiskl jí rty k šíji a svými boky ji přirazil ke zdi. Tiskl se k ní celým svým tělem a pomalu se začal pohybovat. V Letty to vzbuzovalo pocit slasti, která ji zaplavovala od hlavy k patě. Zabořila prsty do bělostné košile na jeho ramenou, omámená vlnou vášně, která ji zaplavila a kterou nedokázal potlačit. Vyděšená i vzrušená toužila vracet mu vše, co jí dával. Cítila, jak se mu pod košilí napínají svaly, pevné a vypracované. Přitiskl se k ní svým vzrušeným mužstvím. Letty zalapala po dechu, Elliot se celý třásl. Opakoval své pohyby stále dokola a v Letty to vyvolávalo vlny slasti a uspokojení. Vzápětí přidal ke své hře nový způsob mučení. Zvedl ji do výšky a začal s ní smýkat proti sobě. Bylo to trýznivé až k zbláznění. „Elliote, Elliote,“ sténala. Neodpovídal. Ve tváři měl stále stejně tvrdý výraz, žíly na krku vystouplé jako provazy. Bylo vidět, že v tu chvíli nemá na mysli nic jiného než jen sexuální uspokojení. Letty v tu chvíli také nedokázala myslet, dokázala jen cítit. Dosud si neuvědomila, jak je silný a těžký. Jeho vášní rozpálené tělo ji celou obklopovalo, spalovalo, pohlcovalo. Chtěla víc. Toužila cítit ho uvnitř sebe, být ho plná. Toužila už tenhle divoký tanec ukončit.

Zavřela oči. Její boky se přizpůsobily jeho rytmu a pohybovaly se spolu s ním. Prudce oddechoval, ústa přitisknutá těsně k jejímu hrdlu. Náhle sáhl pod sebe, popadl ji za druhou nohu a zvedl ji vysoko, až k svému pasu. Cítila se obnažená až na kost a on… Se zvláštním pocitem znepokojení si uvědomila, jak je mocný. Snažila se přitáhnout nohy k sobě. Zasténal, zvedl hlavu a začal ji líbat, divoce, majetnicky, až na pokraji násilí. Letty mu jeho polibky oplácela se stejnou vášní, jejich vzájemný hlad se zvyšoval. Odtrhl svá ústa od jejích a ona slyšela jeho přerývaný dech, cítila, jak bere její obličej do svých dlaní a tiskne ji ke zdi. Cítila jeho dech na svých rtech. Omámeně otevřela oči a jejich pohledy se setkaly. „Chci tě vidět. Chci vidět, jak si mě bereš.“ Pomalu do ní pronikal a ona ho pozorovala rozšířenýma očima plnýma touhy. Byl tak silný a mužný. Její tělo mu vycházelo vstříc, poddávalo se mu. Náhle se mu v očích zablesklo. Ustal ve svých pohybech, tělo zrosené potem. Bylo to horší, než si dokázala představit. „Ne.“ Vzepjala se. Zavřel oči, ale už se nepohnul. Přivinula se k němu. Rozevřel rty a Letty ve snaze mít ho v sobě hlouběji, svůj pohyb zopakovala. Toužila, aby pokračoval, aby dokončil to, co začal. „Prosím,“ naléhala. „Prosím, nepřestávej.“ „Bože,“ vyrazil ze sebe a úplně se přestal ovládat. Pronikal do ní stále hlouběji, naléhavěji, znovu a znovu a její touha vzrůstala. Už nebylo návratu a Letty se vznášela na vlnách rozkoše. „Opři se do toho,“ naléhal chraplavým hlasem, když se nad ní tyčil. A Letty poslechla. Zaklonila hlavu dozadu a cítila jeho tělo na svém, v sobě, nad sebou, všude kolem sebe. Celou ji zaplavoval pocit rozkoše, prostupoval celým jejím tělem, rval ji na kusy. Měla chuť vzlykat, jak to bylo krásné, když ji vlna slasti vynesla na vrchol. Byla to učiněná vichřice. A náhle bylo po všem. Nechala paže volně spočívat na jeho ramenou. Elliot se od ní odtáhl, stále při síle a neuspokojený. Uchopil ji do náruče, zvedl ji, jako by byla pírko, a položil ji na postel. Zmatená a nejistá pozorovala, jak nad ní stojí a rozepíná si sněhobílou košili. Jedním pohybem ji odhodil za sebe. Byl nádherný, měl atletickou postavu, štíhlou, vypracovanou. Hruď měl porostlou černými chloupky, které se svažovaly k svalnatému břichu. Stáhl si kalhoty přes boky a Letty měla možnost obdivovat i zbývající část jeho těla. „Co to děláš?“ „Sex sis užila,“ pronesl zastřeným hlasem. „A teď se budeme po zbytek noci věnovat lásce.“

Kapitola 25 Vášeň předchází katastrofu. ELLIOT V ŽIVOTĚ NEMĚL takový vztek. Stála tam, třásla se jako osika a říkala mu, že chce, aby se s ní vyspal. Jako by byl nějaký milenec vdané paničky, jehož může využívat k získávání zkušeností, a nikoli muž, který miluje její srdce a duši, tělo i ducha. Nepředpokládal, že to zajde tak daleko, ale spikly se proti němu touha, zoufalství a hlad a zahnaly ho k jediné myšlence, k jedinému úmyslu: Ona touží po slasti – dobrá, má ji poznat. Jenže v nejtemnější hodině noci, v době, kdy konečně skončila bouře, oba poznali lásku. Sklonil hlavu nad jejím tělem spočívajícím v hlubokém spánku vedle něj. Záře nástěnného svícnu ji halila do jemného závoje rozptýleného světla. Ve vlasech se jí leskl tmavofialový melír. Saténovou oblinu jejího nahého ramene zaléval zlatý oblak. Kolem boků měla omotané zářivě bílé prostěradlo. Jednu štíhlou paži měla nataženou, hrdlo prohnuté, jako by se zastavilo v okamžiku vyvrcholení; ve svém nasycení byla odevzdaná a bezbranná. Znovu pocítil záchvěv touhy. Byli v jeho posteli už celé hodiny. Nemohl na ni znovu naléhat. V jejím hladu po něm byl náznak zoufalství, který nedokázala zakrýt. At už je jeho zdrojem cokoli, on to překoná. Miluje ji a bůh ví, že ona miluje jeho. Neřekla to, ale její paže, rty a dotyky promlouvaly výmluvněji, než by to dokázala pouhá slova. V Letty znovu objevil své srdce, svou schopnost cítit radost; bolest, vášeň. Už se nedokáže vrátit. A bůh ví, že by to neudělal. Ted ne. Ne, když ví, že ona ho miluje. Přitáhl ji k sobě, aby se potěšil z její blízkosti, a zavřel oči. Vyčerpání a vášeň ho však připravily o vědomí a nakonec i on usnul. *** Jitro zaplnilo pokoj světlem barvy slabého čaje. Letty se okamžitě probudila, panika jí svírala hrdlo a úzkost jí hučela v žilách jako elektrický proud. Byla v Elliotově náručí a jednu nohu měla přehozenou přes něj. Na kratičký okamžik vyhnala z hlavy všechny myšlenky a jen vnímala své pocity, hladkou pevnost jeho mužného těla, štíhlou svalnatou paži kolem svého pasu, sametový žebříček jeho žeber. Jenže myšlenky nahlodávaly její potěšení a přiměly ji, aby se nadzvedla a pohlédla mu do obličeje. Byl krásný. Tváře mu potemněly rašícím vousem, obočí připomínalo tmavé šmouhy. Na čele měl drobnou vrásku a koutky úst stočené dolů, jako by se mu zdálo něco znepokojivého. Panebože, jak ten ji bude nenávidět, až zjistí, kdo ona je a co je. Musí odejít. Z koutku oka jí vyklouzla slza. Nesmí vzlykat, nesmí ho vzbudit. Prostě si vezme, co může, jako zloděj, který krade chvilky vypůjčeného života, a pak se ztratí. Nemůže tu zůstat; nemá už nic, co by mu dala. Už žádné lži nezbyly. Jenom pravda: miluje ho.

A ona tu nezůstane, aby viděla, jak se jeho láska mění v nenávist. Byla zbabělec. Odjakživa byla zbabělec, který se bojí milovat. Již tolikrát dostala za vyučenou, tolikrát poznala, jaká to skrývá nebezpečí. Přesvědčilo ji to, že je lépe v životě jen vesele předstírat a hrát takové role, které jí co nejlépe pomůžou do ničeho se nezaplést, zvlášť když by mohla být nevítaná. Lásky se skutečně bála tolik, že nedokázala ani přesvědčivě zazpívat milostnou píseň. Zatracená kabaretní zpěvačka a zbabělec – to je ona. Podtrženo, sečteno, to je Letty Pottsová. Musí odtud. Dřív než on se vzbudí. Opatrně ze sebe odstrčila jeho paži a zvedla se z postele. Tiše si oblékla hedvábný župánek, zapnula ho, vyklouzla z místnosti a spěchala prázdnou chodbou do svého pokoje. Za dvacet minut už byla oblečená ve vlhkých, zablácených plesových šatech a s pláštěm do deště vešla do Angelina pokoje. Na křesle v koutě pochrupovala spokojeně vypadající bělovlasá žena; nohy v punčochách měla položené na stoličce. Mateřská paní Nicholsová. Letty přešla po špičkách k Angele. Děvče spokojeně odpočívalo, dech mělo plynulý, barvu zdravou. Alespoň že Angeliny problémy se snadno vyřešily. Dívka se pohnula a otevřela oči. „Lady Agatho!“ „Tiše. At nevzbudíme hodnou paní Nicholsovou. A prosím, přátelé mi říkají Letty.“ Angeliny kulaté tváře se zarděly radostí. „Letty. Kam jste šla včera večer? Měla jsem takový strach a sir Elliot byl celý bez sebe.“ Před pár dny by byla u vytržení z toho, že vyvedla Elliota z rovnováhy. Ted však měla jen pocit viny. Nasadila drzý úsměv. „Šla jsem vám pro dopis, vy hlupáčku,“ zašeptala. „Nemůžeme přece nechat kompromitující dopisy jen tak poletovat!“ „Vy jste…?“ Angela vyvalila oči. „Vy jste… vy jste ho získala?“ „Ano.“ Letty vytáhla z kapsy pláště dopis a podala ho Angele. „A co Kip?“ zeptala se Angela, oči upřené na kompromitující psaní. „Nezlobí se? Smířil se s tím, že miluju jiného?“ Letty se musela přemoct, aby ostře neodsekla, kam může Kip Himplerump se svým hněvem jít. Není na ní, aby zpochybňovala hodnoty, které Angela přisuzovala bývalému přátelství s tím chlapcem. Je to jen další poučení, které si odnese z Little Bidewellu. „Pochopil to,“ odpověděla. Angelina mladá tvář se rozzářila, a když Letty spatřila krásu tohoto náhle uvolněného úsměvu, byla ráda, že ten zatracený dopis dostala. Angela zmáčené psaní roztrhala se silou, která byla dobrým znamením rychlého zotavení. „Jak jen vám můžu poděkovat, lad- Letty?“ „Veškerou příští korespondenci diktujte,“ navrhla suše Letty. „Odteď budu psát dopisy jen mému milému Hughiemu.“ „A neříkejte tomu ubohému markýzovi, Hughie`,“ napomenula ji Letty. „Aspoň na veřejnosti to nedělejte.“ Angela vážně přikývla.

„Viděla jste už sira Elliota?“ zeptala se Angela. Otázka zastihla Letty nepřipravenou. Tváře jí zahořely a podle zaujatého výrazu Angelina obličeje jí bylo zřejmé, že také zčervenaly. Angela byla naštěstí příliš dobije vychovaná, než aby na její zčervenání jakkoli poukázala. „Ano. Viděla. A poděkovala jsem mu za pomoc.“ Věděla, že ta slova znějí afektovaně, avšak nemohla si pomoci. „Ale teď se musím vrátit do Hollies. Okamžitě.“ „Proč?“ „Hm. Proto. Protože… sir Elliot si neuvědomil, že budu v tak žalostném stavu, když si vymýšlel historku o tom, jak nás z Hollies za bouře odvedl. Bylo by dost obtížné vysvětlovat, proč jsem se nenamáhala převléknout, než jsem s ním odešla. Jak vidíte, musím se vrátit, dřív než tam dorazí vaše rodina.“ Naštěstí ji zdravý rozum úplně neopustil. Výmluva dokonce dávala určitý smysl. „Jenže co pak řeknu já? Proč jsem tady? Sama!“ Vytřeštila oči. „Chci říct, samozřejmě, sir Elliot je velmi starý a velmi počestný a zcela mimo veškeré pochybnosti, ale…“ Kdyby jen věděla, pomyslela si Letty. „Angelo, nedělejte si starosti. Každému řeknu, že jsme sem včera večer se sirem Elliotem přijeli společně, ale že jste při vystupování z jeho kočáru uklouzla a udeřila se do hlavy. Vysvětlím jim, že jsem se za svítání vrátila, abych tam byla, až přijede vaše rodina, a mohla je zpravit o tom, co se stalo,“ Angela se opřela o polštáře. „To ale pořád znamená, že jsem tu byla sama. A já jsem, koneckonců, neprovdaná žena, a on je -“ „Celou noc tady s vámi byla paní Nicholsová. Pořád ještě tady je. Spí – tedy pokud jste ji neprobudila, tak je to. Vaše pověst je zachráněna.“ Dívka si zhluboka oddechla. „Ovšem.“ Poněkud bázlivě pohlédla na ležící postavu na opačné straně pokoje. Paní Nicholsová spokojeně chrupala. „Jsem to ale blázen. Mělo mě napadnout, že sir Elliot udělá všechno možné, aby nezkompromitoval ženu.“ „Všechno možné,“ souhlasila bezvýrazně Letty. „Ve skutečnosti,“ chichotala se Angela, „kdyby si pomyslel, že byl sebeméně nedbalý při ochraně dobré pověsti nějaké ženy, ještě tuhle neděli by byl v kostele a dožadoval by se ohlášek.“ Dívka nemohla tušit, že její slova probodávají Lettyno srdce jako nůž. „Skutečně? Raději bych měla už jít. Chci se proplížit po zadním schodišti, než budou ostatní na nohou.“ A najít si nějaký koutek, ve kterém se budu moct stočit do klubíčka a umřít. „Dobrá.“ Angela spontánně rozevřela náruč a Letty se po chvilkovém údivu nemotorně sklonila a dívku objala. „Ted můžu Kipa i ten dopis pustit z hlavy a můžu se soustředit na vaše báječné plány naší svatby. Ach, Letty, vás mi musela seslat nebesa,“ zašeptala Angela a trochu se jí zadrhl hlas, „protože vy jste dala všechno do pořádku.“ *** Musel ji seslat ďábel.

Bylo to jediné přijatelné vysvětlení. Protože poté, co ho zanechala ve stavu, kdy se dusil touhou po ní, poté, co s ním sdílela největší důvěrnosti, kdy otevřela dokořán dveře k jeho opatrnému srdci a celé si ho přivlastnila, jej opustila. Beze slova, bez jediného řádku vysvětlení. Zůstala jen vzpomínka na její milování, která mu zatemňovala mozek, rozpalovala krev a vzněcovala jeho hněv. Před Angelou, kterou vsedě na lůžku krmila paní Nicholsová lžícemi silného vývaru, si Elliot nějak dokázal zachovat klidný výraz. „A neříkala lady Agatha, jestli se hodlá vrátit?“ „Pochybuju,“ odpověděla Angela. „Říkala, že si bude muset pospíšit, aby – než odejde – měla na svatbu všechno připravené.“ „Než odejde?“ Pozornější posluchač by v Elliotově hlase patrně zaslechl náznak obezřetnosti. Angele poklesly koutky úst. „Ano. Musí připravovat další svatbu. Tady může zůstat, jenom dokud všechno nezařídí, a pak se chce vrátit rovnou do Londýna.“ „Takhle je to tedy?“ Elliot se usmál přes zaťaté zuby. „Nu, teď vás raději nechám, abyste se zotavila, slečno Angelo. Váš otec a teta vás určitě brzo navštíví. Jakmile přijedou, zavedu je nahoru.“ „Děkuju vám.“ Elliot se uklonil, vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Tam klidným a tichým hlasem ze sebe vyrazil všechna rouhavá slova, která se nacházela v jeho slovníku. Jako bývalý důstojník měl těchto slov pozoruhodnou zásobu.

Kapitola 26 Nejtěžší úlohou je skutečný život. „PROFESOR MARCH bude mít ze svého večírku určitě radost, o tom není pochyb. Všichni se báječně baví a slečně Angele to úžasně sluší.“ Merry si šeptala s Grace Poolovou u příborníku s bílým přehozem na druhém konci dlouhého salónu. Ona, Cabot a Merry sem byli zapůjčeni z Hollies, neboť domácnost Marchových neměla pro takhle velkou společnost dostatek služebnictva. Paní Nicholsová, pánbůh jí žehnej, je výborná komorná, ale stěží ji lze považovat za vrchní kuchařku – tento termín si přisvojila Grace od chvíle, kdy ji lady Agatha pověřila pečením svatebních koláčů na svatbu slečny Angely. A protože se všichni hosté shromáždili kolem slečny Angely na opačném konci salónu, bylo možné si v klidu popovídat. „Řekla byste, že ani ne před týdnem se udeřila do hlavy a musela ulehnout?“ poznamenala tiše Grace a sledovala, jak se pod ubrusem vynořila neznámá malá ruka a vydala se na průzkumnou cestu ke kandovaným hroznům. Tommy Jepson, jestli hádá správně. „Vypadá také mnohem šťastnější – už dlouho takhle nevypadala,“ souhlasila Merry. I ona si všimla tápající ruky a klepla ji rázně přes prsty, ovšem hrst ovoce už mizela pod stolem. „Počítám, že se těch depresí už zbavila.“ „Škoda, že to mezi lady Agathou a sirem Elliotem moc neklape,“ zamumlala Grace a narovnala další plněné taštičky na mísu vedle nádoby s punčem. Merry našpulila rty. „Určitě se pleteš. Vždyť je nad světlo jasnější, že je do ní celý blázen. Jen si všimni, jak se na ni kouká, když si myslí, že ho nikdo nevidí.“ Při vzpomínce na to, jak se sir Elliot tvářil v neděli v kostele při pohledu na lady Agathu, celá zčervenala. To rozhodně nebyl patřičný „kostelní“ výraz. „To je tedy pravda,“ souhlasila Grace. „Ne že by měl moc příležitostí na ni koukat. Celý týden zůstává zavřená ve svém pokoji, tolik má práce. A pokud z pokoje přece jen vyjde, má zarudlé oči a je celá bledá. Jestli bude takhle pracovat dál, celá se umoří.“ Vzala ze stolu dezertní sušenku, nadzvedla ubrus a pod stolem sušenkou lákavě zamávala. Vynořila se ručka, chňapla po sušence a zase zmizela. Zpod stolu se ozvalo tlumené chichotání. Tommy Jepson a jeho sestra Sarah. „Hm,“ ozvala se tiše Merry a kousavě poznamenala, „já si tedy myslím, že lady Agatha se sira Elliota maličko bojí.“ „Bojí?“ zasmála se Grace. „Merry, ty holubičko nevinná. Ona je do něj celá paf. A je z toho nešťastná. I když nechápu, proč by pohledná ženská měla být nešťastná, když se jí dvoří muž, jako je sir Elliot.“ „Třeba jí nepřipadá vhodné provdat se tak hluboko pod své společenské postavení?“ nadhodila Merry. „Jaké postavení?“ sykla podrážděně Grace. „Když se to vezme kolem a kolem, Merry, lady Agatha je žena, která poskytuje své služby každému, kdo si to může dovolit.“ „Když se to vezme kolem a kolem,“ zašeptala rozhorleně Merry,, je to dcera

vévody.“ „Ano, ano,“ přisvědčila netrpělivě Grace. „Jenže navzdory tomu si o sobě zřejmě moc nemyslí. Kromě toho je nad slunce jasnější, že je do něj zamilovaná.“ „Jak to můžeš vědět?“ zašeptala Eglantyne, která k nim nepozorovaně zezadu přistoupila. V náručí jí spočíval Lambikins a toužebně obhlížel sladkosti. „Je nešťastná,“ odpověděla Merry. Eglantyne otočila hlavu a zkoumavě se zadívala na lady Agathu stojící na opačném konci místnosti. Nedalo se o tom pochybovat. Vypětí posledních dnů se zřetelně vepsalo do její krásné tváře. Měla voskovou plet a tmavé kruhy pod očima. Z těžkého drdolu jí vyklouzl pramínek vlasů a vypadala hubenější, jako by ztratila na váze. „Moc se dře,“ zamumlala Eglantyne. „Je kost a kůže,“ souhlasila Grace Poolová. „Vysedává nad prací dlouho do noci,“ přikývla Merry. „Možná proto si nemůže najít ani chvilku pro mého syna,“ prohodil za jejich zády tiše Atticus. Všechny tři povyskočily. „Netušil jsem, že jste taková vykořisťovatelka, Eglantyne.“ Merry ani Grace se nenamáhaly vyvracet takový nesmysl. V Little Bidewellu všichni věděli, že Eglantyne Bigglesworthová je nejhodnější člověk na světě. „Ach!“ vyjekla Eglantyne zahanbeně. „Co jen si o nás asi pomyslíte, pane profesore, když tady takhle klevetíme. Musíte nám věřit, že se o Elliota a lady Agathu zajímáme jen proto, že je máme tak rády“ Atticus mávnutím ruky rozptýlil její rozrušení. „Není třeba, abyste se omlouvala nebo odbíhala od toho vzrušujícího tématu vašeho rozhovoru,“ uklidňoval ji. „Možná řeknete, že na tom mám nezadatelný zájem. A doufám, že si nebudete myslet, že jsem strašný člověk, pokud připustím, že máme společné ambice.“ Tři ženy na něj překvapeně pohlédly. Přikývl. „Je to tak. Poslední tři dny jsem strávil tím, že jsem před Elliotem pěl chválu na lady Agathu, až jsem sám sebe zpola přesvědčil, že se s ní ožením.“ Eglantyne se zahihňala, ale Merry zavrtěla hlavou. „Ta vás chtít nebude. Chce sira Elliota.“ „Tak proč si ho nevezme?“ zašeptal Atticus s hranou podrážděností. „Elliota už tak unavovalo poslouchat ty mé chvalozpěvy, že si nakonec řekl – a prosím, abyste omluvily má hrubá slova, ale cituji svého syna, abych dokreslil, kam až byl dotlačen -, Kdybych k čertu věděl co dělat, nemyslíte si, že bych to byl už dávno udělal? Ta dáma mě nechce ani vidět!“` „Má pravdu,“ souhlasila Eglantyne bezútěšně. „Nechce ho vidět. Když on vejde předním vchodem, ona se vytratí zadním. Když k nám přijde na oběd, ona má hrozně moc práce a nemůže sejít dolů. Přišla jenom dneska, protože jsem jí Pekla, že Elliota odvolali kvůli úředním povinnostem.“ „Ale on žádné nemá! Neodvolali ho,“ namítl Atticus. „Je v předním salónu a mluví s Antonem.“ „Já vím,“ odpověděla Eglantyne nevzrušeně. Trvalo jim celou minutu, než její prohlášení strávili. „No tedy, slečno Eglantyne, to bych si nikdy…“ vydechla Grace Poolová. Atticus

se uchichtl a Merry se souhlasně usmívala. „Tady ho máme,“ zašeptala náhle Merry. Elliot vstoupil do místnosti se sklopenou hlavou, neboť pozorně a se svraštěným obočím naslouchal Antonovi. Eglantyne pozorovala, jak zvedl hlavu a spatřil lady Agathu. Oči se mu zúžily, zaostřily a zpozorněly. Eglantyne přelétla pohledem na lady Agathu. I ona viděla Elliota vstupovat dovnitř. Na zlomek vteřiny jako by na místě zkameněla. Tmavé oči jí ještě víc ztmavly a zaleskly se, rty se pootevřely a oči prudce těkaly, jako by odhadovala vzdálenost k různým dveřím. Ustoupila dozadu. Právě v ten okamžik vykročil za ní a nespouštěl z ní zrak. Neměla kam uniknout. Rychle se pohnula směrem k otevřeným dveřím do zahrady, ale cestu jí zahradil plukovník Vance, který upustil hůl rovnou k jejím nohám. Nebylo zbytí, musela ji zvednout; a ve chvíli, kdy mu ji podávala do zkroucených rukou, stál už Elliot vedle ní. Hosté ztichli, jako by si byli vědomi dramatu, které se před nimi rozvíjí. I na tuto vzdálenost Eglantyne viděla, jak se z lící lady Agathy vytrácí téměř veškerá barva, jak zaujala obranné postavení, a všimla si i úzkostného napětí v očích. Naproti tomu Elliot vypadal zcela uvolněně. Uchopil ji za ruku, kterou mu strnule podala. Sklonil tmavou hlavu nad její rukou, zvedl ji k ústům a zvolna, rozvážně, vtiskl na chvějící se prsty ten nejžhavější polibek, jaký kdy littlebidewellská společnost spatřila. Přihlížející dámy reagovaly různě a výmluvně. Většinou se tvářily mírně roztouženě, některé pobaveně, jiné šokovaně, ale jediná z nich, která vypadala na omdlení, byla lady Agatha. „Večeře!“ upomenula Grace hlasitě Attika. „Cože?“ nechápal Atticus. „Ohlaste, že je čas odebrat se ke stolu!“ naléhala Grace., On jí nabídne rámě. Nezbyde jí, než ho přijmout, a pak…“ „Ach tak!“ přikývl Atticus. Postoupil o krok kupředu a odkašlal si. „Drazí přátelé,“ oslovil přítomné, „smím vás pozvat ke stolu?“ Elliot se na lady Agathu nenasytně usmíval. Pozvedla bradu a výzvu přijala. Ačkoli to Eglantyne neslyšela, bylo zřejmé, že Elliot lady Agathu žádá, aby s ním povečeřela. Bylo vidět, že lady Agatha váhá. Pak se špičkami prstů dotkla spánků a zavrtěla hlavou. Elliot ztuhl. Lady Agatha se vytratila. Elliot učinil jeden vše prozrazující, bezděčný krok za ní a vzápětí se zarazil. Jeho tvář byla teď bezvýrazná a pouze strnulost jeho těla prozrazovala vystupňované emoce. Eglantyne se sevřelo srdce lítostí. „Něco vás zneklidnilo, slečno Eglantyne?“ prohodila Catherine Buntingová, která s hloučkem hostí vcházela do jídelny a ocitla se vedle ní. Dřív, než si stihla cokoli rozmyslet, Eglantyne odpověděla: „Obávám se, že Elliot je velice dotčený tím, jak se mu lady Agatha vyhýbá.“ „Dotčený? Elliot? O tom pochybuji.“ Catherine se zvesela zasmála. „Možná se to dotklo jeho pýchy. Elliot je velice hrdý muž. Má ovšem proč být hrdý,“ dodala. ,, Catherine, drahoušku, dejte si raději pozor, nebo si lidé budou myslet, že jste bezcitná,“ pronesl Atticus tichým, nevzrušeným hlasem. Zaslechl, jak odbyla synovu

bolest, a trochu ho to proti ní popudilo. Obrátila se k němu a hezké tváře jí zaplály. „Ujišťuji vás, že bezcitná rozhodně nejsem.“ Oči se jí zaleskly. Propánakrále, ona má oči plné slz! Atticus jí spěšně nabídl rámě., Catherine,“ promluvil hlasitě, „směl bych vás ještě před večeří požádat, abyste se podívala na můj otočník? Nějak se mi moc vythl.“ Chvíli váhala, ale pak mu dovolila, aby ji vyvedl na zahradu, kde mohli být sami. „Promiňte, drahoušku,“ omluvil se jí. „Uvědomil jsem si to teprve teď.“ Nepředstírala, že nerozumí. Nebylo to zapotřebí. „Prosím, neomlouvejte se,“ obrátila se k němu. „Opravdu to není nutné. Jsem zcela spokojená se svým životem i s Paulem.“ Zhluboka se nadechla v naději, že jakmile tyto věci vysloví nahlas, dostane je jednou provždy z mysli. „Celá léta Elliot choval myšlenku, že stojí statečně opodál, zatímco já jsem se provdala za jeho nejlepšího přítele. Asi bych mu za to měla být vděčná. Byla bych raději, kdyby si lidé mysleli, že jsem inu zlomila srdce, než aby mě litovali.“ Krátce se zasmála, když viděla Attikův výraz. „Je zřejmé, že vás do těchto důvěrností nezasvětil. To je celý on!“ Atticus se na ni rozvážně zadíval. „Zrušila jsem naše vzájemné vztahy, ano. A od té doby se utěšuji přesvědčením, že válka z něj učinila muže, kterého nemohu milovat. Pravda je o něco méně příjemná. Víte, jsem žena, kterou nemůže milovat on.“ „Moje milá,“ povzdechl si Atticus soucitně. „Aniž bych se na to ptal, vím, že vás Elliot kdysi miloval.“ „Ano,“ odpověděla, „miloval. Ale i tenkrát, i když byl ještě mladý – vzpomínáte, jak vášnivě vypadal, když mluvil o jistých věcech? Vzpomínáte si na tu radost, kterou zdánlivě přijímal i z těch nejprostších činů? To byl jednoduše jeho způsob. Nemělo to žádné opodstatnění.“ „Má milá,“ opakoval Atticus a vztáhl ruku, aby ji pohladil. Ucukla. „Já vím. Protože on nikdy… Nikdy se nenechal láskou ke mně strhnout.“ Ještě než odjel do Súdánu, šla za ním, protože věděla, že v jeho náručí najde to, co se jí vždycky vyhýbalo – vášeň, kterou v sobě choval, kterou ona nikdy nezakusila a po které tolik toužila. Řekl jí, že si jí příliš váží a že nemůže dovolit, aby nesla riziko následků. „Když se potom vrátil tak změněný, byla jsem ráda. Chápete mě, Attiku?“ Ještě nikdy ho neoslovila tímto jménem; nikdy si nebyli blízcí navzdory svému spříznění a navzdory tomu, že se dělili o taková důležitá místa v Elliotově životě. „Myslím, že chápu.“ „Muž, kterého jsem milovala, neexistuje nikde jinde než v mé představivosti. Nemohu přiznat, že jsem nebyla schopná přimět ho…“ Hlas se jí zlomil. „A že ona uspěla tam, kde já nikoli.“ Jak nenáviděla lady Agathu, s tím jejím smíchem, zářícíma očima a nenucenými způsoby! „Je samozřejmé, že jsem se o to nikdy skutečně nepokusila.“ Zvedla bradu. „V době, kdy se Elliot vrátil, už jsme se s Paulem sblížili. Miloval mě s veškerým žárem, který jsem chtěla od Elliota.“

Hrdě k němu vzhlédla. „Když se mi Paul vyznal z lásky ke mně, měl v očích slzy. Slzy.“ Vyzývavě se na starého muže zahleděla. „Umíte si představit plakat Elliota? Pro něco? Pro někoho?“ Atticus na ni němě zíral a ona svou odpověď záhy obdržela. Dopustila se chyby; tyhle věci neměla vůbec přiznat. „Byl tak sám, Catherine. Strávil život hledáním ženy, kterou by mohl milovat tak žhavě a cele, jako Paul miluje vás,“ prohodil Atticus něžně. Paul. O jeho lásce nikdy nezapochybovala. Byl tu pro ni. Stále. Dodával jí síly, obdivoval ji a zbožňoval. „Třeba nastal čas, kdy byste měla nechat někdejší obdivovatele odejít,“ pokračoval Atticus a ona v jeho pozorně volených slovech poznávala stejné zdvořilé ohledy, které dával vždy najevo jeho syn, když ona potřebovala jeho oheň. Nechat Elliota jít? Nikdy ho přece neměla. Ale má svou hrdost. A má Paula. *** Co si ta lady Agatha k čertu myslí? A co dělá? Dřív než si uvědomila svůj úmysl, stála Eglantyne vedle Elliota. Nejdříve ji napadlo, že by se mohl omluvit, avšak jeho způsoby byly příliš hluboko zakořeněné. Neobtěžovala se žádnými finesami. Kdysi ho pozorovala, jak přelézá svůj první plot, a pak si skřípl prsty, když jí kradl jablka ze spíže. Milovala ho. „Lady Agatha má moc napilno s přípravami na svatební hostinu,“ vysvětlovala. „Každý den jí přicházejí desítky telegramů, objednávek a ujednání. Osobně dohlíží na šití asi stovky malých hedvábných vějířů a různých svatebních dekorací.“ „Má důvod, aby se cítila vyčerpaná,“ souhlasil Elliot zdvořile. „Ach ano!“ souhlasila Eglantyne spěšně. „A pak ty květinové návrhy, které udělala, a taky sestavila zasedací pořádek. Je to velice moderní, to musím přiznat, ale vrcholně praktické, když vysvětluje, jak ta nejlepší místa v domě – ta, z kterých je nejlepší pohled zepředu na svatební obřad – mají být rezervovaná pro markýzovu rodinu. A přirozeně i pro naši.“ „Vidím, že má poslední dobou spoustu práce.“ „Jsem si jistá, že by z večírku vašeho otce neodešla, pokud by to nebylo zcela nezbytné.“ „Určitě máte pravdu.“ No a máme to, pomyslela si Eglantyne se zadostiučiněním. Už nevypadá tak napjatě. Jeho obvyklé dokonalé způsoby mu prokázaly dobrou službu. Dokonce se na ni i usmál, znovu to byl zdvořilý džentlmen, tak jak ho znala od jeho návratu ze Súdánu; zcela ovládal situaci i sebe sama. „Omluvíte mě, prosím, slečno Eglantyne?“ požádal ji a ona přikývla. Nedbalým krokem se odebral ven z téměř prázdného salónu. Nezabočil do jídelny, jak Eglantyne očekávala, ale místo toho vešel do haly a pečlivě za sebou zavřel dveře. Náhlý hlasitý třesk způsobil, že až nadskočila. Spěchala ke dveřím haly, otevřela a nakoukla tam. Nikdo zde nebyl. Avšak velká porcelánová váza, která obvykle stávala na stole, teď ležela na podlaze, rozbitá na tisíc kousků. Jako kdyby s ní někdo třískl o stěnu. ***

O hodinu později seděla Letty v knihovně v Hollies. Slyšela služku, která hovořila s někým, kdo jí podle hlasu nápadně připomínal Elliota. Hbitě vyskočila a k nohám jí spadl hedvábný vějíř, který bez zájmu vyšívala. Dřív než nastoupil chladný rozum, ovládla ji na okamžik panika, která soupeřila s radostí. Elliot své hosty nikdy neopouští. Zarazila se a sebrala vějíř ze země. „Letty.“ Vztyčila se a přitiskla si vějíř k hrudi jako štít. Elliot vypadal tak hezky a vážně! Pátral v její tváři a ona si přála vědět, co z ní vyčetl, a přála si, aby dokázala skrýt bolest ve svém srdci. Chtěla se k němu rozběhnout, toužila cítit, jak ji svírá v náručí. Tam spočívalo vše, po čem kdy prahla. Nejtěžší, co kdy učinila, bylo zůstat nehybně stát. Zadrželo ji však vědomí, že každá radost, kterou by v jeho objetí zakusila, může být jenom dočasná. Tento svět zmizí a minulost si po ní sáhne a odtrhne ji od něj. Čím déle se bude v Little Bidewellu zdržovat, tím bude pravděpodobnější, že rána způsobená tímto odtržením bude smrtelná pro ně oba. Je rytíř a už brzy bude baron. Nese rodové jméno, které musí ctít, musí stát na straně pravdy a nést zodpovědnost. „Takhle to už dál nejde.“ V jeho hlase nebylo žádné zášti. „Je to nesmyslné.“ Měl pravdu; takhle to dál jít nemohlo. Každý den se Letty pokouší přijít na nějaké šťastné rozuzlení. Nějaké by existovat mělo! Ve všech oblíbených hrách se chudé dívce podaří zvítězit nad nepřízní osudu a získá si srdce pohledného aristokrata. Jenomže tohle není žádná hudební fraška a to šťastné rozuzlení, které Letty tak zoufale hledá, se odmítá zhmotnit. Opatrně se k ní přiblížil. „Letty. Nemůžete mi tvrdit, že ke mně nechováte žádné city. Neuvěřím tomu.“ Nezapírala to, ani se o to nepokoušela. Vztáhl k ní ruku. Zavrtěla hlavou v obavě, že jestli přistoupí ještě blíž, veškeré její rozhodnutí, pokud jde o jejich rozloučení, bude to tam. „Nestraňte se mě, Letty. Nesnesl bych to. Nebudu vás nutit,“ prosil ji. „Choval jsem se mizerně. Chápu vás. A vím, že žena jako vy očekává určitou úroveň -“ Náhle se odmlčel, pohlédl stranou a rukou si pročísl vlasy. „Krucinál, Letty, žádná druhá jako vy neexistuje,“ vyrazil ze sebe divoce. „Jak se mám řídit nějakými vzorci chování, když všechno ve mně křičí, abych jednal podle svého srdce? Víte,“ probodl ji pohledem, „že od chvíle, kdy jsem vás začal milovat, jsem nelitoval jediného slova, jediného pohledu, jediného dotyku? A jsem si tak jistý, že vás miluju, vím to tak jistě o nás obou, že nedokážu pochopit, že vy něčeho z toho litujete.“ Nevesele se zasmál. „Milování s vámi ze mě učinilo nestvůrného egoistu, má drahá. Ale je to tak. Nebojím se chybného kroku, nejsem schopen si představit, že bych se dopustil tak závažné chyby, že byste se ode mě odvrátila.“ Hlas měl napjatý snahou ji přesvědčit. Avšak Letty žádného přesvědčování nebylo zapotřebí. Věděla, že ji Elliot miluje. „Nikdy bych se od vás neodvrátila,“ vydechla. Neslyšel ji. Poodešel pár kroků od ní, znovu si rukou pročísl vlasy a teprve pak se k ní opět obrátil. Když teď

promluvil, jeho rozrušení pominulo; hlas měl hluboký, vroucí a jasný. „Srdce naplněné takovým přesvědčením nemůže existovat samo o sobě. Bez vaší lásky, Letty, bych si tak jistý nebyl. Vše, o co vás žádám, je to, abyste mi poskytla příležitost se o vás ucházet. Povězte mi, co chcete, a já to udělám. Ale neutíkejte. Nezapírejte to. Nezapírejte nás.“ Dobrý bože, když takhle mluvil, mohla téměř uvěřit, že mu nesejde na konvencích, důstojnosti či společnosti a skutečnost, že ji miluje, je pro něj tím nejdůležitějším na světě. Zachvěla se vrcholnou nadějí. „Neodvažuji se toho. Věci jsou mnohem složitější, než se zdá, a já jsem… jsem zahanbená.“ Tvář mu potemněla. Pohled se zaostřil. „Nikdy jsem nečekal, že to bude snadné, Letty. <Jenom mi důvěřujte a já přísahám, že dám všechno do pořádku. Pokud jde o hanbu, jsem přesvědčený, že nic z toho, co jste udělala, není neodpustitelné.“ Věřila mu, Bůh jí pomáhej. Jenom mu to potřebovala říct. Vztáhla ruku a on k ní okamžitě přiskočil, ruku uchopil a zdvihl ji k ústům; nejdřív políbil hřbet ruky, pak ji obrátil, rozevřel strnulé prsty sevřené v pěst a nakonec přitiskl rty na její dlaň. Mimoděk pozvedla volnou ruku k jeho skloněné hlavě. Prsty se jí chvěly těsně nad těmi tmavými, hedvábnými kadeřemi, které tolik toužila polaskat. „Letty,“ zamumlal nad její otevřenou dlaní. „Prosím, důvěřujte mi.“ „Věřím vám. Chci. Já-“ „Lady Agatho!“ Ode dveří zahřímal Cabotův úzkostný hlas. Letty zmateně vzhlédla. Ani ho neslyšela zaklepat, a už stál v otevřených dveřích, tvář staženou děsem. Elliot se zvolna narovnal s přísným výrazem, z něhož čišel vztek, který byl pro jeho tvář tak nezvyklý jako pokora v tváři lorda. „Co se děje, Cabote?“ „Chce vás vidět nějaký pán, lady Agatho.“ „Nějaký pán? Jaký pán?“ Za Cabotovými zády se objevila postava. Muž středního vzrůstu, hruď jako sud a těžký v ramenou. Když vstoupil, smekl pěknou buřinku a ve světle zasvítila jeho bujná blonďatá kštice jako stará zlatá mince. Spatřil ji a hranatá, obhrouble pohledná tvář se rozzářila nepokrytou radostí. „Tak co, Letty, drahoušku,“ zahlaholil hlasem, který se nikdy zcela nezbavil cockneyského přízvuku, „je tu tvůj snoubenec, Nick Sparkle, v celý svý kráse.“

Kapitola 27 Když si někdo přinese do divadla kapustu, určitě ji hodí. “ MÁŠ TO TU TEDA vopravdu pěkný, to se musí nechat, Letty, pusinko,“ spustil Nick. Neklidně přecházel po knihovně s rukama lehce spojenýma za zády a přitom oceňoval a hodnotil jednotlivé věci. Letty z něj nemohla spustit oči. Celé jí to připadalo jako noční můra. Sotva dýchala. Ve spáncích jí silně bušila krev. Elliot odešel okamžik poté, co se Nick objevil. Letmo k ní zaletěl pohledem a ona v jeho očích zahlédla výraz zrady a šoku – a pak už před ním stál Nick, pumpoval mu rukou a představoval se. Elliot učinil totéž a z tváře mu vymizely veškeré stopy citu, jako kdyby to byly jen výtvory Lettyny představivosti. Když se s nimi loučil, už se na ni ani nepodíval. Něco v ní odumřelo. Něco vzácného, křehkého a podstatného bylo nenávratně ztraceno. „Tentokrát jsi to provedla fajn, Letty. Je malej zázrak, že se ti povedlo převézt všechny ty nóbl lidi i s tou jejich morálkou. Mělas jiný plány. Lepší než moje.“ „Jak jsi mě našel?“ zeptala se bezbarvým hlasem. „Starej Sammy to na tebe provalil, pusinko,“ odpověděl a ukázal hlavou na Cabota, který tu stál a tvářil se nešťastně. „Mrzí mě to, Letty,“ omlouval se Cabot. „Když jsem psal Benovi, neuvědomil jsem si, že to vyžvaní jemu.“ „No tak, Sammy, nesmíš to mít tomu starýmu mizerovi za zlý. Von tu novinku sám od sebe nepustil. Potřeboval kapku zmáčknout, tak to bylo.“ Cabotovi vzplála tvář vztekem; vykročil kupředu. Z Nickovy pohledné tváře spadla příjemná fasáda jako laciná maska a odhalila bezcitnost, která byla pravým odrazem jeho povahy. „Bejt na tvým místě, tak to nedělám, Sammy. Za chvilenku si budeš muset richtovat vnitřnosti.“ „Poslechni ho, Cabote,“ zvolala Letty a stoupla si mezi oba muže. „Má pravdu. Jenom přijdeš k úhoně.“ Nick pozoroval Cabota pln naděje. Když bylo zřejmé, že se starší muž prát nebude, ušklíbl se a obrátil se k Letty. „Dej si pohov,“ zašklebil se na ni. „Ani jsem na toho hlupáka nešáhnul. Jen jsem mu řek´, že už je trochu starej a moh´ by vypadnout z role, že by stačilo slovíčko šéfovi a do večera je na ulici.“ Náhle vypadal dotčeně. „Co tě to napadlo, Letty? Že bych toho starýho strejce praštil? Mohla bys vědět, že takovej nejsem! Nebo si snad myslíš, že člověk musí nosit hedvábnou kravatu jako ten tvůj vznešenej přítel, aby měl jemný city?“ poškleboval se. O Elliotovi se s ním bavit nebude; odvrátila hlavu. Chňapl ji za paži a ona ucukla. Cabot znovu strnul. „To je v pořádku, Cabote,“ ujistila ho Letty rychle. „Byla bych ti vděčná, kdybys šel do haly a dal pozor na Bigglesworthovy. Potřebuju si s Nickem

promluvit.“ Cabot se moc šťastně netvářil, ale udělal, oč ho žádala. Jakmile byl pryč, Nick sebou praštil na divan s čincovým potahem; jeho kostkovaný oblek a psí dečky vypadaly v tomto prostředí zcela nepatřičně. Je jako… jako zpěvák ze šantánu, pomyslela si Letty zasmušile. Něco z myšlenek se muselo projevit na její tváři, protože Nickův úšklebek se prohloubil. „Tak co, kočičko. Trošku hořkosti na všechnu tu sladkost kolem.“ „Musíš odejít, Nicku. Není to tak, jak si myslíš. Tohle jsem vůbec neplánovala. Jenom jsem našla lístek a přijela jsem sem a lidi si mysleli, že jsem -“ „Lady Agatha,“ přerušil ji Nick a přikývl. „Jo. To všechno je mi známý. Ben mi ukázal dopis od Sammyho.“ „Od Cabota,“ opravila ho Letty tiše. „Jmenuje se Samuel Cabot.“ „Říkej si mu, jak je libo. Pro mě a zbytek světa je to Sam-Sam. Stejně jako ty jsi Letty Pottsová, kabaretní umělkyně, ale mnohem častěji umělkyně nejrůznějšího vemlouvání, co?“ Cítila se hrozně. Když to slyšela vyslovené nahlas, věděla přesně, co je a co vždy byla. Kdysi si myslela, že když napálí důvěřivce, kteří jí to dovolí, dá se to odbýt zasmáním a zamrkáním. Nikdy si nemyslela, že je na tom něco špatného. Ted ano. Nešlo o peníze. Bigglesworthovi a jim podobní si mohli dovolit, aby jim někdo uzmul pár kousků stříbra. Šlo o tu druhou krádež, o takovou, kterou nikdy dřív nepoznala: ukrást něčí důvěru a zneužít ji. Oběti takovéto krádeže se cítí navždy zraněné. Nick zakroutil hlavou. „Jen co je pravda, Letty. Vždycky jsi věděla, jak na to, a když jsi spadla do bláta, vylezla jsi z něj a vonělas jak růžička. Ted jsi udělala to samý.“ Pohrozil jí prstem. „Ale nezkoušej to na mě a nesnaž se mi namluvit, Ms nechtěla využít svýho dobrýho osudu, poněvadž já tě mám prokouknutou skrznaskrz, Letty. Nikdys nenechala žádnou šanci ležet ladem, abys z ní nevyždímala, co to šlo, a nikdy taky nenecháš. Tak ven s tím. V čem je ten fígl?“ Pozorovala ho s nechutí. Tentokrát se mýlí. Těmto lidem ona ublížit nedokáže. Nemohla by. „Není v tom žádný švindl, Nicku. Já těm lidem jenom pomáhám výměnou za pohodlné lůžko a trochu dobrého jídla. Jakmile s tím budu hotová, odejdu – a to je svatá pravda, věř nebo nevěř.“ Nadutost z jeho tváře mizela zároveň s úsměvem. „Nebudu věřit.“ Vstal a přistoupil k ní. Krátkým, tlustým prstem jí zvedl bradu. „Nemysli si, že mi to není jasný, kočičko. Přišla jsi sem, oni s tebou zacházeli jako s královnou, každej samá laskavost – a ty sis hnedka myslela, co je to za jemný milostpány a jaká by to byla hanba ranit jejich city. Zamlouvá se ti, že se cítíš velkoryse a sentimentálně. Máš o sobě pak takový dobrý mínění.“ S děsem v očích na něj fascinovaně zírala. Jeho slova byla až příliš blízko pravdě. Co když jenom klame sama sebe? Co když jen sama sebe přesvědčila, že se změnila, protože ji to nic nestálo a nestálo to nic ani nikoho jiného? Vyčetl jí z pohledu zmatek a usmál se. Vždycky býval záhadnou směsicí bystrosti

a brutality. Proto byl také tak dobrý ve své práci. „Je snadný dělat zbožnou, když máš na spaní měkkou postel. Jenže to není skutečnost, lásko. Letty, je čas se probudit.“ Přistoupil ještě blíž. „Jak to je ve všech těch pohádkách? Vzbudil princeznu polibkem.“ Uchopil ji za ramena a naklonil se k ní. Stála velmi, velmi klidně a přála si nedat najevo nechuť, když se dotkl jejích rtů. Líbal ji předtím už mnohokrát, ale tentokrát jí to připadalo ohavné; bylo to nejen zneuctění, byla to zrada. A nejen vůči Elliotovi, ale i vůči ní samé. Odtáhl se. Obličej mu nyní zošklivěl a hlas zhrubl. „Tak takhle to je, co? Ty a ten černovlasej cápek. Mělo mě napadnout, že v tom je něco víc než jen trochu pohodlíčka a máslovej koláč, co tě přimělo zapomenout, co jsi zač. A co ještě? Jak daleko to došlo mezi ním a tebou, Letty?“ „Plácáš nesmysly,“ řekla odměřeně. Vždycky býval žárlivý. Jednou dokonce zbil jejího zvlášť vytrvalého obdivovatele. Neodvažovala se ani domyslet, co by dokázal Elliotovi udělat, kdyby si zamanul. Oči se mu zúžily. „Koukni se na sebe. Jsi vzteklá až hrůza, že bych mohl pošpinit jeho jméno, jen když ho vyslovím.“ „Neblázni. Je to rytíř.“ „A myslí si, že ty jsi vévodova dcera. A to je taky dobrý. Protože kdybych si myslel, že má v sobě dost červený krve, aby si s tebou něco začal, zabil bych ho! Panebože. Nekoukej se na mě takhle kvůli nějakýmu jinýmu chlapovi!“ V jeho jasných zelených očích se mihla skutečná bolest. Na pokožce mu naskákaly červené skvrny. „K čertu s tebou, Letty. K čertu s tebou! Ty si myslíš, že jsi moc dobrá pro takový, jako jsem já, co?“ „Ne, Nicku,“ odporovala a pokoušela se sevřít mu předloktí. „Ne, to není“ „Drž hubu!“ Odstrčil jí ruku s takovou divokou silou, že zavrávorala. Sáhl po ní, jako by zalitoval svého počínání, ale pak mu obličej znovu zošklivěl a on nechal ruku klesnout podél těla. „Miloval jsem tě, Letty. Žádnej chlap nikdy nemiloval ženskou tak, jako já tebe.“ „Nicku -“ „Choval jsem se k tobě jako ke královně. Jako k pitomý dámě. Nikdy jsem na tebe netlačil, abych tě dostal do postele, nikdy jsem nechtěl víc, než cos byla ochotná dát, protože jsem si vždycky představoval, že se jednou vezmem, že budeš moje a že oceníš ten čas, kterej jsem ti poskytl. Protože mně záleželo na tom, co si myslíš, Letty. Šlo mi o to, co chceš ty.“ Oči mu zrudly. „Nikdy jsem neublížil nikomu, o koho jsi stála. Ani když jsem se snažil, abys nahlížela na věci mejma očima při tý makačce, co jsem plánoval. Moh` jsem. Moh` jsem tě přinutit k poslušnosti, jen kdybych někomu přerazil ruku nebo nohu. Ale já to neudělal. Protože jsem nechtěl ublížit tobě, Letty.“ Miloval ji. Aspoň tak, jak Nick dokázal milovat, a opravdu se domníval, že když jí nespálí dům a jenom pohrozí provozovatelům divadla, že to je skutek milosrdenství. A protože Letty milovala stejně beznadějně jako Nick, chápala jeho bolest. „Nicku,“ promluvila. „Je mi to tak -“ „Nech toho!“ přerušil ji divoce. „Nikdo nebude Nicka Sparkla litovat. Nikdo. A už

vůbec ne nějaká zpitomělá husa, která si tu na něco hraje. Copak ty si myslíš, že oni o tebe budou stát, až zjistěj, že jsi jenom převlečená podvodnice?“ Ošklivě se zasmál. „Já vím,“ hlesla Letty. „Já to vím. Ale na tom stejně nesejde, Nicku. Stejně ti nemůžu pomoct.“ „Poslouchej mě,“ vedl si dál svou. „Mám vlastní plány a ty v nich máš svou roli. Ještě pár dní to s těma Bigglesworthovejma hraj dál a zbytek nech na mně.“ „A když ne?“ „A když ne, no tak to holt asi budu muset jít.“ Vzhlédla k němu s náhlou nadějí. „Ach, Nicku!“ Hladil ji palcem po líci. „Samosebou, že budu muset tomu siru Elliotovi a těm Bigglesworthovejm napsat krátkou zprávičku. Krátkou zprávičku, kde bude stát jenom to, co byla v posledních pěti letech tahle lady Agatha` zač. Pár drobnůstek o tý, habaďůře se čtením myšlenek na Kensington way a o těch hrách s hrníčkama a krejcárkama -“ „Mám nápad, Nicku. Nemusíš pokračovat.“ Hlazení se změnilo ve štípnutí. „Fajn. Takže jak jsem řek`, jen hezky dělej dál to co dřív a já si vez mu na starost zbytek. Bude to tak dobrý, Letty?“ Opovržlivě si ho měřila. Lehce ji pohladil pod bradou. „Myslel jsem si to.“ *** Attikovi hosté odešli. Zahradu za francouzským oknem přikryla vlahá, voňavá noc. Dokonalý večer na to, aby se někdo ucházel o ženu – Atticus předpokládal, že Elliot dělá právě tohle, když zmizel z večírku. Myslel si, že odešel za uprchlou lady Agathou. Ale třeba se zmýlil, protože Elliot nebyl pryč dlouho. Když mu Merry pošeptala, že se Elliot vrátil, očekával s jistotou, že se k nim jeho syn připojí. On to však neudělal. Takže poté, co popřál svým hostům hezký večer, Atticus syna vyhledal. Zastihl ho, jak přechází bezcílně po knihovně, záda a ramena napjatá jako tygr v kleci. „Škoda, že lady Agatha onemocněla,“ promluvil Atticus opatrně. Elliot se zastavil. „Ano.“ „Nevypadá na ženu křehkého zdraví.“ „Ne.“ Atticus znal svého syna. Elliot byl hrdý, že se se vším dokáže vypořádat sám. Nikdy ostatní neobtěžoval svými problémy a vždy si uměl uhlídat svá citová hnutí. To ona ho mění. Zato teď… „Stejně ale, Eglantyne říkala, že lady Agatha neúnavně pracuje a je rozhodnutá vše dokončit, dřív než odjede. Zřejmě to má vliv na její indispozici.“ „Máš určitě pravdu,“ zamumlal Elliot. A upřel nevidoucí oči do noční tmy. „Nezašel ses podívat, jak se jí daří?“ zeptal se Atticus mírně. „Doufám, že jí nic nescházelo.“ Elliot vzhlédl a zamyšleně se zamračil. „Promiň, cos říkal?“ „Jak se daří lady Agatě?“ „Je se svým snoubencem.“ Elliot se zamračil ještě víc, vypadal pohroužený do sebe a hlas měl utrápený. „A nevypadala dobře.“

Atticus otevřel ústa. Projel jím pocit zrady a pak na něj plnou silou dopadl. Lady Agatha nedala žádným způsobem, ani slovy či náznakem, najevo, že je zadaná. Jak si dovolila tak rychle a tak volně zahrávat s Elliotovou náklonností? Jak se opovážila předstírat, že je volná, když tomu tak není? „Dobrý bože, Elliote,“ vydechl Atticus zděšeně. „Neměl jsem ani tušení… já… nevím co říct. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že je zasnoubená.“ Elliot vzhlédl. „Ani nikoho jiného to nenapadlo,“ odpověděl pomalu., Nikoho.“ „Elliote.“ Atticus chtěl něco říct, ale jeho syn sebral ze židle kabát, který tam předtím odhodil. „Jdu do vesnice,“ oznámil otci. „Neobtěžuj se čekáním na mě.“ *** „Nemůžeme mu dovolit, aby Bigglesworthovy okradl. Už kvůli tomu ne, že vyhlásil, že je snoubencem lady Agathy.“ Cabot přecházel sem a tam po Lettyně pokoji, ruce sevřené za zády tak pevně, že mu zbělely klouby. „Dovedeš si představit ten skandál? Bigglesworthovi by byli celé společnosti pro smích; nejdřív je napálí obchodnice s peřím, která předstírá, že je dcerou vévody, a pak je její společník oloupí. Nepřekvapilo by mě, kdyby Sheffieldovi tu svatbu odvolali.“ Vina spolu s výčitkami svědomí způsobily, že se Letty třásly ruce jako staré ženě. Svírala a zavírala dlaně, snažila se ovládnout chvění a nemyslet. Nemůže dělat nic jiného, než co dělá. Cabot přestal přecházet sem a tam a zastavil se. „Víš, že je zrovna teď dole u Bigglesworthových? Představil se nenuceně, jako by se nechumelilo, a sehrál uraženého a překvapeného, žes jim o něm nic neřekla.“ Nešťastně si povzdechl. „Umí se chovat jako džentlmen, když chce, vždyť ho znáš. Mladík nápadně moderní, ale pořád natolik vychovaný, aby vypadal přesvědčivě. Tos ho naučila ty.“ Letty si propletla prsty. „Já vím.“ „Vykládal jim, že už nemohl snést ani den bez tebe` a že si byl jistý, že to pochopí a- mimochodem – není tu někde nějaký hotýlek, kde by se mohl prozatím ubytovat? Když jsem to slyšel, dělalo se mi zle. Slečna Eglantyne udělala přesně to, co bys čekala: poprosila ho, aby tu zůstal.“ „Ach ne,“ zamumlala Letty a těžce dosedla na okraj postele. „Chudinka Eglantyne. Tohle si přece vůbec nezaslouží.“ „Jo,“ souhlasil vřele Cabot. „A vypadala přitom příšerně provinile.“ „Provinile?“ zeptala se zmatená Letty. „Kvůli čemu by se měla cítit provinile? Jestli tady někdo má mít pocit viny, pak jsem to já.“ „Ale Letty,“ povzdechl si Cabot beznadějně. „Copak sis nevšimla… ovšemže ne, měla jsi oči jen pro něj, a to bylo přesně to, co oni chtěli.“ „O čem to mluvíš?“ „Slečna Eglantyne a všichni ostatní v domě dělají, co je v jejich silách, aby dali dohromady tebe a sira Elliota.“ Dobrý bože! Ti blázni. Ti drahoušci. „A tys jim to dovolil?“ „Neměl jsem na vybranou,“ namítl Cabot. „Jak jsem jim asi měl vysvětlit, že se vy dva k sobě nehodíte? A jak jsem mohl vědět, že ty jejich pikle opravdu přinesou

ovoce?“ Vzhlédla k němu. „Nezapírej to, Letty. Viděl jsem, jak se jeden na druhého tváříte.“ Otcovský nesouhlas se náhle vytratil a zůstalo jen otcovské podráždění. Sedl si vedle ní. „Co sis kruci myslela, děvče?“ „Nemyslela jsem.“ Cítila jsem. Pořád ještě cítím, Cabote, pomoz mi. „A slečna Eglantyne se v tom taky angažovala?“ „Ano. A z toho, jak se tvářila, když se jí představil tvůj budoucí manžel`, bylo vidět, že ji hryže svědomí, že se ti pletla do života. Ona takové věci nedělává, víš. Musela to hodně silně prožívat, když takhle jednala.“ „Jestli se ve mně pokoušíš probudit pocity viny, je pozdě,“ odtušila Letty. „Na žádné další už ve mně není místo.“ Těžce si povzdechl. „Promiň mi to, Letty. Nesu na tom stejný podíl viny jako ty. Ale nesmíme dovolit, aby jim Nick ublížil ještě víc… prostě nesmíme!“ Letty vstala. „On Bigglesworthovy neokrade. To ti slibuju.“ Zvedla kabelu, do které naskládala věci lady Agathy, a obsah vysypala na postel. Začala do ní skládat různé teplé oblečení, které si může obléknout na cestě lodí přes Severní moře. „Co budeš dělat?“ zeptal se. „Napíšu siru Elliotovi dopis a sdělím mu, kdo je Nick Sparkle,“ a kdo jsem já, „a co má v úmyslu udělat.“ A co mám v úmyslu udělat já. „Ale Letty…“ „Hned za svítání odejdu do Little Bidewellu. Vlak odjíždí ráno v deset. Nasednu na něj.“ Sbalila si blůzu. „Kdybys dokázal odeslání toho dopisu siru Elliotovi pozdržet do poledne, byla bych ti moc vděčná.“ Cabot se zachmuřil. „A co Nick? Co když tě tu bude hledat?“ „Nebude. Pro Nicka Sparkla nikdy neexistovalo ráno, které by se mu neprotivilo. Jestli se po mně bude ptát, pověz mu, že mi není dobře a že ležím. Tomu by měl uvěřit.“ Cabot přikývl. „Dobrá. Zabráníš Nickovi okrást Bigglesworthovy, ale co ten skandál? A co slečna Angela?“ Cožpak to klubko, které musí rozmotat, nemá konce? Letty krátce zavřela oči. V hlavě jí hučelo. Musí se soustředit na Angelu. Nesmí myslet na Elliota. A jak se ten bude tvářit, až si přečte její dopis, jaký odpor on bude cítit, jak zhnusený bude tím, že jí řekl o své lásce k ní? „Řekni Bigglesworthovým, že jsem pro lady Agathu kdysi pracovala. Budou ti věřit.“ Zvedla ruku, aby ho zadržela. „Jak už ses jednou zmínil, je v nejlepším zájmu lady Agathy, aby se postavila na mou stranu, pokud se někdy vrátí do Anglie. A pokud ne, kdo vyvrátí mé tvrzení, že jsem kdysi byla její pomocnice? Nick? Setkali jsme se teprve před pěti lety. Ty mě znáš dýl. Můžeš mě podpořit. Pověz Bigglesworthovým, že jsem se po smrti své matky dostala do špatné společnosti. Pověz jim, že vím, co dělám, a že všechno bude v pořádku, pokud se o mně nebudou zmiňovat před Sheffieldovými.“ „Myslíš si, že nikdo z Little Bidewellu to Sheffieldovým nevyzvoní?“ zeptal

se nepřesvědčený Cabot. „S kým v Little Bidewellu si bude podle tebe maminka markýze z Cottonu vyměňovat drby?“ zeptala se Letty rezolutně. Popadla zavřenou kabelu. „Ne. Jenom musíš dotáhnout do konce tu svatbu a skončit s tím. Později, pokud se něco proflákne, večírky u Sheffieldových budou jen o to zajímavější. Skandál je vždycky chutnější, když je anekdotický.“ Nesejde na tom, že je to její život, její srdce, které budou propírat a na které se při rybě zapomene. Cabotovy oči se setkaly s jejíma a sklouzly stranou. „Je nějaký důvod, proč by Bigglesworthovi neměli dovést do konce tvoje plány na svatební oslavu?“ Zrudla. „Všechno je skoro hotové,“ odpověděla tiše. „Grace Poolová a dodavatel se postarají o jídlo a obsluhu. Objednala jsem veškerou výzdobu. Dárečky a girlandy jsou hotové také. Angela, Eglantyne a přece i ty víte, jak se co má uspořádat; a nemám pochyby o tom, že služebnictvo si bude vědět rady. Nechávám tu náčrtky. Merry uklízí v mém pokoji; nepochybuju o tom, že ví, kde jsou účty, recepty a korespondence. Nedělej si starosti. Každý, koho jsem v Londýně najala, je důvěryhodný a je možné se na něj zcela spolehnout.“ Uvědomila si, jak legračně to musí znít od osoby, která odtud prchá, a usmála se. „Myslím to vážně, Cabote. Nebude to procházka růžovým sadem, ale dá se to zvládnout.“

Kapitola 28 Profesionál ví, kdy představení skončilo. VLHKÉ A TĚŽKĚ SVÍTÁNÍ se pomalu blížilo a mlžný vzduch se srážel na tělech pivovarských koní stojících před zelinářstvím. Pivoňky před vchodem do kavárny se ohýbaly pod tíhou rosy a krajkové záclony v oknech hospůdky zplihle visely. Letty stála na nástupišti před nádražím s lístkem v ruce. Ham ji v městečku vyklopil před půlhodinou. Ještě hodinu si musí počkat, než jí pojede vlak. Na ulicích se pohybovalo jen pár lidí, protože vlhko bylo nepříjemné. Letty to nevadilo. Vzduch voněl čistotou a plodností, všechno se zelenalo jarní nadějí a temnělo bohatstvím země. Ta vůně v ní probudila vzpomínky na to, jak se kdysi procházela ruku v ruce s matkou po venkovské pěšině. Myslela si, že tam patří, dokud jí Vernice Fallontrueová neprozradila, že tomu tak není. Stejně tak se domnívala, že by ji byl otec miloval, jen kdyby se mu naskytla příležitost. A že kabaret je její domov a účinkující její rodina… dokud matka nezemřela a Alfa nezasáhl žal tak, že nemohl ani pracovat. Teprve potom zjistila, že v „jejím“ domově není místa pro děvče, které nenosí přiléhavé kalhoty a mluví jazykem vyšší společenské třídy. A tak si našla práci jako zpěvačka, ale řekli jí, že nemá dostatečný citový rozsah, aby to někam mohla dotáhnout. Po celý život si vybírala ze zlého to nejlepší. Pak jednou večer, záhy po matčině smrti, téže noci, kdy jí dal Nick Sparkle poprvé okusit šampaňského, jedné chladné, bezesné noci, v níž se jedna ze sboristek vrhla do Temže, protože byla těhotná, se Letty rozhodla, že věci se budou dít, jak ona chce, a ne že se jimi nechá vláčet. Tomuto předsevzetí zůstala věrná. Žádná změkčilost, protože svět není měkký; spousta smíchu, protože když si děláte legraci sami, nedělají si ji z vas ostatní; nechtěla to, co si nemohla vzít, protože svět nikdy nedává. Tohle si aspoň myslela. Teď tu však znovu stála se sbaleným zavazadlem a čekala na další dějství. Koneckonců je stále na cestách. Avšak život ji ještě nevehnal do úzkých. Usmála se. Ještě stojí na vlastních nohou, ještě má sílu k běhu. Pohlédla dolů. Fagin na rozdíl od ní nevypadal, že by se mu chtělo běžet, chodit, a dokonce ani stát. Choulil se jí u nohou jako hromádka neštěstí a sklíčeně k ní vzhlížel. Nechtěl s ní odejít. Musela ho lákat na kousek uzenky a táhnout ho na saténové stužce za sebou. Něco se jí v hrdle zadrhlo. Fagin v životě neměl na krku obojek. Nikdy ho nebylo třeba vybízet, aby ji následoval. Byl stále jako její stín, protože kdyby mu zmizela, zůstal by úplně sám. Chudinka rošťák. Letty byla jediný člověk na světě, na kterého se mohl spolehnout, a pozornost věnoval spíš on jí než ona jemu. Ona ho brala jako samozřejmost. „No tak, Fayi,“ přemlouvala ho. „Prožili jsme si jen takové dobrodružství. A prožijeme další, uvidíš. Pojedeme do Norska. Chutná ti uzený sleď? Tak počkej, až okusíš lososa!“

Zahleděl se směrem k Hollies a pomyslel na Eglantyne. Na Eglantyne, která jeho oddanost nikdy nepokládala za samozřejmou. „Máme možnost začít zase všechno pěkně od začátku, proboha, tohle snad ani není možné!“ Fagin se vztyčil a došel, až kam mu dovolila vodicí stužka. Cítila, jak jí mrzne úsměv na rtech. „Brýtro, lady Agatho.“ Chůva paní Jepsonové kývla na pozdrav a spěchala dál. Strkala před sebou kočárek, v němž s vervou kvílel nejmladší Jepson. Nad hlavou jim kroužili tklivě naříkající racci. Z nástupiště se vyplížila kočka a pelášila přes ulici. Fagin ji bez zájmu pozoroval. „Tak dobrá,“ zašeptala Letty a odvázala saténovou stužku psovi z krku. „Jenom dávej dobrý pozor na Eglantyne, slyšels?“ Fagin naklonil na stranu svou hloupoučkou kulatou hlavu, pohled jako vždy zádumčivý a neproniknutelný. Neoblízl jí obličej. Neměl ve zvyku nikoho olizovat. Ale jednou nejistě zavrtěl ocáskem a pak odklusal ulicí, vyhnul se podkovářovu vozíku a uháněl zpět k Eglantyne, zpět k domovu. Sledovala ho se slzami v očích, tolik toužila běžet za ním, že měla pocit, že její duše přitom opouští tělo. Ale nemůže to udělat. Nepatří tam. Není lady Agatha Whyteová. Je Letty Pottsová, at to znamená cokoli. Popotáhla a pokusila se o uštěpačný úsměv nad tím pomyšlením a nad svou slabostí. Existuje jediná možnost, jak odhalit, co z lady Agathy byla Letty Pottsová a kolik z Letty Pottsové bylo v téhle lady. A to bylo směšné. Podívala se nahoru. Kroužící hejno racků mizelo opět za obzorem, vraceli se na moře. V dálce uviděla Fagina jako malou, temnou skvrnku. Běžel. „Jen utíkej,“ zašeptala chraptivě. „Běž rychleji, Fayi.“ Sevřela pevněji lístek na vlak a čekala, až se dostaví pocit, že unikla, tak, jako se jí to stalo už tolikrát, to prudké vnitřní chvění, že proletěla dveřmi, které za ní s třeskotem zapadly, nebo že se vyhnula vržené síti. Pocit se nedostavil. Znovu běží, ale neuniká. Už před dávným, dávným časem byla ulovena. A vede z toho jenom jediná cesta, uvědomila si s náhlou a naprostou jistotou. Přetrhla jízdenku v půli, upravila si klobouk a sestoupila z nástupiště. At byla Letty Pottsová jakákoli, rozhodně nebyla zbabělá. *** Zneklidněný tajemník ji uvedl do Elliotovy pracovny. Elliot seděl za psacím stolem pokrytým papíry, účetními knihami a kdoví čím ještě. Na druhé straně stolu stál osmahlý mladý muž, v němž Letty poznala místního strážníka. Sotva ji Elliot spatřil, hned byl na nohou. Mladý strážník zakoktal dobré jitro a pak se odporoučel. Elliot obešel stůl; ve tváři měl pozorný výraz a choval se jako vždy dokonale. Pátrala v jeho obličeji, hledala v něm nějaké stopy bolesti či zrady, kterou musel zažít, když se mu Nick představil jako její snoubenec. Ústa měl napjatá a oči hleděly znaveně. „Lady Agatho, neposadíte se?“ „Raději postojím.“ „Byla byste tedy tak laskavá a počkala, dokud tady strážníka nevyprovodím?

Zdržím se jen pár minut.“ „Samozřejmě.“ Dveře se za ním zavřely a ona zůstala v kanceláři sama. Postoupila dál do místnosti a rozhlížela se. Byla to vyhovující, neosobní kancelář, nábytek byl nenápadný a ne zvlášť pohodlný, skříňky různorodé a přetékající obsahem. Na psacím stole ležela velká hromada dopisů. Pohlédla na ně a překvapilo ji, když ji některá jména na nich nebyla neznámá. Byly to dopisy od politiků a představitelů dělnictva. Ustoupila a mírně se přitom mračila. Neměla potuchy, že Elliot je mezi londýnskou politickou elitou tak známý. Ale vždyť se o tom jeho otec zmiňoval. Dveře se otevřely a Elliot byl znovu tu. „Prosím, neposadíte se?“ Zavrtěla hlavou. Nemůže přece předstírat, že tohle je společenská návštěva. Ale on si v její přítomnosti nemůže sednout taky. „Jak si přejete. Browne, zašel byste laskavě k Shrimptonovi a přinesl nám čaj?“ zavolal na svého tajemníka a pak opět přenesl pozornost k ní. Vypadal přesně jako ten den, kdy ho spatřila poprvé. Košile s naškrobenou náprsenkou nemohla být novější a bělejší. Pod naškrobeným límcem bylo vidět dokonalý uzel šedé hedvábné vázanky. Nad tmavomodrým sakem, které vyplňovala široká ramena, by každý pánský krejčí zaplesal. I vlasy měl dokonale upravené. Pouze jeho výraz se změnil. Tvářil se nevzrušeně a ostražitě a projevoval zdvořilý zájem. Ani nenaznačil, že by chtěl zmenšit vzdálenost mezi nimi. Mohla být jeho klientkou, s kterou se právě poprvé setkal, a ne ženou, s níž sdílel lože i tělo. „Přála jste si se mnou kvůli něčemu mluvit?“ zeptal se. Zaznamenala, že musel vynaložit značnou námahu, aby si zachoval nevzrušeny tón řeči. „Ano.“ Zhluboka se nadechla, aby se zklidnila. „Nejsem lady Agatha Whyteová.“ Zamračil se a jeho obočí vytvořilo jedinou linii. Očekávala nějaký výbuch, nějaký výraz pobouření. Nic takového však nenásledovalo. „Jmenuji se Letty Pottsová,“ vyrazila ze sebe už ve spěchu, bála se, že jestli přestane mluvit, nebude mít odvahu to dokončit. „Jsem komediální zpěvačka.“ S námahou na něj pohlédla. Bylo nemožné uhodnout, jaké myšlenky se skrývají za těma ostražitýma očima. „Nebo aspoň,“ dodala, „tohle dělám po většinu času.“ Dlouze se na ni zadíval. „A co děláte v době, kdy nejste na jevišti?“ zeptal se po chvíli. Polkla. „Pracuju s Nickem Sparklem.“ Na okamžik se prozradil tím, že mu mimoděk ztuhly čelisti. „S vaším snoubencem?“ „Ne!“ úplně to z ní vyletělo. „Nikdy jsem… Vy víte, že jsem nikdy… nikdy bych -“ tohle byla urážka a ona nemohla dopustit, aby si to o ní myslel. „Nikdy bych se s vámi nemilovala, kdybych bývala slíbila někomu jinému, že si ho vezmu.“ Opět povolil čelisti. „Letty.“ „Prosím. Nechte mě to doříct.“ Nemůže dovolit, aby si myslel, že využila jejich vztah, aby se vymanila ze své minulosti. „Společně s Nickem jsme lákali z lidí peníze. Takhle prosté to je. Hrála jsem si na dámu, vábila jsem všelijaké hejsky, aby se cítili dobře, zatímco Nick na ně šil různé

boudy. A nakonec je Nick okradl.“ Nemohla to vyjádřit jasněji a nemohlo to vyznít ošklivěji. Tak to zamýšlela. „Ach tak,“ řekl. „A jakápak bouda se šila na Little Bidewell?“ „Žádná,“ odpověděla, „to celé byla náhoda.“ Stáhl se zpátky, jako kdyby ho udeřila. Příliš pozdě si uvědomila, co to naznačuje. Vyrazila úzkostný výkřik. „Náhoda byla to, že jsem sem přišla,“ vysvětlila. „Nick měl plán, chtěl někoho obrat o peníze. Nechtěla jsem to udělat, a když jsem se odmítala účastnit této akce, zařídil to tak, abych ve městě nedostala žádnou pořádnou práci. Když jsem pořád stála na svém, podpálil můj penzión, protože si myslel, že mi pak nic jiného nezbyde.“ Slova se z ní hrnula a srdce bušilo jako o závod. Ruce svírala tak silně, že jí prsty znecitlivěly. Ale neodvažovala se přestat mluvit. Hleděla upřeně na podlahu, protože měla strach, že kdyby se podívala na něj, její odvaha ochabne. „A tak jsem utekla. Na nádraží. Jenomže kvůli tomu požáru jsem neměla žádné peníze, nemohla jsem si dovolit ani koupit lístek; a v tom šla kolem ta paní s nějakým Francouzem a on ji přemlouval, aby s ním odjela – a cestou z nádraží zahodila svůj lístek a já…“ Vzhlédla k němu. „Já jsem se prostě chopila příležitosti, která se naskytla.“ Upřeně na ni hleděl a z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. „Nechtěla jsem si na ni hrát,“ dodala vážně. „Ani mě to nenapadlo, dokud jsem nevystoupila z vlaku a všichni ti lidé ke mně nezačali vzhlížet, jako bych byla odpověď na jejich modlitby. A ani pak bych nic nepodnikala, až na to, že někdo řekl, že všechny její věci na mě čekají. Nic jsem neměla, chápete? Všechno mi to shořelo při tom požáru. Tím to bylo rozhodnuté, protože já nejsem slušná osoba.“ Proč nic neříká? „Snažila jsem se vám říct toho dne ve voze, abyste mi nevěřil. Ale přísahám, myslela jsem si, že to nikomu nemůže ublížit, až snad na tu lady Agathu. Jenže ona ta zavazadla nepotřebovala. Já ano.“ Tak. Přiznání, které si nacvičovala celou tu dlouhou cestu ulicí až k jeho kanceláři, bylo téměř u konce. „A pak jsem přišla do Hollies. Až na to, že to nebylo tak snadné, jak jsem si představovala. Protože tady byla Angela a její problém s tím zlotřilým klukem, byla tu Eglantyne, která se trápila nad mizícím kuřetem, ještě než odešlo z kurníku, a byl tu Anton, který si dělal starosti, jestli bude dost dobrý pro Sheffieldovy, a…“ A vy. „Cabota jsem znala už od doby, kdy naši dělali ve varieté. Dřív než jsem si to uvědomila, přesvědčil mě. Prý můžu převzít ty svatební přípravy a nikomu to neuškodí. Až na to, že mě objevil Nick.“ Domluvila a pevně zavřela oči; přece jen je zbabělá. „Nikomu to prý neuškodí,“ slyšela, jak říká s neskrývanou bolestí. Otevřela oči. Tvář měl přísnou a oči se mu leskly jako v horečce. Nesnesla to. Přistoupila k němu, vztáhla ruku, aby se ho dotkla, ale on ji ještě dřív chytil za paži a s námahou se ovládl, aby s ní nezacloumal. „Domníváte se, že jsem vám řekl, že vás miluju, abych vás dostal do postele?“

uhodil na ni. „Ne,“ protestovala, seč mohla. „Ne!“ „Jak jste si mohla myslet, že to nikomu neublíží, když jste mi dovolila, abych vás miloval, dovolila jste… Jak jste si mohla myslet, že tohle neublíží?“ Tvář jí zpopelavěla, v očích se objevil zraněný výraz. Ale Elliot odolával, jak mohl; nebyl tak silný, jak by bylo záhodno. Od chvíle, kdy vešla do dveří, a bylo jasné, že se k něčemu přichází přiznat, byl ztracen, neschopen jasné myšlenky. Zprvu pochyboval, pak už byl jen opatrný. Nakonec poznal, že její muka jsou upřímná a odevzdanost osudu skutečná. A po zřejmém přiznání, které by jí bylo zajistilo jeho soucit, ne-li shovívavost, teď způsobila, že se do ní znovu bezhlavě zamiloval. Není lady Agatha Whyteová. Jemu je to jedno. Je statečná a pozoruhodná a tolik se snažila uvést všechno do pořádku. Být čestný je snadné, když má být člověk odměněn, ale není to tak snadné, když to s sebou nese příslib trestu. A ona je přesto tu a neochvějně se přiznává ke svému provinění. Nehledá odpuštění, to si uvědomil. Činí pokání. Když však řekla, že si myslela, že to nikomu neublíží, neudržel se; na jeho duševním rozpoložení se podepsala nespavost a žárlivost, která ho zasáhla tak hluboko, když ji tamten muž prohlásil za svou. „Odpusťte mi,“ pronesl upjatě. „Neměl jsem na to právo“ „Máte veškerá práva,“ zarazila ho vášnivě. „Nemyslela jsem. Byla jsem sobecká. Chtěla jsem, aby to poprvé… až se s někým budu milovat, byl někdo, koho opravdu miluju. A kdo miluje mě.“ Ústa se jí mírně zkřivila. „Nebo aspoň aby miloval ženu, za kterou mě pokládal.“ Její odpověď v něm udusila veškerou zlobu. Miluje ho! Na ničem jiném nezáleží. Sjel jí rukama po pažích a vzal její ruce do svých. „Letty…“ Obrátil jí ruce dlaněmi vzhůru. „Letty, já…“ Zapomněl, co chtěl vlastně říct, zdrcený pohledem na tmavorudé šmouhy, které jako vypálené značky vystoupily na jejím zápěstí. „To vám udělal on?“ „Na tom nesejde.“ Snažila se mu ruce vytrhnout. Viděl její strach. Tohle není poprvé, co se setkala s násilím, na to by mohl přísahat. „Prosím,“ špitla. V hrdle se jí to zadrhlo strachem o Elliota. Viděla, jak mu oči vzplály touhou po odplatě, viděla, jak se mu napjal krk a ramena. Jenom přijde k úhoně. Nick je silný a nelítostný. Nebojuje jako džentlmen. Bojuje jakýmkoli způsobem, jen aby nepřítele zranil. „Prosím. Byla to nešťastná náhoda. Nechtěl mi ublížit-“ Přerušilo ji ostré, ledabylé zaklepání. Elliot pustil její ruce a ustoupil od ní. „Dále.“ Vešel Nick Sparkle. Jeho široký úsměv poněkud zvadl, jakmile ji spatřil, ale prošel místností s předstíranou sebedůvěrou. „Agatho, drahoušku,“ zvolal. „Tak tady jsi. Kočí Bigglesworthových říkal, že tě odvezl do Little Bidewellu. Nechápal jsem proč. Není tady toho tolik, aby tu člověk chtěl trávit celej den.“ Bystrý, zlomyslný pohled stočil k Elliotovi a chladně si ho měřil. „Nebo snad jo?“ Z jeho slov bylo cítit popichování. Elliot zrudl. Letty rychle skočila mezi oba muže, zrovna ve chvíli, kdy se vracel tajemník s dřevěným tácem. S plachým

úsměvem ho položil na Elliotův psací stůl. „Čaj,“ odfrkl si Nick. „Jak příjemné. To jsi celá ty, udělat si takový vřelý přátele v tak krátký době.“ „Váš tón se mi nelíbí, pane Sparkle,“ poznamenal Elliot. „Opravdu? A mně se zase nelíbí vaše důvěrnosti s mojí budoucí nevěstou.“ Letty si náhle uvědomila, že Nick nemá ani potuchy, proč sem přišla. Skoro se zasmála. Ovšemže nemá. Nikdy by ho nenapadlo, že by ho mohla – a samozřejmě tím pádem i sebe – vydat do rukou zákona. Místo toho si myslel, že tu má dostaveníčko! „Kdybyste mě na chvíli omluvil, pane Sparkle,“ požádal ho Elliot. Pokynul svému tajemníkovi. „Buďte tak hodný a zaběhněte k podkováři. Vyřiďte Kevinovi, že budu asi potřebovat jeho pomoc, jak už jsem mu předtím říkal, s tím valachem.“ Mladý tajemník vykulil oči. Mírně se uklonil a odběhl. „Vy jste nechtěl, aby ten hoch slyšel, co máte za lubem, co?“ ušklíbl se Nick. Jeho rádoby džentlmenské vzezření bylo rázem to tam. Vypadal ošklivě. „Nicku, prosím,“ žadonila Letty. Elliot postoupil kupředu, obrátil se zády k Nickovi a přešel na opačnou stranu stolu, jako by potřeboval mít mezi Nickem a sebou nějakou překážku. „Pane Sparkle,“ promluvil Elliot., At už má tato mladá dáma a já, za lubem` cokoli, vás se to netýká.“ ,, No, tohle je teda to správný světácký hledisko,“ zasmál se Nick hořce. „Možná jsem trochu staromódní, ale mně se nelíbí, když si moje budoucí manželka takhle zahrává s jiným mužem.“ „Mně by se to taky nelíbilo, kdyby mi ta dotyčná dáma opravdu něco slíbila,“ odvětil Elliot chladně. „Ale tato dáma říká, že nejste a nikdy jste nebyli zasnoubeni.“ Nick po ní střelil nejistým pohledem. „A co teda podle ní jsme?“ Zvenku se ozval těžký dusot spěchajících kroků. Dveře se rozlétly a vešel mladý tajemník Brown, následovaný obrovitým, statným mužem. „Garth je tu taky? Výborně,“ řekl Elliot a pohlédl s neskrývaným odporem na Nicka. „A abych vám odpověděl, pane Sparkle, říká, že jste partneři ve hře s důvěrou lidí. A toto obvinění mám potvrzené tímto telegramem.“ Sebral ze stolu list papíru. Nickovo překvapení trvalo jen pár vteřin. Kdyby měl dlouhé vedení, ve své profesi by nepřežil. Otočil se, ale vzápětí zjistil, že mu cestu zahradili dva velcí a hrůzu nahánějící muži, z nichž jeden svíral hůl. „Pane Sparkle, jste zatčen pro spolčení za účelem podvodu,“ oznámil mu Elliot. Jeho chladný, neproniknutelný pohled přešel k Letty. „Vy také, Letty Pottsová.“ Věděla, že se to stane. Kvůli tomu sem koneckonců přišla. Aby to jednou provždy sprovodila ze světa, aby zaplatila účet. Přesto zatajila dech, pak hlasitě vydechla a hlava se jí opile zatočila. Byla tak soustředěná na Elliota, že ji Nick málem dostal. Vrhl se po ní a chtěl ji vzít jako rukojmí nebo ji chtěl prostě potrestat. Elliot, uvězněný za stolem, vykřikl. Kevin, který stál nejblíž, popadl Nicka za paži, násilím mu ji zkroutil za záda, pak mu strčil hůl pod bradu a přitlačil. Garth se chopil Nickovy druhé paže. Nick dlouho nebojoval. Nebyl blázen; věděl, kdy je jich na něj moc. Ale pohled,

který vrhl po Letty, sliboval ošklivou odplatu. „Ty čubko pitomá!“ procedil mezi zuby. „Ty pitomá, nemožná flundro! Doufám, že ti to potěšení stálo za to, at už bylo jakýkoli!“ „Okamžitě zmlkněte, pane Sparkle!“ promluvil Elliot tichým a klidným, ale smrtelně nebezpečným hlasem. I Nick musel vycítit, že Elliot drží svůj vztek na uzdě ze všech sil, proto na Letty jen zlobně pohlížel, plivl jí k nohám, ale byl zticha. Teprve když ho oba muži vlekli z kanceláře, odvážil se naposledy promluvit: „Doufám, že ti to stálo za to, Letty.“ „Tím jsem si jistá,“ odpověděla.

Kapitola 29 Zločinec smí podvádět, lhát, krást a kopat do psa, protože nakonec ho stejně zastřelí. ELLIOT POŽÁDAL STRÁŽNÍKA, aby doprovodil Letty zpět do Hollies, a Bigglesworthovy požádal, aby tam směla zůstat, dokud jim nevzkáže. Než dá dohromady slyšení, zabere mu to pár dní. Protivilo se mu to, ale neviděl jinou možnost. Letty se přiznala k zločinnému záměru a on je policejní soudce. Mohl by ji zcela snadno propustit a ponechat ji jí samé, ale ona zcela zřejmě očekává, že Elliot bude jednat nezaujatě. Je zvláštní, že její samozřejmá víra v jeho čest byla právě tím, co ho mělo k tomu, aby se i nadále choval čestně. „Co s ním uděláme?“ zeptal se Kevin a ukázal na prázdnou zadní místnost, do níž zavřeli Nicka Sparkla. „Byl jste někdy v Londýně, Kevine?“ zeptal se Elliot. „Ne, jsem tady celej svůj život, to přece víte, sire Elliote.“ „Takže nastal čas, abyste se tam vypravil,“ prohodil Elliot. „Chci, abyste zašel na nádraží a koupil dva lístky do soukromého kupé v jídelním voze do Londýna na dnes večer. Cestou se stavte na telegrafním úřadě a pošlete zprávu nadporučíku Runcornovi na policejní stanici v Chapel street, že zítra v sedm hodin ráno přijedete se zadrženým Nickem Sparklem na Paddingtonské nádraží.“ Mladý muž se samou pýchou začervenal., No ne, pane, to myslíte vážně?“ „Ovšem. A taky se raději ještě zastavte pro pár zámků na okna a dveře.“ „Provedu,“ muž rázně srazil podpatky a vypochodoval z místnosti, což vyvolalo na Elliotově tváři úsměv. Ten úsměv však vzápětí zmizel, když Elliot zalétl zrakem k místnosti, kde seděl Nick Sparkle. Před očima se mu zjevily zhmožděniny na Lettyných zápěstích, a ta představa v něm probudila chladný, nesmiřitelný vztek. Náhle se ze zadní místností rozlehl hlasitý třesk, doprovázený sérií tlumených nadávek. „Měl byste se uklidnit, pane Sparkle,“ promluvil na něj Elliot jemně. „Opravdu?“ ozvala se posměšná odpověď. „A co si počnete, když se neuklidním? Znovu mě zavřete?“ Nepříjemně se zasmál. A jako by chtěl zdůraznit své opovržení, znovu zacloumal dveřmi a zároveň se ozvalo praskání dřeva. Ten člověk za chvíli vyrazí dveře, pomyslel si Elliot s jistou radosti. To opravdu nemůže dovolit. Jako policejní soudce je povinen svým voličům chránit obecní majetek. Odsunul závoru a otevřel dveře. Před ním stál Nick se skloněnou hlavou. Jeho oči hleděly s otevřenou nenávistí na Elliota a potom zabloudily na prázdnou chodbu za ním. „Kde je ten rváč s holí?“ zeptal se nevinně. „Šel něco zařídit,“ odpověděl Elliot. Nick přikývl, zachovával si rádoby lhostejný výraz a pozorně vyhodnocoval situaci. Zvažoval své výhody, měřil si šířku Elliotových ramen, jeho štíhlou postavu

a velké ruce v bezvadném obleku. Nickovi se asi zdálo, že tu šance jsou, a zřejmě je také hodlal využít. A právě tady se dopustil chyby. „Sedím tu a přemejšlím,“ prohodil a sešpulil ústa. „Vážně?“ Přikývl, přemýšlivě se zahleděl na strop a nedbalým krokem se blížil k Elliotovi. „Doufal jsem, že mi vodsuď třeba pomůžete. Jako chlap chlapovi, chápete.“ Elliot stál velmi klidně. Ten člověk jedná neuvěřitelně čitelně. „A jak bych to mohl udělat, pane Sparkle?“ „Hm, o tom přemejšlím.“ Nickovy rty se roztáhly v krutém úšklebku. Naklonil se blíž. Když byl na dosah paže, zeptal se: „Byla dobrá?“ Vrhl se kupředu, ale Elliot to předvídal. Ustoupil stranou, nechal ruku dopadnout na Nickovo rameno, otočil ho a strčil ho zpátky do zadní místnosti. Nick klopýtal až k protější zdi a v obličeji se mu zračil údiv. „Muži jako vy, pane Sparkle,“ začal Elliot, ale pak se zarazil, protože se mu krev v žilách začínala vařit. Cítil nenávist, že toto zvíře mluvilo o Letty takovým způsobem. Cítil nenávist, že jí způsobil zhmožděniny, nenáviděl ho silně, osobně a hluboce. „Muži jako vy,“ opakoval, „kteří žijí podle svých momentálních popudů, se vždycky dopouštějí té chyby, že se domnívají, že jiní lidé se dají zmanipulovat stejně snadno.“ Nick při té urážce nadskočil a zarazil se. „Máte kliku, že tu máte na zavolání ty svý poskoky, sire Elliote, nebo bych vám to za ty popudy vytmavil. Stejně jako to hodlám vytmavit Letty, hned jak se vodsuď dostanu a tu čubku dostihnu.“ Elliot z něj nespouštěl zrak, byl náhle klidný a měl zcela čistou hlavu. „Tohle byla chyba,“ zašeptal. „Co?“ zeptal se Nick. Elliot neodpověděl. Místo toho se usmál. Nebyl to příjemný úsměv. „Strážník Burns je na nádraží a stráví tam přinejmenším další půlhodinu. Garth se vrátil do služby ve stájích. A teď, Nicku, chlapče, tahle budova má zadní východ. Pár metrů za ním je severní cesta. Je na ní čilý ruch. Jezdí tam hodně lidí. Někteří jedou na pobřeží, někteří na sever, jiní na jih. Stačí si na někoho mávnout a za hodinu jste daleko odtud a není naděje, že by vás někdo dostihl.“ Nick ho pozoroval přimhouřenýma očima. „Co mi to vykládáte?“ „Vykládám vám, že jediné, co stojí mezi vámi a svobodou, jsem já.“ „A proč mi vykládáte právě tohle?“ opakoval Nick otázku. Ruce se mu mimoděk sevřely v pěst. Pokusí se mě sprostě napadnout, usoudil Elliot, pod pás a do ledvin. Elliot přenesl váhu dopředu, připravený znovu ukročit stranou. „Protože chci, abyste se pokusil o útěk,“ odpověděl Elliot popravdě. „Máloco jsem si v životě přál víc.“ Nick se ušklíbl, jeho pěst vyrazila a zasáhla Elliota plnou silou do čelisti. Elliot klesl na zem. „Rád vyhovím,“ zavrčel Nick.

Kapitola 30 Publikum je jediný kritik, na kterém záleží. PROJEDNÁVÁNÍ LETTYNA PŘÍPADU se konalo ve velkém sále u Bigglesworthových, neboť to byla největší místnost v hrabství, a tudíž jediná, kam se mohlo vejít množství lidí, kteří si přišli výslech podvodnice poslechnout. Littlebidewellská společnost vyrazila v plném počtu, bojovala o nejlepší místa a teď bylo slyšet její brumlání. Všichni hluboce soucítili s oběťmi, s Bigglesworthovými. Zdálo se nevyhnutelné, že svatba slečny Angely bude skandálem postižena, a všichni toho hořce litovali. Dotčeni byli i ti, kdo s láskou hleděli na romantický vztah sira Elliota s „tou ženštinou“. Stručně řečeno, s obžalovanou nikdo nesympatizoval. Nejenže si tahle Letty Pottsová nezodpovědně zahrávala s budoucností Angely, ale svým osobním kouzlem a podmanivým smíchem všechny podváděla. A teď je mátlo, že by mohla být tak špatná, když jim připadala tak milá. Jim všem, to znamená kromě Catherine Buntingové, které byla slečna Pottsová podezřelá od prvního dne. Cabot zahradil přístup do opačné části sálu saténovou šňůrou. Tam stál pracovní stůl a židle s rovným opěradlem; druhá taková židle se nacházela šikmo před stolem. Na té bude Letty sedět a odpovídat na otázky, které bude policejní soudce považovat za potřebné pro posouzení, zda má či nemá být postavena před soud. Zbytek místnosti se dělil do dvou částí -s rozestavěnými židlemi a s uličkou uprostřed. Když z postranních dveří vyšel sir Elliot s několika knihami pod paží, šum hlasů zesílil. Byl jako vždy rovný jako svíčka, vlasy měl pečlivě učesané a byl bezvadně oblečený. Jeho obličej už tak bezvadně nevypadal. Po bradě se mu táhla žloutnoucí modřina. Další tmavá skvrna mu otékala pod pravým okem. Šum v místnosti postupně utichal. Tahle žena je všechny zneužívala, ale sir Elliot ji jeden čas miloval. Co může chtít člověk jiného než potrestání, když ho nějaká žena takhle podvede? Protože však sira Elliota znali, věřili, že nedovolí, aby jeho osobní city ovlivnily výsledek vyšetřování. Podle názoru Little Bidewellu měla Letty Pottsová nesmírné štěstí. Elliot odložil knihy a kývl hlavou. Posadil se, zatímco strážník Burns spěchal dozadu a vystrčil hlavu za dveře. O chvilku později se dveře otevřely a z nich vyšla Eglantyne Bigglesworthová s tváří nezvykle zachmuřenou. Za ní přicházela Letty Pottsová. Na sobě měla ony fialové krajkové šaty, ve kterých přijela,. Na jejích zářivých rusých vlasech spočíval obrovský klobouk, který nad jejím bledým obličejem vypadal poněkud odvážně. Nedívala se napravo ani nalevo, ale upírala zrak před sebe. Z vysokých oken pod stropem dopadaly na parkety oslňující obdélníky světla, a když jimi procházela, odhalovalo se jasně a nemilosrdně vypětí posledních dnů. Plet měla voskově bledou a pod očima jí vystupovaly modré žilky. Jak kráčela, rozlévalo se za ní hluboké ticho. Na konci místnosti se Eglantyne posadila za saténovou šňůru. Letty usedla na svou

židli. Teprve tehdy zvedla zrak k Elliotovi a spatřila modřiny v jeho obličeji. Napůl vstala ze židle a rty se jí rozevřely v nevysloveném bolestném zaúpění. Otočila hlavu a očima hledala Eglantyne. Ta se k ní naklonila. „Prý měl nějakou nehodu s panem Sparklem,“ zašeptala. „Pokud to je nějaká útěcha, doktor Beacon říká, že to schytal hlavně pan Sparkle. Museli ho na nádraží odnést.“ První otřes při pohledu na něj minul a Letty si poněkud oddechla. Hořce se zasmála. „Jaká to má být útěcha, když vím, že Elliotovi ublížil člověk, kterého by nikdy nepotkal, kdybych sem nepřišla já?“ „Málokdy předvídáme důsledky svých činů, má drahá,“ poznamenala jemně Eglantyne. Elliot pokynul hlavou strážníkovi, ten vkráčel doprostřed místnosti a hlasitě zvolal, aby se všichni usadili. Elliot se postavil. „Toto jednání má rozhodnout o tom, zda se slečna Letty Pottsová dopustila trestného činu, či nikoli,“ oznámil. V místnosti to vzrušeně zašumělo. „Poslední čtyři dni jsem v neustálém spojení s pracovníky činnými v trestním řízení v Londýně, kteří vyšetřují trestnou činnost pana Nicholase Sparklea; je proti němu vznesena řada obvinění a čeká na soud.“ Opět zašuměly hlasy plné dohadů. „Prosím,“ zvýšil hlas Elliot. Mumlání rázem utichlo. „Zatímco pan Sparkle trvá na svých obviněních, že mu v trestné činnosti pomáhala slečna Pottsová, londýnská policie nenašla nikoho, kdo by proti ní chtěl taková obvinění vznést, či kdo by chtěl svědčit o její spoluvině při trestné činnosti pana Sparklea.“ Při těchto slovech se Letty postavila. „Na tom nezáleží,“ prohlásila. „Dobrovolně přiznávám svou spoluúčast.“ Elliot se na ni nezaujatě podíval. „Tady nejsme v Londýně, slečno Pottsová,“ Pekl. „Posaďte se, prosím. Není v mé kompetenci vyšetřovat případy, které nespadají do mé jurisdikce. Mohl bych vás vydat, a vydal bych vás, kdyby vás v Londýně požadovali. Nežádají vás.“ „Ale -“ začala protestovat, on však zvedl ruku a umlčel ji. Byl to cizí člověk, naprosto panovačný a nebylo možné se s ním přít. Klesla opět na židli. „To neznamená, že nemůžete byt souzena za případně spáchané či páchané trestné činy v Little Bidewellu. A to se také stane, pokud to bude oprávněné.“ Pan Himplerump zvolal: „Slyšte, slyšte!“ „Nyní,“ řekl Elliot a otočil se zpátky k Letty, „můžeme začít…“ Po půldruhé hodině Elliot výslech Letty ukončil. Byla zcela vyčerpaná. Pokud se obávala, že Elliot opomine původní motiv jejího příchodu do Little Bidewellu, pokud myslela, že zatají skutečnost, že zamýšlela ukradnout věci lady Agathy, nemusela si dělat starosti. Chladně a nestranně ji provedl posledními třemi týdny, počínaje požárem v jejím penziónu a konče příchodem Nicka Sparklea. Diváci fascinovaně naslouchali. Mnoho očí se rozšířilo, když zaznělo, že Letty je kabaretní zpěvačka a herečka. Někteří zasvěceně přikyvovali hlavou. Pár jich sešpulilo rty, když líčila, jak se chystala utéci. Letty nemohla tušit, co si o ní lidé myslí. Od chvíle, kdy ji před čtyřmi dny strážník

Burns eskortoval do Hollies, mluvila jenom s Eglantyne, a ta prostě odmítla myslet si o ní cokoli špatného. Ted si to ale myslet bude. Letty pohlédla na řady dychtivých obličejů naslouchajících Elliotovu souhrnu. Angela vypadala spíš rozpačitě, zatímco Anton byl očividně zmatený. Za ním seděl Atticus, čelo zamyšleně svraštěné. Doktor Beacon a jeho sestra měli naprosto stejný výraz znepokojené nejistoty. Jepsonovi vypadali smutně. Plukovník Vance usnul a pokojně pochrupoval, zatímco Elizabeth vedle něj si nervózně hrála s rukama. Skoro vzadu stály Merry a Grace; Merry se tvářila znechuceně a Grace rozzlobeně. Dokonce i Himplerumpovi vypadali zaraženě, ale pro tohle měla Letty vysvětlení. Při výslechu nevyšel najevo Angelin dopis. Letty předpokládala, že Himplerumpovi to tak nechají. „Chce někdo něco říct nebo se zeptat slečny Pottsové, než učiním rozhodnutí, zda má být postavena před soud?“ V sále to opět zašumělo. Letty s nejistotou vyčkávala. Věci se nevyvíjely tak, jak si představovala. Myslela si, že touto dobou už bude zatčená. Místo toho se zdá, že je jen „poněkud“ zatčená, a ani to není jasné. „Ano, paní Poolová?“ řekl Elliot. Grace Poolová prošla uličkou a otočila se. V tváři byla zardělá, ale chovala se důstojně. „Zdá se mi,“ prohlásila, „že pokud se máme přísně držet zákona, nebyl vůči nikomu v Little Bidewellu spáchán žádný trestný čin.“ „To není tak úplně pravda, paní Poolová,“ namítl klidně Elliot. „Slečna Pottsová sama připustila, že používala a upravovala oblečení lady Agathy Whyteové, a rovněž sama připustila, že je pochybné, zda lady Agatha bude moci tohle oblečení ještě někdy používat. Pokud,“ zachmuřeně nahlédl do svých zápisků, „se lady Agatha náhle nezvětší v poprsí a nezmenší na výšku skoro o deset centimetrů`.“ Sálem se rozlehlo hihňání. Jenže Grace se nedala jen tak utišit. „Řekla jsem, sire Elliote, nebyl spáchán žádný trestný čin vůči nikomu v Little Bidewellu. Po pravdě řečeno, pane, lady Agatha tady není, aby vznesla nějakou stížnost proti slečně Pottsové, a protože není obyvatelkou našeho městečka, nevidím důvod, proč bychom to měli dělat za ni. Kromě Who,“ hlasitě si odfrkla, „kdyby lady Agatha dělala pořádně práci, na kterou ji Bigglesworthovi najali, tohle jednání by se vůbec nekonalo, nemám pravdu?“ Hihňání se v tuto chvíli změnilo v hurónský smích. Zezadu kdosi křikl: „Dobře jsi to řekla, Grace!“ a hospodyně zrudla až ke kořínkům svých neuvěřitelně černých vlasů a potěšeně se rozzářila. „Nechtěl bych stát v soudní síni proti vám, paní Poolová,“ poznamenal Elliot. „To vám přece nehrozí, dokud my ženy nemáme hlasovací právo, nemám pravdu?“ nedala se Grace. „Tak tohle ne!“ zvolal strážník Burns. „Žádný sufražetky se nám tady producírovat nebudou. Tady ne, Grace, nebo vás zavřu za pobuřování.“ „Nebylo by to poprvé,“ zamumlala nevýrazně Grace a vyvolala další vlnu smíchu. Ohromená Letty se zmateně rozhlížela kolem sebe. Kde je to jejich nepřátelství, ten pocit, že zradila jejich důvěru? Celé jednání nabývalo charakteru lehké zábavy.

Oni však musejí chtít, aby za své zločiny zaplatila. Celá nesvá se bezradně zachmuřila. Hluboko v nitru se jí pomalu šířil pocit tepla. Nevěřila mu, bála se ho. Lidé nikdy nejsou ochotni tak rychle odpouštět. Čtyři dny strávila tím, že se snažila uvyknout si na myšlenku vězení: studené cely, průvan, šedivé uniformy, žádná hudba, žádný smích. Žádný Elliot. „Klid, prosím,“ zvolal Elliot. „Paní Poolová má pravdu. Přeje si někdo z přítomných vznést proti Letty Pottsové obžalobu a jednat jako zástupce lady Agathy?“ Eglantyne Bigglesworthová si odkašlala a pomalu si stoupla. Od ženy tak zdrženlivé to byla obrovská odvaha a smích se utišil, neboť všichni zpozorněli, aby si ji poslechli. „Myslím, že pravda je spíš taková, že jako zástupce lady Agathy už jednala slečna Pottsová.“ Několik lidí zamyšleně přikývlo. „Lady Agatha nás nechala, jak zdůraznila paní Poolová a jak to slečna Pottsová tak barvitě vylíčila, doslova na holičkách. Slečna Pottsová, jak to pěkně vyjádřil plukovník Vance, za ni zaskočila.“ Letty cítila, jak jí cukají koutky úst. Z téhle milé osůbky nikdy dramatik nebude. „Udělala všechnu práci, kterou jsme požadovali od lady Agathy, a za svou námahu nedostala ani zlámaný pěťák. Bez ohledu na to, jestli slečnu Pottsovou před soud postavíte nebo nepostavíte, jsem přesvědčená, že jí dlužíme poděkování. A honorář lady Agathy.“ Letty zalapala po dechu. Za jejími zády zalapala po dechu také Dorothy Himplerumpová. Grace a Merry jásaly. Anton si odfoukl a uznale poznamenal: „Dobrý výstup, Eggie.“ Angela se postavila a uchopila tetu pod paží. „Já dlužím slečně Pottsové daleko víc než díky,“ pokračovala Angela. Dorothy Himplerumpová nervózně zasípala. „Stala se mou přítelkyní. Poskytla mi neocenitelné rady a pomoc. A jestli ji obviníte z nějakého směšného zločinu, sire Elliote, osobně se postarám o to, aby ji zastupoval ten nejlepší obhájce v Anglii.“ Elliot zvedl obočí, chvíli si dívku zkoumavě prohlížel a teprve pak od ní odvrátil pohled. „Přeje si promluvit ještě někdo?“ Plukovník Vance zvolil tento okamžik k tomu, aby se probudil. Z klína mu spadla vycházková hůl, zarachotila na podlaze, a on s trhnutím zvedl hlavu. Zamrkal a zamračeně se rozhlédl kolem. Vypátral dceru sedící vedle něj a zakřičel: „Co se děje? Co je s tou dívkou, která bývala lady Agathou?“ „Nic, otče,“ odpověděla hlasitě Elizabeth. „Ještě se o tom rozhoduje.“ „O čem se proboha rozhoduje?“ „Jestli je zločinec!“ zakřičela Elizabeth. „Ovšem že není. Copak mi nedala jahodový dort se šlehačkou? Který zločinec dá člověku dort?“ opáčil s tak hlubokým znechucením, že se všichni museli usmát. Včetně Letty. Jsou to ti nejhodnější, nejvelkorysejší lidé na světě. Ona však nemůže dopustit, aby jí tak lehce odpustili. Zasluhuje si potrestání. Třeba ho potřebuje. Odkašlala si, ale než

mohla promluvit, ozval se Atticus March. „Moje řeč, pane plukovníku.“ S námahou se postavil. „Smím něco říct, Elliote?“ Elliot přikývl a pozorně otce sledoval. „Zdá se mi, že tu máme dvojnásobný problém,“ řekl Atticus. Ten první, a sice zda slečna Pottsová spáchala nějaký trestný čin, za který by ji Elliot musel postavit před soud, je zřejmě vyřešen. Nikdo žádné obvinění vznést nechce a ve světle toho, co slečna Pottsová udělala pro slečnu Angelu, vzniká otázka, zda by to vůbec bylo etické. Jsem přesvědčen, že se všichni shodneme v tom, že by to etické nebylo.“ Dav souhlasně zašuměl. Až na Catherine Buntingovou, která zůstala zticha. Letty zírala před sebe, ohromená jejich šlechetností. „Druhý problém je trochu ošidnější. Týká se skandálu.“ Hlasy v sále rázem utichly. „Za něco málo víc než za měsíc přijede do Little Bidewellu spousta Londýňanů. Pobudou tady jen krátce, asi tak týden, a pak zase odejdou. Až budou odcházet, odvedou s sebou naši Angelu, naši dceru, neteř a přítelkyni.“ Angela skromně sklopila oči. „Jsem si jist, že všichni přejeme Angele štěstí.“ Všichni přikyvovali, všechny úsměvy zněžněly a vyjadřovaly lásku k té hezké, přátelské dívce. Dokonce i Kip Himplerump vypadal jaksi rozmrzele sentimentálně. “ Víme, že jestli se tihle cizí lidé doslechnou o pozadí ženy, která připravovala Angelinu svatbu, jestli se někdy doslechnou o jejím povolání nebo původu, Angelina svatba bude navždy poskvrněna skandálem.“ Mezi diváky se ozvalo mručení a sem tam vystřelil nějaký zachmuřený pohled, jako by již nyní všichni pátrali po hulvátovi, který by Angle- příběh Angeliny herecko-svatební organizátorky. „To snad přece dovolit nemůžeme!“ Atticus čekal minutu, než dozněly výkřiky „ne“. „A jestli teď to ubohé děvče zatkneme,“ ukázal na Letty, „a jestli bude postavena před soud, a to případně i před trestní soud, ten příběh se dostane ven.“ Diváci si vyměnili ustarané pohledy. „Jestliže však z žádného zločinu obviněna nebude, jsem si docela jist, že se nám podaří udržet celou aféru pod pokličkou. Ovšem,“ dodal Atticus střízlivě a pohledem přelétl každého v sále, „je tu jedna maličkost. Kdyby se náhodou někdo vyptával, o čemž velmi pochybuji, musíme všichni do posledního muže – a ženy – souhlasit s tím, že tu slečna Pottsová byla pod záštitou lady Agathy.“ Letty vyčkávala. Pochopila, proč bude nejlepší, když ji z ničeho neobviní. Uznala, že pokud existuje možnost, jak zachránit Angelu před potupením, stojí za to nechat mizernou rádobyumělkyni na svobodě. Jenže taková možnost není. S tímhle nemohou uspět. Letty věděla o lžích daleko víc než oni. Lež musí být jednoduchá a musí ji znát jen co nejméně lidí. Tady kolem sedí přes padesát lidí. Postavila se a řekla to jasným, zvučným hlasem. Zatímco jim vysvětlovala, jak je jejich plán bláznivý, Atticus se na ni zdvořile díval a potom stejně zdvořile vyčkal, až se zase posadí. „I když obavy slečny Pottsové jí jsou rozhodně ke cti -“ Letty zaúpěla. Nesmějí jí

přikládat vlastnosti, které nemá. „ona sama některé věci nechápe.“ Tak tohle je trochu hrubé! Letty se začala zvedat, ale Elliotův ostrý pohled způsobil, že se s brbláním zase měkce usadila na židli. „Nebude moc příležitostí, aby kdokoli z nás trávil čas ve zdlouhavých rozhovorech s přáteli a příbuznými markýze z Cottonu. Samozřejmě, kromě Paula a Catherine.“ Kývl hlavou k Buntingovým. „Většina z nás s nimi vůbec nepromluví. Potřebujeme o tom jen pár dní – a vždycky jen pár minut – mlčet. Odvážím se tvrdit, že tolik snad svedeme.“ „Ovšem že svedeme!“ zvolal Paul Bunting. Jenže Atticus dobře věděl, s kým z přítomných lze počítat jako s Lettyným přítelem a s kým jako s nepřítelem. „Co myslíte, Catherine?“ zeptal se a upřeně jí pohlédl do očí. „Dokážeme kvůli Angele zůstat němí?“ Byla chycena jako zajíc do pytláckého oka. I když mohla zápasit, cesta ven neexistovala. Úsměv na její tváři byl upjatý. „Proč by ne, ovšem že dokážeme,“ odpověděla zřetelně. A stejně zřetelně dodala: „Pro Angelu dokážeme udělat cokoli.“ Ostatní se přidávali souhlasnými hlasy, až to v místnosti hučelo jak v úlu. Atticus se otočil k zadumanému Elliotovi. „Tak co, Elliote,“ oslovil ho tiše. „Jak to bude? Je slečna Pottsová zatčená?“ Elliot se postavil. Pohlédl na Letty, a ta se roztřásla – měla strach, že ji pustí na svobodu, a stejně tak se bála, že ji nepustí. Stoupla si a čekala na jeho rozsudek. „Slečno Pottsová, jste volná.“

Kapitola 31 Nepokoušejte se dělat z tragédie muzikál. MERRY VPADLA do obývacího pokoje Marchových, bílou čapku nakřivo a oči vyvalené. „Ona odjíždí poledním vlakem do Londýna!“ Elliot vstal od snídaně. „Sehnala jsem Hama, aby mě tam odvezl, ale radši si pospěšte, jestli ji chcete zarazit, sire Elliote!“ „Otče, prosím, zazvoň na paní Nicholsovou, at přinese Merry sklenici vody.“ Atticus natáhl ruku ke zvonku, ale Merry zavrtěla hlavou. „Moc děkuju, pane, ale nic mi není, jen co popadnu dech. Musím se vrátit a přibrzdit ji.“ Významně pohlédla na Elliota. „A vy byste si měl pospíšit. Už má na hlavě klobouk!“ A s touto věcnou informací se otočila na podpatku a zmizela. Atticus se znepokojeně zadíval na syna. Nepochyboval, že Elliot Letty miluje, a podle toho, co viděl, Letty cítí k Elliotovi totéž. Jestli je však bude možné přivést k tomu, aby jednali podle svých citů, to byla úplně jiná věc. „Slečna Pottsová je neobyčejná žena,“ prohodil. „Rád slyším tvůj názor,“ odpověděl Elliot. „Hm,“ přikývl Atticus. „V tom případě jsi už asi přemýšlel o slečně Pottsové a její budoucnosti.“ „Nemýlíš se, docela dost.“ Elliot ho bedlivě pozoroval. „Podle některých by měla být ve vězení.“ „Umím si představit, že jsou takoví, kteří si to myslí,“ připustil Atticus. „Já k nim nepatřím,“ poznamenal dost energicky Elliot. „Ne? Ani já.“ „To je dobře,“ odpověděl nevýrazně Elliot a pak vyslal k otci nepovedený úsměv. „Promiň.“ Jeho snědý obličej se důstojně zvrásnil. „Otče, já Letty miluju. Nikdy jsem takhle žádnou ženu nemiloval, a dřív, než mě upozorníš na nebezpečí, že mě upoutává jen proto, že má původ tak odlišný od mého, dovol, abych tě ujistil, že si tohle říkám v jednom kuse.“ Atticus doufal, že ten nešťastný, čestný trouba nic takového slečně Pottsové neřekl. Jako citlivá žena by „Není to pravda,“ pokračoval Elliot. „Nemiluju ji pro to, co je, ale kdo je.“ „A to je co?“ V Elliotově pohublé tváři se objevila tak velká radost, že Atticus zadržel dech. „Žena, která dá člověku dort.“ *** Letty položila na Eglantynin psací stůl hromádku papírů, spokojená, že pokyny ke svatebním oslavám jsou podle možností úplné, jak jen bylo možné. Pohlédla na nástěnné hodiny. Londýnský vlak odjíždí v poledne. Do té doby může jen chodit sem tam, čekat a vzpomínat, jak on stával po jejím boku a šeptal jí do ucha. Kam odešel po včerejším jednání? Co si myslel? Litoval, že se s ní miloval? Uvidí

ho ještě někdy? Když náhodou půjde kolem Sněmovny lordů, neuvidí ho někdy vycházet, sedat do drožky a odjíždět na pozdní večeři? S nějakou dámou? Se skutečnou dámou? „Slečno Pottsová!“ Letty se polekaně otočila. Byla tak pohroužena do svých myšlenek, že vcházející Eglantyne vůbec neslyšela. Nesla Fagina. „Ano, slečno Eglantyne?“ Eglantyne natáhla ruce s Faginem. „Přinesla jsem vám Lambikinse. Mám dojem, že při tom všem rumraji jste na něj zapomněla.“ Její vážný výraz dával zřetelně najevo, co si o takovém opomenutí myslí. „Jmenuje se Fagin. Aspoň já mu tak říkám. Řekla bych, že na něj můžete volat, jak vás napadne, a on vás poslechne. Je to moc chytrý klouček.“ Nadechla se. „A já jsem na něj nezapomněla, slečno Eglantyne. Rozhodl se zůstat.“ Oči starší ženy se rozšířily. „On nikdy nebyl můj domácí mazlíček, jen společník na cestách. Nikdy jsem si nemyslela, že spolu zůstaneme věčně, a zdá se, že jsem měla pravdu.“ Usmála se Eglantynině nevíře. „Proč by měl pořád hledat něco, co už našel? Někoho, kdo ho miluje stejně, jako on miluje jeho, tedy vás?“ „Ach, slečno Pottsová -“ „Říkejte mi Letty, prosím.“ „Děláte si ze mě legraci. Psi nemůžou milovat.“ Letty zavrtěla hlavou. „Jestli jsem se v těch posledních pár dnech něco naučila, slečno Eglantyne, pak to, že nikdo z nás nemůže říkat, kdo by měl koho milovat a zda je to správné, možné nebo vhodné. Prostě to tak je. Láska prostě je.“ „Víte to jistě?“ zeptala se Eglantyne a pomalu stáhla paže zpátky. Fagin se uvolnil a pohodlně se opřel o její kostnatou hrud. „Jestli to vím já, na tom nesejde,“ odbyla to Letty, ale hrdlo měla sevřené. „Ale on to ví.“ „Děkuju vám,“ špitla Eglantyne. Oči se jí rozzářily a hubené ruce hladící Faginovu hlavičku se zachvěly. „Moc vám děkuju.“ Ozvalo se diskrétní zaklepání na dveře a Eglantyne, přemožená city, se odvrátila a nechala Letty, aby odpověděla. „Vstupte.“ Cabot otevřel dveře a ustoupil. „Sir Elliot.“ Nečekala, že ho ještě uvidí, a jeho příchod způsobil, že se jí neovladatelně rozechvělo srdce. Byl tak krásný: čistý, mužný a pěkný. Přesto tu byly jemné náznaky toho, že přišel ve spěchu. Manžety košile nebyly narovnané a vázanka byla poněkud nakřivo. Toužila to upravit. Uviděl ji a tělo se mu napjalo. Jeho pohled putoval kolem ní k Eglantyne. „Slečno Eglantyne, byla byste tak laskavá a dovolila mi, abych si pár minut promluvil se slečnou Pottsovou?“ Měl kultivovaný, zvučný a sametový hlas; Letty se rozechvěla. Eglantyne neodpověděla. S Faginem v náručí se prostě protáhla kolem Elliota a zavřela za sebou dveře. Ranní světlo pronikající okny vytvořilo v jeho vlasech lesklé modré odlesky.

Vrásky v koutcích jeho pozoruhodných očí se zdály být hlubší, stejně jako vrásky kolem nosu a úst. Modřiny v obličeji poněkud vybledly, ty nejtmavší zežloutly. „Je mi tak líto, že vás udeřil.“ „Ujišťuju vás, že to bylo vzájemné.“ Jeho úsměv byl plný sebedůvěry a naprosto odzbrojující. „Nejspíš bych toho měl litovat. Jako dítě.“ Mírně se ušklíbl. „Ale hrozně mě to uspokojilo,“ Musela se smát. Díky sdílené veselosti se jeho pohled stal vřelejším. „Neublížil vám moc?“ zeptala se. „Ne. Nejhorší na tom je, že se nemůžu vytahovat, jak mužně jsem toho hulváta vyřídil.“ „A proč to nemůžete udělat?“ zeptala se stále ještě pobaveným tónem. Pokrčil rameny. „To se nedělá. Myslela byste si, že jsem nevychovaný.“ Úsměv se jí vytratil. „Nikdy.“ To jediné slovo jako by ho drsně vrátilo do jejich reálné situace. Sevřel ruce za zády a jí to připadalo, jako když neví, jak začít či co říct. Taková nerozhodnost mu je cizí, tím si byla jistá. Zachmuřil se, letmo k ní zvedl oči, znovu se zamračil a pak udělal několik kroků. Prudce se zarazil. „Tohle,“ řekl a zvedl pohled nad její obličej, „je snad ten nejpůvabnější klobouk, jaký jsem kdy viděl.“ At již čekala cokoli, tohle rozhodně ne. Její údiv způsobil, že se Elliot uvolnil. Přistoupil blíž a jeho pohled lichotivě ulpěl na klobouku. „Odvážný, troufalý a přitom nesmírně ženský.“ Pohled mu sklouzl do jejích očí. „Přesně takový klobouk, jaký by u vás člověk očekával.“ Nevěděla, jak odpovědět. Neměla ponětí, kam směruje. Jen bezmocně stála a toužila narovnat mu vázanku; toužila spočinout v jeho náručí. „Merry říkala, že dneska odjíždíte. Že se vracíte do Londýna.“ Přikývla. „Není to předčasné? Předpokládalo se přece, že dokončíte přípravy Angeliny svatby.“ „Už jsem je dokončila,“ řekla. „Aspoň tak, jak to bylo možné. Udělala jsem nákresy a sepsala pokyny. Dodavatelé jídla i vína jsou už zajištěni, stejně jako další služebnictvo. Všichni byli obeznámeni se svými povinnostmi.“ Pokrčila ramena. „Všechno je hotova“ Nevypadal přesvědčeně. „Cožpak nebude třeba, aby na to všechno někdo dohlížel`?“ Poprvé od chvíle, kdy vešel, se zasmála. „Grace Poolová a Merry na to úplně stačí.“ „Aha.“ Nezdálo se, že ho to těší, a Letty jeho rozladění chápala. Nezná ty ženy tak dobře jako ona. „Všechno bude v pořádku,“ ujistila ho. „Mimochodem, dnes ráno jsem obdržela telegram. Mám svědčit při projednávání případu Nicka Sparklea.“ Svraštil čelo. „A uděláte to?“ „Ano, samozřejmě.“ „Jestli ho osvobodí, nebojíte se, že se bude chtít pomstít?“ zeptal se. Jeho

zachmuřený výraz vypadal divoce a nebezpečně. Může mu na mně stále ještě záležet? „Ne,“ odpověděla bez dechu. „Chci říct, že nevidím možnost, že by ho mohli pustit na svobodu.“ „Ale jestli ho pustí?“ naléhal. Už to nevydržela. Natáhla ruce a zavrtěla uzlem kravaty, aby řádně seděl. „Právě proto budu svědčit. Aby ho určitě nepustili.“ „Kdybyste si mě vzala, postaral bych se, abyste určitě byla v bezpečí.“ Ruce jí ztuhly. Přikryl je svými dlaněmi a vnesl do nich teplo. Viděla drobné oděrky na kloubech jeho prstů a tmavé chmýří na hřbetech rukou. Opatrně, varovala se, i když jí srdce bušilo a kolena se podlamovala. Tohle se dalo očekávat; to zapadá do celkového obrazu. Milovali se; ona byla panna. Nezáleželo mu na tom, že je nemanželské dítě a zločinec. Vzít si ji považuje za povinnost, za věc cti. A dokonce by to udělal a nikdy by ani náznakem nedal najevo, že toho lituje, protože to není v jeho povaze. Je džentlmen. „Letty, prosím. Prokažte mi tu čest a staňte se mou manželkou.“ Ohromení, které se jí zmocnilo, po chvíli pominulo, a Letty uvolnila své ruce. „Ne, ne,“ zavrtěla hlavou a snažila se udržet lehký tón. „To vůbec není nutné. Přísahám. Nick by mi nikdy neublížil. Opravdu. Je to hrubián, ale žádný zabiják. A až skončí ten proces, i kdyby ho osvobodili, čemuž ani za mák nevěřím, jeho vliv v Londýně bude silně omezený.“ Sledoval ji, tvář měl vážnou, pozornou. „Špatně jsem se vyjádřil. Nechci si vás vzít proto, abych vás ochránil. Vlastně ano, to taky, ale to není ten“ Náhle se odmlčel, natáhl ruku a odřenými klouby ji pohladil po tváři. Bezděčně zavřela oči. „Miluju vás, Letty.“ „Elliote.“ Jeho jméno zaznělo jako povzdech beznadějné touhy. „Je to pravda. Miluju vás. Miluju vás od chvíle, kdy jsem spatřil váš úsměv. Letty, prosím, podívejte se na mě.“ Otevřela oči a uviděla jeho upřímný výraz. Uchopil její tvář do dlaní. „Miluju vás, Letty. Nechci bez vás žít.“ „Jak mě můžete milovat?“ zeptala se a přinutila se ta slova vyslovit tak, aby zabila něhu v jeho očích. „Ani mě neznáte. Znáte, lady Agathu`, roli, kterou jsem hrála.“ Zavrtěl hlavou a jeho odmítnutí bylo jemné, ale důrazné. „Nezamiloval jsem se do role, do titulu ani do povolání. Nezamiloval jsem se do vás kvůli vaší minulosti, ani navzdory ní. Miluju vás pro vaši náruživost a vášeň, pro to, že kvůli vám chci být lepší, než jsem, pro to, že když vidím svůj obraz ve vašich očích, jsem lepší než ve skutečnosti. Miluju vás, protože se lehce a upřímně smějete. Miluju vás, protože jste přivedla do salónu příšerného moulu, jako by to byl nějaký princ, a protože jste starému vojákovi dala jahodový dort. Miluju vás, Letty.“ „Ne.“ Čím víc mu chtěla věřit, tím silněji ho odmítala. Měl by si vybrat někoho ze své společenské vrstvy, někoho, kdo je stejná dáma, jako je on džentlmen. A on to udělá. „Odejdete do Londýna, stanete se baronem a potkáte nějakou příjemnou, krásnou dámu, kterou budete lidem hrdě představovat a která se vám vyrovná

urozeností.“ „Ne,“ řekl vážně. „To neudělám.“ Rozesmála se, ale byl to strašně falešný smích. „Ale ano, uděláte to. Uvidíte. To teď máte jenom takový pocit, že ne. Ale smířil jste se s Catherininým manželstvím. Proboha, žijete v tomtéž městě! A my dva na sebe nemusíme vůbec nikdy narazit, abychom si něco připomínali. Londýn je moc velký.“ Jeho oči ohnivě zaplály. „Vy nejste Catherine. To není totéž. Můžu vám přísahat, že jestli mě odmítnete, žádné město na světě nebude dost velké, aby nás dva, jednoho před druhým, v sobě schovalo. Celý tenhle zatracený ostrov bude příliš malý.“ „Elliote -“ „Prosím, nechte toho.“ Jeho hlas byl tvrdý. „Jestli si myslíte, že si mě nemůžete vzít, není třeba, abyste hledala výmluvy.“ Přes obličej mu padla maska chladnokrevného klidu; předtím však Letty spatřila hlubokou ránu, kterou mu způsobila. „Elliote, miluju vás.“ Maska z jeho obličeje zmizela. Oči mu prudce zaplály. „Tak si mě vezměte. Nebo mi řekněte, že mě nemilujete.“ „Nemůžu.“ „Poslyšte, Letty, já nestojím o žádný zdvořilý, vlažný vztah, nechci každé ráno zdravit nějaký ideál a každý večer říkat dobrou noc u dveří jejího pokoje. Já nechci žádný slušný, formální svazek.“ Prudce ji uchopil a přitáhl k sobě. Z vlasů jí vypadly stříbrné jehlice a rozsypaly se po tmavočerveném koberci; kulaté krůpěje na jejich konci zachytávaly světlo jako hvězdy na vínově rudé obloze. Jeho oči potemněly a zajiskřily; byly stejně smyslné a laskající jako jeho dotyky. „Chci vás, Letty, jak jen si to lze představit. Svěží po koupeli, s ještě mokrými vlasy, které se mi obtáčejí kolem zápěstí a přitom z nich padají kapky vody na mou hrud. Chci vás chladnou a královskou, bez zábran a nestydatou, lačnící po zápasu a rozpačitou ze své vlastní prudké povahy. Chci vás zarudlou od námahy i zrůžovělou spánkem. Chci vás škádlivou a vyzývavou, zádumčivou i ohleduplnou. Chci každý váš cit, všechny vaše nálady, všechny budoucí roky života. Chci vás vedle sebe, Letty, abyste mě povzbuzovala a přela se se mnou, abyste mi pomáhala a nechala mě pomáhat vám. Chci být váš druh a milenec, váš učitel i žák.“ „A až se z vás stane baron, budete chtít, abych nosila na hlavě korunku?“ zeptala se bez dechu. „Samozřejmě,“ přisvědčil. Jenže ona to zahlédla, viděla ono letmé zaváhání, ono drobné smítko tmy v jeho očích. Pochopila. Znala ho příliš dobře. Nešlo o to, že by jí nechtěl hrdě dát korunku. Šlo o to, že by tu žádná korunka k předání nebyla. Královna nikdy neudělá baronem muže, který si vezme herečku ze šantánu. Věděla to. Atticus jí to řekl. Od té chvíle ani v nejdivočejších snech nenašla cestu, jak překonat tento neřešitelný problém. Přinutila se čelit se vztyčenou hlavou všemu, co mezi nimi stálo z minula, i tomu, co by se mezi ně mohlo postavit v budoucnosti. Nešlo jen o to, že ona je skoro zločinec a on policejní soudce, ale o to, čím on bude: baronem, členem Sněmovny

lordů. Kdyby si ho vzala, nejenže by ho oloupila o titul barona, ale zároveň by ublížila všem lidem, za které by jednoho dne mohl mluvit. Dlouho a smutně se mu dívala do očí a něžně se dotkla jeho tváře. „Miluju vás, Elliote. Přísahám, že než jsem přišla sem, neznala jsem význam toho slova. Nic na světě by mi neposkytlo větší radost, než stát se vaší manželkou. Ale nemůžu.“ „Proboha, Letty, proč ne?“ zasípal. „Kdybyste si mě vzal, královna z vás nikdy neudělá barona.“ Nepopřel to. Místo toho ji uchopil za ruku a vtiskl jí na klouby prstů žhavý polibek. „Žil jsem třiatřicet roků, aniž bych byl baron; ujišťuju vás, že bez té cti dokážu žít i dál,“ řekl a jeho hřejivý hlas polaskal její plet. „Nevím, jestli dokážu žít bez vás, zato vím, že to nechci.“ Lehounce pohladila jeho chladné, hedvábné vlasy. „Nejde jen o vás, můj hlavní… Není to jen kvůli vám.“ „Tak kvůli komu?“ Otočil hlavu, upřel zářivý pohled do jejích očí a čekal na odpověď. „Kvůli těm, kdo potřebují, abyste za ně mluvil. Kvůli vojákům, dětem, ženám v továrnách a mužům v dolech. Spravedlnost vás potřebuje, Elliote. Ta chudinka je už slepá, nesmí ještě k tomu ohluchnout.“ Pustil její ruku, odvrátil se a tlumeně zaklel. „Tohle nemůžete udělat. Nemůžete nás oloupit o budoucnost kvůli bezejmenným lidem.“ Viděla však mučivé utrpení, kterým platil za tato slova. „Elliote, říkal jste, že jsem z vás udělala lepšího člověka. Že jste se viděl mýma očima, a stal se tak lepším. Se mnou je to stejné, Elliote. Nepřipravte mě o mou ušlechtilost. Dívejte se na mě jako na takovou, jakou byste mě chtěl mít, jakou bych mohla být. Jak bych mohla prožít jen chvilku upřímné radosti, když bych věděla, že jsem si své štěstí koupila za mlčení tisíce lidí, že jsem si koupila radost za cenu jejich ztráty? Jak abych mohla být šťastná, když bych věděla, že sňatkem s vámi jsem vás ponížila?“ Tvářil se zoufale; v obličeji se mu obrážela vnitřní muka, která Letty způsobila. „A co já, Letty?“ naléhal. „Co jsem já ochoten vyměnit za radost? Jakou radost jsem kdy měl, kromě vaší lásky? To je vše, co mi nebesa předurčila? Jen ji ochutnat, a pak s tím vydržet po zbytek života? Jen ji ochutnat, abych každičkou hodinu svého bytí věděl, co postrádám?“ Poslední slova zasípal s takovou bolestí a zuřivostí, že se Letty zaplavily oči slzami. „Já tomu nevěřím!“ Popadl ji za paže a lehce s ní zatřásl. „Musí existovat nějaké řešení. Musí, s tímhle já se nesmířím!“ „Co chcete, abych řekla, Elliote?“ zeptala se. „Dejte mi něco, Letty. Cokoli. Nějaký důvod k naději.“ Naději mu dát mohla. Bude ji to bolet víc, protože ví, že to je iluze. Jenže než on si to uvědomí, bolest vyprchá. Nemůže ho odmítnout. Nemůže ho už dál zraňovat. „Přijďte za mnou, až budete baron. Vyhledejte mě, až zaujmete své místo ve Sněmovně lordů. Jestli si mě i potom budete chtít vzít, stanu se vaší manželkou.“

Jeho oči pozorně pátraly v její tváři. Pevně jí sevřel obě paže. „Slibujete? Slibujete, že si mě vezmete, až zasednu ve Sněmovně lordů?“ „Slibuju.“ Prudce ji pustil. Odstoupil od ní s onou dokonalou vojenskou elegancí, kterou tolik obdivovala. Uklonil se, jako by přijímal povýšení nebo rozsudek; byl vážný, v obličeji se nezračilo žádné pohnutí. „Beru vás za slovo.“

Kapitola 32 A žili spolu šťastně až do smrti; to se stává jen v pohádkách. VE ZPRÁVÁCH ZE SPOLEČNOSTI se v londýnském Heraldu objevilo: Svatba slečny Angely Frances Bigglesworthové s lordem Hughem Dentonem Sheffieldem, markýzem z Cottonu, se konala v sobotu v Hollies, venkovském sídle otce slečny Bigglesworthové pana Antona Bartholomewa Biggleswortha z Little Bidewellu v Northumberlandu. Rozsáhlý seznam hostů zahrnoval významné společenské osobnosti a mnoho nevěstiných přátel a známých z okolních statků. (Zde vynecháno: tři odstavce citující jména těch, kdo se zúčastnili obřadu, a dva novinové sloupce věnované podrobnému rozboru oblečení svatebčanů.) Posvatební oslavy byly nejen úžasně důstojné, ale i vysoce originální, jak bylo ostatně možné předpokládat, neboť je zajišťovala firma Whyte, která se na pořádání svatebních oslav specializuje. Novost a elán však tentokrát překonaly všechna očekávání. Po svatbě v kostele odjela nevěsta s ženichem lehkým čtyřkolovým kočárem nalakovaným ebenově černou barvou, do které byly zapracovány skutečné pomerančové květy, čímž se dosáhlo důmyslného efektu intarzie perletí. Tento pěkný a hravý orientální prvek určil tón a tempo následujících oslav. Hosty při příjezdu do Hollies vítalo mlčenlivými úklonami služebnictvo oblečené do orientálních úborů, ženy v kimonech a muži ve volných kalhotách a hedvábných košilích. Půvabnou stylizovanou servilnost si podrželi po celý večer. Od vchodu do panského sídla hosté směřovali na příjemně se vinoucí cestu pokrytou vonnými jasmínovými květy; nad cestou se klenuly oblouky z propletených květin, ozdobené nahoře třepetajícími se hedvábnými draky v nádherných tvarech zlatých rybek, vlaštovek a motýlů. V zadní části zahrady hosty upoutal pohled na celou malou kolonii pagod na travnatém vršku. Pod majestátními větvemi buků a rozkvetlých stromů se nacházely zářivě barevné pruhované hedvábné pavilony. Pod nimi, na zrcadlící se hladině pitoreskního jezera, se služebníci odráželi bidly na miniaturních sampanech, zatímco z exotických člunů zpíval naprosto perfektním trojhlasem lidové balady sextet zpěváků tak malých postav, že vypadali na děti. V pavilonech se dlouhé stoly blyštěly nádherným porcelánem a stříbrem. U každého prostření se nacházel malý dárek: pánové dostali červenou hedvábnou domácí čapku s černým střapcem a dámy vějíře překrásně pomalované výjevy z okolní krajiny. (Zde vynecháno: zdlouhavý výklad o různých předkládaných chodech jídel, včetně celého sloupce věnovaného svatebnímu dortu, který připravil jeden z dosud

neznámých pokladů anglického kulinářského umění – paní Grace Poolová.) Kadidlo v roztomilých keramických miskách diskrétně rozmístěných mezi pavilony provonělo vše stejně sladce jako hlasy zpěváků; při břehu jezera hledalo potravu hejno labutí. Za soumraku se v lehkém vánku rozhoupaly papírové lucerničky a vrhaly hravé stíny na orientální říši divů. Oslavy přesto ještě neskončily, neboť když se krajina úplně zahalila tmou, mezi rododendrony a hluboko v houštinách kolem travnatého návrší se objevila pohádková barevná světla. Ta ohlásila příchod skupiny orientálních akrobatů, kteří předvedli úchvatné představení plné tance, salt a brilantních sportovních výkonů. Poté byly oslavy zakončeny spektakulárním ohňostrojem, který svým třpytem ozdobil noční oblohu nad jezerem. Jednomyslným názorem šťastlivců, kteří byli zařazeni mezi hosty této exkluzívní, kouzelné a pozoruhodně originální slavnosti, bylo, že k velké lítosti společnosti letošní sezóna už nic takového neuvidí. Následující text je výňatek z recenze představení Bohémská dívka v London Sentinel, která se objevila asi šest měsíců po předchozím článku: … slečna Letty Pottsová v úloze Arline je skutečné zjevení. Slečnu Pottsovou si mnozí pamatují z jejích rolí v řadě loňských úspěšných kusů, kdy získal uznání její příjemný kontraalt a komediální nadání, ale všeobecně se soudilo, že postrádá citovou hloubku, nezbytnou k inspirování obecenstva. Tyto kritiky byly očividně předčasné, neboť v roli cikánské dívky a aristokratky zpívá slečna Pottsová s udivující vášní a upřímností. Zejména jedna píseň, Snila jsem, že pobývám v mramorových sálech`, opakovaně zvedala obecenstvo ze sedadel. Přestože jde o oblíbenou sentimentální píseň, slečna Pottsová z ní učinila nadpozemsky krásnou árii a dodala j-í takový cit a náboj, že ani jedno oko v sále nezůstalo suché. Bravo, slečno Pottsová, bravo! O měsíc později přinesl London Sentinel na konci strany věnované politice tuto zprávičku: Lord Elliot March, nedávno povýšený baron March z Bidewellu, obdržel předvolání do parlamentu jménem panovnice a dnes odpoledne zaujme své křeslo ve Sněmovně lordů při zahajovacím zasedání parlamentu. Letty složila noviny a podala je poslíčkovi. „Děkuju, že jste pro to šel do toho deště, Vinny. Dejte mi to do šatny a nepoložte to na líčidla, chci si to schovat pěkně čisté, rozumíte?“ „Samozřejmě, slečno Pottsová,“ odpověděl chlapec a odběhl splnit její přání. Letty ho sledovala pohledem a její odhodlané veselí se vytrácelo. Tak dnes odpoledne se to stalo. Elliot zaujal své místo ve Sněmovně lordů a na světě bude lépe. Poodhrnula oponu a podívala se do obecenstva. Dobrá

návštěvnost, navzdory té bouřce. Tak je to dobré pro oba. Elliot má svůj titul barona a ona udělala kariéru, po které vždycky toužila. Měla by být ráda. A také byla. Koneckonců, přece neočekávala, že se jí znovu ozve. Vždycky věděla, že on přijde k rozumu. A také k rozumu přišel. Nikdy a žádným způsobem se ji nepokusil kontaktovat. Ani jednou se nepřišel podívat na její představení. Tohle věděla; požádala šéfa, aby po něm mezi diváky pátral. Nikdo, a už vůbec ne šéf divadla, který stojí o nóbl publikum, by nepřehlédl přítomnost jednoho ze slibných londýnských politiků. Ne, za ní nepřišel, i když jinam chodil. Tisk ho přímo miloval. Byl viděn, jak nakupuje v Mayfair s dcerou bohatého filantropa. Večeřel s vdovou po významném politikovi. Chodil na operu a do kamenných divadel, ale nikdy nezašel do společensky nižšího prostředí West Endu. Jako by nechtěl riskovat rozpaky z náhodného setkání s ní. Ach, tisk nového lorda Marche skutečně miloval. A také co by ho nemiloval, říkala si Letty s lehkým úsměvem. Ilustrace nebyly příliš zdařilé, ale i na nich byl hezký, i když vážný. Když se usmál, asi každého ohromil. Zřejmě se však příliš neusmíval. V novinových článcích se k jeho jménu poutala slůvka jako rozvážný, seriózní a striktní. Bral své povinnosti vážně. Bral život vážně. A toho litovala. Kvůli němu. Protože kdysi se tak rád smál. S ní. Škoda, že tohle zřejmě ztratil. „Za dvě minuty, slečno Pottsová,“ zašeptal inspicient ke konci prvního dějství. Sledovala, jak se výstup blíží k dramatickému vyvrcholení, kdy holčičku, která hraje Arline jako dítě, odnáší v náručí Cikán ze dvora rodného domu. Obecenstvo zatajilo dech, jevištní technici zatáhli za lana a spustili oponu. Na jeviště se tiše nahrnuli rekvizitáři a postavili novou scénu. Letty škubla kašmírovým šátkem a přehodila si ho přes prsa, pak zatřepala hlavou a až na ramena se jí volně rozpustila cikánská hříva vlasů. Vyběhla na jeviště a stočila se do klubíčka na podlaze. Druhé dějství začínalo o dvanáct let později. Zavřela oči a vžívala se do role. Byla Arline, ukradená dcera aristokrata, milované nevlastní dítě cikánské tlupy, zběhlé v různých nekalostech, ale přesto stále ještě nejasně vzpomínající na jiný život, jiné časy. Zvedla se opona, Letty pocítila závan vzduchu a uslyšela mumlání obecenstva. Počkala na svou repliku a pak otevřela oči. Světla rampy ji oslepila; kolem se shromáždili cikánští tanečníci a utopili ji v záři barev. Vystupovala v této roli už pětatřicetkrát, v nitru věděla, že to je vyumělkovaná, otřepaná a sentimentální slátanina, jakou kdysi tak silně odmítala. Jenže dnes večer… dnes večer… Možná to bylo tím, že slyšela, jak se zabouchly dveře za poslední nadějí. Možná to bylo tím, že viděla důkaz jeho úspěchu a že ho milovala tolik, až nebyla schopná se ho vzdát. Možná za to mohla slova její zahajovací árie, slova, která jako by zrcadlila její vlastní zážitky z Little Bidewellu, kdy po krátkou snovou dobu byla dámou a poznala

lásku džentlmena. A možná to bylo tím, že i ona se probudila ze snu – ale nikoli ze zamilovanosti. At byl ten důvod jakýkoli, zpívala, jako by jí pukalo srdce, jako by každé slovo bylo naléhavou prosbou, jako by každá věta připomínala umírající naději. Přesto byl její sen tak krásný, tak dokonalý, že i vzpomínka na něj jí plnila srdce nevýslovnou radostí… a láskou. Když skončila, neozvalo se v naplněném sále ani zašustění. Všichni tajili dech, všechny zraky byly upnuté k oslnivé postavě klečící uprostřed jeviště. Náhle se rozlétly zadní dveře do hlediště. Letty toto nečekané vyrušení překvapilo a pokusila se proniknout pohledem do tmy. Nic neviděla, ale slyšela mumlání zvědavého obecenstva a zvuk podpatků kráčejících dlouhou uličkou k jevišti. A pak tam pod ní stála vysoká postava, hned za reflektory. Na kraji pódia se objevila ruka, opřela se o podlahu a z hlediště lehce vyskočil na jeviště muž. Byl to Elliot. Bílou vázanku měl nakřivo a z černých vlasů mu skapávala dešťová voda. Déšť mu promočil sako a na kalhotách nadělal tmavé skvrny. Ale oči za dvojicí závojů černých řas mu zářily; tvářil se neústupně. Přikročil k ní. Obecenstvo nedýchalo. „Dnes v pět hodin odpoledne jsem zaujal své místo ve Sněmovně lordů a zůstal jsem tam při večerním zasedání,“ oznámil. „Když jsem vyšel ven, nemohl jsem sehnat drožku a nechtěl jsem čekat, musím vás proto požádat, abyste mi prominula, jak vypadám.“ Zhluboka se nadechla. „Promiňte mi, jak vypadám,“ pokračoval sípavě, „a splňte svůj slib.“ „Svůj slib?“ Nezdá se jí to? Ostatní herci se pomalu stáhli z jeviště a zanechali je samotné uprostřed scény. „Řekla jste, abych za vámi přišel, až zaujmu své místo ve Sněmovně lordů, a že si mě potom vezmete.“ „Ale…“ Tohle je určitě sen. Blouzní. On tu není. Nenapsal jí nikdy ani slůvko. „Nenapsal jste mi nikdy ani jediný vzkaz,“ zamumlala ve svém blouznění. Sevřel jí paže, jemně, ale pevně, a- proboha! Nebyl to jenom přelud! – Byl z masa a kostí a plný mužné síly a- drahý Bože! Byl to opravdu Elliot! „Neodvažoval jsem se. Neodvažoval jsem se, protože jsem věděl, že kdybych vás někdy spatřil, neměl bych silu ani odhodlání zůstat stranou, a věděl jsem také, že vy byste ode mě nepřijala nic jiného než to nejlepší, co můžu dát – nejen vám, ale i sobě. Proto jsem vám nepsal a proto jsem nepřišel, ale bůh ví, jaká muka to byla, tomu vy teď musíte učinit konec!“ vyrazil ze sebe a oči mu plály vášní, nadějí a vším, po čem kdy toužila. „Musíte!“ Náhle, jako by už nemohl vydržet ta muka ani vteřinu, baron March před osmi sty diváky popadl všemi vroucně milovanou muzikálovou hvězdu Letty Pottsovou do náruče. „Musíte si mě vzít! Musíte, miláčku, má krásná, odvážná Letty,“ pronesl hlasem, který se ztišil do takového šepotu, že ho mohla slyšet jen ona. „Tak honem, než vás políbím a přivedu do rozpaků před všemi těmi lidmi, řekněte ano.“ Radostná, vítězná a ohromená štěstím se zářivě usmála a zasypala mu polibky

bradu, tváře, hrdlo a ústa. „Ach, ano,“ přitakala. „Ano, ano a ano.“