Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav
Chudinská péče v Opavě v letech 1860-1914 (magisterská diplomová práce)
Hana Píšalová
Vedoucí práce: doc. Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D.
Brno 2009
Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci Chudinská péče v Opavě v letech 1860-1914 vypracovala samostatně a uvedla všechnu pouţitou literaturu a prameny. V Brně dne 12. srpna 2009
…………………………
Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. Mgr. Lukáši Fasorovi, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce, cenné rady a připomínky.
Obsah 1. Úvod ....................................................................................................................................... 6 1.1. Pouţité prameny .............................................................................................................. 9 1.1.1. Zprávy Úřadu starosty .............................................................................................. 9 1.1.2. Spolkové spisy........................................................................................................ 10 1.1.3. Tisk ......................................................................................................................... 12 2. Aspekty určující podobu města ............................................................................................ 13 2.1. Stručný správní vývoj města ......................................................................................... 13 2.2. Podoba a specifika města .............................................................................................. 14 2.2.1. Vliv lokálních politických elit na podobu města .................................................... 18 3. Chudinská péče v Opavě v letech 1860-1914 ...................................................................... 21 3.1. Péče o chudé před rokem 1860 ..................................................................................... 23 3.1.1. Instituce chudinské péče v době předbřeznové ...................................................... 23 3.1.2. Vhled do chudinské péče 50. let 19. století na základě zpráv chudinského institutu .......................................................................................................................................... 25 3.2. Chudinská péče do reorganizace v roce 1894 ............................................................... 28 3.2.1. Instituce otevřené chudinské péče .......................................................................... 29 3.2.1.1. Bezplatná lékařská péče pro chudé ................................................................. 30 3.2.1.2. Chudinský fond ............................................................................................... 32 3.2.1.3. Fond dřeva pro chudé ...................................................................................... 38 3.2.1.4. Sirotčí nadace .................................................................................................. 39 3.2.2. Instituce uzavřené chudinské péče ......................................................................... 40 3.2.2.1. Chorobinec ...................................................................................................... 41 3.2.2.2. Záchranný ústav pro zanedbané a opuštěné děti ............................................. 44 3.2.2.3. Měšťanský a Friedenthalův špitál ................................................................... 49 3.2.2.4. Azylový dům ................................................................................................... 51 3.3. Rok 1894 – zavedení elberfeldského modelu chudinské péče ...................................... 54 3.3.1. Fungování elberfeldského systému v Opavě .......................................................... 55 3.3.2. Profesní analýza chudinských pečovatelů .............................................................. 60 3.4. Chudinská péče v letech 1894-1914.............................................................................. 63 3.4.1. Instituce otevřené chudinské péče .......................................................................... 64 3.4.1.1. Bezplatná lékařská péče .................................................................................. 65 3.4.1.2. Chudinský fond ............................................................................................... 66 3.4.1.3. Fond dřeva pro chudé ...................................................................................... 69 3.4.1.4. Sirotčí nadace .................................................................................................. 70 3.4.2. Instituce uzavřené chudinské péče ......................................................................... 70 3.4.2.1. Městský chorobinec......................................................................................... 71 3.4.2.2. Městský sirotčinec ........................................................................................... 73 3.4.2.3. Měšťanský špitál a Friedenthalův špitál .......................................................... 74 3.4.2.4. Azylový dům ................................................................................................... 76 3.4.2.5. Ochrana dětí a péče o mládeţ .......................................................................... 77 3.5. Chudinská péče a měšťanstvo ....................................................................................... 79 3.5.1. Měšťanské nadace a odkazy ................................................................................... 80 4. Dobročinné spolky ............................................................................................................... 85 4.1. Ţenské dobročinné spolky ............................................................................................. 87 4.1.1. Ţenský dobročinný spolek ..................................................................................... 87 4.1.1.1. Opatrovna malých dětí .................................................................................... 91 4.1.1.2. Jesle ................................................................................................................. 94
4.1.1.3. Vydávání teplých snídaní chudým dětem ....................................................... 95 4.1.2. Dobročinný spolek ţidovských paní ...................................................................... 96 4.1.3. Evangelický ţenský spolek Gustav Adolf .............................................................. 98 4.1.4. Spolek pro ţenské zájmy ........................................................................................ 98 4.2. Školské spolky............................................................................................................... 99 4.2.1. Podpůrný spolek chudých studentů c. k. gymnázia s německou vyučovací řečí ... 99 4.2.2. Podpůrný spolek chudých studentů c. k. vyšší reálky .......................................... 101 4.2.3. Podporovací spolek c. k. gymnázia s českou vyučovací řečí ............................... 102 4.2.4. První slezský školní haléřový spolek ................................................................... 106 4.2.5. Německý školský spolek – místní skupina pro Opavu a okolí ............................ 108 4.3. Ostatní spolky .............................................................................................................. 109 4.3.1. Spolek pro ohřívárnu ............................................................................................ 109 4.3.2. Nordmark ............................................................................................................. 111 4.3.3. Spolek pro zřízení a údrţbu ţidovského jubilejního sirotčince císaře Františka Josefa I. pro Slezsko se sídlem v Opavě ........................................................................ 112 5. Závěr................................................................................................................................... 114 6. Pouţité prameny a literatura ............................................................................................... 118 6.1. Literatura ..................................................................................................................... 118 6.2. Tištěné prameny .......................................................................................................... 120 6.4. Dobový tisk ................................................................................................................. 122 6.4. Archivní prameny ........................................................................................................ 122 7. Seznam grafů a tabulek ...................................................................................................... 123 8. Přílohy ................................................................................................................................ 124
1. Úvod „Chudoba není problémem chudých (jejich problémem je totiž přežít), ale problémem bohatých.“ A. de Swaan Česká historiografie se po vzoru německých a rakouských badatelských směrů intenzivně zabývá výzkumem procesů 19. století, které vedly ke vzniku moderní občanské společnosti. Tato magisterská diplomová práce se věnuje tématu chudinství, které do zmíněné oblasti badatelského zájmu jistě patří, ale pro období druhé poloviny 19. a počátku 20. století mu dosud nebylo věnováno dostatek pozornosti. Přitom zmapování pokusů o řešení chudinské problematiky během tohoto časového období znamená pochopení změn postojů veřejnosti k sociálním otázkám a změn mentality obecně. Téma chudinství můţe být nahlíţeno z několika úhlů pohledu. V duchu úvodního citátu nejsou v ohnisku zájmu předloţené práce podskupiny niţších vrstev, jejichţ sociální postavení bylo poznamenáno liberalizací hospodářského ţivota, ani ty, které byly vlivem okolností vyřazeny z ekonomického systému úplně, a tím byla ohroţena jejich existence, ani důvody vzniku chudoby těchto skupin, ale postoj středních a vyšších vrstev k problematice chudinství a jejich aktivita na poli dobročinnosti na příkladu typického regionálního města, které se v druhé polovině 19. století transformovalo v administrativně-správní centrum. S tím souvisí důleţitý aspekt, který se zabývá příčinami, které vedly měšťanstvo k pomoci chudým. Zdá se, ţe z níţe uvedených specifik Opavy se dobročinné aktivity ve velké míře profilovaly na základě tradičního křesťanského pojetí lásky k bliţnímu, které se v průběhu století přeměnilo v povinnost související se společenským statutem. Cílem práce je zmapovat podobu a rozsah chudinské péče, činnost a flexibilitu obecní rady a angaţovanost měšťanstva v dobročinných aktivitách v hlavním městě Rakouského Slezska v časovém rozmezí 1860-1914.1 Na základě těchto zjištění se práce snaţí vyslovit k tomu, jak se postupná modernizace společnosti a myšlenková proměna měšťanstva odráţela v problematice chudinství a postojích k chudým, kteří se obraceli na chudinské úřady a dobročinné instituce s ţádostí o podporu. Ačkoli Opava byla hlavním zemským městem, svým charakterem se řadí spíše k provinčním městům, kde se zachovaly staroměšťanské vzory chování. Významným determinantem pro sociální klima města byla bezesporu blízkost ostravsko-karvinské oblasti, která Opavu uchránila před problémy typickými pro industrializovaná města, kde byly zcela jiné 1
Časové vymezení práce je dáno prvními souhrnnými informacemi z oblasti opavské chudinské péče, které byly vydávány od poloviny 60. let 19. století ve zprávách, které seznamovali obyvatele města s činností obecní samosprávy, a počátkem první světové války, která představovala v oblasti chudinské péče velký výkyv.
6
podmínky pro řešení sociálních otázek. Nepřítomnost početnější skupiny dělnictva mělo zcela jistě vliv jak na postoje obyvatel města, tak na obecní samosprávu, která v podstatě nemusela čelit snahám o radikální změnu poměrů jako na Ostravsku, v Brně či v Plzni. Jak jiţ bylo zmíněno, téma chudinství je v českém historickém výzkumu 19. století teprve na počátku. Spíše neţ závěry historiků částečně vyplňují tuto mezeru ekonomické, demografické a sociologické studie, které však nemohou nahradit historický výzkum. V té německé literatuře, která chápe chudobu jako čistě ekonomický jev, bývá pro tuto problematiku často pouţíván termín Sozialtechnik. Širší pohled na téma chudoby, která je v úzkém vztahu nejen s ekonomií, ale také se společenskými a politickými souvislostmi, bývá označován německými vědci pojmem Sozialpolitik. Problematika chudinství je o něco více zpracována pro období středověku a raného novověku.2 Díky těmto pracím můţeme sledovat změnu postojů k chudobě, kterou Bronisław Geremek, autor stěţejní monografie k tématu chudinství, stručně shrnul slovy: „Od apoteózy přes akceptaci k odsudku.“3 Chudoba byla chápána jako sociální status, kterého se člověk těţce zbavoval i v případě, ţe se jeho majetkové poměry zlepšily. Pohledy na to, kdo spadá do kategorie chudiny, se různí. Americký sociolog David Matza rozlišuje tři skupiny chudoby.4 Do té největší spadají všichni chudí podle relativního principu nízkých příjmů a ţivotního minima. Uţší skupinu vymezují ti, kteří vyuţívají podporu sociálních institucí. Nejmenší skupinu tvoří chudí, kteří pravidelně, nebo ojediněle vyuţívají podporu, ale navíc byli společností označeni špatnou pověstí. Tato skupina podle dobového chápání obsahovala nejen ty, kteří vykonávali nepoctivé povolání, ale také jedince nemanţelského původu. Podle tohoto rozdělení chudých se chudinská péče ve zkoumaném období soustředila převáţně na druhou skupinu, která navíc musela splňovat podmínku domovské příslušnosti k obci a bezproblémového chování, tedy musela být pomoci ze strany obce či soukromé dobročinnosti hodna. Zatímco ve středověku a raném novověku ve velké míře platilo, ţe chudoba cti netratí, v moderní společnosti byl pohled na pauperizované osoby zcela jiný. V druhé polovině 19. století byla chudoba ve vnímání společnosti úzce spojena s morálním úpadkem a negativy sociální modernizace. Lze tedy říci, ţe v měšťanské společnosti existoval strach z pauperizace, která
2
Geremek, B.: Slitování a šibenice. Dějiny chudoby a milosrdenství. Praha 2003; Rheinheimer, M.: Chudáci, žebráci a vaganti. Lidé na okraji společnosti 1450-1850. Praha 2003; Malý T.: Donátor. Příklad lékárníka Ignatze Bockena. In: Malíř, J. (ed.): Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno 2008, s. 306-320. O chudinském zaopatření dělníků blíţe Janák, J.: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy. Brno 1970. Nástin sociální otázky na venkově viz Hlavačka, Milan: Die soziale Sicherungsordnung in der ländlichen Gesellschaft. In: Fasora, L. - Hanuš, J. (Hg.): Sozialreformerisches Denken in den böhmischen Ländern 18731914. München 2009, v tisku. 3 Geremek, B.: Slitování a šibenice, s. 16. 4 Tamtéţ, s. 14
7
ohroţovala stabilitu society a zároveň majetek měšťanů. Kaţdá společnost se proto snaţila najít účinné mechanismy, které by pauperismus omezily. Jiţ od raného novověku byly kladeny otázky, které se v podstatě nezměnily ani v průběhu dalších staletí. A to: „Jakými prostředky vymýtit žebrotu? Jak přinutit lenochy, aby pracovali? Jak zaměstnat chudé?“5 Chudinská péče byla od vydání protiţebráckých patentů Marie Terezie represivního charakteru, který byl zaměřen proti tulákům a ţebrákům. Hojně vyuţívaným prostředkem rakouské chudinské péče byl postrk a nucené dopravování osob hledajících práci do domovských obcí, coţ úzce souviselo s problematikou domovské příslušnosti.6 Některé způsoby řešení základních problémů se tak neobešly bez úzkého propojení chudinství a vězeňství, které bylo patrné např. ve formě donucovacích pracoven, které byly uzákoněny protituláckým zákonem z roku 1873.7 Podstatná změna v chápání potřeby systematických opatření proti chudobě byla typická aţ pro druhou polovinu 19. století, kdy vlivem hospodářské krize v 70. letech došlo k výraznějšímu zájmu rakouské vlády o sociální otázky. Chudinství 19. století bylo úzce propojeno s celou řadou témat, která formovala jeho podobu. Tato práce se pokusí přiblíţit úzkou souvislost chudinské péče a vzdělávání, které bylo v Opavě, vzdělávacím centru země, chudinské péči nejblíţe. Zaopatření chudých dětí a školáků bylo na přelomu století jednou z hlavních snah dobročinných spolků. Dle závěrů Jany Machačové a Jiřího Matějčka byly dolní vrstvy charakteristické svou orientací na materiální hodnoty, z čehoţ pramenila vědomá výchova k manuální práci a nepřipravování budoucnosti dětí skrze vzdělání. To stálo v kontrastu k vyšším vrstvám společnosti, které vzdělanosti věnovaly značnou pozornost.8 Jejich důraz kladený na určitý stupeň vzdělání, díky kterému bylo moţno udrţet či zvýšit sociální status, se odráţel v chudinské péči, která byla postupem času úzce spojena se vzdělávacím systémem. Změna mentality občanské společnosti tak vedla k pokusu o omezení chudoby právě skrze výuku. Pro tento účel byly zakládány dobročinné nadace, které však mohly podporovat pouze malý počet studujících, či podporující spolky, kterým bude věnována větší pozornost na následujících stranách této práce.
5
Cit. tamtéţ, s. 10. Blíţe Stoklásková, Z.: Domovské právo a obecní samospráva. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (eds.): Občanské elity a obecní samospráva 1848-1948. Brno 2006, s. 138-145. 7 Blíţe o počátcích donucovacích pracoven Rheinheimer, M.: Chudáci, žebráci a vaganti, s. 82-84; o problematice donucovacích pracoven v 19. století viz Janák, J.: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy. Brno 1970. 8 Blíţe Machačová, J. – Matějček, J.: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Opava 2002, s. 129-355. 6
8
1.1. Pouţité prameny Z důvodu absence výzkumů, které by se blíţe zabývaly problematikou chudinství, vychází tato práce hlavně z pramenných materiálů. Počáteční stav výzkumu tohoto tématu je také hlavním důvodem, proč není moţná podrobnější komparace chudinské péče v jiných městech českých zemí. Je nutné poznamenat, ţe ani v případě dosaţitelnosti pramenů není situace pro Opavu ideální. Značné mnoţství pramenných materiálů není dostupné následkem válečných operací na konci 2. světové války, kdy byl zničen archiv i obsáhlá knihovna německého gymnázia. Výchozím pramenem se staly zprávy Úřadu starosty a spolkové spisy dobročinných spolků. 1.1.1. Zprávy Úřadu starosty Zásadní informace o chudinské péči v Opavě pro zkoumané období byly zjištěny z tištěného pramene vydávaného městem od roku 1866, pro který se ustálil český název zprávy Úřadu starosty.9 Původně šlo o stručné broţurky, které se postupem času měnily v obsáhlé informační knihy, které mapovaly veškerou činnost obecní samosprávy.10 Vlivem odlišného rozsahu těchto zpráv se různí také poskytnuté informace, které znemoţňují zachovat stejnou podobu vyhodnocení jednotlivých údajů. Zároveň je nutné brát v úvahu to, ţe se zprávy Úřadu starosty soustředily pouze na ty záleţitosti, na kterých se podílela obecní samospráva. Chudinská péče, tak jak je popsaná v tomto prameni, nelze být povaţována za kompletní, ačkoli podrobnější údaje o dobročinných aktivitách bez spolupráce města jsou v opavském prostředí obtíţně dosaţitelné. Ve zprávách Úřadu starosty je také nutné počítat s jistou idealizací poměrů, která je podle mého názoru typická pro opavské prostředí. Chudinská problematika je ve zprávách Úřadu starosty i periodikách vylíčena v podstatě bez větších komplikací. Podle zpráv o zdravotní situaci ve městě, které kaţdoročně vypracovával městský fyzik a které byly následně pouţity pro zpracování kapitoly zpráv Úřadu starosty o zdravotnictví, lze usoudit, ţe situace ve městě nebyla zdaleka tak optimální, jak by se mohlo na první pohled zdát.11 Zprávy Úřadu starosty umoţňují sledovat angaţovanost měšťanstva na poli chudinské péče, která byla v 90. letech 19. století upravena podle elberfeldského modelu. Seznamy tzv. otců 9
Viz Pokludová A.: Obraz Opavy na přelomu 19. a 20. století na základě zpráv úřadu starosty a městských adresářů. ČSZM, série B, 53, 2004, s. 118, poznámka č. 3. Všechny zprávy Úřadu starosty jsou ocitovány v seznamu pouţitých tištěných pramenů. 10 Blíţe Pokludová, A.: Obraz Opavy na přelomu 19. a 20. století na základě zpráv úřadu starosty a městských adresářů, s. 109-122. 11 Např. Verwaltungs-Bericht des Gemeinderathes und Bürgermeisteramtes der Landeshauptstadt Troppau für die Zeit von 1. Jänner 1876 bis Ende Dezember 1878, s. 52; Die Gemeinde-Verwaltung der österr.-schlesischen Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1879-1883, s. 58.
9
chudých zachycující stav v letech 1897, 1899, 1906 aţ 1913 dovolují bliţší určení sociálního postavení obyvatel města, kteří byli v kontaktu se zaopatřovanými osobami. Do kategorie pramenů pocházejících z agendy starostenského úřadu lze zařadit rovněţ přehledy o chudinské péči, které kaţdý rok vypracovával inspektor městské chudinské rady. Pro zpracovávané období se však zachovaly pouze čtyři útlé kníţečky z let 1895, 1897, 1898 a 1899,12 které informují o vynaloţených prostředcích na otevřenou chudinskou péči, o počtu osob s právem na zaopatření a o finančních darech chudinskému fondu, který byl nejdůleţitější částí opavského chudinského systému. Stejně jako výkazy o zdravotní péči, byla i tato pojednání přepracovávána do zpráv o činnosti obecní samosprávy. Je pravděpodobné, ţe touto manipulací docházelo k určitým chybám, které se projevují v nesouhlasných údajích nejen o finančních záleţitostech, ale také o počtu osob zařazených do chudinské péče. Nestejné či dokonce vzájemně si odporující údaje ve zprávách Úřadu starosty mohly být způsobeny také delším časovým úsekem, který uplynul od popisovaného období do jejich vydání. 1.1.2. Spolkové spisy Pro získání informací o chudinské péči, kterou organizovaly opavské spolky, byl prostudován četný archivní materiál,13 který však ve většině případů poskytl pouze základní informace. Spolkové spisy fungujících opavských dobročinných spolků byly po roce 1928 posílány do Brna, které se stalo hlavním zemským městem. Mnohé spolkové spisy se nedochovaly důsledkem změn postavení města v roce 1928 a 1938, jiţ zmíněných válečných událostí či skartací ve 40. letech. To je bohuţel případ nejvíce aktivních dobročinných spolků, které byly pro chudinskou péči ve městě zásadní. Tyto spolky prokazatelně fungovaly ve 40. letech 20. století. Po roce 1940 byly však spisy zařazené do spolkového katastru Zemského úřadu v Brně skartovány, jelikoţ místo sídla spolků nespadalo do území Protektorátu Čechy a Morava.14 Ačkoli se dochovaly stanovy dobročinných spolků, pro zmapování jejich činností jsou důleţitější výroční zprávy, které často obsahovaly informace o členské základně, v ideálním případě seznam členů. Takové výroční zprávy se podařilo získat pouze v minimální míře. Z tohoto důvodu není u většiny spolků moţné vyslovit se ke sloţení členské základny a rozlišit členy spolku podle povolání či společenského postavení.
12
Dostupné v knihovně Zemského archivu Opava pod signaturou A301. Bericht über das zweite Jahr der nach dem Elberfelder System reformirten Armenpflege in Troppau. Troppau 1895. Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1897. Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1898. Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1899. 13 Zemský archiv v Opavě, f. Zemská vláda slezská Opava, sg. 58/V – Spolkové spisy. 14 Moravský zemský archiv Brno, f. Zemský úřad Brno B40, III. manipulace, kart. 3018, 3019, 3059.
10
Podstatnou měrou se na dobročinné péči podílely ţenské spolky, které byly pro ţeny moţností, jak se zapojit do spolkového ţivota. Pro Opavu byl tím nejvýznamnějším prestiţní Frauenwohltätigkeitsverein (Ţenský dobročinný spolek), který byl zároveň jedním z nejstarších opavských spolků a nejstarším spolkem svého druhu v Rakouském Slezsku.15 Od 80. let 19. století vznikaly další ţenské spolky, které byly vymezeny konfesně. Šlo o evangelický Gustav Adolf Frauenverein či ţidovský Israelitischer Frauenwohltätigkeitsverein für Troppau und Umgebung. Dalším významným spolkem pomáhajícím chudým byl Wärmestubenverein (Spolek pro ohřívárnu), o kterém jsou ve zprávách Úřadu starosty i přes uznané zásluhy v péči o chudé bez rozdílu vyznání či domovské příslušnosti pouze základní informace. Do této kategorie je nutné zařadit také spolkové spisy podpůrných spolků opavských středních škol. Jak jiţ bylo poznamenáno výše, školství bylo v průběhu 19. století úzce spojeno s chudinskou péčí. Jde o důleţitý aspekt změny mentality měšťanské společnosti, kdy byla materiální i finanční podpora chudých ţáků vnímána jako významná součást chudinství a prevence pauperismu. V Opavě fungovaly se subvencí města tři podpůrné spolky, které svou činnost soustředily na ţáky středních škol. V roce 1858 vznikl spolek, který podporoval studenty státního gymnázia s německou vyučovací řečí (Verein zur Unterstützung dürftiger Schüler des k. k. deutschen Staatsgymnasiums), od roku 1863 byl činný spolek německé vyšší reálky (Verein zur Unterstützung dürftiger Schüler an der k. k. Oberrealschule zu Troppau) a od roku 1883 konečně český dobročinný spolek, který podporoval studenty matičního gymnázia (Podporovací spolek c. k. státního gymnasia s českou vyučovací řečí). Zjistit přesné počty takto podporovaných ţáků je z důvodu nejednotných a hlavně nedostatečných údajů obtíţné. Proto se práce pokusí zmapovat celkový počet ţáků osvobozených od školného. Tato data však nelze povaţovat za reálné vyjádření počtu místních chudých dětí jednak proto, ţe na zmíněných ústavech studovali chlapci nejen z Opavy, ale hlavně z důvodu tzv. boje o dítě, který na přelomu století jistě přispíval k zvyšujícímu se počtu osvobozených studentů. Potřebné informace o počtu osvobozených ţáků a povolání rodičů jsou dostupné pouze pro české gymnázium, kde se zachovaly třídní katalogy se všemi potřebnými údaji.16 Počty ţáků osvobozených od placení školného na německém gymnáziu a vyšší reálce lze z části rekonstruovat z výročních zpráv pro jednotlivé školní roky.17 V případě reálky navíc ze zpráv komise pro podporu potřebných ţáků, které však uvádějí pouze jmenné seznamy, popř.
15
Engel, F.: Die charitativen und humanitären Vereine Schlesiens. Wien 1904. Činnost spolku je na základě zpráv v opavských novinách z části zpracována v magisterské diplomové práci Petra Kudělky. Kudělka, P.: Německý spolkový a kulturní život ve městě Opavě ve druhé polovině devatenáctého a na počátku dvacátého století. Magisterská diplomová práce FF Ostravské univerzity. Ostrava 2006. 16 ZAO, pobočka SOkA Opava, f. Mendelovo gymnázium Opava. 17 Výroční zprávy jednotlivých škol jsou uvedeny v seznamu pouţitých tištěných pramenů.
11
schválenou částku.18 Při zpracovávání těchto údajů byla pouţita metoda sondy v časovém rozpětí deseti let. Pro porovnání jednotlivých počtů ţáků jsou vhodné školní roky 1890/1891, 1900/1901 a 1910/1911. Z výše uvedených důvodů však získané informace nedovolují adekvátně se vyslovit k této části chudinské péče. 1.1.3. Tisk Chybějící informace o spolkovém dění byly částečně získány ze stručných článků dobových periodik. Jednalo se hlavně o krátké zprávy uveřejněných před nebo po konání kaţdoročních shromáţdění dobročinných spolků. Tyto krátké zprávy často poskytly údaje o sloţení spolkových výborů, které tak aspoň z malé části zaplnily mezeru v otázce angaţovanosti měšťanů v chudinské péči. Ovšem ani opavské noviny nesplnily očekávání v míře získaných informací. Nejvíce zpráv o spolkovém dění bylo uveřejněno v konzervativním deníku Troppauer Zeitung, který plnil funkci polooficiálního tisku zemské vlády. Ostatní periodický tisk vycházející v Opavě neposkytuje zásadnější informace o činnosti dobročinných spolků či o sociálních problémech, které suţovaly město. Výjimku netvoří ani český tisk, který psal o českém spolkovém dění, kde však dobročinné spolky citelně chyběly. Hlavně z tisku přelomu století je znatelná vzájemná averze německé a české society. Noviny informovaly nejen o dobročinných aktivitách druhé národnosti pouze ojediněle. Jediným náznakem zájmu o chudinskou problematiku byly v německém i českém tisku nacionálně útočné články týkající se boje o školy a děti nemajetných rodičů, který byl ve vyhraněnějších listech jedním z předních, nicméně postupem času monotónním tématem. I přes zmíněná úskalí bylo shromáţděno mnoho informací o struktuře chudinské péče a aktivitě obyvatel města Opavy v charitativních činnostech v letech 1860-1914. Zcela jistě zde zůstalo mnoho prostoru pro podrobnější zpracování témat, která tato magisterská diplomová práce nebyla s to obsáhnout.
18
ZAO, pobočka SOkA Opava, f. Německá státní reálka Opava (1866-1939), i. č. 199, kart. 10.
12
2. Aspekty určující podobu města Přestoţe je v Opavě díky vědeckým institucím početná badatelská základna, historický výzkum regionálních dějin zatím nebyl schopen postihnout v dostatečném rozsahu všechna období a témata, coţ je také případ sociální problematiky. V roce 2006 byla konečně vydána chybějící syntetická práce o dějinách města, která je chronologicky popisuje od pravěku po současnost.19 O významu města a jeho vývoji v devatenáctém století bylo napsáno mnohé,20 přesto se v následující části pokusím v krátkosti shrnout správní vývoj města a specifika, která měla vliv na podobu měšťanského prostředí.
2.1. Stručný správní vývoj města Podíváme-li se ve stručnosti na historii Opavy do zlomového roku 1848, je zřejmé, ţe má za sebou sloţitý vývoj. Od vrcholného středověku, který byl pro město zlatou érou, se jeho postavení postupně oslabovalo. Předbělohorská doba byla pro Opavu příznivým obdobím, kdy se s postupným nárůstem německých obchodníků zvyšoval také její význam. Tvrdou ranou však bylo v roce 1618 přenechání opavského kníţectví Karlu z Lichtenštějna, čímţ bylo tradiční centrum degradováno na pouhé poddanské město. Novým pomyslným zvýšením prestiţe města byl rok 1742, kdy se bývalé kníţecí poddanské město stalo v důsledku prohrané války o slezské dědictví sídlem Královského úřadu a tím centrem Rakouského Slezska. O čtyřicet let později klesla Opava následkem spojení rakouské části Slezska s Moravou na úroveň krajského města. Jiţ od poloviny 18. století byla Opava významným administrativním a kulturním centrem, kde mělo sídlo mnoho úřadů a institucí státní správy. V roce 1793 sem z Krnova přesídlil hejtman opavského kraje. Plné přiznání významu se městu dostalo aţ za vlády Františka Josefa I., kdy se stalo nejvýznamnějším městem rakouské části Slezska. Opava získala po roce 1848 v rámci reorganizace státní správy opět výsadní postavení. Císařským rozhodnutím č. 295 z 26. června 1849 se Opava stala hlavním městem Vévodství Horního a Dolního Slezska. Rozhodnutí vešlo v platnost 1. ledna 1850 a rakouská část Slezska se tak skoro po půl století stala opět samostatnou správní jednotkou.21 Městu byl 28. září 1850 udělen statut, tedy vlastní městská ústava, od kterého
19
Müller, K. – Ţáček, R. a kol.: Opava. Praha 2006. V seznamu literatury této monografie jsou uvedeny nejnovější práce týkající se opavských dějin. 20 Např. Bakala, J.: Výběrová bibliografie k dějinám Opavy do roku 1848. ČSM, série B, 36, 1987, s. 76-90; pro dějiny města jsou zásadní studie Milana Myšky, či Andrey Pokludové, která se mimo jiné podílela na rozsáhlé práci Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850-1914. 21 Blíţe Kladiwa, P. – Pokludová, A. – Kafková, R.: Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 18501914. II/1. Muži z radnice. Ostrava 2008.
13
se odvíjela podoba obecní samosprávy.22 V roce 1850 obdrţela statuty kromě Opavy další čtyři města – v Čechách Praha a Liberec, na Moravě Brno a Olomouc. Nový statut byl městu udělen na počátku roku 1866 a s novelizacemi z let 1868 a 1898 platil aţ do konce monarchie, i kdyţ na počátku 20. století probíhaly snahy o jeho reformaci.23 I přes své postavení hlavního zemského města si Opava zachovala po zkoumanou dobu svůj maloměstský charakter a zůstala regionálním centrem obchodu, řemesel, sluţeb, kultury a vzdělání, namísto rozvoje průmyslu.
2.2. Podoba a specifika města Pro následující přiblíţení opavské chudinské péče je vhodné vylíčit podobu města a charakterizovat jeho specifika v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Tato kapitola nastíní rozdělení katastrálního území města, jeho skladbu obyvatel a migrační procesy, která byly určující pro rozsah a podobu chudinství. Podle šesti základních skupin rozdělení měst dle profesora Lothara Galla, patřila Opava do typu rezidenčního a správního města, podobně jako Brno či Štýrský Hradec.24 Město bylo jedno z nejstarších správních měst českých zemí a historickým centrem českého Slezska. Tradičně se dělilo na vnitřní město, Jaktařské, Hradecké, Ratibořské předměstí a samostatnou kolonii Karlovec. Z pohledu chudinské péče bydlelo nejvíce chudých obyvatel města v kolonii Karlovec a v Ratibořském předměstí. Tyto lokality se nacházely v nepříliš atraktivním prostředí. Blízkost řeky v době neregulovaného toku neposkytovala vhodné podmínky pro bydlení, ale vlivem této skutečnosti se zde nacházely levné byty. Špatná úroveň bydlení a nedostatečné hygienické podmínky byly důvodem četných onemocnění zde ţijících obyvatel města. Naopak nejprestiţnější částí bylo Jaktařské předměstí, které bylo od poloviny 19. století nově vznikající úřednickou čtvrtí. Vznikaly zde nejen reprezentativní budovy zemských institucí, ale také luxusní byty pro státní úředníky. S přelomem století se vyhledávanou lokalitou pro stavbu domů opavských vyšších vrstev stalo Hradecké předměstí, a to hlavně z toho důvodu, ţe tato městská část nebyla zatíţena tovární výrobou. Pro přelom století bylo pro vyšší vrstvy opavské společnosti typické opouštění vnitřního města a stěhování se do luxusních čtvrtí na předměstí. Opava byla tradičně správním, kulturním, církevním i vzdělávacím centrem, ale v otázce pro danou dobu tak důleţitého průmyslu začala v průběhu 2. poloviny 19. století zaostávat za okolními městy. Ze západu byl industriální rozvoj oslabován Krnovem, kde v průmyslu pracovala
22
Blíţe Pokludová, A.: Obecní rada Opavy 1850-1912. Komunální samospráva zemského hlavního města a její reprezentanti. Opava 2007, s. 34-45. 23 Tamtéţ, s. 45-50. 24 Gall, L. (Hg.): Stadt und Bürgertum im 19. Jahrhundert. München 1990.
14
čtvrtina obyvatel, zatímco v Opavě to bylo pouze 12 %,25 z východu jiţ zmíněnou rychle se rozvíjející ostravskou aglomerací. Zatímco v době předbřeznové byla Opava nadregionálním producentem sukna, v druhé polovině 19. století se rozvíjel především potravinářský průmysl. Největšími opavskými zaměstnavateli byly rafinerie cukru. Před první světovou válkou patřila opavská rafinerie cukru spravována rodinou Janottů k nejmodernější v monarchii a v sezóně zaměstnávala necelé dvě stovky dělníků.26 Hospodářské zaostávání města nastalo i přes to, ţe do Opavy vedla od roku 1855 ţeleznice, jedna z nutností pro ekonomický rozvoj. Opavští radní si uvědomovali nevýhodnou polohu města, kterou se snaţili kompenzovat dalšími ţelezničními dráhami. V roce 1872 bylo město spojeno přes Krnov s Olomoucí, přes pruské území vedla dráha do Ratiboře. Ambiciózní projekt propojení slezské metropole s uherským Trenčínem ztroskotal v roce 1873 v důsledku hospodářské krize.27 Přivedení německé Severní dráhy Ferdinandovy ze Svinova do Opavy neznamenalo pouze spojení s ostravskou průmyslovou oblastí, ale také zesílení germanizačních vlivů.28 České noviny v Opavě apelovaly na pány radní, aby v době vyhroceného nacionálního soupeření nedovolovali odstraňovaní českých jízdních řádů z nádraţí. Je však pochopitelné, ţe se německá radnice v této oblasti ve prospěch české minority neangaţovala. To platí také pro otázku finančních příspěvků na činnost opavských spolků, vzdělávacích a dobročinných zařízení. České instituce nemohly počítat s jakoukoli subvencí ze strany města.29 V Opavě sice fungoval textilní a potravinářský průmysl, město se však orientovalo hlavně na sluţby v sekundárním a terciálním sektoru. V rámci země byla Opava obchodním, peněţním, vzdělávacím a kulturním centrem. To se také odráţelo ve skladbě obyvatelstva. Větší podíl zde měli obchodníci, řemeslníci a ţivnostníci, pedagogové, příslušníci svobodných povolání, samozřejmě úředníci a domácí sluţebnictvo. Jak bylo zmíněno výše, dělníci byli zastoupeni ve výrazně niţší míře. Tento fakt se projevoval na celkovém klimatu města, stejně tak v chudinské péči. Svým charakterem stále spíše staroměšťanské prostředí, kde byla jedním z hlavních důvodů dobročinnosti křesťanská láska k bliţnímu, nemuselo řešit konfliktní otázky jako v blízké ostravsko-karvinské oblasti, která se potýkala s masou přistěhovalců hlavně ze zaostalé Haliče, jejichţ přítomnost značně zpomalila proces vytváření moderní občanské společnosti.30 Rychlý rozvoj ostravské aglomerace na jedné straně postupně sniţoval význam provinční Opavy, coţ
25
Cit. Müller, K. – Ţáček, R. a kol.: Opava, s. 242. Tamtéţ, s. 243. 27 O tématu Petr, Michal: Úspěchy a neúspěchy výstavby železnic v Rakouském Slezsku v70. letech 19. století. Magisterská diplomová práce FF Masarykovy univerzity. Brno 2006. 28 Kladiwa, P.: Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850-1914. Vývoj legislativy. Ostrava 2007. 29 Opavský Týdenník ze dne 25. 2. 1893. 30 Kladiwa, P. – Pokludová, A. – Kafková, R.: Lesk a bída obecních samospráv, s. 394. 26
15
vyvrcholilo v roce 1928, na straně druhé ji ale svými pull faktory uchránil před přílivem niţších vrstev ze zaostalých oblastí, které hledaly práci mimo své domovské obce, a v důsledku toho před řadou sociálních problémů. Získání statutu hlavního zemského města, a tím zřízení zemských úřadů, znamenalo pro Opavu příliv nových obyvatel, který však nebyl tak dramatický jako do průmyslových oblastí. Ale i tak byla Opava přitaţlivým místem pro migranty. Počet obyvatelstva v Opavě ve zkoumaném období postupně stoupal, coţ bylo dáno přistěhovalectvím hlavně z jiných části Rakouského Slezska. Počet osob splňující podmínku domovského práva však klesal. Zatímco v polovině 19. století ţilo ve městě asi 10 000 civilních obyvatel, podle sčítání lidu z roku 1869 to bylo jiţ 16 606 obyvatel. Domovskou příslušnost v obci mělo 7 027 obyvatel, tedy přibliţně 42 % všech lidí ţijících ve městě. V roce 1880 zde ţilo 20 562 obyvatel, domovskou příslušnost mělo 6 553 osob, tedy 31,9 % z celkového počtu. Z jiných okresů Slezska přišlo do Opavy 8 157 osob, tedy 39,7 %. Podle sčítání obyvatel z roku 1890 měla Opava 22 867 obyvatel z toho 6 153 místních (26,9 %). V roce 1900 ţilo ve městě celkem 26 748 osob, kritérium domovské příslušnosti splňovalo pouze 6 361 osob, tedy necelých 23,8 %. Podle posledního sčítání obyvatel před 1. světovou válkou ţilo ve městě 30 762 lidí, počet příslušných se však nepodařilo zjistit.31 Stejně jako v Olomouci či Novém Jičíně byli v Opavě majoritním etnikem Němci. Graf 1: Poměr osob s domovským právem v Opavě na celkovém počtu obyvatel
30 000 25 000 20 000 15 000 10 000 5 000 0 1869
1880
1890
1900
Celkový počet obyvatel Počet obyvatel s domovskou příslušností v Opavě
Podle závěrů Andrey Pokludové se Opava vyznačovala vysokou mírou přistěhovalectví a vystěhovalectví, která se týkala hlavně státních úředníků a pracujících. Podle údajů z roku 1911 a 1912 se vyměnila přibliţně jedna třetina všech obyvatel města.32 I kdyţ se tempo zvyšování počtu obyvatelstva na konci století zpomalilo, stala se Opava v 2. polovině 19. století jedním
31 32
Údaje získány ze zpráv Úřadu starosty (viz citace tištěných pramenů). Pokludová A.: Obecní rada Opavy 1850-1912, s. 19.
16
z nejlidnatějších slezských i moravských měst. V roce 1910 se Opava stala po Moravské Ostravě druhým nejlidnatějším městem, kdyţ počet obyvatel překročil 30 tisíc.33 Co se týče náboţenského vyznání, bylo obyvatelstvo po celou dobu majoritně římskokatolického vyznání. Do roku 1910 se zvýšil počet evangelíků i ţidů, jejichţ komunita se začala utvářet aţ po roce 1848.34 S postupným zvětšováním těchto skupin obyvatelstva souvisí také rozvoj dobročinných aktivit, které byly vymezeny konfesijně. V dobročinnosti byla aktivnější ţidovská obec, která poskytovala pomoc chudým ţidům, kteří byli spolu s romským etnikem, tuláky a ţebráky měšťanskou veřejností vnímáni jako nejniţší vrstva společnosti. Graf 2: Poměr tří hlavních náboženských vyznání v letech 1869-191035
30000 25000 20000 15000 10000 5000 0 1869
1880
Římskokatolické vyznání
1890
1900
Evangelické vyznání
1910 Židovské vyznání
Kromě administrativně-správní funkce byla Opava od rozdělení Slezska také významným kulturním centrem, které mělo od počátku 19. století stálou německou divadelní scénu, coţ bylo povaţováno za prestiţní záleţitost, či gymnaziální muzeum zaloţené v roce 1814. S funkcí vzdělávacího a správního centra šlo ruku v ruce také kultivovanější městské prostředí. Opava byla v důsledku své správní funkce tradičním centrem německého spolkového ţivota ve Slezsku.36 Česká menšina patřila v druhé polovině 19. století k sociálně nejníţe postaveným vrstvám společnosti, coţ ovlivňovalo zajisté její spolčování, které bylo výrazně pozadu za německým spolkovým ţivotem.37 S reorganizací státní správy nastal v Opavě rovněţ stavební boom, který pokračoval aţ do začátku 1. světové války. Stavěny byly reprezentativní budovy státních úřadů, které i přes válečné události slouţí dodnes a připomínají někdejší úlohu města. Aţ do 90. let 19. století obecní 33
Kladiwa, P. – Pokludová, A. – Kafková, R.: Lesk a bída obecních samospráv, s. 13. Pokludová A.: Obecní rada Opavy 1850-1912, s. 15-19. 35 Údaje převzaty z Pokludová, A.: Obecní rada Opavy, s. 18, tabulka 1-2. 36 Srov. Kudělka, P.: Německý spolkový a kulturní život ve městě Opavě ve druhé polovině devatenáctého a na počátku dvacátého století. Magisterská diplomová práce FF Ostravské univerzity. Ostrava 2006. 37 Srov. Pokludová, A.: Obecní rada Opavy, s. 111. Zatímco v roce 1910 fungovalo v Opavě 202 německých spolků, českých bylo pouze 31. 34
17
samosprávu trápil špatný stav mnoha domů hlavně ve vnitřním městě, který nepřispíval ke zlepšení špatných hygienických podmínek a který byl hrozbou pro zdraví obyvatel Opavy. Poměry se zlepšily aţ rozsáhlou asanací převáţně městského centra na přelomu století.38 Asanace však měla za následek dlouhodobé zvýšení počtu chudých rodin bez přístřeší, o které se musela obecní samospráva podle domovského zákona postarat. Na řešení tohoto problému se podílela soukromá dobročinnost, hlavně Spolek pro ohřívárnu, kterému bude věnována pozornost v části o dobročinných aktivitách opavských spolků. 2.2.1. Vliv lokálních politických elit na podobu města Na podobu města měli svůj nepopiratelný vliv muţi stojící v čele obecní samosprávy. Od poloviny 19. století se na postu starosty vystřídalo deset muţů, z nichţ devět mělo právnické vzdělání. V obecní radě měli značnou převahu zástupci řemeslníků, ţivnostníků a obchodníků, i kdyţ s přelomem století se tento poměr zmenšoval ve prospěch byrokracie a inteligence.39 Z rozboru členů výborů chudinských institucí vyplývá, ţe se do chudinské péče zapojovali spíše ti obecní radní, které bychom zařadili do kategorie burţoazie a maloburţoazie. Tento trend je v podstatě typický pro tehdejší měšťanskou společnost. Z obsazení komisí a výborů obecní rady ve sledovaném období vyplývá, ţe se zástupci vzdělanostních vrstev angaţovali spíše v hospodářských záleţitostech města. Je však nutno dodat, ţe na poli podpory chudých studentů se pohybovali spíše zástupci vzdělaného měšťanstva. Je zřejmé, ţe na celkové podobě města se podíleli všichni členové obecní rady i referenti Úřadu starosty. Pro jisté zjednodušení jsou úspěchy i neúspěchy v komunální politice přičítány muţům, kteří zrovna stáli v jejím čele, tedy starostům, kterým rakouská legislativa dávala značnou zodpovědnost. Prvním starostou, který podstatně ovlivnil podobu města a rovněţ počátky chudinské péče, která byla na počátku 19. století v kompetenci církve či soukromé dobročinnosti, byl osvícenec a filantrop Johann Joseph Schössler.40 V době svého působení podpořil vznik stálé divadelní scény, gymnaziálního muzea, zbourání městského opevnění, na jehoţ místě vznikly parky, a prvních dobročinných institucí, které se staraly o místní chudé i v druhé polovině 19. století. Od tohoto období fungoval chudinský fond, který ze svého majetku podporoval aţ 300 chudých a byl základním kamenem otevřené chudinské péče po celé zbývající 19. a počátek 20. století. Druhým zaloţeným fondem byl tzv. Armenholzfond, který i přes mírnou krizi fungoval po celou dobu zkoumaného období.
38
Blíţe Pokludová, A.: Obraz Opavy na přelomu 19. a 20. století na základě zpráv úřadu starosty a městských adresářů, s. 114-115. 39 Blíţe Píšalová, H.: Angažovanost představitelů buržoazie a maloburžoazie v komunální politice města Opavy v letech 1850-1914. Bakalářská diplomová práce FF Masarykovy univerzity. Brno 2006; Pokludová, A.: Obecní rada Opavy 1850-1912, s. 85-107. 40 Purkmistrem města v letech 1797-1834. Blíţe Gebauer, J. (ed.): Purkmistři města Opavy, s. 30-32.
18
Dalším starostou, který se výrazně podepsal na podobě města, byl Josef Alois Rossy, který úřad purkmistra zastával v letech 1837-1856. Největší událostí, které se váţe k jeho funkčnímu období a které byla v 50. letech věnována téměř veškerá pozornost, bylo zahájení provozu ţelezniční trasy Svinov-Opava v roce 1855. Rossy se ve svém funkčním období zajímal o sociální problematiku. V roce 1852 byl na Dřevěném trhu zřízen městský chorobinec pro 36 almuţníků. Na Panské ulici byla městem provozována opatrovna chudých dětí, kterou v roce 1853 převzal se stálou podporou města do své správy Ţenský dobročinný spolek. V roce 1851 byla v Opavě zřízena reálka, ke které v roce 1863 vznikl zmíněný podporující spolek pro chudé ţáky. Od roku 1892 do 1908 byl starostou města nacionál Emil Rochowanski,41 který se jiţ jako poslanec slezského zemského sněmu angaţoval ve výstavbě zdravotnických i chudinských zařízení. Emil Rochowanski byl prvním starostou radnice, která byla těsnou většinou nacionální. V době zastávání funkce starosty ve městě vznikl nový chudobinec, který po dlouhé době konečně vyhovoval moderním standardům kladených na zařízení tohoto druhu. Nejvýraznějším počinem bylo přijetí reformy chudinské péče podle elberfeldského systému. Je nutno připomenout, ţe právě v tomto období docházelo ve městě k vyhrocení averzí vůči Čechům i ţidům, které byly patrné hlavně v předvolebních bojích. Nacionální postoje se odráţely v kaţdodenním ţivotě ve městě, kdy byly znesnadňovány snahy o český spolkový ţivot či české vzdělávání. S nadsázkou se dá říct, ţe na podobu chudinské péče v Opavě měl určitý vliv panovnický dům, i kdyţ chudinství bylo v kompetenci samostatné působnosti obce. Císař František Josef I. se svou dlouhou vládou nepřímo zaslouţil o vznik či modernizaci několika chudinských ústavů. Mnohé z nich byly renovovány či nově budovány pod záminkou výročí vlády císaře. Ústavy mající ve svém názvu jméno Františka Josefa toho musely být hodny, a to i kvalitním provedením stavebních prací. Velkou událostí nejen pro město, ale hlavně pro chudé, byly různé oslavy narozenin, jmenin, svateb apod. členů vládnoucí dynastie, o osobní návštěvě ani nemluvě. Vrcholem byla návštěva císaře v říjnu 1880. František Josef I. do hlavního města Rakouského Slezska zavítal na pozvání k panovnické dynastii loajálního opavského starosty Martina Woytecha von Willfest.42 Při této návštěvě věnoval na opavské chudé a dobročinné instituce celkem 3 500 zl.43 Dobročinné dary opavským chudinským institucím poskytovali také významní návštěvníci města, zástupci zemské vlády či lokální politické elity, které takto děkovali za 41
Tamtéţ, s. 53-55. Purkmistři města Opavy, s. 44-46. 43 Die Gemeinde-Verwaltung der österr.-schlesischen Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1879-1883. Bericht des Bürgermeisters Dr. Moritz Rossy, s. 13. Ve zprávách je rozepsána částka ve výši 3 000 zl., která byla rozdělena Ţenskému dobročinnému spolku (400 zl.), Ústavům pro učitele i učitelky na podporu chudých ţáků (kaţdému 100 zl.), podpůrným spolkům pro chudé studenty gymnázia a reálky (po 200 zl.), dětské opatrovně, školskému haléřovému spolku, městskému sirotčinci, dělnickému podpůrnému spolku a podpůrnému spolku pro zraněné hasiče (kaţdému 100 zl.) a chudým v Opavě a Kateřinkách (1 500 zl.). 42
19
znovuzvolení do prestiţních funkcí městské samosprávy či udělení čestného občanství. Chudí s domovskou příslušností v Opavě dostávali z těchto důvodů mimořádné almuţny, které byly navíc navýšeny výtěţky z u těchto příleţitostí pořádaných kulturních akcí. Ačkoli se můţe zdát, ţe šlo o vysoké částky, nebylo tomu tak. Dobrodiní váţených návštěvníků města i měšťanů se rozmělnilo mezi početné dobročinné instituce nejen obecní chudinské péče, ale také té soukromé. Významní představitelé města mohli v oblasti chudinství leccos ovlivnit. Obecní radní, kteří se angaţovali v chudinské péči podle slov chvály ve zprávách Úřadu starosty vykonávali své úřady s poctivostí a zodpovědností. Ferdinandu Flögelovi, který byl povaţován za hlavního iniciátora reformy chudinské péče v 90. letech 19. století, byla dokonce v roce 1897 odhalena pamětní deska na Ratibořské ulici. Z prostudovaných materiálů však v opavském prostředí nevystupuje nikdo, kdo by se snaţil posunout zaţité mechanismy kupředu a řešit podstatu celého problému. Politické i hospodářské elity sice byly aktivní v různých směrech podpory chudých, ale o novátorské myšlenky, které by aspoň částečně narovnávaly sociální postavení chudých, nejevily dostatečný zájem.
20
3. Chudinská péče v Opavě v letech 1860-1914 Otázka chudinské péče spolu s pokusy o řešení dalších sociálních otázek týkajících se např. pracovních podmínek či zaopatření pracujících v nemoci či ve stáří prošla řadou podstatných změn, které jsou pro modernizační mechanismy 19. století zásadní. Na přeměně postojů k problémům chudinské péče je moţné sledovat vývoj mentality měšťanů od náboţensky motivovaných skutků přes liberální postoje aţ po moderní chápání systému péče, který klade důraz na centralismus a profesionalismus. Chudinská péče v habsburské monarchii byla nedokonalá a vzhledem k západní části Evropy značně pozadu. Do konce 18. století nebyla sociální problematika státními zákony vůbec upravena.44 Obecní řády z let 1849 a 1862 pověřovaly chudinskou péčí domovské obce, coţ bylo v rozporu s liberální zásadou volnosti pohybu. Domovský zákon z roku 1863 byl pro chudinské zaopatření migrující průmyslové společnosti velkou komplikací. Stavěli se proti němu hlavně malé obce a obce v retardovaných oblastech, jejichţ pracovní potenciál odešel do průmyslových oblastí. Tam sice platil po celý ţivot daně, ale chudinskému zaopatření ve stáří se mu nedostalo. Starost o chudé tak zůstala na bedrech těchto domovských obcí, po kterých bylo ţádáno uhrazení léčebného i chudinského zaopatření za své příslušníky obce.45 Za důleţitý mezník, který ovlivnil snahy o účinnější řešení chudinství, lze povaţovat hospodářskou krizi v 70. letech 19. století, jejíţ dopad zvýšil počet tuláků, ţebráků a osob ţádajících o podporu a upozornil tak na výrazné nedostatky stávajícího systému. Částečná sociální reforma byla provedena po vzoru Německa Taaffeho vládou. Zákony o nemocenském a úrazovém pojištění, které mohly značně ulevit obecním pokladnám, však platily pouze pro průmyslové dělnictvo.46 Jak jiţ bylo předznamenáno v úvodu, Opava byla v otázce chudinské péče na počátku zkoumaného období příkladem tradiční staroměšťanské společnosti, kde hlavním impulsem pomoci chudým byla křesťanská láska k bliţnímu či snaha být dobrým měšťanem. Z postupného úbytku dobročinných odkazů či darů charitativním institucím v druhé polovině 19. století je moţné usoudit, ţe také opavské prostředí potvrzuje tezi o postupném odklonu od tradičního pojetí zboţnosti a procesu sekularizace společnosti.47 Na příkladu chudinské péče v Opavě je moţné sledovat rovněţ zvyšující se nároky na kvalitnější péči v obecních i soukromých dobročinných ústavech. Zároveň je patrná pomoc
44
Slovník veřejného práva československého. Svazek I. Praha 2000. Heslo chudinství zahrnuje stručný historický nástin chudinské péče v českých zemích. 45 Kladiwa, P.: Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850-1914. Vývoj legislativy, s. 117. 46 K tématu Janák, J.: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy. Brno 1970. 47 Srov. Malý, T.: Donátor. Příklad lékárníka Ignatze Bockena. In: Malíř, J. (ed.): Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno 2008, s. 306-320.
21
soustředěná na tzv. Hausarmen.48 Z kontextu zpráv Úřadu starosty pro zkoumané období bych povaţovala toto označení za synonymum pro místní chudé, tedy pro ty, kteří měli v obci domovskou příslušnost a byli vedeni v chudinském katastru, čímţ měli právo na materiální i peněţní pomoc. Podrobnější zpracování skupiny opavských chudých, kteří měli právo na almuţnu, nebo byli zaopatřováni v obecních ústavech, je otázkou budoucích výzkumů. Postupem času se v Opavě projevovaly systematické kroky k prevenci pauperismu, který mohl představovat riziko nepokojů a ohroţení majetku měšťanů. V případě Opavy šlo ale hlavně o omezení hrozby šíření nebezpečných epidemií, které znamenaly pro všechny obyvatele města váţné riziko. Právě špatný stav obydlí městské chudiny bylo po mnoho let vhodným prostředím k šíření nemocí.49 Po zlepšení hygienických podmínek ve městě a omezení rizika nákaz se chudinství začalo orientovat ve velké míře na chudé děti a jejich vzdělávání, které rovněţ hrálo podstatnou roli v nacionálním soupeření. Na základě statistických šetření zemské vlády slezské byly na počátku 90. let 19. století učiněny snahy o celkovou úpravu chudinské péče hlavně v malých městech a na venkově, kde poměry nedokonalého chudinského zaopatření spíše přispívaly k ţebrotě, neţ aby ji účinně řešily. Snaha o reorganizaci chudinské péče však byla v celozemském měřítku neúspěšná, a to s přispěním opavského starosty Franze Hauera, který nepokládal situaci za tak váţnou.50 Potřebná reorganizace otevřené chudinské péče byla v Opavě provedena v roce 1894. Reforma chudinství byla postavena na decentralizovaném systému uplatněném v německém městě Elberfeld, který od 60. let 19. století přebírala další města. V habsburské monarchii se model chudinské péče podle Elberfeldu začal uplatňovat od 70. let 19. století. Otázkou zůstává, proč byl v Opavě zaveden v době, kdy se vědělo o jeho úskalích. Je však nutné poznamenat, ţe na rozdíl od velkých průmyslových měst, kde měl tento systém váţné trhliny, mohl v Opavě fungovat relativně spolehlivě. Oblast chudinské péče je poměrně široká a záleţí na úhlu pohledu, jaké instituce či spolky do ní zařadit. Tato práce se soustředí pouze na poskytovanou pomoc takovým, kteří byli označeni skutečnými chudými. Opravdoví chudí nedostávali ţádnou mzdu a dostatečné prostředky na ţivobytí neměli ani z poskytované podpory. V praxi šlo o sirotky, nemohoucí a staré lidi, kteří neměli nikoho, kdo by se o ně postaral, a osoby bez moţnosti výdělku. Toto kritérium v podstatě
48
Tamtéţ, s. 312, 316. K tématu zdravotní péče blíţe Pokludová, A.: Vývoj veřejné zdravotní péče v Opavě v 2. pol. 19. století ze zpráv úřadu starosty. In: Dyrda, J. M. – Miozgi, J. (Edd.): Górny Śląsk dokumentowanie dziejów lecznictwa ze szczególnym uwzględnieniem ziem dawnych księstw cieszyńskiego i opawskiego. Katowice 2007, s. 208-228. 50 Kladiwa, Pavel: Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850-1914. Vývoj legislativy. Ostrava 2007. Franz Hauer byl jediným opavským starostou druhé poloviny 19. a počátku 20. století, který neměl právnické vzdělání. V čele města stál od roku 1888 do 1892, kdy ho vystřídal Emil Rochowanski. 49
22
splňovaly převáţně ţeny – vdovy. Podpora jim byla vzhledem ke společenskému postavení a moţnostem získat práci uznávána tradičně více neţ muţům. Ve zprávách Úřadu starosty je v chudinské agendě věnován prostor nadaci na podporu slezských invalidů z italského válečného taţení z roku 1859. V roce 1865 bylo touto nadací podporováno 9 invalidů částkou 55 zl. ročně. Vzhledem k nadačním podmínkám se okruh moţných nadačníků zmenšoval, proto byly v průběhu druhé poloviny 19. století podmínky rozšiřovány také na invalidy z roku 1866 a účastníky bosenského taţení. Ačkoli jde o součást dobročinnosti, myslím si, ţe zcela nezapadá do vytýčeného konceptu této práce a z tohoto důvodu nebude této nadaci věnována pozornost.
3.1. Péče o chudé před rokem 1860 Pro ucelenější pohled a pochopení přeměny mentality měšťanské veřejnosti k chudinské otázce je nutné seznámit se s podobou chudinské péče do druhé poloviny 19. století. Aţ do roku 1849 byla chudinská péče soukromou záleţitostí v kompetenci vrchnosti či církevních řádů. První pozitivní opatření státem bylo uskutečněno Josefem II., který se inspiroval majitelem novohradského panství hrabětem Janem Buquoyem.51 Ten zaloţil v roce 1780 chudinský ústav, který poskytoval pomoc všem, kteří byli společností vyčleněni z různých důvodů na okraj.52 Josef II. nařídil vznik farních chudinských ústavů, které v Čechách i ve Slezsku existovaly aţ do 60. let 19. století. 3.1.1. Instituce chudinské péče v době předbřeznové V 18. století v Opavě fungovala chudinská péče, kterou provozovala církev, resp. církevní řády či farnosti. Fungovala zde řada malých špitálů, které kromě církevních řádů vydrţovali také soukromí dobrodinci. Špitály většinou zastávaly funkci opatroven poskytující pouze to nejnutnější zaopatření chudým, starým a nemocným lidem, kteří se o sebe nemohli postarat sami a ani neměli blízkého, který by jim pomohl. Tato zařízení se jiţ v předbřeznové době potýkala s problémy, které byly typické pro všechny dobročinné ústavy v pozdější době. A to s nedostatkem kapacit pro potřebné. S modernizací města přestávaly rychle vyhovovat také hygienické podmínky ústavů. Město v rámci první reorganizace chudinské péče na počátku 60. let 19. století převzala pod svou správu špitály sv. Josefa, sv. Barbory a sv. Vavřince, které byly ve zprávách Úřadu starosty označovány jako sjednocené špitály, či měšťanský špitál. Své špitály spravovaly také řády minoritů a johanitů, čímţ se významně podílely na dobročinné péči aţ do 1. světové války. 51
Janák, J.:Příčiny vzniku předlitavské sociální správy, s. 92-94. Hlavačka, M.: Die soziale Sicherungsordnung in der ländlichen Gesellschaft. In: Fasora, L.-Hanuš, J. (Hg.): Sozialreformerisches Denken in den böhmischen Ländern 1873-1914. München 2009, v tisku. Sociální či zdravotní péče byla poskytována starým, nemocným, postiţeným - tedy chudým bez vlastního zavinění, ale také alkoholikům či zahálečům. 52
23
Aktivita těchto řádů byla však nezávislá na subvencích města, proto nejsou o jejich činnosti v rámci vymezených pramenů dostatečné informace. Aţ ve 40. letech 19. století byly do města uvedeny další církevní řády s významným humanitním posláním. Šlo o sestry řádu německých rytířů, jejichţ činnost se soustředila na péči o chudé a nemocné a na vzdělávání dívek. Od roku 1843 řád spravoval nemocnici pro 12 ţen, které zde byly léčeny bezplatně.53 Ve stejném roce vznikla ve městě kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka, která se v druhé polovině 19. století podílela např. na ošetřování starých a nemohoucích či přípravě jídel pro chudé ţáky opavských škol. Opavský tisk v rámci poměrně nekonfliktního prostředí neinformoval o úrovni těchto pokrmů. Ze sousední ostravské oblasti se však k tamní kongregaci ozývala na připravované pokrmy ostrá kritika ze strany Čechů.54 Po josefinských reformách zůstal v Opavě pouze řád minoritů, jehoţ provinciál a farář v kostele
sv.
Ducha
Peter
Klose
se
významně
přičinil
o
zřízení
opatrovny
dětí
(Kleinkinderbewahranstalt), jejíţ vznik byl zaštítěn významnými osobnostmi města, např. rodem Lichnovských. Opatrovna byla otevřena v roce 1825 v domě naproti minoritskému klášteru v Panské ulici. Původně bylo toto zařízení určeno pro děti předškolního věku z měšťanských a šlechtických rodin.55 Od 50. let 19. století se však opatrovna pod správou Ţenského dobročinného spolku orientovala na děti z chudých rodin, které si nemohly dovolit hradit denní poplatek za péči v tomto zařízení či jiných městských školkách. Chudým dětem zde byla poskytnuta morální i tělesná výchova. Ačkoli by se opatrovna dětí měla řadit spíše do školských zařízení, protoţe připravovala děti na školní docházku, v tomto případě byla Úřadem starosty chápána více jako dobročinná instituce. Z tohoto důvodu jí bude věnováno více prostoru v kapitole o činnosti Ţenského dobročinného spolku, který byl v opavské chudinské péči nepostradatelný. Tento spolek byl aţ do první poloviny 20. století hlavním místem angaţovanosti manţelek a dcer významných měšťanů, obecních radních či státních úředníků. V době předbřeznové nebyl ve městě zřízen sirotčinec, i kdyţ ve 40. letech 19. století byla vyvíjena snaha o jeho zřízení.56 Proto i nadále byly osiřelé děti přidělovány měšťanům, kteří na jejich zaopatření získávali finanční částku ze sirotčího fondu. V první polovině 19. století vznikaly fondy opavských dobročinných institucí, které po celé zkoumané období nadále fungovaly jako finanční podpora činnosti těchto zařízení. Jednalo se například o fondy špitálů, které svou aktivitu mohly udrţovat i přes to, ţe se postupně sniţovaly dobrovolné dary obyvatel města, které byly dříve významnou poloţkou v hospodaření těchto zařízení. Za dobu působení jednoho z nejvýznamnějších purkmistrů města Opavy, jiţ 53
Müller, K. – Ţáček, R.: Opava, s. 230. Duch Času – orgán českoslovanské sociální demokracie ze dne 30. 11. 1910. 55 Müller, K. – Ţáček, R.: Opava, s. 228. 56 Tamtéţ, s. 231. 54
24
jmenovaného J. J. Schösslera, který se stal symbolem éry rozvoje města, vznikl jiţ v roce 1810 tzv. Armenholzfond („Fond dřeva pro chudé“). Tento fond zajišťoval chudým místním cenově výhodné palivové dříví, které jim bylo rozdělováno za malý poplatek od listopadu do března. V roce 1829 byl zaloţen Armenfond (chudinský fond), z jehoţ financí byla měsíčně rozdělována almuţna zchudlým měšťanům. Tato instituce byla ve druhé polovině 19. století páteří celého systému otevřené chudinské péče. Z jeho kapitálu byly hrazeny veškeré dlouhodobé i mimořádné chudinské podpory, stejně jako lékařská péče o místní chudé. Chudinská péče byla v době předbřeznové závislá na dobročinnosti měšťanů, kteří ve svých testamentech odkazovali různé částky chudinskému fondu, spolkům či charitativním ústavům. Prestiţní záleţitostí bylo zřízení vlastních nadací, které plnily různé cíle. Zakládání nadací lze zařadit mezi starší formy dobročinnosti, kdy byl hlavním impulsem způsob vnímání světa na platformě křesťanské lásky k bliţnímu a snaha ţít ctnostným ţivotem. Nadace vznikající z poslední vůle zůstavitele s sebou nesly to negativum, ţe obec nemohla s prostředky zacházet podle svého uváţení, ale striktně se musela drţet podmínek v nadačních listech.57 Typické pro tyto soukromé nadace bylo, ţe podpory chudým byly vypláceny z úrokových výnosů nadačního jmění, čímţ mohlo být podporováno pouze pár jedinců ročně. Mnoho z nadací opavských měšťanů fungujících v druhé polovině 19. století mělo svůj počátek v době předbřeznové. Mezi ty nejstarší patří nadace Barbary Weiß, která si přála, aby byly z nadačního kapitálu podporovány zchudlé měšťanské dívky bez svatební výbavy. 3.1.2. Vhled do chudinské péče 50. let 19. století na základě zpráv chudinského institutu V úvodu jiţ bylo řečeno, ţe zprávy Úřadu starosty začaly vycházet aţ v polovině 60. let 19. století. Do této doby se o rozsahu chudinské péče, resp. udělovaných almuţnách dozvídáme z přehledů, které vypracovával chudinský institut.58 Tyto stručné kníţky se dochovaly pouze pro některá léta od roku 1846 do 1859. Fungovaly nejen jako přehled dárců finančních částek chudinskému institutu, ale zároveň jako předobraz městských adresářů, jelikoţ v nich byl zaznamenán soupis domů a jejich majitelů. Z výkazů o poskytnutých almuţnách je patrné, ţe v 50. letech 19. století bylo katastrální území města včetně předměstí rozděleno na 61 částí. Tento počet byl v roce 1856 sníţen na 58. Na chudé v jednotlivých okresech dohlíţeli celkově dva aţ čtyři chudinští dozorci, kteří byli za svou práci odměňováni 10, později aţ 20 krejcary za den. Je moţné, ţe tito dozorci okresů
57
Fasora, L.: Svobodný občan ve svobodné obci?, s. 203-204. Ausweis über das bei dem Armen-Institute der Hauptstadt Troppau vom 1. Sebtember 1851 bis 31. Oktober 1852 eingebrachte und zur Vertheilung an die Armen verwendete Almosen. Troppau 1853. Další výkazy pro léta 1852-1853, 1854-1855, 1855-1856, 1856-1857 a 1857-1858 jsou ocitovány v soupisu tištěných pramenů. 58
25
pocházeli z niţších vrstev a město si jejich zaměstnáním vyřešilo otázku, jak zaměstnat práce schopné chudé a ušetřit na výdajích za chudinské podpory. Zpráva pro období od 1. listopadu 1857 do 31. října 1858 informuje o sloţení správního výboru chudinského institutu.59 V čele stál starosta města Franz Hein, členy byli opavský arcikněz Konrad Kirnig, provinciál minoritského řádu Leopold Klose, policejní ředitel Wenzel Böhm, městský fyzik Edmund Czeike, inspektor chudinského institutu Christian Geßner, z obecní rady byli členy obchodníci Ludwig Scholz a Josef Butschek, mydlář Josef Sommer a soukromník Karl Jonscher, který se chudinské péči věnoval po celou dobu svého aktivního působení v obecní radě. Jak bylo zmíněno, výkazy o poskytnutých almuţnách obsahovaly u seznamu majitelů domů také finanční částky darované chudinskému fondu. Příspěvky na dobročinnost byly důleţitou součástí sebeidentifikace vyšších společenských vrstev. Status vyšší třídy s sebou v měšťanském prostředí nesl povinnost přispívat na dobročinné účely a tím se odlišit od středních tříd, které si větší dary chudým nemohly dovolit. Podrobnější výzkum seznamů dárců, kteří přispěli v 50. letech 19. století chudinskému institutu, není prioritou této práce, ale jistě by si zaslouţil pozornost. Lze jen zmínit, ţe v tomto období byl nejštědřejším dárcem kníţe Alois Lichtenštejn, který chudinskému institutu věnoval v roce 1851 60 zl., poté svůj pravidelný roční příspěvek sníţil na 40 zl. V druhé polovině 19. století se z obecních zpráv o dalším dobrodiní Lichtenštejnů dozvídáme kusé informace a to pouze v souvislosti s výkupem lichtenštejnských pozemků pro stavbu nové budovy opatrovny. Z poděkování Ţenského dobročinného spolku uveřejněného v opavském tisku v roce 1884 a výročních zpráv německé reálky je zřejmé, ţe Lichtenštejnové přispívali v druhé polovině 19. století na dobročinné účely, třebaţe se o této činnosti nedovídáme ze zpráv vydávaných starostenským úřadem. Výkazy o udělených almuţnách uvádějí jmenné seznamy osob, kterým byly poskytnuty peněţní podpory z kapitálu chudinského fondu. V těchto seznamech byly zvlášť uvedeny děti a zvlášť dospělí. Všichni byli rozděleni do pěti skupin podle výše poskytnuté částky. Nejvyšší částka byla stanovena na 5 krejcarů denně. Osoby zařazené do druhé skupiny dostávaly 4 krejcary denně, poslední pátá skupina dostávala jeden krejcar na den. Na konci 50. let přestala být poslední kategorie almuţen vyplácena. Tato podoba chudinského zaopatření, tedy rozlišení čtyř skupin podle potřebnosti, fungovala aţ do roku 1879. Lidem majícím právo na almuţnu byla poskytnuta také materiální pomoc. Následující tabulka (Tab. 1)60 shrnuje zjištěné údaje o poskytnutých almuţnách v období 1851-1858. 61 59
Ausweis über das bei dem Armen-Institute der Hauptstadt Troppau vom 1. November 1857 bis 31. Oktober 1858 eingebrachte und zur Vertheilung an die Armen verwendete Almosen. Troppau 1859. 60 Tab. 1 byla vypracována na základě počtu almuţníků uvedeném ve výkazech o rozdělených almuţnách. Viz poznámka č. 58. 61 Jako jedno období je chápán časový úsek od 1. listopadu do 31. října následujícího roku. Pouze v roce 1851 začínalo sledované období jiţ 1. září.
26
Tab. 1: Počet osob vedených v chudinském katastru v letech 1851 až 1858
Období
celkem
1851/1852 1852/1853 1854/1855 1855/1856 1856/1857 1857/1858
297 311 287 285 279 272
I. 16 20 29 25 31 32
II. 20 16 15 13 14 13
Dospělí děti III. IV. V. Celkem I. II. III. IV. 51 94 23 204 16 8 24 30 65 98 19 218 16 8 27 31 69 86 7 206 19 8 28 19 67 92 8 205 22 12 22 23 71 87 3 206 19 10 22 22 71 87 203 18 9 21 21
zevylouV. celkem mřelo čeno 15 25 22 93 11 28 16 93 7 40 14 81 2 Neuvedeno 80 Neuvedeno 73 Neuvedeno 69
Po celou zkoumanou dobu se ve městě pořádaly sbírky pro chudé. Dá se předpokládat, ţe se zvyšujícím se počtem spolků a rozšiřováním dobročinných aktivit rostl také počet různých charitativních sbírek. To mělo za následek, ţe se jejich výnosy sniţovaly a musel být hledán jiný způsob dobrovolných příspěvků. Příjmy chudinského fondu byly kromě úroků z vlastního majetku zajištěny ze zákona chudinským procentem,62 pokutami, výtěţkem z prodeje zboţí, které bylo soudem prohlášeno za propadlé, poplatkem za prodlouţení policejní hodiny, za povolení taneční zábavy, za propůjčení domovského či měšťanského práva apod. Pokud kapitál chudinského fondu nestačil k chudinskému zaopatření, byla tento deficit povinna uhradit obec jako hlavní faktor chudinství.63
62 63
Slovník veřejného práva československého I., s. 847-850. Janák, J.: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy, s. 120.
27
3.2. Chudinská péče do reorganizace v roce 1894 Hned v prvních vydaných zprávách Úřadu starosty pro léta 1861-1865 bylo upozorněno na to, ţe pokud má zaopatření chudých dosáhnout potřebných mravních a státních cílů, nesmí být vnímáno lokálně, ale musí akceptovat všeobecnou proměnu společenských postojů.64 Za tímto účelem se měly úzce spojit a vzájemně se doplňovat různé sloţky sociálního systému, a to od vězeňství, nápravných a preventivních policejních zákonů k zřizování donucovacích pracoven, sirotčinců aţ k podpoře šíření vzdělání. Ačkoli stát delegoval podstatnou část chudinské péče na obce, ty se spoléhaly na regulovanou soukromou dobročinnost, která jim výrazně pomáhala v celkovém uspořádání chudinské péče. Pro obecní samosprávu bylo výhodné s dobročinnými spolky spolupracovat a podle moţností je podporovat nejen finančně, ale např. poskytováním obecních prostor pro jejich činnost. Tyto spolky a jejich způsoby dobročinnosti měly z ulic i domů vymýtit ţebrotu, která obtěţovala poklidný ţivot měšťanstva. Starosta města K. W. Dietrich, který sepsal první zprávy o činnosti obecní samosprávy pro období 1861-1865, si uvědomoval, ţe ačkoli by se měl na řešení chudinských záleţitostí podílet stát i země, hlavní tíha v boji s domácím pauperismem spočívala na obci. V polovině 60. let panovala ve městě nespokojenost se stávající chudinskou péčí, o které kromě výše zmíněných výkazů o rozdělených almuţnách nejsou podrobnější zprávy. Proto ke dni 26. září 1865 vznikl návrh regulace chudinské péče, který byl předloţen obecní radě k projednání. Návrh nepojednával jen o orgánech chudinské péče, chudinském katastru a chudinském fondu, ale zaměřil se také na potlačení zahálčivosti, péči o bezprizorní děti, nezaměstnané, ale práce schopné, a na zřízení dobrovolných a donucovacích pracoven. Z toho je patrné, ţe prioritou v boji s pauperismem bylo zakročit proti zahálečům, tedy tzv. falešným chudým, a poskytnou práci těm, kteří pracovat chtěli. Fungující dobročinné ústavy byly během první poloviny 60. let prohlášeny obecními, coţ znamenalo, ţe je obec v případě nedostačujících vlastních prostředků dotovala z městských peněz. Zároveň byla tato zařízení v kompetenci městské legislativy a administrativy, takţe o přijímání či vylučování z ústavů rozhodovala obecní rada. Chceme-li hovořit o celkové koncepci chudinství v Opavě, pak ji podle zpráv Úřadu starosty můţeme rozdělit na tzv. otevřenou a uzavřenou chudinskou péči. Otevřená chudinská péče byla poskytována osobám zapsaným v chudinském katastru, které dostávaly finanční podporu i materiální pomoc, byla jim poskytována bezplatná lékařská péče, v zimním období pak moţnost výhodného nákupu palivového dříví v rámci Fondu dřeva pro chudé. Uzavřená 64
Verwaltungs-Bericht des Bürgermeisters der schlesischen Landeshauptstadt Troppau für die Zeit vom 2. Mai 1861 bis Ende Dezember 1865. Troppau 1866, s. 12.
28
chudinská péče byla poskytována v obecních i soukromých dobročinných zařízeních, do kterých můţeme zařadit městský chorobinec (Siechenanstalt), špitály či záchranný ústav pro chudé a zanedbané děti (Retungsanstalt für verwahrloste und verlassene Kinder). Městský chorobinec a záchranný ústav byly plně dotovány z obecních prostředků, protoţe jejich fungování bylo všeobecně potřebné, ale zajištění finančních prostředků pro provoz zařízení nebylo v plné výši moţné. Důleţitou součástí chudinského systému byly různé druhy fondů, které umoţňovaly fungování chudinské péče. Část fondů byla dotována z finančních prostředků obce. Do této skupiny patřil klíčový chudinský fond (Armenfond), ze kterého byly vypláceny pravidelné i mimořádné chudinské podpory. Nedotované fondy dalších dobročinných organizací si na svůj provoz musely finance shánět samy a byly tak při plnění svých cílů omezeny vlastním majetkem. Šlo o nadační fondy sjednocených špitálů a špitálu Pino von Friedenthala, dále fond dřeva pro chudé, sirotčí nadaci, či různé fondy měšťanských nadací, které měla ve správě obecní samospráva. Jak bylo poznamenáno v předchozím textu, chudinská péče druhé poloviny 19. a počátku 20. století se soustředila hlavně na místní chudé. Hlavním kritériem pro zařazení do chudinského katastru byla domovská příslušnost. Osobám bez domovského práva v Opavě, které se ocitly v krizové situaci a v ohroţení existence, byly udíleny výjimečné podpory, které byly vymáhány na domovské obci chudého. 3.2.1. Instituce otevřené chudinské péče Otevřená, popř. volná chudinská péče byla poskytována zmiňovanými způsoby osobám mimo chudinské ústavy. Volba zástupců chudinských institucí spadala do kompetence obecní rady. Inspektorem chudinské péče byl v první polovině 60. let Josef Gablenz, který na svůj úřad rezignoval v roce 1867. Po něm byl na místo chudinského inspektora jmenován člen obecní rady soukromník Karl Jonscher, který zastával funkci radního od roku 1850 po sedm volebních období. Karl Jonscher se v chudinské péči angaţoval jiţ v 50. letech, kdy byl uveden jako jeden ze členů správního výboru chudinského institutu.65 Coby inspektor chudinského institutu se pravidelně vzdával roční částky 22 zl., kterou dostával za výkon svého úřadu. Kontrolory chudinského institutu byli jmenováni řezník Anton Schenk, který zasedal v obecní radě v letech 1850-1869, po něm pekař Florian Krömer. Stálými členy chudinské komise byli zástupci opavských farností a městský lékař. V 80. letech byl chudinským inspektorem významný opavský dobrodinec Ferdinand Flögel. Inspekce jednotlivých chudinských ústavů a nadací byly tvořeny z velké části zástupci hospodářských vrstev měšťanstva. Na počátku 80. let byli z 11 členů obecní rady, kteří 65
Ausweis über das bei dem Armen-Institute der Hauptstadt Troppau vom 1. November 1857 bis 31. Oktober 1858 eingebrachte und zur Vertheilung an die Armen verwendete Almosen. Troppau 1859.
29
zasedali v chudinské inspekci, inspekci chorobince, záchranného ústavu, sirotčí nadace a špitálů, pouze dva zástupci vzdělanostních vrstev. A oba se angaţovali v dohledu nad sirotčincem. Šlo o advokáta Emila Rodlera a úředníka Johanna Nedweda. Ačkoli je ve zprávách Úřadu starosty chudinství popsáno bez emočního zabarvení, dá se předpokládat, ţe situace v Opavě nebyla bezproblémová. Úřad starosty vyzýval k tomu, aby obyvatelé města nepodporovali podomní či pouliční ţebrotu. Tyto peníze byly povaţovány za neefektivně vydané. Tímto způsobem byli navíc podporováni falešní chudí, kteří si mohli opatřit práci, ale výhodnější pro ně bylo takovéto získávání prostředků. Hygienické podmínky ve městě byly podle městského fyzika špatné a způsobovaly četné případy onemocnění a epidemií. Částečně to bylo způsobeno nevhodnými pitnými zdroji, zaměstnáním a způsobem ţivota místních, ale také nevyhovujícími a přeplněnými byty.66 Také ve zprávě o lékařské péči pro léta 1879-1883, kdy se v důsledku hospodářské krize stále zvyšoval počet zchudlých, se vyskytovala upozornění na to, ţe větší úmrtnost obyvatel města byla způsobena nevyhovujícím bydlením a způsobem ţivota niţších společenských tříd.67 Jedním z důvodů nemocí byl špatný stav ţump a nedostatek nezávadné vody, coţ se projevilo v letech 1881 a 1882 v epidemiích tyfu, spály, spalniček, neštovic a záškrtu. Tyfus a záškrt způsobily nejvíce případů úmrtí, a to hlavně mezi chudým obyvatelstvem, které ţilo v domech situovaných u vodního toku. Obec proti šíření a opakování těchto epidemií bojovala izolací nemocných v provisorních špitálech,68 desinfekcí, ale hlavně podporou chudých rodin. Jedním ze způsobů takovéto podpory bylo v době epidemií otevření veřejné vývařovny pro chudší obyvatelstvo. Větší význam však měla hlavně v rámci preventivní péče bezplatná lékařská ošetřování chudých, která měl na starost městský fyzik a další městští lékaři. 3.2.1.1. Bezplatná lékařská péče pro chudé Domácím chudým bylo v rámci otevřeného chudinství poskytnuto právo na bezplatnou zdravotní péči, kterou zajišťoval městský fyzik. Městský fyzik měl kromě veškeré zdravotnické agendy za úkol evidovat pro potřeby chudinské péče počty nemajetných, tělesně či mentálně postiţených obyvatel města.69
66
Verwaltungs-Bericht des Gemeinderathes und Bürgermeisteramtes der Landeshauptstadt Troppau für die Zeit von 1. Jänner 1876 bis Ende Dezember 1878, s. 52. 67 Die Gemeinde-Verwaltung der österr.-schlesischen Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1879-1883, s. 58. 68 Pro nakaţen tyfem byl provisorní špitál zřízen v městské cihelně, pro nemocné neštovicemi bylo připraveno izolované oddělení s 30 lůţky v městském chorobinci. 69 K tématu zdravotní péče v Opavě viz Pokludová, A.: Vývoj veřejné zdravotní péče v Opavě v 2. pol. 19. století ze zpráv úřadu starosty. In: Górny Śląsk dokumentowanie dziejów lecznictwa ze szczególnym uwzględnieniem ziem dawnych księstw cieszyńskiego i opawskiego. Edd. J. M. Dyrda i J. Miozgi. Katowice 2007, s. 208-228.
30
Z části zpráv Úřadu starosty pro léta 1861-1865, která shrnuje zdravotní péči, vyplývá, ţe v roce 1863 bylo celkem bezplatně ošetřeno 182 chudých.70 Péče v nemocnici, která byla hrazena z prostředků chudinského fondu, musela být poskytnuta 98 z nich. Počet vyšetřených chudých se zvyšoval v přímé úměrnosti s celkovým početním růstem této skupiny. Za období 1863-1865 bylo celkově vyšetřeno 658 osob, z nichţ 374 potřebovalo kvalitnější lékařskou péči v nemocnici. Lékaři řešili v případě chudých pacientů celou škálu nemocí, např. různé záněty, tuberkulózu, tyfus, neštovice, spálu, ale také závislost na alkoholu, která podle popisu kaţdodennosti z pera Erasma Kreuzingera patřila k opavskému prostředí.71 Jednou z povinností městského fyzika bylo účastnit se zdravotních prohlídek při přijímání ţadatelů o chudinskou podporu do chudinského institutu, do chorobince a dalších dobročinných ústavů. Městský fyzik uskutečnil v prvním pětiletém období celkem 175 lékařských prohlídek pro přijetí do chorobince a chudinského institutu. Zdravotní péče o domácí chudé obnášela kromě bezplatných sluţeb lékařů také poskytnutí medikamentů či zaplacení stravy v místních i přespolních špitálech. Z důvodu rozdílných údajů o tomto druhu chudinského zaopatření není moţné vyjádřit se k časovému období od roku 1861 do roku 1893. Co se týče vynaloţených částek za chudé, kteří byli léčeni v nemocnících, pak je moţné konstatovat, ţe průměrná částka za léta 1879 aţ 1893 činila 1 564 zl. Na léky bylo vydáno průměrně 345 zl. ročně. Z peněz vyčleněných na zdravotní ošetřování chudých byly hrazeny také nouzové špitály fungující v době epidemií. Nejvyšší částka, která byla vydána na provoz nouzového špitálu, činila 3 017 zl. Tento finanční obnos byl uhrazen v roce 1882, kdy město postihly epidemie tyfu, spály, spalniček, neštovic a záškrtu. Následující tabulka (Tab. 2) shrnuje dostupné informace o počtech chudých, kteří vyuţili bezplatnou lékařskou péči. Pokud to zdroje umoţnily, jsou uvedeny počty prohlídek, které městský fyzik vykonal při přijímání do chudinských ústavů. Pro zajímavost jsou uvedeny údaje počtů prostitutek a nakaţených příjicí, které mohou dokreslit obrázek města v druhé polovině 19. století.72 Hlavním důvodem výše popsané chudinské péče, která umoţňovala chudým vyuţít bezplatné lékařské ošetření, bylo omezení moţného zdravotního ohroţení obyvatel města, ale také kontrola patologických jevů typických pro niţší společenské vrstvy. Dá se předpokládat, ţe poskytovaná zdravotní péče a opatření v době epidemií výrazně sníţily nepříznivé podmínky ve městě a tím také dopady těchto událostí na obyvatele města.
70
Verwaltungs-Bericht des Bürgermeisters der schlesischen Landeshauptstadt Troppau für die Zeit vom 2. Mai 1861 bis Ende Dezember 1865, s. 26-27. 71 Kreuzinger, E.: Opavská kronika staré a nové doby aneb Opava a její pozoruhodnosti. Opava 2002. 72 Tab. 2 byla vypracována na základě dat uvedených ve zprávách Úřadu starosty pro léta 1861 aţ 1883.
31
Tab. 2: Počet lékařských vyšetření v rámci chudinské péče
41 29 39 31 35 49 42 36 15 16 28 19 18 20 19 18 22 23 -
30 36 32 31 52 41 33 75 48 59 -
6 4 5 6 9 2 5 2 3 2 3 2 3 3 1 1 2
-
11 12 11 11 3 4 11 5 2 4 -
syfilitiků
98 160 116 114 114 101 81 97 97 56 74 88 111 92 137 14 -
prostitutek
182 232 244 120 178 424 497 369 373 351 400 434 490 418 541 496 575 945 680 630
donucovací pracovny
do nemocnice převezeno
239 150 191 200 202 177 158 159 251 190 97 128 260 180
měšťanského špitálu
celkem
1861 1862 1863 1864 1865 1866 1867 1868 1869 1870 1871 1872 1873 1874 1875 1876 1877 1878 1879 1880 1881 1882 1883
chudinského institutu
ve vlastním bytě
258 219 182 152 198 257 332 259 290 306 478 817 576 420 450
Rok
lékařské vyšetření při přijetí do
chorobince
v ordinaci
nemocní místní chudí byli vyšetřeni lékařem
-
-
376 501 435 369 289 179 378 165 355 285 385 203 360 258 344 161 356 302 347 175 268 264 210 262
3.2.1.2. Chudinský fond V úvodní pasáţi ke kapitole o chudinské péči od 60. let do reorganizace v roce 1894 bylo řečeno, ţe hlavním prostředkem k zaopatření chudých s domovským právem v Opavě byl chudinský fond, jehoţ správa byla plně v rukou obecní samosprávy. K pokrytí jeho nemalých výdajů slouţil kaţdoroční úrok nadačního kapitálu, do kterého se počítaly charitativní odkazy a dary měšťanů, popř. některých měšťanských nadací, výtěţek dobročinných sbírek, peníze z kostelních kasiček, poplatky za propůjčení domovského práva, poplatky za zápis do matrik, hudební licence a pokuty, či výtěţky plesů, divadelních a koncertních představení.
32
Od správního období let 1879-1883 klesal jeden z hlavních finančních příjmů chudinského institutu – výnosy pravidelných měsíčních sbírek. Údaj z roku 1865 ukazuje,73 ţe výše částky, která byla za tento rok vybrána ve sbírce pro chudinský fond, činila 2 780 zl. Sumy vybrané ve sbírkách v období 1879 aţ 189474 se pohybovaly od nejniţší částky 1 670 zl. v roce 1883 po vrchol v roce 1888, kdy bylo vybráno 3 855 zl. (viz Graf 3). Avšak tak vysoká suma byla vybrána pouze jednou. Z grafického znázornění je patrné, ţe se vybrané částky pohybovaly na podobné výši, ačkoli počty osob s právem na chudinské zaopatření, a tím i výdaje chudinského fondu, stoupaly. Graf 3: Výnosy dobročinných sbírek v letech 1879 až 1894
18 79 18 80 18 81 18 82 18 83 18 84 18 85 18 86 18 87 18 88 18 89 18 90 18 91 18 92 18 93 18 94
4500 4000 3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0
výnos dobročinných sbírek (zl.)
Snahy o získání dalších finančních příjmů byly velké, leč s malým úspěchem. V roce 1883 se chudinská komise obrátila na obyvatele města s výzvou k dobrovolným příspěvkům na chudé. Ačkoliv sbírka měla příznivý dopad, výtěţky dobročinných sbírek v prospěch chudinského fondu nadále klesaly. Chudinská rada se snaţila, aby byla vybrána cílová částka 3 280 zl. Jejich snaha však nebyla úspěšná. Proto se obecní samosprávě jevila jako nutná chudinská daň pro zámoţné obyvatele města. Starosta však vyjádřil smutek nad tím, ţe tato snaha byla bezúspěšná. Vyšší třídy, které mohli chudinskému institutu přispět, tak neučinily a tím nedocenily hlavní pozitivum tohoto opatření. Neocenily, ţe díky podporám poskytnutým chudým místním ubylo potulných a často nebezpečných ţebráků, coţ byl hlavní argument k zavedení chudinské daně.75 Tyto snahy nebyly podle Jürgena Reulecke úspěšné ani v jiných oblastech, kde byly náklady na chudinskou
73
Verwaltungs-Bericht des Bürgermeisters der schlesischen Landeshauptstadt Troppau für die Zeit vom 2. Mai 1861 bis Ende Dezember 1865, s. 13. 74 V tomto období jsou příjmy i výdaje chudinského fondu blíţe rozlišeny, proto je moţné vyjádřit se k sumám vybraných při dobročinných sbírkách. 75 Die Gemeinde-Verwaltung der österr.-schlesischen Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1879-1883, s. 67.
33
péči ještě vyšší neţ v Opavě. Měšťanstvo tyto daně odmítalo platit s tím, ţe to odporovalo skutečnému smyslu dobročinnosti.76 Do chudinského fondu směřovaly odkázané částky z pozůstalostí obyvatel města a dary měšťanů či významných návštěvníků města. K nejštědřejším dárcům patřil obchodník a obecní radní Josef Hirsch, který chudinskému fondu věnoval u příleţitosti oslav padesáti let působení firmy W. C. Hirsch & syn 500 zl. V letech 1876-1878 bylo z různých důvodů chudinskému fondu věnováno patnácti obyvateli města, kteří v jeho rámci zastávali prestiţní postavení, 420 zl. K těmto dárcům patřil např. továrník Alois Kengyel, který byl zvolen do obecní samosprávy poprvé v roce 1879, dále majitel továrny Ferdinand Quittner, který se jako jeden z mála úspěšných podnikatelů neangaţoval v obecní samosprávě, či důstojníci c. k. armády, např. hrabě Evţen Silva-Taroucca. Částky odkázané chudinskému fondu v posledních vůlích opavských měšťanů se svou výší lišily rok od roku. Nejméně bylo na opavské chudé myšleno v roce 1882, kdy odkázaná částka činila pouze 128 zl. Nejvíce peněz bylo fondu odkázáno v roce 1891, a to 2 834 zl. Zákonem bylo stanoveno, ţe pokud zemřel bez poslední vůle církevní činitel, třetina jeho pozůstalosti připadla v rámci dědického pořadí chudinskému fondu.77 Stalo se tak v případě kněze Johanna Křiţe, za jehoţ pozůstalost ve výši 830 zl. byly v roce 1876 nakoupeny cenné papíry. Z rozličných zdrojů získané finanční částky nebyly schopny pokrýt výdaje na pravidelné a jednorázové podpory, proto musela rozdíly mezi příjmy a výdaji fondu kompenzovat obecní pokladna. Tak musela např. v roce 1874 doplácet více neţ 2 900 zl., protoţe výdaje chudinského fondu byly v tomto roce jedny z nejvyšších a to 9 406 zl. Výše bylo naznačeno, ţe s následky hospodářské krize roku 1873 se obecní samospráva potýkala ještě na počátku 80. let. Starosta Martin Woytech von Willfest si ve zprávě pro léta 1876-1878 stýská, ţe hospodářská krize není překonána a stále narůstá počet osob ţádajících o podporu.78 Pro obecní hospodaření to nebyla dobrá zpráva, protoţe s nárůstem počtu lidí pod ţivotním minimem rostly náklady na vyplácení podpor z chudinského fondu. To probíhalo od 50. let stejným způsobem. Území města bylo rozděleno původně na 59 okresů, na které dohlíţeli jejich představení. V 80. letech byl počet chudinských okresů zredukován na 37. Ačkoli byli představení okresů ve zprávách Úřadu starosty vyjmenováni, nebyly zde uvedeny ţádné další informace, které by mohli blíţe určit jejich společenské postavení. Zjistitelní jsou však členové 76
Reulecke, J.: Die Armenfürsorge als Teil der kommunalen Leistungsverwaltung und Daseinsvorsorge im 19. Jahrhundert. In: Blotevogel, H. H. (Hg.): Kommunale Leistungsverwaltung und Stadtentwicklung vom Vormärz bis zur Weimarer Republik. Köln-Wien 1990, s. 71-80. 77 Blíţe Slovník veřejného práva československého I., s. 855. 78 Verwaltungs-Bericht des Gemeinderathes und Bürgermeisteramtes der Landeshauptstadt Troppau für die Zeit von 1. Jänner 1876 bis Ende Dezember 1878, s. 79. „Das stetige Anwachsen der Unterstützungsbedürftigen und der Ausgaben des Armenfondes gibt leider einen traurigen Beleg dafür, daß die Periode des Nothstandes und der Verdienstlosigkeit noch immer nicht vorüber sei.“
34
obecní rady. Z uvedeného seznamu vyplývá, ţe mezi 37 zástupci okresů bylo pět činných radních a tři bývalí či budoucí členové obecní samosprávy.79 Všichni byli provozovatelé řemesla či ţivnosti. Před zavedením elberfeldského systému bylo město rozděleno na 51 okresů. Seznam správců jednotlivých okresů opět uvádí pouze jména.80 V tomto období dohled nad chudinskými okresy zajišťovalo 8 bývalých, či budoucích a 6 současných členů obecní rady. Členové chudinské komise a zástupci okresů se scházeli kaţdý měsíc na schůzi, kde projednávali chudinské záleţitosti, především přijímání do chudinského katastru. Samotné rozdělování chudých do jednotlivých skupin měl na starosti chudinský inspektor. Ţadatelé o pravidelnou podporu byli rozděleni do čtyř skupin, podle své pracovní způsobilosti a schopnosti se o sebe postarat. Nejniţší částka činila 3,5 krejcaru na den, dostávalo ji však jen minimum osob. Nejvyšší podpora činila 8,5 krejcaru na den. V letech 1861 aţ 1875 byl počet osob, které dostávaly pravidelnou podporu z chudinského fondu, téměř konstantní. Nejméně bylo podporováno 244 osob (v roce 1873), nejvíce 265 osob (v roce 1871). O přesných počtech informuje následující tabulka (Tab. 3), která však z důvodu absence údajů nepostihuje léta 1866 aţ 1868. 81 Tab. 3: Počet osob dostávající pravidelné podpory v letech 1861 až 1865 a 1869 až 1871
Rok 1861 1862 1863 1864 1865 1869 1870 1871
Celková výše Počet osob rozdělených částek (zl.) 5 200 248 5 157 250 5 436 262 6 060 252 5 548 263 6 226 260 5 906 263 5 949 265
Průměrná výše roční chudinské podpory (zl.) 21,00 20,60 20,75 24,00 21,00 23,90 22,46 21,45
S postupem času byly statistické údaje o vyuţití financí chudinského fondu podrobnější, proto je od roku 1879 moţné přesně postihnout počty zaopatřovaných chudých a jejich rozdělení do jednotlivých skupin (Tab. 4).
79
Die Gemeinde-Verwaltung der österr.-schlesischen Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1879-1883, s. 65. 80 Grüner, G.: Die Gemeinde-Verwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1884 bis einschließlich 1895, s. 79-80. 81 Následující tabulky byly vypracovány na základě údajů a tabulek uvedených ve zprávách Úřadu starosty pro sledované období.
35
Tab. 4: Počet osob dostávající pravidelné podpory v letech 1872-1883
Rok 1872 1873 1874 1875 1876 1877 1878 1879-1883
3,5 28 23 16 7 6 6 5 –
Chudinské dávky Příspěvky na měsíční (kr./os./den) nájem 5,5 7 8,5 celkem 1 zl. 2 zl. celkem 94 56 73 251 25 2 27 95 56 70 244 33 2 35 99 62 74 251 42 2 44 87 75 81 250 45 1 46 97 96 94 293 52 2 54 112 102 96 316 52 2 54 108 115 101 329 65 2 67 150 110 90 350 40 40
Od roku 1879 byly chudinské podpory vypláceny jednou týdně jiţ jen ve třech výších.82 Průměrně 90 osob zařazených do skupiny s nejvyšší finanční podporou dostávalo 8,5 krejcaru na den, 7 krejcarů obdrţelo 110 osob, nejniţší částku 5,5 krejcaru dostávalo 150 osob. Za těchto pět let mělo nárok na podporu průměrně 350 osob ročně. Kromě pravidelných podpor chudí dostávali také příspěvek na nájemné, který činil 1 zl. a který dostávalo 40 osob. Průměrně 48 lidí dostávalo k týdenním dávkám přídavek 1 zl. měsíčně. V roce 1887 byly stávající podpory v důsledku všeobecného zdraţování zvýšeny z dřívějších částek na 6, 8 a 10 krejcarů za den. Následující tabulka (Tab. 5) seznamuje s počty muţů a ţen, kteří byli podporováni z chudinského fondu v letech 1884-1895. Je nutné poznamenat, ţe v období posledních dvou let fungoval nový systém chudinské péče podle elberfeldského modelu. Tab. 5: Počet osob dostávající chudinskou podporu v letech 1884-1895
Rok
Počet chudých dostávající podporu muži
1884 1885 1886 1887 1888 1889 1890 1891 1892 1893 1894 1895
88 70 76 94 51 191 194 194 44 46 29 36
Celková Průměrná výše výše roční rozdělených chudinské ženy celkem částek (zl.) podpory 245 9 577 22,7 333 234 9 378 22,7 304 227 6 835 22,7 303 253 9 527 28,8 347 193 7 529 28,8 244 61 7 226 28,8 252 58 7 403 28,8 252 54 7 416 28,8 248 203 7 500 24,6 247 200 7 507 29,2 246 202 7 976 29,2 231 183 7 211 29,2 219
Z tabulky je zřejmé, ţe počet osob, kterým byla přiznána pomoc v nouzi, se od konce 80. let postupně sniţoval. V letech 1889 aţ 1891 zaráţí převrácený poměr podporovaných ţen a 82
Pro období 1879-1883 byly počty podporovaných osob uvedeny pouze v průměrech pětiletého období.
36
muţů, který vybočuje z běţného stavu. Naskýtá se otázka, zda nedošlo pouze k chybě při zpracování údajů poskytnutých chudinskou komisí. V době, kdy byly chudobou ohroţeny mnohem více ţeny a kdy byla ţenám poskytována chudinská podpora snáze a častěji neţ muţům, je tento tříletý výkyv málo pravděpodobný. Graf 4: Počet osob požívajících pravidelné chudinské podpory v letech 1861-1895 400
350
350 300 250
303 248
263
263
252
250
219
200 150 100 50 0 1861
1865
1870
1875
1880
1885
1890
1895
počet osob pobírající podporu
Podle momentální ţivotní situace bylo lidem zapsaným v chudinském katastru rozdělováno oblečení či částečně hrazeny náklady na pohřeb. Dále jim byl poskytován příspěvek na bydlení ve výši jedné či dvou zlatek. Následující tabulka (Tab. 6) ukazuje, kolik prostředků bylo vydáno na zmíněné formy chudinské podpory. Souhrnné údaje o poskytnutých financích bohuţel aţ do roku 1869 nerozlišují, kolika osobám byly mimořádné příspěvky rozděleny. Tab. 6: Výše příspěvků na mimořádné podpory, nájemné a ošacení pro léta 1861-1871
Rok 1861 1862 1863 1864 1865 1866 1867 1868 1869 1870 1871
mimořádné nájemné příspěvky (zl.) (zl.) 366 99 221 107 228 84 323 97 257 127 222 280 269 718 zl. pro 125 os. 863,5 zl. pro 140 os. 895 zl. pro 159 os.
Ošacení (zl.) 184 219 196 217 141 183 91 82 40 zl. pro 7 os. 55 zl. pro 9 os. 69 zl. pro 9 os.
Jak vyplývá z uvedeného textu, chudinský fond byl nejdůleţitější částí otevřené chudinské péče, která zaopatřovala chudé s domovskou příslušností v Opavě. Z finančních prostředků byly hrazeny nejen pravidelné chudinské podpory, které byly vypláceny jednou týdně, ale také podpory mimořádné. Ty byly poskytovány osobám, které se nacházely v krizové situaci, ale nebyly zatím 37
zapsány do chudinského katastru, nebo měly domovskou příslušnost mimo zemské město. Podle aktuálních ţivotních poměrů bylo místním chudým přispíváno na pořízení nového oblečení, na nájemné a pohřebné. 3.2.1.3. Fond dřeva pro chudé Dalším fondem otevřené chudinské péče byl tzv. Fond dřeva pro chudé (Armenholzfond), který si však na svou činnost musel zajišťovat finance sám. Z peněz fondu bylo nakupováno palivové dříví, které bylo v zimním období rozdělováno za nízkou cenu chudým, kteří byli zapsáni do chudinského katastru. Tento fond měl své kořeny na počátku 19. století, kdy byl zaloţen purkmistrem J. J. Schösslerem. Další informace o fungování tohoto fondu byly zpracovány aţ ve zprávách Úřadu starosty pro správní období 1866-1868.83 V kapitole o chudinské péči bylo k tomuto fondu uvedeno, ţe se v prosinci roku 1868 musela zvýšit cena jedné porce palivového dříví z důvodu celkového zdraţení dřeva z 8,5 krejcaru na 10 krejcarů. Hned v dalším tříletém období se cena sníţila na 8 krejcarů. Hlavním zdrojem příjmů fondu byl prodej novoročních přání v ceně jednoho aţ dvou krejcarů. Jako poděkování za podporu tohoto fondu byly kaţdoročně uvedeny v Troppauer Zeitung jmenné seznamy měšťanů, kteří si novoroční přání koupili a přispěli tak na činnost Fondu dřeva pro chudé. V roce 1886, kdy byla prodána přání za 637 zl., přispělo tímto způsobem přes 400 dárců. Na tento účel přispěl kaţdý, kdo ve městě něco znamenal. Poděkování v novinách tak mohlo být důvodem, proč na Fond dřeva pro chudé přispět, i kdyţ jen symbolickou částkou. Průměrná výše příspěvku činila 1,57 zl. na osobu. Nejštědřejším dárcem byl zemský president Olivier markýz de Bacquehem, který v prospěch fondu daroval 10 zl. Z měšťanstva dal stejnou částku výrobce likérů Wilhelm Grauer. Obec kaţdoročně fondu darovala z městských lesů šest sáhů dřeva. Celkově bylo rozdělováno přes 100 sáhů dřeva. Podle údajů ve zprávách Úřadu starosty byl jeden sáh dřeva rozdělen na 30 dílů, které se prodávaly za cenu 8 krejcarů za díl. Cenově zvýhodněné dřevo bylo určenou ale pouze pro ty chudé, kteří byli zapsáni v seznamu chudinského institutu. V zimním období 1872/1873 bylo rozděleno 116,5 sáhů dřeva na 3 468 dílů. Podle aktuálních cen dříví se sáh tvrdého dřeva prodával za 13 zl., sáh měkkého dřeva za 8 zl.84 Na přelomu let 1874/1875 bylo rozděleno dosud nejvíc porcí dřeva. Z 109,5 sáhu bylo uděláno 3 489 dávek. V zimě 1877/1878 bylo 356 m2 rozděleno na 3 806 dílů. V roce 1876 se opět zvýšila cena dřeva. Jeden díl nyní stál
83
Verwaltungsbericht für die Zeit vom 1. Jänner 1866 bis Ende Dezember 1868. Opava (nedatováno). Opavský týdenník z února 1871. Ceny dřeva v prosinci 1870 činily 11 zl. za sáh tvrdého dřeva, za 8,5 zl. bylo moţné koupit sáh měkkého dřeva. O pět let později stál sáh tvrdého dřeva 13,5 zl., sáh měkkého dřeva 11 zl. Opavský týdenník z prosince 1870, resp. prosince 1875. 84
38
10 krejcarů. V případě, ţe fond nezískal dostatek financí z prodeje novoročních přání ani z peněz za prodané dřevo, byly potřebné finance čerpány ze zůstatku nadačního jmění. V letech 1879-1883 byl cíl fondu, tedy opatřit chudým levné palivové dříví, splněn pouze z malé části. Důvodem bylo pouţívání výhřevnějšího uhlí. Nezanedbatelný podíl na krizi fondu mělo také neustálé zvyšování počtu obyvatel města a s tím v přímé úměrnosti související přírůstek chudého obyvatelstva. V tomto období bylo chudým průměrně za zimní období rozděleno 4 000 dílů dřeva v ceně 10 krejcarů za jednu porci. Z pohledu starosty Moritze Rossyho šlo o velmi malou pomoc. Zvaţoval proto moţnost, zda by nebylo lepší fond zrušit a jeho jmění, které činilo přibliţně 300 zl., připojit k městskému chudinskému fondu. Fond dřeva pro chudé nakonec zrušen nebyl. Přizpůsobil se novým podmínkám. Od roku 1892 bylo místo dříví rozdělováno černé uhlí. Po zbývající období byl fond jedním z hlavních nástrojů otevřené chudinské péče, který však svou pomoc nabízel pouze v zimních měsících. 3.2.1.4. Sirotčí nadace V první polovině 60. let byla v rámci všeobecné reorganizace chudinské péče upravena také sirotčí nadace, která existovala jiţ v době předbřeznové. V letech 1861-1914 fungovala bez podstatnějších změn. Pod vrchním dohledem zemské vlády ji spravovala obecní rada, která rozhodovala o přiznání či nepřiznání podpory dítěti. V otázce financování svých záměrů musela být tato nadace zcela soběstačná. A také byla. Kaţdoroční příjmy, které bez problémů pokryly výdaje, měla zajištěné z velké části úroky nadačního majetku. V roce 1865 činilo základní jmění nadace 38 166 zl. a roční úrok 1 427 zl. V roce 1883 dosahoval nadační majetek výše přibliţně 31 000 zl. Pokud byl celý rok podporován plný počet dětí, měly být maximální výdaje ve výši 1 350 zl. Ze zpráv o hospodaření fondu pro léta 1879-1883 vyplývá, ţe na podpory byla vydaná částka menší neţ 1 350 zl.85 Novým cílem sirotčí nadace byla podpora nejen sirotků, ale také chudých dětí. Rodiče a pěstouni, kteří dostávali podporu tímto způsobem, automaticky ztratili nárok na další příspěvek ze zemských či obecních prostředků. V letech 1861-1865 bylo z nadačního jmění roční částkou 30 zl. podporováno 40 dětí. V období 1872-1875 byl roční finanční příspěvek rozlišen na 24 zl., které byly určeny na stravování dítěte, a 6 zl., za které mělo být dítěti nakoupeno potřebné ošacení. I pro tuto chudinskou instituci byla obecní samosprávou stanovena zvláštní inspekce, která dohlíţela na její správný chod. Inspekce byla zároveň kontrolním orgánem pěstounů a chudých rodičů. Návštěvami v jejich domácnostech kontrolovala, zda poskytují svým svěřencům dostatečnou péči a výchovu. Inspekce sirotčí nadace se skládala ze starosty, dvou zástupců obecní rady, představitelů opavských farností a inspektora chudinské inspekce. 85
Die Gemeinde-Verwaltung der österr.-shlesischen Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1879-1883. Bericht des Bürgermeisters Dr. Moritz Rossy. Troppau 1885, s. 71-72.
39
O místa v sirotčí nadaci byl po celé zkoumané období velký zájem. Ţádné uvolněné místo nebylo dlouho prázdné. V roce 1866 byl nárok na roční podporu udělen třem chlapcům a třem dívkám, v roce 1867 se znovu zaplňovala pouze dvě místa a v roce 1868 byla ţádost o podporu kladně vyřízena jednomu chlapci a čtyřem dívkám. Na konci roku 1868 bylo v nadační péči celkem 22 chlapců a 23 dívek, coţ znamenalo překročení stanoveného limitu o pět dětí. Tento nadlimitní počet byl běţný, proto bylo v polovině 70. let původní maximální mnoţství zaopatřovaných zvýšeno na 45 dětí. Přednost v přijetí do sirotčí nadace měly děti zcela osiřelé a opravdu chudé. Aţ pak byli přijímáni částeční sirotci, nakonec děti, které sice vyrůstaly v úplné rodině, ale jejich rodiče jim kvůli chudobě, početné rodině či nemoci nebyli schopni zajistit adekvátní péči. Děti zařazené do péče sirotčí nadace měly právo na bezplatnou školní výuku, bezplatné ošetření lékařem v případě nemoci, bezplatné poskytnutí léků a učebnic. V případě úmrtí byl z fondu nadace hrazen pohřeb. Podpora byla dětem poskytována obvykle do 15-ti let. V případě, ţe se jejich situace zlepšila, byla jim podpora zrušena. Byly však také opačné případy, kdy byla finanční podpora prodlouţena aţ o tři roky, ačkoli dítě dosáhlo stanoveného věku. Byly to hlavně případy, kdy dítě zaostávalo fyzicky i mentálně. 3.2.2. Instituce uzavřené chudinské péče Pokud mluvíme o institucích uzavřené chudinské péče, máme na mysli taková zařízení, která poskytovala celkové zaopatření svým chovancům v rámci dobročinných ústavů. To, ţe o nich informovaly zprávy Úřadu starosty, znamenalo, ţe na jejich provozu mělo určitý podíl město. To buď hradilo celkový provoz ústavu, nebo vypomáhalo v otázce poskytování nemovitostí. V Opavě byly hlavními institucemi uzavřené chudinské péče městský chorobinec (Siechenanstalt) a záchranný ústav pro děti (Retungsanstalt für verwahrloste und verlassene Kinder). Tyto dva ústavy byly obecními institucemi, coţ znamenalo, ţe byly v podstatě neziskové. Proto byly kompletně financovány z obecní pokladny. Uzavřenou péči poskytovaly také špitály, které měly ve městě starší tradici neţ výše zmíněná zařízení. V Opavě šlo o špitály sv. Josefa, sv. Barbory a sv. Vavřince, které byly spojeny v jedno zařízení. Jejich kapacita byla omezená a poznamenaná bojem s nedostatkem financí. Poslední institucí, která doplňovala chudinskou péči, byl původně soukromý špitál, který v 18. století zaloţil Pino von Friedenthal, člen rodiny obchodníků s nemovitostmi. Špitál fungoval i přes finanční potíţe aţ do konce zkoumaného období, kdy se staral o šest muţů.
40
3.2.2.1. Chorobinec Chudinská péče se tradičně orientovala na péči o staré a nemohoucí lidi. Institucí, která byla nevýdělečná a spadala plně do kompetence města, byl chorobinec. Jeho počátky sahají do roku 1852, kdy odkaz hraběte Sobka inspiroval obecní samosprávu k vytvoření takového ústavu, který by zajistil péči potřebným. Pro obec bylo nezanedbatelným důvodem, proč zřídit specializovaný ústav pro zaopatření dlouhodobě nemocných a starých práce neschopných lidí, to, ţe jejich pobyt v nemocnici vycházel obecní pokladnu velice draho. V zařízení byla poskytnuta strava a potřebné ošacení zcela práce neschopným místním chudým bez jakékoliv jiné podpory. Znamenalo to, ţe do chorobince mohly být přijaty takové osoby, které nepobíraly chudinské podpory z chudinského fondu ani od soukromých dobrodinců. Ústav zajišťoval celkové zaopatření osob, tedy jejich hygienu či lékařskou péči, kterou měl na starost městský fyzik. V chorobinci byla kromě nemocí typických pro vysoký věk pestrá škála dalších onemocnění. Kromě celkové sešlosti, slabomyslnosti a slepoty se zde objevovala také tuberkulóza, ochrnutí, rakovina apod. Chorobinec fungující v 50. letech 19. století měl kapacitu pouze pro 5 muţů a 5 ţen. V rámci první reorganizace chudinské péče na konci roku 1862 byl chorobinec prohlášen obecní institucí. Jeho nová kapacita byla stanovena na 20 osob, které měly být rozděleny do dvou oddělení podle pohlaví. V období 1866-1868 bylo v chorobinci umístěno více osob, neţ dovolovaly prostory. V této době tvořilo jeho osazenstvo 10 muţů a 17 ţen. V listopadu roku 1867 bylo schváleno rozšíření chorobince o jednu místnost. Tak se aspoň částečně vyřešil problém chybějícího prostoru. Potvrzuje se tak, ţe existoval nedostatek kapacit pro umístění potřebných, ale k řešení, které by se snaţilo problém řešit v dlouhodobějším horizontu, zatím nebylo přikročeno. V období let 1869-1872 byl obecní radou projednáván nevhodný stav budovy, stejně jako její malá kapacita. Tento stálý problém byl způsoben nařízením, ţe do chorobince museli být dočasně přijímáni kromě místních také cizí staří a práce neschopní lidé, kteří byli posléze převezeni do svých domovských obcí. Po pěti letech od prvních zásahů do kapacitní dispozice ústavu byla stavba nové budovy, která by odpovídala všem potřebám zařízení, nevyhnutelná. Jako vhodné místo pro novostavbu byla po četných peripetiích vybrána parcela za městským tesařským dvorem na okraji Hradeckého předměstí, na místě dnešní základní školy na Otické ulici (Ottendorfergasse). Chorobinec tak byl jako první ústav chudinské péče přemístěn z centra do okrajové části města. Podle zprávy městského stavebního úřadu disponovala nová budova pěti nemocničními pokoji, bytem domovníka, kuchyní, spíţí, pokojem pro sluţebnou, prádelnou, koupelnou, márnicí, ordinací a šesti prostornými pokoji pro 36 osob, jejichţ počet
41
mohl být navýšen aţ na 50 chovanců.86 V ideálním stavu tak byly pokoje obsazeny šesti chovanci, coţ bylo jistě pokrokem proti minulému uspořádání, kdy byli chovanci chorobince umístěni ve dvou místnostech podle pohlaví. I kdyţ byla stavba nového chudobince dokončena v roce 1872, muselo se s otevřením budovy pro určený účel rok počkat. Důvodem byla přestavba radnice z roku 1580, která jiţ dostatečně nereprezentovala hlavní město země.87 Do nových prostor proto byly na rok přestěhovány kanceláře Úřadu starosty. Slavnostní předání budovy svému primárnímu účelu se konalo na podzim roku 1873. Podle údajů uvedených ve zprávách Úřadu starosty pro léta 1866-1868, bylo na konci tohoto období zaopatřováno 10 muţů a 17 ţen. Na počátku 70. let bylo v chorobinci umístěno 6 muţů a 10 ţen. Od roku 1873, tedy od otevření nové ústavní budovy, jsou k dispozici přesnější údaje o početním stavu chovanců městského chorobince (Tab. 7), které byly převzaty ze zpráv Úřadu starosty pro léta 1872-1875 a 1876-1878.88 Tab. 7: Pohyb osob v městském chorobinci v letech 1873-187889
Rok 1873 1874 1875 1876 1877 1878
z minulého roku nově celkem propuštěno zemřelo zůstalo přijato 15 34 1 6 19 13 30 5 2 17 17 44 4 11 27 8 37 4 5 29 22 50 3 10 28 20 57 4 10 37
Pro léta 1879-1883 byl zpracován počet chovanců chorobince přehlednějším způsobem. Z níţe uvedené tabulky (Tab. 8) vyplývá, ţe ačkoli byla nová budova stavěna pro 36 osob, byl chorobinec na počátku 80. let 19. století obsazen do jeho maximální moţné kapacity 50 chovanců.
86
Popis budovy byl uveden v části o činnosti městského stavebního úřadu ve zprávách Úřadu starosty pro léta 1869 aţ 1872. 87 Gebauer, J.: Purkmistři města Opavy, s. 45. 88 Verwaltungsbericht des Gemeinderathes und Bürgermeisteramtes der Landeshauptstadt Troppau für die Zeit von 1. Juli 1872 bis Ende Dezember 1875. Troppau 1879. Verwaltungs-Bericht des Gemeinderathes und Bürgermeisteramtes der Landeshauptstadt Troppau für die Zeit von 1. Jänner 1876 bis Ende Dezember 1878. Troppau 1879. 89 K podobě tabulek převzatých ze zpráv Úřadu starosty je nutné poznamenat, ţe sloupec s celkovým počtem chovanců vypovídá o celkovém počtu osob, které byly během roku přijaty do chorobince. Větší výpovědní hodnotu dle mého názoru má počet chovanců na konci jednotlivých let, který vypovídá více o obsazenosti ústavních míst.
42
Tab. 8: Počet chovanců v městském chorobinci v letech 1879-1883
1879 1880 1881 1882 1883 42 40 50 50 49 stav k 1. lednu 32 26 25 16 přírůstek do 31. prosince 25 úbytek během roku 27 22 26 26 14 propuštěním či úmrtím stav na konci roku 40 50 50 49 51 Novou budovu městského chudobince spravoval správce, který zde měl zajištěné bezplatné bydlení, osvětlení i vytápění. Pečovatelky o chovance chorobince dostávaly na začátku 70. let za svou práci pouze 4 zlaté měsíčně. Z důvodu nedostatku personálu a stále přibývající práce byl brzy jejich plat zvýšen na 8 zl. měsíčně. Hlavní správce chorobince byl do srpna 1891 vyplácen částkou 14 zl. měsíčně. Od srpna 1891 mu byl zvýšen plat na 200 zl. ročně. Pro léta 1884-1895 byly údaje o činnosti chorobince uvedené ve zprávách Úřadu starosty zase o něco podrobnější. Z hospodaření ústavu je patrné, ţe nejvíce peněz bylo vynaloţeno na stravu a ošacení. V kaţdém roce uvedeného období překročila suma takto vynaloţených peněz 5 500 zl. Výdaje v těchto dvanácti letech činily průměrně 7 342 zl. Následující graf shrnuje počty osob, kterým byla v letech 1884-1895 poskytnuta v městském chorobinci péče. Podrobná tabulka informující o počtech chovanců v chorobinci je zařazena v přílohách této práce jako Příloha 1. Graf 5: Počet mužů a žen v městském chorobinci v letech 1884-1894
100 80
73
77
66
63
64
61
60 40 20 0 1884
1886
1888
muži
1890 ženy
1892
1894
celkem
Dohled nad tímto zařízením vykonával coby čestný úřad městský fyzik, inspektor chudinského ústavu a dva pro tento účel jmenovaní obecní radní. V letech 1861-1865 byli jako zástupci obecní rady zvoleni pekař Florian Krömer a soukromník Josef Springer. V 70. letech 19. století stál v čele inspekce chorobince soukromník Karl Jonscher, Florian Krömer a majitel domu Florian Weinmann. V roce 1885 byla zvolena nová inspekce chorobince, v jejímţ čele stál obecní radní hostinský Josef Wolschek, pekař Ferdinand Flögel a úředník Ferdinand Mader, který byl na přelomu let 1888 a 1889 nahrazen nově zvoleným výrobcem provazů Karlem Opleschem. V roce
43
1892 stál v čele inspekce chorobince předseda chudinské komise Ferdinand Flögel, švec Josef Beyer a Ferdinand Mader. Od roku 1876 byly hlavní rozhodovací pravomoci o přijetí a propuštění z chorobince delegovány na Úřad starosty. Na rozdíl od chudinského fondu měl chorobinec minimální příjmy, které nepřesáhly 400 zl. ročně. Ani vlastní nadace nebyla dostatečně velká na to, aby pokryla veškeré výdaje. Obnášela kapitál ve výši pouhých 410 zl., coţ bylo v porovnání s jinými nadacemi málo. Proto musela na fungování chorobince velkou měrou přispívat obec, jejíţ podpora čítala kaţdoročně přibliţně 3 000 zl. Výdaje ústavu spolu s počtem potřebných postupně stoupaly, coţ se nedalo říct o příjmech. V roce 1879 byl příjem chorobince pouze 286 zl., ale výdaje téměř 6 380 zl.
3.2.2.2. Záchranný ústav pro zanedbané a opuštěné děti Vznik takového zařízení, které by poskytovalo správnou mravní výchovu ohroţeným dětem, byl podporován vládou na základě petice spolku štýrských učitelů. Učitelé vyzývali k takové reorganizaci jiţ existujících zařízení, aby zde našlo potřebné zázemí co moţná nejvíce dětí, které byly ve svém domovském prostředí vystaveny negativním vlivům. U těchto dětí hrozilo, ţe propadnou „zanedbání a zpustlosti.“ Tyto snahy v podstatě znamenaly preventivní opatření, která měla zabránit rozšiřování chudých vrstev dětmi, kterým nebyl v rodinném prostředí dán příklad spořádaného ţivota. Podle obecného společenského pohledu na chudobu, která šla často ruku v ruce s nezákonnou činností, mělo jít zároveň o prevenci kriminality. O existenci záchranného ústavu byla zmínka jiţ v přehledech o vydaných almuţnách pro období od 1. listopadu 1852 do 31. října 1853.90 Ústav byl v roce 1863 v rámci reorganizace chudinské péče prohlášen obecní institucí. Finanční moţnosti Opavy ale neumoţnily, aby byl ústav projektován pro velký počet dětí, jak bylo všeobecně poţadováno. V kritériích pro přijímání do ústavu bylo aspoň učiněno opatření, které bralo ohled na děti s domovskou příslušností v Opavě. Zemská vláda rovněţ zvaţovala výstavbu obdobného ústavu ze zemských prostředků. Podle statistických průzkumů to však aţ do 90. letech nebylo pokládáno za nutné. Záchranný ústav byl dobročinnou institucí, která byla plně financována z obecní pokladny. V 70. letech bylo na provoz ústavu vydáno z obecních financí průměrně 1 700 zl. V roce 1883 to bylo jiţ necelých 4 450 zl. V období 1885-1894 bylo na celkový provoz ústavu z městské pokladny dopláceno průměrně 5 515 zl. Narůstající výdaje byly dány nejen rostoucím počtem chovanců, ale také povolením obecní rady k pořízení odpovídajícího ošacení. Nejvíce peněz bylo tradičně potřeba na jídlo a oblečení sirotků. Na přelomu 70. a 80. let činila tato částka průměrně 3 911 zl. Hlavním důvodem navýšení výdajů však bylo rozdělení chlapecké a dívčí části do dvou různých budov v roce 1883. Chlapci zůstali v pronajatých špitálních prostorách na Rybím trhu, 90
Ausweis über das bei dem Armen-Institute der Hauptstadt Troppau vom 1. November 1852 bis 31. Oktober 1853 eingebrachte und zur Verteilung an die Armen verwendete Almosen. Troppau 1854.
44
pro dívky byl pronajat a upraven prostor v Kasserngasse. V důsledku rozdělení ústavu se značně zvýšily výdaje na bydlení a údrţbu pronajatých prostor. V roce 1882, tedy v době, kdy byli chlapci i dívky v jedné budově, bylo za údrţbu ústavu zaplaceno pouze 84 zl., rok poté tato částka dosahovala 245 zl. Ze stejného důvodu se zvýšily výdaje za vodu, které byly o 160 % vyšší. Ačkoliv měšťané ve svých posledních vůlích poukazovali různé sumy ve prospěch tohoto ústavu, jako např. prodavačka tabáku Franziska Platzatka, která odkázala nezanedbatelnou částku 400 zl., bylo spíše výjimkou, aby se tímto způsobem sešla vyšší suma. Částka za zaopatření jednoho dítěte byla stejně jako v dalších obecních ústavech zvýšena od ledna roku 1871. Za chlapce bylo místo 18 krejcarů poţadováno 20, poplatek za dívky se zvýšil o 2 krejcary na 8 krejcarů. Další zvýšení poplatku nastalo v červenci roku 1873. Jeden den péče o chlapce byl vyčíslen na 24 krejcarů, zaopatření dívky bylo o polovinu levnější. Tento rozdíl byl způsoben spoluprací záchranného ústavu se sestrami řádu německých rytířů, které obstarávaly přípravu poledního jídla a jeho rozdělování dívkám. O přijetí či nepřijetí do záchranného ústavu rozhodovala obecní rada. Děti byly v ústavu ubytovány, stravovány, šaceny, vzdělávány a vedeny k poctivému řemeslu pod přísným dohledem, který je měl uchránit od mravního zkaţení. Zůstávaly v něm do doby, neţ byly způsobilé k samostatnému ţití. V praxi to znamenalo přibliţně do 14-ti let, kdy byly přijaty do učení či do sluţby, kde za ně zodpovědnost převzal mistr nebo zaměstnavatel. Děti mohly ústav opustit i dříve, a to v případě, ţe se dítěte ujal příbuzný, nebo jiný důvěryhodný člověk, který byl ochoten starat se o dítě v domácí péči. Záchranný ústav byl rozdělen do dvou oddělení podle pohlaví, kde na dítě dohlíţeli opatrovník a opatrovnice. Vrchní dohled nad ústavem měli dva obecní radní, městský lékař a chudinský inspektor. V roce 1865 bylo v záchranném ústavu umístěno a zaopatřováno celkem 20 dětí – 13 chlapců a 7 dívek. Vymezené místo pro ohroţené a zanedbané děti stejně jako v dalších ústavech chudinské péče přestalo brzy stačit. Z grafického znázornění (Graf 6) vyplývá početní nárůst dětí, které byly přijaty do záchranného ústavu v letech 1872-1883.
45
Graf 6: Počet dětí v Záchranném ústavu pro zanedbané a opuštěné děti v letech 1872 až 1883
50
38 39
40
28 31 29 24 26
30 20 10
16
10
17 14 16
18 72 18 73 18 74 18 75 18 76 18 77 18 78 18 79 18 80 18 81 18 82 18 83
0
počet dětí
Aţ v roce 1882 bylo kvůli stále rostoucímu počtu dětí rozhodnuto o rozšíření ústavu. O rok později bylo schváleno rozdělení stávajícího ústavu na chlapecké a dívčí oddělení. Jak bylo uvedeno výše, rozdělení ústavu bylo pro město velice nevýhodné, protoţe se značně zvýšily výdaje za provoz chlapeckého a dívčího oddělení. Starosta Moritz Rossy proto apeloval na obecní radu, aby schválila další reorganizaci stávajícího záchranného ústavu. Ve městě měl vzniknout samostatný ústav pro osiřelé děti, tedy klasický sirotčinec, a záchranný ústav pro zanedbané a zkaţené děti, který měla zřídit zemská vláda. Tímto krokem měly být odděleny děti vyrůstající v nevhodném rodinném prostředí od zatím bezproblémových sirotků. Tento záměr byl obecní radou schválen. Jiţ v roce 1883 byla na schůzi obecní rady projednávána stavba nové budovy sirotčince. Byť byla v září roku 1888 u příleţitosti 40. výročí vlády císaře Františka Josefa I. stavba sirotčince schválena, samotná výstavba začala aţ v roce 1891. Dívky a chlapci tak zůstali v pronajatých prostorách aţ do roku 1892. Otázka rozdělení ústavu na sirotčinec a záchranný ústav byla řešena také v novinách, kde byl v roce 1886 vydán článek,91 který umoţňuje nahlédnout do problematiky péče o chudé děti očima opavského měšťana. Na rozdíl od Ostravska nebyly v opavském prostředí články reflektující sociální problémy běţné, ale reorganizace záchranného ústavu byla zřejmě v širokých kruzích opavského obyvatelstva hodně diskutována. Komentář v novinách apeluje na vyřešení otázky péče problémových dětí. Pravděpodobně šlo o reakci na nerozhodnost zemské vlády vybudovat vlastní ústav pro ohroţené děti a usnesení opavské obecní samosprávy, která se rozhodla neposkytovat v obecním ústavu péči mravně zanedbaným dětem. Autor článku obhajoval zamýšlenou reorganizaci záchranného ústavu a upozorňoval na to, ţe v kaţdé době existují děti, které nedostanou od svých rodičů potřebnou výchovu k mravnosti. Podle jejich vzoru jsou vedeny k zahálčivosti, potulce a ţebrotě. Péči potřebují také ty děti, jejichţ výchova byla poznamenána lehkomyslností, slabostí a hloupostí 91
Troppauer Zeitung ze dne 27. ledna 1886.
46
rodičů. Nakonec autor nezapomněl na ty děti, které vlivem nešťastných událostí výchovu neměly. Z textu vyplývá, ţe právě o tyto děti by mělo být postaráno, coţ mělo eliminovat pozdější zvyšování osob zařazených do chudinského katastru. Podle způsobu výchovy byly ohroţené děti autorem rozděleny do tří kategorií. Do první skupiny patřily děti tuláků, ţebráků, potulných komediantů a jiných kočovných „umělců“ a děti rodičů, kteří se často stěhovali za prací. Podobný způsob ţivota a obţivy přebíraly hlavně děti ţebráků a tím nebyly daleko od dráhy zločinců. Do druhé skupiny byly zařazeny děti vychovávané opičí láskou nebo přílišnou přísností. Autor upozorňoval na to, ţe takové děti jsou ve všech společenských třídách, tedy i v lepší měšťanské společnosti. Třetí kategorie zahrnovala děti práce neschopných chudých, sirotky po chudých rodičích, nemanţelské děti slouţících, zločinců a vězňů. Zajímavé však je, ţe zde autor článku zařadil také děti dělníků v továrnách. Tito rodiče následkem pracovních podmínek nemohli poskytnout svým potomkům potřebnou výchovu. V době, kdy rostl počet malých i velkých továren, rostl také počet takovýchto dětí. Autor zde vyjadřuje obavu z jejich ovlivnění myšlenkami „socialistického a komunistického šílenství.“ Hlavním důvodem, proč se starat o tyto děti, bylo to, aby byly myšlenky rodičů potlačeny a aby se nevytvářela větší vrstva proletariátu, která by ohroţovala řád a pořádek společnosti. Autor článku vyjadřuje svůj strach před proletariátem, který mohl ohrozit společenské i majetkové poměry ve městě. Z článku tak vyplývá zřejmě nikoliv ojedinělý názor na to, proč se zajímat o sociální otázky. Apel autora je zcela jasný: „Společnost by se měla zajímat o hrozící nebezpečí a věnovat pozornost nejen dětem dělníků, ale všem dětem, z jejichž nedostatečné výchovy může vzejít obecná škodlivost.“ V březnu roku 1886 se noviny vrátily k otázce reorganizace záchranného ústavu. Slezský zemský sněm se usnesl na zřízení vlastního ústavu pro mravně zanedbané děti, který byl zřízen v roce 1893 v Albrechticích a fungoval zde i v meziválečném období,92 a finanční podpoře opavského sirotčince.93 V roce 1891 se začal stavět nový městský sirotčinec, který by konečně vyhověl všem potřebám rostoucího počtu dětí. Vhodné stavební místo bylo vybráno na Rossygasse,94 dnešní Mírové ulici, které poskytovalo dostatek prostoru také pro venkovní zázemí sirotčince (Příloha 12).95 Základní kámen byl poloţen 7. září 1891 a za necelý rok, 17. srpna 1892, byla budova slavnostně otevřena. Stavitelem rychle postupující stavby byl Julius Lundwall.
92
Slovník veřejného práva československého I., s. 450. Troppauer Zeitung ze dne 17. března 1886. 94 Gebauer, J.: Purkmistři města Opavy, s. 33-35. Ulice byla za funkčního období Morize Rossyho pojmenována po jeho otci, starostovi města v letech 1837-1856, který se zaslouţil o vznik dobročinných ústavů. 95 Výřez z mapy z roku 1938 zachycuje venkovní zázemí městského chudobince na Fischergasse a sirotčince na Rossygasse, které je na mapě označeno modrou barvou. Magistrát města Opavy, archiv odboru výstavby, Realbesitz der Stadt Troppau 1938. 93
47
Nová budova byla jednoposchoďová a zcela podsklepená. Byla provedena v cihlové podobě, v jaké se ostatně zachovala dodnes (Příloha 13, 14).96 Budova byla osově rozdělena na chlapeckou a dívčí část. Dále se v novostavbě počítalo s byty pro opatrovníka a opatrovnici dětí. Nad vchodem byla místnost určená pro potřeby inspekce sirotčince, která dohlíţela na chod ústavu. Inspekce se skládala z chudinského inspektora, dvou obecních radních a městského lékaře. Kaţdé oddělení mělo odpovídající sanitární prostory, jídelna slouţila zároveň jako herna. Budova byla koncipována pro 30 chlapců a 30 dívek, ale v případě potřeby měla být snadno rozšiřitelná, aniţ by děti musely opouštět budovu. Chovanci na kaţdém oddělení spali ve třech loţnicích, dvě měly 12 lůţek, třetí byla určena pro šest dětí. V novostavbě se nacházely také dva pokoje pro nemocné sirotky. Pokud bylo v případě městského chorobince konstatováno, ţe byl situován na okraj městské zástavby, to samé platí také pro novostavbu sirotčince. Nacházela se za hospodářským dvorem města i řádu německých rytířů, ale v blízkosti rychle se rozvíjející úřednické čtvrti Jaktařského předměstí. U příleţitosti oslav výročí vlády císaře byl ústav přejmenován na Sirotčinec císaře Františka Josefa (Kaiser Franz Josef Waisenhaus). S tímto pojmenováním byl spojen poţadavek, aby bylo vše odvedeno ve výborné kvalitě, protoţe zařízení nesoucí jméno císaře nesmělo dělat ostudu. Pro stavbu nové budovy byl zřízen zvláštní fond. Celkové výdaje nakonec činily 36 000 zl. Dvě třetiny částky byly uhrazeny z fondu pro stavbu sirotčince, zbytek poskytla formou půjčky opavská spořitelna. S otevřením nové budovy se změnily některé organizační pokyny. Chlapci mohli být v sirotčinci do 14-ti let, dívky o rok déle. Po dosaţení stanoveného věku jim byla nalezena sluţba, popř. mohli jít do učení. Opatrovníkem chlapců byl Ferdinand Baller, který v sirotčinci pracoval aţ do své smrti v roce 1895. Do března následujícího roku převzala jeho místo vdova Mathilda Ballerová. Dívčí oddělení měla na starosti od dubna 1884 Aurelie Zipris. Následující graf shrnuje na základě údajů ze zpráv Úřadu starosty počty chlapců a dívek, které byly umístěny v sirotčinci v letech 1884-1894.97
96
Obrázek a plán budovy (Příloha 13) převzaty z Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1884 bis einschließlich 1895. Troppau 1902, s. 241. 97 Podrobnější přehled je na základě dat uveřejněných ve zprávách Úřadu starosty pro léta 1884-1895 uveden jako Příloha 3.
48
Graf 7: Počet chlapců a dívek v městském sirotčinci v letech 1884-1895
45
39
37
40 35 30
26
25 20 15
34
31
29
26
24
21 1516
15 11
18
13
13
16
8
10 5 0 1884
1886
1888 chlapci
1890 děvčata
1892
1894
celkem
3.2.2.3. Měšťanský a Friedenthalův špitál Měšťanský špitál, který pro potřeby obecní agendy vznikl sjednocením jiţ v době předbřeznové existujících špitálů sv. Josefa, sv. Barbory a sv. Vavřince, a Friedenthalův špitál byly dvě různé instituce, které neměly společné finance ani prostory. Přesto je uvádím společně, protoţe měly stejný účel a podobné podmínky fungování. Po celé sledované období se nacházely blízko sebe, aţ jim byl na počátku 20. století v katastru Hradeckého předměstí vystavěn dvojdům. Obecní samospráva dohlíţela na nadační fondy, ze kterých byly čerpány potřebné finance pro provoz těchto dobročinných ústavů. Schvalovala také počty míst, jejich redukci či rozšíření podle finančního zůstatku nadačního kapitálu. Měšťanského špitál sídlil od 50. let v domě č. p. 192 na Rybím trhu. Pro fungování sjednocených špitálů existoval nadační fond s majetkem 16 700 zl. a ročním úrokovým výnosem 940 zl., který dokázal pokrýt nejen náklady na provoz, ale také mimořádné výdaje. Postupem času přestávala budova měšťanského špitálu vyhovovat a náklady na provoz a údrţbu se rychle zvyšovaly. Denní zaopatřovací poplatek pro chovance špitálu byl stanoven na 16 krejcarů. Postupem času se musel zdraţovat. Poprvé v lednu roku 1871, kdy byl na základě rozhodnutí obecní samosprávy zvýšen na 22 krejcarů. Další zvýšení poplatku za péči nastalo stejně jako v ostatních městských chudinských ústavech v polovině roku 1873, kdy byl zvýšen na 30 krejcarů. Chovanci, kteří si mohli tento poplatek dovolit platit, platili, za místní, kteří toho nebyli schopni, byly poplatky hrazeny obcí. Sjednocené špitály mohly poskytovat péči poměrně malému počtu potřebných. V roce 1865 bylo ve špitálech pečováno o šest muţů a šest ţen. Stejně jako v případě chorobince lze předpokládat, ţe tyto moţnosti neodpovídaly potřebám o zaopatření starých a chudých obyvatel rostoucího města. Na konci 60. let bylo vedení špitálu nařízeno zavedení evidenční knihy, která
49
by zachycovala pohyb almuţníků, majetek nadačního fondu a další důleţití změny v chodu špitálu. Z těchto údajů vyplývá, ţe počet almuţníků ve špitálu byl z důvodů prostorových i finančních stabilní a nezvyšoval se. V 70. letech zde bylo zaopatřováno 11 osob. Omezené prostory nedovolily pobyt více neţ 13 potřebným. Pokud se nějaké místo uvolnilo, rychle bylo zaplněno.98 Oficiální označení druhého z městem spravovaných špitálů byl špitál u sv. Kříţe. Více se však vţil název podle jména zakladatele, kterým byl Johann Anton Josef Pino von Friedenthal. Dynastie Pino von Friedenthal byla úspěšná v oblasti obchodování s nemovitostmi. Počátky zařízení sahají do roku 1765, kdy byla vyplněna poslední vůle zakladatele. Jednalo se tedy o zařízení, které vzniklo ze soukromé dobročinné iniciativy na základě charitativního legátu. Zakladatel ve svých nadačních podmínkách určil počet starých a bohabojných Opavanů, kterým měl být ve špitále poskytnut azyl. Podle finančních moţností nadačního fondu to znamenalo zaopatření 12 osob. Pino von Friedenthal dokonce vytvořil podrobný domácí řád, který specifikoval rozsah poskytované péče, práva a povinnosti ošetřovaných, který byl dodrţován i sto let po zaloţení zařízení. V provozu špitálu se na počátku 19. století projevily vlivy ekonomických změn, hlavně finančních patentů z roku 1811. Svůj vliv mělo také zdraţování všech ţivotních potřeb. V důsledku těchto aspektů musel být v první polovině 19. století sníţen počet almuţníků na pouhé dva. Vlivem zlepšující se situace bylo v roce 1874 obecní radou schváleno obnovení jednoho místa. O rok později byl celkový počet míst zvýšen na čtyři osoby. Denní poplatek za základní péči o almuţníky činil 30 krejcarů. V 90. letech byl stanoven na 35 krejcarů. Od 90. let byl počet osob, které byly ve špitálu zaopatřeny, dlouhodobě stanoven na sedm. Vrchní dohled nad špitálem měl starosta a kurátor zvolený obecní radou. Kurátorem byl i po odchodu z funkce obecního radního Karl Jonscher, který byl dlouholetým inspektorem chudinského institutu. Po jeho smrti se kurátorem stal v chudinské péči neméně angaţovaný Ferdinand Flögel, který byl hlavním iniciátorem reorganizace chudinské péče v roce 1894. Stejně jako sjednocené špitály, také Friedenthalův špitál si musel na svou činnost zajistit peníze z vlastního kapitálu. Podstatným zdrojem příjmů nadačního fondu špitálu bylo nájemné z domu č. 193 na Rybím trhu, kde v 70. letech bydlel např. zemský advokát a starosta města v letech 1886-1887 Emil Rodler.99 V jeho prostorách bylo do vzniku nové budovy sirotčince v roce 1892 umístěno také chlapecké oddělení záchranného ústavu.
98
Podrobný stav vytíţenosti sjednocených špitálů pro léta 1884-1910 je na základě dat uvedených ve zprávách Úřadu starosty pro léta 1884-1910 zpracován v Příloze 5. 99 Gebauer, J.: Purkmistři města Opavy, s. 50.
50
3.2.2.4. Azylový dům O tom, ţe se obecní samospráva v duchu zákona o domovské příslušnosti starala o své chudé, nemůţe být pochyb. O určité změně v pomoci zaměřené nejen na chudé, staré, nemohoucí, práce neschopné lidi, chudé děti a sirotky můţe leccos napovědět zřízení azylového domu, který měl dočasně slouţit těm příslušníkům obce, kteří se ocitli bez přístřeší. V druhé polovině 80. let byl tento záměr schválen obecní radou. Na svém zasedání v březnu 1886 povolila k tomuto účelu přestavět dílnu v městském truhlářském dvoře, který se nacházel na katastru Hradeckého předměstí v blízkosti městského chorobince. Pro dohled nad touto obecní institucí byla zřízena inspekce ze tří obecních radní. Inspekci byl přidělen pracovník Úřadu starosty, který evidoval inventář i ubytované v azylovém domě. V červnu 1886 byl schválen projekt a v září téhoţ roku byla dokončena přestavba objektu. Budova z hrázděného zdiva byla dlouhá přes 40 metrů a téměř 7 metrů široká. Uprostřed stavby byl situován pokoj hlídače a prostor pro hygienu. V říjnu 1886 obecní rada schválila nákup lůţek a ošacení pro ubytované, takţe zařízení mohlo začít plnit svůj účel. Azylový dům byl určen pro jednotlivce a rodiny, kteří se ocitli v nouzové situaci. Nocleh zde mohli nalézt opakovaně. Podle pravidel zařízení však lidé vyuţívající provizorní ubytování neměli dostat ţádnou materiální pomoc, tedy stravu ani oblečení. Je proto moţné, ţe tento nový druh pomoci chudým v nouzové situaci byl aţ sekundárním produktem myšlenky ubytování opavských práce schopných chudých. Podle starostenského úřadu mělo být nové zařízení koncipováno v prvé řadě pro městské dělníky, kterým měly být tímto způsobem regulovány materiální poměry.100 Termín městského dělníka, který se zde objevuje poprvé, není ve zprávě Úřadu starosty pro léta 1884-1895 blíţe specifikován. S ohledem na přísný reţim, který pro městské dělníky v azylovém domě platil, je moţné předpokládat, ţe šlo o práceschopné ţadatele o chudinskou podporu. Ve městě fungovala společná aktivita obecní samosprávy, farností, církevních řádů a dobročinných spolků na hledání práce chudým. Proto se domnívám, ţe muţům, kteří se nemohli uplatnit v řemesle, byla nabídnuta práce dělníka při stavebních pracích, které financovalo město. K této domněnce můţe přispět také to, ţe jiţ v roce 1834, kdy bylo vydáno nařízení o čistotě města, fungovala ve městě skupina dělníků, která měla pod městským stavebním úřadem na starosti zametání ulic a náměstí.101 Azylový dům mohl v tomto případě do určité míry nahrazovat také dobrovolnou pracovnu, která v Opavě nebyla zřízena. Pro tyto muţe byl pobyt v azylovém domě a přidělená práce nejspíš podmínkou, aby nebyli stíháni za potulku a zahálku. Tito dělníci měli obcí zajištěno bydlení a oblečení, které 100
Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1884 bis einschließlich 1895, s. 101-102. 101 Müller, K. – Ţáček, R.: Opava, s. 231.
51
sestávalo z dvou košil, dvou onucí, páru šněrovacích bot, kalhot, kabátu. Na zimu dostali vlněné kalhoty, vlněný kabát, dva šátky a čepici. Vydané oblečení bylo viditelně označeno, aby nemohlo být prodáno. Dělníci měli nárok také na stravu, která se v zimě skládala ze zapraţené polévky a chleba k snídani, třetinky hovězí polévky a 160 g masa se zeleninou či bramborem k obědu, k večeři dostali sýr nebo salám v celkové hodnotě 31 krejcarů na den. V létě bylo místo ranní polévky podáváno mléko. Mimo stravu dostávali dělnici kaţdé ráno částku od 4 krejcarů, která byla stanovena podle rozsahu jejich práce. Jen připomínám, ţe osobám, které byly zaopatřovány z chudinského fondu, bylo v roce 1886 vypláceno v nejniţší míře 5,5 krejcaru. Od roku 1887 se nejmenší částka zvýšila na 6 krejcarů. Bezplatné bydlení, stravování a určitá hotovost mohly být pro práce schopné chudé dobrou motivací, proč vyuţívat zázemí azylového domu. Pro město to mohlo být šancí, jak mít pod dohledem problémovou skupinu chudých. Skutečnost však byla jiná. Tyto výhody byly podmíněny nutností plnění přidělené práce a dodrţováním přísného domovního řádu. Městští dělníci museli opustit své lůţko v zimním období o půl šesté, v létě v pět hodin ráno. Lůţka nesměla být během dne pouţívána, spát se mohlo jít nejdříve v sedm hodin večer. Dělníci museli dodrţovat osobní hygienu a pořádek v loţnicích, podmínkou bylo také slušné chování v práci a na veřejnosti. Jakékoliv prohřešky byly trestány. Zásadní podmínkou domovního řádu byl přísný zákaz poţívání alkoholických nápojů. Na kázeň a pořádek v azylovém domě dohlíţel městský šafář, který hlídal také zavírací hodiny. Zařízení se v létě zavíralo v 9 hodin, v zimě v 8 hodin večer a vstup do objektu po tomto čase nebyl dovolen. V případě, ţe některý z ubytovaných nepřišel do stanovené lhůty, byl potrestán 12-ti hodinami vazby. Městský šafář měl za úkol kaţdý večer projít dům a ty osoby, které tam byly neoprávněně, předal policii. Také mohl z azylového domu vykázat problémové jedince. Těm byla ihned odebrána práce a zároveň byla vyrozuměna policie, která nepřizpůsobivá individua po propuštění z azylového domu zadrţela pro tuláctví. Navzdory přísnému řádu byl v azylovém domě často porušován pořádek, takţe se časem stal nutný zvláštní dohlíţecí personál. Z následujícího grafického znázornění je patrné (Graf 8), ţe počet osob vyuţívající ubytování v městském azylovém domě rok od roku klesal – z nejvyššího počtu 26 ubytovaných v roce 1887 na pouhé tři v roce 1895. Přísný reţim osobám, pro které byl prvořadě stanoven, nevyhovoval. Vysvětlení bylo podáno ve zprávě Úřadu starosty: „Živly, pro které byl azylový dům určen, se v tomto zařízení necítí pohodlně a raději vyhledávají jiná přístřeší.“102 Z tohoto důvodu byly nevyuţité prostory přenechány Spolku pro ohřívárnu, který zde ze dvou místností zařídil ohřívárnu pro potřebné. Další místnosti slouţily jako chudobinec.
102
Grüner, Gregor: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1884 bis einschließlich 1895, s. 102.
52
Graf 8: Počet ubytovaných osob v azylovém domě v letech 1886 až 1895
30
26
25 20
21 16
13
15 10
10
9
8
7
7 3
5
53
18 95
18 94
18 93
18 92
18 91
18 90
18 89
18 88
18 87
18 86
0
3.3. Rok 1894 – zavedení elberfeldského modelu chudinské péče Rok 1894 byl výrazným mezníkem v péči o chudinu, který město zařadil mezi ta, která přijala decentralizovaný systém chudinské péče podle německého města Elberfeld. V Německu došlo k vytvoření organizovaného systému chudinské péče na počátku 50. let 19. století. V 60. letech začal být systém přebírán dalšími německými městy. Na konci 19. století mělo v Německu ze 71 městské chudinské správy 55 elberfeldský model chudinského zaopatření.103 V Rakousku začalo jeho postupné zavádění v 70. letech 19. století. Ve větším měřítku byl elberfeldský model přejímán aţ od konce 80. let hlavně v městech s německou většinou.104 Cílem nového systému byla maximální efektivita chudinství, kdy pod dohledem města stála také soukromá dobročinnost. Hlavním způsobem chudinského zaopatření nebyla finanční a materiální pomoc, ale obstarání práce, která musela být pro kaţdého jednotlivce vhodná a přiměřená jeho moţnostem. Hlavním heslem elberfeldského systému bylo: „Hilfe zur Selbsthilfe.“ Odkazem na nebyrokratičnost tohoto systému bylo další heslo: „Hilfe von Mensch zu Mensch,“ které však hlavně ve velkých průmyslových městech ztratilo na svém významu.105 Charakteristickým prvkem tohoto modelu chudinské péče byla decentralizace. Decentralizace potlačila jednu z nevýhod centralizované chudinské péče, kdy jeden dostal více neţ potřeboval, druhý zase méně. Tento prvek měl přispět také k tomu, aby byla pozornost věnována co nejmenšímu moţnému počtu případů, který neměl být větší neţ čtyři rodiny na jednoho vykonavatele chudinského zaopatření, tzv. otce chudých. Toto pravidlo často naráţelo na jemu neodpovídající poměry ve městech a tak nebylo neobvyklé, ţe počet chudých spadajících do chudinského obvodu značně převyšoval zmíněné číslo. Dalším určujícím prvkem elberfeldského systému byla podpora omezená čtrnácti dny. Pokud chudí nebyli ochotni na své situaci nic měnit, zaopatření jim bylo odebráno. V Opavě se začalo uvaţovat o zavedení nového systému poté, co staré uspořádání chudinské péče začalo selhávat a přijímalo stále byrokratičtější charakter. Problémem bylo, ţe v době svého zavádění v Opavě měl systém svůj pomyslný vrchol za sebou a v Německu jej postupně začal nahrazovat nový a pro větší města vhodnější tzv. štrasburský systém, který se opět vracel k centralizaci chudinské péče. Základem tohoto systému byly profesionální síly, které jiţ nedohlíţely na chudinské obvody města, ale pouze na jednotlivé případy. Aţ po reorganizaci chudinské péče bylo ve zprávách Úřadu starosty zmíněno, jak byla chudinská otázka v Opavě váţná a jak si ţádala neodkladnou reformu. Obyvatelé města se o 103
Reulecke, J.: Die Armenfürsorge als Teil der kommunalen Leistungsverwaltung und Daseinsvorsorge im 19. Jahrhundert. In: Blotevogel, H. H. (Hg.): Kommunale Leistungsverwaltung und Stadtentwicklung vom Vormärz bis zur Weimarer Republik, Köln-Wien 1990, s. 76. 104 Janák, J.: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy, s. 128-129. 105 Reulecke, J.: Die Armenfürsorge, s. 76.
54
elberfeldském modelu chudinské péče dozvěděli z přednášky, která se konala v květnu roku 1893. Na základě této akce předloţil na zasedání obecní rady dne 20. září 1893 radní Ferdinand Flögel,106 který byl v chudinské péči aktivní od 70. let, ţádost o sestavení pětičlenného výboru na přípravu návrhu reformy chudinské péče. Otázkou je, proč byl tento systém v Opavě zaveden aţ v 90. letech, ačkoli je nutné dodat, ţe v sousední Ostravě se tak stalo aţ v roce 1904.107 Je moţné, ţe v zavedení elberfeldského systému hrál významnou roli výsledek voleb v roce 1892, ve kterých získali těsnou většinu němečtí nacionálové.108 Svůj vliv moţná měl i prvek módnosti, kdy se chudinský systém zaváděl v důleţitých městech habsburské monarchie od 80. let 19. století. Reorganizace chudinské péče podle Elberfeldu v roce 1894 mohla být jistě způsobena také všeobecným zpoţděním za hlavními trendy v Německu. Domnívám se, ţe Opava byla svou velikostí a charakterem pro uplatnění elberfeldského systému vhodnější neţ velká průmyslová města s rozsáhlou fluktuací migrantů. Zatímco v takovýchto městech systém naráţel na rychle rostoucí a stále se měnící počet obyvatel, v poklidné Opavě, městě malovýroby a sluţeb, byly dané struktury lépe udrţitelné. 3.3.1. Fungování elberfeldského systému v Opavě Zvláštní komise ustavená pro prověření stávajícího chudinského řádu a vytvoření návrhu pro reformu představila svůj projekt na zasedání obecní rady dne 20. prosince 1893. Došla k závěru, ţe by bylo vhodné, aby byl v Opavě převzat elberfeldský systém. Ten však neměl být přijat přesně podle původního vzoru, ale měl být přizpůsoben místním poměrům. Ve stejný den byl projekt schválen s působností od nového roku. S ohledem na předchozí dlouholeté řešení různých nedostatků chudinské péče byla reorganizace připravena během dvou měsíců. Obsahem reorganizace chudinství byla hlavně změna otevřené chudinské péče, především systému rozdělování chudinských podpor a systému dohlíţení na osoby tyto dávky pobírající. Z předešlého období fungující chudinské ústavy uzavřené péče výraznými změnami neprošly. Byly však zrušeny zvláštní výbory, komise a inspekce chudinských institucí, jejichţ představitelé z řad obecní rady byli jmenováni na jiná místa. Vedení veškeré agendy chudinství bylo svěřeno pouze jednomu kolegiu, které bylo pojmenováno městskou chudinskou radou (städt. Armenrath). V čele chudinské rady stál inspektor, který měl rozhodovací pravomoc. Chudinská rada kromě záleţitostí přímo se týkajících poskytování podpor a kontroly jednotlivých okresů, které byly
106
Ferdinand Flögel zastával kromě funkce obecního radního (1875-1896) také post poslance slezského zemského sněmu za městskou kurii Opava (1890-1896). Více Bibliografický slovník Slezska a Severní Moravy. Nová řada. Sešit 8 (20) – Supplementum. Ostrava 2006. 107 Kladiwa, P.: Obecní výbor Moravské Ostravy 1850-1913. Komunální samospráva průmyslového města a její představitelé. Ostrava 2004, s. 154-155. 108 Blíţe k obecním volbám v roce 1892, které byly významným mezníkem ve vývoji obecní samosprávy, Pokludová, A.: Obecní rada Opavy, s. 59-70.
55
prováděny vţdy v lednu a srpnu, měla také povinnost vypracovat návrhy na prostředky, které by byly potřebné pro fungování chudinské péče pro další rok. Chudinská rada měla rovněţ zkoumat poměry chudých obyvatel a příčiny jejich pauperizace, coţ by se dalo označit za pokrokový prvek ze strany obecních představitelů.109 Na základě svých zjištění a závěrů měla chudinská rada na zasedání komunálu navrhovat prostředky, které by přispěly k zlepšení situace. Stejně jako městský lékař, také chudinská rada vypracovávala kaţdoročně zprávy o chudinské péči, které pak byly pouţity jako podklad pro sepsání kapitoly o chudinství ve zprávách Úřadu starosty. Tyto zprávy se bohuţel zachovaly jen pro léta 1895, 1897, 1898 a 1899.110 Chudinská rada se skládala z chudinského inspektora, který byl stejně jako jeho zástupce volen obecní radou. Tito muţové mohli pocházet jak z členů obecní rady, tak z kruhů měšťanů majících volební právo. Prvním chudinským inspektorem reorganizované chudinské péče byl zvolen jiţ zmíněný obecní radní Ferdinand Flögel. Jeho zástupcem byl jmenován továrník Konrad Moßler, který v obecní radě zasedal po tři volební období od roku 1892. Dalšími členy byli tři členové obecní rady a tři příslušníci obce, kteří však nemohli být členy té obecní rady, která je zvolila. Zástupci z řad obecních radních byli v roce 1894 zvoleni bednář August Strauch, švec Josef Beyer a perníkář Edmund Olbrich. Z příslušníků obce byl zvolen majitel domu Josef Kalitta, který byl do obecní rady zvolen aţ v následujících volbách v roce 1895, ředitel měšťanského pivovaru Ernst Mühlau a obchodník ţidovského vyznání Hermann Kulka, který se angaţoval v dobročinných aktivitách spolků ţidovské kulturní obce a byl také pravidelným a štědrým přispěvatelem na chudinský fond. Chudinská rada měla své stálé nevolené členy, kterými byli zástupci opavských farností probošt při chrámu Nanebevzetí Panny Marie Josef Schum a probošt u sv. Ducha Gregor Wessely. Dále byl nevoleným členem referent Úřadu starosty Dr. Czaja a městský lékař Dr. Kunz. Tajemníkem byl jmenován městský úředník Scholz.111 Pro členy chudinské rady platila podmínka, která říkala, ţe nesměli být zároveň v čele chudinských okresů, ani chudinskými pečovateli. Chudinská rada se poprvé sešla 12. ledna 1894. Jejím úkolem bylo představit obecní radě kandidáty na čestné úřady otců chudých a chudinských pečovatelů, jejichţ přiměřený počet měl být výraznou podporou chudinské radě. Zástupci
109
Po tom samém volaly sociálně demokratické noviny Duch času vycházející v Moravské Ostravě v roce 1910. Duch času apeloval na zkoumání příčin pauperizmu ze strany obecní samosprávy, která měla přijmout patřičná opatření. Duch Času – orgán českoslovanské sociální demokracie ze dne 3. 8. 1910. 110 Jde o útlé spisy, které shrnují informace o podobě rozdělování podpor a dobročinných darů od obyvatel města. Základní informace z těchto prací byly pouţity pro zpracování kapitoly chudinské péče ve zprávách Úřadu starosty. Všechny čtyři dochované zprávy jsou uloţeny v knihovně ZAO pod signaturou A301. Bericht über das zweite Jahr nach dem Elberfelder Systém reformirten Armenpflege in Troppau. Troppau 1895. Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1897. Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1898. Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1899. 111 Sloţení chudinské rady pro léta 1894-1916 je zpracováno v Příloze 6.
56
chudinské rady, správci chudinských okresů a chudinští pečovatelé byli obecní radou voleni z oprávněných členů obce na tři roky. Opava bylo pro nový sytém chudinské péče rozdělena do pěti chudinských okresů (Armenbezirke), které byly dále rozděleny na 46 pečovatelských okrsků (Pflegebezirke). Pojmosloví se v opavském případě odlišuje od zaţitého úzu, kdy otci chudých byli všichni neúřední zástupci měšťanstva, kteří dohlíţeli na chod chudinského systému. V terminologii opavského chudinství se označení Armenvater pouţívalo pro správce chudinského okresu. Neuţívalo se ale tak často jako označení Bezirksvorsteher. Z vrchního dohledu nad určeným chudinským okresem plynula povinnost dvakrát ročně, vţdy na počátku května a listopadu, prováděl revizi a návštěvy chudých. V čele pečovatelských okrsků stáli chudinští pečovatelé (Armenpfleger), na kterých spočívala hlavní tíha nového systému. Právě oni byli tím článkem, který měl na starost osobní styk s lidmi spadajícími do chudinského zaopatření. Jednou z hlavních myšlenek elberfeldského systému byl vliv osobního příkladu. Muţi zastávající zmíněné funkce měli vést poţivatele chudinských dávek k mravnosti, pracovitosti, čistotnosti a hospodárnosti. Na základě těchto poţadavků byli vybíráni uchazeči o funkci chudinského pečovatele. Mělo jít o počestné měšťany, kteří měli působit na chudé svým způsobem ţivota do té míry, aţ by byla podpora zbytečná. Při výběru uchazečů bylo přihlíţeno také k přísnosti a ochotě horlivě se věnovat svěřenému úřadu. Chudinští pečovatelé měli dohlíţet na chudé, vyplácet jim týdenní podpory, zároveň měli fungovat jako rádci a pomocníci při hledání práce. Tyto úkoly předpokládaly osobní kontakt s chudými a časté návštěvy jejich obydlí, kde chudinští pečovatelé museli zjišťovat ţivotní podmínky svých svěřenců. Osobní dohled pečovatelů měl na základě poctivého přístupu ke svému úřadu rozlišit pravé chudé od těch nepravých. Důleţitou součástí tohoto dohledu bylo také sledování zdravotních potíţí chudých, kteří byli stále rizikovou skupinou obyvatelstva a tím potenciální hrozbou pro všechny obyvatele města. V případě, ţe chudý potřeboval lékařské vyšetření, obracel se na svého chudinského pečovatele, který mu u městského lékaře zajistil potřebnou prohlídku. Poţadavky kladené na chudinské pečovatele byly značné. Pečovatel musel určit správnou míru pomoci, aby nepodporoval zahálku a nemravnost. Z tohoto důvodu musel být přísný, coţ mohlo znamenat jistou neoblíbenost u ţadatelů o chudinskou podporu.112 Chudinský inspektor Josef Lorenczuk ve svém pojednání o druhém roku fungování elberfeldského systému v Opavě uvedl, ţe se nový systém chudinské péče potkával v širokých vrstvách s nepochopením. Bylo na
112
Reulecke, J.: Die Armenfürsorge als Teil der kommunalen Leistungsverwaltung und Daseinsvorsorge im 19. Jahrhundert. In: Blotevogel, H. H. (Hg.): Kommunale Leistungsverwaltung und Stadtentwicklung vom Vormärz bis zur Weimarer Republik, Köln-Wien 1990, s. 76.
57
chudinských pečovatelích, aby novou situaci dobře vysvětlili. Z tohoto důvodu připomínal, ţe důleţitými vlastnostmi těchto muţů měly být píle a vytrvalost.113 Náročnost této sluţby naráţela v jiných městech na neochotu měšťanů zapojit se do chudinské péče. Ačkoli mělo jít o čestnou funkci, podle závěru Lukáše Fasory bylo získávání kandidátů na úřad otců chudých v Brně podporováno různými nehmotnými poctami.114 Ostatně také obecní rada v Opavě měla z nedostatku vhodných kandidátů na tyto posty obavy. Ty byly vyvráceny, protoţe se vţdy našlo dost takových, kteří byli ochotni převzít tento úřad. Důvodem mohlo být jistě to, ţe se sloţení chudinských pečovatelů příliš neměnilo, tudíţ nové síly nebyly potřeba. Např. ve volbách v roce 1909 bylo nově zvoleno pouze šest z celkového počtu 55 chudinských pečovatelů. Rozdělení města na jednotlivé okresy a okrsky spadalo do kompetence městské chudinské rady. Platila zde zásada, ţe jeden chudinský pečovatel neměl mít ve své kompetenci více neţ 4 případy podporovaných. Ustanovení myslela také na výjimky z těchto pravidel, a to v případě, ţe se jednalo o přechodné případy, či v případě většího zatíţení jednoho okrsku z důvodu stářím zcela či téměř práce neschopných chudých. Poměry těchto osob bylo snadné hlídat, proto mohl být jejich počet vyšší. Správce chudinského okresu měl obvykle přiděleno maximálně 10 pečovatelských okrsků. Mechanismus udělení podpory v chudobě začal podáním písemné ţádosti (i od třetí osoby) na Úřad starosty. Odtud byla ţádost poslána předsedovi chudinské rady, který pověřil takového chudinského pečovatele, který měl na starost tu část města, kde ţadatel bydlel. Pečovatel měl povinnost zjistit ţivotní poměry ţadatele a rozhodnout, zda je poţadavek oprávněný. V případě, ţe ţádost byla vyřízena kladně, byla projednána na kaţdoměsíčním shromáţdění chudinského okresu. Rozhodovalo se o ní na principu absolutní většiny. V případě rovnosti hlasů měl rozhodovací pravomoc správce chudinského okresu. Na základě zákona o domovské příslušnosti byla chudinská podpora primárně určena těm, kteří měli v Opavě domovské právo. Pokud měl ţadatel o podporu domovské právo v Opavě, ale bydlel jinde, rozhodovala o jeho ţádosti pouze chudinská rada. Podpora byla poskytována také těm, kteří do této skupiny nepatřili, ale důsledkem ţivotních podmínek byla ohroţena jejich existence. Vynaloţené finance na přespolní chudé byly zpětně vymáhány na jejich domovských obcích. S ohledem na problematiku domovské příslušnosti je pravděpodobné,115 ţe proces zpětného vymáhání byl komplikovaný a zdlouhavý.
113
Bericht über das zweite Jahr der nach dem Elberfelder Systém reformirten Armenpflege in Troppau, s. 4. Fasora, L.: Svobodný občan ve svobodné obci?, s. 205 115 Blíţe k problematice domovské příslušnosti Slovník veřejného práva československého; dále např. Janák, J.: Domovské právo ve starém Rakousku a v ČSR. In: Pocta akademiku VáclavuVaněčkovi k 70. narozeninám. Praha 1975, s. 147-167; Stoklásková, Z.: Domovské právo a obecní samospráva. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – 114
58
Reorganizovaný systém udělování podpor byl zaloţen na principu konkrétní potřeby ţadatele, coţ znamenalo de facto decentralizaci chudinské péče. Ţadateli byla uznána dlouhodobá podpora, jednorázová podpora, zaplacení nájmu, poskytnutí příspěvku na potraviny, oblečení, otop či lékařskou péči. Podpora se lišila nejen svým druhem, ale také rozsahem. Ten byl vţdy takový, aby pokryl minimální ţivotní potřebu, ale zároveň aby zaopatřovaní nepřišli o vlastní snahu zlepšit svou situaci. V nejnutnějších případech byla rozdělována okamţitá podpora bez odkladů, coţ se však týkalo pouze osob s domovským právem ve městě. Chudinský pečovatel vedl svým „případům“ tzv. Pflegebuch, kde byly zaznamenávány všechny údaje od první návštěvy po kaţdou předanou týdenní podporu, kterou musel příjemce v kníţce potvrdit. Jak bylo předznamenáno na počátku této kapitoly, dalším typickým prvkem uplatněného modelu bylo časové omezení poskytovaných podpor na obvyklé dva týdny. V případě opavské aplikace elberfeldského modelu však ve zprávách Úřadu starosty nebylo jasně řečeno, po jaké době se o oprávněnosti uţívání chudinského zaopatření rozhodovalo. Dá se však předpokládat, ţe se tak dělo na zasedáních chudinských pečovatelů, která se konala kaţdý měsíc. V Ostravě byla uplatněna tradiční čtrnáctidenní zásada, coţ mohlo být způsobeno také dynamikou města, která si takové opatření ţádala.116 Důleţitou zásadou bylo poskytnutí práce pro práce schopné chudé. Pouze v případě, ţe chudý zaměstnání ne vlastní vinou nezískal, byla mu udělena podpora jiným způsobem. Takoví ţadatelé museli písemně doloţit svou snahu o získání práce. Stalo-li se, ţe práce schopný poţivatel chudinské podpory odmítl nabídnutou práci, nebo ji bez opodstatnění vzdal, byla ihned upozorněna chudinská rada, která takovéto případy mohla řešit dokonce soudně. Pokud byl ţadatel zaměstnaný, byl zjištěn výdělek jeho i ostatních členů rodiny. Podpora byla poskytnuta pouze v tom případě, ţe výdělek nestačil ani k té nejnutnější obţivě. Jak bylo zmíněno v předcházejícím textu, podpora v chudobě byla uznávána práce neschopným chudým, kterým se však nezavázal pomáhat někdo jiný, např. příbuzní nebo soukromá dobročinnost. Zda chudý nedostával podporu z jiných zdrojů, bylo prověřováno hned při první návštěvě chudinského pečovatele u ţadatele. Nejvyšší podpora byla přiznána těm, kteří neměli ţádné příjmy. Na ţivobytí na týden dostávali hotově či v naturáliích 70 krejcarů pro dospělého a 42 krejcarů pro kaţdé dítě. Podpora v naturáliích byla chudým poskytnuta v tom případě, ţe u nich existovalo riziko, ţe poskytnuté peníze nepouţijí k zaopatření sebe a své rodiny. Na nájem bylo nadále měsíčně přispíváno částkou 1 zlatky.
Malíř, J. (eds.): Občanské elity a obecní samospráva 1848-1948. Brno 2006, s. 138-145; Kladiwa, Pavel: Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850-1914 I. Vývoj legislativy. Ostrava 2007. 116 Kladiwa, P.: Obecní výbor Moravské Ostravy 1850-1913, s. 155.
59
3.3.2. Profesní analýza chudinských pečovatelů Zprávy Úřadu starosty pro období 1884-1895, 1896-1905, 1906-1910 a 1911-1921 obsahují jmenné seznamy muţů a ţen, kteří přijali čestný úřad chudinského pečovatele. Na základě těchto seznamů se práce můţe vyslovit k profesi a společenskému postavení těchto měšťanů. Bliţší údaje o povolání chudinských pečovatelů, popřípadě o bydlišti, jsou dostupné pro léta 1897, 1898, 1899,117 které jsou svou výpovědní hodnotou téměř totoţné. Jednalo se o stejné volební období, takţe změny byly způsobeny pouze úmrtím, poloţením úřadu nebo přestěhováním se. Z tohoto důvodu není zpracován rok 1898. Jak vyplývá z grafického znázornění (Graf 9, 10), v letech 1897 a 1899 měli naprostou převahu provozovatelé řemesla a ţivností a majitelé nemovitostí. Je nutné brát v potaz, ţe kategorie provozovatele řemesla a ţivnosti a současně majitele nemovitosti můţe být zavádějící. Chudinští pečovatelé byli takto rozlišeni v letech 1897 a 1898, v roce 1899 nebylo s touto kategorií počítáno, ačkoli šlo aţ na pár výjimek o stejné osoby. Graf 9: Profese chudinských pečovatelů v roce 1897 Provozova tel řemesla a živnosti Provozova tel řemesla a živnosti a současně majitel nemovitosti Majitel nemovitosti
3 24
Obchodník 13
1
1
1
1
2
2
Pedagog Technická intel igence Optik Úředník v penzi Nezjištěno
117
Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1897; Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1898; Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1899.
60
Graf 10: Profese chudinských pečovatelů v roce 1899 Pro vozovatel řemesla a živnosti Majitel nemovitosti 25 15
Obchodník Pe dagog Tech nická inteligence Optik
1
1
1
1
2
2
Úředník v penzi n ezjištěno
Ve volebním období 1906-1909 bylo z důvodu zvýšení počtu chudých změněno také stávající rozdělení města na chudinské okrsky. Jejich počet byl zvýšen ze 46 na 55, kdy někteří chudinští pečovatelé zastávali dva okrsky. Zároveň se mezi muţe poprvé zařadily chudinské pečovatelky. Šlo o členky Spolku pro ţenské zájmy, který se chtěl tímto způsobem podílet na chudinské péči.118 Tomuto spolku byly přiděleny čtyři chudinské okrsky, které byly spravovány ze spolkových prostředků. Chudinskými pečovatelkami byly vdova po úředníkovi, učitelka jazyků, penzistka a učitelka v mateřské škole. Během funkčního období proběhla výměna učitelky jazyků za manţelku oficiála. Elberfeldský systém počítal s aspektem blízkého bydlení, jakési sousedské pomoci. V období 1906-1909 bydlelo 18 chudinských pečovatelů v tom samém okrsku, který spravovalo. Pět pečovatelů zajišťovalo okrsek, který zahrnoval ulici jejich bydliště, ale ne dům. Většina zbývajících chudinských pečovatelů bydlela v blízkosti okrsku, který měli na starosti. V roce 1909 se uskutečnily volby do chudinských okrsků na nové tříleté funkční období. O skutečnosti, ţe se sloţení chudinských okresů takřka neměnilo, svědčí to, ţe v těchto volbách bylo zvoleno šest nových měšťanů, ze kterých bylo pět řemeslníků. Z důvodu přestěhování jednoho z chudinských pečovatelů se do statistiky dostal jediný zástupce svobodných povolání, a to hudebník.
118
Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1906 bis einschließlich 1910, s. 111. Rozdělení města na chudinské okresy a okrsky je spolu se seznamem chudinských pečovatelů uvedeno jako Příloha 7.
61
Graf 11: Profese chudinských pečovatelů v letech 1906-1912 Pro vozovate l řemesla a živnosti Pro vozovate l řemesla a živnosti a současně maj itel nemovitosti Majitel nemovitosti 29
Pe dagog
14
Hostinský Úředník
1 1 11
3
2
3
3
So ukromník
4
Se dlák Vd ova Pe nzistka Hudebník
Graf 12: Profese chudinských pečovatelů v roce 1913 Provozovatel řemesla a živnosti Provozovatel řemesla a živnosti a sou časně majitel nemovitosti Majitel ne movitosti 30
11
Pedagog Hosti nský Sedlák
6 1
2
1 1
3
1
Soukromník Penzista Žena úředníka
V posledních předválečných volbách do funkce chudinského pečovatele se v podstatě nic nezměnilo. Výše zjištěné údaje potvrzují všeobecný fakt, ţe se elberfeldského modelu chudinské péče, který byl zaloţen na osobním příkladu, podíleli hlavně provozovatelé řemesel a ţivností společně s majiteli nemovitostí. Přestoţe Opava byla městem s pestrou nabídkou sluţeb, prestiţních vzdělávacích ústavů a velkým počtem úřadů, zástupci inteligence se tímto způsobem v chudinství neangaţovali. Jejich pozornost se soustředila na prestiţní opavské spolky, hlavně na nacionální Nordmark.119 Aţ v druhé řadě se angaţovali v dobročinných spolcích, a to zvlášť v takových, které podporovaly chudé ţáky ve školní docházce. Mezi členy těchto spolků
119
Blíţe Gawrecki, D.: Spolek Nordmark a německá politika. Zvláštní otisk z časopisu Slezský sborník 70, 1972.
62
nalezneme nejen četné zástupce obecní samosprávy z řad inteligence, ale také vzdělané měšťanstvo, které se jinak v chudinské péči, např. coby chudinští pečovatelé, příliš neangaţovalo.
3.4. Chudinská péče v letech 1894-1914 Po představení opavské modifikace elberfeldského systému se bude následující kapitola věnovat celkové podobě chudinské péče od roku 1894 do začátku 1. světové války. V první části bude popsána chudinská péče otevřená, tedy ta, která prošla zásadní změnou, následně péče uzavřená, do které nový chudinský řád nezasáhl. Město se na přelomu století stále zvětšovalo, tím se automaticky zvyšoval počet chudých lidí. V roce 1890 ţilo ve městě 22 867 lidí, z toho mělo 6 153 domovskou příslušnost v Opavě. Podle sčítání lidu z roku 1900 to bylo 26 748 osob, domovskou příslušnost mělo o 208 lidí více, tady 6 361 osob. Zvýšení počtu obyvatel bylo z důvodu nízkého přirozeného přírůstku způsobeno hlavně přistěhovalectvím.120 O deset let později počet obyvatel města překročil 30 000. Do července roku 1906 bylo území města rozděleno na pět chudinských okresů a 46 pečovatelských okrsků. Z důvodu stále se zvyšujícího počtu osob nacházejících se v otevřené chudinské péči bylo nutné rozdělit město do více pečovatelských okrsků. Důvodem byl § 6 předpisů pro městskou chudinskou péči, podle kterého neměly být jednomu chudinskému pečovateli přiděleny více neţ čtyři chudé rodiny s nárokem na podporu. Z tohoto opatření je patrné, ţe ani v Opavě nebyl systém chudinské péče schopen splnit pravidlo maximálního počtu případů. Situace v porovnání s velkými městy, kde na jednoho otce chudých připadalo aţ několik set osob dostávajících podporu z městských prostředků, nebyla nijak katastrofální. V opavských ulicích Fischergasse, Parkstraße či Ratiborerstraße, které byly obydleny chudinou více neţ jiné, připadalo na jednoho pečovatele aţ deset rodin.121 Novým rozdělením území města byl počet pečovatelských okrsků zvýšen na 55. Současně bylo vyhověno ţádosti Spolku pro ţenské zájmy, který se chtěl podílet na otevřené chudinské péči. Spolku byly přiděleny 4 okrsky, za které spolek platil výdaje ze svého majetku. V období 1896-1905 stouply celkové výdaje na chudinskou péči z cca 64 000 K na 85 700 K.122 Pro srovnání uvedu pár čísel o výdajích na chudinskou péči v Ostravě, kde chudinství v důsledku ustanovení o domovském právu neznamenalo velkou zátěţ pro městský rozpočet.
120
Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1896 bis einschließlich 1905. Troppau 1911, s. 14-15. 121 Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1906 bis einschließlich 1910, s. 111. 122 Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1896 bis einschließlich 1905, s. 580-581.
63
V roce 1905 bylo za chudinskou péči vydáno 22 064 K a v roce 1910 58 469 K, z toho 22 540 K na městský chorobinec.123 3.4.1. Instituce otevřené chudinské péče Významným zdrojem informací o fungování otevřeného chudinství v druhé polovině 90. let 19. století jsou přehledy o chudinské péči, které byly vypracovány chudinskou radou.124 Tyto přehledy jsou zdrojem údajů o výši vydaných chudinských podpor. Kromě toho obsahují seznamy měšťanů, kteří věnovali příspěvek chudinskému fondu. Bohuţel se jedná pouze o jmenné seznamy, které neinformují o společenském postavení dárců. I přesto lze vysledovat, kdo patřil tradičně k nejštědřejším dobrodincům. Z uvedených seznamů vyplývá, ţe šlo o velmi podobnou skupinu obyvatel města. Ti nejštědřejší byli uvedeni zvlášť v první části zprávy. Seznamy běţných dárců, kteří nejčastěji ročně věnovali chudinskému fondu jednu aţ tři zlatky, byly uvedeny na konci přehledu. Zároveň bylo v přehledech pro léta 1897, 1898 a 1899 uvedeno rozdělení města na chudinské okresy a okrsky včetně chudinských pečovatelů a jejich povolání. Ve druhém roce fungování elberfeldského systému v Opavě podal o očekávaných výsledcích zprávu Josef Lorenczuk.125 Hned v úvodu děkuje za zavedení elberfeldské soustavy chudinské péče Ferdinandu Flögelovi, který podal návrh na reformaci té původní. Podle Lorenczuka byly výsledky reorganizace patrné jiţ po krátké době ve všech oblastech opavské chudinské péče. Proto si jiţ v této chvíli Lorenczuk dovoloval tvrdit, ţe zavedení nového systému bylo přínosné. V průběhu prvních dvou let byly odstraněny nejen četné nedostatky a chyby, které přetrvávaly z dřívějšího centralizovaného systému, ale rovněţ byla zavedena některá opatření na základě zkušeností chudinských pečovatelů. V roce 1897 skončilo první funkční období chudinských pečovatelů. Podle chudinského inspektora Lorenczuka bylo potěšující, ţe většina dřívějších pečovatelů setrvala i přes mnohé komplikace, které je v tomto čestném úřadu potkaly. Otevřená chudinská péče se po roce 1894 změnila hlavně v pohledu na chudé, kteří byli následkem osobního kontaktu s orgány chudinství podrobněji prověřováni, zda si podporu zaslouţí. Způsoby chudinského zaopatření skrze otevřenou péči zůstalo stejné jako před reformou, proto bude dodrţena stejná posloupnost kapitol, jako pro část o chudinské péči v letech 18601893.
123
Kladiwa, P.: Obecní výbor Moravské Ostravy 1850-1913, s. 154. Viz poznámka č. 110. 125 Bericht über das zweite Jahr der nach dem Elberfelder Systém reformirten Armenpflege in Troppau. Troppau 1895. 124
64
3.4.1.1. Bezplatná lékařská péče Obec nadále hradila výdaje za lékařské ošetření místních chudých. V těchto výdajích bylo zahrnuto placení pečovatelských a lékařských poplatků, náklady na převoz z jiných zařízení a hrazení zdravotních pomůcek, např. berlí či brýlí. Podle zprávy chudinského inspektora Lorenczuka byla od července 1894 nově uspořádána bezplatná lékařská péče. Celé město bylo rozděleno do tří částí, které spravovali opavští lékaři. První obvod byl vymezen vnitřním městem, ve kterém se nacházelo 1 456 bytových stran. Zde měl péči na starosti městský lékař Alois Kunz. Ratibořské (927 bytových stran) a Hradecké předměstí (979 bytových stran) dohlíţel lékař Rudolf Charwat, Jaktařské předměstí (2 065 bytových stran) a kolonie Karlovec (63 bytové strany) byla v kompetenci lékaře Franze Sobotty.126 Z přehledů o chudinské péči pro léta 1895, 1897, 1898 a 1899 je moţné vyčíst podrobnější údaje o práci lékařů v rámci chudinství. Za rok 1895 lékaři provedli celkově 400 domácích návštěv a více neţ 1 000 vyšetření v ordinaci. Pro rok 1897 známe počty vyšetření jednotlivých lékařů. Městský lékař Alois Kunz obstaral ve vnitřním městě 90 návštěv chudých a 190 ordinací. Lékař Rudolf Charwat učinil v Ratibořském a Hradeckém předměstí 150 návštěv a 300 ordinací. V Jaktařském předměstí a samostatné kolonii Karlovec lékař Franz Sobotta obstaral 145 návštěv a 300 ordinací. Celkem tedy bylo učiněno 385 návštěv chudých a 790 zdravotních prohlídek v ordinacích lékařů. V roce 1898 lékaři při své bezplatné péči o chudé učinili 560 návštěv a 600 vyšetření v ordinacích. Lékař Rudolf Charwat přitom vyšetřil ve svém obvodu 43 % z celkového počtu případů. V roce 1899 byli lékaři vytíţenější neţ v létech minulých. Lékařské ošetření u chudých doma proběhlo v 950 případech, v ordinaci v 1 250 případech. Také v roce 1899 bylo nejvíce chudých vyšetřeno v druhém obvodu. Rudolf Charwat zde učinil celkově 900 prohlídek, coţ bylo 40,9 % z celkového mnoţství. Z těchto počtů je moţné usoudit, ţe Hradecké a Ratibořské předměstí bylo nejvíce obydleno chudinou, oproti tomu ţilo na Jaktařském předměstí a v centru města nejméně chudých. Pokud vezmeme v úvahu zjištění Milana Myšky, ţe Češi patřili k sociálně nejníţe postaveným vrstvám a bydleli převáţně v horších částech opavských předměstí, mohly by tyto domněnky odpovídat skutečnosti.127 Celkové výdaje bezplatné lékařské péče včetně pohřebného pro léta 1894-1899 jsou uvedeny v Tab. 11. Průměrná částka za ošetření a pohřebné v těchto šesti letech činila 644 zl. (1 288 K). V letech 1906-1910 byla na lékařskou péči vydaná průměrná částka 3 023 K (viz Tab. 12).
126
Počty bytových stran převzaty z Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1896 bis einschließlich 1905, s. 16. 127 Myška, Milan: Češi v Opavě v roce 1880. Ročenka Okresního archívu v Opavě. Opava 1988, s. 32.
65
3.4.1.2. Chudinský fond Z chudinského fondu byly nadále vypláceny podpory pro opavské místní, kterým byla uznána ţádost o chudinské zaopatření. Ačkoli se v jeho organizaci nic nezměnilo, ovlivnila ho novela zákona o domovské příslušnosti, která stanovovala nové podmínky pro udělení domovského práva. Podle této novelizace bylo domovské právo udělováno po deseti letech nepřetrţitého pobytu v obci. Podíváme-li se na následující tabulku (Tab. 9), je v letech 1902 a 1903 patrný nárůst počtu chudých, kterým bylo uznáno zaopatření. Změnu domovského zákona zaznamenaly také chudinské ústavy, které musely opět řešit otázku chybějícího místa. Pro rok 1895 máme k dispozici podrobnější údaje o poskytovaných podporách. Celkový počet podporovaných byl 239 osob. Z tohoto počtu bylo 37 dětí (16 chlapců a 21 dívek) a 202 dospělých (27 muţů a 175 ţen).128 Počet osob, které byly nově přijaty do chudinské péče, byl uveden pouze ve zprávě z roku 1899. Šlo o 28 osob (9 muţů a 19 ţen). Z celkového počtu osob pobírajících chudinské dávky jich zemřelo 18, 17 se jich z různých důvodů muselo vzdát. Tab. 9: Počet osob dostávající pravidelné podpory v letech 1894 až 1914
Počet chudých dostávající podporu
Celková výše rozdělených částek (K)
Rok muži ženy celkem 1894 29 1895 43 1896 45 1897 39 1898 60 1899 53 1900 52 1901 58 1902 67 1903 68 1904 78 1905 83 1906 73 1907 75 1908 74 1909 75 1910 82 1911 88 1912 104 1913 118 1914 115 128 129
202 196 194 194 211 200 200 207 238 312 283 308 316 317 314 311 310 316 339 342 349
15 952 14 422 14 695 14 563 15 022 14 687 14 196 14 430 15 670 18 202 19 331 20 363 23 520 24 137 25 603 25 845 28 464 27 120 30 913 33 198 34 770
231 239 239 233 271 253 252 265 305 380 361 391 389 392 388 386 392 404 443 460 464
Průměrná roční částka chudinské podpory (K)129 69,1 60,3 61,5 62,5 55,4 58,1 56,3 54,5 51,4 47,9 53,6 52,1 60,5 61,6 66,0 67,0 72,6 67,1 69,8 72,2 74,9
Bericht über das zweite Jahr der nach dem Elberfelder Systém reformirten Armenpflege in Troppau, s. 5. Zaokrouhleno na jedno desetinné místo.
66
Na pravidelné podpory rozdělené okrskovými pečovateli v roce 1895 bylo vydáno 7 211 zl. Na pravidelné podpory vydané městkou pokladnou na chudé ţijící mimo město bylo vydáno 4 304 zl. Jednorázové podpory byly vyplaceny ve výši 521 zl. Příspěvek na nájem v celkové výši 993,50 zl. obdrţelo 82 osob. Znamená to, ţe kaţdý průměrně dostal obvyklý 1 zl. na měsíc. Na veškeré úseky otevřené chudinské péče bylo dáno 13 499 zl. (viz Tab. 11). V roce 1895 byly pravidelné podpory stanoveny na 6, 8 a 10 krejcarů na den. Ve výjimečných případech chudí dostávali 15 aţ 30 krejcarů. Výnosy z nadací a dary chudinskému fondu v roce 1895 činily 856 zl. Vedle peněţních podpor byly chudinskému fondu darovány také naturálie. Od obce chudinský fond kaţdoročně získával kolem 1 100 q uhlí a od majitele kyjovického velkostatku hraběte Stollberga 6 m3 dřeva. Dřevo i uhlí bylo rozdělováno chudým bez rozdílu jejich příslušnosti. Kromě toho měšťané darovali cukr, kávu, cikorku či bochníky chleba. Povinností obce bylo postarat se o všechny příslušníky obce. Tedy také o ty, kteří se v obci fyzicky nevyskytovali. Mnoţství takto zaopatřovaných osob bylo ve zprávách Úřadu starosty uvedeno aţ od roku 1906. Pro období před rokem 1894 tyto informace zcela postrádáme. Po reformě chudinské péče byly tyto částky hrazeny chudinským fondem, vyplácela je ale městská pokladna. Podpory pro mimo město ţijící chudé byly vypláceny zpětně za uplynulý měsíc oproti zaslanému potvrzení o chudobě, který vystavil farní úřad v místě, kde ţadatel bydlel. Tab. 10: Počet mimo město žijících chudých v letech 1906-1914
Počet Rok podělených 1906 1907 1908 1909 1910 1911 1912 1913 1914
102 106 122 124 116 110 105 120 120
Rozdělená částka (v K) 9 543 10 223 12 124 15 217 13 956 12 902 14 671 16 102 16 401
Výdaje chudinského fondu citelně narostly vlivem zmíněné novely domovského zákona. Zvýšení vydaných podpor je patrné pro léta 1903 aţ 1905. S rostoucím počtem zaopatřovaných se zvyšovala také celková částka potřebná pro výplatu chudinských podpor. Průměrná částka vyplácená opavským místním dosahovala v předválečných letech výše 78,5 K na rok. Jak je zřejmé předchozích počtů podporovaných (Tab. 9), majoritou poţivatelů chudinských podpor byly ţeny. Potvrzuje se tak teze, ţe ţeny byly mnohem více náchylné k pauperizaci neţ muţi.
67
Nejohroţenější byly staré ţeny a vdovy, lehké to neměly ani svobodné matky, na které bylo pohlíţeno skrz prsty. Podpory byly udělovány ve třech výších – 12, 16 a 20 haléřů na den. Chudinský pečovatel je ve svém okrsku vyplácel jednou týdně. Ve zvláště kritických případech byl schválen příspěvek od 30 do 60 haléřů denně. Příspěvek na nájemné činil měsíčně 2 K a byl vyplácen zpětně za jedno čtvrtletí. Na nájemné byla v tomto období dána průměrná částka 2 559 K. Kromě těchto pravidelných podpor z chudinského fondu byli ve městě bydlící chudí kaţdoročně poděleni částkou z různých chudinských nadací, která se pohybovala kolem 2 500 K. Ačkoli byl elbrefeldský systém zaloţen na individuální podpoře, ze zpráv Úřadu starosty pro léta 1896-1905 vyplývá, ţe i nadále byly paušálně rozdělovány částky ve třech výších, a pouze výjimečně byla tato částka upravena podle existenční situace ţadatele. Tab. 11: Přehled výdajů otevřené chudinské péče v letech 1894 až 1899
1894
1895
1896
1897
1898
1899
pravidelné podpory 7 177 7 211 7 347 7 282 7 660 7 343 rozdělené chudinskými pečovateli pravidelné podpory vydané 3 879 4 304 4 288 4 448 4 717 4 204 městskou pokladnou pro mimo město žijící 338 521 292 331 467 161 jednorázové podpory nemocenské a pohřební 429 470 470 446 579 1 472 náklady 844 994 1 036 1 050 1 052 1104 částky na nájmy celkem (zl.) 12 667 13 500 13 433 13 557 14 475 14 284 Tab. 12: Přehled výdajů otevřené chudinské péče v letech 1906 až 1910
1906 pravidelné podpory rozdělené chudinskými pečovateli pravidelné podpory vydané městskou pokladnou pro mimo město žijící jednorázové podpory nemocenské a pohřební náklady částky na nájmy celkem (K)
1907
1908
1909
1910
21 525 21 690 23 009 23 193 25 628
9 543 10 222 12 124 15 216 13 955 1 026
880
1 171
1 776
1 757
2 279
3 525
2 915
2 928
3 469
2 268 2 447 2 593 2 651 2 835 36 368 38 764 41 814 45 766 47 646
Příjmy chudinského fondu byly nadále tvořeny zákonem stanovenými částkami (např. částka z výnosu majetku, poplatky z dobrovolných aukcí, pokut a poplatků za povolení hudby a
68
otvíracích hodin po době klidu, po zavírací době), výnosy z nadací, které spadaly pod správu chudinského fondu a dobrovolnými příspěvky, mezi které patřily dobročinné sbírky. Od roku 1908 výtěţky sbírek nedosahovaly výše částek vybraných v minulých letech. Zatímco v roce 1907 pravidelné sbírky vynesly 4 471 K, v roce 1910 bylo vybráno pouze 3 743 K. Další poloţkou, která směřovala do chudinského fondu, byly částky z kostelních kasiček, které naopak stoupaly, i kdyţ se nejednalo o vysoké sumy (v roce 1906 šlo o 248 K, 1910 o 357 K). Pro období od roku 1911 do 1921 není moţné postihnout výši těchto částek, protoţe byly uváděny pouze nejniţší a nejvyšší poloţky za dané období. Lze pouze konstatovat, ţe se měsíční sbírky pohybovaly mezi 2 357 a 3 835 K. Kostelní sbírky se v letech 1911 aţ 1921 pohybovaly mezi 308 a 997 K. Výtěţky z divadelních představení v roce 1911 činily 1 007 K. Dary a odkazy chudinskému fondu činily v letech: 1911 .................. 2 780 K 1912 .................. 4 370 K 1913 .................. 7 763 K 1914 .................. 1 896 K. Během války se zvýšily na částky přesahující 3 000 K. 3.4.1.3. Fond dřeva pro chudé Jak bylo zmíněno v kapitole o chudinské péči před její reorganizací, místním chudým přestalo být poskytováno levné palivové dříví, které nahradilo uhlí. Od roku 1896 aţ do roku 1910 bezplatně rozdáno 12 aţ 16 vagónů uhlí k vytápění domácností. Ţadatelé museli mít pro odběr uhlí potvrzení od svého okrskového chudinského pečovatele. Jediné, co museli chudí zaplatit, byla donáška do bytu, která však nebyla povinná. Nadále byl jedním z příjmů fondu prodej novoročních přání, který ročně vynesl kolem 800 K. V letech 1906-1910 činila průměrná získaná částka 904 K. Z důvodu jiného způsobu zpracování dat není moţné vyjádřit se pro období do roku 1914, kdy byl uváděn pouze nejniţší a nejvyšší výnos.130 Podle těchto údajů se prodej novoročních přání pohyboval mezi nejniţší částkou 827 K v roce 1913 a nejvyšší částkou 1 516 K, která byla vybrána v roce 1921. Celkové příjmy spolku se pohybovaly od 4 885 K v roce 1913 do 6 323 K v roce 1911, kdy bylo také nejvíce vydáno, a to 4 408 K. Od roku 1896 byla fondu kaţdoročně věnována určitá finanční suma od městské spořitelny. V roce 1896 činil tento dar 1 400 K, o rok později 1 000 K a od roku 1898 do konce zkoumaného období byl příspěvek stanoven na 1 200 K. Subvence městské spořitelny byla významnou pomocí, která dokázala pokrýt aţ polovinu výdajů za nákup uhlí. Obecní radní a čelní představitel spolku Nordmark ing. Hugo Hampel navrhl moţnost odkoupení odfiltrovaného průmyslového uhlí z městské cihelny za částku 35 krejcarů za 50 kg. Maximálně si mohli zájemci zapsaní v chudinském katastru odkoupit 250 kg na osobu. Tento 130
Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1911 bis einschließlich 1921, s. 86-
87.
69
prodej začal v prosinci 1896. Rozdělování uhlí probíhalo v zimních měsících kaţdé pondělí od 9 do 12 hodin. Uhlí bylo zájemcům prodáno oproti potvrzení okrskového pečovatele. V prvních dvou letech byl prodej uhlí minimální. Prodalo se 23, resp. 39 q za cenu 70 kr. Poté byla cena sníţena na 60 kr. za jeden metrický cent. Moţnost nákupu levného zboţí se stala známější a dostupnější. V roce 1898 bylo prodáno jiţ 508 q. V roce 1899 dolehly do Opavy sociální problémy z nedaleké Ostravy. Prodej levného uhlí dosáhl v tomto roce pouze 20 q z důvodu dlouhodobých stávek horníků, které se projevily v nedostatku uhlí. V říjnu roku 1907 došlo k zdraţení uhlí. Z tohoto důvodu dal zemský hejtman hrabě Heinrich Larisch-Mönnich131 městu k dispozici 50 vagónů uhlí ze svých dolů na Karvinsku, které byly určeny nemajetným. Město uhlí odkoupilo za reţijní cenu 1,90 K za 100 kg kusového uhlí a 1,80 za 100 kg kostkového uhlí. 3.4.1.4. Sirotčí nadace Sirotčí nadace nadále fungovala podle dřívějších uvedených pravidel. O zařazení dětí do této nadace, která znamenala jistý finanční přínos pro rodinu, byl velký zájem. O přijetí či nepřijetí rozhodovala obecní rada na svých zasedáních. Nebylo neobvyklé, ţe při negativním rozhodnutí byly ţádosti podávány znova. V případě kladného rozhodnutí to pro rodinu, která ztratila ţivitele, znamenalo výrazný úspěch. Např. vdova po hodináři Aloisie Hawliczek získala nadační místo pro svého syna, který aţ do 17 let dostával 12 K měsíčně. Na počátku 20. století se obecní samospráva zaměřila na péči o děti a mládeţ, kterou do této doby poskytovala soukromá dobročinnost. Péče byla zaměřena na sirotky a jejich pěstouny (viz níţe). 3.4.2. Instituce uzavřené chudinské péče V projektu o reformě chudinské péče podle elberfeldského modelu bylo uvedeno, ţe uzavřená péče nebude tímto nijak postihnuta. V chudinských ústavech tedy nedošlo k ţádným změnám. Vliv na podobu ústavů však měla urbanizace města, která byla spojena se zvyšujícími se nároky na pohodlné ţití. Podíl na fungování chudinských ústavů měla novela zákona o domovské příslušnosti, která de facto znamenala zvýšení počtu osob, které měly právo na chudinské zaopatření v obecních ústavech. To s sebou na přelomu století neslo potřebu výstavby nových budov, které by splňovaly hygienické normy a podmínky pro důstojný ţivot. Kromě budovy městského sirotčince, která byla v roce 1892 postavena takovým způsobem, který by umoţňoval další rozšíření, bylo nutné vyřešit nevyhovující prostory městského chorobince i obou špitálů.
131
Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Nová řada. Sešit 8. (20.). Ostrava 2006.
70
3.4.2.1. Městský chorobinec Chápání účelu městského chorobince prošlo určitým vývojem, které se projevilo v jeho názvu. Ústav se jiţ nenazýval chorobincem (Siechenhaus), ale chudobincem (Versorgungshaus). Po výstavbě nových prostor měšťanského a Friedenthalova špitálu, která bude popsána níţe, zadala obecní rada z důvodu nevyhovujících podmínek ve stávajícím chudobinci na Otické ulici (Ottendorfergasse), kde fungoval od roku 1873, městskému stavebnímu úřadu úkol navrhnout vhodné místo pro stavbu moderního ústavu. To bylo nalezeno na louce u ulice Parkstraße, tedy na dnešní Rybářské ulici. Záměr byl schválen obecní radou v červenci 1903. Zároveň byla schválena nutná půjčka na stavební práce ve výši 100 000 K. Do budovy starého chudobince se od školního roku 1904/1905 přemístila chlapecká měšťanská škola. Stavba nového chudobince s místem pro 100 chovanců byla pod vedením ing. Huberta Kmentta dostavěna v únoru 1905 (Viz Příloha 15).132 Původní budova chudobince poskytla návod, jak nové prostory uzpůsobit pro praktičtější vyuţití. Ve staré budově chudobince byly zřízeny pokoje pro šest osob. Velký počet potřebných nedovolil, aby byly tyto místnosti pouţívány v zamýšleném rozvrţení. V novém chudobinci byly zřízeny pokoje pro tři aţ čtyři osoby, které braly ohled na pohodlí starých a nemocných. Tím bylo eliminováno hlavně vyrušování během spánku, které bylo ve větších prostorách běţné. Novinkou bylo zřízení denních pokojů, které odlehčily dřívějšímu celodennímu uţívání loţnic. Zřízením denních místností, kde se smělo také kouřit, byla umoţněna základní věc pro zdravé bydlení, a to důkladné vyvětrání místností, které nebylo dříve moţné. Zároveň byl brán ohled na další rozšíření ústavu. V roce 1907 byly zřízeny specializované nemocniční pokoje určené pro nevyléčitelně nemocné chovance ústavu. Dříve v chudobinci vypomáhaly dvě ošetřující sestry zemského spolku Červeného kříţe. Spolek za tuto činnost poţadoval poměrně vysokou částku 1 440 K. Z tohoto důvodu byla uzavřena smlouva s představenou Kongregace III. řádu sv. Františka, která ţádala za ošetřovatelské sluţby řádových sester pouze 500 K za rok. Ve smlouvě byla podmínka, podle které sestry nemohly uplatňovat svou víru na chovance zařízení. Pokud si uvědomíme, ţe ještě v první polovině 19. století zaopatřování starých lidí bez prostředků zajišťovaly převáţně církevní řády, vypovídá to o jisté změně v nahlíţení na zboţnost. Řádové sestry pečovaly o chronicky nemocné a senilní chovance chudobince od března roku 1907. Následkem neustálého růstu počtu nemocných bylo nutné rozšířit nemocniční oddělení o další dvě místnosti. Z původního stavu pro 12 osob bylo oddělení rozšířeno aţ na 28 míst. Přestoţe se počet osob v tomto oddělení zvyšoval, byla v roce 1911 odloţena výstavba vlastního nemocničního pavilónu a původní oddělení bylo pouze rekonstruováno.
132
ZAO, pobočka SOkA Opava, Archiv města Opavy, sg. LXXXIV/81, XXV/26, k.238, i.č. 1746.
71
Co se týče finančních prostředků ústavu, situace byla stejná jako v předcházejícím období. Peněţité dary či odkazy měšťanů přinášely jen výjimečně spíše drobné částky. V šesti letech desetiletého období 1896-1905 byla poloţka přijatých darů dokonce nulová. Výjimkou byl rok 1906, kdy bylo chudobinci věnováno 1 000 K. Následující roky byly opět bez finančního daru.133 Výdaje za platy personálu, stravu, ošacení chovanců a provoz budovy značně převyšovaly příjmy. Z městské pokladny bylo na pokrytí výdajů vyplaceno od roku 1895 13 234 K aţ 21 794 K v roce 1905. Denní zaopatření stálo 60 haléřů, ošetřování nemocných stálo o 20 haléřů víc. Od roku 1907 byla stanovena částka za denní péči pro ty, kteří neměli domovské právo v Opavě, na 1,20 K. Tento poplatek byl následně poţadován na příslušné domovské obci. Kvůli všeobecnému zdraţování byl od prosince 1911 zvýšen také poplatek za péči o opavské místní na 64 haléřů, za osoby na nemocničním oddělení byl poplatek opět o dvacet haléřů vyšší. Na péči o přijaté do chudobince dohlíţel správce a ošetřovatelka. Plat správce činil bez ročních příplatků 800 K. Následující graf (Graf 13) znázorňuje počet chovanců městského chudobince v letech 1896-1913. Podrobná tabulka o vytíţenosti ústavu je uvedena jako Příloha 1 a 2.134 Podle zprávy z května 1907 bylo do chudobince přijato 35 muţů a 51 ţen. Nejmladšímu přijatému bylo 40 let, jednalo se o hluchoněmou ţenu, nejstaršímu 87 let.135 Graf 13: Počet chovanců městského chudobince v letech 1895 až 1913
180 160 140 120 100 80 60 40 20 0 1895 1897 1899 1901 1903 1905 1907 1909 1911 1913 muži
ženy
celkem
Chudobinec se od roku 1906 těšil stálé péči hlavně díky činnosti obecního radního Antona Schwalma, který zde coby inspektor chudobince působil aţ do roku 1919. Kadeřník Anton Schwalm, který byl zvolen ve III. volební kurii největším počtem hlasů, dosáhl zřízení pečovatelského oddělení a dalších úprav. Podle slov chvály ve zprávě Úřadu starosty se díky jeho práci stalo z chudobince i přes skromné prostředky důleţité zařízení, které po dobu své existence 133
Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1906 bis einschließlich 1910, s. 124. 134 Tabulka byla upravena podle dat uvedených ve zprávách Úřadu starosty z let 1896 aţ 1921. 135 Verhandlungsschriften des Troppauer Gemeinderates: Jahrgang 1907. Troppau 1908, zasedání obecní rady dne 8. 5. 1907.
72
vykonalo mnoho dobrého pro nejchudší z chudých.136 I přesto probíhal boj o kaţdé místo, které mělo být zaplněno přespolním. Na zasedání obecní rady v lednu 1907 byla projednávána stíţnost, ţe nevyléčitelně nemocní jsou přemisťováni ze zemské nemocnice do chudobince, a to i takoví, kteří neměli domovské právo v Opavě. Na tuto výtku reagoval obecní radní Hampel. Srovnával opavskou situaci s Vídní, kde byly takovéto případy jednoduše vyhozeny na ulici.137 Tento problém, který znamenal pro opavskou pokladnu větší zatíţení, otevřel diskusi na výstavbu zvláštního pavilónu pro takto nemocné. Jak jiţ bylo řečeno výše, v roce 1911 byl tento projekt odloţen. 3.4.2.2. Městský sirotčinec Také pro městský sirotčinec císaře Františka Josefa I. znamenala novelizace domovského zákona komplikace. Sirotčinec byl v roce 1892 postaven pro 60 dětí. Od roku 1909 začal počet chlapců převyšovat počet děvčat, aţ se velikost chlapeckého oddělení ukázala jako nedostačující. Na počátku roku 1911 bylo v chlapeckém oddělení umístěno 38 místo maximálního počtu 30 chlapců. Z tohoto důvodu musely být učiněny úpravy, které by zvětšily kapacitní moţnosti budovy, ale to se muselo obejiít bez větších stavebních zásahů. Obecní rada schválila, aby byla do kaţdé loţnice přidána jedna postel, z nemocničního pokoje byla vytvořena další loţnice a málo vyuţívaná kancelář bývalé inspekce ústavu byla přeměněna na pokoj pro nemocné.138 Provoz sirotčince probíhal od roku 1894 beze změn. Matkou sirotků byla Aurelie Zipris, chlapecké oddělení převzal bývalý policista Karl Blaschke. O výchovných poměrech v sirotčinci se kromě poţadavku na přísnost ze zpráv starostenského úřadu více nedozvíme. Moţná tam panovala podobná výchova jako v Rothschildově sirotčinci v Moravské Ostravě, na který upozorňovaly noviny Duch Času, kterým byl ostatně „otrokář“ Rothschild trnem v oku. Podle těchto informací byli sirotci v ústavu biti a týráni rukou svých opatrovníků.139 Následující graf znázorňuje na základě Příloh č. 3 a 4 počty dětí umístěných v sirotčinci v letech 1896-1914.
136
Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1906 bis einschließlich 1910, s. 176. 137 Verhandlungsschriften des Troppauer Gemeinderates: Jahrgang 1907. Troppau 1908, s. 17, 18. 138 Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1906 bis einschließlich 1910, s. 330. 139 Duch Času. Orgán česko-slovanské sociální demokracie ze dne 30. 11. 1910. Problematika sirotků byla v tomto periodiku hodně častá. Bylo zde upozorňováno na zneuţívání sirotků, např. v Německu při cvičení psů, v USA při experimentech mediků, a na „rub opěvované kapitalistické humanity.“ (17. 9. 1910).
73
Graf 14: Přehled rostoucího počtu dětí v městském sirotčinci v letech 1896 až 1914
80 70 60 50 40 30 20 10 0 1896
1898
1900
1902 chlapci
1904
1906
děvčata
1908
1910
1912
1914
celkem
Z následujícího případu, který byl projednáván na obecní radě, je patrné, ţe snaha umístění sirotků do učení nebo do sluţby nebylo nijak jednoduché. Chovanec ústavu Franz Kober měl být přijat do učení ke krejčímu Klimeschovi. Ten však za tuto sluţbu ţádal 100 K, coţ město zamítlo. Nakonec bylo schváleno, ţe město zaplatí Franzi Kobrovi celé oblečení a nemocniční pokladnu a mistrovi bude dále dáváno 24 K na měsíc jako sirotčí důchod.140 Ze zpráv o jednáních obecní rady se můţeme dozvědět o jednotlivých osobních příbězích dětí, které byly umístěny v opavském sirotčinci. Byl zde příklad policejního inspektora z Moravské Ostravy, který ţádal pro svého poručence, aby byl vychováván německy, proto byl ochoten platit kompletní poplatek 16 K za stravu a výchovu.141 Právě sirotčince a německá výchova v nich byly jedním z bitevních polí v tzv. boji o dítě.142 V sirotčinci byly také děti, které byly do sirotčince přijaty na ţádost jednoho z rodičů. Obecní rada např. schválila ţádost otce o měsíční pobyt sourozenců, zatímco jejich matka byla ve výkonu trestu. O tom, ţe byly poměry rodičů hlídány, svědčí případ dalšího chlapce. Zjistilo se, ţe jeho rodiče jsou schopni výdělku, proto jim bylo dáno na vybranou. Buď si měli vzít syna zpátky do péče, nebo za něj měli začít platit. 3.4.2.3. Měšťanský špitál a Friedenthalův špitál Měšťanský špitál nacházející se v domě na Rybím trhu společně s vedlejším Friedenthalovým špitálem prošly v roce 1852 rekonstrukcí, která byla na dlouhá léta jediným zásahem do podoby budov. Stav špitálu přestal postupem času vyhovovat jak z hlediska 140
Verhandlungsschriften des Troppauer Gemeinderates: Jahrgang 1907. Troppau 1908, s. 28. V sirotčinci platilo ustanovení, ţe se zde mohlo mluvit pouze německy. Toto pravidlo bylo zrušeno po roce 1918. 142 Blíţe Fasora, L.: Sirotek. Příklad sourozenců Kaldových a chovanců Americké domoviny. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. – Vykoupil, L. (eds.): Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno 2006, s. 337352. 141
74
stavebního, tak zdravotního. Další pouţívání budov bylo na sklonku století bez větších oprav vyloučeno. Důsledná rekonstrukce těchto dvou budov by byla podle posudku městského stavebního úřadu i městského lékaře spojena s nepřiměřenými náklady, které by však nezajistily odstranění váţných nedostatků. V roce 1901 tak bylo na zasedání obecní rady schváleno a c. k. zemskou vládou potvrzeno rozhodnutí obě budovy prodat a z výnosu prodeje za přispění obce obstarat jiné adekvátní bydlení pro chudé staré a nemocné umístěné v těchto institucích. Pozemky na Rybím trhu byly prodány za 30 000 K opavským lékařům Rudolfovi Charwatovi a Erwinu Nießnerovi. Na nemovitost Friedenthalova špitálu se však vztahovalo dědické právo, proto prodej domu musel být vykompenzován částkou 10 000 K, které byly předány Friedenthalovým potomkům. Na stavbu nového špitálu mohlo být pouţitou pouze 20 000 K, coţ byla částka nedostačující. Zemská vláda neschválila pouţití nadačních prostředků na stavební potřeby, jelikoţ tak mohla být do budoucnosti ohroţena samotná existence špitálů, a to i přes to, ţe majetek nadačního měšťanského a Friedenthalova špitálu v roce 1905 činil 113 400 K, resp. 50 210 K.143 Potřebný kapitál musel být tedy uhrazen městem. Obec se rozhodla postavit novou budovu na městském pozemku. Vhodná parcela byla vybrána na Olomouckém pásmu (OlmützerGürtelstraße) naproti městskému zahradnictví. Plány a rozpočet na stavbu nového špitálu byly schváleny na zasedání obecní rady v červenci 1902. V době majetkových přesunů a stavby nového špitálu byli obročníci ubytováni v městské budově na Heidrichpark 10. Stavba nových špitálních budov – kaţdá nadace měla půlku – byla svěřena stavební firmě Josefa a Huberta Kmenttových a byla dokončena na konci roku 1903. Nadační budovy č. 550 (Měšťanský špitál) a č. 549 (Friedenthalův špitál) tvořily dvojdům (Viz Příloha 16).144 Měšťanský špitál měl kapacitu pro 6 muţů a 6 ţen, Friedenthalův pro 6 muţů. V prvním poschodí obou nadačních domů se nacházel byt, který byl pronajímán v prospěch špitálních nadací. Kaţdý špitál zaměstnával také jednoho správce, který zde měl bydlení zadarmo. Roční plat ve výši 34 K dostávali z úroků nadace. Od října 1899 byl denní poplatek za péči zvýšen z 35 kr. na 40 kr. Sjednocené špitály hospodařily s ročním přebytkem, tudíţ nebyla poskytována ţádná subvence z městské kasy. Nezanedbatelnou částkou byly odkazy a dary od měšťanů, které tvořily sumu v rozmezí od 940 do 3 034 K. Také Friedenthalův špitál hospodařil v kladných číslech. Své příjmy měl zajištěn pivními podíly, financemi z nájmu, ale hlavně úroky z nadačního majetku. Dary ani odkazy obyvatel města se v příjmech Friedenthalova špitálu neobjevují.
143
Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1906 bis einschließlich 1910, s. 137, 139. 144 ZAO, pobočka SOkA Opava, Archiv města Opavy, sg. LXXXIV/81, XXV/26, k.238, i.č. 1746.
75
3.4.2.4. Azylový dům Po
výše
popsaném
neúspěšném
pokusu
o
ubytování
práce
schopných,
ale
nepřizpůsobivých městských dělníků, pro které byl azylový dům primárně určen, byly prostory vyuţity coby další chudobinec. Ročně zde bylo umístěno 7 aţ 8 starých a nemocných chudých a 4 aţ 5 městských dělníků. Také místnosti, které byly původně propůjčeny pro provoz ohřívárny, byly přeměněny na nemocniční pokoj. Správcem azylového domu byl aţ do roku 1919 úředník Emil Fröhlich, který chovancům vydával oproti stanovenému poplatku 60 haléřů jídlo. Následkem rozsáhlé asanace vnitřního města, kdy byly zdemolovány staré domky, vznikl citelný nedostatek malého a levného bydlení. Tedy takového, které si mohly dovolit niţší třídy opavského obyvatelstva. Obec musela těmto rodinám zajistit jiné přístřeší. Postaráno bylo nejen o rodiny s domovskou příslušností, ale i bez ní, kterým však bylo hledáno pouze přechodné bydlení. Rodinám bez přístřeší s domovským právem v Opavě byly přiděleny jeden aţ dva pokoje v azylovém domě. Pro ubytování všech potřebných však kapacita azylového domu nestačila, proto byla hledána jiná řešení. Významnou pomocí byl spolek, který provozoval ohřívárnu. Ten poskytl k ubytování rodin bez přístřeší svůj dům na Wallgasse 18. V roce 1911 byla však dohoda mezi spolkem a městem zrušena. Osoby ubytované v domě ohřívárny byly přestěhovány do domu na Panské ulici, který musel být pro tyto účely upraven. Přijímáním lidí do těchto prostor byl pověřen obecní radní Anton Schwalm, který zároveň na tento dům dohlíţel. Ale ani nový prostor v městském domě nezajistil dostatek místa potřebným. Proto byla k dalšímu ubytování vyuţita neobsazená četnická stanice na Beethovenplatz a Gabelsberggasse. Od roku 1903 se výdaje za provoz azylového domu, stravování a ošacení oproti minulému období zdvojnásobily a postupně se zvyšovaly. Nárůst výdajů byl způsoben zdraţením dřeva a uhlí a vyššími náklady na pořízení většího mnoţství prádla, oblečení, obuvi a slamníků. Ve většině místností byla navíc nově nainstalována ţelezná kamna.145
145
Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1896 bis einschließlich 1905, s. 122; Tentýţ: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1906 bis einschließlich 1910, s. 126; Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1911 bis einschließlich 1921, s. 92-93. Údaje o výdajích azylového domu jsou zpracovány v Grafu 15.
76
Graf 15: Růst výdajů azylového domu v letech 1896 až 1914
3500 3000 2500 2000 1500 1000
2142 1811 1845 1280 500
644
484
268 406 393
2448 2354
2390 2035
2587
2012
1471
635
18 96 18 97 18 98 18 99 19 00 19 01 19 02 19 03 19 04 19 05 19 06 19 07 19 08 19 09 19 10 19 11 19 12 19 13 19 14
500 0
3052
Výdaje na provoz azylového domu (K)
3.4.2.5. Ochrana dětí a péče o mládeţ U příleţitosti 60. výročí vlády Františka Josefa I. byl v Opavě stejně jako v jiných korunních zemích zaloţen spolek pro ochranu dětí a mládeţe. V Opavě byla ţádost o zaloţení spolku projednávána sice jiţ v únoru roku 1908, ale k faktickému zaloţení spolku došlo aţ o pět let později. Účelem spolku bylo poskytnutí výchovné péče v případě ohroţení výchovy a zaopatření zanedbaným, týraným dětem v nouzi nebo odsouzeným mladistvým. Hlavním dobrodincem tohoto spolku byl kníţe Lichtenštejn, který věnoval částku 2 000 K. V roce 1913 obec schválila na podporu spolku 80 K. Spolek se angaţoval ve sníţení kojenecké úmrtnosti, která tehdy dosahovala 23,1 %. Šlo o jednu z nejvyšších v Předlitavsku. Před Opavou byl jen Innsbruck a Černovice.146 V Opavě byla zřízena mateřská poradna a místo pro kojeneckou péči. Na vedení této poradny se podílela pečovatelka pracující v sirotčinci. Zatímco dosud byly záleţitosti podpory dětí převáţně v kompetenci dobročinných spolků, které město subvencovalo, nyní se obec na tomto poli začala pohybovat samostatně, ale soukromé dobročinné spolky podporovala i nadále. Od roku 1909 se město aktivně zapojilo do ochrany dětí a péče o mládeţ zřízením výchovného ústavu pro zanedbané chlapce, který začal fungovat v roce 1910. Otázka speciálního ústavu pro zanedbané děti po reorganizaci sirotčince v 90. letech byla na čas vyřešena zřízením ústavu pod správou zemské vlády v Albrechticích. Mnoho let bylo školským úřadem vybízeno k zřízení ústavu pro mravně zanedbané školou povinné chlapce, kteří znamenali stálé nebezpečí pro své spoluţáky. O zřízení výchovného ústavu se zasazoval starosta města Walther Kudlich. Z nedostatku financí a potřebného místa nebyl takový ústav otevřen. Aţ u 146
Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1911 bis einschließlich 1921. Troppau 1928, s. 100.
77
příleţitosti 60. výročí vlády Františka Josefa I. věnovala městská spořitelna, stálá podpora radničních záměrů, obci částku 145 000 K za účelem získání někdejší budovy kongregace Dcer Boţské lásky na Rybím trhu s podmínkou, ţe bude tento dům pouţit výhradně k dobročinným a jiným všeobecně prospěšným účelům. Úřad starosty si na zřízení výchovného ústavu vyhradil moţnost převedení peněz z dosud nepouţitého fondu na zřízení donucovací pracovny. Na ţádost starosty Kudlicha bylo na zasedání obecní rady dne 29. září 1909 schváleno umístění výchovného ústavu pro zanedbané chlapce, kteří vyrůstali v nepříznivých domácích podmínkách, v této budově. Cílem ústavu bylo chlapce pomocí přísných výchovných metod opět plnohodnotně začlenit do společnosti. Na vypracování domovního řádu a předpisů pro personál se podílel poradní výbor, který byl sloţen z muţů, kteří měli zkušenosti v péči o mládeţ. Chovanci ústavu se museli účastnit výuky řemeslu, náboţenského vyučování a zemědělských pracím na pozemku vedle městského chudobince na Fischergasse. Pokud jim bylo zajištěno zaopatření v rodinné péči, nemuseli chovanci v ústavu nutně bydlet. Ústav byl umístěn v části přízemí a ve druhém patře bývalého Mariánského ústavu. Pro spojení těchto dvou částí bylo vybudováno postranní schodiště, aby chovanci ústavu nepřicházeli do kontaktu s lidmi, kteří se v budově pohybovali za jiným účelem. V prvním patře se totiţ nacházel Volksbibliothek-Verein, chlapecký a dívčí denní útulek a domov pro učně, které byly provozovány Prvním rakousko-slezským školním haléřovým spolkem, Spolkem pro ţenské zájmy a Nordmarkou.147 Při obsazování místa vedoucího ústavu byl brát zřetel na to, zda je uchazeč ţenatý a jestli je jeho manţelka schopná přijmout místo domovnice. Prvním vedoucím ústavu byl jmenován učitel v Malé Morávce Josef Lukas se svou ţenou. Dohled nad výchovným ústavem měl výbor obecní rady, jehoţ předsedou byl starosta, členy byli c. k. zemský soudní rada Herlinger, zemský tajemník Wzentek, obecní radní hodinář Eduard Kisa, učitel Hugo Müller, hostinský Adolf Schittenhelm a obchodník Otto Schmidt. Z městského úřadu byl členem Dr. Karl Czaja. Další samostatným působením města v otázce péče o děti bylo zřízení instituce ochrany dětí a opatrovnictví. Stalo se tak na ţádost městského úřadu, který byl inspirován praxí v Moravské Ostravě. Městský úřad schválil na konci roku 1910, ţe k účelu právní ochrany a péče o dítě, které potřebuje pomoc a obranu, byl zřízen úřad pro ochranu dětí v Opavě. Bylo zavedeno tzv. profesionální opatrovnictví, které bylo v prvé řadě určeno pro takové dítě, pro které nebylo nalezeno vhodnější individuální opatrovnictví. Instituce vešla v platnost od února 1912. Zprvu na úřadem určené poručníky dohlíţely členky Ţenského dobročinného spolku, Spolku pracujících ţen a Spolku pro ţenské zájmy. Od roku 1913 byla pro tento účel městem jmenována pečovatelka
147
Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1906 bis einschließlich 1910, s. 127-131
78
o sirotky. Její sluţba byla pomocným orgánem a znamenala dohled na svěřence – na jejich chování, školní docházku, oblékání, výţivu a poměry v rodinách. K poradě o organizačních ustanoveních a stanovení okruhu působnosti tohoto úřadu byl zřízen výbor, který se skládal ze starosty, jeho zástupce, čtyř členů obecní rady a referenta městského úřadu. Do tohoto výboru byli zvoleni obecní radní c. k. úředník Julius Skutezky, švec Josef Beyer, Anton Schwalm a c. k. úředník Richard Pilawka. Tab. 13: Úřad pro ochranu dětí – počet zajištěných případů poručnictví v letech 1912 až 1914
Rok 1912 1913 1914
celkový pod počet manželské nemanželské ochranným úbytek148 svěřených děti děti dohledem do poručnictví 95 70 8 13 165 170 104 14 39 274 215 122 23 53 337
Aţ v prosinci 1913 byla v českých novinách řešena otázka českého ústavu pro opuštěné a zanedbané děti, protoţe do této doby nebyla v Rakouském Slezsku ochrana dětí a péče o mládeţ organizována. Nedostatek byl citelnější o to více, ţe německé obyvatelstvo věnovalo této otázce pečlivou pozornost.149 Argumentem Našeho Slezska bylo, ţe i dítě nemanţelské, tedy dítě hříchu, je dítě lidské, které potřebuje větší péči veřejnosti, coţ platí i pro sirotky. Sirotci čeští i polští se stávali často objektem poněmčování, čemuţ se mělo zabránit po vzoru Moravy zakládáním organizací péče o mládeţ a její ochranu a českých sirotčích spolků. Český sirotčí spolek vznikl aţ v důsledku války v září 1914. Druhým způsobem působnosti obce na poli ochrany a péče o dítě bylo podporování fungujících spolků finančními prostředky a poskytováním prostor pro jejich cíle. Spolek, který byl na město vázán nejvíce, byl Ţenský dobročinný spolek, který společně s obcí zřizoval opatrovnu a jesle. Tomuto a dalším spolkům, které město podporovalo v jejich dobročinnosti, je věnován prostor dále v textu.
3.5. Chudinská péče a měšťanstvo Na předešlých stránkách byla představena chudinská péče tak, jak byla organizována obecní samosprávou. Následující text přiblíţí charitativní aktivitu měšťanstva, která byla nedílnou součástí chudinství. Významnou roli v chudinství mělo tradičně dobrodiní měšťanů, kteří kromě zakládání spolků (viz níţe) přispívali dobročinným institucím formou darů, odkazů či zakládáním nadací. Takovéto jednání bylo v úzké souvislosti s náboţenským cítěním měšťanů. Postupnou 148
Úbytek z celkového stavu dětí následkem legitimizování nemanţelského dítěte, adopce, plnoletosti, smrti, odstěhování se, ustanovením vlastního poručníka, zrušením ochranného dohledu. 149 Opavský věstník ze dne 19. 12. 1913.
79
sekularizací společnosti se původní podoba dobrodiní, která byla vázána na dosaţení spásy, přeměnila a byla více vázána na snahu potvrdit dosaţené společenské postavení či prokázat záměr být dobrým měšťanem. 3.5.1. Měšťanské nadace a odkazy Nadace zaloţené měšťany byly významnou součástí chudinství, ne-li základem pro jeho úspěšné fungování, jiţ od středověku, kdy vznikaly jako charitativní instituce v úzké souvislosti s působením církve. Zásah Josefa II. do církevních institucí a první státní úpravy chudinství podstatně ovlivnily tradiční fungování charity. Charitativní legáty směřovaly do chudinského fondu, kde o jejich pouţití rozhodovaly úřady. Moţností, jak mohl měšťan ovlivnit pouţití odkazované částky, bylo zaloţení nadace. Její fungování se muselo drţet nadačních podmínek, které stanovil zakladatel, ale které musely být úředně schváleny. Akt zaloţení nadace byl jistě vysoce prestiţní záleţitostí, obzvlášť, proběhl-li za ţivota zakladatele. Nároky na podporu z měšťanských nadací řešil statut města Opavy z roku 1866. Podle § 15 třetího oddílu první části měli na takovéto podpory nárok pouze měšťané a jejich rodinní příslušníci.150 Podle Lukáše Fasory můţeme rozlišit pět hlavních typů nadací. Jejich vymezení však není nijak definitivní, jelikoţ se jejich účel často překrýval. Šlo o nadace měšťanské, chudinské, sirotčí, školské, veteránské a další, např. nadace pro svatební výbavu.151 Podle tohoto rozdělení bylo v Opavě zakládáno nejvíce chudinských nadací, které se soustředily na chudé s domovskou příslušností ve městě. Spravování těchto nadací měla na starost chudinská komise, která také vybírala vhodné kandidáty na kaţdoroční rozdělování peněz. Počet podělených se odvíjel od výnosu úroků. Místo kaţdoročních mší, které měly připomínat osobu dobrodince, byly za tímto účelem vytvářeny nové rituály. Dary byly vypláceny v den narození či úmrtí zůstavitele často v jeho domě, kdy současný vlastník musel s touto podmínkou souhlasit a přijmout část zodpovědnosti. V Opavě některé z nadací fungovaly od 18. století do počátku 20. století. Tak tomu bylo např. u Friedenthalova špitálu, který je však v této práci zařazen k dobročinným ústavům uzavřené chudinské péče. Tyto nadace si celou dobu zachovaly svůj staroměšťanský charakter. Příkladem můţe být nadace Barbary Weiß, která vznikla v roce 1798. Paní Weiß si ve své poslední vůli přála vytvořit nadaci pro podělení chudých nevěst z měšťanské vrstvy částkou 40 zl. Podmínky pro zisk podpory byly jasně dané. Ţadatelkami mohly být pouze ty dívky, jejichţ rodiče sice byli chudí, ale měli ve smyslu stavovské společnosti měšťanské právo. Tato podmínka narazila vlivem společenských změn na problém. V letech 1867, 1868, 1870, 1871 a 1872 se ţádná zájemkyně o peněţní částku nepřihlásila. Nadační podmínky byly rozhodnutím obecní rady změněny v březnu 150 151
Pokludová, A.: Obecní rada Opavy 1850-1912, s. 38. Fasora, L.: Svobodný občan ve svobodné obci?, s. 204.
80
1872 s odůvodněním, ţe dcer měšťanů je velmi málo, a tak budou peníze udíleny také dcerám příslušníků obce. Změna proběhla rovněţ v pohledu na rodinné poměry. Uţ nemuselo jít o zchudlou rodinu, stačil pouze náznak chudoby. Po změně nadačních podmínek se o podporu přihlásily opět dívky s domovským právem v Opavě, ze kterých obecní rada vybrala tři, kterým byla rozdělena částka 200 zl. V následujících letech se peněţní částka opět dostala do normálu, kdyţ dívky dostávaly 40 zl. Následkem zásahu státu do charitativních odkazů, směřovaly odkázané částky převáţně chudinskému fondu. Časté bylo, ţe odkazující věnovali symbolickou částku chudinskému fondu a zbytek pozůstalosti určili pro vytvoření vlastní nadace. Např. Josef Rieger, majitel domu na Masařské ulici a bývalý obecní radní, který byl do obecní rady zvolen v roce 1861, věnoval svou pozůstalost k podpoře fondu pro výchovu osiřelých dcer opavských měšťanů, který byla v evidenci města vedena jako nadace Aloisie a Josefa Riegerových. Také v tomto případě bylo poţívání odkazu omezeno četnými podmínkami. Veškerou pozůstalost měla aţ do smrti, nebo do opětovného provdání uţívat Riegerova druhá ţena Franziska. Nájemní dům měl být udrţován v dobrém stavu, z nájemného měly být dívky stravovány, oblékány, vyučovány ve víře, čtení, psaní, počítání a domácích pracích. Na tuto výchovu měla dohlíţet počestná a věřící vdova, která se jiţ nemusela starat o své děti. Dívky, které byly vychovávány touto nadací, mohly být zaměstnány jako pomocnice či kuchařky v měšťanských rodinách. O přijetí rozhodovala a dohled nad nadací drţela komise, která byla sloţena ze starosty, městského faráře, představené kláštera sester řádu německých rytířů a 4 členů obecní samosprávy. Nadace byla uvedena v ţivot v roce 1907, tedy 30 let od smrti zakladatele a pět let od úmrtí vdovy Franzisky. Do správy nadace byl převzat dům v centru města, který byl ve značně zchátralém stavu. Zemská vláda povolila jeho prodej a za získanou částku byly nakoupeny pozemky, které byly pronajímány. Z výnosu nadace byly poděleny zcela či částečně osiřelé, z Opavy pocházející dívky, které byly na náklady nadace umístěny do městského sirotčince.152 Přání zakladatele nadace o výchově dívek v domácím prostředí nebylo splněno. Město se potýkalo s podobnými odkazy často a některé se řešily mnoho let. Dokonce i soudně. Aţ v roce 1872 začala být řešena pozůstalost dietrichštejnského archiváře a opavského rodáka Karla Wenzelidese, který zemřel v roce 1852. O Karlu Wenzelidesovi se zmiňuje zpráva o chudinské péči v roce 1899.153 Hodnotí dobrodiní muţů, kteří byli od dětství spojeni s Opavou a nezapomněli na její chudé. Wenzelides se narodil v Opavě v roce 1770, po studiích ve Vídni byl vychovatelem u barona Badenfelda a od 1805 byl ve sluţbách kníţete Dietrichštejna. Kromě zaloţení nadace odkázal opavskému muzeu svou sbírku motýlů a zkamenělin a knihovnu čítající 152
Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1906 bis einschließlich 1910, s. 140. 153 Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1899, s. 7-11.
81
přes tisíc svazků. V roce 1847 mu bylo uděleno čestné občanství. Z Wenzelidesovy pozůstalosti měla být vyţivována hospodyně, 500 zl. bylo určeno pro město Přibyslav, kde se narodil jeho otec. Přáním a podmínkou donátora bylo vytvoření zvláštního fondu. Z výnosů úroků měly být kaţdoročně 3 zl. věnovány na svaté mše, čímţ si donátor pojistil, aby na něj nebylo zapomenuto. Zbytek měl být rozdělen dvaceti ne vlastní vinou zchudlým hlavám rodin či vdovám. Setkáváme se zde s tradičním chápáním dobročinné péče ve smyslu dobrého křesťana. Nejde jen o pořádání mší, které se v nadačních podmínkách uvedených ve zprávách Úřadu starosty takřka neobjevovalo, ale také o podmínku, ţe všichni almuţníci museli být římsko-katolického vyznání. Úroky z částky 5 800 zl. byly rozděleny mezi 20 otců rodin katolického vyznání či jejich vdovy. Částka, která byla vyplácena, činila 14 zl. na osobu. Nadace vstoupila následkem soudních jednání v ţivot aţ v roce 1881, tedy téměř 30 let po smrti zakladatele. V období 1883-1895 bylo Úřadem starosty spravováno 16 nadací. Deset nadací bylo určeno pro chudé s domovskou příslušností v Opavě. Další nadace byly zaměřeny na podporu vzdělání chudých osiřelých měšťanských dívek, zchudlých řemeslníků, kteří byli práce neschopní, dále ve prospěch válečných invalidů a vojenských veteránů. Jedna nadace poskytovala finance na svatební výbavu chudých měšťanských dcer. Kapitál poslední nadace byl určen na zřízení donucovací pracovny, k čemuţ však nedošlo. Peníze byly pouţity v roce 1910 na zřízení výchovného ústavu pro problémové chlapce. Na přelomu století byly stále zakládány měšťanské fondy a nadace, jak je známe z dřívějšího období. V letech 1896-1905 bylo obecní radou řešeno osm nových nadací, které byly podle přání zůstavitelů zaměřeny na pomoc chudým opavským místním. Ani jedna z nich nebyla podmíněna německou národností. V roce 1903 vznikla nadace manţelů Sonnescheinových, kteří byli ţidovského vyznání. Z jejich nadace však měli být rovným dílem podělováni jak ţidé, tak katolíci. Jak je známo, Opava byla na přelomu 19. a 20. století německým městem, kde měšťanská veřejnost neskrývala své sympatie k nacionálnímu hnutí. Na rozdíl od staršího období, kdy byl výběr podělovaných ovlivněn hlavně vyznáním či domovskou příslušností, se od 80. let začínají objevovat nacionální podmínky. Dr. Josef Hartig, sekretář obchodní komory, dal v roce 1882 městu kapitál ve výši 1 000 zl. s podmínkou, ţe roční úroky budou pouţity na ošacení dvou chudých německých školáků. Dalším příkladem takto koncipovaných podmínek byla Podpůrná výroční nadace císaře Františka Josefa k podpoře zchudlých německých řemeslnických mistrů, která vznikla 2. prosince 1908. Její vznik byl iniciován nacionálem Rochowanskim. Podpora byla velkorysá. Mezi deset bez vlastní viny zchudlých řemeslnických mistrů či jejich vdov s domovským právem v Opavě byly rozdělovány úroky z částky 100 000 K.154 154
Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1906 bis einschließlich 1910, s. 141-142.
82
Uchazeči o podpory zmíněných nadací byli vybírání chudinskou radou ve spolupráci s farnostmi či ţidovskou kulturní obcí. Ani jedna ze zkoumaných nadací nebyla výslovně určena pro evangelíky, jejichţ počet byl na počátku 20. století srovnatelný s ţidovskou komunitou. Charitativní legáty a vzniklé nadace byly určeny hlavně pro podporu chudých příslušníků obce. Přes výše zmíněný charakter města nebylo pro období do roku 1914 splněno očekávání převahy nacionálně laděných ustanovení. Kromě odkazů byly kaţdoročně významnou poloţkou chudinského fondu dary měšťanů a významných osobností, které zavítaly do města. Dary měšťanů i v 70. letech podléhaly staršímu modelu měšťanského chápání dobročinnosti. Např. zemský prezident Alexander rytíř von Summer kaţdý rok daroval v den narozenin císaře 200 zl. na rozdělení domácím chudým a dobročinným nadacím. Ve volebním období 1869-1872 bylo městu, resp. chudinským institucím odkázána finanční částka v celkové hodnotě 2 565 zl. Ve správním období 1872-1875 bylo chudinskému fondu věnováno 983 zl. od 23 osob, z nichţ některé chtěly zůstat v anonymitě. Po zavedení elberfeldského systému, který dohlíţel také na soukromou chudinskou péči, bylo stanoveno, ţe dary soukromých dárců určené k mimořádným podporám, které by přesáhly obvyklou výši, byly dány chudinské radě, která je po poradě s chudinskými pečovateli a správci chudinských okresů dala k rozdělení. Jak jiţ bylo poznamenáno v pojednání o chudinském fondu, kaţdoroční charitativní částky klesaly, coţ mohlo být zdůvodněno jednak změnou potřeb jedince, které jiţ nebyly v tak velké míře ovlivňovány tradičním pojetím zboţnosti, ale moţná také prostředím Opavy, které svým charakterem nenutilo měšťany k usilovnému řešení sociálních otázek. Pravidelnými dobrodinci, kteří dávali chudinskému fondu částky vyšší, neţ bylo obvyklé, byli hlavně lidé s vysokým sociálním statusem, např. zemský president (jedno který), členové zemské vlády slezské, ale také úspěšní opavští podnikatelé, často ţidovské konfese. Ve zprávách o chudinské péči v letech 1897 aţ 1899 jsou uvedeny jmenné seznamy dobrodinců a poskytnuté částky.155 Obzvlášť štědří dárci, mezi které patřil např. zemský poslanec kardinál kníţe biskup dr. Kopp, opavští radní lékárník Gustav Hell, ţivnostník Josef Beyer, či perníkář Edmund Olbrich, ale také zmínění továrníci a podnikatelé ţidovského vyznání Hermann Kulka, Alfred Finzi či Sigmund Spitzer, byli uvedeni mimo seznam drobnějších dárců. Počet dárců finančních částek, mezi kterými byli také opavské církevní řády, městské podniky, či finanční ústavy, se během těchto tří let zmenšil. Zatímco v roce 1897 chudinskému fondu přibyla hotovost od 767 subjektů, v roce 1898 a 1899 darovalo finanční obnos 592, resp. 587 subjektů. Částky v hodnotě 10 a více zlatých přitom kaţdoročně darovala v podstatě stejná skupina jedinců 155
Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1897; Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1898; Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1899.
83
a institucí. Tato skupina čítala kolem 35 subjektů. Měšťanskou veřejnost mohl k podpoře chudinského institutu motivovat filantropismus, ale také snaha zařadit se do dané society coby nově příchozí či ţidovského vyznání. Ze strohých záznamů o poskytnutých částkách se o pohnutkách k podpoře chudých můţeme jen domýšlet. Např. se můţeme domnívat, ţe u Hermanna Kulky, velkoobchodníka ţidovského vyznání, šlo o kombinaci všeho. Nejenţe štědře přispíval na chudinskou péči, ale také se jí aktivně účastnil. A to nejen v dobročinných spolcích, ale také v obecních institucích. Další formou dobročinných nadací byly ty s účelem podporovat chudé děti školou povinné. Měšťané nejčastěji podporovali studující na středních školách. Opět je tak potvrzeno chápání vyšších společenských vrstev, které povaţovaly vzdělání za moţnost sociálního vzestupu. Pokud se zamyslíme nad podporou chudých dětí obecně, pak bylo jistě důvodem zdravotní aspekt. Děti se ve škole naučily základním hygienickým návykům, čímţ bylo zvyšováno obecné povědomí o zásadách zdraví. Nadace na podporu chudých studentů byly v Opavě většinou včleněny pod daný vzdělávací ústav, pro který byly určeny. Některé z nich byly dohlíţeny chudinským fondem. To je případ nadace Josefa Pohla, která udělovala dvě stipendia ve výši 42 zl. pro studující na opavské reálce. Další nadací pro chudé studující, které bylo vedeno chudinským fondem, bylo seminární stipendium Appolenie Glommerové. To bylo stanoveno na roční částku 70 zl. pro chudé studenty c. k. gymnázia s německou vyučovací řečí v Opavě. Stipendium bylo udíleno od školního roku 1876/1877 na celou dobu trvání studia. Údaje o poskytnutých stipendiích informují pouze o jméně ţáka, kterého pedagogický sbor vybral buď za výborné studijní výsledky, nebo z důvodu nuzných poměrů. Nevýhodou je, ţe kvůli nedostatečné pramenné základně jednotlivých škol je doplnění těchto informací časově náročné a moţné pouze z malé části.
84
4. Dobročinné spolky Spolky byly důleţitým organizačním prvkem společenského ţivota ve městě 19. a počátku 20. století. Ačkoli je v historickém bádání věnována pozornost hlavně spolkům, které byly v době neexistence politických stran důleţitou součástí politického ţivota a znamenaly pro své členy snazší vstup do obecní politiky,156 členství v dobročinných spolcích mohlo vypovídat o společenských postojích a prioritách nejen uchazečů o místo v obecní samosprávě. Spolková činnost a rozvoj spolčování jsou pro druhou polovinu 19. století významným charakteristickým prvkem, který umoţňuje sledovat proces vytváření občanské společnosti. Členstvím ve spolku jedinec vyjadřoval své postoje, zájmy a cíle, ale také své ambice. Všeobecně je přijímána teze, ţe cesta do komunální politiky vedla zpravidla přes vedoucí roli ve významných spolcích.157 Člen prestiţního spolku svým členstvím zároveň potvrzoval svůj sociální status. Aktivita ve spolku byla chápána jako velice důleţitá součást občanské angaţovanosti. Od druhé poloviny 18. století mohly vznikat spolky jen se souhlasem panovníka. Šlo hlavně o spolky, které se věnovaly kultuře, osvětě či vědě, tedy veřejně prospěšným věcem. V roce 1816 byly stanoveny zásady pro zakládání ţenských a všeobecně prospěšných spolků. Ačkoli byl v listopadu 1852 vydán nový spolkový patent,158 zachoval se princip dohledu státní moci. K zaloţení spolku bylo stále potřebné schválení úřadů. Stát měl kontrolu nad zřizováním spolků a znemoţňoval sdruţování politicky zaměřených uskupení. K zásadní změně došlo aţ o patnáct let později přijetím spolkových zákonů č. 134 a 135 z 15. listopadu 1867, které de facto znamenaly uvolnění spolkového ţivota a nárůst počtu spolků, ačkoli i nadále byly spolky pod dohledem státních orgánů. Opava jako správní centrum rakouského Slezska byla rovněţ městem s největší koncentrací spolků na počet obyvatel. Bylo to způsobeno tím, ţe ve městě zároveň sídlily spolky s působností pro celé vévodství. Podle závěrů Milana Myšky připadlo v roce 1870 na jeden spolek 450 obyvatel.159 Opavské spolky se na celkovém počtu spolků se sídlem v Rakouském Slezsku, s výjimkou 70. a 80. let, kdy byl tento poměr vyšší, podílely průměrně jednou desetinou.160 Dobročinné spolky vybočovaly z řady spolkového ţivota, jelikoţ dávali prostor působení ţenám, kterým byly ostatní spolky zapovězeny. Charitativní činnost byla pravděpodobně nejvíce ovlivněna snahou o potvrzení vyššího sociálního postavení, které umoţňovalo myslet a podporovat ty méně úspěšné. Určitě byli členy dobročinných spolků jedinci, kteří byli vedeni čistě 156
K tématu Pokludová, A.: Obecní rada Opavy, s. 108-130. Kladiwa, P. – Pokludová, A. – Kafková, R.: Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850-1914. II/1. Muži z radnice, s. 87-104. 158 Spolkový patent č. 253 ř. z. ze dne 26. listopadu 1852. 159 Blíţe Myška, M.: Spolky ve Slezsku na prahu 70. let 19. století. (Pokus o kvantitativní analýzu). In: Dissertationes Historicae 7, 2002, s. 278-288. 160 Pokludová, A.: Obecní rada Opavy, s. 110. 157
85
svým filantropismem a snahou pomoci chudým. Troufám si ale tvrdit, ţe větší úlohu v angaţovanosti v dobročinných spolcích hrála kromě prestiţe obava z nedostatečné pomoci chudým, která mohla vyústit v ohroţení zdraví široké veřejnosti či v sociální konflikty. Ve zprávách Úřadu starosty jsou z důvodu jejich hlavního účelu, tedy informovat voliče o hospodaření obecní samosprávy, uváděny pouze takové spolky, na jejichţ činnosti se rozličným způsobem podílelo město. Dobročinnost české menšiny či církevních řádů zde není zachycena. To je případ kongregace Dcer Boţské lásky, která do Opavy přišla na počátku 70. let 19. století. Tato kongregace provozovala na Rybím trhu Mariánském ústav, který se snaţil omezit největší nebezpečí pro nezkušené dívky přicházející do Opavy za prací, které často upadaly do hmotné i mravní bídy.161 Ústav je měl svou péčí zachránit před sklouznutím k nepoctivému řemeslu. Kongregace v ústavu kromě toho zřídila školu pro chudé sirotky a dívky. Činnost ústavu byla značně rozsáhlá, proto byl na počátku 20. století vystavěn nový komplex Mariánského ústavu na Kylešovském kopci, který dnes slouţí jako domov pro osoby se zdravotním postiţením. Činnost spolků na poli chudinské péče významně posouvala péči o chudé ve městě. Obec vnímala dobročinné spolky jako významnou pomoc a podle toho ji také podporovala. Vţdyť dobročinné spolky ulehčovaly obecní samosprávě nejen práci, ale také peníze. Důkazem je ustanovení o nároku na podporu z obecní pokladny, kde bylo uvedeno, ţe ji nemůţe dostávat osoba, která je jiţ podporována z jiných zdrojů – např. různými nadacemi a dobročinnými spolky. Je však jisté, ţe spolky si nemohly dovolit podporovat chudé takovým způsobem, který by jim nahradil pravidelné chudinské dávky. Z důvodu primárního zaměření práce nejsou v centru zájmu různé podpůrné a dobročinné spolky profesních spolků, které poskytovaly podporu svým členům. Není věnována pozornost ani spolkům pro podporu vdov a sirotků. Je to dáno hlavně tím, ţe v Opavě existoval kromě ţidovského spolku, o kterém je minimum informací, pouze spolek na podporu vdov a sirotků po učitelích, navíc s celozemskou působností. Tento spolek svou výpovědní hodnotou tudíţ nezapadá do vymezeného kontextu. Mnoho spolků mělo ve svých stanovách uvedenou dobročinnou činnost, která se však vztahovala pouze na členy spolku, kteří platili po určitou minimální dobu členské poplatky. Tak tomu bylo např. u Měšťanského spolku, který kaţdoročně třem svým zchudlým členům vyplácel úroky z částky 700 zl. Dobročinnost těchto spolků nebyla hlavní činností a byla provozována pouze v případě, ţe na ni byly prostředky. Seznam pro potřeby zemské vlády slezské z roku 1909 uvádí v Opavě podle tehdejšího rozdělení devět dobročinných spolků.162 Šlo o Frauenwohltätigskeits-Verein, Evangelischer Gustav Adolf Frauenverein, Israel. Frauenwohltätigskeits-Verein, Israel. Krankenunterstützung161
Gebauer, J. – Šrámek, P.: Náměstí a ulice města Opavy, s. 122-123. ZAO, ZVlS Opava, sg. 58/V, kart. 1404, č.j. 797/1909 – Seznam v Opavě existujících dobročinných spolků z 11. 1. 1909. 162
86
und
Beerdigungsverein,
Wärmestuben-Verein,
katolický
Notburga-Verein,
Israel.Humanitätsverein „Silesia B´nai Brith,“ Pflegeheim163 a Konferenz St. Georg. Jistě však nešlo o všechny činné spolky. Podle závěru Petra Kudělky bylo v roce 1905 a 1910 v Opavě 12, resp. 15 dobročinných spolků.164 Rozdělení spolků působících v charitativní oblasti je moţné několika způsoby – podle cíle, konfese, národnosti. Dobročinné spolky byly v druhé polovině 19. století výsadou ţen, pro které to byla moţnost, jak se zapojit do společenského ţivota. Na konci 19. století začaly do dobročinné péče zaměřené převáţně na chudé děti výrazně zasahovat spolky, které se profilovaly jako nacionální. V těchto spolcích se angaţovalo mnoho lokálních politických elit, které se však nepodílely na organizaci obecní chudinské péče. Mnohdy je ale takové rozlišení obtíţné, protoţe tato kritéria se vzájemně prolínala. Ze zpráv Úřadu starosty je podle podaných informací zřejmé, ţe si obec nejvíce cenila charitativní práce Ţenského dobročinného spolku, Spolku pro ohřívárnu a 1. slezského haléřového spolku. Z tohoto úhlu pohledu se na poli chudinství pohybovaly dvě velké skupiny spolků - ţenské a školní, které podporovaly chudé děti ve školní docházce. Neméně významnou byla činnost dalších spolků, která však nezapadala do naznačených kategorií. Proto jim bude věnována pozornost pod blíţe nespecifikovaným označením ostatní spolky. Je nutné poznamenat, ţe z důvodu nedostatečné pramenné základny se u většiny dobročinných spolků nepodařily zjistit potřebné informace o činnosti či spolkové základně.
4.1. Ţenské dobročinné spolky 4.1.1. Ženský dobročinný spolek Nejstarším dobročinným spolkem v Opavě byl jiţ mnohokrát zmíněný Ţenský dobročinný spolek, který úzce spolupracoval s městem. Šlo zároveň o nejstarší spolek svého druhu v Rakouském Slezsku, kterých zde podle závěrů F. Engela bylo pouze osm.165 Druhý nejstarší byl ţenský spolek v Bruntále, který se staral o staré a nemocné místní chudé. Zajímavé je, ţe blízký Krnov byl s dobročinnou péčí hodně pozadu. Dobročinný spolek místních ţen vznikl aţ na počátku 20. století, i kdyţ spolek ţidovských paní zde fungoval jiţ od roku 1886, tedy o tři roky dříve neţ v Opavě.166 O významu Ţenského dobročinného spolku v rámci města svědčí také to, ţe byl třetím nejstarším spolkem v Opavě vůbec. Delší tradici měl jen střelecký a muţský pěvecký
163
Spolek Pflegeheim do dobročinné péče, jak ji pojímá tato práce, nezapadal, protoţe se staral o dlouhodobě nemocné, nikoliv chudé. 164 Kudělka, P.: Německý spolkový a kulturní život ve městě Opavě ve druhé polovině devatenáctého a na počátku dvacátého století, s. 21, Tabulka č. 1: Typy opavských německých spolků v letech 1860 – 1910. 165 Engel, F.: Die charitativen und humanitären Vereine Schlesiens. Wien 1904. 166 Tamtéţ, s. 24-25.
87
spolek.167 Spolek nebyl vymezen konfesijně, ale je moţné předpokládat, ţe členky byly spíše katolického vyznání, stejně jako majoritní část opavských obyvatel. Dobročinná péče se ve městě soustředila hlavně na pomoc ţenám, školákům a studentům. Ţenský dobročinný spolek jako jeden z mála i v pozdějších letech poskytoval pomoc chudým bez ohledu na příslušnost.168 Je velká škoda, ţe se mimo léta 1860 a 1861 nezachovala spolková agenda,169 které by mohly poskytnout mnoho zásadních informací jak o členské základně, tak podrobnější informace o samotné činnosti spolku. Dochované výroční zprávy potvrzují, ţe členství v tomto spolku bylo stejně jako v jiných městech habsburské monarchie vysoce prestiţní záleţitostí. V roce 1860 byla z 92 stálých členek necelá polovina šlechtického stavu. Zbývající ţeny byly ve velké míře manţelkami lokálních politických elit či významných měšťanů. Stručnou historii spolku můţeme částečně zrekonstruovat na základě práce F. Engela, který ve svém dílku o charitativních spolcích ve Slezsku věnuje tomu opavskému značnou pozornost. Podle Engela byla počátečním impulsem k zaloţení spolku neúroda v roce 1851. Opavský ţenský výbor shledal jako vhodnou pomoc pro zlepšení situace pořádání loterie. Výtěţek z této akce byl věnován chudým opavským místním. V podstatě úspěšná akce dala podnět k zaloţení spolku, jehoţ stanovy byly schváleny 31. ledna 1853. Zakladatelkou a zároveň první předsedkyní spolku byla Friederike Josefine hraběnka Vetter von der Lilie, rozená princezna HohenzollernHechingen, která v této funkci setrvala 23 let. Jak jiţ bylo uvedeno výše, ve stejném roce převzal spolek správu dětské opatrovny, kterou obec musela kvůli nepříznivým podmínkám přestat financovat ze své pokladny. Jiţ samotné sloţení spolkového výboru v roce 1860 vypovídalo o prestiţním postavení spolku ve městě. Bohuţel není u seznamů členek uvedeno jejich sociální zařazení, ale i přesto lze předpokládat, ţe členkami byly ţeny důleţitých muţů města i země. Předsedkyní byla hraběnka Vetter-Hohenzollern, zástupkyní Fanny baronka von Hennberg-Friedenthal. Dále byla ve vedení např. Rosalie Hein, ţena úřadujícího starosty Franze Heina, ţeny významné opavské obchodnické a podnikatelské rodiny Glassnerů. Chudinskou pečovatelkou byla ţena Franze Bubenika zvoleného do obecní rady v letech 1850-1869 Marie. Lesk a důleţitost spolku byl znásoben udělením čestného členství, které podle výroční zprávy pro rok 1860 náleţelo hraběnkám 167
Kudělka, P.: Německý spolkový a kulturní život ve městě Opavě v druhé polovině devatenáctého a na počátku dvacátého století, příloha č. 1. 168 ZAO, ZVlS Opava, sg. 26, i. č. 1060, kart. 314 – Příspěvky do chudinských fondů (1889-1896). Zpráva ze 4. srpna 1892 uvádí jako jediné dva spolky, které pomáhaly bez ohledu na domovskou příslušnost, Ţenský dobročinný spolek a Dobročinný spolek ţidovských ţen. Tyto spolky podporovaly chudé, kteří nedostávali ţádnou podporu od své domovské obce. 169 Kromě informací o sloţení spolkového výboru, které byly uvedeny v novinách, se zachovaly pouze dvě výroční zprávy pro léta 1860 a 1861. ZAO, ZVlS Opava, sg. 58/V, kart. 1357, bez č. j./1860. Ačkoli byl spolek činný aţ do 40. let 20. století, spolkové spisy byly po vzniku Protektorátu Čechy a Morava vyřazeny ze spolkového katastru Zemského úřadu v Brně, jelikoţ místo sídla spolku, tedy Opava, nepatřilo do jeho kompetence.
88
Blücher-Larisch, Falkenhayn-Hauer a Sedlnitzky-Haugwitz. Z předsedkyní spolku v dalších letech můţe být na základě adresářů jmenována spoluzakladatelka spolku Louise hraběnka Kuenburg-Glässer, která se své funkce vzdala v roce 1881, Mathilde hraběnka Sylva-Taroucca, do roku 1900 byla v čele spolku velkostatkářka Anna Brunner, poté byla jmenována předsedkyní zaslouţilá pečovatelka chudých Adelinde Hampel-Orosz, které byl za její činnost udělen zlatý zásluţný kříţ s korunou. Ve spolku působili také muţi - jako pokladník se angaţoval P. Leopold Klose, provinciál minoritského řádu a bratr zakladatele opatrovny, kterou spravoval Ţenský dobročinný spolek. Jako poradci byli spolku k dispozici opavští lékaři, do roku 1860 c. k. lékařský rada Chrobak, poté ředitel Heidrichovy nemocnice Rokitta. Spolek měl pravděpodobně podporu rovněţ ve starostech města, jejichţ ţeny byly členkami spolku, coţ můţe doloţit poděkování za pomoc Moritzi Rossymu.170 Léky spolek dostával např. od úspěšného lékárníka a obecního radního ve volebním období 1875-1882 Gustava Hella. Angaţovanost významných osobností znamenala také kaţdoroční štědré dary na činnost spolku. V roce 1860 měl spolek 92 řádných členů, jejichţ průměrný roční příspěvek činil 9,63 zl. Dobrodinci, kteří byli ve výroční zprávě vyjmenováni, spolku věnovali celkovou částku 261, 5 zl. Podle informací z Troppauer Zeitung víme, ţe ke konci roku 1881 měl spolek 146 členů.171 V roce 1892 dosahovala členská základna 177 osob. O zvyšujícím se počtu členů si lze udělat obrázek podle údajů z meziválečného období, kdy měl spolek přes 300 řádných členů.172 Hlavním úkolem spolku bylo zajistit prostředky pro fungování opatrovny. Spolek mimo svou hlavní činnost podporoval také místní chudé penězi, potravinami, pomáhal s placením nájmů, léků, zajišťoval dřevo i oblečení. V roce 1885 bylo např. vydáno na podpory spolkových chráněnců 221 zl., na podporu v nouzi a nemoci 329 zl., na chléb 27 zl., na maso 39 zl., na pohřebné 11 zl. a na mzdu pro sluţebnou spolku 50 zl. V roce 1886 bylo ze spolkového podpůrného fondu poděleno 67 chudých 99 zl. Podle stavu hospodaření z roku 1901 bylo spolkem na podpůrné účely vydáno téměř 4 520 zl. Podpora spolku byla určena lidem v nouzi a nemocným, v prvé řadě bylo myšleno na domácí chudé. Ve spolupráci se sestrami řádu německých rytířů vyvařoval polévky či sháněl zaměstnání pro ţeny bez práce. Poslední aktivita byla obcí i církevními institucemi velice kladně hodnocena a podpořena městkou reprezentací, farnostmi i matkou představenou sester řádu německých rytířů. Podle výroční zprávy bylo do adekvátních sluţeb v roce 1861 umístěno 19, o rok později 17 ţen.173 Kvůli absenci kaţdoročních 170
Troppauer Zeitung ze dne 14. 1. 1884. V tomto roce byla Rossyho ţena ve spolkovém výboru. Troppauer Zeitung ze dne 13. 1. 1882. 172 Tvrdoň, A.: Spolky, ústavy a zařízení pro péči o chudé a péči o mládež ochrany potřebnou v republice Československé. Seznam podle stavu v roce 1934. Praha 1936. 173 Jahres-Bericht des Troppauer Frauen-Wohltätigkeits-Vereines für das Jahr 1860, s. 4; Jahres-Bericht des Troppauer Frauen-Wohltätigkeits-Vereines für das Jahr 1861, s. 4. 171
89
zpráv o činnosti spolku se tato práce nemůţe adekvátně vyslovit ke všem aktivitám spolku. Jen malou výplní bílého místa je zmínka ze zpráv Úřadu starosty pro léta 1911-1921. Spolek nadále poskytoval časově omezené či stálé podpory ve formě hotovosti, oblečení, podpory v bydlení, poskytnutí dřeva apod. Za chudé spolek hradil účty v lékárnách, které se v letech 1911 aţ 1914 pohybovaly v rozmezí od 3 729 K do 4 264 K. 174 Nezbytnou částí spolkové činnosti byly vánoční nadílky pro chudé děti. V roce 1860 byly vánoční dárky rozděleny 86 dětem navštěvující opatrovnu, o rok později bylo dárky poděleno 126 dětí. Děti dostaly např. punčochy, boty a bačkory, čepce, čepice, klobouky, ručníky, spodničky, sukně, dívčí a chlapecké košile, chlapecké komplety, kabáty, rukavice, knihy, vánočky, sušené ovoce, rohlíky, perník, jablka a jiné ovoce, či 59 loktů látky. Od dárců bylo vybráno 62 zl., které byly pouţity na pořízení dalšího oblečení a jídla.175 Na konci prosince 1879 spolek zaloţil polévkový ústav, jednu ze základních forem měšťanské pomoci chudým. Podle výročních zpráv z počátku 60. let spolek jiţ v této době poskytoval chudým polévky. V roce 1861 bylo vydáno 7 937 porcí, výdaje za suroviny činily 240 zl. Spolek i v tomto případě spolupracoval se sestrami řádu německých rytířů, které polévku na náklady spolku připravovaly a rozdělovaly. Polévkový ústav v prvních čtyřech měsících své existence navštívilo denně 400 osob, které dostaly polévku a chléb. Spolek rovněţ provozoval od roku 1887 jesle, o jejichţ zaloţení usiloval jiţ od konce 50. let. S rozšiřováním působnosti spolku bylo stále obtíţnější obstarávat potřebné finance na podporu chudých, provozování opatrovny a jeslí. Proto členky spolku rozšířily své aktivity a kromě pravidelných plesů, dobročinných plesů, velikonočních výstav či divadelních a koncertních představení začaly organizovat také čaj o páté. Tyto čaje o páté byly určeny pro vyšší kruhy opavské společnosti, kterým zde byl podáván kromě čaje také koňak, likér, káva, studené pokrmy a vybrané pamlsky za nízké ceny.176 Hlavní pohnutkou angaţovanosti v tomto spolku mohla být snaha být dobrou manţelkouměšťanskou-Rakušankou. O tom můţe svědčit to, ţe v roce 1866 členky spolku sbíraly veškerý obvazový materiál pro polní nemocnice rakouského vojska. Vzhledem k tomu, ţe členkami spolku byly převáţně ţeny z vyšších tříd, byl zde jistě také aspekt potvrzení tohoto privilegovaného postavení skrze dobročinnou práci. Ţeny zároveň mohly dotvářet společenský obraz svých muţů, kteří zastávali významné úřady. V neposlední řadě zde hrál jistě také fakt křesťanské zboţnosti, jak tomu napovídá spolupráce s církevními řády či představiteli obou opavských farností. Kromě P. Leopolda Klose, který byl v dobročinných aktivitách činný od doby předbřeznové, fungovali jako konzultanti P. Konrad Kirnig a P. Josef Schum. 174
Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1911 bis einschließlich 1921, s. 9798. 175 Jahres-Bericht des Troppauer Frauen-Wohltätigkeits-Vereines für das Jahr 1860, s. 9. 176 Freie schlesische Presse ze dne 7. 3. 1908.
90
V činnosti spolku je patrný posun ve spolkových prioritách. Zatímco na začátku svého působení pomáhal všem chudým materiálně i finančně, se stále hůře získávanými financemi byla jeho hlavní činnost soustředěna převáţně na péči o děti chudých rodičů, kteří museli chodit do zaměstnání a nemohli svým dětem věnovat dostatek pozornosti. Provoz opatrovny s velkou podporou obecní samosprávy lze tak chápat jako součást programu pro podporu gramotnosti, jelikoţ dětem byla v opatrovně poskytována předškolní průprava, která připravovala děti na zvládnutí obecné školy. 4.1.1.1. Opatrovna malých dětí Opatrovna malých dětí byla od 50. let 19. století vlajkovou lodí činnosti Ţenského dobročinného spolku. Počátky tohoto zařízení byly popsány v kapitole o chudinské péči před rokem 1860. Ačkoli by se chtělo zařadit opatrovnu pod školská zařízení, z pohledu obecní samosprávy šlo o dobročinnou instituci, která měla ve městě důleţitou funkci. Od roku 1883 byla tato instituce zařazena v obecní administrativě do oddílu o školství, ale zároveň měla ve zprávách Úřadu starosty své místo v kapitole pojednávající o chudinství. Hlavním cílem opatrovny bylo vychovávat a pečovat o chudé, školou nepovinné děti. Obecní rada zařídila pro tento ústav přemístění z Panské ulice, kde se nacházel od roku svého vzniku, do městského domu č. 255/256 v ulici Kiosk-Promenade. Město na své náklady upravilo zahradu, která se nacházela v blízkosti městského parku. Ţenský dobročinný spolek věnoval k nutným stavebním úpravám 2 000 zl. výměnou za to, ţe bude zproštěn nákladů na údrţbu budovy. Tato dohoda byla mezi spolkem a městem drţena aţ do doby, kdy opatrovna musela přejít plně pod obecní samosprávu.177 Slavnostní předání nové budovy do uţívání Ţenského dobročinného spolku proběhlo 2. prosince 1865. Od roku 1866 jsou dostupné informace o počtu dětí navštěvujících opatrovnu. Jak bylo pro rychle rostoucí město a všechny instituce chudinské péče typické, počet dětí přijímaných do zařízení rychle stoupal. Z důvodu nedostatku místa musely být v 70. letech některé děti odmítány.178
177
Stalo se tak v roce 1919, kdy si spolek vlivem válečních událostí nemohl nadále dovolit spravovat opatrovnu. Kudělka, P.: Německý spolkový a kulturní život ve městě Opavě ve druhé polovině devatenáctého a na počátku dvacátého století, s. 36. 178
91
Graf 16: Počet dětí navštěvující opatrovnu v letech 1866 až 1871 200 180 160 140 120 100 80 60 40 20 0 1866
1867
1868 chlapci
1869 dívky
1870
1871
celkem
Z grafického znázornění je v roce 1871 patrný úbytek dětí navštěvujících ústav. To bylo způsobeno epidemiemi spály a neštovic, které město suţovaly i v roce 1872. Následkem snahy o omezení šíření těchto nemocí byla opatrovna, stejně jako další ústavy poskytující zaopatření, uzavřena.179 Opatrovna byla na přelomu 70. a 80. let vedena učitelem Johannem Jäkelem a jeho ţenou Marií, která zastávala roli vychovatelky. Po jejich odchodu do důchodu bylo zařízení pod správou města reorganizováno a v roce 1882 byla vedoucí opatrovny jmenována slečna Theresia Schwippel, která měla k dispozici dvě spolupracovnice. Na příkladu změny vedení opatrovny je patrný posun v chápání péče o malé děti, kdy byly zaměstnávány ţeny, které měly speciální kurzy ošetřovatelek malých dětí. V roce 1884 byla ke stávající budově postavena přístavba, kde bylo počítáno s bytovými prostory, které byly pronajímány. Tento příjem byl stejně jako v případě Friedenthalova špitálu důleţitým zdrojem financí do spolkové pokladny. Vytíţenost opatrovny byla však i nadále poznamenána zvyšujícím se počtem obyvatelstva a s tím souvisejícím rostoucím počtem dětí. V 90. letech dům na Beethovenově náměstí jiţ zvyšujícím se potřebám nevyhovoval. Z tohoto důvodu obecní rada rozhodla o stavbě nové budovy opatrovny, která měla být postavena u příleţitosti 50. výročí vlády Františka Josefa I. V březnu 1896 byl ustanoven zvláštní výbor, který měl na starost přípravu této stavby. Jako vhodné místo pro stavbu byly vyhlédnuty pozemky kníţete Lichtenštejna mezi ulicemi Komárovskou a Těšínskou. V případě nutnosti mohl být zapojen také Ţenský dobročinný spolek. Kníţe Lichtenštejn souhlasil s odkoupením pozemků městem s podmínkou, ţe na náklady obce bude na jeho pozemku postavena sýpka, která musela být zbourána na místě plánované
179
Verwaltungs-Bericht des Bürgermeisteramtes der Landeshauptstadt Troppau für die Zeit vom Jahre 1869 bis Ende Juni 1872, s. 39.
92
novostavby. Zároveň kníţe věnoval na dobročinné účely 10 000 zl. které byly pouţity na stavbu opatrovny. Na výstavbě nové budovy se podílel částkou 10 000 zl. také Ţenský dobročinný spolek. Mezi ním a městem byly uzavřeny nové dohody, které upravovaly převzetí závazků a nákladů na stavbu a oboustranný vztah k opatrovně. Městská obec se zavázala zajišťovat údrţbu ústavní budovy včetně dětského hřiště a placení daní do té doby, neţ toho bude ze svého majetku schopen spolek. Město se staralo také o vytápění a osvětlení budovy a povolilo bezplatný odběr vody. Kromě toho se v dohodě zavázalo platit sluţebnou. Město také slíbilo, ţe pečovatelky dětí budou ve stáří zajištěny stejně jako učitelky městských mateřských školek. Ostatní výdaje hradil Ţenský dobročinný spolek.180 Na stavbě se řemeslnickými pracemi podíleli jak členové obecní rady (sklenářské práce od Huga Baumgartnera, obecního radního v letech 1895-1912, plot postaven firmou Adolfa Zirbse, který byl do obecní rady zvolen v letech 1898-1912), tak chudinští pečovatelé, např. klempíř Anton Krämer, truhláři Karl Heinz a Nikolaus Sukenik, či hrnčíř Johann Engelbrecher, který instaloval úsporná kamna.181 Ačkoliv jde z důvodu nedostatku údajů čistě o domněnku, je moţné, ţe v obchodním a řemeslnickém centru, kterým Opava byla, právě činnost v chudinské péči mohla pomoci získat lukrativní zakázky. Stavba v secesním stylu byla dokončena stavitelem Wilhelmem Schilderem na podzim roku 1899. Nová budova Jubilejní dětské opatrovny a jeslí (Jubiläums Kinderbewahranstalt und Krippe) na Liechtensteinstraße byla slavnostně otevřena v prosinci roku 1900. Nové prostory zajistily dostatečné prostory pro 150 dětí. Podmínkou pro přijetí bylo zdraví dítěte, které muselo být starší tří let a muselo být očkované. Důleţitým předpokladem bylo, ţe dítě muselo být manţelské. Touto podmínkou se projevilo smýšlení spolku, podle kterého bylo nemanţelské dítě zařazeno do stejné kategorie jako děti nepřizpůsobivých ţivlů, které byly náchylnější k převzetí stejného způsobu ţivota jako jejich rodiče. Takovouto podmínkou se svobodné matky nacházely v bludném kruhu svého sociálního postavení, které jim ještě více sniţovala šanci na zaměstnání, čímţ se jejich chudoba prohlubovala. Denní poplatek za dítě v opatrovně činil 6 haléřů. Zvlášť chudí rodiče byli od jeho placení osvobozeni. Následující graf (Graf č. 17) ukazuje, kolik dětí navštěvovalo opatrovnu v letech 1883 aţ 1910. Podrobné tabulky o počtu dětí, které navštěvovaly opatrovnu, jsou zařazeny jako Příloha 8 a 9.
180
Grüner, G.: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1896 bis einschließlich 1905, s. 122-125. 181 Tamtéţ, s. 412.
93
Graf 17: Počet chlapců a děvčat navštěvujících opatrovnu v letech 1884-1910
18 84 18 86 18 88 18 90 18 92 18 94 18 96 18 98 19 00 19 02 19 04 19 06 19 08 19 10
180 160 140 120 100 80 60 40 20 0
chlapci
dívky
celkem
Z uvedeného grafu je patrné, ţe počet dětí navštěvujících opatrovnu byl poměrně stálý. Po přemístění opatrovny do nové budovy činily výdaje průměrně 2 520 K ročně. Je nutné si však uvědomit, ţe do této částky nebyla zahrnuta údrţba budovy, vytápění, osvětlení a plat personálu, které mělo na starosti obec. O existenci české opatrovny se ze zpráv Úřadu starosty ani z německého tisku nedozvíme. Jednak to bylo způsobeno tím, ţe obecní rada na české aktivity nepřispívala, tudíţ se výdaje nedostaly do oficiálních zpráv o hospodaření města, svou roli zde jistě hrálo také nacionální soupeření a ostentativní odmítání informovat v novinách o aktivitách druhé národnosti. V Opavském Týdenníku z prosince 1894 byla uvedena pouze zmínka o české opatrovně, která sídlila na Nádraţním okruhu č. 9. Pokud se zmiňujeme o českých aktivitách na poli péče o dítě, pak je nutné podotknout, ţe svůj význam měl výbor dam pro ošacení chudých dítek českých, který vedly ţeny významných opavských představitelů nacionální emancipace. Byly jimi Aneţka Stratilová, manţelka advokáta a zemského poslance, a Kateřina Prasková, ţena ředitele českého gymnázia. Ačkoli byla ze stran těchto ţen vyvíjena charitativní činnost podobná aktivitě německého Ţenského dobročinného spolku, česká obdoba se ve zkoumaném období neustavila. 4.1.1.2. Jesle V roce 1887 zřídil Ţenský dobročinný spolek v budově opatrovny jesle, které vznikly z podnětu poslance zemského sněmu a obecního radního zvoleného v roce 1882 advokáta Heinricha Hornyho. Zřízení jeslí znamenalo získání potřebných prostor v jiţ tak nedostačujícím domě opatrovny. Řešením bylo zrušení nájemních prostor v přistavěné části budovy, čímţ se spolek ochudil o důleţité příjmy. Jesle byly určeny pro děti chudých, ale pracujících rodičů, které nebyly dost velké na to, aby mohly navštěvovat opatrovnu. V prvním roce fungování jeslí je navštěvovalo 12 dětí ve věku od 18 měsíců do tří let. Jejich počet v dalších letech rychle stoupal. V roce 1895 bylo přijato jiţ 33
94
malých dětí, kterým byla poskytována potřebná denní péče. Počet dětí, které navštěvovaly jesle od roku zaloţení do roku 1895, je uveden jako Příloha 10. Příloha 11 přibliţuje vytíţenost jeslí v letech 1896-1910. Zařízení bylo ve věci hygieny a zdravotních záleţitostí dohlíţeno ředitelem všeobecné nemocnice Ernstem Freißlerem, městským lékařem Aloisem Kunzem a lékařem G. A. Ruhenstrothem. Graf 18: Průměrný počet v jeslích přítomných dětí v jednom pracovním dni v letech 1887 až 1910
30 25
22 19
20 15
21
22
22
24
22
22
14
10 5 0 1887 1888 1889 1890 1891 1892 1893 1894 1895
Graf 19: Počet dětí navštěvujících jesle v letech 1888 až 1910182
70 60
54
50 35
40 30
31
32
43
38 29
24
43
58
46
32
20 10 0 1888 1890 1892 1894 1896 1898 1900 1902 1904 1906 1908 1910 chlapci
dívky
celkem
4.1.1.3. Vydávání teplých snídaní chudým dětem Od 15. prosince 1887 začal spolek v době zimy zajišťovat teplé snídaně pro chudé děti, které navštěvovaly měšťanské školy. K zavedení této charitativní činnosti dal podnět tehdejší zemský prezident hrabě Merveldt. Pro Ţenský dobročinný spolek to po provozování opatrovny a jeslí znamenalo další aktivitu, která byla zaměřena na chudé děti. Obec spolku kaţdoročně 182
Údaje jsou zpracovány na základě dat uvedených ve zprávách Úřadu starosty pro léta 1884-1911. Uváděn je stav na konci daného roku. Celkový počet dětí, které byly během celého roku přijaty, byl vyšší.
95
přispívala na náklady spojené s vydáváním snídaní částkou, kterou schválila obecní rada. Do roku 1890 se jednalo o 45 zl. na měsíc, poté se částka příspěvku zvýšila na 50 zl. V roce 1901 přispělo město spolku částkou 400 K. Subvence se zvyšovala s počtem dětí, kterým byly snídaně dávány. V zimě roku 1913/1914 činil příspěvek schválený obecní radou 800 K. Pro velký nárůst dětí, kterým měly být teplé snídaně vydávány, bylo od roku 1891 zřízeno druhé výdejní místo. Kromě opatrovny, která se nacházela na tzv. školním okruhu, se snídaně vydávaly v měšťance na Jaktaři a od roku 1893 také v Josefské škole u Zemského domu. Děti k snídani kaţdý zimní den dostaly 0,3 l mléka a jednu ţemli v ceně cca 2 krejcarů. Následující graf (Graf 20) uvádí, kolika dětem byly v zimním období let 1895 aţ 1911 denně vydávány teplé snídaně. Graf 20: Počet dětí dostávajících teplé snídaně v zimním období 1895/1896 až 1909/1910 180 130
140 120
162
160
160 132
140
146
103
100 80 60 40 20
/1 0 19 09
19 07 /0 8
5/ 06 19 0
03 /0 4 19
/9 8 18 99 /0 1
18 97
18
95 /9 6
0
Po čet dětí
4.1.2. Dobročinný spolek židovských paní Opava nepatřila k městům s tradiční ţidovskou komunitou. Po roce 1848 se počet v Opavě ţijících Ţidů postupně zvyšoval, a to i přes stupňující se antisemitismus, který se vyostřoval hlavně v předvolebních časech. V 80. letech 19. století zde ţilo přes tisíc osob ţidovského vyznání (1 061 os.). Jejich počet se do konce zkoumaného období zvýšil jen mírně (v roce 1910 se hlásilo 1 162 osob k ţidovskému vyznání).183 Dobročinný spolek ţidovských paní (Israelitischer Frauenwohltätigkeitsverein für Troppau und Umgebung)184 vznikl v roce 1889 podle spolkového zákona z 15. listopadu 1867, ř. z. č. 134. Stanovy byly pozměněny 12. března 1900.185 Cílem spolku bylo podporovat ţidovské chudé v nouzi, kteří ţili v obvodu opavské kulturní obce. Stejně jako jeho katolický kolega se soustředil hlavně na podporu ţen a školáků. Spolek byl ve zprávě Zemské vlády slezské z roku 183
Pokludová, A.: Obecní rada Opavy 1850-1912, s. 18, Tabulka 1-2; s. 94. Český ekvivalent názvu je pouţit na základě označení spolku ve 20. letech 19. století. 185 ZAO, ZVlS Opava, sg. 58/V, kart. 1386, i. č. 6021/1900. 184
96
1892 hodnocen společně s Ţenským dobročinným spolkem jako jeden z nejprospěšnějších,186 protoţe podporoval chudé osoby bez ohledu na jejich domovskou příslušnost. Tato podpora byla financována z pravidelných příspěvků stálých a podporujících členů, dobrovolnými dary a z úroků spolkového majetku. Skutečnými členkami spolku mohly být ţeny a dívky, které ročně zaplatily členský poplatek v minimální výši 2 K a následně kaţdý měsíc 60 haléřů. Jak bylo upozorněno v předchozím textu, spolkové spisy se bohuţel nezachovaly. Sloţení spolkového výboru lze jen v náznaku postihnout z městských adresářů. Podle adresářů města Opavy byla v roce 1891 předsedkyní spolku soukromnice Johanna Lichtwitz, manţelka Emanuela Lichtwitze, majitele úspěšné potravinářské společnosti ELCO, která funguje dodnes pod názvem Seliko. Tento manţelský pár mimo obvyklou dobročinnost zaloţil u příleţitosti 50. výročí vlády Františka Josefa nadaci pro chudé ţidovské ţáky hospodářské či jiné střední školy. Zprávy Úřadu starosty pro období 1896-1905 ani let pozdějších se však o této nadaci nezmiňují. Podle adresáře pro rok 1895 a dochovaného zápisu ze spolkového shromáţdění z roku 1900 byla předsedkyní ţena továrníka Bertha de Mayo.187 Její zástupkyní byla Eva Kulka, pravděpodobně manţelka Hermanna Kulky, majitele kamenolomu a opavského dobrodince. V roce 1905 byla předsedkyní spolku majitelka domu Fanny Spitzer, jejíţ muţ Sigmund Spitzer byl výrobcem likérů a předsedou ţidovského spolku Silesia B’nai Brith. Poslední v městských adresářích zachycenou předsedkyní spolku byla v roce 1911 Julie Sonnenschein. Stejně jako v případě Spitzerových, také právní zástupce Theodor Sonnenschein byl předsedou spolku Silesia B’nai Brith. Navíc se jako předseda ţidovské kulturní obce angaţoval ve vzniku sirotčince pro ţidovské děti, ke kterému však nedošlo (o spolku k jeho zřízení viz níţe). Z uvedených důvodů se nelze vyslovit k velikosti členské základny dobročinného spolku ţidovských ţen, ani blíţe specifikovat dobročinnou činnost. Je moţné pouze konstatovat, ţe v roce 1920 měl spolek 53 členů, v roce 1936 27 členů.188 Z uvedených čísel se vymyká údaj uvedený v seznamu dobročinných spolků podle stavu v roce 1934, kdy měl spolek mít 245 členů.189 Vzhledem k výše uvedeným číslům nepředpokládám, ţe by velikost tohoto spolku odpovídala skutečnému počtu.
186
ZAO, ZVlS Opava, sg. 26, kart. 314, i. č. 1060. ZAO, ZVlS Opava, sg. 58/V, kart. 1386, č.j. 6021/1900 – Israelitischer Frauenwohltätigkeitsverein für Troppau und Umgebung. 188 MZA, f. Zemský úřad Brno B40, III. manipulace, kart. 3059, č.j. 19430/40 – Israelitischen FrauenWohltätigkeits-Verein für Troppau und Umgebung. 189 Tvrdoň, A.: Spolky, ústavy a zařízení pro péči o chudé a péči o mládež ochrany potřebnou v republice Československé. Seznam podle stavu v roce 1934. Praha 1936. 187
97
4.1.3. Evangelický ženský spolek Gustav Adolf V září 1896 rozšířil ţenské dobročinné spolky působící v Opavě evangelický Gustav Adolf Frauenverein, který vznikl při slavnostním poloţení základního kamene opavského evangelického kostela, který ve městě zatím chyběl. Na rozdíl od pestré chudinské péče o chudé ze strany starších ţenských spolků se tento soustředil primárně na získávání potřeb pro vyučování náboţenství, či daroval oblečení lidem, kteří neměli slušný oděv na biřmování. Měl se také starat o slavnostní výzdobu kostela. Aţ po těchto úkolech spolku byla ve stanovách uvedena péče o chudé evangelické sirotky a chudé zanedbané dívky.190 Obyvatelé města hlásící se k evangelickému vyznání netvořili početnou skupinu, ačkoli se jejich počet během druhé poloviny 19. století zvyšoval markantněji neţ v případě ţidovské komunity. V roce 1880 tvořilo tuto skupinu 387 osob, o dvacet let později 768 osob a podle sčítání z roku 1910 se k evangelickému vyznání hlásil stejný počet lidí jako v případě ţidovského vyznání. Do obecní rady bylo za léta 1850-1912 zvoleno pouze deset muţů evangelického vyznání, coţ značně ztěţuje identifikaci členek spolku podle teze, ţe se v tomto druhu spolku angaţovaly hlavně vyšší vrstvy měšťanské veřejnosti. Tento fakt je umocněn torzovitým souborem spolkových spisů, který neumoţňuje více přiblíţit činnost spolku. Přesto je z malého mnoţství zjištěných údajů o sloţení spolkového výboru moţné vypozorovat, ţe se v ţenském spolku Gustav Adolf angaţovaly ţeny významných měšťanů, kteří se však nezapojili do obecní samosprávy. Členkou spolku mohla být kaţdá ţena z Opavy a okolí, která zaplatila minimální roční částku 1 zl. První předsedkyní byla ţena evangelického faráře Ida Haase, druhou předsedkyní ţena soukromníka Anna Bock. Zapisovatelkou byla ţena dlouholetého ředitele Obchodní a ţivnostenské komory Marianne Janotta, která byla zároveň členkou dalších dobročinných spolků, např. Ţenského dobročinného spolku či Spolku pro ohřívárnu. Členkou spolkového výboru dále byla ţena ředitele reálky Bertha Bartelmus, či ţena významného opavského stavitele Lundwalla. Stálým členem spolku byl evangelický farář M. Th. Haase. 4.1.4. Spolek pro ženské zájmy Na počátku 20. století, přesněji v roce 1905, byl novým spolek na poli dobročinnosti Spolek pro ţenské zájmy (Verein für Fraueninteressen), který se od roku 1906 na vlastní ţádost zapojil do otevřené chudinské péče. Ze svých zdrojů spravoval čtyři pečovatelské okrsky. V prosinci 1906 spolek otevřel v prostorách bývalého dvora na Hradecké ulici denní útulek pro dívky, tedy obdobu jiţ fungujícího chlapeckého útulku. Útulek byl otevřen pouze v zimním období, tedy od listopadu do března. Na jeho chodu se podílelo město roční subvencí ve výši 200
190
ZAO, ZVlS Opava, sg. XII-3508, kart. 4721.
98
K. Dívky zde dostávaly teplý oběd a svačinu. Byly vedeny k preciznímu vypracování školních úloh a zručnosti. Prostory útulku byly vytápěny i osvětlovány na náklady města. V zimě 1906/1907 navštěvovalo toto místo 30 děvčat. Nepřekvapí snad, ţe se jejich počet se rychle zvyšoval a prostory přestaly stačit potřebám spolku i útulku. V zimě 1908/1909 jej navštěvovalo 70 dívek. Prostory uţívané Spolkem pro ţenské zájmy slouţily nejen jako útulek, ale také jako místo pro vzdělávání. Byly zde např. pořádány kurzy pro ošetřovatelky dětí. Z tohoto důvodu město stanovilo od začátku školního roku 1907/1908 roční poplatek, který spolek za pouţití prostor platil. Město zároveň podporovalo vzdělávací činnost roční částkou 150 K. V září 1909 bylo poţádáno o pronajmutí nových prostor v budově původního Mariánského ústavu na Rybím trhu, které bylo obecní radou schváleno. V roce přestěhování útulku jej navštěvovalo 54 dívek. Další potřebné prostory však město nebylo schopno zajistit, a tak musel spolek od roku 1911 omezit svou činnost pouze na večerní kurzy vaření a šití pro dělnice. Kromě provozování útulku a pořádání kurzů spolek zřídil domov pro sluţebné, na který město přispívalo částkou 50 K.
4.2. Školské spolky Druhou velkou skupinou opavských dobročinných spolků tvořily takové, které různými způsoby podporovaly ţáky opavských škol. V případě obecných a měšťanských škol se jednalo spíše o materiální podporu, kterou poskytovaly spolky existující v celém Předlitavsku. V Opavě byl hlavním iniciátorem školní haléřový spolek, později Deutscher Schulverein a nakonec nikoli dobročinný, ale ochranářský spolek Nordmark. Činnost těchto spolků byla kritizována českou vzdělanou veřejností, pro kterou byla synonymem germanizace. Pro chudé české rodiče (ale nejen chudé) však nabízené dary byly v rozhodování pádnějším argumentem, proč dát své dítě do německé školy. Nehledě na to, ţe vzdělání v německém jazyce bylo stále perspektivnější neţ vzdělání v jazyce českém. Pro opavské střední školy vznikaly spolky pod správou jednotlivých vzdělávacích ústavů. Tyto spolky podporovaly chudé studenty nejen finančně, ale i dalšími četnými způsoby. V Opavě šlo o podpůrný spolek gymnázia s německou vyučovací řečí, německé státní reálky a českého gymnázia. Německé spolky byly subvencovány obcí, proto se o jejich existenci a činnosti můţeme dozvědět ze zpráv Úřadu starosty, kde byly řazeny vedle dobročinných spolků, které se zaměřovaly na chudé s domovským právem v Opavě. Jak bylo předznamenáno, v dobročinných spolcích, resp. spolkových výborech, pro chudé školou povinné děti se aktivně angaţovaly převáţně vzdělanostní vrstvy měšťanstva, které postrádáme na poli péče o místní chudé. 4.2.1. Podpůrný spolek chudých studentů c. k. gymnázia s německou vyučovací řečí Spolek podporující chudé studenty německého gymnázia (Verein zur Unterstützung dürftiger Schüler des k. k. deutschen Staatsgymnasiums) byl nejstarším podpůrným spolkem 99
svého druhu v Opavě. Nárok na jeho podporu měli pilní a talentovaní chlapci, kteří by kvůli chudobě nemohli studovat. Vystudování školy za přispění spolku je předurčovalo pro církevní či úřednickou kariéru. Vybraným chlapcům byla placena strava, oblečení, bydlení, školné i měsíční částky na knihy a učební pomůcky.191 Spolek vznikl na podzim roku 1858 a jeho prvním předsedou byl církevní hodnostář Konrad Kirnig, který spolupracoval také s Ţenským dobročinným spolkem. Dalšími muţi ve výboru byl ředitel gymnázia prof. Mathias Kawka, člen obecní rady obchodník Franz Bubenik, majitel panství Litultovice baron Rolsberg, či městský lékař Josef Chrobak. V roce 1891 byl předsedou c. k. gymnaziální profesor Leopold Liebig, o pět let později c. k. vládní rada Dr. Ernst Freißler, ředitel opavské všeobecné nemocnice, a ředitel gymnázia Ignatz Wallentin. Sloţení spolkových výborů bylo plné známých jmen. Ve vedení spolku byl např. stavitel August Bartel, advokát a aktivní člen Nordmarky Franz Müller, lékárník Gustav Hell, ředitel nemocnice Dr. Erwin Nießner a četní profesoři vzdělávacího ústavu. V roce 1903 měl spolek 153 členů. Příjmy spolku činily 2 950 K, výdaje 2 232 K. Finanční částky spolku poskytovali četní členové a dobrodinci z celého Slezska. Německé gymnázium bylo v Opavě nejprestiţnější školou, kterou navštěvovali hlavně synové úředníků četných opavských institucí. Podpory spolku, osvobození od placení školného a stipendia byla udílena na základě rozhodnutí pedagogického sboru. Ačkoli se nezachovaly třídní katalogy německého gymnázia, ani spisy spolku, dochovaly se výroční zprávy této školy. Ty ve zkratce informují o činnosti gymnaziálního podpůrného spolku, statisticky informují o celkových počtech studentů navštěvujících školu a počtech platících a neplatících chlapců.192 Kusé informace lze získat také ze seznamů osvobozených od školného na gymnáziích v Rakouském Slezsku pro léta 1862-1870.193 Na opavském gymnáziu bylo podle těchto zpráv v roce 1862 osvobozeno od školného 157 ţáků, 145 z nich bylo vybráno pedagogickým sborem. Tyto neúplné údaje však neodpovídají poţadovaným parametrům, proto v případě německého gymnázia nelze provést potřebnou analýzu sociálního zázemí takto osvobozených chlapců. Od placení školného byli osvobozeni ţáci, jejichţ otec neměl dostatek financí, i kdyţ se nemuseli nutně řadit mezi nejnuznější vrstvy. Důvodem mohly být další nezaopatřené děti, jako v případě ţáka druhé třídy Johanna Sonneka, jehoţ otec byl sluţebným s denní mzdou 1,20 zl., ale měl na starost další čtyři malé děti.
191
ZAO, ZVlS Opava, i. č. XII-3157, kart. 4729. Jahres-Bericht des k. k. Staats-Gymnasiums in Troppau für das Schuljahr 1890-1891. Troppau 1891; JahresBericht des k. k. Staats-Gymnasiumsmit deutscher Unterrichtssprache in Troppau für das Schuljahr 1900-1901. Troppau 1901; Jahres-Bericht des k. k. Staats-Gymnasiumsmit deutscher Unterrichtssprache in Troppau für das Schuljahr 1910-1911. Troppau 1911. 193 ZAO, ZVlS Opava, sg. 139/5, i. č. 1518, kart. 2075. 192
100
Ve výročních zprávách gymnázia byly zaznamenány údaje o hospodaření podpůrného spolku. Např. ve školním roce 1890-1891 spolek podporoval různými způsoby 52 ţáků. Celková vydaná částka činila 826,25 zl. To znamená., ţe jeden ţák ročně dostal průměrně 15,88 zl. Kromě toho bylo dalším chudým ţákům půjčeno mnoho učebnic potřebných pro studium. Ve školním roce 1890/1891 bylo uděleno 34 stipendií v celkové částce 2 579,9 zl. a 640 říšských marek. Ačkoli je znám počet udělených stipendií, výroční zprávy nespecifikují, komu byly uděleny. Podle výroční zprávy z let 1900/1901 byl kapitál podpůrného spolku 7 200 K. Podpora byla poskytnuta různými způsoby 67 ţákům. K tomuto účelu byla rozdělena částka ve výši 1 854 K. O deset let později nebyly dány k dispozici počty podporovaných studentů, ale jen vydané částky. Spolek vydal 714 K na peněţní podporu, ale dvojnásobek za šaty a boty pro chudé studenty. 4.2.2. Podpůrný spolek chudých studentů c. k. vyšší reálky Druhý opavský podporovací spolek (Verein zur Unterstützung dürftiger Schüler an der k. k. Oberrealschule zu Troppau) vznikl v roce 1863. Jeho cíl byl zaměřen stejně jako v předchozím případě na podporu chudých, mravných a pilných studentů německé státní reálky. Tato podpora byla praktikována placením stravného, bydlení, oblečení, nakoupením učebnic a jiných potřebných vyučovacích pomůcek.194 Zakladatelem spolku byl starosta města K. W. Dietrich, který v jeho čele stál do roku 1884. Poté se předsedou stal opět starosta města - Dr. Emil Rodler (1884-1888), starosta Franz Hauer (1888-1906), který spolku předsedal, i kdyţ ho ve starostenské funkci vystřídal nacionál Rochowanski. Posledním předválečným předsedou spolku byl školní rada a obecní radní Erasmus Kothny. Sloţení spolkových výborů po celou dobu trvání spolku napovídá o jeho prestiţním postavení. Dlouholetými členy byli obecní radní Franz Bubenik, či zástupce starosty August Hoffmann, který byl členem 27 let. Dále se ve spolkovém výboru vystřídali ředitelé školy Lamberger, Charwat, Bartelmus, iniciátor vzniku ohřívárny Wladimir Demel, továrníci Zentzytzky (syn i otec), výrobce alkoholických nápojů Lichtwitz, který byl ţidovského vyznání, či podnikatel Heinrich Janotta. Podstatnou skupinou členů spolkových výborů byli profesoři reálky. O početnosti spolkové základny se dovídáme z výročních zpráv školy.195 Podle těch spolek v roce 1871 podporovalo 175 členů. Vybraná částka od řádných členů a dobrodinců činila 822 zl. Kromě měšťanů spolek podpořila zemská vláda či Lichtenštejnové. V tomto roce bylo zajištěno stravování a bydlení 58 ţákům. Další 102 ţáci dostali školní potřeby. Mnoho ţáků bylo 194
ZAO, ZVlS Opava, i. č. XII-2936, kart. 4751. Jahres-Bericht der Staats-Ober-Realschule in Troppau für das Schuljahr 1880-1881. Troppau 1881; JahresBericht der Staats-Ober-Realschule in Troppau für das Schuljahr 1890-1891. Troppau 1891; Jahres-Bericht der Staats-Ober-Realschule in Troppau für das Schuljahr 1900-1901. Troppau 1901; Jahres-Bericht der StaatsOber-Realschule in Troppau für das Schuljahr 1910-1911. Troppau 1911. 195
101
podporováno různými způsoby obyvateli města, např. bezplatným poledním jídlem, či poskytnutím přikrývek. Podle protokolů o jednání spolku v roce 1875 je moţné zjistit, kolika ţákům byla poskytnuta podpora.196 Tento pramen však obsahuje pouze jména daných ţáků a částek, které jim byly měsíčně poskytovány. V daném roce dostávalo 57 studentů částky od 1 do 2 zl. měsíčně, podle své píle a úspěchů ve škole. Ve školním roce 1877/1878 bylo tímto způsobem podporováno 55 chlapců. Ve školním roce 1880/1881 měl spolek 149 členů. Strava a bydlení byla hrazena 39 ţákům. Krátká zpráva uvedená v novinách na počátku roku 1881 informuje o zvětšení podpůrného fondu, který umoţnil měsíčně podporovat aţ 54 ţáků.197 V roce 1883 bylo podporováno 48 ţáků měsíční částkou na bydlení a mnoho dalších dostalo školní pomůcky. Podpora školy ve formě osvobození od placení školného byla stejně jako v případě gymnázia větší, neţ si mohl podporovací spolek dovolit. Na konci druhého semestru bylo z celkového počtu 276 ţáků 11 osvobozeno od placení školného z poloviny, 83 ţáků nemuselo platit školné vůbec. Další výroční zpráva z roku 1891 bohuţel neinformuje o členské základně, ani o počtu podporovaných. V roce 1901 byla situace odlišná od minulých let. V tomto školním roce bylo méně řádně platících studentů. Na konci školního roku školné platilo 205 ţáků, zatímco 229 bylo osvobozeno zcela a dva z půlky. Spolek v tomto roce podporoval 88 ţáků ve stravě a bydlení. V roce 1903 měl spolek 140 členů a na spolkové účely bylo ročně vydáno kolem 2 000 K. Na konci školního roku 1910/1911 se opakovala tatáţ situace. Školné platilo 154 ţáků, zcela osvobozeno bylo 230 ţáků. Podle výroční zprávy měl spolek v roce 1912/1913 187 členů a dobrodinců, kteří bydleli v Opavě.198 4.2.3. Podporovací spolek c. k. gymnázia s českou vyučovací řečí O vznik české střední školy probíhal v Opavě dlouhý boj, který nakonec skončil vítězně pro českou stranu. Soukromé gymnázium s českou vyučovací řečí vzniklo v roce 1883 navzdory četným protikrokům německé majority. Po celou dobu však muselo čelit snahám o zrušení, kdy bylo německými nacionály poukazováno na nedostatečný počet studentů. Vlnu nevole přineslo rozhodnutí ministra Gautsche o udělení práva veřejnosti, stalo se tak v roce 1894. Mnoţství na tomto gymnáziu studujících chlapců, kteří měli domovskou příslušnost v Opavě, byl minimální. Nejvíce chlapců školu navštěvovalo z jiných částí Rakouského Slezska, ale také z Moravy i Čech. Na rozdíl od německého gymnázia a německé vyšší reálky se zachovaly třídní katalogy, ze kterých je moţné vyvodit, kolik chlapců bylo osvobozeno od placení školného
196
ZAO, pobočka SokA Opava, f. Německá státní reálka Opava (1866-1939), i. č. 199, kart. 10 – Zpráva komise pro podporu potřebných ţáků (1875-1937). 197 Troppauer Zeitung ze dne 6. 1. 1881. 198 50. Jahresbericht des Vereines zur Unterstützung dürftiger Schüler der k. k. Ober-Realschule in Troppau für das Schuljahr 1912-1913. Troppau 1913.
102
a jakou profesi zastávali jejich rodiče.199 Dá se předpokládat, ţe vzhledem k převaze studentů z okolí Opavy a dalších slezských obcí, pocházela většina z niţších tříd společnosti. To je v přímém rozporu se sloţením studentů na německém gymnáziu, kde většina z nich pocházela z úřednických rodin. Tento aspekt napovídá, ţe v rámci nacionálního boje a snaze vychovat vlastní českou elitu, by měly být počty osvobozených ţáků vyšší neţ v předchozích případech německých škol. Podporovací spolek státního gymnázia s českou vyučovací řečí byl zaloţen stejně jako ústav v roce 1883 a podle statistik z 30. let 20. století měl 139 členů.200 Kromě podpůrného spolku škola čerpala finance na stipendia ze Stipendijního fondu českého gymnasia pro potřebné ţáky, který byl zaloţen v roce 1886 díky odkazu 30 zl. Marie Proškové z Kateřinek, Marie Luchové z Kateřinek a 50 zl. Františka Krále z Palhance. Ke spolku byl připojen také odkaz Jana Zacpala ve výši 1 200 zl. Stipendium Jana Zacpala bylo určeno pro pilné, ale chudé ţáky. Přednost však měli příbuzní dobrodinců. Ţáci byli na zisk stipendia navrhováni poprvé v roce 1896 profesorským sborem. Peníze byly vybranému ţákovi přiznány do konce studií. V roce 1891 byl jako předseda podporovacího spolku uveden městský kaplan Casimir Raschka. V roce 1905 byl předsedou štáblovický farář Johann Gela. Místopředsedou spolku byl ředitel českého gymnázia c. k. vládní rada Josef Fürst, jednatelem byl čelní představitel českého hnutí v Opavě profesor Stratil. V jenom z mála českých spolků v Opavě se angaţovali také čeští faráři z Opavy a okolních vesnic. Dlouholetým předsedou spolku byl štáblovický farář P. Josef Prucek, který spolku daroval 1 000 zl. Úrok ve výši 42 zl. měl slouţit k úhradě stipendia pro jednoho ţáka. Podmínkou bylo, aby byl vybraný ţák pilný a chudý katolík. Přednost měli rodáci z farnosti donátora. Ze seznamu dárců je zřejmé, ţe z opavského vzdělaného měšťanstva přispívali výhradně profesoři českého gymnázia, z okolí čeští duchovní a záloţny českých obcí. Na podporu chudých studentů studujících v českém jazyce přicházely dary z celých českých zemí a dokonce i z Vídně. Další peníze na činnost spolku byly získávány obvyklou formou ze studentských sbírek, věnečků či akademií. Ţáci byli podporováni nejen hotovostí, ale také obuví, obědy, školními pomůckami a zapůjčením potřebných učebnic. Ve školním roce 1890/1891 byla peněţitá podpora poskytnuta 73 ţákům, o dekádu později 45 ţákům. V roce 1910/1911 bylo měsíční částkou podporováno 41 ţáků, školní potřeby byly poskytnuty 46 ţákům a mimořádná podpora byla přiznána třem ţákům. V roce 1909 byla poskytnuta peněţitá podpora v celkové výši 1 137 K 35 ţákům a 42 ţákům byly zaplaceny školní 199
ZAO, pobočka SOkA Opava, f. Mendelovo gymnázium v Opavě, i. č. 18, 25, 35, 44. Jde o Hlavní katalogy ze školních let 1883/1884, 1890/1891, 1900/1901, 1910/1911. 200 Tvrdoň, A.: Spolky, ústavy a zařízení pro péči o chudé a péči o mládež ochrany potřebnou v republice Československé. Seznam podle stavu v roce 1934. Praha 1936.
103
potřeby v částce 273 K. Z gymnaziální knihovny bylo půjčeno 403 učebnic. Celková vydání podpůrného spolku činila 1 669 K. V roce 1910 byla peněţitá podpora poskytnuta 42 ţákům (1 403 K), potřeby byly poskytnuty 53 ţákům (500 K), půjčeno bylo 466 učebnic. Celková vydání spolku byla 2 293 K. V roce 1911 bylo podporováno částkou 1 412 K 41 ţáků, potřeby byly poskytnuty 46 ţákům za 436 K, půjčeno bylo 577 učebnic a celkové výdaje se rovnaly částce 2 259 K. Podle hlavních katalogů je moţné určit, kolik studentů bylo osvobozeno od placení školného. I kdyţ se nejedná přímo o podporu spolku pro chudé studenty, můţe to ukázat, kolik ţáků bylo uznáno za potřebné a touto formou jim bylo umoţněno studium na gymnáziu. Z důvodu měnících se podílů na placení školného (např. jeden semestr student neplatil vůbec, další platil 1/3) byli počítáni všichni osvobození bez rozdílu. V prvním roce existence gymnázium navštěvovalo 93 ţáků, 34 z nich bylo osvobozeno od placení školného, z nich pouze dva byli sirotci. Podíváme-li se blíţe, odkud ţáci pocházeli, pak je patrné, ţe pouze 4 byli z Opavy. Naprostá většina (23) pocházela z Rakouského Slezska. Ve školním roce 1890/1891 bylo jiţ otevřeno osm tříd s celkovým počtem 295 ţáků. Z nich bylo 172, tedy 58,3%, osvobozeno od placení školného. Sirotky bylo 15 z nich. V roce 1900/1901 bylo z celkových 263 osvobozeno 168 chlapců, tedy 63,9 %. Z neplatících ţáků bylo 24 chlapců sirotky. V roce 1910/1911 byl podíl platících a neplatících ţáků zdaleka nejvyšší. Od školného bylo osvobozeno 172 chlapců (81,1 %) z celkového počtu 212, osvobozených sirotků bylo 15. Následující grafická znázornění ukazují povolání rodičů ţáků, kteří byli osvobozeni od placení školného. Jak bylo řečeno výše, pramenné materiály to dovolují pouze v případě českého gymnázia, které má zachovánu potřebnou agendu. Graf 21: Povolání rodičů žáků českého gymnázia ve školním roce 1883/1884 řemeslník a živnostník
3
úředník
4
pedagog
5
námezdní síla domkář
12
3 3
1
1
výměnkář rolník
2
šafář nezjištěno
104
Graf 22: Povolání rodičů žáků českého gymnázia ve školním roce 1890/1891
20
10
řemeslník a živnostník úředník pedagog námezdní síla domkář
31 9
výměnkář rolník šafář
2
50 2
7
majitel nemovitosti selka vdova kostelník
33
21 3
Graf 23: Povolání rodičů žáků českého gymnázia ve školním roce 1900/1901 řemeslník a ž ivnostník úředník pedagog námezdní síla
27
11
24
5
domkář hajný
5
40
rolník
123
43
mlynář horník
majitel nemovitosti, herec, domovník, voják, šafář, majitel hospodářství, zahradník
Graf 24: Povolání rodičů žáků českého gymnázia ve školním roce 1910/1911 řemeslník a živnostník úředník pedagog námezdní síla
11
18
domkář
4
3 38
hajný rolník
10
četník výměnkář
35
3 2 6
3
lékař školník horník, statkář , šafář, sládek, redaktor, selka
Jak je patrné z uvedených grafů, od počátku 20. století se měnila skladba studentů osvobozených od placení školného. Mezi takto podporované se dostali synové z vyšších tříd, proto se domnívám, ţe hlavním důvodem nebyla pomoc chudým studentům, ale boj o kaţdého
105
ţáka. To můţe být také důvod, proč se ve školním roce 1910/1911 zvýšil počet osvobozených ţáků na 81 %. Na německém gymnáziu bylo ve stejném období osvobozeno od placení školného 54 % studentů, na vyšší reálce 59,9 % studentů. Graf 25: Porovnání počtu žáků vybraných opavských středních škol osvobozených od placení školného ve školních letech 1890/1891, 1900/1901 a 1910/1911
100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 1890/1891 německé gymnázium
1900/1901 vyšší reálka
1910/11 české gymnázium
4.2.4. První slezský školní haléřový spolek Mezi spolky, které byly v dobročinné péči preferovány městem, patřil také 1. slezský školní haléřový spolek (Erste schles. Schulpfennigverein in Troppau), který vznikl v roce 1875 ve smyslu spolkového zákona ze dne 15. listopadu 1867. Mottem spolku bylo: „Gedenket der armen notleidenden Schulkinder!“201 Pomoc spolku byla primárně určena těm nejchudším dětem z chudých, bez rozdílu národnosti a konfese. Hlavní starostí spolku bylo zajistit dětem teplé zimní oblečení, které postrádaly, a nemohly tak chodit do školy, nebo z důvodu tohoto nedostatku onemocněly. Výzvu k věnování teplého oblečení pro tyto účely uveřejnila také místní školní rada. Peníze potřebné na zajištění spolkových cílů byly získávány v dobročinných sbírkách, z pořádání různých kulturních akcí a spolkových kasiček, které byly umístěny různě po městě. Příspěvky řádných členů byly minimálně 4 K ročně. Spolek rozděloval peníze mezi všechny niţší opavské školy. V prvním roce svého působení rozdělil boty a oblečení v poměrně vysoké částce 3 753 zl. V roce 1882 bylo opavským školám rozděleno 340 zl.202 Spolek se nesoustředil pouze na Opavu, ale rozšiřoval svou činnost po celém Slezsku. Do roku 1888 existovalo 52, v roce 1892 jiţ 100 školních haléřových spolků. Na svou činnost spolek dostával od obce roční příspěvek 160 K, který byl v roce 1899 zvýšen na 200 K. Jiným způsobem, 201
Bericht des Ersten schles. Schulpfennigvereines in Troppau von 1875-1925. Aus Anlaß des 50-jährigen Bestandes zusammengestellt von Prof. Leopold Brück, derzeit Zahlmeister und Berichterstatter. Troppau 1925. 202 Troppauer Zeitung ze dne 17. 12. 1882. Suma byla rozdělena následovně: 115 zl. chlapecké měšťance, 75 zl. dívčí obecné škole, 60 zl. obecné škole na Josefsplatze, dívčí měšťance 30 zl., cvičné škole učitelského ústavu a ţidovské obecné škole 20 zl.
106
jakým obec podporovala činnost spolku, bylo také bezplatné propůjčení prostor pro účely denního útulku pro chlapce. Jednalo se o syny chudých pracujících rodičů, kteří se svým dětem kvůli zaměstnání nemohli věnovat, a z tohoto důvodu jim hrozil mravní úpadek. Prvním předsedou spolku byl zástupce zemského hejtmana a bývalý starosta města Karl Wilhelm Dietrich. Předsedou spolku byl po dlouhá léta c. k. školní rada Gustav von Zeynek. O prestiţi spolku můţe napovídat také to, ţe pokladníkem byl jeden z nejvýznamnějších opavských obchodníků, člen obecní rady a president OŢK Karl Dorasil, který je povaţován za zakladatele Braneckých ţelezáren.203 V 90. letech byl předsedou Kamillo hrabě Razumowsky, který byl kromě jiného pravidelným štědrým přispěvatelem do chudinského fondu. Od roku 1899 byl předsedou ředitel učitelského vzdělávacího ústavu Georg Schmid, v roce 1911 byl předsedou jeho nástupce v ředitelské funkci Friedrich Wiechowski. Mezi priority spolku patřilo opatřování školních potřeb a oblečení, coţ byly dvě skupiny věcí, které chudé děti neměly, a tím byly vyřazeny z povinné školní docházky. Spolek zřídil zmíněný chlapecký útulek, aby zabránil rostoucí pouliční a podomní ţebrotě školou povinných dětí, které byly bez dozoru. Snahou tak bylo zabránit mravnímu i tělesnému zanedbání dětí. O zaloţení útulku bylo usilováno jiţ v roce 1887. Z důvodu nedostačujících financí byl řízen v roce 1892. Do dobročinné sbírky na zřízení útulku významně zasáhl kníţe Lichtenštejn, který daroval z celkové částky 1 560 zl. více neţ jednu třetinu, a předseda spolku Kamillo Razumovsky, který daroval 300 zl. Na počátku roku 1894 byla pro chlapecký útulek přenechána jedna místnost v budově bývalých kasáren na Rybím trhu. Denně spolkový útulek navštěvovalo 25 aţ 36 chlapců nemajetných rodičů, kteří zde dostali polévku i svačinu. Uváţíme-li, ţe Opava nebyla městem s vysokým počtem dělníků, přesto v továrnách pracovali většinou z okolí přistěhovalí Češi, kterých se tato spolková aktivita týkala, pak je moţné, ţe právě tito chlapci byli součástí tolik českými vzdělanci kritizované germanizace. Nad chlapci byl zajištěn dozor učiteli opavských, tzn. německých, obecních škol, kteří chlapce vedli k mravnému chování a pracovitosti. Chlapci tím měli být ochráněni před zahálkou a špatnou společností, do které se mohli zapojit coby bezprizorní děti ulice. Pro první rok činnosti výdaje činily 905 zl., coţ byl obnos, který se svou výší jiţ neopakoval, protoţe do něj byly započteny výdaje na vybavení chlapeckého útulku. V roce 1905 bylo 30 chlapcům poskytnuto od listopadu do března 4 240 porcí polévky, 3 240 porcí zeleniny a 6 480 krajíců chleba. V roce 1910 byl útulek přestěhován do jiţ zmíněného bývalého Mariánského ústavu na Rybím trhu. Na základě rozhodnutí obecní rady z října roku 1912 byly 203
Kladiwa, P. – Pokludová, A. – Kafková. R.: Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850-1914. II/.1 Muži z radnice, CD-ROM.
107
chlapeckému útulku poskytnuty dva suterénní pokoje v nově vzniklé Jubilejní škole v Rossygasse hned vedle sirotčince. Před rokem 1914 navštěvovalo útulek ročně 30 aţ 36 chlapců. Výdaje za provoz zařízení se pohybovaly v částkách do 1 400 K. Za války, kdy byla z chlapecké školy v Rossygasse vytvořena nemocnice, útulek obýval prostory domu Spolku pro ohřívárnu. Podle zprávy o činnosti spolku z roku 1904/1905 prošlo od zaloţení útulku jeho výchovou 400 chlapců.204 4.2.5. Německý školský spolek – místní skupina pro Opavu a okolí I kdyţ místní skupina Německého školského spolku (Deutscher Schulverein – Osrtsgruppe Troppau und Umgebung) nepatřila primárně do chudinské péče, hrála v Opavě důleţitou roli v podpoře chudých českých dětí, které se snaţila získat pro německé školy. Spolek byl stejně jako spolek Nordmark častým terčem kritiky českých novin, které jejich činnost ostře odsuzovaly a viděly v nich úhlavního nepřítele české emancipace. Místní skupina celorakouského spolku vznikla podle spolkového zákona ze dne 15. listopadu 1867 v roce 1881 pod vedením advokáta Dr. Emila Rodlera, který byl zvolen v roce 1886 starostou města a zemským poslancem. Tento spolek byl opavským největším – v roce 1883 měl 1 200 členů.205 Zakládajících členů spolku bylo 66. Podle zápisu ze spolkového shromáţdění z roku 1886 měl spolek 1 155 aktivních členů, z nichţ 870 ţilo v Opavě. O rok později měl spolek 1 138 členů, 857 z Opavy a 281 z blízkého okolí. Jednou z nejvíce zmiňovaných aktivit spolku bylo pořádání vánoční nadílky pro chudé děti, které v papírovém kornoutu dostaly pomeranče, jablka, ořechy, pár kousků cukroví, drţátko, pár per, gumu, tuţku, nebo kamínek a kousek látky.206 Lze předpokládat, ţe se spolek stal postupem času baštou opavských nacionálů, kteří měli velkou podporu opavské měšťanské veřejnosti. Zapisovatelem spolku byl hlavní muţ německé Nordmarky Hugo Hampel, advokát a obecní radní dr. Josef Grünwald, ale také advokát a člen obecní rady dr. Eisler, který byl ţidovského vyznání. Spolek měl celou řadu místních skupin, mezi které patřila dámská a dívčí odnoţ opavského spolku, která se do opavské soukromé dobročinné péče zapojila v roce 1887. Předsedkyní spolku byla Eugenie von Valenzi. Hlavní úsilí členek bylo spojeno s obdobím Vánoc, kdy bylo kaţdoročně poděleno aţ 600 chudých německých dětí oblečením. Obecní rada na tyto vánoční nadílky schválila subvenci 200 K, které se od roku 1904 zvýšily na 400 K a v roce 1913 dokonce na 700 K. V zimních měsících bylo potřebným rozdělováno teplé polední jídlo.
204
Rechenschafts-Bericht des „Ersten schles. Schulpfennig-Vereines“ in Troppau für das Vereinsjahr 19041905. 205 Kudělka, P.: Německý spolkový a kulturní život ve městě Opavě ve druhé polovině devatenáctého a na počátku dvacátého století, s. 9. 206 Naše Slezsko ze dne 14. 1. 1910.
108
4.3. Ostatní spolky Předcházející řádky představily ţenské dobročinné spolky a školské spolky na podporu chudých studentů. Ve městě kromě těchto jasně vymezitelných spolků fungovaly spolky, které se svou činností lišily od ostatních. Z důvodu malého počtu ţidovských spolků, které by splňovaly vymezené podmínky, jsou také tyto konfesijní spolky zařazeny pod označením „ostatní spolky.“ 4.3.1. Spolek pro ohřívárnu Od 90. let 19. století fungoval v Opavě jediný spolek svého druhu v Rakouském Slezsku, a to Spolek pro ohřívárnu. V roce 1887 vznikl Výbor pro zřízení ohřívárny, jehoţ účelem bylo umoţnit i těm nejchudším schovat se před nepřízní zimního počasí. Cílem spolku bylo podle svých moţností mírnit kritický počet chudých, v Opavě se zdrţujících osob.207 Záhy po zřízení výboru byl ustaven spolek, který si vzal za cíl provozovat ohřívárnu spojenou s výdejnou jídel. Veřejná vývařovna byla typickou formou pomoci chudým v různých městech. Chudí zde za malý poplatek, ale i zdarma, mohli dostat polévku, čaj či chléb. Spolek pro ohřívárnu vybočoval z řady ostatních dobročinných spolků svým spolkovým výborem, kde bylo pět dam a pět pánů. Iniciátorem vzniku spolku a jeho prvním předsedou byl ředitel vyšší reálky c. k. profesor Wladimir Demel.208 Výbor spolku byl tvořen zvučnými jmény, která dodávala spolku na prestiţi. Po Wladimiru Demlovi se předsedou stal jeho dosavadní zástupce c. k. profesor K. M. Wendt, který zemřel v roce 1904. Do roku 1908 stál v čele spolku c. k. profesor Franz Kojetinsky, který odstoupil ze zdravotních důvodů nejen z vedení Spolku pro ohřívárnu, ale také Schulvereinu. Jeho nástupcem se stal městský lékař Franz Sobotta. Početné zastoupení pedagogů ve vedení spolku hovoří o jejich větší angaţovanosti v chudinské péči, která nebyla pro dřívější období (vyjma školních spolků) obvyklá. Členy spolkového výboru byli dr. Eibuschitz, dr. Eisler, dr. Locker, W. A. Müller, hraběnka Razumovsky, Marie Reichel, Marie Lamich, Marianna Janotta, či M. Th. May. O početnosti členské základny nemáme kvůli absenci pramene potřebné informace. Pouze v seznamu spolků pro péči o chudé je uveden údaj platný pro rok 1934, kdy bylo řádnými členy 39 obyvatel města.209 Spolek pro ohřívárnu poskytoval pomoc bez ohledu na stav, pohlaví, vyznání a příslušnost. Bylo to tedy zařízení, které poskytovalo pomoc všem chudým, kteří se zdrţovali v Opavě, nejen těm, kteří zde měli domovské právo. Peníze na činnost spolku byly získávány stejně jako v případě dalších dobročinných spolků pravidelnými členskými příspěvky a dobrovolnými dary. Byly pořádány peněţní sbírky, divadelní představení, koncerty, tomboly, loterie apod. Např. 207
MZA Brno, Zemský úřad Brno B40, III. manipulace, kart. 3019, č.j. 6001/40 – Troppauer Wärmestubenverein. 208 ZAO, ZVlS Opava, sg. 15388/1892, kart. 1375. 209 Tvrdoň, A.: Spolky, ústavy a zařízení pro péči o chudé a péči o mládež ochrany potřebnou v republice Československé. Seznam podle stavu v roce 1934. Praha 1936.
109
v roce 1908 byla uspořádána 12. tříkrálová nadílka pro návštěvníky ohřívárny. Ve Freie Schlesische Presse byla uvedena výzva,210 aby všichni přátelé spolku a ušlechtilí lidé podpořili tuto oslavu dary. Peníze, oblečení, pečivo, jablka, ořechy apod. byly směřovány k M. Th. May, vánočky a koláče na zástupkyni předsedy Marii Reichel. V březnu bylo v novinách zveřejněno poděkování všem, kteří přispěli na chod ohřívárny. Od 93 osob byla vybrána částka 293 K. Jeden dobrodinec tak průměrně daroval 3,4 K. Dárci pocházeli ze všech skupin obyvatel města – byli mezi nimi Němci, Češi, katolíci, evangelíci i ţidé. Vzhledem k jiným opavským spolkům, které byly v této době jiţ silně diferencovány, lze usuzovat, ţe ohřívárna byla povaţována za prospěšné zařízení, které nebylo zatíţeno nacionálnímu boji. Mezi nejštědřejší dárce patřili Gustav Grauer, sourozenci Hatschekovi, kteří darovali 20 K, Gustav Hell či Herman Kulka, jejichţ darem bylo 10 K. Starosta města Walter Kudlich přispěl spolku částkou 2 K. Jiţ bylo zmíněno, ţe potřebné prostory byly spolku poskytnuty v roce 1889 v nevytíţeném azylovém domě. Z důvodu stále se zvyšujícího počtu návštěv ohřívárny byly od roku 1893 poskytnuty spolku prostory v bývalých kasárnách na Rybím trhu. Šlo o tři místnosti, které byly dříve mateřskou školkou. Tyto prostory umoţnily oddělení dospělých a dětí, které si ve své části mohly hrát ve speciálně upravené herně. Z uvedeného přehledů pro zimní období 1895/96 (Tab. 14) a 1905 je zřejmé, ţe ohřívárna byla hojně navštěvována. Tab. 14: Rozdělené jídlo a teplé nápoje v ohřívárně v zimě 1895/1896
počet porcí čaje počet porcí polévky počet kusů chleba
zadarmo za poplatek 8 793 4 174 11 228 4 460 11 228 4 460
celkem 12 967 15 688 15 688
V roce 1905 bylo za zimní období vydáno jídlo a nápoje hlavně nejchudším dětem mateřských škol, ale také chudým dospělým: počet porcí čaje......................... 9 469 počet porcí kávy .................... 10 540 počet porcí polévky ................ 31 365 počet kusů chleba ................... 17 765 V zimních měsících let 1906-1907 byly polévka, chléb a teplé nápoje vydány 200 aţ 300 chudým dětem. Podle zprávy Marie Reichel bylo v zimě 1907/08 vydáno denně přes 400 porcí čaje, polévky a chleba. Slabé děti dostaly ráno místo čaje bílou kávu. Město spolku kaţdý rok přispívalo uhlím a částkou 500 K. Jak je však typické pro prostory opavských dobročinných ústavů, které záhy neodpovídaly zvyšujícím se potřebám, musel spolek uvaţovat o pořízení vlastních prostor, který by poskytly 210
Freie Schlesische Presse z 6. 1. 1908.
110
zázemí potřebným. Z tohoto důvodu členové spolkového výboru Franz Kojetinsky, dr. Eibuschitz a vedoucí ohřívárny Marie Reichel odjeli do Vídně, aby se seznámili s fungováním tamní ohřívárny.211 Spolek následně koupil za 23 000 K dům ve Wallgasse č. 18, kde byla po stavebních úpravách uvnitř domu a přístavbě do dvora 2. prosince 1908 otevřena odpovídající ohřívárna (Kaiser-Jubiläums-Wärmestube), která byla v zimním období přístupná kaţdý den od osmi hodin ráno do šesti hodin v podvečer. Město se zavázalo podílet se na nutných stavebních úpravách oplátkou za to, ţe spolek umoţní městu pouţití místností v prvním patře domu pro ubytování osob bez přístřeší, kteří v důsledku asanace přišli o své bydlení. Takové zatíţení domu nebylo zřejmě vhodné pro zamýšlené pouţití ani pro záměr spolku. V roce 1912 byl dům Spolku pro ohřívárnu v nepříznivém stavu, který si vynutil další renovaci. Na ţádost spolku byla roční subvence z obecních prostředků zvýšena na 1 000 K a obec zároveň převzala závazek na půjčku u městské spořitelny ve výši 15 000 K na stavební náklady. Poté mohla být činnost ohřívárny provozována ve známém rozsahu aţ do roku 1916. Do této doby bylo v zimním období poděleno denně aţ 350 chudých čajem, polévkou a chlebem. Po roce 1916 bylo vlivem válečných událostí fungování ohřívárny zrušeno. 4.3.2. Nordmark Do chudinské péče se na konci 19. století zapojil také největší opavský spolek nacionálního typu – Nordmark, který vznikl v roce 1894. Jeho hlavní dobročinnou činností bylo poskytování podpor skrze placení školného, dodávání učebnic či příspěvků na stravu a bydlení pro chudé německé ţáky či pořádání vánočních nadílek pro chudé děti. Vánoční oslavy byly pořádány také pro německé učně, kteří byli podělováni oblečením a prádlem. Spolek vydrţoval také domov pro učně, kde byli ubytováni chlapci německé národnosti, kteří u svého mistra nedostávali ubytování ani stravu. V domově byla část učňů ubytovaná za mírný poplatek, část zcela zdarma. Město spolku bezplatně poskytlo potřebné prostory v budově na Rybím trhu a ročně přispívalo částkou 400 K. V tisku se dočítáme hlavně o vánočních nadílkách, které byly organizovány četnými místními skupinami. Společně s Německým školským spolkem se staly hlavním nepřítelem českých emancipačních snah. Pokud se v novinách neřešily otázky chudinské péče, od vzniku Nordmarky plnily české noviny výpady proti činnosti spolku na poli dobročinnosti. Spolek se soustředil na děti školou povinné, coţ znamenalo lákat české děti do německých škol skrze vánoční nadílky a jiné benefity. Český tisk upozorňoval, ţe snaha spolku se soustředí výhradně na 211
Podle Moravsko-slezského Duchu času byly např. v roce 1902 vídeňské ohřívárny navštíveny za jeden týden 102 705 nouzí trpícími lidmi (36 860 muţů, 16 062 ţen, 49 783 dětí). Podle novin bylo ve Vídni bez přístřeší 2 000 lidí.
111
české oblasti, které se snaţil germanizovat, ale oblastí, které by si zaslouţily jeho zájem, si spolek nevšímal. Byly tím myšleny retardované podhorské a horské oblasti, které byly převáţně německé. Spolek Nordmark měl zastání nejen u obyvatel města, ale hlavně u obecní samosprávy. Obecní rada schválila příspěvky na vánoční nadílky, které byly do roku 1904 100 K, od roku 1905 200 K, od 1908 300 K a od roku 1914 400 K. V květnu 1914 byla spolku z rozhodnutí obecní rady věnována u příleţitosti dvacetileté existence částka 400 K. Takové pochvaly se zdaleka nedostalo kaţdému spolku, obzvlášť po relativně krátké době. 4.3.3. Spolek pro zřízení a údržbu židovského jubilejního sirotčince císaře Františka Josefa I. pro Slezsko se sídlem v Opavě Také další z opavských spolků se potýká s absencí spolkových spisů, proto můţe být zmíněno jen minimum údajů o jeho činnosti.212 Spolek (Verein zur Errichtung und Erhaltung eines israelitischen Kaiser Franz Joseph I. Jubiläums-Waisenhauses für Schlesien in Troppau) vznikl 2. prosince 1898 v Opavě u příleţitosti výročí vlády císaře Františka Josefa I. na základě zákona o spolčovacím právu ze dne 15. listopadu 1867, ř. z. č. 134. Jak vyplývá z názvu spolku, jednalo se spolek s působností pro celé Rakouské Slezsko. Ačkoli se tato práce nezabývá spolky se zemskou působností, hlavním iniciátorem byla opavská ţidovská obec, která se snaţila zaloţit sirotčinec v Opavě. Ten byl primárně určen pod děti narozené v obvodu kulturní obce a pro děti zde ţijící. Účelem spolku bylo poskytnout chudým ţidovským sirotkům narozeným v Rakouském Slezsku péči a výchovu. Později byl spolek nucen změnit stanovy a rozšířit svou působnost na zaopatření starých lidí. Vznikl tak spolek Jüdischer Alters- und Waisenfürsorgeverein in Troppau. I nadále existoval pod tímto spolkem fond pro zaloţení vlastního sirotčince, ke kterému nedošlo. V roce zaloţení měl spolek 69 členů. V jeho výboru byli muţi, kteří se angaţovali v dalších charitativních aktivitách. V desetičlenném výboru byli čtyři továrníci, čtyři obchodníci, soukromník a bankéř. Mezi nimi byli jiţ zmínění Herman Kulka, Emanuel Lichtwitz či Theodor Quittner. Mimo ně byli ve správním výboru také předsedové ţidovské kulturní obce advokát Theodor Sonnenschein a továrník Sigmund Spitzer. Základní částka nutná pro členství byla 600 K, roční částka pak 8 K pro zakládající členy a 4 K pro přispívající členy. Vybrané peníze základní částky byly pouţity na vytvoření fondu pro zřízení vlastního sirotčince. Tento kapitál nesměl být pouţit na úhradu běţných potřeb. Na to byly určeny příjmy z úroků, roční příspěvky členů, dary apod. Podle informace z roku 1934 je moţné učinit si představu o velikosti spolku
212
MZA, Zemský úřad Brno B40, II. manipulace, sg. 2/7, kart. 3822, č. j. 16665.
112
v pozdějších letech – ve 30. letech měl spolek pod novým názvem Ţidovský spolek starobní a sirotčí 146 členů.213
213
Tvrdoň, Antonín: Spolky, ústavy a zařízení pro péči o chudé a péči o mládež ochrany potřebnou v republice Československé. Seznam podle stavu v roce 1934. Praha 1936.
113
5. Závěr Předloţená diplomová práce si ve svém úvodu vytýčila zmapovat podobu a rozsah chudinské péče, která byla poskytována potřebným v druhé polovině 19. a na počátku 20. století v Opavě. Na základě těchto zjištění se snaţila vyjádřit k činnosti obecní rady v otázce chudinství a aktivitě měšťanstva na poli dobročinnosti. Práce rozdělila sledované období 1860-1914 do dvou úseků, jejichţ mezníkem byl rok 1894, kdy byl v Opavě zaveden elberfeldský systém chudinské péče. Obecní samospráva po celou sledovanou dobu poskytovala podle zákona o domovském právu pomoc těm obecním příslušníkům, kteří se ocitli v existenční nouzi. Prvním způsobem podpory bylo vyplácení částek na ţivobytí z chudinského fondu, poskytování levného dřeva a bezplatné lékařské péče. Hlavním ukazatelem míry podpory bylo mnoţství chudých, které bylo zaopatřováno chudinským fondem. V letech 1861-1893 bylo pravidelnou částkou, která byla odstupňovaná podle míry potřeby, podělováno 244 aţ 350 osob. Počet se zvyšoval hlavně v pro město nepříhodných dobách. Tedy v letech, kdy byli obyvatelé Opavy postihováni četnými epidemiemi, ale hlavně v období vrcholu hospodářské krize. Od roku 1894 do 1913 byl patrný značný nárůst počtu osob s právem na zaopatření v rámci otevřené chudinské péče. Zatímco na počátku období bylo podporováno 231 osob, v roce 1913, kdy počet obyvatel města přesahoval 30 000, se mnoţství podporovaných případů zvýšilo na 460 osob. Znamená to, ţe jeden chudinský pečovatel měl ve svém okrsku přibliţně osm rodin či jednotlivců s nárokem na peněţní podporu. I kdyţ tento počet nebyl v porovnání s průmyslovými městy nijak alarmující, podle schváleného chudinského řádu měly do jednoho chudinského okrsku spadat maximálně čtyři případy. Druhým způsobem zaopatření místních chudých byla tzv. uzavřená chudinská péče. Jednalo se o zajištění péče starým, nemohoucím, či práce neschopným chudým a sirotkům v obecních ústavech. Tento způsob zaopatření se však po celou sledovanou dobu potýkal s nedostatkem míst. Na přelomu století se sice obecním ústavům dostalo nových budov, které měly odpovídat kapacitním poţadavkům, novelizace zákona o domovské příslušnosti však tento stav učinila pouze krátkodobým. V roce 1913 bylo v péči městského chudobince 145 osob, v sirotčinci bylo vychováváno 63 dětí a ve špitálech přibliţně 30 starých a nemohoucích. Počet osob spadající pod uzavřenou chudinskou péči byl tedy přibliţně o polovinu menší neţ v případě otevřené chudinské péče. Otázkou je, do jaké míry to byl záměr organizované chudinské péče a do jaké míry to bylo způsobeno nedostatečnými prostory ústavů. Zároveň je nutné připomenout, ţe chudinská podpora byla po celé zkoumané období poskytována převáţně ţenám, které byly následkem svého sociálního postavení rizikovou skupinou obyvatelstva.
114
Chudinská péče, která byla organizována obecní samosprávou, mohla leccos napovědět o její flexibilitě v chudinských otázkách. Zdá se, ţe čerstvý vítr do této oblasti přišel po roce 1892 s novou radnicí, která byla těsnou většinou nacionální. Zatímco v době před rokem 1892 byly všechny naléhavé nedostatky chudinských ústavů řešeny několik let (o potřebě nového sirotčince se vědělo jiţ v roce 1883, nový ústav se začal stavět v roce 1891), po tomto roce byly chudinské záleţitosti řešeny podstatně rychleji. Za vše hovoří zavedení nového systému chudinské péče v roce 1894, které bylo schváleno dva měsíce po předloţení návrhu. Důvody, proč se obecní samospráva ve vymezeném období věnovala chudinské problematice, se postupem času měnily. Zdá se, ţe v 60. letech byl hlavním aspektem strach z ţebrajících osob, které mohly narušit poklidné klima ve městě. Později to byla obava před zdravotními riziky, které s sebou přinášelo nevyhovující ţivotní prostředí a způsob ţivota chudých. Obava z rychlého šíření epidemií skrze tuto skupinu dala podnět k rozmanitějším způsobům chudinské péče. Nešlo jen o bezplatnou lékařskou péči, ale také větší podporu v době epidemií, kdy se chudým dostávala kromě peněz také větší materiální pomoc, např. ve formě teplého jídla. Od poloviny 80. let se chudinská péče zaměřila na prevenci pauperismu. Hlavní skupinou, na kterou byla zaměřena pozornost, byly děti. Jejich výchovou k zásadám správné hygieny mohly být výrazně omezeny také zdravotní rizika. Podporou školní docházky dětí chudých rodičů pak mohla být účinně omezena negramotnost a přebírání stereotypu ţivota niţších vrstev, které byly v Opavě převáţně české národnosti. Od konce 80. let se do této činnosti zapojovali také zástupci měšťanské inteligence, kteří se však neangaţovali v jiných formách chudinství. Převáţná část obyvatel města, která se podílela na chudinské péči, pocházela z hospodářských vrstev měšťanstva. Propojením chudinství a školské otázky se zvýšilo napětí mezi německou majoritou a českou minoritou, která volala po omezení germanizace českých dětí. S polovinou 80. let je spojena také změna v pohledu na chudé, které se plně vyprofilovala aţ po zavedení elberfeldského systému. V Opavě to můţe být spojováno se zřízením azylového domu v roce 1886, který poskytoval ubytování městským dělníkům. Poţívání výhod této obecní instituce bylo úzce spojeno s dodrţováním stanovených pravidel. V případě jejich nerespektování bylo dotyčnému zaopatření odebráno a byl stíhán za potulku a ţebrotu. Plně se tak projevuje snaha veřejnosti rozlišit chudé na ty, kteří si podporu a pomoc zaslouţí (praví chudí), a na ty, kteří chtěli pouze setrvat v pohodlném způsobu ţivota bez snahy jej změnit (nepraví chudí). Na zmíněném rozdělení chudých byl zaloţen nový chudinský systém, který mnohem podrobněji zjišťoval, zda si ţadatel zaopatření v chudobě skutečně zaslouţí. Na problematice chudinství je také moţné sledovat, jak se vyvíjely postoje měšťanské veřejnosti k chudým. Zatímco v době předbřeznové byla chudinská péče úzce spojena s náboţenským vyznáním a otázkou spásy, v druhé polovině 19. století se proces sekularizace
115
projevoval niţšími částkami v prospěch chudinského fondu. Sniţující se výnosy dobročinných sbírek a mnoţství dobročinných odkazů byly typické pro celé zkoumané období nejen pro obecní chudinství, ale také v případě soukromé dobročinné aktivity. V souvislosti s nacionálním charakterem města na přelomu století nebylo potvrzeno očekávání o nacionalizaci dobročinných legátů a charitativních nadací. Se změnou mentalit souvisí také snaha poskytnout pomoc přespolním, kteří neměli právo na zaopatření obcí, ve které ţili. V této otázce byla zásadní činnost soukromých dobročinných spolků, které aspoň z malé části tento nedostatek předlitavské chudinské péče mírnily. V Opavě šlo podle zjištěných údajů o tři spolky, které kromě zaopatření místních, které bylo jejich prioritou, myslely také na chudé s domovskou příslušností mimo Opavu. Kromě ţenských dobročinných spolků (Ţenský dobročinný spolek a Dobročinný spolek ţidovských paní) šlo hlavně o Spolek pro ohřívárnu. Co se dále týče opavských dobročinných spolků, pak je nutné říci, ţe se na přelomu století zaměřily hlavně na takové aktivity, které podporovaly chudé děti. Ţenské spolky, kterých byla v opavském prostředí většina, se zapojily také do vzdělávání ţen, které byly chudobou tradičně nejvíce ohroţeny. Cílem těchto spolků bylo skrze vzdělání a různé kurzy v dovednostech učinit ţeny více uplatnitelné na trhu práce. Poslední otázkou, kterou si tato práce poloţila, byla míra angaţovanosti měšťanstva v chudinské péči. Z analýz seznamů chudinských pečovatelů elberfeldského systému je zřejmé, ţe se na otevřené chudinské péči aktivně podílely hlavně zástupci hospodářských vrstev měšťanstva. Výraznější zapojení představitelů inteligence nebylo ve sledovaném období, kromě zmíněných školských spolků, zachyceno. Vyslovit se k podílu měšťanstva na spolkové dobročinnosti je z důvodu nedostatečných informací o členských základnách spolků obtíţné. Důvody, které vedly měšťanskou veřejnost k dobročinné aktivitě, byly dle mého názoru ovlivněny charakterem města. Opava nebyla ve smyslu udrţování zaţitých struktur společenského řádu ohroţena jako rozvíjející se průmyslové oblasti. Proto si myslím, ţe angaţovanost ve spolkové dobročinné péči byla podmíněna hlavně společenským postavením a snahou dokázat ho členstvím v prestiţních spolcích. V případě nejaktivnějšího Ţenského dobročinného spolku to můţe doloţit správní výbor sloţený z aristokratek a ţen významných měšťanů. Ţeny významných politických elit se do spolkového dění mohly zapojit z důvodu dokreslení pozitivního mediálního obrazu svého manţela. Domněnka o angaţovanosti významných podnikatelů ţidovského vyznání z důvodu strachu ze sociálních nepokojů nemohlo být na základě zkoumaného materiálu potvrzeno ani vyvráceno. Z předloţené práce je zřejmé, ţe pomoc v existenční nouzi byla v druhé polovině 19. a počátku 20. století poskytována převáţně těm, kteří za své zchudnutí nemohli. Obec podporovala hlavně takové své příslušníky, jejichţ nouze spočívala v neschopnosti práce a nezpůsobilosti se o
116
sebe postarat vlivem nepříznivých ţivotních zvratů. Podle dobového vnímání museli být ţadatelé o chudinskou podporu poskytnuté pomoci hodni svým bezúhonným ţivotem. V chudobincích byli umísťováni staří členové obce, jejichţ nouze byla často způsobena neschopností provozovat své řemeslo. Pomocná ruka byla nabídnuta také těm, kteří se práci úmyslně vyhýbali. V těchto případech však bylo hlídáno, zda se chudí snaţili změnit svůj dosavadní způsob ţivota. V případě, ţe se nechovali podle očekávání, mohlo být proti nim vyuţito represivních opatření. V prostudovaných materiálech nebyla řešena otázka lidí, kteří byli chudí kvůli nespravedlivému společenskému postavení. Dá se říci, ţe se tato nespravedlnost projevovala hned v útlém věku, kdy do zařízení pro hlídání dětí chudých rodičů nebyli přijímány ty nemanţelské. V chudinské péči se mohl odráţet také pohled měšťanské veřejnosti na zchudlé členy ţidovské obce či romské etnikum, který byl stále ovlivňován četnými předsudky. Těm pak nezbýval jiný způsob zajištění si základních ţivotních prostředků neţ ţebrotou či kriminální činností. Niţší vrstvy měšťanské společnosti byly kvůli nedostatečnému sociálnímu systému, který byl podle zpráv Úřadu starosty důsledněji řešen aţ v důsledku 1. světové války, kdy začal být kladen důraz na různé druhy pojištění, na hraně existenční nouze. V Opavě neexistovala zprostředkovatelna práce, která byla např. v Ostravě spojena s veřejnou vývařovnou. Kromě omezené pomoci Ţenského dobročinného spolku, který ve spolupráci s obecní samosprávou hledal uplatnění pro práce schopné, neexistovala v Opavě jiná instituce, která by pomáhala nezaměstnaným. Opavská chudinská péče se na základě prostudované obecní agendy nejeví novátorsky. Ačkoli se někteří měšťané angaţovali v chudinské péči takřka celý svůj ţivot, nepřesáhli hranice stanovené podoby dobročinnosti. Z prostudovaných materiálů nelze říci, ţe by byl v Opavě někdo natolik uvědomělý, aby se snaţil napravit nerovné společenské poměry a aspoň částečně řešil příčiny pauperizmu. Dobročinnost se tak na základě zjištěných údajů jeví spíše jako povinnost dobrého měšťana.
117
6. Použité prameny a literatura 6.1. Literatura Bakala, Jaroslav: Výběrová bibliografie k dějinám Opavy do roku 1848. Časopis Slezského muzea, série B, 36/1987, s. 76-90. Bibliografický slovník Slezska a Severní Moravy. Nová řada. Sešit 8 (20) – Supplementum. Ostrava 2006. Fasora, Lukáš: Sirotek. Příklad sourozenců Kaldových a chovanců Americké domoviny. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří – Vykoupil, Libor (eds.): Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno 2006, s. 337-352. Fasora, Lukáš: Svobodný občan ve svobodné obci? Občanské elity a obecní samospráva města Brna 1851-1914. Brno 2007. Gall, Lothar (Hg.): Stadt und Bürgertum im 19. Jahrhundert. München 1990. Gawrecki, Dan: Spolek Nordmark a německá politika. Zvláštní otisk z časopisu Slezský sborník 70, 1972. Gebauer, Josef (ed.): Purkmistři města Opavy. Opava 2001. Gebauer, Josef – Šrámek, Pavel: Náměstí a ulice města Opavy. Historický místopis. Opava 1990. Geremek, Bronisław: Slitování a šibenice. Dějiny chudoby a milosrdenství. Praha 2003. Hájková, Eva: Zemská vláda slezská Opava. Spolkové spisy. 1. část (1853)1860-1909. Opava 2002. Hlavačka, Milan: Die soziale Sicherungsordnung in der ländlichen Gesellschaft. In: Fasora, Lukáš - Hanuš, Jiří (Hg.): Sozialreformerisches Denken in den böhmischen Ländern 18731914. München 2009, v tisku. Indrová, Jana – Koplík, Jiří: Bibliografie okresu Opava. Olomouc 1999. Janák, Jan: Dějiny správy v českých zemích v letech 1848-1918 se soupisy pramenů a literatury. Praha 1989. Janák, Jan: Domovské právo ve starém Rakousku a v ČSR. In: Pocta akademiku Václavu Vaněčkovi k 70. narozeninám. Praha 1975, s. 147-167. Janák, Jan: Příčiny vzniku předlitavské sociální správy. Brno 1970. Kladiwa, Pavel: Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850-1914. Vývoj legislativy. Ostrava 2007. Kladiwa, Pavel.: Obecní výbor Moravské Ostravy 1850-1913. Komunální samospráva průmyslového města a její představitelé. Ostrava 2004.
118
Kladiwa, Pavel – Pokludová, Andrea – Kafková, Renata: Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850-1914. II/1. Muži z radnice. Ostrava 2008. Kreuzinger, Erasmus: Opavská kronika staré a nové doby aneb Opava a její pozoruhodnosti. Opava 2002. Kudělka, Petr.: Německý spolkový a kulturní život ve městě Opavě ve druhé polovině devatenáctého a na počátku dvacátého století. Magisterská diplomová práce FF Ostravské univerzity. Ostrava 2006. Machačová, Jana – Matějček, Jiří: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914. Opava 2002. Malý Tomáš: Donátor. Příklad lékárníka Ignatze Bockena. In: Malíř, Jiří (ed.): Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno 2008, s. 306-320. Müller, Karel – Ţáček, Rudolf a kol.: Opava. Praha 2006. Myška, Milan: Češi v Opavě v roce 1880. Ročenka Okresního archívu v Opavě. Opava 1988, s. 26-35. Myška, Milan: Spolky ve Slezsku na prahu 70. let 19. století. (Pokus o kvantitativní analýzu). In: Dissertationes Historicae 7, 2002, s. 278-288. Píšalová, Hana: Angažovanost představitelů buržoazie a maloburžoazie v komunální politice města Opavy v letech 1850-1914. Bakalářská diplomová práce FF Masarykovy univerzity. Brno 2006. Pokludová, Andrea: Obecní rada Opavy 1850-1912. Komunální samospráva zemského hlavního města a její reprezentanti. Opava 2007. Pokludová, Andrea: Obraz Opavy na přelomu 19. a 20. století na základě zpráv úřadu starosty a městských adresářů. Časopis Slezského zemského muzea, série B 53, 2004, s. 109-122. Pokludová, Andrea: Vývoj veřejné zdravotní péče v Opavě v 2. pol. 19. století ze zpráv úřadu starosty. In: Dyrda, J. M. – Miozgi, J. (Edd.): Górny Śląsk dokumentowanie dziejów lecznictwa ze szczególnym uwzględnieniem ziem dawnych księstw cieszyńskiego i opawskiego. Katowice 2007, s. 208-228. Reulecke, Jürgen: Die Armenfürsorge als Teil der kommunalen Leistungsverwaltung und Daseinsvorsorge im 19. Jahrhundert. In: Blotevogel, Hans Heinrich (Hg.): Kommunale Leistungsverwaltung und Stadtentwicklung vom Vormärz bis zur Weimarer Republik. Köln-Wien 1990, s. 71-80. Rheinheimer, Martin: Chudáci, žebráci a vaganti. Lidé na okraji společnosti 1450-1850. Praha 2003. Slovník veřejného práva československého. Praha 2000. Stoklásková, Zdeňka: Domovské právo a obecní samospráva. In: Fasora, Lukáš – Hanuš, Jiří – Malíř, Jiří (eds.): Občanské elity a obecní samospráva 1848-1948. Brno 2006, s. 138-145.
119
Tröster, Petr a kol.: Právo sociálního zabezpečení. Praha 2000. Tvrdoň, Antonín: Spolky, ústavy a zařízení pro péči o chudé a péči o mládež ochrany potřebnou v republice Československé. Seznam podle stavu v roce 1934. Praha 1936.
6.2. Tištěné prameny 50. Jahresbericht des Vereines zur Unterstützung dürftiger Schüler der k. k. Ober-Realschule in Troppau für das Schuljahr 1912-1913. Troppau 1913. Ausweis über das bei dem Armen-Institute der Hauptstadt Troppau vom 1. Sebtember 1851 bis 31. Oktober 1852 eingebrachte und zur Vertheilung an die Armen verwendete Almosen. Troppau 1853. Ausweis über das bei dem Armen-Institute der Hauptstadt Troppau vom 1. November 1852 bis 31. Oktober 1853 eingebrachte und zur Vertheilung an die Armen verwendete Almosen. Troppau 1854. Ausweis über das bei dem Armen-Institute der Hauptstadt Troppau vom 1. November 1854 bis 31. Oktober 1855 eingebrachte und zur Vertheilung an die Armen verwendete Almosen. Troppau 1856. Ausweis über das bei dem Armen-Institute der Hauptstadt Troppau vom 1. November 1855 bis 31. Oktober 1856 eingebrachte und zur Vertheilung an die Armen verwendete Almosen. Troppau 1857. Ausweis über das bei dem Armen-Institute der Hauptstadt Troppau vom 1. November 1856 bis 31. Oktober 1857 eingebrachte und zur Vertheilung an die Armen verwendete Almosen. Troppau 1858. Ausweis über das bei dem Armen-Institute der Hauptstadt Troppau vom 1. November 1857 bis 31. Oktober 1858 eingebrachte und zur Vertheilung an die Armen verwendete Almosen. Troppau 1859. Bericht des Ersten schles. Schulpfennigvereines in Troppau von 1875-1925. Aus Anlaß des 50jährigen Bestandes zusammengestellt von Prof. Leopold Brück, derzeit Zahlmeister und Berichterstatter. Troppau 1925. Bericht über das zweite Jahr der nach dem Elberfelder System reformirten Armenpflege in Troppau. Troppau 1895. Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1897. Troppau [nedatováno]. Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1898. Troppau [nedatováno]. Bericht über die Armenpflege in Troppau im Jahre 1899. Troppau [nedatováno]. Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1911 bis einschließlich 1921. Troppau 1928.
120
Die Gemeinde-Verwaltung der österr.-schlesischen Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1879-1883. Bericht des Bürgermeisters Dr. Moritz Rossy. Troppau 1885. Engel, F.: Die charitativen und humanitären Vereine Schlesiens. Wien 1904. Grüner, Gregor: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1884 bis einschließlich 1895. Troppau 1902. Grüner, Gregor: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1896 bis einschließlich 1905. Troppau 1911. Grüner, Gregor: Die Gemeindeverwaltung der Landeshauptstadt Troppau in den Jahren 1906 bis einschließlich 1910. Troppau 1921. Jahres-Bericht der Staats-Ober-Realschule in Troppau für das Schuljahr 1880-1881. Troppau 1881. Jahres-Bericht der Staats-Ober-Realschule in Troppau für das Schuljahr 1890-1891. Troppau 1891. Jahres-Bericht der Staats-Ober-Realschule in Troppau für das Schuljahr 1900-1901. Troppau 1901. Jahres-Bericht der Staats-Ober-Realschule in Troppau für das Schuljahr 1910-1911. Troppau 1911. Jahres-Bericht des k.k. Staats-Gymnasiums in Troppau für das Schuljahr 1890-1891. Troppau 1891. Jahres-Bericht des k.k. Staats-Gymnasiums mit deutscher Unterrichtssprache in Troppau für das Schuljahr 1900-1901. Troppau 1901. Jahres-Bericht des k.k. Staats-Gymnasiumsmit deutscher Unterrichtssprache in Troppau für das Schuljahr 1910-1911. Troppau 1911. Jahres-Bericht des Troppauer Frauen-Wohltätigkeits-Vereines für das Jahr 1860. Troppau 1861. Jahres-Bericht des Troppauer Frauen-Wohltätigkeits-Vereines für das Jahr 1861. Troppau 1862. Krämer, Otto: Vollständiges Adreß- und Geschäfts-Handbuch der Landeshauptstadt Troppau 1901. Troppau 1901. Krämer, Otto: Vollständiges Adreß- und Geschäfts-Handbuch der Landeshauptstadt Troppau 1905. Troppau 1905. Krämer, Otto: Vollständiges Adreß-, Geschäfts- und Personal-Handbuch der Landeshauptstadt Troppau 1911. Troppau 1911. Program českého nižšího gymnasia v Opavě. Vydán koncem školního roku 1884. Opava. Program českého nižšího gymnasia v Opavě. Vydán koncem školního roku 1891. Opava. Rechenschafts-Bericht des „Ersten schles. Schulpfennig-Vereines“ in Troppau für das Vereinsjahr 1904-1905. Troppau 1905.
121
Verhandlungsschriften des Troppauer Gemeinderates: Jahrgang 1907. Troppau 1908. Verwaltungs-Bericht des Bürgermeisteramtes der Landeshauptstadt Troppau für die Zeit vom Jahre 1869 bis Ende Juni 1872. Troppau 1872. Verwaltungs-Bericht des Bürgermeisters der schlesischen Landeshauptstadt Troppau für die Zeit vom 2. Mai 1861 bis Ende Dezember 1865. Troppau 1866. Verwaltungs-Bericht des Gemeinderathes und Bürgermeisteramtes der Landeshauptstadt Troppau für die Zeit von 1. Jänner 1876 bis Ende Dezember 1878. Troppau 1879. Verwaltungsbericht für die Zeit vom 1. Jänner 1866 bis Ende Dezember 1868. Troppau [nedatováno]. Vollständiges Adress- und Geschäfts-Handbuch der Landeshauptstadt Troppau 1881. Troppau 1881. Vollständiges Adress- und Geschäfts-Handbuch der Landeshauptstadt Troppau 1891. Troppau 1891. XLVIII. Jahres-Bericht des Vereines zur Unterstützung dürftiger Schüler des k. k. deutschen Staats-Gymnasiums in Troppau für das Schuljahr 1905-1906. Troppau 1906. XVIII. program c.k. státního gymnasia s vyučovací řečí českou v Opavě. Opava 1901. XXIII. program c.k. státního gymnasia s českou řečí vyučovací v Opavě. Opava 1911.
6.4. Dobový tisk Duch Času – orgán českoslovanské sociální demokracie Freie schlesische Presse Moravsko-slezský Duch času Naše Slezsko Opavský Týdenník Troppauer Zeitung
6.4. Archivní prameny Magistrát města Opavy, archiv odboru výstavby - mapa Realbesitz der Stadt Troppau 1938 Moravský zemský archiv v Brně fondy: Zemský úřad Brno B40 Zemský archiv v Opavě fondy: Zemská vláda slezská Opava Zemský archiv v Opavě, pobočka Státní okresní archiv Opava fondy: Mendelovo gymnázium Opava Německá státní reálka Opava Archiv města Opavy, sg. M(XIII); sg. LXXXIV/81, XXV/26 122
7. Seznam grafů a tabulek Graf 1: Poměr osob s domovským právem v Opavě na celkovém počtu obyvatel ........................ 16 Graf 2: Poměr tří hlavních náboţenských vyznání v letech 1869-1910 ......................................... 17 Graf 3: Výnosy dobročinných sbírek v letech 1879 aţ 1894 ......................................................... 33 Graf 4: Počet osob poţívajících pravidelné chudinské podpory v letech 1861-1895 .................... 37 Graf 5: Počet muţů a ţen v městském chorobinci v letech 1884-1894.......................................... 43 Graf 6: Počet dětí v Záchranném ústavu pro zanedbané a opuštěné děti v letech 1872 aţ 1883 ... 46 Graf 7: Počet chlapců a dívek v městském sirotčinci v letech 1884-1895 ..................................... 49 Graf 8: Počet ubytovaných osob v azylovém domě v letech 1886 aţ 1895 ................................... 53 Graf 9: Profese chudinských pečovatelů v roce 1897 .................................................................... 60 Graf 10: Profese chudinských pečovatelů v roce 1899 .................................................................. 61 Graf 11: Profese chudinských pečovatelů v letech 1906-1912 ...................................................... 62 Graf 12: Profese chudinských pečovatelů v roce 1913 .................................................................. 62 Graf 13: Počet chovanců městského chudobince v letech 1895 aţ 1913 ....................................... 72 Graf 14: Přehled rostoucího počtu dětí v městském sirotčinci v letech 1896 aţ 1914 ................... 74 Graf 15: Růst výdajů azylového domu v letech 1896 aţ 1914 ....................................................... 77 Graf 16: Počet dětí navštěvující opatrovnu v letech 1866 aţ 1871 ................................................ 92 Graf 17: Počet chlapců a děvčat navštěvujících opatrovnu v letech 1884-1910 ............................ 94 Graf 18: Průměrný počet v jeslích přítomných dětí v jednom pracovním dni v letech 1887 aţ 1910 ................................................................................................................................................ 95 Graf 19: Počet dětí navštěvujících jesle v letech 1888 aţ 1910 ..................................................... 95 Graf 20: Počet dětí dostávajících teplé snídaně v zimním období 1895/1896 aţ 1909/1910 ......... 96 Graf 21: Povolání rodičů ţáků českého gymnázia ve školním roce 1883/1884........................... 104 Graf 22: Povolání rodičů ţáků českého gymnázia ve školním roce 1890/1891........................... 105 Graf 23: Povolání rodičů ţáků českého gymnázia ve školním roce 1900/1901........................... 105 Graf 24: Povolání rodičů ţáků českého gymnázia ve školním roce 1910/1911........................... 105 Graf 25: Porovnání počtu ţáků vybraných opavských středních škol osvobozených od placení školného ve školních letech 1890/1891, 1900/1901 a 1910/1911 ....................................... 106
Tab. 1: Počet osob vedených v chudinském katastru v letech 1851 aţ 1858 ................................. 27 Tab. 2: Počet lékařských vyšetření v rámci chudinské péče .......................................................... 32 Tab. 3: Počet osob dostávající pravidelné podpory v letech 1861 aţ 1865 a 1869 aţ 1871 .......... 35 Tab. 4: Počet osob dostávající pravidelné podpory v letech 1872-1883 ........................................ 36 Tab. 5: Počet osob dostávající chudinskou podporu v letech 1884-1895 ...................................... 36 Tab. 6: Výše příspěvků na mimořádné podpory, nájemné a ošacení pro léta 1861-1871 .............. 37 Tab. 7: Pohyb osob v městském chorobinci v letech 1873-1878 ................................................... 42 Tab. 8: Počet chovanců v městském chorobinci v letech 1879-1883............................................. 43 Tab. 9: Počet osob dostávající pravidelné podpory v letech 1894 aţ 1914 .................................... 66 Tab. 10: Počet mimo město ţijících chudých v letech 1906-1914 ................................................. 67 Tab. 11: Přehled výdajů otevřené chudinské péče v letech 1894 aţ 1899 ..................................... 68 Tab. 12: Přehled výdajů otevřené chudinské péče v letech 1906 aţ 1910 ..................................... 68 Tab. 13: Úřad pro ochranu dětí – počet zajištěných případů poručnictví v letech 1912 aţ 1914 .. 79 Tab. 14: Rozdělené jídlo a teplé nápoje v ohřívárně v zimě 1895/1896 ...................................... 110
123
8. Přílohy Příloha 1: Přehled počtu chovanců městského chorobince v letech 1884-1900 .......................... 125 Příloha 2: Přehled počtu chovanců městského chorobince v letech 1901-1914 .......................... 126 Příloha 3: Přehled počtu dětí v Sirotčinci císaře Františka Josefa v letech 1884-1900 ................ 127 Příloha 4: Přehled počtu dětí v Sirotčinci císaře Františka Josefa v letech 1901-1914 ................ 128 Příloha 5: Přehled počtu almuţníků Měšťanského špitálu v letech 1884-1910 ........................... 129 Příloha 6: Sloţení chudinské rady v letech 1895-1912 (bez stálých členů) ................................. 130 Příloha 7: Seznam chudinským pečovatelů v období 1906 aţ 1909 ............................................ 131 Příloha 8: Počet dětí navštěvujících opatrovnu v letech 1876 aţ 1878 ........................................ 134 Příloha 9: Počet dětí navštěvujících opatrovnu v letech 1884 aţ 1910 ........................................ 134 Příloha 10: Počet dětí navštěvujících jesle v letech 1887 aţ 1895 ............................................... 135 Příloha 11: Počet dětí navštěvujících jesle v letech 1896 aţ 1910 ............................................... 135 Příloha 12: Výřez mapy z roku 1938 zachycující venkovní zázemí městského chudobince (1) a sirotčince (2) ................................................................................................................ 136 Příloha 13: Podoba budovy městského sirotčince v 90. letech 19. století .................................... 137 Příloha 14: Podoba budovy městského sirotčince v roce 2009 .................................................... 138 Příloha 15: Městský chudobinec na Rybářské ulici v roce 1905.................................................. 139 Příloha 16: Novostavba Měšťanského a Friedenthalova špitálu v roce 1904 .............................. 139
124
Příloha 1: Přehled počtu chovanců městského chorobince v letech 1884-1900
z minulého během roku přijato Rok roku zůstalo m.
ž.
c.
m.
ž.
úbytek celkem
c. m. ž.
propuštění
c. m. ž.
1884 15 36 51
5 17 22 20 53 73
-
1
1885 13 36 49
8 12 20 21 48 69
6
1886 14 36 50
8
8 16 22 44 66
1887 16 33 49
9
1888 15 32 47
úmrtí
c. m. ž.
celkové výdaje za péči
celkem c. m. ž.
c.
průměrná částka
na os. a den zl.
7 16 23
7 17 24
5 592
0,30
6 12
1
6
7
7 12 19
5 603
0,30
3
2
5
3
9 12
6 11 17
5 506
0,30
5 14 25 38 63
5
1
6
5
5 10 10
6 16
5 362
0,30
8
8 16 23 40 63
4
1
5
6
9 15 10 10 20
5 132
0,30
1889 13 30 43
6
8 14 19 38 57
-
3
3
2
6
9 11
6 994
0,41
1890 17 29 46
9
6 15 26 35 61
4
4
8
4
6 10
8 10 18
6 545
0,37
1891 18 25 43
6 12 18 24 37 61
1
1
2
4
9 13
5 10 15
6 463
0,30
1892 19 27 46 15 16 31 34 43 77 11 10 21
3
7 10 14 17 31
5 284
0,30
1893 20 26 46 10 10 20 30 36 66
6
4 10
4
4
8 18
5 028
0,30
1894 21 28 48
5 11 16 25 39 64
4
4
8
5
6 11
9 10 19
4 930
0,35
1895 16 29 45
8
9 17 24 38 62
1
4
5
5
4
9
6
8 14
4 973
0,30
1896 18 30 48
3
9 12 21 39 60
-
2
2
2
7
9
2
9 11
10 486
0,72
1897 19 30 49
4
8 12 23 38 61
1
3
4
3
6
9
4
9 13
10 497
0,60
1898 19 29 48
6
3
9 25 32 57
1
-
1
3
5
8
4
5
9
10 619
0,62
1899 21 27 48
8 10 18 29 37 66
-
2
2
4
6 10
4
8 12
10 943
0,60
1900 25 29 54
3
3
4
7
2
9 11
5 13 18
10 964
0,60
7 10 28 36 64
1
125
8
2
8 10
Příloha 2: Přehled počtu chovanců městského chorobince v letech 1901-1914
Rok
úbytek
z minulého během roku roku zůstalo přijato m.
ž.
c.
1901 23
23
1902 23
28
1903 26
m.
ž.
celkem
c. m.
propuštění m. ž.
úmrtí
c. m. ž.
celkem
ž.
c.
c. m. ž.
46 13 13 26 36
36
72
6
1
7
7
7 14 13
51
6 10 16 29
38
67
-
4
4
4
25
51
6
8 14 31
34
65
1
2
3
1904 25
23
48
3 16 19 28
39
67
-
1
1
1905 23
31
54 18 21 39 41
52
93
3
2
5 10
1906 28
42
70 25 22 47 53
64 117
1907 36
45
81 15 29 44 51
1908 35
59
94
1909 30
69
1910 34 1911 48
celkové průměrná výdaje částka za péči na os. a den
c.
K
8 21 10 204
0,60
8 12
4 12 16 10 567
0,60
5
9 14
6 11 17 11 408
0,60
5
7 12
5
8 13 12 874
0,60
8 18 13 10 23 14 132
0,60
7
3 10 10 16 26 17 19 36 17 186
0,78
74 125
4
3
7 12 12 24 16 15 31 19 894
0,63
9 33 42 44
92 136
4
6 10 10 17 27 14 23 37 21 670
0,66
99 16 27 43 46
96 142
3
5
8
9 13 22 12 18 30 25 473
0,66
78 112 11 22 33 45 100 145
4 14 18
6 11 17 10 25 35 27 104
0,66
97 145
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
- 40 39 909
-
1912 56 101 157
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
- 53 40 408
-
1913 47
98 145
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
- 32 41 349
-
1914 43 102 145
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
- 42 45 261
-
126
Příloha 3: Přehled počtu dětí v Sirotčinci císaře Františka Josefa v letech 1884-1900
Rok
z minulého během roku roku zůstalo přijato ch.
d.
c. ch. d. c.
úbytek celkem ch. d.
c.
propuštění ch. d. c.
úmrtí
celkem
celkové průměrná výdaje částka za péči na os. a den
ch. d. c. ch. d. c.
zl./K
6
-
- -
6
3 082 zl.
9 1 10
1
- 1 10 1 11
5 517
0,42
6 28 16 44
4 1
5
-
- 5
4 1
5
3 521
0,26
3
4 25 18 43
3 1
4
1 1 2
4 2
6
3 888
0,26
2
1
3 23 17 40
7 1
8
1
- 1
8 1
9
3 305
0,26
1889 15 16 31
3
6
9 18 22 40
6 4 10
-
- -
6 4 10
5 655
0,49
1890 12 18 30
4
4
8 16 22 38
3
-
3
- 1 1
3 1
4
5 821
0,49
1891 13 21 34
1
6
7 14 27 41
4 3
7
1 1 2
5 4
9
6 570
0,30
1892
9 23 32
1
1
2 10 24 34
2 5
7
- 1 1
2 6
8
2 839
0,26
1893
8 18 26
6
1
7 14 19 33
2 4
6
-
- -
2 4
6
2 551
0,26
1894 12 15 27
3
3
6 15 18 33
2 2
4
-
- -
2 2
4
2 673
0,20
1895 13 16 29
5
4
9 18 20 38
4 2
6
-
- -
4 2
6
2 871
0,26
1896 14 18 32
2
1
3 16 19 35
2 2
4
-
- -
2 2
4
6 133 K
1897 14 17 31
7
3
10 21 20 41
2 2
4
-
- -
2 2
4
6 937
0,52
1898 19 18 37
2
1
3 21 19 40
4 3
7
1
- 1
5 3
8
6 808
0,55
1899 16 16 32
4
2
6 20 18 38
2 1
3
-
- -
2 1
3
6 592
0,54
1900 18 17 35
2
2
4 20 19 39
3 1
4
- 1 1
3 2
5
6 841
0,54
1884 30
9 39
2
2
4 32 11 43
1885 26 11 37
7
5
12 33 16 49
1886 23 15 38
5
1
1887 24 15 39
1
1888 21 16 37
6
-
127
6
-
0,23 zl.
0,52 K
Příloha 4: Přehled počtu dětí v Sirotčinci císaře Františka Josefa v letech 1901-1914
z minulého během roku přijato Rok roku zůstalo ch.
d.
c. ch. d.
c.
úbytek celkem ch. d.
propuštění
c.
ch. d. c.
úmrtí
celkem
celkové průměrná výdaje částka za péči na os. a den
ch. d. c. ch. d. c.
K
1901 17 17 34
2
1
3 19 18 37
3 3
6
-
- -
3 3
6
6 219
0,54
1902 16 15 31
2
1
3 18 16 34
4 3
7
-
- -
4 3
7
5 781
0,54
1903 14 13 27
8 10 18 22 23 45
5 4
9
-
- -
5 4
9
6 127
0,54
1904 17 19 36
3
8 20 24 44
1 2
3
-
- -
1 2
3
8 033
0,54
1905 19 22 41 10
8 18 29 30 59
4 4
8
-
- -
4 4
8
8 722
0,54
1906 25 26 51
8
3 11 33 29 62 9
3 12
-
- -
9 3 12
9 828
0,54
1907 24 26 50
8
2 10 32 28 60 12 5 17
-
- - 12 5 17
8 968
0,54
1908 20 23 43 11
2 13 31 25 56
5 4
-
- -
9
8 918
0,54
1909 26 21 47
6
5 11 32 26 58
6 7 13
- 1 1
6 8 14
9 317
0,54
1910 26 18 44 11
9 20 37 27 64
4 1
5
-
- -
4 1
5
9 878
0,54
1911 38 29 67
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
- -
-
- 11
12 412
0,60
1912 40 30 70
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
- -
-
- 17
12 674
0,60
1913 40 23 63
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
- -
-
-
9
11 686
0,60
1914 39 28 67
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
- -
-
- 13
11 401
0,60
5
128
9
5 4
Příloha 5: Přehled počtu almužníků Měšťanského špitálu v letech 1884-1910
z minulého roku Rok zůstalo
úbytek
během roku přijato
celkem
m. ž. c. m. ž. c. m. ž. c.
celkové proúmrtí výdaje puštění celkem za péči m. ž. m. ž.
průměrná částka na os. a den
1884 6
6 12 1
1 2
7 7 14
-
- 1
-
1
1 377 zl.
0,30 zl.
1885 6
7 13 1
-
1
7 7 14
-
- 2
1
3
1 818
0,30
1886 5
6 11 3
1 4
8 7 15
-
- 4
1
5
1 262
0,30
1887 4
6 10 2
2 4
6 8 14
1
- 2
2
5
1 126
0,30
1888 3
6
-
2
5 6 11
-
- -
-
-
1 133
0,30
1889 5
6 11
1 1
5 7 12
-
- -
-
-
1 641
0,38
1890 5
7 12 1
-
1
6 7 13
-
- -
-
-
1 735
0,37
1891 6
7 13
-
-
-
6 7 13
-
- -
-
-
2 045
0,30
1892 6
7 13 1
-
1
7 7 14
-
- 1
-
1
1 407
0,30
1893 6
7 13
-
1 1
6 8 14
-
- 1
4
5
1 296
0,30
1894 5
4
9 2
3 5
7 7 14
-
- 1
-
1
1 423
0,35
1895 6
7 13
1 1
6 8 14
-
- 1
1
2
1 652 zl.
0,35 zl.
18
2 2 4 13 9 22
-
-
1 2
3
4 714 K
0,70 K
1897 12 7 19
2 2 4 14 9 23
-
2
4 1
7
3 095
0,70
1898 10 6 16
3 1 4 11 9 20
-
1
2 1
4
4 363
0,70
1899
9 7 16
3 1 4 12 8 20
-
-
3 1
4
5 014
1900
9 7 16
3
- 3 12 7 19
-
-
2 -
2
5 158
0,80
1901 10 7 17
4 1 5 14 8 22
-
-
- 1
1
5 504
0,80
1902 14 7 21
1
- 1 15 7 22
-
-
- -
-
6 302
0,80
1903 15 7 22
2 1 3 17 8 25
1
-
3 1
5
6 042
0,80
1904 13 7 20
2 1 3 15 8 23
-
-
2 1
3
8 785
0,80
1905 13 7 20
2
- 2 15 7 22
-
-
4 1
5
5 661
0,80
1906
4 6 10
-
-
-
4 6 10
-
-
- -
-
2 920
0,80
1907
4 6 10
- 1 1
4 7 11
-
-
- -
-
3 212
0,80
1908
4 7 11
-
-
-
4 7 11
-
1
1 -
2
2 939
0,99
1909
3 6
9
1
- 1
4 6 10
-
1
- -
1
3 540
1,00
1910
4 5
9
- 1 1
4 6 10
-
-
- 1
1
3 316
1,00
1896 11 7
9 2 -
-
129
0,70 K (od října 0,80 K)
Příloha 6: Složení chudinské rady v letech 1895-1912 (bez stálých členů)
1895
do 1897
chudinský inspektor, zástupce 3 členové obecní rady 3 členové obce chudinský inspektor, zástupce 3 členové obecní rady 3 členové obce
1897-1900
chudinský inspektor, zástupce 3 členové obecní rady 3 členové obce
1900-1903
chudinský inspektor, zástupce 3 členové obecní rady 3 členové obce
1903-1906
chudinský inspektor, zástupce 3 členové obecní rady 3 členové obce
1906-1909
chudinský inspektor, zástupce 3 členové obecní rady 3 členové obce
1909-1912
chudinský inspektor, zástupce 3 členové obecní rady 3 členové obce
1913-1916
chudinský inspektor, zástupce 3 členové obecní rady 3 členové obce
J. Lorenczuk, A. Strauch J. Beyer, J. Kalitta, F. Flögel J. Oplesch, H. Kulka, E. Franke J. Lorenczuk, A. Strauch J. Beyer, J. Kalitta, F. Flögel J. Oplesch, H. Kulka, E. Mühlau (A. Machetanz) J. Lorenczuk, A. Strauch J. Beyer, J. Kalitta, E. Olbrich J. Oplesch, H. Kulka, A. Machetanz K. Tengel, A. Strauch J. Beyer, J. Kalitta, A. Zirbs J. Oplesch, H. Kulka, A. Machetanz K. Tengel, A. Strauch J. Beyer, J. Kalitta, A. Zirbs J. Oplesch, H. Kulka, K. Dawid K. Tengel, A. Strauch J. Beyer, A. Heinisch, A. Zirbs J. Oplesch, H. Kulka, K. Dawid K. Tengel, J. Beyer Dr. Anton Franz, A. Schwalm, A. Zirbs J. Oplesch, H. Kulka, K. Dawid K. Tengel, J. Beyer J. Kubanek, Hubert Nedela, A. Schwalm K. Dawid, Adolf Lichtwitz, Karl Hübner
130
Příloha 7: Seznam chudinským pečovatelů v období 1906 až 1909
I. chudinský okres předseda Karl Oth jméno, povolání, bydliště chudinského okrsek obvod okrsku pečovatele Engelbrecher Johann, hrnčíř, Dreifaltigkeitsplatz, Im Park 1. Dreifaltigkeitsplatz 16 Parkstraße od č. 80, Karlsauerstrße, Petzel Karl, vyšší učitel, Josefsstraße 29 2. Dreifaltigkeitsgasse Neudörfler Franz, rolník, Parkstraße 88 Parkstraße 52-79, Gradelgasse 3. Hannak Theodor, pekař, Fischergasse 24 Parkstraße 42-51, Oppagasse 4. Kieslich Karl, švec, Fischergasse 22 Parkstraße 21-41, Wenzelidesgasse 5. Krumpholz Karl, švec, Parkstraße 10 Parkstraße 4-20 6. Pawlik Ottokar, soukromník, Fischergasse Fischergasse od č. 42 do konce 7. 86 Sperlgasse Böhnel Franz, majitel domu a hrnčíř, Fischergasse 16-41 8. Fischergasse 12 Heger Auguste, vdova po vedoucím lesního Fischergasse 1-15, Prießnitzgasse 9. úřadu, Lastenstraße 35 Jaktarsstraße 1-8, Kaserngasse, Schittenhelm Adolf, hostinský, Bräuhausgasse., Franz Josef-Platz, 10. Jaktarsstraße 2 Kudlichgasse, Ignaz Beneschgasse Enenkel Libor, kovář, Jaktarsstraße od č. 19, Gabelsberggasse, 11. Jaktarsstraße 56 Friedhofgasse, Dittersstraße Engelbrecher Johann Karlovec 12. II. chudinský okres předseda Ludwig Pratschker jméno, povolání, bydliště chudinského okrsek obvod okrsku pečovatele Rossipaul Gustav, výrobce opasků, 13. Teichgasse 1-15, Schulring, Heidrichpark Herrengasse 10 Maly Franz, švec, Teichgasse 22 Teichgasse 16-25, Elisabethstraße 14. sl. Kottersch Marie, učitelka jazyka, Teichgasse 26-, Turnergasse, 15. Teichgasse 37 Klippelshofgasse, Hubert Fußgasse Olmützerstr., Seilergasse, 16. Schmerlingsstr., Zedlitzgasse, Ensgasse, Wilhelmsplatz, Rossygasse, Engelsberggasse, Körnergasse, Beege Alois, hodinář, Olmützerstraße 21 Merveldgasse, Staatsbahngürtel, Radetzkystr., Deutschmeisterstr., Aspernstr., Götheplatz, Eugenstr., Laudongasse, Neu-Jaktar Otendorfergasse, Ottendorfelgürtel, 17. Blaschke Franz, hodinář, Sperrgasse 7 Lerchengasse, Friedenthalplatz, Jahnplatz Grätzerstraße, Beethovenplatz, 18. Proske Franz, řezník, Sperrgasse 32 Berggasse, Gilschwitzergürtel, Grätzergürtel, Hornygasse Türke Richard, koţišník, Grätzerstraße 38a Grätzerstraße 19. Thomala Franz, slévač mosazi, Gilschwitzergasse 1-20, Bahnring, 20. Gilschwitzergasse 16 Magazinsgasse, Bahnhofstraße,
131
21. 22.
Stockertgasse, Engelsberg-Park Gilschwitzergasse 21-, Liechtensteinstraße Komorauergasse, Teschnerstr., Annagasse
Schön Franz, majitel domu, Gilschwitzergasse 25 Pfab Josef, výrobce kartáčů, Gilschwitzergasse 24
III. chudinský okres předseda Ferdinand Mader jméno, povolání, bydliště chudinského okrsek obvod okrsku pečovatele Romfeld Josef, majitel domu, Obstgasse 13 Feldgasse 23. Anderla Adolf, hostinský, Schlossring 19/23 Obstgasse, Mühlgasse 24. Niederring, Ratiborerstraße 1-10, 25. Stroh Franz, pekař, Niederring 14 Landhausgasse Ratiborerstraße od 11 do 28 sudá, lichá 26. Stiasny Hermann, majitel domu a hostinský, do 41, Schlossring, Wassergasse, Ratiborerstraße 36 Kasinogasse Witzenik Thomas, majitel domu, 27. Ratiborerstraße sudá od č. 30 do konce Ratiborerstraße 38 paní Knobloch Julie, penzistka, 28. Ratiborerstr.lichá č. od 43 do konce Ratiborerstraße 43 Weinhold Engelbert, krejčí, Ratiborerstr. 55 Hoschützergasse 1-15 29. Skrobnuk Franz, majitel domu, 30. Hoschützergasse 16-30 Hoschützergasse 9 Friedel Amilian, obuvník, Schlossring 8 Hoschützergasse 31-konec, Wiesengasse 31. Mader Ferdinand, majitel domu, 32. Kateřinky Ratiborerstraße 52 IV. chudinský okres předseda Leonhard Ponižil jméno, povolání, bydliště chudinského okrsek obvod okrsku pečovatele Blucha Ludwig, zámečník, Elisabethstr. 5 Lastenstraße 1-25 33. Franz Johann, koţeluh, Ratiborerstraße 39 Lastenstraße od 26 do konce 34. Englisch Johann, soukromník, Salzgasse 35. Bismarckstraße 21/23 Bobretzky Franz, pekař, Wagnergasse 19 Wagnergasse, Mönchgasse 36. Wittmann Adolf, studnař, Ratiborerstr. 48 Schwarzegasse 1-15 37. Hollesch Johann, truhlář a majitel domu, 38. Schwarzegasse 16-30 Schwarzegasse 38 Ledwin Franz, hostinský a majitel domu, 39. Schwarzegasse od 31 do konce Ratiborerstraße 67 Heinz Karl Anton, truhlář a majitel domu, 40. Gatterlgasse Lastenstraße 45 Sukenik Nikolaus, truhlář a majitel domu, 41. Augasse Lastenstraße 17 Pasternak Josef, kovář a majitel domu, 42. Flurgasse, Bogengasse, Badenfeldgasse Augasse 8 Arnt Josef, optik a majitel domu, Parkstr. 60 Grüngasse, Ufergasse 43.
132
V. chudinský okres předseda Anton Schwalm jméno, povolání, bydliště chudinského okrsek obvod okrsku pečovatele Kisa Eduard, hodinář a majitel domu, Wallgasse 1-25, Hufeisengasse, 44. Olmützerstr. 42 Rudolfgasse Zahel Anton, obuvník, Salzgasse 33 Wallgasse 26 do konce, Salzgasse 1-15 45. Wiesner Paul, soustruţník a majitel domu, 46. Salzgasse od 16 do konce Wallgasse 13 Pustofka Karl, pekař a majitel domu, 47. Oberring, Zwischenmärkten Bismarckstraße 37 Baumgartner Hugo, sklenář a majitel domu, Pechring, Schulgasse, Rathausgasse, 48. Oberring 5 Pfründnergasse Pelich Josef, rukavičkář, Gilschwitzergasse 49. Sperrgasse 1-26, Postgasse 28, Töpfergasse 4 Karger Johann, zámečník, Sperrgasse 27 aţ konec, Klostergasse, 50. Heiligengeistgasse 4 Kaiser Josef-Park, Poppengasse Januschka Anton, truhlář a majitel domu, 51. Herrengasse 1-25, Taubengasse Herrengasse 20 Herrengasse 26 aţ konec, 52. Bittmann Josef, zlatník, Sperrgasse 17 Heiligengeistgasse, Töpfergasse, Rosengasse Barton Alois, lakýrník a majitel domu, Fleischergasse, Geflügelmarkt, 53. Badergasse 12 Badergasse Lach Philipp, arcivévodův úředník v penzi, 54. Spitzgasse, Spitalgasse, Johannisgasse Berggasse 24 paní Pratschker Louise, učitelka v mateřské Schößlerplatz, Johannitergasse, 55. školce, Bahnring 11 Gymnasialgasse, Schillerpark
133
Příloha 8: Počet dětí navštěvujících opatrovnu v letech 1876 až 1878
stav na počátku roku přírůstek během roku úbytek během roku stav na konci roku
chlapci 76 78 62 92
1876 1877 1878 dívky chlapci dívky chlapci dívky 76 92 59 82 68 39 42 44 57 50 56 52 35 51 42 59 82 68 88 76
Příloha 9: Počet dětí navštěvujících opatrovnu v letech 1884 až 1910
Opatrovna Počet dětí na konci průměrně chlapci dívky celkem roku v jeden den 77 74 1884 151 77 75 1885 152 83 65 1886 148 80 68 1887 148 78 66 1888 144 79 72 1889 151 86 64 1890 150 86 65 1891 151 65 86 1892 151 64 84 1893 148 75 78 1894 153 83 72 1895 155 78 76 36 1896 154 76 78 36 1897 154 70 84 36 1898 154 67 86 36 1899 153 74 78 36 1900 152 77 73 36 1901 150 86 68 36 1902 154 80 73 36 1903 153 73 82 36 1904 155 69 81 36 1905 150 77 74 36 1906 151 72 78 36 1907 150 75 74 36 1908 149 70 80 36 1909 150 65 76 36 1910 141
134
Příloha 10: Počet dětí navštěvujících jesle v letech 1887 až 1895
Rok 1887 1888 1889 1890 1891 1892 1893 1894 1895
celkový počet Stav průměrný průměrný přijatých dětí na konci počet denně výdaj během roku roku přítomných na dítě dětí (kr.) chlapci dívky celkem chlapci dívky celkem 10 14 10 14 14 14,5 24 24 21 27 14 12 19 10,5 48 26 34 22 20 10 22 10 56 30 33 28 20 15 21 10 61 35 31 33 14 17 22 10 64 31 29 34 16 15 22 10 63 31 35 26 21 15 24 11 61 36 43 28 19 13 22 11,5 71 32 36 29 17 16 22 12 65 33
Příloha 11: Počet dětí navštěvujících jesle v letech 1896 až 1910
Jesle Počet dětí na konci průměrně chlapci dívky celkem roku v jeden den 17 21 38 27 1896 15 19 34 27 1897 19 18 37 29 1898 22 14 36 27 1899 20 12 32 24 1900 18 22 40 27 1901 21 22 43 30 1902 24 19 43 33 1903 22 21 43 35 1904 22 25 47 39 1905 18 28 46 32 1906 24 25 49 14 1907 28 26 54 25 1908 25 30 55 20 1909 25 33 58 13 1910
135
Příloha 12: Výřez mapy z roku 1938 zachycující venkovní zázemí městského chudobince (1) a sirotčince (2)
1
2
136
Příloha 13: Podoba budovy městského sirotčince v 90. letech 19. století
137
Příloha 14: Podoba budovy městského sirotčince v roce 2009
138
Příloha 15: Městský chudobinec na Rybářské ulici v roce 1905
Příloha 16: Novostavba Měšťanského a Friedenthalova špitálu v roce 1904
139
